Krvavá akademie
hrálo se Denně
od: 04. ledna 2016 19:43 do: 26. května 2016 12:39
Dobrodružství vedl(a) Draculka
| |
 | "Vítej! Nemáš se čeho bát, tady jsi v bezpečí. Tady jsi totiž na správném místě, kde ti lidé nemohou ublížit. Jsi u nás na akademii!" Hlásí ředitelka McCannová, které celá tato akademie patří. Vidíš v ní velice váženou ženu, která přesně ví, co dělá. Co ty jsi vlastně zač? Jsi upír, vlkodlak, čaroděj, víla? Co jsi ty? Přišel si studovat, či vyučovat? Ať jsi kdokoli, brány se ti otevírají. Nepromrhej svou jedinou a poslední šanci na kvalitní vzdělání, či plat. |
| |
| Krvavá akademie - nástup [/b]Slunce již vychází a vy se všichni nacházíte ve velké hale Krvavé akademie, která leží jižně od Andorských lesů. Všude okolo vás pobíhají zmatení studenti s křídly, tesáky, hůlkou či nadměrným ochlupením. Z reproduktorů na stěnách se rozezní hlas ženy, stojící na velkém podiu v popředí. "Milí studenti Krvavé akademie, vítám vás. Jmenuji se ředitelka McCannová. Momentálně vás rozdělím do čtyř kolejí. Vlkodlaky poprosím, aby se postavili zde k panu profesoru Dimitriju Kozlovkymu, který je dovede na Marchovu kolej. Upíry odvede profesorka Lizette Finsday na McCannovu kolej. Víly profesorka Iris Lavoie na kolej Luisonovu a čaroděje odvedu já na Cailovu kolej. Prosím, aby se všichni postavili k danému profesoru. Zavedeme vás na vaše koleje a přidělíme vám pokoje. Přesně za tři dny začne vyučování, kdy by se zde měli objevit i poslední studenti, profesoři a personál. Prozatím se pokuste nepozabíjet, nezničit akademii ani nic podobného, ano? Čas můžete trávit po okolních lesích, kolejích, pozemcích školy, tělocvičně, knihovně... O potravu se nebojte, máme speciálně zařízenou jídelnu, která nabízí nejvyšší možný výběr. To by ode mne bylo prozatím vše, prosím následujte nás na koleje." |
| |
 | Trochu energická čarodějka Měla jsem svůj život ráda. No fakt. Sice jsme byly pořád na cestách, každej měsíc v jiném městě, v jiné zemi, v jiném hotelu, ale nežila jsem si špatně. Rodiče se o mne moc nestarali, neměli na mě moc času, pro svou práci, ale snažili se to kompenzovat uvolněnou výchovou a poskytováním téměř všeho, po čem mé šílené srdíčko zatoužilo. Dalo by se říci, že náš vztah byl spíše kamarádský, než jakýkoliv jiný. Prostě jsem měla dva dospělé kamarády, než rodiče. Jednoho dne táta objevil leták hlásící něco o nějaké škole. O škole pro takové, jako jsem já. Začala jsem se bát. Když za tím pak se mnou přišel, nechtěla jsem ho poslouchat, pořád jsem měnila téma a pohled stáčela do pryč. Když domluvil, byla jsem dva dny zavřená v pokoji, na uších sluchátka a na monitoru notebooku mi běžel maraton One Piece. Chtěla bych být jako Luffy. Žít v jeho světě. Umět se natahovat, být lehkomyslná, z ničeho si nic nedělat. Vlastně je fakt, že jsem taková. Lehkomyslná, z ničeho si nic moc nedělám, no prostě... občas na zabití a jednoduší, řekl by někdo. Nakonec jsem ale musela podlehnout, vlastně jsem neměla na výběr. Bylo to poprvé, co na mě otec křičel. Naštval mě. Na chvilku. Mamka taky. Souhlasila s ním. Takže jsem za pár hodin dřepěla v autě a mířili jsme na Akademii. Na truc jsem se oblékla jako Luffy. Slaměný klobouk, červenou vestu, žlutou šerpu a modré kraťasy. A samozřejmě žabky. A aby to nebylo nějak pohoršující, měla jsem pod vestou alespoň sportovní podprsenku, která stejně neměla co skrývat, snad jen dva malé, ne zrovna velké hrbolky. Růžové vlasy, které měnili odstín podle světla a jejichž konečky šly do duhově modré, jsem měla neupraveně nahňácané pod slamákem. Dokonce jsem tu podprsenku měla v barvě kůže a na ní nakreslenou jizvu, stejně jako Luffy. Auto zastavilo, vyskočila jsem ven a rozhlédla se. Hodila nafučenej pohled na rodiče, chytla klobouk a rozběhla se pryč, směrem k tomu chumlu lidí, co jsem tam viděla. A nejen lidí. Držíc klobouk, aby mi neulétl (i když byl na šňůrce), jsem vběhla do chumlu, lítala jsem tam a prohlížela si lidi. Ani nevím, co dělali rodiče, ale asi vzali kufry a odnesli je do pokoje. Tušili, že zpět nepřiběhnu abych se rozloučila. Pak začala mluvit nějaká dáma. Zastavila jsem se, s trochu otevřenou papulou se na ní podívala a když ukázala, kam jít, šla jsem přesně na druhou stranu. Pak jsem se zarazila, zakřenila se na ty, ke kterým jsem se přifařila, otočila se na patě žabek a zdrhala tam, kam jsem měla. "Vžůůůůů" zahučela jsem do chumlu čarodějů. |
| |
 | Možná to tu i přežiji. Celé dny jsem přemýšlel, jestli poslechnu svého přítele, který zde údajně také studoval. Koneckonců, třeba se něco přiučím, je to jen pár let.. A navíc, jistě zde budou krásné slečny. Proč ne? Na sobě jsem měl černé uplejší džíny a obyčejnou bílou košili. Velká budova, která nevypadala zrovna nejmoderněji mi měla poskytnout skvělé vzdělání, vešel jsem dovnitř. To si dělaj srandu? Všude pobíhali kdejací lidé, nebo jak to nazvat. Šel jsem do rohu, kde nebylo moc lidí, ale vrazilo do mě růžové tornádo. Jsem tu sakra správně? tohle mají být studenti? No to potěš pánbůh... Nějaká ženská začala mluvit, moc jsem jí nevnímal, ale šel jsem tam, kam nás poslala. K celkem dost hezké no, slečně? To má být profesorka? Asi se mi tu přeci jen bude líbit. Přešel jsem co nejblíže k ní a polílbil ji na hřbet dlaně. "Těší mě slečno Finsday, Christian de Vanted." |
| |
 | Akademie Je to sotva pár měsíců, co jsem tuto školu dostudovala a teď je ze mě profesorka. Pamatuji si, jaké to tu bylo pro mě, když jsem na jejich místě byla taky. Přešlapovala jsem z místa na místo a pozorovala ty nervozní tváře, které čekaly na to, co se bude dít. Teda spíš chtěly konečně zapadnout na pokoje a mít klid. A upřímně? Já taky. Napřímila jsem se a poslouchala madam McCannovou, která měla proslov letos poprvé. Stejně se tu skoro pozabíjejí, bude nespočet problémů a tak dále... Nemá to ani cenu jim říkat. Usmála jsem se sama pro sebe. Měla jsem vlasy sepnuté do drdolu, kratší modré šaty a černé lodičky. V rukou jsem svírala několik papírů se spisy, který pokoj komu patří. Mladí upíři, kteří se neumí ovládat a myslí si, že jsou páni světa. No super. Hned po dlouhém přednesu madam McCannové se žáci nespoutaně rozlítali po celé hale. Nějakou chvíli jsem vyčkávala, než se u mě hezky zastaví ti s tesáčkama. Najednou se přede mnou zjevil vcelku i pohledný chlapec, který udělal gesto, které mě nejspíše mělo oslnit. S pobaveným výrazem jsem si ho prohlídla. "Takže milý Christiane, zařaď se prosím mezi své spolužáky. Díky." Porozhlédla jsem se okolo sebe. "Studenti McCannovy koleje, prosím pojďte za mnou!" |
| |
 | Znovu na škole? Posledních pár dnů jsem přemýšlela zda to udělat nebo ne. Mám tam vážně jet? Bůh ví co by mně tam potkalo.. Ještě jednou jsem si promluvila s mamkou a bylo jasno. Po tom co se stalo bude lepší když budu "mezi svými". Sice jsem z toho nebyla příliš nadšená, ale zdá se že nemám na výběr. Tak jsem si tedy sbalila do kufrů co možná nejvíce věcí, rozloučila jsem se s mamkou a vlakem jsem vyrazila na cestu. Cesta byla dlouhá, ale aspoň jsem měla možnost si v hlavě urovnat všechny myšlenky a něco si nakreslit. Zbývá už jen pár stránek. Budu si muset pořídit nový.. Napadá mně při pohledu na svůj skicák. Snad nebudeme muset trávit všechen čas jen na škole. Trvalo to dlouho, na můj vkus až příliš dlouho. Ale nakonec vlak přeci jen zastavil a k akademii už to byl jen kousek. Cestou jsem viděla docela dost "lidí", kteří tam míří také. Někteří vypadaly docela zvláštně, ale to jsem nijak neřešila. Stačilo pár minut a byla jsem na místě. Tak tohle je ono? Hmm, docela pěkné. Zvenku se mi budova docela líbí, má takový starší nádech. Uvidíme co uvnitř. Opět jsem vzala do rukou své kufry a vešla jsem do budovy. V hale je nějak více lidí než jsem očekávala a tak jsem se raději uklidila někam do kouta, kufry položila vedle sebe a poslouchala projev své nové ředitelky. Vlastně to nebylo nic moc, jen rozřazení do kolejí a následná cesta tam. Volno tři dny? Tak proč jsme musely přijet už tak brzo? Zavrtím hlavou, opět popadnu svá zavazadla a vyrazím k profesorovi který nás má odvést na kolej. Letmo si jej prohlédnu, zařadím se mezi ostatní a čekám až budeme moci vyrazit. Docela ráda už bych si vybalila, nosit ty kufry pořád s sebou mně už malinko štve. Vzhled:  |
| |
 | Peklo začíná Autobus mě dovezl kousek od akademie. Na taxík jsem neměla a auto nevlastním. V domově mi řekli, že od teď za mě zodpovídá škola. Budiž. Naštěstí bylo ještě celkem teplo, takže jsem se s kabelkou a obřím kufrem, na kterém byly fixou napsány jména, vzkazy a přání, vydala na akademii pěšky. Celou cestu jsem se jemně usmívala. Těšila jsem se. Celou dobu jsem se potýkala s tím, jak strašně jsem jiná a teď konečně budu v prostředí, které je stejně jiné jako já. Nijak zvlášť jsem se nemódila. Jen obvyklé oblečení. Nechtěla jsem na sebe poutat pozornost hned na začátku. Moje pleť je po létu ještě víc snědá než normálně a černé oči bloumají po okolí. S chůzí kolem mě cinkají všechny možné náramky a řetízky. Jen náušnice necinkají. Jsou z peří. Při pohledu na budovu jsem se nemohla ubránit zasněnému výrazu. Můj nový domov. Vypadá to, že studenti už se slézají dovnitř, takže ani já neváhám. S kufrem se snažím dostat do velkého sálu. Inu.. je to tu úplně jiné, než jsem myslela. Panuje tu chaos. Je tu rušno a plno pohybu. Skvělé. Potěší mě to. Postávám stranou u vchodu a rozhlížím se po svých nových spolužácích. Upoutá mě dívka s růžovými vlasy a velmi zvláštním oblečení. Udělala jsem chybu, když jsem se oblékla.. normálně? Až na výzvu ředitelky se pohnu z místa, abych se zařadila do své koleje. "Zdravím." nervózně se uculím na vedoucí koleje a přešlápnu z jedné nohy na druhou. Vzhled |
| |
 | Pudy křehké víly ,,Lilianne!" ozve se z přízemí otcův ostrý hlas. Věděla jsem že je v nevalné náladě, protože takhle mi říkal jen ve chvíli kdy ho něco rozezlilo. Pomalu si sundávám sluchátka z hlavy, a vstávajíc od stolu, kde jsem poslouchala hudbu, už přemýšlím nad tím co se mohlo stát. Do přízemí mi to chvilinku trvalo, protože jsem s celkem šourala, ale nakonec když jsem tam došla, moje myšlenkym na hádku s rodiči byly ten tam. Táta byl oblečený v černém obleku a mamka v nádherných rudých večerních šatech sahajících až na podlahu kde se rozplývaly jako kaluž krve. To co mne ale udivilo, nebylo jejich odění. Občas se mi zdálo, že nic jiného než obleky a večerní šaty rodiče nenosí, a možná to bylo kvůli našemu umístění ve společnosti. Já se nezmínila o tom že sme královského rodu? Asi ne. A i tak... rychle to pusťte z hlavy, protože já sem prostě Lily. Zpátky k tématu. Jejich až přehnaně vřelé úsměvy. To byl ten faktor proč jsem stála na pod schody a nevěděla co mám dělat. Naši se tak nikdy koc netvářili, pokud okolo sebe neměli hromadu smetánky. ,,Jedeš na akademii." mihlo se otci skrz úsměv a pak už opět nic neříkal. ,,Co prosím?" vypadlo ze mně dál jsem civěla jak na ducha. ,,Věci už máš zabalené a poslali jsme Louise aby je odvezl na místo. Oblékni se, vyrážíme." dokončila matka, a pak se a otcem oba otočili na podpatku a dál dělali že tam nejsem. Nedorazili jsme nijak brzy. Z okénka limuzíny jsem sledovala auta vykládající hromady lidí, zejména pak těch v mém věku. Když jsme zastavili, a řidič mi otevřel dveře, já se čerstvém vzduchu poprve za celou jízdu pořádně nadechla. Byla jsem nervózní. Tak nervózní až mi musel otec podat ruku a vzít mne za ni abych náhodou neskolabovala. Takhle zblízka vypadala ona akademie opravdu famózně. Pravděpodobně to byl asi jen můj pocit, ale já byla vžcky vším uchvácená, takže se není moc čemu divit. Otec celou dobu mlčel a sledoval mne. Matka v závěsu těsmě za námi a já na zádech skoro cítila její nadšení z mého úžasu. Následovali jsme dav, a vešli do haly, kde už stála spousta studentů. ,,Tak, teď už musíš sama." řekl otec na prahu, pustil mojí ruku, a s matkou se vydali zpět k autu. Nerozloučili se, ale já jim to nezazlívám. Asi by to bylo jen horší. Měla jsem chuť couvnout a utíkat k autu. Řvát aby mně vzali domů, že tu být neci, ale nakc jsem se sebrala a šla dál. Zrovna v tu chvíli se rozmluvila nějaká žena na pódiu. Nevnímala jsem ale nic než tlukot svého srdce který byl opravdu nemožně hlasitý. Měla jsem pocit, že mi vyskočí z hrudi, a zastřelí se. Naštěstí jsem pochytila pár posledníc instrukcí a vydala se do skupinky lid, kam bych asi měla jít. Celkem mlčky jsem se vmísila do chumlu a čekala co se bude dít dál. Vzhled |
| |
 | Vlk samotář Nervozně stojím v hloučku studentů. Popšlapávám z místa na místo a snažím se sama sebě vysvětlit, co tady dělám. Možná jsem sem neměla chodit. Možná jsem měla raději zůstat tam, kde jsem byla. Poslední dva roky pro mě byli peklem. Po té, co jsem se poprvé přeměnila do vlčí podoby jsem se začala hodně stranit lidem a lidé si o mně začali vyprávět, jako o podivínce. To nebylo tak hrozné, ale s každým úplňkem jsem se měnila do vlčí podovy a pokaždé někdo zemřel. Nemohla jsem to vydržet a utekla jsem do lesů. Pár měsíců jsem se pak toutala, než jsem se dozvěděla o škole. Že by existovalo místo, pro někoho, jako jsem já? Napadlo mě tenkrát. Teď, když o tom přemýšlím, nejspíš bych se znovu nepřihlásila. Na pokyn ředitelky přejdu do skupinky studentů. Usilovně prosím, aby jsme už mohli jít na pokoje a já mohla být konečně sama. |
| |
 | Tešte se, přicházím. Seděl jsem ve svém kabinetě, který připomínal spíše obří kancelář. Chtěl jsem si akorát dopít svůj ranní doušek kávy, když jsem se chtě-nechtě musel přesunout dolu do haly. Hromada nových studentů, kteří budou dělat problémy, vyskakovat si a zkoušet, zda má autorita klesne. Po cestě dolu jsem si upravil svůj skvěle padnoucí oblek a hezky pomalu se ploužil po schodech. Dole byla hromada děcek, která se neuměla chovat. Nemalá většina byli rozmazlený dětičky z bohatých rodin, kde rodiče doufají, že je zkrotíme. Postavil jsem se na své místo a občas koukl po svých kolegyních a kolegovi. Ředitelka si pronesla svůj proslov a já jen vyčkával, než se ke mně ta banda dokutálí. Možná bych i lhal, kdybych řekl, že dívky, které se ke mně dostaly nejsou vůbec hezké.... Notak, jsi učitel. Proto jsem okamžitě nahodil vážný výraz. "Vítám vás tu, já jsem profesor Mountain. Vás budu učit historii, myslim. Pojďte za mnou." Šli jsme do lesa, hluboko do lesa. Doufám, že se tu budou ztrácet a já je budu muset někde nahánět. Dovedl jsem je až k dokonalé vile, která měla špičkové vybavení. (viz. HP) "Tak děcka, tohle je vaše kolej. Pokoje jsou všechny stejný. Pokoj č. 1 slečna Danie, č.2 slečna Grey...." Když jsem všem dorozdal pokoje, ještě jsem chvíli zůstal. "Nějaké otázky, nejasnosti?" |
| |
 | Když jsem vcházela do budovy, potkala jsem rodiče Lily. "Pan a paní Greenovi!" rozněžním se okamžitě. Znám je z různých večírků a charitativních akcí - ačkoliv já z královské rodiny nepocházela, rodina to byla stále vlivná. Krátce společensky konverzujeme a já vyjádřím údiv nad tím, že u nás začíná Lily studovat. Za chvíli se ale musíme rozloučit a já pokračuju dovnitř. Po cestě jsem potkala Gabriela a přátelsky ho bouchla do ramene. Ach jo, pomyslím si, když se kolem mě jeden ze studentů prořítí a u toho mi šlápne na nohu. Spolkla jsem nadávku a narovnala se, abych při proslovu vypadala alespoň trochu reprezentativně, ale myšlenkami jsem byla už dávno někde jinde. Po včerejší noci jsem byla unavená a jít spát v pět ráno znamenalo, že jsem vlastně vůbec nespala. Zmámeně pozoruji studenty, jak se zmateně pohybují sem a tam a tahají za sebou objemné kufry. V duchu si povzdechnu nad tím, co všechno budu muset zase zabavit jako nepovolené předměty. Proberu se přesně v okamžiku, kdy McCannová pronese mé jméno a já lehce zvednu ruku, abych na sebe upozornila. Ne všichni mě tu znali podle obličeje. Jsem vysoká a štíhlá, oblečená do pudrově růžové sukně sahající po kotníky a bílého svetru. Na nohou mám sandálky. V ruce držím desky. Když se u mně začali pomalu srocovat víly, ztuhnu, protože se k nám vydává i podivná holka s růžovými vlasy. Tak to brzdi, ty víla nejsi, stačím si jen pomyslet, ale to už se čarodějka zarazí a otáčí se, aby se vrátila ke svým. "Ahoj," pozdravím s úsměvem Rosalie a jsem v ten okamžik vděčná za absenci kruhů pod očima. Zasměju se, když Lizette vedle mě začne nějaký student olizovat ruku a mrknu na ní. V tu chvíli rozeznám v davu ostatních víl Lily - její vlasy byly opravdu nepřehlédnutelné. Hlavně na společenských večírcích, kam očividně mladá víla chodila nerada. V rychlosti je přejedu pohledem. "Dobře, pojďte za mnou," vyzvu je. Kolej víl je na okraji lesa a já otevřu desky, abych žákům řekla čísla jejich pokojů. "Rosalie, ty jsi na pokoji tři a vedle tebe má pokoj Lily, číslo čtyři," řeknu. Desky zaklapnu a počkám, až se všichni rozejdou k sobě, nebo jestli někdo nemá dotaz. |
| |
 |
|
| |
| Akademie - sama v pokoji Tak historii? Hmm, vlastně ani nevím až kam náš druh sahá.. Pořádně si profesora prohlédnu a pousměji se. Vypadá sympaticky, myslím že na hodiny s ním se budu těšit. Prohlédnu si i své spolužáky a pak už konečně vyrazíme. Co mně docela překvapuje je to, že jdeme lesem. Kolej někde v lese? Paráda, teď už chybí jen Karkulka... Maličko se ušklíbnu a mířím s ostatními dál. Zastavíme u docela pěkné a moderní vily. Teda, něco takového v lese.. Koho to asi napadlo? Pořádně si naši "kolej" prohlédnu a vstoupím dovnitř. Pokoj číslo dvě, dobře. Naposledy se podívám na své spolužáky a profesora. Pak už na nic nečekám a vstoupím dovnitř svého pokoje a začnu se rozhlížet. Wow, to je paráda.. Usměji se a projdu každou místnost. Vlastní koupelna? Spokojeně se usměji. Zatím to tu vypadá dobře, možná že nebude zas tak blbý když jsem sem jela. Hned jakmile vyjdu z úžasu, tak si začnu vybalovat. Uklidím všechny své věci do skříní a poliček. Vezmu si náhradní oblečení a hned vyrazím do koupelny. Hodlám se po té cestě aspoň trochu opláchnout. Napustím si horkou vanu a hned jak to půjde vlezu dovnitř. Mmm, úžasné.. Jen tak chvíli ležím a relaxuji. Až po pár minutách si vezmu šampón na umytí vlasů a sprchový gel. Celá se pořádně umyji abych ze sebe dostala všechnu špínu a pot. Chvíli ještě jen tak relaxuji a až pak vylezu ven. Vysuším si vlasy, obléknu župan, staré oblečení dám někam stranou a dojdu ke své posteli, na kterou se rozplácnu. Když už máme tolik volna, tak určitě nebude vadit když se budu chvíli jen tak válet. |
| |
| Kolej Profesorka mi pozdrav oplatí a mě se na rtech usadí nedočkavý úsměv. Přešlapuji z jedné nohy na druhou. Abych byla upřímná, nestačím se divit nad svými novými spolužáky. Tak rozmanitá společnost. Na letáčku jsem četla, že tu budou upíři, vlkodlaci i čarodějky, ale vidět to naživo je něco úplně jiného. Absolutně jiná aura. Oddělení upírů mě trošku děsí, což mě ale nezabrání zvědavě pokukovat. Myslím, že děcka by z tohodle byla nadšená. Což mi připomíná, že bych jim měla dát vědět o mém bezpečném příjezdu. Třeba tu někde najdu nějakou pevnou linku nebo telefonní budku. Mou pozornost upoutá víla s neuvěřitelnými vlasy. Růžová, teď rudá.. zajímalo by mě, jestli jsou ty barvy přírodní nebo chemicky vyhnané. Každopádně mi připomínají barvu podzimního listí. Jsou krásné. Nejspíš plachý typ soudě podle jejího vystrašeného úsměvu Nakonec se přeci jen pohneme z místa a jdeme na kolej. Je na kraji lesa, z čehož jsem naprosto nadšená. Ostatně jako ze všeho od chvíle, co jsem přišla. Byl mi přidělen pokoj a já nechtěla nic jiného, než tam vlítnout a nějak si ho vyzdobit. Ale nejdřív. "Můžu se zeptat.." přistoupím k profesorce. "Je tu někde nějaká pevná linka nebo telefonní budka?" rovnou se zeptám a věnuji profesorce nervózní úsměv. "Potřebovala bych si zavolat." vysvětlím, ale myslím, že je to zbytečné. Na co jiného bych asi potřebovala telefon. |
| |
 |
|
| |
| Žůžová je nejlepší Stála jsem. Fakt. Chvilku. Ale stála. Krátkou chvilku. Přesně tu chvilku, než přiběhl nějakej dědula a ujal se nás. Něco málo pronesl a hned se dal na pochod. Už už jsem se chtěla rozběhnout, ale on šel pomalu. Loudal se. Stráááášně moc. Ještě hůlka a byl by jak děda z Anglie. Ploužila jsem se jen kousek za ním, shrbená, ruce svěšené až na zem a ve tváři až přehnaně znuděný výraz. Přemýšlela jsem, jak mu budu říkat. Celou cestu. Fakt. Dovedl nás ke kolejím, něco málo nám řekl a já se rozhlédla kolem. A spatřila jsem ji. Lehký vánek se jí zmocňoval jako větviček malého křoví. Houpala se, sem tam, tam sem. Skoro až volala, prosila, žadonila. Strejda (tak jsem se rozhodla, že mu budu říkat) něco povídal, ale já ho už nevnímala. Visela jsem očima na ní. Na tom rozkošném síťovaném těle nataženém mezi dvěma sloupky zaraženýma v zemi. Sluníčko jí na zemi tvořilo zajímavý stíny a já cítila, jak mi po bradě stéká slina. Oddělila jsem se od skupiny a zamířila k ní. K hamace, tomu dokonalému lidskému výtvoru. Vlastně jsem se k ní přihnala jak divoká voda. Zarazila jsem se před ní, chvilku jen kývala hlavou v rytmu jejího lahodného pohupování, než jsem si vypočítala tu správnou chvilku a skočila na ní. A rozbila si hubu. Totiž, jak jsem na ní skočila, tak se přetočila a já dopadla tvrdě zády na zem. Vyhrabala jsem se ven a zkusila to znovu. Zase jsem si rozbila hubu. Nevzdávala jsem to, já nikdy. |
| |
 | A zábava začíná "Katie! Za chvíli odjíždíme, jsi nachystaná?!" Ozve se ze spodního patra našeho domu. "Jasně, hned tam budu!" Zahulákám odpověď dolů a ještě jednou přelétnu pohledem vybílený pokoj. Snad jsem nic důležitého nezapomněla. Zadoufám a zvednu z postele malý pruh kůže, který si připevním na rameno. Nečekala bych, že něco takového může vypadat v určitém provedení elegantně. Naposledy se prohlédnu v obřím zrcadle, popadnu kufr a vyjdu na chodbu. "Ronde! Odjíždíme!" Zavolám a ještě krátce zapískám dva tóny (pokud by to někoho zajímalo tak je to a2 a f2) Z opačného konce chodby se z malého stromku vznese černý krkavec a usedne mi na rameno, na ten kus kůže který mě chrání před jeho drápy. "Nazdar, těšíš se?" Pohladím ho a pak se svým společníkem na rameni pokračuju v cestě dolů. V hale se rozloučím s mámou a sestrou, pak s taťkou naskočíme do auta a on mě odveze až do školy. Naštěstí to nemáme moc daleko. S tátou se rozloučím před školou a on zase hned odjede. Tak do toho. Ronald, který už klidně přežil další jízdu autem, mi zase vyskočí na rameno. Vezmu kufr a dojdu do haly. Chvíli tam jen tak postávám a užívám si pohledy věnované mě a hlavně Rondovi. Přeci jen, kolik lidí jako domácího mazlíka chová krkavce? A Pak přišla chvíle, na kterou všichni čekali. Proslov. A po něm nastal velký zmatek, protože se celá síň začala přeskupovat podle rasy. Já naštěstí nemusela moc daleko, učitel stál poměrně blízko. Také měl mazlíka na rameni, nádhernou kočku. Jen jsem doufala, že se zvířata nebudou chtít prát, tak jsem se raději nehrnula moc dopředu. Zamířila jsem za učitelem, už se nemůžu dočkat až se zbavím toho těžkého krámu na kolečkách. Když konečně dojdeme ke kolejím, musím uznat, že to tam vypadá skvěle. Učitel, jak si odvodím z jeho řeči pravděpodobně něco jako třídní, nám dá nějaké instrukce co dál a zmizí. Ještě než s mou budoucí třídou vejdu dovnitř, všimnu si jedné holky s růžovými vlasy která někde nechala věci a skákala do houpací sítě. Ale minula se. Zasměju se, a jdu dovnitř. Na nástěnce najdu číslo svého pokoje, a tak k němu zamířím. Jsem zvědavá jestli bude tak dobrý jako zatím všechny ostatní budovy zvenčí. A jsem příjemně potěšena, pokoje jsou super. Vlastně dokonalé. Dokonce s vlastní koupelnou! "Paráda!" Zajásám nahlas. Jenom musím sehnat něco pro Ronda. Ten vzlétne a usadí se na židli. Paráda, že je pokoj tak prostorný, bude tu moct i létat. Hodím kufr vedle skříně a jdu prolézt pokoj co všechno tu je. Pak se začnu vybalovat. vzhled |
| |
 | NOVÝ ŽIVOT-tedy snadJe večer před odjezdem na tu školu, jsem na ní velice zvědavý. Ne že bych se tam vyloženě těšil, ale potřebuji na chvíli se někde zašít, aspoň na chvíli ztratím z dohledu měst, policajtů a hlavně lidí co jim něco dlužím, ne teda prachy, ale něco podobného. Sedím na posteli a koukám z okna ven, je to možná divné u kluka, ale mám prostě kočku, psa jsem měl taky, ale ten se mi zaběhl a už se nenašel. Bohužel, proto jsem si pořídil kočku, ta se drží doma a čeká vždy na mě, až se vrátím, tak nějak z práce. Bohužel zvířata měním často, ale je to tím, že dosáhnou svého věku a už je čas odejít. ,,No Blacku, nějakou dobu budeš u sousedky, než se vrátím tak tu na mě budeš muset počkat ano?” Hladím jí po hřbetu a ona vrní, nevím teda zda mě poslouchá, ale vypadá celkem spokojeně. Jdu se osprchovat, oblékl si jen tepláky, otevřel okna a šel spát. Ráno mě probudil zvuk z chodby.Protáhnu se a koukám chvíli z okna. Black se kolem mě motá a začíná se tulit. Hladím jej chvíli a pak jsme vstal. Nevím zda se mi tak chtělo, jako nechtělo. Ale uvidíme, jsem zvědavý koho tam potkám, snad mě nesežerou. Rano jsem si dal pár kliků a šel do sprchy.Granule a kočku jsem dal sousedce a vrátil se do bytu, kde jsem si sbalil věci, vytáhl motorku a jel směr, kde měla být ta škola, tak jen doufám, že nikde nezabloudím. Po těch ranách do hlavy, občas něco vypadne. Přemýšlím, zda Black nebude dělat moc velké potíže, ale už je to jedno. Dlouhá to cesta, ale ta příroda a vše kolem je opravdu krása, na to snad jediné se tam pořádně těším. ŠKOLA Dojel jsem nedaleko školy a začal tlačit motorku, před sebou. Nevím ani kde ji tam zaparkuju, ale tak snad to bude vše ok a nebude to nějak velký problém. Vidím tam velký houf lidí, motorku nechám stranou a jdu, tak nějak k nim. To akorát rozdělují koleje, kde kam patří. No super víly? No co tu ještě čekat? kentaury, ne opravdu jsem čekal teda ty upíry, ale tady toho bude asi víc. Už se na to těším, co tu vše poznám a taky co byl snad můj otec zač. Jakmile nás rozdělili do kolejí, vzal jsem si svůj batoh a šel na pokoj mě určený, zatím jsem nekukal po osazenstvu, ale snad to pro mě nebude nijak nebezpečné. Pokoj? tak ten teda byl, je to snad zatím nehezčí za celý svůj život, včem sem byl. Vybalil jsem si sví věci a šel jsem ven před školu, kde byli zahrady. Jsem zvědavý, jak to tu vypadá. |
| |
 | Nárrročný týden Úvodem...
Stojím v hale, bokem od ostatních, ruce založené v bok. Málokdo si tak všimne prstů zarytých do boků, drápů zakleslých mezi žebra. Hradba z paží působí nepřístupně, ovšem více než cokoliv to je obranný val. Ne můj. Jejich. Hlouček nových studentů podupává v aule jak stádo neklidných koní a na mě při pohledu na mnohé nejisté tváře útočí nevhodné myšlenky. Špatné myšlenky. Představy. |
| |
|
|
| |
| soukromá zpráva od Ředitelka McCannová pro Speciální úplňkový speciál přímo pro Tebe úterý 2.9.2001 23:49 Seděla si u sebe a nervozně se zachvěla, když do tvých dveří vešla bytost. Byla to ředitelka McCannová s vážným výrazem ve tváři. "Khiaro, v klidu. Nemůžeme si dovolit žádný skandál hned druhý den školy... " Odmlčela se a soucitně se ti zahleděla do očí. Šlo v ní vidět, že to, co udělá udělat nechce, ale musí. "Pojď za mnou, prosím. Neboj se, je to jen na dnešní noc." Chytla tě za paži a táhla ven ze školy. Rozhlížela se všude okolo, jako by se bála, že zde teď v tuhle dobu někdo bude. Došly jste až do sklepa školy. Tam jste se zastavily. Přímo před Tebou byly velké dveře, jako od trezoru. "Promiň, víš, že jsi jediná u koho máme v tomhle strach... Hned jak úplněk zmizí pustím tě." Opět ten soucitný pohled, který ona tak skvěle ovládá. "Je to pro Tvé, ale i pro dobro ostatních, notak." Rukou tě povzbudí, abys vešla dovnitř.  |
| |
| soukromá zpráva od Lily Green ☼ pro Opět do lavice Celé tři dny jsem v podstatě strávila postupným vybalováním věcí, nepřítomným pozpěvováním, a nebo tím, že jsem si tancovala po pokoji. Mezi spolužáky jsem nijak příliš nechodila. Vlastně jsem pomalu nebyla venku. A když ano, tak jsem se tvářila že tam nejsem. Dnes však nastal onen den kdy jsme měli prvně zasednout do lavic, a abych byla upřímná, moc jsem se k tomu neměla. Ne proto, že by mně snad škola nebavila. Jakožto dívka s vysokými výchovnými standarty, jsem byla k výuce vedena od malička, a tak mi co přijde celkem normální. Za tu dobu, kdy jsem na žádné škole nevydržela ani tři měsíce, jsem zjistila, že jsem asi jediná kdo to tak vidí. Třeba to tady bude jiné. A nebo to bude to samé jako na ostatních školách kde jsem trávila svůj čas. Celkem brzy jsem tak vyrazila pro svoje učebnice, a když jsem je dostala, tak potom i na hodinu. Podle rozvrhu to mělo být přeměňování, a to znělo celkem zajímavě. Upřímně řečeno, netušila jsem že něco takového dokážu. Nikdy jsem to nezkoumala, a ani mně nikdy nenapadlo, že bych něco takového mohla vůbec umět. Vždycky jsem si totiž myslela, že jsem jenom divná. Ale co s tím člověk nadělá, když se narodí tak jaks se narodí? Konečně jsem dorazila do třídy, která působila opravdu zvláštně. Navíc jsem ani nevnímala čas, takže jsem tam dorazila asi dvě minuty před zvoněním, což mým spolužákům dopřálo pohled na stydlivou vílu. Se sklopenou hlavou jsem vyrazila do kterékoliv volné lavice která by mi umožnila skrýt se před co největším počtem pohledů které by mně mohly nervovat. Pak už jsem jen čekala na onen zvonek, který udeřil přesně v devět hodin. ,,Lilianne, nová kapitola." řekla jsem si v duchu. |
| |
| soukromá zpráva od Caroline Tries pro
|
| |
| soukromá zpráva od prof. Khiara Walker ☾ pro Úplňkový speciál Úplněk. |
| |
| soukromá zpráva od Ředitelka McCannová pro
|
| |
| soukromá zpráva od prof. Gabriel Mountain ☾ pro Historie - čarodějové Celé tři dny utekly celkem v klidu a míru, nikomu jsem nemusel dávat první pomoc ani ho zabíjet. Takže vše v cajku nejspíš. Seděl jsem v kabinetě, kde jsem vyčkával na zvonění, naposledy jsem se napil kafe. První hodina historie s čaroději. Doufám, že tam budou studenti podobní minulému ročníku, to byli talenti. Jednomu klukovi se povedlo nás dostat doslova do minulosti. Jo, to byl ten trouba... Slabé slovo. V 8:59 vyjdu z kabinetu, popřípadě ještě pozdravím kolegyni,pokud tam je a zamířím do třídy tak, abych tam byl přesně, možná i o pár vteřin dřív. Vejdu dovnitř rázným krokem. Na sobě mám modrý oblek a vlasy obyčejně pohozené dozadu. Sedí zde jen jediná dívka s růžovými vlasy. Nevěnuji ji žádný pohled a posadím se za svůj stůl, kam hodím také propisku a blok. Doslova čekám na zazvonění, které přijde každou vteřinou. Okamžitě, co zazvoní se postavím. "Dobré ráno žáci, sedněte si." Bez jakékoli emoce pronáším přes celou třídy, která se momentálně posazuje. "Jsem profesor Mountain a budu vás po celý rok učit historii vašeho druhu, nějaké otázky?" Podívám se po třídě, ale hned začnu znovu mluvit. "Dobře, myslím, že bychom mohli hned začít s vyučováním, co vy na to? Je tu někdo, kdo by věděl naprosté kořeny magie?" |
| |
|
|
| |
| soukromá zpráva od Rosalie Meg Prime ☼ pro Po třech dnech Ještě první den jsem si stihla vybalit, zavolat do domova, vyzdobit si pokoj a pak projít celé pozemky. Další dva dny jsem strávila hlavně v lese a parku. Seznamování s přírodou, zdejšími lesními tvory a květinami. Byla jsem nadšená. Tak rozmanitou faunu a flóru jsme u nás neměli. Pokoj mi po těch třech dnech voněl všemožnými květinami, které jsem si donesla a přesadila. Připomínal spíše menší květinářství. Po třech dnech, ale začínala škola. Ráno jsem se pečlivě navlékla do své červené uniformy. Líbila se mi. Byla úplně jiná než to, co jsem nosila normálně a hlavně vypadala docela draze. Musela jsem ale na sobě mít něco svého. Nechala jsem si jen hnědé sandálky, svoje náramky a rukávy jsem ohrnula tak, aby byly vidět. Vlasy jsem si nechala rozpuštěné jako vždy. Nejdřív jsem se vydala pro učebnice. Věděla jsem, kam si zajít, takže to byl problém. Předešlé dny jsem přeci trávila mapováním terénu. Proměny, věštění, historie, léčitelství.. přeříkávám si v duchu a kontroluji, zda mám všechny učebnice. Nakonec zapadnu do lavice někde vzadu a nejlépe u okna, abych viděla ven. Ne, že bych si nechtěla povídat, ale vždycky to byla oblast mého působení. Přišla jsem jako jedna z prvních. Jako poslední naopak přišla rudovlasá dívka. Pamatuji si ji z prvního dne. Na takovou dívku se nezapomíná. Vypadá stále stejně plaše. |
| |
| soukromá zpráva od prof. Iris Lavoie ☼ pro Kabinet Ty tři volné dny jsem se snažila narychlo dát do kupy zbytek sylabu, který jsem nestihla dát dohromady o prázdninách. Venku jsem se objevovala jen málokdy, ale snažila jsem s novými vílami co nejvíce komunikovat, aby se necítily tak vyjukaně. Zbytek studentů tak trochu přehlížím, přeci jenom bude víc než dost času přes rok, abych se s nimi seznámila, i když pochybuji, že se jich na volitený předmět tance přihlásí mnoho. Dala jsem si za úkol, že dneska se konečně pořádně vyspím, a povedlo se. Narozdíl od úvodního dne jsem šla jistým krokem a neploužila se, vstala dokonce o hodinu dřív, než jsem měla úvodní hodinu. Kdyby to nebylo divné, poplácala bych se po rameni, jak jsem produktivní. Byla jsem ráda, že se zatím všechny víly chovaly normálně a já neměla jedinou stížnost. Jediná věc, kterou jsem musela zabavit, byl podivný kámen, který měnil barvy a když jste ho dlouho drželi v ruce, způsoboval zvracení. Zatím jsem ho schovávala u sebe v kabinetu v zásuvce stolu, ale bylo mi jasné, že se ho budu muset dříve nebo později zbavit. U sebe v kabinetu jsem udělala dva hrnky kávy. Zjistila jsem, že jediný učitel, který nemá první hodinu, je Primum a tak jsem se rozhodla, že ho navštívím. Přes chodbu jsem šla opatrně, protože jsem na sobě měla dlouho šedou sukni až na zem a představa, že si přišlápnu lem a spadnu, se mi po ránu moc nezamlouvala. Neklapala jsem, neměla jsem volnou ruku. Loktem jsem stiskla kliku a do místnosti vešla pozadu, když jsem si zády otevírala dveře. "Dobré ráno!" zahlásím. Když jsem se konečně vyspala, přímo zářím. Vlasy mám smotané do vysokého drdolu a bílou halenku mám zastrčenou do sukně. "Přišla jsem oslavit, že jsme jediní, kdo v pondělí ráno neučí," řeknu a podám mu hrnek s kávou. První volnou hodinu oceňuju a je mi jasné, že jak bude rok postupovat, ocením hodinu spánku navíc ještě víc. |
| |
| soukromá zpráva od Kate Grey ☾ pro První hodina Celý den jsem se v podstatě jen válela a odpočívala. Ještě jsem si chvilku četla a snažila se něco nakreslit, ale to bylo tak všechno. Následující den jsem trávila prozkoumáváním školních pozemků a všeho na nich co by mohlo být nějak zajímavé. Další dny už tak záživné nebyly. Sice jsem si občas trochu zaběhala a v noci se vykrádala na procházky v lese, ale to bylo tak vše. Snad poprvé v životě jsem se nemohla dočkat až začne vyučování. Konečně uplynuly ty tři dlouhé dny a nastal den kdy nám začne škola. Vzbudil mně nařízení budík. Vstala jsem, šla se umýt a převléct. Hmm, ty uniformy nejsou špatné. Možná jiná barva, ale jinak to ujde. Spokojeně se na sebe dívám v zrcadle. Usměji se a zamířím do učebny kde bychom měly mít hodinu. S sebou mám nějaké věci které by se mohly hodit, včetně svého skicáku a tužky. Dojdu do třídy a rozhlédnu se. No moc lidí tu není.. Nevadí. Chvilku přemýšlím kam si sednout, nakonec zamířím do zadní lavice u okna. Zdá se že než přijde vyučující, tak máme ještě čas, takže popadnu tužku a začnu dokreslovat něco, co jsem měla rozdělané ze včerejška. |
| |
| soukromá zpráva od prof. Primum Cataracta ♫ pro
|
| |
 | A je tu další školní rok Probudím se protáhnu a nejdřív mně překvapí co dělám ve vaně.Pak si vzpomenu na večer a na všechen ten punč kterým jsem se nalévala abych dokázala jak se umím bavit.Jistě věděla jsem že zítra začíná školní rok,ale úvodní proslov k novým studentkám je naštěstí úkolem Iris. Ale i tak bych měla vstát. Zachytím se okrajů vany a rázně a možná až moc rychle vstanu.Chvíli stojím abych uklidnila rozbouřený žaludek a pak se vydám k zrcadlu. „Lily O´Shannonová vypadáš skvěle,ale dnes musíš vypadat dokonale.“ Nejdřív se pustím do česání a potom si obléknu své oblíbené bílé šaty bez rukávů které mi sahají až pod kolena.Během své cesty kývnu na pozdrav některým studentům kteří mně už znají a později ustoupím aby mně někdo z těch nových nestoupl na nohu. Vzpomínám si že když jsem do této školy chodila byla jsem stejná.A teď tu učím,některé věci se změnily a některé ne. Ředitelčin projev skončí a můj pohled upoutá dívka s poněkud zvláštními vlasy. „Hej stůj a otočit čarodějko.“dodám a přitom to naznačím prstem.Potom pohodím hlavou a moje vlasy naberou její růžovou barvu ovšem ty vlasy není to jediné co mně upoutá.Je to její poněkud zvláštní oblečení a ztřeštěné chování a tak jsem ráda že ta ztřeštěná holka nepatří k nám. I když ona a čarodějka?Ostatní si rozhodně užijí. Rosalii přikývnu na její poněkud nesmělý pohled a moje vlasy se změní z růžové do hnědé.Potom si všimnu Lily zavrtím hlavou a moje vlasy se naberou stejně rudou barvu jako má ona.Potom už přijde čas odvést studentky na kolej a zodpovědět případně na některé jejich otázky. Nebo jim říct co je budu učit. A už tu máme první otázku. „Telefon je na každém pokoji.“odpovím Rosalii. |
| |
| soukromá zpráva od prof. Iris Lavoie ☼ pro Kabinet Posadím se do postaveného křesla a položím svoji kávu na stůl. "Učíš po téhle hodině?" zeptám se ho. Dělalo mi problém si zapamatovat svůj vlastní rozvrh, natož rozvrhy mých kolegů. Bude mi trvat tak měsíc, než si to zapamatuju. |
| |
| soukromá zpráva od prof. Primum Cataracta ♫ pro Kabinet "Mléko i cukr. Nemám kávu jako takovou rád." |
| |
| soukromá zpráva od prof. Khiara Walker ☾ pro Hola, hola, vlk vlčata volá
|
| |
| soukromá zpráva od Kate Grey ☾ pro Ve třídě Minuty pomalu ubíhaly. Jen tak jsem seděla na svém místě a kreslila si. Bylo trošku zvláštní být tu stále sama, ale co. Ostatní budou mít průser, ne já. Dál jsem si kreslila, když v tom se otevřely dveře třídy a dovnitř vešla nějaká žena. Dle všeho naše profesorka. "Dobrý den". Pozdravím, položím na lavici svůj skicák a zakryji jej rukou. Nevím zda to byla nějaká narážka nebo co, ale vlastně to ani nijak neřeším. Jen se pousměji a odpovím. "Kde jsou ostatní netuším, když jsem přišla, tak tu ještě nikdo nebyl". Odložím svoji tužku a podívám se z okna. Prsty klepnu o lavici a pak se znovu podívám na naši profesorku. Pozorně si ji prohlédnu a zacukají mi koutky úst. Má na sobě velmi zajímavé oblečení. "Kdybychom někdy probíraly i praktickou část, ukázala by jste nám vaši přeměnu?" Zeptám se zvědavě. Vážně by mně zajímalo jak hrozivě by mohla vypadat. |
| |
| soukromá zpráva od Ředitelka McCannová pro
|
| |
| soukromá zpráva od prof. Khiara Walker ☾ pro Zvědavá vlkodlačice
|
| |
| soukromá zpráva od prof. Iris Lavoie ☼ pro Kabinet "Možná by ses doopravdy měl podívat," navrhnu se smíchem Primumovi. "Nebo to skončí tak, že je nikdo neodučí. To se mi jednou stalo, zaspala jsem a ty můry se ani neobtěžovali jít za ředitelkou," pojmenuji něžně svoje chovance a chovankyně. Je známo, že ke svým žákům chovám velmi vřelý vztah a odpustím jim hodně, narozdíl od čarodějů, vlků a upírů, které soudím mnohem přísněji. |
| |
 | soukromá zpráva od PPJ ♥ pro
|
| |
| soukromá zpráva od Kate Grey ☾ pro Ve třídě "Tak to by bylo zajímavé.. Aspoň by se to dalo brát tak, že mám soukromou učitelku. Kdybych tu byla sama"... Mile se usměji a pak se na profesorku zadívám. Nevím co znamená ten výraz který použila, ale to ostatní co řekla mně zaujalo. "Výborně.. Mně osobně by to vůbec nevadilo, vždy mám radši praktickou výuku". Ušklíbnu se´, položím si jednu ruku na lavici a podepřu si o ni bradu. Zadívám se na hodiny. Ještě pár minut.. Pousměji se a pak se tiše zadívám na svou naši profesorku. Tak schválně, jak moc by se lišila od toho co jsem nakreslila.. |
| |
| soukromá zpráva od prof. Primum Cataracta ♫ pro Kabinet "Je to tyran." Zakdákal Fons a když jsem vzal kafe rukou, část něj mi vyšplíchla na košili a vytvořila na ní skvrnu. "Nenávidím tě." Probodl jsem ho vražedným pohledem, ovšem kočka schoulená v klíně víly není dost nechráněná na to, abych se jí mohl pomstít. "A já nesnáším rajčata." |
| |
 | soukromá zpráva od Daniel March ☾ pro Krvavá akademie čtvrtek 4.9.2001 8:56 Konečně jsem se sem dostal. Nějakou tu dobu to trvalo, ale když už jsem tady, nebudu se vracet. Ani jsem sem původně nechtěl, ale co s tím teď udělám. Nemůžu pochopit, proč Kimbrley nešla také, však je stejně stará jako já, tohle člověk nepochopí, alespoň bych tu někoho měl. A teď jsem tu stál v mikině Fall Out Boy, v keckách a v džínách a s velkým batohem na zádech. Na styl si moc nepotrpím a nosím to, co mi ráno přijde jako první pod ruku. Ještě jednou naposled jsem si zívl a vykročil směr škola. Vypadala sice staře, ale mě se to nějakým zvláštním způsobem líbilo. Navíc jsem toho už slyšel tolik, že jsem si připadal, jako bych tam chodil už stovky let. Věděl jsem kam šlápnout, kam jít...byla to velká výhoda než se to učit, jako úplně nový člověk. Jo, všechno jsem sice vědět nemohl, ale na cestu do ředitelny mi to v klidu stačilo. Když jsem šel pořád dál a dál na chodbách pomalu ubývalo hlav, jak se všichni rozprchli do tříd. Já jsem namísto do třídy došel až před dveře ředitelny. Bez váhání jsem otevřel dveře a vlezl tam. "Dobrý den." Pozdravil jsem už, když jsem za sebou zavíral dveře. Fakt nemám rád tuhle příšernou větu. Nikdy mi na jazyku neseděla, nikdy se mi nelíbilo to říkat, ale na druhou stranu bylo potřeba udělat dobrý první dojem. A se svou schopností vyvolávat problémy to bylo zapotřebí asi tak milionkrát víc. Ale jakmile jsem se podíval na ředitelku, ona hned spustila a ani jsem se pořádně nedostal ke slovu, jenom jsem přikyvoval. Netušil jsem, že babička se s ní zná až tak hodně. Bez jakýchkoli otázek nebo jediného slova mě zavedla a mou kolej. Ze které až oči přecházeli, jak zatraceně dobrej barák tohle byl. Dostal jsem pokoj číslo 3 a to už musí být nějaký znamení, že se tentokrát nedostanu do průseru, trojka je moje šťastný číslo. Pak jsem si ještě vyslechl pár vět...na uvítání? A potom jsem měl jít rovnou na hodinu. Tak jsem jenom rychle hodil batoh s věcmi do pokoje a vyrazil jsem. Nevěděl jsem, co mám za hodinu a kde, proto to budu zkoušet pokus omyl. Navzdory tomu, že jsem nic nevěděl, jsem po nějaké době našel svou třídu. Vlezl jsem do místnosti, kde nebylo ani zpola plno. První, co mě napadlo, bylo, jestli vlkodlaci vymírají... Nakonec jsem nad tím jen zavrtěl hlavou a přesunul pohled k učitelce, která vypadala, jako z 60. let podle oblečení. Pokusil jsem se o nejlepší úsměv, který jsem měl v arsenálu a znovu z pusy vypustil tu úděsnou věc, které se říká pozdrav. "Dobrý den. " Rychle jsem si šel sednou do jedné z prostředních lavic u okna. Jakmile jsem si všiml holky se skicákem, uvědomil jsem si, že jsem přišel dost nalehko, ale snad to na první hodině nebude vadit, ani nevím, co to je za hodinu. |
| |
| soukromá zpráva od prof.Lily O´Shannon ☼ pro Následující tři dny mají studentky volno,ale pro nás profesory to znamená práce a příprava.Na rozdíl od svých začátků to už není v takovém spěchu a tak si najdu i čas na odpočinek.Přesto se poslední ráno probudím s nohama na stole.Protáhnu se a zvrátím v židli abych se pževrátila opět zpátky dopředu.Potom si přitáhnu prsty pravé nohy seznam studentů čímž shodím ze stolu hrnek naštěstí je v této době už prázdný.Vezmu si seznam,shrnu si šaty které se mi během toho vyhrnuly a vstanu.Bohužel princip schválnosti zapříčiní že opět šlápnu na hrnek a natáhnu se na zemi jak široká tak dlouhá. Proč se tohle musí opakovat každý rok? S klením vstávám potom si upravím si šaty a vydám se na svou první hodinu.Po cestě odpovím na pozdrav různým studentům než nakonec vstoupím do své třídy.Dojdu až ke stolu,rozhlédnu se po třídě a potom se o stůl opřu.Na sobě mám stejné bílé šaty jako jsem měla první den a stejně jako první den jsem i nyní bosá.Jsem na to zvyklá z domova a tak jsem (pokud je to možné) u toho zůstala i jako profesorka. „Takže vás zdravím sice jsme se setkali už první den,ale pro ty co to neví jsem profesorka Lily O´Shannon a budu vás učit přeměnu ve zvířata a léčitelství.Má někdo v tomto směru nějaké zkušenosti?“ Opět se rozhlédnu a čekám zda mi někdo odpoví. I já tu seděla s podobným výrazem plným očekáváním nebo obav.I když možná je Lily jenom plachá. |
| |
 | soukromá zpráva od Marcos pro třída víl Konečně se přede mnou vyloupl pozemek školy, kam jsem mířil. Pot ze mne prýštil snad v hektolitrech. Nepoužívat svou moc těsně nad svou pokožkou, měl bych šedý oblek promáčený skrz naskrz. Už je to nějaká doba, kdy jsem minul pole, který byla zasněžená. Pauzy na cestě jsem si musel dávat čím dál tím častější a delší, abych se vůbec asimiloval na tohle divné podnebí. Taky proto jdu pozdě o celé tři dny. Vůbec jsem nečekal, že tu bude takové horko. Takže poslední část už jsem cestoval jen v noci, kdy se teplota dala alespoň snést. Ke škole jsem dorazil už jen v bílé košili, kalhotách, rukávy vykasané nad lokty, zbytek oblečení je v tašce, jejíž popruhy jsou rozhodně zvláštní a jiné, než u normálních běžných zavazadel. Je tomu tak, protože jsou uzpůsobené, abych jí mohl nést i když letím. Akademie působí zajímavě. Když na ní tak hledím, silně doufám, že nás nebudou nutit, abychom věděli kdy jí kdo postavil a kdy jí kdo upravil každý šutr. Jak většinou chtějí. Překvapilo mě, celkem příjemně, že nejsem jediný, kdo jde pozdě. Nebo tak alespoň ti další kluci vypadají. Zkoumám pozemky pohledem a uvažuji, do které budovy mám jít jako první. Teoreticky bych se měl nahlásit, že jsem dorazil. Na druhou stranu mi něco říká, že už bude dost pozdě a pravděpodobně bych měl být na nějaké té hodině. A když už budu na hodině, budou přece vědět, že tu jsem. A když tak se můžu v ředitelně zastavit později. O přestávce. Vydám se k budovám u lesa. Vypadají tak nějak... kolejovatě. Pokukuji po ostatních co přišli se mnou, odhaduji co jsou zač a jestli někdo taky nepůjde, ale chodím rychle, za chvíli se mi ztratí z dohledu. Samozřejmě, že je to až ta poslední budova, kterou jsem kontroloval. S jistým váháním vejdu dovnitř. Takový luxus... To jsem v životě neviděl. Mám trochu obavy se čehokoliv byť jen dotknout, abych to nezničil. A že v mém podání to nabírá jiných měřítek. Vypadá to, že tu nikdo není, tak hledám pokoje. Netrvá mi moc dlouho najít dveře, který nesou štítek s mým jménem. Opřu se do dveří a skoro mi spadne brada. A to je jen pro mě? No páni. Dobře... Cítím se trochu přeceňovaný. A vařím se. Dojdu zpootvírat všechno co jde, aby tu byl chladnější vzduch. Své zavazadlo s věcmi odložím opatrně k jedné skříni. Najdu hodiny a když zjistím kolik je, zhrozím se. Pohled mi padne na rozvrh na posteli. Zvednu ho, abych zjistil, že ještě nejdu pozdě. Rychle ze sebe začnu shazovat oblečení a nacpu se do uniformy. Fajn. Je mi větší vedro než předtím. Tentokrát to ale musím vydržet. Popadnu rozvrh, nějakou tu psací potřebu a vystřelím z pokoje. Mířím k největší budově, doufaje, že to je ta co potřebuji. Cestou ještě dopínám poslední knoflíčky. Zavrtím se. Cítím nepříjemné pnutí na zádech. Musím se zeptat, jak mají ošetřené to, když si budu chtít zalítat. Můj oblek na to má speciální stahovatelný materiál a drážky na zádech. Proběhnu kolem nějakého hocha u dveří, ale nemám čas si ho moc všímat. Učebny pro víly jsou samozřejmě až za rohem chodby, takže chvíli bloudím po chodbě. Ani nechci vědět kolik je hodin. Konečně vidím správné dveře. Doufám. Pohled mi padne na hodiny na chodbě. Nejdu pozdě! Na hodinu. Aspoň. No nic. Opatrně vejdu dovnitř a konečně přeperu ty knoflíčky. Nu, nová košile. Zarazím se za dveřmi a přejedu pohledem přítomné dámy. Po chvíli trapného ticha si odkašlu a nahodím zářivý úsměv. "Dobré dopoledne dámy. Je mezi vámi kráskami profesorka," nakouknu do rozvrhu, "O'Shannon?" zvednu k nim pohled. "Omlouvám se, ale dorazil jsem až teď a nemám učebnice ani nic jiného, tak bych to potřeboval vyřešit," nadhodím i můj problém hned potom. Pokud je přítomna, vyřešíme to, pokud ne, třeba mi řeknou, jak na tom jsou ony. V mé řeči je slyšet jasně znatelný severský přízvuk. |
| |
| soukromá zpráva od Ředitelka McCannová pro Vítejte čtvrtek 4. 9. 2001, 8:50 Je krásný jasný den. Sluneční paprsky ještě pozbyly svého tepla i takhle časně ráno příjemně ohřívají okolí. Před vámi se objeví Akademie. Velmi stará budova s velmi zajímavou historií, obrovskými pozemky a množstvím rozjančených stundentů. Pozemek školy tvoří několik budov. Hlavní budova, kde se skrývají učebny a kabinety. Jídelna, kde se - světe div se - stravují jak studenti, tak kantoři a ostatní personál školy. Čtyři smíšené koleje pro studenty, hned u hlubokého andorského lesa. No a nakonec tělocvična a bazén, hned vedle parku. Ale zpátky k věci. Ať už je vaše výmluva jakákoli, přijeli jste pozdě. Všichni ostatní studenti byli na škole již před třemi dny a měli dost času si obstarat učebnice, rozvrhy a projít si školní pozemky, stejně jako zvelebit své pokoje. Možná poznat ostatní studenty. Tři dny volna na škole byly v zájmu aklimatizace. Mají tudíž výhodu. Vy na tohle všechno nemáte tolik času. V 9:00 začíná první vyučovací hodina. Máte za úkol si odnést zavazadla do svých pokojů na patřičné koleji. V pokoji na vás bude čekat uniforma a rozvrh. Učebnice si musíte obstarat sami u vyučujících daného předmětu, ale jelikož za deset minut začíná vyučování, nejspíš to budete muset nechat na přestávku. Přeji příjemnou zábavu. |
| |
| soukromá zpráva od Caroline Tries pro Nenadálý útěk Učebna čarodějů, posléze dvůr před učebnou Jak jsem tam tak seděla v okně, kývala si jednou nohou ven a četla si, zaregistrovala jsem, že kdosi vešel dovnitř. Zvedla jsem oči, se zájmem si ho prohlédla, ale když se jen usadil za stůl, na který hodil bloček a tužku, jen jsem pokrčila rameny, uhladila trochu šaty, upravila čepeček a dál si četla. Třída se postupně začala plnit, ale tomu jsem už moc nevěnovala pozornost. Dostala jsem se totiž do velmi zajímavé části příběhu a prostě jsem od toho nemohla odtrhnout oči. Nešlo to. Luffy totiž zrovna bančil jednomu rybákovi, kterej byl zatraceně odolnej. Kdosi začal mluvit, nevnímala jsem, Luffy se právě dostal z otevřeného moře do vzduchové bubliny na obrovitánské lodi a ten hnusnej nadopovanej rybák, jménem Hody, ho tam následoval. Začala mezi nimi bitka, Hody používal rybácké karate, takže na Luffyho, který už měl značně naloženo a navíc zraněné rameno, létaly kapky vody, ostřejší než žraločí zuby. Najednou schytal nepěknou ránu, já otočila stránku a jak jsem sebou cukla, když jsem sledovala obrázky letícího zraněného Luffyho, přetočila jsem se do venkovní strany okna a vypadla ven. "Jííííí," vyjíkla jsem překvapením a kupodivu jsem dopadla na všechny čtyři. Jako kočka. Klečela jsem pod oknem, zažraná do časopisu, který právě skončil. Zavřela jsem ho, sedla si na paty a koukala na zadní stranu obálky. Pak jsem si povzdychla, schovala časopis do záňadří a podívala se na okno, ze kterého jsem vypadla. Nebylo vysoko, ale pro někoho mé výšky to bylo dost vysoko. Jen jsem si povzdechla, zvedla se, oprášila si šatičky a rozhodla se pro průzkum školy. |
| |
| soukromá zpráva od prof. Iris Lavoie ☼ pro Kabinet Zachichotala jsem se, když Fons označil Primuma za tyran, a podrbala kocoura za krkem. Když na sebe (ne vlastním přičiněním) Primum vylije kávu, zvednu pohled a povytáhnu obočí, abych dala jasně najevo, že žádné čáry na kocoura nemůže zkoušet, dokud se s ním mazlím já. Jakmile pomyslné nebezpečí pomine, znovu sklopím pohled ke mluvícímu kocourovi ve svém klíně. "Máš pravdu," odpovím na poznámku o studentech. "Viděl si Lily Green? Tu červenovlasou vílu? Je z královské rodiny," řeknu a opřu si loket o opěradlo křesla, abych si mohla podepřít hlavu. Druhou rukou přestanu drbat Forbese a natáhnu se pro hrnek kávy na stole. Napiju se. "Pamatuju si ji z různých společenských setkání...moc si v nich nelibovala," dodám. Doopravdy si v těchto setkání neliboval nikdo, ale já jsem si je občas dokázala i užívat. Ovšem byla pravda, že ačkoliv moje rodina byla vlivná, nikdy mě nesledovalo tolik očí jako královskou dcerku. "Jinak jsem neměla moc času s ostatními mluvit, vím o nich jen hodně málo. Co ty? Nějaký exot u čarodějů?" pousměju se a znovu si usrknu. |
| |
| soukromá zpráva od Katie Orwell pro První hodina a šílení spolužáci šílená spolužačka Můj pokoj, pak učebna čarodějů Ráno mi zazvonil budík. Jako minulá léta. První den školy ale nejsem ze vstávání otrávená, spíš plná očekávání a nervózní. Za tři dny jsem si stačila na nový... pokoj ne, tohle je malý byt - zvyknout jako bych v něm bydlela celý život. Rychle si dám sprchu, učešu se a vůbec, odbiju se všechny ty 'ranní rytuály' a pak se navleču do stejnokroje. Jsem potěšená z modré barvy, mé oblíbené. Prohlížím se v zrcadle a musím uznat že to nevypadá až tak zle. Samozřejmě bych si raději vzala své oblečení, ale na uniformách se mi vždycky něco líbilo. Popadnu tašku a naposledy se otočím za Rondem. Chvíli jsem přemýšlela, že si ho vezmu s sebou, ale on by nevydržel tak dlouho nečinně existovat na mém rameni a učitelům by se asi nelíbilo kdyby po třídě poletoval krkavec. No co už. Ale je to pro mě jediná známá bytost, nechce se mi ho tu nechávat. Nejsem nijak zvlášť nadšená z rozvrhu. Koho napadlo mít historii tak často? Doufám, že aspoň ten učitel bude zábavný. Pomalu se sunu do třídy a cestou se pořád rozhlížím po pozemcích. Jasně že za ty tři dny jsem to tu celé prolezla, ale je tu opravdu krásně. Do třídy třídy dojdu asi s dvouminutovou rezervou, a jediná je tam zatím Emily. Leží na lavici a čte si komiks. "Ahoj." Pozdravím ji, ale ona neodpoví. Vlastně nijak nezareaguje a jen hltá ten časopis. Za ty tři dny jsem ji vnímala víc než kohokoliv jiného. Byla všude kam se člověk podíval, a ještě víc byla slyšet. Mám dokonce dojem, že jsem její hlas zaslechla i ráno jak něco křičel, ale nerozuměla jsem jí. Místo dalších pokusů s ní navázat řeč jsem si šla raději sednout. Dozadu ke zdi, aby se dalo spát. Začala jsem si vytahovat věci, když do třídy vešel učitel. Ten počkal přesně na zvonění, a pak začal úvodní řeč. Zatím nepůsobí moc zábavně. Představení se, a hned se začne vyptávat na učivo. Ach, jaká škoda. Skoro si nahlas povzdechnu. Ale věnuju učiteli zatím plnou pozornost. Což se nedá říct o Emily. Vrhnu na ni pohled a ona, sedíc na okně, si snad ani neuvědomila, že hodina začala. A pak - měla jsem štěstí že jsem se zrovna dívala - zničehonic zapištěla a vypadla z okna. Vyprsknu smíchy, ale hned mě zajímá, jestli se jí něco nestalo. Ale nejsem jako ona, nerozběhnu se s řevem přes třídu, ale jen se podívám na učitele jak bude reagovat. |
| |
 | soukromá zpráva od Prof. Emily Luis † pro Třída – 9:00 lov Začal pro mě nejhorší den, jaký kdy mohl nastat. Škola. Aspoň, že tentokrát už jsem učitel a né student. Kráčela jsem si po chodbě 30 minut před hodinou. Už od večera mám špatnou náladu, která se mě držela až do teď. Chlap, kterého jsem chtěla po večerním ,,okouzlení“ zabít, mě prosil, abych ho nechala žít. Jak se to sakra mohlo stát, že jsem ho nechala odejít?! Nikdy nejsem měkká! Jestli mě dnes někdo naštve, pořádně to schytá. Vlastně jsem učitel! Dojde mi. Svým studentům nesmím nic udělat. Tak si je aspoň zapíšu do diáře a těch pár let si počkám a až dodělají školu, tak konec! Nemůžeš takhle uvažovat Emily!! Musím to brát profesionálně. Upíři jsou mmm.. zamyslím se. No řekněme, že většina je na tom stejně jako já a i tak uvažuje. Teda aspoň upírky, u chlapů je to vždycky jinak. To zvládnu! Prokřupnu si prsty na rukou. Odemkla jsem dveře do své třídy. Jelikož jsem velice rychlá, zvládla jsem si přinést krvavou kávu, učivo (tedy spíše moje poznámky), třídní knihu a propisky asi za 5 sekund. Vždycky jsem byla hrdá na to, jak jsem rychlá. Nikdy mě nikdo nepředběhl, ani mí bratři. Hah už jen dvě minuty a začne má hodina! Koukám, že měli před tím studentíci volno! Tak to jim dám dneska pořádně zabrat. Pousměju se, když vidím ten nádherný rozvrh. Mmm škoda, že mám s těmi miláčky dnes jen jednu hodinu lovu. Nastala má hodina, všichni si sedli do lavic. A já tak mohla začít svůj proslov. Já vstala ze židle a postavila se vedle stolu. ,,Narovinu všem říkám, že nepotřebuji, aby jste vstávali a vítali mě. Normálně seďte! Sama jsem to na škole nesnášela.“ Řekla jsem důrazným hlasem. ,,Jmenuji se Emily Luis a jsem vaše učitelka na předměty lov a ovládání svého hladu.“ Dívám se na ně a zpozoruji, že tu nesedí žádná upírka. Tim líp, chlapečci dostanou co proto. ,,Nevím, jestli to víte, ale jsem tu nová a pokud mě někdo naštve, zůstává po škole. A je mi srdečně jedno, do kolika hodin to bude! Klidně se domluvím s ředitelkou, že tu se mnou strávíte měsíc. A nepustím vás ani ke kapce krve. “ Nepřátelsky se zasměju. ,,Bude to takové ovládání hladu v praxi.“ Podívám se na ně přísně. ,,Dnes po Vás budu chtít, aby jste mi ukázali, jak jste rychlí! Nebude to ale sranda. Ten, kdo bude poslední, bude dělat kliky. Aspoň tak 1000 a já si na něj přitom osobně stoupnu.“ Znovu se zasměji a pokračuji. ,,Ještě musím udělat jednu věc.“ Uvědomím si. ,,Je dnes přítomen Chris Hemilton, Christian de Vanted, Martin Mikulecký a pan lord Richard Cornigrum?“ Zeptám se jich. Ale čekání na odpověď nesnáším. ,,Tak se zvedejte, jdeme ven a zamíříme do lesů. Jestli někdo chybí, zapíši ho potom. A pokud máte nějaké dotazy, tak se ptejte po cestě.“ |
| |
 | soukromá zpráva od Martin Mikulecký † pro Příjezd na školu 4. 9., čtvrtek ráno "Wow." vyklouzne ze mě když konečně dojdu před budovou školy. Nemít stípko tak nemám nejmenší šanci se sem dostat. Budova je to skutečně masivní a očividně luxusní, tedy ve všech ohledech naprosto mimo moje běžné možnosti. Vyrazím rovnou směrem ke dveřím do školy - na nějaké velké ubytování mi nezbývá čas, autobus měl menší, celkem třídenní, zpoždění - tedy, nejenom autobus. Nejdříve vlak skrze Německo, ten jel hezky na čas, pak tahanice na hranicích, stávka Francouzských dispečerů a zabloudivší řidič dálkového spoje, který očividně nahrazoval nemocného kolegu a neměl nejmenší tušení kudy má jet. S krosnou na zádech z kapsy pracně vyndavám papír s instrukcemi. Takže, třída profesorky Luis, hodina Lovu. V hlavní budově. Patro a další informace chybí. svižným krokem jdu dovnitř a rovnou hledám třídu - čas je podle hodinek 9:58, mám co dělat. Sotva jsem dorazil do třídy shodil jsem ze sebe krosnu a rozhlédl se. Ve třídě bylo podezřelé ticho, pak mi ale došlo, že mám pořád ještě sluchátka a rychle je vyndal - volnost bude muset počkat a zatímco jsem si sedal do lavice začal jsem si prohlížet nejen přímo mou trasu, ale i její okolí. Pěkně vybavená třída, nějaká studentka u katedry, pár žáků. Jakmile začala hodina zjistil jsem, že už jsem se stihl mýlit - ne studentka, nýbrž kantorka. Reflexivně jsem se začal zvedat na pozdrav, ale rychle jsem si opět sedl. Rázná. Tisíc kliků? Fyzicky prakticky nemožné, únava svalů, fyzické vyčerpání, dehydratace... chvíli mi trvá než mi dojde, že to nejspíše nejenom bylo pouhé zveličování, ale zároveň že se opět mýlím. Žádná dehydratace. A nejspíše ani únava svalů, jsme tady vlastně všichni trochu jiní. "Přítomen, paní profesorko." řeknu v reakci na čtení docházky ze strany učitelky a prohlédnu si své oblečení v porovnání s tím těch okolo mně. Staré šedé kalhoty s několika dírami, prošlapané kožené boty, na tkaničky, zamazaná mikina Rammstein s nápisem "Benzina" na zádech, která už má své nejlepší roky dávno za sebou. Jo, bez stípka ani ťuk. pomyslím si zatímco se chystám k cestě do lesa. |
| |
| soukromá zpráva od prof. Gabriel Mountain ☾ pro Zde snad i okna ožívají. učebna čarodějů To, že jsou studenti rok od roku horší, to vím. Ale, že mě už budou i ignorovat a sedět na okně? Dobře, v klidu. Chtěl jsem mluvit dál, bohužel mě vyrušilo jisté vypísknutí. A já myslel, že zde učím historii a ne letectví. Přešel jsem k oknu a přitom rázně obhlídl třídu, jestli je náhodou nenapadne mít přiblblé poznámky. Ty mohu mít jen já. "Slečno, nezapomněla jste si koště? Víte, bez něj ten let moc nevyjde." Podíval jsem se, jestli je v pořádku. Nejspíš byla, její růžová hlava zářila na míle daleko a její ještě trhlejší povaha také. "Vrátíte se do třídy, nebo si chcete teď dát volnou hodinu a stavit se za mnou po vyučování na náhradní hodinu?" Bože, zač mě trestáš. Vrátil jsem se zpět k tabuli s vážnou tváří. "Čekal jsem tenhle rok ledacos, ale parašutisty fakt ne." |
| |
| soukromá zpráva od Caroline Tries pro Procházka zmařena Dvůr před učebnou, před školou, hlavní vchod a pak chodba Udělala jsem tři kroky. Tři. Jeden, dva, tři. Fakt. A úplně jiným směrem, než je vchod budovy. Pak jsem za sebou zaslechla hlas. Doslova jsem ztuhla na místě, jako solný sloup a ani nepootočila hlavou. Teprve až když domluvil, ohlédla jsem se, ale tam nikdo nebyl. "Tady jsou duchové?" napadne mne a rozhlédnu se kolem. Pak chvilku přemýšlím, kdo to vlastně říkal. Ten hlas mi přišel povědomí, to jo. Někde jsem ho slyšela. Ale kde? A kdy? Rozuměla jsem tomu, co říkal, chápala jsem, co tím myslel. Stála jsem tam, přemýšlela, co udělám a nakonec jsem se otočila na podpatku a zamířila si to na hlavní dvůr. Když jsem procházela kolem okna, ze kterého jsem vypadla, udiveně jsem na něj civěla. "Tý jo. To je výýýška. A já to přežila... hu... jsem superman," nedá mi. No jo, pro mých sto padesát a kousek je to výška. Zajdu za roh a zamířím k hlavnímu vchodu. Nikde nikdo. Co je? Všichni někam jeli? A proč já ne? Vešla jsem do haly a rozhlédla se. Kam jít? Procházela jsem pomalu po chodbě, nízké, ploché podpatky mých botek nepatrně klepaly a já přemýšlela, která třída to vlastně byla. |
| |
| soukromá zpráva od Caroline Tries pro Naděje však zůstává Hlavní hala, u třídy Víl Nerozhodně jsem stála na chodbě, otáčela se dokola a hledala svou třídu. Pak jsem si všimla nápisů u jednotlivých dveří. Upíři... ne, tam určitě ne. Ještě by mě vypili. Hm, vlkodlaci... jestli pak mají tak hebkou srst, jak se říká, nad tou myšlenkou jsem se rozplývala, než se můj pohled zastavil na dalších dveřích, Vílí třída. Víly? Jako tamty víly? Ty malé, roztomilé víly se střelenými účesy, barevnými šatičky a křidélky motýlů? Žjůůůůůůů to musím vidět. Skoro až jsem si povyskočila, když jsem zamířila ke dveřím. Zastavila jsem se před nimi, položila jsem ruku na kliku a chvilku poslouchala. Pak jsem ruku zase dala z kliky, abych si upravila šatičky a čepeček, ujistila se, že komiksový sešit nevypadne ze záňadří, kde mi největší "bouli" tvořil právě on... studíííí... a zase položila ruku na kliku. Chvilku jsem otálela, ale pak jsem kliku zmáčkla a trochu pootevřela dveře. Jen natolik, abych mohla prostrčit hlavu, mezi futry a dveřmi a abych viděla dovnitř. Tohle jsou víly? Kde mají křídla? Kde mají barevné šatičky a křiklavé účesy? A jak to, že jsou tak velké? můj rozčarovaný výraz byl zdrcující. Skoro to až vypadalo, že začnu zklamáním brečet, dokud jsem si nevšimla, že tam sedí i pár kluků. Jéé, oni jsou i víláci? Zajímalo by mě, jestli mají taky pištivý hlas, jako ho mají víly v pohádkách a filmech, výraz v obličeji se bleskově změní z rozčarovaného na zasněný a po chvilce v rozjařený. |
| |
 | soukromá zpráva od Jack Köllberg - ☾ pro Pozdní příchod čtvrtek 4.9.2001 Takže tohle je ono, huh? pomyslím si, když před sebou uvidím budovu Akademie. Nicméně jsem neměl moc času na to, abych se kochal. Měl jsem dost naspěch, hodina údajně začínala za deset minut, a já ani nevěděl kam JÍT. Bylo mi řečeno už předem, že mám jít na kolej, a tam si nechat zavazadla. To je vskutku užitečná informace. Ale jenom když víte, kde ta kolej je. Čas ubíhal, a já jsem šel do hlavní budovy. Tam jsem našel něco jako plánek prostor školy, a podle toho už se orientovat dalo. Okamžitě jsem z hlavní budovy vyletěl a běžel jsem k Vlkodlačí koleji. Podíval jsem se na hodinky. Bylo už 8:56. Sakra! Kolej jsem našel, a zastavil jsem se u ní. Na něco, co by vypadalo takhle, jsem totiž rozhodně zvyklý nebyl. Vypadalo to...futuristicky? Ale to bylo jedno. Rozběhl jsem se dovnitř, a po chvilce jsem našel svůj pokoj. Byla tam složená uniforma, a na stole byl umístěn rozvrh. Tašku se svými zavazadly jsem jednoduše položil před skříň, a do uniformy jsem se okamžitě převlékl. Nebylo času nazbyt. Podíval jsem se na hodinky. 8:59. Za minutu mělo zvonit. Popadl jsem rozvrh. Dobře, takže máme první hodinu proměnu, pak tělocvik, pak historii, a pak...lov. Rozvrh nebyl moc složitý, a do paměti jsem si ho uložil hned. Vyběhl jsem ven z koleje, rovnou zpět do hlavní budovy. Ani jsem se tím vším moc nezadýchal, což ale nebylo moc neobvyklé. To bych musel běhat mnohem více, aby mě to unavilo. Do hlavní budovy jsem doběhl, a zvonění akorát skončilo. Třídu pro dlaky jsem našel hned, a okamžitě jsem tam vběhl. Zastavil jsem se přede dveřmi. Pak jsem je otevřel. A pokud tam už paní profesorka je, tak řeknu slušně ,,Dobrý den. Omlouvám se, že jsem přišel pozdě." a pak si sednu do nejbližší volné lavice. Pokud tam ještě není, tak si sednu do nejbližší volné lavice rovnou. Popis: Nadprůměrně vysoký (191 cm) světlovlasý mladík s modrýma očima a školní uniformou. Dle ikony. |
| |
| soukromá zpráva od prof. Khiara Walker ☾ pro Tak už se nám to schází "Zajímavé?" povytáhnu obočí. Více k tomu ovšem již neřeknu, pohledem místo toho sklouznu zpátky k chodbě. Těch pár minut, co mají na to, aby došli včas, se neúprosně krátí. "Správný přístup," prohodím zvesela. Kdo mě zná, řekl by, že až podezřele zvesela. Popis: |
| |
| soukromá zpráva od prof. Primum Cataracta ♫ pro Kabinet "Z královské rodiny je tu toho letos víc. Richard Corn... Tedy lord Richard Cornigrum. V překladu je to "černé srdce." Ano, tohle bude velmi složitý rok. Navíc ten smrtelník na upírské koleji, to bude teprve zábavné. I když v něm bude dost, když ho ředitelka nechá tam kde je. A to se mi nelíbí. Nebylo by mu lépe mezi námi kouzelníky? |
| |
 | soukromá zpráva od Lucius Taris ♪ pro Zvláštní ráno 8:50 až 9:15 - Pozemky školy následované kolejí čarodějů a učebnou magie Chvíli se zarazím a sleduji budovu přímo před sebou. Je příjemné dostat se konečně na místní pozemky. Ovšem byl bych mnohem raději kdyby mi do začátku první hodiny nechybělo pouhých deset minut. Trochu deprimovaně si proto povzdechnu a zamířím rovnou do příslušné budovy kde by měl, alespoň podle plánku v mích rukou mělo být místo pro takové jako jsem já. Tedy přesněji řečeno pro stvoření obdařené silnou formou magie. Jen jestli je nebudu děsit, přeci jen nebývám zrovna moc oblíbený. Přitáhnu si kabát těsněji k tělu a projdu portálem dveří, pak už jen kousek do svého pokoje. Nakonec to nebyl až tak velký problém. Rozhodně jsem čekal že se minimálně několikrát ztratím. Ale i tak než se převléknu do uniformy a věci si precizně srovnám do skříně je jasné že na první hodinu přijdu jistě pozdě. Alespoň uniforma mi sedne velice dobře. Ostatně připomíná z větší části mé obvyklé oblečení a zakrývá většinu těla, proto myslím že s tímto faktem nebudu mít problém. Před odchodem na hodinu si ještě do tašky hodím dva bloky a něco na psaní a kreslení. Víc toho prozatím nebudu potřebovat, zbytek prostě musím zajistit po příslušných hodinách. Naposledy ještě mrknu na plánek a rozvrh. Takže do haly a pak první dveře vlevo, fajn! Dodám si odvahy a vyrazím. |
| |
| soukromá zpráva od Jack Köllberg - ☾ pro Třída Poslouchám, co paní profesorka říká, ale upřímně čekal jsem horší reakce. Vypadalo to, že jsem z toho celkem venku. Uf. Bylo by blbé, kdybych měl kvůli tomu problémy už první den. Pak ale padne slovo ,,smečka" a ten způsob, jakým to profesorka rozebírá, se mi moc nezdá. Představ smečky se mi moc nelíbí. Náš druh žije samotářsky. A né v nějakém větším počtu. Ta představa toho se mi teda vůbec nelíbila, ale raději jsem to na sobě nedal moc znát. Podíval jsem se po třídě. Chtěl jsem se omluvit, ale paní profesorka ještě neskončila. Poslouchal jsem jí tedy dál, ale už ne tolik pozorně. Pak ale říkala něco o nějaké holce. To mě zarazilo. Necítil jsem úplně potřebu se k tomu nějak vyjadřovat. Přijel jsem doslova teď, a žádné holky jsem si na kolejích nevšiml. Napadlo mě, zda jsou tu všichni krom mě vlkodlaci. Profesorka byla jasná, ale co ti ostatní? Nejspíše ano. Budou to všechno vlkodlaci. pomyslel jsem si trpce. No což, to snad tolik nevadí. Je to přece vlkodlačí kolej. Tak jich tu musí být nejvíc |
| |
| soukromá zpráva od prof.Lily O´Shannon ☼ pro Čekám na odpověď na svou otázku kterou pokládám každý rok (a kterou jsem si ze začátku vyslechla taky) když do dveří vstoupí další student. A pěkně zmatený student,ale tohle se stává každý rok společně s rozjívenými studenty a seznamem věcí které musím zabavit (třeba když se rozhodnou v pokoji skákat o tyči nebo pouštět bowlingovou kouli na gauč). „To jsem já a vy budete Sortisen Barbed.I přes tuhle lichotku předpokládám že máte dobrý důvod který jste jistě přednesl už při svém příchodu.I když to by jste taky věděl kde si máte vyzvednout učebnice.“na konec svého proslovu se usměji protože už tak je jistě dost nervózní. Vím jaké to je zvlášť když jsme si přitom abych dorazila včas narazila prsty. Pozorně si ho prohlédnu a i on nejspíš dělá to samé.Může všimnout štíhlé dívky s blond nakadeřenými vlasy které jí spadají až na záda.Oblečená jsem do bílých šatů bez rukávů které mi končí pod koleny a na rozdíl od ostatních dívek zde jsem bosá. „A co se týká učebnic ty si můžete vyzvednout zde.“skloním a napíšu místa kde si má vyzvednout učebnice na papír která mu pak pošlu po ostatních studentech.Ale to už dovnitř strčí hlavu ta ztřeštěná čarodějka a můj úsměv pohasne.Ne že bych pro ní neměla pochopení,ale teď jsem profesorka a i ona jisté má být někde jinde.Skloním trochu hlavu a mé vlasy naberou její růžový odstín než jí odpovím: „Přejete si něco?Třeba ukázat kde je učebna pro čaroděje?“odstoupím a na tabuli se objeví cesta jak se tam dostane. „Pokud se nepletu máte mít historii.Profesor Mountain.“ |
| |
| soukromá zpráva od Rosalie Meg Prime ☼ pro První den ve škole Ani ne za pár minut zazvoní a do třídy vstoupí profesorka. Pamatuji si ji z prvního dne. Řekla mi o telefonu v pokoji. Hlavně měla stejné šaty a účes. Což přivádí k myšlence... byla takhle oblečená celé ty tři dny? Nebo jsou to jen její oblíbené šaty? Kdo ví. Na její otázku zvednu ruku. Z přeměny tedy zrovna ne, ale v léčitelství by se něco našlo. Ovšem než jí to stihnu říct, vejde do třídy vysoký, hubený a stříbrnovlasý kluk. Nahnu se v lavici, abych si mohla podepřít rukou bradu. Náramky na rukou mi zacinkají. Do teď jsem neviděla jiné víly, ale všichni tu vypadáme tak... obyčejně. Tak strašně lidsky. Sortisem Barbed? Jak na to jméno přišla? Telepatka? Těžko... Nicméně ten kluk vypadá mile. Znuděně sedím, čekala jsem něco skvělého. Tohle není vůbec rozdílné od školy, do které jsem chodila před tím. Každopádně musím přehodnotit své tvrzení hned v momentu, co do třídy strčí hlavu ta růžová čarodějka. Nahlas jsem se začala smát jejímu výrazu. Nezabránil mi v tom asi fakt, že profesorka malinkou čarodějku vyhání ze třídy. "Třeba se jí tam nelíbí." pronesu vesele a mrknu na růžovku. |
| |
| soukromá zpráva od Caroline Tries pro Zmatená čarodějka part. 1 Třída Víl/chodba Rozjařeně jsem civěla na víly a... víláky? To je divný slovo. Všichni vypadali... normálně. Žádné malé postavičky, co by se vešly do dětské ručky, žádné křiklavé účesy, ani oblečky z přírodních materiálů. Jen banda obyčejně vypadajících... no, lidí asi ne. Pohled mi z kluků sjel až na jednu dívku, která seděla vzadu u okna a smála se. Cákla jsem se zaksichtila, zamávala jí a pak se podívala na ženštinu, co stála před všemi. Brada mi přemýšlivě spadla dolu, prstem jsem se dotkla levého koutku úst a civěla na ní, div jsem neslintala. Přerovnávala jsem si v hlavě, co to vlastně říkala. A vymýšlela, co říct: Dělej, řekni, že ses ztratila. Ne, že potřebuješ s někým mluvit. Ne, že jsi byla poslaná pro něco. "Tohle nejsou záchody?" vypadne ze mě, totálně nelogicky a ještě s takovým tím roztomile přihlouplým přízvukem. Ty krávo, já taj vymýšlím obdivuhodný omluvy a z tebe vypadne tohle? okřikla jsem se a zatvářila se trochu... roztodivně. "Těší mě, já jsem Emily Rawes," uculím se na profesora Mountaina, když se mi představí a pak se zarazím. V obličeji mi jde vidět, jak usilovně přemýšlím. "To jméno znám. Odkud? Kde jsem ho slyšela. Moment... už to mám," přemýšlivý výraz se změní ve výraz náhlého uvědomění. "Jé, to je vtipný, vy jste sestra našeho profesora?" rozesměju se. |
| |
| soukromá zpráva od prof. Iris Lavoie ☼ pro Kabinet "To je ten upír?" zeptám se. Myslím, že jsem slyšela nějaké mladé víly, jak se nad ním rozplývají, ale z dálky působil jako namyšlený hajzlík. Po kampusu se pohyboval, jako by mu celá škola patřila a div si neuplivnul nad každým vlkodlakem. Doufám, že si ho Lizette srovná a jestli to nezvládne ona, je mi jasné, že se na Gabriela jen špatně podivá a bude o ruku kratší. "Šlechta mívá nosánek nahoru," řeknu jen nahlas. Přestanu se opírat o opěrku a znovu začnu drbat kocoura. Když Primum sám sebe označí za exota, zrovna piju. Vyprsknu smíchy a okamžitě začnu kontrolovat, jestli jsem kávou nepoprskala i kocoura. "Neboj, jsem si jistá, že tenhle rok většího exota najdeme!" snažím se ho ujistit, v hlase mi bublá smích. |
| |
| soukromá zpráva od prof.Lily O´Shannon ☼ pro A další věc které každý rok musím čelit je poradit si s otravnými studenty i když nejsou z mé třídy.Jistě i já byla dřív taková a tak to tahle dívka nebude mít se mnou snadné.Všimla jsem si že Rosalii to pobavilo,ale já se nebavím.Ale hezky jedno po druhém,nejdřív ta otravná čarodějka,potom Sortisen a nakonec ona. Protože se hlásila tak jsem zvědavá s čím má vlastně zkušenosti. Zavrtím hlavou a než Rosalii odpovím mé vlasy se změní z růžové do hnědé. „To je možné,ale zde zůstat nemůže.“ Následně zjistím jak se asi cítila ta profesorka když jsme jí položila právě tuhle otázku.Tehdy mi to přišlo strašné vtipné a potom už méně.A to jsem si tehdy myslela že profesoři nemají smysl pro humor. „Ano tohle jsou záchody,prosím posaďte se do volné lavice bude vám přinesen nočník.“odpovím pak čarodějce a přitom se tvářím jako bych sdělovala naprosto běžnou věc.Když se potom představí tak pokračuji a přitom se tvářím jako bych každé slovo myslela naprosto vážně. „Já jsem profesorka Lily O´Shannon,učím tu přeměny a léčitelství,ale protože nejste má studentka musíte letět na létajícím koberci za králem bramborových lidí.Jen on vám může udělit výjimku.“ Nakonec to vypadá že jsem přece jen v té dívce vyvolala nějaké vzpomínky a tak nakonec dodám se stejně vážným výrazem. „To sice ne,ale pokud toužíte po ukázce magie co kdybych nechala zmizet vaše oblečení?“ |
| |
| soukromá zpráva od Marcos pro Když profesorka promluví, zastavím se pohledem na ní a ještě trochu povytáhnu koutek v úsměvu. "Dobrý důvod mám, tedy rozhodně z mého pohledu. Nicméně jak jsem říkal, dorazil jsem právě teď, takže jsem ani nikde ještě nebyl. Mám se poté zajít nahlásit...?" nadhodím celkem klidně. Když si mě začne prohlížet, udělám to samé. Má lichotka rozhodně nebyla jen lichotkou. Nicméně já jsem velmi vysoký mladík, s šedobílými vlasy v kratkém střihu, nejvýraznější jsou na mě mé světlounké modré oči s šedým proužkem. Napadne mě, proč je asi tak bosa, ale více to neřeším. "Děkuji," převezmu si papírek s místy a pokynu jí děkovně hlavou. Přejdu kousek blíže a dobře že jsem tak udělal. Dovnitř strčí totiž hlavu dívčina, jenž vypadá rozhodně velmi zmateně. No na jednu stranu jsem rád, že tu nebloudím sám. Těknu pohledem po spolužačce, když komentuje výrok profesorky a prohlídnu si hlavu ve dveřích. Tak čarodějka. Zajímavé. Couvám trošku do strany, zatímco sleduji výměnu názorů mezi čarodějkou a profesorkou. Upřímně, jsem trochu zmatený. Ten jejich hovor mi absolutně nedává smysl. |
| |
| soukromá zpráva od Ředitelka McCannová pro Vítejte čtvrtek 4. 9. 2001, 8:50 Všechny potřebné informace, jakožto rozvrh a plánek školy naleznete v Homepage. Je krásný jasný den. Sluneční paprsky ještě pozbyly svého tepla i takhle časně ráno příjemně ohřívají okolí. Před vámi se objeví Akademie. Velmi stará budova s velmi zajímavou historií, obrovskými pozemky a množstvím rozjančených stundentů. Pozemek školy tvoří několik budov. Hlavní budova, kde se skrývají učebny a kabinety. Jídelna, kde se - světe div se - stravují jak studenti, tak kantoři a ostatní personál školy. Čtyři smíšené koleje pro studenty, hned u hlubokého andorského lesa. No a nakonec tělocvična a bazén, hned vedle parku. Ale zpátky k věci. Ať už je vaše výmluva jakákoli, přijeli jste pozdě. Všichni ostatní studenti byli na škole již před třemi dny a měli dost času si obstarat učebnice, rozvrhy a projít si školní pozemky, stejně jako zvelebit své pokoje. Možná poznat ostatní studenty. Tři dny volna na škole byly v zájmu aklimatizace. Mají tudíž výhodu. Vy na tohle všechno nemáte tolik času. V 9:00 začíná první vyučovací hodina. Máte za úkol si odnést zavazadla do svých pokojů na patřičné koleji. V pokoji na vás bude čekat uniforma a rozvrh. Učebnice si musíte obstarat sami u vyučujících daného předmětu, ale jelikož za deset minut začíná vyučování, nejspíš to budete muset nechat na přestávku. Přeji příjemnou zábavu. |
| |
 | To jsou mi ale začátky ,,Ano Paní ředitelko, ještě jednou se velice omlouvám.'' Opakuji se zahambeným výrazem už asi potřetí obdobu standartní omluvné věty při komunikaci s nadřízenou autoritou. To nám to ale krásně začíná. Opravdu mě štve, že jsem přijel pozdě. Bohužel jsem se dřív dostavit nemohl. Trvalo poměrně dlouho než jsem rodičům z části nalhal kam jedu a že se o peníze na zahraniční studium vůbec nemusí starat. I přes menší potíže a odloučení od domova jsem tu rád,tolik nových věcí, tolik nových příležitostí. Tolik možností. Hned jak skončil můj rozhovor s ředitelkou beru urychleně tašku do které jsem naházel co nejvíc věcí které by se mohly hodit a odklusávám na pokoj. Trochu mě zklame, že koleje nejsou vysoké štíhlé věže s výhledem do okolí ve kterých většinou sídlí mágové ve fantasy knihách, ale co. Hlavně že je tam postel. Napřed marně zkoumám který je volný, nerad bych vtrhl do pokoje právě se převlíkající spolužačce co se chce na první hodinu vyfiknout, no, nerad. Jak se to vezme. Každopádně až po chvíli mé oči objevují nástěnku a s ní i číslo mého pokoje. Bingo. Rychle házím kamsi do rohu tašku. Ani jsem si pořádně neprohlídl interiér a už jsem z pokoje zase venku. Se zamykáním si moc starostí nedělám a pádím na hodinu. Do třídy doběhnu na poslední chvíli a za doprovodu zvědavých pohledů spolužáků sebou seknu do první volné židle kterou vidím. Mezi výdechy se snažím přátelsky usmát, ale snaha marná. Po běhu tělo myslí spíš na dýchání, než na usmívání a tak z toho vyjde škleb hodný spíš upíra než mága. Nu, snad příště. |
| |
| soukromá zpráva od lord Richard Cornigrum † pro
|
| |
|
|
| |
| soukromá zpráva od Kate Grey ☾ pro Ve třídě "Jenže já se na ošetřovnu nechystám". Ušklíbnu se a nenápadně na profesorku mrknu. Najednou se otevřou dveře a dovnitř konečně vejde někdo další. Je to kluk, mající na sobě mikinu mně dobře známé skupiny. Podle odhadu bych řekla že bude možná o něco starší než já, ale vypadá to že by mohl mít dobrý vkus. Jen se pousměji a dál pak v klidu sedím na svém místě. Prstem ruky znuděně přejíždím po lavici a koukám na hodiny. Opět se otevřou dveře a vejde blonďatý dlouhán. Při pohledu na něj se ušklíbnu, vypadá jako jeden exot kterého jsme měly dříve na škole. No to je mi sebranka.. Neříkejte že tu budu jediná holka? Tak nějak letmo poslouchám co profesorka říká, koukám při tom spíše z okna než a ni. Otočím se zrovna když se usmívá. Pěkný úsměv.. Po tom dalším co profesorka řekne se zatvářím poněkud lhostejně a jen pokrčím rameny. "Netuším kde kdo je.. Od doby co jsem přijela jsem nikoho jiného neviděla.. Možná že se na to vybodla a šla za školu." Ušklíbnu se. I takové případy tu určitě budou, těžko říct. Co teď dělá Angelika je mi vážně jedno, spíše by mně zajímalo zda se bude něco dít na téhle "hodině". |
| |
| soukromá zpráva od Rosalie Meg Prime ☼ pro Zmatená čarodějka Zamávala jsem víle nazpátek. Byla roztomilá. Oživila moji pomalu upadající náladu, až jsem se ošila v lavici. Výměna názorů mezi ní a učitelkou mě opravdu bavila. Smála jsem se nahlas, ale snažila jsem se krotit. Abych řekla, pravdu, tak jsem moc nechápala, o čem to profesorka mluví, ale neřešila jsem to. Byla úplně mimo. Nakonec jsem se uklidnila a jen z praštěným úsměvem pozorovala tři lidi vpředu. Sort tam jen stál a sledoval. Očividně zmatený. Mávnu na něj a poplácám lavici vedle sebe. Doufám, že pochopí, co se mu tím snažím naznačit. Ano, chci aby se posadil. Nejlépe vedle mě, protože se tam zatím nemám s kým bavit a hlavně mi tam překáží. Nemám pořádný výhled. Navíc jsem usoudila, že profesorka je s ním nejspíš hotová. Nakonec je ale moje zábava ukončena, protože zvenku slyším hlas jiného profesora. Odfrknu si a opřu se z židličce. Toliko k zábavné hodině... |
| |
| soukromá zpráva od Caroline Tries pro Zmatená čarodějka part. 2 U třídy Víl Profesorka Mountain mi odpověděla, na mou výmluvu a já na ni nechápavě koukla. Pak se rozpovídala. Netušila jsem, co to žvaní a tak jsem se podívala za ní do třídy, jestli někdo něco netuší. A ještě mi řekla, že se jmenuje jinak, než říkala prvně. "Vy jste se někde praštila? Není vám špatně? Nechcete vodu?" zeptám se jí, když na mě začne mluvit jako na debila. Už už chci zavřít dveře a jít jinam, když za zády uslyším hlas. Narovnám se jako pravítko, trochu ztuhnu a ve tváři se mi objeví lehce vystrašený výraz. Strejda. Přestanu vnímat potrhlou učitelku, ale ani přes to se neotočím. "Jehe, Strejda," zažvatlala jsem, když jsem zaslechla, jak se zastavil za mnou a okomentoval můj vzhled. Teprve pak jsem se otočila. "No... eh... ona... byla mi velká," nevinně se na něj zaksichtím a hraju si na největší neviňátko pod sluncem. Takys mohla použít na ty šaty iluzi, napadne mne. Trochu provinile zapíchnu oči do země a pak je od země zvednu ke Strejdovi. A nasadím smutný, nevinný štěněčí kukuč. |
| |
| soukromá zpráva od prof.Lily O´Shannon ☼ pro „No doufám že ten dobrý důvod nebude jen z vašeho pohledu,ale je hezké že jste našel aspoň třídu.A ano máte se jít někam nahlásit nejlépe k ředitelce které ten dobrý důvod budete moci sdělit.A nyní se posaďte ať nám tu nevystojíte důlek.“pokynu Sortisenovi a tím jsem s ním prozatím skončila.Všimnu si že i on si mně prohlíží a možná přemýšlí proč jsem bosá.Jsem tak zvyklá z domova i jako studentka jsem byla ve třídě jedinou která nenosila ani sandálky.Rosalie se během mého výstupu baví a pak mu ukáže že si má sednout vedle ní. Že by o něj měla zájem?No to je ostatně její věc. Zbývá akorát ta otravná čarodějka a pak se už snad konečně budeme moci věnovat výuce. „Děkuji,ale špatně mi není a vodu nepotřebuji,ale vás asi brzo praští dveře do zadku až budete odcházet.“ Ale to zaslechnu že přišel jiný profesor který jí už nejspíš shání.A podle toho jak se potom zachovala se můj předpoklad potvrdí a tak se rozhodnu že se podívám kdo to je a zároveň to Emily pěkně osladím. „To je ta nejstarší a nejotřepanější výmluva nechcete vymyslet uvěřitelnější výmluvu?“ Můj další proslov potom směřuje už přímo Primumovi. „Děkuji profesore Cataracte tady slečna Rawes nechce odejít i když jsem jí řekla kam má jít a že zde rozhodně nemůže zůstat.“ Jo já vím taky jsem nesnášela když tohle nějaký profesor udělal,ale to že jí chápu neznamená že jí to budu trpět. |
| |
| soukromá zpráva od prof. Primum Cataracta ♫ pro
|
| |
| soukromá zpráva od Marcos pro Když se ta spolužačka začala smát, sjel jsem k ní pohledem a usmál se. V podstatě je ta scéna vtipná. Asi bych byl taky v pohodě, kdybych zrovna nepřišel a nečekal na odpověď. "Díky," zamumlám jen k profesorce, když se dostane na odpověď pro mne. Ta dívčina se stále směje, takže se k ní podívám znovu a právě včas, abych si všiml, že mě zve k sobě. Trochu rozšířím úsměv a vydám se k ní. Usadím se vedle ní a děkovně na ní mrknu. Stočím pohled zpět k dění okolo. Zasahuje další profesor a i já si tak všimnu, že čarodějka nemá uniformu. Jsem rád, že jsem se stihl převléci. Pro jistotu si přerovnám límeček košile. Je mi vedro. "Jestli tu bude takhle živo pořád, nestěžoval bych si," špitnu nakonec k dívce vedle a usměji se na ní. |
| |
| soukromá zpráva od Caroline Tries pro Co se zmatenou čarodějkou? Třída Víl Nechápavě zamrkám na profesorku, když odmítne vodu a řekne mi, že je v pořádku. Nic ale neřeknu. Sice bych řekla, ale mlčím. Jen na ní nechápavě civím. Pak ale promluví na Strejdu a řekne mu, že jsem nechtěla odejít. "To není pravda. Já už byla na odchodu," řeknu trucovitě a s výrazem, který nemůže lhát se podívám na Strejdu. Opravdu jsem chtěla odejít. Mám přece Historii ne? Nebo co to bylo za předmět. "Ano, Strejdo," já vím, asi bych mu takhle neměla říkat, ale když on mi strašně připomíná jednoho moc hodného strejdu ze Skotska. Myslím, že to byl tátův bratránek, nebo tak. Byl na mě moooc hodnej, i kdy taky přísnej. Ale i tak jsem ho měla strašně ráda. "Já zabloudila," řeknu tiše, hlas naplněný provinilým a zároveň nevinným tónem. |
| |
| soukromá zpráva od Rosalie Meg Prime ☼ pro Třída Měla jsem teď opravdu dobrou náladu. To, co ta malá čarodějka předváděla, byl absolutní výsměch vůči profesorce. Těžko ale říci, jestli to dělala schválně nebo nevědomky. Strejda? Nějaký její příbuzný? Pak mi ale dojde, že to je nejspíš jen přezdívka. A bohužel to vypadá, že naše malé zpestření se s námi bude muset rozloučit. Kvůli přísné promluvě do duše. Přijde mi to, nebo jsou všichni učitelé tak trochu suchaři? Nicméně alespoň znám dalšího profesora a mám první tip na osobu, se kterou chci trávit čas. Ta holka je cvok. Do zorného pole mi vejde náš nový spolužák. Posadí se na mnou navrhnuté místo. "To ani já." zazubím se na něj. Pootevřu okno, protože tu začíná být strašný vzduch. Výhoda lavice u okna. "Já jsem Rosalie, mimochodem." představím se zběžně. Jeho jméno znám, ale on moje ještě ne. Přehodím si dlouhé tmavě hnědé vlasy přes druhé rameno, abych na něj lépe viděla a opět na mě zacinkají všechny moje náramky. Naušnice začnou v lehkém vánku poletovat, což příjemně lechtá. "Co, že tam pozdě?" zeptám se tiše, abych nerušila hovor u dveří. |
| |
| Kabinet, chodba |
| |
| soukromá zpráva od prof. Khiara Walker ☾ pro Ale, ale, ale... Kohopak to tu máme... Příliš prostoru pro odpověď na moji otázku jim nedávám, sotva Kate vyčkne onu osudovou větu, s pohozením hlavy tiše odfrknu a znovu se opřu o učitelský stůl. |
| |
| soukromá zpráva od Katie Orwell pro Opozdilci Učebna čarodějů Učitel přejde k oknu a řekne malou poznámku o koštěti. Pokusím se nahnout abych na Emily viděla, ale bohužel, sedím na druhé straně u zdi a nevidím tam. Příště si sednu blíž. Pousměju se. Mezitím se učitel přesune zase na své původní místo. Zasměju se jeho poznámce o parašutistech. Bojím se, že tohle je jen začátek. Nahlas to ale neřeknu, přece jen, nebudu na sebe zbytečně upozorňovat. A ani nemusím, i kdybych chtěla reagovat tak to nestihnu, protože se otevřou dveře a vejde nějaký neznámý. Omluví se a jde si sednout. A hned po něm, světe div se, se znovu dveře otevřou. Ani tentokrát v nich ale nestojí Emily, ale další kluk, kterého neznám. Zadívám se na ně a zvednu obočí. Ani jednoho jsem tu ještě neviděla a myslím, že ani u jiných kolejí, takže možnost že si prostě spletli třídu se asi zamítá. To je tu normální chodit takto pozdě? Ale je pravda že jeden vypadá dost...udýchaně. Ani nemá uniformu, je vidět že dobíhal fakt na poslední chvíli. Mountain bude určitě rád že po 'parašutistovi' tu máme dva opozdilce. Vezmu znovu do ruky propisku a čekám že učitel bude pokračovat ve výkladu. Nebo bude mít ještě kázeňský proslov, jak tomu říkávala naše učitelka na základní škole. A neměla by se už vrátit Emily? |
| |
| soukromá zpráva od Marcos pro Byl jsem věru rád, jaký poprask tady ta čarodějka dělá, odpoutalo to pozornost ode mne a tak vůbec. Navíc se mi líbí její drzost, protože s ní učitelé nic nezmůžou a ona se jistě dobře baví. A ta dívka vedle mě jistě taky. Vůbec bych se nezlobil, kdyby bordel dělali déle. Teoreticky, pokud jí někdy potkám, mohl bych jí poděkovat. Napadne mě. Alespoň důvod jak se seznámit s dalšími tvory. Tihle by mě nemuseli... No nic. Když pootevře okno, putuje ke spolužačce velmi děkovný úsměv. Nenápadně si trochu povolím kravatu. "Moje jméno jsi slyšela, ale stačí, když mi budeš říkat Sort," odpovím jí, když se mi představí. Pohledem přejedu všechno to její vybavení a první co mě napadne je, zda to není trochu nepraktické. Nechci se na to ale ptát. Rozhodně ne dneska a rozhodně ne hned. Když se zeptá uchechtnu se. Tiše, abych nerušil a stejně tak i odpovídám. "Je to vlastně docela trapný. Cestoval jsem sem ze severních zemí a ten přechod do tepla mě málem připravil o život," pokrčím rameny, "jaké to tady bylo ty tři dny, něco důležitého co mi ušlo?" zeptám se pro změnu já. |
| |
| soukromá zpráva od Kate Grey ☾ pro Ve třídě Zadívala jsem se na profesorku a zamračila jsem se. Její odpověď mně nepotěšila. Dokonce by se říci že mně tím zaskočila, ale hlavně mně naštvala. Vyslechla jsem si všechny její poznámy a zamračila jsem se. Dokonce se z mého hrdla ozvalo jakési zavrčení. "Hmm. A co když vaše tresty nebudu akceptovat? Jedinec dělá chyby, jedinec si nese následky. Já jsem "smečku" nikdy neměla... Nepotřebuju jí.." Řeknu trošku uraženě. Možná to zní trochu drze, uznávám. Ale abych já pikala za to že jedna holka neumí chodit pozdě? To tedy ne.. Se stále trochu zamračeným výrazem se podívám z okna. Nejraději bych se teď pořádně proběhla a ne ztrácela čas tady. Povzdychnu si a podívám se na profesorku. Slyšela jsem co říká, ale prozatím jsem se rozhodla ji ignorovat, takže jen mlčím a v tichosti sedím na místě. |
| |
| soukromá zpráva od prof. Primum Cataracta ♫ pro Učebna víl - Chodby "Emily vyřeším, vidím že už máte dost s nimi."[/b] Ujistil jsem kolegyni a prohlédl si nové přírůstky. Schválně kdo vydrží dívat se mi do očí. Dokáže to málokdo. Jako malý jsem je nenáviděl. Vzpomněl jsem si na jednu hodně starou věštbu. A přijde on. V jeho očích uvidíš moře. Tříštící se vlny. Budou padat hory a vesnice. V jeho očích uvidíš moře. A když se podíváš blíž, zjistíš že jeho oči samé jsou moře. Zavrtěl jsem hlavou a pobídl Emily, aby se dala do chůze. Fons se ještě otočil na třídu a z mého ramene pronesl inspirativní řeč. "Učte se, nebo vás všechny předhodí mě. Vílí maso dobře chutná." Zaprskal a kočičí oči se mu zúžily. Za rohem jsem se zastavil a s rukama založenýma na hrudi se zadíval na studentku. Její oblečení se začalo samovolně měnit až do podoby řádné školní uniformy. "Zcela upřímně tu ženskou taky nemám moc rád." Spiklenecky jsem na ni mrkl. "Jo, je cholerická, frigidní a zkazí každou srandu." Přidal se Fons a srstí se mu mihlo několik modrých vln. [/justify] |
| |
| soukromá zpráva od Caroline Tries pro Překvapená čarodějka Třída Víl - chodba Prdlá učitelka se už nějak nezmohla na slovo a zdálo se, že Strejdu už to nudí. Radši jsem nic neříkala, ani se nijak netvářila, když utnul rozhovor a zamířil k odchodu. Jen jsem zamávala vílám, přednostně té víle vzadu u okna a rozcupitala se za ním. Ještě jsem vyprskla smíchy, když jsem zaslechla, co řekl jeho kocour. Roztomilá kočička. Když zahnul za roh, ve tváři se mi usadil trochu provinilý výraz. Odspoda jsem na něj koukla, čekala, že bude křičet, nebo mi aspoň promlouvat do duše, ale místo toho se mi jen změnilo šatstvo na dobře sednoucí uniformu (výraz totálního úžasu) a ještě na mě spiklenecky promluvil a mrkl. V očích se mi objevil úžas a ve tváři se objevil široký úsměv někoho, komu se právě teď něco dobrého povedlo. "Jak jste to udělal, Strejdo?" nedá mi, zeptat se na změnu šatů. Pak promluví kocourek a já na něj hodím další užaslí a souhlasný pohled. Líbí se mi. Moooc se mi líbí. Chtěla bych si ho pohladit. A jde mi to vidět na očích. |
| |
| soukromá zpráva od Daniel March ☾ pro Ve vlkodlačí třídě Jakmile jsem se usadil do lavice měl jsem to navyklé nutkání dát nohy na stůl, bohužel by to nejspíše neudělalo moc dobrý první dojem, i když příchod na poslední chvíli taky nevypovídá moc dobrý obrázek o mě. Nakonec jsem nohy nechal natažené dopředu a rozvalil se na židli jak jen nejvíc to šlo. Se zadržovaným zíváním jsem si ještě prokřupl krk a prsty na rukou a znovu se rozhlídl po třídě. Bylo to až k pláči, že tu budeme jenom dva. Za chvilku se ale dovnitř přiřítil i nějaký blonďák a po chvilce nepozornosti a věnování pohledu světu za oknem se tam rozjela horlivá debata o smečce a samotářích. Nějak jsem nevěděl zdali bych ze měl připojit také a nebo prostě jen tiše poslouchal. Přece jen jen chtěl první den vyváznout bez jakéhokoliv problému. A že já umím dělat problémy. A naštvat lidi umím snad ještě líp. Každopádně jsem -nemohu tomu uvěřit- spíše souhlasil s profesorkou. Vlci rozhodně nikdy samotáři nebyli a ač to nejsou ti nejsilnější stvoření na světě ve smečce dělají divy. Proč by tedy měli být vlkodlaci samotáři? Ještě bych mohl říct tu starou odrhovačku s proutky, ale radši ať se dneska hádají oni. Můj plán zůstat dnes zticha mi dočista a do písmene zkazila profesorka s tím, že se máme představit. Fakt úžasný co j mám asi tak říct? Zdarec, jsem Daniel, vnuk zakladatele, vlkodlaci jsou nejlepší a ostatní rasy mi můžou třeba vykopat hrob a mě to bude ukradený. Bohužel se nikdo jinej o slovo nehlásil a já si tak nemohl udělat představu o tom, co mám teda jako říct. Tak jsem si odkašlal a spustil prvních pár vět o tom, co mě právě napadlo. "Jsem Daniel March, je mi 18, v té vaší debatě o smečkách jsem vám fakt fandil.... abych nezapomněl jsem vnuk zakladatele a vlastně jenom kvůli tom jsem tady. Nevím, co o mě chcete ještě vědět, ale to je asi tak všechno co mě napadá." Nakonec jsem k tomu všemu rozmáchl rukama a dál se tím nezaobíral. |
| |
| soukromá zpráva od prof. Primum Cataracta ♫ pro Na chodbě "Všechno se naučíš tady, pokud tě dřív nevyhodí." Mávl jsem rukou a opřel se o stěnu. Cítím se nabitý energií, ale se zápřahem, který je tu každý rok o ni brzy přijdu. "Jen přeměňovací formule. Je to slušná hračka. Dokáže změnit jednu věc... na jinou." Kývl jsem hlavou k podlaze, která směrem od nás začala prorůstat žilkami zlata. Pak to zase zmizelo. |
| |
| soukromá zpráva od prof.Lily O´Shannon ☼ pro Primum na mně vrhne poněkud unavený pohled a já ho docela chápu. A taky věřím že mi Emily právě nemůže přijít na jméno protože jsem to taky jako studentka nesnášela.A tak chudák Emily musí trpět protože jsem dřív takto trpěla já.Nebo proto že jsem na ní byla naštvaná nebo jsem se rozhodla si z ní taky vystřelit.Aby věděla že proto že jsem profesorka mám smysl pro humor. I když si vzpomínám že při mém příchodu mi nevěřily že jsem profesorka (jistě bosá dívka v prostých bílých šatech a nesplňovala přesně jejich představu.) „Ne nebylo.“odpovím Primumovi kterému nejdřív vadí že jsem vyslovila jeho jméno špatně (no nikdy se mi to nepovede) a potom vyčiní Emily.Je příjemné být tentokrát na druhé straně,u mně se spíš zajímají o to zda ty šaty nejsou moc krátké nebo proč jsem bosá. Jo zabloudila zvláště když jsme jí pak ukázala kam má jít.I když je pravda že moje odpověď později nebyla zrovna srozumitelná. A tak už jí nebudu dál trápit a nechám to na Primumovi.Jeho kocour pak pronese jeden ze svých proslovů a když odejdou podívám se na dveře a ty se s prásknutím zavřou. „Čarodějný humor,pokud se to tak dá nazvat.“zavrtím hlavou a potom se rozhlédnu po třídě než můj pohled upoutá Rosalie. „Takže slečno Prime až přestanete cukrovat s panem Barbedem můžete mi odpovědět.Měla jste předtím na mysli že máte zkušenosti s přeměnami nebo léčitelstvím?A o jaké zkušenosti jde?“ |
| |
| soukromá zpráva od Caroline Tries pro Na chodbě Jeho odpověď rozzáří můj, už tak rozzářený výraz a v očích se objeví natěšení po poznávání nových věcí. Už teď jsem se rozhodla, že udělám vše pro to, abych se naučila víc, než umím. Podívala jsem se na podlahu, když mi vysvětlil, co to bylo za kouzlo a vydechla úžasem. Skoro jsem padla na kolena, abych si ty zlaté žíly prohlédla blíže, ale než se ten příkaz stihl dostat ke kolenům, žíly byly pryč. A pak přišla otázka, která změnila můj výraz v zamyšlený a pak trochu provinilý. "Nenapadlo mě to," řeknu tiše, trochu smutně. Pravda, když jsem objížděla anime srazy, komiksové srazy a podobně, vždy jsem své šatstvo vyšperkovala trochou té iluze, ale teď mě to vůbec nenapadlo. Smutný a provinilý výraz mi však nezůstal nadlouho, kocourek mi přeskočil na rameno a začal se ke mě lísat. Rozesmála jsem se a jemně jsem ho podrbala na bradě a pak ho začala hladit na hlavičce. "Navíc by jí určitě někdo prokoukl," dodám po chvilce a uculím se na profesora. |
| |
| soukromá zpráva od prof. Primum Cataracta ♫ pro
|
| |
| soukromá zpráva od Rosalie Meg Prime ☼ pro Hodina U tabule to začíná vychládat. Profesor se nejspíš snaží co nejdříve z učebny zmizet a čarodějku vzít s sebou. Ovšem to už mě ani tolik nezajímá. Nepotřebuji vidět, jak někoho kárají. Věnuji se spolužákovi. Takže Sort, ok. "To zní celkem nebezpečně." zasměju se tiše. "Copak jsi to šel pěšky? Letadla, auta a autobusy teď už mívají klimatizace, ne?" neumím si představit, že by ze severu přišel až sem po svých. Ježiš. Já měla problém ujít dva kilometry s těmi kufry. "Neušlo ti vůbec nic." zakroutím hlavou. "Tři dny jsme se tu flákali. Ale je to tu hezké. Stihla jsem to tady všechno prolézt. Jen lidi jsou tu celkem zvláštní." s tímhle se podívám na profesorku, protože si uvědomím, že na mě mluvila. Postavím se, jak jsem zvyklá, když mluvím s učitelem. "To víte, paní profesorko.. už jsem v tom věku." zazubím se. "Léčitelství. Většinou to bylo spíš omylem. Nikdy jsem nepřišla na to, jak jsem to vlastně udělala. Šlo o zacelení drobných ranek třeba na dlaních nebo kolenou." pokrčím rameny. Většinou jsem se jich jen dotkla a prostě zmizely. |
| |
| soukromá zpráva od Caroline Tries pro Na chodbě S téměř posvátnou úctou koukám na Strejdu, zatímco drbu kocourka pod bradou. Je tak sladký, že mám problém se soustředit na to, co mi Strejda říká. Ovšem vnímám ho, to ano. "Budu se snažit," zaculím se na Strejdu. Je fakt, že mě kouzlit nikdy nikdo neučil. Ano, taťka mi pár triků ukázal, mamka taky, ale nikdy neměli pořádně času, abych mne to více naučili. Vše co umím jsem se vlastně naučila sama. Ještě tedy strejda z Anglie mě něco málo naučil, ale to bylo už hodně dávno a taky to byly jen základy. Strejda pak na někoho zamává, což upoutá mou pozornost a já se tím směrem otočím. Zaculím se na tu ženu a s úžasem si prohlédnu její křídla. "Žjůůůů takže křídla mají," nadšeně zavýsknu a zatleskám, ovšem dost opatrně na to, aby kocourek nespadl. Pak se Strejda zase rozpovídal a já měla co dělat, abych odtrhla oči od těch křídel. "Ano, Strejdo," odpověděla jsem rezignovaně a v nestřežené chvilce jsem se zase otočila na vílu a její krásná křídla. Byla jsem jimi uchvácená a šlo to vidět. Když se kocourek ozval, že mu budu čistit srst, jen jsem se zazubila a neodolala mu dát krátkou pusinku na bok hlavičky. "Víly... vždycky jsem je chtěla vidět," nadšeně řeknu Strejdovi a znovu se vrátím pohledem na tu ženu. Určitě bude profesorka. Musím se jí zeptat, jestli s nimi umí opravdu létat. A jakto, že nemá ty roztomile ztřeštěné vlasy. A proč nemá oblečení z lístku, nebo kůry. A jakto, že je tak veliká. Tóooolik otázek mám. "Juj... já zapomněla..." plácnu se do hlavy, když se Strejda zeptá, jestli náhodou někde nemám být, "Mám historii se strejdou Kopečkem!" |
| |
| soukromá zpráva od prof. Iris Lavoie ☼ pro Na chodbě Sleduju to divadlo s povytaženým obočím a jeden hrnek kávy položím do toho druhého, abych měla volnou ruku. Když na mě Emily začne zírat, trochu se zarazím, protože jsem nečekala, že by nějakého čaroděje mohla překvapit křídla. Pousměju se a laškovně jimi zakmitám. Chápu, že pro ostatní musí být krásná a zajímavá, ale když se s něčím takovým narodíte, ztratí to pro vás po chvíli všechen lesk. Kocour samozřejmě neodolal, aby někomu něco rozkázal a ještě lépe, aby o něj někdo pečoval. Musím se krátce zasmát. Možná bych si taky měla pořídit mazlíčka, ale asi bych preferovala, kdyby nemluvil. Nejspíš rybičku. Pár kroky překonám vzdálenost mezi mnou a Primumem. Volnou rukou si přehodím vlasy přes pravé rameno. "To je jedna z tvých?" zeptám se a mávnu rukou směrem k Emily. "Představíš nás?" zeptám se přejedu čarodějku pohledem od hlavy až k patě. Už neupozorňuji na to, že na sobě nemá uniformu, protože to už je všem přítomným více než jasné. |
| |
| soukromá zpráva od prof. Primum Cataracta ♫ pro
|
| |
| soukromá zpráva od Caroline Tries pro Vílí profesorka Na chodbě Oči mi div nevypadly a nezačaly kolem nich létat hvězdičky, když křidelky zatřepotala. Nedalo se odolat a já musela nadšením zatleskat. Strejdu jsem sotva vnímala a když profesorka přišla až k nám, tvář plná úžasu nahradila můj normální střelený. "Jsem," zaculím se v odpověď, ještě dříve, než stihne jakkoliv zareagovat Strejda. Dokonce si ani nevšimnu, že i jemu se objeví křídla. Teda jo, když padne na zem ta váza, ale jeho nejsou tak... roztomilé a úžasné. "Emily Rawens," představím se, dám ruce za záda a kroutím se ze strany na stranu, s výrazem totální nevinnosti a roztomilosti. Ona je úžasná. "..." jde vidět, že se chci na něco zeptat, ale nevím, jak na to. To, že mám hodinu Historie jsem opět úplně zapomněla. |
| |
| soukromá zpráva od PPJ ♥ pro
|
| |
| Důležité!! Jídelna Snídaně - 7:15 až 8:30 Kantýna otevírací doba - 7:00 - 15:00 Až bude mít PJka v pohodě vazy, hodíme to do HP |
| |
| soukromá zpráva od prof. Iris Lavoie ☼ pro Na chodbě Sleduju, jak si Primum nechá narůst křídla a znovu těmi svými zakmitám. "Myslím, že moje jsou hez-" nestačím doříct a povyskočím, protože kolega shodil jednu z váz, které tam vždy byly a vždy budou. Jedna padla za vlast. Když ho kocour označí za tragéda, pousměju se. "Magie to spraví," navrhnu. To už se k nám ale přiblížila jedna Primumových studentek a sama se představila. Celou dobu mi zírala na křídla tak, jako mi většinou muži koukali na prsa. "Já jsem profesorka Lavoie," představím se taktéž. Poznám, že se chce na něco zeptat, ale nenacházím odvahu ji pobídnout, aby tak učinila. Bůhví, na co se chce někdo jako ona zeptat. |
| |
| soukromá zpráva od Marcos pro Nahodím rozpačitý úsměv a pokrčím rameny. “Blázníš? Pěšky bych tu nebyl ani za dvojnásobek času,” zasměju se, “letěl jsem,” dodám. Na chvíli se na mé tváři objeví celkem zamyšlený pohled. “Co to je?” zeptám se po chvíli dumání. Podívám se na profesorku, když se obrátí k mé spolusedící. Když položí otázku, kterou očividně už pokládala, zamyslím se, zda já mám nějaké takové zkušenosti. Asi ne, pokud nepočítám křídla a to druhé. Když si Rosalie vezme slovo, sjedu pohledem k ní. Tak léčitelství... Nu to kolem mě ani neprošlo to je fakt. Slečna má můj obdiv, i když to očividně dle jejích slov neumí ovládat. |
| |
| soukromá zpráva od PPJ ♥ pro Začátek hodiny Učebna čarodějů Když dorazili i poslední studenti, profesor se postavil za katedru a uvolněným pohledem se rozhlédl po třídě. "Tak, hádám, že prozatím jsme tu všichni." kázání o dochvilnosti si odpustil. Jen jednoho studenta si změřil obzvlášť káravým pohledem, kvůli absenci uniformy. Nicméně je to první školní den, trocha pro dnešek nemůže škodit. "Na našeho letce čekat nebudeme." dodá spíš už jen pro sebe. "Takže.. ještě jednou, hlavně pro opozdilce. Jsem profesor Mountain a budu vás po celý rok učit historii vašeho druhu, nějaké otázky?" spíš to byla řečnická otázka, protože nečekal, že by se opravdu někdo na něco zeptal. "Dobře, myslím, že bychom mohli hned začít s vyučováním, co vy na to? Je tu někdo, kdo by věděl naprosté kořeny magie?" v podstatě zopakoval stejnou otázku, kterou položil ještě před vyrušením. Teď je konečně klid, takže se snad dostaneme i k odpovědím. |
| |
| soukromá zpráva od prof. Khiara Walker ☾ pro Trochu se nám to (z)komplikuje Zacuká mi nos. Ale nepotřebuji ani ten nejlepších čenich na škole, abych nepoznala, jak se Kate moje oznámení emociálně zamávalo. Všechna ta směska pocitů z ní přímo tryská, křivá jí výraz a ovládá mimiku. O nějaké chemii vylučované tělem ani nemluvě. Čistě pro jistotu mi studentka svůj nesouhlas dává najevo i nahlas, bez toho aniž bych ji sama vyzvala. |
| |
| soukromá zpráva od Jack Köllberg - ☾ pro Jaký to začátek... Třída Celá situace se trochu zkomplikuje, a atmosféra zhoustne. Tedy atmosféra mezi Kate, a profesorkou. Přišlo mi to takové komické. Zvlášť, když mezi nimi zničehonic vyskočil Daniel, a začal se nám horlivě představovat, a přidá se na stranu profesorky. Hold tady lidi dělají spíš psí než vlčí kusy. Prof. Walkerová nám potom začne vykládat význam smečky co se přežití týče. Přežití? Hmmm...Jistě proti lovcům dlaků to výhoda je. Ale na druhou stranu, vlci samotáři JSOU. A medvědi TAKY. Takže to není úplně nepřesnější. Nicméně má pravdu, určitě to lepší je. Ovšem tu smečku si musíme vybrat dle sebe, a ne z donucení... A pak ta věc s tím, že Daniel je vnuk zakladatele, je skoro nepodstatná. Každý jsme někdo. Vnuk zakladatele? Úžasná zpráva. Hned jsi o mnoho zajímavější. Nicméně Daniel nepůsobil nějak špatně. Nebyl důvod si hned o něm myslet, že je třeba namachrovaný nebo tak...jenže...on takový prostě je...očividně. Co mě ovšem trochu zarazilo bylo, že tohle byla hodina o přeměňování, ale už deset minut jsme tu řešili smečky. Asi byl čas tuhle debatu nějak ukončit. Ale do toho jsem se nějak nehrnul. Tohle bude ještě zajímavé. A koneckonců, kdybych se přeměnil, tak bych tu byl jak v příliš malé krabici. Ani bych se tu pořádně neotočil. |
| |
| soukromá zpráva od prof.Lily O´Shannon ☼ pro Když mi Rosalie odpoví tak zjistím že to moc velké pokroky nejsou.Vlastně skoro žádné dalo by se říct že své schopnosti využívá spíš instinktivně. Možná jsme toho čekala poněkud moc.Každý přece není jako já ... „Takže instinktivní využívání na zahojení drobných ran tím si prošel snad každý.I když někteří neznají ani tohle.“odpovím Rosalii a potom přesunu svou pozornost na Sortisena. Navíc jsem zvědavý co ho tak zdrželo. „Dobře a co vy pane Barbede?Přišel jste už předtím do styku s léčitelstvím nebo s proměnami?“ Jsem zvědavá na to co mi odpoví nebo pokud se do toho nevloží třeba někdo jiný ať vím s čím mají své zkušenosti. A s čím můžu počít i když tohle nebude jako u čarodějů kde se asi bude Primum ptát kdo umí mrazit a kdo vrhat oheň či blesky. |
| |
| soukromá zpráva od Caroline Tries pro Na chodbě Stále s úžasem hledím na profesorku, sleduji její křídla, div nemám bradu až na zemi. Stále nemohu najít slova, natož odvahu se jí zeptat na otázky, které mi lítají v hlavě, natož vůbec něco udělat. Strejda divně mlčí, ale toho si nějak moc nevšímám. Nakonec trochu zamrkám, zavřu pusu a culivě se podívám na profesorku. "Umíte létat?" zeptám se najednou s jakousi posvátností v hlase. Odvaha se dostavila. "A jak to, že jste tak velká? Proč nemáte ty srandovní křiklavé vlasy? A jak to, že máte obyčejné oblečení? A proč jste tak velká? A jak to, že nezáříte? A máte taky ten vílí prášek?" chrlím jednu otázku za druhou, zatímco jsou mé oči upnuté na ni a její křídla. |
| |
| soukromá zpráva od prof. Iris Lavoie ☼ pro NA CHODBĚ Když Emily vychrlí smršť otázek, odolávám pokušení o pár kroků ustoupit, aby nás dělilo několik metrů. Místo toho se pokusím zachovat kamenou tvář, ale moje snaha rychle stroskotá, když se podívám na Primuma s lehkým ušklíbnutím, jako bych se ho ptala, jestli jsou všichni jeho studenti takhle...jiní. Některým mágům občas leze magie na mozek. Ale odpovím jí. "Neumím létat," řeknu. Jak bych taky mohla, moje křídla nebyla nijak velká a těžko by mě unesla. "A proč jsem velká? Hádám, že geny," pravda byla, že jsem rozhodně nebyla žádná drobotina a nepotřebovala jsem nějakého zachránce, aby mi sundaval věci z horních poliček. Chvíli mi trvá, než se zorientuju v jejích dalších otázkách. "Jakou barvu vlasů a oblečení by sis přesně představovala?" zeptám se. ""Zářím jen ve tmě," řeknu spiklenecky. "To samé s práškem." |
| |
| soukromá zpráva od Rosalie Meg Prime ☼ pro Třída víl Jako bych v profesorčině výrazu viděla nespokojenost. Tak pardón, že nejsem génius a neumím to ovládat. Na její průpovídku se jen zazubím. Možná to tak nebylo, ale přišlo mi to jako slabý pokus o autoritativní přístup. Když je drzá, ukaž jí, že nic neumí.. nom, nevím jestli tenhle přístup zabírá u všech stejně. Nic na to neříkám, jen se posadím zpět do lavice. Ona přesune svoji pozornost na mého souseda. Ne, že bych nebyla zvědavá. Pravda, že sama skoro nic neumím, ale jsem tu snad od toho, abych se něco naučila. Říkal, že přiletěl? Dojde mi teprve teď. Dost dobrá schopnost. Létání je něco, co jsem vždycky chtěla umět. Příroda mi ale nenadělila požehnání v podobě přidýlek. A jak ráda bych je měla. Takhle si přijdu jako tarzan. Lítám maximálně ze stromu na strom. |
| |
| soukromá zpráva od Makar Smag ♪ pro Mezery ve vzdělání Na učitele jsem se podíval právě v čas, abych zahlédl káravý pohled. Trochu se začervenám. Uniforma, jsem já to ale blbec. Naštěstí to nechal být, aspoň prozatím a dál se věnuje učení. Pozorně si prohlédnu učitele, nevyzařuje z něj to, co ze spolužáků. Všechny nás obklopuje aura, která bystrým napovídá, že do tohohle světa né tak uplně patříme, ale on je ještě trochu jiný. Pozorně si ho prohlížím, vousy, delší vlasy, široký hrudník, mohutná dolní čelist. Dobře stavěný chlap. Vím, že bych se neměl ptát, obzvlášť když je to mimo téma a přišel jsem pozdě, ale přesto mi zvědavost nedá. Ledabyle zvednu ruku, aby se neřeklo, ale nečekám na vyvolání, na to mě ta informace zajímá až příliš, než abych čekal. ,,Prosím, proč nás o historii našeho...'' Na chvíli se odmlčím to slovo mi moc nejde přes jazyk. ,,Druhu ? Učí...Lykantrop?'' Mohl jsem použít slovo nečaroděj či jiný druh a měl bych velikou šanci, že budu mít pravdu. Místo toho jsem to risknul a zeptal se naplno. Občas je potřeba riskovat, obzvlášť v magii a tohle se mi zdá jako dobrá příprava. |
| |
| soukromá zpráva od Marcos pro Když odpoví profesorka Ros, povytáhnu obočí a pomyslím si něco o profesionalitě, ale nekomentuji to. Poté se obrátí na mne. To že byl náš předchozí rozhovor přerušen moc neřeším, přece jen jsme v hodině. “S léčitelstvím jsem do styku nepřišel, co tak vím, rodiče říkali, že ani nemohu, ale co to znamená,” začnu mluvit, ale pak si uvědomím, že Rosalie vlastně odpovídala ve stoje, tak se zarazím a postavím se, “ a pokud nepokládáte základní schopnost víl na objevení křídel za proměnu, tak ani s proměnami,” zarazím se,” leda by destrukce okolí byla proměna,” pokrčím rameny a zazubím se. Podívám se na profesorku, zda je to všechno a mohu se posadit. |
| |
 | Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci. Bimba PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup. |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR