Kroniky Edorianu: Válka mýtů
hrálo se Denně
od: 12. března 2012 21:09 do: 26. května 2016 12:39
Dobrodružství vedl(a) seifi
| |
 | Bývaly doby, kdy v Edorianu vládl pořádek. Zemi spravovali přísní, ale spravedliví bohové, pod jejichž vládou země většinou vzkvétala. Nic však nemůže trvat věčně, ani vláda bohů ne. Brzy se začalo rodit zlo. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Na jednom ze zalesněných kopců byl krásný letní večer. Vlahý větřík ti lehce čechral vlasy a jasná obloha pokrytá tisíci hvězd zářila, dodávajíc útěchu i té nejskleslejší duši, jakou jsi v tu chvíli byla i ty. Začátek dne vypadal nadějně, už od rána bylo konec konců překrásné počasí, které zkazila jediná krutá věc: Nalezla jsi jedno z míst, kde řádili draci. Už jsi několikrát zaslechla drby jednotlivých kočovných tlup prchajících z oblasti, povídající, že v okolí byl spatřen Rudý drak, jeden z původních dvanácti tvorů, kteří na Edorian svrhli před více než dvěma tisíci lety zkázu. To dávalo důvod k obavám, proto jsi, podobně jako mnozí jiní, vyrazila na sever. Zdálo se to nejbezpečnější, až do chvíle, než jsi z jednoho kopce spatřila doutnající část lesa-nezpochybnitelný důkaz, že tu jeden z těch ďábelských tvorů byl. Podobným místům bylo nejlepší se vyhnout obloukem, jelikož podobná místa bývala údajně prokletá kouzlem, které na vás draka upozorní. Brzy jsi proto zanechala doutnající stromy za sebou a putovala dál, pociťujíc zármutek nad krutou tyranií draků. Brzy se setmělo, avšak díky výjimečně jasné noci bylo možné hledat vhodnější místo k přenocování i po kratším večerním pochodu. Brzy jsi však odhalila mělký důlek pod kořeny jednoho z mohutných stromů. Tam jsi skromně povečeřela a chystala se jít spát, když jsi náhle uslyšela... Zpěv? Ano, určitě! Mladý zpívající hlas, vycházející odněkud ze směru tvé cesty. Bystré oči brzy rozeznaly slabou záři ukrytou mezi stromy, když zpěv ustal, doprovázený mladistvým smíchem. Co dělat? Ten zpěv zněl opravdu krásně, nicméně kdo ví, jaká osoba jej mohla vydávat? Rozpačitě ses rozhlédla a srdce Ti vynechalo jeden úder-na dalekém jižním obzoru se ve vzduchu přibližoval rudý obrys-drak. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Byl lehce větrný večer s jen pár rychle plujícími mráčky na obloze. Poměrně vysoká tráva se ohýbala a bolestně sténala pod tíhou tvých těžkých kráčejících nohou. Po chvíli ucítíš, že pro dnešek jsi už toho ušel dost, proto se usadíš a opečeš králíka, kterého jsi chytil před pár hodinami. Poté se rozhodneš ulehnout ke spánku, čekala tě konec konců ještě dlouhá cesta touto nepříliš hostinnou krajinou. Jak ses zde vlastně ocitl? Inu, to je jednoduché. Poté, co jsi chvíli cestoval severem Edorianu jsi dorazil až k místě, kde občas pár odvážlivců převáželo na ostrov Narakib nebo zpátky. Chtěli za to sice nehorázné peníze, nicméně pohled na tvé ostří a tvrdý výraz je přesvědčily o tom, že by ti mohli dát malou slevu. Po přeplavení ses dal na východ, s úmyslem dojít na protilehlé pobřeží ostrova. Ano, mohl by jsi sice přejít hory přímou cestou, nicméně jsi zaslechl, že se tam objevila skupinka draků lovících na potkání. Navíc cesta k Dol Mahakamu, jedinému městu existujícímu v celém Edorianu, ti nikam neuteče. Údajně tam Šedý drak povolával do svých služeb mnoho odvážlivců a odměňoval se jim vskutku bohatě, což by se ti určitě líbilo. Z krátkého vzpomínání tě náhle vyruší nečekaný zvuk... Třesk oceli? Ano, skutečně, po pláních se od východu šířil třesk oceli a po chvíli i výkřiky raněných. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro „Zbláznil ses?!“ ozve se poblíž tvého stanu rozrušený výkřik, který tě okamžitě vytrhne z říše snů. S lehkým zamručením se převalíš, přičemž podle odstínu stropu stanu zjistíš, že se jím už snaží prosvitnout slunce. Pohled ti přejede celý okolní prostor: Velká dvoubřitá sekera vedle postele a malá orichalková sekera na ní. Sekera, jejíž dvojče bylo dáno i tvému bratrovi den předtím, než jste se měli vydat na skolení medvěda. Jediné, co ti po něm zbylo, byl malý amulet z Gobliních zubů, který si omylem nechal ve vašem, dříve společném stanu. Dále pak tvé brnění, složené na úhledné hromádce vedle sedlové soupravy na vrrka, kterého jsi měl dnes dostat, jakožto opravdový muž, který zabil medvěda. Z přejímání tě vytrhne rozzuřená hádka venku, povídající něco o klanu Velkých zubů (jeden z orkských kmenů prodlužující si špičáky nasazujícími kovovými vrchy zubů). Poté se rozezněl mohutný hlas, který by poznal každý: „TAK DOST! Kmenová porada!“ Ano, Gwar Moudrý, sjednotitel tří orkských kmenů do Hordy. O zhruba deset minut později vyjdeš ze stanu. Otec tě spatří a kývnutím pozdraví se zamyšleným výrazem na tváři: „Před chvílí dorazil válečník z klanu Velkých zubů. Prý bili pobiti skupinou Goblinů, kterých prý bylo stejně, jako stébel trávy. Náčelník se zrovna hádá se stařešiny, jestli bychom neměli vyrazit a nakřápnout jim pár lebek. Mimochodem, sháněl se po tobě Ulfgrak.“ Poslední zprávu jsi téměř přeslechl v úžasu nad tím, že Goblini pobili celý jeden kmen. Jak je vůbec něco takového možné? Asi se to hned tak nedovíš a navíc není čas nad tím dumat, jelikož k tobě rázuje velký Ork s bílými vlasy staženými do copu-Ulfgrak. „Kde sakra vězíš? Dělej, nemám na tebe celej den!“ zařve na tebe. Tenhle chlapík je jedním z nejneoblíbenějších členů Hordy, nicméně je všeobecně uznáván díky svému pověstnému umění v péči o vrrky. Pravděpodobně ti měl i jednoho přidělit, proto je teď otázka, zda si nechat srát na hlavu a jít pokorně za ním, nebo mu pořádně vytmavit. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro „Tak jsme tady,“ prohlásil temně Kazalam, tvůj společník v hábitu černém jako noc. Byl to nekromant, služebník Grithera, boha nermtvých. Potkali jste se na severu Lidské vrchoviny, místa, kde se podle pověsti poprvé usídlili lidé, ještě za dob starých bohů. Tam ti prozradil, že ti, kteří si přejí ovládat umění nekromancie, musejí dorazit na místo, které je pozemským sídlem samotného Grithera. Dnes to prý byla osamělá sopka v Pustině. Svolil, že tě doprovodí a poté tě zaučí v jeho umění, jen proto, aby pozvedl slávu i sílu svého boha. Cestovali jste mnoho dní, více, než by jsi zvládl spočítat. Nejdříve jste kráčeli po březích Úzkého moře, vodní plochy oddělující většinu Lidské vrchoviny a Velké pouště. Naštěstí ale ne celou část, proto jste jej nakonec obešli a vydali se pouští až na daleký sever. Cestou vás přitom nic nepotkalo, kolem Kazalama jako by se vznášela aura odrazující kohokoliv, kdo by si chtěl něco zkusit. Časem se poušť měnila na kameny, až jste nakonec kráčeli velkými nehostinnými pláněmi z černých kamenů. Krajina vskutku odpovídala svému jménu, a vy jste jen byli rádi, že máte dostatek zásob. Naštěstí jste však brzy nalezli, co jste hledali-sopku tak velikou, že její vrchol byl zahalen v černých mracích. „To je Gritherova sopka, místo, kam byli dle pověsti svrženi bohové po zradě draků. Zde provedeme rituál a já tě poté naučím mé umění,“ prohlásil Kazalam temně, vytahujíc z brašny přes rameno černý kámen. Netušil jsi, co to je, věděl jsi však, že nic dobrého, když k němu přidal černou, zlatem prokládanou dýku. „Vlož si kámen do dlaně a potřísni jej svou krví, poté opakuj po mě: Zasvěcuji svou duši, své tělo, svou moc, svou mysl a všechen můj pozemský čas na této zemi jedinému pravému bohu: Gritherovi, jehož sláva je věčná a moc neomezená.“ |
| |
 | soukromá zpráva od Darion Vau(Rudé společenstvo) pro Byla to dlouhá cesta a vlastně velice tichá. Ptal jsem se Kazalama na různé věci, ale on zarytě mlčel nebo mě odbyl, že se vše dozvím až na to bude správný čas. Nelíbilo se mi to, protože jsem chtěl vědět více, když už se mi ho povedlo přemluvit. Dal mi možnost toho, že se pomstím a já kvůli pomstě udělám cokoliv. Často jsem při táboření jen seděl a koukal do prázdna. Nemohl jsem z hlavy vymazat ten pohled na ostatky, které ležely u lesa. Ostatky dvou postav. Vždy se mi draly slzy do očí a já se odvracel, aby je Kazalam neviděl. Po dnech jenž jsem nepočítal, jsme dorazili k sopce. Přišlo mi zajímavé, že do ní měli být shozeni bohové a vůbec to, že jsem se tomu místu dostal tak blízko. Kazalam zde vypadal nějak jinak. Při sdělení, že toto místo je místem temného boha a při vyslovení jeho jména na něm bylo vidět, jak ho to svým způsobem posiluje a jak čerpá sílu z tohoto místa. Viděl jsem dýku a kámen. Nezaváhal jsem ani na chvilku. Vzal jsem dýku řízl se do dlaně. Na zem dopadlo prvních několik kapek mojí krve. Vrátil jsem dýku Kazalamovi a vezmu od něj kámen do své ruky, z které mi odkapává krev. Krev se setkala s povrchem kamene a zavřel jsme oči a začal odříkávat. Tohle je za Vás. Hlavně za Tebe Adrielo. Zasvěcuji svou duši, své tělo, svou moc, svou mysl a všechen můj pozemský čas na této zemi jedinému pravému bohu: Gritherovi, jehož sláva je věčná a moc neomezená.“ |
| |
 | soukromá zpráva od Swen Norrad pro ,,Přísahám u Thora, že tě dneska sežeru!" křiknu na toho drzého ušatého chlupáče a vyběhnu za ním. Ten malej hajzlík uháněl jako o život...moment, vlastně tu jde o život, o jeho život! ,,A možná o mé nervy!" řeknu si pro sebe. Nejraději bych se nakopal do zadku za to, že jsem nepostavil nějakou past, ale to bych nebyl já. Když si budoucí večeři zkomplikovat, tak pořádně. Králík se nakonec zastavil u malé nory kam se chtěl zašít, ale s něčím nepočítal. Ta dírka v zemi byla nějaká menší, asi to bylo tím, jak pršelo a náš milý ušák tam uvízl zadkem. Blbec. Čapnul jsem ho za ten jeho mrňavej ocásek a než mohl ucítit můj smradlavý dech zakroutil jsem mu krkem. ,,Na mých zádech ti to bude slušet." usměji se. Už se celkem dlouho trmácím touto krajinou a snad jedinou výhodou tu je, že člověk nemusí spěchat. Kdykoliv se tu může objevit nějaký dráček a dát si mě jako přesnídávku, šlápnout na hada, zakopnout o kořen a to bude konec příběhu. ,,Na chvilku životu odlehčíme a potom přijde trávící konec." toto setkání s drakem patří k mým oblíbeným. Můj cíl je ostrov Narakib, ovšem je problém se tam dostat. Nakonec se mi poštěstilo najít nějaké ucha, co mě tam odvezli - za poloviční cenu, hehe. Další cesta bude do Dol Mahakamu, kde by měla být nějaká práce. Aspoň to říkal ten capart, když jsem ho držel pod krkem, i když ty jeho přidušené slova mohly znamenat cokoliv. Během chvíle se začal za obzor ztrácet pupek slunce a tím mi bylo "slušně" naznačeno, že pro dnešek to můžu zabalit. Rozdělám oheň a vykuchám králíka. ,,Je to pořád stejné, otevřít - střeva ven. Jak u jídla, tak nepřátel." odplivnu si. Nakonec nebohého ušáka nabodnu na klacík a začnu ho opékat. ,,Vidíš, já ti to říkal. Já svoje úkoly plním." Po dlabanci si pořádně říhnu, prý je to dobré na trávení a napiju se vody z vaku. Chystám se spát a když konečně začnu zabírat uslyším povědomé zvuky. ,,Hmm, copak? Bitva?" řeknu si jen tak. To třískání ocel o ocel by ještě šlo, ale potom se ozvou raněné hlásky. ,,No to si snad děláte pr...! Zrovna teď budete umírat!" křiknu do dálky a pokusím se to ignorovat. |
| |
 | soukromá zpráva od Balrog, syn Skölla pro Narakib - v táboře Docela překvapeně jsem sebou trhnul, když se mi do uší donese rozrušený výkřik. Nejen že jsem se převalil ale levačku jsem ihned položil na svojí obouruční sekeru. Její chlad mě trochu uklidnil. Byla tam, kde jsem jí před spaním nechal. Pak jsem se snažil aspoň trochu probrat a vnímat. Obrysy postav za plentou mého stanu mi dali najevo že je čas konečně vstávat. A já tedy nečekal. Posadil jsem se a s pořádným, hlubokým zívnutím se protáhl. Prohrábl jsem si vlasy, které jsem měl zapletené do dvou copů, a zkontroloval dotykem prstů zda-li je můj přívěsek z gobliních zubů stále na svém místě. A byl. Další věc co mě uspokojila. Během chvilky jsem vyskočil na nohy a dal se do oblékání. Malá sekera skončila v kroužku na opasku. Velkou jsem popadnul v polovině do ruky a vyšel ven ze stanu. Akorát nějakou chvíli po tom kdy na celé okolí zařval náčelník Gwar. Nyní už tam nebyl. Před mým stanem teď byl už jen otec na kterého jsem vrhl tázavý pohled. "Throm-ka, otče." Pronesl jsem pozdrav a třikrát si silně zabušil pravačkou do prsou. A než jsem se stačil zeptat otec rychle ukojil moji zvědavost. "Tohle je neslýchaná drzost! Klan Velkých zubů ale nespadá pod náruč Hordy. Nebo ano? I tak... Byli ale jedněmi z našeho lidu! O čem tady chtějí stařešinové diskutovat?! Musíme vyrazit a povraždit do jednoho ty zbabělé krysy! Hněv Hordy je smete z povrchu zemského jako letní bouře! Navrátíme je zpátky Uragovi!" Pozvedl jsem v levačce svoji sekeru a rozzuřeně zařval. Tohle mě skutečně dost naštvalo. Goblini byli čím dál drzejší! Začínají být jako otravné, hladové krysy. Nedají si pokoj dokud je do jednoho nevyhladíme. Na to jak jsou malí si skutečně až moc vyskakují! Doufám že stařešinové a náčelník svolí, a vyšlou údernou skupinu která Gobliny zatlačí zpátky. Nejen že se pomstíme ale také bych měl možnost konečně ukázat co je ve mě. Každopádně mé nadšení brzy pohasne, když mi otec dá vědět o Ulfgrakovi. "Ulfgrak? Proč zrovna on?" Prohodil jsem zvědavě ale nemělo se cenu ptát. Brzy si mě našel sám. A byl stejně příjemný jako vždycky. Tiše, nevrle jsem zavrčel a vycenil spodní řadu zubů. Ale pak mi svitlo, že od něj bych mohl vlastně dostat svého, prvního Vrrka. Na toho jsem se velmi těšil. Pokud bych s ním mohl dnes vyrazit do bitvy proti Goblinům mohu se jen domnívat kolik jich chcípne jen v čelistech tohoto stvoření. Bylo jako my. Orkové. Strašlivé, nebojácné a smrtící. Rychle jsem se rozloučil s otcem, přehodil si sekyru do levačky a vyrazil za Ulfgrakem. Raději jsem mlčel abych neschytal ještě pár nadávek. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro „No, tak se dáme do díla,“ prohlásila stará Jo, když ses k ní během pozdního večera dostavil. I když byla nejstarší ze všech, dnes jí v obličeji zářilo podivné světélko života. Jako bys jí připomínal nějakou dávnou minulost. Minulost, která je doprovázena pohlavkem. „Dávej větší pozor!“ napomene tě, kdo ví, zda bezdůvodně, načež se s heknutím usadí na blízký špalek. „Nuže, tvá cesta kouzelníka právě začíná. Ano, to, co jsi udělal včera s tím košíkem bylo kouzlo. Neptej se mě, jak o tom vím, až získáš zkušenosti, zvládneš takové věci vycítit. Stejně, jako časem zvládneš dělat podobné věci vědomě, bez tak velkého vyčerpání. Začneme krátkým výkladem o tom, jak vlastně magie funguje. A začneme s energií k nim potřebnou-magenergií. Tato síla je schopna ovlivnit téměř kterýkoliv aspekt tohoto světa-zvládne vyvolat povodně, stejně jako udělat pírko těžké jako kovadlina. V malém množství je obsažena v každém z nás, a je-li totálně vyčerpána, může nastat opravdu nepříjemná situace. Nicméně o takové nepříjemné věci se můžeme starat, až k nám přijdou. Nyní ti ukáži, jak tuto energii vyvolat,“ začne s dlouhým výkladem, načež si sesedne na zem. Nohy zkřížené (turecký sed), rovná záda, spojené konečky palců a ukazováčků tvoří kruh. „Zavři oči a přesuň své dýchání do břicha, vyčisti si hlavu od všech myšlenek. Nenech se ničím rozptylovat. Tvá jediná představa by měla být tvé tělo, vznášející se mezi modrými mraky, z nichž čerpá energii. Poté se pokus o...“ hlas se náhle ztratí a ty se ocitáš v podivném transu. Pluješ temnotou, kolem tebe nic jiného než černočerná tma. Před sebou jen malé bílé světelko, které se blíží. Nebo snad ty letíš k němu? No to je jedno, oslepující zář tě na chvíli oslní a ty se ocitáš zpět na palouku. Něco je však jinak. Obrysy jsou rozmazané a barvy zešedivěly, ty sám však záříš ocelovou modří sálající do všech stran. Před tebou rozrušeně stojí Jo, pusa se jí pohybuje avšak slova z ní neslyšíš. Ruka jí náhle zaplane divokým světlem, které do tebe vrazí... Probudil ses se šílenou bolestí hlavy, přivázán k sedle kráčejícího koně. Lehké ohlédnutí ti naznačí, že tvůj kůň je veden tvou matkou vepředu, ačkoliv je pozdě v noci. Proč cestujete netušíš, na tvářích kolemjdoucích se však zračil ustaraný výraz. Poblíž jede na starém vraníkovi i Jo, evidentně si tvého bdění nevšimla, má moc práce s ohlížením se dozadu. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Spokojeně si oddychneš, když se i se svými věcmi svalíš na krátký kousek pevniny, vyplouvající z bahnité vody. Tohle nebyl špatný týden, dostal jsi zakázku na nějakého potrhlého Argoniána, který prý urazil jiného. Jednoduchá prácička, tichá a přesná. A hlavně dobře placená. Čtyři zlaté mince dnes znamenají opravdu velký přepych a ty jsi je mohl hrdě přidat k páté, kterou jsi měl už z dřívějška. Teď je čas se na chvíli ztratit, možná vyzkoušet, jak se zabíjí na místech, kde je všude pevná zem. „Nazdar Auleare,“ ozve se náhle za tebou hlas. Bleskově se otočíš, načež spatříš postavu v kápi černé jako noc. V ruce si pohrává s dýkou a hlas naznačil, že to také bude Argonián. Cizinec si sundá kápi a odhalí tak zelené šupiny na tváři tvora, který má situaci pevně v rukou. „Přišel jsem ti dát nabídku, která se neodmítá,“ prohlásil, pohazujíc si s dýkou z ruky do ruky. Než jsi stihl jakkoliv odpovědět, pokračoval: „Zakládám bratrstvo vrahů, kteří jsou ochotni si za dostatečný příplatek umazat ruce cizí krví. Ty jsi jedním z potenciálních členů, proto bych ti rád nabídl prácičku, která by po splnění mohla vést ke tvému přijetí: Ze severu sem cestuje žena, které říkají Hiora. Je to nebezpečná válečnice a párkrát už mi zatopila, proto bych se jí rád zbavil. Pokud to uděláš, nebudeš litovat.“ |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro „Zdravím hochu,“ pozdravil tě rektor univerzity, Gnóm jménem Harlaus. Byl to letitý chlapík s vousy úplně bílými, vlasy mu už přitom z lebky vymizely. Oděn byl do zlatého roucha s astronomickými symboly pro slunce a měsíc, přičemž boty měl celé z tobě neznámého kovu. Dnes byl tvůj velký den, otec ti přes pár známostí dokázal zamluvit místo na univerzitě a tady tento muž měl být tvou vstupenkou ke znalostem. „Doslechl jsem se, že prý chceš studovat technologie. To je dobře, navíc zrovna začíná nový semestr a ty se budeš moci přidat k dalším nováčkům. Tady Gurk s tebou sdílí pokoj a jistě tě k němu rád zavede,“ ozve se z rektorových úst, načež jeho prst ukáže na blonďatého Gnóma se šíleným účesem opodál. Ten lehce kývne, zamumlá cosi o pozdravu a tom, že ho máš následovat, přičemž vyrazí po blízkých schodech. Společně jste vystoupali na první odpočívadlo, načež tě Gurk zarazil. Proč netušíš, byla to jen malá kamenná plošinka se stojánkem a třemi tlačítky. Gurk teď stiskl to druhé, načež se s vámi plošina pomalu dala do pohybu! Okouzleně zíráš na vynález, kterému se v budoucnosti bude říkat výtah, až do doby, než s drobným cink zastavíte u jiného schodiště. Z toho přejdete do kamenné místnosti, do které vedly další čtyři chodby. Vydali jste se tou úplně vpravo a po pár minutách chůze se po jejím boku začaly objevovat dřevěné dveře. Do jedněch z nich jste vešli, odhalujíc tak malý byt. Koupelna se záchodem, kuchyňka, dílna, po jejíž podlaze se válelo plno různých serpentiček, a dva pokoje. Na jeden z nich tvůj společník ukázal, načež se vydal pryč s těžko srozumitelným zamumláním, pravděpodobně říkajícím něco o tom, že musí na hodinu. A než ses nadál, byl pryč. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Pomalu jste začínali být nervózní. Bylo už pár hodin po setmění a Caleb začal přecházet z místa na místo, dělaje si evidentně starosti, co se to děje. I ty sám jsi začal pociťovat nervozitu. Kelindil se před asi šesti hodinami vydal na lov, touto dobou už zaručeně musel být zpátky. Dělávali jste to tak často, Kelindil se vydal sehnat něco k snědku, ty jsi prozkoumal okolí a Caleb připravil tábor. Dnešek neměl být ničím zvláštní, jen jste se vydali do hvozdu, abyste si obstarali nějaké potraviny. Chystali jste se překročit Bílé hory a připlížit se nějak k Mahakamu, kde prý draci verbovali některé udatné válečníky. Bylo nutné zjistit, co zatím vězí. „Neměli bychom se jej vydat hledat?“ zeptal se tvůj společník i s jeho typicky starostlivým výrazem ve tváři. Právě to bylo dilema: Vydat se jej hledat a riskovat, že najde tábor opuštěný, nebo věřit, že se kvůli nějakému jednoduchému důvodu? Nebo tu snad nechat Caleba? Co když ho přepadnou? Opravdu ošklivé dilema, ještě znásobené přítelovým nervózním rázováním kolem ohniště, připraveného uvařit pečínku, která se evidentně nechystala přijít a kvůli špatnému osvětlení se nedala ani vystopovat. Rozhodování se vám nakonec ulehčilo, když se po obloze vydala zářící čára-snad hořící šíp, udělala ladný oblouk a dopadla na stejné místo, ze kterého vzlétla. „To musí být on! Kašli na věci, nejspíše je v maléru!“ zvolal Caleb, popadajíc svou hůl. Dále na nic nečekal a vyrazil k místu, odkud šíp přilétl. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Vypadalo to s tebou špatně, už od včerejšího dne se na tebe jeden z tvých spolucestovatelů koukal jako na kus masa, který si chtěl dát dnes k večeři. Aby konec konců ne, když vezmeme v potaz to, co ti včera poprvé provedl. Tehdy jsi prostě doufala, že to budeš mít za sebou a tím to hasne. Bláhová představa, uvědomíš si, když zjistíš, že jiný se na tebe začal dívat podobně. Jmenoval se Hornak a byl to bývalý člen jednoho z klanů cestujících po horách na dalekém severu. Nerad o tom evidentně mluvil, takže ho většina lidí nechávala na pokoji. Obvykle býval docela málomluvný, až do dnešního večera, kdy tě požádal, aby jsi s ním šla pro vodu. U malého potůčku se ti pak rozhodl provést to samé, co včera jeho kolega. Nicméně jej čekalo ošklivé překvapení. Ve chvíli, kdy z tebe začal strhávat šaty, vykřikl a ty jsi ucítila nával síly, proudící ti po celém těle. Překvapeně jsi pohlédla na své ruce a zjistila, co muže tak vyděsilo-po celém těle se ti rozrůstaly šupiny rudé jako krev. Prsty se proměnily v pařáty a ty jsi zjistila, že pokud pohneš lopatkami, pohneš vlastně dračími křídly, která ti narostla ze zad. „Co jsi zač ty... T-ty zrůdo?!“ vykřikl Hornak vyděšeně, válejíc se na zemi. |
| |
 | soukromá zpráva od * Kasian Drakobijec pro Nervozita ve mně pomalu ale jistě stoupá, když se Kelindil ani po šesti hodinách nevrací. Nejdelší lov mu trval sotva polovinu této doby a to v místě, kde prakticky žádná zvěř nebyla a to není tento případ, když jsme uprostřed bujných zelených hvozdů. Mohl se vydat něco zajímavého prozkoumat, i to se mu občas stává ale takové zdržení je opravdu extrém. Podívám se na nervózně přecházejícího Caleba a potlačím nutkání jej napomenout, protože mě tím svým pochodem znervózňuje ještě více. Raději se zadívám do plamenů a zvažuji možnosti. Mohli bychom se vydat Kelindila hledat, ale v těchto hvozdech by to bylo jako hledat jehlu v kupce sena. Navíc bychom třeba odešli a on by se mohl vrátit do prázdného tábora. Mohl bych nechat jít hledat Caleba a zůstat v táboře, ale nad tím moc nepřemýšlím, mohlo by to pro něj být nebezpečné. Pravděpodobnější varianta by byla ta, že zůstane on a hledat Kelindila půjdu sám, ale pak je tady opět to riziko, že by mohl být přepaden. Několika skřetům by se ubránil, to ze zkušenosti vím, ale s celou velkou tlupou asi těžko... Nakonec mě z těžkých úvah vytrhne zápalný šíp letící k obloze a zase klesající. Calebovi je okamžitě jasné, co to znamená, popadne hůl a vydá se k danému místu. Já ale nejsem tak optimistický. "Ne." Zavolám a vyskočím na nohy. Přitáhnu si řemínek, jenž mi na opasku přidržuje pochvu mečem a připnu si ke zbroji plášť. "Posbírej věci a až potom se rychle vydej za mnou." Nařídím mágovi a pak se sám rozběhnu k místě, odkud byl vystřelen šíp. Můj cíl je jasný, chci k místu dorazit před mágem, abych stihl situaci zhodnotit a případně bojovat, aniž bych musel na mága dávat pozor. Spoléhám na svou rychlost a výdrž získanou roky na cestách a sprintem se přesunuji k cíli a to obloukem, abych přišel z opačného směru, než by mě mohli čekat. Přibližuji se opatrně a dávám pozor i kolem sebe. Posledních pár desítek metrů už se snažím běžet tiše a s taseným mečem. |
| |
 | soukromá zpráva od Nardan pro C...Co se sta...lo? Kde to... ? Hou...pe se se mnou... Nemůžu se zorientovat, nechápu, kde to jsem a ta příšerná bolest. Chvíli mi trvá, než pochopím, že jsem v sedle koně, že je noc a že se přesouváme. Ještě chvíli se nechám nést a snažím se srovnat myšlení. Když konečně vím, kde mám ruce a kde nohy, chytím se za sedlo, povolím provaz a pořádně se posadím do sedla. Jen na poslední chví se ho chytím za krk. Pohledy, strach, kde jsou stany? Někdo nás napadl? Nebo měla Jo další vizi? Několikát polknua pokusím se promluvit. Nejde to. Nakonec ze sebe dostanu pár slov: Co se stalo? Proč jsme na cestě? |
| |
 | soukromá zpráva od Rún pro Kupodivu se tak nestalo. Nebylo to příjemné, vůbec nechápu, co na tom ostatní lidé vidí, na druhou stranu mi v hlavě pořád duněla ta slova, že bojovnice musí vydržet nějakou tu bolest. Pálilo to, s tou krví jsem se bála, že mi doopravdy něco udělal. Ale i když jsem se pořád cítila divně, když jsem si sedala, nic víc. Přežila jsem. A o to přece jde, ne? Mysl jsem měla jako v mlze. Tu krátkou, nechutnou vzpomínku jsem zasunula za dalšími nepříjemnými, za těmi, kdy mě vlastní matka nenáviděla a nadávala mi jenom proto, že jsem se narodila. Obaleny krustou tam leží. Pamatuju si ty věci, ale snažím se na ně moc nemyslet, nevytahovat je na světlo s nadějí, že se prostě vypaří jako spousta jiných vzpomínek z dětství, které nejsou ničím víc než mlhavými obrazy nebo zvuky. Ve spojistosti s tím jsem si zákonitě musela vzpomenout na Lovce. Až teď mi došlo, že mi klidně mohl provést to samé. Předtím jsem si to nepřipouštěla, vůbec netušila, že něco takového existuje, a pokud ano, tak jsem si to představovala jinak. Že to bude hezčí, méně násilné. Ani ve snu by mě nenapadlo, že by pro mě byl nebezpečný, že by se teplo jeho těla mohlo změnit v protivnou váhu na hrudi a bolest mezi stehny. Dneska jsem utržila pár modřin, protože jsem se nedokázala soustředit. A zároveň jsem se nedokázala vzepřít. Byla to moje cena. Cena za to, že se něco naučím, že s nimi budu moct jít a oni mě tu nenechají chcípnout hlady. Nebo ještě hůř... Dobře, neubylo mě. Když mě Hornak zavedl k vodě, brala jsem to prostě jako další úkol, obyčejnou věc, kterou je potřeba udělat. Jistě, že mě v zádech šimral divný pocit, ale dávala jsem to za vinu tomu, co se stalo včera. Anebo všudypřítomnému nebezpečí - proto jsme taky šli dva, aby nás něco nenapadlo. Když se mě jeho pracky dotkly, sevřela mě nefalšovaná hrůza. Tohle už moje cena nebyla, zaplatila jsem! Přece... přece se nebudu takhle ohavně vykupovat každý den! Nejsem žádná poběhlice, nejsem jako Marta, co líhala každý den s jiným, aby měla jídlo. Kolovaly o ní nehezké vtipy, kterým už pomalu začínám rozumět. Třes přestal být tím ze strachu. Změnil se v něco jiného, co mě samotnou překvapilo natolik, že jsem jen otevřela ústa v němém výkřiku. Funěla jsem jako divoké zvíře, ze šoku se mi nedostávalo dechu. Podvědomě jsem se odkulila stranou, když zařval a ucukl ze mě. Zůstala jsem na kolenou, jindy zelené oči dostaly zlatavý nádech, rozšířily se údivem. Srdce mi divoce bušilo ve spáncích a nevěděla jsem, jestli ječet hrůzou, nebo výskat radostí. Šupiny... u bohů, šupiny! Kdo má šupiny? No víme kdo! A kdo... kdo má... křídla? Zkusmo jsem pohnula zády, ale koutkem oka jsem sledovala Hornaka, který se tu přede mnou najednou krčil takhle malinký. V srdci se i zatetelila krutost vlastní všem lidem. Každý ji v sobě má, to jsem už poznala. A taky touha po moci, po nadvládě. Radši jsem se nepodívala na hladinu potoka, nechtěla jsem se vidět. Nasála jsem vzduch a za lehkého máchnutí křídly, jak jsem se stavěla, jsem se dostala na nohy. "Rozhodně jsem menší zrůda než ty, Hornaku. Řekni... mám nějaký důvod tě za to, cos mi provedl, nezabít? Tebe i tvoje kamarády? Za to, jak jste mě podvedli a zneužili?" Nemám. Mohla bych po něm teď skočit a vyzkoušet nové nehty. Jenže se na to nějak necítím. Ne, dokud (a pokud) si to pořádně neospravedlním. Na druhou stranu jestli uteče do tábora, třeba na mě uspořádají hon. Je jich víc a já ani nevím, co jsem zač. Třeba jsem prokletá? Třeba proto mě matka nechtěla. Nebo mě proklela ona. Tyhle myšlenky odsunu stranou na později. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Ve chvíli, kdy jsi pronesl tato temná slova, jako by z tebe část odtrhla a rozhodla se zůstat na tomto místě. Uvnitř sebe jsi zažil prázdnotu, která by tě pravděpodobně sežrala do morku kostí, kdyby se nezačala naplňovat silou. Překvapeně zjišťuješ, že tvé vlasy mění barvu na bílou a zůstávají v nich jen tři černé pruhy, „Znamení služebníka, Grither vypadá potěšen,“ pronesl Kazalam temně, balíce dýku. Obočí se mu přitom lehce zvedne, když je proměna dokončena. „Ten kámen nos pořád při sobě, symbolizuje tvé spojení s bohem nemrtvých,“ započal výklad, načež se otočil směrem, kterým jste přišli. „Nastal čas se konečně vrátit zpátky, tohle místo mě nikdy příliš nechytlo.“ Vyrazili jste tedy pryč, směrem na jih, později snad skrze Velkou poušť až domů. Po cestě ti tvůj společník vysvětlil, že než si tvá duše zvykne na nový stav věcí, ať už tím označoval cokoliv, nebudeš několik dní moci spát, nebo budeš mít noční můry. Z tohoto důvodu jste se rozhodli putovat téměř neuvěřitelné dva dny v kuse, dokud jsi nepadal únavou. Tehdy se Kazalam zářivě usmál a prohlásil: „Už jsi dostatečně unaven, nastal čas začít s výcvikem. V tuto chvíli je tvá energie téměř nulová, takže ji můžeme lépe nahradit jinou-magenergií. Ta slouží k sesílání všech typů kouzel a já ti nyní ukáži, jak ji v sobě nahromadit. Usaď se, zkřiž nohy a dlaně polož na ně, vytvářejíc tak mističku pro kámen. I ten musíš mít v dlaních. Teď zavři oči a představ si, že kámen je portál do jiného světa plného energie. Že ta energie do tebe proudí a... Učíš se rychle.“ Poslední věta zněla podivným tónem, snad něco mezi překvapeným zájem a... Závistí? Ne, to určitě ne, k něčemu takovému by Kazalam neměl důvod. Když zvolna otevřeš oči, spatříš ve svých rukách drahokam, v tuto chvíli jasně rudý a lehce zářící, skoro pulsující. Náhle se cítíš docela odpočatě. Nekromant se mezitím sebere na nohy. „Myslím, že půjdeme až do rozbřesku. Od této chvíle by bylo lepší, abychom ve dne spali. Další lekce bude po konci tohoto pochodu... Pokud tou dobou nepadneš.“ |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Dnes jsi opravdu zažil to, čemu by se dalo říkat nepříjemné probuzení. Tvůj spánek totiž narušil úder zobáku, snažícího se urvat si trochu masa. Bleskově ses překulil, vyvolávajíc tak zběsilý tlukot křídel supa, který pochopil, že tahle snídaně ještě není tak docela mrtvá. K nosu se ti dostane známý zápach-kouř, doprovázený pohledem na slétající se supy v místech, odkud byl včera slyšet hluk boje. Není důvod se zde zdržovat, proto vyrazíš dál. Až nyní si uvědomíš, že jsi nejspíše vyšel z velké doliny v pláních, jinak by jsi určitě spatřil obrovské davy supů a velké zelené hromady, kolem kterých se slétali. Dále pak obrovský pruh pošlapané trávy, vedoucí někam na sever. Tvou pozornost náhle upoutaly tři tmavé body, přibližující se k tobě. Nejsou moc daleko, maximálně tak hodinku zrychleného pochodu. Za nimi lze vidět malý obláček prachu, naznačující, že se k tobě vydávají docela slušnou rychlostí. |
| |
| soukromá zpráva od Swen Norrad pro Ráno jsem měl dost divoké. Zdály se mi sny o své domovině, kde pivo teče proudem a ženský se tam rozdávaj pro potěchu muže. Bohužel z tohoto krásného rozmaru mě probudí nějaké šťouchání. Probudím se a div mi oči nevypadnou z ďůlků nebo důlků? Sup si usmyslel, že budu dobrá snídaně a hned začal zjišťovat kvalitu. Odeženu ho a vstanu. ,,Takže bitva...máš tu dost kamarádů." řeknu si, když uvidím další ptáky na obloze. Chci se pořádně nadechnout čerstvého vzduchu, ale ten pokus se mi sakra nevyplatil. Smrad mrtvého masa je pronikající, div nevyhodím toho včerejšího ušáka. ,,Smrad jako v tchořím zadku!" Trochu se "opráším" a zkontroluji svoje věci. Zanedlouho zjistím pravou hostinu pro vrány. Někdo tu v noci sundal hromadu zelenáčů a to není dobré. Tyhle siláci jsou skvělí válečníci a sundat jednoho, či dva dá práci i mně. Mému čumisku nemohla ujít ušlapaná tráva, nejspíš od nějaké armády. Jak si tak hezky okoukávám bojiště v dálce se objeví další tři tečky. Mají celkem naspěch a nerad bych tu dál zůstával. Pokusím se vybrat směr na Dol Mahakam a dám se do lehkého běhu. ,,Bravo Swene, jestli to jsou kámoši tady té "kupy", tak nechci vidět, co se stane dál. Hmm, třeba na větu typu: To máme dneska hezký den; budou reagovat pozitivně." plácám si cestou. |
| |
 | soukromá zpráva od Horsh Halchas pro Jsem jako v úžasném snu. Setkání s mistrem Harlausem bylo pro mne velkou ctí. Setkat se tváří v tvář rektoru slavné univerzity, to se každému nestane. Gurka pozdravím, jak mě rodiče naučili: “Horsch, k vašim službám,“ a pak se snažím zapamatovat cestu, kterou jdeme. Jako u vytržení se rozhlížím a obdivuji se vlastně všemu. No, pane jo. Jak je to asi poháněné? Určitě táhla, kolejnice, pár ozubených kol a vzdálené vodní kolo. CINK První vpravo, dveře jedna, dva, tři,… osm. Když můj průvodce a spolubydlící odejde, shodím na zem vak, který mě celou dobu tíží. Sednu si na postel, roztáhnu ruce a padnu na záda. Student. Tak jsem studentem Univerzity, vesele se zavýsknu. Posadím se a začnu vytahovat věci z vaku. Deka, druhé boty, dvoje spodky a halena, dva kapesníky, kalhoty, vesta a kožená, trochu umaštěná vesta a jahodový kompot. Díky mami. Jsem asi blázen, ale všechno prádlo způsobně složím do truhly vedle postele, boty a kompot strčím pod postel a pak se teprve dám do vybalování důležitých věcí. Sadu nářadí od otce, dřevěné desky plné pokreslených a popsaných papírů, psací potřeby, okulár a plátěnou mošnu. Pak jsem ještě dostal knihu Základy mechaniky. Vše vyrovnám na police a na stůl, do mošny strčím desky s několika nepopsanými archy, psací potřeby a nářadí. Pak se seberu a vyrazím na průzkum Univerzity. Takže nejprve musím zjistit, jaké předměty se tu dají studovat. Pak sehnat jídlo a obchod s papíry a asi také nějakou práci, abych měl za co tu žít. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Ulfgrakovo obočí se lehce nadzvedlo při tvém zavrčení, nic však neřekl. Kdo ví, zda jsi mu zkrátka nestál za scény, nebo se mu nechtělo vyvolávat hádky. Nicméně po chvíli vyrazíte k severnímu okraji tábora, kde byli ustájeni vrrci. Bokem od nich stálo velké zvíře, cenící tesáky na všechny strany. Ihned jsi se přesvědčil, že hrůzu umí nahánět opravdu kvalitně, když kolem proběhla skupinka Orků, nasedla na svá vlastní zvířata a odcválali pryč. Ta bestie málem utekla ze speciální ohrady a skočila po nich. Ulfgrak chvíli zamyšleně hleděl na vzdalující se jezdce, načež se s úšklebkem otočí zpátky k tobě. „Tohle je Graur, tvůj nový mazlíček,“ prohlásí škodolibě, ukazujíc na vrrka cenícího tesáky. Jasně si uvědomíš, že pokud se opravdu máš naučit jezdit na tomhle, tak tu bude ještě veselo. Hodně veselo. |
| |
| soukromá zpráva od Darion Vau(Rudé společenstvo) pro Ten pocit byl, aspoň dle mě jak by do mě někdo šáhl a vyrval mi žaludek se vším co k němu patřilo. Ten pocit byl nepopsatelný. Klesl jsem na jedno koleno, protože ten náhlý pocit prázdnoty byl dost silný, ale zanedlouho ho vystřídalo krásné teplo, které by se dalo říct bylo energií. Vstal jsem a všiml si vlasů, které se mi z černé změnili na šedou a ještě nějakou. Jak jsem zjistil tři rudé pruhy byly jediná výrazná barva na hlavě. Hlavně, že je Grither potěšen. Řeknu hlasem, z kterého zaznívá troška znepokojení, protože přeci jen je to moc změn najednou. Podíval jsem se na kámen, který byl potřísněný mojí krví. Vzal jsem tornu a uložil ho do ní. Dříve nebo později budu muset vymyslet lepší způsob jak ho mít u sebe, neboť takhle byl moc na ,,ráně". Kazalam něco zamumlal o odchodu, tak jsem si sbalil těch pár švestek co mám a vyrazil jsem za ním. Vyrazili jsme a když byl čas se zase utábořit a já už toho měl dost, bylo mi vysvětleno proč si neodpočinu. Pokud mi to pomůže, abych se stal silnějším, tak mi to nevadí, až zesílím moje pomsta bude následovat. Cesta utíkala pomalu, neboť mě síly docházely, ale Kazalam nic neříkal, jenom se přizpůsoboval mému tempu. Když jsem se na jednom místě zastavil už absolutně vyčerpaný. Když začal s vysvětlováním, jen jsem apaticky sáhl pro kámen usadil se jak mi bylo řečeno. Bylo těžké si představit, že je kámen brána jinam, ale zkusil jsem to. Prvně to byl jenom prázdný nezřetelný obraz, ale postupně se vyjasňoval. Tělo mi zalévalo teplo a při slovech Kazalama jsem otevřel oči. Bylo to nemalé překvapení, když jsem spatřil drahokam, který pulzoval v mé dlani. Schoval jsem ho zpět do torny a začal přemýšlet. Nechám ho vsadit do nějakého náhrdelníku. Tak bude stále u mě a mnohem méně ztratitelný. Teď už nepadnu. To by si mě musel hodně přemlouvat. Kam míříme teď? Doufal jsem, že někam kde mě konečně naučí jak se bránit. |
| |
 | soukromá zpráva od Aulearus pro Když mě konečně cizinec pustí ke slovu, důkladně si jej prohlédnu a pokuny mu, aby se posadil. "Pověz, jaké výhody budu mít z toho, že budu v bratrstu, oproti tomu, když budu pracvovat sám na sebe jako jsem to dělal doposud?" Nechám jej, aby se zamyslel, a v okamžiku, kdy se rozhodne něco říct, skočím mu do řeči. "Dobrá, udělám to. Pověz mi vše, co mi můžeš říci a může mi to být užitečné. Udělám to rychle, tiše a kvalitně. Stejně jako vždy." Po těchto slovech se nakloním k již připravenému ohništi a párkrát škrtnu křesadlem, až se objeví plamen, který přiživím trochou suchého roští a rozšítřím po celém ohništi. Poté začnu hledat v batohu kotlík, abych uvařil vodu. |
| |
 | soukromá zpráva od Myo Dra-Si Rh’waoul pro Draci.. drak. Jak to, že mám v životě takovou smůlu? Byla to hloupá otázka, dobře, že zůstala jen uvnitř mé hlavy. Přemýšlela jsem o tom už tisíckrát, jako by to snad mohlo mít smysl. Teď to ale bylo jiné. Byli blíž. Jeden určitě. Pošoupnu nohu tak, abych si udělala větší pohodlí, ale ještě před tím, než jsem si položila hlavu na ruku, abych ji měla výš, zaslechla jsem zpěv. Bylo to možné? Jak mi mohlo uniknout, že tu někdo je, když jsem si tak klidně jedla a málem se třásla strachy, co kdyby se objevil drak? A teď.. posadila jsem se a rázem mi klesla brada. Drak! No tak to potěš koště, jsme všichni mrtí. Rychle jsem se vyhrabala z pelechu a sbalila vytažené věci takovou rychlostí, že jsem se sama divila tomu, že se vlezly tam, kam patřily. Jenže kam jít? Na cestách, bez mapy, bez pořádných znalostí.. nevypadalo to dobře. Možná ti, co tam seděli, na tom byli líp? Ohlédla jsem se ještě jednou k jižnímu obzoru, ale pak jsem vzala nohy na ramena a zamířila tím směrem, ze kterého přicházely hlasy. Měla bych je varovat, a snad budou vědět i o místě, kam by se dalo schovat. O tom, že by se mě mohli pokusit zabít jsem v tu chvíli nepřemýšlela. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Kráčíš už pěknou řádku dní a nutno přiznat, že zatím svému poslání nejsi o nic blíž, než kdysi. Zatím ses jen toulala po severní části, neboť od jihu jsi odříznutá mořem, západ přechází v podivné hvozdy, v jimž podobným se ztratili tví rodiče, sever je příliš studený a nepřátelský a na jihovýchodě pomalu začíná zpustošená krajina, až nakonec přechází v Pustinu. Možná na severovýchod, jenže ten by tě akorát donesl na hranice s ostrovem Narakib. Co tam? Možná bys mohla potkat nějakou skupinku Vznešených elfů schopných poradit. Jenže také se to tam hemží služebníky draků, kteří mají své sídlo v jediném městě celého Edorianu-Dol Mahakamu, městě trpaslíků. Z úvah tě náhle vytrhne zuřivý štěkot a zvuk běžících tvorů. Nečekáš a vyrazíš to prozkoumat, načež spatříš statného jelena obklopeného skupinou asi dvaceti vlků. Lehce se zachvěješ při pohledu na tak velkou skupinku, ten jelen neměl šanci. Co udělat? Jaký smysl by měla snaha pomoci zvířeti, které by sis možná sama ulovila? A naopak, nebylo by správné pokusit se zachránit tak krásné zvíře? Ošklivé dilema. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro „Ale může být v maléru!“ zvolal naštvaně Caleb a dotčeně na tebe pohlédl. Sdělení v jeho pohledu bylo jasné: Právě jsi ho dost zklamal. Nicméně i tak se vydal balit věci, rozzuřeně za tebou hledíc. Ty jsi po pár minutách zjistil, že jsi se kompletně ztratil. Snaha přiblížit se obloukem skončila tak, že jsi neměl ponětí, zda už jsi náhodou svůj cíl nepřešel, nebo naopak zda není ještě příliš daleko. Během chvilky už jsi bezradně bloudil lesem, když jsi náhle uslyšel velké množství hlasů. Potichu ses začal plížit za zvukem a brzy jsi spatřil skupinku asi dvaceti vznešených elfů, jak kolem čtyř táborových ohňů vesele zpívají. Opravdu zarážející bezstarostnost, avšak tvůj pohled se soustřeďuje spíše na hledání Kelindila, kterého nikde nevidíš. Místo toho za sebou uslyšíš lehké zašustění a během chvilky už ti někdo přitlačuje ruku na ústa, znemožňujíce tak, aby jsi vydal jakýkoliv zvuk. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Zjistíš, že se nezvládneš sám odvázat ani kdyby ses opravdu snažil, jelikož uzly jsou příliš pevně utaženy a nyní zjišťuješ, že máš k sobě přivázané i ruce a nohy. Po tvé otázce se na tebe Jo rozzuřeně otočí. „Jsme na cestě proto, že jistý chytrák jménem Nardan se rozhodl upozornit na nás všechny draky široko daleko!“ odpoví kousavě, načež ti vysvětlí, co se stalo. Přes bolest hlavy je velmi obtížné řádně vnímat, nicméně pochopíš, že jsi čerpal více energie, než jsi měl. Tvé tělo nezvládlo tak velký nápor a začalo energii vyzařovat do okolí tak, že se postupně začala přetvářet v kouzla. Málem jsi jednou z ohnivých koulí zabil jednoho z koní, a Jo tě musela omráčit, aby jsi vyšel ze sfér. Ať už to mělo být cokoliv. Nicméně škoda již byla napáchána a vy jste museli ujet za noc co nejvíce mil, aby jste mohli alespoň doufat v přežití. „Ty prozatím spi dál, už jsi napáchal dost škody na jedinou noc,“ zakončila žena svůj proslov, načež jsi zjistil, že se ti opravdu chce spát. Stan, neznámo kde ani kdy „Drak!“ to je jediné, hrůzné slovo ti proniklo do podvědomí a vytrhlo tě z říše snů. Zjistíš, že se nacházíš ve svém stanu, bez pout či čehokoliv dalšího. Celtou prosvítal měsíční svit a zvenčí se pomalu začal rozléhat vyděšený křik. Do stanu ti vtrhla matka se sestrou. „Vstávej, musíme odtud!“ zařvou na tebe prakticky jednohlasně, načež tě vyvedou ze stanu. Kolem panoval nevýslovný zmatek, všichni pobíhali z místa na místo a někteří již nasedali na koně, když jsi spatřil pohled, který ti do konce života zůstane v mysli. Nad měsíční oblohou se vznášel temný obrys hnědé dračice, kroužící nad táborem. Náhle se snesla a uchopila jednoho z mužů, snažícího se ujet. Bolestivé zařvání a poté zvuk praskajících kostí, když jej i s jeho koněm rozkousla vejpůl. Z tlamy se jí náhle vyvalil proud ohně a zapálil vše asi dva metry za ním, jedna z žen byla upálena. „Na co koukáš, dělej!“ zařve na tebe vyděšeně sestra, která zrovna spolu s matkou nasedala na koně. Kolem běžel šedý kůň, tvůj zatím nebyl nikde. Asi dvacet metrů od sebe jsi spatřil Jo a Togstana, jak nasedají na dva vraníky a ujíždějí do blízkých lesů. |
| |
| soukromá zpráva od * Kasian Drakobijec pro "Jo, to může. Tak doraz tak, abys ho vyléčil, pokud to bude třeba." Odpovím už za rozběhu. Má záminka pro jeho zdržení, sesbírání věcí, ale funguje. Nicméně jeho pohled mě trochu zmate, přeci jen už se mnou a Kelindilem cestuje dost dlouho na to, aby věděl, že se ho vždy budeme snažit držet dál od nebezpečí. Hlavně Kelindil je vždy ten, co by ho nejraději někam přivázal, aby s námi nešel do přímého boje. To si člověk nevybere, kdybych ho vzal s sebou rovnou, tak mě zase seřve Kelindil. Proberu se z těchto úvah zjištěním, že jsem se ztratil jako malý kluk. "Do prdele..." Zní má první myšlenka, na kterou plynule navazují další. "Kde to sakra bylo?" Slyším nějaký hluk a tiše se rozběhnu k místu, odkud ho slyším. Vyhlédnu z křoví. Dvacítka vznešených elfů skotačí kolem ohňů. "Kdo se může v téhle situaci veselit?" Pomyslím si podrážděně, než mi dojde, že tihle elfové se o Kelindila vůbec nezajímají. Nikde ho nevidím. "Ksakru..." Vtom se za mnou ozve zašustění a než se stihnu otočit, někdo mi přiloží ruku na ústa. Jelikož nenásleduje hrot dýky na krk, napadne mě, že by to mohl být Kelindil. No tak co, s takovou reakcí musí počítat. Pravým loktem zasadím osobě za sebou ránu do břicha, popadnu ruku držící mi ústa, kroutím ji a otočím se. Je mi jasné, že tohle nelze provést v nejvyšší tichosti, nicméně snažím se opravdu být co nejtišší. Je-li to Kelindil, okamžitě jej pustím, pokud ne, v ruce pořád držím meč, takže můžu pohrozit. |
| |
| soukromá zpráva od Nardan pro Slova staré Jo jsou pro mě jako bodnutí. Kdybych nebyl v tak hloupé poloze a kdybych nebyl tak vyčerpaný, asi bych se na ní osopil. Proč mi sakra neřekla, kdy mám přestat? Jak můžu vědět, že můžu ovládat přísun tej energie? Baba jedna! Sama říkala, že se o nepříjemné věci budeme starat až přijdou... S touto zlou náladou znovu usnu a je to velice tvrdý spánek. "Drrrr .... Dra .... DRAK?" Hrůza mnou projede jako blesk. Rázem jsem úplně vzhůru. Rozhlédnu se. Zbraň! Kde je luk? Nezabývám se příliš dlouho hledáním a už stojím před stanem, s pocitem, že jsem připraven na cokoli. Pravda je však úplně jiná. Když uvidím ten majestátný a děsivý stín padne na mě zmrazující hrůza a předtucha hrozných událostí. Až křik uchváceného muže a výkřik sestry mě vytrhne z transu. Neváhám ani chvilku, rozeběhnu se, chytím šedého koně za hřívu a vyšvihnu se mu na hřbet. "Do lesa! Mezi stromy!" křičím ještě v běhu a pak už zápasím s vyděšeným zvířetem. Musím ho uklidnit, musí poznat, že vím co dělám. Musím se uklidnit já sám. Vzpomenu si na ten pocit klidu a vyrovnanosti, když jsem byl v onom zvláštním snu. Uklidni se a mysli! Pokud se mi podaří koně uklidnit, pojedu za matkou a sestrou, aby si drak případně všimnul spíše mne, než jich. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Hornak se na tebe jen vyděšeně podívá, šmátrajíc po svém širokém meči, ležícím opodál. Náhle ucítíš, že ti z úst vychází odkrknutí, místo něj však po barbarovi vyrazí malý proud ohně. Pochopitelně zařve a překulí se, volajíc všechny k sobě. V dálce uslyšíš dupot těžkých nohou. „Rychle, tady jsem!“ zavolá muž před tebou, v hlase mu však jde znít strach. Ne každé děvče, kterému chtěl něco takového provést se proměnilo na draka... Vlastně žádné. Tak tam tedy stojíš, před tebou muž držící široký meč hrotem k tobě, a skupinka jeho devíti kumpánů blížící se obezřetně k místu proměny. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Ve chvíli, kdy se vydáš na jihovýchod, pohyb bodů se bleskově urychlí. Uslyšíš vzdálený křik, a zjišťuješ, že tvorové tě rychle dohání. Během desíti minut už jsi za sebou mohl rozeznat cválající Orky, jedoucí na vrrcích. Vskutku nepříjemná situace, když vezmeme v potaz fakt, že velká skupina jejich druhů je na kůlech. Dalších deset minut a uslyšíš za sebou silný hrdelní řev: „Stůj Morro!“ Morra je, jak jsi slyšel, hanlivé oslovení pro lidi. To ti naznačí, že tví pronásledovatelé nepřijeli, aby se zeptali, zda by sis s nimi nedal šálek čaje. |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Je zajímavé, jak se člověk ale rychle smíří naprosto se vším, i s tím, že je zrůda, když mu jde o krk. O tom proč a jak budu mít čas až tehdy, jestli to přežiju. Jistě, moje temné já, to utisknuté hluboko v duši, mi říká, proč bych to sakra neměla přežít, když jsem, asi, něco mnohem mocnějšího, než kdo (včetně mě) mohl tušit. Bolestivá zkušenost však křičí, že bych byla sebevrah, kdybych se postavila všem těm sekerám a mečům. Za dobrotu na žebrotu... jo, už chápu, proč to Lovec tak často drtil mezi zuby. Zadýchaná přívalem adrenalinu zlomek vteřiny přemýšlím, jestli mu mám prostě rozervat hrdlo, nebo utéct. Převládne ta člověčí část. Křičí na mě, abych vzala nohy, tlapy... cokoli, co k tomu slouží, na ramena. "Najdu si tě. Usínej s tím, že si budu tvoji stopu pamatovat," prsknu. Na let se necítím, tak to vezmu po svých, ale kdyby mi u toho křídla pomohla, nebudu se bránit. Tajně doufám, že jim Hornak vylíčí celou historku natolik barvitě, aby dostali strach a nepouštěli se za mnou. V hlavě mi hlodá červík a spílá mi. Měla jsem ho zabít hned... poprvé lidskou krev na rukou. Ale pak bych mohla zůstat v tlupě a byla bych částečně v bezpečí. Na druhou stranu - stálo mi za to ono bezpečí, vykoupené tak ohavně? |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Nutno přiznat, že zatím jsi se při prozkoumávání univerzity nedostal. V dílně jsi po cestě spatřil něco, připomínající skupinku rachejtlí a malou kouli pokrytou tyrkysovými runami. Kdo ví, na čem tvůj poťouchlý spolubydlící pracoval. Po východu z bytu uslyšíš podivné zvuky, proto tam čistě se zvědavosti vyrazíš. Spatříš několik robotů, skládajících do místnosti nábytek. Čtyři stoly, nějaká ty křesla a podobné věci. „Ty jsi ten novej?“ ozve se za tebou hlas. Po otočení se spatříš černovlasou Gnómku s plátěným vakem přes rameno a pyroforními brýlemi na čele. Vypadala docela... Nebezpečně, dá-li se to tak říct. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro „Zpět do Lidské vrchoviny, mám tam několik známých,“ odpoví zachmuřeně Kazalam, načež vyrazí. Opět jdete celou noc, ale nálada se postupně zlepšuje, jelikož díky takřka nepřetržitému pochodu jste dorazili na hranice s Velkou pouští. Skromně jste pojedli trochu masa a zajedli to nějakými suchary, poté ještě spláchli jejich příšernou chuť pár loky vody. Pomalu ti začíná dělat starosti, že ti zbývá pouhá polovina obsahu jednoho vaku na tuto drahocennou tekutinu, nicméně tvůj společník nevypadá, že by si s tím dělal starosti. „Nuže, myslím, že můžeme začít. Prozatím jen s teoretickou částí tvého výcviku, jelikož jak lze vidět, nemáme zde dostatek mrtvol. Předpokládám, že jsi již pochopil, že k sesílání kouzel je potřeba magenergie-magická energie čerpaná skrze krystal. Ta samotná však nestačí, je nutno ji ještě uplést do kouzla. Ano, opravdu jsem řekl uplést. V podstatě to spočívá v tom, že pomocí gest dáš magenergii nějaký tvar, jehož podoba bude určovat typ kouzla. Přitom pronášíš zaklínadla, která určují způsob, jak se bude dál chovat. Na vyšších úrovních tohoto umění zjistíš, že všechno je to o tvé mysli a není třeba ani gestikulace ani mluvy, to je však ještě na míle vzdáleno. Otázky?“ započne Kazalam svůj výklad, znuděně si pohrávajíc se záhybem svého černého hábitu. |
| |
| soukromá zpráva od Horsh Halchas pro Hmehm, zamumlám rozpačitě s očima upřenýma na roboty, no, jo. To asi budu, Hned mě napadne, že tohle nebyla právě moudrá věta hodná někoho, kdo je studentem univerzity. Nejistě se jí podívám do očí, ale rychle se vrátím ke sledování robotů. Chtělo by to něco chytrého... Né, raději nějaký pozdrav. Jak se to ... To jsou roboti? vypadne ze mě, teda jo. To asi budou roboti. Jsou to tví roboti? Celý zrudnu a nervózně se poškrábu na uchu. Já jsem ... Ty ... studuješ tu? Raději zmlknu, protože tohle mi vážně nejde. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Argonián lehce pobaveně skloní hlavu, načež kousek ustoupí, aby nebyl ozářen světlem ohně. „Síla zvyku,“ zdůvodnil to, načež se dal do výkladu: „Hiora je popravdě naší první zakázkou, nicméně chlapík, kterého jsem zakázku poslal splnit, byl totální magor a nechal se zabít. Teď potřebuji někoho, kdo se o tuto situaci postaral dříve, než se to roznese. Já sám se musím věnovat něčemu jinému a ostatní mají své vlastní úkoly. Teď pozorně poslouchej: Ta mrcha při sobě nosí tyrkysově zbarvený luk a šípy. Nedoporučuji být zasažen, nebo můžeš mít vážné problémy. Ideální by bylo připlížit se a tiše jí podříznout hrdlo. Potom vezmeš její zbraně a doneseš mi je na důkaz, že je mrtvá. Touto dobou překračuje kolem moře hranice s Černým močálem a chvíli se tam nejspíše zdrží, dokud se nesetká s pár známými. Opravdu by bylo vhodné, kdyby ji nenalezli.“ |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Bleskově sbíháš z kopce ke zpívajícímu hlasu, nedbaje na hluk, který tropíš. Evidentně jej museli uslyšet i neznámí, neboť zpěv okamžitě utichl. Než ses nadála, vřítila ses na malou mýtinku, kde se nacházelo všeho všudy šest postav a jeden pes, všichni připravení se bránit. Nejstarším členem družiny byl pravděpodobně muž mířící na tebe dlouhým lukem, v jehož tětivě byl připraven těžký černý šíp připravený prostřelit ti hrdlo. Mužovy oči, chladné jako led a šedé jako bouřkové mraky, dávaly najevo, že by byl klidně ochoten to udělat. Na tváři ošlehané větrem byla vidět neoholená brada a chmurný výraz člověka, který už viděl více, než by bylo během jediného života vhodné. Zbytek byl ukryt pod kápí, jež byla součástí velké maskovací pláštěnky. Vedle něj stál překvapivě mladý chlapec s loutnou v trávě vedle sebe a dýkou v ruce. Mohlo mu být nanejvýš patnáct, soudě podle mladistvého obličeje. Velké hnědé oči, nepoddajná kštice hnědých vlasů a vyděšený výraz, to vše mu hrálo na tváři, na které ještě nevyrostly ani první vousy. Oblečen byl do zelené kazajky, jakoby ještě zmenšující jeho už tak malou postavu. Vedle něj stál zhruba dvacátník oděný do pobíjené zbroje, držící v pravačce dlouhý meč a jezdecký štít v levačce. Tvář mu zdobil mělký šrám přes pravou líci a nos vypadal, že byl zlomený. Na hlavě měl malou koženou čapku. Za ním spatříš schovávající se Vznešenou elfku, mající blond vlasy volně rozpuštěné přes ramena a zelené oči vytřeštěné. Vedle bojovníka stál opálený černovlasý chlapík cizokrajného vzhledu, oděn do modrého tabardu. Chvíli na tebe mířil hrotem šavle, poté jej však sklonil a na tváři se mu zračil sebevědomý úsměv. Černá bradka podporovala dojem, že tenhle chlapík je sukničkář. Evidentně mu táhlo na třicet. Bokem od všech stál vytáhlý kluk v umouněné tunice, která vypadala, že je mu trochu velká. „Kdo jsi a co chceš?“ zeptal se podezřívavě muž s lukem, stále na tebe míříc. |
| |
| soukromá zpráva od Swen Norrad pro Směr dobrý, počasí také ujde, plíce stíhají...ovšem ten smrad, co se za mnou táhne se nedá vydržet. Ještě to na mě cosi křičí a ke všemu mě to dohání. Byli tři a rychle se blížili, za pár minut cítím pomalu jejich puch. ,,Začíná to být opravdu problém, asi se mě nebudou chtít zeptat na cestu, když na mě volají ty jejich kecy. Chtělo by to rychle plán." prohodí mé druhé já, co většinou mlčí. Nemám co ztratit a jako cedník skončit nechci - ne bez pořádného boje. Zrychlím běh a zamířím přímo k lesu. Snažím se vybrat to nejhustší místo a jakmile ho najdu, tak tam zamířím. Přeskočím menší potůček, kde nejspíš vyplaším zdejší ryby. Upaluji mezi stromy, jako kdybych za sebou měl deset divokých prasat. Konečně se můžu opřít o nedaleký strom a trochu si odfrknout. Levou rukou se raději držím meče a čekám na své pronásledovatele. Zelenáči během chvíle přijeli na těch svých přerostlých vlcích. ,,Poslyšte. Chci vědět, co tu robíte uprostřed divočiny, kdo jste zač a proč mě honíte jako nějakého ušáka. Možná jsem ještě blbší, než vypadám, ale mám rád, když vím o dění kolem sebe. S tou bitvou nemám nic společného a nemám páru o tom, kdo z vašich válečníků udělal vycpaninu." křiknu na ně. Snad mi dají nějakou odpověď, když ne, tak budou třísky lítat. |
| |
| soukromá zpráva od Aulearus pro Když Argonian ustopí do stínu, jen pokrčím rameny, dále se věnuji přípravě čaje a poslouchám, co říká. "Chceš mi říct, že jeden vrah už se o to pokusil? Před jakou dobou? Rád bych věděl, jestli už ví, že po ní někdo jde. Chtěl bych se vyhnout nějakému nemilému překvapení," řeknu a lehce se pousměji. "Já doufám, že ke střelbě ani nedojde, takže zasažení bych se měl vyhnout. Každopádně, pokud uspěji šípy i luk budou brzy ve tvých rukou. Ještě mám jednu, poslední otázku. Jak dlouho předpokládš, že se Tvá známá na hranici Černého močálu zdrží?" Touto dobou již mám uvařený čaj a tak, stejně jako místo k sezení, nabídnu trochu tohoto nápoje czinci. Pokud odmítne, opět jen pokrčím rameny a sám se dám do jeho konzumování. |
| |
| soukromá zpráva od Myo Dra-Si Rh’waoul pro Neuvědomila jsem si, kolik hluku dělám, ale bylo to skutečně důležité? Před na mne mířím lukem jsem udělala automaticky krok vzad, a snažila se popadnout dech. "Drak..," mávla jsem rukou někam za sebe a prohlížela si rychle tu skupinku. Čekala jsem dva tři dobrodruhy, ale bylo jich tu víc. "Jmenuji se Armaran a věřte mi, nechala bych vás být, kdybych neslyšela ten zpěv, když jsem se ukládala ke spánku kus odtud a pak jsem si všimla dračí siluety na nebi," vychrlila jsem celkem srozumitelně, avšak rychle. I tentokrát jsem si každého člena téhle skupinky prohlížela a bylo mi líto, že taky s nějakou takovou necestuji. Společníci se vždy hodí. Snad nebudou tak hloupí, aby si mysleli, že lžu! A doufám, že jsem.. no ne, kdybych se spletla, bylo by to jedině dobře! "Nepřišla jsem ve zlém, jen vás varovat," dodám pohotově, "a trochu jsem i doufala v to, že znáte zdejší okolí a možná víte, kam by bylo nejlepší se ukrýt?" s mírnou nadějí v očích se zahledím na muže, který vypadá nejvíce ostřílený životem, byť mě oči táhly i o kus vedle, k tomu záletníkovi. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Za tebou se ozve tiché zafunění a následný výkřik, když dotyčnému zkroutíš ruku za zády. Skutečně to byl Kelindil, který výkřik potlačil prakticky ihned poté, co byl vydán. I tak ale bylo dílo dokonáno a zpěv náhle utichl. Ohně rásem pohasly a vy jste uslyšeli lehký dusot nohou. Dříve, než se vám podařilo vůbec vstát, se ohně opět rozsvítily a vy jste stáli obklopeni celou skupinkou elfů. A sakra... zamumlal Kelindil potichu, když spatřil, že minimálně pěti z nich probleskují mezi prsty blesky. Někteří na vás mířili meči či šavlemi a pár jichi drželo luky. Kdo jste a co zde děláte? zeptal se jeden v mágů, výsoký elf s vlasy barvy slunce, mající na nose nabarven tyrkysový kříž. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Vyděšené zvíře tě málem shodilo ihned poté, co jsi se na něj vrhl, nicméně nějakým zázrakem ses dokázal udržet. Až nyní si uvědomíš, že kůň vlastně není osedlaný a že udržet se na něm bude opravdu VELMI náročné. Po chvíli však vyděšené zvíře zvládneš a spatříš matku se sestrou, jak cválají do lesa. Togstan i Jo se k nim během chvilky přidali a vůdce kmene se nyní otočil směrem k tobě. Sakra dělej hochu! zařval na tebe, když jsi na sobě ucítil stín. Bleskové ohlédnutí ti prozradilo, že se k tobě řítí dračice. Před sebou jsi zaslechl dusot cválajících kopyt. Togstan kolem tebe bleskově projel, máchajíce velkým širokým mečem. Chchípni ty obludná ještěrko! zvolal, načež se s bojovým řevem rozmáchl proti netvorovi. Spatřil jsi jiskru a ozval se třeskot, když čepel narazila do tvrdých šupin nepřítele. Říkalo se, že dračí řev je jedním z nejděsivějších zvuků, které může člověk uslyšet. Ty ses o tom nyní přesvědčil, když jsi uslyšel rozzuřenou dračici. Ta okamžitě vzlétla, nicméně ještě stihla Togstana zasáhnout zadní nohou, kdo ví, zda úmyslně. Vůdce kmene zařval a upustil meč, držíc se pravé ruky. Jeho kůň se bleskově obrátil a cválal k lesu, ke kterému ses ty už blížil. Musíme se rozdělit! vykřikla Jo, načež však matka odmítavě zavrtěla hlavou. Nikdy! zvolala, žmoulajíc vyděšeně uzdu své klisny. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Že máš problém ti dojde prakticky ihned poté, co jsi se zkusila rozběhnout. Místo běhu jsi totiž křídly nabrala vzduch, ta tě vznesla deset centimetrů do vzduchu a ty jsi spadla na zadek. To dalo Hornakovi malou naději, že by tě možná mohl zabít. Chcípni! zvolal vyděšeně, když po tobě máchl svým širokým mečem. Účinek to mělo malý, jestli vůbec žádný, jelikož rána byla vedená z podřepu (postavit se nestihl) a k tomu levačkou, když útočník byl pravák. Ovalo se cinknutí, to do tebe čepel zlehka narazila a neškodně se odrazila. Hlasy se začaly ozývat čím dál blíž a ze zákrytů stromů začali vybíhat první spoludružiníci. Co to sakra je?! zvolal jeden z nich vyděšeně, načež si připravil luk. |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro To je první myšlenka, co mi proletí hlavou, když se mi nohy odlepí od země a já doslova ztratím pevnou půdu pod nohama, abych si narazila kostrč. A taky vyhecovala seveřana. Nadávky drtím obrazně mezi zuby, nahlas neřeknu nic. Tohle je opravdu situace, která by z dálky vypadala vtipně, ale protože se v ní nacházím, zas taková sranda to není. Slyším běh, křik. A něco mě praští. Nemám chu´t zkoušet, kolik toho moje nová podoba vydrží, na druhou stranu... ne, na to je asi pozdě. Moc jsem váhala. Apořád jsem zmatená a nevím, co dělat. Ach, kéž bych věděla, jak to tělo ovládat! Plivla bych na něj oheň a odletěla, byl by klid a mohla bych se zaobírat tím, co se ze mě stalo. Ale přece jen to zkusím, ne však jenom to. Zkusím po něm plivnout oheň, sice nevím jak, tak nějak se modlím, aby moje tělo zase zareagovalo podvědomě. A přitom se na něj vrhnu. Před šípy mě snad ta kůže ubrání, ale dokud nevyřídím Hornaka, asi se daleko nedostanu. Dávám si pozor na jeho meč, to, co předvedl, bylo plácnutí. Tak se ho pokusím drapnout za tu ruku s mečem, seknout po ní novými drápy. Musím to udělat. Musím si zachránit krk. Za každou cenu. Jestli mám zabít, tak ať. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Ty jsi já? zeptá se Gnómka nechápavě, když roboti skončí s prací a sami se někam vzdálí, takže v místnosti zůstanete sami. To se tvé "společnici" evidentně nelíbí, alespoň dle jejího pohledu, naznačujícího, že tě považuje za vážně nemocného. Hele je ti dobře? Měla bych tě zavést na ošetřovnu, jinak tu ještě zkolabuješ a bude to braný jako moje vina, řekne nakonec, přičemž tě popadne za ruku a táhne zpátky směrem, kterým jste přišli. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Byl popměrně chladný letní večer a ty jsi se rozhodnul, že pro dnešek už jsi ušel dostatečně dalekou cestu. Putoval jsi tam, kam tě nohy zanesly, až jsi nakonec skončil zde-v bezejmenném pohoří na severovýchodě Velké pouště. Brzy jsi pojedl skromnou večeři a připravil se ke spánku, když tvé kočičí oči zachytily malý světelný bod u úpatí hory, na které ses momentálně nalézal-oheň. Kočičí zorničky se rozšířily a brzy jsi i rozeznal skupinku postav (jsou moc daleko na to, aby jsi je dokázal přesně spočítat), sedících u něj. Nyní se ocítáš v obtížném dilematu: Slézt z hory (což by mohlo zabrat dobrou hodinu) a přiživit se na skupince, nebo ji nechat, ať si jde i se svým případným bohatstvím svou vlastní cestou? |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Probudil ses do krásného slunečného rána, osvětlující kopcovitou krajinu na jihu ostrova Narakib. Nacházel jsi se v krajině hobitů, místě, kde není radno pokládat svá zavazadla dále, než na pár centimetrů. Převezla tě sem malá bárka, jejíž kapitán si účtoval nehoráznou sumu jen za pouhé převezení. Ale co, plavba lodí byla v podobných končinách dosti rizikovým podnikem a proto se není čemu divit, že jsi musel vytáhnout mnoho zlatých mincí, než jsi kapitána přesvědčil, aby tě dopravil alespoň kousíček za Bílé hory. Když jsi se dnes probudil, měl už jsi za sebou krátký odpolední pochod trochu dál od hor, na severovýchod. Na jejich úpatí údajně nebylo radno zůstávat, neboť zde často lovíval Bílý drak. Směřoval jsi k Mahakamu, jedinému městu celého Edorianu, kde jsi se chtěl setkat s nějakým Gnómem ochotným ti vysvětlit, jak by jsi mohl vytvořit svou Píšťalu. Někteří byli údajně ve styku s tamními trpaslíky a za pokud nic nedáš, stejně nebylo nic lepšího na práci. Zdravím pane, vytrhne tě z úvah mladý hlas za tebou. Bleskově se otočíš a co nevidíš-bosého hobita s velmi chlupatými nohami, krátkými černými vlasy a obrovským množstvím všelijakých vaků, kapsiček a podobných skladovacích míst. Oblečen byl do zelené kazajky a kalhot. Smím vám nabídnout něco z mé skromné nabídky? Jsem potulným obchodníkem. |
| |
 | soukromá zpráva od J´Zargo pro |
| |
| soukromá zpráva od * Kasian Drakobijec pro "Velice výstižné." Zamumlám směrem ke Kelindilovi a automaticky se k sobě postavíme zády, abychom se mohli účinněji bránit. Kelindil ale po luku nesáhne a já nechám taky meč i magii na pokoji. Přeci jen, jsou to vznešení elfové, teoreticky by to mohli být spojenci. A já nehodlám ihned útočit na možné spojence. A zvlášť ne, když jsou v přesile deset na jednoho a minimálně pět z nich ovládá magii. Pokud ale budou nepřátelé, nezbude nám s Kelindilem asi nic jiného. Položí nám jednoduchý dotaz. Jsme chvíli ticho, než se přesvědčím, že Kelindil opravdu zase nechá mluvit mě. Rozhodnu se elfům říct pravdu. Však co, naše jména nemusí být žádné tajemství. "Jsem Kasian. Tohle je Kelindil. Jsme elfové stejně tak, jako vy." Řeknu elfům a doufám, že Kelindil nechá svou výbojnou povahu spát. "Cestujeme ještě s jedním společníkem po Narakibu a zabloudili jsme." Potom jim ale položím otázku: "Smím se zeptat, čemu vděčí tolik zástupců naší rasy za své veselí?" |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Jako mnoho dalších dní i tentokrát tě odpolední slunce zastihlo putujícího rozlehlými pláněmi na severu Bílých hor. Vál východní vítr, naznačujícíc brzký déšť a ty jsi došel k závěru, že by bylo vhodné poobědvat ještě ve chvíli, kdy je poměrně sucho. Shodíš proto svá zavazadla na zem, když si všimneš pohybujícího se oblaku prachu-pravděpodobně velké množství kráčejících tvorů, blížících se tvým směrem. Určitě tě ještě nezahlédli, nicméně kdo ví, zda by bylo dobré, aby o tobě věděli? Proč ale ne? Mohou to být jen Goblini nebo Skuruti, nikdo jiný se pláněmi pěšky nepohybuje, neboť Orkové jezdí na vrrcích a jiných pocestných je tu jen málo. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Po chvíli ti je jasné, že Orkům na jejich rychlých vrrcích nemáš šanci uniknout, proto ses rozhodl schovat do vysoké trávy, které všude bylo více než dost. Bohužel jsi však nepočítal s jedním podstatným detailem-vrrčí čích nepatří zrovna mezi ty nejhorší, proto když Orci míjeli tvou pozici, zvířata se sama od sebe otočila a během chvilky jsi byl sevřen v trojúhelníku. Jezdec přímo naproti tobě, vzdálen tak možná tři sáhy, měl kolem krku zavěšený náhrdelník ze zubů neznámého tvora, pravděpodobně však něčeho podobného mědvědu... Opravdu velkému medvědu. Máš čas tří nádechů mého vrrka na vysvětlení, co tu děláš Morro. Potom tě předhodíme našim zvířatům, prohlásil, ukazuje své zuby. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Ano, ten magor se ji pokusil zabít ještě před jejím vstupem do této oblasti, to bylo... Asi osm dní zpátky. Se svými známými má domluvena sraz v poslední den tohoto měsíce, což je za pět východů slunce. Cesta tam trvá jen tři, takže bys měl mít dostatek času, nicméně by ses měl pokusit o to, abys byl co nejrychlejší. Kdo ví, zda se nedostaví dřív. Měl bys je najít na místě, kde se řeka Černá vlévá do moře, poblíž je kopec označující začátek močálu. Na jejím vrcholku by se snad měla nacházet. Nezklam mě, odpoví nakonec Argonián, načež ustoupí do stínů. A než ses nadál, byl jsi na místě úplně sám. |
| |
| soukromá zpráva od Swen Norrad pro Cestou necestou mi pomalu začalo docházet, že těmto hajzlíkům můj zadek neunikne. Chtělo to trochu jiný plán, ale hlava mi odmítla nějaký dát. ,,Co naplat, zapadnu do trávy a začnu se modlit. To je zase den, nejdřív bitva, pak kupa mrtvol a teď tohle..." prohodím jen tak. Co nejrychleji zapadnu do trávy. Ovšem příliš pozdě si uvědomím, že ty jejich vlčíci mají sakra dobrej čuch na to, aby mě pohodově našli i na stromě. Již nemá cenu se skrývat jako červ ve kmeni. ,,Poslyšte. Chci taky vědět, co tu robíte uprostřed divočiny, kdo jste zač a proč mě honíte jako nějakého ušáka. Možná jsem ještě blbší, než vypadám, ale mám rád, když vím o dění kolem sebe. S tou bitvou nemám nic společného a nemám páru o tom, kdo z vašich válečníků udělal vycpaninu. Snažím se jen dostat do města." řeknu poněkud rychle, protože při pohledu na toho jejich vrrka mě napadá spousta možností, jak skončit jako jeho oběd. Nicméně jsou moje reflesy v plné pohotovosti, takže kdyby něco, aspoň jednoho zelenáče vezmu sebou do Valhally...i když nutno přiznat půlky jsou staženy víc než obvykle. |
| |
 | soukromá zpráva od Zixxik pro Chňmf...zajímavé...že bych v téhle pustině někoho potkal? Stejně to bude jenom nějaký Skurut nebo Goblin, a s těmi, jedněmi ani druhými, není kloudná řeč. Alespoň někoho potkám. Zabalím si zase batoh, a čekám. Jenže pak se ve mě ozvala známá Gobliní rozvážnost (kterou ostatní rasy mylně považují za zbabělost) a schovám se do vysoké trávy. A tak tam ležím a čekám až příjdou blíž, abych si je mohl prohlédnout. |
| |
| soukromá zpráva od Nardan pro Dnes v noci se mi velice hodilo to, že jsme jako malí jezdívali na koních bez sedel a třmenů. Připadám si jako ve snu. Připadá mi, že se vše okolo děje zpomaleně. Když okolo mne projede Togstan a hrdinně se postaví té létající bestii, probudím se. "Matko! Ona má pravdu!" zařvu, chytím koně své matky za uzdu, "ryby před štikou také prchají na všechny strany." Podívám se do tmy lesa, mluvím už potichu: "Jeďte se sestrou společně. Jeďte pomalu a v klidu, když uslyšíte draka, zastavte se pod nejhustšími korunami. Skryjte se pod nějakým pařezem, nebo pod převisem." Podívám se skrz temnotu korun ke světlejšímu nebi. "Já si vás najdu. Slibuji!" Pobídnu koně a obezřetně mířím do míst, kde se mi zdá, že stromy houstnou. Snažím se skrz koruny sledovat kousky oblohy a poslouchám hukot křídel a křik dračice. Kdykoli mám pocit, že se blíží, zastavím pod nejhustší korunou. Pokud nás bude stále sledovat, nechám koně běžet a schovám se v nějakém křoví. Vidí draci ve tmě? Když orel loví, myši také zalezou do děr. |
| |
| soukromá zpráva od Horsh Halchas pro Ošetřovna? To jsi asi spadla z višně přímo na hlavu ne? Vyprostím ruku z jejího sevření a zamračím se. Hele, jsem tu první den a na nějaký kaškařice nemám čas! Přišel jsem sem studovat a né pobíhat po chodbách. Jsem najednou ve špatné náladě. Nejen, že jsem ztratil hlavu a ztrapnil se, ale tahle žába mě chce ztrapnit ještě víc. Ukážu směrem kterým mě táhne. Jestli tam jsou přednáškové sály, tak prosím. Jestli je tam studijní kancelář, tak prosím. Ale na žádnou ošetřovnu nejdu! Jestli mi chceš pomoct, ukaž mi, jak to tu chodí a kde co je. Jinak mě nech! |
| |
 | soukromá zpráva od Síriel pro Keď prídem až zdroju štekotu a uvidím scénku pred sebou, mimovoľne zastavím. Prikrčím sa, aby si ma zver tak ľahko nevšimla a rýchlo zhodnotím situáciu. Krásneho tvora je škoda, je to skutočne výstavný kúsok. Lenže čo s tak veľkou skupinou? Aj vlci potrebujú jesť. Keby som nemala obavy, že na seba upútam pozornosť, možno by som jeleňovi urýchlila trápenie. Nie som si však istá ako by vlci reagovali na letiaci šíp, preto len hodím na jeleňa súcitný pohľad a čo najnenápadnejšie a zároveň najrýchlejšie sa vydám nazad odkiaľ som prišla, počúvajúc zvuky za mojím chrbtom popri chôdzi. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Ta noc byla pravděpodobně jedním z nejděsivějších dní tvého života. Kůň vyděšeně funěl a ty ses brzy ztratil úplně všem. Zůstal jsi sám, jen s tímhle cizím koněm, vyděšeně koulícím očima. Z místa, odkud jste se rozdělili, ses dostal poměrně v pořádku a bez problémů, urputně doufajíc, že ten drak si tebe ani tvou rodinu nevybere jako zákusek. Putoval jsi celou noc, až do doby, než kůň zakopl o kořen a zlomil si nohu. Nezbývalo nic jiného, než jít dál po svých. K zabití ubohého zvířete ses neodhodlal a bylo jasné, že dál tě nepoveze. Pár hodin před rozbřeskem sis zalezl do hustého křoví, kde ses stočil do klubíčka a usnul. Ať jsi kdo jsi, vyjdi ven s rukama nad hlavou! probudí tě tiše neznámý hlas, před křovím spatříš skupinku asi sedmi postav a jakéhosi čtyřnohého tvora (pravděpodobně pes?), přičemž na tebe jedna z nich míří lukem. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Lučištníkovy oči se při slově drak zúžily, přičemž zpěvák okamžitě odskočil rozkopat oheň. Z hrdla fenky, která stála při lučištníkově boku, se ozvalo zavrčení, které bylo po chvíli nahrazeno tlukotem křídel. Sakra! Vemte si věci a mizíme odtud! zavelel, přičemž sklonil luk. Během méně, než půl minuty, jste už klusali lesem, když se náhle ozvalo další zavrčení, tentokráte tiché. Dříve, než jste se nadáli, už lučištník stál s nataženým lukem před jedním z křovisek. Ať jsi kdo jsi, vyjdi ven s rukama nad hlavou! prohlásil tiše, avšak na důstojnosti jeho hlasu se nic nezměnilo. |
| |
| soukromá zpráva od Nardan pro Z křoví vylezu po čtyřech. Trochu se třesu zimou a opravdu nevím, co si mám myslet o neznámých. "Z křoví lezu, ale ruce nad hlavu dát nemohu," snažím se vypadat nebojácně, "musel bych obličejem rýt zem." Jsem mladý muž s krátkými tmavými vlasy. Na sobě mám šedý, špinavý oděv a kromě dýky u pasu nemám žádnou zbraň. Když se konečně postavím, podívám se na ty, kdo mě tak neurvale probudili ze spánku a zvednu ruce . Zde jsem. |
| |
| soukromá zpráva od Aulearus pro "Dobrá tedy, vložím do toho veškeré úsilí," vzkážu mizející postavě. Poté dopiji svůj čaj a s pomocí trochy vody a hlíny zadusím oheň abych nepřitahoval zbytečnou pozornost. Poté se uložím ke spánku s úmyslem vstát za rozbřesku a ihned se vydat na cestu. Pokud všechno půjde podle plánu, měl bych na místo dorazit včas. Ráno Ze spánku mě probouzí první sluneční paprsky a já neváhám a vydávám se na cestu směrem k místu, kde se já a Hiora setkáme... |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Nevíš jak se to stalo, ale nějak se ti podařilo po nepříteli vyfouknout malý proud ohně, který mu ožehnul obličej. Hornakovy ruce k němu vzlétly, doprovázeny bolestivým výkřikem-posledním zvukem vydaným dříve, než jsi mu spáry rozdrásala hrdlo. Nutno říct, že nějaká zvířecí část v tobě ucítila potěšení při pohledu na krev, stékající ti po drápech. Než jsi se však stihla s tímto zjištěním smířit, odvedla tvou pozornost jiná urgentní záležitost-prudká bolest v pravém křídle, způsobená čistým průstřelem šípu. Rozhodně ne smrtelné či vážné zranění, nicméně bolí jako čert. Tví bývalí společníci kolem tebe již tvoří půlkruh, přičemž lučištník (a mimochodem tvůj společník ze včerejší noci), Dralion, již vkládá do tětivy další šíp. „Co je to sakra za věc?!“ zeptal se vyděšeně, hledíce na Hornakovo tělo. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Opatrně postupuješ do nižších částí hory, až nakonec dorazíš na malou plošinku zhruba padesát metrů nad ohněm. Chvíli trvá, než se tvé khajití oči přizpůsobí, poté však začneš rozeznávat podrobnosti. Překvapeně si uvědomíš, že ohně jsou hned čtyři a u každého sedí stejný počet postav. Sem tam se dole něco mihne, pravděpodobně hlídka. Po chvíli lze zaslechnout i zvuky, bujarý smích lidských ale i jiných hlasů (rozeznáš minimálně jeden, mající ladný pouštní přízvuk, stejný jako má tvá rasa). Nohou narazíš na šíp, který se ti předtím skutálel. Velké štěstí, že zůstal tady, jinak by totiž mohl dopadnout až ke skupince, což by nemuselo dopadnout dobře. Ovšem co teď? Jídla bude tam dole určitě požehnaně, nicméně stejně tak je tam stráží, které jsou minimálně tři. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Jasně slyšíš, jak za tebou Kelindil skřípe zuby. Mág, který je evidentně vůdcem skupinky, se na tebe velmi podezřívavě podívá. „Pokud jste skutečně Vznešení elfové, pak by jste měli znát náš důvod veselí. A to znamená jen jedno: Jste zvědové draků. Na ně hoši!“ zvolá, když se lesem náhle rozlehne známý hlas. „Faelingu, dost!“ jasně rozeznáš Calebův hlas, a po chvíli jej i spatříš, jak stojí ověnčen zavazadly na kraji mýtiny. Mág se překvapeně otočí. „Caleb? Ale jak je to...“ hlas se mu vytratí a kouzla pominou. Ostatní vypadají stejně zmateně, jako teď ty, a trochu nejistě sklánějí zbraně. Sám mág-pravděpodobně zmíněný Faeling, přitom odvolal kouzla a s očima dokořán hledí na vašeho společníka. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Orkové hrdelně zavrčí a jejich zvířata následují jejich příkladu, zmiňovat se o cíli tvé cesty totiž evidentně nebyl dobrý nápad. Dol Mahakam je všeobecně známý jako místo, kde nyní mají své sídlo přívrženci draků-a tihle zelení chlapíci evidentně nejsou jedněmi z nich. Půjdeš s námi Morro, prohlásil jeden z nich, načež vytasil jednoruční sekeru. A žádné odmlouvání. Teď odlož zbraně. zbylí dva také vytasili zbraně, jeden obouruční sekeru, druhý meč (taktéž obouruční). |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Po zhruba dvaceti minutách pozorování zjistíš, že kolemjdoucí armáda je složená pouze z Goblinů, dle řinčení připravených k boji. A že to je nějaká armáda, když se podíváš, kolik těch Goblinů je. Minimálně několik kmenů by bylo potřeba, aby se vyrovnalo tomuto vojsku. Co to všechno znamená? Goblini nebyli na pochodu už... Vlastně jsi nikdy neslyšel o tom, že by se takto velká armáda někam vydala. |
| |
 | soukromá zpráva od Efreet Ohňofuk pro Přemýšlením o Píšťale přijdu k sobě. V hlavě její plány již mám, ale na stavbu potřebuji laboratoř s dostatkem surovin. A ani jedno nemám. Jen pár receptů na rachejtle a materiál na postavení tak dvou z nich. A ani můj šat nevypadá nijak honosně, jak by se pro mé vznešené povolání hodilo a patřilo. Prostě pěch. Když se mi ozvě někdo za zády, již od pasu tahám ohnivou hlínu, připraven upéci každého opovážlivce, který by se pokusil přiblížit k mým věcem. Hobit. zavrčí v duchu. Tyhle půl rasy zrovna dvakráte nemusím. Pokud mi tedy nesuplují cvičné cíle. Kupec? Mohl by mít nějaké peníze či magický materiál a ani to nevědět. Zamyslím se a nepatrně se pousměji. "Neměl by jsi se takle plížit lidem do zad. V téhle době by ti mohl někdo zatrhnout pobyt na tomto světe. Alespoň mezi živými." upozorním ho přátelsky, ale hlínu zatím neukládám. Představa pečeného hobita je poměrně lákavá. "Ukaž tedy co mi můžeš nabídnout. Třeba se dohodnem." |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro V ten jeden okamžik se prostě zaraduju, že mi to nějak jde, a přislíbím si do budoucna, že ať jsem cokoli, hezky se to všechno naučím. Toliko k tomu dětskému vevnitř. Protože na tom, co pak udělám, není nic nevinného a nezkaženého. Ba naopak, vevnitř mě zaplane oheň a vím, že to není proto, že ho chci plivnout. Tahle radost není dobrá, tahle je zbrocená krví a smradem z výkalů, které Hornak při smrti vypustil. Jakmile mě zasáhne bolest, ani si neuvědomím, že vztekle zavrčím. Kdybych byla v lidské podobě, jistě by to byl prostý výkřik dívky. Jenže oni ze mě udělali ženu a... zrůdu. Můžou si za to sami. Vycením na ně zuby a zatěkám zlatýma očima. Pálivá bolest balancuje někde mezi vztekem a bolestivým křikem. Stáhnu křídla co nejvíc k tělu, aby se zase nestalo to, že mě trefí, a hlavně ten trapný pád, jak jsem do nich nabrala vzduch. S nimi se nedomluvím. Budu je muset zabít. Ale zvládnu to? Neskončím pak jako nějaký děsivý příběh, co budou později vyprávět, zatímco moji mršinu budou ohlodávat dravci? Jenže po tom, jak se Hornak choval, nemám chuť s nimi vyjednávat. Akorát ztratím moment překvapení. A Dralion si to zaslouží. Za můj zkrvavený klín a moje slzy. Vydržela jsem tamtu bolest, musím vydržet i tuhle. Jsem bojovnice! Ani si nevzpomenu na meč. Vím, že svoje zbraně mám na těle. Proč sakra nemůžou utéct, když vidí něco takového! Když se vrhnu na Draliona, přidám i bojový výkřik, který v hrdle zavibruje skoro jako zavrčení. A modlím se, aby další mrtvý, jestli se to povede, je zahnal pryč. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Sluneční paprsky se vesele odrážely od hladiny třpytícího se horského jezera, lemujícího vchod do jediného města celého Edorianu-Dol Mahakamu. Celé město bylo postaveno z bílého kamene, nebo alespoň jeho vnější část. Doslechla jsi se totiž, že ještě dobrá polovina města ukryta v hoře, na jejímž úbočí leželo. Vidět něco takového by jistě bylo úchvatné, nicméně jakožto cizinka jsi nemohla čekat, že bys měla šanci vůbec vejít, natož si to prohlédnout. Nicméně i vnější část města skýtala své klady. Ulice byly čisté a i obyvatelé chodili oděni do čistých šatů. Vypadalo to skoro jako jiný svět, svět, v němž možná nejsou všechny rasy odsouzeny k živoření pod dohledem draků, jejichž přívrženci zde mimochodem měli svá sídla, nacházející se v samotném středu města, co nejdál od městkých hradeb, kde žili chudší obyvatelé. A právě zde jsi spatřila problém-jak se přes ně dostat? Jasně bylo vidět jižní bránu do města, skládající se ze dvou obrovských okřídlených dveří, kdo ví jak otvíraných, ovšem ty byly zavřeny a nikdo nevcházel ani nevycházel. Jakmile totiž někdo opustil město, opustila jej i ochota Šedého draka, místního vládce, nesežrat jej. Tudíž by to chtělo nějaký opravdu dobrý nápad. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Gnómka tě celou dobu pozorovala ledovým výrazem, až do chvíle, než jsi domluvil. A právě v ten moment sis uvědomil, že skok do sluje s rozzuřeným drakem by možná byl bezpečnějším kouskem, než čelit této studentce. Možná i o trochu méně bolestivější, když jsi na svém obličeji ucítil prudkou bolest způsobenou její rukou. Tak... Takhle ty mluvíš s dámou?! V levém horním rohu čela jí pomalu začne pulzovat žíla, a skoro bys přísahal, že v očích vidíš plamínky zuřivosti. Můžeš si pogratulovat, právě jsi stvořil monstrum, které tě hodlá zabít. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Po chvíli plížení jsi již opět postupovala dál, když se za tebou ozval zvuk jelena ve smrtelné křeči a vlčí štěkot. Děsivý zvuk, nicméně teď už ti nezbývalo nic jiného, než se oklepat a jít dál, doufaje, že stromy vypadají nějak temněji čistě náhodou. Putovalas celý den až do setmění, kdy ses rozhodla, že nastal čas si trochu odpočinout. Rozložíš si těch svých pár věcí na zem a začneš si připravovat večeři, když ti náhle srdce vynechá jeden úder. Asi dva metry před tebou stál po zuby ozbrojený muž v železné helmě. Hruď mu zakrývala vycpávaná zbroj, přes kterou měl pás s vrhacími noži a mečem na zádech. Těžké železné boty, rukavice i nárameníky vypadaly, že musí nadělat plno hluku, tak jak se tam ten válečník mohl dostat? Můžeš, prohlásil tajemný muž a ty ucítíš, jak tě něco ošklivě praští do hlavy. Když zase přijdeš k sobě, na temeni ti tepe prudká bolest, ještě se zhoršující faktem, že visíš hlavou dolů. Moment, hlavou dolů? Ne, to si tě jen někdo přehodil přes rameno a nyní s tebou kluše lesem. Dle světla dopadajícího na zem usoudíš, že je tak pár hodin po úsvitu, i když poznat to pod hustou klenbou stromů, propouštějících jen malé procento deního světla, je téměř nemožné. Nyní je však problém, co dál? Muž, nesoucí tě přes rameno, má možná společníky, schopné tě v případě pokusu o únik zpacifikovat. Ovšem kdo ví, co by se s tebou dělo, pokud by ses nechala nést?
Tajemný válečník |
| |
| soukromá zpráva od Horsh Halchas pro Takovou reakci jsem nečekal a že dostanu facku, to už vůbec ne. Zapotácím se, až skoro upadnu, udělám dva kroky dozadu a chytím se za tvář. V očích se mi zračí překvapení, nepochopení, ukřivděnost a úžas. Chvíli na gnómku zírám a nejsem schopen ze sebe vypravit slovo. Jen němě sleduji, jak se rozpaluje a někde hluboko uvnitř se ozve hlas: To je zvláštní. Když se holka rozčílí sluší jí to víc, než když je v klidu. Myšlenka mi proběhne hlavou a pak se někam vytratí. Ale ten pohyb rukou byl vážně rychlý. Bylo to jako pružina. Škoda, že jsem si nestihnul všimnout. I tato myšlenka se záhy vytratí a zbude pouze jedna, která je poměrně dost dotěrná. Tak to jsem asi něco přehnal. Cítím, jak se mi krev hrne do tváře. Promiň, nechtěl jsem tě urazit. Jsem unavený, pronesu omluvně a asi bych vážně potřeboval vyšetřit. Myslím, že jsem řekl něco, co jsem neměl. |
| |
 | soukromá zpráva od Saloter pro Slunce se krásně odráželo od překrásného jezera. Měla jsem chuť do něj skočit. Dol Mahakam je překrásný. Alespoň to říkali ostatní. Uchvátila mě představa, že má toto impozantní město ještě větší plochu, než jak vypadá. Jak jen všechno může být schované ve skále? Moc mě sice netěšila představa, že mě tam nepustí. Rozešla jsem se k jezeru, abych si v něm mohla smočit nohy. Ba ne, nerozešla jsem se k jezeru. Já jsem se k němu rovnou rozběhla. Horská jezera voní mnohem jinak než moře. Voní naprosto úchvatně, až pro mě nepřirozené. Těsně před ním jsem se zastavila. Klekla jsem si k jezeru a nadechla se jeho vzduchu. Zasněně jsem zavřela oči. Pak jsem si vykasala sukni (nejspíše ji vyměním za kalhoty) a po kolena jsem zalezla do jezera. Mělo mnohem jinačí aroma, tlak a strukturu. Bylo jemější. Úplně mě hladilo. Ve vodě jsem zůstala asi pět minut. Aach... To už jistě dlouho nezažiju. Poté jsem se rozešla ke stěnám města, abych si ohmatala stěny z překrásně bílého kamene. Toužím vejít do tohoto města, ale jak se tam dostat? Dovnitř mě nepustí. To je jisté. To by mě asi Šedý draki zabil, nebo by jsem se k němu naopak připoutala do konce života. Zkusím obejít hrydby, jestli se tam po něčem nedá vyšplhat... Nebo zkusím omámit strážce, ať mě pustí dovnitř? Ne. O tom by se Šedý drak hned dozvěděl. |
| |
| soukromá zpráva od Zixxik pro |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Když ses opatně vyplazil z křoví, spatřil jsi skupinku postav a fenku. Nejstarším členem družiny byl pravděpodobně muž mířící na tebe dlouhým lukem, v jehož tětivě byl připraven těžký černý šíp připravený prostřelit ti hrdlo. Mužovy oči, chladné jako led a šedé jako bouřkové mraky, dávaly najevo, že by byl klidně ochoten to udělat. Na tváři ošlehané větrem byla vidět neoholená brada a chmurný výraz člověka, který už viděl více, než by bylo během jediného života vhodné. Zbytek byl ukryt pod kápí, jež byla součástí velké maskovací pláštěnky. Vedle něj stál překvapivě mladý chlapec s loutnou přivázanou na torně a dýkou v ruce. Mohlo mu být nanejvýš patnáct, soudě podle mladistvého obličeje. Velké hnědé oči, nepoddajná kštice hnědých vlasů a vyděšený výraz, to vše mu hrálo na tváři, na které ještě nevyrostly ani první vousy. Oblečen byl do zelené kazajky, jakoby ještě zmenšující jeho už tak malou postavu. Vedle něj stál zhruba dvacátník oděný do pobíjené zbroje, držící v pravačce dlouhý meč a jezdecký štít v levačce. Tvář mu zdobil mělký šrám přes pravou líci a nos vypadal, že byl zlomený. Na hlavě měl malou koženou čapku. Za ním spatříš schovávající se Vznešenou elfku, mající blond vlasy volně rozpuštěné přes ramena a zelené oči vytřeštěné. Vedle bojovníka stál opálený černovlasý chlapík cizokrajného vzhledu, oděn do modrého tabardu. Chvíli na tebe mířil hrotem šavle, poté jej však sklonil a na tváři se mu zračil sebevědomý úsměv. Černá bradka podporovala dojem, že tenhle chlapík je sukničkář. Evidentně mu táhlo na třicet. Bokem od všech stál vytáhlý kluk v umouněné tunice, která vypadala, že je mu trochu velká. A nakonec, pár kroků od nich, stála i žena ve vlněné tunice, překryté malým pláštěm. Vypadala velmi vyděšeně a hrudník, na kterém se dmulo bujné poprsí, se jí ustavičně zhvidal a klesal, jako by za sebou měla náročný běh. Co zde děláš bláhový člověče! Nad námi krouží drak! zvolal Lučištník, přičemž mu šíp zajel zpátky do toulce. Dále již nijak nepromluvil, jen se prořítil kolem tebe, doprovázen skupinkou. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Za rozbřesku jsi krátce posnídal a poté se vydal na svou cestu na severovýchod. Tajemný Agronián měl pravdu, cesta tam opravdu trvala zhruba tři dny a ty jsi zjistil, že se ti pomalu krátí zásoby jídla. S takovou pravděpodobně vydrží tak další čtyři dny, i když spíše tři. Brzy ses již dostal k místu, kde se Černá řeka skutečně vlévala do moře, a spatřil jsi i osamělý kopec, označující danou oblast za hranici mezi těmito dvěma krajinami. Půda zde byla nestálá, jelikož Černá byla velká řeka. Naštěstí však byl nedaleko brod, proto ses s menšími obtížemi dostal až na místo, kde začínala zhruba padesát metrů dlouhá planina kolem kopce. Na jeho vrcholu jsi spatřil světlo ohně zářící do temné noci, znamenající, že na místě někdo je. Ovšem kolik může daných neznámých být? Nastal čas si rozmyslet další postup, jelikož kopec byl holý a poskytoval jen málo míst k úkrytu. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Když hobit spatří ohnivou hlínu ve tvé ruce, trochu pobaveně na tebe pohlédne, s hlavou nakloněnou na stranu. Evidentně nemá ponětí, co ve své ruce držíš a připadá mu to jaksi... Směšné. Jistě ó velkorysý pane, přijměte mou hlubokou omluvu, prohlásil již s kamennným výrazem, načež se lehce uklonil. Poté ze sebe shodil zavazadla a začal na zem vyndávat cetky všelijakého typu. Bohatě zdobené, brčálově zbarvené roucho, krátkou černou dýku, nit a jehly, nějaký chléb a jehněčí, pár metrů provazu, lucernu a vlněnou přikrývku bychom nejspíše mohli považovat za nejzajímavější z nich. U každého předmětu přitom hlasitě vychvaloval jeho přednosti (toto lano je nejpevnější, jaké jste kdy viděl!) a jejich vysokou kvalitu (teplejší přikrývka snad ani neexistuje!). Po chvíli už začínáš být celým tímhle malým chlapíkem velmi otrávený, hlasitějšího a upovídanějšího tvora jsi totiž nejspíše ještě nepotkal. |
| |
| soukromá zpráva od Nardan pro Skoro nic se neděje? Vždyť na mě míří snad dvacet různých hrotů a čepelí. Postupně těkám očima z jednoho na druhého. Oni se ale bojí také. Oni se báli toho, co vyleze z křoví. Když vidím, že se hroty sklánějí, lehce se usměju. Díky Aenalovi, že tohle nejsou žádní nepřátelé. Při noční pouti jsem ztratil vlastně úplně vše. Zbyl mi pouze oděv a naděje, že má rodina nalezla útočiště. Jenže naděje je málo. Je tu kvůli mně a mým lidem. V noci nás napadl. Neviděli jste dvě ženy na koních? Má matka a sestra … Zavolám ve chvíli, kdy se ke mně lučištník i skupina otočí zády a pokračují ve své cestě. Pevně doufám, že někoho z mého lidu viděli a že mi alespoň slovem pomohou je nalézt. |
| |
| soukromá zpráva od Swen Norrad pro ,,Zatracenej Dol Mahakam! Kopnout ho do rozkroku! Ko by tušil, že mi přidělá takové problémy?" Situace nebyla nijak zvlášť příjemná. Orkové a jejich pejsci utvořili něco jako trojúhelník, při čemž jsem já byl jeho "srdce". Srdce, které mělo každou chvíli vytrženo a sežráno. Myšlenky typu: "Hodný pejsek" mě už dávno opustily a já na jejich místě udělám to samé. Naši zelení přátelé očividně mají něco proti městu, dobrá chápu...ale herdek filek, proč se tohle musí stát zrovna mně?! Pozitivní je, že ještě nesežrali moje vnitřnosti a nevycucli jako nějakou kořist. Během té krátké chvíle, co nejspíš jejich vůdce říkal jsem si snažil spočítat moje šance. Dýku a meč bych možná stihl vytáhnout a sundat jednoho dva pejsky, to by mi dalo čas než se seberou jejich jezdci, ale pořád zde byl ten třetí hafan a jeho pán. Počítám, že by se mi s chutí zakousl do krku...uf..až se mi trenky stáhly. ,,Dobrá. Nemám problém jít s vámi. Ovšem půjdu dobrovolně a zbraně si nechám. Máte mé slovo, že proti vám nic nepodniknu." řeknu klidně. Prohlédnu si jejich zubaté ksichtíky, abych měl jasno, kdo mě poslal na onen svět - teda kdyby se něco "pokazilo". ,,Nuže? Kam vyrazíme?" prohodím a odfrknu si. |
| |
| soukromá zpráva od * Kasian Drakobijec pro "Paráda, aspoň ho nemusíme hledat." Je překvapivě má úplně první myšlenka, když spatřím Caleba. "Ale co to sakra..?" Následuje druhá myšlenka. Vyměníme si stejně zmatené pohledy s Kelindilem a já vidím, jak Kel zasunuje zpět do toulce šíp, který už měl napůl vytažený. I já už jsem měl z pochvy obnažen část meče, tak ho zasunu zpět a pustím jílec. Přejedu pohledem z Caleba na Faelinga a pak se zeptám: "Vy se znáte?" Zeptám se zcela zbytečně, ale očekávám, že mi to nějak vysvětlí. Potom se podívám zpět na Kelindila. "Člověk ho chce ochránit a nakonec on ochrání nás." Zamumlám. Kelindil chápavě kývne. "Ten zápalný šíp nebyl tvoje práce..?" |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Dralion vypustil z luku šíp, směřující proti tvému hrdlu. Železný hrot ti přitom vrazí přímo do pravé paže, odkud se sice odrazí, nicméně je ti jasné, že na tom místě brzy vznikne velmi ošklivá podlitina. O to ale nyní nebyl čas se starat, neboť spáry tvé levé ruky se blížily k lučištníkově hrdlu. Účinek měl podobu rozlomeného luku a ošklivého zranění na jeho pravačce. Vyděšený výkřik se změnil v bolestné zařvání a muž odletí dobré dva metry pryč. Zpátky, zpátky! zařval jeden z mužů a kruh se kolem tebe začal uvolňovat. Jedno se válečníkům muselo nechat-nehodlali nechat spolubojovníka napospas jakékoliv zrůdě, proto se tři nejbližší semknuli kolem něj. Pokud to zaútočí, miřte tomu na břicho! Tam to vypadá, že nemá šupiny! zvolal vůdce. Náhle sis uvědomila, že má pravdu. Většina těla sice byla pokryta šupinami, nicméně břicho bylo stále zranitelné. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Gnómka si tě chvíli rozzuřeně prohlížela a už to pomalu vypadalo, že tvé dny na tomto světě se chýlí ke konci, když se náhle u vchodu zjevil dav studentů přicházející z hodin. Měla nastat obědová pauza a většina se šla převléct z "pracovních oděvů" (tedy věcí, které většinou mohly skončit usmažené, propálené, roztrhané či jinak zničené) do něčeho slušnějšího. Když si toho Gnómka všimla, jednoduše se otočila na podpatku a zmizela v davu. Poblíž jsi spatřil Gurka, kterého bylo nutno říct poměrně těžké přehlédnout, když vezmeme v potaz jeho děsivý účes. Nesl si skupinku jakýchsi kovových součástek, všelijak pospojovaných, a nechával do sebe hučet od malého, hnědovlasého gnóma majícího na očích pyroforní brýle a oblečeného do podivné hnědo-červené kombinézy, jejíž součástí bylo množství kožených pásků. |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Znovu vydám ten zvuk. Výkřik? Zavrčení? Rozzuřilo mě to. Srdce mi v divokých výbuších žene krev tělem, šumí jako rozvodněná řeka. Chřípím chytám měděný pach a sliním jako hladové zvíře. Naprázdno polykám a přitom mám pocit, jak bych měla v ústech sucho. Jestli si myslí, že jim nerozumím... ano, myslí si to. Zasyčím a přikrčím se, aby moje břicho nebylo tak snadným cílem. Copak nikdy nevypadnou? Na kolik jich ještě musím zaútočit! Křídla přitisknutá k tělu jako uši psa, rukama se skoro opírám o zem v podivném dravčím polodřepu a samo se mi do hrdla dere varovné vrčení. Nepotřebuju slova. Ne teď. Žluté oči je zlostně sledují, vyprovázejí je i se zraněným a já jen čekám na svou chvíli, kdy konečně budu moct popadnout svoje věci a utéct. Až budou pryč, až se nebudou dívat na bestii, která bere nohy na ramena. Kdybych to udělala, dodalo by jim to odvahu. Jejich chyba, že byli tak hloupí a nepochopili moje varování. Bohové vědí, že jsem nechtěla zabíjet. Zprvu... |
| |
| soukromá zpráva od Efreet Ohňofuk pro Dál si lehce pohrávám s hlínou ve své ruce a čekám co z hobita vypadne. Bohům žel, podle všeho nemá u sebe nic oč bych mohl projevit zájem. Ale to vím jěště před tím, než začne rozbalovat své zboží. To si ještě rozmyslím. zasyčím k jeho omluvně v duchu a pohledem sleduji co mi ten pidižvík předvádí. Zaujmou mě dvě věci. A to přikrývka a roucho. Přeci jen můj oděv toho zažil více, než by se slušelo. Ale... "Kolik si tak představuješ za tu přikrývku a rouchou?" optám se, ale v podstatě jen proto, aby má další otázka nevyzněla tak špatně. "To vždy cestujete sám a neozbrojen? Není to v této době třošku nebezpečné?" optám se a svému hlasu dodám tón zvědavosti, která špatně skrývá jen pouhé hovorové téma abych zabil čas. Plány v plánech plánů. Můj způsob přežití. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Rudý kotouč slunce se už pomalu snášel za obzor, když jsi se konečně zastavila na své pouti. Cestovala jsi křížem krážem mnohými kouty této krajiny, vyhýbaje se drakům i jiným lidem, výjma případů, kdy jsi nutně potřebovala jídlo. Samotné se ti dařilo lovit jen zřídkakdy, proto jsi se občas na pár dní přidala k nějaké skupince, aby sis od nich mohla vzít jídlo a zase tiše odejít. Prozatím to však nebylo třeba, jídlo vypadalo, že ti vystačí ještě zhruba na týden. Právě proto sis mohla, alespoň prozatím, dovolit o trochu větší večeři. Nedaleko tekl malý potůček a voda v něm byla čirá a rychle tekoucí, což ti jasně naznačilo, že bude jistě poživatelná. Po večeři nastal čas na menší noční odpočinek-byl den před úplňkem, jediná noc, během které nemusí služebníci Cirdanel provádět žádné rituály. Rozhodla ses toho využít a brzy jsi již upadala do velebné říše snů. Náhle tě vzbudí prudká bolest, pronikající ti od levého trapézu dál do těla, a ochromující všechny nervy ve tvém vyděšeném těle. Na sobě ucítíš postavu, přidržující ti končetiny u země a znemožňující ti dělat cokoliv jiného, než se snažit přetrpět ten strašlivý pocit, aby ses nezbláznila. Pomalu se ti zavírají oči a ty se odpoutáváš od svého těla i té poslední špetky agónie. Když jsi znovu otevřela oči, ocitla ses v neznámé krajině, lišící se od všeho, co jsi kdy viděla. Na zemi nebyla žádná tráva, jen podivný bílý materiál, po němž neustále přebíhaly stíny. Místo stromů z něj vyčnívaly podivně ohýbané hroty, skoro vypadající, jako by si je někdo náhodně tvaroval podle toho, jak se mu zachtělo. Na obloze byla velká modrá koule, jakoby lehce zářící svým vlastním světlem. Vyděšeně si uvědomíš, že nemáš potřebu dýchat ani necítíš chlad či teplo. Vlastně necítíš vůbec nic. V dálce spatříš oslnivý záblesk, a po chvíli si uvědomíš, že asi dvě sta metrů před tebou se nachází palác ze stejného materiálu, na kterém zrovna sedíš. Divné, člověk by skoro řekl, že tam ještě před chvílí nestál. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Během chvilky sis uvědomila, že snaha o přiblížení se k hradbám byl opravdu špatný nápad. Vzduchem se totiž roznesl chraplavý hlas: Stůj člověče! když vzhlédneš na mluvčího, spatříš trpaslíka v kroužkové košili, mířícího na tebe nebezpečně vyhlížející kuší. Vedle něj stojí lesní elf, držící v ruce luk se založeným, šedě opeřeným šípem. Oděn do zlaté zbroje je nepochybně jedním z těch, kteří vstoupili do služeb Šedého draka. Kdo jsi, a proč se blížíš k tomuto městu?! zvolal menší z dvojice. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Cestoval jsi za armádou celý den, aniž by ses dověděl cokoliv zajímavého. Obloha brzy ztemněla a začalo jemné mrholení, dost otravné na to, aby ti zprotivilo celý zbytek dne. Během chvilky už lilo jako z konve a armáda se zastavila. Během méně, než půl hodinky už před tebou leželo malé městečko stanů, nepříliš se hemžící životem. Ostatně, který goblin by si přál vylézat v tomto počasí ven? Ty určitě ne, i když ti nic jiného nezbývá, jelikož nemáš, pod čím by ses schoval. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Skupinka se pomalu dala do pohybu, nicméně lučištník ještě stihne prohlásit, že o tvých příbuzných nic neví, jelikož přišli z opačného směru. Lidská dívka se však na tebe ještě otočila. Po cestě jsem zahlédla spáleniště, nevypadalo to, že by kdokoliv přežil. Ta slova jako by se zhmotnila v ledovou ruku strachu, která ti sevřela ruce. Ucítíš, jak se ti podlamují nohy a do očí se hrnou slzy. Pravděpodobně by ses nejraději schoulil do klubíčka a čekal na svůj osud, kdyby tě těn cizokrajně vyhlížející muž se šavlí nepopadl za límec. Toho kluka musíme vzít s sebou, nemůžeme ho tu nechat napospas drakovi! namítl, postrkávaje tě před sebou. Lučištník vypadal poněkud nespokojeně, přesto však kývl a přešel již do úplného běhu. Dobrá, hlavně na něj dávej pozor, Nizáre, odpověděl. Muž, jehož jméno pravděpodobně zní Nizár, tě ihned na to ještě trochu pošťouchnul. Co teď? Běžet se skupinkou a doufat, že ti pomůže přežít, nebo nevěřit ženě a jít hledat rodinu na vlastní pěst, bez zásob a beze zbraně, ale s nadějí, že se drak pustí za skupinkou? |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Z hrdel všech tří orků se ozvalo rozzuřené zavrčení, jejich zbraně se připraví k útoku. Řekl jsem odhoď zbraně, Morro! prohlásí vůdce, a tobě dojde, že tihle hoši nemají v povaze smlouvání. Jeden z orků mezitím slezl ze svého zvířete a ze sedlové brašny vytáhl provaz. Máš poslední šanci, potom z tebe bude krmení, zavrčel. Jasně jsi pochopil, že toto bylo poslední varování. Poté už přijde buď tvé podvolení, nebo třesk oceli. |
| |
| soukromá zpráva od Nardan pro Matka? Sestra? Jo? Všichni? To snad ne! Ledový pařát smrti obestře mojí mysl. Všichni, které jsem znal jsou mrtví. Má rodina, můj kmen. Všichni na kterých mi záleželo zemřeli a je skoro jisé, že kvůli mě. Proč jen jsem chtěl poznat magii? Proč jsem nezůstal u koní, pastí a luku? Přestanu vnímat, co se okolo mě děje. Připadám si jako loutka. Jako loutka, které osud připravil hořkou roliv tomto dramatu. V rychlém sledu se mi před očima promítne několik momentek z minulého života, který skončil v plamenech dračího dechu. Dám se do běhu, protože mě někdo postrkuje. Sleduji pouze záda která se pohybují přede mnou. Skáču přes kořeny a klacky, vyhýbám se větvím a moje duše mlčí. KDyž skupina zastaví, zastavím, když řeknou ať se najím, udělám to, když mi řeknou, abych spal, usnu... |
| |
| soukromá zpráva od Horsh Halchas pro Chvíli jen koukám a přemýšlím, co se to vlastně stalo. Fakt, že se mi mohlo něco zlého stát, mi vůbec nedojde. Co to bylo za dívku? Uvidím jí ještě? Když se dívka ztratí v davu, odložím tyto nepodstatné otázky na dobu, kdy na ně bude čas. "Gurku," přitočím se ke svému spolubydlícímu, "myslíš, že bys mi mohl ukázat, jak to tu chodí?" Druhému gnómovi se slušně ukloním a dokonce se pokusím o úsměv. Pak si uvědomím, že Gurk má něco zajímavého v rukou: "Co to je?" |
| |
| soukromá zpráva od Zixxik pro |
| |
| soukromá zpráva od Balrog, syn Skölla pro Tábor, ráno Moc dobře jsem si všiml Ulfgrakova pozvednutého obočí a mohl jsem tak tedy jen odhadovat co se mu asi honí hlavou. Na to jsem ale raději nemyslel. Jeho prasečí xicht pro mě byl už tak sám o sobě špatný zpráva. Tiše jsem si povzdychl, zasadil obouruční sekeru do kroužků na zádech, a pomalu jej následoval. Už ať to máme za sebou. Kdybych řekl že se netěším skutečně bych lhal. Moji touhu jen ještě posílil pohled na obří, rozzuřenou bestii která by dokázala v boji jistojistě napáchat více škody než naštvaný obr. To, jak málem překonala ohradu aby ulovila pobíhající orky bylo víceméně dost fascinující. Ale nebylo moc času si jí prohlížet. Vrátil jsem se pozorností zpátky k Ulfgrakovi, který mezitím civěl kamsi za jezdci. Trošku netrpělivě jsem vyčkával až se vynadívá a pak se poohlédl směrem kterým ukazoval. Mohl jsem jen tušit že mě nečeká nic hezkého. Pohled na Graura byl docela nehezký zážitek. "Grrr! Rozzuřenějšího Vrrka jsi mi prostě dát nemohl co?" Zavrčel jsem tiše s dávkou hněvu a probodl Ulfgraka naštvaným pohledem. Poté se zadíval zpátky na Graura. Tohle bude pěkný oříšek. Ale když to zvládnu napoprvé už mě nic nezastaví. Vzhledem k jeho zuřivosti... Mu budu asi muset dát najevo kdo tu je pánem. Nechal jsem si své zbraně, pro případ že bych se musel bránit kdyby se stalo něco nečekaného, a popadl náhubek. Pak jsem pomalu vstoupil do ohrady ke Graurovi a přichystal si náhubek do levé ruky. Pomalu jsem se k němu přibližoval a docela jsem doufal že po mě skočí. Pak bych ho mohl docela hezky překvapit. |
| |
| soukromá zpráva od Saloter pro Už zbývalo asi patnáct kroků a mohla jsem se dotknout alabastrově bílého kamene. Začala jsem natahovat prsty a ruce, abych se pokochala. Náhle zatnu svaly a hned po tom nadskočím. Lekla jsem se chraplavého hlasu. Vzhlédnu k neznámému a zjistím, že mne vylekal pouhý trpaslík. Pak jsem zpozorovala elfa ve zlaté zbroji. Hů, proč má zlatou zbroj? Ta přece v boji moc nevydrží. I hlupák přece ví, že zlato je měkký kov. Trochu svraštím obočí proti sluníčku. Skoro hned mu odpovím na otázku touto větou: ,,Já jsem..." Rozmýšlím se, jestli jim mám říci i své jméno. ,,Pouhá bardka a chtěla bych si ve vašem překrásném městě vydělat pár peněz, ale před tím bych si chtěla ohmatat vaše nádherné hradby. A nemyslím, že je ten luk a kuš nutný." Tráva mě krásně lechtá mezi prsty. Sehnu se k pravé noze, abych se podrbala. ,,Mohla bych vstoupit do vašeho krásného města? Nebo vám mám rovnou zazpívat? ,otáži se s nekalými, však možná nevydařenými úmysly... |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Tvá první otázka byla hrubě ignorována, neboť téměř všichni elfové se shlukli kolem Caleba a mluvili jeden přes druhého. Zůstali jste tak s Kelindilem sami. Ten si tě jen překvapeně prohlédne: Zápalný šíp? O čem to mluvíš? zeptal se překvapeně, přičemž nasadil nechápavý výraz. Dříve, než stačíš odpovědět, však pokračuje: Ne, já o žádném šípu nevím. Šel jsem nám ulovit něco k snědku, když jsem narazil na stopy těchle... Calebových známých. Řekl jsem si, že by bylo vhodné to prozkoumat, jelikož se blížili zhruba naším směrem. A zhruba po hodince pozorování jsem tě uslyšel, jak poblíž dupeš jako slon. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Skupinka, nyní i s Dralionem, se pomalu začala stahovat. A co s Hornakem? zeptal se jeden z mužů skupinky. Dralion bolestně zařval, přičemž prohlásil, že bude lepší ho nechat jak je. Ať si ho ta bestie klidně sežere, když nás nechá na pokoji! Pro něj už nic nezmůžeme, zakončil svou řeč, když jej i s bolestivou grimasou bral jeden z druhů pod paží. Nakonec trochu nerozhodně všichni vycouvali do lesa, nechávaje tě samotnou i s Hornakovou mrtvolou. Náhle tě popadl třas a ty ucítíš, jak slábneš. Trochu se zapotácíš a svět náhle ztemní. Probudil tě až noční chlad, strašlivě studící tvé nahé tělo, nyní již mající lidskou podobu. Mrtvola Hornaka poblíž ti naznačí, že se ti tohle jen nezdálo, stejně, jako tvé zbraně a tři vaky na vodu pohozené kolem. Nyní je ale nejdůležitější se trochu zahřát-na umrznutí toto sice nebylo, ale ošklivá rýma zvládne způsobit stejně velké množství nepříjemností, jako omrzliny. Při vstávání navíc ucítíš ostré bodnutí v zádech a nahmatáš si tam ošklivý strup, zhruba v místě tvé pravé lopatky. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Na tvou otázku ohledně ceny se hobit jen zářivě usmál a vytasil černou dýku, kterou jsi viděl už předtím. Co takhle všechny tvé peníze, jídlo a věci? prohlásil, když ti kolem hlavy něco zasvištělo. Za tebou se ozvalo zaklení a bleskové otočení ti prozradilo, že za tebou stojí tři rozzuření hobiti. Jeden z nich si zrovna dával nohu do třmenu, přičemž zbylí dva na tebe mířili. Ty tupče, proč ses netrefil?! zařval jeden z hobitů majících nabitou kuši. Ten druhý se po tobě zrovna chystal vystřelit. |
| |
| soukromá zpráva od Efreet Ohňofuk pro "Ne." odpovím prostě a to již letí ohnivá hlína na hobitího pseudo obchodníka a druhá, která se mi v ruce objevila již při jeho zlostné větě letí pozdravit mířícího střelce. nemarním ani sekundu a rychle se přesunu. Přeci jen stát na místě je smrtící. je čas rozpoutat peklo! zachechtám se v duchu a již do střelců mířím rachejtlí, kterou okamžitě připaluji zapalovačem. Rychlím pohledem zjišťuji jak na tom mým přátele jsou a dle toho jednám dám. Pokud jsou dostatečně daleko vypouštím do nich další z rachejtlí, ale pokud se přibližuji tak vsadím na šavli doplněnou o ohnivé koule. Alespoň má výzbroj nebude ít šanci zvlhnout. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Běželi jste dlouhých několik hodin jen s krátkými přestávkami na vydýchání se. Ty, oslaben hladem a žízní jsi během jedné z nich obdržel proužek sušeného masa a pár loků vody, načež jste dál pokračovali ve zběsilém úprku. Nakonec jste pár hodin před svítáním zpomalili, až jste se zastavili před velkým dubem, kryjícím malou dolinku schopnou vás všechny ukrýt. Dračí řev už byl slyšet pouze zdálky. "To by stačilo, ten kluk je stejně polomrtvý", prohlásil lučištník a shodil kápi, čímž odhalil obličej vskutku podivného vzevření. Uvědomil sis, že je starší, než průměrní lidé. Mohlo mu být tak čtyřicet, možná dokonce o trochu víc, což znamenalo jediné-tenhle chlapík byl mistrem v přežití. Všichni si rozložili pokrývky a rozhodli se, že co dál se vyřeší ráno. Tobě dal lučištník svou vlastní pokrývku s odůvodněním, že jeho pláštěnka jej zahřeje mnohem lépe. Sluneční paprsky tě lehce polechtaly na tváři, snažíce se tě přimět k otevření očí. "Vstávej ospalče", uslyšíš medový hlas, který ti chvilku dá naději, že celá ta záležitost s drakem byl jen pouhý sen. Otevřeš oči, toužíce vidět sestru, jak se nad tebou směje. Naneštěstí jsi jen viděl ustaraný pohled zelených očí elfky, jejíž vlasy barvy slunce rámovaly unavený obličej. Sklonila se k tobě a dala ti napít trochu vody z vaku, načež se otočila k lučištníkovi: "Bude v pořádku, je jen vyčerpaný." "Skvěle, nuže hochu, myslím, že je na čase se představit. A možná i vysvětlit, proč ten drak tak zuřivě toužil se s tebou setkat," prohlásil muž, sedě se zkříženýma nohama kousek od tebe. |
| |
| soukromá zpráva od Nardan pro Ještě než se oči zaostří a ještě než můj mozek dokáže zpracovat obraz, vytanou mi na mysli útržky posledních událostí. Vše je zmatené a přeházené, ale jedno vím jistě: Za mnou je smrt. "Ty jsi bohyně?" vypadne ze mě bezmyšlenkovitě. Pak si teprve uvědomím, kdo jsem, kde jsem a kdo je okolo mě. Posadím se a protřu si oči. Všechno mě bolí a hlavně nohy. Bolí mě i to hloupé protírání očí, bolí mě denní světlo, které se mi opírá do očí. "Jsem," řeknu skřípavým hlasem. Pokusím se odkašlat si, protože nepoznávám vlastní hlas. "Říkali mi Nardan a jsem z kmene, který ochraňovala moudrost staré Jo," podívám se z elfky na lučištníka, "viděla věci budoucí a vždy nás včas varovala před příletem draků." Další odkašlání mi konečně vrátí pocit, že mluvím já sám. "Stará mě začala učit umění magie, protože jsem objevil ten dar. Něco se ale muselo pokazit a ten drak nás našel. Možná že cítí tu... energii." Sklopím oči do trávy a hlavu mám plnou chmur. "Nedivil bych se, kdybyste mě tu nechali. Kvůli mě jsou všichni mrtví," zamumlám a nemám odvahu se podívat nikomu z přítomných do očí. |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Schoulím se do klubíčka. Ta zima se mi vůbec nelíbí. A to, že za chvíli zjistím, že jsem nahá, ještě míň. Takže mě Hornak nakonec dostal? Blouznila jsem o svém vítězství, abych zahnala krutou realitu? Obejmu se pažemi a poslouchám. Nikde však neslyším smích ani hlasy. I když to byli sviňáci, pochybuju, že by mě nechali někde pohozenou v lese. Ale ten kovový pach krve... Kus před očima mám lidské nohy. Rozhozené v posledním boji. S bušícím srdcem do těla dloubnu. Zabila jsem ho, aspoň si to myslím, ale všechno mi to připadá děsně neuvěřitelné. V tu chvíli jsem to brala samozřejmě. A teď? Je mrtvý. Můj tyran je mrtvý. Takže šaty už potřebovat nebude, protože ty moje asi moc k užitku nebudou. Obleču se do toho, co je. Jestli to přežily moje kusy oblečení, vezmu si je. To, co ne, stáhnu z Hornaka, což se sice lehko řekne, ale hůř udělá. Zadýchaně s ním zápasím a tím se aspoň zahřeju, nemyslím na bolístky, co jsem utrpěla v boji nebo po pádu na zem. Je mi jedno, že smrdí nebo jsou špinavé. Lidi si v těhle časech moc vybírat nemohou. Potom posbírám a zkontroluju zbraně, svými se opásám. Hornaka prohledám, jestli nemá něco zajímavého a potřebného. Teprve pak je prostor pro to, abych si vymyla divnou pachuť z pusy a nabrala si zásobu vody. Nevrátí se sem, to vím, ale pach mrtvoly by mohl přilákat šelmy. A já nemůžu spoléhat na to, že... Na co vlastně? Co jsem? Momentálně jsem ztracená holka někde v lese. Musím se o sebe postarat a nemám ponětí, kam půjdu. No kam? Přidat se k dalším lidem, aby zjistili, že je ve mně bestie? Aby mě zlynčovali, jak se o to pokusili oni? Jenže sama... přežiju sama? Ubráním se před dravci? Ano, jsem ztracená a nemyslím to jen kvůli okolí. Prostě nevím, co bych měla udělat. Bojím se narazit na další lidi, protože přece draci plivou oheň, nikdo jiný. A víme, co si o dracích myslí... Jen mi pořád nejde do hlavy, co bych já mohla mít společného s draky. Pokud je teda moje úvaha o nové podobě správná. Vypadám přece jako člověk, narodila jsem se člověku. Nikdy předtím za celých devatenáct let se to nestalo, a to se ke mně lidi nechovali taky hezky. Proč nemám nějaké znamení? Šupiny? Ocas? Proč mě to všechno sakra tak mate! Anebo jsem vedle a je to úplně něco jiného. Ale přiznejme si... i když jsem měla šupiny jako ještěráci, jak jim říkám, nebyla jsem jim moc podobná. |
| |
| soukromá zpráva od Swen Norrad pro Jejich reakce se dala čekat. Za svůj život jsem vypil ledacos, ale nemám zájem ochutnávat nějaký žaludeční sajrajt v pupku toho prašivého vlka. Nakonec si je prohlédnu a odplivnu si. Prudce tasím meč a bavím se jejich výrazem, protočím si ho a zapíchnu do země. Natáhnu ruce, aby mě mohli svázat jako nějakou mulu. Usměji se. ,,Spokojený? Hlavně seberte můj meč, je to rodinné dědictví." plácnu. Nejradši bych do toho kopnul, člověk se jednou vydá do města a dopadne tahle. Doufám, že tyhle zelenáči skončí v dračím zadku! |
| |
| soukromá zpráva od Aulearus pro "Konečně tady," pomyslím si, stojíce pod kopcem a sledujíce plápolající oheň, Je na čase udělat to, proč jsem tady." Nyní, když vím kde se můj cíl nachází se vrátím o pár desítek metrů zpět do Černého močálu a najdu nějakou vhodnou skrýš pro ukrytí svých věcí, ať křoví, či nějaký strom ať vzrostlý nebo padlý. U sebe si ponechám jen své zbraně. Nyní, černě oděn a pod rouškou noci se vrátím zpět pod kopec a pomalu začnu stoupat vzhůru. Nahoře se zastavím dost daleko, aby mě oheň neosvětlil, ale dost blízko na to, abych viděl tváře přísedících. Pokud zde spatřím Hioru, budu vyčkávat v bezpečném krytu, pozorovat ji a čekat na vhodnou příležitost. Pokud ji nespatřím, pokusím se určit který stan je její a při nejbližší vhodné příležitosti se do něj pokusím nepozorovaně proklouznout. |
| |
 | soukromá zpráva od Eirwyn pro Toulky vrchovinou Den už pomalu končí, a všechna zvířena pomalu a jistě utichá, jak se všichni kolem chystají uložit ke spánku do bezpečí. Noční lovci se ale pomalu probouzejí, protože jejich život s nadcházející tmou naopak právě začíná. I já si konečně našla bezpečné místo, kde bych se mohla najíst a poté uložit ke spánku, abych nabrala síly na další mé putování. Když dojím poslední kousek opečeného masa, dnes jsem si mohla dovolit větší kus protože mé zásoby jídla mi vydrží nejmíň na celý týden. Ještě chvíli pozoruji noční nebe na kterém se postupně objevují třpytivé hvězdy. Ani jsem si pořádně neuvědomila, jak dlouho sedím na jednom místě. Mé smaragdové oči se zaměří na kulatý mléčný Měsíc. Dnes je úplněk, proto nebude potřeba žádného rituálu pro mou bohyni. A jelikož jsem docela unavená, uložím se ke spánku mnohem dřív než obvykle. Stačila jsem sotva ulehnout do mechové peřiny, a víčka se mi samovolně zavřela. Klidný spánek mi však dneska nebyl přán. Ostrá pulsující bolest mého těla mě dokonale probudila ze sladkých vln spánku. Nevím co se to se mnou děje, jsem schopná vnímat jen tu obrovskou bolest která se s přibývajícími minutami jen stupňuje. Mé pokusy o nějaký pohyb jsou však ihned zmařeny, když z ničeho nic na sobě ucítím nějakou postavu. Oční víčka mám k sobě křečovitě přitisknutá. Zdánlivě tak snadný pohyb, který je pro mne jindy samozřejmostí, se teď jeví jako nedosažitelný cíl. Ale jak je tohle možné? Vždycky kontroluji své útočiště před možným nebezpečenstvím. Pokaždé se přesvědčuji že mi nikde nic nehrozí, tak kde jsem udělala chybu? S posledními slovy modlitby k mé milované bohyni, se pod pálčivou a krutou bolestí odevzdávám do temnoty která právě přichází. Postupně ztrácím své vědomí a propadám se hlouběji do temné propasti. Nic necítím. Nic nevidím. Všude kolem je jen tma a prázdnota. Umřela jsem? Otevřu oči. Jak je to najednou tak snadné, že tomu pomalu snad ani nevěřím že bych toho byla schopná. Čekala bych další vlnu ostré bolesti, kvůli té všudepřítomné bílé barvě. Ale stále nic nepřicházelo, a tak jsem si mohla prohlédnout jakousi zářící kouli která osvětlovala tohle místo. Kmitnutím drobných prstů, zjistím že ležím na zemi. Jak zvláštní, přísahala bych že jsem ještě nedávno ležela na mechu. Ke svému zděšení se při pokusu o hluboký nádech zjistím, že se nemůžu nadechnout protože to není potřeba. A ani bláznivý tlukot svého srdce neslyším. Ochuzená o ty zdánlivě nejprimitivnější věci jako je dýchání a vlastní tlukot srdce, se rozhlédnu kolem abych zjistila kde jsem. A to necítím ani žádný chlad či teplo. Mám pocit jako kdybych to nebyla ani já, jen prázdná schránka která je schopná jen jediného pohybu. bez emocí a pocitů. Takže jsem doopravdy mrtvá? Rychlím pohybem rukou se dotknu své tváře, když se pomalu posadím. Rozhlížejíc kolem dokola se nakonec podívám i na ty své drobné dlaně. Naprosto nechápajíc kde jsem a co tu dělám. Zvláštní místo. A já stále nenacházím odpovědi na své zvídavé dotazy, což mě jen ještě více znepokojí. A mezi tou vší bělostí, prazvláštních hrotů v zemi místo stromů, se v dálce s oslňujícím zábleskem objeví jakýsi Palác. Ten tu taky nebyl. Přece bych si ho všimla! Ohromeně začnu zírat jeho směrem. Doufám že se tu někdo objeví kdo by mi tohle všechno objasnil. Nebo tu jsem opravdu sama? |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Gurk trochu překvapeně odkročí, jeho "společník" přitom bleskově vkročí mezi vás a praští tě do zad tak silně, až ti vyrazí dech. Neboj se přítelíčku, Ziggs ti všechno ukáže! prohlásí hlasitě a tak rychle, že mu skoro nejde rozumět. Vskutku podivný společník pro tak málomluvného hobita, jako byl Gurk. Počkej na mě před Gurkovým pokojem, všechno ti tady ukáži! pokračuje super-rychlou řečí, přičemž tě chytí za rameno a zeširoka se rozmáchne v znaleckém gestu. Gurk mezitím využil příležitosti a ztratil se, nechávaje tě tak s ukecaným Gnómem samotného v davu ostatních studentů. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Po pár minutách chůze jsi dorazil ke goblinovi v trochu velké kroužkové zbroji, majícímu přes rameno přehozenou dřevěnou palici. Prostě si někde dej stan, kdyby měli šéfové vítat každýho novýho vojáka, brzo by se z toho zcvokli. Žvanec se dává ve středu tábora, ale nedoporučuju tam chodit dřív, než se nají velitelé, odpověděl ti, načež se dál znuděně zahleděl do dálky. Evidentně nejsi jediným, kdo se k této armádě takto přidal, ovšem kdo ví, jaký má záměr? |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Myslel jsem si, že takovej velkej chlap bude chtít velkýho vrrka, prohlásí Ulfgrak, přičemž se velmi neobratně snaží zamaskovat posměšný tón. Nakonec se neudrží a tiše se rozchechtá, opíraje se o malý sloupek, na kterém bylo zavěšeno jiné sedlo. Ty ses v mezičase zjevil v opravdu nebezpečné situaci, neboť Graur vypadal, že by si zrovna k snídani dal takového "velkého chlapa". Z koutku úst mu pomalu vytekla slina, která se o chvíli později rozplácla na zemi. Skoro jako by to byl signál, zvíře se přikrčilo a skočilo po tobě. Jasně si uvědomíš, že tohle může být problém-hora svalů velká jako kůň, řvoucí při letu a odhalující tak ostré tesáky, může být sakra nebezpečná věc. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Všichni lidé bez povolení, případně záměru přidat se k Dračím legiím, mají momentálně zákaz se k městu přibližovat. Odejdi proto, dokud můžeš! zvolal elf, přičemž ani on, ani jeho společník nenechali své paže klesnout. Bohužel nemáš ani tušení, co mohou být již zmíněné Dračí legie, nebo kde sehnat povolení. Na jezeře se náhle zjeví loďka, plující do jeho středu. Ani jeden ze strážných si toho evidentně nevšímá, momentálně je pravděpodobně zjaímáš jen ty a co nejrychlejší způsob, jak tě přinutit odtud odejít dříve, než budou nuceni nechat do tebe zapíchnout hroty svých projektilů. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Říká se, že překvapení je nejlepší zbraň. Ty ses o tom právě přesvědčil, neboť ani jeden z hobitů neměl strach z hliněné koule. Na svůj šeredný omyl přišli až ve chvíli, kdy byli zasaženi výbuchem (samozřejmě za doprovodu bolestného řevu). Třetí, poslední hobit měl o trochu více štěstí. Nedostal přímý zásah ohnivou hlínou a byl dostatečně obezřetný, aby se rozhodl uskočit. Nicméně nyní po něm vystřelila rachejtle, která byla trochu příliš rychlá i na něj. Vskutku ošklivý zásah do nohy způsobil, že hobit nyní leží na trávě v kaluži krve. Krátké bolestivé zaskučení ti jasně naznačí, že lupič prozatím žije. Nyní se k tobě překulí a v očích mu jde vidět strach. Prosím pane, smilování, zasípá vyděšeně. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Při zmínění jména Jo se chlapík v kroužkové košili, se kterým jsi až do této chvíle nemluvil, prudce napřímil. Stará Jo ze kmene Stínů koní?! zeptal se hlasitě a v hlase mu jde jasně poznat stín strachu. Na pažích ucítíš ocelové sevření, když tě muž sevřel a ne zrovna jemně s tebou zatřásl. Co se stalo s Togstanem?! Řekni mi, že to přežil! zařval po tobě s očima rozevřenýma dokořán. Náhle si uvědomíš, že tenhle chlapík mu byl více než podobný, snad byl dokonce nějaký jeho příbuzný. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Trochu zklamaně si uvědomíš, že z tvých šatů zbyly na zemi jen cáry, roztrhané pravděpodobně při přeměně, a na Hornakovi byly použitelné možná tak kožené kalhoty, neboť vlněná kazajka byla rozthrána dračími spáry. V kapse tohoto zničeného kusu oblečení mu však najdeš křesadlo a troud, oboje se jistě bude později hodit. Možná by k užitku přišel i železný široký meč, sice nepříliš kvalitního provedení, nicméně později by se snad s někým dal směnit výměnou za něco, co by ochránilo i horní polovinu tvého těla. Nyní ovšem přichází dilema, co dělat. Bloudit po krajině, a doufat, že najdeš něco k jídlu? Nebo se snad vydat na dlouhou pouť k Dol Mahakamu, doufaje, že draci budou ochotni tě nezabít při prvním setkání? Možná udělat něco úplně jiného? Kdo ví... |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro S povzdechem se vydám někam do lesa. Na opačnou stranu, než měli namířeno "naši". Nerada bych se s nimi někde potkala. Ale zase chůze je lepší než tu sedět. Bude mi tepleji a budu mít pocit, že něco dělám. Budu dál od mrtvoly a dravci si konečně budou moct vzít svůj podíl. Jak nesu věci, občas mi zavadí o to zranění na lopatce. Pichlavá bolest mě párkrát donutí zastavit, ale pak si řeknu, že přece nebudu fňukat kvůli bolístce. Musím to přežít! Teď mě čekají určitě horší věci než blbej strup. Dá se říct, že vyspaná jsem, i když to bylo prakticky bezvědomí, tak snad na mě nepadne únava nějak moc brzy. Radši se pekelně soustředím na cestu, abych nezakopla, než abych se zase utápěla v myšlenkách o svém původu a o tom, co sakra budu dělat, kam se uchýlím a jak budu žít. Přepnu na nouzovou situaci, kdy je třeba postarat se o nejdůležitější. Prostě myslím jen na bezprostřední přítomnost. Aspoň se snažím. Důležité je přežít. Dojít někam do bezpečí, ulovit si něco na jídlo, sehnat něco na zahřátí. Tak. A tentokrát už to nebude žádný zvrhlý Hornak! |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Během pár okamžiků jsi svázán a přehozen přes hřbet jednoho z vrrků, těsně před jeho orkským majitelem. Tvé zbraně v mezičase vzal jiný, pravděpodobně proto, aby ses k němu nemohl v případě pokusu o útěk tak snadno dostat. Nutno říct, že to měli docela pěkně vymyšlené, na dvoumetrové hory svalů. Ležel jsi na něčem připomínajícím hrušku koňského sedla, ruce svázané za zády a po boku ork, ochotný tě každou chvíli srazit a nechat svého pejsánka, aby si z tebe udělal šunku. Jinými slovy situace pěkně nanic. Jeli jste pěkně dlouho a tobě po nějaké době začalo kručet v břiše. Pravděpodobně se blížila doba oběda, když jsi slabě uslyšel cinkání kovu o kov, dokonce i přes těžký dusot tvého dopravního prostředku. O nějakých dvacet minut později jste již dorazili do orkského tábora, většího, než by jsi možná čekal. Všeobecnou známostí bylo, že jeden tábor většinou obývá jediný kmen, zpravidla nepřesahující velikost sta obyvatel. Tady jich mohlo být tak třikrát víc, což tě nutno říci zarazilo. Hlavu ti tvůj věznitel přirazil k vrrkově srsti, aby jsi neviděl, co se děje. Přesto jsi neměl čas nad čímkoliv dumat, neboť se poblíž rozezněl hlas: Gradushi! Proč jste už zpátky? A co to s sebou táhnete? Drsnému hlasu odpověděl jiný, patřící muži, který měl nyní v "úschově" tvůj meč: Taky tě rád vidím, Bragare. Kmen Orichalkových kovářů byl vyvražděn. Tohohle morru jsme našli čenichat kolem, tak jsme si mysleli, že by ho velenáčelník rád vyslechnul. Hlas Bragara se nyní změnil na posměšný, tihle dva se evidentně neměli moc v lásce: Ty nemáš co myslet. Raději mi toho morru rychle předej, nebo ještě neuhlídáš svého vrrka a budeme bez něj. Ozvalo se hrdelní zavrčení a zvuk jednoruční sekery, vytahované velkou rychlostí z pouzdra. Tvůj jezdec se otočil a prohlásil: Myslím, že by to stačilo. Kde je velenáčelník Bragare? Dál už nepromluvil nikdo, neboť jste se opět rozjeli dál. Tato jízda však byla o mnoho kratší, neboť během chviličky jste již všichni sesedali (přičemž ty jsi byl doslova shozen) a postavili se před velký rudý stan, mající jako kostnatou oporu pozůstatky nějakého opravdu velkého zvířete. Proběhla krátká tichá rozmluva tvého známého se strážnými u vchodu, načež jsi byl ne zrovna jemně odveden dovnitř. Interiér stanu byl poměrně dobře zařízený, zemi pokrývaly kůže mnoha tvorů (trochu vyděšeně si uvědomíš, že jedna připomíná i lidskou) a ve středu seděl na hromadě polštářů obrovský zelený ork, mající u boku velkou obouruční sekeru se zelenou čepelí. Přistoupil k němu pravděpodobný vůdce vaší malé skupinky, který měl nyní u boku tvůj meč-Gradush, jak si nyní uvědomíš. Loktar Gwar, prohlásil, přičemž si praštil pravačkou na srdce. Loktar, odpověděl ork, načež vůdce nechal, aby k němu přistoupil. Proběhla další rychlá debata, načež se Gradush usadil vedle velenáčelníka. Ten si nyní podepřel bradu rukama a hrdelním hlasem se zeptal: Takže Morro, proč jsi čenichal kolem spáleniště? Mluv rychle, nebo neunikneš svému osudu a skončíš jako potrava vrrků. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Místo pro své věci jsi našel vskutku ideální-velký vykotlaný strom, dle kůstek na zemi pravděpodobně bývalé obydlí nějakého dravce. Nicméně kosti už byly velmi staré a ty jsi zjistil, že je snadno zvládneš rozlomit mezi prsty, proto jsi došel k závěru, že strom je již dlouhou dobu nepoužívaný. Při plížení jsi postupoval velmi pomalu, neboť většina rostlin skončila již na úpatí kopce, a ten tak byl pokryt pouze trávou. Po cestě jsi potkal pozůstatky nějaké skupinky keřů, pravděpodobně momentálního paliva stravovaného ohněm nahoře. Nakonec jsi se přece jen dostal poměrně blízko na to, aby jsi spatřil dvě postavy, sedící naproti sobě u ohně. První z nich byl muž vypracované postavy, oděn celý do ocelové zbroje, přičemž na helmě byly po bocích přidělány rohy neznámého zvířete. Vedle něj se leskl jakýsi bílý materiál, pravděpodobně čepel zbraně. Ženě nebylo vidět do tváře, neboť ji měla ukrytou ve stínu kápě, z níž občas vykukoval nějaký ten světlý pramen vlasů. Vedle ní cosi zářilo tyrkysovým světlem, nicméně jsi byl příliš daleko na to, aby ses ujistil, co to má být. Jinak na ní, snad kromě kožešinového oblečení doplněného o plášť s již zmíněnou kápí, nebylo nic zvláštního. K uším ti slabě doslechne zvuk tichého hovoru. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Pomalu ale jistě jsi se blížila k paláci, u jehož dveří jsi nyní spatřila černě oděnou postavu s pomalovaným obličejem. V útlé ruce držela sklenici naplněnou jakousi rudou tekutinou, o níž z neznámého důvodu víš, že je to krev. Náhle jsi pocítila strašné nutkání se napít, což jsi také udělal hned poté, co ti žena sklenici podala. Nejprve jsi ucítila jen známou kovovou příchuť, nicméně poté, se ti obsah sklenice začal rozplývat na jazyku. Bylo to skoro, jako by byla bezedná a ty jsi mohla hltat ten mok života plnými doušky navždy. Poslouchej Darliena, a bude se ti dařit dobře, prohlásila žena, odkrývaje tak své upíří tesáky. Poté se ti opět zatmělo před očima. Probudila ses do bezměsíčné noci na stejném místě, kde ses prve utábořila. Nyní jsi však pociťovala ukrutánskou žízeň, žízeň po tom lahodném pití, které ti žena dala. Tepající bolest hlavy ti navíc na náladě nepřidala. Dobré ráno Znovuzrozená, ozval se hlas poblíž. Bleskově jsi tím směrem pohlédla a spatřila mladého černovlasého muže s očima barvy bouřkových mraků, jak na tebe hledí z větve jednoho stromu. Vedle něj přes ni viselo něco jiného, až podezřele připomínajícího lidskou mrtvolu. |
| |
| soukromá zpráva od Efreet Ohňofuk pro S úsměvem šílence se kochám svým dílem. Řev, vůně síry a třelného pachu se mísí se zápachem spáleného masa. Krása. Však, ale jeden lupič přežil. Dílo není dokonáno a já nerad odcházím od rozdělané práce. "Smilování jste nenabízeli." pronesu zamyšleně, ale ůsměv mi z tváře nemizí. Ale přeci jen se nad ním smiluji a místo pomalé smrti mu šavlí protnu hrdlo. Mrtvoli prošacuji a oberu je o věci, které by se mohli hodit. například o tu černou dýku, kteoru mi vyhrožoval pseodo obchodník. Doufám, že to roucho přežilo, vážně už bych potřeboval nové. pomyslím se, když zjišťuji škody na majetku, které jsme způsobil. |
| |
| soukromá zpráva od Saloter pro Osoby na hradbách nepřestávají být nepříjemní a vážní. Plán s jejich omámením jsem zahodila. Zvážila jsem, že na to ještě nemám. Vypadá to, že mne nakonec zabijí, jestli se co nejrychleji nevzdálím. Ale já to zatím ignoruji. Zeptám se jich, možná už trochu troufale, cože to vlastně je to povolení a legie. Ohlédnu se na jezero. Pořád mne láká. Teď mne však překvapí loďka, která pluje do jeho středu. Vždyť tam před tím ještě nebyla! Zpátky se obrátím na již dost rozběsněné stráže. Překvapí mne, že si loďky nevšimli. Nakloním hlavu. Zvláštně se zadívám na stráže a zeptám se jich. ,,Co tam dělá ta loďka? Vždyť tam ještě před chvílí nebyla!" Pak mi dojde, že stráž je už příliš naštvaná a během pár okamžiků asi vystřelí šíp z kuše. Pomalu se začnu vzdalovat. |
| |
| soukromá zpráva od Horsh Halchas pro "A kurňa," vyklouzne mi z pusy bezděčně, když se na mě vrhne Gurkův "kamarád". Skupinka mužů i žen, oděných v zeleni, však kráčí jistě, jakoby jim orientace ve zdejších končinách nedělala sebemenší problémy.Vrhnu na svého nového spolubydlícího zoufalý pohled, který však není opětován. Mám takový špatný pocit, že jméno Ziggs mě bude pronásledovat i v noci a pokud se nezblázním, brzy budu mlčenlivý samotář s ježurou na hlavě, jako Gurk. Podívám se směrem, kterým mluvka ukazuje a jako by se mi před očima promítl obraz mě samotného s šíleným výrazem sebevraha. Obraz se ale rychle vytratí a je tu pouze chodba plná studentů. "Ukážeš mi kamennou stěnu?" podivím se, "Nebo světla?" Nechápavě zakroutím hlavou. "Raději bych věděl, kde se dají sehnat psací a rýsovací potřeby, kde je jídelna a také bych chtěl vědět, kde je studijní kancelář, abych si zapsal přednášky," začnu se zas snažit, "nicméně, dnes můžu studovat i osvětlení chodby." Napadne mě, že raději nebudu chtít příliš, abych nedopadl jako s gnómkou. Pitomče, teď tě bude provázet tohle, když ti to tady mohla ukázat ta zajímavá osoba. Kurňa! |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Vyrazila jsi na sever, pryč od svých bývalých společníků, se kterými ses, když o tom tak zpětně přemýšlíš, nerozešla zrovna v nejlepším. Ideální by asi bylo, kdyby jsi je už nikdy nepotkala, to však nejspíše nehrozí. Rozhodně budou chtít vědět, co to bylo za tvora... A fakt, že najdou Hornaka svléknutého jim asi moc na zvědavosti neubere. S žádným z těchto faktů však už nic neuděláš, proto ses rozhodla, že bude snazší jen kráčet a doufat, že brzy narazíš na něco k jídlu. Večeři jsi neměla a dle hvězd jsi usoudila, že slunce vyjde za takové dvě až tři hodinky. To nebylo moc a během té doby už by jsi mohla být poměrně daleko. Ohnivý kotouč, pomalu se zvedající od východu ti přinesl hned dvě věci-světlo, ale především odkrytí potravy v podobě borůvkového keře několik sáhů od tebe. Sice tě to nemohlo nasytit příliš, ale ty už jsi stejně potřebovala nabrat síly, tak proč se na chvíli neutábořit? |
| |
| soukromá zpráva od Nardan pro Reakce muže mě velice překvapí. Nejprve se nemůžu vzpamatovat a snažím si ujasnit, zda to, co se odehrává je opravdu to, co jsem postřehl. On zná Jo? A Togstana? Kdo to... není to jeho bratr? Říkal Togsten, že má bratra? Jo mi také o nikom nikdy nevyprávěla. Hrubé lomcování mojí chatrnou existencí mi ale zvedne hladinu adrenalinu. Pokusím se vytrhnout z ocelového sevření a v očích mi zableskne hněv a protest. Bude mě chtít zabít? Sakra měl jsem snad mlčet? Ještě jednou se marně pokusím vyprostit. "Byl to můj kmen! Já jsem jeden ze stínů koní sakra!" vykřiknu a v hlase zní směsice hněvu a bolesti, "Jo řekla, že se musíme rozdělit a pak jsem hledal matku, sestru i Togstena a Jo! |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Když začne svítat, poprvé za ten několikahodinový pochod se zastavím. Zhluboka se nadechnu. Neodvažuju složit svůj náklad, jen ať mě jeho váha tíží a nedovolí tělu zakusit svobodu bez břímě. Ohlédnu se, začenichám, ale známky po někom jiném tu naštěstí nejsou. Proto už klidněji popojdu ke keři a začnu se krmit. Oberu všechno, co tam je, a pak si jdu najít nějaké pěkné místo, kde bych mohla dospat. Něco, co vypadá chráněně. Nějakou prohlubeň, převis, vykotlané kořeny... Teprve tam se zastavím, odložím vodu i Hornakův meč a svůj štít a vyrazím na dřevo. Sbírám prve chrastí, pak větší kusy. Hezky si to vyskládám u svého tábořiště, abych to měla po ruce. A pak mě to zas přepadne. Tentokrát už mě to neděsí - myšlenka na to, že bych mohla rozdělat oheň jedním plivnutím. Kdybych byla... tamto. Ale příště se před tím pokusím vyslíknout. Postavím hraničku se suchým chrastím uprostřed, ale ještě ji nezapaluju. Prohlížím si svoje ruce, jako bych se měla za chvíli proměnit. Hledám něco, co by mi napovědělo, že jsem jiná. Neměla jsem nějaké znamení? Nezůstaly mi někde šupiny? A kdybych se vědomě proměnila... mohla bych snáz něco ulovit. Nemám tu žádný provázek, kterým bych nalíčila oka. Možná kdyby tu někde byl potok, mohla bych zkusit najít nějaký klacek, osekat ho a jít lovit ryby. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Když poslední živý lupič spatřil šavli, v očích se mu zjevil strach. Ruce mu vzlétly, nicméně příliš pozdě a on brzy naposledy zasípal, načež sebou naposledy zaškubal. Brzy se ti začne zdát, že k tobě sama štěstěna obrátila svou tvář-hobiti u sebe měli množství kalbaru-jídla podobného sucharu, které mohlo vydržet i velkou dobu. Našel jsi zhruba dva balíčky, doplněné o láhev vína a pár jablek. To se bude, vzhledem k dlouhé cestě k Dol Mahakamu, jistě hodit. Plátěný obal roucha jsi našel ožehnutý, nicméně jeho obsah sám se zdál nepoškozený, což se zdálo velmi dobré. Když jsi však prohlížel černou dýku, překvapeně jsi zjistil, že dýka sama není černá. Palec se ti tehdy omylem otřel o plochu čepele, načež z ní setřel trochu černé mazlavé hmoty. Člověk netušící nic o jedech by nejspíše prohlásil, že to je jed nazývaný kurare, nicméně ty sis uvědomil, že ten má jiný, světlejší odstín. Navíc přes něj bylo občas možné vidět čepel, tahle věcička však způsobila, že dýka vypadala černá už od svého vykování. |
| |
| soukromá zpráva od Efreet Ohňofuk pro Vychutnal jsem si strach v očich ovce, která si hrála na vlka. Obhlídka věcí je více méně úspěšná, nějaké jídlona dlouhou cestu, zbraně a zboží. Rozhodně zabalím deku a oděv, který mě zaujal. Ve městě přijde k užitku. Kuše i dýka též budou k užitku, je ten černý povlak na čepely budu muset prověřit co je zač. Též neopomenu zabrat peníze a jiné drobné cennosti, tedy pokud nějaké mají. Nepomenu na šípky ke kuší a s milým úsměvem opouštím bojiště směrem k městu, které je mým cílem. |
| |
| soukromá zpráva od Swen Norrad pro Ano, svázání jsem čekal, dokonce i hození na hřbet té potvory ano, ale sakra, že pod tou horou svalů existuje něco jako mozek? Tak to teda ne! Cesta byla k mé smůle dost hrbolatá, takže mé žebra cítila každý pitomý náraz a ke všemu jsem prošvihl můj čas k jídlu! Tady někdo umře! ,,Možná to budu já...jestli se nenajím." žaludek zakručí do souhlasu. Meč mám někde v pr...v dáli u dalšího zeleno zubatce, takže žádná šance na útěk není. Plán byl celkem jednoduchý: dojet na místo - sebrat se - zdrhat jako když chlap uvidí jeptišku. Plán dobrý, do té chvíle než jsem uviděl ten jejich zatracený tábor. ,,Do prdele..." vydalo jen mé druhé já. Poslední kapka byla, že jeden z těch zelenokožů mě přimáčkl mým čumákem do vrrkovi srsti, opravdu jsem se musel přemáhat, abych potlačil dávení a že jsem už čuchl k hodně věcem... Během chvíle se ozvali další hlasy, které se navzájem popichovaly, ale žádná krev netekla. ,,Opravdu se začínám cítit jako pytel brambor. Doufám, že je nenapadne mě oloupat!" plácnu si jen tak. Další zastávka se jmenovala: ŽUCH při čemž jsem opět po dlouhé době políbil matičku zemi víc, než bylo v plánech. Extra dobrá tráva... Přede mnou se objevil velká stan, kde si nejspíš leští svůj zelenej zadek místní šéf. Vtípky mě přešly po prohlídce místních kůží, když mé oko spatřilo i náznak lidské. ,,Hmm, tahle brambora se nedohodla s kuchařem..." řeknu si spíš pro sebe. Graduš, Gradask...Grekad? Tak nějak se ten pacholek jmenoval, byl velitelem toho oddílu co mě sebral a teď poslušně napochodoval před vůdce. No, představoval jsem si toho náčelnického drsoně trochu jinak. Z tohoto se do trenek nepodělám. Nakonec se mě zeptá na již známou otázku. ,,Couže? Jak to mám asi vědět, poslyšte nemám ponětí co se tu děje. Večer chytnu ušáka, zblajznu ho a jdu si dáchnout, při čemž se v dálce ozývají zvuky bitvy. Normálně bych se přidal, ale ten večer ne. Další den se proberu a najdu kupu mrtvol, chvilku si chodím a najednou se objeví...ehm, vaši válečníci a ptají se mě na to samé. Kdybych se té bitvy účastnil, věřte mi, že bych byl celý od krve a s úsměvem na tváři. A předem říkám ne, nechci doplnit stravu pro vaše mazlíčky." snažím se dát dohromady něco jako větu. Herdek, to je horší než usnout u prasat! |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Na tvou otázku, co je to vlastně povolení a legie se na sebe oba strážci podívají, něco k sobě tiše prohodí a poté zrakem opět sjedou k tobě, nepřestávaje mířit svými zbraněmi. „Máš štěstí, že jsi narazila zrovna na nás. Kdyby tě viděl někdo, kdo není tak tolerantní jako my, měla bys velký problém. Teď odtud zmiz,“ prohlásí elf tvrdě. Když poukážeš na loďku, jen trochu pootočí hlavou. „Do toho ti nic není. A jestli budeš na dostřel luku až napočítám do padesáti, tak střelím.“ |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro „Žádná kamenná stěna nebude, a velký Ziggs tě provede celou univerzitou, neboj se! A nic za to prozatím nepožaduje!“ odpoví gnóm bleskově, zatímco se již pomalu blížíte ke dveřím do tvého pokoje. Tam se zastavíte. „Počkej na mě tady, hned se vrátím!“ prohlásil tvůj společník, načež zmizel ve dveřích napravo od těch tvých. Za dveřmi tvého vlastního pokoje mezitím uslyšíš zvuk kovových součástek padajících na zem a poté tiché zaklení. |
| |
| soukromá zpráva od Balrog, syn Skölla pro Graul vs. Já Tiše, nevrle jsem zavrčel ale na druhou stranu jsem se zas pobaveně zachechtal. Však já tomu nekňubovi ještě ukážu zač je toho loket. Uvidí jak se krotí divocí Vrrci. Svoji pozornost jsem zaměřil zas na Graula a ohrnul jsem lehce horní ret při pohledu na jeho "veselý úsměv". Jak dlouho ho asi nikdo nekrmil? No, možná to bude hračka. Stačí když správně načasuju situaci. "Buď zticha a sleduj jak si velkej chlap zkrotí toho tvýho, velkýho Vrrka." Pronesl jsem jen tak mimovolně do vzduchu a tiše, pobaveně se zachechtal. Protočil jsem náhubkem v levačce a pozoroval, jak se Graul akorát chystá na skok. Přesně na to jsem čekal. Tohle jsem chtěl. Teď být jen dostatečně rychlý... "Tak pojď ty malej!" Zakřičel jsem a udělal dva rychlé kroky do pravé strany v úhybu. Následně jsem vyšel Graurovi trochu naproti a pokusil jsem se jej chytit za kožich. Měl jsem v úmyslu s ním šlehnout o zem ale nakonec mě napadlo mu trochu pomoct a zarazit mu tu jeho obří palici mezi příčky plotu. Pak by bylo nasazování náhubku hned jednodušší že? A pokud se to nevydaří furt mám delikátní možnost po něm pak znova skočit a trochu ho přiškrtit. Já mu ještě ukážu kdo tady je pán! |
| |
| soukromá zpráva od Horsh Halchas pro Rychle zmizím za dveřmi vlastního pokoje, zavřu dveře a zevnitř se o ně opřu. "Ale hrome!" ulevím si. Nevím přesně, co si mám teď myslet. Mám pocit, že bych odtud nejraději utekl. Nejdřív šílená gnómka, teď ještě šílenější "velký Ziggs". konečně mě napadne, podívat se po tom, kdo tu sype součástky po zemi. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Muž tě nakonec pustil, avšak jen proto, aby se mohl sesunout ke kmeni jednoho ze stromů a schovat si hlavu do dlaní. Elfka k němu zlehka přiklekla a položila mu ruku na rameno, odezvy se však nedočkala. I ostatní, kromě ženy, která ti pověděla o pravděpodobné smrti tvých příbuzných, vypadali poměrně soucitně. „Byl to bratr mé matky, poslední žijící příbuzný,“ vyšlo tiše z úst truchlícího. Poselkyně špatných zpráv si mezitím sebere zavazadla. „Raději vás nechám o samotě, nejsem příliš společenský typ,“ prohlásila, načež se rozešla na východ. Ty sám ses mezitím cítil nesvůj-o Togstanově rodině jsi vlastně netušil vůbec nic, snad jen to, že měl kdysi sestru. Ale že by měl synovce? O tom jsi neměl tušení... A on se vlastně možná ani neměl důvod zmiňovat. „Dnes se tady zdržíme, Dorane ty pojď se mnou, projdeme se,“ prohlásil lučištník, načež muže vytáhl na nohy. Společně vyrazili pryč, když si však ještě na něco evidentně vzpomněl. „Mimochodem hochu, jestli chceš, můžeš zůstat.“ Tak, a bylo to tady. Rozhodnutí, které mohlo ovlivnit tvůj osud na velmi dlouhou dobu. Zůstat se skupinkou a věřit, že s ní snad časem zapomeneš na své bývalé rodinné příslušníky a příbuzné, nebo se vydat do světa na vlastní pěst s rozhodnutím, že už nikdy nikoho neohrozíš? Nejspíše docela těžká volba. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Borůvky, ačkoliv nebyly příliš syté, aspoň zahnaly ten nejhorší pocit hladu. Navíc kousek od nich byla pěkná mělká prohlubeň v zemi, pravděpodobně způsobená sesuvem půdy kdesi dole. Dřevo jsi měla nasbíráno během chviličky, jelikož když jsi překročila kopec, překvapeně jsi zjistila, že prostor na této straně je plný polámaných stromů i keřů, skoro, jako by se tudy prohnala obrovská bouře... Nebo zde spalo nějaké velké stvoření. Nicméně nic nenaznačovalo přítomnost jakéhokoliv nebezpečí, proto jsi už za chvíli seděla ve své prohlubni i s malou hraničkou dříví. Fakt, že jsi vlastně něčím na způsob ještěra nenaznačovalo nic, žádné šupiny, magické značky ani podobné věci označující tě za jiného tvora, než člověka. Možná tak trochu otravné pálení žáhy, pravděpodobně způsobené těmi borůvkami, ale jinak opravdu nic. Nyní však přicházíš k rozhodnutí-co nyní? Mohla by ses vydat na dlouhou cestu k Dol Mahakamu, tam by někdo jistě věděl, co s tebou. Avšak nebylo by bezpečnější putovat dál po světě a nevěřit drakům? Vždyť-kdo ví, zda bys zjištění, co jsi vlastně zač přežila. Tak jako tak, nastal čas rozhodnout o své budoucnosti. |
| |
| soukromá zpráva od Eirwyn pro Kde to jsem?
Váhavými krůčky jsem se pomalu vydala k Paláci který by mě za normálních okolností oslnil svou září, momentálně jsem však necítila vůbec nic. Připadala jsem si tak prázdná, a čím více jsem se přibližovala tím jasněji a zřetelněji se přede mnou vyplňovala ženská silueta. Až když jsem zastavila krok před tou ženou, tak jsem si jí prohlédla. Byla tak zvláštní, v rukou držela sklenici a věděla jsem přesně o jejím obsahu. Byla to krev. Dokonale lákala mé smysly, svou barvou i vůní. Nevydržela jsem to a sklenici jsem si od té ženy převzala, chtíc ochutnat tu vábivou tekutinu v ní. Necítila jsem žádnou nechuť ani strach, spíše naopak. Bylo to jako by si mé tělo samo o to říkalo ba přímo prosilo. Aspoň o jeden doušek. A tak jsem s jistou váhavostí, která mne ještě pořádně neopustila smočila lehce rty, první kapka dopadla na můj jazyk a já musela potlačit ušklíbnutí nad tou železnou pachutí. Ale přetrpěla jsem to. Pila jsem dál, a postupně jsem zjišťovala že to není tak špatné. Vůbec to nebylo špatné, a kupodivu jsem chtěla ještě víc, a že bylo ještě pořád z čeho pít, jako kdybych se neměla nikdy dopít ke dnu. Ta lahodná chuť čerstvé krve se mi zapsala snad do každé buňky těla, cítila jsem jak mi koluje v žilách jako nová životodárná síla. Stihla jsem ještě zaznamenat poslední slova, té ženy a poslední obrázek jejího upířího úsměvu se mi rozplynul opět v té černé temnotě která mě pohltila tak náhle a rychle, že jsem nemohla přesně určit kdy se to stalo.
Probudila jsem se na svém předešlém místě, přesně tam kde jsem předtím ulehla po vydatné večeři. Ukrutný hlad a nepříjemný pocit v žaludku, mě však utvrdili v tom že se moje noční dobrodružství opravdu stalo, že to nebyl jen pouhý sen. O bílém paláci, upíří ženě, a nově získaným schopnostem. Ach ano, to co jsem si tak vroucně přála se mi vyplnilo. Bohyně se nade mnou smilovala, a já jí konečně mohu být o něco blíž. K nepříjemným bolestem vnitřností a hladovění se však dostavilo i mé potěšení. Jasně jsem však cítila že tu nejsem sama, vzhlédla jsem k muži ještě těsně předtím než na mě promluvil svým sametovým hlasem. Byl dokonalost sama, černé lesklé vlasy byli určitě hebké na dotek a ty pronikavé oči v barvě bouřkového nebe. Ale to, co leželo vedle něj bylo mnohem lákavější. Ta dobře známá vůně která se mi vryla do paměti se zapřít nedá. Cítila jsem tlak v dásních když mi samovolně vyjeli špičáky, a já jsem tak svému nově poznanému věnovala ryze upírský úsměv jako odpověď na jeho pozdrav. Neukojená chuť a hlad se mnou lomcovali tak silně, že jsem si ani pořádně neuvědomila že vidím ve tmě jako normální člověk ve dne. |
| |
| soukromá zpráva od Aulearus pro Pomalu se připlížím ke stanům a spozoruji dvě postavy u ohně a zaslechnu tichý hovor. Naneštěstí jsem příliš daleko na to, abych slyšel o čem se baví a tak se přesunu o pár metrů blíže. V okamžiku, kde se mi otevře pohled zpoza stanu na ty dvě osoby zjistím, že jedna z nich je žena. Hiora? Možná... Zaposlouchám se do jejich hovoru s cílem, lokalizovat Hioru. Pokud je Hiora ona žena u ohně, najdu si co nejlepší skrýš a budu vyčkávat na vhodnou příležitost k jejímu zabití, které se pokusím provést dýkou. Pokud se mi taková příležitost nenaskynte, použiji dýku vrhací. |
| |
| soukromá zpráva od Nardan pro Dlouho sedím v temném zadumání. Vzpomínky, smutek a účast s mužem, který právě zjistil, že zůstal na tomto světě sám, se mísí se stále narůstajícím hněvem a s touhou po pomstě. Před očima se mi stále zjevuje jeden a ten samý obraz. Obraz draka, který zabil mou rodinu, který zabil můj lid. Slyším Togstana, díky kterému žiji, slyším Jo, slyším matku i sestru. Nerozumím tomu, co říkají. Mám ale pocit, že chtějí, abych poznal hlubiny moci, která na nás přivolal zkázu. Konečně se mé oči, bloudící po nekonečných pláních mysli obrátí zpět k tomuto světu. Uslyším okolo sebe les, uvidím zeleň listů a ucítím chlad země. Musím najít někoho, kdo zná kouzla. Musím najít někoho, kdo mě bude učit. Pomstím se. Nezastavím se, dokud bude na toto světě jediný drak! Postavím se. V očích mi hoří plamen odhodlání. Strach je pryč. Odešel společně se zármutkem a sebelítostí. Rozhlédnu se. Lučištník, kterého považuji za vůdce skupiny je pryč a přitom s ním nutně musím hovořit. Nedá se ale nic dělat. Podívám se směrem, který poodešla elfka a vydám se za ní: “Musím se učit. Musím poznat hloubku magie. Duše mých mrtvých příbuzných volají po pomstě. Jsi elfka, tak o magii musíš něco vědět, nebo musíš znát někoho, kdo ví.“ Když vořím o mrtvých příbuzných, vybaví se mi v mysli obraz tisíců mrtvých lidí a dojde mi že chci bojovat za všechny své příbuzné, za svou rasu. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Sluneční paprsky se vesele odrážely od hladiny třpytícího se horského jezera, lemujícího vchod do jediného města celého Edorianu-Dol Mahakamu. Celé město bylo postaveno z bílého kamene, nebo alespoň jeho vnější část. Doslechl jsi se totiž, že ještě dobrá polovina města je ukryta v hoře, na jejímž úbočí leželo. Vidět něco takového by jistě bylo zajímavé, nicméně jakožto cizinec jsi nemohl čekat, že bys měl šanci vůbec vejít, natož si to prohlédnout. Prozatím ti však mohla bohatě stačit jen vnější část, což ti trochu naštvaně připomene tvůj žaludek. Po setkání s hobity jsi se brzy začal vytrvale blížit k městu, nicméně vytrvalost si žádá energii. Proto jsi i se skromným hospodařením spotřeboval poslední zbytek kalbaru právě během včerejšího večera, kdy jsi již naštěstí tábořil v bezejmenném průsmyku vedoucímu přímo k hlavní bráně města. Ta byla sama o sobě zajímavá, skládala se ze dvou obrovských křídlových dveří vytvořených z neznámého kovu. Co ale bylo důležitější (a horší) byl fakt, že nikdo nemohl do města vejít ani odejít. Dveře byly zavřeny a jedinou známkou pohybu byly stráže přecházející na hradbách. Ty sám se momentálně nacházíš ukryt ve stínu průsmyku a před tebou je zhruba padesátimetrová mýtina, po které vede vyšlapaná cesta přímo k bráně. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Orkský velitel, který tě sem přivedl se začal zvedat, nicméně zarazila jej velenáčelníkova zdvižená pěst. „Neví jak se má chovat, takže jej nezabijeme... Prozatím. Morro, tvé zbraně naznačují, že patříš ke klanu válečníků, žádný válečník by však nepromarnil šanci bojovat. Proto jsem se rozhodl, že tě nechám podstoupit rituál Bar-urgak. Mluvíš-li pravdu, přežiješ. Pokud ne, stejně jsi nám byl k ničemu. Gradushi, dej tomu Morrovi trochu jídla a vody, poté připrav vrrky,“ prohlásil ork, načež se plácl dlaní do stehna. Jako by to byl signál, seberou tě zbylí dva kamarádi a vyrazí s tebou pryč. Chvilku kráčíte táborem, přičemž se ti skýtá pohled na některé orkské děti (že jsou to děti jsi poznal díky menšímu vzrůstu), bojující mezi sebou holýma rukama. Jinak jsi kromě mužů nespatřil nikoho. Po chvíli jste již dorazili k velké dřevěné ohradě, kde bylo ustájeno velké množství vrrků. Bokem byla menší ohrada, do které tě hodili. Brzy se kolem začal shromažďovat dav a nějaký ork ti přinesl trochu soleného masa a měch s vodou. Poté tě otočil a pomalu začal rozvazovat pouta. „Teď tě uvolním z provazů Morro, avšak varuji tě. má sekera je připravena setnout ti hlavu jakmile se mi bude jen zdát, že se snažíš uniknout.“ |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Vše se zdálo, že jde docela dobře. Vrrk skutečně skočil a ty jsi stál připraven i se svým náhubkem, přesto ti však jistá věc překazila plány. Konkrétně jistá věc v podobě obrovské tlapy, která se k tobě řítila i ve vzduchu. Při pohledu na ty drápy sis nutně vzpomněl na medvěda, se kterým ses nedávno potýkal a spatřil jsi v tom jistou ironickou analogii. Medvěd i vrrk byli přibližně stejně velcí i nebezpeční, jediný rozdíl byl v tom, že tohohle tvora jsi potřeboval nechat žít. Zasvištění ti prozradilo, že jsi nějak na poslední chvíli uhnul tlapě a ta ti přelétla přes hlavu i s vrrkem. Otočili jste se prakticky zároveň a naneštěstí se ocitli v prakticky stejné situaci, jako před chvílí. Tělo šelmy se náhle napjalo, což ti jasně naznačilo, že se chystá další skok. |
| |
| soukromá zpráva od Saloter pro Strašně mě zajímalo, co si to tam strážní šeptali ohledně otázky o loďce. Nastražím uši, ale nic neuslyším. Pak, když se na mne obrátí vyzývavě nakloním hlavu. Sklamaně se podívám do země, když mi neodpoví, ale jen mi řeknou něco o tom, že jsou tolerantní a že jestli se nevzdálím, zastřelí mně, nebo co. Podrážděně jsem vzdychla. ,,Tak sbohem..." Pak jsem se pomalu odšolurala k mému nově zamilovanému jezeru, abych si v něm naposled smočila nohy. Poté jdu do zpět do lesa. Pořád se ohlížím, jestli se za mnou ohlíží. Jdu stále dál do lesa a pak, jakmile nejsem v dohledu, se schovám za strom a pak se přibližuji zpátky k pevnosti. Nevím proč, ale asi to dělám jen proto, že se nudím, chci někoho naštvat, nebo se opravdu moc chci dostat do pevnosti. Také mi hlavou stále vrtá ta podivná loďka. |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Zkusím se trochu prospat v tom svém úkrytu, oheň nerozdělávám, připravila jsem si to, kdybych tu byla déle. Polámaná mýtina je sice zajímavá, ale neuškodilo by pár hodin spánku. Ne bezvědomí, opravdového spánku. Potom bych se měla poohldénout po něčem dalším k snědku. Tohle místo se mi zatím líbí, tak pokud se nic nestane, chvíli tu pobudu. Třeba bych mohla zjistit, co tu spadlo. Je to blbá myšlenka, ale napadl mě drak. Asi to bude tím, co se stalo, že te´d všude vidím draky. Podvědomá touha zjistit... něco. Ale mezi lidi rozhodně nepůjdu, do Mahakamu moje kroky nezamíří. Moje plány na několik dalších dní? Přežít. Nevím, kam půjdu, asi rovnou za nosem. Kam se mi bude zamlouvat. Hlavně si dávat pozor, abych se nestočila k tomu sídlišti. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Ve chvíli, kdy jsi vešel do bytu jsi ještě stihl spatřit Gurka, jak mizí ve dveřích svého pokoje. V dílně se povalovala na hromadě skupina kovových součástek, které jsi v jeho náruči viděl už předtím a dle síly, se kterou zabouchl dveře to vypadalo, že tvůj spolubydlící nemá zrovna nejlepší náladu. To ti brzy potvrdí i vzteklé mumlání, které se z pokoje ozývalo a zvuk cvakajícího zámku. Během pár minut už se ozvalo hlasité zabušení na dveře a následný hlas patřící komu jinému, než Ziggsovi: „Připraven na exkurzi?“ |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Muž se na tebe pobaveně usmál a shodil předmět vedle sebe na zem. Skutečně jsi poznala tělo, nicméně ne lidské. Před tebou tiše zaúpěla vznešená elfka, evidentně neschopná pohybu. „Ukoj svůj hlad, poté si promluvíme,“ prohlásil neznámý, načež neslyšně z větve seskočil. Poměrně překvapivé bylo, že ty dva metry výšky způsobily pouze lehké pokrčení kolen, jinak žádné větší problémy. Poměrně působivý kousek. Elfka před tebou se prudce nadechla, čímž se ti připomněla. Stejně, jako ukrutný hlad. Tvého těla se zmocnily neznámé instinkty a ty jsi se jí zakousla do krku dříve, než sis uvědomila, co vlastně děláš. Během chvíle jsi již pila lahodný nektar života, doprovázený vyděšeným sípáním tvé oběti. To během chvíle ustalo stejně jako přívod krve. Konečně jsi opět získala nadvládu nad svým tělem a zjistila, že tělo pod tebou je kompletně vysušené. „Poprvé je to nutkání často nejintenzivnější, proto jsem ti přinesl něco k jídlu. Už se párkrát stalo, že noví upíři napadli své stvořitele,“ ozval se chladný hlas neznámého za tebou. Brzy však pokračoval: „Dovol mi, abych se představil. Jmenuji se Darlien a jsem zástupcem paní Cirdanel, jediné pravé bohyně. Můžeš mi však říkat Prorok noci.“ V tu chvíli jsi pochopila. Prorok noci, některými přezdívaný též Vyvolený, byl prvním smrtelníkem ve službách Cirdanel. Těžkou prací jí získával i se svým bratrem příznivce a ona je za to odměnila věčným životem. Jednomu propůjčila schopnost měnit se na zvířata a nechala jeho sílu růst s každým nárůstem měsíce, proto jej jmenovala Prorokem měsíce. Druhému pak dala tělo schopné nadlidských výkonů, sání nepřítelovy síly a dokonalého zraku i v té nejtemnější noci, za níž sílil on. Právě proto byl jmenován Prorokem noci. Brzy se však začali objevovat jiní, stejně oddaní věřící a Cirdanel, které se její výtvory zalíbily, svolila, aby byli ti nejlepší z nejlepších obdarováni podobným darem. Tak se zrodili upíři a lykantropové, tvorové, kteří s příchodem úplňku získávají schopnost přeměny na zvíře. |
| |
| soukromá zpráva od Balrog, syn Skölla pro Ohrada S tichým vyheknutím jsem se zapotácel a udělal pár kroků vzad, když mi kolem hlavy proletěla obří tlapa. Tohle mi tedy zatraceně nevyšlo což mě jen víc rozzuřilo. Okamžitě jsem se na Graula zas zaměřil a nemohl jsem si odpustit tu vzpomínku, jak proti mě zase stojí ten obří medvěd. Teď už ale mám své zbraně což situaci znatelně ulehčuje. Jenže tu není medvěd ale rozzuřená bestie která mi, jak to tak vypadá, bude úplně k ničemu. Proč mám takový dojem že mi tohle ten sráč udělal zase naschvál? Většina válečníků z kmene se s takovýmhle odchytáváním nemusela ani párat! Ulfgrak tohohle bastarda určitě ani nevychovával! Mihlo se mi naštvaně hlavou. Měl jsem chuť Ulfgraka propálit pohledem ale Graula raději nespustím z očí. Byl jsem na něj pořádně rozzuřený. I na Vrrka kterého jsem měl akorát chuť zabít, a ne krotit. Za hradbami osady mě čeká boj a já se tu zahazuju s bestií kterou jistý ork nedokázal ani řádně vychovat! Začala se mi vařit krev. Za tohle Ulfgraka zabiju! Jen co skončím s tímhle! "Na tohle nemám čas!" Zavrčím navztekaně a zahodím náhubek. Sáhnu raději rychle po své, obouruční sekyře a postavím se do bojové pozice. Vyčkávám a chci aby Graul skočil. Napřáhnu se a už jen toužím mu zaseknout sekeru do té palice. Pochybuji že by mě z téhle ohrady nechal jen tak odejít. Ale to mě je už jedno. Než být na hřbetě tohohle to raději budu chodit pěšky! |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro „...takže by snad měly přijít brzy. Já už půjdu spát, ta cesta mě docela unavila,“ zaslechneš ženu končící svůj proslov. Ta se následně sebere i s tyrkysově zářící věcí, v níž nyní poznáš luk z podivného, led připomínajícího materiálu, a stejný toulec šípů. Když k tobě vyrazí, uvědomíš si, že v jejím pohledu je cosi vznešeného, připomínajícího jestřába. Oči barvy medu, plné rty a štíhlá postava. Tato žena jistě musela být lákadlem pro mnohé muže své rasy, jako byl ten barbar. I se zářícím lukem vyrazí ke stanu, za kterým se ukrýváš, když si náhle uvědomíš zásadní nedostatek-to světlo vydávané její zbraní tě odhalilo dříve, než jsi stačil zareagovat. Oči se jí rozšířily, přičemž levá ruka automaticky hrábla po šípu. „Co jsi sakra zač?!“ zvolala, natahujíc tětivu luku. |
| |
| soukromá zpráva od Horsh Halchas pro "Zatrachtěná práce," ulevím si a podívám se na venkovní dveře, "určitě to bude jeden z těch mluvků, co mají silné řeči, ale nic kloudného z nich nevypadne." Váhám. Nevím, zda se nesnažit hrát mrtvého brouka a nepočkat, až se onen Ziggs vyčerpá a odejde. Napadne mě ale také, že potřebuji ukázat, kde co je a proto, že jsem nerozumně odmítl už jednu nabídku, nezbývá mi příliš mnoho logických voleb. Možná to i bude hlupák, ale třeba je to informovaný hlupák. Budu se tedy sám hodně rozhlížet a informace budu třídit a vyhodnocovat sám. Musím se k tomu postavit jako k experimentu. Udělám krok ke dveřím. Další zabušení, další vyřvávání. Myslím, že by bylo velice vhodné, aby se tu po chodbách pohybovali nějací mechaničtí průvodci. Hmm, to je dobrý nápad. Takže můj první plán, který se pokusím realizovat. Prostuduji Ziggse, prostuduji prostředí, naučím se vše, co mohu a pak vytvořím prvního mechanizovaného průvodce. Další zabušení. A také dveře, co budou schopné samy od sebe eliminovat nežádoucí návštěvy. Z hluboka se nadechnu, vezmu za kliku, nasadím úsměv č. 3 a otevřu dveře. "Tak jsem tu, můj průvodče." |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Elfka na tebe pobaveně pohlédne, přičemž se významně podívá po ostatních: „No, myslím, že máme nového společníka. Tudíž by asi bylo vhodné, abychom se všichni představili, ne? Já jsem Allysia, dcera čarodějky a léčitele, původem z ostrova Narakib.“ Postupně se ti všichni kromě dvou chybějících představili. O snědém chlapíkovi Nizárovi ses dověděl, že pochází ze severovýchodu Velké pouště. Patnáctiletý mladík s loutnou přes rameno a neposedným úsměvem se představil jako William, bývalý syn barda cestujícího s dnes již vyvražděnou karavanou. Čtvrtým členem skupinky byl Artimenner, vytáhlý náctiletý kluk v umouněné tunice, která mu evidentně byla trochu velká. Musel jsi jej požádat o zopakování svého jména, jelikož huhlal tak strašně, že i napodruhé jsi měl problém mu rozumět. Kolem nohou vám občas proběhla fenka vlčáka, kterou vám představili prostě jako Ťapku, která spolu s Williamem zastávala pozici duše skupiny. O zbylých dvou členech skupinky ti prozradili, že se jmenují Charen a Doran. Charen byl vůdcem, prý hraničářem, o kterém se kdysi povídalo, že ovládá umění magie iluzí. Co na tom bylo pravdy nebyl nikdo schopen říci. Doran pak byl, jak jsi zjistil, synovcem Togstana. Důvod, proč nebyl s kmenem ti nikdo nebyl ochoten říci. Když jste skončili se seznamováním (kolik jsi o toho sám řekl je na tobě), odvedla tě Allysia od skupinky chystající oběd a dovedla tě k malému paloučku. „Nuže, chtěl jsi vědět něco o magii a já o ní skutečně pár věcí vím. Ovládám základy léčitelské a pokročilé techniky větrné magie, do kterých jsem ochotna tě zasvětit. Nejdříve mi však prozraď, jak přesně se Jo snažila, aby jsi nabral svou novou sílu? Řekla bych, že ti prostě nesedl způsob, nikoliv že bys byl nebezpečný,“ řekla zvědavě, když se postavila naproti sobě. Jasně cítíš, že tě bedlivě zkoumá pohledem. |
| |
| soukromá zpráva od Swen Norrad pro Řekl bych, že po mém "vysvětlení" jsem nakrknul pár zelenáčů, ale jejich vůdce se za mě zastal, div mi čelist neuletěla. Ovšem z této krásné eufórie mě vyvedla další jeho slova. ,,Tse! To si piš, že jsem válečník jako poleno, chtěl bych vidět tebe, kdyby tě chtěli zapíchnout, vykastrovat a ještě k tomu sežrat! Bys stáhl trenky i na poušti." řeknu si spíš pro sebe. Nelibí se mi, jak se ostatní z jejich klanu na mě dívají a ještě míň se mi líbí, že se tu budu muset nejspíš pouštět do křížku s jejich mazlíčky. To mi ho vyšroubuj! Teda vlastně ne.... Následně mě vyvedou ven dva poskoci a já si čím dál tím víc připadám jako medvěd v pasti. Počkat! Vždyť ono to tak opravdu je! Všimnu si, že v táboře se nacházejí i jejich děti, teda alespoň doufám, že to jsou děti. ,,Sakra, tamhleten je stejně velký jako já...to ten den opravdu pěkně začíná!" prohodím. ,,Pánové," po tomto slově následovala odmlka, protože jsem si uvědomil, že to slovo byla pěkná hovadina. ,,ehm, pardon. Můžete mi říct, co se na mě chystá? Stačí naznačit, přece nechcete abych si vzal jednu z vašich žen? To si ty žíly podříznu sám." prohodím jejich směrem, ale ty dva "šutry" se ani nehnuly. Během chvíle následovalo hození do klece, copak jsem prase? No... Ovšem jídlo bylo milé. ,,Klid, váš vůdce má pravdu. Já z boje neutíkám. Máš mé slovo seveřana, že se ani nehnu a jen do sebe naházím všechno, co bude k snědku." snažím se říct s klidem, ale díky tomu fuňení vrrků mi to moc nejde. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Ve chvíli, kdy ses blížila k jezeru, zabodl se pár metrů před tebe šíp. „K jezeru se také nemáš co přibližovat! Okamžitě se vrať odkud jsi přišla!“ zvolal elf, načež jsi bohužel jasně spatřila, že do tětivy zakládá další šíp. Když už nic jiného, tak si můžeš být jedním jistá-opravdu tě tady nechtějí. Loďka se v mezičase uhnízdila ve středu jezera a ty jasně spatříš několik udic, rozlétajících se do okolí. Pravděpodobně to je jen rybářská bárka. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Usnula jsi hlubokým spánkem prakticky ihned poté, co jsi se položila do svého úkrytu. Sen, který se ti zdál byl vskutku podivný. Byla jsi mladým, nerozvážným dráčetem toužícím po troše legrace. Rudé šupiny se leskly a oči zářily do dáli, když jsi spolu s dvanácti dalšími draky tvého věku letěla nad horami. Těšila ses, dnes se vám totiž podařilo dostat se bez dohledu dospělých až do míst, kde žily divoké lidské kmeny, cestující na koních z místa na místo. Bylo sice přísně zakázané se na nich krmit, ale to vám bylo dnes jedno. Konec konců, koho bude zajímat pár barbarů ve vašich žaludcích? Brzy jste spatřili malou karavanu, utábořenou ledabyle na obrovské pláni, které se na západě od vašeho domova prostíraly kam až vaše oči dohlédly. Neměli z vás strach a to byla chyba. Okamžitě jste se začali snášet dolů a fialové dráče radostně zvolalo: „Elf!“ Věděla jsi, že ten výraz znamená jídlo, když jste se všichni hromadně spustili dolů. Nastala chvíle chrlení plamene a bezstarostného drancování, kdy jste se krmily vším, co jste našli. Náhle se však stalo něco, co nikdo neplánoval-fialové dráče srdceryvně zařvalo a spadlo k zemi, kde se k němu okamžitě začali sbíhat lidé. Zároveň jsi však v dálce spatřila modrý záblesk, v němž jsi rozpoznala jiného draka, patřícího k východnímu plemeni. Jedno ti v tu chvíli bylo jasné-pokud tě zde chytí, budeš mít strašlivý malér. Avšak co dělat? Vzduchem začaly létat šípy, kterým jsi s menšími obtížemi uhýbala. Uvědomila sis, že máš v podstatě tři možnosti-vyrazit na pomoc fialovému dráčeti, letět pro pomoc v podobě draka který se vás vydal hledat, nebo se co nejrychleji vzdálit.
Drak z východního plemene |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro No, mělo to příchuť něčeho jiného, než když na mě někdo neustále dohlížel. Chvíli jsem jen tak plachtila a přemítala nad tím, proč je tak moc zakázané zhltnout pár jednohubek, co chodí po zemi a strašně křičí. Dospělí můžou a my ne! Jakmile jsme spatřili karavanu, přitáhla jsem křídla k tělu a snášela se dolů. Fialový byl nedočkavý, ale mě zarazilo, proč tentokrát lidi křičí... ale jinak. Nebáli se... tak moc. To mě trochu naštvalo. Nás se mají bát! Měla bych je to naučit. Když mi šípy hvízdaly kolem těla, podráždili mě ještě víc. Plivla jsem do jednoho velkého chumlu oheň, drápy zašramotila po zemi, než jsem jednoho z nich popadla, nadhodila si ho hravě ve vzduchu a chytila ho do tlamy. Párkrát kousnout a byl zhltnutý, jen jedna paže mi upadla z koutku tlamy. Asi leknutím, jak zařval Fialový. V první chvíli mě napadlo, že tohle jsme dokonale posrali. Koukla jsem se, co dělají ostatní. Modrý záblesk mě vyděsil víc než človíčci, protože po tomhle dostanu určitě nějaký hrozný trest. Ale i když byl Fialový moc nedočkavý, nezasloužil si umřít rukou mravenečků na zemi. Vzkřikla jsem, zařvala a doufala, že jim z toho puknou lebky, zároveň tak dávajíc najevo naši polohu. Doufám, že mě slyšel... A vrhla jsem se na pomoc Fialovému, probudila jsem rudý oheň. Už to nebyla hra, tohle byl boj opravdu rozzuřeného draka. My jsme silnější! Jsme lepší! Nikdo... nikdo nás nebude zabíjet. Ocasem smést pár človíčků, tlapami je srazit, ohněm zpražit. Jakmile jsem se ocitla na zemi, křídla jsem radši přitáhla, aby mi je neprovrtal šíp. Ale kdyby mě chtěli svázat lany, hodit na mě síť... uteču. Aspoň dost vysoko. Snad brzy přijde... |
| |
| soukromá zpráva od Nardan pro Když slyším odkud všichni ti lidé jsou, pochopím, že je dohromady svedla jedno a to samé: drak. Upřímně se divím tomu, že je tu i muž z pouště. O té jsem doposud pouze slyšel v několika povídačkách. Pravdou je, že jsem také nikdy nepotkal elfa, natož z ostrova Narakib. Jak se mám představit já? Nemohu ale mlčet, když se mi ostatní svěřili a projevili mi tak svou důvěru. "Já jsem Nardan, syn Stínu koně. Jednou se stanu velkým čarodějem a tato země bude znovu patřit lidem!" Když se ostatní začnou smát, nedivím se. I já mám na tváři smích. Mé oči se ale nesmějí a už nikdy se smát nebudou! "No," začnu neurčitě, "vlastně toho mnoho nebylo." Najednou si nemůžu vzpomenout na to, co všechno se přihodilo. Musím hodně tápat v mysli, abych Allysii správně odpověděl. "Řekla mi, ať zavřu oči, dýchám břichem a zapomenu na všechno a že se mám snažit plout mezi modrými mraky a že z nich mám čerpat magenergii. Jenže asi neřekla všechno, protože já jsem byl na palouku a modře jsem zářil a ona mě střelila nějakým kouzlem, nebo čím a když jsem se probudil, všichni jsme utíkali a ona se na mě zlobila, že jsem prý přivolal draka. Proud slov ze mě padá jako lavina, jak se postupně rozpomínám na událost před útěkem. Pořád to nechápu. Tedy, leda by drak věděl, když někdo udělá kouzlo. Já ale žádné kouzlo nedělal. Jen jsem prostě cítil takovou sílu, co ze mě vycházela jako světlo." |
| |
| soukromá zpráva od Saloter pro Už jsem byla na okraji lesa a ujistila jsem se, že na mne strážní nevidí. Byl to dobrý předpoklead, až do chvíle, než jsem se úplně přiblížila k jezeru. Právě, když jsem chtěla udělat skoro poslední krok, zabodl se mi šíp přímo před drobné prsty. Leknu se, zakolísám dozadu a pak se rychle podívám, odkud šíp přiletěl. Asi jsem nemohla čekat nic jiného, než to, že to bylo od těch strážných. Tak teď mi teprve došlo, že jejich nervy jsou asi v čudu. Byla jsem však pevně rozhodnutá, že zjistím, co tam ta loďička dělá. Urychleně jsem se na ni podívala, načež jsem zjistila, že to je pouhá rybářská loďka. Vystrašeně jsem se podívala na strážné, kteří se už chystali na mne vystřelit další šíp. Poté jsem se rozběhla zpět do lesa asi nadzvukovou rychlostí. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Ve chvíli, kdy jsi odhodil náhubek po tobě vrrk se zařváním skočil. Věděl jsi, že není čas vytáhnout sekeru, proto jsi bleskově skočil do kotoulu, slyšíce, jak jen pár decimetrů za tvou hlavou cvakly ostré zuby. Když jsi se zvedl na nohy, automaticky již tasil sekeru. Právě včas, aby jsi s ní zvíře sekl do boku. Naneštěstí to byla jen mělká rána, která zvíře ještě rozzuřila. „Dost!“ zařval Uflgrak a koutkem oka jsi spatřil, jak přeskakuje ohradu s velkou palicí a náhubkem v ruce. Ty mezitím stojíš naproti rozzuřenému vrrkovi, kterému teče od huby pěna. Oči začínají být podlité krví, jak zvíře těsně z dosahu sekery zuří a chystá se tě pokusit zabít. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Ty i tví společníci jste se zuřivě vrhli na pomoc fialovému draku, vznášeje mezi lidi smrt a hrůzu. Ty sama jsi plamenným dechem porazila skupinku jezdců na koních, přichystaných tě skolit. Ti lidé neměli šanci a vy jste pocítili, že začínáte vítězit, když do boje přiběhl On. Vzhledem vypadal jako všichni ostatní z kmene, co však upoutalo tvou pozornost byla síla, která z něho třímala. S ledovým klidem se postavil před fialového draka, načež náhle zmizel a zjevil se mu těsně před nozdrami. V ruce se mu zaleskla zlatá čepel a on tnul přímo proti němu. Žlutý záblesk, poté už jsi jen spatřila, jak tvůj druh ve smrtelné agónii leží na zemi bez jakéhokoliv viditelného zranění. Pocítila jsi strach, nebylo přece možné, aby někdo jedinou ranou skolil draka! To prostě nemělo být možné! Okamžitě jsi vzlétla a začala se vzdalovat, útěk ti však nebyl souzen. „ILÚ!“ zařval muž hlasitě a do tebe ten zvuk narazil jako vlna tak silná, že ti okamžitě přirazila křídla k tělu. Ty i tví společníci jste začali padat střemhlav k zemi. Když jsi konečně dopadla, vše se rozplynulo v zelenou mlhu.
Tajemný muž Po nějakém čase se mlha začala trhat ty sis uvědomila, že sedíš obléknutá rudého šupinového brnění na nějaké mýtině, obklopené stejnou hustou mlhou. Před tebou stál muž (viz. má ikonka), kreslící něco na malířské plátno. Po chvíli na tebe pohlédl a promluvil, přičemž jeho hlas zněl jako hlas tisíců se otáčejících stránek: „Zdravím tě, dcero Vatrova. Jsem Kronikář, bytost bez božské podstaty, a přesto žijící od počátku až do konce věků. Důležitější je však, kdo jsi ty. A jakou máš sehrát úlohu v tomto věku, neboť nastal čas znovunastolení rovnováhy v končinách Edorianu, buď vyhnáním Zapovězených, nebo smrtí všech původních druhů obývajících tyto končiny. Jakožto vyvolené patří i tobě Tři dary vyvolených: Budeš obdařena dlouhým životem, neboť je nutno toho mnohé vykonat. Získáš schopnost ve vizích vidět do budoucna, minula i přítomna, jelikož tvá duše je silná dost na to, aby nahlédla do mých kronik. Poslední dar je darem vědomosti. Smíš se mne zeptat na jednu informaci, jeden jediný dotaz, který ovlivní tvůj osud.“ |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Ukradl mu duši? Co mu udělal, že nemusel narušit jeho tělo? Která pošetilá moc dala sílu obyčejnému lidskému červovi? "NE!" Snažila jsem se odlepit křídla od těla. Vzduch je přece můj živel. Stejně jako ovládám oheň v nitru, tak ovládám i pohyb vzduchem, znám proudy, co mi pomohou plachtit... Když jsem dost blízko země, v pomstichtivém strachu plivnu oheň, ať aspoň spálím vše okolo. Jestli mě čeká zkáza, tak všechny okolo mě taky. Jedině to mi myšlenku na smrt usnadní. Přejedu si rukou po obličeji. Rukou... Proč mám ruku? Jednou jsem drak, jednou nejsem. Tak nějak nevím, co je sen a co ne. Zdá se mi o tom, že jsem drakem? Nebo se zlomenému, umírajícímu drakovi zdá, jaké by to bylo kdyby byl člověkem? To je asi blbost... Při oslovení zpozorním. Vatrova... Dcera Vatrova... To zní jako mužské jméno. Jméno, co mi nic neříká. Jak by mohlo, když jsem neměla otce? "Vatrova..." zamumlám si pro sebe, zkouším, jak to jméno zní, jak zní zvuky, abych se později snáze rozpomněla. Pokud to bude mít význam a smysl. Pokud budu živá. Pokud se někdy dostanu ze sítě snů a vidin a konečně si uvědomím, co je realita a co byl jen sen. Pozorně si ho poslechnu. Připadá mi to absurdní. Jak bych já mohla ovlivnit osud někoho jiného, než sebe a pár dalších lidí, se kterými se setkám? Při poslední větě hned otevřu pusu, ale zabráním první hloupé a zbytečné otázce vydrat se ven. Horečnatě se koušu do rtu, mlčím a přemýšlím. Je toho tolik, na co bych se chtěla zeptat. Od takových těch jasných otázek - proč já, jestli se nespletl (to je hodně pitomý), jak jako ovlivním celou zemi a tak dále. Pak jsou tu další. Kdo je můj otec? Vatr, ano, a dál? Co jsem zač? Vyvolená, to mi opravdu nestačí. Jsem zrůda? Jsem drak? Jsem člověk? Připadá mi, že mlčím neskutečně dlouho. Dívám se na plátno, pokud na něj odsud vidím, co na něj maluje. "Dobrá, kronikáři. Pověz mi... pověz mi, jak ovládnout svoji sílu. Vím, že nejsem člověk. Nevím sice, co jsem... ale to je jedno. Chci jen vědět, jak se stanu silnou, abych v tom, co mi nakládáte na bedra, obstála." Doufám, že to nebyla moc hloupá otázka, když mám jen jednu jedinou. Tolik mě lákalo se zeptat na svého otce. Kde ho najdu... Ale... Vydechnu a s bušícím srdcem čekám na odpověď. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Elfka pozorně poslouchala, přičemž na její tváři se začínalo zračit čím dál větší pochopení. To se po chvíli změní i na soucit, když skončíš své vyprávění. „Důvod toho všeho je prostý-sbíral jsi špatnou magenergii. Jo se tě snažila naučit ji sbírat po způsobu vás lidí-čerpat ji z okolního světa. Zbaběle se rozhodla tě učit něčemu, pro co nejsi zrozen, místo poslání tě k nám elfům, abychom tvůj dar dovedli k dokonalosti,“ odpoví ti. Dříve, než však stihneš zareagovat, pokračuje ve výkladu: „Podle způsobu sbírání magenergie se pak liší i její druh. Tato přírodní síla se pro tvé tělo evidentně nehodila, proto zareagovalo tak jak zareagovalo-začalo ji hromadně vypuzovat a snažilo se uzavřít do sebe, což vydává silné energetické impulzy, velmi snadno zachytitelné těmi, kteří jsou v tomto oboru trénovaní. Právě to draci jsou, což je nejspíše i způsob, proč vás jeden z nich našel. Nemůžeš si to dávat za vinu, byla to chyba tvé učitelky. Já toto udělat nehodlám.“ Bez jakéhokoliv varování ti Allysia náhle položila dlaň na hlavu a zahleděla se ti do očí. Ucítíš, jak tě provrtávají, jako bys před ní nemohl mít žádné tajemství. Šok ti prakticky vyrazí dech. Tento stav ale naštěstí netrvá příliš dlouho a ruka je brzy sňata, přičemž tvá společnice o krok ustoupí s drobným úsměvem. Ty sám spadneš na zadek. „Omlouvám se, zda to bylo nepříjemné, ale bylo to pro tvé vlastní dobro. Máš štěstí, zjistila jsem, že jsi schopen sbírat energii stejným způsobem jako já-tedy vstupem do astrálních sfér. Astrální sféry jsou zvláštním světem existujícím vedle toho našeho. Jeho zákonitosti ani smysl jsme ještě neodhalili, naučili jsme se jej ale využívat. Tato dimenze je magenergie plná, nám proto stačí jen do něj proniknout a trochu si nabrat. Je to vskutku jednoduché, nicméně potřebuješ k tomu Astrál-předmět, který ti bude sloužit ke vstupu. Často je to šperk či drahý kámen, jelikož zkrze drahé kovy a kameny se dá síla převádět nejsnáze,“ v tu chvíli si náhle uvědomíš, že nic takového nemáš. Žádný šperk ani drahý kov, pouze své šaty a dýku, kterou jsi ve spěchu popadl. Znamená to, že nebudeš mít jak získávat magickou energii? Kdo ví... |
| |
| soukromá zpráva od Balrog, syn Skölla pro Ohrada No, možná jsem si to všechno měl líp promyslet ale co se na tom dalo změnit? Uznávám že Vrrci byli vždy divocí a nezkrotní ale tohle byla divoká, necvičená bestie. Prahla po krvi a bylo jí jedno jaká bude. Radši to zabít než riskovat že se mě to rozhodně někdy nečekaně sežrat. Když to vidím nehodlám se toho ani dotknout. Má akce byla naštěstí dost rychlá, abych si zachránil krk, ale ne dost na to, abych poslal toho zmetka k zemi. Zasáhl jsem ho ale bude to chtít větší, přesnější ránu než tenhle škrábanec. Velmi dobře a ostražitě jsem Vrrka pozoroval, takže jsem si Ulfgraka ani nevšiml. Ale věděl jsem že letěl také do ohrady. Donutilo mě se to ušklíbnout a vyplivnout pár jízlivých poznámek. Měl jsem chuť zabít tu mrchu i s ním. "Jaké to je? Bojovat proti Vrrkům které nejsi schopný vycvičit? Podle toho, co jsem slyšel od ostatních válečníků by měli být částečně krotcí. A ne zuřiví a hladoví jako tady ten tvůj nepovedený výtvor." Zařval jsem s tichým, pobaveným chechtáním a sjel jsem Vrrka proti mě pohledem. Začal být stejně rozzuřený jako já. Chce se rvát a já taky. Tak jen do toho. Zem týhle ohrady zbarví krev jednoho z nás. A hodně brzo. Mezitím co on vrčel tak jsem já válečnicky zařval. Protočil jsem sekerou nad hlavou a s dvěma kroky vpřed jsem vedl silný sek odshora šikmo dolů, zleva doprava. Pokud by se mi to nezdařilo mohl bych využít setrvačnosti sekery a v otočce odpadnout, nebo odskočit stranou. Hlavně aby už tahle divoká svině ležela na zemi mrtvá. Bude pak radost poslouchat Ulfgrakovo kecy ale počítám s tím že ten ode mě dostane přes hubu hned po tady tomhle hnusu. |
| |
| soukromá zpráva od Nardan pro Jsem ohromen. Allysia se mnou hovoří jinak, než Jo. Žádné: "O problémy se budeme starat později." Poslouchám a snažím se pochopit vše, co slyším, leč není to jednoduché. Moje tělo nepřijalo magickou energii? Takže je více druhů magie? Takže je nějaká energie přírody a pak ještě jiná energie. No, ale jak a kterou energii jsem to použil na stromě? Už, už mám na jazyku otázku, když si mě elfka začne "prohlížet". Aaaaaaaaa! Konečně jsem propuštěn a s úlevou padnu na zem. Vzít si z něho trochu? Co je to ten Astrál? Když to tedy není okolí a příroda, tak to bude něco mimo tento svět. No jistě. Bude to asi něco jako místo, kde žijí duchové. Duchové? "Omlouvám se, ale nemůže se zase něco pokazit? Svět duchů si podle našich legend za každou službu něco vezme. Co mě to bude stát, když si z toho astrálu vezmu sílu?" Podívám se na své ruce a pak z poza opasku vytáhnu dýku. "Je to jedno. Můžu použít tohle? Je to to jediné, co mi zůstalo z minulého života." |
| |
| soukromá zpráva od Aulearus pro "N-n-n-nestřílejte p-p-prosím," zakoktám vyděšeně. Přičemž mi hlavou bleskne nápad. Je na čase vyzkoušet své herecké umění. Buď uspěji nebo jsem mrtvej. "Nechtěl jsem vás vystrašit, promiňte," říkám roztřeseným hlasem a sklopím zrak, "já jsem se ztratil. V bažinách mě napadl krokodýl a já při útěku ztratil své věci." Odlepím oči od země a smutným pohledem se podívám zpět na ženu "Chtěl jsem se jen trochu ohřát u vašeho ohně. Jestli vám to vadí odejdu." Teď je to v rukou božích. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Žena o pár kroků poodstoupí, přičemž její společník k ní dojde i s čepelí položenou přes rameno. Nyní vidíš, že zbraň je to vskutku impozantní-obrovský obouruční meč velký skoro jako ty sám a dobrého půl metru široký, mající v jílci zasazený neznámý drahokam. Překvapeně vidíš, že s ním pohybuje jako s pírkem, což vypadá vskutku podivně. I přesto tě však zajímají jiné věci, například hrot šípu, který vypadá pokrytý námrazou a míří přímo na tebe. „Jak se jmenuješ ještěrko?“ zeptá se muž vyzývavě, s rukou svírající meč. Jedno máchnutí by jistě stačilo k přeseknutí tvého těla vejpůl a lehkost, s jakou jej udržuje na svém rameni naznačuje, že je schopen takovýto sek uskutečnit. Žena v mezičase ustoupila za něj a ve tváři se jí zračí uštvaný výraz někoho, kdo už neví, zda si ještě může dovolit komukoliv věřit. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Tvůj dárce tě rozváže a poté bleskově uskočí i se sekerou v ruce. Evidentně na slovo jakéhokoliv člověka moc nevěří, ať už ten člověk vypadá jako válečník, nebo ne. Následně ses mohl pustit do jídla. Voda chutnala víc jako měch než jako voda, i tak jsi byl ale vděčný i za tu trochu, neboť od včerejšího večera jsi v ústech nic neměl. Brzy jsi už bohužel začal tušit, co tento rituál znamená. Jeden z vrrků byl totiž odveden a nyní byl veden přímo k tobě. Velenáčelník, nyní s obrovskou dvoubřitou sekerou přes rameno, mocně máchl a zvolal: „Slyšte lide spojených orkských kmenů, zde máme Morru tvrdícího, že nemá nic společného s útokem na klan Orichalkových kovářů. Přesto byl nalezen nedaleko místa, kde byli vyvražděni. Abychom ověřili, zda mluví pravdu, necháme provést rituál Bar-urgak! Nechť je jeho osud v rukou bohů!“ Nato byly vrátka z jedné ohrady do druhé otevřeny, vrrk propuštěn a připraven se po tobě vrhnout. Do trávy vedle tebe zároveň dopadly tvé zbraně. Tvá ohrada je asi deset metrů čtverečních velké místo čtvercového půdorysu ohraničené přibližně asi jeden a půl metru vysokým dřevěným plotem. Za tím nyní stojí shromáždění a evidentně velmi natěšení orkové. |
| |
| soukromá zpráva od Swen Norrad pro Je mi jedno kolik zvířat mě sežere, ale já prostě sežeru a vypiju vše, co se do mně vejde! Doufám, že jim potom bude alespoň těžko! ,,Po všech těch kaších, co mi osud uvařil nakonec skončím jako nějaký blbý bobek vydělaný na trávě! Už budu někdy říkat, že jsem byl někdy v horších sračkách, budu myslet tohle! Hergot! O těch hovnech raději nemluvit..." plácám si pro sebe, abych svůj mozek aspoň trochu zaměstnal. Tak nějak mi bylo jasné, že tu budu tančit s jejich vrrkem, ale proč na mě zrovna vytáhli toho největšího! Staré dobré severské pořekadlo říká: Seveřan, přidej pár chlupů a dostaneš medvěda. No, teď by se mi to docela hodilo. Ještě než se mi půlky stáhly nastala ona situace, kdy měl být proveden ten jejich rituál. ,,Sakra! Nemám ani svoje zbraně! Tak hold tu potvoru umlátím holejma rukama! Svoji kůži mu nedám. řeknu si rozhodně. Počty mi nikdy nešly, ale podle mě je tahle ohrada velká asi osm, devět, možná deset metrů čtverečných ve tvaru blbého čtverce. Tohle bude masakr. Nejdřív vyhodili do té "klece" mě, pak přišel na řadu vrrk. Během vteřiny na zem vedle mě dopadly moje zbraně. To byl nával adrenalinu, jak když člověk běží za slepicí a tři dny nejedl. Bleskově popadnu svůj meč a dýku, pochvu nechám ležet ladem a snažím se soustředit na toho chlupatce. Ten nejprve běžel přímo, ale po mém dozbrojení zpomalil. Je to lovec, ne blbec. Pevně v rukou třímám meč i dýku a snažím se číst toho krvelačného hajzlíka. Moc mi to nejde. Neváhám a dám se do bojového pokřiku, jestli je tohle moje poslední bitva, tak chci aby na mě byli ve Valhale pyšní. ,,Tak pojď! Ukaž, že nejsi jen dopravní sedátko pro tyhle zelené zadky!" křiknu na něj a snažím se nahodit na obličej krvelačný výraz, přesto jasně vede on. Vrrkovi teče slina od hubu a já k tomu nemám daleko. Souboj titánů. První velký střet byl krátký. On vyskočil po mně, já uhnul a máchl mečem do větru. Potom následovali z mé strany tři rychlé kroky na provokaci a to zvíře jen o jeden couvlo a potom udělalo to samé za strašlivého řevu. Málem mě to posadilo na prdel. Vrrk to jistě vycítil a vymrštil se do výšky mých prsou. Bylo mi jasné, že jde po krku. Můj plán byl odrazit se levou nohou do pravé strany, uskočit a máchnout mečem na jeho levý bok. Začínalo to slibně, do bodu odrazu to bylo v pohodě, potom přišel odraz levou nohou, kde mi podjela noha na trávě a já jednoduše uklouzl a padal směrem na záda. Vrrk tou dobou byl už ve vzduchu, ale jeho smysli a reakce spíš se mnou. Svůj výskok nemohl zastavit, proto se ohnal předními tlapami po mně a udělal mi krásné čtyři jizvy na mém koženém brnění. Já se snažil při pádu ohnat mečem, či dýkou, ale trefil jsem jen pár chlupů. ,,Do prdele! To bylo o koule! O trpasličí koule..." takovéto hovadiny mě pronásledovali celou dobu. Po dopadu na záda jsem se rychle snažil vstát, ale stihl jsem to jen na jednu nohu a jedno koleno. Vrrk byl rychlí a já už musel jednat, opět po mě skočil, protože jsem doslova klečel. Už jsem viděl bohy ve Valhale, proto byla moje reakce krátká. Rychle jsem pozvedl meč a tu vteřinu čekal Vrrk se napíchl celou svou vahou na ostří a ve skoku mě ještě povalil na zem. Při mém a jeho pádu ho meč ještě rozřízl dobrých třicet čísel a na mě vypadly jeho vnitřnosti. K mé smůle mi ještě stačil udělat další škrábance na levé ruce a jeho puch z tlamy mě málem zabil. Pomalu vstanu a očkem hodím na "publikum". Vytáhnu meč z jeho pupku a dvěma ranami oddělím jeho hlavu od zbytku těla a dám si ji nad hlavu. Tam se otáčím dobrou minutu okolo, až nakonec mé kolena povolí a já se silným žuch dopadnu na zem. Mám dost, ať mě klidně dorazí... |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Kronikář se při tvé otázce usmál a na chvíli odložil štětec jen tak do vzduchu. Plátno k tobě bylo otočeno prázdnou částí, tudíž jsi z něj nic neviděla, nicméně tak nějak jsi tušila, že jeho obsah se tě bude týkat. „Vybíráš podobně jako většina těch, kteří dostali tuto možnost. Je-li to však tvá volba, pak nechť je splněna,“ odpověděl ti, načež kousek poodstoupil. Mlha kolem ještě více zhoustla, takže jsi neviděla skoro ani na krok. Poté se všude okolo tebe začal ozývat Kronikářův hlas: „Mocné slovo mračna vodí, Mlha náhle nabrala černou barvu a tys ucítila nepříjemný tlak u pravé lopatky. Vzápětí ses vzbudila na stejném místě jako předtím. Slunce bylo v prakticky stejné poloze jako když jsi zavřela oči a nyní si uvědomíš, že do lopatky se ti nepříjemně zarývá drobný kamínek. Nyní ti tedy již jen zbývá vymyslet, co dál. Události před chvíli nebyly jen snem, tím si jsi jistá, je však nutné se tomu nějak pokusit porozumět. Poslední verš, který byl řečen jen těsně před tvým procitnutím byl nejzhádnější: Na východě kýžená síla leží, ukrytá v nejvyšší z císařských věží. Kde na východě? Za východ by se teoreticky dal považovat právě Dol Mahakam, nicméně pohádky povídají, že i draci přišli z dalekého východu. Ale jak by mohlo být možné se dostat právě tam? Nikdo neměl tušení, zda na východě vůbec existuje nějaká pevnina a nebylo vůbec jisté, že pohádky jsou pravdivé. Navíc i kdyby ses rozhodla vyrazit na dálný východ, bylo by nutné přesvědčit mořeplavce, kteří ne zrovna levně převáželi lidi z Narakibu na pevninu a zase zpátky, aby tě tam nějak dopravili. Nezbývá ti tedy, než se rozhodnout: Riskovat odhalení (tím pádem možná i život) a vyrazit do Dol Mahakamu, nebo riskovat život tak, že se pokusíš vyplout na východ? Nastal čas se rozhodnout, a oči ti zamyšleně zabloudí k proužku kouře, který se vine v dálce... Moment, kouř?! |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro To byl ten chlap ze snu? Co nás jediným slovem srazil? Proč nemohl být Kronikář přímější, to jsem se toho teda moc nedozvěděla. Ale co se dalo čekat, bytosti z pohádek si vždycky libují v tom, že nemluví jasně. Nikdy neřeknou: "Jdi dva dny východně, mineš řeku a za ní narazíš na skály, kde bude v průrvě... něco." Třeba. Mně by stačilo i jméno místa, kde to je. Nebo kdyby mi prostě řekl, jak to začít ovládat. Když všechno ví, ono by ho neubylo. Posadím se a jsem rozhodnuta. Sice ještě nevím, jak to udělám, ale radši moře než město. Zní to divně, ale radši se utopím, než abych se nechala zlynčovat lidmi. Vím, že až přijde na věc, budu na to mít jiný názor, ale co se dá dělat. Sklidím svoje malé tábořiště o to rychleji, když uvidím kouř. Co když jsou to lidi? Co když jsou to naši? Neodvažuju se tam jít. Jestli to není kouř požáru, budu radši prchat pryč. Někam k moři a doufat, že jsem si vybrala správnou cestu. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Allysia se kousla do rtu, zlehka vrtíc hlavou. Obávám se, že to nebude stačit. Magenergie se přes to bude přesunovat jen velmi těžko, potřebuješ něco na způsob tohohle, odpověděla ti zklamaně a ruka jí zajela k něčemu na krku. Brzy zjistíš, že při sobě nosí přívěšek v podobě zlaté hvězdy přidělané na řetízku ze stejného materiálu. Její výraz pochopíš jasně: Pokud nemáš něco takového, jsi nahraný. Od tábořiště se ozve volání Willa, a vy jej spatříte, jak na vás mává. Čas k obědu. Oběd vypadal chutně, pečená srnka doplněná o několik pečených brambor, divoce rostoucích poblíž. K jídle se připojil i Charen a Doran, oba dva zachmuření. Během oběda ani jeden z nich nepromluvil, nicméně William s Nizárem si vystačili sami. Skoro by jsi řekl, že ti dva ani neumí být zticha, přesto jsi však k oběma začal pomalu cítit sympatie. Po obědě Charen s Willem odešli, prý nalíčit nějaké pasti, zatímco Nizár se rozhodl i s Doranem zkontrolovat zásoby. Na chvíli se k nim připletla i Allysia, chvíli s nimi mluvila, což vyvolalo lehké přikývnutí tvého "bývalého soukmenovce". Následně k tobě oba vyrazili. Když jste se setkali, Doran promluvil: Chtěl bych se ti omluvit za to, jak jsem se k tobě zachoval. Ty sám jsi z toho musel být dost rozrušený a já jsem ti bezpochyby moc nepomohl. Prosím, přijmi toto jako omluvu. V ruce se mu něco bíle zalesklo-prostý stříbrný prsten, tvůj budoucí astrál. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Ziggs vypadal netrpělivě, přinejmenším. Nyní byl oděn do červené tuniky a hnědých kalhot, doplněných o kožený opasek. „No to je dost,“ opáčil dotčeně, načež se i s tebou vydal zpátky do kruhové místnosti, kterou už tak dobře znáš. Odtamtud zahnete zpátky k pohyblivé plošině, kterou sjedete dolů. S vámi jelo velké množství dalších studentů a další zástupy se začínaly shromažďovat, aby mohly sjet dolů také. „Jako první ti představím nejdůležitější sál na celé univerzitě-jídelnu. Teď je konec konců čas oběda,“ oznámil ti tvůj společník, když jste sešli dolů zpátky do sálu, kde jsi se setkal s rektorem a Gurkem. Odtud jste vešli do velkých, nyní otevřených dvoukřídlých dveří, aby jste se dostavili do haly, jíž vévodilo pět stolů. Čtyři dlouhé, táhnoucí se po celé délce učebny patřily studentům, přičemž poslední, učitelský byl na konci místnosti tak, aby u něj sedící gnómové měli přehled o tom, co se děje v místnosti. „Ty čtyři stoly jsou rozděleny podle oborů. Zleva alchymisté, pyrofoři, mechanici a úplně vpravo jsou theurgové. Já jsem pyrofor, takže musím k jinému stolu, nicméně jsem ochoten na tebe po jídle počkat v hale,“ prozradil ti Ziggs, načež vyrazil k druhému stolu zleva. Překvapeně sis přitom uvědomil, že jen o dvě místa dál sedí tvá známá gnómka. Ty jsi v mezičase vyrazil ke stolu mechaniků a zabral jedno z mála volných míst, skoro na kraji stolu. Naproti tobě se usadil Gurk ve žlutém rouše a znuděně civěl do talíře. Když už jsme u toho, náhle sis uvědomil, že všechny talíře jsou prozatím prázdné. Žádné jídlo, jen příbory položeny vedle něj. To tvému žaludku připadá velmi podezřelé a tak se ti to rozhodne dát najevo pořádným zakručením, které způsobí potutlený úsměv některých tvých přísedících. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Chvíli jsi jen tak ležel a přemýšlel, co se nyní stane. Snad přijde majitel vrrka a dorazí tě, nebo tě možná přijde sejmout sám velenáčelník. Rozhodně jsi nečekal, že se spustí bouřlivý jásot, při jehož poslechu se ti pomalu zavřou oči. Probudil ses na malém slamníku v jednom z orkských stanů, tvé věci byly kousek od tebe. Stejně jako velká orkyně s výraznými tesáky, mající v rukou jakýsi vývar. „Být tebou to sním, byl jsi mimo moc dlouho na to, aby jsi mohl jít před velenáčelníka takto,“ oznámila ti, načež položila misku na zemi vedle tebe. Beze slova se poté otočila a odešla ze stanu. |
| |
| soukromá zpráva od Swen Norrad pro Po mém trapasu s koleny si dál nic moc nepamatuji. Zdály se mi sny, kdy jsem si užíval s ženskejma ve své dvoraně a že to bylo fakt vostrý. Pivo teklo proudem a šťáva, tekoucí z vepřové kýty zaplňovala celou místnost průbojnou vůní. A náhle jsem se probudil a měl jsem žaludek jako na vodě. Když jsem otevřel oči a uviděl toho zeleného čerta málem jsem vykřikl jako malá holka a vyběhl ven ze stanu. ,,To už jsem v pekle?" proletělo mi hlavou. Naštěstí ne. Ta "rohatá potvora" byla jen "žena" místního kmenu. Dala mi do rukou nějaký vývar a řekla, že se mám dobelhat k velenáčelníkovi. ,,Díkes.." houknu za ní. Ovšem úsměv na tváři mi vykouzlily moje věci. ,,Heh, Swene aspoň umřeš s mečem v ruce. Divný, zatím mám obě nohy a ruce, plus hlavu na krku, co víc si přát?..." Hodím do sebe vývar a seberu svoje věci. Konečně je vše na svém místě. Skoro vyběhnu ze stanu a vydám se směr velenáčelník. Snad tam trefím a když ne, tak hold budu škemrat o směr u nějakého zelenozuba. |
| |
| soukromá zpráva od Aulearus pro S možná až přehnaným, částečně hraným strachem hledím střídavě na čepel meče, jež se mi pohupuje před hrdlem, a hrot šípu kousek za ním. Ten mi nejspíše míří na hruď. Možná na hlavu. "A-a-aul-l-lea-a-a-rus," vykoktám ze sebe. Nemyslíš, že to přeháníš? Přidej ještě trochu a prokouknou tě. Potom skončíš v bažině a tvoje hlava o desítky metrů dál. Okřiknu se v duchu, avšak vzápětí mi hlavou proletí ještě protiargument. Jo, avšak uber a skončíš stejně. Zhluboka se nadechnu. "N-n-nezabijete mne, že ne?" |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Pomalu jsi začínala být nervózní. Už sedmý den jsi putovala a již sedmý den byl za tebou ten kouř. Pokaždé, když jsi se v noci utábořila, viděla jsi za sebou světlo neznámého tábora. Netušila jsi, zda tě jeho tvůrci stopují nebo náhodou míří stejným směrem jako ty, věděla jsi však, že tak jako tak se musíš mít na pozoru. Tvé nervy to nakonec nevydržely a ty ses rozhodla vyrazit na průzkum. Téměř hodinu ses opatrně plížila, abys nakonec spatřila táborový oheň se třemi postavami kolem. Ta první tvůj zrak neupoutala ničím významným, jen chlapík v šedém plášti s kápí, nyní staženou dozadu a odhalující tak asi dvacetiletý obličej s malou jizvou pod pravým okem, orámovaný hnědými vlasy. Zajímavější byli zbylí dva členové této malé skupinky-evidentně sourozenci dle podobné barvy vlasů (špinavý blond) a podivných rysů v obličeji. Ale jejich uši-skoro jako elfí, jen s kulatými konci. Oba vysocí a s modrýma očima, nebýt těch kulatých uší a některých tělesných detailů (elfové mají všeobecně užší ramena a méně svalnatou postavu), skoro by jsi řekla, že pocházejí z některé odbojové skupiny Vznešených elfů, mající v úmyslu... Žuch! Ani jsi nestihla dokončit myšlenku, když na tebe cosi seshora spadlo a přirazilo ti ruce k zemi. „Hej! Pojďte se podívat, co jsem chytil!“ zavolá tvůj přemožitel na postavy u ohně. Ti ihned ustanou u konverzace, popadnou zbraně a rozeběhnou se k tobě. Náhle si všimneš, že tvůj přemožitel má ruce pokryty černou srstí a drápy. Khajiit. To by vysvětlovalo, proč jsi o něm nevěděla, tihle kočičáci se prý zvládnou pohybovat naprosto neslyšně, když to potřebují. To už k tobě ale dobíhá muž vyzbrojený dlouhým úzkým mečem v závěsu s dívkou, držící v rukou prostou dřevěnou hůl. Za nimi stojí její příbuzný s nataženým lukem. „Klid Jodare, je to jen děvče,“ prohlásí muž, když se k tobě skloní. Vzápětí pokračuje otázkou: „Kdo jsi a proč nás špehuješ?“ |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Když vyjdeš ze stanu, už na tebe čeká orkský mladík (že je mladík poznáš jen podle toho, že je pouze stejně vysoký jako ty), evidentně velmi netrpělivý. „Mám tě ihned dovést za velenáčelníkem,“ prohlásil důležitě, načež se na patě otočil. Bez jakéhokoliv dalšího slova začal rázovat táborem a ty zjišťuješ, že další dva chlapci tě postrkují za ním. Po nějaké době již dorážíte ke známému stanu. Tvůj průvodce zazvoní na zvonek u vchodu a po vyzvání ke vstupu ti ukázali, že máš jít dál sám. To také uděláš a spatříš vůdce celého tohoto orkského "města", sedícího vedle čtyř dalších orků. „Nuže Morro, tvá historka byla nakonec pravdivá a ty máš tedy právo na život... CO TO MÁ ZNAMENAT?!“ velenáčelníkovu další řeč přerušil náhlý povyk venku, následovaný vpádem neznámého orka se třemi dříky šípů v pravém rameni a bezpočtem řezných ran, které by jistě skolily i vrrka. Dříky si evidentně ve spěchu ulomil, ale neměl dost času na jejich úplné vyndání. „Goblini... Jsou na cestě,“ prohlásil jen chviličku předtím, než se skácel k zemi. Vůdce nemeškal ani chvíli, ihned začal rozdávat rozkazy: „Ulfgraku připrav vrrky, Gradushi vyšli pár mladíků, aby zjistili jak jsou goblini daleko. Ať neriskují, budeme potřebovat každou pomocnou ruku. Sköle zařiď ať se ženy a děti stáhnou, Bragare ty zburcuj všechny válečníky.“ Sám ihned popadl svou obrovskou sekyru a rozešel se k podstavci, majícímu na sobě velké brnění. Shodil své kalhoty a začal se soukat do vycpávaných, když si tě všiml. „Ehm, ty tu ještě jsi? Nu dobrá Morro, dávám ti šanci zbavit se svého přízviska-pokud chceš, zůstaň zde s námi a bojuj. Pokud ne, tak se odsuď rychle kliď jako zbabělec, kterým v tom případě opravdu jsi,“ oznámil ti velenáčelník, načež se dále věnoval oblékání brnění. |
| |
| soukromá zpráva od Swen Norrad pro Jakmile vyjdu ze stanu ani se nedostanu k tomu, že bych mohl hledat směr cesty. Už tu na mě zase někdo čeká, další dva mě čapnou za flígr a táhnou směr velenáčelník. ,,Kundzer! Tohle jsem dělal vždy já!" prohodím do větru. U stanu mě moje ochranka vyklopí a řekne mi, že dál můžu po svých. ,,A pusa nebude?" prohodím jejich směrem a báječně se při tom bavím. Zdá se, že ta zelená hora masa má nějakou kousavou náladu. Věta začala dobře, její konec moc ne. Hergot, to byl řev! ,,Uch, mám pocit, že jsem se posral." řekne mé svědomí, které většinou drží zobák. Jak se tak kolem rozhlížím, přijde mi, že tahle výprava opravdu stojí za pendrek. Člověk se vydá do města, připlete se k bitvě, potom ho seberou za to, že je sundal on a nakonec tu bude ještě on zachraňovat jejich zelené zadky. ,,Proč je pořád přirovnávám k té barvě?" divím se. Mistr cedník po své zprávě sebou sekne na zem. Nikdo se neobtěžuje ho sebrat a všichni raději zbrojí. Hernajs, ty chlápci se mi začínají líbit, skoro jako doma. Usměji se nad jeho nabídkou. ,,Ehm, já vlastně ani nevím, co u vás Morra znamená, tak mě to nějak netíží." plácnu a vidím jeho zklamaný výraz. ,,Ale, jako každý seveřan přece neodmítnu nabídku bitky ne?! U nás je perfektní zvyk slova: My se neptáme kolik, ale kde! Takže, komu mám rozbít hubu?" křiknu na něj. Pozdě mi došlo, co jsem řekl. Za svoji chybu bych si nejradši vytrhal chlupy ze zadku, ale tahle lákavá nabídka mě po chvíli přešla. Místo toho jsem se zalykal zlostí a držel dál papulu. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Muž nahodí zamyšlený výraz, poté zlehka zavrtí hlavou. „To jméno neznám, ale nelíbí se mi tvoje oblečení. Vypadáš jako nějaký zloděj. Teď se spakuj a vypadni,“ prohlásí a namíří k tobě špičkou meče. Jeho výraz je jasný: Nevěří ti a tvůj vzhled nijak nenaznačuje, že by jsi měl přátelské úmysly. Navíc moc nevypadáš ani na to, že by tě napadl krokodýl-žádné zranění ani potrhané šaty. Žena na tebe v mezičase nepřestává mířit, i její obličej zračí to samé, ovšem ještě jednu věc: Začíná tě podezřívat z toho, že svůj strach předstíráš. |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro S tímhle jsem se rozhodla to zrealizovat. Oddechla jsem si, když jsem nikoho z nich nepoznala. Nikdo od nás! To znamená, že po mně nejdou. Tohle byla první myšlenka, prostá a radostná, další, ty méně radostné, už jsem nestihla rozvinout. Málem mi vyskočilo srdce z těla. Vždyť jsem kurva dávala pozor! To jsem tak mizerná naprosto ve všem, co dělám? Začínalo toho na mě být moc. Měla jsem chuť řvát, anebo zalézt někam do jeskyně a nikdy nevylézt. Ten nečekaný zvrat, kdy jsem si byla stoprocentně jistá, že se mi to povede, mým nervům na pochodu nepřidal. A v duchu jsem pořád nadávala na Kronikáře, že mi prakticky řekl hovno a že ani nevím, zda jdu doopravdy správně. Zůstanu ležet a proklínám kočku tak, že kdybych byla čarodějnice, vypelichá mu všechna srst a upadnou mu koule. Po očku šilhám po ostatních, jestli mě preventivně hned zabijou, nebo budu mít možnost... Ne, jestli by mi chtěli udělat to, co moje minulá tlupa, radši rovnou šípem do oka. "Jsem tulačka a špehuju vás proto, že se za mnou táhnete celý týden. Myslela jsem, že mě někdo pronásleduje, na náhody totiž nevěřím," odpovím popravdě. Jestli po mně jdou, těžko bych jim lhala, jestli ne, tak snad touhle pravdou nic nepokazím. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Orkský velenáčelník se začne soukat do kyrysu, přičemž zvenčí už jde slyšet shon. „Morra by se dalo do vašeho jazyka přeložit jako slaboch nebo trasořitka. Je to všeobecný název pro druhy jako jste vy nebo vám podobní... A také jedna z největších urážek za předpokladu, že tak nazveš orkského válečníka,“ vysvětlil ti přitom. Oblékání zbroje má evidentně dobře zvládnuté, neboť dříve, než se stihneš posbírat a vyjít ven, už vedle tebe stojí v plné bitevní zbroji i se svou sekerou přes rameno. „Každopádně tvá řeč naznačuje, že ačkoliv ses jako Morra narodil, duší jsi pravý ork. Máš šanci toto dokázat,“ oznámil ti velenáčelník, když i s tebou vyrazí ven z tábora. Tam zrovna šedovlasý ork, organizoval skupinku orků, vedoucích vrrky připravené trhat co jim pod zuby přijde. Toho největšího z nich odvedl k vám. „Doufám Ulfgraku, že jsi mi Graura nepřekrmil,“ řekl vůdce, když zvíře poplácal po plecích. Ork, který jak si uvědomíš byl pověřen ve stanu velením nad přípravou těchto psíků, zlehka s úsměvem zavrtěl hlavou. „To bych si nikdy nedovolil velenáčelníku, dávám mu pravidelné příděly. Zbytek vrrků by měl být připraven do několika minut, část jsem jich nechal Skölovi ať je nechá nést věci. Brzy by je jeho žena měla odvést pryč.“ To už se k vám ale blíží další ork, mající téměř dva a půl metru. Byl vskutku obrovský i na příslušníka své rasy a oděn do stejného brnění, jako velenáčelník a Ulfgrak. Až teď si uvědomíš, že jsou jedněmi z mála, kteří brnění mají. Zbytek byl oděn do kazajek nebo železných plátů pospojovaných koženými pásky, žádné takto důmyslné brnění. „Muži jsou téměř připraveni a vybírají si vrrky velenáčelníku.“ „Dobrá, jsou už nějaké zprávy o goblinech?“ „Bohužel ne... Ale je zde něco jiného. Šamani se rozhodli osobně zapojit, Nubarg se za vámi pravděpodobně za chvíli dostaví.“ „Šamani? Nu dobrá, každá ruka bude napomocná. Pokud přijde Gradush s informacemi, vyřiď mu, ať mě hned najde. Potřebuju zjistit, proti čemu se vlastně máme bít.“ Velenáčelník vypadal lehce zmaten, že tenhle Nubarg si s ním přeje promluvit, nicméně snažil se to na sobě nedat znát a vyskočil na své zvíře. „Pochybuju, že nějakého vrrka uřídíš, takže tě na bojiště dovezu já a nechám tě si užívat. Před začátkem za mnou přijď, do té doby máš volno,“ oznámil ti, načež vyrazil někam do hlubin nyní již baleného tábora. Ty se tak ocitáš sám uvnitř všeho toho dění. Jsi poměrně překvapen z toho, jak se nyní změnilo chování orků. Většina jich vtipkovala, popichovala se a vsázela o to, kdo zabije více nepřátel. Někteří, zpravidla lépe vyzbrojení, však zůstávali klidní a často si osamoceně kontrolovali výzbroj nebo brousili zbraně. I ty jsi usoudil, že těm tvým by to také prospělo, když tvůj zrak padl na orka, který ti odpoledne přinesl před tvým tancem s vrrkem vodu a maso. Ten patřil k těm vážnějším, právě si dobrousil dvě malé jednoruční sekery a zrovna si utahoval železné holeně. Když ti dal potraviny, proč by ti nemohl půjčit brousek? |
| |
| soukromá zpráva od Swen Norrad pro ,,Tak slaboch jo? Třasořitka? A kopanec do zadku bys nechtěl?!" plácnu si pro sebe na jeho reakci na Morru. Naštěstí si to potom vylepšil tou duší. Nicméně nakonec vylezeme ven, kde další zubohory připravují na bitku. Velenáčleník se tady s každým zná a snadno se tu pustí do řeči a já přitom musím stát se zavřenou papulou a dělat jakoby nic. Zdá se, že Vrrci přeci jen dostanou nějaký gáblík, aspoň že tak. Když pozoruju ty masité věže nemohu si nevybavit válku mezi seveřany a orky. ,,Jaj, to by bylo hodně vostrý. Ale tihle chlápci maj výhodu výšky, zajímalo by mě jaké tam "nahoře" mají počasí." rozhodnu. Odplivnu si. ,,Zase tu budu dělat pytel? A kůň by nebyl?" plácnu na velnáčelníka, protože zavazadlo jsem tady již dělal. Má slova jsou ovšem zbytečná, protože mistr náčelník velká huba má problém se šamany. Během chvíle odjede. ,,Asi nebyl..." řeknu si pro sebe. To popichování mezi orky je skvělé, i když nevim jestli by snesly mé popichování, vzduchem jsem dlouho neletěl. Nakonec má čumiska zbystří toho pacholka co mi donesl jídlo a vodu. Maká na sekyrách a vypadá na kováře. ,,Huh, moje holky by taky potřebovaly nabrousit náladu." Dojdu k němu. ,,Sajavor Budujam...hele nemohl bys mi půjčit brousek a jednoruční sekyru? Chci si tu bitku užít a přeci jen s mečem a dýkou to není ono..." zeptám se ho uprostřed broukavých slov, která mě právě napadla. |
| |
| soukromá zpráva od Nardan pro Zjištění, že ze mě asi nebude kouzelník a že můj zvláštní talent, jehož rozvoji už tolik lidí obětovalo život, mě zasáhne jako těžké kladivo. „Ale, to … to přece...“ začnu, leč nejsem schopen vyjádřit své zklamání slovy. Hledím na Allysii, na její astrál a nakonec na své boty. „Takže to všechno bylo zbytečné? Kde bych mohl vzít něco takového? Nikdy jsem nic takového neměl,“ podívám se nakonec na svou novou učitelku, „když mi ale poradíš, kde bych něco takového mohl získat, půjdu tam, i kdyby to mělo být dračí hnízdo.“ Slíbil jsem, že mě nic nezastaví. Jestli astrál není tady, pak ho budu hledat klidně po celém světě. “Jestliže musí být astrál něco takového,“ ukážu na její přívěšek, “platí to, že některé astrály dokáží propustit pouze určité množství magenergie? Tedy, že se nimi lze provést jen menší kouzla a s jinými pak kouzla větší a velká?“ Napadne mě, že pokud to tak je, budu potřebovat nějaký mocný artefakt z bájí a pověstí. Já se nespokojím s tím, že budu magii používat pouze k tomu, abych pomáhal prchajícím skupinkám vyděděnců. Možná zpočátku, ale jednou vyhlásím drakům válku a utkám se s nimi. Než mi elfka odpoví, zavolají nás k obědu. Svou porci do sebe přímo naházím. Až nyní si uvědomuji, jak málo jsem v posledních dnech jedl. S plným žaludkem se pak rozvalím kousek od ohně, zavřu oči a vzpomínám na příběhy mého kmene, které jsme si vyprávěli. V hlavě osnuji plány na pomstu, představuji si, jaký by asi měl být můj astrál a jak se k němu bez magie mohu dostat. Jak to tak po obědech bývá, myšlenky mne přivedou až do stavu polospánku. Nikdy to nedokážeš! Jak by jsi chtěl bojovat s draky? Oni jsou pány. Oni porazili mágy celého světa a všechny, do posledního je sežrali. Co proti nim zmohla magie i síla mečů? zní mi v hlavě nepřátelský hlas pocházející od hrozivé dračí siluety, rýsující se proti měsíci v úplňku. Probudím mě pocit, že se ke mně někdo blíží. Vida pak přicházejícího Dorana, postavím se a čekám, něco nepříliš milého a laskavého. “Já, ...“ začnu překvapeně, “mnohokrát děkuji. Neomlouvej se mi prosím, však se nic nestalo.“ Nemůžu spustit oči z daru, který jsem právě obdržel. “Nikdy jsem nic tak krásného neměl,“ podívám se na Dorana i na Allysii, “oběma vám moc děkuji. Teď se ale musím ihned začít učit. Nechci ztratit ani okamžik tím!“ Podívám se na Alysii a doufám, že odpoví kladně. Připadám si jako vyprahlá zem, která potřebuje svlažit deštěm poznání. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Lučištník se na tebe podezřívavě podíval, poté se obrátil na Jodara: „Ze kterého směru přišla?“ „Netuším, jen jsem si šel odskočit když jsem si všiml, jak se tady něco hýbe,“ odpověděl mu khajiit, který nyní zatáhl drápy a zlehka uvolnil sevření. Dívka, vypadající asi stejně stará jako ty, na tebe zasmušile pohlédla a ty jsi pochopila, že vaše situace jsou si podobné: Ani jedna se nemohla vrátit do společnosti a neměla ponětí, co s ní bude v budoucnu. „Pusť ji,“ řekla potichu. Všichni se na ni překvapeně podívali, nicméně ucítíš, jak tlak na tobě povoluje. Khajiit ladně odskočil pryč a ty nyní spatříš kočičího muže s černou srstí a svítícíma žlutýma očima, oblečeného do kožené zbroje. „Musíš mít hlad, co se takhle s námi navečeřet a povědět nám o tom během jídla? Pokud cestujeme stejným směrem, pak není důvod se zbytečně trhat a vystavovat se tak nebezpečí,“ nabídne ti dívka s drobným úsměvem. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Ork se na tebe pochybovačně podívá a poté sjede pohledem zpět ke svým sekerám. Na tváři se mu zjeví úšklebek, když ti odpoví: „Vypadám snad na nějakého dárce zbraní? Svoje holky ti nepůjčím ani náhodou, ty se budou Morrů dotýkat jen čepelemi. Když už jsi chtěl nějakou pořádnou zbraň pro sebe, měl jsi jít za Skölem. A ten teďka nemá čas, když zařizuje odchod ženských, takže si být tebou raději připravím aspoň ty svoje nožíky.“ S těmi slovy ti do ruky vrazil brousek a rozešel se ke stádu vrrků. |
| |
| soukromá zpráva od Swen Norrad pro Jeho reakce byla...na kravinec. Možná spíš na kozí bobky. Asi desetkrát jsem jeho zuby předělal na člověka, rozsekal na osm kusů a pohřbil po různu v lese, aby ten jeho zadek zúrodnil půdu. ,,Uvidíme, jak se budeš činit v té válečné vřavě." řeknu nakonec a vezmu si ten brousek. Naostřím si pořádně zbraně a prstem lehce vyzkouším ostrost. ,,Cha! Tímhle bych mohl vykuchat i slona a uškrtit ho vlastními střevy! řeknu a vrazím meč prudce do pochvy, div jej nezlomím. Zbroj je připravena, zbraně taky. Tím pádem se můžu pustit do díla a přidat si na seznam pár goblinů. ,,Tss prej se dotknou jen Morrů, nejradši bych mu vrazil do zadku tak hluboko, že by při každém jeho prdu hrál ódu na radost!" |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Ale vzpomínky na to, co mi provedly, jsou až příliš čerstvé a k mé nechuti kočičák jistě vycítí kus nervozity. Pokývám hlavou. Ne že bych tolik toužila po společnosti. Když neumím ovládat, co jsem, spíš se jí děsím, avšak vidina pořádného jídla všechno přebije. Aspoň na chvíli. Přinejhorším zase uteču, když jim nebudu připadat nebezpečná, snad by se mnou nepustili. "Kus odsud mám svůj tábor s věcmi. Ráda bych si je vzala." Nehodlala jsem se sem plížit ověnčená vším, co jsem ukořistila. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Doran zlehka kývl a na tváři se mu objevil drobný úsměv, poté vyrazil za Nizárem, který vytáhl malou dřevěnou krabičku s kostkami. I ten vytáhlý klučina, který se s nikým moc nebavil se k nim přidal. Allysia jen protočila očima a zakroutila hlavou. „Hrají to každou chvíli, nechápu co na tom vidí,“ řekne tak, aby to slyšeli úplně všichni. V tomto se evidentně se svými přáteli neshodla, nicméně odpovědí jí byl Nizárův provokativní úsměv a nabídka, aby se přidala také. Odpověď nedostal, jelikož elfka tě naštvaně popadla za ruku a táhla tě zpět na mýtinu, kde ti vysvětlila, co tě čeká. „Dnes se dozvíš pouze teorii, s opravdovým kouzlením začneme až zítra ráno. Do sfér musíš ideálně vždy vstupovat po spánku, dokud jsi ještě čerstvý.“ Když jste se posadili, tvá učitelka vzala pět kamínků a poskládala je do pravidelného pětiúhelníku. Poté začala s výkladem: „Nuže, jak nejspíše víš, ke kouzlení je potřebná síla-magenergie. To jak ji získat si řekneme ráno, nicméně jelikož jsi tak natěšený na vědomosti, vysvětlím ti ten nejzákladnější princip magie-její aspekty. Aspekt je v podstatě druh magie, jaký používáš. Dnes jich známe sedm. Pět hlavních, tedy ohnivý, vodní, větrný, zemní a bleskový jsou nejlépe prozkoumány. Další dva vedlejší, aspekt života a aspekt smrti, jsou víceméně zapomenuty. Většinu kouzel těchto dvou aspektů ovládáme jen na základní úrovni, tedy léčitelská kouzla u aspektu života, nebo techniky nekromantů v případě aspektu smrti, proto na tyto dva zapomeneme a budeme se věnovat pouze těm hlavním. Každý aspekt má své principy, na jakém pracuje. Ty se nedají vysvětlit, postupně na ně přicházíš kouzlením a učením se technikou pokus-omyl. Časem, jak budeš do tohoto pronikat hlouběji, zjistíš, že tvá kouzla jsou schopna reagovat s jinými aspekty-tomu říkáme vztahy aspektů.“ Už takhle cítíš, že to je dost složité, nicméně vzhledem k nekompromisnímu výrazu tvé učitelky, naznačujícímu že přerušování není dobrý nápad, jsi raději jen sjel pohledem na místo, kam ukazovala. Byl to ten pětiúhelník z kamínků. „Každý aspekt má k jinému nějaký vztah: Mohou se navzájem posílit a ochránit, nebo se navzájem vyrušit. Také je možné, že jeden aspekt porazí jiný, nebo je jím naopak poražen. Kouzlo větrného aspektu vždy porazí stejně silné kouzlo bleskového aspektu, vyruší se v případě kontaktu se zemním aspektem a je poraženo ohnivým aspektem. V případě vodního aspektu máš dvě možnosti: Pokud jsou kouzla vyslána na stejný cíl a mají stejný účinek, ve většině případů se spojí. Pokud jsou však vyslána proti sobě nebo mají jiný účinek, vyruší se. Jednoduché jak facka, nemyslíš? Každopádně teď se dostáváme k účinkům: Kouzla hlavních aspektů se dělí dle účinků na tři typy: útočná, obranná a užitková. Útočná kouzla se pochopitelně snaží nějakým způsobem ovlivnit živého tvora. Užitková na rozdíl od nich ovlivňují neživé věci a obranná ve většině případů vytvářejí bariéry. Nějaké dotazy?“ |
| |
| soukromá zpráva od Nardan pro Chvíli sleduji hráče, ale ač mě zajímá, jak se ta hra hraje, mnohem více mě zajímá, jak je to s magií. Jsem rád, že mě Allysia odvedla a že mě učí. Je jasné, že se mi hlavou hned začnou honit otázky a jakmile dostanu příležitost, začnu se ptát: “Když hovoříš o aspektech a jejich ovlivňování, proč jsi nakreslila ten pětiúhelník? Který z těch kamínků je který aspekt? Má ten obrázek nějaký význam?“ Nemohl jsem si nevšimnout, že Allysia neodpověděla na moji otázku ohledně astrálu a tak jí zatím nechám plavat. Místo toho se ještě zajímám o další věci. “Jak se docílí toho, že je kouzlo silnější, nebo slabší? Jde o to, jak zkušený kouzelník kouzlo provádí? Pokud tedy nebudu dostatečně trénovat, nebudu schopen v žádném případě porazit toho, kdo se kouzlením zabývá déle?“ Při této otázce mne trochu zamrazí. Matka i Jo vyprávěly, že draci jsou staří jako hory, že jsou starší než hvozdy a řeky. Pak bych nikdy neměl šanci je porazit. “Když některé kouzlo dokáže zrušit jiné kouzlo, pak lze kouzly bojovat tak trochu jako se zbraněmi? Když kouzlo již dopadne, třeba když už někoho zasáhne ohnivá koule, není možné účinek vrátit vodní koulí? Musím ohnivou kouli zasáhnout tou vodní ještě před dopadem? Jak můžu dopředu vědět, jaké kouzlo protivník použije, abych mohl použít protikouzlo?“ Vzpomenu si na Jo, která nás dopředu varovala, než přišel drak. Díky tomu jsme po mnoho let mohli sílit. S tímto nápadem také hned vyrukuji: “Naše stará Jo nás vždy varovala před příchodem draka a tak jsme vždy utekli včas. Mohla vidět do budoucnosti? Nebo prostě jen cítila, že se blíží drak? “ |
| |
| soukromá zpráva od Efreet Ohňofuk pro Rozhlédnu se po mýtince a do podrobna se věnuji bráně města. Dle svého profesionálního odhadu dospěji k názoru, že ani omylem nemám dostatek výbušnin k jejímu proražení. Takže si hold budu muset zahrát na prostého pocestného kterým ve své podstatě jsem. Následně můj zrak padne na věci, které pžezili mé opékání hobitů a úpousměji se. Neb případně se budu maskovat za obchodníka. S tímto zjistěním vyrazím volným krokem k bráně, doufaje, že pocesté přijímají. |
| |
| soukromá zpráva od Horsh Halchas pro S překvapením si prohlížím místnost. Mám skoro dojem, že jsem jí v nějakém hodně divokém snu už viděl. Co to bylo za sen? Vážně mám pocit, jako bych tu už někdy byl. Né, to není možné. Byl to jen dětský sen. Myslím, že to bylo něco o čarodějích. Ziggsova slova mě probudí a pohled na gnómku mě přivede do rozpaků. Štěstí, že nesedím někde v její blízkosti. Mám obavu, že by to setkání skončilo přinejmenším vidličkou v ruce, nebo horkým nápojem v klíně. „Jasně Ziggsi, díky za průvodcovské služby,“ poděkuji se mluvkovi a sednu si. Dneska je těch náhod nějak moc. Jak to, že je Gurk tady? Copak umí lítat? Když se stanu středem posměchu, stáhnu se do sebe a zamračím se. Bývával jsem středem posměchu, protože jsem se nikdy neuměl s ostatními bavit. Čekal jsem, že zde si podobné projevy nechají ostatní pro sebe. “No co je? Neznáte primární gnómské biologické potřeby?! Co?“ zavrčím “já myslel, že takoví vzdělaní lidé o tom budou něco vědět!“ Bručím a mumlám si pro sebe a v nepříliš dobré náladě hladového gnóma čekám na jídlo. Očekávám, že když není na stole, přinesou ho za chvíli dveřmi. Už aby začala výuka. Už abych tak něco uměl. Jsem tady jako úplná nula! |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Ještě dobrou půlhodinu jsi byl nucen čekat, než k tobě přijel velenáčelník a ukázal za sebe na hřbet svého vrrka. „Mají přesilu tak čtyř na jednoho, takže se na každého dostane,“ oznámil ti s úsměvem, který rychle zatuhnul, když k němu přijel druhý ork. Kompletně pomalován barvami a oděn do kožešin-na 90% šaman, doprovázený dalšími svými dvěma kolegy. „To je ten Morra Gware?“ zeptal se a celého tě sjel velmi podrobným pohledem. Nyní si všimneš, že v levé ruce má zajímavě vyřezavánou hůl, co je rytině nemůžeš ale rozpoznat. „Vidíš tu snad nějakého jiného Nubargu?“ odsekl velenáčelník, evidentně nepříliš potěšen jeho přítomností. Poté se otočil zpátky na tebe s výrazem, který značil jediné: Pohni kostrou a nasedej. Šaman, Nubarg, tě mezitím celého objel a velmi detailně prozkoumal pohledem. „Budeme tě pozorovat Morro, velmi podrobně pozorovat,“ prohlásil důležitě, načež i se svým doprovodem vyrazil pryč. Velenáčelníkův další komentář velmi dobře vyjádřil jeho pocity z tohoto chlapíka, ačkoliv měl pouze jedno slovo: „Blbec...“ |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Dívka se zlehka usmála, odhrnula si z čela pramen světlých vlasů, rozhlédla se po ostatních, zamračila se na svého bratra, upírajícího oči na kožený pruh přes tvůj hrudník a odpověděla: „Samozřejmě. Jodare pomohl bys jí s věcmi?“ Khajiit zlehka přikývl a přešel k tobě, tvá dárkyně se mezitím i se svým sourozencem rozešla k ohni, držíc ho taktně na ramenou. Nebylo možné si nevšimnout, že mu se zabijáckým pohledem v očích něco šeptá a přitom mu nejspíše drtí pravou klíční kost. Dle blonďákova lehce napjatého postoje jsi usoudila, že se jí to asi daří. „Raději pohni kostrou Jodare, nevím jestli to s těmahle dvěma dlouho vydržím,“ oznámil kočičákovi poslední člen skupinky, načež se také začal loudat k ohni. Odpovědí mu bylo jen blýsknutí kočičích zubů. „Tak půjdeme?“ zeptal se tě tvůj nový společník. Nikdo se evidentně nestaral o to, zda jeho přítomnost uvítáš či ne. |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Jo, tímhle se utěšuju. A taky tím, že jen bránil svoji skupinu, takže mu nezazlívám, jak se na mě vrhl. Vlastně mi mohl trhnout vazem, aniž by ostatním sdělil, že tam někdo byl. "Jo, není to daleko." Určitě se nebudu ve tmě pohybovat tak dobře jako on. Přesto se snažím, za chvíli přestanu být oslepená od ohně a oči mi zase přivyknou, částečně, ke tmě. Oheň jsem ve svém táboře ani nerozdělávala, nechtěla jsem zbytečně přitáhnout pozornost. Ale tmavý vývrat, kam jsem skryla zbraně a měch, si dobře pamatuju. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Allysia si povzdechla a zvedla ruku, aby jsi ze sebe přestal chrlit všechny své otázky. Poté sjela očima zpět k pětiúhelníku. „Tak dobrá, uděláme si pár pravidel, ano? To první bude, že nebudeš říkat deset otázek najednou, jinak se takhle nikam nedostaneme. Druhé pravidlo-nebudeme odbíhat od tématu. Ten obrázek má skutečně nějaký význam, je to symbol všech mágů využívajících elementární magii. Síla kouzla je ve většině případů dána přímo kouzlem samotným a způsobem, jakým pracuje. My pak některé aspekty můžeme pouze ovlivnit tím, že do něj vložíme více magenergie než obvykle, a tím například zvýšíme jeho dosah. Kouzly se skutečně dá bojovat, ale na to, aby jsi zvládl bojovat proti jinému mágovi musíš zvládnout věc, které se říká mentální souboj. Ten ale nyní velmi přesahuje hranice tvých schopností. A na závěr, když se tvé magické schopnosti prohlubují, zvládneš kolem sebe vycítit tvory s vlastní magenergií. Ti kteří ji mají opravdu hodně, například draci, jsou pak pro nás jako hotové majáky. To je vlastně také jediný důvod, proč ještě má rasa existuje,“ odpoví ti Allysia, přičemž během poslední odpovědi se jí na tváři objeví zachmuřený výraz. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Dnes byl významný den, konečně jsi se povýšila z běžného pohůnka pro stráže na opravdovou strážnou, kterou dnes čekala její první služba na hradbách jediného města v celém Edorianu-Dol Mahakamu. Toto město trpasličího původu se rozkládalo u nádherného, třpytícího se jezera, po kterém také dostalo svůj název. Jednou za čas na něm byly vidět malé loďky, které lovily tamní ryby, nebo vezly místní smetánku (tedy nejoddanější příslušníky draků), kteří se rozhodli na chvíli uniknout každodennímu ruchu tohoto obrovského sídla všech dračích přívrženců, kteří tyto stvoření uctívali jako bohy. Tvá rodina je brala spíše jako vládce, velice mocné a nebezpečné, ale ještě stále údajně smrtelné. Dnes ráno byl váš malý domek zastíněn velkou bezejmennou horou, v níž se nacházela sídla významných trpaslíků, ve většině případů zařizujících dolování vzácných kovů v hlubinách země, nebo následné převádění většiny z nich k Šedému drakovi. Kromě těchto dvou zmíněných přírodních překážek pak bylo město ze dvou stran (severní a jižní) chráněno vysokými hradbami, z nichž obě v sobě měly zasazeny velké dvoukřídlé dveře z kovu, jehož název zakrslí vládci tohoto města odmítali prozradit. Z nich pak bylo možné se dostat jednotlivými průsmyky pryč z hor, nicméně privilegium opustit město mělo jen pár občanů, zpravidla těch nejvýznamnějších. Zbytek raději zůstával uvnitř hradeb, neboť jakmile kdokoliv ze střední nebo nižší vrstvy vyšel ven, stala se z něj potenciální potrava. Ty sama jsi tak nepoznala, co se za těmi obrovskými horami skrývá, neboť nejdál jsi ušla maximálně kousek za hradby se strýcem, vedoucím skupinku koní pro smetánku na pastvu. Při takových příležitostech tě také naučil jízdě na koni, ačkoliv se mu nejspíše nezdálo pravděpodobné, že by jsi tuto dovednost někdy musela zvládnout. Dnes však nebyl čas se nad čímkoliv z toho všeho jakkoliv zastavovat, neboť jsi rozhodně neměla v úmyslu přijít na první službu pozdě. Spěchala jsi proto k severním hradbám, kde jsi se ohlásila strážmistrovi. Byl to lesní elf, jeden z těch typů, kteří by byli ochotni bez zaváhání položit za dračí vládce Edorianu položit život. Tento chlapík měl krátké hnědé vlasy a oči stejné barvy. Oděn byl do zbroje zlaté barvy, kterou dostávali oddaní služebníci drakům, neboť často se významná osoba poznala právě podle ní. Méně důležití se pak zpravidla poznali podle dýky s černou čepelí, která zároveň byla signálem pro strážného, že osobu může vpustit do města. Tvůj úvod do služby nebyl nijak symbolický, žádné rituální přijmutí zbroje nebo něco takového. Místo toho ti jen strážmistr vrazil do ruky jednoruční meč a ukázal ti, kde budeš hlídat. Tak jsi hlídala... Slunce se líně hnulo po obloze a ty jsi během chvilky došla k závěru, že bezpochyby existuje plno mnohem zajímavějších prací, než je tahle. To se však náhle změnilo, když tvé znuděné oči spatřily pohyb v průsmyku. K hradbám se pomalu šinul trpaslík ve zlaté zbroji, nechávaje za sebou malou krvavou cestičku. Zhruba padesát metrů od zavřených vrat se pak zastavil a padl čelem přímo k zemi. |
| |
 | soukromá zpráva od Celesta pro Procházela jsem se po hradbách, pozorně jsem sledovala okolí a čekala jsem, až se někde něco šustne. Cokoliv, co dokázalo jen trochu vybudit mou fantasii, způsobilo, že se mi hlavou míhaly myšlenky na útok z lesa, cizinci přibíhali ke hradbám a já proti nim hrdinně bojovala. Ve skutečnosti jsem si nebyla tak moc jistá, jestli bych se zachovala přesně podle svých představ. Ale bylo to to jediné, co mne na hlídce udržovalo v čilém stavu. Nedlouho poté, co začala má služba, ačkoliv pro mě to bylo jako věčnost, protože se nic nedělo, jsem v průsmyku zahlédla pohyb. Zbystřila jsem, cítila jsem, jak mi pulzuje srdce v očekávání, co nastane. Trpaslík? udiveně jsem shlédla dolů a když jsem si všimla krvavé stopy, kterou za sebou zanechal, neváhala jsem a seběhla jsem dolů. Rozevřela jsem bránu a vyběhla jsem mu naproti. Dívala jsem se po okolí, jestli za ním není někdo, kdo by mu zranění způsobil. “Honem, pojďte dovnitř.“ ujistila jsem se, že mne trpaslík vnímá a snažila jsem zachytit rozsah jeho zranění. Chtěla jsem mu pomoci v chůzi a tak jsem ho objala tak něžně, přitom pevně, jak jen jsem dokázala. “Co se vám stalo?“ vyptávala jsem se, když jsme společně spěchali dovnitř do bezpečí. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Během té chvilky, po kterou ses blížil k bráně, si tě stráže na hradbách všimly. Člověka tvého vzhledu se jim evidentně moc nechtělo vpustit do města, proto tě místo uvítání čekal lesní elf na hradbách s nataženým lukem: „Legitimuj se!“ zvolal tvým směrem, aniž by jsi měl jakékoliv tušení, co po tobě chce. Náhle ti začalo být horko, přesto ses však nepotil. Ten žár jakoby vycházel z tebe, doprovázen burácivým hlasem vycházejícím jakoby odevšad a jen z tvé hlavy zároveň. ~Ukaž jim tu černou dýku a buď zticha,~ oznamuje ti mocně, přesto se však zdá, že žádný ze strážných nic neslyší. Ty mezitím i nadále pociťuješ silné návaly horka, které však ustoupily, když ses pohnul. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro „Jen klid, všichni máme hlad,“ odpoví ti s úsměvem černovlasý gnóm s vlasy staženými do ohonu. Oděn byl do bohatě vyšívaného tyrkysového roucha, naznačujícího, že pochází z lepších poměrů. Tento již od pohledu charismatický chlapík poté provedl důstojnou úklonu hlavy a pravil: „Mé jméno je Taeddyn Vorraen, nastupuji zde příští semestr.“ Ústa se ti sama od sebe otevřou, když uslyšíš jméno jednoho z nejslavnějších gnómích rodů. Vorraeni už byli od nepaměti jednou z nejvýznamnějších rodin v Noremnii. Její členové se vždy něčím proslavili, ať už to bylo vlastnictvím obrovské firmy na výrobu součástek, novým objevem na poli medicíny, nebo vysokou politickou funkcí, vždy to byla gnómí elita. A jednoho takového elitního gnóma jsi měl přímo před sebou. „A tvé jméno je?“ zeptá se Taeddyn s lehkým úsměvem. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Cesta pro tvé věci a zase zpátky proběhla bez jakýchkoliv problémů, Jodar ti dokonce s částí z nich pomohl. Po nějaké době jste proto stanuli zpátky u tábora skupinky, kde už vše vonělo skupinkou pečených králíků. Okamžitě se ti začaly sbíhat sliny a žaludek ti dal velmi hlasitým zakručením najevo, že očekává pořádnou porci jídla. „Myslím, že povídání chvilku počká. Já se jmenuji Reliel, toto je můj bratr Elladur a náš společník Reód. S Jodarem už se znáte,“ prohlásila dívka s drobným úsměvem, načež pokynula muži v šedé kápi-Reódovi. Ten vzal klacky, na kterých se králíci opékali, a každému po jednom rozdal. Při jídle sis také všimla, že Elladur má na tváři rudou skvrnu až podezřele připomínající ruku jeho sestry-během tvé nepřítomnosti tu muselo být docela veselo, jelikož nyní o tebe ani nezavadil pohledem. Po jídle se pak všichni uvelebili a Reliel na tebe se zájmem pohlédla. „Nuže, myslím že bys nám o sobě mohla říct pár věcí... Například proč chodíš po zuby ozbrojená, ale jen v takovém koženém pásku.“ |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Trpaslík byl opravdu ošklivě raněn na hned několika místech svého těla. Když jsi na něj pohlédla z větší blízky, viděla jsi, že plnovous má ožehlý, na těle má hned několik popálenin a četné množství sečných nebo bodných ran. Vskutku neuvěřitelné, že se stále držel na nohou. „Dostaňte... Dostaň mě k Torakovi,“ zachraptěl, načež upadl do mdlob. Brzy se k vám seběhlo několik strážných, kteří ti s trpaslíkem pomohli. Torak byl významným trpasličím předákem starajícím se o dovážení všech pokladů drakům. Pokud se znal s tímto chlapíkem, rozhodně to s útočníkem na raněného vypadalo velmi bledě. |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro Za pomoci dalších párů rukou jsme trpaslíka přenášeli po městě. Zajisté by bylo pohodlnější nést ho na nosítkách, ale nebyl zas až tak těžký a my spěchali. Já spěchala! Netušila jsem, kde přesně bych měla Toraka hledat. Nikdy předtím jsem se s ním osobně nesetkala a co jsem slyšela skasky… navíc, ostatní ze strážných jistě budou vědět. “Prosím, pospěšte si.“ žádala jsem strážné, až dokud jsme nedorazili k Torakovi, kterému jsem vysvětlila, co se stalo. “Chtěl mluvit s vámi, ale upadl do mdlob.“ |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Jeden ze strážných, také trpaslík, zběžně přikývl a vedl vás městskými uličkami směrem k hoře. Na jejím úpatí jste vešli obrovským klenutým průchodem do jejího nitra, osvětlovaného velkým množstvím luceren. Kdyby jste nebyli v takovém spěchu, bezpochyby by jste obdivovali mramorové chodníky a bohatě vykládané trpasličí domy. Torak si naštěstí něco nejspíše zařizoval ve městě, jelikož po chvíli chůze jej spatříte, jak spokojeně jde směrem od vás. Byl to hnědovlasý trpaslík s vlasy staženými do cůpku a pečlivě zastřiženým plnovousem, oděný do přepychového tyrkysově zbarveného roucha se zlatým vyšíváním. Evidentně si uměl dopřávat luxusu. Když se otočil, aby se dověděl co způsobuje ten povyk, na tváři se mu objevil zneklidněný výraz. Rychle vám spěchal vstříc a když jsi mu oznámila co se děje, zbledl. „Ty tam, sežeň doktora,“ zaječel na vašeho průvodce a pokynul vám, aby jste raněného položili na zem. Tak jste také provedli a stáhli se do uctivé vzdálenosti, když se Torak sklonil nad svým známým. Ten zrovna zamrkal očima a když se dověděl, že se nad ním sklání osoba se kterou tak potřeboval mluvit, něco mu zašeptal do ucha. Poté mu hlava klesla zase zpátky. Červeň, která se nyní jednomu z nejvýznamnějších trpaslíků nahrnula do tváře, působila v porovnání s jeho předchozí barvou jako znak opravdu velkého vzteku. Rozzuřené oči se stočily na tebe a ty jsi zjistila, že naštvaně ukazuje tvým směrem. „Ať je... Ať jsou do půl hodiny před severní branou tři oddíly stráží! Ručíš mi za vykonání tohoto rozkazu životem!“ zařval na tebe. Poté se beze slova sklonil k trpaslíkovi a zatlačil mu oči. Nejspíše bys měla zajít jeho příkaz vyřídit strážmistrovi... Urychleně. |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro Srdce jsem měla až v krku, když se Torak skláněl nad raněným trpaslíkem. Hořela jsem zvědavostí, co že se to vlastně stalo. To přeci musel Torakovi šeptat do ucha, nebo snad ne? Trpaslíkova reakce mne nadmíru zaskočila. Když na mne křikl, neubránila jsem se lehkému šoku a nadskočila jsem leknutím. Svůj zrak, který předtím dlouhou dobu spočíval na raněném, nyní mrtvém trpaslíkovi, jsem obrátila k Torakovi. “Ano, pane.“ pronesla jsem pevným hlasem a přikývla na srozuměnou. Byla jsem rozhodnuta splnit jeho rozkaz a přijít té záhadě na kloub. Neotálela jsem ani vteřinu, otočila jsem se na patě a vyběhla jsem dolů z kopce, jak mě jen nohy stačily. Pevně jsem svírala svůj meč, aby mne při běhu neplácal o stehno. Celá udýchaná jsem vběhla do strážnice. “Tři oddíly stráží se připraví před bránu! Na rozkaz pana Toraka.“ zapřu se o futro dveří a dívám se po strážných. “Notak… notak!“ pobízím je, aby nelenili. |
| |
| soukromá zpráva od Swen Norrad pro Zbytek času po nabroušení zbraní tu začnu chodit, jak tygr v kleci a jen kroutím hlavou. ,,Tohle je na kozí bobky! Ještě chvilku tu budu stát a snad tu pustim kořeny." říkám si. Najednou se začne něco dít. Přidupal náčelník velký zub a ukázal na hřbet té potvory, když si vzpomenu na to, že nějaká jeho odnož mě chtěla sežrat, tak mám pocity dávení. ,,K čertu, jinak se do té bitvy nedostanu..." řeknu si spíš pro sebe. Ovšem o představení tu není nouze a během chvíle dorazí nějaký čaroděj dobroděj a prstem ukáže na mě. Začnou se dohadovat a velký zubák to zakončí slovem blbec. ,,Souhlasím. Že se na každého dostane? Tak na co ještě čekáme?" plácnu a jsem připraven být cokoliv, co se dát donést do bitvy. ,,Tse, jestli tohle jednou přijde pro mě po bitvě a řekne mi, že je to valkýra, tak tu osobo snad vykuchám osobně." rozhodnu a čekám na "odvoz". |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro "Mně říkají Rún." Akorát nevím, panstvo, jestli si vás zapamatuju. Králík se zase pohne, tentokrát směrem ke mně. Popálím si prsty a pusu, zasyčím, ale stejně mě to neodradí od toho, abych s ním hladově bojovala. Chvíli. Pak popálené prsty ustoupí hladu a já zafuním. "No... protože to odvádí pozornost, ne?" zavtipkuju, ale pak zvážním. "Měla jsem menší nedorozumění s naší skupinou, kde padla za vlast moje halena. A kdyby jen ta..." Stisknu zuby, civím do ohně. Tyhle věci se nedají tak snadno zapomenout. Ach bohové, jak já byla pitomá! Pitomá malá holka, co skočila na špek těm kreténům. "Musela jsem se od nich odpojit, utéct. Zabili by mě. Jenom jsem se bránila. Proto jsem se tak bála, kdo mě sleduje. Asi by chtěli pomstít toho, s kým jsem si jasně vyříkala, že na mě nemá hrabat." |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Když jsi uřícená vpadla do strážnice, zastihla jsi skupinku strážných jak zrovna hrají karty. Tvůj povyk je na chvíli vyrušil a ty ses tak ocitla v trapném tichu, kdy nikdo nehnul ani brvou. Poté, když těm rychleji myslícím došlo, že by možná mohli pohnout kostrou, nastal shon. „Můžeš mi vysvětlit, co se to tady u všech draků děje?“ zeptal se kousavě strážmistr, který nyní sešel ze schodů. Evidentně ne v moc dobré náladě, že tu rozdává příkazy někdo jiný než on. A k tomu všemu ještě nováček, který měl teprve dnes první službu. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro S velenáčelníkovou pomocí ses nějak vydrápal na vrrka a oba jste pochopili, že to není ani zvířeti ani jeho novému jezdci příjemné. Tvůj spolujezdec však své zvíře ovládal pevnou rukou a brzy jste mohli vyrazit. „VYRÁŽÍME!!!“ zařval velenáčelník hromově a všichni jste za hromadného jásotu vyrazili směrem na jih. Opravdu jen pár šílenců by obvykle jásalo vstříc vyhlídce na boj s ohavnými zelenými stvůrami, tihle chlapíci to brali jako samozřejmost. Vy jste se brzy dostali do vedení a ty sis všiml, že vás nenásleduje příliš mužů. Možná tak šedesát, sedmdesát. Nicméně i to byl na tyto zelenokožce vskutku úctyhodný počet a ty jsi cítil, že tohle bude stát za to. Po asi hodině cválání jste na obzoru spatřili oblaka prachu. „STÁT!“ Opravdu by asi bylo vhodné, aby byl tvůj kolega trochu citlivější k tvým uším, nicméně faktem zůstalo, že jeho povely byly efektivní. Celá družina se po pár metrech zastavila. K vašemu boku přijeli orci ve stejné zbroji jako velenáčelník-byli to ti samí, které jsi viděl předtím ve stanu. A spolu s nimi byl i ork, který tě zajal. „Koukám, že je ještě dobře, že jsme se o tebe postarali Morro,“ prohlásil Gradush s úsměvem, když hladil obouruční sekeru ne nepodobnou té velenáčelníkově. Poté se i přes tvou případnou odpověď zahleděl na jih. Tam se již pomalu rýsovala armáda, skutečně několikrát větší než ta vaše. Obě armády se zastavily zhruba kilometr od sebe a ty jsi zjistil, že tohle vojsko o zhruba tří stech goblinech je o něco lépe organizované. Na křídlech dokonce jeli vojáci na tvorech podobných zmenšeným vrrkům, střed pak tvořili válečníci bojující na blízko a... Za nimi se náhle vznesla do vzduchu salva šípů! „VPŘED!!!“ zařval okamžitě velenáčelník a celá armáda vyrazila jako jeden muž. Možná to bylo rychlostí vrrků, nebo špatnými lučištníky, ale šípy naštěstí zasáhly jen několik orků v zadních řadách. Ti si s klením urvaly dříky a jeli dál. „Přeji příjemnou zábavu chlapci!“ zvolal tvůj spolujezdec, načež se natočil zpátky k tobě. „Tady vystupuješ!“ oznámil ti, a než ses nadál, už jste se vřítili do gobliní armády. Nějaká formace jim v tuto chvíli byla k ničemu, prorazili jste prvními liniemi jako nůž máslem a všude brzy začal zmatek. Vrrk začal skákat do všech stran a trhat gobliny na kousky, což už bylo na tvůj smysl pro rovnováhu trochu moc. Přesto ti ale pomohl dopadnout aspoň do parakotoulu, za což jsi byl vděčný. Kdybys totiž zůstal na místě dopadu, už by se do tebe zapíchla gobliní šavle. „Moment, co tady dělá člověk?“ zeptal se útočník svých dvou spojenců. Jeden z nich byl vyzbrojen jednoručním mečem a štítem, druhý pouze šavlí. Oba dva pouze pokrčili rameny a namířili na tebe i se svým druhem zbraně-jasné sdělení, že tě chtějí rozsekat na kousíčky.
Gobliní pěšáci |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro Strážmistrova otázka mne vrátila zpátky na zem. V ten moment jsem si uvědomila, že jsem dost možná dalece překročila přidělené pravomoce. “Mno… j-já.“ koktám ze sebe chviličku, ale pak se seberu a již pevným hlasem odpovím. “Během mé stráže se k městu dostal trpaslík, neznám jeho jméno, ale žádal, abych jej okamžitě doprovodila k trpaslíku Torakovi, které si poté, co vyslechl zraněného muže. On… zemřel. Poté vyžádal tři oddíly stráží.“ zaváhala jsem na okamžik ve chvíli, kdy jsem strážmistrovi sdělila fakt, že onen trpaslík zemřel. “Je to naléhavé.“ pokusím se, aby to neznělo jako otázka, ale jako konstatování. Nicméně v mém hlase je slyšet jistá pochybnost, která se do něj vloudila ve chvíli, kdy mne strážmistr usadil. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Všichni si mlčky poslechli tvé vysvětlení, načež nastala lehce trapnější chvíle ticha ozvučená pouze praskáním ohně. Reliel si poté podepřela hlavu rukou a pravila: „No... Pokud je to tak, tak s námi můžeš samozřejmě zůstat jak dlouho budeš chtít. Ale stále nevím, proč cestuješ k Narakibskému průlivu?“ V očích jí spatříš světélko špatně skrývané touhy po odpovědi. Vypadalo to, že na tuhle otázku měla v úmyslu se tě zeptat už od chvíle, kdy se dověděla, že cestujete stejným směrem. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro „Torakovi?!“ zvolal strážmistr vyděšeně, načež se otočil směrem do místnosti. „Oddíly tři, čtyři a pět okamžitě nástup před severní bránu! Máte na to deset minut pánové!“ zařval, načež sám vyrazil po schodech zpátky do místnosti sobě vyhrazené. Po chvíli seběhl osobně i s lukem a toulcem šípů. V očích se mu jasně zračila touha se seznámit s tímhle trpaslíkem. O pár minut později jsi již klusala s oddíly směrem k severní bráně. Stihli jste to jen o fous, ale naštěstí před Torakem, který nyní ve zbroji ze zlatého materiálu a s obrovskou dvoubřitou sekerou vyšel před bránu, doprovázen dalšími dvěma stejně vyzbrojenými trpaslíky. „Situace je následující: Tribut za velkorysou ochranu Šedého draka byl ukraden skupinkou povstalců. Naším cílem bude všechny je pozabíjet, zmocnit se zpátky povozů s cennostmi a doručit je na místo. Pokud projeví kdokoliv jakýkoliv náznak milosrdenství, bude okamžitě popraven,“ seznámil vás tento hlavní pohlavár se situací. Evidentně si velmi liboval ve výhrůžkách smrti, to ale to nyní všechny zajímalo nejméně. Ještě nikdy jsi nezažila, aby musely městské stráže vyrazit do boje, vždyť ani neměly jednotnou zbroj! A co víc-vznešení elfové ještě nikdy nic takového neudělali. „Nežijí náhodou na druhém konci Bílých hor?“ rozumoval velmi povědomý hlas. Když jsi se za ním otočila, spatřila jsi chlapíka s obouručním mečem, majícího stejnou barvu vlasů jako ty. Tvůj bratranec, Jonas. Ještě se pravděpodobně nedoslechl, že ses dostala do městské stráže a ve strážnici jsi jej neviděla, takže bylo pravděpodobné, že byl někde ve vyšším patře a neslyšel tě. |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro "Budu se snažit být užitečná," zamumlám a považuju to za svou kladnou odpověď. Její další otázka mě věru nepotěší. Jistě že je zvědavá, ale je jí po tom hovno. Nikdo se nesmí dozvědět, co za zmetka jsem. Ne, dokud to neovládnu natolik, abych se mohla bránit. Dcera Vatrova... fakt by mě zajímalo, co byl zač. "Musím se dostat na východ," odpovím tak, že dávám jasně najevo, že o tom dále mluvit nebudu. Můžu jim pomáhat se vším možným, ale nemůžou mě nutit, abyhc jim všechno vykecala, když ani sama nevím, kam jdu a co se mnou bude. Abych odvedla pozornost, tak se jich zeptám: "Neslyšeli jste někdy o nějakém Vatrovi?" |
| |
| soukromá zpráva od Swen Norrad pro Po nabroušení čepele tu chodím jako rozzuřený lev a nevěřícně kroutím hlavou. Nemám rád tohle čekání před bitvou, jako když odsouzenec čeká na setnutí hlavy a šup do koše. ,,Jak dlouho to bude ještě trvat?!" Naštěstí to po této myšlence netrvalo dlouho. Velká huba dorazila během chvíle a řekla mi, že budu muset být moucha na zádech vrrka, abych se tam vůbec dostal. Mně ani té hromadě chlupů to není zrovna dvakrát příjemné, protože jak jsem zjistil, tak z těchto věcí umím jen udělat kůži nad krb, než na tom jezdit. Velezub mě vyhodil do "sedla" a při přistání jsem si málem poškodil nádobíčko. ,,Uf, to bylo o fous. Dnešek mohl být pro spousty žen den smutku. Hehe..." přehazuji myšlenky vidlemi. Slova vyrážíme, stát a později i vpřed asi nikdy nezapomenu. Ten křikloun by snad vzbudil i mrtvého, který by se následně vykopal, sebral si svoje kosti a tradá pryč. Já osobně bych mu tu hubu nejradši zašil a sobě uřízl uši, protože tohle se nedá vydržet. Ovšem to nejlepší mě teprve čekalo. Při čelním útoku mi bylo oznámeno, že zde vystupuji a nájednou už letím vzduchem hubou k zemi. Po silném "žuch" jsem vyplivl z huby bahno a jednu zbloudilou žížalu...tu jsem chvíli nato snědl, prý je to výživné. Děkuji bohům, že jsem na místě dopadu neuspořádal večírek, to by byl dobrý masakr-špíz. ,,Asi silou vůle." pomyslím si a můj meč ihned protíná břišní dutinu toho nejbližšího godoblina, který se příbližil až moc k hrotu. Když ostatní vidí, že jeden z nich si marně pokouší narvat si svá střeva a žaludek zpět do břicha, otevřou ústa do bojového pokřiku, ale snad i pářejcí se veverky vydávají drsnější hlas. Druhej goblb, který po mě skočil, vypadal, jako kdyby se narodil svini, a navíc mu páchne z tlamy po grilovaném hovně. Máchnu mečem do šikmého seku shora a loupežníka reakce je taková, jak by asi podle mého vkusu měla vypadat. Čepel se zasekne do lebky jako sekera do pařezu a goblb, nebo aspoň to, co z něj zbylo, padá mrtev k zemi. Během chvíle se však o mě začínaj zajímat i další prázdné mozky. Chytnu meč do obou rukou. ,,Sakra! To jste neviděli jak jsem vykuchal to vaše zvíře?! Navíc jsem tu, abych Vám tady pomohl." řeknu a příliš pozdě si uvědomím, že to zní strašně směšně. Nasadím nevinný úsměv a čekám jejich reakci. Reflesy v plné pohotovosti, co se ke mně přiblíží na půl metru skončí na kaši... |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Reliel si tě i nadále s hlavou podepřenou rukou prohlížela, na rozdíl od tebe evidentně měla v úmyslu mluvit o tvém cestování. „Ne, žádného Vatra neznám... Ale proč chceš na východ a jdeš směrem k Narakibskému průlivu? Vždyť tamní námořníci většinou převážejí jen na Narakib a zase zpátky... Navíc na východě toho moc není, možná tak Černý močál a pak dál moře,“ odpověděla ti nechápavě. |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro "Není důležitý proč, spíš jak. Ještě jsem moc nepřemýšlela, jak je přesvědčím, aby mě převezli. Když nemám ani košili," ušklíbnu se hořce. A jestli někdo zkusí jen naznačit něco nechutnýho, asi mu jednu vrazím pěstí. "Prostě jdu na východ. Máte moje slovo, že se vám nebudu pokoušet ublížit, pokud vy mně taky ne. Máte moji zbraň k obraně a moje schopnosti na pomoc skupině, protože vypadáte jako slušní lidé... i nelidé." Můj hlas najednou zní pevně, zvučně, zvednu hlavu a přestanu se tak choulit. Nevím, co to do mě vjelo. Jenže nemůžu takhle cestovat a lhát jim nechci. Proto je musím vykázat do určitých mezí. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Tvé příslušenství k rase lidí ti dalo na chvíli pohov od goblinů, jinak všeobecně dorážejících na orky a jejich mazlíčky. Většina na tebe totiž koukala jako na stvoření z jiného světa, jen málokdo z nich viděl seveřany. „To je... Nějaký nepovedený ork?“ zeptal se nechápavě jeden goblin s kopím těsně předtím, než po tobě vyrazil výpadem. Odpověď na svou otázku nedostal, neboť jeho hlava byla tvým mečem useknuta dříve, než stihl kdokoliv zareagovat. Většina orků v mezičase sesedla z vrrků a nechala je dělat to co umějí, načež vyrazili bojovat jako pěšáci. Počet bojeschopných tvorů se tak sice zdvojnásobil, ale i tak to nevypadalo příliš dobře. Tví spolubojovníci byli zuřiví, ale válčili jako jednotlivci. Gobliní taktika zato byla jednoduchá-obklíčili orka a poté jej napadli z několika různých směrů najednou, většinou zezadu a z boků, přičemž goblin přímo před ním prováděl klamný výpad. Ty sis náhle uvědomil, že jsi sám sevřen uvnitř kruhu. Přes gobliny jsi toho moc neviděl, náhle jsi však spatřil toho chlapíka, který ti odmítl dát sekeru. Jeho vrrk, ze kterého jako jeden z mála neslezl, se pod ním vzepjal se smrtelnou ranou na krku. To poslední, co jsi stihl postřehnout bylo jak společně padají k zemi, poté ses musel věnovat svým vlastním přátelům. Pomalu na tebe začínala padat únava, už dobrou hodinu jsi v bitevní řadě odrážel jednotlivé útoky goblinů, kteří vždy zákeřně zaútočili ze zálohy. Když jsi pak vyrazil aby jsi kruh prolomil, zvládl jsi zabít jen pár goblinů než jsi se musel stáhnout zpět. Tvůj kolega od vedle si v mezičase počínal podobně, i bez svého vrrka evidentně zvládal napáchat docela slušné škody a každé zabití prováděl urážlivými poznámkami, což tě ujišťovalo o tom, že je stále naživu. Nyní se však místo posměšku ozvalo bolestné zařvání a ty sis byl náhle jistý, že potřebuje pomoc. Rychle. Ale nejdříve bylo nutné prorazit a dostat se k němu. |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro Otočila jsem se přes rameno a zahlédla Jonase. Ve tváři se mi objevil výraz nejistoty. Bude mě Jonas kontrolovat? Přeci nevěděl, že tu dneska budu. Strážmistr to nikomu neříkal. Achjo… to bude ostuda, pokud to pokazím Pokusila jsem se o úsměv, vyšel z toho takový ten kyselý a nejistý úšklebek a tak jsem se radši otočila zpět k hlavnímu pohlavárovi. A pak jsem si tak nějak uvědomila, co nám vlastně říkali. Že musíme zabít povstalce, nesmíme projevit žádnou lítost ani milosrdenství. Zmocnila se mě úzkost a udělalo se mi zle od žaludku. Nejhorší den mého života Tiše si zoufám, nejsem tak statečná a je na mne vidět, že mám pochybnosti, ale kdyby se mne někdo zeptal, udělám, co mi bylo nařízeno. Jsem přece Stráž Dol Mahakamu. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro „TICHO!“ okřikl Torak diskutující strážné, kteří se okamžitě postavili do pozoru. Poté bez jediného slova začal rázovat na sever... A vy za ním. Slunce se pomalu sklánělo k obzoru a ty jsi popravdě řečeno dostávala velký hlad. Už od snídaně jsi nic nejedla a dlouhý rychlý pochod ti na náladě nepřidal, proto jsi se nyní ocitala ve velmi pochmurném rozpoložení. Poté co jste vyšli od města jste se vydali horským průsmykem pryč z hor a sestoupili do kopcovité krajiny. Tou jste vytrvale směřovali na severovýchod. Nyní jste zrovna scházeli do malého údolíčka krytého stromy, když jsi koutkem oka náhle zahlédla podivnou záři oranžového nádechu. „Pozor!“ uslyšela jsi těsně předtím, než před tebe dopadla ohnivá koule. Dřevěná klec neznámo kde, odpoledne Probudila ses s ošklivou bolestí hrudníku a končetin. Chvíli ti trvalo, než jsi donutila oči vnímat, poté jsi však už rozeznala dřevěné mříže klece, ve které ses nacházela. Na svém těle, převážně v oblasti hrudníku, paží a stehen jsi měla množství obvazů, právě tyto místa zároveň byla o mnoho citlivější než bys uvítala. V podobné kleci pár metrů od tebe ležel Jonas s obvázanou hlavou, nyní doplněnou o ošklivou podlitinu pod pravým okem. Dle nadzvedávání hrudníku byl naživu, nicméně ve stavu mezi spánkem a bezvědomím. „Probudila ses,“ prohlásil nezaujatě hlas za tebou. Spatřila jsi vysokého muže se světlými vlasy, zelenýma očima, ale co bylo nejdůležitější: Špičatýma ušima. Vznešený elf. V jeho očích se zračila směsice nepochopení, jak se mohla taková dívka připlést k bandě strážných stejně jako odpor nad tím, že jsi s nimi očividně kráčela dobrovolně. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Reliel vypadala velice nespokojeně, nicméně protentokrát se to nejspíše nechala být. Narážku na nelidi navíc brala jako urážku, neboť nyní se odměřeně odtáhla a prohlásila: „Nu, v tom případě myslím, že můžeme dojíst a jít spát. Reóde vzal by sis prosím první hlídku?“ Na cestě k Narakibskému průlivu (14/15) Od tvého přidání se ke skupince již uběhlo sedm poklidných dní, kdy jsi nějaký větší kontakt navázala pouze s Jodarem. Reliel si od tebe, kdo ví zda úmyslně nebo ne, držela odstup stejně jako její bratr, Reód byl bručoun od přírody. Upovídaný khajiit byl proto jediným, se kterým ses občas bavila. Představil se jako člen jedné z karavan cestujících pouští. Ta byla ale povražděná Černým drakem, proto se musel uchýlit k cestování o samotě. Na hranicích pouště a vrchoviny se pak potkal s dvojčaty doprovázenými Reódem. Na dnešní dobu nijak neobvyklý příběh. Na otázku důvodu cesty k průlivu jste si navzájem neodpovídali. Dnešek byl odlišný, tento večer byl totiž posledním dnem vaší cesty. Na obzoru bylo zdánlivě vidět moře, zítra jste si jej mohli prohlédnout zblízka při hledání úkrytu námořníků. Jako předchozích sedm dní jste pojedli ze skromných zásob sháněných mužskou částí výpravy, zatímco ty ses střídavě se svou kolegyní starala o jejich přípravu. Před chvíli jste dojedli část divokého prasete doplněnou o několik divoce žijících jahod. Atmosféra náhle zhoustla, když na tebe všichni upřeli své oči. Reliel si po svém zvyku složila prsty do stříšky a podepřela si s nimi bradu, načež se ti zahleděla hluboko do očí. „Myslím, že je čas nám povědět pravdu-co máš teď v plánu? Celý týden jsi cestovala s námi, jedla z našich zásob a sdílela s námi společné tábořiště, tak si snad zasloužíme slyšet, co chceš dělat nyní.“ |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro Pomalu jsem rozeznávala okolní obrysy. Uvědomovala jsem si zpěv ptactva kolem sebe. Nade mnou nic jiného než dřevěný strop, kolem mne mříže. Pootočila jsem hlavou za hlasem, který ke mně promluvil. “Kde to jsem?“ vypravila jsem ze sebe po chvíli. Trvalo mi, než jsem dala dohromady slova. Byla jsem jako ve snu. Ve velmi špatném snu, kde mě bolelo celé tělo. Ale bolest byla dobrá. Aspoň jsem byla naživu. A Jonas taktéž. Štěstí v neštěstí? Neřekla bych. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro „To není důležité,“ odpověděl nezaujatě elf, načež se opřel o kmen nedalekého stromu, „co je důležitější, je důvod, jak se může lidská žena ocitnout mezi válečníky. Copak už mezi sebou už služebníci draků nemají kouska cti a vodí si ženy, se kterými uléhají i do boje?“ Ve tváři se mu při vyslovení slov služebníci draků zjevilo zhnusení někoho, komu někdo po celý život způsobuje pouze příkoří. |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Nelíbí se mi směr, jakým se poslední večer se skupinou ubírá. Ještě odpoledne jsem dokonce maličko zavtipkovala s kočičákem, ale teď... Teď se ve mně zase ozve to něco, co mě donutilo vzepřít se násilníkům. Nevím, vlastní vůle? Hrdost? Touha nenechat si celej život srát na hlavu a taky jednou tvrdě a pevně stát za svým? To bude asi ono. Nepohnu se, ale moje oči ochladnou. Ne proto, že se znovu ptá. Proto, co řekla. To mě pěkně nasralo naprostou nespravedlností a... a prostě mě to nasralo. "Kdybych věděla, že mi to potom budeš omlacovat o hlavu, půjdu buď sama, nebo budu lovit. Jestli jste měli s mojí přítomností pocit, že jsem parazit, měli jste to říct rovnou," odpovím odměřeně. Čekala jsem všechno možné, ale takovouhle v podstatě výčitku ne. Vztek se mi ve vnitřnostech svíjí jako hadi, ale zatím se držím. Nemusím nic. Nemusím jim nic vysvětlovat, ať mi, do psí mateři!, vlezou na záda. Musím se jen dostat na východ a doufat, že to je správná cesta. Anebo po cestě prostě chcípnu. Vevnitř mně se drolí další část, ta naivní holka, co si myslela, že má něco jako tátu, že získá přátele nebo někoho, kdo se o ni postará a naučí ji něco do života. I když jsem zabila člověka, pořád jsem byla v podstatě bezelstná. Přijala jsem nabídku téhle skupiny jako štěně, co děsně touží po smečce. A oni mě pak kopli do čumáku. Vymáchali mi ho ve chcankách, který nepatří mně. Asi reaguju přehnaně, ale kurvadoprdele, mám těch ústrků už dost. Dost, rozumíte! A jestli ten Kronikář nebyl jen výplod unavené mysli, mám na víc. Rozhodně mám na to, abych byla samostatná, abych měla respekt. Jednou to dokážu. Jednou se mnou nebudou všichni zametat a chovat se ke mně, že jim něco dlužím i přes to, že ve skupině se snažím fungovat na postu, který mi přidělili a dělám svoji práci. Nechápu, jak mi za malej okamžik dokázalo hlavou proletět tolik myšlenek. Ale je to tu. Počátek zlomu. Říká se tomu... hmm, dospělost? Možná. |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro Tiše jsem vzdychla, částečně bolestí a částečně pocitem bezmoci, který se mne zmocnil v okamžiku, kdy elf dál hovořil. Nemůžete se s někým hádat, když jste těžce zranění. To prostě nejde. Pokusila jsem se narovnat a posadit se. S velkým sebezapřením a bolestí se mi to nakonec přeci jen povedlo. Oči se mi zaleskly slzami, ale i odhodláním, nenechat se tak lehce zlomit. “Služebníkem draků může být i žena, která má víc cti než elf či člověk.“ oponuji mu unaveným, bolestným hlasem. Zvedla jsem k němu svůj pohled a probodávala jsem ho smaragdovýma očima. “Nikdo…“ polkla jsem těžkou otázku, kterou jsem válela po jazyku. “Nikdo další nepřežil?“ zeptala jsem se elfa. “Zabijete nás také?“ |
| |
| soukromá zpráva od Swen Norrad pro Bitva byla podlé mého gusta. Spousta krve, střev, rukou, pachu a nadávek. Zabité goblby jsem přestal počítat u čísla dvacet, dál to byl větší masakr, protože jich bylo mnohem víc než nás a naše taktika...moment. My vlastně žádnou neměli! Nejdřív mi to bylo šumák, ale po půl hodince boje mi to začlo vadit. Kyvadla vah se nepříjemně naklonila, nebo jak se říká tahle blbost. Moje útoky bylo skoro pokaždé jiné. Bod čepelí do pupku, setnutí hlavy, useknutí ruky, odseknutí nohy a rázem doražení do krku, kopanec do rozkroku... Ovšem, je jen jedna "žena", kterou každý bojovník nesnáší-únava. Tahle děvka se vnutí všude a pokaždé ji nikdo nezve. Každého goblina jsem se snažil zabít maximálně na dva údery, jinak by to bylo jistě krátká bitva. Jeden hajzlík to zkusil na levé rameno, krok stranou, jeho prohmátnutí a dýkou podříznutý krk udělal své. ,,Nažer se vlastní krve, šmejde!" křiknu na něj. Dále vydám další bojový pokřik a pustím se do dalších dvou. ,,Ještě, že to jsou válečníci na hovno, jinak se již dávno cpu pečeným teletem." prohodím jen tak, když vytrhávám střeva dalšímu skřetovi. Najednou se přede mnou naskytne zajímavá podívaná. Ten zelevůl, co se nechtěl podělit a místo toho mě podělal na sekyře se dostal do problémů a vypadá to, že šel do kytek. ,,Tss, amatér." usměji se. Nicméně ty gabliní šašci nás začali uzavírat v kruhu. To se mně a mému novému spolu válečníkovi nelíbilo a oba jsem vyrazili do protiútoku. Pět smrdutejch pacholků padlo hubou k zemi, ale poté jsem musel stáhnout ocas a ustoupit. Odplivnu si. ,,Pět prašivých psů umoří lva." přiletěla náhle další myšlenka. Najednou se ozve něco, co mi připomíná chcípat medvěda. Otočím se a vidím toho orka v problémech. Rychle vyrazím a nakopnu jednoho otočeného goblouše do zadku a udělám si místo. Další v cestě měl smrt hodně veselou. Mečem jsem mu zablokoval výpad na hlavu a dýkou jsem rozpáral jeho pupek od rozkroku po krk. Poslednímu odletěla hlava a zničeho nic jsem byl u orka. ,,Tak co kreténi?! Kdo z vás chce jít do prdele jako první?! Dnes to bude extra rychlé!" křiknu na ně svou nabídku a snažím se chránit toho orkouše... |
| |
| soukromá zpráva od Horsh Halchas pro Překvapením, údivem a obdivem mi spadne čelist a tak v první chvíli vypadám jako blb. Zírám na mladého aristokrata a připadá mi, že to nemůže být lepší. Víš, kdo to s tebou mluví? To je Vorraen a ty víš, co je to za rodinu, že? Kladná odpověď. Víš, jak je tenhle gnóm důležitý, že? Kladná odpověď. Tak proč na něj čumíš, jako idiot? Pozdrav ho, představ se a zeptej se ho třeba, co studuje. Se značným úsilím zavřu pusu, usměju se a pak žel promluvím: “Horch, …Horch Halchas. Děkuji. Ty tu studuješ, tedy budeš?“ Né asi, je tu na inspekci. Jistě, že tu studuje! “Tedy, co? Co tu budeš studovat?“ |
| |
| soukromá zpráva od Nardan pro “Omlouvám se. Zkusím se řídit Tvými pravidly,“ zatvářím se zkroušeně. Je pravda, že bych měl ještě plno dalších otázek, ale jedna mě zajímá ze všeho nejvíce: “Můžu se tedy zeptat ještě na to, kdy mě naučíš nějaká kouzla?“[/] Allysia si nemůže nevšimnout toho, jak mi svítí oči nedočkavostí a nadšením. Připadám si jako houba, která by mohla donekonečna nasávat vodu. Ať řekne, že hned, ať řekne, že hned. Já se chci učit hned teď a tady... |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro „Já to prostě mám právo vědět!!!“ zaječela na tebe hystericky Reliel. Ticho a napětí v místnosti by se dalo takřka krájet. Odpoveď přišla nečekaně od Reóda, který mírně prohlásil: „Myslím, že už to trochu přeháníš. Není třeba tu na sebe řvát jako na lesy jenom kvůli nějakému blbému snu. Znovu ti říkám, že je to jen souhra náhod.“ Obličej dívky zesinal. Sklopila oči a schovala hlavu do dlaní, načež odevzdaně odpověděla: „Takže už ani ty mi nevěříš? Myslíš si, že jsem zešílela? Že to, co jsem zažila, byl jen nějaký ,blbý sen'? No... Tak to je od vás všech vážně milé.“ Následoval už jen dívčin usedavý pláč. |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Tímhle si to u mě rozházela. A na druhou stranu mi to dalo impuls, všechny ty myšlenky, co mě zahltily před chvílí. Touhu bojovat s tím pitomým životem, vysekat ty klacky, co mi hází pod nohy. Teď už to není o tom, že bych chtěla vědět, kdo je můj otec, když jsem zrůda. Teď už je to o tom, abych tu zrůdu dokázala ovládat a nemusela chodit s ohnutým hřbetem. Uvědomím si, že její pláč se mnou nehne. Stočím oči do ohně, mezi nimi a mnou jsem vztyčila bytelnou zeď. Tak proto mi nabídla, abych šla s nimi. Něco na mě chystala? Co kurva čekala, že se stane? Tolik mě to vytočilo, že se na ten sen ani nezeptám. Nehodlám se s ní už bavit, protože kdyby na mě příště tak zavřískla, srazím ji na zem. Nevím, kde se to ve mně vzalo. Možná je to tím, jak na mě ječívala matka. A teď strašlivě toužím udělat to, co jsem chtěla udělat dávno. Umlčet ji. Jako malá jsem byla příliš vyjukaná, navíc to byla moje máti, ale v pubertě jsem svírala pěsti a skřípala zuby. Beze slova se zvednu ze svého místa a jdu se uložit ke spánku. V hlavě mě krom jejich chování žere i to, že nevím, co napovídám námořníkům, aby mě dostali... kam vlastně? |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro „Je vidět, že služebníci draků neoplývají zrovna největší inteligencí... Proč bychom vás ošetřili v případě úmyslu pozdějšího zabití? Nebylo by snazší nechat vás podlehnout zraněním?“ zeptal se s pozvednutým obočím elf. Na otázku ohledně přežití ostatních nijak neodpověděl. „To, že jsi služebníkem draků je však problém. Nyní tě nemůžeme pustit na svobodu, jako jsme původně zamýšleli,“ konstatoval, načež si začal prohlížet nehty. Náhle spatříš elfku oděnou do zeleného roucha s malou dřevěnou krabičku na boku a sandálů, jak k tobě kráčí se dvěma miskami. „Mastí na ni neplýtvej, je to služebnice draků,“ oznámil jí elf, načež se rozešel k odchodu. Elfka ti v mezičase podá se zaraženým výrazem dvě misky-jednu se zeleninou a druhou s vodou. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Pomalu ale jistě ses začínal prosekávat k orkovi, když jsi náhle spatřil důvod jeho řevu. Před tebou stála skupinka tří skurutů vyzbrojených velkými meči. Za nimi ležel v malé kaluži krve ork, držící se za nohu jednou rukou a odhánějící sekerou gobliny pomocí té druhé. „No to se podívejme co to tady máme,“ prohlásil s úsměvem prostřední ze skurutů. V rukou měl velký obouruční meč pochybné kvality, ten nalevo řemdih a protivník napravo dva jednoruční meče. S těmi nyní skočil napravo od tebe a jedním se rozmáchl, přičemž nechával druhý v obranné pozici před tělem. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Taeddyn se lehce nechápavě poškrábe na zátylku, evidentně přemýšlejíc, jestli si z něj děláš legraci. „Inu, sedíme u stolu pro mechaniky,“ odpověděl ti zaraženě. Naštěstí jsi nemusel odpovídat, jelikož v tu chvíli do místnosti vjely podobné stroje, jako jsi viděl s gnómkou. Důležitější však bylo to, co jsi viděl že drží-jídlo. Brzy se rozdělili na několik skupin a na každý stůl začaly pokládat velké podnosy s všelijakými druhy jídla-od polévek, přes pečínku, až po makové či tvarohové koláče. „Konečně! Mám hlad jako drak,“ prohlásil s úsměvem Taeddyn, když se zmocnil jednoho z plátků masa a nabral si trochu šťouchaných brambor. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro „Zítra, až budeš mít magenergii. Bez té by ses nyní učil docela těžko,“ odpověděla ti Allysia. Poté zahájila složitý výklad o astrálních sférách, o jejích jednotlivých úrovních a kvalitě magenergie, která se v nich nachází. A ty jsi brzy zjistil, že ty haldy informací už jsou trochu moc obsáhlé. Skončili jste za soumraku, kdy jste šli zpět do tábora a dojedli zbytky oběda. Poté se zalehlo a spalo, přičemž jeden z vás byl vždy na hlídce. „Jeden klad další člověk ve skupině rozhodně má,“ prohlásil s úsměvem Will, „vyspíme se delší dobu.“ V lese. druhý den ráno „Vstávej ospalče,“ probudila tě druhý den Allysia. Slunce zrovna vyvstávalo nad obzor a ty ses chystal zaprotestovat, že ostatní ještě dřímají, nicméně elfka byla nekompromisní. „Ráno vyjíždíme, takže se budeš učit teď,“ oznámila ti, načež jste se vrátili zpět na palouček. Tam vytáhla malý flakónek s tmavě hnědou, hustou tekutinou. „Tohle je stimulační droga, trocha mi jí ještě zbyla po matce,“ vysvětlovala, „pomůže ti poprvé proniknout do sfér. Prostě to vypij.“ |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro Zamračila jsem se na elfa. Být on na mém místě, byl by stejně zmatený jako já. “Budete mne tu držet jako zajatce tedy?“ hlas se mi při té představě zlomil. Dívala jsem se na elfa, on ode mne odvrátil svůj pohled a zaměstnal se tím, že si prohlížel své prsty. Přejela jsem pohledem za jeho záda, kde jsem spatřila elfku, která k nám mířila. Elf odešel a nechal nás samotné. Musím říct, že se mi ulevilo. Elfka se na mne nedívala s takovým opovržením, jako on. Opatrně, abych třesoucíma rukama nevylila obsah, jsem převzala misku a přiložila si ji k ústům. Pomalu jsem se napila, ačkoliv jsem byla žíznivá a chtělo se mi vodu hltat, věděla jsem, že by to nebylo dobré. S děkovným výrazem jsem elfce vrátila prázdnou misku s vodou a převzala jsem si tu se zeleninou. “Děkuji ti.“ snažila jsem se, aby to vyznělo co nejvíce upřímně. “Jak se jmenuješ?“ Dívala jsem se na dívku, snažila jsem se číst v její tváři a tiše jsem doufala, že bude sdílnější než elf. Přeci jen… je to žena. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Brzy poté, co jsi ulehla, začal se ti zase zdát ten neobvyklý sen. Byls rozzuřeným rudým drakem, chrlícím ohněm na všechny strany. Modrý drak (ten samý, kterého jsi viděla v minulé vizi) ti právě oznámil, že tvé mládě bylo zabito lidským červem. Něco takového bylo nepřípustné, stejně jako fakt, že za oběť padlo i několik dalších dráčat. Nastal čas ukázat těm bídným tvorům, že právoplatným vládcům světa není radno odporovat. Za hlučného hukotu tvých obrovských křídel jsi vyrazil ze své sluje... ...Už jste se blížili ke svému cíli, tvé zlaté oči brzy spatřily lidská obydlí a několik velkých mrtvol mladých draků. Rozzuřeně jsi zařval, stejně jako tvých jedenáct společníků-rodičů padlých. „Někoho za námi cítím,“ prohlásil náhle Fialový drak. Zpomalili jste a začali kroužit na obloze, lidi aspoň měli dost času na to, aby se vyděsili z přítomnosti vašeho majestátu. Novým příchozím byl Zlatý drak, mocně mával křídly a brzy se ocitl na vaší úrovni. „Nemůžete se pomstít,“ začal prostě, „neboť lidské plémě je třeba vést, nikoliv ničit. Ačkoliv tito lidé se liší od císařských, stále jsou to živí tvorové. Pokud se proto pokusíte zaútočit, budu vám v tom bránit vlastním životem, a pokud náhodou selžu, pak vám slibuji, že v zemích Valoranu nebude místo, kde by jste mohli být v bezpečí.“ Pomalu se tě začal zmocňovat vztek, Zlatý drak se ti cpal do cesty neustále, kdykoliv ses o něco pokusil. Potřeboval dostat za vyučenou.
Zlatý drak |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Jak? Jak?! Bylo jich tolik! Jedenáct našich, byť mláďat, jaktože je lidi zmasakrovali?! Roztáhnu křídla a prudce vzlétnu. Slovo "nasraný" ani zdaleka nevystihuje, jak se cítím. Je v tom víc, stín žalu, který se přetavil na bublající plameny v krku. Strašlivá touha po pomstě - sebrali mi dítě, vezmu si jejich! Tolik, kolik potkám! Stejně se množí jako ta nejhorší havěť! Jakmile pod sebou spatřím záblesk rudých (a nejen těch) šupin, znovu vztekle zařvu a už se chci vrhnout dolů, abych je pomstil tak, že kdyby přece jen někdo přežil, bude se do smrti pomočovat. Fialový mě zastaví. Opíšu oblouk. "Vést? Vést?! Nevidíš, co je dole?! Nevidíš naše mrtvé děti, pitomče?! Tahle jejich tlupa si nezaslouží nic než strašlivou smrt, aby lidi příště ani nenapadlo na nás vztáhnout ruku! Kam bys je jako chtěl vést?! K čemu nám krom potravy jsou?" prskám rozzuřeně a snažím se rozdělit pozornost mezi lidi pod sebou a Zlatého. Dole se možná lekli, ale jestli budeme okounět, můžou se začít připravovat... Nevím, proč mě to napadlo, vždyť nás je tolik, sundáme je jako nic. Přesto mi není příjemné se zastavit zrovna tady a řešit nějakou pitomou morální otázku, co si zas Zlatý vymyslel. Vsadím se, že to dělá čistě proto, aby mě, doslova, vytočil do ruda. |
| |
| soukromá zpráva od Swen Norrad pro Goblbové se pomalu stáhli po mém "vynikajícím" útoku a drželi odstup. Něco tady smrdí a nejsem to já. ,,Zatím..." Držím svůj meč oběma prackama a snažím se vytušit odkud asi může přijít další útok. Ork na to není dvakrát dobře, ale pořád jim dává přes hubu a já mezitím pošlu do hlíny dalšího prďolu, co to zkoušel ze strany. Ovšem potom se to tady začne opravdu rozjíždět! Před orkem se objeví tři věže v podobě skuruta. ,,No jasně! Co tu bude příště? Drak? Tyhle týpky fákt nesnáším..." řeknu si pro sebe. Na jeho větu nereaguju, jestli se to vůbec dá brát jako věta. ,,No to se podívejme! Další mrtvoly v řadě!" křiknu jeho směrem a usměji se. Jsou tři a všichni maj jiný zbraně. Dobrá, ten s tím obouručním mečem bude asi kápo, takže ten půjde na řadu jako poslední. Jeho údery budou pomalé, ale za to sakra silný. Stačí jim uhnout a poté vyrazit někam na nohu, nebo ruku. Vytáhnu dýku. Další má dva meče. To bude oříšek. Jistě si vyměníme pár ran, tudíž budu muset být rychlejší a dát do svých útoků pořádnou sílu. ,,Snad se mu při tom ty jeho párátka zlomí." řeknu si. Při nejhorším naznačím kop na břicho, ale potom to změním na útok dýkou na jeho pupek. Ty vždy zabere. Hlavně nepřestávat sledovat jeho ruce, kde je ruka bývá i zbraň. Ten co má řemdih...no při troše štěstí se mu ten jeho řetěz omotá okolo mé čepele a potom to budu muset udělat po staru. Rozbít mu hubu, spíš dodělat, pěstí a dýkou ho rozpárat. Nicméně, maj přesilu, takže se musím držet u toho orka a dělat své výpady sakra rychle, jinak skončím jako jejich krmení. Tohle nejsou žádný tupý hovada... ,,No, i když...ale o válečnictví ví své..." Důležité je, abych se je snažil dostat po jednom, dva dokážu akorát udržet a tři mě spolehlivě vykuchaj. ,,Tak co zelenáči?! Naděláme z nich nové kůže?" křiknu na toho orkouše, aby se trochu vzpamatoval. "Plán" sice mám, ale vše může být jinak. Tudíž se musím spolehnout na své bojové zkušenosti a že jich mám sakra dost! |
| |
| soukromá zpráva od Efreet Ohňofuk pro Sletuji lučišníka, kterému chybí málo k tomu, aby se mě pokusil zabít. netuším zda by se mu to povedlo nebo ne, ale pochybuji, že je na hradbách sám. Nuže přemýšlí co těď. neb žádný glejd, kterým bych se mohl legitimovat, nemám. K mému překvapení, se mi dostane nápovědy. Nevím od koho, i když tušení, že můj bůh stojí při mě, mám. Pozvednu tedy černou dýku tak aby ji strážný dobře viděl a doufám, že je to skutečně to co chce. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Prudce ses probudil a zalapal po dechu. Byl to již týden poté, co skončilo děsivé utrpení na neznámé hoře, kdy jsi pod širým nebem zakusoval změny vlastního těla. Když bylo po všem, probudil ses zde, ve svém novém pokoji. Sluha, který ti během chvíle přinesl snídani ti vysvětlil, že jsi sem byl přesunut po dokončení přeměn a na příkaz draků máš prozatím odpočívat. Až doteď. Během této noci jsi totiž měl děsivý sen: Stál jsi na holém vrcholku ohromné hory, dokonce tak vysoko, že jsi pod sebou viděl mraky. „Nastal čas ukázat své kvality,“ oznámil ti hromový hlas. Noha ti náhle sklouzla a ty jsi začal padat dolů, proletěl jsi mraky a spatřil, že se nacházíš nad malým údolíčkem s vilou, kde se tvé tělo právě nacházelo. Zvláštní bylo, že žádná tak vysoká hora v okolí nebyla, ale o tom jsi nyní neměl čas přemýšlet, neboť se dráha tvého letu zvolna stočila. Náhle jsi zjistil, že už nepadáš, nýbrž letíš směrem na jih. Asi padesát sáhů nad zemí jsi letěl skrze průsmyky a údolí, až ses dostal nad jedno malé, zastrčené pod vysokou horou. Zrak ti samovolně dopadl na malý otvor ve skalách. „Zde se ukrývá několik uctívačů Grithera, postarej se o ně,“ rozkázal ti hlas. Nyní jsi již vzhůru a připraven, nastal čas ukázat drakům, že zvládneš plnit zadané úkoly. Cesta se ti vryla do paměti a usoudil jsi, že budou potřeba dobré tři dny pochodu, aby ses dostal na místo určení. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Dívka sebou trhla, když uslyšela zvuk tvého hlasu. Poté se beze slova otočila a vyrazila zpět s prázdnou miskou. O chvíli později přinesla totéž tvému bratranci, položila vše vedle jeho těla a opět odešla. Dobré dvě hodiny se nic nedělo, poté jsi náhle spatřila dva elfy v brnění tvých bývalých spolubojovníků, jak vlečou Toraka někam do neznáma. Srdce ti vynechalo jeden úder, když jsi spatřila, jak je zbídačený. Tělo, zakryté jen bederní rouškou, bylo pokryto šrámy a modřinami, vše čerstvé. Bezpochyby byl i mučen. „Zajímalo by mě, co s ním Faeling plánuje. Ten hajzlík nevypadá, že by něco prozradil,“ řekl elf svému parťákovi. Poté se ti již ztratili z dohledu. Nemusela jsi však čekat dlouho, neboť jsi brzy uslyšela trpaslíkův bolestný řev. Poté se už nic nedělo a ty jsi po čase usnula neklidným spánkem. Dřevěná klec, neznámo kde, druhý den ráno Krátce po úsvitu tě probudily sluneční paprsky dopadající na tvou tvář. „Dobré ráno,“ ozve se pochmurný pozdrav zleva. Jak je vidět, Jonas byl již vzhůru a zrovna se zaobíral miskou ovesné kaše. Ty sis nyní všimla jedné pro sebe, opět doplněné o misku s vodou. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Zlatý jen smutně zakroutil hlavou, poté odpověděl: „Bereš je stále jen jako zvířata. I oni jsou myslící bytosti.“ Černý na nic dalšího nečekal, okamžitě nechal po zlatém vyrazit plameny. „Nechte mi ho, toužím jej zabít už od chvíle, co se dostal do rady!“ zařval na vás a rozletěl se proti svému sokovi. Ten sklopil křídla a klesl níže aby se vyhnul plamenům, načež sám nechal vyrazit několik plamenných jazyků proti novému nepříteli. O pár chvil později se již jejich těla propletla a oni do sebe tloukli křídly, sekaly drápy stejně jako se snažili zakousnout do nepřítelova krku. |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro Spánkem mne pronásledovaly výkřiky na bojišti, které ponejvíc zněly jako Torakovo bolestné kvílení. Sen pokračoval ve spleti situací, ve kterých jsem se cítila bezmocně, až nakonec skončil tak, že jsem stála tváří v tvář drakovi. Trhla jsem s sebou a rychle jsem otevřela oči. Pátrala jsem pohledem kolem sebe, jestli ještě nesním. Bohužel. Dřevěná podlaha, stop i mříže, vše bylo až neskutečně skutečné. Když jsem zaslechla Jonasův hlas, otočila jsem se k němu a pokusila jsem se na tváři vyloudit úsměv. “Jonasi,“ byla jsem šťastná, že se probudil a vypadal lépe. Dokonce měl chuť k jídlu. Což o mě se teď říct nedalo. “Jak se cítíš? Jsi v pořádku? Víš, co se stalo? Jak jsme se sem dostali?“ šeptám směrem k němu, ale po chvíli si uvědomím, že je to možná až příliš otázek na někoho, v jeho stavu, a zarazím se. “Omlouvám se. Jsem moc ráda, že jsi naživu. Bála jsem se o tebe.“ tesklivě se na něj podívám a povzdychnu si. |
| |
| soukromá zpráva od Nardan pro S tím, jak z lesa odcházelo světlo, odcházela i má pozornost. Informace a skutečnosti, které by asi měl znát každý, kdo chce kouzlit, mě v jednu chvíli začnou úplně míjet. Ocitl jsem se ve světě vlastních myšlenek, ze kterých mě vytrhnul až silný políček. Alyssia byla hodně naštvaná a já k ohni šel se sklopenýma ušima. Jídlo jsem do sebe bezmyšlenkovitě naházel. Willovy poznámky na téma já a hlídka jsem si ani nevšimnul. Zato jsem si všimnul toho, že se Allysia na něčem domlouvá a velitelem skupiny. Našel jsem si suché místečko pod stromem a usnul. V hluboké noci mě vyburcoval hlas a to, že se mnou někdo třásl. “Co je? Drak?“ vypadlo ze mě ihned. “Hlídka! Tak hybaj k ohni, a né že usneš! Pak vzbuď Willa, hlídá po tobě.“ Dopotácel jsem se k ohni a sesunul se k těm několika plaménkům, které sotva osvětlovaly moje nohy. Chvíli jsem pak mžoural do uhlíků a nakonec se značně ztuhlý probudil s pocitem, že je něco hodně špatně. V ohništi byla tma a okolo ticho. Je mnoho druhů ticha. Je ostražité ticho naslouchajícího srnce, vystrašené ticho schovávajícího se zajíce, vyčkávající ticho šelmy na lovu, spokojené ticho muže, který má pravdu. Ticho, které bylo v okolním lese, se na mě dívalo. Vlasy mi stály na hlavě, když jsem do ohně házel hrst drobných klacíků a pak se je snažil rozfoukat. Když ale vzplály první plameny, ticho odešlo. Ještě chvíli jsem seděl bez hnutí, přikládal a studený pot mi tekl po zádech. Nakonec jsem se odtrhl od ohně, vzbudil Willa a dlouho si s ním povídal o tom, co zažil a jak se dostal ke skupině. V lese - ráno Ranní buzení s východem slunce není příliš příjemné ani pro toho, kdo je vyspalý. Já jsem si však vlastně dal dvě hlídky a sny, které jsem měl až do rána, k rychlému vstávání také nepomohly. “Nemohl bych spát ještě chvilku?“ položím naprosto zbytečnou otázku. Stejně mi připadá, že se Alyssii dělá dobře, když mě takhle mučí. Vstanu a odpotácím se za svou krásnou učitelkou. Sotva že držím oči otevřené a každou minutu zívám. Spánek však rychle prchne ve chvíli, kdy mi elfka podá podivný flakónek: “Seš si jistá, že není něco, co bych měl vědět ještě před tím, než to vypiju? Víš, nerad bych zase nějaké ohnivé koule a pak draky a tak …“ |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Stráž lehce omluvně schovala svou zbraň a zavolala na neznámé kolegy u brány. Ta se začala pomalu otevírat. "Výborně, nyní vyraž do hostince U Věčného ohně a řekni hostinskému, že by sis chtěl pronajmout pokoj pod krbem," prohlásil hlas spokojeně. Vlny horka poté ustoupily a ty jsi cítil, že ať už to bylo cokoliv (v hloubi duše jsi však tušil, že při tobě vskutku stál sám Baratan), je to pryč. Stráže tě nechaly v poklidu projít do města a poté bránu za tebou s hlasitým skřípěním zavřeli. Uvnitř města byl úplně jiný svět, po ulicích přecházelo plno lidí za svými záležitostmi, všichni čistě oblečení a po očku občas pokukující, co za individuum to sem přišlo. Pokud se ale někoho zeptáš, tak tě k hostinci nasměřuje, i když se zpočátku lehce odtáhne. |
| |
 | soukromá zpráva od Morgrim Tordukr pro "aah": vykřikl jsem, když jsem se probudil. To bylo užasné. Jízdu na koni rád nemám, ale letět bylo nádherné, zároveň ale i děsivé, takže má člověk o patřičnou dávku adrenalinu postaráno. Krása Pomyslím si, ale vím, že je třeba se oprostit od myšlenek a vykonat, co po mě hrubý, dračí hlas v mém "snu" chtěl. Postavím se na nohy a zamotá se mi hlava. Lehce jsem zavrávoral, ale chytil jsem se postele a udržel se v polosedě. Ne tak rychle zbrklíku Řeknu si v myšlenkách. Potom, co se tlak v mé hlavě vyrovnal, jsem se i já postavil. Byl jsem naprosto propocený, ještě nikdy jsem tak jasně necítil svůj vlastní pot. Stejně, jako mi říkali ostatní, když jsem cvičil a nebo se potil při jiných, privátnějších záležitostech (, které nikoho nemusí zajímat), smrděl. Nevím, k čemu bych ten smrad přirovnal, název POT a navíc u trpaslíka se dokonale hodil. No nic, je třeba se trochu umýt. Provedu tedy ranní hygienu. Není radno vycházet na dlouhý pochod hladový Pomyslím si potom, co si mé břicho hlasitě žádalo o pozornost. Poprosil jsem sluhu, aby mi něco donesl a on tak provedl, byl to ostatně sluha, že. Přípravy na cestu byly dokončeny. Vzal jsem si svou zbroj, ale nenasadil jsem si ji, než dojdu na konec "bezpečné" hranice, mi zbývá dost času. Zbroj je čerstvě naolejovaná, takže by sejně nebyla nijak příjemná na těle. Sbalím si i nějakou tu vodu, ikdyž bych raděj pivo, ale voda vydrží déle a uhasí žízeň stejně dobře. Jídlo na týden a přikrývku. Výpadám, jako bych šel na výlet, ale každému, co by si to mohl myslet, by sklaplo, když by viděl můj malý kulatý štít a sekeru. Tohle nebude jen tak nějaký výlet. Pomyslím si a vyrazím. Cestou z vily jsem pozdravil všechny, co jsem potkal a oni pozdravili mě, ne, že by byli tak slušní, ale musí, jinak by se jim to mohlo stát, jakožto sluhům, osudným. Když jsem vyšel ven, "šlehly" mě do tváře sluneční paprsky tak silně, že jsem musel přivřít oči a zakrýt si výhled rukama do té doby, než se mě zmocnil stín. Nikdo, ale nikdo mě venku už nepozdravil. Oni nemusí. Spíš se na mě dívali skrz prsty a šuškali si, kam to asi jdu a proč. Neměl jsem náladu se tomu věnovat. Má cesta začíná. Můj vládce chce, abych zabil přisluhovače temného boha a ikdybych nebyl změněn a tak nějak vnitřně nucen splnit jeho touhu, udělal bych to s radostí. |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Jednoduché. Jak bych mohl vést někoho, kdo mě při první příležitosti bude chtít zavalit v mém doupěti, bude hledat způsob, jak mě zabít a krom potravy mi nebude k ničemu jinému. A hlavně - kam bych je vedl? Vztekle zařvu, že nad tím vůbec přemýšlím, a nechám Černého, aby se o něj postaral. Přesto pokud budou problémy, připojím se do rvačky. Chci, aby to skončilo co nejdříve a my mohli jít uskutečnit naši pomstu. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro To, že Skuruti nejsou zelenáči ti došlo prakticky při první výměně úderů. Zatímco totiž nepřítel se dvěma meči upoutal tvou pozornost skokem, koutkem oka zachytíš pohyb nalevo. Řetěz řemdihu se ti skutečně obmotal kolem čepele a meč ti vylétne z ruky. Nebyl však čas se nad tím pozastavovat, neboť nepřítel s obouručákem po tobě vyrazil s výpadem. Bleskově se ti podařilo pomocí dýky odklonit čepel na stranu, čímž ses ale přiblížil ke skurutovi který ti vyrazil meč. Ten nyní odlétl kamsi do neznáma a tvůj sok se připravoval k dalšímu úderu. Na nic jsi nečekal a tvůj kop směřovaný do jeho rozkroku byl více než efektivní, rychlé převalení přes nepřítele, aby ses vzdálil od obouručního meče jsi nakonec doplnil o elegantní podříznutí. O jednoho nepřítele méně. Nyní se však přihlásil o slovo skurut, který držel dva meče. Okamžitě zahájil bleskový sled úderů ze všech směrů a tobě nezbývalo, než ustupovat jak to jen jde. Zrovna jsi při ústupu do boku odrážel jeden z jeho výpadů, když jsi náhle spatřil hrot kopí směřující zpoza tebe. Být na stejném místě v tuto chvíle, měl bys vnitřnosti venku. Tato situace bohužel také nebyla zrovna nejlepší, neboť čepel udeřila do spodní části jílce dýky. V paži ti prudce zabrnělo a skurut tě s krvelačným úsměvem odzbrojil šermířským trikem. Nyní se ale přítomnost goblina, který na tebe zezadu zaútočil s kopím, projevila jako kladná, neboť tvé reflexy reagovaly rychle. Když se kopí stahovalo, popadl jsi je za ratiště, odkopl jeho majitele a zbraně se zmocnil. Další boj se skuruty nenastal, neboť se vložil nový hráč-šaman Nubarg, který s mohutným zařváním svého obrovského vrrka nechal svého mazlíčka roztrhat oba dva na malé kousíčky. Když to goblini spatřili, začali se stahovat stejně jako mnozí na jiných místech. Nejprve pomalu, ale stále sebou strhávali větší a větší dav až nakonec utekla celá armáda, doprovázena vítězným orkským řevem. Na druhý den ráno, orkský tábor Váš vítězný návrat zpět byl odložen na dnešek, neboť bylo nutné ošetřit raněné a slunce se již pomalu sklánělo k obzoru. Tobě však na duši ležel stín smutku-tvá dýka byla zlomena a meč jsi nenalezl, ač jsi hledal dlouho do noci a možná ještě i chvíli poté. Vaši vám vyrazili na pomoc a proto jste nemuseli jít ani hodinu, když jste potkali karavanu. Nezranění okamžitě začali stavět orkské stany (jak sis nyní uvědomil, tak za kostru skutečně sloužily kosti velkých zvířat, potažené pak kůží) a tobě bylo řečeno, že musíš zůstat na hostinu. Tak jsi tedy zůstal... V přístupu orků jsi však nyní spatřil jistý rozdíl, již tě neoslovovali Morra, nýbrž Garakal. Co to znamenalo jsi netušil, nicméně jsi pochopil, že od předchozího druhu to je krok kupředu. Nyní jsi odpočíval v jednom ze stanů, přemýšleje, co budeš bez zbraní dělat, když náhle vešel Nubarg. Od jeho nájezdu proti skurutům jste se neviděli. „Garakale, rád bych si s tebou promluvil,“ řekl tiše. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Jonas s kyselým obličejem odloží misku a zmocní se druhé s vodou. Zhluboka se napije a poté odpoví: „To je docela prosté-přepadli nás. Po cestě mezi nás náhle vlétlo několik ohnivých koulí, které vyvolaly strašlivý zmatek. Elfové se nehodlali obtěžovat s bojem muže proti muži, jen nás ostřelovali kouzly zdálky. Já, Torak a pár dalších jsme se k nim dostali a dost jich pobili, no potom jsem ucítil ránu do hlavy. Probudil jsem se až tady. Spíše mě zaráží, co tady děláš ty? Nechtěl jsem se ptát přede všemi u bran...“ |
| |
| soukromá zpráva od Horsh Halchas pro Když do sálu začnou vplouvat mechaničtí sluhové jsem u vytržení. Hlad mám, to ano, ale tohle je snad ještě lepší než jídlo. Sleduji, jak se mechaboti pohybují, jak se rozdělují na skupiny i to, jak servírují jídlo. Bylo by skvělé, kdyby dokázali komunikovat a reagovat na slovní příkazy. Napadne mě a hned zkusím, zda to už umějí, nebo tento úkol čeká na mě. „Stůj! Otoč se o 360° podél vertikální osy!“ zkusím dát mechanickému sluhovi příkaz, poté, co nám na stůl položí jídlo a odsune se. Mechabot ani nezareaguje. Tak buďto neslyší, nebo nepřijímají rozkazy. Ale je to divné. Co kdyby došlo k problému? Jak kupříkladu zabránit nějakému, dopředu naplánovanému úkolu, který se ukáže jako nežádoucí? Když se Taddyn spokojeně vrhne na jídlo, zanechám úvah a naložím si maso a nějakou zeleninu. Brambory nemám rád a proč se cpát bramborami, když je tu tolik jiného jídla. „Proč jsi se vlastně rozhodl pro mechaniku? Máš nějaký sen, nápad, nebo plán, co chceš uskutečnit?“ obrátím se během jídla na Taeddyn a protože má právě pusu plnou brambor, začnu první. „Já mám sen o tom, že stvořím mechanické bojovníky a létající stroje a mechanické přepravní prostředky. Chtěl bych sestrojit stroje, které se pohybují ladně jako zvířata a gnómové a které budou třeba i trochu myslet a poslouchat slovní příkazy.“ Konečně mám pocit, že jsem tam, kde se mi bude líbit. Tady můžu otevřeně hovořit o odborných věcech a neskonale se těším na to, až budu do problematiky vidět lépe. Nesním toho příliš. Nejsem zvyklý se přecpávat a když ostatní ještě jedí, já už popíjím vodu a rozhlížím se po ostatních, po sále i po technických vymoženostech. |
| |
| soukromá zpráva od Swen Norrad pro Potím se jako plešoun na slunku. Chvilkové napětí by se dalo krájet mačetou, ale to netrvá dlouho. První se odhodlá ten s těma dvěma párátky, jeho údery sice neměly šanci, ale byly mnohem tvrdší než u gobloušů. Během jeho útoků se do mě pustí další, který mi obmotá kolem čepel jeho hnusný řetěz a najednou je meč v pr...háji. Přiblble si usměji a ihned musím vykrýt další útok, tentokrát od toho dvojseka. Dýkou se mi to sice podaří, ale mám pocit jako bych se posral. Neváhám a nakopnu tu čorku mečů do rozkroku a udělám si ideální únikovou cestu. Cestou ho ještě podříznu a je od něj klid. ,,Jak mě mohla tahle blbá hora masa připravit o meč? Asi silou vůle..." divím se. Teprve teď začne pravá bitka. Nejspíš jsem je musel fakt nakakat, protože ten páráťák se do mě dost vostře pustil a já s pidi kudličkou mám co dělat. Zdrhám, jako slepice před jestřábem a najednou si všimnu kopí, které z ničeho nic vyjede těsně vedle mě. ,,Tak tohle bylo hódně o fous, taky jsem mohl skončit jako jehelníček se střevy venku..." proletí hlavou myšlenka. Mezitím ten druhý může slavit celoživotní úspěch, podařilo se mu trefit dýku a zlomit ji. Tohle mě fakt dožralo. Bleskově seberu tomu skřetovi to jeho kopí a přidám k tomu ještě kopanec do ksichtu. ,,Naval!" řeknu nakonec. Takto nově "vyzbrojen" se postavím svému nepříteli, ovšem mě předběhl ten šamano-dobroděj a vykosil ty skuruty sám. Po tomto výkonu se dali ty srabi na útěk. Mám dost, kupa mrtvol, dýka a meč v prdeli... Provokativně najdu ještě toho celého skuruta, zapíchnu do něj to kopí a několikrát zatočím. Poté si sednu na zadek a doplňuju síly. ,,Cha! Swene! Zase ses z toho dostal! Žádná valhala! Ženský budou a pořádná kupa!" usměji se a odplivnu si. Dlouho do večera hledám meč a při každém nezdaru kopnu do nejbližší mrtvoly. Moji předkové by na mě nebyli pyšní, ztratit meč v bitvě se rovná popravě. Nakonec mě musí skoro z toho bojiště odtáhnout a jsem nucen se vrátit s nima do tábora. Teprve tam se mi potvrdí moje první myšlenka a zjistím, že ty stany opravdu podpírají obrovské kostry. Z úžasu si musím hvízdnout a navíc mi bylo řečeno, že tu musím zůstat na hostinu, tak to hvízdnu podruhé. Pozdě v noci sebou seknu do postele a je mi vše u tchořího zadku. Ráno bylo poměrně klidné a nastala menší změna, už jsem nebyl Morrka, ale Garakal. ,,To mě nemůžou říct nějak, abych tomu rozuměl? To může klidně i znamenat teplouš a já to nepoznám..." říkám si jen tak. Ke vší mé smůle tu proběhla i návštěva. Ork jehož jméno jsem už zapomněl si chce promluvit, no proč ne? ,,Nejprve bych chtěl sakra vědět, co znamená Garakal? To totiž klidně může být i bolavá noha a já bych to ne...to je jedno." řeknu nakonec. ,,No, klidně. Já teď stejně nemám nic na práci." rozhodnu a poslouchám, co ten orkouš chce. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro O Willovi se dovíš, že patřil k malé skupince lidí, která byla přepadena jinou skupinou. Willovi a jeho otci se jako jediným podařilo uniknout a připojit se k Charenovi, tehdy už cestujícímu s Allysiou. Otec bohužel po pár měsících zemřel na infarkt. Později se k nim připojil i Doran a všichni zhruba rok cestovali společně. Nakonec se k nim připojili i zbývající členové této malé družinky, jako poslední Artimenner. Chvíli jste rozebírali méně důležité věci a hovor se později nějak stočil na Allysiu. Will ti prozradil, že je dcerou mocné čarodějky nyní vedoucí odboj někde na ostrově Narakib a svěřila svou dceru Charenovi do ochrany. Podle tvého společníka byla docela milá. V tuto chvíli ale měla k milému chování docela daleko, když tě hned takhle poránu počastovala pohledem jasně naznačujícím, že tuto otázku považuje za zbytečnou. „O ničem takovém nevím. Já jsem poprvé vstoupila do sfér aniž by mi kdokoliv řekl, co mě čeká,“ odpověděla ti. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Cesta ke tvému cíli byla poměrně bez problémů a za tři dny jsi již spatřil malé údolí zastrčené pod jednou z velkých hor. Tvůj zrak náhle upoutaly dvě postavy, které vylezly s otvoru mezi kameny. Pravděpodobně vchodu do skrýše. Muž středně dlouhých hnědých vlasů sčesaných dozadu z čela byl oblečen do prostého černého hábitu, jeho společnice s havraními volně rozpuštěnými vlasy taktéž. Zbraně jsi nikde neviděl, ostatně proč by si nějaké brali s sebou, když se v takovém místě cítili jistě více než bezpečně? |
| |
| soukromá zpráva od Morgrim Tordukr pro Cesta sem byla tak jednoduchá, až mi připadalo, že mapu musím mít snad ve vzpomínkách vypálenou. Ani jednou jsem nezabloudil, ani jednou jsem nemusel výrazněji přemýšlet o směru. Hergot, tak už jsem tu Pomyslel jsem si, když jsem spatřil skrýš. Cesta trvala přesně tři dny, občas jsem se vyspal, občas se najedl a napil. Šel jsem poměrně rychle, nechci, aby mi někam utekli. Tak.. Co já vlastně vím o vyznavačích tohodle temného boha? Šedý mi o nich nic ve snu neřekl Zapřemýšlel jsem se. Nekromancie Vzpoměl jsem si. Tohle asi nebudou jen tak nějací pomatenci, tohle budou asi pěkní... magoři Uchechtl jsme se nad svou myšlenkou při pohledu na zahalené postavy. Nikde jsem s nekromancií neměl co dočinění, ale tak vše je jednou poprvé. Vzal jsem si tedy do ruky špínu a potřel si ji po obličeji a šatech. Jdu na to, je třeba něco zkusit. Jsem na to sám, tak je třeba něco netradičního "Pomooooc" Křičel jsem, zatímco jsem utíkal k zahaleným postavám. " Pronásledují mě Amersovi vyznavači za to, že jsem svému pánu chtěl donést nějaké ty mrtvé těla na vzkříšení.." Zkusil jsem si něco vymyslet. Snad se mi to podařilo a hned, jak jsem se dostal, rádoby udýchaný až k zahalencům, se sekerou v ruce už dávno, samozřejmě, protože kdo by se nechal pronásledovat bez tasené zbraně. Vyzkoušíme, co má síla udělá s tímhle chlapíkem v kápi tůhle napravo Už když mi myšlenky proběhli hlavou, sekl jsem svou nově nabitou silou do chlapíka vpravo. Nehledě na výsledek jsem pak odskočil pryč od něj a rozběhl se na druhého, kterého následně povalím svou vahou, když do něj vrazím. Snad. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Černý a Zlatý byli oba rovnocenní soupeři a boj mezi nimi byl pln vskutku mistrovských útoků drápy či tlamou, doprovázenými chrlením ohně, a jejich uhýbání pomocí vzdušných manévrů. Najednou jsi ucítil drobné ťuknutí do stehna a jakmile ses podívala co se děje, uniklo ti drobné zavrčení. Lidé tam dole stříleli do vzduchu šípy. Většina jich sice nedolétla či letěla mimo, ale i tak to nebylo příjemné. Skupinka lidí, rozeznáš převážně ženy a děti, se koňmo vydala pryč. „ILÚ!“ ozvalo se zezdola. To slovo ti vyrazilo dech a začalo křídla tlačit k tělu, snažíce se tě znehybnit. Z tlamy ti vyrazilo rozzuřené zařvání, když jsi prudce máchl křídly. Kouzlo zvládlo vzdorovat jen chvíli, poté ucítíš jak povolilo a ztratilo se. Podobné účinky se projevily i u ostatních. Stejně jako ty i oni dokázali podivný řev překonat... Až na jednu výjimku. Bílý drak začal se zařváním klesat k zemi, snažíce pád zpomalit pokusem o roztažení křídel. Nebylo to moc úspěšné a on se svalil na zem, nebyl však ještě poražen. Se zařváním vypustil z úst proud plamenů a vyrazil do boje na zemi. Kolem něj se brzy shromáždili nepřátelé kteří po něm stříleli z luku, on však jen složil křídla k sobě a začal jejich řady pročišťovat svými drápy. Co se souboje dvou draků týkalo, oba dva zasáhla ta věc stejně, Černému se však podařilo pouta zlomit dříve a bleskově chňapl po šíji Zlatého. Krev na jeho tesácích se zlatě zaleskla, když z vítězným zařváním dorazil svého protivníka dalším zakousnutím. „Skvělý pocit!“ zvolal šťastně, když sledoval padající mrtvolu klesat k zemi. Poté se ladně stočil a vyrazil proti lidem doprovázen i ostatními. |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro Zamračila jsem se nad Jonasovým vyprávěním. Pamatovala jsem si toho velice málo. Nejspíše jsem byla jedna z prvních, kdo to schytal. Vypadá to, že jsem měla štěstí v neštěstí. “Já? Nastoupila jsem po výcviku do služby. Věděls přece, že jsem chtěla být vždycky v hlídce.“ když jsem o tom mluvila, v očích se mi na krátko objevila pomyslná jiskra, ale vyprchala stejně rychle, jako se zjevila. “Netušila jsem, že můj první den ve službě bude takový.“ opřela jsem se spánkem o dřevěnou klec a dívala jsem kolem sebe. “Musíme se odsud nějak dostat, až nabereme sil.“ zašeptám jen pro Jonase. |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Nevím, jestli je to silou vůle, nebo mých křídel, mých tvrdých šupin, čímkoli, důležité je, že provazy kouzla roztrhám a nerozmlátím se o zem. Já to říkal! Říkal jsem to, kdyby Zlatý tak hloupě nezdržoval, třeba by se nestihli připravit. Takhle tu nad nimi kroužíme jako amatéři, dáváme jim čas utéct. Zavrčím nadávku. Očima pátrám po tom, kdo se opovážil na mě zaútočit - a tím nemyslím ty červy s luky. "Musíme najít jejich čaroděje! Toho jako prvního! Nemůže vzdorovat síle nás všech najednou! Na ty krysy se zatím vykašlete! Doletíme si pro něj později." |
| |
| soukromá zpráva od Nardan pro Už tedy není co říci. Vezmu lahvičku do ruky, otevřu jí, zavřu oči, celý obsah do sebe otočím a rychle polknu. bezděky se u toho otřesu, jak mi mráz přeběhne po zádech. U všech dobrých větrů, ať to dopadne dobře. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Tvůj pokus o ovládání mechanického číšníka vyústil v nechápavý pohled přísedících, dokonce i Gurk pozvedl jedno obočí. Nakonec se to ale všichni rozhodli nechat být a vrhli se na jídlo. Odpověď ohledně snu si Taeddyn rozmýšlel déle, než bys možná čekal. Zamyšleně dožvýkal a poté odpověděl: „No... Moc si nejsem jistý k čemu by létající stroje byly zrovna tady, ale myslím, že každý z nás má právo o něčem snít. Já? Jen toužím zachovat rodinnou tradici a stát se úspěšným, rozhodně ne žádné létající stroje nebo něco podobného.“ Po obědě ses sešel se Ziggsem, který ti ukázal zbytek univerzity. Zjistil jsi, že v přízemí komplexu se krom jídelny, vstupního sálu, kabinetů profesorů, ošetřovny a knihovny doplněné o malou studovnu nachází také místo, kterému studenti přezdívali zkrátka obchod. „Kdykoliv budeš něco potřebovat, stačí zajít sem. Do začátku sice nafasuješ nějaké věci jako součástky nebo psací potřeby, ale nikdy neuškodí se pokusit trochu si přilepšit, ne?“ vysvětloval ti s úsměvem Ziggs. Obchod zařizoval školník, nevrlý gnóm s rusými vousy. Také ses dověděl, že učitelé o obchodu vědí a sami využívají jeho služeb. Ředitel samozřejmě kontroloval, zda skrze školníka nepřecházejí méně legální věci, Ziggs tě však ubezpečil, že když už po něčem takovém zatoužíš, stačí mu dát vědět a on to zařídí. Druhé patro sloužilo pouze pro ubytování studentů a bylo rozděleno na dva velké celky-mužské a ženské ubytovny, které se dále dělily na koleje dle zaměření. Přístup do ubytoven opačného pohlaví byl přísně zakázán krom výjimečných případů, což v tobě vyvolalo otázku, co vlastně gnómka pohledávala na chlapeckých kolejích. Moc dlouho jsi nad tím hloubat nemohl, neboť tě čekala prohlídka třetího patra. Třetí patro sloužilo pro výuku nacházely se v něm pouze učebny. To ti Ziggs moc neukazoval, očividně se mu nechtělo s tebou procházet učebnu po učebně. Místo toho ti vysvětlil, že učebny mají označení skládající se z písmena a čísla. Písmeno určovalo typ studentů, kterým učebna slouží-M pro mechaniky, A pro alchymisty, P pro pyrofory, T pro theurgy a V pro učebny používané k více účelům. Číslo pak označovalo jednotlivou učebnu. Když prohlídka skončila, zjistil jsi, že první místnost sloužící jako křižovatka k jednotlivým kolejím je zároveň společenskou místností, několik gnómů se zde bavilo kartami, jiní u stolu evidentně na něčem pracovali a někteří se zkrátka rozhodli, že si budou číst u praskajícího ohně. Ziggs tě samozřejmě představil většině gnómů, ve jménech ses ale bohužel brzy začal ztrácet. Tvůj průvodce si nyní přisedl ke skupince hrající karty. „No... Prohlídka je u konce. Myslím že si budeš chtít vybalit a potom by ses možná měl stavit ke školníkovi vyzvednout si pomůcky,“ řekl, načež se začal plně věnovat hře. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Nubarg se pobaveně usměje a posadí se na dřevěnou stoličku poblíž. No... Stoličku dělanou pro orky, takže klidně s trochou nadsázky mohla sloužit i jako stůl. Poté začal vysvětlovat: „Abych nejprve ukojil tvou zvědavost, prozradím ti, že Garakal znamená Převtělený. Vlastně se to týká i toho, o čem s tebou chci mluvit. My orkové neuznáváme draky jako bohy, místo toho ctíme prastaré bohy, kteří prý kdysi vládli tomuto světu. Dva z nich, Amerse a Uraga považujeme za své patrony. Naše víra nebyla založena na faktech... Až donedávna. Sám Urag mi vyjevil, že do tábora brzy přijde duše válečníka v těle Morry a že dle jeho i Amersovy vůle jej mám doprovázet na cestu směrem k jihu, k Narakibskému průlivu.“ Šaman se zhluboka nadechl, poté pokačoval: „Jen jsem ti přišel oznámit, že tě proto budu doprovázet. Plánuji vyrazit až po dnešní hostině, ideálně zítra za rozbřesku.“ Moc jsi celou tu záležitost nepochopil, nebyl vůbec žádný důvod vyrážet k Narakibskému průlivu a už vůbec ne k tomu, proč by se zrovna o tebe tito dva bohové starali. Jedno však bylo jisté-tento ork bral celou záležitost jako hotovou věc, ať už ti to bylo proti srsti, nebo ne. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Při pohledu na tvůj zběsilý úprk udělali oba dva lidé přesně to, co by udělal skoro každý kdyby se proti němu vyřítil velký bělovlasý trpaslík se sekerou v ruce. Bleskově se rozeběhli k blízké haldě kamenů nedbaje tvého volání o pomoc, vrhli se mezi ně a dle vydaného zvuku za sebou zaklapli nějakou dřevěnou desku. Při bližším ohledání jsi zjistil, že mezi kameny se nachází poklop z mosazným kruhem pro toho, kdo by se chtěl dovnitř dostat. Zároveň si nebylo možné nepovšimnout klíčové dírky pro případ, že by bylo nutné něčemu zabránit aby se dostalo ven. Při pokusu jej nadzvednout jsi zjistil, že je zamčený. Nekromantům se evidentně nechtělo vpustit nikoho, ať už to byl údajný nový služebník Grithera, nebo Amersovi přisluhovači. Vůbec jsi nepochyboval o tom, že jej zvládneš vyrazit, nemohl jsi však vědět, co na tebe bude čekat uvnitř. Možná by proto bylo lepší se připravit i na nebezpečí konfliktu. |
| |
| soukromá zpráva od Morgrim Tordukr pro "Sakra práce" .. Nadávam sám sobě a rozhodím rukama. "Co je s Váma, že se posraní strachy uzavřete do té vaší schovky. No nic, nechcete mi pomoct, tak si za váma pomůžu sám." Loudavým krokem se vracím k lesu, kde jsem nechal své věci. To nevyšlo zrovna podle plánu. Ale jsou strachy bez sebe a to je fajn pocit... Vzpomínky na to, jak se jako kuřata rozeběhli ke svému kurníku mě jednoduše pobavily a já se musel na chvíli zastavit, abych se hlasitě a nerušeně zasmál. Možná můj plán byl trochu netradiční, ale podle jejich reakcí by se stalo totéž, kdybych přišel pomalu a bez tasené zbraně. Jsou to jednoduše zbabělci. Potom, co dojdu ke stromu, pod kterým jsem nechal své věci, si vytáhnu zbroj. Olej, kterým byla namazána, už usychal a tak jsem se ve zbroji konečně necítil jako naložený v olejové lázni. Ještě před nasazením jsem se trochu oprášil a pak šup hezky do zbroje. "Vidláci jedni zakuklení." brblám si cestou zpět ke skrýši. Přihodím ještě pár peprných poznámek, které už jsem řekl ale hodně "pod vousem" a nebylo mi vůbec rozumět. Opět pomalým krokem dojdu až k poklopu, pozvednu svou sekeru a třikrát s ní zaklepu o poklop. "Halo halo, je někdo doma? Sekery, nože, nůžky, brousííím. Testovat můžeme na hlavách". Vzpomenu si, jak mě vždy otravoval pouliční prodej nožů a nůžek a jejich broušení, kdy nabízející vyřvával svou nabídku bez ohledu na hodinu a počasí. Samozřejmě se nikdo neozval a tak jsem udělal, co jsem musel. Vyrazil poklop. " Zlato, jsem doma": řekl jsem ledabyle po svém grandiózním vstupu a učinil jsem jej tak ještě lepším. Dnes mám výbornou náladu. Cítím se jednoduše dobře, že můžu splnit úkol, který mi Šedý zadal, nemohu tyto pocity ovládat, ale cítím, že bych se to měl naučit. Teď ale není čas na nic takového. Teď je třeba jen chvíli počkat, než si sedne prach, který jsem vyražením poklopu rozvířil a já se mohl pustit do těch členů sekty věřící v temného boha. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Jonas se pochmurně opře o jednu z mříží a zahledí se do země. „Pochybuji, že by nám to k něčemu bylo. Tihle elfové... Oni nejsou jako normální lidé. Viděl jsem je bojovat, neměli bychom šanci,“ odpověděl natvrdo. To, jak viděl vaše šance k útěku ti dokonale vyrazilo dech, tvůj bratranec očividně úplně ztratil vůli. Možná i to částečně vysvětlovalo jeho mizernou náladu. Dále se s tebou na toto téma odmítl bavit a za chvíli ti pravidelné oddechování prozradilo, že usnul. Po celý zbytek dne se už nic zajímavého neodehrálo, zhruba kolem poledne a západu slunce vám přinesli trochu jídla a vody, v obou případech složeného převážně ze zeleniny či ovoce. Nebyla to moc sytá strava, ale lepší než nic. Překvapivá změna nastala až v pozdních nočních hodinách. Vzbudil tě nepříjemný pocit a tak nějak jsi věděla, že chladem to není. Něco zkrátka nebylo v pořádku. Opatrně jsi otevřela oči a spatřila postavu kompletně zahalenou do černé kutny a kápě. „Nuže, stále odmítáš to, k čemu jsi byl zrozen?“ Jonasova odpověď v podobě plivance na cizincových černých botách zřejmě byla dostačující. Ten se otočil na patě a s posledním prohlášením zmizel ve stínech: „Však ty se podvolíš, má paní i já to víme.“ Co to všechno mělo znamenat? Kdo byl dotyčný a jak dokázal proniknout skrze elfy? A co bylo možná nejdůležitější-jaké spojení měl s tvým bratrancem? Prozatím si snad nikdo nevšiml že jsi vzhůru, takže bylo jen na tobě, zda Jonase konfrontuješ či nikoliv. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Čaroděje nebylo vůbec třeba hledat, muž z předchozí vize stál s krátkým mečem v rukou obklopen několika lučištníky. Jasně jsi cítil, jak se na něco připravuje, jak nabírá síly. S řevem jste se na něj vrhli s tlam vám vyrazily ohnivé jazyky. Ať už byl muž jakkoliv silný, to na co se připravoval provést nestihl. Všichni v okruhu dobrých patnácti kroků byli usmaženi na popel. Teď nastal čas se pomstít. S řevem jste mezi lidmi roznášeli zkázu, zatímco Černý vyrazil dorazit ženy s dětmi. Vrátil se až když jste byli skoro hotovi. Když pak Bronzový roztrhal posledního odvážlivce, beze slova jste se vznesli. V těchto končinách jste již nebyli vítáni a každý si toho byl velmi dobře vědom. Váš odlet do neznámých a snad bezpečnějších končin na západě doprovázel krvavý západ slunce.[/i] Pozdě v noci, tábor „Tak vstaneš už konečně?“ ozve se rozmrzelý hlas a ucítíš, jak s tebou někdo ne zrovna šetrně třese. Přirozeně ses napjala a připravila se bránit, to vše ještě před otevřením očí. Dotyčný tě ihned pustí a ty zjistíš, že vidíš Reóda. „No to je dost, myslel jsem, že už tě nevzbudím,“ oznámil ti naštvaně. |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro Zamžikala jsem očima, v černé tmě se mi postava v kápi zdála jako ze sna, ale když dotyčný promluvil, věděla jsem, že nesním. Mlčky jsem poslouchala jeho slova a s otevřenými ústy údivem jsem sledovala Jonasovu reakci. Jakmile se postava vytratila, šeptem jsem ke svému bratranci promluvila: “Psst, Jonasi. Jonasi, kdo to byl? Co ti chtěl? A jak se sem takhle v noci dostal nepozorován?“ vychrlím ze sebe otázky, které jsem měla na jazyku. Nespokojím se s jinou odpovědí, než vysvětlením. Nepřijímám ani odpověď typu „tohle není tvoje věc“. |
| |
| soukromá zpráva od Swen Norrad pro Dostane se mi odpovědi. Je konzervativní...ne! Kundzer, já se na tohle můžu vykašlat. ,,Kam že bych měl jít? To si dělá prču?" ptám se sám sebe. Navíc se ten čarošaman tváří děsně rozhodnutě a to se mi vůbec nelíbí. Garakal = převtělený. Morra = sračka. Velký rozdíl to není. Navíc se snadno dál zapojí do rozhovoru a začne mlet něco o svých božstvech, dracích a bůh ví jakém hrdinovi. ,,Že mě nesežral ten vrrkouš..." vzpomenu si. ,,Momentík! Tohle by nešlo. Já měl namířeno do města a né do Naraki, Noraki - bůh ví kam. Proč bych tam sakra měl jít? Já na tyhle kraviny moc nevěřím. Vím je, že když člověk vidí draka, tak má schovat zadek a doufat, že neskončí jako oběd." plácnu mu odpověď. Jsem seveřan a ne nějaký dobrodruh, který tu bude plnit nějakou kokotinu. ,,Přesně vím, jak to bude. Půjdu s ním do...ať kamkoliv, tak se nás pokusí sežrat drak. Já ho vykuchám a budu zase na chvíli hrdina! Stačí mi po lese lovit banditi a dělat z nich sekanou!" vidle opět makají na plné obrátky, že by se i sedlák zpotil. ,,Poslyš, chápu...měli jste těžký den, ale vyhráli jsme ne? Tak co kdybychom šli na tu hostinu, tam se pořádně vožrali a o tomto už nemluvili? Hmm? A já se ráno vypařím jako tichý prd." zakončím s noblesou a počkám jestli to ta zelená potvora vezme. Jestli ne, tak snad sežeru ty jeho pačesy na hlavě a do zadku si dám špunt. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Mráz nezůstal jen u přebíhání po zádech, brzy se ti z hrdla začal šířit do celého těla. Po chvíli dorazil k prstenu a tobě jako by se zdálo, že ten se jej lačně snaží pozřít. Brzy se ti ledové sevření přesunulo jen na místo, kde jsi prsten měl. Energie se začala akumulovat, až nakonec evidentně dosáhla svého vrcholu. Jakoby prsten náhle všechno vypustil ven a tím povolil nějakou neviditelnou zábranu, zpoza které vyrazila jiná, čistší energie. Skoro jsi ji viděl, velmi slabý namodralý oblak vedle prstenu. Ten ji začal přitahovat a následně ji přelévat do tebe. Cítil jsi jak do tebe proudí, ne však jako předtím, za doprovodu ledového chladu. Tuto energii spíše doprovázelo drobné mravenčení, které ti dávalo pocit, že zvládneš cokoliv a jsi připraven na kohokoliv. Nechal ses tím pocitem unášet až do chvíle, kdy se do tebe napumpovala i poslední špetka. Poté jsi otevřel oči a... Překvapeně zjistil, že slunce již částečně vyšlo nad obzor. Od vypití lahvičky muselo uběhnout dobrých patnáct minut. „Docela ti to závidím, poprvé je to vždy... Nejintenzivnější,“ řekla potichu elfka. Na tváři se jí zjeví trochu melancholický výraz, který však rychle zažehná a rozhodne se ti vysvětlit tvé první kouzlo. „No, vzhledem k tomu jak jsi nedočkavý tě naučím to nejjednodušší kouzlo, tlakovou vlnu. Prakticky před sebe jenom prudce vztáhneš ruku, takhle, a zvoláš Vallé šoku.“ Tvá učitelka se rozhodla kouzlo předvést, prudce máchla rukou a se zvoláním „Vallé šoku! *Tlaková vlna!*“ jí z ruky vyrazila tlaková vlna, která prudce vrazila do koruny stromu, čímž polámala větve stojící jí v cestě. „Zkus si to,“ poručila Allysia. |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Rychle obhlédnu očima okolí. Přišli mě zlynčovat jako tamti? Zjistili, co jsem zač? Nebo to bylo prostě proto, že jsem ji poslala do prdele s tím, že je to moje věc? "Co je? Co chceš?" zeptám se ostražitě. Štve mě, že nemám čas si v hlavě pořádně urovnat tu vidinu. Není pochyb - musím mít nějaké spojení s draky, jinak to není možné. Ještě pořád ale nevím, co a proč to je, a jestli se toho bojím, nebo v tom cítím svoji šanci. Jenže nakráčet před nějakého draka a zeptat se ho... to je sebevražda, vždyť jsem slyšela jeho myšlenky. Toho rudého. Anebo jsem to byla já? Moje temné já? A pak to "ilú". Ne, nad tím budu přemýšlet pak. Co se sakra děje teď? |
| |
| soukromá zpráva od Horsh Halchas pro Ve chvíli, kdy mi mladý šlechtic řekl, že on se bude snažit o to, aby ON se prosadil jsem se rozhodl, že je to hlupák, který vidí jen svůj vlastní prospěch. Ty si dělej co chceš. Vy všichni se držte toho, co jste se naučili. Já půjdu dál. Já chci překonat všechno, co kdy kdo vytvořil. Ještě ten večer jsem do pozdních nočních hodin vymýšlel plán, jak dosáhnout svého cíle. Pročíst opsaný seznam přednášek a praktických cvičení a rozmyslet si, jak poskládat studium, abych šel kupředu co nejrychleji, nebylo snadné. Hned ráno jsem pak vyrazil za mistry, jejichž jména jsou spojována s rozvojem našich gnómských znalostí, abych s nimi svůj plán konzultoval. Většina mě vyhodila s tím, že jejich čas je vzácný a že nemají čas se zabývat s každým. Několik drobných rad jsem ale získal. Vyrazil jsem také po dílnách, abych se v některé z nich pokusil získat práci. “Nastupuji na univerzitu, ale rád bych získal nějaké zkušenosti,“ byl můj hlavní argument a doufal jsem, že získám práci jako pomocný mechanik, nebo slévač, nebo něco takového. Dopadl jsem ale podobně, jako u „Velkých mistrů“. Jediná práce, kterou mi nabídli, byl úklid. “Nemysli si, že někde seženeš lepší práci. Nic neumíš, jsi sušinka a ani vědomosti nemáš. Takže buď tu budeš po večerech uklízet, nebo se pakuj.“ Vzal jsem to. Když nic, budu mít pár drobných na přilepšení a pak jeden nikdy neví. Třeba někdo bude potřebovat pracovat v noci a já se budu moct dívat. Týden uplynul jako voda a já jsem unavený jako kotě. Studium samo není tak náročné, kromě metalurgie a základů astrality. Jenže, když přes den makám hlavou a večer se místo spaní hrabu ve špíně, oleji, zohýbaných kusech plechu, rezavých šroubech a zničených dílech, jednoho to unaví. Navíc po nás ještě chtějí, abychom chodili do knihovny, dělali výkresy a v malých dílnách u pokojů tvořili všeliké nesmysly s ozubenými koly, pákami, táhly, šoupaty. Jsem pak rád za každou nemaku (gnómská neděle), kdy není škola a v dílně se také nepracuje. Pak spím skoro až do oběda a celý zbytek dne se jen flákám, nebo vyrazím na povrch, kreslit a pozorovat přírodu, hned po večeři pak jdu spát. Několikrát jsem také viděl krásnou gnómku. Ale i přes mých několik omluv a pokusů s ní hovořit mě ignorovala. No, co se dá dělat. S Gurkem stále nemluvíme. Je to divný patron. Ještě divnější než já. Já ho alespoň pozdravím, nebo mu popřeju zdar. On vždycky jen zamručí. |
| |
| soukromá zpráva od Nardan pro Je to úplně jiné. Když jsem poprvé použil tu neznámou sílu, byl jsem z toho vyděšený a hrozně unavený. Když jsem magii použil podruhé, nevěděl jsem o tom, mě to zničilo málem a stálo to život mnoha lidí. Nyní je to ale úplně jiné. Nyní si vážně připadám jako někdo, kdo magii ovládne. Připadám si asi podobně, jako ten, kdo poprvé udělá několik temp ve vodě a zjistí, že ho ten živel nezničí, že mu naopak pomáhá. “Cítím se jak, … jako, … cítím se jako jiný člověk,“ řeknu elfce, když odezní první nával emocí a nadpřirozeného pocitu. Dobrá. Tak tohle bude poprvé, kdy udělám kouzlo. Pak už budu kouzelník a budu na té velké cestě. Postavím se proti jednomu ze stromů, usměji se na Alyssiu, zhluboka se nadechnu, máchnu rukou, jako bych házel nějaký těžký předmět a silným hlasem zvolám: „VALLÉ ŠOKU! *Tlaková vlna!*“ |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Poklop neměl šanci ti odolávat ani chvíli a brzy se již válel roztříštěn na kusy o dva metry níže. Zdejší obyvatelé se nejspíše nahoru dostávali podle žebříku, nyní položeného na podlaze. Nicméně to neznamenalo žádný problém pro někoho jako ty, proto jsi i se sekerou seskočil do temného doupěte. Prakticky ihned tě do nosu prudce udeřil zápach tlejícího masa, který ti vyrazil dech. Jeho původcem byla mrtvola velká asi jako menší člověk, výrazné protáhlejší a mohutnější čelisti však poukazovaly na příslušníka jiné rasy, bohužel kvůli stupni rozkladu nebylo možno poznat jaké. Mrtvola na sobě měla šupinovou a vedle její ruky ležela dýka, kterou náhle uchopila! Ano, skutečně tě nešálil zrak, tělo nacházející se jen několik sáhů před tebou se dalo do pohybu, pomalu vstalo a otočilo se čelem k tobě. Až nyní zároveň zaznamenáš v rohu místnosti o rozměrech 5x4 sáhů pohyb-muž kterého jsi předtím viděl venku na tebe upíral zrak a podivně pohyboval rukama, jako kdyby ovládal nějakou loutku na provázku. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Tvůj bratranec sebou prudce trhl a pohlédl na tebe, v očích se mu zjevil náznak podezření. „Jak dlouho jsi vzhůru?“ zeptal se a tys pochopila, že je vyděšený. Očividně nebyl moc rád, že jsi se dověděla o jeho nočním hostovi a ať to byl kdokoliv, rozhodně to nevěstilo nic dobrého. |
| |
| soukromá zpráva od Morgrim Tordukr pro Seskočil jsem dolů a hned potom, co jsem dostal zásah smradem, jsem lehce zavrávoral a chytil se za nos. "Vy hoši byste si tu měli trochu vyvětrat. Taky bych doporučil změnu stravy, protože jestli to, co tu smrdí, jsou vaše větry, tak něco určitě není v pořádku." Pronesu nahlas trochu přes krk a zněl jsem lehce jako kačer, protože jsem si stále držel nos. Potom, co jsem viděl zvedat se tělo, které se už zvednout nemělo, upustil jsem nos a raději jsem se soustředil na svou sekeru. Tahle dýka by mi neměla nijak vážně ublížit, přesto, v takovýhle podmínkách bych mohl lehce dostat infekci. Není radno si takovou potvoru pouštět moc k tělu. Mrtvole jsou vidět i zuby, respektive žluté zbytky zubů. "Fuj chlape, od tebe bych pusu nechtěl." Pousměji se a rozběhnu se na toho plesnivého nepřítele a v plné rychlosti ramenem do něj vrazím. Pokud se mi podaří jej povalit na zem, seknu mu sekerou do lebky plnou silou. Teď je potřeba se podívat pod plášť tomu zakuklenci. |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro "Jonasi, kdo to byl?" zopakuji svou otázku, naléhavěji a podezřívavěji. On neodpověděl na mou, já na tu jeho taktéž neodpovím. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Nubarg malinko sklonil hlavu, aby lépe doplňovala jeho pozvednutá obočí. Výraz v jeho tváři byl jasný: Děláš si ze mě prdel? „Ještě si o tom promluvíme během hostiny,“ odpověděl odměřeně, načež se na patě otočil a vyšel ze stanu. Hostina se konala později toho dne, téměř při západu slunce. Orkové poskládali většinu dřevěných desek a podobných věcí k sobě, takže vzniklo několik velkých stolů u kterých se usadil celý tábor. Ty jsi byl (jaké překvapení) usazen vedle Nubarga, poblíž místa, kde seděl velenáčelník. Napravo od tebe byl usazen neznámý ork s velmi vypracovanou horní polovinou těla, dokonce i na orka. Během krátkého představení ses dověděl, že dotyčný se jmenuje Sköll a v orkské radě (ať už to bylo cokoliv) měl zastoupení vůdce řemeslníků. Dle tónu jakým to říkal a podle chování ostatních jsi usoudil, že to bude nejspíše vážená osoba. Velenáčelníkovo zahájení hostiny bylo rychlé a přesně vystihovalo orkskou náturu: „No... Tak asi můžeme začít. A jestli mi někdo šlohne tu kýtu co je poblíž Gradushe, zlomím mu nos.“ Konečně jste se dostali k tomu, na co jsi bezpochyby čekal celý den-možnosti se pořádně nadlábnout. Primitivní stoly se vysloveně prohýbaly pod tíhou všelijakých druhů masa na různé způsoby, občas doplněné o trochu kalbaru-sucharům podobného jídla, sloužícího jako příloha a vyráběného z divoce žijících plodin. Nikde žádná zelenina či ovoce, neboť jak ses později dověděl, orkové tímto druhem potravy opovrhují. Samozřejmě by to nešlo bez alkoholického nápoje, kterému orkové říkali arariki. Způsob přípravy ti zůstal utajen, stejně jako tajemství, jak jí mohou orkové pít v tak ohromném množství. Už při prvním pokusu jsi měl pocit, že ti hrdlo vzplane. Nicméně po pár dalších doušcích sis začal zvykat a dostal i docela dobrou náladu. Zábava se postupně začala rozjíždět a slunce již téměř bylo ukryto za obzorem, když velenáčelník náhle poručil, aby všichni ztichli. Poté pokynul někomu mimo tvé zorné pole, načež si mohutně přihnul. Ozval se zvuk odsouvané stoličky, když jeden z orků vstal. Velký obvaz na noze ti připomene, kdo to vlastně je. Poznáš v něm totiž orka, který bojoval se skuruty před tebou. Beze slova k tobě zamířil, držíce v rukou krabici z tmavého dřeva. „Garakale,“ oslovil tě hlasitě, „v bitvě jsi mi ukázal, že když jsem tě nazval Morrou, dopustil jsem se hrubé chyby. Když ses postaral o ty skuruty, zachránil jsi mi život. Právě proto se nyní stává tvým vlastnictvím. Navíc jsem se doslechl, že jsi během bitvy přišel o své zbraně, proto jsem se rozhodl, že ti přenechám zbraně svého mrtvého bratra.“ Nebyl sis moc jistý, o čem to ten ork žvaní, jedno však bylo jisté-ta krabice byla darem pro tebe, obsahující prý nějaké zbraně. Opatrně jsi ji otevřel a z úst ti unikl výdech překvapení. Pečlivě zabaleny se v krabici nacházely dohromady tři zbraně. Nazelenalý nádech čepelí prozrazoval, že nejsou z oceli ani železa. První byl meč, o něco delší než tvůj předchozí, nicméně překvapeně si uvědomíš, že mnohem ostřejší. Ať už byl z čehokoliv, byl neobyčejně ostrý. Při jízdě s velenáčelníkem jsi viděl jeho sekeru, byla ze stejného materiálu-tohle očividně nebyl jen nějaký nožík za pár šupů. Druhou zbraní byla jednoruční sekera, už od pohledu byla zbraní na zabíjení, nikoliv na okrasu. Bylo jisté, že každá její část mohla být použita k zabití nepřítele. Stejně na tom byla i dýka s lehce zahnutou čepelí, která se nacházela mezi oběma zbraněmi. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro „Aby jsi mě vystřídala na hlídce,“ odpověděl ti Reód nabručeně, „už jsem si pomalu ani nemyslel, že je možné tě vzbudit. Spala jsi jako zabitá.“ Tímto pro něj však nejspíše celá záležitost skončila, ukázal ti úhel jaký má měsíc urazit než vzbudíš Jodara a poté se beze slova odebral ke spánku. Ty jsi tak alespoň získala čas na přemýšlení, který jsi tak potřebovala. Myšlenky ti létají hlavou a hlídka ubíhá poměrně rychle. Už jsi téměř v její polovině, když náhle cosi upoutá tvůj zrak. Bleskový pohyb za jedním z kmenů, téměř jako by se za ním někdo schovával. Nebo něco, poopravíš se, když uslyšíš dech neznámého tvora, doplněný o drobné zaškrábání na kůru stromu. Že by dotyčná věc lezla do koruny? |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro „Prosím račte vstoupit pane a dámo,“ řekl uhlazeně sluha, načež před vámi otevřel do komnat jednoho z dračích pohlavárů, Mikhassela Dy-Ralna. Byl to muž, jehož věk se pohyboval někde mezi třicátým a čtyřicátým rokem, průměrné postavy a bledého obličeje orámovaného černými dozadu sčesanými vlasy. To, co na něm však upoutalo tvou pozornost byly oči, chladné, jako by z nich nadobro vymizel všechen cit. Bylo všeobecně známo, že tento popis na správce bojů proti rebeliím seděl výborně. Spolu s lidským mutantem, který se představil jako Viktorie, jste byli posláni za tímto mužem, aby vás seznámil s prvním úkolem. To, co se děje s trpaslíkem který prý změnou prošel jako první nebylo známo, ale vy jste se ani moc nestarali. Tohle byla chvíle, kdy se mělo rozhodnout zda budete shledáni schopnými, nebo jen nepotřebným odpadem. „Dovolil jsem si Vás vyžádat, neboť řeším jistou delikátní záležitost,“ promluvil Mikhassel mrazivě. Proti tvé vůli ti naskočila husí kůže, ten chlap byl vážně nepříjemný. „Doneslo se mi, že někdo v okolí Narakibského průlivu potají vyrábí zbraně pro povstalce. Potřebuji, aby jste tam vyrazili, od námořníků převážejících z Narakibu na pevninu zjistili podrobnosti a postarali se o to, aby ta výroba skončila.“ Tak a bylo to tady, váš první úkol byl právě zadán. Drobně jste se uklonili a poté vyšli z vily poblíž velkého jezera, zabírajícího celou jednu čtvrtinu hranic Dol Mahakamu. „Potřebovala bych si ještě něco zařídit, mohl bys na mě počkat v poledne před jižní branou z města?“ zeptala se Viktorie. Kdo ví co měla v plánu, že na to potřebovala zhruba čtyři hodiny. |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Možná. Je to ale hlavně tím, jak se ke mně zachovala. Přemýšlím nad tím, co jsem viděla jako drak. Na jednu stranu to bylo hrozné. Jsou to bestie. Na druhou stranu přemýšlejí a jsou silní, takže stejně jako my lovíme jeleny, oni loví lidi. Proč mě tohle Rudého konstatování nechává chladnou? Jsem taky člověk. Asi. Trochu... Přinejmenším jsem před pár týdny byla. Obyčejná holka, co udělala chybu. Ilú. Ilú. Kronikář říkal něco o tom, že slova mají moc. Nepředpokládám, že by to něco udělalo, ale stejně to zkusím teprve až budu sama. Z nějakého důvodu jsem ráda, že člověk z vidiny, co tohle říkal, je mrtvý. Bylo hrozné, když to na mě použil. A to moje spojení s Rudým... Jsem zrzka. Je to jen náhoda? Nebo je to můj příbuzný? Proč by se ale pářil s člověkem, když jimi tolik pohrdá? Otce jsem neměla, zapadalo by to do sebe. To je fakt na hlavu. Můj otec drakem... To kdybych někomu řekla, pukne smíchy. Anebo mě zabije. Z myšlenek mě vytrhne pohyb. Ihned sáhnu po zbrani a druhou rukou zatřesu s kočičákem. Jsem ráda, že mám budit kdyžtak zrovna jeho a ne někoho jiného. Je mi z celé skupiny nejsympatičtější. A nejmíň lidský. To mi kdovíproč vyhovuje. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Bylo to již několik dní co jsi přišel sem na univerzitu a konec semestru se již blížil. Gurk trávil čím dál více času v dílně, stejně jako většina ostatních gnómů. Na jeho půlce místnosti se začínalo rýsovat podivné žlutě zbarvené dělo, o které se staral vždy když měl volno. Stejně tak Ziggs a tajemná gnómka většinou zůstávali ve svých pokojích a pracovali. Taeddyn ti při jednom z obědů vysvětlil, že na závěr každého semestru musí studenti vypracovat jeden nový přístroj. Ty jsi přes den většinou měl volno, výuka ti měla začít až po konci semestru a tak jsi měl spoustu času, který jsi většinou trávil v dílně kde jsi uklízel. Tamní šéf, nerudný chlapík s rusými vlasy, ti občas nechal něco málo součástek které mu už k ničemu nebyly, takže sis je mohl přidat ke svým stávajícím. Přesto však týden rychle uběhl a brzy byl semestr ukončen. Gurk byl po celé škole oslavován jako génius, neboť vymyslel obranné dělo, za jehož plány okamžitě dostal od univerzity finanční odměnu. Ta ihned nechala několik děl vyrobit a prodat, aby strážily nebezpečnější části chodeb před skřety. Samozřejmě na tom jaksepatří vydělala. Co ale bylo důležitější, po pár dnech které měli studenti volné nastával nový semestr, jehož už ses měl účastnit i ty. Konečně byl ten památný den tady, spolu s Taeddynem a asi padesátkou nových studentů různých oborů jste se sešli pečlivě oblečeni do školních uniforem, aby jste byli oficiálně přivítáni. Ředitel měl několik povzbuzujících slov, načež si vás jednotliví profesoři rozebrali. Ty ses i se skupinkou dalších třinácti lidí odebral do učebny V-1, malé místnůstky s několika dřevěnými stoly a lavicemi. Za katedru se posadila stará a tíhou let už i lehce shrbená gnómka. „Přeji dobré ráno,“ pozdravila s drobnou úklonou hlavy, „jsem profesorka Fuxová a budu Vaší hlavní učitelkou po dobu tohoto semestru. Doufám, že to pro obě strany bude příjemné. Nyní bych prosila, aby se mi každý jednotlivec představil, takže si budu moci udělat představu o tom s kým mám tu čest.“ Všichni tví noví spolužáci se postupně představovali, nicméně jména sis přestal stíhat pamatovat. Když padlo jméno Vorraen, všichni se na Taeddyna s úctou podívali. Nakonec se však dostane řada až k tobě. |
| |
 | soukromá zpráva od Ethrrian Lamolrion pro Lehce přikývnu a podívám se na Viktorii. Lehce naznačím rukou ať jde první. Poté ji následuji. V místnosti nebylo nic co bych nečekal. Prohlídl jsem si ji a ve chvíli, kdy mé oči stanuli na Mikhasselovi, lehce jsem se uklonil. Tak to vyklop! Jako by tato chvíle měla trvat celou věčnost. Ve skutečnosti nikdo nepromluvil jen chvíli. Zareagoval jsem zvýšený tlukot srdce. Sakra uklidni se! Jsi tu protože jsi makal- teď to vydrž. Místo toho aby šel rovnou k věci, Mikhassel začal tím, že něco řeší. Po té co promluvil proběhl mi mráz po zádech. Co to do prdele je?! Musí být nesmírně mocný! Jsou to pouze slova. Hlas mě nemůže ohrozit. Pořádně se zhluboka nadechnu a vzpamatuji se. Konečně. Mikhassel se pustí do našeho úkolu. Hned jak se dozvím, že jde o úkol musím se pousmát. To je vše? Podivím se, jakmile Mikhassel domluví. Nikdy jsem se s rebelama nesetkal, ale nemyslím si, že to bude problém. Dostanou pořádně na prdel! Copak se nedokáží přizpůsobit? Bohové jsou mrtví a ti kdo to nechápou nemají co dělat mezi živými! "Jako by to bylo vyřešené." Odpovím a lehce se ukloním. Otočím se na patě a zamířím ven. Je to tady. Užívám si každé chvíle, jako bych byl najednou něco víc. Léta těžké dřiny se vyplatili. Když vyjdeme konečně ven oznámí mi Viktorie, že si potřebuje ještě něco zařídit. Cože? V mé hlavě, jako bych vytřeštil oči, ale fyzicky mé překvapení nedávám znát. Co je kurva zač?! Je tak blbá, že neví o co tady jde, nebo tak chytrá a něco na mě hraje? Nenechám si tuhle šanci posrat. "Jasně, za čtyři hodiny." Odpovím slušně, ale jsem celý udiven. Potřebuje se rozloučit? Měl bych si krýt záda, ale taky se potřebuji stavit ve vile. Nasrat! Stihnu to. Pokud je to rebelka nemůžu ji věřit. A pokud ne, musím vědět, kdo to je, pokud jí někdy svěřím krytí mých zad. Přemluvím sám sebe a zamířím k vile. Hned jak dojdu k prvnímu obydlí zastavím a otočím se. Nevěř nikomu. Draci si nevybírají náhodně. Sleduji okolí a snažím se rozpoznat zda nejsem sledován. Pak se rychle a hlavně nenápadně vydám sledovat Viktorii. Po chvilce se opět zastavím a věnuji chvilku pohlídáním si, aby mě nikdo nesledoval. Zjistím co je zač a ještě se stihnu vrátit do vily. Hlavně to teď nezkazit! |
| |
| soukromá zpráva od Swen Norrad pro ,,Ta jeho kebule to asi nepochopí..." povzdechni si, když vidím ten jeho zelený výraz. Jeho odpověď mi byla jasná, už na hony nebo takto se to nějak říká. ,,Chytré! Víš, že se vožeru a na vše ti kývnu!" prohodím jeho směrem. Byl už na odchodu, ale snad moje hulákání slyšel. Zbytek dne se poflakuji a čekám na tu hostinu. Tu si nesmím nechat jako správný seveřan ujít a navíc! Nikdo víc podobný nám seveřanům tu není. ,,Možná ještě trpajzlíci, ale ty s tou svou hlínou ... raději nemluvit." proletí mi hlavou myšlenka. Nakonec pokukuji po těch horách masa, jak něco skládají a k mému údivu z toho vznikne velký stůl kam se vejde celý tábor. Rození šikulové... Můj flek se nacházel vedle pana mraka - NaBarga. Jaké to překvapení! Velmi nepříjemný mi však byl ten "pravý" ork. Vedle něj jsem vypadal jako bábovka! Sušinka! Já! Tohle je tady konec a navíc jsou dobrou minutu hledal něco, čím bych ho mohl "vypustit"... Poté mi bylo řečeno, že onen ork se jmenuje Skoll - jako skol ho! Nebo něco na ten způsob. Raději ho nechám být, toho bych nechtěl naštvat - huba by totiž měla letecký den až do mé domoviny. ,,Což o to, ale kdo by se tam hnal?!" usměji se. Zahájení bylo podle mého gusta! Žádné kecy okolo a hurá do jídla! Byla to docela dřina, tady se bojuje i o jídlo a když jsem konečně vyfoukl tu kýtu jednomu orkovi, tak na mě hodil šeredný pohled a já mu věnoval s "podpisem" ten svůj. Hold život není peříčko, když je člověk válečník. Ovšem hlavní hřeb večera bylo úplně něco jiného! Arariki! Takto se ten sajrajt jmenoval a že to byl přímo Pan Sajrajt! Při prvním doušku mi málem chytlo hrdlo a protáhlo mě to až k zadku! Vůbec nechápu ty velké huby! Buď to do nich lejou od mala nebo na to mají nějaký jiný fígl. Nicméně po čase jsem si na to začal zvykat a přišla i dobrá nálada. Těsně předtím než jsem vyskočil na ten "stůl" a začal zpívat nás všechny zastavil náčelník Velká huba. Najednou a zničeho nic se přede mnou objevil ork a jen díky tomu kusu látky poznám, že je to ten z bitvy. ,,Taky všichni vypadají stejně!" zakleji pro sebe. Začne mít proslovy o tom a onom, ale já na to jsem moc opilý a v dobrý náladě. Ovšem obsah krabice mě zaujme. Nutno přiznat své zbraně už nemám a chodit po světě beze zbraní, to si rovnou můžu stáhnout kalhoty a jít s holým zadkem. Uvnitř se nacházel meč, o něco větší než můj bývalý, sekyra - takovou podobnou má náčelník a zahnutá dýka. Je to krásná práce a jsem za ty zbraně velmi rád. Škoda jen, že nenašli můj starý meč. Postavím se a do jedné ruky vezmu meč, do druhé sekyru. ,,Tohle nemuselo být! Potěšení je na mé straně! Už dlouho jsem nepotkal válečníky, kteří by se mi skoro vyrovnali! Takže díky za vše! Whoua! ..." křiknu na celé kolo a zvednu zbraně nad sebe a užívám si tento moment! |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Jasně jsi ucítil, že se ti v dlani začíná shromažďovat síla. Chvíli jsi ji nechal akumulovat, načež jsi povolil. Větrný vír, který vyrazil do korun stromů za sebou zanechal zřetelnou stopu v podobě zlámaných větví. „Inu, to nebylo špatné,“ řekla s úsměvem Allysia. Tak jsi tehdy provedl své první kouzlo. O rok později, polovina srpna, pozdě v noci Zvuk cvrčků v okolí byl jedinou věcí narušující noční klid. Potichu jsi seděl pohodlně opřený o kmen stromu nedaleko ohniště. Tví druhové poklidně oddechovali a ty sis povzdechl, byl to již rok a tys nebyl o nic blíže ke zničení draků. Spolu se skupinkou jste putovali po Edorianu, převážně Lidské vrchovině a občas jste se zatoulali i dále na západ, většinou když se proslýchalo že v oblasti se nachází drak. Allysia mezitím pokračovala ve výuce, vstup do sfér, jak se rituál pro získání magenergie nazýval, sis osvojil poměrně brzy. Stačilo si jen připomenout ten samý pocit, který jsi měl po vypití tekutiny. Pochopil jsi základy větrného aspektu, stejně jako se naučil pár nových kouzel. Co však bylo hlavní, zjistil jsi, že studium magie není otázka pár týdnů či měsíců. Zvládnutí kouzel ti začalo zabírat kvůli zvyšující se složitosti příliš velké množství času. Jinak to však nešlo. Léto se sešlo s podzimem a podzim se zimou. Ta byla vskutku krutá, jídla bylo stejně málo jako tělesného tepla. Artimenner dostal v té době zápal plic, díky elfce se mu však podařilo se vzpamatovat. I když jen o vlásek. Všichni jste proto byli rádi když přišlo jaro. Život pokračoval dál. Dnešek nebyl ničím významný, stejně jako jindy jsi i dnes držel hlídku. Měsíční kotouč jasně osvětloval oblohu, přesto jste však udržovali malý ohýnek dodávající teplo. Byl jsi už zhruba v polovině hlídky, když něco znenadání upoutalo tvůj zrak. Před tebou se tiše vznášela bílá klisna s křídly. Tak nějak jsi věděl, že se jmenuje Pegas. Pomalu se otočila a odplula vzduchem na hranici světla vrhaného ohněm. Poté se k tobě otočila a upřela na tebe svůj pohled s jasným sdělením: Jestli jdeš tak pohni kostrou. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Mrtvola ihned po tvém výkroku napřáhla dýku před sebe s úmyslem nechat tě se na ni nabodnout. Pro tvůj štít to však nebyla žádná překážka a čepel po něm neškodně sjela. Síla nárazu vás oba dostala na zem, než však stačila mrtvola zareagovat, sekera se jí zasekla do hlavy. Naneštěstí to nevedlo k žádnému užitku, i s rozpůlenou lebkou se tělo dál pohybovalo, snažíce si udělat prostor pro bodnutí dýkou. Když ucítíš tupý náraz do jednoho z žeber, uvědomíš si, že se jí to povedlo. Tvé pevné brnění však zbraň zadrželo dříve, než stihla napáchat nějaké škody. Nyní se mrtvola snaží vymanit ruku zpod tvého těla, aby mohla zaútočit na tvou hlavu. Jasně cítíš její hnilobný zápach, způsobující, že jsi lehce omámen. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Na cestě k Narakibskému průlivu Znaveně jsi kráčela noční krajinou, doprovázena třemi osobami. První před vámi zlehka skákal korunami stromů muž jménem Vincent. Trochu matně si vzpomínáš, že byl u vašeho útěku od elfů. Ten člověk, který tehdy odstranil dva strážce, snažící se Vám zastoupit cestu. Za tebou kráčel svalnatý muž s vlasy bílými jako sníh, výraznou jizvou a očima šelmy. Jeho jméno bylo Geralt. Posledním členem malé skupinky byl sám Jonas, mající poslední dobou neustále oči podlité krví. Od doby té události měl několik záchvatů, zpravidla o půlnoci, kdy se nekontrolovatelně měnil do vlkodlačí podoby. Tehdy jej oba bratři (tedy alespoň o sobě tvrdili, že jimi jsou ačkoliv vzhled tomu nijak nenapovídal) nestvůru znehybnili, zatímco tebe nechávali, ať k němu tiše promlouváš. Většinou po pár desítkách minut opět nabýval lidské podoby.
Jonas ve vlkodlačí podobě Postupně se čas snižoval z desítek minut na pouhé chvilky, až začal Jonas bránit přeměně sám. Dokonce ji i zvládl vyvolat a zachovat si zdravý rozum. Nebo alespoň to, co z něj zbylo. Od doby, co z něj byl vlkodlak toho totiž tvůj bratranec promluvil jen málo. To břemeno jej zřejmě velice tížilo a moc dobře si pamatoval, jak jsi jej nazvala stvůrou. Když na tebe hleděl tím svým lehce omluvným výrazem, bodlo tě dokonce do srdce i malé ostří lítosti. Ani dnes toho moc nepromluvil, celou noc jste putovali kopci pokrývajícími jihovýchodní část ostrova Narakib. Pokud ses zeptala, bylo ti stručně oznámeno, že míříte k Narakibskému průlivu. To byl průliv právě mezi zmíněným ostrovem a Pevninou, skrze který prý občas několik námořníků za platbu převážejí. Ke svému cíli jste dorazili další den, zhruba okolo půlnoci. „Zda se, že jsme tady první,“ prohlásil tiše Vincent. Před vámi se rýsovala velká vodní plocha sahající až za obzor. Když ses nadechla, ucítila jsi sůl ve vzduchu. „Co bude teď?“ zeptal se tiše Jonas. „Počkáme,“ odpověděl Geralt, „převozníci připlouvají během západu slunce.“ Utábořili jste se. Ty, Jonas a bělovlasý zvěrodlak jste se po krátkém jídle složeném z pečené kýty a trochy vody uložili ke spánku, zatímco upír hlídkoval. Probudila ses pár hodin po úsvitu. Vincent nikde nebyl a zbylí dva společníci pravidelně oddechovali ve spánku. Nyní nastal čas se rozhodnout-pokusit se utéct, nebo pomoci nést Jonasovi břímě jeho lykantropie?
Vincent (vlevo) a Geralt (vpravo) |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro Jednou to možná budu někomu vyprávět. Jak jsem se stala vězněm svého vlastního bratrance. Jak mne vlastní krev vykoupila z rozsudku smrti a sama přitom zatratila svou duši… Ačkoliv Jonas den ode dne zvládal svůj dar (já tomu říkám prokletí) zvládat, přeměny nebyly tak vyčerpávající a bolestivé (nemluvím jen o Jonasovi), já jsme se s tím nedokázala smířit. Na krátkou chvíli ustupoval pocit nenávisti, jen když jsem s ním hovořila. Když jsem Jonasovi tiše šeptala, že vše bude v pořádku, a doufala jsem, že se vymaní z vlivu měsíce. Nestalo se tak. Paní si ho vzala k sobě, přesně jak Geralt říkal. Poslední dny jsme spolu mluvili už opravdu málo. Téměř vůbec. Pozornost jsem zaměřila k sobě a ke svým zraněním, která se hojila. Nijak rychle, ale hojila se. Oproti Jonasovi, který byl již ve skvělé fyzické kondici, já byla ještě lazar. Když jsme zastavili před slanou vodou, byl to po pro mne po dlouhé době okamžik míru a klidu. Kochala jsem se klidnou vodní hladinou a nechala jsem slanou vůni, aby mne štípala do nosu. Přivedlo mne to na jiné myšlenky a já tak mohla s prázdnou hlavou jít spát. Věděla jsem, co musím udělat. Možná proto byla má noc bezesná a často jsem se budila. Ranní paprsky mne zašimraly na tváři a já jsem pomalu otevřela oči. Jonas i Geralt spokojeně oddychovali. Opatrně jsem se posadila, abych snad ani nejmenším zvukem neprobudila ty dva. Je to teď nebo nikdy, Celesto. Při myšlence, že bych měla opustit bratrance, se mi začala třást brada. “Odpusť.“ bezhlesně jsem na rtech artikulovala jediné slovo, které jsem směřovala k Jonasovi. Musela jsem utéct. Nedokážu se na něj dívat další noc, jak se bude měnit. Už ne. Zvedla jsem se a utekla jsem zpátky k lesu, odkud jsme vyšli. Nejprve jsem našlapovala pomalu a zlehka, ale když jsem usoudila, že jsem dost daleko na to, abych se mohla rozeběhnout, udělala jsem to. Zbaběle jsem svého bratrance opustila. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Ve chvíli, kdy jsi kočičákem zatřásla byl okamžitě vzhůru a na nohách, držíce v ruce dýku připravenou k obraně. Když jsi mu tiše vysvětlila co se děje, zlehka kývl a pokynul, abys zůstala kde jsi. Poté se vskutku tiše jako kočka (z nějakého důvodu ti to přirovnání přišlo vtipné, přisoudila jsi to unavené mysli) začal plížit k místu asi deset metrů od stromu se záhadným tvorem, jehož dýchání nyní nebylo slyšet. Na chvíli ses nad tím pozastavila, pak ti to došlo-to jsi slyšela oddechovat právě Jodara ve spánku, jen zapracovaly tvé unavené nervy. „Našel jsem tu tvou příšeru,“ prohlásil khajiit, načež bleskurychle skočil po stromě. Ozvalo se vyděšené vypísknutí, načež jsi v jeho ruce spatřila malou černou veverku-zdroj drápání o kůru. Jodarův pohled vyjadřoval buď lehký soucit, nebo pobavení. Kdo ví, možná oboje zároveň. „Vypadáš docela utrápeně, děje se něco?“ |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Jsem na začátku a už blbnu. Povzdechnu si, ruce pořád zabořené do vlasů, podpírám si skráně. "Něco jo. Ale nevím co. Všechno jde do kytek a děsí mě veverky. Je to zlý..." zamumlám. "Taky si myslíš, že jsem byla jenom příživník?" Zamračeně se podívám na spící postavy. Namíchlo mě to. A jak! Jodar je jediný, s kým mám aspoň vůli se o tom bavit. Ale když mu to bude připadat otravné, prostě zmlknu. Některé věci neřeknu nikomu, ani jemu proto, že je nejmíň podobný člověku. Viděla jsem, jak na "nelidi" reagovali. A přitom to nebylo myšleno zle. A přece se chovají víc jako lidi. Svině. |
| |
| soukromá zpráva od Nardan pro Zdá se to být hrozně dávno. Zdá se, jako by to snad zažil někdo jiný, jako by to ani nebyla součást mého životního příběhu. Vzpomínky na bývalou rodinu se dokáží rozplynout jako voda a nakonec zbude jen to podstatné. Už si nedokážu pořádně vybavit obličej bývalé učitelky Jo, nedokážu si vzpomenout na to, jak přesně vypadal náš stan, či můj kůň. Přesně ale vím, jak zněl hlas mé mladší sestry i matky a před očima mám siluetu draka proti měsíci v úplňku. Ten obraz mi pomáhal přežít tvrdou zkoušku v mrazivých dnech kruté zimy, hnal mě vpřed ve chvílích, kdy mé tělo chtělo odpočívat, a nedovolil mi usnout v osamělých hodinách na hlídce. Ne jinak je tomu i tuto noc. Klacíkem prohrabuji uhlíky v ohni a zírám do plaménků, které tančí po napůl zuhelnatělém dřevě. Duchem jsem daleko odtud. Nevím, zda je to pouze má představivost, či střípek nějaké mlhavé budoucnosti, ale stojím uprostřed zelené pláně na nevysokém skalisku. Vítr ohýbá lány trávy a žene po nich vlny, jako by to byl opravdový oceán. Sluneční kotouč stojí v nadhlavníku a jeho paprsky se prodírají skrz potrhané mraky odcházející bouře. Země se pomalu svažuje do údolí, kde vládne tma a plamen. Mezi ohni se pohybují obrovské stíny a mocné údery jejich křídel víří dým. Jsou tam všichni a já cítím jejich nezměrnou moc. Cítím ale také, jak mi celým tělem proudí nezměrná síla magie. Cítím, že nestojím sám, že po obou stranách stojí další, mě podobní a naše síla stojí proti dračímu žáru jako hradba. Vím, že kdybych se otočil, vidění zmizí. Nezbývá mi, než věřit pocitu, že za námi se leskne moře oceli, že se tam ježí les kovových hrotů kopí a myriády tětiv je připraveno vyslat oblaka šípů, které zastíní slunce. Obraz se náhle vytratí. Pocit, že tu nejsem jediný, kdo bdí, mě rychle přivede zpět do temného lesa. Chladná ruka strachu mi na okamžik sevře srdce, když zvednu oči od plamenů. Zjevení, které uvidím na okraji záře plamenů, nepůsobí děsivě. Nevěřícně zírám na bílou klisnu a chvíli mám pocit, že je to jen sen. Odložím klacek a postavím se. Klisna se vznáší ve vzduchu a jako by mě volala, abych jí následoval. Co to má znamenat? Je to snad posel bohů? Nebo je to nějaká čertovina? Né, bude to posel. Jinak bych nebyl tak klidný. Podívám se ke stromu, pod kterým spí Allysia. Neměl bych jí vzbudit? Tohle bude něco, s čím by mi mohla poradit. Uvědomím si zvláštní pocit, že by mi tato příležitost jistě unikla mezi prsty, pokud bych se zdržoval s buzením své učitelky. Vyrazím tedy rovnou do tmy lesa za zjevením. Po cestě ale kopnu do Nizára, který leží kousek od ohně. Ozve se nesouhlasné mručení, ale to jsem už mezi stromy a spěchám pryč… |
| |
| soukromá zpráva od Horsh Halchas pro Není třeba říkat, že podivné žluté dělo, které se objevilo u Gurka lákalo mou zvědavost a že jsem často nezašel do dílny. Mlčenlivost svého kolegy a spolubydlícího se však spíše zvětšila a já se po několika pokusech přestal ptát. Asi to bude nějaký projekt a on se bojí, že bych mu ho mohl obšlehnout. Sakra rád bych věděl, co to dělá. Informace, které mi podal mladý aristokrat mi to vše vysvětlily. Ještě jednou jsem se pokusil prolomit ledy. Když se dva dny nehnul z dílny a z pokoje, přinesl jsem mu z jídelny oběd. Ani nevím, zda to snědl, nebo zda to někam vyhodil. Třeba si myslel, že ho chci otrávit. Když pak všichni oslavují génia z vedlejšího pokoje, mám takový hřejivý pocit, jako bych snad za tento úspěch mohl trochu i já. Nepatřím ale mezi ty, kdo nechají pocity vládnout jejich myslím. Vím, že je to hloupost a tak Gurkovi také pogratuluji k úspěchu. Vida, že i student může vymyslet něco, co všem vyrazí dech. Škoda, že se jedná o obranné dělo. Vždyť by nemohlo být příliš těžké udělat i útočné dělo. Mohli bychom pak boje přesunout na skřetí území a nemuseli pořád něco opravovat. Jednou bychom pak dokonce mohli z oblohy sestřelit draky a obnovit obchod s vysokými rasami, žijícími pod oblohou. Ani jsem nečekal, že mi práce uklízeče přinese více, než trochu peněz a mizivou naději na to, že se něčemu přiučím. Jsem tedy nad míru spokojen, když se dostanu k nějakému tomu tovaru, který byl vyřazen a přitom je stále ještě funkční. Jeden večer, když jsem měl dostatek času jsem si řádně prohlédl několik robotů a jiných strojů, které ležely rozebrané na stolech opravářů. Vzal jsem si pergameny a některá konstrukční řešení si obkreslil, abych měl podklady pro přemýšlení nad zlepšeními. Když konečně nadejde kýžený den, kdy začne mé studium, jsem nervózní jako kdybych byl malý gnómík. Pak přijde profesorka, představí se a začnou se představovat i ostatní. Co řeknu? Co mám říct? Mám se představit jménem, nebo říct ještě něco víc? Tlak v hlavě roste a když na mě přijde řada, srdce mi buší jako o závod. Vstanu a nevím, co bych mohl říci. “Já jsem Halchas, Horsh Halchas,“ vysypu ze sebe a rychle si sednu. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Vyděšeně se probudíš, pociťujíc kapičky potu stékající ti po celém těle. Nepravidelný dech i zrychlený tep jsou dalšími příznaky tvého náhlého probuzení z velice podivného snu. Vznášela ses v namodralé záři obklopující tě ze všech stran. Připadala sis spokojeně, jako kdyby ses po dlouhé době vrátila domů, na místo, které jsi nikdy fyzicky nepoznala. Po dlouhé době, ne-li poprvé od svého narození, ses uvolnila. Cítila jsi, že tady ti žádné nebezpečí od draků či jiných tvorů nehrozí. „Zdravím Saloter,“ ozval se zpoza tebe hlas. Když se otočíš, spatříš bytost podobající se vodnímu hadovi, splývajícímu s pozadím. „Mé jméno je Dolaphina a jsem poslem bohyně Mermaid. Má paní se rozhodla nad tebe vztáhnout ochrannou ruku, proto ti nyní předávám její požehnání.“ Ústa ti začala plnit neznámá kapalina, kterou jsi bez rozmýšlení polkla. Cítilas, jak se ti rozlévá po celém těle, přičemž jej uvoňuje. „V tomto světě však nic není zadarmo. Byl pro tebe vyvolen úkol, kvůli jehož splnění se dostavíš k Narakibskému průlivu,“ oznámil ti podivný tvor, načež se celý sen začal zvolna rozplývat. Tak a bylo to tady, první setkání s nadpřirozenými silami, u kterých sis až do této chvíle nebyla jistá, zda existují. Rozhodně by mohly být sdílnější, avšak když je někdo bohyní, nejspíše si podobné manýry může dovolit. |
| |
| soukromá zpráva od Saloter pro Byla jsem naprosto uvolněná... Nic mi nevadilo... Vznášela jsem se v namodralé záři a svět jakoby byl daleko, daleko ode mě. Pak se přede mnou objevil duch s prazvláštním vzkazem. V puse se mi začla vytvářet jakási voda, která zvláštně chutnala. Polkla jsem. Pak dořekl posledních pár měkkých slov a rozplynul se. Náhle jsem se probudila. S výkřikem, který vyplašil sovu opodál. Měla jsem vyvalené oči a vyděšená ještě více. Kam se jen poděl ten příjemný, neznámý pocit? Najednou mi v hlavě začala vířit spousta myšlenek. Proč se Mermaid rozhodla ochraňovat zrovna mne? Vždyť jsem naprosto nečisté, ani vznešené krve! Anebo se nudila, a já jsem její hokus pokus? Co budu dělat u Narakibského průlivu? Je to celé vlasně pravda??? Začínám mít pocit, že jsem se zbláznila. Srdce mi ale říká, abych co nejrychleji zjistila, kde je ten Narakibský průliv, a abych se tam ihned vydala. Proto jsem popadla harfu, a utíkala jsem ke stážní věži dolu Mahakamu. (Pokud to šlo) Postavila jsem se pod strážní věž a začala jsem vybrnkávat jednoduchou melodii, abych upoutala pozornost. Když na mne zezhora strážný koukne, ani nepozdravím, a hned se ho zeptám Kde je Narakibský průliv? Prosím, honem, spěchám. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Viktorie kráčela uličkami města směrem k velké hoře zabírající celou jednu stranu města. V ní měli svá sídla nejvýznamnější trpaslíci a jiní dračí pohlavárové, kteří preferovali bydlení dál od slunečního svitu. Když prošla kolem trpasličí hlídky, pokračovala klidně dál, směrem do nižších částí podzemního komplexu. Ty jsi zde byl jen jednou, když jsi spolu s otcem šel vyřídit nějaké drobnosti ohledně svého tréninku, proto jsi po chvíli sledování neměl tušení, kde to vlastně jsi. Viktorie zatím zacházela dál a dál do temných uliček města. Jednou zahnula doprava a ty jsi spěchal za ní, aby se ti neztratila z dohledu. Jaké překvapení když tě za rohem očekával hrot dýky přiložený ke krku. „Proč mě sleduješ?“ zeptala se tiše dívka. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Ticho, které tvé prohlášení následovalo bylo téměř hmatatelné. Sköll se pomalu začal zvedat, zastavila jej však Nubargova ruka. „Nech to být, nezná naše mravy. Konec konců je to Garakal,“ řekl mu tiše. V očích obrovského orka se jasně zračilo přání ti rozmáznout kebuli o stůl, po dalším zatahání za paži se však rozhodl usednout. Pozvednuté obočí tvého dárce zase spolu s poškrábáním na zátylku naznačilo, že je lehce rozpačitý. Aby byl někdo takto obdarován a poté urazil svého dárce prohlášením že se jeho bojové dovednosti skoro vyrovnají člověku... Inu řekněme, že kdyby ti dotyčný nevděčil za svůj život a necítil z tvého dechu jasný pach pálenky, asi by se rozhodl tě nechat vše potvrdit. „Projdeme se, ano?“ řekl ti tiše Nubarg, načež tě uchopil za paži a táhl za sebou. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Prchala jsi už několik hodin a tvé tělo začínalo být unavené, popáleniny sice byly už na většině míst zahojené, ale i přesto ti nějakou dobu trvalo, než ses mohla vrátit do své původní fyzické kondice. A do toho se přidala žízeň. Od chvíle kdy jste šli spát jsi prakticky nic nepila, teď bylo poledne, ty jsi zpocená klopýtala někam na sever, hlavně daleko pryč od svého bratrance. V tuto chvíli ses prodírala hustým lesem a došla k závěru, že dál už vážně nedoběhneš. Znaveně ses rukou opřela o strom a vydýchávala. Když jsi pak zvedla hlavu, spatřila jsi dívku v tyrkysových šatech, jak na tebe zmateně hledí. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Nebylo třeba se ptát, naprosto přesně jsi věděla, že Narakibský průliv je směrem na jih. Byl to průliv mezi ostrovem Narakib a Pevninou, přes který občas za nějakou tu platbu převáželi námořníci. Jelikož do města ses nemohla dostat a bylo docela jedno kam jinam se vydáš, rozhodla ses vyrazit tím směrem. Cestovala jsi asi dva týdny, většinou se živila lesními plody které zdejší krajina poskytovala, nebo jsi sáhla do zásob které jsi tahala s sebou. A čím více ses blížila, tím více v tobě rostlo napětí. Dnes jsi strávila celé ráno v hustém lese, bylo těžké se jím prodrat, ale vědělas, že jak se z něj dostaneš bude to k průlivu už jen kousek. Do svých představ co tě tam čeká jsi byla tak zabraná, že sis neznámé postavy všimla až když byla těsně před tebou. Byla to žena, určitě přes dvacet let, mající rusé vlasy splývající přes ramena. Oblečena byla do kožené zbroje a vlněného pláště, jehož okraje se zvedaly při každém nepravidelném nádechu, který neznámá učinila. Evidentně byla vyčerpaná. |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro (Saloter) Prodírala jsem se skrze hustý les. Byla jsem tak vyčerpaná, že se mi zdál býti nekonečným. Musela jsem si odpočinout a alespoň na chvíli se zastavit. Opřela jsem se o strom a vydýchávala jsem se. Bolelo mne celé tělo. Na několika místech jsem cítila, jak mne pot pod oblečením pálí. V jednu chvíli se do mne opřel takový ten pocit, když víte, že vás někdo sleduje. Zvedla jsem pomalu hlavu a zadívala jsem se na dívku v tyrkysových šatech. V ten moment mou strhanou a unavenou tváří proběhl záblesk naděje a snad i pocit úlevy. “Ach…“ vydechla jsem únavou a cítila jsem, jak se mi kolena podlamují. “Prosím, pomozte.“ pomalu jsem vykročila k ženě s dlaní nataženou vpřed a s žádostí o pomoc v očích. Jsem o něco vyšší postavy, než je u žen obvyklé, ale ne zase příliš okatě vysoká. Oblečena jsem do plátěných kalhot a kazajky s dlouhým rukávem, plátěné boty. Oblečení kdysi bývalo čisté a barvu mělo světle hnědou s rudým lemováním kolem rukávů a nohavic, ale teď je to zablácené a špinavé od smoly. V dlouhých rudých vlasech mám na několika místech vpletené jehličí, tvář mám zpocenou a ošlehanou, jak jsem se prodírala hustým lesem. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Jodar jen lhostejně pokrčí rameny. „Podle mě ani ne, ostatně díky tobě se alespoň déle prospíme protože máme dalšího člověka na hlídku,“ odpoví se zářivým zázubem, naznačujícím, že to nemyslí nijak zle. Vyděšenou veverku kvičící na všechny strany zase pustil, načež si k tobě přisednul. „Takže? Copak je ten velký problém?“ |
| |
| soukromá zpráva od Efreet Ohňofuk pro Prohlížím si zvědavě město a přemýšlím, kde bych zde našel onoho mnou hledaného alchymistu. Ale to bude muset pockat než projdu skrz putiku, do které mě poslali. "Brý den. Rád bych si pronajmul pokoj pod krbem." prohlásím k hostinskému a rozhlédnu se po zdejším osazenstvu. Hledat případné hrozby se hodí. Jeden pak není až tak překvapen. |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Nemyslím, že bych mu to měla říkat. Zase budu muset vykličkovat jako zajíc. Abych přežila. "To, co se mi stalo. Že jsem musela odejít od své skupiny. Do té vaší jsem nezapadla a navíc mám svoje záležitosti. Jenže ani nevím, kam jdu. Vím to jen tak mlhavě. Všechno se to posralo. Byla jsem moc hloupá a naivní, že jsem pár lidem ze své skupiny věřila, využili toho... a ublížili mi. A pak se divili, že jsem se bránila. To je fuk. Už brzo si půjdu po svých a ona si bude muset najít někoho jiného, na kom si zchladí žáhu," ušklíbnu se. Nikdy bych neřekla, že se za pár dní tak změním. Ale... asi ano. |
| |
| Les Poklusem běžím prosvětleným hustým lesem, cestičkou vyšlapanou zvěří. Tráva a drobné kamínky mě příjemě lechtají co prstů u nohou. Už jsem skoro v cíli, proto se můj tep zrychluje každým krokem. Jsem naprosto napjatá a hladová. Od rána jsem nic nejedla. Začnu se dívat na cestičku, abych si vybírala nejrovnější místa, protože jsem před chvilinkou šlápla na ostrý kámen, proto ještě více pozvolním tempo a ulevím noze. Na vybírání cestičky se zaměřím tak, až si skoro nevšimnu postavy, kolem které právě proběhnu. S úlekem se zastavím o kousek dál. Trhaně se podívám na postavu. Vyvalím oči. Ihned zapomenu na svůj úkol. Co ta tu dělá? V tomhle lese jsem prozatím nikoho nepotkala... To je mi ale náhodička. Po mém krátkém uvažování ke mě osoba promluví. Teprve teď si uvědomím, jak vypadá strhaně. Pomalu se ke mě rozejde. Neváhám a přiskočím k ní se starostlivým výrazem. Ihned ji podepřu, popojdu s ní na trošičku prostornější místo a pomůžu jí se posadit, jestli chce. Pak ihned vytáhnu ze starého a nevzhledného vaku jablko, plný vak na vodu, sušené maso a polovinu chleba. Otevřu vak na vodu a dám dívce napít, jestli chce. Pak utrhnu kousek chlebu, vezmu sušené maso a podám jí to. Nakonec jí ještě nabídnu jablko. Stejné porce si dám také já. Když se o ni starám, začnu s ní mluvit. ,,Na, a pořádně se napij. ... Jestli chceš, tak si po tom chlebu se sušeným masem dej ještě jablko." Pak se jí nesměle zeptám. ,,A jak ty se vlastně jmenuješ? Já jsem Saloter. Potřebuješ ještě něco?" Poslední věta se týkala komfortu. Vzhled: Jsem vysoké postavy s hustými vlasy. Mé oblečení má mořské symboly. Na špičkách dlouhých uší mám kulaté náušnice, drátkem spojených mušliček. Mám jemný výraz ve světle hnědých očích a přirozeně husté řasy. Ve vaku mám sandály, ale já stejně nejraději chodím bosa. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Pegas postupně přidával na rychlosti, takže jsi za ním po chvíli musel běžet. Uháněli jste lesem jako o závod, když jste se náhle zarazili na místě. Doběhli jste na vyvýšeninu, která byla zakončena prudkým spádem směrem dolů. Ani na chvíli jsi nezapochyboval o tom, že kdyby ti tady podklouzla noha, cestu tam dolů bys nepřežil. „Zdravím tě, Vyvolený,“ ozval se náhle hlas, „mé jméno je Křídlo větru, a nesu poselství od vládce větru Aenala. Můj jezdec si tě vyvolil jakožto svého zástupce z řad smrtelníků a má po tebe úkol, jehož splnění pro tebe bezpochyby bude velká čest. To tě čeká na pobřeží Narakibského průlivu. Úloha však bude náročná, proto se Aenal rozhodl, že budeš obdarován,“ klisna náhle zařehtala a vznesla se nad tebe, nečekala však. Pokračovala dále, nabíraje na rychlosti. Po chvíli ti tajemné stvoření zmizelo z očí. Cítíš se jako ve snu a zapochybuješ, zda se ti toto opravdu nezdá. Poté však spatříš malou, bíle zářící věc snášející se k tvým rukám. Pírko z pegasova křídla ti přistálo v dlaních. Překvapeně otevřeš oči. Slunce prosvítalo mezi stromy a Will s Artimenerem se zrovna věnovali přípravě snídaně. Nepamatoval sis, jak ses dostal zpátky ani co se stalo. Vlastně ani nebylo jisté, zda se ti celá tahle situace jen nezdála. S pokrčením ramen začneš vstávat, když si všimneš malého bílého pírka vedle své hlavy. Pegasova pírka. „Dobré ráno ospalče,“ pozdravil Will s úsměvem. Další podivný fakt, nikde jsi neviděl Allysiu. Obvykle tě budila dříve, aby jste se stihli ještě před rozbřeskem naučit opět další malou část znalostí ohledně magie. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Pokud profesorka chtěla slyšet něco víc, nedala to na svém obličeji poznat. Místo toho pokynula spolužákovi vedle tebe. Takže tuto část jsi měl za sebou. Poté, co jste se všichni představili následovalo několik informací, z nichž většinu jsi už věděl (věci typu závěrečného projektu na konci semestru atd.). Novinkou však byl váš rozvrh hodin. Dozvěděl ses, že máš následující předměty každý den ve stejném pořadí: Gnómština=Základy správné mluvnice a slohových postupů. Tomuto učivu se asi nedalo vyhnout na žádné škole. Profesorka vám také oznámila, že v tomto oboru budete vyučováni přímo jí. Matematika=Bezpochyby potřebný předmět Výtvarná nauka=Na chvíli ses zděsil, poté jsi však pochopil, že během těchto hodin se naučíte kresbu schématických plánů, které byli nutným doplňkem pro každou tvorbu. Základy mechaniky=Hlavní předmět, který jste měli každý pracovní den hned dvě hodiny. Popravdě řečeno už ses nemohl dočkat, až budeš mít první hodinu. Zeměpis=Zde jste se měli učit o hlavních dolech, chodbách a místech, kterým je dobré se vyhnout. Obecná nauka=Ať to bylo cokoliv, byl jsi připraven excelovat. Následovalo vysvětlení systému přestávek, který jsi ty už ale chápal. Gnómština začínala v devět hodin, tedy hodinu po zahájení snídaně. Po jejím skončení byla desetiminutová přestávka, následovaná lekcí matematiky. Dalších deset minut vás dělilo od lekce Výtvarné nauky, po které následovala hodinová pauza na oběd či jiné činnosti. Dále pak dvouhodinovka mechaniky, následovaná patnáctiminutovou přestávkou. Poté zeměpis (opět s deseti minutami volna) a nakonec obecná nauka. Po té už jste měli po zbytek dne volno, takže jste mohli vypracovat úkoly na další den. Takto to probíhalo každý všední den (pondělí -> pátek), v sobotu vás pak čekala exkurze na nějaké zajímavé místo. O nemace (neděle) jste měli volno. Jedna lekce trvala hodinu, mechanika dvě. Nakonec jste byli propuštěni s tím, že za deset minut vám ve stejné učebně začíná lekce matematiky. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Hostinec U Věčného ohně byl všechno možné, jen ne lákavý. Dřevěná budova s omšelým štítem znázorňujícím plamen a neuměle nakresleným písmem však budovu přesně charakterizovala. Nezbývalo tedy nic jiného, než vejít. Vnitřní část nebyla o nic lepší než ta vnější. Několik otřískaných stolů a židlí bylo nahodile rozmístěno po místnosti, většinou v rozích. Bylo zřejmé, že lidé navštěvující takový pajzl by bezpochyby nechtěli mít za zády něco jiného, než stěnu. V tuto chvíli se zde však nacházely jen čtyři osoby-dva špatně oholení muži potichu tě pozorující od korbelů s pivem, ty a nakonec hostinský. Byl to tlustý muž v zástěře tak špinavé, že její původní barva byla velmi těžko odhadnutelná. Na vrchu hlavy měl začínající lysinu a zuby i nehty zažloutlé. Jeden zub mu dokonce chyběl. Když jsi zažádal o pokoj pod krbem, očividně jej to vyvedlo z míry. Zaskočenost se rozhodl zamaskovat povýšeností. „Je mi líto jizvoune, ale takový pokoj nemáme,“ odpověděl. Tón jeho hlasu naznačil, že nelituje nijak hluboce. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Jodar se poškrábal pod bradou a zamyšleně hleděl do noci. „Víš,“ odpověděl, „jsem si jistý, že Reliel proti tobě nic nemá a nechce si na tobě něco chladit. Jen měla poslední dobou docela těžké období, mumlala ze spaní o dívce s rusými vlasy, která s ní sdílí osud. A pak se zjevíš ty, není se moc čemu divit že tak moc chce vědět kam se vydáváš. Proto je také tak vynervovaná, podobně jako ty. Podle mě by jste si to měly prostě vyříkat a poté, pokud se od nás skutečně chceš odpojit, můžeš klidně vyrazit kam tě tlapy ponesou.“ |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Spolknu v sobě tenhle výkřik, i když mě to stojí dost sil. Před očima se mi mihly všechny silné obrazy. Od "zaučení na bojovnici" až po rozsápání, proměnu... a sny o dracích. Ne, rozhodně tohle nemíním nikomu říkat. Zabili by mě. Nebo by se o to pokusili jako moje minulá družina. Ať se z toho třeba zblázní, jestli je náš osud opravdu propojen, tak se možná setkáme někde jinde, jindy, až budu dost silná, abych si mohla dovolit jim vmést do tváře pravdu. "Nic si vyříkávat nemusím. Každý máme svoje problémy, doba je prostě taková. A já bych ráda odešla bez toho, abych měla za patami další rozzuřenou družinu jenom proto, že jsem se bránila. Ještě jednou by na mě takhle vylítla a už by ji měla." Ani nevím, proč mu to říkám. Ale to je vrchol všechno, s čím se mu svěřím. S čím se komukoli odsud (možná i na světě) svěřím. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Khajiit drobně zavrtěl hlavou. „Neber to jako vyhánění, ale jestli máš v úmyslu odejít bez vysvětlení kam směřuješ dál, tak bys raději měla odejít hned. Pochybuji, že tě Reliel nechá jen tak odejít, na to je moc tvrdohlavá. Mohlo by se to nepěkně vyvinout,“ odpověděl ti smířlivě Jodar. Na očích mu bylo vidět, že to nemíní nijak zle, ale opravdu si nepřeje být svědkem hádky. |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Povzdechnu si a podám mu ruku na rozloučenou. "Aspoň ty jsi mi ukrátil dlouhou chvíli. Měj se, jsi za dlouhou dobu jediný, na koho si můžu vzpomenout beze vzteku nebo bolesti." Začnu si sbírat svůj skrovný majetek a připravovat se na cestu. Co nejtišeji. Někdy bych si přála být kočka jako on. Pokud k tomu nic jiného Jodar nedodá, mávnu mu na rozloučenou a vydám se do noci směrem, kterým bych šla i ráno. Akorát to bude pomalejší cesta, protože v noci tak dobře nevidím. I tak snad získám malý náskok. |
| |
| soukromá zpráva od Swen Norrad pro Jako každý seveřan jsem se parádně na té jejich hostině rozparádil a zdá se, že množství alkoholu, jestli se té břečce vůbec dá tak říkat, si bere své. Stačilo by dalších pár loků a ani bych si nevšiml těch jejich zaražených výrazů. ,,Co...je?" vypadne ze mě. Nubarg náhle začne mávat ručičkou a odhání pofidérní mouchy a jejich né zrovna dobrou odezvu. ,,Jsou mi totálně u zadku! Chtěl bych vidět jiného na mém místě! By nepřežil ani tu jejich popravo-večeři! Zelení balíci..." lítají mi hlavou myšlenky a já se sotva držím na nohou. Všichni orkové čumí jako vyvoraný krtek, to jsem zase narazil na hrdiny. Najednou mě něco popadne se slovy, že se chce projít. ,,Kam jdeme? To už odcházíme?...Kam zase?.." vypadne a nebudou to poslední slova. ,,Kundzer! Stejně se potřebuji vymočit..." rozhodnu a uvítám tu "odtahovku". Odejdeme pryč z hostiny a já nemám ponětí, kde přesně jsme, ale u nejbližšího vhodného místo se rozhodnu vyprázdnit "náklad". ,,Co šlo sem, musí jít ven!" ,,Tak co je?" řeknu otráveně a spustím vodopád... |
| |
| soukromá zpráva od Ethrrian Lamolrion pro Dojdu za další roh a pozastavím se na průzkum okolí. Tak jo...teď ji zase dohnat! Vstanu a jistý svou jistotou začnu spěchat za svým cílem. Viktorie prochází uličkami a nakonec zachází do podzemí velké hory, kde měli sídla dračí pohlavárové. Jdeš špatně! Tu to neznám...být opatrný. Je vidět, že má Viktorie na spěch a tak jen v rychlosti zkontroluji, že nejsem sledován a zamířím za ní. Pokud mě někdo sledoval a nevšiml jsem si toho cestou... raději ani nedokončuji chod myšlenek. Po další chvilce pronásledování začali problémy. Buď o mě ví a chce se mě zbavit nebo jen nemá hodně času! Přestávám se orientovat, kde jsem. Teď jsem pouze tu a teď a musím věřit svým instinktům. Zacházím rychle za roh, když se mi na krku objeví hrot dýky. Ou! "To je mi, ale náhoda." Pokusím se o klišé, i když vím, že ví, že to taková náhoda nebyla. Viktorie se mě zeptá na zcela očekávanou otázku, proč ji sleduji. Hned pohotově odpovím: "Mám strašně moc času a nic na práci?"Odpovím ironicky otázkou a dávám jasně najevo, že jde o řečnickou otázku. Teď se z toho vyvleč jinak než bojem! Vybrali si ji stejně jako mě....nebude to nějaký náhodný kolemjdoucí. "Důvěra se dá získat vícero způsoby. Jeden je proklepnutí si toho druhého. Vím, že to chápeš...ať už se chováš navenek jakkoliv...jsi uvnitř vypočítavá...jinak bys nebyla vybrána...........ehm...nespěcháš?" Tak třeba klidné řešení zabere. Dneska je po pronásledování. Mrknu na ostří a pak trochu níž k pasu na tesák. Doufám, že z toho vyváznu... a ani bych ji nechtěl ukazovat mé schopnosti... |
| |
| Les Lačně jsem hrábla po nabízeném pití a zhluboka jsem hltala, až jsem se téměř zalykala. Vykašlala jsem vodu, která se mi dostala do plic, a dál jsem pokračovala v pití. “Děkuju… děkuju.“ přijmu od ní nabízený chléb se sušeným masem a jablkem. “Já jsem Celesta,“ huhlám z plných úst. “Ach bohové, už jsem si myslela, že zde nepotkám živou duši.“ polknu sousto a pokusím se o úsměv. “Kde jsi se tu ocitla?“ vychrlím ze sebe pár otázek. Cítím, jak mé tělo pookřává a žaludek mne přestává bolet od hladu. |
| |
| soukromá zpráva od Efreet Ohňofuk pro Velmi překvapeně se na hostinského podívám a znovu si v hlavě přehraji popis cesty, který jsem dostal. Ale jsem si skoro jist, že jsem správně. Poodhrnu svůj oděv tak, aby byla vidět dýka, kteoru jsem ukořistil a díky které jsem se dostal do města a ujistím se, že ji hostinský zahlédne, ale zbytku osazenstva bude skryta, alespoň částečně. "Skutečně?" optám se a prsty mi prejedou po dýce "Překvapující, byl jsem ujištěn, že takový pokoj zde najdu. Nerad bych totiž v noci prochladl." pronesu s přátelským úsměvem, tkerý můj obličej změní v děsivou masku. Hold oheň mě poznamenal velmi nepřehlédnutelně. |
| |
| soukromá zpráva od Nardan pro Tak, je to tady. Můj osud přišel. Blíží se to! Najednou se celý třesu a připadá mi, že kdybych se postavil na nohy spadnu. "Nardane! Co je s tebou?" přiskočí ke mě Will, když vidí můj bledý obličej. Chvíli nemůžu odpovědět. Jen zírám před sebe a pocit obrovské zodpovědnosti si hraje s mou myslí. Jak dlouho na tohle čekáš? Sám Aenal si tě vybral a to už musí něco znamenat! Tak se sakra seber! Chtěl jsi porazit draky, tak vstaň! Podívám se na Willa: "V noci mě navštívil Aenal, pán větru, oblohy a mraků, pastýř bouří." Přítel se na mě podívá jako na blázna. "Než vstaneš, měl by ses probudit," usměje se chápavě, "hele, nikde jsi nebyl, byl to jenom sen. Neměl bys tolik jíst před spaním, pak se zdají divoké sny." Postavím se na nohy a vrazím Willovi pod nos pírko. "Nic se mi nezdálo a ty se přestaň smát," zamračím se, "tohle je důkaz, že jsem mluvil s jeho koněm. Musím vidět Allysii, kde je?" Budu je muset přesvědčit, že musíme vyrazit do Nakarribského zálivu. Sám tam dorazím jen těžko. Ani nevím, kde to je, natož abych věděl, kudy tam. Když nikde nevídím All, s rozhodností vyrazím k našemu vůdci a ochránci skupiny. "Charene, musíme k Nakaribskému průlivu. Bůh mých otců nás tam volá. Blíží se válka a my se již více nemůžeme jen tak toulat." To, co jsem říkal Willovi slyšeli i ostatní a tak jsou i u toho, když mluvím s Charenem. Po mých slovech se samozřejmě strhne hádka, která jasně vyznívá v prospěch názoru, že jsem se zbláznil a že přinesu zkázu i tomuto společenství. "TICHO!" zvednu svůj hlas a sám bych nečekal, že je tak silný, "abyste mi uvěřili, dostal jsem od Posla tohle." Ukážu ostatním pírko z pegasových křídel. |
| |
| soukromá zpráva od Horsh Halchas pro Doháje! Na co potřebuju nějakou obecnou nauku a jazyk. Však vím jak se mluví a jak se píše, tak co? Takhle budu ve škole až do večera a budu mít sotva čas chodit do dílny. Napadne mě v první chvíli, když nám profesorka oznámí rozvrh. Spočítám si, že ve škole budu končit okolo šesté. No, tak pak rovnou do práce a úkoly potom. No a když toho bude moc, tak s dílnou seknu. Hlavní je škola. Nejsem příliš potěšen tím, jaké předměty máme a je to na mě jistě vidět. Chtěl jsem se učit jen to, co mi pomůže sestrojit mé úžasné stroje. "Proč se máme učit jazyk a zeměpis?" položím při první přestávce řečnickou otázku s takovým tónem, aby bylo jasné, že mi to je proti srsti. Několik nových spolužáků souhlasí, ale jsou tu i tací, kteří jsou rádi. "Chtěli byste mluvit a psát jako balíci bez vzdělání? Co?" "Sám seš balík!" Během chvíle začne urputná diskuze, kterou ukončí až příchod dalšího pedagoga. Během hádky jsem se stáhnul stranou, protože to už na mě bylo moc. Třeba se při hodinách jazyka budeme učit i věcně diskutovat. ... Ve škole se snažím komunikovat i s ostatními, hlavně s XXX, protože mi připadá jako rozumný gnóm, se kterým se dá mluvit. Mimo školu ale nemám příliš času a tak není příležitost se s někým scházet. Jediná vyjímka je nemaka, to si rád povyrazím s ostatními). Dokonce si dodám odvahy a rozhodnosti a zkusím vyhledat gnómskou slečnu, kterou jsem potkal první den a pokusím se jí omluvit a třeba se i seznámit ... |
| |
| soukromá zpráva od Saloter pro Nejdříve mě udiví, že dívka začala jídlo tak rychle hltat, ale pak jsem zase vzala v potaz její situaci a hned mi to přišlo normálnější. ,,Přestaň to tak moc hltat. Večer by ti mohlo být špatně. Teď se sice cítíš fajn, ale není to dobrý nápad," říkám dívce s úsměvem hned po tom, co mi rychle a hladově poděkuje, mezitím si leštím svou malou přenosnou harfu. Pozorně poslouchám dívku. Když se mě huhlavě zeptá, kde jsem se tu ocitla, usměji se a ukážu jí svou harfu v plné kráse. ,,Potulný bard. A ty?" Její odpověď ale neuslyším, protože si znova vzpomenu na svúj úkol. Hned mě začne hryzat svědomí a začnu přemýšlet nad tím, jak se co nejrychleji vydat na cestu. Proto ji přeruším uprostřed výkladu (pokud nějaký je). ,,Promiň, co jsi říkala? Byla jsem myšlenkami jinde." a začnu si ladit harfu, protože očekávám, že se jí pochlubím svým zpěvem. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro „Kéž tě tvá cesta dovede k teplým pískům,“ odvětí Jodarr obřadně, přičemž pokyne na rozloučenou. Moc dobře jsi cítila jeho kočičí oči, sledující tě až do doby, než ses jim ukryla mezi stromy. Netušila jsi, jak dlouho už kráčíš mezi stromy výš a výš. Tvá mysl se postupně propadla do stavu, ve kterém jsi téměř ani nevnímala, co se děje kolem. Právě proto sis čím dál sílící slané vůně moře všimla až ve chvíli, kdy se před tebou stromy rozestoupily. Stála jsi na vysokém útesu s výhledem na Narakibský průliv. Temně modrá voda tiše šuměla, sahajíc až do dálky, kam tvé oči nedohlédly. Pokud sis správně pamatovala, bylo třeba třídenní plavby, aby bylo možné se tudy dostat na ostrov Narakib. Co teď? ta myšlenka tě zasáhla jako blesk z čistého nebe. Tak trochu jsi čekala, že spatříš alespoň jednu loď s posádkou ochotnou se s tebou plavit do neznámých končin na východě. Nebo snad Kronikáře, ochotného ti vše vysvětlit. Kromě slabého houkání sovy v dálce však bylo místo opuštěné. Proto jsi udělala to jediné, co tě v tu chvíli napadlo-rozhodla se načerpat nové síly. Probudil tě chlad. Trochu překvapeně jsi zamrkala. Po jasné večerní obloze, která se rozprostírala když jsi šla spát nebylo ani památky. Místo toho severní vítr přinesl velká hustá tmavá mračna. Okamžitě ti došlo, co se bude dít a uháněla jsi pod úkryt stromů. Stihla jsi to jen tak tak, pár sekund po doběhnutí pod jejich koruny se spustila vyslovená průtrž mračen, následovaná bleskem. O pár sekund později se přidal i hrom. Odevzdaně ses schoulila do klubíčka, snažíc se udržet si co nejvíce tělesného tepla. Moc dobře to nešlo. Začala jsi na celou tuhle situaci mít vztek. Vztek na celou tu skupinu mužů, kvůli které jsi přišla o nevinnost, vztek na Kronikáře že se nemohl vyjádřit jasněji, na svou matku, na lovce a jeho novou ženu, na umíněnou Reliel, na všechny které jsi kdy potkala. V hrudi ti zaplanul mocný plamen hněvu, který se dral ven. Otevřela jsi ústa, aby jsi vypustila řev, místo toho však ze tvých úst vyrazily plameny, které zachvátily jeden z blízkých řevů. Překvapeně jsi hleděla na zkázu požírající rostlinu. Co jsi byla zač? Proč sis musela toto vytrpět? Do oka se ti pomalu vloudila slza, když ses těmito myšlenkami zaobírala. Cítila ses sama, strašlivě sama. Těžce jsi vstala, aby ses přiblížila k teplu ohně, když oblohu rozčísl blesk. A v jeho záři jsi spatřila loď. Oči se ti rozšířily. Byl to jen klam unavené mysli? Viděla jsi loď, protože jsi po ní tak zoufale toužila? Ne! Ta loď tam musela být, zazdálo se ti, že jsi zaslechla i mužský hlas snažící se přeřvat bouři. Za lodí se objevila mohutná vlna, převyšující i její nejvyšší bod. Ledová ruka strachu ti sevřela srdce, když jsi pochopila, že plavidlo může být každou chvílí smeteno. Drobná loďka se však nehodlala vzdát bez boje. Spatřila jsi bílou plachtu, která se v silném větru prudce napnula. Plavidlo mohutně poskočilo vpřed a posíleno silou vichru se prodíralo vlnami stále blíž a blíž ke břehu. Ta bárka už se neplavila. To už se nedalo považovat za plavbu. Čím dál rychleji se loď blížila ke břehu, čím dál víc se vzdalovalo od vlny, jejíž hřeben se náhle zlomil. Uvědomila sis, že lodi se nepodařilo uniknout. Vlna ji pohltila a ty ses na jednu děsivou vteřinu vzdala i té poslední naděje. Poté se ve spršce vody opět objevila nad hladinou. Srdce ti zaplesalo radostí, když jsi pozorovala, jak se plavidlo uchýlilo do závětří poskytnutého úžinou. Křoví vedle tebe zapraskalo na rameno ti dopadla jiskra. Prudce jsi ucukla a pohlédla na podrážděné místo. Když se pak tvůj zrak otočil zpět na místo, kde se měla nacházet loď, nebyla tam. Mohla již zajet za ohyb a zmizet z tvého dohledu. Nebo se ti to mohlo jen zdát. Nyní nastal čas se rozhodnout co podniknout dál, zda vyrazit k úžině na východě a riskovat v této zuřivé bouři zranění, nebo se zdržet v bezpečí ohně a na průzkum se vydat až ráno.
Loď zmítající se v bouři |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Poodešli jste dál od záře ohňů na kterých se ještě stále opékalo další maso a zastavili se kousek od tábora. Tam ses rozhodl vyprázdnit, zatímco šaman zamyšleně hleděl do dáli. „Usoudil jsem, že bude lepší tě dostat pryč,“ oznámil tiše. „Pro nás orky jsou elfové zdrojem obrovského pohrdání. Lidé jsou jen kousek za nimi. Ty jsi výjimkou, přesto však náš národ dýchající pro boj není zvyklý na to, že Převtělení se porovnávají s orky. Uvádí nás to do rozpaků, neboť duši nemůžeš zhodnotit a říct, že je lepší nebo horší.“ Tak a bylo to tady, už ses v tom ztratil. S povzdechem jsi dokončil svou důležitou práci a otočil se k Nubargovi. Z hrdla ti unikl překvapený výkřik, když jsi zjistil, že stojí těsně u tebe a jeho ruce ti vyrazily k ramenům. Mocně tě popadly a ty sis uvědomil, že barva šamanových očí se změnila z tmavé na ocelově šedou. V té barvě ses náhle ztratil a propadl se do ní. Neměl jsi žádné tělo. Byl jsi jen nehmotným pozorovatelem, hledícím na temné město obehnané hradbami. Na těch stálo pravděpodobně největší vojsko, jaké jsi kdy spatřil. Muži, lesní elfové i trpaslíci, všichni oděni do přepychových zbrojí s kvalitními zbraněmi a sebevědomými výrazy na tvářích. Za nimi stálo dvanáct postav v různobarevných brněních. Při spatření výrazů prvních dvou tě zamrazilo. Muž v červeném plátovém brnění měl jizvu na pravé tváři. Ta jen podtrhovala jeho výraz plný nenávisti jak k těm na hradbách, tak i za nimi. Obličej jeho souseda oděného do přepychové černé zbroje naopak zdobil samolibý škleb, naznačující, že celá záležitost je pro něj jen povyražením. To už ses od nich ale vzdaloval za hradby, kde byla druhá armáda složená ze všech ras, odhodlaných spoléhat na jinou skupinu o deseti lidech, která zaujala postavení v první linii. Její čelo obsadila rusovlasá dívka s odhodlaným výrazem ve tváři, ne nepodobným tváři muže v rudé zbroji. Šokovaně jsi zjistil, že ve vojsku stojí i tobě velmi podobná postava. Tak nějak podvědomě sis uvědomil, že hledíš na přízrak svého mrtvého otce. Za ním se objevovaly další postavy, jejichž kůže modře světélkovala. Poznal jsi, že i ti jsou mrtví. Armáda se s hurónským řevem rozeběhla k městským branám, když jsi se začal od místa vzdalovat. Prolétl jsi šedými mraky, ze kterých se opět staly šamanovy oči. „Řekl jsem si, že by mohlo být vhodné ti to ukázat, možná že díky tomu změníš názor na své poslání,“ řekl tiše Nubarg, když od tebe poodstoupil. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Viktorii se na tváři zjevil drobný úsměv. „Inu, když na tom trváš, myslím, že můžeš jít se mnou,“ odpoví tiše. Dýku vrátí zpět do pouzdra v širokém rukávu a na patě se otočí. „Konec konců, jestli spolu máme spolupracovat, tak bychom si asi měli začít o trochu víc věřit,“ dodá, když se rozejde dál podzemními uličkami. A tobě nezbylo nic jiného, než nad tím pouze pokrčit rameny a vyrazit s ní. „Čistě mimochodem-nechápu proč se pořád ohlížíš. Tady tohle je sídlo draků, nemáme se tu čeho obávat,“ prohodí během cesty tvá společnice. Překvapeně na ni pohlédneš. Jak o tom mohla vědět? prolétne ti hlavou. Samolibý úsměv černých rtů ti však napoví, že tvé důstojnosti by neudělalo dobře, kdyby ses teď zeptal. Po dalších pár minutách chůze jste dospěli do méně obydlených uliček. Podzemní domy byly nahrazeny prostými stěnami, chodba však pokračovala dále. Viktorie zamumlala zaklínadlo a nad vámi se zjevila koule světla, pomáhající vám v temné chodbě vidět. „A vůbec, uvolni se trochu. Ničemu neprospěje, když budeš jako na trní,“ prohlásí náhle. Dříve, než stačíš odpovědět, pokračuje: „jestli spolu máme spolupracovat, tak očekávám určitou důvěru. Fakt, že pravděpodobně čekáš nějaký pokus o ublížení na tvém zdraví tomu moc nepomáhá.“ A ty si uvědomíš, že podobné myšlenky se ti skutečně honily hlavou. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Když hostinský spatřil dýku, tvář se mu zkřivila hněvem. „Vypadni... Hned. Dračí patolízalové tu nemají co dělat,“ odpověděl. V hlase mu šlo až příliš jasně slyšet pohrdání. Ruka mu sjede pod pult, pravděpodobně pro zbraň. „A už vůbec nemají co dělat v pokoji pod krbem,“ přidal se asi šestnáctiletý právě příchozí klučina, který jakoby odpornému hostinskému z oka vypadl. Ten jej zpražil pohledem, ale pozdě. Škoda už byla napáchána a ty jsi teď věděl, že jsi na správném místě. Zbývalo jediné-postarat se, aby hostinský pochopil jak se věci ve skutečnosti mají... A že není dobré s tebou mluvit takovýmto tónem. |
| |
| soukromá zpráva od Swen Norrad pro Úleva se dostavila podle očekávání. Tohle je fakt nejlepší opium na světě! A kdo si to neuvědomuje, tak vlastně ani nežije! Odplivnu si. Náš šamánek usoudil, že bude lepší se dostat z té oslavy a má vlastně celkem pravdu, už mi to lezlo na mozek. ,,Podle selského rozumu bych řekl, že to bude oboustranné. Neberte to osobně, jsem seveřan a už nás moc nezbývá. Naše ego je veliké a je nám vlastně celkem jedno jestli zemřeme nebo budeme žít." vypadne ze mě, rozhodně lepší než ta večeře... Uklidím náčiní a otočím se. ,,No kur-" vypísknu jako malá holka, když zjistím, že ten orkouš se přemístil a ještě mě drží za ramena! Pak se stalo něco, co jsem ještě nikdy nezažil. Takový obraz se mi v palici nehonil, ani když jsem byl sakra vožralej. Najednou se všude objevovali špičaté ucha a trpoši v plné polní a nějaké velké město s hradbami velkými jako Helgin zadek. Potom se objevili dalších dvanáct týpků a jejich výraz značil, že nejbližšího trpoše brzo sežerou zaživa. Každý se na tu večeři tvářil jinak - Však potom se najednou zase něco stalo a před hradbami se zjevila obří armáda všech smrdutých parchantů, které jsem za život, kdy poznal. Tam také stáli nějací týpce, ale těch bylo jen deset. Možná mezi nimi byla i žena, ale kdo ví... Ovšem potom se mi stáhly půlky, stál tam i někdo podobný mně, nebo mému otci a všichni za ním si hrály na světélka bez života...byli mrtví...Poslední část byla útok... Najednou vše skončilo. Zůstal jsem tam nevěřícně stát s otevřenou hubou a poslouchal další jeho proslov. Asi bych takto i zůstal, ale kolem letící moucha si to zamířila přímo mně do krku. Na chvilku jsem se začal dávit, až se mi nakonec tu mrchu povedlo vyflusnout. ,,Kundzer! Co to bylo?!" zeptám se přímo... |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Po tvém posledním prohlášení se rozprostilo zaražené ticho. „Ummm, to pírko od holuba... To je ono?“ zeptal se nechápavě Artimenner. Will mu na to kývl: „Řekl bych, že přesně to tvrdí.“ Následovala další hromadná výměna názorů. Zjistil jsi, že tvé bělostně zářící pírko je pro tvé společníky pouze holubím peřím. To bylo... Nepochopitelné. „Co se to tady děje?“ ozval se za tebou hlas tvé učitelky. Allysia se s mokrými vlasy dostavila do středu skupinky. Když jí Will bleskově poreferoval o čem se hádáte, sebrala ti pírko z ruky a chvíli jej zkoumala. „Nedokážu říct, že to není z normálního holuba,“ prohlásí opatrně, což bylo následováno přizvukováním ze strany Artimennera, „ale ani že to není magické. Já... Něco z toho cítím. Nemůžu to poznat, ale vím, že to cítím.“ Po tomto prohlášení se udála další bouřlivá diskuze, která byla ukončena Charenovým autoritativním příkazem: „To by stačilo!“ Všichni téměř okamžitě zmlkli. Když se tak stalo, vůdce skupiny pokračoval: „Je jen jediný způsob jak to zjistit. A vzhledem k tomu, že jaksi nemáme pevně daný cíl cesty, řekl bych, že klidně můžeme vyrazit k průlivu. Nejdříve bych se ale raději věnoval důležitější záležitosti a tou je snídaně.“ Po skromném jídle jste vyrazili na severovýchod. Charen oznámil, že budete směřovat k místu, odkud námořníci převážejí na ostrov Narakib. Celá cesta měla zabrat zhruba tři týdny. Tak začala tvá cesta za osudem, kterému nikdo jiný nevěřil. Dvacátý druhý den vaší cesty jste prý byli už velice blízko. Po klasickém denním rituálu složeném z výuky magie (konečně se ti povedl Obranný vír) a snídaně jste proto vyrazili plni očekávání. Ta se však ještě chvíli neměla prokázat. Na křídlech severního větru se totiž blížila obrovská bouře. Jasně sis uvědomoval nervozitu, která na skupinku padla. Takto velká nepřízeň počasí... To nevěstilo nic dobrého. Po prvních patnácti minutách cesty se bouře přiřítila k vám. Síla vichru tě téměř srazila na kolena, stejně jako síla vodní masy která se přihnala s ní. Hotová průtrž mračen. Charen na vás něco nesrozumitelně zavolal, dle jeho gest jsi však pochopil, že se máte vydat k němu. Klopýtal jsi za ostatními k velikému dubu, jehož prohlubeň pod kořeny vám skýtala alespoň drobnou ochranu doplněnu hustým listím stromu. Tam jste se chvíli krčili, když sis náhle uvědomil, že vůdce skupinky se napjal. Díky sledování jeho pohledu sis uvědomil, že na obzoru jde vidět záře ohně, občas přerušovaná blesky. „Vydám se na průzkum, ti lidé možná budou mít o něco lepší úkryt!“ pokusil se Charen přeřvat okolní bouři. Na reakci nečekal, jen zmizel v lese. Vždy tě zajímalo, jak to jen mohl postupovat lesem tak nenápadně. Když jsi to téma otevřel poprvé, oznámil, že se o tom nehodlá bavit. Stejně to probíhalo i při... Kde je Allysia? Ta myšlenka tě zasáhla jako kámen. Pokud sis správně pamatoval, šla jako poslední spolu s Ťapkou. Teď jsi nikde neviděl ani psa ani elfku. Rozhlédl ses, ale uvědomil sis, že to je skutečně tak. Tvá učitelka byla ztracena někde v bouři. A možná i v nebezpečí. |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro Zarazím se napůli cesty dalšího sousta do mých úst. Má pravdu, po tom by mi bylo akorát špatně Dívám se na dívku, po chvilce přikývnu a zvolním tempo jezení. “Ptala jsem se tě, jak jsi se zde ocitla.“ zopakuji dívce, která očividně je myšlenkami jinde. “Nechci tě zdržovat… kam máš namířeno?“ zeptám se zvědavě. Je moc malá šance, že bych já v těhle končinách našla někoho dalšího. “Takže bardka, hmm?“ prohlédnu si jí ještě jednou a pořádně. “U nás bardské písně zpívají převážně muži.“ pousměji se. Nechci, aby to vyznělo jako posměšek nebo urážka. Spíš naopak, je to pro mne zajímavé. |
| |
| soukromá zpráva od Saloter pro ,,Ehmmmh... ... J-jdu k Nakaribskému průlivu." Její otázka mě mírně zaskočí, protože jsem nevěděla, jestli jí mám povědět proč tam jdu, nebo ne. Nejradši bych si to nechala pro sebe, ale kdyby se mě zeptala proč, něco bych v rychlostli vymyslela. Že tam mám známého? Ne. Blbost. ... Třeba... Někomu se tam nechce chodit pro... No, to je to, pro co? Sakra, jestli se mě zeptá, tak jsem v koncích. Když pak ale začne měnit téma, uleví se mi a na tváři se mi objeví rozzářující úsměv. Nejspíše si bude myslet, že mám výbornou náladu, ale mi se jenom nesmírně ulevilo. Zase s ní začnu normálně mluvit. ,,No, kdybys ty věděla, proč já zpívám, divila by ses." Pak se k ní nahnu, a tišším hlasem jí řeknu dalšívětu, jakoby to bylo veliké tajemství a kolem bylo spoustu čumilů. ,,Vynikám nádherným zpěvem, který chtějí slyšet i rostliny!" Pak na ni šibalsky mrknu. |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro Když se ke mně Saloter nahne, nevědomky se od ní odtáhnu. Neudělala jsem to schválně, jen je to pro mne tak automatické v tuhle chvíli, že jsem se nedokázala kontrolovat. “Nemusíš zpívat.“ ujistím jí, že opravdu nestojím za pěveckou vsuvku. “Nakaribský průliv? Co tam hodláš dělat?“ zeptám se jí a snažím se nepůsobit příliš vlezle. Je mou malou nadějí, že by mne mohla zavést k lidem, nebo že bych se mohla dostat odsud zpátky do svého města. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Vášnivou diskuzi na téma kdo všechno je a není balík ukončil příchod obtloustlého profesora s tlustými brýlemi, oblečeného do kožešinového kabátu. „Ale notak, není důvod tady začínat řež hned první den,“ prohlásil suše, když vás vpustil do třídy. Tam jste se usadili jako předtím a opět proběhlo kolečko představování. Váš matematikář se jmenoval Jonáš Kaňka a když se zasmál, roztřásly se mu všechny tři brady. Podobně to probíhalo i v ostatních předmětech, kdy jste poznali své profesory a vyslechli si jaké pomůcky máte nosit. Na výtvarnou nauku jste dostali světlovlasou a poměrně sympatickou gnómku trochu staršího věku, která vypadala, že mívá neotřesitelně dobrou náladu. Základy mechaniky byly o něco zajímavější. Vyučující který měl být Vaším učitelem v tomto oboru byl hnědovlasý a překvapivě mladý gnóm, který se představil jako Garrenius. Po tomto oznámení následovala v celé třídě chvíle uctivého ticha, tento chlapík byl jedním ze známých vynálezců, kterému se podařilo vymyslet nový druh oceli a k tomu pojízdné obranné jednotky sekající kolem sebe čepelemi známými jako Garreny. Na zeměpis jste bohužel schytali starou světlovlasou ochechuli, která již vypadala trochu senilní. A jak jsi k tomuto vlastně přišel? Inu, dobrých třicet minut rozebírala, zda se má správně říkat hrozinky nebo rozinky. Obecnou nauku vás měla vyučovat rusovlasá profesorka s velkým výstřihem, do kterého se okamžitě zabořily oči mužské části třídy. V těchto hodinách jste se měli dovídat o základech práce vědce a všeobecně důležité znalosti, které bylo potřeba vědět. Nakonec jste byli později toho dne propuštěni a ty ses loudal školními chodbami směrem ke svému pokoji. Nunu, jak se jmenoval docela sympatický gnóm pocházející ze sirotčince a tvůj nový společník, si ještě běžel něco vyřídit, proto jsi byl docela sám když jsi před sebou spatřil gnómku z prvního dne, jak opřená o zeď hovoří s další gnómkou, Taeddynem a Ziggsem. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro „Tomuto stvoření přezdíváme moucha, je to vlastně jen taková malá otravná věcička co se často objevuje u mrtvol nepřátel,“ odpoví ti Nubarg suše. Nakonec se ale smiluje a započne vysvětlování: „Přimíchal jsem ti do Arakiri směs umožňující chvilkový výstup duše z těla. Chuť pálenky dokonale vše přebije a jak jsem již řekl, při pohledu na budoucnost bys mohl změnit názor. Přesně toto nás totiž dle pána veškeré země, samotného Uraga, čeká.“ |
| |
| soukromá zpráva od Swen Norrad pro ,,Cože prosím?! Moucha?! To jsem jako byl moucha? Ta věc, co vyhledává bobky?..." proletí mi hlavou. Nejdřív jsem myslel, že toho "kořenáře" uškrtím holýma rukama, ale když řekl, že mi to hodil do pití a já tím málem ztratil duši nebo co, tak už jsem ho chtěl nasekat do masové směsi! ,,No to je sice pěkné, ale co já s tím? Ta bitka byla sice mohutná, ale já mám jen tyhle ruce! Čekáš snad, že z nich udělám půlky jen já? Máš vůbec nějaký plán?" vypadne ze mě a fakt horko těžko se musím snažit, aby to bylo aspoň trochu srozumitelné. Kam si to zase vlezl Swene? Člověk chce do města a místo toho ho málem přejeli, zapíchli, sežrali, zabili a vožrali do němoty! Život je hold těžkej, když je člověk válečník... |
| |
| soukromá zpráva od Nardan pro "Sakra! Kde je Allysia?" začnu se rozhlížet okolo. Při tom běsnění živlů je jedno, zda si něco myslím, nebo své myšlenky říkám nahlas. "ALLYSIA TU NENÍ. PODÍVÁM SE PO NÍ!" zařvu na nejbližšího druha a nečekajíc na odpověď, vyrazím z relativního pohodlí pod stromem. Neudělám však ani dva kroky, když mě srazí poryv větru. Začnu sprostě nadávat, ale nehodlám se vzdát. Bouře mi žene vodu do očí, vichr mi bere dech od úst a rachot hromů mě úplně ohlušuje. Zvednu se na kolena a pak nakloněn proti větru, pomalu postupuji směrem, odkud tuším, že jsme přišli. Snažím se clonit rukou oči, abych alespoň něco viděl. Je to jako plavat a snažit se odhrnout hladinu stranou. "Pusť mě! Ty zkurvená mrcho, nech mě jí najít!" řvu na bouři v marném boji. Nikdy bych nevěřil, že může být bouře tak divoká. Ano, už jsem viděl, jak vítr kácí stromy, ale aby ze země zvedal štěrk a ... Další mohutný poryv větru a zase se válím v blátě a kalužinách. Možná bych se neměl zvedat. Možná bych měl lézt po čtyřech, jako pes. PES! Kde je Ťapka. Uvědomím si, že jsem si nevšiml ani naší milé a hravé společnice. Jediný dvě ženský a musej se ztratit! Nadávám v duchu, abych odvedl vlastní pozornost od strachu, který se mě začíná zmocňovat. Možná to byl hodně špatný nápad, snažit se hledat Allysiu. Ta se o sebe umí postarat... |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Vaše krátkou konverzace neměla příliš dlouhého trvání, po chvíli totiž Celesta zpozorněla při pohledu na velkou šedou masu mraků valících se ze severu. Tohle nebyla jen nějaká drobná přeháňka, nýbrž velká bouře. Obrovská masa vodou nasáklých mraků se rychle blížila a Vám bylo jasné jediné-bylo nutné najít úkryt. Rychle. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Šaman odvrátil pohled a zahleděl se do dáli. Výraz jeho tváře, tak neuvěřitelně se vymykající té lidské, jsi nemohl přečíst. „Ne, nemám žádný plán. A nemyslím si, že bych jej měl mít. Bylo nám řečeno, ať vyrazíme k Narakibskému průlivu, nic víc prozatím nemám potřebu řešit,“ odpověděl po chvíli. Následně se jeho černé oči opět pevně zaklesly do těch tvých. „Myslím, že bys už měl jít spát. Zítra tě čeká perný den.“ |
| |
| soukromá zpráva od Horsh Halchas pro Myslím, že nebude předmět, který bych nenáviděl. přemýšlím, kráčejíc po chodbě ke svému pokoji. Každý z nich bude k něčemu. Teda, ale nečekal bych, že nás bude učit Garrenius. To je prostě skvělé. Vymyslel toho tolika ještě je ochoten se s námi dělit o své znalosti. To je prostě skvělé. Pak si vzpomenu na zeměpis a začnu se pokoušet přijít na to, co by mi mohl přinést tento předmět. No, leda, že se při něm budu moct vyspat, nebo udělat něco na jiný předmět. nebo tam prostě nebudu chodit. Ta babka si stejně nezapamatuje, když tam nebudu chodit. Předmět obecné nauky mi původně přišel úplně zbytečný, ale teď se můj názor trochu pozměnil. Sice nevím, co by nám mohla prsatá rusovláska říci o práci vědce, když vypadá spíše jako někdo, kdo vědce od práce odvádí k jiným myšlenkám. Napadne mě, že to je možná záměr, ale připadá mi to nesmyslné. No, uvidíme. Možná, že poslední dvě hodiny budu flákat. Ale počkám s tím až do dalšího měsíce. Co kdyby se z toho vyklubaly nějaké důležité předměty, bez kterých se neobejdu? Z mých úvah nad tím, jak dokázat, že jsem stejně dobrý jako Garrenius a jiní géniové, mě vytrhne pohled na skupinku přede mnou. Ale, co tihle mají společného? Už z dálky zvednu ruku na pozdrav a když dorazím k nim, zastavím se. "Zdar, jak je?" Pozdravím všechny a až nyní mi dojde, že nevím, co dál. Neměl sis nejprve naplánovat, co řekneš? Jsou tu dvě dvojice, to tě nenapadlo, že je to důležitý fakt? Počkej na reakci a podle ní se rozhodneš, co dál. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Na všech čtyřech končetinách se ti dařilo držet stabilitu o trochu lépe... Trochu. Vítr stále zuřivě běsnil a jeho pomyslné prsty jakoby se snažily tě popadnout a srazit k zemi. Nakonec se jim to povedlo a ty jsi opět klouzal kousek zpátky. Přesto ses však rozhodl pokračovat dál, byť s velkými obtížemi. Pomalu ses prodíral bouří, využíval každé opory která se ti naskytla. Jeden ze stromů nedaleko se za hromového skřípění vyvrátil a začal padat, strhávaje s sebou další ze svých sousedů. Ti se jej sice snažili podepřít, ale jejich snaha byla ukončena mohutnou ránou, doprovázenou zvukem tříštících se větví. Co to znamená ti došlo zlomek vteřiny předtím, než jsi je spatřil letět přímo naproti tobě. Ucítil jsi prudkou bolest hlavy a pak... Nic. „Jak myslíš, že se tam dostal?“ „Nemám tušení.“ Znaveně jsi otevřel oči. Vzápětí se dostavila prudká bolest praktické každé části těla a podivný tlak na břiše. Chtěl jsi se zavrtět abys jej uvolnil, když jsi náhle vyděšeně ztuhl. Nacházel jsi se se dobrých patnáct stop nad zemí a tlak v břiše byla větev-jediná věc zabraňující velmi bolestivému pádu tam dolů. Pod tebou zatím stály dvě postavy. Khajiit s krátkou černou srstí oblečený do kožešin a muž v šedé kápi s taktéž kožešinovým okrajem, zakrývajícím obvykle jeho tvář. Nyní však byla kapuce na šíji a ty jsi spatřil obličej s krátkými hnědými vlasy lemujícími šedé oči. Pod pravým okem se nacházela drobná jizva. Teď však bylo důležitější se zaobírat důležitějšími věcmi. Například způsobem, jak se sakra dostaneš dolů. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Taeddyn stočil pohled na tebe a s úsměvem kývl. „Zdravím,“ odpověděl, „v mém případě výborně. Doufal jsem že dostaneme Garrenia na mechaniku, je to můj velký vzor.“ Gnómka, kterou jsi neznal, na to podrážděně odfoukla. „Tss, to tak. Jeho vynálezy jsou oproti Gurkovým k ničemu. To on je pravým mistrem, ne nějaký klučina hrající si na profesora,“ poznamenala, což se setkalo se Ziggsovým vehementním přikyvováním. Poslední gnómka, ta kterou jsi potkal první den ve škole, neříkala nic. Jen očima visela na Taeddynovi. |
| |
| soukromá zpráva od Horsh Halchas pro Je to, jak jsem předpokládal. Bleskne mi hlavou. Jeden je hochem z bohaté rodiny, jeden je slavným vynálezcem, objevem roku. Zkusím pokus? Jo, zkusím. Příležitost dělá nejen zloděje, také výzkumníka. Podívám se nejprve na Taeddyna, pak na Ziggse. "Myslíte, že existuje matematická funkce, která popisuje vztah mezi úspěšností a přitažlivostí?" Vím, že je to pitomá otázka, ale zajímá mě, do jaké míry jsou kolegové opojeni zájmem dívek. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Po tvé otázce na tebe chvíli všichni vyjeveně zíraly. „Co ty seš sakra zač?“ zeptá se nechápavě odpůrkyně Garrenia s pozvednutým obočím. Z jejího hlasu jsi jasně poznal, že tahle tvoje otázka je jednak úplně na hlavu, a druhak zníš jako... No jako někdo, kdo se na podobné otázky ptá matematicky. Zbytek skupinky zatím neodpovídá, ale jasně vidíš, že všechny oči jsou upřeny na tebe. |
| |
| Rún Narakibský průliv Nakonec ses rozhodla zůstat u bezpečného ohně stravujícího keř a chránícího tě před zimou, která se do tebe ještě před chvílí zuřivě opírala. Ne nadarmo se říká že ráno je moudřejší večera, navíc v nepřízni počasí jako byla tato, bylo velmi pravděpodobné, že by sis přivodila zranění. Vrátila ses tedy k jednomu z velkých stromů nedaleko a usadila se do doliny mezi jeho keři, dostatečně blízko, aby tě zahřívaly plameny, ale zase dostatečně daleko, aby ses nepekla. Čekala tě neklidná noc. Po dlouhých hodinách snažení jsi nakonec přeci jen usnula. Po probuzení jsi zjistila, že zuřivá bouře skončila. Jak se zdá, strom tě zachránil od nejhoršího, neboť menší stromky a keře byly zdevastované. Chvíli jsi jen zírala na listy dubu, jemně se chvějící v mořském vánku. Poté jsi těžce vstala a zjistila, že ve vaku jsi měla trochu jídla, které zbylo od včerejšího večera. První dobrá zpráva za pořádně dlouhou dobu. Nakonec jsi přeci jen vyrazila k místu, kde se snad mohla nacházet tvá spása. Překvapeně sis uvědomila, že v noci se ta vzdálenost jevila menší díky tvé vyvýšené poloze. Tehdy bys předpokládala, že po hodince cesty bys tam mohla být. Teď jsi šla alespoň dvakrát tolik a stále nic. Náhle jsi ztuhla. Před tebou leželo nehybné tělo s volně rozpuštěnými plavými vlasy, oděné do prostého koženého oděvu. Na jednu děsivou chvíli sis myslela, že to je Reliel. Pak sis všimla, že tato dívka, ačkoliv byla Reliel podobná v obličeji, měla vyloženě elfské rysy. Hlavní byly špičaté uši. Udělala jsi k tělu krok, když se ozvalo zavrčení. Před tebou se objevil velký huňatý pes, cenící své zuby. Dle pózy, jakou zaujal, bylo zřejmé, že se snaží dívku chránit před jakýmkoliv nebezpečím. Vratké nohy však naznačovaly, že na to nemá moc sil. |
| |
| Už jsem zase sama, takže se nemusím zaobírat tím, jestli si někdo všimne, jak jsem podrážděná. Po téhle noci je to znatelnější, předtím jsem byla hlavně bezradná, snažila se s nimi jakž takž vycházet, zapojit se do skupiny. Protřu si nahé paže dlaněmi, protáhnu se a rozhýbu se po příšerném a nekvalitním spánku. Žvanec rozdělím na dvě části, protože nevím, kdy se mi podaří získat další jídlo. Pak se konečně vydám dolů. Nesnažím se v sobě dusit žádné pocity. Proto mi občas unikne nějaká tichá nadávka. Popravdě? Nejradši bych si zařvala z plných plic, ale nemyslím, že by to mělo nějaký účinek krom toho, že bych přilákala nežádoucí pozornost. Jakmile uvidím to tělo, hned sáhnu po sekeře. Přísahám... nevím při čem.. že jestli je to Reliel, udělala kurevskou chybu, že se mi pletla do cesty zrovna teď. Zachránilo by ji jedině to, že je mrtvá. Pes mě donutí couvnout. Ohrnu rty, vlastně nevím proč, a taky podrážděně zavrčím. Pak se vzpamatuju. "Huňáči, je asi po ní, tak klid. Jestli se mě pokusíš sežrat, tak ti můžu slíbit to stejný." I když nerada. Docela se mi líbí. A musím uznat, že pes by byl pro mě asi nejlepší společník - je věrný, neptá se... nevyčítá. Zalovím v brašně, pokud se na mě teda nevrhne, a vytáhnu odtam opravdu malý kousek jídla. Natáhnu ruku ke psovi, levou, v pravé držím sekeru. Pokud budu muset, udělám to. Netrmácela jsem se sem tolik dní proto, aby mě zadávil pes. |
| |
| soukromá zpráva od Swen Norrad pro Ten orkouš mi prostě nechce dát pokoj. Co mi je potom, že se tu něco děje? Vždyť jsem do toho spadl jako hruška ze stromu, která následně byla sežrána a potom někde vykaděna. ,,Jenže mám takový dojem, že pokud s ním nepudu, tak mě tam snad dotáhne a to doslova..." napadne mě. ,,Dobře! Fajn! Půjdu tam! Do toho Naraka-bůh ví jakýho průlivu. Snad tam bude něco zajímavého, navíc tady nechci dál zůstávat." prohodím směrem k němu a doufám, že mu to bude stačit. Jestli ne, tak je to jeho smůla. ,,Jít chrnět? Na oslavně? Ty snad nejsi ani člověk! No jo vlastně...promiň.." opravím se a pokrčím rameny. Dnes je mi vše jedno. Popadnu ještě nějaký ten jejich chlast a nechám se "uložit" od strýčka šamánka do postýlky. A jestli nebude pohádka, kde teče pivo proudem a na každém kroku je nahá ženská, tak nehraju! |
| |
| Rún Narakibský průliv Pes tě napjatě pozoroval. Bylo vidět, že ho znervózňuje hrabání se v torně a dal to najevo přikrčením se do ostražité pózy. Po chvíli se však jeho pozornost přesunula na drobný plátek pečeného srnčího, který se ti levou rukou podařilo poslepu nahmatat. Udělal drobný krůček, pak další. Nakonec k tobě váhavě došel a obratně se plátku zmocnil tak, aby tě nekousl. Hned poté však uskočil i s masem. Civěli jste na sebe dál, jen s tím rozdílem, že huňaté zvíře teď místo vrčení přežvykovalo pečínku. |
| |
| Poblíž Nakaribského průlivu Pokud jsem mohla, mlčela jsem. V poslední době jsem se necítila na dobrého společníka, ale Saloter jsem vnímala jako milou společnost. Nicméně ani tak mi to nešlo a tak, pokud si nechtěla povídat, byla jsem jen ráda. Mlčky jsem kráčela po jejím boku směrem k Nakaribskému průlivu. Temná obloha s sebou nenesla nic dobrého. “Vypadá to na bouřku, měly bychom najít nějaký úkryt.“ po dlouhé době mlčení prolomím a podívám se na dívku. “Ideálně opuštěnou jeskyni nebo tak…“ nechám to na ní. Já se zde naprosto nevyznám a tak pokud se nám poštěstí něco najít, bude to opravdu a jen o tom štěstí. |
| |
| Jídlo, to je základ. Pes je zaujatý, ale to neznamená, že přestanu být ostražitá. Když to dochroupe, zkusím se s ním znovu seznámit. Vážně by mi bodla nějaká halena nebo tunika, co má mrtvá na sobě. Ona už ji nepotřebuje, kdežto já jo. "Tak co, huňáči, už na sebe nebudem vrčet?" Asi vypadám jako idiot, že si povídám se psem, ale upřímně... je to lepší než s lidma. Pro mě teď ano. Pomalu si dřepnu a natáhnu k němu ruku. |
| |
| Poblíž Nakaribského průlivu Když se ode mě dívka odtáhne, jen pokrčím rameny s výrazem naznačujícím, že neví, o co přichází. Ale přece každý má právo na to odmítnout. Její další věta mě znova uvede do viditelných rozpaků. ,,Ummmmh, no..." Nesměle sklopím zrak. ,,Můžu si... No, jdu se tam jen tak podívat, protože to tam je jistě moc krásné. Mohla bych si tam vydělat i nějaké peeníze." Sice mám jakš takš vyvinutý herecký talent, ale na tohle to nestačilo. Dívka si určitě bude myslet, že před ní něco tajím. Pak řeč bude dlouho stát. Mezitím se vydáme na cestu k Nakaribskému průlivu. Na tváři mám jemný úsměv. Proč taky ne? Dívka ze mě zatím nic nevyzradila, slunce svítí, ptáci zpívají... Ideální den. Najednou se však mračna zatáhnou a vypadá to, že začne pršet. A to silně. Velmi. Nejdříve se zamračím, ale pak mě to přejde. Však co? Tak budem mokré. To přece moc nevadí, stejně uschneme. Hm, i kdybychom se teďkom rozběhly, déšť by nás stejně zastihl a byly bychom mokré tak, či tak. Navíc bychom ztrácely energii, odpovím jí. Přesto ale zrychlím krok, a až začne pršet, rozeběhnu se se smíchem a výskáním. Běhání po lese v dešti v letních šatech se přece nestává tak často. |
| |
| V lesích nedaleko Nakaribského průlivu Podivná šedá postava, přehozená přes větev stromu jako nějaký hadr, se zavrtí. Je to s podivem, ale dotyčný je stále ještě živý. "Éé!" vyjede mi z úst a v obličeji se objeví vyděšený výraz. Instinktivně chytím větev a s vypětím mnoha sil se na ní vydrápu. Sedíce dobrých patnáct stop nad zemí a držíce se kmene, jsem konečně schopen trochu myslet. Až teď si uvědomím, jak mě bolí naražená žebra a vlastně celé domlácené tělo. Je mi jasné, že jsem měl ohromné štěstí, když jsem tu vichřici přežil. Ksakru! Jestli z toho stromu slítnu, je po mě. To by byl docela výsměch přežít poletování v bouři a pak si zlomit vaz při pádu ze stromu. Dost bezradně se dívám dolů. No, moc větví tu není. Kmen je moc tlustý na to, abych ho obejmul a prostě sjel dolů. Podívám se na Khajiita a muže, kteří stojí dole pod stromem a sledují mě. "Haló pánové," zavolám směrem dolů, "dobrý den. Asi u sebe nemáte nějaké lano, že?" Uvědomím si, že můj hlas zní hodně zvláštně a vzhledem k tomu, jak mě bolí pohyb rtů a čelisti, dojde mi, že mám jistě celý obličej oteklý. Napadne mě, že si o mě musí myslet, že jsem nějaký bláznivý akrobat, nebo potrhlý kouzelník. Pravda je, že mě samotnému zůstává rozum stát nad tím, jak jsem se sem dostal. Hlavně se dostat dolů. |
| |
| soukromá zpráva od Horsh Halchas pro S úsměvem se podívám na slečnu, která mě svou otázkou jednoznačně setřela a napřáhnu k ní ruku: "Horsch, Horsch Halchas. Toho času student prvního ročníku a obdivovatel pana Garrenia a všech velkých vynálezců a vědců." Ano, pálí mě pomyšlení na to, že já jsem opravdu "ksakru nikdo", ale nehodlám to na sobě nechat znát. Při zmínce o vynálezcích a vědcích se lehce ukloním Ziggsovi, kterého si opravdu vážím, abych dal jednoznačně najevo, že i jeho považuji za velkého vynálezce. Je mi jasné, že jsem tu páté kolo u vozu a že tu asi dost překážím. Hodlám ale ještě chvíli vyčkat. |
| |
| Celesta a Saloter Na cestě k Narakibskému průlivu Dříve, než stihla Celesta nějak zareagovat na Saloteřino trochu dětinské dovádění v dešti, byly obě zasaženy něčím mnohem horším. Masou zuřících živlů, která oběma dívkám podrazila nohy a začala jimi smýkat po zemi. Déšť Celestu a překvapivě i Saloter zuřivě bodal, což ve spojení s rychlým větrem nevytvářelo zrovna vhodné podmínky pro cestování. Rusovlasé dívce se nakonec podařilo zachytit jednoho vystouplého kořene a za pomoci síly vůle se udržet, Saloter na tom ale byla o něco hůře. Prudce narazila do kmene stejného stromu a cítila, jak se jí rameno vyhodilo z kloubu. Bolestně vyjekla a křik zopakovala, když se končetina zasunula zpátky. Nakonec obě dvě skončily v zoufalé obraně proti větru, kdy se Celestě podařilo svou novou známou chytit za kotník a udržet ji. Tvář jí zbledla hrůzou, když pak spatřila černý mrak netopýrů zvolna se houfující do podoby postavy. Vincent zlehka dostoupl na větev. Nuže, zdá se, že tady má někdo problém, ozval se oběma dívkám v hlavách ledový hlas.
|
| |
| Rún Narakibský průliv Pes na tebe chvíli ostražitě hleděl, poté se mu špička ocasu lehce rozkývala a on k tobě došel. Zblízka sis všimla, že je to fena, vlastně teprve nedávno odrostlé mládě. Drobně zakňučelo a postrčilo tě k mrtvole, jako by tím chtělo naznačit, že potřebuje pomoct. Zvolna si dotyčnou otočila na záda. Vznešená elfka měla plavé vlasy rozcuchané a ve špatném stavu, jako by si prožila obtížnou noc. Vzhledem k bouři se ani nebylo čemu divit. Byla vyšší a štíhlejší než ty, ale usoudila jsi, že její oblečení v podobě prosté vlněné tuniky a šatů bude muset stačit. Vztáhla jsi na ni ruce a pak překvapeně ucukla. Tohle nebyla mrtvola, hrudník dívky se ještě stále nepatrně zvedal. |
| |
| Nardan Poblíž Narakibského průlivu Muž v šedé kápi tě chvíli pozoroval, poté se otočil na khajiita. „Skoč pro ostatní,“ řekl mu tiše. Jeho kočičí společník krátce kývl a překvapivě tichým poklusem zmizel v podrostu. „Obávám se že ne,“ odvětil nyní neznámý, „ale zajímalo by mě, jak se ti podařilo dostat tak vysoko?“ Teď, když jsi měl o něco bezpečnější polohu jsi měl příležitost se rozhlédnout kolem. Bouře napáchala strašlivé škody, velké množství větví a kmenů se válelo bez ladu a skladu, dokonce i na tvém stromě bylo vidět několik pahýlů po nedávno odlomeném větvoví. Smutný pohled, který doplňoval proužek kouře dál na východ... Moment, kouř? |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Gnómka drobně kývla. „Já jsem Anna,“ představila se prostě. Trochu rozpačité ticho prolomil Taeddyn: „Nuže, půjdeme na oběd?“ zeptal se. Tento návrh se setkal se všeobecným ohlasem, takže jste vyrazili směrem k jídelně. Univerzita v Noremnii, další den Dnešek byl prvním dnem tvého studia. Již od rána jsi byl nervózní, proto jsi se spokojil se snídaní v podobě prostého bochníku chleba doplněného o máslo. Poté jsi již spěchal na svou první hodinu. Když se ozval školní zvonek, stáli jste všichni nastoupeni u svých lavic. Ty jsi seděl vedle Nunua. Během matematiky se nic zajímavého nestalo, vysvětlili jste si základy počítání které jsi již dávno ovládal, proto ses po většinu času nudil. Následovala výtvarná nauka. V té vám bylo prostě oznámeno, ať nakreslíte stroj, který by jste rádi jednoho dne sestavili. Věděl jsi co chceš a díky kreslení prostředí na povrchu byla tvá ruka schopna vše zanést na pergamen, stačilo tedy jen začít. |
| |
| Na cestě k Narakibskému průlivu Zuby nehty jsem se držela vystouplého kořene, omotala jsem se loktem a chytila se tak, že mnou bouře smýkala, ale já odolávala. Saloter byla na tom mnohem hůř. Viděla jsem, jak se narazila o kmen, a z výrazu její tváře mi bylo jasné, že si musela ublížit. Pevně jsem jí obemkla prsty kolem kotníku a nepustila ji. Bouře byla silná a já bojovala s tím, abych udržela sebe i jí. Když jsem nad sebou zahlédla pohybující se stín, ze kterého se vyklubal můj známý, ztěžka jsem polkla. Polilo mne horko. Nevěděla jsem, co tu Vincent dělá. “Prosím, pomož nám.“ vzhlédla jsem k němu s prosbou v očích, hlas mi zaskřehotal. Cítila jsem, že Saloter už dlouho neudržím, pokud ona sama něco neudělá. |
| |
| Jestli mi to dovolí, tak huňáče krátce pohladím. Pousměju se, jsem ráda, že psisko se rozhodlo mít ze mě radši kamarádku. Opravdu nerada bych mu tu sekeru narvala do chřtánu. "No tak, jenom si od ní vezmu hadry. Ty máš kožich, kdežto já nic." Pak elfku otočím. Málem odskočím. Moje frustrace za všechny ty dny a vztek mě dělají výbušnější, tak málem začnu nadávat. Stisknu zuby, v mysli mi prolétne pár obrazů. Mračím se. Přehmátnu na sekeře. Ne. Nejde to. Nejsem vrah... jenom jsem se bránila! Vždycky jsem se jenom bránila. Na druhou stranu vím, že ji živou nepotřebuju. Další hysterku, hladový krk a kdo ví co ještě. Ani bych nevěděla, jak jí pomoct. Nervózně si olíznu rty a podívám se okolo. Nemám čas ani chuť a žaludek čekat na to, až (jestli) to zabalí. Proto se ji pokusím svléknout už teď. A pokud uvidím, že se probírá, rychle ji znovu omráčím. Je to prostě boj - a já mám plný zuby toho, abych se nechala životem smýkat a neměla ni tuniku, sakra! |
| |
| Swen Norrad Druhý den Příští ráno ses vzbudil s ošklivou bolestí hlavy, bezpochyby způsobenou tou silnou pálenkou. Popravdě řečeno tě to dost překvapilo, protože jako seveřan jsi byl na alkohol více než zvyklý. Nutno podotknout, že orské pití byla ale tak trochu jiná třída. Nakonec se ti podařilo vybelhat ze stanu, kde už na tebe čekal Nubarg spolu s orkem, který ti včera daroval tvé nové zbraně. „Jedu s váma,“ vysvětlil krátce. Původní plán byl prostý-na vrrcích jste měli vyrazit na západ, kde převážela skupinka námořníků z ostrova Narakib na pevninu a zase zpátky. To se pochopitelně setkalo s tvým hlasitým protestováním, neboť vrrk který ti měl sloužit jako dopravní prostředek nevypadal zrovna příjemně. Proto jste se nakonec shodli na tom, že s sebou vezmete jen jednoho jako nákladní zvíře. Podívat se na váš odchod byl dokonce i sám velenáčelník. Když došlo na loučení, pevně ti stiskl ruku. „Byl to dobrý boj Garakale,“ zahlaholil, „je škoda že odjíždíte tak brzo!“ Zmohl ses jen na drobné kývnutí, měl jsi pocit, že ti bylo právě rozdrceno několik kloubů v ruce. Konečně jste vyrazili vstříc osudu, ať už byl jakýkoliv. O měsíc později, srpen, loď plující Narakibským průlivem Trochu starostlivě jsi hleděl na obzor. Spolu s další lodí jste pluli vodami na jih od ostrova Narakib, když kapitán náhle změnil kurz. Stočili jste se na sever. Když se orkský šaman zeptal proč, byl mu ukázán východ slunce. „Když je takhle krvavý, nevěstí to nic dobrýho!“ odpověděl mu kapitán. Spěchali jste proto k pevnině. Nestihli jste to. Blížil se podvečer, když shora zaznělo vyděšené volání: „BOUŘE NA OBZORU!“ Ihned následovalo zaklení. Zdálo se, jako by měl nastat sám konec světa. Ze severu se na vás řítila obrovská černá masa. Kapitán se ihned začal domlouvat s druhou lodí. On si myslel, že zvládnete přistát. Oni zase, že je to příliš nebezpečné. Tak jste se rozdělili a vaše loď vyrazila, doufajíc, že se jí podaří doplout k pevné půdě pod nohama co nejdříve. Když bouře poprvé udeřila, bylo to, jako bys dostal pěstí. Děsivá masa větru smíchaného s vodou tě udeřila tak mocně, že ses svalil na záda, stejně tak i tví dva zelení společníci. Marně ses snažil zalapat po vyraženém dechu. „HEJ VY! PŘIVAŽTE SE KE STĚŽNI!“ snažil se dovolat kormidelník, který zároveň po Nubargovi hodil lano. Pokusil ses postavit, ale zuřivé živly tě opět srazily k zemi. Nakonec se ti podařilo spolu s ostatními doplazit a nějak se i přivázat. Pohlédl jsi dozadu, když oblohu rozčísl blesk. Srdce vynechalo jeden úder. V tom jednom děsivém okamžiku jsi spatřil obrovskou ženu s rybím ocasem místo nohou, jak bojuje s modrým drakem. Poté světlo blesku zmizelo a stejně tak i postavy. Dramatická chvilka skončila a opět nastával prostý boj o zachování holého života. U kormidla byli hned dva muži, marně se snažící jej držet v přímém kurzu. Pevnina se blížila, když přišly vlny. Pusa se ti nedobrovolně otevřela, neboť voda dosahovala dvakrát nebo dokonce třikrát větší výšky než loď. „ZABERTE KU*VA NEBO NÁS TA VLNA SMETE!“ zaječel kapitán na své muže. Ti nelenili a vytrvale veslovali. Loď se pomalu vydala na pouť po velké vlně. Téměř jste dosáhli hřebene, když jsi na vrcholu spatřil hromadící se pěnu. Nemohli jste to stihnout. Voda se přes loď převalila a spláchla s sebou jednoho muže. Prolétl těsně kolem tebe a věděl jsi, že kdyby tě nechránil provaz, následoval bys jej. To už ale loď sjížděla, aby se postavila další vlně. Pak další. A pak ještě další. Každá z nich vypadala, že je vyšší než ta předchozí. KŘUP! uslyšel jsi děsivé zapraskání nad svou hlavou. Zvedl jsi pohled a spatřil, že stěžeň se v první třetině rozlomil a zůstal zaklíněný. „Musíme se toho zba...!“ převalila se přes vás další masa vody. Už jsi ztrácel naději, že tohle vůbec někdy přežiješ. Námořníci se kolem vás začali míhat a vždy, když se lámal hřeben, snažili se čehokoliv chytit co nejpevněji. Málokdy se ale stalo, že žádný nebyl odnesen. Velkého kusu dřeva jste se nakonec zbavili a stěžeň se poroučel do vody. Ozval se sborový jásot, vypadalo to, že možná přeci jen máte šanci. Pevnina byla blíž a blíž. Vlastně víc, než jste si mysleli. Drásavý zvuk tříštěného dřeva ti začal drásat uši a všichni opět klopýtnuli. Po zádech ti přeběhl mráz. Najeli jste na útes. Matně jsi uslyšel Nubarga, jak na tebe cosi volá: „Musíme z lodi, hned!“ Druhý ork vzal svou příruční sekerku a jistící provazy přesekl. Možná jste se dostali z nejhoršího vlnobití, ale bouře zuřila dál a loď pod náporem větru posunujícího ji po útesu srdceryvně sténala. Rozeběhli jste se k přídi. Nubarg se ani nepodíval co dělá a okamžitě skočil. Ty jsi chtěl mít trochu více rozvahy, když jsi zezadu ucítil náraz. Grosh (druhý ork) tě strhl s sebou. Měl jsi chvilku na vyděšený výkřik, poté jste se již zřítili do ledové vody. Byl jsi dezorientován, bez ponětí kde může být nahoře a dole jsi náhodně vykopl nohama. Ucítil jsi, žes něco zasáhl. Daná věc tě popadla a ty jsi zjistil, že kotník ti vyrazil nad hladinu. Začal ses zuřivě zmítat a kopat druhou. Sevření povolilo. Bleskurychle ses otočil a vyrazil nad rozbouřenou hladinu. Vedle tebe kuckal Grosh a o kousek dál i Nubarg. Všiml sis, že první z nich se tváří neobyčejně naštvaně i během takového počasí. „Idiote! Příště tě nechám se utopit!“ zařval. Poté se chytil velké dřevěné desky, bývalé části trupu. Šaman k vám připlaval taktéž a začali jste vytrvale kopat nohama. Šlo to pomalu, ale nakonec se vám podařilo dostat se od lodi dál.
Loď řítící se na útesy Neznámo kde, úsvit Zamrkal jsi. Probudil ses na písčité pláži vedle obou orků. O kus dál byla vyplavena i dřevěná deska. Nepamatoval sis, že by se vám podařilo dostat k pevnině, ale to bylo teď vedlejší. Uvědomil sis, že ačkoli již vychází slunce, jsi promrzlý na kost. Oba orkové na tom nevypadali o moc lépe, i když u nich sis nemohl být jistý. Konec konců, mohli být klidně i mrtví. |
| |
| Bouře Vesele běhám nedaleko Celesty a cítím, jak déšť sílí. Nejdříve si z toho nic nedělám, ale když mě začne déšť bodat do tváří jako tisíce jehel, je mi jasné, že něco není v pořádku. Zmateně a vystrašeně se zastavím a podívám se před sebe an oblohu, abych zjistila, jestli daleko není prosvítat slunce. Ať hledím a napínám zrak, nikde nic nevidím, protože se strhnul ten největší liják, jaký jsem kdy zažila. Tvář se mi v mžiku zkřiví strachem. Hned nato se podívám, kde je Celesta, ale vidím jen její polorozmazaný obrys, jak silně prší. Zrychlí se mi tep. Začnu pomalu k Celestě couvat, ale hned na to mi něco podlomí nohy a já lítám vzduchem. Začnu ječet. Pevně svírám svůj malý majetek. Je mi to na nic, ale v té chvíli jsem byla naprosto zmatená a ustrašená, že jsem se na nic jiného nezmohla. Připadala jsem si jako hadrová panenka, kterou si hážou neposlušné děti. Pak jsem narazila do něčeho tvrdého a měla jsem pocit, že už nemám pravou ruku. Vyjekla jsem. Pak jsem narazila ještě do něčeho a ruka se zase vrátila, ale šíleně bolela. Mlátila jsem sebou o zem a neměla jsem ponětí, kde je Celesta, kde je strom a kde ne a kde je nahoře a dole. Ječela jsem. Vak mi upadl, ale harfičku jsem stále svírala obouma rukama. Pak mě něco chytlo. Myslela jsem, že je to nějaká z mořských panen, ale pak mi došlo, že to byla Celesta a že mi zachránila život. Hned jsem ale cítila, že ji síly opouštějí a dlouho už mě neudrží. Pokusila jsem se k ní sehnout/ přitáhnout, ale marně. Vítr byl příliš silný a tělo jsem měla probodané deštěm. Najednou jsem zpozorovala, jak se nějaká černá hmota tvaruje do postavy člověka na větvi. Napadlo mě, že je to naše spása, ale hned na to se mi v hlavě ozval jízlivý hlas. Dál už jsem nemohla. Byla jsem vyčerpaná, omlácená a zmatená. Omdlévala jsem v té nejhorší chvíli. Snad mě něco probudí. A to brzo. |
| |
| Celesta a Saloter Poblíž Narakibského průlivu A proč bych to dělal? rozeznělo se Celestě v hlavě, zradila jsi nás i naši paní. Větev se pod Vincentem podlomila a ulétla, on však klidně dopadl dolů jako by vítr kolem něj vůbec neexistoval. Pomalu k oběma dívkám došel a sklonil svůj obličej k Celestě. Protentokrát vás má paní ušetří, pokud se ale o něco podobného pokusíš znovu, její hněv bude oproti této bouři stonásobný. Bylo vidět, že hrozba je myšlena smrtelně vážně. Mužův plášť se náhle rozvinul a vytvořil v okolí stan. Saloter, která již byla v bezvědomí, se nestalo nic. Její rusovlasá společnice však propadla do podivného omámení podobného transu, ze kterého se probrala až později. Neznámo kde, ráno Obě dvě jste se probudily až ráno. Ležely jste v malé jeskyni, spíše výklenkem ve skále. O kousek dál seděli u ohně dva muži. Jeden bělovlasý se zvířecíma očima sledoval dva králíky opékané nad ohněm, druhý s vlasy stejné barvy jako Celestiny zjevně poklimbával v sedě zády k vám. |
| |
| Rún Narakibský průliv Elfka v bezvědomí se po celou dobu ani nepohnula a brzy jsi tak získala spodní prádlo, tuniku, kožené kalhoty a lépe padnoucí boty ze stejného materiálu. Fena tě úzkostlivě pozorovala a zakňučela, když ses od své nedobrovolné dárkyně zvedla. Neměla tušení, jak je možné, že se pach toho neznámého člověka a její kamarádky slil dohromady, ani proč se srst jedné přeměnila na tu od druhé. A většina psů nemá ráda, když nechápe co se děje. Tento nebyl výjimkou, což dokazovalo ustavičné kňučení dožadující se pozornosti. |
| |
| Neznámo kde, ráno Pomalu jsem otevřela oči, chladná zem pode mnou mi pomohla si uvědomit, kde se nacházím. Zamrkala jsem a pohledem přejela po jeskyni, která byla cítit vlhkem a zatuchlinou. Praskání ohně upoutalo mou pozornost, zvedla jsem se na lokty a ohlédla se za sebe. Viděla jsem Jonase a toho druhého. Ach proboha cítila jsem, jak mne v srdci bodlo. Sklopila jsem posmutněle hlavu, která ještě pobolívala z vysílení při bouři a pak po tom podivném pádu do propasti, když nás Vincent zahalil svým pláštěm. Nebyla jsem si jistá, zda-li to byl sen. Ale fakt, že jsem v jeskyni s Jonasem a tím druhým, mne přesvědčil, že to sen nebyl. Podívala jsem se na Saloter. Spala a vypadala tak pokojně. Najednou mi jí bylo strašně moc líto, protože jsem jí dostala do této situace. Tělem mi projelo zachvění a já si musela přitisknout dlaň k ústům, abych nevykřikla. Z hluboka jsem se nadechla, zavřela jsem oči a odehnala jsem chmurné myšlenky. Prozatím nám nic neudělali. Pomalu jsem se přetočila a vstala jsem. Došla jsem k těm dvěma u ohně. “Jonasi… jak jste mě našli?“ zeptala jsem se tiše. Držela jsem si od obou odstup, ale věděla jsem, že kdyby chtěli, nebylo by mi to nic platné. |
| |
| Neznámo kde, ráno Probudím se. Cítím se jako žužu, které bylo omlácené o skálu. Neotevírám oči, protože se soustředím na bolest. Chci a by to už skončilo, ale jsem natolik unavená, že nedokážu otevřít oči. Neslyšně dýchám a vypadá to, jakobych spala. Pak uslyším, že se něco vedle mě hýbe, že to někam jde a něco to říká. Tehdy se přinutím k otevření očí. Pokusím se posadit, ale opřu se bolavou rukou a hlasitě syknu bolestí. Teprve potom si naplno uvědomím, co se stalo minulý den a kde to jsem. Nedávám Celestě vinu za všechno, co se stalo. Stalo by se to tak, či tak, protože jsme měly namířeno stejným směrem. A přece mi zachránila život. Beru ji jako dobrého přítele. Nahnu hlavu na stranu, abych si protáhla stuhlý krk. Potom se malinko nadzvednu, abych se mohla pohodlněji přisunout k Celestě a mužům s králíkem, jelikož mám hrozný hlad. Nečinně přihlížím a vyčkávám. |
| |
| Je to paráda. Člověk by neřekl, jak se mu uleví, když si po promrzlé noci může obléct něco teplého. A je mi úplně jedno, že to patřilo nějaké elfce. Po těch několika týdnech, kdy jsem neměla ani halenu, se hned cítím líp. Psisko už neberu za takovou hrozbu, protože teď smrdím jako jeho panička. Od které se radši vzdálím, kdyby se přece jen rozhodla se probrat. Konečně se mi zvedla nálada a já si ji nebudu kazit. Stejně jako předtím mi nezbývá než prostě jít. Jít někam za neurčitým cílem... teda určitým, ale jdu správně? Na chvíli zavřu oči a nechám intuici rozhodnout, kudy se vydám teď. Doufám, že někde bude nějaké znamení nebo něco. Protože abych pravdu řekla, jsem ztracená. Na psa zavolám a hvízdnu, jestli se mnou nepůjde. Budu se ho snažit k sobě přilákat. Byla bych ráda, kdybych konečně měla společníka, co mi bude věrný a nebude na mě tlačit. |
| |
| Celesta a Saloter Ráno, jeskyně Jonas na Celestu pouze obrátil pohled. Tvářil se jako zmoklý pes a když se nad tím Celesta zamyslela, musela uznat, že pojmenování bylo výstižné. Geralt se rozhodl odpovědět za něj: „Smrad té holky šel cítit na míle daleko. Vincent šel původně za ní, o tobě jsme neměli ani tušení.“ Oběma dívkám se na tvářích nedobrovolně zjevil nechápavý pohled. Celesta neměla tušení, odkud se Saloter s těma dvěma zná, její přítelkyně zase přemýšlela, kdo mohou být ti dva cizinci. Jeden byl rusovlasé dívce neobyčejně povědomý, ten druhý vypadal, že snad ani není člověk. A samozřejmě tady vyvstala hlavní otázka: opravdu páchne tak děsivě?
Neznámý se zvířecíma očima |
| |
| Rún Narakibský průliv Fena na tebe chvíli zmateně hleděla, ještě naposledy se zakňučením drcla do elfky a poté doběhla k tobě. Zařadila se vedle tvé pravé nohy, na což jsi zvědavě povytáhla obočí. Evidentně byla vycvičená. Po chvíli ses rozhodla vyrazit směrem, kterým asi mohla plout neznámá loď, kterou jsi viděla včera během bouře. Psisko klusalo kolem tebe a občas se vzdálilo, aby mohlo prozkoumat neznámý pach. Postupovaly jste pomalu, neboť paseka po bouři způsobila že mnohé kmeny byly vyvráceny z kořenů a po zemi se povalovalo velké množství větví, čekajících na chvíli, kdy se budou moci znenadání pohnout a způsobit vyvrtnutí kotníku. Půda se svažovala víc a víc, až se vám nakonec podařilo dopracovat k ústí řeky. Drobně sis pro sebe kývla, kolem bude určitě množství ryb nebo zvířat, které by šlo ulovit. Vyrazily jste výše po proudu, aby bylo možné si naplnit vaky bez toho, že by v nich byla slanější voda, když jste se obě zastavily uprostřed kroku. Dál po proudu šly matně slyšet údery a halekání mužů. |
| |
| Ráno, jeskyně Když Geralt odpověděl, doslova mi padla čelist. Čekala jsem všechno, jen ne to, že by snad mohli sledovat Saloter. S vyděšeným a překvapeným výrazem zároveň se na dívku otočím. “Tohle je jako zlý sen…“ poklepu hlavou, marně se snažím vyhnat chmury. “Co po ní vaše paní chce? Budete jí tu držet? Budete nás tu držet?“ opravím se po chvilce. |
| |
| soukromá zpráva od Horsh Halchas pro Chvíli sedím nad prázdným papírem a nepřítomně do něj civím. Hlavou se mi honí myšlenky, které mi už nějaký čas nedají pokoj. Jak moc se můžu spolehnout na své kolegy? Jak moc mám své nápady prezentovat před ostatními? Vždyť už při několika letmých zmínkách jsem vypadal jako blbec. Nechci vypadat jako snílek a fantasta. Ne, musím si své nápady nechat pro svou dílnu. Papír je najednou hrozně velký a když vidím, jak se kolegové vrhli do práce, chce se mi do toho mnohem méně. Začnu poťukávat tužkou do desky stolu. Tak, můžu nakreslit něco neurčitého, nebo něco, co nikomu z nich nic neřekne. Třeba robotickou myš, která by mohla dělat průzkum. Jo, proč ne, tak tedy myš. Na chvíli zavřu oči a vybavím si své dřívější studie. Představím si v hlavě kostřičku myši, která byla jedna z prvních v mé sbírce a pustím se do díla. Nejprve slabě tužkou načrtnu několik kružnic a obdélníků, které spojím úsečkami, takže mi vznikne taková hrubá kostra. Pak načrtnu několik křivek, které doladím tak, aby myš vypadala reálně a měla správné proporce. Nakonec vezmu další tužku a obtáhnu svůj výtvor. Pak začnu podobným způsobem nakreslím kostru a začnu rozkreslovat jednotlivé části ve zvětšeném měřítku. "Ty kreslíš myš? Měl jsem pocit, že nejsme na hodině biologie..." uslyším vedle sebe hlas jednoho ze spolužáků. "Hleď si svého!" zavrčím a pokračuji v díle. Blbci. Nevidí dál, než na přímky, krychle a písty. |
| |
| Trochu jiná loučení... Ráno jsem měl pěkně divoké. Zdály se mi sny, kdy jsem si užíval s ženskejma ve své dvoraně a že to bylo fakt vostrý. Pivo teklo proudem a šťáva, tekoucí z vepřové kýty zaplňovala celou místnost průbojnou vůní. A náhle jsem se probudil a měl jsem žaludek jako na vodě. Rychle jsem odhrnul kus stanu a vyzvrátil všechno, co jsem si včera večer dal. Další dávivé zvuky se odněkud ozvaly...,,Svoji slávu musím šířit, jak jen se to dá." Poté, co na sebe hodím všechny hadry a do pochvy zasunu prudce meč, div jej nezlomím. Naštěstí je to opravdu kvalitní zeleno ruká práce. Vykopu se ven, kde čeká Nubarg spolu s orkem, který mi včera vnutil mé nové zbraně. ,,Sajavor Budujam...Cože hernajs?!" zeptám se uprostřed broukavých slov, která mě právě napadla. Další jede se mnou, tedy spíš s náma. To zase bude cesta... Do ksichtu mi posvítí ranní slunce, div mi oči nevypadnou, ale "to" hlavní teprv mělo přijít! Někdy mi fakt přijde, že nepochopili vztah mezi mou zadnicí a těmi jejich vrrky! Ano já chápu, že mě chtěli sežrat, dokonce jsem překnousl i to, že jsem jednoho musel vykuchat, ale jezdit na něm?! To už je sakra moc! ,,Couže?! To snad nemyslíte vážně ne? To už bych raději jel na praseti!" plácnu snažíc se z toho vykroutit jako žížala na háčku. Odplivnu si. Naštěstí jim to docvaklo a na cestu jsme se vydali jen s jedním. Ten ještě fungoval jako mula. ,,HA! A máš to! To tě odnaučí..." ani jsem nemohl dokončit svoji myšlenku, protože to zvíře to snad vycítilo nebo co a poslalo mi hladový pohled, při čemž já byl kýta. Raději se přiblble usměji a chci se vydat na cestu. Ta se ovšem ještě nekoná, protože se přišel "rozloučit" i velenáčelník. ,,Hmm, nevypadá zase tak silně..." napadne mě. Tato myšlenka mě rychle přešla po podání rukou. Snad jsem slyšel i prasknutí pár kloubů. ,,Ah! Vzhled někdy klame!" proletí mi hlavou a vlastně ani pořádně nevím, co mi říkal. Zmohl jsem se jen na pokývnutí hlavy a doufání, že mi tu ruku rychle pustí. Po tomto dramatickém loučení jsem se vydal na cestu. Ti zelení chlapíci mi budou chybět, málo který národ se mému podobá... O měsíc později na nějaké lodi... Jako každý seveřan jsem zvyklý na lodě a i bouře, ale to co nás mělo potkat bude něco úplně jiného. Kapitán má zjevně chcaní zelené trávy za sebou a vypadá zkušeně, rozhodl se totiž vrátit na pevninu. ,,Výborný nápad!" řeknu si pro sebe. Bohužel si štěstí vybralo jinou stranu, svině jedno! Proti nám se řítila velká bouře, takže vlastně i to volání bylo celkem zbytečné. ,,Kundzer!!" křiknu, jak na lesy. ,,O tomhle ta tvoje "věštba" nebyla! Jestli to přežijeme, budeme si muset promluvit!!" schválně u slova promluvit jsem přidal důraz. Dost totiž pochybuju, že bych mu natrhnul zadek s těmi jeho čáry máry. S námi jela ještě jedna loď, ale evidentně si kapitáni moc neporozuměli a každý se vydal vlastní "cestou." Brzy to přišlo. První vlna mi málem utrhla hubu a další skoro ukroutila jazyk! ,,Další den v ráji!" letí myšlenka okolo. Bouře se zhoršovala a co hůř, vlny si hrály s námořníky karty, každého nepotřebného vyhodili ven a to doslova! Nyní mi je jasné, jak je hovnu na latríně! Už ani nevím kdo, ale odněkud se vzalo lano a byl vydán rozkaz přivázat se ke stěžni. Byl to celkem nadlidský výkon, ale naštěstí jsem tu měl po ruce dva orky, kteří ho zvládly dobře. ,,Opravdu skvělá výprava Nubargu!!" křiknu na něj. Ovšem hlavní "představení" teprv mělo dorazit. Blesk rozsvítil oblohu, kde na malou chvilku byl vidět mýtický souboj draka s nějakou rybou. Ženo-rybou - něco takového prostě! Při tom pohledu jsem měl pocit, že si snad nadělám na kalhot. Zírám na novou hrozbu, pak se otočím směrem od toho a vidím další obrovské vlny. ,,No paráda," zavrčel jsem ,,Teď jsme definitivně v prdeli." Vlastně ani nevím, co se dál pořádně dělo. Náhle však Grosh přesekl lano a od někoho bylo slyšet, ať vypadnem z lodi. K velké smůlě, opět doslova. Nubarg se rozeběhl po přídi a ihned skočil. Tento plán mi nepřišel dvakrát moudrý, mohly tam být nějaké skály... ,,Ne! Ne ty jedno hovadóóóó....!!!" vypadne ze mě, když mě popadne Grosh a hodí mě z lodi. Při pokusu vyplavat na hladinu jsem mu nejspíš přišlápl ksicht, zjevně nebyl moc rád z mých "úprav". Teď se nějakým zázrakem z toho dostat... Takto jsem si pláž nepředstavoval! Prudce sebou trhnu. Nejdřív jsem si myslel, že se topím, ale potom mi dojde, že jsem na souši. Nějakým zázrakem se to podařilo! Jsem na pevnině! ,,A kurva..." dojde mi když vidím ty dva orky se válet taktéž na pláži. Sice mi je zima, ale na tohle jsem zvyklý, teď hlavně musím zjistit jestli to ti dva zvládli... |
| |
| Celesta a Saloter Narakibský průliv Geralt na tebe pochmurně obrátil zrak. Na očích mu šla vidět nedočkavost. „Tady jde o něco víc. Nastal čas změn, které ovlivní celý tento svět. Celým Edorianem pomalu ale jistě probíhá vlna uvědomění si, že věk draků skončil. Nastal čas na pomstu... A ta rybí holka i tvůj bratranec budou nástroji, díky kterým bude uskutečněna. Nastal čas pozvednout zbraně, magii i prosté odhodlání proti zrádcům, kteří připravili právoplatné vládce o jejich říši,“ vysvětlil tiše. Poté a pokračoval, přičemž se lesk plamenů odrážel od jeho očí: „Není to však tak jednoduché. Draci jsou příliš mocní na to, aby mohli být poraženi konvenčními metodami. Proto jste vznikli vy,“ ukázal na Jonase a následně na Saloter, „vyvolení bohů. Ti, kteří ponesete jejich vůli a získáte nevídanou moc výměnou za naprostou oddanost. Dá větší práci vás najít, proto jste nebezpeční. Hrajeme tady závod o čas, buď zesílíte a budete schopni za pomoci vašich patronů srazit na kolena uchvatitele, nebo budete nalezeni a zničeni dříve, než se vůbec zmůžete na odpor.“ |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Postupně jsi pokračoval. Profesorka sledovala práci a i ona se nad tebou na chvíli pozastavila, na tváři se jí objevilo drobné zamračení, nakonec se však rozhodla tvůj výkres přejít s pokrčením ramen. Po nějaké době hodina skončila a zatímco většina nebyla ještě ani zpola hotova, ve tvém případě už nebylo co dodělávat. Odevzdal jsi výkres. Učitelka na tebe chvíli hleděla a poté jej převzala. „Víš, většina studentů pracuje na obrovských strojích, složitých a mnohdy náročných na sestrojení. Docela by mě zajímalo, proč jsi zůstal jen u myši?“ |
| |
| soukromá zpráva od Horsh Halchas pro "Víte, rád bych jednou uměl sestrojit stroje, které by fungovaly stejně dobře jako živí tvorové. Jen by neměly tak slabé schránky," rozhodnu se poodhalit své plány, "všechny ty obrovské a složité stroje mi připadají neohrabané a s tím se já nespokojím." Vím, že to, co říkám zní divně, ale já prostě nebudu dělat něco jen proto, aby to bylo trochu funkční. "Myš jsem nakreslil proto, že musím něčím začít. Jestliže se mi podaří vytvořit malou dokonalou myš, budu časem schopen vytvořit i větší dokonalé roboty." |
| |
| Jeskyně COŽE? To není možné. Jak, jako že jsem nějak smrděla? To jsem jako nějaká prašivá liška? Proč mě pronásledovali? Může za to Mermaid? Prosím, ať ne... Prosím. Odkud mě vlastně znají? Pak jeden z mužů začal něco říkat. Moc jsem tomu pozornost nevěnovala, jelikož mi hlavou běhaly myšlenky o tom, co se asi ještě dozvím. Pak mě ale ještě víc vystraší slova ,,rybí holka", při kterých málem vyjeknu strachem, co se mnou mají v plánu. ,,J- jaký nástroj?" šeptnu, skoro neslyšně s vyděšeným výrazem v očích. Pak mě překvapí další věta. Jaktože přišli na to, že jsem vyvolená Mermaid? Copak mě ta siréna nějak... Pak se zmateně a zarmouceně podívám na Celestu, jak na to všechno reaguje. Ihned se bojím celého světa, protože kdyby vyšlo na povrch, jaká je má pravá rasa... Poté si uvědomím jeden fakt. Budu bojovat. S draky. Já. Jsem zmatená z událostí, které se kolem mne dějí. Chci do moře, abych se uklidnila. Teď to ale samozřejmě není možné, proto mi nezbývá nic jiného, než se utápět ve vlastním neštěstí. Nevím, co bude, jak se něco bude vyvíjet a jak to dopadne. Achich, kde je jen můj starý život potulného barda? |
| |
| Nakaribský průliv – jeskyně Nemůžu od něj přece podruhé utéct. Ta bouře byla znamení. To, že nás našli a já se vrátila zpátky k Jonasovi… sklopím zrak k zemi a pak se krátce podívám na svého bratrance a pak na Saloter, kterou Geralt označil jako rybí holku. Rybí holka? ta slova mi vrtají hlavou. “Takže nás teď odvedete ke své paní? J-jak mají zesílit?“ přimhouřím podezřívavě oči a zavrčím ta slova. “Jonasi… „ můj bratranec se prozatím straní cokoliv vysvětlovat. Možná mne nenávidí za to, že jsem od něj utekla, že jsem ho nechala napospas těm dvěma. “Jonasi?“ zopakuji opět jeho jméno, něžněji a vlídněji. “Tys o tom věděl?“ |
| |
| Swen Norrad Narakibský průliv Rychle jsi vyrazil k oběma orkům. Nubarg, kterého jsi šel zkontrolovat jako prvního se vzbudil sám. S pořádným zaklením se posadil a promnul si spánky. Po chvíli mu došlo, že to byl špatný nápad, jelikož dlouhé vlasy se zaschlou solí odmítaly pustit ruce pryč. Nakonec je se zaklením prostě vyškubl i s pár vlasy. Grosh na tom byl hůře, sice žil, ale dostat ho z bezvědomí se ti nepodařilo. Trochu bezradně jsi nad ním stál, když se konečně dobelhal Nubarg. Bleskově druha prohlédl a když zjistil, že je mimo ohrožení života, drobně kývl. „Zkus se poohlédnout po něčem co by se dalo jíst, já ho zatím vzbudím.“ |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Profesorka na tebe chvíli hleděla, jako by se snažila vidět až do tvé duše a zjistit tam, zda mluvíš pravdu. Pochopitelně se jí to nepodařilo, takže nad tebou jen pokrčila rameny a výkres vložila do jedné z přihrádek. „No jak myslíš,“ odpověděla. Poté pokračovala se zvýšeným hlasem: „Dobrá, hodina skončila. Ti co nestihli dokončit svou práci mi ji přinesou zítra.“ Po třídě zvolna plula vlna nelibosti, neboť ty a Taeddyn jste byli jediní, kteří vše stihli už teď. Všichni se loudali pryč ze třídy, když jste na chodbě spatřili Garrenia. „Zdravím studenti! Rád bych vás požádal, abyste do následující hodiny přišli už v pracovních oděvech a donesli si součástky!“ Poté se otočil na patě a odcházel pryč. Kolem se zatím rozproudil živý hovor. „Páni! Vypadá to, že se rovnou vrhnem na sestavování!“ prohlásil s blaženým úsměvem Nunu, který před chvíli došel vedle tebe. |
| |
| Pes mi udělal opravdu radost. Jestli se nechá, krátce ji pomazlím, abych ji ujistila, že se mnou se bude mít dobře. Anebo ne o tolik hůř, než já. A o hodně líp, než kdyby zůstala ležet u mrtvoly nebo ji někdo chytil a sežral. Opatrně přelézám kmeny, prodírám se větvemi a jsem hodně ráda, že mám na sobě celý komplet oblečení a odřenin a škrábanců bude o to míň. Dřeva na oheň je tu okolo dost, jen kdyby nebylo tak mokré. To budu řešit až později. Teď voda. Myslím, že i psice se ráda napije. Já určitě. Po cestě si vyhlédnu nějaký pěkný klacek, ze kterého bych si udělala pár oštěpů, abych mohla zkusit ulovit nějakou rybu. Na chvíli se zastavím a osekám ho sekerou. Také hledám, jestli někde nenajdu z trosek kus lana, abych si udělala harpunu. Pokud ne, holt to budu muset zkusit takto. Moje myšlenky přeruší zaslechnutí hlasů. Mužských. Srdce mi vylétne dopředu do hrudi a buší o žebra. Přikrčím se. Potřebuju tam jít, ale nechci. Prohlédnu si terén, a pokud se to bude dát nějak obejít, aby mě nezahlédli, udělám to. Pokud ne, připlížím se blíž, abych zjistila, co jsou zač. |
| |
| Celesta a Saloter Jeskyně Jonas, rusovlasý muž podobný Celestě, na vás obě pohlédl. „Ano,“ řekl tiše, avšak bez jakéhokoliv výrazu ve tváři. Nikdo netušil, co mu táhlo hlavou, snad ani on sám. Geralt se poté ujal slova: „A k paní nejdeme. Už já sám mám problémy s tím, abych to dětsko nerozsápal, v Měsíční krajině by nepřežila jediný den. Ne, vy všichni musíte vypadnout. Proto taky Narakibský průliv, jediné místo, kde se dá sehnat ta trocha plavidel, co dnes ještě existují.“ |
| |
| Kopni orka -> posílíš mír! Vlastně ani nevím jestli ta má kebule měla o orka strach, nebo si přála, aby natáhl bačkory a já měl konečně pokoj. Naneštěstí, nebo naštěstí? Mu zjevně nic nebylo a ještě ke všemu si odtrhl kus vlasů z hlavy. ,,Au..." prohodím pro sebe. Ten druhý...jak jen bylo to jeho jméno? Grorsh, Grolh, Groš...tak nějak pitomě, čase si vzpomenu, na to byl poněkud hůř a ještě pořád "vychrupoval" na pláži. Raději se nebudu zmiňovat o tom, že jsem mu nejspíš přeběhl přes ksicht a plán mrtvého brouka jistě zabere. Nubarg nakonec usoudil, že mu nic vážného není a mě, jako svého pejska, vyslal pro něco k jídlu. ,,No dobře no..." prohodím jen, i když jsem ho poslal tam, kde slunce nesvítí. Popadnu tedy své věci a omrknu okolí a zjistím jestli tu není nějaký gáblík. |
| |
| Jeskyně Přesunu se blíž k ohni a posadím se naproti Jonasovi. Nedokážu se posadit vedle něj, ale cítím, že ho nedokážu nenávidět tak, jak jsem o tom byla přesvědčená před pár dny. Nemůžu ho nenávidět, protože z jeho výrazu vidím, jak moc mu to ničí jeho život. Sklopím hlavu, obličej schovám do dlaní a přemýšlím. Co je Saloter zač? Rybí holka… Jonas je vlkodlak. Jsou nástrojem ke zničení draků… ach proboha, tohle může být buď moc dobré a nebo moc zlé na to, aby to byla pravda. “A kam se máme vydat, až se nalodíme?“ řeknu po chvilce a svůj dotaz směřuji na Geralta. |
| |
| Nakaribský průliv, jeskyně Nejsem si jistá, co tu dělám, proč tu jsem a jestli tu vůbec být mám. Mám těžkou hlavu, ale ještě těžší je pomyšlení, že moje pravá rasa není jenom moje tajemství. Chce se mi brečet. Jestli tohle má být ochrana Mermaid, tak to hle je taky zápletka, která v tom musí být. Ano, věřím jí, že se mi nic nestane, ale s psychikou člověka si umí pohrávat perfektně. Nechci už slyšet nic, jen sklopím hlavu a pevně zavřu oči, abych zabránila slzám, slaným jako moře. Když se ale na mě Celesta podívá, může mě vidět celou zkroušenou a smutnou, a to všechno ještě podtrhávají slzy plné chaosu a nejistoty. Pomalu se odšourám na konec jeskyně a tam se pokouším přijít na to, co mě čeká. Zabarikáduji svou mysl a nechávám se unášet na vlnkách nevědomosti. |
| |
| Nakaribský průliv - Z větve na větvi Ale ne! Sakra já nemám čas tady čekat na to, až mi někdo pomůže dolů! S hrůzou si uvědomím, že moje učitelka a přítelkyně se ztratila v té strašné bouři a že já jsem jí měl pomoci. Podívám se dolů. Je to vysoko, ale není to až tak hrozné. Možná by se to dalo nějak ... "Tak jsem si poletoval a najednou tady byl ten strom," houknu dolů a přemýšlím, jak si rychle pomoci. "Neviděl jsi elfku se psem? Ztratily se mi v té bouři a já nevím, zda nejsou zraněné." Kdybych tak zvládl obejmout ten strom. Sakra před pár lety jsem po stromech lezl jako veverka, to mi neříkej, že to nezvládnu. Pak si vzpomenu, jak jsme lezli na stromy, když byly moc široké. Stačil tak metrový provaz mezi chodidly. Nemám ani provázek! Obejmu strom a zjistím, že mi chybí skoro půl metru a že takhle to nepůjde. “Mám mluvit o ostatních? Nevím, co jsou tihle zač. Ne, budu mlčet a teprve až budu vědět, s kým mám tu čest…“ Prohlédnu si větev, na které jsem se uhnízdil a zhodnotím, že musí být zdravá, když vydržela tu vichřici. Já měřím šest stop, dolů to bude nějakých patnáct. Když natáhnu ruce tak šet a půl stopy. To je pořád moc. Jedna z větví oddělujících se od hlavní míří šikmo dolů. “Jestli spadnu, nedorazíš mě, že ne?“ prohodím ještě před akrobatickým výkonem a začnu se soukat po větvi dál od kmene. U rozvětvení se pověsím za ruce a vydám se po menší větvi, která se začne ohýbat. Ještě kousek, ještě kousek, ještě … Ozve se nepříjemný praskavý zvuk, ohlašující, že větev už zažila lepší časy. “A sakra.“ |
| |
| Rún Narakibský průliv Opatrně ses plížila dál po horním toku řeky. Díky zdevastované krajině plné pařezů, padlých stromů a podobného haraburdí nebyla o úkryty nouze, navíc jakýkoliv hluk způsobený tvou chůzí byl přehlušen čím dál hlasitějšími údery. Pokračovala jsi dál s fenou po boku. Opět jsi spatřila náznak, že za sebou má nějaký výcvik, jelikož se stejně jako ty pohybovala nenápadně. Řeka začínala zvolna zatáčet doleva a vám se naskytl pohled na bárku zakotvenou v ohybu. Poznala jsi ji okamžitě-byla to ta, kterou jsi viděla v noci. Po lodi a v jejím okolí se pohybovalo asi dvacet mužů. Hlasité údery do dřeva, které bylo možné slyšet, byly způsobeny opravami škod vzniklých během bouře-zlomeného stěžně a ošklivé trhliny na pravoboku. Srdce zrychlilo svůj tep, byla jsi odhalení blíže než kdy předtím. Pokud jsi však s námořníky chtěla navázat kontakt, musela jsi se dostat přes řeku. Proud byl sice mírný, ovšem se všemi těmi zbraněmi by pokus o přeplavání těch dvaceti metrů nemusel být dobrý nápad. |
| |
| Swen Norrad Na pláži Vyrazil jsi pryč z pláže. Kus cesty před tebou se rýsovalo začínající pohoří, na takových místech mnohdy žila stáda koz. Vzato kolem a kolem to bylo místo, kde by se s největší pravděpodobností mohl nacházet kus žvance. Vyrazil jsi tedy. Cesta poměrně svižnou chůzí ti do míst kde by se zvířata mohla vyskytovat zabrala asi dvě a půl hodiny. Nakonec jsi však přece jen dorazil na místo. Na horském svahu se skutečně páslo stádo, věděl jsi však, že dostat se k němu bude dlouhá a namáhavá cesta. V cestě ti stál obtížně schůdný svah plný kamení. Poryv větru k tobě přinesl jemnou vůni. Začichal jsi. Chvíli bylo obtížné pach zachytit znovu, ale podařilo se. Někde poblíž si musel někdo dělat pečínku. A ve chvíli, kdy sis to uvědomil, jsi i spatřil tenký proužek dýmu vycházející z jednoho z horských svahů. Drobný otvor naznačoval, že tam musí být jeskyně. Otevírají se před tebou dvě možnosti: Buď se pokusit vydrápat za kozami a věřit, že se ti podaří jednu ulovit, nebo doufat že podstatně snazší cesta za kouřem nevyústí v případné nepříjemnosti a majitelé pečínky budou ochotni se podělit. |
| |
| Pláž, kozy a pečeně na obzoru Vydám se teda na cestu. Naši zelení hoši zůstali na pláži a nespíš chytají bronz. ,,Jestli tam teď dělají nějaké čuňačiny, tak to snad stihnou dřív než se vrátím zpět..." proletí mi hlavou a po zádech mi přeběhne nepříjemný mráz. Zamířil jsem si to přímo k nějakého pohoří. Tam by se mohlo vyskytovat nějaké jídlo, nebo budoucí jídlo. Začínám mít celkem hlad a když je seveřan hladovej, tak žerty stranou! Držím se motta: Dej tý bestii nažrat a ona lehne! A to platí i pro mě! Vůbec se mi nelíbí představa, že bych musel běhat za nějakou kozou, ty vždy běhali za mnou! Ovšem potom můj frňák zavětřil něco krásného, co se snad ani slovy nedá popsat! Jídlo! Sice to byl jen okamžik, ale stál za to a mně dodal energii jít dál a sežrat toho neřáda, jenž se opovážil vonět mi pod nosem! Nakonec se vyškrábu na místo odkud je vidět menší stádo. ,,Hmm, nazdar holky!" mlsně se olíznu. Jenže cesta k nim je velmi "trnitá", to by se člověk dostal dřív do kalhotek jeptišce než k tomu blbýmu stádu! Jenže opět můj čichuňk zavětřil onu vůni a to mě doslova dožralo! ,,Tady si někdo hraje s ohněm! Na pěst!" první myšlenka si našla místo v mé hlavě a bylo rozhodnuto. Vyrazím tedy směr vůně a nakonec čučím na nějakou jeskyni. ,,I kdyby tam měl být pečený medvěd, tak si ho dám! A kdyby něco, někdo dělalo problémy, táák..." usměji se a nahmatám meč. S tímto pocitem se vydám směr jeskyně... |
| |
| Skrčená za padlým kmenem hodnotím svoje šance, ale hlavně taky přemýšlím, co budu dělat. Celou dobu jsem se sem chtěla dostat a... No, a? Potřebuju jet dál, ale vůbec mě nenapadá, jak bych k tomu donutila ty ostatní lidi, když nemám krom své práce čím zaplatit. A prací se podle mě dá vydělat možná tak na to, abych byla pasažér, nikoli ten, co něco požaduje. Zamyšleně si koušu ret. Jeden nápad už mám, ale je to chabá kostra a má příliš mnoho děr, než aby mohl fungovat. Plavat se mi vůbec nechce a těžce získané věci tu taky nenechám. Proto zkusím pokračovat dál, jestli někde nenajdu brod nebo třeba hráz z popadaných stromů... cokoli, co by mi pomohlo dostat se na druhou stranu bez toho, abych tu musela něco nechat. |
| |
| Celesta a Saloter Jeskyně „Na východ,“ odpověděl Geralt. Jonas se nadechl způsobem, jakým to často dělával, když měl následovat ztrápený povzdech. Ten však nyní nepřicházel. Celesta na něj pohlédla a uvědomila si, že na tváři má soustředěný výraz. „Někdo přichází,“ oznámil. Geralt pochvalně přikývl a povstal. „Dobrá práce. Další figurka v této velké hře se blíží,“ poznamenal. Po chvíli se vám naskytl pohled na mohutného seveřana vyzbrojeného mečem, jednoruční válečnou sekerou a dýkou. Vše vskutku podivného kování, které ještě žádná z dívek jaktěživ neviděla. Ozvalo se mocné zakručení v břiše, naznačující, že neznámý přišel kvůli vůni linoucí se ze dvou králíků nad ohněm. |
| |
| Swen Norrad Poblíž Narakibského průlivu Během chvíle ses dostal k jeskyni a nyní rozeznal i vůni, pach králíků pečených na ohni. S touto motivací jsi pokračoval a brzy dorazil k ústí. Naskytl se ti pohled na podivnou sebranku. Jako první upoutal tvůj zrak bělovlasý muž, jehož zvířecí oči naznačovaly, že s ním není něco úplně v pořádku. Ačkoliv byl beze zbraně, v jeho tváři se zračila jistota a zkušenost, avšak žádná známka překvapení. Vypracované paže volně visely podél boků, přesto šlo ale vidět, že jsou to ruce drsné ruce zkušeného zabijáka-před ním bylo třeba mít se na pozoru. Další dvě postavy, muž a žena, si byly podobné. Rusé dlouhé vlasy volně splývaly po tváři muže, který svým melancholickým výrazem připomínal zmoklého psa. Jeho společnice vypadala, jako by poslední dobou zažívala těžké období. Rozcuchané vlasy a štvaný výraz to potvrzovaly. Nakonec stála kousek od ostatních dívka v šatech, po bližším zkoumání nejspíše elfka. Nevypadala příliš nebezpečně. Nejdůležitější však byly dva objekty ve středu jeskyně: Pečení králíci, ze kterých se linula vůně. Tvůj žaludek se rozhodl, že si to s oběma chce rozdat a dal to najevo dosti hlasitým zakručením.
Muž s bílými vlasy |
| |
| Rún Řeka poblíž Narakibského průlivu Pomalu jste s fenou postupovaly proti proudu. Škody napáchané bouří vám postup docela ztěžovaly, naštěstí ale nebylo nutné postupovat dlouho. Na břehu byl totiž zakotvený člun. Malé dřevěné plavidlo se dvěma vesly bylo vytaženo na břeh a připraveno k použití. Zaradovala ses nad svým štěstím a vyrazila k němu, když tvé srdce náhle vynechalo jeden úder. „Dobrá, tak vyrazíme,“ ozval se hlas. Znala jsi jej a při tom zvuku ti naskočila husí kůže. Okamžitě ses přikrčila za padlým stromem a zpozorovala neznámého muže, jdoucího ke člunu. Za ním však šel Bicio, vůdce skupinky válečníků, kteří stáli u zrodu celé této lapálie. Po jeho levici šel jednoruký muž. Při pohledu na něj se ti udělalo nevolno: Byl to Dralion. Pomalu začali člun strkat po vodě a připravovali se na nalodění, což bylo doplněno o hlasité nadávky ze strany neznámého muže, po kterém vyšplíchla voda. |
| |
| Nardan Poblíž Narakibského průlivu Podařilo se ti pomalu slézt na nižší větev, avšak ta nebyla dostatečně silná a praskla. Visel jsi jednou rukou za pahýl, zatímco se tvé nohy volně komíhaly. „Dávej pozor!“ vykřikl neznámý dole. Pokračovat nestihl. Do ruky se ti zadřela tříska a ty jsi nedobrovolně ucukl. Chyba, brzy jsi začal padat dolů přímo na svého nového známého. Přistání neproběhlo úplně hladce. Ty jsi sice krom drobného potlučení dopadl bez zranění, při pádu jsi ale loktem trefil toho chudáka dole přímo do pravého obočí, ze kterého nyní začíná valit krev. Zaklení od plic naznačovalo, že jej to úplně nepotěšilo. Byl jsi nucen obětovat část svého tabardu na první pomoc. Ukázalo se, že tento muž jménem Reód je členem nějaké jiné skupinky, které se paradoxně také ztratila členka. To už se ale dostavil zbytek družinky: Khajiit kterého jsi viděl už předtím a dva vskutku podivní humanoidi. Nebyl sis jistý, zda to jsou lidi nebo elfové, ale tento mladík se ženou (oba vypadající zhruba na osmnáct nebo devatenáct let) měli neobyčejně jemné rysy a trochu špičatější lidské uši. Na dívčině tváři se objevilo zděšení, když spatřila Reóda. „Jsi v pořádku? Ukaž, podívám se na to,“ vyhrkla a hnala se k němu, přičemž tě ne úplně šetrně odstrčila. Zdá se, že tato žena je zběhlá v umění magie, Reódovu ránu totiž uzdravila pouhým přiložením ruky, což bylo doprovázeno tyrkysovým světlem. Až poté se obtěžovala všimnout si tvé přítomnosti. Ukázalo se, že před nějakou dobou spatřili na jihu kouř a doufali, že to bude jejich člověk. Rozhodl ses jít také pro případ, že by to byla tvá vlastní skupinka nebo Allysia. Během cesty ses se všemi stihl seznámit. Khajiit se jmenoval Jodar, kouzelnice Reliel a její bratr Elladur. Působili docela přátelsky, to se ale mělo změnit. Postupovali jste už dobrou hodinu, když náhle Reód bez varování vytasil nůž a připravil si jej k obraně. „Trvalo ti to moc dlouho,“ prohlásil kriticky Charen a vystoupil zpoza stromu. Za ním se objevil i zbytek tvých přátel, všichni ze zbraněmi vytasenými. Sice je drží poměrně uvolněně, ale to se mohlo každou chvíli změnit. Will tiše hvízdl. „Zdá se, že jsme našli zatoulanou ovečku... Nebo alespoň jednu z nich,“ poznamenal. Ty, zmatený z nečekaného vývoje událostí, jsi je začal všechny představovat a snažit se nastolit klid zbraní, Charen tě však zarazil zvednutou rukou. „Myslím, že to nebude potřeba,“ řekl. Zmateně ses rozhlédl, ale zdálo se, že jediní, kteří vědí co se děje, jsou Will, Charen a Reód. „Konec konců, na lidi směňující vlastní život za život přátel se zapomíná docela těžko, viď Reóde?“ pokračoval jízlivě. Muž s jizvou pod okem na to máchl nožem v mocném gestu. „Nic nechápeš! Udělal bys to samé nebýt mě! To díky mě padl pouze Alathil a zbytek byl ušetřen!“ odpověděl a čím pokračoval, tím více zvedal hlas. Překvapeně přitom zamrkáš, Alathil byl přece Allysin otec vedoucí odboj, tak co se to tady sakra děje? |
| |
| "Hosté" u žrádla Moje chuťové pohárky se doslova vznášely nad tou vůní. Já osobně jídlo nijak nerozlišuji, maso jako maso, zelenina jako ovoce po kterém se dělá pořádné ho....no prostě koloběh přírody. Ale teď nastala chvíle rozlišovat! ,,Tak copak tady máme...jelen? NE! Prase? To ani náhodou! Hmm...králík? Že by?... prolétávají mi hlavou skoro všechny druhy masa. Původně jsem na to chtěl jít chytře, nejdřív nějaká ta skrytá akce před tou kamennou dírou, čumenda a potom teprve jít dovnitř. ,,Taky medvěd by to mohl být..." usměji se. Bohužel se ozval nejhorší zvuk, ze kterého se každému seveřanovi orosí zadek. "Zvuk hladu". ,,Tak a dost! Prostě tam vlítnu a sežeru na co přijdu! I kdybych si to měl rozdat s medvědem!" prohodím rozhodně před vchodem. Držím se jednoduchého hesla: Dej té bestii nažrat a ona lehne! A většinou i zabere. Odplivnu si. Rázným krokem vejdu dovnitř. Když tam jsem, tak mi málem oči nevyletěj z důlků, nebo ďůlků? To je fuk! Uvnitř jsou nějaké tři postavy, při čemž ten první vypadá jako kdyby ho týden okusovali vlci a další ho potom vychovávali. Další si zase moc dlouho opaloval vlasy nad ohněm a teď vypadá jako nějaký pekelný bůh ví co! A třetí je podle těch uší a celkové postavy elfík. ,,A zas tu máme mišmaš párty...kundzer! To jsem zas narazil na hrdiny." ,,To máme ale dneska krásný den, co?" prohodím, ale nic se nestane, a tak se tvářím nenápadně. ,,Jujda, ruším vám tu nějakou párty? Pokud ano, tak mi stačí jeden ten..no ušák a mohu zase v klidu odejít." doplním nakonec. |
| |
| Swen, Celesta a Saloter Jeskyně poblíž Narakibského průlivu „Právě naopak, ty jsi jeden z očekávaných hostů,“ opáčil bělovlasý muž na Swenovu otázku s tváří tak dokonale kamennou, že si nikdo nemohl být jist, zda to myslí vážně. Co se však Celesty a Saloter týče, ty mají jasno: Od včerejška nic nejedly a rozhodně jim nevyhovuje, že nějaký hulvát zapáchající vskutku nepříliš vábným odérem jim chce sníst snídani. A poslední člen této naší roztodivné skupinky? Inu, ten pouze hledí na všechny přítomné jako by se jej to netýkalo. |
| |
| Jeskyně Sedím schoulená u ohýnku a těším se na snídani. Stále si nejsem jistá vším, co se mi v posledních, ne moc pěkných dnech stalo, ale pečínka mi alespoň trošku zlepší náladu. Krásně voní a navíc budu sytá. Začínají se mi zbíhat sliny a malí slaní parašutisté v podobě slz už přestávají útočit. Nakloním hlavu, zavřu oči a zaposlouchám se. Chytně mě chuť hrát na harfu. Nemotorně se postavím a jdu ke svému batohu. Rozepnu ho a vytáhnu naleštěnou harvičku. Sednu si na konec skály a začnu na ji jemně drnkat a pobrukovat si melodii hlasem i když tlumeným, tak jemným a hebkým, že se vám můžou zježit vlasy. Nezpívám nahlas, nechci, aby věděli, o čem je píseň. Zavřu oči a oddávám se melodii. odkaz Už jsem zpívala asi minutu, ale vyruší mne zvuk kručícího břicha. Otevřu oči a ohlédnu se, vyruším se a škaredě zadrhnu o strunu, takže se veškerá atmosféra najednou zničí a naše pohledy směřují k ne moc hezky vypadajícímu chlapovi. Zamračím se an něj, ale v zápětí zpozoruji, že jídlo už je hotové, proto nacvičeným pohybem ruky schovám harfu zpět do batohu a jdu si urvat pořádný kus, protože já jsem taky dost hladová. Sednu si zpět na konec nevelké jeskyně a nedůvěřivě si prohlížím chlapíka v prazvláštní zbroji. |
| |
| Jeskyně Podivnost celé téhle situace umocnila hudba, která se začala linout z kouta jeskyně. Zvedla jsem hlavu a podívala se tím směrem, jako bych se chtěla ujistit o něčem, o čem jsem věděla, že se tak děje. Nechápavě nad Saloter zakroutím hlavou, ale neodvažuji se (ani se neopovažuji) jí cokoliv vytknout. Po chvíli mne přeci jen melodie začíná konejšit a já cítím, jak ve mně rozlévá zvláštní klid. Pohledem sklouznu na Jonase a po tolika dlouhých dnech se na něj konečně pousměji. Klid ale netrvá dlouho a je narušen cizincem, který se zjevil před jeskyní. Geralt o něm věděl. Zvláštní, je snad čaroděj, který vidí do budoucnosti? Podezíravě se na bělovlasého podívám. Instinkty ovládnou mé tělo a já se postavím a přestože nemám zbraň, tvářím se, jako bych držela přinejmenším jedenapůlručák. Nemám z nově příchozího vůbec žádnou radost a nechci ho tady. Nebýt oblečena do špinavého a potrhaného oblečení, možná bych i působila jako hrozba… na první pohled. “P-párty?“ zamžikám očima. “Nejsi tu vítán.“ zavrčím popudlivě a očima přejíždím z Geralta na Jonase, který se stále tváří, jako že zde není. |
| |
| Odhodlaně přelézám celou tu spoušť, ale občas se zastavím, abych se zbytečně nepřipravila o dech. V šatech je mi najednou strašné vedro a potím se, ale jsem za ně ráda. Jenom mi bude chvíli trvat, než zase přivyknu tomu, že se nemusím hnát jako kůň, abych se zahřála. Můj postup je člunu zarazí výjev přede mnou. Ihned sklouznu za nejbližší vyvrácený strom a tiše syknu, protože si při tom narazím koleno. Párkrát zuřivě zamrkám a znovu vykouknu mezi kořeny. Ne. Kurva! Nezdálo se mi to. Je mi zle a přitom mám vztek. Mám zbraně a psa, ale co zmůžu proti třem chlapům? Nebudu mít takový štěstí jako minule. Bavit se s nima nechci a oni se mnou už vůbec ne. Škoda, že jsem ho připravila jenom o pracku. Ach, kéž by se mu do toho dostala sněť a chcípl na to! Ale to se nestane, pokud to přežil doposud, už má nejhorší za sebou. Co teď? Jak se sem dostali tak rychle? Kde sehnali člun? Jestli jsou od té skupinky, je s mým záměrem konec, k nim se nebudu moct připojit. Kdybch to uměla, prokleju je strašlivým způsobem, protože už teď se mi v hlavě rojí spousta pomstychtivých nápadů. Nemůžu odsud vylézt, dokud budou na dohled. Musím počkat. A pak... asi mám nápad, jak se konečně dostat na druhou stranu. |
| |
| Ve zpustošeném lese Celá situace vypadá, jako setkání dávných známých, mezi kterými však leží nějaká křivda, či nevyřešený spor. Očima těkám od jednoho ke druhému a přemýšlím, co se to tak hrozného mohlo stát. Pochopitelně jsem se přesunul ke „svým“ lidem pro případ, že by došlo k nějakým komplikacím. Alathil? To je ale … teda to byl. Zamračím se na Reóda. Je mi celkem jedno, co povídá. Možná, že udělal, co mohl, a nebylo zbytí, ale to je všechno minulost. Pro mě je důležité, že Allysia možná potřebuje pomoc. “Mě je ukradené, co se stalo kdysi dávno,“ obrátím se na Charena, “jestli to byla zrada, která se dá smýt jen krví, tak to vyřiďte. Ale ne teď. Allysia je někde v téhle spoušti a potřebuje pomoc! Naši pomoc!“ Podívám se po ostatních: “Já nepřestanu, dokud jí nenajdu!“ Ať se přidají, či nikoli, vydám se třeba i na vlastní pěst pátrat. Neznám žádný rychlý způsob hledání, kromě toho, abych volal její jméno, nebo jméno Charenova psa. Oblast hledání by se pak dala zúžit na místa po směru větru od naší původní trasy, Jenže já sotva vím, kde právě jsme. Doufám, že jsou spolu. Ťapka by jí jistě vyčenichala … |
| |
| Hovadiny na druhou ,,He? Očekáván?" zopakuji poslední slovo toho vůdce smečky. Celkově jsem zde zastihl mnoho překvapených tváří. To potěší tolik úsměvů. Jedna se krčí v koutě, druhý si dělá snídani a třetí na mě vyprskne, že tu nejsem vítán. To jsou mi hostitelé. ,,To já poslední dobou nikde." odpovím si spíš pro sebe a vzpomenu si na poslední dva měsíce. Není snad třeba říkat, že mi mráz projel po zádech asi jako seveřan po ženský. Přesto se nedám odmítnout. Kus toho žvance bude můj za každou cenu. Nemíním někde běhat do kopce za nějakou ovcí, aby si všichni mysleli bůh ví co. Na tohle mě neužije. ,,Heleďte, stačí mi kus toho masa a můžu zase jít. Vás to nic stát nebude a..." odmlčím se a všechny si prohlédnu, potom pokračuji: ,, a stejně to všechno sami nesníte. Pomůžu vám od bolení břicha. Nehledě na to, že potřebuju doplnit šťávu pro další jídlo pro mé zelené kámoše." poslední část věty jsem se snažil zvláštním způsobem zdůraznit. Aby jim bylo jasné, že tu nejsem sám a už vůbec ne na výletě! A už to vypadalo, že to začne hezky... |
| |
| soukromá zpráva od Efreet Ohňofuk pro Povzdechnu si, velmi nerad dělám rozruch, ale co, když to jinak nejde. Můj úsměv se ještě rozšíří a ruka s dýkou se zastaví pod krkem chlapce. Špicí mířící skrz měkké patro. Stačí přitlačit a hoch zemře na otravu ocelí. "Jste si jist, že mě nechcete uvést do pokoje pod krbem?" optám se přátelským hlasem, ale pohled mám ledově studený. Jen přemýšlím jestli hocha skutečně probodnu a nebo si vchod do pokoje vytvořím vlastní. Rozhodně by to bylo efektivní, ale nevím zda efektní. Přeci jen na boj s celým měste u sebe nemám dost hraček. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Opatrně ses skrývala za stromem a hleděla na skupinku mužů. Fena jako by vycítila, že nyní je důležité zůstat potichu, ležela na čtyřech vedle tebe. Bicio s Dralionem se nalodili, zatímco neznámý nůž odstrčil na vodu. Poté společně zamířili k místu, kde námořníci opravovali loď. Po těle ti opět přejela husí kůže. Všechno bylo špatně. Ti dva tady vůbec neměli co dělat! Strach však začal pomalu ustupovat vzteku, opět. Proč se tohle muselo dít zrovna tobě? Nemohla jsi za to, jaké ženě ses narodila, ani jak jsi vyrůstala. Za Dralionův chtíč také ne, tak proč tě osud takto pokoušel? Chtěla jsi odpovědi. Svět se pomalu zbarvoval do červena a tys cítila, že se blíží přeměna. Rychle jsi odhodila tornu i všechno oblečení. Nemohla jsi to zastavit a vědělas to. Fena zakňučela. Lopatky tě opět začaly svědit a brzy jsi v křídlech ucítila poryv vzduchu. Smysly se ti zostřily, takže tě překvapila hlasitost, s jakou fena vyděšeně zaštěkala a dala se na úprk směrem, ze kterého Bicio a jeho dva společníci přišli. Tentokrát to bylo jiné. Měla jsi vše pod kontrolou, cítilas, že jsi schopná se proměnit zpátky na člověka pokud budeš hodně chtít. Tvé zářivé oči byly schopné vidět i sebemenší detaily, sluch jasně oznamoval, že Bicio a neznámý se baví o jakémsi muži. Jméno jsi nestihla zaslechnout, neboť bylo přehlušeno hlukem kladiv. Směrem, kterým se vydala fenka, jsi ucítila podivný pach. Věděla jsi, že jsi ho v dětství cítila, ale neuměla jsi jej zařadit. Co teď? Nyní jsi byla skryta zdevastovaným břehem, takže jsi měla chvíli na rozmyšlenou. Možná bys mohla zkusit dohonit fenu a zjistit příčinu neznámého pachu. Nebo vymyslet plán jak se zbavit těch tří. Volba byla tvá a ty ses cítila silnější než kdy dříve. |
| |
| Swen, Celesta a Saloter Jeskyně „Neboj se, nehladoví“ ozvalo se náhle unaveně z místa nad Celestinou hlavou. Všichni tím směrem pohlédli a spatřili netopýra černého jako noc až na karmínově rudá křídla. Ta byla nyní rozevřená, jak slétl do nejtemnějšího kouta místnosti (kousek od Saloter). Křídla se náhle začala zvětšovat, až se z nich stal plášť a v něm zahalený muž s bledou pletí. Celesta v něm poznala Vincenta. Podrážděného Vincenta soudě dle jeho otráveného výrazu, který nyní nahradil běžnou kamennou tvář. „Mohu tě uklidnit, že Nubargovi se pomocí kouzla podařilo chytit pár ryb. Geralte, paní ti vyřizuje že pro ně máš zaběhnout,“ oznámil hlasem jako by se nechumelilo. Bělovlasý muž na to jen krátce kývl, poté přišel vedle Swena. Krátce mu pohlédl do očí, poté vyskočil dobré dva metry nad zem. Místo něj ale na zem dopadl velký bílý vlk, který se okamžitě rozeběhl směrem ze kterého statný seveřan přišel. Co teď? Bylo zde tolik nezodpovězených otázek a tolik záhad, že by odpovědi opravdu přišly vhod.
"Netopýří muž" |
| |
| Nardan V lese „Ale nám to není ukradené!“ zaburácel Charen a očima i nadále propaloval svého soka. Šíp v tětivě se nedočkavě třásl, zatímco Reódovy prsty svíraly nůž více než bylo třeba. Do nastalého ticha se rozlehl vyděšený psí štěkot odněkud zprava. „To je Ťapka!“ vykřikl Will a vrhl se tím směrem. Nizár pelášil těsně za ním, kdežto oba dva nepřátelé zůstali na místě, neodvažujíc odklonit pohled od toho druhého. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Hostinskému se blýskne v očích, když spatří čepel ve tvé ruce. Tvář mu zkřiví úšklebek. „Jak si přejete pane, prosím následujte mne,“ odpoví. Poté se rozejde k malým dveřím za pultem. Zbytek osazenstva stolu vše sleduje jen s vlažným zájmem, nikomu se evidentně nechce se do záležitosti plést. |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Možná jsem zmetek, něčí zmetek... Vatrův zmetek, ale jsem dost silná na to, abych se pomstila těm, co mě tak ohavně využili. Teď, když proměna znovu přišla a já mám čistou hlavu, si plně uvědomím, jak moc jiná jsem. Předtím to byly jenom podivné vize a nejasná vzpomínka, spíš noční můra. Teď je to realita. Nejsem člověk. Nevím, kdo obtáhl moji matku (asi nějaký ten Vatr?), ale předal mi kus své síly. Bleskne mi hlavou, že jsem se měla Kronikáře zeptat na něco jiného. Kde ho najdu? Je živ? Chtěla bych, ale chtěl by on mě? Zabil by mě? Na tyhle myšlenky není čas, přesto si je dobře zapamatuju na potom. Kdo ví, možná kdybych si to moc přála, zavolám Kronikáře ve snu znovu. Klidně mu řeknu, že jsem byla hloupá a nic nevěděla, nic nechápala. Je mi trochu líto, že se mě fena tak lekla. Psi patří lidem, ne zmetkům. Ráda bych měla psa, ale pokud nedokáže snést moji proměnu, k čemu mi bude. Odtam jsou cítit lidi a já nechci konfrontaci - ne s nimi. Chci si to vyřídit s těmi, co mi ublížili. Snažím se vzpomenout na svoje sny, kdy jsem byla drakem a létala bez bázně a s grácií. Bohužel nemám čas se učit. Zařeknu se, že teď definitivně budu používat svoji druhou podobu a učit se. Možná to byl Kronikářův záměr. Hloupá a pitomá cesta, která mi otevře oči. Donutí mě přijmout, co jsem, a učit se. Ovládat svou sílu. Brašnu si přehodím křížem přes hrud, abych ji neztratila, vezmu si svoje zbraně. Jsem připravená na to, že to asi bude bolet, ale sebevědomí mí dodávají moje šupiny, moje všechno, co je uzpůsobeno k zabíjení. Zabíjení lidí. Chtěla jsem být bojovnice. Tak budu! S myšlenkami na sny a rudého draka se pokusím vzlétnout. Lehce se přikrčím v kolenou, zvednu křídla a prudce jimi máchnu k zemi a zároveň se nohama odrazím. Křídla roztáhnu co nejvíc, aby nabírala co nejvíc vzduchu a udržela mě. Snažím se jimi máchat v pravidelném rytmu. Pokud to nedovedu, nebudu se moct pustit za nimi. Nechci skončit někde ve vodě. Necítím se na to, abych si hrála na vodní potvoru a zaútočila na ně zpod hladiny, i když by to asi bylo lepší. |
| |
| Swen, Celesta a Saloter Jeskyně Vzhlédla jsem ke stropu a sledovala pohybujícího se netopýra až do chvíle, kdy se před námi objevil Vincent. Zajímalo by mne, co ho tak naštvalo… nespouštím z něj svůj pohled, dokud nepromluví ke Geraltovi. Na kterého se pak otočím a jen s otevřenými ústy sleduji jeho proměnu ve vlka a následný úprk. “Tak fajn,“ založím ruce v bok a naštvaně zakroutím hlavou. “Mohl by mi už někdo vysvětlit, jakou roli v tom vašem divadélku hrajeme?“ nastoupím proti Vincentovi. Tyhle tajemné hrátky mne začínají unavovat a štvát zároveň. “A nesnáším vás. Tebe i Geralta… Za to, co jste udělali Jonasovi. Navíc i tenhle nezvaný host," máchnu směrem ke Swenovi, "který je ale očividně očekávaný… já.. já už tohle prostě dál nesnesu.“ hlas se mi ale ke konci zlomí. Moc jsem se snažila, aby vše znělo sebevědomě a drsně, ale nakonec mne zmohla bezmoc, kterou poslední dobou cítím. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Přehození brašny bylo vzhledem ke křídlům o dost těžší, než jsi původně očekávala a podařilo se ti přetrhnout jeden z popruhů, které ji držely na zádech. Druhý však nakonec úspěšně skončil napnutý křížem kolem tvého šupinatého hrudníku. Nyní nastal čas na létání. Prudký výskok do vzduchu a máchnutí křídly ti udělily první lekci: Vždy se nejdříve podívej nahoru. Větev stromu stojící ti v cestě hlasitě křupla, když se srazila s tvou dračí hlavou. Polekaně jsi ztratila rovnováhu a spadla na záda. Přesto ale bylo nutné to zkusit znovu. Vyskočila jsi, tentokrát v místě, kde žádné zákeřné větve nebyly, a máchla křídly. Srdce ti poskočilo, když se do nich opřel vzduch a tys vystřelila k oblakům. Ocas sloužil jako perfektní kormidlo pro směrování v letu a trvalo jen chvilku, než ses naučila jej používat. O pár minut později už se ti podařilo vznášet se asi dva metry nad zemí. Tvé oči rozpoznaly Draliona a Bicia, jak se vedle lodi baví s mohutným gnollem s černou srstí a páskou přes oko. Zatím tě nikdo nezpozoroval, ale to se může kdykoliv změnit. |
| |
| Swen, Celesta a Saloter Jeskyně Muž v karmínovém hávu pozvedl na Celestinu otázku jedno ze svých tmavých obočí. „Dávej si pozor na to, koho otevřeně nenávidíš. Jednoho dne by se ti to mohlo vymstít,“ odpověděl ledově chladným hlasem. Po krátké odmlce stočil pohled jinam a pokračoval: „Přesto soudím, že v zájmu vás všech bych možná měl poskytnout alespoň některé odpovědi. Proto se můžete ptát.“ Jeho oči se zatím pobaveně vrátily k obyvatelům místnosti: Celestě, pomalu už na pokraji psychických i fyzických sil; jí velmi podobnému rusovlasému mládenci s pohledem zmoklého psa hledícího do ohně; Swenovi, který byl čím dál zmatenější nynějšími událostmi; a nakonec Saloter, která byla prostě ráda, že si teď aspoň má čím zaplnit žaludek. |
| |
| Swen, Celesta a Saloter Jeskyně S opovržením jsem Vincentovi frkla do tváře. Projíždělo mnou takové napětí, že jsem musela zatnout dlaně v pěst, abych se ho aspoň na krátko zbavila. Měla jsem velice silné nutkání jej uhodit, část mne věděla, že je Vincent mé síly, ale část mne to ignorovala. Musel mi to vidět v očích, protože oči jsou okna do duše, a moje duše byla teď unavená a zoufalá. Nakonec jsem sklopila hlavu, poslušně jako pes jsem si sedla opodál na kámen. “Co od Jonase vaše paní chce. Má snad někoho zabít? Proč hledáte jemu podobné?“ ptám se jako první. A proč mne nedokážete nechat na pokoji? Utrápeně se dívám před sebe a hořce lituji svého rozhodnutí, nastoupit na první hlídku ve městě. |
| |
| Swen, Celesta a Saloter Jeskyně Ne moc přípětivě si měřím nového příchozího a uždibuju jídla. Je moc dobré, ale já si to moc neuvědomuji, hlavně díky událostem, co se nestaly ani včera. Chce se mi na opovážlivce zařvat, že nám tu chce přivést více chlupatých a smradlavých goril. Přesto se jen mračím. Vypadám dost roztomile, k sežrání. Všechna rozhodnutí ale nechám na Celestě a pánech, ale o to se už postaral někdo úplně jiný. Málem vyletím z kůže, když se vedle mě objeví štíhlý netopýr s rudými křídly. Pak se promění v člověka a já málem omdlím. Rychle se ale oklepu a snažím se vstřebat, co se to (ZASE?) stalo. Netopýří muž pošle Geralta za gorilami. Geralt se promění na úchvatného vlka a odeběhne. Nic nechápu a chci vybuchout jako hrnec s vroucí vodou a všechny pořádně opařit, hlavně toho, kdo tohle celé zavinil. Zaujme mě Celestina odvážnost, jak se postavila muži, ostatně bych se ho na to také ráda zeptala, muž nám ale sám od sebe nabídne odpovědi. Už už se chystám položit první otázku, ale předběhne mě Celesta. Význam její otázky nechápu, ale přesto si zaujatě poslechnu odpověd. Potom se ptám já. ,,Chci odpovědi na úplně první otázky, jaké Celesta položila, tedy 1) Co tu děláme a proč tu jsme? 2) Co tu dělá ten chlupatý medvěd? 3) Proč tu jsem JÁ? Proč JÁ? Kdo MĚ vybral?" Snažím se, aby všechna slova byla zvučná a odvážná, ale moc se mi to nedaří. Pak mě napadne jeden škodolibý plán, ale nevím, jestli vyjde. Spiklenecky se mi zaleskne v očích a řeknu jedinou větu. ,,A pravdu, jenom a pouze pravdu, řekni všechno, co mi říct můžeš," řeknu nejsilnějším hlasem, na jaký se zmůžu. Jsem si jistá že to nevyjde, ale za pokus to stálo. (31%) |
| |
| Swen, Celesta a Saloter Jeskyně Vincent se na Celestu pochmurně usmál a poté sjel pohledem k muži s pohledem zmoklého psa, Jonasovi. Nadechl se k odpovědi, ale to už jej předběhla Saloter. Poprvé jste měli příležitost vidět Vincenta zaskočeného. Očividně si nebyl jistý, zda se jej ta holka snažila zastrašit, nebo si opravdu myslela že měla nějakou šanci mu poroučet. Po chvíli nad tím jen potřásl hlavou a otočil se zpět k Celestě. „Myslím že to je jasné,“ odpoví s pochmurným úsměvem, „chce, aby byl tvůj bratranec, ta rybí holka a tady náš nový známý se vskutku zajímavým odérem co nejsilnější. Jen tak je budeme moci použít ke svržení draků.“ Poté se obrátil zpět k Saloter. „A co se tebe týče, nedochůdče, tak tebe si kvůli tvému původu vybrala Mermaid. Proto jsi tady. Na důvody této volby se musíš zeptat jí.“ |
| |
| Netopýr, plno keců a chlupatý medvěd ,,Co se to tady kurva děje?! Člověk jde jednou za nosem a takhle to dopadne!" prolétne mi hlavou rychleji než elfí šíp mozkem. Vůbec nechápu proč jsou zde všichni tak vyklepaní a už vůbec nevím, kde se tu vzal ten větroplach! Ksicht jako mrtvola, rudé hadry a ještě nějaké tajemné kecy! Aby se v tom prase vyznalo... ,,Páni, začíná se nám to tu rozjíždět..." prohodím si pod vousy - no vousy, spíš strniště. Najednou náš větroplach pošle našeho "pejska" za zelenými zadky, který si prý baští nějaké ryby. A já? Já tu stojím jako kůl v plotě a s prázdným břichem. Tyto události mají ovšem něco pozitivního. Všichni se zaobírají otázkami: proč, co, co se sakra děje, proč já a další tyhle hovadiny. Tvářím se nenápadně a udělám krok blíže k tomu masu na rožni. Očividně ne všichni jsou nadšeni mojí "návštěvou" a ještě se tváří jako kdyby sežrali slepičinec. V téhle zemi stojí vše za pendrek. Navíc vůbec netuším jména těch ženskejch, teda jestli byly vůbec vyplivnuta. Jedna s rudými vlasy žvatlá něco o "paní", další se ptá, pro ni, důležité otázky a netopýr odpovídá něco o dracích a mně je to vlastně vše u zadku. Další krok blíže k jídlu. ,,Mě ty vaše věci nezajímají a do kotle nic nepřihodím," zarazím se a náhle mě napadne velmi důležitá otázka. ,,až na jednu věc! Kdy budeme jíst?" dokončím větu a tvářím se neurčitě, až hladově. |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro A jde to. I když celkově moc dobrou náladu nemám, v tuhle chvíli se křením jako idiot, jako děcko, co dostalo, co chtělo. Hrozně se mi to líbí. Konečně nevypadám jako chudák holka, na kterou si každej pobuda bude dovolovat. A pak, když konečně vzlétnu, mám chuť radostně zavýskat. Je to úžasný pocit, a kdybych neměla na práci jiné věci, užila bych si to plnými doušky. Vzpomínky ze snů o rudém drakovi jsou najednou silnější, protože se proplétají s mou vlastní zkušeností. Překvapeně zjistím, že se nebojím výšek. Jistě, dalo by se říct, že dva metry nejsou výška, ale já bych neměla strach letět výš. Sny mě na to připravily. Možná to je i mou krví? Tím, co mám v sobě? Nozdry se mi rozšíří rozrušením, když spatřím ty na loďce. Mlasknu a podvědomě vycením zuby... Vydám se k nim. Vzduchem. Štít mám připravený na krytí těla, jak mě to učili, a zbraň připravenou. Hodlám je však oblažit něčím jiným. V puse chytám sliny a pokouším se mozek přesvědčit, že teď by byla vhodná doba na upečení kusů masa. Podvědomě stáhnu hlavu trochu dozadu, jako když to dělají opravdoví draci v mých snech, a pokud se dostanu "na dostřel", pokusím se skrz vrchní hranu štítu plivnout oheň na ty šmejdy pode mnou. V hlavě mi bleskne škodolibá myšlenka. Doufám, že tentokrát se poserou strachy, holomkové. |
| |
| Swen, Celesta a Saloter Jeskyně Vincent si odfrkl a pokynul Swenovi, aby se zmocnil druhého králíka. Celesta si mezitím vzala zbytek z prvního a všichni se dosyta najedli. Statný seveřan byl vyzván, aby usedl do doby, než se dostaví jeho společníci. Nemuseli jste čekat dlouho a Geralt se vrátil se dvěma orky. Došlo na vzájemné představování. Seveřan byl Swen Norrad, označený jako vyvolený Amerse. Jeho společníci se zelenou kůží se jmenovali Grosh (který neměl vůbec žádné vlasy ani vousy) a Nubarg (kterému naopak dlouhé černé vlasy sahaly až na lopatky). Nubarg se zároveň představil jako šaman spojených orkských klanů a osoba přinášející vůli Uraga, boha země. Co se předchozích obyvatelů týče, bylo osazenstvo neméně zajímavé. Netopýří muž v rudém hávu byl Vincent, jeho bělovlasý bratr měnící se na vlka Geralt. Tichý chlapík s pohledem zmoklého psa byl Jonas, vyvolený Cirdanel. Jeho sestřenice Celesta byla první z dívek, druhá (Geraltem a Vincentem označovaná jako rybí holka) Saloter. Poté, co se tato nesourodá skupinka seznámila jste se dozvěděli, že čekáte ještě na lidi zvolené Baratanem a Gritherem. Zbytek dne jste strávili odpočinkem. Vincent se opět proměnil v upíra a odpočíval zavěšený v temném koutě. Swen a orkové se alespoň mohli vzpamatovat z nedávné bouře, Saloter se mohly nedávné události uležet v hlavě a Celesta... Ta se musela vzpamatovat psychicky. Geralt vyrazil podruhé ven a přinesl s sebou dvě horské kozy, které vám posloužily jako oběd a večeře (dokonce i trochu zbylo na zítřejší ráno). Den se pomalu přehoupl v klidnou noc a nový úsvit vás všechny přivítal víceméně dobře odpočaté. Swen si šel zrovna po ránu odskočit za křoví kus od jeskyně, když se po okolí rozlehl výbuch. Všichni byli okamžitě na nohou. „Co to...“ začal Grosh, jeho dlouhovlasý kolega jej však přerušil. Soustředěně se mračil, přejíždějíce přitom konečky prstů po zemi. „Jsem jediný kdo to cítí?“ zeptal se. Jonas se napjatě rozhlédl. „Ne. Někdo potřebuje pomoct.“ Krátce na sebe kývli a začali se připravovat k odchodu. Swen se zrovna vrátil do jeskyně, aby se zeptal, co se to sakra děje, když se po okolí rozezněl další zvuk. Vyděšený křik malého chlapce. Geraltovi uniklo přidušené zavrčení. Bez jakýchkoliv dalších řečí jste poklusem vyrazili neznámo kam. Jonas s Nubargem však vypadali, že vědí kam jdou. Nakonec jste doběhli na začátek malého zalesněného údolí s drobným jezírkem uprostřed. Po jeho břehu prchalo dítě a vyděšeně křičelo. Mnozí se zděsili, když asi dvacet metrů za ním spatřili velkého černého medvěda, pronásledujícího svou kořist. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Když ses dostala nad řeku, prudce jsi snížila svou výšku a málem sebou švihla přímo do vody, když tě studený vítr nad vodou krátce připravil o oporu pro křídla. Nakonec se ti však přeci jen podařilo nabrat nějaké metry k dobru a plachtila jsi dál, ačkoliv s mokrými pařáty na koncích tvých chodidel. Přesto to byla důležitá zkušenost a ty sis ji zapamatovala pro příště, nebylo by dobré aby tě studené vzdušné proudy nad vodními plochami znovu zradily. Mohlo by to mít horší důsledky. Lidé na druhém břehu tě zpozorovali zhruba v půli cesty. Viděla jsi muže jak na tebe ukazují a cosi křičí, všude propukl shon. Černosrstý gnoll klesl na všechny čtyři a podezřívavě si tě prohlížel, jako šelma, která se setkala s jinou. Dralion řval na Bicia a máchal tvým směrem. Přišel čas. Mocně ses nadechla a poté se pokusila chrlit oheň. Nevyšlo to, místo ohně ti z pusy vyšel děsivý řev doprovázený vlnou horkého vzduchu. Když to skupinka spatřila (nebo spíše uslyšela), otočila se a začala prchat do velkého ústí jeskyně u zakotvené lodi. Z něj zároveň vyběhla první skupinka námořníků s připravenými kušemi. Ozval se zvuk praskajícího dřeva a proti tobě vylétla první salva šipek. Se zavrčením ses ukryla za štít. Dvě šipky letěly mimo, dvě se zabodly do štítu a jedna se nikdy nevydala na svou dráhu. Samostříl v mužových rukou praskl a podle jeho postoje to vypadalo, že si zranil ruku. Zbylí čtyři však nemeškali a začali samostříly znovu nabíjet, zatímco ty ses blížila. Nyní jsi již téměř byla u lodi a mohla se skrýt v plachtoví za předpokladu, že se ti podaří nezamotat se do lan. Na druhou stranu, s trochou štěstí by se ti mohlo podařit doletět ke střelcům dříve, než znovu nabijí. |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Plachty a provazy zavrhnu hned. Radši se vystavit nějakým oděrkám, modřinám (pořád doufám, že to moje kůže vydrží) a tak dále, než se jako moucha zaplést do pavoučí sítě a zruinovat tak zcela svoji šanci na pomstu a na vítězství. Chci na ně něco křiknout, ale místo toho vyjde jenom zavrčení. Hmmm.. jejich smůla, chtěla jsem jim říct, že když mi vydají ty zkurvysyny, nechám je být. Takhle se k nim holt budu muset nějak probít. Máchnutím pravačkou zlomím šípy, co se zabodly do štítu, a letím směrem ke kušiníkům. Pořád se snažím v hrdle najít tu jiskru, která mi dokonce i v lidské podobě včera vyskočila z pusy. Zkusím v sobě podnítit vztek, stačí si vzpomenout na moji kořist. |
| |
| Jeskyně -> Údolí Byla jsem vzhůru mezi prvními. Vždycky jsem byla ranní ptáče, ale poslední dobou jsem mívala problémy se spánkem. Měla jsem takový divný pocit, že už nikdy nebudu v noci spát klidně. Ještě než se většina probudila, upravila jsem si oblečení. Očistila jsem svůj vězeňský šat a na chodidla jsem si začala namotávat kusy látky, která nahrazovala boty, které jsem neměla. Když jsem zaslechla výbuch, podívala jsem se z jeskyně ven, ale nic jsem neviděla. Rozhlédla jsem se po ostatních a čekala, jak budou reagovat oni. Nezdálo se mi to, že ne. Nebyl to výplod mé mysli… Na Jonasovu poznámku jsem nijak nereagovala. Bylo to zvláštní jako vše kolem něj, ale věděla jsem, že bude mít pravdu. Moc jsem toho sebou neměla, takže jsem se nepotřebovala dlouze připravovat k odchodu. Oblečení a kusy hadrů na nohách. Toť mé jmění. “Oh… proboha“ hlesla jsem údivem a zděšením, když se na palouku před námi objevilo dítě pronásledované obrovským medvědem. V tu chvíli jsem pocítila ohromnou bezmoc. Neměla jsem na sobě ani svou zbroj, ani jsem v ruce netřímala meč, kterým bych mohla dítě ochránit. “Jonasi,“ otočila jsem se ke svému bratranci a po kdoví jak dlouhé době jsem se mu konečně podívala do očí. Prosila jsem ho. “Musíme něco udělat.“ chytila jsem ho za dlaň a pevně jí zmáčkla. Dala jsem mu najevo, že on může pomoci. Chtěla jsem mu dodat odvahu. “Prosím.“ naléhala jsem. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Ač se snažíš co to jde, oheň ne a ne přijít. Začíná ti to dělat starosti ale teď není čas se takovými záležitostmi zaobírat. Od kušiníků jsi byla vzdálena asi tři metry, když se jim podařilo vypálit další salvu. Prudce jsi máchla křídly a vznesla se nad roj šipek. Dopadla jsi na prvního z námořníků. Vyděšeně zaječel a upustil zbraň. Více toho před odchodem do prázdnoty nestihl. Jeho kolegové se rozhodli odporoučet se do bezpečné vzdálenosti- odhodili samostříly a rozeběhli se po břehu pryč. Volba byla tvá, na křídlech bys je jistě dokázala dohnat během chviličky. Na druhou stranu, v té jeskyni někde byla tvá kořist. |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Vytrhnu zakrvácenou sekeru z mužova těla a tentokrát už po zemi se vydám do jeskyně. Bude to jistější, sice je manévrování vzduchem výhodou, ale jeskyně může být značně nerovná, malá, můžou tam být krápníky a tma, takže bych si snadno pod sebou mohla podřezat větev. Jdu levým bokem lehce natočená dopředu, jelikož na něm mám štít. Kryju se za ním a opatrně, pružně našlapuju, jak mě to učili. Hadí oči mi létají sem a tam, prohlížejí si prostor a hledají kořist. Dokonce se zhluboka nadechnu, abych zachytila jejich pach. Není to potřeba, vím, že tu někde jsou, ale přišlo mi to... přirozené. |
| |
| Podraz? K mému štěstí se hostinský nechá přemluvit, ale tuším zradu. Rychle v hlavě projdu svá zbývající ohnivá překvápka a konečný počet mě moc netěší. Potřeboval bych sehnat materiál a doplnit zásoby. Ale na to bude čas snad později. "Jistě." přikývnu a dýku s klidem uklidím. Teď již stejně vím kudy, snad. Ale i tak se obávám zrady z jeho strany. Hold zatím jsem se dnes ze strany smrtelníků nesetkal s klidným a přívětivým přijetím. |
| |
| Swen, Celesta a Saloter Jeskyně Vystrčím bradu, protože mě netopýří muž neposlechne, ale už k tomu měl namířeno. K méu štěstí jsem v nikom nevzbudila žádné podezření. Znova jsem se odšourala na konec jeskyně a trucovala jsem tam, protože se k nám připojí další hory masa a nadávek. Leštím si harfičku a pozoruji dění kolem. Orkové. Dva. Určitě se budou chtít nažrat. Mám z nich husí kůži, ale šama mi takový strach nenahání, jako bezvlasá pleška. Uložím se k spánku askoro okamžitě usnu. Zdá se mi o chlupaném orkovi... Swen si ráno odejde na záchod a ozve se rána. Leknutím sebou trhnu a uhodím se o vrch jeskyně. Zamnu si bouli a vyčkávavě se podívám na ostatní. Kývnu na ně a následu ji je. No, následuji šamana, ale v bezpečné vzdálenosti. Potom se ozve další výkřik, při kterém mi ztuhne krev v žilách. Dítě! Spěcháme za orkem a dorazíme k malému jezírku, které by mi jindy udělalo ohromnou radost, ale to se nastane. Po břehu prchá dítě. Malé. Chlapec a ječí. Za ním se žene snad tuna masa, obrovský medvěd. Rozšíří se mi zorničky. Tak to přece nemůže skončit! Ať udělá někdo něco! Celesta už rozmlouvá s rudovlasým mužem. Ten snad dítěti pomůže... Taky bych mohla něco zkusit... Ne, jsem moc daleko. Nic by se nestalo a po dnešní události vím, že bych to tak či tak nezvládla. Sevře se mi hruď a srdce mi spadne někam do kalhot. Medvěd přece může začít pronásledovat i nás! |
| |
| Žvanec, kecy a další problémy na obzoru Nakonec mi ten netopýří...něco, nabídne druhého králíka. Vůbec se neostýchám a pustím se do toho se vší vervou! Je to už dlouho, co jsem v sobě měl kus masa, takže ho zblajznu jako malinu a nevěnuji pozornost okolí. Už během a ke konci "jídla" se všichni začali představovat další tyhle podobné kraviny. Velkou zásluhu na tom měl ten vlkopes, který sem přitáhl mé zelené společníky. A k mé smůle jim nic není. Zdá se, že rány do hlavy a bouře orkům opravdu nevadí. Skoro jako seveřanům... ,,Aspoň, že nedošlo na objetí!" prohodím si pro sebe. Bohužel mi některá jména naprosto utekla za lepším, protože si některé jejich ksichtíky nedokážu přiřadit k jménu. Vím jen, že náš netopýří závěsek je Vincent a vlkopes je Grelat, Geralt - něco podobného. Zbytek je jedna velká neznámá. Je tu nějaký hoch s výrazem vyvoraného krtka a další dvě dívky, které se netváří zrovna šťastně. Obzvlášť u té jedné mám pocit, že kdyby její pohled zabíjel, tak už dávno prdím ho hlíny. Po tomto "chaosu" se opět povlčil náš Geraltík a přinesl nám oběd i večeři v podobě dvou koz. Ale né těch, kterých vás teď napadlo. Skutečných ze kterých teče mléko - hmm, taky ne zrovna nejlepší přirovnání. Každopádně jsem se opět nadlábnul jako u nás doma v síni! Jo, mastnota ukapávala z mých prstů a svět byl zase jednou krásný. Jen pivo tu chybělo... Zbytek dne jsem se jen tak poflakoval a čekal na ránu shůry. Ta ovšem nepřišla, takže jsem usnul jako špalek. O svých snech se zde raději vyjadřovat nebudu... Ráno bylo dosti divoké. Žaludek jsem měl jako na vodě a tím mi bylo jasné, že volání přírody je zde. Rychlejší chůzí vyjdu ven a zamířím k nejbližšímu křoví s vhodnými listy. Jakmile se pustím do "díla", tak se ozve výbuch. ,,Panebože! Co jsem to včera snědl?!" vypadne ze mně. Bál jsem se zvonu zatlačit, aby mi jistá část neuletěla, ale nakonec mi došlo, že to nejspíš nebude večeře, ale něco jiného. Dokončím tuto "kreaci" a vrátím se zpět od jeskyně. Přesně do věty: ,,...do potřebuje pomoct." ,,Počkat! A co mi takhle aspoň říct, co se zase děje?" plácnu a během chvíle se ozve vyděšený křik chlapce. ,,Jako bych nic neřekl." rozhodnu a popadnu své věci. Držím se za Nubargem a tím hochem s výrazem krtka. Zdá se, že vědí co dělají a já se raději na nic dalšího neptám. Vyběhneme na menší pahorek, kde se nám naskytne pohled na pelášícího kluka a v patách je mu medvěd. ,,Dobře. Tohle bude sranda! Jdeme si pro novou kůži?!" prohodím a vytasím meč. Ještě chvilku počkám jestli se ke mně někdo nepřidá a potom hurá na medvěda! |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Opatrně jsi našlapovala po kamenitém dnu jeskyně osvětlené několika pochodněmi, následujíc pach Draliona a Bicia. Řada pochodní však z nějakého důvodu náhle končila a před tebou se rozprostíralo temné pokračování cesty podzemím. Obezřetně jsi prozkoumávala tmu před sebou, když se ozval tichý povel a následné zadrnčení šípů vystřelených z luku. Zachránilo tě pouze moudré rozhodnutí mít před sebou štít, neboť jsi do něj ihned ucítila několik silných nárazů. U hlavy jsi ucítila závan vzduchu, když jeden z projektilů proletěl kolem a zasáhl poslední pochodeň kus za tebou. „Znovu. Miřte jinam, má to štít,“ ozval se šeptaný povel ze tmy, který jsi však díky zbystřeným smyslům slyšela stejně dobře jako by byl pronesen jen kousek od tebe. Následoval jej zvuk dřeva ťukajícího o dřevo, když lučištníci zasazovali nové šípy do tětiv. |
| |
| Swen, Celesta a Saloter U Jezera Skupinka se brzy rozdělila na tři části. V čele první byl právě Swen, který s potěšením zjistil, že rychlostí se mu vyrovná jen Geralt, nyní opět v podobě velkého bílého vlka. Kus za nimi byli orkové s Jonasem a ještě dál Celesta utíkající před Saloter. Medvěd zatím chlapce vytrvale doháněl a byl už jen několik sáhů za ním, když se Swen a Geralt vyřítili z křoví. Chlapcův jekot se posunul ještě o oktávu výš. Málokdo by ostatně zvládl ustát v klidu náhlé objevení se dvoumetrového bílého vlka s velkým seveřanem po boku a být přitom pronásledován medvědem. Dítě prudce změnilo směr... Přímo do vody. Prudce se začalo hrnout do středu jezera, zatímco jeho chlupatý pronásledovatel zmateně hleděl na nově příchozí. Geralt na nic nečekal a se zařváním se proti šelmě vrhl, čímž medvěda donutil aby ustoupil. Medvěd si však odmítl nechat do svého rajónu vpustit nového predátora a ještě k tomu mu dovolit, aby na něj dorážel. Se zařváním se postavil na zadní, aby ukončil život toho drzého psa. V tu chvíli už u něj však byl i Swen. Dobrých dvacet metrů opodál pelášila Saloter, nyní již poslední, za ostatními, když si všimla něčeho, co ostatní zatím ani nevnímali. Klučina, který předtím prchal před medvědem, se nyní notný kus od břehu topil ve vodě. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Hostinský začal ztěžka šlapat do schodů vedoucích do druhého patra. Schody byly křivé a při chůzi odporně vrzaly, ale nakonec se vám zdárně podařilo dostat se na horní chodbu. Tam jste došli na její konec, avšak hostinský neotevřel ani jedny ze dveří. Místo toho třikrát poklepal na jedno z dřevěných prken na stěně, cosi zašeptal a zatlačil. K tvému překvapení se stěna otevřela. „Prosím pane,“ pokynul ti hostinský bezbarvým hlasem. |
| |
| Swen, Celesta a Saloter U Jezera Pomalinku se rozběhnu za ostatními. Za klusu pozoruji dění kolem. Jsem zděšená, jak se věci okolo nebohého chlapce vyvíjejí. Když ale nabere směr do vody, rozevřu oči a doufám, že umí plavat. Ne. Hodím pytel Celestě, ať mi ho podrží a hned se rozsprintuju k vodě. Nezaváhám a vlítnu přímo do vody. Celou mě obejme cizí, ale hladící voda a zase se ocitnu ve svém živlu. Teď ale není čas na užívání si skvělého pocitu, teď musím zachránit kluka. Nadlickou rychlostí k němu doplavu. Už jsem skoro u něj, ale potom si vzpomenu na jednu věc: Nikdy nezachraňovat postavu, co se živě mrská. Stáhla by mě s sebou pod vodu a mrskali bysme se dva. Ale počkat! To je dítě, které je několikrát lehčí než já! Co by se mohlo stát? Rychle se k němu vrhnu a chytnu ze všech sil kopající tělíčko za trup a jemně ho vyzdvihnu nad hladinu, aby se nadechlo. Držím si ho v bezpečné vzdálenosti, kdyby se pokusil znova ,,plavat". Počkám, až se uklidní. ,,V pořádku, chlapečku! V pořádku! Já tě držím, tak se uklidni... Klídek." Potom ho vezmu za trup zezadu a táhnu ho po hladině. Síly už mi ubývají, ale jsem rozhodnutá zachránit stále se malinko vzpouzejícího chlapečka zachránit. Dění kolem si naprosto nevšímám. Když doplavu na břeh, vyplivnu zbylou vodu a pokusím se vzpamatovat chlapečka z šoku. Kdyby jevil známky toho, že je plný vody, Dala bych si ho na klín a mačkala bych mu trup, ať všechno vyplivne. ,,Celesto, máš nějaké teplé oblečení?" Kdyby mi něco dala, okamžitě ho do toho zabalím. Kdyby ne, obejmu ho, pokud možno, celým svým tělem. |
| |
| U jezera Stíhali jsme chlapce a medvěda tak rychle, jak jsme jen dokázali. Geralt, Swen i Jonas běželi o poznání rychleji. Já jsem se snažila, ale hadry omotané kolem chodidel nedělají medvědí službu, bohužel. Postřehnu, že se kluk snaží ze zoufalství schovat ve vodě. Geralt se Swenem se mezitím pustili do medvěda a Saloter… než se naději, tak ona mizí ve vodě. Chytím pytel, který po mě hodila a pustím ho hned na zem. Přiběhnu k okraji jezera a sleduji, jak chlapce zachraňuje. Neumím plavat, takže stojím na břehu a modlím se, aby vše dobře dopadlo. Zakrátko jsem si již jistá, že mé modlitby byly vyslyšeny. Saloter vytáhne chlapce na břeh a žádá teplého oblečení. Zmateně se na oba podívám, nemám u sebe žádné oblečení navíc. Jen vězeňské hadry, ve kterých jsem oblečená. “Měly bychom ho rychle dostat do jeskyně, kde je teplo a kde si usuší oblečení.“ natáhnu k nim ruce a pomůžu chlapci z vody nahoru, poté i Saloter. Ohlédnu se a hledám ostatní. "Jsi v bezpečí," promluvím k chlapci konejšivým hlasem. "Pověz, co se přihodilo?" Po očku sleduji, zda se souboj s medvědem nepřesouvá naším směrem. |
| |
| Medvěd, vlk a seveřan Už neváhám. Nemíním čekat na nějaké pokakánky, kteří čekají na vhodný vítr, který jim má foukat do zad, až poběží z pahorku. Tohle je mezi mnou, mým mečem a svaly. Jo moment, ještě taky s tím vlkoměničem. Ani jsem nebyl tolik překvapený z toho, že mi ten vlk stačí, ale spíš, že já stačím jemu. ,,Jo Swene! Pořád to máš v sobě! Přeci jen, když si zabil toho vrrka, tak tenhle "pejsek" ti nemůže konkurovat." usměji se a ještě víc přidám do kroku. Neohlížím se, tudíž nemám ani páru jestli za mnou někdo běží, ale podle fuňení v zádech hádám, že někdo přeci. Asi tak dvacet metrů od toho médi bédi nám bylo jasné, že jestli toho klučinu zachráníme před zastávkou v žaludku, tak to bude sakra fousovka. Přímo o východní prsa a to teda bude hernajs těsné! Oba jsme se vyřítili z křoví a já chtěl spustit i nějaký ten bojový pokřik, ale když jsem slyšel ten dívčí hlásek, který kluk vyprsknul, tak mě to přešlo. Dítě si ovšem nevybralo moc dobrý směr. U vody totiž většinou číhají další predátoři. ,,A navíc herdek filek doufám, že ten pacholek umí plavat!" proběhne mi hlavou a teď hurá na medvěda! První měl tu čest Gertovlk. Ten medvěda zaskočil a upoutal na nás pozornost. Bohužel se medvěd nejspíš nerad leká a pouští do svého revíru nové "kamarády". Postaví se na zadní a myslí si, kdoví jaký není frajer. ,,Vrááá! Tak pojď na férovku ty chlupatá prdeli!" přidám se k psíkovi, protože mi je jasné, že má namále. Taky při mém výstupu máchnu několikrát mečem, aby jsem donutil tu horu masa ustoupit několik kroků zpět. A teď se jde porcovat medvěd! Naznačím vlkovi, ať ho oběhne a tím na sebe upoutá jeho pozornost. Ten to mistrně pochopí a udělá přesně, co já potřebuji. Já mezitím vytáhnu svou orksou sekeru a připravím se na hod. V nejlepší moment ji mrštím na jednu ze zadních nohou medvěda. K mé velké štěstěně se zasekne přímo nad koleno. Medvěd zařve a dopadne na všechny čtyři. Toho okamžitě využije Geralt a vyskočí mu na hřeb a začne trhat a další tyhle věci. Vezmu svůj meč do obou rukou a přiblížím se k medvědovi. Ten se sice snaží vlka sundat, ale moc mu to nejde. A navíc když zahlédne mou osobu, tak si vychcaně "počká" a potom se mě snaží zranit na hrudi tlapou. Jen tak tak se mi podaří uskočit. ,,Právě sis to posral!" dopálí mě jeho útok. Napříště jsem chytřejší a jeho trapný útok odkopnu a meč mu zaseknu do čela. Asi stejně jako sekera do špalku. ,,Sajavor Budujam, zmrde!" prohodím slova do té spršky krve a zbytků mozku. Mrknu na vlka a zvednu palec nahoru. ,,Dobrá práce chlupáči! Ale tu kůži si beru já!" Otočím se a uvidím, že toho kluka zbytek tahá z vody. ,,To je debil..." ,,No aspoň, že nemusíme dělat všechnu práci. A navíc! Kluk je teď v náručí žen, tak co víc by chtěl? Dostat se z náruči medvěda do náruče ženských? Skoro jako Valhala!" plácnu. ,,Tedy...jak se to vezme co?" doplním a začnu se nahlas smát. |
| |
| Swen, Celesta a Saloter Celesta a Saloter: Záchrana chlapce Když Saloter konečně doběhla k vodě, chlapec se pomalu ponořil pod hladinu. Ihned se tak vrhla do vody a Celestě se naskytl pohled na pravděpodobně nejrychlejšího plavce, kterého kdy mohla vidět. Saloter byla u hocha během mrknutí oka a po chvíli už jej tahala z vody. Otřeseného, promočeného a s drkotajícími zuby, ale jinak nejspíše v pořádku. Až nyní jste si jej mohli prohlédnout zblízka. Asi jedenáctiletý kluk měl krátké černé, nyní zplihlé vlasy a nezvykle bledou tvář. Ta ostře kontrastovala s jeho černým hábitem, zpod kterého vystupoval nějaký předmět, nejspíše přívěšek. Hoch se rozkašlal a vyprskl své zachránkyni do tváře spršku vody. Poté jeden trhaný nádech, dva a nakonec se už jen trochu třásl. Jakmile ale Celesta prohlásila, že nyní už je dítě v bezpečí, vyděšeně vyvalilo oči a vydalo zvuk mezi pláčem a zaúpěním. Oběma dámám chvíli zabralo, než jim došlo, že kluk se nezděsil Celesty, nýbrž něčeho za ní. A jakmile vám to došlo, bylo snadné si všimnout lesknoucího se bodu na druhé straně údolí, který zmizel v houští. Swen s Geraltem už si jej všimli předtím a pozorovali jej. Geralt následně seveřanovi něco oznámil a vydal se k vám napjatým krokem. „Nejsem v bezpečí,“ vypravil ze sebe chlapec, „ne dokud žije.“ Swen: Po bitce s medvědem Vlkův obrys se na chvíli rozmazal a během mrknutí oka byl na jeho místě Geralt, který tě obdařil strohým úsměvem. „Dobrý boj,“ prohlásil a přikývl na srozuměnou, že kůži ti nechá. Zatímco jsi ale mluvil o chlapcově nynější situaci, zavrčel. Překvapeně ses zarazil a sledoval očima směr jeho pohledu. Směrem ze kterého hoch i ta chlupatá chlupatá bestie přišli stála nyní postava ve zlatém brnění. Detaily na tu dálku poznat nešly, ale díky výšce bylo jasné, že dotyčný patří k nějaké z těch zakrslých ras pohybujících se po ostrově. Velké bojové kladivo opřené o rameno naznačovalo trpaslíka. „Ani se nehni,“ zavrčel Geralt a prošpikovával postavu očima. Ta se na vás ještě chvíli dívala, poté se otočila a volným znuděným krokem zmizela z houští. V okamžiku, kdy to neznámý udělal, se tvůj společník prudce otočil a vyrazil ke zbytku skupinky. „Musíme odtud vypadnout, hned,“ oznámil nekompromisně a ještě jednou se pro jistotu ohlédl. Už to tě znepokojilo, neboť fakt, že Geralt-osoba s téměř kamennou tváří dala najevo nervozitu nemohl být předzvěstí ničeho dobrého. |
| |
| Záchrana chlapce Vztáhla jsem ruku k chlapcovi a odkryla jeho tmavé vlasy z obličeje, abych si ho mohla pořádně prohlédnout. Doufala jsem, že ho svým ujištěním ukonejším. Věřila jsem, že si Geralt a ten seveřan s medvědem poradí. Bohužel se tak nestalo a chlapec stále vypadá vyděšený. Všimnu si, že se dívá za má záda. Otočím se, ale v dáli nevidím nic, než jakýsi zlatavý záblesk. “Kdo? Kdo tě honí? Před kým utíkáš?“ otočím se nazpět k chlapci a položím mu několik otázek rychle za sebou. Krátce se podívám na promočenou Saloter a pak přelétnu pohledem blízké okolí. Jonas a orkové stojí opodál, nepřidali se k boji proti medvědovi. Mávnu rukou na Jonase, aby přišli k nám. “Jak se vůbec jmenuješ?“ snažím se dál uklidnit hocha. “Já jsem Celesta a tohle je Saloter.“ ukážu na ní. |
| |
| Čumendo u médi Po proslovech uznání a "plácání" po rameno se vlk nějakým záhadným způsobem rozmaže a stane se zase "pravým" Geraltem! Sakra shnilá ponožka! Čert aby se v tom vyznal! ,,Nebudu se ptát jak tohle děláš!" vypadne jen ze mě. Hlavní je, že mi kůži nechá. Přistoupím teda k medvědovi a vytáhnu mu svou sekyru. Tou ještě useknu pořádnou flaksu masa k večeři a poté vytáhnu svou dýku. Tou začnu odřezávat pomalu kůži, ale ten vlk má snad čuch na problémy. Ještě jsem pořádně ani nezačal a na naši párty přišel další "host". A jak se zdá, jde o naše pidižvíky trpoše. Záhlednu i nějakou zlatou zbroj, kterou bych samozřejmě bral, ale tím kladivem po palici bych dostat nechtěl. ,,Ani se nehni? Ani se nehni?!" bubnuje mi v hlavě. ,,No a kam bych asi šel?" prohodím a zakroutím hlavou. Když postava zmizne v houští jako nějaký králík, tak se Geralt otočí směrem ke zbytku skupiny, která zjevně zachránila toho pacholka z vody. ,,Ale to snad...přece to tady nenechám!" začnu při jeho slovech odchodu namítat. Když vidím, že to s ním nic nedělám, tak si vezmu svoje věci, hodím nasra...štvaně přes rameno medvědí maso a dodám: ,,Já bych se na to...!" ,,Ano Swene a kůže je v prdeli." prohodí mé druhé já a já jsem opravdu neskutečně vděční, že mi připomene něco, co dávno vím! Na druhou stranu, když tenhle týpek stáhl ocas a chce vypadnout, tak tu jde do tuhého. |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Rychle zhodnotím situaci a vyjde mi z toho pouze jediná možná věc - lučištník na blízko je lučištník na hovno. Až vpadnu k nim do tmy, bude to s jejich orientací horší. Pro mě zase bude horší to, že mě budou moct tlouct a sekat, já však doufám, že mě šupiny na chvíli ochrání a budou z toho ve výsledku jenom modřiny. A tak aspoň rychle jednou rukou strhnu pravou a ocasem levou pochodeň, aby zde byla ještě o něco větší tma, a vrhnu se k nim, štít stále před sebou, takže jestli do někoho narazím, budu ho moct sejmout. Také se připravuju na koordinaci ocasu, abych případně mohla s ním někomu podrazit nohy. Jakmile se k nim dostanu na kontaktní vzdálenost, i sekera se pokusí najít svůj cíl. Je mi jedno, koho seknu, útočili na mě všichni, všichni jsou na jejich straně, tak všichni musí umřít nebo utéct. Možná kdyby se vzdali, přestanou mě zajímat. Pokud se nebude jednat o ty dva zkurvysyny. |
| |
| Swen, Celesta a Saloter U jezera Chlapec se schoulil v Saloteřině náručí. Nekontrolovatelný třas ovládl jeho tělo, přesto se mu však podařilo vykoktat jediné jméno. „Iskadar.“ Než se Celesta stihla zeptat, zda je to jméno hocha nebo jeho pronásledovatele, vložil se do toho Geralt: „Ten medvěd patřil Undastovi, nejnovější zbrani vyvinuté draky. Kdysi to býval trpaslík, dračí magie z něj však udělala stvůru. Pochybuji že jej dokážeme zabít, natož se mu ubránit. Podle toho co vím je mimořádně mocný a krutý, dle báchorek mučí své nepřátele tím, že jim dvěma prsty postupně drtí lebky.“ Po takovéto motivační zprávě se chlapec nezadržitelně rozvzlykal. Z očí se mu začaly hrnout slzy, které se vzápětí vydaly na smutnou pouť po jeho obličeji. „On je zabil, všechny je zabil,“ zašeptal hoch. Poté se opět nezadržitelně rozvzlykal. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro „Pozor!“ ozval se výkřik. Ozvala se další salva šípů. Lučištníci se však tentokrát nedali obalamutit štítem. Prudký náraz projektilu do levé nohy kousek nad kolenem ti způsobil silnou bolest, následovanou ztrátou rovnováhy. Rozhodila jsi rukama v pokusu získat rovnováhu, čímž se ti jen na poslední chvíli podařilo vykrýt střelu mířenou na tvou hlavu. Další dvě rány tě zasáhly no pravého ramene a hrudníku. Ztratila jsi rovnováhu a dopadla na bok, poslední šíp ti vyrazil dech. Tělo tě na místech dopadu bolelo jako čert, ale jinak ti snad nic nebylo. Šupiny musely být lepší ochranou, než se zdálo. „J-je to mrtvý?“ ozval se vyděšený hlas ze tmy. Odpověděl mu jiný, stejně nervózní: „Nemám tucha, jdi to zkontrolovat.“ „Ani mě nehne! K té věci si jdi třeba sám!“ „To nebyla otázka...“ „Ale tohle byla odpověď!“ Ozvala se rána, jako by někdo někomu vrazil facku. Lučištníci teď byli očividně zaměstnáni sami sebou. Otázka zněla: Využít příležitosti nebo vyčkat a doufat v příchod jiné, která snad naskytne více možností? |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro No, taky že jsem, ale zároveň to bolí jak ďas. Až se proměním zpátky, budu tam mít mapy modřin. Na druhou stranu to byl dobrý test mojí kůže. Zda jeho výsledky budou dobré, to se ještě uvidí, ale necítím, že by někde tekla krev a že by šípy zůstaly v ranách, tudíž to zatím vypadá líp, než bych si tváří v tvář lučištníkům mohla přát jako člověk. Zůstanu ležet. Dva z nich se hádaj, ale vím, že jich tam je víc. Navíc si dávám pár vteřin k dobru, abych se vyrovnala s náporem bolesti. Kdo ví, jestli někdo z nich přijde blíž, budu ho moct drapnout a použít jako živý štít. Pokud odtud není jiná cesta, stejně kolem mě budou muset projít. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro „Jaůůůůů,“ zaskuhral první hlas hned poté, co se rána ozvala. Jeho vlastník poté ublíženě pokračoval: „no dobře, vždyť už jdu. Taky není důvod se hnedka uchylovat k násilí.“ Brzy jsi uslyšela kroky. Jelikož jsi na svůj bystrý sluch nebyla zvyklá, nemohla jsi přesně uhodnout odkud se ozývají, ale tušila jsi, že blízko. Špička ocasu tě vzápětí zašimrala, když do ní někdo začal dloubat neznámým předmětem, pravděpodobně špičkou luku. |
| |
| V lese "Myslel jsem, že nemáme rádi draky a že se vyhýbáme zabíjení mezi sebou," vyhrknu. Úplně cítím, že Charenova mysl je napnutější, než jeho luk. Podle toho, jak je rozčilený, musel Reód provést něco strašného, nebo muselo dojít ke strašnému omylu. "Alyssiin otec je už mrtvý, ale jí asi jde o život právě teď. Pomsta klidně ještě počká, ne?" Nevím, co se tu stane a nemohu odhadovat, zda Charen dostane rozum, vím ale, že já Alysii dlužím. Nechám tedy Charena osudu a doufám v jeho moudrost. Mám totiž dojem, že pokud pustí tětivu, nezemře jen Reód ... Pak už běžím za Willem a Nizárem. Skáču přes padlé větve, přelézám přes padlé stromy, kličkuju mezi křovím. Doufám, že je Allysia v pořádku. Will je mrštnější než já a hbitější než Nizár a tak jen slyším, jak běží někde přede mnou. Nizár je ale mohutný chlap s velikou silou a tak ho za chvíli předběhnu a aniž bych zpomalil, běžím za štěkotem. |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro A pak... pak mě dloubne do ocasu, což jsem nečekala. Kdyby to bylo do nohy nebo jinam. Ale ocas je nová část těla a divně to šimrá, takže aniž bych chtěla, cukne sebou, abych se dostala z dosahu čehokoli, co mě dráždí. Kurva. Podle toho, jak v příští vteřině zareaguje, budu jednat. Jestli po mně budou chtít dál střílet, pokusím se ho zastavit, abych ho dostala k sobě jako živý štít. Třeba mu ocasem podrazit nohy a vrhnout se k němu, zatímco v levé ruce budu pořád mít svůj štít. Takhle u země je menší šance, že mě trefí, je tu míň plochy. Pokud se jenom lekne a bude si myslet, že to byl posmrtný záchvěv, zůstanu ještě ležet a uvidí se. |
| |
| U jezera Geralt nám osvětlil, s čím jsme to měli tu čest, načež se chlapec rozvzlykal, vrhla jsem po Geraltovi zlým pohledem. “Mohl sis to odpustit. Vystrašený kluk je lepší jak plačící. Ten vystrašený aspoň dál dojde“ zamumlám naštvaně a sleduji, jak Saloter konejší kluka ve své náručí. Na tyhle věci jsem já nikdy moc nebyla. Já bych ho tak možná poplácala po ramenou a řekla mu, že bude líp. Že vždycky může být i hůř? Nemám ráda ukňourance. “Zabil koho? Tvou rodinu?“ nedá mi to nezeptat se. Pak ale namísto čekání na odpověď ještě dodám: “Měli bychom odsud zmizet. Nechceme se s Undastem potkat, že ne.“ Mluvím teď ke klukovi a snažím se, aby v mém hlase bylo něco, co by mu snad dodalo kuráž na cestu. |
| |
| Trpoš v obalu od draka Společně se staženým vocasem se vrátíme ke zbytku skupiny. Chlapec si užívá náručí jedné z dívek, přičemž ta druhá rudoženka se tváří jakoby na ni chlap nikdy nesáhl. Nebo hold nemá ráda ufňukance. To druhé by se mi líbilo víc. Pan GerOcas začne vykládat o tom Kundasto...Undasto - něco! Prý se na něm vyřádili draci s tou svou magií a udělali z něj "hodného", poslušného, krvelačného a tupého hajzlíka. To bohužel neprospělo tomu pacholkovi a spíš to byl další hřebík do jeho ubrečené situace. ,,Zabil? Všechny? No to jsou mi věci..." napadne mě po jeho slovech. Rudka hrudka se ho hned začne ptát kdo, kdy, kde a další nesmyslné věci. ,,Tak to je snad jedno ne? Jsou mrtví a pokud nemáš nějaké nadpřirozené schopnosti..." odmlčím se a zamávám rukama směrem k ní. Nic se nestalo. ,,A navíc se mi nechce stahovat kaťata před nějakým prďolou, co si myslí, kdo ví jaký není frajer." rozhodnu. |
| |
| U jezera Konejším chlapečka v ruce, nyní už Iskadara. ,,Š-š-ššššš... To bude dobré... Jsi v bezpečí..." Jemně jím pohupuji na klíně, seveřanovi se to asi moc nelíbí, ale jeho mínus. ,,Hele, nemá tu někdo z vás nějaké teplé oblečení?" Můj pohled směřuje na Swena, který by u sebe něco měl mít. Rychle si vyslechnu povídání o Undatsovi, ale věnuji se hochu. Snažím se zakrýt zvýšený strach a nejistotu, stačí, že pláče klučina. ,,Asi se s Iskadarem půjdeme někam schovat..." řeknu. To už ho ale nesu k lesu, a do bezpečí jeskyně. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Pelášil jsi za zvukem, ze kterého jsi předpokládal, že se Ťapčin štěkot ozýval. Will se už tobě i Nizárovi ztratil z dohledu, takže tě překvapilo, když se více zprava ozvalo jeho volání: „Našel jsem Ťapku!“ Plynule jsi upravil směr běhu a brzy jsi dorazil k mohutnému vyvrácenému stromu, jehož větve zapletené do ostatních korun mu bránily v dopadu na zem. Za kmenem se fenka právě tiskla k Willově noze za doprovodu hlasitého kňučení. Poslední člen vaší stíhací skupinky se po chvíli vynořil ze křoví za tebou. Společně jste očividně vyděšeného psa utěšovali, když se vzduchem roznesl děsivý zvuk. Byl to zvuk krvelačné bestie, jejíž cílem bylo vraždit a pálit. Nizárův pohled se setkal s tvým a oběma bylo jasné, že ten zvuk už jste slyšeli, byť ještě o pár tónin hlubší. „C-co to bylo?“ vykoktal Will. Nizár se zachmuřeně odpověděl: „Znělo to jako drak.“ |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Muž vyděšeně vyjekl a zdálo se, že uskočil. „Pohnulo se to!“ zaječel. Jeho kumpán mu neméně ustrašeným hlasem odpověděl. „Tak to zkus propíchnout.“ Uslyšela jsi hlasité polknutí a následně zvuk čepele vytahované z pochvy. Na nic víc jsi nečekala a rozhodla se uskutečnit svůj plán. Tvůj ocas podmetl mužovy nohy a ty ses na něj vrhla. Sekera se do jeho jeho klíční kosti zasekla s hlasitým křupnutím a tvůj nepřítel se zhroutil. V místě, kde jsi ještě před chvílí ležela, zarachotila skupina šípů. Teď nebo nikdy. Vrhla ses do tmy za lučištníky a po patnácti krocích uslyšela další salvu šípů. Jeden prolétl těsně kolem tebe a druhý se zapíchl do štítu, který jsi měla prozíravě před sebou. Nyní se rozhodnutí uhasit pochodně obrátilo proti svým autorům. Takřka nevidoucí lučištníci neměli šanci zaútočit, zatímco zbystřený sluch poskytnutý díky dračí podobě spolehlivě hlásil jejich polohu. Všichni už brzy leželi na kamenité zemi. |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro S křídly přilepenými k zádům, aby mě zrádně nestrhly, jsem se pár skoky přikrčeně jako zvíře dostala do skupinky lidí, kteří by se rozprchli jak hejno slepic, kdyby nebyli slepí jak krtci. Během boje jsem zjistila, že ocas je i docela dobrá nová zbraň. Ne smrtící, ale pomohla mi. Bohužel oheň se mi ze sebe nepodařilo vykřesat, a tak místo pečených lidí jsem je zlikvidovala normálně, po staru - zatímco jednomu jsem zasekla sekeru do hlavy, tak než jsem ji vypáčila, ocasem jsem dalšího mrštila proti stěně a získala tak chvilku, než popadl dech. Než se sebral, poslední dostal hranou štítu, ovšem nepovedlo se mi to na hrtan, jak jsem chtěla, a tak skončil stejně jako jeho kamarád. Zabila jsem ho sekerou. Ten, který dostal ťafku od ocasu, taky neunikl zakrvácenému ostří. Zadýchaně stojím nad masakrem a poslouchám, zda tu ještě někde není jiný nepřítel. Vazký a měděný pach krve je intenzivní, ulpívá mi na patře jako nikdy. Nozdry se mi z toho chvějí rozrušením. Pořád to ale není můj cíl. Nebyli to Darion a Bicio, nechali je tu, aby mě zdrželi, zkurvysyni ohavní. To mě vybičuje k akci. Tiše si pro sebe zavrčím, ale pak už jsem tak potichu, jak jen dovedu. Dávám si pozor i na ocas, abych se s ním nikam nebouchla, snažím se našlapovat opatrně, pružně, jsem lehce přikrčená se štítem zase připraveným zastavit nápor šípů. Čenichám a poslouchám. Když mám výhodu, proč ji nevyužít? Pochodeň si neberu, spoléhám se na jiné smysly nebo na to, že oni mají horší zrak než já, tudíž oni světlo mít budou nebo k tomu dřív nebo později budou donuceni. |
| |
| Swen, Celesta a Saloter U jezera Saloteřin původní pokus o přenesení chlapce se brzy změnil v trosky když se jí vykroutil z náručí. „Nechte mě!“ zařval na ni a odtáhl se. „Nebude to dobré! Máma, táta, strýček, všichni jsou MRTVÍ!“ zaječel a slzy mu začaly téct proudem. Chudák dítě vzlykalo tak srdceryvně, že se dokonce i výrazy dvou orků přiblížily něčemu, co bychom mohli nazvat soucitem. Saloter se ke klučinovi chtěla natáhnout, ale v tom jako by ji kopla statická elektřina. Vzduch kolem Iskadara se začal mírně vlnit a zpod jeho tuniky zářilo jedovatě zelené světlo. Všichni se urychleně odtáhli, když se ozval příšerný, děsivý jekot. Každý z vás jako by ucítil děsivé bodnutí do hrudníku, které se rozhodlo odhalit celou bytost toho, kdo je ucítil. Vzpomínky, touhy, pocity, to vše jako by se náhle rozevřelo a ukázalo světu. Byl to děsivý pocit otevřenosti a zaúpění ze strany Groshe naznačilo, že se to neděje jen vám. Šňůrka na chlapcově krku se zavlnila, když se zpod jeho hábitu zvolna vynořil zbytek přívěšku. Na provázku se celou dobu vznášela nefritová miniatura lebky a byly to právě její oční důlky, které vyzařovaly podivné světlo. Celesta a Saloter klesly na kolena, stejně tak Grosh. Swen, Nubarg i Jonas se drželi na nohou, i když s obtížemi. Jediný, na koho jekot zřejmě nepůsobil, byl Geralt. Ozval se hrom a pohledy všech se okamžitě stočily k medvědí mrtvole. Ze té nyní zvolna vystupovala koule energie stejného odstínu černé, jaké byla mědvědí srst. Ozvalo se zvířecí zařvání plné úzkosti, když se podivná věc odtrhla od těla a bleskově prolétla kolem vás. U Iskadara se proměnila ve vír, který se za doprovodu zvířecího řevu vtáhl do přívěšku. A náhle byl konec. Bolest v hrudníku stejně jako pocit otevřenosti pominul. Chlapcovy oči se protočily a on se svalil na zem. Všichni se zvolna začali vzpamatovávat z hrozného zážitku. „U Gorlogovy brady, co to ku*va bylo?!“ zvolal třesoucím se hlasem Grosh. |
| |
| U jezera Skácela jsem se k zemi, svírala mne naprostá bezmoc a strach, které jsem poslední dny tolik potlačovala. Nechápala jsem jak, ale vše se dostávalo na povrch. Chtělo se mi rvát si vlasy z hlavy, chtělo se mi vyškrábat si oči. Žaludek se mi přetočil a já ucítila kyselou chuť v ústech. Z posledních zbytků zdravého rozumu jsem si nakázala to přestát. Byl to ten nejhorší souboj mé samotné se sebou. Když vše pominulo, ucítila jsem naprostou a bezpodmínečnou úlevu. Klesla jsem ještě více k zemi a nebýt toho, že jsem se opírala i o dlaně, asi bych se válela po zemi. Pomalu jsem zvedla hlavu a viděla, jak cosi mizí v chlapcově přívěsku. Odplivla jsem si stranou od sebe, ta kyselá chuť musela pryč, a začala jsem se sbírat a dávat dohromady. Vstala jsem a nevěřícně zamrkala. “To by mě taky zajímalo.“ dodala jsem po Groshovi. Několikrát jsem se zhluboka nadechla, přičemž jsem čapla kluka ležícího na zemi za ramena. Sjela jsem rukama k jeho krku a zjišťovala, zda dýchá. Dlaň jsem mu položila na hruď. Jakmile se má ruka pohnula nahoru i dolů, bylo jasné. Kluk je v mdlobách. Zvedla jsem hlavu a podívala se na Swena a Geralta. “Unesete ho? Probudila bych ho, ale nechci, aby na nás zkusil něco dalšího. Nevíme, co je zač.“ |
| |
| U jezera Iskadar se mi vytrhne. Překvapeně se na něj podívám a potom k němu láskyplně natáhnu ruku. ,,Au! Co to-!" Dál nedopovím. Uvolní se mi všechny svaly, ale zároveň jsou napjaté. Srdce se mi zastaví, ale zároveň buší jako o život. Zamlší se mi zrak a já se jako schlíplý netopýr pokouším odplazit se od Iskadara. ,,Moj-j-je hrluldď..." To nerozdýchám. Hlava mi klesne k zemi a sotva dýchám. Nějaká síla mě táhne k Iskadarovi i od něj a chce mě to rozmačkat. Rve to ze mě mé vzpomínky na otce a jeho vyprávění. Na můj sen. Na všechny písně, co jsem složila... Teď každý ví má přání a tajnosti... Zahlédnu, jak se mědvěd zvedá... Nebo to je jenom jeho srst? Pevně svírám víčka a něco žvatlám. Pak je konec. Přestalo to. Najednou. Uvolním všechny svaly a bezvládně dopadnu na zem. Pohladí mě tráva. Zhluboka se nadechnu a vydechnu. Pak se pokusím zahrát statečnou a vstanu. Neměla jsem to dělat. Ostře mě naposledy píchne v hruďi. ,,Ah! Jau... Jste všichni v pořádku? Co Iskadar?" Smutně nakloním hlavu, když spatřím, v jakém je stavu. Pohladím ho po hlavě a zazpívám něco na způsob ukolébavky malého válečníka: ,,Pojď sem světe krutý, já nechci vůbec snít... Maličkost všech snů, zmrzačí mě dřív. Rány v lidské mysli nahradí ten Zpěv. Zpěv těch padlých bojovníků, co chtěj jenom krev..." |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Začala jsi postupovat dál do jeskyně. Kráčela jsi pouhou chvíli, když se temná chodba zatočila a odhalila kus před tebou světlý bod. Obezřetně ses blížila a z objektu se brzy ukázalo ústí do rozlehlé prostory. Strop pokrytý krápníky se rozprostíral nad plochou mající asi dvacet metrů v průměru, která očividně v posledních letech sloužila jako skladiště. Po celé ploše se rozprostíraly bedny, pytle i sudy rozličných rozměrů, vše umístěné zdánlivě bez ladu a skladu, takže vytvářely jakési uličky. A mezi tím vším jsi spatřila první ze tvých cílů-Bicia. Bleskově se mihl jednou z takových ulicí a zase zmizel. Nyní bylo třeba být obezřetná, netušila jsi kolik nepřátel se tady může ukrývat ani kde mohou být. Před tebou se rozprostíraly hned čtyři možné cesty: směr doleva, doprava a rovně (tady jsi viděla Bicia). Čtvrtým byla alternativa v podobě sudu opřeného o skupinku beden. Možná by jsi se dokázala vyškrábat tam nahoru (bedny byly nejvíce ve výšce dva sáhy nad zemí), i když moc pohodlné by to nebylo. |
| |
| Swen, Celesta a Saloter U jezera Saloteřina píseň se setkala s neočekávanou reakcí: Chlapec prudce otevřel oči a rozkašlal se. Ve stejnou chvíli se za vámi opět ozvalo medvědí zabručení, tentokrát už ale ne vystresované, spíše unavené. Medvěd stál. Swen okamžitě sáhl po zbrani, ale Nubargova zaražená ruka jej zadržela. Něco bylo špatně. Medvěd přece nemohl vstát! Swenova rána jej skolila, dokonce i nyní šly vidět části mozku vykukující z rozseknuté lebky. A přesto... Zvíře se zvolna dalo do pohybu kulhavým pohybem způsobeným zraněnou zadní nohou. Prošlo kolem vás až k Iskadarovi. Celesta i Saloter se bleskově odtáhly, ale hoch nevypadal nijak vyděšeně. Zvolna položil ruku na medvědovu srst, poté se děsivě usmál. Hlas, který z něj vyšel, nepatřil chlapci. Ztělesňoval záhrobí a zmučené duše těch, kteří nikdy nemohli dostát věčného odpočinku. Naskakovala z něj husí kůže. „Vážení, dovolte mi Vám představit Iskadara, mého nového stoupence a časem nejmocnějšího nekromanta na tomto světě,“ prohlásil ten hlas tónem, ze kterého čišelo cynické pobavení nad vašimi strastiplnými pocity. |
| |
| Větší zmatky jsem nikdy neviděl = Je libo sekaná z nekromanta? Pokus o přenesení toho pacholka nabralo úplně jiný směr než bylo původně v plánu. Místo směr jeskyně jsme teď všichni vystavily svoje frňáky a čumendovali na toho klučinu. ,,Fajn. Když nechce pomoct, tak ho necháme bejt." prohodím a pokrčím rameny. Ten kluk mi je celkem volnej, svou práci jsem odvedl, alias medvěd je na kašičku. Potom ta malá hysterka s vocáskem začne řvát jako na lesy, což bylo příhodné přiznávám, že ztratila vše a že všichni již prdí do hlíny. Klasika. Naše "nová" opatrovnice se ho snažila uklidnit, ale ten prďola je dnes samé překvapení. Všichni do jednoho dostaneme prdu do hrudníků, kde nám začnou srdce tancovat kankán. Většina z nás popadala jako mouchy z bobku, ale tohle jsem já nemohl dopustit! Ani před králem kolenu neohnu a už vůbec ne před nějakým usmrkancem! Ovšem představení ještě mělo přijít. Nějaký temný proud, který na první pohled vypadal jako prd z vola vylezl ven z toho rozsekaného medvěda. ,,No to mě poser...na holý záda..." čučím na to s otevřenou hubou. ,,Hehe, past na mouchy.." usměji se a kouknu na orka. ,,Oprava! Kdo teď pomůže nám?!" Černý smrad vleze do nějaké náhrdelníku toho klučiny a najednou je zase ticho po pěšině. Teda do té doby než tu začal ten kravám v podobě nějaké ódy na radost...k vzteku! A jakoby toho dnes nebylo málo, tak se opět začalo něco dít! Tenhle podělanej les snad jen přitahuje problémy! Co je to sakra za místo? Ďáblův zadek?! Ten méďa béďa kterého jsem osobně rozkrájel a ještě před malou chvílí si pochvaloval z dobře odvedené práce vstal z mrtvých a mně hned došlo o co tu běží! Někdo si tu hraje s černou magií! ,,Prej prd z vola...tupče!" vynadá mi mé druhé já, které je v těchto chvílí chytrý jak bláto na botě. Nejdřív mě ork zastaví, ať netasím, ale když ten medvěd dojde k tomu nekromantskýmu hajzlíkovi a ještě začne něco mlet o tom, že to bude fakt borec, tak tohle je už fakt moc! Neváhám a tasím meč. Nebude to o moc těžší než ten první s mantichorama. Ale to až někdy jindy... ,,Milej zlatej, dovol mi představit tuhle čepel. Bude to poslední co uvidíš!" jestli si ten vůl myslel, že budu tak blbej a slituji se...Tak to ani náhodou! |
| |
| Swen, Celesta a Saloter U jezera Iskadar, nebo spíše to co jej nyní ovládalo, se na Swena zvědavě podíval. Oproti očekávání však nejevil žádné známky strachu nebo rozrušení. „A co si tak asi myslíš, že uděláš?“ zeptal se znuděně, přičemž si prohlížel své nehty. „Zabiješ jednoho z nejmocnějších spojenců, jakého jste kdy mohli mít? Nemyslím si. A i kdyby jsi zničil toto tělo, tak věz, že není nic snadnějšího než si najít nové. A pak... Pak bych už nemusel být tak shovívavý vůči velkým smrdutým a tupým zvířatům jako jsi ty.“ |
| |
| soukromá zpráva od Nardan pro Drak? Tady? Proč? To je moc brzo. Nejsem připraven. Já ještě nemůžu… Připadám si, jako kdyby mě trhali na kusy. Jedna část chce vzít nohy na ramena. Z této části mé osobnosti se šíří panický strach. PRYČ! PRYČ! MUSÍM ODTUD CO NEJDÁL. MUSÍM UTÉCT. Druhá část, ta rozumná, volá tělo ke klidu a burcuje mozek k vyššímu výkonu. Sakra uvažuj! Ten drak neřve pro nic za nic. Ten drak vidí nějakou kořist. Když budeš prchat jako králík, jen přitáhneš jeho pozornost. Ne, v tomhle řídkém lese, v téhle polámané změti kmenů bude lepší se pohybovat pomalu a ukrývat se pod kmeny a vývraty. Třetí část, ta zamilovaná (kdo by se nezamiloval do své učitelky, když mu sotva začaly rašit vousy?) nutí také ke strachu. Ale strach, který začíná převládat nad ostatními pocity, je jiný. Kořist? Jakou kořist drak objevil? Co to může být, že tak řve? Co by tady mohlo být? Odpověď je až příliš nasnadě. Nemůžu jinak. Nemůžu se otočit a začít prchat. Je jedno, jestli tam Alyssia opravdu je. Pokud jí už zabila bouře a my bychom jí nenašli, uvěřil bych tomu, že jí zabil ten drak a že já jsem jí nepomohl. Otočím se ke svým druhům: “Já nemůžu. Musím se jít podívat. Jestli tam je … Utečte. Jestli tam je Alyssia, já nemůžu utéct. Zemřel bych hanbou.“ Není nic, co by mě odradilo od mého úmyslu, podívat, se co se děje. Nemám plán, ale vím, že nesmím být příliš vidět a že zároveň musím spěchat. Možná právě kvůli tomuhle mě sem boží posel zavolal. Abych se postavil drakovi. Musím být opatrný, rychlý a rozhodný. Dodávaje si odvahy a přemlouvajíc se k obezřetnosti, kradu se směrem, odkud řičí drak. |
| |
| U jezera Když se hoch probudil z mdlob, ulevila jsem si. Znamenalo to, že ho nebudeme muset vláčet, že bude schopný jít po svých. Možná utíkat. Kdo ví. Jenže to bychom to měli asi příliš jednoduché. Nekromant, nebo co to je, vstoupilo do chlapce skrze přívěšek. A pak promluvil a mne spadla čelist údivem. Co bych za to dala, kdyby to jednou byl údiv nad něčím hezkým, milým a ne nad tím, jak se opět plácáme z louže do bahna. V moment, kdy z kluka vyšel ten cizí, chladný hlas, jsem věděla, že tady ocel nepomůže. Swenova hlava je příliš horlivá a mohl by nás dostat do problémů. Přistoupím proto rychle ke Swenovi a gestem dlaně ho zadržím, bude-li chtít pokračovat v útoku. “Zadrž.“ podívám se mu významně do očí a zakroutím přitom hlavou. Otočím se na kluka, pořád nemůžu věřit tomu, co se teď stalo a mám problém ho vidět jinak, než jako topící se dítě, které utíká před zlem. “Jak jsi nás našel? Proč se prohlašuješ za našeho spojence?“ zeptám se ho klidným hlasem a poté se podívám na Geralta. Tak nějak tuším, že on určitě něco čuchá… |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro „Seženu ostatní a přijdeme ti na pomoc!“ odpověděl Will a rozběhl se zpět, nedbaje na hluk který přitom způsobil. Nizár na tebe krátce pohlédl a kývl. Teď by jen zdržoval. Vyrazil jsi tedy a obezřetně se plížil směsicí větví, kmenů a kořenů vyvrácených stromů doplněných mnohdy i o husté křoviny. Zdálo se ti, že postupuješ celou věčnost, ale klidně to mohlo být jen pár minut. Dračí řev už ustal, avšak nyní se objevil nový zvuk-zurčení vody. Vymotal ses na břehu volně tekoucí řeky a oči se ti rozšířily úžasem. Před tebou byla zvláštní dřevěná konstrukce na níž se nacházelo množství všelijakých plachet a lan. Pochopil jsi, že před tebou musí být loď-věc, se kterou údajně převáželi převozníci z ostrova Narakib a zase zpátky. Pohled ti sklouzl k molu a srdce vynechalo jeden úder. Na zemi tam v kaluži krve leželo tělo. Prudce ses k němu rozběhl. Vedle mrtvoly ležel prasklý samostříl, ale to tě nyní nezajímalo. Jediná důležitá věc byla ta, zda se tvé nejhorší obavy potvrdí. Díky bohům se tak nestalo a před tebou ležel černovlasý třicátník. Podivně prohnutá oblast kolem krku naznačila, že muži někdo zlomil obě klíční kosti, z velké a ošklivé rány na hlavě zatím vytékalo množství krve. Zmateně jsi vstal-tahle rána byla na dračí spár i zub moc malá, tak o co tady šlo? Byl sis jistý, že ten řev patřil drakovi. To tě ale už vyrušil jiný zvuk, tentokráte z lidských úst. Z nedaleké jeskyně, dle pochodní očividně obydlené, se totiž ozval tlumený jekot. |
| |
| Swen, Celesta a Saloter U jezera „Protože jím jsem, ačkoliv nutno přiznat že se mi to tak úplně nelíbí,“ odvětil Iskadar tónem naznačujícím, že je to přece vše nad slunce jasné. Medvěd se zatím otočil zpátky na vás a jeho žluté oči propalovaly Swena pohledem někoho, kdo má nevyřízené účty. Náhle do toho ale vstoupil Geralt, který si hocha po celou dobu zamyšleně prohlížel: „Jsem si jistý, že my jsme se už setkali.“ Chlapec se v reakci na prohlášení zazubil a vysekl posměšnou poklonu. „Konečně ti to došlo zvěromágu. Ano, už jsme se setkali. Bylo to mnoho staletí zpátky, v místech, která jsou dnes označována jako Pustina,“ potvrdil domněnku bělovlasého válečníka arogantním tónem. Geralt se zprudka nadechl a znovu si prohlédl malého klučinu od hlavy až k patě. Poté hlasem, ve kterém se mísilo překvapení a úleva konečně vyslovil jméno toho, kdo nyní Iskadara ovládal: „Grither... Bůh nemrtvých.“ |
| |
| soukromá zpráva od Nardan pro Chvíli nejsem s to pochopit, co že to vidím. Loď jsem v životě neviděl a v prvním okamžiku se dokonce vyděsím, že je to nějaký podivný drak, či nějaké dračí hnízdo. Můžu hovořit o velikém štěstí, že jsem v pohádkách a pověstech slyšel o „korábech“, ale vlastně jsem si je nikdy nepředstavoval tak veliké a takhle podivné. Co to má asi být? Vypadá to, že tenhle kousek pověstí je skutečný, i když je asi rozbitý. ... Až u bezvládného těla, když zjistím, že to není Alyssia, uvědomím si fakt, že jsem na otevřeném prostranství. Bezděčně se přikrčím a začnu se rozhlížet po obloze. Nikde není! Sakra, co to má znamenat? To jsme všichni slyšeli jen nějaké... Myšlenky mi přeruší jekot, ozývající se z jeskyně. Mám dojem, že tam Alyssia nebude, ale jsem příliš daleko, než abych se teď vracel. Nemůžu si pomoct, musím vědět, co to je. Jestli je to drak, tak je malý. Tak malý, že se dostane do té jeskyně. To by vysvětlovalo, proč je tenhle nebožák jen v takovémhle stavu. Rozeběhnu se k jeskyni, ale snažím se držet blízko houštin, shluků stromů a terénních nerovností. Potřebuji se co nejrychleji přiblížit, ale nejsem hrdina bez strachu a pudu sebezáchovy. Zvědavost je nebezpečná vlastnost, ale ten čas se skupinou mě naučil i opatrnosti. Občas se také dívám k obloze, jestli se tam někde ve výšinách nevznáší DRAVEC s blanitými křídly. Jestli něco vykoukne z té jeskyně, mizím. Nejsem přece blázen. Kdo ví, co za potvoru se uvnitř skrývá. |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Přikrčeně a co možná nejtišeji se pohnu doleva, nozdrami nasávám vzduch a snažím se přivyknout na ten nový svět pachů, aby mi prozradily, kolik nepřátel tu je. Také dávám pozor na zvuky, i když je tu dost věcí, pořád je to docela rozlehlá jeskyně. Oplatilo se mi pořádně poslouchat, jen doufám, že mě ten prostor tady nebude moc mást. Co se postoje týče, postupuju jako doposud chráněna štítem, ocas držím těsně u těla, abych s ním o něco nezavadila. |
| |
| U jezera Co? To jsem způsobila já?! JÁ?! Proč se ten blbý medvěd hýbe?! Vždyť je mrtvý! Copak získávám moc nad svým hlasem...? Ne, to ne... Co? Co to ten kluk povídá? Nesmysl! Přihlížím na Swenovo počínání s vystrašeným okem. Pak vyjeveně hledím na drobného Iskadara, ze kterého se najednou stala zrůda, Celestu, kterou neopustil zdravý rozum, klidného Geralta a ostatní členy skupiny, co jsou stejně tumpachoví jako já. Co to má s hlasem? U Mermaid, ať mě nechá na pokoji! Zaklepe se mi ruka a odsunu se dál od Iskadara. Zamrkám na něj průzračným okem a začnu se připravovat na únikový manévr. ,,Grither... To není možné! Chudák Iskadar..." Chudák já! Mermaid! Kde jsi? Já vím, co jsi mi slíbila! |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Vydala ses cestou vlevo a začala postupovat bludištěm skladovacích prostor. Před tebou se občas objevil námořník, který ale při pohledu na dvoumetrovou rudou příšeru třímající štít a sekeru moudře zmizel. Aby ses dostala k Biciovi, musela jsi brzy zahnout do nitra bludiště. Dusala jsi zrovna uličkou mezi dvě velkými hromadami beden, když jsi z vedlejší uličky uslyšela Bicia: „Zapalte to tu a mizíme!“ |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Nakonec ses dostal až ke vchodu do jeskyně. Zdálo se, že podzemní chodba vedla někam dál a pochodně rozvěšené po stěnách značily obydlenost. Pomalu a obezřetně ses tak vplížil dovnitř, ale nic zajímavého jsi nespatřil. Jekot už se také neozýval, takže jsi nakonec podlehl zvědavosti a pustil se do nitra země. Kráčel jsi jen chvíli, ale díky zákrutům už se ti východ ztratil z očí. Zatím nikde žádné odbočky ani nic zajímavého až do této chvíle-řada pochodní náhle končila. A na samé hranici místa, kde se tma mísila se světlem jsi spatřil obrys ležícího těla. Před tebou se objevil světelný bod. Nemohl jsi určit zda je jeho původce velký ale daleko, nebo jen malinké světýlko o kousek dál. Rozpoznal jsi však drobné pohupování do stran stejně jako nahoru dolů. |
| |
| Swen, Celesta a Saloter U jezera Grither se povýšeně usmál. „Ano, jsem to já osobně. A tento mladý chlapec jest mým vyvoleným, který pomůže svrhnout draky. Můj příchod má však důležitější opodstatnění než toto oznámení. Mám pro vás příkazy. Brzy se setkáte se zbytkem těch, jejichž osudy byly spojeny se zničením draků. Nyní se vrátíte zpět k jeskyni, kde se setkáte s poddaným Baratana. Chlapci nyní předám vládu nad jeho tělem, avšak z mé přítomnosti bude příliš zesláblý-medvěd kterého jsem mu daroval jej ponese.“ A tak se i stalo. Chlapcovy oči se náhle protočily a on zavrávoral. Rovnováhu se mu obnovit nepodařilo, ale jej to už podpořil nemrtvý medvěd, který si lehl a tak poskytl mladíčkovi šanci vyškrábat se mu na hřbet. „No... Tak to se vyvrbilo docela rychle,“ poznamenal Nubarg zamyšleně. „To rozhodně. Myslím, že bychom se měli vrátit ještě rychleji, kdo ví kdy se tu zjeví ta trpasličí krasotinka a bude chtít svou hroudu chlupů zpátky,“ odpověděl Grosh. Tak jste vyrazili zpátky. Iskadar se na svém zvířeti kolébal s nepřítomným pohledem, na jakýkoliv pokus o komunikaci neodpovídal a jeho pohled byl tak zasmušilý, že se mu ho brzy oběma dívkám zželelo. Zpátky v jeskyni Nakonec jste dorazili zpátky, nikdo tu ale nebyl. Rozhodli jste se proto utábořit a Geralt vyrazil na lov. Opět byla na jídelníčku koza, tentokrát ale doplněná o několik dochucovacích bylin, kterých si po cestě všiml Nubarg. Iskadar snědl jen několik soust a poté šel spát, ostatní později následovali jeho příkladu, přičemž první hlídka připadla na Saloter. Zbytek skupinky se zatím pomalu vydával na cestu do říše snů. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Nacházel ses na mostě postaveném z dračích kostí. Před tebou byla budova větší než hora či cokoliv jiného co jsi kdy viděl. Z mnoha oken šlo světlo a i na tu dálku jsi slyšel bujarý smích. Chtěl ses jít připojit k oslavě, ale do cesty se ti postavila podivná postava. Muž, pokud to tedy byl muž, byl oblečen v bohatě zdobené kožené zbroji doplněné o zvláštní béžový kabát. U pasu se mu houpal zahnutý meč. Co tě na něm ale zaujalo nejvíce byla jeho hlava. Tvář měl totiž zakrytu maskou vyřezanou z lebky, takže vypadal jako nějaký bizarní kostlivec. „Pověz mi Swene,“ promluvila postava hlasem tak mocným, že se jinak pevný most zatřásl, „jaká je největší věc, které chceš za svého smrtelného života dosáhnout?“
Most s kostí draků a budova |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Ve svých snech jsi se záhadným způsobem dostala až na břeh nádherného jezera. Seděla jsi na písčité pláži a za tebou nebylo nic než šedý písek. Voda se stříbřitě leskla a v dálce byly vidět černé siluety stromů. Na tobě se skvěly nádherné karmínové šaty. Byla jsi také ověnčena mnoha šperky, z nich největší pozornosti si zasloužil stříbrný prsten, v němž byl zasazen velký rubín. „Je to překrásné, viď?“ ozval se zpoza tebe uvolněný hlas patřící Vincentovi. Usedl vedle tebe a zahleděl se do vln. „Víš, tohle všechno by ti mohlo patřit.“
Měsíční jezero |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Uvolněně jsi seděla u vchodu do vašeho malého útočiště a pozorovala hvězdy. Čas zvolna plynul a ty jsi ze svého místa měla výhled na moře. Bylo překrásné. Odraz měsíce se stříbřitě odrážel od zvlněné hladiny. Pohled ti sklouzl ke korunám stromů a odtud k pahorkaté krajině kolem. Stáda koz byla nyní již obezřetnější a přespávala až na těžko dostupných místech. O něco níže se však v zemi náhle objevila díra. Vytřeštila jsi oči a připravila se vzbudit ostatní, když z ní s hlasitým hekáním vylezl drobný mužík v červeném rouchu. Na zádech měl batoh téměř stejně velký jako byl sám a několik dalších brašen k tomu. Pomalou chůzí se za vytrvalého hekání vydal dolů směrem dolů.
Neznámý mužík |
| |
| soukromá zpráva od Nardan pro Když se plížím podél stěn, mám srdce v samém krku. Jeskyně mi připadá příliš malá na to, aby se do ní vešel drak a navíc ta řada pochodní. Tudy by drak neprolezl a hlavně nevím, proč by si tu svítil pochodněmi. Nene, tohle bude něco jiného. Navíc ten řev ... třeba jsme se prostě spletli, třeba tady žádný drak není. Nenapadá mě ale zvíře, které by zvládlo řvát tak hlasitě a s takovým zanícením. Nesmysl, musel to být drak. Ale kam se poděl a co je tohle za divné místo? Všechny myšlenkové pochody, které se mi honí hlavou se rázem rozplynou, když na zemi před sebou uvidím tělo. Světla od pochodní není mnoho a tak na dálku nedokážu rozpoznat, kdo to tam leží. Nepředpokládám ale, že by to mohla být má učitelka a tak se dopředu neženu jako nějaký nemyslící osel. Zastavím se. Chvíli zírám na pohybující se bod a přemýšlím co to je. Pokleknu na koleno a v šeru se pokusím rozeznat nějaké stopy. Zároveň mě napadne, jaký jsem to pitomec, že jsem se už na začátku jeskyně nepodíval. Tam bylo ještě světlo a hlavně tam byl nepořádek z pláže a lesa. V tomhle osvětlení a na kameni toho asi moc neuvidím. Zanechám marného snažení. Podívám se na strop nad tělem a pak se zase zvednu. Dobře, kouknu na něj a pokud bude mít stejná zranění, jako ten venku, padám odtud. Támhle to vypadá skoro jako by někdo s pochodní v ruce šel tmavou chodbou jeskyně. No, ale co já vím. Pomalu se začnu blížit k ležícímu. Soustředění a napětí nemůže být větší. Kdyby mi teď za krk spadla kapka, zaklínadlo tlakové vlny by ze mě vylétlo prakticky samo. |
| |
| soukromá zpráva od Saloter pro Jsem neklidná, když se k nám připojí Grither. Jde s námi i do naší jeskyně a mám větší a větší obavy. Proto se přihlásím na první hlídku, abych si mohla vyčistit mysl. Nedůvěřivě stále pokukuju po Gritherovi a celkově s nikým nemluvím. K večeru se usadím na velkém kameni před jeskyní a vezmu si s sebou svůj vak. Chvilku jenom tak sedím a koukám na moře. Nezkrotné a kruté moře, co dokáže i laskat a milovat. Táhne mě to k němu, chci se znova stát jeho obyvatelem. Vytáhnu si harfu a začnu skládat něžnou píseň. Sama mi přišla na rty a prsty se chtějí roztančit po tenkých strunách mého odvěkého přítele. Začnu brnkat tak tiše, že nikdo nic neuslyší a přidám k tomu sladký zpěv. Zpívám o ladných vlnách a mísících se proudech, lodích na dně a racků plných sil pro lov ryb. O měsíčním světle, jak se odráží od jemně zčeřené hladiny a vonící soli. Přidávám slova o perlách a Mermaid. Nakonec tiše zašeptám ,,... ach, kde jen můj mořský původ může být?" Odložím harfu a uhladím si kalhoty. Jsem se svou písní spokojena. Už už dostávám inspiraci pro další, ale ve svahu pode mnou se v trávě objeví díra a vyleze... Velice malá osůbka. Zaleknu se a strnu na místě. Mám za ním jít...? Na svou velikost vypadá nebezpečně! Jdu vzbudit Groshe- ne, Swena! Tiše dohupkám ke Swenovi a chystám se ho vzbudit, ale zaleknu se ho. On je tak velký! Já se ho bojím! Vím, že kdyby se leknul a schytala bych od něj ránu, asi bych už se nikdy nepostavila. Obrátím se a jdu k Celestě. Z celé skupinky je mi přecejenom nejblíže. ,,Celesto... No tak, Celesto..." říkám, když jí jemně sahám na rameno drobnou rukou. |
| |
| soukromá zpráva od Swen Norrad pro Jojo. Tohle mám rád. Otevřít hubu jako ženská nohy a vyluzovat zvuky zaslouženého odpočinku. Nááádhera. Obvykle se hádám s temnotou, kdo že tu je větší frajer, ale tentokrát nic. Pořád mi do té "temnoty" něco lezlo. Nejdřív vzpomínky na domov, kde jsem si nejprve válel šunky, jedl šunky a z hraček dělal šunky. Jenže šunkovaná nemohla vydržet věčně. Potom přišla drsná realita v podobně divokého kance a šunka se stala z pár děcek a k mému sakra velkému štěstí se i to prase stalo šunkou. Následovalo předělání mé huby na kaši, potom jeho předělání a nakonec porcovaná s nejrůznějším "nářadíčkem". Jo, život je někdy hold těžkej, když je chlap válečník. Jenže potom vše zmizelo a moje představy si zase dělaly, co chtěli. Tudíž poskládali něco, co mi až tolik nevadilo. To co jsem viděl bylo krásnější než všechny dudy na světě! Byla to opravdu Valhalla? Byla to opravdu hostina? Byl to opravdu ráj? Jsem fakt tuhej? Ležím tam dole a nožky hore? Ale ve snu by nebyl ten otrapa s lebkou místo ksichtu. Tudíž asi ne... ,,Couže?..." vypadne ze mě. Co je to za dementní otázku? Čeho bych tak chtěl dosáhnout? Stát se vyvoleným a sjednotit celý kontinent do jedné obrovské říše? Být nějakej stavitel ideálů nebo co? Ne dík. Raději popadnu krasavici s pořádnejma dudama a vydám se na tu žranici. Jenže tohle mě bohužel čeká, až po smrti...Takže! Času dost! ,,Nevím. Nějaké nápady?" Je to sakra moje hlava a moje myšlenky! Taková drzost v podobě toho, že se mě tu někdo na odpočinku bude vyptávat neexistuje! Jen, ať se taky snaží! |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro Ach, ty šaty. Překrásné, rudé šaty, hodné princezny a nikoliv prosté dívky jako já. Ale bylo to můj sen a já ty šaty milovala. Když jsem zaslechla hlas, otočila jsem se a s překvapením, které jsem jen těžko mohla skrýt, jsem zírala na Vincenta. Usadil se vedle mne a zadíval se do vln. Prohlížela jsem si jeho profil. Ve svém snu jsem se na něj dívala jinak, než ve skutečnosti, pečlivěji a pozorněji jsem ho studovala. “Co všechno? Ta noc?“ zeptala jsem se pobaveně. “Nebo snad tyto šperky?“ přiložila jsem si velký rubín, vsazený v prstenu, k ústům a zlehka jsem na chladný kámen dýchla. Orosil se teplem mého dechu. “Proč jsi v mém snu?“ vyzvídala jsem. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Po pečlivé prohlídce prostředí jsi sice neobjevil žádné stopy, místo nich ale na zemi ležela skupinka šípů. Hroty byly lehce ohnuté (pravděpodobně z nárazu), ale jinak na nich nebylo nic zajímavého. Přistoupil jsi tedy k tělu. Viditelnost byla mizerná, ale i tak jsi rozpoznal, že tělu skutečně chybí Allysiny zářivě světlé vlasy. Světlo se mezitím přibližovalo čím dál víc a tvá teorie o jeho původu se zčásti potvrdila. Ozvaly se kroky, ale nebyly to pomalé kroky zvolna se blížící osoby. Místo toho patřily hned několika evidentně běžícím lidem. Po chvíli jsi uslyšel i vyděšené hekání jak se jeho původci snažili být co nejrychlejší. Stihl ses jen narovnat od těla a už se před tebou zjevilo šest postav vyděšených a upocených mužů. Zastavili se několik metrů před tebou a zmateně hleděli nejprve na tebe a poté na ležící postavu. Teď, když vrhaly jejich pochodně více světla, jsi jich spatřil více. Všechny ležely v kaluži krve. V očích mužů se zračil děs ale i odhodlání přežít. Jakékoliv špatně zvolené slovo by tak mohlo znamenat konflikt. Jejich výzbroj se skládala ze směsice kyjů a tesáků, nicméně dva z nich byli vybaveni samostřílem. |
| |
| soukromá zpráva od Nardan pro Uvědomím si, že by mě klidně mohli považovat za pachatele, nebo spolupachatele toho masakru. Možná jsem neměl líst dovnitř. Možná jsem měl vypadnout a vzít roha. Na možná je pozdě a teď prostě a jednoduše záleží na tom, co udělám a co řeknu. Jenže mám prázdnou hlavu. Tohle jsem nečekal. Vlastně mě ani nenapadlo, že tu někdo bude a to, že je tu tolik lidí mě úplně vykolejilo. "Ehm, nazdar," vypadne ze mě. Ve stejnou chvíli si uvědomím, že to asi není ta správná věta. Konečně se mi alespoň trochu zapne mozek a v mysli se mi objeví myšenka: Blba snad nezabijou, alespoň né hned. "Hledal jsem svou učitelku a pak slyšel ten řev z týhle jeskyně,...Co se to tu děje?" |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Scéna se změnila. Byli jste ve velké zlaté chodbě a neznámý se proměnil v člověka s hlavou psovité šelmy připomínající vlka, avšak černé a s protáhlejším čenichem. V ruce držel hůl na jejímž konci byl zlatý srp. Další lusknutí. Na tmavých pláních před tebou byly stovky duší hlídané mohutnou postavou oblečenou jen do bederní roušky a zářivé přilbice s chocholem. Takovýmto způsobem to pokračovalo dále. Tvůj společník vždy luskl prsty a scéna se změnila. Občas to byl srdceryvný pohled na duše zatracených, jindy rozlehlé planiny plné zvířat lovených rozjařenými lidmi, či něco úplně jiného. Nakonec přehlídka konečně skončila. Byl jsi před velkým srubem, ze kterého šel slyšet hlasitý smích, třískání korbelů, bušení pěstí do stolů a nějaká píseň, z níž jsi zachytil pouze refrén. Bylo to něco o pivu tekoucím proudem a vilných ženách. Před tebou byl muž s okřídlenou přilbicí, v jehož ruce se skvělo kopí. Vlasy i plnovous už měl bílé jako severský sníh, ale i tak jsi vycítil, že dotyčný by byl mocným protivníkem. „Teď mne již poznáváš?“ zeptal se Ódin hromovým hlasem. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Celesta nereagovala. Netušila jsi proč, ale ani po silnějším zatřesení a naléhavém oznámení že se má probudit se ani nepohnula. Něco tady bylo špatně, ale co? O kousek dál se ale vzbudil Jonas a když viděl jak klečíš nad jeho sestřenicí, ostražitě se přikrčil. „Co to děláš?“ zeptal se podezřívavě. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro „Mohlo by ti to patřit všechno. Krajina, šaty, šperky, dokonce i ta noc. Mohla by ses stát její paní, stačí jen chtít. Získala bys moc o jaké by se ti ani nesnilo a za velmi malou cenu,“ odvětil. Následovala krátká odmlka. „Víš, stejně jako tvůj bratranec, i ty máš v sobě sílu měnit dějiny. Jste si podobní jako já s Geraltem. Jeho a Jonasův osud se již propojily, když nám naše paní oznámila, že to on je dalším vyvoleným. Tehdy jsem tam nebyl, takže jsem nemohl zabránit jeho přeměně.“ Překvapeně jsi v upírově hlasu postřehla náznak nějakého zjevně potlačovaného pocitu, snad ublíženosti? Vzteku na bratra? Netušila jsi a z výrazu nebylo možné nic vyčíst, mezi jeho obličejem a tebou byl pramen jeho vlasů černých jako sama noční tma. „Ale společně můžeme navrátit rovnováhu nejen do vaší rodiny. Celesto, staň se upírkou a mou paní. Společně dokážeme velké věci.“ |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro „Co se to tu děje?! Napadlo nás monstrum a samotní draci na nás seslali svůj hněv! TO SE DĚJE!!!“ zaječel jeden z mužů, vytáhlý blonďák s umaštěnými vlasy a pihovatým nosem. V očích se mu zračil děs. „A já nevím jak vy, ale já odtud mizím a nezastaví mě už vůbec nikdo! Nehodlám skončit v žaludku takového monstra!“ A skutečně, dotyčný to ještě ani nedořekl a už se prohnal kolem tebe, následován s drobným odstupem ostatními. Tebe teď čekalo rozhodnutí – Riskovat a dozvědět se co za monstrum to zde řádí, nebo se smířit s tím, že se to nedovíš, ale zato neskončíš v jeho žaludku. |
| |
| soukromá zpráva od Swen Norrad pro Postava nejprve stála jako solný sloup a držela hubu. Možná si ten kostěný ksicht hrál na tvrďáka, možná mi prostě jen mozek řekl, že tak má vypadat. Každopádně poté zvedl ruku a luskl prsty. To by ovšem nebylo nic tak nenormálního, až na to, že mi to málem urvalo uši a zuby se mi nevrazily do sebe. Následovalo další představení, kde se měnily scény, ale i podoba toho...jak to mám vlastně nazvat?! Buď mám lehkou, no spíš těžkou mozkovou příhodu a je to se mnou hódně zlý, nebo už nevím. Můj výraz asi musel stát fakt za to. Asi jako když ukradnete miminu lízátko a před ním ho lížete. A co se dalo čekat? Vždyť se před vámi formují snad i legendy! Už abych se probudil...tohle se mi nezdálo ani když jsem byl vožralej a to je co říct! Jak to rychle přišlo, tak to rychle odešlo. Asi jako polední sraní. Opět jsme byli na stejném místě, odkud jsme "vyrazili." Odhaduji, že za jeho zády se odehrávala nějaká pořádná severská hostina a mě už opravdu začíná štvát, že tam sakra nejsem! Co je tohle kurva za sen?! Jenže potom přišlo něco, co by asi každého poslalo do kolen. Čumím na něj a div mi jazyk neuletí z huby na výlet. Opravdu je to on? Nakonec se rozhodnu. Padnu na jedno koleno. ,,Ano." řeknu a pokorně sklopím hlavu. Nikdy jsem to neudělal, nikdy to už neudělám, ale jak se říká...vše je jednou poprvé a moje severské srdce mi říká, že je to správné. ,,A vím, čeho chci na tomto světě dosáhnout." Konečně jsem našel odpověď na jeho prvotní otázku. ,,...Chci najít místo odkud přišel můj lid..." |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro Nedokázala jsem přijít na to, proč zazlívá svému bratrovi, že naplnil svůj osud s mým bratrancem. “Ty se na svého bratra zlobíš?“ ptám se ho a uvědomuji si, že já se Jonase už nedokážu dál zlobit a měla bych ho přijmout i takového, jaký je teď. “Stát se tvou paní? Stát se upírem?“ opakuji po něm nahlas. Můj hlas se nechvěje strachem, ale spíš překvapením. Otočím se a dívám se na něj, na tvář, kterou schovává za oponou vlasů. |
| |
| soukromá zpráva od Nardan pro Tak to ani náhodou! Ano, jsem zvědavý a zvídavý, nejsem ale pomatený. Kdyby se tu tihle neobjevili, mazal bych odtud i bez nich. Rozeběhnu se k východu stejně, jako všichni ostatní. "Jak vás u všech bohů mohli napadnout draci v podzemí?" snažím se během funění zeptat některého z prchajících. Začínám mít podezření, že to "monstrum" není tak úplně klasický drak. Drak? Draci nemají rádi, když jim utíká oběd z talíře. Draci nejsou hlupáci a hlupáky žerou. Je celkem jedno, jaká byla první odpověď, teď mě pálí jiná otázka: "Kde to je teď? Jak se blíží konec tunelu, vyvstává mi před očima nepříjemný obraz čekajícího draka. Je nebezpečí venku, uvnitř, nebo na obou stranách? |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro „To je šlechetný cíl, takový za kterým se vyplatí jít. A já jsem rozhodnut, že ti jej pomohu splnit. Požaduji však něco na oplátku. Jak víš, v Edorianu nyní vládnou draci. Nebylo tomu tak vždy a tamní lid byl kdysi dávno pod velením mne a mých kolegů z řad bohů. Mé tamní jméno bylo Amers, ale věz, že jsem stále jedna a tatáž bytost. Věřících je ale díky dnešním vládcům málo a bez nich ztrácí i bůh svou moc. Proto jsem se svými bratry spojil síly. Společně dáme tobě a zbylým vyvoleným sílu vymýtit draky z těchto končin. A až se vám to podaří, nechám tě nalézt domov tvých předků. A nakonec, až bude tvá pouť ve světě smrtelníků ukončena...“ Větu nedořekl, ale oba jste významně pohlédli na hostinu. Následovala tichá chvíle přerušovaná jen zvuky oslavy. „Nyní vyrazíte do hor na západě. Kouř vám prozradí místo tábořiště skupiny věrných tvému cíli. Řekni jim, že Devět vyvolených se sjednotí ve zříceninách přístavu Barakzund. Společně s nimi se nalodíte a setkáte se zbytkem těch, kdo vás budou na této cestě doprovázet. Poté vyplujete na východ. Dostanete se do daleké země, kde naleznete sílu a způsob, jak porazit draky. A poté se sem vrátíš Swene, abys splnil svůj úkol. Nyní si můžeš odpočinout a já očekávám, že ranní slunce vás již zastihne na cestě.“ Ódin se na tebe naposledy otočil a tleskl. Svět se s tebou zatočil. Jeskyně, noc S prudkým nádechem ses probudil a posadil. Bylo to opravdu vidění nebo jen sen? Tak opravdový zážitek bys nikdy nečekal. Náhle si uvědomíš, že nejsi vzhůru jediný. O kousek vedle na tebe hleděl Jonas a Saloter sklánějící se nad Celestou. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Na Jonasovu otázku jsi ani nestihla odpovědět, Swen se totiž náhle probudil s nádechem tak prudkým, že utopenec lapající po dechu by proti něčemu takovému byl jen drobným zakuckáním. Takhle jsi statného seveřana ještě neviděla, oči měl rozevřené dokořán a pusu otevřenou, jako by právě zažil ohromný šok. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro „Zlobím? To je slabé slovo. Už od pradávna jsme soutěžili o přízeň naší paní a on si teď vezme vyvoleného celého pro sebe, aby z něj udělal vlkodlaka. To není fér, vychyluje to rovnováhu sil mezi zvěrodlaky a upíry. Ale společně Celesto, společně bychom toho dokázali mnohé. Možná bychom mohli svrhnout draky a sami se ustanovit vládci tohoto světa místo bohů. Přemýšlej o tom, jen ty, já a naše věčné království.“ |
| |
| soukromá zpráva od Saloter pro Zdráhavě se podívám na Jonase. Chvíli na něj mlčky hledím, nahání mi strach i když vypadá neškodně. Otvírám pusu, ale ucuknu hlavou ke Swenovi. Ten se mi protiví z celé skupiny nejvíce, dokonce více než ti dva orkové, ble! Bojácně začnu. ,,Ehm, j- jsi v pořádku? Tohle... Prostě pojďte za mnou..." Pak se otočím a trhaně zamířím k okraji jeskyně. Opatrně vyhlídnu, jestli je tam ještě. Bojím se ho. Já se teď bojím všeho, nelehká situace. ,,Tam. Vidíte to?" Ukážu tenkým prstem k díře v zemi a pokud možno, i k mužíku. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro „Nemám tucha stejně, jako nechápu jak může drak bojovat se štítem a sekerou!“ odpověděl ti první z mužů. Východ jeskyně se blížil a ty jsi podvědomě začínal zvyšovat tempo z toho, jak ti na krku vstávala husí kůže. Konečně jste vyběhli ven, kde tě čekalo příjemné překvapení. U těl dřepěli Charen s Reódem a zkoumali je, spor byl tedy vyřešen nebo alespoň odložen. Zbytek příslušníků obou družin včetně očividně velmi nervózní Ťapky byl opodál. Obyvatelé jeskyně sáhli po zbraních, ale Charen rozpřáhl ruce na znamení míru. „Jen klid, nechceme vám ublížit a možná i pomůžeme. Co se tady stalo?“ zeptal se co nejpřívětivějším hlasem. Chlap s pihatým nosem se ujal slova. „My... Jsme převozníci z Pevniny na Ostrov Narakib a zase zpátky. Dneska k nám přijeli dva muži, jeden vůdce a pak jeho jednorukej společník. Potřebovali se odtud co nejrychleji zdejchnout kvůli nějaký holce, tak si je šéf vzal k sobě. Pak to přišlo. Přes řeku přiletěla nějaká podivná dračí potvora a zaútočila na nás. Tady Hroki to schytal jako první, tak jsme zdrhnuli do jeskyně. Pak jsme slyšeli další boj a ta potvora vlítla do skladiště a hledala ty dva maníky. No tak jsme se zdejchnuli co nejrychlejc to šlo,“ vysvětlil námořník a ty sis poprvé všiml, že jeho mluva se ani v nejmenším nepodobala spisovné, neboť před některá podstatná jména vkládal opravdu peprné nadávky. „Jaké holce?“ zeptal se Charen s novým zájmem a přejel pohledem vaši původní skupinku. Mohlo by se jednat o Allysiu? Vůdce uprchlíků jen pokrčil rameny. „Já jenom obsluhuju plachty, se mnou se nikdo o důvodu plavby nebaví.“ „Jakou měl ten tvor barvu?“ To byla Reliel. Vypadala velice zamyšlená a soustředěná, jako by se jednalo o nějaký veledůležitý fakt. „Červenou.“ Spatřil jsi jak se podívala na svou vlastní družinu a mezi nimi proběhla výměna názorů beze slov. Poté se jen otočila a vběhla do jeskyně. „Reliel počkej, to ne!!!“ vykřikli Reód s Elladurem najednou a následně se rozběhli za ní. Khajiit si jen povzdechl a pohlédl na vás. „No lidi, rád jsem vás poznal,“ prohlásil unaveně, vytasil své dvě dýky a také se rozběhl do tmy jeskyně. „Blázni! Ta příšera vás zabije!“ zakřičel jeden z námořníků. Charen se otočil k ústí do jeskyně a poté se otočil k lodi. „Trochu se tu porozhlédneme a budeme doufat, že ať už je v té jeskyni cokoliv, podaří se jim to zdržet,“ oznámil, když vystoupal na můstek a vydal se na palubu. |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro “Proto mi to nabízíš? Protože soutěžíš s bratrem v tom, kdo získá větší moc? Protože k tomu využíváte nás, obyčejné lidi, a tys neuspěl jako první?“ hlas se mi chvěje vztekem a cítím, jak se mi úzkostí sevřelo hrdlo. Cítila jsem se najednou hrozně nepatřičně a mísili se ve mně pocity. Vincent je svým způsobem pohledný, o tom žádná, ale to oč mne žádá a důvody za tím skryté. TO je špatné. “Řekni mi, vkradl by se mi do snů tvůj bratr, když bys byl na jeho místě teď ty? Chtěl by po mě to samé?“ pokusím se o smířlivější tón v hlase, ale nedokážu skrýt, že se zlobím. |
| |
| soukromá zpráva od Swen Norrad pro Vyslechnu zbytek keců a snažím si zapamatovat důležité věci. Což je pro mou kebuli výkon rovný...kundzer! Zase ses v tom Swene zamotal! ,,Ty už jdi taky do řitě!" křiknu na své druhé já a teprve potom mi dojde, že vlastně řvu sám na sebe. Za svou chybu bych si nejraději vytrhal všechny chlupy na zadku, ale k tomu jsem se nedostal, protože se z ničeho nic... vzbudím! ,,Co tak do kravskýho vemena bylo?!" Člověk si jde dáchnout a místo toho se tady probudí zpocený až na prdeli a s vyrytím vzkazem ve své hlavě. Západní kouř. Devět vyvolených. Někdo/něco co je Barakzund a nakonec loď na východ. Ani omylem! Do žádné lodě už ani náhodou nevlezu! A když už, tak na nějakou výpravu a bez těch dvou zelených mozků! Příliš pozdě si uvědomím, že tu nečumákuju do tmy sám. Jedna z těch dvou holek, ta bez rudých vlasů a jistý pacholek jsou již vzhůru. ,,Co je?" vypadne ze mě, protože se mi ten jejich pohled moc nezdá. To zase bude něco, co budu muset vypráskat já. Hold zákon padajícího hovna. ,,Ty vole, co je to za otázku jestli jsem v pořádku? Vypadám snad, že nejsem?" tuhle myšlenku si raději nechám pro sebe a jen zakroutím hlavou. ,,Proč se ptáš mě a raději se nezeptáš jí?" prohodím a ukážu na Rudou ležící hrudku. Jenže tím "problém" neskončil. Zavede mě ven z díry...no, raději na okraj jeskyně a ukáže na nějakou tmavou šmouhu. ,,Klídek. Jdu to omrknout." Stejně tady nemám co dělat a snídaně je až za dlouho. ,,Nepanikař, nic strašnějšího než já tady určitě nebude." Doplním, když vidím ten její podělaný výraz. Raději přejdu do mírného běhu a zkusím našeho neznámého brašnáře překvapit. Ať tady z něj nejsou podělaný jen naši. Může vyzkoušet vlastní strach! |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro „Být můj bratr, tak jsem tě ve spánku proměnil v jednoho z nás,“ odpověděl ti tiše. „Ten se nestará o názor ostatních, jen o svůj vlastní prospěch. To já jsem se ti rozhodl ukázat, co všechno bys mohla získat. Jakého jiného životního partnera si představuješ? Nějakého zarostlého a hloupého lidského hlupáka toulajícího se světem? Nebo snad slabého elfa? Celesto, já ti nabízím možnost stát se družkou nejmocnějšího upíra, jakého kdy svět poznal! Jsi jediná žena, která kdy tuto nabídku dostala. Neodmítej ji.“ |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Vydal ses k neznámému, plán pohybovat se nepozorovaně však nevyšel tak jak měl. „HEJ!“ zvolal a vztáhl ruku za pozdrav, když tě spatřil, „pojďte mi někdo pomoct s těma brašnama, táhnu se s nima přes celý Bílý hory jenom abych vás našel!“ Překvapeně se zarazíš. Ze začátku jsi mohl tipovat neznámého tak na hobita, ale podivně vysoký tón hlasu naznačoval buď jedince s poškozenými hlasivkami, nebo nějaké jiné stvoření. Saloter-V jeskyni Pozorovala jsi Swena i výstup neznámého, když se zpoza tebe ozval Jonas. „Tohle není dobré,“ oznámil znepokojeně a když ses otočila, klečel u Celesty a snažil se ji probudit třesením za rameno. V očích se mu začínal zračit strach. |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro “Takové věci si ale přece nemůžeš vynutit násilím.“ oponuji mu. “A co je špatného na lidech nebo na elfech? Možná, možná jsem naivní a hloupá, ale myslím si, že životní svazek by měl být postaven na lásce a sounáležitosti. A ne na výhružkách a ultimátech.“ Cítím, jak mi po zádech přejede mráz. Pouštím se s Vincentem na velmi tenký led. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro „Jsem na světě už příliš dlouho na to, abych věřil takové pošetilosti. Viděl jsem krále provdávat své zamilované dcery do rukou jimi nenáviděných surovců jen kvůli zlatu, vínu a moci. Spatřil jsem jednostranné lásky, kdy muž podváděl ženu s hned několika jinými i případy, kdy lidé spoutali své osudy, protože prostě neměli jinou možnost. Láska a sounáležitost v tomto světě neexistuje Celesto. A pokud snad má jednou vzniknout, tak jen po letech soužití. Proč to tedy nechceš alespoň zkusit?“ Po zádech ti znovu přejel mráz. Jak starý mohl Vincent asi být? Krále sis pamatovala jen z pohádek, které ti vyprávěla matka před spaním, pokud však někdy byli skuteční, tak to muselo být ještě před nadvládou draků. A ta trvala už jak dlouho, několik století? Možná tisíciletí? Neměla jsi ani tušení. |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro “Jsem na světě asi příliš krátce, abych věřila, že takové věci, jako je láska, neexistují.“ střelím po něm pohledem. “Jsi pohledný, Vincente. Velice pohledný a tajemný. Každá druhá dívka by chtěla být s tebou. Do konce svého života a dál, ale já se bojím, že mě tohle nestačí… budu pak… budu pak po smrti vůbec schopna milovat? Jsi schopen milovat, když jsi mrtvý? Pro koho bije tvé mrtvé srdce, Vincente? Řekni.“ dívám se mu do očí a snažím se v nich najít něco, co bych mohla pochopit. Ale nevidím nic, než stáří, které jde mimo mé chápání. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro „Celesto, toto tajemství ti svěřuji jen proto, že ti věřím. Já nejsem mrtvý. Žádný upír není tak úplně mrtvý. Žijeme ve dvou zemích. Noci trávíme ve světě smrtelníků, kde získáváme sílu. Ano, naše zdejší těla jsou mrtvá, ale nejsou naše pravá. Když se staneš upírem, paní Cirdanel tvé tělo přijme a vytvoří jeho mrtvou kopii, do níž se můžeš vracet. Tvé pravé já jde ale sem, do Měsíční krajiny, kde nalézáme mír a splněná přání vykoupená krví svých obětí.“ Cítila jsi, jak tebou jeho prostupoval jeho pohled. „My nejsme mrtví. Nikdo z nás není, jen žijeme zároveň v reálném světě a ráji.“ |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro Kde Vincent tráví den? V Měsíční krajině, jako živé tělo. Nebo v bratrově brašně jako netopýr? “Kolik krvavých obětí je potřeba, aby se mi plnila přání?“ zeptám se ho na věc, která mne zaujala nejvíc. Avšak nedá mi to, musím se přesvědčit, že je Vincent živý. Že mu zde tluče srdce. Pomalu se k němu nakloním, opřu se dlaní o zem, abych nabrala stabilitu, a druhou ruku pomalu položím na jeho hruď. V dlani cítím, jak mu buší srdce. “Nelhals,“ údivem vydechnu a podívám se mu do očí. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro zeptal se Vincent s pozvednutým obočím. Poté se odvrátil a s bradou podepřenou hleděl na jezero. „Nikdo neví kolik krve musíš prolít. Tvá moc ale díky tomu roste každý den a právě díky ní se ti splní každý tvůj sen. Někteří díky tomu změnili i chod dějin.“ |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro “Mění chod dějin, ale za jakou cenu.“ stáhnu svou dlaň zpátky a položím si ji na stehno. Chápu, co tím chtěl Vincent říct. Obětovat někoho po vyšší dobro. Nejsem si ale jistá, zda bych to zvládla i já. Pro mne je život posvátný a brát si ho jen z rozmaru, aby se mi plnil přání, leč sebevýznamnější, je mi proti srsti. “Řekni, líbí se ti jako žena anebo proto, že jsem vyvolená a můžu ti pomoci nastolit rovnováhu u tvé paní?“ |
| |
| soukromá zpráva od Saloter pro Swen se odvážně vydává na průzkum, zatímco já zaraženě stojím u vchodu s Jonasem budící Celestu. Nahnu hlavu na stranu a pokouším se rozeznat bližší rysy mužíka, který se na Swena právě otočil. Uslyším něco jako křik, nejspíše ječí ten mužíček. Svraštím čelo. Na trpaslíka je to moc malé, na hobita to moc piští. No, nevypadá nebezpečně... Pohlédnu na Jonase, jestli už vzbudil Celestu. Je mi líto jeho zmateného a ustrašeného pohledu. Zahodím věci o... Mužíkovi dozadu a přejdu k Jonasovi. Pořádně, až surově jí zatřesu, když se nám nedaří ji vzbudit alespoň jemně. Znovu pohlédnu na Jonase, teď už i já jsem vystrašená. Kde je ten Swen? probleskne mi myšlenka hlavou, ale zase se ztratí. Ten se o sebe dokáže postarat. |
| |
| soukromá zpráva od Swen Norrad pro Svižným krokem se vydám k té malé, bezvýznamné a brašnami ověnčené osůbce. Zatím nechám meč odfrknout v pochvě, protože bych jej, ať je to kdo je to, zpracoval i ručně. Plán byl dokonalý! Dostat se na mírný kopeček, kde v křoví počkám jako vlk na králíka a potom z něj dostanu, co je zač a kam jde. A to klidně i ručně. ,,Jestli mi teda do toho zase něco nevleze..." Tuhle myšlenku si už fakt říkat nebudu! Po jeho vysokém "HEJ", jsem jako posera zaplul do nejbližšího křoví a snažil se tvářit nenápadně. To, že jsem z něj vyplašil párek nějakých morčat a při tom skoku málem sežral klacek raději počítat nebudu... Každopádně plán nevyšel. Je čas pro plán B. Jít do toho po hlavě. Jen kdyby konečně už držel klapačku! ,,Co je to sakra za hlásek? Tady nám někdo ujíždí na houbičkách." napadne mě ihned. ,,Co chceš prďolo?" vypadne ze mě, když k němu dorazím. Taky mě dost zarazí ten jeho zjev. ,,A když už jsem u toho, co jsi zač?" |
| |
| soukromá zpráva od Nardan pro Co to plácá? Jaký štít a jaká zbraň? nemůžu pochopit odpověď muže ohledně draka v jeskyni. To jako myslel, že se drak změnil v člověka, vzal si štít a meč … Dojde mi, že je to skutečně nejpravděpodobnější vysvětlení a to i přes fakt, že se mi to zdá nemožné. Další přemýšlení mi však z hlavy vyžene strach. Co si budu nalhávat, nejsem žádný nebojácný rek a při myšlence na draka vznášejícího se před vchodem a druhého, člověko-draka ženoucího se za námi mi vstanou vlasy na hlavě. Strach z toho, co je za námi v tunelu, ale převládne a tak mi spadne kámen ze srdce, když venku nečeká žádná příšera, ale naši lidé. Jsem velice rád, že se Charen s Reódem nepozabíjeli a nevzali sebou do hrobu další. Dokonce se vydali po mé stopě společně. Tak a teď odtud rychle zmizíme, najdem Allysiu a vypadnem z tohohle strašného pobřeží. Neměl jsem ten divný sen poslouchat. Nevěřím svým smyslům, když se nepočetná Relielina skupinka rozeběhne přímo do děsivého tunelu plného vražedné krvelačnosti. “Wille,“ oslovím svého nejbližšího druha, “Ťapka by mohla vyčenichat Allysiu. Jistě jí zvládne najít. Dokážeš jí přimět, aby nám ukázala, kde jí nechala? “ Nevím, co hledá Charen na lodi, ale já mám pořád ještě celkem jasný cíl. Nehodlám se vzdát, zvláště, když tady je nějaká dračí potvora. |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Jakmile zaslechnu Bicia a jeho slova, možná se moje teorie potvrdí. Nebo taky ne, to je jedno. Nejdůležitější je dostat ho. Když je ve vedlejší uličce, rychle zhodnotím situaci, než upláchne. Soustředím se na místo, odkud hlas vyšel, případně na kroky odtamtud, a jestli to půjde, vrazím ramenem do beden, co tvoří ty uličky, a pokusím se to shodit na Bicia nebo aspoň jemu do cesty. Jestli ne, zkusím se rychle vyhoupnut nahoru a dostat se tak do té uličky. A pokud by ani tohle nebylo proveditelné, holt tanm zamířím poklusem. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro „Opravdu si myslíš, že bych o něco takového žádal ženu, která by se mi nelíbila?“ zeptal se. Tón jeho hlasu mluvil jasně – Jistě měl na výběr z mnohých, ale rozhodl se pro tebe. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Celesta k čím dál většímu Jonasovu zděšení nereagovala. Nyní se začal probouzet i zbytek skupiny. „Co se to ku*va děje?“ zeptal se nabroušeně Grosh. Swen-Na svahu Mužík si s heknutím sundal jednu z brašen a vrazil ti ji do náruče. Zasupěl jsi pod překvapivou vahou, jenom ta taška mohla vážit víc než tenhle chlapík. „Tak prr, myslím že trocha úcty by neškodila,“ začal neznámý a založil si ruce na prsou, „jinak jsem ale známý jako Tygwyn Ohňofuk, jeden z Vyvolených a služebník velkého ohnivého boha Baratana. A taky gnóm s pokročilém věku, takže by ses mohl nabídnout, že toho vezmeš víc!“ Brada ti poklesla. O gnómech jsi slyšel jen v pověrách vyprávěných starými válečníky a vědmami u táborových ohňů. Měl to být národ, který se kdysi dávno uchýlil pod zemský povrch a ovládal technologie, o jakých se nikomu z vás ani nesnilo. A pak tu byla zmínka o Vyvolených, ta sama stačila, aby jsi zpozorněl.
Tygwyn Ohňofuk |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Mohutný náraz otřásl stěnou a ty jsi ucítila, jak se bedny pod tvou vahou začaly hroutit. Z druhé strany se ozval výkřik překvapení, následovaný druhým způsobeným bolestí. Dostala ses do sousední uličky a naskytl se ti tolik očekávaný pohled na Bicia a Draliona. Pokud zde byl někdo další, skončil pohřben pod hromadou beden. Stejný osud potkal i dolní část Biciova těla. „Pomoz mi!“ zařval. Dralion se však rozeběhl se pryč. Jeho uvězněný přítel pohlédl zpět na tebe. V očích se mu zračil strach. |
| |
| soukromá zpráva od Saloter pro Nepřestávám cloumat Celestou. Nejdříve ji Jonas jenom chtěl vzbudit, ale pak se ukázalo, že naprosto na nic nereaguje. Obočí mi neklidně zacuká a kousnu se do rtu tak silně, až to zabolí. Pak mi dojde, že by jsme ji možná mohli probudit bolestí. Do pravé ruky vezmu její předloktí a pořádně ji štípnu. Pak se vzbudí Grosh a ostatní po něm. Zamračím se na něj za ten hrubý slovník, ale co chceš čekat od Orků. ,,Chceme vzbudit Celestu, ale nereaguje a Swen šel něco vyřizovat s tím zakrslým mužíkem venku. Nejdříve chtěl Celestu Jonas jenom vzbudit, ale nereaguje ani na štípnutí. Děláme si starost, ale dýchá, tak nevíme, v čem je problém." Pak se vrátím ke své činnosti. Probleskne mi hlavou nápad. Přiblížím se k Celestině tváři a začnu jí zpívat do ucha rozvernou a hravou písničku. Snad to pomůže a vzbudí se. ,,Lalala-a-a-lalala, dej sem oči, lalala, támhle taky, lalala! Lenoši spí, lalala, tak už vstávej, lalala! Jde sem matka! Tralala! Vstávej aspoň teďka!" Pak mi to ale dojde. Zřejmě se jí zdá jeden z těch praštěných snů. Přestanu ji budit, nechci přidělávat potíže bohům se spojením. Jaký bůh si asi vybral ji? Zahledím se jí do tváře. |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Ale není čas. Moment, chtějí to tu podpálit... tak přece jen Bicio neskončí tak rychle, jak jsem měla v plánu. Nechám ho tam (pokud je uvězněný tak, že mám jistotu, že se odtama nedostane). Místo toho se rozběhnu za Dralionem, toho chci dostat především, že mě ponížil a ublížil mi. |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro “Nevím, co si mám o tobě myslet,“ pokrčím rameny. “Vyvoláváš ve mně smíšené pocity. Chvíli si myslím, že tě nenávidím proto, co jsi a pak řekneš, že sis mne vybral, protože se ti líbím. Protože chceš, abych byla tvou paní, ale nic pro to neuděláš.“ podívám se na něj a očekávám, cosi. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Dralion nezvládl prchat dlouho a po sotva dvaceti krocích ucítil, jak jsi jej srazila na zem. Vyděšeně se otočil a snažil se od tebe odtáhnout co nejdál. „Nech mě být ty... TY STVŮRO!“ zařval. V očích se mu zračil děs, děs člověka stojícího tváří v tvář vlastní smrti. Věděl že neunikne, oba jste to věděli, přesto se však snažil odplazit i za pomoci své jediné ruky. Za tebou se ozval bolestný jekot a tvé nozdry zachytily odporný pach škvařeného masa. Zdálo se, že jsi pohřbila nějakého nešťastníka držícího pochodeň a bedny posloužily jako živná půda. Bicio však neřval příliš dlouho. Dralion byl nyní bledší než čepel tvé sekery. I nadále se pokoušel dostat dál i přes fakt, že neměl šanci. Byl ubohý, přesto však mohl za to všechno. Ucítila jsi, jak se v tobě něco pohnulo. Skočila jsi na toho bastarda a začala si na něm vybíjet všechnu tu zlost, která se v tobě nahromadila. Zbyla z něj jen hromada zkrvavených kusů masa, která by málokdo dokázal identifikovat jako člověka. Plameny mezitím zachvátily většinu skladiště za tebou. Vznesla ses nad řady a brzy nalezla východ z bludiště, které se začínalo zaplňovat dýmem. O chvíli později jsi klusala a před tebou se rýsoval východ z toho hrůzného místa. Ucítila jsi je dříve, než tě mohli spatřit. Nová skupina. Připravila ses na boj. Do prostor právě zvenčí vbíhala skupina čtyř lidí. Když tě spatřili, ozvala se skupina překvapených výkřiků. „Bohové, to je ten tvor!“ ten hlas jsi poznala. Patřil Reliel a ty jsi nyní zjistila, že s sebou má i zbytek členů skupiny včetně Jodara. Zastavili jste se pozorovali se navzájem. K těm čtyřem se pak přidalo několik dalších včetně... Psa? Ano, před tebou byla fena, tvá bývalá společnice. Co se to dělo? Byla jsi zmatená a pevně přesvědčená, že něco je špatně. |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Vidím rudě. Doslova. Protože mi před očima stříká krev a lítají kusy masa, dokonce v jedné chvíli zabořím do té ubohé lidské trosky i zuby, drtím jimi kosti a šlachy a vrčím, zatímco drápy (sekeru i štít jsem zahodila dávno vedle sebe) rvu hrudní koš i to, co je v něm. Dlouho poté, co je mrtvý. Když skončím a přijdu k sobě, s rozšířenýma očima se podívám, co jsem to provedla. Kdybych to viděla jako někdo, kdo by tohle našel, asi by mi bylo zle. Zhnuseně mlasknu nad pachutí krve v hubě. Odplivnout si nejde. Takhle chutná vítězství. Tak proč se ho zbavovat? Budu já mít někdy klid? Svoji pomstu jsem měla, teď mi šlo jenom o to, abych se dostala pryč, sehnala něco k jídlu a odpočinula si. Část mé duše už ke klidná, nyní zbývá zjistit, co jsem zač a proč mě můj otec opustil. Proč mi nijak nedal vědět. Jsem parchant? Jsem prokletá? Nová skupina v cestě mě akorát podráždila. O to víc, když je poznávám. Nejsou předmětem mého vzteku, ale snadno se to může změnit, jestli mi budou stát v cestě. Začíná se mi líbit, jak nekomplikované to mnohdy v téhle podobě je. Prostě projdu, nikdo mě nezastaví! Poprvé v životě. Už nejsem něčí vocas. Harant, kterého odevšad odhánějí a neváží si ho vlastní matka. Zafuním, stojím v obranném postoji. Kdybych mohla mluvit, něco jim řeknu, ale proměňovat se nehodlám. Dávám jim možnost zdrhnout, ale jestli na mě ještě někdo vztáhne ruku, pozná dračí hněv. Líto by mi bylo jedině Jodara, protože jedině ten se ke mně choval nějak... lépe. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Stihl jsi jen oslovit Willa, když se ozval Relielin výkřik: „Bohové, to je ten tvor!“ Okamžitě jste se rozběhli ke vchodu do jeskyně, kde už stáli ostatní. Temnotou jeskyně se k vám zvolna blížila příšera, kterou jsi jaktěživ neviděl. Velký, dvoumetrový humanoid měl celé tělo pokryto krvavě rudými šupinami, na ramenou mu seděla dračí hlava a rovnováhu pomáhal udržovat mohutný ocas. Až nyní jsi pochopil větu o štítu a sekeře pronesenou námořníkem: Přesně toto totiž byla výzbroj této příšery. Přes hruď pak měla přetažený kožený popruh, patřící nejspíše vaku nebo torně. Co vám ale všem vyrazilo dech byla krev. Celá ta bytost byla potřísněná krví – Ukapávala jí z tesáků i rukou, byla jí celá postříkaná a v očích měla divoký výraz, přesto však naznačující inteligenci ukrytou někde hluboko pod instinkty zabijáka. |
| |
| soukromá zpráva od Swen Norrad pro ,,Tak momentík já...." Tohle bylo vše, na co jsem se zmohl, než mi hodil tu jeho brašnu. ,,Co v tom kundzer táhne?! Svou babku?!" nahodí se mi myšlenka pod tou tíhou. Podle toho, jak je mrňavej to bude gnóm. Takže co vím o gnómech... Vůbec nic. Skvělý. Nejdřív jsem měl sto chutí se na něj vysrat jako na placatej kámen, plus mu ty tašky hodit na hlavu, ale když zaznělo slovo "Vyvolených", tak se mi hned zapnul ten sen a slova, která bych raději zapomněl. ,,Tak fajn dědo! Jakže bylo to jméno? Tygwun Ohňo - co?" menší popíchnutí mu určitě vadit nebude. ,,No to je fuk. Vezmu vám ještě pár tašek a budu sakra doufat, že v tom máte minimálně zlaté cihly. Támhle rovnou za frňákem je zbytek skupinky." doplním, a jak mi je umožněno tíhou vyrazím směr jeskyně. Když se tam konečně doplazíme, tedy alespoň já, tak vidím, že nálada v té kamenné díře je pořád na bodu mrazu. ,,Nějaké novinky?" plácnu a usměji se od ucha k uchu. ,,Já totiž mám jednu, tady Dědka Ohňoprdka." Směrem, kterým ukazuji si každý může udělat obrázek sám. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro zeptal se Vincent a pohlédl na tebe, pravé obočí se mu při té otázce lehce zvedlo. |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro “Dobrou noc,“ zlehka ho políbím na tvář a pokusím se oprostit od tohoto snu. Ráda bych v klidu dospala rána. |
| |
| soukromá zpráva od Nardan pro "U všech bohů, kdo to je?" hlesnu, když obludu uvidím. Už sám její vzhled nahání hrůzu a fakt, že z jejích tesáků, ba dokonce z celého těla odkapává krev, tuto hrůzu jen posiluje. Pokud bych si nyní mohl sestavit žebříček nejstrašnějších pohledů, byl by tenhle jistě na druhém místě. Ten tvor sám dokázal pobít všechny ty lidi. Musí být nejen hrozně silný a odolný, ale navíc i neskonale sebejistý. Co jsem proti tomu já? Slabý, nezkušený a momentálně hrozně vyděšený. Vlastně vůbec nevím, jak bychom se něčemu takovému mohli postavit. Vlastně jsem nikoho ještě neviděl v bitvě. Vždy jsme spoléhali na ukrývání a útěk. Jak Reliel vyřikla, měli jsme utíkat do lesa, né sem. To byl sakra špatný nápad. Nemám sílu na to, abych na něj shodil strop. Jen tak zběžně mrknu na kamenné stěny tunelu a uvědomím si, že má schopnost ovládat vítr tady nebude k ničemu. "Třeba se s ním budeme moct dohodnout, co?" navrhnu hrdinům a začnu pomalu ustupovat. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro „Třeba se s ním budeme moct dohodnout, co?“ navrhl jeden z nově příchozích, v hlase mu však šel jasně poznat strach. Jak by taky ne. Většina z přítomných začala ustupovat. Jedinou výjimkou byla Reliel. Její výraz byl těžko popsatelný, nejspíše něco mezi odhodláním svádějícím divoký boj se strachem a touhou vypadnout odtud. „Klid, já... My ti nechceme ublížit,“ řekla a pokusila se o něco velmi vzdáleně připomínající úsměv. Neúspěšně. Jodar se po ní natáhl, ale setřásla jeho ruku. „Nepřibližuj se k té věci!“ zvolal vyděšeně, dívka se však rozhodla udělat další krok vpřed. Zdálo se, že hodlá dojít až k tobě. |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Jo, je fajn vědět, že mi ublížit nechtějí, ale Reliel není někdo, s kým bych si chtěla podat ruce, i kdybych mohla. Šíleně mě naštvala. A jak by začala hysterčit, kdyby věděla, že to jsem já? Uchýlím se teda ke znakové řeči. Pořád mám před sebou štít, ale rukou se sekerou ukážu na ně a pak udělám gesto "pryč". Jděte mi pryč z cesty! Nic lepšího mě nenapadá. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Reliel na tebe chvíli vyděšeně kouká, svůj postup však nezastavila. Tvůj neverbální projev očividně nepochopila. „Jen klid, my jsme přátelé,“ řekla a ukázala postupně na sebe a poté i na zbytek zaraženě se tvářící skupinky. Jak sakra mohl někdo přijít k dvoumetrové krví pokryté ještěrce a říct jí, že je přítel? To ti do hlavy nešlo, ale už z předchozích setkání jsi věděla, že Reliel byla divná, ne-li přímo vyšinutá. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro „Dal jsem ti možnost získat nekonečnou moc a stát se mou družkou a ty mi odpovíš takto?! Požaduješ abych kolem tebe poskakoval jako panáček a získal si tvé srdíčko? Tak to tedy ne holčičko, svou šanci jsi dostala a promarnila ji.“ Oči se ti rozšířily hrůzou, když se z písku staly nekonečné pláně kostí a voda se přeměnila v krev. Sám Vincent stál nad tebou a za ním se míhaly blesky. „Najdu si jinou, krásnější a mocnější než jsi ty. A pak, pak poznáš, jakou chybu jsi udělala!“ zařval na tebe upír a máchl pláštěm. Svět se zakryl do rudé. Jeskyně, před úsvitem Zbytek noci byl bezesný a když ses probudila, zjistila jsi, že většina ostatních už je dokonce i vzhůru. Obloha na východě se začínala červenat před příchodem slunce a venku šel slyšet hvizd větru. U plápolajícího ohníčku seděl zamlkle Iskadar. Zbytek skupiny se věnoval vlastním záležitostem a Vincent byl opět v Geraltově brašně... Nebo si to alespoň většina lidí myslela. Jeho bratr právě dohlížel na už pomalu tradiční jídlo v podobě kozí pečínky. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Když Swen přivedl nového člena skupinky, většina spoludružiníků se s ním zkrátka seznámila a tím pro ně noční dobrodružství skončilo. Pokusy o vzbuzení Celesty byly ukončeny a jediná událost hodná zaznamenání byla Tygwynova poznámka, že Saloter smrdí rybinou (následoval jeho úhyb vržené kozí kosti a strategický přesun na druhý konec jeskyně). Všem bylo jasné, že ti dva se nebudou mít moc v lásce. Jeskyně, před úsvitem Jako první se z vás dvou vzbudil Swen a nutno říct, že to pro něj muselo být příjemné probuzení. První věc co ucítil i spatřil byl totiž kus žvance, který byl právě položen na oheň Geraltem. „Dobré ránu přeju,“ pozdravil a seveřan si všiml, že spolu s ním sebou začal mlít i Iskadar. Vzhledem ke všem těm událostem v noci jste na něj docela zapomněli, nevypadal však, že by si s tím nějak dělal hlavu. Místo toho se zachumlal do pláště a šouravým krokem doprovázeným občasným posmrknutím se dopravil k ohni. Uběhlo jen pár chvilek během kterých bylo možno se kochat nebem červenajícím se před příchodem slunce a hvizdem větru mimo jeskyni. Zbytek skupiny se pomalu také začal probouzet, včetně Celesty. |
| |
| Slunce svítí, šunka voní a na mě jde sra... Jestli náš milý dědeček plameneček, který má mimochodem hlas jako blbeček, čekal nějaké uvítání, tak to se mu nedostalo. Rozhlídnu se kolem sebe a omrknu tu díru, kterou jsme se...ne! Oni, nazvali jeskyní. Podle počtu lidí a té směsky, co se tu sešla by se s námi nemohl rovnat ani kdejaký hostinec. ,,No vidíš! To mému frňáku ušlo..." podivím se nad připomínkou Tygwuna, Tygwyna...jedno z toho, že ta jedna ženština smrdí rybinou. Každopádně toho mám pro dnešek dost. Najdu si opět svůj koutek našeho kamenného hostince a hurá pro další sen, který mě zase nenechá vyspat! Nakopnout to tady... Nic. ,,Jaktože nic?!" podivím se sám nad sebou. Žádný sen? Žádné další vznešené kecy o nesmrtelnosti brouka? Čert, aby se v tom vyznal. Každopádně mám neustále ten sen vypálen v hlavně a nevypadá to, že by se v dohledné době chtěl sbalit a vypadnout. Z mého myšlení o tom, jak z prdu udělat kuličku mě vyruší Geralt. Prý "dobré ráno". ,,To se teprve uvidí. Začátek ujde." plácnu a zamířím ke snídani. Dal se dobelhal i ten medvědí pacholek, kterému jsem málem useknul hlavu. Asi mě nebude mít rád... Hold nemám rád nějaké čáry máry a temné už vůbec ne. ,,Že by dobré ráno?" řeknu a zakroutím hlavou. Je mi jedno, co je uvnitř něj, ale slušně pozdravit to snad ještě umí ne? Načež se po chvilce začal probouzet i zbytek. No to potěš knedl! |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Další věci už tak dobrý nejsou. Třeba to, že Reliel evidentně mrdlo v šišce. Ta holka je mi nepříjemná už od prvního setkání a tímhle si reputaci moc nevylepšila. Ona je ten poslední, koho bych si vybrala za společníka. Zvážím svoje pro a proti. V lepším případě utečou nebo uskočí z cesty. Pořád totiž hodlám uplatnit to, co jsem měla v plánu prve - prostě projít. Zjistila jsem, že to sice není nic, co by mě nadchlo, ale moje kůže něco vydrží. Můj ocas je zase může smést z cesty a zbytek zařídí štít. Takže... když jsou blbí, prostě jdu. Sekeru nemám napřeženou jako k boji, snažím se kontrolovat svoje hlasivky, abych nevrčela, ale jestli na mě někdo zaútočí, bude mít problém. Chci odsud pryč. Na vzduch. A pokud možno co nejdál od Reliel. |
| |
| Ráno v jeskyni Probudila jsem se tak, jak jsem usnula. Ve strnulé poloze na zádech, a když jsem otevřela oči, tak jsem chvíli jen tak civěla do stropu. Přemítala jsem, zda to, co se mi zdálo, bylo skutečné. Promnula jsem si kořen nosu a s tichým heknutím jsem se převalila na bok a vstala jsem z tvrdé země. Prsty jsem se snažila pročesat si rudé vlasy, ale jediné čeho jsem tím docílila, bylo to, že jsem si je spíš zacuchala. Po pár chvílích jsem své snažení vzdala. Pomohla by koupel, dlouhá, horká koupel Snažím se směřovat myšlenky na příjemnější věci a vypudit z hlavy ten podivný sen. Přesunu se k ohni, kde se kupodivu posadím vedle Iskandara. Našeho mladého chlapce s duší nekromanta. “Brý jitro,“ houknu směrem k ostatním, kteří jsou vzhůru. Ani to nemyslím upřímně. Je to prostě jen ranní rituál, ta trocha slušnosti, která mne to donutila říct. Jinak mám náladu pod psa a rozhodně dneska nebudu upovídaný typ. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Teď už ti to bylo jasné, Reliel zešílela. Začala říkat něco o tom, že jste všichni přátelé a že tomu tvorovi nechce ublížit. Monstrum na to zareagovalo zamáváním sekerou, ale ta bláznivá holka pokračovala. Příšera se nakonec chopila iniciativy. Vyrazila směrem k vám a přímo v cestě jí stála Reliel, která se při proslovu dostala kus před vás. „Sakra!“ zaklel Charen a vypustil šíp, který naneštěstí skončil zapíchnutý ve štítu tvora. Než ses nadál, měl v tětivě založený další, pochyboval jsi však, že něco zmůže proti očividně pevným šupinám té bytosti. |
| |
| soukromá zpráva od Nardan pro Nemá cenu předstírat, že vím, co Reliel dělá a co jí k tomu motivuje. Nechápu ani to, co dělají všichni ostatní. Proč prostě jen tak stojí a čumí na potvoru. Vyvraždilo to skoro celou místní posádku a tak to nebude právě dobrý tvor. Možná, že mu jen někdo z těch mužů nechtěl dát svou svačinu, ale tolik mrtvých, to je trochu moc. Uvědomuji si, že byla velká chyba běžet rovnou k tunelu, když Reliel vykřikla. Měl jsem se prostě otočit a vyrazit pryč. Měl jsem vzít Willa a Ťapku a jít hledat učitelku. Vlastně jsem sem vůbec neměl chodit. Kdybychom Willovi rovnou řek “Seš magor!“ houknu na Reliel. V tuhle chvíli nevidím, žádnou jinou možnost, než udělat něco razantního. Připadám si jako zvíře zahnané do kouta okolnostmi a chci prostě přežít. Předpokládám, že úzký koridor, který představuje tunel, ještě podpoří mou snahu. Vlastně ani nepředpokládám, že by té potvoře mohl nějaký vítr uškodit. Chci to odhodit dál do tunelu. Pokud by se přitom přerazil, nebo omráčil o stěnu, vůbec bych proti nebyl. Skočím vedle Reliel, abych jí nezasáhl: “Vallé šoku!“*Tlaková vlna* Má ruka vyrazí směrem proti tvorovi. Dávám do toho všechno, celou svou bytostí chci potvoru poslat zpět do tmy uvnitř. Pokud se to podaří, musíme odtud rychle vypadnout! |
| |
| Jeskyně - noc Když už buzení Celesty vzdám, chci si jít se zvláštním pocitem lehnout. Když už se shýbám, abych vzala přikrývku, uslyším nelichotivou poznámku na můj účet. Zrudnu. Popadnu kost a mrštím ji k zakrslíkovi takovou silou, že by to nikdo nečekal. Pak na něj chvíli nasupeně hledím. Trhnutím se otočím a agresivně se přikryju. Ano, můj původ pochází z mořských hlubin a přiznávám, že někdy moc nevoním, ale prostě to ke mně patří. Dávala jsem Tygwinovi nějaké šance, že by mohl být přátelský, ale asi jsem se mýlila. Každopádně, už nebudu jediná, kdo dostal požehnání od boha. Hurá? Asi ne. Moje pocity a myšlenky jsou zmatené. Iskadar. Ten malý mizera. Proč jsem ho nenechala, aby se v tom proklatém jezeře utopil? Jsem to ale blbá... Mohla jsem nám odpustit nepříjemnou atmosféru v jeskyni. Promnu si spánky a popřemýšlím nad Celestou. Který posel asi navštívil její vědomí? Jeskyně - před úsvitem Zhluboka se nadechnu a vydechnu. Ještě se mi nechce vstávat. Radši bych prospala zbytek života. Je toho na mě moc. Tygwin je drzý jak opice, Iskadar je zase naprosto zamlklý a roznáší dospělé pohledy. Orci smrdí a Swen taky. Achjo. S úšklebkem se postavím a zívnu s přikrytou pusou. Porozhlédnu se po jeskyni a ucítím dorážení slin, když spatřím pečínku nad ohněm. Zabloudím pohledem k prďolovi a znovu se na jeho spící tělíčko a vousatou tvář zamračím. Posadím se naproti Jonasovi a pozdravím je. Po chvíli se postavím a zajdu si sednout kousek před jeskyň. Bosýma nohama šoupám po rose a dýchám čerstvý vzduch. Zase mě to táhne k jezeru. Zvažuji, jestli bych si šla ještě před snídaní zaplavat, ale pak se zadumaně vrátím do jeskyně. Chci se zeptat Celesty na její sen. Váhavě si k ní sednu. ,,Tak... co? Co... Však víš, ten-... s-sen." Pohlédnu na ni světlýma očima. |
| |
| Ráno v jeskyni S lokty opřenými o kolena a hlavou v dlaních, civím před sebe. Tak nějak čekám, až se udělá pečínka a někdo mi sem donese jídlo anebo budu mít dostatečně velký hlad, který by přebil mou apatii a rozmrzelost a já se začala hýbat. V první chvíli ani nepostřehnu, že Saloter vstala. Všimnu si jí, až když vyjde z jeskyně a na chvíli se venku zdrží. Pak, ani nevím proč, jí sleduji, jen co se ke mně šine. Ve tváři mám neutrální, možná spíš krapet odměřený výraz. “Cože?“ vypadne ze mě nechápavě, ale až hraně nechápavě. Moc dobře vím, co tím myslela, ale netuším, proč by jí to mohlo zajímat. “Nic si nepamatuji.“ odbudu jí. |
| |
| Jeskyně, před úsvitem Celesta je asi duchem úplně jinde, ale na mou opatrnou otázku zareaguje až příliš rychle. Zamrkám a ještě ji nepatrnou chvilku sleduju, jestli z ní něco nevyčtu, ale asi nic. Pak se kousnu do rtu. Já sama bych o svém vskutku zvláštním snu taky moc mluvit nechtěla. V duchu se jí omluvím a zároveň se pokárám za svou nezdvořilost. ,,Hm," odpovím s pohledem upřeným do plápolajícího ohně. Pár chvil ještě vedle Celesty setrvám a pak se prkenně postavím. Tenhle rozhovor už je nám oběma dost trapný, nebo aspoň já to tak cítím. Vzdálím se na deset metrů od jeskyně a tam si znova sednu do trávy a obejmu si kolena. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Udělala jsi sotva dva kroky, když se ozvalo zaklení. Jedna z postav se bleskově pohla a ty jsi jen díky neskonalému štěstí ránu vykryla štítem. Střelcem byl jeden z neznámých mužů držící luk a nově zasazený šíp. V zachmuřené neoholené tváři, jejíž vous byl již protkán stříbrem, se zračilo odhodlání. Nastal čas zareagovat. Reliel byla poměrně blízko tebe a vyděšeně zírala, čímž ti nevědomky poskytla živý štít před částí skupinky za ní. Další z neznámých, tentokrát překvapivě mladý, asi sedmnáctiletý hoch v šedém plášti, se přesunul vedle ní a vztáhl ruku. Reliel zaječela a skočila před něj těsně předtím, než vypustil zaklínadlo. „Vallé šoku!“ rozeznělo se jeskyní. Nevěděla jsi proč, ale věděla jsi že v překladu to znamená Tlaková vlna. A přesně to vyrazilo z chlapcovy dlaně. Efekt byl poněkud jiný než sesilatel zamýšlel, namísto zásahu tebe po tobě totiž trefil Reliel a ta se následně rozletěla směrem k tobě. Chystala ses jí vyhnout, když se čas náhle zpomalil a většina věcí se rozmazala. Až na jediný předmět. Malý, stříbrný křížek, který měla pověšený na krku. Přívěšek se rozzářil jasným světlem a ty jsi ztratila vědomí. Probudila ses v lidské podobě na břehu řeky, kus před ústím jeskyně. Vzduchem se linula libá vůně pečínky a kousek opodál plápolaly dva táboráky, kolem nichž byli usazeni lidé z ústí jeskyně. „Kdybys mi to řekla, ušetřily bychom si obě mnoho problémů,“ ozval se hlas kousek od tebe. Patřil Reliel, která uvolněně seděla vedle tvých zbraní a torny. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Reliel zaječela a skočila před tebe ve chvíli, kdy jsi vypustil zaklínadlo. Bylo už příliš pozdě nějak zareagovat, takže jsi už mohl jen sledovat, jak ji tlaková vlna bere a odhazuje směrem k monstru. Pak se náhle objevil záblesk. Chvíli vám všem trvalo, než jste se vzpamatovali, nakonec se vám to ale podařilo. Reliel se snažila popadnout dech dobrých dvacet sáhů od vás. Monstrum nikde nebylo, místo něj ale ležela v podobné vzdálenosti nahá rusovlasá dívka. Břeh řeky kousek od jeskyně, asi hodinu poté Reliel vám odmítla říct, co se stalo s odůvodněním, že vše vysvětlí až se vzbudí i neznámá dívka (jejíž šaty byly nalezeny v torně připevněné k jejím zádům). Sebevětší přesvědčování nepomohlo, takže se Charen rozhodl, že zajde ulovit něco k jídlu. Úplně opačným směrem vyrazil Reód se stejným úmyslem a mezi oběma družinami vzrůstalo čím dál větší napětí, ještě více vystupňované tím, že oba se vrátili s přesně třemi králíky, čímž se ani neukázalo, kdo je lepší lovec. Zamlkle jste seděli kolem dvou táborových ohňů, když se ozvala Reliel. Slovům jsi kvůli praskání plamenů nerozuměl, ale při ohlédnutí se jsi zjistil, že neznámá rusovláska se probudila. |
| |
| Swen, Celesta a Saloter V jeskyni Swen se v reakci na své napomenutí dočkal pouze otráveného pohledu a zamumlání pozdravu. Člověk by čekal, že malý klučina bude mít k hrozivě vyhlížejícímu seveřanovi trochu více úcty, ale mladíkovi se očividně nedostalo úplně nejlepšího vychování. Snídaně proběhla v poměrně klidné atmosféře, ačkoliv Swenovi i oběma orkům se zdálo, že dnešní porce byla o dost menší, než by se jim líbilo (ostatně skupinka se rozrůstala čím dál víc a to znamenalo větší počet hladových krků). Po jídle jste se chvíli věnovali vlastním záležitostem, což u některých obnášelo sedění v koutě a pozorování obou zelenokožců, jak hrají podivnou hru s kůstkami. Pravidla se vám moc pochopit nepodařilo, ale Grosh nejspíše vyhrával. „Zdá se, že máme společnost“ ozval se Geralt z vchodu jeskyně. A skutečně, na obzoru byly vidět hned dva sloupce dýmu. Jeden na západě, blíže k horám, druhý na severu, odkud jste přišli společně s Iskadarem. |
| |
| Z prdu kuličku neuděláš! Nuda. Tak by se dala definovat snídaně. Nejenže po snídani v hubě bylo sucho, jak pod sukní kněžky, ale k tomu si člověk jen podráždil žaludek. ,,Ta snídaně nestojí ani za prd z vola...Proč nás hernajs musí být tolik?" Opět, vidle makají na plné obrátky. A aby toho nebylo málo, tak se zdá, že ten fakan postrádá jakoukoliv výchovu nebo úctu. Možná by ho kopanec do zadku naučil, ale nechci tu přihodit do už tak zakouřené atmosféry. Po...sakra tomu se nedá ani říkat snídaně, po svačince si všichni snažili tvářit nenápadně a dělali jakoby se nic nestalo. Pokud mi to stále zapaluje, tak je jasné, že nejen mě navštívil ve snu někdo, kdo pro ně je bůh, či důležitá modla. Každopádně se nám tu sešla prazvláštní skupinka hrdinů, kteří tady ani vlastně nechtějí být. Aspoň jedno pozitivum to má, konečně mám po delší době nějaký cíl své cesty. A pokud Ódin nekecal, chraň ho někdo jestli jo, to bych mu musel nakopnut ten jeho svatou řiť, tak bych mohl najít původní místo mého lidu a to sakra stojí za hřích! Když mě po velmi rychlé chvilce přestane bavit myslet, vydám se ke vchodu do jeskyně, kde bych se mohl alespoň kochat pěknou přírodou. Bohužel, už ani TOHLE mi nebylo dopráno. Geralt zase něco vyčmuchnul! Ten hajzlík by fakt zasloužil jednu za uši! Navíc to zatím není nic extra. Dva kouře, jeden na západě, druhý na severu. ,,Nevím, jak vás, ale mě tahle díra už nebaví. Vlastně každá díra mě vždy po čase omrzí, co se po ránu trochu protáhnout?" nahodím udičku a uvidíme jestli se někdo chytne. |
| |
| Břeh řeky nedaleko jeskyně Dlouhou dobu sedím zamračeně stranou od ostatních. Prázdný pohled a čmárání klackem v zemi naznačují, že prakticky nevnímám okolí. Jsem naštvaný na Ťapku, že nedokázala vystopovat Allysiu, jsem naštvaný na Willa a Charena, že jí nenaučili stopovat, nebo se alespoň vracet po vlastních stopách, jsem naštvaný na všechny své společníky ze skupiny, protože odmítli vyrazit do lesa hledat, jsem naštvaný na Reliel, protože nás zatáhla do téhle „příhody“ s drakoženou. Hlavně jsem ale naštvaný sám na sebe, protože nevím, jak svojí učitelku najít. Můžu tím lesem bloudit dny i týdny aniž bych jí našel. Můžu klidně projít okolo ní, aniž bych si jí všimnul. Pokud je v bezvědomí a neozve se, je moje šance skoro nulová. Když si vzpomenu na, to jak se Ťapka zmateně rozhlížela, jak nechápala, co po ní chceme, nebo možná nevěděla, jak nám vyhovět, stáhne se mi hrdlo. Tak moc jsem věřil tomu, že se to podaří. Sakra tak moc jsem tomu věřil! Napětí a nedůvěra panující mezi skupinami je mi momentálně úplně ukradené. Nějaká dávná roztržka mezi Charenem a Reódem mi připadá jako hašteření dvou starých dědků a to, že se na mě Reliel dívá, jako na vraha, mi připadá naprosto ujeté. Sakra, kdybych nezasáhl a nic neudělal, ta potvora by jí rozpárala břicho a s náma by to pak dopadlo stejně. Zabilo to tolik lidí a chovaj se, jako by to byla ubohá děvenka, který někdo ubližuje! Ještě teď je mi trochu nevolno, když si vzpomenu, co jsme našli v jeskyních. To, co se teď u druhého ohně válí v podobě mladé ženy, je pěkná bestie. Ve chvíli, kdy se ozve hlas Reliel, vrátí se mé myšlenky do současnosti a má pozornost se odpoutá od klacku a kreseb v hlíně. Postavím se a bez nějakého čekání na ostatní dojdu ke vzdálenějšímu ohni. “Tak je asi čas říct, co je tohle zač a proč to chráníš, i když to zabilo tolik lidí,“ obrátím se na Rielu, aniž bych se podíval na rudovlásku. |
| |
| Jeskyně Chvíli mi trvá, než se rozpomenu, co se stalo. Zmateně si osahám tělo a zjistím, že jsem dokonce oblečená. To znamená, že na mě někdo musel sahat víc, než bylo nutné. Skoro zaskřípu zuby, když zase uslyším její hlas. "Nevidím důvod, proč bych ti to měla říkat," odtuším chladně, aniž bych se na ní podívala. Zase klesnu na záda a koukám na nebe. Radši ani nechci vědět, v jakých sračkách se nacházím. Okolo je dost lidí, co by mě bez váhání zastřelili nebo bacili po hlavě, nepochybuju o tom, viděla jsem, jak se tvářili. To? TO?! Rázem se zvednu do sedu a podívám se směrem, odkud vychází ten hlas. "Proč mě prostě nemůžete nechat být? Nebyla to vaše věc. Nechtěli jste mi uhnout, kdybyste nebyli pitomí, pochopili byste, že jsem vám naznačovala, ať vypadnete." Chci odsud pryč. Jídlo voní a já mám strašný hlad, ale upřímně radši budu hlady, než abych tu řešila cosi s pošahanou elfkou a bandou lidí, co mě v nejbližší chvíli bez mrknutí oka zlynčujou. |
| |
| Swen, Celesta a Saloter Jeskyně Po krátké debatě jste usoudili, že by nejspíše bylo vhodné se už přesunout. Undast mohl mít v okolí společníky a kdo ví, kolik by jich mohlo být. Rozhodli jste se vyrazit na západ (z kdovíjakého důvodu tím směrem chtěl jít Swen). Iskadar nasedl i přes některé nelibé pohledy na svého nového medvědího společníka, zbytek musel po svých. Měli jste za sebou asi hodinku chůze, když se náhle Jonas zarazil. „Někdo je před námi,“ oznámil znepokojeně. Geralt zhluboka nasál vzduch a přikývl. „Dva elfové, podle síly pachu to vypadá, že budou nějakých třicet sáhů před námi.“ |
| |
| Nardan a Rún Břeh řeky Reliel zvolna kývla a postavila se tak, aby všichni viděli. „Jak už nejspíše někteří ví,“ začala a pohlédla přitom na Jodara, Elladura a Reóda, všechny usazené kolem jednoho ohně, „měla jsem poslední dobou velké množství podivných vizí. Zjevovala se mi neznámá postava a tvrdila, že mým osudem je svrhnout draky a navrátit vládu starých bohů. Měla jsem najít dračici s rudými vlasy i šupinami a pomoci jí dosáhnout cíle své cesty.“ Pohled stočila na Rún. „Když jsem tě poprvé potkala, řekla jsem si, že aspoň ty vlasy sedí. Proto jsem se tak starala o cíl tvé cesty. No a když ses dnes ukázala v jeskyni, tak mi ten samý hlas našeptával, že je nesmím nechat tě zabít.“ Následovalo pokrčení ramen. „No... A to je asi tak všechno.“ Následovala chvíle ticha, když všichni zpracovávali nové informace. Nardan pohlédl na Rún a srdce mu vynechalo jeden úder. Šaty, které měla na sobě, patřily Allysii! |
| |
| u řeky Ne, prosím ne. Proč mi musí chtít pomáhat někdo jako ona? Popravdě vůbec nechápu, o čem mluví. Jak by mi někdo měl pomoct, když vlastně většinu času ani nevím, co dělám. Měla jsem tehdy volit jinak. Teď je pozdě bycha honiti, ale nikdo netvrdil, že musím být z nastalé situace nadšená. Radši koukám někam kousek před sebe, ne na ni, ne na ně. Poprvé za celou dobu mě napadne, že asi měla. Možná mě měla nechat zabít. Co? Zarazím se nad tou myšlenkou. Musím být hodně unavená, že mě to vůbec jenom napadlo. Kdybych neměla vypěstovaný pud sebezáchovy, těžko dojdu sama dál než jeden den. Když jsem si ale vyřešila osobní věci, moje hnací síla poněkud opadla, protože jinak nevím, kam dál. Ta odpověď moc speficiká nebyla. "Co když nechci? Nechci být součástí plánu hlasů ve tvé hlavě," zamračím se na ni. Celou dobu mi život určovali jiní, já se těšila, že to konečně skončí. Tak to skončí! "Jestli to je nějaký blbý proroctví, tak na něj kašlu." Pokud mi někdo něco chce, má to říct mně, ne nějaké elfce! |
| |
| Sever nebo západ? Udička zabrala. Konečně jsme zvedly ty svoje chlu...dobře, ty jejich zadky a začalo se něco dít. Svoje věci jsem měl na sobě, takže se mě nijak netýkalo to jejich balení. Otázkou však bylo kudy se vydat. ,,Hm, jdi za kouřem...ale že by řekl směr to ho nenapadlo!" Přemýšlet jsem nemusel dlouho. Jakožto seveřana mě to sakra táhlo k severu, asi jako nemoc do východního harému. ,,Sever byl vždy fajn a te..." nemohl jsem ani dokončit myšlenku, protože hned po prvním kroku mi podjela noha a já si div nezpřelámal hnáty a nerozbil hubu. O tom, že si málem uletěl jazyk z huby raději mluvit nebudu, stačilo, že mi uletěla parádní nadávka. Když na poslední chvíli chytnu balanc a kouknu na příčinu této "jízdy" to co nevidím! Hovno! Opravdové, nefalšované a pořádně rozšláplé hovno! Tak to už je moc! ,,Do ovčí nudle, kdo se tady posral?!" divím se a přitom moje oči uvidí něco, co ještě neviděly. Ten malej cucák nasedá na mrtvýho medvěda, nebo co to sakra je. Tím se ta kupa vysvětluje...Fakt, co tady člověk ještě neuvidí... Na nějakej posranej sever fakt teď házím bobek! Přece nepůjdu nějakou podělanou cestou! ,,Jdeme na západ a jestli bude někdo něco namítat, nebo se jen zeptá na důvod, tak si může pokecat s mojí podrážkou!" Tím byla cesta rozhodnuta. Naštěstí je tady celkem dost trávy, takže se bota cestou očistí, snad. Takto pajdáme snad hodinu na západ, když náš alfa Čuchovlk, který snad cití i prd na míle daleko, řekne že někdo před námi je. Navíc se zhluboka nadechne. ,,Hele to bych...," snažím se ho zastavit. ,,nedělal..." pozdě. Bůh ví co cejtil a jestli vůbec ještě něco ucejtí. ,,Klídek, jsme strašnější než cokoliv, co můžeme potkat, jdeme." plácnu a ukáži palcem přes rameno. No jen se podívejte. Dva zelení zubáci, jedna polorybka, Rudka Hrudka, kluk co jezdí na polorozpadlém méďovi, polopes a to jistě není vše....kdo si je má pamatovat! A k tomu všemu já, co dodat... |
| |
| Na břehu řeky Drako-ženě, ležící na zemi, jsem zatím nevěnoval ani pohled. Prostě jen cosi, co vytvořila dračí magie k tomu, aby to zabíjelo lidi a jiné myslící bytosti, které se nestali přímými otroky draků. Když ale Reliel začne mluvit o snech a o hlasech, ztratí můj postoj na přezíravosti. Možná je to trochu jinak. Třeba je to fakt ženská, kterou ale nějak zneužili. Podívám se na rudovlásku na zemi a pak zas na Reliel. “Takže ty si myslíš, že to …“ vyjde mi z pusy část původní myšlenky. Jenže už ve chvíli, kdy se mluvidla dala do pohybu, vyskočil na mě jiný a mnohem neodbytnější pocit. Zavřu pusu a s neblahým tušením se podívám zpět na ležící ženu. Krev mi zmizí z obličeje, oči se rozšíří a po zádech mi přeběhne mráz. To jsou… To jsou její šaty! Krev, která někam odešla, se v prudké vlně vrátí do obličeje. Výchova, obezřetnost, rozvaha, pud sebezáchovy i zábrany jsou během okamžiku pryč. Vrhnu se dolů na ženu. Dýku v ruce a zuřivost bouře v očích. “KDES KURVA VZALA TY ŠATY!“ |
| |
| U řeky Ještě že sedím. V podstatě se ale dokážu jenom vyhrabat na nohy, nemám zbraň, a tak se postavím do obranného postoje, když se na mě řítí první z těch, co mi chtějí pustit žilou. Čekala jsem to. Jen ne tak brzy. Když půjde do tuhého, prostě se proměním. Kašlu na ně. Asi se vážně nevyplácí být hodná, snažit se vyhýbat problémům. Být spravedlivá. "Z mrtvoly! Na břehu!" štěknu na něj, soustředím se na dýku v jeho ruce. Štít mi chybí jako moje levačka, i tak ji podvědomě nastavím, pokud ho moje slova nezastaví, aby mě zranil spíš do ruky než do těla. |
| |
| Na břehu řeky Nepatřím mezi ty, kdo umí zacházet s nožem a vlastně ani mezi ty, kdo umějí nějak zvlášť dobře bojovat. Proto, že jsem rudovlásku nechtěl rovnou přišpendlit k zemi, její bleskurychlá reakce a obranný manévr mě vyvede z míry, takže ruka nastavená k obraně mi skončí v obličeji a mám co dělat, abych nezakopl o provizorní lůžko, na kterém prve ležela. V první chvíli chci pokračovat v tom, co jsem započal, ale její štěknutí pronikne bariérou adrenalinu, která po neúspěšném útoku beztak trochu zeslábla. "Kde?" vybafnu na ní, "kdes jí ... kde to bylo?" Dýku stále křečovitě svírám, ale šílenství z mých očí už mizí. To NE! Není mrtvá. Ona se plete! |
| |
| u řeky Stále v obranné pozici se couvnu z jeho dosahu, kdyby si to snad rozmyslel a chtěl dál něco zkoušet. Byl dost chabý pokus, ale kdyby byl dostatečně vytrvalý a šílený, mohlo by se mu podařit mě zranit. Nebo spíš těm, co by mu pak přispěchali na pomoc, kdybysme se do sebe pustili. Proto mezi námi udržuju odstup. "Támhle," máchnu pravou rukou někam za sebe, levou pořád držím před sebou. "Na druhým břehu, chvíli proti proudu, ale nebylo to úplně u řeky." Podle tónu mě nějaká cizí mrtvola až tak nezajmá a odpovídám pravděpodobně jenom proto, že se s ním nechci bít. |
| |
| Na západ Když jsme se vydali z jeskyně, držela jsem se stranou Geralta, ale i Jonase. Necítila jsem se dobře. Psychicky jsem byla hrozně unavená a to se odráželo i na mé náladě, takže jsem Swenovo vtipkování kontrovala tichým vrčením. Někteří snad pochopili, že mě mají dneska nechat být. Tak nějak automaticky jsem zvedala pravou i levou nohu a šla pořád kupředu za skupinkou. Hlavou mi stále létaly myšlenky na dnešní sen a nedokázala jsem se zbavit divného pocitu, že nás čeká něco špatného. A je to tady… Zarazím se, když Jonas oznámí, že je někdo před námi. Tázavě se otočím na ostatní a čekám, co budou dělat. Já, ve vězeňských hadrech, látkou omotanou kolem chodidel a beze zbraně, jsem byla unavená z toho, jak pořád někoho potkáváme, přičemž musím zůstávat vzadu a chránit si holý zadek. Doslova a do písmene. |
| |
| U řeky Podívám se na dýku v ruce a pak jí zastrčím zpět, odkud jsem jí vytáhl. Napadne mě, že to, co bude následovat nyní, bude mnohem těžší díky mému výbuchu. Jenže co se stalo, nejde vrátit zpět. Pořád existuje možnost, mi rudovláska kecá a že Allysiu našla zraněnou a dorazila. "Jestli nelžeš a chceš mít klid, možná bys nás tam mohla zavést. Nezabere ti to mnoho času a určitě to nám všem ušetří mnoho nepříjemností," zkusím postavit svou žádost na logice. Předpokládám, že Charen a ostatní, které mám za zády, jsou připraveni na cokoli a nedivil bych se, kdyby měli v rukou zbraně. Nejsem zvyklý někomu vyhrožovat a pokud by se proměnila na tu ocasatou potvoru, asi bych o hlavu přišel dřív, než bych mrknul okem. Jenže tady je v sázce příliš a pořád ve mně doutná naděje. |
| |
| Swen, Celesta a Saloter Na cestě, severně od Narakibského průlivu, malá zalesněná proláknina Pokračovali jste v cestě a díky Jonasově upozornění vás příliš nepřekvapilo, když zpoza trosek způsobených bouří vyskočila skupina postav v tmavě zelených pláštěnkách doplněných o stejnobarevné kápě. Zjistili jste, že před sebou máte minimálně dvacítku neznámých, asi jako lidé vysokých humanoidů, z nichž většina na vás mířila dlouhými luky. „Stát!“ ozval se ženský hlas a do popředí vystoupila jedna z neznámých. Zpod kápě jí volně splývaly světlé vlasy a jako jedna z mála nebyla ozbrojená – místo toho jí mezi prsty volně probíhaly malé jiskřičky. „Kdo jste a z jakého důvodu se blížíte k našemu táboru?“ |
| |
| Nardan a Rún Břeh řeky Zbylí účastníci nechápavě hleděli na Nardanův výstup. Až po chvíli malý, asi šestnáctiletý mladík (Will) poukázal na důvod, proč celá tato situace vznikla: „Ta holka má na sobě Allysiny šaty!“ Ostatní tu informaci chvíli zpracovávali, načež se rozpoutala zuřivá diskuze nad tím, jestli to znamená její smrt nebo ne. „TICHO!!!“ zařval lučištník, který po Rún jako první vystřelil šíp (Charen). Poté se otočil na Rún: „Jsem si jistý, že by ti to nijak neublížilo. Když už nic jiného, měli bychom ji pohřbít.“ Z jeho hlasu bylo více než zřejmé, že smrti členky skupiny nebude věřit až do chvíle, než její mrtvolu spatří na vlastní oči. |
| |
| Opět problémy? Ale no tááák... ,,A deset malejch černoušků mělo rádo rum..." pobroukávám si do toho ticha, co tady nastalo. Akorát, že tu není nikdo černej...spíš tu převládá zelená a rum tu mám nejspíš rád jen já, no co naplat. Už jen to nějaká chvíle od doby, co nás náš senzor pachu varoval před nebezpečím a pořád nic. ,,Začíná to být poněkud nudné...možná až trapné." Letěla kolem myšlenka. Šlápnu do kroku a doženu našeho věrného psíka, který jde vpředu. ,,Nechci rýpat, ale nezdá se, že by tu někdo byl." Menší popíchnutí přece nemůžu nikomu ublížit, ne? Jenže... Ani ne během dvaceti vteřin se z houští vyřítila skupinka čehosi, co na nás mířilo luky. A když jsem předtím měl na mysli, že popíchnutí nemůže nikomu ublížit, tak ani náhodou jsem nemyslel propíchnutí. To už člověku dokáže zkazit den. Navíc jsem si stoupl opravdu skvěle, jsem první na ráně. Ani se nenamáhám tasit meč, kdyby se tak stalo, tak jednoho, maximálně dva rozsekám a potom mě zasype hora šípů a já se dnes necítím na jehelníček...není hold na to počasí. ,,Anebo jak se říká: Pokud uvidíte lučištníka, neutíkejte. Zbytečně umřete unaveni." při této skvělé myšlence zvednu ruce mírně na úroveň ramenou a nahodím mírný a pobavený úsměv. Ukážu za sebe se slovy: ,,Mně se neptejte, ty za mnou to tady vedou." Po tomto si raději kus odstoupím. |
| |
| Na cestě Celou cestu přemýšlím a na okolí nedávám pozor a obecně si nikoho nevšímám. Za chvilku se mi zavaří mozek, protože tohle všechno je úmorné. Potřebovala bych si zaplavat... Moje myšlenky a úvahy patří Tygwinovi a jeho nadmíru drzému chování, páchnoucím orkům, seveřanovi, který nejspíše spolknul všechnu odvahu světa a ostatním členům. Jak se to sakra mohlo stát? Proč jsem vyvolená? Vždyť já jsem jenom bard! ... No, ano... Bard s trochu zvláštním rodokmenem... Jak asi vypadala? Byla moje matka krásná? Jistě, nepochybně, jak o tom můžu pochybovat? Uff... Proč jsem se narodila? Musím tohle snášet zrovna já? Asi jo... Povzdechnu si a můj pohled se na malinkou chviličku zaostří. Vzápětí se ale znova propadnu do civění do prázdna a slepého následování skupiny. Když už mě úvahy o životě a smrti začaly deprimovat, začala jsem skládat písně. Občas si je nevědomky začnu prozpěvovat a pobrukovat a ostatní mohou pocítit pocit lákající touhy po něčem. Jejich uši hladí jemné tóny vydávající se z mého hrdla, někdy pomalé, někdy smutné, veselé nebo rychlé a zběsilé. Nakonec ale všechny písně končí rázným zakončením, protože je zavrhnu jako nedostatečné a špatné. V jakémsi transu, který přetrvává celou cestu, zůstanu jen do té doby, než na nás z houští vybafne nějaká žena, které mezi prsty lítají malé blesky, se zástupem lučištníků s šípy ostrými jako břitvy. Zaleknu se a nadskočím, takové ,,probuzení" není zrovna příjemné. Pak zúžím oči a pohlédnu na ženu. Pohrdavě mrknu na Swena, on je řece vždycky ten nejsilnější a najednou se stahuje zpátky jako vyplašená ryba mezi bezpečí korálů. Narovnám se a snad poprvé za celou dobu vypadám sebejistě a odhodlaně. ,,Pouze procházíme, směřujeme k Nakaribskému průlivu z osobních důvodů. Prosím, nechte nás projít. V poslední době jsme zažili spoustu nepříjemností a nechtěli bychom zažít další." Kousnu se do jazyka. Tu poslední větu jsem neměla říkat. Ne! Teď si budou myslet, že chceme bojovat. Pozvednu ruce na znamení, že v nich nemám žádnou zbraň a malinko ustoupím. Zase se mě chopí strach a začnu se divit nad tím, jak jsem se to zachovala. |
| |
| Na cestě Když na nás uprostřed les vystoupila skupinka neznámých osob, zarazila jsem se, stejně jako všichni ostatní. Bylo to nečekané a velice nepříjemné. Oni byli ozbrojeni, očividně v přesile, navíc s mágem. Myslím si, že naše skupinka by je srovnala se zemí, ale Swen byl očividně jiného názoru a snad poprvé udělal něco rozumného a stáhl se. Nechal mluvit jiné. Saloter se ujala slova a já mlčky přistoupila po bok Jonase. Krátce jsem se na něj podívala, snad abych se ujistila, že je tady se mnou, protože jsem neozbrojená a nechráněná. Možná jsem na něj i omluvně usmála. Myslím, že se mu budu omlouvat do konce svého života za to, jak jsem se k němu chovala. Nicmně pro tuto chvíli mlčím a nijak nezasahuji do případného rozhovoru. |
| |
| u řeky Můj postoj se trochu uvolní, když schová ten žabikuch. Láká mě to založit si ruce na prsou, povědomá reakce, ale neudělám to, kdyby bylo třeba se opět nějak bránit. Zbraně mám však daleko. Nejednou mi tam sklouzly oči. Mlčím. Chvíli zírám na jednoho, chvíli na druhého. "Možná neublížilo. Ale já nemám chuť cestovat s někým, kdo na mě vytahuje kudlu nebo střílí," neodpustím si poznamenat. Možná jsem zbytečně zatvrzelá, ale naštvalo mě to. Zvlášť když můj záměr nebyl ublížit jim. Vlastně pro mě v tu chvíli nebyli nic, prošla bych kolem nich jak člověk kolem mraveniště a ani bych se neohlédla. Představa, že se s nimi mačkám na nějaké loďce, mi je vyloženě proti srsti. A jsem hladová. To mi taky nepřidá na náladě. Nejradši bych tuhle eskapádu ukončila, s dovolením si vzala svoje věci a ukázala jim záda. Reliel si může s nějakým proroctvím trhnout nohou. Já mám svůj cíl, který jsem po událostech v jeskyni přehodnotila. A... sny šílené elfice do něj nezapadají. |
| |
| Swen, Celesta a Saloter Na cestě Kouzelnice stočila svůj pohled k Saloter a vztáhla jejím směrem ruku. „Lhářko!“ osopila se na ni, „Narakibský průliv je směrem na jih. Vy směřujete k našemu táboru a to je na západ!“ Nešlo nepostřehnout, jak se některé z luků namířily na Saloter jako na domnělou vůdkyni skupinky. Geralt se mezitím nenápadně přesunul vedle Swena a pohlédl na něj. Sdělení bylo jasné: Ty jsi sem chtěl, tak něco dělej. |
| |
| Rún a Nardan U řeky Charen (lučištník) se náhle ujal slova. „Myslím, že ty bys na našem místě udělala to samé. A docela pochybuju, že po tomhle máš nějaký větší cíl,“ prohlásil a ukázal palcem směrem k jeskyni. Až nyní si Rún všimla jeho dalšího společníka – Chlupatého psa z dřívějška. |
| |
| U řeky "Charene, jsi nejlepší stopař, jí nepotřebujeme. Bude stačit jít po jejích stopách," obrátím se na našeho velitele. Nemám náladu se dohadovat s tímhle divným tvorem o tom, zda má, či nemá chuť jít nám ukázat místo, kde našla Allysiu. Původně jsem si myslel, že si oblečení vzala násilím, ale pak mi došlo, že by na šatech byly stopy krve. "Jestli je Alyssia naživu, musíme si pospíšit, né se tady zbytečně vybavovat s vrahem." Jsem rozhodnut vyrazit i sám a pokusit se najít stopy i když o jejich hledání toho příliš mnoho nevím. |
| |
| u řeky Probodnu lučištníka očima a radši si to, co si myslím, nechám pro sebe. Jejich postoj ke mně je docela jasný. Nic neví a přitom soudí. Takže nakonec spolknu všechna slova, i když mě to, co řekl hysterický mládenec, popíchne. Semknu čelisti. Kdybych byla vrah, zametla bych s nimi v té jeskyni taky! "Dejte mi moje věci a můžeme se rozejít. Jestli na sebe ještě někdy narazíme, nedoporučovala bych vám po mně střílet," šlehnu pohledem po lučištníkovi, "a radši uhnout. Dokud mi ho nedáte, nemám důvod vás zabíjet." Tím to beru za ukončené. Aspoň doufám. |
| |
| Kecy, kecy ježek v kleci! Situace se začíná...no, kdo by to čekal, ale vyhrocovat a to poněkud hodně. Rybka Salča si dala hubu na špacír a snažila se vyjednat cestu skrz ty jejich napichováky na drátě. K naší a hlavně mojí smůle se jí to moc nedaří. Navíc se za moje zadní kýty přesunul pes naší skupiny s výrazem, který říká, že jestli se do toho nevložím, sežere mi nohu. Mrknu očkem za sebe a protáhnu obličej, který jasně říká, že s tím jednou nechci nic mít společného, ale očividně se mi to asi nepovede. ,,No dobře..." řeknu šeptem a vydám se směrem k té jejich "vůdkyni" nebo co to je. Ku - Sakra už..." dodám si na cestu. Dojdu k Salče a postavím se vedle ní. ,,Co takhle se uklidnit? Tak se hold spletla, to se může stát každému, tady děláte šípanou z každého, kdo se splete?" začnu. ,,Navíc pokud bychom vám chtěli něco udělat, například vám podříznout krky a další tyhle věci, které máte jistě na mysli, tak proč bychom šli po vás hlavní cestou, se zbraněmi u zadku a zcela nápadně? Jóó...to dává smysl..." u poslední slov se sám zamyslím. ,,Jdeme jednoduše svou cestou a tam kde je kouř většinou nejsou žádné potvory a další tyhle zrůdné nesmysli, ale když vás teď tak vidím...taky to nebyla vhodná cesta..ale když jsem chtěl jít na sever, tak jsem šlápnul do hovna a uznejte, že to je sakra špatné znamení..." ,,Co to tady vlastně plácám?!" uvědomím si, ale snažím se to zahnat do autu. Kdyby to náhodou nevyšlo, tak se nějakým záhadným způsobem zdržím a dám čas zbytku té naší bandy a už nikdy nebudu říkat pravdu! Nakonec, když už nic jiného, tak jsem jim zavalil kebule informacemi a když zahlídnu jen sebe menší náznak jejich útoku, tak ta čarodějka mi poslouží jako dobré rukojmí... Ostatně čepel na krku už kde koho přesvědčila... |
| |
| Swen, Celesta a Saloter Na cestě „Ty kecy bych poznal i po tak dlouhé době, vždyť to je Swen Norrad!“ ozval se udivený mladý hlas a jeden z lučištníků překvapeně sklonil zbraň. „Jasně že není ty blbečku, vždyť ten už je dávno mrtvej,“ ozval se náhle stejný hlas, ale z úplně jiného místa. „Komu říkáš blbečku ty vole?“ opáčil ten z prvního místa. „Tobě ty pako!“ ozvalo se z druhé pozice. To jen zmátlo všechny okolo, Swenovi se však vybavila dávná vzpomínka na jednu z mnoha obdobných hádek. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Charen zvolna kývl a pokynul Reliel. „Nech ji ať to vezme a vypadneme odsud. Už mi to tu celé leze krkem,“ prohlásil a začal se pomalu připravovat na cestu. Ostatní následovali jeho příkladu, zatímco Rún se odebrala pryč. Reliel to vše pozorovala s otevřenou pusou a vypadala, jako by se jí zhroutil svět. Reód zvolna došel k vůdci vaší malé družiny. „Půjdeme s vámi, dlužím jí to,“ řekl, aniž bys věděl, o kom to mluví. Tak jste se vydali na cestu. O kus výš proti proudu byla přes řeku skupina čerstvě padlých stromů tvořících přírodní most. S trochou obtíží jste se však dostali na druhý břeh řeky. Poté jste se vrátili a Charen s Reódem šli deset kroků napřed, přičemž si navzájem ukazovali jednotlivé stopy. Když o tom mluvili, byly jasné jako denní slunce, ale věděl jsi, že sám bys je nikdy neobjevil. Od drobného otisku v měkčí půdě, přes zachycené vlákno, až po část kořene sloupnutá při zakopnutí, zdálo se jako by to vše bylo pro vaše stopaře otevřenou knihou. Nakonec jste vyrazili dál od řeky. Šli jste dobrou hodinu, když Ťapka náhle vystřelila jako blesk vpřed. Vyběhli jste za ní a naskytl se vám děsivý pohled. Přímo před vámi ležela kousek od jednoho z mohutných kmenů nahá Allysia. Na stromě i kolem ní bylo znatelné množství zaschlé krve. „Do prdele,“ uniklo Willovi ze rtů. Rozběhli jste se za ní a ty ses cítil jako ve snu. Charen jí kontroloval životní funkce, zatímco Nizár tě vzal a jemně odtáhl pryč. Neměl jsi dokonce ani sílu vzdorovat a kolena ti zrosolovatěla. Spatřil jsi Reliel jak mumlá neznámá zaklínadla a z rukou jí k Allysie proudí zpočátku oranžová, poté tyrkysová energie. Slunce se již sklánělo k obzoru, když vyčerpaná Reliel smutně zavrtěla hlavou. Někdo ti do ruky vtiskl její přívěšek, který používala jako astrál, a vyřkl ta osudová slova: „Allysia zesnula.“ |
| |
| Ulf, Wulf, šíp a já bych se na to ..píp! Už to začíná být poněkud nudné. Nemám rád takovýhle typ lidí. Nejprve plná huba keců, hotovej seržant Mudrle a potom hovno s ropuchou. ,,Aspoň ti to dává šanci, že neskončíš jako minule se šípem v zadnici..." To totiž nebylo vůbec vtipné. Hlavně, když přiběhla nějaká sestra či co, podívala se na mojí krvácející zadnici, plácla něco o krvi a se silným žuch sebou sekla o zem. Nakonec křísili ji a já si ten klacek s peřím a hrotem bůh ví kde vytahoval málem sám. Hotové maso. Jenže ta největší svině jménem osud nejspíš dnes pojedl vtipnou kaši. Ozvou se takové hlasy, které jsem myslel, už nikdy moje ušiska neuslyší. ,,Že by to byli skutečně ti dva malí pacholci s mlíkem u huby a klackem v ruce? Synové Ne-" to poslední jméno raději spolknu, pěknej hajzl...ale se zbraněma to uměl. ,,Tak ať mě beran nakopne do rozkroku a pochčije mi hlavu jestli tohle není Ulf a Wulf, dvě jelita, které se snad ani nikdy nedohodli na jménu vlastní mámy!" vypadne ze mě. Rázem mi je nějaká situace pěkně u losího prdu. Potkat někoho z mé vesnice se v tomhle světě nestává. Přijdu k nim blíž. ,,Držte klapačky!" křiknu na ně. Ty jejich kecy se fakt nedají pořád poslouchat. ,,Jakto, že jste se dokázali odlepit od máminejch koz? Když jsem vás viděl naposled, tak jste si na tom pěkně pochutnávali! Dokonce se i po vesnici rozneslo, že jste k nim i přilepili!" po tomhle se rozesměji na celé kolo. ,,Mimochodem, kterej vocas vám řek, že už chlastám a sahám pod sukně v nebeský dvořaně?!" |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro „Nech ji ať to vezme a vypadneme odsud. Už mi to tu celé leze krkem,“ odvětil lučištník a začal se připravovat na cestu. Reliel to celé pozorovala s výrazem člověka, kterému se vše v co věřila právě sype pod rukama. Při tom pohledu se ti nedobrovolně pozvedl jeden koutek v zlomyslném úsměvu. Sebrala sis tedy své věci a vyrazila jsi pryč. Před branami Dol Mahakamu, konec podzimu, odpoledne Konečně tady. Trvalo ti to několik týdnů, ale nakonec jsi se dostala ke svému cíli, jedinému městu v celém Edorianu: Dol Mahakamu. Zde snad konečně dostaneš otázky na své odpovědi. Cesta sem proběhla bez dalších nepříjemných setkání či podobných blbostí. Po večerech jsi se pokoušela ovládnout své síly. Zpočátku téměř bezúspěšně, ale jak plynul čas, stala se pro tebe přeměna přirozenější. Nyní ses zvládla dostat do dračí podoby v libovolné chvíli a bylo to asi stejně obtížné, jako zatnout svaly. Zjistila jsi, že létání přináší člověku (nebo jakémukoliv jinému tvorovi) obrovskou radost a jednou ses dokonce rozhodla místo cestování ve dne letět nocí. Zpočátku jsi vydržela jen pár minut, ale tvá výdrž se stupňovala a nyní jsi dokázala letět celé hodiny. Vzdušné proudy se pro tebe klíčovými a ty jsi zvolna začala pronikat do jejich tajů. To jediné, co ti dělalo starost, byl oheň. Pořád jsi nemohla přijít na to, jak jej chrlit a tento fakt tě znervózňoval. Snad zde najdeš způsob, jak vypouštět stejně ničivé plameny, jaké jsi vysílala ve svých snech. Nyní, když jsi konečně dorazila ke svému cíli, jsi ale tak nějak nevěděla co dál. Dol Mahakam se rozkládal na břehu obrovského horského jezera s vodou tak průzračnou, že šlo vidět do hloubky několika desítek sáhů. Na straně k jezeru odvrácené se pak rozprostírala obrovská hora, pravděpodobně obydlená trpaslíky vládnoucími městu jménem Šedého draka. Zbylé dvě strany byly chráněny masivními kamennými hradbami, do nichž byli zapuštěny železné, bytelné brány; po jedné na obou stranách. Ty však nyní byly zavřené. Na hradbách v pravidelných intervalech přecházeli muži a tobě náhle došlo, že nevíš, jak se vlastně do města dostat. Po obou stranách jsi měla strmé srázy hor obklopujících průsmyk, kterým se do města dostávalo. |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Vlastně to byl povedený den. Získala jsem oblečení a zbraně, zabila ty zmetky a zbořila svět jedné hysterce. Tak lehce, povzneseně a dobře jsem se necítila měsíce. Anebo roky? Od té doby, co mě vyhnal můj nejlepší přítel? S novým elánem jsem se vydala na cestu. Zvážila jsem všechna pro a proti a rozhodla se nějakému přeludu ze snu ukázat prostředníček (a všem pitomým proroctvím taky), protože mi beztak nebyl schopen poradit nějak normálně. Mnohem důležitější se pro mě stala otázka mého původu, mé rodiny. Během cesty jsem pilně cvičila, a když jsem neměla nikoho za zády, vše se zdálo snazší a naplňovalo mě to radostí. Už jsem nebyla chudák holka, kterou využila dvě prasata, nebyla jsem ocas skupiny, co dělá nevděčnou práci. Byla jsem něco, čeho se ostatní bojí. A přestala jsem to brát jako kletbu. Létání mě nadchlo jako ve snech. Dokonce jsem se na dva dny utábořila v jednom zapadlém údolí, abych mohla trénovat a blbnout. Zkoušela jsem i létat se štítem na ruce a sekerou a zkoordinovat pohyby, abych se tolik nesoustředila na křídla, ale na imaginární boj. Na křídlech bylo vše jednodušší. Prostší. Vždycky mi to pročistilo hlavu a já měla pocit, jako by se můj zkurvený život konečně trochu projasnil. Jen kdybych uměla plivat plameny... No, všechno časem přijde! Zavřené brány města mě trochu vyvedou z konceptu. Myslela jsem, že prostě vejdu do města a budu se tu potloukat a poslouchat. Lidi vždycky mnoho mluví. Nebo se pak sama pokusím najít... nevím, někoho, kdo odevzdává daně drakům? Je nějaký důvod, že brány jsou zavřené. A já nevím, co bych jim řekla, kdybych se tam chtěla dostat jen tak, inkognito, a poslouchat. Co teď? Jeden nápad mám. Je šílený. Možná i sebevražedný. Ale... mohl by vyjít. Na tomhle místě ano. Možná se tím pár věcí urychlí. Popojdu kolem břehu na nějaké místo, odkud mě nebude vidět, a proměním se. Spokojeně si protáhnu křídla, zase si na sebe hodím zavazadla a vydám se k bráně. Byla by sranda, kdyby se mi klaněli, hehe, ale vím, že to těžko. Snad se mě nebudou pokoušet odstřelit. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Blížící se konec podzimu, dopoledne Konec studií přišel stejně náhle jako nečekaně. Žádný rituál ani zkoušky, prostě jen oznámení, že výcvik je u konce. Žádné velké ceremonie, jen chlapík ve fialovém hávu, který ti předal prsten, označující tě za služebníka Fialového. Fakt, že neznámý byl drak osobně ses dozvěděl teprve nedávno. Od té doby uběhl týden. Moc věcí se za tu dobu nestalo, ty a další dva absolventi jste byli převezeni z tréninkové vily do svého nového domova přímo v Dol Mahakamu. Tady každý z vás po svém zabíjel čas (ve tvém případě to obnášelo procházení knih v opravdu rozsáhlé knihovně spravované starým hobitem, jehož vlasy jej opustily již před dávnou dobou). Až dnešního dne. Právě jsi v knihovně studoval starý spis o čemsi zvaném časoprostorová magie, když se runy na tvém novém prstenu se rozzářily matným světlem a ty jsi uslyšel hlas. „Slyš Erstene, mám pro tebe první úkol. Spolu s Nanareth, Taeyrifem a Nereniem vyrazíte na jih, k Narakibskému průlivu. Tam se s vámi spojí trpaslík Undast, váš nadřízený. Vyrazíte do hodiny.“ Žádné vysvětlování proč, prostě příkaz. Na druhou stranu jsi v téhle branži byl nový a možná to takhle bylo běžné, snad byla právě tohle závěrečná zkouška. Nebo taky ne. Když jsi vyšel před dóm, ocitl ses před poměrně velkou skupinou lidí. Vedle Nanareth a Taeyrifa totiž stál oddíl dvaceti ozbrojenců, převážně trpaslíků v těžkých zbrojích, nicméně se zde našlo i pět lesních elfů s luky a dva lidé, jeden s kroužkovou a druhý s plátovou zbrojí. „Hmm, tak my máme i doprovod,“ ozval se za tebou Nereniův hlas. Argonián byl oděn do černé kožené zbroje a byl vyzbrojen sérií dýk. Dvě jsi viděl u pasu, jednu u pravého podpaží, další na vnitřní straně levého stehna. Ani v nejmenším jsi nepochyboval, že aspoň v jedné ze dvou vysokých kožených bot bude další. Nanareth zvolna kývla a upravila si svůj rapír. „Zdá se, že nás čeká pořádná řež. Byla objevena hlavní skupina rebelů v celé oblasti. Tito muži nám budou dělat eskortu a jsou oficiálně pod mým velením... Stejně jako vy až do doby, než se setkáme s Undastem. Pokud s tím má někdo problém, měl by se ozvat ihned,“ oznámila a tvrdě pohlédla každému z vás do očí. Okamžitě ti bylo jasné, kvůli komu takové věci říká. |
| |
| Swen, Celesta a Saloter Nečekané setkání Po Swenově prohlášení nastala chvíle ticha. Ulf s Wulfem (původci obou naprosto identických hlasů) na sebe zaraženě pohlédli a poté stočili dva úplně stejné páry očí zpátky na seveřana. Swena tady rozhodně nečekali... Ani fakt, že bude vytahovat jejich kojenecké období na veřejnosti. „Tak dost!“ vyjekla čarodějka. „Ulfe co se to tady u sta hromů děje?“ zeptala se jednoho z dvojčat. „Já jsem Wulf,“ ohradil se dotyčný. Nutno říct, že od své identické kopie opravdu nebyl k rozeznání. Oba měli dlouhé černé vlasy, stejné zelené kazajky s pláštěnkami a stejné luky. Na zádech se oběma houpala stejná sada pěti vrhacích kopí, stejně umístěná na obou hřbetech. „To je jedno, prostě odpověz,“ zavrčela čarodějka. Mezi prsty jí to výhružně zapraskalo magickou energií. Ulf (teď se vlastně ukázalo, že to byl Wulf) nasadil ublížený výraz, ale poslechl. „Toho chlapa učil náš otec bojovat. Pochybuju že nám chtějí ublížit,“ odpověděl. Potom koukl zpátky na Swena a dodal: „Neviděli jsme ho už pěkně dlouho a on o sobě nedal vědět, tak jsme si mysleli, že je někde pod drnem.“ Vůdkyně na skupinku pohlédla s novým zájmem a Celestě ten výraz nepříjemně připomínal pohledy, které strážní v Dol Mahakamu vrhávali po kolemdoucích dívkách, přemýšleje, jak by je mohli využít. „Schovejte ty zbraně. A vás zveme do tábora. Mimochodem, já se jmenuji Faiaela.“ Události opět nabraly podivný spád, ale po příhodě s Iskadarem už by vás překvapilo opravdu máloco. Kdyby se z elfky náhle vykluboval tancující pes zpívající o delikatesní chuti hovězího masa, většinu členů družiny by to nejspíše zanechalo ledově klidnou. Lučištníci schovali zbraně a vyrazili jste. Swen se připojil ke svým dvěma krajanům a vyměňovali si novinky. Ukázalo se, že jejich drahý otec stále žije a stále mučí jejich krajany náročným výcvikem. Faiaela se mezitím připojila k vám a obrátila se na Saloter, kterou očividně stále ještě brala jako vůdkyni skupiny. „Asi bychom vám měli nejdříve říct s kým máte tu čest. Jsme hlavní skupinou těch, kdo se odmítají podřídit tyranii draků. Usilujeme o návrat Prastarých bohů, kteří těmto zemím vládli před dávnými lety. Některá jména vám možná něco budou připomínat, například Cirdanel; Amers, u severských kmenů známý také jako Ódin...“ „Víme co jsou zač Prastaří bohové,“ přerušil ji náhle Geralt se zamračeným výrazem, „a ty víš s kým máš tu čest čarodějko, tak tu na nás přestaň hrát hry. Moc dobře znáš proroctví a víš, že průvodcem družiny jsem já. A ti, kdo mě doprovází, jsou vyvolení. Nepleť se, nejsou všichni a část z nich je pouhý doprovod, přesto ale nadešel čas znovunastolení vlády právoplatných bohů, ne nějakých přerostlých ještěrek. Ano. Já jsem Geralt, bělovlasý vlk. A první zvěrodlak, který chodil po této zemi.“ Všichni se během těch slov zastavili a zírali na Geralta. Dopředu náhle vystoupil Nubarg a mocně udeřil svou holí o zem. „A já jsem Nubarg, šaman Uragův.“ Jeho příkladu následoval váš slavný jezdec na medvědovi. Po něm Jonas. A po něm váš nejnovější přírůstek z řad gnómů: „Iskadar, vyvolený Gritherův.“ „Jonas, vyvolený Cirdanel.“ „Tygwyn Ohňofuk, vyvolený Baratanův.“ Zdálo se, že pro Swena a Saloter také nastal čas blýsknout se s tím, že si je někdo z Prastarých vybral. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Při svlékání tě nepříjemně zastudil poryv větru. Zima by tu měla být už za pár týdnů a ty jsi pevně doufala, že se dožiješ prvního sněhu. Vydala ses k hradbám. Na cimbuří v tuto chvíli stály dvě postavy, lesní elf a trpaslík. Vyšší z obou stráží svého kolegu náhle otočil a ukázal na tebe. „U sta draků, vidíš to?“ doznělo až k tobě. Ti dva se spolu pár okamžiků očividně radili, protože elf se okamžitě rozběhl pryč, nejspíše dolů po schodech vedoucích z ochozu. Trpaslík si zatím přiložil ruce k ústům a zařval: „Hej! Jo ty tam s těma červenýma šupinama! Stůj a umm... Představ se!“ |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Zastavím se. Doufám, že elf neběžel pro posily. Už mě unavuje, že i když nejsem v podstatě zlá, stejně si to ostatní myslí a nedávají mi jinou možnost, než splnit jejich předpoklady - ublížit jim. Nejsem světice, pokud po mně někdo střílí, tak se přece nenechám! O tom mě výprava k moři naučila dost. Můj plán má jednu zásadní trhlinu. Byla jsem přesvědčena, že v pro-dračím městě tohle zabere, a taky jsem dlouho na cestě a hladová a unavená a vidina toho, že bych se mohla vyspat někde na seníku byla asi příliš lákavá, než abych zvážila všechny důsledky. Asi opravdu budu přetažená... Jinak by mi došlo, že jako drak toho moc nenamluvím. Snažila jsem se, ale stejně jako s ohněm mi to nešlo. Sakra. Mno... co jsem si navařila, to si jako vždy vyžeru do dna, tak uvidíme. Vzhlédnu k trpajzlíkovi a prostě řeknu, co chci. To, že tomu nebude rozumět, je věc jiná. Třeba by mi drak rozuměl? "Jsem Rún, dcera Vatrova, a žádám o vstup do města." |
| |
| Na cestě Vskutku nečekané setkání s elfími strážnými nabralo nečekaný směr. Netušila jsem, že někdo, jako Swen, může mít přátele i mezi elfy. A tak jsem jeho rozhovoru s dvojčaty jen nečinně přihlížela, s otevřenými ústy údivem. Když se situace vystříbřila a bylo nám přislíbeno volný průchod spolu s pozvánkou do tábora, zarazila jsem se. Je to až příliš lehké… Sledovala jsem jejich vůdkyni a neunikl mi její pohled, kterým nás Faiaela počastovala. Když se podívala na mne, sklopila jsem oči, abych se vyhnula jejím očím. Geralt vstoupil do hovoru a následně se někteří představili. Když se Jonas vrátil zpět do bezpečí naší skupinky, přikročila jsem k němu a chytila ho za paži. Přitiskla jsem se k němu a zašeptala mu do ucha: “Nevěřím jí, buď prosím opatrný.“ Pak se od něj odtáhnu a chytnu se ho za ruku. Cítím, že potřebuji mít kolem sebe někoho, kdo mne ochrání a tím můj bratranec je. V ostatní nemám takovou důvěru. |
| |
 | soukromá zpráva od Ersten pro Studiu se věnuji v tuto dobu už jen okrajově, v podstatě tím jen zabíjím řas, než budu povolán do skutečné akce. I proto jsem hodně potěšen, když se můj dračí pán konečně ozve a sdělí mi mé poslání pro nadcházející dny, nebo i týdny. Nad jeho vůlí nemá cenu spekulovat, zkrátka jeho pokyny přijmu takové, jaké jsou. I když se mi nemusí líbit mí druhové, pořád nás spojuje vyšší úkol a vědomí tohoto mi dodává odhodlání nepodléhat trudomyslné náladě. I přesto si neodpustím pár černých představ, týkající se Nanareth, zatímco promptně mířím do své komnaty, abych si sbalil své věci. Netrvá to příliš dlouho a mám balení hotové. Základ je zbraň, zbroj a nějaké to oblečení, potom i ty nějaké drobnosti, co se na cestě můžou hodit - pergameny, inkoust, louče, křesadlo. Vše smotám do přikrývky a vytvořím si tak pohodlný bandalír, jež si přehodím přes záda. Poslední zamračení se do zrcadla a nadobro opouštím výcvikovou vilu. Dveře nechávám dokořán otevřené. Před vilou již panuje čilý ruch a shon, zdá se, že jediný, kdo ještě chyběl, jsem byl já. Poslední volný kůň tu asi taky není jen tak pro parádu a tak se mlčky vyhoupnu do jedho sedla. Argoniána a Teayrifa přivátám jen kývutím hlavy, u Nanareth si však musím nejprve vyslechnout její uvítací řeč, gejzír ega, tolik pro ni typický. Vlastně bych od ní ani nečekal nic jiného, než se hned zkraje zvedne nohu a všem zůčastněným názorně předvede, že dochčije nejvýš. "Já mám svého pána a ty jím nejsi, Bělice. Tyhle ostatní si klidně komanduj, jak jsi zvyklá, ale u mě se s tím nenamáhej. Pojedem?" dodám klidným konverzačním tónem, zatímco lovím špičkou boty zbývající třmen. Už se nemůžu dočkat, až vyrazíme, to čekání na rozkaz bylo pro mne přímo ubíjející. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Jako obvykle z tebe vyšla směsice dračího syčení a řevu. Trpaslík se při tom zvuku podvědomě snížil, takže z jeho už tak malého těla teď vykukovala jenom hlava. A že to byla pořádně vystrašená hlava. Za městskými hradbami jsi mezitím uslyšela hluk, jak se obyvatelé začali divit, co to bylo. Nahoru na cimbuří po chvíli vystoupal další trpaslík. Oba dva spolu chvíli mluvili, načež se nově příchozí zmateně podrbal na lysém zátylku. Náhle jsi vyloženě vycítila že tě zkoumá i někdo další. Slabá, ale vtíravá myšlenka zpodobňující přítomnost další osoby. Instinkt ti napovídal, že jejím původcem musí být někdo mocný, když se ti v hlavě zformovala jasná otázka: Kdo jsi? No, takže kontakt byl navázán. Teď už jen zbývalo jen vymyslet, jak neznámé bytosti odpovědět. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Kdyby mohl pohled zabíjet, nejspíše bys zemřel velmi pomalou a bolestivou smrtí. Nanareth k tomuto obzvláště milému výrazu přidala zavrčení a hmátla po jílci rapíru. Safír v jejím meči se však rozzářil bledě modrým světlem. Bledá žena po dobu jeho záření nelibě hleděla na své okolí. Když kámen pohasl, rozzuřeně se otočila a popohnala koně k chůzi. „Jedem!“ řekla rozzuřeně, když se přemístila do čela skupiny. Náhle jsi ucítil mocnou ránu, která tě málem shodila ze sedla. „To se ti povedlo hochu!“ zachechtal se Taeyrif a rukou, kterou tě právě poplácal po zádech (pevně jsi doufal, že ti tím nic nezlomil), opět pevně sevřel otěže mohutného černého bojového koně. Dříve, než jsi stačil odpovědět, odebral se na samotný konec této vaší malé kolony. O dva dny později, v táboře, noc Průsmykem vedoucím z hor obklopujících Dol Mahakam jste dnes konečně vyšli do zalesněné krajiny pokrývající jihovýchodní část Ostrova Narakib. Cesta probíhala poměrně klidně a krom u ohňů klábosících stráží se téměř nemluvilo. Dnešek nebyl výjimkou a ty ses brzy odebral na kutě, zatímco několik z vašich podřízených drželo hlídku. Teď bylo, soudě dle polohy měsíce, něco málo před půlnocí. Něco ale bylo špatně. Místo pravidelného zvuku bot obcházejících tábor se ozývalo pouhé houkání sovy někde v dáli. Otevřel jsi oči a přejel tábor očima – jedinou vzpřímenou postavou byl trpaslík, znuděně opřený o velké bojové kladivo. Kde byl zbytek? Na stráži mělo být vždy pět členů a jejich úkolem bylo pravidelně pochodovat kolem tábora, tenhle byl jeden a neměl daleko k usnutí. |
| |
| Užvaněná elfka a další cucáci v jejich řadách Po mém srdečném proslovu, který šel přímo od plic a slova, která jsem vyplivl ještě zanechala stopy na jazyku nastala chvíle trapného ticha. Sice mi mé druhé já říkalo, že to první tohle možná přehnalo, ale tam někde mezi mozkem a rozkrokem tomu dalšímu bylo fuk. Potom se náš špičatý zaražený sloup jménem Fai - něco rozhodla opat Ulf a Wulfa na menší info, co jsem/jsme vlastně zač. ,,Jo...toho parchanta nejde zapomenout!" napadne mě ihned, když vyslechnu to jejich žvatlání. A najednou, zničeho nic se vše obrátilo. Stačila jedna věta a z kudly pod krkem se najednou staly květní věnce kolem krku. Pěkně na hlavu postavené. Samozřejmě si ta jejich vůdkyně s blesky z ruce a snad i v zadku nemohla odpustit svoje prohlášení, kdo jsou zač, proč jsou tady a další tyhle řečičky. A to vše směřováno rybce Salče jako naší nové vůdkyni. Tak to mi ho vyšroubuj! Změn víc než dost....a když se do toho pustil ještě náš Pesčlovec Geralt a začal vykládat další svoje řeči, obrátím jen oči v sloup a stoupnu si vedle mých krajanů. ,,Možná vypadám blbější než vypadám, ale chci mít ve věcech jasno...táákže, jak je možné, že se dva seveřani objevili u elfíků? To u nás doma nebyl lepší výběr? Mimochodem, co doma?" zeptám se, ale dostane se mi jen mlčení. Já nerad na něco čekám a potom se mi za zády ještě dostalo představování v podobě Vyvolených...co to kundzer jako je?! ,,Swen Norrad, seveřan." mávnu rukou nějak za sebe a ukončím nudné formality. Nikomu do toho nic není. Udělám, co se po mně chce a potom najdu zem odkud přišel můj lid. Nic víc, nic míň. Nevím proč bych to měl každému vykládat. Koutkem oka si navíc všimnu naší rudky hrudky, která nejspíš zapracovala na vlastní hroudě do spoďár...teda podle toho, jak se drží toho pacholka. Konečně se otočím zpět na ty dvě paka, které nedokáži v nejmenší naději rozeznat. ,,Možná jednomu udělat pod okem znaménko, hned by to bylo jednoduší." usměji se. ,,No? Bude to?" přitlačím mírně na pilu, ať se konečně něco dozvím. |
| |
| Swen, Celesta a Saloter Nečekané setkání Cítím se poněkud zahanběně, protože mým unáhleným počínáním mě skupinka nepřátel začala považovat za vůdkyni. Ano, na pozornost jsem zvyklá, ale ne na takovou. Jindy prostě odzpívám a odvyprávím, ale tady je to úplně jiné. Naštěstí se do toho vloží Geralt a zachrání mě, i když se potom cítím ještě více trapně. Pod ostrým pohledem jejich vůdkyně Fiaely se necítím dvakrát dobře, to fakt ne. Přesto se překvapeně otočím, když o sobě Geralt prohlásí, že je úplně první zvěromág. Obočí mi vyklouzne někam pod vlasy a málem není vidět. Pak se ale pokusím uklidnit a naslouchám napjatému rozhovoru. Padám do skulinky úzkosti, když se kolem mě představí pár osob z naší skupinky a zjistím, že jsou to všichni Vyvolení Temných bohů. Cítím se malá jako beruška. Prosebně se podívám na Celestu, ale ta asi odmítá prozradit svou identitu a Swen také. Mám smůlu. Cítím, jak mi vlhnou oči. Jsem tu snad jediná, kdo má Světlého boha...? ,,Já... Já jsem Saloter, Vyvolená... Vyvolená Mermaid..." Cítím se neskutečně zranitelná. Co když se proti mně spiknou? Vždyť Světlí a Temní bohové spolu válčili od počátku věků a nejspíše tu jsem jediná zástupkyně Světlého boha, takže ,,pá pá, Saloter". |
| |
| soukromá zpráva od Ersten pro Rád bych se po vcelku nepříjemné cestě v sedle trochu prospal a ulevil svým bolavým hýždím, ale cosi mne stále znervózňuje a nedá mi spát. Je to něco podivného, co cítím z naší najaté družiny. Jsem sice rád, že si je vzala pod své drápy ta blonďatá fúrie Nanareth, ale když už to má potřebu tak velikášsky zdůrazňovat, měla by si je taky líp ohlídat. Otočím se s těmito myšlenkami na druhý bok a chvíli v tichosti vyčkávám. Nic, ticho. A to je podezřelé, čím dál tím víc. Posadím se a rozhlédnu se po našem táboře. Žádná hlídka. Pohrávám si chvíli s nápadem, že bych šel najít tu naši velitelku a sjel bych ji pěkně před celým mužstvem, že nezajistila stráže. A víte co? Já to udělám. Vstanu z přikrývky a důkladně se protáhnu. Pak seberu svůj meč a zatímco jdu k trpaslíkovi a jeho velkému kladivu, připínám si ho k pasu. "Držíš osamělou stráž, vojáku? Kde je Nanareth, tvoje velitelka?" pronesu tiše, když jsem téměř u něj a provrtám ho pohledem. |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Nakonec si založím pracky na prsou a čekám, jsou posraní až za ušima, ale kdyby mysleli chvíli hlavou a ne prdelí, poznali by, že můj postoj nenapovídá agresivním myšlenkám a hlavně, kdybych jim něco chtěla udělat, mám přece křídla, ne? Takže jsem docela zdvořilá příšera. Až na tu komunikační bariéru. Cizí vědomí v hlavě ve mně spustí malý nával paniky. Nikdy jsem se pořádně s kouzelníky nesetkala, a pokud ano, nevěstilo to nic dobrého. Viz setkání u jeskyní. Je pravda, že poslední dobou v mém životě magie je, třeba ty sny nebo moje proměna, ale brala bych, kdyby to zůstalo takhle bez dalších případů. Mám z magie strach. Proti ní se nejde bránit mečem ani štítem. Nebude mi koukat do hlavy, že ne? Trvá dost dlouhou dobu, než nějak začnu komunikovat. Znervózňuje mě hlas v hlavě a ještě ke všemu nevím, kdo to je, nevidím ho. Švihám špičkou ocasu jako podrážděná kočka, ani si to gesto neuvědomuju. Zopakuju tomu hlasu, co jsem říkala těm na hradbách. |
| |
| soukromá zpráva od Nardan pro Svět ztratil barvy, vůně. Svět ztratil smysl, život ztratil směr. Černá oblaka na bledém nebi, zlámané hnáty stromů mávající šedými listy. Ledový vítr ze kterého nemrazí a spalující paprsky slunce, které nehřejí. "Alyssia zemřela." Dvě slova, která jsem nechtěl slyšet. Dvě slova, která jsem se snažil překřičet marnou nadějí. Dvě slova, na která nemělo význam čekat, ale bez kterých bych nikdy nenalezl klid. Dvě slova, která jsou lepší, než "ztratila se". Učila mě, jak ovládat vítr, ale vítr jí zabil. Nebyla dost silná? Nebyla dost rychlá? Nebo se prostě bůh všech větrných stran rozhodl, že ona zemře? Chtěl bych někoho z její smrti obvinit. Chtěl bych najít někoho, na koho bych mohl obrátit svůj pocit zmaru, přeměněný v nenávist. Jenže tu nikdo není. Ta divná ženská, která se měnila na ještěra, by byla dobrým kandidátem, ale bylo by to falešné obvinění. Mohl bych vinit bouři, nebo Aenala ale co z toho? Mohl bych vinit Charena, že jsme nešli hledat včas, ale to by nepřineslo úlevu, jen samotu. Mysl mám plnou temných a černých myšlenek, ale do popředí se dere vzpomínka na jedno z rán. Pršelo a byla zima. Všichni se choulili u čadícího ohně,aby se trochu zahřáli, jen já musel trénovat. Alyssia nedbala na mé hudrání a nutila mě nevšímat si nepohodlí. "Podívej, všechno má svůj čas. Je čas slunce i čas deště. Je čas učit se i čas odpočívat. Je čas žít i čas umírat. Čas milovat i čas nenávidět. Takže teď makej!" Co bych teď dal za takovou mokrou a mrazivou chvilku. Nakonec jsem vstal a došel ke skupince která ve stráni kopala hrob. Mlčky jsem jim odebral klacky z rukou a na otázky odpověděl zvednutým kamenem. Charen pochopil ihned. "Mohyla? Nardane, na to nemáme čas!" Čas se našel a Alyssia teď leží na lůžku z kamenů. Ukrytá před zuby dravců, před očima světa ve své vlastní mohyle s přívěškem, kterým povolávala svou sílu. Připadal bych si jako zloděj a nevděčník, kdybych si nenechal její prsten a po její smrti jí navíc ukradl její přívěšek. Když je uzavřen vchod do mohyly, cítím, že mohu jít dál, ať mě cesta zavede kamkoli. |
| |
| Swen, Celesta a Saloter Představujeme se s grácií Poté, co Swen dokonale zničil sílu okamžiku tím, že se dál bezohledně bavil se svými krajany, se Faiaela konečně trochu vzpamatovala. „Ten smraďoch patří k Amersovi,“ upřesnil seveřanovo představení Iskadar, když na ně zmateně hleděla. Na elfčině tváři se zvolna začal objevovat chápavý výraz, nahrazený obličejem vyjadřujícím čirou radost. „Takže to je pravda! Draci budou skutečně svrženi! A vy tu jste od toho, aby jste to udělali!“ Mezi zbytkem družiny to zašumělo zájmem, který byl přerušen rázným zatleskáním. „Dost planých řečí! Dnes se bude slavit, neboť k nám zavítali naši zachránci! Draci budou již brzy minulostí a my se opět budeme moci beze strachu procházet po naší vlastní zemi! Galendale, zahraj nám něco na cestu! Ulfe a Wulfe, utíkejte napřed do tábora a dejte vědět, že uspořádáme velkou hostinu!“ Oba severští bratři trochu omluvně kývli na Swena s tím, že „pokecají během žranice“. Mezitím Galendal, vysoký plavovlasý elf se zářivým úsměvem, začal na píšťalu hrát rozpustilou melodii beze slov. Saloter se připojila téměř automaticky a společně cestu velmi zdařile oživovali sérií veselých písniček, mnohdy si utahujících právě z jistých přerostlých ještěrek. Elfí tábor se nacházel při ústí velké řeky a dohromady se skupinkou vedenou Faiaelou se v něm nacházelo na sto vznešených elfů, nyní horlivě připravujících velkou hostinu. Vzduch zde byl prosycen vůní pečených selátek a z lodí kotvících na pobřeží se vyneslo mnoho sudů neznámého obsahu. Tehdy nastal čas na koupel, neboť i přes časté námitky orků, na tom elfové za podpory Saloter trvali. Dámská část skupiny se odebrala za ohbí řeky, kde se udála poněkud trapná situace: Jedno ze severských dvojčat se rozhodlo dívky špehovat. Bohužel tento nešťastník netušil, že ani jedna z dívek se nenechá a za doprovodu vrhaných říčních oblázků se odporoučel pryč. Oba bratři tvrdili, že s tím nemají nic společného, že za to může jejich proradné dvojče. Kauza šmírák se tím uzavřela a začala slavnost, při níž se vaše cesty rozdělily. Swen Norrad Poté, co byl Ulf i Wulf propuštěni od tvrdého výslechu, jsi konečně dostal příležitost si s nimi nerušeně popovídat. Zasedli jste proto vedle sebe u dlouhých stolů prohýbajících se pod tíhou vskutku mnoha pokrmů. Mnohé druhy masa, celé jedno pečené sele (po tom se jen zaprášilo, takže jsi nakonec musel vést tvrdý, leč nakonec vítězný souboj síly oproti naproti sedícímu Groshovi) a zeleniny (ta se ve tvém okolí skládajícím se z obou orků a dvojčat moc neuchytila) vám spolehlivě naplnily žaludky. Jedna věc ti, zvláště v porovnání s orkskou hostinou, na chvíli opravdu zkazila náladu – jediný dostupný alkohol bylo bílé víno. V tu chvíli se ti po arakiri, pálence zelenokožců skutečně zastesklo. Den ti ale prozářil Nubarg, který po prohlášení, že takovouhle vodičku nebude pít, vytáhl koženou láhev právě s tímto druhem alkoholu. Slavnost se tedy začala docela slušně rozjíždět a ty sis mohl s oběma krajany konečně nerušeně popovídat. Po krátké hádce, kdo bude vyprávět, jedno z dvojčat (po pár doušcích z Nubargovy láhve jsi vzdal snažení jednoho od druhého rozeznat) konečně začalo: „Nejspíš už ti docvaklo, že s bráchou jsme na Gerutrh Tuara. Šmajdalf nám dal tyhle amulety a poslal nás do světa s tím, že dokud nebudem dostatečně silný, tak nemáme ke kmeni ani páchnout...“ Moment, Šmajdalf? Starý Olaf Šmajdalf neměl s Cestou zkušeností žádnou spojitost. Byl to jeden z lovců, kterému ale kdysi divočák ošklivě poranil nohu. Dostal se z toho, nicméně od té doby ošklivě kulhal. Jedno z dětí jej oslovilo Šmajdalf a tato přezdívka už mu zůstala. Amulety měl naopak bojovníkům odevzdat Hal Mikkelson, druid. Celesta Rusovlasá Pořádná koupel z tebe konečně odplavila většinu starostí a stresu. Elfové byli na první pohled milí a vyhlídka na hostinu, kde se budete moci pořádně najíst, napít a hlavně si odpočinout byla více než lákavá. Dokonce ani nechtěná pozornost v podobě jednoho z bratrů ti nezkazila příjemnou koupel a náladu ti zlepšilo i nové oblečení, přinesené Faiaelou osobně. „Myslela jsem, že by ses ráda zbavila těch otrhaných hadrů,“ oznámila s úsměvem. Na břehu na tebe proto čekala tunika, kalhoty, vysoké kožené boty a stejná zelená pláštěnka s kapucí, jakou měli všichni elfové. Na vlastní žádost jsi také dostala tesák se železnou čepelí. Nebyl sice moc vyvážený a nutně potřeboval nabrousit, nicméně to byla zbraň. Po koupeli ses setkala s Jonasem, oblečeným stejně jako ty. On si zbraň nevyžádal, věděla jsi však, že s jeho... Schopností žádnou nepotřebuje. Konečně přišla chvíle hostiny. Spolu s bratrancem jste seděli poblíž Faiaely, Saloter a Tygwyna Ohňofuka, který se po chvíli s tajemným úsměvem odebral někam pryč za doprovodu dvou elfů. Swen byl spolu s orky a svými krajany o něco dál a na samotném konci seděla zamlklá společnost tvořená Geraltem a Iskadarem. Elfové jejich touhu po samotě zřejmě respektovali, neboť nejbližší nebyl usazen blíže, než dva sáhy. Vincenta jsi nikde nezahlédla. Vrchovaté porce jídla zvládly bohatě ukojit tvůj hlad a elfské víno bylo poměrně dobré, i když jsi měla podezření, že ta příchuť mořské soli se do něj dostat neměla. Okolo brzy začal proudit živý hovor, jenž na chvíli přerušen zuřivým přetahováním Swena a Groshe o poslední kus pečeného selátka. Po chvíli sis uvědomila, že Jonas nemluví, pouze se věnuje svému talíři obsahujícímu pouze masné pokrmy. Ani na tebe nepohlédl, přesto jsi však tušila, že vnímá každý tvůj pohyb. Možná nastal čas si to mezi sebou vyříkat, nikdy jste konec konců pořádně neřešili, zda byla jeho přeměna na vlkodlaka správná věc. Saloter Byl krásný, byl vtipný a co bylo hlavní – Byl umělec. Galendal byl zkrátka úžasný. Hru na píšťalu ovládal dokonale a společně vám to znělo jedna radost. Nebylo proto divu, že na hostině jste seděli vedle sebe. Slavnost probíhala nadmíru dobře, víno bylo skvělé a společnost tvořená právě tvým novým známým a jeho sestrou, Lisandrou, která velmi vtipně komentovala zápas Swena a Groshe o poslední kus pečeného selátka. Po nějaké době (tak nějak jsi ztratila pojem o čase) se Galendal protáhl, usmál a učinil ti návrh: „Co to takhle trochu oživit trochou hudby?“ Lisandra jej podpořila zuřivým přitakáváním, načež sobě i vám dolila trochu elfského vína. |
| |
| V elfím táboře Velkou hostinu, snad nám na uvítanou, jsem netrpělivě vyhlížela. Nyní již v nových šatech, ve kterých jsem se cítila sic lépe, než v hadrech vězně, které jsem měla doposud, ale přesto to byl nezvyk. Způsob, jakým byly šaty šity a to, jak mi seděly, mne až nepříjemně udivoval. Možná jsem v tom zbytečně hledala něco, co by tam být nemělo, ale nemohla jsem si pomoci. Od chvíle, kdy jsme potkali v lese Faiaelu a její stráž, jsem byla jak na trní. A incident u řeky tomu příliš nepomohl. Nicméně teď, v podvečer, už jsem se na celou událost dívala poněkud smířlivěji a dokonce jsem přestala po dvojčatech vrhat zlostné pohledy. Hluk a šrum oslavy jsem vnímala jen částečně. Byla jsem spíš zabraná do skvělého jídla, kterým nás elfové hostili, a pořád jsem nedokázala přijít na chuť jejich bílému vínu. To jsem raději po jedné číši decentně odstavila od sebe a už jsem se k němu nehodlala vrátit. Co chvíli jsem se snažila zaslechnout alespoň část rozhovoru Faiaely a dalších elfů. Byla jsem zvědavá, jak jejich národ žije a co si o nás tak můžou povídat. Z věčného zírání po svém okolí bych téměř zapomněla na Jonase. Když můj zrak spočinul na jeho plném talíři a posmutnělém výrazu ve tváři, ztěžka jsem vzdychla. Věděla jsem, že věc, která mne tíží, zasahuje stejně tak Jonase. Hlavou se mi začaly honit myšlenky, že bychom si měli konečně promluvit. Teď, když jsem se k tomu odhodlala a navíc, Saloter a jeden z elfů se chystali začít zpívat a tančit! Tak to ani náhodou. Zvedla jsem se ze židle a chytila Jonase za předloktí. “Pojď se projít.“ řekla jsem a počkala, dokud se nezvedl od stolu. S dlaní na jeho paži jsem ho vedla stranou od probíhající hostiny, někam, kde příliš neuslyšíme hudbu a budeme mít možnost si v soukromí popovídat. |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro Nečekaně jsem se mu vrhla kolem krku a pevně jsem ho objala. “Omlouvám se, Jonasi. Moc se omlouvám za všechno, co jsem ti předtím řekla. Nejsi zrůda. Jsi moje rodina. Ty nejsi zrůda.“ mumlám za jeho zády a doufám, že mi to odpustí. |
| |
| Elf s dřevem u huby, žranice a informace na infarkt! Člověk si myslí, že když někoho odpálkuje, tak to oné osobě dojde a nechá to být. Ale tady to očividně neplatí, hold se zde nacházejí samé muší mozky s výrazem vyvoranýho krtka. Ježnže potom se do toho pustil ten prďola na medvědí skládačce a vše doslova po...hnojil. ,,To je debil..." prohodím spíš pro sebe, ale je dosti možné, že lidé kolem mě to určitě taky slyšeli. ,,Na druhou stranu by mě zajímalo, jak to ten pacholek ví?...Moment! SMRAĎOCH?!" Mávnu rukou. Je totiž skutečně pravděpodobné, že můj odér je poněkud silnější než těch ostatních sušenek okolo. Dokonce i Wulf a Ulf voní jako napudrovanej zadek. Co se tady sakra děje?! Člověk chvíli žije s špičatým uchem a hned je z toho průser obřích voňavých rozměrů. Já na tohle házím bobek. Když vidím řeku, vidím zároveň i necky, pro tohle si žíly netrhám. ,,A pro co vlastně jo?" Po tomto velmi zvláštním uvítání, kdy nás div nerozsekali na cucky a nevěřili nám ani to, že máme zuby v hubě se najednou vše otočilo. Najednou jsme byli sakra hrdinové co udělají to a ono...momentík...jdu blejt. Jenže ani to se nekonalo, jelikož se mi sevřel žaludek z toho Galenprska, co si to potřeboval oslavit. A aby toho nebylo málo, tak se k němu samozřejmě někdo musel přidat a Ulfík a Wulfík práskli do bot. ,,Srabi..." pronesu když už jsou pryč. Pořád jsou stejně rychlí. Vždy byli nejrychlejší z vesnice. Cestou necestou, kdy jsem sám sebe přemáhal, že po tom elfíkovi skočím, to dřívko mu seberu a udělám z něj páratka, která mu narvu do zadku jsme došli do jejich tábora. Klasický špičatý tábor. Už vím jak se skřeti vždy najdou. Jdou za nosem...možná... ,,Koupel?! To si děláte prdel?!" vyprsknu na jednu elfku div mi jazyk neuletí z huby. Holka to nebyla špatná, ale moc panovačná. ,,No tak fajn. Tady máš a ne že to někde vytrousíš!" V tomto momentu kapituluji. Shodím přímo před ní ze sebe vše a potom tam stojím jen, jak mě pánbůh stvořil. Její červenání si užívám a zároveň ignoruji pohled směr jih mého těla. Nutno přiznat, že mi ta jejich koupel bodla. Opravdu jsem již smrděl jako prase a teď mám zase na rok vystaráno. ,,Díkes. Kdyby si chtěla něco víc, tak víš kde mě najdeš." prohodím a mám chuť ji plácnout po zadku, když si beru zpět svoje věci. Ovšem tato rasa je vážná až za hrob. Už bohatě stačilo to začervenání a to bude maximum, co tady asi vytěžím. ,,Konečně!" tohle jediné slovo mě napadlo, když jsem viděl na stole tu žranici. Konečně se pořádně nadlábnu a nikdy mi v tom nebude bránit. Tedy...to jsem si zpočátku myslel. Mou maličkost totiž strčili na stejné místo s mými krajany, což by nevadilo, ale taky s orky a ty žerou sakra hodně. Když došlo na poslední sousta z onoho selete, tak už to bylo pomalu na ostří nože. ,,Řikám ti! Ať si ork nebo ne, tak tenhle kus je můj! Šáhni na něj a dostaneš po tlamě!" klasické urážky z obou soupeřících stran! ,,Ahááá! A máš to!" Vítězný pokřik by v tomto okamžiku třeba, ulovit maso od orka je sakra těžké, ale já jsem seveřan! S-E-V-E-Ř-A-N! Můj žaludek, moje maso! A navíc co jednou s ním už nikdy ve stejné formě neuvidí světlo světa. Pak náš dobrý šaman vytáhl i svou pálenku, která mi konečně vlezla do hlavy, ta elfká voda se už nedala vydržet. Musel bych se v ní koupat dva dny, abych něco cítil. ,,Hm...zvláštní, jak se dnes s tou koupelí protrhl pytel..." Mezitím se dvojčátka začala dohadoval, kdo tu svou papulu otevře jako první a jelikož už jsem vypil dost toho...bůh ví co to je, tak už je ani nedokážu rozeznat. ,,Cože?...Šmaj-škytdalf vám dal ty medailony? Co je to kurva za kravinu? Mou prdel do světa, vlastně každou zadnici do světa vykopával Hal Mikkelson! Tak mi tady nevezte buldy na nos! Vlastně jste mi ani neřekli škyt..jak je na tom moje vesnice? Co ženský?" začnu se vyptávat a při každém třetím slově zapomínám, co jsem říkal předtím. ,,Mimochodem, nemáte u sebe pořádný severský meč navíc?" |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Trpaslík byl k tobě otočen zády, proto neměl ani ponětí, že se k němu někdo blíží. Při zvuku tvého hlasu proto vyděšeně nadskočil a připravil si kladivo do bojové pozice. To se okamžitě poté, co tě poznal, přesunulo k jeho boku, zatímco strážný zasalutoval. „P-pane, tamhle, pane,“ vykoktal a ukázal na spící postavu o kus dál. Poté pokračoval, o poznání tišeji: „M-mysleli jsme si, že není důvod udržovat tak velké stráže, když jsme ještě pořád tak blízko města. Tak jsme si řekli, že se zbytek více prospí a bude hlídat jenom jeden z nás. Prosím pane, neříkejte to velitelce.“ V mužíkově obličeji se mísil strach s úpěnlivou prosbou. Věděl, že toto bylo porušení povinností, netušil však, jak na to budete reagovat. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Z neznámého šlo vycítit překvapení při zmínění jména tvého otce. Před očima ti pak vyvstal obraz bledé dívky s havraními vlasy, jak celá v černé kožené zbroji rázuje směrem k hradbám. Jsem na cestě. Uvědomila sis, že nově příchozí trpaslík na tebe taky něco hulákal. Vedle brány jsi spatřila pohyb. Malá, skrytá dvířka se rozevřela a z nich vyšla právě ta dívka. „Ať nikdo neleze na hradby!“ rozkázala úsečně oběma strážným, načež se vydala k tobě. Zbývalo už asi jen deset kroků, když se neznámá zastavila, poklekla na jedno koleno a nahlas promluvila: „Vítej Rún, dcero Vatrova. Mé jméno je Maia a jsem služebnicí tvého otce. Prosím, pokud to dokážeš, přeměň se do své lidské podoby a následuj mne.“
Maia |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro A musím uznat, že to čekání stálo za to. Překvapeně mrknu, když přede mnou poklekne. Je to... nečekaně příjemný a naplňující pocit stejně jako vykonání spravedlivého trestu a pomsty na těch, co mi ublížili. Akorát to není cítit po krvi a smrti. Služebnice mého otce! Znamená to, že se s ním jednou konečně setkám? Podívám se na hradby a nakonec ze sebe sundám zbraně a sáhnu do brašny pro tuniku. Pokud nepočítám ten amok, nikdy jsem se před nikým neproměňovala a přijde mi to divné. Takže i když tímhle asi ztratím na autoritě, kterou mi propůjčuje ještěří vzhled, obrátím se k ní zády. Teprve pak se proměním a taky na sebe rychle hodím připravené oblečení. "A kde se nachází můj otec?" Rozhodně nechodím kolem horké kaše. Priority má moje tělo jiné, to ano, mám hlad a jsem unavená. Odpovědět mi ale může. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Už se smrákalo, když jste konečně dokončili mohylu tvé učitelky. Relielina skupinka se rozhodla pomoci se stavbou a tak šla práce překvapivě rychle. Nakonec jste společně tiše usedli u ohně a pojedli už pomalu tuhé maso z odpoledne. Mlčelo se až do chvíle, než promluvil Reód: „Charene, tehdy u Narakibského průlivu... Omlouvám se za to. Byl jsem vyděšený a zmatený, já...“ „Co bylo, bylo,“ skočil mu do řeči Charen a poprvé za celý ten dlouhý rok, po který jste se znali, mu z oka ukápla slza. Nizár se zvolna protáhl a poté odměřeným hlasem promluvil: „A já bych docela rád věděl, odkud se vy dva vlastně znáte.“ Reód zvolna kývl a poté začal vypravovat. Ukázalo se, že Charen byl v mládí vychováván skupinou vznešených elfů žijících na Ostrově Narakib. Tato skupina škodila dračím přisluhovačům kde se dalo, podnikali občasné nájezdy na karavany s klenoty pro Šedého draka, varovali ostatní před jinými draky a sami se navzájem cvičili v umění přežití. Vůdcem skupiny byl Alathil, Allysin otec. Akce takovéto skupiny nicméně nemohly zůstat bez odezvy a tak se stalo, že Fialový drak se rozhodl zaútočit na její tábor. Přišel do něj v lidské podobě jako pouhý starý muž. Elfové jej uvítali a když byl uvnitř jejich tábora, začal za pomoci energetických blesků vraždit všechny v dohledu. Tehdy přilétlo i několik jeho dalších potomků, kteří se v dračích podobách ujali destrukce celého místa. Alathil a jeho žena Faiaela byli oba mocní mágové, kteří se společně Fialovému postavili a bránili mu, aby se přeměnil do své pravé podoby. Drak tehdy zuřil a boj se přesunul na vysoký útes, za nímž už byl jen Narakibský průliv. Charen, Reód (který až nyní vysvětlil, že je synem Charenovy zemřelé sestřenice), Alathil a Faiaela společně čelili Fialovému, když se jeden z jeho synů dostavil a odřízl je od sebe. Allysin otec dostal ránu dračím spárem a jeho posledním přáním bylo, aby bylo postaráno o jeho dceru. Tábor již byl tou dobou v plamenech a nebylo vůbec jisté, zda dívka ještě žije, Charen však slíbil, že ji najde. Reód měl na věc odlišný názor a když viděl, že Faiaela byla také raněna, vrhl se ze samého strachu z útesu do vody. „Fialový mě pronásledoval, protože jeden z mých šíp mu ošklivě poranil ruku. Pobřeží bylo tehdy rozbouřené a mi se podařilo ztratit ve vlnách, ty mne ale později hodily na skály a jedna z nich mi rozsekla obličej,“ uzavřel Reód své vyprávění a ukázal na jizvu pod svým okem. Tehdy se slova ujal Charen: „Když Fialový zmizel, Faiaela nás za pomocí svých sil oba přenesla zpátky do tábora. Její zranění nebylo smrtelné a několik jejich lidí se s ní pokusilo uprchnout z tábora. Já zatím našel Allysiu a utekli jsme. Nikdy jsem se nedozvěděl, zda její matka přežila.“ |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Zvolna jsi cítila, jak se Jonasovo napjaté tělo uvolňuje. „Díky,“ řekl prostě tvůj bratranec a ty jsi ucítila, jak se mu konečně svěsila ramena. „Víš, když jsi od nás utekla, pokusil jsem se zabít a podříznout si dýkou hrdlo. Geralt mi to nedovolil a prohlásil, že se s tím jednou srovnám. Až do dnešního dne jsem tomu nevěřil.“ Zvolna se od tebe odtáhl a ty jsi na jeho tváři spatřila něco, co ti tam celou tu dlouhou dobu chybělo: Úsměv. |
| |
| Swen Norrad Po vítězném dlabanci Ulf s Wulfem (nebo to byl Wulf s Ulfem?) na sebe pohlédli a poté jeden z nich pokrčil rameny: „Starej Hal se jednoho večera ožral a rozhodl se, že celýmu světu ukáže, jak zvládne holýma rukama sejmout tuleně. Našli jsme ho až druhý ráno... Nebo to co z něj zbylo. Šmajdalf se stal druidem místo něj, už nějakou dobu na to místo měl zálusk a jako jediný věděl, jak druidičit.“ „Druidičit? Vždyť to ani není slovo ty tupče!“ vypálilo okamžitě vypravěčovo dvojče urážku. „No a? Tak teď už je,“ odvětilo to první. „No to teda není! Nemůžeš si jen tak vymýšlet slova!“ „Zakaž mi to!“ „Chceš si to jít vyříkat?“ „Oba víme že bys neměl šanci!“ „KECY!“ „No to teda nejsou!“ A už to tady bylo zase... |
| |
| soukromá zpráva od Ersten pro Zatímco trpaslík drmolí, dopnu si opasek a celou dobu se do vojáka opírám nelibým pohledem. "Tak vy jste mysleli, že není důvod. A na co dalšího jste ještě mysleli? Na možnost přepadení ze zálohy určitě ne," vrčím na bledého muže pod sebou. Vlastně se uvnitř docela bavím, když sleduju, jak se třese, když očima stále loupu směrem k jeho velitelce. Nakonec se ale jen nakloním blíž a výhružně zašeptám: "Od vojáků nečekáme myšlení, ale jednání podle rozkazu. Takže jdi a vykopej svý kumpány z pelechů. Chci hlídky po celém obvodě tábora. Hned." Očekávám, že trpaslík bude jen rád, že se mi dostal z drápů a ještě víc rád, že jsem nechal jeho paní spát. Posadím se na zem na jeho "bývalé" místo a prohrábnu klackem uhlíky. Až se znovu postaví hlídky, sám se opět odeberu na kutě. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro „Bohužel, nyní je mimo město. Již jsem jej informovala o vašem příchodu a věřím, že během zítřka dorazí,“ odvětila Maia, když spolu s tebou vyrazila zpátky k brance. Poblíž stáli dva lesní elfové, oba vyzbrojeni dlouhými meči. „Těm dvěma trpaslíkům na hradbách vyřízněte jazyky a strčte je pod zámek... A co se Dareta týče, to samé. Teď zrovna U Chlupatého medvěda vykládá vlastizrádné řeči,“ rozkázala tvá průvodkyně a pohybem ruky je propustila. Oba strážní beze slova vyrazili. Dol Mahakam vypadal zevnitř... Impozantně. Ještě nikdy jsi neviděla tolik lidí, trpaslíků a lesních elfů pohromadě, drtivá většina z nich navíc byla oděna v luxusních oděvech, vedle kterých vypadala tvá tunika jako žebrácké hadry. „Dovolíme si vás ubytovat v Dómu dračích služebníků,“ vysvětlila černovláska, když jste procházeli čistými dlážděnými ulicemi. Domy byly obílené vápnem a mnohdy měly velké množství oken. Nakonec jste došli k úpatí hory. Zjistila jsi, že část města se nachází právě v ní. Na mnohých neschůdných srázech se tak nacházely balkóny domů, nepochybně umístěných pod povrchem. U vchodu do podzemí pak stála devítičlenná stráž. Ta se s úklonou rozestoupila ve chvíli, kdy vás spatřila. Podzemí bylo překvapivě dobře osvětlené mnoha lucernami. Vy jste ihned za vchodem zabočily doprava a tobě se brzy naskytl pohled na už od pohledu přepychový palác. „Zde je vaše ubytování,“ oznámila tvá průvodkyně. U vchodu postával trpaslík, člověk a elf. Trpaslík byl už od pohledu mohutný a jeho vlasy i dlouhý plnovous byly čistě bílé. Roucho měl zlaté barvy, vyšívané stříbrnou nití. Elf měl ostré rysy a sebevědomý úsměv na tváři. Oči měl oříškově hnědé a nepravidelný sestřih hrál všemi barvami podzimního listí. Poslední byl člověk. Jeho tvář byla pokryta hned několika jizvami a hlavu měl celou vyholenou. V pohledu jeho krví podlitých očí jsi spatřila něco mezi zvědavostí a ostražitostí. „Má paní,“ pozdravili všichni s hlubokou úklonou. Vnitřek komplexu vypadal neuvěřitelně. Rohože, bohatě vyřezávaná křesla, koberce, masivní dubové stoly, police plné knih a mnohé dekorace zdobily interiér tohoto místa. Vystoupali jste po širokém schodišti a chvíli se proplétali spletí chodeb. „Zde bude váš pokoj,“ oznámila Maia a otevřela dveře. Ani tento pokoj si v luxusu nezadal se zbytkem dómu. Celé místnosti vévodila velká postel s ohnivě rudým baldachýnem, dále stál za zmínku hustý červený koberec, velké okno s výhledem na město, balkón, masivní pracovní stůl, krb se dvěma polstrovanými křesly a stojan na zbraně poblíž postele. „Potřebujete ještě něco?“ otázala se černovláska. |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Uvnitř se nedočkavě zatetelím. Nemůžu si pomoct, i přes všechno špatné, co mě potkalo, se v tomhle ohledu nemůžu zbavit až dětské naivity. Vždycky jsem si přála mít opravdového otce, a když teď aspoň tuším, jak mocný je, jsem z toho unešená. Třeba se konečně nebudu muset bát být sama sebou. V tomhle městě určitě ne, když se mnou zacházejí jako... jako... nevím, nenapadá mě správné slovo. Akorát si říkám, proč mě to nenapadlo dřív. Když mi Kronikář řekl jeho jméno, proč jsem rovnou nešla sem! Pitomá... pitomá! Po tom, co jsem zažila v jeskyních, mě nějaké vyřezávání jazyků nezajímá. Ne když to nemusím dělat já nebo se koukat. Tepe ve mně totiž pocit zadostiučinění. Říkám si, že moje cesta ústrků je u konce. Líbí se mi mít tu moc nad ostatními. Tu a ještě větší, než jakou mě svazovali doposud. Neříkám, že bych ji využila, stačí mi ten pocit. Během průchodu městem se snažím moc nezírat. Málem mi padla čelist. Uvědomím si, že nemůžu působit jako žebrák, když už jako žebrák vypadám, a tak se snažím jít co nejvíc sebevědomě. Přesto se někdy neudržím a otáčím se za věcmi nebo lidmi. Ubytování?! Tohle?! Na vteřinu zůstanu prachsprostě zírat. Ubytování! Do psí prdele! Tohle si nechám líbít! Kdybych zůstala s pošahanou elfkou, čekalo by mě maximálně trmácení s její smradlavou družinou a její únavná přítomnost. Hnala by mě za nějakým pochybným proroctvím... Ne, tohle je mnohem, MNOHEM lepší. Připadám si jako ve snu. Dokonce se nenápadne štípnu. Z tříčlenné stráže mě nejvíc zaujme člověk. Asi proto, že vypadá jako opravdový válečník. Nepokrytě si prohlédnu jeho jizvy a dokonce ani neuhnu pohledem. Jistě, je tu nepříjemná vzpomínka, ale já se svému strachu i potupě postavila čelem a očistila se krví a ohněm. Nebojím se. Už ne. Na vnitřek paláce zírám ještě víc. Nikdy jsem nic podobného neviděla. Vždycky jsem žila prostě, skoro na hranici živoření. Tohle je pro mě nepochopitelné a tak vzdálené. Proto mi chvíli trvá, než mi dojde, že na mě mluvila. "Ech... mám hlad," oznámím nakonec prostě. Pokud jsou to služebníci a takhle mě ubytovali a klaní se mi, znamená to, že můžu rozkázat, ne? Nebo spíš oznámit a čekat, že vyplní moje přání. Je ale vidět, že vyloženě nejsem zvyklá nějak rozkazovat, bylo to prosté konstatování. Rychle se ale proberu. "A čisté oblečení." Je to tu všechno tak krásné, nebudu se tu válet v něčem, v čem cestuju kolik týdnů a stáhla jsem to z mrtvoly! Až odejde, pustím se do zkoumání pokoje nejen očima, ale i rukama. Musím si na to sáhnout, abych se ujistila, že je to opravdové. Postel si na vyzkoušení nechám, až budu mít čisté oblečení. Ale stejně... postel! Opravdová postel! A jaká! To mě podrž. Pravděpodobně mě tedy někdo, kdo pak přijde, zastihne, jak šmejdím po pokoji. |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro „Je mi to líto. Jednala jsem unáhleně a dlouho se mne držel strach.“ Zvednu hlavu, a když vidím, že se usmívá, chtě nechtě mne to donutí taktéž k úsměvu. „Odpusť mi, prosím,“ hlesnu tiše. V tu chvíli cítím naprostou úlevu a v hloubi duše doufám, že se nám oběma blízká na lepší časy. To, s čím za mnou ve snu přišel Vincent, ale nezmíním. |
| |
| Dej ránu do huby a ty! Koukej přinést kotlety! Je to možné, ale po té zvláštní tekutině, co mi dal ten ork se mi mozek zavařil a jazyk zamotal rychleji než bývá zvykem. Už to chlastám po druhé...nebo po třetí? A pořád se to nelepší! To, že můj mozek měl vždy problémy s rozeznáním těch dvou stejných pacholků, smyl fakt, že teď nemám vůbec páru který je který. A když potom ještě začnou vykládat o starým Halovi a jeho bitce s tuleněm, tak to už je trochu moc. ,,Hal byl vždy pořádné hovado na druida, ale dost pochybuji o tom, že by po něm šel s holýma rukama....Šmajdalf a druid?! Jediný to umí? Co je to sakra za píč...kravinu?" myšlenkové vidle opět makají na plné obrátky. Původně jsem se jich chtěl ještě na něco zeptat jenže než byly moje myšlenky srovnány, tak byli zase v sobě. ,,Oba nemáte šanci! Tak koukejte držet klapačky než vám je předělám na kaši!" křik nu na ně. ,,To bychom měli." začnu když skončí. ,,Ještě něco nového? Ještě něco se tam posralo?" Otázka je na stole a teď nezbývá nic jiného než tam k ní přihodit další pořádný žvanec! ,,Kde je ten hernajs ta medovina a kanec, když je člověk potřebuje?!" |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro „A-ano pane!“ vykoktal trpaslík překvapeně, načež se horempádem vydal splnit úkol. Strážní už po chvíli opět přecházeli jak měli. Vydal ses proto na kutě. „Zajímavá volba,“ prohlásil Nerenius ležící vedle tebe, když s rukama založenýma za hlavou a zuby lehce vyceněnými (tušil jsi, že to u něj znamená úsměv) pozoroval hvězdy. Byla vzhůru i Nanareth? A co ostatní? Netušil jsi. O týden později, Narakibský průliv Zbytek cesty proběhl překvapivě klidně. Hlídky plnily svou práci a všiml sis, že muži na tebe už nehledí s takovou bázní, jako předtím. Dnes jste na obzoru konečně spatřili tolik očekávaný dým táborových ohňů. Dopředu vyslaní zvědi potvrdili, že se jedná o muže Undasta, který měl během úkolu doopravdy velet. Tábor nebyl nijak zvlášť zajímavý, skupina ohnišť s většinou zahálejícími muži a ženami ve službách draků. Ve středu se nacházel stan, bezpochyby Undastův. „To je všechno?“ zeptal se bělovlasý trpaslík s kamennou tváří, když hleděl na tebe a zbylé tři hlavní dračí služebníky. „Hrstka mužů, tři bažanti a jediná holka, u které vím, že se umí ohánět mečem? S tímhle mám jít do boje? No to sou mi teda posily... A navíc pozdě,“ lamentoval Undast, načež svůj proslov doplnil o pořádné odplivnutí. Stáli jste (nebo se spíše krčili, neboť stan byl udělán pro trpaslíka) v jeho stanu a pozorovali, jak přechází sem a tam. Nanareth zachovávala kamenný výraz, Taeyrif se při označení bažanti tvářil více než dotčeně a Nerenius vypadal, jako by se jej celá ta věc nezajímala. „Problém je ten,“ vysvětloval mužík, „že jsem čekal mnohem víc mužů. Mí zvědové odhalili asi největší skupinu Vznešených elfů v oblasti, sto bojovníků, možná víc. Nás je sedmdesát když nepočítám vás. A i kdybych počítal, tak to nic nezmění. K těm hovadům se dnes přidala skupina mocných bojovníků. Jedním z nich je dokonce mladý nekromant, vyvolený toho starého kostliváka Grithera. Je to ještě mládě, ale kdo ví, čeho by mohl být schopný.“ Další povzdech. „No dobrá, co se dá dělat. Vy tři noví mi aspoň řekněte co umíte. A ideálně jak vám mám říkat, pokud nechcete zůstat bažanty.“ |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Vyprávění skončilo a stejně tak i cesta slunce po obloze. Byl to náročný den, takže jste chtěli jít spát poměrně brzy. Bylo tady ale ještě nutné vyřídit jednu maličkost. „Co teď?“ nadhodil zamyšleně Will, když se klacíkem šťoural v zemi. Dokonce i on měl vzhledem k ztrátě Allysii smutný výraz. Věděl jsi, co tím myslel. Trval jsi na tom, že po zjevení Křídla větru vyrazíte k Narakibskému průlivu. Pořád jsi u sebe měl jeho pírko a nyní jste byli na místě, přesto se kromě elfčiny smrti neudálo nic, z čeho bys mohl určit, jaký má být tvůj další postup. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Maia zvolna kývla, poté se odporoučela za vlastními záležitostmi. Nemohlo uběhnout více než deset minut, když se ozvalo zaklepání na dveře. Po výzvě ke vstupu vstoupil mladík asi stejně starý jako ty. „Paní, byla pro vás připravena koupel, prosím následujte mne,“ řekl uctivým hlasem. Bylo zvláštní vidět stejně starého člověka, jak se k tobě musí chovat podřízeně. Sestoupili jste o dvě poschodí níž a zahnuli doprava. Ocitli jste se v kamenné chodbě, mající po obou stranách dveře s pravidelnými rozestupy. U jedněch z nich čekala lesní elfka s plátěným balíkem v rukou. „Má paní, jmenuji se Gilanor a jsem švadlena. Prosím dovolte mi, abych vás změřila.“ Netušila jsi, o čem to mluví, když kolem tebe na různých místech napínala kožený pásek z pravidelnými jasně bílými čarami. Nakonec však ukončila i tuto zvláštní proceduru a podala ti balíček. „Jsou v tom nějaké šaty, pevně doufám že postačí do doby, než pro vás zhotovím lepší,“ řekla na vysvětlenou, poté se odebrala pryč cestou, kterou jste přišli. Konečně nastal čas na koupel za jedněmi z okolních dveří. Ocitla ses v kamenné místnosti osvětlené několika lucernami. Celému místu vévodila velká vana, do které se sestupovalo po schodech. Měla i zabudovanou lavičku pro relaxaci a poblíž byl kartáč s vědrem. Z vody vystupovala pára a ty jsi zjistila, že je skoro až horká. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Jonasův úsměv se rozšířil, když tě poplácal po rameni. „Jsme rodina a té se má odpouštět,“ odpověděl. Poté se otočil zpátky směrem, kterým zbytek členů vaší malé družiny hodoval. „Co si o nich myslíš?“ zeptal se po chvíli. |
| |
| Swen Norrad Hostina Obě dvojčata zmlkla ve chvíli, kdy ses na ně utrhl. V tu chvíli však nasadila dokonale sehraný útrpný pohled. „No jo no, když my jenom tak... Blbneme,“ ohradil se jeden z bratrů. Druhý se rozhodl odpovědět na tvou otázku. „Nic moc. Strejdu Thorna sežral jednou v noci drak a Hildegarda se provdala za Ingvara. Z toho chlapa se stala hotová hora svalů. Taeyrifa to celkem sebralo a odešel.“ Thorna jsi moc dobře neznal. Byl to už starý muž, který trávil většinu času tím, že lamentoval nad nezdvořilostí a leností nové generace. A pak tu byla Hildegarda. Ještě dnes sis pamatoval na noci s ní strávené. A na všechny ty boje, které jsi o ni sváděl s druhými dvěma nápadníky: Ingvarem a Taeyrifem. Ingvar to bral poměrně v klidu a po pár korbelích něčeho silnějšího jste byli schopni se celé věci zasmát. Byl to dobromyslný kluk, i když nepatřil mezi nejchytřejší. To s Taeyrifem to byla jiná. Byl to hotový surovec, který si pro ránu nikdy nechodil daleko. Bral Hildegardu jako svůj majetek, mnohdy proti její vůli. Málokdo jej měl rád, jeho otec však patřil k jedněm z nejlepších lovců, takže krom občasných jím vyvolaných bitek si nikdo moc netroufl. Ach ano, ta jména vracela vzpomínky. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Bylo ti sedmnáct. Zrovna jste slavili úspěšný příchod lovců. Podařil se jim přímo mistrovský výkon a to se muselo pořádně zapít. Hildegarda chtěla, aby jsi jí dělal společnost, přesto se však dnes večer neukázala. „Netvař se tak zamračeně synku, dnes je velký den!“ zahulákal na tebe jeden z opilých seveřanů, načež ti vrazil do ruky láhev s medovinou. Ihned poté se odporoučel na zem vedle tebe s heknutím plným rozkoše. Opodál hulákal Ingvar a vzdával čest jednomu z mužů, kteří při lovu vydali skvělý výkon. Žádná dívka vedle něj však nebyla. Náhle jsi to zachytil koutkem oka. Záblesk světlých copů, jejichž majitelku jsi v posledních týdnech vídal rád. A vedle ní hromotluckou postavu z mastnými ryšavými vlasy, jak ji táhne dál od světla ohňů. Hildegarda nevypadala příliš nadšeně. |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro “Občas je to ale dost těžké,“ odpovím a šťouchnu ho pěstí do ramene. Jak to dělají nejlepší kamarádi. “Nevím, co si o nich mám myslet.“ podívám se tím směrem a sleduji, jak se u stolu baví. “Nevěřím Geraltovi a z Vincenta mám husí kůži. Swen není tak hloupý, jak vypadá a Saloter... v té se možná skrývá něco... něco, ale nebyla jsem schopna to objevit. A Iskandar? Toho se bojím ze všech nejvíc.“ Když to teď tak říkám nahlas, pomalu si uvědomuji, že jsem ve skupině, které nevěřím a většina mi nahání husí kůži. “Nechápu, proč s nimi jsme...“ sklopím hlavou a odmítavě zavrtím. Nechápu to, prostě nechápu. |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro V břiše mi kručí a já si myslela, že prvně dostanu najíst. Rozladí mě to. Chci jíst, ne se koupat! Zmateně sleduju, co ta elfka dělá. V první chvíli jsem si myslela, že mi to snad omotá kolem krku nebo rukou, tak jsem se vrchní polovinou těla odtáhla. Pak si prkenně vezmu balík, a když odejde, sama pro sebe si zamračeně zakroutím hlavou. Všechno je tu tak podivný. Tak odlišný od toho, co znám. No, opět na to zírám jak tele na nový vrata. Nic podobného jsem nikdy neviděla. Vždycky jsem se koupala v řece nebo jezeře. Počkám, dokud můj průvodce nevypadne. Pak se teprve začnu věnovat tomu, co vidím. Se syknutím stáhnu ruku od vody. Chtějí mě uvařit?! Tohle nemůže člověk přežít, ne? Nějakou dobu bezradně postávám. Jistě, teplá voda by byla mnohdy příjemnější než ledová v přírodě. Nakonec se odhodlám tam pomaličku, krok po kroku, vlézt. Zítra se uvidím se svým otcem. Měla bych vypadat co nejlíp. Abych udělala dojem. |
| |
| soukromá zpráva od Ersten pro Tváří v tvář mocnému dračímu služebníkovi radši ani moc nedýchám. Je to sice jen trpaslík, ale aura, kterou kolem sebe šíří, mi dává tušit, že rozlítit ho je jen jednorázová chyba. Hromy a blesky, které z něj vycházejí skrze jeho stížnosti mi připomínají den, kdy jsem při nelegálním pokusu s vyvolávací magií povolal démona Ygneia ze třetího kruhu, neudržel ho v silovém kruhu a ten potom podpálil část knihovny. Jako být znovu na pranýři. Hledím úkosem na své společníky, jak na ně působí Undastova autorita. Popravdě jsem hodně překvapen, že nikdo z nich se netváří, jako by byl zrovna bičován devítiocasou kočkou, namočenou v solném roztoku, jen já. Když nás všechny osloví, vím, že nyní mám šanci se předvést, ukázat, že se nebojím nebezpečných úkolů, že obstojím, že ho nezklamu. Krok dopředu, pohled trochu sklonit k zemi a hlavně se nezajíknout. "Pane! Mé jméno je Ersten, služebník fialového draka. Jsem více než zdatným šermířem a ovládám magii v boji skvěle použitelnou. Pokud dovolíte, rád se osobně postarám o toho nekromanta, proti mě to mládě nemá nejmenší šanci, ani když se obklopí svými služebníky." Nevím, jestli se v takovouhle chvíli pokleká na koleno a dělá se něco s mečem, tak radši jen skloním hlavu. Asi na znamení pokory. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro „Vincent je blb,“ souhlasil Jonas, když se ohlédl přes rameno. Nebylo by dobré, aby vás takhle slyšel. „Ale Geraltovi já věřím. Vypadá, jako že pořád ví, co má dělat, nemyslíš?“ Na bratrancově tváři se objevil drobný úsměv a ty jsi pochopila – on jej obdivoval. Než jsi však stihla poznatek rozvinout, tvůj stejně rusovlasý společník pokračoval: „Swen a orkové... Jsou zvláštní, ale myslím že neškodní. Viděla jsi jak se rvali o to sele? Nikdo, kdo bere takhle vážně boj o kus žvance, nemůže být zlý člověk. A Iskadar? Nemám ponětí, ale to nejspíš ani on. Pamatuješ jak vypadal, když jsme ho poprvé viděli? Nebyl o moc víc než hodně vyděšený kluk. A teď? Já bych se asi taky sesypal z toho, že mi temný bůh dal jako mazlíčka velkého nemrtvého medvěda.“ Jonas zvolna zavrtěl hlavou a povzdychl si. „Myslím, že většina z nás to teď má těžké. Viděla jsi dneska Saloter? Ta vedle toho elfa přímo zářila. A pak je tu ten Fukoheň či jak se to jmenuje. Opravdový gnóm! Věřila bys tomu? Naše životy jsou teď o tolik zajímavější než dřív... Je to skoro až děsivé.“ |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro Poslouchám Jonase a nestačím se divit. Poslední dobou, co byl zamlklý a stranil se, jsem téměř zapomněla, jak moc rozdílní mi dva jsme. On naší družině věří, já ne. On Geralta obdivuje, já mu nevěřím, stejně jako jeho bratrovi. “Ach Jonasi,“ tiše špitnu a sklopím zrak kamsi k zemi. “Možná bychom se měli vrátit zpátky na hostinu, řeknu nakonec po delší odmlce, kdy jsem přemýšlela, jak mu mám vysvětlit, že mám na všechny naprosto jiný názor než on. Že zůstávám kvůli němu, protože ho už nechci opustit, ale že hrozně toužím po tom, abych se mohla vrátit domů a na tohle všechno zapomenout jako na zlý sen. Udělám to, co považuji za nejlepší, to jest – změním téma hovoru. “Není to slušné, nechtěla bych, aby si elfové vykládali náš odchod zle.“ zvednu hlavu a pousměji se. A navíc... Saloter... závidím jí, jak dokázala rozkvést v přítomnosti toho elfa. Tak strašně moc jí to závidím. |
| |
| Noví, spíše náhlí přátelé Když se všichni představíme i se svou ,,hodností", vůdkyně skupinky začala být neskutečně přátelská. Malinko mě to překvapí, ale uvolním se. Alespoň už jsme mimo nebezpečí a možná budeme mít místo, kde přespat. Můj ztrápený výraz nahradí veselý a přátelský úsměv. Když naše skupina vyrazí do tábora, pohledný Galendal se chopí své píšťaly a začne pískat. Díky svému mimořádnému citu pro hudbu jeho hru vnímám jinak než ostatní a udělala na mě dojem. Z vaku vytáhnu svou malou harfu a místy se k němu přidávám a na místě vymýšlím text. Jak jinak, zpívám o dracích, ale přiděluji jim směšné a urážející pozice. Když jsme dorazili do tábora, ženská část se šla umýt. Znova jsem si užívala jemných doteků sladké vody a zůstala jsem nejdéle. Několikrát jsem se potopila a hrála si s několika malými rybkami. Ty ale za krátko odplavaly, protože mi nerozuměly ani půl slova. Po vynikající koupeli jsem se oblékla a šla se přidat k hostině. Jak jinak, sedla jsem si vedle Galendala. Vzájemné sympatie byly více než jasné a já pocítila nový pocit. Asi jsem se zamilovala. Galendal mi připadá jako spřízněná duše. Je to první taková osoba, protože do této doby mi byl nejbližší jenom můj otec a pak už jsem jenom cestovala. V břiše mě lechtá značné množství motýlků a cítím se více odvážná než předtím, protože jsem vypila trochu vína. Neustále si s Galendalem a jeho veselou sestrou povídám a cítím se mezi nimi dobře. Celou hostinu nechávám svá ústa zpívat veselé, smutné, deprimující i romantické písně. Pasu se na obdivu, který se mi skládá k nohám. Mezitím taky dělám dojem na osazenstvo tím, že vyzpívám trávu tak, aby lechtala odhalené části chodidla a když se setmí, zpívám světluškám a pozoruji kouzelné obrazce. Kéžby hostina trvala věky... |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Sice to chvilku zabralo, ale nakonec jsi překvapeně zjistila, že horká koupel je vlastně docela příjemná. Pořádně ses tedy vydrhla a po nějaké době se nechala v nových šatech doprovodit zpátky na pokoj. Tam už na tebe čekal tác s jídlem. Jako první jsi zaznamenala aroma kuřecího vývaru v kameninové misce. Druhým chodem pak byl pořádný kus vepřového masa politý jakýmsi druhem sladkokyselé omáčky, doplněný o chléb a trochu zeleniny. Vedle pak stál džbán s malinovou šťávou a dřevěným kalíškem. Kromě přinesené večeře už se ten den nestalo nic nezajímavého. Do druhého dne tě přivítalo jemné zaťukání na dveře. Snídaně v podobě chlebu namazaného máslem a šunky ti příjemně zaplnila žaludek, o otci však nepadla ani zmínka. Místo toho ti ale byl přinesen nový balíček, obsahující tvůj slíbený nový oděv. Jednalo se dlouhé sametové šaty, doplněné o střevíce krvavě rudé barvy. Padly ti dokonale, což tě trochu vystrašilo. Uběhly dvě další nudné hodiny, které jsi z větší části strávila pozorováním dění ve městě. Důstojně vyhlížející trpaslíci přecházeli sem a tam, zatímco jejich ženy se bavily klábosením na ulicích nebo v altáncích zahrad. V jedné z nich hrála skupinka lidských a elfích dětí nějakou hru. „Smím vstoupit?“ ozvalo se zaťukání na dveře a ty jsi poznala hlas Maiy. Dívka byla také oblečená v šatech (pro změnu bílých), ty její ji ale zahalovaly mnohem více. „Váš otec je připraven vás přijmout,“ prohlásila, když si založila ruce za zády. |
| |
| soukromá zpráva od Swen Norrad pro Hildegarda, Taeyrifem a Ingvar. S touto sebrankou jsem se scházel pořád. A pokud by chtěl vědět člověk: proč? Nu, to je jednoduché. Za vším hledej ženu! Hildegarda byla moje první láska, první vzrušení v kalhotech a první honění sliny u huby. Je to ten okamžik, kdy zjistíte, že život není jen o tom vykuchat pár prasat, rozbít někomu hubu, či trénovat s mečem. Je to i o ženách a to je sakra nejhorší lov na světě! Ti pacholci mi neměli ta jména vůbec říkat. Člověk na tyhle věci zapomene a má klid. Na druhou stranu si za to můžu sám. Že jsem nedržel klapačku! Naposledy, kdy moje oči viděli tu zlatovlasou dívku je více jak před deseti lety. Bylo zrovna klasická oslava a já byl mladé ucho a největší provokatér ve vesnici. Neměl jsem v úmyslu být vážný, a proto jsem si každého dobíral. Jedinci se slabšími nervy po mně několikrát vyjeli a když k tomu došlo, tak buď šli domů s brekem, nebo jsem dostal po hubě. Tak či tak, nehodlal jsem se změnit. Do toho přišla Hildegarda, snad nejkrásnější dívka z vesnice. Mnoho cucáků se o ní pralo, ale jen tři se dostali dál. Já, Ingvar a zuřivec Taeyrifem, který taky pro ránu nešel daleko. Podle mého jsme na tom byli asi nastejno. Tak nějak férově s menšími šarvátkami jsme po ní šli. Až do dne, kdy bylo řečeno, že se s ní mám sejít právě na té oslavě. Jenže ona nikde. Ingvar byl již pod parou a Taeyri nebyl nikde k nalezení. ,,Tak to ne! Mně tady nikdo srát na hlavu nebude!" byl jsem spíš nasraný než při smyslech, ale potom můj pohled zachytil ty dva, jak někam jdou. A podle mne nešla dobrovolně. Tohle si teda posral! Rozhodným krokem jsem se vydal za nimi, rozhodnut, že mu hodím do ksichtu klidně pěst jestli ji nenechá být! |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Trpaslíkova obočí při tvém proslovu vystřelila vzhůru. „Tak on tady někdo má i dobré vychování? No to jsou mi novinky,“ prohlásil, když zpražil pohledem tvé kolegy. Těm došlo, že oproti tobě vypadají neomaleně, takže se urychleně také představili. „Pane, mé jméno je Nerenius, služebník Hnědého draka. Mou specializací jsou jedy, vrhací zbraně a tichá likvidace nepřítele.“ „Já jsem Taeyrif, služebník Žlutého draka. Já se jenom oháním sekerou nebo čímkoliv co je po ruce... Ale jsem v tom víc než dobrý, pane.“ Nanareth, kterou už Undast znal, se samozřejmě představovat nemusela. Ten nyní jen zvolna kývl a odpověděl: „No dobrá, uvidíme, co se dá dělat. Protože jste nováčci, dám vám dobrou radu: Nad vámi už stojí pouze draci, kromě nich není nikdo vaším pánem. Mimo tuto misi jím nejsem ani já ani žádný jiný z mých kolegů. Máte k nám cítit respekt díky naší síle, ale to je všechno. Tím pádem mi náleží oslovení veliteli, jasné?“ Ozval se sborový souhlas, ke kterému se tentokrát připojila i Nanareth. Bělovlasý trpaslík spokojeně kývl a poté začal čmárat do hlíny. „Takže, elfí tábor mívá ve většině případů tvar kruhu. Hlídky obvykle staví v rozmezí...“ Nakonec jste více či méně vypracovali plán útoku. Ty s Nereniem a několika lesními elfy jste měli zlikvidovat dvě nepřátelské hlídky, čímž by jste v nepřátelských liniích udělali dostatečně velkou mezeru k tomu, aby mohl projít zbytek vojáků. Elfské hlídky totiž pracovaly na trochu jiném principu, než byl ten obvyklý – Jednotka složená z deseti až patnácti členů si zajistila vhodnou pozici s výhledem, ze které pak sledovala okolí. To mnohdy posloužilo ke včasnému spatření draka a včasnému ukrytí se. Dostatečný počet členů poté zajistil, že jeden elf mohl varovat každou ze sousedních hlídek a ty se pak dokázaly také včasně skrýt. Společně jste přišly na dvě vhodná místa, kde by se nepřátelé pracující tímto způsobem mohli nacházet: V obou případech to byly kopce vyčnívající nad okolní krajinu, vzdálené asi hodinu chůze od sebe. Po zneškodnění hlídek se k vám měl připojit zbytek mužů v čele s Undastem, aby jste zahájili bleskový útok na nepřítele. Tvým cílem překvapivě nebyl nekromant, ale vůdkyně elfů jménem Faiaela. Mělo se jednat o mocnou čarodějku využívající magii větru. Spolu s tebou jí měl čelit i Undast a Nanareth. „Ten klučina toho určitě ještě moc neumí, takže by nemělo být moc těžké ho zabít,“ vysvětloval velitel, když určil Gritherova vyvoleného jako Nereniův cíl. Taeyrif pak fungoval jako prostá hradba, která bude spolu s vojáky masakrovat elfy a bránit jim pomoci své velitelce v boji proti vám. Vypadal, že je s tímto úkolem více než spokojený. „Dobrá, takže pokud je to vše, doporučuji vám se trochu prospat a pořádně se připravit. Za soumraku pomalu vyrazíme a počítejte s tím, že tohle bude dlouhá noc. Pokud budete něco potřebovat, tak já jsem tady,“ uzavřel Undast poradu, načež vás propustil ze stanu. Taeyrif se vydal řídit velitelovou radou a natáhl se k jednomu z ohňů. Brzy už bylo slyšet jeho chrápání. Nerenius si vzal svou brašnu a vydal se směrem pryč z tábora. Kdo ví, co tím zamýšlel. Nanareth vyrazila předat mužům instrukce ohledně plánované akce, poté se odebrala na kraj tábora, kde se věnovala údržbě svého vybavení. „Promiňte pane,“ ozval se hluboký hlas vedle tebe. Stočil jsi pohled a spatřil trpaslíka, kterého jsi nějakou dobu zpátky načapal, jak jako jediný drží stráž. Poněkud nervózně si obtáčel prst koncem dlouhého zrzavého plnovousu. „Jenom nás tak napadlo, jestli byste nechtěl s náma něco pojíst. Máme volné místo u ohně a pořád jsme vám vděční za...“ stočil pohled k Nanareth, která ale ze svého místa poměrně daleko od vás nevěnovala konverzaci žádnou pozornost, „...vaši pomoc ten večer. To víte, možná by jsme už byli o hlavu kratší a to pro trpaslíka znamená hodně.“ |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Sním to všechno. Cítím se, jako bych sežrala celé sele nebo se mi z břicha mělo něco vyklubat. Se zafuněním padnu na postel a netrvá dlouho a usnu. Doufám, že se neproberu někde v kobce s ránou na hlavě s tím, že to byl jenom sen a oni mě ve skutečnosti sejmuli a zajali. Kupodivu moje poslední myšlenka před usnutím patří chlápkovi ve snu. Může si trhnout nohou. Pořád jsem nesvá, že všechno dělají za mě, že mi všechno nosí. Bývala jsem zvyklá já být ten poskok. Rún, přines tohle, Rún, udělej tamto, Rún, je třeba... blá blá blá. Taky mám mnohem víc času přemýšlet. Dokud se člověk stará o to, aby nějak přežil, případně dokud jsem zkoumala svoje schopnosti, měla jsem v hlavě pouze pár věcí a svůj cíl. Když nemusím nic moc dělat a vyloženě se nudím, uvažuju nad vším možným. Vzpomenu si na matku. Pořád ji mám spojenou s hořkou záští. Proč mě rovnou neodvedla k otci? Starají se o mě tak dobře... měla bych se líp! Nebo to byla taková běhna, že ani nevěděla, kdo můj otec je? Taky dobrý. Už zrána se připravím a jsem nervózní, že mi pořád nedali vědět. Vlasy mi zase dorostly až po lopatky, tak si je projedu hřebenem. Kdybych je nenosívala v copech, budou z nich na cestách jenom chuchvalce. Řekla jsem si, že už se neostříhám. Připomíná mi to můj tehdejší život, kdy na dlouhé vlasy nebyl prostor. V šatech se cítím nesvá. Snad krom dob, kdy jsem byla úplně malá, jsem vždy nosila klučičí oblečení, v sukni se špatně pracuje, když musíte lézt po lese. Taky dost dobře nechápu, proč to je tak vystřižené? Nachladnu! Kdo to vymyslel? Se skloněnou hlavou vezmu za lem výstřihu a koukám, co to má za smysl. No? Co? Maia to nemá! Nepokrytě jí koukám na hrudník a pak zase sobě. "Mhm..." zabručím a přestanu to zkoumat. "Co je tohle? Proč ty to nemáš? Je to nějaký odznak postavení, nebo... proč mi má táhnout na prsa?" neovládnu se, protože mě to zlobí. |
| |
| soukromá zpráva od Ersten pro Po našem představení, po kterém doufám, že si udělám trochu fous u našeho polního velitele, už dále nemluvím. Jen poslouchám, co nám vykládá o elfím táboru a jeho hlídkách. Je mi jasné, že i když je přede mnou jen trpaslík, tak v hlavě nemá šťouchané brambory. Tento chlapík už zažil tolik, co jiným vystačí za celý život, takže nejmoudřejší je být ticho a vyslechnout si jeho strategii. Na konci porady odcházím ven z jeho stanu a konečně se mohu nadechnout chladného večerního vzduchu, kterého se mi ve stanu tak doufale nedostávalo. V hlavě mi šrotí všechny myšlenky, týkající se nadcházejících bojů a to, jak nás Undast... pardon, Velitel Undast, rozdělil. Jsem rád, že se mnou v první vlně půjde právě Nerenius, jemu věřím v tom ohledu, že to není žádná horká hlava a že je krom toho smrtelně nebezpečný soupeř. S ním určitě projedeme elfí hlídkou jako horký nůž máslem. Když se dovím, že další boje budou již společně s Nanareth, trochu mi opadne nálada. Ta panovačná fena určitě využije každou příležitost k dobírání a na to já opravdu nemám náladu. A jestli s námi jde i sám Undast, tak ta elfka nebude asi tak snadné pořízení, jak by se mohlo zdát. Uvidíme. Z úvah mě vytrhne trpaslíkův hlas. Skloním pohled k válečníkovi a zapřemýšlím, odkud ho znám, respektive odkud on zná mě. Podle tváře mi není povědomí, všichni příslušnící této nízké rasy mi připadají stejní. Pak mi svitne. Buď je to ten jeden, kterého jsem nachytal na službě o samotě, nebo nějaký jeho kumpán. Chtě nechtě se musím nad jeho pozváním ušklíbnout. On si to mohl vyložit klidně jako projev dobré vůle, mě však bleskne hlavou jen jediný nápad: Dát se dohromady s její soldateskou mi určitě přinese nějakou vítanou taktickou výhodu proti její osobě. Přeloženo do standartní mluvy - větší drbny nežli ženské jsou vojáci se soudkem piva a lahví kořalky. "Jistě, vojáku. Rád se k vám připojím." |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Jonas se krátce pousmál a přikývl. „Jenom mi dej chvilinku, příroda volá,“ odvětil a odebral se směrem od stanů. Ty jsi tak na chvíli zůstala osamocená a měla volnou chvíli k pročištění myšlenek. Z jedné z uliček mezi stany se náhle začala linout zelená mlha. Byla jsi v takovém šoku, že jsi nestihla ani vykřiknout, když se ta věc omotala kolem tvých nohou. Pochopila jsi však, že chce, aby jsi šla za jejím zdrojem. Udělala jsi to. Cesta to nebyla dlouhá a v jedné z uliček mezi stany na tebe náhle vykoukl muž. Už od pohledu bylo jasné, že tohle není elf, člověk ani trpaslík. Bylo to něco víc. „Zdravím tě Celesto,“ promluvil ten tvor a jeho hlas zněl jako tisíce otáčejících se stránek. Před ním se zvolna vznášelo plátno, na které zřejmě cosi maloval. „Jsem Kronikář, bytost bez božské podstaty, a přesto žijící od počátku až do konce věků. Důležitější je však, kdo jsi ty. A jakou máš sehrát úlohu v tomto věku, neboť nastal čas znovunastolení rovnováhy v končinách Edorianu, buď vyhnáním Zapovězených, nebo smrtí těch, kdož zde vládli kdysi. Budeš obdařena dlouhým životem, neboť je nutno toho mnohé vykonat. Získáš schopnost ve vizích vidět do budoucna, minula i přítomna, jelikož tvá duše je dost silná na to, aby nahlédla do mých kronik. Poslední dar je darem vědomosti. Smíš mít jeden dotaz, na který ti odpovím. Vol však opatrně Vyvolená, neboť i znalost může být nebezpečná.“ |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Taeryif se na tebe otočil a pozvedl vyzývavě obočí. „Co chceš Swiňáku?“ zahulákal na tebe a výhružně vystrčil bradu. Hildegardě se na tváři objevilo zděšení, její ruka však stále vězela v tlapě tvého soupeře o její přízeň. „Přišel ses podívat, co za pořádnýho chlapa si přišlo pro holku, co mu patří? Oba víme, že ty na ni nemáš.“ |
| |
| soukromá zpráva od Swen Norrad pro Jeho slova mě nemůžou zaskočit. Už jsem totiž viděl hnůj kydat a dokonce i padat hovna, takže žádná novinka. ,,Co chci? Ji." plácnu a usměji se. Mám v úmyslu ho pořádně vytočit a potom ho nějakou fintou zničit. Tady nebude žádná férovka, už ta jeho držka v popředí říká, že to bude drsňák, kterému bude u zadku jestli ho přes ní majznou kladivem. ,,Když tě tak vidím, tak asi ses TY přišel podívat na pořádnýho chlapa!" ,,A ještě menší detail. Ona ti nepatří...ty hovado." Tak copak uděláš teď? Ať uděláš cokoliv, tak pochybuji, že budeš rychlejší než já. To, co nastane nesmí nijak ovlivnit hladinu emocí. Zaprvé, rozptýlit protivníka. Něco po něm hodit, či kopanec do rozkroku by tomu mělo pomoct. Poté z blokovat jeho výpad, úder na levou tvář, vyvést ho z koncertu - tudíž dlaněmi bouchnout do uší. Nejspíš bude omámen a pokusí se i hák na slepo. Blok loktem a úder na spodek žeber. Odrazit levačku a opět úder na čelist a další ranou se ji pokusit nalomit. Poté se pokusit vykloubit bradu. Nakonec kopanec do rozkroku, či břicha, bránice a měl by být konec. Teď je to na něm. Třeba mě překvapí. Abych tomu dodal ještě více šťávy, tak na Hildegardu mrknu. |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro Nebránila jsem mlze, aby mne odtáhla, kam potřebovala. Cítila jsem se tak nějak... odevzdaně a zároveň jsem měla víru, že mne nic zlého nepotká. Když se přede mnou objevila ona záhadná bytost, zalapala jsem po dechu a s ústy dokořán jsme si dotyčného prohlédla. Nemohla jsem věřit tomu, co vidím před sebou. Údiv se stupňoval, když mne Kronikář obeznámil s mým údělem. “Ale... ale já jsem jen obyčejný člověk. Strážný.“ najednou cítím takovou pokoru nad tíží osudu, kterou mi Kronikář chce naložit na má bedra. Svorně přikývnu. Nedokážu se postavit na odpor. Vím, že bych si měla svůj osud řídit sama, ale z Kronikáře vyzařuje zvláštní kouzlo, klid a důvěra. Dlouho přemýšlím o jeho slovech a o otázce, na kterou bych se měla zeptat. Uvažuji nad tím, zda mám vědět osud celého lidstva. Jak dopadne válka? Co s Vincentem udělalo mé odmítnutí. Nakonec ale vyřknu něco, co mne na srdci tíží nejvíce. “Bude Jonas do konce svého života šťastný?“ zeptám se. |
| |
| soukromá zpráva od Nardan pro „Možná se Wille budeš divit, ale právě jsem o tom přemýšlel,“ začnu s pohledem upřeným do plamenů, „kromě Alyssiiny smrti vidím, že jsme sem měli přijít a setkat se s Reódem.“ Podívám se na Charena: „Myslím, že jste se měli smířit a společně máme hledat ty, kdo se chtějí vzepřít drakům. Mluvili jste s Reódem o odboji, tak bychom se je měli asi zkusit najít. Ti převozníci, které jsme potkali, jistě budou něco vědět. Také mají lodě a můžeme se přeplavit na Nakarib.“ Nevím, zda ostatní ještě budou chtít jít za nějakými mými sny, ale pokud ne … „Teď už se nemůžeme otočit zpět do pustin. Nemůžeme se zase ztratit mezi stromy a do konce života se potloukat po Lidské vrchovině a doufat, že unikneme očím dravců. Alespoň já už zpět nemůžu!“ |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Mainy oči sklouzly k tvému výstřihu. „Ženám to prý dodává půvab a ty potřebuješ udělat co největší dojem,“ odpověděla tvá průvodkyně, načež se otočila směrem z komnaty. „Pokud již nemáš další dotazy, prosím následuj mne.“ Vrátily jste se zpátky ke schodišti, po kterém už jsi dvakrát šla. Tentokrát vás ale čekal výstup dalších čtyř pater, než jste konečně dosáhly toho nejvyššího. Místo sady obvyklých dveří vás zde tentokrát čekal vstup na dlážděný balkon, vyseknutý do hory. Při pohledu zpoza mramorového zábradlí šlo vidět město a krásné jezero Mahakam, na jehož břehu leželo. Díky výšce zde byl studený horský vzduch, větru však bránily vysoké horské stěny tyčící se nad vámi ze tří stran. Uprostřed balkonu se nacházel obdélníkový stůl s místem pro tři židle na bocích a po jedné na obou kratších stranách, přičemž právě jedna z nich a další po její pravici byla volná. První tři osazence jsi poznala ze včerejška, kdy na tebe čekali před vchodem do dómu. Trpaslík s podivně bílými vlasy i vousy, elf jehož vlasy naopak hrály všemi barvami duhy a nakonec zjizvený válečník, který ani nyní neodložil zbroj. Ti všichni jako by však byli naprosto běžnými a bezduchými těly v porovnání s ním. První věc, co tě na tom muži zaujala, byly oči. Měly vínovou barvu a jasně dávaly najevo, že jejich vlastník již viděl vlastní rukou zemřít bezpočet lidí, elfů, trpaslíků či jakýchkoliv jiných příslušníků libovolné rasy. Krvavě rudé vlasy mu sahaly zhruba po ramena a když se pohnul, rozvlnily se jako samy plameny. Jeho šat, purpurový kabátec, pod nímž se skvěly vypracované svaly, byl královsky vyšíván zlatou nití. Nosní dírky byly jasně zřetelné a měla jsi podezření, že z nich při tvém příchodu vyšel malý obláček páry. Snad to ale bylo jen tvé zdání. Ústa tvořila jen tenkou linku, která ti neměla šanci prozradit, jak se ten muž cítil. Přesto jsi tušila, že tě pozoruje a hodnotí stejně, jako ty jeho. V jeho tváři asi třicetiletého muže jsi však na rozdíl od toho svého nespatřila žádný údiv, jen kamenný výraz, podivně strašidelný při pohledu do těch vínových očí. „Poklekni a pohleď na velkého Vatra, jednoho ze třinácti vládců Edorianu,“ zašeptala zpoza tebe Maia.
Vatr |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Když konečně dojdeme na místo, srdce mi buší jako splašené a ostatním u stolu věnuju sotva stín myšlenky. Tak dlouho jsem čekala na tuhle chvíli. Přála jsem si, aby nastala, snad celý život. Dokud jsem nedostala tak vyhubováno, že jsem toho radši nechala, pořád jsem se matky ptala, kdo je můj otec a kde je. Tolik jsem si toho vytrpěla jenom proto, že jsem doufala, že v někom jiném jsem našla aspoň náhradu za něj. V Kernovi. V Biciovi. Nakonec mě všichni zradili a ublížili mi. Ukázali mi, že mezi lidmi pro mě není místo. Že ho tam ani nechci mít. V prvních vteřinách zůstanu jako přikovaná a hledím do těch očí. Jsou to ty, jejichž prostřednictvím jsem se dívala na svět z výšky oblak, ty, které viděly společně se mnou umírat lidi ve snech? Byla jsem rudý drak... byla jsem on? Měla bych něco říct? Co? Ahoj, tati? Buď pozdraven, otče? Asi jsem se měla zeptat, co se ode mě očekává. Sakra! Jsem zmatená a přitom se chvěju očekáváním a mám radost. Jakkoli chladně se tváří, já aspoň konečně vím, kdo je můj otec. A o tom, že on jím doopravdy je, není pochyb. Něco v jeho tváři poznávám u sebe z těch chvil, kdy jsem se na sebe dívala na vodní hladině. Z omámení mě vytrhne Maiin hlas. Těknu k ní očima a zaváhám. Je to můj otec a já bych k němu chtěla vzhlížet, konečně k tomu pravému, ale klekat před ním? Jsem jeho dcera, ne jeden ze služebníků. Nejsem jako Maia. Co když bude zklamán, že padám na kolena jako lidský červ? Co když se naštve, že to neudělám? Rozhodnu se tedy podle sebe. Jak to já cítím. Nekleknu. Uctivě schýlím hlavu a pokloním se. Oči odtrhnu jen na chvilku. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Ukázalo se, že soudek piva ani láhev kořalky se pít nebudou – Konec konců vás čekal noční útok a na ten museli být všichni v pohotovosti. Přesto se ti ale podařilo vojáky trochu rozpovídat a nasadit téma jejich velitelky. „Jó, to byly časy, když to ještě byla milá holka,“ povzdechl si jeden z trpaslíků a smutně se napil trochy vody z misky. Hned vedle tábora tekl potok, díky čemuž si mohli jednotlivci chodit nabírat vodu přímo a nemuseli ji uchovávat ve vacích. Nutno dodat, že pití po pár takto strávených hodinách chutnalo stejně jako vak, proto to tak většině mužů vyhovovalo. Nemluvě o ochraně, kterou vodní tok poskytoval. Perfektně vybrané místo pro táboření. „Máš recht. A škoda toho jejího mládence, ať... Uch“ trpaslík větu doříct nestihl, neboť jeho noha byla velmi silně zasažena okovanou botou jeho spolubojovníka. Doprovodný varovný pohled prozradil, že bude lepší být zticha. A skutečně to tak i bylo, neboť k vám zrovna rázovala právě sama Nanareth. „Jděte spát vojáci, čeká nás dlouhá noc a já nechci velet vyčerpaným bojovníkům,“ rozkázala úsečně a stočila pohled k tobě. V očích se jí zračila podezřívavost a byl sis jistý, že by velmi ráda znala důvod tvého záhadného skamarádění se s jejími muži. Tak skončil tvůj sběr informací. Nakonec ses sám rozhodl ulehnout a nechal se vzbudit při západu slunce. „Můj pane, velitel Undast rozkázal dát se na pochod. Za deset minut vycházíme, můj pane,“ vyhrkl lesní elf, načež se rychle vytratil. Málokdo si dovoloval vzbudit dračího služebníka a pak mu provokativně zůstávat na očích. O dvě a půl hodiny později, kdesi poblíž Narakibského průlivu Něco bylo špatně. A vám to bylo jasné. Ovzduší bylo plné napětí, když jsi se ty, Nerenius a pět lesních elfů vyzbrojených luky zmateně rozhlíželi po obzoru. Nikde ani živáčka. „Tak kde jsou ty hlídky?“ zeptal se otráveně tvůj ještěří kolega, který byl doslova po zuby ozbrojený. Nad oběma rameny se mu tyčila pouzdra s vrhacími noži a další byly zasunuté do sady pochev na opasku. Další dvě tenké čepele měl přidělané ke vnitřní straně předloktí a v podpaží. U stehna mu pak visel tesák pro boj zblízka. „Zdá se, že odešli můj pane,“ odvětil jeden z vašich podřízených, který měl dělat stopaře. Vypadal stejně zmateně jako vy. Elfové se očividně sebrali a odtáhli jinam, stejně to bylo i u prvního postu, kde jste sice našli známky táboření, ale obyvatelé postu byli dávno pryč. „Padáme za Undastem, o tomhle musí vědět,“ rozhodl Nerenius, když sám dokončil obhlídku kempu. Poté jste vyrazili zpátky směrem, kterým se právě nacházelo vojsko. Provizorní tábor, o půl hodiny později „Vůbec nikdo?“ ujišťoval se bělovlasý trpaslík, když jste mu podali hlášení. Ve tváři se mu zračila podezíravost a oči mu poskakovaly mezi vámi a obzorem. „No, budeme muset doufat, že nejsou o moc dál. Vás sedm bude pokračovat před námi a dělat předsunutou hlídku. Nanareth, Taeyrife, vy si také vezmete pár mužů a budete dělat zadní voj pro případ, že by se na nás chystalo přepadení.“ „Ano veliteli!“ přijali jste úkol rozhodně, všichni včetně Nanareth. Teď nebyl čas na žádné prosazování ega, toto byla bojová akce při které se mohlo umírat. Undast drobně přikývl a zakroužil rameny. Byl oblečen do plné plátové zbroje s mohutnými nárameníky, jež byly pobity ostny. Pod paží měl plnou přilbu a na zádech se mu houpalo mohutné bojové kladivo. Měl jsi nepříjemný pocit, že jej dnes v noci opravdu budete potřebovat. Předsunutá hlídka, o další půlhodinu později Spolu s Nereniem jste kráčeli čím dál horším terénem. Vypadalo to, jako by se tudy prohnala bouře – Stromy byly popadané, půda byla pokryta zlomenými větvemi a málokterá rostlina zde stála rovně. Elfové postupovali v půlkruhu kolem vás s rozestupy asi dvaceti kroků. Ty ses ale držel u argoniána, neboť jste věděli, že bude důležité krýt tomu druhému záda. A právě tuto naprosto nepatřičnou chvíli pro stmelování si plazí muž vybral, aby promluvil: „Tak... Proč jsi vlastně tady?“ |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Došlo ti, že přesně na tento okamžik tvůj sok čekal. Věděl, že si budeš chtít rýpnout a využil chvíle, kdy jsi mluvil, aby se po tobě s divokým řevem vrhl. Na poslední chvíli jsi uhnul před hákem vedeným na hlavu, to už do tebe ale vrážela mohutná stěna svalů. Svalili jste se na zem a chvíli se převalovali. Matně jsi zaslechl jak Hildegarda zaječela a utíkala někam pryč. Poté ses musel věnovat Taeyrifovi, kterému se podařilo dostat tě na lopatky. Naštěstí nepočítal s dobře namířeným kolenem do jeho rozkroku. Ozvalo se zaúpění a svalovec doslova nadskočil. To ti dalo čas se odkulit a připravit na souboj, tentokráte však připravený. „Víš Swene...“ začal tvůj nepřítel, načež znovu pokračoval osvědčenou fintou s levým hákem. Kamenu ve tvé ruce si všiml až ve chvíli, kdy jej udeřil do tváře. Klopýtl a levačka mu vzlétla ke zraněnému obočí, ze kterého crčela krev. Chyba. Tvá pěst jej udeřila do žeber. Zařval a ohnal se po tobě pravičkou, ty jsi na ni ale byl připraven a udeřil do čelisti. Seveřanova hlava se zvrátila, čímž opět odkryl nechráněný rozkrok. Tentokrát ale šlo koleno celou cestu a ty jsi cítil, jak se nepřítel při ráně vzepjal. S mohutným zařváním se Taeyrif odebral do prachu, právě včas, aby poslední útok viděla skupinka lovců přivolaná Hildegardou. Ani jeden z vás tehdy nevyšel z boje s prázdnou. Tobě se dostalo rozseknutého rtu a nalomeného žebra, obě zranění pocházela z boje na zemi. Taeyrif skončil hůře. Jedno z jeho varlat bylo ošklivě pochroumané a druhé naprosto rozdrceno. To, zda bude vůbec moci někdy mít děti, nedokázal odhadnout nikdo. Za toto zranění tě nenáviděl do morku kostí a ty ses před ním už navždy musel mít na pozoru. Ani starší vesnice z toho nebyli nadšení a dva měsíce kuchání tuleňů ti posloužilo jako více než dostatečný trest. Zpátky na hostině Během toho krátkého okamžiku, kdy jsi vzpomínal na svůj první opravdový boj kvůli ženě, se dvojčata dala do řeči s orky, kteří zrovna popisovali odražení skřetí invaze ne tak dlouho zpátky. „No a tady Swen měl pořádně na kahánku. Dostali ho tři skuruti a on tak nějak zjistil, že vlastně nemá jak je sejmout. Nebýt mě a mého milovaného Grraura, to je můj vrrk, byla by z něj dnes skřetí svačina,“ líčil zrovna se zaujetím Nubarg průběh bitvy. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Kronikář po tvém dotazu začal znovu malovat na plátno. Až po chvíli se jeho pohled stočil zpět na tebe. „Jen jeden z vás šťasten může být, ten krev prolitou musí za krev vyměnit.“ A pak se rozplynul. Zelená mlha, ze které se ten tvor skládal, jej jednoduše pohltila a roztrhala se na cáry. Jako kdyby tam nikdy nebyl. „Celesto!“ uslyšela jsi náhle zavolání. Zpoza stanů vyběhl Jonas. „Celesto... Někdo sem jde. Hodně lidí, hodně pachů,“ vyhrkl tvůj bratranec. Oči měl rozšířené vzrušením a dýchal trhaně, jako by viděl ducha. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Nastalo ticho. Nikdo se neodvažoval promluvit, takže se slova nakonec musel chopit Charen. „Víš Nardane, draci už vládnou stovky, ne-li tisíce let. Já viděl co dokáží a vím, že sedmnáctiletý prcek proti nim nic nezmůže ani kdyby měl po svém boku tu nejsilnější armádu.“ |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Přes Vatrovu tvář se mihl záblesk něčeho, co velmi vzdáleně připomínalo pobavení. Spíše prostě roztáhl nozdry. „Ano, vskutku je to dcera svého otce. Pojď děvče, sedni si naproti mě a pověz nám, jak ti říkají.“ Hlas měl hluboký, jeho řeč však byla kultivovaná a zaváněla cizokrajným přízvukem. Takto mluvil člověk, který nemusel zvyšovat kvůli plnění svých rozkazů hlas. Místo toho jej všichni vždy poslechli, protože věděli, že cokoliv jiného by se rovnalo smrti. Nebo ještě něčemu horšímu. |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Posadím se, jak mi řekl. Když si sedám, trochu nejistě se ošiju kvůli sukni, poposednu. Přestože to začalo zatím dobře, pořád jsem nervózní a pořád mě trápí spousta otázek ohledně toho, co bych měla nebo neměla dělat. "Jsem Rún. Matka zemřela před pár lety... a nikdy mi nechtěla říct, kdo je můj otec," vypadne ze mě to, co mě trápí celou tu dobu. Chci vědět, jestli jí to zakázal, nebo jí pohrozil, nebo to dělala z vlastní vůle. "Dozvěděla jsem se to až nedávno a..." Těžko hledám slova. "Já tu nejsem... pro tohle," mávnu rukou na ten přepych, cítím nutkání tohle zdůraznit, protože sama pocházím z chudiny, "nechci, aby si někdo myslel, že... jsem přišla jako pijavice." To poslední dodám trochu vzdorně a šlehnu očima po ostatních, jako bych si myslela, že je to napadlo. Co si museli říkat o holce na prahu dospělosti, která se po tolika letech ukáže na prahu bohatého otce? Tulačka, které zemřela matka a nikdo ji nechtěl... |
| |
| soukromá zpráva od Ersten pro Náš úkol společně s Nereniem však přesto pořád zůstává v platnosti, jen se mění místo našeho působení. Místo toho, abychom se ploužili houštinami, vykračujeme si v předvoji před hlavní skupinou. Není mi sice příliš jasné, proč mám jít v průzkumné skupině já, když se nevyznám ani ve stopování, ani neovládám střelné zbraně, ale neodvažuji se odporovat a zkrátka rozkaz přijmu. Aspoň že jsem s ještěřanem, kterého pokládám za velmi výkoného, co se týče případných bojů. Oči i uši mám na stopkách, jen na elfy se spoléhat nehodlám. Každé šustnutí listů je pro mne známka přitomnosti cizích oddílů, každý stín, který se kde pohne je pro mne důvodem k leknutí. A nakonec celou tíživou atmosféru protne svými slovy i Nerenius, jdoucí po mém boku. "Trochu nevhodná doba na tuhle otázku, nemyslíš? Mohl ses zeptat v základním táboře, teď se nechci rozptylovat tlacháním." Tím je to pro mne uzavřeno. Opravdu si teď nechci narušovat soustředění. Nepřítel na nás může kdykoliv vyskočit. Nehledě na to, že náš hovor bude určitě lépe slyšet, než naše tiché kroky. |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro Po Kronikářových slovech jsem nebyla vůbec moudřejší. Jestli jsem něco byla, tak naštvaná a frustrovaná. Už jsem toho zase začínala mít po krk. Tajemství a nic neříkající odpovědi na mé otázky, zdá se že tyhle dvě věci jsou poslední dobou v kurzu u většiny osob, které potkám. Takže když se za mými zády ozval Jonasův hlas, pomalu jsem se otočila a vypadám unaveně a naštvaně zároveň. “Je to hostina, no ne?“ je první, co ze mne vypadne, ale pak si uvědomím, že by mne Jonas pro nic za nic nevaroval. “Kde jsou ostatní?“ přistoupím k němu a zahledím se za jeho záda do prostoru. “Jsou pořád na hostině? Měli bychom odejít...“ svou poslední větu nechám vyplynout tak, že není zřejmé, zda je to otázka nebo oznámení. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Maia se usadila na poslední zbylou židli po tvé pravici a spolu s vámi usedl i zbytek osazenstva. Vatr se podíval na zjizveného muže, který zvýšeným hlasem zvolal: „Sluhové, noste na stůl!“ Ze dveří se postupně začal trousit zástup lesních elfů, kteří byli všichni do jednoho obtěžkáni všemožnými podnosy, džbány, poháry a podobnými věcmi. Před každého z vás byl položen stříbrný pohár, do kterého bylo ihned nalito červené víno. Na stůl se pak položily rozličné druhy masa, avšak bez žádné přílohy. Tvůj otec se konečně otočil zpátky na tebe. „Neočekávám, že jsi přišla jako pijavice a rozhodně vím, že se tak nebudeš chovat. Mám s tebou své plány, Rún, a jsem rád, že se má dcera konečně vrátila zpátky domů. Taková věc si zaslouží přípitek!“ Společně jste pozvedli číše a upili vynikajícího vína. Sluhové se okamžitě chopili džbánů a dolili opět do plna. Během hostiny samotné se příliš nemluvilo, přesto jsi na sobě ale cítila zkoumavé pohledy všech přítomných. Bezpochyby tě studovali a bedlivě pozorovali každičký detail na tvém způsobu jídla. Objevila jsi navíc další problém – Ze začátku jsi nedokázala používat příbor. Naštěstí jsi stihla postup okoukat dříve, než to stihlo být trapné, přesto sis ale opět vysloužila zkoumavý pohled. Nakonec hostina konečně skončila a poslední kus masa byl sněden. Pán domu tehdy pokynul všem přítomným, aby se vzdálili. „Rún, ty tady zůstaň se mnou.“ Ozvalo se hrkání židlí a několik cinknutí, jak se osazenstvo a služebnictvo obsluhující vás po celou dobu klidilo pryč. Vatr se mezitím opřel o zábradlí a hleděl na město. „Nuže Rún, pověz mi, co o mně vlastně víš?“ |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Zatímco jsi mluvil, Nerenius se protáhl tím, že dal ruce za hlavu. Poté jediným plynulým pohybem vrhl nůž z pouzdra na rameni směrem doprava. Sluch vám prozradil, že čepel něco zasáhla, netušil jsi však co. Nerenius byl samozřejmě na místě první. Zpočátku jsi nepoznal, v čem to nůž vlastně vězí. Až po chvíli jsi zaznamenal lem maskovací pláštěnky a v tu chvíli jako by se před tebou náhle zjevil zbytek těla. Vznešený elf vypadal rozhodně velmi mladý, dle lidských měřítek bys jej odhadoval tak na sedmnáct let. I tak šel ale silně cítit po alkoholu a teď, když jste stáli blíž, jsi rozpoznal i pach močoviny. „Zajímavé,“ podotkl argonián, když se chopil jílce a vrátil smrtící zbraň zpátky do pouzdra. Elfovo tělo, volně opřené o kmen, se zvolna sesunulo na zem. „Zdá se, že si chtěl odskočit a místo toho si dal šlofíka. Jejich tábor nebude daleko.“ A v tu chvíli se k vám připlížil jeden ze zvědů. „Můj pane, vpředu jde slyšet hluk.“ Okamžitě jste vyrazili směrem ke zbytku jednotky, která se zbraněmi připravenými postupovala směrem k hřebeni kopce, na kterém jste se momentálně nacházeli. Tábor byl kruhovitý, seskládaný z pravidelně rozmístěných stanů občas doplněných o ohniště. Nejzajímavější částí však rozhodně byl obrovský plac uprostřed celého místa, na kterém se nacházeli nejspíše všichni rebelové. A podle zvuků to vypadalo, že něco slavili. V místě, kde se řeka vlévala do moře, pak kotvila skupinka tří lodí. „Ty! Upaluj za velitelem co nejrychleji můžeš a řekni mu, co se tady děje!“ vydal Nerenius úsečný příkaz, načež pohlédl na tebe. „Musím zkontrolovat, jestli tady někde nejsou hlídky. Nemůžeme si dovolit přijít o moment překvapení. Až přijde Undast, řekni mu, že může zahájit útok. Toho nekromanta si najdu sám.“ Vítr vám zafoukal do zad a služebník Hnědého vklouzl do podrostu. Jako by se rozplynul. Už jsi slyšel občasné neopatrné cinknutí zbroje a spatřil první vojáky, když se z tábora ozval mužský výkřik. „POZOR!“ Ty i elfové jste se otočili jako jeden muž a pohlédli tím směrem. Stihl jsi ještě zahlédnout něco rudého, jak se to mihlo mezi stany, nic víc. Nerenius nikde a Undast byl ještě dobrých pár minut pochodu daleko. Tví podřízení na tebe pohlédli, očekávajíc rozkazy. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro „Vítr fouká K hostině, ne OD ní,“ zamumlal Jonas a rozhlédl se. Jeho tělo se poté náhle celé napjalo a vrazilo do tebe. „POZOR!“ zařval, když se spolu s tebou vrhl do uličky. Místem, kde jste ještě před chvílí stáli, prolétly dvě lesknoucí se čepele a ztratily se v jednom ze stanů. Jonas se na čtyřech otočil a vyděšeně pohlédl na díry zející v plachtovině. „Utíkej! Dej vědět ostatním!“ řekl naléhavě, když ze sebe shodil pláštěnku. Poté už z něj vyšlo důvěrně známé vrčení, při kterém se měnil do své vlkodlačí podoby. „Blíží se hodně lidí,“ doplnil ještě čím dál hlubším hlasem těsně před přeměnou obličeje na vlčí. |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Ale je to on! On je opravdový! A proto si nemůžu pomoct. On není náhražka, jsme stejné krve! Věnuju mu další upřímný úsměv. Během jídla statečně bojuju. Jsem zvyklá jíst maximálně tak nožem, vidlice je pro mě záhadou a nedělá mi to dobře. Musím se pekelně soustředit, aby mi nevypadla z prstů a já to všechno zkoordinovala a pohledy ostatních tomu nepomáhají. Nakonec mi dojde trpělivost. Jsem jeho dcera? Jsem. Můžou mi něco říct? Ne. Pokud bude někdy otec chtít, abych jedla příborem, dobrá, naučím se to. Ale nebudu se tím trápit a přetvařovat se. To nejsem já. Po chvíli tedy klidně odložím vidličku a chopím se ostrého nože na porcování a začnu jíst jako jindy. S tím rozdílem, že nehltám, jak kdyby mi to někdo chtěl urvat od huby, neberu kusy masa do ruky jako hroudu... prostě a jednoduše i když jím jenom nožem, snažím se jíst slušně. Po hostině konečně nadejde chvíle, kdy jsme sami a já s ním budu moct mluvit v soukromí. Přítomnost jeho družiníků pro mě nebyla zrovna nejlepší, pořád jako pod drobnohledem... "No... vím hlavně povídačky, co se říkají mezi lidmi. A protože jsou to lidi a tvoje kořist, nejsou zrovna lichotivé." Mezitím taky vstanu a přejdu vedle něj k zábradlí. Ani blízko, ani daleko, taková normální vzdálenost. "No, ale... Měla jsem vize. Byla jsem v nich rudý drak. Ne míšenec, ale opravdový a velký a oheň chrlící drak. Ale myslím, že pokaždé jsem nebyla stejný. Jednou mládě. Jednou dospělý drak, co se popral se Zlatým. Pamatuju si... že jeden člověk zabil ty mláďata a ostatní draci se mu šli mstít. Srazil je k zemi slovem..." Radši ho nechci říkat nahlas. Pak se viditelně zarazím. "Potkala jsem kluka, který mě dokázal slovy poslat do bezvědomí," zamračím se. "A ve snech... taky kronikáře. On mi řekl, jak se jmenuješ. Jinak bych se to nikdy nedozvěděla. Proč mi to matka odmítala říct?" |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Při zmínce o tvých dračích vizích se Vatr celý napjal. Rozrušeně se na tebe otočil a pohlédl ti do očí. „Viděla jsi ještě něco? Víš, co se dělo poté?“ vypálil otázku a měřil si tě pohledem tak podrobným, že ti to bylo až nepříjemné. |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro No a zakroutím pomalu hlavou. "Ne. Pak... nějak přestaly ty vize chodit. Ani nevím, jak to funguje. Jednou tam byly, jednou zase ne." Víc radši nic neříkám, jsem zvědavá, jestli mi on sám něco řekne. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Otec tě ještě chvíli pozoroval, poté odpověděl: „Zdá se, že má krev v tobě poslední dobou vřela více, než by kdo mohl očekávat. Naučím tě našim způsobům a vysvětlím, co ty zážitky znamenaly, ale pamatuj si, že mi MUSÍŠ říct, kdyby se vrátily.“ Nad otázkou kluka schopného tě poslat do bezvědomí pokrčil Vatr rameny. Nebyla jsi cvičená k boji proti magii a tak to nejspíše nebylo nic těžkého. Zato Kronikář... Ten draka zaujal rozhodně více, než tvá matka. Bylo ti jasné, že o něm už slyšel. „Co ti tehdy řekl?“ Otázku tvého druhého rodiče očividně požadoval za nepodstatnou. |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Pokývu hlavou, jako že rozumím. "Nó," protáhnu, abych získala čas se pořádně rozpomenout. Byl to sen, sice divný, ale pořád sen a zdál se mi už docela dávno. Chvíli mlčky hledím dolů na město, abych si to sesumírovala v hlavě. "Říkal, že mám naplnit nějaké proroctví, či co, promiň, ale moc si to nepamatuju. Od něj jsem se tedy dozvěděla, jak se jmenuješ, protože mi říkal 'dcero Vatrovo'. Řekl mi, že se můžu zeptat na jednu otázku. Popravdě bych se nyní ptala jinak... Zeptala jsem se, jak ovládnu svoji o moc, o které jsem v té době vůbec nevěděla. Nedávno před tím jsem se poprvé nechtěně proměnila..." Uhnu očima a zachvěju se. To není zrovna příjemná vzpomínka. Ne kvůli proměně, kvůli tomu, co se mohlo stát. A co se stalo noc předtím. Najednou si s tím výstřihem připadám odhalená, a tak stáhnu hlavu mezi ramena. "Řekl mi nějakou básničku. Ve zkratce něco o mocných slovech a že ta moje síla leží někde na východě... a něco o císařských věžích, čemu jsem nerozumněla." |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro „Proměnila?“ zopakoval Vatr tázavým hlasem. „Jak proměnila?“ |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro "No prostě... proměnila," rozhodím rukama zaraženě, jsou to dost hloupá slova, naštěstí se hned chytnu a pokračuju: "On... Dralion... mi ublížil. A pak chtěl znovu. Byla jsem zoufalá a naštvaná a... přišlo to samo. Vůbec jsem nevěděla, co se děje. Akorát... já nejsem jako vy ostatní. Jsem přece napůl zmetek. Ale už jsem se naučila to ovládat," řeknu o něco jistěji a se stopou pýchy v hlase, protože to nebyl žádný med. "Jestli chceš, ukážu ti to." Zalétnu očima ke dveřím, jestli tu nikdo není. Budu se stydět svléknout se i před ním, ač je to přece konečně můj pravý otec a ne nějaký oplzlý ničema jako Dralion. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro „Předveď mi to,“ požádal Vatr. Udělala jsi, co chtěl. „Neuvěřitelné,“ uniklo otci z úst, když tě pozoroval v dračí podobě. Tušila jsi, že toto bude jeden z mála okamžiků, kdy jsi jej viděla skutečně překvapeného. „Chrlíš oheň?“ |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Takže vysvobození ze studu pomocí přeměny jsem doopravdy uvítala. Předvedu se otci v celé své kráse, pokud je tu na to místo, dokonce povyskočím a zůstanu máchat křídly na místě ani ne metr nad zemí. Jenom chvilku, pak zase dosednu na zem. Pouze jsem se chtěla pochlubit, že létat jsem se naučila. V očích mi jiskří radost, když jsem ve vzduchu. Jeho další otázka mi trochu nadšení ubere. Zahanbeně sklopím hlavu. "Snažila jsem se, ale nejde to. Jenom asi dvakrát. Nechtěně. Vědomě to nedovedu." |
| |
| soukromá zpráva od Nardan pro Nerozumím úplně tomu s čím má Charen problém a co on má v úmyslu. To ticho, které však nastalo mi říká, že ostatní nesouhlasí a připadá mi, že oni chtějí zmizet někde v pustinách. "To máš pravdu. Jsem pískle a o světě nevim nic. Dokonce ani o dracích toho nevím víc. Jenže sedmnáct mi nebude pořád a i ti nejmocnější válečníci a kouzelníci se museli učit. Kde ty ses naučil bojovat, že ses mohl postavit po bok Alyssiiných rodičů?" Mám strach, že zůstanu sám, ale já nemůžu couvnout. Nemůžu se vzdát té cesty. Chvíli mlčím a dívám se do ohně. To ticho je dost výmluvné a mě je až trapně. "Pomůžeš mi alespoň najít cestu k těm, kdo se boje nevzdali?" podívám se nakonec na Charena s nadějí, že neřekne "Ne!" |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Když ses vrátila do lidské podoby, aby jsi mohla svému otci odpovědět, trochu se zamračil. „To nevadí, myslím že se to zvládneš naučit. Proč ale neodpovídáš v dračí podobě?“ |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Charenova tvář se při tvé otázce zamračila. „Allysin otec. A nemám sebemenší ponětí, jestli je vůbec možné někoho takového najít. Nardane, draky nelze svrhnout. Zkoušeli to už mnozí jiní a všichni byli mocnější než ty. Měl by ses z toho vyspat, ráno je vždy moudřejší večera. To se týká i vás ostatních, Reóde vem si první hlídku,“ odpověděl vůdce skupiny a pokynul skupince, čímž uzavřel konverzaci. Nezbývalo nic než poslechnout. Ucítil jsi, jak ti někdo třese ramenem. Pootevřel jsi jedno oko a při spatření těch světlých vlasů se ti na chvíli zastavilo srdce. Mohla to být Allysia? Nemohla. Místo toho se nad tebou skláněla Reliel, která si tiskla dva prsty ke rtům ve znamení, kterým se všeobecně žádalo o ticho. Poté co nejtišeji zašeptala: „Pojď za mnou.“ |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Zklamalo ho to? Nebo se to taky naučím? |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro Na tohle si asi nikdy nezvyknu, prolétne mi hlavou, když se Jonasův hlas změní do hlubokého, vlkodlačího vrčení. Nechtěla jsem schytat další z možných přilétajících čepelí, proto jsem dlouho zbytečně neváhala a udělala jsem, co mi Jonas řekl. V duchu jsem si přála, aby byl v pořádku, než jsem vyběhla za ostatními u hostiny. Doufala jsem, že tam najdu všechny. Nevěděla jsem co zakřičet. Přepadení? Utečte? Nakonec ze mne vypadlo: “Musíme zmizet a hned.“ Nevěřila jsem elfům, nevěřila jsem tomuhle místu... |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro „Chápu,“ odvětil Vatr a opět se odvrátil. Městský ruch se zvolna začínal probouzet z toho, jak se lidé po obědě postupně odebírali za svými záležitostmi. „Teď se můžeš vrátit do svého pokoje. Zítra pro tebe nechám poslat a započneme s výukou.“ A s pokynem ruky tě propustil. |
| |
| soukromá zpráva od Ersten pro Nelíbí se mi Nereniovo komandování tím víc. že mě vlastně staví před hotovou věc. Ani se nestačím ohradit proti jeho plánu a už jsem sám, pokud tedy nepočítám několik elfů, kteří mi byli svěřeni. Nyní sedím ukryt za hřeben kopce a jen zlostně skřípu zuby. Takže on si vyžere všechnu akci, zkasíruje veškerý kredit za zabití nekromanta a já abych tady dřepěl na zadku a sloužil jen jako poslíček jeho rozkazů. No to se ještě uvidí! Ne, nepokládám jeho plán za rozumný a ani se nesmířím s takovou potupnou prací, jako je čekání na Undasta se vzkazem. Nehodlám tu sedět a nedělat nic, nechat si sebrat všechny pocty a ještě se shodit před ostatními muži. Ersten nepůjde do boje až jako poslední, to tedy ne! Undastovi nikdo nemusí říkat, co má a nemá dělat. Až sem dorazí, bude mu hned jasné, co je potřeba. Do té doby si pro sebe musím urvat co největší podíl na zásluhách. Takže jsem rozhodnut. Vstanu a pohlédnu na ostatní elfy. "Obejdeme tábor podél hřebene, aby nás zezdola neviděli. Mějte oči na stopkách a uši nastražené. Hledáme hlídky rozmístěné podél tábora, takže pozor na stopy a sledovat okolí, jestli tu nemají pasti. Nezapomeňte kontrolovat koruny stromů. Vy tři," ukážu na nejbližší trojici elfů, "půjdete v předvoji, za vámi půjdu já se zbytkem skupiny. Cokoliv podezřelého hlašte zvednutím paže, žádné mluvení. A ty," ukážu prstem na na kraji stojícího mladíka, "ty tu počkáš. Až dorazí Undast a jeho muži, povíš jim, že já a Nerenius jsme se postarali o hlídky a že cesta do tábora je volná." Když je rozkaz vydán, vyrazíme na průzkum. Však já Nereniovi ještě ukážu, že dokážu i víc, než by svedl vesnický idiot. Jdu s taseným mečem a ostražitě se rozhlížím okolo sebe. |
| |
| Swen, Celesta a Saloter Hostina Saloteřin hudební doprovod a všeobecný halas byl náhle utišen, když se zpoza stanů vyřítila Celesta. Zelená pláštěnka za ní jen vlála, když dobíhala ke stolům. „Musíme zmizet a hned,“ vyhrkla rusovláska, když se jí podařilo popadnout dech. Za ní se v tu chvíli ozvalo hlasité, avšak neobyčejně hluboké vlčí zavytí. Mohl to být Geralt? Nějakou dobu zpátky se vytratil spolu s jednou z elfek, možná byl v maléru. Jonase navíc také nešlo nikde vidět. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Pořád nikde žádné hlídky. Co to mělo znamenat? Mohla to být léčka? Co když elfové věděli o vašem úkolu po celou dobu? Z Nereniova směru se ozvalo hlasité a neobvykle hluboké vlčí zavytí. Netušil jsi, co to znamená, ale na jistotě ti to rozhodně nepřidalo. Hřeben jste již obešli a dostali se až ke břehu velké řeky proudící kolem tábora. Pořád nikde ani živáčka, tví muži dokonce ani neobjevili žádnou případnou past. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Nechala ses sluhou odvést zpět do svého pokoje. Až ve chvíli, kdy se za tebou zavřely dveře, sis to uvědomila. Vatr ti neodpověděl na otázku ohledně tvé matky. No, nejspíše už bylo pozdě, ale předsevzala sis, že zítra se na ni zeptáš znovu. To vědomí jako by celý den neuvěřitelně prodloužilo a ty ses mohla takřka ukousat nudou. Nakonec ses dala na kutě s tím, že to bude asi nejlepší způsob, jak zabít čas. Spolu s ostatními jsi konečně našla útočiště. Bájná země na západě, kde lidem vládly jejich vlastní představy v podobě bohů. Nebyl to krásný svět. Ty a tvých dvanáct druhů se usadilo v jednom z nejkrásnějších a nejúrodnějších království, která se zde nacházela. Postupně jste si ale nemohli nevšimnout nestvůrností, které se zde děly. Lidé, elfové, trpaslíci i všechny ostatní bezvýznamné rasy se masově vraždily. A kvůli čemu. Kvůli skupině bytostí toužících po moci, jejichž touha konečně pokořit soupeře byla větší než cokoliv jiného. Nakonec vás konfrontovali. Stáli jste na velké skalní plošině, nepřístupné jinak než ze vzduchu. Všech třináct draků vyhnanců, kteří přiletěli z východu. Doma už pro vás kvůli vraždě Zlatého nebylo místo, ale tady existovala šance. Před vámi se zvolna zjevovali ti, kteří si přáli vaši moc na své straně. Ve zlaté záři se před vámi zjevil Anděl, služebník Eanel. Prohlašovala se za bohyni života, přesto nechávala zabít vše, co je jí znelíbilo. A dokonce se ani neobtěžovala přijít osobně. Z magického portálu vedle vyšel Amers. Jeho doménou byla smrt a přesto nebyl ani schopný zajistit těm, kdo mu byli oddáni, pořádný posmrtný život. Ve skále za nimi se zformovalo jezírko, v němž byla Mermaid. Jeden z kněží o ní prohlásil, že by ji měli uctívat pouze námořníci a nikdo jiný by se o ni neměl starat. Výměnou za to spláchla celý jeho domovský ostrov a nechala tamní starce i děti, ať se utopí v zuřivých vlnách. Na bílém pegasovi přiletěl Aenal. Byl to nesnášenlivý bůh, který nenáviděl všechny, kteří měli na věci byť jen o trochu jiný názor. Naproti nim se zformovali jejich úhlavní nepřátelé. Z kostí mrtvých ptáků se poskládala postava Grithera, zrůdného tvora, který požíral duše svých poddaných a nedopřával nikomu posmrtný odpočinek. Vedle něj se usmívala Cirdanel v celé své škodolibosti a krutosti. Připravovala o nevinnost mnohé a nutila je kvůli rozkoši nebo nemoci zabíjet jen proto, aby se pobavila. Urag byl starý paranoik. Věřil, že všichni jej chtějí akorát připravit o moc a podle toho i s ostatními zacházel. Když vystoupil ze zeminy pod vámi, držel se o něco dál od všech. A nakonec se z oslnivých plamenů zjevil Baratan. O spravedlnost se nestaral ani trochu a nechal své kněží upalovat zaživa. Všichni z nich se vám hnusili. Možná jste nebyli o moc lepší, ale měli jste aspoň svou čest a hrdost. Tihle se jí už dávno vzdali. Obě skupiny se rozeběhly proti sobě. Bitva to byla nemilosrdná a vy jste střídavě pomáhali nejprve jedněm, poté druhým. Mocné magické síly zničily okolní úrodné pláně a zanechaly po sobě pouze Pustinu. Nakonec jste už měli toho věčného pletichaření dost. Společnými silami jste vytvořili nikdy nekončící propast do jiného světa. Poté jste do ní postupně nechávali padnout každého boha, jednoho po druhém. Lidé je marnivě bránili, báli se změny. Nakonec jste však přeci jen zvítězili a země byla konečně vaše. Měli jste svůj vlastní svět, který jste mohli měnit k obrazu svému a vládnout si, jak jen se vám zlíbí. Probudil tě zvuk otevírajících se dveří. Do pokoje vstupovala služebná se snídaní. Když si všimla, že ses probudila, omluvně sklopila zrak. „Za dveřmi na vás bude čekat páže, které vás doprovodí k otci. Prosím pospěšte si, již vás očekává.“ |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Zjistím to. Zjistím. Nechci ho moc popouzet, nechci, aby mě vyhnal. Ale vyhýbat se tomu nebude věčně! Když mě u té semetriky nechal! Znuděně sebou plácnu na postel. S plným břichem se vždycky spí líp, tak se vyvlíknu z té hrůznosti, co mě donutli si obléct, zalezu pod přikrývku a zkusím to zaspat. Další divný sen... Je to tím, že jsem se konečně setkala s otcem? Rozhodnu se, že mu o něm neřeknu, dokud mi nepoví něco o matce. Proč si začal zrovna s takovou děsnou ženskou, proč mě nikdy nehledal, proč mě nechal vyrůstat u ní. Pokud tu mám i něco jiného na oblečení než to, co jsem měla včera, vezmu si to. Naházím do sebe snídani, protože mě pohání to, že ho nechci zklamat, nechci přijít pozdě. Pak se za ním vydám. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Během včerejšího večera ti spolu s večeří donesli hned několikero dalších šatů. Všechny byly samozřejmě v odstínech červené (pomalu sis začala říkat, jestli náhodou draci nemají na svou barvu nějakou úchylku), tentokrát ale některé z nich neměly ten podivný střih. Za dveřmi už na tebe čekal lesní elf, který tě doprovodil. Místnost, do které jsi byla uvedena, byla rozlehlá. Zemi pokrýval hustý tmavý koberec a místo stěn byly mohutné police s koženými svazky. Ty věci už jsi jednou viděla – knihy. Když jsi byla malá, Lovec ti jednu ukázal. Dávno prý sloužily jako zdroj informací, dnes už jich existovalo jen pár. Středu místnosti vévodil mohutný stůl s čistým ubrusem. Právě u něj seděl v bohatě vyřezávaném křesle Vatr, pohodlně uvelebený a s jedním ze svazků v rukách. „Vítej Rún, posaď se. Vypadáš dnes nesvá, co se stalo?“ |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Střelím k němu očima, až když mě osloví. I tak mi pohled pořád klouže po okolí, div nemám otevřenou pusu. Takže moje odezva je pomalejší. "Eh..." V první chvíli ani nevím, co chci říct. Začnu být ještě víc nervózní, opravdu mi záleží na tom, aby mě... měl rád? Nevím, jak jinak to popsat. Prostě abych na něj nepůsobila jako pitomá holka. Aby na mě mohl být pyšný - ano, to je ono! Pyšný. "Nikdy jsem neviděla tolik těch, eh, knich?" Téměř poslepu se posadím na židli pokud možno blíž k němu. Přišlo mi včera divné sedět tak daleko, když on byl jediný v místnosti, kdo mě zajímal. "Všechno je prostě... nové. To, jak se objevuje jídlo, aniž bych ho musela ulovit a uvařit, jak mizí špinavé nádobí, jak se objevují h... objevuje oblečení, ty knichy! Matka mě vždycky tak cepovala, že se až stydím, že to za mě musí někdo dělat..." Rozhodnu se nahodit vějičku a čekat. Mám toho na srdci tolik - a přiznejme si, on je jeden z prvních, komu to všechno chci říct - že se zarazím na poslední chvíli, abych to nepohřbila pod dalšími dojmy. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro „Předpokládám, že to asi opravdu je velká změna,“ odtušil Vatr, když na stůl odložil knihu. Jeho oči tě chvíli bedlivě pozorovaly, než došel k závěru, že tvá výmluva je pravdivá. „I když to ale nejspíše je narychlo, tvá výuka je bolestivě zanedbaná. Budeš se muset urychleně naučit našim způsobům. Včera jsi svým stravováním moc velký dojem neudělala a ostatní dračí páni o tom již ví. Brzy se zde bude konat naše setkání a ty budeš muset do té doby zvládnout všechny společenské zásady.“ Neudělala moc velký dojem. To znamenalo, že ti ostatní u stolu o tobě měli podat hlášení, které dle otcovy reakce nejspíše nebylo úplně lichotivé. „Začneme ihned. Nejdříve ale chci vědět, kolik toho víš o dračí rase všeobecně.“ |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Pod stolem žmoulám lem rukávu, a když sklopím oči, mračím se a začnu si kousat už tak popraskané rty. Nikdy jsem se nemusela přehnaně přetvařovat, a tak je ze mě snadné číst jako z té... knichy. Svádím těžký souboj sama se sebou. Vztek, co ve mně bublá, není mířen přímo na něj. Tedy... zčásti. Dobře, zlobím se! A nechci začít křičet. Nechci si to u něj rozházet. Už tak mu dělám ostudu. Jenže... můj potlačovaný temperament musí ven. Rozšíří se mi nozdry, jako bych byla v dračí podobě. Pohání mě nespravedlivost situace, a tak se dokonce odhodlám zvednout oči. Zarazím se těsně předtím, než bych se k němu naštvaně nahnula a zasyčela. Místo toho prkenně sedím, neopírám se. "Nic. A víš proč? Třeba proto, že jsi mě nechal u NÍ! A neustále ignoruješ moje otázky ohledně ní! Proč jsem nemohla být s tebou? Proč jsi mě nemohl vychovat ty, aby ses pak za mě nemusel stydět?" Na to, jak zostra jsem začala, se mi někdy po třetí větě začne lámat hlas a proti mé vůli mi do očí vstoupí slzy. Stydět už skoro zaskučím, ale pořád se držím, nezačnu fňukat. Spíš je mi to všechno strašně líto. Zuřivě mrkám, abych zahnala vlhkost v očích. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Vatrova tvář se ani nepohnula, když jsi udělala své vystoupení. Dokonce ani při odpovědi se neobtěžoval hnout brvou. „Kdyby jsi nevyrůstala s matkou, nepřežila bys první týden svého života.“ |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro I když by to mohlo znít ublíženě, není tomu tak. Zdá se, že moje vzplanutí pohasíná stejně rychle, jako se objevilo. A že je to důsledek všech mých pochybností a obav, ne toho, že bych ho snad nechtěla respektovat. Můj pohled i držení těla dávají najevo, že vím, že jsem neměla takhle vyjet. Ale jinak bych ho asi nedonutila k tomu, aby mi konečně řekl... něco. |
| |
| soukromá zpráva od Saloter pro Vesele se usmívám na Galendala a doprovázím ho malou harfičkou. Jsme dokonale sehraní. Píseň, kterou společně na místě skládáme má na broučky a trávu dvojitý vliv, protože jsem do zpěvu nikdy nedala tolik srdce. Se zájmem nás okukují a létají kolem nás. Nejkrásnější je, že se přidalo i pár motýlů. Zábava je v plném proudu, ale náhle mezi nás vběhne postava oděná v elfském oblečení. Moc na ni neberu ohled a hraju dál. Teprve po pár okamžicích si uvědomím, že jsem jediná kdo se kolem mě raduje. Celesta na mě něco volala. Přestala jsem hrát a někteří broučci, náhle vyvedení z rytmu, do sebe narazili a ve vteřině byli všichni ta tam. Malinko podrážděným okem začnu hodnotit Celestu. Zpoza stanů se náhle ozve vrčení, ze kterého mi vstávají chlupy na rukou. Vytřeštím oči, podívám se na Galendala, jeho sestru a pak na Celestu. Co to k sakru zase je?! Já snad nebudu mít pokoj, pomyslím si úzkostně. Začnu se zvedat, abych se postavila vedle Celesty. |
| |
| soukromá zpráva od Ersten pro "Zahajujeme útok, hned! Rozviňte se do šířky, střílejte okamžitě, jak někoho spatříte," syknu rozkaz a vstanu z podřepu. Ještě jednou obhlédnu tábor z hřebene, ale nevidím nic, co bych neuzřel již předtím. Rukou mávnu na znamení k zahájení útoku a poté začnu sbíhat dolů do tábora. Meč mám v ruce, připraven proklát prvního Vznešeného, na kterého natrefím. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Vatr si tě hodnou chvíli podrobně prohlížel. Poté si promnul ruce a začal s vyprávěním: „Vztahy mezi draky nikdy nebyly příliš dobré. Někteří uzavírali spojenectví a jiní se stmelili, aby jim čelili. Nejožehavější situace však vždy nastala, když se vylíhlo nové mládě. To, komu mělo být dráče svěřeno, se určovalo dle jeho pohlaví. Syn šel k otci, dcera k matce. A každé dítě ovlivňovalo politickou scénu, protože to byla mocná figurka, která nyní patřila svému rodiči. Bylo samozřejmostí, že když ses vylíhla ty, způsobilo to mezi námi velké neshody. Drtivá většina draků byla rozhodnuta tě zabít, proto jsem nechal tvou matku uprchnout a vychovávat tě samotnou. Věděl jsem, že jednoho dne mě najdeš, že budeš chtít získat zpět své právoplatné dědictví. Situace je v těchto dnech jiná. Naši vládu se snaží ohrozit bytosti, které místnímu obyvatelstvu krutě vládly před námi. Jejich útok bude nejspíše posledním vzdorem, do kterého dají všechny své zbývající síly. Právě proto tě Maia nezabila hned před městskými branami. Tvůj život je pořád v ohrožení, ale ostatní jsou ochotni tě nechat naživu, pokud prokážeš svou hodnotu.“ |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Hledím na tkaninu na stole a pomalu přikývnu. Pokud jsem někde nejvíc v bezpečí, jak jen je to možné, je to asi tady. Vedle opravdového draka vypadám jako nedochůdče, kdyby mě opravdu chtěli zabít, nemám šanci. "Jak ale prokážu svoji hodnotu? Pořádně nic, co by je mohlo ohromit, neumím. A ani si nejsem jistá, že se to kdy naučím. Vždyť já ani nevypadám jako drak. Tedy, ano, v něčem ano, ale jsem přece... kříženec." |
| |
| soukromá zpráva od Swen Norrad pro Přeběhne mi mráz po zádech. Příliš jsem se zamyslel nad svou minulostí a vybavil si pár věcí, které bych skutečně raději zapomněl. Hlavně tu část, kdy jeden nejmenovaný seveřan zažil vlastní míchaná vajíčka. ,,Uuuu, na tohle jsem nikdy nebyl." rozhodnu. Naštěstí mě z těchto končin vytáhne ork, který se začal natřásat, že mi zachránil moje půlky. Něco pravdy na tom je, ale rozhodně tady ze mě nebude dělat nějaký kozí bobek. ,,Zase klídek! Měl jsem to plně pod kontrolou. Nemůžu za to, že jsem musel zachraňovat tvoje zelené kámoše." prohodím do větru. Když už jsme u toho větru, tak Celesta s ním také nejspíš závodí. Tedy, podle toho, jak letí s větrem o závod. Vypadá...no, asi normálně, čert aby se v tom vyznal. ,,Cože prosím?" plácnu, když řekne, že musíme jít. Nejsme tady ani pár hodin a už bych měl zase zvedat kotvy? No to se mi fakt chce... ,,A důvod toho proč bych měl upustit tuhle hostinu a hlavně tuhle pálenku?" O pečené kýtě ani nemluvě, to byl už bylo moc silný tabák! Ovšem podle jejího výrazu, který jasně říká, že viděla snad ducha ve své posteli, plus hluboké vlčí zavití mi říká, že se tady zase muselo něco posrat. ,,To je Geraldík? Našel si nějakou ženskou a mně nepozval?!" možná ze mých úst vylézá chlast anebo jsem už unavenej, ale rozhodně se mi nechce nikam utíkat. Přeci jen, co by mi asi tak ten pejsek mohl udělat? Pokousat mě? |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro I přes tvůj pohled upřený k tkanině jsi cítila, jak tě Vatrovy oči propalují a zkoumají každou tvou reakci. Jeho odpověď byla klidná, avšak odměřená: „I my se musíme obklopovat služebníky, kteří nás zastupují. Jsou to naše oči, uši i paže. Ani drak nemůže být všude a každá ruka bude v následujícím boji dobrá. Kromě toho... Pořád jsi mocnější než kterýkoliv smrtelník. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Po Swenovi a Saloter se nejrychleji vzpamatovala Faiaela. Elfka, leč lehce podnapilá, vyskočila překvapivě rychle. „Co se stalo? Ten zvuk... To byl Geralt??“ vypálila otázku směrem k Celestě. |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro Co jsem si myslela? Že všem řeknu, že musíme zmizet a oni půjdou? Že mne poslechnout? Na zklamání není čas. Doběhnu k Saloter, která má naštěstí dost rozumu, aby vstala od stolu, a ještě než se na mě podívá těma svýma rybíma očima, čapnu jí za paži a táhnu jí sebou. Nekompromisně a tvrdě. “Neptej se...“ šeptnu k ní polohlasem a má ruka pak upustí od pevného sevřetí. Přitisknu dlaň na její záda a naznačím jí, aby s sebou pohnula. Krátce střelím pohledem po elfí velitelce. Vypadá, jako by nevěděla, oč běží. To ani já. Ale nevěřím jí natolik, abych jí cokoliv vysvětlovala. Nemám pro ní žádnou odpověď. A Swen? Ten si poradí. |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Asi si za to můžu sama. Měla jsem se víc ovládat. Když mě to trápilo tolik let! Dusila jsem to v sobě tak dlouho, že... Jsem to asi všechno podělala. Služebník. Hm. "A... teď? Co teď?" zvednu k němu váhavě oči. Svoje odpovědi jsem už dostala a nechci ho dál popouzet. Pak si ale vzpomenu na ten sen. Mám mu o něm říct? Třeba je to důležité. Anebo se rozzlobí, že jsem mu to neřekla hned. Nebo se rozzlobí, až třeba nějak vyjde najevo, že jsem mu to neřekla vůbec. "Já-ještě jsem si na něco vzpomněla. Po strašně dlouhé době zase přišel sen. Čím to je?" Pokud se bude vyptávat na jeho obsah, převyprávím mu ho tak, jak budu schopna. |
| |
| soukromá zpráva od Nardan pro Chvíli ještě ležím, než úplně překonám spánek. Pak si promnu oči a vyrazím za Aly.. tedy za Reliel. Není žádný důvod nevstát a nejít tiše za ní. Nevím, co chce, ale jistě má důvod, proč nechce, abychom ostatní budili. Když si navíc vzpomenu na Charenova odmítavá slova a na pohledy ostatních... |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Šli jste jen chvilinku, tak akorát na vzdálenost, aby vás nešlo slyšet, ale dokázali jste v pořádku dojít zpátky. Reliel se na tebe nyní otočila a opřela se o kmen stromu, rukou zvolna držela svou druhou paži. Zjevně netušila jak začít, nakonec se však zhluboka nadechla a přímočaře se zeptala: „To ohledně postavení se drakům a vizí... O čem jste to s Charenem mluvili?“ |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Při zmínce o snu vzlétly Vatrovy oči tvým směrem. „O čem ta vize byla?“ Jedno obočí se drakovi zlehka nadzvedlo, když zkoumal každičký pohyb tvého obličeje. Nepřestal s tím až do chvíle, než jsi mu odvyprávěla celý sen. Poté se v křesle opět narovnal a chvíli si tě pozorně prohlížel. „Zdá se,“ začal tvůj otec rozvážně svůj výklad, „že jsi toho po dracích zdědila více než jsem očekával. A pak je tady Kronikář... Zdá se, že tvá smíšená krev ti propůjčuje neobyčejné schopnosti, dcero.“ Vatr zvolna odložil knihu na stůl a spojil ruce do stříšky. „V dávných dobách ještě před založením civilizace na východě se malá dráčata učila tím, že v transu prožívala vzpomínky svých předků. Zdá se, že v tomto máš podobné vlohy jako skuteční draci. To, co jsi viděla ve svých vizích se skutečně stalo, a ačkoliv jsi to pojala poněkud příliš dramaticky, viděla jsi svět mýma očima. Něco jiného je však Kronikář. Jsi teprve třetí osobou o které vím, že se s ním setkala. Vše to již začíná dávat smysl... Myslel jsem, že to je jen náhoda, ale Kronikář ti skutečně musel vyjevit smrt tvého bratra, toho mláděte, které jsme spolu s ostatními pomstili.“ Následovala krátká odmlka, během které jsi mohla vstřebat všechny nové informace. „Máš nějaké další otázky?“ |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Pár věcí mě zase zarazí. Bratr? Jaké by bylo mít někoho, kdo se mnou bude držet? Neprotloukat se sama... Samozřejmě že mám spoustu otázek! První by byla třeba "proč sis vybral zrovna moji matku a ne dračici?" a další nevhodné dotazy. "Proč se mi teda zjevuje kronikář? A když říkáš, že pro to mám vlohy... nešlo by to nějak..." Rozhodím rukama, jak hledám správné slovo. "Udělat? Naučila bych se to rychle, to přece potřebujeme, ne? Učila bych se skrz ty vize..." |
| |
| soukromá zpráva od Nardan pro Chvíli si jí prohlížím a možná to vypadá, že zvažuji slova, která mám pronést. Uvažuji ale nad tím, zda mi osud navzal Alyssiu právě proto, že aby se objevila Reliel. Kdo se ale vyzná v osudu a kdo dokáže říct, zda se věci dějí sami od sebe, nebo jsou řízeny nějakou vyšší mocí. "Mám pocit, že víš, o čem mluvím," začnu, "když jsme se potkali s tou dračí ženou, říkala jsi, že jsi měla množství vizí o tom, co máš dělat a koho máš hledat." Pak jí převyprávím svůj zážitek s Pegasem a dokonce vytáhnu pírko, které nosím stále u sebe. "Podle toho vím, že to nejsou jen vize. Je to skutečnost a konec vlády draků se blíží." Mávnu rukou ke spícímu tábořišti: "Oni tomu nevěří a mají mě za mladého snílka. Já vím, že nemám sílu na to, porazit draky, ale staří bohové se vracejí a jejich síla roste!" |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Vatr zvolna zavrtěl hlavou. „Dráčata přecházejí do vzpomínek svých předků instinktivně. Možná že časem se to naučíš také, do té doby si však budeme muset vystačit s prostým výkladem. Já sám ti ale nemohu věnovat všechen svůj čas. Brzy propukne válka s Prastarými bohy, kteří zde kdysi vládli a i my se musíme připravit. Pověz mi Rún, držela jsi někdy v rukou zbraň? Umíš s ní zacházet?“ |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro „Aenal, bůh větru...“ zašeptala Reliel a v zamyšlení si hrála s přívěškem kolem svého krku. „Mě si vybrala Eanel, paní života. I za mnou přišel její posel a řekl mi, abych vyrazila k Narakibskému průlivu. Nějak se to týkalo té rusovlásky, kterou jsme dnes viděli. Ale ona je teď pryč a já sama nevím, co dělat. Víš o nějakém způsobu, jak Aenala zkontaktovat? Nebo kteréhokoliv z bohů?“ |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Vzpomenu si na tu vizi, co byli všichni ti bohové zač... Ustojíme to? Zase? A co já, když ani nejsem plnohodnotný drak? Jen... služebník. Míšenec. "Řekla bych, že trochu jo. Učila jsem se s mečem a štítem. Ale... proti bohům... těžko uspěju." Asi se mnou tahle informace zamávala, když sen je tak čerstvý v paměti. Krom pár případů jsem nikdy pořádně v boji nebyla, a i když si pamatuju, jak mě naplňoval, nyní... mám najednou strach. Protože to nebudou jenom hloupí lidi, které dokážu srazit jednou ranou. Určitě ne. Válka je něco jiného než šarvátka. |
| |
| soukromá zpráva od Nardan pro Eanel? Paní života? Myslím, že o něko takovém mluvila stará, když jsem byl dítě. Měla mít manžela, který byl jejím opakem. Nejistě se poškrábu na hlavě: "Tak to ani náhodou. Prostě se mi zjevil pegas tím to haslo. Neřekl, zda, nebo jak s ním, nebo s jeho pánem mám mluvit." Možná jsem se na to měl zeptat. Ale neznám nikoho, kdo by nebyl mimo, když se mu zjeví boží posel. "Stará šamanka našeho kmene říkávala, že k ní náš bůh mluví a že ona mluví s ním. Jenže to jsem myslel na jiné věci, než na hovory s bohy. Ona ale často sedávala a něco si pro sebe drmolila. Možná, že musíš použít nějakou správnou formuli, nebo tě třeba uslyší, když jen zavřeš oči, budeš myslet na tu paní života a mluvit. Třeba to uslyší." V něčem takovém nejsem zběhlý a podle otázky předpokládám, že Reliel také ne. "Ta rudovlasá holka teda má něco společnýho s Eanel? Páni!" |
| |
| soukromá zpráva od Saloter pro Celesta mě porve za rukáv a já ani nestačím zareagovat. Celesto! Co to sakra! Jediné, co jsem zvládla, bylo udržet v rukou svou farfu a vak. Věnuju smutný pohled Galendalovi a jeho sestře a bez jakéhokoli odporu se nechám vláčet Celestou pryč. Němelo by to význam, stejně je silnější než já a k takovému úprku snad má nějaký důvod. Ano, taky mě víc než vyplašilo vlčí zavytí, ale neměla jsem čas na to samostatně zareagovat. Při zbrklém úprku se začne ozývat vykloubené rameno. Docela to bolí, ale jen zatnu zuby a nechám se vláčet dál. Ten ryk. Ještě teď se mi zvedají chlupy na rukou! Snažím se nějak udržet rovnováhu a malinko začnu škubat za Celestino silné zápěstí, aby už pustila. Už jsem pochopila, že utíkáme a že jenom tak nepřestanem. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Vatrův koutek se lehce nadzvedl v náznaku úsměvu. „Nikdy jsem nečekal, že se postaráš o bohy. Tvým cílem budou jejich přisluhovači, proroci a vyvolení. Ti, do kterých vkládají svou moc v bláhové naději, že skrze ně ovlivní běh tohoto světa. Co se tvého bojového výcviku týče, o ten se postará Bereal, můj nejvýše postavený služebník. Už jsi jej viděla, byl to ten zjizvený muž u včerejšího oběda.“ Vzpomněla sis na něj. Vypadal nebezpečně a nejspíše věděl, jak rozbít pár hlav tím nejefektivnějším způsobem. Nepochybovala jsi o tom, že trénink s ním bude náročný. „Nyní začneme s výukou naší etikety,“ přerušil drak tvůj tok myšlenek. A tak začal složitý výklad o tvém postavení v hierarchii, náležitých způsobech pozdravů a oslovování. Téměř okamžitě však vyvstal jeden základní problém. Vatr chtěl, aby sis psala poznámky, ty jsi však neuměla číst ani psát. „To je nepříjemné,“ zamračil se tehdy tvůj otec, „budeme podle toho muset pozměnit plán výuky. Ještě dnes tě společně s Berealem vyšlu na místo, kde cvičí naši elitu. Já si vyřídím své povinnosti jinde a až se za dva týdny vrátím, budu očekávat, že bude o tuto komplikaci postaráno.“ Jak drak pravil, tak se stalo. O necelé dvě hodiny později jsi stála před branami Dol Mahakamu, kde už jsi byla očekávána právě Berealem a dvěma koňmi. Zjizvený muž byl oblečen v plátové zbroji a na zádech mu spočíval velký obouruční meč. Ty jsi naproti tomu nebyla ozbrojená a šaty jsi vyměnila za koženou kazajku, kalhoty a vysoké boty. „Má paní,“ pozdravil dračí služebník a sklonil hlavu, „budu vaším ochráncem a průvodcem. Mé jméno je Bereal, nejvyšší služebník Rudého draka.“ |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Reliel si povzdechla. „Pak už nevím, kde začít. Ta holka se nám ztratila a pochybuju, že se nám podaří někoho zkontaktovat.“ Tvá společnice se sesunula ke kořenům stromu, o nějž se opírala, a schovala hlavu do dlaní. „Co teď? Máš nějaký plán? Protože já ne.“ |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Z toho, co mi vysvětluje, mi jde hlava kolem. Snažím se, ale za snahu nikdo ještě zaplaceno nedostal, že. Obrazně řečeno. A když mi řekne, ať začnu psát... Zírám na něj velkýma očima a zase si připadám jako hlupačka. Neodvažuju se ani pípnout, dokud nevznese přímou otázku, na kterou se nedá odpovědět jinak než ano/ne. Ne, neumím psát. Neumím ani číst! Nikdy jsem to nepotřebovala. Umím možná tak kreslit klackem do písku. Začíná na mě z toho všeho dopadat stres. Jestli neobstojím, nezabijí mě cizí, možná mě zabije on sám, protože jsem jenom přítěž. Anebo ten jeho poskok na cvičišti. Snažím se vypadat v klidu, ale ne že by mi to moc šlo. Jistě že mě na rozdíl od ostatních válečník zaujal, na druhou stranu se děsím toho, že s ním budu teď nějako dobu... no, asi sama? Když jsme tu jen my dva a já ani nevím, kam jedeme. Můžu si stokrát říkat, že on by se neopovážil mi něco udělat, protože by ho otec sežral, ale... Pořád si koušu ret. S dobrou stravou a péčí už vypadám i za ty dva dny o něco lépe (minimálně jsem čistá), ale rty mám pořád popraskané, protože si je nervózně hryžu. Zkušený bojovník z mých gest i postoje pozná, jak moc nervózní a napružená jsem. Ochránce. Doufejme. Vedle otce jsem si to tolik neuvědomovala, je to přece můj otec, jenže teď? Pořád je to muž a ti mě v posledních pár měsících zklamali a zhanobili. A nejhorší na tom je, že i přes to všechno by nějaké mé části, kterou ještě neznám a je pro mě cizí, i takhle zjizvený imponoval. Nevím, co s rukama, tak radši přistoupím k jednomu koni a chytím ho za uzdu. "Hrm.... Rún. Ale to už víte..." zamumlám. Netuším, co víc říct. Uhnu očima. |
| |
| Celesta a Saloter Moc daleko jste nedoběhly, když jste před sebou náhle spatřili skupinku dalších osob. Při pohledu na špičaté uši jste se na chvíli uvolnily s tím, že to nejspíše budou jen další členové skupinky rebelů. A pak se ozval hlas muže, stojícího za nimi. „Na co čekáte? Střílejte!“ Tehdy vám došlo, že tohle jsou lesní elfové – ti, kteří na rozdíl od svých vznešených bratranců přijmuli draky za své právoplatné vládce. Za nimi stál černovlasý muž v koženém kyrysu a taseným mečem. Byl to člověk a bezpochyby nepatřil k vám. Jeho příkaz jako by vojáky probudil a všichni založili šípy do tětiv s jasným úmyslem: Zastřelit vás. Někteří z nich se přitom kousek posunuli, aby jejich střelám v letu nebránily stromy nacházející se všude kolem. Letky se dotkly líců a vy jste věděly, že uhnout nestihnete. Do zorného pole se vám vmísila černá koule, směřující k lučištníkům. PRÁSK!!! výbuch byl ohlušující a odhodil vás dozadu. Celesta ucítila, jak jí silně třeští v hlavě kvůli mocnému nárazu do hlavy. Saloter na tom byla o něco lépe, neboť stejný strom, který zastavil její kamarádku, o pár palců minula a skončila tak po několika kotrmelcích na poměrně měkké zemi. Na místě, kde ještě předtím stála druhá skupinka, byl teď jen kruh spálené země. A k vám na svých malých nožkách pádil Tygwyn. „Něco se děje!“ křičel za běhu, „Geralt říkal, že se máme shromáždit u lodí!“ Swen Norrad „Tak a dost! Co to má znamenat?“ zavrčel Grosh a postavil se. Faiaela a Nubarg udělali to samé, stejně jako většina elfů. „Galendale! Ty a dva muži se jděte podívat co to mělo být za vrčení! Zbytek se...“ „Podívejte se!“ zavolalo náhle jedno z dvojčat a ukázalo směrem za stany a za vlčím vytím. Na vrcholku nedalekého kopce se to začalo hemžit siluetami osob. „VOJÁCI! DO BOJE!“ uslyšel jsi vzdálené zavolání, následované bojovým pokřikem. Z o něco menší vzdálenosti se opět ozvalo vlčí zavytí, následované zvukem výbuchu zleva v místech, kam se zhruba mohla dostat Celesta se Saloter. „Do prdele...“ zaláteřil Grosh a strčil si pus do úst. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Pokud Bereal čekal od dcery svého pána o něco důstojnější pozdrav, nedal to na sobě znát. Místo toho se ke tvému překvapení vyšvihl přímo na hřbet koně. To ti přišlo nelogické, vy jste koně vždy používali jen k přepravě věcí a materiálů, nejezdili jste na nich. Tenhle chlapík však očividně čekal, že na tu věc, která měla vážně podivné brašny, zkušeně nasedneš. Uvědomila sis, že z jakési "věci", kterou mělo zvíře na zádech, visí kožené popruhy s kovovým zakončením. Tvůj společník v nich měl zasunuté nohy, snad k tomu tedy sloužily. |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Pomalu ani nevím, jak se nahoru dostal. Bylo to rychlé, zas tak moc jsem ho nepozorovala. Podívám se z něj na koně a několikrát to zopakuju. Vypadá to, že zvažuju techniku, jak zopakovat to samé, a zkoumám, jak na něm sedí. Nakonec se pokusím opřít rukama o hřbet koně a vyskočit nahoru, jako bych chtěla vylézt někam na balvany nebo na velkou kládu. Trénovala jsem, než jsem sem došla, tak doufám, že budu mít dost síly. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Tvá předchozí příprava tě ušetřila jedné chyby – do otvoru pro nohy jsi dala tu správnou, díky čemuž jsi nejspíše neskončila v sedu orientovaném vzad. I přesto si však nešlo nevšimnout Berealova zkoumavého pohledu. „Má paní, jezdila jste už někdy na koni?“ |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Aspoň že jsem si nenabila nos. No, skončit opačně by možná bylo horší, děsně bych se styděla. Jako bych už tak nebyla nesvá. A on tomu moc nepomáhá, v tuhle chvíli mi to oslovení zní jako vyložená ironie, i když tuším, že to má nakázáno svým postavením. "Ne. A pravděpodoně jsem nedělala spoustu dalších věcí, u kterých si myslíte, že je to úplně normální a umí to skoro každý. Žila jsem v divočině a kůň byl mnohdy užitečnější jako pečínka." Když je hlad a zima uhodí tak, že nebudeme zbytečně krmit takovéhle zvíře navíc, bylo jasné, kdo musí jít. Mlíko to nedává, vajíčka to nesnáší a vůz můžou táhnout i krávy. Zkusím chytit uzdu tak, jako on, a udělám tu osudovou chybu, že se v nezvyklé pozici nahoře na hřbetě zavrtím, protože už teď mi to není dvakrát příjemné. Tím kopnu jednou patou koně do slabin a on poskočí a rozkluše se. "Ne! Stůj!" Křečovitě se držím, abych nespadla, a už teď vím, že mě čeká přinejmenším peklo. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Tvůj společník okamžitě vyjel tvému koni do cesty, čímž ho donutil zastavit. Na jeho tváři se přitom nenacházel ani náznak úsměvu. „Pak bych ocenil, aby jste mne o každé této dovednosti informovala dříve, než se o ni pokusíte,“ odpověděl Bereal s naprosto kamennou tváří. „Co se jízdy na koni týče, již jste objevila způsob, jak jej donutit jet. Stačí jej lehce klepnout do boku. Zastaví zataháním za tuto věc – uzdu. To samé se dělá, pokud chcete zpomalit, jen jemněji. Při otáčení se pomocí uzdy otáčí hlava toho zvířete... A zajisté vám to půjde lépe, pokud se pokusíte uvolnit.“ Právě tehdy ti došlo, že na zvířeti sedíš doslova prkenně a to dává tvojí rovnováze zabrat ještě víc, než by to dělalo normálně. |
| |
| soukromá zpráva od Nardan pro Vlastně nemám žádný pořádný plán. Charen má pravdu v tom, že jsem pískle, co o světě a o dracích neví nic. Jenže to mě přece nezastaví. Je snad lepší toulat se bezcílně krajinou, nebo hledat smysl? "No, abych pravdu řekl, nevím, co dělat. Od toho prvního snu mě žádný posel nenavštívil. Tak nějak jsem čekal, že se ukáže, až dorazím sem." Kleknu si na paty před Riellu a chvíli mlčím. "Můžeme buď jít hledat tu ženu s rudými vlasy a pokusit se s ní spojit. Můžeme jít k tomu kotvišti a jít po stopách těch převozníků, nebo se jimi nechat odvést na ten ostrov. Jak se to jen ... Nakarib?" Po chvíli dalšího mlčení se omluvím za zbrklost, s jakou jsem se obořil na rudovlasou ženu. Mám teď pocit, že jsem Rielle zkomplikoval její úkol. "Taky se teď můžeme zkusit spojit s těmi bohy, nebo jejich posly," navrhnu neobratně. Napadne mě vyzkoušet to, co dělala Stará. Napadne mě, že nic nezkazím, když vezmu Riellu za ruce a se zavřenýma očima začnu šeptem prosit ty, kdo nás sem poslali, aby nám ukázali cestu... |
| |
| Útěk Vláčím se za přítelkyní a ztrácím pojem o tom, kam vlastně běžíme. Jsem myšlenkami u Galendala, asi jsem se zamilovala. Přesto nás zastaví skupina lučištníků. Pocit ohrožení se okamžitě stáhne a nahradí ho úleva. Hned v dalším okamžiku se ale moje útroby zase stáhnou, protože na nás všichni namíří. Mermaid! Kde jsi? Pomoc! Tváře mi polije horko. Achich, to je můj konec... Začnu si žmoulat kalhoty. PRÁSK! A už letím dozadu. Upustím svůj vak a udělám pár krkolomných kotrmelců. Jsem překvapená, že se mi nezlomila páteř. Kotrmelce dozadu moc často nedělám. Posadím se a chytnu se za hlavu. Chvilku se mi motá. Po chvíli se mi konečně začne zostřovat zrak. Doplazím se ke svému vaku a pevně ho chytnu. Zaslechnu pištivý hlas... Tygwina? Toho malého spratka! Prý se něco děje a máme se shromáždit u lodí. Nějak se vyškrábu na nohy a pokusím se utíkat za skřítkem, trpaslíkem, šotkem... Sama nevím, co to je, ale běhá dost rychle. Skoro ho nedohoním. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Neuběhly ještě ani dvě hodiny a ty už jsi věděla, že zítra tě bude bolet naprosto každičký sval v těle. Tvé výsostné půldračí pozadí tě z koňského sedla pořádně bolelo, stejně tak jako záda, donucená k vyrovnávání každého pohybu té čtyřnohé kreatury, na které jsi seděla. Do rukou, pevně svírajících koňské otěže, jsi pomalu začínala dostávat křeče z toho, jak jsi je co nejpevněji držela. Podtrženo shrnuto, Berealovo oznámení, že si dáte přestávku, přišlo v tu nejvhodnější chvíli. Zatímco on však z koně ladně sesedl, ty ses svalila na zadek jako pytel brambor a nepříjemně si natloukla. Tvůj společník otočený k sedlovým brašnám nedal najevo, že si něčeho všiml. Oběd v podobě kořeněného vepřového ohřátého nad ohněm a chleba ti v porovnání se stravou v minulých dnech přišel jako velmi nedostatečný, přesto to však bylo více, než sis mnohdy mohla dopřát v minulosti. Dopřáli jste si chvíli odpočinku, přesto však ta nenáviděná chvíle přišla dříve, než jsi doufala. „Dobrá, myslím že můžeme vyrazit,“ oznámil tvůj společník, přičemž se vyšvihl do sedla. Tobě bylo jasné, že dalšího pokusu o jízdu na té potvoře budeš v následujících hodinách i dnech trpce litovat. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro „Co to děláš?“ zeptala se Reliel podezřívavě, když jsi ji vzal za ruce. Poté, co jsi jí vysvětlil svůj plán, se k tobě však přidala. Společně jste se úpěnlivě modlili směrem k těm, kteří vám měli ukázat cestu. Netrvalo dlouho a ty jsi cítil, jak se děvče trhavě nadechlo. Reliel vydala přidušený výkřik a zvrátila hlavu. Začala se naklánět dozadu a kdybys ji byl v poslední chvíli nezachytil, bezpochyby by upadla. Byla při vědomí. Oči široce dokořán, dech měla trhavý. Ale jinak byla v pořádku. „Ještě ji můžeme zachránit,“ vydechla a tobě bylo jasné o kom to mluví. Společně jste se rozběhli zpátky k táboru, na místo, kde spal zbytek skupiny. Za nimi chmurně postávala mohyla, pod kterou byla pohřbena Allysia. „Musíme se toho zbavit, rychle!“ zařvala Reliel rozrušeně a ukazovala k ní. |
| |
| Přepadení v lese bylo nečekané, ale více nečekané byl výbuch, který nás následně odhodil kamsi stranou. Na mě se štěstí neusmálo. V zádech jsem cítila, s jakou silou jsem narazila do stromu, a svezla jsem se po jeho kůře dolů k zemi jako rozteklé máslo. Jen pud sebezáchovy a přežití mne donutil postavit se na všechny čtyři, pak na nohy. Zavrávorala jsem a viděla před sebou, jak Saloter utíká. První myšlenka byla, že se jí to podařilo, a ta druhá, že mne vlastně opustila a nepomohla mi. Opřela jsem se o strom a rozešla jsem se, jakmile jsem byla schopna běhu, rozeběhla jsem se. Kam? Tam, kam mířila Saloter. Nebyla jsem schopna se zorientovat v okolí a jen jsem doufala, že neztratím směr. |
| |
| Škyt, prd, tralala... Hostina se nám začíná opět měnit v pěkný bordel. Ale ne takový jaký většinu lidí hned napadne, tedy ne že by mi to nevadilo - dokonce jsem již pár ženských s trochu špičatějšímu ušisky osedlal, ale to sem teď nepatří. Měl jsem jednoduše na mysli, že kamkoliv za poslední dny šlápnu je to pěkně mokré, nepříjemné a nehostinné... ,,Lidsky na hovno..." doplní mé sprostější já. Ani teď to není jiné, místo pořádné žranice až do rána se nám tu zase formuje něco, co se nikomu z nás nelíbí. ,,Jo přesně... *škyt*... co to má znamenat?" plácnu a přitom se snažím rozproudit mozek a nutno přiznat, tak se mi to po té pálence od orků moc nedaří. Opřu se o stůl a sám se proplácnu, abych se alespoň trochu dal do formy, sice jsem původně chtěl o tohle požádat někoho z okolí, ale pohlazení od elfů by mě spíš uspalo a pohlazení od orka by mi zase mohlo urazit hlavu...není nad staré dobré přísloví: Co si sám neuděláš... Pak jedno dvojče křikne, ať zvedneme svá kukadla hore a mrknem, co se vlastně děje. ,,Buď jsem fakt tak vožralej, že vidím stromy běhat a výt, nebo se na nás zase něco žene..." rovnám si nahlas myšlenky. Náhle se ozve pořádná rána, až to ve mě hrkne a příliš pozdě si uvědomím, že ze samého překvapení jsem opětoval palbu...ovšem poněkud svým zadním způsobem... ,,Do prdele..." zaláteřil Grosh. ,,Jo přesně, ani mi nemluv!" dodám a nahodím nevinný výraz. Nyní je načase se sebrat a buď zaútočit na ty svině a hlavně podříznout toho, kdo tady vydává ty otravné zvuky napodobující severské vlky! Nebo je taky možnost sebrat si svých pár švestek a zmizet...ostatně, někdo to již praktikuje... |
| |
| Celesta a Saloter Celestě se po pár chvílích podařilo vzpamatovat a rozběhnout se za gnómem spolu se Saloter. Nad hlavami vám přeletělo hejno krvavě rudých upírů, nebezpečně připomínajících Vincentův plášť. Letělo směrem, odkud se ozývala vlčí vytí. Maličký mužík zatím vytrvale komíhal nohama směrem, ze kterého jste předtím utíkaly. Na pase mu přitom poskakovaly všemožné kovové koule a trubičky. Konečně jste doběhly zpátky na mýtinu, když přes stany přeskočil Geralt ve své vlčí podobě... A na hřbetě mu bezvládně visel zkrvavený Jonas. Swen Norrad Grosh pokračoval ve šmátrání prstem ve svém krku, dokud nezačal mohutně zvracet. Když dílo dokončil, omluvně pohlédl na elfa, který nestihl včas uskočit. „Nemůžu bojovat s prázdným žaludkem,“ prohlásil na vysvětlenou, načež uchopil svou sekeru. Zpoza stanů náhle vyskočil Geralt ve své vlčí podobě. Na hřbetu mu bezvládně visel zkrvavený Jonas. Swen, Celesta a Saloter Těsně před vlkovým dopadem na zem se jeho obrys rozmazal a na zem dopadl lidský Geralt s Jonasem v náruči. Toho předal Nubargovi, načež se otočil ke zbytku skupinky. „Undastovi lidé nás našli a mají s sebou další dračí služebníky!“ Nikdo chvíli nepromluvil, takže byl slyšet jen dusot nohou pádících vaším směrem. Jako první se vzpamatovala Faiaela. „Kolik jich je?“ „Nestihl jsem je spočítat, vyvolený spatřil jednoho z dračích služebníků a potřeboval pomoci,“ opáčil bělovlasý muž a kývl k Jonasovi, momentálně ošetřovaném Nubargem. Ten vzhlédl a při tom pohledu se Celestě ze tváře vytratila všechna barva. „Ta rána je mělká a nijak vážná, neměl by na tom být takhle špatně.“ „Jed, zbraň zbabělců,“ odfrkl si jeden z elfů, kteří jej prohlíželi spolu s ním. Tohle bylo vážné. Jonas byl otráven neznámým jedem a posluhovači draků se blížili čím dál víc. Nejlepší bojovníci byli podnapilí, přičemž Vincent ani nebyl přítomen. Ozval se bojový výkřik, při kterém tuhla krev v žilách. Do vzduchu vylétl právě Vincent a rudý plášť mu vlál, když se na poslední chvíli vyhnul rapíru, drženém jakousi světlovlasou postavou. Jeho soupeř se ve vzduchu několikrát zatočil a při každé otáčce znovu zaútočil. To, zda zasáhl, jste už nestihli zaregistrovat, protože řady stanů náhle prorazil obrovský dvoumetrový rohatý tvor, držící v rukou mohutnou dvoubřitou sekeru. „Zemři!“ zařval nelidsky, načež se dva nejbližší elfové vznesli mrtví do vzduchu. Obr se otočil a sekl znovu, čímž ze světa odpravil dalšího elfa. Nyní mu v cestě stál vyděšený Galendal a jeho sestra, oba dva neozbrojení. |
| |
| S obrovskou bolestí ve tváři jsem sledovala, jak Geralt nese bezvládné Jonasovo tělo a na mýtině jej předává Nubargovi. Ihned jsem k těm dvěma přispěchala. “Jonasi,“ pohladila jsem ho po tváři a snažila jsem se zjistit, kde je zraněný. Hledala jsem bodné rány, sečné, ale ne jed. Bylo mi do pláče, hrdlo se mi svíralo bolestí a na okamžik jsem přestala cítit vlastní zranění. Když se za mými zády ozval nelidský řev, otočila jsem se a spatřila rohatou potvoru. “Musíme pryč, musíme ho odsud dostat.“ otočím se k Nubargovi s výrazem, který nediskutuje. Zachráním Jonase. O nikoho jiného se v tuto chvíli nestarám. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Vytrvale jste postupovali a již brzy jste se měli dostat k táboru. Nenarazili jste na žádné hlídky, místo toho vás ale překvapila dvojice žen. Obě dvě utíkaly pryč, když vás ale spatřily, zarazily se. Jedna z nich byla elfka. Ta druhá bezpochyby patřila k ní. Nebyl důvod je ušetřit a ty jsi chtěl splnit úkol na jedničku. „Na co čekáte? Střílejte!“ vydal jsi příkaz a vojáci založili šípy do tětiv. Na okraji tvého zorného pole se objevila černá koule. PRÁSK! odletěl jsi dozadu a meč ti vypadl z ruky. Výbuch byl ohlušující a tobě nějakou dobu trvalo, než ti přestalo třeštit v hlavě. Celá záda i temeno hlavy tě bolely z toho, jak jsi vrazil do stromu. Na místě, kde předtím stáli tví lidé, nyní byl kruh spálené země. Vojáci leželi kolem a všichni byli bezpochyby mrtví, ty sám ses divil, že se ti povedlo přežít. Nyní ale nebylo času nazbyt, ze směru tábora totiž zaznělo Taeyrifovo zařvání. Přesto ti však okolní stromy zakrývaly výhled a do toho jsi ještě ani nenašel svůj meč. Bitevní vřava slyšet nebyla, tak co bylo sakra špatně? |
| |
| Swen, Celesta a Saloter Bojiště Bytost se sekerou se rozmáchla k další ráně a Saloter cítila, jak se jí sevřelo hrdlo. Nechtěla dopustit, aby Galendalovi ten tvor ublížil. To nemohla dopustit. Z hrdla jí vyrazilo příšerné zaječení, ze kterého všem ztuhla krev v žilách. Několik elfů se chytilo za hlavy a kleslo na kolena. Bytost samotná se zavrčením o krok ustoupila. Z řeky, u které byl tábor postaven, se zvedla obrovská hromada vody, přeletěla přes stoly a vrazila do hrudi příšery. Ta odlétla mezi stany, sekeru však nepustila. Saloter sama klesla na kolena a přerývaně oddechovala. Až nyní se vám dostalo lepšího pohledu na monstrum, nyní promočené až na kost, ale jinak nejspíše nezraněné. Byl to člověk. Obrovský, přes dva metry, celý zjizvený a oděný do kožešin. Mohutný černý plnovous mu spadal až po hruď a na hlavě spočívala rohatá helmice. Dračí služebník se zvolna opřel o sekeru a postavil na nohy. Malé tmavé oči se setkaly se Swenovými a oba na okamžik ztuhli. „TY!!!“ zařval sekerník a v očích se mu zjevila nespoutaná zuřivost. Swen věděl proč. A také věděl, že pokud se rozhodne bojovat, bude to náročný boj. Dusot nohou ostatních vojáků se blížil čím dál víc.
Taeyrif |
| |
| Swen, Celesta a Saloter Bojiště Zastavila jsem se vedle mužíka, podřepla a ztěžka oddychovala. Tak rychle jsem ještě nikdy neběžela, ve vodě by to bylo lepší. Po chvilce vzhlédnu od země a podívám se Galendalovým směrem, jestli je v pořádku. Srdce se mi zastavilo. Nějaká obrovská příšera ho právě chtěla rozdrtit. Ne. A vykřiknu. Galendale, prosím! Uteč, dokud můžeš! Se zavřenýma očima stále křičím, ani nevím kde se ve mně bere ta energie. Náhle jakobych mohla hýbat horama. Nebo vodou. Ucítím neskutečně silné proudy enerige uvnitř mého těla, jako kdybych byla rozbouřené moře. Mám pocit, že ta všechna voda uvnitř mě mě každou chvíli rozdrtí. Uslyším mohutný třesk. Galendale! Klesnu na kolena a sotva popadnu dech. Teprve po pár chvílích se odhodlám podívat se kolem. Pár elfů leží na zemi a svírají své uši a co byli nejblíže mě se taky křečovitě svíjí. Vteřinu miu vrtá hlavou, proč jenom já jsem v pořádku. Přelétnu okolí očima a naskytne se mi děsivý pohled. Proboha, co je to za monstrum?! Je promočené od hlavy k patě a pod vrstvami kožešiny mu hrajou svaly. Pak mi to docvakne. Dračí sluha. Br. Můj odpor nahradí strach. Ach, už pokolikáté. Pomalu mi dojde další věc. To můj křik jim ublížil... Náhle nevím co mám dělat. Udělám pár váhavých krůčků k Celestě, jestli je taky v pořádku. "Achrs-!" Z úst se ozve nepatrný sten, místo otázky. Chtěla jsem se rudovlasé dívky zeptat, jestli je v pořádku, ale krk mě tak zabolí, až sama klopýtnu. Achich, pomyslím si nevesele. Ohlédnu se na příšeru. Schyluje se k boji. Sevře se mi hrdlo. |
| |
| Koule v prachu, sucho v krku Moje rozhodování, co dál mi usnadnil Geralt, který se tu z čistajasna objevil s Jonasem v náručí. Jedná se o pořádný útok a pokud chceme dosáhnout svých cílů, tak bychom měli kopnout do vrtule a vypadnout odtud. Pokud cestou zabije hodně nepřátel, tak tím líp. Posléze se seběhlo několik dalších věcí, které mi rozum moc nebral. Vincentka, která se tu objevila zničeho nic se taky přidala do boje, ukázal nám, co umí a zase téměř zmizel. Náš hlavní problém však měl teprve přijít. Nějaké dvoumetrové hovado s rohy si tu razilo cestu přímo k nám, elf neelf. Byl to impozantní pohled, až se mi z toho zpotil zadek. Ta bestie si potom do hledáčku našla Gelandala - či jak se jmenuje a chtěl jeho hlásek ukončit jednou pro vždy. Chtěl jsem sice nějak zasáhnout, ale nedostal jsem k tomu příležitost, protože světe div se znovu se náhle zvedla voda společně s nelidským krákáním a vlna vody mi nejen umyla ten zpocený zadek, ale také odhodila to monstrum stranou od elfíka zpěváčka. ,,Raději nekomentovat..." zakroutím jen hlavou. Monstrum se však zvedne a vypadá, že nemá žádné větší škody. A potom mi to dojde. Ani slovo: TY - nemuselo být, poznal jsem ho a nyní se mi půlky stáhly k sobě. ,,A do ... prdele..." řeknu si pro sebe. Tak tohle je zlé, zvlášť jestli je ještě nějak naočkovaný od draků. Otočím se na zbytek. ,,Musíme jít a to hned! Já tohohle zdržím a vy vypadněte! Pokud orkové chtějí pomoct, tak nemám nic proti..." Snažím se to říct velmi rychle a poté se otočím na starého známého Taeyrifa. ,,A ty seš hergot kdo?" Samozřejmě, že to vím, ale menší snaha ho vytočit neuškodí. Pevněji chytu meč. ,,Koukám, že když nemáš koule, tak se to snažíš dohnat na rukách, co?" Nyní jsem připraven snad na vše. Je to osobní a hlavně chci dát všem dost času na plán: "Nohy na ramena..."
|
| |
| soukromá zpráva od Ersten pro Co se to sakra stalo? honí se mi hlavou a jako když se probouzím ze spánku a pokouším se vybavit si živý sen, co se mi zdál, i nyní se mi v hlavě vybavují jen postupné střípky toho, co se událo v několika posledních okamžicích. Útok, ti elfové, pak cosi temného a... co to k čertu bylo? Rozhlížím se zmateně kolem sebe a snažím se co nejrychleji vrátit do reality a zostřit své zjitřené smysly. Přišel jsem o své muže a o svou zbraň. Ale žiju a to je hlavní. A pak také možná žijí i mí spojenci a Undast je se svými vojáky na cestě. Dobrá, takže zpátky na nohy a vzchopit se. Vrátím se zpět na cestu, tam, kde ještě před pár okamžiky stálo mé útočné komando. Nyní je tam jen kruh spálené země. V tu chvíli si uvědomím, že stále nevím, jestli to byla past, či útok nějakého čaroděje, či alchymisty. Jsem tu strašně na ráně! Přikrčím se a skryju se za nejbližší kmen stromu. Co nejobezřetněji se rozhlížím po okolí a nedbám na suché hrdlo a třesoucí se ruce. Tohle se nemělo stát... Počkám asi pět minut, během kterých soustředěně naslouchám okolním zvukům a prohlížím si nejbližší okolí. Pokud se za tuto dobu nic nestane a já si ničeho nevšimnu, vrátím se zpět na cestu a poohlédnu se po nějaké zbrani. Snad po sobě některý z mých mužů zanechal meč, nebo aspoň dýku. A poté se vydám sám směrem k táboru, odkud jsem slyšel Teayrifův výkřik. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Rozhodla ses zatnout zuby a znovu nasednout na to ďábelské čtyřnohé stvoření. Popravdě řečeno jsi čím dál víc chtěla, aby ti ten kůň místo dopravního prostředku posloužil jako vydatná večeře. Bohužel se tak nestalo a tebe čekala až do setmění náročná jízda na koňském hřbetě. Během té doby se terén stihl změnit a z údolí u jezera jste se dostali na horská úbočí. Posledních pár desítek minut jste strávili objížděním velké skalnaté hory, na jejíchž vrcholcích se třpytil sníh. Konečně přišlo vytoužené oznámení, že si dáte pauzu. Tentokrát se ti podařilo z koně slézt normálně, celé tělo tě ale bolelo tak, že ani tento drobný úspěch ti moc nezlepšil náladu. Na jídlo bylo to samé co na oběd – kořeněné vepřové a chléb. Po takovémto fyzickém výkonu bys sice nejspíše uvítala o něco větší porci, ale pořád to bylo lepší než některé noci u hladu. Kromě toho malý oheň ze zásob dříví příjemně hřál a ty ses u něj mohla zachumlat do deky. Tvůj průvodce se zatím postaral o zvířata, která odsedlal, nakrmil a napojil. Poté se usadil se skříženýma nohama naproti tobě, rudý plášť ovinutý kolem celého těla. „Nuže,“ začal Bereal rozvážně, „jak jistě víš, tvůj velevážený otec mi přikázal zařídit ti dostatečné vzdělání. Za dva týdny se musíš stát elitní agentkou... To je požadavek tak troufalý, že splnit jej může dokázat jen někdo s dračí krví. Právě proto nemůžeme plýtvat časem. Až dorazíme na místo, budou tě čekat jiné aktivity a nebudeme mít mnoho času na teoretickou výuku nebo věci, které by zajímaly tebe samotnou. Proto se tě ptám nyní, dcero Vatrova, je zde nějaká otázka, na kterou si přeješ znát odpověď?“ |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Po chvíli čekání upoutal tvůj zrak podlouhlý předmět odrážející měsíční světlo. Nemohl jsi uvěřit svému štěstí když jsi našel svůj meč, kromě lehce ohořelé kůže na jílci takřka nepoškozený. Pochopil jsi, že výbuch ti jej nejspíše vyrazil z ruky. Takto ozbrojen ses tedy rozhodl vyrazit směrem, ze kterého jsi slyšel Taerifův výkřik. Netrvalo dlouho a spatřil jsi světla ohňů. Přidal jsi do kroku a zjistil, že tlumený tlukot nebyl způsoben jen tvým srdcem. Zleva se z dálky nejspíše blížilo velké množství humanoidů, stromy ti však bránily ve výhledu. Mohl to být Undast... Nebo posily pro elfy. Les zatím pomalu končil a tobě se konečně naskytl řádný pohled na celou situaci. Elfský tábor se skládal z velkého množství stanů u ústí řeky do Narakibského průlivu. Na té se zvolna pohupovaly tři lodě, všechny ukotvené. Nešlo si nevšimnout ani velkých ohňů a obrovského stolu poblíž. Dle všeho toho jídla na něm jsi usoudil, že jste rebely nejspíše přerušili uprostřed hostiny. Přímo před tebou se ve vzdálenosti asi padesáti sáhů nacházela velká skupinka elfů. Bezpochyby to byli někteří z hodovníků. Naproti nim se mezi stany zvolna stavěl na nohy právě Taeyrif. Na chvíli se zarazil, poté se ale hromově rozeřval a vyrazil mezi elfy, velká sekera napřažená k úderu. O něco víc vlevo se ozval třesk oceli. Nanareth se svým rapírem čelila jakémusi rudému neforemnému tvorovi, který kolem ní bleskově proplouval. Byla blíže, ale Taeyrif stál proti přesile... |
| |
| Swen, Celesta a Saloter Staří nepřátelé, nové konflikty „Nejen orkové!“ prohlásila bojovně Faiaela a ačkoliv bylo naprosté bezvětří, vlasy jí divoce zavlály. Několik elfů popadlo Jonase a spolu s Celestou se stahovali k řece a k lodím. Saloter je následovala, podpírána Galendalem. Nevypadala moc dobře. Taeyrif při Swenově poslední poznámce zrudl v obličeji. Připomínal zuřivého býka, který se právě chystal vrhnout na bezbrannou oběť a roztrhat ji na kusy. S mohutným zařváním se rozmáchl bojovou sekerou a vrhl na Swena. Někde za ním se ozval třesk oceli z toho, jak Vincent i nadále čelil neznámé soupeřce. A dusot přibližujících se vojáků se blížil čím dál víc... |
| |
| Útěk k lodím Byla jsem ráda, že se několik elfů ujalo Jonase a pomohlo nám dostat ho pryč. To bylo pro mne důležité. Ne to, co se děje za mými zády. S kým bojuje Swen, Vincent a Geralt. Ne, mne zajímalo jen to, abychom se dostali do bezpečí. Ať už k lodím, kam nás vedli elfové a nebo jinam. Natáhla jsem krok a hlídala jsem si elfy, kteří nesli mého bratrance. S elfími tesáky jsem sice nemohla sloužit jako pořádná bojová podpora, ale přišlo-li by na věc, určitě bych se pokusila zajistit, aby se Jonas a i Saloter, kterou podpíral elf z oslavy, dostali na loď v pořádku. |
| |
| Je libo oholení sekyrou? Moje kecy dopadly na úrodnou půdu. Taeyrifík se nám pořádně vytočil, což snad zamlží ty jeho tupé smysly a já budu moci trochu manévrovat. Rozhodně nehodlám s ním bojovat na férovku, on je nadupanej bůj ví jakým svinstvem, tak já budu bojovat sviňácky, podpáskovky a obratnost zde hrají hlavní roli. Raději bych si to totiž rozdal s kovadlinou než s tímhle hovadem bez koulí. ,,Ok, plán je ho zabavit, aby ostatní mohli zdrhnout. A pokud mohu radit, tak bych do něj rozhodně nešel přímo." plácnu rychle a v tu ránu se uhýbám jeho prvnímu úderu. Plán je tedy využít cokoliv proti němu, stoly, židle, džbány, elfy ... orky - všechno! A když se poštěstí, tak se ho pokusit zasáhnout. Základem je nezůstat na jednom místě, jinak budu na pidi Sweníky a to rozhodně nemám v plánu. Zatím... Pokud to půjde ještě hůř, tak ho zdržet, jak jen to půjde a potom se snažit taky prásknout do bod. Ne kvůli němu, ale těm maníkům za ním. Tichá akce jim očividně moc neříká. |
| |
| Swen Norrad Souboj Téměř jsi ani nestihl domluvit, sekera se řítila strašlivě rychle. Na poslední chvíli ses před ostřím sekery sehnul, to už do tebe ale vráželo mohutné rameno. Padl jsi na zem a viděl, jak se kousek nad tebou Taeyrif rovná. V očích mu šla vidět krvežíznivost, když zvedl ostří. Nad hlavou ti prolétl pórek hozený Nubargem v marné snaze upoutat pozornost. Obra to spíše jen více rozzuřilo. „PADEJ!“ ozvalo se mohutné orkské zařvání a Grosh vskočil mezi vás. Jeho jednoruční válečná sekera se kvapem blížila k nepřítelově paži, ten se však obratně natočil. Geralt v podobě velkého bílého vlka proběhl kolem a chňapl dračího služebníka za nohu, ihned poté se zase bleskurychle stáhl. Ozvalo se mohutné zařvání a Taeyrif rozsáhle máchl sekerou, čímž si v prostoru vytínal velký oblouk. Vlk neměl problém se mohutnému ostří vyhnout, Grosh však poznal, proč jste se neměli blížit přímo. Sekera jej zasáhla pod pravé prso a zelené tělo odlétlo přes tebe. Jako zdálky jsi slyšel Nubargovo rozrušené volání. Podařilo se ti postavit na nohy a znovu upoutat soupeřovu pozornost. Tentokrát jsi ale na jeho neobvyklou rychlost byl připraven a uskočil právě včas, aby jsi po soupeřovi dokázal seknout mečem. Ozval se třesk oceli když tvůj meč narazil do jednoho z listů sekery. Urychleně jsi se vzdálil z dosahu obrovitých paží. „Do zbraně!“ zaječel náhle někdo. Až později sis měl uvědomit, že to byla Faiaela pobízející své elfy do útoku. Taeyrif opět vyrazil a ty jsi před zbraní uskočil dozadu. Poté ses vrhl doleva a přeskočil stůl s jídlem. To soka zaskočilo, takže jsi po něm stihl vrhnout misku se zeleninou. Ozvalo se tiché ťuknutí, když se odrazila od jeho rohaté helmice. Náhle ti přejel mráz po zádech. Proč se tak krvežíznivě usmíval? Měl snad nějaký plán? Obrova noha zničehonic vyrazila proti stolu mezi vámi. Celesta a Saloter Cesta k lodím Spěchali jste k lodi nejblíže ústí řeky do Narakibského průlivu. Elfové i s Jonasem obratně vyběhli po dřevěné desce na palubu lodi a uložili raněného do malého zastřešeného prostoru asi v jedné třetině délky celého plavidla. Saloter zůstala venku, zatímco Celesta byla v kajutě s Jonasem. Její příbuzný nevypadal až na neobvykle bledou pleť nijak neobvykle. Někteří by možná mohli usoudit že pouze spí, nebýt postupně fialovějící rány. Celestě při tom pohledu vnikly slzy do očí. Elfové se stáhli do uctivé vzdálenosti. Venku se Saloter nenaskytl o nic méně děsivý pohled. Swen právě přeskakoval stůl aby se dostal od Taeyrifa dál. Elfové zmateně pobíhali a mezi nimi se míhal velký bílý vlk – Geralt. K táboru se navíc čím dál víc blížil zbytek dračích válečníků, nyní byl již méně než padesát sáhů od Vincenta, bojujícího s neznámou světlovlasou ženou. Nepřátelé se rychle blížili, Saloter však nemohla zavolat nikoho na pomoc. Vlastně nemohla zavolat vůbec nic... |
| |
| soukromá zpráva od Ersten pro S úžasem sleduji scenérii před sebou. Nevím, jak se tomohlo stát, ale náš útok, který měl být překvapivý a zdrcující, se nevyvíjí vůbec dobře. Ze všech spojenců vidím jen dva další dračí služebníky a jinak už jen samé nepřátele. A to není dobře. Vím, že nemám čas na to se rozmýšlet dlouho, jak se zachovám. Určitě zde nemohu jen nečině dřepět a čekat, že si s nastálou situací ti dva poradí sami bez mé pomoci, proto se zhluboka nadechnu a vyběhnu ven z úkrytu. Taeyrif si bude muset zatím poradit sám, spoléhám na jeho brutální převahu, se kterou si možná udrží elfí válečníky dál od těla dost dlouho na to, aby přežil, než mu s Nanareth pomůžeme. Tvor, kterému dračí služebnice čelí se svým rapírem, je mi neznámý. Udivuje mne jen jeho rychlost, se kterou má problémy dokonce i tak hbitá hbitá bojovnice, jako je právě Nanareth. Co ale netvor udělá, když se do boje vložím i já? Bez zbytečných výkřiků a jiného upozorňování doběhnu až k nestvůře a zaútočím na ni svým mečem. "Rychle ho vyřídíme, ať můžeme pomoct Taeryfovi!" zvolám směrem k dívce namísto nějakého pozdravu a stavím se do střehu. Vždy se budu snažit stát tak, aby rudý netvor stál mezi mnou a Nanareth. Pokud se bude přesouvat, pohnu se taktéž. Zároveň se ale snažím neztratit ostražitost vůči elfům okolo, nerad bych jednomu z nich naběhnul na čepel. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Ukázalo se, že podivná neforemná hmota byl ve skutečnosti muž v krvavě rudém hávu. Pohyboval se s takovou rychlostí, že jeho rozevlátý šat připomínal jakousi neforemnou hmotu, v níž se jen občas mihla bledá tvář nebo krátká čepel, zřejmě dýka. Za ním jsi pak spatřil postupující muže vedené Undastem. Blížili se rychle, ale ještě je čekal postup skrze neforemné řady táborových stanů. Ozvalo se zašustění látky, když neznámý soupeř prudce uhnul do strany Nanarethině zbrani. Hrot však pokračoval a v cestě mu stál tvůj hrudník. „Dávej pozor,“ zavrčela služebnice Modrého, když jsi se nebezpečné zbrani na poslední chvíli vyhnul. Tvá spojenkyně na nic nečekala a pokračovala ve vyvíjení nátlaku na neznámého. Bodala, sekala, jednou za čas přihodila dokonce i boční kop z otočky. Muž se však všemu elegantně vyhýbal. S taseným mečem jsi se mu pokusil dostat na jeho pravý bok a seknout vodorovně se zemí. Tvůj soupeř stočil zrak k tobě a na jediný krátký moment se vaše oči setkaly. Z nějakého důvodu jsi v nich nespatřil ani špetku znepokojení že se na něj řítí nový útočník. Jen ledový klid člověka, ovládajícího celou situaci. Meč se dotkl pláště. Neznámý se prudce zatočil a odskočil čepeli z cesty. Společně jste jej pronásledovali, až byl zahnán zády k jednomu ze stanů. Zbytek jednotky byl již téměř u vás a odřízl mu tak únikovou cestu. „Vzdej se a ušetřím tvůj život,“ řekla Nanareth a hrot rapíru nechala směřovat soupeři na hrdlo. Ten nyní klidně stál ani ne dva metry od vás, takže sis jej konečně mohl lépe prohlédnout. Byl to vysoký bledý muž s dlouhými černými vlasy. Rty byly jen jako bledá linka na nehybné tváři, které vévodily dvě oči černé jako sama noc. Když se usmál, zableskly se mu špičáky. „Ne.“ Háv se náhle znovu rozvlnil a mužova tvář v něm zmizela. Nanareth s rapírem připraveným bleskově přiskočila a bodla... Nic. Ze zachumlaného pláště vylétlo hejno netopýrů a rozlétlo se směrem k lodím. „SAKRA!“ zařvala šermířka a otočila se tím směrem. Těžké kroky ti prozradily, že se blíží Undast. „Dělejte, pohyb! DO ÚTOKU!“ zařval na vás a proběhl kolem vás, následovaný skupinou trpaslíků. Taeyrif zatím dále bojoval na život a na smrt s dalšími soupeři. Nebylo pochyb, že na následující konflikt by bylo vhodné se náležitě připravit. |
| |
| soukromá zpráva od Ersten pro Ze zamyšlení mne vytrhnul až Undast, který se konečně přihnal s posilami. Výborně, teď jim natrhneme prdel! ušklíbnu se a zatímco kolem mne probíhají naši válečníci, já se koncentruji na vyvolání kouzla Rychlosti. To jsem měl udělat už předtím, byl bych toho parchanta dostal. Podruhé už takové chybu neudělám! Zavřu oči a potichu pronesu patřičné zaklínadlo 'Raktabarṇa éka sssakti'. Teprve až nyní se přidám k bitvě, která se ponejvíce koncentruje kolem Taeyrifa. Má kliku, ten barbar, že vydržel tak dlouho. Je to vskutku impozantní válečník a já jsem rád, že stojí na naší straně. S nově nabytou rychlostí se přiženu k prvnímu elfovi, co se namane a zaútočím na něj. Pokud budu mít příležitost využít své rychlosti, budu probodávat i ostatní soupeře zaneprázdněné bojem s našimi vojáky, pokudmožno zezadu. |
| |
| Swen Souboj Taeyrif s mohutným zařváním vykopl nohou proti stolu. Ten se díky obrově síle překotil přímo na tebe, čímž tě přišpendlil k zemi. Dvakrát na lopatkách během jednoho boje, to nebyl pro seveřana moc dobrý výsledek. A už vůbec ne pro takového, který bojoval se svým krajanem. Taeyrif se rozhodl skončit tento souboj, se sekerou napřaženou se na tebe vrhl. Zorným polem ti prolétly dva protáhlé předměty. Ozvalo se zařvání, když Ulfův i Wuflův oštěp našel cíl. Obr zavrávoral, zbraně zasáhly jeho rameno a trup. Někde blízko se ozval bojový křik z mnoha hrdel a ty jsi poznal, že Taeyrifovi nejspíše dorazily posily. Pořádně jsi zabral a sundal ze sebe dřevěnou desku i zeleninový salát, který se ti držel na prsou. Ten pohled nestál za nic. Všude kam oko dohlédlo byli elfové masakrováni směsicí lidí, lesních elfů a trpaslíků, zjevně vedených bělovlasým trpaslíkem s mohutným bojovým kladivem. Bleskové zhodnocení situace ti prozradilo, že nově příchozích je asi stejně jako elfů, na nepřítelově straně však byla výhoda překvapení. Pokusil ses najít známé tváře. Taeyrif si se znechucením vytrhl oštěpy z těla a hleděl na tebe přes vzniklou vřavu. Zjevně se o kousek stáhl, aby mohl posoudit rozsah zranění. V porovnání s jeho svalnatou postavou naneštěstí nevypadala příliš vážně. Velký bílý vlk proklouzával mezi soupeřícími muži a jednou za čas se jednomu z nich ohnal po nohou. Na jeho zkrvavenou tlamu nebyl právě příjemný pohled. Nubarg klečel nad zraněným Groshem v kaluži krve, zatím si jich nikdo nevšímal. Několik mužů náhle vylétlo do vzduchu a srazilo se hlavami o sebe. Ukázalo se, že za to může Faiaela, očividně ovládající pár kouzel. Ulf s Wulfem čelili hned několika soupeřům. Ani v zápalu boje však nepřestávali navzájem urážet své bojové dovednosti a prohlašovat, že ten druhý není schopen sejmout ani polovinu toho, co jeho mocný a matkou více milovaný bratr. O kus dál zuřivě bojoval Iskadarův velký medvěd. Chlapce nikde vidět nebylo, Geralt ale běžel právě jeho směrem a pokud tam byl, jistě jej najde. Bojištěm náhle zazněl výbuch. Pisklavý hlásek Tygwyna Ohňofuka přitom vyzýval všechny ať přistoupí blíže, že je s radostí usmaží všechny najednou. Když ses ohlédl, spatřil jsi, že na jedné z lodí stojí Saloter s několika elfy. Předtím odcházela i s Celestou a Jonasem, bylo tedy pravděpodobné, že tam budou někde s nimi. Saloter Loď To, co jsi viděla, se ti vůbec ale vůbec nelíbilo. Mohutný seveřan byl sice na chvíli odstaven z boje, v tu chvíli se ale mezi stany s bojovým křikem vyrojili vojáci a pustili se do masakrování elfů. Nad bojištěm prolétlo hejno netopýrů, kteří přilétli k vám na palubu. Zde se z nich poskládal Vincent. „Kde je Vyvolený?“ zeptal se chladně. Jeden z elfů mu ukázal směrem, kterým se vstupovalo to podpalubí. Černovlasý muž stroze přikývl a vydal se za Celestou a Jonasem. „Musíme něco udělat!“ zanaříkal vedle tebe Galendal a vyděšeně pozoroval bojiště. Vzduchem se nesl zvuk bolestivých nářků. I přes masu těl však šlo poznat, že někde elfové umírají rychleji než na jiných místech. Bližší prozkoumání prozradilo, že za to může dvojice postav rychle se probojovávajících k vůdkyni elfů. Faiaela si jich zatím nevšimla, byla příliš zaměstnána sesíláním větrných kouzel. Celesta Do místnosti za tebou vešel Vincent a ihned se sklonil k Jonasovi. „Jak se mu to stalo?“ zeptal se chladně a v očích mu byl vidět hněv. |
| |
| Na lodi Když mi jeden z elfů pomohl Jonase položit na lůžko, požádala jsem ho o nějaké obvazy. Netušila jsem, jak moc je Jonas raněný, ale chystala jsem se to zjistit. Když v tom za mnou zaduněly boty v přísném blížícím se staccatu. Otočila jsem se a překvapeně pohlédla na Vincenta. “N-nevím, v elfím táboře jsme se rozdělili. Jonas nás šel chránit a pak... tvůj bratr ho donesl do bezpečí, odkud jsme ho přenesli sem.“ ačkoliv se snažím být silná, hlas se mi chvěje strachem o život svého bratrance. “Pomůžeš mu?“ vzhlédnu k Vincentovi s obrovskou prosbou v očích. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Nanareth na tebe po boji pohlédla a prostě kývla. Bylo to sice jednoduché poděkování, přesto jsi však zjistil, že i osoba jako ona uměla projevit trochu vděku. Boj s elfy se více podobal masakru. Špatně ozbrojení a překvapení, mnozí z nepřátel padli dříve, než se stihli pořádně postavit na odpor. Undast byl kus za předními liniemi, odkud na své muže pokřikoval rozkazy. Jeden z elfů se na něj pokusil vrhnout s tesákem. Jeho bezvládné, mohutným kladivem zasažené tělo odlétlo bokem s neobyčejnou lehkostí. Pohlédl jsi na Nanareth, která stejně jako ty mumlala nějaké zaklínadlo. Safír v jílci jejího rapíru se modře rozzářil a jako by jí vlil novou krev do žil. Undast vám ukázal na skupinu elfů, kterým se podařilo shromáždit u sebe a nyní i zabít několik vašich vojáků. Vyrazili jste a pod vašimi meči vzbouřenci brzy padli. Po jejich příkladu se však rozhodlo zachovat i několik dalších skupinek a po celé ploše se tak začaly odehrávat krátké potyčky. Všiml sis, že obyvateli tábora nejsou jen elfové. Proti vojákům stálo i několik seveřanů, kteří se sice Taeyrifovi nemohli rovnat výškou, jejich obratnost v boji však byla přesto obdivuhodná. Taeyrif sám stál kus stranou, očividně zraněn oštěpy některých ze svých nepřátel. Nevypadalo to jako vážné zranění, ale určitě bolelo. Okrajovým viděním jsi spatřil, že se k tobě něco řítí. Se svými kouzlem zrychlenými reflexy jsi bleskově uskočil do strany a proklál jednoho z elfů, kteří ti stáli v cestě. Až po chvíli ti došlo, co to po tobě vlastně vylétlo. Bylo to mrtvé tělo vojáka a několik dalších se bezvládně vznášelo ve vzduchu. Pod nimi s rukama široce rozpaženýma stála vznešená elfka se zarputilým výrazem. „To je vůdkyně!“ uslyšel jsi zařvat Undasta. Trpaslík mohutně máchl zbraní v jasném zdělení: Sejměte ji. Ty i Nanareth jste se velkou rychlostí začali probojovávat skupinkami bojujících směrem ke svému cíli. Před vámi se mihl velký bílý vlk. Oba jste se na chvíli překvapeně zarazili a sledovali psovitou šelmu, jak klouže bojištěm. Tehdy ti padl do oka také velký jeskyní medvěd, který kosil vojáky jednoho po druhém. V plecích měl zaražené kopí a zbytek chlupatého těla celý zakrvácený, z nějakého důvodu však nepůsobil dojmem, že by mu zranění nějak vadila. Nebo že by o nich dokonce věděl. Rozkazy přesto zněly jasně a vůdkyně nepřátel nechala další dva vojáky vzlétnout do vzduchu. Trpasličí hlavy se zprudka srazily, načež byla obě těla vržena mezi své soukmenovce, dále tak rozšiřujíc vaše ztráty. |
| |
| Bitva v táboře Když spatřím vůdkyni elfů, srdce mi poskočí vzrušením. Konečně výzva! Zatímco se klestím mrzkou elfí pakáží, která je mi spíše překážkou v chůzi, nežli úctyhodným soupeřem, přemýšlím, jak se vypořádat s tou kouzelnicí. Po očku sleduji Nanareth, abych ji příliš nepředehnal a přitom se mi před očima míhají rozličná podivná stvoření, která se mohou opravdu jen vyskytovat na bojištích s elfy - divá zvířata a podivní proměněci. Kdybych měl jen trochu času nazbyt, využil bych ho pro nepokrytý údiv. Úder vlevo, prudké bodnutí vpravo a mohu si připsat další dva zabité elfy. Ne že by na nich nějak záleželo, to je jen žrádlo pro psy. Mě už od začátku zajímá, ba doslova fascinuje ta elfí čarodějka, co si s takovou lehkostí pohrává s našimi vojáky. Nemohu se dočkat, až ukončím její život. Jakmile se k ní dostanu na pět metrů, vyzkouším, jaké má reflexy. Počkám, až se Nanareth dostane do její blízkosti z opačné strany, kývnu na ni na znamení signálu a poté tasím svou dýku a vrhnu ji po čarodějce. Nepočítám, že tento jediný útok na elfku ukončí její život, ale minimálně upoutá její pozornost na mě. A to je přesně ta chvíle, kterou má využít má společnice, aby se k ní dokázala dostat a ukončit ji jedním svižným bodutím rapíru. Jen doufám, že mi má hbitost vystačí na tak dlouho, abychom ji vyřídili a dokázali se postarat i o zbytek její kumpanie. |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Překvapeně k němu vzhlédnu. Když to na mě tak vybalil, najednou mám v hlavě vymeteno. Nejradši bych odsekla něco ve smyslu, proč se musím trmácet kamsi do prdele a trpět jako zvíře. Myslím, že i kdybych šla po svých nebo letěla, bylo by to méně namáhavé! "Já... no, zrovna teď mě nic nenapadá... Hmm," vysoukám ze sebe. "Co přesně se tam budu učit? Když to budu vědět, třeba mě napadne i to, na co bych se měla ptát, co se tam nedozvím." Jo, teď mě napadla spousta blbostí, které asi nemají nic společného s tím, co bych měla umět. Třeba kde přišel k té jizvě. Jak vidí mého otce. Co o něm ví. Aby mi řekl něco o sobě. A tak vůbec! "Počkat - co je to agent?" zarazím se zpětně. Bojovník? No, radši se zeptám, než abych pak přišla a zhrozila se. |
| |
| Celesta Rusovlasá Kajuta Vincent zlehka zavrtěl hlavou a pozorně si ránu prohlédl. „Nejsem léčitel... A dokud nevíme čím byl otráven, stejně mu nejspíše nepomůže ani ten.“ Do očí se ti začaly hrnout slzy. Bylo tohle jak Jonas skončí? Tvá jediná opora v tomto šílenství. Ta představa byla pomalu děsivější než samotná smrt. „Musíš mi ukázat kde jste se rozdělili. Pokud útočníka alespoň zranil, mohli bychom jej vystopovat.“ Do kajuty vběhl elf, v náruči několik hadrů a vědro vody. |
| |
| Ersten Bojiště Elfka vrženou dýku zaregistrovala a bleskově uhnula stranou. Její pohled sklouzl k tobě a ty jsi viděl, jak se napřahuje rukou. Tehdy vyrazila Nanareth. Rapír bleskově bodl, hrot však byl smeten stranou. Elfka se totiž náhle celá otočila a vytvořila kolem sebe malý větrný vír, který tvou spolubojovnici odrazil o kus dál. Miniaturní tornádo se zvolna rozpustilo a žena máchla rukou. „VALLÉ ŠOKU!“ zvolala mocným hlasem a napřáhla k tobě dlaň. Z ruky vyrazila mocná tlaková vlna, které bylo takřka nemožné se vyhnout. |
| |
| Kajuta Držela jsem Jonase za ruku, cítila jsem jak s ním lomcuje bolest, a jen jsem čekala na Vincentova slova. Doufala jsem, že bude schopen mému bratranci pomoci, takže i přes Vincentovu zápornou odpověď jsem se nedokázala smířit s tím, že mu nebude pomoci. Ne teď, dokud nezjistíme, co se mu stalo. “A když,“ zarazím se, protože mi hlas přeskočil. Krk jsem měla stažený úskostí a bolestí a nechtěla jsem, aby mne takhle někdo slyšel. “A co když ho nenajdeme? Jonas umře.“ pronesu smutně. To už se do kajuty přiřítil elf s obvazy. Ustoupila jsem stranou a nechala ho, ať se stará. Očividně měl s ošetřením ran nějaké zkušenosti. Já jsem v tuto chvíli nebyla schopna čistého myšlení. Před očima jsem měla rudou mlhu. Zlobila jsem se na celý svět, nenáviděla jsem Geralta a Vincenta, protože jsem je vinila za původce všeho zlého, co se nám stalo. V hlavě se mi promítalo mnoho co by, kdyby, ale nic, co by teď dokázalo Jonasovi pomoci jsem nevymyslela. Po dlouhé odmlce, kdy jsem bojovala sama se sebou, jsem se otočila k Vincentovi a řekla jsem: “Ukážu ti, kde jsme se rozdělili. Najdeme toho, kdo Jonase zranil. Musíme ho zachránit Vincente, rozumíš. Musíme. Jsem ochotna udělat cokoliv.“ do svých posledních slov vkládám silný důraz. Poté, ozbrojena elfskými tesáky, se po boku Vincenta vydám zpět do tábora elfů a ukážu mu místo, kde jsme se s Jonasem rozdělili. Mezi stany. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Bereal zvolna pokrčil rameny a trochu si poposedl. Pochopila jsi, že trávit den v koňském sedle nemusí být nejpříjemněji strávený čas ani pro něj. „Agent je osoba plnící různé úkoly pro naše dračí pány. Vraždy, sabotáže, vedení vojáků, v případě některých z nás dokonce i výcvik. Zní to vznešeněji než slovo služebník,“ odvětil a při posledním dodatku jsi na jeho tváři snad poprvé za celou tu dobu spatřila úsměv. „Co se tvého učebního plánu týče, během naší cesty jsem jej projednával s tvým otcem. Shodli jsme se, že k nám pošle některého ze tvých sourozenců s cílem naučit tě dračí etiketě. Co se mého úkolu týče, naučím tě zacházet se zbraní a poté uvidíme, k čemu se nejvíce hodíš. Někteří z nás se stali mistry ukrývání a jedů, jiní se zase rozhodli omezit na pouhé mávání velkým klackem s bojovým výkřikem. Já jsem spolu s Myrdraalem, služebníkem Černého draka, hlavním stratégem.“ |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro "Sourozenců? Já mám... sourozence? Koho? Jak se jmenují? Proč jsem je ještě nepotkala?" pálím jednu otázku za druhou, viditelně mě to zaujalo. Není divu, když moje rodina byla pouze protivná matka. Až doteď. |
| |
| Dobrá tedy, elfka se nezdá. Aspoň to bude větší zábava, ušklíbnu se, když se čarodějka vcelku bez námahy vyhne jak mé dýce, tak i Nanarethinu výpadu. Teď, když je její pozornost fixována na mě, budu se muset postarat o to, abych ji také ustál. Proto když se z jejích úst ozve zaklínadlo a její paže namíří na mne, neváhám ani zlomek okamžiku, prudce před sebe nastavím předloktí a téměř současně s ní zvolám hlasitě: "Raksá!" Teď už jen doufám, že její kouzlo neprobije to mé. |
| |
| Taeyrifík a kupa hnoje s nohama ,,Ne, ne, ne ...ne!" křiknu jakoby to to jedno slůvko několikrát zopakované po sobě mělo nějakou magickou moc zastavit to vousaté, rohaté hovado a tím já měl možnost je nějak vyhnout tomu stolu, který nejspíš poletí mým směrem. Nutno přiznat, že za posledních deset minut už po druhé ležím na zádech a nejspíš i v bahně - teda aspoň doufám, že je to bahno, protože situace jasně říká, že momentálně jsem prdeli. Snažil jsem se nějak odplížit, ale štěstí mi moc nepřeje, naopak stůl skončí přímo na mě, stejně jako zelenina, talíře a další podobné věci. Klika, že mě nohy stolu minuly, tedy hlavně intimní partie a nějaká vidlička mi neskončila zapíchnutá v čele. ,,Fak výborný, jako prase na stříbrném podnose..." zhodnotím tu situaci a ignoruji provokativně vyhlížející zeleninu, která kdyby mohla, tak by se mi snad vytlemila přímo do ksichtu. Během následujícího okamžiku zahlédnu dvě podlouhlé letící věci Taeyri - paroháčovitým směrem. Dva oštěpy, které mu jistě daly zabrat a mně se naskytla příležitost zdrhnout z tohoto prapodivného pekáče. Mrknu směrem odkud oštěpy měly svou startovací dráhu. Ulf a Wulf - není nad krajany v bitvě! ,,No, že vám to sakra trvalo!!" křiknu na ty dva pacholky, ale jsem rád, že se uráčili dostavit. Poté hodím očkem po bezkoulovi. ,,Je mi líto, ale hostina - se odkládá!" Jak mi situace dovolí, co nejrychleji se postavím na nohy a zhodnotím situaci. Původně jsem chtěl využít plán s nohama na ramenou, ale když vidím, že nepřátel zase není tolik, jen využili moment podělanýho překvapení, tak se tento plán odkládá. Alespoň prozatím... Taeyrif ustoupil a líže si někde prdel a rány. Nubarak - nebo jak to je - ,,Sakra, to jméno bych si měl fakt už zapamatovat!" vynadám si - se sklání nad Groshem ve vlastní krvi a zatím je nic neohrožuje. Takže zdvořilá slůvka o tom, jak mu je a tak dále zatím počkají. Zato Ulf a Wulf mají zatopeno pod kotlem, ale i tak jsou pořád děsně hluční jako vždy. Rozhodnu se tedy pomoci nejprve jim a potom najdu zbytek - třeba i živý. Ještě stihnu zahlédnout našeho psačlověka, který kličkuje mezi nepřáteli a sem tam někoho kousne do prdele. Bravo. První nepřítel si ani neuprdl, jelikož jsem přiběhl když byl otočený zády, tak jsem jen pískl, abych upoutal jeho pozornost a už mu z krku cákala jeho krev. Další si toho očividně všiml, aby taky ne, když ho ten první krví nahodil, tak se snažil o nějaký prapodivný výpad svým mečem mně na hlavu. Jelikož jsem nasranej a navíc v běhu, nehodlal jsem se s ním nějak párat, jednoduše jsem využil rychlost a rozsekl mu bok až k podpaží, ten jeho odér však stál za to! To se mnou málem seklo. Vytrhl jsem mu jeho meč a pokračoval k těm dvěma holomkům. Zrovna když se další napřahoval na ránu na Ulfa - nebo Wufla, čert to vem. Dostal kopanec do rozkroku - sice zezadu, ale co už. Nutnost situace. ,,Pardon." plánu, ale ne že bych se omluvil za ten kopanec, ale že to bylo zezadu. Ovšem moc jsem si nepomohl. Další hlouček toho hnoje na nohách se blížil a už by to chtělo nějaký plán. Jsme tady roztahaný jako děvky po městě, jestli to máme přežít, tak musíme sjednotit vše, co se dá. Nebo nás jednoho po druhém sejmou. A fakt se mi nechce čuchat kytku odspodu. ,,Tak jo, sere pes na vše, vyrazíme k nejbližší skupince našim a potom k další. Cestou sejeme vše, co se nám postaví do cesty a když budeme mít z prdele kliku, tak to možná i přežiejeme." prohodím za sebe a doufám, že ti dva poslouchali. Nyní je pravý čas pro bojový pokřik a hurá směr první skupinka elfíků - nebo čehokoliv, co je na naší straně. |
| |
| Celesta Rusovlasá Kajuta „Buď opatrná, může se docela dobře stát že budeme muset bojovat,“ odvětil Vincent a jako první vyrazil po schodech nahoru na palubu. Následovala jsi jej v úzkém závěsu, znervózněná zvuky bojů zvenčí. Scéna tam venku se ti ani trochu nelíbila. Tohle už pomalu nebyla bitva, to byl prachsprostý masakr elfů, kteří se vás ujali. „Jonas čeká,“ zavrčel tvůj společník a seběhl z lávky spojující loď s pevninou. Když jsi za ním o poznání pomalejším tempem dorazila, máchl rukou směrem k bojišti. „Nezapojuj se do bojů, jen mě veď.“ A tak jste vyrazili. Vojáci se párkrát rozhodli vás zastavit, nicméně Vincent se o ně postaral s takovou rychlostí, že jsi v jeho rozevlátém plášti zvládla zahlédnout jen odlesk čepele. Pochopila jsi, jakou výhodou takový kus oděvu v boji byl – člověk schopný s ním zacházet mohl nepřítele velmi snadno zmást jen proto, aby náhle z jednoho ze záhybů vyrazila ruka svírající dýku... Nebo cokoliv čím to bledý upír bojoval. Konečně jste dorazili na místo, kde ses se svým bratrancem rozdělila. Tady už vojáci nebyli, zvuky boje však stále doléhaly více než zřetelně. Vincent se sklonil k zemi a začal bedlivě prohledávat půdu pod sebou. Po chvíli zřejmě našel co hledal, protože ti pokynul, abys jej následovala. Stále sehnutý vás vedl uličkami stanů, po chvilce jste se však zarazili. V jednom ze stanů bylo slyšet přerývané sípání. Tvůj společník se k místu potichu doplazil a chvíli soustředěně naslouchal. Pak se přesunul o kus vedle a bez jakéhokoliv zavání bodl svou zbraní. Ocelový tesák stanem pronikl snadno a zevnitř se ozvalo bolestné zaskučení, když z neznámého zvolna vyprchával život... A možná i tajemství, čím to byl Jonas otráven. |
| |
| Mezi stany Vincent mne nemusel dvakrát pobízet, abych zrychlila krok, přešla do běhu a nakonec utíkala k místu, kde jsme se s Jonasem rozdělili. Zatímco můj spolubojovník mi zajišťovat dostatek prostoru pro orientaci v prostředí elfského tábora, tím, že likvidoval nepřátele, já měla dost času na to, abych našla ono místo. “Tady,“ označila jsem uličku mezi stany. V rukách jsem pevně svírala elfské tesáky. Srdce mi bušilo tak moc, že jsem si myslela, že mi co chvíli vyskočí z hrudníku. Dala jsem Vincentovi prostor pro to, aby mohl dělat to, co dělal doteď. Stopovat. Vydala jsem za ním, když zachytil stopu, ale nečekala jsem, že to skončí tak, jak to skončilo. “Ne... to bylo...“ naprosto šokovaná tím, co Vincent právě udělal, jsem neváhala ani vteřinu. Našla jsem vchod do stanu a vběhla dovnitř. Nemohlo to přece skončit tím, že zabil toho někoho... nemohlo. Něco tu musí být. Něco, co Jonase zachrání. Byla jsem zoufalá z myšlenky, že bych mohla Jonase ztratit, a rozzuřená tím, co Vincent udělal, protože jsem to nechápala. Byla to nebezpečná kombinace. Pro mne i mé okolí. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro „Možná by bylo přesnější říct nevlastní sourozence,“ odtušil Bereal a jedno z obočí se mu lehce nadzvedlo. „Víš, i draci mají základní pudy. Musejí jíst a pít, chtějí se pářit. Naštěstí jsou mezi nimi i samice, Modrá, Zelená, Hnědá a Béžová. S posledními třemi má rudý mnoho mláďat. Co se Modré týče... Řekněme že ti dva se na moc věcech neshodnou. Potomci Rudého by ale stejně měli být bráni jako tví nevlastní bratři a sestry. Vlastně se dá říct, že vzhledem k tomu, že už i oni a jejich děti se pářili, jsi pratetičkou.“ Na tváři dračího služebníka se objevil drobný úsměv, zjevně mu to přišlo komické. |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Tohle citoslovce zcela vystihuje, jak se zatvářím v prvních momentech po jeho informaci. Snažím se si to v hlavě srovnat a nad pratetičkou se zašklebím taky. "Mnojo, ale oni jsou na rozdíl ode mě čistokrevní, ne? Jsou oba draci. Hm, tak čím to, že se obecně ví jenom o jejich rodičích? Vždyť... to by tu bylo za chvíli zadrakováno, ne?" Viděla jsem je ve vizích. Byli obrovští. Nedokážu si představit, jaká země by je všechny dokázala uživit, kor pokud by měli tolik dětí. "Hm, a ty? Jak ses dostal do služeb mého otce? Jak ses stal tím, no, stratégem?" No co, můžu se ptát a zatím to nevypadá, že by mu to vadilo. A tohle mě zajímá zrovna tak jako sourozenci. |
| |
| Ersten Boj s vůdkyní elfů Tlaková vlna byla překvapivě velká a ty jsi věděl, že budeš muset štít zvětšit tak, aby pokryl celé tvé tělo. Potřebně jsi kouzlo poupravil a to už tady byla vichřice nebývalé síly. Čelisti se ti stiskly samy od sebe, když jsi s vynaložením velkého úsilí zůstal stát na místě s magickou ochranou před sebou. Ostatní kolem tebe již takové štěstí neměli a mnoho vojáků bylo tlakovou vlnou smeteno. Souboj kouzel trval i nadále, přesto sis však pamatoval na své lekce při výcviku. Plošná kouzla spotřebují obrovské množství magické energie, říkával tvůj lektor při lekcích. Tvá soupeřka si to zřejmě uvědomila také, protože zdvihla ruku a mrazivě na tebe pohlédla. „Cítím z tebe Fialového až na tuto dálku!“ zvolala přes bojiště znechuceně. Paži měla stále připravenou k seslání kouzla. Střelil jsi pohledem k Nanareth. Ta se právě mátožně zvedala z prachu a nejspíše ještě bude chvíli nepoužitelná. Nad tebou se ozvalo zaječení a tobě přeběhl mráz po zádech. Čarodějka své kouzlo neukončila, předtím smetení vojáci levitovali ve vzduchu stejně jako jejich zbraně. Elfčina druhá paže se vznesla k té první, její prsty se dotkly zdvižené dlaně a následovalo široké máchnutí tvým směrem. Dýky, meče, válečná kladiva a sekery, to vše se odpojilo od větrného víru nad tvou hlavou a vyrazilo tvým směrem. Pokud by tě tahle smršť zasáhla, bezpochyby by pro tebe tato akce skončila... Věnování se útoku by však znamenalo odpoutat pozornost od soupeřky. |
| |
| Swen Norrad Vedení protiútoku První rozhodování nebylo těžké. Tři elfové se marně snažili bránit proti dvojnásobné přesile nepřátel. Překvapeně jsi zjistil, že mezi nepřáteli se nacházelo i několik trpaslíků v těžkých ocelových zbrojích, vyzbrojených vesměs obouručními kladivy a sekerami. Ty napáchaly poměrně velkou škodu a než jste konečně dorazili k místu boje, držel se na nohou jen světlovlasý elf s šavlí v ruce. Marně se snažil uhýbat útokům z několika stran a brzy utržil sečnou ránu na pravé noze. Jeho soupeř se mu usmál do tváře a napřáhl se k závěrečné ráně, když jste se dostavili vy. Byl to krátký a krvavý proces, během něhož sis všiml, že ti dva severští zabedněnci se předháněli v počtu zabitých. Každé z dvojčat tvrdilo, že o několik vede, nepadlo však žádné číslo. Jen několik peprných nadávek v případech, kdy některý ze soupeřů kladl větší odpor. Elf byl zachráněn a s povděkem na tebe kývl. Nohu měl pokrytou krví, přesto se ale držel na nohou. „Děkuji,“ řekl se skloněnou hlavou a belhavým krokem vyrazil směrem k lodím. S tím zraněním by v boji stejně nebyl nic platný. Rozhlédl ses po okolí. Nejblíže byly hned dvě skupinky. První se skládala z asi tuctu elfů odolávajících smíšené jednotce trpaslíků a lidí. Poznal jsi, že zatím se drží, většina však byla vyzbrojena pouze tesáky a hrstka ukořistěnými meči. To byly proti těžké výzbroji soupeřů majících mezi sebou i několik halapartníků skutečně příšerné zbraně. Druhým směrem jsi občas zahlédl mihnutí bílé barvy, značící nejspíše Geralta, předtím směřujícího tím směrem. Nad hlavami mužů se zračil i Iskadarův medvěd, kolem se však již shlukoval poměrně velký počet vojáků, kterým by pouzí dva bojeschopní tvorové nemuseli být schopni čelit. I pro vás by to nejspíše bylo náročné, ale odměna v podobě přerostlého nemrtvého medvěda a proměněnce by mohla přijít vhod. |
| |
| Loď Lapám po dechu, stále ho nemůžu najít. Podlamují se mi kolena a jedinou oporou je mi Galendal. Mám vytřeštěné oči. "Ghááá..." Pokusím se oslovit Galendala, ale jak jinak, jenom zachroptím. Bože, jak dlouho budu brz hlasu? V krku mě bolí, jako kdyby mi tam někdo strčil vampýry. S Galendalem se nějak dostaneme na palubu a já se sesunu k zemi. Držím se za krk a zoufale hledím vzhůru na Galenda. Uslyším křik. Tak moc bych jim chtěla pomoct! Pokusím se vstát, Galendal mi pomůže a já se pomalu přesunu k okraji paluby. Je to strašný pohled. Všide se bojuje a já tu jenom tak stojím a koukám na to. Potom zpozoruju, jak se jedna dvojice nepřátel odvážně probojovává k vůdkyni elfů. Trhnu sebou a otočím se k Fialee. "Fi-hhhhh..." Znova zachraptím. Galendal se poleká toho hrozného zvuku a podívá se na mě. Ukážu na silnou dvojici, která se velice rychle probojovává k jejich vůdkyni. Galendal se zděsí, ale co můžeme dělat? Fiaela je dost zaměstnaná, Galendal asi neumí bojovat a já jsem neschopná skoro jakékoli akce. |
| |
| Není čas na nějaké přílišné taktizování, nebo dokonce vykecávání s mou soupeřkou. Zatím mám co dělat, abych se vyhýbal všem jejím útokům a pokudmožno se i dostával blíž k ní, kde to s ní skoncuji. A dává mi zabrat, potvora jedna... Jakmile na mě vrhne chumel zbraní, které se až doposud válely všude okolo, nezbývá mi, než se bleskurychle vrhnout do strany a rovnou přejít do kotoulu. Bez kouzla rychlosti bych proti ní neobstál ani minutu, napadne mě a to už se sbírám ze země, využívajíc té kratinké prodlevy mezi jejími kouzly a triky. Nemohu jí dávat víc šancí sesílat jedno kouzlo za druhým, musím se k ní dostat. S nenávistí v očích se vrhnu kupředu s jediným cílem - proklát mečem to její útlé, sněhobílé hrdlo. Na ničem jiném nezáleží, ani na Undastovi, nebo Nanareth, natožpak na Taeyrifovi. Teď jsem tu jen já, ona a mezi námi moje zbraň. |
| |
| Tanec?...Smrti? Cajk! ,,Není zač a teď už vodleť!" křiknu na toho elfíka s velkýma ušima a usměji se nad tou představou, že by díky nim fakt odletěl. Opět se rozhlédnu jako orel hledající si svůj cíl. Anebo taky jako prase hledající žaludy...kdo ví. Mám dvě možnosti a ani jedna z nich se mi ani za prdel jeptišky nelíbí. Buď pomůžu skupince elfů, která má očividně problémy se stejnou a po zuby ozbrojenou partičkou, nebo pomůžu mrtvému medvědovi a pesanovi .... ,,No, tady asi není co řešit, že?" proletí kolem myšlenka, ale to už já pádím směr skupinka elfů, přičemž ještě stihnu hvízdnout na svou partu, ale zase pokud možno tak, aby to slyšeli oni, ale ne ta směsice bůh ví čeho přede mnou. Málem cestou zakopnu o nějakou mrtvolu! No to je vrchol! ,,Aspoň dávej pozor na cestu Swene do prdele! Zakopneš na meč a jak to ve Valhalle budeš vysvětlovat?! Hmm?!!" vynadám si. Ukážu dvojčatům, ať nejdřív sejmou ty prasata s halapartnami, poté houknu směrem nepřítel a tím už pomohu elfíkům, že na ně nejdou všici. První to zkusí trpaslík a nutno přiznat, že to jsem fakt nechtěl! Tihle malí prďolové je to nejhorší, co jde v boji poznat. Takový malý seveřan! Ale v hospodě ujdou... ,,Jsi pěkná sračka, tohle trénujeme ještě když nám teče mléko po hubě!" vyprsknu na něj, když se párkrát ožene tou svou sekyrou. ,,Kde je vůbec, herdek filek, nějakí ta magička! Elfové pořád machrujou s magií, ale když je potřeba, tak to hovno!" kde na tyhle myšlenky beru čas, fakt nevím. Při další přetahované se však někde za mnou ozve tlaková vlna a ještě něco dalšího. ,,To jsem nebyl já." opět plácnu snažíc se rozhodit svého protivníka. Každopádně plán je takový, že zlikvidujeme tyhle prasata, potom pomůžeme medvídkovi a pejskovi a možná to i vyhrajem. Anebo taky ne.... |
| |
| Celesta Rusovlasá Elfský tábor Uvnitř ležel umírající argonián v černé kožené zbroji. Kolem něj byla pozvolně se rozšiřující kaluž krve. V plazích očích se zračil strach z neodvratitelné smrti, která byla již velmi blízko. Věděla jsi, že ten pohled ti v očích zůstane až do konce života. Oči tvora, který ztratil moc nad svým osudem a mohl už jen zvolna čekat na krutý a bolestivý konec. Prsty jedné z rukou se zvolna pohnuly, když ti pokynuly směrem k sobě. Snad chtěl před svou smrtí ještě něco říct? |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro „Většina tvých příbuzných se po nějakém čase rozhodne osamostatnit a vyrazí do končin daleko na západě. Na zavolání svých rodičů však přiletí na pomoc,“ vysvětloval Bereal. Tvá druhá otázka jej sice nejspíše poněkud překvapila, ale přesto se rozhodl odpovědět. „Vyrůstal jsem v jedné z rodin v Dol Mahakamu. Můj otec byl velitelem stráží a všeobecně uznávaný muž. Pochopitelně chtěl, aby byl jeho prvorozený syn stejný jako on. Začal mě učit bojovat jen chvíli poté, co jsem zvládl udržet meč. Už to bude přes deset let, když se draci rozhodli, že naverbují své první služebníky. Rozhodli se, že vyberou ty nejtalentovanější z nejtalentovanějších. První z nich byla Maia. Lidská žena, tehdy spíše ještě dívka, která ale z nějakého důvodu vykazovala neuvěřitelné magické nadání. Jako druhého vybrali jednoho lesního elfa, muže jménem Arinso. Mistr ve skrývání a lukostřelbě, někteří jeho obdivovatelé dnes tvrdí, že dokáže zasáhnout oko běžící srnky na padesát sáhů daleko. Kandidáti na místo posledního služebníka však byli hned čtyři. První dva byli Adim a Undast. Dva bratři, synové náměstka Dol Mahakamu. Třetím byl Morgul, dnes známý jako služebník Černého. Posledním z nich jsem byl já. Naši dračí páni se rozhodli uspořádat turnaj, aby zjistili, kdo z nás je nejlepší. Můj první boj měl být s Adimem, Morgulův s Undastem. Ve svém boji jsem zvítězil a když tehdy ještě mladý Adim zjistil, že prohrál, požádal mne o ukončení svého života. Chtěl odejít se ctí a já mu to umožnil. Ve druhém souboji zvítězil Undast, právě s ním jsem se měl utkat ve finále.“ Ruka tvého průvodce nepřítomně pohladila jednu z četných jizev na jeho tváři. „Trpaslík nade mnou nakonec zvítězil a stal se tak jedním z Prvotních služebníků. Můj výkon však byl dost dobrý na to, abych zaujal Rudého draka. O pár dní později mne přijal za svého agenta. To samé se stalo s Morgulem, jeho pánem se stal Černý.“ |
| |
| Ersten Boj proti vůdkyni Když ses vrhl proti elfce, ucítil jsi, že se něco změnilo. Tvé smysly se zbystřily. Slyšel jsi vzduch vířící nad tebou a prudké poryvy, když se na tebe shora snesl další projektil. Pochopil jsi, že toto byl další z efektů Nadlidskosti. Prudce jsi se odrazil doleva a jen o zlomek vteřiny poté o zem třísklo jedno z těl. Další jej brzy následovala, ale ty jsi vytrvale postupoval a uhýbal svým mrtvým spolubojovníkům. Jednou jsi dokonce musel i vyskočit těsně předtím, než se pod tebou srazili dva trpaslíci. Vzdálenost mezi vámi dvěma se zkracovala. Ještě dvakrát elfka vypustila tlakovou vlnu, která za tebou vymrštila do vzduchu vojáky. V takových případech ti nezbývalo nic jiného, než proti kouzlu nasadit magický štít. Jasně jsi přitom cítil, že magické síly, kterými jsi v tu chvíli disponoval, se rapidně blížily polovině, jen kvůli vypětí potřebnému pro vykrytí větrných smrští. Nic jiného jsi ani od takové soupeřky nemohl čekat, přesto se ale jazýčky vah zvolna chýlily na tvou stranu, když jsi se vytrvale blížil. Do boje se brzy vrátila i Nanareth, takže elfka musela svou pozornost věnovat vám oběma. Všem bylo jasné, že se takhle moc dlouho neudrží. Vůdkyně elfů zařvala a vyslala tlakové vlny hned dvěma směry. Tentokrát nenásledovalo několik různých salv. Místo toho se všechny zvednuté předměty okamžitě rozlétly směrem k elfce. Bleskové zhodnocení situace ti prozradilo, že bys to k ní mohl stihnout zhruba ve stejnou chvíli jako předměty, ovšem nebylo jisté, co by se s nimi stalo po její smrti. Pokud by ses ale rozhodl vyhnout se této salvě, kdo mohl vědět, co plánovala elfka tentokrát? |
| |
| Elfský tábor Byla jsem jak opařená, když jsem na zemi viděla umírajícího ještěra. Nikdy jsem se s jeho rasou nesetkala. Četla jsem o nich v našich knihovnách, to ano, ale ani jednou jsem žádného nepotkala. Mísila se ve mně zvědavost s obavami. Krátce jsem se otočila přes rameno, jen abych se ujistila, že Vincent za mnou nestojí, a pak jsem přistoupila k umírajícímu. Pozorně jsem si ho prohlédla, zda má v rukách nějakou zbraň. Cokoliv, čím by mi mohl ublížit, ale v jeho stavu jsem to považovala za zbytečnou starost. Poklekla jsem vedle něj, položila dlaň na jeho hruď (abych mu zabránila neočekávaně vstát, kdyby náhodou) a naklonila jsem se nad něj. “Co mi chcete říct?“ zašeptám. Nechci, aby nás slyšel Vincent, i když jeho sluch je vynikající a není to vyloučené. |
| |
| Swen Norrad Bojiště Nakonec ses rozhodl vyrazit na pomoc elfům. Oštěpy dvojčat se postaraly o halapartníky poměrně rychle a posily vlily elfům novou krev do žil. S bojovým výkřikem se vrhli na své soupeře, strhávajíc je k zemi a bodajíc dýkami do sebemenších skulinek v jejich brnění. Každý padlý nepřítel posloužil odevzdáním své zbraně a vy jste zvolna začali nepřítele tlačit do obrany. Tehdy se ozvalo zavytí, při němž tuhla krev v žilách. Bleskově ses ohlédl směrem, kterým byl Geralt s nemrtvým medvědem. Obrovská hromada chlupů ležela na půl tuctu kopí, neschopná pohybu. Po chvíli její mohutné tělo začaly stravovat černé plameny, doprovázené zvukem tak strašným, že muži, trpaslíci i elfové sklonili zbraně a s hrůzou hleděli na to, jak se medvědí tělo s mohutným prásknutím náhle rozsypalo v prach. Na několika místech však střet neustával. Na druhém konci bojiště se stále do vzduchu vznášeli muži i zbraně a opět se snášeli na místo, které jsi přes všechny ty bojovníky nemohl vidět. Nejprve sis myslel, že je všude jinde klid. Poté se ozvalo hrdelní zařvání patřící Nubargovi. Ork ležel na zemi, přišlápnut k zemi trpaslíkem, jehož vlasy i vousy měly barvu horského sněhu. Mohutné obouruční válečné kladivo v jeho rukách se zvolna zvedlo, aby zasadilo smrtelnou ránu. „NÉÉÉ!!!“ zařvala obě dvojčata a téměř současně se na svou dráhu vydaly dva oštěpy. Z toho pohledu tě zamrazilo v zádech. První z projektilů minul, druhý ale trefil malého válečníka přímo do spánku. Za sebou jsi uslyšel šokované nadechnutí, když se ozval tupý zvuk tříštěného dřeva a zbytky zbraně dopadly kolem. Trpaslík při úderu sice zavrávoral a byl nucen odstoupit od orka, ale jinak se mu nic nestalo. Tohle... Tohle přece nemohlo být možné. Neznámý trhl hlavou, pravděpodobně při odplivnutí, načež se znovu napřáhl. Tentokrát už mu nemělo co zabránit a odporný zvuk tříštěné lebky se roznesl bojištěm. I na dálku dvaceti sáhů sis byl jist, že neznámý ti nyní hledí přímo očí. Poté se zvolna rozešel tvým směrem. |
| |
| Celesta Rusovlasá Stan Pečlivý pohled ti nejspíše zachránil život. Prohlédla sis argoniána a spatřila v jeho ruce dýku. Zvolna se pohnula kvůli jejímu znehybnění, když se končetina vymrštila překvapivou rychlostí. Ten zlosyn na tom vůbec nebyl tak špatně, jak vypadal. Na poslední chvíli jsi ucukla, to už ale čerstvě proseknutou dírou do stanu vpadl Vincent. Plazí oči se rozšířily, když jeho ocelové sevření stisklo šupinaté ruce a zuby se zakously do krku neznámého. Oba dva na chvíli ztuhli. Nakonec se bledý muž zvolna narovnal a upřel na tebe pohled, se kterým rodič plísní své dítě. „Máš neuvěřitelné štěstí, že jsi naživu,“ prohlásil a zakroutil hlavou, načež si do pláště otřel krev z brady. Konečně ses trochu vzpamatovala a tehdy ucítila bolestivé pálení v noze. S heknutím jsi dosedla a pohlédla na mělké škrábnutí na svém stehně. A sakra. |
| |
| Elfský tábor – stan Uskočila jsem útoku argoniána jen aby mé místo zaujal Vincent a svými tesáky mu roztrhal krk. Zírala jsem na něj jako opařená. Svým způsobem mi zachránil život, podruhé, a já mu pořád nedokážu věřit. “Co to mělo znamenat?“ zeptám se, vědoma si jeho pohledu, kterému se snažím vyhnout, a mávnu rukou k mrtvole u upírových nohou. Než mi ale Vincent stačí odpovědět, mé tělo polije horkost a podlomí se mi nohy. Zavrávorám a spadnu na zem. “T-ta dýka, že ano.“ můj hlas se třese, protože si uvědomím, že Vincent neměl pravdu. Neměla jsem štěstí. Naopak. Rukama pevně obemknu svou nohu, jakoby to snad mohlo pomoci. “Byla otrávená...“ krk se mi sevře úzkostí. “Vincente,“ vzhlédnu k němu. V mých očích je strach a zloba. Zlobím se sama na sebe, protože jsem kvůli takové malichernosti vydala v šanc svůj život a pokud umřu, kdo zachrání Jonase. |
| |
| Nemrtvej trpoš, zmatek a další problémy na obzoru ,,Hehe, pěkně si ho oholil Swene," plácne mé druhé já a má pravdu. Trpošova hlava se hezky odkutálela od jeho malinkého těla. Je fajn, že na tyhle malé tanky funguje právě to, že jsou maličcí. Člověk se jim vytlemí do ksichtu, je to nasere a půlka už je skoro v kapse. Kdyby jim alespoň tolik nepáchlo z huby, když se s tím jejím bojovým pokřikem na někoho rozeběhnout. No ne, že by u mě to bylo taky o něco lepší... ,,Tak fajn! Teď k méďovi!" křiknu na svou novou - z části zachráněnou skupinku a mečem ukážu směr cesty. Ovšem než se člověk mohl hnout, tak se ozvalo něco, co vzdáleně připomínalo zapíchnutí prasete - či něčeho většího. Instinktivně se otočím tím směrem a dost ve mně hrkne když uvidím na zemi toho zeleného šamana. Nubargovi se plazil po zemi, což jsem u orka nikdy neviděl, a nad ním stál onen trpaslík, kterého jsem už viděl. Už se chystal k poslední ráně, ale dvojčata mu v tom rozhodně chtěli zabránit. Opět využili své oštěpy, přičemž se jeden tomu hajzlíkovi zapíchl přímo do hlavy. Jakmile jsem to viděl, okamžitě mé nohy vyrazily na pomoc orkovi, ale neušel jsem ani dva podělané kroky, když to přišlo - nebo mi to spíš došlo. Ten zkurvenej hajzl neodešel do věčného zatracení za svými kámoši. Naopak, jen se usmál a chystal se dorazit orka. Bylo příliš pozdě na to, abych ho zachránil a další oštěpy již nevyletěly. ,,NÉ! Ty posranej skrčku s prdelí na ksichtě!!" křiknu jeho směrem když dorazil Nubarga. Poté ihned chytnu jednoho z dvojčat. ,,Ať tě to ani nenapadne! Jdi pomoc medvědovi se psem! Musíme zachránit je, tomuhle už nepomůžem!" vnutím mu myšlenku a doufám, že mě poslechne. Mezitím se trpaslík blížil. S podělaným úsměvem na jeho tváři. Nikdo mezi ním a skupinkou dalších nestál. Tak jsem to zase vzal na sebe. Vytáhnu si sekeru od orků a rozložím si meč a sekeru do každé ruky. ,,Uvidíme, jak se budeš tvářit na to, až tě rozporcuju a předhodím támhle méďovi!! TAK POJĎ TY SRÁČI!" křiknu jeho směrem a rozhodně jdu po něm. Fakt mě neměli nasrat! |
| |
| Tenhle souboj už začíná být hodně otravný... pomyslím si, když se sehnu před dalším tělem, vyslaným elfkou vůči mé osobě, a aniž bych zpomalil tempo běhu, stále víc a víc se k ní blížím. Dobrá zpráva je, že i Nanareth se konečně vzchopila a pomáhá mi aspoň tím, že část čarodějčiny pozornosti je fixována i na ni, ne jen na mě. Už to mám k té couře jen malý kus, když elfka změní strategii. Místo toho, aby po mě házela mrtvoly, začíná je k sobě stahovat. Co chce kurva dělat? Vytvořit si z nich štít? Na nějaké rozsáhlé úvahy nemám zrovna čas, spíš si vyměřuji, jestli k ní stačím doběhnout dřív, než čarodějka stihne zrealizovat to, o co se pokouší. A pak mi hlavou bleskne myšlenka: Ona všechny ty zvednuté věci odhodí naráz, jako tlakovou vlnu! V závěrečném sprintu přímým směrem k ní ze sebe vydám opravdu maximum, tuhle hru s časem nemůžu prohrát. Až budu od elfky takové čtyři sáhy daleko, v plné rychlosti přidřepnu nízko k zemi tak, abych skrčen sklouznul bahnem pod chumlem vyzdvižených vojáků až k ní. A pak hezky u země máchnu vší silou vodorovně svým mečem. Předpokládám, že své hezké útlé nožky masou těl a zbraní chráněné nemá. |
| |
| Celesta Rusovlasá Stan Vincentův pohled se bleskově přesunul ke tvému zranění. Uslyšela jsi od něj dost jadrné zaklení, načež se otočil k mrtvému argoniánovi. V plazově krku byly dvě úzké dírky po neobyčejně ostrých špičácích. Během chvilky vedle něj ležela hromádka jeho osobních věcí. Byla jsi překvapená tím, kolik měl dotyčný u sebe zbraní, napočítala jsi hned čtyři dýky. Dále několik malých nepopsaných lahviček lišících se pouze barvou tekutiny v nich. „Jedna z těch věcí musí být protijed,“ vysvětlil ti bledý muž, zkoumavě prohlížejíc jeden flakónek po druhém. Nakonec s povzdechem odložil i ten poslední. „Nemám sebemenší ponětí která z těch věcí to je.“ Tehdy se bojištěm ozvalo děsivé medvědí zařvání. Oči tvého společníka se otevřely dokořán, když pohlédl tím směrem. „Musíme odtud zmizet,“ oznámil a popadl jednu z pokrývek, které ve stanu byly. Celou hromádku do ní obratně zamotal a poté použil druhou aby si ranec uvázal na záda. Než jsi stihla zaprotestovat, vzal tě do náruče a vystoupil ze stanu. Vzduchem nesl Swenův hlas vyzývající někoho na souboj, jinak bylo nepřirozené ticho. Vincent se mírně přikrčil v kolenou, poté vyskočil. Než ses nadála, byli jste vysoko nad stany. Naskytl se ti pohled na bojiště z ptačí perspektivy. Swen se připravoval čelit jakémusi trpaslíkovi, jehož vlasy i vousy měly barvu horského sněhu. Měla jsi silné podezření, že už jsi ho někdy viděla. O kus dál nějaký muž stál nad Faiaelou, okolo nich bylo mnoho mrtvých nepřátel. Iskadarův medvěd ležel napíchnutý na velké množství kopí, chlapce samotného nebylo nikde vidět. Jinak se nikdo nehýbal. Zbytek elfů i vojáků pozoroval trpaslíka blížícího se k seveřanovi. Celesta a Swen Bojiště Když Vincent neslyšně doskočil mezi Swena a severská dvojčata za jeho zády, jeden ze sourozenců poplašeně vyjekl a odskočil. Swenův meč jako by se sám od sebe pohnul, když se vyřítil na svou dráhu proti Vincentově krku. Zastavil se až na poslední chvíli. „Příště se podívej líp na koho s tím mácháš,“ utrousil bledý muž a narovnal se i s Celestou v náruči. Na levém stehně měla krvavý flek, žádná větší rána však nešla vidět. „Musíme zmizet, tímhle tempem nás povraždí dřív, než stihneme napáchat alespoň trochu znatelné škody.“ Bělovousý trpaslík poklidně pokračoval v chůzi, válečné kladivo volně položené na rameni. |
| |
| Ersten Bitva Byla to bitva o čas. Takřka jsi slyšel těla a zbraně svištící vzduchem za tebou, jakoby se snažící přehlušit zvuk tvých vlastních kroků. Tvůj meč se dostal do výhodné polohy pro seknutí a tvé oči se setkaly s elfčinými. Bylo v nich vidět napětí, ale ani trocha strachu, když se čepel blížila k jejím nohám. Na tvář ti dopadla sprška krve, tvá soupeřka vykřikla a skácela se dozadu. Těla i zbraně si však udržela hybnost a řítila se tvým směrem. Do tvého zorného pole zvolna vklouzla útlá postava s ještě útlejší zbraní. Nanareth předvedla ukázkovou práci, když několik mečů i seker obratně odrazila bočními údery rapírem a poté několika dobře mířenými kopy zlikvidovala i těla řítící se přímo na tebe. Povstal jsi z pokleku a pohlédl na vůdkyni vzbouřenců. V její tváři se zračila bolest smíšená s opovržením. I když jsi měl její život v jejích rukách, nehodlala se prosit o milost. „Sloužíš uchvatitelům, kteří nedokážou nic než jen ničit. Opovrhuji tebou a proklínám tě služebníče, nechť nikdy nenajdeš klid!“ Zíral jsi na ni. Vznešená elfka, na niž mířil hrot čepele. Nebýt celá od krve a lapající po dechu kvůli zranění, možná by mohla být i atraktivní. V jejích očích se i nadále zračil vzdor, když zatnula pěsti. „PROKLÍNÁM TĚ!!!“ A s tímto výkřikem seslala své poslední kouzlo. Vítr vyzvedl její tělo a nabodl jej na tvůj meč. I nadále ti však hleděla do očí.
A tak zesnula Faiaela, vůdkyně rebelů z Ostrova Narakib |
| |
| Bojiště Neprotestovala jsem, když mne Vincent vzal do náruče, ale nepříjemné mi to bylo. Jednak kvůli tomu, že to byl Vincent a jednak proto, že i přes počáteční šok ze zranění otrávenou dýkou, se jed zatím nijak neprojevil. Kolem rány to pálilo, ale měla jsem za to, že chodit zvládnu. Protentokrát jsem ale byla ticho. Pevně jsem se Vincenta chytila, obemkla jsem ruce kolem jeho krku a připravila sama sebe, že mne ponese v náručí přes bitevní pole. Nečekala jsem, že se mnou vyskočí vysoko nad hlavy ostatních a že dopadneme na místo poseté tolika mrtvolami. Z leknutí nad nečekaným útokem z vlastních řad, jsem zavřela oči a nakrčila se ve Vincentově náručí. Rána ale nepadla a tak jsem s úlevou oči opět po chvíli otevřela. Věděla jsem, že se v táboře elfů bojuje, ale i přesto pro mne byl tenhle pohled šokující. “Vincente, prosím... musíme za Jonasem.“ otočím k němu hlavu a podívám se mu do očí. “Musíme se vrátit, máme přece ty lahvičky.“ naléhám. Teď mi opravdu nezáleží na nikom jiném, než na Jonasovi a na tom, abychom se dostali na loď včas a aspoň částečně živí. |
| |
| Boj s elfí čarodějkou skončil jedním máchnutím meče. Stojím nad ní, udýchaný a celý od bahna a krve, ale vím, že teď už se vůdkyně rebelů nezmůže na nic, než na jedovaté řeči, plné nenávisti. Chápu její rozhořčení a pýcha, číšící z jejího hlasu v její poslední minutě života, mi do jisté míry imponuje. Než aby se nechala potupně zajmout a následně popravit, rozhodne se opustit tento svět vlastním způsobem. Než stačím cokoliv udělat, její útlé tělo najede na čepel meče, kterým ji držím u země a během okamžiku její tělo ochabne a klesne opět do bláta. Mlčky se botou opřu o její dekolt a takto zapřen vytáhnu z její hrudi svůj meč. Blátivá stopa ve výstřihu a rudá, rozšiřující se krvavá skvrna ostře kontrastuje s její alabastrovou pletí. Shlížím na ni a jako by bitvy kolem mne nebylo, klestím se džunglí pocitů, které na mne doléhají. Je to trochu lítost a částečně snad i úcta. Byla dobrým soupeřem a prokázala čest a statečnost až do své smrti. Přese všechno to ale nakonec byla jen prašivá elfka. Nedivil bych se, kdyby se živila jen kořínky a zadek si utírala listím. Její poslední slova po mě stečou jako déšť po střeše. Těžko říci, zda si myslela, že se mnou nějak pohnou, že snad ve světle jejích argumentů zaváhám a odkloním svou čepel stranou. Ať už si myslela cokoliv, nyní je to jedno. Já vyhrál, ona prohrála. A před mnou je ještě bitva, kterou je třeba vyhrát. Otočím se tedy od mrtvoly pod sebou k Nanareth. "Vidíš někde ostatní? Undasta, Taeyrifa, nebo toho argoniána? Musíme se s nimi co nejrychleji spojit a dokončit, co jsme začali!" |
| |
| Ersten Bojiště Nanareth na tebe mlčky pohlédla a v jejích očích se objevil záblesk respektu. Poté mlčky ukázala směrem za sebe. Elfka tě zaměstnala natolik, že sis ani nevšiml poměrně důležitého faktu: Boje ustaly. Jediným pohybujícím se objektem byl Undast, zvolna kráčející mezerou mezi skupinkami. Bojové kladivo měl ležérně přehozené přes rameno. Naproti němu stál mohutný seveřan. V jedné ruce měl meč, v druhé jednoruční válečnou sekeru. Za ním stál černovlasý muž, kterého jsi potkal už při příchodu na bojiště. Od svého útěku zřejmě někde zachránil rusovlasou ženu, která nyní spočívala v jeho náruči. |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Potom se ho vyptávám ještě na různé věci o dracích. Pracuje pro ně, tak by je měl znát, ne? Ty vidiny byly dost kusé na to, abych si dala celou mozaiku dohromady, takže potřebuju i další informace. Ptám se na vše, co o nich ví. Potom mě však přemůže únava. Nejradši bych se zítra proměnila a doletěla na to místo, ale to by mi asi nedovolil. Lepší tohle než další muka na tom pitomém zvířeti! |
| |
| Chlupaté hnáty na útěku Musím uznat, že právě v této chvíli jsem dost nasrán. Jako sejmout mi mého oblíbeného orčíka, který to navíc u měl s čáry máry je už fakt moc! Ten trpajzlík přede mnou brzo ochutná mou vlastní moč! Pokud je to nějaký nemrtvý hajzlík, tak ho jednoduše rozsekám na malé kousíčky, které rozházím do širokého okolí a sem tam tím masem někoho nakrmím! Fakt, tyhle zamindrákovaný prasata nepochopím, kladivo má větší než je on sám, velký jak prdel a ještě dělá frajera. Uvidíme, jak se bude tvářit, až mu to kladívko narvu do prdele, tím větším napřed! Z mého krásného rozjímání o tom: jak rozsekat trpaslíka na sto druhů, mě vyvede můj instinkt. Tahle vlastnost je vlastně to, co mě pořád ještě drží naživo mimo Valhallu. Což je na jednu stranu fajn. Rychle se tedy otočím ostřím meče napřed a zastavím, až ve chvíli, kdy mi dojde, že tenhle ksicht jsem už někde viděl. Teda dva ksichtíky. ,,By mě zajímalo, kdo z nás dvou se dřív posral..." napadne mě, když naše rudá vlaštovka zareaguje. Rozhlédnu se kolem sebe. ,,Jo, dostáváme dost na prdel. Asi bychom se měli zdejchnout, jen co tady..." potom zjistím, že naše vrchní špičatů ucho už taky čichá kytky v nebi. Tahle bitva je dost jednostranná, řekl bych... ,,Navíc, jak tak koukám, náš nepřítel má cit pro fér plej..." Moje nasranost už dosáhla vrcholu. Nejenže mi tady někdo naklepává půlky, ale ještě budu muset ustoupit, takhle přes hubu jsem už nedostal hóóódně dlouho.. Udělám dva kroky a pořádně se rozpřáhnu. Vyhodím sekyru, kterou jsem doteď držel v ruce trpajzlíkovým směrem z důvodu toho, že doufám ve svou fintu - tedy, že se mu zasekne do palice - ale taky z důvodu cti a pomsty za ... zeleného přítele? ,,To máš na památku od Nubarga, ty sračko..." utrousím a moc si nefandím, že by ho to zabilo. Ale přeci jen, když se mu to zasekne do kebule, tak to aspoň udělá jizvu a to mi zatím stačí. Ten hajzl bude označen a potom si ho najdu. ,,Fajn, kreju vám zadky a padáme odtud!" prsknu a počkám, až se dáme do pohybu. Nakonec ten plán: nohy na ramena, se přeci jen využije... |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Byla jsi překvapená tím, jaký názor měl Bereal na draky. Vždy ses setkávala s tvrzením, že to jsou lidi požírající bestie toužící pouze ničit. Tvůj společník však zastával jiný názor. Měli to být bohové. Nadlidské bytosti, jejichž údělem bylo vládnout smrtelníkům a trestat je za jejich hříchy. Kdysi dávno se prý lidé proti drakům bouřili a pokoušeli se s nimi bojovat, proto byli rozmetáni po celém Edorianu. Jen skupině věrných bylo dovoleno zůstat na jednom místě, na břehu jezera Mahakam. Jméno v překladu znamenalo zářivé jezero. Věrní se rozhodli založit společenství. Trpaslíci sem dorazili první a vznikající sídlo pojmenovali Dol Mahakam. Dol znamenalo v jejich jazyce útočiště, tak vznikl název, kterým tito malí mužíčci nazývali místo dodnes: útočiště zářivého jezera. Na důkaz jejich vděku přislíbili Šedému draku, pod jehož správu tyto končiny spadaly, část veškerého nalezeného bohatství. To mu je dodáváno dodnes. Ze složitě propletených vztahů mezi jednotlivými draky jsi toho moc nepochopila, důležití pro tebe ale byli tři: Modrá dračice, největší nepřítel tvého otce, poté jeho spojenci Černý a Bronzový drak. Druhý den, pozdní odpoledne Bylo to už nějakou dobu po obědě, když jste se konečně dostatečně přiblížili ke svému cíli. Tou dobou tě bolel každičký sval na tvém těle, dokonce i ty, o kterých jsi pomalu ani nevěděla, že bolet můžou. Ale teď... Konečně to přišlo. Vyjeli jste z úzkého průsmyku mezi horami a spatřili malebné údolí, skrze něž protékal drobný potůček. Kus od něj stála rozlehlá dřevěná budova s několika kouřícími komíny. „Vítej ve výcvikovém středisku,“ zabručel Bereal a patou pobídl koně směrem k budově. Před tou se to hemžilo humanoidy všech velikostí a až sem šlo slyšet pokřikování mužského hlasu. Trvalo to ještě dobrých deset minut, než jste se konečně dostali k místu, kde se z tebe měla stát právoplatná následovnice svého otce. Před budovou stála nastoupená dobrá dvacítka obyvatel. Společně utvořili půlkruh, z nějž vystoupil vysoký lesní elf s dlouhými hnědými vlasy staženými čelenkou. „Buďte osvíceni moudrostí našich dračích pánů, Bereale, agente Rudého draka a Rún, dcero Rudého draka.“ Byl to poněkud kostrbatý pozdrav a výraz v elfově tváři naznačoval, že si není úplně jist tvým společenským postavením. Tvůj společník se zrovna nadechoval k odpovědi, když jste uslyšeli hluboké zadunění. A poté další. Bylo to, jako kdyby vždy na kratičkou chvíli udeřil do skal obrovský poryv větru. Pak to přišlo. Zpoza horského hřebenu se snesl obrovský cihlově zbarvený drak. Majestátně roztáhl křídla a vydal ohlušující řev tak mocný, že se ti z něj udělala husí kůže. Z úst mu vyšlehly plameny. Tvůj kůň se náhle splašil, postavil se na zadní a tebe nechal odporoučet se do prachu. Ošklivě sis přitom potloukla hlavu. Zvolna ses začala zvedat, když se samotná země zatřásla a Cihlový drak dosedl na zem. Přišla jsi o celé přistání... Místo toho jsi však zjistila, že hledíš do velkého dračího oka, téměř tak velkého jako tvůj trup. S bolestivou grimasou a zaprášenou kazajkou jsi stála před jedním z nejmocnějších tvorů, jaké jsi kdy spatřila... A svým nevlastním bratrem. |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Bereal u mě stoupl na ceně. Ale za toho koně ho nenávidím. Když nás pak elf přivítá, radši nic neříkám, jenom mu kývnu. Už se těším, až z koně slezu. Nic jiného mě teď nezajímá. Jo, dobře, možná něco na zub. Překvapeně zvednu hlavu a zapátrám po původu zvuku. Vytřeštím oči na draka. Jo, viděla jsem je ve vizích, ale tam jsem byla sama dost velká, byla jsem taky plnohodnotný a dospělý drak. Teď si připadám titěrná a srdce mi tluče jako nějakému malému ptáčkovi. A ta pitomá herka mě prostě musela shodit, že?! Zatmí se mi před očima a chvíli trvá, než se zvednu na loktech. S tichým kurva se chytnu za hlavu a kontroluju, jestli mi neteče krev. Pak se sbírám a rychle, jak mi to tepání v lebce dovolí, se deru na nohy. To je teda super uvítání. Když mi dojde, že na mě zírá obrovské oko, podvědomě couvnu. "Ahoj," zmůžu se jenom na zvednutí ruky, kterou mu maličko zamávám, protože nevím, co se ode mě očekává. Znervózňuje mě. Vypadám jako debil. Určitě. Určitě si to o mně myslí. |
| |
| Boje ustaly. To bylo celkem rychlé, zřejmě jsme je zastihli hrubě nepřipravené. A tak to má být. Projdu kolem Nanareth a mířím rovnou k Undastovi, abych si vyslechnul další plán, přitom si však všimnu, že ne všichni, kdo stále ještě stojí na vlastních nohou, jsou naši spojenci. Ten statný seveřan rozhodně nevypadá na to, že by se s námi chtěl paktovat, výraz hlubokého rozhořčení v jeho tváři a řeč těla mluví spíše o pravém opaku. Muže stojícím za ním poznávám okamžitě. Jestlipak bude stále tak klidný, až se s ním vypořádáme? napadne mě. Těžko nám teď může utéct, to by nesměl držet v náručí tu ženu. Kdo ta však je netuším, patří k nim, nebo je to někdo z našich? Zatím nic neříkám nahlas, jen stojím pár kroků od Undasta s taseným mečem a pohledem propaluji černovlasého muže před sebou. Vtom se ten seveřan rozhodne udělat něco, co mě vcelku překvapí - vrhne svou sekyrou po našem veliteli. Teď to náramně posral! bleskne mi hlavou a doufaje, že se Undastovi nic nestane, zakřičím na naše muže okolo: "Zastřelte ty sráče! Střílejte! Hned!" a ukážu jejich směrem krví pokrytým mečem. Nesmí uniknout! |
| |
| Ersten, Swen a Celesta Bojiště Sekera se vydala na svou dráhu vysokou rychlostí a přímo na Undasta. Swen už od začátku věděl, že to je perfektní rána a čepel zasekne tomu malému zmetkovi přímo do nosu. Trpaslík si však z hodu nic nedělal. Jako kdyby odháněl dotěrnou mouchu, odrazil zbraň svým chráničem předloktí. To Swena dohnalo k nepříčetnosti a bezpochyby by se na malého, ale nepochybně velmi nebezpečného válečníka vrhl, kdyby jej zezadu nepopadla dvě statná severská dvojčata. „Uklidni se sakra!“ zařvali oba bratři, to už je ale přerušil Erstenův příkaz. Několik trpaslíků mělo na zádech kuše a skupinka lesních elfů luky. Ty byly rychle sňaty a projektily zasazeny. „UTÍKEJTE K LODÍM!“ ozval se tenoulinký hlásek zpoza mužů. To už se všem do zorného pole dostal malinký mužíček, držící v ruce několik kovových tyčí. „Pro slávu věčného ohně!“ zařval do nejhlasitěji a mocně se rozmáchl. Dračí služebníci zacílili. Tyče opustily dlaně a vydaly se na svou dráhu. Ozval se zvuk drnčících tětiv. Odněkud se ozval křik, když se i vznešení elfové vzpamatovali a vrhli se na útočníky. Hned na několika částech tyčí se objevily miniaturní plaménky. Další křik, tentokrát ze Swenovy strany. Hned dva šípy jej zasáhly do levé paže. Vyděšeně zjistil, že už ji nikdo nedrží. „WULFE!!!“ ozvalo se vyděšené zvolání. Tyče dopadly na zem a ozvala se hromová rána. Swen, Celesta, Vincent, Ulf, Wulf, stejně tak i Undast s Erstenem a Nanareth po boku, ti všichni byli odhozeni pryč sérií mohutných výbuchů. Malý mužíček na nic dalšího nečekal, v rukou měl dvě kovové hořící koule a v obličeji odhodlaný výraz.
Tygwyn Ohňofuk se vkládá do boje |
| |
| Celesta a Swen Bojiště Celá skupinka byla mocným výbuchem odhozena daleko dozadu. Celesta nebyla jako jediná omráčená díky živým štítům v podobě Swena a Vincenta. Ti však střet odnesli velmi ošklivě a hned na několika místech měli ošklivé popáleniny. Rusovlasá žena stihla zvednou hlavu tak akorát aby viděla dvě ohnivé koule, jak vybuchují mezi nepřátelskými vojáky a metají je na všechny strany. Po trpaslíkovi a jeho dvěma pomocníkům nebylo ani vidu ani slechu. Zato se však jejím zrakům nabídl pohled na to, jak dračí služebníci s nově nabytým elánem masakrují ty, kteří se celé skupinky tak šlechetně ujali. Nebyl slyšet žádný třesk zbraní, pouze nervy drásající pískání v uších. Ostatní se zvolna začali vzpamatovávat a rozhlížet se kolem sebe. Až na jedno z dvojčat, které leželo podezřele nehybně. Když se k němu jeho bratr sklonil a něžně jej otočil, naskytl se všem okolo pohled na opeřený šíp trčící z mužova krku. To, že místo truchlivého řevu jste slyšeli pouze pískání, situaci jen přidalo na strašlivosti. Poté se zbylý bratr zvolna postavil. Ze zad mu vyčuhovala šipka z kuše, ale on si jí nevšímal. Místo toho pohlédl směrem, kterým tušil toho zmetka, který nařídil vypálit salvu.
V Ulfových očích se zračilo odhodlání První krok. Druhý. Ulf zvolna kráčel směrem, kterým očekával kýženého nepřítele. Už jen z postavení jeho těla bylo vidět, že tento muž touží po smrti. Bylo mu jedno, jestli ji měl rozsévat, nebo přijmout jako pravý válečník. Na kratičkou chvíli se bojovník sehnul, aby z chladných prstů jednoho z dračích služebníků vzal meč. Tehdy se opět ukázala obrovská postava v rohaté helmici. Taeyrif se vrátil, aby vše skoncoval. Swen toužil vyrazit na pomoc i přes strašlivou bolest v levé ruce, ale cítil, jak jej zezadu uchopilo hned několik párů paží táhlo jej pryč od bojů. Ještě stále omámený z výbuchu, s nepřítomným výrazem pozoroval, jak několika ranami jeho bývalý sok odzbrojil zraněného Ulfa. Když byl mladík chycen pod krkem a zvednut vysoko nad zem, setkaly se jeho oči naposledy se Swenovými. Sbohem, krajane. Tehdy si elfové a Celesta prchající k lodím poprvé všimli, že jejich Swen ztratil vědomí. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Výbuchu jste byli o dost blíže než druhá skupinka, podle toho však bohužel také vypadaly následky. Svět se začal divoce točit a meč ti z ruky vylétl dřív, než jsi stihl vůbec nějak zareagovat. Místo něj ti však do hrudníku velmi silně narazil nějaký předmět. Takřka jsi cítil, jak tvá žebra povolují při nárazu a vysílají ti bolest do celého těla. Vzápětí následoval náraz a pak... Pak už jen tma. Cítil ses jako by tě podupalo stádo koní. Prakticky celé tělo tě bolelo, hlavně hrudník vysílající bodavé signály při každém nádechu. Podařilo se ti otevřít oči. Ležel jsi na kupce slámy, dle zelené plachty nad sebou nejspíše v něčím stanu. Nahý. Překvapeně jsi zjistil, že všechna tvá zbroj zmizela a jediná věc, kterou jsi na sobě měl, bylo několik obvazů na žebrech. Nikde kolem žádné oblečení ani cokoliv k zakrytí krom hrubé deky, kterou jsi byl přikrytý. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Drak naklonil hlavu tak, aby měl své nozdry jen kousíček od tvé tváře. Odrazem v jeho očích jsi spatřila, že všichni okolo klečí. Drak si zhluboka odfrkl a tebe ovanul závan horkého vzduchu. Potlačila jsi potřebu začít zvracet. „Takto se drak nezdraví, copak nemáš žádné způsoby?“ rozezněl se okolím hluboký hlas, kladoucí přízvuk převážně na tvrdé souhlásky. Cítila jsi, jako by se na tebe jeho síla tiskla, utlačovala tvou mysl tak, až z ní zbyla jen malá částečka v moři drakovy síly.
|
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Tohle jsou chvíle, kdy se ve mně probouzí dle mě zcela spravedlivé popuzení. Co ode mě očekávají, když mě odložili a nic mi pořádně neřekli? O tom všem vím jenom pár dní! A kdybych se nakonec nevykašlala na pitomé proroctví, asi bych to nevěděla nikdy! "Jak jinak mám zdravit někoho vlastní krve?" Nezní to tak jasně a hrdě, jak bych chtěla, spíš to ve skutečnosti zachraptím. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Během zbytku bojů jsi zůstala na lodi. Galendal se po nějaké chvíli vzpamatoval a podařilo se mu schrastit několik elfů, kteří po výbuchu pomohli odtáhnout Swena zpátky na loď. Na plavidle bylo všehovšudy jen dvanáct elfů, včetně Galendala. Jeho sestra bohužel to štěstí neměla a zůstala na bojišti. To jejího bratra hluboce ranilo a od vyplutí nepronesl jediné slovo. Místo toho celou noc stál na přídi a hleděl do moře. Usoudila jsi, že už musí být vyčerpaný. V nákladním prostoru, kde byl mimo jiné uložen i Jonas a Celesta, byla malá zásoba uzených ryb. Usoudila jsi, že elfovi by mohla prospět snídaně... A možná i nějaká ta vlídná slova. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Když jsi konečně pomalu začal nabývat vědomí, zjistil jsi, že tě bolí prakticky celé tělo. Jako kdyby tě podupala horda zuřivých orků. Orků. Ihned jsi doširoka rozevřel oči a chtěl se posadit. Z úst ti místo toho uniklo heknutí, když se přihlásily četné popáleniny a hned dvakrát prostřelená ruka. Pohlédl jsi na své tělo. Nahé tělo pokryté četnými obvazy a zakryté před světem jen hrubou dekou. Konečně ses začal věnovat i svému okolí. Dle kolébavých pohybů jsi byl na lodi, podle dřevěných prken nad hlavou bezpochyby v podpalubí. Poblíž byli slyšet oddechovat hned dvě další těla, bližší pohled ti prozradil, že obě mají stejný rusý odstín vlasů – Celesta s Jonasem. V tuto chvíli vypadali oba překvapivě klidně. Ozval se zvuk otevíraných dveří a po schůdcích mrštně sestoupil jeden z elfů. V náruči měl hned tři dřevěné tácy, po jedné uzené rybě na každém. Přes rameno mu pak visel vak s vodou. Opatrně odložil zbylé dva tácy a přistoupil k tobě s prstem na ústech a výrazným pokývnutím směrem, kde spali tví současní spolubydlící. „Jak se cítíš?“ zeptal se elf tiše, když ti pomáhal se posadit. Bolelo to jako čert. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Po výbuchu se podařilo jednomu z elfů sehnat dostatek mužů na to, aby vás všechny odtáhli na loď s Jonasem. Odpluli jste neprodleně, zatímco zbytek obránců hrdinně kryl váš ústup. Okamžitě jsi chtěla vyrazit na pomoc bratranci, když ti při pohledu na Vincenta srdce vynechalo několik úderů. Provizorní vak ze svázaných dek chyběl. Zřejmě musel během exploze odlétnout někam pryč. Upír ve chvíli, kdy to zjistil, zaklel opravdu nepříliš vybraným způsobem. Začínala jsi být překvapená tím, jak sprostý tento muž občas dokázal být. Přesto to však s Jonasem musel myslet dobře, když se k tobě otočil a důrazně ti pohlédl do očí. „Teď mě dobře poslouchej. Na místě, kam plujete, by jste se měli setkat s léčitelkou. Její síla by měla být schopná tvého bratrance vyléčit, pokud on vydrží dost dlouho a ostatním se podaří ji přesvědčit. Pokud se přemění do vlkodlačí podoby, dokáže snad té látce odolat déle. Ale co se tebe a tvého lidského těla týče...“ Jeho pohled byl jasný. Moc šancí ti nedával. Oba dva jste to pochopili, když se upír naposledy usmál a jeho tesáky se zaleskly. „Na druhou stranu, kdo ví. Jsi silná žena, jde jen o to, zda vydržíš jedu vzdorovat dost dlouho.“ |
| |
| soukromá zpráva od Ersten pro "Haló! Pojďte sem... někdo," zavolám co nejhlasitěji, co mi mé tělo dovolí. I přesto je v mém hlase jen stín někdejší autority, teď spíše vyjadřuje podlomené zdraví. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro „S tebou bude ještě hodně práce, mládě,“ odvětil drak a na tvé oslovení dodal zvláštní důraz. Poté se ale mohutné tělo o kus posunulo a tím ti dodalo většího osobního prostoru. „Tvůj pozdrav se odvíjí na základě společenského postavení druhého draka a situaci. Pro začátek je ale u všech slušností, že pokud to situace dovoluje, zdravíš druhého draka ve své pravé podobě.“ Jo, jasně. Přede všemi těmi lidmi. |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro "Éh..." zatvářím se rozpačitě a přešlápnu, zdá se, jako bych se stáhla do sebe. Vyjde ze mě jenom šepot a já budu doufat, že to přes dračí funění neuslyší ostatní. "Když... já se stydím, bratře. Nechci se přede všemi svlékat. Proměnit se umím, ale..." Stydím se! Možná by tomu tak nebylo, ale od té doby, co mi udělali... nechci moc dávat najevo, že jsem ženská. Proto mě tak znervózňovaly ty šaty. Já vím, že by o mě nikdo z nich ani pohledem nezavadil, ale stejně. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro „Veliteli! Probudil se!“ ozval se mužský hlas zpoza plachtoviny. Ozval se zvuk kroků a do stanu za tebou vešla malá postava. Při spatření bílého plnovousu ti spadl kámen ze srdce. „Jak se cítíš?“ zeptal se Undast. Jeho těžká trpasličí zbroj už byla vyčištěná od krve a podle prohnuté plachtoviny jsi usoudil, že trpasličí válečné kladivo bylo opřené hned u vchodu. V obličeji měl ale i přes bitevní výzbroj odpočinutý pohled, takže snad už nějaká chvilka od konce bitvy uběhla. |
| |
| soukromá zpráva od Ersten pro "Cítím se jako by se mi po hrudi proběhlo stádo volů. Co se vlastně stalo? Jak dopadla bitva? Jsou povstalci mrtví?" zavalím trpaslíka přívalem otázek. Pro mě jsou však klíčové. Pokud se nám nepodařilo zlomit veškerý odpor, nepřítel se jistě brzy znovu zkonsoliduje a my budeme moci začít odznova. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Příval slov utnula zdvižená dlaň. „Šetři se,“ přerušil tě Undast, když si k tobě dřepl. Cítil ses, jako kdyby se o tebe opravdu staral a chtěl se na tebe podívat blíž. Byla to dobrá lekce z taktiky a udržování morálky mužů. „Když nás to během výbuchu odhodilo, zasáhlo tě do hrudi mé kladivo. Máš několik zlomených žeber, ale ve městě tě dají do pořádku. Co se toho elfského odpadu týká... Pár jich uprchlo, ale zabili jsme jich dost na to, abychom akci mohli prohlásit za úspěch. Mě by spíše zajímalo, co se stalo s Nereniem. Měli jste spolu vyrazit jako předsunutá hlídka, ale zaútočili jste dříve a argoniána po bitvě našli v jednom ze stanů. Mrtvého. Tak co se to tam stalo?“ |
| |
| soukromá zpráva od Ersten pro "Čekali jsme na dohled od tábora, ale Nerenius se od nás odpojil. Chtěl... on tam šel na vlastní pěst, asi si myslel, že si ho povstalci nevšimnou. Já a moje jednotka střelců jsme obešli hřeben a pátrali po hlídkách, na žádné jsme ale nenarazili. Nechal jsem tam jednoho muže, kdybyste dorazili... uff!" Mluvení v této poloze mě nesmírně vysiluje a tak si opět lehnu. Undast klečí nade mnou a pozorně mě poslouchá, tudíž pokračuji dál. "Tábor byl po obvodu nehlídaný. Měli jsme na ně skvělý výhled, jenže pak se to zkomplikovalo. Uslyšel jsem z tábora nějaké divné zvuky a tak mi došlo, že asi Nerenia odhalili. Nemohli jsme ho nechat napospas a tak jsme zahájili útok." Malá lež, nikdy bych tam kvůli jeho záchraně nelezl, ale ten argonián mě mohl připravit o pocty. Navíc odkdy jsem já poslušen jeho vlastních rozkazů? "Během bitvy jste se k nám připojil se svými muži, zbytek znáte." |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Na konci tvého vyprávění Undast poměrně jadrně zaklel. „Pitomec,“ utrousil a tobě bylo jasné, že má na mysli argoniána. Trpaslík znechuceně zakroutil hlavou a poté pohlédl zpátky na tebe. „Právě teď jsme ještě v elfském táboře, ale během pár hodin vyrazíme na cestu zpátky. Řeknu pár mužům, ať ti seženou oblečení. Tvá zbroj je bohužel zničená.“ Bělovousý dračí služebník se zvolna narovnal a odebral se k východu ze stanu. „Mimochodem, slyšel jsem, jak byla zabita jejich vůdkyně. Dobrá práce.“ |
| |
| soukromá zpráva od Saloter pro Postávám na palubě a ztrápeně pozoruji Galendala. Smrt jeho sestry je mi opravdu líto, chudáka Galendala to úplně vzalo. Měla bych za ním jít? Bojím se, že kdybych přišla, udělala bych mu ještě větší bolest, protože nebýt vyvolených, tedy i mě, nejspíše by Fiaela nezemřela. Skloním hlavu a začnu si třít ruce. Chvilku postávám a potom jdu do podpalubí na svou postel. Smutně přemítám o životě, o bozích, o nadpřirozených silách a potom i o své matce a Mermaid. Mermaid, proč jsi mi to udělala? Proč jsi to udělala Galendalovi? Jestli je tam někde moje matka, vyřiď jí ať se stydí, že mě přivedla na svět. Já nechci jiným působit bolest! Vím, že mě neuslyší, spíše to říkám sama sobě, protože mám vztek a chci si ho někde vybít. Po půl hodině se zvednu a rozhodnu se za Galendalem jít. Měla bych se mu omluvit. Za všechno. Je vyčerpaný a zlomený. Při cestě na palubu ještě seženu chléb a kus sýra. Ze svého vaku vytáhnu vak na vodu. Když ke Galendalovi tiše přistoupím, chvilku jenom stojím a taky pozoruju vodu před náma. Normálně bych si šla zaplavat, ale teď na to nemám sebemenší náladu. "Galendale... Přinesla jsem ti jídlo a pití. Vem si." Urvu kousek chleba a nabídnu mu ho. Ze sýra kousek ukrojím svou dýkou a taky mu ho nabídnu. Pak stojíme mlčky. "Galendale, já bych se ti chtěla omluvit. Promiň. Za to můžu já, alespoň z části. Je mi to líto..." Potom přestanu, kdybych byla v jeho kůži, bylo by toh na mě moc. Jemně ho pohladím po rameni. |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro Vnímala jsem Vincentova slova, ale přitom jsem nedokázala spustit zrak z jeho ramene, přes které byl ještě před krátkou chvílí přehozen vak s lahvičkami, z nichž jedna byla protijed. Cítila jsem, jak se mi oči zalévají slzami, protože jsem si uvědomila, že je toto můj konec. Nebyla jsem si jistá, zda jsem natolik silná, abych mohla vzdorovat jedu, o kterém jsem nevěděla zhola nic. Nikdo tady nic nevěděl. Nechtěla jsem, aby mne takhle Vincent viděl, ale mé emoce mne přemohly a vyplavily vše na povrch. A já se tiše rozplakala. Jen jsem tak tak stála, slzy mi stékaly po tvářích a v očích jsem měla zastřený výraz. Hlavou mi létaly myšlenky na výpravu s trpaslíky z Dol Mahakamu, kdy jsme byli přepadeni. A poté to šlo ráz zaráz a já najednou skončila uprostřed elfího tábora a povídala si s Kronikářem. V uších mi zněla jeho slova, ta prapodivná rýmovačka: „Jen jeden z vás šťasten může být, ten krev prolitou musí za krev vyměnit.“ Kdybych snad jen tušila, co tím měl na mysli. “Vincente, zadrž.“ vztáhla jsem k němu ruku a zlehka jsem zavrávovala. Zatočila se mi hlava z toho všeho vysílení. Divila jsem se, že se ještě držím na nohou. “Já, nechci umřít,“ hrdlo se mi sevřelo úzkostí. “Co když... co když to nestihneme včas? Co když nebudu tak silná, jak si myslíš?“ vzhlédnu k němu, opustím jeho prázdné rameno, a pohlédnu mu do očí. “Já nechci umřít, musím tu být pro Jonase. Slíbila jsem mu, že tady pro něj budu. Navěky, bude-li to třeba.“ zadívám se na jeho rty, zpod kterých vyčuhují tesáky. Sama nemůžu věřit, že o něčem takovém přemýšlím. Vždyť jsem ho odmítla, když mi to poprvé nabídla a teď, když umírám... když není jiná šance, dávám všanc svou duši a tělo k věčnému životu? “Udělej mne upírem,“ vyslovím nakonec po dlouhé chvíli své přání. Oči stále nespouštím z jeho tesáků, které jakoby si držely mou pozornost a já se od nich nedokázala odpoutat. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Galendalův pohled se zvolna stočil tvým směrem a v jeho smutných očích se objevil náznak nechápavosti. „Co ty máš společného s její smrtí?“ zeptal se tiše. V jeho hlase možná nešla slyšet podezřívavost, ale už dle postavení těla bylo poznat, že elf je celý napjatý. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Dračí hlava se naklonila a obrovské oko zmateně mrklo. „...ale co? O čem to mluvíš mládě? Není důvod se přede všemi svlékat,“ odvětil nechápavě tvůj obrovský příbuzný. |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Ví vůbec, že jsem zmetek? Poloviční? |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Usoudil jsi, že musíš ležet ve stanu někde na kraji tábora. Hluk natropený vojáky sem totiž doléhal jen mlhavě. To bylo dobře, neboť jsi potřeboval odpočinek a tvá mysl se o chvíli později opět vznášela v říši snů. Odjezd proběhl poklidně a ty jsi měl to štěstí, že ses mohl nechat vézt na nosítkách nesených dvěma koňmi. Vracející se skupinka byla podstatně menší. Mnozí ze zraněných vojáků zatím nebyli schopní přesunu a musela být vyčleněna další skupina, která s nimi měla zůstat a postarat se, aby nehladověli. Dol Mahakam, o deset dní později Konečně zpátky doma. Slunce se již sklánělo k západu, když jsi konečně vešel do Dómu dračích služebníků. Místo bylo doslova přeplněné. Všude okolo pobíhali sloužící v bílých livrejích, jeden z trpaslíků na tebe při všem tom shonu dokonce málem vylil polévku. Samozřejmě jsi jej okamžitě zastavil nejen kvůli omluvě, ale také kvůli zvědavosti, co se to tady sakra děje. Takovýhle shon jsi tu ještě neviděl. „Naši dračí pánové pořádají na dnešní večer setkání!“ houkl na tebe mužík. Dál už se s tebou neobtěžoval ztrácet čas a zmizel v davu sloužících. Co to mělo znamenat? Setkání? O žádném takovém dračím srazu jsi nikdy neslyšel. To muselo znamenat, že se stalo něco mimořádného. Nakonec se ti podařilo prodrat se ke svému pokoji, před kterým už čekaly dvě osoby. První tě do oka trkl plešatý hobit s nevrlým výrazem a orlím nosem. Netrpělivě podupával nohou a v očích se mu při pohledu na tebe zračila nelibost. Správce knihovny se na tebe mračil s plátěným balíkem v náruči. Dle něhy v jeho sevření se bezpochyby jednalo o knihu, pravděpodobně jedinou věc, kterou mohl mít tenhle zakrslík rád. „No to je dost. Čekám tady už dobrých pět minut,“ zavrčel a balíček ti podal. Byl překvapivě těžký. „Tvůj pán ti posílá tohle a vyřizuje, že jsi odvedl dobrou práci. Být tebou jsem na to opatrný, má to větší cenu než tvůj život.“ A s tím odešel. Pokud bylo něco, co správce nenáviděl víc než mastné prsty čtenářů, bylo to vynášení knih z knihovny. Nejspokojenější by nejspíše byl, kdyby se na místě mohl zamknout a nikoho nepustit dovnitř. Až nyní sis pořádně prohlédl druhou osobu. Žena středního věku s dlouhými hnědými vlasy staženými dozadu koženou čelenkou. Když jsi na ni pohlédl, udělala pukrle. „Léčitelka, můj pane. Byla jsem sem poslána, abych se podívala na vaše zranění,“ představila se uctivě a čekala na povolení vejít do pokoje. Na jednu stranu ses nemohl dočkat toho, až se zbavíš protivné bolesti v hrudníku... Stejně tak tě ale neuvěřitelně lákalo pomyšlení zjistit, co ti Fialový drak poslal. |
| |
| soukromá zpráva od Ersten pro Dol Mahakam, sídlo dračích služebníků. Domov. Jen vidina velkého paláce mi dala dost sil na to, abych sám bez pomoci seskočil z nosítek a rovnou zamířil ke svým komnatám. Pořádná lázeň a hlavně dobré jídlo se mnou jistě udělají zázraky! Těší mne, že na tyto dvě kratochvíle mám před zahájením setkání čas. Možná bych si mohl sehnat na ukrácení čekání i nějakou povolnou klisničku, cukne mi koutek pobavením při tomto nápadu. Za rohem vidím, že na mě už čekají dvě osoby. Malý plešoun se naštěstí moc nevykecává a před svým odchodem mi dává... co to vlastně je? Nezajímá mě to tolik, jako žena, která se představí jako Léčitelka. Hm, proč ne? "Tak půjdeme dovnitř a mrknem na to," projdu kolem ní rovnou do svého pokoje a položím objemnou knihu na nejbližší stolek, aniž bych ji vybalil z plátna. Nejdřív mé tři nejvroucnější přání, potom studium literatury. Když se opět otočím k Léčitelce, pokynu jí, aby za sebou zavřela a pak aby šla blíž. Jakmile je u mě, přiblížím se k ní ještě o půl kroku, zahledím se jí do očí a řeknu: "Než přistoupíme k lékařské prohlídce, chci dvě věci: najíst se a vykoupat se. Pokud chceš, můžeš se mnou sdílet oboje, teď a tady." __________________________________________________________ MH: Jak si takový dračí služebník zajistí donášku jídla na pokoj plus přinesení a napuštění velké kádě vodou tamtéž? Co kdyby to vše pro urychlení hry už bylo připraveno? (přeci jen služebnictvo mohlo prokázat jistou dávku prozíravosti a připravit to předem pro své pány, trmácející se z pole, není-liž pravda? ;) |
| |
| soukromá zpráva od Swen Norrad pro ,,Pojď, pojď, pojď...pojď..." promítá mi hlavou, když sleduji sekyru, který se blíží k té duté kebuli s úsměvem od ucha k uchu. To co se stane pak, by se dalo přirovnat k nasranosti vyplaveného krtka. Nejenže ten hod odrazil, ale jeho úsměv se vůbec nezměnil! ,,To si snad dělá prdel, ne?!" hrkne ve mně. Už žhavím podrážky, když mě nějaké chlupaté chapadla zezadu popadnou a zastaví. Nejdřív jsem je chtěl poslat do země, kde slunce nesvítí, ale jelikož moje ušiska zaslechly rozkaz, který jasně říkal, že tady jde o hubu, rozmyslel jsem si to. Rychle se rozhlédnu. Stůl, snad by mohl něco zastavit. Jenže to by mě ti dva taky museli pustit, žejo... Ani nevím, co se stalo, byl jen slyšet svist šípů a ostrá bolest v levé paži. Trochu přidušeně vykřiknu a sleduji, jak se mi z huby přitom osvobodila slina. Navíc se mi osvobodila i ranění paže. Hned mi je jasné, co se stalo. Viděl jsem již spoustu bitev a je jasné, že jedno z dvojčat už chlastá ve Valhalle. Těžko odpoví na volání jeho bratra. ,,Ulfe! Musíme... vypadnout! Zase ho uvidíš..." prohodím a snažím se odbelhat pryč, či alespoň najít nějaké místo, kde bych se mohl schovat před další várkou šípů určených do našich zadků. Jenže v tom mi něco proběhlo kolem nohou, dokonce možná i pod nima. Byl to ten prďola s extrémně těžkými brašnami. ,,Cože..to ...chceš dělat?" houknu na něj, ale to už vidím, že něco vyhodil směr nepřítel. Už ty drobné plamínky mi řekly, že tady nepůjde o nějaký prd obra, ale spíš o dračí dech pro dračí služebníky...hehe. ,,Tady někdo dorazil na mejdan..." To byla poslední věta, kterou si tak pamatuju. Poté přišel výbuch, který smetl i nás. Na mysl mi přišlo jediné slovo: Vocas. Bolest...celého těla, popáleniny. Jestli toho hajzla s ohněm někdy dostanu... Dost otřesen se snažím vzpamatovat, ale nutno přiznat, že jsem dostal pěkně na prdel. Jak sardinka mezi dvěma šutry. Jediné, co mě trochu uklidnilo byl pocit, že náš nepřítel na tom je snad hůř. Kromě nářku a výkřiků bolesti jsem tedy přidal ještě hysterický smích. Ten přerušil Ulf, když se zvednul od mrtvého bratra a ač sám zraněn se vydal proti nepříteli. ,,Ne...ty debile...vr..vrať..se." snažím se na něj volat, ale hlasivky mi to moc neumožňují. Mozek dává rozkazy tělu, kterému se moc nechce, ale přesto se začnu plazit směr Wulf, kde vidím za pasem jeho meč. Chci mu pomoct, nenechat mu odkrytá záda, ale osud je krutá děvka. Na scénu se vrátil ten vykastrovanec s rohy místo koulí. Ulf byl pro něj snadná kořist. Další posun. Vytažení Wulfova meče. To už Taeyrif dokonával své dílo. ,,Taeyrife!!!" křiknu z posledních sil jeho směrem a snažím se postavit. Marně. Další páry rukou mě odnášejí z bitvy a mně se naskytne ten nejhorší pohled. Zrádce zabije krajana a já s tím nemohu nic udělat. Mám dost a na vše seru... konec.. ,,Leda hovno Swene! Nemysli se, že z tohohle se vykecáš!" Probudím se. Podle prken nad sebou a pohupujících se pohybů budu nejspíš na lodi a živý. Zatím. Tělo mě bolí jako by mě sežral medvěd, potom vysral a nakonec se po mně prošlo stádo jelenů. ,,Aspoň, že koule mám na svém místě.." ujistím se. Rozhlédnu se do stran. Vedle mně je nejspíš zbytek mé skupinky. Taky v limbu. Do podpalubí vstoupila další osoba. Elf s jídlem, který naznačuje, ať jsem ticho. No ne asi. To si jako myslí, že v tomto stavu tu budu tancovat dupáka?! ,,Už to bylo lepší. Dal bych si pivo." odpovím na jeho otázku. ,,Co ostatní? Jak jsou na tom ti pacholci? Jo a mimochodem, kde mám meč?" |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Vincent na tebe chladně pohlédl a ve tváři se mu zračil odpor. „A proč bych to dělal? Vždyť ty přece po ničem takovém netoužíš,“ odvětil tiše. Poté sebou ale náhle trhl a zavrčel. „Kdyby to bylo na mě, nechal bych tě jedu podlehnout. Máš jediné štěstí, že má paní má s tebou jiné plány.“ Nešetrně tě popadl za paži a vyrazil s tebou do podpalubí. Několik elfů se tam staralo o Swena. Chudák nevypadal vůbec dobře. „Vypadněte,“ prohlásil Vincent směrem k ošetřovatelům. Už jen jeho pohled zařídil, aby se dotyční na nic neptali a urychleně vyrazili na horní prkna paluby. Než ses stihla na něco zeptat, muž v rudém hávu na tebe skočil. Tvrdě jsi narazila do podlahy a ucítila strašlivou bolest za krkem. Jako kdyby do tebe někdo zabodl dvě ledově chladné jehličky, roznášející po tvém těle zimu a třes. Chtěla jsi křičet, avšak jeho ruka ti zacpala ústa. Svět ti před očima potemněl. Náhle jsi se ocitla v rozlehlém sále. Mramorové stěny jako by zářily svým vlastním světlem, okna byla schována za krvavě rudými závěsy. Na kamenné podlaze byl položen červený koberec, tvořící cestičku až ke schodům na vyvýšené místo v sále a k trůnu na něm položeném. Tehdy jsi ji spatřila. Ženu s kůží barvy vlčí srsti a havraními vlasy. Její oči měly barvu lidské krve, stejně jako pomalování na jejím obličeji. Z té dálky jsi to nemohla vidět, ale bylo ti jasné, že z pusy jí budou vyčuhovat dva úzké tesáky. Za tebou šlo slyšet zurčení fontány. Zpoza trůnu vyšel černovlasý muž ve stejně rudém hávu, jako byl koberec a závěsy. Oči temné jako sama noc, pleť bledší než měsíc. „Poklekni před Měsíční paní,“ rozkázal Vincent a jeho mocný hlas se rozléhal místností. |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro Vincentova slova se mne hluboce dotkla. Jistě, myslela jsem si, že mne odmítne, ale doufala jsem, že by se mohl slitovat. Mýlila jsem se. Cítil vůči mne zášť a pomáhal mi jen proto, že to tak chtěla jeho paní. Kdyby to bylo jen na něm... v mysli se mi opakovala ta slova dokola a já se utvrdila v tom, že jediným přítelem, kterého v této podivné směsce osob spojené nevypočítavým osudem mám, je pouze a jen Jonas. Nikdo jiný. Když jsem znovu pohlédla na Vincenta, v mých očích bylo zklamání, strach a bolest. Vše ale bylo zakrátko vystřídáno překvapením ve chvíli, kdy mne surově chytil za paži a odtáhl do podpalubí. Elfů jsem si příliš nevšímala. Zato Swen nevypadal vůbec dobře. Než jsem stačila cokoliv říct, prudký náraz o dřevěnou podlahu a pak ta ostrá bolest na krku, mi vzala veškerá slova. Bylo to jako ve snu. Tenkrát s Vincentem, na druhé straně našeho světa. Za závojem, říkal tehdy. S údivem jsem se rozhlížela kolem sebe. Mé oči putovaly po karmínovém koberci, až k trůnu, na kterém seděla překrásná, ale na první pohled nebezpečná žena. “Cirdanel,“ tiše jsem vyřkla její jméno s posvátnou úctou. Když zpoza trůnu vyšel Vincent a rozkázal, uposlechla jsem. Vím, co se sluší a patří. Byla jsem tak vychována, ale nikdy mne nikdo nepřipravil na setkání se s měsíční bohyní. Poklekla jsem na jedno koleno, prsty jedné ruky jsem se dotýkala rudého koberce a dlaň druhé ruky jsem měla přitisknutou na hrudi, tam, kde je srdce. “Měsíční paní, j-já... jsem poctěna, že se s vámi setkávám.“ hlas se mi chvěje rozrušením. Dívám se do rudého místa před sebou, protože se neodvažuji pohlédnout bohyni do očí. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Pokud by draci mohli zvedat obočí, tento by to bezpochyby udělal. Poté se ale dračí hlava odklonila a pohlédla na shromážděný zástup. „Protentokrát ti tedy odpustím,“ odvětil Cihlový drak a ty jsi takřka vycítila jeho otrávenost. Kolem bratrova těla se poté zvolna začala objevovat jakási mlha stejné barvy, jakou měly jeho šupiny. Obrys se začal postupně zmenšovat, až nakonec dosáhl výšky poměrně vysokého člověka. Tehdy se podivná aura rozplynula a ty jsi spatřila Cihlového draka v lidské podobě.
Mladý, asi dvacetiletý muž s hustými hnědými vlasy v nepříliš uspořádaném účesu. Na sobě měl plátovou zbroj a nad levým ramenem mu šel vidět jílec meče. Pohled hnědých očí se stočil směrem k zástupu lidí kolem. „Můžete jít,“ propustil je mávnutím ruky. Poté stočil zrak zpátky k tobě. „A my dva se přesuneme někam, kde nás nebude nikdo rušit.“ Obešli jste rozlehlou budovu a došli k potůčku, ze kterého nejspíše obyvatelé místa čerpali vodu. Tvůj příbuzný se zde otočil a pohlédl na tebe. „Co se tvého drobného problému s oblečením týče, ten můžeme později vyřešit jednoduchým zaklínadlem. Teď bych i přesto rád viděl tvou přeměnu, tady nás nikdo neuvidí.“ |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Jeho proměnu sleduju zvědavě a dokonce trochu vykulím oči. Musím k němu vzhlížet. A bojuju s ruměncem, protože i když se mi stalo, co se mi stalo, nejsem slepá. A jsem mladá a... mám pěkného bratra. To je k zbláznění! Poslušně ho následuju a snažím si srovnat myšlenky. Pořád nejsem úplně v klidu a hlava mě z toho pádu tupě bolí. Zmínka o zaklínadle mě zaujme, hned to však přebije jeho požadavek. Rozrušeně si koušu spodní ret a nejsem schopna se mu podívat do očí. Nechci ho ale rozzuřit. Nechci si to rozházet s rodinou, když konečně nějakou mám. Nějakou, která se o mě stará! I přes to, že mě před pár dny viděla poprvé. Otočím se k němu zády. Chci mu říct, aby se odvrátil, ale vyschlo mi v hrdle, tak ze sebe nejsem schopna nic vypravit. Není zase taková zima a já se i tak chvěju. Jako první si sundám koženou šňůrku z konce copu, pak roztřesenýma rukama stáhnu boty a začínám rozepínat spony a šněrování. Když si stahuju z boků kalhoty, hlavou mi bleskne nepříjemná vzpomínka, jak mi je serval Dralion. Předtím mě to nenapadlo. Předtím se však muž nedíval na to, jak se svlékám. Když tam stojím nahá, zády k němu, se svěšenými rameny a schoupená do sebe, objímám se rukama. Pevně k sobě tisknu víčka a volám svoji podobu, která mě má zachránit. Až mě pokryjí šupiny, je mi lépe. Necítím se tak... odhalená. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Léčitelka na tebe šokovaně pohlédla a zbledla. I kdyby jsi však byl naprosto odporná, nesympatická osoba, odmítnout dračího služebníka se rovnalo společenské sebevraždě... V tom lepším případě. Ženě tak nezbylo nic jiného, než se zaraženě poklonit a následovat tě do dolních pater budovy. Po cestě sis ještě odchytil několik sloužících nesoucích tácy s jídlem, kteří tě následovali a tácy poté položily na malý stolek, většinou používaný k odkládání šatů. Místnost samotná nebyla příliš velká, to ale ani nebylo potřeba. Uprostřed kamenné podlahy pak byla kulatá prohlubeň naplněná vodou. Ještě stále z ní stoupala pára a ve vzduchu byl cítit charakteristický pach. Po nepříjemné cestě ti výborné jídlo uvařené těmi nejlepšími z nejlepších zlepšilo náladu a šlo vidět, že i žena se cítila zaraženě, když poprvé ochutnala. Pochyboval jsi, že to, co bylo pro tebe zvykem, si ona vůbec někdy mohla dovolit. Jíst v lázni samotné by bylo kvůli jejímu kulovitému tvaru nepraktické, protože by jste se museli zbytečně prohýbat. Mezi jídlem ale byly i nakrájené kusy šťavnatého ovoce, které jste si k němu mohli vzít na drobné ukusování. Léčitelka se zpočátku očividně ostýchala, horká voda si z ní ale i přesto získala labužnický povzdech. Netrvalo dlouho a podobné zvuky se místností začaly rozléhat pravidelně. Tvé ego dozajista potěšilo, že po ostýchavosti už pak nebylo ani stopy. Na pokoj ses vrátil v dobré náladě. Uspokojený ve všech směrech, s hrudníkem vyléčeným pomocí jednoduchého zaklínadla. Nově srostlá žebra však ještě nebyla dost pevná, proto ti byl hrudník pro jistotu potřen hojivou mastí a následně obvázán. Skrze okno šlo vidět, že slunce již zašlo za obzor, pravděpodobně už před nějakou dobou. Na stole i nadále ležel plátěný balík s odměnou od Fialového, ale tobě teď vrtala hlavou jiná věc. Když ses vracel, po uspěchaných sloužících nebylo ani stopy. To znamenalo, že jednání už probíhala a vaši páni neměli být rušeni. Zapomněli snad na své služebníky? Nebo snad projednávali věci, které nesměly slyšet ani uši jejich nejvěrnějších? Co když se po tobě Fialový sháněl, ale ty jsi neměl svůj prsten, takže s tebou nemohl komunikovat? |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro „Pivo obávám se nemáme, pár dní teď budeme přežívat o vodě a uzených rybách,“ odvětil omluvně elf tichým hlasem, když ti podal tác s masem a vedle tebe položil zazátkovaný měch s vodou. Až teprve teď ses mohl lépe rozhlédnout. Podpalubí zjevně sloužilo i jako skladovací prostor. Bylo tady docela dost sudů, v nichž se podle zápachu nacházely právě ryby. Odhadoval jsi, že v pár bude i pitná voda. Ze zdi pak vyčuhovalo několik háků. Tyhle věci už jsi viděl – používaly se k uchycení lan, která poté držela sudy v klidu při bouřlivějším počasí. Pod jedním z těchto háků byla poskládaná malá hromádka věcí. Elf pro ně zašel a položil je vedle tebe. Kazajka z tulení kůže, několikrát zalátané kalhoty, kožená vesta, orkská dýka a meč a poté... Oči se ti rozšířily vzrušením, když jsi spatřil severskou čepel. V Edorianu se kvůli kočovnému způsobu života kovářskému řemeslu příliš neholdovalo. Hlasité bušení kladiva mohlo přilákat nevítanou pozornost, nemluvě o potřebě tahat všechno náčiní s sebou. Existovaly však dvě výjimky, u kterých se počítalo i s lepšími zbraněmi, než byly pouze železné šunty nebo dokonce kamenné čepele. Prvními z těch výjimečných byli orkové, kteří si při putování mírnou travnatou krajinou mohli vozit přenosné kovárny. Na úpatí Bílých hor pak jednou za čas vykutávali rudu, ze které své zbraně kovali. Pak zde byli seveřané. Místo, kde se kovaly vaše zbraně, jsi viděl jen jednou za život. Tvůj lid podobným lokacím říkal Nebeské kovárny a jednalo se o pozůstatky dávno zašlých časů. Těžko přístupná místa v horách, kde samotné žíly vystupovaly na povrch a ohně ke kování byly poháněny samotným horkem země. Čepel severského meče byla pevnější a méně náročná na údržbu, než drtivá většina jiných zbraní. I přesto bylo obsluhování kovárny náročnou a složitou činností. Muži potřebným procesům říkali Tajemství ocele a předávali je z otce na syna. Nebylo tedy divu, že každý válečník za celý svůj život obdržel pouze jeden meč. Bylo zvykem jej získat těsně před začátkem Cesty zkušeností. Pokud jej muž ztratil, upadla nejen jeho společenská prestiž, ale zároveň už nikdy neměl nárok na jiný. I díky tomuto faktu měly vaše zbraně neuvěřitelnou hodnotu. Toto byl Wulfův meč. Tví krajané se většinou pohřbívali i se svými zbraněmi, v tomto případě to ale nebylo možné a vzdát se předmětu takové hodnoty by bylo bláznivé. A tak jsi opět získal severskou čepel. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Sálem se roznesl mocný hlas. Když jsi jej uslyšela, myslí ti prolétlo hned několik obrazů. Šustění tisíců netopýřích křídel prolétajících měsíční krajinou. Osamělý vlk vyjící na měsíc. Potok krve, zvolna plynoucí pod krajinou zalitou měsícem. Trpící Jonas, neschopný zvládat svou přeměnu. Vincent zachraňující ti život ve stanu. Geralt měnící se na vlka a klusající vysokou trávou. „Povstaň mé dítě.“ Hlava se ti zatočila a málem jsi se zvrátila dozadu. Pohled ti padl na Vincenta. Kráčel s vážným výrazem a v rukách před sebou držel oběma rukama kalich. Měl barvu měsíce v úplňku a byl vysázen diamanty. „Celesto, přezdívaná Rusovlasá. Všemohoucí Paní měsíce, Patronka zavržených a Vládkyně noci se tě rozhodla přijmout mezi své vyvolené. Slibuješ jí nekonečnou oddanost a víru výměnnou za sílu odmítnout samotnou smrt?“ Měla jsi pocit, jako by se tady každý zvuk nepřirozeně rozléhal. I přesto byly ale upírovy kroky naprosto neslyšné. Nyní byl již na půli cesty. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Chvíli se nic nedělo. Poté jsi začala cítit důvěrně známý pocit, kdy se začala blížit tvá dračí podoba. Předměty v dálce se zostřily, zurčení potoka zesílilo. Ucítila jsi matný pach pečeného jídla, linoucí se od výcvikového střediska. „Hmm.“ Tvůj nevlastní bratr na tebe zadumaně hleděl, palcem a ukazováčkem si přitom mnul hladce oholenou bradu. „Zvládneš se proměnit jen do této velikosti?“ zeptal se zamyšleně. Kývla jsi, slova se ti v dračí podobě nikdy nepodařilo zformovat. „Zvládneš chrlit oheň?“ Zavrtění hlavou. „To mi ani neumíš odpovědět pořádně?“ zeptal se Cihlový zamračeně. Obočí mu vystřelila vzhůru, když jsi znovu odmítavě zagestikulovala. „Dobrá, můžeš se proměnit zpátky.“ Ke tvé radosti se otočil a zahleděl k budově. Urychleně ses změnila do své lidské podoby a oblékla. Pokud si tvůj sourozenec zvýšeného tempa všiml, neřekl nic. „Řekl bych, že už je jídlo připraveno. S výukou začneme po obědě, stejně si potřebuji pár věcí promyslet.“ |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro Hrdě jsem zvedla hlavu a podívala se na přicházejícího Vincenta. Měla jsem dost času, abych o všem přemýšlela. Vše, čeho jsem se doposud bála, se teď ke mne blíží, tiše jako myška a přec mi z toho tluče srdce tak silně, že musí být slyšet až u trůnu Paní měsíce. Vykročila jsem vstříc Vincentovi, abych přijala nabízený pohár. Obemkla jsem svýma rukama jeho, abych si od něj převzala pohár s krví a podívala jsem se mu do očí. “Omlouvám se,“ zašeptám jen pro něj a pak od něj odstoupím. Třímám před sebou měsíční pohár jako svatou relikvii a hledím na Všemohoucí Paní měsíce. “Já, Celesta řečená Rusovlasá,“ spustím pevným hlasem, “z celého srdce děkuji Všemohoucí Paní měsíce, Patronce zavržených a Vládkyni noci za to, že se rozhodla mne přijmout pod svá ochranná křídla. Slibuji Vám svou oddanost do skonání světů nebo mého.“ Nadzvedla jsem pohár do úrovně očí a zlehka se uctivě uklonila. O upírech jsem slyšela jen legendy, které se vyprávěly malým dětem v našem městě. Nikdy by mne nenapadlo, že se stanu jednou z nich. Střídavě jsem se dívala na Vincenta a na Paní a čekala jsem, co se bude dít dál. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro V obličeji bohyně jsi spatřila náznak úsměvu. Vincent rozsáhle pokynul, aby ses otočila. Červený koberec vedl od trůnu přímo k obrovské fontáně, která v sobě však měla měla místo vody rudou kapalinu. Krev. „Dej své paní napít a zpečeť tak svou přísahu,“ rozkázal Vincent. Pochopila jsi k čemu měl až do této chvíle prázdný kalich sloužit. A zároveň s tím se dostavilo poznání, čí je ta krev ve fontáně. Tvá. |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro Přistoupila jsem k fontáně. Na krátký okamžik jsem zaváhala, protože jsem věděla, že tekoucí krev je má. Netušila jsem, jak je toto vůbec možné, ale byla jsem ve světě za oponou. Zde je všechno možné. Natáhla jsem se k tekoucímu proudy rudé tekutiny a nabrala do kalichu pod okraj. Poté jsem se otočila k Všemohoucí Paní měsíce, po rudém koberci jsem došla až k ní a zastavila jsem se pod schody. Čekala jsem, zda mne vybídne, abych došla až nahoru za ní. Byla jsem připravena učinit to, oč mne žádala. Dát jí svou krev... |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Ale to mě neštve. Jsou to věci, nad kterými radši moc nepřemýšlím. Mám jiných starostí dost a Dralion odehnal jakékoli mladistvé touhy, které mě tu a tam jako každého napadaly nebo honily po nocích ve snech. Přikývnu a vydám se za ním na oběd. "Jak ti mám vlastně říkat? Cihlový je takové... divné." Stejně jako otec nebo já má určitě nějaké normální jméno. Ale i kdyby mi řekl jenom "bratře", tak co nadělám. "A čím to je, že se nedovedu proměnit do podoby jako ty? Je to mnou... nebo jsem na o prostě zatím jenom nepřišla?" osmělím se dál vyptávat, protože mi to vrtá hlavou už déle a jsem na všechno okolo draků děsně zvědavá. Konečně o nich pořádně něco zjistím! |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Opatrně jsi kráčela tak, aby ani kapka nepřišla nazmar. Rudá tekutina jako by diamanty v kalichu rozzářila a ty nyní vydávaly matné světlo. „Pokračuj,“ vybídl tě Vincent, když ses zastavila pod schody. Udělala jsi to a stanula před živoucí legendou. Z bohyně sálala síla ze které ti přecházel mráz po zádech. Vložila jsi kalich do její dlaně a pozorovala, jak se zvolna, labužnicky napila. „Toto je dobrá krev. Přijímám tvou přísahu Celesto, nechť na tebe svítí měsíc.“ Polil tě mráz. Náhle jako by se část tebe samotné odtrhla a připoutala se k bohyni. Nyní tě k Cirdanel vázal řetěz pevnější, než cokoliv jiného. Ukován ze tvé vlastní krve a chránící tě před smrtí, přesto ale vytvořený z donucení. Svět se náhle zatočil a když jsi rozevřela oči, byla jsi na známém místě. Měsíční krajina, místo, kde tě Vincent požádal o ruku... A ty jsi jej odmítla. „Je tady pár věcí, které bys měla na začátku vědět,“ ozval se za tebou jeho hlas. V mužových očích nebyla ani známka po jakýchkoliv emocích. Zamyšleně hleděl na hladinu jezera, na jehož břehu jste oba stáli. „Až se tvá duše poprvé navrátí do tvého domovského světa, tvé mrtvé tělo bude sžírat neutuchající hlad. Budeš potřebovat krev a uděláš kvůli ní cokoliv. Bylo by dobré, kdyby jsi napadla někoho jiného, než vyvolené. Elfů je na lodi dost ale... Myslím, že v ideálním případě bys jej měla zabít tiše. Nepotřebujeme mezi nimi paniku kvůli tomu, že jedna z cestujících je krvežíznivá bestie. A přesně tou se v tu chvíli staneš.“ |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Při otázce jak si přeje být oslovován si Cihlový povzdechl. „Obyčeje praví, že draka nazýváme právě dle barvy jeho šupin, v soukromí můžeš používat i rodinný vztah. Jména v dračím jazyce mají moc, proto se považují za intimní informace. Mne můžeš oslovovat bratře nebo Cerruku. V naší řeči je to označení pro mou barvu.“ Před odpovědí na druhou otázkou bylo chvíli ticho, jak si drak třídil myšlenky. Odpovídal zvolna, jako by si sám nebyl jistý. „Tam odkud naše rasa pochází se prý občas stávalo, že se narodili i takoví jako ty. Možná by ses měla raději zeptat otce, ten by ti mohl odpovědět. Já se s někým jako jsi ty setkávám poprvé.“ |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Pokusím se o úsměv. Když neví, tak druhou odpověď nechávám bez komentáře. Vrtá mi to hlavou a bohužel otce nějaký čas neuvidím. Vůbec mě nenapadlo se na to ptát, protože jsem nevěděla, že jsem mezi nimi "divná". Možná je to tím, že jsem míšenka? |
| |
| soukromá zpráva od Ersten pro |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro Následovala jsem všechny pokyny, které mi Cirdanel řekla a předala jí svou krev. V momentě, kdy pohár opouštěl mé prsty, jsem si opět vybavila slova Kronikáře, která se teď stala až bolestně pravdivými. Cesty osudu jsou opravdu nevyzpytatelné Cirdanel mne přijala pod svá ochranná křídla a pocítila její chladnou moc, která si ze mne vyrvala cast mého lidského já. Nejspíše jsem netušila, jaké následky si tímto svým rozhodnutím ponesu, ale zachránilo mi to život. Za to jsem byla bohyni vděčná. Když jsme se objevili na známém místě v měsíční krajině, nejprve mne polil pocit melancholie a studu. Pomalu jsem se rozhlížela kolem, vypadalo to tu stejně, jak jsem si to místo pamatovala. I hvězdy zářily se stejnou intenzitou. Vincentův hlas mne vytrhl z rozjímání, otočila jsem se k němu a pozorně jsem naslouchala. ”Budu muset zabíjet často?” zeptám se. ”Vím, že se musím smířit s tím, jaké krvavé břemeno si ponesu. Tady se vše zdá tak jednoduché., ale co když to nebudu zvládat, až budeme v lidském světě? Co pak?” pohlédnu mu do očí, protože chci, aby řekl, že mi pomůže, že mne usměrní, když bude nejhůř. ”Co všechno se se mnou bude dít? ” táži se dál a stále se mu dívám do očí. |
| |
| soukromá zpráva od Saloter pro Zhoupnu se z nohy na nohu. Nechci to nějak zdržovat ani rozebírat, prostě na něj vyklopím, co si o tom myslím já a proč se cítím tak mizerně. "Kdybych se nenarodila já a ani ostatní vyvolení," slovo "vyvolení" řeknu s určitým odporem v hlasu, "nic z toho by se nestalo... Draci by dál v vládli světu a všichni by byli v relativním bezpečí. Ano, kdybych se nenarodila já, Mermaid by vybrala někoho jiného. Ale JÁ bych tím nezpůsobila nikomu bolest a byl by to někdo jiný, kdo by si s tím možná tolik hlavu nedělal. Ty to možná vnímáš jinak, ale podle mě bylo všechno v pořádku." Pláču. Vůbec jsem mu to nevysvětlila správně. Ani já sama nevím, jak si to mám vysvětlit. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Cihlový se drobně usmál a zavrtěl hlavou. „Tvé jméno sice pochází z našeho jazyka, ale nemyslím si, že by to bylo tvé pravé jméno. Ta většinou vystihují samotnou naši podstatu a trvá dlouhou dobu, než jej objevíme.“ Přirozeně ti na jazyk přišla otázka, co vlastně tvé jméno znamená. Tentokrát k tobě tvůj nevlastní bratr stočil pohled. „Záhada.“ Po nepříjemné době strávené cestováním sis připomněla, jak výborně dokážou sluhové vařit. Bylo poněkud překvapivé, že sis na luxus v podobě obsluhování zvykla tak rychle. Pečené selátko okořeněné tobě neznámými bylinami a doplněné o jakýsi druh omáčky bylo výborné. Břicho jsi nakonec měla nacpané k prasknutí. Tvůj bratr se šel zavřít do svého pokoje s tím, že pro tebe za dvě hodiny nechá poslat. Tak se i stalo a nyní jste se opět nacházeli za rozlehlou budovou. Sluhové vám sem přinesli i dvě vyřezávané židle, takže jste se posadili. Cerruk začal tvou první lekci vyprávěním o tom, jak se draci poprvé naučili chrlit oheň. Dozvěděla ses o jakémsi orgánu uvnitř těla, produkujícímu magickou energii. Výklad se zvolna dostal k tomu, jak se tví předci naučili energii usměrňovat a co díky tomu dokázali. Zjistila jsi také nevýhodu toho, že je v magii uskladněná taková síla – nebezpečí ochromení v případě, že by jsi od ní byla odříznutá. Nakonec se Cihlový drak zvolna postavil a protáhl. „Dneska to zkusíš ty.“ Samozřejmě ses zdráhala opět svléknout, což bratrovi po chvíli došlo. „Možná bychom tvé šaty měli zaklít rovnou. Chtěl jsem to udělat až budeš mít zbraň, takže by nebylo nutné šířit kolem tebe tolik kouzel, ale kdo ví kdy se dostaneme k bojovému výcviku,“ řekl otráveně. Poté k tobě přistoupil a vztáhl před tebe ruku. „Kaav,“ vydal zvláštní zvuk při hlubokém nádechu. Poté z jeho úst vyšla podivná směsice syčení a vrčení, které jsi neměla sebemenší šanci porozumět. Necítila jsi žádnou změnu, tvůj společník ti však pokynul na znamení, že zakletí je dokončeno. Rozhodla ses tedy přeměnit a z nozder ti překvapením uniklo několik plaménků, jako by chtěly potvrdit správnost předchozího výkladu. Šaty se ti přilepily těsně k tělu a šupiny přes ně zvolna přerostly, jako by mezi oděvem a tvou kůží neviděly žádný rozdíl. „Zdá se že jsi talent od přírody,“ poznamenal Cerruk s úsměvem. Poté ukázal směrem k potůčku. „Tak proč nám neukážeš, jestli dokážeš plameny vyvolat sama? Mláďatům většinou pomáhá, když přitom řvou ,Vatr'. V našem jazyce to znamená oheň.“ Až nyní sis uvědomila, že pokud bylo to co předtím tvůj bratr říkal pravda, pak jsi o svém otci znala velmi důvěrnou a důležitou informaci... Nyní ses navíc dozvěděla, co jeho jméno znamená. Podvědomě jsi otevřela tlamu a z té se vyvalil proud plamenů směřující přímo na Cihlového. Ten se zařváním odskočil do strany a vrhl po tobě divoký pohled. „Co si sakra myslíš že děláš?“ zařval na tebe, když obezřetně vstával. Na místě, kde se ještě před chvílí nacházel, byl kruh spálené trávy a z bratrova pláště stoupal tenký proužek dýmu. Zamrazilo tě, když jsi spatřila jazýčky plamenů, jak se zvolna šíří od jednoho z cípů pláště. Cerruk si však zřejmě ničeho nevšiml. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Po setmění Celadirův manuskript o Čaromečích Lorastirských Tak zněl název masivního svazku vázaného v kůži. O knihu bylo dozajista velmi dobře pečováno, protože i přes očividné stáří se zdálo, že se nachází v poměrně dobrém stavu... Nebo přinejmenším v použitelném. Zjevně se nejednalo o nic důležitého pro dračí plány, proto ses rozhodl vyrazit bez ní. Po bitvě prý byl tvůj původní meč nalezen rozlomen na dvě části, takže ti po příchodu přinesli jiný. Jednalo se o prostou ocelovou čepel s jednoduchým jílcem a záštitou. Znechuceně jsi ohrnul rty při zjištění, že je méně vyvážený a těžší, než tvůj předchozí. Tentokrát se zjevně nejednalo o pečlivou trpasličí práci, ale jen o provizorní náhražku do doby, než bude ukována nová zbraň. Vyrazil jsi ze svého pokoje. Dračí agenti, jak se někteří z vás nazývali (zní to rozhodně lépe než služebníci), neměli ve svém sídle nic jako zasedací místnost. K něčemu takovému nebyl důvod, protože jste zkrátka neměli o čem jednat. Proto ses jednoho ze sloužících zeptal, kde vaši páni rokovali. „Jsou na vyhlídce můj pane,“ vykoktal teprve patnáctiletý klučina s pihovatým obličejem. Vyhlídka byl balkón umístěný v jednom z nejvyšších pater celého sídla. Jednalo se o místo, ze kterého šlo vidět na celé město a jezero, u kterého se nacházelo. Právě zde jsi od Fialového obdržel svůj prsten a cestu sis ještě stále pamatoval velmi dobře. Rychlým krokem jsi vystoupal po schodech a vyrazil svícny osvětlenou chodbou. Pak jsi ale překvapením ztuhl uprostřed kroku. Před tebou stáli na stráži všichni Prvotní služebníci a přísně tě pozorovali. Undasta jsi poznal okamžitě. Ani zde si nesundal svou plátovou zbroj a dlaně měl položené na hlavici svého mohutného bojového kladiva opřeného o zem. O Arinsově zvláštním vzhledu jsi už slyšel, takže si jej nebylo možné s nikým splést. Lesní elf s arogantním úsměvem na tváři a tím nejzvláštnějším účesem, jaký jsi kdy viděl. Vlasy této délky by normálnímu člověku spadaly asi po ramena, jemu však trčely do všech stran jako ptačí hnízdo a postupně přecházely mezi všemi barvami podzimního listí. Slyšel jsi, že při změnách ročních období mění barvu i jeho vlasy. Poslední osobou tedy musela být Maia. Asi dvacetiletá žena, která k sobě už odmalička přitahovala pozornost neskutečným magickým nadáním. Levou rukou si bezmyšlenkovitě pohrávala se stříbrným náhrdelníkem na své hrudi, avšak její tmavé uhrančivé oči tě pozorovaly tak bedlivě, až jsi měl pocit, že vidí do samotné hloubi tvojí duše. Ty oči tě uchvátily tak, že sis ani nevšiml hlubokého výstřihu v jejích černých šatech. „Přeješ si?“ zeptal se Undast a vytrhl tě tak z rozjímání. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Vincent zlehka pokrčil rameny. „To záleží na tom, kým se budeš živit,“ odvětil na otázku, jak často budeš nucena zabíjet. Netvářil se, jako kdyby byl příliš ochotný tě jakkoliv zastavovat ve tvém běsnění. „Krev některých tvorů je sytější, než jiná. Ti, kterým se podařilo vysát mocné a nebezpečné osobnosti prý nemuseli přijímat potravu po celá desetiletí,“ rozvedl poté upír téma. Když jste se dostali k otázce, co všechno se s tebou bude dít, tvůj společník pozvedl obočí. „Mluvíš o tom jako by to bylo prokletí. Mám pocit, že nechápeš jakého daru se ti dostalo.“ |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Z Galendalových úst unikl tichý smích. „Tohle by se stalo i kdyby žádní Prastaří neexistovali,“ odvětil elf cynickým tónem. Oběma rukama se opíral o lodní hrazení a pozoroval, jak se příď zvolna zařezává do hladiny. „Draci a jejich služebníci pronásledují mou rasu déle, než sahá paměť našich dědů. Možná by zemřela v jiný den a hodinu, ale takto měl její odchod aspoň smysl.“ |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro “Ty to tak možná vnímáš,“ sklíčeně odseknu Vincentovi a odvrátím od něj svou tvář. Nezlobím se na něj, ale my dva prostě vidíme svět odlišnýma očima a pro mě je celá tato situace už tak dost těžká. Jen doufám, že po svém návratu do normálního světa Jonas pochopí, proč jsem udělala to, co jsem udělala. “Ale doufám, že máš pravdu. Že všechno tohle, cos pro mne udělal, přestanu vnímat jako prokletí a začnu to brát jako dar. Jsem Cirdanel i tobě vděčná za to, že jste mi zachránili život. Nechápej mne špatně. Jen... nikdy jsem nedoufala, že skončím takto a sama sobě vyčítám, že jsem volila tak, jak jsem volila, abych si zachránila život.“ Povzdechnu si a sklopím ramena. Kolem panuje takový klid, až je mi zatěžo měsíční krajinu opustit. Bojím se, že svou moc i tíži, jenž si s ní ponesu, nezvládnu ukočírovat. A bojím se, že mne v tom Vincent nechá, abych si vymáchala takříkajíc hubu. “Jsem připravena...“ řeknu a podívám se zpět na muže v rudém kabátci. Ale na co? To kdybych věděla. |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Ale záblesk dobré nálady mě trochu přejde, když přede mnou opět leží příbor. Držím ho sice jako prase kost, ale aspoň už vím, že se používají obě věci. Radši se ani nedívám, jak se na mě tváří. Nejradši bych to zahodila, popadla pořádnou kudlu a ořezávala rovnou ze selete. No co, tak se před ním prostě nechci pořád svlíkat! Trochu se zamračím nad jeho otráveným tónem, nemůžu však říct nic. Proměnu však hned ráda vyzkouším. Je fajn se nemuset strachovat, že to na mě praskne. Dokonce se po ní prohlédnu, abych zjistila, že mi opravdu nikde nic netrčí, nic se nezničilo. Nojo, otec je Rudý, ohnivý, a když to řekl ten divný chlap, Kronikář, co věděl tolik věcí, co nikdo jiný ne... tak asi znal jeho pravou podstatu. Je dobře, že vím, že bych to jméno neměla dál šířit. Musím o něm odteď mluvit jen jako o Rudém nebo o otci. Stejně je to pořád zvláštní. Říkat někomu otče... Dovolí mi někdy, abych mu říkala nějak jinak? Důvěrněji. Tohle jsem nechtěla! Snad si nebude myslet, že jsem ho chtěla zabít, nebo tak něco! Zvednu pracky v obranném gestu a zuřivě kroutím hlavou, protože ještě nevím, jak mluvit. A bojím se, že kdybych otevřela pusu, zase se to stane. Pak však začnu naléhavě ukazovat. Bojím se k němu přiblížit, aby si to nevyložil jinak. |
| |
| soukromá zpráva od Ersten pro Dojdu k těm třem na vzdálenost asi pěti krůků, což předpokládám je tak akorát pro dodržení protokolu a klesnu na koleno s hlavou skloněnou. "Velectění, má paní," oslovím je vcelku klidným hlasem (až jsem sám sebe překvapil!) a poté opět zvednu pohled a postavím se. Tyhle pukrlata a submisivní kraviny jsou mi proti srsti, ale stále si nejsem jist, jestli si na ně ti nade mnou potrpí, nebo ne. Rozhodně ale nechci pokoušet svůj osud tím, že bych se k nim choval jako rovný k rovným. To teprve přijde... Aby to nevypadalo, že jsem sem přišel bez záměru (což by mohlo být podezřelé), vezmu si hned slovo: "Přišel jsem kvůli velké schůzi. Omluvte, prosím, můj pozdní příchod. Přípravy mi zabraly více času, než jsem zamýšlel." |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Vincent zlehka pozvedl obočí a založil si ruce na prsou. „Připravena? Připravena na co?“ zeptal se a nechápavě na tebe pohlédl. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Potřebovala jsi bratrovi nějak sdělit, že jeho plášť hoří. V této podobě však nebylo možné jakkoliv komunikovat a tak ses musela omezit na pouhé gestikulace. Cerruk si tvé máchání drápy vysvětlil po svém a se zavrčením sáhl po jílci meče. „Co jsi zač? Pracuješ pro Prastaré?“ zavrčel znechuceně a ozvalo se drhnutí ocele o kůži, jak se čepel zvolna začala vynořovat z pochvy. Byla jsi vyděšená. Cíp pláště zvolna začaly požírat plameny a bylo jen otázkou času, kdy naberou na takové intenzitě, že i přes kovové brnění je Cihlový mohl cítit. Chtěla jsi, ne, potřebovala jsi mu vysvětlit co se stalo. Že jej nechceš napadnout. Přeměnit do lidské podoby bys už ale teď nemusela stihnout a i kdyby, šupiny tě mohly před zbraní ochránit lépe než lidská pokožka. V hlavě jako by se ti něco přeřadilo a tvé vědomí se vylilo do okolí. Jako kdyby se na noční obloze náhle roztrhal mrak zakrývající hvězdy a ty jsi spatřila to množství světel, z nichž každé bylo živou bytostí. A mezi nimi jako pochodeň postavená před obličej plálo vědomí druhého draka. Než sis to stihla uvědomit, natáhla ses k němu a nechala do něj vylít své pocity. To, že jsi konečně našla někoho ochotného tě přijmout. Zoufalá touha udělat dobrý dojem a strach z toho, co by se mohlo stát, kdyby se ti to nepodařilo. Touha po poznání někoho, s kým by ses mohla skamarádit. A hlavně tvé prožívání celé této situace. Mužova ruka se zastavila a jeho oči se rozšířily překvapením. To se v nich udrželo i ve chvíli, kdy s výkřikem plášť odepnul a odhodil směrem k vodě. Závan větru látku zachytil a kousek zanesl, nakonec však se zasyčením přistála ve vodě. Cerruk se zhluboka nadechl a nechal meč zajet zpátky do pochvy na zádech. „No... Myslím že telepatii máš zvládnutou,“ poznamenal tichým hlasem a ty jsi ucítila, jak se jeho vědomí odtahuje od tvého. Jako kdyby se před ním vytvořila neproniknutelná mlha, bránící ti pokračovat dál. Možná sis to ani neuvědomovala, ale toto byl to tvůj první úspěch. Následujících několik dní se odehrálo v pravidelné rutině. Ráno začínalo zpravidla tím, že tě několik hodin po úsvitu vzbudilo služebnictvo na snídani. Po jídle trénink chrlení ohně (konečně jsi zvládla magii uschovanou ve tvých útrobách uchopit i vědomě) a telepatie. Zjistila jsi, že se dokážeš napojit na vědomí kterékoliv myslící bytosti, prozatím v okruhu několika metrů. Většina z těchto vědomí byla nezajímavá a těžko dosažitelná, daný tvor si ale vždy zjevně uvědomoval, že se mu někdo dostal do hlavy. O tom ses ostatně přesvědčila i při včerejší večeři, kdy jsi čistě ze zvědavosti nechala své vědomí vnímat (tak tomu Cerruk říkal) okolí. Když ses napojila na mysl hospodyňky nesoucí hrnec s polévkou, vyděšeně zaječela a hrnec upustila. Tvůj bratr tvrdil, že je možné vniknout do cizího vědomí i nepozorovaně, takové postupy však měly být mnohem náročnější a neměly jste na ně čas. Něco jiného však byla obrana proti takovým útokům. Jak jsi zjistila, existovaly mnohé postupy jak udržet svou mysl v bezpečí. Cihlový tě s mnohými z nich seznamoval tak, že tě nechal pokusit se vloudit do jeho vědomí. Občas jsi narazila na pevnou duševní hradbu bránící ti jít dál. Jindy stejná mlha jako napoprvé, ukrývající v sobě vše co pohltila. Jednou kolem sebe dokonce nechal planout oheň tak silný, že jsi žár cítila téměř cítila a bránil ti byť se jen přiblížit. „Můžeš si vybrat, které z postupů budeš využívat. Ten trik s ohněm rád používá tvůj otec,“ říkal ti tehdy tvůj učitel, když ses pro změnu ty bránila jeho vpádům. Po takto vyčerpávajících mentálních cvičeních nastal čas pro něco trochu primitivnějšího. Tavení kamenných kvádrů o velikosti koně plamenným dechem. „Mláďata se tak učí výdrži, časem bys měla být schopná jej roztavit na jeden zátah.“ Nevěřila jsi, že je něco takového vůbec možné, dokud ti to Cihlový osobně nepředvedl. Ty jsi kámen vždy nanejvýš jen rozžhavila, občas ani to ne. Vyčerpaná na těle i na duchu jsi vždy uvítala pauzu na oběd. Ještě před pár týdny by jsi nevěřila tomu, že dokážeš najednou spořádat takové porce jídla. Po hodinové přestávce pak přišla na řadu výuka dračí řeči. Překvapeně jsi zjistila, že zvuky, ze kterých jazyk skládal, nejsou zas tak těžké vydávat v ani jedné ze tvých podob. Ačkoliv v té lidské jsi prý měla naprosto příšerný přízvuk. Jak se den chýlil ke konci, blížily se tvé oblíbené bloky výuky. Několik hodin před západem slunce jste se totiž pravidelně chodívali proletět po okolí. Tehdy ses dovídala o vzdušných proudech formujících se na jednotlivých místech. Bratr pro tebe navíc vždy měl připravený nějaký ten náročný akrobatický kousek na provedení, takže ses v pohybu ve vzduchu lepšila čím dál víc. Zpravidla jste se na večeři vraceli při západu slunce. Po jídle pak následovala poslední část výuky, která se mnohdy lišila. Občas to byla dračí etiketa a způsoby, jak jednotlivé draky zdravit. Jindy opakování už probrané látky a další prohlubování znalostí z předchozích lekcí. Dnešní večer jste se však zřejmě měli věnovat něčemu jinému. Jako obvykle jsi byla usazená v pohodlném a bohatě vyřezávaném křesle naproti Cerrukovi, tentokrát na něm ale byla patrná špatná nálada. Tušila jsi, co ji způsobilo. Během jednoho z vašich leteckých výletů prý z města dorazil muž se zprávou právě pro Cihlového draka. Tvůj bratr si ji šel vyslechnout ještě před večeří a na jídlo se vrátil podivně zamlklý, se zamyšleným výrazem. Tak jste teď seděli naproti sobě a v místnosti šlo slyšet jen praskání ohně v krbu. Podzim se již pomalu chýlil ke konci a v horských údolíčkách, jako bylo toto, jste to cítili dvojnásob. Stěny byly lemovány knihami, z nichž obvykle mohli dračí agenti studovat. Pro tebe byly zatím nezajímavé, neboť na čtení a psaní měla přijít řada až později. „Dnes se budeme věnovat něčemu trochu jinému,“ promluvil zvolna tvůj učitel. Na tváři se mu zračila nelibost. „Jak už víš, po návratu jsem si šel vyslechnout toho posla, který přijel z města. Zdá se, že Dvanáct hlavních draků svolalo sněm a schází se v Dol Mahakamu. Něco takového se naposledy stalo před devatenácti lety. A už tehdy byl svolán kvůli stejné osobě.“ Přeběhl ti mráz po zádech. Nebylo třeba říkat, kvůli komu se uskutečnila minulá schůze, Cerrukův pohled mluvil jasně. „Vzhledem k tomu a k věcem, které by mohly následovat, jsem se rozhodl zasvětit tě do celého příběhu týkajícího se tvého zplození.“ |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro Vincentova otázka i jeho postoj mne vyvedl z míry. “Na co? Na to, že se vrátíme zpět do lidského světa. Nebo... ne?“ tázavě protáhnu svou otázku, neboť si nejsem jistá, co tím Vincent sleduje. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Následovala chvíle ticha, přerušovaná jen občasným zapraskáním v krbu. Tvůj bratr se zjevně rozhodl utřídit si před vyprávěním myšlenky. Dle jeho výrazu to během dnešního večera nedělal poprvé. "Je tomu již téměř dvacet pět let od doby, kdy si draci poprvé všimli, že v Pustině se něco děje. Známky pracujících sil Prastarých bohů, svržených do bezedné propasti, kterou oni sami vytvořili. Nebylo to nijak mimořádné, tentokrát ale tyto síly poprvé spolupracovaly, aby se nepozorovaně rozlézaly po celé zemi. Fialový drak byl tehdy pověřen, aby zjistil důvod, proč se tak děje. Objevil děsivou novinu – Prastaří se snažili vytvořit proroky. Smrtelníky nesoucí zlomek jejich síly, fungující jako jejich oči, uši i paže. Nebezpečí v nich ukryté spočívalo v tom, že byli nevystopovatelní. Jakmile se jednou prorok narodil, nebylo jej již možné najít. Tehdy draky napadlo, že začnou experimentovat s vlastní formou proroků. Byly prováděny mnohé pokusy a ačkoliv přitom zemřelo mnoho dobrovolníků, výsledky se zvolna blížily. Původní počet služebníků měl být roven třem: Jeden trpaslík, jeden lesní elf a jeden člověk. Jeden příslušník od každé rasy loajální svým dračím pánům. Mnozí z draků si však začali pohrávat s myšlenkou vlastního agenta, naslouchajícího pouze svému vládci. Právě Černého napadlo jako prvního zpochybnit loajalitu takových vojáků. Co když se služebník vzbouří a obrátí proti svému pánovi? Aby předešel takové situaci, rozhodl se vychovat si vlastního agenta od kolébky. A aby mu dodal více síly, stal se jeho otcem. Páření se s humanoidní rasou však bylo draky vždy vnímáno jako úchylka hodná opovržení. Proto když se o tom zbylých jedenáct nejmocnějších dozvědělo, byl Černý donucen matku zabít i s jejím nenarozeným dítětem. Je více než pochopitelné, že zpráva o novém půldrakovi o pět let později vyvolala neuvěřitelné pozdvižení. Jeho otcem měl tentokrát být Rudý, ale aby toho nebylo málo, dítě bylo neznámo kde. Matka z nějakého důvodu zmizela i se svou novorozenou dcerou a důvod nejspíše znal jen dívčin otec." Z Cerrukových úst unikl tichý povzdech. Jeho pohled se stočil k plamenům a poté zpátky k tobě. „Nikdo netuší, co budou chtít ostatní draci dělat, až se s tebou setkají. Vzhledem k situaci a faktu, že bys mohla být užitečná, tě možná nechají žít. Možná.“ |
| |
| soukromá zpráva od Swen Norrad pro ,,Cože? V tom případě jste mě nemuseli zachraňovat, podříznu si ty žíly sám!" vypadne ze mně zcela automaticky, když se dozvím, že tu budu žrát jen ryby a k tomu chlastat vodu. Bože, za co? ,,No jo! Já vím!" Opět hodím očkem po elfíkovi, očividně ho moje slova zasáhla. Snad tu nezačne ještě brečet! ,,Klídek, dělám si bžundu! Snad to nějak přežiju...ale nebude to snadné." doplním sám sebe raději a tak nějak doufám, že v těch slovech najdu alespoň nějakou útěchu. Ne. Ovšem, co mi zvedlo náladu byl severský meč. Meč! Meč mých krajanů. Není lepší zbraně na světe než je severská ocel. Oukej, zbraně od orků byly taky fajn, ale oproti nám to stojí za prd z vola. Na Nebeské kovárny prostě nikdo neměl. A co víc! Za život dostaneš jen jednu zbraň a tu já ztratil v boji, normálně by každý seveřan po tomto zjištění skočil někam do díry a tam se zahrabal hanbou, či si jednoduše vzal život, ale já? Mě to tady celkem baví, takže jsem se místo toho raději ožral. A dost dobře! Domů se stejně nechci vrátit, ale to bych bez meče stejně ani nemohl, což vlastně teď už zase můžu. ,,Sakra! Asi na mě působí nějaké drogy či co! Sám nechápu svoje myšlenky!" vynadám sám sobě. Tohle sice byl Wulfův meč, ale ten je mrtvý a nyní je můj. Pravda, sice bych ho měl pohřbít s ním, ale to nějak není možný, takže ho raději využiji jako nástroj pomsty a zabiju ty svině, co vzali mému krajanovi život! Norwulf! To je můj meč! ,,Když už jsme u toho, asi tady není nějaká elfice, co by mi mohla intimně...řekněme, pomoci, že?" |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Po setmění Elfovo obočí vystřelilo rychleji než šipka z trpasličí kuše. „Ty tu asi budeš novej co?“ zeptal se s potměšilým úsměvem. „Tahle hostina je jenom pro draky.“ Maia si přestala pohrávat se svým náhrdelníkem a založila si ruce na prsou. „Proto tady taky stojíme na stráži místo toho, abychom si dopřávali horkou lázeň...“ Po zádech ti přeběhl mráz. Co to bylo sakra za ženskou? Byl bys dal ruku do ohně za to, že ví co obnášely tyhle tvé přípravy. Undast si jen hluboce povzdechl a upřel na tebe své tmavé oči. „Na tvém místě bych se šel prospat hochu. Jinak si z tebe tady křovák bude dělat šoufky ještě hodně dlouhou dobu... Kromě toho je docela dost dobře možné, že budeme všichni muset vstávat časně zrána.“ Podle toho, jaký pohled trpaslík na Arinsa upřel ti bylo hned jasné, že ti dva se nemají ani trochu v lásce. To potvrdil i elfův výraz, když se začal chystat k velmi jedovaté odpovědi. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Vincent zvolna zavrtěl hlavou a jeho výraz jasně oznamoval, že takhle to nefunguje. „Přeměna chvíli trvá. Životní síla z tvého těla ve světě smrtelníků se musí nashromáždit a přesunout do tohoto. Ve své stávající formě jsi v podstatě jen duchem až do chvíle, kdy se vytvoří tvá nová tělesná schránka a vymění se s tou skutečnou. Vrátit by ses měla až nad Edorian padne první soumrak.“ |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Elf na tebe chvíli nechápavě zíral, poté mu však v očích svitlo pochopení. „Ehm, obávám se, že by jste se neměl následujících pár dní přepínat. Ty popáleniny způsobené výbuchem potřebují zůstat v klidu,“ odvětil, dle jeho hlasu však bylo jasné, že elf tvého nuceného celibátu nijak nelituje. Zbytek snídaně proběhl v tichu, elf poté zavěsil měch za roh tvé palandy a i s tácem odešel z podpalubí. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Zbytek dne probíhal vzhledem k hektickým událostem poslední doby poměrně klidně, což přispělo k utišení nervů většiny z přeživších. V bitvě padlo mnoho členů skupiny. Kromě obou orků na pevnině zůstal i malý Iskadar a ke Swenově nelibosti i Geralt. Nebylo však jisté, zda se k obětem nepřipojí i další. Jonas se na své palandě zmítal v horečkách a někdy kolem poledne se proměnil do podoby vlkodlaka s šedou srstí, což málem způsobilo, že Swenův čerstvě snězený oběd vylétl zadním otvorem. Celesta naproti tomu ležela neuvěřitelně klidně a až na neobyčejně bledou kůži by téměř nikdo nepoznal, že jen nespí. Popálený seveřan zjistil, že jeho zranění jsou vážnější než si myslel. Bylo jisté, že na chůzi nějakou dobu nepomyslí, to mu však nezabránilo v tom, aby se Tygwyna Ohňofuka nepokusil omráčit vrženým měchem na vodu ve chvíli, kdy sešel do podpalubí. Malý pyrofor se rozhodl strávit zbytek plavby poblíž jediného stěžně bárky, odkud mohl poslouchat Swenovy nadávky poté, co se mu kvůli hodu znovu otevřely rány. Kromě těchto několika okamžiků se však nic zajímavého nedělo. Jonas byl ve své vlkodlačí podobě po krátké poradě přesunut k hákům sloužícím k jištění sudů a připoután pro případ jakýchkoliv nepříjemností. Swenovi se zpočátku vůbec nelíbilo sdílení jedné místnosti s velkou chlupatou bestií, nakonec byl ale přemožen spánkem, během kterého se mu zdály noční můry o obrovských psech chrlících oheň a opékajících gnómy s pisklavými hlásky. Saloter pak většinu času strávila na přídi, kde pozorovala jak loď rozráží vlny a nechávala mořský vánek, aby si pohrával s jejími vlasy. Uběhl celý den a nad Narakibský průliv se zvolna začal snášet soumrak. Saloter se rozhodla pomoci elfům s roznášením večeří (konec konců měli dost vlastní práce s obsluhou lodi), sešla proto do podpalubí, kde se kromě paland nacházely i sudy s uzenými rybami a vodou. Zpoceného Swena vzbudil zvuk vrzajících schodů, když mladá bardka zvolna sestupovala do místnosti. Pozdravili jste se, snad i pronesli několik slov, když Saloter na dřevěné tácy nakládala jednotlivé ryby. Když se otočila se dvěma plnými tácy, oba podnosy jí vypadly z rukou a hlasitě třískly o zem. Pusu měla rozevřenou dokořán. Swenovi okamžitě došlo, že se něco děje a natočil hlavu směrem, kterým se dívala i Saloter. Celesta se zvolna vznášela v prostoru. Z úst jí plynula načervenalá záře, která se zvolna rozplývala a po chvíli obklopovala celé její tělo. Oči měla pevně zavřené, z úst jí však kromě záře vycházelo i tlumené skučení. Vincent, trávící až do té doby čas ve své netopýří podobě na jednom ze sudů se teď přeměnil zpět do lidské podoby a ve tváři měl naléhavý výraz. Zjevně věděl o co se jedná, i když se předtím zdálo, že jako netopýr spí. „Vypadněte odtud!“ zavelel a vrhl se ke schodům. To se rozhodně snáze řeklo než udělalo, minimálně pro Swena. Saloter, stále šokovaná vznášející se Celestou, také nebyla schopná pohybu. Celesta náhle rozevřela oči a zlehka dopadla na nohy. Rusé vlasy se jí přelily přes tvář, když pohlédla před sebe. V obličeji se jí křížila bolestná grimasa s krvežíznivostí. Stejná směs se nacházela i v neuvěřitelně hlasitém křiku, který vydala vzápětí. Oba dva jste cítili, jak vám zvolna tuhne krev v žilách. Tohle bylo špatné. |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro “Myslela jsem si, že je to jednoduché. Že umřu, ty ze mne uděláš upíra a já se opět probudím ve svém lidském těle. Ale takhle... zní to tak složitě.“ sklopím ramena, ale v mém hlase nezní žádná výčitka nebo smutek. Lhala jsem. Proměna pro mne nebyla složitá, ale to, že jí provedl Vincent a bude mým pánem, to pro mne bylo složité. Nedokázala jsem z jeho chováni přečíst nic jiného, než že mne nenávidí. “A co do té doby budeme dělat?“ zeptám se Vincenta i přestože si myslím, že ho tím budu akorát otravovat. A co Jonas? Jak dlouho to je, od doby co jsem z lodi? Padne už soumrak nebo budu muset ještě čekat? Dívám se kolem sebe a v očích mám zvláštní, smířlivý výraz. |
| |
| soukromá zpráva od Saloter pro S chmurným výrazem, kterým jsem Galendalovi naznačovala, že mě nijak neukidnil, jsem se pustila zábradlí lodi. "Už je večer. Půjdu elfům pomoct s večeří..." Ani se mu nepodívám do očí a odejdu. Zřížím si ruce na hrudi, abych se chránila před stále větším chladem, za který nemůže večer, ale deprese. Jeden elf s blonďatými vlasy mi řekne, co mám udělat a já mu chrchlavě odpovím. Zním, jako kdyby se otvíraly dlouho nepromazaná vrata někde hluboko pod zemí. "Jo... Kam to mám potom odnést?" Okašlám si. To mi přivolá bolesti krku a moje tvář se zkřiví do nehezké grimasy. Elfovu odpověď pouštím jedním uchem dovnitř a druhým ven. Tupě přikývnu a vydám se do podpalubí, kde spatřím Swena. Pohlédnu na jeho popáleniny a začnu se cítit divně, že moje jediné zranění, jestli se to tak dá říct, je bolavý krk. Místo pozdravu se na něj usměju a hned uhnu pohledem. Bože... Když jsme všichni vyvolení, nemohli nás chránit více? Heh, na mě si Mermaid dala pozor, ale co Swen? Co Celesta? Co Geralt? Vhrknou mi slzy do očí. Rychle zamrkám,a bych je zapudila a mezitím nakládám ryby na tácy. Když jsem hotová, vezmu do každé ruky jeden a otočím se. Zamrazí mě. Kdybych mohla, vykřikla bych. Celesta se tam vznáší a z úst jí vychází jakási mlha barvy čerstvé krve. Tác mi vypadne z ruky a ryby se rozstříknou po podlaze. Zmůžu se jen na přidušené kníknutí. Vincent kolem mě prosviští a posílá mě i Swena pryč. Chci utéct, ale nohy mi absolutně zdřevěněly. S hrůzou v očích pozoruju Celestu, která se právě pomalu začínala probírat. Pak se na nás ale zadívá a vykřikne. To mi téměř podlomí kolena. V první chvíli mě napadne, že je z ní upír, ale to by snad Vincent neudělal. Nebo ano? Udělám krátký krok od ní a zády se téměř dotýkám zdi lodi. Nemám kam utéct. Podívám se na Swena a jeho reakci. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Vicnent pozvedl jedno z obočí. „To sis vážně myslela? Že tě kousnu, ty se vzbudíš a já ti poblahopřeju stylem ,gratuluji, teď je z tebe upír'? Takhle to vážně nefunguje,“ odpověděl kousavě a usedl na zem. Tmavé oči se mu vpíjely do vod jezera, na jehož břehu jste stáli. „Tvá přeměna bude trvat mnoho dní... A nebude se týkat jen tesáků.“ ______________________________ Ze života v Edorianu: Upíři a lykantropové jsou v Dol Mahakamu bráni jen jako pověry, kterými se straší malé děti. Nikdo na jejich existenci doopravdy nevěří. |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro Nelíbí se mi, jak ze mne Vincent stále dělá hlupáka. Marně se snažím vzpomenout si, co jsme o upírech a vlkodlacích slýchávali jako děti. Vím, že nám naše babička vyprávěla podobné skasky, ale jak člověk vyroste a začne se zaobírat skutečným životem, na pohádky z dětství zapomene... Usadím se vedle něj a zhluboka se nadechnu. Otočím se k němu a chvíli váhám, zda něco říct. Nakonec ale své váhání překonám a vyslovím to, co mám na srdci: “Nesnášíš mne, že ano. Vidím, jak mnou opovrhuješ. Proto, co jsem udělala, co jsem si zvolila... a proto, že mne Cirdanel přijala mezi své vyvolené. Nechtěl jsi mne zachránit, je to tak?“ |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro „Chci to, co chce Měsíční paní,“ odvětil Vincent chladně. Jeho oči byly snad ještě tmavší než vody hlubokého jezera, do nějž upíral svůj pohled. I přesto se ti ale zdálo, že uvnitř se tvůj společník cítí prázdný. Záhy jsi pochopila proč. „Věz ale, že i upíři truchlí za své padlé.“ Po zádech ti přeběhl mráz, když sis uvědomila, o čem černovlasý muž mluvil. Při vyplutí jsi nikde neviděla Geralta. ______________________________ Ze života v Edorianu: Lykantropové a upíři v pohádkách vždy vystupovali pouze jako zrádní služebníci Prastarých bohů, před kterými draci zachránili svět. |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro “Cirdanel chtěla, aby mne požádal o ruku? Abych se stala tvou ženou?“ odmítavě zakroutím hlavou. Tomu nevěřím. Nebo ano? Měl si mě vzít jen proto, že mu to Cirdanel nařídila? Ale proč? Na krátkou chvíli schovám svou tvář do dlaní, jako bych se snažila schovat před okolním světem. Žel tahle malá hra nefunguje tak, jak bych si představovala. Navíc, Vincent řekne něco, co mne donutí se na něj podívat. Tón v jeho hlase ho prozradil. “Je mi to líto,“ vydám ze sebe tichou kondolenci. Došlo mi, že má na mysli svého bratra. “Tvůj bratr padl, aby ochránil vyvoleného Cirdanel. Jonase. To bylo... šlechetné.“ Příliš nedoufám, že mu má slova dodají útěchu, ale hledají vůbec upíři útěchu? Kdyby to byl člověk, pevně bych ho objala a nechala ho vyplakat. Konejšila bych ho a říkala mu, že to bude dobré. Že bolest přebolí a čas jí zhojí. Ale Vincent je všechno jen ne člověk... |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Bylo pozdě na tom něco měnit, akorát jsem si odteď dávala ještě větší pozor, jak se ke mně bratr chová. Aspon prvních pár dní jsem čekala náznak, kdy mi to dá sežrat. Ale většinou nebyl na blbé myšlenky čas. Měla jsem toho tolik k učení a bylo to vyčerpávající fyzicky i psychicky. Vždycky jsem se svalila do peřin a spala jako zabitá, dokud mě někdo nepřišel vzbudit. První dny jsem byla zvalchovaná a jedině strach, že se na mě rozzlobí (on, otec, kdokoli), mě poháněl, abych překonala hranice svých možností a hlavně - abych nekňourala. A že jsem mnohdy měla na mále. Ovšem lítání jsem si užívala. Zkoušela jsem všechno možné, strach z výšek byl tentam, a i když jsem někdy měla na mále, když jsem to nevychytala se vzdušným proudem a prudce klesla, srdce mi poskočilo, a jakmile jsem zase máchla křídly, byl to super pocit. Kvůli odlišným proporcím a stavbě těla jsem si na jedno lítání zkusila vzít i zbraně. Vyzkoušet si, jak se s nima manipuluje ve vzduchu. Hm, třeba dalekonosné zbraně, luk, oštěp... to je ze vzduchu dobrá výhoda. A na rozdíl od velkýho draka jsem menší, pohyblivější. Zkusila jsem to bratrovi navrhnout. Jestli by mě pak nenaučil pořádně střílet z luku. Díky Lovci vím, jak se drží a tak, ale přece jen trénink je trénink. Bratrova špatná nálada mě uvádí v neklid. Udělala jsem něco? Na nic si nevzpomínám. Rozmyslel se otec? Nervózně se vrtím na židli. Překvapeně otevřu pusu, ale nevyjde z ní žádný zvuk. Tak dělej, mluv! To je hrozný. Pořád mám trochu strach, že se jim přestanu líbit, přestanu být užitečná... a oni se mě zbaví. Takže tohle je opravdu hrůza. Protože kdyby se rozhodli po mně jít, musela bych se zahrabat do té nejhlubší díry a nikdy už nevystrčit nos. Jak vypráví, radši se na něj nedívám. Akorát se zašklebím u poznámky o úchylce. Já jsem zmetek, míšenec... který teda podle všeho nikdy nebude patřit ani do jednoho světa. Proto mi dělá takový problém narazit na někoho, s kým bych se mohla družit? Prostě se jen... svěřit, aniž bych se musela bát, že se mi vysměje nebo mě bude považovat za slabocha. Nehledě na to, jak mě Dralion pošpinil. Argh, kdyby se mi dostal do pracek teď, nebyla bych s ním tak rychle hotová! Sklopím hlavu a taky si povzdechnu. Takže je to tady. Chvíli jsem si užila aspoň trošku normální život... a pak asi budu usmažena nebo sežrána. A nemůžu s tím nic dělat, protože oni jsou mocní, silní a tak vůbec. Do očí se mi derou slzy nad tou nespravedlností. Nikomu jsem nic neudělala! Nikdy jsem jim neškodila! A spolíhat se na jejich vrtochy, že jim možná můžu být užitečná - to je prostě na hovno! Nejradši bych odsud vyběhla pryč, odletěla, někde si zařvala nebo se vybrečela, abych ze sebe dostala potlačovaný stres... Ale nemůžu. Nic neříkám. Co na to taky říct? Stejně jsem pro ně všechny jenom věc. Možná jako pes - živej, ale musí poslouchat a být vycvičenej, jinak je k ničemu. |
| |
| soukromá zpráva od Swen Norrad pro ,,Přepínat? Je vidět, že si elf!" prsknu na odpověď a povzdechnu si. Zase nic nebude, to je zase život... Celkově je to na kravskej bobek. Já dostal na prdel, většina mých známých je mrtvá, severská dvojčata se mi teď tlemí, jak mám popálenou prdel - jako bych si sundal kalhoty a spletl si kadibudku s krbem... ,,A navíc k tomu ještě chlastaj ve Valhalle!! Kundzer!!" A nakonec tam ještě zůstal ten zombii prcek a náš pejsek Geralt. Jestli žijou nebo čichají kytky odspodu je záhadou, ale moc šancí jim nedávám. No a aby toho nebylo málo, tak jsem vyfasoval tu nejhorší možnou společnost, tedy spolucestujícího - jestli se to tak dá nazvat. Nevím jestli je to člověk nebo zvíře, ale vím jedno! Když jsem TO poprvé zažil, mám tím na mysli tu jeho změnu, začal jsem uvažovat, že vyskočím z lodě a na břeh doplavu a to klidně i s popáleným zadkem! Napodruhé mi společnost dělal pavouk v rohu a na potřetí jsem se málem udusil rybou... Postupně se to však zlepšovalo, počáteční strach a stažené trenky mě opustily, rány se opět zatáhly a vždy, když to na něj zase přišlo, jednoduše jsem ho poslal do kakaového údolí. Další náš "přeživší" člen Celesta je...tuhá. Nebo spíš vytuhlá? To je fuk! Nic nedělá, jen tak leží a ignoruje svět, taky taktika. Tygwin ohňoprd je ještě větší provokatér než jsem si myslel! Ten prcek mě někdy přivádí k šílenství! Fakt několikrát moc nechybělo a tenhle gnóm nebo co to je, by zažil svět z mé perspektivy. No a Saloner? Ta se tady dole moc neukazuje, jen když přinese nějaký dlabanec, nebo se mě optá, jak na tom jsem. ,,No jak bych asi na tom byl? To je snad vidět, ne?" ptám se sám sebe. Zbytek si tak nějak nepamatuju. Jednoduše jsem po tom všem vytuhnul a hodil ucho. Bohužel ani ve snech mi nebyl dopřán odpočinek ve formě pláže se sexy ženami, ale nějaké podělané noční můry. Fakt to není příjemný, když se člověk pořád budí zpocenej až na patě. Právě zrovna ve chvíli, kdy prožívám další noční můřičku mě probudí ta skutečná. Tedy rámus a křik nějaké holky. Už tak nějak znuděně se otočím tím směrem. ,,Tak co je to tentokrát?..." prohodím a když uvidím na stěně nalepenou Saloner (což je můj flek sakra!!), jak kouká směrem, kde je Celesta, taky se podívám. Zažil jsem už snad všechno. Orky, vrrky, bitvy, hostiny, chlastačky, zombie dítě, zombie medvěda, přeměny vlkodlaků, dostal jsem do držky, chtěli mě několikrát zabít, mám popálený zadek, žeru tady ryby na sto způsobů, ale tohle jsem fakt kurva fix ještě neviděl. Rychle se zvednu z postele a popadnu svůj meč - ano svůj, na původního majitele sere pes. ,,Tak a dost, tohle už je moc!! Co je zase kurva tohle?!?!" „Vypadněte odtud!“ ,,Děkuji za vysvětlení, hned se cítím líp!" ,,Já se už snažím vypadnout několik dní!" křiknu na toho upíra, na kterého jsem vlastně úplně zapomněl. ,,Jdeme Saloner! Teda, ty jdeš já se plazím tvým směrem.." rozhodnu a podpírajíce se o meč vyrazím pryč. Tohle už fakt řešit nehodlám. Do toho všeho ještě levitující rudožena...kdo nezažil, neuvěří... |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro „Chtěla, abych tě učinil její poddanou,“ odvětil Vincent. Při odpovědi tvým směrem ani nepohlédl, na vyjádření tvé soustrasti nezareagoval už vůbec. Ve tváři mu i nadále zůstával nečitelný výraz. ______________________________ Ze života v Edorianu: Až do začátku celého toto dobrodružství ses nikdy nepodívala mimo Mahakamské hory, ve kterých se nacházel Dol Mahakam. Chození ven bylo vždy považováno za nebezpečné. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Večer, konec podzimu Následovala chvíle ticha, přerušovaná pouze praskáním ohně v krbu. Hleděla sis do klína a do očí se ti nad nespravedlností osudu draly slzy. Slzy hořkého smutku a vědomí, že ani draci tě nejspíše nikdy nepřijmou mezi sebe. Ozvalo se zavrzání, když se Cerruk v křesle pohnul. Podle stínu na podlaze jsi usoudila, že se předklonil. „Proč brečíš?“ Zněl překvapeně. ______________________________ Ze života v Edorianu: Skupiny cestující Edorianem s sebou často vedou chovná stáda, poskytující jim maso a kůže. Díky tomu nejsou karavany tak závislé na lovu. |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Roztřeseně se nadechnu, polknu vzlyk a posmrknu. Automaticky si rukou otřu slzy, co už začaly padat dolů. "Podle toho... co říkáš... nikdy nebudu nikam patřit. ... Jsem jen - nástroj." Zní to hloupě, ale není to teď jedno? |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Swen musel zatnout zuby, když se pokusil postavit na vlastní nohy. Hned několik ran se mu otevřelo a začala z nich zvolna prýštit krev. To jako by byl pro Celestu signál. Dívka ukázala dva neobvykle ostré tesáky, přikrčila se a seveřan se napůl z vlastní vůle a napůl kvůli zhoupnutí lodi odporoučel na podlahu. Rusovlasá žena mu proletěla nad hlavou a udeřila se do ramene o jeden ze sudů. Místnost se naplnila charakteristickým pachem, když se sud převrátil a vyvalila se z něj hromada ryb. Snad to byl právě ten příšerný zápach, který donutil Saloter vzpamatovat se. Byla přesně mezi Swenem a schody nahoru. Kdyby po nich vyrazila, snad by se dokázala zachránit. Mohla tady ale seveřana nechat samotného a žít se svědomím, že mu nepomohla? ______________________________ Ze života v Edorianu: Upíři a vlkodlaci jsou v Edorianu bráni jen jako pověry, nikdo na jejich existenci doopravdy nevěří. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Ticho mezi tebou a druhým upírem se prodlužovalo čím dál víc. Nakonec si Vincent povzdechl a prohrábl si vlasy. „No, myslím že bych tě měl připravit na to, co bude následovat po tvém prvním návratu do Měsíční krajiny,“ poznamenal tiše a zvedl se. Levá dlaň se mu zvedla do vzduchu a nad ní se zhmotnilo několik kapek krve. „Každý poddaný Vládkyně noci čerpá svou životní energii z jiných tvorů. My upíři sajeme krev jiných, abychom dokázali žít navždy v obou světech a přetvářet zde věci k obrazu svému.“ Kapky náhle divoce zavířily a spojily se v jednu velkou rudou kouli. Ta se prazvláštně přeměňovala, až nakonec změnila barvu na čistě bílou a dopadla tvému učiteli zpět na dlaň. Při bližším pohledu jsi zjistila, že je to do nejmenších podrobností vyvedená figurka velkého vlka. „Můžeme se živit jak krví zvířecí, tak tou patřící myslícím bytostem. Čím mocnější, tím více síly získáváme... A dle toho se mění i náš vzhled.“ Jeho tmavé oči se stočily k tobě. „Ty rusé vlasy ti moc dlouho nezůstanou. A kdo ví, co dalšího se na tobě ještě změní.“ ______________________________ Ze života v Edorianu: Dle pověstí sebral kdysi Urag všechnu zeminu z pohoří, v němž se zrodil, a spolu s Cirdanel jej vyslal k nebesům. Na nebeské plošině však byl bůh země svou spojenkyní zrazen a svržen zpět na povrch. Tak se Cirdanel stala jedinou Paní měsíce. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Večer, konec podzimu „Tak proč všechny nepřesvědčíš o opaku?“ zeptal se Cerruk věcně. Pokud jsi k němu vzhlédla, mohla jsi spatřit jeho povytažená obočí. „Máš v sobě dračí krev a díky ní vládu nad svým osudem. Příslušníci tvého rodu se zbytečně nermoutí, seberou se a udělají vše pro, aby se věci opět obrátily v jejich prospěch.“ ______________________________ Ze života v Edorianu: Některé rasy uznávají draky jako své bohy, v Dol Mahakamu je tato víra oficiálním náboženstvím. |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro "Sám jsi mi teď řekl, že vám přijde jako ohavnost pářit se s člověkem. A já jsem zmetek, co z toho vzešel! Myslíš, že mě někdy přijmou? Nevím, jestli je ta vaše odměřenost dána rasou, ale... já bych třeba někdy chtěla mít rodinu. Nebo prostě někoho, před kým pořád nebudu muset poklonkovat nebo se bát, že řeknu něco pro něj hloupýho. Jenže to s váma asi nehrozí," dodám nakonec hořce. I kdybych teda přestala myslet na to, že mě asi sežerou - na to se ale nedá přestat myslet! - tak... to, co mi zatím předvedli... Zadívám se na svoje ruce a zakroutím hlavou. Nepochopí to. |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro S povděkem jsem sledovala Vincenta, který se konečně ujal toho, aby mne do celé té upíří záležitosti s přeměnou zasvětil. Opřela jsem se lokty o kolena a položila si bradu na spletené prsty. Se zájem jsem se dívala na krvavé kapky, které se zvedly z jeho dlaně a daly se do pohybu. Co mne na jeho slovech ale nejvíce zaujalo bylo to, když mi řekl, že se začnu měnit. Doposud jsem si myslela jen, že mi narostou tesáky, takové jaké má Vincent. Cože? Narovnala jsem se v zádech a začala si prsty projíždět ve svých rudých vlasech. Byla jsem hrdá na to, že je mám. Tolik mne odlišovaly od ostatních lidí a teď bych o ně měla přijít. Bylo zvláštní, jak moc hloupě jsem si připadala. Dokázala jsem dát všanc svůj život a stát se upírem, ale nedokázala jsem si představit sama sebe bez svých rudých vlasů. "Proč mi nezůstanou mé vlasy? A co dalšího se ve mě změní? Vincente, na co se změním?" zeptám se, ale pravdou je, že se jeho odpovědí obávám. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Večer, konec podzimu Z Cerrukových úst vyšlo přidušené zavrčení. „S tímhle přístupem tě nepřijmou určitě. Jsi snad dcerou Bílého, že se tady rmoutíš sama nad sebou? Ne, tvým otcem je Rudý. A očekává se, že jej nezahanbíš tím, že se budeš litovat před ostatními a dávat najevo slabost. Možná nejsi drakem, ale pořád jsi výše než kterýkoliv jiný dvounožec... A měla by sis toho vážit.“ V jeho hlasu jsi slyšela ledové ostří, dávající jasně najevo, že u tebe již nehodlá pozorovat jakýkoliv další projev slabosti. ______________________________ Ze života v Edorianu: Bílý drak byl vždy všeobecně považován za nejméně nebezpečného humanoidním rasám. Nikdy ses však nedozvěděla proč. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro „Nikdo netuší co způsobuje naši přeměnu. V průběhu času ti však kadeře budou průběžně bělat nebo černat dle toho, čí krví se budeš živit. Některým z nás se změnila i barva očí. Říká se, že jsou branami do duše a že ta se i nadále vyvíjí.“ Při těch slovech tě zamrazilo. Vzpomněla sis na Geraltovy zvířecí zorničky, Cirdanelin pohled plný krvežíznivosti a nakonec i na Vincentovy dvě oči tak neuvěřitelně tmavé, že bylo náročné rozpoznat kde začíná a končí zornička. „Získáš i tesáky. Někteří z nás je dokázali zasunout a skrýt, jiní je měli tak velké, že vykukovaly z pusy. Tvá pleť bude postupně blednout, neboť jsme bytostmi noci a na sluneční světlo vystupujeme jen zřídka. Možná to bude vše, možná ne. Před mnoha desetiletími jsem se setkal s upírem, jenž měl na zádech netopýří křídla. Tvé tělo se bude měnit i dle toho, jaké schopnosti bude postupně získávat.“ ______________________________ Ze života v Edorianu: Do Cirdaneliných služeb se mnohdy hlásili ti, jež neměli co ztratit a byli vyhnáni či zavrženi svými bližními. Díky tomu má Cirdanel přízvisko Patronka zavržených. Spolu s ní drží tento titul i její bratr Grither (=Patron zavržených) |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Zase k němu zvednu oči, tentokrát už mám uplakaný obličej stažený zlostí. Zachvějí se mi nozdry. Prudce vstanu, otočím se na patě, rozrazím dveře a jdu pryč. Neopomenu si ulevit tím, že jimi prásknu. To je poprvé, co jsem něco tak neuctivého udělala. Vědomě. Jak jdu ven, proměňuju se. Ještě že mám očarované šaty, prostě jsem to tak cítila a potřebuju trochu dýchat. Trochu volnosti. Jakmile jsem na volném prostranství, máchnu křídly a jdu se proletět. To mi vždycky zlepší náladu. |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro Naslouchala jsem pečlivě a při každé zmíňce o tom, jak bych mohla vypadat, nebo... jak budu vypadat, jsem se snažila sama sebe si představit. Nakonec jsem si ale rezignovaně povzdechla, protože jsem věděla, že ač se budu snažit sebevíc, nedokážu se na to připravit. Musím to nechat osudu... “Jak jsi starý Vincente? Pamatuješ si to vůbec?“ zeptám se, protože mne zajímá, zda je člověk schopen si uchovat všechny své vzpomínky. “Pamatuješ si, jaké to bylo, když jsi byl člověk?“ zakloním hlavu, abych na něj lépe viděla. Zajímalo by mne, kým byl předtím než se z něj stal upír, ale část mne ví, že mi to Vincent nikdy neřekne. I když jsem se zeptala, nedávám si velké šance, že bych dostala pravdivou odpověď. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Večer, konec podzimu Toužila jsi utéct od toho všeho. Od draků, od zdejších lidí, uletět někam daleko pryč a už se nikdy nevrátit. Hlavou se ti honily myšlenky na to jak krásný byl život mohl být, kdyby jsi již nikdy nemusela přistát. Jen se navždy vznášet v oblacích, cítit vzdušné proudy pod křídly a ocasem zvolna korigovat směr letu. Když ses té noci vrátila zpět, celý dům spal. Tiše jsi se vrátila do svého pokoje a znaveně padla na postel. Té noci se ti znovu zdál jeden z těch prapodivných snů. Vztek. Zuřivost. Krvežíznivost. Rozzuřeně jsi vypustil proud ohně, který spálil nedaleký les. Viděl jsi prchat nebohá zvířata, odsouzená na smrt. Neexistovala bytost schopná utéct před mocným Rudým drakem. Až do dnešního dne. Rozzuřeně jsi zařval na měsíc a tvé oči barvy krve prohledávaly krajinu pod tebou. Kde je? Musel jsi ji najít. Koutkem oka jsi zachytil narušení ohnivé stěny, kterou jsi vytvářel. Žena na koni donutila plameny ustoupit a tryskem ujížděla pryč. Nocí se rozlehl tvůj triumfální řev, když se tvá mohutná křídla sklopila a ty ses vydal střemhlavým letem k uprchlíkovi... ...Vztek. Zuřivost. Nenávist. Se slzami v očích jsi na koni cválala kopcovitou krajinou. Okolím se nesl řev obrovského netvora, snažícího se zabránit ti v útěku. Prchala jsi již tři dny a čím déle jsi byla na útěku, tím slabší ses stávala. Dítě ve tvém nitru ti bolestivě dávalo najevo, jaký byl jeho názor na takové fyzické vypětí. Před sebou jsi spatřila obrovskou stěnu ohně. Rudý se tě snažil odříznout. Zavrčela jsi a nasála magickou energii z dítěte. Ještě ani nebylo narozené a už nyní disponovalo tak neuvěřitelným množstvím energie, že tě z toho mrazilo. Vztáhla jsi ruku a plameny ti ustoupily z cesty. Spokojeně ses usmála, když jsi nechala světlo ohňů daleko za sebou. Uspokojení ti nevydrželo příliš dlouho, za tebou se ozval triumfální řev. Našel tě. Když se ozvalo zaklepání na dveře, zprudka ses nadechla a rozevřela oči dokořán. Na celém těle jsi měla husí kůži. Zaklepání se ozvalo znovu a tak jsi dotyčného vyzvala, ať jde dále. Objevila se již známá žena, která tě chodívala budit každý den. Kdysi to musela být veliká kráska, její krásu však již nahlodal zub času. Vrásky na čele se zvolna prohlubovaly a šediny ve vlasech se staly spíše pravidlem než výjimkou. „Omlouvám se za probuzení má paní, ale Cihlový drak si vás přeje vidět. Máte za ním přijít do jídelny.“ |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro „Mnohem starší, než si ty umíš představit,“ odvětil Vincent. Nepřítomně si pohrával se soškou vlka ve své dlani. „S Geraltem jsme se stali služebníky Cirdanel ještě předtím, než byli Prastaří zrazeni draky.“ Ve tváři jsi nemohla skrýt překvapení. Pokud sis dobře pamatovala, draci vládli již mnoho generací. Už dědové tvých dědů žili pod jejich nadvládou, jejich dědové nejspíš rovněž. ______________________________ Ze života v Edorianu: O žádné zradě ze strany draků jsi nikdy neslyšela. Všichni vždy tvrdili, že draci Edorian zachránili před znesvářenými Prastarými bohy, kteří obyvatele nutili umírat kvůli své pýše. |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Přijde mi to jako dlouhé hodiny. Začínají mě bolet svaly na zádech, ale i tak ještě zůstávám ve vzduchu. Tvrdohlavě máchám křídly dál, ačkoli podvědomě slétnu níž, abych si tolik neublížila, kdybych opravdu viděla, že už to nejde. Dávat najevo slabost... Ten kretén! Dokonce si u země, nad vodou, ulevím vychrlením ohně, protože cítím, jak něco ve mně překypuje a pálí mě to zevnitř. Jasně, oheň by mi ublížit neměl, ale byl to divný pocit. Ten sen byl divný. Vyděsilo mě cítit uvnitř dítě, dokonce jsem se po probuzení lekla, že mi snad... Ne, to už bych věděla. Že jo? Už by se to za tu dobu dalo poznat. Sice nevím jak... Kupodivu jsem ale měla škodolibou radost z toho, jak zuřil. Tak ať! Stejně, když si ti pitomci usmyslí, nedožiju rána, tak nemám co ztratit. Když se připravuju na snídani se svým "milovaným" bratrem, pro sebe si tiše vrčím a radši mám pevně semknuté rty, aby ze mě nevyrazil proud ohně. Ten sen byl velice vizuální a... no, byla tam spousta ohně. Už upravená nakráčím do jídelny. Moje změna nálady je jasně patrná. Svaly v obličeji mám ostré a nekoná se žádná uvolněnost, žádný lehký úsměv na uvítanou. Je to poznat i v očích. A korunu tomu nasadím, když ukázkově přesně pozdravím těma jejich pitomýma kecama "bratra". Navenek se tomu nedá nic vytknout, ale zůstává po tom ve vzduchu viset jakási jízlivá pachuť. My jsme spolu totiž skončili. Žádnou rodinu nikdy mít nebudu a už nebudu jejich pes, co touží po pohlazení. Měli ze mě jenom srandu, nebo hůř, pohrdali mnou. To ať si nacpou pod ocas. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Ráno „...a nechť se o tobě zpívá v příbězích,“ odvětil plynně Cerruk po tvém pozdravu. Z jeho tváře jsi nebyla schopna nic vyčíst, tak nějak jsi však vytušila, že se v tobě bratr zklamal. Před vás oba položily podnosy se snídaní a vy jste na sebe hleděli přes dlouhý bíle prostřený stůl. „Měla by ses dobře najíst, čeká nás cesta do Dol Mahakamu.“ ______________________________ Ze života draků: Cerruk je synem Rudého a Hnědé dračice. Vychováván byl svým otcem až do doby, než se odebral daleko na západ. Nedávno byl svými rodiči povolán zpět do Edorianu, aby jim pomohl zbavit se Prastarých. |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro "Jistě," odpovím bezvýrazně a dám se do jídla. Včerejší noční létání mě unavilo a vyhladovělo, nevidím důvod, proč si to odpírat. Vypadá to, že jakési naivní zbytky mé osobnosti tu noc umřely. Pomalu se to ze mě drolilo už od chvíle, kdy mi Dralion ublížil. Kousek po kousku, jako když vám z bot opadává bahno. Vždycky jsem si myslela, že už je to konec, ale svět mi pořád a pořád ukazuje, že ještě mnoho částí mojí duše může umřít nebo se utlumit. Že nebudu jako dřív. Že moje ideály jsou akorát k smíchu. Sama rozhovor nezapředu. Proč taky? O čem? Nevím. Do včerejška jsem si myslela, že k němu najdu cestu. Že mě třeba chytne za ruku a řekne, že... já nevím. Neplač. Stačilo by mi to. |
| |
| soukromá zpráva od Saloter pro Co to sakra- Ne. Tak tohle už přestává všechno. Mám dojem, že z těch děsivých zážitků, které se mě rozhodly neůnavně pronásledovat, se asi brzo zblázním. Před chvílí málem nějaká obluda rozmačkala Swena i Galendala, a teď se Celesta dokonce proměnila v nějakou zrůdu, která se mě i seveřana co nevidět rozhodne zabít. Podívám se na únikovou cestu, která je celkem volná. Ale v poslední chvíli si vzpomenu na Swena a ztuhnu. Co teď? Střelím pohledem k Vincentovi a už jenom strach v mých očí mu napovídá, že se ho ptám, jestli by Celestu dokázal nějak spacifikovat. Jako kdyby mě někdo přikoval k podlaze. Nohy mi zdřevění, na čele mi vytryskne studený pot a srdce mi buší jako kdybych běžela rychleji než kůň. Dýchám rychle a očima těkám mezi Celestou a Vincentem, občas se moje zorničky přetočí až ke Swenovi. Zase absolutně nemám tucha, co bych měla udělat. Ano, asi se doopravdy zblázním. Vše tomu nasvědčuje, protože se mi hlavou začínají honit nejrůznější představy o tom, jak mi Celesta drásá tělo, jak mi vysává krev a jak moje duše opouští svou tělěsnou schránku... Začínám se klepat jako osika a zorničky se mi rozšiřují. Moje ústa vydávají jakýsi sípavý zvuk. Klepu se stále více. Ne, to nevydržím. Teď potřebuju pomoc spíše já než Swen. |
| |
| soukromá zpráva od Swen Norrad pro ,,Ne, ne, ne...ne!" prsknu směrem na Celestu, která je teď nejspíš hodně na kousanou. Fakt nepochopím tyhle zamlklé holky, sedí čumí jako vyvoraný krtek, ale jakmile jde o něco vážnějšího, tak jsou to hotové dračice! A momentální spouštěcí faktor? Moje rány na nohou - tedy krev. ,,Ještě, že nemám erekci..." Uf. Ovšem tuto myšlenku, už si pokládám, když opět letím vzduchem, to je opravdu už na nějaký létací deník. Na mou obhajobu, také ji pomohlo to zhoupnutí lodi, ale i tak! Tolikrát na zádech za poslední dny - to je víc než za celý můj život!! Naštěstí nepokračovala ve svém náporu, protože na mě vypadla hromada ryb. ,,Panebože to je smrad! Asi jako když máte pořádný hovno na botě a spadnete mezi prasata..." Snažím se rychle vzpamatovat, alespoň se posadím a tasím...rybu?!? ,,Kde je sakra můj meč?!" prolétne mi hlavou, když koukám na tu tupou hlavu. Asi mi vypadl, když na mě spadly ty ryby. Házím jednu rybu za druhou a hledám, to už si ale všimnu Salči, jak má dilema o životě. Zdrhnout? Nezdrhnou? Pos - kakat se, nepodělat se. Nakonec se začne třást, výborný... Konečně najdu rukojeť meče a mohu se bránit. Celesta si zatím vyhlíží další cíl. ,,Tak a dost holka, buď okamžitě přestaneš nebo dostaneš přes držku!" křiknu jejím směrem. Do toho se snažím postavit, abych pomohl Saloner - což je ironie - který snad k té lodi přirostla. Nerad bych se teď s někým pral nebo někoho vykuchal, nejsem na tom dvakrát dobře... |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Ráno Snídaně probíhala tiše. Pořádně sis naplnila žaludek v očekávání dlouhé a náročné cesty. Na chvíli ti myslí proběhla nepříjemná myšlenka – bylo docela dobře možné, že budeš nucena znovu usednout na koně. Naštěstí se tak nestalo a tak ses po chvíli ocitla s Cerrukem před budovou. Cihlový na nic dalšího nečekal a proměnil se do své pravé podoby. Společně jste vzlétli k horám. Natažené svaly na zádech se ti nepříjemně připomínaly, tvůj bratr však nevypadal, jako kdyby měl v úmyslu vzít něco takového na vědomí. Neletěli jste příliš dlouho, když jste na zemi spatřili koně s jezdcem. Rudý chochol na přilbici prozradil, že dotyčný je Bereal vracející se zpátky do města koňmo. Letěli jste celý den, dokonce jste se ani nezastavili na jídlo nebo odpočinek. Křídla tě bolela a ocas byl čím dál nemotornější, ale nakonec se před vámi objevily zářivé vody jezera Mahakam. Bylo až neuvěřitelné, že vzduchem jste třídenní cestu urazili za takto krátkou dobu. Do západu slunce ještě stále zbývala přinejmenším hodina. Cerruk se zvolna začal stáčet a udělali jste jedno velké kolečko kolem hory. Na straně odvrácené od jezera se nacházela obrovská plošina, jejíž účel jsi nyní pochopila: sloužila jako přistávací plocha pro draky. Když tvé spáry dopadly na kamenné dláždění, musela jsi vynaložit veškeré své síly na to, aby se ti nepodlomila kolena. Přesto jsi však vydržela a nemohla sis pomoci od toho, aby jsi díky tomu necítila určitou míru spokojenosti. Proměnili jste se do lidských podob a kamenné dveře na jedné straně plošiny se doširoka rozevřely. Vyšlo procesí vedené vousatým trpaslíkem, očividně se velmi dobře starajícím o svůj zevnějšek. Plnovous sahající mu asi po pás byl pečlivě zastřižený, stříbrem protkané vlasy pak staženy dozadu do ohonu. Byl oděn do šedého roucha se zlatým lemováním a v ruce držel velké válečné kladivo se zlatou hlavicí, označující jej za náměstka, vládce Dol Mahakamu. Cerruk se ujal slova a vyměnil si s trpaslíkem pozdravy. Když bylo formalitám učiněno zadost, vešli jste do nitra hory. Trpaslík vás mezitím seznamoval se situací. Jak ses dozvěděla, všech třináct nejmocnějších draků sem již dorazilo, někteří si s sebou dokonce přitáhli i své syny a dcery. Setkání se mělo odehrát zítra na vyhlídkovém balkoně při západu slunce a zúčastnit se jej měli všichni, včetně tebe. Byla jsi uvedena do pokoje, ve kterém tě ubytovali při tvém prvním příchodu. Nebyly to ještě ani dva týdny, ale i tak ti to připadalo jako věčnost. Tvou jedinou myšlenkou bylo náhle pouze vyčerpání. Zhltla jsi tedy jídlo na stole a svalila se na postel. Tvůj pokoj, Dol Mahakam Probudilo tě zaklepání na dveře a tobě uniklo hlasité zaúpění. Bolelo tě celé tělo. Návštěvník si to zřejmě vzal jako povolení ke vstupu a otevřel dveře. Objevila se Maia, která při pohledu na tebe zvedla obočí. „Dobré odpoledne,“ odtušila a hodila významný pohled směrem k šatní skříni. Včera ses ze samého vyčerpání ani nepřevlékla. „Ze střediska to sem musela být docela náročná cesta, takže bys možná uvítala koupel.“ ______________________________ Ze života draků: Maia je jednou z prvních tří služebníků, kteří se kdy oddali drakům. Její povinnosti bezpochyby nezahrnují zařizování koupelí. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Celesta se zvolna začala zvedat z hromady ryb. Pach byl naprosto příšerný, to však ženě očividně nedělalo sebemenší starosti. Znovu odkryla tesáky a zachrčela, když jí do tváře udeřila Swenem hozená ryba. A pak další. Seveřan zuřivě hledal meč a cokoliv se mu přitom připletlo pod ruku letělo po Celestě. Ta podrážděně zařvala ve chvíli, kdy v dlani ucítil jílec severského meče. Saloter se ani nadále nehýbala. Jen držela pusu dokořán, čímž důvěrně napodobila většinu ryb válících se všude kolem. Celesta skočila a Swen byl nucen v pozici vsedě máchnout mečem. Čepel zasvištěla a za doprovodu odporného zachrčení zasáhla rusovlásčino tělo. Saloter uniklo zaječení. Celestino tělo se pod váhou čepele ve vzduchu prohnulo a dopadlo vedle seveřana tváří dolů. |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro Když Vincent zmínil zradu draků, překvapeně a napůl nechápavě jsem se na něj podívala. “Co to... ne, tak to přeci nebylo. Draci nás od jakživa chránili před znesvářenými bohy. Byli tady, aby udržovali klid a rovnováhu.“ oponuji jeho slovům, ale přesto ve mně zasel semínko zvědavosti a tak po chvíli ticha dodám: “Jak jsi to myslel, že draci zradili?“ |
| |
| soukromá zpráva od Swen Norrad pro Opravdu bych už neměl nikdy nic plánovat, protože to opravdu nemá smysl. Já jsem JEN chtěl dojít do města a tam si dát pivo, či případně vykuchat nějakou bandu za slušný peníz a co se mi stalo? Raději to už nebudu vyjmenovávat, protože bych se opakoval, ale jednoduše už na vše z vysoka seru a zkusím přežít. Hlavně nesmím do Valhally dřív než to hovado s rohy a bez koulí, ten půjde přede mnou, i kdyby jen o pět minut! Ale zpět k věci - nebo spíš zpět k Celestě? Ta se bohužel nenechala odradit, takže když ukázala svoje tesáky, tak už po ní letělo cokoliv, co mi přišlo pod ruku, od ryby po něco, co vypadalo snad jako kus dřeva. Nakonec jsem konečně uchopil meč, ale místo toho, aby si alespoň trochu uprdla do kalhot, tak co ona udělá? Přesný opak a vyřítí se jako splašený býk přímo na mě. ,,Fajn, nebudu se s ní srát!" rozhodnu během vteřiny a to už máchnu mečem a jen slyším, jak čepel zasáhla maso. Poté nastal klid, Celesta si rozmázla ksichtík o zem a Saloner - nebo Saloter? To je fuk, prostě ta druhá si z toho asi nadělala do kalhot. ,,Nesnáším vás!" trocha hysterie nikdy nezaškodí... |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Čím dále jsi mluvila, tím více se ve Vincentových očích zračil vztek. Nakonec se zprudka vymrštil a přitáhl si tě za límec tak, že jsi svým obličejem skončila jen pár coulů od toho jeho. „Už NIKDY přede mnou tu lež nezmiňuj,“ zavrčel a zatlačil zpět, takže jsi byla nucena klopýtnout. „Když draci dorazili do našich zemí, nabídli nám pomoc. Rozhodli se uspořádat setkání všech Prastarých na místě, kterému se dnes říká Pustina. Právě tam mezi nimi vyprovokovali boj tak strašlivý, že v té zemi vymřel všechen život. A poté, když byli právoplatní vládci těchto zemí znaveni bitvou, je draci společně zrádně napadli ze zálohy a svrhli do bezedné propasti.“ ______________________________ Ze života v Edorianu: Pustina je známá jako mrtvá krajina bez života. Právě zde se prý Prastaří ukryli během posledního vzdoru a aby se proti nim neobrátili jejich vlastní služebníci, rozhodli se pobít vše živé v okolí. |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro Překvapením vyjeknu, když mne Vincent chytí za límec a vytáhne si mě k sobě. Ztěžka lapám po dechu, jeho zášť a zloba mne ochromí a já se nezmůžu na žádné gesto odporu. Seřval mne jako malou holku a já studem sklopila zrak. Jednal se mnou jako s kusem hadru, který odhodíš a pošlapeš. “To... to jsem nevěděla. Omlouvám se,“ řeknu tiše a hledím Vincentovi na špičky bot. “Učili nás jiný příběh. Nemůžeš mne přece soudit za něco, o čem jsem nevěděla. Temná bohyně se mě ujala,“ zalapám po dechu, protože mi došla slova. Zvednu hlavu a zadívám se Vincentovi do očí. “Omlouvám se, nechtěla jsem.“ upřímně se stydím, že jsem ho takto rozlítila. Nikdy předtím jsem ho neviděla, aby se projevoval tak emotivně jako teď. “Budeš to mít se mnou těžké,“ ušklíbnu se svému konstatování. “Ale vynasnažím se být pilnou žákyní, jen... měj se mnou trpělivost, prosím.“ |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Vidět Vincenta rozlobeného byl skutečně zvláštní pocit. Vždy když jsi jej viděla, myslívala sis, že i kámen by mohl projevovat víc emocí než upír. Nyní měl však tvůj učitel oči rozšířené zlostí. „Co jiného jsem měl čekat od někoho, kdo vyrůstal mezi Zrádným lidem,“ odfrkl si znechuceně a kousek poodstoupil. ______________________________ Ze života v Edorianu: Upíři a lykantropové vždy chodívali lovit po západu slunce, kdy byly smysly běžných smrtelníků otupené únavou a Cirdanel mohla na své služebníky shlížet ze svého měsíčního panství. Tak si získala titul Vládkyně noci. |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro Dokázala jsem pochopit, proč se zachoval tak, jak se zachoval. Ale nedokázala jsem přenést přes srdce, že mé město a jeho obyvatele nazval Zrádným lidem. “Vincente,“ řeknu hlasem pevnějším, než před chvílí a přistoupím k němu. “Opovrhuješ vším, co není v souladu s tvými pravidly. Jak dokážeš takhle žít? S vědomím, že nenávidíš polovinu lidstva? Nenávist utápěná ve věčnosti musí být hrozivá. Nechci být taková... nejsem taková.“ odmítavě zakroutím hlavou. V upírovi je víc, než se na první pohled zdálo. Působi chladně, odměřeně a pragmaticky. A přitom je to někdo, kdo bezmezně věří ve svou Paní a fanaticky opovrhuje rozdílným názorům. Začínám si myslet, že Cirdanel mne k Vincentovi připoutala ne za odměnu, ale za trest. Trestá ale jeho nebo mne? |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Za dnešek Vincent projevil více emocí, než jsi u něj viděla kdy předtím. Nyní na tebe hleděl nevěřícným pohledem. „Polovinu lidstva? Děvče, ty nemáš ani ponětí o čem to mluvíš!“ zvolal nevěřícně. Poté mávl rukou a z pláště se oddělila rudá mlha, která se přenesla kus nad vodu. Jako kdyby se v ní ukrývalo okno, náhle se rozdělila a ty jsi spatřila poklidně tábořící skupinku lidí. Vesměs dospělí muži a ženy, mezi sebou však měli i několik dětí a shrbenou stařenku. Ta náhle zbělela strachy a s vřískotem ukázala kamsi nahoru. Do zorného pole ti vstoupil nahnědlý drak, roznášející zkázu všude kolem. Naskytl se ti pohled na stařenku, jak se s obličejem zkrouceným bolestí ocitla v plamenech. Děti na tom nebyly o nic lépe a mnohdy se musely dívat, jak drak hodoval na jejich rodinách. Dokonce ani koně nemohly uniknout tomu strašlivému běsnění. Nemohla ses na to dívat a odvrátila jsi zrak, Vincent tě však popadl za vlasy a donutil tam znovu pohlédnout. „Pohleď, jak ti tví zachránci zacházejí s lidstvem!“ křičel a jeho křik se mísil s křikem mladého, asi sedmnáctiletého hnědovlasého chlapce, zoufale prchajícího lesem pryč. Za ním plameny stravovaly to poslední, co zbylo z jeho rodiny a přátel. Scéna se náhle změnila. Na podlaze si s několika dřevěnými loutkami hrál malý černovlasý chlapec – Iskadar. Nebyl sám, spolu s ním v místnosti bylo i několik dalších lidí, všichni oděni do černé. Náhle dovnitř vpadli vojáci v uniformách Dol Mahakamu, vedeni Undastem a začali kosit všechny kolem. Muž a žena, tak nějak jsi vycítila, že to byli Iskadarovi rodiče, se s křikem vrhli mezi vojáky a své dítě. Chlapec s divokým křikem vyběhl do temné chodby hned poté, co spatřil svého otce odlétnout s proraženou lebkou a matku, jak klesla na kolena pod silou válečné sekery. „JEN SE DÍVEJ!“ ječel Vincent a ty jsi zjistila, že nemůžeš od těch hrůzných výjevů odtrhnout oči. Scéna se opět změnila. Dva opálení milenci si v pouštní oáze prohlíželi noční nebesa. Zbytek členů karavany odpočíval opodál, dopřávali páru soukromí. Nikdo netušil, že vzduchem tiše plachtil černý drak, připravený začít své nemilosrdné hody. Krvavý úsvit zastihl mladého muže klečet nad tím, co zbylo z jeho životní lásky. Z úst se mu začal drát pološílený křik člověka, jenž během jediné noci ztratil vše co mu bylo drahé z rozmaru jediné bytosti. „Naslouchej křiku těch, kteří kvůli tvým pánům přišli o všechno!“ zařval Vincent a tobě po tvářích začaly stékat slzy. Těch příběhů bylo příliš mnoho, pokud však někdo přežil, vždy byly zakončeny zoufalým křikem přeživšího. Hned několikrát jsi viděla dotyčného vzít si život, ať už to měl být starý hobit s dýkou v ruce, nebo zoufalá matka vrhající se z útesu. Nakonec to konečně skončilo a ty ses sesunula na podlahu. Vincent nechal mlhu zvolna rozplynout a pozoroval tě, zhroucenou do sebe samotné. |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro Bezmyšlenkovitě jsem se otočila za rudou mlhou, která vyšla zpod Vincetova kabátce a nad jezerní hladinou se začala formovat v cosi magického, co záhy začalo promítat výjevy ze života. Zpočátku jsem nechápala, co mi tím chce Vincent říct, ale když se na scéně objevil drak, který chladnokrevně pálil každého, kdo mu byl v dosahu, chtěla jsem odvrátit zrak. “Ne,“ tiše jsem protestovala, když mne Vincent donutil, abych se dívala. A mě nezbylo, než se dívat... Vnímala jsem bolest, kterou cítil mladý Iskandar, když mu zabili rodiče. Šílenství a bezmoc, které se usídlilo v mysli mladíka, jenž přišel o svou milovanou. Draci a jejich krutí následovníci brali a ničili vše, co jim stálo v cestě. “NE,“ protestovala jsem hlasitěji, ale Vincetovi jsem neměla šanci vzdorovat. Cítila jsem, jak mne tíži u srdce a oči se mi zalévají slzami. Když výjev ustal a Vincent mne konečně uvolnil ze svého sevření, klesla jsem na kolena a nechala slzy vyplout na povrch. Tiše jsem nad mrtvými truchlila. V ústech jsem měla sucho, olízla jsem si rty a vybavilo se mi, jak se drak olizoval, když spálil tu dívku. Promnula jsem si prsty oči a vypudila tu myšlenku ze své hlavy. “Bylo to potřeba...“ řekla jsem tiše. Věděla jsem, že to, co udělali draci nebylo správné. Že vše bylo jinak, než nás učili. Jediné, co jsem teď nevěděla bylo to, zda má věta padla jako otázka nebo jako konstatování... |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro „Draci všechny ostatní rasy tyranizují a dávají nám pocítit svou moc z pouhého rozmaru. Musíme je zastavit, zbavit nás jejich okovů,“ prohlásil temně Vincent. Z jeho hlasu jsi opět slyšela to chladné ostří, které naznačovalo, že upír je opět ledově klidný. A odhodlaný. „Slunce ve tvém světě již brzy zapadne, připrav se.“ Zhluboka ses nadechla a mentálně se obrnila proti čemukoliv co by mohlo přijít. Ještě jsi naposledy pohlédla na Měsíční krajinu a krásné jezero, na jehož břehu jste stáli. Obloha začala zvolna rudnout, až byla oblaka rudá jako krev. Začala jsi cítit podivnou únavu, jako kdyby jsi měla každou chvíli usnout vyčerpáním.
Měsíční krajina před tvým odchodem Cítila jsi, jak se tvé vědomí přesouvá do jiného těla. Jako by sis oblékala nový oděv, ale mnohem, mnohem zvláštnější. Dopadla jsi na zem a náhle v hrudi ucítila prázdnotu tak strašlivou, že tě klidně mohla zevnitř pohltit. Vydala jsi bolestný výkřik a vzhlédla od podlahy. Přímo před tebou stály dvě postavy, z toho jedné z nohou prýštila čerstvá krev. Věděla jsi, že s její pomocí se ti podaří ukojit ten nesnesitelný hlad. Nevnímala jsi co ta osoba říká, vlastně jsi ani nezaznamenala obličej, viděla jsi jen možnost zbavit se té prázdnoty. Napjala ses a skočila. Něco se pokazilo, snad jsi nebyla ještě pořádně zvyklá na své nové tělo. Přeletěla jsi totiž muže a vrazila do něčeho vratkého. Náhle ses pohybovala mezi množstvím studených, nasolených ryb. Tyhle věci neměly jak tě ukojit. Začala ses zvolna zvedat, když ti jedna z nich přistála na tváři. Znechuceně jsi tu věc i její pozůstatky smetla ze svého obličeje a pohlédla na toho muže, který tě nutil trpět déle. Proč prostě nemohl přijmout skutečnost, že tě bude muset nakrmit? Znovu jsi skočila, něco bílého se však mihlo tvým směrem. Ucítila jsi dutý náraz do boku, poté jsi ztratila vědomí. Ocitla ses zpátky v Měsíční krajině. Alespoň sis to myslela. Tentokrát to však nebyla magická krajina s jezerem a jehličnatými lesy za vašimi zády. Ocitla ses v mrtvé poušti, z níž jako kdyby vymizely všechny barvy. Vše bylo bledé a jedinou věcí, podle které ses snad mohla trochu orientovat, byly bílé písečné duny.
Měsíční krajina po tvém návratu |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro Návrat zpět do skutečného světa nebyl takový, jaký jsem doufala, že bude. Viděla jsem pod sebou své fyzické tělo, má mysl klouzala po kůži a hledala způsob, jak se spojit a prolnout mé vědomí s mým tělem. Bylo v tom něco magického, když jsem pronikla do svého těla, cítila jsem, že stále nejsem svým pánem. Činy, které jsem konala, jsem vykonávala z té nejzákladnější potřeby – jíst a přežít. Ta nadřazená část mne věděla, že musím udělat vše proto, abych přeměnu přežila... abych jí dokonala a mohla se stát tím, čím je Vincent. Upírem v lidském světě. Nebyla jsem pánem svého těle. Alespoň ne tak, jak bych si přála a přestože jsem se nedokázala ovládat, niterná část mého vědomí věděla, co se děje a nesouhlasila s tím. Snažila jsem se přestat, ale výsledkem bylo jen to, že jsem skončila mezi mrtvými rybami a následně se mé vědomí propadlo kamsi... do Měsíční krajiny. Stála jsem uprostřed pouště. Vše kolem mne bylo nepřirozeně světlé, chladné a odtažité. Vypadalo to tu přesně tak, jak jsem se cítila – opuštěně. “Ne... co to je? Co je tohle za místo?“ zmateně jsem se rozhlížela kolem sebe, hledajíc známky někoho nebo něčeho. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Po Swenově výlevu nastala chvíle ticha, přerušovaná pouze vrzáním lodi. Poté se ozvaly kroky někoho rychle scházejícího do podpalubí. Dovnitř vpadl Vincent a přes rameno měl přehozeného bezvládného elfa. Při pohledu na bezvládnou Celestu se mu oči roztříštily hrůzou. „Co jsi to provedl?!!“ zaječel a shodil elfa na zem. Nepříliš šetrně seveřana odstrčil a začal prohlížet bezvládnou dívku. Tehdy si Swen všiml něčeho, z čeho mu přeběhl mráz po zádech. Úder meče způsobil, že z ošklivě vypadající rány vyčuhoval kus zlomeného žebra. Kromě Swenových nově otevřených popálenin však nikde nebyla ani kapka krve. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Odpovědí ti bylo jen nekonečné ticho a pohled na bílé písečné duny. Toto místo bylo tak prázdné, pusté a... Nenaplněné. Přesně jako ses cítila ty. Dokonce by jsi nejspíše i uvítala Vincentovu přítomnost, ten jeho chladný pohled, když ti vysvětloval, jak se věci mají. Uvítala by jsi kohokoliv, jen kdyby jsi unikla té všeobjímající prázdnotě. ______________________________ Ze života v Edorianu: Vincent byl občas schopný fungovat i za slunečního světla, pravděpodobně byl tedy schopen do Měsíční krajiny přicházet a odcházet jak se mu zlíbí. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Probudil tě zvuk lehkých kroků, snažících se opatrně našlapovat ke dveřím do tvého pokojíčku. Obezřetně ses přetočila čelem ke dveřím a zkontrolovala, že dřevěná náhražka meče je na svém místě pod dekou. Vetřelec netušil, že jeho plán tě překvapit byl odhalen ještě dříve, než o něm věděl on sám. Jonas zkrátka nikdy nebyl příliš vynalézavý a tobě bylo jasné, že neplechu s vědrem studené vody hozeným do postele ti bude chtít vrátit co nejdřív. Cizí ruka se do dveří opřela a ty jsi rychle přivřela oči, aby tvůj o dva dny starší bratranec netušil, že jsi vzhůru. Byl den tvých desátých narozenin, pokus o rozlobení byl tedy na místě. Právě zmíněná studená sprcha byla dárkem pro Jonase. Co tě však překvapilo byl fakt, že tvůj drahý příbuzný neměl v ruce nic, čím by ti snad chtěl neplechu provést. Že by mu nějaký plán vnukl kdosi jiný? Pokud ano, musela by sis s babičkou vážně promluvit. Jen ona podporovala vaše občasné škádlení a omlouvala to tím, že ve vás "probouzí soutěživost". Až o mnoho let později ti mělo dojít, že ve skutečnosti vás učila vynalézavosti. Zachumlaná do deky jsi nepozorovaně zpevnila stisk na jílci tvého mocného meče vyrobeného z uřezané větve sousedovic jabloně. Jonas se zvolna začal plížit místností směrem k tobě a postupně se dostával do pásma, ve kterém byl již zranitelný tvou mocnou zbraní. Otázka byla, zda vyčkat co má vlastně za lubem, nebo zbytečně neriskovat a přetáhnout narušitele po hlavě rovnou. ______________________________ Ze života v Dol Mahakamu: Tvá rodina žila v jednom domě. Během tvých prvních kulatin jsi v něm žila ty se svými rodiči, tvůj strýc (otcův bratr) a jeho syn Jonas. Jonasova matka umřela před třemi lety na horečku. |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro Zdálo se mi, že jsem nacháněla kočku po chodbách našeho hradu a pokaždé, když jsem jí byla nablízku, se kočka najednou objevila na opačné straně chodby a honička začala nanovo. Nebyla jsem z toho nešťastná, brala jsem to jako hru, až dokud v chodbě nezazněly něčí kroky a tiché vrzání... Otevřela jsem pomalu oči, byla jsem ve svém pokoji a ležela v posteli. Netrvalo mi dlouho, než jsem si uvědomila, že ty zvuky z mého snu byly skutečné. Dokonce jsem i věděla, kdo je jejich původcem. Jonas. Po tváři se mi rozlil škodolibý úsměv. Věděla jsem, co chce dělat. Ale to se ti nepovede bratránku. Dál jsem hrála spící. Dlaň obemknutou kolem dřevěného párátka, které jsem hrdě nazývala mečem. Vyčkávala jsem, dokud nebyl blízko mé postele. Pak, mrštná jako lasička, jsem se otočila a pleskla jsem Jonase svým mečem do spánku. Lehce, nedávala jsem do úderu žádnou sílu, jen jsem ho chtěla poškádlit. “Ha ha! Na lady Celestu Rusovlasou si jen tak nepřijdeš, bídný červe!“ zvolala jsem vítězoslavně a zůstala klečet na posteli s mečem nataženým proti svému bratranci. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Před sedmnácti lety Tyč vydala nepříjemně znějící klepnutí, když narazila do Jonasova pravého ucha. „Jaů!“ zaskučel tvůj bratranec, když jej tvá zbraň zasáhla. Když si všiml tvé napřažené ruky, jakoby připravené k dalšímu úderu, vrhl na tebe bolestný pohled. „A to mám za to, že jsem ti chtěl dát krásný dárek k narozeninám?“ zeptal se dotčeně, mnouc si místo, kam jsi jej udeřila. |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro Před sedmnácti lety Chuť vítězství nad svým bratrancem a úsměv na tváři mi zůstali jen do té doby, dokud se nezačal tvářit jako ublížené štěně. “No... ale...“ Byla jsem zaražena tím, že by mi Jonas chtěl dát dárek k narozeninám. A ještě k tomu krásný dárek. Najednou mi ho bylo líto. Odložila jsem svůj dřevěný meč bokem na postel a natáhla jsem se k němu. Pohladila jsem ho po vlasech nad bolavým uchem. “Bolí to moc?“ zeptám se a posadím se na paty. S rukama v klíně na své režné noční košilce se dívám na Jonase. S našpulenou pusou přemýšlím, co by ten dárek asi mohl být. “Jaký dárek?“ |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Před sedmnácti lety Ve chvíli, kdy ses natáhla a chtěla pohladit Jonase po vlasech, vystřelila jeho ruka a surově tě bodla do žeber. „HA! Být to dýka, už by jsi byla mrtvá!“ oznámil ti bratranec a očividně spokojený sám se sebou se důležitě otočil směrem ke dveřím. Ta simulantská sketa. „Ten dárek je naprosto úžasný! Ale musíme si pospíšit, jestli to chceme stihnout,“ oznámil ti moudrým hlasem a kývl směrem ke dveřím. „Hlavně potichu, nechci aby mě otec zase vytahal za uši.“ Ten jeho šibalský úsměv sliboval potíže... ______________________________ Ze života v Dol Mahakamu: Tvůj strýc vás oba trestal tak, že vás držel za uši dokud jste se neomluvili a neslíbili, že už to nikdy neuděláte... A i pak si občas dal načas s vaším propuštěním. |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro Před sedmnácti lety Stáhla jsem se při útoku do žeber a tiše vypískla. Nechtěla jsem, aby nás někdo slyšel, ale neodpustila jsem si zaklení. “Zmije.“ Počastovala jsem bratrancova záda tím nejhorším možným pohledem, jakého jsem byla schopna, ale zvědavost byla silnější. Chtěla jsem vědět, co je ten úžasný dárek k mým narozeninám, který mi Jonas slíbil. Sklouzla jsem ze své postele a dotkla se bosýma nohama země. Podlaha byla studená, ale já byla zvyklá. Ráda a často jsem po domě běhala bosa. Pro jistotu jsem si s sebou vzala svůj dřevěný meč. “Tak ukaž,“ přistoupila jsem až k Jonasovi, vložila jsem svou malou ručku do jeho a nechala jsem se vést ven za tím překvapením. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Před sedmnácti lety „Následuj mne sestřenko,“ prohlásil Jonas tím nejvznešenějším výrazem, jakého byl schopen. Poté se tiše jako myška rozešel ke dveřím do tvého pokoje. Co nejtišeji jste se proplížili ven z domu a ty jsi začala litovat svého rozhodnutí nevzít si boty. Bylo asi hodinu před úsvitem a kamenné dláždění ulic Dol Mahakamu tě nepříjemně studilo. Jonas ti odmítl sdělit kam máte vlastně namířeno, po chvíli ti to však došlo stejně. Přístav. Oba dva jste se tiše blížili k místu, kde byly uvázané rybářské čluny. Právě tehdy se tvůj bratranec ďábelsky usmál a skočil do jednoho z nich. „Tak co, jdeš?“ ______________________________ Ze života v Dol Mahakamu: Člun byl finančně poměrně náročná záležitost a vaše rodina žádný neměla. Není tedy pochyb, že zničení nějakého z nich by znamenalo pořádné potíže. |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro Před sedmnácti lety “Jonasi,“ vypískla jsem překvapením, když můj bratranec skočil z mola do jednoho z prázdných člunů. “To nemůžeme, otec se bude zlobit.“ dala se do mne chvíle rozumu a já tam stála, na kraji mola se svým dřevěným mečem a dívala se na Jonase. Obdivovala jsem jeho statečnost a sama sebe zatracovala za to, že nejsem jako on a že jsem taky neskočila. Rozhlédla jsem doprava, doleva, nikde nikdo. Všichni spali a byli jsme tu jen my dva. Ještě drahnou chvíli jsem přemýšlela, zda svého bratrance následovat, ale jeho výmluvný pohled, kdy mne zcela nepokrytě vyzval, abych nebyla zbabělec, mne donutil skočit. “Zajímalo by me, co to je za dárek,“ usadila jsem se na trámu lodě a nechala Jonase, aby vesloval. Byl silnější a byl to kluk, tohle byl jeho úkol. Já mezitím bedlivě vyhlížela cokoliv, co by mohlo vypadat jako můj slibovaný dárek k narozeninám. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Před sedmnácti lety „Ten nejlepší, jaký kdy dostaneš,“ oznámil pyšně Jonas, když zasazoval vesla do vidlic. Na tváři mu zahrál ďábelský úsměv. Odrazili jste a už během prvního záběru Jonas člun málem převrhl. Chlapec nikdy nevesloval a náhle zjistil, že je to těžší než si myslel. Po pár nevydařených pokusech se vám však podařilo nasadit rovnoměrné tempo a vypluli jste po křišťálově čisté hladině jezera Mahakam. Nikdo netušil proč se ve vodě neusadila ani špetka špíny. Nehrálo roli zda bylo okolí zasaženo bouří nebo někomu do jezera spadl sud plný odpadků, na druhý den bylo všechno zase pryč. Jako kdyby se snad nějaká magická síla snažila o udržení tohoto místa v takovém stavu, v jakém bylo původně. Postupně jste se propracovávali rozlehlou vodní plochou až jste se nakonec začali blížit k druhému břehu. Dol Mahakam bylo horské jezero s příkrými skalami po všech stranách. Jedinou výjimkou bylo město ležící na jeho břehu. Zde se ukázala dovednost trpasličích kameníků, když břeh uzpůsobili tak, aby na něm mohl existovat přístav a zároveň působil přírodním dojmem. „Už jsme skoro tady,“ oznámil ti Jonas, když jste přirazili k jedné ze skal. Šokovaně jsi zjistila, že kus nad hladinu tady vyčnívá naprosto rovná plocha a na ní byla jakási kamenná verze uvazovacího kolíku. Tvůj bratranec se nemotorně vyhrabal z lodi (málem ji přitom převrhl) a uvázal plavidlo. Poté ti podal ruku, aby jsi mohla taky vystoupit. „Půjdeme?“ ______________________________ Ze života v Dol Mahakamu: Město leží v Mahakamském pohoří, krajině plné strmých hor a skalnatých útesů. K městu samotnému se dá dostat jen dvěma průsmyky, oběma zastavěnými kamennou hradbou vystavěnou trpaslíky. |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Ach jo, tak moc jsem se těšila... To, že je barák plný draků, mi na klidném spaní zrovna nepřidá. Obrazně řečeno. Ve skutečnosti odpadnu a usnu. To se mi poslední dobou stává často. Až si někdy říkám, jestli to není spíš bezvědomí než spánek. Když uvidím, kdo to došel ke mně do pokoje, sklouznu z postele a zcela automaticky říkám nějaký pozdrav. Doufám, že ještě nemusím jít! Jsem úplně mimo, právě jsem se probrala, jsem domlácená, jak kdyby mě použili místo cvičného panáka, a setkání se svou povedenou rodinou je to poslední, po čem toužím. Poznámka - nejhorší je, když se vám sny splní. Osud má krutý smysl pro humor a nikdy to nebude tak, jak jste doufali. Rodinu mám, ale je to rodina, která mě pravděpodobně sežere. "Ano...?" Je to něco mezi přitakáním a nakonec mi hlas stoupne do tázací kudrlinky, ale to je pod vlivem údivu, že mi něco takového přišla nabídnout ona a ne služka. Mám na jazyku otázku, jestli služky došly, když je tu teď tolik hostů, ale radši si ji nechám pro sebe. "Akorát tam netrefím. Zabloudila bych tu." Nevím, co jinak říct. Jestli mi to přišla oznámit, poslal ji otec, protože si myslí, že mu budu dělat ostudu, nebo... nebo co? Pak si rozpačitě odkašlu. "Neříkal... nevíš..." Udělám gesto ke skříni. "Co se na takový divný setkání nosí?" Nějak si nedovedu představit, že by tam seděla taková spousta draků ve svých pravých podobách. Určitě se potom promění. To znamená, že musím mít něco, nějaký ten pitomý hadr, co po mně chtějí. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Maia půvabně zvedla obočí a tobě náhle došlo, že nemůže být o moc starší než ty. Určitě měla nanejvýš jen pár let přes dvacet. „Myslím že něco už vymyslíme,“ odvětila na tvou otázku ohledně šatů a pokynula ti, aby jsi ji následovala. Společně jste vyrazily do nejnižších poschodí celého dómu. Všude kolem spěchali sluhové a navzájem se tlačili, před tebou a Maiou se však rozestupovali jako by jste kolem sebe měly neviditelnou auru nutící všechny držet se v uctivé vzdálenosti. Dole zmizely koberce i veškerý přepych. Stály jste v prosté chodbě celé z kamene, mající po celé své délce masivní dřevěné dveře. Maia do prvních zatlačila a vstoupily jste do malé komůrky s kulovitou prohloubeninou uprostřed. Z vody v ní se kouřilo a místnost byla prostoupena podivným zápachem. „Trpaslíci původně plánovali vystavět z tohohle poschodí kobku, pak ale narazili na horký pramen a rozhodli se tu udělat lázně,“ vysvětlovala tvá společnice. Neměla jsi sebemenší ponětí co to je horký pramen. „Můžeš tady zůstat jak dlouho chceš, řeknu sluhům ať ti přinesou nějaké jídlo a šaty,“ oznámila ti Maia a otočila se k odchodu. ______________________________ Ze života v Dol Mahakamu: Dóm dračích služebníků je oproti zbytku města starém přes několik staletí novou stavbou, trpaslíci jej vytvořili během přijetí Prvotních služebníků (Maia, Undast a Arinso). |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Do lázní jdu tedy oblečená tak, jak jsem včera přijela. Svůj vlastní pot, který možná trochu čpí ještěřím pižmem, necítím, vlasy jsem si na cestu svázala do copu, tak jsou jen trochu rozdrbané. Než jsem vyšla, nenapadlo mě se nějak upravovat, protože i když jsem předpokládala, že tu bude víc "lidí", netušila jsem... že tu bude takhle plno! No, vždycky můžu říct, že jsem právě byla venku. A vůbec - co je komu do toho, kde jsem byla a co jsem dělala! Takže zvednu bradu a prostě jdu. To, že se před námi dav rozestupuje, mi kupodivu dělá dobře a dodává mi to pocit, že opravdu stojím nad nimi, že jsem se konečně vyhrabala z bahna lidské existence, kam mě shazovala i má vlastní matka. A byla ta ženská vlastně ona? Co když to byla jen další lež. Co když mě moje opravdová matka někde odložila. Horký pramen... Nebude to bolet, když je horký? "Zůstaň tu se mnou." Nezní to jako rozkaz, ale ani jako doprošování se. Vlastně jsem nepromyslela, co bude dál, prostě to ze mě vypadlo. Přišlo mi, že Maia se jako jediná chovala normálně. Bereal byl moc strohý, a i když mi na otázky odpovídal, nebylo to ono. Na svého "bratra" mám pořád ještě vztek, jak se ke mně zachoval. No, asi to není vztek jako vztek, ale určitě už k němu nevzhlížím a netěším se na jeho společnost jako předtím. Pro otce jsem jenom další nástroj pro jejich hry... Moc prostoru pro družení se tu opravdu není. Byla jsem tak dlouho sama nebo v přítomnosti někoho, kdo mě využíval (jo, ti u průlivu chtěli taky!), že už mě to unavuje. A vím, že tohle bylo ještě dobrý, teď se budu muset zatvrdit a nechat to, co ze mě vytrysklo tuhle u snídaně, aby mě to pohltilo a pro moje vlastní dobro zabilo starou Rún. Pokud ji dneksa večer nezabijou obří ještěrky, má povedená rodina. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Maia nejprve zaraženě otevřela pusu, poté však sešpulila rty a stáhla obočí k sobě. „To mi sice lichotí, ale obávám se, že preferuji muže,“ odvětila poněkud zaraženě. Pohled jí sklouzl ke kouřící vodě uprostřed místnosti. „Snad ti některá se služek vyhoví...“ ______________________________ Ze života draků: Každý drak má pouze jednoho služebníka sloužícího cíli svého pána. Prvotní tři služebníci jsou loajální všem zároveň a plní pouze rozkazy, na kterých se shodne většina nejmocnějších třinácti. |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Překvapeně a stejně zaraženě na ni hledím. Tohle by mě ani nenapadlo! I když se nedá říct, že bych já preferovala muže, protože je to zasraná banda vocasů. A zatím se nezdá, že by někdo tenhle můj názor prolomil. Jistě že jsem slyšela nějakou tu šuškandu o tom, jak to je mezi mužem a ženou, bohužel jsem to pak zažila na vlastní kůži dosti tvrdým způsobem - a v ničem se to nepodobalo zamilovaným řečem, jak krásný to je. Takže - ne, sakra, ani by mě to nenapadlo! A to jako může ženská se ženskou? A jak... jak?! To jsou životní otázky, které mi asi nikdo nezodpoví. "Chtěla jsem si popovídat," trhnu rameny, když konečně najdu ztracenou řeč. Zatím jsem se nezačala svlékat a po tomhle nedorozumění asi ani nezačnu, buď dokud neodejde, nebo dokud se atmosféra nevyčistí. |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro Před sedmnácti lety Já vím... já vím, ten nejlepší, ale neřekneš mi, co to je, áááchjo. Rezignovaně jsem svěsila ramena a dívala se na temnou hladimu Mahakamského jezera. Z Jonase jsem nedokázala dostat, co za překvapení mě čeká a tak jsem nasadila vzpurný výraz a zatvrdila se. Byla jsem tak zvědavá, až mi bylo líto, že nic nevím a štvalo mě to. Náraz a následné zastavení naší loďky mě probralo z trucující letargie. Rozhlédla jsem se kolem a civěla jsem na břeh, u kterého jsme zastavili. Napadlo mne, jak to, že Jonas toto místo zná. Loď se povážlivě nebezpečně zhoupla a já se musela chytit za obě strany, abych se nevyklopila. “Jonasi,“ vypísknu, když mne málem vyklopí do vody, ale pak mi nabídne ruku, aby mi pomohl ven z lodi. Vezmu si svůj dřevěný meč, volnou rukou se chytím Jonase. “Půjdeme,“ přikývnu horlivě a žilách cítím, jak se mi tam rozlévá dobrodružství. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Maie se na tváři objeví pobavený úsměv. „Omlouvám se, špatně jsem tě pochopila,“ odvětila a kývla směrem k lázni. „Ty si teď potřebuješ odpočinout a já obstarat přinejmenším tucet různých opatření aby všechno probíhalo hladce. Jestli budeš chtít, můžeme si promluvit po sněmu.“ Rozloučením ti bylo sklonění hlavy, poté již za sebou dračí služebnice zavřela dveře a nechala tě osamotě. Účinky koupele tě překvapily. Když ses nakonec konečně odhodlala ponořit do horké vody, cítila jsi po nějaké době jak se zádové svaly zvolna uvolňují. Únava jako by se odplavila. Zaklepání na dveře tě probudilo z rozjímání. Dovnitř vešla dívenka o pár let mladší než ty, obtěžkaná stříbrným podnosem a plátěným balíkem. „Má paní,“ omluvila se a poté co ti přistavila podnos k začátku kupole, hluboce se uklonila. „Paní Maia mi řekla abych vám přinesla oběd a šaty na sněm. Ten začne za hodinu má paní. Budete si přát ještě něco? Zrcadlo, hřeben či snad parfém?“ Kromě hřebenu jsi neslyšela ani o jedné z těch věcí. ______________________________ Ze života draků: Od doby, kdy draci ovládli Edorian, se odehrály pouze dva sněmy. První se odehrál po uvržení Prastarých do bezedné pustiny, kdy si noví pánové rozdělovali zemi. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Před sedmnácti lety Jonas se ďábelsky usmál a přistoupil ke skalní stěně. Tady, jen kousíček nad hladinou jezera byl kámen ledově studený a ty ses třásla zimou. Znovu si zalitovala toho, že nemáš boty. „Tudy,“ zavelel tvůj bratranec a náhle jako by se ztratil v kameni. Překvapením jsi vyjekla a až pak si všimla, že v temných stínech, ještě tajemnějších díky šeru těsně před úsvitem, se skrývá škvíra. Pro dospělého neprůchodná, dvě desetileté děti se jí však protáhnout mohly. Vyrazila jsi za Jonasem a zjistila, že otvor se po chvíli rozšiřuje v průchod. A z něj vedly nahoru schody. „Mamka mi o tomhle místě řekla chvíli potom co onemocněla,“ vysvětloval tvůj průvodce za pochodu. Schody se zvolna zatáčely a nakonec jste došli na malou kamennou plošinku. Přímo uprostřed ní vyrůstala za země podivná tyč zasazená do polokoule. Z vyhlídky jste viděli na celé město právě ve chvíli, kdy zpoza hory začalo svítat slunce. To osvítilo jasně se třpytící jezero i bělostné město na jeho břehu. „Všechno nejlepší sestřenko.“ ______________________________ Ze života v Dol Mahakamu: Jonasova matka byla sestra rybáře. |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Jo, pokud nějaké potom bude. Málem bych v lázni znovu usnula, protože po tom výcviku mi přijde, že spánku nikdy není dost. Naštěstí mě vyrušila služka - a naštěstí jsem ve vodě dost ponořená. Už za hodinu?! Rozruší mě to. Už jen proto, že nevím, co by mi měla donést! Jedna z věcí, kterou mě výcvikový tábor naučil, bylo tak trochu i rozkazování. Služky tam byly pro naše potřeby. Kdysi bych asi váhala, nebyla jsem na to zvyklá, ale protože mi jde o krk a ona je mladší (i tohle dělá pro moji psychiku hodně), nepřemýšlím nad tím. "Ručník." Moje rozkazování však není žádné pokřikování, prostě to slovo neutrálně vyslovím, jako bych na to ukazovala a pojmenovávala věci. Zabalím se do osušky. "Dones ty věci." Já mezitím začnu ujídat něco z oběda, ale po pár soustech si otřu ruce a podívám se na ty šaty, co mi Maia vybrala. Určitě to zase bude nějaká hloupá hrůza. Ach jo. |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro Před sedmnácti lety Capkala jsem za Jonasem, nehledíc na to, že jsem bosa, protože každý kout a skalní škvíra, kterou jsme zdolávali, bylo pro mě příslibem ono velkého dárku. Nemohla jsem se dočkat, až to uvidím. Malá část mne stále zvažovala, jestli si ze mne Jonas nakonec přece jen netropí šprýmy, ale v momentě, kdy jsme vyšli na kamennou plošinku a před námi se otevřel výhled na Dol Mahakam, zůstala jsem stát na místě, jak opařená. Bylo to něco, co jsem ještě nikdy neviděla a věděla jsem, že už ani neuvidím. Tohle místo pro mne najednou mělo své vlastní osobité kouzlo. Věděla jsem o něm jen já a Jonas. Tohle bude naše místo, kam se budeme chodit schovávat. slíbila jsem si v duchu. Ústa pootevřená údivem nad krásou třpytícího se jezera, ve kterém se odráželo slabé ranní slunce. “To...to je... krásna“ věděla jsem, že nemám vhodná slova, která by popsala, jak se teď cítím a tak jsem se jen otočila a líbla Jonase na tvář. “Děkuji bratránku,“ Stála jsem tam, ve své noční košilce, bosá a s dřevěným mečem v ruce a dívala se na vycházející slunce. V hlavě se mi rodily myšlenky na hrdinské skutky, které jednoho dne vykonám. To, až se stanu členem městské hlídky... |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Dívka se na chvíli zarazila, poté však usoudila že máš na mysli právě zmíněné předměty. Odcupitala proto z místnosti a ty jsi měla čas podívat se na šaty. Už od pohledu ti bylo jasné, že budeš potřebovat pomoc s oblékáním téhle věci. V oblasti hrudníku byla podivná změť provázků, rukávy měly jakýsi podezřele roztáhlý střih a celý kus oděvu působil, že je na tebe příliš velký. Pamatovala sis, že při tvé první návštěvě města sis několika takto oblečených žen všimla, neměla jsi však ani ponětí, jak se do toho všeho mohly nasoukat. Služka mezitím přinesla prosté příruční zrcátko s dřevěnou rukojetí, kostěný hřeben a několik skleněných (teď už jsi věděla co to je za materiál) lahviček, všechny naplněné podezřele zapáchajícími tekutinami. „Ještě něco má paní?“
______________________________ Ze života draků: Již dříve sis všimla, že služebnictvo vykoná veškeré příkazy bez ohledu na to, jak bláznivé se mohou zdát. Strach z hněvu draků je velmi dobrá motivace. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Před sedmnácti lety „To ještě není dárek,“ prohlásil Jonas a ty ses na něj zmateně podívala. Na bratrancově tváři se zračil vítězoslavný úsměv. „TOHLE je dárek!“ zvolal a s rozběhem do tebe strčil. S jekotem jsi se zřítila s plošiny a tvůj šílený příbuzný se smíchem skočil za tebou. Dopad do ledové vody ti vyrazil dech a ochromil tě. Mohla jsi jen slyšet jak vedle tebe dopadlo další tělo a vnímat, jak se dítě vedle tebe zvolna otáčí. Než ses stihla vzpamatovat z šoku, začalo se ti už stmívat před očima. Jen matně jsi cítila, jak tě cosi uchopilo za límec a táhlo k hladině. Když tě neznámá věc vylovila z vody a položila na kamennou plošinu, nezmohla ses na nic jiného, než plivání vody a drkotání zuby. Zvuky vedle tebe ti prozradily, že to samé dělá Jonas. Otočila ses aby jsi mohla neznámému poděkovat, viděla jsi však pouze jakýsi zlatý pazour, který se zvolna začal zanořovat zpátky do vody. |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Odložím to a radši do sebe začnu házet jídlo. Sleduju, co služebná nese za předměty. Nad parfémy, nebo jak se tomu říká, nakrčím nos. "Obleč mě a učeš mě." Nikdy bych neřekla, že tohle po někom budu chtít, ale zoufalá situace... Nevím, jak bych se do toho navlíkla ani co udělat s vlasy. Jsem zvyklá akorát tak na cop, většinou jsem si je stejně pižlala kudlou, aby mi nepřekážely. Ale když jsem viděla, že normálně nosí dlouhý a že to i vypadá pěkně, přestala jsem s tím. Vlastně ještě dřív, ale to bylo tím, že jsem na to neměla čas a myšlenky. |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro Před sedmnácti lety Plácala jsem se na kamenné plošině jako ryba na souši. Vykašlávala jsem zbytky vody, které jsem omylem vdechla ve chvíli, kdy jsem se potkala s vodní hladinou a nebyla jsem na to připravená. Chtěla jsem se na Jonase zlobit, ale byla mi zima tak moc, že jsem drkovala zubama. Mokrá noční košile se mi lepila na tělo a já cítila, jak chlad postupuje až do morku mých kostí. Otočila jsem hlavu do strany, abych vyplivla poslední hlt jezerní vody, když v tom jsem to zahlédla. Zlatou ruku ztrácející se pod hladinou. “Uíí, Jonasi...“ vykřikla a oči se mi rozšířily překvapením. Překulila jsem se na břicho, lokty se zvedla na kolena a ztěžka jsem dýchala. “Co to... co to... bylo?!“ vyčítavě jsem se na něj podívala. Těžko říct, co jsem mu teď vyčítala. Ted pád? Jak mne strhl s sebou přes okraj? Nebo to... něco... ve vodě? |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Na služčině tváři se nejevila sebemenší známka překvapení, dívka se pouze poklonila a přistoupila k tobě. Jak se ukázalo, flakónky nebyly určené k pití. Místo toho podivná kapalina skončila na tvém krku, kde nechala i po zaschnutí svou vůni. Jediná věc ke které jsi ji dokázala přirovnat byla vůně čerstvě nasbíraných jahod. Tvá služebná se ve svém řemesle i přes své mládí vyznala (či snad právě kvůli němu?) a tak jsi brzy byla oděná do šatů a vlasy ti v divokém vodopádu spadaly pod lopatky. Část z nich však byla na čele přečesána do boku, takže vytvářela vlnu dodávající jim na objemu. „Spokojena má paní?“ otázala se dívenka. Popravdě řečeno jsi neměla tušení co a jak by jsi na svém vzhledu mohla ještě poupravit, takže ses nechala odvést na místo shromáždění. Draci se měli sejít na stejném balkoně, na kterém jsi poprvé spatřila svého otce. Koutkem mysli ti proběhla myšlenka, že jsi jej vlastně ještě neviděla v jeho pravé podobě. Před dveřmi stála na stráži Maia s bělovousým trpaslíkem a elfem, jehož vlasy hrály všemi barvami podzimního listí. Tři Prvotní služebníci, ti kteří byli jako první upraveni dračí magií a jejich těla podstoupila nejrazantnější změny. Nervózně jsi polkla při uvědomění si, že všichni až na Maiu jsou ozbrojeni. A ta zbraně nepotřebovala. Kouzelnice na tebe zlehka kývla a otočila se ke dveřím. „Ohlásím tvůj příchod,“ oznámila a vyšla z chodby. Tvá služebná se mezitím uklonila a z celého jejího těla jsi cítila nervozitu. „Má paní, smím už odejít?“ ______________________________ Ze života draků: Dóm dračích služebníků se nachází uvnitř skalnaté hory na jejímž úbočí leží Dol Mahakam. Nejluxusnější části dómu se nacházejí tak, aby bylo možné skrze vytesaná okna vidět na město. |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Jak se blížíme k místu setkání, jsem ráda, že jsem toho moc nesnědla. Ono jedna věc je si říct, že asi umřete, teda, s největší pravděpodobností, druhá věc je, když tam doopravdy jdete... a smrt je fakt blízko. Smrt z rukou vašich příbuzných. Je to banda zasraných ještěrek. A to jsem se fakt těšila, že budu mít rodinu. Ale k čemu mi je rodina, která se na mě dívá skrz prsty a shlíží na mě jako na hovno na podrážce? Starají se o mě jenom proto, že se jim hodím. Tyhle myšlenky ve mně rozdmýchají spravedlivý vztek. Je to lepší než strach. Krátce a prudce vydechnu, div mi z nozder nezatančí plameny. "Ano," řeknu lakonicky holce a radši se rozhodnu ozbrojence ignorovat. Asi bych se stihla proměnit, aby moje šupiny zmírnily rány, ale stejně by mě pak někdo sežral. To ovšem neznamená, že půjdu na smrt jako ovce. Stojí mě hodně námahy, abych nezačala popocházet sem a tam. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Před sedmnáci lety Jonas, tváří ke kameni, ještě několikrát vyplivl vodu a poté se trhaně překulil na břeh. „N-nevěděl jsem, že bude tak studená,“ vypadlo z něj po chvíli. Poté začal znovu plivat vodu. Zjevně netušil, že jej vytáhlo nějaké neznámé stvoření. ______________________________ Ze života v Dol Mahakamu: V jezeře kromě ryb sloužících většinou jako potrava měšťanům nic nežilo. Rozhodně nic ochotného zachraňovat malé děti z vody za pomoci velkých paží. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Sněm Třinácti Služka odcupitala co nejvyšší rychlostí, která se ještě dala považovat za slušnou. Ty jsi tak získala chvíli na to, aby sis prohlédla dva zbylé služebníky. Undast, bělovousý trpaslík s klidem člověka schopného rozdrtit soupeři lebku jediným úderem svého mohutného kladiva hleděl přímo před sebe. Ruce měl položené na hlavici své zbraně, což mu dodávalo poměrně majestátní vzhled. Arinso byl jeho přesným opakem. Vlasy jako by se mu samy barvily různými barvami podzimního listí, ze kterého jako by měl zároveň utkanou svou pláštěnku. Věřila jsi, že v lese by sis jej nemusela vůbec všimnout. Elf se zjevně ani nesnažil zamaskovat že si tě prohlíží a zlehka přitom špulí rty, jako kdyby očekával polibek. Dlouhý luk se zvolna opíral pod jeho vahou, když se o něj bezstarostně opíral. Přes rameno mu vyčuhovaly zeleně opeřené šípy. Skoro jsi na Arinsa vyjela aby zanechal té arogantní pózy, když se Maia vrátila. Zlehka na tebe kývla a oficiálním hlasem promluvila: „Páni draci tě nyní přijmou.“ Pokynula ti, aby jsi prošla dveřmi na balkón. Přiblížila ses a pokusila poměrně rychle a diskrétně vysvětlit svou potřebu proměnit se do dračí podoby. Na ženině obličeji se zjevilo pochopení a něco si pro sebe zamumlala. Při tréninku s Cerrukem sis vypěstovala jakousi citlivost na magickou energii a občas jsi i pochopila co dělá. Překvapilo tě, že Maino kouzlo bylo cítit úplně stejně jako Cerrukovo. Pokud tady byla odchylka, byla minimální. Stihla jsi jen krátkou myšlenku údivu a poté jsi již stanula před Třinácti. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Při pohledu na ně ti přeběhl mráz po zádech. Stáli tam v několika skupinách. Z některých čišela nenávist, z jiných povýšený nezájem. Ke každému z nich jsi však musela, byť nedobrovolně, cítit neuvěřitelnou míru respektu. Třináct nejmocnějších draků. Svrchovaní vládci Edorianu, všichni na jednom místě. Na chvíli jako kdyby jsi mezi nimi zahlédla mihnout se Kronikářův obličej, hned však byl zase pryč. Úplně nalevo stál majestátně vyhlížející mladý muž s dlouhými světlými kadeřemi staženými dozadu. Byl oděn do zlaté zbroje a bílého pláště, ještě více podtrhujícího barvu mužových šedých oči. Připomínaly ti zataženou oblohu, schopnou seslat na zem životodárný déšť stejně jako zuřivou bouři. Šedý drak byl už od pohledu mocnou osobou, která očividně již od první chvíle přemýšlela, jak tě bude moci využít ke svému prospěchu.
Šedý drak Snad právě kvůli tomu majestátnímu vzezření vypadal muž napravo od něj jako chodící troska. Albín s úzkými tenkými rty, nezdravě vypadajícími bílými vlasy staženými dozadu a vyzáblou postavou musel být otloukánkem již od svého dětství. Bílý drak si tě chladně měřil, jako kdyby jsi nebyla nic jiného, než špína. Kus od těch dvou stál tvůj otec po boku s Černým drakem. Vatr měl na sobě stejnou zbroj i plášť jako když jste se poprvé setkali, nyní však vypadal ještě nebezpečněji než předtím. Po tvém vstupu na tebe kývl, takřka neznatelně, takže sis ani nebyla jistá zda tam ten pohyb hlavy byl. Muž po jeho boku měl šikmé tmavé oči a ten nejexotičtější oděv, jaký jsi kdy viděla. U pasu se mu houpalo několik svitků a kniha, svalnatá postava a postoj by ti však normálně prozradily, že se jedná o schopného zabijáka. Černý se na tebe usmál, přičemž ti přeběhl mráz po zádech. Věděla jsi, že je to spojenec tvého otce... A modlila ses, aby tomu tak zůstalo co nejdéle.
Černý drak Elfka v prostých šatech bez jakýchkoliv ozdob se na tebe také usmála, pohled Zelené dračice však sobě měl spíše soucit a pochopení, než tu nebezpečnou dravost černého. V jejích očích jsi viděla spíše milosrdenství, ochotu a mateřství. Velké překvapení ze strany jedné z nejnebezpečnějších samic celého Edorianu. Po její levici stál její přesný opak. Žena s bílým závojem na tebe hleděla s planoucí nenávistí. Modrá dračice měla být jednou z nepřátel Rudého draka a tobě bylo jasné, že na ni si bude třeba dávat pozor.
Modrá dračice Kdyby jsi viděla následující pár mužů putovat kolem, schovala bys ses někam do díry a zůstala tam co nejdéle. Oba dva vypadali jako ti nejnebezpečnější zabijáci, jaké jsi kdy viděla. Bronzový měl něco přes dva metry a jeho paže působily, jako kdyby dokázaly rozdrtit lidskou lebku samy o sobě. Divoce rostoucí hnědé vlasy a plnovous pak na jemnosti příliš nepřidávaly. Žlutý nebyl o nic lepší. Muž v rohaté helmici s pohledem tak zvráceným, že bys mu nevěřila ani příslib rychlé smrti. Šupinová zbroj ostře kontrastovala s velkou rohatou přilbicí. Ať už rohy patřily kterémukoliv zvířeti, muselo být obrovské a bezpochyby i nebezpečné. Na tváři mu hrál sebevědomý úsměv, jako kdyby právě vyhrál velmi důležitou sázku. Právě Žlutého propaloval svým pohledem obrovský světlovlasý seveřan s plnovousem spleteným do copu. Jeho jediným kusem oděvu byl ocelový pás a kožené kalhoty, takže jeho vypracovaný trup byl vystaven všem na odiv. Přes samou nenávist vůči žlutému si Tyrkysový zjevně ani nevšiml tvého příchodu. Mezi těmi dvěma stál s otráveným pohledem muž s dlouhými hnědými kadeřemi. Fialový byl oblečen do bohatě vyšívaného roucha své vlastní barvy a nešlo poznat, zda jej více otravuje očividný vztek Tyrkysového nebo povýšené chování Žlutého.
Fialový drak Bokem od toho všeho stály dvě ženy. Béžová dračice měla na sobě jednoduché šaty a být to lidská dívka, považovala by jsi ji za bezpochyby velmi submisivní osobu. Hnědá naproti tomu připomínala Martu, členku tvé bývalé skupiny, která léhávala s každým, který si o to řekl. Na sobě měla šaty odkrývající víc, než by jsi považovala za nutné a když se na tebe svůdně usmála, tušila jsi, že by byla schopná zamotat hlavu nejednomu muži. |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Tváří v tvář oné možné smrti se i tyhle argumenty zdají být málo. Zhluboka se nadechnu a polknu, stojím jako socha, protože vlastně nevím, co mám dělat. Uvede mě někdo? Mám začít zdravit? Proč mi sakra nikdo neřekl, jak to bude probíhat? Pár vteřin trvá, než zaregistruju všechny, co tu jsou, než se mi zase rozběhne mozek. Vím, že si tím u mnohých vysloužím asi jenom posměch, protože moje podoba se té pravé dračí nemůže vyrovnat, ale když mají tu svou pitomou etiketu... Proměním se. A začnu je zdravit. Snad to ve vrčení dračí řeči nejde tolik poznat, že první pozdrav jsem zachraptěla, než se mi zase hlasivky rozpohybovaly. Začnu od otce, protože to je nejsnazší. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Vincent chvíli Celestu prohlížel, poté se podezřele tiše postavil a mrazivým pohledem přejel všechny v místnosti. „Zůstanete tady ať se bude dít cokoliv,“ oznámil prostě. Bezvládnou Celestu si přehodil přes rameno a elfa přes druhé. Když se následně vydal schody na palubu, nebylo slyšet ani sebemenší zašustění látky. Saloter pomohla Swenovi zpět na palandu. Rány zvolna přestávaly krvácet, místnost však byla i nadále dokonale zaneřáděná. Dívka se zvolna sesunula na vedlejší postel a stále ještě v šoku hleděla na krev zasychající na zemi. Loď vrzala i nadále a všichni postupně díky vyčerpání upadli do neklidného spánku. Jako první se probudil Swen s obrovskými bolestmi v místech, kde se mu předchozího večera otevřely rány. Jeho bolestné zaskuhrání pak probudilo i Saloter a Tygwyna Ohňofuka, který si zabral palandu úplně v rohu místnosti. Ten se nyní s obezřetným pohledem směřovaným na seveřanův meč zvedal z matrace. „Jak se cítíte?“ zeptal se pisklavým hláskem. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Zmateně jsi stála v té nekonečné poušti bez sebemenšího tušení, co si počít dál. Po nějaké době tě rozbolely nohy, takže sis sedla a bez jakéhokoliv nápadu zůstala na místě v bláhové naději, že Vincent tě z tohohle nějak dostane. Poté jsi ucítila zašimrání na boku a překvapeně se na to místo podívala. Šokovaně jsi zjistila, že část tvého těla se stává průhlednou, odhalujíce tak nejprve maso a poté kosti. Nakonec zmizely i ty a tobě jako kdyby chyběl kousek trupu. V tu chvíli jsi se cítila tak neuvěřitelně prázdná, že jakýkoliv pokus popsat to slovy by byl nucen skončit neúspěchem. Tehdy se před tvýma očima zjevila malá rudá kapka a zvolna se zvětšila, až získala výšku lidské postavy. Z kapky se stal plášť a z něj vykoukl Vincent. „Jak se zdá, věci nejdou úplně podle plánu,“ oznámil ti zachmuřeně a pohlédl na díru zející ve tvé hrudi. Klečela jsi před ním zhroucená a tiskla si na to místo ruce, ale nic nepomáhalo. „Tvé tělo v reálném světě... Utrpělo škody a snaží se vyléčit ze tvé zbývající síly. Ve většině případů toto končívá smrtí.“ Hleděla jsi na něj a z očí se ti valily slzy. Měl toto být způsob jak jsi měla zemřít? Náhle sis uvědomila, že otrava vlastně nebyl tak hrozný nápad. „Budeš muset vypít velké množství krve, aby ses udržela naživu. Na některé měly podobné situace velký psychický dopad, takže jsem myslel, že bys to měla vědět předem...“ Poté tě popadl a svět se zatočil. Náhle jsi klečela na palubě lodi a sála krev z jednoho elfa za druhým. Tvůj učitel ti je předhazoval a ty jsi blaženě sála, neboť s každou kapkou krve ta prázdnota zvolna ustupovala. Když již nezbyla ani kapka, schoulila ses pod plachtovinou pohozenou na palubě a chvěla se tak dlouho, než tě obestřel jakýsi podivný druh bezvědomí. Když jsi opět přišla k sobě, cítila ses strašlivě zesláblá. Jako kdyby na tebe dopadla tíha toho strašlivého činu, který jsi předtím spáchala. Kdyby jsi mohla, zvracela bys, takto ses mohla jen schoulit do klubíčka a poté si všimnout, že tvé vlasy změnily barvu... Na černou. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Ve tvářích některých jsi spatřila překvapení, když jsi prokázala znalost dračích obyčejů. V dračím jazyce jsi odříkávala prastarý pozdrav, dvanáctkrát za sebou a dvanáctkrát ses dočkala odpovědi. Někteří jako Modrá nebo Bílý pouze sklonili hlavu, naproti tomu však tvůj otec, Černý a zbytek dračic odpověděly větou Nechť se o tobě zpívá v příbězích. Když bylo formalitám konečně učiněno zadost, tvůj otec předstoupil. „Jak jste si všichni všimli,“ promluvil ke shromáždění, „toto mládě se snaží přijmout naše tradice a způsoby. Je ochotno za nás bojovat v nadcházejících bitvách a zařadit se mezi své polopříbuzné.“ Modrá si hlasitě odfrkla. „Polopříbuzné? Tak takhle teď nazýváš pokus o zničení rovnováhy, Rudý? Maskuješ snahu o získání nové figurky do hry o moc za starání se o rodinu? Zrovna ty, jenž jsi vychoval mládě tak bezohledné, že kvůli němu padlo jedenáct dalších?“ Černý si odkašlal. „Jsem si jist, že je pořád lepší mít figurku vlastní krve, než se snažit vytvořit obludné stvůry na místech, kde magie křiví život sám. Nemyslíš modrá?“ Elfka v zelené robě utnula jakékoliv další rozhovory, když k tobě přistoupila a vzala tvou tvář do dlaní. „To děvče má ve tváři utrpení. Nemyslím, že bychom jej měli prohlubovat v zájmu mocenských hrátek. Prozatím není důvod ji zabíjet, v dnešních dobách jsme stejně nuceni spolupracovat,“ prohlásila soucitně a o krok poodstoupila. „Pověz mi děvče, jak ti říkají další lidé?“ |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Pořád jsem proměněná do dračí podoby, když se strhne ta jejich hádka-nehádka. Stojím jako socha. Zrovna teď se rozhoduje o mém životě. Nemůžu nic říct, nemůžu do toho vstoupit. Hm, modrá barva nikdy nebyla moje oblíbená. Že by to bylo dědičné, co, otče? Zelené jsem si všimla až na poslední chvíli. Málem nadskočím, tlamu mám pevně sevřenou, aby z ní leknutím nevyšlehly plameny. Civím na Zelenou, když vysloví svoji otázku. Další lidé? Co? Chvíli je ticho. "Rún," vypadne ze mě nakonec. A nic víc. To, že ona řekla, že mě nechá žít, neznamená, že Modré třeba nerupne v bedně a nebude mě chtít sežrat. Nebo támhleta partička násilníků, vedle kterých Dralion vypadal jako hodnej kluk. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro
Zelená dračice Sněm Dvanácti Zelená zvolna pokývala hlavou a otočila se k tobě zády. „Nuže... Budeme hlasovat?“ otázala se shromáždění a podívala se na hnědou, která si znuděně upravovala výstřih. Ta poté stočila pohled tvým směrem a hlasitě mlaskla. „Nezaslouží si žít. Jsem pro smrt.“ Béžová na ni zamyšleně pohlédla a přikývla. „Hnědá má pravdu, dva hlasy pro zabití.“ Z nozder ti unikl plamínek ohně, když jsi slyšela první dva verdikty. Toto vůbec nevypadalo dobře. Nyní byl na řadě Fialový. Ten předstoupil a chvíli si tě zamyšleně prohlížel. Uchopil do rukou jedno z tvých křídel a mezi prsty promnul blánu mezi nimi. „Umíš létat?“ otázal se. Když jsi přitakala, zamyšleně se vrátil zpět do kruhu. „Jsem pro její ušetření.“ Dva ku jedné a nyní byli na řadě ti tři zabijáci. „Smrt,“ prohlásil s rozkoší v hlase Žlutý a předběhl tak Tyrkysového, který byl na řadě. Ten se k němu rozzuřeně otočil. „Promluvíš až na tebe přijde řada!“ zavrčel a s pohledem stále upřeným na Žlutého prohlásil: „Život.“ Žlutý jen pokrčil rameny a přejel pohledem zbytek shromáždění. „Můj názor jste slyšeli.“ Bronzový si prokřupal klouby a zvráceně se na tebe usmál. „Popravit.“ Čtyři pro smrt, dva pro život. A na řadě byla Modrá. Ta ti věnovala ještě zlejší pohled než bronzový a očividně si vychutnávala každou hlásku: „Utraťte tu špínu.“ „Jak milosrdné,“ odvětila s pozdviženým obočím Zelená, „já navrhuji nechat tu dívku žít.“ „Souhlasím se Zelenou,“ odvětil pohotově Černý. „Stejně tak já,“ připojil se tvůj otec. Stav se vyrovnával. Bylo to pět ku pěti a zbývali Bílý se Šedým. Netušila jsi, co se stane, pokud budou hlasy vyrovnané. A rozhodně jsi nechtěla vědět, co se bude dít, pokud budou oba pro tvou smrt. Bílý promluvil. „Zabijte to.“ Napjala jsi všechny svaly v těle v přípravě k úniku. Byli jste na balkóně, nad vámi otevřená obloha. Kdyby jsi vynaložila veškeré své úsilí a energii k tomu, aby jsi co nejrychleji prchla a ukryla se dřív, než tě stihnou následovat, tak snad... Šedý prohlásil svůj verdikt. „Ušetřeme ji.“ |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro „Nuže,“ mlaskl zamyšleně Fialový, „co teď?“ „Rudý by neměl mít právo hlasovat, je to jeho spratek!“ vyprskla Modrá. Tvůj otec vyzývavě vystrčil bradu vpřed a shora se na svou sokyni podíval. „Ty jsi se svou zrůdou hlasovala,“ odvětil. „A přesto jste ji zabili!“ neváhala Modrá s argumentací. Nyní promluvil Šedý: „To byla jiná situace. Navrhuji odložit toto jednání na dobu, kdy se vypořádáme s Prastarými. Tady mládě alespoň dostane šanci se osvědčit.“ Pohled jeho očí připomínající bouřkové mraky jako by tě přišpendlil k zemi. Tyrkysový zavrčel. „Pověz mi Šedý, je něco, co vyřešíme už dnes? Nebo se chystáš odložit úplně vše?“ Tázaný zlehka naklonil hlavu. „Řekl bych, že důležitější věci mají přednost. A válka by pro nás měla být hlavní starostí, nemyslíš Tyrkysový?“ Černý předstoupil dřív, než stihl kdokoliv jiný zareagovat. „Záležitost je tedy odložena, můžeš odejít mládě. A být tebou odcházím VELMI rychle.“ ______________________________ Ze života draků: Šedý drak je hlavním patronem Dol Mahakamu. Právě on dovolil věrným založit si zde útočiště a oni mu výměnou za to pravidelně dodávají část zlata vytěženého v trpasličích dolech. |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro Zvláštní to pocit, když ostré zuby pronikají pokožkou a trhají tkáň jen abych se mohla dostat k místu, kde proudí krev. Lidská esence, která nám upírům umožňuje existovat. Lačně jsem sála a hltala teplou, hutnou tekutinu chutnající sladce a kovově. Rukama jsem se sápala po dalším, které mi Vincent předhazoval a já je vysávala jako to nejsladší ovoce. Když jsem skončila, krev stále ještě tekla z koutků úst po bradě a mé oblečení bylo potřísněné. Vypadala jsem všelijak, cítila jsem se všelijak, jen ne, jako ta dívka, kterou zranili jedovatým ostřím. Seděla jsem na zemi uprostřed mrtvol a nic jsem neříkala. Otočila jsem se k Vincentovi a všimla si, že mé měděné vlasy mi už nesplývají po ramenou. Namísto nich jsem našla jen záplavu černé, lesklé deky. Pohlédla jsem na mrtvé elfy pod mýma nohama a s bolestným výrazem ve tváři jsem si prohlédla každého z nich. “Já... je zabila,“ hlasem postrádajícím jakékoliv emoce jsem okomentovala to, co jsem si myslela. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro „A díky tomu jsi sama naživu,“ odvětil Vincent, stojící u kormidla. Nezdálo se, že mu smrt dobré dvacítky elfů dělá nějakou starost. „Zabiješ ještě mnoho dalších, měla by sis na to zvyknout co nejdříve.“ Rozhlédla ses po okolí. Měsíc byl ještě stále na obloze, avšak těla byla pryč. Na palubě nebylo kromě vás dvou ani živáčka. Náhle tě zamrazilo. Co se stalo s Jonasem? Nepamatovala sis, že by se celé té události účastnil. Ví už o tom, co se z tebe stalo? Neublížila jsi mu snad? A co ten zbytek, Swen, Saloter a ten maličký chlapík jménem Tygwyn Ohňofuk? ______________________________ Ze života upírů: Upíří tesáky mají sice stále tvar špičáku, dle vůle majitele se však mohou zasunout a nevyčuhovat tak z jeho pusy. |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro Náhle si uvědomím to zlověstné ticho. Někdo by tu měl přece křičet o pomoc nebo se alespoň pokusit pomstít mrtvé elfy. Proč tu nikdo není. Zachmuřeně vstanu a vystoupím z kupy mrtvých těl ležících na palubě. Pomalu pokládám nohy do míst mezi volně se válejícími údy. Kdo by kdy pomyslel, že něčeho takového budu schopna. A že na ně budu shlížet jako na jídlo a ne jako na živé bytosti. Přijdu až k Vincentovi a podívám se na obzor. “Kde jsou ostatní? Jsou... jsou v bezpečí?“ ohlédnu se za sebe ke dveřím vedoucím do podpalubí. Bojím se tam jít sama. Bojím se, že kdyžbych tak někoho našla, neovládla bych se a zabila ho. Olíznu si rty a cítím kovovou pachuť. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Na Vincentově tváři se objevil nepříliš příjemný úsměv. „Spí jako zabití.“ Toto nebyla zrovna vhodná chvíle na podobný druh humoru, upírovi však narážka očividně přišla náramně zábavná. Když spatřil tvůj výraz, povzdechl si. „Samozřejmě že jsou v pořádku. To že jsi nyní poddanou Cirdanel neznamená, že bych pro tebe obětoval jejího vyvoleného.“ |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Už to nejde. Nedovedu skrývat zášť v očích, když se dívám na ty, kteří by mě nejradši popravili. Hnusný ještěrky! A c na tom, že já jsem taky zpola ještěrka... Přešlápnu. Ale jenom proto, abych měla při odrazu lepší postoj. Věděla jsem to. Zabijou mě. Prostě mě zabijou... Nějak jsem zapomněla počítat hlasy. Někdo by řekl, že v téhle situaci se to nedá, ale mé myšlenky se točily jenom okolo útěku. Až po pár větách mi dojde, že... to bylo vyrovnané. Když mi dovolí odejít, na chvíli mám dojem, že to nedokážu, že se mi asi podlomí nohy. Dokonce se zapomenu i proměnit zpět a ke dveřím se vrhnu máchnutím křídly. Je mi jedno, že to budou mít za úprk. Ono to vlastně nic jiného není. Jistě že všechna odvážná slova mě napadají, až když jsem za dveřmi. Na to je už ale pozdě. |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro “Nedou... nemyslela jsem si, že bych mohla ublížit i Jonasovi.“ hrdlo stažené prvotním strachem, že jsem zabila všechny na lodi, mi zabránilo vyjádřit se normálně a tak jsem si musela odkašlat. Byla jsem ráda, že ostatní jsou v bezpečí, ale stále jsem měla strach, že pokud bych se s nimi setkala, neudržím se a dopadnou jako elfové. “Co bude teď Vincente? Ty víš, kam plujeme?“ Mám tisíc dalších otázek, které se týkají jen mne samotné, ale v hloubi duše ta nějak vím, že se s tím budu muset popasovat sama. Je to osud, který jsi si zvolila. Nezapomeň na to. A tak tam stojím, hledím na obzor a přemýšlím, co s námi bude. Po napadení v elfském táboře jsme přišli o tolik lidí, přátel, že se jen těžko dívá do dálky, když nevíte, co vás čeká. Nebo kdo vás povede. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro „Nechávám se vést svou paní,“ odvětil Vincent a sundal jednu ruku z kormidla, aby mohl ukázat před loď. Měsíc svítil ze západu a nyní byl napravo od vás, přesto jste však mohli spatřit odraz jeho světla vytvářející před lodí šipku směřující na jih. Zdálo se, že podivný odraz se pohybuje stejným tempem jako loď. „Zřejmě plujeme ke zřícenině, které se kdysi říkávalo Barakzund. Ošklivé místo, ale snad tam nalezneme pomoc.“ ______________________________ Ze života v Dol Mahakamu: Jako malá ses nikdy nedostala k větší lodi než byl průměrný rybářský člun spouštěný na jezero. Funkce plachet a spletitého lanoví je tak pro tebe záhadou, stejně jako nepřítomnost vesel. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Dol Mahakam „Zajímalo by mě, jestli má svou odvahu po otci?“ zaslechla jsi ještě uštěpačnou poznámku Modré předtím, než jsi vrazila do dveří a dostala se na chodbu. Prudké rozevření vyburcovalo všechny tři prvotní služebníky, takže ti nyní stáli připraveni k boji. Undast s bojovým kladivem v rozmachu, Arinso se šípem zasazeným do tětivy a nakonec Maia, která zbraň nepotřebovala. Všichni se poklonili a vrátili se na svá místa, jakmile zjistili, že jsi to ty. Nehodlala jsi jim cokoliv vysvětlovat a místo toho jsi vyrazila směrem ke svým komnatám. Orientace tady byla naštěstí snadná. Rozrušení na tobě muselo jít vidět, protože těch pár sluhů, které jsi po cestě potkala, ti ustupovalo z cesty a pokud to bylo možné, zacházelo do vedlejších chodeb. Dorazila jsi do svého pokoje a zabouchla dveře. První ze všeho jsi ze sebe chtěla shodit šaty, když sis uvědomila, že jsi vlastně ještě stále v dračí podobě a z nozder už ti nějakou dobu vylétávají drobné plamínky. To vysvětlovalo to služebnictvo. Proměnila ses zpátky a shodila ze sebe tu hrůzu. Toužila jsi po kalhotách a pevných botách, i nadále zde však byly jen šaty v barvách tvého otce. Zaklela jsi a vybrala ty nejjednodušší, které neměly výstřih. Na nohy sis navlékla rudé střevíčky. Zhroutila ses na postel a dobrých dvacet minut hleděla do stropu, než se ozvalo zaklepání. Po vyzvání vstoupil jeden ze sluhů: „Má paní, velký pán Cihlový drak si s vámi přeje setkat u vchodu do dómu.“ ______________________________ Ze života draků: Tyrkysový se ve většině konfliktů staví na stranu Modré, tentokrát se však z nějakého důvodu rozhodl dát přednost tvému otci. |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Prásknu za sebou dveřmi. Vztek mi bublá pod kůží. A ještě se vygraduje, když zjistím, že v tomhle pitomém domě nemají normální oblečení! Musím se uklidnit. Jinak to tu všechno podpálím. Což by byla sice zábava sledovat, ale v nynější situaci by mi to nepomohlo. Jak jsem si vůbec mohla myslet, že někam zapadnu... Na útěk je už pozdě, pokud neudělám, co chtějí, budou mě lovit. A kybych utekla... co bych vlastně dělala? Zase se vrátila k životu ubožáka, co se potácí na hranici života a smrti? Upravím si ten pitomý nafoukaný účes do něčeho normálního, prohrábnu si vlasy a potřesu hlavou. "Sežeň mi nějaké normální oblečení. Pořádné boty, kalhoty a kabátec," řeknu služce místo odpovědi. Nejradši bych to měla na sobě hned, ale takhle rychle to asi nepůjde. Co mi může můj povedený bratr, který pro mě neměl vlídného slova, když jsem to potřebovala, když jsem potřebovala někoho, kdo by mi ukázal, že nejsem sama, chtít? Zase mě bude kárat za to, že mám city? Že mám obavy? Odfrknu si. A zamířím tam. Jsem fakt zvědavá, co mi chce. |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro Přemýlela jsem, zda má smysl se Vincenta ptát, kdo by nám mohl ve zřícenině pomoci. A je nám snad někdo vůbec schopen pomoci? Může někdo pomoci mě? pochybovala jsem v duchu a dívala jsem se přes okraj lodi na temné, klidné moře. Svým způsobem mne černota před námi uklidňovala. Dřív tomu tak nebylo. Dřív bych se toho bála Sklopila jsem zrak, protože jsem si začínala uvědomovat, jak moc se začínám měnit. Přistoupila jsem blíž Vincentovi, abych si mohla prohlédnout, co dělá. Nikdy předtím jsem nikoho neviděla řídit loď. Vincentova tvář byla chladná, plná soustředění a cítila jsem z něj, jak se snaží odcizit se ode mě. Nevěděla jsem, co bych mu dál mohla říkat. Že mi bylo líto smrti jeho bratra? Že se snažím vyrovnat s tím, jak moc mne nenávidí, protože jsem odmítla jeho žádost o ruku, přestože mne zachránil. Po vůli své paní, ne po svévoli. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Dol Mahakam Cerruk stál ve vstupní hale otočený směrem ke schodišti, tudíž tě okamžitě spatřil přicházet. S rukama sepjatýma za zády stál rovně jako pravítko a bez jediné emoce ve tváři tě sledoval, jak jsi v šatech scházela ze schodů. „Odlétám,“ oznámil ti, když jsi k němu konečně dorazila. ______________________________ Ze života draků: Trpaslíci pravidelně dodávají Šedému drakovi daně v podobě zlata. Co s ním dělá však nikdo netuší. |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Nedivím se, že ji otec nesnáší. Chvíli koukám na Cerruka. To bylo to, proč si mě nechal zavolat? V zcela neženském gestu si založím ruce na prsou. Pomyslím si něco o tom, že on se má, že je pravý drak. Že si odletí do zapadajícího slunce a pro něj bude všechno v pořádku. Akorát mu zbyde nepříjemná vzpomínka na to, že se mnou musel trávit čas. Achjo. Vždycky jsem si přála mít sourozence, ale... "Tak se měj," rozloučím se po lidsku, aniž bych si to uvědomila. Co mu mám taky říct? Je fakt jak ta cihla. |
| |
| soukromá zpráva od Swen Norrad pro Já už ničemu tady nerozumím. Nejprve po mě jde rudožena jako utržená ze řetězu, tak jí dám pár facek a zase jsem za toho špatnýho, kdy mezitím na mě řvou ať vypadnu odtud a teď tu mám zase zůstat. Fakt výborný. ,,Jako to rovnou můžou říct, ať si stáhnu kalhoty a tancuju tu lambádu!!" Vztek. Jinak se to říct nedá, protože tohle je fakt na palici. Už nic neřeším a belhám se zpět do postele a ignoruji ten bordel okolo. Dost pochybuju, že v tomhle se mi rány vůbec někdy uzdraví a i kdyby, tak to budou pěkné jizvy do konce života. Fakt jak u dementů na dvorku!! Velice rychle usnu. Jsem utahanej jak šňůra vod hajzlu, takže jistě musím chrápat div tu loď nepošlu ke dnu. Ani v palici se mi nic nehoní, ten sedlák, co většinu času přehazuje tu slámu má dnes volno a očividně nemaká. Náhle mě probudí bolest. ,,Co taky jiného, že?" Postěžuji si sám sobě. Rány bolí jako čert, takže se snad hojí. Ani mi původně nedojde, že jsem si asi postěžoval i nahlas, protože se ostatní začínají probouzet. První věta mým směrem a hned takové hovno. ,,Jako rohožka, která dosluhuje." plácnu směrem odkud ta demence vylezla a čekám, co bude dál. Co jiného mohu dělat... |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Vincent se dále věnoval řízení lodi a tak mezi vámi nastala chvíle ticha. Tu nakonec však překvapivě přerušil právě upír. „S tím, kolik jsi toho vypila by jsi neměla mít problémy až do doby, kdy dokončíme plavbu. Poté bychom se ale měli vydat na lov.“ A skutečně, překvapivě sis uvědomila, že ta hrozivá prázdnota uvnitř tebe už není. Pořád jsi ji byla schopna vycítit, avšak jako kdyby se vznášela kolem tebe, připravená zaútočit ve chvíli, kdy se budeš cítit slabá. Její tenká vrstvička jako kdyby kopírovala tvé tělo jen ze vzdálenosti několika coulů. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Dol Mahakam Cerruk se zvolna odvrátil. „Tvá výchova přejde pod Hesae, dceru Šedého a Béžové. Měla by dorazit do pár dní, doporučuji ti se k ní chovat uctivěji, než ses chovala ke mě.“ Drak se zvolna rozešel ke dveřím a když je sluhové rozevřeli, neodpustil si ještě poslední poznámku. „Mezi draky je také slušností poděkovat svému učiteli za prokázané služby, věřím že lidé mají podobný zvyk.“ |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Saloter zkřivila obličej do trpitelské grimasy a jen zavrtěla hlavou. „Jsem jenom trošičku vystrašená,“ pípla a koukla směrem, kde leželo připoutané Jonasovo tělo, ještě stále ve vlkodlačí podobě. „Kdo by to byl řekl, že se z Celesty vyklube něco takového, viďte? Možná jsme se měli lépe představit už od začátku.“ Malinkatý mužíček vehementně pokýval hlavou a potáhl se za své vousy. „To je pravda, ještě jedno takové překvapení a trefí mě šlak. Navíc teď asi stejně nemáme nic lepšího na práci.“ Odmlčeli jste se a Tygwyn si náhle všiml, že se oba díváte na něj. Jednalo se konec konců o příslušníka pohádkové rasy, v jejíž existenci věřily snad jen děti. „No jo no jo dobře, tak já začnu,“ zamumlal pidimužík zamračeně a poposedl si na palandě. „Tak asi už víte že se jmenuju Tygwyn Ohňofuk a jsem gnóm. Většina ras žijících nad zemí už na nás zapomněla, protože po příchodu draků jsme uzavřeli všechny vstupy do našich komplexů. Já jsem z Noremnie, jednoho z nejdůležitějších měst, co máme. Otec byl výrobce výbušnin a já po něm zdědil řemeslo i víru. Můj tatík byl totiž jedním z posledních věřících gnómů co existujou, většina už spoléhá jen na vědu, oheň spas jejich duši. No tak jsem si žil těch svých poklidných padesát dva let, než mi jednou petarda bouchla pod rukama a místo ohně z ní vyskočil takový malý mužíček, co mi řekl, že sám Baratan, bůh ohně a jediný božstvo ve který ještě věřím, si mě vybral pro svůj návrat. No potom, co jsem si zašel vyšetřit hlavu mi došlo, že na tom asi něco může být, sbalil jsem si saky paky a vyrazil na povrch. Tam už jsem pak potkal vás.“ |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro “A to bude odhadem kdy?“ Chtěla jsem si udělat obrázek o tom, jak dlouho dokáži vydržet odolávat hladu a temnotě, do které se propadnu, bude-li mé fyzické tělo strádat. Netušila jsem, jak dlouho vydržím, když se napiju z nějaké člověka. Vydržím déle, budu-li pít z lidí nebo z elfů? Kolik toho musím vypít, abych přežila? Musím je pokaždé zabít? “Vincente,“ oslovila jsem ho po delším tichu. “Co budeme bez tvého bratra dělat?“ Byla to nepříjemná otázka, která se mi špatně vyslovovala, ale musela jsem se ho na to zeptat. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Dol Mahakam Nějak jsi sesmolila slova díků a konečně se s bratrem rozloučila. Ta odměřenost všech kolem ti už opravdu začínala lézt krkem. Nabroušená ses tedy vrátila zpět do pokoje a strávila dobrou část dne pospáváním a koukáním s okna na dění ve městě pod tebou. Všimla sis, že lidé vyplouvají na malých loďkách do středu jezera, odkud se po nějaké době zase vrací. Ulicemi se pravidelně míhali lidé a jednou za čas jsi mezi domy spatřila i hlouček utíkajících dětí. Přemýšlela jsi, jaké to musí být vyrůstat na takovém místě. Beze strachu o to, jestli bude zítra co jíst. Nebo jestli něco nesní tebe. Konečně se ozvalo zaklepání a služebná oznámila, že tvůj otec si přeje setkat se s tebou. A k tomu ti konečně dorazilo normální oblečení: tmavé kalhoty, vysoké kožené boty, lněná košile a červený kabátec. Na tvůj vkus bylo všechno až příliš vyšperkované (nikdy předtím jsi nenosívala lesknoucí se boty), ale pořád to bylo lepší, než šaty s odhaleným hrudníkem. Vyrazila jsi tak za Vatrem. Rudý drak na tebe čekal ve své pracovně. Jednalo se o velkou obdélníkovou místnost vyvedenou pochopitelně v jeho barvách (jak se zdálo, draci si na tomto dali záležet) s velkým krbem a masivním stolem uprostřed místnosti. Podél stěn byla postavena brnění, nad nimiž byly pověšeny zbraně. Tobě však dle vyvedení mnohem více připomínaly umělecká díla než nástroje – meče s jemně vedenými znaky na čepelích a drahokamy v jílcích; zahnuté luky z exotických dřev doplněných o šípy s labutími pírky; sekery s břitem tak velkým, že by nejspíše dokázaly rozetnout muže vedví; kopí s nádhernými barevnými střapci. Nic z toho se však nemohlo rovnat objektu na druhém konci místnosti. Na rámu z ebenového dřeva zabírajícímu skoro celou stěnu místnosti byla vystavena kůže se zlatými šupinami. Myslí ti projela vzpomínka na vizi, v níž jsi jako rudý drak zabila svého zlatého soka. A tak nějak ti bylo jasné, že to je právě on, zavražděn tvým otcem sedícím u stolu naproti tobě s rukama sepjatýma před obličejem. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Narakibský průliv V noci Vincent zvedl oči k napnutým plachtám nad vašimi hlavami a poté se podíval zpátky na tebe. „Pokud vydrží vítr, tak někdy během západu slunce pozítří,“ odvětil a trochu pootočil kormidelní veslo. Právě to zlehka zapraskalo, když ses zeptala, co budete dělat bez jeho bratra. „Dodržíme plán a naložíme zbytek vyvolených u Barakzundu. Co se s vámi bude dít dál nemám tušení.“ Netušila jsi, jak to bylo možné, ale klouby na jeho rukou zbělely ještě více, než předtím. Divila ses, že kormidlo už touto dobou neprasklo na kusy. „Měla by ses jít podívat do podpalubí jak je na tom zbytek z nás. Tahle loď potřebuje víc než jen jednu osobu jako posádku.“ |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Sněm draků zjevně probíhal pouze mezi draky samotnými, proto jsi měl celý den pro sebe. Strávil jsi jej nad odměnou od Fialového – knihou jménem Celadirův manuskript o Čaromečích Lorastirských. Pod názvem pak bylo drobnějším písmem dopsáno: aneb Jak se státi čarodějníkem válečným. Měl jsi v úmyslu do knihy pouze nakouknout a poté si zajít k trpasličímu mistrovi poručit výrobu nového meče. Plán jsi nakonec nevykonal a s manuskriptem jsi zůstal přes polovinu noci. Jednalo se o dílo napsané sice archaickým jazykem, ale přesto poměrně srozumitelné. Jeho autor, elf jménem Celadir, se v úvodu představil jako jeden z mistrů jakési skupiny jménem Čaromeči Lorastirští a kniha měla sloužit jako jakási učebnice pro její nové rekruty. Organizace se zjevně skládala z kouzelníků všech národností i ras, kombinujících umění boje s magií. Musel ses hlídat, aby ti na stránky neukápla slina. Teoretická pojednání o magii a jejích druzích včetně toho, jak se mohly navzájem ovlivňovat a spojovat. Při prolétávání stránek jsi spatřil pojmy jako runová magie, přírodní magie, astrální magie a mnoho dalších. Mnohastránkový grimoár na konci. Návody jak očarovávat předměty a propůjčovat jim kouzelné vlastnosti. Při listování jsi dokonce narazil i na kapitolu pojednávající o čemsi zvaném Svět démonů. Popisy jak si podmanit mysl jiných a donutit je plnit vůli jejich nového pána. Způsoby jak vnímat kouzla v okolí a manipulovat s nimi. Bylo toho mnoho a ty jsi strávil část noci jen tím, že jsi bichlí listoval a seznamoval ses s jejím obsahem. Nakonec jsi se konečně pořádně při světle svíček pustil do studia. Kniha musela být zjevně napsána ještě před vládou draků, protože v ní byli zmiňováni neznámé říše a jejich tehdejší panovníci, kteří si jednou za čas čaromeče najali do svých služeb. Měl jsi nutkání přeskočit nudné povídání o jednotě a tom, co to mělo znamenat být členem Lorastirských. Nějak ses však vším tím překousal a byl jsi rád, že jsi to udělal – na úplném konci bylo totiž zmíněno, jak mistři (vůdcové) organizace získávali mocné zbraně: ...cvič pilně a buď si s družiníky svými bratrem, neboť jiného způsobu jak se mistrem státi není... ...Mistrů vždy patero vede Čaromeče Lorastirské, každý z nich při titulácii své zbraň obdrží, mistrovské díelo čtyřmi rasami vykované v Nebeských kovárnách. Toť místa v Severských pustinách, kde hory se až do oblak tyčí a kovů žíly pouhým okem lze spatřiti na povrchu... ...Vždy několikero kovářů podílí se na kování zbraní. Seveřané, mistři Tajemství ocele, obsluhují Nebeské kovárny. Trpaslíci, malých rozměrů avšak neuvěřitelné síly, čepel zbraně ukovají s citem větším, než-li kterého svým ženám dopřávají. Elfové kouzla všehodružná sesílají, aby zbraň uvykla čárům a poddati se energii svého pána naučila. Ještěrané pak drahokamy kouzelné do zbraně zasadí, v nichž mnohdy síla se ukrývá a čeká na chvíli potřeby nejvyšší... ...Čepele Mistrovské jiné než běžné zbraně jsou. Ocelí jejich od narození proudila energie magická a rozžhaveny byly samotnou silou tepla země. Jejich vlastník v krvi vlastní zakalit ji nechá, proto na něj uvykne si a samotná duše jeho se v ní odrazí. Meč takovýto nelze zlomit, nebude-li zlomen jeho pán... ..Zbraň rovněž předem napustit mnoha kouzly jest možné, proto mnozí mistrové bojovati s hořícím mečem mohou, aniž by kouzlo takto vyčerpávalo síly jejich... A ty jsi ráno po probuzení věděl, že s jinou zbraní se již nespokojíš. |
| |
| soukromá zpráva od Ersten pro Po pár hodinách nepřetržité četby jsem měl hustě popsáno již několik archů papíru a kalamář jsem musel mnohokráte doplňovat. Z četby se stala vyslovená fascinace, ve které jsem slova hltal, mazlil se s každou stránkou a lačnil po té následující. Do čtení jsem se ponořil až tak, že jsem si ani nevšimnul, že se venku mezitím rozednilo. Jeden z prvních slunečních paprsků našel cestu oknem do mé komnaty a ostře přeťal slova na rozečtené stránce. Pozvednu hlavu a můj pohled padne na olejovou lampu na stolku, která skomírala s posledními kapkami oleje v nádobě. Takže jsem nepřetržitě četl deset až jedenáct hodin. Teprve až když můj zrak spočine na něčem jiném než na zažloutlých stránkách manuskriptu, dolehne na mou hlavu únava a já vím, že ke čtení se už nebudu moci s plným soustředěním vrátit, dokud si neodpočinu. Vstanu z křesla a s rozbolavělými zády a krkem se přesunu na lože, na které padnu jak jsem. Usínám snad ještě před tím, než má tvář spočine na polštáři. Za několik hodin se probouzím. Vida, na stolku vedle knihy o Čaromečích mi někdo přichystal snídani, která pro mne bude obědem. Pojím jen lehce, abych neměl plné břicho před mým každodením cvičením. Když ze sebe spláchnu námahu a převléknu se do čistých šatů, vrátím se zpět k manuskriptu a k poznámkám, které jsem během studia kapitol zaznamenal. Než je všechny přečtu, mám už zase hlad. Seberu tedy všechny své písemnosti a vydám se najít kuchyni. A pak Undasta. I kdyby snad ten starý vousáč sám neznal odpovědi na mé otázky, jistě bude vědět, na koho jiného se mám obrátit. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Dol Mahakam Odpoledne Undast nebyl ve svých komnatách ani na žádném jiném místě, kde bys běžně hledal trpaslíka jako on – na cvičišti, ve zbrojnici ani v kovárně jej ten den neviděli. Klepání na jeho dveře se nesetkalo s žádnou odpovědí a kolemjdoucí služební ti také nebyli schopní poradit. Rozmrzelý ses vydal zpátky a ve vstupní hale náhodou potkal Arinsa, druhého z Prvotních služebníků. Elf se krátce zamyslel a poté ti poradil: „Zkusil jsi zvěřinec? Je to kousek od stájí. Když má čas, většinou ho tráví tam.“ Netušil jsi, co by mohl právě Undast dělat na takovém místě, ale bez jakéhokoliv lepšího nápadu jsi vyrazil. Vyšel jsi z dómu a vydal se lampami osvětlenými chodníky vedoucími z hory na povrch. Stáje se nacházely až na úplném okraji města, hned u severní brány. Jednalo se o podlouhlou kamennou stavbu opřenou právě o hradby. Měla být schopna pojmout až stovku koní, ačkoliv jsi tušil, že touto dobou jich tam bude o něco méně. Ze stájí vyšel Bereal, služebník Rudého. Překvapovalo tě, jak může člověk s tolika jizvami ještě vůbec být schopen chodit, on však byl mužem z ocele. Podle lehce zaprášeného červeného pláště připnutého k plné plátové zbroji měl zřejmě nějaké vyřizování mimo město. Byl tím zásadovým typem člověka, který využíval sloužící jen minimálně a většinu věcí si zařizoval sám, včetně ustájení koní. O zvěřinci nic netušil, doporučil ti však zeptat se elfů pracujících ve stájích. S těmi už jsi pochodil o něco lépe a nechal ses dovést k třípatrové kamenné budově, původně vypadající, jako by byla součástí stájí. Až pozornější pohled ti prozradil, že zdi vypadají světlejší a celkově novější. A že má vlastně svůj vlastní vchod ve vedlejší uličce. Vešel jsi dovnitř a ihned tě do nosu udeřil zápach, jehož původci byli nepochybně tři psi líně se povalující u nohou černovlasé trpaslici přehrabující se v dřevěné bedně umístěné v rohu. Když tě šelmy spatřily a postavily se, otočila se i ona. Jedním pohledem přejela tvé prvotřídní oblečení i spisy v podpaží a udělala drobné pukrle. „Přejete si, můj pane?“ |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Tolik jsem toho nenaspala snad nikdy. Když se pořád musíte bát o život a spát na půl oka, nikdy nepohrdnete možností si pořádně zdřímnout, proto mi nedělá problém usnout kdykoli, kdy je to možné. Vítám to, nemusím přemýšlet nad tím, co se mnou bude. Nebo se tu nudit, protože nevím, co všechno smím. A jestli tu ještě není ta banda barevných kreténů. Nerada bych někoho z nich potkala na chodbě. Náladu mi trochu zlepší normální oblečení. Hned se cítím o něco líp. O něco víc sama sebou. I když... pořád si připadám moc vyšperkovaná. Nakonec však usoudím, že je to stokrát lepší než šaty, zapletu si cop. Zrovna jsem přemýšlela nad tím, že bych se měla otce zeptat, co to má znamenat. Proč mě dávají na výchovu potomku někoho, kdo mě chtěl zabít. Co když mě taky bude chtít zabít? Co když - určitě! Super. Fakt super... Proč se mi nemůže věnovat on sám, když já budu evidentně plnit jeho zájmy? Je to určitě zase nějaká blbá dračí tradice. Z toho by se jeden posral. Vydám se tedy za ním. Musím se ho na to zeptat. Předem ale předpokládám, že dostanu zjeba. Nevím sice za co, ale... určitě by si mě nevolal jenom tak. Tady už nečekám nic dobrýho. Všichni se po mně budou vozit, prostě paráda. Aspoň že ty služky poslouchají. Pár kroků za dveřmi se najednou zarazím v půli kroku a oči se mi rozšíří, když mi padnou na zlaté šupiny. Není to však údiv, který by pramenil ze zlata, v očích se mi mihne takové to - aha! Dlouhými kroky se vydám ke kůži místo k otci. Dokonce vztáhnu ruku, ale pak si uvědomím, že by to asi nebylo dobrý, a tak ji stáhnu. Otočím se na něj. "Zabila jsem ho." Potřesu hlavou. "Tys ho zabil, že?" Určitě. Viděla jsem to. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Jasně jsi před očima viděla Zlatého, jak raněn Černým dopadl k zemi. Stále sis pamatovala, jaké to bylo na něj skočit a spolu s Černým jej dorazit. Vrátila ses do přítomnosti a hleděla do Vatrových očí. Ruce už neměl sepjaté před obličejem, místo toho na tebe hleděl pootočený v křesle s loktem nedbale opřeným o područku. „Hlavní podíl na jeho smrti měl Černý, ale ano, spolu s ním jsem zasadil poslední ránu,“ odvětil klidně. Vybavily se ti i další vize. Ta, ve které jsi byla zabitým dračím mládětem – jak bylo možné, že jsi ji měla? Teď už jsi věděla, že skrze vize a prožívání některých okamžiků ze života předků se dráčata učila. Ale to mládě zemřelo, tak jak jsi mohla zažít jeho smrt? A co sen, ve kterém jsi jako těhotná čarodějka prchala před Rudým? Mohl to snad také být jen výplod tvé fantazie? A bylo bezpečné se na takové věci tvého otce ptát? |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Bezpečné nebo ne... stejně je velká pravděpodobnost, že mě nakonec sežerou, tak proč bych se měla pořád plazit po břiše? Chci, aby se se mnou někdy někdo bavil normálně. Stejně jsem očekávala, že mi bude něco vyčítat. "Ale... proč jsem měla vizi i někoho, kdo asi nebyl drak?" zamračím se trochu, jak přemýšlím. "Viděla jsem ženskou. Asi utíkala před tebou." Zvědavost je holt silnější. |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro Narakibský průliv V noc Ještě dva dlouhé dny. Doufám, že to tu vydržím, aniž bych někomu dalšímu ublížila. Vidina toho, že budu dvě noci zavřena na palubě s ostatními, které teď považuji za svou hostinu, mi nepřijde jako dobrý nápad. O to víc se budu muset snažit ovládnout se. Uvědoměle jsem sevřela ruce v pěst. Dokážu to. Musím tomu jen věřit. Byla jsem zahloubaná do svých myšlenek a strachů, že jsem Vincentovu odpověď postřela jen letmo. Nicméně poslední slova pro mne byla zřetelná. Vyřkl to, čeho jsem se bála. “Do podpalubí?“ zopakovala jsem po něm jako hloupá husička. V krku se mi zasekl pomyslný knedlík a když jsem se ohlédla ke dveřím vedoucím dolů, jímal se mne strach. Musela jsem ho překonat a věřila jsem, že svým přátelům a známým neublížím. “Dobře,“ otočila jsem se a vydala se dolů po schodech. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Pokud tvá otázka nějak vyvedla Vatra z míry, nedal to na sobě znát. „Proč se neposadíš?“ zeptal se a pokynul ke křeslu na druhém konci stolu. Vyčkal, dokud jsi tak neučinila a až poté se rozhodl ti konečně odpovědět: „Není důvod, aby se něco takového stalo. Pověz mi o té vizi více. Kým jsi v tu chvíli byla, kde se to odehrálo, popiš mi lépe i tu ženu.“ |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Narakibský průliv Ozvalo se vrzání schodů a dolů do podpalubí vešla útlá postava ve vlněných kalhotách a zelené elfské pláštěnce. Tempo se kterým vysoké kožené boty došlapovaly naznačovalo, že jejich majiteli se dolů vůbec nechce. Konečně příchozí sešel dost na to, abyste spatřili jeho obličej. Dlouhé černé kadeře lemovaly smutný obličej Celesty, už ne nadále Rusovlasé. Ta shlížela na poslední zbytky původní skupinky. Gnóm Tygwyn Ohňofuk, jehož nohy ani nedosáhly z palandy dolů na podlahu. Seveřan Swen Norrad, s popáleninami na mnoha místech těla. Saloter, jejíž výraz byl symbolem naprostého zděšení. A nakonec Jonas, který nyní ve vlkodlačí podobě dřepěl, připoutaný ke stěne. |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro "No..." Přestanu se na něj dívat a koukám někam na zbraně. Přemýšlím. "Byla jsem ta ženská. Na koni. Projela jsem ohněm. A... asi jsi mě pronásledoval ty. A je to hrozně divný, ale... těhotná," dodám nesouvisle a zatvářím se tak podivně. Ještě že mě Dralion nezbouchl! Teprve teď si uvědomím, naplno, že se to mohlo stát. A že bych byla dost v prdeli. Odolám nutkání si sáhnout na břicho a sevřu čelisti, radši se zamračím, abych zakryla zděšení. Ne. To bych věděla. Už je to dlouho. Aspoň myslím. Co já vím, jak to chodí! Hubená sice už nejsem tak moc, jak jsem bývala, ale břicho mi taky neroste, tak je to v pohodě, ne? |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Rudý se po tvém vysvětlení na židli posunul a položil si ruce na desku stolu. I nadále udržoval kamenný výraz a hleděl ti přímo do očí. „Musel to být jen hodně živý sen. Určitě jsem nikdy těhotnou ženu projíždějící plameny nepronásledoval,“ odvětil zamyšleně. „Nějaké další vize?“ Vybavila se ti ještě jedna, ta ve které jste společně jako dvanáct vyvržených draků svrhli Prastaré a nechali vzniknout Pustinu. Pochybovala jsi však, že ta mohla být pro tvého otce nějak důležitá. Byl to jen další dílek skládačky. |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Pak nakloním hlavu k rameni a pozorně se na něj zadívám. "Byla to moje matka?" zeptám se pak. Dávalo by to smysl. Proč nějaká cizí ženská, co nemá dračí krev, figurovala v mé vizi a já byla v jejím těle. Vysávala energii z dítěte. Ze mě? Proto mohla zkrotit oheň. Jenom nevím, jestli to byla matka, ta ženská, co byla celý můj život osinou v zadku, nebo... nebo někdo jiný. A ta ženská, co mě vychovávala, mohla být jenom někdo, komu mě podstrčili. Vzhledem k tomu, co jsem se za poslední dobu dozvěděla, bych se nedivila ničemu. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Z úst tvého otce vyšel tichý povzdech. Vatr se v křesle předklonil a důrazně odpověděl: „Nic takového se nikdy nestalo.“ Nepřestával ti tvrdě hledět do očí a ten pohled říkal jediné: Přestaň nebo budeš mít malér. |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro BYLA to moje matka. Ať už ta, kterou jsem za ni považovala, nebo ta, co mě doopravdy porodila a pak někde nechala. Opřu se zády do židle, a kdyby to byl kdokoli jiný, asi bych se ušklíbla stylem: jak myslíš, já vím svoje. Jenže on je, kdo je, tak to neudělám. A visí mezi námi napjaté ticho. Toliko k trávení času se svým drahým otcem. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Ticho se zvolna prodlužovalo, Vatr se chtěl očividně ujistit, že mezi vámi dvěma je v tomto ohledu jasno. Když uběhla doba, která ti přišla jako celá věčnost, konečně se narovnal a odhrnul plášť, který mu přitom spadl přes rameno. „Nuže přejděme k důvodu, proč jsem si tě zavolal. Cerruk ti už řekl, že tvá výchova přejde pod Hesae. Až dorazí, odletíte odtud a budete cestovat, dokud nebudete znovu zavoláni.“ |
| |
| soukromá zpráva od Ersten pro "Hledám Undasta. Víš, kde ho můžu najít? Odpovídej rychle a stručně," promluvím na ni stroze a už se pomalu obracím k odchodu. Zápach zvěřince (ke kterému jistě hojnou měrou přispěla i ta žena) je pro mne nesnesitelný. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Trpaslice si založí chlupaté ruce na prsou a hlavou trhne k žebříku vedoucímu do druhého patra. „Strýc je nahoře,“ odvětí se zvláštním důrazem na první slovo věty. |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro A zároveň mi ukázalo, že život je příliš krátký na to, abych se pořád někde krčila. To, že mě ty hnusné ještěrky nenávidějí, nic nemění na tom, že mám taky dračí krev! A přiznejme si to, pohodlné oblečení, ve kterém se cítím jistější, taky dělá svoje. "A proč mě dostane na povel potomek někoho, kdo si přeje moji smrt?" Chtěla jsem ještě něco dodat, ale další věta zazněla jenom v duchu: Doufáte, že se mě zbavíte? Ne. Proč by to dělali tak komplikovaně? Ledaže by to byla jejich hra, aby obešli pravidla jejich hlasování. "Proč mě vlastně nemůžeš učit ty? Jsem tvoje dcera." Nakloním hlavu k druhému rameni. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro „Protože ostatní tě chtějí mít pod dohledem,“ odvětil Rudý a v hlase se mu na kratičký okamžik ozval vzpurný tón. „Buď ráda, že to dopadlo takhle. Kdyby tě dostal do spárů potomek Modré nebo Žlutého, nepřežila bys týden. Hesae může být trošičku výstřední, ale s trochou štěstí se od ní mnohému naučíš.“ |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro No, aspoň něco máme společného. Ta modrá pitka nás sere. Takže to mi chtěl oznámit jenom tohle? Výborný. Jak tak koukám, s ním si asi nepokecám. S nikým z nich. Přesto... "Děláš to proto, že jsem tvůj nástroj... nebo proto, že jsem tvoje dcera?" Odpověď asi znám, nikdo z nich netrpí nějakými neduhy v podobě citů a vazeb - krom těch, když se chtějí navzájem povraždit nebo spolu šukat. Je to vlastně smutný. Hlavně pro mě. Vyhlídky nic moc. |
| |
| soukromá zpráva od Ersten pro |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro Narakibský průliv Scházela jsem ze schodů dolů, pomalu a nejistě, jakobych se bála toho, co dole uvidím. Na posledním schodu jsem se zastavila a rozhlédla jsem se po ostatních. Gnóma jsem jen přelétla pohledem. U Swena a Saloter jsem skroušeně sklopila zrak. Nevěděla jsem, co bych jim mohla říci. Matně jsem si vybavovala, co se událo v kajutě. Na náš souboj. “Promiňte...“ hlesla jsem tiše a pomalu jsem vykročila z posledního schodu. Držela jsem se od všech v bezpečné vzdálenosti. Cítila jsem, jak se Saloter smýká strach a je zmatená, cítila jsem, jak se ve Swenovi vaří krev a nebylo to jen tou spáleninou na jeho nohách. Můj pohled pak padl na sklíčeného vlkodlaka spoutaného v rohu místnosti. “Jonasi,“ vztáhla jsem k němu dlaně a čekala, jak bude reagovat. Dívala jsem se do jeho jantarových zvířecích očí a věděla jsem, že on v těch mých uvidí to stejné, co já vidím v něm. Temnotu... |
| |
| soukromá zpráva od Swen Norrad pro ,,No na mě nekoukejte. Já se do těch vašich výlevů fakt nezapojím." plácnu a odfrknu si. Tak tohle je už fakt moc! Ještě si tady budu stěžovat a klábosit jako nějaká stará ženská! Oni omylem! Jsem unavený a mám všeho dost! A navíc! Ta historka je zcela na hlavu! Tenhle prcek si někde lokl piva, nebo sežral nějaké houbičky a teď tu vypráví své halucinace. Fakt výborný...to bych tady rovnou mohl vytasit holý zadek a říct, že mi z - ne! Ač jsem tvrďák, tak v tomhle Bohy opravdu fakt pokoušet nebudu! A aby toho nebylo málo, tak se ozvaly další kroky do podpalubí. ,,Tak co to bude tentokrát? Už bychom rovnou mohli začít uzavírat nějaké sázky, či založit smrtící deník..." říkám si jen tak. Čapnu svůj meč a sedě čekám, co se bude dít. Poté do místnosti vstoupí někdo, koho bych měl čekat, ale nečekal. Ta mrcha to přežila. ,,No to mě pose...na záda..." nevěřím vlastním očím, div mi nevypadnou z důlků, nebo ďůlků? Huš! ,,Další kolo?" prsknu jejím směrem a jsem připraven to vše skončit. A to s jakýmkoliv výsledkem. Na druhou stranu je pravda, že kdykoliv se poslední setkáme, tak jí chci něčím píchat...řezat.... ,,Promiňte?! To je vtip?" Tak to už je moc! Promiňte se říká, když někdo někomu podrazí nohu, vyspí se mu se ženou, vykrade a podpálí mu barák, ale ne když vás chce vykuchat, stáhnout z kůže a vysát vám tekutiny! A dát si mozek jako dezert!! ,,Víš co! Raději nereaguj..." mávnu rukou a nechám to být. Stejně to nemá cenu. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Rudý se předklonil a tvrdě ti pohlédl do očí. „Takovým tónem se mnou mluvit nebudeš,“ oznámil ti káravým hlasem. „Možná v sobě máš jen polovinu dračí krve, ale to je pořád dost na to, abych se tě snažil udržet naživu.“ |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Vystoupal jsi po žebříku a poklopem ses dostal do druhého patra místnosti. Přivítal tě vysoký tón a zvuk mávajících křídel, když zdejší nájemník – skalní orel spatřil vetřelce. „Ššš,“ utišoval Undast dravce s rozpjatými křídly. Všiml sis, že zvíře má rozpětí křídel dobré dva sáhy, to však trpaslíkovi očividně nevadilo, když ho v kožené rukavici hladil po prsou. Orel se po chvíli uklidnil a bělovlasý služebník se otočil k tobě. „Přeješ si?“ otázal se, zjevně vyrušen. Uvědomil sis, že toto byla první příležitost, kdy jsi Undasta viděl beze zbroje. Dračí agent měl na sobě prosté plátěné kalhoty doplněné o tmavě hnědou koženou kamizolu. Na rukách měl neobyčejně velké a hrubé rukavice, sahající až k loktům a s prodloužením na vnější straně paže. Na nohách pak měl kožené holínky s vysokým podpatkem. ______________________________ Ze života dračích agentů: Prvotní služebníci (Undast, Arinso, Maia) byli naverbováni před deseti lety |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Celesta držela vlkodlačí hlavu v dlaních, vlkodlak však nevzal její přítomnost vůbec na vědomí. Jonas byl zjevně v bezvědomí a dle přerývaného dechu si na něm jed vybíral svou daň. „C-co se to s tebou stalo?“ ozvala se Saloter. |
| |
| soukromá zpráva od Ersten pro "Pane," lehce se pokloním a pokračuji, "vyhledal jsem vás kvůli několika informacím, které jsou pro mne nyní značně důležité a které byste při svých zkušenostech mohl znát. Studuji jistý manuskript o bojových čarodějích a je tam zmínka o nebeských kovárnách. Slyšel jste někdy o takovém místě? Nebo kde by se nacházelo?" Své na pergamenu psané poznámky zatím neupozorňuji, i když je také nikterak neskrývám. Zatím není ani jisté, že mne Undast nevyhodí a nebude se dál zaobírat těmi svými ptáky. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro „Nebeských kovárnách?“ zopakoval trpaslík a zamyšleně si pohladil bílý plnovous. „Ne, nikdy jsem o ničem takovém neslyšel. Co to má být?“ ______________________________ Ze života dračích agentů: Kvůli vybrání Prvotních služebníků bylo uspořádáno bojové klání v němž zvítězil právě Undast. Jak se na pozici dostal Arinso a Maia je záhadou. |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Upřímně mě už unavuje to jejich tančení mezi noži, chci konečně nějaké přímé a jasné odpovědi, ať vím, na čem jsem. Dobrá, vím, že teď jsem v ohrožení života. Ale to jsem celý život, protože jsem žila jako člověk, jako jejich potrava. "Kdyby ses ke mně choval jako otec a ne jako můj velitel, bylo by snazší nepochybovat. Už mě nebaví pořád tápat. Přišla jsem sem, protože jsem chtěla rodinu. Konečně. Dokážeš to pochopit? Nebo jsme tak moc odlišní? Proč si jednou nemůžeme promluvit nějak normálně? Bez toho, aby ses na mě díval, že bys mě nejradši zabil." Vypadlo to ze mě... Ale poslední větu, co jsem chtěla říct ("protože to se budeš muset postavit do fronty") jsem naštěstí spolkla. Teď už to není záchvat v slzách, neječím, jenom se mračím. Nejsnazší by bylo, kdyby si přečetl moje myšlenky, ale nemyslím si, že by to pochopil. Asi jsme vážně moc odlišní. Kdybych vyrůstala mezi draky, asi to bude jinak. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Vatrova tvář byla i nadále jako z kamene. „Že bych tě nejraději zabil?“ zopakoval rozvážně tvá slova a každou hlásku v ústech převaloval, jako by pro něj byla novým a neobyčejně zajímavým zvukem. „Kdybych tě nejraději zabil, tak proč jsem to už neudělal rovnou namísto všech těch starostí se sněmem?“ |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Najednou mám pocit, že je můj otec poněkud natvrdlý. "To se tak říká. Když se někdo na někoho netváří zrovna příjemně," vysvětlím zaraženě. |
| |
| soukromá zpráva od Ersten pro "Pane, vypsal jsem si několik informací. Píše se tam... moment. Ano, tady to je: '...čtyřmi rasami vykované v Nebeských kovárnách. Toť místa v Severských pustinách, kde hory se až do oblak tyčí a kovů žíly pouhým okem lze spatřiti na povrchu.' Pokračuji další zmínkou o nebeských kovárnách: 'Vždy několikero kovářů podílí se na kování zbraní. Seveřané, mistři Tajemství ocele, obsluhují Nebeské kovárny. Trpaslíci, malých rozměrů avšak neuvěřitelné síly, čepel zbraně ukovají...' a tak dál. Je vám to všechno nějak povědomé?" Poslední jiskřička naděje, že si snad na něco vzpomene. Anebo mě aspoň odkáže na někoho, kdo by mi řekl více. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Z otcových úst vyšel tichý povzdech, když si schoval tvář do obou dlaní a zvolna zavrtěl hlavou. „No tak tedy dobrá, chceš si promluvit, tak si promluvíme,“ zaznělo z jeho úst po chvíli, načež si Rudý promnul oči a opět na tebe pohlédl v očekávání, že nadhodíš téma. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Trpaslík zlehka pokrčil rameny. „Zní mi to jako pokus stařeny o vyprávění pohádek jakousi vznešenou řečí,“ odvětil a zavrtěl hlavou. „Zkus zajít za Bjornem, služebníkem Tyrkysového. Jsou tam zmíněné Severské pustiny a on tam až do svého naverbování k drakům žil. Pokud se o těch kovárnách něco dochovalo v příbězích, bude je znát.“ ______________________________ Ze života dračích agentů: Při klání uspořádaném kvůli výběru dračího služebníka padl i Undastův bratr. Zabit byl nynějším služebníkem Rudého, Berealem. O žádné krevní mstě jsi však nikdy neslyšel. |
| |
| soukromá zpráva od Ersten pro Jelikož jsem s tím dotyčným Bjornem zatím nemluvil, nemám tucha, kde přesně sídlí. Stačilo se ale poptat pár služebných a hned jsem se to dověděl. Ach ano, to je výhoda přímého dotazování. Nemusíte si nic hledat sami a často dostanete instantní odpověď na počkání. Co se týče bojových mágů, tady to nejspíš tak snadno nepůjde. Z toho, co říkal Undast, tak z Bjorna vytřískám přinejlepších pár táborákových povídaček. Měl jsem s sebou možná vzít soudek piva a flákotu masa. Zastavím se. "To vlastně není špatný nápad," pronesu nahlas v liduprázdné chodbě a vesele se ušklíbnu. Beztak mi vyhládlo a jestli budu poslouchat barbarské historky, rád se u toho napiju. Takže než zamířím ke služebníkovi Fialového, vezmu to oklikou přes kuchyni, kde se řádně napakuji a teprve až poté dojdu ke dveřím, kde má mít podle všeho komnaty ten zmíněný chlap. Jestli bude mít na sobě bederní roušku a na hlavě mosaznou čelenku, rozesměju se, proběhne mi hlavou myšlenka, načež zabuším pěstí na jeho dveře a o krok ustoupím. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Zevnitř Bjornových komnat se ozvalo jadrné zaklení, dle následovného zívnutí jsi zřejmě nebyl jediný, kdo měl za sebou dlouhou noc. Dveře se nakonec otevřely tak prudce, že jsi ustoupil ještě o dva kroky dál. Dveře do komnat každého z agentů se otevíraly do chodby a tak jsi byl rád, že tě masivní dřevo nezasáhlo do nosu. A ve vchodu stál on. Dvoumetrový seveřan byl samý sval, dokonce by sis troufl říct, že jeho paže měly srovnatelný objem jako tvé nohy. Muž byl neobyčejně chlupatý na všech místech, čehož sis všiml díky prostému faktu – BYL NAHÝ. Vskutku, dračí agent se ani neobtěžoval se obléct, aby otevřel nově příchozímu. „Á soudek! Chytrý chlapík! Ty to jednou určitě někam dotáhneš!“ houkl Bjorn se silným hrdelním přízvukem a převzal pivo, které jsi držel v podpaží. Poté se otočil zpátky do místnosti a zjevně se chystal dveře znovu zavřít. ______________________________ Ze života dračích agentů: Není příliš běžné, aby se mezi sebou Dračí agenti navštěvovali nebo se nějak přátelili. Některé z nich jsi dokonce ještě ani neviděl. |
| |
| soukromá zpráva od Ersten pro "Chci s tebou mluvit Bjorne, ideálně nad žejdlíkem piva a kusem pečený flákoty. Jsem Ersten, služebník Fialového a pokud zrovna nemáš rozdělanou nějakou holku, měl bys mě pustit dál." Na ta slova vyjmu z lněného vaku balíček voskovaného papíru, který krásně voní čerstvým jehněčím. To si už ale tak snadno vzít nenechám a popojdu blíž ke dveřím, v podstatě až na práh. Snad mi ten barbar nezabouchne před nosem, to by mě už opravdu nasral. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Mohutný seveřan se zarazí ve dveřích a otočí zpátky na tebe. Zjevně si tě chvíli přeměřuje, poté se mu ústa pootevřou do O. „No... Žrádlo má stejně vždy přednost,“ prohlásí poněkud neochotně a otočí se zpátky do pokoje. „Tak jo holky, ven. Bjorn teď musí pracovat,“ houkne a tobě do zorného pole vpadnou hned tři nahé ženy, dvě z nich s lehkou nadváhou a každá z nich s velmi výrazným poprsím. „No tak dělejte! Oblíct se můžete venku.“ Všechny tři kolem tebe procupitaly, zatímco si obr natahoval kožené kalhoty. Místnost byla podobně jako ta tvá vyvedená celá v barvách dračího pána – v Bjornově případě Tyrkysového. Velká postel, pracovní stůl, křeslo, místnost byla v podstatě stejně zařízená jako ta tvá. Na jedné ze stěn se však skvěla obrovská medvědí kůže a pod ní byl opřen obouruční meč. Do očí ti padl lazurit zasazený do jílce – naprosto nevhodně umístěný do barbarské zbraně. „Tak, co potřebuješ?“ vytrhl tě tvůj společník ze zkoumání, když popadl celý pracovní stůl a přenesl ho tak, aby byl schopný sedět na posteli, zatímco ty sis mohl přisunout křeslo. Brzy byly na stole i dva korbele naplněné pivem. |
| |
| soukromá zpráva od Ersten pro "Slyšel jsem o tobě, že pocházíš z planin na severu. Čtu jednu knihu, starou těžkou bichli o mečem bojujících čarodějích a tam jsem se právě o tvý domovině dočetl. Tam se dělali jejich zbraně, z tama je to vědění o jejich řádu." Řádně si přihnu z korbele, osuším rty od pěny a pokračuji: "Ty to tam znáš, prožils tam většinu života. Co si povědět pár příběhů? Mě sever fakt zajímá, chci to trochu poznat. Jeden příběh ty, jeden já. Hele, máme co pít, co žrát, povíme pár historek, dotáhnem nějaký baby, s nima další chlast a uděláme si pohodu, co říkáš?" Přetvařovat se před tím chlapem nakonec není tak těžké, jak jsem se obával. Vlastně se mi to i podivným způsobem líbí, na chvíli pustit sebekontrolu a moci si zkrátka užít nevázanost bez jakýchkoliv konvencí a skrupulí. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Ze seveřanových úst vyšlo hlasité říhnutí, když si dal několik velkých doušků piva. „Čaroděj co ví kterým koncem meče se mlátí do lidí? To už spíš uvěřím, že sobi lítaj a že se ženským líbí jiný ženský,“ odpověděl pobaveně Bjorn a s hlasitým úderem položil korbel zpátky na stůl. „Ale ten tvůj nápad se mi líbí, už jsem si myslel, že je to tu celé jen banda nafrfňanejch chlapečků. Když jsem třeba nabídl Taeyrifovi – on je taky seveřan, služebník Žlutýho, že mu půjčím jednu ze svých holek, málem mi urval hlavu.“ Konečně jsi měl příležitost pořádně si prohlédnout i obrův obličej, jemuž vévodil široký nos. Modré oči byly orámovány tmavými mastnými vlasy spadajícími na ramena a na neupraveném vousu nyní zůstala trocha pěny. Nad levým obočím se táhla stará jizva, snad způsobená drápem nějakého zvířete. Ani teď, když měl na sobě lněnou košili a kožené kalhoty, nevypadal o nic méně mohutněji.
Bjorn, služebník Tyrkysového „Ale jestli chceš vědět víc o severu, jsem tvůj člověk. Je to drsná, ale krásná země. Nádherný ženský, hory a Živá voda co nakupujeme, od lovců tuleňů má vetší říz, než cokoliv co jsem kdy pil tady na jihu,“ začal Bjorn své vyprávění, „jediná věc, co mi u nás vždycky vadila, byl ten smrad. Můj kmen choval soby a nevěřil bys, jaký smrad ty mrchy občas zvládnou udělat. Ale krmily nás, udržovaly v teple a nosily náklady nebo dětska, takže jsme to vždycky nějak přežívali. Ta zvířata jsou součástí našeho života víš. Dokonce máme i takovou zkoušku dospělosti – vypustí vás pár kluků, tak jedenáct, dvanáct let a všechny jen v bederních rouškách. Den předtím vypustí stejně tolik sobů a řeknou ti: ,Tak jo kluci, buď se vrátíte na těch sobech, nebo se nevrátíte vůbec.' Takovou kosu jako je na severu, když tě nemůžou hřát ani kůže ani ženy nikdy nechtěj zažít.“ Seveřan si opět mohutně přihnul a ty jsi vytušil, že obsah jeho korbele se blíží asi jedné čtvrtině. „My jsme tehdy byli čtyři. Nejmladší z nás, Arvid se jmenoval, umrznul dřív, než jsme ta zvířata vůbec našli. Málem tam chcíplo víc z nás, když jsme se všichni sesypali k jeho roušce a chtěli ji pro sebe. Nakonec ji vyhrál takový jeden malý hajzlík, Asmund se jmenoval. Shodil si vlastní roušku a sevřel mi ji kolem krku, dokud jsem mu ji nedal. Pak zdrhl dřív, než jsme se vzpamatovali.“ V Bjornových očích se objevil vztek, když si připomínal své vlastní selhání. „Nakonec jsme našli mrtvolu jednoho z těch paroháčů. Asmund si ho stáhl z kůže a na dalším vyrazil zpátky – oklikou, abychom toho zmetka nečapli. Ta zbylá dvě zvířata byla tak vyděšená, že jsem na to svoje musel skočit a zlomit mu oba parohy, abych se odtamtud vůbec dostal. A to jen se stahovacím nožem nebyla žádná sranda. Musel jsem do toho třísknout hned několikrát, takhle, aby se ta zpropadená věc ulomila a ten můj zmetek přitom pořád pohazoval hlavou. A to nejhorší bylo, že když jsme se vrátili, byl už Asmund dávno zpátky a koukal se přes vývar jak úplně promrzlí konečně přijíždíme. Sakra museli mě držet dva chlapi, abych tomu grázlíkovi nerozbil držku. Taky to bylo naposledy, co se mnou někdy někdo vyjebal.“ Nyní se na mužově tváři zjevil spokojený smích a poplácal se po paži. |
| |
| soukromá zpráva od Ersten pro "Nikdys nepotkal bojujícího čaroděje? Na jednoho se právě koukáš," odvětím s klidem, ale hned se rozesměju a nakloním se k němu blíž. "Slyšels už o bitvě s rebely, kde byla zabita jejich vůdkyně Faiaela? Docela schopná čarodějka, co tam prováděla za kejkle se jen tak nevidí. Docela mi dala zabrat, ale nakonec jsem jí prohnal čepel meče tím jejím útloučkým elfím tělem. Bez magie bych ale neměl moc šancí, ta dokázala vzdorovat i celým četám naráz," dodám a opět se opřu do pohodlného křesla. Poté poslouchám Bjornovo líčení jeho zkoušky dospělosti na Severu. Slyšel jsem, že se tam takové věci dělají. Jen díky téhle tvrdé škole však ze Seveřanů vyrostou ti nejtvrdší a nejhouževnatější válečníci. "Co bys mu vyčítal Bjorne, tehdy měl zkrátka navrch. Dneska bys ho možná sundal a zaškrtil ty," popíchnu Seveřana, ale vím, že tahle dávná událost v něm jen těžko bude i nadále palčivě dlít. Spíš je to jen vzpomínka na dobu, kdy nebyl tím, kým je dnes. "Jak váš lid vycházel s jinejma rasama? Žili s váma na Severu i nějaký jiný? Trpaslíci třeba?" |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro Posadila jsem se vedle spícího vlkodlaka a něžně jsem si složila jeho hlavu do svého klína. Zlobu, která se na mne valila od Swena, jsem se snažila ignorovat. Nemohl tušit, jak moc jsem se nenáviděla za to, co jsem provedla. Věděla jsem, že cokoliv bych teď řekla, možná by to bylo jen k tíži a tak jsem raději mlčela a hladila jsem Jonasovu chlupatou mordu. Ty to zvládneš bratránku, věřím ti, že ano. Prsty jsem se prodírala drsnou zvířecí srstí a modlila se k bohům noci, aby mu dali sílu. Saloter, milá a naivní mladá dívka, která měla tolik odvahy, aby se zeptala na to, co mne teď u srdce tíží. “Ten jed byl příliš silný,“ zvednu k dívce svůj pohled. Šeptám svou odpověď, protože skrze sevřené hrdlo studem nejsem schopna normálně hovořit. “Nepřežila bych cestu, pokud by mi Vincent a jeho paní nepomohli.“ Prsty volné ruky si odhrnu pramen černých vlasů a schovám jej za ucho. “Stal se ze mne někdo jiný... jsem teď stejná jako Vincent.“ otočím se ke Swenovi a pohlédnu na meč v jeho rukách. “Je mi to opravdu líto, ale vím, že mi nejste schopni odpustit. Vynasnažím se, abych si vaše odpuštění získala. Časem...“ pokusím se o úsměv, ale ten je trpký a plný bolesti, takže se raději vrátím k laskání zvířecí srsti. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Seveřan se poškrábal ve vousech a zavrtěl hlavou. „Trpaslíky jsem neviděl dokud mě nedotáhli sem. A nějak víc jsme se vždycky bratříčkovali jenom s orkama, když naši lidi vyráželi na Gerutrh Tuara,“ odpověděl ti a po spatření tvého nechápavého výrazu zavrtěl odevzdaně hlavou. „To je závěrečná zkouška pro ty, co se chtěj stát válečníky. Nafasuješ pořádnej severskej meč a šaman ti vrazí do ruky amulet s tím, že dokud se nerozzáří, nemáš se vracet. Dost z nás chodí právě k orkům – u nich o bitku není nouze a většina ostatních ras se tě kvůli pořádný severský zbrani stejně pokusí zabít ve spánku. Tomu se většina z nás snaží vyhnout.“ Jak se zdálo, seveřané měli více než jen jednu zkoušku dospělosti. A podle toho, jaký důraz Bjorn položil na slovo válečníci se zřejmě lišili dle budoucího postavení seveřana. |
| |
| soukromá zpráva od Swen Norrad pro Uvítání dostala takové, jaké si sama objednala. Ono je to těžké, chápu lidi...nebo něco, co mě chce zabít, to je celkem normální a v mém životě celkem běžné, ale nemám rád, když se vás něco pokusí zabít, nepovede se mu to a potom to přijde s prosíkem jestli zase budeme kámoši. Leda prd s octem. Tady nejde o nějakou pýchu, či další tyhle kecy, ale jen o princip. Proč bych měl věřit někomu, kdo mě chtěl vykuchat? To má potom jeden pořád pocit, že se otočí a potom bude mít ze zad akupunkturu. Na facku. ,,Nejde o odpuštění, ale o princip. Chceš mě zabít, ok, najednou nechceš a přijdeš s prosíkem? Tak to je fakt k smíchu. A vůbec, pokud jsi stejná jako tady Vincentík, tak bych se nerad někdy probudil s cucflekami po celém těle." tímto naši konverzaci považuji za uzavřenou. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Po slunci brzy nezbylo už ani stopy a to stejné se dalo říct o obsahu tebou přineseného soudku. V pokoji nebylo na čem maso upéct, takže jste si nechali zavolat sluhu, aby vám s ním zaběhl do kuchyní a v mezičase přinesl další soudek. Mohutný seveřan právě dokončoval své vyprávění o tom, jak přišel k jizvě nad svým levým obočím... A taky k té medvědí kůži pověšené na stěně. „Kdyby ta velká svině máchla o kus níž tak jsem přišel o oko,“ znázorňoval právě důležitě a volnou rukou předváděl medvědí tlapu v pohybu. Z korbelu ve druhé přitom vystříkla trocha piva. „Ale já a můj drahý Ledolam,“ kývl ke zbrani opřené o stěnu za ním, „jsme se z toho nějak vysekali, jako vždycky. Vy tady možná máte dobrý kováře, ale Nebeská ocel... To je něco úplně jinýho. Takový meč není věc, je to tvůj nejlepší přítel a společník na cestách. Staráme se o sebe navzájem.“ Na obrově tváři se objevil úsměv, když se natáhl za sebe a ťukl svým korbelem do jílce. Ozvalo se zaklepání na dveře, když sluha dorazil s čerstvě upečeným masem. Místností se roznesla vábná vůně pečeného jehněčího. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Opravdu ses snažila Rudého nějak zatáhnout do rozhovoru, nezdálo se však, že by se ti to nějak dařilo. Bavili jste se o tom, co se bude dít teď, když jsou hlasy vyrovnané. „Jak už víš, opustíš toto místo spolu s Hesae, dcerou Šedého a Béžové. Až konečně Prastaré zničíme jednou provždy, uspořádá se nejspíše nové hlasování. Někteří svá rozhodnutí změní v závislosti na tom, jak si povedeš ve válce.“ Co se Zelené dračice týkalo, moc ses toho nedozvěděla. Jen to, že takové chování od ní tvůj otec čekal, vždy byla proslulá měkkým srdcem, jak to Vatr nazval. Nakonec tě otec propustil a připojil varování: „Dávej si pozor na služebníky některých draků. Mohou posloužit jako nástroje ke tvému ovlivnění, věřit můžeš pouze Berealovi. Pokud budeš mít nějaké otázky, obrať se na něj.“ Vrátila ses zpátky do svého pokoje a zjistila, že opět nemáš kromě čekání a civění do stropu co dělat. Nakonec ses navzdory otcově varování odhodlala vyhledat Maiu, která ti během následujících dvou dnů ukazovala město. Začala jsi mít pocit, že máš konečně opět někoho, komu snad můžeš důvěřovat. Když se druhý večer nad městem zjevil prudký liják, strávily jste společně večer v jídelně a nad večeří si vyprávěly některé své životní příhody. Maia byla jedinou dcerou truhláře, její pravá matka zemřela při porodu. Otec si později vzal novou ženu, ačkoliv s ní již nezplodil žádné děti. Oba dva prý ještě stále žili ve městě. Vyprávěla ti o tom, jak se měla jakožto dítě se schopnostmi magie učit léčitelství a jak byla místo toho později vybrána, aby se stala jednou z Prvotních služebníků – lidí, trpaslíků i elfů s úkolem bojovat proti prastarým. Jediná věc, o které odmítala mluvit, byl její výcvik. Z toho vždy odváděla řeč jinam. Další den chvíli před obědem dorazila Hesae. Služebná pro tebe došla právě ve chvíli, kdy jsi chtěla opět vyrazit za Maiou. Dračice si přála setkat se s tebou na již dobře známém balkóně, kde se odehrával sněm i tvé první setkání s otcem. Už její vzhled tě zarazil. Většina draků si libovala v lidských vzezřeních, dále se lišících dle jejich preferencí. Tvá budoucí učitelka člověka připomínala také, až na dva dolů stočené rohy a nezvyklou barvu pleti. Ve vlasech měla několik prapodivných hůlek, zřejmě sloužících k udržení drdolu, který měla vzadu na hlavě. „Nechť se o tobě zpívá v příbězích,“ odvětila pobaveně tvému pozdravu a opřela se o bohatě zdobené kamenné zábradlí. „Takže ty jsi Rún,“ prohlásila. V jejím hlase se ozývala podivná směs zamyšlenosti a pobavení, jako by dítě zkoumalo novou hračku a říkalo si, co všechno dokáže. „Mě říkají Hesae. Brzy spolu budeme trávit hodně času, tak by bylo dobré, abychom spolu vycházely, co říkáš?“ Bylo to tak nezvyklé. Ta dračí odměřenost a povýšenost jako by se jí vyhnuly obloukem a byly nahrazeny obrovským sebevědomím a nepřítomností jakýchkoliv zábran. Pochopila jsi, co měl Vatr na mysli, když o této ženě prohlásil, že je trochu výstřední.
Hesae |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Celesta nakonec z místnosti odešla a se Swenem již nepromluvila. Osud jí brzy přichystal další ránu. Ukázalo se, že ve svém krvežíznivém běsnění Celesta vyvraždila celou elfí posádku včetně Galendala, Saloteřina milého. Ta se po tomto zjištění v návalu smutku vrhla do moře a již nevyplavala. Tak zemřela Saloter, vyvolená Mermaidina. Zbytek plavby se brzy začal odehrávat v pravidelné rutině – během dnů se Swen přesouval na palubu, kde mohl sedět opřený o stěžeň a odpočívat. Celesta se zatím odebírala do podpalubí, odkud vycházela až po setmění. Tehdy naopak šel dolů seveřan a při východu slunce se opět prohodili. O celou obsluhu lodi se staral Vincent s občasnou pomocí Celesty nebo Tygwyna. Upír takto prostál celé čtyři dny v kuse u kormidla, během nocí i jasných dní zahalen do svého rudého hávu s kápí tak hluboko do čela, jak to jen šlo. Takový výkon musel zřejmě dost zmáhat i jeho, neboť podrážděnost z něj šla cítit už z blízkosti několika sáhů. Na jakýkoliv pokus o komunikaci odpovídal ceněním zubů a nejvíce dvěma slovy. Podobná nálada brzy padla na celý zbytek skupinky. Saloteřina sebevražda, Swenův strach z nočního útoku i jeho zhoršující se zdravotní stav (rány se odmítaly zahojit), Jonas umírající na následky jedu, k jídlu pouze uzené ryby a neuvěřitelná nuda ve dne i v noci. Některým se snad i mihlo hlavou, že by mohli dívku následovat a také se odevzdat hlubinám. Břeh Pevniny, jižně od Ostrova Narakib Slunce právě zapadalo a Swen se připravoval na pravidelný sestup do podpalubí, když v dálce spatřil zemi. Netrvalo dlouho a loď zaskřípala při najetí na oblázkovou pláž. „Jsme tady,“ prohlásil Vincent a konečně nechal do svého hlasu vniknout vyčerpání, když se opřel o kormidelní kolo. Nevydržel tam dlouho, brzy došel na příď a zavolal: „Služebníci Prastarých bohů dorazili k padlému Barakzundu tak, jak bylo domluveno!“ Swen při vyřčení názvu místa zpozorněl, určitě už jej někde slyšel. Po celé pláži byly rozesety balvany, z nichž některé dosahovaly až výšky průměrného člověka. Zpoza uskupení několika takových balvanů nyní vyšla zlatovlasá žena. „Mé jméno je Reliel a sloužím Paní života, Eanel. Prosím pojďte na břeh, zveme vás k našim ohňům,“ zavolala zpátky a během řeči se zpoza nedalekých balvanů ukázaly další tři postavy, které se k ní zvolna přesunuly. „Máme tady raněné, bylo by nejlepší se nejdříve postarat o ně,“ odpověděl Vincent. Postavy si mezi sebou něco bleskově prohodily a poté vyrazily vaším směrem. Pomohli jste jim na palubu a konečně si nové spojence mohli pořádně prohlédnout. O překvapení nebylo nouze. Reliel samotná měla napůl kulaté a napůl špičaté uši. Stejně tak muž, který nemohl být nikým jiným, než jejím příbuzným. Oba měli stejně zvláštní rysy obličeje a ty zlaté vlasy. Poslední dva společníci byl šedooký muž s lukem nataženým přes rameno a jizvou přes levé oko, vedle něhož stál... Khajiit. Příslušník kočičího národa, cestujícího Velkou pouští. „Ach, to nevypadá dobře. Divím se, že neblouzníš a nemáš horečku,“ okomentovala Reliel Swenova zranění, když se k němu sklonila. „Tohle bude potřebovat magii.“ Celesta však měla v tu chvíli důležitější starosti, v podpalubí byl ještě stále Jonas a život z něj prchal čím dál rychleji.
Reliel |
| |
| soukromá zpráva od Ersten pro "Když jsme pořád ještě u jizev," ujmu se slova a začnu při tom bafat ze své dýmky, tak jsem ti neukázal svoji největší. Taky koukej," a vykasám si košili na levém boku až co to jde. Ve světle plamenů z krbu je vidět dlouhá zahnutá jizva, táhnoucí se téměř od pánve až do půli zad. "To mám od Jelia, toho ještěřanskýho parchanta. Při tréninku se chlubil, že dokáže porazit kohokoliv ze skupiny v souboji jeden na jednoho. Nechtělo se mi s ním bojovat, ale tak dlouho popichoval a urážel, až jsem si řekl, že mu dám lekci." Zatímco nám uchvácený sluha donesl nový soudek piva a polohlasem zadrmolil, že maso se už dělá, odmávnu ho ledabylým gestem a pokračuji ve svém příběhu: "Bojoval dvěma scimitary, to jsou takové šavle. Docela se jimi uměl ohánět, ale pro samé parádičky zapomněl, o co v souboji doopravdy jde. Stačilo se mu dostat po pěkné otočce na tělo a pak jsem mu dal loktem ránu do té jeho zubaté tlamy. Ještěrka se hned válela v prachu a z huby mu kapala krev. Lidi se smáli, protože ze sebe udělal úplnýho vola. Každej se mu bál jít na tělo, pač kolem sebe pořád mával tím svým železem, ale stačil jeden výpad, zablokovat mu čepele a bylo vymalováno. Jenže on to takhle nenechal skončit. Jo, dík," kývnu na válečníka, když mi dolil pivo. "On ležel a kňoural, já zatasil meč a chtěl si jít po svých. Jenže on se rozhodl, že se ještě stačí pomstít. Z lehu po mě hodil jeden z těch svejch zahnutejch scimitarů a ten mi projel přímo pod vázáním zbroje a zůstal ve mě zaříznutej, přímo mezi žebrama a kyrysem. Prostě se mi ta hozená čepel zastavila o kosti. Kurva, to ti byla bolest, to ti povím. Ten had měl totiž v oceli svých zbraní i příměs ze zmijovce, to je hornina podobná čediči, která se dá tavit jako železo a při dotyku s živým masem vyvolává silný pálení, jako když si lehneš do mraveniště." Abych ale neustrnul jen u svých vlastních historek a konečně se taky dověděl něco užitečného, vrátím se k seveřanově zmínce o jeji meči. "Naštěstí ale neměl čepele z Nebeský oceli, jako máš ty. To by bylo po mě, tím jsem si jistej. Je to ten nejlepší materiál na zbraň, jakou si válečník může přát." Nezním, jako bych mu pochleboval, spíš jako bych hovořil o krásné dívce, kterou si oba společně prohlížíme a obdivujeme její krásu. "Mít takový meč je mým snem. Dal bych za to téměř cokoliv, kdybych našel kováře, který mi z ní udělá meč podle mých představ. Ale nevím ani kde sehnat materiál, ani natolik schopnýho kováře, co má potřebný znalosti. Mám za to, že už tohle umění v dnešní době nikdo neovládá," povzdechnu si a zapiju svá slova pořádným hltem z korbele. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Večer „Jed je zbraň slabochů,“ odfrkl si seveřan během tvého vyprávění. Zjevně opovrhoval kýmkoliv, kdo by se uchýlil k podobným věcem. Na jídlo zareagoval více než bujaře a během tvého vychvalování Nebeské ocele se už ládoval. Po zmínce o tom, že s ní už nikdo neumí pracovat, se však zarazil. „A jak si myslíš, že Ledolam vznikl? Tajemství ocele se v k kovářských rodech předává z otce na syna už dost dlouho. Kde na to berou materiál ale nemám tucha, prostě přijdeš do Nebeský kovárny a tam už mají všechno připravený předem.“ |
| |
| soukromá zpráva od Ersten pro "To je blaho!" pochválím pečínku, otřu si ústa kusem chleba a ten hned vstrčím do úst. Po všem tom pití značně vyhládlo, takže se láduju přímo barbarsky a nějakou dobu tak nejsem příliš družným společníkem v konverzaci, což mému druhovi nejspíš nijak moc nevadí, vzhledem k tomu, že i on sám v jídle nikterak nezaostává. Když jsou naše chutě jakž-takž ukojeny a jezení přejde do volnějšího tempa, navážu na Bjornovo povídání o Nebeských kovárnách, což je přesně téma, ke kterému jsem se chtěl dostat. "Materiál je až vedlejší věc. Důležitý je podle mě to, cos před chvílí sám řekl: "Dědí se z otce na syna." A já někoho takovýho potřebuju najít. Někoho, kdo zná prastarý způsoby zpracování Nebeský oceli v Nebeských kovárnách. Toho najít..." přikousnu kus chleba k soustu masa a rozmáchnu se paží ve velkopanském gestu, "no tak bych se s ním domluvil na vytvoření fantastický zbraně, která by v mejch rukách dosáhla přinejmenším takový slávy, jako já sám." Neznělo to sice kdovíjak sofistikovaně, ale vzhledem k nastolené kultuře našeho stolování a množství piva, které máme upito, to nijak nevadí. Dojídám, dopíjím, oběma dolévám. Noc je mladá a já se stále ještě nedověděl vše, co potřebuji vědět. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Seveřan na chvíli zamračeně přestal jíst a zavrtěl hlavou. „To se nestane,“ odpověděl, jako by to byla ta nejjasnější věc na světě, „neumím si představit, že by někdo ukoval severský meč cizákovi – bez urážky. Ty zbraně jsou součástí našich zvyků, to už by si spíš některý z kovářů usekl ruku než aby takhle porušil tradice. A u ostatních kmenů to je prý stejný, nebo aspoň podobný.“ |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro Po několika dlouhých dnech, během kterých jsem se snažila ukrývat před zbytkem posádky a zpytovala jsem vlastní svědomí, naše loď konečně zakotvila u břehů ostrova, na kterém snad najdeme pomoc. Ve chvíli, kdy se loď zastavila, jsem byla dole v podpalubí u Jonase. Dávala jsem na něj pozor, jeho mělký přerývavý dech a morda obklopená mléčnou pěnou mi dělalo starosti čím dál tím víc. “Vydrž Jonasi, pomoc už se blíží.“ objala jsem huňatý krk a starostlivě jsem vlkodlaka políbila na temeno hlavy. Upatrně jsem ho uložila na zem a vyběhla jsem po schodech nahoru. Na palubě jsem zvolnila svůj krok, nechtěla jsem zbytečně vyděsit ostatní nebo Swena, a přešla jsem k Vincentovi. Sledovala jsem, jak na palubu pomáhají ostrovanům. Jakmile na loď vstoupila žena, bylo mi ihned jasné, že mi ona pomůže. “Ctěná Reliel,“ předstoupila jsem před ženu a pokorně jsem se uklonila. “Mé jméno je Celesta a pokorně tě žádám o pomoc. Můj bratranec,“ mávnu rukou a dlaní opíšu půloblouk směrem za sebe, “je v podpalubí, byl napaden, zraněn a otráven. Dokážeš mu pomoci? Nezbývá mu mnoho času, jeho stav je velmi vážný a bojím se, že brzy zemře.“ V mém hlase byla slyšet naléhavá prosba, ale i žal a strach. S napětím jsem čekala a doufala, že mi Reliel pomůže. |
| |
| soukromá zpráva od Swen Norrad pro Víte, mohl bych vám vyprávět pohádku o malém kuřátku, které se vydalo do světa, protože se moc nudilo, ale to by byl zcela jiný příběh. Realita je taková, že už mi je vlastně všechno jedno. Je mi totálně u řitě jestli si chce někdo povídat a při mé ignoraci chytne hysterák. Též mi je jedno to, že ta kráva sejmula celou naši posádku a chtěla zabít i nás. ,,Jako na jednu stranu slušné skóre, ale na druhou...kdo mi teď bude ošetřovat ty odřeniny a nosit žrádlo?!" Říkám si jen tak. Asi tak pár hodin po tomto zjištění mě už prostě bolí prdel i záda od toho ležení, tak se rozhodnu vyvětrat a co nevidím? Saloter, která skáče do hlubin. Nejdřív na tu čumím jako vyvoraný krtek a přemýšlím jaký má důvod. Viděla snad perlu? Chce něco ulovit? Nebo si jen zaplavat? Ovšem když dlouho nevyplavala, tak už jsem se nadechoval, že bych našemu kormidelníkovi něco řekl, ale potom jen mávnu rukou a začnu se příšerně smát. Opřen o meč se plahočím zpět, protože nemám zapotřebí být tady nahoře s tou kousavou ženskou, ale když ji potkám cestou do kajuty, tak se jí opřu o rameno, ještě víc se začnu smát a ukážu někam za sebe. ,,Chtěl bych ti říct, že tohle si už neviděla, ale na to sere pes..." plácnu a zmizím v podpalubí. Zbytek cesty mlčím a na střídačku se střídám s tou jedinou, která tu udělala pořádek v rámci posádky a odpočívám. Nohy mám definitivně v píči a v budoucnu budu rád, když se mi rány neotevřou při tlačení bobku. A proč, že vlastně mlčím? Jednou jsem se chtěl zeptat Vincentíka, jak dlouho ještě poplujeme a kam vlastně plujeme, ale dostalo se mi jen vrčení. Nerad bych se po tom všem stal něčí svačinou, tak potlačím svoje překvapení a hrknutí uvnitř mě a raději se opět vzdálím. ,,Na palici...jsem jedinej, kdo přežil s upíry...třeba dělám svačinu na potom..." napadne mě. Noc byla snad nejnudnější. Rány bolely jako...to slovo snad ani nemůžu použít a ještě spím s mečem v ruce, takže vlastně nespím... ,,Kundzer!!" Třeba by ta svačina nebyla, tak špatná...? Jednoho krásného a velice nudného dne se opět chci vzdálit do podpalubí, když tu najednou a zničeho nic se objeví země. ,,Barakzundu? ... Kde jsem to jen...?" Proletí mi hlavou jako splašený mustang myšlenka při Vincetových slovech. ,,„Mé jméno je Reliel a sloužím Paní života - Eanel - Bla bla bla," posměšně to po ní opakuji, protože nemám náladu na další ženskou. ,,Prosím pojďte na břeh, zveme vás k našim ohňům," dořekne větu a já se podívám na sebe, potom opět na ni a dodám si pro sebe. ,,To si snad dělá prdel..." Nakonec se tedy začnou věnovat i nám, protože máme prý nějaké zranění. No ne fakt?! To ji mi novinka! Raliel, Ralka prostě okomentovala moje zranění a zeptala se mě jestli nemám horečku a neblouzním. Potom však uvidím tu chodící kočku a raději se posadím. ,,Myslím, že teď už to vše mám..." Poslední kapka. Ohledně magie pokrčím rameny. ,,No jasně! Proč ne?" řeknu už bez jakéhokoliv vzrušení. Mě už fakt nic nepřekvapí. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Reliel vzhlédla od Swena a pohlédla na Celestu. „Tak to bychom se na něj asi měli jít podívat, že? Reóde, Jodare, dostali byste jej prosím na pevninu a rozdělali oheň? Na tohohle budu potřebovat vidět,“ otočila se na khajiita a šedookého muže. Ti přikývli a oba chytili Swena pod pažemi, aby s ním nemotorně vyrazili na oblázkovou pláž, následováni Tygwynovým cupitáním. Vincent vyrazil spolu s Celestou, Reliel a jejím příbuzným do podpalubí. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Na cestě do podpalubí tě Reliel doslova bombardovala otázkami, týkajícími se Jonasova zranění. To jak k němu přišel, zda ještě stále máte tu zbraň nebo jestli víte, o jaký jed se mohlo jednat. Nakonec jste k bratranci dorazili a tobě došlo, že jsi zapomněla zmínit jeho stávající podobu. Reliel při pohledu na vlkodlaka vyjekla a její příbuzný okamžitě sáhl za pas, kde sis už předtím všimla kostěného nože. |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro Odpovídala jsem Reliel dle svého nejlepší svědomí a vědomí. Bylo toho hodně, co chtěla vědět, ale správně jsem odhadla, že se jen potřebuje připravit na to, co jí dole čeká. Ovšem... zapoměla jsem zmínit jednu maličkost a to, že je můj bratranec vlkodlak a že je ve své vlkodlačí podobě. Reakce jejího společníka byla více než výmluvná. “Počkat,“ zahradila jsem Reliel cestu k Jonasovi do místnosti vlastním tělem s dlaněmi v obranném gestu. “Můj bratranec je vlkodlak. Není nebezpečný, je vyčerpaný a na pokraji smrti. Nikomu neublíží. Slibuji.“ S obavami jsem pohlédla na kostěnou dýku, kterou muž třímal v dlani. “Prosím, pomozte mu.“ úpěnlivě prosím. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Společnými silami se vám nějak podařilo dostat se ke skupině hned několika větších balvanů, mezi kterými jsi spatřil čtyři pokrývky shromážděné kolem drobného ohniště. Během okamžiku už jsi tak seděl opřený o kámen u vesele praskajícího ohníčku. Kočičí muž na tebe pohlédl a hlasitě hvízdl. „Jak jsi k tomu přišel?“ |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Na Relielině tváři se zračil čirý odpor, když na Jonase ukázala: „Tuhle... ohavnost léčit nebudu. Je to jen nečistá bestie, která si nezaslouží žít!“ Ozvalo se ostré cvaknutí a dívčin společník zalapal po dechu, když pod krkem ucítil jako břitva ostrou čepel, vycházející zdánlivě z Vincentova chrániče předloktí. „Dej to dolů hochu, nemám na tyhle hrátky náladu ani energii,“ zavrčel upír chraplavým hlasem a pohlédl zpátky na Reliel. V jeho očích jsi vskutku spatřila strašlivou únavu... A hlad. „Všichni teď musíme táhnout za jeden provaz a oba víme, že jej dokážeš uzdravit, léčitelko, tak se dej do práce.“ Vincentovy špičáky teď byly jasně viditelné a vykukovaly mu z pusy, zatímco Reliel kmitala pohledem z čepele na svého příbuzného a zase zpátky. Tohle se začínalo vymykat kontrole. |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro Situace se nečekaně přiostřila a nemyslím si, že by Vincentovy tesáky nějak napomohly k vyjednávání o záchraně mého bratrance. “Ne,“ můj hlas zaburácí kajutou. “Na tohle nemáme čas.“ pohledem střelím k Vincentovi. Nechci se ubírat tímto směrem. Nechci být násilníkem, ale chápu jeho přístup a v hloubi své černé duše mu děkuji, že chce Jonasovi tímhle způsobem pomoci. “Reliel, není to nečistá obluda. Je to můj bratranec. Je to slušný člověk, který pomáhá bojovat proti krutovládě draků a je jedním z Vyvolených. Nemůžeš být přece tím, kdo vyvolenému nepomůže a nechá jej zemřít. Je naší nadějí v tomto boji, z celého svého srdce tě žádám, pomož mu.“ Ustoupím za Jonasem do kajuty, usadím se vedle něj a jemně ho obejmu kolem krku. Položím si jeho mordu na svá stehna a vzhlédnu k Reliel. “Neublíží ti. Máš mé slovo.“ Něžně hladím Jonasovu srst a snažím se ho udržet v klidu a bezpečí. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Relielin pohled teď zuřivě kmital z Vincenta na jejího příbuzného, pak na tebe a zase na upíra. „Pusť ho!“ štěkla nakonec hystericky a vyrazila k vám dvěma. „Dostaňte tu věc z okovů a nějak to donuťte, ať se to přemění zpátky na člověka, nebo se z toho smradu zblázním. Taky budu potřebovat svůj vak a taky nějakou vodu, Elladure zaběhni pro to,“ začala vydávat rozkazy velitelským tónem. Elladur, jak se zřejmě její příbuzný jmenoval, přerušil své bolestínské mnutí krku hlasitým protestem: „Nenechám tě tady s tou sebrankou samotnou!“ „DĚLEJ!“ Vincent pozvedl obočí nad rychlostí, s jakou mladík vystřelil z místnosti, zatímco upír rozevíral okovy udržující Jonase v klidu. Vlkodlak sebou při plavbě několikrát zuřivě pohazoval a tohle bylo bezpečnější, než ho nechat ublížit sobě nebo ostatním. Vincent však netušil, jak dostat Jonase zpátky do lidské podoby. „Geralt by to snad věděl, ale já ne,“ říkal a vrtěl hlavou. Reliel k tobě vzhlédla. „Dokážu vyléčit člověka nebo elfa, ale tuhle věc ne.“ |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro Na to jsem nepomyslela Sklesle se podívám na vlka ve své náruči. “Ani já ne, ale musíme na to přijít. Musím ho zachránit.“ Nakloním se k Jonasovi tak blízko, abych mu mohla šeptat do ucha. “Jonasi, pokud mne slyšíš, potřebujeme tvou pomoc. Je tu léčitelka, která ti pomůže, ale jen, pokud budeš schopen vrátit se do lidské podoby. Slyšíš mne? Chceme ti pomoci, zachránit tě. Nejprve ale musíš pomocit ty nám. Prosím.“ tiše k němu promlouvám a doufám, že mne vnimá a pomůže nám. |
| |
| soukromá zpráva od Ersten pro "Musí existovat nějaký způsob," oznámím prostě a nedám na sobě znát, jak jsem ve skutečnosti zklamaný. I kdybych nějakou cestu, jak si takovou zbraň obstarat, bude to hodně těžké, dost možná i za hranicí proveditelnosti. "Poslyš, když to je teda takhle, rád bych aspoň poznal mistra, který vytvořil tvou zbraň. Fascinuje mě jejich řemeslo a musím říct, že něco takovýho se určitě jen tak nevidí. A když ho neukecám, aby mi vyrobil meč, tak bych ho aspoň rád sledoval při práci a třeba si i něco sám přiučil." Však ještě uvidíme, jestli přistoupí na moje návrhy. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Nepomohlo to. Jonas už byl příliš daleko na to, aby tě slyšel. Pohlédla jsi na Reliel a do očí ti vhrkly slzy. Přece to všechno nemohlo takhle skončit. Několik ti jich skanulo po tváři a dopadlo na vlčí hlavu, přímo na čelo. Bratranec zakňučel a začal sebou trhat. Všichni jste se na něj vrhli, aby si ještě víc neublížil, přičemž na něj dopadlo ještě víc slz. Z míst, kam dopadly, začala zvolna odcházet pára a srst se začala zkracovat. Morda se zmenšovala a chlupy na hlavě změnily barvu na zrzavou. „No jistě, upíří slzy. Tak jsme přeci zachránili Ciri,“ zabručel si pro sebe Vincent a snad poprvé v životě jsi jej viděla ohromeného. Ne, ne ohromeného. Upír byl v naprostém šoku. Jonas před vámi nyní ležel klidně, s proseknutou tunikou v oblasti hrudníku. Otvor odhaloval ošklivě zbarvené nachové okolí sečné rány. Reliel sykla a s vaší pomocí mu tuniku sundala. Zděšeně sis uvědomila, že tvůj bratranec byl mnohem bledší než obvykle a silně se potil. Pak se něco začalo dít. V Jonasově tváři se objevil mírumilovný výraz a okolí rány zvolna začalo nabírat barvu zbytku jeho těla. Rána samotná, která předtím představovala tenkou rudou linku na konci hrudní kosti, nyní zmizela a zanechala po sobě drobnou jizvu. „J-já... Já ještě nic neudělala,“ řekla zmateně Reliel a s otevřenou pusou těkala mezi tebou a Vincentem. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Tvůj návrh seveřana musel zaujmout, protože se zarazil, s notnou porcí masa v rukách jen kousek od obličeje. „Podívat se zpátky na sever říkáš? To vlastně nezní tak špatně,“ poznamenal Bjorn a s úsměvem si vrazil maso do úst. „Akoát nevím, hestli tě nechají se koukat. Pšítomní můžou být jen ti, co složili válečnickou zkoušku,“ huhňal seveřan s pusou plnou masa. Notně si přihnul z korbelu, aby jídlo snáze postoupilo dál a s požitkářským vzdechem si otřel vousy. „Sakra, tady vlastně stejně není co dělat a ty chceš poznat, jaký to tam je. Proč tam nevyrazit rovnou zítra?“ ______________________________ Ze života dračích agentů: Dračí agenti zásadně neopouštějí Dol Mahakam bez příkazu svých dračích pánů kvůli případné pozdější možnosti, že by byli potřeba. Názor Fialového na tvůj nečekaný a předem neohlášený odchod by bezpochyby nebyl kladný. |
| |
| soukromá zpráva od Ersten pro "Válečnický zkoušky? Tak do toho, jen ať mě vyzkoušej! Ukážu jim takovej boj, jakej ještě neviděli!" chvástám se přes svým společníkem a doliju si další korbel. Chtě nechtě se na mě již množství vypitého piva začíná podepisovat. Je na čase navštívit onu místnost. Když se vrátím nazpátek, oslovím Bjorna s tím, co mě docela dost tíží a brání mi v cestě na Sever. "Nemůžu jet, dokud mi tu cestu neschválí Fialový. Takovýhle soukromý pochůzky, kor když by byly na dlouho, to je prostě přes čáru. Budu muset nejdřív se svým pánem promluvit, než se budu chystat někam ven." Tón mého hlasu je celkem skleslý, už jen proto, že si připadám, jako bych se musel nejdřív zeptat mámy, jestli můžu jít ven s kamarádem. Ale holt, pravidla jsou pravidla a ty já zatím musím do puntíku dodržovat, chci-li se dál těšit přízně svého patrona. Přijít o jeho podporu a nebo ho dokonce rozdělat, to by byla na mém současném postu služebníka vyslovená sebevražda. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Tvůj společník se zarazil, když jsi se zmínil o Fialovém a poněkud zklamaně se poškrábal ve vousech. Všiml sis toho pohybu už poněkolikáté – Bjorn měl buď ve vousech blechy, nebo mu to dělalo extrémně dobře. „No jo, Tyrkysovej by to asi taky měl schválit,“ prohlásil tónem, jako kdyby se omlouval, že ukradl z kuchyně cukroví. „Stejně by mě zajímalo, jaký to musí být, tenhle jejich dračí sněm. Slyšel jsi už o čem se hádali? Rudý si prý udělal bastarda s nějakou lidskou holkou a oni se rozhodovali, jestli ho nechají žít. Sakra nechtěl bych bejt tím levobočkem. Prej si ho tam vzali a řešili to před ním.“ |
| |
| soukromá zpráva od Ersten pro "Zajímavý. To jsem nevěděl," shrnu lakonicky jeho slova a řečnicky si nad situací povzdechnu: "Draci jsou holt velký mocipáni a do jejich čachrů my nevidíme. Můžeme bejt vůbec rádi, že jsme součástí jejich plánů a že nejsou proti na nám. Sköl!" nastavím svůj korbel k přípitku, neboť mi přijde, že má mírně pochmurná slova zaslouží jakési "zpečetění". Cosi jako Amen. Když si mohutně přihnu a položím zase pivo na stůl, poškrábu se v rozkroku a zahlásím: "Jídlo bylo fajný, pivko bodlo, ale furt mi tady něco chybí. Ženský. Vy na Severu prej máte opravdový krásky, blond vlasy a bledý oči... opravdu myslím, že jsem ještě takovou neměl. Jsou tady vůbec nějaký takový...?" Teď se dovím něco o společníkově vkusu. Beztak už si taky rád odpočinu od všeho toho zkoumání a klidně přejdu na lascivnější úroveň našeho tlachání.. |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro Sledovala jsem, jak se Jonas pozvolna mění zpět do své lidské podoby. Byl to tak zvláštní pocit, držet ho celou dobu v náručí, aby sebou nezmítal ještě více a neublížil si. Stále jsem ale nebyla schopna uvědomit si, co se právě stalo. Bylo to opravdu tím, že na něj skanuly mé slzy? prolétlo mi hlavou, ale na víc jsem se nezmohla, protože Jonase popadly další záškuby těla. Držela jsem ho pevně a nepouštěla ho ze své náručí ani ve chvíli, kdy k nám konečně přistoupila Reliel. Sundali jsme z Jonase zakrvácenou tuniku a já si v duchu přála, aby její kouzla působila rychle a účinně. Když v tom se Jonas začal sám hojit. Rána zrůžověla a zatáhla se, až zcela zmizela a zanechala po sobě jizvu. “Co se stalo?“ nevěřícně jsem zírala na uzdraveného bratrance. Otřela jsem si slzy z tváří a šťastně jsem se usmála. Ten úsměv byl jako vysvobození. Po tak dlouhé době, kdy jsem necítila nic jiného než lístost a bolest, jsem byla šťastná a cítila jsem naději. Cirdanel, Paní temnoty, tos byla ty? Ve svých myšlenkách jsem se obrátila k bohyni, která mi darovala život a která, jak jsem doufala, i zachránila Jonase. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Seveřan vehementně přikývl. „Jó Arinso, takový to špičatý ucho s divnýma vlasama to říkal, když jsem si s ním včera sednul na snídani. Docela sympaťák... Na elfa.“ Zajímavý způsob jak mluvit o Prvotním služebníkovi a nejspíše nejlepším lukostřelci v celém Edorianu. Když jsi přenesl téma k ženám, objevil se na Bjornově tváři hrdý výraz. „Naše ženský jsou ty nejtemperamentnější ze všech. Ta tě dokáže úplně odrovnat,“ vyprávěl ti hrdě, „na druhou stranu ty vaše hnědovlásky taky za něco stojí. A nemusíš se aspoň každou chvíli koukat jestli ti někdo nevrazí, když ji plácneš po prdeli.“ Na obrově tváři se teď objevil úsměv, když se natáhl na stolek o který byl opřený jeho meč a popadl masivní kovový zvonek. Několikrát s ním zatřepal aby jej rozezvučel, načež jej položil zpátky. Neuběhlo moc času, než se zaklepáním vstoupila jedna z žen, které jsi viděl vycházet o nějakou dobu dříve. „Matyldo, zeptej se kamarádek, jestli se nechtějí přijít trochu pobavit,“ řekl Bjorn a po jejím (nutno říct nadšeném) odběhnutí se otočil zpátky k tobě. „Ze severu jsem tu sice jen já a Taeyrif – což doufám nejsme ani jeden tvůj typ – ale udělal jsem si pár kamarádek i tady.“ Brzy se ozvalo zaklepání a do místnosti vstoupilo hned pět žen, z nichž hned tři byly ty, které minule vyšly z Bjornovým komnat. Překvapeně jsi zjistil, že léčitelka z dřívejška je mezi zbylými dvěma, spolu s asi dvacetiletou štíhlou zrzkou. Pohlédl jsi na Bjorna, který rozmáchle ukázal. „Jsi můj host, můžeš si vybrat první,“ řekl velkoryse a na tváři se mu zjevil zázub. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro „Na to se snažíme přijít už nesmírně dlouho,“ odvětil Vincent a sklonil se k Jonasovi. Zjevně si vše vrýval do paměti. Právě v tomto okamžiku do místnosti vběhl Elladur s vakem a měchem na vodu. Reliel se narovnala a vyrazila k němu. „Tady jsme hotovi, jdeme pomoct tomu vousáčovi,“ řekla a nevnímala jeho nechápavý výraz, když bez jakéhokoliv dalšího slova začala stoupat do schodů. Mladík stočil pohled na Jonase a zpátky na vás. „Je mrtvý?“ zeptal se. Šťastně jsi zavrtěla hlavou, načež Elladur zvolna kývl a vyrazil za svou příbuznou. Vincent ti pohlédl do očí a pak zvolna vstal. „Mám hlad a ty ho brzo dostaneš taky. Pojďme se najíst a já ti vše vysvětlím.“ |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro Nechtěla jsem Jonase opět nechávat samotného. I přesto, že jsem teď na vlastní oči viděla, jak se vyléčil. Ale vypadal tak spokojeně a klidně a já věděla, že Vincent má pravdu. Bylo to už několik dní, kdy jsem se nenakrmila. Ze strachu, že bych zabila další z posádky lodi. Dlouho jsem přemýšlela, zda Jonase opustím, ale nakonec jsem přece jen vstala. “Dobrá,“ řekla jsem a šla za Vincentem. “Najíst? A kde?“ Nepopírám, že jsem z toho měla strach, ale musela jsem jíst. Musela jsem se naučit kontrolovat se a teď, když už vím, co jsem a kontroluji se, nemělo by to být tak hrozné. “Řekneš mi o tom vše, slibuješ?“ pohlédnu Vincentovi do očí, když procházím kolem něj nahoru na palubu. |
| |
| soukromá zpráva od Ersten pro Vstanu ze svého křesla, přidržím se na moment opěradla a opět jistým krokem se vydám k hloučku růžolících a v podstatě napůl svlečených dívek. Sice už mám vybráno, ale přesto neodolám prohlédnout si je hezky v klidu a ještě "před akcí". Jak kolem nich mlsně kroužím, občas některou z nich pohladím po ňadrech, či zadečku a zahledím se jim do očí. Jsou to je ovečky, poslušné a povolné. Přesně jaké mají být. Projdu kolem léčitelky, se kterou jsem si užíval celkem před nedávnem a krátce se na ni usměju. Neznamená pro mě nic, vždyť se mnou beztak šla do postele jen proto, že jsem to tak určil. Zato zrzka, to je plachá laň, nezkušená a nevinná. Zvednu jemně její tvář několika prsty a prohlédnu si její jemnou pihovatou tvář. "Tak já už mám první vybranou. Řada je na tobě," ušklíbnu se pobaveně na Bjorna a čekám, koho si vybere on. Zrzku si zatím vytáhnu stranou a nechám prostor svému parťákovi. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Vincent zvolna kývl a vyrazil po schodech nahoru. „Taky na tebe budu mít pár otázek,“ odvětil zamyšleně. Vydali jste se na pobřeží a oznámili, že se vrátíte co nejdřív. Podle pohledů si zřejmě vaši noví známí mysleli, že Jonase opouštíte kvůli nějakým milostným hrátkám. Vyrazili jste a brzy dorazili k zvolna houstnoucímu listnatému lesu. Tehdy se Vincent pustil do řeči. „Upíři nepláčou,“ začal svou řeč, „alespoň ne v tomto světě. Tato těla jsou mrtvá a slouží jen k získávání energie. Když tě seknu nekrvácíš, když cítíš smutek, nepláčeš. Většinou.“ Před pár dny byl nov, takže měsíc nesvítil tak, jak by mohl. Přesto jste však neměli sebemenší problémy s viditelností. „Občas se ale vyskytne něco, čemu říkáme Upíří slzy. Nikdo z nás neví, jak k tomu dochází, prostě se to stane. Jeden z nás začne ronit slzy schopné dopadnout na samotnou Malbu osudu a změnit ji. Lidé se uzdravují, získávají nadpřirozené síly nebo začnou měnit životy těch okolo nich. Nikdo z nás netuší, jak je to možné. V celé naší historií jsi třetí, kdo něco takového udělal.“ |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro Uprostřed hustého lesa, než začal Vincent mluvit, jsem si našla místo, kde bych se mohla usadit. Necítila jsem se na rozhovor ve stoje a to, co zakrátko následovalo, mne jen utvrdilo ve správnosti mého rozhodnutí posadit se. “V celé vaší historii jsem třetí?“ tupě zopakuji Vincentova slova a snažím se vybavit si, jak daleká upíří historie může být. “Takže to já jsem vyléčila Jonasova zranění? Říkáš, že to vyléčí lidi. Stal se z něj tedy člověk? A co je Malba Osudu?“ A proč zrovna já jsem ta, která Malbu Osudu bude moci změnit svými slzami? Přemýšlela jsem, co tak významného a jedinečného na mě je, že jsem si zasloužila tuto poctu, ale nenapadlo mne nic jiného, než to, že jsem plakala, protože Jonas je od mého dětství mou nedílnou součástí a přijít o něj by bylo jako přijít o kus sama sebe. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Obr se zasmál a pokynul Matyldě – služce, která předtím došla pro zbytek dívek. „Pojď sem holka,“ prohlásil rozverně, když si mu kyprá služebná sedala na pravé stehno. Poté sis vybíral ty a následovalo Bjornovo kolo. Seveřan se vychytrale usmál, když rozpřáhl ruce. „Nemůžeme přece jednu z vás nechat, aby byla poslední. Pojďte sem obě,“ oznámil spokojeně. V tu chvíli se ozvalo zaklepání a do místnosti po vyzvání vstoupil vyděšený mladík. „M-mí pánové, omlouvám se za vyrušení, ale přináším vzkaz od paní Nanareth,“ oznámil bojácně, zjevně si vědom, že přichází nevhod. Bjorn na tebe pohlédl se zdviženým obočím a poté na chlapce kývl. „Tak nám ho řekni hochu.“ „Paní Nanareth vám vzkazuje, že, cituji: pokud konečně nezavřete ty své nevymáchané držky, tak zařídí, že si budete přát, aby vás vaše matky běhny nikdy neporodily.“ Sluha byl celý shrbený a očividně jen čekal, ze které strany přijde rána první. Tvůj společník se na tebe podíval a poté propadl v hurónský smích. „Hochu vyřiď své paní, že bereme její velkorysou nabídku na vědomí a pak nám zajdi pro ještě jeden soudek a korbely tady pro slečny!“ Od Nanareth tu noc další zpráva nepřišla a mladík dorazil tak, jak mu bylo přikázáno. Bjorn se jej zeptal, zda by se nechtěl připojit, což samozřejmě takticky odmítl. Čas jako by zvolna začal zrychlovat a ty jsi zjistil, že povzbuzuješ zrzku v tom, aby zvládla vypít celý korbel najednou. Nezvládla to a proto musela předvést erotický tanec kolem jednoho ze sloupků postele. Čas se začal měnit v záblesky a ty jsi zjistil, že Bjorn vyzývá tvou mužnost a nutí tě se s ním znovu napít. Záblesk toho, jak zrzka lije pivo druhé tebou vybrané ženě po noze a to ti poté stéká do úst. Obraz Bjorna, jak zvedá křeslo i s Matyldou na něm sedící vysoko nad hlavu. Scéna se najednou změnila a ty jsi se ocitl ve změtí tří těl válejících se po medvědí kožešině. Následoval skok v čase a ty jsi najednou zjistil, že ležíš se svými dvěma společnicemi vedle postele na medvědovi, kterého prý Bjorn skolil holýma rukama. Z chodby se ozývaly hlasité kovové údery, z nichž se ti hlava roztřeštila tak strašně, že sis v tu chvíli přál zalézt do nějaké hluboké díry a už odtamtud nevylézt. Podle bolestivého sténání ostatních jsi poznal, že v tom nejsi sám. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Vincent na tebe tvrdě pohlédl. „Dar od Paní měsíce není nemoc. Myslel jsem, že to už jsme si ujasnili,“ odvětil chladně a začal se ohlížet po zemi okolo. „Slyšela už jsi někdy o Kronikáři? Zvláštní to bytost, říká se, že na plátno maluje osud Edorianu a těch, kdo jej ovlivňují. Když končí jedna epocha, plátno připevní do obrovské knihy jako stránku – tím vytváří kroniku světa. Než však své dílo dokončí, je možné je ovlivnit. Jako kdyby tvá slza dopadla a rozmazala barvy, čímž by vytvořila něco jiného. Náčrtek mrtvého se změní v život, žebrák v krále, nenávist v lásku. Ztracení nacházejí cestu zpět a zničená přátelství se obnovují. Jasnovidci se snaží dívat Kronikářovi přes rameno a hádat z jeho náčrtků budoucnost.“ Upír dokončil několikáté kolečko a pokynul ti, aby jsi jej znovu následovala. Vyrazili jste a on hledal stopy případné kořisti. „Pokusy změnit Malbu osudu jsou však nebezpečné, sebemenší minutí může mít katastrofální důsledky. Až dnes dorazíme do Měsíční krajiny, seznámím tě s upírkou, která se naučila ronit slzy dle své vůle. Nebo tím, co z ní zbylo.“ |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Takže opět jenom k věcem, které nejsou příjemné ani zábavné. Vážně si myslí, že někteří hlasování změní? Pochybuju! Někteří mě odpraví prostě jenom proto, že jsem jeho dcera! Co se týče Zelené, tak škoda, doufala jsem, že budu mít nějaké info... a že... nevím... najdu nějakého spojence? Prý měkké srdce. Jako jediná se ke mně nechovala jako k hovnu na podrážce! Navzdory tomu, jak špatnou náladu jsem po tom všem měla a že jsem si říkala, že se tu asi unudím k smrti, na což nejsem zvyklá, nakonec to dopadlo docela dobře. Jo, jasně, já vím, můžu věřit jenom Berealovi, se kterým je stejná nuda, jako kdybych ležela u sebe v pokoji. No, vrána k vráně, znáte to. Však můj otec je stejně zábavný společník jako mrtvola. Až mě překvapilo, jak brzy jsem se při rozhovoru s Maiou otevřela. Ovšem dávala jsem si pozor na to, co říkám, ne že by to bylo tak, že na ni vybleju všechno, co mi přijde na mysl. Hodně jsem se vyptávala. Na všechno možné. I na hlouposti. Jenom prostě proto, že jsem si konečně mohla s někým popovídat. Samozřejmě že se mi nechtělo uvažovat nad tím, že i Maia může být sketa. Kdybych si to připustila, asi bych se musela jít sama odpravit, protože by ten život byl nesnesitelný. Být tak osamělá je frustrující. * * * Jakmile mi přijdou říct, že i pro mě přišla Hesae, zhoupne se mi žaludek. Nevím, co čekat. Ale ty pitomé šaty na mě nikdo nedostane. Prostě se obléknu jako vždycky. Do košile a kalhot. A chtě nechtě se tam vydám. Už ani nedoufám v to, že bude normální. I Cerruk byl vocas. A to máme trochu stejné krve... Jo, snažím se nezírat - koneckonců jsem za posledních pár týdnů viděla víc divných věcí než za celý život. Ale kdo by to zvládl? Kromě Pana Kamenné Tváře, jak říkám otci. Oči mi pořád těkají k těm rohům. To jako může měnit vzhled jenom částečně? Dokázala by třeba vypadat jako já? Její pohled se mi nelíbí. Nechci být ničí hračka. Jenže v téhle hře jsem jenom pěšák. A tak přešlápnu a - Huh? Co? "No... Jo," vyblekotám zaraženě. Není to jen nějaký trik? "Jenom mě to překvapuje... nikdo tu nevypadá na to, že by se mnou chtěl vycházet. Nikdo z draků." Tak uvidíme, jestli se toho chytí. |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro “Víš, že jsem to tak nemyslela,“ pronesu smířlivě. “Jsem Cirdanel nesmírně vděčná, že mne zachránila, ale chtěla jsem jen vědět, jak velikou moc ty slzy mají.“ Nechci se s Vincentem hádat, protože vím, že by to nemělo smysl. Když mi vypráví o Kronikáři, vzpomenu si na muže, který se mi zjevil mezi stany v elfské táboře. On se mi přece představil jako Kronikář. Měla bych o tom Vincentovi povědět. Skloním hlavu a zavřu oči, abych si vybavila moment našeho setkání. “Já,“ na krátký okamžik se zarazím a přemýšlím, zda říct to, co mám na srdci. “Setkala jsem se s ním. S Kronikářem.“ vzhlédnu k upírovi a snažím se číst mu ve tváři. “Když jsme byli v elfském táboře, než nás napadli přisluhovači draků, tak se mi zjevil mezi stany. Řekl mi, že budu žít velice dlouho, protože toho musím na zemi mnohé vykonat. Že má duše je natolik silná, aby pohlédla do Kronik. Já... nevěděla jsem, co to znamená, až doposud.“ Vstala jsem a došla Vincenta. “Netušila jsem, že jsem tak důležitá. Že mi na bedra bude svěřená taková zodpovědnost.“ Ta představa mne vyděsila, ale můj smysl po povinnost a způsob, jakým jsem byla vychovávána, mne za krátko vyvedla z omylu. Je to můj osud. Měla bych přijmout zodpovědnost. Když ne já, kdo jiný by to udělal? Měla bych se soustředit na lov, stopování kořisti tak jak to dělá Vincent, ale jediné nač myslím je to, jak asi vypadá ona upírka. A proč Vincent říkal: nebo to, co z ní zbylo. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Hesae se zářivě usmála a pohlédla na městský ruch pod vámi. Zvolna sis začínala zvykat na každodenní hluk vydávaný zdejším životem, i když některé věci tě nepřestávaly fascinovat ani nyní. „S většinou z nich se ani moc vycházet nedá, tradiční výchova víš? Já byla první narozená tady na západě, zrovna v dobách, kdy si Dvanáct rozdělovalo Edorian... Málokdo měl čas na etiketu a podobné hlouposti,“ vykládala dračice uvolněným tónem, zatímco si fascinovaně prohlížela doširoka rozevřené prsty své pravé ruky. Vedle palce začal vzduch náhle praskat černými jiskřičkami, které mezi prsty začaly bleskově probíhat aby nakonec za malíčkem zmizely. Tvá učitelka se na tebe usmála s výrazem, z něhož ti přeběhl mráz po zádech. „Zato jsem ale měla příležitost naučit se spoustu jiných, mnohem zajímavějších a důležitějších dovedností,“ prohlásila, jako kdyby mluvila o tom, jak je dnešní počasí krásné, „s trochou štěstí některé z nich pochytíš. Cerruk mi nechal zprávu, že sis prošla základním výcvikem. Vsadím se, že to u něj znamenalo možná tak pravidla slušného chování, on se nikdy na víc nezmohl. Už dlouho jej podezřívám z akutního nedostatku odvahy... Nebo jakékoliv jiné stránky charakteru. Ten drak je jako kámen.“ |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Vincent na tebe pohlédl s povytaženým obočím a ani se po tvém odhalení nezastavil v chůzi. „Zas tolik si nevěř, Kronikářovo zjevení není tak vzácný úkaz. Já, Geralt, Nazadeha i Ciri jsme se s ním setkali také,“ zpražil tě a na otázku ve tvých očích odpověděl rovnou: „Ciri je Geraltova dcera. Nazadeha je ta upírka, která se naučila ovládat Upíří slzy. Nebo spíše byla.“ Náhle se Vincent sklonil a ukázal na zem. „Tohle vypadá zajímavě. Během dne tudy prošla skupinka čtyř lidí. A asi dvě hodiny po nich jelen.“ Tázavě se na tebe podíval. „Máš právo ochutnat i zvířecí krev... I když je naprosto odporná.“ |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro Očekávala jsem poněkud odlišnou reakci. Proč mě tak shazuje? To mne tolik nenávidí? Ne, prostě v něm nedokážu vyznat a možná právě to je na mé situaci nejvíce frusturující. Že osoba, která mi má být nejbližší, která mne zachránila, mne nesnáší. Pokrčím rameny a nic mu na jeho slova neříkám, dokud neotočí téma k večeři. “Chtěla bych ochutnat zvířecí krev.“ Je to věc, která mne nebude nic stát a i když tuším, že nejspíše skončím u lidské krve, neodpustila bych si, kdybych se o to alespoň nepokusila. Jakožto nezkušený lovec a stopař se teď nechám navádět Vincentem a vynasnažím se mu nebýt při lovu přítěží. |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Ale určitě v tom bude nějaký háček. Vždycky bývá. Neraduj se předčasně. Stejně jako tehdy, když jsi zjistila, že máš otce draka a že ho konečně uvidíš... Protože výsledek stojí fakt za hovno. V podstatě si mě vytvořil jenom jako nějakou pitomou zbraň. Ten její úsměv jenom podpoří moje přesvědčení o tom, že bych měla být opatrná. I to, že ovládá nějakou divnou magii. Já jsem ráda, že nějak ovládnu svůj oheň uvnitř... natož čáry. Naposledy, když jsem se s čárama setkala, jsem skončila v bezvědomí. A i ve snech to nebylo nic moc. "Však je Cihla, ne?" ušklíbnu se trochu. Zatím jenom zkouším, co si můžu dovolit a jak na to bude reagovat. "Ale víceméně máš pravdu. Spousta pravidel, jak se chovat," aby se náhodou neposrali. "A trochu boje." |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Upír si odfrkl a ukázal daným směrem. Společně jste vyrazili a on pokračoval ve vysvětlování: „Malba osudu je zvláštní tím, že lidé na ní vyobrazení se navzájem přitahují a ovlivňují. Čím více místa na obrazu zabíráš, tím více osudů se nabaluje na ten tvůj. Právě Nazadeha byla známá tím, že k sobě takto ráda poutala nesčetné množství z nás.“ Pokračovali jste dál a tentokrát se začal vyptávat Vincent. Zjišťoval kolik jsi toho věděla o upírech před začátkem toho všeho, nechával tě vyprávět mu o všech svých příbuzných, zvláště jej zajímala otázka tvého původu. Popravdě řečeno ses nad tím nikdy nezamýšlela, tvá rodina zkrátka vždy žila v Dol Mahakamu, co bylo předtím nebylo důležité. Byli jste na cestě dobrou hodinu, když ti upír pokynul, aby ses zastavila. „Něco tu je špatně,“ poznamenal Vincent, když poklekl a začal pozorně prohlížet zemi. Nějak jsi vycítila, že na místě byla nedávno prolita krev. Tesáky se ti samy postavily do pohotovosti a ty jsi začala opět cítit tu prázdnotu. „Jdeme,“ řekl nakonec Vincent se svou obvyklou kamennou tváří a pokračoval v chůzi předchozím směrem, „už brzo uvidíš svou večeři.“ |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Dračice našpulila rty a pohlédla opět na město dolů. „Možná by neškodilo se podívat, co vlastně umíš,“ řekla zamyšleně. Hesae byla oblečená to nachového roucha s mnoha záhyby, z nichž se téměř všechny zavlnily. Zpoza ženiny figury náhle vykukovala dvě šedá křídla, ne nepodobná těm, které jsi měla ve své dračí podobě ty. Překvapeně sis však všimla, že tvá učitelka měla na blanitém povrchu prazvláštní, stříbřitě se lesknoucí vzorek připomínající snad nějaké písmo. „Leť za mnou,“ prohlásila Hesae s tím svým typickým úsměvem, než se zvrátila dozadu a přepadla přes zábradlí. Brzy poté jsi ji spatřila, jak stoupá nad město. Nevypadalo to, že by měla v úmyslu na tebe čekat. |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro Ráda poutala nesčetné množství z nás? zůstane mi v hlavě. Nevím, jak bych si správně měla vyložit Vincentova slova. Znělo mi to jako upozornění na těžký úděl, který jsem získala. S Nazahedou se stalo něco nepěkného, podle všeho co mi o ní řekl, ale mohlo být způsobeno tím, že k sobě poutala až příliš osudů? A bude se mi to dít také? Na otázky jsem Vincentovi odpovídala, jak nejlépe jsem dokázala, ale nebyla jsem schopna si dát pět a pět dohromady, proč ho to vlastně zajímá? Když jsme znenadání zastavili na místě, donutilo mne to soustředit se a rozhlédnout se po okolí. Vincent by to neudělal, kdyby si nemyslel, že narazíme na něco důležitého. A opravdu, mé smysly vycítily krev a mé upíří tělo na to reagovalo vstyčnými tesáky. Pootevřela jsem ústa, protože jsem ještě stále nebyla zvyklá na prodloužené špičáky v mých ústech. “Cítím krev,“ řeknu tiše a pokračuji dál za upírem. Cítím, jak mé tělo teď touží po krvi. Jak se mi vnitřek svírá bolestí a touhou ukončit to trápení hladem. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro „Nedivím se,“ odvětil Vincent a začal se plížit od stromu ke stromu. Dvěma přiloženými prsty na rty ti naznačil, že máš být potichu. Vyrazili jste za tvou kořistí. Travnatý palouček byl měsícem osvětlen jen matně, ty jsi však viděla jako za denního světla. Uprostřed ležely dvě hromádky, jedna z nich o poznání větší než ta druhá. Laň byla kolem novorozeného kolouška ochranářsky stočená a oba dva právě spali. Tvůj společník ti pokynul rukou a do ucha ti zašeptal: „I kdyby laň utekla, mládě to nezvládne. Dobrou chuť.“ |
| |
| soukromá zpráva od Ersten pro Vtom - hromová rána z chodby. V hlavě se mi okamžitě dá do pohybu armáda trpaslíků v okovaných botách a začne tančit čtverylku. Bolestivě syknu a chytnu se dlaní za čelo. Byl bych se chytil oběma, ale zjišťuji, že na mé levé ruce leží na zádech ona krásná zrzka, jejíž úplná nahota je aspoň drobným potěšením mých smyslů v tomto pochmurném ránu, plným bolehlavu a odporné chuti v ústech. Další rána. To už se počnou probouzet i další duše a jejich reakce jsou vesměs podobné té mé. Přidám si jako jedno z kuřat, které se právě proklubalo na svět. Pokouším se přijít na to, co je zdrojem těch strašných ran, které mé ráno učinily ještě nesnesitelnějším, ale nejspíš mi beztak nezbyde, než zkrátka vstát a jít se podívat. Přinejmenším můžu aspoň původce toho rámusu osobně zabít. I přes odpor dívky, hovící si na mé ruce, se postavím na nohy, lehce zavrávorám a poté velmi opatrně překračuji střepy, kusy jídla, svršky a osoby, abych se dostal ke dveřím komnaty. A abych nešel úplně nahý, popadnu první svršek, co mi padne do ruky a ladabyle si jej omotám kolem pasu. Poté otevírám dveře a vykukuji do chodby. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro S dekou omotanou kolem pasu a odpornou pachutí v ústech se ti nějak podařilo dostat ke dveřím a otevřít je. Rány ihned nabraly na hlasitosti a intenzitě, což vyústilo v Bjornovo bolestivé zařvání. Na chodbě skupina lidí v oděvech služebnictva mlátila hrnci o sebe, což zpovzdálí pozorovaly tři ženy s více než spokojenými výrazy na rtech. Uprostřed stála Nanareth, ruce vyzývavě založené na prsou a více než spokojený výraz na tváři. „Opřete se do toho! Tady pánové potřebují probudit!“ zařvala na sluhy, kteří ještě více znásobili rychlost nárazů. Bylo ti jasné, že pokud se toho zvuku okamžitě nezbavíš, pukne ti hlava. |
| |
| soukromá zpráva od Ersten pro Mžourající a bolestně sykající opět zapadnu do Bjornovy komnaty, kde popadnu první těžký předmět, co mi padne pod ruku. Může to být nějaká číše, kniha, či dokonce talíř, to je jedno. Hlavní je, že to má pádnost. S dotyčnou věcí v ruce se opět vypotácím ven na chodbu, kde tropí to hejno pazgřivců ten nebetyčný rámus a přidržujíce si volnou rukou chabě omotanou deku kolem pasu zaujmu stoj mírně rozkročný a přes odpor světla a hluku , jež mne téměř oslepují, vrhnu ten předmět na nejbližší cíl. Doufám, že ho přinejmenším přizabiju. Ne, to je málo. Vracím se tedy zpět do komnaty, zakopnu o skryté lýtko jedné z dam a přistanu mezi nimi na všech čtyřech, z toho jednou dlaní na Bjornově zadnici. To obra definitivně probere. Když po mě hodí nechápavý a také dosti podrážděný pohled, odpovím mu na nevyslovenou otázku: "Vstávej a popadni meč, je čas zabíjet." Už jen vyslovit to bez pozvracení se je výkon vpravdě gargantuovský. Svou čepel nacházím opřenou o krb. Popadnu jej, pochvu nechám ležet na zemi vedle deky, která mi už stačila sjet z boků. Překlopýtám zpět ke vchodu, pro jistotu se na vteřinku podepřu ramenem o futra a s nově nabytou stabilitou vpadnu na chodbu. A pokud ti permoníci venku nepřestali hlomozit, zamířím přímo k nim s čepelí připravenou k výpadu. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Ozvalo se odporné křupnutí, když tebou vržený kameninový džbán zasáhl šestnáctiletého chlapce do hlavy a ten se skácel k zemi. Sluhové šokovaně přestali bušit. Ty jsi však výsledky vrhu nekontroloval, jelikož v návalu zuřivosti a nenávisti jste spolu s Bjornem vylétli z místnosti. Dva nazí dračí agenti s vražednými výrazy v očích a tasenými meči byli více než dost na to, aby se sluhové rozprchli pryč. Zarazili jste se a v nastalém tichu jsi pohlédl do očí Nanareth. Bledá žena byla jako obvykle ve své plátové zbroji a s rapírem u pasu. Teď, když tvá hlava nebyla mučena tím strašlivým bušením, jsi zároveň ve dvou ženách vedle ní rozpoznal agentky Hnědé a Béžové dračice. Jmény jsi je neznal, ale to ti nebránilo začít nenávidět i je. Nanareth sklonila pohled k něčemu u tvých nohou, poté přelétla pohledem na Bjorna za tebou a beze slova se otočila na patě. Obě ženy ji při odchodu následovaly. Uvědomil sis, že stojíš v něčem teplém a lepkavém. Stočil jsi pohled dolů a spatřil chlapcovu mrtvolu, z jejíž rozbité hlavy zvolna vytékala krev. Zpoza tebe se ozval dávivý zvuk následovaný odporným smradem. Bjorn zvracel a snad to bylo i vinou toho pachu, že i ty jsi v krku ucítil obsah vlastního žaludku, jenž vystřelil ze tvých úst dříve, než ses stihl vzpamatovat. Připadalo ti to jako celá věčnost, než to bylo konečně všechno venku. Seveřan stál a zničeně se opíral o svůj obouruční meč. Když jsi mu pohlédl do očí, spatřil jsi v nich čiré utrpení. A tak jste tam stáli. Dva nazí dračí agenti s tasenými meči v chodbě páchnoucí zvratky a podlahou pokrytou ještě stále vytékající klukovskou krví. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro K balvanům přiběhl ten zjevný příbuzný paní léčitelky, popadl nějaký vak a rozběhl se zase zpátky. Na otázky tvých dvou společníků ohledně stavu věcí se ani neobtěžoval odpovídat a ty jsi usoudil, že dívčin příchod asi ještě bude nějakou dobu trvat. Navzdory tomu však dorazila během pěti minut a se zachmuřeným výrazem k tobě ihned poklekla. Hořící oheň osvětloval tvé rány, které vypadaly čím dál hůř. Usoudil jsi, že jen díky pověstné houževnatosti seveřanů a čerstvému mořskému vzduchu se tvůj stav nezhoršoval tak rychle, jak by mohl. Kolem prošla Celesta s Vincentem a oznámili, že jdou někam pryč. Nezajímal ses o to kam, teď jsi měl důležitější starosti. „Měla bych být schopná to vyléčit, ale bude to nepříjemné,“ varovala tě Reliel a s pomocí ostatních ti stáhla oblečení, takže jsi ležel pouze ve spodkách. Poté k tobě poklekla a pohlédla ti do očí. Po chvíli váhání dodala: „Velmi, velmi nepříjemné.“ Než ses nadál, oba muži tě pevně přidrželi a dívka zasedla nohy. Ruce přiložila jen pár coulů od tvých ran, načež začala něco mumlat v tobě neznámém jazyce. Z dlaní jí začalo vycházet zlatooranžové světlo a tvýma nohama začaly prolétávat divoké ledové vlny, z nichž jsi chytal po celém těle křeče a začal řvát. Všichni tě však drželi pevně a tak jsi sebou marně házel. Přišlo ti to jako celá věčnost. Obě nohy, prostřelené rameno, dokonce i to druhé pochroumané při Celestině proměně, tahle "léčitelka" si dala záležet na tom, aby sis mohl užít pořádně velké množství těch ledových křečí, naprosto kontrastujících s tou krásně teplou barvou vycházející z jejích dlaní. Nakonec bylo po všem a ty jsi zhluboka lapal po dechu. Reliel z tebe znaveně slezla a svalila se vedle tebe. „Je to hotovo,“ vydechla vyčerpaně, když tě i ostatní pustili a ty jsi zjistil, že všechna tvá zranění jsou doopravdy pryč. |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro Následovala jsem Vincenta, jako bych byla jeho stín. Tiše a opatrně jsem se procházela mezi stromy a čím blíže paloučku jsme byli, tím víc jsem ve svém okolí cítila krev. Onu podmanivou vůni a příslib ukojení své hladové touhy. Zastavila jsem se ve stínu lesa, těsně na okraji paloučku, na který dopadalo střbrné světlo měsíce. Vše jsem měla jako na dlani a vnímala jsem to do posledního detailu. Schopnost vidět v noci stejně dobře, ne-li lépe, než za slunečného dne, byla k nezaplacení. Natáhla jsem vůni zvěře, která spokojeně pospávala a opájela jsem se jí. Cítila jsem, jak se mé tělo napnulo, reagovalo tak na příslib čerstvé, horké krve. Jazykem jsem si bezmyšlenkovitě přejela přes ostré špičáky a v dalším momentě jsem vyrazila za svou kořistí. Nutkání zakousnout se do něčího krku, prorazit špičáky kůži a rozervat žílu, mne hnalo a motivovalo. Bylo mi jedno, zda ulovím laň či kolouška. Potřebovala jsem krev a doufala jsem, že budu schopna nahradit lidskou krev tou zvířecí. Jenže Vincent tě před tímhle varoval, problesklo mi hlavou, když jsem se zakusovala do své zvířecí oběti. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Vyrazila jsi neslyšnými skoky za svou kořistí. Uši laně se zvedly na poslední chvíli a když zvedla hlavu, už jsi na ni přistávala s vyceněnými tesáky. Ta krev byla odporná. Hutná a zapáchající, tak rozdílná od slastně lehoučké krve elfů, které jsi zabila na lodi. A ty ses nutila sát dál. Koloušek vyděšeně zaryčel a začal se stavět na nohy, když jsi mu instinktivně připlácla ruku na krk a srazila jej k zemi. Nutila ses krmit dál a kdyby jsi měla jak, bezpochyby by ses na místě pozvracela. Ve srovnání s inteligentními bytostmi to bylo tak odporné, tak... nízké. Konečně jsi vysála i poslední kapky krve a v záchvatu sebelítosti se nakrmila i ze stále ryčícího kolouška. Styděla ses sama za sebe. Nakonec jsi se zvolna zvedla a temně rudá kapalina ti stékala po bradě. Necítila jsi ani ten příval energie, který se do tebe dostával při zabíjení elfů, tu sladkou sílu, která ti zachránila život. Tady byl jen trpký pocit, že jsi na chvíli zahnala hlad. A přesto jsi dnes nikoho nezabila. Dokonce jsi i Jonasovi zachránila život. „Nuže, myslím že bych se mohl taky zajít navečeřet. Jdeš si spravit chuť nebo se vracíš na pobřeží?“ promluvil Vincent, který neslyšně stál opodál. |
| |
| soukromá zpráva od Swen Norrad pro ,,Sakra, ten kočičí...muž? ... Je asi fakt skutečný..." napadne mě, jak mě táhne nějakým zvláštním a pofidérním směrem. Navíc jakmile uvidím balvany, znejistím. Mám dost velkou fantazii na to, aby mi před očima proběhlo několik scénářů - většinou mé smrti a následně snědení mé mrtvoly... ,,Kundzer! Do čeho ses to zase dostal Swene?!", Trochu se mi uleví, když uvidím pokrývky a otázka od toho chlupatce. ,,V bitvě...jak jinak...a potom jsem se lehce nepohodl s kolegyní...chtěla mi sníst oběd." Ano, plácám nemysli, protože už pro mě nemá význam říkat něco smysluplného. Po chvilce došla ta půlelfka na R, a jak je mým dobrý zvykem - její jméno mi zase vypadlo. ,,Cože to bude? ... Co mi chcete dělat?!" křiknu jejím směrem, ale to už mě popadnou ty její stoupenci a pevně mě přimáčknou k zemi. Je to dost trapné, nemohl jsem se ani pohnout a to mému egu nedělá dobře. Ovšem začalo to poměrně dobře a to tím, že mi začala stahovat kalhoty. ,,No, tuhle je docela příjemné..." rýpnu si. A to jsem neměl dělat, jelikož posléze dodala, že to bude VELMI nepříjemné... ,,Ty vole! Nevím, co tam dole dělá, ale je to horší než kdybych si to rozdal s ledovým přízrakem!!!" honí se mi hlavou, a aby toho nebylo ještě málo, tak z jejich rukou na mě svítí teplé barvy!! Jak doprdele práce může něco tak kurevsky studeného vydávat teplé světlo?! Potom to už nevydržím a začnu řvát na celé kolo. Nakonec to přestane...půleflka vyčerpáním padne vedle mě a snad poprvé v životě to není mou zásluhou. ,,Moje...moje zranění jsou pryč...?" nechápavě pohlédnu na své nohy, rameno - vše. Nevěřícně vyskočím na nohy a ověřím si jestli je to opravdu pravda. ,,Chahá!! Je to pravda!" Štěstí bych nyní mohl prodávat. ,,Nevím, cos tam dole dělala, ale fakt dík!" Příliš pozdě si uvědomím, že jak jsem rychle vyskočil, spodky se mi zachytily o nějaký výstupek a tudíž jsem zde, jak mě Thor stvořil. ,,Sice se není za co stydět, ale..." rychlým pohybem si zakryji svou klobásu a omluvím se. ,,Ale čert to vem! Jsem zpátky ve hře!!" |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro Otírala jsem si zakrvácenou bradu, olizovala krev z prstů a přitom jsem se dívala na mrtvá zvířata u mých nohou. Jejich krev mne zasytila, ale zdaleka ne tolik, jako krev elfů. Necítila jsem nic, než jen tupě ukojený hlad. Mé tělo se zvířecí krví chvíli bojovalo, ale nakonec jsem silou své vůle potlačila všechny ty nepříjemné pocity, ať už se jednalo o pocit viny nad mrtvými stvořeními a nebo zatlačená touha kamsi do hlubin mé duše na úkor nějakého lidského života. Pro Vincenta to bylo snadné. Měl zkušenosti stovek let, možná ještě víc s krmením se na lidech. Ale já sváděla vnitřní souboj. Jedna část mne byla spokojená, protože jsem byla schopna nakrmit se ze zvířat. Ale ta druhá část, ta která ochutnala elfskou krev, mrmlala nespokojeností a výhružně šermovala ukazováčkem. Půjdu s tebou.“ řekla jsem bezmyšlenkovitě a až poté, co jsem za ním vykročila, jsem si uvědomila, že mne vyhnala ta část, která se nespokojí se zvířecí krví. Ta část mne chce lidskou krev a bude se mnou bojovat jako lítá šelma, dokud nezvítězí. Doufala jsem, že budu schopna svůj hlad a touhu překonat. Možná, když se vystavím šanci vzít si lidskou krev a odolám, bude pro mne pak jednodušší pít krev zvířat. To, že bych nemusela touhu přemoci, jsem si nechtěla připustit. Zatím ne... |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Nově uzdravené nohy se pod tebou zakymácely, jak si tělo stále zvykalo na nový stav a ty jsi zjistil, že jsi dopadl přímo na dívku přesně tak, jak tě bohové stvořili. Obočí jí vystřelila vzhůru a ty jsi ucítil, jak ti rameno sevřel něčí ocelový stisk. „Myslím, že by ses rád oblékl,“ řekl jeden z mužů a odvalil tě z ní. I přes vyléčené tělo ses nyní cítil neuvěřitelně slabý, jaké překvapení po třech dnech jen na uzených rybách a tomu, co se stalo před chvílí. Léčitelčin příbuzný jí zatím podával dřevěnou misku s nasekanými kousky nějakého ovoce. „Neměla by ses tolik přepínat,“ vyhubovával jí tiše, zatímco šedooký muž ti podával kalhoty a kazajku. „Máte nějaké jídlo?“ zeptal se, „my jsme dnes snědli naše poslední.“ |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Vincent pouze kývl, jako by jej to nepřekvapovalo. „Musíme se vrátit na místo, kde jsem našel jejich stopy. Ta zvířata bychom měli vzít s sebou, ostatní určitě budou mít také hlad.“ Tak jste vyrazili, Vincent s laní přehozenou přes rameno a ty s kolouškem na zádech. Na rozcestí jste je schovali do křoví a vyrazili druhým směrem. Po chvíli jste přešli do rovnoměrného klusu, protože jak upír prohlásil, potřebujete ty čtyři dohnat a vrátit se ještě před úsvitem. Uplynulo mnoho času, než jste mezi stromy zahlédli světlo táborového ohně. Jako místo k přespání si dotyční vybrali velkou dolinu, z níž je šlo zahlédnout až na jejím samotném okraji. Kolem táboráku ležely tři hromádky. „Chybí ten čtvrtý,“ poznamenal Vincent a okamžitě se spustil k zemi. Oba jste byli schovaní za stromy a shlíželi dolů. „Možná si šel jenom odskočit.“ V tu chvíli se ozvalo zadrnčení tětivy a v upírově plášti se zjevil černě opeřený šíp. „Nebo třeba stojí za vámi s nataženým lukem,“ prohlásil muž s prošedivělými vlasy, který po chvíli vystoupil ze křoví poblíž. Překvapeně sis uvědomila, že jsi kolem něj musela projít ale nevšimla sis jej. Nejspíše za to mohla podivně zbarvená pláštěnka s hlubokou kapucí, která jako by splývala s pozadím. Lučištník nezaváhal ani na chvíli, zhluboka se nadechl a zahulákal: „Pánové někdo nás přišel navštívit!“ Vincent na tebe pohlédl a zlehka kývl. Střelec mířil na něj.
Lučištník |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro Zastavili jsme v dostatečné vzdálenosti, aby si nás nikdo od ohně nemohl všimnout. Tiše jsem složila kolouška ke svým nohám, stejně jako to udělal Vincent a přitom jsem nespouštěla zrak z třech hromádek kolem ohně. Slyšela jsem Vincenta, ale než jsem mu mohla odpovědět a zeptat se, co má v plánu, ozval se za námi cizí mužský hlas. Pomalu jsem se otočila. Byla jsem překvapená, že muži podařilo dostat se k nám neslyšně. Že jsme si ho nevšimli. Ani já, ani Vincent. Postřehla jsem upírův posunek. Věděla jsem, co tím myslí. Myslel tím: zaútoč. Něco ve mně se k tomu už chystalo. Chtěla jsem vystřelit, stejně jako jsem to udělala, když jsem na paloučku skolila srnu a její mládě, ale tohle byl člověk. Přede mnou stála lidská bytost, z masa a kostí, myslící a já nebyla v bolestném deliriu, jako předtím na lodi, kdy jsem se nedokázala kontrolovat. Udělala jsem něco, co Vincent nejspíše nečekal, promluvila jsem k muži: “Nechceme žádné potíže. Chceme se jen ohřát u ohně.“ I když jsem věděla, že tím jen oddálím nevyhnutelné. Vincent po nich stejně půjde a já nedokážu říct, zda mne nakonec touha po lidské krvi nepřemůže. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Chvíli jste jen tiše stáli a pozorovali se, než muž zvolna odpověděl: „Oheň si můžete udělat sami a kromě toho odněkud víte, kolik nás mělo být. Jestli mě chceš obelhat, budeš se muset víc snažit holčičko.“ Zvuky hlasů za vámi ti naznačily, že se k vám zbytek skupiny. Vincent tě doslova zabíjel pohledem. |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro Vzduch kolem nás houstl napětím. Cítila jsem Vincentům nenávistný pohled upírající ke mně. Cítila jsem i opatrnost a odtažitost muže s kapucí a slyšela jsem přibližující se muže za našimi zády. Čím déle jsem před ní stála a vnímala to horké tělo přede mnou, tím víc mne opět pohlcovala touha po lidské krvi. Věděla jsem, že můžu vystřelit jako šíp, být u něj v mžiku a zakousnout se mu do krku. Věděla jsem, že jeho kůže bude mnohem sladší a měkčí než hrubá srst laně. A krev... ta sladká ambrózie. Nedokázala jsem to. Nepřemohla jsem touhu, která prostupovala mým nitrem a nabádala mé tělo, aby si vzalo to, co potřebuje. Pohnula jsem se, napnula jsem svaly a využila upíří síly, abych se k muži dostala mrknutím oka. Vincent se postará o ty tři. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Koutkem oka jsi zachytila, jak se Vincentův obrys rozmazal v oblak karmínové mlhy. Poté už ses musela věnovat lučištníkovi. Snad to bylo ukojením tvého hladu nebo tělem zvykajícím si na zvířecí krev, tvé kroky však nebyly tak rychlé, jak bys očekávala. Muž stihl vystřelit šíp, jenž se rozletěl směrem k místům, kde se ještě zlomek sekundy předtím nacházel tvůj mentor. Poté ses se střelcem srazila. Byl rychlý. A silný. Za tvého letu upustil luk a natáhl se po kostěném noži u svého pasu. Čepel právě vyjížděla zpoza opasku, když jste sebou plácli o zem. Chvíli jste se oba zuřivě zápasili a ty jsi zjistila, jak nepraktická je při takové aktivitě tvá zelená elfí pláštěnka, zachytávající se pod vašimi těly a pletoucí se ti pod nohy. Nakonec jsi ucítila prudký tlak v žebrech, když se tvému oponentovi konečně podařilo tě odkopnout a vstát s čepelí v rukou. Nastala drobná pauza, kdy sis mohla promyslet strategii v následujícím boji. Tvá vlastní zbraň byla i nadále v pochvě u pasu, ve víru boje jsi na ni tak nějak zapomněla. |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro Odkutálela jsem se kousek od muže. Ještě stále jsem cítila jeho botu na mém boku, když se mne vší silou snažil od sebe odtrhnout. Zastavila jsem se v polosedě, opřená o dlaň a koleno a dívala jsem se na muže před sebou. Rozepnula jsem si sponu u krku a nechala spadnou elfí plášť na zem. Odhalila jsem tak svou zbraň u pasu, elfský tesák. Stejně jako on, i já jsem vytáhla svou zbraň a postavila se. Dění kolem mne jsem věnovala jen takovou pozornost, abych si hlídala, zda někoho nemám za zády. Věřila jsem, že se o ně Vincent postará. Zadívala jsem se do mužových očí a viděla v nich odhodlání a roky zkušeností. Neviděla jsem v nich žádný strach. Nebál se mne. Nevěděl, kdo jsem... musela jsem to změnit. Otevřela jsem ústa a vycenila zuby, upíří tesáky mi vyjely ze zubů a já výhružně zasyčela. Kdybych po něm skočila, nemusela bych se vyhnout jeho noži a to jsem nechtěla. Raději jsem se k němu pomalu přibližovala, výcvik městské stráže je něco, na co se nezapomíná a vím, jak se mi má lehkovážnost naposledy nevyplatila. Málem mne to tenkrát stálo život. Slíbila jsem si, že se to už nebude opakovat. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Když ses nad tím zamyslela, městská stráž Dol Mahakamu nikdy nebyla cvičena k boji v terénu. Naučili vás pracovat s mečem, to ano, ale mnohem častěji muži sloužili k odvádění opilců domů nebo mlácení obuškem ty, kteří náhodou udělali něco špatně. Les plný kořenů, větviček a kamení však byl něco úplně jiného. Zjistila jsi, že s nevyváženým tesákem a nulovými zkušenostmi v takovémto terénu to bude těžký boj. Elfský tesák byl vyroben z nekvalitního železa a ještě k tomu poněkud ztupený – špatná to zbraň proti nebezpečně vyhlížejícímu kostěnému noži tvého soka, jenž vypadal, že s ním již něco málo prožil. Měla jsi však jednu výhodu, kterou on ne. Jako břitva ostré tesáky vyjely, lačnící po krvi. Podvědomě jsi po nich přejela zuby a těšila se na to, až tu hnusnou zvířecí pachuť zaženeš něčím mnohem, mnohem lepším. Muž při tom pohledu doširoka rozevřel oči a pevněji sevřel prsty kolem své zbraně. Když ses začala blížit, přikrčil se tak, aby byl k tobě bokem a ruku s nožem natáhl před sebe tak, aby byla čepel ve výši jeho krku. Zvolna krok za krokem jsi postupovala ke své kořisti, když se oponent náhle pohnul. Měsíční světlo prosvítající mezi stromy na chvíli jasně osvětlilo čepel vrženého nože, řítícího se na tebe velkou rychlostí. Vrhla ses do boku a uslyšela, jak ti prohvízdl kolem hlavy. Muž však nečekal na nic dalšího a okamžitě se na tebe vrhl. Opět jsi ustoupila, když se čepel mihla v místě, kde byl ještě před okamžikem tvůj krk. Kontrovala jsi bodnutím na mužovu bradu, on však ustoupil do strany a levičkou tvou ruku se zbraní zasáhl do zápěstí. Čepel ti vylétla z ruky, naštěstí sis však zachovala dostatek duchapřítomnosti, aby jsi stihla druhou rukou sevřít jeho pravičku a zabránila tak smrtelnému útoku. Hlavou se ti mihla myšlenka, jestli vůbec můžeš v tomto těle umřít a co by se stalo se tvým já v Měsíční krajině. Takto jste tedy momentálně skončili. Ty jsi nakonec mužovu ruku se zbraní uchopila oběma rukama a vyrovnala tak jeho větší sílu. On má však ještě stále jednu ruku volnou a tvá zbraň leží za jeho pravou patou. |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro Přetahovala jsem se s mužem o zbraň v jeho ruce. Pevně jsem tiskla jeho zápěstí oběma rukama a tlačila od sebe směrem do boku. Snažila jsem se ho dostat z rovnováhy, ale byl to těžký oříšek. Mimoděk jsem i zkoumala, zda nemá pod oblečením třeba kroužkovku. Pokud by mi povedlo, aby zavrávoral, mohla bych se mu vrhnout po krku. Cítím, jak mne pulsující tepna pod kůží přitahuje. Pokusím se ho kopnout kolenem do stehna či do rozkroku a pak zaútočím pravým loktem proti jeho obličeji. Výpady, které půjdou hned za sebou a dají mi tak možnost kontrolovat, jeho ruku se zbraní, kterou stále svírám svou levačkou. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Mužův stisk byl pevný, všimla sis však, že pod svou zvláštní maskovací pláštěnkou (kdo ví proč se nezamotávala pod nohy i jemu) neměl kromě prosté kožené vesty vůbec nic. Byl také překvapivě malý. Jeho oči byly ve výšce tvých rtů, přesto však měl tělo zocelené dlouhými roky přežívání v divočině. Během tvého zkoumání však oponent využil svou volnou ruku a popadl tě za vlasy tak, až ti zvrátil hlavu dozadu. Tvůj stisk povolil a čepel se zvolna začala sunout, když jsi svého soka nakopla kolenem. O trochu níž a mohlo být po všem, takto jsi jej však pouze zasáhla do břicha. Nepřítel prudce vydechl a předklonil se, což s tebou trhlo ještě víc. Dobře bylo, že čepel už se nepohybovala. Špatná zpráva tady ale byla také – pouze na jedné noze jsi ztratila rovnováhu a začala padat dozadu. Nyní před tebou vyvstalo kritické rozhodnutí: pustit nůž a riskovat, že nepřítel bude mít volnou ruku nebo se jej přidržet a dodat tak jeho paži další sílu v podobě tvého padajícího těla? |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro Nemohla jsem pustit jeho ruku, ve které svíral nůž. Nemohla jsem přece dopustit, aby získal výhodu. Dost možná smrtelnou výhodu nade mnou a tak, když jsem ztratila rovnováhu, volnou rukou jsem se pokusila chytit ho za týl a stáhnout ho na zem k sobě. Otočila jsem se bokem, aby nespadl přímo na mne a přitom, jak naše těla narazila do země, jsem se k němu natáhla a pokusila se ho kousnout do krku. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Zátylek se ti zachytit nepodařilo, nahmátla jsi však lem mužovy pláštěnky a mocně za něj zatáhla. Na zem jste spadli oba dva a čepel se zabodla to země. Zůstala jsi sice uvězněná pod nepřítelovým tělem, nyní však bylo jeho svalnaté předloktí jen kousíček od tvého obličeje. Neváhala jsi a zahryzla se vší silou. Muž zařval a pokusil se s rukou zamávat, k ničemu mu to však nebylo. Držela jsi pevně a nasávala jeho životní energii. Bránil se statečně, kopal a mrskal sebou co mu síly stačily, tobě se však podařilo vyměnit si s ním místo, takže jsi nyní byla nahoře ty. Upustila jsi od předloktí a zahryzla se do odkrytého krku. Ruka vyndávající nůž ze země zvadla v půli cesty a tak jsi jen ucítila tupý náraz, když se čepeli nepodařilo ani proniknout tvou tunikou. Muž byl dozajista odstraněn, přesto jsi však nepřestávala sát. Krev toho muže byla cítit silou a zkušenostmi, které se do tebe vlévaly jako sladká, slaďoučká ambrózie. Když byl muž dokonale vyprázdněn, zvolna jsi se narovnala, ještě stále mu sedíc na hrudníku. Křik ostatních už se neozýval. |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro Vychutnávala jsem si poslední doušek lidské krve, jak pomalu klouzal mým hrdlem a dozníval kdesi v mém nitru. Olízla jsem si zakrvácené rty a shlédla na namodralou mrtvolu mezi mýma nohama. Muž bojoval znamenitě, ale vítězem jsem byla já a přesto jsem z toho neměla žádnou radost. Věděla jsem, že to bylo buď on a nebo já. Byl to špatný člověk. To byla má omluva pro to, že jsem zabila dalšího muže. Musela jsem tomu věřit, jinak bych se začala utápět v sebelítosti a černých myšlenkách. Zvedla jsem se ze země a rozhlédla se kolem sebe. Ticho. Žádné známky boje, ani výkřiky. Nic. Našla jsem svůj tesák a kolem ramen jsem si připnula elfí plášť. Vydala jsem se hledat Vincenta. Věděla jsem, že ho najdu a že ti tři budou mrtví. O tom jsem nepochybovala. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Teď, když se věci uklidnily, sis uvědomila opravdovou podstatu svého těla. Nebylo živé, místo toho jsi byla jen v prázdné schránce pro svou duši. Až nyní sis uvědomila, jak moc ti chybí rozbušené srdce a přerývaný dech. Vincent právě sál krev z ne více než dvacetiletého muže v něčem, co podezřele připomínalo koženou zbroj. Kolem nich byli ještě další tři nehybná těla, z nichž jedno mělo v krku zabodnutý malý vrhací nůž. Z rány i nadále vytékala krev, což znamenalo, že dotyčný ještě nebyl vysán. Upír si tvého příchodu nepochybně všiml, zatím tě však nijak nebral na vědomí. |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro A ačkoli vím, že má ta křídla, stejně se udiveně vrhnu k zábradlí, abych nakonec viděla, že letí. Zvláštní ženská. Ale vypadá to, že s ní konečně bude sranda. Přistihnu se, že se trochu usmívám. Nechám sebou projít oheň proměny a už se zase těším, až si protáhnu křídla. Let s ní by mohl být zajímavý, ale nesmím se nechat unést tím, že hned v prvních vteřinách nebyla nepříjemná a povýšená. Mohla bych na to snadno dojet. Popojdu dozadu a s rozběhem vyskočím na zábradlí a skočím dolů. Tohle mě předtím nenapadlo, respektive na to nebyl čas, tak si chvíli užívám ten zvláštní pocit kolem žaludku, když volně padám, a pak mocně máchnu křídly a vystřelím za ní. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Několikrát jste nad městem zakroužily a dovolily vzdušným proudům vynést vás ještě výše. Vzduch se rychle ochladil a obyvatelé města odtud nebyli nic víc, než jen titěrné tečky pohybující se ulicemi. Hesae se zvolna vydala přes jezero, u jehož pobřeží město leželo. Křišťálově čistá vodní plocha neměla kromě městského přístavu žádnou přístupovou cestu a byla ohraničena šedými skalami, hrozivě se tyčícími a shlížejícími na rybářské čluny plující po hladině. Rybáři nemohli mít ani ponětí, že se vysoko nad nimi vznáší dva draci. Nebo jeden a půl. Neletěly jste dlouho, určitě ne více než deset minut. Krajina pod vámi byla plná skal a útesů, které se během pár týdnů nepochybně pokryjí sněhem. Nyní však ještě bílý příkrov čekal na svou chvíli a díky tomu nezakrýval díru v jedné ze skal, do níž se Hesae zvolna snesla. Otvor měl deset sáhů v průměru a podle podezřele pravidelného kruhovitého tvaru jsi usoudila, že asi bude uměle vytvořen. Vnitřek rozlehlé jeskyně byl otvorem jasně osvětlen, díky čemuž jsi spatřila tmavé stěny. I na těch se projevila nějaká vnější síla, ačkoliv jsi ji zatím nedovedla zařadit. Kámen vypadal, jako kdyby do něj někdo vytesával kulaté cestičky stáčející se k zemi. Nikde však nebyla vidět ani známka dláta či jiného předmětu. Ucítila jsi, jak se o tvou mysl otřela cizí. Hesae zřejmě věděla, že ve dračí podobě nejsi schopna mluvit, proto přistoupila k telepatii. Její mysl byla... Zvláštní, přinejmenším. Z toho mála, co jsi vycítila, čišela touha po vědomostech a moci, smíchaná však s hravostí a něčím, co ti vyklouzlo mezi prsty dříve, než jsi to stihla identifikovat. „Nuže, Rún, vítej v mojí malé skrýši. Určitě bude více než vhodné nechat tě studovat v místech, kde jsem i já sama experimentovala se svou mocí,“ promluvila k tobě Hesae a tobě náhle došlo, co byly ty zvláštní úkazy na kameni zač – stopy po dračím plameni. Když tě Cerruk učil chrlit, nechávala jsi na kameni téměř stejné. |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Když dole přistanu, po chvíli se dotknu prackou těch divných stěn. Moje první reakce na telepatii je, že sebou cuknu a ihned se chci uzavřít, ale pak si ji neochotně pustím do hlavy. Při tréninku jsem vždycky buď odolávala, nebo dobývala, proto je pro mě nezvyk dělat něco tak prostého, jako je obyčejná komunikace. Vlastně se mnou mluvívala ještě Maia, ale od té doby, co jsem se vrátila, jsme si povídaly normálně. Hm. Doufám, že zase nebudu muset jenom chrlit a chrlit, abych ty chodby prodloužila. To by mě nebavilo. "A co se od tebe teda budu učit?" Když Cihlu považovala za nudného patrona, tak doufám, že něco zábavnějšího, než kdo koho přefiknul... |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro Vincent své oběti nezatáhl daleko od místa, kde jsem svádělá já souboj s mužem, a tak jsem zakrátko byla u něj. Tedy, u něj a u mrtvých těl kolem něj. Trpělivě jsem čekala, než se nakrmí a sváděla jsem přitom vnitřní souboj. Viděla jsem, že jeden z mrtvých byl zabit zbraní a není tak ještě vysátý, ale nechtěla jsem se po něm vrhnout a vypít ho. Tedy... chtěla jsem to a moc, ale souboj s mou vůlí jsem prozatím vyhrávala. Částečně díky tomu, že jsem před krátkým okamžikem sama vysála jednoho z mužů a částečně proto, že mne stíhala hanba a stud. “Měli bychom se už vrátit. Co uděláme s těli?“ vyruším Vincenta. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Tvář tvé učitelky zvlnil úsměv. „Jsi zvědavá, to je dobře,“ rozeznělo se ti hlavou. „K tomu, co zde budeme dělat, se ti to bude hodit. Já tě totiž Rún hodlám zasvětit do tajů umění magie.“ Hesae přistoupila ke stěnám, které musela kdysi dávno sama vytvarovat do tohoto tvaru. Hlavou ti proběhla myšlenka, jak dávno to vlastně muselo být. „Oheň ve tvých útrobách je mocnou zbraní. Avšak i když by to tvůj otec nikdy nepřiznal, občas je třeba i jiného, jemnějšího a chytřejšího přístupu. Konec konců jsme ženy, je to od nás očekáváno.“ Nevěřila jsi svým vlastním očím, když tvá učitelka přiložila ruku ke kameni a ten se zavlnil, jako kdyby byl živý. Náhle z něj pak vystoupil člověk. Nebo alespoň něco, co jej zdánlivě připomínalo. „Ti nejtalentovanější z nás dokáží život brát lusknutím prstu... Stejně jako dávat,“ vysvětlovala ti Hesae a doopravdy luskla prsty. Postava náhle doširoka rozevřela oči a ty jsi šokovaně přihlížela, jak se kámen zvolna rozpohyboval a klesl na jedno koleno v hluboké úkloně.
Oživlý kámen |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Upír zvolna vstal od vysáté mrtvoly a přesunul se ke krvácejícímu tělu. Bez jakéhokoliv slova se sklonil i k němu a začal sát. Nevšímal si tě. A zcela záměrně. Nezbývalo ti než pozorovat, jak si Vincent dává na čas i se zbytkem kořisti. Tušila jsi, že vše záměrně prodlužuje, dokázat jsi to však nemohla. Konečně vstal a při průchodu kolem tebe poznamenal: „Ty jsi ta nejblbější holka, kterou jsem kdy potkal.“ Poté se vydal zpátky směrem, kterým jste přišli. |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro To je můj vnitřní výkřik, dost udivený a šokovaný, ale protože jsme v telepatickém spojení, tak to je, jako kdybych vykřikla nahlas. Nechtěně se mi vybaví, jak mě několikrát magie vypekla. Jak mě srazila dolů ve snu, jak mě omráčila tam v jeskyni. V hlavě mi víří protichůdné pocity, protože se mi ta věc nejdřív nelíbí, mám k ní zvláštní odpor, ale pak mi dojde, že mám odpor k těm lidem, co ji na mě používali. A pokud ji budu umět... Zametu já s nimi a ne oni se mou! Takže na konec toho myšlenkového pochodu, který ve skutečnosti trvá asi jenom dvě vteřiny, mi zablýskne v očích. Ale to, že se od žen očekává něco jiného... Nad tím jsem zmatená, protože co vím, od žen se okolo mě zatím očekávalo jenom to, že roztáhnou nohy. Ta vzpomínka je hořká, třebaže byla korunována triumfem. Nikdy nezmizí. Může se schovat hluboko, ale vždycky tam bude hnít. Aspoň teď mám ten pocit. A pak mi dojde, že krom Maii jsem vlastně pořádně se žádnou ženskou nemluvila. Moje matka - opět mě napadne, jestli to doopravdy byla ona? Jestli jsem nebyla kukačka - se ke mně chovala hrozně a kvůli tomu, že jsem se ochomýtala kolem Lovce, začaly řeči... a tak. A ta elfice mě k smrti srala. Hysterka. Takže ne, nedá se říct, že bych někdy měla kamarádku nebo důvěrnici, nebo že bych tušila, co tím Hesae mínila. Jenže zeptat se jí na to nestihnu. Vytřeštím oči na kámen a švihnu ocasem, jako bych se připravovala ho špičkou uhodit. Protože popravdě jsem se fakt lekla. Když ale vidím, že je to její kouzlo a že ji poslouchá, tak neodolám a dloubnu mu do ramene prackou. Zaťukám, jako bych se chtěla ujistit, že to není iluze. Jak snadno to udělala! "No... a co přesně je od nás očekáváno?" vrátím se nakonec k tomu, co mi vrtá hlavou. Samozřejmě že mi vrtá hlavou i to, jak to udělala, ale pokud mě má učit, tak se k tomu asi dostaneme. Všechno, jen ne chrlit a učit se poklonkovat! |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Hesaina obočí se zvedla, když jsi položila svou otázku. Na chvilinku si zamyšleně podepřela rukou bradu a zahleděla se na golema, odpověděla až poté: „No, řekla bych, že od tebe se hlavně očekávají pokroky. A to dost velké, vzhledem k tomu co všechno kvůli tobě Rudý musel podstoupit.“ |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro Sledovala jsem Vincenta, jak vysává i posledního z mužů a jak si to užívá. Bylo mi to nepříjemné a proto jsem se snažila, aby moje oči nacházely jiné cíle k zírání, ale pokaždé jsem se vrátila k tomu, k čemu mě to táhlo. K lidské krvi. Když konečně vstal, byla jsem připravena s mrtvými muži něco udělat, ale jeho poznámka mi dala jasně najevo, co si o tom všem myslí. Mě nezbylo nic jiného, než pomyslně stáhnout ocas mezi nohy a nechat mrtvoly tak, jak byly. Zvěř se o ně postará. Snad. Naposledy jsem se za nimi ohlédla a pak jsem si pospíšila, abych došla upíra. “Možná jsem hloupá, možná naivní a možná jsem tak byla vychovaná a nedokážu to v sobě potlačit, tak jako ty, Vincente.“ řeknu naprosto klidným hlasem. Nechci se s ním hádat, ani mu nic nevyčítám. Je to jen prosté konstatování faktu a neočekávám, že by potom následoval rozhovor. Budu radši, když se vrátíme zpět do tábora. Za Jonasem, který jak doufám, stále žije. Při vzpomínce na svého bratrance jsem mimoděk přidala do kroku a nakonec jsem se rozeběhla. Bylo mi jedno, co si o mě Vincent bude myslet. Já věděla, že musím být zpátky co nejdříve. Jonase jsem ponechala samotné už dost dlouho. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Vincent si odfrkl a zavrtěl hlavou. „Ta těla si klidně pohřbi, ale jen naprostá hlupačka by nechala toho chlapa takhle stát a držet nás v hrsti. Jestli tohle uděláš i příště, nechám tě v tom a půjdu si jinam,“ zavrčel a ty jsi měla pocit, že nechceš vědět na kolik by byl ochotný svou hrozbu splnit. |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Protože si o svém milém otci, který je všechno, jen ne milý, myslím své. Snažila jsem se, vážně jo, ale víc bych si asi rozuměla se stromem. Rozčiluje mě, že všechno to, co mi dává, má určitě nějaký jeho tajný plán, jak si získat větší vliv. Nebo co. Kdyby to udělal proto, že mě má rád - a aspoň špetkou by to dal najevo - bylo by to lepší. Ale to bych chtěla moc. Vždyť je to ješterka. Jenže já taky. Napůl. A líbí se mi to! Ovšem plnokrevné ještěrky jsou prostě divné. A většina mě nesnáší. "Ale já myslela od ženských. Nechápu to." Mám se učit? No tak se budu ptát. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Dračice překvapeně a chvíli zmateně mlčela. Nakonec odpověděla, ale podle zbarvení myšlenek jsi poznala, že nečekala hovor o podobných tématech: „Nó, řekla bych, že to samé co od vašich lidských žen. Najít si druha, dát život několika potomkům, občas stát ve stínu a ovládat věci nepřímo.“ |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Byl to tvůj první den v Měsíční krajině od té hrůzné noci, kdy jsi zaútočila na Swena a vyvraždila celou lodní posádku. Když mělo svítat, zůstala jsi v podpalubí a položila se na jednu z paland. Vincent říkal, že pro přesun stačí zavřít oči a pokusit se usnout. Tvá mysl si prý již cestu měla najít sama. Skutečně tomu tak bylo a ty jsi ucítila, jak tě něco táhne z tvého umělého těla. Když jsi otevřela oči, byla jsi opět v té bílé pustině, kterou jsi spatřila, když tě Swen málem zabil. Alespoň jsi tentokrát necítila tu strašlivou prázdnotu. Přesto tě však depresivní pohled na svět bez barev netěšil.
Měsíční krajina „Neboj se, nezůstane to tak dlouho,“ ozval se za tebou sametový hlas. Když ses otočila, spatřila jsi další upírku. Ženina pleť byla bělejší než písek okolní pustiny a ostře kontrastoval s havraními kadeřemi i šaty černějšími, než sama noc.
Neznámá upírka |
| |
| soukromá zpráva od Ersten pro "Kurva drát…" zakleju tiše, když si hřbetem ruky otřu hnus ze rtů. Proč se Jormun tváří jako kdyby mu uplavalo mejdlo nechápu. Je z obliga. A uklízet si cimru taky nemusí on, tak nač ten ksicht? Nicméně ptát se ho nebudu, mám hlavu jak střep a na krku průser. Projdu kolem hromotluka zpátky do jeho jizby, meč položím na komodu a rozhlédnu se po svých svršcích, marně se snažíc vzpomenout si, kde jsem si je sundaval, nebo kam jsem je aspoň hodil. Kožený kyrys vidím, klika, že se mu nic nestalo. Leží totiž necelou stopu od ohniště. Kam se ztratil zbytek věcí je mi záhadou. Dívky se už pomalu probouzejí. Vrtí se a protahují, stále z části zahalené do kožešin a přikrývek, nevědomky tak vystavujíc své vnady na odiv. Nemít teď hlavu plnou starostí a bolesti, ještě bych si klidně s některou z nich užil. Teď mám ale po náladě. Děvka jedna zasraná! věnuju ještě jednu temnou myšlenku Nanareth, vytáhnu zpod postele svoje kalhoty, ztracené a nyní opět nalezené a začnu se do nich soukat. Pro jistotu vsedě, vestoje bych si určitě nabil čumák. Na košili, onuce a boty kašlu, ty ať mi pošlou sloužící. Každý předklon mi totiž vhání do hlavy víc krve, než bych byl nyní schopen snést a tak se vracím do své místnosti bos a polonahý, kyrys a meč nesoucí v náručí. Nejdřív se musím hodit do kupy. Takže snídaně, koupel a zkusím se i trochu proběhnout. Pohyb mi snad neuškodí. A potom půjdu za představeným a omluvím se za toho zabitého. Ani se radši nechci domýšlet, jaký trest mi uloží. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Dol Mahakam Ráno Bjorn za vámi zabouchl dveře, meč opřel o stěnu a poté se beze slova svalil zpátky na postel. Hlavou ti bleskla vzpomínka na jeho včerejší pijácké kousky – musel toho vypít ještě o polovinu víc, než ty. Ve svém pokoji ses řádně oblékl a vyrazil dolů do jídelny na snídani. Mezi sloužícími se již zpráva o zabitém klukovi musela roznést, protože tě všichni obcházeli velkým obloukem a když před tebe šedovlasá kuchtička pokládala misku se snídaní, málem ji upustila z toho, jak se jí třásly ruce. Zprávy se mezi sloužícími vždy šířily rychle. Horká lázeň ti konečně zklidnila bolehlav a ty ses mohl pořádně uvolnit. Vždy alespoň do doby, než ti do hlavy vklouzla vzpomínka na mladíkovu zakrvácenou hlavu. Netušil jsi jak, ale podlaha v trpasličích lázních byla vždy teplá. Snad to bylo horkým pramenem, z něhož čerpaly vodu, či nějakou zvláštní magií. Přesto ti ale přeběhl mráz od hlavy až k patě, když se ametyst zasazený ve tvém prstenu rozzářil a ty jsi uslyšel hlas Fialového draka, tvého pána. „Přijď do mé pracovny.“ Ametyst zhasl, husí kůže však nezmizela. |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro Otevřela jsem oči, pod svýma nohama jsem viděla nic než běloskvoucí písek. Oslnivou poušť v temnotě Měsíční krajiny. Když jsem se zde objevila poprvé, cítila jsem neklid a tíseň. Samota tohoto místa jako by mnou prostupovala, ale teď během mé další návštěvy Měsíční krajiny, jakoby se tyto pocity pomalu ale jistě měnily do klidu a pokoje. Zaslechla jsem za sebou hlas a téměř okamžitě jsem se za ním otočila. Spatřila jsem ženu, upírku, tak půvabnou a zajisté i nebezpečnou. “Kdo jsi,“ otočila jsem se k ní tak, abychom stály tváří v tvář. “Myslela jsem, že v této Měsíční krajině se můžeme objevit jen já a nebo Vincent.“ Nepodivovala jsem se však nad tím příliš, spíše jsem konstatovala to, co jsem si myslela, že o tomto místě vím. A vím, že toho vím opravdu málo. |
| |
| soukromá zpráva od Ersten pro No co, přinejhorším mě zabije... snažím se uklidnit v duchu malým vtípkem, ale jaksi to nezabírá. Rychle se nasoukám do kalhot a košile, snažím se najít kompromis mezi rychlostí oblékání a jeho pečlivostí. K čemu mi bude, když stanu před Fialovým sice rychle, ale oděný jako hastroš? Po pár minutách již mé škorně rytmicky klapou po chodbě. Čím jsem blíže pracovně Fialového, tím jsou mé kroky brkavější a kolena jako by se mi změnila v rosol. To samé se děje s mými střevy. Včerejší pijatyka a teď kobereček svého představeného. Měl jsem se dojít vysrat. Tak teď to hlavně udržet a všechno bude v pohodě. Zaklepu na dveře, třikrát a silně. Až budu vyzván, vstoupím dovnitř. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Den po vysátí posádky „Mé jméno je Valea,“ odvětila upírka a rozhlédla se po okolí, „a na toto místo může vstoupit každý z nás, alespoň prozatím. Jelikož je tvůj Krvedárce ve světě lidí, budu tě zde po dobu jeho nepřítomnosti provázet já.“ Žena se k tobě zvolna rozešla a její šaty zvolna šustily na bílém písku. Při pohledu na tvůj zmatený výraz pokračovala: „Krvedárce je upír, jenž se s tebou podělil o požehnání Vládkyně noci.“ S drobným úsměvem ti žena položila ruku na rameno a tebe zamrazilo, ten její výraz ti byl odněkud strašně povědomý. Vše kromě Valey se náhle rozmazalo a vy jste najednou stály v drobné kamenné místnosti osvětlené pouze loučí. Čtyři stěny z masivních kvádrů a masivní dubové dveře, zpoza nichž šly slyšet mluvící hlasy. „Nastal čas poznat i ostatní z nás,“ oznámila ti tvá nová průvodkyně, když tě vzala kolem ramen a prostrčila tě dveřmi do sálu plného upírů. Hovor okamžitě utichl, když jsi ty, ještě stále čerstvá, ale již s černými kadeřemi, vešla do síně ze stejně masivních kamenných kvádrů. Podlaha byla pokrytá hustým rudým kobercem, jehož vzor se shodoval se vzory několika dalších nástěnných. Mezi dvěma nástěnnými koberci se vždy nacházelo okno vysoké dobré tři sáhy, odhalující noční krajinu venku. „Upírstvo,“ ozvala se Valea, „dovolte mi představit vám Celestu, naši novou sestru ve věčnosti. Obdarována Vincentem Požehnaným, bude nám jistě dobrou společnicí.“ Všichni ztichli a pohlédli na tebe, zjevně od tebe očekávajíc nějakou reakci. ______________________________ Ze života v Edorianu: Jelikož jsi žila pouze v Dol Mahakamu – městě uzavřeném v horách, nikdy jsi se s pískem ani jemu podobnou substancí nesetkala nesetkala. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Dol Mahakam Dopoledne „Pojď dál,“ ozval se zpoza dveří hlas a ty jsi vstoupil do pracovny Fialového draka, žijícího boha vládnoucího celému Edorianu. Hustému koberci, křeslům i stropní malbě znázorňující souboj několika čarodějů právě s Fialovým dominovala jeho barva. Stěny nešly ani vidět přes všechny police plné knih, týkající se všech možných témat. Nepochyboval jsi o tom, že většina svazků byla několikrát starší než ty, přesto však výborně udržovaná a průběžně restaurovaná hobitími knihovníky. Tvůj pán stál zády k tobě, z okna hledící ztělesnění síly, moudrosti a věčnosti. S rukama sepjatýma za zády se k tobě otočil a tebe zamrazilo. Sledoval jsi bytost starou tisíciletí, uctívanou a obávanou všemi myslícími bytostmi. Viděl jsi Boha. „Posaď se Erstene,“ promluvil tvůj pán a pokynul ti k jednomu z masivních křesel. Na kus nábytku ses doslova svalil. „Mám pro tebe nový, přísně tajný úkol. Týká se nové figurky ve hře o moc, dívky jménem Rún. Právě ona byla jedním z témat probíraných na včerejším sněmu. Jedná se totiž o dceru Rudého draka a... Lidské ženy.“ Zalapal jsi po dechu. Bohové se přeci se smrtelníky nepářili a přesto, pokud tato dívka existovala... „Okolnosti jejího zplození nejsou důležité,“ pokračoval Fialový, když viděl, že jsi informaci konečně nějak vstřebal, „co však je důležité, je získat nad ní kontrolu. Chci, aby ses k ní dostal co nejblíže to půjde, i kdyby jsi s ní měl začít lehávat. Budeš mi o ní podávat hlášení, o její povaze, schopnostech i touhách. Nebudeš jediný, kdo se o to pokusí. Dcera Šedého se již stala její mentorkou a jeho služebník se s ní nepochybně brzy seznámí. Černý si ji bude bezpochyby také bude chtít získat pro sebe. Zelená má s tou holkou také svoje plány a Rudý si ji bude bránit i za cenu životů jeho poddaných. Nikdo, NIKDO se nesmí o tomto setkání dozvědět. Rozumíš všemu?“ Jak se zdálo, Fialový o tvé vraždě buď nevěděl, nebo se ji rozhodl předejít. Mohla to být zkouška, zda mu o ní řekneš sám? A co legenda o severských mečích? Byl jsi už přece na stopě... |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro Změřila jsem si upírku ještě jednou přezíravým pohledem. Sama nevím, proč jsem to udělala. Ocitla se v Měsíční krajině se mnou, jsem jedna z nich, tak proč bych z ní měla mít divný pocit a bát se jí. Sledovala jsem Valeu, tak jak se mi upírka představila, kterak směřuje ke mně. Krátkou chvíli jsem zápasila s tím, se od ní odvrátit, ale nakonec jsem se podvolila víře v to, že je zde, aby mi pomohla. Když se postavila přede mne, pousmála jsem se i přesto, že jsem neměla nejmenší tušení, co nastane. “Poznat ostatní z nás?“ zašeptala jsem tiše, než se okolí rozmazalo a rozplynulo. Překvapeně jsem zamrkala očima. Stály jsme v kamenné komnatě, která kupodivu působila útulným dojmem. Zajisté to bylo zásluhou hutných koberců a tapisérií na zdech. Ohlédla jsem se za Valeou a pak jsem pohledem přejela po upírech v sále před námi. Najednou jsem pocítila nervozitu a strach. Přijmou mne mezi sebe? Valea mne představila a mě nezbylo nic jiného, než udělat další krok. “Je mi ctí se s vámi setkat.“ mé rty zalapaly na prázdno. Chtěla jsem dodat „bratři a sestry“, ale neodvážila jsem se. Trpělivě, avšak napnutá jak struna, jsem vyčkávala, jaké budou reakce upírstva. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Den po vysátí posádky „Nechť s námi žije v hojnosti!“ zvolala Valea a hosté její slova zopakovali. Před každým z upírů se zjevila číše plná rudé tekutiny a v místnosti se opět rozproudil hovor. Všimla sis, že mnoho zdejších vyrazilo vaším směrem. Jako první dorazil bělovlasý elf v plné zbroji, jemuž se u pasu houpal prazvláštní meč. Překvapeně jsi zaznamenala, že mu chyběla levá ruka.
Neznámý upír „Co to má znamenat Valeo? To už opouštíme staré způsoby natolik, že Krvedárci se ani neobtěžují představit své obdarované? Začala jsi...“ promluvil na tvou průvodkyni znechuceně a ty jsi zbytek hovoru nestihla zaslechnout, protože tě obklopili muži a ženy, v drtivé většině případů černých nebo popelavě šedých kadeří. Někdo tě popadl a vtáhl do víru představování a konverzací. Drtivou většinu jmen sis nezapamatovala až na první dva upíry, kteří se rozhodli tě představit všem ostatním. Jmenovali se Bergin a Orodeth a už od pohledu se jednalo o hlasité, extravagantní upíry. „Slyšeli jsme, že Požehnaný k nám měl přivést někoho nového, ale brali jsme to jenom za drby,“ pravil Orodeth, bledý modrooký upír s dlouhými kadeřemi barvy ohořelého dřeva. Divila ses jeho stylu oblékání – hruď měl holou a až na břiše začínal prapodivný kožený pás. „A jestli tě musela představovat Valea, tak to musí někde ve světě smrtelníků pořádně vřít,“ zachechtal se Bergin. Jeho popelavé vlasy byly o něco světlejší než Orodethovy a nosil je sčesané dozadu. „Ale koukám že budeš někdo s přirozeným talentem. Máš háro černější než my oba.“
Bergin (vlevo) a Orodeth (vpravo) |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro Stála jsem vedle Valei a stále ještě jsem se neodvažoval sejít dolů ke stolům mezi ostatní upíry. Nicméně, někteří z nich se to rozhodli vyřešit za mne a přivítat mne. Nebo si mne přinejmenším přijít prohlídnout. “Proč se Vincentovi říká Požehnaný?“ stačím ještě položit Valee otázku, než se k nám dostane první z upírů, ale nemyslím si, že dostanu odpověď. Bělovlasý, jednoruký muž vypadá zajímavě. Podle toho, co mi říkal Vincent, se tento upír živí zvířecí krví. Ale proč má jen jednu ruku je pro mne záhadou. Myslela jsem, že takové věci se nadpřirozeným bytostem dít nemohou. Ledaže by k tomu přišel ještě předtím, než se stal upírem. Muž už je téměř u nás a tón s jakým začne mluvit s Valeou, se mi nezamlouvá. Bohužel mi ale zásadní část rozhovoru unikla, protože jsem byla nedobrovolně obklopena ostatními ze zvědavým upírů. Snažila jsem netvářit jako překvapené ptáče a působit jako slušně vychovaná dívka. Oplácela jsem pozdravy s milým úsměvem a konverzovala v rámci slušnosti. Mé kroky se zastavily u dvou z upírů, svým způsobem byli pohlední, ale zároveň divného vzezření. Nevěděla jsem, co na jejich ušklebky a popichování odpovědět. Netušila jsem, co se v upíří sféře o Vincentovi šušká. “No, nejspíše to budu já.“ plaše jsem se pousmála, když zmínili nový přírůstek od Požehnaného. Při zmíňce o tom, že mé vlasy jsou černější, než jich obou dohromady, se mi nechtíc vybavil moment, kdy jsem zmasakrovala loď plnou elfů. Mé prsty se mimoděk dotkly pramene černých vlasů. “Nemyslím si, že jsem přirozený talent.“ dovolím si s nimi nesouhlasit. Nebo jsem? Nebo je to důvod, proč se Vincent uráčil mne zachránit? Stanu se černovlasou bestií? Ohlédnu se, zda někde neuvidím Valeu, ale ta je očividně zabrána do rozhovoru s bělovlasým, takže mi nezbyde nic jiného, než se vrátit k Orodethovi a Berginovi. “Vy nechodíte do skutečného světa?“ zeptám se jich, protože mne překvapilo, že netuší, co se teď na zemi děje. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Den po vysátí posádky Orodeth se zasmál a zavrtěl hlavou. „Toto je teď tvůj skutečný svět děvče,“ oznámil ti veledůležitě a rozmáchlým gestem obsáhl celou místnost. Při sledování jeho ruky jsi měla šanci spatřit Valeu, zjevně notně podrážděnou při konverzaci s bělovlasým upírem. „Do světa lidí musíme všichni, krmit se potřebujeme každý,“ odvětí Bergin a zazubí se na svého přítele, „ale my dva jsme dost odříznutí na jihozápadě, v pralesích až za Velkou pouští. Proto je taky zajímavé potkat se s někým, kdo byl teprve včera s Požehnaným. On do velkého sálu moc nechodí.“ |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro Pořád si nemůžu zvyknout na to, že Měsíční krajina je teď mým útočištěm. Přeci jen, na zemi mezi lidmi jsem žila téměř osmadvacet zim a najednou bych měla tomuto místu začít říkat domov. “Na jihozápadě jsem nikdy nebyla. Říkáte, že lovíte v pralesích? Je to tam je?“ zajímám se. A další, oč se zajímám a z čeho stále nespouštím zrak, je onen bělovlasý muž. “Víte, kdo to je?“ kývnu hlavou směrem k Valee a bělovlasému muži. |
| |
| soukromá zpráva od Ersten pro "Pane, bude mi ctí tento úkol pro vás vykonat. Pro jeho úspěch nasadím všechny své síly. Avšak... odpusťte mi mou troufalost... potřeboval bych vědět, co jí mohu nabídnout... jak ji přesvědčit." Snad si to můj pán nevyloží jako nedostatek vůle, či kreativity. Ptám se vlastně jen proto, že ani pořádně nevím, proti čemu stojím, co nabídli ostatní. Dovedu si představit, že se na ní dračí agenti a jejich najatí pohůnkové sesypou jako na novou a neohmatanou děvku v hampejzu. A já budu jeden z nich. Potřebuju něco navíc, něco co nebudou mít oni. Jen na sladké řeči ji neutáhnu, to je mi jasné už nyní. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Den po vysátí posádky „Horko, dusno, vedro a všude plno hmyzu,“ odvětil trpitelsky Orodeth na otázku ohledně pralesů. Hlavou se ti mihla myšlenka, jak vlastně takové místo vypadá. Bergin se zatím zamračí na bělovlasého muže a na tváři se mu zjeví znechucený výraz. „To je Egannar, oba dva jste byli obdarováni Požehnaným. Prý byl elfským králem ještě před příchodem draků, co je na tom pravdy nemám tucha. Co by tě ale mohlo zajímat je to, že je to naprostý blbec. Prý z hnusení nad společností odmítá pozřít krev inteligentních bytostí, umíš si to vůbec představit? Spolu s Valeou a několika dalšími je jedním z nejstarších upírů, sakra po takové době naplněné jen hnusným jídlem není divu, že je to zahořklý starý páprda.“ |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Dol Mahakam Dopoledne Tvůj pán zlehka pozvedl obočí a očima přelétl zdi kolem, všechny pokryté prastarými svazky. „Nepochybně se bude snažit udělat dojem, její život závisí na tom, jestli ji shledáme užitečnou. A je to divoženka, žena žijící mimo civilizaci. Bude se chtít naučit způsobům vás lidí, což je něco, co jí dračí učitelka předat nemůže,“ odpověděl zvolna. Dobrých deset sekund tě zkoumal pohledem a ty jsi vycítil, že bude pokračovat. „A ještě něco, dávej si pozor na služebníky Modré. Je dost možné, že se té dívce a všem okolo ní pokusí škodit tak, jak jen to půjde.“ Oči se ti nedobrovolně rozšířily. Nanareth byla hlavní dračí agentkou právě Modré dračice. |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro Ušklíbnu se. Ti dva mi právě vzali iluze o tom, že by prales mohl být místem, které bych někdy chtěla vidět. Asi si to už nechci představovat. “Egannar,“ tiše zopakuji jméno bělovlasého upíra. V mém hlase se, na rozdíl od Orodetha a Bergina, odrazí uznání. Podle toho málo, co o upírech vím, je on schopen přežívat na zvířecí krvi. Zajímalo by mne, jestli někdy zabil člověka... nebo elfa, aby se na něm nakrmil Dalším velice zajímavým faktem je, že to býval král. Elfský král. Tím v mých očích onen upír stoupl ještě výš. Nemyslela jsem si, že bych mezi upíry kdy našla někoho, kdo býval králem či královnou. Snažím se na Valeu a Egannara příliš nezírat. Raději se otočím zpět k dvojici upírů. “Co tady obvykle děláte? Tahle sešlost,“ rukou krátce naznačím do davu upírů v sále za mými zády. “Je to za nějakým účelem, nebo se zde scházíte jen proto, že se tu... scházíte?“ |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Den po vysátí posádky Znechucený výraz na Orodethově tváři a zmizel a byl nahrazen obvyklým sebevědomým úsměvem. „No nějak tě přivítat musíme ne?“ odvětil, jako by to celé bylo nad slunce jasné. Bergin jej doplnil: „Scházíme se tu i jindy v menších počtech, je to pohodlnější než lézt do končin ostatních upírů.“ Musela ses zatvářit zmateně, protože neváhal a vysvětloval dále: „Každý z nás má v Měsíční krajině vlastní končinu, která mu slouží jako domov. Na začátku to je jenom pustina plná písku, ale jak postupně sílíš, jsi schopná si ji přetvářet dle vlastní vůle.“ Hlavou se ti mihla vzpomínka na čiré vody jezera a jehličnaté stromy, které jsi viděla při první návštěvě panství Cirdanel. To místo musela být Vincentova končina. A to bezútěšné místo, na němž ses objevila, byla tedy nepochybně tvá vlastní. |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro Příliš se mi nechtělo věřit, že by sešlo v hradě, nebo kde se to nacházíme, byla jen kvůli mně. Ale ze slušnosti jsem se mile usmála a pak jsem obrátila svou pozornost zpět k bělovlasému a Valee. Upíři povyprávěli o jejich Měsíční krajině a i když si myslím, že to místo je magické a je úžasné, že si ho můžeme utvářet sami dle vlastních představ, nezajímá mne to natolik, abych v rozhovoru dál pokračovala. Ohlédla jsem se na Orodetha a Bergina a opět jsem se mile usmála. Hodlala jsem se vymanit z jejich společenského sevření. “Omluvte mne, půjdu se podívat za Valeou.“ Nebyla to tak úplně pravda. Valea jako taková mne příliš nezajímala, ale chtěla jsem se setkat s mužem, který je elfím králem. |
| |
| soukromá zpráva od Ersten pro Snažím se příliš nevyhledávat oční kontakt se svým mistrem, ale přesto se na moment neubráním, když ho oslovím s další otázkou: "Pane... bude tam hodně dračích agentů. Každý má své rozkazy a každý z nich si bude chtít pojistit svou pozici, často i za jakoukoliv cenu. Jak by podle vás přijali ostatní dračí pánové, kdyby řekněme... jejich služebníci a agenti začali umírat? Řekněme, že by se mnohým z nich mohla stát nehoda, smrtelný úraz. Takové věci se dějí, obzvlášť když je na šachovnici tolik figur. Ubohá Rún se pak může cítit... příliš sevřená. Mohl bych se postarat, aby si nemusela vybírat z tolika dračích pánů, ale aby kolem ní zbyl jen ten jeden pravý." Ať mi odpoví cokoliv, podřídím se jeho vůli. On ale ví, že mi zabíjení jde lépe než pletichaření. Málokdy navádím druhé lidi, aby něco udělali za mě. Než si najímat nějakou dýku a plášť, radši se o nežádoucího postarám vlastníma rukama, vlastním mečem. A že jsem v tom zatraceně dobrý. Asi proto, že mě to i baví... |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Den po vysátí posádky Již zdálky jsi poznala, že Valea nebyla rozhovorem s Egannarem nadšená. Mezi oběma upíry bylo již zdálky cítit napětí, které jako by se ještě znásobilo, když jsi se k těm dvěma přidala. „...takovou možnost odmítám! Už tak bude dost náročné svrhnout draky a já nehodlám podlamovat naši sílu vnitřními konflikty! Egannare, jen na toto znovu pomysli a já přísahám, že budeš za své rozhodnutí pykat.“ To byla část ženina proslovu, který jsi ještě stihla zaslechnout. Bělovlasý elf nejspíše chtěl odpovědět, zrak mu však padl na tebe. Na tváři se mu zračila směsice opovržení a nechuti, to ke komu byla směřovaná jsi usoudit nedokázala. „A jestlipak toto není nová sestra v našich řadách,“ prohlásil s pozvednutým obočím. Kdysi musel mít sametový hlas, léta mu však dodala na drsnosti. „Jménem Povznesených mi dovol tě přivítat. Mé jméno je Egannar,“ představil se a zlehka pozvedl tvou ruku ke svým ústům. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Dol Mahakam Dopoledne Fialový se zvolna vydal k jedné ze stěn pokryté knihami a konečky prstů přejel po několika hřbetech. „Není pochyb, že by začalo vyšetřování. Pokud by snad stopy vedly k tobě, byl bych nucen se od tebe distancovat a nechat tě tvému osudu,“ odvětil zvolna. Věděl jsi, co by objev tvého zapojení se do případné vraždy znamenal: Smrt. Tvůj pán však neskončil: „Na druhou stranu, pokud by se snad skutečně jednalo o nehodu, nebo by se dokonce ukázala i vina někoho jiného, mohlo by to mezi dračími pány vyvolat rozepře usnadňující nám dosažení našeho cíle. Kdyby snad taková situace nastala, jistě by jsi ušetřený čas mohl využít například ke studiu některých, z těchto svazků.“ |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro Dle výrazů ve tvářích upírů jsem si vybrala nepříliš vhodnou chvíli. Nicméně, která chvíle by vhodná byla. I kdybych přišla o něco později, nebo snad dříve, ti dva by se jisto jistě dohadovali stejně jako teď. Neměla jsem o tom nejmenší pochyby. Přišla jsem k oběma natolik blízko, že jsem mohla zaslechenout úryvky rozhovoru týkající se čehosi, co mi nejspíše zůstane tajemstvím. “Omlouvám se, že...“ nervózně se usměji. Není vždy příjemné vejít někomu do rozhovoru. Zejména, když tím někým je starobylá upírka a elfí král. Ale zvědavost je silnější. Mou omluvu, ve které jsem hodlala pokračovat, utnul sám bělovlasý, když se mne jal přivítat a uchopil mou ruku do své. Projelo mnou chvění, které se odrazilo v nesmělém úsměvu a zlomeném hlase. Způsoby kavalíra mne vždy na krátkou chvíli oblouzní. “Celesta,“ odkašlala jsem si. “Mé jméno je Celesta, elfí králi.“ pokorně jsem sklopila oči a zlehka se uklonila. Upřímně, netušila jsem, jaká etiketa se nosí na elfském dvoře a doufala jsem, že to, co považujeme my lidé za slušné, budou považovat i elfové. A ano, stále o sobě uvažuji, jako o člověku. Na upíra jsem se se svým já ještě řádně nesžila. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Den po vysátí posádky „Egannar není žádný král,“ předběhla upíra s potměšilým úsměvem Valea, „doba jeho vlády skončila ještě před vítězstvím draků.“ Bělovlasý muž tvou průvodkyni proklál pohledem, do nějž se nyní přimísila i nenávist. „Dost možná se moci znovu uchopím. Blíží se nová éra, nastal čas zrušit starobylé tradice.“ „Ne pokud k tomu bude otec mít co říct,“ odvětila pohotově Valea, což si vysloužilo pohrdlivé odfrknutí. „Ale teď je sám. Máme snad čekat, až bude Požehnaný také zabit? Moc dobře víš, že vlkodlaci by se na nás vrhli při první příležitosti,“ odvětil Egannar a ty jsi ucítila, jak se zvolna začínáš zahlcovat informacemi. Pokud Egannar vládl ještě před vítězstvím draků, znamenalo by to, že byl několik staletí, ne-li rovnou tisíciletí, starý. Nyní však zřejmě měl v plánu něco, co by narušilo přirozený chod věcí. Valea zmiňovala svého otce. Mohli snad mít upíři děti? Proč vlastně ne? Znamenalo by to, že vampyrismus je dědičný a mohly existovat celé upíří rody? A proč by jste se měli ocitnout pod útokem vlkodlaků, mezi něž patřil i Jonas? Jakou spojitost to mělo s Požehnaným, což byl titul užívaný upíry pro Vincenta? |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro Nejspíše jsem svou poznámkou píchla do vosího hnízda. Střídavě jsem se dívala na Valeu a Egannara, kterak si vyměňují další z názorů, které se mne nahony dotýkají, a snažila jsem se dát si nějaké věci dohromady. Nestačí, že bojujeme proti útlaku ze strany draků. I vlkodlaci jsou proti upírům? “Nemají být vlkodlaci také Cirdanelini služebníci? Proč by mělo docházet k rozkolům, když tam venku,“ vstoupím také do hovoru a mávnu rukou kamsi do míst, odkud jsme sem přišly. “Draci si podrobují národy a rasy a touží převzít moc nad zemí. Proč se handrkovat i tady?“ Pohlédnu na oba dva, přestože nevím prapůvod jejich handrkování, cítím, že bych měla zasáhnout. Navíc se mi nelíbí, jakým způsobem mluví o Vincentovi. I když je to... no, Vincent. “Kdo čeká, až Vincenta zabijí a proč?“ zeptám se. Netuším, zda jsem už nepřekročila hranici slušného chování a už vůbec netuším, zda mi odpoví. Jsem zde nová a nejspíše nechtějí tahat do svých plánů koholiv dalšího. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Den po vysátí posádky Egannar znechuceně položil ruku v kožené rukavici na jílec meče u pravého boku a odfrkl si. „A proto je Cirdaneliným vyvoleným pouze vlkodlak a ne upír, že? Vsadím se, že jej na svou stranu převedli nějakým špinavým trikem. Nepochybně už i chystají léčku, jak Požehnaného zabít, takže se jejich ztráta Mnohotvarého vyrovná.“ Vzpomněla sis na dobu, během níž jste byli s Jonasem elfími zajatci. Právě tehdy se Vincent a dnes již mrtvý Geralt poprvé objevili a je pravdou, že tvůj bratranec neměl příliš na výběr. „Držitele Rudého hávu není tak jednoduché zabít,“ odsekla Valea. Rudý háv byla nepochybně ta Vincentova zvláštní rudá pláštěnka. Již několikrát jsi jej viděla, jak s ní manipuluje dle své libosti a v boji mu nepochybně byla cenným nástrojem, ta věc se pohybovala jako živá. Dokonce jsi jej při bitvě viděla se v látce ztratit a znovu zjevit, když přelétla z jednoho místa na druhé. |
| |
| soukromá zpráva od Ersten pro Ano. Budu muset přistoupit na pravidla jejich hry. Osobně by mi stačilo ukázat prstem na deset dračích agentů a zanedlouho by mi pod nohama vychládalo deset zkrvavených těl. Takto já dosahuji svých cílů. Nyní budu ale ve hře někoho jiného a zde si nesmím dovolit šlápnout vedle. Můj pán se za mě nepostaví, pokud by důsledky mých činů zasáhly i jeho. Zbudou mi pak jen dvě východiska: smet, nebo doživotní exil v utajení. Žádné pěkné vyhlídky. Tak to abych radši uspěl. Moje zamyšlení bylo poněkud delší, než jsem prve zamýšlel. Náhle mi dojde, že už několik dlouhých vteřin stojím zamyšlen a nijak nereaguji na slova svého pána. S trhnutím se vrátím zpět do přítomného okamžiku. "Dobrá pane, rozumím všemu. Nyní mi už stačí jen říci kde ji najdu a vypravím se na cestu." Co bych také více řekl? Důvěřuji svému mistrovi že mě vybaví vším, co potřebuji znát a mít s sebou. Proč by mě jinak posílal, kdyby si nebyl jist úspěchem mé mise? Ale přesto cítím hluboké rozechvění a snad i špetku strachu. |
| |
| soukromá zpráva od Swen Norrad pro ,,Jujda! Jako bych měl upito..." plácnu, když sebou seknu na tu kouzelnou ženštinu. Kde kdo by mohl navrhnout, že na to jdu moc rychle, ale na druhou stranu! Kdo zaváhá - nežije! Bohužel se stalo to první...někdo něco navrhl...Ocelová pěst přistála na mém rameni jako tvrdá pěst na hubu. |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro Zarazím se, když si uvědomím, že se nejspíše baví o mém bratranci, který byl přeměněn do podoby vlkodlaka a bylo o něm prohlášeno, že je Cirdaneliným vyvoleným. Opravdu je kvůli tomu takový rozkol mezi upíry a vlkodlaky? Vždyť... pochází od jedné bohyně. Čím více si to v hlavě přebírám, tím víc si myslím, že handrkování mezi nimi je zbytečné. Měli by spolupracovat. Ale nejspíše vše vidím s až příliš naivně a nedává mi to příliš smysl. Mnohotvarý je také výraz, který mi naprosto uniká. “Kdo je to? Ten... Mnohotvarý? A mohl by mne někdo alespoň trochu zasvětit do toho, oč tu jde? Kdo z vlkodlaků chce zabít Vincenta? zeptám se napřímo. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Výuka s Hesae byla něco naprosto jiného, než s Cerrukem. Dračice sice začala krátkým výkladem o tom, odkud vlastně čerpáte magickou energii (v podstatě zrekapitulovala vše, co jsi již viděla), poté však okamžitě přešla k praxi. Zatímco Cihlový tě nutil memorovat etiketu Dol Mahakamu, tvá nová učitelka se rozhodla zaujmout čistě praktický přístup. „Zatímco chrlení ohně je pro nás přirozené, uchopit surovou magickou energii se musí každý z nás naučit,“ vysvětlovala ti mentorka, když kolem tebe obcházela, „časem by jsi měla být schopná ji uchopit za všech okolností a splétat z ní kouzla bez nějakého většího úsilí. Pokud na to samozřejmě budeš dostatečně talentovaná.“ Začali jste prostým cvičením. V uvolněném postavení ses snažila zhluboka rozdýchat a vyprázdnit si hlavu. To bylo ještě docela v pořádku. „Nyní si představ, že tvůj dech putuje až sem,“ pokračovala Hesae a zlehka položila ruku na místo, nad kterým by byl v lidské podobě tvůj pupík, „právě zde se nachází tvé dantian, zdroj tvé magické síly. Nejlepší překlad do vašeho jazyka by nejspíše byl zlatá kamna. Představ si, že tvůj dech v tom místě rozdmychává oheň, jehož teplo se ti zvolna šíří po celém těle.“ Tady už to začalo být těžké. Během svého života ses často nesetkávala s podobnými abstraktními představami a trvalo dlouho, než dračice spokojeně přikývla s prohlášením, že ti to začínalo jít. Vskutku, ucítila jsi, jak se ti z dantian začalo šířit teplo, vzápětí následované energií a mravenčením. Konečky prstů tě začaly brnět, křídla se rozevřela sama od sebe. V hlavě ti začalo hučet, musela jsi přijít na způsob, jak ten spalující žár uvolnit dříve, než se z něj zblázníš. Tvá učitelka ukázala na vytvořeného golema a zařvala: „Vychrli na něj oheň!“ Poslední hluboký nádech, poté jsi z úst vypustila tvůj zatím největší proud ohně spalujícího tak, že se brzy ozvala rána jako z děla. Všimla sis, že plameny nyní měly stejně rudou barvu, jako tvé šupiny. Vychrlila jsi poslední zbytky energie a zvolna scvakla čelisti. Golem byl asi stejně vysoký, jako kamenný kvádr, jenž jsi měla pod Cerrukovým dohledem roztavit. Nyní po humanoidní postavě zbyly jen kusy roztříštěného kamene, když jej samotná síla tvého útoku donutila se roztříštit. „Nebylo to špatné, myslím že máš talent,“ usmála se Hesae. Všimla sis, že ačkoliv stála jen kousek od golema, úlomky kolem se kolem ní povalovaly nejblíže sáh a půl daleko. „Jak vidíš, vědomou prací s energií se tvá síla zněkolikanásobí. Z toho co jsem slyšela bys prý za jiných okolností ten kámen možná tak škrábla. Dále si všimni ještě jedné věci – magie na sebe reaguje. Ten golem v sobě měl jistou míru energie, která jej udržovala naživu a poutala jej k mé vůli. Tvé plameny nitky kouzla přetrhly, čímž jej ukončily. Časem tě naučím jak využít kouzla jiných proti nim a upravit je, aby posloužila tvým cílům.“ Dnešní lekce ještě neskončila. Hesae tě naučila také jak energii vypustit i bez upletení kouzla, takže jsi mohla cvičit uchopení energie i bez ní. Poté jste se vydaly zpátky do Dol Mahakamu. Slunce již zmizelo za vrcholky hor, když jste se rozdělily. Tvá mentorka odešla, nepochybně podat hlášení o tvých pokrocích. Ty ses zatím rozhodla zajít na jídlo, ze studia kouzel jednomu vyhládne. Z jídelny právě vycházel Bereal po boku bledého, již šedivého muže. Oba se ti po cestě uklonili, poté pokračovali v hovoru. Z útržků jsi usoudila, že jeden ze sluhů byl zřejmě z pouhého rozmaru zabit dračím agentem. Při jídle si k tobě přisedl vousatý trpaslík v šedé kožené kazajce. „Tož ty budeš Rún ne? Dost sa o tobě teďka mluví, já sem Frínain, agent Šedého draka. Můžu si přisednout ne?“ Dřív, než ses stihla dostat k odpovědi, přisedl si a začal mluvit o všem možném. Dozvěděla ses, že sluha byl prý zabit Erstenem, mužem sloužícím pod zástavou Fialového draka. Měl prý teprve desetiletého chlapce mlátit kameninovým džbánem do hlavy tak dlouho, až chudáka zabil. V duchu sis udělala poznámku, že s tím zlosynem se rozhodně nechceš setkat. Nakonec ses s upovídaným mužíkem rozloučila a vydala se do svých komnat. Ještě během večeře sis na Frínainovo doporučení poručila přinést do pokoje káď s horkou vodou (přeci jen lázeň ti posledně udělala moc dobře). Právě jsi po schodech konečně vystoupala do správného patra, když se od tvých dveří ozval křik a tupá rána. Překvapeně jsi zašla za roh a spatřila dívku, jak s vyděšeným výrazem klečí nad další služkou, jíž z hrudi trčela šipka ze samostřílu. Dveře do tvých komnat byly otevřené. |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro V tu chvíli se mě Hesae dotkne a já málem vyskočím. Hned pro jistotu zabouchnu vrata své mysli, zuřivě a zoufale, a i to je důvod, proč se špatně soustředím. A to i přes to, jak zajímavé to je. Už si říkám, že se mi dostane napomenutí nebo kázání, ale naštěstí se nic takového nestane. Díky tomu se pak uvolním a to je asi ten moment, kdy to konečně ucítím. Oheň na to vychrlím s chutí. Není to jenom kvůli té síle, co hrozila, že mě jinak rozerve na kusy. I kvůli tomu, kam se moje myšlenky stočily předtím, než výuka začala. Poslední dva týdny měly jenom jednu výhodu - neměla jsem moc času přemýšlet. A pokud ano, bylo to hlavně o tom, jak to udělat, aby mě draci nesežrali. Jenže ta hnusná vzpomínka tam pořád je. Myslela jsem, že když mu vyrvu střeva, že mi to pomůže. No, asi mi to nějak pomohlo, to ano, ale ne docela. Jsou věci, které už odestát nejde. A pořád mě občas jímá hrůza, jestli do mě nezasel nějakého parchanta. Co já vím, kdy bych to zjistila! Naštěstí se musím pekelně soustředit, proto tyhle myšlenky brzo smetu zase do temných hlubin a zanedlouho mě to tak strhne, že tam taky zůstanou. Na nějaký čas. Vracím se v o něco lepší náladě, ale strašně hladová. Že bych se mohla proměnit, mi dojde teprve ve chvíli, kdy si chci říct o jídlo - a jaksi to nejde. Koneckonců já jsem proti drakům malá, do dveří se vejdu a na svou podobu jsem si zvykla. Překvapí mě, že si ke mně vůbec někdo sedá. Celou dobu, až na rozhovory s Maiiou, jsem si tu připadala hrozně sama. Jenže jakmile se představí, zapátrám v paměti a vybavím si, co mi bylo řečeno nejen o Šedém, ale o dracích obecně. Musím si dávat pozor, co říkám. A hlavně Šedý... jeho motivace přece není známá, co já vím, co zamýšlí tím, že mě nechal žít. Třeba za mnou trpaslíka poslal, aby ze mě něco vytáhl... Ale nakonec jsem ráda, že se s někým zase bavím. Přesto mám na paměti to varování o dávání si pozor na pusu. Nakrčím nos, když se doslechnu o tom Ernestovi. Fialový mě chtěl taky ušetřit, ale jeho poskok asi bude nějaký maniak. Snad ho nepotkám. "A jak vypadá?" zeptám se pak v rámci rozhovoru o něm. Abych věděla, kdybych na něj přece jen narazila. Vzhledem k tomu, jak si draci potrpí na barvy a okázalost, bude určitě ve fialové... ale nemusí být jediný. * * * Že by další mlácení? napadně mě, když to zaslechnu. Zamračím se a na chvíli se zarazím. Pak mi ale dojde, že tady jsem "doma". Co se služebnictva týče, můžu jim poroučet, tak proč bych se schovávala? Je to nezyk, ale je to tak. Scéna u mých dveří mě ale vyvede z míry. Šipka? To nevypadá na obyčejný trest. A navíc u mých dveří! "Co se tu stalo?" zeptám se příkře. Kdybych si neporučila tu káď, tak bych asi byla naštvaná, že tam lezly... A pak mi něco dojde. Nevím, jestli je to jenom moje paranoia, anebo je to pravda... Trpaslík byl od Šedého. Šedý mě ušetřil, ale kdo ví, co chce doopravdy. To trpaslík mi doporučil, abych si nechala káď donést do pokoje. Odešel jako první. A pak se vracím a najdu mrtvou služku přímo u mého pokoje. Náhoda? Asi jsem měla zůstat proměněná. A i teď nad tím silně uvažuju. Moje šupiny přece jen něco zadrží... |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Jak se zdálo, potřeboval jsi s tímto úkolem pomoci. Asistentkou (či snad kolegyní nebo rivalkou?) ti měla být Elen, dívka, kterou jsi znal již z dob tréninkového programu. Neuvěřitelně nábožensky zapálená, víra v draky byla pro hnědovlasou knihomolku alfou a omegou. Dnes před tebou stála žena s fialovými vlasy a výrazem naprosté úcty směřovaným na vašeho společného pána. Jak se ukázalo, počet dračích agentů se měl zdvojnásobit. Venku před pracovnou ses s Elen dohodl na plánu a poté se vydal za svými pochůzkami. Na cvičišti jsi potkal Bereala a po krátkém šermířském cvičení jste zabrousili na téma Nanareth. Zjistil jsi, že zabila vlastního milence poté, co se o něm zjistila jeho příslušnost k Padlým bohům. Na toto téma byla zjevně dosti háklivá, neboť údajně nechala zmizet několik lidí dost odvážných na to, aby se o záležitost starali nějak více. Opět bylo nutné zavítat do lázní, cvičení si na tobě vyžádalo svou daň. Při odchodu jsi narazil na svou novou společnici. Jak se zdálo, Frínain, agent Šedého draka, právě večeřel s Rún. Dorazili jste až poté, co oba dojedli své jídlo. Trpaslík odcházel neznámo kam a půldračice byla zahlédnuta, jak šla nahoru. Vydali jste se za ní, na schodech jste však byli překvapeni vyděšeným ženským jekotem. Tasil jsi meč a vyrazil po schodech jen proto, aby jsi spatřil ženu s vlasy rudými jako oheň, když stála nad dívkou se šipkou z kuše v hrudi. Poblíž byla ještě káď na vodu a dvě vědra, z nichž se rozlitá horká voda právě rozlévala chodbě. Postřelená byla zjevně mrtvá. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Druhá služka vyděšeně odtrhla ruce od zakrývaných úst a ukázala do Rúnina pokoje. Okno bylo doširoka otevřené. „Někdo tam byl! Ach Atrin, to ne! Ne, ne, NEUMÍREJ MI TU!“ právě to mohl zaslechnout Ersten, muž, o němž již Rún slyšela a jehož popis znala. Doprovázela jej pro rusovlásku neznámá dívka s fialovými vlasy, oba s meči tasenými.
Elen |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro A jeho. Toho zmetka. Moc náhod najednou! Zvlášť když běží s tasenými meči! Já taky sáhnu k pasu, ale ruka hmátne do prázdna, protože na dnešní cvičení nebylo nic takového potřeba. Takže v druhé vteřině udělám to, co mě napadlo už prve - prostě se proměním. To je asi nejlepší způsob, jak to přežít. A i když bych se jindy radši kousla do vlastního ocasu - ano, teď už ocasu - pokud něco zkusí a já si s nimi nebudu schopná poradit, prostě poběžím za drahým otcem, ať si ksakru udělá doma pořádek. Než jsem se proměnila, byla jsem prostě... rudá. Měděné vlasy spletené do copu, rudá kazajka, tmavé kalhoty a vysoké kožené boty. Na takovou chvilku se nedalo postřehnout nic krom toho, že asi budu dívka - a to ne zrovna přehnaně obdařená. Druhá podoba je však o dost impozantnější. Vedle lidí... ale pro někoho, kdo vídá draky, asi ne. Vypadám jako nedodělávka, jako hybrid. Mám humanoidní postavu, kdy chodím po dvou, ale jsem přitom drak. A jsem na draka maličká. Ano, ne malá, ale prostě maličká. Přesto mi nic nechybí. Ocas, křídla... a rudé, krvavě rudé šupiny a žlutozelené plazí oči. Jak zafuním, z nozder mi vyletí obláčky páry a kouře. Nejraději bych je, preventivně, sesmažila na místě, ale to bych si proti sobě poštvala i Fialového. Asi. Na druhou stranu nevím, jestli mě stejně nechce zabít. Nebo je to nějaká jejich pitomá zkouška? Takže dračí oheň držím na uzdě, ač bych si ráda vyzkoušela, co jsem se naučila. A pro jistotu si uzavřu mysl. Co si pamatuju, tak Fialový je takový... čaroděj, kdo ví, co jsou zač jeho služebníci. Třeba umí to, co Maia. Je však evidentní, že jsem v defenzivní pozici, protože kdybych chtěla, už dávno po nich skočím nebo aspoň vychrlím oheň. Výhoda toho, že se můžu proměnit i vevnitř. Člověk  Drak |
| |
| soukromá zpráva od Ersten pro "No to mě poser..." vydechnu v úžasu, když se rudá dívka před mými zraky změní ve draka. Ne tedy v kdovíjakého obra, proměna není buď dokonalá, anebo její pololidská-polodračí podstata dokonalejší transformaci neumožňuje, ale i tak to stačí na to, aby její vzezření zchladilo lecjakou horkou hlavu. Ustoupím dva kroky, až se zády a zátylkem dotknu chladné kamené stěny a má čepel poklesne k zemi. "Klid. Jen v klidu," snažím se Rún uklidnit slovy. Meč nepustím, ale ani nedělám žádná rychlá gesta. Doufám, že se Elen zachová přinejmenším podobně. "Hele, my jsme agenti Fialového. S tím střelcem nemáme nic společnýho, takže... co kdyby ses zase změnila zpátky a přestala na mě a moji společnici cenit ty svý tesáky? Hm?" Sere mě, že místo toho, abychom stíhali toho vraha a snad se od něj něco dověděli, musím tady vyjednávat s dost nervózním proměněncem, který navíc nemá moc důvodů nám věřit. Ale přece nás tahle holka nesežehne rovnou tady, všem na očích? |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Khajiit po tvé zmínce o rybách vyrazil obřími skoky směrem k lodi, následován v těsném závěsu šedookým mužem. Zůstal jsi tak u ohně s Tygwynem, léčitelkou a jejím bratrem. Ten se však věnoval gnómovi a vyptával se jej na spousty věcí. Jeho rasa konec konců byla jen předmětem legend. Léčitelka seděla potichu opřená o skálu, v očích poněkud ztracený pohled. Nepřítomně žvýkala kousky nasekaného ovoce, jak bylo dříve řečeno, posledního, které zbylo. Snad to byla tvá chvíle? Již pár měsíců jsi neměl ženu a cítil jsi, že je třeba to napravit. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Den po vysátí posádky „Mnohotvarý je... Byl titul Geralta, již ses s ním setkala. Bělovlasý muž s mnoha jizvami, padl v bitvě u Narakibského průlivu,“ vysvětlila ti Valea a ty jsi v jejím hlase zaslechla náznak smutku, „říkalo se mu tak, protože se dokázal přeměnit na kterékoliv zvíře se mu zachtělo. Jediný svého druhu, zbytek lykantropů ovládá jen jednu podobu.“ Egannar si odfrkne a rozhodne se odpovědět na tvou druhou otázku: „Kdo z nich jej zabít nechce? Snad teď bude konečně Paní měsíce shlížet pouze na své pravé děti, ne na zvířata. A Vyvolený je teď již oficiálně nejstarším...“ |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro Zachytila jsem smutek ve Valeině hlase, když hovořila o Geraltovi. Ona ho milovala? pomyslím si a prohlížím si výraz v její tváři. Snažím se rozpoznat nějakou emoci, která by mi napověděla, že mám pravdu. Upírka zamilovaná do vlkodlaka? V těchto žabo myších válkách? Nebylo jim to souzeno? "Znala jsem ho, byl to... vlastně jsme nikdy neměli možnost si spolu pohovořit. Byla jsem s ním v družině, ale opravdu jsem ho neznala." hledím na Valeu, dokud do hovoru opět nevstoupí elfí král. Svým chladným hlasem mne vytrhne z myšlenek a upoutá na sebe mou pozornost. Nemám k tomu však co říct a proto jen přikývnu. Nejstarším z dětí temnoty? Z upírů? "Myslím, že bych se měla vrátit." omluvně na upírku pohlédnu. V mém mrtvém srdci je jistá naléhavost vrátit se zpět do skutečného světa na loď a podělit se o tyto informace s Jonasem. Navíc... Jonas neví, co se ze mne stalo. Přijme mne? Pochopí, proč jsem to udělala? Měla bych mu říci, jak jsem mu zachránila život? Myslím, že na na čase čelit dalším strachům. |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Místo slov se mi z tlamy vydere zavrčení. Často zapomínám, že tato podoba je sice skvělá, ale má jeden malý nepříjemný detail. "Jak můžu vědět, že v tom nemáš prsty, Erstene?" obořím se na něj přímo do mysli a zdá se, jako bych jeho jméno vyplivla. Je to hrozné. Nevím, komu věřit. Jestli vůbec někomu! Draci obou služebníků, se kterými jsem dnes mluvila, mě nechali žít, ale co já vím, co tu hrají za své zpropadené hry. A dokud se mi to aspoň trochu neobjasní, z téhle podoby mě nikdo nedostane. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Den po vysátí posádky Egannar se s vámi rozloučil a ty ses tak ocitla ve Valeině společnosti. Společně jste se seznamovali s dalšími z upírů, z nichž drtivá většina měla popelavě šedé vlasy, spíše až do černa. Světlovlasých jsi spatřila jen několik a všichni byli ve společnosti bývalého elfského krále. Během hovorů ses o upíří komunitě mnoho dovídala. Tvá průvodkyně tě střídavě opouštěla a zase se k tobě vracela, takže jsi občas byla ponechána napospas po komunikaci toužícím upírům. Po chvíli jsi vzdala snahu si zapamatovat všechna jména a raději jen vstřebávala informace. Tví noví známí se věkem drasticky lišili, od takových, kteří byli jen o deset let starší, po jiné podobné Egannarovi, kteří již viděli přicházet a odcházet mnoho století. Velmi tě zaujala malá holčička jménem Jane. Tato dívenka, proměněná ve svých čtrnácti letech již mrtvým upírem, byla dle všeho blízkou kamarádkou tvého děda. Právě od ní ses dozvěděla, že Egannar byl ve skutečnosti elfským králem, jenž se při bojích bojích o nadvládu nad Edorianem přidal na stranu draků. Geralt se skupinou vlkodlaků byli tehdy vysláni jej potrestat a právě kvůli jejich spárům ztratil král svou levici. Podle příběhů prý vlčí lidé mučili svého zajatce dva dlouhé týdny, než dorazil Vincent a rozhodl se vznést nad hříšníkem konečný verdikt – změnil jej v upíra a donutil tak sloužit bohyni, o jejíž pád se snažil nejvíce.
Jane Bylo to zvláštní, ale zdálo se ti, že si s dívenkou budeš rozumět. Vypadala o polovinu mladší a přesto jí prý za několik zim mělo být osmdesát. Jane samotná prohlašovala, že její nevinný vzhled jí několikrát zachránil život a byl její největší zbraní. Mnoho upírů o ní prohlašovalo, že je schopná vyvraždit během jediné noci celou karavanu. Vlastně jsi to slyšela tak často, až jsi nakonec usoudila, že se něco takového muselo doopravdy stát. Den ve světě lidí se zvolna blížil ke konci a upíři se vydávali do bezpečí svých končin, stejně jako později i ty. Noc se blížila a Děti noci se vydávaly na lov. Natáhla ses na písečné duny a zavřela oči. Po chvíli jsi je otevřela v podpalubí lodi. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Během druhé noci se s tebou Valea opět setkala. Procházely jste se její končinou, plnou měsíčního světla, chladného vánku a bílých kamenných altánků, pospojovaných k sobě v soustavě mostů klenoucích se nad rybníčky a oblázkových chodníčků. Vyprávěla ti, jak mohli upíři své končiny měnit dle své vůle a před tvými zraky vytvořila nový altánek s bohatě vyřezávaným zábradlím, dvěma židlemi a drobným stolkem, na němž se zjevily dvě sklenice s krví. „Je zvykem pohostit návštěvníka krví,“ vysvětlovala ti tvá nová mentorka, když ti jeden z pohárů podávala, „nádoby jsou průhledné kvůli dobám kdysi dávno, kdy proti sobě upíři kuli pikle a bylo běžným zvykem trávit své oponenty. Krev dle pohledu pozná každý z nás.“ Dozvěděla ses, že upíři mohou zemřít třemi způsoby. Prvním byla smrt v Měsíční krajině. Zde jste byli stejně smrtelní jako před svou proměnou. Zajímavým faktem bylo, že pokud jeden upír vysál druhého, připadla mu i jeho končina a veškerá jeho síla. Druhým a nejčastějším bylo přetnutí pouta mezi duší a Měsíční krajinou. Toho se mohlo docílit dotykem stříbra. Jak ti Valea temně vysvětlila, jednalo se o jediný kov, který byl schopen manipulovat i s nemateriálním světem a přetnout tvá pouta s Cirdanel. Ten poslední byl prý mnohem, mnohem strašnější. Upíři jej jednoduše nazývali hlad. Ve chvílích, kdy upír spotřeboval veškerou svou sílu nabranou ze své krve, začal se zvolna vytrácet a měnit se v prázdnotu. Zkrátka se rozplynul, přestal existovat. V minulosti vás popravovali hlavně druhou technikou. Smrtelníci využívali toho, že tělo ve světě lidí se uzdravovalo nezávisle na vaší vůli a vraždili tak, aby se muselo uzdravovat příliš a nakonec vás využívaná energie zabila. „Mnohdy nám vráželi kůly do srdce,“ pravila temně Valea, „naše těla se snažila zregenerovat i s nimi v sobě a nakonec jsme umřeli kvůli nedostatku síly k takovému výkonu. Nebo nás rozsekávali na kusy, dokola a dokola. V jižanských zemích jsme byli připojeni ke skřipcům a donuceni čekat na první paprsky slunečního světla, spalujících naši kůži. To byl ten nejbolestivější a nejpomalejší způsob.“ Děti noci byli slunečním světlem přímo zraňováni – ničilo pokožku jejich těl, neuvyklých na spalující denní žár. Vzpomněla sis na Vincenta, kormidlujícího loď nezávisle na denní době a znovu se zeptala na jeho titul Vyvolený. Společně jste se přesunuly do Měsíčního paláce, místa, kde jsi byla již včera. Jednalo se o místo k setkávání a několik upírů, včetně Bergina a Orodetha, se zde věnovalo hovoru. Rozhodně to však bylo méně, než včera. Tehdy jsi poprvé uslyšela Legendu o Nositeli rudého hávu. |
| |
| soukromá zpráva od Swen Norrad pro Stále jsem byl ve velkém šoku. Mé uzdravení a celkové zotavení bylo rychlejší než si moje palice dokázala představit, tudíž to za ní musely odřít plíce, které nyní nasávali vzduch tam a ven. Jednoduše řečeno a bez všech těch keců okolo - to bylo potřeba rozdýchat! ,,Válím se tady a najednou - zničeho nic! Ležím na nějaké buchtě, která mi vrátila radost do života...to, že jsem v ten moment na sobě neměl kalhoty raději vynechám..." říkám si jen tak. Pan Prceksohněm seděl s tím chlapíkem, který je nejspíš bratr oné ženštiny, co mě dala dokupy a oba dva se vykecávají. Popravdě řečeno, polovině těch keců jsem nerozuměl, a tak bylo zbytečné se vůbec zapojovat - tedy nebylo do čeho píchnout. Poté však moje očiska spočinula na oné dívce, která stála opodál a žvýkala ovoce. ,,Že ne?" První myšlenka od mého perverzního mozku. ,,Kušuj! Jen jí poděkuji...snad." Vydám se tedy k ní - nějak přímo, aby o mě věděla a nedostala ještě šok. Vypadá totiž, že je duchem jinde. ,,Ehm, no já...rád bych ti poděkoval, žes mě dala dokupy. Fakt si toho cením a rozhodně ti tuto laskavost nezapomenu." plácnu první bláboly, co mě napadnou. Musím se fakt snažit, v tomhle jsem nikdy moc dobrý nebyl. I když možná jo. Spoustu let nahánění holek od nás z vesnice se snad někde musí projevit! ,,Kundzer! Co to zase meleš?! Vlítni na ní! Nešukal jsi ani napamatuju!" ,,Drž pysk!" Mé druhé já je ještě horší než já. ,,Jakže se jmenuješ? V tom procesu léčení mi to nějak vypadlo..." pokračuji a nemohu si nevšimnout, že ta dívka je fakt zatraceně pěkná a sexy! Nevím čím to do prkýnka dubovýho je - jestli tou léčbou, nebo radostí, ale jde na mě erekce! To nezamaskuju...možná když se budu hodně snažit! Hlavně, ať se neotočí ten její mamlas bratr! V podobné situaci jsme byl naposledy doma a skončilo to přesdržkou a míchanými vajci! |
| |
| soukromá zpráva od Ersten pro "Nemůžeš," odseknu nasupeně a postoupím zase o krok dopředu, jsa si jistý tím, že mě polodračice nezabije. Přese všechno stále nezaútočila, ale spíš se ptá. Přesto meč stále nevrátím do pochvy. Však ona na mě taky cení svoje zubiska a drápy rozhodně nemá schované za zády. "A teď přestaň kurva blábolit a poslouchej! Vysvětlováním tady ztrácíme čas! Zatímco spolu zbytečně klábosíme, ten vrah už může bejt někde v prdeli. Budeš teda zpovídat mě, nebo si poslechneš radši toho, kdo tě doopravdy přišel podarovat trochou ocele mezi lopatky?" |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Frknu, až mi z nozder odlítne obláček kouře. Možná jsem kříženec, ale jsem rozhodně víc než tenhle zatracený člověk. Než tenhle chlap. Kdyby mi nehrozilo, že si mě ostatní upečou, upekla bych já je - teda, tyhle dva. Nenávidím, když se mnou někdo jedná jako s blbkou. Jako bych si toho neužila dost, kurva. A to byl dneska docela pěkný den. "Což klidně můžeš být ty." Sjedu očima na jeho meč. Třeba ho zastavilo jenom to, že jsem se proměnila. Nicméně oni nestříleli. Nebyli tu. Ale mohl to být někdo od nich. Někdo... někdo od kohokoli, kdo mě tu chce mrtvou. To máme dost dlouhý seznam. "Schovej ten meč, nebo tě usmažím. Vy oba." Přitom se posunu k té mrtvé holce. Pokud zbraně schovají, skloním se k šipce a... no, očichám ji, protože mě napadlo, že dračí čich by mohl zvládnout zachytit pach toho, kdo ji používal. Protože pokud seskočil jenom do nižšího patra a vmísil se mezi lidi, nikdy ho nenajdeme. |
| |
| soukromá zpráva od Ersten pro "Spokojena? Cítíš se teď bezpečněji?" Byla to jen řečnická otázka, jen abych měl poslední slovo. Popravdě jich v tuto chvíli už nechci víc ztrácet, radši rychle projdu kolem nad mrtvolou skloněnou Rún a bez meškání vstoupím do pokoje, odkud onen neznámý vrah zaútočil a rozhlédnu se sběžně okolo sebe. Poté přistoupím k otevřenému oknu a vyhlédnu ven. "Elen, sem!" houknu přes rameno směrem ke své společnici. "Dokázal bys toho střelce vysledovat pomocí magie?" |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Legenda o Nositeli rudého hávu
Kdysi dávno, v dobách, kdy ještě světu vládli jeho původní bohové, se mezi nimi rozpoutala válka. A lidé trpěli. Nemoci, války, hlad. V temném světě se jeden muž rozhodl vzít svůj osud do vlastních rukou a vydat se se svou lodí, Gamorskou kosou, na dráhu piráta. Jméno toho muže bylo Bertrand, zvaný Černovous. Na svých výpravách plných plenění mu padlo za oběť mnoho z žen a některé z nich porodily syny a dcery. Žádný z jeho potomků však nedosáhl větší slávy, než Vincent a Geralt, dva bratři, které osud svedl dohromady. Náš příběh se točí kolem mladšího z nich, Vincenta, porozeného dříve nevinné dívce v malé přístavní vesničce. Chlapec byl nechtěný a když jeho matka zemřela na neštovice, vydal se ve svých dvou letech do světa. Jaké bylo jeho štěstí, když jej polomrtvého hladem a žízní našla Rona, žena Tanea, vůdce Rubínové koruny. Od svého domu nebyl ani míli, když jej panička našla na své vyjížďce do přírody. Rubínová koruna byl obchodnický cech, jenž mimo jiné měl pod svým velením i několik nájemných zabijáků. Když jeden takový podřízený spatřil ve Vincentovi talent pro zacházení se zbraněmi, souhlasil vypočítavý Tane i přes žal své ženy s jeho výcvikem. Z kluka zvolna rostl muž, plnící veškerá přání muže, jehož považoval za svého otce. Jaká to ironie, že právě od něj dostal za úkol zabít Černovouse – člověka, jenž byl za jeho početí zodpovědný doopravdy. Nikdo netušil, že ačkoliv se mladý vrah ani nedostane k šanci splnit svůj úkol, změní mu tato mise celý život. Flotila právě plenila Barakzund, obrovské velkoměsto lidí a trpaslíků, když Vincent vytáhl své dvě krátké čepele s úmyslem zabít svůj cíl ještě té noci. Místo toho byl nucen čelit Geraltovi, svému bratru, byť povitému jinou matkou, a byl to souboj na život a na smrt. Tento pirátův syn se totiž rozhodl následovat rodinného odkazu a byl jeho prvním důstojníkem. Pirát Bertrand se zatím dostal do nesnází. Již dávno nebyl nejmladší a při plenění panského sídla na něj spadl velký kamenný sloup. Během naříkání přislíbil temným bohům sebe i všechny své krve, pokud mu umožní se z místa dostat. Byl vyslyšen. Urag si vzal jeho bratry a sestry, Baratan Černovouse samotného, Grither dcery a Cirdanel syny. Paní měsíce seslala své požehnání na všechny najednou a tehdy se samotné slunce zatmělo, když povolávala duše svých nových věrných k sobě. Říká se, že sám Kronikář tehdy dohlížel na souboj Vincenta a Geralta, když oba náhle uzřeli dokonalost Patronky zavržených, která dva syny z nečistého původu přijala k sobě.
I otevřel Vincent oči Oba bratři začali plnit vůli své bohyně a zažili mnoho dobrodružství, o nichž se dozvídáme v legendách a příbězích. Tím nejkrutějším ze všech je však Legenda o Rudém hávu a Zlatém drápu. I v řadách Dětí noci panovaly rozkoly. Upíři se nechali svést na scestí a v soubojích o moc se vraždili navzájem. A jejich spory ubírali na síle armádě Prastarých, která čelila Drakům. Tehdy se Vincent rozhodl, že nastal čas učinit tomu všemu přítrž a spojil se s Nazadehou, upírkou schopnou ronit slzy. Společně pobili všechny ze svých bratří i sester a získali jejich sílu. Moc však byla příliš velká a ani jeden z vyvolených ji nedokázali zvládnout, proto ji zakleli do Tří podob. První z nich značila nový začátek. Vincentovi a Nazadeže se narodila dcera, první upírské dítě, díky němuž započala Éra upírských rodů. Dítě pojmenovali Valea, po první upírce, která byla při masakru skolena. Zlato je kov, jenž k sobě dokáže nejlépe poutat magii. Právě z něj byl ukut Dráp, zbraň a brnění zároveň, do nějž oba vložili svou lásku k Cirdanel. Proto každý, koho se kov dotkl, od té doby patřil bohyni a stál se jejím dítětem.
Dráp Při vytváření třetího předmětu však Nazadeha ztratila kontrolu a všechna síla byla vržena na Vincenta. Na poslední chvíli žena uronila svou poslední slzu a místo toho, aby tak byl zabit poslední příčetný upír, proměnil se jeho šat v krev tisíců, které museli zabít. Všichni měli dojít svého vykoupení tím, že mu naskytli schopnosti, o nichž se nesnilo nikomu.
Rudý háv Tehdy započal Vincentův dlouhý a nebezpečný úkol - znovu rozšířit řady upírů a bdít nad nimi, aby již nikdy nemuselo padnout tolik duší. S minulostí plnou plamenů nenávisti, Vyvolený nikdy nehledí za sebe. Jeho pohled je upřen do dáli, vidíc doby, v nichž se budeme všichni moci procházet svobodně a beze strachu. Je ochoten za tento sen i zemřít.
|
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Noc Spolu s Vincentem jste zanechali mrtvé lidi za sebou a vrátili se pro dvě mrtvá zvířata válející se ve křoví. Ty jsi popadla koloucha, druhý upír zase laň a společně jste vyrazili zpátky. Usoudili jste, že zbývalo asi třicet minut do úsvitu, když jste spatřili světlo táborového ohně. Právě hlídal Tygwyn, který svým pištivým hláskem oznámil, že srnčí je po tolika uzených rybách dobrou změnou. Ty ses však nestarala o spící zbytek skupinky nebo gnómovy chuťové buňky, uvnitř lodi byl někdo, kdo čekal na tvůj návrat. Když jsi seběhla po schodech dolů do podpalubí, Jonas poklidně ležel na palandě a zjevně spal. Možná trochu pobledlý, ale v lidské podobě a zjevně to byl jen klidný spánek. Uvědomila sis, že ještě neví o tvé proměně v upíra. Možná by bylo vhodné, aby se to dozvěděl od tebe? |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Večer Dívka překvapeně vzhlédla od misky a sjela pohledem k tobě. Na tváři se jí zjevil úsměv, když polkla kus jablka a napřáhla k tobě ruku. „Reliel,“ představila se a úsměv jí na tváři zůstal, „a ty jsi?“ |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Večer Elen se po celou konverzaci na Erstena dívala se směsicí šoku a děsu, při Rúnině výzvě na rozdíl od něj svou zbraň schovala okamžitě a dokonce přitom i pokorně sklonila hlavu. Když se obě strany dohodly, půldračice se konečně mohla sklonit k šipce ráně a nasála vzduch. Šipka po něčem ostře páchla, vůni si však zařadit nedokázala. Určitě to však nebyl pach člověka. Ersten se zatím konečně dostal k oknu, svou kolegyni však již volat nemusel. Tři patra pod ním totiž na ploché kamenné střeše jednoho z domů leželo to, co po pádu z útočníka v hnědém plášti zbylo. |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Kretén. Kdyby to byl otcův služebník, tak mu zavařím. Ale zase kdyby to byl otcův služebník, tak si na mě hubu takhle neotvírá. Už mě přestává bavit, jak se mnou lidi jednají. Nad šipkou se zašklebím a potom teda přejdu do pokoje, k oknu, kde zavrčím a obořím se na ně: "Uhněte." Ta holka má aspoň trochu rozumu, ta mi tolik nevadí, ale on - jeho bych nejradši od okna smetla. Nakonec z okna taky vyskočím - ale vzhledem k tomu, že mám křídla, je můj dopad měkký, protože se snesu kus od těch sraček. To nevěděl, že dole je taková výška, nebo to byl nějaký fanatik? Dost možná to byl jeho úkol. Po splnění úkolu zemřít. Jenže on úkol nesplnil. Věděl to? Nebo měl zemřít tak jako tak... Asi toho moc nezjistím, ale chci se na to podívat. Než přede mnou někdo začne mlžit. Doufám, že je otec doma. Tohle vědět musí. A já se krom mrtvoly rozhlížím, ve které části paláce jsem, abych se rychle dostala, kam potřebuju. Měla bych najít jeho nebo Bereala. |
| |
| soukromá zpráva od Swen Norrad pro Moje čumiska se odlepí od jejího výstřihu v moment, kdy ke mne natáhne svou malou ručku. ,,Jako párátko pro medvěda..." plácnu si pro sebe a natáhnu k ní svou. Tak nějak normálně ji potřesu rukou, silně, ale zase ne moc, abych jí něco neudělal. Nebo ona mně. Z toho, co jsem viděl. ,,Ale kůzlátka má pěkný...Swene!!" Napomenu sám sebe. ,,Swen Norrad. K tvým službám." odvětím a též nasadím úsměv á la culendo umírajícího kozla. ,,Jo tak k službám jo Swene? Kam se podělo to tvoje: ,,Dobrý den, kozy ven?" Mlč! Člověk mého typu moc na tyto serepetičky není a dělat dojem umím maximálně v boji. I když...asi jsem udělal sakra velký, když mne se dovláčeli, jak spráskaného čokla s nohama do W! ,,Mohl bych se ti nějak odvděčit? Však víš, za tamto..." zeptám se příliš pozdě si uvědomím, že co věta - to dvojsmysl... |
| |
| soukromá zpráva od Ersten pro |
| |
| soukromá zpráva od Ersten pro "Napadá mě, jestli je to opravdu on. Myslím ten střelec. Nedává to smysl, aby ten vrah minul cíl a po nesplnění úkolu se dobrovolně zabil skokem z okna," přemýšlím nahlas a pomalu obcházím pokoj sledujíc, zda mi něco zajímavého, či snad podezřelého padne do oka. Mezitím pokračuji: "Do pokoje přijde střelec. Ví, že stihne vystřelit jen jednou, kuši už k druhému výstřelu připravit nedokáže. Je sebejistý, ví, že nemine. Vsadí vše na jednu ránu a tak jde i co nejblíž. Na jakou dálku by sis ty sama vzala kuši? Na čtyřicet, na padesát kroků? On nestřílel možná ani z deseti. A minul. Další záložní plán neměl. Žádná otrávená dýka mezi žebra, ani vrhací sekyra, nebo flakón s paralyzujícím plynem. Nevypadá to ani že měl komplice. Sleduješ tok mých myšlenek, Elen?" otážu se své společnice a přejdu znovu k oknu. Prohlížím si jeho bezprostřední okolí, hledám detaily. Otisky bot, malé a snadno přehlédnutelné drobnosti, které by mohly třeba něco napovědět. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Všimla sis, že tělo bylo poškozeno prazvláštním způsobem – jako by se muž snažil dopadnout na hlavu. Lebku měl pokrytou vytékající krví a tělo bylo skrčeno tak, že moc jiných variant tě nenapadlo. O kousek vedle ležela lehká kuše s jedním lučištěm naštípnutým, pravděpodobně kvůli pádu. Nikde však nebyl žádný toulec se šipkami. Poklop kousek od tebe se otevřel a vykoukla trpasličí žena. Po spatření tvého dračího já stojícího nad mrtvolou však hlasitě vyjekla a poklop opět zabouchla. Po chvíli jsi dole uslyšela zuřivě se hádající hlasy. V tuto chvíli jsi byla na střeše jednoho z domů u úpatí hory, na níž se Dol Mahakam rozkládal. Netušila jsi, kde může být Bereal, tvůj otec však měl pracovnu nedaleko balkónu o patro výš, než byl tvůj pokoj. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Dóm dračích služebníků Večer Místnost byla celá vyvedená v červené barvě – jak jinak, draci si v podobných pitomostech libovali a Rún byla dcerou Rudého. Za pomoci zapálené svíčky jsi vše prohlédl, nic však neupoutalo tvou pozornost. Na kameni boty žádný otisk nezanechaly, všiml sis však, že stěna venku není nijak hladká a obratný muž by snad s dostatkem času dokázal vyšplhat až nahoru do okna. Elen zatím prohlédla tělo mrtvé služky, když druhá promluvila, sama od sebe. „M-můj pane, já ho viděla. Ten chlap... Šly jsme paní připravit lázeň a on stál v okně a mířil na nás. Atrin se zarazila a on... On...“ teprve šestnáctiletá dívka propukla v pláč. Tvá kolegyně dívku chytila kolem ramen a tiše ji utěšovala, poté se zeptala: „Viděla jsi co udělal pak?“ Kývnutí. „Ani jsem si nevšimla, že ji střelil a on už se vrhl k oknu. Skočil rovnou pryč.“ V Elenině pohledu se odráželo tvé vlastní znepokojení: Úkladné vraždy nebyly mezi elitou ničím běžným nebo hodným tolerance. Tento incident mohl způsobit ještě spoustu potíží. Zvlášť, pokud se nepřijde na to, kdo za tím vším stál. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Všiml sis, že Reliel měla překvapivě jemné ruce. Práce se jí musela vyhýbat sedmimílovými kroky. „Ráda tě poznávám Swene,“ přikývla a při tvé otázce se úsměv na její tváři rozšířil. „Myslím že příležitostí bude plno. Zvlášť když uvážíme, co všechno nás čeká.“ Jakási vlna smutku přeletěla po dívčině tváři, když to říkala. Poté sjela pohledem ke svému bratrovi, ještě stále se bavícím s Tygwynem. „Je to zvláštní, nemyslíš? Cestujeme s khajiitem a lidé se nás dvou vždy ptají, co jsme zač. Ale on teď nemůže uvěřit, že existuje něco jako podzemní společenství malinkatých mužíků,“ promluvila a ty jsi očima pro změnu přejel zpátky k její tváři. Chápal jsi otázky ostatních lidí – Reliel neměla rysy ani elfské dívky ani lidské ženy, nikdo však nikdy neslyšel o tom, že by se tyto dvě rasy mísily. |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Něco tak šíleného mě napadne jenom ve spojitosti s dračími služebníky. Můžou být úplně zpitomělí. Anebo je draci můžou ovládat tou telepatií. Myslím, že když jsou tak mocní a já objevila zatím jenom zlomek jejich moci, tohle by pro ně byla hračka. Podívám se nahoru ke svému pokoji, ale Erstena tam už nevidím. U okna. Než by sem došli, trvalo by jim to, protože to musejí obcházet. Takže mám čas otci ukázat mrtvolu tak, jak je. Z nějakého důvodu mi to připadá důležité. Aby s ní nikdo nemanipuloval. Ještě než vzlétnu nahoru k jeho pracovně, protože je to nejkratší cesta, podívám se, jestli nemá něco po kapsách. Proč ale sakra nemá boty? Tak se mu podívám i na nohy. Teprve pak vyletím nahoru a zaklepu otci na okno nebo přistanu na balkoně. Asi nebude nadšený, jaké triky mu tu dělám, ale tohle je sakra výjimečná situace, ne? |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro V měsíční krajině jsem se nejraději scházela s Valeou a za dobu, co jsme se plavili na lodi a já den co den odcházela do svého temného písčitého království, jsem Valeu začala vnímat tak trochu jako svou milou, zpřízněnou duši. Ráda jsem naslouchala příběhům a vyprávěním o upíří historii, abych se přiučila něco ze svého nového původu, a historkám o některých významných upírech. Nejvíce jsem byla zvědavá na Vincentův původ. Doufala jsem, že mi historie mého mentora, kterou mi Valea hodlala povyprávět, odhalí něco víc z jeho tajemné povahy a podstaty. Nečekala jsem však, že zjištění bude až tak neočekávané. “On... je tvůj otec?“ překvapeně jsem zírala na Valeu, když jsem si dala dvě a dvě dohromady. Kdybych byla člověk, nejspíše bych se červenala, protože se mi vybavil moment, kdy mne Vincet požádal, abych se stala jeho ženou. Mohla jsem jí být matkou. Mohly jsme tu teď sedět jako matka s dcerou. Ta myšlenka byla natolik podivná, že jsem jí okamžitě vytřásla z hlavy a převedla jsem rozhovor k jiným tématům. Návrat za Jonasem Noc Můj hlad byl ukojen. Nicméně bylo to hořkosladké vítězství této noci, jelikož jsem zjistila, že nejsem schopna odolat lidské krvi a zvířecí krev mne nezasytí. Proto je ze mne upír s černými vlasy. Černějšími, než mají ta upíří dvojčata Vzpoměla jsem si, jak na mne poprvé zareagovali. Jako bych byla vrah nebo bezcitný zabiják. Taková já ale nejsem. Snad. Shodila jsem kolouška ze svého ramene před Tygwyna. “Už jsou odkrveni, můžeš je naporcovat, pokud se ti bude chtít.“ mile jsem se na něj usmála a odpovědí mi bylo jen spokojené mručení jednoho malého gnóma. Když jsem vzhlédla od postavy u ohně, Vincenta jsem už nikde neviděla. Někam se ztratil, pro něj typické. Vydala jsem se zpátky na loď, do podpalubí směřujíc do místnosti, ve které byl Jonas. Ve své lidské podobě a poklidně spal. Chvíli jsem stála mezi dveřmi jeho kajuty a jen tak se na něj dívala. Snažila jsem si vybavit toho malého kluka, který mne tenkrát zachránil před utonutím a který mne vždycky nějakou podlostí přechytračil v šermu. Svlékla jsem si zakrvácený plášť a odhodila ho do kouta. Na košili bylo několik krvavých skvrn, ale co naplat. Nemám nic, do čeho bych se převlékla. Usadila jsem se na postel vedle Jonase a vzala jsem jeho ruku do své. “Jonasi, spíš?“ zašeptala jsem tiše a pohladila ho po rudých vlasech. Litovala jsem, že jsem ty své ztratila. Teď už na první pohled nevypadáme jako příbuzní. |
| |
| soukromá zpráva od Swen Norrad pro ,,Sáákra, ta má tu ručku heboučkou, jak hedvábnej toaleťák! Jestli vůbec něco takového existuje..." Je to fakt. Sekeru a další pracovní věty tahle šťabajzna s napřirozenejma schopnostma neměla v ruce ani omylem. I když, co se divím. I já si dokonce dovedu představit, jak kolem ní všichni z okolí skáčou, jak ona píská a tím pádem nepotřebuje nic dělat. Přesto všechno mi však přišlo, že ona takový typ není. Možná... Vlastně celkově vypadá jinak než ostatní a to už jí vůbec nebudu porovnávat s holkama od nás z vesnice. Ty by se této slečince vysmály...a bylo by to asi poslední, co by stačily na tomto světě udělat. S touhle ženskou bych si to nechtěl rozházet. ,,Prosimtě nestraš. Už tak jsem toho zažil víc než dost." reaguji ohledně těch příležitostí. ,,Nicméně moje slovo platí. Až budeš potřebovat. Rád ti s něčím píchnu." Dívčina se poté rozkecá o tom kam chodila, a jak ji lidi pozorovali a další tyto hovadinky. Zmíní i svého bratra, který ze mě zatím moc šťastný nebyl. ,,A ani nebudeš..hehe.." rýpnu si. ,,Já z toho prďoli byl fascinovaný poprvé taky...tedy co kecám. Pořád jsem! Ovšem bylo by fajn někdy vědět o čem, že to vlastně mluví..." prohodím a podívám se na ty dva u ohně. Jednat z důvodu situace a druhak jestli bratr stále sedí na svém zadku a neví o světě. Pohlédnu opět na Relču. ,,Možná je to klišé, ale ani já jsem na svých cestách nikdy nepotkal někoho jako jsi ty...á tvůj bratr samozřejmě. O té kočce ani nemluvě!" Kdybych si měl vsadit poslední minci na to, co je ta holka přesně zač, řekl bych, že je to takový mix člověka s elfíkem. Což není nemožné. |
| |
| soukromá zpráva od Ersten pro "Elen, musíme si jít prohlédnout toho vraha, jinak se těžko hneme z místa. Někdo chtěl Rún mrtvou a cosi mi říká, že jeden neúspěch ho neodradí," vrátím ji stroze zpátky na zem a tím jí dám i najevo, aby nechala štkající holku být a věnovala se důležitým věcem. "Potřebuju abys zajistila to tělo a nechala ho přenést na nějaké dobře chráněné místo, nejlíp pod několik zámků. Zařiď, ať se kolem něj nikdo nemotá. Čím míň lidí o něm bude vědět, tím líp. Udělej to nejlíp hned. Jdu navštívit našeho pána, potom si tě najdu." |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Večer Muž po kapsách neměl vůbec nic, všimla sis však, že na chodidlech i rukách měl bílý prášek – křídu. Samozřejmě, musel přece vylézt až do tvého pokoje a včera pršelo, muž nejspíše nechtěl uklouznout dřív, než by se pokusil splnit svůj úkol. Když jsi k otcově pracovně přilétla, okenice byly zavřené. Několikrát jsi do nich uhodila pěstí a dřevo se brzy rozrazilo, když Vatr zprudka otevřel a nevěřícně se na tebe podíval. „Rún! Co jsi myslíš, že právě děláš?!“ |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Několik desítek minut před úsvitem Vlkodlak se zhluboka nadechl a zavrtěl se, poté zvolna otevřel oči. Měl pod nimi obrovské kruhy, ale poprvé od bitvy byl při vědomí. Nejspíše chtěl něco říct, poté se však zarazil a v jeho tváři se zračilo překvapení. |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Není mi příjemné tu udržovat výšku, když se na mě takhle dívá. Ale tohle byla nejrychlejší cesta! "Tam dole," ukážu a trochu uhnu, aby viděl. Ale pak se přitočím co nejblíž, případně pokud mi uhne, vlezu dovnitř. "On... někdo mě chtěl zabít. Ten chlap byl evidentně v mém pokoji, zastřelil služku a pak vyskočil z okna. Kdybych přišla o chvíli dřív, byla bych to já." Jestli si však myslel, že budu fňukat, neděje se tak. Svůj prvotní šok jsem vstřebala už tam na chodbě a dole pod oknem. Teď přemýšlím, na koho si budu muset dávat pozor. Kdo z nich to byl. Ale k čemu mi to bude? napadne mě vzápětí. Proti nim nic nezmůžu. Proto taky ihned běžím za papínkem - protože na to sama nestačím. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro „A řekla bych, že ani nikoho takového nepotkáš,“ odvětila Reliel a sjela pohledem zpátky k tobě, „jsem si docela jistá, že jsme jediní svého druhu. Maminka byla elfka ale otec člověk, víš?“ V dívčině hlase jsi uslyšel náznak lítosti. „Co se Jodara týče, poznala jsem ho, když byl ještě kotě. Tak nějak jsme spolu vyrůstali a když pomineš jeho zamilovanost do ryb, je vlastně docela stejný jako ty a já.“ |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Večer Elen po chvíli kývla a vstala od dívky. Přede dveřmi se zatím srocoval dav, v němž jsi mimo jiné zahlédl i nezaměnitelnou postavu hromotluka Bjorna. „Co se to tu stalo Erstene? Sakra chlape, ty ty mrtvoly přitahuješ,“ houkl na tebe a bez jakéhokoliv pozvání vešel do místnosti za vámi. Tvá společnice na tebe vrhla varovný pohled, než urychleným krokem vyrazila z místnosti. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Večer Vatrův výraz ze z rozlobeného okamžitě změnil ve vážný, když se prudce naklonil, aby se mohl podívat hluboko dolů. „Bereale okamžitě běž dolů, naši záležitost dořešíme později,“ zavrčel a než ses nadála, proskočil tvůj otec kolem tebe. Místo karmínového pláště měl náhle dvě průsvitná křídla a snášel se dolů směrem k mrtvole. Oslovený dračí agent, jenž byl v místnosti také, odběhl dveřmi tak rychle, až za ním plášť vlál. Brzy jste již byli zpátky na střeše u vraha. Rudý tělo začal prohledávat a mezitím na tebe promluvil: „Řekni mi, co přesně se stalo.“ |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro Několik desítek minut před úsvitem Spadl mi kámen ze srdce, když Jonas otevřel oči. Chvíli to vypadalo, že se snad temnoty spánku či bezvědomí nechce vzdát, ale pak přeci jen... jeho víčka se zatřepotala a on rozespale zamžoural. Jeho oči se zvedly ke mně, unavené, s černými kruhy pod dolními víčky, ale s tou zelenou jiskrou života, kterou jsem mívala i já, než se ze mne stal upír. Chtěl mi něco povědět, ale zarazil se a já věděla proč. “Ah, tohle,“ zvedla jsem dlaň a sjela si s ní po černých kadeřích. Konečky vlasů jsem si propletla skrze prsty a přemýšlela, jak mne asi teď vnímá. “Je mi to líto Jonasi, ale stalo se toho tolik...“ sklonila jsem hlavu a odvrátila tvář. Kdybych mohla, dýchala bych zhluboka, abych zahnala smutek a bolest, která se mi vkrádala do očí. Nechtěla jsem, aby viděl, že lituji toho, co jsem udělala, protože já sama toho už litovat nechci. “Důležité je, že jsi naživu.“ uchopila jsem ho za dlaň, avšak stále s odvrácenou tváří. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Po setmění Posadili jste se a léčitelka opřela hlavu o skálu. Oheň hlasitě zapraskal. „Musel jsi zažít mnoho dobrodružství, když cestuješ s gnómem, vlkodlakem a dvěma upíry. Prastaří mají zvláštní vkus, když jde o Vyvolené.“ Právě v tu se za vámi ozval pár bot klusajících po štěrkové pláži a brzy jste spatřili kočičího muže a posledního člena skupinky, jak se s náručemi plnými uzených ryb vracejí. Khajiitovi na tváři hrál spokojený úsměv, když vesele švihal černým ocasem. „Večeře,“ oznámil šedooký muž, když každému rozdal po jednom kusu a svého vlastního uzenáče si napíchl na větev. Zatímco jste si ohřívali krmi, ozýval se nad ohněm hovor. Tygwyn chvíli vyprávěl o podzemní říši gnómů, v níž prý využívali jakýchsi kovových živých konstrukcí, aby za pidimužíky vykonávali těžkou práci. Reliel s Elladurem, jak se její bratr jmenoval, ti v krátkosti povyprávěli o tom, jak trávili začátek svého života mezi elfy a jak se od nich odloučili, když tábor napadl Fialový drak. Od té doby prý cestovali s Reódem, jenž je zachránil a obstarával většinu potravy. O několik měsíců později k sobě přibrali ještě Jodara, tehdy teprve desetileté kotě, které jako jediné přežilo napadení pouštní karavany. Překvapeně jsi zjistil, že khajiitovi bylo teprve šestnáct let. Sám jsi přihodil několik svých příběhů a výměnou ti Reliel povyprávěla, jak se jí zjevil anděl a oznámil jí, že si ji bohyně života, Eanel, vyvolila a poslala ji sem. V jižanských pověrách ses moc nevyznal, ale pokud sis pamatoval správně, tak Eanel byla družkou místní verze Ódina, jenž si zvolil tebe. Elladura si prý zase měl zvolit Aenal, jižanský bůh cti a větru. Teplé jídlo po několika dnech strávených na lodi tvůj žaludek rozhodně potěšilo a tebe samotného až překvapilo, jaký jsi měl po léčení hlad. Když si proto Jodar šel pro nášup, přinesl ti raději rovnou další dvě ryby. Rozhovor zvolna plynul, když se na tebe Reliel otočila a poněkud zmateně se zeptala: „Proč je vás vlastně tak málo? Čekali jsme mnohem více lidí nebo elfů... Kromě toho nám chybí dva Vyvolení. Když jsem hovořila s Andělem, říkal, že se bude jednat o orka a chlapce s nemrtvým medvědem.“ |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro A víte co? Je to super. Protože já se to budu učit! Ano, po dnešní lekci S Hesae jsem ohledně své výuky optimističtější. Vrhnu se tedy za ním. A začnu mu vyprávět, co si pamatuju. Vezmu to pro jistotu od chvíle, co jsme se s Hesae vrátili. "U večeře se ke mně přitočil trpaslík od Šedého, byl docela přátelský... odešel dřív než já." Už podle toho, jak se tvářím a jak moje myšlenky v jeho hlavě zní, jsem asi podezřívavá. "No a pak jsem šla i já. A než jsem zašla za roh u pokoje, slyším křik. Ležela tam nějaká služka se šipkou v hrudi - a z druhé strany chodby se vyřítili agenti Fialového. Možná jsou ještě nahoře, já vyskočila oknem, když jsem viděla, že mrtvola je dole." A pak po chvíli dodám: "Tati, proč mě tolik chtějí mrtvou?" Je v tom záblesk určitého zoufalství, protože já nikomu nic neudělala - ale ostatní se pořád něco snaží udělat mně. |
| |
| soukromá zpráva od Ersten pro "To kdybych věděl. Přišel jsem pozdě, takže nic nevím. A teď mě omluv, mám vyřizování." A poté bez dalšího meškání mířím ke svému pánovi. Jen doufám, že se Elen své části úkolu zhostí dobře. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Několik desítek minut před úsvitem Jonas na tebe chvíli jen nechápavě zíral, poté se zvolna posadil. „Co... Se stalo?“ vydal ze sebe potichu. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Po setmění Vatr zamyšleně hleděl na mrtvé tělo, tak zvláštně polámané. Poté sjel pohledem k tobě a vaším telepatickým spojením prosákl hněv, který cítil. „Ten muž neměl být tvým vrahem, je to oznámení,“ pronesl temně a narovnal se, „ať už za tím stojí kdokoliv, dává nám najevo, že je schopen tě kdykoliv zabít. Může to být Šedý nebo Fialový... Nebo ani jeden z nich. Promluvím s Hesae, zřejmě bude nejlepší, když na nějakou dobu město opustíte.“ |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Po setmění Bjorn za tebou jen zamyšleně koukal, zatímco jsi urychleným krokem směřoval o patro výše a poté k pracovně Fialového. Tvůj pán byl právě uvnitř a po tvém zaklepání se brzy ozvalo jasné: „Pojď dál Erstene.“ Jeden ze dvanácti žijících bohů seděl v pohodlném křesle a na klíně mu spočívala jakási kniha. Místnost byla osvětlena hned několika svíčkami. |
| |
| soukromá zpráva od Ersten pro Po setmění Poté co vejdu do soukromého pokoje svého pána, zavřu za sebou dveře, postoupím o pár kroků blíže, pokloním se a hned spustím, abych mistra nerušil více, nežli je nutné. "Pane, přišel jsem za vámi ohledně úkolu, který jste mě a Maie svěřil. Jedná se o tu polodračici Rún. Někdo se ji právě před chvílí pokusil zabít, ale selhal a vrah je nyní... inu, je sám mrtev." Tohle zní asi dost blbě, radši to honem uvést na pravou míru. Než si začne myslet, že se někdo příliš ukvapil. "Totiž, on se zabil sám, vyskočil z okna. Maia právě teď zajišťuje jeho tělo a já přišel za vámi... s žádostí. Nebo spíš s dotazem. Pane... je možné pomocí čarodějných praktik přimět onoho mrtvého promluvit a odpovědět na několik otázek? Myslím... s využitím nekromancie, pane. Jde taková věc zrealizovat?" |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Po setmění Fialový po tvém oznámení, že proběhl pokus o vraždu knihu zaklapl a věnoval ti celou svou pozornost. Když jsi domluvil, chvíli přemýšlel, než odpověděl: „Nekromancie byla vždy doménou Černého. Pokud je něco takového možné, pak se o to nepochybně postará. Prozatím bude zřejmě nejlepší vyčkat, nechceme vypadat, jako že se o dívku nějak více zajímáme. Zvlášť při takových okolnostech.“ |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro Několik desítek minut před úsvitem Posunula jsem se na posteli stranou. Jonasovi jsem tak poskytla potřebný prostor, aby se mohl posadit. “Ukázalo se, že dýka, kterou mne pořezal muž v elfím táboře, byla otrávená.“ promluvím zdráhavě. “Důležité je, že jsme oba dva naživu.“ řeknu a pousměji se. “Tedy, svým vlastním způsobem. Vincent mne zachránil, ale...“ zarazím se a sbírám odvahu k tomu, vyslovit pravdu. Je to můj bratranec. Má krev. On to pochopí. Když už nic, alespoň jsem k němu upřímná a nebudu si vyčítat, že jsem mu kdy lhala. Nikdy jsme si nelhali. “Stal se ze mne upír Jonasi. Já jse upírem a ty vlkodlakem. Je v tom jistá ironie osudu, že.“ trpce se pousměji. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro V Dol Mahakamu jsi zůstala ještě dva dny a po původci útoku stále ani stopy – ať muž konal z jakýchkoliv důvodů, měly ti zřejmě zůstat utajeny. Třetí den se proto po horské stezce vydala na sever karavana, jejíž součástí jste se s Hesae měly stát. Jak se ukázalo, Fialový s Tyrkysovým plánovali vyslat průzkumnou výpravu za něčím, čemu přezdívali Nebeské kovárny. Vatr příležitosti využil a s tvou učitelkou domluvil, že se přidáte. Hesae nebyla z jeho rodu a takto měl příležitost si ji hlídat. Výpravu vedla Maia a Bjorn, statný seveřan sloužící právě Tyrkysovému. Dále byli z dračích agentů přítomni Bereal, Ersten, Frínain a Taeyrif, další barbar, tentokrát patřící pod zástavu Žlutého. Každý z nich udal nějaký důvod, proč by měl být součástí výpravy. Drtivou většinu skupiny však tvořili trpasličí strážci a doprovodný personál. Byla ti přidělena osobní služka – dívka, jejíž kamarádku vrah zabil místo tebe. Její jméno bylo Marta a když překonala počáteční strach, začaly jste k sobě dokonce cítit jistou míru náklonnosti. Dny zvolna začaly plynout v pravidelném režimu. Každé ráno jste se s Hesae vznesly nad tábor a v závislosti na denním programu jste buď bděly nad karavanou, nebo přelétly někam vpřed a využily získaný čas k praktickému testování dovedností. Tvá mistryně byla zvláštní, přesto mezi vámi ale nějak vzniklo pouto. Dračici bylo jedno, jestli jsi bastard, elf nebo želva. To byl pocit, který ti poslední dva měsíce chyběl. Postupně sis osvojovala mnohé dovednosti. Naučila ses číst a k procvičování ti byl dán Epos O Aranarovi. Jednalo se o příběh, který byl starý ještě před vládou draků a vyprávěl o jednom z Taurů, dnes již vyhynulé rasy býčích mužů. Aranar byl mocným válečníkem, jenž však kvůli své pýše a aroganci zvolna podléhal temnotě. Nakonec se z něj stál jen stín jeho dřívejšího já, vraždící stroj zabíjející vše, co se dostalo pod mocné ostří jeho sekery. Z temnoty jej však prý vyvedla mladá švadlena, Arianna, a Epos O Aranarovi vypráví jejich dobrodružství při nápravě toho, co Taur spáchal. Začala jsi na sobě pozorovat změny. Objevila jsi v sobě nadání pro magii a získané schopnosti ti přidaly na sebevědomí. Draci již pro tebe nebyli tak záhadní, když ses konečně dozvěděla více o jejich původu a o zemi na dalekém východě, z níž jste pocházeli. Tvůj původ tě však zřejmě neochránil před jednou věcí – nemocemi. Nebo za to jsi vše nejprve považovala. Bylo tomu již více než měsíc, co jste opustili Dol Mahakam. Za tu dobu jste urazili velkou vzdálenost na severovýchod, až jste dorazili k pobřeží Ostrova Narakib. Zde jste nějakou dobu strávili a vyrobili vory, na nichž jste se několik dní plavili a díky tomu se dostali za Bílé hory, obrovský horní masiv, rozdělující celý ostrov na dvě části. Právě během plavby tě poprvé přepadly závratě. Zpočátku to všichni přisuzovali mořské nemoci, nevolnost však neodešla ani po přistání. Tentokrát si všichni mysleli, že jsi se snad jen nachladila – zima se zvolna blížila a okolní travnaté pláně, po nichž jste nyní cestovali, již pokrýval bílý poprašek. Nakonec přišla chvíle, kdy jsi musela zůstat ve stanu a vynechat denní výuku. Tehdy Hesae došla trpělivost a rozhodla se tě vyléčit pomocí magie. Cítila jsi magické prameny spřádající se kolem tvého těla a zkoumající jej ve snaze přijít na to, co způsobuje tvé potíže. Nakonec se dračice udiveně svezla na kožešiny pokrývající zemi ve tvém stanu a poprvé, co jste se znaly, se zatvářila opravdu udiveně. „Rún,“ řekla, „myslím, že jsi těhotná.“ |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Několik desítek minut před úsvitem Jonas se zmateně rozhlížel, v očích se mu zračila nechápavost. „Tebe někdo... Pořezal? Pamatuju si jen hostinu a toho šupinatého chlapíka. Dostal jsem ho,“ odpověděl nechápavě a pravičkou se chytil za hlavu, když se zuřivě snažil rozpomenout si na události posledních několika dní. A pak to přišlo. Řekla jsi mu o tom, co se z tebe stalo. Lovec noci živící se na jiných. Snad to byla jen minutka, tobě to však přišlo jako celé věky. Jonasův obličej zůstával bez výrazu, jak se snažil zpracovat novou informaci. Poté prostě jen několikrát zamrkal a pohlédl na tebe. „No... Doufám že jsi šťastná.“ |
| |
| soukromá zpráva od Ersten pro Po setmění Trochu zaraženě přešlápnu z místa na místo a ruce založím za zády. Pokud by se Černý uvolil k použití magie u výslechu toho mrtvého, pak bude on, nebo jeho služebník vědět to samé co my a my tím přijdeme o výhodu. Nejlepší tedy bude Černého obejít a trochu zariskovat na vlastní pěst. "Dobrá pane, rozumím. S vaším dovolením se opět vzdálím a vydám se za svými povinnostmi." Poklona a odchod ven z pokoje. Jdu najít Elen a to co nejrychleji. Cestou se ptám kdekoho, jestli ji viděl, jsem si jist, že s jejím výrazným zjevem nezůstala nikým nepovšimnuta. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Po setmění Svižným krokem jsi vyšel z Dómu a vyrazil do ulic. Vzhledem k denní době již v ulicích moc měšťanů nebylo, zvolna začínající ticho však odhalilo dva hádající se hlasy. V jednom z nich jsi poznal právě Elen. Vyrazil jsi ulicemi a brzy spatřil fialovlasou ženu, jak hádá právě s Berealem. O kus dál stála skupinka vyděšených trpaslíků držící podlouhlý plátěný balík. Nepochyboval jsi o tom, že se jedná o tělo. „Říkám ti to naposledy ty hlavo skopová,“ obořila se právě dívka na zjizveného muže, „snažíme se pomoct! Nikdo z nás by ani nepomyslel na to pokusit se ublížit polobohyni!“ Agent Rudého k tobě stál zády, už podle jeho držení těla jsi však poznal, že tvrzení nevěří. |
| |
| soukromá zpráva od Ersten pro Po setmění Koukám, že jsem přišel v pravou chvíli. Čas zahrát si přesilovku proti Rudému. Berealovi už nestihnu zaklepat na rameno, Elen mou přítomnost prozradí, když po mě hodí naléhavý pohled a tím přiměje agenta Rudého, aby se ke mě otočil. "Nazdar," pozdravím stroze a přelétnu pohledem celou scénu. Balík, ve kterém je tělo (doufám, že toho zasebevražděného střelce), nasupeného agenta i lehce vytočenou Elen. Pěkné obsazení. "Co máš za problém, Bereale?" pobídnu muže ke slovu a dál stojím tak, aby on byl mezi mnou a Elen (pokud se tedy sám nepřesune). Během našeho rozhovoru chvi stále vidět na trpaslíky, nesoucí tělo, hlavně se ale soustředím na dračího agenta. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Po setmění Bereal se otočil a nevěřícně rozhodil rukama. „Mám problém s tím, že se potenciální komplicové pokouší přesunout tělo útočníka,“ odpověděl a přešel k balíku, „tento muž je důkaz a celé vyšetřování má spadat výhradně pod Rudého draka – byla napadena JEHO dcera. A místo toho, abych zjišťoval, kdo za tím je, musím odhánět ostatní agenty, aby mi nezničili nebo nepřesouvali všechny stopy!“ |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Drak se vylíhl Za poslední měsíc svého života jsi ucítila, jak se dramaticky změnil tvůj přístup k dračímu dědictví. Ve tvé krvi se skrývala síla, o nichž se běžným smrtelníkům ani nesnilo, a tvá nová učitelka tě učila vše, co sis přála. Čerpat energii jsi již dokázala i za vzdušných soubojů s dračicí. Zlatá kamna tě hřála, když jsi chrlila rudé plameny, při jejichž doteku skály pukaly. Pronikla jsi do naprostých základů telepatie. Dračí agenti měli své mysli chráněny jejich pány, prostí vojáci a strážní však nikoliv. Bylo pro tebe překvapení, když jsi zjistila, že mnozí z nich tě berou jako polobohyni. Naučila ses proměnit jen část svého těla do dračí podoby. Nyní nebyl problém nechat si narůst křídla nebo hmátnout pro něco ocasem, když jsi byla příliš líná a nechtělo se ti z kožešin, ve kterých jsi spala. Často jsi na tyto své proměněné části zapomínala a časem už ani nikoho nepřekvapovalo, když jsi při večeři mrskala ocasem. To, zda ve své dračí podobě dosáhneš velikosti draků však zůstalo záhadou, ani sama tvá mistryně to netušila. Mnoho dní bylo stráveno čistou teorií. Učila ses o daleké zemi na východě, z níž otcova část tvé rodiny pocházela, o jednotlivých způsobech kouzlení a jak se mohly ovlivňovat. Čtení, psaní a k Hesaině velké nelibosti i nutné základy etikety patřily mezi další body výuky. Při jedné takové lekci se ti ukázala ve své pravé, dračí podobě. Byla jsi v šoku z velikosti a majestátnosti tvé učitelky, dokonce i Cerruk byl oproti ní prcek. Draci nikdy nepřestali růst a ty jsi neměla odvahu si ani představit, jaký musel být například tvůj otec, když povolil všechny zábrany a zjevil se ve své pravé formě.
Hesae v dračí podobě Nic z toho však nebylo zajímavější, než magie. S pomocí magie a dostatkem síly bylo možné všechno. Hory se daly přenášet, mrtví vyvolávat zpět a celé lesy mohly lehnout popelem, pokud sesilatel kouzla věděl, co dělá. Začala jsi těmi jednoduššími: Jak zaklít své šaty, aby se neroztrhaly při proměně, zapálení ohně na dálku, přesun energie. To poslední bylo zajímavé, mohla jsi máchnutím křídel vyvolat mocný poryv větru, pokud jsi z nich nechala vyrazit správně upletené magické prameny, nebo dupnutím zatřást s okolní zemí. Hesae takto holou pěstí prorazila otvor do skály, aniž by to na ní zanechalo jakékoliv následky. Ty jsi samozřejmě této úrovně ještě nedosáhla, ale bylo dobré vědět, jak až se můžeš zlepšit. Po třech týdnech jste se konečně posunuly ke komplexnějším kouzlům. Hesae ti vysvětlila, že kouzlem lze z oslabeného těla vytrhnout duši a umístit ji někam jinam. Nejlépe se k tomuto hodily drahokamy či zlaté šperky. Stříbro naopak bylo schopno rozetnout pouta ukutá na duši a vysvobodit ji. Také to byl kov nejodolnější vůči magii celkově. Společně jste vyrážely do okolí a ty ses pokoušela uchopit zvířecí duše. Zatím jsi zvládala pouze drobný hmyz, podle tvé učitelky však byl i to úspěch. Byly zde ale i jiné limity. Nikdo netušil, co se s duší stalo, když tělo zemřelo. Kdysi putovaly k Amersovi, prastarému bohu smrti, dnes již však nikdo takový nebyl. Jisté bylo jediné: Ať už to bylo kamkoliv, s trochou štěstí se dal člověk přivolat zpátky, pokud měl čaroděj jeho původní tělo. Pokud bylo zničeno, byl dotyčný ztracen v nenávratnu. Byla to snad jediná věc, která tě na magii zklamala, toužila jsi nechal Draliona trpět ještě mnohem, mnohem víc. |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Ano, pokoj, můj pokoj, to je asi jediné, co mi doopravdy přirostlo k srdci. Nemyslím ta konkrétní místnost, ale ten pocit. Že se můžu někde zavřít. Na druhou stranu ale pro mě několik dní byl i vězením, když jsem ještě nevěděla, co bude, a musela jsem tu čekat. * * * Velikost výpravy mě ale překvapila. Byla jsem z toho zprvu nervózní, a i když jsem si říkala, že bych si krom otce měla dávat pozor na všechny, nakonec jsem ještě o to víc přilnula k Hesae, protože u ní jsem se cítila aspoň nějak bezpečně. A normálně. Přišlo mi, že ona mě doopravdy učí něco, co někdy budu potřebovat. Ne jako Cihla, který jako by se bál, abych náhodou neuměla něco, co bych proti nim mohla použít. Cha, samotná ta představa je přece vtipná. Co bych jim já asi tak mohla udělat? Polechtat je na břiše? Možná by umřeli smíchy. Jo, to by byl osud hodný hrdinů v eposech. Jako vždy jsem si nejvíc užívala lítání. Nezřídka jsem ve společnosti Hesae, pokud mi zrovna nevysvětlovala nebo tak, prostě zkoušela, co dovedu. A nejvíc mě nadchl ten její trik s volným pádem. Rozepnout na poslední chvíli křídla byla legrace. Taky jsem zjistila, že takhle se dá chytat - loví takhle i ptáci. Stačilo jenom nastavit nohy pod sebe a trénovat pařáty. Čtení zezačátku taková paráda nebyla. Netvářila jsem se na to kdovíjak, teprve až se obejvily obrázky, zaujalo mě to a donutilo mě to tu změť písmen luštit. Trik s ocasem mě tak nadchl, že jsem někdy zkoušela do něj vzít i zbraň. Teda, nejdřív klacek, abych se sama nebodla, a pokud to šlo, tak i dýku nebo snad meč. Je jedno, v jaké podobě jsem byla. Hlavně aby na mě nikdo nečuměl. Maximálně tak Hesae. Ale největší sranda byla samozřejmě magie. Konečně jsem se necítila tak bezbranná. I kdyby mě zase někdo chytil a svázal, dokázala bych se odtam dostat. A už jsem se nemohla dočkat, až to s dušemi začneme trénovat na lidech. Konečně by se někteří chlapi chovali hezky a poslušně, ne jako opičáci. Kéž bych tohle všechno uměla už tehdy. Zacvičila bych s Dralionem tak, že by se divil i ušima! Se všema. Hajzlové... Nevím, jestli za to mohly myšlenky na minulost, kterých jsem se díky výcviku předtím snadno zbavila, protože jsem na to neměla sílu a čas, nebo jsem z toho šíleného koloběhu byla vážně unavená... Ale začalo mi být vážně zle. Vzpomínky přineslo i to, že jsem šla stejným směrem jako tehdy. A vrátily se, nebo se vytvořily nové, noční můry. Jak bloudím k neznámému cíli, ale nikdy k němu nedojdu. Bloudím tak dlouho, dokud nepadnu. Nebo dokud mě nedožene kouř stoupající k nebi, který je ve skutečnosti skupina lovců, kteří mě svážou a... Někdo by řekl, že tím ten sen skončí. Ale ne. Pamatuju si, že tehdy jsem tiše brečela do kožešin, ale byla jsem přitom proměněná. Stejně jako ze šoku tehdy. Schovala jsem se pod křídla a omotala se ocasem. Byla to jedna z nejhorších nocí. A to je co říct, když mi začalo být blbě jako psovi. To byl i důvod, proč jsem začala být náladová. K Hesae jsem si to samozřejmě nedovolila, ale moje podráždění bylo znát. Někdy jsem dělala zcela nepochopitelné věci, v ústraní jsem plýtvala energií a to jenom proto, abych konečně spala vyčerpaná a beze snů. Kdyby šla Dralionova duše přivolat, rozcupovala bych ji na kousky. A kdybych měla jeho ohavné tělo, sloužil by mi jako pes. * * * Ten den jsem přes to všechno, že mě učení bavilo (i když s mými nálady posledních dnů to bylo... komplikované) a že jsem s Hesae ráda trávila čas, z postele nevstala. Bála jsem se, že jestli vstanu, obrátí se mi naruby úplně všechno. Když mi Marta donesla jídlo, se zavrčením - ano, doslova zavrčením - jsem ji vyhnala. Můj ocas jí to málem omlátil o hlavu, prostě jsem to vyhodila ze stanu ven. Hnus. Fuj. Smrdí to. A tak jsem si přetáhla kožešiny přes hlavu a doufala, že snad konečně zase usnu. Jen kdyby se mi nechtělo na záchod. Hesae jsem pak přetrpěla čistě z respektu. O chvíli později byla její magie i jaksi uklidňující... Nikomu jinému bych to asi nedovolila. Přestala jsem být tak křečovitě napjatá (za to určitě můžou ty pitomý sny!) a říkala si, že to bude dobrý, že mě určitě zvládne vyléčit, že to přece nemůže být nic tak hroznýho... Může. Může. A ještě horší než hrozný. Přímo příšerný! Moje reakce na toto jindy asi radostný oznámení byla, že jsem zbledla ještě víc, pak jsem zezelenala - a vystřelila ze stanu pryč. Nevím, jak se mi to na nejistých, slabých nohou povedlo, když jsem nějakou dobu prostě nechtěla jíst. A pak jsem kus od tábora dala jasně najevo, co si o tom všem myslím, a pozvracela jsem se. Panika. Myslím, že ještě nikdy v životě jsem nebyla tak vyděšená, znechucená a naštvaná zároveň. Chtělo se mi ječet i brečet. Jedna blbá noc. Blbá ve všech ohledech. Moje bolest, moje ponížení, můj strach. A ono to nekončí. Myslela jsem, že když ho potrestám, bude to dobrý. Bylo. Nějakou dobu. Jenže jako by se ten hnusnej zmetek vevnitř ozýval a chtěl mě týrat jako jeho otec. Nejraději bych to ze sebe vydrápala. A přísahám, že po tom všem, co se mi dělo poslední dny, jsem od toho nebyla daleko. Jestli za mnou Hesae přišla, moje jediná, ochraptělá slova byla vyhořelá a dutá: "Dostaň to ze mě. Klidně to vyřízni, je mi to jedno, ale dostaň to pryč." |
| |
| soukromá zpráva od Ersten pro Po setmění Sice rival, ale mluví rozumně. Všechny přednesené argumenty mají hlavu a patu, to však nic nemění na mém záměru získat mrtvolu pro sebe. Aspoň že nám potvrdil, že je v tom balíku opravdu dotyčný vrah. Bylo by trapné hádat se tu o podvržené tělo, zatímco to pravé je zatím... Jakmile mi projde hlavou i tato myšlenka, kývnu na znamení souhlasu a rozvážným krokem přejdu k trpaslíkům a zabalenému tělu. Tam, kde má balík hlavu, odkryju cíp plátna a prohlédnu si obličej zabitého. Jen aby byla jistota, že tam není třeba nějaký žebrák, co se udusil zvratky. "Nevidím důvod, proč by na tom měl pracovat jen Rudý. Že byla napadena jeho dcera? A to je vše? Evidentně ti, Bereale, unikla většina faktů, o kterých nemáš ani ponětí." promluvím klidně k Berealovi. "Tenhle mrtvý vrah je jen špička ledovce. Všechno tohle je součástí rozsáhlého spiknutí, které, pokud na tom chcete dělat sami, nikdy neodhalíte. Potřebujete nás. A my potřebujeme to tělo. Čím víc budeme otálet, tím chladnější stopa bude. Tak jak? Partneři?" Nebudu mu podávat ruku, bohatě mi postačí, pokud trochu zkrotím jeho vášně a on přistoupí na spolupráci. Když vidím jeho angažovaný zápal, pravděpodobně by na nic víc stejně nepřistoupil. Holt ho budeme mít i s nejlepším scénářem přinejmenším půl metru za zadkem. |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro Několik desítek minut před úsvitem Doba, po kterou Jonas zpracovával mé sdělení o tom, co se stalo v elfím táboře a proč jsem tím, čím jsem, byla nekonečná. I když ve skutečnosti uběhlo jen pár vteřin. A pak, když to řekl, jsem si oddychla. "Šťastná?" odlehčeně se pousměji. "Jsem šťastná, že jsi naživu. Ostatní není důležité." Rozčepířím mu zrzavou čupřinu. "Jak se cítíš ty? Chceš se projít po palubě? Seženeme ti něco k jídlu, co ty na to?" Snažím se Jonase, pokud bude toho schopen, dostat z postele, aby se prošel a protáhl se. Čerstvý vzduch mu udělá dobře. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Brzy ráno Začala ses třást, kdo ví jestli kvůli svému psychickému stavu, nebo zimou. Dech se ti před ústy srážel v obláčky páry, když jsi zachraptěla svou žádost. Na rameni ti přistála ruka tvé učitelky, když ti soucitně dala najevo, že stojí při tobě. „Ššš,“ utišovala tě a sevřela tvé vzlykající tělo do mateřského objetí, „snad to není nic tak hrozného. Víš kdo by mohl být otcem?“ |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Po setmění Obličej vraha byl pokryt ještě stále pořádně nezaschlou krví vytékající z rány na hlavě. Podle rozsahu zranění jsi usoudil, že mrtvý musel dopadnou přímo na hlavu. „A jaký mám důkaz, že nejste součástí všeho tohohle? Nejsi první a nejspíš ani poslední, kdo mi spolupráci nabízí,“ odvětil Bereal a nespokojeně zkřížil ruce na prsou. „Fialový byl pro ušetření té dívky,“ vložila se do rozhovoru opět Elen a na tváři jí hrál vítězoslavný úsměv, který byl mužem ihned smazán z její tváře: „To Šedý taky a stejně jsem Frínaina odmítl.“ Zpozorněl jsi. Frínain byl trpaslík sloužící Šedému. Vybavil se ti okamžik těsně před atentátem, kdy za tebou přišla Elen a oznámila ti, že právě s Rún večeřel. Mohla to být jen souhra náhod nebo byl do toho nějak zapletený? |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro A jelikož je to žena a Hease, která proti mně neměla křivého slova a se vším mi pomohla, vlastně se ani nestydím, že se nakonec rozpláču. "Je to hrozný," zahuhlám do látky. Chvíli mlčím. Protože se odhodlávám to říct. Jenže to ze sebe nemůžu dostat. "Mohla bys... já o tom nechci mluvit..." Nechci, ale v hlavě to mám pořád. Přijde mi, jako by ta strašná vzpomínka ani o kousek nevybledla, a to se to stalo před jak dlouhou dobou? Dva, skoro tři měsíce? A tak na to ani vzpomínat nemusím, jenom se na Hesae podívám a hodím jí jednu z nitek svého vědomí. Pokud chce - bude vědět. Pokud ne... Tak ne. Stejně je to jedno. Jenom ať mě toho zbaví... určitě to dokáže... |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Několik desítek minut před úsvitem „Cítím se jako by mě celý týden nutili opravovat čluny,“ odvětil s kyselým výrazem Jonas. Opravování člunů byla v Dol Mahakamu nudná a vyčerpávající práce vyžadující pobyt na slunci od rána do večera. Člověk se po takové činnosti musel do postele doslova dopotácet. Přesto jste však společnými silami vstali a ty jsi hmátla do jednoho ze sudů pro dva uzenáče. Došli jste na záď a tam jsi chroustajícímu Jonasovi vysvětlila, že byl mimo celé tři dny. Ryba mu překvapením téměř zaskočila, když jsi vyprávěla o tom, že upíři ve skutečnosti žijí na místě zvaném Měsíční krajina. Nakonec se za obzorem začaly objevovat první oranžové paprsky a ty ses musela odebrat pryč. Rozloučili jste se tedy a domluvili, že večer si o všem pořádně promluvíte. Nedočkavě jsi poté vyrazila dolů do podpalubí, čekalo tě setkání s Nazadehou. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Brzy ráno Spatřila jsi, jak se dračici rozšířily oči a z hrdla jí uniklo přidušené zavrčení. „Dostalo se mu lepšího osudu, než si zasloužil,“ podotkla Hesae a její objetí se více sevřelo. Chvíli tě nechala dát proud emocím, než povolila a o kus ustoupila. „Rún... Já nevím co teď. Ještě nikdy jsem neslyšela o tom, že by někdo s tvým původem měl děti. Mohlo by být nebezpečné jakkoliv zasahovat. Kromě toho... Musíme zjistit, co si o tom myslí tvůj otec.“ Vzhlédla jsi a zamrazilo tě. Za ženiným pravým ramenem jsi asi padesát kroků daleko viděla postavu zvolna se formovat z povědomé zelené mlhy. Kronikář se tentokrát do dění nijak nezapojoval, pouze pozoroval. Dle toho, co jsi již o něm slyšela (a něco málo se dočetla i v Eposu o Aranarovi), jej takto často viděli, jak pozoroval události, které měly změnit osud celého Edorianu. |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Jo, teď lituju, že jsem si ho nevychutnala víc. Jenže jsem neměla čas a znalosti, co mám teď. Nechtěla jsem, aby mě pouštěla, bylo mi tak po dlouhé době dobře, cítila jsem se v bezpečí i tehdy, kdy mi je jinak pod psa a tak... ale věděla jsem, že ji pustit musím. Že už toho bylo dost. A proto se pak na ni s nadějí podívám. A pak mi poklesne čelist. "To... to nemyslíš vážně, že ne!" vytřeštím na ni oči. Ona, moje jediná naděje, mi odmítá pomoct?! Zase se mi zvedl tep a já začínám mít pocit, že se asi doopravdy složím. A to, co uvidím za ní, mi fakt nepomůže. Nebo jo? No tak, přece mě v tom nemůžete nechat! Je okolo mě tolik mocných bytostí a já mám pokračovat v tom Dralionově hnusném, ohavném a úchylém rodu?! Na vratkých nohou se rozběhnu ke Kronikáři. "Kronikáři! No tak! Co mám dělat? Když ses tu objevil, musí to mít důvod!" volám na něj, v očích mi zase stojí slzy. Jsem jedním slovem zoufalá. Takže klidně budu běhat za přízrakem a křičet na něj jak pominutá cácora. Je mi teď upřímně jedno, jestli mě někdo vidí nebo slyší - protože je mi skoro fyzicky špatně z toho, že vevnitř TO tam je. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Souboj s osudem
Kronikářova mlha Kus od tábora; severně od Bílých hor Brzy ráno Když ses za nazelenalou postavou rozběhla, začal se Kronikář zvolna vytrácet. Zjevně tentokrát opravdu nehodlal zasahovat do chodu věcí. Kolem tebe se náhle mihl rozmazaný stín a ty jsi ucítila magické proudy tak silné, že ti z nich vstávaly vlasy na zátylku. Hesae se na Kronikáře řítila bleskovou rychlostí a za letu na něj sesílala kouzlo. Takřka jsi viděla jak se prameny do té prazvláštní bytosti zabodly stejně, jako jsi to ty zkoušela s hmyzem. Vskutku, bylo to stejné kouzlo, které učila tebe, ačkoliv na silově úplně jiné úrovni. Oba dva se zastavili. Kronikář, zpola již ponořený do své prazvláštní mlhy, rozpřáhl ruce a nechal vyrazit několik nazelenalých proudů směrem ke tvé mistryni. Z Hesae vyšlo dračí zařvání, když povolila veškerá stavidla zadržující její sílu a zjevila se nad vámi ve své pravé podobě.
Proměněná Hesae Její přítomnost byla tak zdrcující, že jsi upadla na koleno. Matně sis uvědomovala zděšené křičení někde v táboře. Z ornamentů na drakově těle vyrazily proudy modré energie, které se srazily se zelenou mlhou a společně se snažili přetlačit. Ne, ne přetlačit! Pohltit bylo to správné slovo! Jako kdyby se společně přetahovali o energii, cítila jsi, jako by byly magické proudy lanem a oba soupeři se snažili strhnout toho druhého k zemi.
Magie byla tak mocná, že šla vidět pouhým okem Kronikář jako by se zatím začal zvětšovat. Teď už měl na tři metry a kouř kolem něj i nadále rostl. Ocitla ses mezi dvěma bytostmi tak silnými, že by tě dokázaly smést z povrchu zemského pouhou myšlenkou. A obě spolu právě soupeřily, otázkou bylo proč? |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Vůbec nechápu, co se to děje. Proč spolu bojují? O co? Můj pud sebezáchovy říká jediné - pryč. A tak se rychle zvedám a skočím z dosahu kouzel někam do strany, dračí podobu na sebe beru instinktivně, protože vím, že ta mě nejlíp ochrání. Takže si při skoku pomůžu křídly a dopadnu o kus dál. Musím se však ohlídnout. Hesae mám asi jako jedinou z draků vážně ráda a nechci, aby se jí něco stalo. Ať s Kronikářem dělá cokoli, vypadá to na souboj, který by mohl pocuchat i ji. Zašvihám ocasem. Co teď? Vím, že to je, jako by se moucha snažila porazit draka, ale rozdmýchám Kamna a pokusím se magickými plameny přetrhnout aspoň nějaké z Kronikářových provazů. Jsem drak. Možná zmetek, ale pořád drak. A Hesae mi dala naději, že s nimi budu moct žít. Prozatím je moje strana jasná. |
| |
| soukromá zpráva od Ersten pro Po setmění "To jsi nejspíš dobře udělal," odfrknu si při zmínce o služebníku Šedého. Toho jsme vlastně viděli chvíli předtím, než na Rún zaútočili, napadne mě. Možná, že je do celé anabáze sám nějak zapojen. Budeme to muset prověřit, zatím mi postačí vědět, že i Šedý měl údajně stejný záměr s polodračicí, jako můj pán. "Dobrá tedy, vidím, že je na místě, abych tvoje pochyby rozptýlil a to co možná nejdřív. Chci použít magické prostředky k tomu, abychom se dověděli, kým byl tento útočník pověřen k provedení atentátu. Necháme promluvit mrtvého. A ty u toho budeš s námi, dozvíš se totožnost nájemce přímo od zdroje," kývnu lehce hlavou k balíku vedle sebe. |
| |
| soukromá zpráva od Swen Norrad pro Ariel, nebo to byla Reliel? Rialel? Blbý jména! A ještě blbší je volat: ,,Hej ty!" a úplně nejblbší je moje palice, že si to nemůže zapamatovat! No každopádně se zeptala na poměrně zajímavou otázku, že za sebou musím mít mnoho dobrodružství. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Spojena s osudem Kus od tábora; severně od Bílých hor Brzy ráno Chrlila jsi drahnou chvíli a rudé plameny vytrvale bušily do jednoho z kouřových sloupů spojujících Kronikáře a magická vlákna tvé učitelky. Pak se sloupec náhle rozdělil na dva, z nichž jeden zůstal připojen ke kouzlu Hesae a druhý se plameny zvolna začal propracovávat tvým směrem. Zorničky se ti vyděšeně rozšířily, když sis uvědomila, že nyní se zelená postava snaží natáhnout i k tobě. Dračice zařvala ještě víc a zaryla obrovské tlapy do země tak silně, že v sněhovým popraškem zakryté zemi zanechala několik obrovských kráterů. Zuřivě ses snažila znásobit vynakládanou sílu, ale někde tam hluboko uvnitř jsi cítila, že je to zbytečné. „Odskoč!“ ozvalo se zařvání odněkud z boku a zorným polem se ti mihla jakási černá vlna, která prudce udeřila do zelené mlhy a... Rozsekla ji? Měla jsi jen několik velmi krátkých okamžiků na to, aby se ti podařilo zmizet z místa dřív, než se sloup zformoval zpět. Prudce jsi vyrazila do vzduchu a spatřila Maiu, jak temně zářící čepelí vysílá další vlny útočící na Kronikářovy provazy. Bytost teď již měla dobrých pět sáhů na výšku. Ať už černovláska dělala cokoliv, zabralo to. S posledním vítězným zařváním Hesae mocně trhla a její magické proudy prudce srazily useknuté pahýly kouře k sobě, čímž vytvořily kouli několik metrů v průměru. Maia zatím přesměrovala své dálkové seky na Kronikáře, ten se však rozplynul jako pára nad hrncem dřív, než se jej první z černých čepelí dotkla.
Maia se vkládá do boje Myslela sis, že bylo po všem. Špatně. Část Kronikářova kouzla, ta řítící se na tebe, se chvíli zvolna vznášela ve vzduchu a rozplývala se stejně jako ty ostatní, poté však prudce vyrazila a pohltila tě. Nemohla jsi dýchat. Mlha ti všechna vrazila do nozder a vyrazila dech. S marným pokusem se nadechnout jsi padla na kolena a rozhlédla se kolem. Barvy byly jasnější a vše ostřejší, ty jsi tomu však nevěnovala pozornost. Hesae i nadále zpracovávala kus, který se jí podařilo uchopit a nezdálo se, že věnuje pozornost něčemu jinému. Před očima se ti zeleně zablesklo a ty jsi ji náhle viděla, jak na vrcholku jakési hory na něco čekala. Před ní se zvolna formovala vysoká černá silueta, takřka tak velká jako dračice sama. Ty dva čekal souboj, z nějž mohl živý vyjít jen jeden z nich.
Neznámá bytost Zmizelo to a ty jsi zaryla předními drápy do země. Pořád jsi nemohla dýchat. Maia k tobě utíkala, co jí síly stačily. Další záblesk. Černovlasá dívka zmučeně klečela v okovech a hleděla kamsi za tebe. Po tvářích se jí koulely slzy, když hleděla smrti do tváře. Opět návrat do reality. Od tábora se právě odpojovala skupinka dračích agentů a utíkala k vám. Vše nabralo zelený odstín a ty jsi cítila, jak každou sekundou slábneš. Svalila ses na bok s jazykem vyplazeným. Ty prazvláštní vidění a vize se s realitou smísily v jedno. Bereal měl v jednu chvíli rozdrcenou polovinu lepky, několik šípů a oštěpů v těle a osmahnutý plášť, v jinou zase i nadále běžel. Taeyrif zuřivě bojoval s vysokým vousatým mužem, zatímco Bjorn se vznášel mezi nimi a sloužil jako provaz, o který se přetahovala obří šupinatá ruka s medvědí tlapou. Ersten měl kolem sebe krvavě rudou auru a v očích posedlý výraz. V ruce třímal meč vytvořený z krve, která nepochybně patřila Berealovi. Frínain vše pozoroval zpovzdálí a na tváři mu hrál spokojený úsměv. Chvíli se rozplýval do podoby šedého kouře, jindy se zase zformoval. Zničeně jsi zavřela oči. Tak toto byl tedy konec? Z hrdla ti vyšel vysoký tón. Právě takový nejspíše dráčata vydávala, když měla z něčeho strach. Všechno tě bolelo, hlavně hlava. Chtěla ses za ni chytit, ale zjistila jsi, že se nemůžeš hýbat. Překvapeně jsi otevřela oči a spatřila Maiu, jak se vyhrabává z hromádky kožešin, ve kterých zřejmě byla zachumlaná. Byla temná noc a měsíc byl schován za mraky, hustě sněžilo. Vznášela ses kus nad zemí, ruce, nohy, křídla i ocas roztažené a spoutané neviditelnými pouty, nepochybně vytvořenými za pomoci větrné magie. Maia bleskově vyslala myšlenku někam za tebe, dle množství přítomných myslí nepochybně do tábora. Podle rozryté půdy v okolí jste byly na tom samém místě, kde se zjevil Kronikář. „Rún! Jak se cítíš?“ zeptala se Maia a zastavila se kousek od tebe. V obličeji se jí zračila starostlivost. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Matka upírů Záď Těsně před svítáním Vyprávěla jsi Jonasovi o příhodách posledních tří dní. Ach, kolik se toho stalo během tak krátké doby. Měla jsi pocit, že to trvalo mnohem, mnohem déle. Na bratrancově tváři se zračilo zděšení, když jsi mu řekla, že všichni elfové jsou mrtví. Nevěděl dokonce ani o přepadení tábora, to poslední, co si pamatoval bylo, že jej napadl jakýsi ještěří muž – stejný, který poté otrávil i tebe. Konečně přicházelo svítání a ty ses vydala do podpalubí. Tam již čekal Vincent, sedící na palandě. „Sejdeme se v Měsíční krajině,“ oznámil ti, když se zachumlal do svého rudého hávu a zavřel oči. Na nic jsi nechtěla čekat, toužila jsi po tom poznat Nazadehu – druhou nejstarší upírku, matku Valey, a dalšího člověka, který byl schopný svými slzami změnit osud. Vincent na tebe čekal v hlavní místnosti Nočního paláce, tak se jmenovala krajina, ve které se upíři běžně scházeli a ve které ses poprvé komunitě představila. Nyní jsi již věděla, že je možné se přesunout do krajiny kteréhokoliv upíra, pokud se ti v tom nesnažil zabránit a již jsi v ní byla. Také bylo možné následovat jiného, který do ní znal cestu. Tvůj učitel byl dnes ještě zachmuřenější, než obvykle. „Ať se děje cokoliv, nevzdaluj se ode mne. Místo kam jdeme je nebezpečné a jediný chybný krok by tě mohl zabít,“ oznámil, když tě chytl za rameno. Svět se zahalil do červené a když jsi otevřela oči, nacházela ses na tom nejděsivějším a nejpodivnějším místě, jaké jsi kdy viděla. Stáli jste na poničeném chodníku procházejícím uvadlou zahradou. Všude byly mrtvé květiny a holé stromy prapodivných tvarů, natahující se svými větvemi k nebesům v marné prosbě o svou smrt. Mezi záhony se občas prohnalo cosi šedého, jednou to bylo zvíře připomínající holou kočku, jindy zase zmučený obličej vytvořený z kouře. „Upíři, kteří sem zavítali a již se nevrátili. Pojď a raději na nic nesahej,“ zašeptal Vincent a pomalým krokem vyrazil. Ve vzduchu bylo cítit nebezpečí a šílenství. Jako by ti mělo každou chvíli přeskočit a ty jsi měla s odevzdaným smíchem zabít samu sebe a stát se dalším z těch kouřových obličejů.
Vše bylo uvadlé Po zádech ti přebíhal mráz a ten pocit byl čím dál silnější. Nakonec jste dorazili k vysokému panskému sídlu ze zašedlého kamene, celému obrostlému trnitými výhonky. Kouřové obličeje se stávaly pravidelnějšími, vylétávaly ze záhonů a ploužily se kolem rohu budovy. Návštěvníci, šeptaly mrtvými hlasy, zatímco pod nimi po zemi cupitala ta prazvláštní zvířata. Následovali jste je a ty jsi kouskem oka zachytila jasně modrou barvu. Motýl. Upír ti pevně stiskl paži a ukázal ke stěně, u níž se obličeje hromadily. Modré stvoření zvolna přilétlo k černovlasé ženě, která k vám stočila pohled jedovatě žlutých očí.
Nazadeha Ústa s upířími tesáky měla otevřená dokořán a na bradě jí bylo možné spatřit zaschlou krev. Z hlavy jí vyrůstaly dva démoní rohy obrostlé lišejníkem. Klečela v záhonku mrtvých růží, bledé nohy přímo na jejich trnech. Nezdálo se však, že by se květinám dařilo proniknout ženinou kůží. „Vincente,“ vydechla Nazadeha a otočila se k vám čelem. Teď když se pohnula, všimla sis, že některé z výhonků obepínajících dům jsou také spojeny s jejími zády. Kdysi musela být nepochybně krásná, teď však z ženy čišelo jen šílenství způsobené zvráceností osudu. Upírka po všech čtyřech popolezla kousek k vám a se stále otevřenou pusou naklonila o kus hlavu. „Koho mi to sem přivádíš můj milovaný?“ |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Po setmění Bereal chvíli přeskakoval pohledem od tebe k Elen, poté však konečně kývl a pokynul trpaslíkům, aby tělo zvedli. „Dobrá, budu vás následovat,“ oznámil a postavil se kus od neseného balíku. Zjevně se od něj nechtěl příliš vzdalovat. Elen se zatím přesunula k tobě a věnovala ti zkoumavý pohled. Zjevně předpokládala, že disponuješ schopnostmi donutit mrtvého mluvit. „Pokud ještě pořád chceš to místo kam uložit tělo, tak se mi podařilo zařídit prázdné skladiště kus od jezera,“ oznámila ti tichým hlasem, poté se zařadila za tebe. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Po setmění „Ach,“ vydechla půlelfka a chvíli zaraženě hleděla do plamenů. Nad táborem se rozhostilo ticho. Nakonec už to khajiit nevydržel a sjel pohledem na Reóda. „No... Myslím že je čas to otevřít, nemyslíš?“ zeptal se. Šedooký muž mírně kývl a natáhl se do svého vaku. Vytáhl hned několik malých kožených čutor a každému kromě Reliel po jedné hodil. „Pálenka co ji vyrábí lidi žijící v pralesech na jihozápadě,“ vysvětloval vám kočičí muž. Už jsi věděl, že když v deseti přežil útok Černého a přišel o všechny své přátele, přežíval jen díky opatrnému vykrádání skupin cestujících Edorianem. Život na poušti byl podle všeho drsný a toto byl kromě tvrdé otročiny zřejmě jediný způsob, jak mohlo kotě přežít. Ke skupině se vlastně přidal, když ho Elladur načapal, jak se mu přehrabuje ve vaku. Nepochyboval jsi, že alkohol ukradl někdy během období těchto drobných krádeží a od té doby jej měli připravený pro zvláštní příležitost. Když jsi vrhl tázavý pohled na dívku, zavrtěla s mírným úsměvem hlavou. „Nechutná mi to,“ vysvětlila ti a spokojila se s měchem s vodou. |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro Matka upírů |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Myslím, že asi křičím. Nebo bych křičela, kdyby mi to nevyrazilo dech. Ale jakmile můžu zase dýchat, vyjeknu, zařvu, zavrčím, nevím, něco z toho. Ten pocit, že se nemůžu hýbat, mě naplní panikou, zvlášť po posledních dnech plných nočních můr o... o tom. Chci se pohnout, tak sebou trhnu, ale nejde to. Chvíli mi trvá, než mi skrz hrůzu dojde, že to není tak, jak jsem si myslela. Nebýt hlasu Maii, asi bych začala vyšilovat ještě víc. "Co jste mi to udělali!" zachraptím, ale pak mi dojde, že jsem v dračí podobě. Nejsem si ale jistá, jestli mám vůbec sílu použít magii. Mám pocit, že mi hlava exploduje nejen bolestí, ale i přetlakem toho, co jsem viděla. Jako bych neměla dost nočních můr! "Pusť mě!" Jestli to okamžitě neudělá, asi vážně začnu vyvádět. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro „Zdravím tě,“ odvětil Vincent a ty jsi ke svému překvapení uslyšela, jak mu zakolísal hlas, „přivádím Celestu, nové Dítě noci. Ona... Ona umí ronit slzy. Stejně jako ty.“ Nazadeha ještě více roztáhla ústa. „Áách?“ překvapeně vydechla. Teď když viděla Vincenta, upnuté kožené šaty jako by se ještě zmenšily a zjevil se v nich hluboký výstřih. Slzy, opakovaly kolem vás mrtvé hlasy. Sjela jsi k šedým obličejům pohledem a to byla strašlivá chyba. Když ses otočila zpátky, stála upírka jen pár coulů od tebe. Přesunula se bleskově a naprosto neslyšně. Šokovaně sis všimla, že nemá bělma očí. Na jejich místě zela prázdnota, v níž se žluté panenky nehybně vznášely. „Ano vidím to v tobě, Celesto. Můžeš změnit Kronikářův obraz, stejně, jako já. Máš na to oči... Krásné oči. Vincente líbí se ti takové oči? Ty mé už jsou unavené, ale myslím, že její by mi slušely.“ Krásné oči, šeptaly hlasy kolem, ty ses však neodvážila odpoutat od ženy pohled. Její obličej byl teď posledních pár centimetrů od tvého. „Dej mi ty oči,“ zašeptala potichu. Bez jediné myšlenky odporu jsi zvedla svou pravou ruku a prsty rozevřela víčka, aby sis mohla vytrhnout to první. Ženina otevřená pusa se rozšířila v úsměvu. Všimla sis, že měla černé rty. „DOST!“ Vincent ti prudce srazil ruku dolů a uchopil Nazadehu za rameno. Nebránila se, jen na něj překvapivě koukala. Jako kdyby se pro ni posledních pár okamžiků nestalo. „Copak se děje můj milovaný?“ zeptala se nevinně a když od tebe odtrhla svůj pohled, náhle jako by opar kolem tvé mysli spadl. Vyděšeně jsi klopýtla dozadu a upadla. Mrtvé houští okamžitě vyrazilo a spoutalo tvá zápěstí. Poté se začalo plížit nahoru. Srdce ti bušilo jako splašené, při pohledu na trny tak blízko tvým žilám jsi však neměla odvahu vykřiknout. „Přišli jsme, abys té dívce ukázala, co slzy obnášejí. Ne aby jsi ji o tu moc připravila,“ promluvil Vincent, otočený k tobě zády. Copak neslyšel tvůj zrychlený dech a zvuk hýbajících se rostlin? Jeden z obličejů přilétl těsně k tobě. Přidej se k nám, zašeptal. Ostatní to po něm zopakovaly. Upírka naklonila hlavu tvým směrem a opět hlasitě vydechla. Poté už ležela na trní vedle tebe a prstem tě zlehka hladila po tváři. „Tak ty by jsi ráda věděla něco o slzách?“ zeptala se a sjela ti prstem k bradě. Poté zvolna přelezla a obkročmo si sedla na tvé břicho. Sklonila se k tobě, pohladila tě po vlasech a zašeptala do ucha: „Pak mi tedy pověz: Jaká je hudba našeho života?“ Vincent vás opodál s očima doširoka rozevřenýma pozoroval, nedovolil si však zasáhnout. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Noc „Vydrž chvíli, Hesae tu bude co nevidět. Strašně jsi sebou házela, tak tě raději nechala takhle ve vzduchu, aby sis neublížila,“ vysvětlovala Maia, „dokonce jsi chvíli i chrlila oheň.“ Ještě pomalu ani nedomluvila a už jsi slyšela hvizd, jak se něco vysokou rychlostí řítilo tvým směrem. Dračice v lidské podobě prolétla kolem a nechala zmizet narostlá křídla. Celou tě přejela pohledem a poté tě nechala zvolna přistát na zem. Ucítila jsi, jak neviditelné okovy zmizely. Nohy se ti nepodlomily jen díky vynaložení nesmírného úsilí. Cítila ses strašlivě slabá. Zároveň jsi překvapivě zjistila, že přes záda se nyní dračici táhne meč. Meč, který patřil Maie. „Jak se cítíš?“ zeptala se tvá učitelka a udělala k tobě několik kroků. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Reálie - Draci Země východu a přítomné rasyDraci pocházejí z krajin na dalekém východě, přičemž jejich nejorganizovanější zemí je Šingenát rudých hor. Jedná se o hornatou oblast složenou z několika hlavních ostrovů, jejíž jméno je propůjčeno charakteristickým vzhledem krajiny během východu slunce.Jedná se o nejcivilizovanější zemi na celém Východě s pečlivě vybudovanou infrastrukturou a kastovním rozdělením společnosti. V šingenátu jsou přítomny čtyři rasy: severští draci, jižanští draci, lidé a Yuané. Severští draci jsou jediní, kteří dorazili do Edorianu. Mají čtyři končetiny, dvě křídla upnutá na lopatky a dantian uložené v dolní části těla. U některých jedinců se vyskytují hřebeny nebo rohy. Jejich jižanští příbuzní jsou diametrálně odlišní – mají mnohem více protažené tělo, které nemá křídla. Ta jsou pravděpodobně zakrnělá, neboť u jižanských draků se mnohem více vyvinulo dantian, které využívají k vykonávání většiny úkonů. Zajímavostí je také jeho uložení těsně pod dutinou ústní. Umírající jižanský drak může své dantian vyvrhnout a to se poté stává cennou alchymistickou ingrediencí a zároveň výborným materiálem pro uchování magické energie. Ačkoliv jsou všeobecně fyzicky slabší než severští draci, vyznačují se vyšší inteligencí a magickým nadáním. Lidé z východu jsou všeobecně menšího vzrůstu a mají takřka výhradně rovné černé vlasy. Šikmé oči jsou také charakteristickým rysem a je zvláštní, že právě Maia by se dala i přes svůj Edorianský původ považovat za typickou východňanku. Yuané jsou opičí humanoidní rasou, která byla šingenátem podrobena a kulturně se asimilovala. Jedná se o dvoumetrové humanoidy známé velkou obratností a zvláštním smyslem pro humor. Na pevninském kontinentu na západě (mezi Edorianem a Zemí východu se nachází ještě jeden světadíl) žije také jejich pevninská větev, zpravidla menší a podsaditější. Šingenát rudých hor: Politické uspořádání a události k němu vedoucíKaždá z přítomných ras má svého zástupce z řad šlechty (ano i draci mají šlechtu a svá vlastní města), služebně nejstarší z těchto zástupců má přitom titul šingena, tedy hlavního zástupce státu. Kvůli rozdílům v průměrné délce života je zpravidla šingenem drak.Důvodem pro toto uspořádání byla obrovská rebelie způsobená lidmi a yuany, kteří se rozhodli svrhnout nadvládu draků. Boje trvaly celá tři století a toto období je označováno jako Sengkoku jidai, neboli Éra země ve válce. Následky byly tak strašlivé, že Edorianští draci se rozhodli raději zabránit jakékoliv šanci na rebelii zničením veškerých existujících měst a dovolili podmaněným rasám cestovat pouze v malých skupinkách tak, jak jak to znáš ty. Válka byla nakonec ukončena díky dvěma legendárním postavám: Sun Wukongovi a Tangu Sanzangovi. Jedná se o yuana a člověka, kteří dosáhli síly tak obrovské, že dokonce ani draci jim údajně nebyli schopni čelit. Sun Wukong údajně dokázal uchopit samu podstatu magie a pohltit ji ve svém těle, Tang Sanzang zase třemi zaklínadly dokázal zničit drakovo dantian, duši nebo svobodné myšlení. Po nastolení šingenátu oba zmizeli, čímž dali základ pověře, že nikdy nezemřeli a nad zemí rudých hor bdí dodnes. Separace a vnitřní řádAčkoliv rasy žijí ve víceméně harmonickém souznění, zůstává si každá z nich spokojeně na svém ostrově. Rozdíly ve velikosti a mentalitách společné žití znemožňují. Na centrálním ostrově se tyto problémy vyřešily tak, že draci na sebe vzaly lidský nebo půldračí vzhled. Takto vznikla slušnost, že drak by měl s jiným humanoidem mluvit v humanoidní podobě.To zároveň dává prostor každému ostrovu spravovat se z velké části sám. A jelikož je pozice zástupce (tzv. Hatamota) volená, jsou spory na denním pořádku. Vše se zmítá v neustálých bojích o moc probíhajících za oponou, to většinu východňanů naučilo mít kamenný výraz, znemožňující odhalit jejich pravé myšlenky. Toto bylo dotaženo do takového extrému, že projev emocí na veřejnosti je dokonce považován za neslušný. Země mimo šingenátKdokoliv mimo šingenát je považován za podřadného a podle toho je s ním také zacházeno. Pokud si tedy například skupina dračích mláďat chce povyrazit a napadnout někoho, stačí vyrazit na západní kontinent.I mimo šingenát žijí draci (ve skutečnosti se na ostrovy přesunuli až časem; severští draci pocházejí z dalekých severských hor a jižanští zase z jižních pralesů, což i ovlivnilo zakrnutí jejich v hustém porostu nepoužitelných křídel). "Civilizovaní" draci k těm žijícím tradičními způsoby (tedy osamoceně, srocují se pouze v dobách páření) chovají pouze opovržení. Nutno dodat, že tento stav je oboustranný. Stávající situace v EdorianuBěhem staletí některé z tradic zmizely, najdou se však i tací (například Černý, zčásti i Rudý), kteří na ně dbají dodnes. Sklony k pletichaření a bojům o moc draky neopustily a jediným, kdo je z nich vynechán, je Bílý drak. Ten byl během svržení Prastarých raněn a následkem zranění přišel nejen o možnost plodit mláďata, ale i sesílat komplexnější kouzla (byl zasažen mocným zaklínadlem, jeho genitálie a část dantian už se nikdy nepodařilo uzdravit ani s vynaložením veškerých sil). Jeho přítomnost je sice tolerována, není však respektován. Hlasování se účastní vlastně jen ze cti. |
| |
| soukromá zpráva od Ersten pro Po setmění Bereal ať si "své" tělo hlídá jak chce, beru ho již jako nedílnou položku, bez které se nejspíš ani vysrat nedojdu, aniž by mi on nedýchal na záda. Budiž. Hlavně, že máme tělo, teď ta obtížnější část. Otočím se k Elen a pravím: "Fajn, tělo máme, teď ještě sehnat někoho, kdo si poradí s jeho výslechem. No nekoukej na mě tak, snad sis nemyslela, že ovládám nekromancii?" obořím se na Eleninu nevyslovenou poznámku, kterou mě chtěla dozajista počastovat. A abych ji přeci jen poskytl nějakou informaci, které se může chytit, beru si dál slovo: "Byl jsem za naším pánem a trochu se ho poptal okolo tohoto okruhu magie. Odkázal mě na Černého, respektive na některého z jeho služebníků. Nelíbí se mi, že do toho budeme muset zatáhnout dalšího člověka, ale zatím nevidím jinou možnost." |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Po setmění I s tělem jste dorazili k opuštěnému skladišti a nechali poslat pro Morgula, služebníka Černého. Navzdory pokročilé hodině se muž dostavil. O tomto elfovi jsi již slyšel. Bývalý kapitán městské stráže, jenž se zúčastnil turnaje majícího za účel vybrat kandidáta na Prvotního služebníka. Ve čtvrtfinále prohrál souboj s Undastem, jeho výkon však zaujal Černého draka, který jej později přijal do svých služeb. Bylo všeobecně známo, že jsou s Berealem dobří přátelé. Na místním cvičišti se děti mnohdy scházely, aby ty dva viděly cvičit souboj jednoho proti jednomu.
Morgul „Dobrý večer,“ promluvil bělovlasý elf, když vešel do místnosti. Navzdory své rase měl překvapivě silnou postavu, která jako by se snažila zastavit zub času, který ji pečlivě nahlodával. Oděn byl do černé kožené kazajky, kalhot a vysokých šněrovacích bot. Vše zakrýval z velké části plášť se zlatým lemem u kraje a znatelným vyboulením v místě, kde se jílec jedenapůlručního meče stýkal s látkou. Zjevně byl již o celé události zpraven, neboť bez jakýchkoliv dalších okolků poklekl k tělu atentátníka. Mrtvolu jste již stihli prohledat, jednalo se o hnědovlasého muže, jemuž zvolna táhlo na třicet. Lebka byla roztříštěna pádem a pokryta zasychající krví. Kromě rukou pokrytých křídou a absence bot jste neobjevili nic dalšího. Kuše se při pádu zlomila a toulec s dalšími šipkami nikdo nenašel. Nebylo pochyb, že vrah spoléhal na jednu jedinou ránu. Vysvětlili jste Morgulovi, co po něm potřebujete, muž však zlehka zavrtěl hlavou. „Jsem schopen duši člověka přivázat k tomuto světu dokud je ještě naživu a zabránit mu tak po smrti v odchodu, donutit jej vstát z mrtvých je však mnohem, mnohem náročnější. Uvidím co se dá dělat.“ Ozval se sykavý zvuk, když bělovlasý elf zvolna vytasil svou černou čepel a zrak ti padl na runy, které se na ní rudě rozzářily. Vzhledem matně připomínaly trpasličí, věděl jsi však, že písmo stejně jako čepel pochází z dob ještě před nadvládou draků. Jednalo se o dar od Černého, meč zvaný Věznitel. Morgul uchopil jílec oběma rukama a nechal hrot směřovat kolmo k zemi, poté se za mumlání slov v neznámém jazyce pomalu vydal k mrtvole. Když přišel k ní, šepot zrychlil a muž se připravil bodnout. Koutkem oka jsi zaznamenal, jak se Elen vedle tebe předklonila se zaujatým výrazem. Elf nechal meč prudce klesnout a zabořit se do mužovy hrudi. Šepot ustal a v místnosti osvětlené pouze pochodní v Berealových rukou nastalo ticho. Morgul se náhle prudce nadechl a na tváři se mu zračilo překvapení. Uslyšel Elenino zvolání: „Pozor!“ Tělo doslova vybuchlo a tlaková vlna vás smetla k zemi. Krev byla všude, včetně tvých očích. Stálo tě to hodnou chvíli a spoustu námahy, abys ji odtamtud dostal. Místnost byla naplněna odporným zápachem a změněna k nepoznání. Stěny měly rudý nádech, který získával díky stínům vrhaným pochodněmi démonický vzhled. Elen měla krví potřísněnou polovinu tváře a vypadala v šoku. Bereal se s hekáním zvolna začal sbírat ze země, i on byl vnitřnostmi vraha pokryt celý. Vstal jsi a všiml si, že rudá hrouda v rohu místnosti se pohnula. Morgul se s bolestným heknutím opřel o stěnu. Z ramene mu vyčuhoval kus žebra, které muselo z těla vylétnout při explozi, další kost vykukovala z rány v noze. Na místě, kde ještě před chvíli ležel atentátník teď byla jen další rudá skvrna, mrtvola doslova vybuchla a nyní byly její části rozesety po celé místnosti. |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro Končina Nazadehy Cítila jsem Nazahedinu moc. Bylo to, jako by mi něco nebo někdo našeptávalo v hlavě, abych dělala to nebo ono. Znělo to jako mé vlastní myšlenky. Utápěla jsem se v prázdných očích nejstarší upírky a toužila jsem jen po tom, abych jí mohla poskytnout mé vlastní oči. Mé krásné zelené oči. Neuvědomovala jsem si, co dělám, dokud nezazněl Vincentův pronikavý, hluboký hlas a něco mi smetlo ruku dolů k pasu. Ohlédla jsem se na upíra a nechápavě zamrkala očima. Nebyla jsem si jistá, co se teď stalo, ale z Vincetova výrazu jsem vydedukovala, že by to nebylo nic příjemného. Nazahedina moc mne propustila v okamžiku, kdy se ohlédla za Vincentem. Cítila jsem se, jako bych stála na okraji propasti a právě jsem udělala ten poslední krok. Padala jsem do hlubin. Má záda narazila do tvrdé země a ihned jsem se ztratila v mlze přízraků. Návštěvníků. Snažila jsem se zvednout, ale nemohla jsem. Kotníky i zápěstí jsem měla pevně připoutaná k zemi šlahouny, které se po mém těle rozšiřovaly jako hadí nákaza. “Vincente... Vincente,“ bědovala jsem strachy a snažila se vyprostit ze sevření vší silou. Návštěvníci mne začali pokoušet. Našeptávali mi, pobízeli mne, abych se k nim přidala. “Ne,“ zaruputile jsem odpovídala na každé jejich slovo, dokonce jsem i zavřela oči, abych se jim nemusela dívat do mrtvolně šedivých obličejů. V tom jsem na tváři pocítila dotyk. Bylo to jiné, než od šlahounů. Překvapeně jsem otevřela oči a ucukla jsem přes Nazahedou, která nyní byla opět tak blízko. Byla jsem paralyzovaná strachem, nedokázala jsem se pohnout ani kdybych chtěla. S vyděšeným výrazem v očích jsem sledovala, jak mne hladí po tváři a přesouvá se tak, aby si na mne mohla obkročmo sednout. Rty se mi chvěly, protože jsem cítila neuvěřitelný strach, ale zároveň jsem věděla, že jí musím odpovědět. “Hudba našeho života je rudá a divoká. Teplá, živá a opojná.“ odpovím chvějícím se hlasem. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Upírčina tvář zůstala u tvého ucha, takže jsi jí nemohla pozorovat její výraz. Po své odpovědi jsi však slyšela, jak že Nazadeha zahihňala. „Opravdu? To jsem netušila,“ odvětila sladce a vy jste s Vincentem oba náhle seděli v kožených křeslech. Ať už tady ty přesuny v prostoru fungovaly jakkoliv, znervózňovalo tě to. Celá místnost byla až na vaše dvě vedle sebe stojící křesla a malý stolek mezi nimi prázdná. Nikde žádná okna ani dveře, jen bílé oprýskané zdi s několika velkými prasklinami. „Dobrou chuť,“ ozvalo se za tvým pravým ramenem. Nazadeha měla na sobě pouze bílou zástěru a právě na stolek pokládala podnos se dvěma číšemi naplněnými krví. Jednu z nich ti podala. Všimla sis, že z jejích zad i nadále vycházejí výhonky vyrůstající z prasklin ve stropě, rohy však byly pryč. |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro Končina Nazadehy Nechápala jsem její odpověď. Nedávalo mi to smysl, stejně jako všechno kolem Nazahedy. Bylo to šílené. Ocitla jsem se v koženém pohodlném křesle a překvapeně jsem zírala kolem sebe. Bílé stěny. Nic než bílé stěny, dvě křesla, stolek. Já a Vincent a Nazaheda v roli jakési zvrácené hostitelky nabízející nám pohár s krví. Otočila jsem se k Vincentovi a tázavě na něj pohlédla. Netušila jsem, co dělat. Část mne mi říkala, abych z poháru nepila, ale jiná část toužila pohár vypít až do dna. Ostýchavě jsem se po číši natáhla a přičichla si k rudé tekutině. Krev. Přiložila jsem ústa na okraj číše a podívala se na Nazahedu. Poté, jsem se napila. |
| |
| soukromá zpráva od Ersten pro Po setmění Cítím se poněkud nesvůj, když se věci dějí mimo jen mou vlastní režii. Tedy samozřejmě je potřeba přítomnosti nekromanta, ale i tak je tu až nezdravé množství cizích dračích služebníků. Z Elen vzrušení jen sálá, když přišel Morgul. Ne že by mi služebník Černého přišel jako chlap atraktivní pro ženy, je z něj cítit cosi... morbidního. I kdybych nevěděl, co je zač, stejně by mi z něj přebíhal mráz po zádech. A to se děje i nyní, přestože jsem se s ním už dříve setkal. Nejlépe udělám, když se nebudu do celého procesu míchat a nechám Morgula ať dělá to své. Na jednu stranu je třeba ocenit jeho přímost, protože se zbytečně nevykecává a jde rovnou k tělu. Jakmile započne rituál, mimoděk ustoupím až ke stěně, o kterou se opřu zády a dleněmi sepjatými za bedry. Čekám. Pozoruji. Elenino náhlé zvolání mne s trhnutím vrátí zpět z téměř hypnotického sledování počínání agenta. Než si stačím uvědomit, co se děje, tělo exploduje. Náhle je vše pokryto krví a vnitřnostmi. "Co to kurva mělo být?" zakřičím a začnu se zhnuseně obírat od největších kusů, kterými jsem zadělaný od bot až po vlasy. "Tos udělal schválně!" zavrčím směrem k Morgulovi. "Zničils to tělo a s ním i jediný důkaz, ty pse!" |
| |
| soukromá zpráva od Swen Norrad pro ,,Věř mi, že ach je slabá reakce...ale však ono se to otočí a to takových způsobem, že se před Valhalou bude stát fronta..." Moje reakce je poněkud suššího charakteru, ale co k tomu sakra práce dodat? Jsou mrtví a my s tím už nic neuděláme. Jednoduše vystrčili pupek proti meči a zůstaly po nich jen střeva...vrána k vráně sedá. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Po setmění Morgul na tebe se skelným výrazem pohlédl a zlehka vysunul hlavu, jako by se snažil něco říct. Místo slov však z jeho úst vyšla jen krev. V obličeji se mu zračil údiv, když sjel pohledem na Bereala a poté se svezl zpátky na zem. Agent Rudého vykřikl a vyrazil ke svému příteli, ihned však klopýtl na jedné z vnitřností a upadl zpátky na zem. Okamžitě opět vyrazil a tentokrát se k elfovi dostal. „Morgule, MORGULE! Slyšíš mě?! Neumírej sakra!“ rozkřičel se Bereal a uchopil hlavu, jejíž bílé vlasy byly nyní potřísněny krví, do dlaní. Vedle tebe se ozval dávivý zvuk, jak Elen klesla na kolena a začala zvracet. Tobě samotnému se obsah žaludku zuřivě bouřil, podařilo se ti jej však na poslední chvíli polknout zpět. Otázka byla jak dlouho bude trvat, než v tomto prostředí opět vyrazí a tentokrát se z těla dostane. Zápach v místnosti začal být ještě nesnesitelnější. |
| |
| soukromá zpráva od Ersten pro Pach rozmetaných vnitřností spolu s dávením vedlestojící Elen, to je opravdu koktejl, který můj kocovinou stažený žaludek jen těžko snáší. Je mi jasné, že jakmile odsud okamžitě neodejdu, půjde to i ze mě. A dvakrát za den blít nechci, s Elen bych si duet dávat nechtěl. Vyjdu tedy ze skladiště ven a zavřu za sebou dveře. Náhodný kolemjdoucí nemusí hned vidět, co za jatka se uvnitř odehrála. S prvním nádechem čerstvého a chladného vzduchu se mi udělá mnohem lépe. Zadržím dech, skloním pohled na svůj kyrys a začnu z něj obírat největší kusy svinstva, usilovně při tom myslíc na gestikulaci při vyvolání rozličných kouzel, vyjmenovávání si seznamu přísad pro vyvolávací magii a nakonec se uchýlím i k opakování pohybů a kroků při šermu, zkrátka cokoliv, co mou mysl zaměstná, než ze sebe dostanu kusy střev a kostí. Pokud za mnou do té doby nikdo nepřijde (venku budu tak pět minut), vrátím se zpět do místnosti. |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro A ze všeho nejvíc chci tu věc uvnitř sebe pryč. PRYČ! "Že to ze mě dostanete..." zkusím to znovu, protože to je momentálně jediné, co mě doopravdy trápí. No a taky to, že za chvíli asi padnu na zadek vyčerpáním. Ale proti tomu, abych v sobě nosila parchanta, to je detail. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Usrkla jsi z poháru naplněného rudou tekutinou a oči se ti rozšířily překvapením. Ať už byla ta krev kohokoliv, muselo se jednat o nesmírně mocnou osobu. Nápoj jako by sám o sobě vřel a při vypití prvního doušku jsi se zakuckala z mocného žáru, jenž se ti sám od sebe šířil hrudí. Vincent se také napil ze své křišťálové sklenice a pohled stočil na Nazadehu, až na zástěru naprosto nahou. „Krev Faenada Tirenilla, Pána netopýrů. Snažíš se vyvolat staré vzpomínky Nazadeho?“ otázal se černovlasý upír ponuře a ty jsi při vyslovení jména zbystřila. Když ti Valea vyprávěla Legendu o Nositeli Rudého hávu, ukázala ti Zlatý dráp uložený v jedné z vitrín Měsíčního paláce. V místnosti však bylo i několik dalších artefaktů, včetně krutě vyhlížející kosy. Vincentova dcera ti tehdy vysvětlila, že zbraň patřila Faenadu Tirenillovi, prvnímu upírovi, jenž podepsal krvavou smlouvu s netopýry a výměnou za krev svých obětí mohl využívat jejich služeb. Jednalo se o sadistického vraha, jenž neváhal zabíjet lidi, upíry ani elfy. Nakonec byl zavražděn právě Nazadehou během vyvražďování upírů. Krev tohoto muže jsi nyní držela v rukou a pozorovala dva bývalé milence, kteří byli oba schopni tě proměnit v prach lusknutím prstů. Ke strachu se přidala bázlivá úcta a respekt. „Jen jsem si myslela, že tak vzácné hosty bych měla pohostit tím nejlepším ze svých zásob,“ odvětila upírka nevinně. Vincent zvolna povstal a ty sis až teď všimla, že byl o půl hlavy vyšší než ona. „Přišli jsme sem z nějakého důvodu Nazadeho. Chystá se válka a Paní měsíce potřebuje, aby Celesta dokázala Slzy ovládat.“ Trýznivou chvíli se nic nedělo. Matka upírů po chvíli sklonila hlavu a o kus poodstoupila. „...tak ty jsi mě opět přišel pouze využít? Měla jsem to tušit, měla jsem vědět, že mě chceš jen využít! Egannar měl pravdu, nikdy jsem ti neměla věřit!“ Místností se rozlehl jekot tak vysoký, že sklenice praskly a stěny místnosti popraskaly na několika dalších místech. Tvé tělo se začalo svíjet v bolestech. Vzbudila ses ve strašných bolestech. Dlaněmi i chodidly ti do těla vstupoval mrazivý chlad a na tváři jsi měla masku zabraňující ti v čemkoliv víc, než pouhému pootevření pusy. Rozevřela jsi oči a zjistila, že jsi připevněna k velkému bílému kříži. Dlaně i chodidla byly přibity mohutnými zlatými hřeby, zdroji toho strašlivého mrazu. Zděšeně sis uvědomila, že kromě kříže nikde nic není. Nehybně ses vznášela v prostoru. |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro Nikdy předtím jsem nic tak mocné, jako tekutinu v poháru, neochutnala. Ne, že bych snad za svůj kratičký upíří život toho ochutnala hodně, ale věděla jsem, že to, co mi Nahadeha nabídla, bylo něco výjimečného. Stejně tak jsem tušila, že za tím budou postranní úmysly. Ale přece... rudá tekutina byla lákavá a bylo těžké pohár nedopít až do dna. Odložila jsem prázdný pohár a mohla jsem tak svou pozornost upřít na oba upíry, kteří si právě ostře vyměňovaly názory. Nechtěla jsem se do toho vkládat, ale stupňující se napětí a Nazahedino šílenství opět vygradovalo takovým způsobem, až se místnost začala třást. Vyděšeně jsem se ohlédla na Vincenta a než jsem stačila cokoliv říct, upírčina síla mne pohltila. Sevřela mne pevně a trhala mé tělo zevnitř. Nebo jsem si to alespoň myslela, dokud jsem neotevřela oči. Jako první jsem vnímala těžkost na své tváři. Když jsem otevřela oči, všimla jsem si, že můj pohled je omezen pouze na dvě škvírky v masce. Otočila jsem hlavou natolik, nakolik mi maska dovolila, a v tom mnou projela prudká bolest. Od dlaní a kotníků do celého těla. Polohlasem jsem vyhekla bolestí. “Vincente... Vincente!“ Volala jsem jeho jméno a doufala, že je někde poblíž. Nahadeha je šílená, naprosto šílená. Třásla jsem se strachem a bolestí. Pokusila jsem se hnout, ale jen opatrně. Natolik, abych zjistila svůj práh bolesti a zda jsem schopna se z kříže svépomocí dostat. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Pozdě v noci Nakonec se ukázalo, že čutor ani není dost. Na malého Tygwyna nic nezbylo, Elladur se však nabídl, že se s ním podělí. Už od pohledu ti bylo jasné, že vynaloží veškeré své úsilí k tomu, aby gnóm vypil co nejvíce. Popíjeli jste a večerem se nesla uvolněná atmosféra. Malinkatý mužíček brzy propadl síle alkoholu (ty jsi zaznamenal, že pálenka nijak silná není, kdo však mohl tušit jak na ni bude reagovat gnóm) a bavil celou společnost. V jednu chvíli vytáhl Elladur flétnu a nocí se začal rozléhat zpěv. Naučil ses novou jižanskou písničku jménem Trojička, humorný příběh o lovkyni neschopné si vybrat mezi dvěma bratry, která se nakonec rozhodla žít s oběma. Večer zvolna postupoval a vám docházela energie. Tygwyn hlasitě chrápal s hlavou mezi brašnami a kromě jeho hlasitého dýchání přerušoval noční klid jen šum příboje a praskání skomírajícího ohně. Teplota začala klesat a hovor zpomalovat. Alkoholové opojení se počalo vytrácet a nastala ta zvláštní chvíle bratrství, kdy jste mohli společně jen sdílet atmosféru. Reliel zívla a položila ti hlavu na rameno. Nastal čas jít spát, alespoň pro některé členy skupinky. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Večer Venku nikdo nebyl a studený vzduch obklopující horské jezero ti částečně pročistil hlavu. Brzy se ozvalo vrznutí dveří, když se z budovy vypotácela zkrvavená Elen. V očích měla podivně apatický pohled, jako by byla duchem nepřítomna. Nepochyboval jsi o tom, že dnes poprvé viděla mrtvolu a dostat hned ten samý den zásah jejími vnitřnostmi... Na nevinnou, drakům oddanou mladou ženu toho muselo být moc. Pozoroval jsi ji, jak se opřela o stěnu a zvolna se svezla dolů do sedu, zanechávajíc na stěně rudý flek. Ani se neobtěžovala ze sebe cokoliv sundat, prostě tam... Seděla. Pohled fialových očí upřen do prázdna a s kusem něčeho vzdáleně připomínajícího ledvinu ve vlasech to byl pohled tak bizardní, že ti přeběhl mráz po zádech. A Bereal zatím někde uvnitř klečel nad umírajícím Morgulem. Ať už za tím stál kdokoliv, zasloužil si pocítit tvou pomstu. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Pozdě v noci Maia popadla několik kožešin a přetáhla je přes tebe a tvá křídla. Sama na sobě měla huňatý vlněný plášť bránící padajícím sněhovým vločkám v přístupu k jejímu tělu. Hesae tě zatím chvíli pozorovala a už podle toho pohledu ti bylo jasné, že dračice sama si není jistá, co by si měla myslet. „Rún,“ promluvila po chvíli tvá učitelka, „je dost dobře možné, že to dítě ti dnes zachránilo život.“ |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro A ještě něco navíc! "Co?" heknu. "Jak jako... jak - JAK?! A proč a... a..." Složím hlavu do pracek. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro V černi před tebou se rozsvítila dvě světla. Jedno oslnivě bílé, nutící tě přivřít oči, druhé rudé jako sama krev. Z jasného portálu vystoupil jednoruký Egannar, kráčející po okolní temnotě jako po pevném kamenném chodníku pokrývajícímu ulice tvého rodného Dol Mahakamu. Bývalý elfský král byl následován jiným, nemocně vypadajícím mužem v koženém kabátě. Mastné bílé vlasy druhému upírovi padaly do čela a šedé oči vypadaly, že jejich vlastník je ve stavu apatie.
Egannarův společník Již od začátku jsi cítila nevraživost, kterou oba dva cítili ke druhým dvěma příchozím. Valea, vystoupivši z rudého portálu, měla vlastní následovnici. Žena, které by za jejího lidského života začínalo táhnout na třicet si prohrábla kštici černých vlasů, ladících s peřím stejné barvy tvořícím jakýsi prazvláštní límec.
Společnice Valey Kus za nimi se zničehonic vynořila pátá postava, vznešeně se tvářící muž, jenž se zjevně živil jak inteligentními rasami, tak humanoidy. Oděný byl do šedého roucha a při jeho řeči ti srdce vynechalo dva údery: „Představení, tímto zahajuji soud Celesty, obviněné z vraždy Vyvoleného, taktéž známého jako Vincenta nebo Nositele Rudého hávu.“ |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro Nad zčista jasně objevivšími se světly jsem dokázala jen odvrátit hlavu stranou. Víc mi mé uvěznění nedovolilo. Poznala jsem dva příchozí. Elfího krále a Vincentovu dceru. V první moment jsem doufala, že mne snad přicházejí zachránit, ale krátce poté, co se objevil i jejich doprovod a tajemný muž, jsem byla krutě vyvedena z omylu. Obvinění mne zasáhlo tak, jako snad nikdy nic předtím. Bolestně jsem vydechla. Nevěřila jsem vlastním uším. “Ne... ne.“ kroutila jsem hlavou. Tohle musí být sen. Ne, tomu nevěřím. Vincent není mrtvý. Já ho nezabila. Nemohla jsem. Nedokázala bych to. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Pozdě v noci Hesae pohlédla na Maiu, která se před vysvětlením zhluboka nadechla. „Když jste zaútočili na toho... Kronikáře,“ krátké kývnutí od dračice potvrdilo správný název pro bytost, „tak tě zasáhl. Díky požehnání našich dračích pánů jsem byla schopná vidět, co se dělo pak. Ta divná zelená mlha se ti šířila po celém těle a když jsme k tobě přiběhli, umírala jsi. Nikdo nevěděl co se s tebou dělo a pak, najednou, se všechna ta věc stáhla sem.“ Ženin prst ukázal na tvé břicho. „Ještě pořád tam tu věc vidím. Je to jako by se ta mlha vstřebávala, jako kdyby ji něco drželo na tom místě a zvolna pohlcovalo.“ |
| |
| soukromá zpráva od Ersten pro Večer Je jisté, že naše vyšetřování narazilo na další slepou uličku. Ať už si ono tělo pojistil proti vyvolání duše kdokoliv, či ať už Morgul své zaklínání zvoral, mě a Elen tím značně zkomplikoval další postup. Parádní tečka za parádním dnem. Elen vyjde ven a vypadá, že by jí prospěla koupel s lahví něčeho ostrého. Celkem s ní v tuto chvíli sympatizuji, sám jsem zralý na podobnou kůru. Chvíli ji jen tak pozoruji a čekám, co z ní vypadne. Snad nečeká, že ji budu nějak utěšovat, u Kyhena? "Morgul žije?" protnu konečně ticho a zvednu pohled ke hvězdnatému nebi nad námi. Mohl bych se dovnitř podívat sám, ale nechce se mi tam vracet, není tam už nic, co by mi za to stálo. A s Berealem si nemám co říct. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Skákala jsi pohledem z jednoho upíra na druhého, u všech ses však setkala pouze s bezvýraznou tváří. Pro ně jsi už byla mrtvá. Nebylo co řešit. Soudce se na chvíli odmlčel a narovnal se. Všechny oči se nyní upíraly na tebe. „Celesto, kromě zmíněné vraždy jsi nadále obviněna i ze znesvěcení posvátné relikvie, Rudého hávu, a nepovoleného vstupu na území jiného upíra. Trest za tato provinění je smrt, jaká bude tvá obhajoba?“ |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Večer Elen jen zavrtěla hlavou a pokrčila rameny. Pusu měla i nadále otevřenou a pohled upřený na zeď protější budovy. Chvíli jsi ji pozoroval. Zdálo se, že dívka je duchem skutečně nepřítomná. S tou události dnešní noci hned tak neprobereš. Ozvalo se další vrzání a z místnosti vyšel Bereal, nesoucí v ruce Morgulův meč. Tobě ani Elen nevěnoval jediný pohled, místo toho vyrazil rázným krokem k Dómu. Tušil jsi, že tímto asi dnešní den končí. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Pozdě v noci Tvá mentorka tě vzala za paži a vyrazila s tebou směrem k táboru. Maia se zařadila vedle a následovala půl kroku za ní. „Rún, víš, proč jsem na Kronikáře zaútočila?“ zeptala se dračice a od úst jí přitom odcházely obláčky páry. „Je to zvláštní bytost, nikdo doopravdy nezná jeho pravou podstatu. Nemyslím, že to je bůh, ti čerpají svou sílu z víry svých oddaných. On se ale nestará o to, zda na něj někdo věří. Nemá žádné své náboženství, aspoň žádné, o kterém bych věděla. Přesto je znám po celém světě a zaplétá se do života všech, kdo v něm žijí. Víme však, že někteří z nás jsou schopni uchopit část z něj. Ta divná mlha co kolem sebe mívá? Ta je jeho součástí a když se nám podaří ji udržet, můžeme ji zaklít do předmětů. Ty tak získávají neuvěřitelné vlastnosti a umožňují nám nahlédnout do jiných časů i míst.“ Pohled ti sklouzl k meči, který měla Hesae na zádech. Ta pochvalně kývla a pokračovala: „Byla jsem úspěšná, do té čepele jsem skutečně začarovala Kronikářovu podstatu. Tento meč by měl být schopen nějak ovládat chod dějin, jen zatím musíme přijít na to, jak jej použít.“ Zvolna jste se blížily k táboru a Maia se odporoučela. Cítila jsi respekt, který k dračici cítila. Vešly jste do stanu, kde ses svalila na zem a Hesae se posadila naproti tobě. „Rún, když jsem na Kronikáře zaútočila, měla jsem vidění. To dítě, které v sobě nosíš – myslím, že pokud přežije, vykoná velké činy. Chápu jak se cítíš, ale přesto... Neměli bychom jej zabít.“ |
| |
| soukromá zpráva od Ersten pro Večer Bereal to už taky zabalil, jen my dva tu stále okouníme a spolu s narůstající zimou cítím, jak na mé tváři nepříjemně zasychají škraloupy krve, smísené s obsahem Morgulových vnitřností. A Elen se stále nemá k pohybu. To do ní mám kopnout jako do psa, aby se probrala z letargie? "Chceš tady prosedět celý zbytek dne? Vstávej a pojď se mnou!" pobídnu ji hrubě. Mám celého tohoto dne tak akorát po krk a to poslední, s čím bych se určitě dnes v noci nechtěl zaobírat, je holka na zhroucení. "Sezením na zadku nic nevyřešíš, akorát se k tobě začnou stahovat hladové krysy," zabručím ještě a hledím kamsi nad vršky střech vzdálených domů. Jestli už opravdu nevstane ze země, tak se vracím do Dómu sám bez ní. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Večer Elen zůstala sedět na místě a tobě začínala být zima. Studený podzimní večer nepříjemně studil tvé krví pocákané tělo. Rozhodl ses vydat ulicí směrem k Dómu a krátké ohlédnutí těsně před zahnutím za roh ti prozradilo, že dívka i nadále seděla u stěny. Usoudil jsi, že dračí agent by měl být schopen něco vydržet a pokud se tvá kolegyně měla sesypat při prvním pohledu na krev, neměla stejně v tomto oboru co dělat. Dlouhou dobu jsi opět strávil v lázních, kde ses snažil dostat ze svých vlasů veškeré zbytky z Morgula. I přes dlouhou koupel a nové šaty (ty staré jsi po chvilce uvážení nechal spálit, stejně sis mohl kdykoliv poručit další) ses však přesto cítil, jako by na tobě krev někde zůstala. Byl to odporný pocit a ty jsi zapadl do pokrývek co nejdříve, aby už konečně tenhle hnusný den skončil. Ani noc nebyla o nic příjemnější. Špatně se ti spalo a notnou část večera jsi strávil převalováním se ve snaze najít co nejpohodlnější polohu. Když jsi konečně usnul, muselo už být něco po půlnoci. Ráno ses probudil za zvuku kapek bouchajících do dřevěných okenic. Meluzína venku zpívala svou píseň a ty jsi musel chvíli zuřivě třepat rukou, kterou sis během spánku přeležel a nyní znecitlivěla. Oblékl ses a vyrazil na snídani. Jídelna byla prázdná, většina agentů si již vyřizovala své pochůzky. Kuchtička ti prozradila, že brzy ráno tady byla i Elen, spolu se třemi trpasličími strážnými pak prý vyrazila někam do města. Právě jsi končil se svou porcí polévky, když se ozvalo hrknutí židle a k tobě si přisedl Frínain, služebník Šedého. Okamžitě jsi pojal podezření, jméno tohoto trpaslíka bylo včera hned několikrát zmíněno. Večeřel s Rún před atentátem a když jsi Berealovi nabízel spolupráci, zmínil, že již právě hnědovlasého mužíka odmítl. Nemluvě o tom, že Šedý byl proslulý intrikán, jemuž se vskutku v proradnosti nemohl rovnat nikdo. „Dobré ráno,“ pozdravil tě agent se širokým úsměvem. Na sobě měl našedlé roucho vyšívané stříbrnou nití a střevíce stejné barvy. Kroužky ve vousech ladily se šedýma, inteligentníma očima. Nikde žádná zbraň. Jeho projev byl na trpaslíka překvapivě uhlazený, možná se to ale dalo čekat od syna náměstka: „Ptáček zpěváček mi prozradil, že se zajímáš o Nebeské kovárny. Možná bych ti v tomto ohledu mohl pomoci.“
Frínain |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro “J-já... jsem nevinná.“ hlas se mi chvěje, ale není to strachem. Je to bezmocí, kterou cítím v této situaci. Něco je špatně. Není to skutečné, nemůže být. “Nic z toho, z čeho mne obviňujete jsem neudělala. Vincent není mrtvý.“ oponuji soudcům, kteří nade mnou ale už dávno vynesli rozsudek. Podle nich jsem vinna... |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Po zádech mi přeběhne mráz a není to ze zimy. Jsem zasraná nádoba? Proto jsem ráda, když si můžu konečně sednout. Ale její další slova nejsou o moc lepší. Tupě zírám někam před sebe a říkám si, že jsem neměla být tak bláhová a pokoušet se jí pomoct proti tak mocné bytosti. Co mě to napadlo? Kdybych to neudělala, tak toho spratka prostě zabijeme. Jenže co když je to jediné, co mě drží při životě? Přes to všechno mám pořád pud sebezáchovy a nechci umřít. Ta představa mě děsí, protože nevím, kam bych se dostala. Podle mě by to bylo ještě horší než teď, když jsem akorát zdroj problémů a hádek. Teda... jeden z nich, protože draci jsou evidentně dost hádavá stvoření. "Takže co teď teda," řeknu ostře. "Necháte ve mně tu věc žít a pak ji budete zkoumat? A mě taky? Spousta z vás by mě nejraději vykuchala, tak možná budou mít příležitost." Mluví ze mě hořkost a zoufalství, jinak bych se k Hease takhle nechovala. Mám strach, co se mnou bude. Někteří jsou dost šílení na to, aby mě vážně zkoumali... a otec bude podle mě zuřit. Že nedošla nejen ztracená dcera, která je k ničemu, ale ještě navíc zbouchnutá. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Soudce mávl rukou a z černoty před tím se vynořila kamenná deska. Oči se ti rozšířily, když jsi spatřila to, co na ní spočívalo. Rudý háv. Vincentův plášť, vytvořený ze síly upírů zabitých při Vyvražďování. Podle pověstí jej nikdy neodložil, postupně s ním splynul v jedno. A teď tady ležel. „Jak potom vysvětlíš toto?“ otázala se Valeina společnice chladně. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Ucítila jsi nepříjemnou bolest, když ti Hesae vlepila facku. Překvapeně jsi na zamračenou dračici pohlédla. „To, že jsem se tě ujala, neznamená, že na mě můžeš takhle mluvit,“ procedila tvá mentorka mezi zuby. Opět sis uvědomila, že tato žena byla schopná tě proměnit ve smítko prachu stejně snadno, jako jsi ty zvedala říční oblázek. |
| |
| soukromá zpráva od Ersten pro S pocitem čerstvosti a čistoty jsu na snídani. Řeknu si o uzeného sledě, sýr, chléb, dvě rajčata a korbel tmavého piva. Když se dovím, že je uvařená i hříbková polévka, nechám si donést nejdřív misku a dám se do ní. Sotva skončí, vybafne na mě trpasličí agent. Jeho návrh zní vskutku neobvykle. Kdybych už neznal jeho reputaci, jistě bych už od začátku nelovil slůvka a skryté významy mezi řádky. Tak ty mě chceš vyšoupnout pryč odsud, co nejdál od Rún a pokudmožno mě nadlouho uklidit někam do hor, co? Hajzl! Nahlas však jen řeknu: "Tak ptáček zpěváček povídal? Budu muset příště s kuší líp mířit, nebo mu rovnou na zemi rozšlápnout hlavu. Kdo ti..." Hloupý dotaz. A navíc zbytečný. Mohl to být kdokoliv. Bjorn, kderákoliv ze služebných, či lazebnic, nebo děvek, klidně se ke mě mohla vloupat i Nanareth. Knihy jsem nijak neschovával. Evidentně chyba. Povzdechnu si. V intrikaření jsem nikdy nevynikal, takže při rozhovoru s tímhle hadem na sebe při snaze nic neprozradit prozradím ještě víc, než bych chtěl. Na tuhle sortu lidí platí jen brutální přímost, žádné metafory, kličky a slovní obraty, ve kterých se tázaný ztratí a prokecne se. "Jo, nebeské kovárny mě zaujaly, trochu jsem si o nich četl. A ty mi snad můžeš pomoci doplnit vzdělání?" otážu se s hraně přezíravým tónem a abych mu nedal možnost číst si v mé tváři (přestože nevím, zda to umí), radši si mocně ukousnu ze sledě a kusu chleba a přežvykuji. |
| |
| soukromá zpráva od Swen Norrad pro Musím, přiznat že ta pálenka se mnou moc nedělá. Ano, díky všem Bohům za chlast! Ale po tom drijáku od Orků, už asi nikdy neocením dobrý chlast. Teda co to kecám! Samozřejmě, že ocením, ale bude sakra těžké se po tom ožrat do němoty... Naštěstí zde panuje alespoň dobrá nálada. Po tolika dnech plných nejrůznějších sraček se atmosféra uvolnila a přišla tolik očekávaná pohoda. Večer se nakonec vyvedl, pan Prckoprd se pořádně rozjel a stejně ostatní. Dokonce se začalo zpívat! To mi hodně připomnělo domov, ale já sám na to nikdy moc nebyl. Až po Relialčině reakci, která jasně říkala: proč se sakra nepřidáš?! jsem tedy taky něco hodil do placu. Sranda musí bejt! Po pár hodinách pití, zpěvu a dalších kravin vše začalo ustávat. Tahle akce byla jako prd, zasmrděla a vyprchala. Většina odpadla, ale jelikož jsem na tohle zvyklý a znám mnohem větší odvazy, tak jsem vzhůru téměř poslední. Tedy skoro. Reliel se celou dobu držela u mne a jelikož je to už pár týdnů, co jsem bez ženský, tak to má za účinek postavení ještě o jednoho "stanu" v táboře navíc. ,,Tohle docela vypadá na zajímavej večer..." prolétne mi hlavou. ,,Než to zase Swene posereš!" Mírně se usměji. ,,Unavená? Mám tě jít uložit?" |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Odpoledne, pět týdnů po odchodu z Dol Mahakamu, tři dny po setkání s Kronikářem Další den se opět celá skupina dala do pohybu ty jsi poprvé nevyrazila do vzduchu společně s Hesae. Bylo ti příliš špatně na nějakou výuku a vzhledem ke zjištěním poslední doby jsi ani moc na podobné věci neměla chuť. Karavana cestovala zvolna se sněhem pokrývajícími pláněmi směrem na severozápad a tobě nezbývalo nic jiného, než z koňského hřbetu pozorovat neměnnou scenérii travnatých plání a obrovských bílých horských hřbetů po tvé levici, které jim zároveň propůjčily jméno. Vrcholky Bílých hor se ztrácely v oblacích. Jednou za čas se vedle tebe někdo zařadil a následovala chvíle tlachání o ničem. Právě díky času strávenému na zemi jsi ale aspoň začala pozorovat jednotlivé vztahy mezi dračími agenty. Frínain byl zjevně zadobře s každým, zatímco u Taeyrifa tomu bylo naopak. Jako kdyby agent Žlutého nabíral na mrzutosti každý den, který se více přiblížil své domovině. Naproti tomu Bjornova nálada se zjevně s každým studenějším a nepříjemnějším dnem zlepšovala. Seveřan často vtipkoval o krásách severské přírody (a jiných věcí odtamtud pocházejících) před každým, kdo byl ochoten jej poslouchat. Jediný, před kým jsi jej viděla vážného byl Bereal - oba muži k sobě zjevně chovali vzájemný respekt a zdálo se, že si navzájem rozumí i bez zbytečných řečí. A Ersten? Ten měl drtivou většinu času nos zabořený do jakési knížky. Dnes ti konečně bylo lépe. Nevolnosti i závratě ustoupily a studený vítr vanoucí od Bílých hor ti pročistil hlavu- „Koukám že severský vzduch je dobrý i pro zdraví vás jižanskejch slečen, konečně nevypadáš tak zeleně,“ ozvalo se napravo od tebe a ty jsi zaznamenala Bjorna i s jeho širokánským úsměvem. Seveřan byl zachumlaný do kožešin a na rozdíl od Taeyrifa zjevně neměl problém s cestováním koňmo. Jeho krajan totiž jako jediný člen výpravy kráčel pěšky a koně používal jen na tahání nákladu. |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro Tiše jsem zalapala po dechu, když se přede mnou objevilo rudý Vincentův plášť. Nikdy jsem ho bez něj neviděla. Nikdy ho neodkládal. Uvědomím si. Tělo se mi náhle stáhne úzkostí, která probudí i bolest ze zranění na kříži. “Nevysvětlím. Nevím, proč je to tu...“ říkám polohlasem. Tohle je špatně. Všechno je to špatně. |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Hesae jsem se omluvila až druhý den, ale to bylo všechno. Musela jsem to vstřebat. A nebylo to jednoduché. Mimo to mi bylo blbě jak psovi. A taky jsem si říkala, jestli o tom, jak jsme všechny vyváděly, vědí. Přece jen souboj byl docela drsný a já jsem řvala jak na lesy. Dokud jsem mohla. Navíc cokoli, co se dělo v mém břiše, i když to určitě byly jenom normální pochody jako jindy, mě dokázalo dost vyděsit. Nevím přesně, jak to probíhá. Vím jen, že jednou to vyleze ven. A že budu jako balon. A že mě budou bolet záda. A že za to může ta hnusná svině Dralion. Brrr, jen si na jeho ksicht vzpomenu... měla jsem mu prokousnout tepnu! Ovšem aspoň škodolibé pobavení nakonec přišlo. Služebníka Žlutého ráda nemám, jak bych mohla, když je to hrubián a hlavně poskok někoho, kdo mě chce vidět mrtvou. Takže když se plouží vedle koně, tak nějak mě to pobavilo, protože jsem si představila proč asi. Mě taky zezačátku děsně bolel zadek. Že by dostal vlka? Trpaslíkovi jsem se nenápadně vyhýbala, protože přetrvává moje podezření, že to byl on, kdo dal echo, že budu zrovna v pokoji. Ersten je kretén, ovšem v tu chvíli jsme došli ke kompromisu, tudíž jenom tu a tam zkontroluju, co dělá, pokud je poblíž. * * * Nastavím větru tvář. Mám ji od něj ruměnou mrazem, ale protože jsem zabalená do kožešin, není to tak hrozné. Navíc stačí trochu rozdmýchat dračí oheň, aby mi nebyla taková zima. Poprvé za několik dní jsem se taky ráno pořádně najedla, tak mi nekručí v břiše jako trestanci. A překvapí mě, že na mě hlučný Bjorn promluvil. I když vím, že bych si na něj měla dávat taky pozor, je to agent jako každý jiný, jeho postoj k Berealovi i to, že vlastně ve výsledku vypadá poměrně upřímně, si u mě získal body. Což po tom všem, co se stalo, není zrovna jednoduché. A taky slouží někomu, kdo mě chtěl nechat žít, i když jen ze trucu. "Asi ano," přitakám. "Zato některým cestování nesvědčí vůbec," ušklíbnu se a pohodím hlavou k Taeryfovi. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Ráno Frínain se usmál a položil spojené ruce na stůl. „Vlastně se k nim chystám co nejdříve vypravit a napadlo mě, že by ses mohl chtít přidat,“ odvětil trpaslík a úsměv na jeho tváři zůstal. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Tábor Půlelfka se na tebe podívala a s lehkým pousmáním kývla. Už z předchozích hovorů jsi věděl, že malý stan poblíž patří právě jí a tam ses s ní vydal. V zádech jsi jasně cítil Elladurovy oči. Relielin bratr ještě stále nespal a ty jsi cítil, jak se do tebe jeho pohled zavrtává. Konečně jste došli ke hromadě kožešin zavěšených na konstrukci z větví – stanu patřícímu dívce. Zde jste se zastavili a půlelfka se na tebe otočila. „No... Tak asi dobrou noc,“ řekla tiše a začala se naklánět s jasným úmyslem tě políbit na tvář. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Soudce začal pokládat otázky. Byla jsi nucena říct přítomným o všem, co se během posledního dne stalo – o upířích slzách, Jonasově uzdravení i výpravě s Vincentem do končiny Nazadehy. Z čirého strachu jsi nevynechala nic a kvůli bolesti i děsu z možného osudu ses mnohokrát zakoktala nebo přeskakovala z jednoho tématu na jiné. Cítila jsi, že takhle by upírka s legendární schopností mluvit neměla, nešlo si však pomoci. Konečně jsi měla celý ten výslech za tebou a neznámý muž si odkašlal. „Představení, slyšeli jste výpověď obviněné. Vyřkněte své rozsudky.“ První začal Egannar s kritickým výrazem ve tváři: „Lže, zaslouží si popravit.“ Jeho společník na něj překvapeně pohlédl, po krátké rozvaze však s názorem souhlasil. Valea se na něj s odporem podívala a stočila pohled zpátky na tebe: „Nevěřím, že můj otec mohl zemřít tak snadno. Dokud ale nezjistíme co se přesně stalo, není správné tě nechat zemřít.“ „Souhlasím s Valeou,“ pravila druhá upírka, čímž nastolila patovou situaci. Všechny pohledy se stočily na soudce. Ten se na chvíli, která ti připadala jako věčnost, odmlčel. „Jelikož soud jasně nerozhodl, bude Celesta prozatím uvězněna ve své vlastní končině bez přístupu do paláce nebo končin jiných upírů. Do světa lidí jí kvůli nutnosti obstarávat si potravu přístup odepřen nebude,“ prohlásil muž. Valeina družka zlehka kývla a všichni upíři se bez jediného slova na rozloučenou vydali pryč stejnými cestami, jako předtím. Rudý háv se zvolna rozplynul. Připadalo ti to jako hotová věčnost a začínala jsi mít pocit, že tě na tomto místě nechali schválně. Konečně jsi však ucítila bolestivý tlak v dlaních i chodidlech a náhle se kříž nacházel ve tvé krajině, ještě stále v podstatě pusté. Zlaté šrouby se zvolna vysunuly a ty jsi padla k zemi, chvíli neschopná čehokoliv. Když ses konečně dala dohromady, cítila jsi, jak síla z krve vypité u Nazadehy zvolna proudí do tvých ran a snaží se je vyléčit. Tolik k nabrané moci. Otočila ses na záda a pohlédla překvapeně na oblohu. Místo té se však táhl obrovský strop ze stříbrných řetězů, ukotvený někde za obzorem. Pamatovala sis, co ti o stříbře říkala Valea – jediný kov schopný odtrhnout duši, materiál schopný usmrtit upíra jediným dobře mířeným zásahem. Cítila jsi tu zábranu, ostřejší, než cokoliv jiného. Stála mezi tebou a všemi ostatními krajinami. I nadále jsi ležela v bílém písku a čekala až se ti zahojí rány. Zlaté hřeby se zvolna zvedly a zasadily do děr v kříži, který zůstal na svém místě, snad jako další připomínka toho, že jsi z celé této situace pořád ještě nebyla úplně venku. Když se rány zvolna zahojily, cítila jsi, že máš ještě o trochu méně sil, než když jsi sem vstoupila z podpalubí. S povzdechem jsi zavřela oči, nepochybně již byl čas navrátit se do světa lidí. Prudký náraz do hlavy z tebe vymanil zaskučení a ty ses popadla za hlavu, když se s tebou země náhle zhoupla. Doširoka jsi rozevřela oči a zjistila, že jsi i nadále v podpalubí. Prkenná podlaha se však zuřivě nakláněla na jednu a na druhou stranu a všude byl strašlivý hluk. Slyšela jsi velké množství ran a zvuk vichru, občas doplněný o hrom. Celou tu vřavu se odněkud shora snažil přeřvat Swen. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Odpoledne, pět týdnů po odchodu z Dol Mahakamu, tři dny po setkání s Kronikářem Bjorn přejel pohledem k Taeyrifovi a s našpulenými rty zavrtěl hlavou. „Ten chlápek je divnej. Jednou po mě hodil židli, když jsme mu nabídli, jestli s náma nepůjde něco popít,“ okomentoval seveřan obra ještě svalnatějšího a většího, než byl on sám, „ale docela s ním teď soucítím. Já jsem zvyklý jezdit aspoň na sobech, jeho kmen ani neví jak vypadá sedlo.“ Neměla jsi tušení, co to vlastně sob může být. Snad nějaká dravá a nebezpečná příšera žijící na krutých zasněřených severských pláních? |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Tak moc jsem si všimla, že si můžu jít kdykoli zalítat, že mi to po těch několika dnech, kdy jsem mimo, začíná chybět. Ale do vzduchu si netroufám. Co kdyby mi zase bylo špatně nebo by mě přepadla malátnost? Spadla bych a zlámala si kosti. Ale třeba by to to děcko zabilo... Jenže co když i mě? Neměla jsem na Kronikáře útočit, byla to hrozná pitomost. Vůbec nevím, co mě to popadlo... taková zbytečná a naivní loajalita. Vždyť Hesae je dost silná, aby si s ním poradila sama - však to zvládla. "Jak můžeš soucítit s někým, kdo po tobě hází židle? A co je to ten... snob?" |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Odpoledne, pět týdnů po odchodu z Dol Mahakamu, tři dny po setkání s Kronikářem Bjorn se rozchechtal a pobaveně zavrtěl hlavou. „Snob je například ta mrcha co slouží Béžové, sob holka, to je seveřanův nejlepší kamarád. Poskytují nám jídlo i kůži a žádá-li si to situace, využíváme je tak jako vy koně. Taková vysoká potvora s chlupatými parohy a rychlýma nohama. Dokonce figurují i v některých našich zkouškách dospělosti.“ |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro První závan černého větru Bylo to již sedm měsíců od doby, co jsi poprvé dorazil do Dol Mahakamu s cílem sloužit dračím pánům. Tehdy před obrovskými kovovými bránami města jsi byl zastaven hlídkou a oznámil svůj záměr. Trpasličí stráž tě tehdy odvedla do kamenné místnosti se zvláštní černovlasou ženou, která tě podrobila podrobnému výslechu. Tehdy jsi ještě netušil, že ti zároveň ten den četla myšlenky. Byla to Maia, jedna z legendárních Prvotních služebníků. Prvních tří osob vybraných draky, aby jim sloužili jako vyvolení. Všichni tři byli podrobeni silné magii, která pozměnila jejich těla a dala jim nadlidské schopnosti. Právě tato cizokrajně vyhlížející žena byla známa svými neuvěřitelnými magickými dovednostmi. A také se měla stát jedním ze tvých mentorů.
Maia, Druhý den jsi za doprovodu dvou trpaslíků vyrazil horskou cestičkou ven z města. Poprvé v životě se setkali s osobou černé pleti a doslova tě bombardovali otázkami, jaký vlastně život na jihu je. Uběhl další den a ty jsi těsně před soumrakem spatřil tvůj budoucí domov – velkou kamennou budovu ukrytou v horském údolí a sloužící jako výcvikové středisko. Toto místo se mělo stát tvým domovem na dobu následujících sedmi měsíců. Studium bylo tvrdé a mnozí pohořeli, vždy, když si nějaký drak vybral svého nového agenta, to však motivovalo všechny k ještě větším výkonům. Právě zde ses dozvěděl, že to, co ti vítr šeptá, se dá ještě vytříbit. Byl jsi zaučen do tajů telepatie a mnohé večery jsi trávil memorováním pouček týkajících se magie. Byl jsi až překvapen kolik různých druhů energie se dalo používat ke kouzlení, ty jsi však zůstal u té astrální. Tříbil jsi své dovednosti a učil se více o kultuře těch, kdo se rozhodli službě drakům zasvětit svůj život. Čekatelů na post dračího agenta bylo mnoho a tobě nezbývalo než doufat, že jednou se na tebe přízeň těchto šupinatých bohů usměje.
Mahakamské pohoří Sychravé podzimní ráno, Výcvikové středisko Zamračeně jsi hleděl do kamenného stropu svého pokojíčku. Nebylo v něm moc, jen slamník, skříň, truhlice a stůl se židlí a svíčkou. V mysli se ti pořád dokola přehrávaly události posledního týdne. Před pěti dny vyrazili všichni kandidáti na post dračích agentů do Dol Mahakamu. Ve městě se mělo sejít všech dvanáct draků, událost opakovaná teprve potřetí za celou dobu jejich vlády. Důvody byly mlhavé, jedním z rozhodnutí, která padla, bylo ale navýšení vašeho počtu. Až do toho dne měl každý drak jednoho svého vlastního agenta, který sloužil jako jeho vyvolený. Nyní se jejich počet měl navýšit na dva a všichni jste byli plni naděje, že budete vybráni právě vy. Celou cestu jste probírali, pod kým byste rádi sloužili a zasněně si povídali o blahobytu, v němž vyvolení žili. Ach, jak strašný pocit to byl, když ses musel vracet zpátky jako součást těch, kteří nebyli vybráni. Nových dvanáct agentů bylo zvoleno a ty jsi nebyl mezi nimi. Celý tvůj svět se zahalil do chmur, posledních sedm měsíců přišlo nazmar. Zkroušeně ses na slamníku převalil, když jsi zaslechl Fríndicův hlas. „Všichni za deset minut nástup před budovou!“ zařval mladý trpaslík starající se o chod celého komplexu. Jeho otec byl náměstkem (osoba starající se o chod města) Dol Mahakamu a bratr agentem Šedého, bylo tedy pochopitelné, že i druhý náměstkův syn bude mířit vysoko. Nyní řídil výcvik všech dračích agentů. Posadil ses a natáhl si boty. Netušil jsi, proč jste najednou všichni měli jít před budovu, nepochybně to však mělo co do činění s vaším nevybráním. Z Dol Mahakamu jste se vrátili včera a až doteď nikdo z výše postavených poslední události nekomentoval. Ten čas nejspíš konečně nastal. Vyrazil jsi a brzy jsi spolu s dvacítkou dalších stál před budovou. Fríndic zatím neřekl nic kromě povelu, abyste se seřadili a postavili do pozoru. Lehce mrholilo a foukal nepříjemný, studený vítr. Právě ten ti ale pošeptal, že se blíží něco mocného. Překvapeně jsi zvedl hlavu a ucítil tu obrovskou sílu, ze které běhal mráz po zádech a srdce se stahovalo v bázlivé úctě. Mezi horskými vrcholky se začala objevovat obrovská černá silueta, která se zvolna proměňovala do podoby muže se dvěma křídly na zádech. I ten krátký pohled na dračí hlavu a odlesk šupin vám dal najevo, kdo právě přichází. Černý drak. V lidské podobě se jednalo o černovlasého muže s vlasy staženými do ohonu ve zvláštní, cizokrajné zbroji. Síla z něj však i nadále doslova vyzařovala. Všichni jste jako jeden padli na kolena a sklonili hlavy. Fríndic vyrazil a začal něco tlumeným hlasem oznamovat, nepochybně patřičné pozdravy a slova díků, že jste byli navštíveni někým tak mocným. Nakonec jste konečně dostali povel povstat a trpaslík se nadmul tak, aby vypadal co nejdůležitěji. „Kandidáti!“ oslovil vás, „jeho svrchovaná velikost a žijící bůh, Černý drak, sem přišel vybrat nového oddaného služebníka, jenž by zaplnil místo po několik dní zpátky zesnulém Morgulovi!“ Překvapeně jsi zamrkal. Morgul byl jeden z nejdéle sloužících dračích agentů, jenž tě i párkrát vyučoval. Těžko se věřilo tomu, že by mohl být mrtvý. Černý zvolna přejížděl pohledem po všech zúčastněných a bylo to, jako kdyby jeho oči viděly do vašich duší. Nakonec zvedl ruku a ukázal okovaným prstem na tebe. „Ty, jak se jmenuješ?“ S vynaložením velkého úsilí jsi ze sebe vypravil své jméno. Žijící bůh kývl na trpaslíka po svém boku, který na tebe mávl, aby jsi vystoupil z řady. „Jaifare Nama´d Barri,“ zaznamenal jsi, že i dnes měli seveřané problémy vyslovit správně tvé jméno, „tímto dnem se stáváš agentem Černého draka.“ Nová etapa ve tvém životě nastala. Pokud jsi čekal nějaké ceremonie, spletl ses. Práce se blížila.  Černý drak Ještě ten den jsi dostal koně s veškerým tvým skromným majetkem v sedlových brašnách. Nastal čas vyrazit do Dol Mahakamu. Město se rozkládalo u horského jezera Mahakam, třpytivé vodní plochy, po které se pravidelně plavily menší rybářské čluny. Několik čtvrtí se také nacházelo uvnitř hory, na jejímž úpatí jezero leželo. Za doprovodu strážného jsi zvolna vjel do podzemního komplexu a zahnul doprava. Zde se nacházely ty nejluxusnější domy, patřící opravdovým zbohatlíkům. Bylo jen příhodné, že Dóm dračích služebníků, obrovská vila, ve které všichni agenti přebývali, byla právě zde. Nervózně jsi pokukoval po kamenném stropě. Pro člověka zvyklého na rozlehlé pouštní pláně, nebo aspoň prosvětlená horská údolí, nebylo příjemné nacházet se pod zemí.
Morgul Konečně jste dorazili k Dómu, obrovské kamenné stavbě kopírující úbočí hory. U dveří na tebe již čekala postava, kterou jsi podle vzhledu nepoznával. „Vítej Jaifare,“ promluvila neznámá a ty jsi v údivu otevřel ústa. Nebyl to nikdo jiný než Arachnea, kandidátka, které se podařilo dostat se do služeb Černého právě při sněmu. Měla tedy pozici tvé nadřízené, ačkoliv byla služebně starší jen o pár dní. Co tě však zarazilo byla proměna, kterou si žena prošla. Z dvaceti tří leté hnědovlasé a poměrně dobře vypadající ženy teď bylo... Něco jiného. Její kadeře změnily barvu na černou a obličej i dlaně měla potetovány prazvláštními značkami. Zaznamenal jsi také, že i její pleť nabrala podivně nezdravou, nažloutlou barvu. Stejně jako Morgul i Arachnea si prošla po vstupu do služeb Černého výraznými změnami.
Arachnea |
| |
| soukromá zpráva od Ersten pro Ráno Frínain se snaží hrát dobráckého kámoše, co nemá žádné postranní úmysly. A já stále nerozumím, o co mu u Kyhena jde. Chce mě dostat pryč od Rún? Nebo jen vyzvídá a zkouší mě? Pohůnkům Šedého je vždy lépe prvoplánově nevěřit a pokaždé se spoléhat na to, že jim jde o něco jiného, než co sami říkají. O Nebeských kovárnách může jen blafovat a třeba se chce touhle pozvánkou na výpravu jen dovědět, nakolik mi o ně jde. Ale proč by to dělal? Nemá on snad na starosti i vlastní záležitosti, hlavně ty týkající se Rún? I když bych mu rád od plic řekl všechno, co si o něm myslím, zkusím z něj vydyndat pár dalších informací. A to tím nejpřímějším způsbem, jaký můžu na tohohle intrikána použít. "A kde přesně leží ty Nebeské kovárny?" blýsknu po něm lhostejným pohledem a pokračuji ve snídani. Počítám s tím, že pokud mě chce přizvat ke své výpravě, nebude mít ani nic proti mi sdělit její cíl. A pokud se začne vykrucovat, bude mi hned jasné, že má postranní úmysly. |
| |
 | soukromá zpráva od Jaifar Nama´d Barri pro Všechno se to seběhlo tak rychle, že ani teď si ještě plně neuvědomuju, jak se můj život otočil. Výcvik byl jeden veliký a intenzivní zážitek a jeho završení se mi vrylo do paměti hodně hluboko. Ať už je pobyt v okolí a v Dol Mahakamu jakkoliv náročný, přesně vím, že Tohle je to, co od života chci. Pomocí draků se dá dosáhnout moci a síly. Staří bohové jsou už skutečně mimo, jejich čas dávno vypršel... Když jsem byl mladší a představoval si, jaké by bylo, kdyby mě vybrali jako agenta Černého, skoro bych skákal radostí. Teď je to ale jiné. Člověk si totiž uvědomí, že s vyšší mocí a vyšší pozicí často přichází také větší zodpovědnost a větší nároky. Na jedné straně jsem tedy poctěn a spokojen, že jsem dosáhl svého prvního cíle a že si někdo uvědomuje moje kvality, na druhé straně jsem plný nejistot, co všechno mi služba přinese a také plný očekávání, jaké překážky budu muset nově překonávat. Protože následující překážky už budou skutečné. Nebude to jen výcvik, jen procházka po poušti, hledání obyčejných pokladů. Bude to "něco," co mě buď posune dopředu, nebo mě zahubí. Ale já hodlám dojít co nejdál... Cestu z výcvikového střediska jsem si skutečně užíval. V sedle vlastního koně, s větrem a horami okolo, jako ten, kdo někam patří, s úsměvem na tváři a menší pýchou jsem jel celou cestu až do města. Dol Mahakam mě docela překvapil. Obrovské stavby a navíc ještě v nitru hory, to je něco, co se jen tak nevidí. Ba vlastně nikde jinde se to nedá vidět. Sice nemám rád tyhle uzavřené prostory a stejně tak budu určitě rád, že odtud odjedu, přesto si pobyt zde hodlám alespoň trochu vychutnat. Poznat nějaké nové agenty a kolegy, poznat blíže, jak to tady chodí... Ženskou postavu u dveří Dómu nelze přehlédnout. Již z dálky jsem si jí přeměřoval a odhadoval, co bude asi zač. Ale až poté, co na mě promluvila, mi došlo, kdo to vlastně je. "Arachneo..." napůl pozdravím, napůl tázavě ověřuji svůj odhad. "...skoro bych tě nepoznal." poznamenám a snažím se krátce pochopit význam jejího tetování. Pak viditelně kývnu na strážníka, který mě doprovázel. "Díky za doprovod, myslím ale, že už Vás nebudu potřebovat." dám mu taktně najevo jeho užitečnost. "Vypadáš mnohem víc... nebezpečně." obrátím se znovu na svou kolegyni a pousměju se abych odlehčil atmosféru. "A to se mi líbí." pomyslím si radši už jen pro sebe. "Co teď? Víš, kde se mám hlásit a co je v plánu?" |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Ráno Úsměv na trpaslíkově tváři vytrval, když se po tvé otázce narovnal a složil prsty do pyramidy. „V horách daleko na severozápadě odtud. Je to docela dálka, ale věřím, že výsledek za tu cestu stojí.“ To klidně mohla být pravda, právě na severozápad totiž byly zasněžené ledové kraje, kde žili Bjornovi krajané. „A dokonce i vím o někom, kdo nás tam dovede,“ pokračoval trpaslík. Tahle informace tě zaujala, právě jsi však dojedl snídani. Bylo tedy načase se buď zvednout a odejít, nebo zůstat sedět s agentem Šedého a projevit tak zájem. |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Nakrčím čelo, jak se snažím si to představit, a vypadá to jako bizarní jelen. O čemž se taky hned ujišťuju. "To jako jelen? Který je chlupatý všude?" Jsem ráda, že poprvé za celou dobu se moje mysl nezaobírá tou zkurvenou situací, do které jsem se dostala. Radši si budu představovat jeleny s chlupatým parožím. Navíc hovot s Bjornem se zatím zdá nezávadný. "A co ještě tam žije?" |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Krátce po poledni Drobné pousmání ti prozradilo, že Arachneu tvá poznámka o jejím nebezpečném vzhledu potěšila. „Od toho jsem tady já,“ odvětila na tvou otázku a pokynula, abys vešel do Dómu za ní. Ocitli jste se v hale s kamennou podlahou a schodištěm vedoucím nahoru i dolů. Nalevo i napravo se pak nacházely oblouky, jimiž se dalo přejít do dalších místností. „Už jsem našeho pána informovala ohledně tvého příchodu. Až si na tebe udělá čas, nechá pro tebe poslat. Do té doby tě tady mám provést a pak se můžeš zabydlet. Kdo ví jak dlouho bude chtít, abychom tady zůstali,“ vysvětlila ti žena a společně jste vyrazili na prohlídku komplexu. Celá budova měla čtyři patra a k tomu sklepení, ve kterých se nacházely lázně. V přízemí se nacházely dvě jídelny (jedna pro služebnictvo a druhá pro vás), kuchyně, knihovna, společenská místnost a zbrojnice. Druhé patro sloužilo jako ubytovna pro personál zajišťující chod dómu, rovnou jste jej přeskočili a vydali se do patra třetího, kde ti Arachnea ukázala tvůj pokoj. Jednalo se o místnost třikrát větší než tvůj předchozí pokoj, které vévodila obrovská postel s černým baldachýnem. Kromě šatníku a truhlice se zde nacházel také pracovní stůl se zamykatelným šuplíkem a černým křeslem, držák na zbraně a figurína. Tvá průvodkyně ti vysvětlila, že někteří agenti si na tyto figuríny odkládají zbroje. Potěšil tě i malý balkónek, ze kterého jsi měl výhled na město a bárky plující po třpytivém jezeře. Čtvrté patro sloužilo jako ubytování pro právě přítomné draky a tak jste do něj neměli vstup, usadili jste se proto u tebe v pokoji a Arachnea ti vysvětlila stávající situaci. Jak se ukázalo, Rudý se dopustil něčeho v celé historii naprosto neslýchaného: Zplodil dítě s lidskou ženou. Draci se zjevně sešli, aby rozhodli o dívčině dalším osudu a prozatím jí bylo dovoleno žít – hlasování skončilo přesně půl napůl, přičemž Černý hlasoval pro její ušetření. Nedávno však na tuto polobohyni byl vykonán pokus o atentát a vrah se po svém neúspěchu zabil skokem z okna. Právě Morgul byl vyslán, aby tělo prozkoumal a pokusil se z něj vytáhnout jakékoliv informace, při plnění úkolu se však aktivovala magická past na těle atentátníka a agent Černého zemřel. Rún, jak se dívka jmenovala, byla nyní někde mimo město a zjevně se neměla jen tak brzy vrátit. Vztahy mezi draky byly nyní očividně napjaté. Arachnea ti vysvětlila, že hlavním spojencem vašeho pána je právě Rudý. Naopak pozor jste si měli dávat na Béžovou, Modrou a Zelenou dračici. Konečně se ozvalo zaklepání a váš hovor byl přerušen příchozím sluhou. Černý tě očekával ve svých komnatách. Rozloučil ses tedy s Arachneou a následoval chlapce. První věcí, kterou jsi po vyzvání ke vstupu do místnosti ucítil, byl dusivý zápach, nutící tě zakašlat. Černý drak, bůh, jenž na sebe dočasně přijal lidskou podobu, stál u krbu a pozoroval v něm zavěšený kotlík s jakousi bublající tekutinou. „Vítej Jaifare,“ promluvil a tys doslova cítil, jak každé jeho slovo rezonuje tvým tělem. Zápach linoucí se z kotlíku jako by ti poněkud zamlžil mysl. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Odpoledne, pět týdnů po odchodu z Dol Mahakamu, tři dny po setkání s Kronikářem Bjorn se na chvíli zadumaně zamračil a na čele mu přitom vyrazila komicky vypadající vráska. „Vlastně jo, takovej velkej všude chlupatej jelen.“ Jak se zdálo, seveřan o své krajině vyprávěl rád, zjevně se totiž více ponořil do hovoru. „Na severu žije plno zvláštních potvor co tady na jihu nemáte. Horský medvědi co když se postaví na zadní, jsou vyšší než jezdec na koni. Bílý vlci co jim srst splývá se sněhem a ty je nevidíš dokud ti neskočí po hrdle. Na pobřeží můžeš vidět tuleně, takový vaše vydry s protáhlejším čumákem, ploutvema a zubiskama schopnýma rozkousnout oštěp vejpůl. Některý kmeny je loví kvůli masu.“ Mužovy ruce sevřely uzdu koně pevněji, když doplnil ještě poslední součást fauny: „A občas můžeš vidět pozůstatky práce hrůzodrápů.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jaifar Nama´d Barri pro Během prohlídky Dómu jsem po celou dobu uchvácen velikostí i marnivostí, s jakou byl vystavěn. Mlčky obdivuji ten veškerý luxus, který si mnozí obyvatelé pouště nikdy nedovedou ani představit, natož zažít. „A jak dlouho si ho budu užívat já?“ bleskne mi hlavou, ale pak tuto myšlenku radši rychle zahodím. „Dobrá, dva tři dny si tady můžu odpočinout, ale v jednom jediném domě tolik pokladů nenajdu. Snad se pak zase vydám na volnou cestu bez stropů a zdí…“ Když mi Arachnea ukáže můj pokoj, pozdvihnu obočí a uznale pokývám hlavou. „Na tý posteli by se dalo dobře skotačit s nějakou děvenkou. Spát ale budu stejně raději na balkoně. Svěží vzduch okolo hlavy, to budu potřebovat víc, než nějaký baldachýn. Snad si nějakou ženskou najdu dřív, než odjedu. Nechat tu postel úplně netknutou, to by byl hřích i sám za sebe.“ Projede mi hlavou tentokrát a při poslední myšlence se nenápadně podívám na svojí průvodkyni. „Pěkná, u všech starých i nových bohů…“ rouhám se potají... Když mi Arachnea vykládá aktuální situaci a popisuje zplození polobohyně, bedlivě naslouchám a snažím se vrýt si všechna slova do paměti. Hlavně to s tím Morgulem a jeho smrtí, nerad bych dopadnul stejně blbě jako on, zvláště ne při vyšetřování již mrtvého člověka… to muselo být prostě k nasrání… Zvláště mě zaráží, že jsou znesváření i draci mezi sebou a tudíž i situace v dómu jako takovém může být paradoxně nebezpečná. Vzhledem k tomu, že neznám pořádně ještě ostatní agenty draků, budu se snažit od Arachney dostat popisy veškerých agentů, které tady v dómu můžu potkat a ke kterým by mi mohla něco říct. A hlavně i k těm, o kterých se zatím pořádně vlastně ani nezmínila… Ještě než se na to ale stihnu zeptat, vyruší nás zaklepání sluhy. Plný očekávání, mlčky následuji chlapce a v duchu mi ještě doznívají poslední Arachneiny slova „Béžová, modrá, zelená…“ Teď mě však čeká něco většího. Jen já a můj pán, v mém novém životě. Přemýšlím, co mi asi řekne, jak jej oslovím, jak bych k němu měl mluvit, co mi dá za úkol, ale cesta je krátká a již stojím přede dveřmi. Čekám na vyzvání, zhluboka dýchám, abych se uklidnil a mohl lépe reagovat. „Risknu to a promluvím jako první.“ dodám si odvahy. Vejdu do místnosti mého Pána a hned u dveří se lehce ukloním a sklopím zrak. Snažím se statečně ignorovat ten hnusný a štiplavý zápach z kotlíku, ale je to silnější, než já. „Můj Panhe eheheh…“ stihnu krátce říct, než se natvrdo rozkašlu a dál to už v kusu pořádně nedořeknu. Nakonec se po chvíli ale vzchopím. Se slzami v očích se narovnám a hrdě, i když stále s mírnými problémy, dokončím svou úvodní větu. „…přál jste si mě vidět?“ |
| |
| soukromá zpráva od Ersten pro Ráno Tomu šedému skřetovi pochopitelně nevěřím a jeho touha mě naverbovat je už sama o sobě značně podezřelá. Bratříčkování není moc časté mezi agenty jednotlivých draků, natožpak mezi Šedým a těmi druhými. A další důvod mé nedůvěry? Rún, samozřejmě. Z hlavy mi stále nezmizela prvotní myšlenka, že mě chce trpaslík jen odvést pryč z Dómu, abych se polodračici přestal věnovat. Nejlepší způsob, jak toho dosáhnout, je samozřejmě začít mluvit o Kovárnách a Mečích. Zatraceně, že já na to s Bjornem nešel vís po špičkách. Barbar má hubu nejspíš stejně děravou, jako širokou. "Řekni mi víc o tom místě, kde jsou Kovárny. Opravdu jsi mě zaujal," pokračuji v hovoru pokudmožno nenuceným tónem. Kdepak, ještě mu za udičku nezatám, to se bude muset agent Šedého trochu víc snažit. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Odpoledne Stál jsi před Černým drakem. Žijícím bohem, schopným smést tě z povrchu zemského lusknutím prstů. Jediný pohled do tvých očí mu nepochybně odhalil vše, co si přál vědět. A ještě mnohem, mnohem víc. „Jaifare,“ vzal tvůj pán tvou přítomnost na vědomí a pokynul ti, aby jsi usedl do křesla v jeho barvách. On sám se milosrdně rozhodl otevřít okenice a vehnat dovnitř trochu čerstvého vzduchu, oslabujícího sílu dusivého zápachu. „Vítej můj nový služebníče.“ Závan větru z okna ti poněkud pročistil hlavu. „Přivolal jsem tě, abych tě obdaroval a uvítal do svých služeb,“ začal Černý s pohledem upřeným z okna a rukama sepjatýma za zády. „Je zvykem, že každý nový agent obdrží od svého pána dar, jenž mu umožní dále rozvíjet své schopnosti. Někteří využívají magických šperků či zbraní, ne však já. Můj dar pro tebe bude mnohem praktičtější... A neustále ti bude připomínat, že výměnou za získanou moc mi budeš oddaný tělem i duší.“ Nepříjemně tě zamrazilo, když pohledy vás obou sklouzly ke kotlíku nad krbem. Vzpomněl sis na značky, které měla na svém těle Arachnea. Drak skutečně ukázal na kapalinu. „Stejně jako tvá spolupracovnice, i ty budeš potetován. Mé poznačení ti dá schopnost čerpat z mých sil a využívat tuto energii jakkoliv bude situace vyžadovat.“ |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Ráno Zdálo se, že trpaslík uvykl usmívání se jako svému běžnému výrazu. Zjevně si z tvého očividného odstupu nic nedělal a uvelebil se na židli tak, aby se mu sedělo pohodlněji. „Co bys o něm chtěl vědět?“ |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro Ačkoliv se upíři nedokázali shodnout, zda jsem vinna či nevinna, a soud tak skončil bez výsledku o mém trestu, nebylo to pro mne uklidněním. Stále jsem nechápala, co se stalo. Proč jsem se objevila přikovaná na kříži. Proč mne obvinili ze zabití Vincenta. A proč přede mnou ležel jeho rudý háv, který zvolna mizel v nicotě tohoto místa. Mé okolí se proměnilo a já se ocitla v mém světě. Narušeném mocnými silami, které mne štříbrnými řetězy odsoudili k samotě v mé Měsíční krajině. Hřeby se vysunuly z latě a já dopadla do bělostného písku pod sebou. Místo okolo mne se zalilo prolitou krví, avšak rány se mi začaly zahojovat. Co se to stalo? Co se to proboha dělo. Chvějící ruce jsem přitiskla na obličej a až nyní jsem cítila, že to dokážu. Plakala jsem... pro mrtvého upíra, pro beznaděj, kterou jsem cítila. Po nějaké době jsem již nedokázala plakat. Pláč se přenesl do vzlykání a to do tichého lkaní. Mé tělo se uzdravilo a já cítila, jak se ve mně probouzí touha vrátit se zpět do lidského světa. Kamkoliv, kde je to živé a kde jsou mí přátelé. Kterým ale nepřináším nic jiného, než zlo a smrt. Vzpomenu si na Saloter, která kvůli mému krvavé řádění na palubě spáchala sebevraždu. Pořád to ale bylo lepší, než mé opuštěné místo. Zavřela jsem oči a když je znovu otevřela, tak se mi před nima zatmělo. Náraz o stěnu lodi byl prudký a nečekaný. Tiše jsem zaskučela a promnula si bolavé místo. Zvedla jsem se na nohy, nabrala ztracenou rovnováhu a vyšla ven ze své kajuty. Cestou jsem hledala známé tváře, ale nikde nikdo. Z paluby nade mnou se ozýval známý hlas. Swen Nerozmýšlela jsem se a vydala se za hlasem nahoru. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Sám ses tomu divil, ale nějakým zázrakem osudu se ti podařilo skončit s mladou a nezkušenou Reliel v jejím nízkém stanu. Ačkoliv ses musel potýkat s některými těžkostmi spojenými s tím, že toto bylo půlelfčino poprvé, večer sis užil a ranní svit jsi uvítal s úsměvem na rtech. Vyhrabal ses z kožešin a vyšel ven, obhlížejíc tábor. Malinkatá postavička gnóma se choulila u ohně a byl sis jistý, že mužík je o několik odstínů bělejší, než by měl být. Jeho výraz však jasně naznačoval, že o svém zdravotním stavu nechce mluvit. Khajiit seděl naproti němu a netrpělivě mrskal ocasem sem a tam, zatímco pozoroval několik kusů opékajících se nad ohněm. „Tak jaká byla noc?“ otázal se tě kočičí muž a odhalil zuby ve špatné napodobenině zazubení se. Společně jste prohodili pár slov a Jodar ti pogratuloval ke včerejšímu výkonu. Taky přihodil varování, že teď budeš muset se skupinkou nějakou dobu zůstat, jinak nejspíš kvůli dívčině bratru a opatrovníkovi skončíš nad ohněm stejně, jako laň s jejím mládětem. Na otázku, kde se tady obě zvířata vzala, kývl khajiit směrem k lodi. „Ti dva černovlasí se špičatýma zubama se v noci vrátili a tohle přinesli. Holčina zůstala v podpalubí, zatímco ten chlápek v rudým ohozu odešel nevím kam. Nevypadalo to, že se mu chce vracet.“ Od lesa později dorazil i Jonas, dle jeho spokojeného výrazu nejspíše po vskutku uspokojivé odpovědi na volání přírody. Bylo zvláštní jej opět vidět v lidské podobě, i když notně pohublého. Rusé vlasy podobné těm, jaké mívala Celesta, však zůstaly rozcuchané do divoké změti trčící nahoru. Elladur i Reód se důsledně vyhnuli jakékoliv narážce na včerejší večer, dle jejich pohledů ti však bylo jasné, že odstraněním půlelfčiny nevinnosti ses ke skupince připoutal. Kdyby ses pokusil vytratit, tihle dva ti půjdou po krku se vším, co mají. Během snídaně jste vskutku snědli celou laň, její mládě a několik ryb k tomu. Jak se zdálo, právě Celestin bratranec se rozhodl naplnit svůj žaludek až na samou hranici. Aspoň že už nabral trochu zdravější barvu, což se rozhodně nedalo říct o Tygwynovi. Mužík neustále vypadal, jako kdyby měl každou chvíli padnout na kolena a začít zvracet. Již včera jste vypracovali plán, kam vyrazíte dál. Všichni se shodli na tom, že se nalodíte a poplujete na východ, do neznámých a neprobádaných vod. Nevzpomínal sis proč, ale tušil jsi, že to je dobrý nápad. Velet plavbě jsi měl právě ty. Přeci jen nějaký ten čas jsi na lodích strávil a věděl jsi, ze které strany by měl do plachty foukat vítr. Dohodli jste se na tom, že se všichni pokusí najít ještě nějaké jídlo na cestu, kterým byste mohli doplnit zásoby ryb (ty vám přinejlepším mohly vystačit tak na týden a půl) a v poledne vyrazíte. Ty sám jsi byl neúspěšný, stejně tak i Tygwyn a Elladur. Reliel (která po tobě občas vrhla laškovný pohled) se však podařilo naplnit dva tlumoky hruškami a Reód ulovil docela vypaseného králíka. Jodar strávil ráno na rybách a několika menšími úlovky se mohl pochlubit také. Už jste zklamaně došli k závěru, že aspoň takto chabý výsledek je výsledkem, když dorazil Jonas a na zádech mu spočívala mrtvola telete. Dopravit ji sem ho zjevně stálo více námahy, než lov samotný. Několik hodin jste strávili porcováním masa a jeho konzervací za pomoci soli z vod Narakibského průlivu. Zůstali jste tedy v táboře i na oběd a krátce po poledni jsi se postavil za kormidlo vaší malé bárky. Vše, co jste byli schopni využít, leželo uskladněno v podpalubí. „Jen doufám, že nás nezastihne bouře,“ mumlal si pořád znepokojeně Jodar a šlo vidět, že kočičí muž se na palubě necítí úplně nejlíp. Ty sám jsi viděl tenkou šedou čáru na obzoru, zkušené oko ti však prozradilo, že se bude jednat o dešťovou přeháňku přinejhorším. Vykřikl jsi na Jonase a Elladura několik povelů a kormidlo ti pod rukama ožilo, když jste odrazili od břehu. Při prvním závanu mořského vánku jsi náhle ucítil příval štěstí. Věci se konečně začínaly dařit. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Celý den vál příznivý vítr a ty ses nemohl zbavit dobré nálady. Počasí bylo krásné, tvůj žaludek plný, živočišné potřeby uspokojeny a ty jsi byl volný na širém moři. Věci konečně začínaly jít podle plánu a ty jsi začal vyučovat svou neschopnou posádku základním potřebám lodi. Nebo aspoň ty z vás, kteří toho byli schopni. Tygwyn vyslal přes palubu obsah svého žaludku během první hodiny, což bylo následováno tím Jodarovým. Oba dva zjevně trpěli mořskou nemocí, v případě chudáka gnóma ještě umocněnou zbytky alkoholu, kterých se nyní konečně zbavil. Elladur se však ukázal jako cenná posila. V rukách měl cit a vždy se mu podařilo upravit plachtu přesně tak, aby byla pro loď co nejcennějším pomocníkem. Jonase jsi nechal pod jeho vedením v důvěře, že při kasání nepřijde k úrazu. Reód se zatím od tebe učil kormidlovat. Muž se zvládal řídit podle slunce i hvězd a několikrát jsi jej nechal si vše osahat. Domluvili jste se, že se budete střídat po několikahodinových směnách. Pro Reliel jsi zatím nenašel žádného využití, dívka zaujala místo na přídi, odkud pozorovala zpěněnou mořskou hladinu. Odpoledne zvolna uběhlo a slunce se chýlilo k západu. Předal jsi tedy kormidlo Reódovi a sešel do podpalubí. Věnoval jsi ošklivý pohled spící Celestě – žena se od rána ani nepohnula, ačkoliv bylo jisté, že pouze spí. Ulehl jsi na palandu co nejdál od upírky a zády se opřel o stěnu. Přeci jen, člověk nemohl být nikdy dost opatrný. Ještě dobrou hodinu jsi nemohl usnout, když se k tobě šla přidat Reliel. Pokusila se k tobě na posteli připojit, palanda byla však už tak dost malá pro jednoho z vás. Dívka se tedy musela zklamaně odebrat na vedlejší postel. Pravidelné pohupování tě nakonec ukolébalo ke spánku. O pár hodin později tě vzbudil Tygwyn s tím, že máš jít převzít kormidlo. Dešťové mraky se přibližovaly, ale stále jsi v tom neviděl nic drastického. Tvá směna skončila a vydal ses zpátky do postele. Měli tě opět probudit pár hodin před východem slunce, rozhodně ne však touto formou. Okolím se rozléhal řev tak drsný a nebezpečný, že nemohl patřit žádnému členovi posádky. Vyletěl jsi z postele a už jsi pokládal nohu na schody, když se ostatní teprve začínali vyhrabávat z pokrývek. Venku pršelo. Vskutku se nejednalo o nic drastického, jen drobná přeháňka, kterou jsi byl schopný ukočírovat. „Co to sakra bylo?“ zavolal na tebe Reód od kormidla. Netušil jsi, ale něco ti říkalo, že bys měl řízení lodi raději převzít sám. Mraky jako by se samy od sebe rozhodly zhušťovat. Přímo nad vaší lodí. Déšť prudce zesílil a přeháňka se během patnácti minut změnila v bouři. Vystřídal jsi Reóda u kormidla a rozhodl se, že bude nejlepší přistát na pevnině. Přeci jen, tak daleko být nemohla, možná tak hodinku rychlé plavby na jih. Zařval jsi několik povelů na posádku a Elladur s Jonasem se vrhli po plachtě s cílem ji stáhnout dolů. Nervózně jsi pokukoval po vzdouvajících se vlnách a kalkuloval, pod jakým úhlem bude bezpečné plout. Koutkem oka jsi také zaznamenal Celestu, která zmateně obhlížela okolní temnotu. Žena otočila hlavu tvým směrem a na její tváři se zračilo zděšení. Teprve uši drásající zařvání ti mělo prozradit, že upírka hleděla za tebe. Prudce ses otočil a ze strachu i překvapení rozevřel ústa. Zdálky přilétal obrovský tvor, jehož bleskem ozářené modré šupiny jasně oznamovaly, s kým máte tu čest. Gigantické dračí tělo vydalo další zařvání a vzduchem několik desítek sáhů od lodi proletěl proud ohně, jehož žár jsi cítil i na tu vzdálenost.
Modrý drak přichází |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Vyběhla jsi nahoru a do obličeje tě udeřil déšť. Byli jste na palubě lodi a celé okolí se právě zmítalo v bouři. Swen stál u kormidla a s vyceněnými zuby pozoroval vlny vzdouvající se po okolí. Jonas právě spouštěl s léčitelčiným bratrem dolů plachtu, k tvému nezměrnému zklamání všech nadějí však Vincent na palubě nebyl. Přejela jsi pohledem zpátky na Swena a celé tělo ti nedobrovolně ztuhlo. Z temných bouřkových mraků se zvolna vynořovalo obrovské šupinaté tělo. Gigantická nestvůra vydala uši drásající křik a jeden z blesků ozářil modrou dračici v celé její velikosti. Další zařvání a ty jsi mohla pozorovat, jak vzduch několik desítek sáhů od lodi pročísl proud ohně.
Modrá dračice útočí |
| |
| soukromá zpráva od Jaifar Nama´d Barri pro "Lepší být mocný a sloužit mocným, než nemít nic a nesloužit nikomu." pomyslím si. Když mluví, počkám, abych mu neskákal do řeči a pak jasně potvrdím jeho úmysl. "Můj pane, Vaše přání je pro mě rozkazem..." řeknu a rovnou se svléknu do půli těla, přeci jen přes halenu se tetuje poněkud nevhodně. Nebo alespoň očekávám standartní způsob tetování. "...a Váš dar je pro mě poctou." Sice mě zamrazilo při pomyšlení, že to, co je v tom kotlíku asi nebude dvakrát příjemné, ale žádná moc není zadarmo. "Prostě jen zatnu zuby a vydržím to." dodávám si v duchu odvahy, sedím na místě a čekám na další instrukce... |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro Vyběhla jsem zpod palubí a zastavila se nahoře na schodech, dívajíc se do dálky na bouřku, která si s naší lodí pohrávala. To bylo to, co mne probudilo. Rychle jsem přelétla pohledem palubu, abych se zorientovala v situaci a případně se podívala, kde budu moci přiložit ruku k dílu. Swen stojí u kormidla. Jonas se s léčitelčiným bratrem snaž skasat plachtu. Vykročila jsem po vrávorající lodi k Jonasovi, ale po dvou krocích jsem se zastavila. Za Swenovými zády se ze tmy vynořovala obrovská postava modrého draka. V tu chvíli by se ve mne nikdo krve nedořezal. Nikdy předtím jsem se s drakem nesetkala. Slýchávala jsem o nich jako malá, to ano, a vždy jsem věděla, že draci jsou něčím, co nechci nikdy potkat. “Och, Cirdanel, ochraňuj nás.“ krátká modlitba, možná přání, uniklo z mých úst a pak jsem se rozeběhla pomoci Jonasovi a druhému muži. Noc rozzářil rudo-oranžový plamen z drakovy tlamy. S obavami jsem se opět ohlédla tím směrem. Netušila jsem, zda je tahle loď schopna drakovi utéct. Upřímně jsem o tom pochybovala. “Co budeme dělat?“ zeptala jsem se svého bratrance. Držela jsem se všeho, co bylo po ruce, abych si udržela rovnováhu a nenechala s sebou smýkat po palubě. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Odpoledne Na tváři tvého pána se objevilo drobné, jen kratičkou chvíli trvající pousmání. „Tvůj zápal mne těší,“ odvětil drak a poukázal ke krbu, „poklekni.“ Udělal jsi co pán nařídil a klesl na kolena. Černý zatím z malé dřevěné skříňky na svém stole vyndal dvě kovové jehlice, které položil na okraj plamenů. „Součástí směsi je má vlastní krev. Ta ti ve spojení s vhodným zaklínadlem umožní spojit se se mnou kdykoliv bude třeba a já ti poskytnu kýženou sílu. Časem by jsi jí měl být schopen ve svém těle shromáždit víc a víc, jak si bude tvé tělo zvykat na přítomnost nové energie. Je to stejné jako s astrální energií.“ Pochopil jsi. Při svém studiu ještě pod pouštním mystikem jsi byl schopen načerpat méně energie, než dnes. Bylo jen logické, že podobně tomu bude i u dalších jejích ekvivalentů. „Původně na to přišli domorodci z kmene Jongtai. Dělali si tetování z krve zajatců, jejichž sil poté využívali v boji proti nepřátelům. Já rituál zdokonalil, budeme schopni spolu kdykoliv komunikovat telepaticky a zároveň vystavím kolem tvé mysli obrany proti cizím vpádům.“ Neměl jsi tušení, co to mohl kmen Jongtai být, nedostal jsi však příliš času nad tím přemýšlet. Sykl jsi, když horká černou kapalinou napuštěná jehlice poprvé pronikla kůží kus pod tvým pravým ramenem. „Zbylé součásti směsi jsou drobnosti, které by ti při výkonu úkolů měli pomoci. Látky zvyšující tvou odolnost vůči jedům, nemocem a chladu.“ Poslední poznámka si zasloužila tvou vděčnost. Horský vzduch sice mohl být osvěžující, ale pro člověka uvyklého pouštnímu klimatu byla tady na severu prostě příliš velká zima. I teď jsi se otřásl, podzim se chýlil ke konci a ačkoliv otevřené okno umožňovalo lepší dýchání, cítil jsi, že se v místnosti ochladilo. „Pár dní zůstaneš v Dol Mahakamu. Naučím tě jak tetování využívat a nepochybně budeš chtít využít služeb knihovny.“ Jehla začala tvou kůži pravidelně, bolestivě probodávat. „Poté tě mám v plánu vyslat zpátky do tvé rodné krajiny. Cítím nad Velkou pouští přítomnost Aenala, prastarého boha větru. Chci se jej zbavit dřív, než se mu podaří nabrat na síle.“ Nyní Černý odložil kovovou jehlici a sáhl po druhé. Všiml sis, že zatímco ta první byla z jednoduché ocele, druhý nástroj byl z čirého zlata. Díky studiím jsi věděl, že zlato je kov schopný výborně udržet a přenášet magickou energii. „Nyní započnu rituál.“ Zlatá jehla byla rovněž smočena v černé směsi a z úst tvého pána se začala linout slova tobě neznámého jazyka. Cítil jsi magické prameny stáčející se kolem vás dvou a formující vzor složitější, než jaký jsi stíhal sledovat. Nepochybně jste nyní byli nějakou formou propojeni, zdálo se ti však, že spíše jednosměrně. Ten koncept byl těžko popsatelný a ty sám sis nebyl jistý, zda jej chápeš. Netušil jsi, jak dlouho trvalo, než byl rituál ukončen. Černý po celou dobu pronášel slova v neznámém jazyce a tvou paží se čím dál silněji šířilo nepříjemné pálení. Nakonec to ale vše konečně skončilo. „Hotovo,“ prohlásil tvůj pán a hadříkem ti několikrát přetřel rameno, aby odstranil krev. Na tvé paži se nyní nacházela podivná série klikyháků, která ti nedávala žádný smysl. Přesnost, s jakou byly jednotlivé linky provedeny a celkové vzezření ti však naznačovalo, že značky nějaký význam nepochybně mít budou. Černý přešel zpátky za svůj stůl a v misce s vodou obě jehlice očistil. „Do zítřka by se tvé tělo mělo se změnami vyrovnat. Přijď mne tedy navštívit znovu v poledne, do té doby máš volno.“ 従 Tvé tetování |
| |
| soukromá zpráva od Jaifar Nama´d Barri pro Po celou dobu rituálu poslušně klečím a tiše trpím bolestivý zákrok. Opravdu to není příjemné, ale nával adrenalinu z očekávání něčeho většího a z pocitu toho, že teď definitivně vstupuji do nového života pod rukama samotného Draka, mi pomáhá tuto bolest překlenout. S pocitem malého dítěte vnímám co nejvíce energie, která se mezi námi v tento čas prolíná, vsakuje i vystupuje. A i když jsem tento proces nedokázal plně chápat, zážitek z něj se mi vryje hluboko do paměti. Zvláště jsem potěšen, když mi můj Pán poskytne i látky zvyšující odolnost. Takové drobnosti často potěší, zvláště v prostředí, v jakém běžně žijeme. Též se mi zamlouvá telepatické spojení, i když počítám, že bych toho neměl zrovna dvakrát zneužívat. Když je rituál u konce, přemýšlím, jak moc jde ta černá barva na mé černé kůži vidět. "Docela paradox…" pousměju se pro sebe "ale zase je to všechno alespoň v jedné barvě a nebudu tím tolik nápadný, jako třeba Arachnea. Musim tady sehnat nějaké zrcadlo, abych se sám podíval ještě jednou, jak to celé vypadá…" Pak už jen vstanu a obléknu se. Ukloním se, poděkuju uctivě Černému za jeho službu a dám mu na srozuměnou, že všem jeho instrukcím rozumím. "Můj pane, tedy zítra v poledne." jestli mi už nic nechce, odcházím, plný dojmů. Cestou do svého pokoje po cestě vyhledám nějaké zrcadlo, nebo odrazovou plochu, u které se zastavím, vysvléknu a znovu prohlédnu nové tetování. Snažím se vymyslet co to přesně znamená a jak tato rituální runová technika magie funguje. Moc na to ale radši nešahám, ať to samo zaschne, umyju to ráno. Tento den je toho na mě ale dost. Sice jsem toho moc neudělal, na druhou stranu je tady plno nových faktorů, které na mě silně působí. Navíc vůbec netuším, jak bude moje tělo na provedený rituál reagovat. Zbytek dne tedy radši strávím ve svém pokoji, abych se vyhnul případným problémům. Obstarám si jen nějakou večeři. Pak se dobře obléknu a večer prosedím na balkoně svého pokoje, abych měl alespoň nějaký pocit volnosti. Hlavou se mi honí různé myšlenky a já se je snažím jednu po druhé zařadit na určité místo. Během toho pozoruji jezero a smrákající se oblohu. Nasávám atmosféru domu i obří jeskyně, vnímám ruch před domem a pozoruju lidi, kteří do něj vchází či z něj vychází. Pokud některého z nich tipnu na agenta jiných draků, zkusím si je zapamatovat. Nakonec v myšlenkách dojdu i na zmíněný úkol, který mě brzo čeká. Návrat do rodné pouště, do místa, kde to všechno začalo. "Tak to vidíš, Aenale. Jako malý jsem se k Tobě chvíli modlil, naši předkové mi o Tobě kdysi vykládali. Vítr je neodmyslitelnou součástí života v poušti a já jsem si tehdá myslel, že se můžu naučit využívat Tvých sil. Nakonec je tomu ale jinak. Tys nikdy nevyslyšel mé motlitby. Nikdy jsi neprojevil zájem o mě a o to, co bych mohl dokázat. Černý to nakonec udělal za Tebe a teď toho můžeš litovat, protože já hodlám plnit jeho vůli. Nastal čas přenechat nadvládu ostatním, silnějším. Brzo se tam ukážu…" vyšlu symbolicky myšlenku směrem k Velké poušti a říkám si, jestli jí skutečně někdo vyslyší… Když už je pozdě večer, ustelu si na balkoně a usínám venku, abych mohl cítit sice chladný, přesto volný vdušný prostor kolem mě. Druhý den se moje pocity snad už uklidní a budu moct začít naplno fungovat. Pokud se v noci nic zvláštního nestane, vstanu ráno, rozhodnutý stihnout toho co nejvíce. Hodlám se jen tak nabudit procházkou k jezeru a nazpátek, dát si snídani a potom krátkou lázeň a nakonec ještě navštívím knihovnu. Mám odhadem tak dvě hodiny na prohlídku, takže se snažím jen zhruba zjistit, co knihovna nabízí a jaké knihy si zde mohu sehnat. Zejména dávám důraz na tématiku magie, psioniky, rituální magie a symboliku. Vše, co budu moct přečíst za těch pár dní, co v Dol Mahakamu strávím, zkusím alespoň prolistovat. Zároveň si ještě v domě zkusím sehnat nějaké pergameny a brky s inkoustem, abych si mohl dělat vlastní poznámky. Jen tak navíc zkusím i přijít na to, co znamená mé nové tetování, jestli to vůbec v nějakém jazyku něco znamená... Snažím se ale hlídat si i čas a před polednem kníhovnu opustím. Nebylo by vhodné mého pána hned z počátku zklamat pozdním příchodem. A pak v poledne, připraven, zaklepu na dveře a vejdu, jsem-li vyzván… |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro The story so far Bylo to již šest let od doby, co jsi poprvé v zalesněných kopcích ostrova Narakib narazil na dva vyhladovělé, blonďaté krky. Do té doby jsi bloudil světem bez jakéhokoliv smyslu života. Malí usměvaví půlelfové však do tvého světa navrátili jas a barvy. Společně jste procestovali kus světa. Ostrov Narakib i Lidská vrchovina, Velká poušť i Západní hvozdy. Podívali jste se snad všude. Matka tvých svěřenců byla kouzelnicí a Reliel sdílela její nadání. Mnohdy vám přišlo vhod, když za pomoci svých sil léčila vaše škrábance i nemoci. Během jedné obzvláště kruté zimy Jodar chytil zápal plic a nebýt právě půlelfky, nejspíše by nepřežil. Vždy se starala o druhé víc, než o sebe samotnou. Měl jsi ji rád jako dceru, viděl jsi ji postupně vyrůstat v krásnou dívku, kterou je dnes. Snad ti hlavou prošla i nějaká ta nevhodná myšlenka.
Reliel Její bratr byl prý spíše po otci. Elladur byl vyšší a měl více rysů ze svého lidského rodiče, jehož nikdy nepoznal. Roky tvrdé dřiny, kdy jsi jej učil vše, co jsi věděl o lovu a stopování, na něm zanechaly stopy v podobě těla jako z ocele. K tomu chlapci, nyní již dospělému muži, jsi cítil silnou náklonnost. Byl to tvůj žák a když vám překvapeně oznámil, že je vyvoleným boha větru, nemohl ses ubránit pocitu pýchy. Vychoval jsi jej dobře.
Elladur Všichni jste občas měli neshody, Jodar však byl tím pojivem, které vás všechny drželo pohromadě. Khajiit se vždy dokázal úspěšně ubránit špatné náladě a veškeré strasti jen neškodně sklouzly po jeho pohledu na svět, naplněném humorem. Tento kočičí mladík měl vždy v zásobě pár vtipů nebo sarkastických poznámek, které vedly ke skupinovému smíchu. Dokonce ani na prahu smrti, když vážně onemocněl, se nehodlal vzdát svého vždy přítomného úsměvu.
Jodar Dnes jsi s celou svou novou rodinou seděl u ohně a zíral do skomírajících plamenů. Reliel měla pravdu a dva dny po vašem příchodu k Narakibskému průlivu se na obzoru zjevila loď. Bylo na ní méně námořníků, než jste čekali. Celou cestu zjevně kormidloval neznámý černovlasý muž v rudém plášti, který zmizel ihned po přistání. A zbytek posádky byl více než podivný. První byla Celesta. Černovlasá upírka, která vyrazila hned po připlutí na lov. Raději sis nechtěl představovat co lovila, při návratu vám však donesla snídani v podobě laně. Krve byste se ve zvířeti nedořezali, doslova. Její bratranec byl... Zvláštní člověk. Jako by se sám za sebe styděl, komunikace s ním byla omezena na pouhé zdvořilostní fráze. Zbylí dva členové to však bohatě vynahrazovali. Tygwin a Swen spolu ještě téhož večera usedli k táborovému ohni a společně jste vypili několik lahví pálenky, kterou Jodar schovával již dlouhou, předlouhou dobu. Gnóm byl zajímavý mužík. Sahal vám sotva do pasu a hlásek měl tak pisklavý, že když jsi jej poprvé uslyšel mluvit, musel ses odvrátit a zakrýt úsměv. Když večer postoupil a Tygwin se dal do zpěvu, neubránil ses hlasitému smíchu. Swen se k tobě tehdy připojil. Zpočátku sis myslel, že to je dobrý muž. V bitvě, ze které všichni prchali, byl ošklivě raněn a Reliel jej vyléčila. Celý večer na ni za to byl až podezřele milý, pořád jsi však věřil, že to byl jen seveřanův způsob, jak projevit vděk. Až když Swen následoval dívku do jejího stanu, naplnily se tvé obavy. Elladur ti tehdy stiskl paži. „Bohové si to tak nepochybně přejí,“ oznámil ti tehdy. To tě rozhodně neutěšilo, když se však přimluvil i Jodar, rozhodl ses nechat dívku rozhodovat o jejím osudu. Byla to vlastně již také dospělá žena, ačkoliv jsi nebyl zvyklý o ní takto uvažovat. Snad měla právo rozhodovat o svém osudu. Druhý den ráno jste strávili na lovu a tobě se podařilo ulovit vypaseného králíka. Všechno bylo k dobru, dle dohody jste měli vyrazit na východ a hledat pomoc v krajích mimo vliv draků. Nikdo nemohl tušit, jak dlouho poplujete a veškeré zásoby byly užitečné. Odpoledne jste konečně vypluli a Swen tě začal zasvěcovat do umění kormidlovat. Uměl ses řídit hvězdami i sluncem a po pár hodinách jsi usoudil, že se ti snad podaří loď správně nasměrovat. Dohodli jste se, že se budete střídat po několikahodinových směnách. Byla právě tvá směna, několik hodin před východem slunce. Jemně pršelo, usoudil jsi však, že se nejednalo o nic hrozivého a nechal jsi Swena spát. Hvězdy sice byly ukryty za mraky, měsíc však naštěstí přeci jen přes šedou masu šel vidět a poskytoval aspoň hrubý směrovací bod. Zkontroloval jsi jeho polohu a zlehka si pro sebe kývl. Určitě jste pluli na východ. Přesnější směrování bylo zbytečné, stejně jste nevěděli, co hledáte. Okolím se náhle roznesl řev tak drsný a nebezpečný, že nemohl patřit žádnému členovi posádky. V mysli ti na chvíli vytanula vzpomínka, podařilo se jí však uniknout dřív, než jsi ji stihl uchopit. Ven vyběhl Swen, ještě stále si zavazující kazajku. Na tvou odpověď co za tvora mohlo vydat tak strašlivý zvuk neměl odpověď. Někde tam v hloubi jsi však věděl, co to mohlo být. A děsilo tě to. Mraky se samy od sebe začaly zhušťovat, přímo nad vaší lodí. Déšť prudce zesílil a přeháňka se během patnácti minut změnila v bouři, během které jsi musel předat kormidlo zpátky seveřanovi. Ten usoudil, že nejlepší a nejbezpečnější bude vyrazit na jih, k Pevnině. Nemohl jsi nic jiného než souhlasit, po zádech ti kromě provazců deště přebíhal nepříjemný mráz. Pobřeží mělo být tak hodinku rychlé plavby, snad jste to mohli stihnout. Elladur s Jonasem se vrhli spustit plachtu dolů a ty jsi nervózně pokukoval po okolních vlnách. Nebyly to však ony, kdo donutil tvůj žaludek se zhoupnout. Byl to původce dalšího hrozivého řevu. Otočil jsi hlavu a spatřil, že z mraků se vyvalilo obrovské modré dračí tělo. Gigantická bestie z úst náhle vypustila proud ohně, jenž proletěl několik desítek sáhů od lodi. I přes tu vzdálenost jsi však cítil ten žár.
Modrý drak útočí |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro SOUBOJ BOHŮ „Co budeme dělat?“ otázala se Celesta svého bratrance. Odpovědí jí bylo mlčení, když Jonas zničeně hleděl na obrovskou modrou bestii, která se řítila k lodi. „Modlit se, nic jiného nám nezbývá,“ zavolal, aby přehlušil bouři. Na několika místech udeřil blesk. Do očí vám stékal déšť a zdálo se, že voda do vás bije ze všech stran. Paluba se náhle zhoupla, když loď najela na velkou vlnu. „POZÓÓR!“ slyšeli jste ještě zařvat Swena. Někteří byli dostatečně duchapřítomni, aby se něčeho chytili. Někteří. Celesta zaječela, když jí podklouzly nohy a ona začala klouzat po palubě dolů. Na poslední chvíli ji zachytil Elladur, držící se stěžně. Reód obdobně zachránil Reliel. Loď sklouzla po vlně zpátky a vám se podařilo nabrat ztracenou rovnováhu. Modrý drak se i nadále blížil. Další zařvání, následované blesky. Tentokrát vás ale štěstěna opustila. Klikatá bílá čára zasáhla stěžeň a další dvě udeřily do přídě. Na palubě se rozpoutalo ohnivé peklo a vy jste slyšeli triumfální zaryčení té bestie, která se rozhodla ukončit váš život. Situace začala být brzy beznadějná. Další blesk udeřil i do zádě a zapálil ji. Jen zázrakem se Swenovi i Reódovi podařilo přežít, byli však plameny donuceni stáhnout se a nechat kormidlo nechráněné. Nezbývalo než opustit palubu a doufat v prozřetelnost boží.
Loď v plamenech Jonas se rozběhl pryč první a po hlavě se vrhl přes palubu, následován ostatními. Všichni jste měli aspoň prkno, mající za úkol vás nadnášet a s notnou dávkou štěstí i odnést na pobřeží. Náraz vody byl otupující. Z nějakého důvodu se pod vámi vytvořil proud, který vás nadzvedl a práskl s vámi zpátky o palubu. Šokovaně jste se začali sbírat, když jste zjistili, že hladina kolem lodi se uklidnila. Dobrých dvacet sáhů kolem se vlny náhle lámaly a obcházely vás. Další prameny vody zároveň vyrazily a hasily ohně rozpoutané bouří. „Tam!“ zaječel Tygwyn a ukázal na vlnu zvedající se na levoboku. Obrovská masa vody rostla a rostla, až dosahovala dvojnásobné výšky stěžně. Nyní již dračí ryk nebyl vítězný. Obsahoval vztek a výzvu neznámé síle, která se rozhodla vám pomoci. Ta na sebe nenechala dlouho čekat. Voda se zformovala do podoby horní poloviny ženského těla. Dračice se k vám již neměla dostat. Ne, pokud k tomu měla Mermaid co říct.
Příchod Mermaidy Voda okolo vás, předtím tak klidná, se nyní začala zuřivě otáčet. Brzy jste se ocitli v oku ohromného hurikánu. Někdo ječel a mnozí z vás se přidali. To poslední, co jste viděli ještě předtím, než vám zdvihající se masa zakryla zrak, byla Mermaidina podobizna vysílající proti dračici proudy vody. Netušili jste, jak dlouho to hrozivé peklo trvalo. Hodiny, dny? To nikdo nevěděl, nakonec však i tato hrůza skončila. Obrovská masa zvolna začala klesat a vy jste začali trhat uzoučký kroužek, do kterého jste se schoulili. Všichni z vás na tváři těch ostatních mohli spatřit strhanost, vyčerpáním jste téměř ani nemohli chodit. Kormidlo bylo nenávratně zničeno ohněm, jak se však zdálo, dostali jste se ke břehu. Ucítili jste tvrdý náraz, když jste narazili na skály. Možné poškození trupu jste však nyní již neřešili. Hlavní byla sladká země, vyčkávající jen na vás.
Připlutí Celesta prozkoumala asi třicet sáhů vzdálené pobřeží a jako první si všimla postavy v prapodivných šatech, stojících na pláži. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Dol Mahakam Po večeři ses posadil na kamenný balkonek svého pokoje a hleděl na město halící se do tmy. Cítil jsi v tom něco symbolického, konec dne vskutku znamenal i konec tvého předchozího života. V myšlenkách jsi se vrátil ke svému úkolu a vyslal Aenalovi vzkaz na poryvech větru. Netušil jsi, zda k němu dorazí, teď už to však nehrálo roli. Padlý bůh se o tobě dozví dřív nebo později. Viděl jsi některé z agentů, které sis pamatoval z výcviku, nic zajímavého se však ten den již nepřihodilo. Rozhodl ses tedy ulehnout. Klidná noc tě ani v nejmenším nečekala. Měsíc byl již vysoko na obloze, když ses zpocený v pokrývkách probudil. Studený horský podzimní vítr se tvým pokrývkám nedařilo úplně zastavit, přesto ses však notně potil. A ke tvému znepokojení tě paže pálila čím dál víc. Zatnul jsi zuby, bezpochyby si tvé tělo jen zvykalo na své nové tetování. Přesto se však někde tam vzadu nepřestávala ozývat myšlenka, že se doopravdy může dít něco nebezpečného. Nakonec se k horečce a pálení přidaly i závratě. V jednu chvíli jsi vyzvracel večeři přes balkon a byl jsi rád, že se ti podařilo aspoň vytáhnout na parapet místo vypuštění všeho rovnou na podlahu. Zpátky do říše snů ses odebral spíše vyčerpáním, než vlastní volbou. Úsvit tě zastihl unaveného a v propoceném oblečení, ale přeci jen naživu. Po smytí veškeré špíny a snídani ti krátká procházka pročistila a hlavu a zvedla mlžný opar únavy. Rozhodl ses tedy zbývající čas využít nějak efektivně a udělat si průzkum knihovny.
Knihovna Knihovník byl starý vrásčitý trpaslík, jehož věk jej již připravil o většinu vlasů. Zaprášené šaty a skřípavý hlas mu dodávaly vzezření chodící mrtvoly, již jen čekající na svou smrt. Mužík se právě věnoval Elen, dívce, kterou jsi poznal během výcviku. Byla to fanatička, uznávající draky jako svrchované vládce všeho. Nepochyboval jsi, že kdyby byla vybrána jako snídaně tvého pána, brala by to jako největší poctu. Stejně jako Arachnea, i Elen si prošla změnou. Po vstupu do služeb Fialového jí oči i vlasy změnily barvu na fialovou, to však nebylo vše. Tato žena měla vždy výraz někoho, kdo byl na morálně vyšší úrovni a neváhala zpochybňovat oddanost kohokoliv vůči jediným pravým vládcům Edorianu. Když se však nyní odebírala pryč s malou, v černé kůži vázanou knížečkou v ruce, její kývnutí bylo takřka apatické. Jako by Elen byla ztracena v myšlenkách a tvou přítomnost vzala na vědomí jen okrajově. Nemohl sis nevšimnout černých kruhů pod očima. Zřejmě jsi nebyl jediný, komu se v noci nedostalo vydatného spánku.
Elen „S tou čmáranicou ti nepomóžu, ale možná bysom našel něco s těma rituálama a psionikóu. Teď když je starej pan Morgul tuhej, dostali sme sem všecky ty jeho tajemný knížky. Kdo ví kaj je bral,“ říkal trpaslík, když se před tebou za pomocí berličky šoural tempem, že bys jej nejspíše dokázal předstihnout i kdyby ses plazil. Přemýšlel jsi, zda takhle mluví všichni starší obyvatelé města a zda by pomohlo, kdybys staříka kopl do zadnice. Neměl jsi kvůli únavě moc dobrou náladu. Prošli jste celou knihovnou a došli až úplně dozadu, kde začínaly poličky být poloprázdné. Na zemi se tam válel asi tucet svazků různých velikostí. „Tady to je,“ oznámil ti knihovník. Pravděpodobně si myslel, že by sis té hromady jinak nevšiml. S ošklivě znějícím křupnutím zad se sklonil a začal se prohrabávat spisy. Nakonec ti podal dva úzké svazky. Vyšetřování zakázaných rituálů v Arsaru a Deník Hilda Hladokopa byly jejich názvy. Po odstranění prachu z druhé knížečky jsi zjistil, že Hildovi se ve skutečnosti přezdívalo Hlavokop. Pokud jsi doufal v nějaké grimoáry, byl jsi zklamán – všechny prý byly v soukromých knihovničkách, které si každý drak vedl. Inu, co se dalo dělat. „A nezapomeň, že jak odjedeš z města, musíš knížku vrátit!“ nabádal tě ještě staroušek, než jsi vyrazil pryč.
Knihovník Ještě před návštěvou Černého jsi měl čas do obou spisů nahlédnout ve svém pokoji. První z nich byl z větší části složen z korespondence mezi ženou Insun a jejími nadřízenými. Tato žena zřejmě infiltrovala organizaci něčeho, z čeho jsi na první pohled usoudil temné mágy, a zasílala pravidelná hlášení. Co tě však upoutalo byly podrobné popisy rituálů, které byly součástí dopisů. Nepochybně se v nich mohly ukrývat cenné znalosti. Deník Hilda Hlavokopa tě však zklamal. Byly to poměrně dosti chaotické poznámky jakéhosi hobitího psionika, jenž však svá nadání využíval pouze k podvádění v hazardních hrách. Po chvíli jsi knihu zavřel a pohled na slunce ti prozradil, že je čas se dostavit za Černým. Drak stál s rukama sepjatýma u svého masivního pracovního stolu a pokynul ti, aby ses posadil. "Vítej Jaifare, co tetování? Všiml sis něčeho neobvyklého?" otázal se tě tvůj pán, když usedal naproti tobě. |
| |
| soukromá zpráva od Jaifar Nama´d Barri pro Dol Mahakam U každého agenta, kterého se mi podaří z balkonu spatřit a který se mnou absolvoval výcvik, si zkusím vybavit, jak na mě působil a jak se choval. Zároveň si to zkouším spojit s tím, co jsem slyšel o jiných dracích a zkouším si spojovat nebo svazovat jejich typické povahové rysy, které by mohli mít dračí agenti ke svým pánům typické. Např. Jestli je každý bronzový agent prchlivý, jestli je každý fialový fanatik, jestli je každý modrý i moudrý, jestli každý rudý umí plivat oheň apod. Snažím se prostě hledat jejich možné slabiny nebo typické rysy, které by je mohly prozradit a které bych si mohl zapamatovat… Zároveň přemýšlím i nad tím, jestli mám kromě tetování i nějakou společnou vlastnost nebo věc s Arachneou. Určitě se na tyhle vlastnosti agentů budu soustředit vlastně pořád… První noc je nepříjemná a moje tělo s drakovou energií nejspíš bojuje. Žádný div, jestli mě čeká příval moci a připojení k novým zdrojům, asi každý by si na to musel nejdřív postupně zvyknout. „Jen doufám, že se to nebude každou noc opakovat, to bych potom možná začal pochybovat o svém rozhodnutí…“ hlavou mi běhají různé minikletby a prohřešky vůči svému pánovi, ale žádnou z nich nemyslím úplně upřímně, to se prostě v návalu bolesti a únavy stává… Naštěstí je mi druhý den lépe a trpaslík v knihovně mi potvrdí, že po Morgulovi jsou nějaké knihy k dispozici. Hned mám mnohem lepší náladu. Fialovou Elen minu jen letmo, i když bych s ní pár slov prohodit mohl. „Snad příště holka…“ Když mi knihovník podává pouze jen dvě knížky z celého tuctu, co tam leží, trochu se zarazím. „Já bych si půjčil nejradši všechny najednou...“ pomyslím si, ale více to nehrotím, kdyžtak je hold budu rychle vracet. Jakmile zjistím, že mě Hildovy spisy zklamaly, upřu se alespoň co nejvíc na knihu druhou. Snažím se zjistit nějaké odpovědi na vznikající otázky, které by mi mohly přijít na mysl. „Kde je Arsar? Mohlo by tam společenstvo mágů ještě působit? Na co se jejich rituály zaměřovaly? Mohl bych si nějaký rituál sám vyzkoušet? Mám na to zdroje?“ Pokud mě nějaký zaujme, později si jej doslovně opíšu. Hodlám tu knížečku vrátit co nejdřív, abych mohl prostudovat ještě co nejvíc těch zbývajících… Jakmile i podruhé z úst mého pána zazní „Vítej Jaifare…“ jsem trochu zmatený. Popravdě, čekal bych, že někdo tak mocný, jak je sám Drak, nebude své podřízené vítat a bude se chovat mnohem více nad věcí a povýšeně. Nebo alespoň já sám bych to asi dělal. Zájem Černého je tedy na jednu stranu příjemný, na druhou stranu skrytě doufám, že se pod tím neskrývá něco více nebezpečného... „Tetování je stále na svém místě, můj pane, děkuju za optání.“ odpovím mu na otázku. „V noci to pálilo, ale myslím, že je to součástí proměny, jak jste říkal. Příliš neobvyklostí jsem zatím nestihl moc pochytit, byl jsem zavřený spíše ve svém pokoji a zahleděn do knih. Oči mám ale otevřené…“ lehce se pousměju. Jeho otázka asi směřovala malinko jinam, ale kdo ví, co tím přesně myslel. „Každopádně když byly zmíněny knihy a pojem neobvyklý…“ odmlčím se, jelikož nevím, jak správně pokračovat „…byla by někdy možnost si vypůjčit nějakou knihu přímo z Vaší osobní sbírky? Nebo ze sbírky jiného… ehm… Draka? Nemyslím tím teď nic konkrétního, pouze mě zajímá, jestli je to vůbec reálné. Vypůjčil jsem si totiž něco po Morgulovi a přemýšlel jsem, že kdyby se mi dostaly do ruky nějaké zápisy z oblasti, kam budu vyslán, nebo kterou budu procházet, určitě by se mi to mohlo hodit a mohl bych z toho čerpat, jestli mi rozumíte…“ „Samozřejmě, že Ti rozumí, spíš jestli Ti i vyhoví…“ V klidu sedím naproti němu a jen doufám, že jsem svůj nápad hned napoprvé moc nepřestřelil... |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro SOUBOJ BOHŮPři pohledu na kroužící bestii nad našimi hlavami se mne jímal strach. Nikdy jsem žádného draka neviděla na vlastní oči. Byl obrovský, majestátný a nebezpečný. Nebylo kam utéct. Nezbývalo, než se začít modlit. Přesně, jak řekl Jonas. V duchu jsem spřádala modlitby k bohům, když v tom mnou prudce smýkla vlna, která si začala pohrávat s naší lodí. Neudržela jsem se na nohách a nebýt Elladura, nejspíše bych skončila v moři jako leklá ryba. Držela jsem se ho pevně, jak jen jsem měla síly. Paluba se na krátkou chvíli srovnala, ale nebylo nám přáno oddechu. Skrze dřevěné trámy v lodi se prodral děsivý dračí oheň. A znovu. Kolem nás propukla panika. Lidé skákali z lodi ven do moře ve snaze zachránit si své holé životy. “Jonasi!“ zakřičela jsem, protože jsem náhle svého bratrance ztratila z dohledu. Dlaní jsem si přejela po mokrém obličeji. Ne, nezdálo se mi to. Pak jsem zahlédla siluetu svého bratrance. Prozradily ho rezavé vlasy, které v mžiku skočily do hlubiny. Pobídla jsem Elladura a rozeběhla jsem se k nejbližšímu okraji lodě. Skočila jsem do vody a když jsem se vynořila, hledala jsem prkno, o které bych se mohla opírat. Z vody jsem bezmocně sledovala zkázu, kterou na nás modrý drak snesl. Když v tom se začala voda pod námi vlnět a zvedat. V dalším okamžiku jsem byla zpátky na lodi, nebo na tom, co z lodě zbylo, a vyplivávala jsem vodu z úst. Kupodivu jsem nebyla zakuckaná, vodu z plic jsem dostala bez jakékoliv námahy. Našla jsem rovnováhu na všech čtyřech a když jsem zvedla hlavu, uviděla jsem obrovskou postavu z rostlin a vody, vynořující se z hlubiny moře. “Mermaid,“ uniklo z mých úst. Udiveně jsem na bohyni zírala. Najednou jsem cítila, že vše není ztracené. Jenže bohyně měla nejspíše jiné úmysly nebo nedbala titěrných tvorů na lodi. Jinak si nedovedu vysvětlit to, co následovalo poté. Vodní vír polapil naši loď a pohrával si s ní jako s loutkou. Pevně jsem se držela všeho, co jsem měla po ruce, jen abych z lodi nevypadla ven. Svaly mne bolely od napínání a úsilí nepustit se. Netušila jsem, jak dlouho to trvalo. Nevnímala jsem to jako věčnost, ale jen jako dlouhé, předlouhé vodní mučení. Ještě dlouho poté, co víření ustalo a drak i bohyně zmizely, jsem se nechtěla pustit. Nevěřila jsem, že je po všem. Až náraz do čehosi, co zastavilo loď, mne přesvědčilo o opaku. Pomalu, rozvážně jsem vstávala, přidržujíc se stran lodi. Postavila jsem se na roztřesené nohy a rozhlédla se kolem sebe. V dálce na pobřeží jsem zahlédla postavu v černo-bílých šatech. Kam jsme se to dostali? Ohlédla jsem se přes rameno a dívala se, jak se zbytky naší posádky pomalu dostávají na nohy. Mezi lidmi jsem hledala Jonase. “Jonasi?!“ zvolám do davu a pak se otočím a hledám Swena, Reóda a Elladura. “Jste v pořádku?“ Pak jsem se začala zajímat o to, jakým způsobem se z lodi dostaneme na souš. Neznámý na pevnině mne prozatím nezajímal. Máme tu dost svých vlastních problémů, se kterými se musíme popasovat. Takže hezky všechno po jednom. |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Jenže i když je děsivá, vím, jak konkrétně vypadá. A to se o některých zvířatech, co popisuje Bjorn, říct nedá. Sob s vlasy na paroží, obrovští medvědi - jsou velcí jako třeba polovina nějakého draka? To musí být hrozné! A ten... tu-leň... Proč se mu tak říká? Pokud jim kouše oštěpy, asi to nebude jejich mazlíček, že by se tulil, ne? Při rozhovoru s ním mi cesta rychleji ubíhá, a tak se vyptávám dál. Proč se tuleni říká tuleň, co je to hrůzodráp a jak jsou vůbec schopni přežít celou dobu v zimě a sněhu. Zima by byla krásná, kdyby člověk neměl strach, že se jednoho rána neprobere, že z něj bude rampouch. Nebo ho nesežerou vlci. Naštěstí nyní, když v sobě mám vnitřní oheň a na sobě kvalitní oblečení, je zima o něco přívětivější a já se můžu kochat bílou krásou, která bývá fascinující. Všechno je najednou čistší. Jenom kdyby zima nebyla tak mokrá... |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Poledne Tvůj pán nehnul při tvé odpovědi ani brvou, přesto ses však nemohl zbavit dojmu, že čekal něco trochu jiného. Když jsi přesunul téma rozhovoru na knihy, složil Černý drak prsty do dolů směřující pyramidy a pohlédl na knihovničky lemující stěny. „Na svazky ostatních draků rovnou zapomeň, usmažili by tě za takový požadavek na místě,“ odvětil tvůj pán a stočil pohled zpět na tebe, „a mé svazky jsou příliš cenné na to, abych je nechal jen tak putovat s tebou pouští. Pokud se však osvědčíš jako schopný agent, nechám tě nahlédnout do mé sbírky.“ Aspoň něco. Černý vyčkal na tvá případná slova díků a poté dnešní audienci překvapivě rychle ukončil: „Jak se zdá, tvé tělo se tetování přizpůsobuje pomaleji, než jsem čekal. Zavolám si tě znovu až bude vhodná doba na to naučit tě s ním zacházet. Do té doby máš volno.“ Při návratu do svého pokoje ses nemohl ubránit znepokojivým myšlenkám. Bylo snad něco špatně? Podle draka si tvé tělo již mělo na svou novou část zvyknout, zjevně tomu ale tak nebylo. Nemohl ses zbavit nepříjemného pocitu. Nechtěl jsi přece zklamat svého pána tak brzy po svém přijetí. Černý o sobě nedal vědět další dva dny a bylo to období trýznivé nejistoty. Nepochyboval jsi, že se s tebou něco děje, otázka však byla, jak dlouho bude tato přeměna trvat. Několikrát do dne tě přepadaly závratě a bolesti hlavy, ačkoliv to již nebylo tak strašné, jako první noc. Zjistil jsi, že příznaky alespoň trochu zmírňovala káď s horkou vodou, kterou sis nechával přinést na balkon. Dobu, kdy ti bylo lépe, jsi trávil většinou buď studiem dopisů z Arsaru nebo pozorováním chodu města. Bylo tady toho tolik, kolik ses učil každou chvíli. Díky času, který jsi druhou aktivitou strávil, jsi nyní byl schopen od pohledu poznat i několik dalších agentů, zvláště díky mentálním ochranám, které kolem nich jejich dračí páni vystavěli. V programu některých agentů jsi spatřil pravidelnosti. Například Elen, dívka sloužící Fialovému, se pravidelně při východu i západu slunce vydávala kamsi do města. Nanareth, služebnice Modré, se zase se služebnicí Béžové vydávala k jezeru. Vždy byly při těchto vycházkách ozbrojené. Zjistil jsi také, že část agentů již po sněmu opustila město. S nimi prý byla i Rún, ta dívka, která měla být dcerou Rudého. Doprovázena byla několika dalšími agenty. Co se Arsaru týče, začal ses zvolna prokousávat jednotlivými zprávami a psát si výpisky v případech, že jsi narazil na něco užitečného. Jak se zdálo, Arsar bylo místo na území dnešní Velké pouště. Mnoho cizinců věnujících se magii sem prý se sem prý sjíždělo, aby si vyměnili znalosti a zkušenosti. Pro ty, kdo v sobě objevili nadání pro magii, zde čekalo studium. Podle Insuniných zpráv však existovaly i zakázané druhy magie, které právě někteří z čarodějů studovali a vykonávali rituály ohrožující prý samotnou rovnováhu. Prozatím jsi neměl tušení, co tento pojem měl znamenat. Brzy sis všiml, že kratší zprávy bývaly méně zajímavé, zpravidla sloužily jen jako hlášení, že Insun je živá a zdravá. Ty delší však byly mnohem zajímavější a v některých případech se ti dokonce poštěstilo přečíst si, jak nějaký z rituálů probíhal. Právě tehdy sis s nadšením vypisoval veškeré detaily pro případné nutnosti dalšího použití. Prvním z rituálů, jichž se agentka účastnila, bylo prapodivné kouzlo přenášející sílu jednoho člověka do druhého. Netušil jsi, co přesně pojem síla obnáší, celý průběh rituálu sis však opsal, včetně potřebných ingrediencí. Insun naštěstí místo případných zaříkávacích formulí, které někteří kouzelníci používali, rovnou popisovala jednotlivé magické proudy během průběhu. Věřil jsi, že dokážeš vše zopakovat. Strategický význam druhého rituálu byl tak velký, že ses musel podivit, proč si knihu ještě žádný z draků nevyžádal do své osobní knihovny. Jednalo se o techniku, pomocí níž se mohl jeden člověk trvale přeměnit do podoby druhého. Poslední dva rituály byly nejvíce zahaleny tajemstvím a zjevně spolu úzce souvisely. První z nich byl vyvolávačský a vyžadoval krvavou oběť. Už to tě zaujalo, podle druhu obětované krve (ať už lidské nebo zvířecí), se totiž výsledek zjevně mohl lišit. Vyvolaná bytost měla pocházet z jiné roviny bytí a být začarována do jiného člověka pomocí druhého rituálu. Ten měl poté získat sílu daného tvora a být schopen jí využívat ke svému prospěchu. Co tě však zarazilo byl fakt, že démon, jak Insun tuto bytost nazvala, mohl nad svým hostitelem převzít kontrolu. To jí zřejmě dělalo největší starosti. Právě jsi v křesle přesunutém na balkon hloubal nad následky něčeho takového, když se ti sevřel žaludek. Se zaúpěním ses připravil na další nával nevolnosti. Šepot větru byl nečekaný a neblahé pocity odvál. Překvapeně jsi zvedl obočí a slyšel pořád dokola se opakující slabiku. Zak... Zak... Zak... Postavil ses a shlédl na město. Co se ti vítr snažil sdělit? Tetování tě místo obvyklého pálení jen zasvrbělo a ty jsi ucítil, jak do tvé mysli proniká někdo jiný. Začal jsi vystavovat obrany tak, jak tě učili, neznámý však přese všechny proklouzl, jako by měl kouzelný klíč. Jaifare, ucítil jsi myšlenku, nastal čas. Přijď do mé pracovny. Konečně to bylo tady, stál jsi před Černým pln očekávání. Nepochyboval jsi, že tvá proměna byla dokončena. Již tradičně jste si vyměnili formality a ty ses posadil. Drak konečně spustil. „Nuže Jaifare, konečně se tvé tělo přizpůsobilo svému novému daru. Prvního z nich sis již nepochybně všiml – jsme telepaticky propojeni. Nyní nastal čas naučit tě čerpat z mých sil.“ Zbytek odpoledne jsi strávil učením se, jak skrze tetování nasát energii tvého pána do svého těla a udržet ji v něm. Bylo již po setmění, když jsi konečně dračí energii uzamkl ve své paži. Černý zlehka kývl a pokud byl netrpělivý nebo otrávený z několikahodinových snah, nedal to na sobě znát. „Velmi dobře Jaifare. Nyní nastal čas se rozhodnout, jak budeš chtít s mou silou nakládat. Vím, že již ovládáš telekinezi a telepatii. Můžeš ji použít k zesílení toho, co již umíš, jelikož se však stejně budeš učit jak s mou energií zacházet, doporučuji vybrat si nové odvětví magie, kterému se budeš věnovat a ke kterému mou sílu budeš využívat.“ |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Někdy odpoledne? K Celestině štěstí bylo slunce schováno za temnou masou mraků, ukrývající ji před jeho krutými paprsky. Všimla si, že skupina léčitelky, složená z ní, jejího bratra, khajiita a šedookého muže jménem Reód se připojila ke skupince. Proběhlo krátké a vyčerpané představení, na bližší rozhovor bude čas později. Prohlédli jste škody. Reód ke své hrůze zjistil, že jeho dlouhý luk byl naštípnutý – zbraň tedy byla nepoužitelná a on se teď musel spoléhat na prostou kostěnou dýku. Jodar svou zbraň rovnou ztratil a jedinému Elladurovi se podařilo udržet luk v provozuschopném stavu. Začali jste se sbírat a přemýšlet, jak se dostat ke břehu. Podpalubí bylo nedostupné, požár zničil vše, co se mu připletlo do cesty, včetně schůdků. Pochybovali jste, že by tam na vás čekalo něco užitečného. Swen se náhle plácl do čela a poznamenal, že v družině chybí Tygwyn. Skutečně, maličký gnóm nebyl nikde k nalezení. Nedávali jste mu moc velké naděje na přežití a někteří snad utrousili krátkou modlitbu žádající bohy o péči nad jeho duší. I na truchlení bylo málo energie. Reód cítil, jak se mu oči zavírají samy od sebe a nebyl jediný. Bylo nutné rozhodnout, co dál. |
| |
| soukromá zpráva od Jaifar Nama´d Barri pro Dol Mahakam Když mi můj pán dá opět volnost, jsem poněkud zmaten. Na druhou stranu, rychle vystřízlivím a hodlám toho času využít ve svůj prospěch. Škoda, že mi nenabídnul něco ze svojí knihovny, rád bych se přiučil i něčemu dalšímu a ani bych si to s sebou do pouště brát nemusel, stačil by mi opis… No nic, alespoň mám motivaci se snažit dokázat, že za něco stojím… Insuniny zápisky mi pro začátek tedy budou muset stačit. I tak se mi ale dost zamlouvají. Sice zabere trochu času se vším prokousat, ale myslím, že výsledek bude více než uspokojivý. "No jo, Morgul nebyl žádný ořezávátko a věděl, co u sebe schovávat za poklady…" Studium a práce s opisem mi dává zabrat, nejsem zvyklý tolik času trávit jenom ve strnulém sedu s brkem a pergameny. Sice bych si mohl pomoci telekinezí a většinu textu opsat jen s její pomocí, přesto bych se na to musel dost soustředit. Psaní s brkem a jeho časté namáčení je na motoriku velice jemná práce, takže bych byl nakonec stejně unavenej, jako kdybych to psal vlastní rukou. Abych si občas narovnal záda a uvolnil mysl, občas se tedy projdu po pokoji a pozoruju okolí. Když znovu spatřím ozbrojenou Modrou a Béžovou agentku, říkám si, že jestli mi dá můj pán ještě den, dva volno, určitě se k nim přidám, nebo je budu sledovat. Zbraně sice používám nerad, ale mohlo by být zajímavé něco s někým někde zažít, i kdyby se jen trénovaly v boji… "No nic, zpátky ke stolu, mám toho ještě dost na práci…" Rituál přenášející sílu na druhého si normálně opíšu. Ten druhý mě ale vážně zaujme a natvrdo zvažuju, jestli si přímo danou stránku nevytrhnu a nenechám si jí pouze pro sebe. "Nooo, radši ale ne, nebudu dělat takovýhle věci, alespoň dokud jsem tady takhle na začátku." Zatím si to tedy také jen opíšu. Naštěstí nejsem v situaci, kdy bych to potřeboval a trvale se měnit do podoby druhých nemám chuť. Ten třetí mě zatím nijak neláká, hazardovat s vyvoláváním cizích bytostí není zrovna můj pohár medoviny, každopádně opíšu si to radši taky. Bohové vědí…eh …tedy vlastně Draci vědí, kdy se to může hodit. Když se cítím opět unaven a vstanu abych se trochu protáhnul, najednou ke mě zašeptá vítr a vzápětí i můj pán… "Konečně!" I když své nadšení nedávám příliš najevo, jsem moc rád, že se něco děje, že se mi Černý věnuje a že se můžu učit něco nového. Práce to není úplně snadná a odpoledne mi uteče jako mávnutím cvičného meče, ale nakonec se mi podaří energii mého pána zkrotit. Když se poté zmíní o zesílení mých schopností, v hlavě se mi začnou rozbíhat veškeré skryté představy, o kterých jsem kdysi jako malý snil a které jsem chtěl umět: "Jaifar, mocný pán větru, který mávnutí ruky sfoukne k zemi celý regiment válečníků, vládce nad hmotností, který pouhou silou myšlenky vyzvedne do vzduchu statného válečníka i s jeho koněm a mrští jím o skálu, Jaifar, který se svou telepatií dokáže vstoupit do myslí ostatních a donutí je se zasebevraždit, Jaifar, který sám dokáže létat…" Je to prostě jasné, tohle bude má volba, ať už se posílím jen trochu, nebo jakkoliv pomalu. Klukovské představy jsou možná daleko, možná ale blíž, než si myslím. Už jsem se k pomyslnému vrcholu vydal a vyšplhal na jistou úroveň. Teď se nehodlám obracet a vydávat na jinou cestu, nebo postávat na místě. Chci dál, nahoru… "Můj pane, děkuji za Váš dar, je to pro mě čest." promluvím rozhodně ale s úctou. Tím darem nemyslím jen jeho sílu, ale i veškerou trpělivost a čas, který mi v poslední době věnoval. "I když je mnoho věcí, které bych se mohl naučit, chci zatím zůstat věrný telekinezi a posílit její možnosti. Telepatii ovládám sice částečně, ale jsem s ní relativně spokojený. Telekineze je však podle mě natolik komplexní obor, který dalším posílením mohu využít opravdu všestranně. I když už teď něco málo dokážu, rád bych tento obor studoval ještě tak dlouho, dokud neuzvednu do vzduchu pouhou myšlenkou statného muže ve zbroji, nebo dokud nedokážu sám pomocí telekineze létat podobně jako pták. Radši budu dobrý v jedné věci, než ovládat několik jen částečně…" Doufám, že když jsem odmítnul jeho doporučení, nebude se zlobit. Pokud chci něco dokázat, musím si občas prostě stát za svým názorem, jako pravý muž. Snad mě tedy pochopí a podpoří… |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Odpoledne, pět týdnů po odchodu z Dol Mahakamu, tři dny po setkání s Kronikářem S Bjornem jste rozhovorem strávili poměrně hodně času. Seveřan se nadšeně rozpovídal o tom, jak vlastně život na severu vypadá a ty jsi informace spokojeně nasávala jednu za druhou. Nikdy jsi nepřišla na to, proč se vlastně tuleňům takhle říká, ale nervózně jsi poslouchala válečníkovo líčení obrovských hadovitých bestií, kterým se říkalo hrůzodrápové. Obrovské bestie s protáhlým tělem měli kůži shora pokrytu bílou srstí, která jim umožňovala lépe splývat s okolní zasněženou krajinou. Z těla jim prý vystupovaly končetiny s hrůzu vyvolávajícími drápy – odtud název, který seveřané tvorovi přiřadili. Bylo ti jasné, že jsi tu příšeru spatřit nechtěla. Pokud něco nahánělo hrůzu barbarům, muselo se jednat o vskutku děsivou věc. Bjorn ti vyprávěl i o dalších kmenech a řeč přišla i na cíl vaší cesty: Nebeské kovárny. Již ze svého předešlého života jsi věděla, že mít severský meč znamenalo vlastnit předmět neuvěřitelné hodnoty. Kvalita jejich čepelí byla nesrovnatelná s čímkoliv, na co jste mohli narazit. Tvůj společník ti vysvětlil, že to bylo právě díky Nebeským kovárnám. Místům ukrytým hluboko v Bílých horách, v nichž se k ukování zbraně využívalo samotné teplo země. Způsoby jak toto místo najít a pracovat zde se dědily z generace na generaci a nebeští kováři se díky svému umění drželi u soukmenovců ve velké vážnosti. Výpravu za nalezením toho místa prý zorganizoval Ersten s Frínainem. Bjorn tvrdil, že se prý pouze zajímali o severskou kulturu. Čas plynul dál a ty ses konečně mohla otevřít i jiným lidským bytostem. S Hesae jste již museli pravidelné lety odložit, jen málokdy se sešlo krásné počasí a tvůj dobrý zdravotní stav. S výukou jste však nepřestali a dračice do tebe i nadále hustila informaci za informací. Konečně začalo být znalostí tolik, že jsi některé z nich zapomínala a musela si je pravidelně opakovat. Nezdálo se, že by tvou mentorku tvé občasné selhání paměti těšilo. Tvé cestování se zbytkem skupiny však znamenalo, že sis konečně mohla povídat i s někým, kdo se tě nesnažil jen využít nebo sníst. Tvé přátelství s Maiou se prohlubovalo každým dnem a oblíbila sis i Martu, svou služebnou. Ráda jsi aspoň s jednou z nich trávila čas a jednoho rána jsi zjistila, že ta hrozivá prázdnota způsobená nedostatkem lidí tobě blízkých byla pryč. Něco tě tam uvnitř hřálo a nebylo to dantian. Maia ti s úsměvem řekla, co způsobovalo ten pocit: Přátelství. Konečně jsi měla někoho, na koho ses mohla obrátit. Byl to skvělý pocit. I s Bjornem jsi začala trávit čas. Byl to jeden z mála mužů, kteří nechtěli trávit čas pletichařením a souboji o moc. Zvykli jste si jezdívat společně a váš ozbrojený doprovod mohl občas slyšet smích, když se někomu podařil vtípek. Čas plynul a vy jste se blížili svému cíli čím dál víc. Brzy jste měli opustit Ostrov Narakib a dorazit do severských plání, Bjornovy domoviny. Krajina byla touto dobou již pokrytá sněhem, který dosahoval i výšky půl metru. Bohužel se stalo, že jednou za čas kvůli zimě pošel kůň nebo osel, na kterých ostatní vojáci jezdili. Celkově však cesta probíhala poklidně. Byla jsi již ve čtvrtém měsíci těhotenství a čekali jste, že za několik dní dorazíte k Narakibskému průlivu, vodní ploše, oddělující ostrov od pevniny. Hesae již dříve nalezla a domluvila se s převozníky přepravující na ostrov a zpátky, že vás přepraví.
Karavana cestující krajinou Ten den jste necestovali. Zastihla vás sněžná bouře, první tento rok. Nad celým táborem kvičel vítr a snažil se jej celý zakrýt bělostnou pokrývkou. Ležela jsi ve svém stanu u Eposu o Aranarovi, dnes se ti však z nějakého důvodu nedařilo soustředit. Nakonec ses tedy vyhrabala z kožešin a rozhodla se strávit nějaký čas s Martou. Ta měla stan hned vedle tebe a obvykle stačilo zavolat, zuřící vítr si však v tomto případě žádal, aby jsi ji navštívila osobně. Co nejvíce ses tedy zachumlala do svého tlustého pláště a zhluboka se nadechla. Mráz byl ochromující. Vichr metající sníh všude kolem tě donutil zavřít oči, když ses s vynaložením velkého úsilí začala brodit sněhem k tmavému objektu, který měl v blizzardu znamenat dívčin stan. Konečně se ti podařilo se k němu dostat a na chvíli se ti zdálo, že slyšíš zařvání. Nepochybně si s tebou však příroda jen hrála a tak jsi rozšněrovala několik uzlů představujících vchod a vpadla dovnitř, abys co nejrychleji unikla nepříznivému počasí. Nahá Marta klečící na všech čtyřech na tebe překvapeně pohlédla a neméně překvapeně se tvářil i Bjorn, jenž za ní byl rovněž nahý. Ruce měl dokonce i nadále položeny na služčiných bocích. |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Hlavně jsem ale chtěla vědět, jestli se můžu dál proměňovat. Lítání mi chybělo jako nikdy, ale svou novou podobu jsem si oblíbila, ač nebyla tak majestnání jako u čistokrevných. Hlavně výhody toho, že mám dlouhý ocas, a když jsem líná, můžu si s ním pomáhat. Bavilo mě trénovat, co všechno dokáže. * * * Čtení je zajímavá zábava, pokud chci příběhy, ale nechci s nikým trávit čas. Ale někdy je moc osamělá. A zrovna teď i nudná. Pořád se v kožešinách vrtím a snažím se najít vhodnou polohu, ale nakonec to vzdám. Chtěla bych se proletět. Tak mi to chybí! S povzdechem odložím knihu a pořádně se obleču. Mohla bych si s Martou zahrát nějaké ty karty nebo kostky. Nebo aby mi něco zazpívala. Vichřice za stanem kvílí tak, že budu vážně raději, když budu s někým. Tyhle kraje neznám a nevím, jak v nich zní okolí. Tedy... teď už to vím. Jako vřískající zvíře. A tak do toho nečasu vylezu. A když pak uslyším ten divný zvuk, trhnu sebou, automaticky se podívám nad sebe i okolo, jenže vítr a sníh mě akorát bodá v očích. Ne, musím dovnitř, pak budu řešit, jestli v okolí není nějaký... hrůzodráp. Brr. Jenže ve stanu nenajdu tak úplně to, co jsem očekávala. V mém výrazu se určitě zračí šok. Prostě pořád nejsem taková jako draci. Zachovávat si v takových situacích dokonalou masku... s tím otce asi zklamu. V podbřišku mě nepříjemně zastudí a srdce se mi rozběhne. Jsem obalená sněhem a vážně nevím, co je horší. Zůstat tu, nebo se vydat zpátky do vánice? Vždyť oni... on a ona... to, co za celý život můžu nejblíže nazvat přátelstvím... Ani nevím proč cítím takovou zradu. Ale je tam. Už stačily vysvětlit, že ne vždy to je o bolesti a ponížení. Kdyby o tom se mnou mluvila jenom Marta, asi bych měla pochyby, protože... jo, mám ji ráda, ale je služka a musí toho vydržet hodně. Takže ten fakt jsem přijala jedině od svých učitelek. Bylo mi trapné se na to Hesae ptát. Ani nevím, jak na to vlastně přišla řeč, ale... no, prostě přišla. Mohlo to být horší. Mohl tu být někdo z mých nepřátel. Ale popravdě, nedovedu o tom sama sebe přesvědčit. Kdyby to byl kdokoli z nich, prostě bych ho odsud vypakovala, klidně ho nahého vyhodila na sníh. Jenže Bjorn... Myslím, že chuť na interakci s Martou mě přešla. A tak se aspoň částečně opanuju, stisknu zuby a radši vyjdu zpátky do vánice. Jenže trochu raněnému pohledu se ubránit nedovedu, když se od nich odvracím. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Někdy dopoledne, zataženo K Celestině štěstí bylo slunce schováno za temnou masou mraků, ukrývající ji před jeho krutými paprsky. Všimla si, že skupina léčitelky, složená z ní, jejího bratra, khajiita a šedookého muže jménem Reód se připojila ke skupince. Proběhlo krátké a vyčerpané představení, na bližší rozhovor bude čas později. Prohlédli jste škody. Reód ke své hrůze zjistil, že jeho dlouhý luk byl naštípnutý – zbraň tedy byla nepoužitelná a on se teď musel spoléhat na prostou kostěnou dýku. Jodar svou zbraň rovnou ztratil a jedinému Elladurovi se podařilo udržet luk v provozuschopném stavu. Začali jste se sbírat a přemýšlet, jak se dostat ke břehu. Podpalubí bylo nedostupné, požár zničil vše, co se mu připletlo do cesty, včetně schůdků. Pochybovali jste, že by tam na vás čekalo něco užitečného. Swen se náhle plácl do čela a poznamenal, že v družině chybí Tygwyn. Skutečně, maličký gnóm nebyl nikde k nalezení. Nedávali jste mu moc velké naděje na přežití a někteří snad utrousili krátkou modlitbu žádající bohy o péči nad jeho duší. I na truchlení bylo málo energie. Reód cítil, jak se mu oči zavírají samy od sebe a nebyl jediný. Bylo nutné rozhodnout, co dál. _____________________________ Pozn.: Zapomněl jsem ti příspěvek přeposlat, pokud budeš psát, tak i nadále Celestě a Reódovi. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Jako obvykle si Černý nechal svou kamennou masku, když jsi mu sdělil své záměry ohledně nově nabyté síly. „Jak si přeješ,“ odvětil, „v tom případě očekávám, že není třeba dalšího zdržování. Zítra tě ještě naučím, jak mou energii uvolnit a pracovat s ní. Očekávám, že pozítří již budeš na cestě. Zítra se domluvíš s velitelem stráží na svém doprovodu. V poledne mne opět navštívíš.“ Druhý den krátce po úsvitu ses vydal k severní strážnici, kde úřadoval Thrínain – syn samotného náměstka Dol Mahakamu. Měl to být jeho nejmladší syn a ty jsi pevně doufal, že nebyl moc podobný svému staršímu bratrovi Fríndicovi, jenž řídil chod výcvikového střediska. Jeho štěkavý, rozkazovačný hlas jsi nikdy neměl rád. Zahloubán do úvah, jaký že to vlastně tvůj doprovod bude, jsi se blížil k dvoupatrové kamenné budově s masivními dveřmi opatřenými kovovým kruhem sloužícím jako klika. Právě ses chystal za něj chytit, když se dveře prudce rozrazily, zasáhly tě do ruky a donutily klopýtnout dozadu. Dílo zkázy bylo dokonáno, když do tebe narazilo malé špinavé tělo a svalilo se i s tebou na zem. „POVÍDÁM VEN!“ zařval blonďatý trpaslík v kožené tunice a vlněných kalhotách. Jeho bratr sice měl vlas i vous mnohem tmavší, obličejové rysy však Thrínaina prozradily. „A jestli sem ještě jednou dolezeš, tak tě nechám spráskat jak psa!“ zařval muž starající se o bojovou připravenost Dol Mahakamu. Do nosu tě udeřil zápach nemytého těla a pálenky, když se z tebe vyhozený trpaslík zvolna uráčil slézt a postavit se na vratké nohy. Vlasy i plnovous mu trčely do všech stran a šupinová zbroj zjevně potřebovala očistit, neboť šupinky rzi již začínaly pokrývat nebezpečně velkou plochu brnění. „Ale miloštpane, vždyť...“ začal smraďoch, byl však odmítnut krátkým a rázným NE. Ze své pozice na zádech a s otlučeným loktem jsi viděl, že Thrínain nemá daleko k fyzickému napadnutí druhého trpaslíka.
Thrínain |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Druhý den ráno Blizard se nakonec přeci jen přehnal a zanechal tábor napůl ponořený do bělostné pokrývky. Jako by se příroda vybouřila a nyní nechala celý sever odpočívat, vše bylo nepřirozeně tiché. Klidné. Přemýšlela jsi, že by ses nad táborem proletěla, pročistila si hlavu od toho všeho. Poslední dobou se ti však úplná přeměna dařila jen s obtížemi. Hesae to přisuzovala tvému těhotenství a tvrdila, že bys to raději neměla přehánět. O to dítě se zjevně starala, snad více než ty. Nechápala jsi to. „Vypadáš kyseleji než moje máti když barvila látky,“ poznamenala Maia, jedoucí na svém koni. Za ním jsi spatřila svou kobylu, kterou tvá kamarádka vedla za uzdu. „Máš štěstí, hodně koní v tom mrazu prý umrzlo. A taky jeden ze strážných, chudák. Našli ho po krk ve sněhu.“ |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Stejně jako to, co jsem viděla večer. Vlastně ani nevím proč. Ale leží mi to v žaludku. Nemůžu na to přestat myslet. Už jsem si zvykla, že mě vlastní myšlenky někdy trýzní, zvlášť ve snech a s Dralionovou tváří. Ale to bylo poprvé, co tam Dralion nebyl. A... ech, radši potřesu hlavou, abych to z ní vyhnala. Je to jenom následek toho, co jsem viděla. Nic víc. I když po tom všem se už na Bjorna asi nedovedu podívat. Vlastně ani nevím, jak se tvářím, dokud mě Maia neosloví. Jo, nadšená nejsem, protože přeměna mi nejde. "Hmmm," je moje první reakce, protože umrzlí koně jsou to poslední, co mě trápí. A napůl jsem ještě ztracená v myšlenkách. "Díky." Převezmu si od ní otěže a vyškrábu se do sedla. Všimla jsem si, že břicho se mi trochu vyklenulo, ale na první pohled nejde nic poznat. Jsem zvědavá, jak to budu dělat, až budu mít bachor. To se na koně nedostanu ani omylem. A když se neproměním... Co pak? "Hlavně že se podařilo zavčasu postavit tábor," začnu nějakým neutrálním tématem. Vážně bych takovou noc nechtěla strávit jen tak, venku. To bych nepřežila snad ani s dantian. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Ráno Maia zlehka kývla. „Říkám si, jestli nebylo lepší počkat a vyrazit až na jaře. Celá tahle výprava byla moc uspěchaná, nelíbí se mi to.“ Obě jste se na chvíli zarazily a tobě došlo, že vlastně za tak brzký odchod můžeš ty a pokus o tvé zabití. Po chvíli jste se však vrátily k rozhovoru a pozorovaly vojáky, jak balili zpola zasypaný tábor. Jakoby se i muži rozhodli jednou zmlknout a nerušit bělostné ticho. „Ale, ale, copak to tady máme?“ poznamenala tvá kamarádka po chvíli. Sledovala jsi její pohled a viděla Bjorna jedoucího na svém mohutném oři. Kolem pasu jej držela Marta a z jediného pohledu do její tváře vám bylo jasné, že mladá dívka se zamilovala. |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Ale omlouvat se za to, že nás poslali na sever tak uspěchaně, nebudu. Byl to otcův nápad. Nemůžu za to, že všem tolik ležím v žaludku. A doufám, že kdyby mě sežrali, že z toho dostanou aspoň koliku, nebo tak něco. Podívám se směrem, kam nenápadně naznačila Maia. A doufám, že jsem dost bledá kvůli zimě, protože kdyby ne, asi bych zbledla ještě víc. Stisknu zuby a zase ve mně zahlodá ten iracionální vztek. Ostře se nadechnu ledového vzduchu, ale ne že by mi to pomohlo. Co se to se mnou děje? Konečně mám někoho, s kým si můžu povídat, ale teď bych ji nejraději shodila do sněhu a vmetla jí do obličeje, jaká děvka je. Hesae mě varovala, že asi budu mít trochu problém s emocemi, prý nějaké... hormóny, ale... takhle?! Super. Jedna vánice a moje služka se tu peleší. A ještě mi krade jediného přítele mezi muži, kterého mám. Vím, jak se muži změní, když si najdou ženskou. S Lovcem to bylo stejné. Odkopl mě pak jako štěně. "Marto!" houknu na ni. "Pojď sem." A pokud by snad chtěl jet i Bjorn, dodám "sama". Poodjedu od Maii, aby nás neslyšela. "Kde se couráš? Máš být k ruce mně, ne chlapům v táboře. Ale jestli se ti to tak líbí, dobrá, místo toho, abychom trávily čas spolu, určitě se tu najde dost z nich, kteří by si rádi užili tvé... pohostinnosti." Nevím, kde se to ve mně bere, ale zní to chladně. Tak já si nic neužiju, ublíží mi a ještě mám v sobě toho fakana - a ona? Ona co? Kurva! Měla jsem je včera oba vypakovat do sněhu, aby se vzpamatovali. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Ráno Marta na tebe zmateně pohlédla a po tvé výzvě, aby přišla sama, poněkud nechápavě sjela z koně. Zaznamenala jsi, že Maia tě pozorovala zkoumavým pohledem, zatímco se služka brodila sněhem. Teprve šestnáctiletá dívka si musela shrnout kápi, aby na tebe mohla pořádně vidět. Netušila jsi, zda rozevřela ústa, protože se dívala nahoru nebo z čirého překvapení. Zčásti snad oboje. „J-Já...“ zakoktala se nechápavě... „...udělala jsem snad něco špatně? Jestli jde o ten včerejšek, tak promiň, ale nemohla jsem vědět, že se v takovém počasí rozhodneš mi vlítnout do stanu.“ |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Už nechci být páté kolo u vozu. To raději budu sama. Sama a učit se s Hesae, dokud mě z toho nebude bolet hlava. Což stejně asi pak budu muset udělat... Potlačím popuzené zafunění. "Nepřeju si, aby ses tu kurvila. Chceš dopadnout jako já?" |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Ráno „Kurvila?!“ zopakovala Marta nevěřícně a přidala na hlasitosti. Koutkem oka jsi zaznamenala, že Maia s Bjornem hledí vaším směrem. Dívčiny tváře doslova hořely. Mohlo to být chladem, jistě, usoudila jsi však, že mnohem větší úsluhy jsi za to mohla přisoudit služčině rozhořčení. „Já se nekurvím a ty to moc dobře víš! Vždyť víš, jak jsem na tom s muži vždycky byla!“ Na tomhle něco bylo. Věděla jsi, že Marta byla na rozdíl od Maiy až do včerejší noci panna. Její jediná zkušenost s muži byla, když se ji pokusil na slamník pozdě v noci zatáhnout opilý rybář. Nebyla to pro ni příjemná zkušenost a podělila se s tebou o ni až časem, jedním z následků však bylo, že dívka již nikdy nechodila po setmění kolem přístavu. A byla mnohem obezřetnější vůči mužům. Tedy až do včerejška. |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Ona se mi svěřila s tímhle, já, po váhání, jí zase s Dralionem. A s tím, že jsem z toho nevyvázla jen tak. Kdybych neviděla, jak se ráno tváří, tak bych místo ní vlítla na Bjorna. A to si pište, že by si to za rámeček nedal. Vlastně už včera. Stačilo by v Martině tváři zahlédnout bolest a slzy - a dantian by ho podpálilo samo. Cítím na sobě jejich pohledy, ale neotočím se. Cerruk mi tloukl do hlavy, abych neseděla jak hrbáč, tak teď sedím v sedle rovně jako pravítko - protože pak z toho ještě víc bolí záda. "Pamatuj na to. A jestli ti v noci umřel kůň, pojedeš na mém." Nebudu se dívat, jak tu Bjornovi visí na zádech. Sice mě její - a jeho! - zrada žere, ovšem tohle je menší zlo. Kéž bych se mohla proměnit... pak bych jí přenechala, prozatím, svou kobylu a sama bych vzlétla. Svobodná. Nezatížená tím vším podivným, co se ve mně, doslova, odehrává. Ať už děcko, nebo... pocity. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Ráno Marta rozhořčeně rozevřela ústa s úmyslem něco namítnout, pak je však chladně zaklapla a její modré oči ti jasně oznamovaly, že tímto sis dívku nijak nenaklonila. Tvůj přímý rozkaz nemohl až na agenty nikdo odmítnout, něco takového se rovnalo sebevraždě a služka to moc dobře věděla. Naznačila proto v hlubokém sněhu krkolomné pukrle. „Jak si přejete má paní,“ odvětila monotónním hlasem, načež se rozešla ke tvému koni. „Co to tu řešíte?“ ozval se Bjorn, který se s Maiou rozjel vaším směrem. Marta se zastavila a těkala mezi vámi dvěma pohledem. |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Peleší se s mou služkou a ještě dělá, jako by se nemetlo. Největší nával zrady a jedů jsem už však vyplivala na Martu, tudíž se opanuju aspoň tak, abych vypadala neutrálně. "Ženské věci." |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Ráno Bjorn zkoumavě přelétl z tebe Martu a zase zpátky. Nakonec s našpulenými rty pokrčil rameny. „No jak chcete. Poptám se, jak dlouho nám ještě zabere přesunout věci na ostatní zvířata,“ prohlásil nezúčastněně, načež se rozjel zpátky ke stanům. Maia pokračovala v jízdě, až stanula vedle tebe. „Ženské věci?“ zeptala se se zdviženým obočím. |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Jak si to vůbec mohl dovolit? Zrovna teď si má racionalita vzala dovolenou, takže ani v nejmenším neberu v potaz, že by to mohla být jejich věc a já bych se do toho neměla míchat. A že jsem třeba na Martu neměla štěkat. Dokážu přemýšlet jenom nad tím, že mě oba naštvali. Že se při každé příležitosti budou muchlovat někde ve stanu a já abych jenom odnosila nějakého spratka. Podívám se na Maiu a můj potlačovaný vztek je tentam. Vypadám spíš trochu smutně, ale nebyl to záměr. Jenom prostě nedovedu to, co ostatní draci. Mít neustále kamennou tvář. I když mnohdy se to snažím trénovat. A i když mě to u otce i Cerruka děsně štve, myslím, že se to bude hodit. Nakonec se chtě nechtě budu muset stát takovou jako oni. "Jo. Stačí, že jsem zbouchnutá já," zamračím se, ale patří to spíš myšlence než jí. "Nemusí být ještě moje služka." |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Ráno Maia nechala obočí vysoko zvednuté a pózu ještě k tomu doplnila o naklonění hlavy. „Ne že bych chtěla být hnusná, ale nemyslíš, že to je jejich věc?“ zeptala se tónem, který jasně naznačoval, co si o tom tvá kamarádka myslí. Nebyl to názor souhlasící s tím tvým. Marta i nadále stála ve sněhu kus od tebe. |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro "Tady přece nic není tak úplně něčí věc. Všichni musíme hrát svoji roli a máme svá místa." Absolutně netuším, kde se ve mně tahle slova vzala. "Ty jsi služebnice draků a já jsem pochybný experiment mého otce. Pokud nechceme umřít, musíme dělat, co se nám řekne." Ano, sice mě většina výpravy musí poslouchat, ale to nic nemění na tom, že si moc dobře uvědomuju, že je to jenom pozlátko. Zadívám se na Maiu a nevím, jestli se jí vůbec svěřovat. Najednou mám pocit, že se mi zase všichni vzdalují. A to jenom proto, že Bjorn nedokázal udržet ptáka v kalhotách. Nakonec si povzdechnu a maličko sklopím hlavu, dívám se na hřívu svého koně. "Víš... celý život jsem byla vyvrhel. A když jsem konečně našla někoho, kdo..." Kdo co? "... s kým mi je dobře, tak... tak se to všechno musí tak posrat." A mluvím teď vlastně o Martě, nebo o Bjornovi? Zakroutím hlavou. "Nevím, co to se mnou je. Vím jen to, že se na ty dva nedokážu koukat," řeknu skoro neslyšně. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Ráno Až teď sis uvědomovala, jaký byl mezi tebou a tvými dvěma kamarádkami propastný rozdíl. Obě poznaly rodičovskou lásku a ačkoliv si obě nepochybně také prošly těžkými obdobími, pochybovala jsi, že si uměly vůbec představit tvé zážitky. Ucítila jsi, že ti Maia položila ruku ukrytou do kožené rukavice na rameno. „Rún, nic se neposralo. Jenom se dva kamarádi zase o něco více sblížili. Nemůžeš šílet pokaždé, co vidíš muže se ženou jen proto, že ty sama s nimi máš špatné zkušenosti.“ |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro A pak mi to dojde. Ona nic nepochopila. "To... to není kvůli tomu. Vysvětlili jste mi to. A kdyby to byl kdokoli jiný, je mi to jedno. Jenže proč zrovna oni? Proč jedni z mála, se kterými jsem se dokázala normálně bavit? Já vím, jak to dopadá. Za celou dobu, co jsem žila mimo dračí společnost, jsem měla snad jenom jednoho opravdového přítele, někoho, kdo mě od sebe neodháněl jako toulavého psa a prokázal mi nějakou laskavost. Ale pak? Pak si našel ženskou a ona mě vyhnala. Říkala o mně hnusné věci. A on se se mnou přestal bavit. To byla poslední kapka, a když jsme se pak setkali s tou skupinou bojovníků, šla jsem s nimi. A pak to dopadlo, jak to dopadlo," řeknu hořce. "Budou spolu, budou šťastní, ale tam pro mě není místo. Za poslední týdny jsem si bláhově myslela, díky tobě a Martě, že jsem si svoje místo našla, ale... asi jsem se mýlila. Asi bych se měla naprosto věnovat studiu a ne nějakým hloupým rozhovorům. Ať Hesae nedělám ostudu." |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Ráno Maia jen zlehka zavrtěla hlavou. „Moc dobře víš, že Marta o tobě nic hnusného říkat nebude. Ani Bjorn. Oba dva tě mají rádi a to se nezmění. A i kdyby náhodou na tebe neměli tolik času, tak pořád máme jedna druhou.“ Na ženině tváři se objevil drobný úsměv. „Rún, jsi má nejlepší kamarádka.“ |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Vypadám vážně překvapeně. Ne že bych ji za kamarádku nepovažovala, ale nikdy bych nevěřila, že mi tohle někdo řekne. Že nebudu jen kamarádka, ale opravdová přítelkyně. "Já... díky, tohle mi ještě nikdy nikdo neřekl," vypadne ze mě zaraženě. Ale stejně mě ne a ne pochopit. A já sebe asi taky ne. Vždyť by mi to mělo být jedno, ne? Maia má pravdu v tom, že je to jejich věc. Jenže já to nedokážu přijmout. "Co to se mnou ale je, Maio? Může za to ten spratek? Hesae mě varovala, že bych mohla mít výkyvy nálad, ale tohle je šílené..." Asi se na to Hesae budu muset zeptat. "Copak je normální, abych takhle vyváděla jenom proto, že se Marta motá kolem Bjorna?" Zní to poněkud zoufale. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Ráno Tvá přítelkyně jen zavrtěla hlavou. „Netuším, na takové věci se budeš muset zeptat Hesae. Mě to taky moc nepotěšilo, ten muž je rozhodně urostlý,“ odvětila a s úsměvem vrhla pohled po svalnaté postavě projíždějící mezi stany. „Neměli už bychom Martu zavolat zpátky? Vypadá, že jí je docela zima.“ A skutečně. Dívka stála nad kolena ve sněhu a zmrzle si držela plášť co nejblíže u těla. Zpod kápi jsi však stále viděla její ublížený pohled, kterým tě pozorovala. |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro "Nechci se teď s ní bavit. Ať si to rozdají třeba na koni, je mi to jedno," frknu. Ale je to lež. Je mi to všechno jen ne jedno. "Ať si jede, s kým chce, třeba s Erstenem." A až vyjedeme, asi pojedu najít Hesae. Zatím ji otravovat nechci, třeba má před odjezdem ještě nějaké povinnosti. |
| |
| soukromá zpráva od Jaifar Nama´d Barri pro "Škoda, že svýmu pánovi neumím číst myšlenky." pomyslím si, když si uvědomím, že díky jeho kamenné tváři nikdy nevím, co si o mě myslí a jak na tom vlastně jsem. I tak mě ale výsledek minivolby samozřejmě potěšil. Aniž bych si myslel, že se tak stane, po proslovu mého pána mi přeci jen trochu víc stoupne sebevědomí. A zrovna když kráčím za Thrínainem a představuju si, jak budu moct nově nabitou energii v praxi využívat, hned přijde malá lekce v podobě trpaslíka, kterej mě nečekaně srazí k zemi. "Do psích jater..." zakleju v duchu, když se svalim na zem pod váhou špinavého a smradlavého polomuže. Užuž si v duchu představuju, jak mu to nandám a pomocí svojí síly ho umlátim jeho vlastní zbrojí, ze který bych ho nejdřív vysvlíkl jako hadrovou panenku, pak si vzápětí ale uvědomím, že se zřejmě jedná jen o nedopatření. "Z tebe to tahne jak ze starý hospody..." poznamenám jakoby mimochodem směrem k tomu "nademnou" a pak vklidu vstanu. V rychlosti se prohlídnu, jestli mi na oblečení nenechal nějakej nemilej flek, kterej by mi mohl snížit autoritu a lehce si promasíruju naraženej loket. "Ani se neomluvil. Se nedivim, že na něj může být Thrínanin nasranej." říkám si opět radši v duchu a přemýšlím, jestli bude Thrínain rozjetej i směrem ke mě. Na druhou stranu, co by mi ale mohl udělat... "Aaaa, mistr Thrínain." prohodím nakonec po chvíli pozorování směrem k veliteli stráží a toho smradlavého si prozatím radši moc nevšímám. "To máme ale dneska hezky, co?" snažím se situace trochu zlehčit. "Bylo mi řečeno, že se mám u Vás hlásit. " rozhodím lehce rukama. |
| |
| soukromá zpráva od Ersten pro Ráno Trpaslík je svolný konverzovat? No vida, jde to podivuhodně snadno. Sice nepoznám, zda bude mluvit pravdu, ale aspoň mohu jeho tvrzení konfrontovat s informacemi ve velké knize, kterou jsem dostal od svého pána. "Nedávno jsem přišel o meč. Byl to opravdu pěkný kousek, perfektní mistrovská práce od samotného mistra Karamazina. Teď potřebuji novou zbraň. Jindy bych šel za mistrem znovu, ale dostal jsem doporučení, ať se namísto na něj obrátím na kováře z Nebeských kováren. Něco málo jsem si o oné látce přečetl a od té doby na Kovárny stále myslím. Chci, aby mi vykovali ten nejskvostnější meč, na jakém lidské oko kdy spočinulo. Chci zbraň, která se stane součástí mne samotného, prodloužením mé ruky, mým společníkem v boji. Abych nemusel přemýšlet nad tím, jaký to kus oceli mám v ruce. Zkrátka... potřebuji výtvor, který je víc než mistrovským dílem, zkrátka chci čepel hodnou hrdinů a polobohů. A já chci vědět, co musím udělat pro to, abych takovou zbraň získal a co mě to bude stát." |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Ráno „Jak myslíš,“ poznamenala Maia, načež se rozjela k Martě a pokynula jí, aby nasedla. Ta nejprve podezřívavě koukla tvým směrem, než se na ženinu kobylu vyšvihla. Balení tábora se nepříjemně prodloužilo. Kvůli umrzlým zvířatům teď muselo jít hned několik trpasličích strážných pěšky a jejich vybavení se muselo přerozdělit mezi ostatní jezdce. Pouhá pěší chůze navíc znamenala další zdržení oproti programu. I přesto však na sobě Frínain, jenž měl organizaci vojáků na starosti, nedal znát ani sebemenší podráždění. „Zdá se, že severní mrazíky jsou silnější, než jsme čekali,“ prohodil tvým směrem přátelsky. Jemu se to v jeho bílém huňatém plášti mluvilo. Vyrazili jste několik hodin před polednem a ty ses s kobylou zařadila vedle zlehka našlapující Hesae. Dračice neměla důvod si vzít koně a nyní nebylo zvířat nazbyt, proto se tvá učitelka rozhodla jít po svých. Sníh se pod ní ani nepohnul v místech, kde se ostatní bořili po kolena i hlouběji. „Otravné ráno,“ prohodila tvá společnice kysele, když jste si vyměnily pozdravy. Nemohla jsi jí nedat za pravdu. Rovnou jsi využila příležitosti a zeptala ses na své momentální rozpoložení. Hesae tě chvíli zkoumala pohledem, než odpověděla. „Spíš bych to přisoudila běžné žárlivosti. Našla sis konečně kamarády a bojíš se, že už s tebou kvůli svému vztahu nebudou chtít tak bavit. Těhotenství tě nejspíš takovým pocitům jen udělalo zase o něco náchylnější.“ |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Ráno Thrínainova pozornost se obrátila k tobě a trpaslík si tě s rukama na bocích prohlédl od hlavy až k patě. Chvíli to trvalo, než se v kapitánových očích rozjasnilo světélko poznání. „Ty budeš náhrada za pána Morgula, co?“ poznamenal s rukama i nadále vbok. Smraďocha vedle tebe si již přestal všímat. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Ráno Frínain tě během tvé řeči pozoroval s úsměvem a prsty složené do stříšky volně spočívaly na stole. „Stačí si se mnou a pár dalšími udělat takovou malou vyjížďku na sever. Bjorn i Taeyrif již oba souhlasili s doprovodem a Bereal se nepochybně připojí vzápětí. A podle mých informací s námi vyrazí i Rún.“ Právě při poslední větě se trpaslíkův úsměv rozšířil, když vyložil svůj největší trumf. Proč tě však zval k účasti na výpravě zůstávalo i nadále záhadou. |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Chvíli jedu mlčky. Vážně je to otravné ráno. Je mi nanic. A výjimečně to není kvůli mému stavu. "Naučila bys mě to?" zeptám se najednou. "To chození po sněhu..." Mohlo by se v téhle nehostinné krajině hodit. A já potřebuji rozptýlit nevhodné myšlenky. Třeba proč se Bjorn zajímá o obyčejnou služebnou. A jestli ji má vážně rád, nebo si s ní jenom užil, jak to muži dělávají. Zjišťuji, že druhá varianta by mi ani tak nevadila. Rozhodně méně než ta první... |
| |
| soukromá zpráva od Jaifar Nama´d Barri pro Ráno "Přesně tak, pane Thrínain, to jsem já." odpovím s lehkostí. "Prej se máme domluvit na doprovodu. Nejspíš už zítra vyrážím do divočiny. Přesnější instrukce ale nemám..." "Tak schválně, na čem se domluvíme a koho mi přidělí..." |
| |
| soukromá zpráva od Ersten pro Ráno Trpaslík právě vyjmenoval několik účastníků výpravy. Samé známé tváře, avšak ani to nemění nic na faktu, že můj úkol, respektive persona ve středu mého zájmu zůstává zde. Až dokud nevysloví její jméno. A nyní hlavně zachovat klid a nedát na sobě nic znát. Naštěstí nepřestávám během rozhovoru snídat a tak mohu vzrušení překrýt žvýkáním a zapíjením. Což je přesně to, co nyní dělám. Žvýkám a zapíjím, aby trpaslík neviděl vzrušení, které mnou uvnitř doslova cloumá. Pokud tedy Rún jede také, nic nestojí v cestě mé výpravě do Nebeských kováren! "Silná družina," podotknu s předstíraným klidem. "A jaký důvod k cestě mají ostatní a ty sám?" Na Rún se nechci ptát záměrně. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Dopoledne Na tváři dračice jsi spatřila drobný úsměv. Hesae vždy potěšilo, když jsi projevila vlastní iniciativu a pokusila se naučit něco nového sama od sebe. „Je to jednodušší, než bys čekala.“ Vskutku bylo. Za těch několik měsíců ses naučila pracovat se svou silou s větší zručností a jednoduchá kouzla ti již nedělala sebemenší problém. Celý trik spočíval v posílení materiálu pomocí energie vyslané skrze chodidla. Netrvalo ti to ani deset minut a již jsi byla schopná stát na sněhobílém prašanu v místech, kde byli jiní zaboření až po kolena. „Ti nejtalentovanější zvládali stát i na vodě, to je však mnohem, mnohem náročnější. Ta se neustále přeměňuje a ty se tomu musíš přizpůsobovat,“ vysvětlovala Hesae, když jsi opatrnou chůzí kráčela vedle ní. Když se začaly objevovat problémy s přeměnou, upustily jste od duševní nekromancie. Sama tvá mentorka ti vysvětlila, že znáš veškerou potřebnou teorii a zbývalo již jen ji doplnit praxí a schopností využívat magickou energii s dostatečnou přesností. Bylo dobré vidět pokroky. Když se totiž před několika týdny kolem tábora začalo ochomýtat několik vrrků (divoké psovité bestie o trochu menší než kůň), byla jsi schopná jednomu z nich vytrhnout duši i na vzdálenost dvou desítek sáhů. Duše ti tehdy vyklouzla z prstů, bylo to však dost nato, aby sis od Hesae zasloužila pochvalu. A dokonce jsi i dostala odměnu. „Uvazování duše je proces mnohem náročnější než její vytrhnutí, proto není zvykem provádět obě věci hned po sobě. Mnohem jistější je nejprve duši uložit.“ Již z předchozích studií jsi věděla, jaké materiály jsi k tomu mohla využít. Nejlepší byly drahokamy. Posloužit však mohly také kovy, z nichž nejlepší bylo zlato. Naopak stříbro znamenalo pro duši jistou zkázu, neboť jeho podstata jej rozsekla. Důvod, proč se tak děje, prý byl předmětem zkoumání mnohých alchymistů. Nemohla ses ubránit určité míře pýchy směřované k tobě samé, když jsi v ruce držela svou odměnu – tvůj úplně první kámen duší. Sama Hesae jej využívala, což se na něm podepsalo. Původně byl průzračný, s jednotlivými použitími se však různě zbarvoval, až dosáhl svého nynějšího stavu. Nemohla ses dočkat chvíle, kdy jej budeš moct konečně použít.
Kámen duší Nyní jsi nevědomky přejížděla rukou po malém váčku na opasku, když dnešní lekce skončila. Hesae tě vzhledem k událostem předchozí noci ještě naučila jak rozpálit tvá zlatá kamna tak, aby jsi byla schopná vyprodukovat teplo potřebné nejen k tomu, aby ses zahřála, ale například sloužící také k vytopení stanu. Tvůj kůň sice trochu jančil, když jsi to s vynaloženou energií přehnala a sníh ti začal pod nohama nebezpečně syčet, věřila jsi však, že hrubé principy jsi již zvládala. „Dobrá, myslím že to stačí. Pokud chceš, můžeš dále procvičovat, já se půjdu podívat po něčem k jídlu,“ poznamenala dračice. Právě díky ní jste se nemuseli dále zdržovat lovem, ona při svých pravidelných letech naštěstí pravidelně narážela na stáda zvířat, díky kterým se vám dařilo zde na severu přežívat. Tvá mentorka se ještě neproměnila, měla jsi proto stále šanci ji zastavit. Jediný zběžný pohled ti prozradil, že Marta jede opět přitisknutá k Bjornovi kus od Maiy. Pokud by ses chtěla připojit k nim, musela bys být ve společnosti obou zároveň. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Ráno Trpaslík několikrát přikývl a zajel si rukou do vousů. Pauzy v řeči vás obou však využil smraďoch. „Šéfe já to zvládnu. Noták, ještě pošlední šance. Tady černej pán mě určitě přijme, že jo?“ Thrínainovi se v očích nebezpečně a sáhl po topoře ozdobné sekery visící mu přes bok. Opilec překvapeně couvl a vrhl po tobě ještě jeden prosebný pohled.
Smraďoch |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Ráno Bohužel jsi svou misku již před chvílí vyprázdnil, dle světélka v trpaslíkových očích když jméno dívky vyslovoval jsi však usoudil, že o tvém zájmu o ni stejně ví. „Nejsi jediný, kdo si potřebuje nechat něco ukovat a čím více agentů tam vyrazí, tím lepší doprovod budeme moci dostat. Co se Rún týče, stejně bude muset vyrazit z města.“ Pochopil jsi. Frínain tímto krokem zabil dvě mouchy jednou ranou – stejně jako ostatní agenti dostal nepochybně za úkol se sblížit s Rún a jejím odvodem z Dol Mahakamu odstranil část konkurence. Nepochybně musel vzít několik z vás s sebou, pochyboval jsi však, že lidé jako Bjorn nebo Taeyrif jsou zběhlí v umění omotávat si druhé lidi kolem prstu. A tvůj samotný první dojem na Rún taktéž nebyl nejlepší. Rozhodně existovaly lepší způsoby představení, než při atentátu a s mečem v ruce. Trpaslík vskutku ukázal své mistrovství v umění intrik, když si jako doprovod vybral právě vás. |
| |
| soukromá zpráva od Jaifar Nama´d Barri pro Dol Mahakam Jakmile promluví smraďoch, nestačím se divit. "Já a přijmu? Jako k čemu bych Tě měl přijímat?" pak se navíc zarazím, když si něco uvědomím. "Říkáš poslední šance jo?" a otočím se dále na Thrínaina. "Kolik těch šancí už vlastně dostal? A čím se kromě pití ještě provinil?" řeknu směrem k veliteli a jakoby mimochodem položím tomu smraďochovi ruku na rameno, abych měl potřebný kontakt. Mám totiž v úmyslu číst jeho myšlenky. Ať už mi řekne cokoliv, rád bych věděl co si myslí a jak moc je ve skutečnosti ne/schopnej. Tak nějak už tuším, o co tomu trpajzlíkovi jde. Asi je v ouzkých. Jestli si ho ale připustím k tělu, chci si být jistej, že si nezvolím špatně. Navíc, ještě potřebuju zjistit, koho by mi přidělil samotnej Thrínain. Takže zkusíme hrát malou hru o milosrdenství... |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Když je zase koutkem oka zahlédnu, div neprotočím oči. "Hesae, vážně to nejde nějak udělat? Hrozně mi to lítání chybí... A proč vlastně nemůžeme letět napřed a počkat tam na ně?" Ona by tam byla v mžiku oka. Mně by to kvůli velikosti trvalo déle, ale rozhodně by to nebylo tak zdlouhavé jako tohle. |
| |
| soukromá zpráva od Ersten pro Ráno Můj rozhovor s trpaslíkem už další ovoce nepřinese. Klíčové pro mne bylo, že jede i Rún, což jemu ale pochopitelně nehodlám říkat. Ještě se ho optám, kdy se předpokládá odjezd na výpravu a následně se odporoučím stranou. Jdu najít svou společnici Elen, abych jí o svém plánovaném odjezdu zpravil. Nejprve ji, poté svého pána. Jsem si jist, že Fialový nebude s mým odchodem mít sebemenší problém, přeci jen úkol jsem nevzdal, ba naopak v něm pokračuji. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Dol Mahakam Bylo to zvláštní, jako by trpaslíkova mysl byla zahalena jakýmsi oparem bránícím myšlenkám na povrch. Naopak jsi však mnohem výrazněji cítil pocity, ačkoliv do jisté míry pokřivené. Rozpoznal jsi však strach a do jisté míry i ublíženost. „Příliš mnoho šancí,“ odplivl si Thrínain, „když už se náhodou dostaví na službu, tak opilý a bez ošetřené výstroje. Jeho sekera je tak tupá, že by ji mohl používat jako kladivo!“ Z telepatického spojení jsi skrze opar, který ti zvolna začínal být nepříjemný, rozpoznal další nával ublíženosti a nelibosti vůči kapitánovi. Pijan se zjevně cítil utlačovaný. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Ráno Odpovědí ti bylo jen zavrtění hlavou. „Nemáš svou přeměnu pod kontrolou a já nechci nikomu vysvětlovat, proč ses ve vzduchu najednou přeměnila zpátky do lidské podoby a zabila se.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jaifar Nama´d Barri pro Dol Mahakam Zkoumám trpaslíkovu mysl a přemýšlím, jestli ten opar, kterým je zahalena jeho mysl a cítění pocitů, by mohlo být způsobeno tím alkoholem, nebo jestli ten trpaslík umí i něco víc. "Asi spíš ten alkohol." udělám si malý závěr sám pro sebe. Tak trochu je mi ho líto, na druhou stranu pokud chlastá, může si za to sám. Ať je to ale jakkoliv, jestli se cítí ublíženě a utlačovaně, pobyt mimo město by jej mohl osvobodit z pomyslných pout a mohl by se chovat líp a navíc by mě mohl mít za jakéhosi zachránce. Ani neví, kam mířím a co mě čeká a chce do toho jít. Musí být asi fakt zoufalej. A kdyby se mnou nakonec šel, Thrínain by se zároveň zbavil pomyslné zátěže, takže by z toho mohli vyjít dobře oba dva. "Alkohol se dá vynechat, zbroj se dá ošetřit, sekera nabrousit, mysl vyjasnit. Ale co když je to fakt notorik…?" Otázka tedy je, jestli bych z toho vyšel dobře i já… "Dobře." řeknu po chvíli směrem k Thrínainovi. "Řekněme, že bych mu mohl dát tu poslední šanci já. Ještě než se ale rozhodnu, potřebuju vědět, kdo další by se mnou měl jít." Pak se podívám na smraďocha. "Ty chceš jít se mnou, aniž bys věděl, co Tě čeká? Jak dlouho dokážeš být bez alkoholu?" zkusím se ho schválně zeptat takhle, ať se sám projeví a ukáže, jestli na to má… |
| |
| soukromá zpráva od Swen Norrad pro Noc proběhla přesně podle mého gusta! Čert vem to, že jsem byl první a že sem tam ukápla nějaká ta krev. Na své možnosti jsem nebyl tak drsný a očividně jsme si to oba užili. Za tu noc to proběhlo snad šestkrát a pokud by mi někdo nevěřil - tse! Se klidně zeptejte Reliel! Jojo, udržovat to pořád v sobě není vono! Vypustit tuhle ná- ale co je vám kurva potom?! |
| |
 | soukromá zpráva od Reód pro Večer se vyvíjel příjemně, až do chvíle, kdy se Reliel s tím tlučhubou zvedli a zalezli do stanu. S tím, jak padala tma, se mi Swen přestával líbit a představa, že se dívky, kterou považuji takřka za svou dceru, dotýká právě tento muž, se mi velice hnusila. Zrovna když jsem zformoval na jazyku ostrou námitku, mě stáhl k zemi Elladur. Útok z této strany jsem nečekal, a proto jsem se podvolil a spokojil se jen se zamračeným pohledem, který zůstal nepovšimnut. Bohové, to jistě... Ale zkus jí ublížit! Druhý den se kýl lodi konečně odlepil od písku a nás přivítalo širé moře. Nedlouho po tom, co pruh země zmizel za obzorem jsem v duchu spokojeně konstatoval, že mi kormidlování celkem jde a s navigací nemám už vůbec problém. Takže bylo rozhodnuto, že se budeme se Swenem střídat. Právě ke konci mé služby se nebe stáhlo. Zničehonic se tichem rozlehl řev a vytrhl mě z dřímoty. V ospalé malátnosti jsem ho považoval za předzvěst blížící se bouře. Seveřan se vymotal z podpalubí a namířil si to ke kormidlu. Alespoň ho nemusím budit, pomyslel jsem si spokojeně a přikývl, když navrhl plout k pevnině. V mysli mi poskakovala neurčitá vzpomínka, ale na co, na co? Odpověď přišla – přesněji řečeno přilétla – brzy. Roztrhla clonu mraků a s triumfálním řevem se pokusila podpálit loď. Swen začal něco řvát a já dostal chuť ho utopit. Místo toho jsem uchopil luk a – celkem zbytečně – vyslal k nebi dvojici šípů. V tom s sebou paluba smýkla a podtrhla posádce nohy, já jsem však pevně svíral záďový vaz. Kolem mne prolétla Reliel. Instinktivně jsem vystřelil rukou a chňapl po bílém záblesku její kůže. S její rukou pevně v mojí jsem uklidnil rozbušené srdce a pokusil se dívku utěšit, ale ze staženého hrdla nevyšla jediná hláska. Z nebe sršely blesky a zažehávaly požáry v celé délce lodi. Jeden udeřil na pár kroků ode mne, sjel po žerdi trčící ze zádi. Hrom mě ohlušil a změnil změť zvuků v táhlý pískot. Kdosi vykřikl, ať opustíme loď a já neměl sílu se hádat. Rozběhl jsem se k bočnici a vrhl se do hlubin, které se nade mnou zavřely. Ne však na dlouho. Neznámá síla nás vyvrhla zpět na palubu a praštila s námi o zem. Polomrtvý vyčerpáním jsem uchváceně sledoval divadlo bohů, v jehož světle jsem si připadal tak nepatrný, jako mravenec v blížícím se stínu podrážky. Nebe se utišilo, vlny přestaly mlátit do lodi. Unaveně a bez zájmu jsem pohlédl ke kormidlu, ze kterého zbyl jen oharek. Sotva jsem se zvedl do kleku, povalil mě náraz do skal. Loď se pootočila a pak se ustálila. Zvedl jsem se na nohy a setřel si krev z čela. Ani si nepamatuju, že bych se praštil, pokrčil jsem rameny a pomohl na nohy své svěřenkyni. Nahlédl jsem přes bočnici a nahlas konstatoval, že tahle kocábka už nikam nepopluje. „Nabíráme vodu,“ upozornil jsem družinu. „Možná, že bychom měli vypadnout na břeh a zeptat se toho chlapa,“ trhl jsem hlavou k neznámému na břehu. "Snad umíte plavat," ušklíbl jsem se, sám plavec. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Osm týdnů po opuštění Dol Mahakamu Severská zima zvolna začala ukazovat svou strašlivou sílu. Z původních padesáti válečníků doprovázejících vaši výpravu jich teď zbylo třicet sedm, z čehož téměř třetina se musela plahočit pěšky kvůli ztrátě zvířat. Pokračovali jste v cestě na severozápad a nechali se přepravit přes Narakibský průliv skupinou námořníků, živících se právě přepravou a rybolovem. Muži zjevně neplánovali se s vámi podělit o drtivou většinou svých zásob, Hesae však bylo těžké odmlouvat.
Již sedmnáct z vás podlehlo chladu Tak jste dorazili k severským pláním. Rozlehlé zasněžené plochy na obzoru téměř splývaly se špičatými vrcholky velehor na severu. „Dojet k nim by nám trvalo další dva dny,“ prozradil ti tehdy ke tvému překvapení Bjorn. Ty jsi předpokládala, že byste u nich dokázali být během jednoho denního pochodu. Seveřan ve svém vztahu s Martou pokračoval, ačkoliv bylo zpočátku jasné, že byl velmi jednostranný. Služka byla do urostlého válečníka zamilovaná, zatímco ten zjevně doufal, že jejich poměr se bude brát pouze jako kratochvíle. Přesto si však k dívce během dalšího cestování vypěstoval jistou náklonnost a nyní bylo zjevné, že se oba mají opravdu rádi. Zpočátku ses kvůli tomu bavila převážně s Maiou a Hesae, oběma milovníkům ses snažila vyhýbat. S dračí agentkou to vedlo k ještě většímu utužení vašeho přátelství, nyní jste byly prakticky nerozlučnou dvojicí. Obě jste byly jiné. Ty jsi byla dcerou draka, zatímco Maia se vždy odlišovala svým vzhledem a svým nadáním – viděla magické proudy kolem sebe a byla schopna jimi manipulovat. Jak bylo něco takového možné nevěděli ani sami draci. I s Hesae se tvůj vztah přesunul na jinou úroveň. Vaše pouto mistryně a její žákyně se prohloubilo a cítila jsi, že obě jste k sobě začaly cítit jistou míru úcty. Začala jsi v dračici vidět takřka mateřskou postavu, která se o tebe doopravdy starala a poskytovala ti rady do života. Byla to právě tvá mentorka, kdo se vedle tebe zařadil, když se vaše skupina konečně blížila k jiné. Hesae před pár dny spatřila ze vzduchu kmen seveřanů putujících krajinou a vy jste k ní vyrazili. Bylo třeba od nich získat informace o přesné poloze Nebeských kováren, vašeho cíle. „Rún, pravděpodobně dojde k boji. Pokud se tak stane, chci, aby ses se mnou držela zpátky,“ oznámila ti dračice, když jste pohledem přejížděly po skupině dobré osmdesátky lidí. Mezi jejími členy prý někde vzadu byly i ženy a děti, i tak však vypadala přední řada utvořená z mohutných mužů jedoucích na tebou poprvé spatřených sobech úctyhodně. Obě karavany se zastavily na něco přes dvě sta kroků od sebe. Maia poté vyrazila dopředu, následovaná Frínainem a Bjornem. Marta zůstala někde vzadu. Z řad barbaru se zatím odpojily tři postavy a vyjely jim naproti. Koutkem oka jsi zaznamenala Bereala, který s koněm přijel poblíž tebe. Muž měl pod kožešinovým pláštěm nasazenou plátovou zbroj a zpod kápi na tebe vykukoval nosní chránič jeho přilbice. I ostatní trpaslíci kolem tebe byli zjevně připraveni na konflikt. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Krev a led Fialový ti odchod na výpravu schválil, Elen zůstala v Dol Mahakamu s vlastním úkolem. Spokojen s tím, jak úžasně se ti věci vyvedly jsi tedy vyrazil zabalit si. Vyrazili jste dalšího dne. Sám jsi byl překvapen tím, kolik důležitých osob se k skupině připojilo. Expedice byla vedena Maiou a Frínainem, jako rádcové co se záležitostí severu týče byl přijat Bjorn a Taeyrif. To vše jsi věděl, překvapil tě však doprovod Rún. Dcera Rudého byla samozřejmě doprovázena Berealem, který k tobě od událostí ve skladišti choval mnohem chladnější přístup. To však nebylo to hlavní překvapení, stejně jako jím nebyla ani mladičká hnědovlasá služka. Se skupinou cestovala dračice. Bylo to tak. Dcera Šedého a Béžové, Hesae, se oficiálně stala dívčinou mentorkou a ochránkyní, pročež cestovala spolu s vámi. Kromě této elitní skupinky s vámi byla i padesátka trpaslíků dělající vám ozbrojený doprovod. Takto jste tedy opustili Dol Mahakam. Nemohl ses dočkat chvíle, kdy jste měli dorazit ke svému cíli.
Hesae v lidské podobě Bohužel se cesta neobešla bez komplikací. Ta první začala po třech týdnech cesty, kdy jste se právě nacházeli na pláních pokrývajících sever Ostrova Narakib. Jako každé jiné ráno sis na koni pročítal poznámky ze studií Celadirova manuskriptu, zatímco ostatní balili tábor a připravovali se vyrazit na cestu. Dříve jsi sedával na zemi, zima se však kvapem blížila a země byla pokryta drobným bílým popraškem. Pergameny ti popadaly z rukou, když se tvůj kůň vyděšeně vzepjal kvůli bestiálnímu zařvání a nechal tě vypadnout ze sedla. Když ses vzpamatoval ze šoku, viděl jsi Hesae v její dračí podobě. Z jejího těla vyzařovaly paprsky magické síly tak mocné, že jsi je i na tu dálku viděl pouhým okem. Dračice s něčím bojovala. Všichni agenti se sněhem rozběhli na místo a ty ses k nim urychleně přidal. Přišli jste však příliš pozdě a jediná Maia byla schopná vám říct o prapodivné zelené postavě, kterou Hesae napadla. Rún se do boje připletla a nyní ležela v bezvědomí na zemi.
Hesae v dračí podobě K tvému rozzuření ses nikdy nedozvěděl, co byla ona mysteriózní postava zač. Rún se však večer probudila a ačkoliv od té doby vypadala, že je v hlubokých depresích, nebylo na ní znát jiného zranění. Karavana vyrazila zimní krajinou dál. Chlad do vás udeřil plnou silou a ty sis zvykl být v drtivé většině případů zahalen do mnoha kožešin chránící alespoň tu trochu tělesného tepla, která ti zbyla. Čas jsi během cesty trávil různě. Celadirův manuskript jsi časem přelouskal celý a převzal si z něj mnoho znalostí i kouzel. Tvé poznámky zabíraly příliš mnoho stránek, ale byl to dobře využitý pergamen. Ke tvému zklamání si od tebe Rún i její učitelka držely odstup, velmi často cestovaly ve své vlastní malé skupince doplněné ještě o Maiu, Bjorna a Rúninu služebnou, se kterou navázal poměr. Tvé konverzace s Berealem se rovněž omezovaly na pouhé zdvořilostní fráze, zjizvený muž si zjevně nepřál s tebou komunikovat více, než bylo nezbytně nutné. Tvé interakce se tedy musely omezit na Taeyrifa a Frínaina. Barbar tě měl po útoku na elfy v oblibě, zjevně jsi na něj se zabitím jejich vůdkyně udělal dojem. Na Frínaina sis z pochopitelných důvodů dával pozor a tak jsi s ním příliš nemluvil.
Zima dorazila Trvalo to osm dlouhých týdnů, ale nakonec jste konečně dorazili k severským pláním. Zima nyní útočila veškerou svou silou a sedmnáct trpaslíků jí podlehlo, přičemž téměř třetina z přeživších se musela plahočit po svých – jejich zvířata buď umrzla nebo je chlad zmrzačil do takové míry, že nebyly schopna nést své pány. Během zbytku cesty vyšlo najevo ještě jedno zajímavé překvapení. Rún byla zjevně těhotná. Ženino břicho bylo vypouklé, avšak nikdo netušil, kdo mohl být otcem. Nebo to alespoň nikdo nepřiznal.
Zima si vybírala svou daň Nyní jste konečně byli v domově seveřanů. Dokonce jste se i s několika z nich měli potkat. Frínain ti vysvětlil, že přesný způsob, jak najít Nebeské kovárny, znali jen kováři samotní. Bylo proto nutné jednoho z nich donutit, aby vás na místo zavedl. Hesae našla jeden kmen seveřanů čítající asi osmdesát lidí a nyní byla vaše expedice něco málo přes dvě sta kroků vzdálena od skupiny barbarů. Věděl jsi, že za nimi budou ženy a děti, první linie sestavená z mohutných mužů jedoucích na sobech však přesto naháněla strach. Maia vyrazila s Frínainem a Bjornem po boku a naproti jí vyjeli tři seveřané. Jediný pohled okolo sebe ti pak prozradil, že všichni ze skupiny byli připraveni k boji stejně jako ty. „Tentokrát bude vůdce můj,“ ušklíbl se Taeyrif. Jeho kůň umrzl a žádný jiný nebyl dostatečně velký, aby mohutného válečníka uvezl, proto vedle tebe pouze stál. I tak však se svou mohutnou sekerou, oděn do kožešin a rohaté přilbice vypadal impozantně. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Dol Mahakam Thrínain si znechuceně odplivl. „Přišel jsem o padesát svých mužů kvůli té zpropadené expedici na sever a kdo ví, kdy se vrátí. A to nemluvím o ztrátách z toho posledního lovu na ty špičatý ušiska co nevěděj kdo Edorianu fakt vládne.“ V kapitánově tváři se zračila nespokojenost. Se stávajícím stavem věcí očividně vůbec nebyl spokojen. „Moh bych obětovat tak... Pět mužů. Nanejvýš, spíš čtyři.“ Po své otázce směrem k pijanovi jsi z trpaslíkovy mysli ucítil mocný nával znepokojení. „No... Řek bych že lovit elfáky ne? Tam se většinou agenti posílaj.“ Vycítil jsi, že smraďoch na druhou otázku neodpověděl záměrně a nejspíš ji ani sám neznal. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Východ slunce Začali jste své okolí více vnímat. Země zde byla hornatá a zpoza hor před vámi se linula záře vycházejícího slunce. Bohužel někteří z vás neuměli plavat a i ti z vás, kteří to uměli, byli na nějaký náročnější plavecký výkon (ještě k tomu v oblečení a se zbraněmi, které by vás potáhly dolů) příliš vyčerpaní. Bylo tedy nutné vymyslet jiný plán a to co nejrychleji. Loď totiž skutečně začala nabírat vodu. |
| |
| soukromá zpráva od Reód pro "Možná by stálo za to podívat se po nějakých sudech, mohly by nás donést ke břehu," navrhl jsem nejistě. Ze slané pachuti v ústech se mi udělalo zle, takže jsem vyhledal chatrné bezpečí mokrých prken paluby a sedě opřený o stěžeň jsem se rozhlédl, jestli neuvidím nějaký příhodný soudek. Nebylo výjimkou, že se prázdné sudy přivazovaly na palubě, alespoň co jsem byl schopen odkoukat při mých několika málo návštěvách přístavů. "V nejhorším rozštípeme palubu," řekl jsem pochybovačně. Tedy, když najdeme sekeru, dodal jsem v duchu a vyčkával na reakci ostatních. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Východ slunce Právě když Reód zmínil sudy, rozsvítilo se Jonasovi světélko v očích. „Co ty co jsou v podpalubí?“ Vskutku, pod vašima nohama přece byly sudy, z nichž jste některé před vyplutím plnili jídlem. Došourali jste se do podpalubí, kam se asi sáh širokou dírou hrnula voda. Sudy se během bouře vyhákly z jištění a nyní se povalovaly všude možně. Vysypali jste obsah několika dalších z nich a s posledním vypětím sil se vám podařilo prázdné nádoby vytáhnout zpátky nahoru a přehodit přes palubu. Náraz ledové vody byl pro mnohé z vás horší, než rána pěstí. Oblečení a v případě některých i zbraně vás táhly dolů a nebýt sudů, nepochybně byste se ke břehu nedostali. Ve skupinkách po dvou nebo třech lidech se vám podařilo využít vašich primitivních záchranných opor a společnými silami jste dopádlovali až ke břehu, na kterém jste zůstali chvíli ležet. Teprve až zvuk chřestících oblázků vás donutil zvednout hlavy. Neznámý muž kráčel k vám. Byl štíhlý a průměrného vzrůstu, s dlouhými černými vlasy spadajícími až po lopatky a oholenou tváří. Cizincův oděv nebyl podobný ničemu, co jste kdy viděli – jakási černá vesta byla doplněna o široké bílé kalhoty přepásané fialovou stuhou. Místo bot pak měl podivné dřevěné sandály. „Taj henna cuitači?“ otázal se muž a zastavil několik sáhů od vás. Swen zaznamenal za stuhou neznámého podlouhlý objekt v černém lesklém pouzdře nebezpečně připomínající meč.
Neznámý |
| |
| soukromá zpráva od Jaifar Nama´d Barri pro Dol Mahakam Podívám se na Thrínaina i na opilce a přísně se zamračím. "Tohle nemá smysl," pomyslím si. Thrínain je už teď nasranej a kdybych se s ním ještě hádal o další muže, akorát bych atmosféru ještě víc zhustil, což vzhledem k tomu, že jsem toho celkově sám ještě moc nepředvedl, není potřeba. Několik bojeschopných mužů se vždycky hodí, ale příliš veliká skupina na sebe tak akorát zbytečně upoutá pozornost. Ani já nevím, co nás pořádně čeká, ale myslím, že šesti-členná skupina by mohla na ledascos stačit. A hlavně, je to má první výprava. Pokud se chci ukázat jako schopný, nemůžu se schovávat za armádu trpaslíků. "Dobře, uděláme to teda takhle," řeknu po chvíli Thrínainovi a snažím se, aby to vyznělo jako již uzavřená věc, se kterou všechny strany souhlasí. "Dáš mi čtyři schopné muže. Vzhledem k tomu, že tohodle nechceš," ukážu na opilce "vezmu si ho pro sebe jako pátého na poslední šanci. Když se s ním do Dol Mahakamu vrátím, budeš vědět, že se osvědčil. Když se s ním nevrátím, budeš vědět, že za to skutečně nestál a nebude Ti tudíž ani chybět." A pak se tomu opilcovi významně podívám do očí. Rukou se jej stále dotýkám a do hlavy mu pomocí myšlenek ještě něco "pošeptám." "Tvá poslední šance bude vykoupena službou celé výpravě. Jestli chceš dokázat, že jsi hoden cti válečníka, budeš muset prokázat disciplínu. Nebudeš přímo otrok, ale můj sluha. Tvá zbroj bude beze stop rzi, Tvá sekera bude ostrá, Tvé oblečení vyprané. Jestli kvůli chlastu nebudeš zodpovědný a budeš dělat chyby, jsi mrtvý trpaslík. Elfy lovit rozhodně nejdeme, na ty sere pes. Jestli má naše výprava uspět, budeme muset být lepší než jen banda přihřátých elfů. Takže, jestli se mnou souhlasíš, mlč a hezky pokorně dělej co Ti já nebo Thrínain řekneme. Jestli sis to ale rozmyslel a už se ke mě přidat nechceš, popros o milost přímo Thrínaina..." Snad jsem to trpasličí ego trochu pošťouchnul, jinak se z toho pomyslnýho dna člověk těžko hrabe. Někdy je prostě lepší do něj zkusit kopnout, než ho jenom přikrýt jako mrtvolu. "Tak schválně..." |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Ráno Thrínain si odfrkl a mávl znechuceně rukou. „Jestli ho chceš, máš ho mít,“ prohlásil kapitán, „podívám se, koho ti můžu přidělit.“ Trpaslík se otočil a pochodoval do strážnice, zatímco tys do opilcovy mysli vkládal myšlenky. Smraďochovy zorničky se rozšířily a on zavrávoral, když uslyšel tvůj hlas i bez toho, abys pohnul rty. „J-já... Půjdu si zabalit,“ zakoktal mužík a pokusil se odtáhnout. |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro Východ slunce Nepatřím k nejlepším plavcům, takže jsem Jonasův nápad jedině kvitovala. Po boku svého bratrance jsem se vběhla do nitra lodi pátrat po sudech, které by nás udržely nad hladinou, až bychom opustili loď. Dál už nebylo nač čekat. Kdo mohl, dostal se přes palubu a spadl do neznámých vod. Plácala jsem se v chladné vodě, přidržujíc se dřevěné opory a bojovala jsem s vlnamy, které nás naštěstí hnaly ke břehu. Po čtyřech jsem se vydrápala na mělčinu a nechávala přebytečnou vodu skapat z mého oblečení. Byla jsem unavená, doslova k smrti vyčerpaná. Pomalu jsem se usadila na paty a zahlédla tak muže, který se k nám blížil. Prozatím nic nenaznačovalo, že by nám byl hrozbou, proto jsem svou pozornost od něj odvrátila a opět jsem hledala v přeživších známé tváře. Když v tom jsem se zarazila. V dálce, na obloze před námi, začalo pomalu ale jistě svítat. “Ach ne,“ vydechla jsem unaveným hlasem a sebrala jsem veškeré zbytky sil k tomu, abych se postavila. Zavrávorala jsem, ale pud sebezáchovy a přežití byl silnější. Ignorovala jsem muže, který k nám hovořil cizým jazykem, a nervózně jsem se rozhlížela kolem sebe. Hledala jsem jakékoliv místo, kam bych se mohla schovat, než se rozední. Nemůžu přece skončit takto. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Východ slunce Celesta zoufale hledala místo použitelné jako úkryt. Jeskyni, přístřešek, cokoliv. Nikde se však nic takového nenacházelo. Muž, zjevně zmatený jejím výrazem čirého děsu, na ni něco zavolal svým neznámým dialektem. Jakékoliv pokusy o komunikaci vaším jazykem se ukázaly jako zbytečné. Nakonec si cizinec povzdychl a přejel pohledem celou skupinu, než se zastavil na Reódovi. Zvolna se k němu přiblížil a sklonil se k lovci s klidným výrazem. Ten se ani nehnul, když si oba vzájemně hleděli do očí. Tento stav trval kratičkou chvíli, než se Reliel překulila na břicho a s obrovským vypětím se zvedla na kolena. „Ten zmrd na něj používá magii!“ vyprskla. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Východ slunce Celesta zoufale hledala místo použitelné jako úkryt. Jeskyni, přístřešek, cokoliv. Nikde se však nic takového nenacházelo. Muž, zjevně zmatený jejím výrazem čirého děsu, na ni něco zavolal svým neznámým dialektem. Jakékoliv pokusy o komunikaci vaším jazykem se ukázaly jako zbytečné. Nakonec si cizinec povzdychl a přejel pohledem celou skupinu, než se zastavil na tobě. Viděl jsi jej, jak se blížil pomalými, rozvážnými kroky a nakonec se k tobě sklonil. Svět okolo vás náhle potemněl a jedinou věcí, kterou jsi byl schopen vnímat, byly mužovy oči, nyní jasně červené. Ztrácel ses v odstínech té nádherné barvy až nakonec nebylo nic jiného, než ona. Vznášel ses v prázdnotě a před tebou se zjevil muž, který tě do ní dostal. Cítil jsi mezi vámi pouto, umožňující nějak sdílet vaše myšlenky a pocity. Muž k tobě vyslal svůj obraz a k tomu zvuk. „Sukeru,“ rezonovalo ti hlavou při pohledu na mužovu tvář.
Cizincovy oči jako by tě samy pohltily |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Ráno Nechal jsi opilce odběhnout si svou cestou a vyrazil za Thrínainem do strážnice. Celé spodní patro zabírala velká společenská s několika stoly a lavicemi, stěny pak pokrývaly stojany, v nichž dřímaly odložené zbraně. „Tak jo bando, bude nová expedice! Todle je náhrada za vznešenýho pána Morgula, budiž mu kámen pevný, a vybere si čtyři z vás jako svůj doprovod. Tak se mi nějak seřaďte!“ zahulákal kapitán a následoval zvuk hrkajících lavic mumlání některých jedinců, hodnotících jak situaci, tak tebe. Brzy před tebou byla ulička, kterou tě Thrínain prováděl a ukazoval na jednotlivé muže. ______________________________ Pro přehlednost uvádím jednotlivé vojáky, z nichž si můžeš vybrat jako seznam: Bori Rasa: Trpaslík Výzbroj: Kožená zbroj; halapartna Užitečné dovednosti: Vyzná se v houbách; umí člověka svázat na spoustu různých nepříjemných způsobů Sanza Rasa: Trpaslice Výzbroj: Prošívanice; očarované kopí; jednoruční sekera Užitečné dovednosti: Její kopí je rodinná relikvie schopná způsobit nepříteli po zásahu šok Tchorin Rasa: Trpaslík Výzbroj: Kožená zbroj; palice Užitečné dovednosti: Již za sebou má úkol ve Velké poušti; ovládá pouštní dialekty (pozn.: ty se od běžné řeči liší asi tak jako polština od češtiny a dále se rozvětvují do nářečí, ty ovládáš oboje) Finethir Rasa: Elf Výzbroj: Prošívanice; jednoruční sekera; několik vrhacích seker Užitečné dovednosti: Poslušný a loajální; rozkazy plní do puntíku přesně a neřeší jakékoliv morální otázky Hilda Rasa: Lidská žena Výzbroj: Kožená zbroj; meč a malý štít; válečný pes Užitečné dovednosti: Umí stopovat; s sebou bere na výpravy válečného psa (bestie schopná v boji fungovat jako další člen družiny) Sínain Rasa: Trpaslík Výzbroj: Plátová zbroj; bojové jednoruční kladivo a štít Užitečné dovednosti: Umí plavat; v boji prakticky nezdolný Calran Rasa: Člověk Výzbroj: Kroužková zbroj; kuše; halapartna Užitečné dovednosti: Vyzná se v jedech Isendar Rasa: Člověk Výzbroj: Obouruční meč; kroužková zbroj Užitečné dovednosti: Výborný válečník |
| |
| soukromá zpráva od Reód pro Ledová voda mě připravovala o síly, avšak vytrval jsem a spolu se svým vysíleným tělelm jsem vytáhl na břeh i Reliel. Můj druhý svěřenec se o sebe musel postarat sám, tak jsem ho vychoval. Vyvlekl jsem se nad čáru přílivu a svalil se na kamení pláže. Sotva jsem si tak povšiml vrzání oblázků pod cizincovými sandály. Z letargie mě vytrhl až zvuk jeho hlasu, neznámý a nezařaditelný. Slova, zabarvení, přízvuk, nic mi nebylo ani vzdáleně povědomé. Okrajově jsem zaznamenal i Celestino zděšení a rozhlédl se kolem, hledajíc úkryt, ale marně. Neznámý muž se přiblížil ještě víc a opět - o poznání rozrušeněji - promluvil. Zvedl jsem se na kolena a odtud pak do stoje. Svět se se mnou zatočil a já opět vyhledal oporu země. Pohled mých očí se střetl s jeho. Okolí zčernalo, nebylo nic než rudá barva jeho očí, jen rudá, rudá, rudá... A pak prázdno! Temnota se zavlnila a vyšel on. Slyšel jsem zvuk jeho myšlenek, chuť jeho smyslů a sílu jeho pocitů. Prázdnota jimi byla naplněna, ale stejně tak mými. Okolím se vlnilo slovo Sukeru. Pozdrav? Spíš jméno... honilo se mi hlavou spolu s otázkou, jak vyslat odpověď. Snad bude stačit jsi ji jen myslet... Uklidnil jsem rozbouřené moře myšlenek a vytěsnil vše kromě mé podoby a jména. "Reód," splynulo mi ze rtů. Připojil jsem ještě obraz rozlámané lodi a moře. Ze všech sil jsem se snažil nemyslet na nic jiného, nezkalit komunikaci a zároveň nic neprozradit. |
| |
| soukromá zpráva od Ersten pro Kumpanie se o mě příliš nestará a já jí oplácím stejnou mincí. Nejedu se družit, ani veselit, jako mnozí jiní agenti, z nichž nejvýraznější je v tomto ohledu Bjorn. V něm nejvíce ožila severská krev, neboť se jeho hlasový i tělesný projev stával intenzivnější snad s každou mílí, kterou jsme nechávali za sebou. První mrtví na sebe nenechali příliš dlouho čekat. Trpasličí doprovod se ukázal být méně houževnatý, než bych prve čekal, avšak koneckonců, jsou to jen trpaslíci a těch je všude plno. Horší je, že nám už stačilo uhynout i několik koní a to je mnohem horší. Proto si svého starostlivě opečovávám, starám se, aby měl vždy plné břicho a byl přikryt houní a mým cestovním pláštěm. Kdyby mi měl zdechnout a já se tam byl nucen plahočit po svých, nabrala by pro mne celá výprava velmi pochmurného odstínu. Rúniny eskapády mne nechávají zcela chladným. Popravdě jsem ztratil o dívku zájem. Její způsob vyjadřování je hrubý a primitivní a její povaha egocentrická a takřka maniakální. Žádný div, že ji vidím s nakynutým pupkem, s jejím vystupováním byla jen otázka času, než ji někdo povalí na lopatky a ukáže jí, jaká je její skutečná úloha, ať už je dračí kříženec, nebo obyčejná stájová holka. Já se zaměřuji hlavně na osobní cíl a tím je poznání barbarského mystéria Nebeských kováren. Den, kdy jsme učinili první významné setkání s horalskými kmeny, mi vlil do žil netušenou energii. Sesednul jsem z koně, abych dal po dlouhé cestě odpočinout jeho dozajista znavenému hřbetu a jal jsem se sledovat trojici vyvolených, kteří měli učinit první kontakt se seveřany. Hovory se nejspíš ponesou v duchu krve a oceli, to pozná každý, kdo kdy v ruce třímal meč, či sekeru. Je mi z manuskriptu známá povaha věci a vím, že seveřané tajemství Kováren nevydají po dobrém. Naštěstí jsme tady všichni připraveni mluvit s nimi po jejich. A dám ruku do ohně za to, že pořádná bitka by rozproudila krev v žilách každému z nás, vždyť se při boji aspoň hezky zahřejeme. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Obraz cizince se zlehka sklonil v pase a řekl další slova v tom neznámém jazyce. Bohužel ti jejich význam zůstal nejasný. Před očima ti vyvstalo několik dalších vizí. Oheň vyhánějící chlad ze tvého těla, jakýsi bílý ležící objekt, podivná bělostná zrníčka a konečně něco, u čeho jsi poznal význam – maso. Vzdáleně sis uvědomil, že tvé fyzické tělo má nejspíše ukrutný hlad. „Sankutučuarí,“ rezonovalo v té době tvým vědomím a ty jsi cítil rybinu. |
| |
| soukromá zpráva od Jaifar Nama´d Barri pro Dol Mahakam Když se opilec s koktáním vzdálil, jsem vnitřně potěšen. Možná se mi na něj podařilo trochu autoritativně zapůsobit a možná si mě bude i vážit za to, že mu poskytnu tu čest dostat ještě jednu šanci. Pak následuju Thrínaina do strážnice. "Jak se vlastně ten opilec jmenuje?" zeptám se během cesty, když si uvědomím, že o něm vlastně vůbec nic nevím. Pak se nechám provádět uličkou z lidských těl a mlčky pozoruju potenciální členy výpravy. Docela mě zarazí tón a způsob, jakým Thrínain mluví k těmhle ostatním bojovníkům. Oproti tomu opilcovi to je úplně jiná nota. V průběhu popisu bojovníků na sobě nedám znát žádnou emoci, prostě si nejdřív jen vyslechnu, co kdo umí a teprve pak si vyberu. Jména nestíhám, zapamatuju si je až později. Jakmile Thrínain skončí, kývnutím hlavy mu dám znamení, jakože děkuju za popis. Pak kolem udělám ještě pár kroků s rukama za zády, abych si užil tu situaci, kdy můžu rozhodovat a popřemýšlím, kdo z nich mě zaujal nejvíc. "Co bych teď dal za bližší informace od mého pána," pomyslím si, když si uvědomím, že výběr lidí by mohly detailnější informace o výpravě poměrně zlehčit. Nakonec se ale musím rozhodnout podle vlastního citu. "Bude lepší vybírat zástupce spíše jedné rasy, aby byla skupina co nejvíce na jedné vlně, i když budou všichni zároveň v něčem omezení? Nebo zkusím vybrat zastánce různých ras, aby byla skupinka pružnější a dokázala reagovat na různé situace lépe i když se mohou projevit rasové problémy? Chci s sebou vzít i ženu? Nebo by mohla žena ve skupině mužů dělat problémy, tím, že by se chlapi chtěli předvádět a zbytečně by riskovali? Tak teď mi, Dračí pánové, poraďte…" Když si to v hlavě ujasním, vzpřímeně se postavím a postupně ukážu na toho, kdo mě zaujal. "Vzhledem k tomu, že jdeme do pouště lovit staré bohy, hodí se mi někdo, kdo tam už byl." ukážu na Tchorina. "A protože Vás všechny ještě neznám, volim cestu celkové univerzálnosti družiny, tedy od každého trochu. Takže bych rád s sebou i tady elfa (Finethir), střelce (Calran) a Hildu." Jméno Hildy jsem si ještě zapamatoval, na ty ostatní jenom ukážu prstem. "Doufám, že se tahle kombinace osvědčí. Thrínaine, díky." kývnu na něj hlavou. "Je někdo, kdo by k tomu chtěl něco říct?" zeptám se na závěr všech a založím si ruce na prsou… |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Krev a led Při sesednutí z koně se Ersten zabořil do sněhu až po kolena. Podmínky pro boj rozhodně nebyly nejvhodnější. Rukou se ujistil, že prostá ocelová čepel se mu i nadále houpala u boku. Meč sice byl poněkud nevyvážený a těžší, než by se muži líbilo, protentokrát však bude muset stačit. Rún, zabraná do hovoru se svou mentorkou, si zatím nevšimla toho, co s překvapením pozoroval agent Fialového. Vůdce seveřanů, takřka dvoumetrový hromotluk oděný do něčeho, co zdálky připomínalo kožešinu velkého chlupatého zvířete, se hlasitě zasmál a plivl Maie do tváře. Ta se prudce rozmáchla rukou a neviditelná síla srazila náčelníka ze soba a nechala odlétnout na dva sáhy daleko. Zvíře poděšeně zahýkalo a rozběhlo se zpátky. Ozval se zvuk, z něhož se všem rozběhl mráz po zádech. Drsný řev z desítek hrdel, v němž se mísila uražená pýcha s bojovou zuřivostí těch, kdož byli zvyklí bojovat o svůj holý život den za dnem. Výzva všem uchvatitelům, nechť přijdou okusit hněv severu. Bojový křik mužů ze severních plání se rozléhal bojištěm, oznamující všem hlupákům, kteří si dovolili probudit hněv severu, že jejich poslední hodina nadešla. Sama země se začala třást pod tím dusotem, když se sama smrt rozcválala vaším směrem.
Hněv seveřanů |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Ráno Opilec se měl jmenovat Rhaegin, přezdívaný Devětprst, a Thrínain svolil, že někoho za trpaslíkem pošle s instrukcemi, kdy a kam se má dostavit. Když jsi ukončil svůj výběr, zaznamenal jsi, že Carlan s úsměvem kývl na Tchorina, jenž mu zázub oplatil. Oba zřejmě byli přátelé. Po tvé poslední otázce vystoupil ze zástupu Finethir, jenž ještě před svou otázkou hluboce sklonil hlavu na znamení úcty. „Kdy a kde se máme hlásit pane?“ otázal se elf. Půl hodiny před úsvitem u jižní brány ti přišlo jako přijatelné rozhodnutí. Nikdo již nic dalšího nechtěl, rozloučil ses tedy a vyrazil za Černým.
Finethir Drak tě tentokrát očekával na balkónku v nejvyšším patře, ze kterého byl majestátní výhled na celé město. Žijící bůh seděl na polštáři zády k tobě s nohama zkříženýma do jakéhosi zvláštního sedu. „Jaifare,“ promluvil klidným hlasem, „vítej.“ Již sis zvykl, že drak měl vždy tendenci tě přivítat, ačkoliv byl tak neskonale vysoko oproti tobě. Naproti Černému byl malý hedvábný polštářek, na který ti ukázal. Posadil ses naproti svému mentorovi a lekce započala. Nyní, když jsi již byl schopen načerpat dračí energii do svého těla, zbývalo ji se jen naučit uvolňovat. Jednalo se o jednoduché zaklínadlo, doprovázené prostou slabikou „Zak“. Když jsi ji vyslovil a povolil pomyslná stavidla ve své paži, ucítil jsi příjemné napětí šířící se tvým tělem. Tvá mysl jako by se víc ponořila sama do sebe a okolní barvy vybledly. Tvé soustředění však výrazně zesílilo. „Tomuto stavu se říká prázdnota,“ vysvětloval ti tvůj pán, „umožní ti odpoutat se od všeho, co by tě mohlo rozptylovat.“ Tam někde mimo prázdnotu jsi chápal, co tím myslí. Po jejím okraji proklouzla myšlenka, ty jsi však v tuto chvíli byl čistou koncentrací. Černý tě nechal provést několik telekinetických kousků, jako bylo žonglování s poháry a vytváření složitých obrazců s jejich pomocí. Někde mimo prázdnotu probleskla radost, že tvé schopnosti se díky tomuto neskonale navýšily. Slunce se již přeneslo za zenit, když jste skončili. Včera načerpaná energie vyprchala a věděl jsi, že před odchodem budeš do tetování muset načerpat novou. „Dávej si pozor,“ varoval tě ještě drak, „nabírání mé energie bude těžší s přibývající vzdáleností mezi námi.“ Poté už jste se konečně dostali k úkolu, jenž tě čekal. „Je to zvláštní,“ pravil Černý, „Aenalova přítomnost na mém území je nápadná. Až příliš. Může to být léčka nebo pokus o odvedení pozornosti. Možná dvojitá lest a skutečně tam shromažďuje své síly. V každém případě chci, abys tam vyrazil. Komunikuj s pouštními kmeny a uvidíš, co se dozvíš. O všem mě informuj. Chci vědět, co se tam děje, možná se tam i vypravím sám. Buď tedy připraven na případné změny rozkazů. Největší koncentraci jeho moci cítím na Ostnu, předpokládám, že víš, kde to je?“ Věděl jsi. Osten, nejjižnější část Velké pouště, byla tvá domovina. „Chci, aby ses pro začátek vypravil tam a zjistil, co se dá. Díky tetování budu schopen s tebou udržovat kontakt, budeš mi proto dávat pravidelná hlášení, kdykoliv zjistíš něco důležitého.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jaifar Nama´d Barri pro poslední přípravy před cestou Po tom, co u Thrínaina skončím, jdu za Dračím bohem a cestou si opakuju jména mé budoucí družiny. Představuju si, jak budou všichni zítra před úsvitem u té brány vypadat i s bagáží. Zvláště Rhaegin. Bude pod přímým dohledem a doufejnme, snad nebude hned opilej. "Calran, Tchorin, Finethir a Hilda. A ovšem, její pes…" říkám si, kde asi takovýhle plemeno sehnala a jak těžký je ho vycvičit aby poslouchal. Na vítání Černého si začínám zvykat a popravdě mě to těší. Mít pána, který má ke svým poddaným úctu, se vždycky hodí. A zvláště i v době, kdy Vám vlastně propůjčuje i svojí moc. Jakmile ucítím příval dračí energie a mé schopnosti se zesílí, začnu se cítit skoro jako On sám. Takovouhle moc jsem v sobě ještě nikdy nezažil. Jsem vnitřně unešen a každý pohyb mysli, kterým tréninkově směruju poháry do obrazců, mne samotného fascinuje. "To už je večer?" uvědomím si na konci dne, když skončíme. Úplně mě to celé pohltilo a skoro jsem na okolní svět zapomněl. Jen mě mrzí, že včera načerpaná energie je vlastně pryč. S dračí silou budu muset zacházet zřejmě velmi opatrně, plýtvání jen pro efekt by se nemuselo vyplatit v opravdu potřebných situacích. Dám si na to pozor… Poté přijde řeč na samotný úkol. Na začátku to bude asi spíš investigativní akce, získávání informací, prohledávání okolí a tak. Možná bude potřeba někoho trochu přidusit, možná na nás zaútočí pouštní kmeny nebo přímo Aenalovi zastánci. Nu, doufejme, že se naše identita neprozradí příliš brzy. Sice budu jako doma a v prostředí, které je mi důvěrně známé, každopádně ostatní by mohly nečekané komplikace zbytečně ohrozit. A to nechci. Nechci nikoho ohrozit, pokud to bude vyloženě nutné. Alespoň ne teď… Když je se mnou Černý pán hotov, hluboce se ukloním. "Děkuji, pane. Udělám všechno proto, abych Vás nezklamal." S těmito slovy a s prvním závazkem na krku se odeberu do svého pokoje. Musim si ještě připravit nějaký věci, znovu načerpat energii a leccos promyslet. Naštěstí nepotřebuju nutně mapu, na většině pouštního území se dokážu pohybovat a přibližně vím, kde co hledat. I tak ale bude vhodné si nějaký plán cesty opatřit. Večer vykonám vše potřebné, abych se dobře připravil. Sbalím všechny své věci, ověřím dostatek potravin a možnosti koní i pro všechny ostatní - radši vyruším Thrínaina ještě jednou, než abychom potom ráno něco doháněli. Zároveň se pokusím zajistit, aby v družině bylo pár loučí, křesadlo na oheň, provaz a takové ty další potřebné věci pro cestování a táboření. To všechno mi zabere nějaký čas, takže do postele se dostanu asi až pozdě večer. I tak si dám ale před spánkem ještě rychlou koupel a oholí se. Nu, snad si dostatečně odpočinu a ráno vstanu čerstvý a připravený, jako jsem natěšený. Osten čeká... |
| |
| soukromá zpráva od Reód pro Dospěl jsem k závěru, že si stejně nemohu dovolit odmítnout. Zkonstruoval jsem tedy v hlavě obraz sebe, mých svěřenců a společníků sedících u ohně a konzumujících rybu. Pokusil jsem se izolovat jakékoliv další pocity ohledně mých souputníků, přesto jsem se však nevyhnul tomu, že mí svěřenci byli v jasných sytých barvách, zatímco Swen byl takřka průhledný. Pak jsem si vzpomněl na Celestin problém a - opět bez emocí - poslal obraz toho, pod čím jsem chápal stín a úkryt. Snad z toho nebude nic vyvozovat, hlodala mi v hlavě obava. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Půl hodiny před úsvitem Na balkonu jsi procitl krátce předtím, než se ozvalo zaklepání sluhy na dveře s tím, že slunce za hodinu vyjde. Díky včerejší přípravě jsi mohl rovnou vyrazit na snídani, prozatím ve svém oděvu do chladnějšího počasí. Konec podzimu v horách nebyl ideální pro nošení tvých pouštních šatů, které nyní spočívaly ve tvých sedlových brašnách. Po snídani a rychlé kontrole, že tetování je opravdu naplněné opravdu na maximum, ses mohl vydat ještě stále ospalými ulicemi města směrem k jižní bráně. Jižní brána byla frekventovanějším ze dvou východů z města, masivní ocelová mříž byla zvenčí doplněna o tlustá ocelová vrata s rytinami zpodobňujícími draky, jak přebírají nadvládu nad Edorianem. S jistou mírou nechuti ses podíval na mohutné kamenné hradby, tyčící se nad tebou. Bude to úžasný pocit konečně vypadnout z hor, zpátky na otevřené pláně. Dorazil jsi o něco dříve, aby ses mohl ujistit, že je všechno skutečně jak má. Stájmistr, vytáhlý elf s několika chybějícími zuby a nepříjemným tělesným odérem, právě vycházel ze stájí a mávl ti na pozdrav. A nebyl jediný, kdo tě již očekával. „Dobré ráno pane,“ pozdravil tě Finethir, dřepící u obdrženého valacha. Elf byl pevně zachumlán do černého vlněného pláště a všechny věci již měl v sedlových brašnách. Hnědé oči klisny, kterou sis včera vybral, na tebe inteligentně koukly, když ji stájmistr poplácal po boku. Prý se jednalo o mírné a poslušné zvíře. Krátce po ní vyvedl pomocníček ven dva osly ověnčené vaky s jídlem a vodou, přesně tak, jak bylo domluveno. Jako další dorazili Tchorin s Calranem po boku, oba doprovázeni příbuznými, kteří jim pomáhali nést vše potřebné. Trpaslík kráčel mlčky, zatímco jeho mnohem vyšší společník konverzoval se všemi okolo.
Tchorin Čas odjezdu se zvolna blížil, když dorazila Hilda. Soutěž o nejzajímavější společnost by nepochybně vyhrála ona. Nešlo ti ani tak o psa klusajícího po ženině boku nebo dvě trpaslice, z nichž v jedné jsi rozpoznal Sanzu, jednu z těch, které jsi měl včera na výběr. Oči všech se upřely na bělovlasého trpaslíka v bohatě vyšívaném kabátci, po němž se táhly plameny v barvách všech dvanácti draků. Dračí agenti byli elitou, těmi nejlepšími, kteří neměli sobě rovné a mohli rozkazovat dle svých rozmarů. Prvotní služebníci však byli nejlepší z nejlepších, ještě o třídu nad vámi. Lidská žena, elf a trpaslík. Tři byli vybráni a jejich těla pozměněna tak, aby mohli sloužit jako nezastavitelná síla plnící dračí rozkazy. A k vám se právě v Hildině doprovodu blížil Undast, jedna takováto živoucí legenda. Magie použitá k proměně jeho těla prý způsobila, že se z něj stal albín. Při pohledu na jeho vlasy i vousy bílé jako sníh jsi byl ochoten povídačkám věřit. Koutkem oka jsi přelétl ostatní, kteří všichni urychleně klesali na jedno koleno a skláněli hlavy. Oni však byli prostí vojáci, ty jsi byl naproti tomu vyvolený Černého draka. Uvědomil sis však, že netušíš, jaký pozdrav v takovémto případě rozkazoval protokol. Sklonit hlavu, provést úklonu či snad také padnout na koleno? Trpaslík zde snad nebyl služebně, o tom by ses snad dozvěděl předem, přesto však bylo nepochybně vhodné mu projevit aspoň nějakou úctu.
Undast |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Chystal ses sdělení upřesnit, když spojení povolilo. To poslední, co jsi cítil, bylo cizincovo překvapení. Klečel jsi na koleni, a vzhlížel k Sukerovi, jenž právě klopýtl bokem a mnul si tvář. Sledoval jsi jeho pohled a narazil na Elladura stojícího na vratkých nohách jen několik sáhů od vás. Půlelf se právě shýbal pro kámen a ty sis všiml, že i ostatní měli zbraně připraveny. Ti, kteří žádné neměli, drželi v rukách aspoň větší oblázky, jichž bylo na kamenité pláži požehnaně. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Krátce před východem slunce Elladur z vás zareagoval nejrychleji. Muž se s heknutím postavil na nohy s kamenem v rukou a hodil jej po cizinci, hledícího Reódovi do očí. Váš společník byl zjevně v transu. Projektil neznámého zasáhl do tváře a donutil ho klopýtnout. Swen vytasil meč, po takovémhle útoku se nepochybně mohlo schýlit k boji. Ti z vás, kdo zbraně neměli, se aspoň sehnuli pro další kameny. Cizinec konečně nabyl ztracenou rovnováhu a se zavrčením vás všechny přejel pohledem, načež uchopil jílec své zbraně, podezřele připomínající meč. Nemohli jste si však být jistí, dokud netasil. Reód se zvolna probudil z omámení, ani ne sáh od nepřítele a zmateně na vás pohlédl. |
| |
| soukromá zpráva od Reód pro Najednou se spojení roztrhlo. Zamžoural jsem po okolí, z přívalu světla - byť z tmavé oblohy - mě zabolely oči. Všichni mí společníci byli ozbrojení, napětí značně zhoustlo. Rychle jsem se rozhlédl, pátraje po nějaké hrobě. Pak mi však došlo, že to já a cizinec jsme zdrojem pozdvižení - přesněji řečeno to, co se mezi námi dělo. Cítil jsem malér. S obtížemi jsem vstal a gestem ruky se pokusil uklidnit situaci. "Vše je v pořádku," prohlásil jsem směrem k Elladurovi. "Právě jsem si tady s cizincem... ehm, povídal," řekl jsem nejistě a vzápětí jim ho představil. "To je Sukeru," ukázal jsem na cizince a vrhl po něm omluvný pohled. Snad si to nebude brát jako urážku. |
| |
| soukromá zpráva od Jaifar Nama´d Barri pro Dol Mahakam Jakmile brzy ráno vyrazím k jižní bráně a nechávám dóm Dračích služebníků za sebou, před první zatáčkou se naposledy otočím a věnuji tomuto místu ještě jeden dlouhý pohled. Byl jsem tu krátce, přesto ve mě toto místo díky těm veškerým změnám zanechalo jistou stopu. Nyní mě čeká nelehká cesta a očekává se ode mě zodpovědnost. První úkol většinou ukáže, jak je kdo doopravdy schopný a jestli byl vybrán správně nebo ne. Samozřejmě svého pána nechci zklamat. Moje postavení se díky němu o dost zvedlo, přítok informací a mých magických schopností se také zvětšil a To všechno si člověk lehce zalíbí. Cesta zpátky je pak hodně těžká a jedinou volbou je často pouze smrt. Věřím tedy, že se ukážu v dobrém světle a jméno mé i mých družiníků bude po návratu vyslovováno s větší úctou než doteď… Každopádně jistý pocit úlevy mě počechrá na těle i na mysli, když si uvědomím, že již dále nebudu mezi pevnými zdmi a dalšími uzavřenými prostory. Tohle mě celou dobu fakt znervózňovalo a rušilo. Kdybych v tomhle kamenným vězení musel zůstat ještě několik dalších dní, rozhodně bych za to už nikomu nepoděkoval. Vrcholky hor vykukující na obzoru spoza městkých hradeb mě tedy více než potěšily. Když dorazím ke stájím, překvapí mě Finethirova přítomnost. "Dobré ráno." odpovím mu a také to tak myslím. Zatím nic nenasvědčuje tomu, že by nemělo být. Mlčky pak pozoruju jak přicházejí ostatní. Nejsem po ránu příliš zvyklý mluvit, mám rád svůj klid a okolní spící město mě v pomyslném rozjímání ještě více potvrzuje. Dalším příchozím na pozdrav spíš tedy jen kývnu hlavou, nebo odpovím stroze, jako Finethirovi. Docela mě překvapí přítomnost doprovodu ostatních mých společníků. Čekal jsem, že sem dorazí každý sám, stejně jako já, nebo elf. Navíc jsem také vyhlížel doposud nespatřeného Rhaegina. O to víc mě tedy překvapilo, že se tady schází rovnou celý hlouček cizích lidí a trpaslíků. A pak ještě i Undast. Malá velká živoucí legenda se ukáže po boku Hildy, vystrojen, jako kdyby šel na královskou hostinu. Ostatní se mu uctivě pokloní, ale já chvilku váhám. Neznám přesně moje povinnosti vůči němu, ale předpokládám, že to nebude tak žhavé. V duchu porovnám projevy úcty, které jsem vzdával mému Pánovi a logicky si odvodím, že Undastovi to musí být zákonitě méně. Klekat na koleno tedy nehodlám. Počkám si v klidu až přijde trochu blíž. Stojím vcelku volně, jednou rukou držím otěže svojí klisny, druhou rukou jemně gestikuluji ve vzduchu. "Aaa, sám vznešený Undast." pronesu volně směrem ke stříbrnému trpaslíkovi a lehce kývnu hlavou na pozdrav. "Jaká čest, že jsi se na nás přišel podívat." snažím se svou řeč podat tak, aby vyznělo, že si jeho přítomnosti vážím, ale že bych také zároveň rád věděl, proč přišel. Přeci jen, důvod jeho příchodu mi není vůbec znám… |
| |
| soukromá zpráva od Ersten pro Hbitě vyskakuji zpátky do sedla a rovnou tasím meč. Rád bych ze sedla rozetnul aspoň jednu barbarskou hlavu, to se mi ještě zatím nikdy nepovedlo udělat a dnes by k tomu mohla být hezká příležitost. Pobídnu koně ke kroku a zatím se jen rozhlížím, zda budou mít seveřané nějaké lukostřelce, anebo práčata. Pokud ano, nechám před sebe nejprve přejít chodící metr a půl vysoké terče s plnovousy a zatím si vyhlédnu nejvhodnější cíl. Ideální by byl opět někdo důležitý, šaman, nebo alfa-bojovník. S obyčejnými válečníky ať se zabývá naše trpasličí pěchota a ostatní agenti. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Asi půl hodiny před úsvitem Undast zlehka mávl rukou. „Netřeba formalit, nejsem tady oficiálně. Jen doprovázím tady Hildu,“ odvětil napůl tobě a napůl k těm, kdož klečeli za tebou. Nyní jsi na svou podřízenou hleděl s novým zájmem. Čím si mohla prostá vojačka vysloužit pozornost, dokonce přízeň nejvýše postaveného trpaslíka? Stájmistr Hildě vyvedl koně a ta začala s pomocí svého doprovodu cpát veškeré vybavení do brašen, samozřejmě bez Undastovy účasti. Prvotní služebník místo toho přistoupil k tobě. Na trpaslíka byl překvapivě vysoký, mohl dosahovat něco málo pod půl druhého sáhu, to bylo až o patnáct coulů více, než bylo zvykem. Jeho tělo bylo vypracované a úzké rukávy válečníkova kabátce ještě více zdůrazňovaly vypracované bicepsy. Na trpaslice musel ten muž být přímo magnet. „Už kvůli ní doufám, že se vaše výprava setká s úspěchem. Její otec sloužil pode mnou. Čestnější než většina vaší rasy. Bez urážky,“ promluvil Undast a s dovětkem stočil pohled z Hildy na tebe.
Hilda |
| |
| soukromá zpráva od Jaifar Nama´d Barri pro Před úsvitem Undasta chvíli zamyšleně zkoumám a přemýšlím, co se mi snaží naznačit. Jasně, má k tý ženský asi nějaký vztah, ale já doufám stejně jako on, že se naše výprava setká s úspěchem. Tohle mi nemusí zvlášť připomínat. Nebo je snad Hilda v očekávání povýšení? Je pro ní tahle výprava snad nějak přelomová? Nevim, ale kašlu na to. Já se chci vrátit stejně jako ona a budu se snažit přistupovat ke všem rovným dílem. "Každý právoplatný služebník Draků je cenný, ať už je to kdokoliv." odpovím Undastovi nakonec a vyhoupnu se do sedla. "Budu se snažit přivést zpátky všechny, včetně sebe." lehce se na něj pousměju. "A na toho jejího otce se optám po cestě, asi bude mít nějaké zásluhy, když si ho Undast tak váží…" Pak se rozhlédnu po všech ostatních. "Neviděl jste někdo Rhaegina?" |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Země vycházejícího slunce Reódovi se podařilo všechny členy družiny uklidnit, cizinec však nadále stál s rukou na jílci meče a kamenným výrazem. Elladur se Sukerovi omluvil a Reód směsicí gest a slov naznačil, že se nejednalo o útok. Nakonec si muž v prapodivném oblečení odplivl vaším směrem a rozešel se pryč od vás po oblázkové pláži. Byl od vás již patnáct kroků, když se zastavil a úkosem přejel celou skupinku. Neskutečně se vám ulevilo, když zlehka pokynul rukou, abyste jej následovali. Vidina útočiště a jídla, které měl podle Reóda muž schopný poskytnout, vám vlila do žil poslední zbytky sil. Celesta navíc byla poháněna strachem ze slunečního svitu, který se však ukázal jako zbytečný. Překvapeně jste totiž zjistili, že slunce ve skutečnosti zapadá, jen na špatné straně. Buď jste tedy připluli ze západu a nebo jste se dostali až tak daleko na východ, že jste byli až za samotným místem, kde sluneční kotouč opouštěl oblohu. Netřeba dodávat, že ani jedna z možností nedávala smysl. Kráčeli jste asi dvacet minut, během nichž se již snesla tma. Stoupající terén byl ve vašem stavu strašlivě náročný a původní elán se rychle vytrácel. Po nějaké době jste uslyšeli temné hučení, které zvolna nabíralo na hlasitosti a intenzitě. Někteří z vás ten zvuk poznali: Vodopád. V dálce jste spatřili světlo a po dalších deseti minutách vám brady spadly údivem. Vyšli jste z drobného lesíku a spatřili tři velké dřevěné konstrukce prapodivných tvarů. Sukeru něco řekl tím svým zvláštním jazykem a následován vámi vyrazil směrem k objektům.
Kdo mohl tušit, kde jste se to jen octli? To místo bylo krásné a každého z vás udivovalo něco jiného. Stromy poblíž staveb měly růžové listy a z plošiny, na níž se vše nacházelo, byl výhled na zamlžené hory a vycházející měsíc v úplňku. Světlo vycházelo právě z dřevěných objektů, v nichž nakonec Celesta, jediná osoba, která kdy byla ve městě, rozpoznala domy. Když jste se přiblížili na čtyřicet kroků, váš průvodce zahulákal směrem k budovám několik vět. Po chvíli vyšlo z obou domů dohromady pět osob. Jeden starý pár, jehož oba členové odráželi svými stříbrnými vlasy měsíční svit; drobná černovlasá žena a dvě malé děti schovávající se za jejími šaty si vás prohlíželi s neskrývaným údivem. Asi sedmiletý chlapec se své matky na něco zeptal a ukázal přitom na Jodara, z nějž jeho ještě stále vlhká kočičí srst dělala jednoznačně nejextravagantnějšího člena celé družiny. Proběhla krátká konverzace mezi starým mužem a vaším průvodcem, který k němu vzhledem k hluboké úkloně očividně choval respekt. Právě zde se vaše cesty rozdělily. Celesta a Reliel byly ženou a jejími dětmi odvedeny do menší z budov, zatímco muži následovali Sukera a postarší pár do většího objektu. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Země vycházejícího slunce – Část druhá Stařičký pár doprovázený Sukerem vás zavedl k větší ze dvou budov, před níž jste si museli zout boty. Kvalita ovzduší se rapidně zhoršila a babička se nemohla ubránit přidušenému zakašlání, při kterém se mnozí z vás zastyděli. Posuvnými dveřmi jste byli uvedeni do místnosti s ohništěm a doprovázeni Sukerovým poměrně dlouhým monologem jste usedli na polštáře podél dlouhého nízkého stolu. Počet míst naznačoval, že zde žilo více lidí. Váš průvodce se náhle v doprovodu stařeny vydal dalšími posuvnými dveřmi do jiné místnosti, zatímco muž se stříbrnými vlasy si vás prohlížel. Nešlo si nevšimnout zvýšené pozornosti, kterou věnoval právě Jodarovi. Oba zmizelí cizinci se brzy vrátili s podnosy naplněnými miskami z jakéhosi neznámého materiálu, naplněnými cizokrajně vyhlížejícími pokrmy. Od malých bílých zrníček, přes plátky něčeho, co vonělo jako pečená ryba, až po kusy vám neznámé zeleniny. Každý z vás před sebe dostal svou vlastní misku a dvě drobné dřevěné tyčinky. Vaši hostitelé se usadili rovněž, s nejstarším mužem v čele stolu, Sukerem po jeho pravici a ženou, nejspíše jeho matkou, po staříkově levici. „Itadakimás,“ prohlásili všichni svorně a uchopili do rukou hůlčičky, kterými si začali do misek nabírat kousky potravy. Vy jste nyní stanuli před svízelným rozhodováním – neznámí nepochybně měli tradici velící, že se muselo jíst právě těmi dřevěnými tyčinkami. Porce, které si však nabírali byly trýznivě malé a vaše prázdné žaludky vám dávaly jasně najevo, že pořádné nevychované vrhnutí se na cokoliv dostupného je ten správný postup. Riskovat urážku hostitele a vrhnout se na pokrmy holýma rukama nebo se trápit dál s vědomím, že Sukeru alespoň nebude chtít použít ten meč v černé lakované pochvě, jenž nyní ležel vedle jeho pravého kolene? |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Země vycházejícího slunce – Část druhá Spolu s Reliel jste byly uvedeny do menší z obou budov, před kterými jste si musely sundat boty. Ovzduší se náhle o něco zhoršilo a Reliel se začervenala, když malý chlapeček dusivě zakašlal. Byly jste uvedeny k malému stolku a zatímco na vás děti koukaly, odešla jejich matka posuvnými dveřmi do jiné místnosti. Všimla sis, že dívčiny světlé vlasy a pološpičaté uši vzbuzovaly větší zájem, než jaký jsi v mladých vyvolala ty. Žena se po nějaké době vrátila s podnosem, na němž se nacházelo několik misek. Jedna malá pro každého stolovníka, včetně ženy a jejich dětí, poté několik dalších, větších, na nichž se nacházely prapodivné pokrmy. Malá bílá zrníčka, kusy masa připomínající vůní rybí, plátky vám neznámé zeleniny. Cizokrajné pokrmy jste si obě prohlížely se směsicí zvědavosti a podezřívavosti. „Itadakimás,“ prohlásila žena, následovaná oběma dětmi. Všichni se chopili malých dřevěných hůlčiček, které jste obdrželi po dvou, a začali si nabírat jídlo. Tvůj pohled se setkal s Relieliným. Ty jsi netušila, jak tvé tělo zareaguje na pokrmy smrtelníků. V půlelfčině tváři jsi zatím spatřila nerozhodnost. Věděla jsi, že musí trpět ukrutným hladem, netušila však, zda se může na jídlo vrhnout holýma rukama. Krmení se hůlčičkami by nepochybně dívce zabralo celou noc. |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro Sundala jsem si boty a po vzoru našich hostitelů jsem vstoupila dovnitř. S němým úžasem jsem se rozhlížela kolem sebe. Obdivovala jsem odlišnost této domácnosti od toho, nač jsem byla zvyklá v Dol Mahakamu. U nás to bylo samé kamení a dřevo a tady? Tady je to zvláštním, ale příjemným způsobem domácké. O to více na mne doléhala tíseň svírající mé útroby. Hlad. Hlad takový, který nedokáže žádné jídlo zasytit. Úzkostně jsem se podívala na ženu a její děti. Usadila jsem se ke stolu a nechala je před sebe naskládat jídlo. Cizí, nevábně vonící, pokrm z ryb a čehosi bílého. Pohlédla jsem na ženu a odmítavě zakroutila hlavou. “Toto jíst nebudu.“ Pohled mi sklouzl na její krk. Cítila jsem pulsující tepnu pod kůží. Ach bohové, dejte mi sílu odolat. Žádala jsem v duchu. Doufala jsem, že zkrotím pomalu nastupující hlad, alespoň do té doby, než budu schopna zajistit si potravu. Jinde... ne tady. Ne u našich hostitelů. Tázavě jsem pohlédla na Reliel a nabídla jsem jí vlastní porci. “Musím pryč.“ pronesla jsem k ní polohlasem a pak jsem se zvedla od stolu. Zaváhala jsem a omluvně se podívala na ženu. Nedokázala bych sedět u jednoho stolu s ní a jejími dětmi a myslet na to, jaké by to bylo, kdybych jim prokousla krk a vypila jejich krev. Byla by stejně sladká jako krev našinců? Pokud mne žena nezastaví, nazuji se zpět do bot a vyjdu ven. Co hledám? Možná nějaké zvíře, které bych mohla zabít, i když vím, že můj hlad neukojí. Jsem přece černovlasá... |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Krev a led – Část druhá S bojovým plánem byli obeznámeni všichni již den předem. Frínain měl jasnou strategii – najít a zajmout tři nejvyšší představené kmene: náčelníka, šamana a kovmistra, jenž měl znát polohu Nebeských kováren. Jakmile k něčemu takovému došlo, měla Hesae povoleno zdecimovat zbytek nepřátelského vojska. Do té doby se však nehodlala od Rún, pro ni tak důležité osoby, hnout ani na krok. Rún Dívka zůstala spolu s Hesae na místě, zatímco kolem nich začali cválat trpaslíci se svým vlastním, o poznání méně sebevědomým pokřikem. Její pohled se však upíral ke skupince uprostřed. Už na první pohled šlo vidět, že něco není v pořádku. Bjorn rozmáchle gestikuloval a snad i něco řval, slova však byla pohlcena bojovým pokřikem. Frínain prudce popohnal svého šedého poníka směrem ke spřáteleným jednotkám a stahoval si mohutnou kuši ze zad, následován Maiou. Agent Tyrkysového však i nadále zůstal na místě a jeho kůň nerozhodně poklusával v okruhu několika sáhů, když se nepřátelští barbaři rozhodli vytasit zbraně. Bjorn se chystal sáhnout po jílci meče, nečekal však vlnu ledových krystalků, která vyletěla z hole muže napravo. Martin milenec byl sražen z koně a následně byl již zakryt vojáky cválajícími po obou stranách. „NÉÉÉ!!!“ vyjekla služka, stojící jen několik kroků za dcerou Rudého. Ruce jí vzlétly k obličeji, jako by si chtěla zakrýt oči.
Šaman Ersten Ani agent Fialového nevyrazil v první linii a dobře věděl proč, oštěpy na zádech některých válečníků byly jasně zřetelné pro toho, kdo věděl po čem se dívat. Stejně jako Rún, i Ersten viděl, co se stalo s Bjornem. A bylo mu jasné, kdo bude jeho prvním cílem. Kůň z dobrého chovu vyrazil po udusaném sněhu rovnoměrným cvalem a obnažená čepel jeho jezdce opisovala ve vzduchu drobné kroužky. Čaromeč se zvolna přesunoval více doleva, aby byl svému cíli blíž, když zaznamenal, že rychle se přibližující nepřátelé, nyní ne více než dvacet sáhů vzdálení od první linie, vrhli své oštěpy. Do vzduchu se vznesla první salva a Ersten si uvědomil, že zapomněl uvolnit energii v prstenu. Inu co, snad ještě pořád nebylo pozdě. Nikdy to však nezkoušel za cvalu a pod nepřátelskou palbou. Byl by schopen udržet si soustředění i za takových okolností? Rozhodnutí bylo na něm. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Asi půl hodiny před úsvitem Undast zlehka kývl, jako by jinou odpověď ani nečekal. Na tvou otázku ohledně Rhaegina nikdo neodpověděl, nemohl sis však nevšimnout Tchorinova znechuceného odplivnutí. Inu co se dalo dělat, opilec svou šanci dostal. Vrcholek Dračí hory, na jejímž úpatí Dol Mahakam ležel, se již začal pokrývat slunečním svitem. To znamenalo, že lidé v ulicích budou sluneční kotouč moci spatřit tak za půl hodinky, možná míň. Otočil ses k Undastovi s úmyslem se s ním rozloučit, když Calran nevěřícně utrousil: „No to snad není možný.“ Sklouzl jsi pohledem zpátky do probouzejících se uliček a spatřil Rhaegina, jak klusal vaším směrem. Trpaslík byl doslova pokryt všemožnými vaky, visely odevšad. Některé měl přehozené přes ramena, jiné zavěšené na torně tak, že byly jen pár coulů nad zemí. A všechny poskakovaly v jeho nepravidelném klusu, zjevně narušeném přílišnou zátěží. „Do – Ééééh – Dobrýtro pane,“ vyhekl nakonec závodník, když zničeně klesl do dřepu, čímž aspoň část všeho toho svého vybavení položil na zem. Undasta si, jak se zdálo, ani nevšiml, což se setkalo s hrdinovým pozdviženým obočím. „A tohle s sebou máme tahat celou cestu,“ zaslechl jsi Calranovu tlumenou poznámku a Tchorinovo další odplivnutí. Dokonce i Finethir si odfrkl.
Calran |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Reálie – Velká poušť Geografie Osten Nejjižnější a nejteplejší část celého regionu, Osten je domovem těch, kdož jsou ochotni pro přežití obětovat cokoliv. Jedná se o poloostrov a nejjižnější výběžek celé Velké pouště. Vedra jsou zde takřka nesnesitelná a pleť údajně zdejším obyvatelům navždy zčernala, protože už pokožka jejich předků byla nelítostným sluncem spálena na popel. Z jihu sem často připlouvají lodě s cizinci, unášejícími vás neznámo kam. Nikdo se nikdy nevrátil, aby mohl vyprávět.
Osten Džungle Mahloko Mahloko znamená v pouštním dialektu žihadlo. Příhodné jméno pro domov nepřeberného množství hmyzu, z nějž většina přenáší smrtelné nemoci. Nejeden ze tvých soukmenovců přišel o život kvůli horečce způsobené pobytem na tomto místě. Přesto zde na ty, kdo mají odvahu, čeká množství zvěře a pitné vody z několika veletoků prostupujících džunglí. Uprostřed ní se rovněž nachází drobné pohoří.
Mahloko Deštné pralesy Ne tak neprostupné ani nebezpečné, jako Mahloko, různé menší deštné pralesy se nacházejí na západě pouště. Až na veletok Metsi je totiž většina vody odváděna právě směrem na západ.
Jeden z menších pralesů Centrální část Právě díky této oblasti, největší ze všech, dostala Velká poušť své jméno. Ohromná moře písku se rozprostírají na všechny strany a ty, kteří mají pořádnou smůlu, zastihne na jaře i písečná bouře. Nachází se zde několik studní a oáz, jinak jen písek, písek a zase písek.
Většina Velké pouště vypadá právě takto Ohnivá hora Nejvyšší místo celé pouště, kde údajně Černý po boku s Rudým a Béžovou zápolil s Gritherem a společnými silami se jim podařilo boha nemrtvých zkrotit. Jedná se o aktivní vulkán a legendy praví, že až zmizí žár v jeho útrobách, bude konec nadvlády draků.
Ohnivá hora Povodí Metsi Jednoznačně nejdůležitější veletok celé Velké pouště. Její vody zavlažují široké okolí po celé délce řeky, sahající od Metsišejské oázy až po Úzké moře. Podél jeho toku neustále potují další kočovné karavany. A vědí proč: Metsi je spolehlivá a nikdy nezradila lid tím, že by v letních vedrech vyschla.
Metsi |
| |
| soukromá zpráva od Jaifar Nama´d Barri pro Před úsvitem "Ne, Calrane, Tohle všechno s sebou skutečně tahat nebudeme." řeknu nahlas po Calranovi. Je mi jasný, že pojmem "tohle" myslel hlavně Rhaegina, a že i ostatní z něho nemají dobrý pocit, ale já to schválně nechám vyznít do ztracena. Pak se na ověšeného trpaslíka podívám a krátce zhodnotím jeho vzhled. Je-li alespoň upravený, je-li omytý, jestli má opravenou zbroj, nebo jestli z něj alespoň netáhne alkohol. "Rhaegine, tohle všechno vzít nemůžeš, tvůj kůň musí něco vydržet." usměju se při představě, jak by kůň funěl, kdybychom na něj všechno tohle naložili. Už i ty naši oslové na sobě mají naloženo dost. "Nebo snad neseš nám všem včetně tady vznešeného Undasta vydatnou snídani?" Schválně co Rhaegin udělá až si uvědomí, že je tam i Undast. Zatím chci nad ním držet ochrannou ruku, rád bych poznal jeho silné stránky, ale všechno zadarmo dostat nemůže. Tak nějak počítám, že nám tu snídani nenese, takže až se vzpamatuje, ještě dodám. "Až si vyzvedneš koně, nalož na něj jen to nejnutnější. Koukni se na ostatní co všechno vezou a nalož si stejně jako oni. Zbytek nech tady, stájmistr to určitě nějak zužitkuje. A jestli v těch vacích máš třeba kus dobrýho masa, můžeš se spřátelit tady s Hildiným společníkem..." znova se pousměju, samozřejmě myslím psa, ne Undasta. "Na jaké jméno ten Tvůj pes vlastně slyší, Hildo?" prohodím jen tak mimochodem, abych předchozí dvojsmyslnou větou náhodou příliš neprovokoval. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Žena i děti zmateně těkaly pohledem z tebe na Reliel, která tě beze změny výrazu pozorovala. Matka na tebe něco promluvila, ty jsi však neváhala a vyrazila k těm podivným průsvitným dveřím. Vyběhla jsi před dům a nazula sis boty. Měsíc v úplňku osvětloval říčku, která spadala ze srázu dolů. Okolí bylo strmé a hornaté, takřka jako u vás v Mahakamském pohoří. Ze sídla rodiny vedly dvě stezky. Tou vedoucí dolů na východ jste přišli a věděla jsi, že díky ní by ses dostala zpátky na pláž. Tam jídlo nebylo. Pravá noha udělala první krok. Levá další. Vyrazila jsi rychle, občas jsi dokonce přecházela do klusu. Směrem na západ, stezkou stáčející se poté na jih a vedoucí horským terénem.
Měsíc v úplňku ti ozařoval cestu Nešla jsi dlouho, snad jen půl hodinky, když jsi spatřila osadu. Tady bylo domků mnohem víc, ačkoliv s Dol Mahakamem se to místo nedalo měřit. Třicet, čtyřicet stavení? Rozhodně ne víc. Zaváhala jsi. Mohla jsi ukojit svůj hlad zde? Vesnice byla od domu vašich hostitelů kousek, nepochybně museli zdejší obyvatele znát. Jaké jsi ale měla jiné možnosti? Riskovat a jít dál v naději, že narazíš na zvíře? Vždyť ani kdybys uměla stopovat, nemuselo by se ti podařit najít potravu včas. Nestálo však čisté svědomí za to nebezpečí? |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Asi půl hodinky před úsvitem Rhaeginovy vlasy i vousy byly i nadále střapaté a neupravené, jeho šupinová zbroj však na rozdíl od předchozího dne přímo zářila. Nepochyboval jsi, že dostat ji do tohoto stavu muselo trpaslíkovi zabrat většinu včerejška. Dokonce i ten zápach byl pryč, šedivec zjevně podstoupil i tolik potřebnou koupel. Sjel jsi pohledem k jeho botám, čistým a lesknoucím se jasněji, než vodní hladina při východu slunce. „U...ndasta?“ zopakoval tvůj podřízený a chvíli si dával dvě a dvě dohromady, než se mu ve tváři zjevilo pochopení. Krátce po něm následovalo překvapení a nakonec strach, když začal Rhaegin plácat páté přes deváté a zdravit slavného hrdinu. „Netřeba, stejně už jsem na odchodu,“ poznamenal Undast a stiskl ti pravici, „nechť je země pod vámi pevná.“ Ještě krátké kývnutí na Hildu a legendární válečník vyrazil ospalými uličkami pryč. Jako by to byl signál pro veškerý další doprovod, následovalo loučení a poklepávání po zádech. Ty jsi zatím předal Rhaeginovi instrukce a ten zmateně hleděl na všechen svůj náklad. Nakonec si zašel pro svého osla (koně jsou na trpaslíky moc vysocí a huňatí poníci do pouštního podnebí nevhodní) a začal se prohrabovat svým majetkem. Hilda se psem se zatím přesunula k tobě a nechala jej, aby tě začal očichávat. „Jen ho nechte pane, pro případ, že by vás někdy musel stopovat. Jmenuje se Gur, ve staré trpasličtině by to mělo znamenat Rychlý.“
Gur |
| |
| soukromá zpráva od Jaifar Nama´d Barri pro Asi půl hodinky před úsvitem Fakt, že Rhaegin vypadá o dost lépe mě těší, ale navenek to nedávám znát. Alespoň v tomhle vypadá trochu disciplinovaněji. Nechám mu pak ještě pár minut na přerozdělení batožiny a mezitím se seznamuju s chlupatým Gurem. Když se Hilda zmíní o stopování a očichávání, neubráním se poznámce. "V tom případě doufám, že si pro případ potřeby očichá nás všechny, nejen mě. Pokud teda Gur nezná ještě i někoho dalšího z naší skupiny, zkus jej s ním seznámit co nejdříve." A pak, když už to vypadá, že jsme všichni připraveni, promluvím ke všem najednou. "Ještě než vyjedeme, chtěl bych něco poznamenat k Vám všem. Jedeme plnit úkoly našeho vládce, nejedeme na výlet. V mnoha situacích budeme muset pracovat jako tým, takže očekávám, že budeme udržovat týmového ducha, i když to některým z Vás může být proti srsti." podívám se významněji na Tchorina a Calrana. Snad si domyslí, že teď mluvím o Rhaeginovi a jejich reakcích na něj. "Protože Vás neznám, budu Vás pozorovat a snažit se odhadnout, co všechno umíte nebo neumíte. Zároveň si s každým z Vás chci během cesty osobně promluvit, abych Vás lépe poznal a udělal si lepší představu o tom, co od Vás můžu čekat, abych toho mohl v případě potřeby využít co nejlépe. Pokud se objeví něco důležitého, co bych měl vědět nebo co by mohlo ohrozit naší výpravu, okamžitě mi to řekněte." na pár vteřin se odmlčím. "Jestli nemáte žádný poznámky, můžeme vyrazit." prohodím nakonec a jestli nikdo nic nemá, otočím koně směrem k bráně… |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Rise of The Bloodfangs Krátce před úsvitem Tábor Vyšel jsi ze stanu, ve kterém spala fena. Toto byla dobrá noc a ty sis sliboval, že mnohé takové ještě přijdou. Tlapa ti vyjela ke koženému řemínku na tvém krku. Pohrával sis s bronzovou sponou a hleděl k rudnoucímu obzoru na východě. Vodní plocha, u které se váš tábor rozkládal, se brzy začne třpytit pod slunečním leskem a prašivci začnou připravovat snídani. Nechal jsi paži klesnout k sekeře houpající se u tvého boku. Nebýt jí a obojku, nejspíše bys i věřil, že události včerejšího dne byly jen živým snem. Nevědomky jsi odhrnul koutky úst v úsměvu. Pro Krvavé tesáky to byl den jako každý jiný. Slunce rozpalovalo kamenitou půdu, před níž vaše chodidla ochraňovaly jen sandály z velbloudí kůže, cenného to pro vás materiálu. Vždyť právě z této suroviny se i vyráběly vaše zbroje, tak potřebné pro konflikty s jinými smečkami. To odpoledne jste dorazili ke Studni chladných vod. Několik gam, plnících většinou funkci zvědů, potvrdilo, že jedinou smečkou v okolí je skupinka patnácti gnollů. Sám jsi alfě smečky probodl oštěpem hrdlo. Podle slov těch několika, kteří se místo smrti rozhodli připojit k vám jako prašivci, se jednalo o odpadlíky ze smečky Zelených ohonů. Jméno skupina získala díky osobitému zvyku – jeden pruh zelené barvy na ocase za každého zabitého nepřítele. Starého alfu prý jeho sok, Bulgrak, zabil vskutku kuriózním způsobem – za pomocí biče se mu podařilo poranit vůdcovo jediné zdravé oko, poté na oslepeného nepřítele začal házet oštěpy. Podle vyprávění nemířil na životně důležitá místa. Těm několika prozíravějším, kteří s vítězem měli dříve spory, bylo jasné, že zdržet se se smečkou by nebyl úplně nejlepší nápad. Sebrali tedy s sebou několik samic a vyrazili do pouště s cílem založit svou vlastní skupinu. Za ty samice jsi byl rád, odpadlíkům se podařilo vzít s sebou i překrásnou fenu, sestru jednoho z utečenců. Její srst byla již na první pohled krásně heboučká a ty sis ji nechal rovnou poslat mezi své konkubíny. Rozhodli jste se u studni pár dní zůstat, nechat omegu kmene, aby se postaral o těch pár gnollů, kterým se povedlo se v boji zranit.
Nová samice a tvá zábava na dnešní večer Schylovalo se k večeru a denní horko mělo brzy ustoupit nočnímu mrazu. Po dlouhé době opět vykoupán ses vydal ke svému stanu uprostřed tábora, kde na tebe již měla čekat tolik očekávaná fena. Cítil jsi, jak ti nedočkavostí vaří krev. Buch. Buch. Buch. Zarazil ses uprostřed kroku a zaposlouchal se do neznámého zvuku. Už jsi jej někdy slyšel a vzpomínky na něj byly spojeny s ohněm, bolestí a krví. Srst se ti naježila, když sis uvědomil, co ten zvuk znamenal. Bronzový drak se o své panství staral stejně, jako všichni ostatní draci: Jednou za čas přilétl a sežral několik svých poddaných. Začal jsi na všechny štěkat rozkazy. Pokud budete mít štěstí, stihnete se rozprchnout do několika stran dřív, než ta bestie přiletí. Omega kmene kostěnou dýkou prořezával hrdla několika prašivcům v naději, že oběť draka uspokojí. A už to bylo tady. Ještě jsi ani nestihl dobalit stan, když jeden ze zvědů výstražně zavyl. Se zavrčením jsi popadl brašnu, několik oštěpů a rozběhl se pryč s cílem zmizet co nejrychleji. Jasně zářící bronzově zbarvené šupiny odrážely paprsky zapadajícího slunce, dodávaje tak jejich majiteli majestátního vzhledu. Ten pohled by byl vskutku krásný, kdyby neznačil smrt a chaos. Takový útok jsi již jednou zažil. Podle očekáváného scénáře by se měl žijící bůh brzy snést na váš tábor a začít ničit; ukázat vám, jak vypadá násilí ve své nejčistší podobě. Vskutku. Země se zatřásla, když gigantické tělo dopadlo na zem. Místo chrlení ohně však žijící bůh udělal něco naprosto neočekávaného.
Bronzový drak „KROSHAKU!!!!“ Usoudil jsi, že podle vyděšeného kňučení okolo se zařvání nerozeznělo jen tvou hlavou. Nemohl ses ubránit třesu, když ses zvolna otočil a kráčel k žijícímu bohu. Cítil jsi, že srst máš naježenou víc, než kdy dřív. Oštěp s kamennou ani kostěnou hlavicí by dračí šupiny neprorazil, tím sis byl jist. Plameny by tě ale stejně usmažily dřív, než by ses dokázal dostatečně přiblížit. Ke tvému úžasu se obrys velikánského plaza začal rozmlžovat a zmenšovat, až před tebou stál přes tři metry vysoký gnoll s nezvyklou barvou srsti. Stejnou měly i dračí šupiny. „Nastává nová éra,“ promluvil k tobě velikán, „éra, v níž se konečně rozhodne o právoplatném vládci této země. Prastaří, zapomenutí bohové se rozhodli vyhlásit drakům válku. Nastala doba řevu a krve... a příležitosti. Je třeba sestavit vojsko. Armádu schopnou porazit pohany, vyvraždit je všechny do jednoho. Jen sjednocením všech smeček je však možno takovou sílu vybudovat. Ty Kroshaku, ty můžeš stanout v čele všech gnollů. Stát se vládcem vládců, sjednotit všechny pod své velení.“ Přeměněný gnoll sjel rukou k pasu a odepnul mohutně vyhlížející dvoubřitou sekeru. Ještě stále roztřesený jsi nástroj, následovaný koženým páskem se sponou v podobě dračí hlavy, přijal. „Budiž ti tyto nástroje pomocí k vykonání mé vůle. Zvolil jsem si tě za svého vyvoleného Kroshaku, mým jménem sjednotíš všechny gnollí smečky pod jediného vůdce. Ten obojek nos stále u sebe, jeho sílu probudíš slabikou Rog.“[/b]
Sekera Trvalo to půl noci, než byli všichni poděšení gnollové a velbloudi sehnáni zpátky. A jeden vedle druhého byli šokováni novinkami, něco takového bylo nevídané. Ty ses pár hodin po západu slunce odebral do svého stanu. Měl jsi ještě nějakou nedodělanou práci. Zde jsi nyní stál, vyvolený dračí agent Bronzového draka, pozorující příchod nového dne a s ním i nové éry. Ze stanu vedle tvého se vymotal Thurrg, omega smečky. Od včerejší události jsi s ním nemluvil a nepochyboval jsi o tom, že se bude bát o své postavení. „Bré ráno,“ zahuhňal gnoll, když se postavil vedle tebe i s dlouhou vyřezávanou holí – odznakem svého úřadu.
Thurrg |
| |
 | soukromá zpráva od Kroshak pro Rise of The Bloodfangs Krátce před úsvitem Tábor Protáhnul jsem si záda až v nich zapraštělo. Dnešní noc byla pro mě dobrá a byl jsem rád, že jsme získali takhle dobrou fenu. Každý takovýhle úlovek pomůže nám v našem růstu i našem poslání. Celé tohle bylo absolutně k neuvěření. Já sám jsem tomu stále ještě nevěřil. Přejížděl jsem tlapou po bojku, který jsem měl na krku. Byl to zvláštní pocit. Prašivci občas obojek nosili, když mě opravdu štvali a já jsem je potřeboval zkrotit nebo když někdo ze smečky potřeboval varování, ale já jsem obojky nesnášel. Opravdu hodně, ale tenhle jsem nosil s velkou hrdostí. Myslím, že většina kmene tomu ještě teď nevěří a ještě chvíli věřit nebude. Cenil jsem tesáky v samolibém úšklebku aniž jsem chtěl, ale když jsem si to uvědomil nechal jsem je vyceněné. Ruka mi sjela k sekeře a já si jí vytáhl do rukou. Byla to mocná zbraň a i kdyby to byl malý nůž, tak bych ho dostal od Bronzového draka a to by se počítalo. Myšlenky se mi vrátili ke včerejšku. Nevěřil bych, že se něco takového jako jsem zažil může stát. Ráno jsem nás dovedl ke krásné velké vodní ploše. Studně chladných vod byly zastávka, kde jsme se chtěl zdržet. Naši velbloudi potřebovali trošku doplnit zásoby a co se týče gnollů Ti budou taky rádi, že chvíli nebudou muset šetřit vodou. Ochladit kožich v tom slunku bylo vždy příjemné. Občas jsem přemýšlel, že bych se zde usadil i s kmenem. Neskutečně mě žralo, že to není možné. Nedokázal bych se tady udržet. Pár kmenů bych možná odrazil, ale potom bych byl už moc vyčerpaný a nedokázali by jsme jim vzdorovat. Všechno by bylo k ničemu a já bych zapadl. Odplivnul jsem si při tom pomyšlení. Gamy mi přinesly zprávy o malé skupině gnollů. Upřímně jsem se divil, že jich je tak málo, ale kdo chce kam, pomozme mu tam. Sebral jsem skupinu a vyrazil na lov. Pro mne to byl lov. Patnáct samců není nic proti mému kmeni. Za pasem se mi houpal kamenný mlat a v rukou jsem držel dva oštěpy. Nic více jsem nepotřeboval. Stejně jsem nejradši rval tepny zuby. Cítit ještě horkou krev nepřítele bylo nádherně vzrušující. Přibližovaly jsme se ze strany, aby nás nezachytili čichem, ale v poslední chvíli se obrátil vítr a oni zjistili, že jsme tam. Vztekle jsem zavyl a tak dal pokyn k útoku všem svým následovníkům. Rozběhl jsem se proti té malé skupince a vyhnul se jednomu vrženému oštěpu a vrhnul svůj po gnollovi, který stál první v řadě. První oštěp se pouze otřel o jeho bok, ale druhý už se už neotřel, ale probodl gnolla uprostřed hrudi. Vytáhl jsme mlat od pasu a dohnal zbytek, který už byl v plném boji. Vůbec jsem se nerozpakoval nad chabými pokusy toho dotyčného se bránit a jednou ranou jsem ukončil jeho život. vytáhl jsem svůj oštěp a díval se okolo, kde už bylo po boji. Měli jsme převahu a moment překvapení, i když ne plně vydařený. Nevím jestli bych ze sebe nechal udělat prašivce, ale nikomu v tom nebráním. Každý otrok je vítaná kořist a pracovní síla. Proč odešli je jejich věc. Podle toho co říkali, tak alfa, která vládne jejich kmeni je pěkný parchant a něco v jeho chování poznávám. Celé moje myšlenky mi zastavil pohled na jednu ze samic. Mlsně jsem se oblízl když jsem jí viděl. Jenom kývnutí stačilo a byla vyčleněná z její současné skupiny a zařazena do mého harému. Dneska v noci pozná alfu jak má být a ne jak viděla toho chcípáka, kterého jsem zabil. Viděl jsem, že máme raněné a to jen prohloubilo mou myšlenku se tu ještě chvíli zdržet. Svlažil jsem se po tom krátkém boji v jezeře a když jsem vylezl tak jsem se oklepal. Dnes jsme zase rozšířili o něco naše stádo a já jsem byl spokojený a věřil jsem, že budu ještě spokojenější. Opět jsem začal nevědomky cenit zuby. Vyrazil jsem ke stanu, ale zastavil jsem se. Slyšle jsme zvuk, který se mi ani za mák nelíbil. Když se vjem spojil s myšlenkou, tak jsme zavil vzteky a možná i strachem. Tohle byl jediný zvuk, který mi naháněl strach. Bronzový drak se blížil. Začněte okamžitě balit stany! Odveďte naše stáda pryč! Gamy hlídejte oblohu! Musíme pryč rychle! Řvu a vyju do okolí a sám běžím ke svému stanu. Míjím omegu, který v ruce drží zakrvácenou dýku. Vidím prašivce u jeho nohou a vím, že to nebude stačit. Pokud sem letěl, tak se nespokojí s mršinami. Bylo mi to, ale jedno. Chtěl jsme co nejdříve pryč a přežít! To bylo jediné co mi znělo v hlavě. Začal jsem balit stan a samice co tam na mě čekala mi pomáhala. Nechtěla, ale pohled na mě v tuhle chvíli jí asi určitě děsil. Stejně jako ostatní i já jsme byl skoro šílený strachy a já ještě k tomu vzteky. Už slyším zvědí vytí a jen pokynu samici ať běží pryč. Sbírám nejbližší věci po ruce a mizím pryč. Peláším co mi nohy stačí, ale pohled za sebe mi ukazuje že nemám šanci. Krásné bronzové šupiny se třpytily a já věděl, že za chvíli mne čeká oheň nebo milosrdnější tesáky. Rána, která se ozvala když dosedl byla veliká a země vibrovala. Ovšem nepřišel oheň, ale pouze moje jméno. Síla toho hlasu mě úplně zmrazila. Otočil jsem se a pomalu se vydal k Bronzovému. Strašně jsem se bál a třásl. Pevně jsem v ruce svíral svůj oštěp a stále šel. Celé tohle bylo opravdu děsivé a já věděl, že mu stačí si zamanout a jsem mrtvý. Celá scéna se mi změnila před očima. Prvně jsem to přisuzoval pouze svému horšímu zraku, ale na takovou vzdálenost to byla blbost. Velký Bronzový drak se změnil ve velkého gnolla. Klekl jsem si na koleno a poslouchal co mi říká. Slyšel jsem Bronzového jak o mě mluví jako o budoucím vůdci gnollů a v tu chvíli jsem si dodal odvahu a zvedl hlavu, abych pohlédl na Bronzového. Pustil jsem oštěp a přijal dary od draka. Tlapy se mi třásly. Připnul jsem si obojek s dračí hlavou a sekeru držel v obou rukách. Děkuji můj pane! Jak si přeješ můj pane! Nechť se Tvá vůle stane! Odpovím drakovi, který se potom promění zpět a já se musím poměrně rychle klidit, abych nebyl zamáčknut původní formou draka. Postavil jsem se a rozhlížel kolem. Můj kmen se rozutekl. Nedivil jsem se nikomu z nich. Zhluboka jsem zavyl a začal svolávat svůj kmen. Trvalo to opravdu, ale opravdu dlouho než se vrátili všichni. Bylo jen štěstí, že jsme neztratili naše velbloudy a všichni jsme to přežili. Radši jsem se odebral do svého stanu, kde jsem jasně ukázal té samici kdo je tu alfa. Myslím, aspoň podle jejího spokojeného spánku, že se jí to líbilo. Já jsem aspoň uspokojil svoje potřeby a teď jsem si užíval nového dne. Sledoval jsem Thurrga, který vylezl ze svého stanu a poměrně se krčil. Nedivil jsem se mu. Kdybych byl Omega a Bronzový si vybral někoho jiného než mě, asi bych měl ohon stažený mezi nohama a moc se neukazoval. Dobré ráno. Jak se cítíš po tom včerejšku? Nebylo to úžasné vidět Bronzového v celé jeho velikosti když nic nedělal? Když neplenil, ale obdarovával. Začala nová epocha Thurrgu. Epocha, kde se náš kmen povznese do výšin a kde my budeme vládnout ostatním ve jménu Bronzového. Tvého umění bude opravdu potřeba v nejbližší době. Více než kdy jindy. Mluvím a celou dobu přejíždím po krku a dračí hlavě. Nemohl jsem se dočkat, až budu moci vyzkoušet sílu do něj vloženou. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Ráno Tak jste tedy vyrazili. Ty, Rhaegin, Finethir, Calran, Tchorin, Hilda. A samozřejmě Gur. Sedm tvorů, majících za úkol překazit plán boha. Když se nad tím člověk zamyslel, bylo to až směšné. Prozatím nebylo třeba udržovat nějakou formaci, jeli jste tedy, jak se vám zdálo vhodné. Ty jsi zaujal místo vpředu, následován Finethirem. Calran, Tchorin a Hilda se psem vytvořili skupinku kus za ním a na samém konci se plahočil na svém mezkovi váš slavný šedivý trpaslík. Nemýlil-li ses, čekalo vás několik hodin jízdy strmým terénem, než jste se měli dostat do lesů jižně od Mahakamského jezera. Trojice přátel spolu spokojeně konverzovala. Elf se ostražitě rozhlížel po okolí a Rhaegin... Ten vypadal, že potřebuje panáka. Voják vypadal už nyní na začátku cesty vyčerpaně a nad svým zvířetem se doslova hrbil. Jelikož jsi byl otočený, všiml sis, že Finethir, zřejmě povzbuzený tvým zkoumáním skupinky, k tobě popohnal svého valacha. Odkašlal si, aby se ujistil, že mu věnuješ svou pozornost. „Promiňte pane, ale nemohu ukojit svou zvědavost. Já... Jen by mě zajímalo, jak jste se vyléčil z vranice, pane?“ |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Všechno jsem si musela dělat sama doteď, tak na co sakra potřebuju služku? Na to, aby... Kašlat na to. Takže téma ohledně těch dvou, nebo klidně i jednoho zvlášť, nepřicházelo v úvahu. Přece jen, zabývat se magií bylo mnohem zábavější než se utápět v divných pocitech, kterým sama nerozumím. A nesmíme zapomínat na můj problém v břiše. Ne že by mi bylo tak hrozně špatně jako předtím, ale tu a tam, když jsem si to uvědomila, mi to náladu vážně nezvedlo. * * * Když mi Hesae oznámí, že se bude bojovat, nemám důvod jí odporovat. Byla bych sama proti sobě. Posledně, když jsem se do boje vrhala, to dopadlo špatně. A je jich tolik a jsou tak velcí... "Proč?" zeptám se jen, protože mě zajímá, čím jim tolik vadíme. Oni jdou jedním směrem, my půjdeme jiným. Kéž by to bylo tak jednoduché. A tamto... to jsou ti... sobci? Ne, počkat, sobi! Jsou vážně divní. Ale kožešina by z nich určitě byla pěkná. Věřím, že kdyby něco, Hesae a, jak koukám, i Bereal mě ochrání, takže nemám důvod se bát. Vlastně je zvláštní, že se tak cítím skoro tváří v tvář malé armádě takových hromotluků. Při jejich řevu se mi zrychlí tep a já sevřu otěže. Nemusela bych vidět, co se děje, a stejně bych věděla, že to znamená boj. A taky - co si to k Maiie dovoluje? Špinavec jeden. A co dělá ten severský idiot? Proč nejede zpět? To vážně přišel i o ty zbytky mozku, co měl?! Nevím, proč mi na tom stále záleží, je to zrádce. Pro mě ano. Ale když ho z koně srazí nějaké kouzlo, je to jako kopanec do žaludku. Nejdřív se leknu, že je to to děcko, a nenápadně si pod pláštěm položím ruku na břicho. Vzápětí však pobídnu koně. "Bereale, braň mě," řeknu rozhodně, i když vím, že on má své rozkazy a měl by poslouchat jen mého otce. Ale teď se jeho rozkazy určitě kryjí s tím mým. Popravdě - nevím, co dělám. Ale vím, že to udělat chci. Třeba dát za to všechno, jak se kvůli němu cítím mizerně, Bjornovi facku. A to nebudu moct udělat, když bude mrtvý, že? Když dovedu zpevnit sníh pod nohama, možná bych dokázala i někde jinde. Bjorn se propadl, tak kolem něj stačí utvořit nějakou krustu. Čím jsem bojovníkům blíž, tím šílenější tep mám. Ale jednou jsem se rozhodla... Škoda, že se nemůžu proměnit! Škoda, že musíme někoho zajmout! Jinak by to Hesae vyřešila jednoduše. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Reálie – Kamenitá poušť Smečky Zelené ohony Jen málokdo proslul větší krutostí k nepřátelům i prašivcům, než Zelené ohony. Velký militantní kmen je vždy veden mocným a nelítostným alfou, jenž dbá na přísné dodržování zvyklostí skupiny. Kromě zeleného pruhu na ocase (a později na zádech, šíji a končetinách) za každého zabitého nepřítele se tito gnollové vyznačují ještě jednou kuriozitou – používáním bičů. Zčásti zbraně a zčásti výchovný prostředek, nejeden prašivec má na zádech staré jizvy způsobené nemilosrdným zacházením jejich pánů s tímto krutým nástrojem. Zpravidla jsou vídáni v jižní až jihozápadní části pouště. Rychlé oštěpy Říká se, že Rychlé oštěpy směňují krev za velbloudy. Toto rčení není zase tak daleko od pravdy, neboť tato smečka je nejblíže tomu, co by se dalo nazvat žoldáky. Při setkání jsou tito gnollové zpravidla klidní, sebevědomí. Nabídnou své služby alfovi, jenž se může rozhodnout jejich prostřednictvím vykonat krevní mstu. I pokud se alfa rozhodne služeb Rychlých oštěpů nevyužít, často jim dá několik velbloudů a samic jako "výpalné". Bojová efektivita těchto zabijáků je totiž proslulá. Jako jediní se rovněž orientují i v krajinách mimo poušť a rozumí cizím dialektům, to proto, aby mohli dávat příkazy otrokům, které tam chytají. Cestují celou pouští. Kostirvové Několik smeček je známých tím, že jejich příslušníci se věnují kanibalismu. Kostirvové jsou největší z nich, známí rovněž pro svůj zvyk využívat kosti jako doplňky. Není tedy žádným překvapením vidět kostirva s náhrdelníkem ze spárů jeho nepřátel. Je možné je vídat na severu pouště. Plamenní psi Hledá-li někdo omegu schopnou bojového využití, nepochybně musí za Plamennými psi. Právě v této smečce se z jedné generace šamanů na druhou dědí tajemství ohnivé magie. Jedná se rovněž o jedinou smečku, kde jsou schopni sesílat kouzla i jiní gnollové, než omegy. Plamenní psi jsou rovněž známí svým až fanatickým uctíváním Bronzového draka. Často je možné je vidět v centrální oblasti pouště, v oblasti horských masivů. Občas však vyrazí na severovýchod, obzvláště v obdobích hladu nebo sucha. Šedé oči Takřka zaniklá smečka vzniklá odtržením od Plamenných psů. Vliv mají Šedé oči takřka nulový, za zmínku však stojí jejich omega, údajně schopná věštit budoucnost. Warrgové Opravdový důkaz, že gnollové umí chovat i něco jiného, než velbloudy. Warrgové jsou jedinou smečkou mající svou vlastní verzi kavalerie. Jako jízdní zvířata jim slouží vrrci, vlčí bestie dosahující téměř výšky koně a schopné v boji vykonat neskutečnou paseku. Hroty smrti Smečka, která začala nedávno nabírat na síle díky ne právě čestné taktice – tito gnollové začali své oštěpy potírat neznámým jedem způsobujícím paralýzu raněného. Po konci této paralýzy se z raněných stávají prašivci, na něž je krutě dohlíženo. Letci Když gnoll bojuje s Letci, většinou neví, kam se vrhnout. Tato smečka je známá tím, že se před bitvou rozptýlí po okolí a poté útočníky napadá stylem udeř a hned uteč. Spolu s Kostirvy se jedná o nejneoblíbenější smečku. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Rozbřesk Thurrg tě chvíli pozoroval, přičemž až podezřelý důraz kladl na sekeru zavěšenou u tvého pasu. Doufal jsi, že nikoho nenapadne, že se zbraní zatím neumíš zacházet. „Nová epocha, nepochybně,“ odtušil již stárnoucí gnoll. Jako omega zažil tvého předchůdce a jako gama dokonce i toho, který byl před ním. Byli to právě šamanové smeček, kteří se dožívali nejdelšího věku. I jejich čas však někdy musel nadejít. Tušil jsi, že poslední hodina tvého společníka mohla přijít kdykoliv, klidně i dnes. Nezbývalo než doufat, že jeho učeň již umí dost. „Bude třeba promluvit ke gnollům, vysvětlit jim, co se to včera vlastně stalo. Tvé dovádění s tou novou zajatkyní místo uklidnění tvých podřízených akorát poplašilo velbloudy.“ Slyšel jsi v jeho hlase... Výčitku? Snad. Zda však Thurrgovi vadila tvá nepřítomnost nebo pouze hlasitost tvého projevu, která byla mimochodem včera značná, jsi netušil. Snad mohla nějaké vodítko poskytnout omegova tvář, ten se však odvrátil, aby mohl i nadále pozorovat prašivce kráčející s vodou. „Mohu k nim promluvit místo tebe, pokud se na to necítíš. Říct jim, že na Krvavé tesáky se snesla boží přízeň.“ |
| |
| soukromá zpráva od Ersten pro Nezbývá než udělat jediné - prudce zatnu ostruhy svému koni do boků a přitáhnu otěže tak silně, až skoro nalehnu zvířeti na zadek. Zastavit rozeběhnutého oře ze cvalu sice nejde udělat na pětníku, ale spoléhám se aspoň na to, že první salva oštěpů skončí hodný kus před koňskou hlavou - tedy na místě, kde by byla, pokud bychom nezpomalili. Přeci jen, i když zcela nezastavíme, zpomalit bychom měli dostatečně. Nyní vše záleží na tom, jak rychle se dokáži napojit na zdroj své moci - tedy svůj prsten. Zatímco by měl kůň postupně zastavovat a nakonec zcela zabrzdit, já už čerpám energii z prstenu a spíše padám, nežli seskakuji ze sedla na opačnou stranu, než jsou barbaři s kopím. Zvíře mi na krátký moment poslouží jako živý štít, než zmobilizuji své síly a rozhodnu se co dál. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Krev a led Oštěpy se vznesly do vzduchu jako hejno smrticích ptáků majících v úmyslu narušit linii nepřítele ještě před samotným střetem. Dřevo začalo praskat, když tlaková vlna vyslaná odněkud z vašich prvních linií narazila do salvy a ze smrtícího útoku udělala jen drobnou nepříjemnost v podobě padajících klacků. Na poslední chvíli. Trpaslíci triumfálně zařvali, jejich pokřik však brzy zanikl v bitevní vřavě, když se obě armády srazily. Rún Dcera Rudého draka se rozhodla k bitvě připojit a pobídla koně do cvalu. Poslušná kobyla překonala první tři sáhy úctyhodným tempem. „HEJ!!!“ zařvala Hesae a zvíře poděšeně zahýkalo, když zjistilo, že se bezmocně vznáší několik coulů nad zemí. „Co si sakra myslíš, že děláš?!“ Ve tváři dračice se kromě nepochopení zračil i vztek. Ersten Zaklínadlo fungovalo okamžitě a Ersten cítil, jak se jeho tělem rozlévá energie Fialového draka, připravená k seslání libovolného kouzla. Teď, když byla hrozba útoku z dálky zažehnána, mohl dračí agent nadále svou pozornost soustředit na šamana, jenž právě vyčaroval do širokého půlkruhu kolem sebe víc jak dva metry široké ledové bodce, bránící komukoliv v přímému útoku na něj. Pokud chtěl libovolný útočník k čaroději proniknout, musel by se buď nějak dostat přes tuto již na první pohled smrtící překážku nebo se prosekat skrz linie seveřanů. Ani jedno z toho nebyl snadný úkol. |
| |
| soukromá zpráva od Reód pro Poloha slunce mě dokonale zmátla. Jakožto lovec jsem se podle něj ve dne orientoval, ale to teď, když mělo úplně jinou dráhu, bylo pasé. Co horšího - když je tu jiné slunce, logika napovídala, že tu budou i jiné hvězdy. Suma sumárum jsem byl ztracený jak ve dne, tak v noci. Do jaké krajiny jsme se to dostali? Mají zde Prastaří vůbec moc? To už jsme dorazili do malebné, ale cizokrajné vesničky, kde jsme byli odděleni a zavedeni do jedné z chýší. Šel jsem vedle Elladura, který byl očividně napjatý - neudělal jsem nic, neboť jsem se cítil stejně. Na druhou stranu cizinci vypadali přívětivě a ani nás nepřipravili o zbraně, stejně jsem však setrvával ostražitý. Naši hostitelé usedli na zem. Nedůvěřivě jsem pohlédl na jejich zkroucené nohy a rezignovaně se posadil s nohama do strany. Cizinc začali jíst a mě bylo jasné, že nastal problém. Ze zdvořilosti - a ignorujíc žaludek - jsem se je pokusil napodobit, ale pohořel jsem. Nastalo dilema: na jedné straně se hůlkami prostě nenajím, na straně druhé mi přišlo hloupé jíst rukama. Kompromis - nebo to, co jsem za něj považoval - se skrýval k pochvě na opasku. Pomalým pohybem jsem tasil nůž a hůlkami na něj nahrnul jídlo a užíval si jeho chuti. |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro "Někdo toho idiota zachránit musí, když to neuděláte vy," zamračím se. Hesae respektuju, ale zrovna teď... Místo aby něco udělala, když je tak mocná, nechá jednoho z dobrých agentů chcípnout? Nebo je v tom něco osobního? |
| |
| soukromá zpráva od Kroshak pro Rozbřesk Nelíbilo se mi jak si mě Thurrg prohlíží. Sice je to Omega, ale nesnášel jsem když na mě někdo házel takové pohledy, ale potřeboval jsem ho. Sekera, na kterou koukal byla pro mne zatím novou zbraní, ale tréninkem se v mých tlapách změní ve zbraň hodnou sjednotitele gnollů. Navíc já jsem byl vyvolen Bronzovým. Ani Thurrg ani nikdo jiný pouze já! Thurrg byl už hodně starý a pamatoval opravdu hodně. Jeho znalosti se často hodily, ale věřím, že je i dobrým učitelem nebo budeme mít brzy problémy. Podíval jsem se mu zpříma od očí, když mluvil o předešlé noci. O takové samici se půlce z nich jenom může zdát a věřím, že i Tobě. Já sám jsme musel celou tu věc ještě vstřebat. Ty jsi nestál tak blízko jeho. Ta síla a ten pocit. To bylo něco velice vzrušujícího a co se týče velbloudů. Tak si musí zvyknout. Nebylo to poprvé a ani naposled. Vycením tesáky a sleduji Omegu. Nevím kdy naposledy měl nějakou samici, ale jeho výčitky se mi vůbec nelíbily. To, že odvracel hlavu nebylo zrovna něco co bych u jiného toleroval, ale Omega je prostě Omega a toho potřebujete. Ne. Já promluvím sám. Vzhledem k boží přízni, která se snesla na mne bude nejrozumnější abych mluvil já. Vím, že on je nejvyšší kněží co se všech obřadů týče, ale moc byla dána mě a ne jemu. S tím jsem se odvrátil a vyrazil zhruba do středu tábora, kde jsem zhluboka zavyl. Všichni ke mě! Čekám než se moje smečka shromáždí. Vím ,že to může chvíli trvat, ale věřím že můj rozkaz bude předán dál. Počkám, až se všichni přiblíží na dosah nebo všichni kdo mohou, samozřejmě hlídky a případně pasáci velbloudů nemusí. Chci Vám jenom říct, že včerejší přílet Bronzového draka přinesl naší smečce velké blaho! Je důležité, aby jste věděli, že pro nás začíná nová epocha! Vytáhnu zpoza pasu sekeru a držím jí v jedné tlapě. Tohle a můj obojek, je dar od samotného Bronzového. Bronzový drak si vybral mne a naši smečku, jako jeho vyvolené! Dostal jsem za úkol vytvořit pro Bronzového draka vojsko! Naším úkolem je sjednotit kmeny Gnollů do jednoho velkého a ve jménu Bronzového šířit jeho slávu! Nemusíme se bát, protože my jsme jeho vyvolení! Cením tesáky a zvedám sekeru do vzduchu. Věřím, že tohle nabudí celou smečku a Thurrg mi dá pokoj. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Stejně jako Reód i ostatní pohořeli při svých pokusech nabírat jídlo podivnými dřívky. Všichni ale zpozorněli, když vytasil nůž. Nikdo se ani nehnul, když jej lovec začal používat jako lžíci. „Chytré,“ poznamenal Elladur, jehož úcta k mentorovi opět o něco vzrostla. Brzy si i zbytek skupinky vytáhl dýky a začal s jejich pomocí zahánět hlad. Vaši hostitelé to chvíli jen užasle pozorovali. Stařík něco poznamenal a Sukeru mu se zavrtěním hlavy odpověděl. Konečně byl hlad zažehnán a nutno podotknout, že jste toho snědli opravdu hodně, mnohem více, než kdokoliv z domácích. Po večeři vás odvedli do pokojů. Bylo až pozoruhodné, že zde bylo tolik volných místností – každý z vás měl svou vlastní. Vyčerpáni jste všichni brzy upadli do nepochybně nejhlubších spánků vašich životů |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Zvedl ses z bílé matrace a přejel místnost pohledem. Obraz letícího ptáka s větvičkou v zobáku, další nízký stolek se dvěma polštáři na obou koncích, dva podivné dřevěné stojany a samozřejmě již zmíněná bílá matrace. Včera ti naznačili, že si na ni máš lehnout a ty jsi díky únavě usnul navzdory tomu, že jsi nebyl zvyklý spát na tak měkkých materiálech. Záda tě z toho taky pořádně bolela, tohle zkrátka nebyly kožešiny, na které jsi byl zvyklý. Úspěšně se ti podařilo otevřít papírové dveře bez jejich protrhnutí a vyšel jsi na prázdnou chodbu. Nikde nikdo, dokonce ani v jídelně ne. Vyšel jsi ven z domu a zpočátku ani nepoznal Elladura, stojícího na verandě zády k tobě. Tvůj svěřenec měl místo svých typických kožešin stejný oděv jako včera Sukeru a z mokrých vlasů mu na něj stékaly vodní kapky. „Je to tady tak překrásné,“ utrousil půlelf po pozdravu a ty ses zarazil. Vskutku, ta scenérie byla nadpozemská. Lehký větřík odnášel několik lístků stromů s růžovými korunami směrem k říčce, překlenuté ladně prohnutým dřevěným mostem. Šumění vodopádu uklidňovalo a pohled na průzračnou vodu dodával člověku naději, že ne všechno v životě musí být boj o přežití. V duši jsi cítil mír, když jsi spolu se svým svěřencem hleděl na krásy té neznámé země. Silný to okamžik jak pro studenta, tak i jeho mistra. |
| |
| soukromá zpráva od Reód pro Ráno bylo slunečné a velmi rozlámané. Vstal jsem a protáhl ztuhlé svalové partie, kýžené uvolnění se však nedostavilo. Bylo mi jasné, že mě záda budou bolet celý den, ale na to jsem byl celkem zvyklý. Dnes si ustelu na podlaze, usmyslel jsem si. Prošel jsem se prázdným domem. Vše tu bylo takové... křehké. Ne, lepší slovo je lehké. Tenoučké stěny, vzdušné konstrukce, soustava pilířů... Elegance stavby až brala dech, měla ovšem i svá úskalí. Kdo kupříkladu kdy slyšel o dveřích, které se otvíraly do strany?! A fakt, že jimi šla bez problémů prostrčit ruka také nedával moc smyslu. Jak tu řeší bezpečnost? Neustálé hlídky? Nebo snad... Ne, to bylo nemyslitelné. Kriminalita je úplně všude. Záhada. Po krátkém bloumání jsem vyšel do malebné zahrady, v níž stál Ellladur, který se zřejmě hodlal začlenit do společnosti. Když pominu jeho světlé vlasy, vypadal stejně jako oni. "Přizpůsobuješ se?" otázal jsem se ho. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Hesae se k Rún volným krokem rozešla a s vyceněnými zuby ukázala na stěnu z ledových bodců, chránících nepřátelského šamana a zakrývajících výhled na Bjorna. „Och? A mohla bys mi ty huso jedna pitomá vysvětlit, jak přesně chce těhotná holka co umí pár drobných kouzelnických triků zachránit elitního válečníka? Každý z těch chlapů by tě dokázal roztrhnout holýma rukama!“ Dračice i Bereal se k dceři Rudého přiblížili, aby se mohli slyšet. Zvukem se roznesl třesk zbraní a první výkřiky. Kobyla vznášející se nad zemí začala panikařit a zmítat sebou, čímž dívku málem shodila. |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Místo aby s tím něco udělali, ještě mi to budou předhazovat! Stisknu čelisti, ale vzápětí mám co dělat, abych se na koni udržela. Což asi nemá smysl. Tak jako tak skončím ve sněhu. Seskočím. Kdybych se tak aspoň mohla proměnit! Ale ne, i o tuhle radost jsem přišla. Založím si ruce na prsou. Tohle je citlivé místo a Hesae do něj ťala přesně. Snažím se na to nemyslet, ale za chvíli to nebude snadné. Ráda bych vyplivla něco ve smyslu "fajn, tak ho tam nechte chcípnout", ale nedovedu to. Jednak proto, že vím, jaká Hesae umím být, druhak proto, že... nechci, aby se to stalo. Jakkoli mě Bjorn svým chováním poslední dobou irituje. Jakkoli bych za tu zradu chtěla ublížit Martě, čistě ze sobeckého utrpení, aby cítila to, co já. Že o někoho přišla. Pořád mě to táhne tam, třebaže se tam asi skrývá moje smrt, pokud se tam objevím. Zády k nim nerozhodně přešlápnu. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Rozbřesk „Jak si přeješ.“ V Thurrgově hlase nešlo poznat, jaký názor měl na to, že ses rozhodl promluvit ty sám. Tvůj stan se nacházel poblíž studně samotné, kolem níž byl v půlkruhu vystavěn váš tábor. Rozhodl ses vyšplhat na jednu z menších skalek tak, aby na tebe bylo vidět. Kromě toho zde nebylo dostatek místa pro dva gnolly a ty jsi tímto Thurrgovi jasně ukázal, kdo je tady vyvolený. Gnollové vždy potřebovali připomenout, kde je jejich právoplatné místo. Trvalo to docela dlouho, než se všichni vyhrabali ze svých stanů a oblékli, aby si mohli poslechnout, co jim chce jejich vůdce sdělit. Bety se shromáždily těsně pod tebou a všechny až na Garrga, Thurrgova syna, měly tlapy zkřížené na prsou. Omegův potomek se jako obvykle opíral o svůj oštěp a jeho hrb vyčuhoval z černé látky, do které se odíval. Během tvé řeči bylo hrobové ticho, tak hluboké, až to překvapilo tebe samotného. Jen málokdy se komukoliv podařilo všechny gnolly přinutit k naprosté pozornosti. Zvedl jsi sekeru do vzduchu a vycenil tesáky. Remdarr, první tebou jmenovaná beta a tvůj přítel od narození, je vycenil rovněž a hluboce zavyl. Mnozí následovali jeho příkladu. Studna chladných vod vibrovala vítězným řevem Krvavých tesáků, předurčených ke slávě. Nebyl nikdo, kdo by vám teď mohl stát v cestě.
Jako obvykle byl Remdarr prvním z těch, kdož tě podpořili |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Veranda Elladur pohlédl na své ruce ukryté do širokých rukávů jeho nových šatů a zlehka zavrtěl hlavou. „Když jsem se vzbudil, první co udělali bylo, že mě donutili se vykoupat. A pak už na mě místo mých normálních šatů čekalo tohle.“ Tvůj svěřenec zvolna zakroužil rameny a na tváři mu hrál spokojený úsměv. „Není to tu špatné, uměl bych si představit život tady.“ |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Čelem k bojišti jsi slyšela výkřiky raněných a vyděšené hýkání jejich zvířat, mnohdy umírajících pod zbraněmi nepřátelských jezdců. Žaludek se ti při tom pohledu stáhl a ty jsi ucítila, že jen o chvilku déle a budeš zvracet. Odhodlání tě nějak opustilo. Bereal pobídl koně k tobě a promluvil: „Má paní, pokud slíbíte, že odjedete do bezpečné vzdálenosti, jsem ochoten vyrazit seveřanovi na pomoc.“ |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Reálie – Velká poušť Kmeny Mistři oštěpů Militantně zaměřený kmen a hlavní důvod, proč se všechny ostatní skupiny nezdržují jen v okolí řeky Metsi, ale vydávají se rovněž i do jiných oblastí. Mistři oštěpů se vidí jako správci spravedlnosti a napadají i ostatní loupeživé kmeny, sami však od ostatních vyžadují příspěvky v podobě potravin a jiných zásob. Mahlokové Neboli žihadla. Příslušníci této skupiny se naučili přežívat v drsném prostředí stejnojmenné džungle a znají mnoho protijedů a léčebných prostředků proti všem neduhům, které by se snad v neprostupných zelených houštinách mohly objevit. Jsou ochotní džunglí provádět i jiné kmeny. Této aktivitě se věnují hlavně v případech, kdy na Osten dorazí další flotila cizinců unášející domorodce. Zda je v pořádku, že za své platby vyžadují od uprchlíků vysoké částky, je otázka pro moralisty. Nama'd Furedh Volně přeloženo jako Pouštní krysy. Jedná se o nenáviděnou skupinu složenou převážně z khajiitů vyhoštěných z jejich původních kmenů. Tato skupina putuje celou Velkou pouští s výjimkou povodí Metsi, její vůdce totiž ví, že setkání s Mistry oštěpů by pro Nama`d Fureth nedopadlo ani trochu dobře. Adbutai Barri Tvůj kmen. Kdysi jste putovali pouze Ostnem, pokračující nájezdy lodí z jihu však před několika generacemi vašeho vůdce rozzuřily natolik, že jste se rozhodli cestovat celou Velkou pouští. Od té doby kmen Hledačů pokladů podstatně získal na síle a věhlasu. Lidé z této skupiny jsou tím nejbližším tomu, co bychom mohli nazvat obchodníky s informacemi. Nepoddajní Kmen khajiitů putující převážně východem Velké pouště. Jedná se o skupinu pevně se držící víry v Prastaré do takové míry, že ke komukoliv uctívajícímu draky se chová s otevřeným nepřátelstvím. Nepoddajní jsou známí rovněž tím, že v jejich řadách jsou mnohdy magicky nadaní khajiiti, jejichž schopnosti jsou mystikem kmene kultivovány. Dje`Allakar Přesný překlad do obecné řeči není možný, ten nejlepší ekvivalent by však byl "Oči, jež vidí za závoj". Příslušníci tohoto kmene zpravidla zůstávají v oblasti deštných pralesů na západě Velké pouště a přibírají do svých řad kohokoliv, kdo si přeje dostat do svého života trochu klidu. Dje`Allakar jsou známí tím, že kouří sušenou kůru některých stromů, dostávající je do transů a jiných stavů mysli. Jedná se rovněž o jediný kmen, jenž není tvořen výhradně lidmi nebo khajiity. Nama'd Kobra Neboli Pouštní hadi. Tento kmen nomádů se živí převážně chovem velbloudů a je známý rovněž pro píšťaly a flétny, na které jeho příslušníci rádi hrají. Říká se, že když na takový nástroj hraje člověk s čistým srdcem, hadi se vztyčí, aby mu ukázali, že na těchto místech je nebezpečno. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Kmenová situace - Podzim Stádo Velikost: 300 velbloudů Očekávaný vývoj: Stagnace Shrnutí: Prozatím jsme schopni se uživit; potraviny jsou však bedlivě hlídány a není moudré pořádat hostiny den za dnem Soukmenovci Bety: 8 gnollů Gamy: 22 gnollů Delty: 38 gnollů Epsiloni: 16 gnollů Počet samic: 25 samic Počet štěňat: 14 štěňat Počet prašivců: 15 gnollů Dohromady členů kmene: 140 gnollů (včetně alfy a omegy) Postavení a vybavení Beta samec: Elitní gnollové z jejichž řad se jednou zvolí tvůj zástupce, slouží většinou jako vůdci jednotek a správci. Jejich vybavení se liší dle preferencí gnolla. Gama samec: Gamy se zpravidla vyznačují větší inteligencí než delty. Pokud je gama obdarován samicí, stává se z něj beta. Slouží jako zvědi a jejich výzbroj většinou zahrnuje neúplnou koženou zbroj, prak a dva oštěpy s kostěnými hlavicemi. Delta samec: Páteř bojových složek. Delty se vrhají do boje pouze ve spodkách, s oštěpem s kamennou hlavicí a kůží potaženým puklířem. Epsilon: Gnollové, kteří teprve nedávno dosáhli dospělosti. Jejich jediným majetkem je zpravidla pouze bederní rouška a oštěp s kamennou hlavicí. Většinou dohlíží na prašivce a pomáhají se starat o velbloudy. |
| |
| soukromá zpráva od Ersten pro Jen co se dostanu na kontaktní vzdálenost k barbarům, vztáhnu k nim paži s prstenem a mocným hlasem zvolám: "Rakonteró!" Očekávám, že se mi nyní celkem vyčistí cesta a já budu moci pokračovat přes ležící barbary k jejich šamanovi. Sice budu muset jeho bariéru objíždět ze strany, ale čert to vem, teď už nezastavuji! Navádím koně tak, aby plecemi srážel ty, kteří se udrželi na nohou a sem tam i máchnu svou čepelí po těch, co by se ke mě chtěli nachomýtnout zatímco jedu dál okolo ledového půlkruhu. |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Pořád je to stejné, jenom teď se pach smrti neline tak rychle, tak intenzivně, protože je zima. Ale i když stojím jak daleko od bitvy, srdce mi utíká jako splašené. Nejenže tam leží Bjorn, který kvůli tomu, že mě Hesae zastavila, může být dávno mrtvý, ještě ke všemu je tam Maia. A i když umí rozhodně bojovat lépe než já, mám strach i o ni. Kdyby mě opustila i ona, zůstane mi už jenom Hesae... A ta nikdy nebude moje kamarádka, nýbrž mentorka. "Pojedeme spolu. Možná umím jenom pár drobných kouzelnických triků, ale pořád jsou to triky, které většina těch barbarů neumí," řeknu, aniž bych se na Bereala podívala. A na Hesae se nedívám už pro jistotu vůbec. K čemu se tohle všechno učím, když to pak ani nemůžu využít? Vidím, že k šamanovi se už vrhl nějaký jezdec, zjevně jeden z magicky nadaných agentů, na dálku nedovedu poznat, kdo to je, ale... Přistihnu se při myšlence, že bych chtěla na tom proklatém šamanovi vyzkoušet, jestli již zvládnu vyrvat duši i člověku. Dostala jsem přece svůj kámen... A výzvy patří k učení. |
| |
| soukromá zpráva od Jaifar Nama´d Barri pro Ráno Jakmile vyjedeme, přibližně první hodinu jenom vnímám mlčky okolní přírodu a nijak se s nikým nebavím. Vlastně se přírodou přímo kochám. Jsem rád, že jedu na koni a že nemusím koukat často na cestu abych nešlápnul do nějakého výmolu. Své kobylce tak dost věřím. Alespoň takhle brzo, než vjedeme do strmějšího terénu do hor jako takových. Ze sedla tak vnímám každý strom, každou skálu, vše, co jsem v kamenném městě postrádal. Až po chvíli se teprve nabažím a začnu přemýšlet více nad cestou jako takovou. A jen na krátký okamžik si pak ještě připomenu Arachneu a ostatní dračí agenty. "Jaká asi je jejich cesta, kam je směruje vůle jejich pánů…?" Takhle blízko Dol Mahakamu je ještě malá pravděpodobnost, že by nás chtěl hned někdo přepadnout, zatím tedy nechávám formaci volnou. Pořádná divočina začne až přeplujeme moře. I když to nevypadá, snažím se občas poslouchat, co si moji společníci povídají a jaké téma volí. Do rozhovoru se ale jinak moc nezapojuju, zatím jen "naslouchám a pozoruju." Také se občas ohlédnu za Rhaeginem. Bylo by divné, kdyby byl vyčerpaný už tak brzo na začátku cesty, tak jej radši sleduju, abychom pak nezjistili, že už pár mil jdeme jen oslem a Rhaegin leží někde v brázdě u cesty. Když přijede Finethir a zeptá se mě na vranici, zvednu obočí. Fakt nevim, co tím myslel. "Vranice? Tu já ještě nikdy neměl. Co Tě přimělo si myslet, že jsem se z vranice léčil?" Kouknu na něj a přihodím zároveň ještě svoje téma konverzace: "Mimochodem Finethire, říká se o Tobě, že plníš všechny rozkazy přesně a poslušně. To je na jednu stranu dobře, jsi loajální. Na druhou stranu ale, člověk by si mohl taky myslet, že jako člověk nemáš žádnou morální hranici. Tak se tedy ptám. Upřímně, existuje nějaká hranice, za kterou bys jako služebník svého pána nechtěl jít a co bys měl problém vykonat?" Svou otázku nemyslím nic konkrétního, jen mě zajímá, co odpoví a jestli to bude upřímné. |
| |
| soukromá zpráva od Reód pro "Zajímalo by mě, kam jsme se dostali. Všiml sis slunce? A hvězdy tu také nejsou stejné." Nebe zde bylo chladnější, cizí; bez známých hvězd. To jen prohlubovalo můj pocit ztracenosti, ale to jsem si nechal pro sebe. "Myslíš, že tu mají elfy, khajity a tak? Na Jodara se dívali jak na zjevení," pousmál jsem se. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Beta samci Krvavých tesáků
Pozn.: Samci jsou popisováni zleva doprava Thuror Tvůj největší rival a nejstarší beta vůbec. Původně pochází ze smečky kanibalů, která se po smrti alfy rozhodla připojit ke Kostirvům. Thuror, jenž proti jejich alfě přísahal krevní mstu, se musel vydat do pouště a byl ke Krvavým tesákům připuštěn tvým předchůdcem. Thuror je děsivý válečník a není nikdo, kdo by se mu na poli mohl rovnat. Jeho umění boje s oštěpem a štítem je známé a nejspíše by překonalo i tebe. Tento beta samec je však neoblíbený a jeho velení by se setkalo s mnohými obtížemi, což je jediný důvod, proč tě ještě nevyzval na souboj. Za zmínku rovněž stojí jeho odívání – Thuror totiž odmítá nosit zbroj. Tvrdí, že to je zvyk slabochů a bojuje pouze v bederní roušce, k níž má přidělány loketní a vřetenní kosti těch nejmocnějších nepřátel, se kterými se utkal. O tom, zda je toto rozhodnutí moudré pojednává obrovská řada jizev po celém válečníkově těle, ten se však svého zvyku nevzdal. Remdarr Remdarra znáš už od dob, co jsi byl štěně. Byli jste zvyklí bojovat společně, notně se ti však odcizil ve chvíli, kdy ses stal betou. Poté, co ses ujal moci, to byl první gnoll jmenovaný betou. Gamám však stále rád velí na průzkumných misích. Tento beta samec je známý zvláštní taktikou boje – nejraději totiž útočí prakem nebo hází oštěpy. Ve chvílích, kdy musí jít do boje zblízka, však tasí svou kostěnou dýku zděděnou po otci. Kroror Ještě jako štěně byl zajat jako prašivec, díky nadprůměrné inteligenci se však Krorovi podařilo povznést se až mezi bety. Dědeček tohoto gnolla pocházel ze smečky Plamenných psů a jeho nadání se občas projevuje – Kroror už totiž byl několikrát spatřen, jak se mu podařilo seslat kouzlo. Toto umění bohužel neovládá vědomě a Thurrg jej odmítá učit, což je zároveň důvod, proč tato beta tak nesnáší Garrga. Derrag Bratr Remraga a ten chytřejší z dvojice. Derrag je jedním z mála gnollů, kteří se rozhodli používat přilbici. Jeho kožená zbroj zakrývá co nejvíce míst na jeho těle a při boji se zpravidla kryje velkým štítem. Derrag je o pár let starší než ty a ty si pamatuješ, že takto opatrný je od doby, co v boji přišel o pravé oko. Garrg, přezdívaný Hrbáč Již od narození se jedná o naprosto odporného gnolla s mohutným hrbem na zádech, jenž svou ošklivost zakrývá dlouhým černým hávem. Takováto štěňata jsou zpravidla ponechána v poušti svému osudu, Garrg je však synem Thurrga, jenž se jeho života odmítl vzdát. Garrg se má stát omegou po Thurrgovi a jeho otec jej k tomuto úkolu pilně cvičí, k velké nelibosti Krorora, jenž si myslí, že by byl vhodnějším adeptem. Remrag Větší a svalnatější bratr Derragův. Je to Thruorův dobrý přítel (což mu jeho mladší bráška ani v nejmenším neschvaluje) a odkoukal od něj zvyk chodit do boje pouze v roušce pokryté kostmi. Na rozdíl od zbytku gnollů bojuje velkou dřevěnou palicí, kterou odkoupil od jednoho z Rychlých oštěpů. Koshnak Když ses stal betou, nahradil tě jako Remdarrova nejlepšího přítele právě Koshnak. Byl to rovněž právě tvůj nejvěrnější, kdo ti doporučil, abys Koshnaka povýšil do vyššího stavu. Jedná se o lstivého gnolla, jemuž se nejednou podařilo vymyslet geniální léčku a snížit tak vaše ztráty při bojích na minimum. Barbak Tvůj syn, jenž se místo boje stará spíše o správu kmene. Právě díky němu nedochází ke zmatkům a nejeden gnoll musel zaplatit krví, aby si tento beta mohl svou pověst udržet. V podstatě vždy je vidět se stočeným bičem u pasu a pokud vidí, že nějaký z prašivců nepracuje s dostatečným nasazením, ozývá se brzy kňučením následované prásknutí. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Krev a led Ersten Zaklínadlo fungovalo podle očekávání a tlaková vlna smetla několik jezdců ze sedel. Jeden z nich, mohutný, do kožešin oděný barbar, se ale dokázal udržet. Ve tváři se mu objevilo překvapení, když mu ocelová čaromečova čepel prořízla krkavici. Agent Fialového byl brzy zbrocený krví, za pomoci několika dalších kouzel a bleskových seků se mu však dařilo postupovat liniemi barbarů. Taeyrif o kus dál vpravo na sebe upoutal hodně pozornosti. Ten muž měl doslova nadlidskou sílu, nepochybně poskytnutou jeho dračím pánem. Právě hodil mrtvého válečníka po jiném a následně rozpůlil obě těla vedví sekerou. Připomínal obří zkrvavenou bestii, kterou někdo právě pustil ze řetězu. Trpaslíci jej následovali a společně se jim dařilo čelit severským jezdcům, hlavní řež se nepochybně brzy měla odehrát tam. To uvolnilo Erstenovi cestu a tak brzy objel kruh ledových bodců. Magická bariéra připomínala polokouli z matného černého skla, v níž se pod náporem blesků šířily bílé prasklinky. Maia rozkročená uprostřed před ležícím Bjornem stála s hlavou skloněnou a rukama nataženýma, jako by se snažila udržet silové pole tím, že je bude podpírat. Šaman o několik kroků dál metal za pomoci své hole blesky, které pravidelně do Maina kouzla vrážely s čím dál destruktivnějším efektem. Kouzelník však nebyl sám. Po jeho boku stál bezmála dva metry vysoký barbar s bílým plnovousem a mohutnou obouruční sekerou, po tvém příjezdu připravenou k úderu. „Máme společnost,“ zahulákal obr mezi blesky a vyrovnaným krokem se k tobě vydal, zvedaje kvůli hlubokému sněhu vysoko kolena.
Šamanův společník Rún „Jestli se ti podaří zranit se tam, tak tvou duši zakleju do nočníku!“ zavrčela Hesae skrze zuby a šaty se jí zformovaly do podoby důvěrně známých křídel. Dračice vyrazila do vzduchu, odkud se nepochybně hodlala informovat o situaci. Dcera Rudého spolu s Berealem zatím mohli vyrazit směrem k bojišti. Trpaslíci bojovali statečně, seveřani však dle všeho vítězili. „ZA RUDÉHO DRAKA!“ zařval Bereal a na dívčině tváři byl vidět údiv, když se mužova čepel pokryla jasným rudým plamenem. Muž s ohnivým mečem začal dělat paseku v nepřátelských řadách, zatímco barbarské útoky neškodně sjížděly po jeho lesknoucí se pavéze nebo plné plátové zbroji. Příchod agenta dodal vojákům odvahu a seveřané se začali stahovat, když zjistili, že ohnivý plášť pokrývající bojovníkovu zbraň občas sám od sebe vyšlehl, přičemž způsoboval ošklivé popáleniny. „MUŽI SEVERU! NEVZDÁVEJTE SE!!!“ Vzduchem zavířilo mohutné jednoruční kladivo, když lebku jednoho z trpaslíků rozrazil rozložitý muž. Jeho sob byl vzápětí sražen sekerou druha padlého, ten byl však odkopnut a následně zabit jiným seveřanem. Barbaři si, jak se zdálo, přivedli vlastního hrdinu. A ten rozhodně neměl v úmyslu nechat se zaskočit Berealovým plamenným mečem.
Problémy na obzoru Neznámý vytáhl zpoza pasu nůž a zkušeně jej vrhl po Berealově koni. Zbraň sice zvíře zasáhla tupým koncem, zato však velmi blízko oka. Zvíře se vzepjalo na zadních, čehož využil jiný válečník a prosekl hřebci obouručním mečem břicho. Rudý agent se pokusil dostat ze sedla, stihnout to se mu však nepodařilo a byl padlým koněm přišpendlen k zemi. Severský hrdina se vrhl vpřed s kladivem zdviženým vysoko nad hlavu a jasným úmyslem bezbranného Bereala umlátit k smrti. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Zvedá se mlha Náraz ti vyrazil dech. Žena s nepřirozeně bledou pletí s tebou o zem praštila tak, jako ještě nikdo jiný. Z úst ti uniklo vyjeknutí, když se tvá pravička zkroutila v nepřirozeném úhlu. „Říkala jsem ti, že si máme vzít aspoň dýku!“ vyčetla tvá trýznitelka své společnici, elfce s hnědými vlasy ostříhanými hodný kus nad ramena. Oba muži, kteří ženy doprovázeli, stáli o kus dál jako opaření, zjevně překvapení zákrokem křehce vypadající slečny stejně jako ty. Pleskání bot ve vedlejší uličce ti dosvědčilo, že tví pronásledovatelé budou brzy tady. Tvář se ti zkřivila v bolestné grimase a do očí ti vhrkly slzy. Hleděla jsi do louže vody vzniklé včerejším deštěm a přemýšlela, jak jen se ten dnešek mohl tak pokazit. Hazardér tě jako obvykle čekal v zapadlé uličce poblíž přístavu. Měsíc byl v novu a muž v tmavé kožené kazajce doplněné o krátký, po kolena sahající pláštík s kapucí téměř nebyl vidět. „Dobrý večír přeji,“ promluvil muž s lehkostí jemu vlastní a s úsměvem se dotkl lemu kápě jako by to byl klobouk. Už dlouho jsi věděla, že osoba stojící před tebou nebyla obyčejným kupcem. Dovednosti a prostředky, kterými Hazardér oplýval, to naprosto vyvracely. Dračí agent to však nemohl být rovněž, ty jsi přece všechny viděla (většinou z bezpečné vzdálenosti) a byla sis jista, že nikdo takový mezi nimi není. Ten chlap byl prostě jedna velká záhada. Záhada, o níž se odmítal bavit. „Na dnešek mám připravenou krásnou hru,“ promluvil tvůj mistr, když jsi jej sama pozdravila a použil výraz, který neznamenal nic jiného, než nezákonné zcizení něčího majetku, „pěkný malý domek poblíž loděnic. Ptáček zpěváček mi pošeptal, že jeho majitel bude v noci pryč a doma nechá nějaká cinkátka.“ Už teď ti bylo jasné, že má zase tu svou náladu. Hazardér se občas rozhodl mluvit zvláštním, laškovným, možná až dětinským způsobem a nebylo nic, co by jej donutilo ke změně chování. Vydali jste se potemnělými ulicemi Dol Mahakamu a tvůj společník ti zatím vysvětloval, že majitel "cinkátek" bude touto dobou na hostině u přátel a nikdo jiný u něj doma nebydlí.
Hazardér Slovo Mahakam by se dalo ze staré trpasličtiny přeložit jako ,Zářivé jezero“ a tato vodní plocha, u níž se město nacházelo, svému jménu ve dne ochotně dostávala odrážením slunečního svitu svou křišťálově průzračnou vodou. Nyní, za temného podzimního večera, však byla hladina temná a bránila komukoliv v jejím prohlédnutí. Zahnuli jste od jezera před loděnicemi, kde rybáři na noc ukládali své bárky, a vydali se směrem dále do města, doprovázeni hukotem z nedaleké taverny. „Tady to je,“ oznámil ti Hazardér a pohladil dveře malého kamenného domku. Pochybovačně sis to místo změřila, ale věřila jsi svému mistrovi, že ve svém odhadu se neplete. Vytasila jsi šperhák, zatímco tvůj společník vytáhl z kožené brašny koženou láhev a zaujal opileckou pozici. Ten trik jste měli připravený pro případ, že by kolem někdo šel. Žena se snažila v temné noci trefit klíčem do zámku, aby mohla svého opět opilého manžela dostat do postele dřív, než propije vše, co ten den vydělal. Lest naštěstí nebyla nutná a brzy jste vešli dovnitř. Světnice, v níž jste se ocitli, byla malá a temná. Druhý zloděj zapálil dvě svíčky a jednu z nich ti podal. Světlo nemělo jak se dostat ven, všechny okenice byly zavřené, dveře rovněž. „Porozhlédnu se nahoře.“ Se svým skromným zdrojem světla jsi vyrazila prohledávat přízemí. Netušila jsi, proč se Hazardér rozhodl vykrást právě toto místo. Když už jste se někam vloupali, čekala tě vždy jistota, že další týden budeš mít co jíst. Tady nebylo nic. Pánev, hrnec, pár dřevěných misek. Odfrkla sis a začala se zvedat. Ozvala se dutá rána a cinkot, když ses praštila do hlavy o vrchní část kredence, kterou jsi právě prohledávala. Bolest však byla přerušena nadšením. Ten cinkot rozhodně nebyl způsobený kuchyňským náčiním. Tentokrát o poznání pečlivě jsi celý kus nábytku prohledala a zaznamenala pod jedním z hrnců naštípnuté dřevo. Skrýš objevena. Mince se stříbrně zaleskly, když jsi rozvázala měšec nacházející se v improvizované přihrádce. Spokojeně ses chystala vydat zpět do světnice, když se zpoza dveří ozvaly hlasy. „Prohledejte to tu, důkladně. A hlaste všechno podezřelé.“ Urychleně jsi zhasla svíčku a ukryla se za jídelním stolem. „Má paní? Je otevřeno.“ Cítila jsi, jak ti bylo srdce, když do světnice vešla skupina trpaslíků ve zbrojích a černovlasá žena s prapodivnými tetováními.
Neznámá „Někdo tady byl před námi,“ zavrčela vůdkyně skupiny, jíž světlo z venku držených pochodní dodávalo bizarního a nebezpečného vzhledu. Divila ses, že neslyší tvůj vlastní dech. Srdce ti vynechalo úder, když neznámá přejela pohledem celou místnost. Její zrak oslepený světlem tě však naštěstí nezaznamenal. „Vy dva, podívejte se támhle. Ty a ty pojďte se mnou nahoru, zbytek může zůstat venku.“ Vyděšeně jsi hleděla na dva trpaslíky kráčející do kuchyně, oba držící louče, naplňující celou místnost odporným zápachem. „Fuj, to je ale smrad,“ řekl jeden z nich a odplivl si. Slina dopadla jen kus od tebe a vaše pohledy se setkaly, když jsi byla ozářena plamenem. „Huf,“ změnil se výkřik strážného ve vzdech, když jsi jej přetáhla měšcem po hlavě. Jeho druh zařval a ty jsi neváhala ani vteřinu. Okenice se prudce rozrazily a ty jsi vylétla oknem. Nezastavovala ses, aby ses mohla rozhlédnout. Srdce ti bilo jako splašené a ty ses rozběhla přímo za nosem, pronásledovaná výkřiky a později i vojáky samotnými. Zahnula jsi doprava a blížila se k taverně, kolem které jste s Hazardérem šli dříve tu noc. Ze dveří právě vycházeli dva muži, doprovázeni pravděpodobně svými chotěmi. „Chyťte ji, zlodějku!“ ozývalo se za tebou a ty jsi bleskurychle změnila směr, aby ses mužům vyhnula. Náhle přišel náraz do krku a někdo s tebou praštil jako se žokem mouchy. Jedna z žen ti bolestivě páčila ruku za zády a ty jsi při pohledu do kaluže přemýšlela, jak je to všechno možné. „Vždyť to je ta nová černá děvka,“ promluvila elfka a překvapeně hleděla na ženu, která do domu přivedla stráž. Ta právě doběhla na křižovatku a s obnaženou čepelí kráčela k vám. „Nanareth, Arenwel,“ promluvila žena, jež se dle elfčiných slov měla věnovat nejstaršímu řemeslu, „děkuji vám za pomoc. Tu ženu už si přeberu sama.“ „A už je drzá,“ zavrčela tvá trýznitelka a sklonila se k tobě níže. „Dnes je tvůj šťastný den zlodějíčku, až povolím sevření, praštíš mě loktem do brady a vezmeš roha, jasný?“ |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Finethirova obočí na krátký okamžik vystřelila vzhůru, načež si tě elf pořádně prohlédl od hlavy až k patě. „Já... Omlouvám se pane. To jen ta vaše kůže pane. Když má někdo vranici, zčerná mu a zvrásní se, takže připomíná vraní pírka. Myslel jsem, že s tím, jak vypadáte, jste musel přijít na způsob, jak se z nemoci vyléčit.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jaifar Nama´d Barri pro na cestě Finethirův omyl mě nejdřív docela zaskočí. Vzápětí mi ale dojde, že asi ještě nikdy pořádně neviděl zástupce mojí rasy. "Ha, tak to bych sice věděl rád, ale jak řikám, vranici jsem neměl. Moje kůže je prostě černá od narození, je to barva mojí rasy. Na poušti, kam směřjeme, žije spousta takových lidí mě podobných..." usměju se. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Elladur zlehka pokrčil rameny. „Netuším, já byl taky v šoku, když jsem ho poprvé viděl.“ Khajiiti opouštěli Velkou poušť jen málokdy a tak byli většinou těmi, kdož v písečných dunách nežili, považováni za pouhé legendy. Ozvaly se kroky a objevil se stařík, jenž váš včera pohostil. Na hlavě měl slaměný klobouk a v ruce mnul jakési černé korálky. „Ofuro,“ oznámil ti s úsměvem muž. Půlelf se ušklíbl. „Tak to vypadá, že tomu taky neutečeš. Vezmou ti šaty a donutí se ponořit do vařící vody. Já už to mám za sebou a Jodar právě trpí.“
Stařík |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Bolelo tě celé tělo. Se zaúpěním ses zvedl z bílé matrace rozhlédl se a rozhlédl se po skromně zařízeném pokoji. Pár kusů nábytku, prostá malba znázorňující nějaké oranžové zvíře s černými pruhy a ty podivné papírové dveře. Právě ten zvláštní prostředek k rozdělení místností ti dal pořádně zabrat. Netušil jsi, jak se sakra ta věc mohla otvírat. Nakonec jsi zkusil uchopit jednu z dřevěných mřížek, což vyústilo v to, že ti ruka projela papírem a zanechala v něm ošklivou díru. A sakra. No co, aspoň jsi měl za co tu zatracenou věc uchopit. Vyšel jsi na verandu a oněměl úžasem, scenérie toho místa byla nadpozemská. Lehký větřík odnášel několik růžových lístků směrem k říčce překlenuté ladně prohnutým dřevěným mostem. Šum vodopádu uklidňoval a pohled na průzračnou vodu dodával člověku naději, že ne všechno v životě musí být jen boj o přežití. Občas musel i tvrdý seveřan sklonit hlavu před krásami přírody. Na mostě se o zábradlí opírala postava v těch podivných místních šatech růžové barvy a hleděla na říčku pod sebou. Po chvíli mžourání ti došlo, že to byla Reliel, jíž její medové vlasy zvolna spadaly hodný kus pod lopatky. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Na cestě „Ach tak,“ vypadlo po chvíli z Finethira, když tvou odpověď zpracovával. Usoudil jsi, že nemá další otázky, vytáhl ses proto s jednou vlastní. Mimochodem Finethire, říká se o Tobě, že plníš všechny rozkazy přesně a poslušně. To je na jednu stranu dobře, jsi loajální. Na druhou stranu ale, člověk by si mohl taky myslet, že jako člověk nemáš žádnou morální hranici. Tak se tedy ptám. Upřímně, existuje nějaká hranice, za kterou bys jako služebník svého pána nechtěl jít a co bys měl problém vykonat? Elfovy rty se pevně sevřely a pohled se upřel přímo před. Všiml sis, že ruce držící uzdu jeho valacha byly sevřenější, než by bylo třeba. „Žiji abych sloužil pane.“ Odpověď byla prostá a tvůj podřízený se na tebe při jejím vyslovení ani nepodíval. |
| |
| soukromá zpráva od Swen Norrad pro Poslední dny byly sakra náročné a stalo se toho tolik, že si to vše ani nepamatuju. Moje kebule má jednoduše omezené možnosti vstřebávání informací a jakmile dosáhne maxima, tak se události začnou smíchávat dohromady a nakonec navzájem přepisovat. |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro Nemyslím si, že by někdo dokázal pochopit pocity, ve kterých se právě teď plácám. Možná Vincent ano, ale ten tu nebyl. Celé mé tělo hnal pocit hladu. V žádném případě to nebylo nic ve srovnání s obyčejným lidským hladem. Naopak. Tenhle hlad ve mně probouzel to horší ze mě. Hnal mne dopředu, kmital nohama tak rychle, dokud se přede mnou neobjevila další osada. Zastavila jsem se stranou, v bezpečném místě, kde jsem si byla jista, že mne nikdo z osady nezahlédne. Zavřela jsem oči a nasála noční vzduch. Voněl po lidech... Když jsem opět otevřela oči, pátrala jsem po jakékoliv známce osamělého člověka. Někoho, kdo se možná právě prochází kolem osady. Nebo jednu z osad, která je stranou, kde se nesvítí a kde bych mohla nalézt někoho, kdo by můj hlad ukojil? Stojí mi to za to? Nevím, jak dlouho jsem tam jen tak stála a snažila se bojovat s hladem. Kupodivu pak ale stačil jediný pohled na mé černé vlasy, abych si uvědomila, že bojuji proti své vlastní přirozenosti. Musím jí přijmout a naučit se jí kontrolovat. Není jiná možnost. A tak jsem sebevědomě, ale opatrně, vykročila vstříc cizí osadě, doufajíc, že tam najdu něco k snědku. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Krátce po poledni Půlelfka se otočila tvým směrem a veselá světýlka v jejích očích se roztančila, doprovázena potěšeným úsměvem. „Dobré ráno,“ odvětila Reliel a přikročila k tobě se zjevným úmyslem tě políbit na tvář. Její šaty spadaly až na zem a byly vyvedeny v kombinaci bílé a růžové, vzorek znázorňoval právě ty prapodivné růžové lístky poletující vzduchem a občas vytvářející drobné lodičky na hladině řeky, putující dále k šumícímu vodopádu. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Noc Obezřetně ses plížila k vesnici a vybírala si, do kterého domu se pokusíš vstoupit. Měsíc v úplňku jasně osvětloval celou osadu a s ní bohužel i tebe. Na chvíli jsi zalitovala, že na sobě nemáš něco tmavšího, umožňujícího ti se lépe ztratit ve stínech. Přiblížila ses k prvním z domů a zastavila se. V obydlí napravo se ještě stále navzdory pokročilé hodině svítilo. V měsíčním svitu jsi na dvorku rozeznala výheň, zbytek kovárny se nepochybně ukrýval za stavením. Stavba nalevo byla tmavá, po chvíli ti však došlo, že rozhodně ne tichá. Po chvíli naslouchání se ti podařilo neznámý zvuk zařadit – jednalo se o tiché, tlumené dívčí vzlyky. Co teď? Měla jsi vyrazit vesnicí dále? S každým dalším krokem do jejího nitra nebezpečí odhalení stoupalo, co kdyby se někomu náhle zachtělo jít si na dvorek odskočit? |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Berealovo kouzlo mě překvapí. Teda, technicky je to asi otcovo kouzlo, ale na tom teď nesejde. Z nějakého důvodu mi rudá barva a plameny dodají víc odvahy, víru, že to dokážeme, protože mám po boku předního bojovníka svého otce. Já jim dám, zkurvysynům, plivat na Maiu a ubližovat mým přátelům! Jak se ženeme kupředu, cítím, jak ve mně plane mé dantian. Dokonce mi unikne krátký smích, když vidím, co všechno Berealova zbraň dokáže. Proč bych se měla držet vzadu, když mám konečně moc něco udělat? Když už nejsem ta holka, které všichni šlapou po hřbetě... Najednou to už není tolik o Bjornovi a Maie (dobrá, z poloviny určitě, jsou to mí přátelé), ale o tom pocitu, kdy se mísí přirozený strach a ještě něco, co bych, kdybych byla při smyslech, asi popsala jako šílenství. Protože kdo jiný než šílenec by se vrhal k nepřátelům s očekáváním? To, co se stane, je však jako facka. "Ne!" Ne. Ne, Bereal sice není nejlepší společník, ale je to věrný bojovník, ke kterému chovám respekt, protože vím, že by mě nikdy nikomu nevydal. Raději by umřel. A zrovna teď od toho není daleko. Zaplane ve mně vztek. Podobný, jaký jsem pocítila, když jsem se znovu setkala s Dralionem. Nikdo se nebude stavět do cesty drakům! chce se mi vykřiknout. Najednou zcela jasně vím, na jakou stranu patřím. Jsem jedna z těch přerostlých ještěrek, jejich krev mi koluje v žilách. Jsem dcera draka a můžu být na svůj původ pyšná. Ještě jim ukážu, že možná poloviční, ale že mám svou cenu... Proměna, kterou jsem poslední dny nemohla uchopit, náhle přijde přirozeně, poháněná vztekem a sílou Rudého, jehož odkaz v sobě nesu. A dantian zaplane jako výheň. Musím se na přeměnu pekelně soustředit, a proto příliš neriskuju a mávnu křídly jenom tak, abych se dostala ze sedla a využila toho, že na bojovníka dopadnu seshora. Ocas mu ovinu kolem krku a v mém doslova rudém vzteku mi v mysli probleskne myšlenka, že bych mu tu hlavu mohla urvat. Pokud by to však nevyšlo, jsem připravena se bránit jednou z nejmocnějších dračích zbraní - ohněm. |
| |
 | soukromá zpráva od Hanah pro Útěk
Nehodlala jsem propásnout takovou příležitost, sotva jsem ucítila, že povoluje sevření, vrazila jsem jí loket do brady, nijak jsem ji nešetřila. Přece jen by si to mohla rozmyslet. Hned na to jsem vyskočila na nohy a pelášila pryč jako o život. Co jako, doopravdy o život. Nevěděla jsem, co se mnou ta ženská plánovala a nechtěla jsem to ani zjišťovat. Bylo jasné, že po něčem šla, ale po čem to jsem netušila. Lepší bude, když se na pár dní někam zašiju. Nevěřím tomu, že by si dala pokoj a přestala mě hledat. Nebyla ten typ. Spíš bych jí typovala na lovce, který jakmile zavětří, kořist nic jej nezastaví. Vážně jsem doufala, že bude někdo významnější, po kom půjde. Třeba se strachuji zbytečně, třeba ani neví, jak vypadám. Každopádně si ještě dnes ostříhám vlasy a zesvětlím heřmánkem.
Utíkala jsem dlouho, a i když jsem se zastavovala, abych nabrala další síly, tak jsem byla velice obezřetná. Několikrát jsem změnila. Cestu proplétala se možnými i nemožnými uličkami, procházela hampejzy, jen abych je setřásla. Cestou jsem rozsypala i pepř, kdyby náhodou použila psi na mé vystopování.
Nakonec jsem se zašila na starém nepoužívaném opevnění. Znala jsem to tady lépe než kdokoliv jiný. Byl to můj provizorní domov. Měla jsem odsud hned několik únikových cest a navíc nádherný výhled. Vzala jsem nůž a přiložila jej ke svému copu. Nechtěla jsem se svých vlasů vzdávat, byla jsem na ně po právu hrdá, ale díky nim a péči, kterou jsem jim věnovala, mě bylo lehké najít. Nikdo neměl tak tmavé havraní vlasy, zdravé a lesklé jako já a nikdo si je nesplétal do roztodivných účesů. Ale radši se vzdám vlasů než života. Naposledy jsem se na ně podívala, pohladila je a pak udělala ten osudový řež. Dorostou. Konejšila jsem sama sebe. Kdybych je mohla alespoň prodat. Možná později až všechno utichne. Zabalila jsem je tedy do plátýnka a schovala pod uvolněnou tvárnici. Byla to dobrá skrýš, a i kdyby je někdo našel, já už budu dávno pryč.
Svoje věci jsem měla pro všechny případy vždycky sbalené, takže jsem se tím nemusela zdržovat. Nikdy jsem nezůstala na jednom místě příliš dlouho. Nebylo bezpečné pro mladou ženu potulovat se sama. Nezapomenu na ten den, kdy mě málem znásilnili, jen protože jsem se nechtěla vzdát mého provizorního domova. Stačila jsem utéct. Vždycky jsem uměla rychle běhat. Ale mnohem důležitější vlastností bylo to, že jsem se dokázala poučit ze svých chyb.
Měla jsem v tom čut nějakej podraz. Vždyť mi to bylo podezřelé už od začátku. Proč jen jsem nedala na své instinkty. Protože mu věříš, protože jsi do něj zamilovaná. Tak to teda skončilo. Změním úkryt a ten už mě v žádném případě nenajde. Ano, byla jsem na něj naštvaná, ale na druhou stranu jsem se nedivila, že mě v tom nechal samotnou. Jak by mi asi pomohl, kdyby odhalil i sebe. Měla jsem ctít jedno ze svých pravidel. Nikomu nevěřit a spoléhat jen sama na sebe. Do teď mi to přece tak šlo a nikdy jsem se nedostala do žádných větších problémů. Ale často si neměla ani co jíst.
Naposledy jsem se rozhlédla po svém domově a zahladila veškeré stopy, které by nasvědčovali, že jsem zde byla, že zde byl kdokoliv. Místo vypadalo zanedbaně a opuštěně. Přesně jak jsem chtěla.
Tak a kam nyní děvče? |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Ve tvářích seveřanů se zračil šok, když se ze zranitelně vyhlížející rusovlasé dívky stala velká šupinatá bestie seskakující z koňského hřbetu. Rún se cítila mocná, nečekala však se soupeřovou bleskurychlou reakcí. Muž prudce uhnul doleva, načež se vrhl zpět připraven k úderu. Půldračice zavrčela, když ji ocelová hlavice zasáhla do ocasu a zabránila jí tak v korigování letu. Úder samotný nebyl nijak nebezpečný, ztráta rovnováhy však ano. Rún se ještě dokázala ve vzduchu přetočit tak, aby dopadla na nohy a nervózně sklouzla pohledem na své spáry. Byla si jistá, že v letu se na chvíli jeden z nich změnil v prostou lidskou ruku. Seveřan zaváhal, aby si toho zvláštního tvora mohl na okamžik prohlédnout. To se mu stalo osudným. Válečník zaútočil o zlomek sekundy později, než měl, a proud rudého ohně jej pohltil. Když plameny zmizely, válel se s křikem ve sněhu v zoufalé snaze se uhasit. |
| |
| soukromá zpráva od Kroshak pro Rozbřesk To, že mě všichni poslouchali bylo překvapivé, ale pokračoval jsem dál. Konečně jednou ,,seděli" na zadku a poslouchali co jsem říkal. V první řadě moje bety a já jsem se často díval na ně. Každý svým způsobem stál stejně, ale rozdílně. Projížděl jsem je očima a viděl odhodlání, zvědavost a možná i vzdor. Ovšem moje nová pozice mě stavěla do pevnější pozice než jsem měl kdy předtím. Remdarr jako první projevil svoje myšlenky a já jsem hlasitě vyl se zbytkem smečky. Celé naše poslání teď záviselo na prvních krocích a k tomu jsem potřeboval všechny své bety. Ještě den zůstaneme tady. Uklidněte velbloudy a připravte se na cestu. Bety tady zůstanou. Propustím zbytek kmene, protože už jim nemám co říct, ale Bety jsou teď Ti s kterými chci mluvit. Počkám, až není kolem nás příliš uší než začnu. Takže, to co se stalo včera je něco co nikdo nečekal. Všichni víme, že Bronzový sestupoval vždy jen proto, aby nám připomněl svou sílu a nasytil svůj hlad. Teď už víme, že potřebuje všechny gnolly k jednotné věci. My jsme dračí bojovníci! Teď je důležité, aby jsme využili všeho co můžeme. Pokud se máme spojit v jednu armádu musíme připojit ostatní smečky. Jako první se zaměříme na Plamenné psi. Při vyslovení názvu smečky se zahledím na Krorora. Všichni víme, že je nikdo nepředčí ve fanatismu k Bronzovemu. Ukázka toho, že si Bronzový zvolil by jim měla stačit na to, aby se připojili k nám. Potom se nám se silou Psů už bude postupovat věřím lépe. Krorore. Víš něco Plamených více než my? Pamatuješ si něco? Potřeboval jsem zjistit všechno co šlo. Musel jsem předpokládat nepředvídatelné. |
| |
| soukromá zpráva od Reód pro Vyšel jakýsi muž a cosi mi řekl. V jejich řeči jsem nebyl o nic moudřejší než včera, ale Elladurovo vysvětlení dávalo smysl. Chystal jsem se namítnout, že jejich šaty nechci, ale pohlédl jsem na své špinavé, solí ztuhlé svršky, které, jak jsem chtě nechtě musel uznat, dost páchly. "Dobrá, třeba se jim podaří smýt ten pocit stáří," usmál jsem se a dloubl se do zad, načež jsem s pokrčením ramen následoval staříka. |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro To je moje mantra. Mantra na úrovni pudu sebezáchovy, protože moje druhá podoba mi dává výhodu v boji a určitě mi zachrání život. Nám oběma. Doufám, že Bereal je v pořádku, protože nemám čas se na něj podívat. Vrhnu se k nepříteli. Jestli kladivo upustil, popadnu ho ocasem. Jestli ne, dávám si setsakra pozor. Nechci plýtvat další energií, a tak pokud se mi ho podaří překvapit, použiju svoje spáry, případně jeho vlastní zbraň. Ale kdyby představoval moc velkou hrozbu... Upeču si ho. Při boji bez plamenů jdu především po hlavě vzhledem k tomu, že má na sobě zbroj. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Když Finethir viděl, že nic dalšího již nemáš v úmyslu rozebírat, zařadil se zase zpátky. Pochopil jsi, že elf asi nebude patřit mezi ty výmluvnější členy skupiny. Cesta i nadále ubíhala rychle a brzy nastal čas se zastavit na oběd. Prozatím jste měli zásob více než dostatek, nebylo tedy třeba se zaobírat jejich doplňováním. To přijde později. Sesedli jste u jižního břehu jezera Mahakam. Již brzy se od něj odpojíte a bylo hezké se naposledy podívat na jeho třpytivé hladiny.
Jezero Mahakam Již jsi vypozoroval, že Tchorin byl ze skupiny nejvýmluvnější. Kdykoliv se něco řešilo, trpaslík k tomu vždy měl co říct. A ani tentokrát tomu nebylo jinak. „Takový krásný výhled a musí nám to ničit ten smraďoch,“ odfrkl si válečník a trhl hlavou k Rhaeginovi. Ten se ve svém jídle pouze trochu pošťoural a poté si lehl na bok, načež se začalo ozývat pravidelné oddechování. Všiml sis, že mužíkovi při spánku pískalo v nose. Popravdě řečeno jsi začínal mít o opovrhovaného trpaslíka trochu starost. Celou cestu vypadal jako chodící mrtvola, bledý a s velkými kruhy pod očima. |
| |
| soukromá zpráva od Jaifar Nama´d Barri pro poslední zastávka u jezera Ať už si Finethir mojí otázkou pomyslel cokoliv, s jeho odpovědí jsem vlastně spokojen. Vždycky je dobré mít někoho, kdo vykoná rozkaz, aniž by se zajímal o jakékoliv další podrobnosti. V další komunikaci ale moc nepokračujeme, každý si jede po svém. Když se pak na chvíli utáboříme na oběd, stejně jako ostatní, i já si dopřeju ještě poslední pohled na krásnou třpytivou hladinu jezera Mahakam. Sednu si tak, abych měl dobrý výhled do okolí a mezitím co žvýkám určené sousto, mlčky si užívám příromný okamžik. Tchorinův komentář mě trochu vyruší, ale nevěnuju mu příliš pozornosti, zřejmě si jich za celou společnou dobu vyslechnu ještě hodně. Pak mě ale něco napadne. Už dlouho jsem si neudělal z někoho srandu a zvláště ne pomocí mých zvláštních schopností. Vzhledem k tomu, že jsem v pozici nadřízeného, nemusel by se na mě trpaslík hned zuřivě vrhnout, takže něco zkusím… Počkám chvíli až se Tchorin otočí směrem ke mně, abych mu viděl do tváře. Pak zaostřím vůli a pomocí mé telekinetické schopnosti mu jednoduše "zacpu nosní dírky," jako když si lidi normálně zacpávají nos před potopením do vody. Tedy ne nijak silně, ale tak, aby nemohl nosem dýchat. V praxi mu tím nijak neublížím, dýchat může koneckonců pusou, ale ten prvotní šok, kdy mu neviditelná síla sevře nos, si určitě zapamatuje. Počkám do okamžiku, než si to uvědomí (což by mělo být během pár vteřin) a pak jakoby mimochodem zareaguji na jeho předchozí řeč: "Jestli Ti Tchorine ten smrad vadí příliš, můžeš si nos zacpat a dýchat jenom pusou." řeknu to však v pouštním dialektu, který by měl podle všeho Tchorin znát. Lehce se pak na něj pousměju, nosní dírky mu z dálky uvolním a pozoruji reakce okolí. Vzhledem k tomu, že asi nikdo nebude vědět, co se s Tchorinem děje resp. stalo, nemusí ani jeho reakce chápat... Abych ale netížil atmosféru příliš, rychle změním její napětí. "Mimochodem, Calrane, prý se vyznáš v jedech. Jaké jsou Tvé možnosti namíchat nějaký jed či protijed po cestě? Jak moc k tomu potřebuješ oheň na vaření? Pokud nemáš dostatek surovin, řekni nám včas v oblastech, kde budeme moct něco natrhat či nasbírat, ať máme pro jistotu něco do zásoby, myslím, že by se nám cokoliv mohlo hodit..." nadhodím otázku k jeho příteli tak, aby to slyšeli všichni a byli si toho vědomi. Během Calranovi odpovědi pak pozoruji Rhaegina a přemýšlím, jestli mu něco není, přeci jen, nevypadá zrovna ve formě. Tím, že o tom budu jen přemýšlet ale nic nezjistím, takže až se začneme balit a Rhaegin se vzbudí, přistoupím k němu a osobně se jej zeptám. Samozřejmě ale už jen diskrétně, nemusí to slyšet úplně všichni. "Rhaegine, nevypadáš jako někdo, kdo by překypoval energií a dobrou náladou. Děje se něco, co bych měl vědět?" dám mu šanci zachovat si důstojnost, ale zároveň možnost jít s pravdou ven… |
| |
| soukromá zpráva od Swen Norrad pro ,,Koukám, že velice dobré. Sluší ti to." |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Pozdě v noci Plížila ses nočním městem s rancem přes rameno a strachem jakožto tvým věrným společníkem. Ta žena s černým tetováním... Bylo ti jasné, že kdyby ses jí dostala do spárů, byla by pro tebe smrt vysvobozením. Kromě věže jsi měla ještě tři skrýše. Ta, kterou jsi vnímala jako nejbezpečnější, byl kamenný domek v podzemní části Dol Mahakamu. Město zčásti zabíhalo do hory a nejluxusnější sídla se nacházela právě zde. Zával, jenž se odehrál před několika lety, však jednu jeho část téměř celou pohřbil a místní shledali odstranění sutin jako zbytečnou námahu. Problém však byl dostat se do těchto míst teď, v noci. Do podzemí vedla Dolská brána, velký kamenný průchod, u nějž však v noci vždy stály stráže. Osamělou ženu kráčející do komplexu by nepochybně vnímaly jako podezřelou, přinejmenším. Druhou skrýší byla polorozpadlá chatka v přístavní čtvrti, jejíž majitel (opilec živící se čištěním ryb) jednou uklouzl a rozbil hlavu o kámen. Budova však byla nebezpečně blízko domu, do kterého jste se spolu s Hazardérem vloupali. Co když tam ta žena i nadále byla? Na druhou stranu se ne nadarmo říká, že pod svícnem je největší tma. Třetí skrýš byla nejméně bezpečná stejně jako nejméně příjemná. Jednalo se vyhořelou loveckou boudu asi hodinu chůze za městskými hradbami, v lesích, kde poslední dobou řádili vlci. Brány byly bohužel zavřené, ze zkušenosti jsi však věděla, že pokud bys byla opatrná, bylo možné je slézt a vyhnout se ospalým strážným, kteří hlídkování na nich brali jen jako pouhou formalitu. Byla bys však mimo město, což by ti nepochybně dodalo aspoň něco, co se v této situaci mohlo rovnat velmi slabé variantě pocitu bezpečí. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Rozbřesk Kroror se chvíli zamyšleně škrábal za uchem. Byl ani ne dvouletým štěnětem, když se k vám dostal. Plamenní psi měli tehdy mezi sebou roztržku ohledně následnictví a tvá smečka využila příležitosti. Nájezd se tehdy vydařil a podařilo se vám zajmout mnoho prašivců a dokonce i pár samic. „Ani moc ne alfo, byl jsem ještě nedohryžče, když jsem smečku opustil. Dodneška si pamatuju jen to, že každý úplněk se podřezával prašivec jako oběť Bronzovému drakovi.“ |
| |
| soukromá zpráva od Ersten pro |
| |
| soukromá zpráva od Kroshak pro Rozbřesk Poslouchám Krora a vím, že si určitě moc nepamatuje, ale tak každá informace dobrá. Ovšem co jsem se dověděl nebylo zase tak moc přínosné. Dobře, tak víme aspoň něco. Po cestě by jsme mohli splašit nějakého prašivce, aby jsme nemuseli plýtvat svými. To je teď jedno. Dneska ještě nabereme síly tady. Nachystejte zásoby vody, dohlédněte ať jsou pořádně napití velbloudi. Zítra za rozbřesku vyrazíme a začneme plnit vůli Bronzového! Rozkážu betám a vím, že bude splněno. Dnešek musím věnovat tomu, že budu cvičit se sekerou a věnovat se jejímu zdokonalení. --- Posuuun :) |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Navzdory očekávání byla koupel velmi příjemným zážitkem. S podobným fenoménem, do jakého tě poslal stařík, ses již setkal – jeden horký pramen byl i v tvé domovině. Teplá voda uvolnila ztuhlé svalstvo a smyla poslední zbytky strastí, které tvé tělo soužily. Když jsi zvolna vystoupal po schůdcích vedoucích do malé, ale útulné převlékárny, čekaly na tebe ty prazvláštní šaty. Tady nastala ta obtížná část, nakonec se ti však podařilo jakž takž napodobit vzhled, který měl včera Sukeru. Vyšel jsi z drobné dřevěné budovy, v níž se lázeň nacházela (všiml sis, že byla rozdělena na dvě poloviny) a vyrazil na krátkou výpravu zpátky k domům. Cesta netrvala ani pět minut. Při příchodu jsi zaznamenal dvě povědomé postavy. Jonas i Jodar stáli naproti sobě a už dle jejich postavení ti bylo jasné, že ti dva spolu mají nějaký spor. Rozešel ses jejich směrem s úmyslem zjistit podrobnosti, když rusovlasý prudce vyrazil a strčil do khajiita. Ten se zapotácel o několik kroků zpět a zjevně řekl něco, co útočníka uklidnilo, protože ten jen zavrtěl hlavou a otočil se k odchodu. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Válečníkův křik se změnil v odporné, bublavé chrčení, když mu Rúnin spár rozdrásal hrdlo a přesekl hlasivky. Ještě několik dalších seků, snad pro jistotu, možná ze strachu. Mužova hlava, nyní pokryta jeho vlastní krví, byla nakonec oddělena od zbytku těla. Půldračice se konečně rozhlédla kolem sebe a viděla, že boje v okruhu až patnácti sáhů ustaly. Trpaslíci stejně jako seveřané na ni hleděli a v jejich tvářích se zračila bázeň. Jedna z postav se svezla ze sedla. Mladý, nanejvýš tak čtrnáctiletý hoch s nepoddajnou kšticí černých vlasů udělal několik kroků od svého soba s rukou nataženou k rudé bestii před ním. Dlaň klesla a chlapec se dal do křiku, v němž šla poznat neskutečná bolest, kterou musel cítit. „OTČEEEEE!!!!!!!“ Ersten Erstenova předpověď se vyplnila a prvním úderem bylo vskutku mohutné seknutí vedené vodorovně v úrovni čaromečova pasu. Nebylo tak těžké se vyhnout a čepel ocelového meče brzy vyrazila směrem k nepřítelovu krku. Obr rozšířil oči překvapením nad rychlostí svého oponenta a na poslední chvíli se ráně vyhl, nyní však již byl pod tlakem. První, druhé, třetí švihnutí mečem. Ersten vnímal, že zbraň v jeho ruce není tak perfektně vyvážená, jak byl zvyklý. Přesto ji však byl schopen proměnit v bílý blesk neúnavně na seveřana útočící ze všech stran. Obrovi se podařilo uniknout dvěma úderům díky odklopýtání v hlubokém sněhu, poté se však zastavil s úmyslem laskavost vrátit. Čepel při třetím úderu narazila na střední část sekery, kterou byla rána vykryta. Agent fialového se právě chystal po ní sjet a připravit svého soupeře o prsty, když se stalo něco neočekávaného. Gigant věděl, že rychlostí se drobnějšímu muži nemůže rovnat. To ale ani neměl v úmyslu. Jedna ruka odlétla z topůrka sekery a popadla Erstena za límec pláště, čímž jej vyvedla z rovnováhy. Čaromeč ucítil, že se jeho oponent zapřel a zjevně se k něčemu chystal. |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Adrenalin mi tepe v žilách a měděný pach krve je i přes mráz okolo intenzivní, protože z těla se kouří. S ocasem obtočeným kolem jeho kladiva se otočím za křikem, přikrčená, kdyby měl přijít další útok. S novou intenzitou se mi vybaví hon na Draliona tam v jeskyních, ale hlavně to, jak na mě lidi bezdůvodně zaútočili a srazili mě kouzlem. Tentokrát se nenechám. Popravdě? Kvílení kluka, který asi nebude o moc starší nebo mladší než já, je to poslední, co mě nyní zajímá. Necítím se provinile. To oni si začali. Oni se na nás vrhli, místo aby uctivě uhnuli drakům. Takhle to dopadá. Teď už to vím. I když mě většina těch ještěrek neskutečně štve, protože se ke mně chovají jako k onuci, jednou jsem si stranu vybrala a vím, že lidi by mě mezi sebe nikdy nepřijali. Zalétnu očima k padlému koni a uleví se mi, že Bereal je už na nohou. Nebylo to zbytečné. Napůl. Co Bjorn? Co Maia? "Bereale, v pořádku?" Trošku z toho rozrušení funím, srdce mi pořád buší jako zvon. |
| |
| soukromá zpráva od Hanah pro Dol Mahakam Pozdě v noci
Toulala jsem se městem zabalená do svého pláště, předstírajíc, že jsem potulný žebrák. Takových tady bylo habakuk a všichni se jim obloukem vyhýbali. Několikrát jsem obešla úkryt v hoře, ale stráže byly až příliš pozorné, než aby se mi podařilo nepozorovaně dostat dovnitř. Bohužel je dnes nerozptylovala žádná z nevěstek, jako na potvoru. Celkově mi dnes přišlo město až příliš klidné a jakoby vylidněné. Možná zdejší podřadné živly věděly něco co já ne.
Do lesa se mi nechtělo ač tato skrýš by byla pravděpodobně nejbezpečnější, ale kdyby mě v ní našla, tak by se mnou byl konec. Kdežto ve městě jsem se vyznala mnohem lépe a měla jsem kam utéct. Rozhodla jsem se tedy vzít za vděk opilcovým domem. Koho by přece napadlo, že se budu potloukat tak blízko místa činu. Ani mě samotnou. Bylo to místo, kterému bych se za jiných okolností vyhnula, ale ne nadarmo se říká, že pod svícnem je největší tma. Navíc touhle dobou už bude mít blízké okolí pročesané a nebude mít tedy důvod mě zrovna v těchto místech, hledat. Navíc si tam můžu zesvětlit vlasy. A další nespornou výhodou je blízká řeka, takže bych mohla prostě odplavat do bezpečí. Málo kdo se nebál do řeky v noci vstoupit, kvůli těm povídačkám co se o ní vedli, ale já jsem vodu vždycky milovala, plavat jsem taky uměla a nikdy jsem v řece nepotkala nic čeho bych se měla bát. |
| |
| soukromá zpráva od Ersten pro |
| |
| soukromá zpráva od Reód pro Rázně jsem došel k Jodarovi. Chvíli jsem uvažoval, že půjdu za Jonasem, jenže jsem ho vlastně neznal a ani mi nepřišel nějak víc sympatický. Přesto jsem si však řekl, že - v rámci spravedlnosti - za ním ještě zajdu, vyslechnout si jeho pravdu. Tedy, pokud došlo k něčemu vážnějšímu, než je hádka o to, na kterou stranu se mají přehýbat tyhle zpropadené hadry. Tak mě napadá, že zrovna tohle bych nevyřešil, musel jsem se pousmát. "Co se stalo?" optal jsem se khajita. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Břeh jezera Mahakam Tchorinovy ruce vzlétly vzhůru, když mu neviditelná síla ucpala nosní dírky. Trpaslík se prudce zakymácel a hlasitě natáhl vzduch pusou, zjevně vylekán nenadálým útokem z neznáma. Zbytek skupiny těkal pohledem z jednoho na druhého, zatímco jsi ke svému podřízenému mluvil v řeči pouštních lidí. Neváhal jsi a nedal Tchorinovi čas na reakci, okamžitě jsi promluvil na Calrana. Snad to bylo dobře, trpaslík byl horkokrevný a nikdo nemohl tušit, zda by náhodou nenapadl tvou autoritu jakožto vůdce. Calran si na kratičký okamžik promnul bradu a věnoval ještě jeden rychlý pohled svému příteli, než se otočil zpátky na tebe a odpověděl. „Něco málo jsem pochytil od maminky. Byla to bylinkářka, víte pane.“ Muž se na chvíli položil na loket a zalovil v sedlové brašně, z níž vytáhl dvě skleněné lahvičky. Ty ti pak přes Hildu poslal. „V terénu bych vám měl být schopen namíchat hlavně tyhle dvě věci. Ta větší lahvička s tou bílou věcí uvnitř se může nanést na zbraň a začne člověka paralyzovat, to jako že se přestane moct hýbat. Výtažek ze sítníku a pavučnice, doba účinku po jedné dávce by se měla pohybovat někde kolem dvou hodin. Tu druhou lahvičku maminka podávala jako poslední možnost, když už ani nemocný nechtěl trpět. Kdybyste tohle vypil, do půl dne byste zemřel. Protijed samozřejmě mám a umím vyrobit taky.“ Jak se ukázalo, Calran znal převážně byliny z okolí Dol Mahakamu a nechal jsi jej tedy, ať v doprovodu Tchorina půjde a něco nasbírá. Hilda s Gurem vyrazila podívat se, jestli se vám nepodaří rovnou odchytit i nějakého toho králíka a ty jsi tak měl šanci se podívat na Rhaegina. Trpaslík měl pod očima mohutné kruhy a hlas chraplavý. „Jsem v pořádku pane,“ zahuhňal tvůj podřízený, „jen jsem v noci moc nespal.“ |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Poblíž Rudého masivu Krátce po poledni, začátek období vichrů (zima) Rudý masiv, seskupení několika stolových hor obsahujících velké procento železa, propůjčujícího jim jejich krvavý vzhled, se skvěl na obzoru. Pohled na něj tě ujišťoval, že jsi čím dál blíže svému cíli. Plamenní psi podle Krorora vždy trávili období vichrů právě zde, v jeskyněmi protkané krajině, která jim propůjčovala bezpečí a ochranu v tomto ročním čase. Bylo krátce po obědě a brzy byste měli opět vyrazit na cestu. Ke tvému boku se připojil Barbak. „Otče,“ pozdravil a na chvíli stáhl ocas ve vaší vlastní formě úklony, „k masivu bychom měli dorazit ještě dnes večer. Smečka bude připravena vyrazit do půl hodiny.“ Světlosrstý gnoll pohrdlivě vystavoval svůj krk na odiv, když byl spolu se zbytkem své malé desetičlenné skupiny uveden do tvé přítomnosti. Poselstvo od Plamenných psů dorazilo krátce před vaším zamýšleným odchodem a nyní jsi stál před svým stanem s Thurrgem po pravici a betami za tvými zády. „Mé jméno je Narruk,“ oznámil vůdce skupiny místo pozdravu, „a jsem jedním z bet velké smečky vyvolených Plamenných psů. Náš alfa, velký Garrak, vyvolený samotného Broznového draka a jím předurčený k sjednocení všech gnollů vás tímto vyzývá k tomu, abyste se dobrovolně stali součástí jeho smečky. Alfo, bude ti dán post Garrakovy bety a budeš mít právo na jednu samici dle jeho výběru. Odepřete svou poslušnost vyvolenému a stihne vás dračí hněv!“ |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Po poledni Půlelfka na tvůj kompliment zareagovala ruměncem a drobným skloněním hlavy, takže jí volně rozpuštěné medové vlasy spadly a zakryly tvář. „Děkuji, jsem v pořádku,“ zašeptala dívka a chvíli hleděla na průzračnou vodu putující pod vámi. Ukázalo se, že ještě stále pořádně nevíte, kam jste se to dostali, jazyková bariéra se ukázala jako velký problém. Chvíli sis s Reliel povídal, jen tak, hlavně aby nenastalo trapné ticho. Stejně jsi teď neměl nic lepšího na práci. Témata však po chvíli došla a nastalo mlčení. To bylo přerušeno otázkou, kterou jsi rozhodně nečekal: „Swene? Tu noc... Jaká jsem byla?“ Dívka odvrátila tvář k potůčku a úmyslně nechala vlasy spadnout, takže jsi z jejího výrazu nemohl nic odhadnout. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro
|
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Že by aspoň jeden z nich měl rozum? "Nezabiju vás, když nám uhnete z cesty. Tohle se nemuselo stát," zahřmím jim do myslí. "Mám tam přátele - a dostanu se k nim tak jako tak. Je to vaše volba, jestli chcete žít, nebo se mi bláhově budete stavět do cesty." |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Dol Mahakam Pozdě v noci Tvá cesta nočním městem byla klidná. Byla jsi jen další stín, proplétající se temnými uličkami a vyhýbající se jiným, tobě podobným. Ke svému úkrytu jsi došla obloukem, aby ses vyhnula domu, kde se to všechno tak podělalo. Nenacházel se odtud ani dvě ulice daleko. Chystala ses zatlačit do dveří, když tě něco varovalo. Zarazila ses a začala poslouchat. Uvnitř se ozývalo nepravidelné ťukání a šepot, jehož slova jsi rozeznat nemohla. Pochopila jsi však, že mluví jen jeden hlas a když ses snížila, spatřila jsi tenkou linku světla pronikajícího zevnitř. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Dokonce i uřvaný mladík sklapl, když se myslemi přítomných rozeznělo Rúnino sdělení. Něco takového nikdo nečekal. Hrobové ticho opět přerušily sirotkovy vzlyky. „To budete té stvůře věřit? Vždyť oni na nás zaútočili, TAK SE KURVA VZPAÁÁÁ!!!“ Chlapcův projev byl rázně uťat plamenným jazykem, který se zastavil ani ne metr před ním a pak zmizel. Mladík i v pohybu mu bránící muž upadli nazad. Oči všech se stočily ke zdroji – Berealovi držícímu meč ve vodorovné poloze. „Jestli chceš zemřít hochu, tak to neprotahuj a naběhni mi na meč. Protože já ti na rozdíl od ní dopřeju rychlou a bezbolestnou smrt. Nemáme čas na to se tu s vámi zahazovat.“ Teď, když boje v okolí ustaly Rún uslyšela i pravidelná práskání, jakoby připomínající bič. A při každém tom prásknutí ucítila silný magický boj. Bjorn s Maiou ji nepochybně potřebovali. Teď. |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Ať mě nesere! Kdyby neplivali po Maie a šli nám z cesty, mohl být klid! Už jsem si myslela, že Bereal je oba svou mocí sesmaží, když já jsem se k tomu zatím neměla. Jenže pak mne rozptýlí něco jiného. Narovnám se a žlutýma očima zapátrám někam za jejich zády. "Postarej se o ně." To patřilo jen Berealovi. Pak, protože jsem přesvědčená, že proměnu nyní ovládám lépe, vzlétnu. Ne příliš vysoko, abych se přizabila nebo si polámala kosti, kdybych spadla (sníh můj pád snad utlumí). Vydám se tím směrem, odkud tryská magie. Ve vzduchu se mi v podbřišku něco nedočkavě zatetelí. Je to ten správný pocit. A ještě něco navíc. Myšlenka. Upeču ty zmetky jako selata. |
| |
| soukromá zpráva od Jaifar Nama´d Barri pro Břeh jezera Mahakam "No spíš vypadáš, jako kdybys nespal víc nocí, než jen jednu." odpovím Rhaeginovi. Sám vím, že pokud člověk probdí jednu noc, tak se to dá ještě zvládnout. Pokud má ale pod očima mohutné kruhy, tak za tím jedna jediná noc být nemůže… "Pokud si ale věříš, že jsi v pořádku, budiž." nehodlám to ale rozmazávat. "Jak jsi vlastně služebně starý, Rhaegine? Je nějaká specializace, na kterou se zaměřuješ a ve které si věříš?" zeptám se po chvíli. Naposledy ho v odpovědi přerušil Thrínain, teď má možnost mi říct svůj názor. Sám bych totiž rád věděl, koho jsem si k sobě vlastně připustil… "Schválně, co si teď asi Tchorin s Calranem povídají." pomyslím si, když si představím jak jsou Ti dva kamarádi upovídaní a jak nečekané to ucpání nosu pro trpaslíka muselo být… |
| |
| soukromá zpráva od Ersten pro Náčelník vše sází na svou houževnatost a sílu svalů, já budu tedy dál kontrovat především rychlostí. Sníh mi do karet příliš nenahrává, ale co když… ano. Využiji chvíli, kdy stojíme proti sobě, načež sešlu kouzlo Rychlost. Uvidíme, jak zafunguje v těchto podmínkách. Zaměřím účinek kouzla především na své nohy a počkám na náčelníkův útok s mečem zviženým nad pravé rameno, jako bych se chystal k výpadu zezhora. Smyslel je upoutat jeho pozornost na své zdánlivě nehráněné břicho. Jakmile po mě sekne svou sekerou, odrazím se a pokusím se ho přeskočit jedním ladným saltem. A zatímco budu někde nad ním, polaskám jeho obličej svou čepelí. Ne tolik, abych mu rozlousknul hlavu ve dví, ale přinejmenším tak, abych mu jeho tvář ozdobil hlubokou sečnou ránou od čela kam až to půjde. Jakmile přistanu za ním, otáčím se a pokusím se jej seknout do ramene jeho dominantní ruky. |
| |
| soukromá zpráva od Swen Norrad pro ,,Ty vole ta má ale koz...éhm, cože říkala? Kruci!" Není se čemu divit, koncentrace stejně nikdy nebyla moje silná stránka! |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Před domem Odpoledne Jodar si odfrkl a pohodil hlavou směrem k odcházející rusovlasé postavě. "Sestřenice toho netvora se někam v noci vytratila a on teď všechny chodí otravovat, jestli o tom něco nevíme. A když jsem ho poslal někam, že ne, začal hned být agresivní co na něj tak pořád čumíme a jestli si prý myslíme, že jsme něco lepšího než on." |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro
|
| |
| soukromá zpráva od Hanah pro Dol Mahakam Pozdě v noci
Musela jsem žasnout nad tím, jak se tady dalo nádherně zapadnout. Dokonce už ustal veškerý povyk. Proplétala jsem se uličkami naslouchajíc nočním zvukům města. Někde zaprskala kočka, jinde se oddávali lidé milostným hrátkám, tu zas někomu nesedlo pití, támhle se psi prali o kost a mezi těmi zvuky jsem se pohybovala já jako stín, nepozorovaná a tichá. Dokonce i krysy si odpustily pištění a jen se mi tiše klidily z cesty. Možná to bylo i tím, že se mi začal můj trénink v plížení vyplácet. Moje boty dopadaly takřka neslyšně na zem, dokonce, i když jsem prošla kalužinou, jen jsem zvlnila její hladinu, jako bych se vznášela. Musela jsem se pousmát, spokojená nad zdokonalováním svých schopností. Těžko říct, zda je to kvůli strachu z dopadení, který mi vždy byl dobrým učitelem, nebo hodinami, které jsem věnovala pozorováním obyvatel. A pak, že čučením a niceneděláním se člověk nic nenaučí.
Dostala jsem se až k místu, kde jsem si hodlala odpočinout, znovu jsem se zaposlouchala do zvuků noci, vzhlédla k nebi, ke hvězdám, které zářily na obloze jako lucerny. Měsíc byl v novu, takže nebylo dost světla, aby se ke mně pronásledovatelé mohli přiblížit nepozorovaně příliš blízko, mnohem dřív bych se byla schopna schovat pod rouškou tmy.
Zaposlouchám se pozorněji, nahrnu vlasy za ucho a natočím se, abych lépe slyšela, ale šepot je příliš slabí než, aby se mi podařilo něco zaslechnout, zkusím se tiše přiblížit a ještě víc naslouchat hlasu. Moje smysly běží na stoprocent. To by byla hloupá náhoda v jeden den. Jsem paranoidní, jak by mohla vědět, že sem přijdu. Spíš někdo objevil neobydlený dům a rozhodl se toho využít stejně jako já. Což znamená, že bych jej mohla vyplašit. Tenhle úkryt jsem znala dost na to, abych věděla, kam se schovat, takže jsem záměrně šlápla na vrzající prkno a rychle se schovala za několik sudů, byl od nich dobrý výhled a navíc jsem jimi mohla znesnadnit mé pronásledování a jestli něco umím, tak rychle utíkat. |
| |
| soukromá zpráva od Ersten pro |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Krev a led Ersten Seveřan skutečně zaútočil bočním sekem a na jeho tváři se objevilo překvapení, když jeho oponent náhle předvedl skok, kterého by lidská bytost neměla být schopna. Čaromeč se ještě ve vzduchu přetočil a ozdobil barbarovu pravou líc ošklivým šrámem. A nejen to. Blesková otočka a bodnutí do pravého ramene vyústilo v řev, který by měl náležet spíše raněnému medvědovi než náčelníkovi. Ersten nyní stál kus od svého mohutného soupeře, držícího sekeru v polovině topora levičkou. Pravá ruka mu spočívala skrčená u hrudníku. Mezitím práskání za jeho zády neustávalo jak se Maia se i nadále bránila magickému útoku. Rún Bereal zvolna kývl a opsal mečem kolem svého těla osmičku. Rúnino šupinaté tělo se zatím vzneslo několik sáhů do vzduchu – tak akorát, aby byla z dosahu severských mečů a seker. „Vidíte? Ta věc už se unavila! Do ní!“ Dračice odlétala za znovuvzniklého třesku zbraní a bolestnho křiku raněných. Místo, odkud výboje vycházely, bylo ohraničeno nebezpečně vyhlížejícím kruhem ledových bodců. Řada byla dobré tři sáhy vysoká a Rún bylo jasné, že pokud by nad nimi ztratila kontrolu nad přeměnou mohla by se na ně sama ošklivě nabodnout. Na druhé straně však byla její nejlepší přítelkyně s Bjornem a možná potřebovali pomoct. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Poledne Břeh jezera Mahakam Trpaslík v šupinové zbroji pokrčil rameny a nepřítomně hleděl do křišťálových vod jezera. „Služebně starý,“ zopakoval tlumeně, „nóóó... Nastoupil jsem před sedmnácti zimami pane. A ta spekulace... O tom jsem jaktěživ neslyšel, tak si asi nebudu věřit v žádné.“ |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Na mostě Po poledni Půlelfka byla zřejmě tvou odpovědí zaskočena stejně jako ty její otázkou. Hodnou chvíli jste na sebe jen koukali a ty jsi začal mít pocit, že ti teče do bot. Reliel se ale jen okouzleně usmála a objala tě tak prudce, až jsi zavrávoral. „Ach Swene.“ Nejistý, co si nyní počít, ses rozhlédl po okolí a spatřil Jonase, oděného v těch zvláštních šatech, co místní nosili. Muž si to rázoval s nasupeným výrazem směrem k budově, kde byly v noci ubytovány ženy. Snad by on mohl vědět, kam jste se to vlastně dostali? |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Před chatrčí Pozdě v noci Jediné vrznutí prkna a zevnitř se už ozývalo tenké vyjeknutí. Ukrytá za barely jsi brzy mohla vidět jeho původce, malou postavu, která se svíčkou v třesoucí se ruce opatrně otevřela dvířka a opisovala s ní půlkruhy. Mohlo se jednat nanejvýš o desetileté, možná jedenáctileté dítě, pravděpodobně chlapce. Tmavé, krátké vlasy mělo neupravené a zbytečně velké šaty na několika místech potrhané. Světlem vlastní svíčky oslepená postavička ještě několikrát nervózně zakroužila paží a poté se začala stahovat zpátky do chalupy. „Jen kočka, byla to jen kočka,“ ujišťovalo dítko samo sebe. Podle hlasu jsi však byla nucena poopravit svůj dřívější odhad – jednalo se o malou lidskou dívenku. |
| |
| soukromá zpráva od Jaifar Nama´d Barri pro Rozhovor "Tohle bude asi fakt tragéd..." pomyslím si, když Rhaegin odpoví na mou otázku dosti chabě. "Jak o žádné specializaci neslyšel? To jako potřebuješ aby Ti někdo řekl, v čem si máš věřit? To si neumíš zvolit sám, co Tě baví a v čem jsi lepší nebo horší?" no fakt mě nasral. Vytáhnu ho od Thrínaina těsně před výpraskem nebo propuštěním a on mi tady klidně vypráví, jak si teď v ničem nevěří... Takže znova! "Budu dělat, že jsem nic neslyšel a Ty si svojí odpověď rozmysli ještě jednou, Rhaegine." promluvím k němu tlumeně, ale zároveň jasně a chladně, aby cítil, co tím myslím. "Pokud chceš být na téhle výpravě k něčemu dobrej, rozhodně tak neučiníš tím, že budeš jen tak sedět a říkat, že si v ničem nevěříš! Chci jasně slyšet, v čem si věříš a co Ti jde líp nebo hůř. Za těch 17 zim ses musel něco naučit. Nebo mi chceš snad naznačit, že o Tobě měl Thrínain pravdu?" nechám mu prostor, aby si uvědomil, že dostal šanci právě proto, aby ukázal, že k něčemu užitečnej ještě je. Je mi jedno, jestli bude zdatnej ve cvrnkání kuliček nebo v zabíjení bohů, prostě chci znát jeho postoj k silným a slabým stránkám a se všeobecným hozením do "outu" se nespokojím... |
| |
| soukromá zpráva od Reód pro Z mého záměru vyslechnout si i druhou stranu sešlo už po prvních khajittových slovech. S morousy jsem se neměl chuť bavit, natož s naštvanými. Místo toho jsem Jodara jen popleskal po rameni a doporučil mu, aby si z toho nic nedělal. "No jo, vyvolený," usmál jsem se. "Bohyně arogance, patrně. Všiml jsem si, žes vzbudil menší pozdvižení. Jak snášíš zvědavce?" otázal jsem se. Byl jsem si jistý, že to jeho kočičí ješitnosti dělá jen dobře, ale zdvořilost je zdvořilost... |
| |
| soukromá zpráva od Hanah pro Dol Mahakam Pozdě v noci
Nestačím se divit, kdo obsadil mou skrýš. Je to jen malá opuštěná holka, jako jsem byla kdysi já. Vyjdu z úkrytu, ještě dřív než se schová uvnitř. „Neboj se. Neublížím ti, ale taky bych se tady ráda vyspala. Pokud ti tedy nebude vadit má společnost.“ Přátelsky se usměji na dívku a vytáhnu jablko z vaku, kousek ukousnu. „Hmm. To je ták dobré. Dáš si taky?“ Snad to není past, ale ne určitě je to jen shoda náhod. Ale i tak pro jistotu jsem stále ve střehu, nenechám se přece bacit někým po hlavě, jen protože se mi zdá dívenka bezbranná, nemusí tomu tak ve skutečnosti být. Může tady na někoho čekat. Co já vím. |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro A pokud takové místo najdu, pustím se do toho, co mi poměrně šlo. Nechám v sobě rozhořet své dantian a rudými plameny začnu ledovou stěnu propalovat. Musí to povolit. Led nemůže nad naším vnitřním ohněm vyhrát... |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Krev a led Ersten Náčelník se ani s ochromenou paží nehodlal vzdát. První dva údery se seveřanovi podařilo sekerou vykrýt, poté se však Ersten prudce vrhl na stranu a mocným obouručním sekem vedeným zdola zasáhl svého soupeře do ohbí lokte. Sekera upuštěná sice ne useknutou, ale rozhodně zneschopněnou paží dopadla do sněhu a ozval se zvuk připomínající tříštění skla. Náčelníkův řev se smísil s Maiiným. Příliš pozdě. Čaromeč tím směrem prostě musel vrhnout pohled. Magická bariéra byla pryč a Maia právě odlétávala nazad s více jak sáh dlouhým ledovým rampouchem vyčnívajícím z jejího levého ramene. Věci začaly nabírat rychlý spád. Několik sáhů od Erstena vzduch rozpálil ohnivý kotouč plamene, jenž po propálení stěny z ledových bodců již neměl další překážku. Šaman zaklel a začal prudce mávat holí, vytvářejíce spousty malých ledových krystalků. Náčelník kmene vrčel do sněhu a drobný Bjornův pohyb naznačil, že agent Tyrkysového je stále naživu... Zatím. Rún Sníh zachroupal, když se dvoumetrové dračí tělo sneslo před ostré ledové výčnělky, které nyní musely odolat největší síle, jakou tento svět poznal. Dračímu plameni. Rudé zbarvené jazyky by znalému mágovi jasně pověděly, že divoká smršť vypuštěná z Rúniných čelistí je posílená magií. A ne jen tak ledajakou. Sníh v okolí brzy roztál a stejně tak poslední překážka mezi dcerou Rudého a jejími přáteli. Půldračice zaklapla pusu a vlétla dovnitř. Jako první spatřila Erstena, bez pláště a se zakrváceným mečem, jak stojí nad něčí mrtvolou. Muž se nehýbal, pozoroval totiž seveřana, právě sesílajícího kouzlo. Rún, Ersten Šamanovy rozmachy nabíraly na síle a ledové krystalky se začaly zvolna zhušťovat do podoby rampouchů, vznášejících se kolem čaroděje. Rúniny útroby se rozpálily. Maia ležela ve sněhu zbroceném krví a z ramene jí vyčníval ledový projektil. Šaman otočený směrem na Erstena vykřikl zaklínadlo a holí několikrát mávl čaromečovým směrem. V rychlém sledu po sobě po agentovi Fialového draka vyrazily hned tři, dva sáhy dlouhé a nepříjemně špičaté kusy ledu. Několik jich zůstalo ve vzduchu a nepřátelský kouzelník pohlédl na Rún s jasným úmyslem v očích.
Bojová situace |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Krvavá realita. Oči se mi rozšíří, když zahlédnu zkrvavenou Maiu. Jako by mě někdo kopl do žaludku. Prosím, ať je naživu! Ať to zvládne! Jinak bych neměla už nikoho jiného... A tak se můj vztek otočí na šamana. I když okolo panuje mráz, mé dantian plane. Led nemůže vzdorovat ohni. O tom jsme se už přesvědčili, zmetku. A za to, žes sáhl na život mým přátelům, budeš pykat. Nedokážu odhadnout, jestli by ty hroty zvládly projít mou kůží, a proto se raději připravím na to, že jsou pro mě stejně nebezpečné jako pro lidi. Zraněná rozhodně nebudu mít myšlenky na čarování. Takže jsem připravená se jich zbavit ohněm. A jakmile bude šaman rozptýlený nějakým dalším kouzlem, pokusím se o něco, co jsem ještě nikdy nedělala. Ukrást mu duši. |
| |
| soukromá zpráva od Ersten pro |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Poledne Břeh jezera Mahakam Rhaegin se zakabonil a chvilku koukal na křišťálově čisté vody jezera. Když se ticho prodlužovalo a on si uvědomil, že bez odpovědi asi tenhle rozhovor jen tak neskončí, s našpulenými rty zavrtěl hlavou. „Umím dobře vařit ryby, stačí? A kdysi jsem byl jednička ve cvrnkání kuliček.“ |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Před domem Odpoledne Jodar se usmál a zívl. „Nějak mě to ani nepřekvapuje. Jestli nás za pohádky považují i někteří tví krajani, tak bych se divil, kdyby tady aspoň znali ty pohádky.“ Mezi vámi oběma nastalo krátké ticho, které nakonec prolomil khajiit. „Reóde... Co teď budeme dělat? Kdo ví, kde to sakra vlastně jsme...“ |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Před chatrčí Pozdě v noci Stačilo aby ses jen narovnala a dítko s dalším vyděšeným vyjeknutím zmizelo zpátky v chatrči. Na kamenný chodník přede dveřmi dopadla v letu zhaslá svíčka. Opatrně jsi vstoupila za holčičkou a nestačila se divit vlastním očím. Světnice, jediná místnost budovy, byla naplněna ošklivým zápachem a osvětlena několika do půlkruhu položenými svíčkami. Uvnitř půlkruhu ležela zažloutlá kostra, mezi jejímiž stehny ležel zdroj toho smradu – velký kus zahnívající zvěřiny. V mase byla zabodnuta železná dýka, kterou při tvém příchodu nezvaný host právě vytahoval. Ocitla ses tváří v tvář k smrti vyděšené dívence s kudlou v ruce. „J-jdi pryč! Já si to rozmyslela!!!“ Na špinavé tváři se zaleskla slza.
Dívka se zmocňuje dýky |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Krev a led
Smrtelné a za letu prakticky neslyšné, ledové rampouchy prolétly nad Erstenovou hlavou pouhý zlomek vteřiny před tím, než sebou praštil o zem. Rovněž po Rún se magické projektily rozlétly, ta však ani v nejmenším nehodlala ustoupit. Místo toho vypustila proti šamanovi proud rudého ohně, v němž se ledové bodce vytratily. Nyní se ohnivé jazyky řítily na překvapeného barbara, který bleskově praštil svou holí o zem. Ze země se zvedla další ledová stěna, o níž se plameny roztříštily. Rún byla za seveřanovo kouzlo vlastně i ráda. Ucítila totiž něco, z čeho jí přeběhl mráz po zádech. Ersten se opřel o meč a zvedl se zpátky na nohy. Šaman si právě dopřával chvilku oddechu po tolika kouzlech v rychlém sledu a otočil se zpátky na čaromeče. Ve vzduchu nebyly žádné další ledové oštěpy, to se však mohlo brzy změnit a bylo třeba jednat rychle. Na druhé straně půlkruhu z ledových bodců zatím Rún vyděšeně hleděla na své dlaně. Lidské dlaně. Dcera Rudého ztratila nad přeměnou kontrolu. |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Pitomej fracek! To kvůli němu! Jinak bych to zvládla! Zalétnu očima k místu, kde leží Maia a Bjorn, potom zase ke stěně. Pár vteřin nerozhodně stojím, protože tohle mi udělalo čáru přes rozpočet. Počítala jsem s tím, že seveřana porazím plameny. Snadno bych jeho skořápku propálila. Až teď, když jsem zase ve zranitelné schránce, mi dojde, jak moc mi buší srdce. "Vydržte, dostanu ho," vyšlu k Maie myšlenku a modlím se, aby ji mohla zachytit. Je v tom však odhodlání. Dostanu ho. Musím. Jinak umřu. Doufám, že šaman se teď bude soustředit na agenta Fialového. Protože já se snažím uklidnit se, abych se mohla soustředit na náročnější kouzlo. Mohla bych posílit svůj úder a pokusit se ledovou stěnu rozbít, jak mě to Hesae učila, ale pak bych na sebe upozornila. Nehledě na to, že nevím, jestli bych k té stěně dosáhla. Stačila by myšlenka a bodce by se prodloužily a zabily by mě... Ne, musím to udělat takhle. Sáhnu do váčku pro kámen, ale nevytahuju ho, aby mi v nějakou nevhodnou chvíli neupadl do sněhu. Soustřeď se, Rún. Vidělas ho. Víš, kde stojí. Je to bláhové, ale zavřu oči. Abych si ho lépe představila. Přitom s každým nádechem rozdmýchávám svá kamna. Poslední výdech - a vypustím přes stěnu prameny, které hladově hledají svou oběť. Otevřu oči. |
| |
| soukromá zpráva od Jaifar Nama´d Barri pro Břeh Jezera Mahakam Koukám na Rhaegina a přemýšlím, jestli si ze mě dělá srandu, nebo to myslí fakt vážně. "Myslí to vážně..." uvědomím si po chvíli a sám pro sebe se usměju. Úsměv je to ale tragikomický a s nádechem rezignace. Pro dobro všech to ale nehodlám nijak více rozdmýchávat a pitvat, trpaslíka jen symbolicky poplácám na rameni a nechám ho dále odpočívat. Když udělám pár kroků, rozhlídnu se po ostatních, jestli je mám v dohledu a kdyžtak na ně zavolám, ať se vrátí a připraví na další cestu. Myslím, že bude lepší, když budeme pokračovat, znovu odpočívat můžeme večer... |
| |
| soukromá zpráva od Ersten pro Dostat se včas až k šamanovi dřív, než znovu vyvolá ledové hroty, je v hlubokém sněhu nemožné. A tak zvolím grázlovskou taktiku. Prudce vytrhnu dýku, jež mám u pasu a mrštím jí po kouzelníkovi. I kdyby ho nezasáhla čepel, ale jen rukojeť, snad ho můj prudký (a doufám že i pro něj nečekaný) útok vyvede z míry natolik, že k němu stačím doběhnout a srazit ho hruškou meče k zemi. Tohohle musíme určitě nechat naživu, protože v jeho vousatém parťákovi už podle všeho moc života nezůstalo. |
| |
| soukromá zpráva od Reód pro Jodarův dotaz mě zaskočil nepřipraveného. "Já... já nevím. Snad Elladur nebo Reliel nebo někdo z ostatních dostane vodítko od bohů, vždyť, do teď nás vedli oni, ne? V těchto zemích asi máme najít podporu proti drakům, ale jak, to netuším..." rozvíjel jsem svoje myšlenky. "A možná zas poplujeme dál, kdo ví? Já asi nejsem ta pravá osoba," usmál jsem se. "Kde jsou vůbec Elladur a Reliel?" zeptal jsem se, aniž bych doufal, že to bude vědět. Reliel se tu bude líbit, napadlo mě. Má ráda čistotu, pořádek a tak vůbec. Celý tenhle kraj mi sedí k elfí nátuře... |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro
|
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Povedlo se! Ani si neuvědomím, že ze mě vyrazí překvapený, krátký smích. Podívám se na kámen v ruce, kde se svíjí šamanova duše, a ten pocit... Ten pocit! Dokázala jsem to! Má radost je skoro až dětinská. Nejraději bych se tím hned pochlubila Hesae, ale zvuky bitvy mě donutí se vzpamatovat. To, proč se šaman vůbec nebránil, budu řešit až pak. Strčím si kámen do váčku a pečlivě ho zajistím. A rozběhnu se k Maie a Bjornovi, jejichž z dálky nehybná těla mi tu radost zakalí. Je to jako facka, jako ledový poryv větru. Nikdo mi na moje telepatické zavolání totiž neodpověděl... Prudce u nich zabrzdím, až odlétne sníh, a padnu vedle nich na kolena. Prve k Maie. |
| |
| soukromá zpráva od Hanah pro Dol Mahakam Pozdě v noci
Zacpu si nos. Protočím oči, když mi začne vyhrožovat. Jak já ji v tomhle rozumím, sama jsem kdysi nebyla jiná. Vyděšená, unavená, hladová. „Nechci ti ublížit.“ Zoopakuji. „Kdybych chtěla, tak už jsem tě dávno vypakovala. Ale máš pravdu, tuhle chatrč ti nechám, jelikož v té omamné vůni, která ji celou zaplnila, bych jistě neusnula.“ Ustoupím pozpátku blíž ke dveřím.
„Prozraď mi, co to děláš za rituál?“ Zeptám se zvědavě. „Jestli ti má zaručit ochranu, tak bych ještě doporučovala zatarasit dveře, můžu ti ukázat jak.“ |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Před domem Odpoledne Jodar kysele vycenil zuby a zavrtěl hlavou. „Jestli chcete plout dál, tak mě tady nechte a vyzvedněte si mě při zpáteční cestě, děkuji pěkně.“ Pro vás oba to muselo být zvláštní. Vůdcem skupinky jsi vždy býval ty, to k tobě se každý obracel. Všichni při každém sporu čekali na rozhodnutí Reóda. Teď se otěže předaly do rukou další generace. „Reliel je se Swenem na mostě,“ kývne hlavou khajiit směrem za dům, u nějž právě jste, „Elladur někam vyrazil spolu s tím chlápkem co jsme ho potkali na pláži. Šli po té cestičce, po které jsme včera přišli.“ Zamyslel ses. Swen byl první muž, se kterým kdy tvá svěřenkyně něco měla. Ano, měla již na to svůj věk, ale snad byl přeci jen čas na to, aby sis s ní popovídal jako otec s dcerou, kterou pro tebe byla. Bylo však vhodné ty dva rušit? A co mohl Sukeru chtít po Elladurovi? |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Dol Mahakam Pozdě v noci Dívka zamrkala a křečovité držení nože povolilo, ačkoliv čepel neklesla. „To... Jako že ty nejsi Mrtvé oko?“ Mrtvé oko. To jméno jsi už slyšela, strašily tě s ním ostatní děti i dospělí Dol Mahakamu. Jeho pravé jméno jsi nikdy neslyšela, věděla jsi jen, že žil před více než čtyřiceti lety. Rybář, jehož obě oči byly šedě zakalené a jenž byl téměř slepý. Své jméno získal přirovnáním jeho vzhledu k tomu mrtvé ryby. Mrtvé oko nikdy nikdo neměl rád a ostatní vždy dělali vše proto, aby mu ze života udělali peklo. Děti, vědomi si toho, že je nenáviděný rybář neuvidí, po něm zpravidla házely kusy bláta a shnilou zeleninou. Dospělí se nebožákovi smáli a někdo mu prý dokonce udělal do člunu díru. Mrtvé oko zjistil, že se jeho loď potápí až když byl příliš daleko od břehu, než aby ji dokázal zachránit. Nikdo mu nepřispěchal na pomoc a chudák byl nucen doplavat za řehotem přihlížejících na břehu. Další ráno bylo na místě, kde obvykle kotvil člun Mrtvého oka, nalezeno mrtvé dítě. Chlapec neměl oči a jeho srdce někdo dýkou vypáral ven. Téměř slepý rybář se od té doby neukázal, úmrtí však nepokračovala. Říkalo se, že nenávist jej proměnila v démona živícího se srdci jeho obětí a z čirého vzteku vytrhávajícího oči svým obětem, aby ještě před smrtí poznaly jeho utrpení. Po nějaké době úmrtí přestala, Mrtvé oko však nikdy nebyl nalezen.
Mrtvé oko |
| |
| soukromá zpráva od Hanah pro Pozdě v noci Povytáhnu obočí a dívám se na dívku jako by jí narostla druhá hlava. "Vypadám tak snad?" Ani nevím jestli mě to má urazit, pobavit nebo naštvat. "Můžeš mi vysvětlit proč si ho vyvolávala? Co kdybysme ten tvůj svinčík poklidili a pak se v klidu vyspali? Mám za sebou taky celkem náročnej den. Sakra nemůžeš ho vyvolávat pomocí mýdla, které voní po růžích, to to musí být vždycky to nejsmradlavější co vás napadne." Zakroutím nad tím hlavou a rezignovaně vzdychnu, ale stále si držím zacpaný nos. |
| |
| soukromá zpráva od Ersten pro |
| |
| soukromá zpráva od Reód pro Při Jodarových slovech se zašklebím. "Vždyť ta plavba byla více méně poklidná. Tedy, když pomineš tu bouři na konci a to nepodařené přistání na břehu, samozřejmě. Navíc, co když tady jedí kočky?" mrkl jsem na něj. Při jeho další řeči mě už úsměv přejde. Ano, Reliel a Swen. Já toho chlapa prostě nemohl snést. Hlučný, drsný, nic dobrého pro Reliel, myslel jsem si. Ale z představy, že bych se mezi ně měl postavit mi bylo nepříjemně. A ještě nepříjemněji mi bylo, když mě napadlo, že bych si měl s Reliel promluvit. Vždyť co já o tom vím? Ano, byl jsem už s pár ženami, ale většinou jsem vedl osamělý život lovce. A jediná pravá láska v mém životě skončila v dračích plamenech. Rozhodl jsem se, že s ní o tom víc mluvit nebudu, snad kromě nějakého nabádání k opatrnosti. To si odpustit nemohu. Ani Elladur se Sukeruem mě nepřekvapil. Jak už mě napadlo dříve, tato krajina elfy zaváněla. Všechno bylo na svém místě v dokonalé harmonii, tvořící obraz nadpozemské krásy. Přesto mi tu chyběla syrovost a neuspořádanost lesů doma, šeď skal a cáry mraků na obloze. Takže vzato kolem a kolem tu zbývala jediná otázka: Co teď budu dělat já? Podělil jsem se o své dilema s khajittem. "Vypadá to, že jsme si zbyli sami dva. Dá se tu něco smysluplného dělat?" zeptal jsem se ho. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Maia ležela zkroucená tak, jak po nárazu obřího rampouchu dopadla k zemi. Zakrvavený projektil jí trčel z obou konců ramene a nebylo pochyb, že dračí agentka má namále. Černovláska dýchala, byť jen pomalu a sípavě. Pravou rukou přitom zmateně šátrala po okolí. Oči měla pevně zavřené a telepatické spojení s ní nebylo možné navázat. Ersten Šaman se nehýbal a ani na lehké píchnutí nezareagoval. Hůl byla nyní vzdálená od mrtvoly několik kroků a čaromeč se ocitl před rozhodnutím co dál. Rún, nyní již v lidské podobě, se skláněla nad oběma raněnými agenty. Šaman dál nehybně ležel, stejně jako náčelník. A Ersten, nyní již mimo smrtelné nebezpečí, ucítil, jak mu nepříjemně křehne tělo, připravené o teplo poskytované teplým pláštěm. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Záliv rybářů; jih Ostrova Narakib Pozdě v noci; asi dvě hodiny po půlnoci Probudilo tě lehké zatřesení ramenem. Nad tebou se čněla silueta Calrana, jenž měl právě hlídku. „Někdo připlouvá.“ Společně jste se dostali ze tvého stanu do studené noci, jaké bývají na přechodu podzimu a zimy. Calran se vydal vzbudit zbývající členy družiny, zatímco ty ses mohl ze skrytu kopce nad zátokou podívat na temné siluety tří lodí, zvolna se blížících ke kamenité pláži. Záliv rybářů byl nepochybně ten nejbezpečnější přístav na celé jižní polovině Ostrova Narakib. Jednalo se o několik desítek kilometrů do vnitrozemí sahající zátoku, jíž okolní kopce poskytovaly ochranu před nebezpečnými živly. Právě zde jsi vystoupil z lodi před téměř devíti měsíci, když jsi směřoval k Dol Mahakamu s cílem vstoupit do dračích služeb. S sebou jste měli množství zásob užitečných pro rybáře jako například tesařské vybavení nebo sítě, které jste chtěli vyměnit za dopravu tak blízko Ostnu, jak jen to půjde. Posledních několik dní jste tedy jen doplňovali potraviny (v případě Calrana rovněž alchymistické potřeby) a čekali na loď, jejíž kapitán by byl ochoten s vámi uzavřít dohodu. Teď se vyskytli hned tři adepti. „Vyrazíme za nimi rovnou nebo počkáme na ráno pane?“ zeptal se Finethir, který se zakuklený do pláště ze stanu vyhrabal jako první. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Dol Mahakam Pozdě v noci Dívenka nakonec dýku sklonila, ačkoliv pohyb to byl zdráhavý, jako by si pořád nebyla jistá, zda by nebylo lepší po tobě zbraň mrsknout a nějak kolem tebe proklouznout k východu. Opatrně jsi za pomoci hadru vyhodila tu smradlavou flákotu v pokročilém stádiu rozkladu ven z chatrče a nohou shrabala kosti nebožtíka na hromádku. Holčička ti nijak nepomohla. Poté, co jsi jí jemně vzala nůž z ruky posmrkávala zády ke stěně a rukama si objímala kolena. Veškeré tvé pokusy o zjištění, co to tady dítě provádělo, nakonec vedly jen k nezastavitelnému vzlykotu. Měla jsi zjevně nocležnici, které rozhodně nebylo do řeči. Nakonec únava a vyčerpání z událostí toho dne zvítězily. S dívčiným nožem u sebe sis ustlala na hromadě slámy a usnula neklidným spánkem. Sny, jež se ti zdály, byly přinejmenším děsivé. Ve spoustě z nich ses dostala do spárů té černovlasé potetované ženě, která tě poté strašlivě mučila. Hazardér, lapen v obrovské síti, byl zatím požírán obrovským pavoukem. Když ses během noci vzbudila, zaznamenala jsi, že malé špinavé tělíčko usnulo zády ke stěně, stále ještě v sedě. Pořád unavená, brzy jsi opět propadla spánku. Probudila ses s nepříjemnou bolestí v nohách, nepochybně způsobenou tvým včerejším úprkem. Prohrábla sis nezvykle krátké vlasy a posadila se, aby sis mohla lépe prohlédnout dítě skrčené u protější stěny. Tam někde v hloubi duše jsi doufala, že včerejší den byl jen sen. Tolik šílených událostí bylo přeci jen trochu příliš na to, aby to bylo reálné. A přeci, naproti tobě dřímala mladičká pseudonekromantka a tobě nezbývalo nic jiného, než se rozhodnout, co učiníš dál. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Před domem Odpoledne Tvůj vtip o jedlících koček se setkal s dlouhým, nepříjemným pohledem. Zjevně jsi na Jodara moc velký dojem neudělal. Khajiit však měl plán, co dělat dále. „No... Nevím jak ty, ale já si budu chtít pořídit nový luk. A jelikož tobě se podařilo si ten svůj zlomit, myslím, že se ke mě budeš chtít připojit. Aspoň se tu budeme moci porozhlédnout.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jaifar Nama´d Barri pro Někdy k ránu... Nějakou dobu už čekáme v zálivu Rybářů na loď. Na místě, které není ani příliš daleko, ani příliš blízko od pomyslného přístaviště a je navíc relativně dobře kryté, abychom se zbytečně neprozrazovali. Jeden nikdy neví. Během této čekací doby se snažím pozorovat můj doprovod a udržovat dobrou atmosféru. Nemluvím zbytečně, ale rád si s ostatními zavtipkuju, pokud je vhodná příležitost. Zároveň také občas zkontroluju Rhaegina, jestli byl skutečně jen unavený, nebo jej nějaká slabost sužuje i nadále. Každopádně jsem nečekal, že lodě připlují takhle v noci. Na jednu stranu se mi to nelíbí, nejradši bych se šel tam k nim podívat až ráno, ale něco mi nedá. "Díky, Calrane." odpovím hlídkujícímu, který mě vzbudil. "Když už připluly, podíváme se k nim rovnou hned." odpovím pak Finehtirovi. Byl bych nerad, kdyby lodě z jakéholiv důvodu zase zmizely a my je nechaly odplout bez toho, aniž bychom se zkusili nalodit. "Každopádně beze spěchu." řeknu ke všem, když se postupně proberou. "Klidně to tady sbalíme, půjdeme se z bezpečné dálky podívat, budeme je chvíli pozorovat a pak se rozhodneme podle situace. Dospat můžeme na lodi. Jinak dobré ráno." doplním sarkasticky a začnu se pomalu balit. Nikam nespěchám, nejdřív si trochu protáhnu a rozehřeju ztuhlé a prochladlé tělo, každopádně se ale ani zbytečně nezdržujeme například vařením na ohni apod. Když jsme pak všichni připravení, cestou z kopce rozdám instrukce tak, aby to všichni slyšeli: "Hilda se psem a Rhaegin zůstanou v povzdálí u koní a vybavení. My ostatní se půjdeme v klidu podívat k lodím. Nejdřív ohlídneme situaci z dálky, tak aby nás zbytečně zeregistrovali. Až když se bude situace zdát příznivá, půjdeme se zeptat na možnosti dopravy." Jakmile jsou instrukce rozdány, začnu si pak přehrávat seznam vybavení, které můžeme rybářům nabídnout jako odměnu za převoz, abych pak zbytečně nekoktal, chci mít ten obchod brzo za sebou... |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro
|
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Záliv rybářů, jih Ostrova Narakib Pozdě v noci; mezi druhou a třetí hodinou ranní Ve studeném nočním vzduchu se tvůj dech srážel v obláčky páry a tobě se na okamžik zastesklo po neustávajícímu pouštnímu vedru. Horko bylo problematické, jistě, ale aspoň jsi byl zvyklý jej snášet. Potichu jste sbalili tábor a vyrazili k pláži. Koně jste vedli za sebou, nemělo smysl riskovat pád zvířete na temném svahu. Cesta proběhla bez jakýchkoliv překážek a brzy jsi za doprovodu Tchorina, Calrana a Finethira obezřetně vyrazil ke stromům s úmyslem se na námořníky lépe podívat. Lodě přistály před chvílí a nyní se jejich posádka vyloďovala, řízená pokyny několika mužů a ženy. Něco ale nebylo v pořádku, v měsíčním světle se jasně leskly zbroje některých z nich a byl sis jistý, že rybáři na sebe nikdy nic takového nebrali. „Pane,“ připlížil se k tobě Tchorin, „ty hlasy poznávám. To jsou naši.“ |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Nevím si s ním rady. Vítězství nad šamanem má hořkou pachuť. A nikdo mi neodpovídá. Ani Bereal. A já už tak mívám problémy s proměnou, teď bych je asi měla tuplem. Navíc nechci Maiu opustit. Nehnu se od ní. Co kdyby ji někdo přišel dorazit? No tak! Kde sakra jste, když vás potřebuju?! Mísí se ve mně zoufalství, strach - a vztek. Vztek nad tou nespravedlností. Že sotva se můj život v něčem obrátí k lepšímu, tak mi to musí nějakou cestou zase sebrat. Nebo pošpinit. Jakmile uslyším Berealův hlas, ohlédnu se. V očích se mi mihne vztek. "Nekoukej tak a pomoz jí!" Je to bojovník, musí vědět, jak si ošetřit rány, ne? Pod tím vším se ale skrývá vlna zoufalství, z očí se mi kutálí slzy. |
| |
| soukromá zpráva od Jaifar Nama´d Barri pro Setkání s rybáři Já si hned říkal, že tady něco nehraje. Přeci, odkdy rybáři běžně cestují takhle za tmy... Jejich zbroj mě akorát utvrdí v přesvědčení, že se něco děje a já samozřejmě nebudu dlouho otálet abych zjistil co. Pokud mi nějaký pomyslný šestý smysl neříká zůstat v utajení, půjdu tam. Zvláště, když Tchorin poznal naše lidi. "Finethire, dojdi pro zbytek a přijďte sem i se vším ostatním. Sejdeme se u lodí." pokynu elfovi, zároveň vykročím dopředu a očekávám, že mě Tchorin a Calran budou následovat. Během těch málo chvil, co se blížíme, se snažím rychle postřehnout co nejvíce z informací, které by se mi mohly hodit. Podívám se jak vypadají jejich lodě, zda-li mají nějaké viditelné poškození, zda-li mají nějaké raněné, jak vypadají Ti, kteří rozdávají pokyny a jaká atmosféra všeobecně panuje. Zda-li se snaží všechno řešit spíše potichu, zda-li ve spěchu, prostě cokoliv. Ať už to jsou rybáři nebo třeba vojáci, určitě bude lepší, když to budeme vědět co nejdřív. Až si udělám během cesty k nim přehled, zamířím poklidným tempem (aby se nás v té tmě nelekli) s Tchorinem i Calranem k lidem, kteří udílejí rozkazy. A pokud nás pak nikdo dřív nezadrží, nebo neosloví, oslovím až já přímo předáky "rybářů..." "Brejtro, kolegové. Koukám, že jste v tento nezvyklý čas poněkud nezvykle vyzbrojeni. Můžeme být nějak užiteční?" oslovím je tak, aby z nás bylo cítit, že nejsme nepřátelé. Zároveň ale nechci hned říkat svoje jméno, přeci jen, chci nejdřív slyšet jejich první reakci... |
| |
| soukromá zpráva od Hanah pro Chýše Fuj, fuj, fuj to je hnus. Druhou rukou si zacpávám nos a skopnu tu zapáchající flákotu do vody, tam už si s ní rybky poradí. "Tohle nebudeš potřebovat." Opatrně ji vezmu nůž. To by mi tak scházelo, aby mě podřízla ve spánku. Snažila jsem se s ní mluvit, abych ji uklidnila a přesvědčila, že pro ni nejsem riziko, ovšem ona se k rozmluvě zrovna neměla. Nechala jsem to být a usnula nepříliš klidným spánkem. Jednak kvůli snům a druhak kvůli tomu, že tady vyvolávala kdo ví co, navíc její přítomnost taky zrovna neuklidňovala, vím co dokážou lidé zahnaní do kouta a ona se tak mohla cítit. Proto mě vždy sebemenší pohyb či zvuk probudil.
Promnula jsem si obličej a v duchu spílala nad svou blbostí. Ano, mohla jsem doufat, že to byl jen zlý sen, ale vzhledem k mé spoluspící v chatrči to bylo velmi nepravděpodobné. Nevěděla jsem co dělat dál. Tedy nějaké nápady jsem měla. Hlavní plán byl vyhýbat se té ženské, bezpochyby by mě poznala, takovéhle typy nezapomínají na tváře těch co je okradli. Nezbývalo moc míst, kde bych byla v bezpečí, ale bylo pár stavení, kterým by se vyhýbala i ta ženská. Ano, stáhnu se do hor, tam určitě nepáchne. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Záliv rybářů, jih Ostrova Narakib Mezi druhou a třetí hodinou ranní Sem tam obvaz nebo kulhající trpaslík, jinak ale vojáci vypadali čerství a odpočatí. Pokud se dostali do konfliktu, muselo to být aspoň několik týdnů zpátky. Už proto, že lodě vypadaly nepoškozené a opravit je by muselo zabrat nějaký čas. Každé z lodí velela jiná osoba a ty sis po bližším pozorování všiml, že kapitáni jen dvou lodí jsou vojáci. Elfka a dle hlasu mladý muž, snad kolem dvacátého roku života. Třetí již námořníka připomínal více a ty jsi zaznamenal, že i jeho posádka se skládá z běžných rybářů. Nejistý, ke komu se vydat, jsi prostě vyrazil rádoby k přístavišti v očekávání, že až si vás někdo všimne, uvítá vás. Vskutku jste byli brzy zaznamenáni a oba velitelé vojáků vyrazili vaším směrem, muž dva kroky za elfkou. „Kdo jste?“ otázala se válečnice úsečně a ty jsi získal šanci si ji lépe prohlédnout. Kolem očí měla žena maskování a ocelový kyrys byl doplněn prostými koženými kalhotami a kazajkou. Z vysoké kožené boty čněl jílec dýky a v pravičce držela kopí. Všiml sis i kožených nátepníků, tyhle však byly tvrzené a nepochybně velmi drahé.
Velitelka |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Chatrč v přístavní čtvrti, Dol Mahakam Den Opatrně jsi vstala ze slamníku a chystala se aspoň trochu protáhnout rozbolavělé svaly, když tě periferní vidění varovalo před cizinci. Mezerami v dřevěné stěně jsi spatřila, že před chatrčí někdo je. Opatrně jsi tedy přiložila oko ke škvíře a ruce se ti při tom pohledu rozklepaly. V doprovodu několika postav v kutnách stála venku elfka v plátové zbroji a dvěma meči přidělanými k pasu. Byla to však její tvář, která tě vyděsila – jednalo se o společnici ženy, která tě předchozí noci poslala k zemi. Jak že se to jmenovala? Nanacosi? Nebo to bylo snad to Arenwe? No, stejně to nebylo důležité. „Jste si jistí, že je tady? Nepřijde mi to jako místo, kde by se ta holka mohla chtít schovat,“ promluvila žena. „Ano má paní, snažili jsme se ji lokalizovat celou noc. Signál byl přerušován jakousi temnou silou, dole v přístavu, většina mých učedníků prohlásila, že působí jako by byla ze záhrobí. Právě teď to vyšetřujeme.“ Hluboký hlas muže ve středním věku se ozval zpod jedné kápě a ukázal na chatrč. „Jsme si jistí, že je uvnitř.“ Dech se ti zadržel a ruce ti samy vzlétly k ústům, když se dveře se skřípotem rozevřely a elfka vstoupila dovnitř. Dívenku neznámý zvuk vzbudil a ta teď s vyděšeným písknutím odskočila na druhý konec místnosti, kde se schovala za opěradlo židle.
Návštěvnice |
| |
| soukromá zpráva od Jaifar Nama´d Barri pro Ranní setkání s vojáky / rybáři "Takže elfka… hmmm…" prolítne mi hlavou, když se jejich velitelka přibližuje. To asi nebude žádný vořezávátko. Jakmile se do velení dostane někdo jako ona, musí už něco umět a určitě bude mít i pěkně prořízlou pusu. Nebo alespoň já s tím mám částečné zkušenosti… "Že by další z agentů? No, uvidíme…každopádně je fešná, mohla by se líbit Finethirovi..." uvažuji dále a pousměju se při té představě. Nehodlám ale sdržovat konverzaci, takže k věci: "Jsem Jaifar Nama´d Barri, služebník Černého a tihle…" ukážu na Tchorina s Calranem "…jsou částí mého doprovodu. Cestujeme do pouště. Děje se něco, co bychom měli vědět?" rozhlédnu se a poukážu na jejich zbroje, nebo na nějakého nejbližšího raněného. |
| |
| soukromá zpráva od Hanah pro Návštěva
Během protahování jsem si plánovala cestu do hor, ale pak jsem škvírou, kterých těchto chatrč měla hafo, zahlédla nějaký pohyb, což v téhle části města nebylo vůbec běžné, rybáři vyjíždějí s východem slunce, takže to oni nejsou. Opatrně jsem se vydala podívat blíž, tak abych nešlápla na žádné prkno, které by pod mou vahou zaskřípalo. Podařilo se. Když jsem zahlédla tu ženu měla jsem co dělat, abych potlačila paniku a nezačala se chovat stejně jako to děvčátko včera.
Naštěstí jsem spala se všemi věcmi u sebe, hlavně kvůli té malé čarodějce, takže jsem nemusela balit, pomaloučku jsem couvala k poklopu, kterým jsem včera vyhazovala ty vnitřnosti, ne že by se mi do té vody chtělo skákat, doufala jsem, že o to shnilé maso se už postaraly ryby, ale nezbývalo než využít jediného únikového východu.
Jenže když jsem tu ženskou uviděla, stála jsem jako opařená, jediné čeho jsem byla schopná bylo si zakrýt ústa a zamezit tak mému vyjeknutí. Z transu mě probral křik té dívenky, využila jsem chvilkové nepozornosti, skočila na prkno, pořádně se nadechla a o chvíli později se pod mou vahou poklop otevřel a já se ocitla ve studené vodě na nic jsem nečekala a plavala pod dokem pryč, nemohli mě vidět a vážně jsme pochybovala o tom, že by se někomu z nich chtělo po ránu plavat v téhle smrduté řece, oni na rozdíl ode mě si mohli vybírat.
Udělala jsem několik temp pod vodou, než jsem vyplavala nad hladinu, nade mnou bylo molo, nadechla jsem se a sledovala a poslouchala zda nezaslechnu své pronásledovatele. Ta dívka je nebude zajímat a doufám, že se zvládne z toho dostat, nic jí nedlužím, jen jsme spali ve stejné chatrči. Snažila jsem se ukonejšit svoje svědomí. |
| |
| soukromá zpráva od Reód pro "To není vůbec špatná nápad," poplácal jsem kamaráda po rameni. "Jenomže jsem tu neviděl ještě ani jeden normálně rostlý strom, všechny jsou tu buď zakrslé, nebo se kroutí na všechny světové strany," zakroutil jsem hlavou. "Najít něco, z čeho by dal luk vyrobit, bude fuška." Ne, že bych byl při mých schopnostech s to ocenit všechny přednosti dřeva... Vybral jsem si tedy směr někam, kde jsme ještě nebyli, a vyrazil jsem pomalým tempem, rozhlížeje se okolo. "Taky ti to tu připadá jako na míru ušité elfům?" otázal jsem se za chůze. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Záliv rybářů, jih Ostrova Narakib Mezi druhou a třetí hodinou ranní Elfka tě sjela pohledem od hlavy až k patě a pak zlehka kývla. „Tanelia, agentka Hnědé.“ Již od Arachney jsi z dřívějška věděl, že agenti se mezi sebou zpravidla o svých misích nebaví, bylo proto jisté, že velitelka nebude vyzvídat, proč do pouště vlastně putuješ. „Nic důležitého, přišli jste si pro lodě?“ |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Chatrč v přístavní čtvrti, Dol Mahakam Den Elfka na tebe chvíli nechápavě koukala, zjevně tě ze včerejška díky ostříhaným a načerněným vlasům nepoznala. „Dobré odpol...“ ŽBLUŇK. Ledové sevření vody okolo tě na kratičký moment paralyzovalo, než tě nebezpečí donutilo vykopnout a udělat několik krátkých, slepých temp. „Vepho, poklop, ženská!!“ Několik rychlých hlasitých kroků a vzápětí se ozvalo další prásknutí do vody, jak do ní vletěl tvůj pronásledovatel. Okamžitě vyrazil za tebou, došlo ti však, že oproti němu jsi měla podstatnou výhodu - postava v mnišské kutně neuměla plavat a její oděv jí snahu o to udržet se nad hladinou rozhodně neulehčoval. Kroky nad tebou zatím ustaly, elfka zjevně usoudila, že Vepha se o tebe postará. |
| |
| soukromá zpráva od Hanah pro Trocha toho plavání Hostinec - Dol Mahakam Den
Jo, jo to tak já budu čekat na to, až mi oznámíš za, co mě zatkneš. Ha. Prolétlo mi v mžiku hlavou a pak už mě obejmula ledová voda. Sakra. Zaklela jsem nad hladinou a zadrkotala zuby, věděla jsem, že touhle dobou je řeka studená, ale tolik. Budu se muset co nejdřív dostat z vody a rozdělat oheň, abych se usušila a zahřála.
Lekla jsem se, když se za mnou někdo vydal, přece jen se našel blázen, který skočil za mnou, ohlédla jsem se, ale dál udržovala směr pryč. Křivě jsem se pousmála, když jsem uviděla topícího se mnicha. Tak ten mě nedožene. Do prkna, ale vidí na mě, může jim říct, kde jsem vylezla. Na druhou stranu má dost starostí o to, aby se neutopil, takže se nebude soustředit, kam plavu.
Jenže voda byla ledová a nebylo by dobré v ní zůstávat dlouho. Měla jsem několik možností, mohla jsem vylézt přes některý poklop v domě, ale jako nejschůdnější varianta se mi zdálo doplavat až k hlavnímu přístavu, kde pak vylezu z vody a když budu mít štěstí tak se ztratím v davu. Touhle dobou tam sice nebývá tolik rušno jako v poledne, ale i tak tam je dost lidí.
Doplavala jsem tedy až k přístavu, nohy už mi začali mrznout a malinko jsem chytala křeč do pravé ruky, rozhlédla jsem se a vylezla ven krytá sudy kdoví čeho, byla jsem velmi opatrná, hned jak to bylo možné, tak jsem se vmísila mezi skupinku lidí, kteří mířili na hlavní trh, chovala jsem se jako bych k nim patřila, ale stále jsem se rozhlížela, zda jsem své pronásledovatele setřásla. Jak jen mě mohli najít, vždyť jsem si dávala takový pozor. Začala jsem se třást. No, taková koupel po ránu sice osvěží, ale přece jen bych se potřebovala ohřát. Boty čvachtaly, čímž na mě strhávali nechtěnou pozornost a to nemluvím o barvě, která mi tekla po obličeji, vypadala jsem jako vodník, takže o své nenápadnosti jsem silně pochybovala.
Přemýšlej, kde je oheň? Kovárna, tam se sice dostaneš, ale rychle tě vykopnou, když si nic nekoupíš. Hranice, tam je málo lidí. Chrámy. Ano, tam by to šlo, chodí tam lidé na ranní bohoslužby. Zamířila jsem tedy do nejbližšího chrámu, takového, který dovoloval vstup ženám, postavila se co nejblíž k ohni. Nebylo to dokonalé, ale od včerejška nešlo rozhodně nic podle plánu. Chtělo by to ty šaty vyždímat. Po bohoslužbách, dost lidí zamíří do hospod, takže se prostě zamíchám do davu a pronajmu si pokoj.
Dle plánu jsem se ubytovala v hostinci, tvář jsem měla zahalenou a zaplatila jsem dost za to, aby držel hospodský pusu, kdyby se někdo ptal. Nahoře jsem si pro jistotu vyměnila pokoj s jedním ubytovaným. Jistota je jistota. Teprve potom jsem ze sebe shodila mokré oblečení. Oheň v krbu hořel. Vyždímala jsem oděv, jak jen to šlo a rozvěsila jej kolem krbu. Byla to jedna z lepších hospod, doufala jsem, že tady mě hledat nebudou. Jinak jsem ty našetřené peníze utratila naprosto zbytečně. Nahřívala jsem se u krbu a sušila všechny svoje cennosti, zabalená do deky |
| |
| soukromá zpráva od Jaifar Nama´d Barri pro Mezi druhou a třetí hodinou ranní "Vlastně ano." Zareaguju na Taneliinu otázku. "Potřebujeme loď, která nás dopraví co nejblíže k místu našeho poslání. Bude pro nás nějaká z těchhle tří volná?" |
| |
| soukromá zpráva od Celesta pro Noc Pomalu a obezřetně, jako liška na lovu, jsem obešla ztemnělý dům, ze kterého se ozývalo dívčí vzlykání. Rozhlížela jsem se kolem sebe, abych se ujistila, že jsem sama a přitom jsem pátrala po možnosti vstupu dovnitř. Kdybych byla živá, srdce by mi právě teď zběsile bušilo napětím a očekáváním. Cítila jsem, jak celým mým tělem prochází vrušení z nadcházející hostiny. Nezbývalo už jen nic jiného, než otevřít dveře a vklouznout dovnitř. Jít ukonejšit vzlykající hlas. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro V horách Odpoledne Vyrazili jste úzkou horskou cestou vedoucí kamsi dál do hor. Rozhlížeje se po vhodném stromě, zapředli jste hovor. „Jo, těch pár, které jsme potkali, by si v tomhle mohlo libovat,“ přisvědčil Jodar a zavrčel, když mu kolem ucha zabzučela moucha. „Hlavně by mě zajímalo co se to stalo během plavby. Viděl jsi to, jak se ta voda pustila do tý dračí potvory? To nemohl být nikdo jiný, než Mermaid.“ Okolí zatím nevypadalo nijak slibně. Žádný ze stromů jsi nepoznával a tak zřejmě nezbývalo nic jiného, než se spolehnout na úsudek. Žádné duby ani jilmy, zato spousta těch zvláštních růžových stromů. Kromě nich zde rostly také vyšší a širší jedinci s bílými květy a nakonec menší, červenolisté typy. |
| |
| soukromá zpráva od Kroshak pro Poblíž Rudého masivu Krátce po poledni, začátek období vichrů (zima) Stál jsem před svým stanem a koukal na Rudý masiv. Celým tělem mi projíždělo mravenčení, protože někde tam vepředu na mě čekal jistý osud. Sám Bronzový přiletěl a vyvolil si mě. Dal mi obojek a sekeru! Koho mohl více poctít než mě. Otočil jsem se na Barbaka, který se mi objevil po boku. Výborně synu. Tam na nás čeká náš osud a naše poslání. Bronzový nás vyvolil a my splníme jeho vůli. Pošlu ho pryč, protože chci být sám. Ruku mám položenou na sekeře, kterou mám zavěšenou u boku. Brzy bude muset okusit chuť gnollí krve, ale když bude alfa Plamenných rozumná tak k tomu nebude muset dojít. Celá moje naděje pohasla, když se na obzoru objevila skupina gnollů. Takže o nás už Plamenní věděli, což bylo dobře. Nechtěl jsem se plížit. Při jeho slovech jsem vycenil tesáky a zavrčel. Pokud je pravda to, co teď řekl, tak Bronzový s námi hrál nehezkou hru. Já jsem Kroshak! Alfa kmene Krvavého tesáku! Já jsem vyvoleným Bronzového draka! Ovšem dávám Vaší alfě šanci. Pokud se k nám přidáte zaujme právoplatné místo bety a dostane dvě samice. Pokud, ale nepřijme tak mi nezbývá nic jiného než ho vyzvat na souboj! On se protiví vůli Bronzového draka a to musím potrestat! Cenil jsem zuby a krčil nos. V tuhle chvíli jsem byl vzteky bez sebe, protože tohle se nedalo snášet. Taková blamáž. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Krev a led
Bereal jen zlehka zavrtěl hlavou, v jeho tváři se zračila směsice lítosti a soucitu. „Netuším jak.“ Agent Rudého pomalu prošel kolem a sklonil se k Bjornovi. Seveřan měl celé tělo pokryté ledovými krystalky a rty modré od podchlazení. „Bjorne, byl jsi dobrý muž. Zasloužíš si zemřít se zbraní v ruce,“ pronesl válečník tiše a zasunul svůj meč do pochvy. Poté uchopil čepel Ledolamu a vložil jej příteli do rukou složených na prsou. Lazulit v jílci začal matně zářit, jako by se zbraň samotná chtěla rozloučit se svým majitelem. Z rukou jednoho z mužů táhnoucího mladíka za vámi se ozval výkřik, když se Bjornovy mohutné ruce kolem jílce sevřely. Lazulit nyní vydával jasné tyrkysové světlo, ze kterého bolely oči a nutily vás chránit si je rukama. V meči se zjevně sbírala moc. Tlaková vlna, která z agenta Tyrkysového odrazila ledové krystalky donutila ostatní se zapřít a Rún dokonce převážila na zadek. Hlasité zalapání po dechu, neobyčejně trhavé. Poté druhé. Třetí. Konečně z Bjornova hrdla vyšel divoký řev a hromotluk se prudce posadil, třímajíc svou věrnou zbraň oběma rukama. „C-co se to tu kundzer...?“ |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Voda Den Vytrvalými tempy ses propracovávala vpřed smrdutou vodou. Mnich za tebou po překvapivě krátké chvíli klesl pod hladinu, což ti dodalo aspoň zdání bezpečí. O to větší proto byla tvá hrůza, když se postava vynořila znovu, necelých třicet coulů před tvým obličejem. Srdce ti v hrůze vynechalo jeden úder. I v tmavém prostředí stoky jsi totiž poznala, že mnich nebyl člověk.
|
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Záliv rybářů, jih Ostrova Narakib Mezi druhou a třetí hodinou ranní Tanelia ukázala palcem za sebe. „Ty dvě lodě jsou obě k mání. Co se rybářů týče, dělali nám jen navigátory, ale možná budou ochotni vás přeplavit, když nabídnete správnou cenu.“ Chystal ses poděkovat, když vpřed vykročil ženin pobočník, mladý muž v prvotřídní černé plátové zbroji. „Má paní, žádám o povolení připojit se s mou jednotkou k misi Černého.“ Agentka Hnědé pozvedla jedno obočí, něco na tom pohybu jsi shledal půvabným. „A důvod?“ „Rád bych viděl, jak společník tady vznešeného pána dostane na zadek,“ odvětil mladík a trhl hlavou ke Calranovi. Ten si hlasitě odfrkl. Tanelia si tvé společníky pečlivěji prohlédla a poté zlehka kývla hlavou. „Uděluje se, pokud tě teda tady pan Žanfar bude chtít.“
Kapitán |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Vzlyknu. Vím, že otec by nebyl rád, kdyby mě takhle viděl, ale zrovna teď je mi to upřímně jedno. Šamanova duše bude trpět! O to se postarám! Za to všechno! A nikdo není schopen mi pomoci. Sundám si rukavice. Nevím, jestli jí tím ještě neublížím, ale copak se dá ublížit někomu, kdo je skoro mrtvý? Položím ruce na ledový úlomek... A pak se rozzáří to světlo a nějaká síla mě smete na zadek do sněhu. Vyjeveně koukám tím směrem. On... žije? Ale pořád je tu Maia! Zima by měla krvácení skoro zastavit. Takže jí vadí ten led. Znovu na něj položím ruce. Soustředím se na dantian, aby sálalo z mých dlaní. A rozpustilo tu hrůzu. Bojím se ho totiž vytáhnout normálně. Když bude potřeba, prostě jí tu ránu budu muset nějak vypálit, viděla jsem, že se to dělá... když mi nikdo není schopen pomoct. Kde je ta Hesae?! |
| |
| soukromá zpráva od Jaifar Nama´d Barri pro Mezi druhou a třetí hodinou ranní "Nejsem žádnej Žanfar ale "Džajfar"…" prolítne mi hlavou, ale nahlas nic neříkám, nebudu schazovat Taneliinu autoritu takhle veřejně. Jsem vcelku překvapen. Nečekal jsem, že sehnání lodí bude tak snadné. Navíc, námořníci se evidentně znají, Tchorin je poznal podle sluchu a Calrana tenhle týpek asi taky zná. Navíc mám hned i dobrovolníky… hmmm… "No jen abyste nelitovali, kdybyste na prdel dostali taky." pousměju se abych odlehčil atmosféru reakcí na chlápka ve zbroji. Tu jeho zbroj musím v duchu ocenit, krásná práce. "Pár mužů navíc může hodit… ale…" dodám ještě. Nejdřív chci vědět ještě něco: "Kolik mužů je ve vaší jednotce? A na jak velkou část mise se chcete připojit?" zeptám se už přímo jeho, fešnou agentku pozorujíc pouze periferně. Nevim, kolik mají zásob, jak jsou vyzbrojeni, jaké mají zkušenosti... prostě nic. Co se týče lodí, počkám, až se vrátí zbytek naší skupiny a začneme se pomalu naloďovat, jakmile nám to kapitán umožní. Zároveň bych rád věděl, jestli má nějakého oficiálního kapitána i ta druhá loď, toho se budu snažit totiž oslovit taky… a taky si ještě vyhledám kapitána těch rybářů. Rád bych se totiž zeptal, jestli je cesta po vodě bez zřejmých překážek, nebo jestli můžeme něco očekávat. Tanelia mi totiž nemusela říct úplně všechno... |
| |
| soukromá zpráva od Reód pro „Vždyť taky máme loď plnou vyvolených. Není divu, že si na nás dávají pozor,“ odvětil jsem. „Jen by mě zajímalo, jestli tu mají nějaký vliv. Je to tu příliš mírumilovné na to, aby to tu ničila válka o moc,“ řekl jsem s trpkostí v hlase. Vzpomenul jsem si na všechny blízké, kteří již zahynuli v plamenech bojů o vládu nad světem. Procházeli jsme kolem stromů a já je měřil kritickým okem. „Moc zkřivené... Měkké... Malé... To tu nemají žádný normální strom?“ Nakonec jsem se zastavil u mladého stromku patřícímu k těm vyšším a širším. „Tohle by snad šlo... Snad to má pružné dřevo. Máš sekeru?“ |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Poblíž Rudého masivu Krátce po poledni, začátek období vichrů (zima) Posel odhrnul tesáky na jedné straně obličeje v pohrdlivém gestu. „Vyřídím velkému Garrakovi tvou výzvu, Kroshaku, neručím však za tvůj osud.“ Barbak se za tebou naježil a vyzývavě zaštěkal, vzápětí následován ostatními betami. Ostatní neváhali a připojili se ke společnému důkazu síly. Poslové tak brzy odcházeli, naježení a doprovázení zvuky smečky vyzývající je na souboj. Konečně se Narrukova skupina dostala do patřičné vzdálenosti a i ti nejhorkokrevnější postupně utišili své projevy. Zraky všech se nyní upřely na tebe. Mohla to být pravda? Mohl si Bronzový vybrat více vyvolených? Plamenní psi byli o něco silnější smečkou než byla ta tvá, konflikt by mohl dopadnout všelijak. Nemluvě o tom, co by to udělalo s tvou pověstí. |
| |
| soukromá zpráva od Hanah pro Co to kurňa Voda Den
Moje radost byla předčasná jako ejakulace některých pánů. Například o starostově poskokovi na toto téma dokonce vznikali písničky, ale vraťme se k mí nezáviděni hodné situaci. Je možné, že se jednomu člověku, dokáže smůla lepit tak na paty?
V klídečku volným tempem jsem si plavala, když se přede mnou objevilo...cosi.... Samozřejmě v tu chvíli následovala naprosto běžná reakce a totiž křik, bohužel pod vodou se křičí špatně a jediné čeho jsem dosáhla bylo vypuštění drahocenného vzduchu z plic. Nepochybovala jsem, že ta potvora narozdíl ode mě má žábry, rychle jsem se vynořila.
Zalapala po dechu, krahulem doplavala ke kraji a rychle lezla z vody. Neznám horší smrt než se utopit. A i když jsem velmi dobrý plavec, rozhodně si nehodlám měřit síly s tím kdo ví čím. Rozhlédnu se. Nepochybuji, že se ke mně blíží ta žena i s jejími nohsledy, vykuckávám zbytek vody z plic a ruce dávám do výmluvného gesta. "Dobře. Vzdávám se." Alespoň do té doby než se trochu zbrchám, pak beru roha. |
| |
| soukromá zpráva od Ersten pro Než však budu moci odejít, stane se ještě něco - totiž Bjorn, ten svalnatý obr, evidentně neumřel, i když vše nasvědčovalo tomu, že mu zbývá posledních pár úderů srdce na tomto světě. Užasle sleduji celou tu podívanou a jistě vypadám podobně překvapeně, jako ostatní agenti. Podám Bjornovi ruku a pomohu mu vstát. Poté vezmu Bereala za rameno, abych upoutal jeho pozornost a pravím: "Doprovodím kovmistrova kluka k nám a nechám se ošetřit. Bjorn by měl jít se mnou," řeknu Berealovi. Nemám v úmyslu předstírat falešné hrdinství a dělat, že se mi skoro nepodlamují nohy vysílením. Bitva trvala dlouho a já svůj podíl sehrál dobře. Navíc i sám seveřan vypadá, že by mu prospěla prohlídka od léčitele. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro
|
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Krev a led – Poslední část
Bereal na Erstenovo oznámení kývl a poté smutně spolu s ostatními přihlížel, jak se Rún snažila zbavit Maiu vlivu šamanova kouzla. Čistě dle citu a bez jakéhokoliv pořádně promyšleného zaklínadla nechala svou dračí energii proudit ze svých dlaní. Ersten, jenž se už měl k odchodu, se zastavil. Tohle vypadalo zajímavě. Za syčení a mohutného odpařování se dceři Rudého dařilo rampouch pomalu, pomaloučku rozpouštět. Maia byla i nadále zsinalá a její rty již dokonale modré. Ale Rún se života své kamarádky nevzdávala. Vytrvale se propracovávala ledovým projektilem, až konečně dorazila k ráně samotné. Z rampouchu vystupovaly v místně zranění drobné bodce, jež se dále zasekávaly do masa. Nezbývalo nic jiného se pokusit roztavit i je. Rún věděla, že to bude riskantní. Její magické síly se jí stále snažily vyklouznout a ona cítila, že za to může ten bastard v jejím břiše. Nezbývalo však nic jiného, než to risknout. Risk nevyšel. Vlna žáru místo ledového krystalku zasáhla živou tkáň a spustila řetězec událostí, který měl později změnit celé rozložení sil v dračím společenství. Rún slyšela zvuk tříštěného skla a prudce ucukla, když jí Maino tělo napadlo prudkým energetickým výbojem. Odporný zvuk škvaření se a půldračice vyjekla, když spatřila, že má konečky prstů ošklivě popálené. Pravý šok měl teprve přijít. Všichni dračí agenti, stejně jako Rún, dokázali díky dračí síle vidět magické proudy. A ty kolem Maiy nyní vířily v podobě divokého víru. Co však v mnohých vyvolalo podezření a šok byl fakt, že energie, hrající part v tomto podivném souboji, byly dračí. Jedna z nich byla neidentifikovatelná a útočila na jinou, kterou jste však všichni bezpečně rozeznali. Síla Fialového draka. Ať už se dělo cokoliv, kouzlo Fialového se snažilo něco v Maie zadržet. Kontakt s Rúniným kouzlem toto zakletí narušil teprve nyní a něco se začalo drát ven. „Pryč!“ zařval Bereal a odtáhl šokovanou dceru Rudého od Maiy, která se nyní v divokých křečích zmítala po zemi. Vzduch doslova praskal magickým napětím. Síly tady byly schopné vás všechny smést z povrchu zemského jako smítko prachu. Konečně začala mít jedna strana navrch. Ta neznámá síla uvnitř dívky se vydrala na povrch a ačkoliv stále ještě ne úplně uvolněná, její následky začaly jít vidět. Dračí agentka se s řevem prudce vymrštila na nohy a rána samotná se jí začala vypařovat. Jedno z očí nabralo rudý odstín a pokožka začala praskat, když se některé části dívčina těla začaly pokrývat šupinami. Maia konečně přišla k sobě a bolestný jekot zvolna ustal. Nikdo se ani nepohnul a jediným zvukem byly zvuky boje v okolí, nyní jakoby tlumené.
Před vámi stála černovlasá dívka, která poprvé objevila svůj pravý původ. Překvapeně hleděla na dračí spár místo jedné ruky a černé šupiny, pokrývající hned polovinu jejího těla. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Záliv rybářů, jih Ostrova Narakib Mezi druhou a třetí hodinou ranní Tvá první věta byla pohotově doplněna Calranovou poznámkou: „Podobně jako v případě jisté Joany, co Simone?“ Kapitán tvého podřízeného zpražil pohledem a Tchorin vyprskl smíchy, zřejmě se jednalo o nějakou známou historku. Calranův tón ti však jasně naznačil, že se jedná o pouhé škádlení mezi dvěma starými kamarády. Občané Dol Mahakamu se zřejmě v drtivé většině případů dobře znali. „Patnáct mužů a pak já, na tak dlouho, jak dlouho si nás budete žádat pane,“ rozhodl se kapitán přejít Calranův komentář a otočil se zpět na tebe. |
| |
| soukromá zpráva od Jaifar Nama´d Barri pro Mezi druhou a třetí hodinou ranní "Dobrá. Když se takhle nabízíte, pomoc neodmítnu." řeknu směrem ke kapitánovi a pak se obrátím neutrálně na všechny. "A doufám, že mě během plavby poctíte alespoň jednou z těch vašich vtipných historek, abych věděl, čemu se příště taky zasmát…" a pohledem přejedu po každém z nejbližšího hloučku. Pak se ale zaměřím opět na kapitána. "Za jak dlouho jste schopní vyrazit? Je něco, s čím můžou být tady pánové užiteční?" ukážu na Calrana a Tchorina a škodolibě se pousměju. Nakonec můj pohled ale spočine na tajemné agentce. (Pokud dojdu k závěru, že v této společnosti můžu mluvit otevřeně, promluvím otevřeně. Pokud si však budu myslet, že by se o těchto věcech nemělo mluvit veřejně, zeptám se trochu bokem) "Tanelio, víte o nějakém dalším agentovi, který by se mohl pohybovat mezi námi a pouští?" Zeptám se jen, abych měl přehled, a aby se nestalo něco nechtěného… |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro VLÁKNA OSUDU V horách Odpoledne Jodar zavřel oči a s povzdechem si schoval ruku v dlani. „A do prdele.“ Vskutku, dva lovci zvyklí přežít v drsných podmínkách Edorianu si zapomněli vzít sekeru na dřevo. Následovala trapná odmlka, kdy jste na sebe oba tiše hleděli v tiché dohodě, že o tomto se opravdu nikdo nedozví. „...no, tak když už jsme u toho, neprozkoumáme to tady aspoň pořádněji?“ zeptal se Jodar po chvíli. Nebyl to špatný návrh, ani jednomu z vás se totiž nechtělo se vrátit zpátky a poté muset znovu šlapat do kopce. Vydali jste se tedy na průzkum okolní krajiny. Země zde byla hornatá a vy jste se rozhodli vyšplhat na jeden z vrcholů v naději, že získáte lepší strategický přehled. Ke tvému překvapení jste narazili na stopy. Někdo tudy cestoval před vámi. Ne, přesnější výraz by bylo utíkal. Z čiré zvědavosti jste vyrazili po stopách a po chvíli se hovor zadrhl, neboť jste se oba soustředili na poměrně strmý výstup. A právě díky tomu jste uslyšeli zašustění listí za vámi. Žádný vítr nefoukal. Jodar se podíval za sebe a varovně vykřikl, načež jste od sebe bleskově odskočili a pohlédli do korun stromů. Svou kostěnou dýku jsi měl okamžitě v ruce. V jedné z korun jste zahlédli černou barvu. Muž oděný do kožené zbroje a s kápí přetaženou přes hlavu dřepěl na jedné z větví několik sáhů nad zemí a temně rudým pohledem, stejným, jako měl Sukeru, vás pozoroval. V rukou třímal dvě černé čepele. „Komkófuku!“ přikázal vám muž a jeho černý pohled vás oba nadále nepřátelsky propaloval.
Neznámý |
| |
| soukromá zpráva od Reód pro Padl návrh, že bychom se tu mohli porozhlédnout, a já neměl důvod protestovat. Krajina zde byla příjemná, počasí tak akorát a celkový pocit z tohoto místa byl povznášející mír. Zanedlouho se ale ukázalo, jak moc jsem se nechal ukolébat náladou místa. Objevil se za námi muž v černé zbroji a všudypřítomným nepříjemným pohledem. Něco zablekotal v té jejich řeči. "Tak mě napadá, že jsme měli vzít sekeru," zamumlal jsem koutkem úst k Jodarovi. Ne, že by byla proti jeho dvěma čepelím něco platná. Zanalyzoval jsem situaci. Byli jsme blízko Sukeruova panství, tenhle chlapík měl stejné oči a byl obdobně ozbrojen. Jeho zbroj byla lehká a měl kápi, takže ne regulérní válečník. To stále nechávalo ve hře víc možností. Rozhodl jsem se zariskovat. Uchopil jsem nůž tak, abych ho mohl vrhnout, neboť v osobní konfrontaci bych neměl šanci ani s ním, ani bez něj. "Sukeru?" nadhodil jsem. Buď mě kvůli tomu jménu zabije, nebo pozdraví. Padesát na padesát. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro
|
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Záliv rybářů, jih Ostrova Narakib Mezi druhou a třetí hodinou ranní Kapitán zlehka pokrčil rameny. „Pokud budeme vyplouvat se stejnou lodí, tak vlastně není třeba dělat nic. Jídla máme dost a pitnou vodu zvládneme doplnit za chvíli. Ocenil bych ale, kdybyste nechal mé muže vyspat se jednu noc na pevné zemi.“ Tím byla záležitost tvých nových podřízených vyřízena a ty ses mohl otočit na Taneliu. Ta jen s našpulenými rty zavrtěla hlavou. „O ničem nevím.“ |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Bjornovo zmrtvýchvstání jde zcela stranou. Mísí se ve mně vztek a zoufalství, že mi nikdo nepomohl. Že moje učitelka, na kterou jsem se spoléhala, je kdesi pryč, i když jindy má přehled o všem. Přes slzy, co se mi mlčky koulí po tvářích, všechno vidím rozmazaně. Dlaně a prsty mi brní. Je pravda, že to není žádná promyšlená magie, na to teď jednoduše nemám. Kdybych mohla, tak si tu malou svini vyříznu, aby mi nebránila v životě. Asi bych si měla zvyknout, že kdykoli mám pocit, že se můj život nějak dává dopořádku, tak se něco podělá. Ale u takových situací si na to zvyknout nejde. Jsem asi moc mladá na to, abych to brala se stoickou tváří jako otec. Vykřiknu. Stejnou měrou bolestivě jako vztekle. Ale je to zoufalý a bolestný vztek. Takový, který může skončit velkou ničivou silou. Nemám sebemenší tušení, co jsem udělala. Nevím, jestli je to dobře, nebo ne. Ale jak se znám, tak určitě ne. Břicho mám stažené, a kdybych na to v tu chvíli mohla myslet, přála bych si, abych z toho všeho potratila. Ale takové štěstí mě asi nepotká... Zaraženě, naprosto nechápavě hledím na Maiu pod sebou, v konečcích prstů mě pálí ostrá bolest. Slzy mi okamžitě přestaly téct, studí mě na tvářích. Tak nějak okrajově vnímám, že mě Bereal popadne a táhne pryč. Nebráním se, ale ani mu nijak nepomáhám. Jsem jako loutka. Jsem naprosto soustředěná na to, co se děje. Protože to nechápu. Nechápu... Co to sakra je?! Co s tím má sakra společného Fialový?! Myslím, že mě Bereal pořád nějak drží. Nevím. Zírám na to doslova s otevřenou pusou, vlasy se mi během toho všeho uvolnily a pár pramenů mi visí kolem tváře. Nakonec se dračímu agentovi vytrhnu a rozběhnu se sněhem k Maie. V hlavě mi najednou, jako by se protrhla hráz, začnou vířit myšlenky. Různé varianty toho, čeho jsem právě byla svědkem. Neustále se ale dostávám k tomu, že za to může Fialový. A že... že mám něco jako sestru. Vím, že ne pokrevní. Tedy, asi, vzhledem k tomu, že vím, kdo byla moje matka, je možné všechno. Ale jakousi... sestru ve zbrani. Stejný výtvor, který draci považují za svým způsobem odpornost. Navíc je to očividně dcera někoho, kdo je otcův spojenec. "Maio... Pojď, pojď odsud." Asi je v šoku, každopádně ať je to jakkoli, nechci to řešit přede všemi. Rozhodně ne před agentem Fialového. Ksakru, tohle vidět neměl! "Tak tu nestůjte!" zavrčím zamračeně. Jestli jsem se něco za poslední měsíce společně s magií naučila, tak je to určitá panovačnost, když jsem podrážděná. Rychle jsem si zvykla, že mi většina lidí okolo musí být k ruce. Je to určitým způsobem po těch letech zadostiučinění. Ano, spoustu věcí si dovedu udělat sama. A někdy je dělám. Ale někdy ne - proč, když nemusím? Když se mi nechce? "Sežeňte mi koně. Velte k ústupu, máme, co máme, víc toho nezískáme. Ať to tu Hesae skoncuje. Musíme se postarat o raněné." Poprvé za celou dobu od jeho podivného zmrtvýchvstání se podívám na Bjorna. Určitě v první chvíli zaleze do stanu, aby se kolem něj mohla ochomýtat Marta. Zatnu zuby a odvrátím se od něj. Jak někdo může vyvolávat tolik protichůdných pocitů, to nechápu. |
| |
| soukromá zpráva od Hanah pro Monstrum Dol Mahakam Den
V první chvíli jsem myslela, že se to podivné stvoření rozhodlo ukončit mou existenci, tím že mě utopí, ale nic takového se naštěstí nestalo. Snažila jsem se na něj moc nedívat, protože to nebyl zrovna pohled, který by uklidňoval. Naopak spíš budu mít z tohoto setkání noční můry. Proč já, co jsem komu udělala?
Jediné co jsem stihla zpozorovat bylo, že je krutě rychlej, neměla jsem ani čas si pořádně uvědomit, že mě pustil a už mě znovu chytnul, takže útěk byl nejspíš beznadějný, alespoň tady chtělo to dostat se někam, kde je víc lidí, kde se dá ztratit.
Přece jen se mi naskytla příležitost a hodlala jsem jí využít. Vrazila jsem mu loket pod žebra, na člověka by to zabralo, ovšem jej to akorát nakrklo a za svou troufalost jsem byla okamžitě odměněna, pořádnou ránou do břicha, až jsem se prohla v pase a měla jsem co dělat, abych si nepozvracela boty. Potom už sem nic nezkoušela, nestála jsem o další ránu. Třeba se najde vhodnější příležitost, až tenhle bude někde pryč nebo až budu mít něco, co mu vrazím do oka asi těžko, když žádné nemá, ale krční tepna nebo někam tam. To musí zabrat, no ne.
Otírala jsem si odřená zápěstí a poslouchala, co mi chce. Jsem v prdeli. Definitivně jsem v prdeli. „Záleží na tom, co chcete vědět, řekla bych, že tohle všechno je jeden velkej omyl. Určitě jste si mě s někým spletla, madam.“ Doufám, že tohle zabere, vyděšení ani nemusím hrát a dokonce se mi podaří popotáhnout, abych své historce dodala na vážnosti. No, co zkusit se má všechno. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro V horách Odpoledne Zabiják si odplivl a ladně seskočil na zem. Příliš ladně, příliš obratně na běžného člověka nebo elfa. Jeho rudé oči propalovaly Jodara, když se pomalým krokem blížil k vám. Ruce se zbraněmi mu volně visely kolem těla. Khajiit se náhle svalil k zemi a ty jsi na něj překvapeně pohlédl. Kočičí muž měl oči doširoka vytřeštěné a ústa rozevřená. Okamžitě ses rozhodl pro pokus útočníka aspoň zranit vržením dýky, jediný pohled na něj tvé tělo však nemilosrdně zastavil. Uprostřed rozmachu ti veškeré tvé svaly vypověděly poslušnost pod silou toho enigmatického pohledu. Na světě nebylo nic. Žádný Reód, žádný nepřítel, žádná myšlenka. Jen ty dvě podmanivě rudé oči.
Když jsi přišel k sobě, ležel jsi pevně svázaný v temné komoře. Vedle tebe se s kočičím zamručením zavrtělo jiné tělo. Nad vámi stály dvě postavy. Jednou z nich byl ten muž v černém, druhou Elladur s rukama svázanýma za zády. Zabiják půlelfa nešetrně popostrčil k vám a poté zabouchl dveře. Netrvalo dlouho a ozvalo se zarachocení klíče v zámku. Ocitli jste se v černočerné tmě. Podle sluchu jsi poznal, že tvůj svěřenec se s povzdechem svezl po stěně do sedu. „Jsme v loji,“ uslyšel jsi jeho hlas. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Zakalení v krvi
Společně jste opustily kruh ledových bodců a ušly ještě hodný kus cesty, než se Maia vzpamatovala z prvotního šoku. „M-musím dát vědět Hesae,“ zablekotala a o chvíli později nad vámi s řevem prolétlo dračí tělo. Ať už tvá mentorka nenaslouchala tvým voláním z libovolného důvodu, Maino hlášení, že bitva se musí ukončit, ji k činnosti dohnalo. Odchytily jste jednoho z oslů, na nichž jeli trpaslíci, a vyrazily pomalým krokem zpátky k táboru. Nemluvily jste, cítila jsi, že dcera Černého se potřebuje věnovat svým vlastním myšlenkám. Čas na rozhovor přijde později. Konečně jste dorazily k táboru. Proklouzly jste okolními stany a dorazily k tomu tvému. Maia byla i nadále v té prazvláštní podobě, kdy se jí přeměnila jen část těla. Nepřítomně hleděla před sebe a z osla jsi ji musela sundat. Jasně jsi přitom cítila přítomnost Fialového v jejím těle, kouzlo se i nadále snažilo potlačit její přeměnu. Rozdmýchala jsi drobný ohýnek a zabalila přítelkyni do kožešin. Nabídla jí vodu i chléb z rána, nic však nepřijala. Nyní jste seděly naproti sobě. Obě dvě míšenky, opovrhované či nesnášené všemi krom vás samotných. Na tváři dcery Černého šlo vidět, že ji toto zjištění zasáhlo. |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Otázkou je, jestli to Černý chtěl, jestli Fialového požádal, aby jí zabránil být tím, čím je, aby mohla žít a neprozradila se jako já, nebo to udělal schválně. A Černý ani neví, že Maia je jeho dcera... Ale když přemýšlím nad Maiiným původem, smysl to dává. Její matka je mrtvá. Jako ta moje. Celou cestu přemýšlím, co jí řeknu. Nebo začne mluvit sama? A proč se nedovede proměnit zpátky? Já se přece pak proměnila sama. Jenže to je stejně jedno, za chvíli se o tom bude šuškat v celé družině. Když se na to však soustředím, tak je to jasné. Pořád jí to brání. Budeme to muset s Hesae dostat pryč. Pomůže mi Hesae, když Maia nemá povoleno žít? Jak absurdně to zní! Povoleno žít! Jestli ji budou chtít popravit, ať si mě nepřejí. Nevím sice, co bych dělala, ale určitě bych přišla na něco, čím bych jim svých posledních pár dní na světě znepříjemnila. Znám některá jejich tajemství. Určitě by se jich dalo využít. A když nemáte co ztratit... jednáte beze strachu. S těmito neradostnými myšlenkami Maie pomůžu ze sedla a vedu ji do stanu. "Maio, máš přece odjakživa talent na magii. Musíš se pokusit s tím kouzlem bojovat. Musíš se osvobodit. Už to stejně nejde vzít zpátky, viděli tě. A naši otcové jsou přátelé. Pokud smýšlejí podobně, Černý tě určitě nezavrhne..." |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Záliv rybářů, jih Ostrova Narakib Ráno Dnešní ráno zavánělo depresemi. Vlezlá zima ani mlha hustá jako mléko ti moc na náladě nepřidaly, se zamručením sis proto přitáhl plášť blíž k tělu, zatímco se ti na ohýnku ohříval zbytek guláše, který si námořníci dopřáli k příležitosti připlutí k pevnině. Vzhledem k počasí jste se s kapitánem, nyní jsi již věděl, že jeho jméno je Simon Shyle, domluvili, že odplujete až ta zpropadená mlha zmizí. Kapitán sám tě pozdravil, když se odněkud vracel zpátky ke svému stanu. Byl jen kousek od toho tvého a od ohniště s tvou snídaní. „Kapitáne, na slovíčko, jestli můžete,“ promluvil na něj jeden z vojáků. Nevěnoval jsi tomu pozornost, Shyle se nepochybně musel postarat o spoustu záležitostí spojených s plavbou. Zaujalo tě až, když se ti dva začali hádat. „Chápu, že VÁM se domů nechce, jsou tu ale lidi, kteří mají ve městě rodiny, co se každým dnem strachujou, že jim tatínek nedorazí domů. Tohle nebylo v plánu a není to vůbec čestný, že jste takhle rozhodl a prodloužil nám misi o několik měsíců, možná i rok!“ „Nezvedej na mě hlas,“ vyprskl Simon, „a už vůbec nezpochybňuj má rozhodnutí. Pokud si něco přeješ projednat, můžeme to udělat jako civilizovaní lidé u mě ve stanu.“ I přes mlhu jsi jasně vnímal, že kapitán vrhl pohled tvým směrem.
Nespokojený válečník Chvíli poté, co oba zalezli do kapitánova stalu, se z potřeby vrátil Calran. Vzbudili jste se téměř ve stejnou dobu, shodli jste se tedy, že společně posnídáte. „Hnusný počasí, co kapitáne?“ prohodil tvůj podřízený, když vám oběma naléval porci. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro V podzemí Dol Mahakamu Arenwen k tobě popošla a chvíli si tě pečlivěji prohlížela. „Můžeš začít tím, co jsi dělala v té chatrči. A nepokoušej se lhát, poznám to.“ |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Stan Po bitvě Po nekonečně dlouhé chvíli na tebe Maia pohlédla, její oči však zůstávaly i nadále zastřené. Jakoby se nemohla osvobodit ze svých vlastních myšlenek. „Já... Co jsem zač?“ |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro "Míšenka. Jako já. A podle toho, co můžu soudit, je tvým otcem Černý," poukážu na její šupiny. Jak je to u draků jednoduché díky těm barvám! Vždyť já skoro dvacet let nevěděla, že ta hnusná ženská není má matka. Nepoznala jsem to. Ale stejně... Kdo byla má opravdová matka? Možná kdybych žila s ní, bylo by to jiné. Třeba by mě měla ráda. Najednou se mi vybaví ten sen, jak jedu na koni a plameny se přede mnou rozestupují. Kdyby v sobě Maia neměla kouzlo Fialového, dalo by se taky uvažovat nad tím, že ji její matka skryla před očima draků. Jenže to kouzlo tam nevybujelo jen tak. Na rozdíl ode mě musela přijít do styku s draky. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Stan Po bitvě Maia jen zavrtěla hlavou a ukryla hlavu do dlaní. Uslyšela jsi těžký, usedavý pláč. V její tváři se zračil výraz zničeného uvědomnění, když začala recitovat. „Až tvůj původ odhalí, |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Navíc, co mám říkat já, když krom toho všeho mám ještě dalšího míšence na krku? Povzdechnu si. "Všichni jsme jen nástroj. Vem si, že jako služebnice jsi taky byla jenom nástroj. Vím, že se to neposlouchá dobře. Znám to. Ale teď... teď jsi něco víc. Jsi jako já. Ať si říkají, co chtějí, i my můžeme dosáhnout velkých věcí. I my můžeme být užitečné. Když jsem mezi draky přišla, byla jsem hubená a hloupá holka, co tak tak ovládla svou přeměnu. A teď? Teď jsem vyrvala duši tomu hajzlovi, co vám ublížil." V očích mi blýskne a já mimoděk rukou sklouznu ke krystalu. Moje opravdu první velké vítězství. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Stan Po bitvě I nadále vrtíce hlavou, Maia se zoufale usmála. „Ne, ty to nechápeš. Černý i Rudý... Oni nás... Vytvořili schválně. Fialový udělal to samé. Viděla jsem to. Konečně jsem pochopila to, co mi řekl Kronikář. Mám být jen zbraní svého otce. Nástrojem, jak může svrhnout ostatní draky.“ |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Nějak se v tom přestávám orientovat, protože Maia spoustu věcí zamlčuje. ALe je pravda, že to o císařských věžích jsem už slyšela... Jenom trochu jinak. "Co ti řekl? Kdy? Když jsme s ním bojovaly?" Dobře, když s ním bojovaly ony, protože já jim vážně moc nepomohla. Mimoděk se dotknu břicha, které se pozvolna začíná zakulacovat. Zatím to není tolik vidět, ale proti tomu, jak jsem kdysi bývala vyhublá, je to pro mě znatelná změna. Vždycky, když na tu věc uvnitř sebe pomyslím, se otřesu odporem. Děsí mě to. Jestli bude stejná jako ON... A hlavně si nedovedu představit, jak se bude tvářit otec, až mu oznámím, že bude dědeček. Což o to, on už je několikanásobný, ale zatím to nebyli míšenci míšenců. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Stan Po bitvě Maia zničeně popotáhla. Její výraz byl pln čirého zoufalství. „Mluvil se mnou když... Když nás povyšovali. Fialový nás odvedl, mě, Undasta a Arinsa a tam na nás prováděl svá zaklínání, abychom byli silnější. Všichni jsme přitom ztratili vědomí, když jsem se pak sama probudila v pokoji, vznášel se tam přede mnou.“ |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro "A? Myslím, že ty, co mě chtěli popravit jenom proto, že existuju, svrhnu s chutí," syknu tiše. "A pokud jsme dvě, je to vždycky lepší, ne? Můžeme si pomáhat. Teď jsme vážně skoro jako sestry. Obě sdílíme stejný osud. Život mě naučil, že se o něj musím rvát. Tak se o něj prostě rvát budeme," rozohním se. To, že se u mě střídají stavy zachmuření nebo snad i smutku i touhy bojovat, asi nebude tak divné. Hesae mě varovala, že během TOHO můžu být náladová. Zvlášť jako napůl člověk... Ale teď, když to není jenom můj problém, ale dotýká se i Maii, prostě bojovat budeme. Ne proto, že nám to naši otcové řeknou. Ale proto, že jde o náš život. A většina ostatních draků prostě znamená jistou smrt. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Stan Po bitvě Maia udělala kritickou chybu. Plného nosu se pokusila zbavit smrkáním přes prsty, což nejen že při použití dračího spáru vypadalo zvláštně, ale dokonce i způsobilo, že jí z nozdry vytryskl černý plamínek. Aby bylo dílo dokonáno, překvapeně se při tom jevu zvrátila a vyjekla, při čemž jí z úst vyrazil další černý plamen, který měl ničivější účinky. Ohnivé jazyky se dotkly stropu stanu a ten podpálily. |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Když jednám, moc nad tím nepřemýšlím. Jestli se mi to kvůli tomu zmetkovi uvnitř povede, nebo ne. Prostě se pokusím plameny uhasit magicky, protože oheň je přece jen náš hlavní živel. |
| |
| soukromá zpráva od Reód pro Má ruka jako by plula sirupem. Nůž mi vyklouzl ze zesláblých prstů. Dvě rudé hvězdy mne ochromily a poslaly do hlubin nevědomí. Probudil jsem se pevně svázaný ve ztemnělé místnosti. Jodar ležel vedle mě a brzy se k nám ne zcela dobrovolně přidal Elladur. Rozhlédl jsem se a v šeru se snažil najít třetí tělo. Nebylo tam. To mohlo znamenat, že je na svobodě, nebo... „Kde je Reliel?“ zeptal jsem se Elladura. Srdce mi sevřel strach. Nikdy jsem od své svěřenky nebyl daleko, nikdy jsem ji nenechal samotnou. Ale kde byla teď? S tepem na maximu jsem očekával odpověď. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Stan Po bitvě Kvůli svému stavu jsi mívala občas pocit, že jsi přišla o veškeré cítění magických sil a toto byl jeden z těch případů. Černé plameny pozvolna umřely, zda to bylo tvým či Maiiným přičiněním sis však odhadnout netroufala. Teď jste obě seděly ve tvém stanu, nyní s poněkud ohořelým stropem a hleděly jste si do očí. V těch Maiiných jsi viděla zoufalství a strach. Strach z nekontrolovatelné moci a toho, co přijde, až se o tomto draci dozví. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Tmavá komora „Pořád u Sukerua doma řekl bych,“ odvětil Elladur, „slíbil mi, že na ni dá pozor. Na tvém místě bych se ale staral o Celestu, neviděli jste ji náhodou?“ |
| |
| soukromá zpráva od Jaifar Nama´d Barri pro Ráno u snídaně Sedím u ohně a čekám na snídani. Nevelké plameny olizujou hrnec s gulášem stejně líně, jako když jsem se já hrabal z pelechu. Nikomu se v týhle mlze nikam nechtělo, vlastně ani mě, takže jsem neměl ani moc námitek abychom vypluli až později. I tak je to ale vopruz. To hustý mlíko se na každýho lepí skoro jako med a vleze se i pod ten nejtěsněji utáhnutej plášť. Kdybychom neměli stany, je všechno kompletně mokrý, jako kdyby normálně pršelo. Pochmurnou náladu se snažím zahnat nějakýma pozitivníma myšlenkama, jako že jsme alespoň stále živí a jaký by asi bylo zaskotačit si na ranní rose s tou fešnou služebnicí Hnědé, ale v dnešním ránu mi to jde nějak slabě. A ani rozhovor, který se mi podařilo odposlechnout mezi stany, nezněl zrovna nadšeně. Moc se tomu chlápkovi nedivim. Jestli s tím jeho muži nepočítali, nebude snadné je přimět mít jen tak dobrou náladu. Tak trochu si říkám, že mi to může bejt úplně jedno, co si muži myslí a že já jsem jeden z těch, kteří tady rozhodujou. Na druhou stranu mi je ale proti srsti ohrozit a vytížit mnoho lidí jen proto, že Simon chce vidět, jak dostane Calran na prdel. "Asi si s ním taky ještě promluvím…" rozhodnu se, když v tom mě sám Calran vyruší a začne nalévat guláš. "No jo… na koho se myslí, ten se brzo ukáže…" pokývám hlavou místo poděkování a přijmu misku s jídlem. "Calrane, nyslíš, že Simon má ještě nějakej jinej důvod jet s náma? Nějak nedokážu přijít na to, proč by se k nám chtěl připojit tak horlivě. Jeho muži totiž jeho nadšení evidentně nesdílejí. Co si o tom myslíš?" zeptám se tlumeně mezitím co snídám, jeho předchozí poznámku k počasí neberu jako něco, na co bych musel reagovat. I tak jsem ale rozhodnutý se zeptat Simona osobně… |
| |
| soukromá zpráva od Hanah pro Výslech V podzemí Dol Mahakam
Stejně jako ona si prohlížela mě, já jsem si prohlížela ji, možná jsem byla malinko pečlivější v tom prohlížení, přece jen mě poháněl pud sebezáchovy, takže každičký byť nepatrný detail byl velmi důležitý.
„Říkala jsem si, že se stavím mrknout, co tam mají, zrovna jsem chtěla zařizovat domek, tak jsem hledala nějakou inspiraci.“ No, co nemůže říct, že bych jí lhala, porozhlídnout jsem se byla.
„Kdy mě hodláte pustit?“ zeptala jsem se pro změnu já a pozorně si prohlížela její výraz, není jediná, kdo umí číst ve tváři, to co má zůstat skryto. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Záliv rybářů, jih Ostrova Narakib Ráno u snídaně Calran před odpovědí loupl očima směrem k Simonovu stanu. „Je to můj nejlepší přítel,“ odvětil po chvíli a ztracen v myšlenkách se nimral v guláši, „a s Tchorinem se taky hodně kamarádí. Třeba jenom chce zavzpomínat na dávný časy, než ho povýšili na velitele.“ |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Podzemí, Dol Mahakam Na ženině obličeji se objevil krátký, opovržlivý výraz. „Jak si přeješ,“ odvětila, načež se otočila ke dveřím, „Vepho! Rozvaž jí jazyk.“ Trýznivě pomalým krokem do místnosti vstoupila ta bestie z dřívějška s dlouhým koženým pouzdrem v podpaží. „Smím zanechat stopy má paní?“ otázal se tvor. Arenwen na tebe ještě jednou pokrčila nos, poté stroze kývla. „Smíš.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jaifar Nama´d Barri pro Ráno u snídaně "Dobře." odpovím k Calranovi. Stejně mi to ale nedá. Radši tedy budu jednat, než abych jen tak seděl na zadku a jen se domýšlel. I s miskou guláše vstanu a zamířím ke stanu, kam se kapitán Simon s oním nespokojeným členem skupiny zavřel. Před vchodem zakašlu, abych dal najevo, že tam jsem a pak odhrnu plachtu a vstoupím. Podívám se na toho chlápka i na Simona a ještě jednou si odkašlu, aby mi věnovali pozornost. "Jestli k tomu taky můžu něco říct…" začnu jakoby nesměle, i když bych tyhle formality z mojí pozice řešit vůbec nemusel "…kolik mužů se na misi k nám vlastně nechce přidat? Můžete být konkrétní, pane… pane…" zeptám se válečníka a čekám, že mi odpoví, včetně svého jména. Během toho, co budu čekat odpověď si v klidu naberu další lžíci guláše, aby mi zbytečně nevystydnul. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Stan Po bitvě Zůstaly jste sedět v tichosti. Obě jste měly co zpracovávat a čekání na příchod Hesae tak bylo vítanou pauzou na to, abyste se zamyslely nad dalším postupem. Maiu bude nepochybně čekat stejný soud jako tebe, co když se ale tentokrát draci rozhodnou pro její smrt? A co když se k rozsudku rozhodnou připojit i tebe? „Vcházím,“ ozval se zvenčí hlas, který pro tebe v průběhu posledních pár měsíců znamenal jistotu a útěchu. Na Hesae nešlo poznat, že se ani ne před hodinou vrhla do bitevní vřavy. Dračice tě pouze přelétla nespokojeným pohledem, než se přesunula k Maie. Zkoumala ji dlouho a pečlivě a věděla jsi, že nejenom zrakem. Tvá kamarádka na ni zatím ustrašeně zírala, jako raněné ptáče, které právě vidí blížícího se predátora. |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Ale jak jsem říkala. Pokud se rozhodnou mě nebo Maiu zavrhnout, ukážu jim, že i malá ještěrka umí udělat hodně poprasku. A co teprve dvě... Eposy a knihy, co mi Hesae dávala číst, mě inspirovaly. Ne v hloupém hrdinství, ale spíš v tom, že pokud se jeden zabýčí a je nemá co ztratit, může jenom získat. Použila bych proti nim vše, co jsem se naučila. Možná bych dokonce šla hledat ty, co umí slovem srazit draka z oblohy. Jakkoli proti srsti by mi to bylo, protože by to fungovalo i na mě. Tohle všechno a ještě víc mi víří hlavou, když v tichu čekáme. Nechápu, proč na mě Hesae hledí... nespokojeně. Zachránila jsem Bereala, zachránila jsem Maiu i Bjorna. Snad dokonce i toho kluzkého hada Erstena. Získala jsem drahocennou trofej. Tak co se jí zase nelíbí? Zamračím se a ten výraz mi zůstane celou dobu, co Maiu prohlíží. Pamatuju si však dobře, jak mi dala políček - a kdybych po ní znovu vyjela, mohlo by to skončit hůř. Pro Maiu. A tak mlčím, ale můj nesouhlas s tím zkoumáním, jako by byla brouk pod sklem, je evidentní. Založím si ruce na prsou. Chci třeba vědět, proč mi nepomohla, když jsem ji prosila o pomoc, volala jsem ji jako svou ochránkyni a učitelku. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Záliv rybářů, jih Ostrova Narakib Ráno „Taky mě těšilo kapitáne,“ poznamenal si pro sebe Calran, když ses v zamyšlení zapomněl rozloučit. Simon i válečník na tebe překvapeně pohlédli. Dračí agent s pletí černou jako smola, nepochybně mocný válečník, právě s miskou plnou guláše vešel, aby jim vstoupil do soukromého rozhovoru a nenuceně si přitom pochutnával na snídani. „No, já se ještě všech neptal. Ale jsem si jistej, že z tohohle nebude nadšenej nikdo,“ odvětil voják, jenž zjevně nepochopil tvůj dotaz na jeho jméno. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Stan Po bitvě Ticho se prodlužovalo a Hesae nepochybně zkoumala energii Fialového stále ukrytou někde v Maiině nitru. Ve chvíli, kdy se mlčení stávalo takřka nesnesitelným, dračice konečně promluvila: „No... Tak jak se to stalo? A nic nevynechávejte prosím.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jaifar Nama´d Barri pro Ráno "Aaaa, tak pán má asi v uších kozí bobky." pousměju se pro sebe, když vidím, jak mě válečník vůbec nepochopil. "O nadšení mi nejde, hlupáku." spražím válečníka ledabyle. "Jestli to nevíš přesně, tak se teď nemáme o čem bavit a nemusíš svého kapitána zdržovat. Radši jdi a zjisti přesný počet lidí či jmen, kteří nechtějí jet. Až pak se vrať znovu." řeknu jasně a odkryju vchod stanu, aby dotyčný mohl odejít. Víc se s ním teď bavit totiž nehodlám. Počkám až budeme se Simonem ve stanu jen my dva, pak k němu přijdu blíže a v klidu tlumeně pokračuju: "Je mi jasný, že z vašeho rozhodnutí posádka není nadšená. Každopádně protože jste se nabídl sám a dobrovolně, máte u mě za to jisté plus. Každý, kdo s námi půjde sám od sebe, dostane dvojnásobný plat plus podíl na kořisti, včetně vás, kapitáne. To zařídím, na to máte moje slovo. Pokud s námi nebude chtít většina, nahlašte mi to a já se o to postarám. Doufám, že si můžete dovolit postrádat pár mužů, které by mohli být použiti jako odstrašující příklad, každopádně věřím, že své muže zvládnete a že jim s morálkou pomůžete..." pousměju se a opět si dopřeju plnou lžíci guláše. "Tohle mě baví..." |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Simonův stan, Záliv rybářů, jih Ostrova Narakib Ráno Válečník na tebe chvíli překvapeně hleděl. Vysoký, rozcuchaný muž se silnými, svalnatými pažemi si nebyl jist, jak se k tomu černému cizinci zachovat. Zmateně koukl po Simonovi, jenž mu krátce, úsečně kývl, aby vypadl. Když jste zůstali sami a ty jsi kapitánovi oznámil, jaká jej a jeho muže čeká odměna za prodloužení mise, oči se mu rozšířily. „Můj pane, vaše nabídka je velkorysá a jsem si jist, že se mí muži zachovají správně. Prosím, toho jednoho muže si nevšímejte, doma na něj čeká žena dítětem v lůně.“ |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Myslím, že je dost evidentní, co to bylo. O detailech, že jsem kouzelníkovi vytrhla duši, se zatím nezmiňuju. Protože chci, aby se Hesae soustředila na tenhle problém... A řekla mi, co s Maiou bude. Ne, aby mi řekla, že bude v pořádku! |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Stan Po bitvě Když jsi řekla, že jsi nepřátelského šamana porazila, Hesae na tebe letmo pohlédla. Věděla jsi, že tě ještě ohledně tohoto bude čekat individuální rozhovor. Dračice se však po konci tvého vyprávění zarazila. Ještě chvíli Maiu sledovala, než k ní přešla. „Kde ten bodec byl?“ zeptala se tvá mentorka a přiložila ruku na místo, nyní pokryté černými šupinami. Nikde žádné viditelné zranění. Měla jsi pocit, že si Hesae schválně dává na čas. Maia vypadala, jako by se jí každou chvílí mělo strachem zastavit srdce. „Pojď, půjdeme si promluvit,“ řekla nakonec Maie dračice. |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro "Počkej. Maia je v šoku. A myslím, že můžete mluvit i přede mnou, jsem přece ve stejné situaci." Nechci, aby Hesae... aby jí něco udělala. Hesae mám sice ráda, ale opravdu nevím, jak zareaguje. Mě učí jenom proto, že mi draci dovolili žít... |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Tábor, Záliv rybářů, jih Ostrova Narakib Ráno, o hodinu později Ať už jsi další hodinu svého času vyplnil jakkoliv, vyrušilo tě divoké zaštěkání. Poznal jsi Gurra a vzápětí uslyšel Hildin výkřik jdoucí od severovýchodní části tábora. Nemeškal jsi a vyběhl tím směrem, brzy doprovázen směsicí dalších vojáků v různém stupni bojové připravenosti. Za běhu tě doprovázelo další divoké štěkání, tentokrát již nejen patřící vašemu psímu společníkovi, a mužské výkřiky. Mlha již nebyla tak hustá a s postupem rána se zvolna trhala na cáry. Díky tomu jsi aspoň měl šanci získat lepší přehled o situaci. Na zemi se válelo několik sténajících mužů a všude pobíhaly čtyřnohé šedivé bestie, drásající svými tesáky okolní stany a ruksaky v nich nalezené. Všude po zemi se válelo haraburdí. V podivné bitevní vřavě jsi konečně našel Hildu. Žena stála podivně nakloněná za skupinou vojáků, kteří se pokoušeli udržet skupinku zvířat na uzdě. „Vlci!“ zařval jeden z bojovníků po tvé pravici a změnil směr, aby mohl zkusit nabodnout první ze zvířat na hrot svého kopí. Zastavil ses na konci uličky mezi stany a všiml sis, že několik vlků se v divoké hromadě válelo pohromadě s Gurrem. Pes neměl proti přesile sebemenší šanci.
Vlci |
| |
| soukromá zpráva od Hanah pro Výslech V podzemí Dol Mahakam
Jak si přeješ ty. Jen se otoč a.. Jakmile se otočila ke dveřím, bleskově jsem se zvedla a přetáhla jí židli, ke které jsem byla uvázaná. Její chyba, že mi poskytla tuhle příležitost tím, že se ke mně otočila zády a bavila se s Vephou.
Doufám, že se mi ji podařilo alespoň omráčit, pak jsem židli hodila po tom monstru. Jestli jsem o něčem přesvědčená, tak je to to, že všechno se dá zabít. Hlavně se nesmím nechat přemoct strachem.
Všimla jsem si, že pod pláštěm má ta ženská určitě nějakou zbraň rychle jsem se jí snažila najít a použít proti tomu tvorovi. Snad si nemyslí, že jsem tak blbá, abych jim všechno řekla a naivně si myslela, že mě pustí. Jelikož tím, že mi neodpověděla na mou otázku mi vlastně řekla vše co jsem potřebovala vědět. Chystají se mě zabít a já v plánu rozhodně umřít nemám. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Stan Po bitvě Dračice letmo pohlédla na Maiu a když ta kývla, udělala to samé. „Jak si přejete,“ odvětila Hesae, načež si přisedla. Zhluboka se nadechla a spustila: „Takže, z toho, co jsem schopná zjistit, jsi zřejmě rovněž půldrakem. Co vyvolává ještě více otázek je ale fakt, že tvé přeměně bránilo kouzlo Fialového, předpokládám, že vložené do tebe při povýšení. To dokonale maskovalo tvou dračí podstatu, dokud nebylo narušeno oslabením tvého organismu a kouzlem tady od Rún. Troška energie Černého proniká ven a výsledek vidíme všichni.“ Hluboký nádech a výdech, tvá mentorka si promnula spánky. „Jak na to zareagují ostatní draci... To netuším. Už s Rún to bylo pořádně nahnuté a aby měl největší spojenec jejího otce rovněž dceru... To je moc velká shoda okolností. Maio, prozatím se budeš cvičit spolu s Rún. O tvém dalším osudu pak rozhodne dračí sněm.“ Tvá přítelkyně polkla. „Mohou... Mohou mě zabít?“ Hesain pohled byl nečitelný. „Ano. Rún, ty se tímto dostáváš do nebezpečí rovněž.“ |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro To se sněmem jsem tak nějak tušila, ale slyšet to... není příjemné. Zatnu zuby jako vždycky, když jsem s něčím nespokojená, ale když se Hesae otočí na mě, maličko frknu. "To jsem přece celou dobu, ne? A co teprve až se dozví o tomhle..." dloubnu se do břicha. Víte, když vám někdo začne říkat, že vás pořád chce někdo zabít... v určité chvíli už to přestane být taková děsivá představa, stává se to spíše otravným problémem. Samozřejmě že tváří v tvář smrti nebudu stát jako beránek, protože jak jsem řekla, nedám se. Ale s tou myšlenkou se asi dřív nebo později sžiju - nic jiného mi nezbývá. Prostě mě chtějí zabít. Já udělám všechno, aby se tak nestalo. Ale co víc mám dělat? A jelikož Maia bude trénovat se mnou, aspoň ji budu moct podpořit. Naši otcové jsou přátelé, my jsme přátelé. Pokud naši otcové chtějí, abychom žily... Proč by to nemohla být ta zásadní síla na miskách vah? |
| |
| soukromá zpráva od Reód pro Co se Celesty týkalo, tak to mi bylo srdečně jedno. Věřil jsem, že ona se o sebe dokáže postarat. "Neviděli," odvětil jsem popravdě. Pokusil jsem se vstát, ale selhal jsem. "Má někdo tušení, kde jsme? A kdo byl on?" trhl jsem hlavou ke dveřím. Rukama jsem zkoušel pevnost pout, kroutil jsem zápěstími a snažil se provazy uvolnit. |
| |
| soukromá zpráva od Jaifar Nama´d Barri pro Tábor, Záliv rybářů, jih Ostrova Narakib Ráno Když se domluvím se Simonem, vrátím se zpátky k ohništi a v klidu dosnídám. Užívám si při tom ještě ranního klidu a přemýšlím, jak bude probíhat následující cesta. Sice jsem možná trochu nakrknul mořského válečníka, ale to se nějak vytříbí. Alespoň s výhledem odměny v to doufám. Jinak se totiž zatím zdá všechno jako namalované či předem naplánované. V podstatě bez problémů a bez čekání se nám nabídla možnost dopravy do pouště, navíc jsou zde někteří členové mezi sebou staří přátelé, což se v případě jakýchkoliv neshod hodí. "Co víc si přát? No… třeba nahou služebnici hnědé na nové kožešině v zavřeným stanu… to by nebylo špatné přání. Jinak pravda, není třeba už nic." Když dojím, rozhodnu se trochu zahřát chůzí. Hodlám si udělat malé kolečko okolo tábora a projít se k vodě, za prvé abych měl přehled o tom, jak muži nocovali, tak abych si mohl zbylé neklidné myšlenky urovnat. Třeba ta hnědá služebnice. Joo, o tý jsem si nechal zdát skoro celou noc. A taky jsem si to užíval. Skoro jako kdybych si v noci mohl sám řídit svůj sen, řídil jsem si i všechno, co bych s ní nejraději udělal i v normálním životě. A že toho nebylo málo. K ránu jsem už ale musel ubrat, protože bych se mohl taky probrat s mokrýma kalhotama. A to bych jako autoritativní osobnost rozhodně nechtěl zažít. "Ještě že už nejsem mladej kluk a vydržel jsem to." pousměju se pro sebe, a říkám si, jak by mě asi ráno Calran zdravil, kdybych měl mokrou skrvnou mezi nohama. Jsem si ale vědom, že myšlenky na tu proklatou ženskou mi berou pomyslnou energii, takže se snažím zaměřit k mým starým kořenům, abych se od toho odprostil. Ať už jsem agentem černého, jsem stále rodný Hledač. A ti vždy najdou něco užitečného, co by si mohli nechat, nebo půjčit. Když se tedy procházím okolo tábora, nenápadně pozoruji cokoliv, co by mi mohlo padnout do oka. Zabiju tak skoro celou hodinu, aniž bych to čekal… Náhle mě ale vyrušil štěkot a výkřiky. Vyběhl jsem k tomu místu a spatřil spoušť, kterou nám začali páchat VLCI ! "Jako vážně? Vlci, teprve před zimou a už si troufnou na celý tábor?" Hlava mi to v první chvíli nechce pobrat, ale je jasné, že na rozjímání u šálku čaje opravdu není vhodná chvíle. Rychle zhodnotím situaci. Na mě zatím nic neútočí, muži se postupně chápou zbraní, takže je potřeba pomoci alespoň těm, kteří nestíhají, nebo jsou zranění. Gur! Uvědomím si, když zaznamenám zuřivý chuchvalec dorážejících bestií na Hildina psa. Je to statné zvíře, to se musí uznat, ale proti stejně statným bestiím v přesile bude mít i sebevětší válečník potíže. Bez dalšího meškání se k nim tedy rozběhnu, rozhodnutý Gura zachránit. Plán je jasný, teď ještě aby vyšel. Chci pomoct telekinezí a poprvé hodlám oficiálně využít moc svého Černého pána. Doufám tedy, že se všechno podaří… Nejvíce efektivní vidím dvě možnosti: - - - Pokud v okamžik mého příchodu, bude Gur volný a nebude do něj zakousnutý žádný z vlků, vynesu jej hned pomocí své mysli asi čtyři metry nad zem. To by mělo vlky na pár vteřin zmást a zaměstnat, zároveň na něj ale nedoskočí. A jakmile bude Gur volný, spoléhám na to, že jej posilněn mocí mého pána dokážu částí své mysli udržet a zároveň druhou částí mysli zaútočit na vlky. Tedy během toho, co Gura podržím pomyslnou neviditelnou rukou nad zemí a nechávám ho se vzpamatovat, všechny ostatní vlky chytnu pomyslnou rukou druhou a odhodím je pryč do hloubky vody (počítám, že táboříme poblíž vody, takže těch pár sáhů s mocí mého pána jednoduše vlky dohodím). V nejlepším případě všechny vlky najednou, v horším případě postupně, podle toho, jak budou sami dorážet. Věřím si, že situaci zvládnu, jen to hodlám udělat opatrně, přeci jen používám moc Černého v praxi poprvé. Nechci vlky hned zbytečně zabíjet, proto je nejdřív odhodím do vody, třeba je to sklidní. Pokud i přesto ale budou dorážet, až vyplavou na břeh, zabijeme je, o to se postarám… x Pokud v okamžik mého příchodu nebude Gur sám volný, protože je možnost, že jej některý z vlků sevře v čelistích, odhodím svou myslí všechny zbývající vlky, kteří zahryznutí nebudou a teprve pak se zaměřím na ty zakousnuté. Věřím, že žádný z nich potom nevydrží být dlouho zakousnutý, pokud mu neviditelnou silou silně zaškrtím hrdlo. V tomhle případě je klidně i zabiju… - - - Při běhu ke Gurovi koncetruji svou mysl a zastavím se několik metrů dostatečně daleko od vlků, abych měl dobrý přehled a prostor pro svou akci. Teď už jen vyhodnotit, pro jaký typ mého útoku jsou vlci rozestavení. V mysli se mi rozezní hláska, kterou spustím svou moc a tetování na paži zapulzuje. "Zak…" |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Podzemí, Dol Mahakam Dřevo ošklivě zapraštělo o elfčinu hlavu a druhá, tentokrát již lépe mířené rána ji poslala k zemi. Židle se při nárazu roztříštila a ty jsi její zbytek vrhla po tvorovi v kutně, který právě vcházel do dveří. U ženina pasu byly připásány hned dva meče. Popadla jsi jeden z nich a trhnutím jej uvolnila z pochvy. Vepha, ještě stále překvapený nenadálým útokem a pohledem na svou nadřízenou v bezvědomím se potácel dozadu právě ve chvíli, kdy ses zvedala s jílcem širokého meče v rukách. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Stan Po bitvě Tvou poznámku ohledně dítěte Hesae přešla a přidřepla si k Maie. „To kouzlo Fialového... Prozatím si netroufám pokoušet se jej odstranit. S trochou štěstí se tvé tělo s tím vším nějak vyrovná samo a ustálí se v nějaké pro něj přijatelné podobě, ať už dračí nebo lidské. Zkuste si odpočinout, já zatím zjistím, jak dopadlo to fiasko venku.“ Pokud jsi měla na svou mentorku ještě nějaké dotazy, možná teď byla ta správná chvíle. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Tmavá komora Provazy byly na tvých kotnících i zápěstích pevně utaženy a ty jsi tušil, že jestli takhle zůstaneš déle, brzy je přestaneš cítit. Elladur zatím začal vysvětlovat: „Z toho co jsem pochopil tak nějaký jejich slavný hrdina. Původně měl stopovat právě Celestu, ale narazil místo toho na vás.“ Chystal ses zeptat, jak do toho všeho upírka zapadá, tvůj svěřenec tě však předběhl. „Ta černá svině prý ve vesnici poblíž Sukeruova panství napadla malou holčičku a vysála ji. Mimochodem v té samé vesnici jsme právě teď, tak buďte rádi, že ještě žijem. Sukeru tvrdil, že její rodina nás chce všechny mrtvé.“ Jodar vedle tebe nespokojeně zachrčel, tak jako to dělával, když mu bylo něco obvzláště nepříjemné. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Tábor, Záliv rybářů, jih Ostrova Narakib Ráno, hodinu po snídani V paži pocítíš prudké mravenčení, které se ti postupně šíří po celém těle. Barvy lehce vyblednou a ty cítíš, že se ocitáš v jakési vnitřní prázdnotě, chránící tě před rozptylujícími vlivy okolí. Neschopen v divoké řeži poznat, jak na tom Gurr je, rozhodl ses vlky postupně zvedat a odhazovat do ledové vody zálivu. Několik bestií ve tvém psím družiníkovi nepochybně zahryznutých bylo, při tom nenadálém nadzvednutí se však často divoce zakňučeli a pustili se při pokusech chňapnout po té neznámé síle. Metodicky jsi máchal rukama a nechával vlky vzlétnout do vzduchu. Nebylo třeba plýtvat energií, úsporně jsi je pouze nechal vyrazit do vzduchu a poté dovolil nabrané hybnosti, aby zvířata donesla do vody. Gurr tak byl osvobozen, i když jsi jasně viděl, že si odnesl svá zranění. Od lesa se ozvalo táhlé ženské zavytí. Ještě stále uzavřen do své prázdnoty jsi tím směrem pohlédl a někde přes její povrch přejelo překvapení. Na kraji lesa stála bělovlasá žena s mečem ve volně spuštěné ruce. Na její zavolání se zvířata prudce začala stahovat. Alespoň se o to pokusila, nyní se totiž do víru dění vrhla Tanelia.
Vůdkyně vlků Elfka se prořítila kolem tebe, přikrčená kolem dlouhého kopí třímaného v obou rukách. Prudký náraz do prvního prchajícího vlka, skok s vyproštěním zakrvácené zbraně a dopad na další, nyní již mrtvou bestii. Agentka Hnědé se ani na chvíli při svém divokém sprintu směrem k bělovlasé ženě nezastavila. |
| |
| soukromá zpráva od Kroshak pro Poblíž Rudého masivu Krátce po poledni, začátek období vichrů (zima) Gesto, které udělal posel se mi dost nelíbilo a reagoval jsme na něj vyceněním svých tesáků. Nesnáším, tyhle důležité poslíčky, kteří si myslí že můžou cokoliv, když jsou nedotknutelní. Já neručím za jeho osud. Připojil jsme se ke zbytku smečky ve štěkání a vrčení na odcházející smečku. To co říkali nemohla být pravda! Bronzový by si přeci nevybral nějakého podřadného psa! Nemohl jsme tomu vůbec věřit, ale potom mě to jasně napadlo. On chce, aby jsme bojovali. Zůstane potom jenom ten nejsilnější a nejschopnější. Věděl jsem, že se zraky všech dívají na mě. Celé tohle bylo opravdu zvláštní, ale já jsem věděl, že ten vyvolený jsme já a ne nějaký prašivec. Tesáci! Nebojte se jich! My jsme kmenem vyvolených Bronzového! Oni můžou tvrdit co chcou, ale Vy jste ho všichni viděli! Dodá nám sílu v boji proti těm co zpochybňují jeho slova! Porazíme je a splníme vůli Bronzového! Štěkám na svou smečku a nechám si přinést dva oštěpy a potom řeknu Barbakovi. Pokud bude Garrak hodný své pozici alfy, tak se mi postaví a skončíme to hned na místě. Pokud ne, tak se na nás sesypou. Pošli několik Gam do okolí, aby hlídali, kdyby se k nám blížili. Musíme najít místo, kde se budeme moci lépe bránit než tady. Děj se vůle Bronzového. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Poblíž Rudého masivu Podvečer, začátek období vichrů (zima) Jediné místo s dobrou obrannou pozicí bylo momentálně v rukách Plamenných psů, rozhodli jste se tedy zůstat na místě. Alespoň byste viděli příchozí nepřátele. A že gnollové za vámi vskutku vyrazili. Pár hodin před západem slunce se přiřítilo několik udýchaných gam a Remdarr ti brzy poté podával hlášení, že se k vám blíží Plamenní psi s jejich alfou v čele. |
| |
| soukromá zpráva od Hanah pro Jak jen se vypařit Podzemí DolMahakam
Postavím se zády ke zdi, tak aby mě náhodou ta elfka nemohla ze zadu překvapit. Rána to byla slušná, ale kdo ví, jak dlouho jí to příhodné bezvědomí vydrží. Dalším problémem byl Vespa.
„Uhni mi z cesty a nechám Vás žít, pochybuji, že bys chtěl vidět, jak propíchnu tvou paní. Pro vás oba bude bezpečnější, když mě necháš jít.“ Z mých slov je slyšet vztek a samozřejmě i to, že to myslím naprosto vážně. Ne, opravdu mi nevadí zabít omráčenou ženskou ležící bezbranně na zemi, když to bude nutné, tak nezaváhám.
Pokud mi uvolní cestu, opatrně se kolem něj protáhnu, přičemž prostor mezi námi udržuji mečem. Donutím jej, aby vlezl dovnitř, a oba je v té cele zamknu. |
| |
| soukromá zpráva od Jaifar Nama´d Barri pro Tábor, Záliv rybářů, jih Ostrova Narakib Ráno Jsem vnitřně potěšen, že svou sílu zvládám bez větších problémů a že dokážu vlky snadno odhodit. Jisté máchání rukama si vlastně užívám a vnitřně tancuju nad tím, jak božská síla pulzuje mým tělem. Klidně bych v tomto tanci pokračoval i nadále a hledal další vlky, kteří by chtěli napadnout náš tábor. Je to sice velmi podivné, že vlci sami takto útočí, ale na všechny otázky se nakonec najde odpověď… "Počkat…" trochu se zarazim, když se od lesa ozve netradiční zavytí. "Ženská?" jsem poměrně překvapen. Na jednu stranu je to vlastně v pohodě, protože zvířata se začínají stahovat, na druhou stranu to v pohodě vlastně úplně není. Alespoň to vysvětluje fakt, že vlci neútočili jen tak ze svého rozmaru. Než stihnu promyslet další postup, kolem mě proběhne Tanelia. Sprintuje k té bělovlasé vůdkyni jako vlci lovící svou kořist. "Tohle by mohla být zajímavá podívaná…" napadne mě, ale samotná nečinnost v tuhle chvíli nebude úplně nejlepší rozhodnutí. Rychle zrakem projedu nejbližší okolí a zhodnotím stav. Pokud se v mém zorném poli nepohybuje žádný útočící vlk, zaměřím se na tu divnou blondýnku taky. Zkusím jí pomocí své síly jen lehce nadzvihnout do vzduchu a zajistit tak, aby nikam neutekla. Teprve pokud se mi na to na tu dálku nepovede, rozběhnu se k ní taky jako ta hnědá elfí dračice. "A potom by nám mohla o sobě trochu zaspívat…" |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Podzemí, Dol Mahakam Vyzbrojena širokým mečem Démonický tvor rozzuřeně zasyčel, dovolil ti však kolem něj projít a dostat se tak na lampami osvětlenou podzemní chodbu. Na ulicích nikdo nebyl. Klíč od dveří jsi neměla a rozhodně jsi neměla odvahu se vrátit zpět do místnosti a začít elfku prohledávat, nezbývalo ti tedy nic jiného, než něco vymyslet bez zamknutí dveří. Vepha stál jen pár sáhů od tebe s žádnou viditelnou zbraní, nevěděla jsi však, zda vůbec nějakou potřebuje. Arenwen byla i nadále v bezvědomí. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Tábor, Záliv rybářů, jih Ostrova Narakib Ráno, hodinu po snídani Tohle si už žádalo soustředění, po krátkém okamžiku se ti však podařilo z energie Černého uplést vlákna zdvihající neznámou ženu několik coulů na zem. I z té dálky jsi cítil její překvapení. Uzavřen do prázdnoty jsi vnímal dusot tlap kdesi za tebou, křik a následné kňučení několika bestií. Vlci vhození do vody se pokoušeli dostat zpátky a vzít to obloukem přes tvou pozici, načež se střetli s několika vašimi. Kolem tebe náhle prolétlo vlčí tělo s Finethirovou vrhací sekerou v trupu. Nepochybně se mu podařilo zvíře zneškodnit během skoku po tvých zádech. Bělovlasá zatím rovněž neváhala. Cítil jsi jakousi podivnou, zvířecí energii sálající z jejího těla a přeměňující jej do bestiální podoby. Tvé soustředění však nepolevilo. Vůdkyně vlků svou přeměnu dokončit nestihla. Tanelia se naposledy mohutně odrazila a přetáhla neznámou po hlavě ratištěm kopí tak silně, že dokonce i tvé kouzlo podlehlo síle nárazu a neznámá se svalila k zemi. Těch několik vlků, kteří ještě byli naživu se nyní dalo na panický ústup. |
| |
| soukromá zpráva od Jaifar Nama´d Barri pro Tábor, Záliv rybářů, jih Ostrova Narakib Ráno Pozoruji odbíhající vlky a když vidím, že máme vyhráno, pomalu se vrátím ze své prázdnoty zpět do reality a energii Černého utlumím. Společně s realitou se mi také opět a detailněji připomenou události, které se během této krátké doby staly. Až teď si plně uvědomuji, že se ta ženská chtěla proměnit ve vlka, že mě Finethir zachránil před napadením a že naše vítězství bylo zřejmě zbytečně vykoupeno dalšími kousanci od vlků, které jsem na poprvé nezabil. Každopádně jsme evidentně vyhráli, což je dobrá zpráva. Nevím, co je ta omráčená blondýna zač, ale za rámeček si svůj útok rozhodně nedá. Otázka je, na koho konkrétního vlastně chtěla útok provést. Asi jí teď bude pěkně bolet hlava, pokud se teda po tý ráně ještě probere, ale jestli se tak stane, myslím, že já i Tanelia si s ní pěkně zatancujeme… Pohledem následně vyhledám Finethira a kývnu na něj. "Díky." řeknu upřímně "Dobrá práce." pousměju se a pohledem sjedu k jeho sekyře. Sběžně pak zhodnotím situaci u nejbližších spolubojovníků a když uvidím, že žádný z nich není nijak těžce raněn (abych mu musel pomáhat), přejdu k Tanelii a její kořisti. "Teda..." promluvím pak a špičkou nohy lehce zavadím o nehybné blonďaté tělo nečekaného nepřítele. "...vy ženský umíte být ale pěkný zvířata." uchechtnu se. "Asi bychom jí měli svázat, než se zase probere, co?" |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Můstek přes potůček Odpoledne S Reliel opřenou o svou hruď sis užíval, že máš konečně po dlouhé době zase někoho, s kým je možné si trochu zablbnout v kožešinách. Jen ten dívčin zamilovaný pohled tě znervózňoval. Vaše tulení však nemělo dlouhého trvání. Jonas, vlkodlak a Celestin bratr, oděn do toho místního zvláštního oděvu (kimona) se k vám blížil. „Ahoj, neviděli jste někdo Celestu?“ zeptal se ustaraně. Reliel se odtáhla a měřila si rusovlasého muže chladným pohledem. „Jo, včera ještě během večeře jakoby zešílela a vyběhla z místnosti,“ odvětila a v jejím hlase nebyl ani náznak humoru. „Cože?“ „Slyšel jsi.“ Jonas chvíli Reliel propaloval pohledem, než usoudil, že dívka opravdu nelže. „Víš kam utekla?“ „Ne.“ „Kurva!“ zaklel vlkodlak a nasupeně se otočil směrem, kde na noc spaly ženy, „musím ji najít. Díky za pomoc.“ Něco ti říkalo, že své poděkování Reliel nemyslí vážně. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Tábor, Záliv rybářů, jih Ostrova Narakib Ráno, hodinu po snídani Finethir přešel k na poslední chvíli zabitému vlkovi a vytrhl zbraň z jeho plece. „Děkuji pane,“ odvětil a pozvedl koutek ve spokojeném úsměvu. Kromě několika kousanců na straně Gurra a Hildy k žádnému vážnějšímu zranění tvých podřízených nedošlo, vydal ses proto konečně pohlédnout na vlčí vůdkyni. Všiml sis, že se nejedná o blondýnku, ale že ženiny vlasy jsou skutečně bílé jako sníh. Nebyla příliš krásná, její levou líc navíc hyzdila stará jizva, snad způsobená drápem nějakého zvířete. Jen o pár coulů výše a bylo by to schytalo oko. Tanelia dřepící nad tělem jako kočka připravená vrhnout se po své kořisti se na tebe při odpovědi ani nepodívala. „Máš ty vůbec ponětí, kdo tohle je?“ zeptala se, když opatrně hrotem zachytila záštitu ženina meče a vysunula jej z pochvy. Všiml sis, že zbraň musela být ukována někde jinde, než v Dol Mahakamu. Důvodem byla hruška meče v podobě ocelového kroužku protnutého jedním svislým paprskem, takové se ve městě dračích agentů nedělaly... Ale kde jinde si někdo mohl nechat ukovat takovou zbraň? Již od pohledu se jednalo o mistrovské dílo, celá čepel byla pokryta tobě neznámými, byť povědomými runami. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Zakalení v krvi
Tábor Choulil ses kolem malého ohýnku ve svém stanu a snažil se donutit ruce, aby alespoň trochu pookřály. Téměř neúspěšně. Závěr bitvy byl rozhodně fascinující. Rún se podařilo Maiu oživit, zjevně v ní však povolila pečeť skrývající její pravou podstatu. Dračí agentka byla dcerou Černého. Další půldrak. A to jen ten první způsobil tolik pozdvižení. Ještě více tě znervózňovalo, že pečeť byla utkána z energie Fialového. Ať už k tomu měl jakýkoliv důvod, zjevně Maiu skrýval před zbytkem draků. Jaké by k tomu mohl mít pohnutky jsi netušil a to množství vyvolaných otázek ti nedovolovalo se uklidnit. Pokusil ses ustálit dech, ten však kvůli nepřestával být trhaný. Vrátil ses myšlenkami k bitvě. Rún šokovanou Maiu odvedla pryč a nechala vás vypořádat se se zbytkem seveřanů. Úkol to byl zbytečný, po chvíli se totiž přiřítila Hesae a z jejích křídel vyšlehly blesky, jež barbary doslova spálily na popel. Triumfální dračí řev nakonec zbylé muže donutil odložit zbraně. Teď, když jsi nechal energii Fialového ustoupit sis uvědomil, že tvé ruce jsou již téměř úplně modré a zuby ti nepříjemně rychle drkotají. Severská zima pro tebe byla nyní větším nepřítelem, než sebevětší severský válečník. Urychleně ses vrátil pro plášť ztracený při boji s náčelníkem. Zachumlal ses do něj co to šlo a urychleně vyjel zpět k táboru v naději, že se konečně zahřeješ. Povzdechl sis. Do rukou se ti zvolna začal vracet cit v podobě bolestivého štípání, zuby však drkotat nepřestaly a dech jsi měl kvůli té zatracené kose pod kontrolou jen stěží. Bylo nutné vymyslet plán. Zaujmout ke všem těmto událostem nějaké stanovisko, postoj, jakým se budeš reprezentovat. Nepochybně se na tebe totiž brzy přiřítí otázky, které bude třeba zodpovědět. |
| |
| soukromá zpráva od Jaifar Nama´d Barri pro Tábor, Záliv rybářů, jih Ostrova Narakib Ráno po snídani "Ne, skutečně nevim o koho se jedná." odpovim Tanelii a v duchu zakleju. "Teda ta má smysl pro humor asi stejně jako uzená makrela. Jestli je pořád tak ledově chladná, tak beru zpět všechny svoje sny, které jsem o ní v noci měl…" pomyslím si. "Každopádně když mi to řekneš, zlobit se na Tebe určitě nebudu." Přidřepnu k ní a detailněji si prohlídnu netradiční zbraň i tvář záhadné útočnice. Podle zbraně soudím, že za tím má prsty jiná mocnost. A pokud to nejsou draci, je jen málo běžných nepřátel, kteří by se drakům dokázali postavit. "Nemá v tom prsty nějaký z těch starejch bohů, nebo tak?" řeknu a na Tanelii se ani nepodívám… |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Tábor, Záliv rybářů, jih Ostrova Narakib Ráno, hodinu po snídani Tanelia opatrně meč vzala a odhodila pryč. Hned nato ucukla a opět namířila hrot kopí na ženu, jako by se bála, že se hned teď probudí a roztrhne ji vejpůl. „Simone! Potřebujeme tady lano, hned!“ zavolala služebnice Hnědé, načež ti věnovala krátký, zpytavý pohled. „Tohle je Cirilla, vlčí princezna.“ Jméno i titul byly jiné, podobaly se však dost na to, aby sis vzpomněl na jeden z příběhů, jimiž tě matka strašila, když jsi nebyl hodný. Příběh o Karyle, šakalí princezně. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Příběh o Karyle, šakalí princezně
V dávných dobách, když ještě Edorianu vládli Prastaří bohové, měla bohyně Cirdanel (Maanalel ve tvém jazyce) dva proroky, jednoho pro obě skupiny jejích dětí. Upírům vládl Vincent, muž chladný a vypočítavý, s dlouhými černými kadeřemi a alabastrovou pletí. Říkávalo se, že vysál krev z tolika nevinných, že se na ni sám dokázal přeměnit a unikat tak spravedlnosti. Druhým prorokem byl jeho bratr Geralt, muž starající se o všechny, které Maanalel obdařila darem lykantropie. Oba bratři byli syny piráta, jenž v marné snaze se zachránit před svou smrtí přislíbil všechny své krve temným bohům výměnou za ještě jeden poslední den na tomto světě. Cirdanel si bratry vzala a učinila z nich své vyvolené. Náš příběh se točí kolem dcery toho staršího z nich, Geralta. Muže divokého, necivilizovaného a útočného. Jeho oči se proměnily v oči zvířete a on díky své kruté paní zvládal brát na sebe podobu kterékoliv bestie, kterou zahlédl. Životů ukončil nespočet, dal však vzniknout jen jednomu, stejně zrůdnému, jako byl on sám. Narodila se mu malá bělovlasá dívenka, již od narození Maanalel požehnaná. Na rozdíl od svého otce však na sebe přejímala pouze podobu obrovského šakala.
Ke konání zlověstných skutků Karyle stačila jediná podoba Její krutost byla známa široko daleko. Během dračího převratu se jí a jejímu otci údajně dostal pod ruku elfský král, jehož mučili tak dlouho, že ze samotného utrpení žádal o milosrdnou smrt. Matka ti nikdy neřekla jak, víš však, že mu nebyla dopřána. Poté, co byla Maanalel zapuzena a Edorianu se zmocnili draci, rozhodla se Karyla nést dál její odkaz. Začala šířit lykantropii kde to šlo, celé kmeny padly jejímu běsnění, způsobujícímu, že nebozí lidé pod silou měsíce upadali do stavu horšího než šílenství.
Dle legend měla Karyla šířit lykantropii i nadále, až do dne, kdy se její paní vrátí do Edorianu. |
| |
| soukromá zpráva od Jaifar Nama´d Barri pro Tábor, Záliv rybářů, jih Ostrova Narakib Ráno, hodinu po snídani Když Tanelia vyřkne jméno bezvládné útočnice, pozdvihnu obočí. Mé vzpomínky jsou během vteřiny oživeny a vzápětí se mi vybaví strašidelné příběhy, kterými mě moje matka trápila jako malého a neposedného hocha. Karylu vzápětí sám poznávám. "Šakalí princezna osobně... pod mýma nohama... nehybná... není to jen zlý sen?" tak trochu tomu nemůžu uvěřit, ale ráznost Taneliiných pokynů mě rychle vrátí do reality. Aniž bych nad tím nějak přemýšlel, moje ruka samovolně zajede pod plášť k vyřezávané slonovinové dýce, kterou mám takhle schovanou pro všechny případy a tasím. Rázným krokem obejdu nehybné tělo a snažím se za její hlavou (co nejdál od Karyliných rukou a nohou) přiložit čepel dýky na krk omráčené útočnice. "V tom případě myslim, že lano ani nebude třeba." prohodím k Tanelii, ale ani se na ní nepodívám, soustředím se pouze na svůj cíl. "Výslech by mohl být zbytečně riskantní. Radši to ukončeme hned teď, takovéhle zlo by nemělo chodit po světě!" Čepelí na krku nehýbu, ale tělem naznačím, jakože chci říznout. Dám Tanelii asi dvě vteřiny na nějakou reakci, ale jestli nic nenamítne, dokončím to sám. "Dej mi, ó Černý, sílu, ať je má ruka jistá..." |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Tábor, Záliv rybářů, jih Ostrova Narakib Ráno, hodinu po snídani Když vytasíš dýku a přejdeš k ženě, zvedne se hrot kopí tak, aby ti zastoupil cestu. „Co si do prdele myslíš, že děláš?“ zeptala se Tanelia. Na tvé vysvětlení zavrtěla hlavou. „Může znát pozici vyvolených, je to příliš cenné rukojmí na to, abychom ji zabili.“ |
| |
| soukromá zpráva od Reód pro "Do prdele." To bylo to jediné, co se dalo říct. Do prdele. Do prdele s pouty, s Celestou, s lovcem, vesničany i celým tímhle podnikem. Zavřel jsem oči a přál si, aby to byl jen sen. Když jsem je otevřel, všichni byli na svých místech a vyčkávali, co se bude dít. Mně bylo jasné, že vyčkávat nechci. I kdyby byli zdejší vesničané z poloviny tak pomstychtiví, jako ti naši, jsou naše vyhlídky stále bolestivé. Nechtělo se mi čekat, až Sukeru - nebo ostatně kdokoliv jiný - vyřeší situaci, ať tak, či onak. Nepředpokládal jsem, že by někdo měl nůž. Prudkým škubnutím těla jsem se dostal do kleku na kolenou. Otočil jsem hlavu k Jodarovi. "Myslíš, že bys mi mohl překousat pouta?" odvážil jsem se tiše zeptat. Jen jsem doufal, že se moc neurazí. Ostatně byla to kočka. |
| |
| soukromá zpráva od Ersten pro Ačkoliv mé současné myšlenky byly ve své ryzí podstatě jen živočišné (snad jen šoustání bych si teď odpustil), budu se muset také připravit na hlášení, které mám jakožto dračí agent podat. Snad mě nechají aspoň trochu roztát, než ze mě začnou tahat, proč jsem vyřídil ty dva namísto jejich ušetření. Nebudu se s tím srát a prostě řeknu všechno polopatě. Kdybych je neztrestal mečem, kdo ví, jak by nakonec dopadla Maia. Pochybuji, že by ji mág nechal přežít, i když to bylo jen o fous. A Rún? Těžko říci, i její síly jsou jen těžko odhadnutelné, obzvlášť pro mě, když o nich stále moc nevím. Válečník, jehož jsem skolil, si sám zvolil smrt bojovníka. Bylo to buď já, nebo on. Vítěz teď kráčí vstříc pečenému seleti, zatímco poraženého zakrývají závěje. |
| |
| soukromá zpráva od Jaifar Nama´d Barri pro Tábor, Záliv rybářů, jih Ostrova Narakib Ráno "Jo, možná je to cenné rukojmí, ale taky pěkně nebezpečné." odpovím a rukou pomalu odsunu hrot Taneliina kopí aby na mě nemířilo. Zároveň i pomalu odtáhnu ruku s dýkou. "Já z toho dobrej pocit prostě nemám, to je celý." Pak se ale zarazím. Rozhlédnu se kolem sebe, jestli nás přímo někdo nesleduje či neposlouchá a tlumeně dodám: "Jaké Vyvolené máš na mysli? Koho máš najít?" |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Tmavá komora Odpovědi předcházelo zpytavé ticho. „Jestli na to budu mít tři dny tak možná,“ odvětil Jodar tónem, jenž ti jasně naznačil, že pokus o něco takového je zcela zbytečný. Elladur si povzdechl. „S trochou štěstí nás aspoň zabijou rychle.“ |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Tvůj stan Po bitvě, podvečer Hladový, magická energie zhruba na třetině Vzduch ve stanu se konečně začal ohřívat a ty jsi děkoval drakům za ušetření. Už jsi byl schopen ohnout prsty a po pár doušcích medoviny jsi i dostal pod kontrolu do té doby křečovitý dech. Trvalo však ještě dobrých deset minut, než ti přestaly drkotat zuby. Přemýšlel jsi. Bitva skončila fiaskem. Všichni seveřané, které bylo nutno zajmout, byli s největší pravděpodobností mrtví a nepochyboval jsi, že umřelo mnohem více vašich mužů, než kolik jste si mohli dovolit. Už takhle vás bylo kvůli tomu zatracenému mrazu příliš málo. Teď, když bylo po všem, se nejspíše všichni kromě několika málo léčitelů odeberou odpočívat do stanů. Žádné hromadné večeře, takové věci se začnou řešit, až budete vědět, kolik vás přesně přišlo zpátky do tábora. Pohlédl jsi na svou přikrývku. Vypadala trýznivě lákavě, žaludek se však ozval s oznámením, že kus žvance by neškodil. Ve stanu jsi nic neměl. Přemýšlel jsi. Večeře by znamenala vrátit se do toho strašného mrazu venku, dojít do kuchyňského stanu a tam si sehnat něco k jídlu, do té bílé pohromy se ti ale ani trochu nechtělo. Na druhou stranu jsi mohl potkat někoho, kdo už se taky vrátil zpátky, s trochou štěstí s hlášením, jak to vlastně všechno dopadlo. A nakonec ti zrak padl na tvůj prsten. Fialový by nepochybně měl vědět o tom, co se stalo s Maiou. Hlášení pro něj by mělo být hlavní prioritou. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Tábor, Záliv rybářů, jih Ostrova Narakib Ráno, asi hodinu po snídani „Od toho bude provaz. A z toho, co jsem viděla, tak i ty tvoje čáry,“ odvětila Tanelia a když jsi se zeptal na vyvolené, nevěřícně si odfrkla. „Kde tebe sakra Černý vyhrabal?“ zeptala se nevěřícně a dovolila si přesunout pohled ze zajatkyně na tebe. „Prastaří přesunuli své síly do skupiny nějakých hajzlů, co se teďka snaží vytvořit armádu. Pár jiným agentům se podařilo je najít a zaútočit, při útoku padl i tatík od tady té bílé mrchy. Já velela úklidové četě, měli jsme zajistit lodě...“ trhla hlavou k vodám zálivu, „...a zjistit, jestli tu náhodou někde nezůstali elfí špehové. Místo toho jsem po příchodu zjistila, že tady ta čubka nedala těm pár vojákům, co tam zůstali, ani chvilku klidu. Raněné z bitvy budil křik jejich spolubojovníků, jak jim vlci drásali hrdla.“ Agentka Hnědé si povzdechla a v jejích očích jsi spatřil únavu. Únavu a nenávist k ženě, která vám v bezvědomí ležela u nohou. „Kdykoliv jsme s loděma přistáli kvůli doplnění zásob, zaútočili v tu nejnevhodnější možnou chvíli. Nějak s náma dokázala držet krok. Až doteď.“ Na zátylku tě zamrazilo, když sis uvědomil, že Tanelia při výslechu s ženou rozhodně nebude jednat v rukavičkách. Od tábora k vám klusal Simon se špagátem v ruce. „Mimochodem dobrá práce s tou levitací nebo co to bylo. Kdyby mi pláchla před nosem ještě jednou, asi bych strávila další dva roky lovením vlků čistě pro potěšení.“ Poněkud krkolomné vyjádření, věděl jsi však, že elfka jej myslela smrtelně vážně. |
| |
| soukromá zpráva od Jaifar Nama´d Barri pro Tábor, Záliv rybářů, jih Ostrova Narakib Ráno Když mi Tanelia složí pomyslnou poklonu, usměju se. "Jsem rád, že alespoň k něčemu jsem byl dobrej." ukážu na ležící Karylu a zapřemýšlím, kolik energie od Černého mi zbylo v zásobě na případné další překvapení. "Každopádně i Tvoje rána do tý její hlavy nebyla zrovna malá, ani bych se nedivil, kdyby se už vůbec neprobrala." vrátím jí neobratně pochvalu. Pak ještě navážu na její reakci. "Prej kde mě vyhrabal…" "Nejsem agentem dlouho, v terénu jsem jen chvíli, takže hold ještě nemám všechny potřebné aktuální informace." Víc to radši rozvádět nebudu. A když pak dorazí Simon s provazem, udržím iniciativu. "Tak řekni, jak si jí chceš svázat, já budu hlídat u hlavy, kdyby se náhodou chtěla probrat a dělat problémy." přikleknu k blonďaté hlavě a zůstanu v pozoru. "Ať si jí klidně svážou a vyslýchají, ale pokud se z toho princeznička rozváže, nechci, aby to bylo na mě…" Jestli se svazování podaří a Tanelia bude spokojená, půjdu se pak podívat za svým týmem, aby měli pocit, že o ně mám taky zájem. Zbylé informace si nechám zodpovědět až při výslechu… |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Tábor, Záliv rybářů, jih Ostrova Narakib Ráno, asi hodinu po snídani „Kdyby se pohnula, zabij ji,“ řekla Tanelia a opatrně se Simonem vyměnila kopí za provaz. Počkala, dokud sis nevytáhl dýku a nepřiložil jí ženě k hrdlu, poté se dala do práce. Musel jsi uznat, že dračí agenti to s provazy umí. Ve výcvikovém středisku, kterým si elfka nepochybně musela rovněž projít, vám párkrát ukazovali, jak se dá nejlépe svázat jiný člověk. Agentka Hnědého při těchto lekcích zjevně dávala dobrý pozor. Úvaz ti připomínal kozelec, měl však jednu podstatnou vychytávku – smyčka byla utažena kolem krku. Kdyby se tedy vězeňkyně pokusila narovnat nohy nebo ruce, sama by se uškrtila. Všiml sis, že provaz je kolem krku o dost volnější. Tanelia ti to vysvětlila: „To proto, aby se neuškrtila, dokud je ještě v bezvědomí. Pak jí to utáhnu, neboj.“ Narovnali jste se dohodli se na dalším plánu. „Navrhuju ji sledovat na střídačku, až se probere, tak necháme zavolat toho druhého. U výslechu budeš asi chtít být taky co?“ |
| |
| soukromá zpráva od Hanah pro Útěk Podzemí, DolMahakam
„Zalez dovnitř.“ Zavrčím na tvora, jakmile vleze dovnitř, zavřu za ním dveře a kdyby se mi podařilo najít něco vhodného čím bych dveře zaklínila, tak to udělám. Rychle se rozběhnu pryč. Snad se mi podaří co nejrychleji se dostat z podzemí, aniž bych někoho potkala. Nebo bych se mohla někde schovat, ale pochybuju, že bych měla takovou kliku, pravděpodobně bude mít ten tvor lepší čích než kdejakej hafan.
Teď mi prostě nezbývá nic jiného než vzít rychle nohy na ramena a co nejrychleji se dostat odsud, samozřejmě se nenechat chytit. Utíkám tak rychle, jak mi jen síly stačí. |
| |
| soukromá zpráva od Jaifar Nama´d Barri pro Tábor, Záliv rybářů, jih Ostrova Narakib Ráno, asi hodinu po snídani[/i] Bedlivě sleduju zajatkyni i Tanelii a připomínám si techniky vázání, které jsem zřejmě pozapomněl, nebo nestihl pořádně vyzkoušet. Tak či tak, i když uzel vypadá dost profesionálně a chytře, nemám dobrej pocit z toho, že by se z něj Karyla nedokázala dostat. Je to přeci zvěroměnec, dokáže se měnit v psí bestii, která není humanoidní. Doufám tedy, že jí provazy dokážou nějakou dobu udržet a že Tanelia ví, co dělá. "Jo, u výslechu chci taky určitě být. Na jednu stranu, třeba by se mohla probrat uměle - polejt studenou vodou, trochu propleskat a hned budeš moct vyslýchat. Času nemáme dvakrát na rozdávání..." Nechám jí pak rozhodnout, kdo začne první, mě je to vlastně jedno. Chci se sice podívat po táboře, jakou škodu vlci způsobili, jak je na tom Hilda a Gur a ostatní, ale jestli to udělám teď nebo třeba za hodinu, už zase tolik nevadí… "Hlavně ať je ten výslech brzo za náma…" |
| |
| soukromá zpráva od Kroshak pro Poblíž Rudého masivu Podvečer, začátek období vichrů (zima) Rozhlížel jsem se a čekal na informace od svých průzkumníků. Neměl z toho všeho dobrý pocit, ale nešlo s tím už nic moc dělat. Bronzový mu dal úkol a on u něj buď umře nebo ho splní. Není žádná možnost jiná na výběr. Když zjistil, že jinde než tady se bránit nedá jenom nevrle zavrčel. Kdyby věděl co je záchod, tak si pomyslí zhruba tohle: ,,Na posraného i hajzl spadne." Když se přiřítí moji průzkumníci, tak vím že brzy tady bude opravdu horko, ale teď se s tím nedalo nic dělat. Připravte se na střet. Za námi stojí Bronzový! Hrdě vystoupím kupředu svých mužů a čekám až se přiblíží nepřítel. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Podzemí, Dol Mahakam Vyzbrojena širokým mečem Nic na zaklínění dveří jsi nenašla a rozhodně jsi nehodlala zůstat dost dlouho, aby jsi vymyslela alternativu. Někdo jako ti dva by nepochybně stejně byli schopní prorazit cokoliv, co by se ti podařilo přitlačit. Rozběhla ses tedy pryč panickým úprkem člověka, jemuž jde o život. Aspoň zhruba sis pamatovala cestu sem a zahýbala uličkami tak, aby ses s trochou štěstí dostala z podzemní části města co nejdříve. Naneštěstí se ti muselo podařit někde špatně odbočit, skončila jsi totiž v úplně jiné části města.
Houby zářivky Úzká ulička mezi polorozbořeným hostincem a dvoupatrovým domem byla ozářena jen Zářivkami, místními houbami, které zvláště trpaslíci rádi sušili a cpali do dýmek. Vyčerpaně ses opřela o chladný kámen a konečně zhluboka vydechla. Ztratila ses a nějak se dostala do části města, kterou kdysi dávno postihl zával. Budovy zde byly v různém stádiu devastace a strop se pohyboval ve výšce mezi běžnými dvaceti sáhy až po nepříjemně nízké části, kde ses dokonce sama musela shýbat, aby jsi mohla proběhnout. Nyní jsi z jednoho takového průchodu vyklusala a konečně se dostala do vyklenutějšího prostoru. Prudké píchání v boku ti dávalo jasně najevo, že dál hned tak nepoběžíš, přidřepla sis tedy se zbraní dračí agentky stále v ruce. „No, výdrž rozhodně máš, to se musí nechat,“ ozval se známý ženský hlas a zpoza rohu vyšla světlovlasá žena, která ti včera zachránila krk. „Utéct nezkoušej, stejně se ti to nepovede děvče. Proč mi raději nepovíš, kterému z Prastarých sloužíš?“ |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Tábor, Záliv rybářů, jih Ostrova Narakib Ráno, asi hodinu a půl po snídani Tanelia tvůj nápad přijala a shodli jste se na tom, že výslech provedete pro jistotu venku. Jednak se vám nechtělo nebezpečnou legendu přenášet a druhak by se předešlo případným ztrátám na životech v případě, že by se Karyle podařilo uprchnout. Zašel sis pro vodu a rovnou i zjistit, jak jsou na tom tví muži. Gurra ošklivě pokousali a Hilda se o něj právě s někým starala, jinak z boje všichni vyvázli bez zranění, případně jen s lehkými škrábanci. Vrátil ses s vědrem slané vody zálivu a po výzvě jej chrstl šakalí princezně do tváře. Bělovlasá zaprskala a zacukala sebou, načež agentka Hnědé prudce zatáhla za provazy a utáhla smyčku, takže nyní byl úvaz dokončen. Tanelia neváhala ani chviličku, prudce, pro tebe možná až zbrkle se vrhla po kopí a namířila ho na služebnici Maanalel. „Jeden špatný pohyb a zabiju tě mrcho,“ oznámila agentka Hnědé poté, co Karyla přestala třepat hlavou při pokusu dostat si slanou vodu z očí. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Poblíž Rudého masivu Podvečer, začátek období vichrů (zima) Ocas se ti na kratičký okamžik stáhl mezi nohy, když jsi spatřil, že Plamenných psů je mnohem víc, než tvých vlastních gnollů. Jejich smečka se musela někdy nedávno rozrůst. Zvlášť nervózně sis prohlížel skupiny pomalované rudou barvou – jejich příslušníci ovládali magii, čím více pruhů, tím více magie. Do popředí vystoupil samec víc jak dva sáhy vysoký, vyzbrojený pazourkovým mečem a s jakýmsi podivným kusem hadru vyčnívajícímu z jeho zad. „KROOOSHAAKUU!!!“ Divoké zamávání čepelí a následný bojový štěkot, bylo jasné, že po tobě řve alfa nepřátelské smečky. „Dovolil sis vyzvat na souboj mne, vyvoleného našeho velkého pána, Bronzového draka! Za tuto drzost budiž potrestán smrtí, rozsekám tě na kusy!“ Alfa samec postoupil o několik kroků dopředu a ukázal na tebe hrotem meče. Byli jste od sebe vzdáleni zhruba sedmkráte deset sáhů.
Alfa Plamenných psů |
| |
| soukromá zpráva od Jaifar Nama´d Barri pro Tábor, Záliv rybářů, jih Ostrova Narakib Ráno Když s Taneliou zhodnotíme situaci a rozhodneme se pro venkovní výslech, dojdu s vědrem pro vodu abych tu naší nevítanou návštěvnici zvesela probudil. Cestou ale řeknu ještě pár mužům (i Taneliiným), aby pro jistotu drželi hlídku okolo tábora. Opravdu nerad bych byl totiž překvapen vlky podruhé. Jen bohové vědí, co Karyla bude zkoušet za tajné čáry s ovládáním zvířat, takže jistota je jistota. Jsem rád, že to Gur přežil, ale i Hildu upozorním, ať ho radši nějak uváže a má se na pozoru, kdyby chtěla šakalí princezna ovládnout jeho zvířecí mysl. Těsně před tím, než chrstnu studenou vodu princezně do tváře, dobře si prohlédnu její tvář. Ať už je člověk ve svém srdci jakýkoliv, ve spánku z něj zlo cítit rozhodně nejde a vypadá mírumilovně jako každý ostatní. "No jo, jenže tohle není jen tak nějaká dívenka z dětského pískoviště…" pomyslím si. "Škoda… z toho profilu, kde nemá zjizvenou tvář vypadá jako pěkná žena." Chrsssst... Voda vyšplíchne na Karylinu tvář a ta se vzápětí probere. Moc rád bych ze začátku výslechu řekl pár vtipných a provokativních poznámek ve smyslu "Víš o tom, že když chceš k někomu na návštěvu, je slušné nejdříve pozdravit a vyčkat na pozvání?" nebo "Víš o tom, že ti ty tvoje mokrý vlasy takhle vůbec nesluší? Jestli budeš chtít, tady Tanelia ti je ráda učeše…" ale radši se alespoň ze začátku zdržím jakýchkoliv komentářů. Tanelia má s touhle mrchou sama své plány, podle jejích prvotních reakcí si to hodlá asi užít a po světě běhalo už dost naparujících se uchvatitelů, který byli vzápětí důmyslně přechcaný přímo jejich zajatcem. Naparovat se a hýřit vtipem teda budu radši až pokud bude náš zajatec po smrti, nebo mimo náš dosah… Stojím tedy mlčky trochu stranou, ale zároveň dost blízko na to, abych mohl nějak reagovat, pokud bude třeba a zároveň tak trochu hlídám Tanelii, kdyby se něco zvrtlo a sám do výslechu zatím nebudu zasahovat, pokud mě vyloženě nevyzve… |
| |
| soukromá zpráva od Kroshak pro Poblíž Rudého masivu Podvečer, začátek období vichrů (zima) V té krátké chvíli kdy se mi sám stáhl ocas mezi nohy, tak jsem byl přimražený, ale to rychle přešlo. Musel jsem být silný, aby i ostatní byli silní. Zvláštní bylo kolik jich bylo. Podle toho co vím, jich mělo být o dost méně. Rozhodně mi ukázali nějaké nemalé překvapení, ale holt to se musí skousnout. Vycenil jsem zuby a sledoval přicházející smečku. Viděl jsem shluky jejich mágů a cítil jsem to nebezpečí, které z nich pulzovalo. Kdyby došlo na otevřený střet, tak právě jejich skupiny budou muset zmizet co nejdřív. Sledoval jsem samce, který předstoupil a tušil jsem kdo to je. Ten meč v jeho rukách vypadal rozhodně nebezpečně. Nevím co mu to trčí ze zad, ale věděl jsem, že mu to z nich budu muset vyrvat, jestli tohle mám přežít. Vydechl jsem a předstoupil se sekerou u pasu a oštěpem v ruce. Garraku!!! Já jsem vyvolený Bronzového draka! To ke mně sestoupil a vybral mě za svého vyvoleného!! Ten kdo tvrdí, že ne tak lže! Štěkám zpět na svého soupeře a jsem připravený se vrhnout proti němu. Předpoklad je jednoduchý, protože očekávám že se rozběhne ke mně takže mu vyrazím naproti. Na vzdálenost, kdy si budu relativně jistý vrhnu svůj oštěp a potom vytasím sekeru, abych se mu mohl postavit. Za mnou je síla Bronzového!!! |
| |
| soukromá zpráva od Hanah pro Útěk Podzemí, DolMahakam – staré město
Byl opravdu nejvyšší čas vzít nohy na ramena. Nikde se nezdržovat a co nejrychleji vypadnout, ale moje tělo začalo po nějaké době protestovat, nad tímhle náporem a to jsem byla v utíkání vcelku zběhlá, ale všeho moc škodí. Plíce mě pálily a já přemýšlela, jestli je náhodou za další zatáčkou nevydávím. Možná i proto jsem se ocitla úplně jinde, než jsem měla v plánu. Naštěstí jsem si dokázala uvědomit, v které části města se nacházím, opřela jsem se a na kratičký okamžik zavřela oči a popadala dech. Bylo mi z té námahy špatně, krůpěje potu mi tekly po obličeji, aby zakončili své putování u mých seschlých rtů. Olízla jsem si je a ucítila slanou chuť.
Ovšem nebylo mi dopřáno. Zatrnulo mi, když jsem uslyšela ten hlas. „Kurva“ zaklela jsem hlasitě a přemýšlela, jestli má vůbec cenu zkoušet se zvednout zbraň, což o to já bych chtěla, ale moje tělo jaksi nesdílelo můj názor. Rezignovaně jsem stočila pohled k ženě, které na mě promluvila. I když ten výraz se změnil ihned v totálně nechápavý, když se mě zeptala, kterému z Prastarých sloužím. „Žádnému.“ Neměla jsem stále dost dechu, abych mohla ještě něco dodat. Jinak bych byla asi dosti jízlivá. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Tábor, Záliv rybářů, jih Ostrova Narakib Dopoledne Šakalí princezna Tanelii věnovala opovržlivý úsměv. „Zkus to,“ vyzvala agentku Hnědé, „s radostí ti uhryznu hlavu ty malá hubená děvko.“ Elfka jí přiložila hrot kopí pod pravé oko a nechala hrot potřísnit kapkou krve. Karyla prudce zafuněla a převrátila se, vzápětí ji ale Tanelia přišpendlila k zemi, když jí zbraň zarazila do stehna. Ze služebnice Maanalel vyšlo něco mezi zavrčením a bolestným zavytím. „Zvládneš ji udržet na místě?“ zeptala se agentka Hnědé a s vypjatým obličejem zavrtěla kopím v ráně. Karyliny kalhoty se začaly špinit krví. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Poblíž Rudého masivu Podvečer, začátek období vichrů (zima) Oštěp jsi nevrhl nijak slavně a nejspíše by dopadl hodný kus před Garraka, ten se však rozhodl zapůsobit na gnolly a úmyslně zrychlil, aby k němu dorazil včas. Pazourkovým mečem poté udeřil do projektilu, pravděpodobně s úmyslem jej efektně odrazit pryč. Ze tvých řad ze ozval pobavený chechot, když čepel zasáhla ratiště ve špatném místě a oštěp se tak místo odletu převrátil a ťukl rozzuřenou alfu do čela. Plamenní psi se chechtali rovněž, Garrak však zavyl a prapor na jeho zádech se zavlnil navzdory okolnímu bezvětří. Gnollové nepřirozeně ztichli. „Dost hrátek!“ zařval Plamenný pes s naježenou srstí, „udělám si z tebe bederní roušku!“ Ucítil jsi, jak se v tobě při oponentově útoku vzedmul vztek, horší nadávka mezi gnolly válečníky neexistovala. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Podzemí, Dol Mahakam – Staré město Vyzbrojena širokým mečem, unavená Bledá žena se na tebe nepříjemně usmála a bez sebemenší známky neklidu se opřela o roh zdi, která ti sloužila jako opora. „Tomu se docela těžko věří děvče. Nejdřív se jen tak náhodou nachomýtneš u našeho dítka a během výslechu uprchneš i s mečem agentky? Buď jsi pod ochranou některého z Prastarých nebo jen máš nezvyklý talent přežívat prekérní situace.“ Překvapeně sis uvědomila, že ta žena vůbec nezmínila včerejší noc. Mohla snad na vaše setkání zapomenout či v tobě jen nepoznat dívku prchající před podivnou dračí agentkou? Změna vzhledu zjevně nebyla jen ztrátou času, ačkoliv tě stála tvůj drahocenný cop. |
| |
| soukromá zpráva od Ersten pro Pár minut jsem naslouchal hlasu svého těla, jeho potřebám a vlastně jsem si užíval tu chvíli, kdy mě vše bolelo a z hladu na mě skoro šly mrákoty. Ale jsem živý. Usmál jsem se a vsal (až na druhý pokus). Je na čase se najíst. Kdyby bitva trvala o dvacet minut déle, Fialový by jistě počkal. Tak může počkat i teď, než něco pojím a aspoň jeden deficit zaženu. Hodil jsem přes sebe kožešinu, položenou přes lehátko a vydal se do bílého pekla venku. Čím dřív budu v jídelním stanu, tím líp. Jakmile tam dojdu, naložím si plnou misku čehokoliv teplého, zajím chlebem a rovnou si pro sebe uzmu celý džbán kořeněného vína. Až dojím, připravím se pro návrat k sobě do stanu, kde poté podám hlášení svému pánovi. Ovšem již s čistější hlavou. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Tvůj stan Po bitvě, večer Magická energie zhruba na třetině, unavený Vojáci se postupně začali trousit zpět do tábora, doprovázeni nářky raněných. Těch několik šťastlivců, kterým se podařilo vyváznout bez škrábnutí, běhalo po táboře a staralo se o ty, kterým Štěstěna tolik nepřála. V jídelním stanu nikdo nebyl, našel jsi však kotlík s vývarem na večer, jenž brzy spokojeně bublal nad ohništěm. Do tvých útrob jej doprovázela skýva tvrdého chleba. Víno tady nikde nebylo, našel jsi však láhev medoviny, kterou sis vzal s sebou. Nastal čas se postavit Fialovému, oznámit, co se za celou bitvu událo. Soustředil ses na Prsten Fialového draka a zamumlal slabiku uvolňující jeho sílu. Tvá mysl se zatím upírala směrem k prstenu, fungujícímu jako vysílač. Rak. Kouzelná slabika tvou mysl zaostřila a vyslala signál Fialovému, ať už byl kdekoliv. Drak se ozval brzy. „Podej hlášení Erstene.“ |
| |
| soukromá zpráva od Hanah pro Rozhovor
"To jsem hold já: klikařka." Pronesu už o něco méně zadýchaně, zatímco si prohlížím okolí a možnou cestu úniku. "Myslím, že kdybych byla agentka, tak bych měla v repertoáru lepší triky než jen rychlý útěk. Aspoň se to říká. I když, kdo by věřil všem těm povídačkám, že?"
"Když jsme si to hezky vysvětlily, tak nevidím jediný důvod, proč ztrácet čas nás obou. Velice mě těšilo a nyní když dovolíš, tak si půjdu po svých." Zaculím se jako totální neviňátko a postavím se kousek od zdi se zjevným úmyslem odejít. Uvidíme zda mě pustí., ale takovou kliku vážně asi nemám. |
| |
| soukromá zpráva od Kroshak pro Poblíž Rudého masivu Podvečer, začátek období vichrů (zima) Když jsem hodil oštěp, tak jsem jasně věděl, že jsem to moc uspěchal. Vztekle jsem zavrčel a vycenil tesáky. Taková šance na oslabení nepřítele a já jí takhle zkazím. Co ovšem mi vrátí trochu krve do žil, je jakým způsobem se Garak ztrapní. Chci ho zabít opravdu moc, ale snažím se zachovávat chladnou hlavu což moc nejde, ale on je na tom zjevně hůř. Když vidím, jak nešikovně odrazil můj oštěp a ten mu potom namlátil čumák, tak jsem se zachechtal. Nebyl jsem sám, ale Garak to utnul. Můj pohled přitahoval ten prapor na jeho zádech. Pokud já jsem si vysloužil dary od Bronzového a pokud on mluví pravdu, tak je to taky nějaký jeho dar. Evidentně mu dodává větší sílu a autoritu proti ostatním. Vycením tesáky a opravdu se na ten souboj těším. Potom padne ta osudová věta a já se málem vzteknu. Ty velbloudí hovno! Tvoje uši se budou hodit na můj stan. Vztekle zařvu a vrhnu se proti němu. Musím se ovládat! Vím to, ale jde to těžce. Dárek svého pána nechám ještě v záloze. Vím, že ten jeho meč bude smrtonosný, ale já musím být rychlejší. Pokud to půjde, tak zaútočím do oblasti pasu a potom uskočím dál od toho meče. Útočím, když se napřahuje nebo jinak umožňuje útoky. |
| |
| soukromá zpráva od Ersten pro Večeři šampionů představoval mastný vývar a trocha okoralého chleba, vše spláchnuté nakyslou medovinou. Jak jsem zvyklý na lepší, neudělalo mi ani jedno z toho příliš dobře. Řídká polévka mi žaludek spíš rozdráždila a medovina ani tak nezahřála ztuhlé svaly, jako spíš jen okyselila mé útroby. Do stanu jsem se vrátil s pocitem přetrvávajícího hladu a ze zimou ztuhlých svalů mě již notně začala bolet záda. Zachumlal jsem se tedy znovu do medvědího rouna a zkontaktoval jsem svého pána. Není důvod dál odkládat hlášení o bitvě. Přihnu si ještě trochu hnusné medoviny a po vyzvání mým pánem se dám do řeči. "Pane, došlo k bitvě se Seveřany, byli poraženi. Ztráty na naší straně jsou přijatelné. Kovmistr byl bohužel zabit, ale podařilo se nám získat jeho potomka. Frínain, agent Šedého, ho pravděpodobně podrobí výslechu. Nikdo z agentů nezemřel, avšak přihodilo se několik celkem zajímavých věcí. Maia byla zasažena šamanovým kouzlem a došlo u ní k jakési... proměně. Také Rún se ukázala být schopnou služebnicí, ve své dračí podobě ovládá velice živelnou sílu." Náhle zmlknu. Dojde mi, že únava z boje, vysílení z chladu a pár hltů mediviny mi rozvázalo jazyk trochu víc, než by mi bylo milo. A přitom jsem se vždy držel zásady mluvit stručně, jasně a nerozpovídávat se o detailech, na které jsem nebyl tázán. Nebudu už radši přidávat další polena do ohně a počkám si, jestli mého pána zaujalo něco z toho, co jsem mu vylíčil natolik, aby chtěl další informace. Medovinu radši postavím na stolek vedle kavalce a dál už nepiju. |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Tábor Dva dny po bitvě Po rekapitulaci bojů jste došli k závěru, že útok dopadl fiaskem. Kovmistr, jeden z mužů, které bylo nutno zajmout, byl tebou zabit. Naštěstí jsi ušetřila alespoň jeho syna, ačkoliv jeho dovednost se nemohla ani zdaleka blížit otcově. Šaman byl mrtev, jeho duše však naštěstí lapena ve tvém kameni duší, což aspoň usnadňovalo část vaší práce. Náčelník svým zraněním podlehl den po bitvě, Hesae si však z jeho mysli dokázala vytáhnout vše, co potřebovala. Co se Maiy týče, včera večer spolu s tvou mentorkou zmizela, ještě pořád ve své nedokončené podobě. Dívka byla po celou dobu zamlklá, melancholie se kolem ní vznášela jako těžký, hustý oblak odmítající propustit jakýkoliv paprsek štěstí a radosti. Jejich odchod ti na náladě ani trochu nepřidal. Nudila ses. Během svého volného času jsi se pokusila prozkoumat kámen duší, když ses však natáhla po šamanově esenci v něm ukryté, byla ses nucena prudce stáhnout. Kámen samotný jako by po tobě chtěl chňapnout, pohltit i tvou vlastní duši. Musela jsi uznat, že by to byl vskutku ironický konec po všech těch útrapách. Znuděně jsi seděla nad miskou sobího vývaru, připraveného novými severskými otroky. Ženy a děti si netroufly jakkoliv protestovat vůči vašim požadavkům, moc dobře věděly, co by se mohlo stát s nimi a jejich raněnými muži. Konečně se před tvým stanem ozvaly kroky a vstoupila Hesae. „Dobré ráno,“ kývla a na tváři jí hrál lehký úsměv, „připravena na šamana?“ |
| |
| soukromá zpráva od Kronikář pro Podzemí, Dol Mahakam – Staré město Vyzbrojená širokým mečem Do cesty se ti postavil hrot rapíru, jehož majitelka ti svým výrazem předávala jasné sdělení: Tvé chování jí začínalo vadit. „Už mě to přestává bavit,“ hlas ženě znatelně klesl a přidal na nebezpečnosti. Z jejích očí jsi poznala, že smrt je nebezpečně blízko. Hrot byl jen kousíček od jamky mezi tvými klíčními kostmi. |
| |
| soukromá zpráva od Hanah pro Rozhovor
Zastavila jsem se, vzdychla, dala ruku nad hlavu. "Dobrá co, že to chceš vědět? Jestli radši posloucháš lži než pravdu, není problém."
Otočím se tváří k ní. "Pokud mě nechceš zabít co kdyby si to odložila a přesunuli jsme ten rozhovor někam, kde je příjemnější prostředí. Nedaleko odtud je krčma, kde mají vcelku lahodnou medovinu. Pozvala bych tě, ale.." Obrátím kapsu na rub, abych jí ukázala, že jaksi nemám ani floka. "...neoplývám zrovna hotovostí, avšak za pití většinou platí ten kdo má otázky. No ne?" Mile se na ni usměji. Už mě tyhle otravný ženský vážně začínají vytáčet. Utéct jim nejde, bojovat asi nemá smysl, však já přijdu na to jak se jich zbavit. |
| |
| soukromá zpráva od Rún pro Přesto jsem však odpočívat šla. Ona stejně byla moc v šoku a já nevěděla, jak ji utěšit. Nic z toho, co jsem řekla předtím, jako by na ni nemělo vliv. A je pravda, že pro ni to horší být mohlo - ona poznala život, který nestál tak za hovno jako ten můj předtím. Pro mě byla proměna v draka opravdu osvobozující - což je vážně paradox, když mi každou chvíli hrozí, že nakonec jim nebudu dost dobrá... Jenže potom přijdu i o toho posledního člověka, se kterým jsem si mohla povídat. Marta ať mi neleze na oči, jinak jí ty její vyškrábu. A Bjorn... Šla jsem se za ním podívat, i když mi bylo jasné, že ji tam potkám. A v srdci se mi při tom všem pomalu začala usazovat jakási hořkost a odtažitost. Jako bych byla pozorovatelem svého vlastního života, nějakého bizarního příběhu. Jediné, co mě mohlo těšit, bylo uchvácení šamanovy duše. A bylo mi upřímně jedno, že to třeba považují za neúspěch. Akorát mě dráždilo, že ji nemůžu prozkoumat sama. Proč na všechno pořád někoho potřebuju? Chci být samostatná. Bývala jsem samostatná. Jako člověk... * "Ano," odpovím bezvýrazně a odsunu misku s jídlem. Snobi, nebo sobi, mi nechutnají. Anebo jsem možná ztratila chuť k jídlu tak obecně. Protože jak jsem nad tím vším přemýšlela, vážně nevím, kam má cesta vede. Připadám si naprosto zbytečná, s tím parchantem spíš přítěž. Jedině chvilku v té bitvě jsem se mohla cítit, že k něčemu jsem. Když jsem Bereala zachránila... a nejen jeho. |
| |
 | Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci. Bimba PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup. |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR