Nilwuin

Co se zatím stalo?

I když uběhlo jen několik dní, od Slavností jara a naivní vize dalšího pokojného konce zimy se pro Nilwuina událo mnoho. Tvrdohlavý král elfů z Jižní Divočiny vyhlásil válku lidem Západního Království, do které bez většího naléhání svého okolí vstoupil i on sám. Ve zmatku uspěchané bitvy ztratil otce Yontalcara i svého bratra Ailina, který se v posledních dnech změnil k nepoznání.
Odesláni spolu s dalšími přeživšími do vězeňské kolonie u města Černý Kámen si Nilwuina oblíbil zdejší pohlavár; ani ne pro Nilwuina samotného jako spíše pro jeho magický dar. Posedlý dávnou legendou o pokladu ve skalách, lommistr nabídl Nilwuinovi a pár jeho přátelům milost, pokud mu ten poklad přinesou. Pracovat dlouhé měsíce či roky v kamenolomu? To není nic pro mladého učně druida...
Nicméně i těch pár dní, které v tomto zajetí zatím zažil, v jeho mysli bezpochyby zaselo semínko pochybností, zda je tato válka spravedlivá a zda je svět elfů a lidí až tak černobílý, jak byl od narození učen.

kamenolom Tomáše Hodvára, jižně od Černého Kamene
večer, 5. dubna 249 VR

"Nehodlám jim pomáhat!" oboří se do tebe bratr s nenávistným pohledem, až se okolní elfové poděšeně odvrací. "Vzali nám zem, vzali nám svobodu... a po tom všem jim chceš ještě pomáhat?! Jsi zrádce, bratříčku! A byla hodně velká chyba, že jsi tady šel." Ailin se zhluboka nadechne a odplivne si, pokračuje mnohem temnějším a tišším hlasem: "Naše rodina nás potřebuje, proto jsi od ní odešel? V bitvě jsi mi byl jenom přítěží a nebudu moc lhát, když řeknu, že jsme prohráli kvůli tobě! Kvůli tobě a dalším, kteří se na bitvu nepřipravovali dost!" Bratrovi se začínají lesknout oči - neviděl jsi ho plakat, ani nepamatuješ. "Můj otec je mrtvý, jinak by tady byl se mnou a pomohl našim lidem utéct. A po tak hořké porážce těm divochům nestojí v cestě nic! Za pár týdnů dojdou jejich krvežíznivé armády do Esyltawy. Těšíš se, až budou znásilňovat mou matku? Mou sestru? Mou malou sestřičku?!"
Slzy stékají Ailinovi po zarudlých tvářích, pomalu se uklidňuje. "Ale něco ti řeknu - za pár dní proběhne vzpoura. Začne to tady a až se o tom dozví ostatní elfové v této ničemné zemi, ... porazíme je. Rozdrtíme je zevnitř." Poslední slova skoro šeptá. Sedá si zády k tobě, jasně ti dává najevo, že s tebou teď mluvit nebude...

Alassië

Mezitím v srdci Enfrie...

Alassië se dostala s celou svou vydařenou rodinkou do vězení Temného Paláce, hlavního města temných elfů. Z obav věznitele, aby rodina Veromo neunikla před katem, zmrzačili jejího bratra Vavraryse, černokněžnického adepta. Zkušenosti jejích rodičů však nepotřebují magii, a tak během pár chvil se ocitají na chodbách mimo cely a zbavují se jednoho strážce za druhým. Aby si zvýšili šanci na úspěšný únik, skrz předsíň věznice plnou strážných vybíhají každý za sebe, a tak se Alassië ocitá sama v ulicích města.
Eh, to byly ale dlouhé dva dny...

Říše Praotců, Temný Palác
ráno, 19. března 328 VN

Vycházíš z davu na tržnici a vidíš, jak několik ozbrojených mužů prohlíží jednoho elfa za druhým. Moc dobře víš, které uličky tě ochrání a které tě vystaví dalšímu nebezpečí - zpráva o uniklých vězních se rozšíří rychle a než dojdeš k bráně, určitě už o vás budou vědět každý detail. Majestátní brána na povrch je již na dohled, břicho se ti svírá hladem i nervozitou, hrdlo vyprahlé. Cesta k bráně je strmá a už začínáš být vyčerpaná. Posel přiběhl k bráně v tento okamžik, horlivě něco vysvětluje jednomu z pěti přítomných strážných. Ten na zprávu reaguje gestem mířeným směrem k ostatním a spolu s poslem a dalšími dvěmi strážci odbíhají pryč - brána je střežená jen dvěmi muži, nicméně mnohem více jich může být venku. Branou právě nikdo neprochází, ostatně to není ani příliš běžné; mezi povrchem a Palácem denně projde poměrně málo elfů.
Tohle může být jediná šance utéct, než k bráně přijdou posily nebo tě najdou.

kamenolom Tomáše Hodvára, jižně od Černého Kamene
večer, 5. dubna 249 VR

Reakce mého bratra na mou nabídku byla.....hmmm byla asi očekávatelná. Vždy byl tou horkou hlavou, která neuvažovala a bezhlavě se někam hnala. Poslouchám jeho hořká slova plná nenávisti s kamennou tváří až do chvíle, kdy to začne přehánět. Když začne mluvit o naší rodině už se prostě neudržím a bratříček dostane jednu nečekanou levým hákem. Vyprovokoval mě a že nikdy nebylo snadné zlomit mou trpělivost.
Zabodnu do něj tvrdě svůj pohled.
"Mýlíš se bratře. Jediný kdo může za naší prohru je náš milovaný král, který nás špatně vedl a naše pýcha, ve které jsme se nahnali do bitvy nepřipraveni. Nejsi o nic lepší, než kdokoli z nás zde. Začněte vzpouru nepřipraveni a zemřete tu všichni pro nic."
Podotknu k němu chladně a odměřeně. Otočím se k němu zády a udělám krok pryč od něj. Pak se ještě zastavím na okamžik.
"Zrada našeho rodu je tu sedět a nevyužít možnosti, jak se dostat domů k našim rodinám. Pouze jsem ti nabídl možnost, jak toho dosáhnout, přeber si to, jak chceš, ale přemýšlej pořádně, než něco řekneš. Když to vyjde získáme drahocenný čas na to, abychom se vrátili domů a odvedli svou rodinu a kmen do bezpečí. Nevyužij toho a odmítneš pomoc i jim. Mě náš kmen a naše rodina za pomoc pár lidem stojí. Uvaž si za co stojí tvá rodina tobě bratře."
Promluvím zády k němu temně, studeně a ostře, jako břitva. Vždy jsem věděl, jak zasáhnout svého bratra hlavně zevnitř. Snad přijde k rozumu. Já se dnes rozhodnu složit hlavu u těch, kteří mi naslouchají spíše. Třeba u dívky, které jsem pomohl první den své přítomnosti zde, nebo u kohokoli, kdo mne do své skupiny přijme. Bratr mohl poznat také to, že se na něj opravdu hodně zlobím a že to přehnal. Proč? Protože jsem na něj nekřičel, po celou dobu jsem mluvil klidně a spíše tiše. O to studenější má slova byla.

Nilwuin

kamenolom Tomáše Hodvára, jižně od Černého Kamene
večer, 5. dubna 249 VR

Tvá rána se nesetkala s žádnou odezvou - ne, že bys byl příliš slabý, ale po celém dni práce a v takovém rozpoložení je pro bratra tělesná bolest jen malou nepříjemností.
Zbytek večera trávíš v kroužku Yami, Edeila a dalších. Elfové se v chladu jarního večera baví hlavně o svých rodinách, blízkých a životě před zajetím; málo slov padne na téma "záchrana" či "jeskyně". Volný čas však uteče rychle, neboť jsou všichni unavení a vědí, že zítřek nebude méně náročný.

Ráno se probouzíš spolu s ostatními. Po malé snídani se všichni rozchází k práci, za tebou však dojde jeden z dozorců.
"Lommistr s tebou chce mluvit, elfe," řekne podrážděně a ukáže kopím v ruce směrem k panství.

kamenolom Tomáše Hodvára, jižně od Černého Kamene
večer, 5. dubna 249 VR

Ráno je stejně chmurné, jako večer. Plán, který osnuje můj bratr má pramalou šanci na úspěch a zemře při něm mnoho místních. Pokud by to přece jen vyšlo nedostanou se daleko. Ale na druhou stranu ani naše výprava nebude mít valnou šanci na úspěch a to, že mne tyto okolnosti staví do pozice proti bratrovi není nikterak potěšující. Volit mezi ním a zbytkem rodiny je nesmírně těžké.
Ráno přineslo jen strážného, který mě žene za lommistrem.
"Co mi zase chce."
Vzdychnu v duchu. Zády ke strážnému protočím oči v sloup a pak se zvednu na nohy a lehce kývnu.
"Už jdu."
Vyslovím jejich jazykem relativně bez chyby. Stále se učím a poznávám jejich jazyk lépe. Vyrazím tedy směrem k panství v očekávání toho, co se po mne bude chtít.

Nilwuin

kamenolom Tomáše Hodvára, jižně od Černého Kamene
ráno, 6. dubna 249 VR

Pracovníci se již pomalu rozmisťují na svá místa, když přicházíš k domu lommistra. Strážní se na tebe dívají vesměs nabroušeně, ale zřejmě se již o privilegovaném zajatci po táboře povídá. Pacholek otevírá dveře a opět se ti naskýtá pohled na pracovnu.
"Pojď dál," mumlá si muž, když pročítá nějaké lejstro, pod nějž se následně podepíše a odloží na bok. "Doslechlo se mi, že si už vybíráš společníky, moc hezké, mladíku." Mužův knír zachrastí, když se na tebe usmívá. "Trochu jsem se prohrabával v knihovně, zda nemám něco, co by naší věci pomohlo. Nakonec jsem našel pár drobností." Lommistr ukáže rukou na několik knih a svitků pečlivě uložených na kraji jeho pracovního stolu. Jejich vazby jsou popraskané a špinavé, zřejmě se jedná o písma stará několik desetiletí. "Nevím, co se tam píše, nerozuměl bych těm vašim čárám, ale ty snad pochopíš a třeba se i něčemu přiučíš," říká pobaveně a tajemně gestikuluje rukama jako nějaký šarlatán. "Takže si to vezmi, běž studovat a až pro tebe budu něco mít, povolám si tě, elfe. Nebo kdybys měl ty něco na srdci, rád si to vyslechnu... až budu mít méně práce..." Muž se opět sklání nad stolem, roztahujíc při tom další svitek.

Šance na snadný útěk
Říše Praotců, Temný Palác
ráno, 19. března 328 VN

Už to bude asi hodina, co pozoruji bránu před sebou a vymýšlím nějaký snadný a rychlý plán, jak se dostat skrz stráže na povrch. Snažím si ani nepřipouštět to, co se může vyskytovat za branou, třeba další hlídka, co víc, další těžce střežená brána. Nikdy jsem dál, než teď, několik metrů od brány, nestála.

Zaznamenám, jak po hlavní ulici přiběhne ke strážným u brány posel. Snažím se zasoustředit a odposlechnout jejich rozhovor, ale nic ke mně nedolétne. Asi špatné místo. Ale za chvíli se stane něco, co bych nikdy nečekala. Vlastně jsem spíše očekávala, že hlídky se ještě zvýší po našem útěku, ale pravděpodobně rozhodli, že je potřeba více strážných ve městě v ulicích, než u brány, asi nepočítají s tím, že bychom byli až tak na dně a rozhodli se pro útěk na povrch.

Nadechnu se a pomaličku vydechnu. Není čas moc o tomto přemýšlet. Prostě jen je správná doba na to jednat. Snad se zbytku rodiny povede to samé co mě. Sehnu se k zaprášené cestě a špínu z ní si vetřu na obličej a lehce do vlasů, tak aby změnili aspoň částečně svůj tvar a účes. Vyhrnu si rukávy a vydám se směrem k bráně. Jdu klidným krokem s hlavou lehce skloněnou, jako bych byla jeden z těch unavených obchodníků, co tu sem tam chodí.
I když dítě… u brány… ještě v době, kdy se proslechlo, že naše rodinka utekla… malá šance, že si mě nevšimnou.
Velice opatrně se blížím k bráně a vidím, jak dva strážní už zpozorní, když mě uvidí. Nedám jim ale šanci, jakkoliv zakročit a jakmile jsem v dobré vzdálenosti, tak se rozběhnu a pokusím se proběhnout buď mezi nimi, nebo kolem nich, v nejzazším případě se odrazit od jednoho a přeskočit toho druhého. Pokud se mi to povede dle plánu, měla bych být velice rychle za branou a pak už mi nezbývá nic jiného než utíkat, tak jak jsem utíkala celou cestu od Paláce.

Alassië

Říše Praotců, Temný Palác
ráno, 19. března 328 VN

Dva zbylí strážní se baví o svém nedávném "hrdinném polapení" jakýchsi nešťastníků - v lepším případě surové bití několika vojáky. Nejprve ti nevěnují velkou pozornost, jak jsou zabraní do hovoru, nicméně pár desítek kroků daleko jeden z nich rukou pokyne, abys stála.
"Hej, děvče, neslyšelas poplašné bubny? Do města ani ven nikdo nepůjde!" To už se ale rozbíháš, překvapení strážci stojí zmražení. Brána je dost široká, abys ty dva oběhla bez větších problémů. Vzpamatovávají se a běží za tebou, jsi však hbitá a netíží tě výstroj jako je.

Cítíš, jak jsou daleko za tebou. Jsi unavená a běh do kopce ti na síle nepřidává.
Chladná světla podzemního města a jeho spletitých tunelů mizí v záplavě hřejivého jasu linoucího se z povrchu. Už jsi skoro tam!

I když víš, že na povrchu mohou být další oddíly a že do bezpečí musíš urazit ještě velký kus cesty, zpomaluješ. Cítíš se vyčerpaně. Z pravé nohy cítíš ostrou bolest a nohavici máš vlhkou.
Když jsi utíkala, strážci si museli usmyslet, že tě nedohoní, tak po tobě alespoň vrhli nůž, aby tě snad zpomalili; nepočítali však s tvým odhodláním. Zabodl se ti celkem hluboko - půl desetcoulové čepele - do lýtka, naštěstí očividně nezasáhl kost. Krvácíš, ale nějak tě napadá, že to až tak vážné asi přeci jen nebude.

Tunel z Temného paláce se nyní topí v tichu, žádné hlasy k tobě z dáli nejdou. Na povrch zbývá přibližně ještě půl míle mírně klikaté cesty vzhůru. Pokud se ale zdržíš na dlouho, s trochou štěstí zůstaneš ještě na noc v cele.

kamenolom Tomáše Hodvára, jižně od Černého Kamene
ráno, 6. dubna 249 VR

Vstoupím do domu lommistra a snažím se tvářit alespoň trošku uctivě, ač je mi to docela proti srsti. Nad jeho poznámkou mírně pokývnu hlavou.
"Ano činím tak, jak jste chtěl."
Pravdou je, že naznačil, že moc času nemám, takže musel očekávat, že začnu vybírat ihned. Oči mi při dalších slovech sklouznou na okraj desky stolu, kde leží ony knihy a svitky. Je vidět, že jsou velmi staré, ale o to více přitažlivé. Konečně něco, co mne bude zajímat a bude se hodit.
"Nedávej znát přílišné nadšení a chovej se poslušně a uctivě to je to, co se jim bude líbit."
Ubezpečím sám sebe a místo nadšení projevím pokoru a lehce se ukloním.
"Děkuji zajisté budou přínosné, ač nevím nakolik čitelné přece jen časem se písmena i slova mění. I tak děkuji. Budu očekávat Vaše předvolání, nebo se za Vámi zastavím, když přijdu na něco zajímavého."
Odsouhlasím mu a pak vezmu hromádku do náruče, tak aby mi nic nemohlo vypadnout a pak vyrazím pryč z lommistrova stanu najít si nějaké pěkné klidnější místečko, kde bych se mohl pustit do četby.
"O vzpouře ani o tom, co najdu v knihách ti stejně neřeknu člověče. Snad tam bude něco, co nám pomůže se odtud dostat."
S hlubokým nádechem se do toho pustím.

Snad se to vydaří
Říše Praotců, Temný Palác
ráno, 19. března 328 VN

Snažila jsem se nevnímat slova a kroky strážných za mnou. Jenom by mě rozptylovaly a děsily, ale přesto jsem se občas ohlédla, abych věděla, jestli mám stále náskok. Běh do kopce jsem nikdy neměla ráda, ale naštěstí mě otec nutil trénovat, takže mi momentálně nedělal až takový problém, ale únava je čím dál větší, takže to chce více a více sebezapření, abych se vůbec přibližovala čistému jasnému světlu z povrchu.
Pravá noha mi začíná těžknout, ale naopak přestává slyšet hlasy za mnou. Všude je krásné ticho, no krásné, děsivé, ale v tomto okamžiku nádherné. Dovolím si na chvíli zastavit a předklonu vydýchat. Pohled mi padne ale na pravou nohu, kdy jsem její neposlušnost vysvětlovala mojí únavou z několikahodinového běhu. Ale to zase tak pravda nebyla. Z lýtka mi trčí půlka nože strážného. Zasyknu bolestí, kdy si až teď uvědomím, jak bolestivá rána je. Přesto chodit a běhat dokážu, takže čas na ošetření bude, až když se odsud dostanu. Jediné co udělám hned je, že pomalu chytnu rukojeť nože a trhnutím ho dostanu ven z rány, druhou rukou mám zacpanou pusu tak, aby nešlo moje vyjeknutí slyšet. Otřu krev z nože do kalhot a strčím si ho za pas. Zbraň se přeci vždycky hodí a nůž ještě víc. Odtrhnu část svého rukávu a nohu velice pevně svážu, abych si aspoň na chvíli ulevila od té nejostřejší bolesti, a protáhnu ji. Je čas se vydat dál.
Středním tempem se opět rozběhnu do kopce a kopíruju klikatou stezku. Už abych byla na povrchu, adrenalin v krvi už dlouho nevydrží a rána začne pulzovat a bolet čím dál víc. Poté už nebudu schopná ničeho než si lehnout tady na cestu a čekat na strážné, aby mě odnesli zpět do cely, popřípadě rovnou na popraviště.

Nilwuin

kamenolom Tomáše Hodvára, jižně od Černého Kamene
6. dubna 249 VR

Příhody z tábora

Studium knih ti dává pěkně zabrat - některá slova jsou rozpitá či věkem zašlá, písaři navíc často používali tobě neznámé výrazy, jejichž význam si musíš odvozovat od kontextu. Navíc jsi zjistil, že zatím všechny rozluštěné stránky ti nepřináší příliš užitku; každá kniha začíná ne zrovna krátkým úvodem o pohnutkách, které vedly k sepsání díla, útržky života píšaře a další tobě nepříliš potřebné informace.
Jedna z mála užitečných znalostí, které jsi nabyl, se týkala historie Západního Království - podle všeho byla země v době své největší slávy pod vládou čarodějů, nicméně díky roztržkám v řádu vypukla občanská válka a uvrhla Království do zmatku, zahnala prosperitu. Dnem zániku města Věže na ostrově v Mar'allově zálivu skončil Věk Rozkvětu a začal Věk Rozpadu, v kterém se právě Království nachází. Zřejmě se za těch dvě stě čtyřicet devět let situace výrazně zklidnila, nicméně od té doby se neudálo nic významného, po čem by se nový věk pojmenoval.
Z této knihy ses také dočetl, že se magie dělí na dvě "školy" - kněžskou, do které spadá i tvé druidské učení, a takzvanou tajemnou, jež je doménou čarodějů, mágů a dalších sesilatelů nezávislých na moci svých bohů. Další vědomosti však čekají na své rozluštění... Ostatní knihy, když jsi je nejprve v rychlosti prolistoval, aby sis určil prioritu, pojednávají buď o historii (s mírným náznakem souvislostí se sesilatelským uměním) nebo o novických praktikách čarodějnického učení. Ve výsledku tedy lze říct, že všechny dosud přečtené stránky ti posloužily spíše jako učebnice Jazyku Synů (jak se nazývá současný jazyk, který používají lidské národy) než jako nástroj k zdokonalení tvých magických schopností.

Třetí den po obdržení knih začíná pršet, tak ti strážní (na rozkaz lommistra) přinesli do ohrady menší stan pro dvě, možná tři osoby; prý abys nenachladl.

Po dalších pár dnech se cítíš slabší a slabší, i když se ti dostává jídla jako ostatním, kteří musí pracovat, navíc občas dostaneš menší balíček se sušeným masem, máslem, čerstvým chlebem, sýrem, ... Vše v rozumném množství, přesto pro jednoho hostina. Usoudil jsi, že tato slabost je způsobena nedostatkem času stráveného v přírodě. Aby se ti udělalo lépe, budeš muset přesvědčit lommistra, aby tě alespoň na pár hodin pustil do nedalekého lesa, jinak budeš mít dlouhodobou nechuť k jídlu, nebudeš se moct soustředit na studium a navíc tě tvé schopnosti spíše opustí než aby se alespoň trochu zlepšily.

Ke konci dubna jsi od studia urychleně vyhnán strážci.
"Vem si nářadí a běž okamžitě pracovat, jestli nechceš výprask!" volají na tebe. O pár chvil později totiž zjišťuješ, že do lomu přijela družina nějakého významnějšího muže. Je dost možné, že kdyby viděli jednoho z vězňů lenošit celý den ve stanu, celý plán by padl a tobě i tvým novým přátelům by nezbývalo nic jiného, než odpracovat své měsíce dřiny a s prázdnou kapsou být propuštěni.

Alassië

Říše Praotců, Temný Palác
dopoledne, 19. března 328 VN

Ostrá bolest projde celým tvým unaveným tělem. Rudá stopa na nohavici se náhle rozšíří a leskne se v tlumeném světle tunelu. Rukáv nasákl krev a pokud krvácení nezastavil, alespoň jej zmírnil. Krátká zastávka ti zase dodala něco sil a tak můžeš pokračovat dál k povrchu.
Záře nebeského ohnivého kotouče sílí - na takové množství světla nejsi zvyklá. Musíš si zakrývat oči a i tak vidíš málo. O to více pak oceňuješ svůj sluch.
"Až chytím ty hovada, nebudu se s nimi párat! Prostě je okamžitě zabiju," zní jeden vykřičený hlas strážného někde před tebou.
"Jestli nám taky utečou jako těm dole, pověsí nás hned vedle nich..." říká druhý, mnohem mírnější a spíše vystrašený hlas.
"Ale to nás nečeká, mladej! Utekli čtyři. Zmrzačenýho klučinu už chytili, ty dva zabijáky co nevidět najdou v lesích a už zbývá jen ta holka. A neexistuje, mladej, aby nám utekla nějaká holka s otráveným nožem v sobě - prej za sebou nechala pěknej potok krve, takže už nejspíš zdechává někde v třetí míli. Nanejvejš!"
Dříve jsi zaslechla, že mezi každou hlídkou se většinou pohybuje jeden čaroděj schopný telepaticky komunikovat s jinými čaroději v dalších hlídkách - to by vysvětlovalo, proč mají tak aktuální informace.
Konečně si začínáš přivykat na ostřejší sluneční světlo a vidíš i muže, kterým ty dva hlasy patří. Stojí před jakousi boudou před vstupem do tunelu. Ten zkušenější je vyšší, silněji stavěný. Druhý vypadá na mladého rekruta, který se k armádě Královny dostal spíše z přání rodičů než z vlastní ctižádosti. Baví se mezi sebou a pohledem se k tunelu ani nepřibližují.
Široko daleko není nikdo jiný - ostatní zřejmě pronásledují tvé rodiče, kteří to zvládli dál, než bratr. Z tunelu vidíš rozlehlé prostranství poseté štěrkem, udusanou hlínou a hrubým pískem, za ním do větru se kymácející lístky stovek stromů. Pokud se ti povede překonat tuto poslední překážku, zřejmě se můžeš považovat za svobodnou.

kamenolom Tomáše Hodvára, jižně od Černého Kamene
6. dubna 249 VR

Upřímně doufal jsem, že ty dny studia mi něco dají. Že budou ty knihy užitečnější, než jen, jako učebnice jazyku Synů. Neříkám, že to není dobrá věc umět a znát více jejich řeč. Je to výhoda, kterou jsem získal oproti ostatním a oproti nim, ale....není to, to co potřebuji teď ze všeho nejvíce. Magické vědění....samé kecy a žvásty o ničem.
Už byl dokonce jeden večer, kdy jsem měl sto chutí knihy přihodit na oheň, ale nakonec se tak nestalo. Mám vědění příliš rád, než abych jej ničil. Když šlo o výběr zajímavějšího, tak jsem se nakonec rozhodl zkusit dozvědět se něco o novinkách z oblasti čarodějnictví, protože jsem měl obavu, že v historii naleznu jen známé příběhy, které stejně nic neříkají, nebo by potřebovaly mnohem podrobnější vysvětlení pro své pochopení a použití.

Pocity slabosti jsou stále častější a akutnější, i když mám dostatek jídla a vody. Nejprve jsem to nechápal, ale pochopení se dostavilo docela brzy. Nedostatek kontaktu s přírodou....vždyť tu žádná není, jen kameny a hlína. Jen málo toho, co by připomínalo naše lesy. Dnes jsem chtěl zajít na lommistrem, abych jej požádal o návštěvu lesa. Nebylo zbytí a tak jsem jej navštívil. Se slušným pozdravením jsem vešel k němu do pracovny a spočinul na něm nervozním a pokorným pohledem. Nelze jinak, když něco elf chce musí vědět, jak se chovat.
"Nerad Vás ruším od práce, ale je tu jistá maličkost, která ztěžuje mé studium a přípravu."
Začnu pomalu a opatrně, než si získám jeho pozornost.
"Inu víte, i když se mi daří získávat informace z knih, které jste mi tak velkoryse poskytl, tak....obávám se, že možná brzy nebudu schopen pokračovat pokud nebudu alespoň občasně v kontaktu s přírodou. Opravdovou přírodou, lesem, nebo něčím podobným. Zde mezi skaly se mé síly neobnovují tak dobře."
Pokusím se mu vysvětlit a pak se pomalu nadechnu.
"Pokud má být ona výprava úspěšná musím být při síle."
Ona osudová slova, kdyby tuhle výpravu nechtěl, tak by se o mě tolik nestaral, takže věřím tomu, že mě nakonec do lesa pustí.

Ke konci dubna, když mě surově vzbudí jeden z hlídačů, se s trhnutím zvedám a snažím se zjistit, co se děje. Cizí družina mi to vysvětlí okamžitě. Velmi rychle pochopím důvod náhle změny chování k mé osobě.
"Už jdu už jdu omlouvám se."
Promluvím stále lámaně jejich jazykem. Ne nechci přijít o výhodu toho, že rozumím všemu, co říkají a vyrazím za ostatními pracovat. Nic jiného mi nezbývá, ne než odjede družina.
Taky se snažím při práci si všímat, kdo to vlastně přijel a za jakým účelem. A také mne zajímá, jak jsou na tom příslušníci mého kmene, můj bratr a naše ohrada, popřípadě ti, které potřebuji, nebo chci na svou výpravu.

Tvrdě vydřená svoboda
Říše Praotců, Temný Palác
dopoledne, 19. března 328 VN

Lehce došlápnu na svou zraněnou nohu a vyzkouším její odhodlání žít. Naštěstí to není ještě tak hrozné, takže se opět rozběhnu ke svobodě. Možná si celé moje tělo uvědomuje, co tato chvíle znamená a pokud ano, tak mě rozhodně nezradí. Začnu si pomaličku zastiňovat oči, jak se světlo z povrchu začíná více a více rozlévat. Nejsem na tak ostré světlo zvyklá a proto je to velice nepříjemné, ale snažím se stále běžet rovně, i když už částečně bez zraku, ale stále mám sluch a hmat, dokonce i čich mi může pomoci, když to bude třeba.
Otrávený nůž? Kruci… Tohle není dobré. Sakra. Ale pokud se dostanu do lesa, možná najdu nějaké bylinky, co by mi mohli pomoci. Snad mi ty knihy, které jsem četla, k něčemu budou.
Zamrkám, abych si konečně přivykla na světlo. Protřu si oči a rozhlédnu se pořádně po okolí. Vidím dva strážné, které už jsem slyšela mluvit. Moc o tom nepřemýšlím. Nechci si teď ani připouštět, že je můj bratr mrtvý. Natož že moji rodiče už také mohou být po smrti. Prostě na to teď není čas.
Drobně dokulhám co nejdál od této dvojice, abych zvýšila šance na útěk. Schoulím se v posledním stínu, který se tu nachází. Poté už je pouze štěrk, drobná planina a les. Poslední překážka. Poslední věc, kterou musím překonat. Pak už se se mnou může dít cokoliv a bude mi to jedno.
…Nádech, výdech, nádech, výdech…
Vezmu do ruky nůž, kdybych se náhodou musela začít bránit, a rozběhnu se do neznáma. Jsem dostatečně daleko od strážných, takže je pravděpodobné, že si mě všimnou, až na poslední chvíli a to už budu v půlce cesty k lesu. Jako by i moje noha věděla, že je to teď opravdu důležité a začala spolupracovat. Ale vím, že po tomhle výkonu mi musí minimálně upadnout.

Nilwuin

kamenolom Tomáše Hodvára, jižně od Černého Kamene
13. - 28. dubna 249 VRp

Návštěva lommistra byla poněkud neovyklá oproti těm předchozím. Namísto toho, aby byl zahrabán v listinách a věnoval se práci, sedí pohodlně usazen v křesle u krbu. Nohy má natažené, položené na nízké stoličce, přes sebe přehozenou zdobenou deku. Když vejdeš, vůbec ti nevěnuje pozornost; z úst mu stoupají obláčky dýmu, které naplňují místnost mírně štiplavou kořeněnou vůní. Krátká zahnutá dýmka doutná s každým jeho bafnutím.

Elfové na rozdíl od lidí tabák neužívají k neřesti, listy sušíte a drtíte a spolu s dalším býlím z něj připravujete silný léčivý odvar Astaldalva, který uklidňuje raněné.

Dokud nepromluvíš, vůbec netuší, že jsi vešel právě ty. Již při prvním slově se na tebe pomalu otočí hlavou, vypadá poněkud překvapeně. Tvou žádost si mlčky vyslechne a nakonec mírně neochotně přikývne.
"Zítra ráno pro tebe přijdou, nejpozději v poledne se vrať." Jeho strohá slova působí tak chladně, až tě to vyvádí z rovnováhy. Poté se otáčí zpět prázdným pohledem do stěny, potahuje z dýmky a nevšímá si tě.

Další den na tebe čekají dva muži před ohradou. Jeden je ozbrojen mečem, jež mu visí u pasu, druhý je lučištník.
"Nic nezkoušej, ouško, moc daleko by ses stejně nedostal," řekne ti ten první bez nejmenšího náznaku nechuti či pohrdání vůči tvé rase. Nechávají se vést do lesa, kam se ti zlíbí. Občas tě napomenou, že jdete moc daleko, jestli nechceš radši blíž k táboru, většinu času si povídají. Vypadají přátelsky, ale i přesto dávají pozor, zda se o něco nepokoušíš. Už po první chvíli v klidu přírody se cítíš silnější, naplňuje tě zvláštní vnitřní klid. Před odchodem do tábora ti strážní nabízí chléb s máslem.

Návštěva na konci měsíce není vůbec příjemná. Po chvíli práce slyšíš od ostatních, že se jedná o pravou ruku Tomáše Hodvára - údajně sem přijel se svou družinou, protože lommistr střádá část zisků ve své pokladně, tak musí být potrestán. Nicméně jiné hlasy říkají, že tady přijel jen na zběžnou návštěvu, že tady byl i na podzim. Ať už tak či onak, můžeš být jen rád, že se k tobě nikdo z návštěvníků nepřiblížil. Nejprve je celá družina u domu lommistra, čeká. Po nějaké chvíli z domu vyjde vážným krokem vysoký muž, spěšně za ním kráčí i lommistr. Pravá ruka nasedá na svého koně a celá družina se vydává na obhlídku lomu. Zastavují se u jedné skupiny barbarů - jsou daleko na to, abys jim rozuměl, ale bez problému ti došlo, co se asi stalo. Kael U'Bad řekl nějakou nelichotivou poznámku na Hodvárovu pravou ruku a také za to zaplatil - nejprve ho muž na koni kopl do obličeje a pak se do něj pustilo pár z jeho slouhů ratišti kopí. Svalili jej na zem, bili ho a kopali do něj, dokud nezůstal téměř nehybně ležet. Vrag se na ně chtěl vrhnout, ale ostatní mu to vymluvili (i když by zřejmě nejradši udělali to samé).

O pár chvil později se družina vydává pryč. Chudák Kael má nehezky potlučený obličej, modřiny po celém těle a pár dní nebude moct pracovat. Ostatní jsou v pořádku, každodenní prací se stávají silnější.

Alassië

Říše Praotců, Temný Palác
dopoledne, 19. března 328 VN

Od chvíle, kdy jsi spatřila světlo povrchu, šlo vše jako po másle.
Rozběhla ses, štěrk ti vrže pod nohama. Zranění necítíš, srdce ti tluče silně a rychle jako desítky bubnů. Světlo tě stále pálí do očí, ale už dobře rozpoznáváš tvary i barvy. Hlasy strážných za zády se ztrácejí, vrzání štěrku střídá dupání bot o hlínu, občas ti pod nohou praskne nějaká větev. A pak znenadání... klid.

Není to klid jako v Paláci, je jiný. Lístky, které se teprve před pár dny objevily na větvích stromů, o sebe šustí při závanu větru, ptáci i jiná zvěř v dáli pějí, nedaleko zurčí potok. Ve skutečnosti to není klid jako takový, je to symfonie stovek tichých zvuků linoucích se z dálky. Vzduch je chladný, slabě se zahřívá o pálivé paprsky nebeského ohnivého kotouče, na které nejsi zvyklá. Nikde v okolí nevidíš nikoho, kdo by tě hledal, pronásledoval, ... prostě nikde nikdo.

Vítej na svobodě.

Až když se vydýcháš a uklidníš, začneš si teprve uvědomovat, jaký máš hlad a žízeň.

kamenolom Tomáše Hodvára, jižně od Černého Kamene
13. - 28. dubna 249 VRp

Při vzpomínce na procházku a meditaci v lese mne hřeje u srdce. Dokonce i můj doprovod byl snesitelný a na to, že se jednalo o lidi byli přívětiví a dělali jen svou práci, kterou nijak nepřitvrzovali, nebo se mi nesnažili více uškodit. Věřím, že i takoví by se v táboře našli, nicméně nejsem elf, který by měl vůči dané rase předsudky, takže třídím lidi dle toho, jak se ke mě chovají, ne všechny do jednoho pytle.
Také si troufám myslet, že nebýt toho, že mne museli doprovázet rozhodně by nešli tak hluboko do lesa, ale bohužel pro ně právě v těchto hlubších místech se nejlépe nabírá energie.
Na závěr je dobré přiznat, že nabídnutý chleba s máslem mne opravdu překvapil a rozhodně si ti dva u mě udělali velké plus.
"Děkuji rád."
Usměju se na ně vlídně a vděčně chleba s máslem přijmu. Hodí se každá výživa. Každé možné zásoby a energie. Rozhodnu se ty dva zapamatovat si, do budoucna, mohli by být užitečnými spojenci. Pokud jsem zaslechl jejich jména zapamatuji si je.

Návštěva onoho hodnostáře nebyla nijak příjemná a ani nikterak záživná, nebo zajímavá. Smrdí z toho jen problémy, které se společně s jeho družinou pohybují okolo a krouží po táboře, jako supi nad mršinou. Jsem rád, že nevím, proč zde jsou. Pravděpodobně to nebude žádný dobrý důvod.
A jak už to bývá stihli nám, než odjeli ještě zanechat dáreček v podobně zbidačeného Kaela. To, že je to drzá huba jsem už věděl, ale že zajde až takhle daleko?
"Hlupák, takhle se nechá jednou akorát zabít."
Vzdychnu si v duchu a věnuji se práci dokud tam máme návštěvu, jakmile se ale vzdálí, tak se postupně přesunu ke Kaelovi a Vragovi.
"Dohlídni teď na něj a až budete mít chvíli času přiveď ho za mnou. Zkusím pro něj udělat, co půjde, aby se z toho dostal, co nejdříve."
Řeknu k barbarům vlídně. Jsme všichni na jedné lodi a alespoň se budu moci zase pocvičit v kouzlech a udělat si plusové body u někoho z tábora. Přátelé a ti, kteří mi budou chtít něco splatit se budou hodit. Jak jinak lépe postupně získat vliv v táboře že?

Jsem venku… A co teď?
Říše Praotců, Temný Palác
dopoledne, 19. března 328 VN

Ještě chvíli běžím lesem jako o život. No vlastně mi o život i jde, pochybuju, že by mě vzali kolem ramen a dovedli bezpečně zpátky do města a ještě mi ošetřili rány. Po nějaké době mě ale začne všechno bolet. Ostrá bolest z nohy se skloubí s únavou po náročném útěku. Pomaličku zvolním tempo běhu, až se úplně zastavím.
Zavřu na chviličku oči, abych dokázala lépe vnímat sluchem, a snažím se zjistit, jestli mě strážní opravdu ještě pronásledují.
Nic. Klid. Až moc velký klid. Nebo jestli se to dá nazvat klidem. Možná se ztratili v lese. Nikdo z nás není zvyklý na takovéto prostředí. A přiznejme si, taky jsem se ztratila, jenomže mě je to tak fuk, abych byla naprosto upřímná.
Prudce otevřu oči a tentokrát se zadívám i po původu všech těch jemných zvuků kolem mě. Vezmu mezi prsty mladé lístky a jeden z nich utrhnu. Chvíli si ho s malým úsměvem prohlížím. O všem tomto jsem četla a je skvělé vidět toto všechno naživo, je to lepší než jsem si představovala. Protřu lístky mezi prsty a zahodím je za sebe. Pak přejedu prsty po kůře stromů a pomalu se zase rozejdu pryč mezi stromy. Už docela solidně kulhám, ale pomalá chůze mi nevadí. Cítím jemný vánek, který se opírá o moje tváře. Jenom se nad tím musím usmívat. Svět najednou dostal více barev, než jsou odstíny černé, červené a fialové.
Opřu se zády o strom a svezu se až do sedu do trávy pod sebou.
Měla bych zkusit najít rodiče, ano, nebo je to naprosto zbytečné. Kdoví. Ani nevím, jak je tento les velký, třeba přijdu na to, že je úplně maličký a strážní už na mě čekají na druhém konci. To jsou vyhlídky do budoucna. Kdybych se tolik nebála, tak bych se klidně rozkřičela a volala: Svoboda!. Ale nebudu na sebe zbytečně přitahovat pozornost a rušit tento svatý klid.
Začnu si prohlížet svoje zranění na noze. Ta rána je slušně hluboká, a pokud mi právě v krvi koluje jed, jak jsem slyšela z rozhovoru, tak to není příjemné. A co je horší, tak vůbec nevím, jaká bylinka by mi mohla pomoci. No nic je čas jít zase o kousek dál. Zapřu se za strom a pomalu se zase vytáhnu na nohy. Opatrně se rozejdu dál lesem.

Nilwuin

kamenolom Tomáše Hodvára, jižně od Černého Kamene
28. dubna 249 VRp

Podle toho, jak se strážní oslovovali, usuzuješ, že se jmenují Lukáš a Jaran. Jaran tě častěji napomínal, abys nechodil moc daleko, hlídal si tě. Lukáš ti nabídl svačinu. Oba vypadají opravdu přátelsky na rozdíl od jiných strážných. Dokonce bys přísahal, že jsi Jarana dříve viděl v táboře, jak se spolu s Jakrem Gruubem něčemu smějí.

Když přicházíš k Vragovi, vypadá, jako by si chtěl zlost vybít alespoň na tobě. Známá, přátelská tvář ho však uklidní a nakonec ti jen odpoví kývnutím hlavy s tím jeho dobromyslným výrazem. Večer k elfské ohradě opravdu přijdou Kael podpíraný Vragem. Kael vypadá opravdu hrozně a tak se do něj bez dalšího meškání pouštíš. Ačkoliv jsi neměl moc na kom trénovat umění hojení přírody od chvíle, kdy jsi pomohl Yami, jsi z nedávné návštěvy lesa pln sil. Cítíš, jak tebou ta moc proudí, jak srší z tvých dlaní a jak najednou modřiny fialoví a hned na to žloutnou a blednou, natržený ret srůstá, oteklá tvář se zmenšuje.
"Díky tobě, Nilwuine," oddechuje si barbar, od pohledu vypadá naprosto v pořádku.
Vrag jen tak mimochodem dodává, že něco podobného viděl jednou u jejich šamana.

Druhý dubnový den vypadá jako jeden z těch ostatních, až na to, že se dopoledne začne celým kamenolomem šířit neskutečný povyk.
"Našli jsme to!" volají vězni i lidé. Někteří nadšeně, jiný překvapeně a pár jedinců dokonce i mírně zděšeně.
Netrvá dlouho a přijde pro tebe jeden ze strážných, posílá tě k lommistrovi.
"Okamžitě, je z toho tunelu fakt nadšenej," povídá ti. Vypadá to, že se ho jako jednoho z mála ta událost takřka nedotkla.
Lommistr má opravdu velikou radost a vítá tě ve své pracovně s nadšením. Když vejdeš, vystřelí z křesla a vydá se k tobě, jako by tě chtěl pevně obejmout a zvednout do vzduchu ve své náruči.
"Promiň mi to, elfe, nechal jsem se trochu unést," říká a očividně se uklidňuje. "No, co se dá dělat, oslavy musí skončit a je třeba se vrátit do práce. Posbírej si ty své vyvolené kamarádíčky a hned odpoledne se vydáte do hory."
Na tváři se mu opět objeví úsměv, stačí pomyslet na bohatství, které ho čeká. Nebo které si myslí, že ho čeká?
"Když budeš odcházet, řekni chlapům u vstupních dveří, co všechno ti mají nachystat na výpravu."

Alassië

Říše Praotců, Temný Palác
dopoledne, 19. března 328 VN

Zurčení potoku sílí každým krokem. Netrvá dlouho a dojdeš až k němu. Je asi šedesát coulů široký, sám o sobě je mělký, nicméně za roky, co tady teče, si vyhloubil půl sáhu hluboké koryto - dostat se přes něj s tou poraněnou nohou nebude nemožné, ale příjemné taky moc ne. Voda je ledová a její čistota odráží paprsky prosvítající mezi větvemi a větvičkami stromů. Bahnité dno i břeh zčásti pokrývá spadané listí.

Jdeš svou vlastní cestou, překračuješ s námahou větve, obcházíš balvany, scházíš kopečky a drápeš se do jiných. Ten les je nekonečný! V břiše už ti hlasitě kručí a nikde nic k snědku - takhle z kraje jara se svět teprve probouzí. Žádné bobule, vejce jsou příliš vysoko ve větvích, srnky a zajíci si tě zvědavě prohlíží z dálky, než odběhnou pryč a ztratí se v tom nezvyklém bludišti dřeva. Rána mírně krvácí; pokaždé, když to vypadá, že krev v ráně zaschne a zamezí další krvi proudit ven, maso se zase natrhne nebo provizorní obvaz rozedře ránu. Jsi vyčerpaná hladem, namáhavým dnem i tou ztrátou životadárné tekutiny.

Ohnivý kotouč na nebi jako by kráčel s tebou, ale na rozdíl od tebe se blíží k horizontu, nyní k němu nemá daleko. Světlo slábne - zrovna když si tvé oči navykly - neboť se blíží večer. Za jiných okolností bys určitě došla mnohem dál, takhle jsi urazila snad deset mil. Deset mil od Temného Paláce, tvého domova od narození celých těch dvacet let. A zdá se, že těch deset mil je pro někoho důležitých - mezi stromy se začíná rýsovat jakási chatrč. Vypadá na takové čtyři na čtyři sáhy, skromná a útulná. Lesní ticho nic nenarušuje - jestli je někdo uvnitř, je naprosto potichu. Jediné okno ve zdi směřující k tobě je zavřené, ale skulinami mezi dřevěnými prkny by se snad dalo nakouknout dovnitř.

Snaha o přežití
Říše Praotců, Temný Palác
dopoledne, 19. března 328 VN

Po určité době chůze se zaposlouchám znovu do okolí. Zurčení vody. Když už umírám hlady, tak žízní bych nemusela. Voda je přeci důležitější než jídlo, bez jídla tělo vydrží až neuvěřitelně dlouho, bez vody však nikoli. Občas zavírám oči, abych se mohla na zvuk vody více soustředit a došla k potoku rychleji. Nakonec zahlédnu už koryto potoka. Široce se usměju vítězoslavně a opatrně zastavím na kraji, abych se zbytečně nezabořila do bahna. Přidřepnu si a natáhnu se rukama k vodě a udělám z nich malou mističku a naberu si průzračnou vodu a ochutnám. Je méně železitá než voda, kterou znám z Temného Paláce. Hltám ji plnými doušky a nakonec si i k potoku sednu. Jenom si pod zadek nahrnu co nejvíce listí, abych neseděla přímo v bahně. Sundám si z nohy provizorní obvaz a začnu si ránu vymývat vodou až dočista. Vyperu i obvaz, který za tu dobu nasákl neuvěřitelně mnoho krve. Divím se, že ještě dokážu stát na obou nohou. Znovu si ránu obvážu a pořádně ji stáhnu, tak jako předtím jenom mnohem pečlivěji, teď na to mám spoustu času. Ještě si opláchnu obličej a znovu se vytáhnu na nohy. Stále více a více obtížněji. Rozejdu se podél potoka dále lesem, když už se ale začne více kroutit a tvořit zákruty, tak ho opatrně přejdu v nejužším místě a jdu dál lesem.

Míjím jeden kopec za druhým, jeden palouk za druhým, ale ve výsledku to kolem mě vypadá pořád stejně. Les. Jeden velký nekonečný les. Proč nechce skončit. Zastavím se a chytnu se za kňourající žaludek. „No jo já vím… Ale nerozčiluj mě. Prostě nemám žádné jídlo u sebe, ale slibuju, že když něco najdu tak to sním. Otrávená už stejně jsem, tak je jedno jestli sním i nějaké jedovaté bobule.“ Ani nevíte, jak moc je mluvení nahlas uklidňující v situaci, kdy už jste až moc dlouho sami. A ne nejsem blázen.

Cítím jak mi postupně ale dost rychle odcházejí i zbytky sil, které jsem si šetřila na horší časy. Cestou se více opírám o stromy a dávám si také častěji přestávky. Začínám se smiřovat s tím, že tady stejně někde odpadnu, usnu a už se nevzbudím. Když už se začíná stmívat a všechno je najednou mnohem smutnější, temnější a pesimističtější, se v dálce začne rýsovat něco nového. Obrys něčeho co není strom ani balvan. „Chatrč… Asi už mám halucinace.“ Zašeptám si pro sebe a vydám se za stínem domu. Opatrně dojdu až k němu a zaposlouchám se. Nic. Naprosté ticho. Že by uvnitř nikdo nebyl a všechno tady bylo opuštěné? Dotknu se rukou okna, ale to je zavřené a nahlédnout dovnitř tedy nejde. Přesto mám štěstí a najdu skulinu mezi prkny. Stačí, abych zjistila, jestli uvnitř někdo je, někdo kdo by mi třeba dokázal pomoci.

Alassië

Říše Praotců, deset mil západně od Temného Paláce
večer, 19. března 328 VN

Dalšími skulinami mezi prkny prosvítají do chatrče poslední paprsky světla rozptýlené po okolí; uvnitř je šero, ale na to jsi zvyklá. Vidíš toho málo; před oknem stojí jakýsi stůl (vidíš jenom jeho přední hranu), na prknech podlahy se válí pár seschlých podzimních lístků a stébla slámy.

Asi té nejdůležitější věci sis však všimla - přímo naproti oknu jsou dveře. A závora je opřená vedle nich. Zdá se, že tvůj průzkum bude moct pokračovat.

Kromě zesilujícího zpěvu brouků a jiného hmyzu neslyšíš žádné další zvuky, z místnosti zní naopak klid. Dále sis také všimla zvláštní kombinace vůní, které se škvírou linou ven - jakési bylinky a koření.

Zajímavý objev
Říše Praotců, deset mil západně od Temného Paláce
večer, 19. března 328 VN

Prohlížím si skulinou vnitřek chatrče, tedy alespoň to, co mi samotná škvíra dovolí. Není toho moc, spíše to vevnitř vypadá, jako by tam ani nikdo nebydlel, ale dveře nejsou zajištěné, takže mám šanci dostat se dovnitř. Pomalu obejdu chatrč a najdu dveře. Opatrně se rozhlédnu a snažím se rozhodnout. Kdyby tento domek měl majitele, mohl by to brát tak, že chci uvnitř něco ukrást… A nebo je to vlastně pravda? Sama teď ani nevím, jestli jsem ochotná začít krást pro vlastní přežití.

Opatrně zatlačím na dveře. Vejdu dovnitř. Pomalu se rozhlédnu po místnosti. „Je tu někdo? Haló?“ Nikdo mi teď nemůže říct, že jsem to nezkusila. Zavřu za sebou dveře a rozejdu se po chatrči. Třeba najdu nějaké obvazy nebo bylinky či mastičky, které bych mohla využít. Jenom doufám, že se teď náhodou někdo neobjeví. Chvíli se zastavím před postelí. Bodla by mi chvilka odpočinku. Drobně se posadím na lůžko a sesunu se na stranu. Páni, jak já bych moc chtěla spát. ale vím, že nemůžu. No tak, Alassië, nespi.

Alassië

Říše Praotců, deset mil západně od Temného Paláce
večer, 19. března 328 VN

Suché dřevo zavrzá v pantech a do místnosti se nahrnou zbytky tlumeného světla z venku. Tvůj hlas se neodráží od stěn a dodává tak srubu nádech útulnosti; přidává tomu i skromné lůžko nalevo od stolu a kameny vyloženém krbu naproti postele. Opodál stojí stará truhla. Na pravé straně místnosti nacházíš zdroj vůně - poličky s prapodivnými nádobami a sušené byliny zavěšené ze stropu.

Nejzajímavější v tento okamžik je dopis pohozený na posteli:
"Drahý Narane,
nezdržuj se v pohraničí příliš dlouho. Zjisti, co potřebujeme, pak se neprodleně vrať do Hlásky. Mí nadřízení, a tví tím pádem také, jsou přesvědčeni, že ta sebranka z podzemí spolupracuje s Říší Praotců. Žádné potyčky, žádné nic - nesmí zjistit, že jsme se vrátili tak blízko jejich linii.

Podepsán,
Parthyn Belrun,
Mistr hraničářů"

Ačkoliv je psán úhledným písmem v Řeči Synů, nebyl pro tebe větší problém mu porozumět - lidský jazyk je posledních pár generací mezi temnými elfy populární a celkem běžně se mu vyučuje. Konec dopisu je ještě opatřen malou pečetí se znakem překříženého luku a meče ve zdobeném kruhu.

Nyní si všímáš, že je hned vedle stolu dřevěná miska s vodou.

kamenolom Tomáše Hodvára, jižně od Černého Kamene
28. dubna 249 VRp

Čas v táboře plyne stále stejně, možná jsem si udělal pár přátel, nebo trochu sympatií mezi svými spoluvězni díky tomu, že mé léčitelské schopnosti pomáhají jejich zraněním a udržuji jep ři životě.
Den, který však přišel dnes mne už nějakou dobu svým způsobem děsil. Na jednu stranu jsem se těšil, až dostanu tu přiležitost dostat se odtud pryč, ale na stranu druhou jsem se bál, kdy to příjde a my budeme muset jít do podzemí a riskovat své životy pro naší svobodu.
"Tak už je to tady."
Pomalu se nadechnu a pohlédnu na oblohu a mraky, které poklidné a bílé pluní na ní. Toho poprasu v táboře si nešlo nevšimnout. A tedy byla jen otázka času, kdy si přijdou pro mne.
"Snad nám to přinese svobodu, nebo alespoň příležitost k útěku."
Zavřu na chvíli oči a pak slétnu očima na strážného, který pro mě přišel.
"Už jdu."
Odpovím mu poklidně jejich jazykem. Za ten čas jsem se naučil vše potřebné. Ač stále předstírám, že jej nezvládám, tak jak bych mohl opak je pravdou. Jejich jazyk je v porovnání s naším primitivní a jednoduchý.
Rozejdu se za strážným k domu lommistra.
"Ještě jednou promluvím s bratrem. Musím to zkusit...."
Přemýšlím cestou a tak nějak bezmyšlenkovitě vstupuji do domu lommistra, který září nadšením.
Sleduji jej klidně a vlídně, tak jako vždy. Nehodlám mu projevit, nějakou nenávist, nebo něco, co mu dalo záminku znelíbit si mě. To nyní opravdu nepotřebuji.
"Nic se nestalo....chápu, spravím je o tom."
Kývnu na lommistra, jako by šlo o to uvařit oběd.
"Rozumím."
Další pokývnutí. Většinou bývám výřečnější, ale dnes asi není divu, že jsem více zamlklý. Jedná se o velkou a nebezpečnou událost hlavně pro mne a mou skupinu.
"Pokud to půjde najdeme jinou cestu z hory a už nás tenhle nikdy neuvidí. Jeho slibům o svobodě zase tolik nevěřím, přece jen je to člověk."
Ano i já mám své pochybnosti a za tu dobu jsem lidem nezačal věřit. Pouze bylo třeba hrát svou roli, ku pomoci mému lidu.

Když vyjdu před dům slétnu pohledem na strážného, který tam stojí. Usměju se, když si uvědomím, že dnes je to Lukáš. S ním bude snad lehčí pořízení, než s kýmkoli jiným.
"Buď zdráv. Už jsi asi zaslechl, že konečně našli, co hledali a my dnes vyrážíme. Lommistr mi řekl, abych ti dal instrukce, co vše sebou budeme potřebovat."
Začnu rozhovor mezi námi klidným a mírným tónem.
"Řekl bych, že to bude klasika.....dostatek trvanlivého jídla a vody na výpravu, abychom tam vůbec přežili, nepředpokládám totiž, že tam bude něco k sehnání, pořádnější oblečení ať tam nezmrzneme, nebo neumřeme na podchlazení, hmmm jelikož neívme, co nás tam bude čekat budou třeba zbraně, takové, jaké můžete nabídnout, budu rád pokud si každý člen výpravy bude moci vybrat dle své vlastní volby, aby se mohl bránit tím s čím umí i zacházet. Jelikož jdeme do podzemí louče, nebo lucerny a olej budou také zapotřebí. Nejsme nějací trpaslíci, abychom viděli ve tmě."
Začnu tím nejdůležitějším.
"Pokud by se našly nějaké zbroje, které by nám padly nebude to naškodu v případě střetu s něčím tam dole. Teplé pláště, nebo přikrývky na spaní na kameni by také nebyly na škodu. Možná kus lana, kdyby bylo třeba někam slézt, nebo přelézt."
Přemýšlím nahlas, co vše by se tak mohlo ještě hodit, pro tuto výpravu.
"Uričtě základní věci pro přežití, jako je třeba křesadlo, troud, nebo podobně, pokud mi seženete brk, inkoust a nějaký ten pergamen budu také rád. Může to tam být bludiště a proto zakreslit si mapu bude více, než vhodné."
"Jsem zvědav, co vše nám lommistr bude ochoten opatřit, nebo "zapůjčit"."
Přešlápnu z nohy na nohu.
"Pokud bys mne mohl vzít na chvíli do lesa, abych si tam opatřil hůl, která by mi padla do ruky nebudu se zlobit. Tohle je věc, kterou si musím opatřit jedině sám.....a také pokud nám mohou být poskytnuty nějaké sušené byliny z těch, které jsem vám zde za ten čas připravil bude to dobré, už kvůli předpokladu zranění někoho z nás, fáči nepohrdnu ze stejného důvodu."
Snažím se myslet na vše, co se dá dopředu. Ale stejně mám obavu, že na něco důležitého zapomenu.
"Samozřejmě musíme mít v čem věci nést, takže nějaká torna, vak, nebo, co půjde bude asi nezbytností. Pokud tě napadne něco bez čeho se tam dole neobejdeme a já na to zapomněl budu ti velmi vděčný, když to tam také přichystáte. Díky."
Usměju se vlídně na Lukáše. Není to špatný člověk, určitě ne tolik, co někteří jiní a za tu dobu jsem si ho relativně oblíbil mezi strážemi.
"No a pak nám přejte štěstí ať se vrátíme s tím, co hledáte."
Pousměju se a rozloučím se s ním a zamířím za ostatními vězni.
Zpravím Yami, Kaela, Vraga, Erbadela a Edeila o našem dnešním odpoledním odchodu, aby se mohli připravit, rozloučit s těmi se kterými chtějí a sám se vydám za svým bratrem Ailinem, abych si naposledy promluvil s jeho tvrdou hlavou.
"Cemi ti žehnej bratře."
Pozdravím jej v našem jazyce a zadívám se bratrovi do očí. Stále jsou nepřístupné, protože si myslí, že zrazuji náš rod, ale on byl vždy neohebný, jako obsidian. Pevný a zarputilý, já se vždy uměl lépe přizpůsobit a najít skulinku tam, kde byla.
"Dnes odpoledne odcházíme na oný výpravu. Ještě jednou jsem tě přišel požádat, abys šel s námi. Budu tě tam potřebovat bratře. Potřebuji tam někoho, koho dobře znám a komu mohu bezvýhradně věřit. Spolu můžeme dosáhnout svobody. Nezahazuj tuhle příležitost."
Vážně se na něj zadívám a pak mu sevřu bratrsky rameno a nakloním se blíže k jeho uchu.
"Pokud bude z jeskyní jiná cesta ven, nehodlám se sem vracet. Lommistrovi nevěřím o nic víc, než ty, pojď s námi a vrátíme se domů za matkou a sestrou. Pojď s námi a jednou se vrátíme a osvobodíme všechny tady. Jsi můj bratr má krev a Cemi je mi svědkem, že nechci, aby se naše cesty rozdělily. Spolu jsme silní."
Zašpetám mu do ucha a pak se od něj oddálím a napřímím. Podívám se mu do očí. V těch mých je naděje ale i obavy smíšené se smutkem, že zde bratr zůstane a bude chtít dál osnovat svou vzpouru, která nemá šanci na úspěch.
"Ať se rozhodneš, jakkoli Ailine vždy zůstaneš mým bratrem, mou krví, mou rodinou a já udělám vše proto, aby ses mohl vrátit domů."
Uzavřu tichý rozhovor se svým bratrem a nechám jej se rozhodnout.

Pokud by se Ailin rozhodl se mnou jít, není co řešit, pokud nikoliv musel bych ještě jednou rychle zhodnotit schopnosti zbytku barbarů a elfů, kteří se chtěli této akce účastnit a zatím nedostali příležitost a na základě toho a toho, co ovládají členové již stávající skupiny, bych se musel rozhodnout kdo půjde místo mého bratra. Vroucně však doufám, že se mi jej podařilo přesvěčit.

Nilwuin

kamenolom Tomáše Hodvára, jižně od Černého Kamene
2. května 249 VRp

Strážný, který tě okamžitě poznal, se starostlivě usměje a vyslechne tvou žádost. Kolem šesté položky už se začíná trochu ztrácet a tak, než odejdeš, si s tebou ještě několikrát zopakuje celý seznam - nejprve na jednu dvě věci zapomíná, na několikátý pokus už vše odříká tak, jak sis přál. Jelikož je však na stráži, půjdou s tebou na vycházku do lesa jiní dva muži, a proto se s tebou rovnou loučí a přeje ti hodně zdaru. Při tom, téměř by sis toho nevšiml, na tebe šibalsky mrkl.

Tví dva strážci - či spíše "hlídači majetku velectěného lommistra" jsou ti cizí. Ano, určitě jsi je tady za ten měsíc mnohokrát viděl, ale jejich tváře ti nejsou povědomé. Jeden z nich, vysoký nevrlý muž, nese na zádech sekerku, druhý, jen o chloupek vyšší než ty, nese v ruce menší pilku.
"Prej sis chtěl sehnat ňákej klacek," vysvětlují ti svou nezvyklou výstroj.
Dřeva je zde hojně jak na stromech, tak na zemi mezi bujnou zelenou trávou a porostem. Spadané větve jsou seschlé, plesnivé, křivé, zlámané, ... Jen málokterá by ti vyhovovala, hledáním té pravé bys zabil přinejmenším celý den a na meditaci před výpravou by ti nezbyl čas. Naštěstí víš, jako učenec druida, jak si takovou hůl obstarat... nebo na to alespoň vzpomínáš. Mistr Harma tě tuto činnost přímo neučil, jen ti vyprávěl o zisku té své. Správná hůl druida - hlavní zbraň ochránců díla Cemi - slouží zejména jako zásobárna magické síly, kterou čerpá z přírody, dále také prodloužená ruka, ve stáří jako berle... a na neposlušné a málo pokorné žáky jako výstražné znamení. Svou hůl by si měl druid opatřit na konci studia spolu s mistrem, který jej zasvětí do tajů správného výběru. Nicméně časy jsou těžké a okolnosti ti neumožňují podstoupit tento rituál, tak se snad nic nestane, když tato pravidla porušíš.

Nolmo Harma ti vyprávěl, že svou hůl získal v Údolí Jezevce (Nalda Orya), místě západně od Nolmë Oroni, kde vyrůstal. Se svým mistrem odešli na sklonku jara do lesa a meditovali. Pak se Nolmo vydal za stromem, který zářil - to světlo však neviděl, pouze cítil. Dlouhou dobu si ten strom, urostlý buk, prohlížel, než k němu promluvil. Požádal jej o jeho sílu a vytrvalost, požádal jej o kus sebe sama. Pak jedna z větví náhle pukla a spadla k zemi. Ať už strom obcházel jakkoliv, nikde neviděl prasklinu, kde měla větev dříve růst. Nolmo poděkoval a s mistrovou pomocí si hůl opracoval do konečného tvaru. Listí, větvičky, třísky; vše co zbylo, položil ke kořenům stromu, poděkoval a rozloučil se.

Před odchodem jsi stihl jen svolat svou družinu, rozhovor s bratrem musel počkat - lommistr ví totiž nejlépe, kdy může postrádat své dva muže a kdy ne, tudíž o čase tvé procházky rozhodl on. Nyní máš však čas a vlastně poslední příležitost. Hned na úvod se mu na čele objeví nespokojená vráska, přesto tvůj zdvořilý pozdrav musí opětovat. Vyslýchá tvá slova s trpělivostí, která mu není vlastní; však také můžeš pozorovat, jak to v něm vře a jen čeká, až skončíš a bude ti moct odpovědět.
Nejprve znechuceně odhodí tvou dlaň ze svého ramene.
"Věděl jsem, že se mě budeš snažit nalákat, že se uchýlíš i ke lži. Myslíš si snad, že tam bude jiná cesta? Je to jenom díra v zemi! Hned, jak tam vlezete, vás zasypou, tím si buď jistý, Nilwuine! To já, JÁ se odsud dostanu! Já, naši lidé a třeba i ty zvířata z hor; brzy už unikneme. Pomstíme naše padlé, spálíme to tady všechno - ohrady i tu jeho přepychovou barabiznu! Přijdu zpátky domů a věz, bratříčku, že nezapomenu zmínit tvou zradu!" Jeho krev vře, svůj hněv nikterak neskrývá, což tvoří dokonalý protiklad k tvé tiché rozmluvě. Otáčí se a kvapným krokem odchází. "Třeba tvrdíš, že mi věříš, ale já tobě ne! Protože já nemám bratra..."

Čas plyne a přípravy vrcholí. Lommistr ve své radosti, nyní neskrývané, dal všem den volna - tedy spíše uspořádal menší slavnost při vašem odchodu. Strážní vynesli ven z kasáren několik stolů, rozložili na ně všechny věci určené výpravě. Je na nich snad vše, co sis přál - nemalé zásoby jídla zabalené do plátna (nebudeš-li šetřit, i tak vystačí alespoň na pět dní), hromada měchů naplněných vodou, hrubé lněné kabátce (některé z nich poznáváš, zřejmě se jedná o oděvy zajatců), dále několik potrhaných přikrývek, dva namotaná lana (hrubá tak akorát, aby snad unesly i Vraga), pár křesadel, váček s několika kousky troudu, pytel se třemi desítkami loučí a několik zavazadel rozlišných velikostí. Speciálně pro tebe je vyhrazen jeden stůl - máš zde jeden z husích brků, které jsi viděl dříve v pracovně lommistra, kalamář se zbytkem inkoustu a tři listy místy potrhaného pergamenu. Dále jsou zde i váčky s tvými bylinami a dlouhá smotaná gáza, nepříliš čistá, ale alespoň nějaká. Nakonec je jeden stůl a blízko stojící sud věnován zbraním. Jsou zde krátké meče a sekery, kopí, nože, palice, ... Jak se dalo čekat, žádný kus výstroje není nový ni kvalitní; jsou to vesměs staré tretky, které se povalovaly ve skladu a zbrojnici.

Jak sis všiml, Kael, Vrag i Edeil již obchází stoly a plní své torny vším možným, vybírají si zbraně a vypadají celkem natěšeně. Kael si vybral bojovou sekyru se zubem naspod čepele (přesto nejlepší z nabídnutých) a ten nejdelší meč, který zde našel - jeden a půlruční meč. Kůže namotaná na jílci by chtěla převázat, ale na to dojde třeba časem. Ačkoliv jsi jej před pár dny zhojil, vypadá to, že ho každým krokem provází bolest. Vrag, zklamaný výběrem drtivých zbraní, nakonec skončí u dřevěné palice s ostrým kováním na konci hlavy. Edeil zjevně poznal tesák sebe nebo někoho z jeho blízkých a tak se po něm okamžitě vrhá. Vychutnává si každý dotek lesklé zahnuté čepele.

Yami jen netečně stojí opodál a vypadá to, že spíše čeká na tvůj příkaz - pokukuje však po krátkém meči na kraji stolu. Ono je to taky největší zbraň, se kterou by byla v případném boji k užitku... možná. Přesto si však vybrala ten nejčistší kabátec, který zde byl; má z něj podobnou radost, jako Edeil ze zbraně. A nakonec, tvému postřehu nemůže uniknout znepokojení Erbadela. Stojí zamyšleně dál od ostatních a namísto výstroje civí na vchod do tunelu. Vypadá to, jako by se rozhodoval, zda radši nezůstat zde a neodpracovat si zbytek "trestu". Svého bratra v davu přihlížejících klábosících vězňů, důkladně střežených lidskými vojáky opodál, nevidíš.

Každopádně tobě zbývají poslední chvíle strávené na povrchu. Poslední chvíle připravit se, poslední chvíle vzít s sebou další, poslední chvíle...

kamenolom Tomáše Hodvára, jižně od Černého Kamene
2. května 249 VRp

Při návštěvě lesa jsem musel jen zavrtět hlavou nad hloupostí svých strážců. Lukáš, by už trošku věděl, že takové naše způsoby nejsou ale tihle? Jen dva natvrdlé pařezy a to urážíme pařezy. Nesnažím se jim ani sáhodlouze vysvětlovat, co je třeba udělat.
"Kéž by mě toho mistr naučil více."
Hlesnu si v duchu, když si vybavuji útržky ohledně rituálu o získání hole.
"Cemi požehnej prosím mému dílu, ač není dle našich zvyklostí."
Prosím v duchu naší bohyni, protože vím, že není úplně správné získat svou hůl takto, ale přece nějak to jít musí.
Rituál musím provést bez mistra a zrychleně, abych to stihl. Navíc strom jsem vybral dle toho, jak na mě působil. Prostě pocitově, jinak to v tuhle chvíli nešlo.....a výsledek? No snad bude dostačující. Musí být.......Úpravy hole jsou také jen....hmmm....nedostačující rychlé ale v tuto chvíli ty nejlepší, které si mohu dovolit. Nějaké další zušlechťování musí počkat.

Rozhovor s bratrem byl horší, než jsem čekal. Skoro to zní, jako by ho někdo proti mne štval, ale bohužel to není chvíle, kdy je čas to řešit. Rozhodl se a já také. Každý z nás vidí možnost svobody v něčem jiném.
Přinutím se na něj posmutněle pousmát a naposledy pohlédnout do těch očí plných nenávisti.
"Opravdu jsem zrádce svého rodu?"
Na okamžik o sobě zapochybuji.
"Pakliže ty bratra nemáš já jej mám a věz že soudit nás mohou pouze staří bohové bratře.....Nechť tě Cemi ochraňuje a Súrain vedé tvé kroky jistě a správně."
Neříkám sbohem, protože to tak necítím. Neloučím se navždy. Jednou.....jednou mu dokážu, že jsem pouze chránil svůj rod.....

Když je čas slavnostně se začneme balit. Vybavení, které je na stolech rozloženo je bohatší, než by se dalo čekat. Ale chudší, než by bylo potřeba. Musí však stačit. Lehce pokývnu na Lommistra na znamení díku, ale nic víc není to třeba. Není to na místě.
Očima přelétnu všechno, co zde je a pak přejdu ke své skupině.
Jídlo a vodu si rozdělíme rovnoměrně mezi sebe, oblečte si kabátce bude tam zima.....
A tak dále. rozebreme mezi sebe troud, louče, přikrývky, křesadla, zavazadla. Husí brk, kalamář, inkoust i pergameny si balím do svého zavazadla. Taktéž gázu a bylinky balím k sobě.
S lehkým úsměvem přejdu k Yami, která kouká na krátký meč. Vezmu jej a podám jí ho do ruky.
"Neostýchej se. Budeš ho možná potřebovat."
Kývnu na ní na znamení podpory a sám si k pasu uvážu dýku a rozhlédnu se, zdali se tu neválí nějaký zašlý luk, tětiv a šípy. Pokud ano sbalím je taky. Pokud ne obejdeme se bez nich. Při sobě mám samozřejmě svou novou "druidskou" hůl, kterou jsem si vybral v lese. Nakonec s lehkým zaváháním vezmu ze stolu ještě krátký meč pro sebe. Zvláště pokud nenajdu luk. Přece jen být připraven je dobré.
Přejdu k Erbadelovi a přátelsky mu stisknu rameno.
"Rozptyl své obavy příteli a vybav se na cestu. Vcházíme, jako otroci, odejdeme jako svobodní. Společně to zvládneme."
Pokusím se jej povzbudit a zakořenit v naší věci. Ztratit společníka by bylo teď přinejmenším nemilé.

Nakonec se rozhlédnu po všech přítomných.
"Pokud je tu ještě někdo, kdo chce jít s námi a získat si svobodu, nechť přistoupí mezi nás. Uvítáme ho, jako sobě rovného druha!"
Promluvím dost nahlas, aby mě bylo slyšet, nejrpve jazykem synů kterému rozumí i barbaři a pak vzápětí jazykem elfů, aby měli všichni rovnocené šance a sleduji zdali se k nám ještě někdo rozhodne přidat. Každá ruka se bude hodit, zvláště když nemohu spoléhat na tu bratrovu.
Očima vyhledám Lukáše, na kterého se lehce usměju a pokývnu mu hlavou. On je asi ten jediný ze strážných, koho bych sebou v dolech snesl ale pochybuju o tom, že by měl důvod volit takovouto cestu. Skoro je mi líto, že to není elf. Zde není jeho místo....ale však on jej jednou najde.

Pokud se k nám ještě někdo rozhodne připojit počkáme až se vyzbrojí a rychle se s ním uvítáme a seznámíme. Jakmile je to hotovo, nebo už nikdo s námi další nepůjde a my budeme připraveni a vybaveni, jak nejlépe to půjde, tak vyrazíme na cestu do temnoty.

Nilwuin

kamenolom Tomáše Hodvára, jižně od Černého Kamene
2. května 249 VRp

Rituál, i když strohý a uspěchaný, dopadl tak, jak dopadl - strom ti svou větev dal, ale necítíš se nijak zvláštně. Vlastně ti připadá, že ta větev by z toho stromu spadla tak jako tak... ale nic lepšího teď asi mít nebudeš.

Tvá družina se pakuje. Barbaři, zvyklí na těžká břemena, berou do svých zavazadel většinu těžkých věcí - Vrag s Kaelem nesou většinu zásob a téměř všechny pochodně. Yami, potěšena tvou podporou, se usměje.
"Víš... cítím se tak zvláštně. Asi bych se měla bát, ale... já se tam těším!" Radostně si bere své věci a během chvíle (má nejlehčí zavazadlo...) už přešlapuje připravená vyrazit.
Luk s plátěným toulcem nakonec najdeš pod hromadou jiných zbraní. Je krátký, šípy jsou na konci polámané nebo mají tupé a pokroucené hroty, letky jsou potrhané. Přesto můžeš být rád, že tady nějaký vůbec byl...

Ačkoliv tě Erbadel nemohl vidět přicházet, moc dobře ví, že jsi za ním přišel ty, než vůbec promluvíš.
"Vím, že vcházíme jako otroci, můj příteli z lesa. Ale vyjít svobodní bude obtížnější." Naposledy se podívá na díru do skály a vydá se ke stolům. "Omlouvám se, nechtěl jsem zdržovat..." Těžko říct, zda je to tím, že nevíš, co přesně čekat, zda tam něco skutečně je nebo jestli na tebe Erbadel přenesl část svých chmur, ale při pohledu na tunel cítíš v zádech zvláštní, nepříjemné mrazení.

Tvá výzva o svobodě vyvolá radost mezi přítomnými, ale jediný, kdo se odhodlá vydat se dolů, je Ruven. Tento elf ti padl do oka již tehdy, když sis vybíral druhy. Je zvláštní - vyšší, než ostatní elfové, má postavu stavěnou spíše na člověka, jeho pleť je světlejší než pleť dalších v táboře a jeho dlouhé vlasy jsou rudé, celkem neobvyklé pro lesní elfy. Přesto jsou jeho rysy ve tváři a zašpičatělé boltce uší jasným důkazem, že sdílíte krev rodu.
"Nechci tady být už ani chvíli," řekne ti podivným přízvukem a vydá se ke stolům. Bere si dva tesáky a zbytky zásob nakládá do torny. Lukáš ti přátelsky kýve hlavou - nemůže odejít. Je to takový paradox; ačkoliv jste tady vězni, smíte odejít. On je zde ve službách a mohl by se snad kdykoliv vydat a pracovat pro městskou hlídku v kterémkoliv lidském městě v této zemi, ale s vámi tam dolů nemůže...

Všichni jsou přichystaní a je čas vyrazit. Lommistr vás pozoruje z dálky, když se blížíte ke skále. Dav vězňů začal zpívat nějakou píseň pro štěstí - je zvláštní, že ji znají i elfové, i barbaři, jejich hlasy spojené do jediné melodie se zakusují do masa a odhalují holé vzpomínky na dávné časy, které ani nenastaly. Každý další krok blíže průchodu tě sytí zvláštním strachem. Není intenzivní, spíše jako by byl hluboko. Jako by tě skála chtěla varovat, ať se zastavíš, otočíš a odejdeš daleko od ní. Každým dalším krokem se vchod zvětšuje; i když víš, že to bude jen kulatá díra o průměru téměř dva sáhy, už teď se ti jeví velká jako celá hora.

Světlo z venku osvětluje tunel asi deset sáhů hluboko - zdá se, že je celou dobu přibližně stejného tvaru a šíře i výšky. Více než dva vedle sebe se nevejdete. Stěny jsou zvláštní - vypadají částečně opracovaně, částečně jako přirozená jeskyně. Erbadel, i když očividně stále znepokojen, trvá na tom, že půjde v první nebo druhé řadě. Z jeskyně vane ledový vzduch nesoucí zpěvnou ozvěnu. Vcházíte dovnitř a ponořujete se do tmy. A píseň za vašimi zády se ztišuje až nakonec zmlkne. Jste obklopeni chladem, tichem a temnotou...

kamenolom Tomáše Hodvára, jižně od Černého Kamene
2. května 249 VRp

Věnuji Yami úsměv. Mám pocit, že bude tím členem, který bude udržovat lepší morálku naší skupiny. Má pro to přirozený talent. I to, že se se mnou na dálku Lukáš přátelsky rozloučí je mi útěchou. Je to důkaz, že ne všichni lidé jsou stejní, jak si můj bratr myslí. Jsou hold věci, ve kterých je hrozně naivní.
Když se všichni připravení a vybavení zastavíme u vchodu do tunelu zhluboka se nadechnu a pohlédnu dovnitř.
"Postavíme se tomu čelem.....ku svobodě. Ale i tak kdyby byla lepší možnost nikdy bych tam nešel. Erbadel má v tomhle pravdu."
Vězni se s námi loučí také po svém. Zpěv, který vyprovází. Nese chmury i útěchu. Nevím, co si z něj přesněji vzít, ale přece jen zpívají všichni bez rozdílu stejně. Všichni tu píseň znají. Něco nás tedy spojuje. Něco nám dává naději.
"Ano naděje je to, co nás musí vést i nadále."
Pohlédnu na své společníky.
"Dobře tunel je dost široký pro dva, utvoříme tedy řadu po dvojcích.....Erbadele společně s Ruvenem půjdete první. V druhé řadě půjdu já a Kael. Kael půjde za Ruvenem, díky své velikosti přes něj uvidí. Já nám budu psát poznámky případně kreslit mapu cestou. Ve třetí řadě půjde Yami, která nám bude svítit společně s Edeilem. Uzavře to náš největší člen Vrag, který nám bude krýt záda. Kromě Yami ponese světlo ještě Erbadel všichni mějte připravené zbraně a postupujte opatrně nevíme, co nás uvnitř čeká, ale budeme tomu čelit, jako jeden a stejně tak uspějeme."
Promluvím ke skupině a pak už je čas vyrazit dovnitř. S nitrem sevěřeným ocelovou pěsti postupuji společně se svou skupinou dovnitř. Na pergamen si budu dělat poznámky, jak jen to půjde, abychom se zde neztratili a abychom měli přehled.
"Dávejte pozor kam šlapete mohou tu být pasti ať už přírodní, nebo někým zanechány. Nikdy nevíme, nač tu narazíme, takže opatrně."
Upozorním ještě ty vepředu a pak postupujeme dál. Je to poprvé, co jdu do podzemí a je to opravdu zvláštní pocit.


Poznámka: Prosím o aktualizování mých poznámek vypravěče, chybí mi tam Ruven případně větší info o mých společnících, děkuji ;)

Nilwuin

kamenolom Tomáše Hodvára, jižně od Černého Kamene
2. května 249 VRp

Členové tvé výpravy souhlasně přitakávají a Erbadel s Yami křesadlem rozdělávají oheň na pochodně. Brzy se již okolí rozzáří plamenem ze dvou loučí, lehce vyhřívá své okolí. Stavíte se do formace, kterou jsi přikázal - pro případný boj je místa málo, pro průchod však dostatek. Pokračujete dál, podlaha za drsná, občas výmol či kámen; zatím se nesvažuje. Zpěv za zády už utichl a světla průchodem také moc není. Namísto toho si přivykáte na světlo dvou plamenů a ozvěny spadlých kapek kdesi v dáli. Asi padesát sáhů hluboko přicházíte ke křižovatce - cesta se rozděluje na obě strany. Ruven hlásí, že levá se stáčí po deseti sázích doprava, ta pravá se táhne mimo světlo louče.
V břiše cítíš silné napětí, horší než před vstupem do jeskyně.

Co teď?
Říše Praotců, deset mil západně od Temného Paláce
večer, 19. března 328 VN

Opatrně se položím na postel a natáhnu nohy, ale to už pod mým zadkem zašustí nějaký papír. Vytáhnu ho zpod sebe a začnu ho studovat. Dopis. Opatrně obracím papír v rukou a natáčím si ho, tak abych ho mohla pohodlně rozluštit. Lidský jazyk. Základy znám, tak snad se z toho dopisu něco dozvím, ještě že je tak úhledně napsán krasopisem, kdyby odesílatel škrábal, bylo by to horší.
V průběhu čtení se pomalu z lehu dostávám zpátky do sedu. Počkejte… Ten člověk je teď někde tady? Nebo už se vrátil a to tu jenom zůstalo? Rozhlédnu se po chatě tentokrát trochu více vyděšeně. Odložím dopis na stolek, kde narazím na misku s vodou. Asi znám odpověď na svou otázku, pouze je někde venku a za chvíli se může vrátit. Hraničáři. Lidé. Tady. Tak blízko Temného Paláce. Asi jim už otrnulo.
Opět vstanu a zaúpím lehce, když došlápnu na poraněnou nohu. Začíná být hrozně ztuhlá a už odmítá naprosto spolupracovat, ani se jí nedivím, já bych nespolupracovala taky. „Dobře. Mám plán. Nejdřív ošetřit ránu, potom se postarat o můj kručící žaludek a následně snad i odpočinek.“ Kulhám k bylinkám a drobně si k nim čichám, abych poznala tu, kterou budu potřebovat. Konečně ji najdu a položím ji na stůl. Teď obvazy. Žádné takhle rychle nenajdu, tak použiji prostěradlo z lůžka, natrhám ho na proužky a pak použiji vodu z misky, abych dala bylinky navlhnout, a rozemnu je mezi prsty a dám si je kolem rány, což by snad mohlo tu otravu zpomalit, když už nic a obvážu si kotník čistým plátnem z prostěradla. Zůstanu sedět na posteli a oddechuju. „Jsem nejlepší.“ Pochválím samu sebe.
Obavy ohledně krádeží a podobně mě postupně opouštějí. Sice já nebyl ten člen rodiny, který krade. Nikdy jsem obětím svým nebo mého otce neukradla ani brož, ale tak co už. Asi to mám v krvi.
Žádné jídlo neobjevím, tak si sednu opět na postel a převážím se na bok, zavřu oči. „Tak a teď umřu. Po takovém boji. Umřu.“ Vydechnu a jenom se schoulím na postel.

kamenolom Tomáše Hodvára, jižně od Černého Kamene
2. května 249 VRp

Cesta do útrob hory je stísňující. Ne elfové opravdu nepatří pod zem. O tom se nyní přesvěčuji více a více, ale nesmím dát znát svou nervózitu. Nesmím, oni na mne spoléhají a já je nezklamu. Musím je vést dál.
Musím jim ukázat, že máme šanci. Dostanu nás odtud všechny....je to jediná cesta....
Zadívám se zamyšleně na rozcestí.
"Půjdeme tou vlevo. Opatrně pomalu a koukejte kam šlapete může to být kluzké, nebo se svažovat."
Upozorním své společníky a sám obačně koukám po stěnách a stropě, abych si byl jistý naší bezpečností, nebo si mohl povšimnout něčeho zvláštního.
Do zdi naškrábnu u rozcestí špičkou dýky šipku, abychom věděli kudy se vracet až půjdeme v opačném směru. Navíc pokud šipka zmizí bude to znamení, že tu nejsme sami.

Nilwuin

tunely ve skále, jižně od Černého Kamene
2. května 249 VRp

Pokračujete levou chodbou, pomalu a obezřetně. Chodba se láme nepřirozeně ostře doprava, před rohem se zastavujete a Ruven opatrně nakukuje za roh. Najednou, jakoby zcela fascinován vykročí o dva kroky dopředu, přímo doprostřed chodby a dobrou chvíli tam zírá. "Viděl jsem tam světlo!" vyhrkne trochu vystrašeně. "Už tam není, ale před chvílí tam svítilo! Takové divné, modré! Ta chodba bude dlouhá!" Naopak Erbadel vypadá celkem netečně, jen se otočí na skupinku a řekne potichu: "To se ti určitě jenom zdálo..." Ruven si půjčuje louč od Yami a zkoumá blízké okolí další části chodby. "Je rovná, svažuje se dolů. Zem vypadá rovně, bez děr, jako by tady někdo kutal..."

Alassië

Říše Praotců, deset mil západně od Temného Paláce
večer, 19. března 328 VN

Bylinky ti do nosu servírují celou paletu vůní - mnohé z nich ani nepoznáváš, přesto najdeš tu jedinou, kterou teď potřebuješ. A'non afya, tmavá vysoká bylina. Je pořádně vysušená, krátké široké lístky se lámou při sebemenším ohybu a vypouštějí tak do vzduchu hořké aroma, které je pro tuto rostlinu tak typické. Kousky vlhké a'non afyi se během chvíle mění v lepkavou kaši a přichází ten čas. Víš, že užívání této byliny je trochu riskantní, tedy svým způsobem. Je známá jako skvělá ranhojičská bylina, jedna z nejúčinnějších... nicméně její přiložení na ránu bývá většinou bolestivé, mnozí zranění po jejím užití upadnou do bezvědomí nebo se několik nekonečných okamžiků svíjí v agónii. Ale víš, že to zastaví krvácení a s trochou štěstí na tom budeš ráno mnohem lépe.

Dnes máš zjevně šťastný den... lze-li na to takto pohlédnout. Mast z a'non afya ze začátku pálí a noha, kterou jsi již téměř necítila, znenadání cítí naprosto vše. Máš nutkání s ní stále hýbat, cuká sebou, až máš potíže si ji obvázat natrhaným prostěradlem. Nakonec se však rána zklidní, bolest odejde a cítíš jen silný hřejivý pocit pod obvazem. Znavená, vyčerpaná uleháš na postel a usínáš...

Kdesi v říši snů...

Sedíš doma a tví rodiče se hádají o tvého bratra. Jsou velice rozvášnění a tak ses rozhodla jít ven. Ulice jsou prázdné, rozbíháš se a utíkáš daleko. Domy, které se kolem tebe míjejí, nepoznáváš; přesto nezastavuješ a pokračuješ dál nekonečnou rovnou ulicí. V dálce vidíš palác a z jeho kobek se ozývají nářky tisíců temných elfů, přesto se k němu nepřibližuješ. Najednou padáš do prachu ulice a když se na sebe podíváš, zjišťuješ, že nemáš pravou nohu...

Říše Praotců, deset mil západně od Temného Paláce
brzké ráno, 20. března 328 VN

Probouzí tě štěkot psa. Čelo máš zpocené a rána stále hřeje. Šelma škrábe na dveře a zuřivě štěká. Jsi tady v pasti a pokud se ty dveře otevřou, asi ti moc šancí nezbývá. Mezi jednotlivými štěknutími slyšíš kvapné přibližující se kroky. Pes najednou utichne a ozve se tiché cinknutí kovu. Tlumená rána, vrzání pantů. Než se rozkoukáš, pes podobný vlku už výhrůžně stojí u postele, celý naježený na tebe vrčí. Desky podlahy kňučí pod váhou osoby, která opatrně vchází dovnitř - vysoký muž zahalený do pláště s dýkou v ruce. Dvakrát zamlaská o horní patro a napětí v šelmě povolí.
"Děvče, co si myslíš, že tedy děláš?!" řekne hlubokým hlasem, přesto však bez náznaku hrozby.

Noční můry
Říše Praotců, deset mil západně od Temného Paláce
brzké ráno, 20. března 328 VN

Prudce se proberu, zborcená potem a noha stále lehce hřeje a štípe, ale aspoň se mi do ní vrátil cit, to je velice pozitivní zpráva. Když uslyším štěkot psa, tak se bleskově posadím na posteli, ale jenom se mi zatočí hlava a znovu ulehnu do postele, zavřu pevně oči. Zaposlouchám se do dění venku před domem.
Jsem tady v pasti. Nějaký muž, ještě i se psem. Očividně majitel tady téhle chatrče. Dobře, jediné co mi zbývá, tak zůstat sedět a snažit se utéct při první příležitosti, i když s tou nohou a kručícím žaludkem se teda daleko nedostanu.
Otevřu znovu oči a to už hledím přímo na vlka u postele. Teď je asi čas se začít modlit, abych tohle všechno přežila. Více se vzdálím od okraje postele a natisknu se zády na stěnu za sebou. Konečně uvidím i majitele, muže zahaleného v kápi a s dýkou v ruce. Podívám se směrem za něj, kde leží můj zakrvácený nůž, který jsem tenkrát vytáhla ze své rány. Povzdychnu si. Tohle je ten nejhorší den jaký znám.
Chvíli na něj jenom tak koukám a snažím se v duchu přelouskat, co mi to vlastně říká. Zatím jsem se s mluvenou řečí lidí nesetkala, vždy jen jsem četla v tomto jazyce, ale naštěstí díky všem těm knihám jsem se z tohoto jazyka naučila hodně. Ale složit větu a odpovědět mu, bude asi horší část než porozumět.
Zhluboka se nadechnu a pak opět vydechnu, drobně pootevřu ústa, že něco řeknu, ale nakonec ze mě prakticky nic nevyjde. Zavřu oči a snažím se nějak uklidnit, nemyslet na všechno co se stalo.
„Hledala jsem… bylinky.“ Drobně ukážu ke zraněné noze, kdybych náhodou použila špatná slova a nebylo mi rozumět.

Alassië

Říše Praotců, deset mil západně od Temného Paláce
brzké ráno, 20. března 328 VN

Muž si tě nejprve bez pohnutí prohlíží, pak si povzdechne a zasune dýku zpět do pouzdra u opasku. Z hlavy si strhne kápi a konečně se ti odhalují detaily jeho tváře. Musí být velice starý, probleskne ti hlavou jako první, když vidíš jeho šedivějící plnovous a vrásky kolem očí. Pak si však vzpomeneš na knihy a povídky o tom, jak lidé stárnou rychleji a jejich životy jsou kratší než vaše. Muž zapaluje lucernu visící ze stropu a v plápolavém světle si můžeš povšimnout, jak je jeho kůže světlá. Což o to, někteří temní elfové mají pokožku vcelku světlé šedé barvy, nicméně tento muž - a zřejmě i ostatní lidé - je světlý se zvláštním nádechem béžové.

"Pálivec samotný je na rány vcelku špatná volba, měla sis to smíchat s vláčnicí," zamumlá a ukáže na druhý hák s bylinou, kterou nepoznáváš. "Každopádně ses o sebe zjevně postarala. Takže teď mi řekneš, kdo jsi, jak ses sem dostala a pak něco vymyslíme, ano?" Z tlumoku vytahuje v látce zabalené sušené maso, nabízí ti. "Nejsi hladová?"

tunely ve skále, jižně od Černého Kamene
2. května 249 VRp

"Světlo?"
Zamračím se ostražitě a natáhnu se, abych viděl přes něj a mohl posoudit, co se děje před námi.
"Modré světlo...hmmm i kdyby tam žádné nebylo dávejme pozor, nevíme, co v tunelech číhá."
Upozorním opět své společniky. Nechce se mi to líbit, ale možná je to ta správná cesta jít právě tudy.
"Hmmm zvláštní, sem až myslím neměli dojít při konstrukci tunelu....dávejte pozor kam šlapete může to být kluzké. Tak kupředu a dávejte pozor."
Opět vykročíme vpřed. Musím řici, že se mi nitro svírá nejistotou z toho, co by se mohlo stát a co nás tam dole může ještě čekat. Tohle není misto, kam patříme, ale musíme tu být. Máme tu být? Teď už není cesty zpět. Musíme uspět, tak či onak.

Pomoc od cizího člověka?
Říše Praotců, deset mil západně od Temného Paláce
brzké ráno, 20. března 328 VN

Drobně si muže neustále prohlížím. Snažím se to dělat ale nenápadně, abych zbytečně nevyprovokovala nějaký souboj, moc dobře si uvědomuji, že v tomto stavu by to pro mě asi nedopadlo nejlépe, spíše naprosto devastačně.
Fascinuje mě, jak odlišně ode mě vypadá. Nikdy mě nenapadlo, že lidé opravdu budou vypadat takto, vždycky jsem si je představovala něco jako nás s jinou barvou pleti, ale teď když konečně člověka vidím přímo před sebou, můžu vnímat všechny patrné rozdíly a že jich není málo. Hned mě pojme přirozená zvědavost a chtěla bych se ho na všechno zeptat, na jeho kulturu, náboženství, styl života, ale jenom se kousnu do jazyka a jenom mlčím.

Z myšlenek mě vytrhne až to když mi začne popisovat bylinky. Pozorně ho pozoruju a poslouchám, jenom místo slov pokyvuju hlavou. Bohužel ale tu druhou bylinku vůbec neznám, takže ani nevím, kde bych ji v přírodě našla, no asi bych si to ale měla zapamatovat, zní to jako dobrá rada od někoho zkušenějšího.
Jenom rychle kývnu hlavou, že mu hned odpovím a pak se zadívám na jídlo, které vytáhne z brašny. Žaludek se ozve a já si teprve teď uvědomím, že umírám hlady, nějak jsem to po té době už přestala vnímat. Chytnu se za kručící žaludek.
„Mám hrozný hlad. Nejedla jsem… snad víc než den možná už i… víc… Nejsem si jistá.“
Opatrně si převezmu kousek sušeného masa a hladově se do něj pustím. Snažím se ukusovat menší kousky a pořádně si je vychutnat, abych i trochu svůj žaludek oblbnula a myslel si, že jsem toho snědla víc.
„Já… já vlastně nevím, kde začít. Asi nejdůležitější je, že… jsem utekla z Temného Paláce a… vůbec nevím, kde jsem, kam mám jít, co mám dělat. Nemám jídlo ani výbavu a asi už ani rodinu. Je to složité.“
Nechci hned ze začátku prozrazovat všechno, ale zase mi nezbývá nic jiného než připustit, že jsem momentálně v dost bledé situaci.

Nilwuin

tunely ve skále, jižně od Černého Kamene
2. května 249 VRp

Ačkoliv zíráš do chodby, nevidíš nic než tmu narušenou ve vašem okolí plápolavým žlutým světlem loučí. Ještě chvíli postáváte na rohu a pak se opět vydáte dál. Tunel je nekonečný! Stěny jsou příliš hladké na jeskyni, strop není ničím podepřen a ne vždy jde rovnoběžně s podlahou. Ušli jste opatrnou chůzí asi padesát sáhů - odhaduješ, že vzhledem ke strmosti chodby jste o nějaké tři sáhy hlouběji pod zemí. Vrag za vašimi zády zamručí a Kael vedle tebe vypadá nejistě. Erbadel kráčí pomalu, Ruven pro změnu pozvolna zrychluje.

Alassië

Říše Praotců, deset mil západně od Temného Paláce
brzké ráno, 20. března 328 VN

Hned, jak se pustíš do jídla, muž odloží zbytek na stůl - je mu docela jasné, že ti jeden menší kousek stačit nebude. Zatímco mu ve zkratce vyprávíš svůj dojemný životní příběh, vezme z jedné z polic džbánek a naplní jej vodou z měchu, který měl přes rameno; plný džbán pokládá na stůl vedle masa.
"Utekla...?" zopakuje trochu nevěřícně. "Co tě k tomu přimělo?"
Ať už mu povíš cokoliv, poté se opět ujímá slova: "Každopádně jsi vstoupila na půdu Císařovny Meredith IX. a jelikož příslušíš k nepřátelskému národu, musím tě nyní předvést před velitele nejbližšího města či pevnosti." Hlas má klidný a slova odříkává téměř jako jakési naučené zaklínadlo, bez zbytečných emocí. "Mohu ti slíbit, že když se mnou odejdeš a nepokusíš se o nic, bude o tebe dobře postaráno a dostaneš šanci na nový život."

Přestává se mi to líbit
Říše Praotců, deset mil západně od Temného Paláce
brzké ráno, 20. března 328 VN

Chvíli čekám a jenom tak koukám na jídlo a džbán vody, jako bych se bála si to vzít, vlastně ano trochu strach mám, co když to nenachystal pro mě ale pro sebe. Když se toho ale celou dobu nedotýká, tak se po vodě i mase vrhnu jako hladový vlk.
„Děkuju.“
Řeknu s plnou pusou a dál se cpu a zapíjím to vodou ze džbánu. Cítím, jak kručící žaludek ustává a jak pálivá žízeň v krku zhasíná a odeznívá.
„Mě k tomu nepřimělo nic… Já… musela… Neměla jsem na výběr. Oni by mě zabili, jako mého bratra.“
Vyslechnu si jeho další slova a začínám strachy blednout. To nemůže myslet vážně. Hlavou mi začínají běhat myšlenky o tom, že i když jsem se dostala tak daleko, tak stejně nakonec umřu. No to je nádherné. A to jsem si chviličku myslela, že už to bude dobré.
Když odejde prvotní šok, tak prudce vstanu, ale moje zraněná noha vypoví službu a podlomí se. Jenom se zachytím stolu, abych neskočila úplně na zemi.
„To nemůžete. Já nic neudělala. Žádný váš slib mi nepomůže. Stejně mě zabijí. Pověsí mě hned, jak mě uvidí. A jestli ne. Tak. Tak. Mě zlynčují lidé. Už jenom kvůli tomu, kdo jsem.“
Začnu drmolit v mém rodném jazyce, ale pak už se pomaličku rozdýchám a zopakuju jenom hlavní body v lidské řeči.
„Popraví mě. Já nechci umřít, to jsem nemusela utíkat. To jsem tam mohla zůstat.“

tunely ve skále, jižně od Černého Kamene
2. května 249 VRp

"Ruvene nezrychluj. Jestli uklouzneš a skutálíš se dolů, kdo ví kde skončíš a jak skončíš. Drž tempo se skupinou nesmíme se rozdělovat."
Napomenu svého společníka, který by očividně chtěl jít napřed.
"Budeme pokračovat stálým tempem a pohromadě. Tak jsme silní a můžeme se spolehnout jeden na druhého ať se stane cokoli.
Zažeňte chmury přátelé uspějeme na naší cestě."
Pokusím se je povzbudit a dál ostražitě sleduji tunel okolo nás. Je to podivně udělaný tunel a věřím tomu, že nejsem jediný, kdo si toho povšiml. Ať jej vyhloubil kdokoli musel být velmi zručný, nebo používal magii. Jinak si tento div, neumím vysvětlit.

Nilwuin

tunely ve skále, jižně od Černého Kamene
2. května 249 VRp

Ruven se zastaví, když slyší své jméno, jako zděšený se na tebe otáčí.
"O-omlouvám se, nějak... jsem chtěl vědět, co je před námi..." hlesne provinile.
Za chvíli to ale zjišťujete všichni. Na konci chodby se začíná utvářet jakási jeskyně či snad síň. Vychází z ní tlumené zelenomodré světlo, které jako by nabíralo na intenzitě s každým krokem, který se k ní přibližujete. Zároveň začínáš cítit závan zvláštního puchu - shnilé maso, prohnilé dřevo, spálenina, ...? Těžko říct, ale podle výrazů tvých společníků a znechuceného výdechu Yami jej necítíš jen ty.

Alassië

Říše Praotců, deset mil západně od Temného Paláce
večer, 19. března 328 VN

Muž, jako by se chystal cosi odpovědět na tvé odůvodnění odchodu z Temného Paláce, olizuje si rty a nadechuje se, když najednou spustíš v řeči temných elfů. Zprvu vypadá trochu překvapeně, ale třeba je to jen tím, že se při tvém pokusu vstát a následně nespadnout rozkýval stůl a džbán spadl na podlahu, střepy se rozlétly po celé místnosti.
Ještě chvíli tě nechá se uklidnit a pak konečně odpoví, k tvému překvapení celkem srozumitelným přízvukem: "Kdybys zůstala doma, zemřela bys. Ale přišla jsi na cizí území a naše zákony hovoří jasně. Takže se mnou půjdeš. A kdyby byl každý temný elf nepřítel Císařovny, zabil bych tě v této posteli. Nedává to smysl?" Na tváři muže se objeví něco, co lze chápat jako přátelský úsměv. "Věř mi, děvče. Nejsi první, kdo utíká z Paláce. Někteří z vašeho lidu pro nás pracují, a to zatraceně dobře. Vyspi se, ráno vyrazíme..."
"Mimochodem, jak se vlastně jmenuješ, děvče?"

Další šok
Říše Praotců, deset mil západně od Temného Paláce
večer, 19. března 328 VN

Roztáhnou se mi zorničky úžasem, když uslyším svoji mateřštinu v docela solidním stavu. Nevím proč, nejsem zrovna naučená věřit cizím osobám, natož lidem či jakékoliv cizí rase. Žila jsem celou dobu v nějakém uzavřeném společenství pod zemí a najednou jsem úplně v jiném světě s jinými pravidly. Ale tenhle muž jakýmsi kouzlem dokázal vytvořit aspoň jiskřičku důvěry v mém srdci. Pořád jenom musím myslet hlavně sama na sebe, na moje přežití, a tenhle muž je zatím ta největší šance, kterou jsem dostala. Jo a taky jsem pořád ta malá vystrašená holka se zraněnou nohou, takže na nějaké hrdinské kousky nemám chuť.
Pomaličku se posadím zpátky na postel a jenom kývám hlavou, jakože rozumím a vše mi dává smysl. No buďme upřímní, to co říká, vážně dává smysl. Mohl mě zabít už nějakou dobu zpátky, ale taky si nechce třeba jen špinit ruce a předá mě dál. To už budu muset řešit později.
Chvíli zapřemýšlím nad tím, jestli mu své jméno mám říct. Jméno má velkou moc, minimálně já si to myslím a být anonymní je kouzelné, ale sdělení jména by mohlo zase trochu zvednout procentuální šanci na moje přežití.
„Alassië… Veromo. A… Omlouvám se… Za ten džbán… Já… Nechtěla.“
Vykoktám ze sebe pomaličku.

Alassië

Říše Praotců, deset mil západně od Temného Paláce
večer, 19. března 328 VN

"Naran, hraničář, těší mě," odpoví a přátelsky ti podává pravici.
"Alassië... Alassië... Alassië..." říká si pro sebe různými přízvuky, a sbírá větší kousky střepů, skládá je na stůl. "S tím si nedělej starosti, to se zkrátka stává..." Poslední střípky odkopne kamsi do kouta a z truhly vytahuje několik pokrývek, jednu ti podává. "Pořádně se přikryj, noc bude chladná a potřebuješ na cestu spoustu sil." Sám ulehá na jednu z přikrývek na zem a do druhé se zabalí, jeho čtyřnohý společník usíná hned vedle něj.
"Dobrou noc..."

Kdesi v říši snů...

Chytili tě. Nevíš kdy, kde, jak, ... mají tě a táhnou tě tunely zpět do hlubin Temného Paláce, nahou, svázanou, poníženou. Město je plné vysmáté sebranky, popadají se za břicha a volají na tebe posměšnými jmény. Konečně tě dotáhli do středu města, přivazují tě ke kůlu a k nohám ti házejí suché kořínky a slámu. Konečně rozeznáváš ty obličeje. Jsou světlé. Jsou to obličeje lidí. Z davu kdosi přináší plátěný pytel a začíná po tobě házet jeho obsahem. Jsou to hlavy tvých rodičů i Narana, ... Najednou se před tebou objevil Vavrarys. "Nalezl jsem moc," řekne lidskou řečí a z dlaní mu vytryskne fontána plamenů zapalující hranici. Vavrarys i všichni ti lidé se mění v mlhu, rozplývají se a tebe probouzí jen silné pálení na pravé noze...

Říše Praotců, deset mil západně od Temného Paláce
ráno, 20. března 328 VN

Ačkoliv ve snu byl ten žár naprosto skutečný, tvé zranění téměř necítíš. Místnost se pomalu plní světlem a hraničář i se psem snídají. I tebe čeká jídlo, opět sušené maso na stolu a kožený měch s vodou hned vedle. "Až se najíš, Alass-, Alassië, vydáme se na cestu. Když budeš moct jít dobrým tempem a nic špatného se nestane, večer snad dorazíme do Ferolovy Hlásky."

Zasloužený klid anebo taky ne
Říše Praotců, deset mil západně od Temného Paláce
ráno, 20. března 328 VN

Váhavě podám hraničáři svoji pravačku a stisknu ji stejně silně jako on mě. Jak už jsem několikrát vzpomínala, udržovat s ním dobré vztahy je jenom ku prospěchu věci, dokud se nedostanu aspoň na vlastní nohy, což klidně může trvat i roky.
Převezmu si od něj přikrývku a rozhodně mě nemusí pobízet k tomu, abych se do ní zabalila až po uši, takže spíše vypadám jako zakuklený motýl, než normální živá bytost.
„Dobrou noc.“
Zašeptám už notně unaveně a možná už jsem začala i usínat. Zavřu oči a pevně, no spíše křečovitě, držím kraj deky. Usínání mi ale nedělá vůbec problém, spím jako zabitá téměř okamžitě, jako by stačilo jen lusknout prsty.

V noci se převaluji v důsledku špatných snů, ale neprobudím se, vzbudí mě až vyvrcholení noční můry a ranní paprsky světla, na které stále nejsem úplně zvyklá. Posadím se na posteli. Zhluboka vydechuju. Rychle odhodím deku, abych se mohla podívat na svoji nohu, ta je ale v pořádku, teda v rámci možností. Oddechnu si úlevou. Byl to přeci jen hloupý sen. Ale co když mi ten sen něco chtěl říct.
Moji pozornost přesunu na hraničáře a jeho společníka, snídají, a dokonce i pro mě je připravena snídaně. Ustelu deku a položím ji na posteli, opatrně se postavím, nejdřív jen lehce našlápnu na zraněnou nohu a vyzkouším její poslušnost, vypadá to, že dneska už je to mnohem lepší. Přejdu ke stolku a přisunu si štokrle k nim, sednu si na něj.
„Děkuju. Dobrou chuť.“
Pustím se hladově do snídaně a zapíjím maso vodou, aby se dalo lépe požvýkat. Upřímně, tohle je možná kvalitnější jídlo, než to co jsem jedla za poslední týden doma. Během toho co jím, tak jen kývám hlavou, že rozumím. Ale stejně mi to nedá, musím se na něco zeptat.
„Myslíš, že… sny… mají nějaký důvod? Jakože… by mi mohly něco… sdělovat. Třeba, co se stalo mé rodině, nebo co se může stát v budoucnu mě?“
Co když i můj bratr to přežil a oni ho nějak obrátili na jejich stranu, omámili ho, nebo prostě mu jen zaplatili, nebo zvolil život za doživotní službu Královně. Ale taky to mohla být jenom noční můra a rodiče mohli přežít a já je najdu, nebo oni najdou mě.

Alassië

Říše Praotců, deset mil západně od Temného Paláce
ráno, 20. března 328 VN

Tvá otázka je pro Narana zřejmě poněkud nepříjemná, v jejím důsledku totiž stáhne obočí, jako by se snad hněval.
"To je nesmysl!" odpoví po chvíli ticha odměřeně. "Sny jsou jenom sny, jen výsledek pomatené mysli bojující ve spánku se zlem." Po chvíli se napětí v jeho tváři uvolní a téměř se zdá, že své odpovědi lituje; přesto se k tomu dále nevyjadřuje.

Než dosnídáš, Naran si posbírá nějaké věci do tlumoku, vyzbrojí se (až teď si všímáš, že mu od opasku visí krom dýky i meč a toulec šípů), pak vycházíte před chatrč. Pes - Naran ho párkrát oslovil jménem Bail - ti očichává ruce, zatímco hraničář zadělává dveře petlicí. Dnešek vypadá na další teplý den z kraje jara, hřejivé slunce se prodírá lesním porostem, občas jej zastíní řídké mraky a zavane studený vítr. Vydáváte se dál na jihozápad, dál od tvého domova. Bail vás chvíli provází, občas zaběhne někam pryč, aby se po chvíli ukázal na opačné straně. Naran je zřejmě zvyklý být sám, takže většinu cesty mlčí; občas se tě zeptá, jestli máš ještě síly, zda tě nebolí noha (nebo rovnou obě) a podobně.

Po pár hodinách míjení palouků a mýtin se konečně dostáváte z lesa pryč, o chvíli později přicházíte k široké prašné silnici.
"Teď půjdeme na západ," ukazuje ti směr. "Za pár mil si odpočineme, ale tady bych moc nezastavoval. Druhým směrem je Nardova strážnice, ubohá pevnůstka těch slabochů z východu..." Jak už ti naznačil dopis, který jsi u Narana nalezla, mezi Císařstvím a Říší je zjevně jakési napětí. Záležitosti těchto dvou zemí byly Temnému Paláci většinou lhostejné, ačkoliv stojí právě mezi nimi.
Cesta je místy zarostlá, hrbolatá, neudržovaná. Ačkoliv je rovná, podle milníků utíká celkem rychle - k Ferolově Hlásce vám zbývá v čas oběda sedmnáct mil.

Muž kousek od cesty staví ohniště a chystá se připravit zajíce, který měl tu smůlu a připletl se vám ještě v lese do cesty.
"Ferol a Nard byli bratři," začne najednou vyprávět, zatímco hází psu vyvrhnuté vnitřnosti, do kterých se s neskutečnou chutí pouští. "Bylo to v dobách, kdy jsme byli ještě jeden národ. Oba naverbovali a zanedlouho se stali velkými generály." Čerstvě staženou kůži skládá a vkládá do jedné z kapes svého zavazadla. "Žena Narda byla neskutečná semetrika, přiměla ho, aby si pořídil dům na východě, i když se bratři narodili v dnešním Císařství. Pak začaly nepokoje a válka, armády východu drancovali naše vesnice. A generál Ferol se na poli střetl s generálem Nardem. Mnoho mužů zemřelo a Nard nakonec uprchl se zbytkem svých lidí. Generál Ferol, aby zabránil dalším nájezdům, postavil u hranic za veškeré své jmění pevnost. A když po mnoha letech skonal, jeho vojáci se rozhodli pojmenovat ji po něm!" Opékané maso už vypadá velice lákavě a snad bude zanedlouho připraveno, při cestování člověku přeci jen vyhládne. "Víš, ta nejhorší část je ta, že parchanti z Říše si tu historku vypráví po svém. Vlastně to celé otáčí naruby, dělají hrdinu z toho svého zbabělce..."

Po jídle ještě chvíli odpočíváte, pak pokračujete dál na západ. Jste oba unavení, ale čísla na milnících se snižují a snižují. Nakonec, jak Naran prohlásil ráno, se vám krátce před západem slunce rýsuje stín pevnosti s vysokou věží ve svém jádru. Naranův unavený výraz se na krátko rozjasňuje.
"Tak jo, Alassië, jdeme, ať už jsme tam."

tunely ve skále, jižně od Černého Kamene
2. května 249 VRp

"V pořádku Ruvene, to chápu, ale zbytečně se od nás nevzdaluj. Pamatuj v množství je síla."
Podotknu klidným hlasem, nekárám ho. Pouze chci, aby chápal, že tady není sám za sebe. Snažím se znít tak, abych skupinu udržel pohromadě. Jakmile však postoupíme vpřed do jeskyně sevřou se mi útroby neblahým tušením. Pachy, které se zde linou se mi vůbec nelíbí a hlavně by tu patrně ani neměly být.
A to světlo....to je další záhada, která se mi nelíbí. Lehce se zamračím do prostoru před sebou.
"Mějte se na pozoru, něco tady nehraje. Buďte připraveni na cokoli. Držte se u sebe a kryjte si záda."
Řeknu tišeji, než bych mohl, ale nějak mi v tomhle místě nepřijde správné být hlučný.
"Kdyby se vám zdálo něco podezřelého, řekněte to."
Dodám ještě a sám se rozhlížím bedlivě kolem, abych si udělal na toto místo svůj vlastní názor.

Dlouhá cesta
Říše Praotců, deset mil západně od Temného Paláce
ráno, 20. března 328 VN

Jenom k němu zvednu pohled a automaticky se schoulím víc do sebe a nijak na jeho názor nereaguju. Může si přeci myslet, cokoliv jen bude chtít. Povzdychnu si tiše. Chtěla bych zase potkat svoji rodinu, aspoň bych v tomhle světě nebyla tak sama. Sice nejsem sama úplně, ale žádný člověk přeci nemůže pochopit mentalitu elfů a naopak.
Hodím do sebe zbyteček snídaně a vstanu. Moje balení je velice rychlé. Nemám prakticky co k balení. Všechno co mám, mám na sobě. Jediné, co jsem získala cestou, je nůž, co se mi zahnízdil v lýtku. Pomalu se vydám před chatrč a čekám na hraničáře. Dřepnu si a nechávám psa, aby si mě dostatečně očichal. Drobně se uvolním a pohladím ho opatrně po hlavě a podrbu za ušima. Usměju se.
No vidíš, ještě budeme kamarádi, kdo by to byl čekal.
Řeknu si v duchu pro sebe a vydám se spolu s Naranem na cestu. Držím se pořád kousek od něj a stále se zvědavě rozhlížím po okolí. Upřímně jsem nikdy nečekala, že se Temný Palác nachází takhle poblíž lidí. Myslela jsem, že je skrytý někde v hlubokých lesích míle a míle vzdálený od všeho živého. Na starostlivé dotazy hraničáře odpovídám jen zavrtěním hlavy. Výdrž mám dobrou, zvlášť teď když už mě noha přestala bolet, nebo tedy ona bolí pořád, ale už ji ani nevnímám, je to mnohem mnohem lepší než předtím.

Po několika hodinách už mě přestalo bavit, stále koukat kolem sebe, tak jen pozoruju milníky a odpočítávám míle, které nám ještě zbývají. Není už mi moc do hovoru, zvlášť když jsme blíž a blíž k Ferolové hlásce, kde mě čeká… To je právě to, nevím, co mě tam čeká, můžu jenom hádat, nebo slepě věřit Naranovým slibům.
Dojdu k Naranovi, který se začíná starat o ohniště, jemně položí ruku na jeho paži.
„Tohle zvládnu.“
Vezmu si od něj křesadla a pustím se do rozdělávání ohně. Doma jsem rozdělávala oheň v krbu v jednom kuse. Navíc aspoň něco udělat můžu. Už mě ta pasivita začíná ubíjet, zvlášť když jsem byla zvyklá stále něco dělat doma.
Pak si k ohni sednu a zahřívám si ruce. Zvednu pohled opět k Naranovi, když začne vyprávět. Drobně se pousměju a pozorně poslouchám. Legendy. Ty jsem vždycky zbožňovala a potají poslouchala po hospodách, no já spíše sedící pod oknem hospody.
„Každá strana si vždy příběhy vypráví tak, aby byli vhodné pro ně. Obyčejný člověk nemůže vědět, jak to doopravdy bylo, co se honilo hlavou toho druhého, proč odešel a udělal to, co udělal.“
Drobně se zarazím a zavrtím hlavou. Už jsem se i docela rozmluvila v lidské řeči, teď už to kazí jenom můj silný přízvuk.
„Omlouvám se, jenom hloupě plácám.“
Raději se zakousnu do kousku králíka a obědvám. Dál se dívám do ohně a sem tam podrbu psa, který přišel ještě zkoušet vyškemrat trochu masa. Nakonec mu kousek dám. Ano, já vím, je to uplácení, ale třeba mě pak bude mít víc rád.
Následně zlikvidujeme náš improvizovaný tábor a vydáme se po cestě zase dál. Už jsem opravdu unavená, ale vsadím se, že první noc na Ferolové hlásce stejně neusnu, na to jsem až moc nervózní.

Nilwuin

tunely ve skále, jižně od Černého Kamene
2. května 249 VRp

Konečně vcházíte do síně. Naplňuje jej právě to světlo, které jste viděli již v chodbě; není silné, ale díky němu lze vidět celou místnost vyjma podlahy, kterou zakrývá táhlá mlha černá jako uhel. Síň je opravdu rozlehlá, půdorys je přibližně čtvercového tvaru. Chodba se do síně napojuje právě ve středu jedné strany, která má zhruba patnáct sáhů, strop se tyčí ve výšce téměř čtyři sáhy. Vaše kroky zpomalují, i nejtišší zvuk se zde rozléhá a vrací v mnoha ozvěnách. Rozprostíráte se kolem východu z chodby, zadní řada v ní stále stojí. Pach je nesnesitelný a náhle zjišťujete jeho zdroj.

Mlha se náhle rozplývá a odkrývá se podlaha pokrytá sutí, prohnilými dřevěnými trámy a deskami, z nichž některé připomínají zborcené lavice a stoly, zbraněmi a zejména jejich předchozími majiteli - kostlivci oděných do špinavých potrhaných šatů. Na některých stále ulpívají zbytky masa a útrob. Jediná část místnosti, která není pokrytá, je sáh široká cestička od vyústění chodby k protější stěně, kde náhle končí.

Pomalu ani nestíháte vstřebat všechny informace, když Erbadel náhle vykročí pár kroků vpřed.
"Cesta dál vede tudy," prohlásí a ukáže na zeď, kde cesta končí. "Až někdo vstoupí do středu místnosti, tito mrtví povstanou a až je opět do jednoho pobijeme, skála se otevře." Hlas se mu trochu třese, ale přesto v jeho hlase slyšíš náznak odhodlání. Otáčí se a dívá se ti do očí. "Věř mi, Nilwuine, už jsem tady jednou byl..."

Alassië

Císařství Stříbrné Hvězdy, Ferolova Hláska
večer, 20. března 328 VN

Hraničář se pousměje. "Plácáš hloupě, ale chytře zároveň." Balíte tábor a pokračujete v cestě...

Blížíte se k Hlásce, slunce k obzoru, nakonec mizí za pevností a umocňuje tak její velikost. Kolem cest jsou jen mýtiny, žádná rozoraná půda ani stavení. Opevnění je ze starého světlého kamene, s každým dalším krokem se ti zdá mohutnější. Nakonec, když přicházíte k bráně, odhaduješ, že je vysoké alespoň osm sáhů. Po hradbách občas pochodují dvojice strážných, stejně oděných jako čtveřice v okolí brány, která na vás vcelku nepřekvapeně hledí. Mají těžké zbroje a dlouhé píky v rukách. Helmy nezakrývají jejich tváře, opět světlé a v polovině případů zarostlé. Přes hrudi mají nataženy modro bílé varkoče se znakem jejich pánů.
"Vracíš se brzy, Narane," promlouvá k tvému společníku jeden ze strážných.
"Jeden by řekl, že takhle pozdě se na návštěvy již nechodí, že?" odpovídá Naran s žertovným tónem.
Strážní vám ustupují z cesty a Bail se rozbíhá do města, vy jej klidným krokem následujete.

"Tak vítej ve Ferolově Hlásce," vítá tě Naran a ukazuje ti cestu, i když kráčí spíše za tebou. "Obvykle bych tě zavedl přímo za pánem Ferolovy Hlásky, ale takto pozdě nás nejspíše nepřijme." Místo, aby tě vedl k velké věži, chytá tě za paži a tahem naznačí jiný směr - do temnější úzké uličky vedoucí do kopce, po chvíli se stáčející doprava. "Takže teď půjdeme za Mistrem Belrunem, tam už se vymyslí, co s tebou..."

Ačkoliv je tady mnoho nového, co jsi v životě neviděla, jedna věc tě zaráží - ulice se sice nehemží lidmi, ale pár jsi jich tady viděla. Ale temný elf mezi nimi nebyl ani jeden...

tunely ve skále, jižně od Černého Kamene
2. května 249 VRp

Když jsme vstoupili do místnosti byl to opravdu nepříjemný pocit a když se zvedla mlha ještě horší pohled. Útroby mi sevřelo neblahé tušení, kdy jsem očima přelétl po prostoru a spatřil jednu čistou cestičku mezi mrtvými kostlivci vedoucí na druhou stranu, kde náhle cesta končila.
Bylo více, než jasné, že v tom bude nějaká past. Cesta se zdála příliš snadná i když končila ve zdi. Očima jsem sletl na mrtvoly a pak vyslechl Erbadelova slova.
"Věřím ti Erbadele.....ani v nejmenším nepochybuji, že je toto past na ty, kteří se sem odváží, avšak pravíš, že jsi zde již byl....kdy? Jak je to možné? Měli jsme být přeci první, které sem poslali. Řekni mi, co nám bylo zatajeno?"
Optám se ho nikoli vyčítavě, ale klidně a vlídně. Zdá se, že s námi naši žalářníci zahráli špinavější hru, než se zprvu zdálo. Než postoupíme kupředu musí být alespoň část záhad odhaleno.
"Že by sem už poslali jiné neúspěšné výpravy? A čí jsou vlastně tyhle kosti? Co se tu stalo?"
Míhají se mi hlavou otázky, na které si nedokážu odpovědět.

Že by se blížily problémy?
Císařství Stříbrné Hvězdy, Ferolova Hláska
večer, 20. března 328 VN

Když vidím již před sebou věž a hradby Ferovolé Hlásky, tak začnu bezmyšlenkovitě zpomalovat rychlost chůze. Buďme k sobě naprosto upřímní, mám hrozný strach. Ale nemám už momentálně na výběr, vlastně jsem neměla nikdy, nebo ano? Spíše ne.
Po zbytek času se snažím držet za Naranem a v co největší jeho blízkosti, aby si mě všimlo co nejméně lidí. Držím hlavu dolů, když procházíme kolem strážných u brány, ale pak už mě Naran nepříjemně nažene před sebe. Snažím se splynout s prostředím, což mi díky mému až okatě jinému vzhledu moc tedy nejde.
Skoro vyjeknu, když mě chytne pevně za paži a táhne jinam než bych očekávala. Dívám se na věž.
„Ale… ale…“
Zmlknu hned, protože stejně nejsem v pozici, že bych mohla moc protestovat, a rozejdu se směrem, který mi ukazuje.
Belrun. To jméno mi něco říká. Ale ano, byl podepsaný v tom dopise, co jsem četla. Hmmm… Kdybych si tak vzpomněla, o čem se tam psalo… Něco o spolupráci s Temným Palácem. Doufám, že to ze mě nebudou chtít tahat, vždyť já o tom vůbec nic nevím.
„Ten slib, že se mi nic nestane, pořád platí? Protože žádného temného elfa jsem tu neviděla a… a…“
Raději skončím svůj monolog, nechci ho případně naštvat.

Nilwuin

tunely ve skále, jižně od Černého Kamene
2. května 249 VRp

Ačkoliv je Erbadel silný a hrdý muž, lze si na něm všimnout, že ho vzpomínky tíží.
"Narodil jsem se ve vesnici, která stála vcelku blízko lomům, ve skalách. Před sedmi lety jsem byl na lovu, když se pode mnou propadla země a já se ocitl v těchto tunelech." Erbadel se musí párkrát zhluboka nadechnout, aby mohl pokračovat. "Bloudil jsem tady tři nekonečné dny, než se mi povedlo nalézt východ zpět. Ve vesnici mi nevěřili. Přemluvil jsem pár dalších chlapů a hledali jsme jakýkoliv vchod, ale nic jsme nenašli." Erbadel pomalu ustupuje dozadu, právě do středu místnosti. "Loni nás zajali a odvlekli do lomů, ale už to neprotahujme, Nilwuine." Poslední dva kroky navzdory námitkám členů výpravy.

Záře v místnosti nabírá na intenzitě, víří kolem Erbadela a po chvíli se slučuje do mnoha pramenů. Ty se pak vydávají po skupinkách k pozůstatkům a obklopují je. Vidíš, jak jeden ze zelenomodrých proudů obklopuje někdejší koleno mrtvého a nahrazuje tak zchátralý kloub. Rozhlížíš se po místnosti a toto se děje se všemi těly, mnohá z nich zprvu ani nešlo vidět; jejich počet odhaduješ na pětadvacet. Kosti se dávají do pohybu a ozbrojují se tím, co najdou poblíž, vesměs tesáky a sekery. Tví lidé již tasí zbraně, vyjma Erbadela, který sebevědomě stojí na stejném místě a čeká, až všichni povstanou.
"Nesnažte se utéct chodbou, již dávno se za námi zavřela. Budete tak jenom ve slepé uličce..." vzkazuje vám Erbadel, zatímco se k vám pomalými, nejistými kroky blíží oživlí kostlivci.

Alassië

Císařství Stříbrné Hvězdy, Ferolova Hláska
večer, 20. března 328 VN

"Samozřejmě, že stále platí," odsekne tě hraničář a pokračuje dál.
Ulice se stáčí a na jejím konci se rýsuje větší kamenné stavení napojené přímo na hradby. U velkých dveří stojí dva strážní, jsou však jiní, než stáli u brány; výzbrojí se spíše podobají Naranovi.
"Mistr zde není, Narane," oznamují mu hned při vašem příchodu.
"Zatraceně!" zakleje podrážděně hraničář. Hned nato se však uklidní a pokračuje opět odměřeně: "Kdy se hodlá vrátit?"
"Nevím, pane, snad zítra..."
Naran si jenom povzdechne, konečně pustí tvou paži a zavelí strážnému. "Zařiď pokoj pro jednoho hosta." Ten souhlasně přikývne a mizí uvnitř budovy.

Po chvíli ticha muž vychází ven. Naran ti naznačuje, abys šla za strážným dovnitř, v případě nutnosti tě jemně postrčí dlaní do zad.
"Uvidíme se ráno, děvče," loučí se s tebou Naran, když procházíš dveřmi.
Vstupní síň je čtvercového půdorysu přibližně čtyři sáhy široká, po obvodu jsou na stěnách zavěšeny svíce. Na levé straně stojí schody vedoucí do patra. Přímo naproti vchodu vidíš dvoukřídlá vrata, avšak k nim tě strážný nevede.
"Nahoru..." velí muž a naznačuje, že půjde po schodech hned za tebou. Tam tě vede do jedné z místností - malé tmavé komůrky s postelí na jedné straně a malým stolem a stoličkou na druhé.
"Ráno si tě vyzvednou a řeknou, co dál," povídá muž a zavírá za tebou dveře, petlice na druhé straně zapadává a uvězňuje tě tak, neboť okenice jsou taktéž zavřené a nejspíše i opatřené vlastní petlicí. Jediným světlem v pokoji je zapálený svícen na stole, osvětluje ti tak prázdný kalich, džbán vody a proutěnou ošatku s pár tenkými krajíci tmavého chleba.

tunely ve skále, jižně od Černého Kamene
2. května 249 VRp

"Sakra Erbadele pojď zpátky k nám hned! Budeme potřebovat tvou čepel, stejně, jako všechny ostatní. Teď musíme bojovat, jako jeden!"
Křiknu na ně a rychle se rozhlédnu po místnosti, abych si zhodnotil v hlavě situaci.
"Je jich tu asi 4 tolik co nás....naši barbarští společníci by měli mít dost síly, aby je rozdrtili zvláště, když mají tam monstrózní zbraně ale i tak potřebujeme krytí."
"Rychle! Stáhněte se k nejbližší zdi a utvořte půlkruh budeme mít alespoň krytá záda!"
Křiknu rozkazně na své spolubojovníky a očima zkontroluji zdali se k nám hodlá Erbadel přidat, kdyby ne budu pro něj muset jít, nehodlám ho tu nechat umřít. Ať už by se tak rozhodl z jakéhokoli důvodu.
"Vragu, Kaele Erbadele budete základ našeho půlkruhu. My ostatní budeme útočit na nepřítele mezi vašimi pažemi, když to jen půjde. Jsme menší a lépe proklouzneme do útoku a zpátky do krytu za vaše mohutné údery. Bojujeme, jako jeden vyjdeme odtud společně jako jeden!"
Povzbuzuji na duchu všechny a pozvednu svou hůl k boji.

Lepší vězení
Císařství Stříbrné Hvězdy, Ferolova Hláska
večer, 20. března 328 VN

Přestává mi být zrovna nejlépe, když slyším všechny ty odměřené hlasy a zvlášť když cítím pevný stisk na mé paži, jako bych nebyla schopná jít sama, nebo má strach že mu uteču? A kam bych proboha šla, tady jsem jak pěst na oko a stejně bych jenom tak i tak skončila v nějakém lochu.
Znovu se proberu z myšlenek až při postrčení dovnitř. Jenom se tedy ohlédnu na Narana a pokusím se ze svého stáhnutého hrdla vytlačit aspoň nějakou slušnou odpověď.
„Dobrou noc.“
Zachraptím, tak si jenom odkašlu a už tedy zmizím dovnitř za strážným.
Prohlížím si místo, kam mě vzali. Že by tohle bylo nějaké jejich ústředí? Pořád nechápu, k čemu jim budu dobrá, ale to snad zjistím až druhý den. Ale co si budeme povídat, jsem ochotná si i nějaké informace vymyslet, když to zachrání můj holý život.
Posadím se pak na postel a jenom kývnu. K muži, co mě dovedl do pokoje, nemám vůbec žádné city, Naran mi aspoň pomohl se dostat zpátky na nohy. Čekám, než za sebou zavře dveře a pak okamžitě vyskočím a jdu vyzkoušet, jestli je nejde nějak otevřít. Ani náhodou. To bych je asi musela vyrazit a se svojí váhou to nepřipadá v úvahu. Okno je taky pěkně zabezpečené, takže… Zase ve vězení. Zase. Už po druhé za jenom pár dní. Asi je to vážně můj osud.
Opatrně si naliju do kalichu trochu čisté vody a napiju se. Na chleba nemám ani chuť, tak ho jen odsunu stranou. Trochu vody si naliju i do dlaní a opláchnu si obličej. Měla bych jít spát. Spánek vyřeší všechno a aspoň nemusím nad mou situací tolik přemýšlet. Přemístím se do postele a přes hlavu si přetáhnu přikrývku.
„Kdyby tu aspoň byl někdo z mé rodiny…“
Během chvíle už ale spím, pořád to jen byly náročné dny.

Nilwuin

tunely ve skále, jižně od Černého Kamene
2. května 249 VRp

Tví spolubojovníci tvoří formaci přesně dle tvých pokynů a brzo se k vám přikolíbají první umrlci. Jejich pohyby jsou celkem pomalé a těžkopádné; pokud vás neobklíčí příliš mnoho najednou, neměl by problém je vrátit zpět do říše mrtvých. První kostlivec se dobelhal celkem blízko Edeïla a ten již nečeká - zahnutá elfí čepel si míhá vzduchem a s praskáním rozráží kosti a ztrouchnivělé klouby. Nyní jen hromádka kostí se bezvládně sune k zemi, zrezivělá dýka v kostěné ruce taktéž.
"To bude hned!" zvolává Vrag a vrhá se na další oživlé tělo svou okovanou palicí. Jeho sok se právě chystá k útoku; pak přichází rána a po místnosti poletují další kosti. I ostatní se dávají do boje a i když někteří vypadají z této děsivé scenérie opravdu vystrašení, ničí jedno tělo za druhým. Erbadel vše pozoruje ze svého místa, mrtví jej obcházejí, jako by zde ani nebyl. Některé kostry se sice rozpadnou, magická zář je opět opravuje a posílá do útoku.

V okamžik, kdy Kael roztíná lebku posledního, podivná záře se shlukuje do jednoho proudu a rozplývá se; místnost je opět tichá a osvětlená jen loučemi. Erbadel kýve hlavou k průchodu, který jako by se ve stěně právě objevil. "Cesta je volná, můžeme jít dál..."

Alassië

Císařství Stříbrné Hvězdy, Ferolova Hláska
noc, 20. března 328 VN

Ačkoliv tě opět zbavili svobody, tuto noc strávíš v bezpečí a příjemném teple. Plamen svíce plápolá a občas za dveřmi slyšíš pomalé kroky. Usínáš a celou noc spíš bezesným spánkem...

ráno, 21. března 328 VN

Probouzíš se tak odpočatá, jak to jen po dlouhém pochodu jde. Sice tě trochu bolí záda a nohy, ale to není nic, co by protáhnutí po ránu nenapravilo. Můžeš se jen domnívat, že je ráno - neutěsněnou škvírou mezi prkny do pokoje vniká pár paprsků světla. Svíce musela někdy v noci zhasnout, ještě je pár coulů dlouhá. Kdesi z dálky chodby se ozývají opakované tlumené rány.

Po nějaké době slyšíš konečně kroky a zastavují se u dveří. Zavrzání dřeva, jak kdosi sundává petlici, dveře se otevírají a místnost se plní teplým oranžovým světlem. Tolik světla takhle najednou není nic moc příjemného pro tvé oči, které jsou navyklé na šeré prostředí, a tak, než vidíš tvář právě příchozího, poznáváš jeho hlas.
"Vstávej, děvče, pán tě očekává." Není to nikdo jiný než Naran. Nezní, že by byl vyloženě v dobré náladě, ale ani jako někdo, kdo by tě měl doprovodit na popravčí špalek.

Vede tě ven. "Mistr Belrun je na výpravě a vrátí se až večer... ale na tom nesejde, pán Hlásky už o tobě ví a chce s tebou mluvit." Vycházíte z úzké uličky a konečně vidíš, jak vypadají ulice za dne, i když vcelku chladného a šerého. Prochází zde tucty lidí - ozbrojení i obyčejní venkované. Někteří na tebe překvapeně civí, ale většina ti nevěnuje ani špetku pozornosti.
"Pan Krobal sice není urozený, ale potrpí si na všelijaké manýry ze dvora," vysvětluje ti, zatímco tě vede k věži, dominantě celé pevnosti. "Musíš být zdvořilá a jelikož jsi oficiálně mou zajatkyní, musíš se chovat pokorně. Nebýt drzá." Procházíte skrz náměstí, na kterém se již hojně obchoduje. Nějaký umouněný chlapec běží naproti vám. "Tady je další!" volá a mizí v davu lidí za vámi.
"Vy z podzemí máte jiné zvyky než my. Když přijdeš, měla bys pozdravit. Zdvořilý pozdrav je ten, že ten s nižším titulem, bohatstvím, mocí... no, zkrátka ty kývneš pomalu a hluboce hlavou dolů, oči zavřené. Až budeš hlavu zvedat, smíš oči otevřít a podívat se na toho druhého. Pokud tě přijme, kývne hlavou nejprve nahoru, pak mírně dolů. Celou dobu by se na tebe měl dívat. Tohle je zdvořilý pozdrav snad v celé civilizované části Enfrie, co já vím." Blížíte se. Při základně věže stojí velká kamenná stavba, taková menší pevnost. Velká vrata jsou dokořán, u vchodu stojí další pár vojáků.
"Taky je možné - tedy ne u Pana Krobala, ten se na tebe těší - že tě ten druhý nepřijme. V takovém případě si člověk uchová čest jen tak, že opět pokyne hlavou a odejde. Samozřejmě v případě, že tě přijme, není slušné odejít, dokud se s tebou nejprve nerozloučí - opět kývne, ty kývneš na oplátku..." Naran si povzdechne. "Asi jsem to měl vysvětlit už včera, mravy a etiketa dvora musí být pro cizince obtížné k pochopení."

Zastavujete několik sáhů od vrat do věže. "Ale Pan Krobal určitě přimhouří oči nad tvými způsoby, není krutý. Teď tě zavedu dovnitř, představím tě a budu odvolán ze síně, takže se pak možná už neuvidíme. Takže bych se chtěl rozloučit. Třeba se ještě někdy uvidíme, když se náhodou dostaneš do pohraničí." Na tváři muže se objeví náznak úsměvu. "Tak tedy pojď,
určitě se nemůžeš dočkat, až ta věc skončí."

tunely ve skále, jižně od Černého Kamene
2. května 249 VRp

Bil jsem se, jako všichni ostatní. Oháněl jsme se holí a držel si své soky od těla. Mířil jsem na páteř a hlavu, abych kostlivce vyřadil co nejdříve a nejúčinněji z boje. V nitru mi hlodal malý příšeráček, který mi podsouval myšlenku na to, co nás tam dole ještě může čekat.
Nemohu říci, že jsem se při boji nezapotil. Bylo to něco jiného, něž jsem kdy zažil a navíc být tak blízko smrti není nic moc.
Pohledem přelétnu celou naši skupinu.
"Všichni v pořádku?"
Ujistím se a pak slétnu pohledem na Erbadela.
"Víš o těchto místech ještě něco více, než my ostatní?"
Optám se svého společníka, který jak se zdá alespoň trošku zdejší místa zná a mohl by mít tedy užitečné informace.

Zkouška ohněm
Císařství Stříbrné Hvězdy, Ferolova Hláska
ráno, 21. března 328 VN

Pomalu se probírám. Oči nechci otevřít. Snad to byl celé jen zlý sen a teď se proberu doma, v posteli, v pokoji, kde je i můj bratr, matka dole dělá zase nějakou šlichtu k snídani, o které každý budeme říkat jak je vynikající, a že vše bude tak jak to bylo dřív. Oči otevřu. Čisté zklamání. Ležím rozbolavělá na cizí posteli v naprosto cizím prostředí mezi cizími lidmi.
Vstanu z postele a aspoň se protáhnu, aby bolest unavených svalů ustala. Pak si dojdu po okoralý krajíc chleba ze včerejší večeře a pustím se opatrně do něj. Utrhávám si kousky chleba a pomaličku si ho dávám do úst a ještě pomaleji žvýkám a polykám. Aspoň tím zabiju nějaký čas.
Když se ozve rachocení od dveří, tak automaticky vstanu a stáhnu se co nejdále od nich. Zadívám se jen do očí Narana, upřímně aspoň trochu se mi ulevilo, když vidím jeho a ne někoho cizího. Beze slova se rozejdu za ním ke dveřím. Nemá cenu neposlouchat.

Následuju Narana a snažím se s ním držet tempo. Celou dobu poslouchám jeho líčení o etice a mravech a jenom pokyvuju hlavou. Mám v krku pořádný knedlík, jak jsem nervózní z toho, co se mnou bude, takže se nemůže ani divit, že nemám potřebu se s ním moc bavit.
„Rozumím. Budu se snažit nikoho neurazit.“
Zastavím se u dveří opět vedle něj. Tiše se dívám na dveře a pak se opět zadívám do očí Naranovi.
„Kdybychom se neviděli, tak děkuju za pomoc se zraněním a… Myslíš, že se ještě uvidíme?“
Zaleskne se mi lehká naděje v očích. Tahle věta dává najevo, že bych opravdu tohle všechno mohla přežít. Ale nakonec rychle zavrtím hlavou.
„Pojďme, prosím. Ráda bych to měla za sebou.“

Nilwuin

tunely ve skále, jižně od Černého Kamene
2. května 249 VRp

Družina oddechuje a zotavuje se z nepříliš dlouhého, ovšem velice nezvyklého souboje. Yami, která se celou dobu držela zpátky, stékají slzy po tvářích. "Co když zase vstanou...?" šeptá si pro sebe rozklepaným hlasem. Ani ostatní nevypadají v nejlepší náladě, i když nikdo nevypadá, že by v šarvátce utrpěl jakékoliv zranění. Všichni už někdy bojovali, ale byli to živí nepřátelé. Tentokrát stáli tváří v tvář Smrti zosobněné svými předchozími oběťmi. Vragův dobrácký výraz, ještě před chvílí rozpálený vášní k boji, vystřídal obličej zkroucený starostmi. Kael beze slova prochází místnost, štípe sekerou lebky, hrudní koše a další ostatky; kousky kostí rozkopává daleko od sebe. "Jak odporné... mrtví mají být mrtví, ne se vracet..." mumlá si Edeïl v řeči Synů a objímá stále ještě rozrušenou dívku.

"Jestli vím něco o těchto místech? Ano, vím," odpovídá ti Erbadel. "Ale nemohu o tom mluvit, než přijde správný čas." Jeho odpověď není zrovna uspokojující, ale je to asi to nejlepší, co z něj nyní dokážeš dostat. "Jdeme dál...?"

Alassië

Císařství Stříbrné Hvězdy, Ferolova Hláska
ráno, 21. března 328 VN

Naranův mírný úsměv se promění ve skutečný, hřejivý úsměv. "Pevně v to doufám, děvče. Ale nejspíše to nebude v nejbližší době..." Stráž otevírá vrata a vstupujete dovnitř. Předsíň je zhruba pět na pět sáhů široká; strop podpíraný dřevěnými trámy je vysoko. Z obou stran síně vedou jakési chodby, které teď ovšem nejsou předmětem vašeho zájmu. Před vámi jsou další vrata, velice podobná těm prvním. Naran třikrát udeří velkým těžkým klepadlem o kovadlinu dveří. Krátce na to se vrata otevírají a předsíň, osvětlovaná jen plameny pochodní a svící, se plní světlem.
"Až ti rukou pokynu, vejdi a postav se vedle mne. Hodně štěstí a sbohem, Alassië," říká ti Naran, nadechuje se a vstupuje dovnitř. Vrata zůstávají pootevřená, takže alespoň částečně vidíš dovnitř. Od dveří až nejspíše na druhý konec místnosti, kam přes vrata nevidíš, se táhne dlouhý zelený koberec. Strop je ještě výše než v předsíni, kousek pod ním je několik velkých oken vyplněných sklem. Po stranách síně stojí řady lavic naskládaných kolem prázdných stolů.

Naran se zastavuje zhruba uprostřed síně na koberci. Ostrým pohybem sklání hlavu a opět ji zvedá. Jeho hlas zní síní a ozvěny se dostávají k tobě.
"Pane Krobale, na vaši žádost vám vedu zajatou temnou elfku Alassië. Smím ji předvést?" Jiný hlas se ze síně nedostává, ale Naran se otáčí ke vchodu a rukou ti naznačuje, abys vešla. Pak se otáčí, loučí se se svým nadřízeným a kráčí po koberci zpět k vratům.
Když vstoupíš, můžeš si konečně povšimnout muže rozvaleného na dřevěném trůně na druhé straně koberce. Ryšavý plnovous sotva zakrývá tváře křečka, vysoké zpocené čelo se leskne jako slunce od naleštěných mosazných svícnů visících na řetězech ze stropu. Příliš úzký, tmavě zelený kabátec se s každým nádechem napíná a tvaruje tak velké kulaté břicho. Muž na tebe zírá s neobvyklým zájmem, opírá se dlaněmi o opěradla trůnu a se zjevnou námahou a hlasitým vrzáním se v trůně napřimuje.

tunely ve skále, jižně od Černého Kamene
2. května 249 VRp

"Tak je znovu porazíme Yami. Ale neboj se tihle už nevstanou."
Promluvím ke své společnici plynulou elfštinou, klidným a rozhodným hlasem. Nesmím dát najevo skupině nejistotu, potřebujeme držet pohromadě. Zvláště, když se mezi nás vluzují taková tajemství a nejasnosti.
"Naprosto souhlasím."
Kývnu na Edeila a sleduji ony válející se kosti všude kolem.
"Co byli asi zač?"
Ptám se sám sebe. Zařadím se poblíž Erbadela a poslouchám, co mi říká. Mírně se zamračím, jak nad tím vším přemýšlím.
"Tak nám alespoň řekni proč? Jsi vázán nějakým kouzlem, prokletím, nebo něčím takovým?"
Sleduji jeho oči, abych mohl odhadnout zdali mi lže, nebo mluví pravdu, jestli pohledem ucukne, nebo zdali se pravdy neobává.
"Jdeme zase ve stejné formaci."
Zařadím se ve skupině zpět na své místo a zahájíme další postup kupředu.

Nilwuin

tunely ve skále, jižně od Černého Kamene
2. května 249 VRp

Skupina pokračuje rozvážným krokem dál chodbou. Je dost široká na dva muže vedle sebe, hrubě opracovaný strop se kroutí desítky coulů nad vašimi hlavami. Chodba je rovná, světlo pochodní, které v lehkém průvanu plápolají, osvětluje nejbližší okolí svým teplým světlem. Průvanu páchnoucím hnilobou. Kdesi z dálky zní ozvěny vašich kroků a časté dopady kapek o kámen. O pár chvil později se ke kapání přidává i zurčení podzemního potůčku.
"Z toho boje jednomu vyschne v krku," stěžuje si Kael a dopíjí jeden z měchů s vodou.

Zanedlouho přicházíte k podzemního toku. Vyvěrá z díry ve stěně ve výši kolen, protéká dvacet coulů hlubokým a třicet coulů širokým žlabem a protéká dál do podzemí otvorem v protější stěně. Voda vypadá čistě a nezapáchá, Edeïl proto navrhuje doplnění zásob vody.
"Nevíme, jak dlouho tady můžeme být. Můžeme nějak označit měchy s touhle vodou a kdyby byla jedovatá, zjistíme to až dopijeme vodu z povrchu."

Když pokračujete dál, po několika desítkách sáhů přicházíte ke křižovatce. Chodby jsou zde širší a vyšší. Levá chodba je zasypána, její barikáda je porostlá mechem. Chodba vpravo se po chvíli stáčí a všichni v ní můžete vidět povědomou zelenomodrou záři. Chodba naproti vám zjevně pokračuje dál rovně do nekonečné temnoty.
"Cestu znáš, elfe, ale vydáš se jí?" dobírá si tě Erbadel s posměšným úšklebkem.

Audience
Císařství Stříbrné Hvězdy, Ferolova Hláska
ráno, 21. března 328 VN

Jenom kývnu na odpověď Narana, že by byl rád, kdybychom se viděli znovu. Aspoň nějaké dobré znamení, že by tohle nemusel být můj konec. Plaše se usměju zpátky a pak se jen zhluboka znovu nadechnu.
Proč já, proč se všechno tohle musí dít zrovna mně. Postesknu si v duchu, ale následuju Narana chodbou.
Prohlížím si chodbu, její architekturu. Je to něco úplně jiného než na co jsem zvyklá, hlavně všude tolik teplého světla, které až nepříjemně hřeje na kůži. Aniž bych si to uvědomovala, tak zpomaluju krok, abych si stihla všechno cestou prohlédnout. Tím jak nekoukám před sebe, tak do Narana skoro narazím. Prudce se zastavím a čekám, než se další vrata otevřou.
Kývnu na souhlas, že rozumím pokynům a zvědavě zůstanu stát u dveří. Snažím se nahlédnout dovnitř ale marně. Jdou vidět tak možná Naranova záda. Čekám tedy na pokyn. Celou tu chvíli jen tak nervózně přešlapuju z nohy na nohu a hraju si s vlastními prsty, abych zkrátila čekání.

Zahlédnu lehký pokyn Narana, že můžu vejít. Nadechnu se. V duchu si snažím vzpomenout, co mi bylo řečeno ohledně etikety a mravů, ale jako by tam nic nezůstalo. No v nejhorším případě se budu chovat tak, jak bych se chovala doma k elfům s vyšším postavením, tedy když bych se je zrovna nepokoušela zabít.
Opatrně vejdu dveřmi do sálu a postupuji po zeleném koberci směrem k trůnu se silně zavalitým člověkem. Zvědavě si ho prohlížím, vůbec mi nedojde, že by to mohl brát jako urážku. Ale do téhle příležitosti jsem neměla šanci si lidi prohlédnout pořádně, pouze Narana a to je silně malý vzorek.
Po pár minutách ticha se vzpamatuju, nervózně si prohrábnu vlasy a opatrně se ukloním, tak jak mě to učívala matka, když jsem byla malá. Chvíli zůstanu v úklonu a opatrně se narovnám. Ruce se mi opět začínají klepat, což se pokusím aspoň nějak zamaskovat tím, že je schovám trochu za záda.
Teď už se děj vůle boží.

tunely ve skále, jižně od Černého Kamene
2. května 249 VRp

"Hlavně mu z toho spoustu věcí vrtá hlavou. Třeba to, kdo tu zapálil ty zatracené pochodně."
Zamračím se a nedůvěřivě sleduji pochodeň kterou míjíme.
"Máš pravdu Edeile až nám dojde voda z povrchu bude nám jedno, co nám zbylo budeme rádi za cokoli. Doplníme a označímte tedy prázdné měchy s touhle vodou."
Přikývnu než razíme dál. Mám stále špatný pocit z toho, že vlastně vůbec nevíme do čeho jdeme a o to víc, že to tu je jiné, než jsem čekal.
"Děláš, jako bychom měli na výběr."
Zavrtím lehce zamračeně hlavou a zamířím k té odkud vychází záře.
"Buďte připraveni."
Upozorním své společníky zatímco sám se snažím být alespoň duševně připraven na neznámo, které nás čeká.

Nilwuin

tunely ve skále, jižně od Černého Kamene
2. května 249 VRp

Doplňujete zásoby vody a tvým inkoustem označujete korky s podzemní vodou. Edeïl si nabírá dlaně plné vody z pramene a oplachuje si jimi obličej. Měchy balíte do zavazadel a pokračujete dál. Ruven před zatáčkou zpomaluje krok, Erbadel pokračuje dál stejným tempem a dívá se za roh.
"Nevěřte tomu, co uvidíte. Nevěřte tomu, co uslyšíte. Jen běžte dopředu. A zbraně nechejte skloněné k zemi." S těmito slovy mizí za rohem.
"Není... není mi dobře..." stěžuje si Ruven značně znaveným hlasem. I ty se cítíš najednou poněkud malátný, zrak se ti mírně zatemňuje a v uších slyšíš pískání. Záře z poza rohu sílí tak jako slábnou kroky Erbadela...

Alassië

Císařství Stříbrné Hvězdy, Ferolova Hláska
ráno, 21. března 328 VN

Muž ti nepatrně odpověděl na pozdrav a zírá na tebe. Dýchá pomalu a tichou síní se rozléhá vrzání trůnu i jeho kabátce. Zdá se ti to jako věčnost, zírá na tebe netečným pohledem. A znenadání propadne záchvatu veselého smíchu. Hlas má hluboký a celkem jemný, velice hlasitý. "Vítej na mém panství, tmavá! Náš drahý přítel Naran mi o tobě sice řekl všechno, každý detail - když mi vyprávěl, jak vypadáš, představil jsem si tě. A teď stojíš tady a vypadáš jako dvojče té mojí představy, no rozumíš?" Pan Krobal se opět burácivě zasměje, hluk plynule přejde do kašle následovaného tichou chvilkou. "Přesto chci, abys mi o sobě řekla všechno ty sama. Něco už pro tebe mám vymyšlené, ale chci se ujistit, že to bude ten vhodný osud." Muž se s úsměvem opět opírá a čeká na zajímavý příběh.

tunely ve skále, jižně od Černého Kamene
2. května 249 VRp

"Věřte Erbadelovi přátelé, držet se pohromadě a nepoddávejte se tomu. Zbraně nechte po ruce a skloněné."
Snažím se udržet naší soudržnost a naději. Sám postupuji společně s ostatními kupředu a doufám, že Erbadel ví, co dělá. Svou malátnost tlumím o hůl, o kterou se opírám a snažím se vyčistit si mysl.
"Cemi ochraňuj nás a veď naše kroky jistě. Jsi všude a tady jsme ve tvém nitru, není nic co by ti bylo uzavřeno."
Vyšlu tichou modlitbu v myšlenkách k naší bohyni a postupuji stále kupředu. Snažím se udržet skupinu pohromadě.
"Erbadele, kde jsi?"
Zkusím zavolat, nelíbí se mi, že se od nás odtrhl.

Pohádky tisíce a jedné noci
Císařství Stříbrné Hvězdy, Ferolova Hláska
ráno, 21. března 328 VN

Cítím jeho pohled. Co pohled, dokonalé zírání. Ten člověk by se tím mohl stoprocentně živit. Mám sklopit zrak před jeho upřenýma očima nebo naopak opětovat pohled a zachovat si hrdost. Radši zvolím neutrální taktiku dívání se jakoby za muže v křesle, snad mě neprokoukne.
Zničehonic se celý sál zaplní bouřlivým veselým smíchem. Drobně sebou cuknu, jak najednou zmizí ono tíživé ticho, ale konečně se uvolním. Jeho hlas zní na první poslech příjemně a rozhodně ne tak, jak jsem si představovala. Čekala jsem chladný odměřený tón hlasu, který už už říká: Víš, co tě zítra čeká? Poprava děvenko…

Dál tiše poslouchám jeho pobídku k tomu, abych mu vypověděla svůj příběh. Pravděpodobně očekává dlouhou historku plnou emocí a dobrodružství, přesně takové jaké se říkají u ohně při večeři a s trochou vína či piva v krvi. Zavřu oči na pár sekund. Potřebuju si srovnat lidský jazyk. Bude mi nějakou dobu trvat, než se rozmluvím bez koktání a chyb. Také si potřebuju uvědomit, co vše o sobě jsem řekla Naranovi, zatím o mě nemusí vědět všechno.
„Jmenuji se Alassië Veromo, dcera Tharrrelotha a Nolwë. Měla jsem sourozence, bratra, byl výjimečný, jmenoval se Vavrarys. Od narození jsem žila v Temném paláci se svou rodinou. Prakticky na povrch nevycházíme, maximálně do blízkého okolí brány, ale to velmi výjimečně, dalo by se to přirovnat jako k dárku k narozeninám. Můj otec se mě snažil naučit spoustu ze svého umění a předat mi vlastní znalosti, které bych mohla následně uplatnit ve svém životě…“
Odmlčím se, abych si opět utřídila myšlenky, nepotřebuje vědět, že jsem vycvičena v nájemného vraha, ale nebo by mi to také mohlo zajistit dobrou pozici, nechám se překvapit osudem.
„…Před pár dny naši rodinu křivě obvinili z krádeží, vražd, temné magie, cokoliv je zrovna napadlo, jen aby nás dostali do vězení a na popraviště. Asi potřebovali obětního beránka za některé skutky, při kterých nebyl polapený viník. Stává se to v Temném paláci a dost často. Moji rodiče ale své děti chtěli zachránit, mě a bratra dokázali dostat ven z vězení. Já jsem utekla ven mimo palác, do okolních lesů a o své rodině jsem od té doby neslyšela. Mám zlé tušení, že budou po smrti, ale nevěřím tomu, dokud jejich těla neuvidím…“
Pevně zatnu ruce v pěst. Jestli jsou doopravdy mrtví, bude litovat každý, kdo se jich jenom dotknul a jejich smrt zapříčinil a věřte mi, že ty osoby najdu, ať už to byl elf nebo člověk nebo kdokoliv jiný.
„…Potřebovala jsem ošetřit, proto jsem vstoupila do prvního domu, co jsem našla a obvázala si rány. Únavou z dlouhého dne, útěku a zranění jsem usnula. Pak už mě našel Naran a zbytek vám již určitě pověděl.“
Zakončím svoje vyprávění, snad jsem v něm nesdělila příliš pravd, spíše takové obecnější prohlášení, sem tam něco, aby příběh zněl reálně a důvěryhodně. Nezbývá mi než čekat na reakci.

Nilwuin

tunely ve skále, jižně od Černého Kamene
2. května 249 VRp

Voláš na svého druha, ale sám slyšíš svůj hlas zkresleně a z dálky. Těžce se ti dýchá; máš pocit, jako by ti na hrudi ležela celá hora. Nemůžeš se zbavit dojmu, že ostatní jsou ve stejném stavu jako ty. Pomalu postupujete dopředu. Smysly se ti občas na malou chvíli vrací, pak tě opět opouštějí. Po celé věčnosti se cítíš silnější, avšak vidíš prapodivné obrazce. V uších ti zní sbor šeptajících hlasů - mluví všemi jazyky, ale žádnému ani trochu nerozumíš. Jeden hlas však začíná sílit. Je to hlas ženy, zní velice ztrápeně.
"Co tady chceš?" opakuje neustále, pak zase začne slábnout a mizí mezi ostatními.
Ačkoliv to nemůžeš potvrdit svým zrakem, cítíš, že jste za polovinou této zvláštní síně. Pokračujete dál - nemůžete se zastavit ani kdybyste chtěli. Krátce před východem z mlhy se vrací slabost, podlamují se vám kolena a každý krok je namáhavý. Už zbývá jen kousek, když se ti v jeden okamžik promítnou tváře různých obyvatel - lidí, elfů, barbarů, dokonce i trpaslíků i jiných ras, o kterých jsi snad nikdy neslyšel. Každou tvář jako bys znal, jako bys věděl jejich jména i celý životní příběh. Všechny se však okamžitě stahují do bolestivé grimasy, jedna po druhé, a z obličejů se stávají holé lebky. Desítky, stovky tváří; krátký okamžik. Jednu z posledních tváří poznáváš lépe než ostatní - je Erbadelova. Jako jediná nepodlehla bolesti, přežila. Po Erbadelovi následuje ještě několik tváří, všechny ostatní však umírají. Vize se vytrácí a vrací se ti smysly.

"Ty parchante! Už jsi tady byl a nic jsi nám neřekl!" křičí Vrag, který se musel mlhou přebrodit rychleji než ty. Rozmachuje se svou kovanou palicí, připraven zasáhnout Erbadela a rozdrtit ho jedinou ranou.
"Vragu, přestaň," odpovídá naprosto chladně druhý barbar; jako by bez pohnutí očekával poslední ránu.
Ostatní - včetně tebe samotného - vypadají, že se stále zotavují z účinků podzemí. Nikdo nemůže namítnout, že Erbadel to již přiznal, nikdo nemůže Vraga zastavit. Čelo velikána se nenávistně nakrabatí a palice se dá do pohybu.

Smrtící úder však nikde, alespoň pro Erbadela. Skála pod útočícím Vragem se najednou rozevírá a pohlcuje jej celého. Jindy dobrák s plamenem v očích mizí pod zemí, která se opět zavírá. Vibrující podlaha vydává tlumené praskání, pak ztichne. Erbadel posmutněle kouká na místo, kde ještě před chvílí stál jeho druh. Nyní zde z podzemí puklinami vyvěrá rudý pramen.

"Musíme jít dál..." oznamuje Erbadel do křiku a pláče vyděšené dívky opírající se o pobledlého Kaela a Edeïla.

Alassië

Císařství Stříbrné Hvězdy, Ferolova Hláska
ráno, 21. března 328 VN

Tvé vyprávění - byť záměrně strohé - muže zjevně zajímá. Očividně zpozorněl, když jsi zmínila nadání svého bratra a svůj výcvik. Když domluvíš, tváře se mu zavlní jako závoj v průvanu.
"O rodinu si nedělej starosti, až je najdeme, dáme ti vědět," oznámí ti ledabyle a pokračuje s větším nadšením: "Nejvyšší tě stvořil jako naprosto ideální pro účel, ke kterému tě potřebujeme! Tatínek tě učil, no to je úžasné!" A jeho hlase zní nepatrný náznak výsměchu, i když se ti to možná jen zdá. "Doufám, že tě naučil i jezdit v sedle, protože až domluvíme, náš posel tě doprovodí k Jasnému jezeru. Řád měsíce z Citadely tě vycvičí ještě víc a třeba se budeš moct za nějaký ten rok pomstít." Muž v trůně poskočí, až skoro praskne, a široce se na tebe usměje. "Tak co na to říkáš?"

Edrian

Kdesi v říši snů...

Díváš se na azurově modrou oblohu posetou několika chundelatými obláčky. Sluníčko svítí, jemný teplý vánek roznáší příjemné vůně a cuchá trávu, ve které ležíš. Naplňuje tě pocit nekonečné radosti. Kdesi z dálky se ozývá dusot kopyt. Sedáš si a vidíš, že k tobě cválá jednorožec. Stříbřitá srst, dlouhý stočený roh a duhová hříva. Radost se ještě zvětšuje, tělem ti proběhne příjemné šimrání - na hřbetě toho mýtického stvoření totiž sedí jezdkyně!

Jsou již blízko a dusot se najednou zastavuje; jezdkyně seskakuje bosýma nohama do měkkého polštáře mechu, kráčí k tobě. Uhrančivé zelené oči, šibalský úsměv podobný tomu tvému; mezi dlouhými rozpuštěnými světlými vlasy vykukují dva špičaté výstupky - je to elfka! Při každém kroku se její boky i pozadí vlní ze strany na stranu, štíhlou postavu (a zejména pevná ňadra!) zakrývá jen průsvitný háv. Jsi jako skála, neschopen se hnout. Dnes je tvůj šťastný den, půlelfe, protože tahle tě nechá zajít tak daleko, jak si budeš přát...

Západní Království, Králova Tvrz
dopoledne, 13. května 249 VRp

Krásný sen najednou končí, probouzí tě dunění prázdné lahve o dřevěná prkna podlahy.
"Dávej pozor, Marie, nebo ho vzbudíš," šeptá jeden ženský hlas, druhý se vzápětí omlouvá.
Vrzání dveří, cupitání a další zavrzání. Mžouráš, ty dvě osoby jsi viděl jen naprosto rozmazaně. Když ale zavzpomínáš na včerejší noc, dochází ti, že to musely být ty dvě holky, Marie a Anna. Prodávají košíky na náměstí před panstvím tvého šermířského mistra Rodericka, vídáš je často a včera šly - čirou náhodou - do stejného podniku jako ty.

Hlava tě třeští, v ústech se mísí pachuť podobná dobře uleželé zdechlině psa, tělo je malátné a pobolívá. Alespoň už máš své světle modré oči připravené k vnímání. Pokoj, ve kterém se nacházíš, znáš vcelku dobře, jako jediný v celém hostinci "U oškubaného páva" má postel natolik širokou, aby uspokojila tvé potřeby. Je to útulná komora a strávil jsi zde již mnoho veselých nocí.

Až se ti povede se alespoň posadit, můžeš spatřit svůj oděv rozházený na podlaze stejně jako několik prázdných lahví kořalky. Na stolku je doširoka rozevřený měšec, v něm přinejlepším pár měďáků. Ona ta kořalka taky není nejlevnější a od posledního rozporu s Roderickem peněz moc nepřibývá, zato chuť pít, dobře jíst a hlavně se pomilovat, ta tě zkrátka nikdy neopustí. Tvé největší bohatství, Viktoriin rapír, je však na stejném místě, na které jsi jej včera ve víru vášně odložil.

tunely ve skále, jižně od Černého Kamene
2. května 249 VRp

Je obtížné pokračovat v cestě bez možností užívat znalé smysly, ale vím, že jiná možnost než pokračovat dál přímo není. Kdybychom zastavili, jsme ztraceni.
"Svobodu."
Zašeptám v odpověď na hlas, který se mne tázal, avšak ve svém jazyce. Mlha začala slábnout a mě se ulevilo.....a v zápětí přitížilo. Na cele mi vyrazil studený pot, když mne sevřela závrať a únava zároveň. Měl jsem tendenci se o něco opřít. Jediné, co mi mohlo pomoci byla má hůl. Ještěže jí mám. Těžce jsem oddechoval, když se mi míhali před očima nejrůznější tváře. Říkal jsem si, jestli jsem jediný, kdo je vidí, než zdali je nás více. To, že jsem viděl Erbadelovu tvář mne moc neuklidnilo. Jak se zdá tají před námi více, než je zdrávo.
"Vragu počkej!"
Zachroptím s námahou, když se barbar napřáhne. Jímá mne zlá předtucha. Když se otevřela pod Vragem podlaha a pohltila ho vyrazilo mi to dech. Nikdy jsem neviděl nic tak krutého a nepříjemného.
"Né!"
Křikl jsem ve snaze natáhnout k němu ruku a vytáhnout jej. Praskání a rudý pramen byl předzvěstí něčeho, co bych raději neviděl. Zlostně jsem zatnul čelist.
"Počkej Erbadele!"
Došel jsem k němu a zastoupil mu cestu.
"Takhle to dál nejde. Přišli jsme o člena výpravy úplně zbytečně, ani nevím přesně, co se s ním stalo. Musíme vědět, oč tady jde. Víš mnohem více, než nám říkáš a my jdeme za tebou, jako ovce na porážku potřebujeme být připraveni."
V očích mi hrají rozhořčené plamínky. V mé velikosti proti barbarovi to vypadá asi směšně, ale mé odhodlání je dostačující.
"Nechci přijít o někoho dalšího bezdůvodně."
Slzy Yami mne trápí a začínám se sám sebe ptát jestli byl dobrý nápad jí sem za vidinou svobody vzít.
"Možná jsem nás všechny odsoudil k smrti."
Jímá mne výčitka.

Nabídka, co se ASI neodmítá
Císařství Stříbrné Hvězdy, Ferolova Hláska
ráno, 21. března 328 VN

Překřížím nervózněji nohy a ruce spojím za svými zády. Snažím se stále držet oční kontakt, abych případně dokázala rychleji zareagovat. Asi by mi útěk v ničem nepomohl, ale zadarmo nikomu nic nedám určitě.
Čím déle muž mluví, tím více se začínám mračit, aniž bych si to uvědomovala. Nejvyšší… účel… Jasné jezero… Řád měsíce… Citadela… vycvičit… Spousta informací a zároveň žádné vodítko. Nic z toho co říká, mi nedává smysl. Dokážu pochopit, že nájemní vrazi se obzvlášť ve vysoké politice hodí, ale proč by je někdo cvičil na místě, o kterém všichni ví, popřípadě si dělali Řád. Vždycky jsem si to spíš představovala jako takovou tichou existenci předávanou maximálně v rodině a navenek si hrající na chudého sluhu.
V hlavě se mi spíš rýsuje odpověď stylu: A mám vůbec na výběr? Spíše ne, než ano. Pochybuju, že mě tu necháte si běhat po lesíku. Jsou to přesné odpovědi, ale zvolím diplomatičtější cestu rozhovoru. Neměla bych se bránit v šanci, zlepšit si svoji pracovní kvalifikaci.
„Souhlasím s Vaší nabídkou.“
Promluvím ve své mateřštině, abych svým slovům dala větší váhu, a drobně se ukloním, tak jak jsem naučená. Pro jistotu, ale pomaličku větu zopakuju i v lidském jazyku, pro pořádek.
"Kdy můžu vyrazit?"

Nilwuin

tunely ve skále, jižně od Černého Kamene
4. května 249 VRp

Erbadel ti pohledem proniká do nitra duše, když k němu promlouváš. Chvíli neodpovídá. "Kousek odtud je Svatyně, tam si můžeme v bezpečí odpočinout a promluvit si," oznamuje a pokračuje dál chodbou.

Svatyně opravdu není příliš daleko. Chodby jsou rovné, širší, a křižovatky přibývají každých pár desítek sáhů. Snad aby si získal zpět část vaší důvěry, Erbadel ukazuje na jednotlivé chodby: "Tahle je zasypaná, tahle vede do tamté, tato je slepá ulička s další síní umrlců, ..." Yami stále vzlyká nad blízkým setkáním se smrtí a morálka družiny je příšerná. Najednou však cítíš zvláštní hřejivý pocit u srdce - nezvyklý klid - když se tajemný barbar zastavuje a ukazuje na křižovatce tří chodeb do levé odbočky. "Svatyně. Jediné místo tady pod zemí, kde budeme v bezpečí."

Pomalu vcházíte do útulné kamenné síně vystlané hrubými polštáři mechu. Skrz strop položený vysoko nad vašimi hlavami prosvítá bílé světlo podobné záři slunce. Vzduch je zde čistý a nekonečné ozvěny kapek vody a průvanu, které vás pronásledovaly v tunelech, zde tichnou. "Dovol mi navrhnout, Nilwuine, abychom se tady utábořili. Najíme se, odpočineme si a zaženeme smutek nad ztrátou nebohého Vraga."

"Měl jsi otázky," začíná po chvíli barbar rozhovor, "tak ti na ně odpovím tak dobře, jak budu moct. Smrt Vraga Velkého mne opravdu mrzí. Byl to dobrý chlap a měl velké srdce, ale rozumu moc nepobral. To místo, kde skonal - stejně jako ostatní chodby a místnosti zde - jsou prokleté. Útočí na každý aspekt osobnosti, snaží se každého zlomit - ať už silou těla nebo mysli. A Vragova mysl byla zlomena." Erbadelova tvář vypadá zachmuřeně. "Znám cestu ven, ale bude to bolet. Nevím, kdo všechno tady zůstane, třeba to budeš ty nebo já... až se vyspíme, měli bychom jít dál."

"Hádám, že o Maev už jsi slyšel. To špatné, co se tady děje, je hněv a šílenství, které tady prožila, než zemřela. A tato místnost, Svatyně, je jedna z posledních ozvěn jejího ryzího charakteru. Ptej se, co chceš vědět, ale nemůžu ti říct všechno..."

Alassië

Císařství Stříbrné Hvězdy, Ferolova Hláska
ráno, 21. března 328 VN

Ačkoliv zřejmě nerozumí tvé řeči, rozumí tónu a úkloně. "VÝBORNĚ!" zaburácí muž a dlaní práskne o křeslo tak silně, až se skoro polekáš. "Vyrazit? Hned!" odpoví radostně. "Stráže, odveďte ji do stájí!" A než se naděješ, jeden z ozbrojenců stojí vedle tebe. "Pojď se mnou, děvče." Smích a další pazvuky muže ze síně slyšíš ještě dalších pár chvil po odchodu.

Ozbrojenec tě doprovází ke stájím, kde tě předává do rukou posla - vcelku mladého člověka s kučeravou kšticí. "Tady bude tvůj kůň," říká bez pozdravu, představení či jakékoliv jiné zdvořilosti. Ukazuje na osedlaného hnědáka s párem brašen upnutých řemeny k sedle. Tato stvoření temní elfové nepoužívají a snad je ani nikdy nepotřebovali. "...už jsi na něm někdy jela...?"

tunely ve skále, jižně od Černého Kamene
4. května 249 VRp

S lehkým zamračením a tichým povzdechem jsem nakonec svého společníka následoval. Moc jiných vodítek jsme přece jen stejně neměli, takže nemělo smysl se tomu vzpírat. Ale nelíbilo se mi to.
Byl jsem si vědom, že všichni ze skupiny jsou otřeseni tím, co se stalo. A jsem to já, kdo je vybral a přivedl sem do hlubin země, aby si je našla smrt za vidinou svobody. Zatnul jsem za chůze zuby ale vzápětí jsem pocítil úlevu a klid, když nás Erbadel dovedl do oné svatyně. Bylo to zvláštní místo. Ale bylo cítit, jako dobré, což byla pozitivní zpráva. Přelétl jsem očima skupinu i oni vypadali o něco lépe, než před chvílí.
"Odpočinek potřebujeme a chvilka rozmluvy a spánku bude také užitečná, není to zde cítit, jako špatné místo."
Odsouhlasil jsem a posadil se na jeden z mechových polštářů. Poslouchal jsem, co Erbadel říkal a pozoroval jsem zbytek skupiny.
"Ano o ní jsem už něco málo slyšel."
Přitakal jsem a dlouze se nadechl.
"Já a Erbadel si vezmeme první hlídku vy ostatní se najezte odpočiňte si a prospěte se, pak se prostřídáme."
Rozhodnu, protože si hodlám s Erbadelem ještě promluvit.
"Čím jsi vlastně vázán Erbadeli? Je to nějaká přísaha nebo kouzlo? Že říkáš jen málo? Pokud bys nám řekl, co nás čeká mohl být Vrag ještě naživu...."
Zamyšleně jsem se zachmuřil.
"Co nás čeká dál? Musíme být připraveni, nemůžeme si dovolit jen tak ztrácet skupinu kvůli špatným vzpomínkám, které měla nějaká žena kdo ví kdy v minulosti, musí být cesta jak to celé zlomit."
Zatímco jsem se s ním bavil jsem měl ruku ponořenou do mechu a rozhodl jsem se ho prozkoumat po magické stránce a natáhnout k němu svou magii, abych si přiblížil, co je to vlastně zač, je to příroda, takže něco mě blízkého. Je tedy možné že se mi podaří o tomto místě zjistit více.

Nilwuin

tunely ve skále, jižně od Černého Kamene
4. května 249 VRp

Tví společníci se po skromném jídle odebírají do polštářů z mechu a ačkoliv byli ještě před chvílí neklidní, hřejivou silou Svatyně brzy usínají hlubokým spánkem. Nebohý Vrag nesl část zásob a ta byla pohřbena spolu s ním, takže vám zbývá jen něco málo přes polovinu toho, co jste včera přinesli.

Když se Svatyní rozezní spokojené oddychování čtyř lidí, promlouváš k Erbadelovi.
"Slíbil jsem jí to. Maev." odpovídá ti. "Když jsem tady byl minule, Nilwuine, potloukal jsem se chodbami. Trpěl jsem. Umrlci mě pronásledovali, i když jsem je pobil - za chvíli znovu povstali a štvali mě dál tak, jako vlci štvou srnu. Každá další past, kadždá další nástraha, na kterou jsem narazil, mě málem přivedla k ostatním." Mluví potichu, jeho pevný hlas se odráží od stěn. "Po dvou dnech jsem dorazil do její síně. Seděla tam na trůně, čekala na mě. Mluvila se mnou." Muž se odmlčí. V jeho tváři vidíš pocity, kterým rozumíš, ale nedokázal bys je popsat - není to smutek, není to radostná vzpomínka, není to útěcha, není to obava. Po chvíli pokračuje, ještě tišším hlasem, jako by ho i teď poslouchala a on ji nechtěl pomluvit. "Celou dobu nás pozoruje. Je královna a my jsme v jejím paláci. Bude si s námi hrát tak dlouho, dokud ji to neomrzí nebo dokud neodejdeme pryč. A pustí nás jen tehdy, když najdeme východ a dovolí nám to."

"Co nás čeká dál? Když budeme mít štěstí, zítra jsme venku. Když budeme mít smůlu, poznáš osobně Maev. A když budeme mít štěstí jenom trochu, čeká nás něco mezi tím, elfe."

Když zbystříš svůj cit na magii, cítíš ji z mechu více, než z této síně samotné. Je to hřejivý pocit, který vstupuje hluboko do kostí, konečky prstů ti z té magické síly kmitají jako struny loutny. I kdyby byla ta škvíra ve stropě vývodem do pozemního světa, tento mech nebude ani trochu dílem přírody. Jediný účinek, který ten mech nejspíše má, je vyzařování síly do okolí, ať už tělesné, duševní či kouzelné.

tunely ve skále, jižně od Černého Kamene
4. května 249 VRp

Zachmuřeně jsem seděl a poslouchal Erbadela, když všichni usínali. To co mi řekl mi náladu moc nezlepšilo, na druhou stranu, byla zde alespoň šance, že se z toho dostaneme, že tu bude snad jiná cesta ven.
"Ale kolik z nás přežije?"
Tahle otázka mne znepokojovala o dost více, už jsme přišli o jednoho společníka a já byl ten, kdo měl na svědomí jeho život, já byl ten, kdo si jej vybral a komu se rozhodl svěřit svůj život.
"Pak asi nezbývá, než další nebezpečenství zvládnout, jak to půjde a společně se dostat pryč."
Odtušil jsem a pak jsem se rozhodl zavřít oči a ponořit se do meditace, spojit ses přírodou, která zde byla a zjistit snad více, něco nového. Zjistit, co se vlastně stane, když se spojím s magií, která v mechu proudí. Je to možná jediné místo zde, kde tohle bude možné, nechci to tedy promeškat.

Nilwuin

tunely ve skále, jižně od Černého Kamene
začátek května 249 VRp

Noříš se do hlubin meditace a velmi rychle zjišťuješ, že toto místo skýtá obrovské množství magické moci. Před očima ti víří barvy, zejména zelená, fialová a azurová, do uší vstupuje hluboké hučení, snad jako by kdesi v dáli dřímal obrovský drak, začíná se ti motat hlava. Jako by uběhla jen krátká chvíle, prudce otevíráš oči a slyšíš své jméno.
"Nilwuine," říká Kael, "je na čase." Vzpamatováváš se z velmi neobvyklého intenzivního zážitku, ale rychle si uvědomuješ, že všichni jsou vzhůru. Vypadají odpočatě a v mnohem lepším rozpoložení. "Vystřídal jsem Erbadela na hlídce. Přísahal bych, že jsem z chodby slyšel jakýsi nářek, ale jinak se nic zvláštního nestalo." dodává barbar
Také se cítíš plný sil, jako bys spal dlouhé hodiny na nejpohodlnější posteli, kterou kdy kdo vytvořil. Cítíš, jak z tvého těla vyzařují přebytky magické moci, kterou jsi během meditace načerpal.

Přichází za tebou Erbadel. "Až odtud vyrazíme, měli bychom být obzvlášť na pozoru. Čekají na nás, ale to by neměl být problém," oznamuje ti. "Asi půl míle od Svatyně je schodiště. Není to moc daleko od síně Maev, ale tomu místu bude lepší se vyhnout. Pak už jenom něco přes dvě míle tunelů a budeme svobodní."

Všichnni jsou připraveni a čekají na tvá rozhodnutí.

Velké stvoření, kterému se říká kůň
Císařství Stříbrné Hvězdy, Ferolova Hláska
ráno, 21. března 328 VN

Znovu sebou silně trhnu, když se ozve rána drčivý zvuk, který bude pravděpodobně opět smích obtloustlého šlechtice přede mnou. O krok ucouvnu dozadu, abych se trochu chránila před přívalem hlasitého smíchu, a narovnám se.
Hned. Hned. A ještě k tomu s takovou radostí. Tak to jsem upřímně nečekala. Musím od někoho časem zjistit, proč mě tam s takovou radostí posílá. Ale snad jsem díky tomu utekla z přímé cesty na popraviště a vydala se aspoň na tu nepřímou.
Otočím se na ozbrojeného muže, který ke mně dorazí. Tentokrát žádné zamračené drsné výrazy, žádné tvrdé přikazování a pošťuchování do správného směru, samozřejmě ani žádné hřejivé jednání, ale i toto chladné chování bez emocí je mnohem příjemnější než nenávist. Procházím za strážným směrem ke stájím. Kousek od stájí už cítím zvláštní zápach hnoje a výkalů, společně se zápachem ze zatuchlého mokrého oblečení. Další co mě upoutá je zvláštní zvuk, pravděpodobně zvířecí, jaký jiný by to byl. Vejdu do stájí, kde už na mě čeká další muž.
Žádný pozdrav, žádné vysvětlení… No což, taky jsem se neměla v plánu představovat. Prohlédnu si koně, kterého znám z knih a vyprávění. U nás žádní koně nejsou, na co bychom je taky potřebovali, že ano. Možná v paláci nějací budou, ale nevím o nich. Prý královská rodina mívala párek koní pro diplomatické účely na povrchu, ale od temných elfů moc diplomacie nikdy nevzešlo.
Opatrně přejdu ke koni, krok po kroku, tak aby na mě dobře viděl a já na něj. Zlehka k němu natáhnu ruku, to že koně neznám neznamená, že to není zvíře jako každé jiné. Pohladím ho po nozdrách.
„Co myslíš, budeme kamarádi, nebo lépe řečeno partneři a budeš mě aspoň snášet, když už mě nebudeš mít rád? Jsi hrozně obrovský, víš to?“
Uvidí se až cestou, jestli mi vůbec rozuměl, ale snad ano.
Otočím se na posla. „Ne, nejela. U nás koně nejsou. Znám je pouze z knih. Ale učím se rychle, nebude to problém.“

tunely ve skále, jižně od Černého Kamene
4. května 249 VRp

Když jsem se vzbudil otevřel jsem doširoka oči a zhluboka jsem se nadechl. Oči mi padly na Kaela. Kývl jsem a pomalu jsem se začal zvedat. Bylo příjemné cítit tu sílu, která se mi vlila do žil i vidět své společníky v lepším stavu.
"Díky. Zvládneme to ven Kaele."
Ujistil jsem ho a stiskl mu přátelsky rameno, pak jsem slétl očima na Erbadela.
"Dobře tak tedy vyrazíme. Snad se dostaneme brzy ven a snad se nám podaří zachránit i ostatní kteří zůstali v táboře, ale nejdůležitější je nyní, abychom to zvládli my."
Kývl jsem na ostatní.
"Ještě se nasnídáme a půjdeme."
Tohle místo k tomu přímo vybízelo.
"Jak se cítíte?"
Optal jsem se ostatních, při snídani.

Nilwuin

tunely ve skále, jižně od Černého Kamene
začátek května 249 VRp

Nálada při snídani je vzhledem k okolnostem bujará, některým se na tváři občas mihne i úsměv. Netrvá však dlouho a sklíčenost se vrací, dokonce je i mocnější než předchozí den; chodby jsou čím dál zlověstnější a i louče jako by osvětlovaly jen to nejbližší okolí. Slyšíte daleko za sebou praskání a podivné zvuky, přesto vás Erbadel vede dál bez zastavení.

Přicházíte do další osvětlené síně. Po obvodu je příkop tak hluboký, že i když je voda v něm křišťálově čistá, na dno nejde vidět. Polovina síně je vyvýšena několik sáhů nad druhou, ve které jste vy; z této terasy obehnané zábradlím vede vaše další cesta skrze majestátní bránu. Erbadel zamračeně hledí na hromadu sutin na zlomu terasy. "Maev..." šeptá si pro sebe. Otáčí se k tobě a začíná rozkazovat: "Musíme vyšplhat po lanech nahoru! Rychle!" Šramocení z chodeb se blíží a i hladina příkopu se začíná čeřit...

Alassië

Císařství Stříbrné Hvězdy, Ferolova Hláska
ráno, 21. března 328 VN

Kůň si odfrkne, ale máš pocit, že ti rozumí. Posel na tvou odpověď nešťastně protočí oči v sloup, ale hned ti začne vysvětlovat, jak nasednout na hřbet koně. Jakmile se před stájemi usadíš do sedla, přibíhá k vám ještě mladší pacholek s jakýmsi pergamenem v ruce. Tvůj nový kamarád si jej přebírá a ukládá do tubusu připnutému k sedlu jeho koně. "Vyrážíme," oznamuje ti, nasedává na svého koně a zvířata se dávají do kroku. Zpočátku je to pro tebe velmi nezvyklý pocit, ale skutečně se učíš rychle a když opouštíte území Hlásky, již ti jízda nepřipadá tak nepřirozená.

Chvíli jedete po cestě na jihozápad - podle ukazatelů ta cesta vede k Cetinskému hrabství a do hlavního města Císařství, do Stříbrného Hradu. Po třech hodnách mlčení, přinejmenším ze strany posla, přijíždíte na křižovatku. Cesta je dlážděná do Stříbrného Hradu rovně i doprava k Cetinskému hrabství, jen cesta na jih je dlážděná jen pár metrů a pak jen prašná. Zastavujete a mládenec se na tebe otáčí.
"Měli bychom jet rovně, ale na jih je to rychlejší. A je to hezčí cesta."

Jarish, jak se ti poté - jen tak mezi řečí - představil, tě na prašné cestě učí klusat. "Neumím bojovat. Ty asi jo, jinak bych tě nikam nevedl, ale nemáme zbraně, takže kdyby se něco stalo, jeď za mnou. Drž se uzdy, sedla, čeho chceš - hlavně nespadni." Sice nejsi nejzběhlejší v jazyce Synů, ale slyšíš od něj nezvyklý, cizí přízvuk. Také ti říká, že jídlo a měch je v pravé sedlové brašně.

Počasí vám přeje, je celkem teplo, přinejmenším oproti chladnému ráno. Cesta vám utíká a odpoledne se po pravé straně začne rýsovat veliké jezero. Sluneční záře nad západním horizontem se od jeho hladiny odráží, na druhý břeh sotva dohlédneš. Po levé straně máte celou cestu jen kopcovitý terén bez lesů, občas nějaký porost.

Už se pomalu začíná smrákat, když Jarish sejde z cesty k jezeru a u jeho břehu zastaví.
"Utáboříme se, brzo ráno budeme pokračovat." Za chvíli už sedí na přikrývce u ohniště, koně se pasou a napájí. Z celého dne v sedle jsi vyčerpaná. Dnešní noc bude tak krátká...

tunely ve skále, jižně od Černého Kamene
začátek května 249 VRp

A to to ráno začalo tak dobře, nebýt další překážky, na kterou nás Erbadel upozornil.
"Po lanech nahoru?"
Slétl jsem očima po okolí zdali jsou tu nějaká lana, nebo jestli si budeme muset poradit jinak.
"Slyšeli jste, rychle všichni nahoru, lezeme lezeme!"
Povzbudil jsem ostatní, zavěsil si hůlku na záda a pomohl Yami popřípadě komukoli dalšímu s výlezem na horu, než jsem se sám jal rychlého vylézáni, protože čeřící se voda se mi rozhodně nelíbila.
"Co tam sakra je?!"
Houkl jsem na Erbadela při lezení, ale zatím jsem neměl čas ani touhu se koukat dolů, co to sakra bylo.

Nilwuin

tunely ve skále, jižně od Černého Kamene
začátek května 249 VRp

Ruven rozmotává lano, o které sis zažádal před vypravením do skály spolu se zbytkem zásob, na jednom konci váže uzel a snaží se jej přehodit přes zábradlí, což se mu také na třetí pokus podaří. Kael a Edeïl pak tahají za druhý konec, aby Ruvena vytáhli nahoru, kde lano rychle váže k pevně vypadající části zábradlí. Začíná však být pozdě - z chodby za zvuku chrastění kostí se vypotácí několik umrlců. Magická záře nahrazující jejich klouby je intenzivnější než při předchozím setkání. To už Yami šplhá nahoru, Edeïl a Kaelem tasí své zbraně.

"Nilwuine, šplhej," volá na tebe Edeïl, když odráží první výpad kostěného vojáka. Erbadel je v půlce výstupu, když se z hlubiny konečně začnou vynořovat ohyzdná těla. Z hlubin svých shnilých hrdel vydávají zlověstné bublavé zvuky, jsou oděni jen do silné vrstvy slizu a každý kousek jejich dávno neživého masa je nabobtnalý. Sotva se dostanou na pevnou zem, s napřaženýma rukama se kymácí k nejbližšímu živému. Bojující barbar spustí při pohledu na ně salvu nadávek, vymění si meč za sekeru a mocným bočním švihnutím se snaží jednoho z nich srazit na zem - železo se zanoří do žeber stvůry, která se po nárazu vychýlila ze své dráhy jen o několik coulů, z rány vytékají shnilé útroby.
"Pospěšte si tam!" žádá vás Kael, když pouští toporo sekery. Udržuje si odstup od ztrouchnivělých mrtvých a s mečem v ruce se pouští do dalších a dalších kostlivců přicházejících z chodby.

Erbadel zrovna přelezl zábradlí. "Děvče, dávej pozor na druhou stranu," přikazuje hned Yami, bere nějaké sutiny a háže je na nepřátele, Ruven se přidává. To už šplháš nahoru, půlkruh kolem bojujících druhů dole se pomalu uzavírá. Kameny drtí lebky, přesto zástup nemrtvých neubývá, naopak z chodby a vody přicházejí další a další. Kael cosi sykne na Edeïla, ten přikývne, schová svůj meč a rychle šplhá nahoru. Barbar bojuje udatně, odráží útoky a dobře mířenými ranami vyřazuje své soupeře z boje. Několika rychlými výpady se prokouše o pár desítek coulů více dopředu, pak rychle schová svůj meč a začíná šplhat po laně, které se s ním snažíte vytáhnout nahoru.

Povedlo se vám to, ale zjevně vám není přána ani chvíle odpočinku - Yami se ohlédne a polekaně vykřikne. Od stropu se ze záře začínají formovat obrysy těl s grimasami namísto tváří.
"Duchové," říká Erbadel. "Tak na ty budou meče málo! Utíkejte!" Dává se do běhu a mizí v bráně, ostatní následují. Duchové jsou vám v patách, chodba prosycená září se různě stáčí, klesá, stoupá, má mnoho odboček, přesto Erbadel ví moc dobře, kudy vás vést.

V jedné odbočce koutkem oka cosi zahlédneš. Je tam obří síň s trůnem uprostřed. Před tím trůnem stojí lidská dívka. Je krásná a na druhou stranu šeredná, má růžovějící tváře a zároveň je její obličej jen holá lebka. To musí být TA Maev. Připadá ti, jako byste na sebe zírali celou věčnost, i když víš, že pouze probíháš kolem. Jsi si jistý, že ti v tu chvíli něco řekla, ale nebyla to slova, a pokud ano, nemohl jsi jim rozumět, nemohl jsi pochopit jejich význam. Řev za vašimi zády jako by slábl spolu s tím podivným světlem, naopak sílí jiné světlo. Je bílé a je před vámi. I vzduch není tak zatuchlý, je čerstvější. Ještě pár kroků...

A jste venku.

Stojíte na úpatí skály, před vámi je les. Slunce právě vychází a rozráží svým svitem těch pár mráčků, které jsou na nebi.

Jízda králů
Císařství Stříbrné Hvězdy, Ferolova Hláska
ráno, 21. března 328 VN

Pozorně poslouchám výklad ohledně jízdy na koni, a jak se tento zvláštní dopravní prostředek vůbec ovládá. Občas musím poprosit, aby mi posel instrukci zopakoval, je to dáno tím, že jazyk Synů je pro mě pořád trochu cizí a některá slova mi splývají.
„Tak jdeme na to, kamaráde.“ Zkontroluju sedlo, tak jak to udělal i posel. Pomalu jednu nohu zaseknu do třmenu a pomalu a silou se vytáhnu do sedla.
V tomto světě budu muset věci zvládat sama, neočekávám, že by mi snad jako temnému elfovi někdo přispěchal na pomoc.
Na povel „vyrážíme“ opatrně pohladím koně po boku a patami ho pokynu do kroku. Zvláštní sedět takhle vysoko nad zemí a ještě se to celé pode mnou hýbe. Otřesu se lehce. Při prvních pár metrech jen křečovitě svírám jednou rukou otěže a druhou hrušku od sedla. „Prosím tě, zapřísahám tvého koňského boha, neshoď mě.“ Začnu se rovnat v zádech, až sedím úplně vzpřímeně. Najednou již jízda na koni není tak nepříjemná. Připadám si jako nějaká temná princezna, taky většina mých temných vrstevníků ani neví, že koně a tento svět doopravdy existuje.

Prohlédnu si směrovky a následně i typy cest. Názvy mi dělají na čtení problém, ale stejně nevím, kam to jedeme, takže to může být jedno. „Nebude to někomu vadit, že jedeme jinudy?“ Taková letmá otázka, ale docela logická.
„Očekáváš problémy?“ Pousměju se drobně při představě, jak na nás útočí místní bandité. „Nepotřebuješ zbraně, aby ses dokázal bránit. Ale nebudu naivní a myslet si, že u sebe ani nůž nemáš.“ Stále mluvím v jazyce Synů pomalu a ostrého přízvuku se snad nikdy nezbavím, ale snad se časem přestanu zakoktávat a vynechávat některá slova při tvorbě věty.

„Tak kamaráde, je čas sesedat, tak buď hodný.“ Sleduju jak Jarish sesedá z koně a pokusím se jeho chování napodobit, moc mi to nejde, tak raději vyprostím obě nohy z třmenů a ladně seskočím na zem. „Hodný koník.“ Sundám koni sedlo, aby se mohl jít napást a odpočinout si.
Jdu si přisednout k ohništi a začnu si protahovat nohy a chodidla. Člověk by se divil, jak je celé tělo rozlámané z jednodenní jízdy na hřbetě koně. Nakonec si lehnu na přikrývku a dívám se na oblohu než zavřu oči.

Alassië

Císařství Stříbrné Hvězdy, východní břeh jezera Měsíce
večer, 21. března 328 VN

Na tvou otázku ohledně cesty se muži objeví letmý úsměv na tváři.
"Mám úkol tě dopravit z jednoho místa na druhé. Kterou cestu vyberu, záleží na mém úsudku. Jen bych tě neměl vést mimo hranice Císařství... Ale všechny ženy vedu tudy, tak ty nebudeš výjimkou." odpoví ti. Později vyřkneš svou poznámku o případných problémech. Jarish se původně zatváří kysele a k žádným slovům se moc nemá, později ale promluví: "Ovšemže mám nůž, ale co s nožem proti tuctu pobudů?"

Noc u jezera je zvláštní. Není to nic podobného nocím v Temném Paláci nebo v pokoji-cele na Ferolově Hlásce. Je sice chladno, ale příjemné ticho. Nebe je bez mraků, poseté myriádou hvězd. Měsíc tě svou namodralou září uspává za zvuku praskání hořících větví a zurčení vody o břeh. Jsi tak unavená...

Probouzí tě šťouchnutí do žeber. "Koně jsou připravení k cestě, co nevidět vyrážíme." Slunce ještě ani nevyšlo, jen nad východním obzorem se začíná objevovat světlo. Je ještě chladněji než večer, z ohniště zbyla jen hromádka popela a ohořelých uhlíků, už dlouho ani nedoutná. Zdá se, že nezbývá nic jiného, než zabalit přikrývky, vyskočit do sedla a pokračovat.

Jedete na jih nepříliš daleko od břehu jezera. Krajina se příliš nemění, jen kolem poledne se na jižním obzoru začínají objevovat obrysy vysokých skal, o několik mil později vidíš úpatí zarostlé jakýmsi rozlehlým hvozdem. Břeh se stáčí na západ, pokračujete podél něj. Po levé straně se začínají objevovat lesíky a louky. Konečně přijíždíte opět na dlážděnou cestu směřující na severozápad. Jsi z cestování vyčerpaná, ale zdá se, že konec putování je na dosah.

V cestě vám stojí dvě ženy, obě oděné do dlouhé tuniky s rozparky na bocích, vysokých kožených botách a koženého prsního krunýře s chrániči ramen. Jedna z nich má světlou kůži, plavé vlasy a špičaté uši - určitě je z rodu elfů. Na levém boku jí visí tesák, na pravém toulec s šípy, luk drží skloněný k zemi. Ta druhá bude lidského pokolení, tmavé vlasy má spletené do copu, ruce zkřížené na prsou, u pasu palcát a na zádech kulatý štít.
"Přicházíš na území Měsíčních Sester. Odůvodni svůj příchod nebo odejdi, Jarishi," vyzývá tvůj doprovod lidská žena. Je evidentní, že se znají, snad je to jen formalita. Elfka stojí opodál, bledé rty stažené v čáru; hledí na tebe.
"I ty buď pozdravena, Sestro Sandro. Pán Krobal posílá Luně tuto zprávu," odpovídá Jarish a vytahuje z pouzdra svitek, který mu před odjezdem donesl pacholek. Seskakuje ze sedla a naznačuje ti, ať také sestoupíš na pevnou půdu. Elfka stojí stále na místě bez mrknutí oka, Sandra vyjde pár kroků vstříc Jarishovi a převezme od něj písemnost, po ledabylém prohlédnutí pečetě se pousměje a schová jej do své brašny.
"Hodně štěstí," loučí se s tebou muž, když nasedá na svého koně a spolu s tvým odjíždí zpět na jihovýchod.
Zůstala jsi tady se Sandrou a elfkou sama. "Vítej, Sestro."

Vítejte v sektě
Císařství Stříbrné Hvězdy, východní břeh jezera Měsíce
večer, 21. března 328 VN

Znovu a znovu utíkám z vězení Temného paláce, jako všechny noci, které spím v tomto nadzemním království. Znovu a znovu se dívám na zkroucenou postavu svého bratra, znovu a znovu nechávám za sebou svoje rodiče a znovu a znovu prchám před strážemi. Ne vždycky to dopadne stejně jako v realitě. Ne vždycky se mi povede utéct…

Noci předtím jsem byla schopná rozeznat noční můru od skutečnosti, ale tentokrát přesně ve chvíli, kdy se strážný s dýkou ve snu napřímil a sekl mě do žeber, se mě snažil Jarish probudit šťoucháním do žeber. Prudce otevřu oči. Sen ne sen, realita ne realita, uštědřím mu velice špatně mířenou ránu směrem k hrudníku a snažím se po čtyřech dostat daleko, ale velmi daleko od něj. Naštěstí pro něj moje rozespalost byla tak silná, že kromě toho, že by si z rány mohl sednout na zadek, nic horšího se mu nemohlo stát. Byla to spíš taková holčičí facka, která spíš vypadá děsivě, než že by něco způsobila.
Zorničky mám doširoka roztažené děsem a ústa lehce pootevřená. Zhluboka se snažím dýchat a sleduju jenom jeho obličej naproti mně. „O-omlouvám se.“ Zatřesu hlavou a vypudím všechny vzpomínky na noční můru. Setřu si pot ze spánku. „Omlouvám se, špatné sny.“

Začnu raději velice rychle balit, těch pár věcí, co jsem roztahala. Přikrývku stočím a připnu na sedlo koně, sedlo pevně stáhnu kolem koně a poplácám ho. Vezmu si od Jarishe něco k snídani a pak už se opět vyškrábu do sedla, tentokrát až na druhý pokus, ale zlepšuju se. Pobídnu koně a držím se dva kroky za svým průvodcem. Čas si snažím krátit sledováním krajiny a také mi to pomáhat zapomenout na bolavý zadek.

Můj kůň se prudce zastaví, když uvidí dvě ženy stojící uprostřed cesty. „Jen klid.“ Pošeptám koni do ucha. Uklidňuju jeho nebo spíše sebe. Prohlížím si ženy od hlavy až k patě. Bojovnice? Elfka a člověk? Pouze lehká zbroj? Měsíční sestry? Luna? O co tady doopravdy jde…
Na pokyn opatrně seskočím z koně, ale stále se držím poblíž něj. Taky je to pořád můj první kamarád tady mimo Palác. Co asi v té zprávě stojí, že se o mě mají postarat, nebo mě vycvičit ke svým účelům, nebo něco horšího? Předám otěže Jarishovi zpět. „Děkuji, tobě také hodně štěstí.“ Na rozloučenou poplácám koně po boku a pohladím po nozdrách, pak už jen sleduju jak odjíždějí.
S trhnutím se otočím ke dvěma ženám. Vítej, Sestro? Vítej? Sestro? Tohle začíná znít jako vstoupení do nějakého starověkého řádu. Drobně skloním hlavu do společenského úklonu a ruku držím někde v místech bránice, tak jak mě to učívala matka s větou: "Musíš se naučit, kdy je lepší schovat svoje ego a být pokorný. Umět čekat na správnou příležitost."

Alassië

Císařství Stříbrné Hvězdy, Stříbrná Citadela
odpoledne, 22. března 328 VN

Sandra si tě prohlíží od hlavy k patě. Když vidí, v jakém jsi stavu, koutek rtu se jí zvedne do mírného úsměvu a v očích vidíš lítost. Přichází k elfce, vzájemně se pravou dlaní pohladí po pravém předloktí a dotknou se čelem. "Opatruj se, Naiyu."
"I ty, Sandro," odpovídá jí elfka sametovým, ještě dívčím hlasem bez přízvuku.
"Následuj mne, temná," říká ti lidská žena a rukou pokyne na cestu na severozápad. Elfka zůstává na stráži za vašimi zády...

"Pověz mi své jméno," ptá se tě velmi brzy přátelským tónem. "Jak jsi se dostala z Temného Paláce? Musíš být tak zmatená... Vysvětlím ti vše, bude-li to v mých silách."
"Měsíční Sestry je řád starý jako Císařství samotné. Žádný muž to nepřizná, ale v našich řadách jsou ty nejlepší válečnce, nejbystřejší zvědkyně, nejmocnější kněžky a nejpřesnější lučištnice. Náš úděl je sloužit císaři a chránit jeho říši. Až se vyspíš, začne tvůj výcvik. A bude jen na tobě, jaká umění přijmeš za vlastní."

Po několika mílích přicházíte k Měsíční Citadele, pevnosti obklopené jezerem Měsíce z jedné strany a Jasným jezerem z druhé. Kolem hradeb uspořádaných do pravidelného šestihranu je několik staveb, před bránou do Citadely se nachází vícepatrová kamenná budova. "Klášter ti bude novým domovem," ujišťuje tě Sandra, když se blížíte k budově. Kolem vás prochází dvě Sestry, obě lidské, jedna s kopím a druhá s mečem. Se Sandrou se pozdraví letmým přiložením pravého ukazováku a prostředníku na rty a poté na čelo. Kráčí směrem, odkud jdete.
"Nejprve však budeš potřebovat něco na sebe..." Vede tě k jinému kamennému stavení, stojícímu opodál. Před vraty sedí na stoličce stará žena, zašívá díru v nějakém kusu plátna. Vzhlédne a vrásčitá tvář se na vás usměje.
"Sestro, povídej, co máš na srdci."
"Máme novou Sestru, potřebuje oděv, Sestro," odpoví Sandra.
Stařena si tě znalecky prohlédne a s námahou vstane. "No tak se na to podíváme."
Zanedlouho vychází ven a podává ti hnědé lněné kamaše, bílou tuniku a kožený opasek. "Určitě ti budou dobré," říká stařena potichu a z jejích hnědých očích září dobrota.

Vcházíte do kláštera. Jeho vstupní síň je zároveň jídelna - široké stoly jsou obklopeny lavicemi - a zdá se, že hostina právě začala. V síni sedí přes sto žen rozmanitého původu, některé z nich jsou i temné elfky. Mladá děvčata na stoly přináší další a další džbány, ošatky s chlebem, tácy s pečeným masem i celé bochníky sýrů, ovoce a koláče, ... Pohled na to všechno ti jen připomíná, že jsi se dlouho nenajedla normálního jídla.
"Hned budeš zpět, slibuji," říká ti žertovným tónem Sandra. Vcházíte do jedné z bočních místností. Je podlouhlá, podél delších stěn jsou postele, ke každé posteli náleží dřevěná truhla. Sandra tě vede skoro přes celou místnost, až dojde k jedné z nich. Nakoukne do truhly, aby se přesvědčila, že je prázdná. "Tohle bude tvé lůžko a tohle tvá truhla. Převlékni se, běž se najíst a odpočiň si. Já musím doručit psaní Luně, velekněžce našeho řádu." Podává ti ruku tak, jako před pár hodinami elfce Naiyu, pak odchází.

Štěstí na dosah?
Císařství Stříbrné Hvězdy, Stříbrná Citadela
odpoledne, 22. března 328 VN

Sleduji dál ženy před sebou, chovají se k sobě až se zvláštní úctou, jako by se opravdu za rodinu přijali už hodně hodně dávno. Zároveň postřehnu jiskru lítosti v Sandřiných očích. Je pravda, že asi musím vypadat strašně. Zraněná noha, prodělaná lehká otrava, skoro nemytá, několik dní v těch samých šatech. Já se teda naštěstí v zrcadle zatím neviděla, ale asi si to dokážu představit. Děvče, které by mu i největší chudák na ulici hodil aspoň kůrku chleba.

Na pokyn se rozejdu za lidskou ženou a srovnám s ní krok. „Alassië…“ V duchu se snažím zformovat větu, která by vystihovala to, jak jsem se vlastně z Temného Paláce dostala. „Já, já vlastně ani nevím. Jednu chvíli jsem byla ve vězení a druhou chvíli už jsem pajdala lesem tady nadzemí.“ Odpovím nakonec naprosto popravdě.
Dál už ji jenom poslouchám a snažím se vstřebat všechno to, co se kolem mě děje. S mojí původní myšlenkou, že se jedná o nějakou sektu, jsem se vlastně ani moc nesekla, jenom raději bych jim tak veřejně neměla moc říkat. Očividně to bude aspoň na nějakou dobu můj domov. Navíc tu budu moci dokončit svůj výcvik a to je teď nejdůležitější. Bez zkušeností bych stejně hned za branami zahučela do nějakého průšvihu.
Opatrně si převezmu od stařenky balíček oblečení. „Děkuji.“ Snažím se oblečení na sebe moc netisknout, aby zase nebylo celé od špíny. Všechny ty úsměvy a laskavost je mi tak cizí, ale nebudu tvrdit, že se najednou necítím lépe, i když mi pořád přijde, že tohle je nějaký zvláštní sen. A každou chvíli mě má vzbudit ledová sprcha…

„Tolik jídla… Tolik osob…“ Vydechnu a sleduju jídelnu okouzleně. Očividně jsem asi začala slintat, když Sandra získala tak žertovný tón, lehce se zamračím, ale můžu si za to sama.
Procházím s ní kolem postelí až téměř na konec. Prohlížím si svoji postel a truhlu a snažím si zapamatovat její lokaci, i když si myslím, že pokud mě tu nechají sami, tak stejně v první minutě zabloudím. „Děkuji. Opravdu.“ Dneska se asi uděkuju, ale co už mi zbývá. Zkusím zopakovat pozdrav, který jsem u nich viděla, když se Sandra loučila s Naiyou, ale dopadlo to spíše tak, že jsem koprně držela Sandřinu ruku a koukala ji zmateně do očí a pak ji ještě více křečovitě pustila.

Posadím se pomaličku na postel a položím hromádku oblečení vedle sebe. Postel je tak akorát měkká, tak akorát tvrdá, přesně taková, aby se člověk dobře vyspal, ale zároveň se dobře probouzel. Na stolku se nachází miska s vodou. Chvíli se dívám na hladinu, na svůj vlastní obličej, který už ani nepoznávám. Ta žena, na kterou se koukám, je ztrhaná, vyděšená, hladová a zmatená. Rozčeřím hladinu dlaněmi a opláchnu si obličej. Vzchop se, Alassië. Začnu si pomalu sundávat své staré oblečení a skládat ho na hromádku vedle toho nového. Převléknu se do čistého. Perfektně mi to sedí. Halenku si stáhnu koženým páskem společně s kalhotami. Poslední úprava se týká mých vlasů. Rozpustím si je, což je za těch několik dnů docela bolestivý proces. Prsty je několikrát prohrábnu a znovu svážu do praktického drdolu, krátké pramínky kolem uší, co se do drdolu nevlezou, nechám volně. Aspoň trochu vypadat k světu stačí.
Pomaličku se vydám zpátky k jídelně. Pár minut stojím u vchodu a sleduju ty mraky žen. Elfky, lidi, temné elfky… Ani bych se nedivila, kdybych zahlédla i trpaslíky s hobity. Tiše se rozejdu uličkou mezi dlouhými stoly. Snažím se co nejvíce nepřekážet a spíše dělat, že tam vůbec nejsem.
Měla bych zamířit mezi těch pár temných, co jsem viděla, nebo raději ne? Na hovory s mými vlastními se asi zatím necítím. Moc špatných a ještě živých vzpomínek.
Uvidím jedno volné, opatrně přijdu k němu. „Mohu si přisednout, prosím?“ Podívám se na dvě ženy, které sedí nejblíže a snažím se svoji zdvořilostní otázku pronést dostatečně nahlas, aby mě slyšely.

Alassië

Císařství Stříbrné Hvězdy, Měsíční Citadela
večer, 22. března 328 VN

Dvě lidské ženy se na tebe podívají a usmějí.
"Ovšemže můžeš, Sestro," říká jedna z nich, asi třicetiletá brunetka, a rukou pokyne na volné místo. Druhá žena, či spíše dívka, sedí naproti. Je drobná a velice mladá. Černé zvlněné pramínky vlasů zakrývají její úzká ramena a z nemalé části i nevinnou tvář posetou pihami.
Starší se na tebe podívá a její oči se zastaví na šněrování tuniky, ve tvém výstřihu. "Vida, další novicka." Zatáhne za stříbrný řetízek na svém krku, aby přívěsek na něm zavěšený vyklouzl z pod oděvu. Je to asi třícoulový stříbrný oblouk, jehož špičky směřují dolů - nemusíš dlouho přemýšlet, aby ti došlo, že má znázorňovat Měsíc. V přívěsku jsou tři prázdné prohlubně, jako by tam dříve byly drahé kameny a kdosi je vyloupl. Jemně jej promne mezi prsty. "Srpek získá každá Sestra při posledním úkolu zkoušky," vysvětluje brunetka. I přes záplavu havraních kadeří vidíš, že mladší na krku žádný řetízek nemá.

Jídlo je lahodné a Sestry pozvolna odcházejí na ubikace, jiné přicházejí zvenčí v kožených zbrojích - zda mezi příchozími byly i Naiyu či Sandra, sis nevšimla.

(Ne)zasloužená večeře a spánek
Císařství Stříbrné Hvězdy, Měsíční Citadela
večer, 22. března 328 VN

Prohlédnu si ženu, která mi odpověděla na dotaz. Sednu si na lavici vedle ní a několik minut jen bezradně koukám na veškeré ty tácy a mísy s jídlem. Takhle to u nás doma vypadalo naposledy, když jsem byla opravdu malá holčička, poslední dobou jsme jedli nejčastěji rozvařenou kaši. Pomalu se natáhnu po jídle. V půlce cesty se zastavím, jako bych si stále nemohla vybrat, ale pak na talíř přesunu od každého trošku. Trochu pečeného masa a sýru, bílkoviny jsou důležité pro zpětné získání síly do svalů, pak krajíc chleba, sacharidy zase dodají rychlou energii a nakonec kousek jablka jako zákusek. Ale nepřeháním to s jídlem, několik dní jsem jedla jen po troškách a jenom by mi to způsobilo žaludeční nevolnost.

Přitáhnu si talíř s jídlem k sobě a pohlédnu zpět na ženu. Pozorně si prohlížím přívěšek ve tvaru Měsíce. „Nikdy jsem o řádu Měsíčních Sester neslyšela. V žádné knize, která se kdy ke mně dostala, o nich nebyla ani zmínka.“ Poznamenám tiše a pak svoji pozornost přenesu k jídlu. Tak úchvatně voní. Upečené maso jsem neměla snad sto let. Pustím se do jídla. Pomaličku ukusuju jednotlivé porce a ještě pomaleji žvýkám a polykám, abych si užila každé sousto. Čím více do mě večeře padá, tím více se po mém těle rozlévá teplo štěstí. Ztrhaný obličej se začíná ztrácet. Teplé dobré jídlo dělá zázraky. Jídlo zapíjím čistou vodou.

Jakmile mám v sobě polovinu porce, kterou jsem si nabrala na talíř, tak mám mnohem lepší náladu. Dokonce až tak dobrou náladu, že se ve mně začíná probouzet přirozená zvědavost.
„A… Vy chráníte císařství? Jako celé věky? A proč? Co z toho řád má? A jak to že mě lidé hned nepopravili, já myslela, že temných elfů se lidé bojí. Kolik temných… Sester… je tady? A jaký je výcvik? Jaké úkoly jsou v průběhu té… té… zkoušky? A… A… A…“
Polknu další a další otázky, které se mi klubou na jazyku. Raději se znovu pustím do jídla, vyprázdním i zbytek talíře. Nakonec se neudržím a vypustím další závan otázek.
„A jaký je vůbec pán Ferelovy… Frolelovy… ne Ferolovy Hlásky… ehm pan Krobal…myslím… šíleně hlučně se smál a byl takový, objemný? A co si myslíš o lidských hraničářích? Jednoho jsem potkala, byl na mě… milý.“
Vrací se mi tolik vzpomínek, za těch pár dní jsem potkala už tolik lidí, někteří se ke mně chovali lépe někteří hůře, ale nikdo mi zatím vyloženě neublížil.
„Promiň, mám v hlavě hrozný zmatek a hodně otázek. A… Ani jsem se nepředstavila. Alassië. Ráda vás všechny poznávám.“ Říká se to tak mezi lidmi, že ano? Ráda tě poznávám. Snad ano.
Počkám, jestli mi žena na nějaké otázky je ochotná odpověď. Ať tak či tak. Ať už se něco dozvím, nebo ne, poděkuju za veškeré odpovědi, se kterými se se mnou žena podělí. Po kouskách ještě ujím trochu pečeného masa a koláče a pak dlouze zívnu. Adrenalin je ten tam. Dobré jídlo a klid má sice na tělo i duši blahodárný vliv, ale také člověka dožene únava. Uklidím po sobě u stolu a dopiju vodu z číše. Pomaličku vstanu od stolu.
„Dobrou noc.“
Vracím se zpátky ke své posteli. Je nejvyšší čas si jít odpočinout. Nohy se mi začínají únavou motat a oči přivírat. Hlavně se teď proboha neztrať, nebo si uděláš solidní entree. Procházím kolem postelí. To že jsem nechala ležet své staré oblečení na posteli, byl vlastně dobrý tah, i když to nebylo vůbec plánované. Uložím oblečení do truhly, abych nedělala zbytečný svinčík kolem sebe. Mám v plánu si ještě chvíli lehnout na záda a přemýšlet nad svým životem, ale nemám k tomu nejmenší příležitost. Ze sedu se okamžitě svalím na bok, zavřu oči a v tu ránu spím. A dnes konečně klidným a tichým spánkem, bez nočních můr, bez strachu jestli se vůbec proberu živá…

Alassië

Císařství Stříbrné Hvězdy, Měsíční Citadela
večer, 22. března 1322 NPH

Starší Sestra vypadá pobaveně nad tvým stolováním. S dobrou náladou ti odpovídá na tvé dotazy.
"Náš řád stál při vzniku Císařství. Když spadla Hvězda, Luna a její Sestry dorazily k Zářnému jezeru jako první." Jelikož jsi četla, že Noc pádu Hvězdy, jak se té události říká, nastala před více než tisíci lety, tehdejší Luna a dnešní Luna musí být odlišné osoby, z čehož lze usoudit, že je to jméno velekněžky řádu. Od této události se také počítá věk v Císařství, tedy je rok 1322 po Noci Pádu Hvězdy.
"Přinesli jsme této zemi řád a stály jsme při první korunovaci císaře. Chráníme hranice zvenčí i zevnitř. Je to náš úděl. Je to způsob našeho života." Chvílemi se zdá, že Sestru Eriu zahlcuješ otázkami, ale nenechává se vyvést z míry a ve vysvětlování pokračuje. "Pomohly jsme vyzvednout tento svět z temnoty za pomocí záře Hvězdy, snad si doopravdy nemyslíš, že se budeme bát temných elfů sídlících v podzemní říši...?" V jejím hlase slyšíš pobavení. "Všechny Sestry z tvého rodu nám slouží dobře. Když unikly lžím Matrony, zjistily, jaký svět je. Třeba zpočátku nechtěly patřit mezi nás, ale časem se Luně oddaly celou svou duší."

Všimla sis, že Eria občas opravuje některá slova, která nevyslovuješ zcela správně; zřejmě chápe, že v Jazyce Synů nejsi tolik zběhlá a snaží se ti takto pomoct. Když se ptáš na výcvik a zkoušky, opět ti dává odpovědi.
"Cestu svého výcviku si volíš sama. Chceš léčit rány a nemoci, pomáhat druhým; staň se kněžkou. Chceš se ohánět mečem, kopím, sekerou; staň se válečnicí. Svištění šípů je píseň Sester hraničářek. Roucho noci či masku aristokracie si odívají naše Sestry, které odhalují korupci a nekalé intriky mezi šlechtou. Můžeš vykročit na jednu cestu nebo i na více, pokud si troufáš." Eria si tě opět prohlíží svýma hlubokýma zelenýma očima. "Až tvá Zářná usoudí, že nastal čas, přichystá pro tebe zkoušky. Abys je zvládla, budeš muset předvést vše, co ses naučila, tak dobře, jak to jen dovedeš. Tehdy se také očistíš a vyzvedneš si svůj Srpek." Zářná Sestra je taková členka řádu, která se ujme novicky a dohlédne na její výcvik. Po složení zkoušek společně plní úkoly, které obdrží. Nyní chápeš, že Sandra byla Zářná Naiyu.

Při dotazu na pana Krobala se poprvé za celý večer Erii ztratil úsměv z tváře. "Pán Ferolovy Hlásky není dobrý člověk. Je oplzlý, hrubý, vulgární. Neměl by být u moci, ne v čase války." Vypadá to, že jsi nakousla citlivé téma, žena je rozhořčená. "Na jednu stranu se chvástá, jak dobře slouží Císaři a svému bohu, na druhou nemá jedinou zábranu a každý jeho čin je výsledkem touhy po moci a bohtství! Je ztělesněním sobectví a chamtivosti..." Eria se zastaví a několika hlubokými nádechy se uklidní. "Hraničáři? Ano, jsou to dobří lidé. Tráví spoustu času o samotě, chrání hranice. Jsou oddaní a vytrvalí."

Tvá studnice otázek je alespoň pro tento okamžik vyčerpaná. Mladá dívka z druhé strany stolu se ti představí jako Lera. Loučíte se a obě Sestry ještě zůstávají u stolu, když odcházíš do své noclehárny. V místnosti je zapáleno pár svící, některé Sestry již spí, jiné si šeptem povídají, další si prohlíží své Srpce či jiné osobní předměty. Leháš si na postel a zanedlouho tě obklopuje temnota...

Noc byla příliš krátká. Budíš se kvůli lomozu ostatních Sester - oblékají se, stahují řemeny kožených zbrojí a strojí se na to, co je dnes čeká. Na vedlejší posteli sedí mladá žena, pozoruje tě.
"Vítej do nového dne, Sestro Alassië," vítá tě altovým hlasem. Má medové vlasy střižené nakrátko, hnědé oči a pobavený výraz. Její uši i rysy ve tváři vypadjí elfsky, ale nebude elfka. Ne čistokrevná. "Jmenuji se Emílie a jsem tvá Zářná." V prostřední jamce jejího přívěsku vidíš malý broušený smaragd, zbylé dvě jsou prázdné. Podává ti číši vody. "Zažeň žízeň, jdeme se proběhnout."

Vycházíte z kláštera a dáváte se do klusu směrem k opevnění Citadely, kterou třikrát oběhnete. Díky tvému nedávnému zranění to není zrovna příjemných pár chvil, ale dá se to překousnout. Poslední kolečko nedokončíte, Emílie směřuje od hradby na jihozápad, až doběhnete na břeh Zářného jezera.
"Jsi ze své pouti ušmudlaná, měla by ses umýt," radí ti. "Počkám na tebe tady na břehu, pak si promluvíme o výcviku, který chceš podstoupit."

Nový život
Císařství Stříbrné Hvězdy, Měsíční Citadela
ráno, 23. března 1322 NPH

Mám stále zavřené oči. Pozorně poslouchám ruch kolem sebe. Stahování řemínků. Šustění oblečení. Řinčení zbrojí. Pročesávání vlasů. Tiché pozdravy. Chvíli mi trvá, než si uvědomím, kde to doopravdy jsem. Měsíční Citadela. Řád Měsíčních Sester. Sandra. Otevřu oči do nového dne.
Rychle se posadím, když zahlédnu ženu naproti mně. „Dobré ráno. Doufám, že jsem nezaspala a nečekáš dlouho.“ Pozoruji její obličej, vlasy, rysy, mimiku. Nenápadná zrovna nejsem, ale snad se zlobit nebude. Půlelfa jsem takhle zblízka ještě neviděla. V Temném Paláci tohle nebylo možné už kvůli izolaci a navíc křížit se s kýmkoliv jiným je přeci naprosto nepřípustné podle pravidel a víry. Emílie. S tebou asi budu trávit podstatnou část svého bytí tady. Dobře.
Převezmu si číši vody a napiju se. Ne zbytečně moc, s plným břichem vody se velice špatně běhá a mohlo by to skončit tak maximálně mým pozvracením, co nemůžu dopustit. Můj otec s matkou mě necvičili od malička proto, abych si hned první den někde udělala ostudu.

Běh. Dobře. Noha po ráně od dýky je mnohem lepší, není ještě pořád tak silná jako dřív, ale běh by zvládnout měla. Vytáhnu ze svého starého oblečení provizorní obvaz, který jsem dostala od Narana. Tentokrát poslouží jako slušný stahovák. Obvaz silou utáhnu, nohou lehce zakroutím v kotníku. Mnohem lepší. Vstanu.
„Běhání mám ráda.“ Pokývnu hlavou na souhlas a připojím se k Emílii. Vyrazíme ven z Citadely. Emílie pomalu přejde do klusu, během pár sekund do klusu přejdu i já. Nechám myšlenky v hlavě volně plynout. Je ráno. A jako každé ráno jdu běhat. Dneska volím delší cestu kolem jezera. Jde odtamtud vidět na Královnino sídlo. Další zastávka je město. Zemřel tam muž. Stráže. A pak už to šlo ráz na ráz. Poslední den, kdy jsem běhala volně a pouze kvůli cvičení fyzičky a kondice, nikoliv kvůli tomu, že jsem někomu chtěla utéct. Běh, při kterém se můžete soustředit na techniku pokládání chodidel a správného dýchání.
Když jsem si se svojí nohou trochu více jistá, tak ještě lehce přidám do tempa, ale po druhém kolečku už začínají pernější chvilky. Au. Jo to je docela nepříjemné. Skousni ret a utíkej. Trénink musí bolet, protože kdyby nebolel, tak jako bys netrénovala. Jen bolestí si člověk dokáže něco zapamatovat, jen z bolesti se člověk ponaučí. Tohle jsem slyšela, vždy když jsem dřevěným mečem dostala přes zadek, přes žebra nebo přes ruce.

Zastavím se u kraje jezera. Panebože, přestávka, nevím, v koho se tu věří, ale děkuju ti. Předkloním se a dlaněmi se opřu o kolena, několikrát se zhluboka nadechnu, abych si zklidnila tep a mysl. Narovnám se. Ušmudlaná? Tohle slovo mi uniká, ale z kontextu, že bych se měla umýt, určitý význam odvozuji. „Ušmudlaná… znamená v Jazyce Synů… velmi špinavá, nebo páchnoucí? Ale ať už to znamená cokoliv, umýt bych se měla, protože myslím, že Sestry kolem mě měly pernou noc.“ Zasměju se sama nad sebou. Uvolněně. Přirozeně. Smích. Ten krásný pocit se smát. „Budu hned zpátky.“
Rozběhnu se spokojeně k vodě a ještě cestou se svlékám. Poskakuju po jedné noze, jak sundávám boty a nechávám za sebou cestičku z oblečení. Ponořím se do chladné průzračné vody. Chvíli se jen tak namáčím, aby ty nánosy prachu ze mě začali postupně odpadávat. Splachuju ze sebe špínu a pot vytvořené za několik dlouhých dnů, smývá ten zápach strachu a bolesti. Někdo by to nazval očistnou koupelí. Zbytečně to ale nezdržuju a ve chvíli kdy jsem konečně čistá, tak se vrátím na břeh a znovu se obléknu. Obuju si boty. Srovnám pásek a tuniku, abych vypadala trochu k světu, a zamířím za Emílií.
„Úkol splněn. “ Teď se mě určitě zeptá, jaký výcvik bych chtěla podstoupit, asi bude jednodušší, když ji přeruším a informuju ji o tom, jaké věci už jsem se učila doma. Zadívám se na hladinu jezera, nemám potřebu vidět znechucenou tvář mé Zářné, když se dozví, jaký osud jsem měla naplánovaný. Měla jsem být kriminálník, jenže u Temných je nájemný vrah velice ceněná žádaná pozice. Jste sice kriminálník, ale bez kterého se Temný Palác neobejde.
„Trochu informací o výcviku jsem se dozvěděla při včerejší večeři. Bojovnice, hraničářky, kněžky, špehové… Těmto funkcím se rodiny, jako je ta moje, příliš nevěnují. Jsou moc honosné. To je to správné slovo. Moje matka byla zlodějka. Pocházela z vyšších vrstev. Což v překladu znamená, že neokrádala Temné, ale chodívala mimo podzemí. Byla vyvolená, měla povolení opouštět Temný Palác. Otec byl vrah. Ušlechtileji řečeno velmi nečestný válečník s krátkými jednoručními zbraněmi. Jediné co mi po jejich smrti zůstalo, je to co mě za moje dětství naučili. Učila jsem se s krátkými meči, loveckými noži, házecími dýkami… Snažili se mě naučit základy jak být neviditelný, jak vystupovat na veřejnost… Kondice, vytrvalost, mrštnost a zároveň elegance, vychytralost a dokonalé společenské vystupování.“
Odmlčím se. Tohle byl asi můj jeden z nejdelších monologů za celý můj život. Ráda bych, aby moje Zářná přijmula moji osobnost, nebo aspoň zkusila pochopit ten propastný rozdíl v myšlení a výchově mezi námi.
„Nechci dělat problémy a nechám na tobě, jaký výcvik podle tebe bude ten správný a vhodný. Rychle se učím.“

Alassië

Císařství Stříbrné Hvězdy, Měsíční Citadela
ráno, 23. března 1322 NPH

Vracíš se ke své Zářné - leží v trávě a s dlaněmi za hlavou pozoruje dění vysoko na obloze. Když si všímá, že přicházíš, rychle se vysmekne na nohy.
Během tvého nelehkého vyprávění o rodině Emílie ani nemrkne. Její výraz sice nevypadá tak radostně, ale zdá se, že tě chápe. Zdá se, že už to všechno dávno ví.
"Zloděj je jako špeh, který slouží spíše sobě než ostatním. Vrah je válečník bez cti." Usměje se. Ten úsměv ti zasahuje hluboko do duše. "Drahá, nejste až tak odlišní od ostatních."

"Alassië, Sestro, tvůj výcvik je jen tvá volba, kterou za tebe nikdo jiný neudělá. Můžeš své rozhodnutí kdykoliv změnit, i když si tím jenom oddálíš zkoušku..." Emílie se odmlčí a pokračuje o něco tišším hlasem. "Ještě si to pár dní rozmýšlej, dobře?" Opět se tváří pobaveně - vidíš úplně stejný výraz jako po probuzení. "Ale když už jsi zmínila nože a meče, aspoň mi ukážeš, jak ti to jde!"

Chladný vánek ti prohrabává stále mokré vlasy, když tě Emílie vede podél břehu. I tohle jezero je obrovské, ale na horizontu zaručeně vidíš pevninu. Přicházíte k místu ohraničenému nízkým jednoduchým plotem. Tráva zde je sešlapaná, mnohdy až na hlínu, podél jednoho okraje je pár sláměných terčů i čtvercových cílů z desek sbitých k sobě, po zbytku plochy jsou rozmístění slámění panáci, někteří z nich odění v cárech hadrů. Asi třicet Sester tady cvičí - některé na cíle, jiné spolu šermují dřevěnými zbraněmi. Vedle branky stojí dřevěná bouda, ne větší než tři na tři sáhy. Tvá Zářná vchází dovnitř a zanedlouho opět vychází. Bez varování ti hází bandalír, ve kterém je sada vrhacích nožů. Jsou běžné délky, nejsou příliš těžké, čepel je broušená jen z jedné strany. Se šibalským úsměvem ukazuje na jeden z dřevěných terčů. "Nejdříve sedm stop, pak deset, dále třináct a nakonec šesnáct."

Trénink, tak jako dřív
Císařství Stříbrné Hvězdy, Měsíční Citadela
ráno, 23. března 1322 NPH

„Výcvik je jen tvá volba.“ Je to jen má volba. Má volba, která ale musí dokonale sedět na to, k čemu jsem měla být předurčena původně. Mě neláká být prostě jen šermíř s dokonalou technikou, a už vůbec mě neláká být válečník, který kolem sebe mlátí hlava nehlava. Až bude další vhodná příležitost, budu si muset se svou Zářnou důkladně promluvit, ale teď bych jenom pořád opakovala to samé dokolečka.

Na tváři se mi objeví upřímný úsměv, když zmíní zbraně. Vrací mě to do mládí a do mého normálního života. Konečně mi někdo věří na tolik, nebo aspoň chce důvěřovat, aby mi svěřil do rukou zbraně a nebál se, že ho za rohem hned zapíchnu. Nebo se toho možná bojí, ale pořád je tu ta křehká hranice důvěry.

Následuji ji kolem jezera. Oblast připadající k Měsíční Citadele asi musí být slušně rozsáhlá, což je vlastně pro hlavní výcvikovou vojenskou základnu silná taktická výhoda. Už tuším, která místa pro mě budou nejoblíbenější na ranní nebo večerní běh, možná bych mohla začít trochu častěji chodit plavat, abych konečně přestala vypadat jako topící se žába.

Pozoruji tréninkové hřiště. Zaznamenávám zhruba třicet žen cvičících a vylepšujících své vlastní schopnosti. Šerm dřevěnými meči. Můj bratr nesnášel, když mi musel dělat figurínu při tréninku, jinak totiž jeho postoj ani nazvat nešel. To i ty slamění panáci tady na hřišti byli lepšími soupeři než on. Rodiče ho nikdy nedonutili se naučit aspoň základy sebeobrany. Raději sedával potají za komínem a ještě tajněji zkoušel ty svoje magické pokusy.

Zaznamenám koutkem oka, že na mě něco letí a automatickým pohybem věc zachytím, teprve potom se otočím na svoji Zářnou s otázkou v očích. Po vyslechnutí pokynů se zadívám na věc v mých rukou. Do široka se usměju a v očích se mi objeví radostné jiskřičky. Ledová mimika, tak typická pro temné elfy, jako by úplně roztála.
Bandalír si opatrně přehodím přes rameno a upevním tak, aby mi nijak nezavazel. Je mi větší, mohl by být i užší na moji postavu, ale darovanému koni na zuby nehleď. Vytáhnu jeden z vrhacích nožů. Podržím ho v ruce a jemně ho potěžkám. Hledám těžiště nože, tak abychom si na sebe lépe zvykli.
„Dobře, takže sedm stop.“
Chytím nůž pohodlně za čepel. Paži protáhnu dopředu, jako bych chtěla namířit na cíl a dovolit, aby si tam nůž doplachtil sám. Pak provedu naučený pohyb, který zabere pouze pár sekund. Celou paži ohnu směrem dozadu, kdy nůž je v blízkosti ucha a zápěstí je zpevněno, tak aby nůž byl ve správném směru. Následuje prudký pohyb zpátky směrem k terči a samozřejmě jemné uvolnění nože, který opustí dlaň a zamíří směrem k terči. Sedm stop není nijak mnoho, takže na to, že jsem stále učedník ve svém oboru, tak tohle by neměl být pro mě vůbec žádný problém. Sice střed terče nůž vyloženě nezasáhne, ale odchylka je velice malá. Cíl by zemřel tak, jako tak.
„Deset stop.“
Zadívám se na terč v té správné vzdálenosti. Technika vrhu není vůbec těžká, dá se naučit za chvíli. Jak chytnout nůž, jaké úhly držet v předloktí a nadloktí. Jak správně mířit, aby nůž nekončil v trávě před nohami, nebo v obličeji cvičitele. Horší je, naučit se správnou rychlost rotace nože a na to už je potřeba základní matematika. Kolik otoček nože je zapotřebí, aby se zabodl, tam kam má.
Vrhnu nůž, tentokrát se zabodne přesně tam, kam jsem ho poslala, hezky do středu.
„Třináct.“
Znovu si potěžkám nůž v rukou. Nejsou to moje nože. Takže je větší pravděpodobnost, že budu dělat chyby. Vrhnu další čepel. Tohle už nevypadá tak dobře, ale nůž se stejně zabodne do kraje terče. Ale jde vidět, že se tam spíš drží silou vůle, než že by to byl cíl. A po chviličce se uvolní z terče a skončí v trávě. Ale cíl by stejně poranil, takže částečný úspěch.
„Šestnáct. Poslední.“
Zadívám se na terč. Přemýšlím nad vzdáleností a pokusím se nůž chytnout do lehce jiného úchopu a palec opřu o hranu nože, která není broušená. Šestnáct stop. To už jsi taky přeci házela. A i úspěšně. Vrhnu nůž. Sleduji jeho rotaci, vidím, jak se nůž dotkne terče, ale přesně tou špatnou stranou než by měl, odskočí od terče a skončí na hlíně pod ním.
„Špatná rotace. Mívala jsem nože o trošinku těžší.“ Poznám spíše sama pro sebe a následně věnuji tázavý pohled k Zářné. „Bývalo to se mnou i lepší.“

Alassië

Císařství Stříbrné Hvězdy, Měsíční Citadela
ráno, 23. března 1322 NPH

Tvá Zářná tě pozorně sleduje - ačkoliv se snažíš soustředit na terč a nevnímat vřavu ostatních Sester na cvičišti, cítíš její pohled ve svých zádech. Obchází si tě, pozoruje z různých úhlů, ale nic zatím neříká. Když po posledním vržení zařinčí nůž odražený od terče, přistoupí k tobě.
"Není to špatné, Sestro," říká s nefalšovaným uznáním v hlase. "Možná by to chtělo více síly na větší vzdálenosti, ale jinak máš na nože talent." Šibalsky se usměje. "Ještě si jich pár vyzkoušej na deset stop, ať se rozehřeješ. Pak uvidíme, jak ti to jde s meči." Emílie odchází zpět k boudě, zanedlouho se vrací s dvěma dřevěnými meči. Oba jsou skoro stejné - nemají výraznou záštitu, čepel je rovná a zbroušená do zdánlivého ostří po obou stranách, jsou asi jednu a půl stopy dlouhé jako běžné krátké meče.
"Posbírej dýky a pojď za mnou." Vzdaluje se od oblasti s terči a zastavuje se blíže k hloučku trénujících s dřevěnými zbraněmi. Některé mají meče, jiné dlouhé tyče; jedny trénují běžný souboj, jiné zase sérii rychlých výpadů. Jedna dvojice trénuje s šátky přes oči velice pomalými pohyby připomínající spíše jakýsi tanec. Na opačné straně se zase jedna ze Sester brání dvěma útočnicícm najednou - nutno podotknout, že velmi obstojně. Když doženeš svou Zářnou, podá ti jednu z cvičných zbraní. Jílec není omotaný kůží ani jinou látkou, jsou v něm jen vybroušeny plytké zářezy, aby namořené dřevo nevyklouzlo z dlaně. Meč je vyvážený a jeho hmotnost kupodivu odpovídá své ocelové předloze.
"Bráním se. Nešetři mě," vyzývá tě Emílie s plamínky v očích. Meč drží volně v pravé ruce natažený směrem k tobě - čeká na ťuknutí obou čepelí o sebe, což je snad ve všech civilizovaných krajích znamení, že oba účastníci jsou připraveni k čestnému souboji.

Úspěch střídá neúspěch
Císařství Stříbrné Hvězdy, Měsíční Citadela
ráno, 23. března 1322 NPH

Po poslední hozené dýce se ozve upřímná pochvala, drobně se usměju na poděkování. Věděla jsem, že dýky sklidí úspěch, přeci jen je to technika, kterou trénuju už hodně dlouho. To s těmi meči bude horší. Šerm nemám v krvi tak dobře zakořeněný jako házecí dýky. Sice ano, meč nedržím v rukou poprvé, takže bych se s ním zabít nemusela, ale přesto přímý souboj nikdy nebyl to hlavní v mém tréninkovém plánu.
Vytáhnu poslední tři dýky z bandalíru a jednu z nich znovu hodím velice přesně ke středu terče. Koutkem oka zahlédnu, jak se moje Zářná vrací, tak vyzkouším něco rychlejšího, abych zbytečně nezdržovala. Hod dvěma dýkami za sebou v rychlém sledu. Někdy se takhle technika také hodí, pokud první rána není úplně přesná, nebo si člověk není moc jistý ve svém umění. Bez zbytečného zdržování vypustím z rukou dvě dýky těsně za sebou. Tentokrát to není střed terče, ale obě jsou zapíchnuté v okruhu určité odchylky, kterou způsobuje minimum přípravy na hod.
Aniž by mě musela Zářná zbytečně pobízet, tak se rozejdu posbírat dýky a schovat je tam, kam patří. Pokud člověk chce, aby mu zbraně vydržely co nejdéle, je potřeba se o ně starat, jsou to nástroje jako každé jiné, bez dostatečného pečování se otupí a budou k ničemu.

Využiju ještě chvilku, kdy mi Zářná vyloženě nevěnuje pozornost a ve zkráceném sledu protahovacích cviků si protáhnu i zbytek svalů, ne jen ty na pažích. Je to úžasná prevence proti bolesti svalů, která tedy nastane po tvrdém tréninku vždy, ale díky protažení se podstatně sníží intenzita. Protřepu si ruce a nohy a jsem připravena na to, co mě teď čeká.
Převezmu si od Zářné cvičnou dřevěnou zbraň. Kdybych nevěděla, že je to dřevo, tak bych po slepu nepoznala rozdíl od normálního meče. Moc pěkná práce, to se s těmi mými klacky ukradenými na stavbě vůbec nejde srovnávat.
Rozhlédnu se kolem sebe. Je tu spousta žen, které buď nacvičují správnou techniku pohybu, nebo trénují společně souboj. Na některé je lepší pohled než na druhé. „Výcvik bojovnice asi bude jeden z nejoblíbenějších, soudě podle toho kolik je tu… Sester.“ Kdybych měla pauzu, tak by mi stačilo si sednout do trávy a sledovat všechny ty ženy při tréninku, zvlášť skupinka třech Sester vzadu je zajímavá na pozorování. Dvě proti jedné. Už teď mám favoritku, které bych fandila.
„Šetření jsem neměla v plánu, ale těžký souboj to se mnou nebude.“ Řeknu s velice vyrovnaným tónem v hlasu, za ty roky jsem se naučila odhadnout své schopnosti a schopnosti protivníka. Kdybych se dostala do konfliktu tady s drahou Emílií, tak bych volila spíše ústup a rychlý úprk.
Urovnám si cvičný meč v rukou a sleduji její postavení, které se snažím napodobit. Vypadá jako by čekala na nějaké gesto. Aha, asi už vím. Čepele ťuknou o sebe. O tomhle jsem četla tak možná v knihách o rytířích, co jednou matka dovezla, jako dárek.
Následuje krátký souboj. Základní výpady ovládám, ale opravdu pouze jen v základní sestavě, takže to spíš vypadá, že si kočka hraje s myší, v překladu: Emílie si hraje se mnou. Výpad svrchu střídá výpad zespod, pak pár úhybných manévrů. Vlastně ty úhybné manévry mi jdou o poznání lépe než útok. V akrobacii se cítím silněji v kramflecích. Finální ráně mojí Zářné se vyhnu kvalitní kotoulem dozadu, ale s tím problémem, že nechám na své původní lokalitě ležet meč. Chyba začátečníka. Nikdy nepouštěj z rukou tu jedinou zbraň, co máš.
„Abych ho zase sebrala, že?“ Zvednu ruce v gestu, že se vzdávám, ale stále mám ve tváři spokojený úsměv.

Alassië

Císařství Stříbrné Hvězdy, Měsíční Citadela
ráno, 23. března 1322 NPH

Emílie si s tebou skutečně hraje - hravě odráží veškeré tvé výpady jemnými elegantními pohyby; přesto však s dostatkem síly, aby tupý hrot tvé cvičné zbraně pokaždé odletěl daleko od jejího těla. Levou ruku má složenou za zády, její postoj je uvolněný. Tvá Zářná je zjevně velmi zkušená šermířka. Pobaveně shlédne na ležící zbraň příliš daleko od tebe, neodpovídá. Konec svého meče vloží pod tvůj a obloukem jej vymrští do vzduchu, abys jej mohla chytit. "Pokračuj."

Cvičíte, dokud se na to cítíš. Pár žen z cvičiště odejde a další zase přichází. Když se s útoky začneš příliš mnoho snažit, tvá Zářná je bez větší námahy vykryje a jako protiútok tě jemně plácne plochou stranou čepele po zadku či stehnech. Celou dobu své obrany kolem tebe sice krouží, ale neopouští při tom vcelku malý kruh půdy; drží si své území.

Než odejdete ze cvičiště, odnáší dřevěné meče zpět do boudy. "Nože taky, Sestro, zítra ti obstaráme lepší." Míříte zpět ke klášteru, dřevěné rány a svištění šípů necháváte za sebou. "Už mám představu o síle a dovednostech tvého těla, teď se podíváme, co zvládne tvá mysl. Umíš číst a psát?" Zanedlouho vcházíte do jídelny. Na stolech je jen pár mís s jídlem, džbány a číše. Je zde několik Sester, většina z nich má před sebou položené knihy a v tichosti rozjímá nad řádky. Vede tě do třetích dveří dále od tvé ložnice, vcházíte do místnosti. Je zalitá světlem procházejícím skrz velké okno naproti dveřím, skleněná výplň je zakalená a matná. Místnost je čtvercového půdorysu o délce stěny kolem sedmi sáhů. Po stranách místnosti stojí regály a police s knihami a svitky, uprostřed místnosti je stůl s lavicemi a několik pultů. Vyjma vás dvou není v knihovně jediná živá duše. Emílie přejíždí špičkami prstů po hřbetech knih, než najde tu, kterou hledala. Přináší ji s jedním svitkem, pokládá na pult.
"Sestry nejsou zdatné jen na boijšti. Být Sestrou, služebnicí našeho řádu, vyžaduje vzdělání, znalost historie, jazyků a všech živých tvorů z tohoto světa." Rukou pokyne na nápis na knize, Svazek dějin 3, Císařství Stříbrné Hvězdy. "Buď tak laskavá a přečti mi první kapitolu, Alassië."

Zbraně byly zatím to nejjednodušší
Císařství Stříbrné Hvězdy, Měsíční Citadela
ráno, 23. března 1322 NPH

Rychle zachytím cvičící meč, který moje cvičitelka vyhoupla do vzduchu. Urovnám si ho opět v rukou a uvolním zápěstí. Upřímně mohu sama posoudit, že v přímém souboji, šermu, nejsem v žádném případě nejlepší, maximálně bych se zhodnotila slovy dostačující až průměrná. Bude to chtít ještě několik dní až měsíců a roků tréninku.
Po skončení tréninku s meči cítím svůj zadek, nohy a ruce velice intenzivně. Ne, že by mě moje Zářná nějak bila, to vlastně ani ne, otec mě dokázal praštit s mnohem větší silou, ale výchovná plácnutí to byla, což není nikdy na škodu.
Vezmu od Emílie i její meč a nesu ho zpátky do skladiště. Meče i bandalír s noži uložím tam, kde je jejich místo a pak se vydám společně se Zářnou zpátky ke klášteru. Po dnešním ránu mi bude jídlo chutnat ještě víc a spánek bude ještě hlubší než kdy dříve. Děje se toho teď najednou tolik, že už nemám ani čas přemýšlet o hloupostech, což je neuvěřitelně ozdravné pro jakoukoliv nemocnou mysl. A tady bude práce až dost.
„A co myslíš, zapadnu mezi vás aspoň trochu?“ Nadhodím jako odpověď na to, že si o mě snaží dělat představu. Ani bych se nedivila, kdyby musela sepsat hlášení o tom, jestli nebudu spíše problém než výhoda.
„Číst a psát? V našem jazyce čtu velice obstojně, ale jazyk Synů je trochu problém. Mluvení jak tak zvládám, ale čtení mi jde pomaličku. A psaní… Jak by řekli moji rodiče, píšu jako prase, ale píšu. Krasopis to není, ale přečíst to jde občas taky.“

Procházíme jídelnou, kterou už znám ze včerejška. Začínám se pomaličku orientovat v chodbách kláštera, takže směrem k posteli nebo ven už bych se neztratila, ale kam vedou všechny ty ostatní dveře, to je mi zatím tajemstvím.
Knihovna je velká tak akorát, aby to člověka hned neznechutilo, čím vším se musí prokousávat a zároveň, aby tu našel vždy to, co potřebuje. Stoupnu si k jednomu z regálu a čtu si názvy knih. Přejíždím po nich prsty a občas z nějaké smetu nános prachu.
„Mohu sem chodit i sama? Ve svém volnu samozřejmě. Ráda bych si rozšiřovala obzory, moc knih se ke mně z nadzemí nedostávalo.“
Vrátím se k pultu, když vidím, že Emílie něco nese. Přečtu si název knihy. Svazek dějin 3, Císařství Stříbrné Hvězdy. Tak tuhle knihu jsem určitě nikdy v rukou neměla. Vlastně jsem na dějiny nikdy nebyla.
Opatrně knihu otevřu a nalistuju kapitolu první. Chvíli na písmo jenom tak zírám, než se mi v hlavě spojí všechna písmenka s výslovností. Položím prst na první řádek. Velice pomaličku se pustím do čtení, čtení mi jde obtížně. Odposlouchat mluvenou řeč je jednodušší než se učit i číst a psát v daném jazyce. Opatrně pokračuju prstem po slovech, a pokud udělám nějakou chybu, o které vím, tak se vzápětí pokouším opravit. Občas se i zakoktávám na některých složitějších slovech a také se občas potřebuju dlouze nadechnout a získat čas, než mi dojde, jak se dané slovo čte. Snažím se dopracovat až na konec kapitoly, aniž bych ztratila vlastní sebevědomí.

tunely ve skále, jižně od Černého Kamene
začátek května 249 VRp

Adrenalin mi bubnoval žilami, když se k nám stahovali kostlivci a Ruven se dostával teprve nahoru, aby nám dal možnost dostat se pryč. Yami lezla už nahoru taky, byla to jen krátká úleva, protože nepřítel byl skoro tady. Už už jsem sahal po své holi, když mě Edeil pobídl, abych lezl taky. Tiše jsem v elfštině zaklel a ohlédl se krátce za sebe.
Erbadel je už taky na laně.
"Ne že tu zůstanete. Budem na vás čekat."
Pronesl jsem k nim v obecné řeči a pak jsem se chytl lana a začal šplhat nahoru. V tuhle chvíli jsem děkoval za tréninky s bratrem, kdybych trávil čas jen čtením knih, jako někteří druidové nikdy bych neměl šanci dostat se nahoru. I tak to však bylo náročně.
"Uh....dělám na tom."
Funěl jsem na Kaela při šplhu a doufal, že už budu nahoře. Srdce mi bouchalo, jako zběsilé, ale věděl jsem, že nemohu zastavit. Za mnou byl někde Edeil a Kael čekal, až bude moci do bezpečí také. Nesměl jsem je zklamat ne teď.
Konečně jsem byl nahoře a mohl začít pomoci s taháním lana, aby se dostali i Edeil a Kael nahoru.
"Rychle vytáhněte je!"
Křikl jsem a sám jsem začal tahat za lano. Kael byl těžký, jako....jako kus šutru. Skřípal jsem zuby, ale odmítl jsem lano pustit i přes sedřené ruce. Nakonec oba dosáhli vrcholu. Na okamžik jsem úlevně vydechl.
"U všech lesních bohů!"
Sledoval jsem astrální těla, která se vydával k nám, Ebadel nás probral z překvapení a my se rozběhli kupředu.
"Nezastavujte!"
Vydechl jsem, když jsme běželi zběsile chodbou. Cítil jsem doslova chlad v zátylku, jak se mi na něj snažili duchové dosáhnout. Když jsme probíhali kolem boční chodby, bylo to, jakoby se zastavil čas a já viděl dívku. Krásnou a zároveň děsivou, živou a při tom mrtvou....Maev nevím, proč jsem to věděl, ale věděl jsem, že je to ona. Maličký kousíček ze mě chtěl jít za ní, abych zjistil, co se to tu kruci děje, ale na druhou stranu jsem viděl své přátele, jak běží a bojují o život, slyšel jsem duchy za námi a došlo mi, že musím běžet dál. Že chci žít. A pak přišlo světlo, světlo a čerstvý vzduch. Zhluboka jsem se nadechl, když jsem vběhl do světla.
Jsme venku a jsme naživu. Zhluboka jsem dýchal opíral jsem se o kolena a pak jsem si kecl na jeden kus skály a vydýchával jsem dál. A pak jsem se rozesmál a pohlédl na nebe.
"Hahaha....dokázali jsme to, jsme venku."
Pohledem jsem přelétl všechny své společníky, že jsme se dostali ven všichni, přece jen běžel jsem poslední. Nakonec mi pohled pal znovu na tunel.
"Promiň Vragu...."
Zašeptal jsem posmutněle a přinutil jsem se narovnat a chvíli hledět na jeskyni.
"Tvá oběť nebude nikdy zapomenuta. Zemřel jsi, abychom my ostatní mohli žít. Nechť tě tví duchové dovedou klidu."
Vyřkl jsem tichou modlitbu v úctě k padlému barbarovi v obecné řeči.
"Ví někdo, kde jsme teď?"
Rozhlédl jsem se kolem a po ostatních. Ale byli jsme venku na svobodě a to bylo důležité.

Nilwuin

Císařství Stříbrné Hvězdy, úpatí Stinných skal
začátek května 1322 NPH

Radost a veselí nad koncem noční můry střídá chvíle ticha za barbara, jež podlehl nástrahám království Maev; tuto chvíli přerušuje rachot hroutící se jeskyně. Dá se říct, že jste v bezpečí a žádný další mrtvý vás ohrožovat nebude.

I ostatní si posedávají a oddechují. Hledí na nebe, čechrají porost, zhluboka vdechují svěží vzduch - jako by vaše cesta podzemím trvala celé měsíce.
"Slunce vychází a Stinné skály máme za zády, takže budeme v Císařství Stříbrné Hvězdy," odpovídá ti Erbadel a rozhlíží se po okolí. Po vaší levé straně vidíš obrysy hor - nejsou tak majestátní jako Stinné skály, ale táhnou se nad lesy mnoho mil. "Tam bude Jiskrnné údolí. Takže musíme být kousek od Zářného jezera." Dodává a rukou mává napravo, na jihovýchod.
Kael U'Bad se nad těmito slovy mračí: "Vždyť projít skalami soutěskou trvá celé dny, co za čáry by nám tu cestu pod zemí urychlilo na pouhé dva dny?"
Erbadel nepřítomně hledí na krajinu. "Maev je mocná čarodějka. A některé věci je lepší nevědět..." Otáčí se na skupinku. "Navrhuji rozdělit zásoby rovným dílem a každý jít svou cestou, Nilwuine, elfe z Esyltavy."
Edeïl s Kaelem přikyvují; barbar se chce na čas vrátit do hor, naverbovat bojovníky po klanech v širokém okolí a osvobodit zajatce z Černého Kamene. Edeïl jej chce doprovodit, aby po osvobození elfů mohl vést svůj lid zpět do lesů na jihu. Naopak Yami se na to místo vrátit nechce - vyslovila přání jít domů. "Do Jižní Divočiny to nebude úplně snadná cesta," vysvětluje Erbadel. "Několik dní na jih je město Jižní Průchod. Vládnou mu lidé, ale za cestovatelskou daň vás pustí na druhou stranu skal. Jen co vyjdete ze skal k Mar'allovu zálivu, zahněte na jih do lesů - podél pobřeží dříve či později narazíte na vojáky ze Západního Království a než se nadějete, objevíte se zpátky v řetězech. Cesta do Jižního Průchodu kolem skal nemusí být dobrý nápad - některé kmeny našeho lidu jsou divočejší, radši bych šel na východ. Ze Stříbrného Hradu je cesta mnohem bezpečnější." Ruven říká, že než ho zotročili, měl v Západním Království nějakou práci, ale asi ji nebude dokončovat; zkusí své štěstí v této říši. Erbadel se o svých plánech v blízké budoucnosti nějak nezmiňuje, ale máš takový pocit, že půjde svou cestou. Sám. Ačkoliv všichni nějaké plány mají, jsou ti vděční za to, že sis je vybral na výpravu do tunelů a určitě by se dali přemluvit k tomu, aby tě ještě nějakou dobu doprovázeli na tvých cestách.

Alassië

Císařství Stříbrné Hvězdy, Měsíční Citadela
dopoledne, 23. března 1322 NPH

Tvá otázka, zda zapadneš, má pro Emílii zjevně hlubší význam. Emoce z její tváře na chvíli ticha zmizí. "Pokud budeš chtít, určitě z tebe bude znamenitá Sestra," odpoví nakonec vcelku stroze. Naopak tvé přirovnání písma k písmu prasečímu ji pobaví, s potutelným úsměvem se na tebe podívá.

Zářná ještě hledá tu správnou knihu, když se jí ptáš. "Ovšemže můžeš, Alassië. Jen je zde v klášteře malý výběr. Až se tady budeš cítit více jako doma, obstarám ti u Sestry Cammiy přístup do knihovny Citadely. Je tam mnoho a mnoho knih, některé i v řeči Temných." Cammia, jak ti Emílie následně vysvětluje, je hlavní Písařka řádu Měsíčních Sester. Jak ostatní Sestry chrání Císařství, Písařky chrání vědomosti - hledají a shromažďují svitky, knihy a písma z celého světa, studují je. Jsou znamenité kartografky, znají události z dávných časů a každá z nich ovládá několik jazyků.

Čteš a Emílie ti při tom pomáhá. Opravuje tě, když se ti nedaří, někdy tě přiměje slovo přečíst i několikrát, dokud nemá pocit, že zní tak, jak by znít mělo. Po dočtení kapitoly - ať už jakkoliv zdárném - knihu odkládá a rozevírá svitek. Je prázdný, nepopsaný. "Otevři kalamář. Napíši abecedu Jazyka Synů, jedno písmeno po druhém. Zkus jej co nejlépe napodobit." Jak před hodinou ladnými pohyby zápěstí mávala cvičným mečem, tak stejně teď píše. Oblé linie písmen jsou doslova perfektní, temný inkoust se nerozpíjí a hrot pera namáčí jen tak, jak potřebuje, aniž by udělala jedinou kaňku.

Po lekci psaní si Emílie postěžuje, že ji z toho věčného postávání u pultu bolí nohy. "Měli bychom si je protáhnout. Tři kolečka kolem Citadely?"

Vítězství střídá prohra
Císařství Stříbrné Hvězdy, Měsíční Citadela
dopoledne, 23. března 1322 NPH

Čtení a ještě k tomu nahlas je problematické, ale nic, co bych nedokázala cvikem vylepšit. Emílie je naštěstí velice ochotná a trpělivá učitelka, asi s obdobnou situací počítala, takže mě provádí textem, abych ho přečetla opravdu správně a s dobrým přízvukem. I když zbavit se vlastního usyčeného tónu hlasu bude hodně těžké, možná se ho nezbavím nikdy. Vydechnu znaveně, když knihu mohu odložit. Tohle bylo snad náročnější než celý ten tanec s meči. A to moje utrpení ještě nekončí a bude to jenom horší.

Emílie přede mě rozloží prázdný svitek. Už mi začíná docházet, proč se mě ptala na psaní. Jde se psát. Asi jsem měla důrazněji sdělit, že psaní v Jazyku synů moc nezvládám. Ale asi budu nucena se obstojně psát naučit. Další dovednost do mého seznamu se bude hodit.

Opatrně se natáhnu ke kalamáři a otevřu ho. Prohlédnu si pera na kraji stolu a jedno si opatrně vyberu. Sleduju, jak Emílie maluje po papíru, jinačím slovem to totiž nazvat nejde. Tomuhle já se tedy rovnat nedokážu.
Zhluboka se nadechnu a sbírám odvahu. Namočím brk do inkoustu a opatrně se přesunu ke svitku. Kaňka.
„Sakra. Ještě jsem ani nezačala.“ Vydechnu a zakroutím hlavou.
Nechám kaňku kaňkou a pokusím se pomaličku napodobovat písmena abecedy. Některá písmena se dokonce i podobají předloze, některá vypadají, jako by patřila úplně do jiného jazyka. Další kaňka. Alassië děláš si ostudu, uvědomuješ si to. Skloním potupně hlavu, ale znovu se nadechnu a zarytě pokračuji v psaní. Pár písmen si dokonce rozmažu hřbetem ruky při pohybu směrem ke kalamáři. Dokončím poslední písmeno. Prohlédnu si vlastní výtvor.
„Jako prase… Krucinál.“
Zamrkám, když si všimnu tázavého pohledy od své Zářné a uvědomím si, že tu celou dobu kleji v mateřském jazyce. Jen zavrtím hlavou v gestu, že to nebylo nic podstatného.
„Omlouvám se, v tomhle jsem nešikovná. V boji mi to jde podstatně lépe.“

Odložím nakonec pero a raději už svému výtvoru nevěnuji pozornost. Ještě bych se mohla stydět o něco víc a to už snad ani nejde. Jenom spokojeně kývnu na pobídnutí k běhu. Protáhnu si nohy a pořádně je vytřepu, abych vyhnala mravence, které se vkradli do nohou při postávání u pultu.
Rozběhnu se automaticky po stejné trase, kterou jsme již s Emílií běželi ráno. Díky bohu za běh, aspoň celou tu lekci se čtením a psaním mohu hodit za hlavu.

Alassië

Císařství Stříbrné Hvězdy, Měsíční Citadela
poledne, 23. března 1322 NPH

Tvá omluva Zářnou zjevně pobavila - rty stáhne k sobě a snaží se zadržet smích. Jako by tě chtěla škádlit: "Ne, Alassië, v boji ti to opravdu nejde lépe. Jsi marná. A neumíš psát. Takové plýtvání inkoustem je v Císařství trestané obětováním duše provinilce našim bohům, ať už jsou jacíkoliv." Nic kousavého však neříká.

Po dokončení knihovní seance vrací knihu zpět na polici, svitek svíjí a podává ti jej. "Uschovej jej u sebe." Vycházíte z kláštera a vaše rychlost se zvyšuje; než se naděješ, dokončujete třetí okruh, Emílie však nezpomaluje. "Ještě... jedno... zvládneme..." povzbuzuje tě. Zpomalujete až nedaleko brány do Citadely samotné po čtyřech oběhnutích hradeb. Půlelfka zhluboka vydechuje, ruce složené v boky. "Budu tě muset opustit, Alassië," říká po chvíli. "Mám odpoledne jisté povinnosti, víš? Ale ráno se zase uvidíme. Opláchni se, najez se, zajdi si na cvičiště nebo do knihovny. Nebo se projdi po okolí, jen nechoď moc daleko." Emílie se na tebe usměje a podává ti ruku na rozloučenou.

Po vašem rozloučení odchází skrz bránu hlídanou dvěma Sestrami na nádvoří Citadely. Je brzké odpoledne, slunce se občas schová za těch pár mráčků plujících po obloze.

Císařství Stříbrné Hvězdy, úpatí Stinných skal
začátek května 1322 NPH

Poslouchal jsem všechny, jak rozebírali své plány na další cestu. Chmuřilo mě, že bychom se měli tak záhy rozejít každý svou vlastní cestou. Táhlo mě to stejně, jako Yami domů. Na druhou stranu nechat mého bratra a ostatní tam v tom dole, nebylo něco, co by se mi dvakrát líbilo....jak bych mohl ještě někdy stanout před svou rodinou s vědomím, že jsem opustil vlastní krev, i když je to natvrdlý žalud.
"Ah.....měl jsi jít s námi, bylo by vše o dost jednodušší."
Promnul jsem si unaveně oči a znovu přelétl očima svou nesourodou skupinu. Pak jsem se narovnal a opřel se zlehka o svou hůl.
"Upřímně, nemyslím si, že je nejlepší nápad se hned teď rozdělovat. Šlo nám to pospolu dobře a i když i mé srdce touží udržet si svobodu a putovat domů do Divočiny, tak bych se nemohl sám na sebe podívat, kdybych se obrátil zády k těm, které jsme tam nechali. My svou svobodu získali, proč by nemohli i ostatní? Jsme malá skupinka, proklouznout mezi nepřáteli by nám nemělo dělat takový problém. Když dáme naše schopnosti dohromady máme naději na úspěch. Každý z nás tam nechal určitě někoho, kdo znal."
Rozhlédl jsem se po nich.
"Každý sám jsme mnohem snazší cíl. Jeden od druhého se můžeme v mnohém na naší cestě učit. A věřím, že Kael místní hory zná a ví, jak se dostat přes ně a pokud se mu podaří sehnat další, kteří by pomohli v naší věci mohlo by to dost pomoci. Udělejme tohle spolu kvůli tomu zatracenému pracovnímu táboru Vrag položil život, a nebude jediný. Změňme to, když máme tu moc. Nejsem žádný velký bojovník, ale každý máme své silné stránky. Žít svůj vlastní život ve stínu skryt, jako myška může každý, ale jaký je to život? Společně můžeme pohnout osudy mnohých a ukázat, že nejsme jen tupí otroci a pracovní síla.
Yami i já chci domů, ale tohle je něco, co musím vykonat a sám to nezvládnu. Potřebuju každičkého z vás, protože pokud něco, tak my si navzájem můžeme věřit. Tak, co říkáte půjdeme, jako jeden?"
Zadíval jsem se na ně a potlačoval nervozitu v očekávání jejich rozhodnutí.

Nilwuin

Císařství Stříbrné Hvězdy, úpatí Stinných skal
ráno, začátek května 1322 NPH

Při tvém proslovu se emoce přítomných různí. Zatímco Edeïl souhlasně přikyvuje, Yami stojí nehnutě jako kus skály - představa, že se jen na to místo vrátí, ji děsí. A třeba vám mistr kamenolomu dal slovo, ale nemusí ho dodržet. Ruven nic neříká, ale nevypadá úplně rozhodnutě. Kael U'Bad jako jediný promlouvá: "Elfe, nebude to snadná práce. Ale spíše bych ji nazval snadnou než rychlou. Lid ze skal není jednotný národ. Mezi kmeny jsou věčné šarvátky, potrvá přinejmenším týdny, než seženeme alespoň pár tuctů válečníků."
Erbadel přitakává. "Sám jsi řekl, že nejsi žádný bojovník, tak proč se teď ženeš do války?" Tajemný barbar se na chvíli odmlčí. Stojí otočený zády k vám ostatním a hledí někam do dáli. "Stráže v kamenolomu jsou početné a dobře vyzbrojené. Když tam naběhnete s partou horalů, budete jenom prolévat krev - krev lidí, vaši, ale i vězňů." Erbadel se otáčí a pokládá ti dlaň na rameno. "Budou tam jenom půl roku, rok; pak dostanou svobodu. Neriskuj životy svých blízkých kvůli touze po spravedlnosti. Než Kael naverbuje dost velkou armádu, můžeš být už dávno doma." Po dobře míněné radě ještě chvíli drží ruku na tvém rameni, pak ji dává dolů a zhluboka se nadechuje. "Ale bránit ti v tom nebudu, elfe.
Tato slova rozpumpují krev Edeïla: "Mám tam svůj lid, mám tam svého strýce! Osvobodíme je za jakoukoliv cenu!"
"Nejsi připraven zaplatit tak vysokou cenu, jsi-li tak horlivý," odpovídá podrážděně Erbadel.
"Nikdy je nepustí, nechají je tam dřít do smrti!" reaguje elf zvýšeným hlasem.
Kael s Ruvenem už se pomalu chystají zabránit potyčce, ke které však nedojde - vzlykání ženy uklidní všechny horké hlavy. Yami se sama domů nedostane a rozhádaní společníci jí na klidu rozhodně nepřidávají.

Konečně volno
Císařství Stříbrné Hvězdy, Měsíční Citadela
brzké odpoledne, 23. března 1322 NPH

Po dokončení i čtvrtého okruhu se jen zastavím, lehce se předkloním, opřu lokty o svá kolena a zhluboka oddechuju. Ne že by mi běh dělal nějaké větší potíže a nemohla jsem popadnout dech, ale v mírném předklonu člověk získá dechovou rovnováhu mnohem rychleji, než ve stoje.
Narovnám se a přijmu Emíliinu ruku na rozloučenou. Jenom pokývu hlavou jako že rozumím. „Dobře. Zabavím se.“
„Mám odpoledne jisté povinnosti, víš?“ Zdá se mi to, nebo se snaží znít extrémně důležitě? První věta doprovázená tímto tónem, co jsem od ní slyšela. Ona důležitě pracuje a já se tak válím a dívám do blba. Slečno, mě se během pár dnů přetočil život na ruby a jediné co poslední dny dělám, tak utíkám, přežívám, padám do zajetí, někoho poslouchám na slovo a znovu utíkám a přežívám. Ono je to docela náročné, když se na to člověk zpětně podívá.

Tak kam by měli směřovat mé první volné kroky tohoto dne. Pravděpodobně pro něco malého k jídlu. Zamířím tedy po paměti do jídelny, kam jsem včera byla poslána na večeři. V rychlosti plnými doušky vypiju dva poháry vody a do plátna si zabalím kus chleba, sýr a zeleninu, a zase se v tichosti vyplížím z jídelny, aniž by si mě zbytečně moc Sester všimlo.

Mé další kroky zamíří k jezeru, kde jsem se ráno mohla pořádně opláchnout. Sednu si na břehu do tureckého sedu v naprostém tichu. Nikde nikdo, což je pro moji hlavu po dnešním ránu velice osvěžující. Z dálky jdou slyšet jen občasné údery nebo řinknutí oceli o sebe linoucí se nad hladinou od cvičiště. Rozbalím plátno a podívám se na vlastní oběd. Pomalu a s rozvahou se do něj pustím. Když mám dojedeno, tak se jen v tureckém sedu srovnám, zavřu oči a ruce položím volně na kolena. Jakoby zvláštní meditační pozice.

Konečně mám čas přemýšlet sama nad sebou. Je vůbec dobře, že jsem takhle poslušně přijala svůj osud, nebo by bylo lepší, kdybych se pokusila odsud utéct a zkusit život na vlastní pěst. Nebo je lepší na to jít trochu vychytrale? Nechat se tady naučit všechny ty věci, které neumím, psaní, čtení, vylepšit jazyk Synů, zdokonalit techniky boje a pak teprve zmizet? Vždyť ani nevím, jak temní elfové tady na povrchu fungují. Neměla bych kam jít. Pořád jsem jen malá holka z pohledu ostatních. Jediné co vím jistě, tak bych měla zásadně myslet na sebe a na svůj život. Ten je pro mě nejdůležitější.

Pomaličku se stále se zavřenýma očima zvednu do stoje a táhle a elegantně se začnu protahovat. Správně prodýchávám každou pozici a vnímám, jak se svaly pomaličku uvolňují a formují. Sled cvičení je vyrovnaný a tím, že se soustředím pouze na vlastní dech a tlukot srdce, tak můžu vyprázdnit hlavu a provést jakýsi duševní reset. Vůbec si nepřipouštím, že by mě u tohoto někdo mohl sledovat, jako bych potencionální osoby kolem sebe vůbec nevnímala.

Alassië

Císařství Stříbrné Hvězdy, Měsíční Citadela
odpoledne, 23. března 1322 NPH

V jídelně je málo Sester, ale více, než jich bylo při vaší cestě z knihovny. Některé stále studují, jiné při poledním jídle sedí a tlachají. Se svou malou kořistí odcházíš z kláštera a zanedlouho i ty usedáš k obědu následovaného časem přemýšlení.

Čas plyne a ať už strávíš zbytek dne jakoukoliv činností, noc se nevyhnutelně blíží...

Kdesi v říši snů...

Všude je tma - taková, jakou jsi ještě nikdy nezažila. V normální tmě sice nevidíš sytost barev ani detaily, ale alespoň obrysy. V této nepříjemné temnotě však nerozpoznáš ani to. I když nevidíš, tak víš, že stojíš se spoustou dalších lidí v jakémsi trůnním sále. A cítíš všudypřítomný chlad.
Ze stropu zazáří bílé světlo na trůn; sedí na něm jakási postava, nepoznáváš ji. Za zády slyšíš rozražení těžkých dřevěných dveří, ale jsi jako přikovaná a nemůžeš se otočit. Kroky jednoho páru bot, cinkání podkov a cupitání drápků se blíží k trůnu. Je to hraničář se svým psem, vede k trůnu koně, na kterém jsi jela z Ferolovy Hlásky na jih. Až nyní se můžeš rozhlédnout po sále a poznat tváře ostatních - jsou to snad všichni, které jsi od svého útěku z podzemí poznala: poslíček Jarish, obézní Krobal, strážné Sandra i Naiyu, dokonce i mnoho tváří, jejichž jména neznáš, ale přísahala bys, že jsi je potkala na ulicích Ferolovy Hlásky a tady v klášteře. Hraničář Naran vytahuje dlouhou dýku a přede všemi podřezává koně bez jediné kapky krve. Zvíře se hroutí k zemi za burácivého jástou přihlížejících. Naran dále zdvihá svého psa do vzduchu bez sebemenší námahy; ten se mění na korunu a muž ji pokládá na hlavu stínu sedícího na trůně. Naran ustupuje a stín se mění v jinou tvář, kterou poznáváš - v toho odporného šišlajícího vězně z Temného Paláce, se kterým tvůj otec kdysi pracoval. Z krku si strhává řetízek a háže ho na podlahu, abys sis krátce před jeho dopadem všimla, že na něm visel Srpek. Náraz o dlaždici a ze stříbra je jen hromádka prachu. Temný elf vstává z trůnu a celý sál tleská a bouřlivě provolává jeho jméno. Všichni, i ty...

ráno, 24. března 1322 NPH

Ráno tě nikdo neprobouzí. Ano, ostatní Sestry nejsou potichu a směle se baví při strojení, ale v největší nouzi by se dalo převalit na druhý bok a během chvíle znovu usnout. Tvá Zářná není nikde v dohledu. Nebude až tak brzy, malými okny dovnitř prosvítá nemalé množství slunečního svitu, takže od rozbřesku již uplynul nějaký čas.

Císařství Stříbrné Hvězdy, úpatí Stinných skal
ráno, začátek května 1322 NPH

Zvedl jsem pohled ke Kaelovi. V očích se mi zračilo odhodlání a nezlomnost, zocelená cestou skrz hory.
"Proč ptáš se? Protože v tom lomu jsou mí lidé, tví lidé, je tam můj bratr a bezpočet dalších, kteří tam čekají na svou smrt. Protože když se nevrátíme pošlou do jeskyní další a ti už nebudou mít vedení, jako my. Zemřou a po nich další a další. A to dopustit nechci."
Pravil jsem k němu pevně.
"Bojovat se dá i jinak, než svaly Kaele."
Poklepal jsem si ukazováčkem na spánek a drobně se usmál. Ohlédl jsem se na Erbadela a výraz mi zpevněl. Položil jsem ruku na rameno Edeila a probodl pohledem Erbadela.
"Jak praví Edeil nevěřím tomu, že naše lidi pustí za rok, nebo dva. Proč by to dělali když mají zdarma pracovní sílu? A kolik jich do té doby v tom lomu zemře strádáním hmm? Pokud jsou ti lhostejní, je tvé srdce chladné a tvá naděje vyhaslá Erbadele."
Zachmuřil jsem se a napůl se od něj odvrátil.
"A máme jména Erbadele. Stejně, jako my známe to tvé ty znáš ty naše. Věřili jsme téměř slepě v tebe v tunelech a jejich cestu skrze ně. A přesto ty v nás nevěříš. Jdi pokud musíš, ale tvé duši to klid nepřinese."
Nehodlal jsem jej dál přemlouvat. Přešel jsem pár kroky k Yami, zabodl svou hůl koncem do země a vzal jí dlaněmi za ramena a pak jsem jí dlaněmi vzal za tváře a setřel kanoucí slzy. Můj výraz byl najednou měkký a vlídný, chápavý a soucitný.
"Neplač Yami, já vím, že chceš domů. Stejně, jako ty i já po tom toužím. I já tam nechal své blízké. Ani já nejsem žádný velký bojovník, stejně, jako ty mám strach z toho, čemu můžeme na své cestě čelit, ale pokud půjdeme společně můžeme dokázat více dobrého a pak se vrátit domů ne sami na útěku ale společně s našimi lidmi. I oni touží dostat se domů."
Mluvil jsem k ní polohlasně a klidně v naději, že to projasní její mysl.

Je noční můra pouze noční můrou?
Císařství Stříbrné Hvězdy, Měsíční Citadela
ráno, 24. března 1322 NPH

S těžkým oddechováním se prudce posadím na lůžku. Cítím, jak mi čůrky potu stékají po spáncích. Hřbetem ruky je setřu než mi stihnout skapat až za zátylek. Dívám se dál tupě do stěny před sebou.
Sen. Sen, který se nedal přirovnat žádné jiné předchozí noční můře. Všechny předchozí byly jen procházka růžovou zahradou. Byl to vůbec sen? Vypadalo to tak reálně. Ale proč. Vždycky se mi zdálo, že moje rodina umírá, že já umírám, že mě popraví… Teď to bylo jiné… Musím si někam zapsat každý detail tohoto snu, dokud si ho pamatuju. Za hodinu by už to mohl být jen mlhavý záblesk v mé mysli. Ten sen by přeci mohl mít vyšší význam. Chce mi snad vyšší síla něco naznačit? Musím jít, hned.

Bleskově se převléknu, opláchnu obličej vodou, ten je snad ještě bledší než kdykoliv dřív, a bez zastavení mířím do malé knihovny, kde mě včera vzala Emílie na lekci psaní a čtení. Musím na všechny působit jako v agonii, vlasy rozházené do všech stran, košile neupravená, ledový výraz v obličeji… Momentálně mě ale okolní osoby opravdu nezajímají, i kdybych proběhla kolem svojí Zářné, tak si ani nevšimnu.
Prostorovou orientaci a paměť mám dobrou, takže knihovnu najdu na první pokus, ani se nemusím ptát na radu a nasměrování. Zastavím se u pultu s kalamářem. Kde včera Emílie vzala ten prázdný svitek… Přemýšlej… Chvíli se prohrabuju v místech, kde včera Zářná stála a nakonec vytáhnu prázdný list papíru. Vrátím se k pultu.

Teď žádná abeceda a řeč Synů, žádný krasopis. Optimálně aby nikdo nevěděl, že jsem tu byla, což nevím, jestli se před mojí Zářnou ututlá. Pustím se do psaní. Píšu ve svém jazyku, takže to jde mnohem lépe a není to pro mě takový problém. Samozřejmě, že ke krasopisu má moje technika psaní velice daleko, ale pro mé účely to úplně stačí. Dokončím myšlenku. Odložím brk a zamávám svitkem ve vzduchu, aby inkoust rychleji uschnul. Přidám i pár podpůrných výdechů s myšlenkou, že by to třeba mohlo pomoci. Nakonec svitek sroluju a schovám pod košili. Ještě ho rychle schovat v mé posteli a můžu se s úsměvem vydat vstříc novému dnu.

Teď už klidnějším krokem se vracím k ložnicím. U postele nenápadně nadzvednu matraci a schovám svitek tam. Snad časem přijdu na význam toho snu, anebo prostě jen zbytečně hledám tajemství, tam kde žádné není a mám jen moc bujnou fantazii. Uvidíme...
Konečně se upravím tak, abych nevypadala jako vrabčák, co právě vypadl z hnízda. Pokud si mě Zářná stále nevyzvedla, tak asi má moc práce, jak včera naznačila. Je tedy správný čas na průzkum.
S touto myšlenkou se rozejdu po klášteru.

Nilwuin

Císařství Stříbrné Hvězdy, úpatí Stinných skal
ráno, začátek května 1322 NPH

Tiché konejšení elfí dívky, která se ti hroutí do náruče, přeruší slovy Erbadel, tajemný barbar. "Nilwuine, elfe z Esyltavy..." začne přísným tónem, než se odmlčí. Několikrát se nadechne, jako by hledal ta správná slova, ale nakonec je všechna zahodí; v tichosti odhazuje na zem dva měchy s vodou a malou brašnu s jídlem, kterou nesl - vytáhne si z ní jediný balíček a založí si jej do kapsáře na opasku. "Pravdu máš, že je mé srdce chladné..." S těmito slovy se otáčí a kráčí na východ. Máš pocit, že zastavovat ho již nemá smysl.
Kael, pozorující vzdalující se obrys jeho druha, mírně přikývne - zjevně si uvědomuje, že ačkoliv třeba nevěří v tebe jako ve zkušeného válečníka, chytrá hlava mnohdy vydá za četu silných rukou. "Každý, kdo mi nabídne pomoc, je vítán," prohlásí a pousměje se. "Ale bude to lítý boj a nemohu ti zaručit vítězství." Přikročí k tobě blíže a postaví se téměř jako tvá osobní stráž. "A co ty, Ruvene, přidáš se k nám?"
Elfí míšenec nesouhlasně kývne hlavou. "Tam na západě jsem již skončil, ale budu vám přát štěstí. Třeba - pokud se také rozhodnete nechat minulost za zády - se ještě někdy setkáme." Ruven se pousměje a rozhlédne se po okolí. "Budiž tato země mým novým domovem!"
Kael opět přikývne. "Hodně štěstí i tobě, příteli." Na rozloučenou zdvihne ruku, pak se otočí k tobě. "Takže... vydáváme se do hor?"

Alassië

Císařství Stříbrné Hvězdy, Měsíční Citadela
ráno, 24. března 1322 NPH

Při cestě z knihovny po tajné písařské výpravě potkáš několik Sester, které se na tebe usmějí. V ložnici jsi již jediná, ostatní se vydaly studovat či cvičit. Ukrýváš svůj sen sepsaný na svitku a když poté pohlédneš směrem ke dveřím, spatříš tam stát svou Zářnou. Přes svou tuniku má oděnou koženou zbroj, na několika místech zarudlou. Vypadá vyčerpaně a na tvářích má několik menších šrámů. "Omlouvám se," začne potichu, s ublíženým tónem v hlase. "Ráno je již daleko za námi a až nyní jsem dorazila do Citadely. Ale dnes večer ti to vynahradím, budeš-li chtít."

Císařství Stříbrné Hvězdy, úpatí Stinných skal
ráno, začátek května 1322 NPH

"Hodně štěstí vám oběma přátelé."
Kývl jsem na odcházejícího Erbadela a Ruvena. Byla škoda, že jsme přišli o dva členy naší výpravy, na druhou stranu pořád nás pár zůstalo, abychom mohli pokračovat v tom, co jsme si předsevzali.
"To nám mohou zaručit jen bohové příteli. Neznamená to však, že se nezasadíme o svobodu našich přátel vším, co půjde."
Ubezpečil jsem Kaela. Zadíval jsem se do dálky a pomalu jsem se nadechl.
"Ano do hor. Potřebujeme další spojence, kteří nám v našem boji pomohou, než budeme moci sestoupit dolů a získat další síly tam. Víš kudy jít?"
Otázal jsem se jej, ale byl jsem si téměř jist, že nás horami provede. Zašel jsem sebrat ze země zbytek zásob, které Erbadel zanechal pro nás a rozdělil jsem vše mezi nás zbývající, abychom nebyli nikdo zbytečně příliš zatížení. Bezděky jsem položil Yami ruku na rameno a povzbudivě jsem se na ní usmál.
"Jak daleko je nejbližší vesnice, kam míříme?"
Slétl jsem očima na Kaela. Bude to na nás ale pohled, banda elfů, kterou v danou chvíli vede barbar. Asi bych se ani nedivil, kdyby si kdokoli, kdo nás uvidí myslel, že si vede Kael otroky.

Zvláštní ráno
Císařství Stříbrné Hvězdy, Měsíční Citadela
ráno, 24. března 1322 NPH

Čůrky studené vody mi stékají po tvářích zpátky do misky na stolku. Již by na mě nemělo být tolik poznat, že tato noc a ráno byly pro mě zatím nejhorší za celou tu dobu. Kolik že je to již dní? Den, dva, tři, týden možná i víc? Vlastně ani nevím. Jako by se moje tělo a hlava dosud nezastavily. Jako by pro mě čas ani neexistoval. První minuty tady v Citadele, jsem si myslela, že jsem konečně v bezpečí a budu moci začít znovu žít, ale teď? Co si myslím o Citadele teď? Je to jen lepší forma vězení pro nežádoucí obyvatele? Ať už je to tak či tak, mohu z tohoto místa vytěžit maximum a pak se uvidí. Utekla jsem z domoviny před jasnou smrtí, jsem schopná utéct i odsud, když to bude nutné.

V ložnici jsem již úplně sama. Přeci jen, už není úplně ráno a život tady v Citadele má určitý pevný řád, který se mi zatím neměl šanci dostat pod kůži. Okamžitě mě zaujme pohyb ve dveřích. Emílie? Možná? Pomaličku zvednu oči jejím směrem.

„Neomlouvej se. Vidím, že tvé zdržení nebyla tvoje chyba.“ Snažím se to pronést klidným a vyrovnaným hlasem, ale pokud je trochu všímavá, tak vidí určitou nervozitu a rozhozenost v mých očích. Ale třeba to bude přikládat jen tomu, že jsem si stále nezvykla na nové prostředí.
„Mohu ti nějak pomoci nebo komukoliv jinému?“ Šeptnu a decentně pokynu k jejím šrámům a zarudlým flekům na tunice a zbroji. „Vymýt rány a obvázat je zvládnu.“
„Co se vůbec v noci stalo…“ Vypadá jako by se účastnila bitvy. Ale naštěstí je spíše hodně unavená, než smrtelně zraněná.

Nilwuin

Císařství Stříbrné Hvězdy, úpatí Stinných skal
začátek května 1322 NPH

Kael na výzvu k vedení přitakává. Sbíráte zásoby, které zde zanechal Erbadel a vyrážíte na sever.
"Byl bych nejradši, kdybychom se vzdálili co nejdříve od toho prokletého místa," vysvětluje své rozhodnutí, zatímco kráčíte po úbočí. "Navíc je tady příliš strmý svah. Vydáme se tímto směrem. Jestli měl Erbadel pravdu a je to skutečně Jiskrnné údolí, do tří dnů budeme v mé vsi, Falyewu."

Na začátek května je vskutku teplý den. Kolem poledne se zastavujete u horského potoku. Voda je ledová a lahodná. Doplňujete si zásoby vody, oplachujete se a asi po půl hodině odpočinku se přebrodíte a pokračujete dál na sever. Cesta je více méně rovná, po chvílích stoupání směřujete zase z kopce dolů. Pozdě odpoledne vidíte v dálce několik farem; Kael tvrdí, že jsou lidské, načež se Edeil pohledem znechuceně odvrátí. Yami vypadá veseleji, ačkoliv ji trochu rozesmutnilo, že se nemůže aspoň na pár chvil vydat poznávat farmáře. Když se slunce přiblíží k obzoru, Kael navrhne rozbít tábor na kraji louky, kterou právě procházíte.

Další den pokračujete na sever a Kael začíná poznávat okolní krajinu. "Až bude zítra slunce nejvýše na obloze, vrátím se domů," prohlásí radostně. "Odpočinete si mezi mým lidem a hned další den pošlu své bratrance se zprávou do okolních osad."
"Nejvyšší čas, na další den by nebylo dost jídla," připomene Edeil. "Pokud teda nechceme vydrancovat nejbližší lidskou farmu, na kterou natrefíme," dodá s žertovným tónem.

Brzy ráno třetího dne vaše cesta směřuje již více na severozápad a do kopce. Kráčíte po jakési stezce - po celém životě v okolí lesa soudíš, že tudy poslední měsíc neprošlo velké množství nohou. Vylézáte na jeden z nižších vrcholů - je to vyčerpávající, ale nakonec se vám skýtá nádherný pohled. Ačkoliv víš, že jsi se musel přiblížit o mnoho a mnoho sáhů k nebi, drtivá většina Stinných skal je mnohem vyšší. Některé vrcholy jsou pokryté sněhem. Vzdálené kraje se ztrácí v mlžném oparu. Je to vlastně poprvé, co je kdokoliv z vás tří elfů takto vysoko v horách, neboť vaše domovy se nachází na pahorkatině. Kael se hrdě podívá na krajinu a vesele zvolá: "Jsem doma!"

Na úbočí jedné menší vedlejší hory je osada, podle Kaela se jedná o Falyew. Když k ní přicházíte, vidíte na jedné z luk stádo pasoucích se ovcí a jejich pastýř - možná dvanáctiletý chlapec - na Kaela začne radostně mávat. Barbar mu pozdrav oplatí úsměvem a zdviženou pravicí. Falyew je menší osada než Esylův háj - tucet polozemnic se sláměnou střechou poskytuje obydlí několika rodinám a dominantou toho všeho je podlouhlá budova, náčelníkův dům. Místní zanechávají práce a radostně vítají svého starého přítele Kaela, nejvíce však tři mladí muži, podle podoby ve tváři jeho bratranci, o kterých se během cesty zmínil.

Avšak jak už to tak bývá, radost ze shledání po dlouhé době přeruší muž vycházející z domu náčelníka. Je vysoký a statný, tvář má zjizvenou a zarostlou tmavými vousy. Přes silnou hruď nosí přehozenou pouze tmavou kožešinovou vestu, na řemenu na zádech má zavěšenou velkou bojovou sekeru. "Zdar, Kaele," zahřmí chraplavým hlasem.
"I ty, Yoethe," odpovídá váš průvodce. "Musím mluvit s tvým otcem."
Yoeth se pěstí udeří do prsou a jeho tvář potemní. "Já jsem teď náčelník. Já! Ty budeš mluvit se mnou!"
Kael si podrážděně odfrkne, přesto však najde ještě trochu radosti, aby vás představil ostatním: "Bratři a sestry, tohle jsou mí přátelé. Yami z Aiqualin Salqwë, Nilwuin Noldarme a Edeil, synovec Baënmeho. Pomohli mi vrátit se domů a chci, abyste je přivítali a pohostili jako své vlastní přátele!"
"Zmlkni a dovnitř!" zavelí náčelník a trhne hlavou ke dveřím svého domu. "Tu chátru nechej tu!" A zatímco Kael rezignovaně vchází do dveří, posunky vám naznačuje, že vše bude v pořádku.

Obyvatelé Falyew jsou opravdu pohostinní, přináší džbány s vodou i jakýmsi pivem, ovčí sýr a další jídla, které jsou po několika dnech strohých pokrmů více než chutné. Děti chtějí slyšet příběhy z vašich domovů a ženy vám srdečně děkují, že jste jejich osadě vrátili Kaela.
Toho Kaela, který stále ještě nevychází z náčelníkova domu...

Císařství Stříbrné Hvězdy, úpatí Stinných skal
začátek května 1322 NPH

Musel jsem Kaelovi dát za pravdu. I já se těšil, až budeme dál od tohoto nehezkého místa, kde jsme ztratili Vraga. Cesta leč nelehká ubíhala mnohem lépe, než jsem očekával. Kael nás vedl docela jistě. Já se snažil udržet dobrou náladu skupiny a být oporou Yami, pro kterou tohle vše bylo nové. Ve volných chvílích jsem si čítával ze své knihy, abych nezakrněl. Přece jen bylo třeba rozvíjet svůj talent a schopnosti. Tu a tam jsem si procvičoval svou schopnost mluvit se zvířaty, někdy jsem si něco nakreslil skicáře, ať to bylo zvíře, hezky výhled, nebo třeba pohled na naší skupinu odpočívající u ohně.
Stejně, jako Yami i já bych uvítal kontakt s místními farmáři, abychom se dozvěděli více o zdejším dění, ale moc dobře jsem si uvědomoval, že je to prozatím příliš nebezpečné, takže jsem vždy pomohl jí to rozmluvit, odvedl jsem její myšlenky žertem a pokračovali jsme dál.
Měl jsem upřímnou radost, když jsme konečně po dnech cesty spatřili Kaelovu vesnici, kde bylo vidět už z dálky, že jej všichni znají. Bylo to zde malé, ale byl to dle všeho jeho domov. Úlevně jsem se usmál na své elfí společníky.
"Zvládli jsme to."
Zahláholil jsem. Ale asi jsem slavil trošku předčasně. Ten Yoeth, který nyní vede dle všeho nově vesnici se mi moc nelíbil. Byl.....nepřívětivý a zdá se, že o naší přítomnost vůbec nestojí. Alespoň ostatní nás pohostili. Jedl jsem a pil, abych neurazil, ale nehodlal jsem to přehnat. Držel jsem se u svých přátel a občas zalétl pohledem k vesničanům.
"Snad se brzy vrátí."
Zamumlal jsem spíše pro sebe. Ano měl jsem o Kaela starost, ale věřil jsem mu. Navíc věřím, že kdyby se něco pokazilo bylo by to nejprve slyšet. Kael se zdál být chlap, který si poradí s lecčím. Pozoroval jsem také, jak se zde cítí zbytek mé družiny.

Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci.

Bimba

PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup.