Zmar a beznaděj se šíří výrobními světy. Z od jedné mateřské lodi ke druhé koluje ta apokalyptická zpráva. Zpráva, která může změnit osud posledních přeživších eldarů. Zpráva, po jejímž přečtení či poslechnutí upadají i ti nejoptimističtější do hluboké beznaděje.
Hlavnímu farseerovi, (kterýžto byl doposud klasik v županu, hlavně po ránu) došel lógr. Jak se něco takového mohlo stát, se nyní, bez lógru, můžeme jen dohadovat.

Zatímco celý elfí národ lamentuje nad nepřízní osudu, nedostatku lógru a nemožností věštit, jedna odvážná farseerka, kterou nakonec jménem ani nikdo nezná, jelikož se jí familiárně říká podle její nejčastější věty Podejtemikafe, se pokusila o návrat ke starým věštícím metodám. Ač ji duchové nebyli schopni pomoci s ničím jiným, než předpovědí počasí a větou, která zněla „Slunce v duši“ a nikdo ji plně nepochopil, u věštby z orkských žaludků měla pravděpodobně úspěch větší, jelikož poté, co vyzvracela i to, co snad nikdy nesnědla, utřela si jemná elfí ústa a přesvědčeně, s hlavou hrdě vztyčenou, všem shromážděným řekla „Musíme sehnat nový lógr.“

Davy zajásaly. Podejtemikafe, jejíž sebeobětování neznalo mezí, našla řešení bezvýchodné situace. Pro lógr se musí vydat několik hrdinů, na jejichž bedrech bude spočívat osud celé rasy. Samozřejmě s příslibem vysoké doživotní renty v případě úspěchu mise. Popravdě je ona renta TAK vysoká, že by se jejím příslibem nechal uplatit naprosto kdokoli. Tak vysoká, že by se i inkvizitor vzdal své víry ve prospěch hledání lógru.

Ať už jste kdokoli – nyní víte jedno. Lógr je váš hlavní cíl. A v supermarketu jej neseženete, obchod s kávou v Oku Nákupu již také zeje prázdnotou. Ani librarian Google, starší bratr Seznama, reklamní tváře Oka, není schopen vám pomoci.

…a Císař pije pouze rozpustné….

Nejdřív vypadne server, potom hrdina.

Mdlá zář obrazovky ozařuje pokoj. Slabé světlo odhaluje prostorný pokoj. Velké prosklené skříně se tyčí mezi stíny jako věže, schovávaje uvnitř haldu datových nosičů z nichž mnohé mají i svůj originální obal. Stovky, možná tisíce her, desítky anime seriálů a nejedno utajené video vhodné na dlouhé a osamělé večery, které ovšem s twilight ságou nemá nic společného tvoří značnou část váhy těchto titánských kusů nábytku.

Mezi skladovacími prostory stojí netknutá postel se silnou vrstvou prachu. Její majitel patrně nikdy neodhalil její pravý účel, takže slouží coby stolek na časopisy, které se opět dělí na herní/magnu a takovou tu jinou mangu. Přesuneme se trochu blíže k oknu. Speciální hi-tech zatemňovač funguje skvěle a často, tak často, že by místo onoho okna byla lepší zeď.

Escapa to netrápí. Své unavené oči odhodlaně upírá na monitor. Šedivá kůže sama o sobě dobře kryje kruhy pod nimi. Čeká. Jako stovky jiných válečníků před bitvou i on si vychutnává napětí. Tam kde jiní váhají on pevně svírá myš. Jeho čas přijde, on ví a je na to připravený. Minuty pomalu ubíhají. Nesmím usnout... nepolevit... bude mít respawn každou chvilku...

Silný smysl pro povinnost bojuje s vyčerpáním. Vyšší dobro! Ta morálka je skutečně neobvykle silná i na Tau. Naprostá oddanost, kterou má vůči svému hernímu charakteru bitevní sestry ve Warhammeru40k online je nesporná. Urazil jsem tak dlouhou cestu... teď to nemohu vzdát... tolik ti toho dlužím... Mysl rychle zatápe. Chvíle, kdy začal s malým orkem a zvládl přestup na hive tyranta, aby si udělal snáze subku na sister of battle... nejhezčí týden jeho života.

Nyní je jen krok od naplnění osudu. Získání třetí nitě na spodní část trochu... řekněme onlinové verze power armoru. Je to jako na dlani, stačí jen zabít třetího bosse - kaplana Ultramaríny jehož respawn je otázkou už jen minut. Proč je quest na ta tanga tak těžký? Tichý vzdech. Ruka zašátrá po hrnku. Rychle nabírá směr ústa. Nic. Žádná tekutina, žádná kofeinová vzpruha.

Klepnutí. Dveře se otvírají. "Ty už jsi na nohou?" Postava Taua ve velitelském obleku otevřela dveře. Nebo si spíš ještě nespal? Escape mávne rukou. Tobě to může být jedno, já zítra školu nemám. Reproduktor zkreslí vzdech. "Sestra ti vyčiní" Úšklebek. "Je ve škole" Letmý rozhled, snad pro potvrzení slov. "Navíc se vyřádila na tobě, neměl si se tahat s nějakou lidskou holkou aj eště k tomu přijít vožralej... ona to nevidí ráda." Jistý pocit zadostiučinění se rozlévá v těle. Odvážný bratr, člen ostrahy oka nákupu dostal včera za uši. Je to čirý zlo... Mráz přejede po zádech. Myšlenka na třináctiletou fúrii, která oba úspěšně vychovává stačí k děsu. Mlčení.

Muž ve velitelském obleku zavírá dveře. Flee, vem v práci kafe, došlo! A měj se! Pozornost se zase přesměrovává k hernímu zařízení. Příjemné překvapení v podobě bosse snadno vytlačí hlas hulákající ze schodů něco o tom, že kafe už docela dlouho není nikde k dostání. Cvak. Jeden klik rozpoutává peklo. Skilly a potiony víří obrazovkou. Trvá to hodinu, než se proužek zdraví sníží na poslední milimetry. TADY MÁŠ! Prst se blíží.

Čas se zastavil. Jako opařený padá Escape do židle. Místo vítězství a třetí nitě je na obrazovce tabulka. Server byl odpojen. Zoufalství. Frustrace. Marnost. Slzy hodné krokodýla kanou z očí. Hlava dopadne na stůl. Bolest. Písmenka klávesnice se vyrývají na čelo. Další a další rána. Kombinovaná jen výkřiky trýzně větší než té, kterou působí nárazy hlavou o počítač. Vše se setmí.

Neznámo kde

Dech. Tlumené hlasy. Rozostřený zrak. Světlo. Někdo svítí do očí baterko. Který debil? Který idiot? Brácha? Doktor. "Je na tom špatně..." Myšlenky jsou rozvířené a tělo ochromené. Je to, je to jako by v CODu u mě vybouchl granát... Počítání. Jen pěkně pošahaná gilda by měla čistě bílý hadry... Několik zúčastněných přenáší bezvládného hrdinu na operační sál. Píchnutí. To znám... injekce mě postaví na nohy, jako v Global operation... je to dobrý, nepřijdu o skore... do těch 15s to stíhá... Vše se noří do tmy.

Lag?

Hlas: Ztrácíme ho
Hlas2: 10. opening bleache

Loalding?

Hlas: Nereaguje
Hlas2 Nasaďte loveless!
Hlas3 Nevzdávejto, chlapče, to zvládneš...

Šílíš? S tímhle připojením? Si padl na hlavu!

Hlas2: Negativní ohlas... stabilizujte flasbackem Nejiho
Hlas: Není k dispozici

Kašlu na vás noobové! Jen si tu pařte sami, lamáci! Tohle nikdy nenajede... kde je k do háje ten křížek?

Hlas4:Final Fantasy připojeno

To znám...

Hlas: vrací se...

To mám rád...

Exit or Continue?

Continue...

Opět kdesi

Odporné světlo bodá do očí. Všechno je bílé. Povlečení, zdi i postele. Netušené. Divné a cizí. Co se stalo? Omámený Escape vstává. Sám a opuštěný na pooperačním oddělení se jen těžko snaží zjistit co se stalo. Kde to jsem, kde jsem... Další rozhled. Nic. Tedy kromě muže vytírajícího chodbu. Co se to děje... jsem tu sám Pohled bloumá po místnosti. Nemám věci a nevím... Záblesk poznání.

Mozek narušený hrubým zacházením a průnikem enteru skrze lebku spustil jeden z prvních chybných procesů. Paměť zapracovala a vyhledala nejbližší podobnou zkušenost z Escapova života. Chápu Vše je tak jasné. Skoro drsný hlas vyjde z úst. Sára Connorová musí zemřít.

Teď je na řadě kafe

Prázdná noční ulice. Milá a přívětivá kulisa. Bezradný Escape marně hledá únik domů. Unaveně sedne na lavičku. Ve světlé chvilce uvědomění má v hlavě má stovky otazníků. Proč mám bitevní verzi uklízečského obleku? Kde jsem vzal tu stříkací pistoli? Bezradně vrtí hlavou.

Vítr fouká. Šustění. Noviny přistály kousek vedle něj. Letmo si prohlídne titulní stranu. Kávová hysterie jej nechává chladným stejně, jako aféra odhalující zvláštní praktiky bývalého nejmenovaného člena antikonflitkních sil oka nákupu. Chudák, ten práci jen tak nenajde
Kapání. Začíná pršet. Jedna obzvláště velká rozmočila poctivý papír pocházející z internačních/převýchovných táborů Tau. Pět procent dětské práce se nezapře. Brzy se papír v místě dopadu rozmočí tvoříc tak obraz podobný vykřičníku.

Quest! Do tváře se vkrádá tik. Oči sjedou níž. Musí číst, nemůže si pomoct. Text žvatlá cosi o kávě. Důležitost dodává i zachmuřená i když jinak krásná eldarka. Vstává. Zahazuje noviny. Stříkací pulsní pušku chytne zespodu. Jako meč ji zdvihne nad halvu.

Jako, že se Link jmenuju! Já tě, Zeldo, Zachráním! Je čas porazit Gaudona...

Za Zeldou

Ať už tě k tomuto rozhodnutí vedlo cokoli, možná se jedná o další quest za dobrý exp, snad dokonce přestupák – a možná hledáš princeznu, kterou bys zachránil před hrozným koncem, zatímco budeš pojídat houbičku a skákat želvě po krunýři, jsi tady, abys eldarům, těm srandovním chlapíkům, co vypadají trochu jako z wowka, akorátže mají menší uši a nejsou fialoví, pomohl s jejich neřešitelným problémem. Mizením kafe.

Ne, že bys plně chápal, o co jim jde – ty bez kafe přežít dokážeš a nijak ti to nevadí. Na dlouhý exp stejně dobře poslouží i energy drink. Možná, že kdyby se podřídili Vyššímu dobru, tak by také oni byli schopni žít bez… no to je nakonec jedno. Questy ne vždycky dávají smysl. Hlavně, aby nebyl buglý.

Na určenou mateřskou loď už ses dostal včera, tak trochu stopem – nicméně než jsi stihl dorazit ke správným sektorům a kajutě, kde bydlí podejtemikafe, tak nějak jsi se dostal do víru událostí. Nutno jen dodat, že si ze včerejší noci mnoho nepamatuješ, ale nyní tě dost bolí hlava. Jediné, co ti mlhavě vystupuje v pozadí mysli je herna, plná naprosto neznámých her… a pak nějaké to pití energeťáků, aby ses udržel při životě a narychlo zhltnuté jídlo, aby ses mohl zase zapojit … pak?… Nicméně k věci. Ráno ses probudil v cizí ložnici jakéhosi elfáka, který byl tak hodný a odtáhl tě pryč. Tvrdí ti, že jsi zkolaboval. Poté, co si vypijete ranní čaj (nad čímž pořád kňourá něco o tom, jak není kafe) zjistíš, že na eldaří lodi funguje jako něco na způsob poslíčka, tedy rozváží rozličné kargo různě po gigantu. Nechtěl říct co…. No a nebo se to říct snažil, ale tys stejně nerozuměl jeho divoké gestikulaci a štěbetání. Nicméně jsi pochopil, že jsi mu řekl, žes přišel zachránit svět a tak si dneska vzal volno, jen aby tě před ten… kajutu, svatyni…. Kdovíco… odvezl. Eldar ale trvá na tom, že tě odveze až poté, co si dá ranní sprchu a tak máš chvíli volného času. S hrůzou jsi zjistil, že místní připojení… že tady vlastně žádné připojení ani není. Zahnal jsi hrůzu a rozhodl ses zabít čas jinak, takže sis alespoň pročítal místní noviny. Bohužel, eldaří runy jdou tak nějak mimo tebe, proto jsi se snažil ke každé runě přiřadit obrázek, který připomíná – a z toho poskládat věty, které by jakž takž dávaly smysl.
Poté, co jsi zjistil závratnou novinu, že „čtvereček šel za mřížkou a stala se z nich anténa“.. u čehož je z nějakého důvodu vyfocená banshee, ječící nad prázdným hrnkem, jsi si odfrknul čelem a vzdal to s jakousi mimovolnou větou na adresu inteligence starších ras. Nakonec řidič toho, co budeme pracovně nazývat vůzkem, vyklusal ze sprchy a rozrušeným žvatláním ti naznačil, že už je čas, že vyrážíte. Cesta lodí je nudná a prázdná. Musí se jednat opravdu o vymírající rasu, protože kol a kolem nevidíš živáčka. Nakonec se přeci jen ocitnete v kýžené konečné stanici. Eldar ti ještě zamává a popřeje šťastnou cestu.
Vystoupíš tedy a jdeš před velké bezpečnostní… dveře? ... vrata?, zdobená dalšími anténkami, mřížkami a čtverečky, tyto, na rozdíl od těch v novinách, svítí. No… ono… máš za to, že by ses měl zeptat, co s těmi dveřmi… ale onen dopravní prostředek i s řidičem je nenávratně v čudu.

Shrnutí situace je tedy následovné. Jsi sám, s děravou patou, máš horečku zlatou a chudý a sláb…. Hmm… mám pocit, že tohle shrnutí je špatné – minutku – ano. Stojíš sám, v cizí lodi, přede dveřmi, popsanými tajemnými nápisy. Okolo je jen ta „cesta“ po které jsi přijel, která se táhne až kamsi do daleka. Trochu tě po včerejšku bolí hlava, ale rychle to odeznívá. Okolo nikdo není. Tohle není zrovna přivítání, hodné hrdiny!

První level a první překážka

Monumentálí pohled. Vskutku. Koho by napadlo spojit příjemné s užitečným a vytvořit muzeum geometrie na, řekněme, dveří. Trojúhelníčky a všeljaké příjemné čárečky přátelsky svítí. Pečlivé oko pařana zkoumající kdejaký pixel už z dob adventur musí zajásat. Tedy jen na okamžik. Na grafiky a programátory zjevně spěchal zadavatel projektu, protože textury se sem a tam opakují. Vrtění hlavou. Království za Crisis!

Vzdech. No nicméně... staré hry mívají alespoň příběh, atmosféru, volně dostupné stahování... nesmím být povrchní... Bolest. Pomyslné kolečko v hlavě přeskočilo do správné roviny. Tajemná substance zvaná též zdravý rozum se hlásí o slovo. V mžiku je vystaven lístek základních otázek.

Kde to jsem? Ehm...no ehh... docela těžké... zkusíme si to utřídit po pořádku.

Soustředění. Veškeré duševní síly hodlají zodpovědět otazníky. Snaha a trpělivost přináší ovoce. Brzy se mihne záblesk opuštění rodné planety. Vše proběhlo v přátelském duchu. Na ulici stopl nádherné vznášedlo. S úsměvem přišel k řidiči. Pak přesně podle etického kodexu platného v každém větším městě jako Vice citty, San Andreas vyhodil řidiče z auta. Hej tam byl bug! Ten řidič se chtěl prát! Jako výraz díků přelomil stříkací pušku o jeho hlavu.

Pak už šlo vše ráz naráz. S první bouračkou přišla první hvězdička, s prvním přejetým policistou druhá a třetí. Honička s policií se táhla městem a jako na potvoru nebyla žádná lakovna otevřená, tedy kromě jedné, ale to místo lakovny byl transportér. Každopádně bojové plavidlo startující do bitvy z nějakého důvodu nepřilákalo policejní zátah.

Chjo, měl jsem jen čtyři hvězdičky! Teda... chci říct... co jsem to vyvedl...

Ani druhá třetina cesty nebyla ničím výjimečná. Po krátké službě na poli cti a slávy v systému Kurawa podařilo získat další odvoz. Když se člověk a nebo jeho modrá nosočelná obdoba tváří mile, hned si najde přátele. Při bizarním přepadu základny temných eldarů v domnění, že je neviditelný predátor jej ostraha místo rychlé smrti zastřelením uvítala v prostorách mučírny.

Naštěstí slovo dalo slovo a vše se v dobré obrátilo. Vlastně několik slov. Escape ochotný a sdílný v úžasné hororové atmosféře začal mučitelům vyprávět nejčerstvější dojmy z hraní resident evilů, silent hill, alone in the dark. A tak, zdrceni jeho sadismem a vědomím, že má rozlišovací schopnosti mezi dobrem a zlem, brutalitou a humorem totožnou s průměrným americkým dítětem nalodili jej na autobus a odeslali směrem k příbuzným.

Ale co bylo pak? Mlha. Temnota. Hlava prázdná jak při zkouškovém testu. Jediné střípky minulosti jsou až z rána. Noviny totiž zanechaly hodně silný dojem. Celou půl hodinu přemýšlel Escape o tom, jak může bát Banshee tak vysoce oduševnělá a vůbec jak může mít svou udeševnělost už na pohled tak pevnou... asi po 29 minutách mu docvaklo, že slečna je ve zbroji. Dál už jen cesta autem a zmíněná vrata.

Zhodnocení situace. Co by udělal brácha? Na moment zavře oči. Bingo! Fantazie spouští iluzi Fleeho stojícího před touto překážkou. Zamyšlený pohled taktického génia vyzařuje i z velitelského obleku. A jelikož je tohle jen představa, lze slyšet myšlenku - "Co by udělal Naruto?" Rasengan mi nepomůže. Co sestra? Ne, pro tu neexistují překážky. To musím zvládnout sám. Informace jsou základ. Student taktiky a estetiky to zajisté ví.

Takže já jsem tady a tam vzadu za těmi dveřmi je... princezna... Princezna v ohrožení. Vysoké překážky vybízející k lezení. Klouby čtyř prstů křupnout. Nohy se dávají do rozběhu. Jeden, dva, tři kroky po stěně. Obratné zachycení. Skok na druhou stranu... využívaje každou skulinku v runě se souká nahoru. Ještě kousek... nesmí vypršet časový limit...

Rána. Bolest. Totálně koncentrovaný princ perský opomněl jeden fakt a to strop. Posledním skokem přišla hlava s tímto architektonickým výmyslem do kontaktu. Krátká výměna názorů. Nakonec horní stěna lodi měla pádnější argument. Nebohý Escape absolvuje obdobnou cestu dolů. Otlučen a vybaven mnoha pohmožděninami a jen zázrakem přeživší končí zpět na podlaze. To bylo tak za dvě srdíčka...

Level complete

Šplháš nahoru s chutí a výdrží tobě vlastní. Hladina staminy ti nakonec ani příliš neklesá. Jsi dobře odpočatý a máš mnohem vyšší level, než zeď ke svému vyšplhání vyžaduje. Bohužel ale ještě nemáš potřebnou úroveň, na které se učí skill "proraž strop" - což ti taky onen strop jasně dokáže. Prostě to nejde, spadni si dolů a vrať se do zákadní vesnice.
Nebo, když už jsi ten prince - na začátek kola.

Jenže ty se nikam nevracíš. Tak přece onlinovka. To si počkáš na res.
Neležíš na podlaze ani minutu, když se zpoza dveří ozvou několikery kroky.
"Já vám říkám, ctihodná farseer, jsme napadeni! To dunění! To byla kopyta!"
Ozve se pěkně nakrknutý hlas, takový ten, který mají lidé když se něco snaží vysvětlit někomu, kdo je zásadně neposlouchá.
"Ti mi chcete říct, Noobe, že na bránu kopou samotní warpoví oři apokalypsy?"
Odpoví štěkavý, ženský hlas.
"Ano, paní - přesně to se tady snažím celou dobu říci!"
"Absurdum, warlocku. Nechápu, jak můžou eldaři začít vymýšlet takovéhle kraviny, ve chvíli, kdy se naše civilizace pomalu ale jistě chýlí ke svému zániku. Ještě tady rozhlašujte něco o apokalypse! JSOU TOHO CELÉ NOVINY! PLNÝ SATELIT!"
"Augh-imat, já vám prostě říkám...."
"Ticho, chci ty oře slyšet ržát, než na mne vydští oheň."
Poslední věta ctihodné paní farseerky zní víc jak ironicky. Nejsi si navíc jistý, jestli warlockové či farseeři umí resurectovat... tvoje battesister ve warhammeru 40k online to samozřejmě uměla... ale...

Na dveře se z druhé strany ozve zaklepání, nato promluví vystrašený hlas warlocka Nooba.
"Augh-imat, oni nemají rádi, když se na ně klepá."
"O třesky plesky! OTEVŘÍT!"
Dveře se začnou otevírat. Ke tvému údivu se nezasunují do stěny, jako každá technicky vyspělá dvířka - ale otevírají se jako vrata. Takže tě samozřejmě vezmou sebou a shrnou tě ze středu chodby pryč, na stranu.

"Vidíte, Noobe? Kde jsou ty apokalyptické vize teď? Měl byste omezit sledování filmů, jako je superžralok versus obří chobotnice."
Zpoza dveří slyšíš zase jenom hlas. Začíná to být otravné. Nicméně se můžeš ozvat... a nebo vyjít škvírou ven.
"Byl to megažralok, MEGA! A žral památky na Teře!"
"No, to muselo být vskutku hluboké. Jako by vám nestačila Godzilla a Predátor versus Ježíš. Teď jste viděl, že tady žádní koně nejsou, pojďme pryč. Myslím si, že máme vše, jen ne čas se tady poflakovat."

Milášek, anob Lord of the kills

Rána! Tím nemíním dopad. Ten byl spíš mlasknutí... No ale k věci. Rána! Dveře se pomstily za můj horolezecký výkon. Patrně pokořené faktem, že jsem se vyškrábal na vrchol i s první úrovní, se uchylují k takové pomstě. Kdybych měl tam nahoře nějakou manu... Zavrtím hlavou. Cink. Ouha! Jako už tolikrát do něčeho narazila. Teď tedy do zmíněných dveří. Asi jsem vyhrál soutěž sympatií, či dostal pomyslný "rec" na změnu nicku na modro. Zkrátka mě ten kus kovu tísní.

Dva hlasy. Neznámé. Mužský a ženský. Filmová sekvence? Spustil jsem animaci? Dějová vložka... mám mačkat "E" nebo jiné klávesy? A proč nejede obraz? Hovor budí otázky. Nakonec se podaří zodpovědět jen jedinou. Video signál není přenášen kvůli dveřím. Jasná páka! Přes ten kov nejde signál do obrazovky... Nejsou neprůhledné? No jo... chce to wallhack, díky. Pohladím podlitinu. Tiše děkuji darwinovi, že evoluce zanechala šedivá až modrá těla vůči modřinám kamuflovanější.

Nádech. Výdech. Ať se děje cokoliv, musím se s tím vypořádat a nejlépe hned. Nevím řádně kde jsem a nejraději bych nevěděl, jak se mi sem podařilo dostat. Tak či onak, pokud se nezeptám, tak se nikdy domu nedostanu, nebo k té... princezně... nevím proč, ale při zmínce o princezně se cítím jako italský instalatér. Šok. Všechny smysly zbystří. Tajemné slovo bylo vyřčeno! Skupina písmen tak mocná, že nenechá žádného playera v klidu. "...Noobe" Rázem se v samotném nitru probouzí starobylý idealistický rozpor.

Tak jako lidstvo žilo v přenicích o tom, zda hmota je nadřazená myšlence, či nikoliv, tak je rozdělené i Taustvo. Dva nesmiřitelné tábory, neslučitelné filozofie, dva rozkoly hluboko skryté před zraky vnějších obyvatel vesmíru. PKaři a Farmáři. A tak místo anděla a ďábla se nad rameny zjeví pomyslné gamecuby.

Zlá herní konzole: Noob, noobíček, frag, fragýsek, dopřej si, jen pojď zlepši si statistiku...
Hodná herní konzole: Nech ho! Je tu nový i tys začínal, neměl si fajnový equip ani lvl! Zaslouží si pomoc, ať se může vypracovat a přispěje k rozvoji herní komunity! Vyexpy si svého přítele.
Zlá herní konzole: Nebuď podělanej farmář! Tohle boj! On je looser, ty owner! Tak už to chodí kémo...
Hodná herní konzole: Owner? Howner je zamidrákovaný hlupák! Vypělý hráči užívají chatu k zábavě a kooperaci! V té hře jsou moby asi proč?
Zlá herní konzole: Aby ses mohl vylvlit a jít do základních vesnic zabíjet chudáky...
Na tom něco je...
Hodná herní konzole: Nech tyhle poklesky zamindrákovaným hovadům...

Tak moment! Já jsem zamindrákovaný a zakomplexovaný hovado!

Zlá herní konzole: Honor, Frag, PK bod... říkej tomu i sprostá virtuální vražda či kombinování skillů s následkem ressu... pravdu stejně nezměníš. JE JEN TVŮJ, SÁM K TOBĚ PŘIŠEL! TVŮJ NOOBÍSSEK

Ano, ANO!

Hodná herní konzole: Když je to takhle... tak HELL YEAH GUYS!

Rázem je rozhodnuto. Prvotní pud skrytý v každém organismu náhle zatlačuje... no to co má Escape v hlavě. Jeden PKař vládne všem, jeden všem noobům káže, jeden všechny přivede, do zoufalství sváže, na servru přetíženém kde snoubí se lag s lagem... Z hrdla se dere šílený řev. Se stále větší silou rezonuje snad celou lodí, nebo alespoň to tak je v Escapovo šílené fantazii.

LEEEEEEEEEROOOOOOOOOY JENKINS!

Vybíhám ven. Nezastavitelný v touze po boji. Jen pád serveru by mne mohl ohrozit. Obíhám dveře. Dva...
Zlá herní konzole: Duble
Hodná herní konzole: Kill

K mému řevu se přidává i hlasatel z unrealu, aréna šílí stejně jako já. Dominating! Dokonce i mé oblíbené ohodnocení přišlo na řadu. F1 Zahajuji stunem. Pěst si neomylně nachází svůj cíl. Bug. Jinak si to nedokážu vysvětlit. Boj skončil dřív, než začal. Dmg byl patrně příliš velký, neboť překvapená lama neměla nad hlavou ani hvězdičky. Padl jako podťatý. Hořkost. Zklamání. Noob cosi říká. Tiše do chatu zavrčím. kua voe dpc nsr ty kkt!

Šok. Příjemný. Vlivem boje jsem málem přehlédl evidentní miss serveru. Oči jen zírají a připojení slábne. Mám pocit, že už jsem to zase já. S rukou od krve warlocka pocházející zřejmě z místa vyhrazeného pro nos se cítím trochu trapně. Ani nevím jak, ale jsem na sim date s touto pěkně vykreslenou slečnou a nemám ani květiny. Dá se "dobrovolné" dárcovství krve uplatnit na první schůzce? Snad jo...

Farseer, inkvizice a princezna

Když se k nim blížíš, můžeš, ač zezadu, rozpoznat jejich rysy. Ahmat je vysoká žena neurčitého věku. Bílé vlasy v bohatých loknách spadají až k pasu, ozdobené několika miniaturními pletenými copy. Dlouhá farseerská róba, plná značek těch antének a drahého kamení (což budou nejspíše enchanty), se táhne notný kus za ní. V ruce svírá tu eldaří speciální staffku a aniž by se o ni opírala, jde důstojným krokem někoho, kdo si je vědom, že mu to tady okolo už nějakou dobu patří. Noob je oproti ní maličký, hubený, roztržitě vypadající chlapík s tiky a obrovskýma odstávajícíma špičatýma ušima. Když mluví, poněkud přehnaně gestikuluje a rozhazuje rukama, občas poposkočí. On je vše, co si představuješ pod slovem „pošuk“.

Krátká přestávka na vnitřní boj.
Zaváhání.
Utvrzení.
Tvé horší já tě přemohlo. Tak jako mnoho player killerů před tebou. Že je zde nebezpečí náhodného dropu? Lákadlo fragu je příliš velké na to, aby tě přimělo tohle nebezpečí podstoupit.
Vyrážíš. Jako blesk se vrháš po Noobovi.

„Ne! Neeeeee! Už si pro mě přišli! Maminka mi vždycky říkala, abych byl účetní a ne warlock! AAAAA!“
Warlock Noob dostává svému jménu, téměř v hysterickém pláči se pod tebou kácí. Aniž by věděl, co mu na záda skočilo, hlavu má plnou hrůzných vizí z „Čelistí“, „Hadů v letadle“, „Aligátora“ a taky „Útoku ze tmy“. Nemluvě o všech Resident Evilech.
“ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ! Muž s pyramidou na hlavě!!! KYÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁCH!“
…a Silent hillu, zjevně.
Na to, žes mu ještě v podstatě nic neudělal, je jeho reakce přehnaná, až směšná. Farseerka naopak vypadá nesmírně klidná.
Miss serveru. Už to tak bude. Ten ledový klid značí level natolik vysoký, že se tvou přítomností necítí ani mírně ohrožena. Velké oči, šedobílé, stejně jako vlasy, se ti propalují skrze sítnice až na zátylek.

„sudokopytník versus warlock… taky kulturní podívaná s hlubokou myšlenkou… je pravda, že nám tady k nezapomenutelnému zážitku chybí ještě alien a invaze létajících medůz vypouštějících na kolemjdoucí zkyslé mléko… ale nemůžeme mít všechno. Alespoň je to tři dé, že ano.“
Ač mluví o věcech, které by každého jiného možná i nadchly, ona sama zní dosti nenadšeně, až otráveně situací. Zajisté se jedná o jednu z těch pragmatických, konzervativních semetrik, které ti jsou schopné tvrdit, že hive tyrant nemůže provést digizměnu na librariana černých templářů – a jako hlavní argument uvede ten suchopárný fakt, že něco takového, jako librarian u této kapituly mon-keighů vlastně vůbec neexistuje. (ač dodá, že několik pofiderních zmetků s divokými subclassy tam bezesporu působí)

Bozbil bi nos….
Fňuká warlock tiše.
Jak jsi ty složil krvavý rituál Aspektu válečníka, to mi bude snad do smrti záhadou….
Utrousí jeho společnice ještě, než hrábne tam, kde tuší tvé ucho, za které by tě mohla káravě zatahat.
Ruka hmátne do prázdna.
No to snad…
Tiše zamumlá a provede pohyb znovu, načež, popuzená dalším neúspěchem, ti alespoň uštědří jeden rodičovský zahlavek.

To aby sis pamatoval, že dětem hvězd se nosy nerozbíjejí.
Dodá po krátké odmlce.
Brotože ty nebůžeš vědět, jaké to je, když nebáš nos….
Zafňuká warlock a pomalu se začne sbírat.
Předpokládám, že jsi tady jako jeden z těch, kteří míní vyřešit náš problém. Má matka vždycky říkala: „Nevěř ničemu, co dýchá čelem!“… ale posouzení není tak úplně na mé straně. Dovolila bych si říci, že jsme tě očekávali – ale poslední dobou neočekáváme nic. I ty večerní zprávy jsou pro nás vždy překvapením… opravdu budou každý večer?... Jak máme bez vidění vědět, že dnes o půl osmé bychom měli zapnout supernovu a ...?
Naznačujíc ti, abys šel za ní, odchází Ahmat kamsi chodbou. Warlock Noob se na tebe ještě naposled popuzeně podívá a pak se divže neodplazí za ní.
Amat se ještě chvíli věnuje monologu na téma, zdali obědy jsou opravdu i bez vidění o dvanácté v poledne každý den a jaktože to všechny ty ostatní vši na lodi ví, jen ona ne. Vypadá čím dál tím víc frustrovaně. Taky mluví o každodenní stolici a absenci kafe… ať už to spolu souvisí jakkoli.

Jdete dlouhou chodbou, zatímco Noob fňuká a Amat vede monolog.
„já samozřejmě Podejtemi ctím a uznávám, jako velkého farseera, který nám ukázal cestu dál. Ač v jejím věku ještě příliš nechápu, proč si duchové předků vybrali právě ji. Jediné, co mě mrzí je fakt, že jsem na nic takového nepřišla dřív já… a nebo moje dcera – tím myslím tu OPRAVDOVOU dceru, ne toho zmetka, kterého jsem poslala na zdrávku, jen co trochu odrostl a dokázal si sám utřít prdel… i když je to sporné… opravdová dcera to byla do doby, než se z ní stala v tom obřím domě neřestí e kenvelo slev prodejná děvka. Prý zpěvačka, cha chá… mít tak za dítě podejtemi… už bych ji naučila pořád nesnít o princi a věnovat se svému ohromnému potenciálu… Zatímco teď brzy narazím do dveří…. Hm… AHA DVEŘE!“
Eldarka zastaví těsně před nimi.
Ještě pořád nepatřím do starého železa…
Zamumlá, evidentně potěšena svou prozíravostí.
Takže jsme, ooo náš další zachránce, na místě.
Poví ti a z jejího hlasu je zase slyšet ten suchý podtón cynismu. To se k tobě ale nakloní Noob, kterému již přestalo krvácet z nosu.
Opravdu nás zachráníš před koncem světa? Dokážeš zničit Hvězdu Smrti, než zničí Alderaan?.... protože…. přejde do šepotu ..to se nepodařilo ani Lukovi…

Amat vás ignoruje, zatím vyťukává na dveřích nějaký kód. Zvláštní je, že nepoužívá žádná tlačítka, jenom otlapkává ty anténky.
… puškvorec, švábi a marmeláda, šnečí ulita, otevři dveře, pomazat šlehačkou dlažební kostku…
Nejspíše nějaká tajná zaklínadla ve starých jazycích.
V odpověď na to se dveře otevřou, ač Amat vypadá dosti vykolejeně. Podle všeho byla zrovna uprostřed zaklínání a dveře se zničehonic otevřely z druhé strany. Naproti farseerce stojí jakási lidská žena, která, ač není úplně nevysoká, proti elfce s postavou supermodelky, ať už ji je let kolik chce, vypadá jaksi drobná a maličká. Na sobě má bohatě zdobený rubáš s emblémy impéria a zlaté vlasy načesané do zdobného drdolu. Vedle ní stojí muž obdobně oblečený s černou rozcuchanou kšticí a bystrým pohledem, který je zrovna bez zájmu o okolí upřen na datatablet.
Díky zkušenostmi z hraní dowka víš jistě, že tihle dva jsou císařští inkvizitoři…. Ač to nejsou černoši, jak v dowku bylo mylně hráči předhazováno. Za nimi se šourá hlouček pubescentů. Jedna z nich je dokonce zástupkyní tvé rasy, ač si nedokážeš úplně vysvětlit proč. Dotyčná právě sleduje vedle stojícího pubescentního mladíka, jak se šťourá se zaujetím v nose a občas prstem jen tak mimoděk přejede po místě, kde vaše rasa dýchací otvory na rozdíl od lidí nemá.
Ehm.
Odkašle si žena naproti vám a významně se podívá na Amat.
Ehm?
Odpoví Amat a její výraz se mění z udiveného na popuzený.
Souboj vůlí. Inkvizitorka, s hlavou zakloněnou, aby eldarce viděla do obličeje, oplácí plamenný pohled ledově chladným. Sekundy se vlečou a obě ženy na sebe jen nevraživě civí…

U Císaře Ishro, tak jí uhni a přestaň tady funět…
To inkvizitor stojící vedle, zvedl konečně hlavu od svého zápisu.
DAMIÁNE! Jak můžeš….?
Nebo si tady mám sednout na zem a počkat, až jedna z vás dostane rozum?
Jdeme! A přestaňte zdržovat!
Sprdne inkvizitorka pro jistotu hlouček pubescentních učedníků. Ti jenom něco zamumlají o tom, že si mysleli, že kurzy s paní pošahanou jsou formou přednášek a ne praktických seminářů s vedením prezenční listiny a jdou dál. Oba neznámí odcházejí, společně se svými živými ocásky ti připomínají ponejvíce husí stádečko. Ti dva vepředu ti…. Někoho připomínají. Těžko říct, do které gamesky je zařadit, ale máš takový pocit, že kolem tebe zrovna prošly postavy, které nejen že ti nejsou úplně neznámé, ale také je nevidíš naposledy.

Amat jen něco zamumlá na adresu nižších ras, které si o sobě myslí bůhvíco a uvede tě dál, do jakési prostorné místnosti, ověšené hedvábnými závěsy. Uprostřed je malý stolek, na něm hrneček, ve kterém je nalitý čaj. Kousek od něj je kupa polštářů a na jednom z nich sedí…. Princezna.
Ano, není pochyb. Dlouhé ušiska, blankytně modré… no nebo spíše fialové… oči, světle blonďaté vlasy, drobná postava a… nevyspalé oči. Přijde ti, že dotyčná něco musela hr…. POČKAT!
Rozlámané vzpomínky včerejšího večera se vracejí po střípcích zpět. Stojíš u herního automatu – dle tebe je značně zastaralý, ale ledaři co se her týče nejspíše nemají zrovna touhu po hi-tech věcičkách. Vedle tebe stojí dívka, hraje u vedlejšího automatu balící simulátor a pláče, že prince Yriela snad nikdy nesbalí, nikdy nikdy!
S pomocí pár vhodných triků ji v jejím úkolu pomáháš. Její tvář se stahuje dojetím, málem ti padá kolem ramen, pofňukává… na tvou otázku, jak se jmenuje ti ale odpovídá, že je tady inkognito – a že kdyby ti to řekla, musela by tě pak zabít…

WTF?

Když se probudíte v pondělí a vše kolem připomíná neděli, znamená to, že něco není v pořádku. Když se probudíte po pár minutovém transu a vše kolem připomíná ušatou seanci, tak to ovšem důvod ke znepokojení není. Další elfové... tenhle server je nějak monotónní... Je nutné podotknout, že po bláznivě narušené nervové centrum bylo landnutí pohlavku jako heal pro velmi vytíženého tanka.

Zatímco slečna s equipem zřejmě vysoko přes +4 vede jakési monology a ten raněný... Sundaný! Sundaný! Sundaný! Zkrátka mě jeho ress nevyvede z míry. Další příval slov zdvořile ignoruji. V mysli přemítám, jak vypnout toto chat okno a tiše proklínám programátory. Nejen, že slečna je nezajímavá a nejeví o vytvoření party, či raid zájem, ale navíc je to jen trapná healerka. Healer a Warlock na prvním lvlu... Myšlenky na propařenou noc berou za své.

Lítost a stesk. Touha po domově, pevné a milé židli, či skypu plném přátel se ozývá. Na druhé fakt, že nemusím do školy, ani dělat nádobí je v této výpravě příjemným bonusem. Jen si tak nějak vzpomenout, co tu vlastně chci... Pro mě nepochopitelné vyjádření Achmeda, nebo jak se ta elfka podle nicku jmenuje, mě uvádí do rozpaků. Naštěstí slova Nooba zase zanesou do zmatku řád. Takže zničit hvězdu smrti...

Tajemné divná slova moci zaznívají v touze po otevření dveří. Detail, nepříjemně rušivý. Nedokážu pochopit, jak po mě mohou chtít porazit impérium na vyšší obtížnost rychleji, než to zvládl Skywalker a to i bez Kenobiho. Síla... musím se soustředit... I přes reptání si snažím vybavit cestu k větrací šachtě, která umožní destrukci i malému x-wingu.

Ještě kousek... Error. File swds05ep... Školní zájezd zhatil šanci na rekord. Dvě červené karkulky v čele divného průvodu. Nemůžu se zbavit dojmu, že jsem s nimi už hrál, přestože nevypadají na skilly mé úrovně. Pohlédnu dovnitř. Dech se mi zatají. Nádherná dívka.Mě naprosto ohromí. Sotva pletu nohama. Nevzmůžu se na slovo.Na co čumíš? Zjistil lvl a class? Pochroumaná paměť odhalí pár krásných vzpomínek a v hrudi se rozlije takový zvláštní, opojný, milý až farmářský pocit...

Vatička...

Princezna.... tedy... ona to technicky princezna vůbec není, ale imaginace je silnější, než racionální vhled na situaci, který by ti jistě řekl, že jsi pěkně vadný, protože je to jen jeden z duchovních vůdců svého lidu.... k věci... princezna se zatváří poněkud překvapeně, v očích ji taktéž svitne poznání.
"ESCAPE!"
Zavolá se směsicí vděku a štěstí z faktu, že tě vidí.

Noob se s křikem otočí a byl by utekl z místnosti, kdyby ho Amat nechytila za ucho chvatem, který i ty již dobře z vlastních zkušeností znáš.
"Noobe, co to děláte?"
Okřikne pištícího warlocka starší z farseerek.
"Říkala to! Podkaf zavelela k útěku... tedy.... ústupu, ve jménu Khaina...!!!"
Každé slovo dělá Noobovi problém - možná je to tím, že se doopravdy bojí, díky nesprávnému vyložení tvého jména - a možná je to tím, že mu Amat uchem čile kroutí, což se nejspíše naučila z jednoho filmu o dvou pofiderních francouzích, mnoha divočácích, kde jakožto hlavní antagonista vystupuje Císař s obrovským nosem. Jediné, co nedodá, je notoricky známé "a ciki ciki cak!" - ač Noob své "ajajaj" dělá i bez toho.

"Ne!"
Alibisticky zavolá Podejtemikafe, familiárně zřejmě nazývaná Podkaf a rozhodí přitom rukama.
"Escape! Tak se jmenuje! On! Přišel nás zachránit a naplnit.... um.... věštbu!"
Máš pocit, že tiše, jen velmi velmi potichounku, dodá "alespoň tak to včera říkal..." což ovšem Amat zjevně neslyší.
"Slečno Podejtemikafe!"
V tvrdých očích se zračí úžas.
"Vy jste vskutku vědma, která si zaslouží vést náš lid v těchto těžkých chvílích."

Kdyby se někdo Amat ptal na její upřímný názor, pravděpodobně by řekla něco o tom, že pravděpodobnost toho, že logr zmizel, je asi stejná, jako že nastává další globální oteplování. Takže se podle jejího názoru nic neděje, ale stejně je potřeba vybrat někoho, kdo uklidní masy... a i některé jelitní členy elity - jako například Nooba.
Nicméně nyní musí užasle kývat hlavou - Podkaf nejenže zvolila nástroj svého masového uklidnění - ale ještě zná jeho jméno - dokonce bez logru. Vskutku, tahle dívka je výjimečná.
Nezbývá, než se hluboce uklonit.

Tvůj farmářský pocit se prohlubuje. I miss serveru, ta healerka, která by samotná utankovala bosse (je to donator! určitě má lepší zbroje a zbraň!) se princezně klaní.

Mohli byste nás, prosím, nechat chvíli o samotě? Probereme další postup, který radí osud, zavoláme Dagmar Kludské o výklad snů a pak... pana Escapa ubytuji, než zítra ráno vyrazí.
Pohled princezny je spíše prosebný, než panovačný. Noob se konečně chopil šance nepozorovaně se vypařit (ač neslyšen rozhodně nebyl, při svém vypařování se dělal něco jako "ÁÁÁÁÁÁÁÁÁ GODZILÁÁÁÁÁ!") a Amat jen přikývla, popřála Podkaf něco o duchách a jiné spiritistické kecy, otočila se a šla si po své práci.

Escape - jak jsi mě našel? Byla jsem tam přece... inkognito!
Oboří se na tebe mladá elfka hned poté, co za Amat zaklapnou dveře.

Vatová tyčinka, aneb když má autor volnou hodinu a vzpomene si na NFS

Buch. Buch, buch. Srdce buší. Spánky cloumá tepání a šedivá kůže získáva trochu zdravější barvy. Ani nechápu, co zadavatelka questu říká. Zhypnotizovaně hledím na otevírající se rty, nevnímaje slov. Stejně je mi jasné, že ať jde o cokoliv, úkol přijmu. Už jen proto, že na tomhle serveru donátorů bude lepší shodit karmu expením...

Noob se zoufale snaží prchnout. Healerka vycastila root, který landnul... Vnímám to povrchně s pozorností, jakou si zasluhuje trade chat. Buch, buch. Vpíjím se do Zeldy, Peach, April z želvých ninjů... zkrátka do každého dívčího charakteru, které byly dány za hlavní cíl záchrané kampaně. Bouře citů je něco nového. Cítím se jako bomberman, který si špatně načasoval výbuch.

Teplo v nitru a dokonce i hráčské sobectví jde trochu stranou. Pohled zmateně těká směrem do prázdna. Ať se snažím sebevíc, nemůžu najít příkaz recomandet. Ano, vím že tím ohrožuji vlastní cool zbarvení nicku, které je teď červená a má tak velký PKa respect, že noobík prchá ze dveří... Co to se mnou je? Jsem zhrozen. Dokonce se vlivem emocionálního napětí snažím změnit party loot.

"Jak si mě našel?" Našel? Já něco hledám. Bolest. Další z mnoha koleček přeskočilo. Nevím proč, ale jediné, co si vybavuji jsou ilegální závody mým vytuněným nissanem, ať už ta slova znamenají cokoliv. Spojka, plyn, brzda... Na moment jsem jinde. V místě kde smrdí benzín a polonahé slečny stojí před auty, aby jim upadla utěrka. čímž se mohli nechat přejet silnými vozy. Místo, kde drift není jen slovo ale způsob existence a 50k+ bodů za závod je denní chleba.

Jak si mě našel?
Zmáčkl jsem play?
Jak si mě našel?
Create new career? Možná před tím i se zastávkou v options...
Jak si mě našel?
Esc u intra?

Otázka se stále vrací. Nejsem schopný najít správnou odpověď. Nemohu, nedokáži se dost soustředit. Přesto je mi jasné, jako že driftění ve free ride městem doplňuje nitro, že dívce musím odpovědět.

Jak si mě našel?
"Jel jsem za modrou šipkou, kotě." Konečně! Logika ukázala svou sílu. Přeci se netáhnu celým městem za bodem na mapě pro nic za nic. Musí to být ona! Ona je ten důvod. Důvod... ZÁVOD! Opřu pohled směrem do místnosti, kde tuším její vůz. "Máš pěknou káru, baby. Uznale prohodím hledíc do zdi. Fakt, že vymírající rasa asi těžko bude podporovat závody terranských veteránu mě nikterak netrápí. "Víš, co stím? Nebo ji máš jen hraní..." S provokativním úsměvem se opřu o své... své.... auto?

NFS? Spíše Pedofilie!

M.. modrou šipku?
Eldarka vypadá mírně nesvá.
Já... nepamatuji si, že bychom zde měli... modré šipky... ono...
Podkaf.
Je krásná, absolutně bez jakékoli vady, jak už to u většiny herních kočiček. Z korejských her jsi obvykle zvyklý na trochu větší prsa a kratší sukýnky... ale ono - tenhle server je divný. Tak o co jde.

Noob i Amat jsou pryč.
Vytasíš své lichotky.
Máš pěknou káru, baby.
Káru?
Nejspíše neví, o čem to přesně mluvíš.
Jako takovou tu věc s jedním kolečkem, co na ní vozí ti, kteří se špatně učili na škole, uhlí?
Pokračuješ dále.
N.. nevím co s tím - já.... ještě nikdy jsem netlačila káru... Jak.. to s tím souvisí, Escape?
Nechápe. Sváteční řidič - rukavičkář! Blondýna za volantem! Nejednou jsi slyšel, že to je čiré zlo! Neumí ani roztlačit auto! ....a přesto.... přesto bys jí to byl schopen odpustit. i kdyby neuměla vyměnit kolo, srážela popelnice, i kdyby nedokázala uniknout policii a neprošla prvním levelem test drivera....

Opíráš se o své ...auto. Je to báječné. Aniž by ses díval, je ti jasné, že karoserie je bez poskvrnky. Několikrát svými třemi prsty po laku přejedeš. Tvůj Nissan, Nissánek.
Podkaf zalapá po dechu.
Nissan se pohne a něco zapiští. Zní to jako defaultní zvuky při hraní první verze prince. Nebo kačeřích příběhů - dalo by se říci, že pokud znáš stařičké ducktales, jsi tak trochu pamětník mezi tau.

Arnie!
Mužský hlas přeruší tvé vzpomínky na únik před mumiemi v hrobkách po celém světě. Otáčíš se za oním křiklounem.
Zjišťuješ, že kdosi byl doposud skrytý za nějakými přístroji. Jedná se o mladšího muže v červeném volném plášti. Na lemech plášte je bílý vzor, připomínající ozubená kolečka. Chlápek má v rukou nějaké dráty a francouzský klíč. Ze zad mu "vyrůstá" servopaže, ve které drží kojeneckou láhev s olejem.
Nejpravděpodobněji se jedná o jednoho z lidských techkněžích.
Ty úchyle!
Nařkne tě technokněz a obviňujícím prstem ukáže tvým směrem.
Nesahej mi na dítě!

Dítě?
Podíváš se směrem, kde jsi tušil své vytuněné auto. Možná jej přetunili, anžto transformer sis neobjednával. A pokud jo, tak rozhodně ne transformer, ze kterého by se stalo malé nekroní děcko. K čemu takové děcko je? A odkud se vzalo pod tvou rukou?
Kostrorobotek začne o překot cosi pípat. Zjevně žaluje. Zmetek.
Pojď sem, Arnie. Nenecháme toho beznosého bledého úchyláka, aby tě zneužíval - budeme se s ním soudit!
Nato zhrzený "otec" malého nekrona drapne a nese pryč z místnosti. Ještě po tobě pro jistotu z frustrace mrskne franckouzský klíč. Nicméně mine.

Ummm... Mechu?
Zavolá za ním ještě Podkaf, ale to už technokněz odchází pryč i se svým adoptivním robotkem.
Tak nic...
Povzdechne si elfka
Měl tam zprovoznit místní server pro Neopets... ale... asi se naštval. Tak... tak jindy.
Pokrčí rameny mladá farseerka.
To byl můj osobní technik Mech Gyver. Před lety kdesi v bulváru četl o jistém slavném hereckém páru z Terry, který adoptuje malá orčata... a byl myšlenkou mezirasové adopce natolik nadšen, že si adoptoval vlastní dítě. Je... na něj háklivý. Trošku. .... ach jo.... sever je v háji. Nemohl bys mi, prosím, podat ka....
Eldarka se zarazí.

Aha... kafe vlastně není.... oh... jsi tady od toho?
Ztiší hlas do šepotu.
Protože já to fakt nevím, i když Amat si myslí..... jo vlastně už proto tady musíš být kvůli toho. Byla by hrozná ostuda, kdybys nebyl.
Takhle zadavatelé questů obvykle nemluví. Většinou je to "dojdi na místo A, zabij XY mobů, vrať se a já ti zadám další moby, které budeš zabíjet a to až do doby, než usoudím, že toho bylo dost a dám ti expy!" a ne "ty musíš být ten pravý nebo mi trhneš hroznou ostudu"
Ehmm.... Já... dám ti prachy - hodně, hodně prachů... uhm... Adeny... škváru.... Zeny... ach jo, PROSTĚ NÁM MUSÍŠ POMOCT!
Neočekávaný chvat, elfka se ti s plačtivým výrazem vrhá okolo krku.

Vaříme z vody po druhé

Občas každý pocítí fakt, že něco nejde přesně podle plánu. Občas, co hůř, lze dokonce zpozorovat, že jsou věci mírně řečeno na pytel. Občas, což je zrovna momentální případ, člověk udělá něco, co může v budoucnu přinést obálku s modrým pruhem, případně s jiným, pokud soudy v budoucnosti používají jiné. Pedofilie... Nechápu, kde se bere ta drzost. Ano, je pochopitelné, že vysoká agility působí jako mršnost kdysi zesnulého děti milujícího krále popu...

Pedofilie? Dokonce i těžce pochroumanému mozku pana Escape dochází, že když nějaký, údajně strojový, kněz s dítětem, údajně robotickým, mluví o něčem takovém, tak to není v pořádku. Odvádí pozornost... Brilantní. Nikdy bych nevěřil, že priest může mít skill provoke. Klika, že je to jen slabší odvar hate aury... Fakt, že se z auta stal malý deceptikon mě nijak nerozrušil, vlastně... vzhledem k momentálnímu vnímání světa jsem zpátky v realitě.

Žádná auta, žádní roboti... Naprostá jistota prostupuje celým tělem. V Adenu ani Elmoru nikdy nic takového nebylo... Na moment se vrátím k Podkaf. Stejně jako blbosti modrých šipek, vozíků... Nevím proč, ale mám dojem, že se svět zbláznil. Milá eldarka si patrně zapomněla dát bodík do inteligence, protože mi tohle nedává smysl. Kde to vzala? O čem to mele? Ta je snad úplně mimo... Bolest. Zrovna v momentě, kdy se chystám seřvat osazenstvo do takové míry, že ani pixel na nich nezůstane bez výtky, přijde migréna. Tím nemyslí přezdívku mé sestry...

"Mechu?" Zní to skoro jako kníknutí. Sladký hlas ovšem na zastavení technaře nestačí. Inu slečna na má asi o něco víc jak dvanáct let... Bolest. Tepání. Nechce to přestat. [b"]Měl..."[/b] Herecký pár z Tery? Adopce? Začíná to dávat smysl. Přeci jen tak je to vždycky. Postaví se dům, dá se tam nějaké vybavení, dva simíci a časem to dospěje k adopci, protože celý režim dětí-tvorby se vším všudy bude přicházet zajisté v datadiscích.

Úleva. Tedy chvilková. Patrně jsem v úžasu omylem klikl záporně a nebohou simku podkaf rozhodilo náhlé odmítnutí úplné rodiny. Slzy. Pláče... "Ehmm.... Já... dám ti prachy - hodně, hodně prachů... uhm... Adeny... škváru.... Zeny... ach jo, PROSTĚ NÁM MUSÍŠ POMOCT!" Šok. Normálně bych řekl stun, ale tohle vypadá na anchor. Pláče...

Dvě oči utopené v slzách. Útlé tělo choulící se k mé hrudi, jako Damian tisknuvší se k Ishře. Možná... Možná nechápu oč tu jde. Možná jsem naloadoval příliš starou pozici a už si nevybavuji co bylo předtím ani kam směřuji. Ale vím, že je tu něco většího než já, priest, tokijská jízda a všichni Malkinovi šnečci dohromady.

"Příjmám. Buď přijdu s kávou, nebo vůbec"! Jemně ji pohladím. Setřu slzy. Vrátím se, brzy." Je jasné, co bude dál. Najdu zdroj mizícího kafe a taky toho spratka co se z temnot objevuje a ještě se mi chechtá. Ta malá svině pozná, co znamená FEAR...

Princ nejsi, bílého koně nemáš - a přeci máš full servis

V rekaci na tvá hrdinská slova tě mladinká, plačící elfka ještě jednou vroucně obejme.
To teda vrátíš. Protože jestli ne, máme oba problém.
Utrousí ti do ucha suše.
Jedeme v tom spolu, Escape. Na to nezapomínej.
Nyní je ti jasné, že její hysterický pláč a výlevy byly jen zástěrkou na ošálení zdejších kamer.
Tak mladá a již zvládá nejlepší triky ženských agentek. Je dobrá, to musíš uznat. A rozhodně ne tak křehká a nevinná, za jakou se před ostatními elfy vydává.

Cha - a pak že Tau jsou tady ti komunisti, které sleduje odevšad Big Brother.

Ještě chvíli tě křečovitě s pláčem objímá, přičemž utrousí ještě několik vět, z nichž vyseparuješ slovní spjení jako Obrovský průser., Mediální kachna popřípadě Já bez logru žádné vize nemám, ale to oni nesmí vědět! načež to zakončí větou, že jí nedovolili si pořídit psp, kvůli strachu z přílišného požitku a zlákání Slaaneshem. Nato usoudí, že hysterie a objímání bylo dost a tak tě znovu pustí.

Musíš se vydat na cestu do Oka terroru. Zařídili jsme ti nejrychlejší možný transport a pilota dost šíleného na to, aby tě tam odvezl. Ale... nejdříve se musíš vyspat. Ubytuji tě v jednom z našich VIP pokojů se satelitem a televizí.
Nemáš úplně až tak přehled o tom, co televize je - jedná se zjevně o jednu z těch straších věcí... máš matný pocit, že díky tomu funguje xbox - ale o x boxu nepadlo ani slovo. A satelit? Sakra co?
Musíš odpočívat. Po včerejšku ti musí být hrozně a bolet tě hlava.
Jak to ví? Je to vědma?
Viděla jsem tě hrát tu techicky nedořešenou necroní hru "jsi ďelňýk a podílýš se na stavbě piramidy." - ta hra má silné vedlejší účinky, mezi které patří halucinace a úmorná bolest hlavy.
Takže houby vědma. KGB je to.

Pak že Tau jsou komunisti....

Bez dalších protestů tě drapne za ruku a táhne kamsi do nitra komplexu. Okolo vás projde několik draze oblečených eldarů, všichni se Podkaf vstřícně uklánějí a všichni si tě prohlíží jako neskutečného exota. Tvá princezna je vždy buďto pozdraví, nebo jim přátelsky pokyne. Tedy krom slepého elfa s lehce fialovou kůží a prapodivným oboustranným sekáčkem, který ve své zbývající volné ruce nese transparent.
STŘESTE SE, KONEC SVĚTA JE TADY!
Tentokrát Podkaf nezdraví ani nekyne.
Illidane, uhni.
Vyprskne. Elf zaječí něco o démonech, kteří přicházejí a klidí se pryč, po cestě nařáží do stěn okolo.

To nic, to jsou eldaři z frakce Blizzard. Jsou fakt praštění, vůbec si jich nevšímej.
Tímto považuje epizodu s fialovým slepcem za ukončenou.

Netrvá to dlouho a stojíte před dveřmi, jako obvykle plnými antének a čtverečků.
Tady přespíš a ráno se vypravíš na svou misi, ó náš statečný rytíři.
Popostrčí tě do pokoje.
Pokojík je strohý. Obsahuje jedno obrovské lůžko s nebesy, bělostný stůl posázený drahokamy, jednu sedačku potaženou bílou kožešinou a samozřejmě, obrovský monitor, který není až tak monitorem.
Po krátké instruktáži zjistíš, že je to televize a také přijdeš na to, jak se zapíná. Podkaf ti poví o tom, jak užívat ovladač a ne, že se opravdu nedrží jako ovladač od playstationu.
Zapne nějaký random kanál a s přáním dobré noci a hodně štěstí odejde a zanechá tě vlastním myšlenkám - a televizi. No co už, alespoň zjistíš, co v tom jakože běží.

Je to jako Youtubko - jen výběr videí je poněkud menší.
První, co spatříš, je upoutávka na Aion online - jeho nová reklamní tvář, jakýsi maník v růžové róbě s nagelovanými vlasy, běží přes pole a za ním hopká pet, připomínající růžového jednorožce. Volá něcov tom smyslu, že je kawaii skiller a že si postaví krásný dům, hnízdečko své virtuální lásky.
Je to nechutné. Nemůžeš uvěřit, že existují lidé, kteří toto hrají.

Přepínáš.
NO NENÍ TO SKVĚLÉ, GÁBI? JE TO SKVĚLÉ!
Bodrý, vemlouvavý hlas holohlavého muže v nejlepších letech (což v praxi znamená, že má nejlepší léta již dávno za sebou)
Ne, Horste! To ale nemůžeš! Nemůžeš ten tank zapálit, to přece...!
Bělovlasá battlesister středního věku se hrozí, až její rudý power armor vrže. Obecenstvo udiveně hučí. Librarian Graham s uměleckým psaudonymem Horst Fuchs a zlatou náušnicí v uchu, leje hořící promethium na Rhino transportér.
Vidíš Gábi? Díky naší leštěnce vydrží nejen pokálení holuby, ale také přímý žár ohně - a co? ANIŽ BY SE POŠKRÁBAL LAK!
Máš pocit, že tuhle věc z nějakého důvodu prostě musíš mít. Je to přeci tak výhodné, tak....
Gábi potvrzuje tvé domněnky.
To je úžasné, Horste, naprosto senzační! To... to není možné... zázrak! Zázrak! Lak je stále jako nový! Opravdu nemožné!
Obecenstvo tleská vestoje. Záběr na frontu prvních nakupujících, kteří na této promoakci získali zboží s padesátiprocentní slevou.
Zavolejte ještě dnes a získejte perfektní leštěnku, vyvinutou ve spolupráci s techpriestem vy výslužbě, Niradem od Black Templairs!
Pokud si objednáte do desíti minut, obdržíte sadu hadříkl v hodnotě tisíce korun ZCELA ZDARMA!

Fantazie na ústupu

Pohádkově romantická atmosféra bere za své. Popelku a Pretty woman střídá něco mnohem tajemnějšího, rafinovanějšího a dramatičtějšího. Zdánlivá křehotinka vystrkuje drápky. Příval slov neuvěřitelně se rozcházejících od předchozího fňukání. Mluví se o přetvářce a problémech. Napadají mě jen dvě věci. Buď slečna pomáhá rodu Atreidů a mluví v jejich bojové řeči, čímž se šeredně plete, protože já emperror battle for dune od westwoodu hraju za harkoneny a nebo, nebo... Retreat, Escape Retreat...

Náhle se cítím plný šarmu. Nevím proč ale čelem vdechuji snad samotné charisma. Možná je mi představa jejího veličenstva vzdálená, ale je mi jasné, že někdo mi vůz značky Aston martin uhradit musel. Pokud se někdo ptá, kde se vzal takový vůz a jak to, že parkuje před světoletem, musí si na odpověď najít někoho jiného.

Vím, že tam je stejně jistě, jako že mi Q připravil pár pěkných hraček. Pozornost se opět přesouvá k dívce. Dost dobře by se mohla jmenovat i Nataša... Nevím proč, ale ta šarmantní dívka, ač na křivkách ji trochu schází oproti herečce z minulého dílu, mě rozpaluje více než supertajný-vestavěný-zadotrenkový plamenomet. God bless the queen and her taxpayers.

"...nesmí to vědět" Tajemství. Zbystřím. Tohle je můj svět. Pavučiny lží, intrik a dohadů. Tady se pohybuji jistěji než Peter Parker. "Musíš se vydat..." Oko terroru? Pche, nejdřív zlaté oko, teď zase tohle... kdyby ty laserové a raketové systémy alespoň pojmenovávali lidé s nějakou fantazií, věřím, že ruské rozvědky, nebo teroristé by to ocenili... S klidem elegána pouštím informace dovnitř jedním a druhým uchem zase ven. Nezbývá než tiše doufat, že dnešek kromě pokynů ústředí přinese i něco zajímavého. A když ne dnes, tak zítřek nikdy neumírá...

VIP pokoj? Zbystřím. Takové věci jsou důležité jako povolení zabíjet. Ještě by to chtělo partičku pokeru v roayalu, což by bylo vítaným množstvím útěchy. Quantum of solace... ale to předbíhám. "...bolet hlava" Sotva to dořekne stává se to pravdou. Soustředění a pocit výjimečnosti mizí jako chuť na martiny s ledem, protřepané ale nemícháné. Okamžik klidu. Prázdno. Tupě na moment hledím před sebe. Jen vzpomínka na tu hru působí, že vědomí nechává na dveřích cedulku "jsem na poště".

Je vědma? Nebo čarodějka? Začínám vnímat zrovna v momentě, kdy vlaju chodbou. Jsem zmatený. Naposledy si pamatuji školní exkurzy. Pak jsem hrál sims... a teď mě táhne jako na popravu. Proč se na mě všichni dívají? Nepříjemný pocit. Zastavujeme. Na okamžik. Čarodějka koukne na protestujícího odboráře. Po krátkém incidentu a vysvětlování pokračujeme dále. Věděl jsem, že ani Proudmoorové nemůžu věřit. Ilidane, ty tvůj rod poznáte, co je ta smradlavá aliance zač... Dřív než bych stihl litovat ztráty Hellscreama jsme v pokoji.

...ó statečný rytíři. Vztek. Hněv. Cítím, jak mi stoupá rage. Nepotrvá dlouho a i účinnější skilly budou k dispozici. Zdá se, že to kouzelnice vycítila. Dveře se zavřou. Ihned hmátnu po prvním předmětu. V touze uvolnit ze sebe to běsnění třímám v rukou místo sekery... třímám... třímám... ať to bylo cokoliv, zapnulo to tu bedýnku. Nejistota. Strach z neznáma. Opatrně sleduji ten obří monitor. Zdá se, že media player jede. Evidentně to někdo zapomněl vypnout.

Osvobozený z bláznovství mám možnost opět použít zdravý úsudek. Neváhá. Dělám jedinou racionální věc. Hledám myš. Marnost. Stejně jako gamepad nebo klávesnice. Dokonce i "železo" je zřejmě v jiné místnosti. Krátké opatlání ukázalo, že dotykový display se taktéž nekoná. Usedám. Frustrovaně. Musím koukat na filmy bez možnosti si zahrát a přitom ten příslib herních prožitků je tak blízko. Jak se asi má xXxth0ugk1ll3rxXx? Je to jako věčnost... Nostalgie. Můj herních charakter mi schází. Je to tak dávno...

Poplach. Smysly řádí jako splašené. Ve vzduchu je cítit nová gameska! Netrvá dlouho a je jasné, že stejně jako lak na tank si koupím i Aion. Růžová róba, možnost nového zážitku v elektronickém světě, navíc od NC softu který, ač to Daran ani Gamesworkshop nepřizná, je stylem rase Tau dost blízko...

Růžová róba ti nedovoluje se vyspat do růžova

Na televizní obrazovku vydržíš ještě, kdovíproč, civět hodiny. Poslední chabý pokus, zdali ovladač nefunguje jako pad k wii, neuspěje. Ani se tomu nedivíš. Něco je špatně. Možná se jedná o ruské mučení - nicméně ... možná to není počítač. Třeba eldaři nemají počítače, na kterých by se daly hrát hry. Možná PROTO potřebují zachránit svou rasu před naprostým rozkladem. Možná proto jsou poslední dobou tak nešťastní.

Ty víš, že by to několik dní v kuse strávených nad expením v Aionu vyřešilo. I ty totiž pomalu propadáš zoufalství. Jediné, na co se dokážeš soustředit je ta růžová róba, jako pokémon vypadající pet a mág s vilným úsměvem. Ten tě rozčiluje snad nejvíc. On totiž VÍ, jak to v Aionu vypadá. On lítá nad pláněmi, zabíjí bossy, pvpčkuje, pije ve virtuální hospodě a šetří si na svůj fiktivní dům. A ty? Sedíš tady před obrazovkou, kterou se ti nějakou nešťastnou náhodou podařilo z teleshoppingu přepnout na nějaký hudební kanál a posloucháš... co vlastně?
Definoval bys to jako změť čtyřech kvílících hlasů, doprovázenou prskáním, extatickým hekáním, slizovitým bubláním a občasnými zlostnými výkřiky. Fakt, že do toho občas zařve nějaký pták z toho rozhodně nečiní hudbu. Za klip by se nemusela stydět ani lecjaká gore metalová skupina. Napichování lidí na kůly, pekelné ohně, plačící lidé... je to nějaký song z inkviziční produkce? Rohy tomu příliš nenasvědčují.
Ksakru s hudebními kanály. Ještě před chvílí tam zpívala parta mariňáků "singing in the rain", zatímco se deštníky chránili před stříkající krví na bojišti. A teď, namísto příjemných mužných hlasů tyhle skřeky.

Popis dole v rožku napoví, že se jedná o bohy chaosu, pod vedením Jiřího Khorna a jejich společnou kapelu 4tet. Říká se, že 4tet je po dlouhé době jedna z mála věcí, která všechny čtyři dokázala spojit pro jediný cíl - bourat žebříčky hitparád. Což se jim, jak se záhy dočteš, dařilo po několik let až do doby, kdy z nějakých nevysvětlitelných důvodů Jiří Khorne oznámil, že se kvůli krizi, ke které se nebude vyjadřovat, ale snaží se jí řešit, kapela rozpadá. Sám také prý vydal oficiální prohlášení, že je to ohromná škoda, už proto, že Slaaneshe učili vzdychat do rytmu několik dlouhých měsíců a nyní by vše mělo přijít nazmar.
Zdali za to mohou drogy, chlast nebo děvky, se přesně neví. Slaanesh se na témě děvek vyjadřuje potutelným úsměvem, Nurgle mluví o velikém naštěstí v rodině, kdykoli se na tohle téma zeptáte Khorna, zuří a chytí berserk - a Tzeentch není nikde k zastižení.

Je až s podivem, že zvládnou ke klipu a písni ještě vypisovat bulvár. Vnímáš to tak napůl. Aion totiž plně zaměstnává tvou mysl. Popravdě ti poté ani nedovolí spát, jak na něj upěnlivě myslíš a snažíš se vyzkoumat, kdy se dostaneš do obchodu s hrami.
Fantazíruješ nad možnostmi hry až do doby, než do dveří vejde tvá Zelda.
Jsi vzhůru?
Zeptá se opatrně, když tě vidí stále sedět před televizí.
Myslela jsem si to. Hrdinové nikdy nespí. To jen koníčci v horse sáze.

Kdo chce hrát, hru si vždycky najde

Zmatek. Zoufalství. Posedlost. Co hůř, to všechno vyvolané nemožností sáhnout na Aion. Ať ta reklamní bezpohlavní karikatura může připadat sebe podivnější normálním lidem, pro korejce, nebo průměrného tau s gameskami vymytým moskem jde o neodolatelné vnadidlo. Čas se vleče. Intro, nebo trailery - je to poněkud obtížné rozeznat - neberou konce.

Pohled sjede k ovladači. Podivný instrument vyvolává pouze otázky. Na první pohled jde o poměrně složitou a velice funkční soustavu ovládacích prvků, které by mohli kupříkladu komba z Tekkenu vyzdvihnout do nebeské výše. Na straně druhé i playstationový klíč k hraní má mnohem více pestřejších tlačítek a o dost intuitivnější rozmístění. Dlouhý pohled. Není co ztratit...

Absťákem roztřesené ruce se sápou po přístroji. Tajuplný zaoblený obdélníkový předmět chytnou zkušené prsty playera na šířku. Palce začínají bušit do knoflíků s kadencí slušného klavíristy nebo neslušnější šicího stroje. Cvakání. Jediná odpověď. Dlouhé minuty horečnaté činnosti. Přesněji - dlouhé minuty zbytečně horečnaté činnosti. Co teď? Zoufalá mysl klade zoufalou otázku. Dlouhý pohled. Účel té divné věci je stále ve hvězdách.

Artefakt mění svou pozici. Tentokrát ta užší část obdélníku míří k televizi. Nesmysl... Nějak semi nechce věřit, že by některá konzole chtěla ovládání, které se dá oběma rukama tak neefektivně používat. Mám, nemám... Váhání. Začínám mít dojem, že si hraji s něčím, co přesahuje chápání mé a dost možná i celé mé rasy. Pomyslné tik ťak. Závan strachu. Cosi podobné zdravému rozumu, který si bere až příliš často dovolenou.

Mohla by to být zbraň? Fakt, že deset minut stačilo, aby mi TO málem zavařilo mozek, tomu dost nahrává. S respektem podivnost uložím na bezpečné místo. Ladný pohyb, za který by se chirurg, pyrotechnik nebo jiný zástupce zručné profese, ovšem stižený parkinsonovo chorobou, nemusel stydět jej přesouvá do kapsy. Úleva. Sejde z očí, sejde z mysli. S dojmem bezpečí se zavrtím na pohovce.

Šok. Směsice kdo ví čeho se změnila ve směsku ukazující kdo ví koho. Zvuky majíí podivný systém. Uběhne několik klipů a já začínám chápat, že jde patrně o činnost se stejným cílem, jako je v poctivých hrách dokreslení atmosféry. Inbox ohledně 4tetu končí. Následné upoutávka ukazuje další program. Óčko chat? Na rozdíl od Escapa, ostatní tvorové vesmíru patrně slyšeli o pokusu hochů z oka terroru vyrovnat se MTV vysílané z Terry a s existencí TV "Očko" jsou srozuměni.

Chat? Zdá se, že mohu najít konečně skalisko ve vodách moře ztracenosti. Přichází první várka písniček. První várka chatových zpráv, které podtrhují mnohdy solidní demenci přispívatelů. Hořkost. Tak rád bych si párkrát pohladil klávesnici. Zbystřím. Kupodivu silnější zvukový vjem si žádá mou pozornost. Nejslavnější a nejstarší Dreadnaught Bjorn Fell-handed z kapituly hvězdných vlků, vystupující pod uměleckým jménem Baha man to právě rozjíždí svým hitem "Who let the dogs out". Videoklip je skoro tak uhrančivý jako samotná zvuková stránka. Nejvíce mne zasáhne scéna, kdy jede se svou partou kamarádů v thunderhawku bez střechy s tlapkou na místě, kde by v autě měl být nárazník.

Konec songu ve mě pomalu rozdmýchal zvláštní pocit. Nejsem schopný to zatím určit. Ale je to podivně... zneklidňující. Další klip přichází. Když se trojce demonetek začíná kroutit v rytmu "Asereje" dokonce začínám podléhat té nestoudně přitažlivé choreografii. Začínám se cítit podivně naplněný. Jako bych hrál guitar hero, nebo tu divnou hru, při které se musí šlapat na svítivé body na zemi a dosáhnout velkého score.

Unaveně usedám. Bouře pocitů a emocí je doposud v nevídané síle. Celestina se svým hitem Cambio Dolor, kterým se proslavila v roli divokého anděla - telenovele, kterou jsem jakožto malý kluk sledoval poctivě s maminkou - chytá za srdce. Fascinovaně sedím přikován k televizi. Je to jako osvícení. Poprvé mám dojem, že je na světě mnohem víc věcí, na které je dobré být závislý. Sanguinův smutný hit - "Sbohem lásko nech mě jít" mi to jen potvrzuje a po shlédnutí božského Gotta-Císaře a jeho songu z doby, kdy ještě netrůnil na zlaté sesli . "Dám dělovou ránu" sotva popadám dech.


Myslela jsem si to. Hrdinové nikdy nespí. To jen koníčci v horse sáze. Z okovů nové vášně mě vytrhuje příjemná hostitelka. Hostitelka? Lehká bolest hlavy. Svět se na moment zatočí. Hudba - dívka - volný prostor - chat na obrazvoce. Lets dance online? Vstávám. Suveréně jako "Patrik Švejzí". Bejby nebude sedět v koutě. Pěkně stylově a bezohledně pokládám ruku těsně nad její zadek. Přitáhnutí. Remix z hříšného tance od černo-templářské skupiny black eyed peas vybízí k tanci...

Bejby a Tchyně

Bejby nebude sedět v koutě.
Tvůj šarmantní výstup se setkává s nechápavým pohledem mladé elfí věštkyně. Ať už za to může neznalost hvězdy formátu Patricka Swayzeho, nebo nemožnost pochopit, odkud ses naučil tančit. Ona to ví, ty to víš - tenhle úchop se není možno naučit z mmo emotikonů "dance". Chce to léta praxe - a nebo talent.
Co ale nevíš je fakt, že Baby chce sedět v koutě a už vůbec se jí nelíbí, když ji kdokoli sahá nebezpečně blízko pozadí.
Pomooooc! POMOC!
Zapiští dívenka zoufale a couvá. Než se stačíš vzpamatovat, vběhne do dveří warlock. Poznáš v něm svého starého známého, Nooba. Noob přichází - ovšem pomocí se nazvat nedá.
Zaječí snad ještě ve vyšší frekvenci než Podejtemikafe, otočí se na podpatku a s křikem TOJEON! mizí ze scény.

Podejtemikafe je na to tedy, zdá se, sama.
V určitých chvílích se v dívkách něco zlomí a z křehkých bytostí se stanou brutálními zabijáky. Stalo se to Xeně, stalo se to Elektře, Tifě, Arwen i Sakuře. A nyní se to stalo také této malé vědmě. Nacvičeným kopem do tvých slabin tě odporoučí k zemi.
Player killer!
Poté, co jsi bezpečně odsunut na zem, se očividně zklidní. Sáhne po ovladači a vypne MTV40K, na kterém zrovna hraje jakýsi šlágr pretty marína Enrique Iglesiase.

Tedy... dobré ráno.
Pořád se na tebe tak nějak podivně dívá, jako by přesně nevěděla, zda jsi plně při smyslech.
Mám za to, že čas kvapí a ty by ses měl vydat na cestu. Pojď za mnou, zavedu tě do hangáru a předám pilotovi. Abychom si to ujasnili, tvůj cíl, jak jistě víš, je najít ztracený grunt do kávy - jinak také zvyný lógr. Z rozpustného bohužel umí vyvěštit jen Chuck Norris z Ulthwe - a to prý až poté, co z něj udělá druhý nálev. Všechny stopy vedou do oka terroru - tam se vydáš a přineseš nám naprosto jakoukoli informaci, která by nám byla s to říct, kam se naše kafe podělo.

Pomalu se vydáváte do hangáru. Podivnou, nepříliš funkční herní konzoli zanecháváš za sebou i s celým nevyužitým pokojem.
Po cestě se najíš, pokud máš hlad, vše je zařízeno. Jo a buď k Mechovi milý. Má vůči tobě nějakou antipatii, která se týká Arnieho.
Zastavujete se na obrovské přistávací ploše, pokryté mnoha nesrozumitelnými čarami a ještě více nesrozumitelnějšími nakreslenými anténkami. Možná některé z nich jsou šipky, kdo ví.
Projdete kolem několika naleštěných bílých Falconů, z nichž jeden je zrovna nepříliš úspěšně čištěn jakýmsi technikem, který nadává na "nevycválané holomky, kteří musí ty graffiti sprejovat snad všude"
Zuřivě přejíždí přes nápis

jako by měl zájem nějaký ze znaků smazat. Nechápeš který, všechny ti přijdou stejně nesmyslné.

Pokračujete dál až k čemusi, co vzdáleně připomíná z kusů šrotu poskládanou imperiální stíhačku blíže ne úplně určitelného typu. Snad Lightning. Krom toho, že je nabarvená na ostře rudou barvu a vepředu má centorfixem napsáno Ferrarry také působí, že se každou chvíli rozpadne.
Na jednom z křídel posedává tvůj řidič, již známý technokněz a ve volné chvíli očividně krmí své tamagotchi.
"Tak vidíš, Penny, hlady neumřeš, neboj se. I tu hromádku ti uklidím... "
"Mechu?"
Zavolá na něj tvá průvodkyně. Eldaří spojenec z adepta mechanica zvedne pohled od minidispleje, disponujícího několika málo pixely, který dokázal zabavit nejednoho haranta a to hlavně v době vyučování.
"Ah, slečna Podejtemikafe.... a...." Podívá se na tebe o něco zhnusenějším pohledem "...ten pedofilní delfínoid."
"Prosímtě mechu, tak uděláš to? Odvezeš ho tam?"
"Jasně že udělám - od toho mě přece platíte."
Odpoví muž v kápi, ladící s barvou "stíhačky", tiše dodávajíc, že mu taky nedávají zrovna málo, jinak by se na ně vykvákl už dávno.
"Děkuji, hodně štěstí oběma, Khaine při vás."
Ještě naposledy se otočí na tebe.

"Prosím, Escape, nezklam nás. Jsi naše jediná naděje.
Ač je v ní negativní dojem z tvého pokudu o teneček ještě zjevně silný, vtiskne ti na tvář pusu. Udělá tak krátce poté, co zjistí, že ve chvíli, kdy se ti jí snaží dát na čelo ji nicnetušíc zafuníš do pusy.
Pak se otočí a nechá tě s Mech Gyverem samotného.
"Takže, úchyle, seznam se - tohle je Tchy-ně 40 000, jediná stíhačka, které se bojí i bohové chaosu."

Svině + Tchýně

Láska bolí. To říkají moudří. Proč ale musí bolet zrovna mě, to bohužel neříkají. Věštkyně z rodu eldarů zřejmě má averzi k tanci. Dost možná patří k těm nebohým dětem, které kvůli Hříšnému tanci přišli o většinu televizního dětství, neb jejich matky a tety kdykoliv se setkali, společně vzorně a svorně plakaly při neustálých reprízach uvedených buď formou kazet VHS, nebo prostým opakováním v televizi. Tedy, ne že já bych byl vyjímkou... ale já nechtěl tak jinou televizní stanici jako televizi samotnou, přeci jen kazetové videohry nebo playstation bez ní ztrácí trochu smysl.

Sten. Bratr, ač zapřísáhlý otaku, mě varoval před bolestí z prvního odmítnutí. Po dlouhé době k němu začínám cítit obdiv. Říkal, že si časem zvykl a pokud si zvykl na tohle, musím uznat, že je minimálně tak tvrdý jako natvrdlý. Vzpomínka na bratra ovšem nese i stinné stránky. Řádný kopanec rozdmýchal vzpomínku na dny, kdy jsme si hráli na Naruta. Bylo to úžasné, pravda trochu to bolelo a brát sílu po každé nakládačce zase vstát bylo těžké, přesto to mělo něco do sebe. Akorát nevím, proč jsme přestali hrát v momentě, kdy měl začít Naruto vyhrávat...

Naruto! Myšlenka, která pomáhá Fleemu Retreatovi, uznávanému stratégovi ve většině těžkostech. Možná by to mohlo pomoci i mě. Koneckonců něco mi říká, že jsem Retreat! Místo vnitřní intuice a rodové sounáležitosti je to občanka a nově orazítkovaný pas, přesto to tak je! Třeba pomůže i mě. Jako bych slyšel tu bojovou hudbu. Hezky nejdřív na kolena... Sbírám se ze země. Teď vstát bez pomoci rukou... Svaly dolních končetin trochu protestují. Máchat s nimi bezvládně, hezky jako po návštěvě putyky... Mám v tom gryf. Jen málem bych zapomněl. "Jsem Naruto Uzumaki a stanu se příštím Hokagem!" To je ono!

"Tak tedy dobré ráno." Krátká bolest hlavy. Všechno kolem mě se na moment zamotá. "Sakuro-chan?" Fakt, že přichází za mnou na za Saskem dává znát, kde je v teamu jednička. Moment! Nepříjemné uvědomění. Saske přeci odešel před několika díly... Nechápu, jak jsem se mohl splést. "Mám za to..." Podle té buzerace jde jasně o tsunade. Sice to vysvětluje sílu té rány, ale je mi divné, jak mohla tak zhubnout. Zrovna v oblasti hrudníku... "Podřadné mise mě nezajímají. Budu hokage a slíbil jsem Sakuře najít..." Evidetně ji mé plány nezajímají. Odchází. Jen tak. Překvapení. Skoro takové, že k mé nechápavé grimase by se hodila i ona anime-kapka.

Jdu za ní. Sice nechápu, co mele, ale něco na jejích slovech mě zaráží. To jméno... Mám dojem, že ať Chuck Noris kdokoliv, bude to silný ninja. Možná legendární "ssnnin". Ochotně následuji. Pohyb v hangáru mě nechá klidným. Koneckonců jsou na řadě fillery, tak se v Konoze nic stát nemůže Jeden z mnoha atmosferických nápisů, které jsou pro mnohé sledující evropany a američany příslibem exotické atmosféry, jsem nabyl dojmu, že jdeme za Jirayou. Schválně kdo uhodne, dle jaké runy jsem to poznal?

"Tak vidíš, Penny, hlady neumřeš, neboj se. I tu hromádku ti uklidím... " Nevím, co zvrhlý ero-senin dělá, ale vím jistě, že to není nic přínosné morálce. Pro jistotu se připravuji na Sexy-no-jutsu, neb starý pán se těžko přemlouvá. "Mechu?" Bolest. Nějaké povědomé slovo znovu probouzí pošahnou mysl. Na moment, ve vteřině příčetnosti, začínám mít dojem, že ten enter uvnitř mé lebky by skutečně neměl být.

"Prosím, Escape, nezklam nás. Jsi naše jediná naděje." Slova o poslední naději mě poněkud rozhodí. Zas nevím kde jsem, kdo jsem a co tu dělám. Nepříjemné. Skoro tak, jako když vám někdo zřejmě zkouší naprskat do nosu. První pokus o pusu mě trochu rozhodil. A to ani nemluvím o tom, jak nepříjemné je, když někdo kouká do vašich dýchacích cest. Náhlá změna taktiky. Fyzický kontakt zažila tvář. Není špatné... jen mi to mou situaci vůbec neulehčuje.

"Takže, úchyle, seznam se - tohle je Tchy-ně 40 000, jediná stíhačka, které se bojí i bohové chaosu."Oči se zmateně zabodnou do letounu. Robotický chlápek mi splývá s okolím. Dá se říct, že dle mě patří k té stíhačce jako R2D2 je standardním vybavením každého X-Wingu. Mohu to říct proto, že jsem hrál víc her, než anakin v životě viděl a k vánocům jsem kdysi dostal model lega. Přesto tady rozhodně necítím přímý vliv star wars, spíše se začínám cítit jako postava z jedné knihy, co dle kritiků vznikla inspirací tolkiena a Lucasových rytířů JEDI.

Mrštně skočím na sedadlo kopilota, které v mých rukou patrně bude přejmenováno na K.O. Pilota. Rázem se svět zamlží. Všechno se protočí. Jako bych prošel jedním nekvalitním filmem a třemi knihami, které jsem přečetl v mylném domnění, že se jedná o manuál k nové onlinovce. "Vzhůru k nebi, Saphiro!" Mávnutím proutku nemám kolem sebe letoun. Sedlám dračí hřbet a právě křičím na svého věrného draka. Jsem jeden z posledních jezdců, jedna poslední naděje. Jsem hrdina, který na svou PC hru ještě čeká. Mé jméno je Eragon.

Thchýně a sviňák

"Vzhůru k nebi, Saphiro!"
Voláš a před očima už už vidíš rozhlehlé pláně fantastické země. Galbatorix, zlý bratranec Asterixe z třetího kolene, nechť se třese před mocí tvého draka! Možná časem získáš i světelný meč! A Brísingra! ...pokud to ovšem není to samé.
Nejsi si jistý, co to ten Brísingr může být, ale dle jména to tipuješ na ducha z beyblade.
Vše je propojeno se vším - je tedy možné, že Eragon byl Naruto v přestrojení a že vlastnil beyblade - možná i pokébal - však kam jinam by Chariz... tedy Saphiru uložil?
Tak je to! Nyní máš pomalu ale jistě jasno. Vyšší poznání je na dosah! "Představ si, že žiješ ve světě rytířů a draků!", hlásal jeden jistý reklamní slogan. Je to tak! Stačí jen vystoupat ke hvězdám! A ty na to rozhodně máš!
Jen aby ta líná potvora už vzlétla!

"Ty MAGORE! Co to jako...?"
Rána zezadu do hlavy tvé nenadálé jasno promění v totální temno. V posledním záchvěvu polovědomí slyšíš něco jako.
"Arnie, proto ti říkám, že počítačové hry jsou zlo. Stejně jako windowsy! Visty nejvíc!"
V odpověď se ozve pípání jako od R2D2. Máš pocit, že tě Mech Gywer někam táhne. Za nohu. Servopaží. A pak se ti zatmí před očima.

Probouzíš se. Stíhačka se zjevně nehýbe.
Jste na místě?
"Jsme na místě, mladý pane!"
Volá na tebe technokněz. Je nějaký až nezvykle milý. Jaktože nepadlo žádné slovo o úchylácích? O soudu a obtěžování nekroňat? Malátně vstáváš. Něco... něco není v pořádku. Máš takový ten zvláštní pocit lidí, kteří se probrali z dlouhodobé opilosti. Něco jako když Geralt vypil příliš kořalky. Jsi zaklínač? Hm hmmm... Oproti Narutovi dobrá změna. Bílé vlasy jsou cool, doporučuje 9 z 10 Sephirothů.
Mech stále s tím divným úsměvem ukazuje ke dveřím. Vše okolo je zahaleno v divné mlze... ani nevnímáš, jak to uvnitř vlastně vypadá. Vypotácíš se tedy ven.
Ke tvému údivu se to za zády ozve jenom krátké "SBOHEM!" a dveře se zabouchnou. Stíhačka tryskem odletí a zanechá tě... na jakési planině.

Aniž bys stihl jakkoli zareagovat. Když se pořádně rozhlédneš, okolo nic není.
Jsme sami?
Objeví se ti v hlavě další z jakýchsi reklamních názvů.
Proč tady nikdo není? Copak zde... řádil Amonek? Takhle vypadá Oko terroru? Planina a NIC? Ne... nemáš ten pocit... něco je špatně. Ty nejsi v oku terroru. Ve hře totiž VYPADALO JINAK!

Nicota o ničem aneb posouváme se dál

"Ty magore, co to jako..." Z ní to skoro jako ze sbírky povedených vtipů ve stylu posledních vět přd smrtí. Jen s malým rozdílem. Ve vtipu by atack dopadl na řečníka v realitě na mě. Tma. Čerň bezvědomí. Je to... je to jako když jsem na Star Wars-conu zkoušel přílbu Darth Vadera. Obráceně. Huh, cítím se docela výřečný na to, že melu jen o tom, jak nejsem při smyslech...

"Jsme na místě, mladý pane." Otvírám oči. Víčka jsou jako z olova. Čelo námahou vyfoukne a z úst vyjde zaúpění. Je mi zle. Možná to, co skrývá má lebka není zrovna standardní příklad fungujícího orgánu, ale takhle hrubý způsob opravy mi opravdu nesvědčí. Dlaně přiložím na spánky. Instinktivní pohyb. Přesto pochybuji, že by měl zamezit tomu, aby se mi malí Yodíci točili kolem hlavy. Pomalu přicházím k sobě. Kovová konstrukce, neobvykle milý elektronickohudebníkněz. Odvážný malý toaster? Vstávám. Zatímco před několika okamžiky jsem byl Naruto, teď jsem spíše Rocky, který dle scénáře nemá ještě začít vyhrávat.

Potácím se směrem ven."Díky..."Kdo že to je? Zatraceně! Jestli se sestra dozví, že jezdím stopem s cizími lidmi... Myšlenku raději nechám tečkovanou. Přeci jen každá tečka může symbolizovat jeden obzvláště krutý výchovný trest obsahující odnětí mnoha herních závislostí. Dost možná bych musel i jít ven! Rozum do hrsti.. řekl mi mladý pane... tak.. ...Alfrede. Nějak mě nenapadá, jak by se mohl šofér jinak jmenovat. Vždycky je to Alfred... jen v divokém andělovi to byl Morgan, myslím... Na moment mě zahřála vzpomínka na celestinu a jejího kamaráda šoféra.

Hučení. Oprava, nehřála mě "Čolíto", nýbrž trysky startujícího letounu. Pomalým krokem se vzdaluji. Nemá smysl se tu zdržovat. S šedou ani solárko nic neudělá. S hrdým krokem a oblakem prachu mířím k neznámu. Oblak zvířený letounem působí skoro jako výbuchy ve filmech, kde Vin Deasel vypadá tak cool. Krok. Druhý s cool pozadím. Třetí. Čtvrtý. Stojím. Na rozdíl od pana herce, já musím vykašlat veškerý písek okolo.

Usedám. Kromě hlavy mě bolí i hrudník. Něco mi říká, že jsem zase neměl moc dobrý nápad. Zoufalý pohled. Nic než písek. Samota. Úplná. Co ještě dodat? Snad sbohem světě, nebo světe sbohem? Zvláštní, kombinace samoty a "sbohem" ve mě vyvolává představu nějakého penzionu. Vzdech. Kde nic tu nic. Jsem opuštěný, přidušený a vinou jednoho technofila i praštěný. Pravda, to by se dalo svést i na rodiče... Pohled bezcílně bloumá.

Kdybych si mohl alespoň stavět bábovičky. Škoda, že mé kastě je tohle zapovězeno. A ani bych nevěděl jak na to. Přemýšlím. Určitě na to používají drony. Nebo nejdřív postaví elektrárnu, pak označí políčka pro obytné bábovičky zeleně, pro větší obytné bábovičky tmavě zeleně, světle žlutě pro výrobní bábovky a tmavě pro ty větší. Propojí to elektrickým vedením, postaví u řeky waterpump a pomocí pipes to spojí, aby byla voda. Nakonec to obklopí silnicí, postaví policii, hasiče, školu, parky a pak, pak konečně zmáčnou play.

Čas plyne. Nejen, že stále nevím kudy kam, ale i recept na stavbu báboviček jsem stále nerozluštil. Písek. Poušť. Něco mi říká, že kdybych tu hledal vesnici, najdu jen tu skrytou v písku. A titul Kazekage mě nikdy nelákal. Další ze série dlouhých vzdechů. Stále nevím co dál. Nakonec jen vyhlížím do neznáma a prsty do písku črtám obrázek počítače. Nejlépe takového, kde by se dal spustit Aion...

Pláň je chyba v Matrixu. Matrix je všude - a Daran taky!...ale to... až za chvilku.

Sedíš uprostřed ničeho. Bábovičky nevyšly ještě dříve, než ses o ně pokusil - nemluvě o možnosti postavit z písku hrad. Co čert nechtěl, ani tvá nedávná totožnost, princ z persie, si neví rady. Tohle nejsou písky času. Tohle není ani Simcity. Bohužel, ani Roller Coaster Tycoon - už proto, že nikde v dohlednu není žádný stánek s colou a balonky. Je k vzteku, že sebou nemáš ani obří tykev, do které by sis písek vsypal. Inu, každý máme něco - tvůj bratr měl nedávno opačný problém, když se chystal na cosplay fest za Gaaru a měl vše - tedy krom toho písku. A je to tady - začínáš vzpomínat na rodinu. Vlastně to děláš celou dobu. Jsi pěkně vyměklý válečník. Na rodinku vzpomínají jenom emo kingové s logem pepsi coly na modré mikině. A to ty samozřejmě nejsi! Jsi totiž....

Země se otřese. A ještě jednou. Píseček lehce nadskakuje. Že by přece jen tohle BYLO sim city? Jenže pokud ano, přibehnou za chvíli davy lidí s transparenty - a budou tě vinit nejen z toho, že je zemětřesení - ale také z loňské neúrody, nedostatku škol a nukleárních elektráren ve městě! Začnou rabovat, protestovat, znásilňovat, bouřit se a zabíjet - prostě vše, co takoví zlí občané sim city obvykle dělají asi tak po půl hodině hracího času.

Jenže teroristé s transparenty, nesoucí nápisy jako "Fuck off or Retreat!" se nekonají. Stejně bys nepochopil, proč si berou do huby tvého prapradědečka...
Ale ty něco vidíš! Letí to oblohou! Je to pták? Je to letadlo? Superman to totiž není!
Po chvíli mžourání do slunce na to přijdeš. Drop pod! Drop pod, jako v dawn of waru! naprosto opravdový, červený.... ale to už stojíš v jakémsi kulatém stínu - který se nebezpečně rychle zvětšuje. Reflexy tě nezklamou - na poslední chvíli uskakuješ stranou a do místa, kde jsi stál, se až do půlky zavrtá výsadkový modul, čímž zvedne solidní oblak prachu.
Podů okolo spadne několik, z těch šťastnějších se vyřítí ven mariňáci v červených zbrojích. Občas nějaký z nich cosi zařve a postupně se všichni přesouvají k nedalekému kopci. Z nějakého důvodu si tě nevšímají. Ovšem ten pod, který zapadl před tebe má zjevně se svým otevřením, díky písku značný problém. Zevnitř se ozve hromové zabouchání a jedny dvířka se pootevřou právě tak, aby se jimi mohla bez většího efektu protáhnout jedna power armorem obalená ruka, která momentálně chňapá okolo, jako by snad zvenku měla být klika...

Xenofobní emo chvilka

Zoufalstvím vedený prst dokončí obrazec. Písek - plátno mého uměleckého startu - nyní nese obrazec computeru. Lehký vzdech. Celou tvorbu jsem prožíval víc, než Leo své čmáranice na palubě lodi Titanic a přesto ten závěr je... neuspokojivý. Letmo, lehce, rozechvěle... zmítaný touhou i stydlivostí pohladím své nejmilejší tlačítko. Enter. Nic. Tedy kromě faktu ,že jsem tím celé veledílo podělal.

Hukot větru. Lehký vánek na písčité krajině smazal stopy mého talentu. Obviňující pohled k nebesům. Jako by na nebi měl stát strůjce mého neštěstí, nějaký pitomý hráč, co si vybral mix dovedností fire warrior a looser. Rezignovaně ulehnu do vyhřátého písku. Není nic horšího, než když za vás hraje lama... Myšlenky se upřou na momentální možnosti. Krátce na to zavrhnu veškeré možné generální stávky herních postaviček i případné pohrození exodem za lepšími servery do ciziny. Zbývá tedy činnost kategoricky známá jako nečinnost.

Čelem znechuceně vyfrkne vzduch. Asi bych měl umřít. Bez staminy a HP se toho moc dělat nedá. Nebo už mrtvý jsem a obsluha jen neví, že ten velký nápis TO VILLAGE není ekvivalent slova game over. Pohyb. Nebe hyzdí... něco... Naposledy jsem podobný efekt viděl ve filmu transformers. Rány. Oblaka prachu. Ať padá k zemi cokoliv, je to dost těžké. Za chvilku je vymalováno. Z železných krabic vyskakují velcí červení paňáčci. Řev. Křik. Zbystřím. Ve vzduchu jsou cítit herní hlášky, na to mám nos... nebo díru v lebce!

For emperror my brothers... Úsměv. Na krátký moment jsem měl strach, že jsem uvízl v pustině. Teď se ukázalo, že jsem na správném místě. Spadl mi kámen ze srdce. Pravda, jsem trochu překvapený, že fanoušci vzali svůj Dawn of War con tak zodpovědně a vážně, přesto není čeho se obávat. Všichni jsou přeci rozumní závisláci jako já...

Stín. Divný pocit. Kruhový a jen kolem mě. Déšť? Kouknu na obzor. Začínám chápat, proč "kojot" ve svých krátkých kreslených rolích nemluvil. Kdyby řval "kurvadoprdele!" tak nahlas jako já, nepůsobilo by to výchovně. Odskok. Takový, za který se v EA zpracování olympijských her vyhrávají zlaté medaile. Rána. Opět zvířený prach. Tentokrát blízko mě.

Ať je to co je to, otevírá se to. Srdce buší. Adrenalin je všude. Začíná mi to docházet. Tohle není žádný con... ale stará dobrá zápletka! Snažím se soustředit. Jde to dost těžko. Je mi jasné, že od tohoto objevu UFO už nic nebude jako dřív. Půjdou po mě. Oni, tamti... FBI, CIA,KIA i IKEA... Co dělat? CO DĚLAT! Nejsem "Máldr" a bohužel zvládnu jen pištět jako "Skalijová". Vlastně jsem se na Akta X ani moc nekoukal. Když to nemělo žádnou hru... Ze dveře čouhá ruka. Je jasné, že čas kvapí.

Seberu odvahu. Jsem Retreat! To něco znamená! Tedy... ostatní to říkají... Vytrvám. Nevím přesně proč, ale vybral jsem si tuhle cestu. Nějak tuším, že toho budu litovat. V hlavě mi víří představa všech těch predátorů, alienů, alien-predátorů. Ucouvnu. Hlavou mi proběhne celý život. Je to dost krátké snad díky tomu, že se odehrál někdy mezi ovladačem a obrazovkou. Nakonec, pevně opravdu rozhodnut čelím návštěvníkovi. Lituji jen jediné věci, že jsem zapomněl ve velkém mírumilovném kontaktním nápisu ETE GO HOME zapomněl please....

Proxy modely...

Zatímco ty přemýšlíš nad alieny, obrněnec v podu vytrvale buší do zaseklých dvířek. Podkaf by řekla, že aby se mohl vylíhnout z podu ven a vyrůst do plné velikosti, musí bouchnout třistakrát - jenže Podkaf hraje samé divné hry na polibky, balení bišíků v baru, farmu a vychovávání zvířátek - a to včetně mariňáků. Zda třistakrát bouchnul nebo ne, to již nepoznáš - anžto ve chvíli, kdy odsud vyběhnuvší "fanouškové v cosplayích marínů", rozpoutali za kopcem peklo, jak sami volají, ve jménu Císařovy nekonečné lásky a odpuštění, jsi jaksi přestal počítat. Zatímco sleduješ, jak masakrují opodál tyranidy, (...a může se to vůbec? Co na to elfáci z PETA?) z odu se vyklube tvůj osobní alien.

"HA! HERETIK!"
Zvolá zlostně a na spánku mu naběhne žilka.
Je to rozložitý muž bez přilby, se začínající pleší a slušivýma černýma brýlema na nose. Pokud je tohle cosplay fest, tenhle muž si očividně nemohl vybrat, zda půjde za mariňáka nebo Morphea z Matrixu. Jako většina cosplayerů ale i on přestřelil - hlavně tedy proto, že není vůbec černý.
Ne, nepomáhá ani obličej zamouřený od nějakých zplodin nebo exploze. Takhle se prostě cosplay nedělá. To by věděl i tvůj bratr. (Ač od toho dne, kdy navlíkl Kastra do kostýmu Sakury, protože mu neměl kdo dělat, jakožto Modrutov....eee...Narutovi garde, o tom čas od času pochybuješ. Fakt, že ubohý Kastr nedopadl nakonec dobře, protože byl zmlácen nějakým hysterickým bezpohlavním individuem v sekci lolitek, které ječelo, že jej cosplayuje špatně a ta paruka má být delší, pomineme nyní, jakožto nedůležitý. Už proto, že Kastr VŽDYCKY dopadne špatně.)

Ať už je ten cosplayer špatný či nikoli, zjišťuješ, že ti mezi oči z bezprostřední blízkosti míří hlaveň bolteru.
"Co tady stojíš jako ucho? Hoď kostkou!"
Zavzteká se příslušník kapituly Blood Ravens.
"Jako že se Daran jmenuju, přísahám, že ty jsi snad na turnaji naprosto poprvé v životě!"
Zase bolter s těžkým povzdechem stáhne.
"Máme bojovat proti tyrannidům... co proxuješ?"
Ihned začne polohlasem mrmlat něco o proxech. Zaslechneš jen útržky jako "díky bohu že je alespoň nabarvený" popřípadě něco o "karnifexovi, kterého minule proxovala procenánová figurka sedícího slona".

Daran! Co bude příště, zbytek gamesworkshopu?

Něco mi tu nesedí. Když z nebe spadne několik desítek, možná i stovek fanoušků warhammeru40k... řekněme, že i mě to přijde divné. Zamyšlení. Vůbec je tu hodně prazvláštních věcí. V první řadě mě znepokojuje fakt, že jsem tu asi jediný, kdo zrovna neexpí. Je to skutečné peklo. Všude kolem mě si užívají hromadný exp, dost možná i guild hunt a já... tu stojím jak lama na odstřel. Záchvěv strachu. Co kdyby někdo z nich chtěl pvp bodík...

Nejsem žádný zbabělec, ale porazit celý clan může skutečně jen cheater, nebo gamemaster. Navíc mariňák byl klasifikací vždycky tank... a já... jelikož si nejsem momentálně jistý vlastní class tak... no... těžko bych vymýšlel adekvátní strategii. Když už jsem nakousl problematiku clanu, je to vlastně druhá věc, co mě zaráží - nepamatuji se, že bych na tomhle serveru někdy slyšel o nějakém s fádním a nudným scriptem červených zbrojí.

Konečně třetí záležitost co drásá můj rozum. Všichni zúčastnění jsou naprosto stejné povolání. Je to blbost. Exces, který svého času letěl v podobě trpasličích klanů v Lineage 2 na serveru Gamepark. War, ani planet-siege se takhle rozhodně vyhrát nedá. Kupa tanků si taky s bossem neporadí.

Navíc, když tak koukám kolem sebe, vlastně ani moc hrát neumí. Párkrát už jsem s mariňákem expil a vzpomínám si, že třeba Brutalfatalmegaltotaloralhero používal pestrou škálu skillů, z nichž mnoho bylo i questových. Ale tihle... se zmůžou akorát na střídání střeleckého a cc módu. Jen ojediněle někdo hodí pár gránatů. Co hůř, ty máča na sebe i řvou, když jim něco dojde. Což je vlastně čtvrtá věc, co mě vyvádí z míry. Proč volat o munici a granáty? Čas potřebný pro znovupoužití skillů je přeci všeobecně známá věc...

Tak jako dvě a dvě jsou čtyři, (vyjma afkoneho, který tvrdí, že tři a půl) i mě začínají docházet souvislosti. Obava o bezpečí je rázem pryč. Jednotný klan, jedno povolání, jednotné hlášky. Mozek neomylně nachází podobnosti. Mám tu čest s největším online herním póvlem - RPíky. Nejen, že neumí hrát, ale strašně, strašně to všechno prožívají. V podstatě jediné, na co jsou dobří, je krmení pro PKaře...

HA! Heretik! Fascinace děním na serveru nechala zapomenout na návštěvníka z vesmíru. Pomalu se otáčím. Ruku na srdce - na elegána z traileru rozhodně nemá. Hlavní bolteru mi přátelsky mává před hlavou. To má být jako invajt do party? Netváří se přátelsky. Asi neumí používat emotikony... Svůj zmatek dám najevo i slovy. "WTF?" Lehká bolest hlavy. Pokud v lebce mám centrum nervové soustavy, pak se mi snaží něco naznačit.

Příval drobných vzpomínek. Všechny těžce vydřené herní zkušenosti. Závan nejistoty. Všechny se ovšem udály před obrazovkou, nikoliv v ní. Copak nejsem počítačová postava? Smutně pohlédnu k zemi. Kdo tedy jsem? Jako by to nestačilo musím pohledem zavadit o nakreslený počítač, který měl v mých představách spustit Aion. Jak je to možné? Neumím si to vysvětlit. Tichý vzdech. Leda bych byl přenesen do počítačového světa. Když to zvládl ten maník v tom filmu... Tron legacy... tak proč ne já? Ač ta grafika k tamnímu okolí moc nesedí...

"Co tady stojíš jako ucho? Hoď kostkou!" Hromádka pixelů se dožaduje pozornosti. Kostka? Jaká kostka? Znám akorát tu z transformerů... "Sry, nemám" I kdybych mu chtěl vyhovět sebevíc, zážehnici u sebe prostě nenosím. Vlastně od té doby, co ji použili k prvodílovému zabití Megatrona ji už nemůže mít nikdo.

"Jako že se Daran jmenuju, přísahám, že ty jsi snad na turnaji naprosto poprvé v životě!" Turnaj? No někteří z nich by určitě mohli být i v unrealu, ale spíš mi to evokuje warhammer... "Máme bojovat proti tyrannidům... co proxuješ?"

Co proxuju? V mžiku hledám ekvivalent tohoto slova. Zdá se, že zdejší slang by se ujal i v shadowrunnu. Proxovat... může to znamenat snad... nahrazovat, nebo hrát... Nejsem si moc jistý. Nakonec to musí znamenat hrát. Když si bratr ve sběratelské karetní hře Pokemon namaloval na papír nějakou tu Ponitu, Rapidashe a Ceresku, všichni hráli a dělali, že jsou praví. Vlastně si ani nejsem jistý, zda to byli pokemoni. S klidem bych dokázal uznat, že mohou patřit k digimonům, nebo dokonce k slavné herní sérii Lord of the Unicorns.

Takže proxovat znamená hrát. Nakonec - podle slovníku - vážně asi půjde o blízká setkání třetího druhu. Jak odpovědět? To už je jiné kafe. Kafe, kafe... LOGR! Další chvilka bolehlavu. Začínám si vzpomínat. Mám hledat logr! Nebo možná sáček čaje... a ten úkol mi zadala nějaké... dívka. Podkaf... Jenže co byla zač? Dlouhé uši ve mě evokují akorát velký postih k odolnosti spolu s bonusem na charisma a inteligenci. Musela to být elfka!

"Zeldu!" Vykřiknu radostí. Přišel jsem na to, co právě hraju! Tedy, vlastně to není přesné... "Teda proxuju Linka." Jsem rád, že vše má zase svůj řád. "Nejsi náhodou stařec s radou?" Pečlivější pohled. "Případně hodně nepovedená víla? Já bych totiž potřeboval doplnit srdíčka..."

Stařec s radou...

"Císaři..."
Pohled člena blood ravens se přesune k nebesům.
"Císaři, pokud mne slyšíš - odpověz mi - co je to ZELDA?"
Po chvilince zamyšlení se zděsí a ihned si začne tiše mumlat a vypočítávat na prstech. Poté, co s úlevou zjišťuje, že Zelda a Zoantropa mají rozdílný počet slabik, viditělně se uklidní. Z Linka není o moc moudřejší. Chvíli se snaží Link nějak dopasovat za zkomolené Ripper... ale nepomáhá to a tak to po chvilce vzdá.
Jeho bratři kus od vás jsou zatím trháni na kusy oslizlými vetřelci.


"Nejsi náhodou stařec s radou?"
Mariňák se na tebe zkoumavě zahledí.
"Klidně ti poradím. Podívej - funguje to jednoduše - my bojujeme, máme načtené kodexy v několika edicích a k fluffu přistupujeme zdrženlivě. Celý náš život zahrnuje válku a sebeobětování - takže ty si teď hodíš kostkou, já taky, oba to několikrát zopakujeme a ten, kdo bude mít méně štěstí se prostě sebere a půjde támhle!"
Ukáže kamsi za kopeček.
Asi se v duchu ptáš proč a co tam je - ale i na tohle má mariňák Daran, tedy stařec s radou nebo víla se srdíčky, odpověď.
"Tak je totiž roh stolu - tam si kecneš a počkáš, než nás strčí do krabičekl a zase za týden vytáhnou na dalším turnaji. Je to logické. Dává to smysl. Tohle - TOHLE je život, jak jej známe! Reálný svět warhammeru!"


Jako by ho slovo "reálný" přivedlo na jakýsi nápad, Daran sebou poděšeně trhne.
"A nejsi ty náhodou.. od nich?"
Těžko zpočítku říct koho myslí...
"Ta nenabarvená vědma, co vedle mě stojí na poličce, předpověděla, že přijdeš."
Zkoumavě si tě prohlíží.
"Čekal jsem .... víc. Třeba napraveného Word Bearera... nebo Space Wolfa přeloženého k Black Templairs... nebo... tak něco. Ale... co se dá.... tak tedy..."
Zašátrá po "kapsách" na power armoru a do každé ruky cosi schová.

"Ty, Zeldolinku - žiješ v bludu. Nic okolo tebe není reálné. Tvůj svět byl uměle vytvořen několika...dvěmi.... ohavnými bytostmi, kterým nevědomky, tak jako všichni obyvatelé funhammer vesmíru, otročíš, aby se mohli pást na tvé ostudě.
Já vím, jak z toho ven.
Daran otevře jednu dlaň, a odhalí ti pohled na cucací bonbon v modrém obalu - s bílým nápisem "Hašlerky"
"S touto modrou sladkostí se probudíš ve svém světě - a budeš mít pocit, že se ti to vše jen zdálo. Vše se vrátí do starých kolejí - a ty, Zeldolinku, budeš dále otročit svým ohavným pánům."
Vzápětí s triumfálně-tajemným výrazem odhalí i druhou dlaň, na které leží cukrátko, zabalené v červeném obalu s taktéž bílým nápisem Slavia.
Ale s tím červeným - probudíš se do reálného světa - a zažiješ, jak chutná pravý warhammer. Grimmdark on tabletop - mohu ti to zaručit. Bez příkras, pozlátka - jen čistá realita, ve které budeš svým vlastním pánem.

Chvíle napjatého ticha. Rozhoduješ se.
"Tak co uděláš?"
Povzbuzuje tě Daran a zcela jasně ti pod ruku podstrkuje červený bonbonek.
Natahuješ se po něm... už jej máš skoro v ruce... a v tu chvíli matiňákovi pod nohy přiletí tyranidí projektil.
Výbuch Darana rozcupuje na krvavou kaši a tebe jen, jako správného akčního hrdinu, odmrští hlavou napřed pryč. Máš pocit, žes zahlédl stínovou siluetu v power armoru, jak se odebírá šouravým krokem tam, kde byl naznačován konec stolu.

Hlava ti třeští - máš na to zjevně nesmírné štěstí, na tyhle bolesti hlavy. Možná se jedná o chronickou migrénu a měl by sis s tím někam zajít...
Když se probereš, zjistíš, že před tebou leží hašlerka.
No co už. Strčíš si mentolku do pusy a spokojeně vyfoukneš čelem.
Pak se vše rozmlží a ty usínáš.
Poslední, co spatříš, je jakoby obrovské oko, shlíženící na tebe z nebes a hromový hlas, ptající se,co dělá na stole ten tau. Nikdy už nepřijdeš na to, zda to bylo reálné, či ne - některé věci jsou příliš strašlivé, než aby je mohla obsáhnout mysl ubohého modrého humanioda.

Probouzíš se uvnitř nějakého raketoplánu - dle přítomnosti Mecha, který se nad tebou sklání a propleskává tě, usuzuješ, že jsi na palubě Tchy-ně.
"Hej hochu, je ti dobře?"
Namísto tvé odpovědi něco zaskřípe a zapípá malý Necron.
"A jo - já vím, že jsem to s tou ranou do hlavy přehnal..."
Necron pokračuje, ono to pípání zní až vyčítavě.
"A taky vím, že jsem mu dal načichat z blbé lahvičky - to, že v tom není voňavka, ale chaotitová limča, mi došlo až pozdě - můžeš mě přestat sekýrovat? Jsem tvůj otec!"
Malý Arnie jen něco zabrblá, pokrčí rameny a odpochoduje s elegancí kovové kostry pryč.
"Puberťák jeden..."
Zamumlá Mech. a Pak se zase obrátí na tebe.
"už tam budeme, v tom tvém oku."

Ležíš na zelenkavé pohovce z orčí kůže, stěny okolo jsou vytapetovány plakáty polonahých eldarek a sestřiček. Občas se mezi plakáty mihne i nějaká ta Hello Kitty. Na jedné vidíš dokonce centrofixem vypedený podpis. Říká se, že člověk musí upsat koťatům duši, aby získal vlastnoruční podpis Kitty nebo její sestry. Těžko říct. Jiní zase říkají, že stačí zajít na E-bay...
"Podívej, fakt mě to mrzí... ale nikdy bychom neodstartovali, kdybys mi šaškoval na kokpitu."

Ha! Heretik! Co tu stojí jako ucho, proč neháže kostkou?

Je mi nějak divně. Náhlá tma a ještě náhlejší světlo. Sice se opakuju, ale... kde to jsem? A možná se preventivně radějic zeptám, kdo jsem... Divný pokoj. Divná výzdoba. Prastaré božstvo necronů krášlí pokoj stejně jako počítačem vyretušované eldarky. Vím to. Cítím to. Dokonce mám i nečekaného spojence - logiku. Kdyby totiž eldaři měli takové dívky, tak by přeci nevymírali...

Hlavou rezonuje otázka na Zeldu. Položil ji nějaký hlas. Jsem si jistý, že jsem ho slyšel a nejde zrovna o halucinaci. Mám tu čest tedy s opravdovou otázkou. Divné, většinou je kladu já. Co teď? Asi odpovědět. Jenže... Jak ti to vysvětlit...

Hodná herní konzole: Ukaž mu obrázek!
Zlá herní konzole: Hentai, nebo alespoň Echi
Hodná herní konzole: Echi postačí...
Zlá herní konzole: V tom případě mu ale představ všechny charaktery...
Hodná herní konzole: Hlavně kawai verzi víly
Zlá herní konzole: Myslíš toho kluka v červeném?

"Hej hochu, je ti dobře?" Spěchá to. Smutný výdech. Je třeba podstoupit oběti pro vyšší dobro. Poznání rozhodně dobrem je. Fakt, že jde o hry tomu dodává i slovo vyšší. S hrdostí, s jakou Retreati čelí všem situacím hodlám zasvětit zbloudilou duši do nejslavnější filozofie našeho národa. "Mmt, inv..." V rychlosti se snažím naznačit hledání peněženky. Tam, vedle Lary Croft, Peach, většiny FF holek je i malé reporelo Zeldy.

Moment. Něco mi tu nesedí. Ten hlas i jeho majitel, byl někdo jiný. Záblesk vzpomínky dost možná na sen. Nebo jsem usnul u jeho výkladu v realitě a sen je tudíž tohle... Zmatek. Každopádně něco mi říká, že tenhle maník určitě nic o dobru vědět nechtěl.

Hodná herní konzole: Baka! Tohle je snová sekvence...
Zlá herní konzole: Jo voe! Squall usnul ve vlaku, teď paříš za lagunu...
To by leccos vysvětlovalo...

"A jo - já vím, že jsem to s tou ranou do hlavy přehnal..."
To vysvětluje mnohem víc než leccos...

"A taky vím, že jsem mu dal načichat z blbé lahvičky - to, že v tom není voňavka, ale chaotitová limča, mi došlo až pozdě - můžeš mě přestat sekýrovat? Jsem tvůj otec!"

Chaotitová limča?
hodná herní konzole: Jaké to šťastné shledání *sniff*
zlá herní konzole: To jo, kémo máš kliku. Díky tomu a jednomu mejdanu seš vlastně na světě...

Nemyslím si, že tohle je něco, co bych rád slyšel, zvláště od dvou divných hlasů v mé hlavě, co tam nepatří stejně, jako spousta jiných věcí. Nemluvím už ani o tom, že poslední, co bych chtěl zjistit je teze o štěstí, že neštěkám. Zkoumavý pohled. Ano, je jasné, že jsem na palubě lodi. Lodi?! Zatímco se Mech Giver snaží umravnit nyní již dospívajícího terminátora, já se marně snažím přijít na kloub záhadného cestování.

Je třeba si utřídit myšlenky. Byl jsem na Saphiře, potom na poušti a pak jsem se nějakou záhadou dostal na tuhle loď. Slovo záhada shledávám jako nejlepší vysvětlení. Jo už je mi o dost líp. ač to nic neřeší.

Pak taky ten sen... Lemá vzpomínka na podezřelého kluka. Ano, dozajista typ lidí jako on nutí maminky dětem cpát tezi, že od cizích se bonbóny brát nesmějí. Stůl, svoboda... pestré hašlerky... Bylo to tak živé, až je to neuvěřitelné. Zklamání. Nebyl jsem nikdy poslušné dítě. Mrzí mě to. Vážně. Podle rodinné tradice catch an all jsem chtěl sníst oba. Škoda, že osud rozhodl za mě...

"...už tam budeme, v tom tvém oku. Podívej, fakt mě to mrzí... ale nikdy bychom neodstartovali, kdybys mi šaškoval na kokpitu." Vír myšlenek, vzpomínek a fantazie přetrhává dotěrný technokněz. Cesta do oka terroru připomíná, že něco v mé hlavě má i pravdivý základ. Otázka čaj nebo káva? Bohužel můj cíl je opět nejasný. Možná to ví ten pilot v plechovce. Možná ne. Mám se zeptat? Nějak si nejsem jistý, jestli by to byl dobrý nápad. Přeci jen jeho stun na mě landnul perfektně...

Přemýšlím. Šroubečky, matičky, ozubená kola i coca cola se činí. Jsem tu... na hvězdné lodi... beze mě by se neodstartovalo... Začíná mi to docházet. Vše získává řád. Lehký, sebejistý úsměv. Jako kapitán si nic jiného nemohu dovolit. "Pane Spoku, na orbitu." Krátký stručný povel. Nic víc můj první důstojník ani nepotřebuje. Enterprise má skvělou posádku. Já jsem její kapitán. Jen ještě zjistit jestli jsem Kirk, Picard, nebo Janewayová... ale to bych pak nemluvil se Spokem...

Varování - v tomto příspěvku dochází k jistému porušování autorských práv

Pane Spocku, na orbitu.
Sorry mladej, já sledoval Stargate. Cyloni jsou všude.
Napodobí klingonský pozdrav rukou, což mu nejspíše závidíš, protože ty, se svými čtyřmi prsty sice dokážeš udělat to samé - ale nikdy to nevypadá... tak. Každopádně soudíš, že ač umí tento veskrze frajerský posunek, má ve sci-fi seriálech zjevný zmatek.
Takového amatéra nezachrání ani svěcená voda, natož nějaké seriálová gesta.
Pravděpodobně patří do té kategorie diváka, který viděl Stargate tak leda co desátý díl a to ještě konec, protože po něm běžela Xena a on na ni čekal. Nebo Herkules. Nebo Xena s Herkulem... nebo Xena proti Herkulovi... Xena v budoucnosti... bez Herkula... a tak podobně. V těchto titulech se pro změnu zase nevyznáš ty.

Ať už s tebou tedy jede kamkoli, Tchy-ně při každé změně kurzu skřípá a klepe, jak již její jmenovkyně mívají ve zvyku. Narozdíl od nich ale u téhle nikdo netouží po tom, aby se už konečně rozpadla a dala pokoj. Dalo by se říci, že vesmír mění postoj k těmto dámám. A nebo je to možná vidina brzké smrti. Po cestě jsi ještě svědkem Mechova výlevu na téma "odlož tu elektronickou cigaretu, Arnie - to, že to propaguje ten plašoid z televize, neznamená, že to musíš taky mít." při kterém jsou použity typické rodičovské triky, jako "Kdyby skočil tvůj spolužák z okna, taky to uděláš?" Arniemu rozezlenému pípání nerozumíš, ale nejspíše Mechovi pohrozí něčím opravdu ošklivým, protože ten si chytí své tamagotchi a vykřikne něco jako: "To bys neudělal!"
Arnie chvíli zjevně vyhrožuje (Ha! Vzpoura strojů! Už je to tady! Za chvíli přiběhne i Will Smith - kteréhož by ses měl obávat, jakožto tvor, nápadně připomínající mimozemšťana, i ty) ale nakonec Mech sáhne k zjevně osvědčenému rodičovskému triku.
"Pokračuj takto, mladý muži a nekoupím ti v Oku v Mek Gorku Happy oil pro malé necrony!"
Zjevně to funguje, protože Arnie se s tichým bzučením stáhne kamsi, kde snad tušíš jeho kajutu.
Ty pomalu možná začínáš tušit, že je něco špatně. V oku terroru mají Mc Gork? Ne, že by to bylo vyloženě nemožné, řetězce fast foodů se rozmáhají všude. I Ulthwë už na několika lodích má svůj osobní Mc Gork, podle toho, co víš - ač oni do něj chodili hlavně na kafe, takže Gorky u elfů nejspíše silně krachují a nebo nasadily nové menu.

Tak či onak, domnělý pan Spock... nebo Apollo či Carter... možná spolčený potomek všech tří, i když to už zacházíme do seriálů, obsahujících slovo Pico... nejspíše vede loď na přistání. Soudě dle zvýšené frekvence klapání a skřípání některých šroubů. Tohle bývá ta chvíle, kdy se hlásí Houstonu ohledně problémů - ale buďto se pokazila i vysílačka... a nebo tady nejsme v Apollu 13.... ani 14 ani 15 a více. (ono - je obecně známo, že úspěšné filmy mívají další díly bez ohledu na logiku věci - vemme si třeba takový matrix...)
Nyní ti je jasné, že u pilotního kniplu nesedí žádný pan Spock - zcela stoprocentně je to Rampa Mc Kvák. Možná také díky nostalgickým vzpomínkám na duck tales a létání letadlíčkem po mapě Terry, zcela zjevně ovládané Tzeentcháckými kachnami, tě přinutí nemyslet na tvrdé přistání na parkovišti. Dokonce je možná dobře, že nepřemýšlíš nad tím, jak se původní záměr, přistávat na normálním parkovišti, změnil na "tak tedy v podzemí no". (doprovázeno to bylo mnoha sutinami a neméně nadávkami personálu.

Ty již jistě víš něco, co Mech zjevně netuší. Že není Oko jako Oko. Tohle totiž není.... NENÍ oko Terroru! Tohle je....

...Oko nákupu - v galaxii není žádné místo podobné tomuto. Zatímco vesmírem otřásá deset tisíc let stará zrada, zde se již deset tisíc let rekreují a zbavují finanční přetíženosti zástupy celé galaxie bez ohledu na to, jaké bouře a události hýbou dějinami. Nejlepší z nejlepších výrobců a distributorů všeho zboží, co jen byl kdo schopný vymyslet, okopírovat, nebo zcizit... tu mají své zastoupení.

Rafinovaný podzemní komplex garáží, který slouží též jako kosmodrom, se líně pohupuje na vodní hladině koupajíc se ve slunečním třpytu. Ať už jste využili služeb deep strike airlines, nebo vysokorychlostních autobusů, či patříte k elitě disponující vlastním trabant raiderem, vaše cesta začíná zde.

Tak či onak, Mech se vymluví na nutnost nákupu baterií a pomalu mizí. Při pohledu na sutinami poničenou Tchy-ni, bude potřebovat nejspíše více, než baterie, aby ji uvedl do provozu. S profesionalitou záchranáře ještě před odchodem vytahuje jak Arnieho, který něco pípavě hudrá, tak i své elektronické zvíře. Rodina i s kotětem (alespoň myslíš, že v tamagotchi bylo kotě) mizí ze scény, čímž ti silně připomíná jednu antagonistickou dvojici z kultovního seriálu o žlutých myších a elektřině.
"Hej ty!"
Ozve se za tebou nasupený hlas hlídače parkoviště, rozložitého Ogryna s páskou přes oko a tetováním na rameni, vyobrazující kotvu s nápisem "SEM PYRÁT!"
"To je tvoje kára?"

Jak již řekl klasik, "vaše cesta začíná zde" - ale při pohledu na skoro lidskou tlamu plnou ostrých zubů a několikrát ve rvačkách přeražený nos, to snad i vypadá, že ta tvá tady i končí.

Místo, kam křižáci zašli po práci

Otec a syn. Komplikované role, které dal život do vínku téměř všem rasám vyjma orků, ti se zjevně vydali cestou samorostů. Nu ale zpět k rodiným vztahům. Tato psychologicko-biologická komplikace našich životů ve všech svých formách (otec/matka - syn/dcera/pes/kočka/Xi) vede k ohromnému úbytku energie.

Vím to. Znám to. V rámci vyššího dobra stojí myšlenka jednotné společnosti, kde každý jedinec usiluje v rámci své kasty o maximální efektivitu. Takhle to zní složitě, ale je to v podstatě jednoduché. Vědecké testy prokázaly, že nejaktivnější/efektivnější/nejsilnější je jedinec samostatně žijící v době studia střední školy, pokud možno živící mladší a jiné sourozence. 9 z 10 anime je toho důkazem. Tiché díky, já i obě mé herní konzole můžeme zatlačit nostalgickou slzu štěstí, že nás rodiče zodpovědně opustili.

Inu už v rodinné výchově v rámci základní školy nás učitel Ota Ku Mag or. (or. = odborný referent) neváhal seznámit s touto prostou skutečností.

"Děvčati a chlapčata, dnes více než jindy je třeba si odnést základní vědomí o životě, našich rolích v něm a obecně tedy o uspořádání společnosti. Začněme rodinou - ta je základem každé společnosti. Je nutné si uvědomit, že právě na vás bude brzy dopadat těžké břímě pokračovatelů rodu - na ty zlobivější dříve, na ty hodnější později. A teď, na to kladu důraz a bude to u zkoušení, klíčová myšlenka, kterou je třeba míti na srdci, paměti i taháku.

Mohl by v naší vyspělé společnosti, která uznává elektronická manželství, registrovaná manga partnerství a gameboy považuje za řádného člena rodiny, Ash Ketchum dosáhnout pěti seriálových řad úspěchů, kdyby ho rodiče nepustili z oblázkového města? Mohli by hrdinové všech dílů Final Fantasy prožívat svá dobrodružství s rodiči za zády, jistě chápete, že to by byl skutečný konec fantazie... nu dále, čeho by asi dosáhli power rangers?

Ano, můžete namítnout ,že v tekkenu se jeden Taťulda vyskytuje, ovšem mohl by skvělými kombi obsahujícími alespoň tři křížky, dvě kolečka a bezpočet kostiček i nejednoho trojúhleníčku kosit své příbuzné, kdyby je opravdu vychovával? A nakonec, s plnou vážností postačí, když se zadíváte do svých duší, kdo z vás chce být záporák středního věku, nebo obrazové křoví, zatímco dětští hrdinové zachraňují svět?

Zatímco se seriálový amatér, který patrně vyrůstal na kutilu Timovi, zkouší hloupě usměrňovat něco, co připomíná jednu ze základních nepřátelských postav v herní verzi Terminátor the Salvation, si opakuji tento proslov, který mě užitím slova gameboy svého času probudil. Přitom s trochou volnosti by mohl vyrůst Arnie do opravdového hrdiny. Patrně mecha žánru.

Snažím se tedy nemotat do vážného hovoru. Inu, jsem praktik a pokud intro nejde klávesou esc přeskočit, tak si jdu připravit zásoby na delší hraní. Zásoby. Lehký rozhled. Ultimátně zmatený popis, který svého času stvořil jeden pološílený hráč, mi dává vědět, že jsem v Oku Nákupu. Znám to místo. Velmi dobře. Můj starší bratr, všemi předhazovaný bratr tu pracuje, co hůř, od jisté pařby to tu vede! Trocha závisti a trocha vzteku.

Co víc dodat? Mám občas pocit, že žiji v jeho stínu. Dokonce jsem chvilku, ale malou chvilku měl i obavy, že mám velmi populární a rozšířený Saskeho syndrom. Hlavně tedy ve velmi nízkém věku, kdy mě po náročném tréninku v ninja sáze vedl domů. Šli jsme tehdy kolem stanice bezpečnosti a já se zeptal, jak to, že znak bezpečnostních složek obsahuje symbol našeho rodu. Byl jsem hrdý a plný radosti, když vyprávěl, jak je naše rodina stará a vážená, jak ustupovala a utíkala tak dobře, že se stáhla ze všech bojových pozic až na post velitelů obchodní ostrahy. Už tehdy jsem ovšem věděl, že něco není v pořádku. Měl jsem takové tušení, že jsem to zažil, nebo mi o tom před pár díly vyprávěl...

"To je tvoje kára?" Cizí hlas, účes Landy Daniela a úsměv průměrného hráče NHL dávají znát, že je zle a to několika způsoby. Vjem, který přetrhl tok mých myšlenek začal dávat prostor hladu, aby se přihlásil o slovo. Stejný vjem taky ukazuje, že je tu nebezpečí v podobě ogryna, který neví, že podle netikety má na tetování chybu, píše se to pYrAtH. A poslední děsivost bych shrnul v jedné větě - "babičko, proč máš tak velké zuby?"

No zdá se, že je třeba odpovědět. Hlad a podivné znepokojení bratrem také ohryzávají vědomí do podivné touhy jít do nitra obchodního domu. "Jsem stopař" Co víc říct? Asi nic. Tak tedy spokojím se s pravdou. Nemá smysl se zahazovat s každým pobudou. Takže lhostejně procházím kolem. Krok. Druhý. Hlad postupně mizí. Kupodivu se transformuje do podivné chuti. Mám nový cíl. Seženu si jahodovou zmrzlinu a pak, pak navštívím bratra. Vergil si může dělat a myslet co chce, ale dokud se týká mě, mám k tomu a budu mít taky co říct...

My name is... DANTE!... Nebo možná ne...

Ogryn působí zmateně. Nejspíše jsi mu to natřel. Ono na upřímně máš pocit, že jakožto odpověď na otázku "tohle je tvoje kára?" by jej více překvapilo snad už jen "bo bagr!" No a nebo pro ty jazykově slabší - "protože bagr!" Začne se zmateně rozhlížet okolo, marně hledajíc někoho, kdo by jej ujistil, že slyšel správně. Okolo sice projde nějaká rodinka orků - tedy respektive dva orkové, držící se za ruce, z nichž jeden láskyplně veze v kočárku značky Chicco (podepsaném samotnou top vychovatelkou Joannou) zelenou houbičku.
Poté, co se jeden druhého zeptá, zda Deusník ještě spinká a jestli je čistě přebalen, neubráníš se vnitřní otázce, zda se náhodou namísto houby nejedná o jakousi zhoubu.
Bohužel nemáš čas uvažovat nad tím, zda je slovo zhouba odvozeno od houby, tak jako je třeba zlord odvozen od lorda... Pořád tady je ten ogryn. Tedy... to je asi tak všechno, co dělá. Prostě je. Jelikož se stále snaží zpracovat informaci o stopaření, kterou jsi mu poskytl - a protože se nejspíše nepřirozeně často dívá na komerční kanál "fishing and hunting" - uvažuje možná nad tím, zda sebou máš dost ok na lišky a třpytek. Kdybys u něj zůstal o trochu dýl, možná by ti doporučil si koupit ty skvělé pánve wok, které tam po většinu dne namísto plnohodnotného programu nabízejí.

Nevíš přesně proč, ale máš pocit, že je vcelku rád, že odcházíš. Snad ze zvyku kamsi do sutin zastrčí parkovací lístek a přesunuje se dál, k autobusu, který zrovna přivezl klub důchodců maríny. Stejně jako v Deatchwatch, i tady můžeš vidět mnoho rozličných zástupců kapitul. Ale zatímco deathwatchovci kráčejí zpříma a vyhledávají xenosy, tihle chlapíci kráčí s holemi a vyhledávají slevy. Kaufland dokáží prý v tomto centru vyšňupat naprosto poslepu. Ale možná jsou to jen řečičky. Tak či onak, ogryn pospíchá k nim. To, že zřejmě nebudeš svědkem tlupy rozzuřených důchodců, neochotných zaplatit parkovné, tě příliš netrápí. Jahodová zmrzlinka je ovšem věc jiná. Zcela jasně si představuješ tu chuť... kterou je nejlepší zapít pivem a zajíst Pizzou.


Skrze umně zdobený most z efektivních, umělých, ekologických a ve sběrných surovinách neudatelných surovin přecházíš do komplexu, který spíše než domem by mohl být městem.

Dveře se otvírají a do tvé mysli se opře cizí prapodivná síla. Mnohým při tom možná i přejede mráz po zádech. Chodba do Auly je lemovaná agresivní bilboardovou. Po pravé straně tě vybízí deník Miss Nurgle k pravidelnému očkování. Sotva odtrhneš oči, už vidíš leták červeného kříže s titulkem Blood for the blood Gods žádající vás o solidaritu v podobě krevní plasmy. Za zmínku stojí také vybídka k návštěvě Mc Gorka, kde za každé snědené Squigotí menu, dostaneš Big Meka zdarma! Dále umná malba Sigismunda s motem zdejšího lokálu - kruicáta proti vysokým cenám!

Konečně! Z mdlého vstupního osvětlení staneš před monumentální vstupní halou. Tyčí se několik pater do výše. Má oválný tvar a strop tvoří skleněná kupole. Největší div skýtá ovšem dominanta oka nákupu - Socha Císaře v nadživotní velikosti kterak třímá planoucí kreditku a košík v pozadí s primarchou blood angels umírajícím pod tíhou rodinného balení toaletního papíru.

Pod sochou je informační panel v podobě přátelsky vyhlížejícího knihovníka blood Ravens. Nad sebou má obrazovku s nápisem vědění je síla. Z jeho hole vychází holoobraz lákající k momentálně největším trhákům obchodního domu -Officio Wellnesatorium, Fitcentrum Iron fist (Zbaví vás slabosti). V okolí jsou davy lidí včetně security teamu orků nesoucí na vestách shopboys.

Zmrzlinárna ovšem nikde v dohlednu. Musíš si to najít. Bez poháru prostě Vergila neporazíš. Nebo nepřesvědčíš o tom, že ho máš rád a že on vlastně není zlý. Co na tom, proč hledáš svého bratra! Důležitý je samozřejmě ten panel. Kráčíš sebevědomým krokem. Jsi blíž a blíž - když vtom ti panel zaberou dvě individua. Chlápek v červeném plášti a blondýna v čemsi černém, poněkud uplejším.
"Já ti říkám, že jsme se ztratili."
Brblá ona tiše.
"A já ti zase říkám, že se nemůžeme ztratit v aule. Vždyť je to první místnost celého toho zpropadeného centra."
"Tak proč už tady bloudíme dlouhé hodiny?"
On jen krčí rameny.
"Co já vím... třeba ty démony honíme špatně. Kdyby někdo tehdy nezničil Malkinovi tu skalku, možná by nás to měl čas naučit pořádně, místo toho, aby se rýpal v hlíně a brečel "hereze hereze!" - stejně to beztak byli nějací fanatici nebo tak."
Ona se na něj jen zamračí.
"To vůbec. Tady v té knížce se píše, jak se démoni chytají!"
Chlapík v červeném si knížku bedlivě prohlídne.
"Ish, ty čteš Stmívání?"
Mladá žena zrudne.
"Eh... jsem.. vzala špatnou knížku asi.... tonenímojerozhodnětonečtu! .... Pojď už se podívat na ten panel. Není možné že tu Terru nenajdem, už jsme tam párkrát byli."
"No jo no jo... Bello!"
Uchechtnutí při navrácení knihy prozrazuje, že inkvizitor inkvizitorce zrovna nevěří. Celé domnění potvrzuje i fakt, že ona si s uvzatým výrazem přitiskne knížku k hrudi, jako největší drahocennost. Pak začnou zkoumat informační panel.

A ty, zatímco zkoumáš je, si uvědomuješ, že tyto dva nevidíš poprvé. Už jste se přeci potkali... kde to jen... Netrvá ti dlouho na to přijít. Dáš si dvě a dvě dohromady. Řekl jí sice Ish - ale ty víš, že jsi pravděpodobně špatně slyšel - protože ta blondýna před tebou, v uplém černém oděvu, je zcela jednoznečně TRISH. Velké Dé vyšíté na zádech inkvizitorova pláště také mluví za vše - dé jako Dante. Černé vlasy? V DMC 5 je vše možné! Ani fakt, že to celý fandom Capcomu odsoudil nedokáže zakrýt fakt, že Dante MÁ černé vlasy. Capcom sucks. Ty jsi byl bezesporu lepší Dante než je tamten!

"Tudy!"
Ukáže Trish kamsi před sebe a oba se tímto směrem rozejdou.
Říkali že jsou na lovu démonů, hm?

Teď už tedy vážně není čas na hraní

Zmatek. Kupodivu je tu zas. Inu není se čemu divit. Měli jste snad někdy pocit, že se díváte sami na sebe? Já jo a není to pěkné. V jednu chvíli si švihácky vykračuji jako Dante, abych byl buď krutě nahrazen novější verzí, nebo zjistil, že Dante vlastně nejsem? Hm... těžká a klasická otázka. Jenže co teď? To jsem se jako přepl do pohledu třetí osoby, že koukám na sebe a Trish, nebo je to animace? A pak to přijde.

Stmívání...

Hned je mi jasné, že tohle nemá se mnou nic společného. Nikdy jsem si totiž nepotrpěl na tyhle romantické klick-fest adventury. Krátký rozhled. Místo je povědomé. Oko nákupu... Radost. Tady jsou ty nejlepší herny na světě! Pravda, mozek taky mohl říct, že mám bratra a pracuje tu, ale... nikdo není nedokonalý. Takže jsem tu, abych si něco zahrál? Jo to dává smysl. Znepokojení. Něco mi tu pořád nesedí. Proč bych přeci jel hrát sem, když mám doma rozehraných tolik her?

Terru...

Další slovo rozhovoru. Terra... terra... Lehká bolest hlavy. Kolečka přeskakují. Jak to bylo? X otevře nákup zbraní, to jsem si nastavil, B výstroje... Chvilka přemýšlení. Chvilička. X+4+1, B+2 Je vymalováno. V levém dolním rohu ubyla trocha peněz. Kalašníkov příjemně zatíží ruce. Ukazatel zbroje se nastavil jak ozdraví na 100. Inu kevlarová vesta s helmou je základ. Ještě munici C+V Mačkáním kláves se i měřič nábojů dostává k maximálním hodnotám. A jako rezervu ještě desert eagla! X 1+4 Stříbrný kanón základ bojovníka za svobodu.

Proč to? Napovím. Terra. Stále nic. Které slovo z toho můžeme dostat? Terrárist? Ne. Terrorist! Takže sláva mučedníkům, neb Alláh je velký a kolo má šest minut! Krok vpřed. Start je klíčový. Veteráni arénovek to dobře znají, čímž se fakt, že nějací dva noobi váhají na startu a dokonce neznají mapu stává krutě nesnesitelným. Další a další krok. Jsem u nich.

Pokud chceme vyhrát, musíme alespoň trochu fungovat jako tým.(to znamená, že lamky budou dělat živé štíty, víme?) Ramenem prorážím mezi ně. Jednou rukou držím AK vzor 47, druhou chňapám po bombě. Úspěch. To rozjedem. "Folow me!" Přednastavený příkaz má své využití. "Bom plant A" Křik v odpověď. Ač jsem to plně nezachytil, jsem si jistý, že šlo o "Roger that".

Metry se ubývají já toto kolo znám. Zákeřná zatáčka. Parakotoul. "Enemy spotted!" Ratata! Značka headshotu. Jsem tak šlechetný. Zatímco krátká dávka cupuje obzvláště odporného cajta, varuji své drahé přípustné ztráty. Nějak jim to trvá. Go, go, go! Nechápu, že ani nestíhají držet krok.

Inu jsem rychlý. Zatímco oni rozdýchávají krádež, já stihl maketě Grahama urvat force weapon jako imitaci zbraně a jedné babičce způsobit za zatáčkou infarkt. Snad, když se budou snažit, když budou pilně trénovat, to jednou zvládnout taky. Člověk jen musí chtít, je tolik heren, netových kaváren, počítačů a škol kde se dá trénovat na cvičných cílech a ve vzdělávacích institutech později i na pravých policistech. Stačí jen chtít. Jednou možná. Zatím věřím ve dvě věci - že nejspíš nedojdou na bomboviště a pokud si umí koupit flash granát, tak je ani vypnutá friendly fire nespasí. Život je dobrá hra, ale counter-strike, to je hořká realita...

Nepokradeš, Kelišová!


Pryč s teroristy! Tihle sice nemají turban, ta nepočestná žena nemá dokonce ani burku, a přesto, přesto mají u sebe bombu. Ani převlek výbušniny za bestseller posledních pár lez tě nemůže zmást. Tebe rozhodně ne! Vždyť ty jsi Retreat! RETREAT! Vybíháš, chňapáš - a jako bys byl pro zneškodňování brakových bomb zrozen, kniha - tedy bomba, samozřejmě, končí ve tvých rukou. Běžíš, že bys zahanbil i Forresta. Co Forresta - I Sonic by modral závistí!
"Ty hajzle!
Ozve se za tebou nepříčetný ženský hlas.
"Ish!"
Dante zní poněkud vyděšeně.
"Edwardeeeee!"
Trish kontruje neméně zoufalým výkřikem.

Rozrážíš při útěku všechny ty blázny, jdoucí v protisměru. Občasné "Hej spratku, co si o sobě myslíš?!" Prozrazuje, že civilisté stále žijí ve sladké nevědomosti. Je to dobře, jinak by se začala šířit panika celým centrem. To si nemůžeš dovolit.
Po cestě srazíš a pošlapeš jednoho eldařího čaroděje.
"KHAINE NE! TO JE ZASE ON!"
Slyšíš za sebou poděšený výkřik. Při ohlédnutí se přes rameno zjišťuješ, že warlock taktéž utíká, nicméně na jinou stranu, než ty. Díky tomu se zcela nevyhnutelně sráží s oběma inkvizitory.
"Apokalypsa! Už je to tady!"
"Au idiote!"

Ostatní nadávky Trish zaniknou v dáli. Noob ti poskytl šanci. Jen potvrzuje tvou teorii o živých štítech z lamerů. Utíkáš. Víš přesně, kde jsi. Kdybys zahnul tadyhle za roh, dostaneš se k obchodu s herními proprietami, kde nedávno přestali prodávat figurky ze starwars, protože se z nějakého neznámého důvodu rozmohla móda krást Obi-Wany. Dokonce máš pocit, že na nějaké ze sociálních sítí byla založena skupina "Ukradněte si svého mistra Jedi." Ač to byla pro obchod v podstatě reklama zdarma, nutno říci, že firma tak nějak prodělávala. Nemluvě o stížnostech společnosti, vlastnící Oko, kvůli nutnosti posílení ostrahy. Víš, že tvůj bratr o tom doma někdy mluvil. Nebo se něco takového dělo v nějakém anime?
Možná opravdu byly ty krádeže v Sailor Moonu a ne tady - člověk fakt neví, kde končí realita a začíná fikce, pokud se jedná o vyprávění tvého bratra.

Každopádně, ty se musíš schovat někde, kde tě Al-Kaida nebude hledat. Což obvykle, jak víš z filmů i her, bývají zapadlá místa. O jednom takovém víš. Stará herna kousek odsud, hned vedle obchůdku "Svatá Terra" to bude ono. Kopýtka zvolní z úprku do lehkého poklusu, chodby jsou čím dál tím více vylidněné. Jsi v jedné z těch částí, kde obvykle nikdo nepáchne, pokud se zde neorganizuje illegální technopárty. Svatou Terru míjíš a zastavuješ se před odrbaným, opuštěným obchůdkem na rohu.
"Flynn's" Hlásá nápis. Staré neony již dávno nefungují.

Taková posunovačka

Běh jako o život. Jen díky hodinám tvrdého hraní a absenci staminy, či jiné hodnoty vydrže v CSku, zvládám tohle zběsilé tempo. Brzy za sebou nechávám lamy z nichž některé si o podlahu narazily tlamy. Ještě plantnout a... A co? To bych taky rád věděl. V místě, kde zastavuji totiž bomboviště není. Jsou pro to jen tři vysvětlení.

1) Hraju vlastně battlefied a právě jsem opustil bojiště, tudíž mám 30vteřin abych se vrátil
2) Nějaký hráč vytvořil modifikaci a mapu předělal tak, že je hlavní cíl buď VIP, nebo ubránění/ochrana/zabití rukojmích.
3) Je to úplně jiná hra!

Zmatek - nepříjemný a vytrvalý pronásledovatel. Vůbec celé dumání nemá žádný přínos, pokud pominu sýpavé kašlání a dýchání herního avatara. Co dneska základna fandů neudělá... Zlostně probodávám nápis. Tam, kde mělo být prosté A je jako na truc objevuje písmen víc. Flyns... to jako flynstonovi? Vrtím hlavou. Doby, kdy jsem hrál skákačky pro děti na motivy úspěšných seriálů jsou pryč. Vyjma lvího krále - toho jsem tak nějak... ne to... nedohrál. Tudy cesta nevede.

Ve vzduchu cítím záhadu. Pozorné vědomí zase očekává pronásledovatele v zádech. Protáhnutí. Atletická postava při tom vypadá totiž super, navíc je jasné, že mě brzy čeká spousta lezení a skákání. Někdo by se mohl děsit, ale pro mě je to denní chleba. Copak jsem nějaká fajnovka, abych se bála pár překážet? To stova, to větší děs mám z šatů, do kterých jsem se dostala jen kvůli prohrané sázce.

Čas tlačí. To, co zatím vypadá jako obyčejná věc bude brzy artefakt mající v hrsti osud světa. Inu po pěti, nebo šesti dobrodružstvích už mám dost zkušeností, abych to uhádla. Pýcha se dere v dobře tvarovaném hrudníku. Být skákačková stálice má své výhody, především výše zmíněný předmět nevypadá vytržený z kontextu tak blbě jako blíže nejmenované ovoce z blíže nejmenovaných her na assasssiny. Ale k věci. Vlasy v copu mám. Pistole u těsných kraťásků taky a knihu. Knihu...

Otevřu deník, který je zajisté po tatínkovi - uznávaném arechologovi. ...přitáhl na svítící hruď... No... možná to psali Zulové, ti si potrpěli na krutost. Jistá si nejsem. Nic méně mám tu první puzl, to nemůže být těžké. Svítící hruď. Rychlé rozhlédnutí. Pod vchod dopadá světlo. Pár kroků na takto zvolenou pozici. Svíticí hruď... Blesková kontrola potvrdí, že na ňadra dopadá světlo. Přitáhnout... Bystré oko hledače/vykradače hrobek nachází kliku. Jak pravil dobře šifrovaný náboženský text ...cesta k srdci se otevřela... Klapnutí knihy. Kroky spolu spohupováním boků míří dovnitř. Je čas udělat další nájezd na hrobku, je čas přidat další číslovku k názvu Tomb Raider...

Tron se nekoná...

Nepokradeš. To je to heslo, kterým se Lara Croft, hrdě (a falešně) se vydávající za archeoložku, rozhodně neřídí. Každý archeolog (a nejvíce ze všech pan mumlavý a nedoslýchavý docent Janák - tedy pokud byste rozuměli tomu, co se vám snaží sdělit a nestihl by desetkrát odběhnout od tématu) by vám mohl říci, že jejich práce sestává spíše z kopání ve starých žumpách (toliko k záhadným chrámům z dávných dob) a úmorné evidenci každého zehnilého střepu keramiky, který z těch starých hajzlů vytáhnete. Žádné zbraně - možná jen melee - dláto a lopata. Zatáhnutí za páku nemá jiného smyslu, než že mechanismus staré videohry zarachotí a vyplivne oblak prachu. Ať už je z tebe tedy kopáč s diplomem či sexy vykradačka hrobů, začítáš se do deníku po otci, který slibuje velkou zásobu vědění dosud nepoznaného.
Čteš.

"Proč mě nenecháš na pokoji?" zavrčela jsem.
"Chtěl jsem se tě na něco zeptat, ale tys mě odstavila na vedlejší kolej," zachechtal se. Zdálo se, že se mu vrátila dobrá nálada.
"Máš několikanásobný rozštěp osobnosti?" zeptala jsem se přísně.
"Děláš to znovu."
Povzdechla jsem si."Tak fajn.Na co se mě chceš zeptat?"
"Říkal jsem si, jestli od soboty za týden - víš, v den toho jarního plesu-"
"Snažíš se být vtipný?" přerušila jsem ho a přiblížila se k němu.
Díval se na mě uličnicky pobaveným pohledem. "Necháš mě prosím tě domluvit?"
"Slyšel jsem tě, jak říkáš, že ten den pojedeš do Seattlu, a tak mě napadlo, jestli nechceš svézt?"
To bylo nečekané.
"Cože?" Nebyla jsem si jistá, kam tím míří.
"Chceš svézt do Seattlu?"
"S kým?" zeptala jsem se, vyvedená z míry.
"Se mnou, samozřejmě." Kladl důraz na každou slabiku, jako kdyby mluvil s mentálně retardovanou osobou.

Co má tohle společného s celou hrobkou, ti není úplně jasné. Každopádně, tvůj otec zjevně nic neponechal náhodě a tak si nemůžeš nepovšimnout, že dolů na stránku něco ručně domaloval.

To musí být tajný magický vzorec prastarých nekroních civilizací, otevírajících tajemství hrobky!

Namátkou si vybíráš jednu mašinu a do zaprášeného displeje, hned pod nápis "Mortal kombat III." pečlivě a bezchybně obkresluješ celý vzorec.

Je to tam. Precizní dílo, jak se sluší na dceru svého otce. Ve stejnou chvíli se přes stěnu něco ozve. Zní to jako "MÁM TAJEMKU!" a pak následně o něco tišší "ne... tak nemám. achjo."
Je to z vedlejšího obchodu.
Je to jasné - tajné dveře byly umístěny natolik důmyslně, že se sice otvíraly pomocí magie odsud, ale nejsou ve stejné místnosti. Vybíháš z Flynn's hned do vedlejšího obchůdku.

"Svatá Terra."
Máš pocit, žes o tomhle krámu... tedy hrobce, HROBCE!... z vyprávění už někdy slyšel. Snad od bratra... to tady byl tvůj zlověstný bratr dříve než ty? Co když ji vykradl? Pohled dovnitř napoví, že nejspíše nebyl. Už proto, že tu paní za prodavačským pultem by si odnesl ven, jakožto nějakou domnělou anime postavu. Zjevně zde prodává drobná černovlasá, na mikádo ostříhaná ženuška. Jedno oko má nahrazeno bionickým implantátem - to si tě zvědavě skenuje. Druhé oko je upřeno na sešit s křížovkami, do kterého ve chvíli, kdy jsi přicházel, zuřivě bodala propiskou s výkřiky "HEREZE! KLAMY CHAOSU! HEREZE HEREZE!" Nejspíše sahala i po zapalovači, jenže od tohoto úkonu upustila, když jsi vešel dovnitř.

"Hledáš manžela, xenose?"
Prohlídne si tě přísným pohledem.
"Manžel je vzadu, hned přijde, jenom, co zase odpálkuje ty otrapy."

"Nemluvila tak o naše mištr!"
Ozve se odkudsi z rohu. Když se tam podíváš, zjišťuješ, že se tam poflakuje hlouček pubescentů, které už jsi viděl na eldaří lodi. Tauka s čínským copem na temeni se právě na prodavačku rozčiluje. Další dva definovat nedokážeš, spí tváří k zemi, od hlavy k patě odění v červená dlouhá, volná roucha. Ten čtvrtý vypadá, že už má nejlepší léta dávno za sebou. Dlouhý vous, power armor a špičatý klobouk ti dává tušit, že tento dědula má v záloze ještě několik triků. Minimálně ten jeden, ke kterému si nosí na hlavě příslušnou rekvizitu.

Kdo gandalfa chce bít, hru si vždycky najde

Zdá se, že v hrobce to žije. Vlastně se to až nezdá, tedy toto místo jako...hrobkoidní. Jinak by přeci obrazec tátovo poznámek aktivoval nějaký mechanismus, filmovou sekvenci, cokoliv! No nic se neděje. Žádní vlci nevyběhli, sloupy vysoké nevyjely, ani kámen typický pro kolegu Jonese... Přiznám to na rovinu, je to pro mě trochu zklamání. Není to jen tak se hloupě seknout na začátku kvůli nějakému praštěnému bugu. Nu nezbývá než v duchu proklínat vývojáře, testery a vůbec celé studio za tuhle fušeřinu.

"Hledáš manžela, xenose?"

"Ne díky..." Jsem trochu v rozpacích. To místo nejen, že není rozpadlý ztracený chrám, ale ještě k tomu se tváří, jako sim date pro vyznavače gothic stylu. Na to by nebylo nic špatného, kdyby ta dívka ovšem nechtěla zrovna dohodit chlapce. Najít nějakýho nemůže být těžší než projít ruinu... moment! Já jsem CHLAPEC! Nejistota. Zase mám pocit, že všechno není úplně tak, jaké se zdá.

Jenže co teď? Provést kontrolu a zaplašit pochybnosti? Kde? Před dohazovačkou se mi to, ať už v případě jakéhokoliv pohlaví, nezdá zrovna optimální. Pomyslné tikání ručiček. Mozek jeden na plné obrátky. Prohmatat se? Něco mi říká, že bez muziky Michaela Jacksona by to působilo poněkud nevhodně. Kapsy! Jestli jsem ženská, musím mít rtěnku a takový ty udělátka! Přikláním se tedy k zběžnému ohledání. Čtyři prsty cosi nahmatají. Ne, tohle zrovna nemyslím. V rukou zůstane obyčejná kartička. Kromě jistoty pohlaví ovšem brzy přenáší i něco jiného. Tentokrát pobavení.

Tak to je gól... Musím se smát. Něco tak ošklivého jsem totiž ještě neviděl. Marně vzpomínám, který mob, mini-boss nebo hlavní boss by mohl vypadat tak blbě. Díra v hlavě... Jedno se musí uznat. Blizardi zkrátka mají smysl pro humor. Ať už to dokázali ukrytými hláškami jednotek ve warcraftu, taureními mariňáky ve starcraftu 2, nebo těmihle praštěnými itemy...

Nu dost srandy. Teď je zase na řadě vážnost. Tu věc schovám zpátky do inventáře. Čas na přemýšlením, jestli podobně jako Wirtova noha spolu s Horadrickou kostkou to otevře nějaký skrytý level, tak toho bude dost později. Mám práci. Cesta paladina není nikdy lehká, zvláště v těchto těžkých časech. Ne, nestěžuji si. Vím, do čeho jdu. Hrál jsem totiž jedničku a navíc, po dvou aktech mohu jistojistě prohlásit, že to bude jenom horší.

Uklízím knihu s townportaly. Rychle sáhnu po lahvičce. Meffisto... Pár stejně spěšných hltů- Od této chvíle se každý okamžik počítá stejně, jako každý bodík resistence proti bleskům. Nezbývá, než doufat, že jsem připraven. Aura je nastavená. Zbraň nedočkává. Bolest, divná a tupá rezonující hlavou. Na moment se vše zamlží. Pak až na Meffista obaleného energií pro tohoto bosse typickou, je vše odmlžené.

"...náše mištr" Mištr... Démonická stvoření mají vždycky ten klatě drsný přízvuk, který činí cokoliv řeknou cool-nesrozumitelné. Jeho mistr mu nepomůže. Ne teď, když jsem mezi ním a jeho Ghoul Lords. Ostří se mihne. Meč, tedy vlastně kus makety force weapony směřuje s přesností úměrnou dexteritě na hlavu mého soka. Tahle stvůra zemře, po něm i jeho mistr - Diablo a pokud je tohle i s datadiskem lord of destruction, tak zabiju i samotného Baala...

Ostatky světců


Fetiši, démonci, dokonce i ten „naštvaný vdova zabiják“, který se objevil v prvním českém překladu Diabla. Ti všichni zde jsou – a pokud ne, rozhodně tady můžou být. Mimoděk sledujíc svou zásobu many i životů, vrháš se na ně. Třeba něco dropnou. Obvykle platí takové zvláštní pravidlo, že čím menší příšerka, tím větší zbraň z ní ve spršce krve a rozšmelcovaného masa padne. Proto se poté, co záludně srazíš temnému čaroději v power armoru jeho špičatý klobouk, vrháš na jednoho ze spících akolytů v červeném. Toho menšího.
“Au! Au! Řeknu to mamce!“
Fetiš nápadně připomíná desetileté dítě. Ale tebe nezmatou ani blond vlásky, ani šedomodrá očiska, hledící na tebe zpola zděšeným a zpola vyčítavě žalobnicím pohledem. Ty ten pohled znáš. Bratr ti občas takto taky vyhrožoval. „Řeknu to sestře!“ Rozezní se ti v uších.
Vzpomínka na sestru tě přinutí ztuhnout na místě. Jen připomenutí si její osoby ti nahání takovou hrůzu, že…

“Ty malý idiote!“
Zaječí dívčí hlas a najedou cítíš v obličeji ostré nehty. Před očima se ti mihnou černé vlasy a snad záblesk zeleného oka. Harry Potter? Nedokážeš to moc dobře posoudit, protože své vlastní oči zavřeš, abys o ně náhodou nepřišel. Ta hra byla stejně nanic. Famfrpál ti nešel a bossové se poráželi tím, že jste po nich vrhali bonbony. Nemluvě o té pošahané výuce kouzel. S myší to prostě obtáhnout nešlo.

“Hajijá!“
Ozve se za tebou hlas, který přisoudíš oné příslušnici své rasy (kasta prodavačů Abidasek a Puny, to je vcelku zjevné) a tebe sejme k zemi výborně mířená rána rukou, která dopadne za tvůj krk. Kácíš se k zemi, zatímco si viettauka pohotově sedá na tvá záda a tiskne ti tělo k zemi.
Když už nic, alespoň jsi z dosahu těch nehtů. Vůbec si tu mladou slečnu nedokážeš představit s jinou zbraní nablízko. Třeba šperhákem. Matně usuzuješ, že by se v tu chvíli mohly jít všechny zrůdy z half life zahrabat hluboko pod zem. A to včetně doktorů, protože z toho institutu by nikdo nevyšel živý.

Tvé myšlenky prolomí cvaknutí, tolik charakteristické pro zbraně všeho druhu.
“Neumím s tou karabinou ještě mířit!“
Mumlá odněkud zpovzdálí hluboký mužský hlas. Poté se ozve výstřel, výkřik a tebe ovane odněkud zpovzdálí vlna tepla. Nicméně žádné škody na sobě neregistruješ. Vivat, vivat armor save! Onen výkřik patřil zjevně střelci. K tvému čelu dovane pach spáleného masa. Vivat vivat lidi, kteří neumějí zacházet s plasmou!
Otevíráš oči a snažíš se v rámci možností zorientovat v prostoru okolo. Kousek opodál leží na zemi kaše z roztaveného power armoru a zbytky toho, co zbylo z lidského těla. Černovláska se zvedá zpoza stolu a přechází k oné kupce.
“Zlatý power armor, toho by se dalo využít.“
Mumlá si tiše, vcelku spokojeně.
“Rychle, rychle, než to ztuhne....“
Chmátne do jedné z polic pro cosi, co vypadá jako velká zavařovací sklenice a část hmoty do ní shrábne a zavře víčko. Poté sklenici vrátí zpět na polici, tentokráte do oddělení „ostatky světců“. Uloží jej hned mezi "Brežňěvovo obočí" a "Císařovy nové šaty". Na štítek, pohotově vepíše „sanguiniova levá noha – z důvodu špatné zachovalosti – SLEVA!“.
Pak do zbylé hromádky na zemi hrábne ještě jednou a vytáhne očazenou, leč celistvou ošní bulvu.
Vloží ho do volné misečky a celý exponát vrazí do chladícího boxu s popisem „horovo oko – vyjmuto z pravého ramene“
Inu, obchodníci jsou pohotoví.

Někde ode dveří, které nejspíše vedou do skladu, či nějaké jiné prostory za obchodem, se ozvou tiché kroky, doprovázené jemným škrábáním drápků po kamenné podlaze. Ze svého zorného úhlu zahlídneš dvě ne úplně lidská chodidla. Výše nedohlédneš, protože ti viettauka stále tiskne hlavu k zemi.
“Máš tady nějaké problémy, Domi?“
Ozve se odněkud od stropu tichý hlas.
“Ani ne, sháním tady pár nových suvenýrů…“
Černovláska spokojeně přeleští láhev s ostatky Sarumana.
“Hlavně už žádné úlomky Kristova kříže. Nějaký rádoby chytrák se o to začal zajímat a zjistil, že Svatá Terra už prodala párátek, ze kterých by mohlo být křížů deset. Je to smutné. Nejsmutnější na tom je, že se o to někdo zajímá – i když ani já přesně nevím, ze které kapituly bratr Kristus byl… U Slaaneshe, co to tady tak smrdí…“

“Vorel se odpálil plasmou!“
Oznámí ta dívka, která se ti před chvílí vrhla na obličej. V odpověď na to se další dva akolyté začnou unisono hihňat.

Na ptáky jsme krátký

Američani jsou divný národ, dá se říct, že jsou na tom jen o málo lépe než japonci nebo tau. Vtipy o jejich intelektu ponechme stranou, ač úvod může znít jako hit od rammsteinů Amerika, a to včetně doložky this is not love song jež mnozí z nich taktéž nepochopili, chystám se chválit jejich vynalézavost. Totiž když vidím shluk písmen eagel, vzomenu si právě na USA. Když si vzpomenu na USA vybavím si dvě věci a to Orla - hrdý státní symbol a KFC.

Zdánlivě neslučitelnéi, že? Zdánlivě, protože onen přestárlý akolyta, který je svými herními znalostmi hodný označení yankee jako poleno, dokázal obě věci spojit. Vzduchem se line vůně přesmaženého masa. Vábivá delikatesa láká k hříchu přežrání. Mohu jen litovat, že mám svým způsobem svázané ruce a tak fenomenální kyblík v provedení power armoru, který obsahuje na plasmě dělané zaručené "hot" wings získává někdo jiný.

Záhy se vyjasňuje pár věcí. Bystrý intelekt zaznamená krutou pravdu, že ne všem prodavačům mimo teleshoping se dá věřit + tohle diablo je zase zbugované. Rozhořečně vyfouknu čelem. Tenhle den je vůbec plný všelijakých bugů. To si raději ani nepřipouštím fakt, že jsem mimo, jako když Optimus Prime chtěl pozvat nějakou Ávii na rande, což mu nevyšlo, protože superpokročilému stroji nedošlo, že český vůz, kromě transformace, nejspíš neumí anglicky...

Je to borec... Když už je řeč o vztazích, tak místy začínám nabývat dojmu, že mě má nová známost trochu dusí. Pravda, moc nevirtuálních vztahů k porovnání nemám... ale takhle by to být nemělo. Nebo mělo, ale beze mě! Místo toho si tu užívám vrestling pro začátečníky zřejmě se sestřičkou wolverina.

Sestřička... Letmý rozhled. Vše vypadá dob... Co to?..ře? Ten šramot... v té tmě... Podivný zvuk dráždí fantazii. Tma uvnitř temnoty, silueta tmavší stínů se rýsuje ve dveřích. Každý "krok" zanechává silný dojem. Brzy je jasné, že MITD (monstrum in the dark) má na příbuznou příliš velké proporce. Úlevný oddech. Ať je to cokoliv, může to být maximálně druhá nejděsivější věc v životě.

Lehká bolest hlavy. Je to tu zas. Svět se na moment zatočí a pak je všechno jednodušší. Netvor vystupující z temnot, zpopelněný nacistický rouhač, smějící se hitler jungen, jednooká bezohledná spolupracovnice s archeology z třetí říše a dvojitá agentka na mých zádech.Mysli... mysli... Jde o čas, ve starobylých chrámech většinou o vteřiny. Zjevná prohra, kniha vyvolávající obyvatele pekel mimo dosah stejně jako klobouk. Nápady se nechtějí dostavit. Je to pec, zrovna teď smysluplných řešení mám asi tolik, jako TV Nova filmů bez reklamy.

Mám to... Volná ruka se přesouvá nenápadně ke kalhotám. Hmatám, hmatám. Mám to. Prudkým pohybem vymrštím bič. Co na tom, že je to v podstatě pásek/stuha/jiný textilní předmět držící většinu oděvu mé věznitelky. Několik filmů cepovaný um se nezapře. Jedno švihnutí a démonická kniha míří s pomocí tohoto nástroje na dvojitou agentku. Výsknutí. Některá literatura zkrátka patří k těm těžším. Vstávám. Sbírám tajemství vyvolávání démonů, odkaz starobylé kultury. Ruka třímající bič tento poklad přitiskne k hrudníku. Rychlý krok. Sehnutí. Klobouk ležící blízko zpopelněného se vrací na mou hlavu.

Nohy kmitají ve zběsilém tempu. Už slyším fanfáru... Ohlédnutí zpět. Je to radost, kterou si nemůžu odpustit. Nánaná ná-na-na... Jde to jako po másle, vše je zkrátka perfektní a k mé radosti tu ani nejsou hadi... prásk. Tma. Svět se zatočil a pak malátně padl. Dlouhý sten decentně naznačuje mou agonii. Harison Ford by se divil. Přemůžu nacisty, získám knihu i klobouk a pak se prostě netrefím do dveří... to se může stát jenom mě. Inu i Indiana Jones občas nemá svůj den.

Srážka s blbcem. I dveřím se to může stát....

Tauská dívka, zjevně účastnice Terranských výměnných studijních programů Erasmus, díky hihňání se nad zcela jistě nezarmucující ztrátou akolyty Vorla, polevuje ve svém sevření. Obratně toho využíváš a setřepáváš ji ze zad.
"Hiihihi Vorel se hihihihih.... to je debil... hihihihi!....áááááá!"
Poslední výkřik patří údivu nad jejím skutálením se na zem.

"Domi, jsi si jistá, že..."
Démon se zaráží, když tě vidí chápat se po stmívání, chytat klobouk a prchat. Dalo by se říci, že mu tvé vystoupení vzalo dech. Tak to je. Musí být. Každé vystoupení Indiany je dechberoucí. A ty zrovna prcháš z chrámu zkázy. Bohužel po cestě není žádný vozíček a ty musíš po svých.
"On utíká!"
Ozývá se červeně oblečená slečna, která ti zaryla onehdá drápy do obličeje. Zvláštní. V takových chvílích řvou ženy obvykle "INDYYYYYY!". No, někdy se i Harisson Ford musí spokojit s laciným substitutem. Už má Leiu a nemůže mít vše.

Srážka s dveřmi tě rozhodně zbrzdí. Svět se ti roztančí před očima a skrze mlhu jen slabě vnímáš, jako by ti nějaká tajemná, zahalená postava spílala, že ještě několik takovýchto úderů do hlavy a jediná herní postava, které se IQ budeš moci rovnat je frogger nebo clayman z neverhoodu.
Otázkou už jen zůstává, jestli taky umíš říhat jako on. Klobouk ti vypadne z rukou, stejně tak kniha. Obojí končí v hrabivých rukách tmavovlasé prodavačky, která je umisťuje na polici, hned nad cestovní polštářek, plněný Sanguiniovým peřím.

Ze dveří zezadu zatím vycházejí Dante i Trish, oba dva mají na tvářích rozladěné a nepříjemné výrazy.
"Ish, já ti říkám, že bychom toho mohli nechat. Nikdy nezjistíme, jak se ten démon jmenuje. Je to stejně blbý nápad, jako to, že najdeme ten..."
"ŠŠŠŠT!"
V odpověď na Trishino syknutí Dante jen převrátí očima a pokrčí rameny.
"No jo pořád."
Lovec démonů se otáčí na svou společnici, ale ta už je dávno jinde - přesněji řečeno ohlíží polici s vystaveným kloboukem a Stmíváním.
"Ach proboha!"
Toužebně vzdychne inkvizitorka a už e natahuje na polici pro klobouk.
"O ne - nesahat!"
Odtrhává ji od poličky tmavovláska.
"Je to velmi stará a drahá záležitost, obojí to jsou původní předměty, patřící svého času inkvizitoru Quixovi."
Oči inkvizitorky se zalesknou mnohem více, než předtím.
"Kolik?"
"No... nechte mě si to rozmyslet, ono totiž..."

Máš pocit, že Dante zahuhlá pod nosem něco jako "bože já asi zapomněl na naše výročí..." - ale kdyby nebyl hoch dostatečně pohotový, asi by si nikdy nevysloužil svůj titul a tak do rozhovoru urychleně zasahuje.
"Ono to tady totiž mám odloženo já... jako dárek pro tebe."
Za zády cpe prodavačce do ruky nemalou ruličku Terranských bankovek.
Obchodníci si v pohotovosti nezadají a při pohledu na peníze slečna Domi velmi přesvědčivě přitakává.
"Tak tak. Dárek to byl."
"Damiáne! Ty jsi úplně ten nejlepší chlap na světě! Počínaje baterkou a kloboukem konče, vždy mi dáš to, co chci nejvíc!"
"Jo... je to ode mě hezké - teď si vezmi ten klobouk a tu knížku... ehm... a na chvilku zapomeň na všechny ty svoje blbé nápady... možná bys na ně mohla zapomenout jakože natrvalo a ehm... pojďme pojďme... naschledanou, pane démon, který pravděpodobně máte jméno hrozně složité a plné všelikých apostrofů... a slečno... démonofilko... erhm... pojďte děcka - pozor na ten modrý hnus na prahu, nešlapejte do toho... bože tohle je bizarní práh... ordo xenos by z toho omdlelo, vypadá to jako chcíplý tau... jdeme, pohyb!"
Prve přes tebe vystrká z krámku zmatenou Trish, jejíž hlavu zdobí velmi slušivý retro špičatý klobouk, pak tě sám překročí a nakonec přes tebe přeskáčou zbývající tři akolyté. Tauka na výměnném studijním pobytu do tebe nezapomene cestou schválně kopnout. Kopyto je od slova kopat - a ona to samozřejmě dokazuje. Z chodby ještě slyšíš Trishin hlas, který říká něco jako.
"To jsem blázen, neměli jsme před chvílí čtyři poskoky?"

Zůstáváš v místnosti sám s někým, kdo vypadá jako blízký příbuzný Kálí a pohotovou trhovkyní, která si zrovna užasle přepočítává bankovky.
"No, drahoušku, všechna čest, jsi nejlepší prodavač ze všech. Jeden by až řekl, že umíš ten Tzeentchův trik s "potřebuješ to, kup si to!"Sakra kde je starouškovi Tzeentchovi konec, už o něm dlouho nikdo pořádně neslyšel... no - ale tak... a kdo jsi vůbec ty?"
Po dlouhé době se někdo zjevně zajímá i o tvou maličkost. Jedna ze čtyř rukou je ti nabízena ve snaze pomoci ti se zvednout na nohy. Bohužel tě chytí za špatnou končetinu a vytáhne do vzduchu, takže tak trochu visíš hlavou dolů.
"To jsem blázen, máte hlavu, co vypadá jako řiť..."
Mumlá si tiše, ohlížíc tvůj zadek.

Nech si kecy na koledu - aneb plány orda malleus v praxi
~O něco později než jsi ty teď, kanclík ordo malleus~

Namísto popisu bych raději dodala mapu. Ale někteří z nás by mohli namítnout, že mapa se dodává pouze s popisem ( tak jako sifon pouze ke kávě) a že pouhé její dodání by svědčilo o jisté lacinosti příspěvku. Bylo by určitě tuze nevhodné dodávat, že původní záměr funhammeru bylo dobrodružství typu spam, což jistý Afkone, jedna ze dvou vyšších bytostí, před nimiž se třesou i bohové chaosu, velmi necitelně a sobecky zrušil. Druhá vyšší bytost si dle hodnověrných vyprávění svědků dovoluje nesouhlasit (již přítomnost hodnověrných vyprávění svědků podkopává samotný základ víry v oné bytosti, jelikož se traduje, že setkání s nimi nikdo nikdy nepřežil. Kdo tedy oni svědkové mohou být, nám je dozajista stále záhadou)
Když už jsme u toho, lze si také všimnout, že zdejší autor udělá cokoli, aby se popisu vyhnul, čímž se zapřahá do jisté rutiny marné snahy.

Tak tedy.

Je to taková dřevem obložená místnost s.... é... dvěma stoly. Tak. Dva stoly tam jsou. Dubové. Hm... A koberec! Jo červený koberec... nemůžeme už se dostat k tomu rozhovoru mezi nimi? Ne? Ach... Takže na stole mají lampičky... s takovýma... é znakama.... a lustr tam je. A fotka. Vlastně je to plakát. Z.. fotky. Plakát z fotky, ano. A ta vycpanina... ne. Takhle to prostě nepůjde, je mi líto... tady soudruzi z games workshopu zjevně udělali chybu.
Znova.
Prostornou místnost, obloženou dubovým dřevem, zalévá měkké tlumené světlo, zčásti vyzařované zdobeným křišťálovým lustrem, zčásti dvěma lampami, jejichž stínítka jsou pomalovány exorcistickými symboly. Každá z lamp je umístěna na jednom stole, který je proveden v podobném stylu, jako táflování místnosti. Vedle jednoho z pracovních stolků je postavena černá, místy zářící klec, v níž sedí něco, co je nejspíše vycpaným démonem z předchozích protiďábelských zátahů. Proč jej preparátor vyvedl sedícího na bobku a dloubajícího se v uchu, není příliš jasné. Za jedním ze stolů sedí naše známá inkvizitorka, zatímco její manžel dle všeho drápe propiskou do stolu z nudy nějakou kresbičku.
Dnes zakoupená kniha je nejspíše uložena někde v obrovské polici, zabírající celou boční stěnu, klobouk je vtipně posazen na hlavu vycpaniny v kleci.

Lady Ishra se rychlostí nadopované fretky hrabe v nějakých mapách, svitcích a papírech.
"Ha! Tady! Sektor dvacet, Ofélie!"
Blondýna, která od dob svých studií příliš nevyrostla (o čemž svědčí také fotoplakát dvou pubošů, křenících se před pár lety do objektivu v plynových maskách před nějakou vypálenou budovou), se svižně natáhne po propisce, kterou Damián zrovna používá ke zkrášlení svého pracovního stolu umnou rytinou něčeho, co ponejvíce připomíná lejno.
"Hej to je...!"
Zjevně se proti krádeži snaží ohradit, ale je rychle umlčen.
"Tohle je důležitější než ten vandalismus, kterého ses od školy nezbavil."
"No to zrovna. Na Ofélii to není, Ish. Je to blbost."
Damián se s těžkým povzdechem zvedá, aby se mohl postavit za Ishřinu židli a takříkajíc ji načumovat přes rameno.
"Není, počítala, jsem to tady! Třikrát! Tady!"
Rozohněně bodá propiskou do papíru, který je hustě popsán výpočty, šipkami a škrtanci.
"Jo. Máš tam chybu. Třeba tady. Jako podívej. Tři na druhou prostě není šest. A jak jsi přišla k tadytomu..." Damián dvakrát podtrhuje jakousi cifru "To by mě taky zajímalo. Předpokládám, že mi nedokážeš přednést zpětný důkaz pomocí zkoušky. A tadytohlenctoto... to je taky jinak... takže když tuhle čáru na téhle mapě nakreslíš ve správném směru..."
"ALE TO JE ÚPLNĚ NAOPAK, NEŽ JSEM TO VYPOČÍTALA JÁ!"
"Tak to se omlouvám, bohužel ale... hm... tady... ještě asi tak..." Hbětě odměřuje prsty vzdálenost "No asi tady."
"OKO TERORU?"
"Hm ne.. počkej... vlastně jo, ano. Oko teroru. Pokud nejsem stejně mizerný matematik a navigátor jako ty."
"Já nejsem špatný navigátor!"
"Ne? A co tehdá, jak jsme měli jet mě představit tvým rodičům na tu vaši... Hen... Her.... Hes.... Na ten váš zapadákov co do dneška nevím, jak se jmenuje a místo toho jsme přistáli na planetě plné draků, kde draci byli všude a zatímco místní nabírali do domobrany naprosto každého, koho našli, my se museli probít? Jen na chvíli si představím, že jsem tamní zoufalý civilista a žiju v tom jejich věku draků a kouzel... nebo jak tomu říkali, je mi zle."
"To byla nehoda! Malá nehoda! Chyba astropatů... nebo úklad ordo hereticus... co já vím. Stalo se to jednou - no a co?"
"A pak ještě ta planeta, jak tam byly wanzery!"
"Byli to titáni!"
"To říkej někomu jinému, já poznám wanzer, když ho vidím!"
"Fajn! Ještě připomeň démonka Amonka, pane dokonalý!"
"Jo - tohos nechala pláchnout s tím, že se jmenuje tak rozkošně, že ho nemůžeš zabít."
"Tschchch!"

Je to k nevíře, nicméně vycpanina se pohne. Vytahuje s ublíženým výrazem prst z ucha, načež prostrčí ruku ven z klece a otře zašpiněný prst do vysokého plyšového koberce.
"Jo, to máte tak. Kdyby mě neojmenovali blbí rodiče Ex Crement, tak tady s váma nesedim a nemusim každý den poslouchat ty vaše debaty o hov.... to máte jedno, nenechte se rušit."
S tichým mumláním se natáhne do police pro nějakou z knih a začne si ji pročítat.
"No... ehm ehm... Ish, drahoušku, podívej... k věci. Myslím, že bychom se na to měli vykašlat. Proč bychom měli hledat ztracené kafe?"
"Protože nám za to ti ušáci dají tolik prachů, že bychom si mohli koupit svatou Terru."
"K čemu by ti byla svatá Terra? Nevím jak ty, ale já nemíním vést obchod. Máme lukrativní práci a akolyty kteří nám každý den vaří čaj a nosí housky se salámem."
(Poznámka autora, donáška housek se salámem do kanceláří se praktikuje od dob, kdy jakožto akolyta působil Lord Hector Rex)
"Ne ten obchod! Svatou Terru! Tu se zlatým trůnem!"
"K čemu ti bude?"
"Sakra, Damiáne, to nevím, ale chci ji!"

IMA FIRING MY LAZOR!!!!!!! - přesně tohle se nekoná

Tak, jako chlapec ve filmu s panem Wilisem vidí mrtvé lidi, tak i já začínám vidět vskutku neobvyklé potíže. Tedy zprvu nevidím nic, dveře jsou tvrdé a já jen natvrdlý... je to tedy pochopitelné. Když se zrak začíná dávat do kupy, tak pro změnu vnímám nějakého muže, jak zachraňuje velmi rovnoprávné manželství.

Než je stíhám identifikovat jako pana a paní Smithovi, proběhne mi před očima celý život a následně i skupina děcek, které tito vrazi lhostejně převádí přes... místnost? No nejsem si jistý, mohla by to být i jeskyně, nic méně vím díky bolesti, že je mnohdy převádí přese mě. Vydám sten, za který by se nemusel stydět ani Boromir v pánu prstenů. Bolest musí ven, jak fyzická, tak psychická vyvěrající ze vzpomínky na bonusový charakter z mlátičky "Return of the King", který byl vlastně jen převlečený Aragorn.

Sotva se z těla dostane již zmíněné trýznění, přichází podivná předzvěst. Když vidíte světlo na konci tunelu, když dokonce slyšíte jak na vás ten vlak troubí, je jasné, že jste po uši v průšvihů. Teď to vynásobte deseti, celé umocněte na druhou a máte asi setinu děsu, kterou získáte, když mezi vaším zadkem a dle příjemného hlasu i doteku Slaaneshovo démonem je jen pár centimetrů vzduchu.

To je v prdeli
Zlá herní konzole:Kdepak, teprve bude
Hodná herní konzole: Možná je to nedorozumění...
Zlá herní konzole:A možná je to Maybeline
HELP PLS!
Hodná herní konzole:Klid, něco vymyslíme
Zlá herní konzole:Přece tě v tom nenecháme
Hodná herní konzole: To mi k tobě nesedí, co chceš dělat?
Zlá herní konzole: Vyděsíme ho! Nedávno měli autoři velmi zajímavou a velmi chapadlatou debatu, která by do úzkého, hehe, otvoru našich možností zapadla....

V momentě, kdy jsem začal věřit, že to nemůže být horší, fantazie ukázala svůj potenciál a přesvědčuje mě o opaku. Je to k vzteku! Když už vím kdo a kde jsem tak to rozhodně není nejlepší chvilka! Co dělat? Lapen v Athaniově oblíbené bitevní fintě moc možností nenacházím. Pravda, v návratu hora stačilo hodit jakékoliv číslo, protože efekt byl vždy nejasný... ale teď?

Čísla... pravidla... Hlavou zavíří vzpomínky. Trochu vyděšený Morpheus, jinak si ten bledý odstín vysvětlit neumím, mi něco v té pustině říkal. Jenže co? Snažím se vybavit ten okamžik. Pokud je vše pravdivé, mám správný scénář a jsem Kean Reeves, pak najdu vodítko a přemůžu toho zblázněného agenta. V pár slovech je moudrost i síla, to dokázala Trinity, když mě přivedla v prvním díle zpět k životu. Jsem vyvolený! Vím to, nemůže to být jinak.

Pekelné soustředění. Ve fiktivní realitě, kde vše záleží jen na míře naší rezignace, kde je vůle to, co umožňuje tímhle umělým světem vládnout jsou možnosti přeci nekonečné. Pomalu nacházím klíč k cestě z této lapálie. "Nahraj mi kostku a Monte Carlo-fu" Jasná žádost ostatním probuzeným odpůrcům. Pár vteřin. Cítím ji v ruce a jasně si začínám vybavovat všechny možné techniky ovlivnění jejího výsledku. Každý systém má svá pravidla, která jej limitují. Můžeme z nich vytěžit maximum, ale nelze je úplně zlomit. Když to nedokážu já, pak ani on ne.

Věř si NEO, tak jako v tebe věří Morph a Trin... "Ještě si nevyhrál" Ucedím pochroumaně. "Hážu armor save" Lehce hodím. Její pohyb po podlaze mi rachotí v uších jako pád hory. Snad budou statistiky limitující herní matrix milostivé. Jinak mě čeká smutná prohra a daleká cesta mimo stůl...

To jsou cinklý kostky!

Je to tak. jsi Neo - a jako takový pohotově chňapeš po dvou kostkách, které leží, pokryté prachem, na poličce.
"Cože hážeš?"
Kostky s třesknutím dopadají na zem. Máš pocit, že kdesi v koutku mysli slyšíš "starce s radou" jak říká nějaká pochvalná slova o kostkách a figurkách a správném balancování na podstavci.
"Hm páni, hodil dvě šestky!"
Démon tě odkládá hlavou na zem. Armor save zjevně funguje - ať už je to cokoli.
"Api - je jasné že s těmahle kostkama vždycky hodíš dvě šestky - jsou to cinklé kostky, které z hlubin warpu přinesl Draigo z hlubin warpu."
"Draigo? Jako ten knihovník?"
"Znáš to - fenomén Carsena. Všichni knihovníci jím trpí a tak od doby, co ten film vyšel krom sepisování braku taky nosí z warpu všelijaké harampádí."
"No co už!" Pokrčí démon oběma páry ramen. "alespoň se to dá prodat že ano... kde bychom bez lidí, jako je Draigo byli. No ale to jsme odběhli."

Princ se zase skloní nad tebou. S jeho výškou to vyžaduje značnou zběhlost v józe, ohnout se.
"To jsem blázen, ta hlava dorostla.... tedy - chci se zeptat co jseš zač. Upozorňuju tě, že jestli jsi nějaký z inkvizitorů na výměnném pobytu, své jméno ti neřeknu. Nechci dopadnout jako můj bratranec, kterého si Rex opatřil obojkem a řetězem, přikurtoval jej k boudě a nyní mu musí hlídat barák. Doufám, že chápeš, nakolik je to, vzhledem k jeho jménu ironické a jak moc to zbytek mé rodiny považuje za nefér, ač s tím nemůže nic dělat - krom toho, že mu několikrát do roka pošleme pytel Chappi a na narozeniny nový pelech správné velikosti. Takže - říkal jsem to té podrápané bloncce a řeknu to i tobě - mé jméno není veřejné - a to, které mám na myspace je falešné - už mám dost toho že mě s tím chodí všichni zaklínat.
Ano - i do novin publikuji pod pseudonymem."
Dle výrazu démonovy tváře tohle nebyla první inkvizitorská návštěva za posledních několik týdnů.
"Třeba si chce něco koupit, nebuď hned tak prudký!"
"Hm, jo.. pravda. Jsem trochu unavený. Je mi to líto. Tak tedy znovu. Kdo jsi a co bys rád?"

"Dětští hrdinové"

Neuvěřitelné! Mlha matrixu se rozpouští, iluze a haluze mé choré mysli taktéž. Rozhodně za to nemůže Carsenův syndrom, který se mě, jakožto čteče tabulek a herních statů netýká. (Za což může patrně jen to, že mám v hlavě bordel již bez toho) No...ale teď zpátky k příběhu.

Neuvěřitelné! Jsem patrně nejšťastnější Tau na světě! V životě každého jedince prostě přijde nepříjemné, hořké a naprosto surové odhalení, jako že pokemoni neexistují, santa claus/jejížeš/Děduška Maroz a zástup jim podobných nejsou reální, nebo snad powa rangers, či digi-vyvolení se tak nějak nikdy nenarodily. A teď, po těch hořkých letech... se vrací naděje.

Šok, který způsobila naprostá bezcitnost dospěle chovající se nejmladší sestry, ta rána na duši se poprvé od mého dětského věku - 17,5 let - začíná hojit. Dobře si vzpomínám, jak jedné ošklivé noci jsem byl prohozen stěnou do svého pokoje, protože jsem odmítl její hloupou představu, že Mortal Combat není podle skutečné události.Teď, jako zadostiučenění, jako správný příslušník národa inspirujícího se japonskem, tahám fotoaparát a Gora si několikrát vycvaknu.

Je dobře, že technologie tak pokročila, protože v původní sérii zjevně vinou špatného záznamu měl na každé ze svých čtyř rukou jen tři prsty a v reálu jich má šest! Aby toho nebylo málo ještě zachytím Son... ne Sonya to není... princeznu Kitanu. Ne, že bych nebyl fanoušek této vnadné slečny... ale nějak se mi nezdály její komba... nedohrál jsem to zkrátka za ní do konce. Tolik štěstí v jeden den! Pravda, trochu mi přijde divné, že si místo Liu Kanga vybrala zrovna Gora... ale kdo má chápat rozmary slavných?

"Není tu nikde lord Raiden?" Bůh blesku je to poslední, co musím před spokojenou smrtí vyfotit! Asi je to rozrušením, že mi akční hvězda, která by mohla soupeřit i s chobotničkami z čertovky. Mezitím můj hero vyjmenovává své krycí jména. So happy ^^ Určitě mi to říká proto, abych se s ním mohl spojit. Tomu říkám fanservis, tedy ještě by mohl zafoukat vítr a trochu směrem ke Kitaně... ale nemůže mít člověk všechno, natož Tau.

"...do novin publikuji pod pseudonymem." On píše? Jasně, že ano. Hlavu má moc vysoko, aby mu z ní vše vymlátily a když těch prstů má víc... Musím na to přijít. Je jasné, že někdo jeho formátu bude preferovat seriózní tisk. Čímž zůstává váhání pouze mezi Score, Level, Gamestarem, Echi planet, National Pico Geographic, týdeníkem Květy,Aha a necronským The Times vycházejícím jednou za deset tisíc let, jehož minulé číslo končilo zajímavou reportáží o možné Horově herezi. By mě zajímalo, jak to dopadne...

Kdo jsi co bys rád? On chce vědět, kdo jsem! Ze sedu se škrábu na nohy. "Ehm, já jsem Escape Or Retreat a tak trochu rezervní Link, myslím... doufám... ale jsem rozhodně Váš největší fanda! Lehce zatřesu foťákem. "Ehm... jestli bych teda mohl..." Jsem dost nervózní. "Mohli byste vy dva k sobě..." Objektiv zašermuje po prodavačích. "....moc vám to sluší... a obejmout se... nebo použít jiný social skill... já si vás blýsknu... " Všichni mi to budou závidět! "...ah...řekněte prosím fatality, mortal combat nebo sýr..."

Málem bych zapomněl, že vlastně vedou obchod. Nemůžu odtud odejít s prázdnou. "Pak bych si vzal toho Sub Zera" Ukážu na akční figurku primarchy Ultramaríny. "Sluneční brýle Johnyho Cageho..." Můj bystrý zrak padl na jakýsi artefakt Salamandrů.Brácha bude mít radost... "...vidím, že děláte komplet cosplay, tak si vemu i ten..." Na moment tápu. Byla v tom filmu/hře nějaká taková dívka, to je na 100%, ale byla to Sonya Blade, nebo Soňa Wronová? No taky by mohla být Wranová, nějak to z toho dopisu nemůžu vyčíst...

Nakonec jen prstem ukážu a řeknu "ten". Ač nesdílím bratrovo nadšení musím uznat, že Kastr má na tyhle věci nesporný talent a určitě mu to bude slušet. Dneska je můj šťastný den, snad nejlepší v mém životě! Tohle je totiž průlomový okamžik, pokud existují oni, tak zákonitě musí existovat i mých 39 virtuálních manželek, 43 automobilů, dvě města, jedna světovláda a jahodový puding na helmbooku. A jako třešnička na dortu, je fakt, že to neplatím ze svého. Při srážce se starou paní, která nebyla již stavěna na counter strike, změnil náhodou majitele plný credstick z jejích runerských let...

Zlá herní konzole: Tak k tomuhle bych se nesnížil...
RP VOE, hrál sem za teráky!
Hodná herní konzole SO HAPPY ^^

Protože s jídlem roste chuť, splnil bych si rád ještě jedno, malé přáníčko. "Mohl...mohl bych Vás pozvat na kafe?" Musí to mé být přání, jinak nechápu, co pojem kafe v mém wishlistu dělá. Energiťáky přeci bohatě vystačí...

Vy jste od Retreatů, mladý pane?

"Není tu nikde lord Raiden?"
"Kdože? Goro vypadá trošku zmateně. Za tu dobu, co jej pronásleduje inkvizice taky zjevně trochu pohubl. "..tedy ne... ne. byli tady lord Damián, lord Heroin, lord Voldemort... lord Malkin se taky mihl, ale místo mého jména chtěl nějaký zahradní postřik, tak jsme ho nasměrovali támhle nahoru do Starkla.... errr... lord Raiden.... lord Raiden... to mi nic neříká. Lord Hoven - to ano - je to takový ten nurglák, co nám tady jednu dobu pomatlával veřejné toalety. Ale s tím si, co já vím antikonfliktiní tým poradil. Nemyslel jsi náhodou tohoto lorda?"
Slaaneshův démon vypadá mírně zmatečně. Takhle se obvykle tváří lidé, kteří si objednají od white scarů hru na play station přes I-bay a dostanou nejenže verzi na x-box, ale navíc ještě pirátskou kopii. Odpovědí na urgující maily pak obvykle bývá něco jako "nééé, já pošlala doprá hra! Není velka se vypere a srazi!" Vzato kol a kolem, shrnuto a podtrženo - prostě je zmatený a nedokáže sešrotovat, kde se stala chyba.

"Ehm, já jsem Escape Or Retreat a tak trochu rezervní Link, myslím... doufám... ale jsem rozhodně Váš největší fanda!
Na tohle zabere Kitana. Zatímco se dle tvých požadavků šteluje a objímá Gora kolem pasu (výš nedosáhne), vychrlí na tebe otázky.
"Retreat? Jako ten Retreat... příbuzný tamtoho Retreata? Jsi příbuzný Retreata? Toho, co tady pracuje? Fleeho? Fleeho or Retreata? Toho? Zdál ses mi xichtem trochu povědomý, ale.."
"Domi, všechny Tau vypadají stejně!"
"Ne - to není pravda - dají se od sebe poznat!... když mají jiné oblečení."

"Pak bych si vzal toho Sub Zera"
"Vy takhle u vás říkáte Roboutovi? Hm, to si zapamatuji, díky."
Démon ti s úsměvem podává figurku, zatímco bere z poličky jinou končetinou brýle.
"Patřily bratru Horatiovi, ale jsou stejně dobré, věř mi.
"...vidím, že děláte komplet cosplay, tak si vemu i ten..."
"Ano, jistě, i obřadní roucho adepta mechanica přibalíme. Pozor, občas z toho padají šroubky - nic si z toho nedělej, není to rozhodně důvod k reklamaci. Pokud máš zájem, mám tady ještě jedno od moritatů... vzadu je sice protlačený nějaký hrb nebo něco... ale je kvalitně šité a málo nošené."
Zatímco mluví, vše úhledně skládá do krabice.
"Pokud jsi opravdu příbuzný Fleeho, ber to jako pozornost podniku, svého času zachránil mé ženě život... nebo tak něco. Občas s ním chodíme v pátky kalit, je to dobrý kluk - i když trochu mimo realitu."
"Dej mu i ty kostky, Api."
"Pravda, pravda... ty cinklé kostky."
Zmíněná dvojice je přihozena do krabice, načež čtyři ruce s ohromnou rychlostí a zručností vytvoří na bedně mašli. Fakt, že je na stuze něco jako "třináctá legie, vzpomínáme" nyní taktně pomineme.

"Mohl...mohl bych Vás pozvat na kafe?"
"Ale to víš že jo. Odpovídá ti černovláska pohotově a s úsměvem. Jenom..." Co "jenom" se už nedozvíš, protože se ti rozeřve osobní komunikátor. Melodie z tetrisu naplní místnost. Dřív, než se stačíš mrknout na jméno na displeji, automaticky hovor přijímáš.
A tos neměl dělat.
Z displeje vyskočí drobná holoprojekce tvé sestry - a zvětšuje se, až, nehmotná, stojí před tebou v plné velikosti. V ruce třímá denní tisk a tváří se popuzeně.
"ESCAPE OR RETREATE! NEMŮŽU UVĚŘIT TOMU, ŽE KDYŽ RÁNO OTEVŘU NOVINY, JSI NA PRVNÍ STRÁNCE ZROVNA TY!"
Strčí ti před nos titulní stranu, na níž je foto Neytiri z avataru (s podtitulkem - ilustrační foto) a velký nadpis "ESCAPE OR RETREAT, POSLEDNÍ NADĚJE ELDARŮ" Nechápeš, proč čte právě denního věštce, ten plátek, který vydávají eldarské vědmičky, které si nemohou najít lepší práci - nicméně - jsi tam a ona to ví.
"DOUFÁM, ŽE VÍŠ CO DĚLÁŠ, PROTOŽE POKUD TO KAFE NENAJDEŠ, PŘITÁHNEŠ OSTUDU NA CELOU NAŠI RODINU - ANO, ROZUMÍŠ SPRÁVNĚ - JEŠTĚ VĚTŠÍ OSTUDU, NEŽ UŽ KVŮLI TOBĚ A TVÉMU NANICOVATÉMU BRATROVI MÁME! "HRDINA SE VYDAL VSTŘÍC OKO TERORU V ČASNÝCH RANNÍCH HODINÁCH" .... "ČEKÁME JAKÉKOLI ZPRÁVY Z WARPU" .... "PODKAF O ROZHOVORECH S NÍM ZARYTĚ MLČÍ" - PODKAF? KDO TO SAKRA JE? SNAD SE NETAHÁŠ S NĚJAKOU UŠATOU COUROU? ESCAPE OR RETREATE, NEPŘEJ SI MĚ, AŽ PŘIJDEŠ DOMŮ! MYSLÍM TO VÁŽNĚ! - A VŮBEC - BEZ TOHO KAFE SE ANI NEVRACEJ! VÍŠ, CO BY Z TOHO UDĚLALA MÉDIA? "DEMENT NIC NENAŠEL, RETREATOVÉ SE ZASE JEDNOU VYTÁHLI!" - TOHLE BY V TĚCH TITULCÍCH BYLO! TAKŽE POKUD UŽS TO DOSTAL DO NOVIN, KOUKEJ TO DOTÁHNOUT DO KONCE - VLASTNĚ DOUFÁM, ŽE UŽ TEN LOGR MÁŠ U SEBE A VRACÍŠ SE! KDE TO VŮBEC JSI? TOHLE JE OKO TERORU? MI TO PŘIJDE SPÍŠE JAKO NĚJAKÝ OBCHOD! ŽE TYS ZASE ZAKEMPIL V NĚJAKÉ ZAPADLÉ HERNĚ A BUDEŠ MI PAK TVRDIT, ŽE TĚ TA HRA VCUCLA, JAKO POSLEDNĚ? NEDĚLEJ MI OSTUDU - KOLIK SOCIÁLEK BUDU MUSET PROHODIT OKNEM, ABYSTE POCHOPILI, ŽE NA LINKU BEZPEČÍ NEMŮŽETE VOLAT?"
Roztřesené prsty téměř automaticky vypínají komunikátor. Máš pocit, že zbytek hologramu řekl ještě něco jako "vypínáš mě? toho budeš litovat!" než úplně zmizel.

Goro a Kitarńa otřeseně vykukují zpod stolu, jako by se chtěli přesvědčit, že už to skončilo.
Princezna bere svůj vlastní komunikátor a vyděšeně někomu volá. Rozumíš něco jako "bratr nebo bratranec, asi sestra, hrůza, přijďte, stres a vemte mi neurol".

Kdesi v nákupním centru - Ultimate ninja fight

Každé místo má svou stinnou stránku, odvrácenou a zle šklebící se tvář. Zdejší centrum na tom není jinak. Široké a vysoké chodby, prostorné obchody, odpočívadla a veškerý ten servis je vykoupen sítí temných tunelů, ve kterých mnozí vetřelci z řad Tyranidů začli trpět klaustrofobií. Místo, kam slunce ani svit umělých lamp nedohlédne. Útroby obchodu jsou tak hluboké, že dokonce sahají ještě dvě patra pod ex-trpasličí sídlo Morii, také se říká, že má o jednoho balroga, dva krakeny a jeden opravdu bitevní čokoládový puding větší osazenstvo.

Puding ponechme stranou, neb s tímto poslem císařské spravedlnosti z cháronovo kuchyně si nevěděl rady nikdo, ani Krutor. Balrogové slouží v kotelně a mutanti-krakeni zase v myčce u výjezdu. Tentokrát ovšem ve tmě není společenstvo, ale velká skupina odhodlaných členů obraných sil, která díky brilantnímu taktickému mozku skončila roztroušená a v panice likvidována pěticí tajemných bestií.

Co dělají tajemné bestie v nákupním centru? Jak vidno, nic dobrého. Snížený příděl kávy ukázal, že mnohým členům technického jištění se zhoršila pozornost. Usnutí ve službě, pozdní příchody, nebo naopak žádné příchody počaly růst neuvěřitelným způsobem. Selhání "lidského" faktoru na bezvadných systémech od microsoftu bylo tedy jen otázkou času. Čas nadešel a pět potvor z terária v jednom z nejvyhlášenějších zverimexů prchlo.

Tiché výkřiky a zvuky palby. Proklínání, nadávky, popisky komb se šíří tunely. Ty hlasy jsou všude a nikde. Zdánlivě. Radar jen zrní, stejně jako vysílačka. Tolik kovu a všudypřítomné elektroniky vytváří velmi nekomfortní prostředí pro bitevní techniku. Osvětlovače jedou na plný výkon. Tvar Hellou kitty jen umocňuje profesionalitu tohoto reflektoru a získává dle letáku až o 5% svitu navíc. Velení si žádá efektivitu a tohle bylo skutečně to nejlepší, co bylo v krabici happymealu k dostání.

Kroky velitelského obleku začínají čvachtat. Proražená trubka ukazuje, že boj byl prudký a rychlý a že záchodky ve druhém patře pravděpodobně nebudou splachovat. O stěnu se opírají dvě bezvládná těla. Zbití, či snad zabití... bez hnutí leží, zatímco voda je obtéká. Pomstím vás... Takový je úděl vůdců. ...akatsuki za všechno zaplatí... Soupeř byl chytrý, snažil se zamaskovat svou identitu. ...jak nás to označili? Foot ninjas? Udělali ale chybu. ...dobře ví, že my jsme hoši z ohnivé... Velkou chybu.

Zaměřovací zařízení hlásí aktivitu. Neznámý tvor vpředu. Čtyři prsty se propletou. Jedna, druhá, třetí pečeť. "Rokit no jutsu" Křik se rozlije tunelem, aby vzápětí byl přehlušen syčením raket s gumovou hlavicí. Zásah byl dobrý, ale tvrdá skořápka na zádech toho mutanta ochránila před nejhorším. Otáčí se. Vteřiny displaye ukazují, že se chakra obleku znovu soustředí až deste vteřin. Málo času... S chakrou je to vůbec na štíru. Všechno to poletování na tryskách, svítění... dělá čáru přes rozpočet.

Tvor je rychlý a mrštný. Pulsní puška nemá dost času zamířit. Co by udělal ne mém místě Naruto? Dřív, než se dá říct Kagebushin no jutsu přichází rána na solar. Druhá, co jde na hlavu ji následuje snad s větší rychlostí, teď by k srovnání stačilo slovo rasengan. Bolest - odpověď těla na tento souboj ninjů. Nezbývá než zaujmout klasický ninja postoj v kleče a zkoušet se dostat na nohy. Nemůžu prohrát nesmím... Světlo. Na konci chodby. Nehouká, na štěstí, jen zlověstně syčí. Krátký křik a vlna tepla. Bestie padá k zemi s dírou v hrudníku.

"Pořádku pane?" Kriegovec s plasmovou puškou zachraňuje den. "Ne, Kastre, zapomněls, že musíš říkat fintu... takhle se prostě nedá bojovat." Čest je pro Fleeho důležitá, stejně jako respekotvání jistých bojových umění. "Ehm, pane... to bych ho varoval... Inu nos není jediný rozdíl mezi těmito rasami. "Ano..." Nezbývá než vysvětlovat pomalu a polopaticky. "... on by se toho lekl a ještě by stihl ucedit, že tomu nestihne uhnout..." Nechápavé kroucení hlavou. Tohle je přeci ta nejobyčejnější věc na světě.

"Teoreticky i tak je výsledek..." Bohužel jedna z osvět vyššího dobra zrovna nepadá na úrodnou půdu. "Nechme toho, Kastre..." Mávnutí rukou. Je třeba řešit aktuální hrozby. "Co to tu tak smrdí?" Kapitán poplácá batoh. "Jeden z nich byl chlupatý a... připomínal krysu" I hrdinové musí dělat špinavou práci. Sehnutí, ruka sejme z hlavy červený šátek. Zevnitř měl nápis Rafaelo. "Tenhle..." Souhlasné kývnutí. Připomíná tu želví pečeni, co byla k obědu. Některé věci je lepší nevědět.

"Tak to zbývají jen tři." Měla přijít otázka, jak tohle tělo odtáhnout pryč, ale nepřišla. Místo toho se rozeněla pro Tau trochu netypická komunikační technologie značky Nokia. Fakt, že O2 není nejlepší poskytovatel interních sítí vyvěrá na povrch. T-Mobile naopak stoupá na ceně. Smršť informací ukazuje problémy. Pátravá sklíčka plynové masky prozrazují účast i na straně zástupce. Co se děje? Těžko, s námahou mizí telefon zpátky na své místo. Jako odpověď přijde jen jediné slovo, slovo označující v bitevní řeči problém tak velkých proporcí, že si s tím ani armáda neporadí. Krycí název - Godzila.

Mám hodnou, milou, starostlivou, mladší sestřičku - pokud z těchto slov vám vychází bestie typu drak, pak se taktéž nemýlíte.

Vesmír je plný fascinujících věcí. Je nekonečný, nesmírný a kdyby v jednačtyřicátém miléniu nebyl sport číslo jedna mezihvězdná genocida, určitě by byl i rájem pro výzkumníky, kteří v něm dozajista dokáží ještě něco vyšťourat. Proč tlachám zrovna o kosmu? Jestli to nebude tím, že mi zrovna volala bytost, která zapříčinila jeho zrod. Stále zmatené vím... nic méně na počátku bylo nic a to nic Chuck Noris nakopl do držky a vznikl vesmír. To NIC nakopl proto, že si to samé netroufl udělat mé sestře!

Mobil se vypíná. Je to těžké, když jste zrovna strachy krapet ochrnutí, ale čas od času na hranici mezi smrtí strachy, nebo šílenstvím dokážete vyšťourat skryté síly a zachránit se. Někdo to udělá párkrát za život, jiný, jako Retreati, třikrát do dne. Dokázal jsem to... Pot z čela zvolna stéká do nosu. Nepříjemné, ale vyfouknutí, za které se nemusí leckterá kosatka stydět, to pořeší.

Ti... lidé.... z mortal combatu... už mi až tak herně rázem nepřipadají. Pravda, ta battle sister by mohla být Asuka Kazama z Tekkenu a ten chlápek zrovínka mutující Peter Parker, ale tohle mi teď rozhodně nepomůže. Dlouhý pohled po obchůdku. Na moment se zdržuje u každého z vykukujících. Snažím si je zapamatovat, možná je to to poslední, co vidím. Skoro určitě, protože musím hodně rychle změnit lokalitu, vesmír, příslušnost kasty a pokud možno, tak přinejlepším i rasu.

Někoho by mohlo napadnout změnit i pohlaví, ale to nepovažuje hráč takového herního formátu za vhodnou alternativu. Nikdy by se neměl měnit základ PC postavy, dokud se nedosáhne maxima herních možností. Je to smutné, ale Esc má v kolonce muž ještě mnoho nesplněných questů... čímž lze kolonku utajení již opustit.

Tiché zírání. Asi by bylo dobré prolomit to... mlčení, které zůstalo po chvatném telefonátu. "Game over" Rozstřeseně se posadím na židli. "GAME OVER, bando!" Roztřesené ruce směřují k hlavě. "To je bez continue... to je..." Je to nezvratný osud, zoufalá hra o přežití... myšlenky se točí v kruhu, z čehož v hlavě vzniká vří4kot. Ať se hnu kamkoliv, i hory budou mít oči, každý den bude pro mě pátek 13tého nebo "Heloujín". Nebudou mě pronáslodvat nějací ptáci, ani monstrózní psycho, ale královna prokletých, sestřička s podobou panenky chuckie. Je to nepopsatelná Věc, je to... Nenávist, která hrozí, že mě pohltí.

Konnichiwa!

Proč? Marné je hledat odpověď ve stropu. Ve chvíli nejtěžší, v den "D"(den debil) v hodině "H" (ve smyslu na hovno) musí přijít ještě on! Bratr... Kastr zatím předává objednaný materiál. Trochu divný bratříček vypadá dokonce v pohodě. Divný - spíš je trochu blázen Nechápu, jak může říkat Bayonetě "Rin Tósaka". Ten hlupák si snad myslí, že hraje Fate Stay Night a ještě dodává "kawai desu..." Je mimo jako čas vizuálních novel.

"Pěkná šlamastika..." To vím i bez něho. "...ještě nikdy jsem JI takhle neviděl." Přichází nečekané gesto. Je krásné, když vám někdo položí uznale ruku na rameno, ale když vám tam položí na rameno ruku tak, že k ní přikurtovaný plamenomet na vás zírá hlavní, je to ještě lepší. "Jsem tak hrdý..." Šílí? "Můj malý bratr má první velký průšvih" Mu snad nedochází, že mi jde o život?!

"Blázníš? Tohle je jiná liga...a vůbec, vyowní i tebe!" On si to neuvědomuje. "Musíme..." Řekl bych tolik důležitých věcí, jako sehnat nintendo, Wii a psp, ale přerušuje. "Ne, ty musíš Saske!" On mi nadává? "Jsi slabý, protože ti chybí nenávist..." To bylo v tom díle... on mě má fakt za něj. ON MĚ MÁ ZA BUZERANTA! "Je to tvá bitva, já musím bránit nákupní centrum, Konoha nemůže přežít bez hokageho." To se mu snadno říká.

"Tohle je o víc, jak deset lvlů, nemám ani equip, je to jasný no chance" Proč to nevidí? Před Orochimarem se neschováš. Ramena rezignovaně poklesnou. "Takže mám jít?" Kývnutí. "Jak to mám dokázat?" Teď by se pan chytrý mohl blýsknout. Vím, je těžké se srovnávat s Nejim, ale ty jsi génius tvrdé práce! Tak tohle moc nepomůže. Poskytnu ti nejlepší muže, bratře Začínám mít dojem, že mě do té výpravy cpe jen proto, aby si domu mohl někoho domu přivést, mít tam volno, klídek, žádné krvavé skvrny, postel navíc v pokoji s odhlučněnými stěnami a tam, tam měl vydanou na milost a nemilost mou sbírku konzolí s oběma ovladači!

Co to plácám. Dává mi svým způsobem rady. Pravda, moc si nerozumíme. Oba občas mluvíme divným jazykem. On je pošuk ztracený mimo opravdovou virtuální realitu... ale myslí to dobře. Takže pokud s tímhle chci nějak hnout, mám teď jedinou šanci. Navíc utéct se dá vždy, jsem přeci Retreat. "Na Kastra je spoleh." Bezva, akční hvězda kostýmků mi má být k ruce. Mám čím dál větší chuť svému jménu dostát. Bratře... Je to hrozné, ale stejně ho mám trochu rád. "Po nás ať přijde ending!" Plachý úsměv v odpověď. "Vstříc outru, vstříc scorelistu!" Dva bratři si podávají ruce, čímž tuhle klišiodní pasáž můžeme uzavřít...

Můj brácha má prima bráchu

Transportér typu chiméra uhání centrem. Mohutný klakson rozhání davy dřív, než to samé stíhá udělat nárazník. Před Mojžíšem se rozestoupilo moře, ale i Mojžíš by uhnul několika pancéřovaným tunám. Nezvdory značnému neklidu venku uvnitř je poměrně dobrá nálada. Směs chaosáků, gardistů, Tauů i pár eldařích guardiánů... zkrátka celá posádka jen s výjimkou Fleeho a Kastra baští cosi značky Rafaelo. Ani neodborná příprava nikomu zjevně nevadí.

"Kastre, rozumíš tomu?" Fleemu se svým způsobem plní sen. Po odchodu rodičů a nynější potenciální likvidaci příbuzenstva bude mít brzy k Narutovi mnohem blíž. "On, Genin... a..." Vzrušená gestikulace zachraňuje nedostatek slov. Kastr lhostejně vzdychne. Maska zareaguje a filtry vypustí takřka vaderovský zvuk pumpování kyslíku. "Jsem na něj hrdý, ale tohle jutsu je prostě nad jeho možnostmi." Daří se vše uzavřít.

Další nezúčastněný vzdech. "Ale chce to fakt pěknou dávku Chakry, utéct z nemocnice..." Plynová maska vykazuje první známku účasti v hovoru.Nemůže být sobě a okolí nebezpečný? Z reproduktorů velitelského obleku vyjde smích a poté, poté jen "Jistěže ne, je to Retreat". Dokonce i beze slov dokáže jeden dlouhý pohled říct "No právě".

"Kastre..." Důstojník death corpse of Krieg dělá mrtvého. "Kastre, chci abys na něj dohlédl..." Tahle taktika bohužel nezabírá. "Pane?" Dokonce i veterán si občas přeje, aby se mu něco jen zdálo. "Díky, jsem ti zavázán..." Kdo mlčí ten souhlasí a kdo nemlčí, avšak neprotestuje... tak má zkrátka smůlu. "Na tebe je spoleh! Kakashi, je to mise největší důležitosti."Někdo zkrátka nemá svůj den. Kastrovo ruce začínají škrábat do stěny vozu. "Pravda, máš trochu mezery..." Tunel se nedaří. "...ale není nikdo vhodnější. Nikomu nevěřím víc, než tobě." Brzda, smyk a dlouhý křik - ochránci bezpečí v oku nákupu dorazili na místo.

Kastr a Flee vystupují z chiméry. Chladnoucí návštěvník poklidně stéká po podlaze, dávaje ji nádech příjemné červené. Čvachtnutí. "Navíc, Kastre, ty jsi se mnou už od začátku." Oslovený kapitán má co dělat, aby ustál nedobrovolného dvojitého axela na ex-zákazníkovi. "Komu mám věřit víc, než někomu, kdo se mnou vybudoval mnohem lepší, bezpečnější a ukrytější vesnici v listí?" Za spokojené neúcty k mrtvým prochází dveřmi.

"Konichiwa" Atmosféra vnitřku působí... depresivně, je to jako vidět šehrezádu a pak dostat kladivem. Smutek je nepřítel, jako každý jiný. Co by udělal Naruto? Bohužel, ani brilantní taktický mozek nenachází v modlitebním krámku způsob jak zvednou morálku a uvařit ramen. "Rád tě vidím, Jirayo a paní Rin je jako vždy, kawai desu." Kdyby jenom to. V hlavě je ještě silný dojem z jejího dua s kastrem. Plamčeky nikdy nezahřály na srdci více, než tehdy.

Senzory obleku vidí první digivyvolené dítě. Hrdost a pýcha. Malý Ash se vypraví na svou cestu trenéra a ještě bude hledat kávu. "Pěkná šlamastika, ještě nikdy jsem ji takhle neviděl" Paměť nenachází žádné podobné rozezlení, alespoň ne v souvislosti s příbuznou, která by boku no Pico změnila v horor, kde by jediná erotická scéna proběhla při kastrování nezbedného trubokrálíka.

"Jsem tak hrdý, můj bratr má svůj první velký průšvih." Pýcha se dme v hrudníku. Jako první vlaštovka působí tahle vzpoura proti temnotě. Už na ten výprask nebudu sám... Ohromná radost, která čiší z faktu, že počet hitů směr tělo se bude dělit dvěma... to se nedá ani popsat.

"Blázníš? Tohle je jiná liga...a vůbec, vyowní i tebe!" Owní? Co je tohle za slovo? Zaklínadlo ze Slayers? Nebo snad nějaká divná klávesa? Závan nejistoty. Ať se hlava snaží sebevíc, ani v Lucky Star nebyla žádná postava toho jména. Musíme... Nejvyšší čas zarazit nebezpečí v zárodku. "Ne, ty musíš, Saske!" Správně, musí najít sílu a přijít za mnou, až bude mít oči stejné jako já!

Ale zatím je slabý, proč je tak slabý? "Jsi slabý, protože ti chybí nenávist." To by nebyl takový problém jako fakt, že veškeré dny dovolené padli na zotavování se po větších či menších flámech. "Je to tvá bitva, já musím bránit nákupní centrum, Konoha nemůže přežít bez hokageho"

"Tohle je o víc, jak deset lvlů, nemám ani equip, je to jasný no chance" Deset je hodně. Ale level? Co je sakra level? Další nejistota. Jen dokonalý trénink v komunikaci a bitevní oblek umožňuje nedat nic znát. Možná... možná pohonná jednotka mobile suit Gundamu, ale k čemu ji potřebuje? Blázen. Jsou věci, před nimiž není úniku. "Před Orochimarem se nechováš" Mám jasno, funguje to jako náhradní zdroj pro Holo-projektor.

"Takže mám jít?" Kývnutí. Jak to mám dokázat? Cesta ninji je osamělá, ale nikdo ji nemusí úplně celou projít sám. "Dám ti své nejlepší muže" Aj, to je nepřesné. Kvůli kaférii (kávové havárii) je totiž pracovních sil pomálu. Kastr... ten je nejlepší... a to druhé... co zbyde Je jasno. Nejlepší z mužů, nejsilnější, nejbystřejší a nejsmolnější Kriegovec v kombinaci s... něčím zbylým vytvoří solidní podmínky pro nalezení kávy. "Na Kastra je spoleh!" Taky, že jo!

Skutečně, i po několikerém přezkoumání není nikdo jiný vhodný k tomu, aby bratra udržel mimo automaty. "Bratře..." Všechno zlé je k něčemu dobré. Nepřítomnost drahého přítele, nerozlučného zachránce a společníka vykoupí pár dní volný dům, kde konečně brzo k ránu a pozdě v noci nebudou znít výstřely, podivné hlášky a infantilní debaty přes Skype. Najednou se tak trochu uvnitř klube přání, aby ta cesta za kávou, byla... trochu... delší.

"...po nás ať přijde ending" Bojový pokřik, moudrost a odhodlání celého rodu. Jistě mu to zvedne náladu a dodá podporu. "Vstříc outru, vstříc scorelistu!" Evidetně se pletu. Pravda, občas si trochu nerozumíme. On žije ve svém podivném světě pixelů a neexistujících kamarádů. Bez osobního kontaktu a advíků... je až smutné, jak málo toho z života má. Přesto by bylo smutné dopustit ztrátu tak blízkého člověka. Podaná ruka, symbol rovnosti a hlavně, hlavně rozloučení. Příští noc se podaří po mnoha letech patrně klidný spánek...

Nastává apokalypsa, pánové!

To, co mělo původně býti odpočinkovým nákupem nejpotřebnějších týdenních zásob pro akutní případ silného zemětřesení, změnilo se v noční můru. Tak už to v béčkových bijácích, jichž jsem zcela jistě nevědomým účastníkem, zatímco se tomu všemu zpovzdálí směje v teple a pohodlí si sedící divák (a mám pocit, že zrovna večeří, nedokážu si vysvětlit proč) chodí.

Nejen, že mi, jak jsem dole zjistil, nasadili botičku na Falcon, což jsem do dnešního dne pokládal za naprosto nemožnou záležitost, ale dokonce jsem zjistil, že mne i přes to, že si dávám nezměrný pozor na setkání s podezřelými cizinci, pronásleduje ten modrý násilník z rodiny Repeatů, nebo jak se ta zkázonosná banda, které nakukala naší Podkaf, že nás zachrání od nevyhnutelné zkázy, nazývá. Inu, zoufalí eldaři jsou oschotni naslouchat zoufalým slibům. Já mu nevěřím, protože jeho pravý plán znám.
CHCE NÁS VŠECHNY ZNIČIT! URYCHLIT NAŠI ZKÁZU!
A právě proto po mě jde. Fakt, že ví, že já vím a ještě k tomu mě dokázal nalézt v celém obřím nákupním centru, a to právě ve chvíli, kdy jsem nakupoval ředkvičky (neberte to jako reklamu, ale Thorneovic planeta produkuje ty nejlepší, ač na nich je ta obrovská nálepka "toto rozhodně není BIO výrobek! Bacha na to, srágořičky!") mluví za vše.

Chce se mě zbavit a pak pokračovat ve svých temných plánech!
ALE TO SE MU NEPODAŘÍ!
Předem zjevně velmi promyšleným pohybem mne srazil na zem. Zachvacuje mne hysterie. Jeho kopyta se míhají okolo mé hlavy, jedno dokonce šlápne na špičku mého ucha.
NA UŠI NE!
Než stačím něco vymslet, Repeat (nebo jak se jmenuje) odběhne opodál. Určitě mě chce zabít pomalu a bolestivě a obyčejné rozšlápnutí mé hlavy mu nestačí.
Ale já nejsem debil. Než se stačí otočit a znovu na mě naběhnout, sbírám se a prchám chodbou pryč, zanechávajíc košík i s ředkvičkami za sebou. Utíkám - utíkám o život. On takový běh je pro warlocka, jako jsem já, tak trochu o život vždycky, protože kdovíproč přední módní designéři eldarských uniforem vymysleli róbu, která je delší, než mé nohy. Dokud stojíte na podstavečku a necháváte dle sebe vymodelovat figurky, je to fajn - v opravdové akci se takový oděv jeví značně nahovno.

Musím varovat ostatní!
"APOKALYPSA! UŽ JE TO TADY!"
Dovolím si krátké otočení se přes rameno. Prásk.
"Au idiote!"
Navztekaná blondýna s nosem otlačeným od plynové masky. To mi ještě tak chybělo.
"Já se omlouvám.. ale tady jde o život, víte? O můj život... a váš život taky!"
Neviděl jsem ji už někde?
"No tak o tom silně pochybuji. A ustup, xenose, honím tady jednoho zlosyna, který má něco, co je moje."
Dle znaku Ordo Malleus na jejím živůtku předpokládám, že to "něco" je posedlost démonem nebo tak. Chci se zeptat. Tyto posedlosti mne vždycky hrozně braly. Znáte to - vidět mrtvé lidi a tak. Ze Spiritseeringu jsem vždycky tak trochu propadal, což vyřešilo až několik dobře podaných kreditů ve studentském indexu. "Kredity za kredity" řekl jsem tehdá. Každopádně se vždycky rád něčemu přiučím, protože jednou možná budu muset zachránit sám lidst....

Než jsem se nadál, odstrčila mne a společně se svými kumpány utíká pryč. Ale špatným směrem! Tamtudy bežel Repeat!
"NE POČKEJTE!"
Pozdě. Pozdě bycha honiti - a inkvizitory taky. Pravděpodobně jsou i se svými zakrnělými pseudomentálními silami, na které jsou náležitě (a zcela zbytečně) hrdí, už předem mrtví. Repeat je psyker, jakého jsem ještě nikdy neviděl.

Malou chvíli jen tak opařeně stojím a rozhlížím se okolo.
Z nějakého důvodu to vypadá, že se ani ten očekávaný útok obří chobotnice nekoná. Nakonec převáží racionální uvažování a já se vrátím pro košíček i s ředkvičkami. Stát znovu frontu v Kauflandu se mi nechce. Už proto, že mě třikrát vyslýchali shopboyz, jakožto potenciálního sebevražedného atentátníka, protože prý podezřele rychle těkám očima a příliš se klepu a potím.
Oni by dělali to samé, kdyby věděli to, co já!
Hledím do chodby, kudy běželi inkvizitoři, ze Repeatem.
Nestihl jsem jí to říct. A oni teď všichni umřou!
Svědomí hlodá. Hlodá hluboko a hlodá pořádně.
Nemůžu to tak nechat! I kdyby to měla být poslední věc, kterou udělám!

Razantně se rozbíhám za nimi. Bohužel asi nejsem ten správný hrdina, jelikož po chvíli zjišťuji, že jsem stopu po nich ztratil a ocitl jsem se kdesi v temných uličkách Oka.
"Bacha uhni!"
Uslyším za zády, načež mne odstrčí dlouhá hůl a kolem mne proskočí - je to želva?
"Aáááááááá! Želví útok!"
Samozřejmě jsem dost inteligentní na to, abych běžel na opačnou stranu, než běžel ten Tzeentchův mutant. Bohužel už ne dost na to, abych se vyhnul tlupě Kriegovců, kteří běží opačným směrem než já.

Prásk.
Už zase. Já se na to vykašlu!
"Au, ksakru, co se stalo?"
"To nevím pane! Vidím v tý tmě přes tu masku velké kulové"
"JO, proč si je vlastně nemůžem sundat? Tohle není Krieg, tady můžem dýchat!"
"Protože to Kastr zakázal, hoši - a Krieg je všude - chcete snad říct, že zrovna neválčíme, nebo co?"
"To ne, pane Keled... tak jsme to nemysleli..."
Bez rozmyslu se přimíchávám mezi ně. Kdyby na mě přišli, mohou mě zabít... nebo tak. Tma a velké kulové přes masku hrají v můj prospěch. Nikdo mě nepozná.
"Sem rád. Protože musíme chytit tu.... PROČ VLASTNĚ STOJÍME? CHLAPI, TA ŽELVA JE NA ÚTĚKU!
Ne, přece za ní nepoběžíme!
Prodřu se opartně skupinkou až na její konec, v plánu mám pokračovat chodbou svým původním směrem.

Vtom mne něco chytí za róbu.
"Kampak, vojíne? Dezerce, hmmm? Někdo chce bejt přeloženej k Cháronovi, což?"
"To... to ne, to rozhodně! Ta želva běžela tamtudy!"
"Fakt? To jsem blázen... hochu, za tohle tě vyznamenáme. POME CHLAPI! ČELEM VZAD, ÚTOK! MY JI DOSTANEM!"
"Ale pane, já myslím že..."
"Šeš tu placenej od myšlení, nebo co? POHYB!"
Tento den je prostě noční můrou, věřte mi.

"Jsme ji ztratili."
"Hoši... jak tohle tomu modrému pošukovi vysvětlíme, to fakt nevím."
"Mohli bychom to prve hlásit Kastrovi a.. on by to už za nás nějak.... on s ním umí hento, jednat!"
"Taky se kvůli tomu musel naučit pět nejfrekventovanějších japonských slov."
Jeden z nich, pravděpodobně velitel, vytahuje z kapsy předpotopní vysílačku. Jeden z těch ostatních vytahuje láhev něčeho ostře čpícího, lokne si a dá kolovat.
"Pane Kastr? Tady Keled. Z páté. Ne. Ano. Ano.... Ne.... Samozřejmě, že jsme ji zabili! Ne... Ano... NE! ..Hm... dobře.... ne, jsme všichni v pořádku. Ne, nevím co je baka, zkuste google nebo tak. Ano. Jistě. Hm.... dobře. Ne. Ne, díky. Jo.... jo... Svatá Terra? No za chvíli tam asi i dojdem. Jo jo. Klidně. Naschle pane."
Zatímco vysílačku zase schovává, kdosi mi strká do rukou kolující lahev.
"Dej si, stejně jsme už všichni mrtví. Dneska, zejtra nebo pozejtří."
Neumím se ubránit pocitu, že s těmito chlapci něco sdílím.

Po loku něčeho, co chutná jako směs fénixích chcanek a motorového oleje je mi jasné, že záliba v lidském alkoholu nás rozhodně nepojí.
Každopádně se v duchu týmu rozhodnu také podělit o své zásoby.
"..Ředkvičku?"
"...Jé, dík!"

"Takže chlapi - Kastr jde do svaté Terry..."
"SE MÁ! AŤ POŠLE ASPOŇ POHLED!"
"Myslím ten obchod..."
"Hm aha. Tak nic."¨
"Ehm ehm... významné odkašlání ..takže tam jdeme za ním. S hlášením. Pamatujte, chlapi - želvu jsme zabili."
"Ale to není pravda, ona nám plách..."
"chceš sloužit příští měsíc u Chárona?"
"ne, pane."
"já taky ne, takže jsme ji zabili - jasný?"
"ano pane!"

Dnešního dne budu nejspíše litovat do konce života. Kdo je to Cháron a proč se jej všichni bojí?

Epizoda IV: Pochybná pocta

Život má zvláštní smysl pro humor, zvláště, pokud ten váš ovládá pár funhammeráků. Proto berme otázku "kde se stala chyba" pouze jako řečnickou, neb odpověď by byla zřejmá. Takže znovu, kde se stala chyba? Na Kriegovce již slušná štreka na cestě života skýtá několik rozcestí, na kterých by bylo nejspíše lepší zahnout jiným směrem.

Možná teď, v temných koutech obchodu, není nejlepší čas na bilancování kariéry... nic méně po dlouhé době je to jediná chvilka klidu, pokud člověk nepočítá sežrání nebo nějakou horší věc z rukou jakýchsi podivných tzeenechovo mutantů. Všechno zlé je k něčemu dobré... Dokonce i avantgardní přístup Fleeho má svá pozitiva. Totiž skvělý velitel s radou, že je lepší se držet v těchto chodbách pohromadě, vyjádřil souhlas, načež rozdělil své "ninji" do týmů podle schopností po třech a nařídil jim, ať se drží pohromadě...

Myšlenky dávají na moment možnost zapomenout tělu na vše kolem. Nebezpečný luxus, který mnohé stál život. Pro příklad netřeba chodit daleko, jeden krysoidní mutant chtěl kázat dvěma zbitým vojákům o nějaké herezní morálce. Místo toho, aby je prostě dodělal. A teď, teď chladne umravněn dvěma zásahy plasmy v batohu a smrdí. Příšerně smrdí.

Takže zpět k původnímu tématu. Kde se stala chyba? Patrně na samém začátku. Krieg - slavná planeta Impéria s malebnými radioaktivní jezírky, jedovatými plyny a vůbec všeobecnou pohodou zapříčiněnou nedostatkem ekologicky smýšlejících rakušanů. Spíše je ovšem známá, pro své neohrožené vojáky.

Tvrdá zem dělá tvrdé muže. Bohužel se kvůli jistému soudnímu sporu, který způsobili bojovníci za mužská práva, už nemluví o tom, že taktéž zajišťuje i přítomnost ještě tvrdších žen. Asi by to chtělo nějaký důkaz, tak si zkuste představit semetriku, kvůli které se muž ochotně zřekne domova a odjede si s úsměvem na stáž po nejhorších bitevních polí s tichým přáním, aby pokud se vrátí, tak bylo učiněno jedině v urna-podu.

Milé dívčiny tedy zůstávají doma, zatímco jejich švarní hoši se nechávají zabíjet ve velkém po celém vesmíru. Tedy zůstávaly, do teď. Doma to nebylo tak špatné... Vivian Kastrová to totiž porušila. Tehdy naivní dívka s planoucím srdcem, granátometem, rezavým bajonetem a rezervní laspistolí ukradla sousedovy plynovou masku, její vlastní jako u žen obecně měla pro identifikaci růžový filtr, a vrhla se do víru jednačtyřicátého milénia nazvdory všem předsudkům, zákazům, omezením i samotnému Daranovi.

Ano, tehdy nejít by změnilo život v počátku, předně by to ušetřilo ošklivé zklamání. Co čert nechtěl při jednom rutinním zásahu se setkala se svým vyvoleným. Bohužel ne tak, jak bych chtěla. Objímal totiž nějakou z těch ušatých sviní, rukou ji rejdil v oblasti hrudníku. Dá se na plno říct, že spolu prostě píchali. On sice tvrdil, že jen nožem ale to jsou jen stupidní výmluvy. Stejně jako rozseknutý lasgun a dvě bodné rány, které mu prý způsobila. Hajzl a ještě zvrhlej... Sama si totiž dobře vzpomíná, že "tantrické" a sado-maso potěšení mu na rozloučenou odmítla. A on si na to našel běhnu...

Malý smutný okamžik se stal životním zlomem. Beze strachu, bez lítosti a bez výčitek se rozhodla zahodit svůj osobní život a dát se na dráhu workoholika. Co čert nechtěl, sebevražedné se vrhání do boje sebou nosí metály. Jedno vyznamenání střídalo druhé, snaha o neprozrazení se, čemuž napomáhá plynová maska, se stávalo čím dál obtížnější. Poslední povýšení na hodnost kapitána dokonce vešla tak trochu do dějin.

On genrál Laudon jel skrz vesnici...potkal patrolu... ptal se jaká je, ona prý vojenská... no nakonec to byli zrádci. Úplně na konec to byli vykuchaní zrádci na čemž měla Vivian největší podíl. Na to konto vznikla milá písnička a také je od té doby je tato dívka mezi podřízenými považována za jednoho z nejdrsnějších mužů Kriegu. Kromě hodnosti, zodpovědnosti ovšem měla tahle výsada i výhodu, předně nemusela chodit do sprch až poté, co došla veškerá teplá voda.

Druhý a mnohem méně šťastný okamžik nastal jednoho rána, kdy na Kriegu došlo kafe. Člen Death corpse of Krieg může čekat všechno, ale ne Retreata. Dokonce i za hrůzovlády Krutora si dokázal tento šedivák získat velmi, velmi velký respekt. Otaku mimózních kvalit nejenže byl a stále je něčím nepochopitelný, ale dokonce dokáže i do řad vyznavačů temných bohů zasít chaos.

Rána. Chodbou zaduní raketa. Několik odskoků prozrazuje, že je to Fleeova speciální gumo-střela. Výdobytky technolgie ze sebe dostávají maximum ve snaze proniknout skrze tmu. Flee... Neohrožený velitel je ohrožován zeleným zplozencem. Ruce se připraví. Váhání. Je tu šance na klidný život s poměrně vysokou pravděpodobností nástupnictví. Je tu šance, že všechny ty divné japa-kreace skončí, už nikdy nebude muset riskovat v cosplayi a už nikdy nikdo, z řad šílených fanoušků, ji nebude mlátit do bezvědomí jen proto, že ty vlasy na lolitu byly prostě krátké.

Hlaveň si pečlivě vybírá cíl. Na druhou stranu, ten magor je v podstatě dobrák. Myslí, tedy... "myslí" to dobře... Pravděpodobně se jedná o toho záměry nejhodnějšího blázna s červeným tlačítkem ve vesmíru. Musí být hodný, přes ty všechny cosplaye, přes ty všechny ceny za nejlepší mužský kostým musel pochopit, že Kastr... je Kastrová. Nebo ne? Koneckonců ta oslovení... V nitru se dme podivný zmatek. Tohle je otázka, na která se nedala ani za několik let zodpovědět. Je geniálně šílený, nebo šíleně geniální? Stejně je tak laskavý, nebo krutý a vyžívá se v tom?

Spoušť vysílá vlnu světla vpřed. Teplo menšího slunce zavíří chodbou. Dokonce i přes ty blbé songy, která musí zpívat, stupidní choreografii, ještě horší kostýmy a tu podivnou řeč... něco na něm je. Od jistého mejdanu... možná i něco víc. Zelený příšerák trochu zhnědl, místy i zčernal.

Mírné odkašlání, tichá modlitba k císaři, aby hlas zněl jak má."V pořádku pane" A aby neprozradil příliš z pocitu jménem starost. Tedy starost... myšleno ne zrovna tu, co si běžně dělá o vojáky.

"Ne, Kastre, zapomněls, že musíš říkat fintu... takhle se prostě nedá bojovat." Kroucení hlavou. Tohle není normální. Trochu to připomíná kněze strojového boha, kteří hodinu kecají o sáhodlouhé itanie, načež zmáčknou ON na ovladači televize. Zbytečné a ještě mimo. Zkušenosti totiž zjistili, že strojový bůh si vystačí jen se stiskem knoflíku. Žel, tady není zrovna po ruce vypínač na nadřízeného.

Ehm, pane, to bych ho varoval... Jak tihle mohou vzdorovat Impériu, to bude věčnou záhadou. "Ano, on by se toho lekl a ještě by stihl ucedit, že tomu nestihne uhnout..." Normálně by si člověk řekl, že pokud se stihne před tou ranou takhle vykecávat, tak ji celkem v pohodě stihne i uhnout. Dost možná se během toho i najíst.

Teoreticky i tak je výsledek... ...úplně stejný Slovo nikdy neletí rychleji než střela z hlavně. V konečném součtu prostě bude mrtvola. "Nechme toho, Kastre..." Mávnutí rukou - to jediné se s tím dá dělat. "Co tu tak smrdí?" Kdo by toužil na tuto otázku odpovědět já? "Jeden z nich byl chlupatý a připomínal krysu." Malý důkaz toho, že strýčku Tzeemu dochází fantazie. "Tenhle..." Souhlasné kývnutí. Existuje několik smutných pravd jedna z nich se týká stravování. "Připomíná tu želví pečeni"

Rozhovor přerušuje melodie telefonu. Mráz přejde po zádech. Je lehké postavit se známému nepříteli, dá se postavit i tomu neznámému... ale nikdo nezůstane jen tak stát, když uslyší opening pokemonů. Krátký hovor. Smutný pohled v očích jednoho šediváka. Takhle mu to nesluší... Na otázku, co se děje přichází kódové označení - Godzila. Co z toho vyčíst? Asi nic, jediné, co je jasné je, že tak říká své sestře... nebo tomu... co to je. Je to zvláštní, ale dokonce i jejich soused, prominentní člen kultumechanica když jde se svým titánem do práce, chodí tam po špičkách... Kromě želvy a krysy je rázem ve vzduchu cítit i problém...

Epizoda IV: Pochybná pocta II - Retreati vrací úder

Pach želvy v provedení medium prostupuje chimérou. Všeobecná pohoda v podobě spokojeného mlaskání jen ukazuje, že lov byl úspěšný. Tedy s výjimkou vojína Ryana, který prohrál los a musel s krysím batohem pěšky. Řidiči správně pochopili, že by transportér byl značnou dobu neobyvatelný, takže převoz odmítli.

Plynová maska tlumí tichý vzdech. Navzdory všem plánům, povinnostem, taktickým poučkám a zdravému rozumu šmoulové pod vedením Retreata táhnou na Svatou Terru. Samozřejmě se nejedná o remake nejslavnějšího koncertu pop kultury HoHe(Horovo hereze), ale o návštěvu neméně důležitého krámku.

Flee má bratra... Ne, že by to byla taková novinka, přesto je to neskutečné. Jaký asi může být? Podle různých vzkazek mu ani Flee nerozumí, takže buď je taky řádný magor, nebo normální. Flee přeci nerozumí normálním věcem, proto je taky nedělá. Přes zdánlivý klid je ve vzduchu cítit napětí. Vždycky, když se okolí tváří klidně tak...

"Kastre, rozumíš tomu?" Je to tady. On, Genin... Je to tedy zas. Nejdříve se jmenoval Escape, teď už je to genin, kdo se v tom má vyznat? Nemluvě nácviku nějakého šíleného xenosáckého bojového umění. Jestli bude takhle mávat rukama...si nakonec ublíží. "Jsem na něj hrdý, ale tohle jutsu je prostě nad jeho možnostmi." Džusu? Co má s tímhle společného džus? Další vzdech. Jsou dny, kdy se s ním dá mluvit a dny, kdy to prostě nejde. Pak jsou tady dny, kdy se s ním nejen nedá bavit, ale nedá se ani pochopit. "Ale chce to fakt pěknou dávku Chakry, utéct z nemocnice..."

Nemocnice? Jestli před chvílí byl ve vzduchu problém, tak právě povýšil na průšvih epických proporcí. Tedy koukají z toho potíže. "Nemůže být sobě a okolí nebezpečný?"
Taktický průzkum terénu. "Jistěže ne! Je to Retreat." No právě... Na druhou stranu honění blázna uniklého z nemocnice nemůže být horší, než nahánění zaběhlých mazlíčků.

Kastre... Cokoliv jen tohle ne. Žádný cosplay na uzdravenou, žádný opening/ending nebo fotky v duchu zásad fanservisu. Hlavně už vůbec ne... "Kastre, chci abys na něj dohlédl..." Noční můra se pomalu plní. Strach v ruku v ruce s mrazivým potem a lehkým třesem. Dá se postarat o něco, čemu nerozumí ani Flee? Jak pravil klasik, tohle je nejspíš příliš velký waagh. Rozum se vzpamatovává. Přeci jen, naděje umírá poslední, hned za nepřítelem. Takže... jak pravil druhý klasik i s malým templářem lze udělat pořádnou kruciátu! Ač je snaha veliká, odvaha ne a ne se dostavit. Zbývá jen doufání, že je to celé jen omyl.

"Pane?" Tisíc a jedna modlitba jde k císaři, aby to skutečně nebyla pravda. "Díky, jsem ti zavázán..." Naneštěstí dnes císař nemá zjevně úřední hodiny. "Na tebe je spoleh! Kakashi, je to mise největší důležitosti." Je to milé, vážně. Vždycky potěší, když někdo uzná vaše kvality a ještě vás přirovná k tomu...to...kreslenému stormtrooperovi. Ač na buzerplace bylo promítání jen jednoho filmu je jasné, že ten chlapík s knihou je velmi sečtělý člen elitního komanda. Měla jsem to dokoukat a ne přečíst si recenzi a dát si dvacet... Taky se z nitra noří další nepříjemná otázka a to, jestli nemyslí jednookou paní Dominiku.

"Pravda, máš trochu mezery..." Evidentně je tu má každý. "...ale není nikdo vhodnější. Nikomu nevěřím víc, než tobě." Je to hezké a zahřeje to u srdce. Většinou bohužel takhle mluví předtím, než vyndá nějaký kostým... "Navíc, Kastre, ty jsi se mnou už od začátku." Dveře jsou otevřeny a nezbývá než vyskočit na červenou podlahu. Pár uklouznutí a několik rozjetých kousků těla napovídá, že zdejší lino nemá úplně přirozenou barvu.

"Komu mám věřit víc, než někomu, kdo se mnou vybudoval mnohem lepší, bezpečnější a ukrytější vesnici v listí?" Těžko se takovému vyznání sympatií ubránit, zvláště, když kloužete po někom, kdo skonal díky bezpečnější vesnici. Navíc centrum je ukryto v kombinaci plastoceli, neosteelu, kreamitu a moři sádrokartonu. Ani tahle slova zkrátka nepadají úplně na úrodnou půdu a jen těžko dá se zbavit pocitu, že průchod skrze dveře obchůdku znamená bránu z očistce do skutečného pekla.

Bohužel pravé peklo teprve začíná uvnitř. Slovo dává slovo. Co to melou? Celá jejich diskuze jemně značí, že dosavadní možnosti Retreatů fantazie silně podcenila. Císaři... Mystický strašák z věže paní Dominiky zůstává lhostejný. Opět nezbývá než doufat. Přeci jen, zátah proti fanouškům Sparty Caliban a Baníku Fenris taky nevypadal jak lehká záležitost, obzvláště s granáty od chica... Nakonec se vše v dobré obrátilo a po pár šťouchancích a celodenním žužlání oba tábory fandů i obraných sil oka nákupu spokojeně usnuly.

Gumogranát... Snad jako památka slouží jeden takový jako společník za osamělých nocí. Slastná hračka, kterou je radost přivinout na hruď a žužlat až do bezvědomí... Šum vysílačky mění vnímání vzpomínek na gumového přítele zpátky k vnímání reality.


"Pane Kastr? Tady Keled. Z páté. " Keled... Paměť rychle zařazuje protější hlas k nebožákovi trpícím ve službě s Drejkenem.
"Kastr, příjem. Nějaké problémy?"
"Ne" Bez problémů? Zní to až nereálně na tomhle místě.
"Tomu mám věřit?"
"Ano"
"Opravdu?"
"Ano!
"Takže vám utekl"
"Ne, samozřejmě, že jsme ji zabili."
"Jednotka nebojeschopná?" Možná se tady bude lámat chleba.
"Ne"
"Vy mi lžete!!
"Ano, NE! Hm...dobře.."
"Takže, ztráty?"
Ne, jsme všichni v pořádku
"Mám návrh, vy pomůžete mě, já Vám pomůžu s Retreatem. Víte, co je baka?"
Ne, nevím co je baka, zkuste google nebo tak.
"Toho knihovníka?"
Ano
"To je maximum vaší pomoci?"
"Jistě"
"Tak se pokusím pro vás něco udělat"
"Hm...dobře"
"Mě napadá, nechcete sloužit pod někým normálním? Třeba cháronem?"
"Ne, ne, díky."
"Vaše volba, Kelede. Dostavte se co nejdřív do Svaté Tery, máte možnost transportu?"
Jo, jo. Svatá Terra? No za chvíli tam asi i dojdem.
"Dobře, tvařte se jako by mise byla úspěšná."
"Jo, jo."
"Cestou vemte nějakou zeleninu, třeba ředkev a přineste Fleemu nějakou hračku, třeba Jojo, než pochopí princip, získáme pár dní k dobru."
Jojo kidně, Naschle pane."

Alespoň, že podřízení nezklamou. V centru je dobrým zvykem rozkazy plnit tím nejkrkolomnějším způsobem. Keled za to nejspíš úplně nemůže, celé tohle místo je nejspíš prokleté. Nejhorší bojiště, kam se Kriegovec může dostat. Podle toho jak vyvíjí hovor tak s nejdivnějším spojencem, jakého v celém vesmíru lze nalézt. Jen zřídka kdy se něco vyrovná songu posledního soudu a tohle, tohle má slušné šance jej dokonce předčít. Takže hledání kávy... Tohle bude patrně nejtěžší mise v životě.

Flee and Escape, Kastr!

Obchůdek Svatá Terra se začne utěšeně plnit. Ač (a nebo přávě proto že) agresivní hologram zmizel, brzy se v krámku objeví tvůj drahý bratr s... někým, kdo pro jistotu zakrývá tvář plynovou maskou. Možná se jedná o jednoho z těch bláznů, kteří namísto bezpečného domácího counter strike a call of duty popadnou zbraň, jdou do lesa a tam po sobě pálí barevnými kuličkami, což je nejen namáhavé, ale také bolestné a nepříjemné. Vzato kol a kolem, pro někoho jako Esc, faktor pařby nula.

Do relativního bezpečna už vylezou zpod stolu i Dominika a Apostrof.
Vašemu rozhovoru jen tiše přihlíší, zjevně chápajíc celkové poselství, ale nepobírajíc slova.
"...po nás ať přijde ending"
"Vstříc outru, vstříc scorelistu!"
Ani Apostorf zjevně nechce být za blázna, který jejich řeč neumí a tak pozvedne jednu ze čtyř rukou a zvolá po vzoru mnoha praštěných mangafanynek:
"Kawaii desu Nippon neko, nee!"
Dominika si odkašle a raději se otočí, předstírajíc náhlý zájem o utírání prachu z vystavených relikvií.

"A nyní česky, ehm - chtěl jsem říct, že si na kafe... zajdeme později. Tedy já děkuji za pozvání, Escape - je hezké, že si věříš natolik, že jsi schopen nás pozvat už předem - tedy já bych si asi tak jistý nebyl, zvláště, měl-li bych za zády tu.... tu věc... která vám volala."
I Slaaneshův démon vypadá otřesený vzpomínkou na sestru Retreatovou.
"Ona tedy, smím- li soudit, vypadá unaveně... a doporučil bych ji nové wellness lázně paní Mengelové, zvané Athanius pro všechny. Tedy nejsem si úplně jist, co se tam děje, ale tetička... či střýček, chcete-li Slaanesh to prý plně schvaluje - a tak nezbývá, než dělat slíbenou reklamu. No... to je jedno, nechejte si to projít hlavou, mám tady nějaké slevové poukázky, ač jich Dominica mnoho hodila do ohně s tím že..."

"ATHANIUS JE DEBIL!"
Dotyčná se se zpruzeným výrazem otočí od utírání prachu a položí Ragnarovu ranní moč zpět na poličku. (Zlí jazykové tvrdí, že se spousty těchto lahviček záhadně objevilo poté, co skváda skautů od white scars, vlastnící jedno asijské bistro nedaleko s tím, že tohle jim zbylo a polívky se z toho prý, dle regulí unie evropských sektorů dělat už nesmí.)
"Jo, Domi, já vím - bylo to jedno velké nedorozumění - to tě to ještě pořád štve?"
Ohavný pohled, který poté Apostrof vrhne na Kastra je znamením, že nejen Dominika je rozčarovaná starými událostmi. Procítěný duet plamčeky šťastia totiž démona neustále straší v žárlivých snech. Fakt, že kdyby věděl o Kastrově pravé identitě, vzal by jej s radostí do trojky nyní odložme jakožto nepodstatnou a bezpředmětnou informaci.
"Ne... je mi volný. I bratr."
Nejen Retreatovic zjevně mají rodinné problémy.

A nejlepší muži, o kterých mluvil Flee, jako na zavolanou vcházejí do dveří.
"Pánové, prr, tady se dneska nekoná žádná párty."
Vysvětluje Apostrof vcházejícím členům želvobijeckého komanda.
"Apendix ještě nestihla uklidit ty pozvracené záchody odminula..."

"HLÁŠENÍ PANE!"
Poručík Keled si stoupne před Kastra, srazí podpatky a ukázkově zasalutuje.
"Želvu jsme zabili, baka prý znamená debil, jojo jsme nenašli, ale pro pana Fleeho nám ta tauka z hračkářství posílá sběratelskou edici figurky Yoko s vyměnitelnou zbraní - a.. ředkev má tady vojín, na kterého už prý v zásobovacím hangáru nezbyla uniforma a tak nosí tuhle maškaru."
Ukáže na vzadu se schovávajícího eldařího warlocka.
"Po cestě žádné nepokoje nevyvstaly - tedy až na to, že nás ve frontě v hračkářství předběhla nějaká holčička, která nebyla obyčejná, ale něčím odlišná, což se prý projevilo až během jejího dospívání. Měla krásné modré šikmé oči a ústa jako princezna err... a její hlásek zněl jako ptáček, který po ránu zpívá veselé písně. Tedy.. ne že by to bylo důležité... prý se jmenuje Nira-Takeshi a tady Günter už si s ní domluvil rande."

Marnost nad marnost a vše je marnost!

"Takže chlapi."
Dalo by se říci, že Keled svolává improvizovaný brífink.
"Musíme se co nejdříve dostat do svaté Terry..."
"Pane jezdí tam autobus!"
"Do toho obchodu, Karle, do toho obchodu."
"Jo aha... tak nic."
"Někdo by jim měl říct aby to přejmenovali, nebo se tady tohle bude opakovat donekonečna. - TAK TEDY! Jdeme do Terry, Kastr nás tam k něčemu potřebuje. Po cestě musíme donést jojo pro Retreata a... zeleninu."
"Bože já tak nesnáším tyhle boční questy!"
"Ticho, Güntere - o tom, co řekne Kastr se nediskutuje... nahlas."

Jojo pro Repeata? To už se mu nosívají i obětní dary? Všechno je špatně! Velký mocný Repeat denně vyžaduje jojo a ředkve, jinak vypustí Krakena a ten nás všechny zničí? No.. obvykle chtějí takovíhle typové panny... či panáky, pokud mají zvláštní touhy - jojo je velmi, velmi zvláštní obětina. Možná to dělá schválně? URČITĚ to dělá schválně! Každý čeká že chce pannu denně - ale on si raději řekne o něco neočekávaného a netradičního! Jak je fikaný!

"Pane pane! Tadyhle.... errr.... jak se jmenuješ?"
Z myšlenek mě vytrhne šťouchnutí toho, kterého nazývají Günter.
"Ehm.. já?"
Kdybych jim řekl pravé jméno, zjistili by, že se jmenuji jinak než oni a vše by bylo ztraceno!
Myšlenky víří a zapadají na správná místa, díky inteligenci eldařích mágů dokáži jméno v jejich jazyce rychle vygenerovat.
"Sergej!"
Jsem na sebe hrdý!
"Sergej?"
"Vo... VOJÍN, SERGEJ! PANE!"
"Já ti nevím, Karle... Je to vůbec Kriegovský jméno?"
Nejsem na sebe hrdý....
"Jsem přistěhovalec!"
"Ahááá tak to pak jooo!"
Keled mě s chápavým výrazem poplácá po rameni.
Jsem na sebe hrdý!

Slova se zase ujímá Günter.
"Sergej má ředkve, pane - stačí to?"
"Ředkve? Skvělé, dej to sem, soudruhu!
Podávám mu svůj košíček, shodou okolností stejný, v jakém jsem nesl Amat přes les elfí víno a se kterým jsem pak umlátil toho úchylného hvězdného vlka, který tam čihal. Trápí mě špatný pocit, že nyní i já, velký odpůrce Repeata, jsem součástí obětní machinace v jeho prospěch.
"Tak jo, nyní jdem pro to jojo."
"A pane, co ta želva?"
"O tu se postarají Hans und Jörg."
"Hans Hans Hans Hand und Jörg?"
"Ano, ti"
"Ti, co zákon hájí v tomto kraji?"
"Přesně tak, Karle."
"... na židy jsou jak pes a jde z nich děs a ve znaku mají dvakrát es?"
"Ano, Hans und Jörg."
"Tak to to má želva spočítaný, pane."
"Jo - a my můžem jít."

To, s jakou jistotou se z těch tunelů smrti dostali ven mne asi nepřestane udivovat do konce života. Na druhou stranu - je dobré být s partou takovýchto profíků, když se blíží konec světa. Ač jsem za to musel zaplatit svým košíčkem.
"Tak hoši - nejbližší hračkářství je tady za rohem. Někdo z nás tady počká."
Svítá mi naděje!
"Já pane!"
Hned se hlásím. Pak, až budou daleko, uteču, seběhnu do garáží, nasednu na Falcon a... a pofičím domů, schovat se Amat pod sukni.
"Já taky pane!"
Karl mi kazí legraci. Je to věštec, že pozná dezerci?
"Fajn, chlapi. Držte pozice, za chvíli jsme s Günterem zpátky."
S těmito slovy odejdou.

"Hej ty Sergeji... proč vlastně máš.. na sobě.. no tohle.. err..."
Sakra porte!
"No... nevyšla na mě uniforma... a tak... znáš to... zásobování... no... jak se blíží ten konec světa... tak je to čímdál horší."
"On se blíží konec světa? Herr gott! A já Helze furt nekoupil toho uran kopajícího zahradního trpaslíka, kterého jsem jí před lety slíbil... Cítím se tak blbě..."
"Z toho si nic nedělej... ze všech těch poučných bijáků vím, že jestli něco řeší rodinné krize, je to právě konec světa."
"Hm... tak jo, dobře. Hele, zbytek se vrací!"

Neujde mi, že Günter má na tváři takový jakýsi okouzlený výraz, zatímco Keled nese jakousi plastikovou panenku.
Takže přeci jen panny! Ach, Repeate! ty zvíře!
Zařadím se nakonec skupiny a litujíc svůj nezvratný osud, následuji zbytek skupiny. Zanedlouho se ocitáme před obchůdkem s názvem Svatá Terra.
To, že to uvnitř vypadá jako v nějakém pochybném vetešnictví, pro tuto chvíli pomiňme. V takovýchto obchodech zcela určitě bude spousta věcí, která by nám mohla pomoci zvrátit misky vah na strany našich životů, kdyby náhodou bylo Oko nákupu pod útokem armády zombií. A věřte mi, i to se může stát!

"Želvu jsme zabili, baka prý znamená debil, jojo jsme nenašli, ale pro pana Fleeho nám ta tauka z hračkářství posílá sběratelskou edici figurky Yoko s vyměnitelnou zbraní - a.. ředkev má tady vojín, na kterého už prý v zásobovacím hangáru nezbyla uniforma a tak nosí tuhle maškaru."
Cože? já? Maškaru???!
"Po cestě žádné nepokoje nevyvstaly - tedy až na to, že nás ve frontě v hračkářství předběhla nějaká holčička, která nebyla obyčejná, ale něčím odlišná, což se prý projevilo až během jejího dospívání. Měla krásné modré šikmé oči a ústa jako princezna err... a její hlásek zněl jako ptáček, který po ránu zpívá veselé písně. Tedy.. ne že by to bylo důležité... prý se jmenuje Nira-Takeshi a tady Günter už si s ní domluvil rande."
Tak proto ten blbý úsměv! Hlásek jak Konipásek, hm!

Dojde mi, že nyní je asi ta poslední šance se odsud dostat.
Jsem přee warlock, ne? MUSÍM SE TAKY CHOVAT JAKO WARLOCK!
Tasím. Teď nebo nikdy.
"ZPÁTKY! VŠICHNI ZPÁTKY! MÁM WITCHBLADE A NEBOJÍM SE HO POUŽÍT!"

Vzlyk a fňuk častěji byl v naší kleci švédský puk!

"Kawaii desu Nippon neko, nee!" Co to? Jeden stoprocentně prudce pubertální výkřik otaku rázu. Čelo nasaje vzduch ze kterého je cítit past. Jediná solidní kočička v okolí je Kastr a to ještě když má cosplay Schrodingera z Hellsingu. Vlastně i tak to není přesné, neb tento kreslený neko-tvor je v podstatě nějaký podivný kočkodlak... Dvě a dvě rázem dávají tři a půl!

"Víš, oni chan..." Decentní náklon směr bratr. "On, je API fakt dobrej kluk, je s ním sranda..." Lehké zaťukání na čelo. "Ale občas..." Dvakrát kývnu na to vhodné doplnění. Je to smutné, když někdo tu a tam se stává obětí vlastní fantazie. My, hoši z ohnivé o tom víme své a trávíme mnohé meditace pro řádné očištění mysli, aby naše pilotování mechů nebylo rušeno nějakými fantasmagoriemi. Každý řádný pilot Evangelionu totiž chápe, že pozornost, nezkalená mysl je důležitá stejně jako ukazatel munice a energie.

Přichází slova o poukázkách a zmínka o nějakém Athaniovi. Přichází nejasné tušení, že je nejspíš nějaký záporák. Mozek si snaží vybavit monumentální finální bitvu o oko nákupu, ale nějak to nejde. Takže pokud je to bad guy, tak rozhodně nejde o navrátivšího se následovníka krutora. Přesto... není to jméno úplně neznámé. Tsubaki ho nesnáší... Těžká hádanka, když Tsubaki má přeci ráda všechny! Tedy zjevně kromě jeho.

Nakonec se pozornost přesune k přicházejícím vojákům. Je čas kontrolovat muže a nepřemýšlet o zordu nějakého divno-barevného strážce! Celkem standardní hlášení, tedy kromě nějaké želvy o které nemám žádnou páru. Yoko! Trysky obleku se proberou. Bratr je důležitý, ale to je sběratelská raritka takového formátu taky! "Sukoii a taky trochu super! Díky hoši!" Hračka mění majitele, jsem ten nejšťastnější velitel na světě!

Vypadá jako živá, skoro tedy. Vypadá také, že by mohla mluvit. Jako pár postav z bleache, co si rády občas při čtení mangy i popovídají se čtenářem... nebo alespoň se mnou. Možná je to tím, že mám tolik furioku. Myšlení se soustředí na dvě věci, zvládnu s amidamarem nějakou novou fintu vhodnou k získání postu krále šamanů a neměl jsem něco na práci? Kriegovci tady tomu napovídají.

Bratr... On je vlastně ještě tady. Stejně jako ráno musí vyjít slunce a večer sailormoon, je rázem neměný fakt, že musím splnit svůj slib. Vybrat někoho, kdo mu pomůže zachránit svět. Hm... Těžká volba, zvláště s takovým akutním nedostatkem středoškoláků.

"ZPÁTKY! VŠICHNI ZPÁTKY! MÁM WITCHBLADE A NEBOJÍM SE HO POUŽÍT!" Vzduchem se nese manga! To nasazení! Ten kluk je z východu. Ten kluk je... je... je možná taky holka, těžko to poznat vzhledem k tomu hávu. Háv, háv... Už se mi daří ho zařadit. TO JE SHINIGAMI! Přišel ze společnosti duší na pomoc.

"To je nasazení!" Tohle si opravdu zaslouží pochvalu. Jet pack provede přesun k tomuto gerojovi. Přátelské poplácání. Plamenomet se zase hřeji vtírá do přízně kmitem své hlavně v oblasti obličeje. "Tady Artoria Pendragona..." Ukážu na kastra. "Gomen..." Málem jsem zapomněl. "Servant Saber, knight class, víš..." Spiklenecké mrknutí. "Má zase exa-kalibáá, takže budete skvělý tandem. " Z poplácávání ruce přechází do spokojeného mnutí. "Bratře, Ichiko Kurosaki bude tvým druhým společníkem!" Já to věděl, já to věděl! Tenhle hrdina nemohl svůj temperament udržet na uzdě.

Rychlá kalkulace. Fate stay night mělo 24 dílů, Bleach je nekonečný takjdečasprojekt... takže v průměru bude bratr minimálně měsíc z domu. S tím už se dá pracovat. Navíc s Artuškou a jejím legendárním mečem plus s hrdinou bleache a pro změnu zase jeho zampabutó a bankaiem se mu určitě nic nemůže stát...

Hokejové odpoledne smutné tuze, hrát se bude obronz pouze

K veselému zmatku se ještě přidává pátá rota Keleda. Těžko říct, zda děkovat, nebo lehce, od srdce - přesto loajálně - zanadávat na adresu císaře. Jak je zdejším dobrým zvykem, všechno se děje úplně jinak...

"Želvu jsme zabili, baka prý znamená debil, jojo jsme nenašli..." Taktická informace má neuvěřitelně důležitý význam. Existuje totiž reálná možnost, že až bude mít Flee svůj další nechápací den, jako kupříkladu dnes, včera a určitě zítra... tak se podaří poslat vojáka, nebo celé komando s tímto vzkazem. Lepší bude celé komando, protože smrt jednotlivce je tragédií narozdíl od statistického přístupu k masovým úmrtím. Flee by nejspíš neublížil mouše, ale pokud by je začal chápat jako členy své kultury, více než dva dny to nemůžou příčetní vydržet.

...ale pro pana Fleeho nám ta tauka z hračkářství posílá sběratelskou edici figurky Yoko s vyměnitelnou zbraní... To není dobré. Taková hračka získá maximálně poledne, pokud je více kousků zbraně, tak den. Smutný vzdech, jakých je život kriegovce-ženy plný. Na nějaké panence nestráví čas hledáním antigravitačních akcelerátorů nebo, což by považoval za pravděpodobnější, čachry s jeho cybernetickým tělem z předlohy matrixu slavného Ghost in the shell.

Teď se schyluje k tomu důležitému. "A. ředkev má tady vojín..." Pokud bude něčeho velmi třeba v nadcházející misi, budou to vitamíny. Proč zrovna ředkev? Je to totiž jediná zelenina, které se daří na Kriegu. Mívá výšku kolem dvou metrů, zhruba 400Kg, orientuje se v prostoru převážně sluchem, je klatě rychlá, takže ač se chodí lovit jen v ozbrojené partě, většinou dojde na boj z blízka...což je také důvod, proč mají ve warhammeru kriegovci na cc lepší statistiky než běžný gardista, který rozhodně, pokud ředkev jí, nejí TAKOVOU ředkev. Co dodat? Snad, že je to planetární pochoutka trochu hořké chuti, neboť při jakékoliv konzumaci většinou dochází ke vzpomínkám na právě padlé kamarády.

"...na kterého už prý v zásobovacím hangáru nezbyla uniforma a tak nosí tuhle maškaru." Potěš koště! Těžko říct, jestli se tak Keled narodil, nebo za to může maska, ale nechat mašírovat v oddílu warlocka... to je zkrátka neskutečné. Dřív než se dá pronést jakékoliv slovo...

"Po cestě žádné nepokoje nevyvstaly - tedy až na to, že nás ve frontě v hračkářství předběhla nějaká holčička, která nebyla obyčejná, ale něčím odlišná, což se prý projevilo až během jejího dospívání. Měla krásné modré šikmé oči a ústa jako princezna err... a její hlásek zněl jako ptáček, který po ránu zpívá veselé písně. Tedy.. ne že by to bylo důležité... prý se jmenuje Nira-Takeshi a tady Günter už si s ní domluvil rande."

Günter? RANDE? Alespoň nějaké zprávy jsou dobré. Tento nesmělý hoch ukázal odvahu mužů Kriegu, vyrazi na zteč... no možná zdolal minové pole, ale ještě ho čekají minimálně dvoje zátarasy, než se dostane k bunkru... Potřesení hlavou. Začínám myslet jako oni... Jakožto žena a mnohem romantičtější a méně přímočařejší tvor tedy vše upravuje. Takže dělostřeleckou přípravu zvládl...

"ZPÁTKY! VŠICHNI ZPÁTKY! MÁM WITCHBLADE A NEBOJÍM SE HO POUŽÍT!" Herezní psyker se ozývá. Ruka sahá po zbrani. Jen císař ví, jakou moc tento xenosák má. Nebezpečí je nejspíš velké, protože ho dokonce ani Flee nepřehlédl. Skvělý přesun a rázem je tahle nebezpečná zrůdnost sama v ohrožení. S plamenometem u hlavy se bude muset vzdát, protože...

"To je nasazení!" Protože? Tady Artoria Pendragona..." Kdo, já? Ochrana před jedovatým ovzduším kryje i ruměnec. Je jasné, že to musí vědět, proto častěji vybírá ženská jména. Trochu hněvu. Teď to všechno půjde do háje, kvůli němu... No je to větší než trocha.

Gomen, servatn Saber, knight class, víš? On mě snad..."Má zase exa-kalibáá, takže budete skvělý tandem. " Z ostudného prozrazení se klube jen další z řady mnoha omylů. Někteří možná slyšely burácení, protože pořádný kus šutru právě spadl ze srdce. "Bratře, Ichiko Kurosaki bude tvým druhým společníkem!" Jeden problém mizí, nový nastává.

Stručné "provedu" a pár kroků stačí k přesunu k novému společníkovi. Odkašlání. Dokonce ani s cizáckou špínou není vhodné riskovat."Blahopřeju, Xenosáku, právěs vstoupil do gardy" Nepříjemný fakt. "Tohle si projdi..." Pár kartiček mění majitele. Tyto kousky papíru totiž jsou slavným pexesem z Cadie, vojenského světa držící jedinou bezpečnou cestu warpem, také jedinou trasu, kterou se dá dovést ještě teplá pizza. Tato oblíbená společenská hra totiž pomáhá připravovat dítka k vojenské službě.

Noob tak má možnost vidět obrázek vojáka, který běží jiným směrem než ostatní a ke kterému pasuje obrázek komisaře ustřelujícího dezertérovi hlavu. Jako druhý je pak výjev, ve kterém se voják pro změnu loudá při zteči, k čemuž opět pasuje politický důstojník s bolterovou pistolí. Je to krásné, je to jednoduché a bohužel se to nikdy neujalo jako opravdová hračka, neboť ke každému kousku vždycky pasuje komisař. Střílející komisař.

"Oba jsme v průšvihu...." Loket si žádá Nooba o pozornost. "Tohle je největší magor světa..." Prst ukáže na Fleeho. "Tohle je jeho brácha" Opět ukázání. Možná to nevypadá, ale ta věta byla pronesena zlověstně a velmi, velmi temně "Nenajdeš nenajdeš kafe, zdrhneš, zradíš... seš mrtvej, jasný?" Krátký pohled směr oči. "Najdem kafe a může nám jít o život příště, chápeš?" Dá se říct, že je to takové z nouze cnost. Cizácký psyker by alespoň mohl zvýšit naději na návrat, pokud se podaří udržet na uzdě. Jedna věc se dá přičíst k dobru, ať je to kdokoliv, není to Retreat...

Ke sklonku dne malý zázrak, finští otužilci přemohli ruský mrazák

"Kawaii desu Nippon neko, nee!" Zajímavá fráze, zajímavý přízvuk a ještě zajímavý původce této hlášky. Rozum, nebo jeho hráčská obdoba nepřestává zírat. Milý a čtyřruký prodejce trochu špatně odhaduje situaci. WTF? Chatuje jako bro! Krátké kroucení hlavou.

Víš, oni chan, on je API fakt dobrej kluk, je s ním sranda... Jestli je s ním sranda, tak nejspíše proto, že má vyhrabáno lehce víc než právě hovořící bratr. Nenápadné ťukání na čelo. Ale občas... Myslím, že znám to správné slovo. "Magor a podle rakcí i lagger" Jeden kradmý pohled k tomu značně divně smýšlejícímu prodavači. Dneska může obchody dělat fakt každej...

Přichází jednotka. Podání hlášení. Letmé rozhlížení. Stále si nejsem úplně vědom, kde tak nějak jsem. Lehká bolest hlavy. Promnu si unavené oči. Vojáci...hlášení... Je to už na základnách takový běžný stereotyp. Břídilové, prý fronťáci, můžou leda roznášet bláto po chodbách a dělat křoví. Tu a tam ti zdatnější z nich pak zase nascriptované boty. Šílený materiál.

"ZPÁTKY! VŠICHNI ZPÁTKY! MÁM WITCHBLADE A NEBOJÍM SE HO POUŽÍT!" Lehké zívnutí. Kdyby na to měl koule, tak prostě odpálí, to je jasné. Ležérně se opřu o sloup. Jsou tu zkrátka samí amatéři. Strýček Sam bude muset mít pádný argument, abych pro USA ještě hodlal něco udělal. Přeci jen pár vroubků se u nich najde. Předně nechápu, proč si vydržujeme největší armádu na světě, když stejně každou myslitelnou pošahanou základnu inflitruju nakonec já. A sám!

Je to ztráta času, dá se říct otrava. Tak je to vždycky, když se čeká na briefing. Situace se, zdá se klidní. "Bratře, Ichiko Kurosaki bude tvým druhým společníkem!"

Na tomhle mě zaráží tři věci:
1.Co to je za jméno? Japonec? To zas, budu muset na konci rozmlátit nějakýho pošahaný robota?
2. Proč mi říká brácho? Možná má v pentagonu židli, ale já jsem s ním v Bronxu fíky nestřílel, tak by se šiklo trochu úcty a respektu
3.Společník? Proč? Jen mě bude zdržovat. JÁ VŽDYCKY VŠECHNO DĚLÁM NEJLÍP SÁM!

Politika je svinstvo, zvláště když se profíkům plete do práce. Jenže i hoši z Konami musí něco jíst, takže se do příběhu rázem přidávají další charaktery. Nakonec, nakonec nezbývá než vzít rozum do hrsti, ukázat nováčkům jak to jede. Držte si klobouky, protože tohle bude rychlá jízda. Mějte oči otevřené, protože to bude taky steal akce. Bude to rachot - Metal Gear Solid. Mé jméno je totiž Solid Snake. Někteří s tím občas měli problém, takže zdůrazňuji jsem Snake a ne Šnek!

STOP HOKEJOVÝM NADPISŮM!

Má magická čepel zjevně nedosáhne kýžené úcty.
"To je nasazení!"
Já ale z nějakého důvodu ano.
Nasazení? Ale já chci utéct pryč! Teda... chci vypadat, že vás chci všechny zabít! Tak!
Ta do žlutohnědé zbroje zakutá šedivá ryba ke mně skočí a plácá mne po rameni. Instinktivně uhýbám. Pozdě. Nohy se mi podlomí v kolenou pod nárazem jeho paže. Nic mi tady nedává smysl.
Tohle je Repeat? Ale Repeat je tamhle! Kolik je Repeatů? Jak daleko až sahají jejich zlomocné prsty?

"Tady Artoria Pendragona...Gomen...Servant Saber, knight class, víš... Má zase exa-kalibáá, takže budete skvělý tandem."
Jaké Arterie? Jaký Dragon a co je to, mít exkalibá?
Dle Arteriiny dýchací masky se zjevně jedná o problémy s dýcháním.
Nikdy jsem neslyšel o exkalibá astmatu - ale měl bych si s tím zajít k doktorovi - co kdyby to náhodou bylo nakažlivé? A nebo tak?
Co mne na tom znepokojuje, je slůvko tandem.
"Tandem čeho naco já... to nechápu!"
Zkroušeně zase witchblade schovám pod róbu. Nemá to smysl. Jsem warlock na baterky. Stejně bude brzo konec světa, tak proč se vlastně snažím někam utíkat? Dvěma Repeatům bych stejně neutekl...

"Bratře, Ichiko Kurosaki bude tvým druhým společníkem!"
Je to marné.
Kdo? Komu? Já? Proč? Kdy?
"Spo...lečníkem v čem?"
Je to tak - tak jako pyramid head na konci Silent Hillu nasazuje hlavnímu hrdinovi na hlavu pyramidu, aby povstal, jako jeden z nich, tak mi i Repeati nasazují na hlavu pomyslnou pokrývku, čímž mne započítají mezi své.
Není to fér! A to jsem přispěl na jeho obětní dary!
Vše mi to křivdí - a to tím nejneskutečnějším způsobem. Neférovost světa, jako by opravňovala vyšší síly k jeho brzkému zničení.

Nemohu, nemohu dál. Je mi do pláče. Jen dlouholetá mentální cvičení mne drží při životě.
Zklamal jsem jako eldar a zklamal jsem jako warlock. Strejda Richard na mě nikdy nebude pyšný!
Pak se ke mně otáčí ten, kterého ostatní kriegovci nazývají Kastr a ostatní Repeati pokaždé jinak.
"Blahopřeju, Xenosáku, právěs vstoupil do gardy. Tohle si projdi."
Podává mi nějakou typicky lidskou, technicky zaostalou hru.
Tohle má být jako...?
Po chvilce prohlížení si kartiček se objeví mé znalosti dějepisu. První eldaři v jeskyních hráli podobnou hru, kdy přiřazovali k sobě podobné či stejné kartičky!
Zajímavé, možná nás lidi časem inteligenčně i doženou - to není zrovna dobrá vyhlídka...
Další nedobrá vyhlídka je to, co na kartičkách vidím. Pravděpodobně spojili dvě hry dohromady a to pexeso a věštění z karet.
Já to věděl! Střelí mě když uteču!

"Oba jsme v průšvihu...."
Aui to bolí!
Mnu si břicho, do kterého m jeho loket zasáhl.
"Tohle je největší magor světa...Tohle je jeho brácha. Nenajdeš nenajdeš kafe, zdrhneš, zradíš... seš mrtvej, jasný? Najdem kafe a může nám jít o život příště, chápeš?"
Nechápu! Jak o život příště? Já s nimi budu nadosmrti?

"Prosím, já mu nechci dělat nočního společníka! Já.. technicky vzato ani nejsem panna. PŘÍSAHÁM!"
Jako.... no... Nejsem si jistý svým panenstvím - účast na striptýzu se přeci počítá, ne?
Tedy i když ten striptér propadl v podu stropem...
S pláčem padnu Kastrovi kolem krku. Mentální cvičení jsou naprd, nejlepší je se někomu poctivě vyřvat na rameni.

"Prosím... já nechci. Nehci jít na smrtelně nebezpečnou dobrodružnou výpravu a nechci být v gardě! Nikomu jsem nikdy nic neudělal. Tu mapu únikových východů z craftworldu jsem chtěl Amat vrátit! To, co se stalo na letním táboře mezi mnou a Legolasem jsme si taky v klidu vyříkali! Už dva týdny jsem neměl kafe! Prosím, slitujte se! Jednou budu mít ženu a děti!"
Všechno je to jen ohavná náhoda - a vysvětlí se to - žejo?

Vlezlý warlock a trocha citu

Krátká instruktáž kvalitního systému poprav, páteř v brekem zkroucené instituci gardy zjevně není pro každého. Tu a tam nevyhnutelnost osudu může někoho rozhodit. Normální člověk by patrně mohl vyjevit soucit, normální gardista podat elixír hrdinství, mystickou šťávu jež se z jednotek promile dostává k procentům, čímž dokáže vygumovat hlavy/játra i mnohých gumídků. Normální Kriegovec jen mávne rukou s vědomím, že doma je vždycky hůř.

"Prosím... já nechci. Nechci jít na smrtelně nebezpečnou dobrodružnou výpravu a nechci být v gardě! Nikomu jsem nikdy nic neudělal. Tu mapu únikových východů z craftworldu jsem chtěl Amat vrátit! To, co se stalo na letním táboře mezi mnou a Legolasem jsme si taky v klidu vyříkali! Už dva týdny jsem neměl kafe! Prosím, slitujte se! Jednou budu mít ženu a děti!"

Podivné blábolení cizáka zanechává smršť otazníků. Amat? Legolas? LETNÍ TÁBOR? Amat a Legolas alespoň trochu připomínají jména, přinejmenším jména jogurtu nějaké z oficiálních craftworldových krasobruslařských reprezentací,ale letní tábor to je jen velká neznámá. Není to něco jako guntanámo? Na moment se mihne vzpomínka na oblíbené rekreační centrum jednoho nového světa začleněného do impéria. Nebo...

Na žádné "nebo" není čas. Je to snad císařova vůle, že každý ne-člověk musí být nepředvídatelný. Z fňuků elf přešel k zoufalému činu - hledání útěchy na rameni. Šok. Nejprve skrze celé tělo projel osten strachu. Obava z prozrazení na okamžik zatemnila smysly. Mžitky před očima spolu s představami nepříjemných následků na moment ochromují tělo. Má postava...co když pozná...to pozná... Pomalu přichází uklidnění. A vlastně i špetka vzteku, že nejen nepoznal, ale drze nemá ani podezření! Ignorant...

Instinkty radí k fyzické inzultaci. Stačilo by jen pár chvatů, pár ukázek umění, které Tau vídají akorát ve značně přemrštěné formě v seriálech nebo komiksech. Na druhou stranu, nebylo by zrovna tohle tím, co by udělala dívka takto vystavená nějakému přivandrovalci? Co by měl udělat muž? Zkušenosti z dlouhodobého vedení sedmé kavalérie potvrdili převážně dvě věci - muži jsou v podstatě nikdy nevyrostlá děcka a strašné měkoty.

Ruka se pomalu, neobratně přesouvá k Noobovi. V konejšivém gestu jej plácá po rameni. Nezbývá než doufat, že tohle je správná varianta i výklad nejpopulárnějšího hesla v jednotce - "Chlapi sobě". Nebo to bylo v sobě? Navzdory nepříjemným pochybám hlas nese jistotu. "To chce klid, hochu, to chce klid. S trochou štěstí umřeš dřív, než tě něco z dětí nebo žen potká..." Je to tak správně? Ničeho jiného se alespoň muži v jednotce tolik nebojí. Teď trochu té hravosti... "..teď se ode mě ty malej buzíku odlep, nebo ti protáhnu bajonetem úsměv až k prdeli!"

Tak to by bylo. Snad vinou nervozity poslední věta byla v duchu příručky "Jak buzerovat zelenáče a obecně pouštět hrůzu na mužstvo" z pera Anny Přehnaněnásilnické-Krutorové, jejíž dotisk je nyní volně k prodeji ve všech lepších knihkupectví spolu s výtisky "Kde bůh udělal pravopisnou chybu" a volně navazujícím druhým dílem "Proč mu to odepsání tak trvalo".

Usmíváme se s bajonetem!

"To chce klid, hochu, to chce klid. S trochou štěstí umřeš dřív, než tě něco z dětí nebo žen potká..."
Můj nový, zcela nechtěný, velitel se mne pokouší uklidnit. Nakonec to v gardě není tak zlé. Od Amat bych už vyfasoval několik ran staffkou přes záda a přednášku na téma "vzmuž se a netvrď mi tady že tě to bolí". Pan Kastr má srdce. Jeho metody uklidnění sice nepatří k nejlepším, ale pořád je to nadprůměrný výkon, alespoň, co vím.
Karl dojatě popotahuje.
"Die Grünen..."
Vzápětí je, zjevně aby mu nebylo líto, objat Keledem. K tomu hned z druhé strany přiskočí i Günter a výsledkem je krátké skupinové objetí. Pak se ovšem Karl odtrhne a běží k regálu s vystavenými relikviemi gardy. Vršky lahví od alkoholu, rozpraskané lebky a mimo jiné také drobný abstraktní umělecký předmět, postavený z prstních kůstek zesnulých, zvaný "vzpomínka na kamarády" - popravdě gardistický regál s těmi ostatními, o poznání honosnějšími, ostře kontrastuje. Günter se zahanbeně odtáhne a dalo by se říci, že objímání je konec.

Já se ovšem ke Kastrovi přilepím blíž a popotáhnu nosem. Když už nic tak je díky všem těm věcem, které nosí na hrudníku, je při objímání příjemně měkoučký.
Je to skoro jako...
Ruce se chystají hrudník prozkoumat pozorněji - ale kapitán mi jaksi kazí plány.
. "..teď se ode mě ty malej buzíku odlep, nebo ti protáhnu bajonetem úsměv až k prdeli!"
Odskočím. nadšený potlesk a výskání (jo, šéfe! To je vončo, šéfe!) vojáků střídá má zmatená odpověď.
"To nechápu - prdel a ústa spolu nejsou nijak.. propojeny. Přeci."
"Hm... to nechápu teď já..." Chytá se keled se stejně zmateným výraszem. V tom případě celý můj humanitní výzkum na téma "jak je možné, že co sníme pusou vyjde zadkem" musí mít někde chybu to přeci... Tolik úsilí a..."
"Myslím propojené zvnějšku!"
Lidi...

Takže já budu ten vyvolený, který půjde najít logr.. společně s jedním z těch dvou šedomodrých hochů.
Vzhledem k tomu, že jsem s nimi v jedné místnosti a ještě žiju, přicházím k domněnce, že ten, který mne tehdy na mateřské lodi tak bez problémů a okolků zmlátil, je někdo jiný a došlo k politoávníhodné shodě jmen. Už proto, že ani jeden z nich nevypadá na velkého černokněžníka. Jeden působí zcela neškodně a ten druhý je maximálně tak zvrhlík, který sbírá figurky polonahých prsatých dívek.
Nastává horší problém.
Kde takový logr hledat? Jsem já hoden toho, poradit si s úkolem, se kterým nedovedlo zatočit mnoho lepších? A co z toho budu vůbec mít? Kor když brzy stejně přijde apokalypsa a vše to začne potopou Londýna (ať už je Londýn jakákoli planeta v jakémkoli sektoru)?
"Víte..."
Vzpomněl jsem si, proč jsem tady.
"Já.. mám opodstatněné obavy že brzy přijde konec světa!"
Možná že právě my budeme skupinkou přeživších. Bohužel v tomto případě by musela i mezi námi panovat určitá hierarchie - nejlépe pak rodinná. Šedivák je zcela jasné nezvedené dítě (a to nejen po psychické stránce, tohle se narodit mé ženě, jdu zmlátit našeho vánočního kapra) a protože já jsem muž a také mužně voním (ale někdy je lepší, když voním jinak), na post manželky zbývá z naší trestné skupiny jen Kastr. Měl by si na ten hrudník přidat spacáku, pokud chce být žena mých snů.

Pane, můžeme už jít? Brzy začne Kobra jedenáct a Karl miluje Andreu."
"Má šanci, Simír je debil!"
Přisazuje si Günter.
"Pane Kastr pusťte nás, dneska se s námi budou dívat i Hanz und Jörg."

Nechápu, co může být zábavného na seriálu o jedenácti kobrách, ale chápu, že je to něco jako lidská varianta oblíbeného eldařího zvířátkového seriálu my little pony.
My little pony je něco, u čeho mám zakázáno Amat jakkoli vyrušovat. Můžu se jen dohadovat, zda se jedná o nějaký stereotyp z dětství a třista a víceletou nostalgii - nebo se na to naučila dívat při každé mateřské. (tedy krom jedné holčičky, kterou si uhnala někde s nějakým dark elfem u té to vzdala ve chvíli, kdy do televize začala bodat nožem a žvatlat něco o bolestivé smrti a dlouhém mučení.) Dodal bych, že Amatin favorit je Fluttershy - zatímco u většiny elfek vítězí Pinkie pie.

Rada Apostrofova

Zatímco warlock Noob nad něčím urputně přemýšlí a máte pocit, že občas snad i zafrká, tři nacionalisté z Kriegu si naprosto jakékoli Kastrovo gesto vyloží jakožto "ano" a rychle vystřelí z obchodu, než si to "šéfová" rozmyslí.
“Můžeme si sundat masky aspoň u televize, herr Leutnant?"
Ptá se Karl.
"Jo, aby se nestalo to co minule - to, že se celou dobu díváme na Šeherezádu jsme zjistili až podle závěrečné znělky!"
"Nein hoši. Je přece jedno, zda slintáme nad Andreou nebo Onanem..."
"Jmenuje se Onur!"
"To na tom nic nemění. Masky jsou bezpečnostní záležitost - a taky neoddělitelná součást naší image..."
"Áááá.... herr Leutnant, bitte, bitte!"

Jak už jejich rozhovor dopadl, nevíte, anžto se velmi brzy všichni tři ztratili z doslechu. Lze jen tušit že si krom popcornu dají k televizi také hrneček želví polévky, protože Hans und Jörg se bez kořisti untermenschů zásadně nevracejí.

V místnosti zůstanete sami v sestavě dvou bratří Retreatů, jednoho Kastra, sestry Dominiky, démoního prince Apostrofa a jednoho elfího nooba… tedy Nooba. Dominika rychlostí blesku odněkud přitáhne židličky a rozestaví je dokola. Doprostřed pak šoupne jakýsi kámen a na něj položí prsten. Pak se posadí na jednu ze židliček a Apostrof vám naznačí, abyste se posadili také.
Pak dramaticky povstane a pozvedne všechny své čtyři ruce.
“Cizinci ze vzdálených zemí, staří přátelé. Sešli jsme se zde, abychom odpověděli na hrozbu Mord…. Erhm… chybějícího logru. Vesmír stojí na pokraji zkázy. A nikdo tomu neunikne! Spojme se, nebo zemřeme.“
Dramatická odmlka.
“Každá rasa je s tímto osudem spjatá – s touto jedinou zkázou.“
Na oltář je energicky umístěna prázdná pixla od Jihlavanky.
“Logr. Ano přátelé – tato nepatrná, sypká věc ovlivňuje osudy nás všech. Hlídky usínají, lidé zaspávají do práce, eldaři nemohou věštit. I Taldeer, pro neschopnost předpovídat dění v Oku, rozvázala pracovní poměr. Terrou otřásá vládní krize – a high lord of Terra Pedro Počas s tím není schopen nic udělat. A ani žádný jiný. Bohové chaosu jsou kdovíkde – od doby co se rozpadl Jirkův 4tet, málokdy o nich slyšíme. V řadách kultistů se ovšem něco děje, ač ani TV Powa nedokáže podat přesné zpravodajství. Něco se dle mých zpráv také nedávno událo u nekronů – ač žádné přesnější informace nemám. To vše – to vše může být součástí odpovědi na hádanku, kam zmizel logr. A hlavně proč – a kde jej znovu najít. Jeden z vás se musí vydat na nebezpečnou cestu.
LOGR MUSÍ BÝT ZNIČE….erhm… Musí logr najít!“

Další dramatická pauza. Nikdo se příliš nehlásí. Apostrof pokračuje
“V tuhle chvíli by Dominika rozpoutala hádku, po které by povstal ze skládací zahradní židličky pan Escape a řekl že on to břemeno ponese – bohužel ať už to řekne či ne, jeho sestra již rozhodla jinak – takže vám všem oznamuji, že mladý pan Escape půjde na výpravu, najít logr. Ty, kastre, budeš jeho metlagun…“
“Meltagun miláčku.“
“Tak proč tady máme gun s nápisem metlagun?“
“Protože Drejkenův meltagun se jmenoval Metlagun. Nemá ti nic společného s výrobním názvem zbraně.“
“Proč tady prodáváme takové shity?“
„Protože až někdo bude chtít natočit Vraks podle reálné události, bude tyto shity potřebovat.“
„No náš zákazník, náš pán…tak tedy – ty Kastre, budeš jeho Meltagun.“
„Ale on meltagun vůbec nemá…“
„Dominiko ty mě jenom pleteš! Bude jeho naprosto cokoli!“
„Budiž, pokračuj… „
„Ty, Kastre, budeš jeho… zbraň…, ty, Legolasi, budeš jeho luk…“
Vážně pokývá na Nooba.
“..Gandalf už tady dneska chcípl a na zbytek společenstva z důvodu malého rozpočtu na výpravu kašlem. Nějaké dotazy, než přejdu k užitečným radám?“
Rozhlédne se po vás důležitě.

Porada generálního štábu

Vždycky, když už se naskytne dojem, že v blázinci Oka Nákupu už nemůže nic překvapit, tak přijde nějaká novinka. Dokonce i legendami opředení eldar, se svou moudrostí a prý...intelektem... jsou postiženi atmosférou tohoto místa.

"To nechápu - prdel a ústa spolu nejsou nijak.. propojeny. Přeci." Ti muži... Nabízí se otázka, jestli to není tak místem, jako spolupracovníky. Bohužel se záhy přichází i důkaz.
"Hm... to nechápu teď já..." Co dodat? Na jazyk se jen dere výrok jednoho slavného vojevůdce, který měl patrně něco dočinění s regimenty Steel Legion... dějeprava spolu se zeměpisem zkrátka nepatří mezi silné stránky, každopádně jeho výrok byl trefný a dal by se pro momentální situaci použít takto: "Et tu, Keled?"

V tom případě celý můj humanitní výzkum na téma "jak je možné, že co sníme pusou vyjde zadkem" musí mít někde chybu to přeci... Tolik úsilí a..." Chudák. Nic než upřímná lítost není na místě. Jizvy, které na něm nenechal tak Vraks, jako jeho nadřízený se patrně nikdy nezhojí.

"Myslím propojené zvnějšku!" Muži... Alespoň něco je všude stejné - notná dávka povrchnosti. I tenhle xenosák ukázal, že na zevnějšku opravdu záleží. Ne celém vyhrožování zareagoval akorát na estetické nesrovnalosti. Je po třeba jít přeci do hloubky, když chceme dotyčného poznat... hlavou probleskne představa, že u lehce exotických mužů jako Onur nebo Simír... řekněme, že je tam větší dávka ochoty k bližšímu poznání. Čas od času i k tomu nejbližšímu.

"Víte, já mám opodstatněné obavy že brzy přijde konec světa!" Asi jako každý, kdo tady pracuje, kromě těch, co už ví, že skutečný armagedon probíhá především v pozdějším odpoledni, kdy se mnozí vracejí z práce s potřebou/touhou si nakoupit a odpočinout. Nebo na večer, kdy z nějakého nepochopitelného důvodu mnohé paničky posílají své hochy na pivo, aby se mohli oddávat...čemu vlastně?

Zvědavost a trocha pokušení přichází při vzpomínce na reklamní poutač lázně "Athanius pro všechny", na němž dlí dobře rostlý hoch s boa. Nu ale k věci, ač nikdo neví, co se tam přesně děje... slečny v této frontě patří k těm nejagresivnějším. Většina shopboys z tamního úseku už nemá zelenou, ale modrou barvu s červenými šrámy po kabelkách.

Pane, můžeme už jít? Brzy začne Kobra jedenáct a Karl miluje Andreu."

Kobra jedenáct! Po komisaři Rexovi, který jakožto jediný psí hrdina dokáže dobýt housku se salámem z každého opevnění a vždy zastřelit toho správného zrádce umným využitím tlapek... A JE TAK ROZTOMILÝ... je tohle nejdůležitější seriál dne. Je skoro tak důležitý jako osudy battlesister "sestřičky" Stefani.

"Má šanci, Simír je debil!" Přisazuje si Günter. Taky si tím přisadil na velmi populární drhnutí záchodků kartáčkem.
"Simír není debil..." Zaražení. Co když... Hájení oblíbeného hrdiny by možná u mužského vystupování prošlo, ale hájení mužského hrdiny? Je třeba zjednat nápravu. "Je..." Odpusť, meine kleine Gerchánku... "...to je slabý slovo"

"Pane Kastr pusťte nás, dneska se s námi budou dívat i Hanz und Jörg." Život zkrátka není fér. Zatímco kapitán se bude muset na ztřeštěnou magoroidní výpravu, mužstvo si bude vulet šunky u televize a ještě v dobré společnosti. Hans und Jörg nezkazí žádnou zábavu, navíc s touhle dvojkou se často zdržuje i nerozlučné duo Uwe Zipp a Reinhard Monty Jack.

Závidím... Tohle jsou zkrátka takoví čtyři mušketýři Kriegu. Silný smysl pro povinnost, loajalita, typické znaky hodné obdivu. Jediný slabý článek na tomto pevném řetězu přátelství je jakási radistka a polní údržbářka jménem Ilja Ged Žitkovová, přezdívaná Gedžitka. Tato dívka pocházející sice původně ze smíšené Kriegovské rodiny, mající ovšem doložený rasový původ, bývá motivem, kvůli kterému se i tito dobří hoši umí trochu pohádat a kvůli které 7. kavalérie nemá jediného přistěhovalce z východu, protože spolu se slabě dodávanou vodkou by to nedělalo dobrotu.

"Tak..." Než se stihne dodat "si to užijte" hoši zkušeně mizí. K uším jen slabě doléhá debata o maskách a telenovele. Trocha studu. Tisíc a jedna noc je možná v arzenálu zbraní psychického nátlaku užívanou v doktrínách "totální války" pouze se souhlasem Munitoria... je to zkrátka ohromná mozek vymazávající blbost. Taky je to seriál u kterého Vivian Kastrová vypne zvuk a jen se kouká na Onura. Tedy pokud nemá masku a je ve svém kamrlíku, pokud ji má, tak samozřejmě sleduje jen jeho siluetu.

“Cizinci ze vzdálených zemí, staří přátelé..." Apostrof si bere slovo stejně jako nárok na pozornost vyvěrající z pracovního poměru. Poslední pohled směrem k mizejícím šťastlivcům. Dál už nezbývá, než si sednou a vyslechnout briefing.

Ta mluva... Pro celý následující hovor jsou jen dvě vysvětlení:

1) Všechny ty vsuvky a řeči mimo mají pouze maskovat skutečné sdělení, čímž nám Api naznačuje, že mise je dle Kriegovských směrnic H8 - nejvyšší priorita, utajení, nezpečí. Gesto s Jihlavankou má ukázat skutečný účel. Přeřek se zničením, jasně evokuje nebezpečí. Patrně jde o červený kód tedy o přímý střet.

Teze o spojování sil... tohle se naposledy stalo snad na Vraksu, kdy se do akce spojila Inkvizice, Garda, Adeptus Astartes... Poslední střípek je takzvaný Tolkienovský ekvivalent - paralela pro komando, které má za úkol odstranit velení nepřátelských sil, zatímco regulérní složky armády budou udržovat napětí a vázat pozornost.

Podezření chaosáků, zvrácených bohů... zjevně jde o záchytné body. Není nic horšího než vést úder na slepo. Nepříjemné, nepřítel je zkušený a ví, jak bojovat. Necroni... Tam se vždycky něco děje. Mráz přeběhne po zádech. Spíš tedy než mráz rovnou celá sibiř. Každý má z něčeho strach. Vivian zrovna z nemrtvých a nemrtváky připomínajících nekronů.

Ne... snad... to nebude nutné Děsivé je zkrátka všechno od ocelových kostlivců po duchy a to i včetně duchů Gauntových. Ono když žijete na radioaktivní planetě, je rozumné, že váš takové věci znepokojují. Bude to dobrý, mám to pod kontrolou...předtím jsem to taky zvládla

Zmíněné předtím bylo na jakémsi festivalu cosplay dvojic s Fleem. Kde spolu seděli v kině a koukali na Caspra. Šílený třes, vzlyky, drtivé svírání čtyř prstů šedivých jasně promluvilo o dokonalém ovládání tohoto problému. Taky by bylo záhodno připomenout, že se nebohá Vivian málem utopila, když slzy v druhé polovině filmu zatopily neprodyšnou masku. Výkřiky okolo sedících fandů: "Kawai, moe, sukoii..." zase jemně předznamenali, že domnělý nejtvrdší muž Kriegu vyhrál v kategorii dívčí kostým i následnou miss sympatií jako nejroztomilejší postavička celého conu.

2)Flee patrně znovu použil experimentální zbraň japanizátor, který se měl původně objevit v KPP, jímž zřejmě trochu zasáhl Apostrofa a učinil z něj pomatence svého ražení. Onen japanizátor je tak silný, že dokáže měnit lidi i věci! V historii oka nákupu se použil jen dvakrát. Prvně byl nastaven omylem na mód mecha a výstřelem změnil automat na coca colu v dreadnaughta, který do dnes terorizuje za dne návštěvníky vnucováním svého zboží a za nocích maje přes průzor sarkofágu černý šátek napravuje křivdy jako hrdina hasící žízeň The mighty Colabringer .

Druhý výstřel, následný výstřel, změnil doposud spořádaného voják hlídky ve zvrhlé incesuchtivé monstrum... Ta zbraň zkrátka zvládne cokoliv, jen nedokáže zabít.

“..Gandalf už tady dneska chcípl a na zbytek společenstva z důvodu malého rozpočtu na výpravu kašlem. Nějaké dotazy, než přejdu k užitečným radám?“

Hola hola, práce volá. Zvláště silně volá, když má jít o kšeft Fleeho bratra - zřejmého vola. "Ehm...ehm" Krátké odkašlání. Nepříjemné vzpomínky by mohly hlas přeci jen nutit pištět a ne mluvit. "Pane, žádám o standardní klasifikaci užitných/dostupných prostředků, záznamy rozvědky a data potřebné pro koordinaci jednotlivých složek." Čím dříve, pokud možno bez návštěvy u necrontyr, se to vyřeší tím lépe.

Každopádně teď a tady je bezpečí, což dává možnost k uklidnění. Pocit bezpečí se příjemně začíná rozlévat tělem. Není...nemusí to být tak hrozné. Když jsem přežila ten šílený film... Ztracená sebejistota hlásí nástup. Tak už přežiju všechno! Bojový duch se nezapře. "A... určitě to nebude horší, než ta promenáda v plavkách..."

Ještě jedna vzpomínka z onoho promítacího dne se hlásí o slovo. Tato milá tečka večera, okamžik ponižující a pro každého mající více buněk v hlavě než průměrný otaku i naprosto odhalující. Přeci... To tehdy dobře dopadlo.Tak proč by nemělo teď? Zvláště, když jsem musela mít koupací masku a teď mám klasickou...

Za hordu.... teda... alianci? Kurva drát za co ten náš clan vlastně hraje?

Lidé se tu nějak hemží, spolu s nimi jejich hlasy, radosti a starosti. Celý komplex přestává najednou působit tak vojensky. Vlastně to přestává působit jako komplex... Pan šnek se někam vypařil a zanechal tak hlavu na chvíli prázdnou. Ne, že by ji on byl schopný duchapřítomně vyplnit... ale to už je jiná věc.

Zaznívá pomyslná znělka. Operační systém Escape 40k svižně nabíhá. Vzhledem k počtu oken, kterými majitel Escape trpí, je evidentní, že jde o další projekt společnosti microsoft. Nirad by mohl doplnit, že počet omezených možností, vadných aplikací a usefriendly udělátka z toho činí technologický výdobytek s pomyslnou nálepkou "WC product".

Loalding...

Probíhá aktualizace vzpomínek...

Vítejte, Escape!

Pár zmatených pohledů. Černovlasý kyklop pracuje na dojmu kulatého stolu. Ta holka... Přichází záblesk poznání. Ona.... Bohužel jen částečný. Ona je... I přes veškerou snahu se nelze ubránit pocitu marnosti. ...je taky online! Co dodat? Snad pořád je tohle lepší než nic.

Každopádně není sama. Ten týpek... Čtyři ruce a pár metrů navíc může někoho trochu vyvést z míry. ...já... To vše má i výhodu, jen zřídka kdy na někoho takového narazíte. něco o něm vím... A jen zřídka kdy na tu návštěvu zapomenete. ...si vzpomínám... Slaanesháci obecně kladou na první dojem důraz. "...on se taky nalogoval!" Alespoň na ostatní.

Oči zamíří na kohosi v plynové masce. Nebo je to cosi? Zlověstné frknutí. Tenhle člen shromáždění ani nevypadá jako člen. Spíš působí jako všudypřítomná a všudynepříjemná reklama. Dle dýchacího přístroje je to zjevně na některou ze žvýkaček propagujících stále oblíbený trend svěžího dechu. X! Kde je sakra ten křížek? Císař evidentně věděl, proč nedává lidem možnost číst cizí myšlenky. Víc mě štvou jen ty ustavičný výhry ipodu...

Přísný pohled si nyní bere na paškál posledního herce tohoto představení. Masér.., Dokonce ani za poměrně probraného stavu je velmi těžké jej identifikovat. Ta ikona... Velitelský oblek alespoň něco málo napoví. "...ten kluk je fajn... je jako já" Že by rasu? "...taky fandím mass efectu, HALO a mechwarriorům!"

“Cizinci ze vzdálených zemí, staří přátelé. Sešli jsme se zde, abychom odpověděli na hrozbu Mord... OMFG! Údiv, úlek. Dle slov a pohybů v místnosti je rázem jasné, že tohle není virtuální realita. To znamená... Rázem se zjištění přehodnocují a Kastr z reklami povyšuje na smažiče frist person akcí.

Jednooká slečna a pavoukoidní mluvčí získávají dojem šílených pracovníků nějakého psychického ústavu.Ne... mord... mordheimův syndrom!!! Adrenalin stoupá. Těkavé pohledy do stran. Nebozí hráči. Jedna temná místnost, odloučená od světa. Silné stěny schopné tlumit křik. Tu a tam... kousky čehosi... co rozhodně nepřipomíná klid. Když se zraku podaří jemně, lehounce dostat pod tmavší ražení tohoto sálu, může snad vidět kousky těl? Ne... to se zdá... to mi nemohla udělat... nemohla mě tam vrátit....

Smysli přenáší, co vidí. Mozek si to přebírá po svém a tak i mírumilovný obchod s ostatky působí hůř než nějaká scéna za saw. ...já nemůžu... Strach zesiluje své sevření. Myšlenky se zběsile míhají. Absence počítačů, šílení vědátoři, nebozí závisláci... všechno působí jako léčebna. Logicky je pak sezení prvním krokem ďábelské procedury zvané odvykací kůra.

...chybějícího logru. LOTRu? Řekl LOTRu? Svítá naděje, nebo se jen rozum loučí a nechává ošáleného nebožáka topit ve falešném pocitu bezpečí? “Logr. Ano přátelé... Uff, řekl LOTR... Úleva. Tep z vysokých hodnot se vrací k normálu. Čelo rozohněné horečkou z blízkého konce a udýchané zběsilou potřebou kyslíku pro stresem zkoušený organismus, si může odpočinout.

Vše dává smysl, tohle je jen další ze setkání clanu. Osobní setkání clanu - to znamená, že zítra bude velký zápas, možná i ligový. Je jen normální, dokonce pro každého, že když se někde sejde více Escapů, člověka taktéž napadá leccos o léčebně. Dopr... Nová nepříjemná vlna spokojení. Hraju BFME 1 nebo 2? Velmi důležitá věc. Předně ve dvojce jsou trpaslíci a hratelní elfové, nové spešly k nakoupení za masakraci nepřátel a Rohan s Gondorem se sloučil v jednu frakci - Muži západu. Inu hodně rozdílů oproti Battle for midle earth 1.

Po pár dalších slovech se vyjasňuje i tento problém. Smažíme dvojku... Taky na světlo světa přichází menší komplikace. "Kua... jak můžeme vyhrát, když někdo nebude hrát lidi?" Clan leader si je toho taktéž plně vědom.

"...skládací zahradní židličky pan Escape a řekl že on to břemeno ponese..." Moudrá volba. Nikdo jiný nemá tolik zkušeností. Ať jsou to zběsilé rushe s levnými jednotkami, titánské souboje v závěru hry, nebo taktické čachry v jejím středu... jen jeden player vládne všem... tedy v téhle bandě je jen jediný muž, který je schopný uhrát všechny hratelné rasy skvěle, jediný opravdu universální válečník - Escape Or Retreat.

"V poho, zahraju to." Ujištění mezi řečí. Velký a důležitý úkol. Tahle flexibilní rasa totiž bude mít v komplexní taktice team deathmatche stěžejní roli. Musí pomoci ustát první atacky, ovládnout střed a vydláždit cestu k konci. Je to tvrdá dřina, ale gandalf je stále jeden z nejlepších hrdinů - jak řekl leader dál - něco - gandalf - něco dalšího... zřejmě jako, že bez něj jsme mrtví. Citlivé smysly taktéž hlásí, že nově přistoupil i jakýsi noobík, noobíček, což silně ohrožuje jinak dozajista fungující veteránskou komunitu.

“..Gandalf už tady dneska chcípl a na zbytek společenstva z důvodu malého rozpočtu na výpravu kašlem. Nějaké dotazy, než přejdu k užitečným radám?“


Profík se pozná podle toho, že rady nepotřebuje. Jsem profík! Dokáže si poradit vždy, všude a se vším. Tohle bude hra, na kterou budeme hrdí. Hoši, přátele, spolubojovníci... zítra chytnu myš a Rohanští přijedou. Ukořistíme prsten, koupíme Sestr... Suarona a s touhle jednotkou je naprosto vymažeme z mapy! Vstříc score listu, za střevozem!!!

V duchu už probíhá příprava motivačního hovoru. Dobrá řeč před bitvou může vychýlit jazýčky vah vstříc úspěchu.

"Pane, žádám o standardní klasifikaci užitných/dostupných prostředků, záznamy rozvědky a data potřebné pro koordinaci jednotlivých složek."

Co? Trochu nečekaně veškerou kreativitu zatíná spoluhráč. Střílečková image možná prozrazuje dobré reflexy a tudíž i zřejmě vhodné dovednosti pro rushující frakce ve hrách, ale tato otázka spolu s nickem bez čísel a jiných ozdob ukazuje ohromný nedostatek fantazie. Takže v obraně na to budu sám... Lehký úsměv. Hoši u černé brány taky neměli moc šancí a na konec jim získalo dost HP, aby se dostali na pamětní list. Na moment se zdá, že ta tíha okamžiku dopadá. Na kratičký okamžik to táhne dolu, jen na chvilinku. Vědomí se potopí pod hladinu chmur a záhy plave na horu. Odhodlání říká pomyslné "hlavu vzhůru". Je jasné, co je třeba. Nezklamu, slibuji...

Jen to nejdůležitější

Moudrý Sanin svolává poradu. V tento těžký čas, krátce po zjevení kyubiho "Sestřičky", je to jediný způsob, jak čelit nastávající krizy. Konoha, nákupní centrum, může mluvit o štěstí, že o jejím dalším osudu hovoří ti nejpovolanější. To, že vlastně ze stejného důvodu ovšem může i plakat a kvílet v děsu se slovy o zatracení na rtech... ponechme taktně stranou.

Apostrofova řeč je jasná, srozumitelná a nenechává prostor k pochybám. Shrnul vše potřebné tak, jak by se dalo od legendárního ninji čekat. Inu, když má někdo tolik zkušeností s organizováním pařeb, včetně těch improvizovaných, jedna záchrana vesmíru je proti takovým životně důležitým událostem taková menší bokovka.

Přichází čas na otázky. Nadějný genin, který má v těle pečlivě zapečetěného počítačového démona, je zdá se připraven. Planoucí pohled, jistota. Je jasné, že jednak neváhá a druhak si nebezpečí svého činu a případného neúspěchu výpravy, který se rovná velmi krátkému doživotnímu vyhnanství, neuvědomuje.

Za to Kastr volí pozornější a zodpovědnější přístup. Smysly zbystří. Dobrý pozorovatel i z drobných náznaků může zjistit, co se odehrává pod koupací maskou. Prsty si pod stolem střihnou pár pečetí. "Anime-translate-no-jutsu" Tichý šepot a soustředěná chakra.

Jakýsi vyšší vnitřní... smysl? Říkejme tomu tedy smysl, rázem poodhaluje hluboko ukrytá tajemství. Chvíle pekelného soustředění. Vidím... Tvrdá dřina přináší ovoce. Místo očí dvě kulatá bílá místa... otevřená pusa jakoby ve křiku... Pomyslná ozubená kola se dají do pohybu, párkrát to cvakne a přichází výsledek. ...v narutu... takhle... kreslili strach... Původ strachu a k čemu se vázal ovšem zůstává neznámý. Co by...

"Pane, žádám o standardní klasifikaci užitných/dostupných prostředků, záznamy rozvědky a data potřebné pro koordinaci jednotlivých složek."

To dává smysl. Správné vybavení a znalosti jsou půlka úspěchu. Staré přísloví ne nadarmo praví, že neznámou mangu dříve prolistuješ než zaplatíš. Velitelský cit jemně upozorňuje na příležitost. Totiž, čím více věcí bude mít Escape, Kastr a Noob k dispozici, tím budou adaptabilnější a hlavně pomalejší. Jednoduchá rovnice říká, že jeden proud chakry a druhý proud chakry dá dohromady rasengan, čili čím budou mít více věcí, tím budou pomalejší. Samozřejmě čím budou pomalejší, tím delší bude počet dní vhodných ke kvalitnímu vyspání.

"Bez obav..." Nejlepší příležitost rozptýlit pochyby. "Postarám se osobně o Ramen, hlášení ANBU, ramen, výstroj, ramen, výzbroj, ramen, taky o dopravu, ramen" Nabízí se otázka, jestli dlouhodobější kampaň nebude vyžadovat více tohoto paliva kreslených hrdinů. "Nevím, jestli ho bude dost, takže bych ještě jeden ramen pro vás vysondoval, možná dva..."

Spuštěné jutsu i pozorovací talent hlásí novou reakci. Tentokrát... Působí to jako jakási kapka u hlavy. Žeby něco bylo špatně? Pocit přechází v jistotu. Zapomněl bych... Celá se jistojistě neobejde bez potíží, jako jsou bossové na konci kapitol, nepřátele z minulosti a stovky filerů. "Má pozice mi dovoluje zajistit i vhodnou kamufláž."

Dobrý velitel se musí dobře starat o své muže a nejen o ně. "Uvolním 75% oděvních zásob nákupních sil. To znamená, že Kastr bude mít k dispozici cosplay pro každou příležitost..." Krátký pohled směrem k bratrovi a noobovi. "A vám snad seženeme alespoň jednu uniformu." Bohužel i zdroje oka nákupu jsou omezené.

"Věřím, že to postačí a domluvíte se, kdo ji bude kdy nosit, nebo si zní vezmete každý půlku..." Tak to je celé. Už se jen poklepat na rameno, jaký jsem pašák! Snad vinou štěstí nebo smůly v návalu hrdosti jde tak snadno přehlédnout, že pod Kastrovo maskou se rýsuje obličej s třemi čárkami u čela - dosti jasným symbolem vzteku.

"Tím věřím, že jsou otázky vyčerpány a Jiraya může zas pokračovat." Přes všechnu radost z realizace Escapovu odchodu přichází i na duši hokageho stín. Bude to poprvé co Kastr na delší dobu odejde. Jak bych si přál, aby byla beldandy šťastná... Co hůř, není jisté kdy, ani zda se vrátí. Dokáže to... Semínko nejistoty zůstalo v srdci a už začlo klíčit. Když sestřička Nao je tak sladká a nevinná...

Rada Apostrofova II

Escapovo "V poho, zahraju to." je většinou přítomných taktně opomenuto. Jediný, kdo se nd touto větou zarazí, je Noob, který povytáhne obočí, protože mu očividně něco nedochází - alespoň si to tedy myslí.

"Pane, žádám o standardní klasifikaci užitných/dostupných prostředků, záznamy rozvědky a data potřebné pro koordinaci jednotlivých složek."
Slaaneshův démon se otočí směrem ke Kastrovi.
"No, začal bych tím, že byste si sebou měli vzít...."
Větu ovšem není schopen dokončit, protože mu do řeči ihned pohotově skáče Flee.
"Bez obav...Postarám se osobně o Ramen, hlášení ANBU, ramen, výstroj, ramen, výzbroj, ramen, taky o dopravu, ramen."
Dominica, která něco doteď brala z poličky, se zarazí.
"Flee?"
Ale jako by hrách na stěnu házel, šéf bezpečnostní služby si vede svou.
"Nevím, jestli ho bude dost, takže bych ještě jeden ramen pro vás vysondoval, možná dva..."
"Flee?"
"Má pozice mi dovoluje zajistit i vhodnou kamufláž. "Uvolním 75% oděvních zásob nákupních sil. To znamená, že Kastr bude mít k dispozici cosplay pro každou příležitost... A vám snad seženeme alespoň jednu uniformu...." Chvíli ještě tak nějak žvatlá o čemsi... " a Jiraya může zas pokračovat."

Apostrof se zarazí.
"Jiraya?"
"To je zase jedna z těch jeho sugescí - nevzal si asi ještě dneska prášky."
Vysvětlí Dominika polohlasem.
"Jo, to by dávalo smysl s tou uniformou... Nicméně."
Démon si významně odkašle a v smířlivém gestu roztáhne všechny čtyři ruce - a opětně se otočí na Kastra, v dojmu, že se pravděpodobně jedná o jediného, kdo to má v hlavě jakž takž v pořádku.
"Co se dostupných prostředků týče, krom ehm.... spousty ramenu, který je jen tak mimochodem tak hnusný, že Khorne jej zakázal nalévat do lebek, a nějakých těch módních výstřelků, které mnohdy více odhalí, než doopravdy zakryjí a ve značné míře drží spíše jakousi záhadnou silou vůle, bych navrhoval nevyužívat dalších služeb otaku zásobování a porozhlédnout se po mém krámku. Protože jsem si vědom světového problému, nebudu vám nic moc účtovat - už proto že beztak mám po návštěvě zájezdu snobích důchodců z Terry peněz více, než potřebuji. A taky se trochu bojím o vaši bezpečnost, vědouc, že ten plastový meč, který je přesná maketa toho z Bleše... Blíše... nebo jak se to anime, kde lidé mají v tělech díry, jmenuje, vám k užitku příliš nebude. "

Sáhne kamsi za sebe do poličky a vytáhne malou, dřevěnou hůlku.
"Tato... věc od psykerů, s perem fénixe uvnitř, mé ženě jednou zachránila život. Užívejte ji ve zdraví, už proto, že je uprostřed dutá a nahoře je malá zátka - takže poslouží i jako malý zásobník na pálenku. Imperiální mág Potterus s ní prý svého času zažil nejedno dobrodružství, když bojoval proti rase Tau - a to jen proto, že mu jeden chudák z kasty země přejel kombajnem rodinu."

Tuto drobnou hůlku podá warlockovi, ve víře, že s ní snad bude umět, coby mág, zacházet ze všech nejlépe. Z poličky vytáhne značně obitou pistoli, na které je vedle několika šrámů, taky rudou rtěnkou vyveden zvolna se smazávající nápis "Drejken smrďý a nemije se."
"Tohle - je Metlagun - legendární zbraň, která se vyskytla jen v jednou jediném dobrodružství, zato se zapsala do paměti všech, kteří o ní kdy slyšeli. Méně gramaticky zdatní ji mohou taktéž nazývat "Tavomet" - ať už to k čertu znamená cokoli."
"Metlagun" se po chvíli usazuje v Kastrově náručí.
"Užívej jej s rozvahou. Možná vydrží už jen jeden dva výstřely a... však víš - jsi z gardy, ne?"
Čtyři ramena jsou významně pokrčena.

"No, tak to bychom asi měli, co se výbavy týče, všechno a.... jo.... vlastně ještě ty."
Není příliš jasné proč, ale při pohledu na Escapa se zdá, že démonův pohled je poněkud - zoufalý.
"Tobě tedy vůbec nevím, co bych..."
Naštěstí, jako mnohdy jindy, zachraňuje situaci Dominika. Po chvíli je i jasné, co celou dobu hledala v policích.
"Tady. Bezpečnostní služby to nedávno zabavily mému bratru, protože s tím ohrožoval... "bezbranné metrosexuály". Snad se ti bude hodit, je to opravdová vzácnost."
S těmito slovy podává Escapovi cosi, připomínající ponejvíce malý, růžový mixér.
"Až přijde správný čas, použij jej - ukáže ti správnou cestu."

"Takže výzbroj máte."
Přebírá iniciativu zase Apostrof.
"Nyní přejděme k věci. Já totiž možná správné informace nemám - ale o tom, co se děje u kultistů, by něco mohl vědět můj nevlastní bratranec z pátého kolene. Mohla by vědět i něco bližšího o čtyřtetu - je to tak trochu prvorozený dcerka prince Slaaneshe. Tady je na ni kontakt."
Do hlavně meltagunu Kastrovi zasunuje cosi růžového a pronikavě voňavého... co navzdory možné dvojsmyslnosti vypadá, jako vizitka.
"Doporučuji vám začít u něj."

***
pár slov PJe:
Kastr: Pomalu ti začíná docházet, že ač si na velitele skupiny hraje Escape, pravda je někde jinde a snažit se budeš muset začít ty.
Escape: Tahle hra... je nějaká divná.
Flee: Máš pocit, že tvé přítomnosti v celém společenstvu logru již jaksi hraje ending - a navíc tě přepadá náhlá potřeba si jít hrát s nejnovější verzí Yoko - k čemuž by sis mohl pustit třeba Oneechana nebo Bokunopico.

Tady je každá rada marná

Je to tu zas, takový ten neodbytný pocit, že by bylo lepší držet jazyk za zuby. Ono se nadarmo neříká, že na hloupou otázku přijde hloupá odpověď... a pokud dotaz adresujeme nějakému z Retreatů platí to dvojnásob. Pravda bolí, obzvláště, když se týká nás samotných.

Příval slov nebere konce. Taktní snaha o probrání má stejnou šanci zastavit tsunami ramenu, jako má hlavní hrdina anime dispozice dostat cosi zvané rozum. Tedy za předpokladu, že "Rozum" nebude sličná slečna, která nejlépe po třech minutách bude cpát hlavu nebohého protagonisty mezi svá dmoucí ňadra, lhostejno zda omylem či úmyslem. Slova typu "já ti patřím" a "udělám cokoliv chceš" taktéž taktně ponechme stranou...

"....alespoň jednu unifromu..." CO? Nechce se tomu věřit. Geniální duch tohoto samozvaného hokageho vždy ví, jak napáchat co nejvíce škod. To... Těžko věřit tomu, že hlavní podpora při pátrání bude sbírka hadříků. Ramena klesají, oči skryté za maskou se zabodnou do stolku. Marnost nad marnost.

K čemu to? Vždyť se sebezapřením může mít praktické využití možná tak kostým lékařky, kdyby se někdo zranil. Možná, ale jen možná nějaká ta školní uniforma, pokud by šlo o infiltraci nočního klubu s programem ve stylu "Schoolgirls"... ono nikde jinde než v takovém prostředí by sukně tak často odhalující spodní prádlo nebyla nenápadná. Co teprve tuny krajkovaných "lolita" šatiček, které zajisté dobře navodí dojem porcelánové panenky a ve všech těch záhybech skryjí nejen bazuku, ale i celý Leman Russ... ovšem ani náhodou se s tím nedá jít na zteč!

Všechno to působí jako jeden velký dobře promyšlený trest. Jako by porce utrpení byla pro jednu Vivian málo, tak se musí do toho začlenit i Hinata, Sakura... a další desítky jiných kreslených entit. Jedna uniforma... Tonoucí se stébla chytá, aneb zoufalá doba si žádá houfalé činy. Pan escape nevypadá, že by vůbec cosi o oděvu zaregistroval a Noob... působí zkrátka jako slečinka, kterou nebude problém přeprat.

Dvě a dvě dávají čtyři a v hlavě se rodí plán. Ta uniforma... musím ji mít! Jelikož a protože mnohé z kompletů oděvu obsahují boty na vysokých podpatcích, se kterými umí metat salta a běhat třeba i po drátech jen ony hrdinky, zbývá jen tenhle oděv coby vhodné krytí. Někdo by mohl namítnout, že se dají použít botky jiné, ale něco takového je nejen nevhodné ale stejně herezní jako nosit k b-grade setu Blue Wolf c-grade Fullplate botky.

Priority jsou stanoveny:
1. Zisk informací
2. Zisk výstroje - zmíněné poslední uniformy
3. Zisk zbraní
4. Zajištění odvozu
5. Čorknutí maid-kostýmku, který je tak pěkný ^^

"Co se dostupných prostředků týče, krom ehm..."

Netrvá dlouho a jeden bod po druhém se naplňuje. Znovu se vtírá otázka do jaké míry je Flee blbec a génius, neboť vše od rozverné školačky po antigravitační podprsenku v místech působení sil chaosu a slaaneshe obzvláště... bude to tam zapadat zkrátka více než výstroj s císařským ptákem. S tímhle zjištěním padají dva pomyslné kameny ze srdce - jednak se hrozba kontaktu se záhrobím zmenšuje a druhak v tamějších poměrech žena vydávající se za muže nezdvihne ani jedno obočí...

"Tohle - je Metlagun..." Život je zkrátka prlný překvapení. "Matlagan?" Ruce zkušeně ohmatávají zbraň. Zatímco rozum tento výkvět arzenálu ihned poznává, démon chrlí další a další divná slova. "Tavo-med?" Nějak se nechce věřit, že by Munitorium utápělo čas i zdroje na cukrářskou pomůcku."Ale tohle by mělo tavit něco jiného..." Námitka nepadá na úrodnou půdu.

"Užívej jej s rozvahou. Možná vydrží už jen jeden dva výstřely a... však víš - jsi z gardy, ne?"" Api se zkrátka nenechá rušit a mile zakončí varováním. Kývnutí v odpověď. Arzenál gardy je plný nebezpečných hraček. Vlastně je tohle jeden z důvodů, proč se nedá věřit strojovému bohu. Pokud máte vyspělou technologii a uctíváte ducha stroje, proč by vaše zbraně měli bouchat stejně jako druhořadé počiny slavných orčích inženýrů? Lehké zatřesení hlavou - na herezi bude dost času zkrátka později. Nezbývá, než si vzít slova k srdci. Koneckonců, když mohl mít jeden Kriegovec hellgun střílející plasmu...

Další bod na odškrtnutí - tentokrát informace. Okamžik ticha. Trapná bezeslovná situace, kde by se mělo něco dělat. Vojenská morálka nabádá vyčkat na rozkazy, jenže... Flee zrovna s pomocí své fantazie vytváří cosi jako akční film se svou akční figurkou, pan escape... Ne to prostě nejde... Ani s vypětím všech sil, ani po zkušenostech s jeho starším bráchou se prostě nedá brát vážně někdo, kdo vyfasuje ruční mini-mixérek z dětské kuchyně! Ach císaři... Smršť modliteb míří k nejsvatějšímu, který jako obvykle má zjevně obsazeno. Další vzdech a kradmé pohledy. Nemůže to na sebe vzít někdo jiný?

Já chci domů k mami.... k Amat!

"...a takhle to je vždycky!"
Řekla by ona.
"Na chvíli tě pustím z očí a ty se hned dostaneš do nějakého maléru! Nemáš nějaké příbuzné u dark eldarů?"
Chci domů. Na Dadáku je bezpečno. Ač už tam každé ráno nevoní káva, jako dřív. Zároveň si ale uvědomuji, že tahle přání dopadají asi na stejně tak úrodnou půdu, jako nostalgické vzpomínky na doby, kdy Slaanesh neexistoval, rohlíky stály desetník a každý měl ze zákona práci.
Jsem prostě v bryndě.

Můj bratr by byl samozřejmě sám na sebe velmi hrdý, že má možnost zachránit svět a dozajista by podlehl iluzi, že to i bez problémů udělá - ale já, JÁ jsem realista, víte? RE-A-LIS-TA! Vidím svět jasně. A vím, že je zlý, tak nějak celkově ohavný a plný ošklivých lidí, kteří vám na sjezdovce v Aspenu přejedou lyže a ještě ucedí něco jako "przepraszam!"
Plus - bratr má rodinu, kterou by mohl v případě katastrofy dát dohromady. Je pravda, že ta modelka utekla s polovinou jeho peněz, přivlastnila si jeho letní haciendu i se skluzavkou a nechala mu na krku nevycválaného spratka - ale tak to přeci na světě chodí, ne?

A kde jsem já? V zaplivaném obchůdku, společně se dvěmi tau, kteří, jak vidno, nemají o realitě vůbec ponětí, s jednou mon-keigh ženou, která vypadá, že je v celém tomto příběhu krom několika krátkých bezvýznamných vstupů jaksi navíc, s démonem, kterému bych se v jakémkoli normálním případě zcela bez vytáček vyhnul a pak s jakýmsi vojákem, který, krom toho, že mi přijde, že má trošku vyšší hlas, než by snad mít měl, působí jako asi nejnormálnější bytost v okruhu několika mil.
Má zelenina, nakoupená ku příležitosti zakládání třicátého evakuačního balíčku pro stav nouze, je v tahu.

To, že nevím přesně o čem tady pořád mluví, by se dalo přičíst mé nedostatečné znalosti lidského jazyka. Po chvíli zarputilého uvažování nad tím, proč se tau s panenkou v ruce neustále modlí a proč neříká ámen až na konci, si uvědomím, že už mluví na mě.
"Tato... věc od psykerů, s perem fénixe uvnitř, mé ženě jednou zachránila život. Užívejte ji ve zdraví, už proto, že je uprostřed dutá a nahoře je malá zátka - takže poslouží i jako malý zásobník na pálenku. Imperiální mág Potterus s ní prý svého času zažil nejedno dobrodružství, když bojoval proti rase Tau - a to jen proto, že mu jeden chudák z kasty země přejel kombajnem rodinu."
Není čas, přemýšlet nad tím, co je to kombajn. Pravděpodobně se bude jednat o nějaký z technicky nekvalitních výrobků, jakými lidská rasa neustále oplývá. Přešlápnu z nohy na nohu.
Tohle je v háji. Už mi cpou i mon-keighské zbraně. Nepřežiju s tím ani pět minut. S witchbladem bych mohl své šance na přežití zdvojnásobit - ale tohle? Pálenka? Je to to samé, co mi dali pít ti přátelští, avšak mírně zmatení vojáci, kteří byli prapůvodem mých zdejších strastí? A proč nemůžu dostat raději ten kombajn? Tohle je dřevo. Dřevo jsme používali před mnoha mnoha milióny let... a mám za to, že nás v dějepise učili něco o tětivách a tak...

"Ehm.... no... děkuji."
Předmět, získaný od démona! Doma mě zabijou!
Zastrčím hůlku do kapsy. Dle všeho se tady dnes rozdává něco pro všechny. Co mě zaujme více, je malý mixér růžové barvy.
Tohle není fér. Já dostanu klacek s pérem ptáka ohniváka - a on, on vyfasuje nejroztomilejší náčiní do dětské kuchyňky, jaké jsem si kdy dovedl představit v nejtajnějších dětských snech!

"Nyní přejděme k věci. Skvělé! Já totiž možná správné informace nemám - ale o tom, co se děje u kultistů, by něco mohl vědět můj nevlastní bratranec z pátého kolene. Mohla by vědět i něco bližšího o čtyřtetu - je to tak trochu prvorozený dcerka prince Slaaneshe. Tady je na ni kontakt." Jako.... jako jako - další chaosák?
Pod maskou se značně opotím. Už dnes jsem jich potkal přesně o jednoho více, než jsem toužil vidět za celý život.

Není na výběr. Mise si žádá hrdiny a... rodinu si snad někde seženu cestou.
Klidně i cizí!
A nebo bych se mohl zeptat toho vojáka na orientaci. Jen tak pro jistotu. Docela hezky voněl....
K věci.
"Já - bych mohl zajistit dopravu."
Chytrý tah. Lidskou lodí bych nejel, ani kdyby mi za to platili.
"Mám dole Falcon."
S botičkou.
"Akorát jsem jej asi... chybně to.... no - zapárkoval."
Tím slovem si nejsem úplně jistý... ale snad pochopí.

Falcon 1,6 - TOP GUN naší doby

Některé týmy zkrátka nestojí za nic. Jak člověk může očekávat dobré skóre, když není ochotný tomu něco obětovat? Vrtění hlavou. Opravdoví válečník se nezastaví nad něčím tak banálním jako je jídlo a oblečení. K čemu si nosit jídlo, když od dob World of Warcraft má každá slušná onlinovka možnost koupit hot dogy?

Mnohem víc u srdce bodne při předávání gamepadu pro nového Haryho Pottera. Po pravdě toho začínám mít už plné zuby, co je tohle za clan, když nejenže hraje potrhlé skáčky, ale dokonce jeho členi nemají ani vlastní novinky k dokonalému hernímu prožitku? Tlak 220 na 210 může taktně naznačit emocionální sílu tohoto okamžiku. Pokud si dokážu tyhle věci vyžebrat od bráchy já a to i se sestřičkou za zády... tak to musí zvládnout každý!

To nejhorší ovšem teprve přichází. Vi...vi...vizitka? Strach, studený pot a pevně sevřené rty. Můj clan, mí drazí spoluzávisláci se právě propadají kamsi do temných hlubin čehosi divného, o čem ostatní hovoří jako příčetnost. Proč... Nostalgická slza se dere ven. Tohle je zkrátka poslední setkání koalice best Sim Date playerů tohoto formátu. Je to jako prokletí, pomyslný damoklův meč... bohové, vesmír je krutý, protože kdo se doopravdy setká a ještě k tomu promluví s reálnou dívkou, většinou na zkušenosti z těch autentických her, na ně samotné taky, zanevře...

Ruka chce otřít zpocené čelo. Ozve se "Ding" a někdo sykne "Jau". Po chvíli mi dochází, že ta bolest jaksi patří mě. Nevím jak, kdy a proč... ale někdo mi do ruky nacpal... co to vlastně je? Za chvilku je jasné, že asi něco krutě nebezpečného, protože bolest se stupňuje a rozhodně nepřestává. Vše se mlží, rozmazává a na konec noří do tmy.

"...falcon..." To slovo protne nicotu vědomí jako záblesk. Ozubená kola kdesi v hlavě přeskočí a začínají plnit svou funkci. Zklamání. Ten muž, který to pronesl, rozhodně nevypadá jako Han Solo, ani jako stolek, který z něj udělali. Žádný Milenium Falcon... Pátrám, snažím se přijít na význam onoho slova.

Už... skoro... to... mám...

Úvodní a dost stará, snad midi, melodie mi zvoní v uších. Klikám na start, vybírám jednu z mnoha stíhaček začínajících na "F". Láduju pumy, volím rakety... jde to snadno i s užitím kniplu... vlastně jediný problém je s potvrzením, protože ten podivný kočkoidní knoflík nejde moc dobře stisknout. Další závan bolesti... menu a vše mizí. Ne moment unaveně zavírám oči...

...zaparkoval Smích. Tyhle vtípky prostě miluju a ač někomu možná nevoní je to jen tím, že piloti jsou jiná sorta lidí. Taková šlechta nebes, řekl bych. "Tango 2, tady Bravo jedna - rozumím. Jdu na to." Vysílačka zašumí. Bedlivé oči vyhlíží nepřítele. Nějak mám pocit, že jsem možná měl kdysi tátu, kterého sestřelili a teď se mstím nepřátelům a souběžně jej hledám ve stíhačce, aniž by mě napadlo jít hezky po svých do míst, kde ho údajně měli sundat.

Šok. Na obzoru se objevuje první z nepřátel. Podivný desing letounu je možná důvod, proč jsem ho neviděl na radaru. Čtyři křídla? tiše zakleju při představě, jakou to monstrum má asi nosnost. Na štěstí nejsem trubka co by hned mačkal eject na katapult.

Ruce zatlačí na knipl lehký úhyb vlevo, pak vrpavo. Zelený čtvereček lítá kokpitem ve snaze toho sráče z jiného státu zachytit. Pípání. Navzdory snaze se zdá, že jsem první zaměřený. Jdu dolu do lopingu. Lehce stranou. Oblohu protínají bílé čáry raket vzduch-vzduch. Zpocené prsty v rukavicích pohladí jedno z mnoha tlačítek. Tichá modlitba a přání, aby střelám zachutnaly spíše klamné terče než já.

Vteřina druhá. Těsně za mnou zahlučí exploze. Tlak otřese letounem, ale jsem naživu. Pohled těkám mořem oblohy. Kde? Kdy... "Tango 2 p-" Nic. Srdce se sevře jako všechny orgány včetně nepřítelem vyděšených análních svěračů. Ticho v rádiu nevěstí nic dobrého. Jsem snad sám. Radar stále mlčí. Jsou jen dvě vysvětlení proč tomu tak - nepřítel používá rušičku, nebo se dívám na kolečko vzniklé od nápoje v hrnku na stole.

"Zkurvená rušička" To a dalších pár drsných kleteb se dere skrze zuby. Pípání. Andrenalin dosahuje nejvyšších hodnot. Každou chvíli... Rachot a svištění vyplňuje zvuk. Úhyb v pravo - tisíc a jeden prásk. Kulomet zezadu prostřelil můj věrný stroj. Ramenem projede bolest a některé další dárky zbrojního průmyslu dělají ze skla kokpitu cedník. "Ty -ů Teď nebo - Rána. Jedna jediná, silná. Pocit pádu a tma...

Rodinná pouta

...zaparkoval. Když už se zdá, že by něco mělo mohlo jít hladce objeví se zase nějaký háček. Když už jsou tajemní eldar schopni pomoci materiálně, tak to pro změnu brzdí jejich řidičské umění. Téměř se nabízí otázka, jestli by některé rasy od určitého věku neměli být pouštěny do skutečného provozu.

"Skvělé, vojáku!" Ironie této pochvaly téměř vstala a šla noobovi nafackovat. Může to být horší? Zkušenost říká, že může, protože kupříkladu takový Keled ztratil už několik dopravních prostředků... při parkování. Death corpse of Krieg si poradí zkrátka s každým nepřítelem vyjma vlastní paměti.

Přemýšlej... Zbavit se botičky ilegálně nemá smysl. Schopnosti dopravních policistů jsou legendární. Povídá se, že císařův zlatý trůn byl vlastně jakousi lepší verzí kompromisu a kolečkového a masážního křesla. Nebohý bůh tehdy špatně zaparkoval... netřeba to protahovat, zkrátka ani on se s nimi nedomluvil. Pokutu zaplatit odmítal, takže na náklady poplatníků v impériu byla jeho nyní již nepojízdná sesle uskladněna i s ním v jakémsi kamrlíku na Teře...

Rozumné je zkrátka zaplacení. Jenže to a odstranění... pravděpodobnost časové ztráty a vysokých nákladů je přílišná. Kdo to zaplatí? Pár kradmých pohledů. Flee si hraje s Yoko jako by se nechumelilo - jako dítě, sladký, tichý, hodný a spokojený. Tudy cesta nevede. Účetní oddělení umožňuje proplatit náklady na Retreta jen jednou za den... na což padlo patrně pořízení Yoko.

Milý elf naznačením problémů je patrně taky švorc a Api s Domi působí mírně řečeno lichvářským dojmem. Escpae... Údiv. Někdo chce ke štěstí akční hračku, jinému stačí růžový mixer. Čtyři prsty jej nenechavě ohmatávají, tu a tam něco zkouší mačkat... Je to roztomilé, možná by bylo dobré jim udělat nějakou svačinku a pustit pohádku před spaním... Potřesení hlavou. Na děcka a mateřský pud mám snad času dost...

"Zatraceně, nemáme na výběr." Pozornost se vrací ke xenosákovi. "Snad se nějak domluvíme, takže kdes zaparkoval?" Smích. Podviný, nevhodný. Oči ukryté za plynovou maskou se otáčí za strůjcem. Doposud tiché druhé dítě rodiny Retreatů přešlo plynně do nastavení "fakan" a nejlepší antikoncepce.

Tango 2, tady... Tango? Hlášení je svým způsobem v pořádku, akorát útvary v podstatě neexistují. Vžůůůůůůůůůůůůů,bžůůůůůůů.... Tyto otravné zvuky mající imitovat "cosi" ovšem v pořádku nejsou. Jako by tyto rušivé elementy nestačili začíná se místy na židli vrtět, naklánět a vůbec ji vybízet k mnoha skřípavým zvukům, které nepatří mezi ty příjemné.

Počítej do deseti... Ohromení střídá vztek. "Flee?" Jméno s příslibem řešení situace se snaží upozornit svého nositele. "Yoko nemá čas" Marně. Těžko říct, co je podivuhodnější - zda to, že je schopen ten kravál ignorovat, nebo to, že si hraje s panenkou. Koncert zvuků, pazvuků a skřeků dál útočí na trpělivost.

Tak to ne... Nic nevydrží zkrátka věčně. Nová melodie - klapot kroků a poplácávání zbraně v rukou míří k rušitely. "Měl byste přestat, OKAMŽITĚ, pane" Pevné rozkročení a zloba v hlase je milým varováním. Zdejšímu hrdinovi, Escapovi, něco takového ovšem nemůže přijít jako vhodné k vyhovění. Lehce se jen natočí a ucekne: "Zkurvená rušička!"

Kdo? JÁ? Poslušnost má své meze. Pevně svíraná zbraň hodlá umravnit civilistu. Masivní konstrukce slibuje řádnou porci klidu. Nepřítel je kluzký jako had. Nepředvídatelné kreaci na židli zapříčinili zásah ramene. Syknutí. "Ty..." S citem stroje se celý proces opakuje. Tentokrát ovšem kromě jednoho zadunění bezvládného těla je klid. Pytel čelem dýchajících brambor leží bez hlesu.

"Tímto vás zbavuji velení" Melta zamíří na popruh. Zklidněný ex-důstojník pátrací čety pro změnu přes rameno. Fakt, že prsty i v takovém stavu křečovitě svírají hračku jen lehce napovídá, jaké hodnoty jsou pro vyšší dobro nejdůležitější. "Domi, Api, díky za všechno a... omlouvám se." Je až zarážející jak často je třeba se majitelům tohoto obchůdku omlouvat, tedy vyjma víkendů, kdy je to samozřejmost.[/b]"Prosím, postarejte se o něj"[/b] Melta zdvořile ukáže na zabaveného Fleeho.

"Myslím, že detaily pořešíme po cestě, xenosáku" Z hlavně melty, improvizovaného kyje, výmluvně odkapává krev. "Nepředpokládám, že bys byl proti..."

Poprvé si vedu do falconu dívku! ...I když o tom vlastně vůbec nevím...

"Skvělé, vojáku!"
Dojetí. Pod maskou se do očí derou slzičky štěstí. Nikdy, nikdy za celou mou kariéru mě nikdo nepochválil. Amat jenom peskuje a nadává, jak jsem zbytečný, popřípadě dodá, že ve chvíli, kdy nemohu vařit kafe, mě má spíše jako ocas a outěžek, než doopravdického ochránce. ¨
Prostě.... holt nejsem Kevin Costner.
Každopádně, pochvala mne učiní šťastným a na chvíli přiměje uvěřit, že bych svět možná i zachránit mohl. Třeba jenom jeden. Nějaký malý, výrobní, ne úplně důležitý... ale mohl!

Pak si velitel tak nějak zvláštně prohlíží přísedící tau.
"Zatraceně, nemáme na výběr." Otáčí se ke mně. "Snad se nějak domluvíme, takže kdes zaparkoval?"
Jak se tak dívám na toho chlapce, který předstírá, že mixér je letecký knipl, dochází mi, že možná rodinu k záchraně světa mám. Pravda, demencí postižené dítě je oproti drzým pubošům a zhrzeným holčičkám, trpícím veganstvím, vcelku novinkou, ale kinematoigrafický průmysl musí kupředu - a reálný život je vždycky jiný, než film.
"Já no... dole! Dole jsem parkoval! Na... na parkovišti!"

"Měl byste přestat, OKAMŽITĚ, pane"
Pravda - nyní není čas na hraní si s mixérem. Ač v jiné situaci bych chlapci milerád vysvětlil, že v kuchňce letadla nelítají. Bratr by mu mohl možná říci něco o tom, že kuchyní létají občas talíře, ale o jeho ufologii se tady rozkecávat nehodlám.
"Tímto vás zbavuji velení"
To se může?
Popravdě si uvědomím, že jsem tedy, vzhledem k nastálé situaci něco zapomněl.
"Zaparkoval jsem na parkovišti... PANE!"

Loučí se - asi odcházíme. Kam? Vždyť ani nevíme, kde ten logr hledat! Jak nám to může říct chaos a co o tom můžou vědět nekroni?4
Jsem zmaten. Tato záhada musí být opravdu zapeklitá, když mi všichni docenti vždy říkali, že jsem nadprůměrně inteligentní chlapec. Kdoví, proč při tom vždycky šátrali v té obálce, která se mi z nějakého důvodu objevovala v indexu s krátkým dopisem na téma "maminka ti přibalila něco užitečného".
Jdu za ním. Pokud si mám vybrat mezi kriegovcem a chaosem, je to těžká volba, ale volím Krieg.

"Myslím, že detaily pořešíme po cestě, xenosáku"
Nadzdvihnu róbu, abych si ji při poklusu nepřišlapoval.
"Nepředpokládám, že bys byl proti..."
"Nejsem... já.... no, stejně potřebuju rodinu, kterou bych mohl stmelit, víš? Blíží se konec světa, tentokrát opravdový, ne jako tehdy, kdy nám vybouchly domovské světy! A tak... budeš má žena? Alespoň než všichni umřem a tak!"

PJova kulturní vložka:

S trochou štěstí a rozumu lze zavřít oči i před pravdou

"Zaparkoval jsem jen na parkovišti, PANE!" Říká se, že starého psa novým kouskům nenaučíš. Tenhle eldar se oproti tomu poučil poměrně rychle. Možná nakonec nejsou xenosáci úplně nepoužitelní, císař je milosrdný a určitě by raději viděl v uranových dolech živořit je než vlastní lidi. Ona to ani není převratná myšlenka, generálmajor Hans Christian Andersen vyprávěl vždycky u večeře pohádky, kde kromě malé mořské víly končili ve speciálních rezervacích i ostatní domorodé rasy vesmíru...


"Nejsem... Myslí mu to rozhodně rychle. Zkrátka jakmile jednou někdo narukuje do gardy hned mu pojmy disciplína, zpackaný život a vyšší šarže má vždycky pravdu - přejdou do krve. Většině přechází do krve i samozřejmě hopsinková 90% šťáva, která slouží jako rezervní palivo, ale na to je přeci jen ještě příliš zelený.

"já.... no, stejně potřebuju rodinu..." Někdo potřebuje rodinu, jiný plán. Tlumený vzdech. Poslední, co je opravdu na místě je stesk nějakého bažanta. Vztek vyvolaný netradiční nadávkou "zkurvená rušička" je zkrátka ještě patrný. Možná by potřeboval pořádně...

"...kterou bych mohl stmelit, víš? Blíží se konec světa, tentokrát opravdový , ne jako tehdy, kdy nám vybouchly domovské světy! A tak... budeš má žena? Alespoň než všichni umřem a tak!"

COŽE?! Tělo uprostřed kroku přestane fungovat. Na moment jen zaraženě stojí, než dokončí pohyb a zastaví. Čirý děs. Faktická hrůza, která nevyplývá vůbec z nějakého konce světa nebo světů, což se ostatně v impériu děje každou chvíli. Tu a tam pár světů skončí, pak jich pár dobyjeme, nebo zase naopak sami vypálíme... je to v podstatě veselý koloběh během kterého člověk pozná spoustu nových přátel a tváří, do nichž následně musí narvat bajonet nebo lopatku. Proti životu obyčejné dívky na Kriegu je zkrátka válka zatraceně čupr věc a konce světů k tomu zkrátka patří.

...budeš má žena? Tohle je horší, dá se říct trefa do černého. Pokud vás požádá o ruku neznámý elf je to překvapivé, co když to udělá, když se vydáváte za někoho jiného? Buď je gay, což by vysvětlilo jejich mizernou reprodukci, nebo zatraceně všímavý neřád. Dlouhý upřený pohled.

Co teď? CO TEĎ? Pomyslné hodiny tikají. Jít do bitvy bez plánu znamená předem prohrát. Celé to předstírání beztak k ničemu nevede a dřív/později to praskne. Proč teď a proč kvůli nějakému... náhodně zverbovanému space-elfovi? Mysli... Před očima se objeví taktická poučka universální poučka KH - kill him. Prste lehce hladí spoušť. Uklidni se a mysli... Instinkt stále radí střílej...

"Ty..." Pár kroků blíž. I kdyby znal pravdu, pořád je to jen tvrzení proti tvrzení. Nemá důkaz... nemůže mít... Vyšší bere - zlaté pravidlo, dávající nadřízeným za pravdu. Už v počátku začíná být jasné, že nalezení kávy přijde sakra draho.

"...jak se opovažuješ?" Odkašlání. Teď je zkrátka na místě tvrdost. Buď bude nadále rozumný a bude držet jazyk za zuby, nebo pozná kouzlo statusu KIA - kill in action. "Žádnej zamindrákovanej buzík v sukýnce ze mě nebude dělat babu, rozumíš?" Hlaveň zvědavě mrká na Nooba.

"Ještě jednou řekni předemnou takovou blbost, nebo se zmiň komukoliv jinému..." Bohužel milý drzý hrdina na rameni v míření krapet překáží. Jemné nahození, tlumený sten čelonosce a jede se dál. "...a přísáham, že ti vyříznu koule a narvu ti je dodržky, abys poznal, jak chutná ta tvá zkurvená rodina!" Nezbývá než se v duchu modlit k císaři, aby vyhrožování zabralo a aby Příručka Anny Přehnaněnásilnické-Krutorové znovu zabodovala.

Vzpomínka na příručku kromě vhodně sestavené drsno-seržantské věty, ostatně jako skoro u všech nadávek/urážek/výhružek v Imperiální armádě mající dataci původu v mateřské dovolené paní Anny, vybízí i k větší brutalitě. Mávnutím proutku se objevuje před očima odstavec nabádající budoucí velitele, aby veškerou námahu přenechali svým nejhloupějším mužům. Autorka rovněž zmínila, že chápe obtížnost vhodné volby, neb jsou povětšinou všichni na stejně bídné úrovni.

Plesk. Pokud se nosočelný hrdina trochu probouzel, podlaha mu otevřela novou slastnou náruč komatu. Bezvládný PC hráč, momentálně ve stunu, dopadá k Noobovým nohám. "Na co čumíš, blbče? Seber ten pytel hoven a dej se do pohybu." Peskování má své výhody, předně stačí dobře zachrchlat a zvýšený hlas už onu hrubost zvládne sám, pravda bude se to pár dní asi léčit, ale to je spíše výhoda.

"Hezky ho táhni tři metry předemnou." Obě ruce už dávají možnost zamířit mnohem lépe. "Jakmile budeš blíž, tvá prdel ochutná mý podrážky, jasný?!." Řečnickou otázku pro jistotu ihned střídá rozkaz. Zkušenost říká, že v každém útvaru se najde blb, co by to zval doslovně. [b"TAK FOFREM do toho!"[/b]

Proč... je na mě ten chlápek tak zlý?

"Ty..."
Už to jednoduché slůvko dává vytušit, že jsem zase něco totálně podělal. Jeden by se mohl pozastavit nad tím, kolik hrůzy může být ukryto v jednom jednoslabičném slůvku, pokud se vysloví tím správným tónem. Blíží se ke mně. Raději ucouvnu a spustím róbu, kterou jsem si dosud držel jako jakousi parodii na princeznovské šatičky, na zem.
"...jak se opovažuješ?"
Neměl jsem to říkat? NEMĚL! Měl jsem jít nahoru, jak je ten Athanius, který prý je všech - a... a zeptat se jeho!
Couvám.
Je to zlé, zlé! Zase jsem to všechno podělal - a to jsem se tak snažil působit jakožto slušný elf! Já totiž jsem slušný elf! Nejsem z těch chlápků, kteří se poradují s jiným eldarem a odhodí jej jako použitou ponožku! Nepiju a nekouřím! Nehraju automaty, mám práci a stavím si v mateřské lodi malinký domeček u umělého jezera! Proč mě vždycky každá odmítne?

"Žádnej zamindrákovanej buzík v sukýnce ze mě nebude dělat babu, rozumíš?"
Ohavné.
Opravdu je... tak sprostý! To není sukýnka! Je to róba! RÓBA!
Popravdě zmínka o buzíkovi je velmi irelevantní, protože elfové tohle slovo vlastně ani neznají.
"Ještě jednou řekni přede mnou takovou blbost, nebo se zmiň komukoliv jinému ...a přísáham, že ti vyříznu koule a narvu ti je dodržky, abys poznal, jak chutná ta tvá zkurvená rodina!"
Zarmouceně svěsím hlavu. Podělal jsem to. Umřu úplně sám. Něco takového... něco takového nikdy nikde nebylo! To nemůže být pravda. Oči se zalívají slzami a průzory přilby se mlží a protestují.
Proto si jen tak napůl všimnu, že Kastr odhodil Retreatovce na zem.

"Na co čumíš, blbče? Seber ten pytel hoven a dej se do pohybu. Hezky ho táhni tři metry předemnou. Jakmile budeš blíž, tvá prdel ochutná mý podrážky, jasný?!."
Nechápu to. Ještě před chvílí jsem jej slušně žádal o ruku - byť jen dočasnou! - a teď na mě míří zbraní a tváří se... já vlastně nevidím, jak se tváří. Přes tu přilbu vlastně kvůli slzám nevidím nic.
S dlouhým popotáhnutím si ji sundám a odhodím opodál. Pak si otřu mokrý nos do rukávu a marně se pokusím potáhnout tau chlapce za kopyto. Marně. Jsem warlock a fyzickou silou neoplývám. I při fotbalových utkáních jsem byl pouze náhradníkem, který nastoupil až poté, co si minimálně tři další náhradníci zlomili nohu nebo zemřeli na uplavici. Myslel jsem si, že umím sportovat, ale dle mého bratra golf není sport.

Jsem úplný looser. Budižkničemu.
"Proč musím tohle dělat?"
Dlouhé popotáhnutí.
"Já tady nechtěl nikdy být - pořád tady nechci být - já... si jenom...." Série hysterických vzlyků. "Zašel na nákup... pro ředktvičky... z bioobchodu a..." Nové popotáhnutí. "Všichni jsou na mě - tak strašně zlí!"
Bohužel, ať se už mezi hysterickým pláčem a samomluvou snažím jakkoli, toho kluka prostě neutáhnu.
"Mám problémy se štítnou žlázou a doktor říkal že za pět set let umřu... říkal že na mě budou teď už všichni jenom hodní, že mi dá průkaz... a... všichni mě nenávidí! Přitom se snažím být jenom milý... já.... už... už nechci b-být warlock - a nechci být tady - ani nikde jinde... já... " Další popotáhnutí. "...tady být vlastně ani nemusím..."
S těmito slovy, jako by mi to došlo, kopyto pustím a šourám se pryč. Na tu přilbu jsem jaksi zapomněl - a mám takový pocit, že mi je to úplně jedno.

Vojna dělá chlapa! Vivian Kastrová o tom leccos ví...

Marnost nad marnost. Způsob cukání za nohu... spíše než táhnutí mrtvé váhy je to pokus o přezutí. Císaři... Nejenže tedy oním "pytlem" nepohnul, ale ani botu neuvolnil. Eldar tedy musí být zesláblí více než jen ve slovních spojeních a srovnáním s minulostí. Zkrátka od dob Legolase to jde dost rychle někam směrem do nepříliš voňavých míst.

Tři, dva, jedna... proč to... "Proč musím tohle dělat?" Bažanti jsou zkrátka předvídatelní. Vyjma orků má každá rasa identické projevy frustrace zelenáčů v podobě pocitů méněcennosti, rezignovanosti nad životem a těžkým šokem z odstavení od maminky. Také by se nemělo zapomínat na to, že ke gardě určitě rekruti nechtěli a je to nedorozumění. Tvrdý škleb se objeví pod maskou - tato nedorozumění totiž řeší političtí důstojníci v podobě přídělů boltů na osobu.

"Já tady nechtěl nikdy být - pořád tady nechci být - já... si jenom...." V podstatě druhý bod. Jsem zlááááááááá, jsem taaaaaaaaaaaaaak zlááááááááááááá "Všichni jsou na mě - tak strašně zlí!" Skoro, ale v podstatě to bylo ono, takže bod číslo tři. Bolístky z dětství... od kašílku po rýmičku...

"Mám problémy se..." Je to tady. Možná by byl na místě pocit lítosti. Možná. Na jednu stranu je strašně těžké litovat tuhle chudinku na straně druhé je to... tak trochu pochopitelné. Vyrůstat na Kriegu občas může být problematické, zvláště pro chlapce. (víme a pamatujeme si, proč odchází dobrovolně umírat, že?).

Je to takový Uwe... Nabízí se vzpomínka na jednoho kamaráda z dětství. Milý, slušný přátelský hoch a tak trochu padavka. To je Uwe Krup, spolužák ze základky, který má už asi sedm metálů, je to uznávaný veterán a momentálně se léčí z pošťuchování se svou malou dcerkou Ute, která jeho 190cm a 100kg svalové hmoty oprostila od celistvosti několika páru žeber. Dcerka si zkrátka hrála na vojáky a tatík to na opušťáku neustál - běžná praxe.

Krátké zamyšlení - čím to asi je? Na Kriegu zkrátka není jiná možnost. Pokud chce člověk jíst ředkve, nemůže si dovolit změkčilost. Ono to asi ani nejde jinak v krajině, kde každý alespoň jednou do měsíce musí přecházet nemoc z ozáření, nebo vyležet trochu toho zdravého plutonia v krvi.

Každý svého štěstí strůjcem - lepší pravda patrně není k nalezení. Pokud jsou takoví a okolí tak tyto protěžované chudáky bere, je to jen a jen jejich chyba. Možná to zní necitlivě, ale je to tak. Předně každý ví, jak chutná opravdová bolest. Nějaká štítná žláza proti sražení chimérou při vykopání příliš mělkého krytu ve školce, mnoha probojovaným létům ve válce a jednomu Fleemu... je hodně slabý čajček.

"...tady být vlastně ani nemusím..." Nyní je dezerce na pořadu dne. Je fascinující jak se může jednotka rozložit během pár okamžiků a to dokonce dříve než dojde k prvnímu kontaktu s nepřítelem. Nabízí se jednoduché řešení, hezky mu přihřát tím tavo-medem polívčičku nebo... Krátký vzdech. Ruka plácne do filtru masky. Nějak měknu... Nebo být pro změnu chvíli hodný a dát tomu klukovi falešnou naději na lepší zítřky, které ukončí patrně první zpozorovaný nepřítel.

"Ne, to teda ne." Dva kroky vpřed. Ruka jej chytne za rameno a otočí. "Co si myslíš, že děláš?" Málem by došlo přehlédnutí, že jde jen o řečnickou otázku. "Já ti to povím, říkáš si o střelu do zátylku." Malé varování, které nejspíš v jeho stavu nezmůže nic, ale podle příručky... je na místě. "Můžeš přestat být warlock, až tě popravím, určitě přestaneš být i gardista..." Upřený pohled.Vlastně přestane být čímkoliv jiným než hromádkou popela... "Ale nikdy, nikdy nepřestaneš být slabochem! "

Lehké zatřesení novou panenkou. "To je ono, viď?" Nezbývá než riskovat s trochou psychologie. Přeci jen pořád je to nějaký vysoce herezní psyker... takže by mohl alespoň chvíli začít rozumě uvažovat a začít si zase vážit života. "Každej se ti směje, nadává ti, uráží tě" Zakašlání. Jak to vypadá, kvůli dvěma členům komanda hlasivky brzy nadobro odejdou. "Nikomu nejsi dobrej, ničím se nezavděčíš..." Dloubnutí ukazovákem. "Ale to není tím, kým jsi, ale kdo jsi!"

Důrazné ťukání. "Pozici, slávu a věhlas ti možná můžou přidělit, ale nikdo to nebude brát vážně, pokud si ho sám nezískáš!" Je to smutné, ale v podstatě teď jdou slova přímo z duše. Vždyť ženy Kriegu, vlastní život... je to podobné. Všechno se ovšem změnilo jediným rozhodnutím, které leccos napravilo... tedy až na smutný fakt, že až to praskne bude patrně poprava. Vlastní poprava.

"U císaře! I vy musíte mít... ty musíš znát nějaké ty vaše hrdiny, obyčejný to... xenosáky, kteří se prostě v určitém bodě prostě zvedli a udělali, co je třeba!" V lidském nářečí jsou v nabídce ještě další synonyma - obětní beránek, blbec a sebevrah.

"Myslíš, že by něco zvládli, že by někoho zachránili, porazili kdyby se otočili na patě a v slzách utekli?" Další tématické zatřesení Noobem. Kdo ví, možná z něj vypadne i bonbón. "Herr Gott! Když zdoláš řekdve, tak zvládneš všechno! Jen si muší věřit!" Snad vinou nepozornosti nebo rozrušením se daří zapomenout, že ne každý kus této zeleniny je takový jako na Kriegu.

"Takže si vyber, vojáku!" Pouštím jej. Úkrok zpět, odjištění zbraně. "Řekni, že to balíš, že jsi posera a budižkničemu, já tě tu sejmu a pak půjdu s tím hovadem na zemi najít kafe." Jak by řekl klasik, připravuji rozlíceného ducha zbraně k výstřelu. "Nebo..." Do hlasu se vrací důraz. "Teď sklapneš podpatky, zahlásíš - pane, omlouvám se, pane - sebereš si tu helmu a hezky klusem se přesuneš k falconu." Původně by měl ještě táhnout Escapa... ale nikdo běhen pár minut zázrak zkrátka neudělá.

"A já ti garantuju, že až se ti příště někdo bude smát, někdo o tobě bude pochybovat, tak mu s hrdostí budeš moct zacpat hubu pixlou kávy, protože zatímco on se zmohl jen na kecy, ty si zvedl tu svou zkostnatělou prdelku a vytáhl vesmír z téhle kavárie!"

Přichází asi nejkrutější část celého rozhovoru. Je to smutné, velmi smutné, když se musí lhát vlastním vojákům. Je to o to horší, protože není jiné východisko. Ono by totiž říkat deprimovaným troskám, že jsou v totální kaši a šance přežít do rána je zhruba stejná, jako že se naučí během patnácti minut dýchat pod vodou nebo létat... zkrátka to nepomůže. Ale říct opak, zlváště když ti cucáci nemají o realitě a skutečné řezničině ani páru... to je jiná.

"Vojáku, já věřím, že pokud spojíme síly, zatneš zuby a budeš plnit do puntíku rozkazy, tak společně uspějeme. Každý z nás něco umí, je v něčem dobrý a já u Císaře nejenže na to přijdu, ale využiju každou výhodu do posledního drobečku pro úspěch téhle mise!" Mířidla mají hlavu jistého nejmenovaného psykerského hrdiny přesně v merku. "Co to bude? Smrt a hanba? Nebo zvedneš hlavu a něco konečně dokážeš?"

Přítel na telefonu!

"Ne, to teda ne."
Jrho potvrzení mých slov je šlechetné, nicméně nemám nejmenší pocit, že jej potřebuju. Prostě se došourám na parkoviště, zaplatím pokutu a pro jistotu, anžto neznám zdejší zvyky, přidám nějaké to dýško a už tady o mně nikdy nikdo neuslyší. "Nakupujte u maloobchodníků!" - to nám všem přeci ty dokumenty, zaměřené proti masové výrobě a spotřebě, kladou na srdce. Jenže já debil jsem si myslel, že bych si pak po nákupech mohl třeba zajít do kina nebo tak.
"Co si myslíš, že děláš?"
Odcházím, nevidíš? Rozvazuji pracovní poměr, dávám výpověď. Podporuji snižování stavů, dávám přednost mladším či někomu, kdo výplatu potřebuje.
"Já ti to povím, říkáš si o střelu do zátylku."
"CO? PROČ JAKO?"
Zastavím se a z nějakého pošahaného popudu otočím.
Ne, podobné praktiky opravdu neznám. Ten chlápek je zjevně magor. To se u nich střílí lidi jen proto, že podávají výpověď? Jaktože se tedy lidé neustále množí a je jich čímdál víc, když si neváží života?
Příště, až se zase ozvou nějací aktivisti, ochránci biodiverzity, proti tomu, že občas obětujeme jednu dvě planetární soustavy cizích ras, abychom zachránili letku eldařích plavidel, řeknu jim k tomu svoje. A pěkně od plic. Pokud to teda přežiju že....

"Můžeš přestat být warlock, až tě popravím, určitě přestaneš být i gardista... Ale nikdy, nikdy nepřestaneš být slabochem! "
"Jako popravíš, jakože tímhle?"
Zamumlám tiše a sleduji hlaveň té věci, která snad má být zbraní, která krom svého nositele zraní i někoho jiného. Asi toho má na srdci víc, protože mou otázku ignoruje.
"To je ono, viď?"
Ne, to tedy rozhodně není ono! Já nesouhlasím s popravami za rozvázání pracovního poměru! I v době, kdy jsou apokalyptičtí koně tak trochu na dohled a nikde se neobjevuje bohem zplozená krásná dívka, nejspíše japonského původu, aby nás všechny vytáhla z bryndy za pomocí archandělů, je to nepřípustné zacházení se zaměstnancem. Copak nemáte odbory?
"Každej se ti směje, nadává ti, uráží tě"
Jo tohle.
Nervózně přešlápnu.
"Jo - teda hlavně brácha. Brácha je na mě občas pěkně hnusný... A taky ty - ty umíš být naprosto srovnatelný nechutný břidák..."
Ještě jakoby ze setrvačnosti popotáhnu nosem.

"Nikomu nejsi dobrej, ničím se nezavděčíš..."
"No... ne, že by jakože nikomu... ale...."
Znovu přešlápnu. Pokud ten magor zmáčkne spoušť, zase budou plné noviny hlášení o teroristickém útoku výbušninami. Já tady dneska nejsem za warlocka a díky tomu, že jsem podal výpověď, jsem tak trochu civil. By mě oplakávaly matky u televizí. Tedy hlavně ta moje!
"Ale to není tím, kým jsi, ale kdo jsi!"
Upřímně, nato, že bych měl být vcelku inteligentní chlapec, alespoň dle výsledků rychlostudia u Pilsneru, tuhle větu příliš nechápu. Vlastně nechápu tohohle chlápka. Prve po mně řve, vyhrožuje mi čímsi, co obsahuje koule a raději si to nepamatuji, anžto jsem to plně stejně nepochopil - a teď mě tady plácá po rameni a žvástá kraviny.

Nemám tyhle schyzofreniky rád. Jsou nebezpeční! Když pomyslím, že jsem si ho ještě před chvílí chtěl vzít...

"U císaře! I vy musíte mít... ty musíš znát nějaké ty vaše hrdiny, obyčejný to... xenosáky, kteří se prostě v určitém bodě prostě zvedli a udělali, co je třeba!"
Ten kluk... se moc díval na televizi. Máme úspěšné eldary, máme bohaté eldary a máme dobré vojevůdce. Hrdiny ne. To je lidský copyright. Nikdy v historii eldarů žádný z nás, který vyběhl s řevem do čelního útoku a začal kosit nepřátele, nebyl prohlášen za hrdinu. Za debila - to ano. Litovali jsme jej - a tak různě. Někteří lepší z nás mu na funus zapískali na flétničku, díky čemuž vyrostl tu a tam nový barák. Ale... hrdina?
"Um... Hrdina je ten, který vymyslí, jak obětovat horlivé opičáky namísto našich vlastních vojáků."
Pokud mám udělat tohle, budiž. Ale ve strategii jsem nebyl nikdy příliš dobrý. Zato mám trefu. Dvacátá jamka na první odpal!

Další přesvědčování ohledně hrdinů ztrácí na významu - už proto, že pro mě hrdina znamená něco jiného než pro něj - a ano, náš hrdina může s brekem utéct - pokud v místnosti zanechá ty strategické plány, které zachrání život nám za nějakou tu cenu v cizích duších.

"Řekni, že to balíš, že jsi posera a budižkničemu, já tě tu sejmu a pak půjdu s tím hovadem na zemi najít kafe.
Nebo...
Teď sklapneš podpatky, zahlásíš - pane, omlouvám se, pane - sebereš si tu helmu a hezky klusem se přesuneš k falconu.
"A já ti garantuju, že až se ti příště někdo bude smát, někdo o tobě bude pochybovat, tak mu s hrdostí budeš moct zacpat hubu pixlou kávy, protože zatímco on se zmohl jen na kecy, ty si zvedl tu svou zkostnatělou prdelku a vytáhl vesmír z téhle kavárie!
...Nebo zvedneš hlavu a něco konečně dokážeš?"
Z louže pod okap. Povzdech, z očí se derou další slzy.
"Já... se o tom poradím s tetičkou Knedlou."
(což, jen tak mimochodem, je vzdálená sestřenice princezny Zeldy)

Stáhnu si gumičku z vlasů a chvíli v dlani žmoulám obrovský jantar, který je na ní připevněn. Pak zavřu oči a ponořím se do jakéhosi transu.
"Ehm, teti?"
"Co chceš tentokrát, Noobie? Zase pomoct s výběrem kvalitních holí?"
"Ne, to ne, tetičko."
"Takže nový rybářský prut?"
"To rozhodně ne, letos neberou."
"Protože máš špatné návnady, koblížku, věř tetičce, svého času vytáhla sama na břeh obrovského jesetera!"
"To... to ne, jako ano, samozřejmě, koupím ty gumové woblery od Rapaly, ale... teď mě chce zabít tenhle chlápek."
"Miláčku, proč by tě chtěl zabít nějaký chlá.... jsi si jistý, že ten vedle tebe je CHLAP?"
"Eh... cože?"
"No já jenom že... Noobe, tys spal s dívkou a přivedl ji do jiného stavu a ona tě chce zabít?"
"Ne teto!"
"Přivedl jsi ji do jiného stavu, aniž bys s ní spal?"
"NE! - Je to chlap, jmenuje se Kastr a chce mě zabít, pokud s ním nepůjdu zachránit galaxii!"
"... Jo a pak ještě tu o červené Karkulce, když už jsme u těch pohádek - podívej, měl bys ji navrhnout, že zaplatíš potrat... nebo si ji vem za ženu, to obvykle zabírá, budeš vypadat jako milující chlapec a..."
"TETO, NENÍ TĚHOTNÁ!.... a vzít si mě nechce. Chce mě zabít, protože jsem ji to navrhl.. tedy možná."
"Takže to je ženská a ty to víš!"
"Ne! NE! "
"Takže jsi jí to navrhl a přitom si myslel, že je chlap?"
"NE! ANO! O TO TADY VŮBEC NEBĚŽÍ!.... a nemám tolik času... ono a.... on... ona.... ON.... mě brzo zabije, víš? Má hento, tavomet!"
"Tu věc, co drží v rukou? To je schopné střílet?"
"Nerad bych to zjišťoval."

"A ty ode mě potřebuješ poradit s...?"
"Dal mi na výběr ze svou otázek. Buď prý mu řeknu, že to balím a jsem posera a tak mě zastřelí - a nebo se mu omluvím, řeknu pane ano pane, sklapnu podpatky a poklušu k falconu."
"Noobe...."
"Teti?"
"Přece se jí nebudeš omlouvat a říkat ji pane. Tyhle holky znám. Mají bičíky a latex a jehlové podpatky - bože jen si s žádnou takovou nic nezačínej. Obvykle jsou u našich temnějších příbuzných, ale nevylučuji, že i lidé mají podobné dámy ve svých řadách. Ještě že tě odmítla, mladý muži, tímhle by sis zkurvil celý život, tímhletím materiálem! Potřebuješ hodnou slečnu, víš? Která ti uvaří a vypere, někdy tě taky vyfotí s nějakou tou trofejí z greenu..."
"Tak co mám dělat?"
"Drahoušku. Jsi eldar. To samotné už něco znamená. WARLOCK! 44331418, chápeš? Jsi v kolonce HQ a můžeš vést armádu! 44331418, Noobe, 44331418! Kolik má asi tak ona, hm? Jakožto gardista? V ruce máš jednu z nejmocnějších zbraní, jakou jsi mohl mít, v supernové, ještě průraznější edici! Čeho se asi tak bojíš? Navíc - ona vystřelit nemůže - protože v hlavni zbraně cítím cosi, co má pro vaši výpravu a osud zásadní důležitost."
"Osud? Co víš o našem osudu?"
"Miláčku, jsem mrtvá - myslíš, že potřebuju kávovou sedlinu, abych viděla co vás čeká a nemine?"
"Ale to bys nám to mohla říct a pak..."
"...bohužel, Noobie, máme tady nějaké zákony. Dost tvrdé zákony, v tomhle eldařím nebi. Jakmile uděláš blbost, můžou tě do konce posmrtného života vyvolávat spiritseeři!"
"Konce posmrtného života? Ono to někdy končí?"
"Tuto informaci ti nemohu poskytnout. Ocenila bych, kdyby ses přestal ptát na irelevantní otázky a dostal se k věci. Tetička Knedla nemá času nazbyt."
"Jo... vlastně - promiň. A tak ono... nemám se mu omlouvat?"
"Ne, rozhodně se jí neomlouvej. Je leccos, ale rozhodně nevypadá, že je úplně blbá. Nepustí se do přímého střetu s warlockem."
"No - právěžejo! Vyprávěla mi o nějakých těch jejich... no hrdinech! Jako třeba John Rambo!"
"Jo, chtěla, aby ses při nejbližší příležitosti namotivovaně zabil. Sama tomu nevěří."
"Jak tohle všechno víš?"
"Existují dvě bytosti, které vědí všechno - jednou se s nimi možná setkáš. Upřímně řečeno, v zájmu svého duševního zdraví doufej, že ne. Každopádně s jednou teď mluvím."
"Pozdrav ji!"
"No budiž - taky tě zdraví. A říká, aby ses pokud možno vrátil ke svému původnímu plánu, tedy jít najít logr."
"Takže je to něco jako boží vůle?"
"Spíše jedna z kratochvil, o kterou by tvou smrtí přišla - je to složité."
"Tak.. no dobře. Najdu ten logr a půjdu s Kastre.... Kastro.... jak jí mám říkat, když je ženská?"
"Zůstaň u Kastra. Nemusí hned vědět vše."
"Tak... tak jo. Já - se už nějak zařídím. Díky teto."
"Ale nemáš vůbec zač, kdybych tě nemilovala, neodkázala bych ti všechny své miliardy intergalaktických kreditů a svůj kámen duše k tomu - mimochodem, už jsi investoval do té společnosti přes hamburgery? Jak mají ve znaku to velké žluté em?"
"Udělám to hned jak dojedu domů. To neuteče."
"No dobře... tak. Si mě zase nasaď a užij si ten hezký výlet. Hlavně moc nepij. Víš, jaks dopadl, kdyžs byl ještě na koleji!"

Zamrkám a proberu se. Celé to trvalo jen pár chvil.
Kastr je...? Chtěl jsem odpovědi, ne další otázky! aww...
"No takže po poradě s tetičkou jsem se rozhodl, že teda budu hrdina a půjdu hledat logr s.. váma dvěma. Žádnou pixlu nikomu do chřtánu ale rvát nebudu, protože je to zbytečně násilné a vůbec na podobné věci nemám žaludek."
Popravdě, kdybych to nepotřeboval říct pod pohrůžkou posmrtného vydědění, začal bych se ihned věnovat oblíbené kratochvíli, tedy kousání nehtů. Místo toho si zase stáhnu cop na temeni. Je dobré tetu nosit někde, kde ji jen tak neztratíte.
"Klusat nebudu, a omlouvat se taky ne. Já pracovní poměr rozvázal tohle..... tohledělámjenomz....."
Odkašlání, nádech, výdech.
"Tohle dělám. Jen. Z dobré vůle."
Jsem dobrej! Zasloužil bych si nové vozítko na trávník!
"A ty mě tou zbraní zastřelit nemůžeš - jednak není úplně v pořádku - a druhak v ní je pořád ta vizitka od toho chaosáka, co k němu máme letět do jeho... doupěte věčných neřestí. "
Kde asi neumřeme, jinak by mi Knedla nepopřála hezký výlet!
"Pokud mi slíbíš, že na mě tou... ani žádnou jinou věcí nebudeš mířit, protože já jsem warlock a né žádná Helga z gardy..."
JAKO NĚKDO!
"Tak ti ji i spravím a vylepším během letu."

Bylo to... vyčerpávající - už proto, že vím, že bych rád omdlel strachy a nemohu!

Zde Noobie s tetičkou:

Tak to chodí den co den v tom našem malém císařství...

"Já... se o tom poradím s tetičkou Knedlou." S tetičkou? Chvilka nechápavého zírání. Nějak se nedaří mozku zjistit, kde ve výběru ze dvou vytyčených možností našel tuhle třetí."Knödla?" No ať tím myslí cokoliv, zní to alespoň Kriegovsky. Hlaveň nepřetává koukat na každý jeho pohyb.

Úžas, nakonec to vypadá, že vytáhl nějakou barevnou lentilku... Dokonce jí i pojmenoval... Tenhle psykerský xenosák je asi vážně šikanovaná a opravdu osamělá bytost. Chvilku si s tím hraje. "Si tu mlsku dává do vlasů?" No kouzla eldarů jsou zkrátka nad obyčejné vnímání kapitána gardy.

Zatímco si s tím... asi hraje... oči lehce padnou na zbraň. Melta, dost použitá a asi dost trpící vypadá... na tohle prostě žádné slušné popisující slovo není. Tlumený vzdech. Život v gardě znamená spojit svůj osud s naprosto nevyhovujícím materiálem a doufat, že to nějak dopadne, pokud možno mimo vás.

Bude se opravdu hodit? Poučky možná nic neříkají o telefonickém spojení se záhrobím, ale o tom, že eldaři podvádí od karet, kostek přes galatktické bitvy mluví dost jasně. Možná... Jako by náhodou k uším dolehne jeden song, který snad pochází od Dominiky, anžto jiná sestra by jen těžko řekla gardisto něco jiného než "burn heretic" a ze zpěvu použila maximálně "hoří, hoří" nebo "Feuer frei".

Pálí a ty se před ní neschováš
čím dál víc pálí jak tisíc paprsků
popelu zbude na malou pláž
ať je to poslední na co vzpomínáš
ukrutný žár slunce a kůže praskání
a pak tělo postrádáš

Melta a pápá, horko a žár
Melta a pápá, chci říct,
Abys mě zas nikdy nemohl štvát
a nedejbože po mě něco snad chtít

Melta a pápá, to nejkrásnější
Melta a pápá, příště je ráj
Jeden záblesk ze všech nejsvětlejší
a můžu si jak na písku hrát,
tak jako dřív

Pálí a ty se před ní neschováš,
Pálí tisícem paprsků,
Kéž už není nic, než tahle zář
Kéž jen bolest a pekelné sálání
s tebou si pohrává


Melta a pápá, horko a žár
Melta a pápá, chci říct,
Abys mě zas nikdy nemohl štvát
a nedejbože po mě něco snad chtít

Melta a pápá, to nejkrásnější
Melta a pápá, příště je ráj
Jeden záblesk ze všech nejsvětlejší
a můžu si jak na písku hrát,
tak jako dřív
tak jako dřív hrááát...

Po chvilce stráveném broukáním songu v hlavě přichází poznání. Oproti vnější nejisté společnosti nitro oplývá jistotou, že vše bylo odposloucháno z rádia.

"No takže po poradě s... Tímto po hřejivých myšlenkách přichází studená sprcha. Zkrátka pokud jste gardista a je jedno jakýkoliv, nikdo vás nebude brát vážně bez tanku za zadkem. To by se dalo pochopit, kdyby vás brali vážně alespoň tanky, jenže pro ně jste jen živé štíty. Přesně tahle úvaha může za to, že po tezi ohledně "nemohu tímhle střílet" netasím svou mnoha edicemi provařenou bolterovou pistolku.

Takže zbývá domluva... a nezvratný fakt, že se dá cokoliv kázeňského řešit kdykoliv později. Oproti tomu momentální řešení pro jednoho z nás znamená žádné příště. "Fajn" Rázné odseknutí. Je to smutné, ale sprosté sousloví jako svobodná vůle, vypovězení pracovního poměru a vybídky k tech herezi... která vlastně ani nebude techherezí, protože imperiální výstroj předal milý Démon Api... je to docela hořká pilule. Seberu omráčeného hrdinu a opět mu umožním hrdou pózu "pytle brambor".

"Takže razíme, xenose?" Matlagan si po změnu hoví na popruhu. Tohle bude velmi, velmi zvláštní mise. Taky je nutné podotknout, že si za Flee zaslouží velmi, velmi veliký mínus...

Intermezzo
Gaybar "U Anděla Strážce" - Lokál

Bar u anděla strážce rozhodně není neobvyklým místem - tedy pokud patříte mezi pětiprocentní menšinu galaxie. Za barem stojí všeobecně známá entita, majitel podniku, svého času člen Slaaneshovy oblíbené travesti skupiny Screamers, známý pod jménem Nadja. S hadrou v ruce dobře secvičeným pohybem utírá pult a poslouchá sdceryvný výlev jakéhosi člena Death Guard na téma "proč mě nemiluje, když po něm toužím?" Na druhý pohled je i jasné, proč Nadja neustále stůl utírá. Ač se tváří profesionálně empaticky, podniku nedělá zrovna vizitku, když je barpult pokrytý kapkami hnisu, které nurglistovi neustále vytékají z přilby, občas přerušené bublavým popotáhnutím.

"Šéfe... um... je tam takový chlápek, co mě furt otravuje..."
Za barem se objevuje vedle Nadji také blond mladík potřený flitry, do půl pasu nahý s na zádech připevněnými umělými andělskými křidýlky.
"Tam vzadu."
Zatímco ukazuje kamsi do červeně osvětleného lokálu, kde zrovna zní píseň "já jsem tvůj ty jsi můj", vykládá na pult prázdné sklenice od drinku "sex on the beach", (který zde byl natolik úspěšný, že bylo vytvořeno i několik lehkých obměn, jako sex in the elevator, sex on the grass a také žhavý evergreen sex in the bed) netváří se, navzdory svému vzhledu, zcela nadšeně. Vlastně se tváří dosti nejistě, až pohoršeně či je jeho výraz až znechucený.
"Therie, Therie - a to by si jeden řekl, že si za dva měsíce brigády zvykneš."
Na důkaz onoho "zvyknutí" jej Nadja teatrálně poplácá po zadku.
"Vy mariňáci jste strašné plačky. Ten co tady byl minule odešel, protože jej kdosi požádal o tanec. Co na tom, že to byl ork? Náš zákazník náš pán, chlapče!"
"Já úchyly nemám ve smlouvě, roznáším tu pití, převlečený za anď... za buznu."

Při slově "buzna" se u baru sedící nurglák hlasitě rozeštká, že "...a takhle mu říká pořád!" a "je to tak složité, milovat heterosexuála!" Dojatě se tvářící vedle popíjející Red Corsair mu soucitně podává svůj drink a nabízí rámě k vyplakání. Inu, chaos drží pospolu - když se mu to hodí.
"Odnes tomu úchylákovi drink na účet podniku a doufej, že se ztříská dřív, než jej napadne ti dělat neslušné návrhy."
"Tak - tak jo. Ale je divný, to vám řeknu - ani nepoznám, jestli je to sakra medik nebo techpriest."
"Bude to medik, techpriesty nezajímá anatomie."

U stolku v rohu sedí podivná postava. Na čemsi, co by snad měl být varkoč má vyšitý červený kříž řádu Black Templairs, jenže namísto typicky černé je na jeho oděvu apotykářská bílá. Na zádech má ovšem připevněný typicky techpriestský drapák, jinak též nazývaný "servoruka"
Na zádech varkoče má vytištěný nápis "jsem váš oblíbený technokněz".
"Pane... tady máte pozornost podniku."
Dle výrazu obsluhujícího mariňáka lze vyčíst, že dotyčný by byl raději kdekoli, jen ne tady.
"Chlapče! To je od tebe neskutečně milé! Pojď sem a budeme si povídat o rotodýkách... nebo máš rotomeč?"
"Já.. no, totiž.... pane..."
"Runová rotosekera?"
"Já mu tedy nijak neříkám a je privátní a... víte.... ono.... nerad bych..."
"Určitě máš něco, co je roto!"


Gaybar "U Anděla Strážce - toalety

V tomto baru ovšem zaměstnávají andělů více. Ač ten druhý byl pro opakovanou nekázeň na pracovišti a přehršel sprostých slov, jako je "homokláda" "teplouš" "čokooko" či slovních spojení jako "promazaná prdel" nebo "hnusný buzerant" vykázán k méně komunikativní práci, než je roznášení pití - tedy drhnutí toalet. Krom toho, že občas zařve směrem k té oné kabince něco jako "dělejte to aspoň potichu, rušíte hajzlbábu!" nebo podá příchozímu smotek papíru s doporučením "a vytři se s tím pořádně, abys nešpinil", zdá se, že jeho pracovní morálka je o něco vyšší, než Theriova.

V jedné ruce třímá rotační hajzlšťour a ve druhé antibakteriální prostředek, brouká si vcelku chytlavou písničku.


řekli ti že máš uklízet záchody
jinak na stáří nebudeš čerpat důchody
tak štětka, saponát a savo koncentrát
- a bidet! Jo bidet...

U maríny je totiž hrozně malý plat
a tak ty musíš co nabídne pracák brát
tak štětka, saponát a savo koncentrát
- a bidet!
A ty víš o co jde!

Jo bidet...
bideeet, bideeet bideeet, bideeet
celej den jen drhneš bidet
Řádně tam vylij
bref WC gel
bakterie zabij
řvi "go to the hell!"

Jo bidet! (bidet)
Jo bidet (bidet)
Jo bidet (bidet)
Jo bidet (bidet) OH!

V tomhle baru byl zase těžký den
všechy buzny tu žijí teplý sen
ty chceš zmizet pryč, ale jsi jenom dříč
- tak bidet, jo bidet!

vybírat do kasičky z papír prachy
je práce pro chlapy co znají krachy
tak štětka, saponát a savo koncentrát
- a bidet!
A ty víš o co jde

Jo bidet...
bideeet, bideeet, bideeet, bideeet
celej den jen drhneš bidet
Řádně tam vylij
bref WC gel
bakterie zabij
řvi "go to the hell!"

Jo bideeet, bideeet bideeet, bideeet
nikdo nechce drhnout bidet
Řádně tam vylij
bref WC gel
bakterie zabij
řvi "go to the hell!"

jo bidet bidet - bidet bidet
bidet bidet
bidet bidet

bideeet, bideeet bideeet, bideeet
celej den jen drhneš bidet
Řádně tam vylij
bref WC gel
všechno to zabij
řvi "go to the hell!"

Jo bidet...
bideeet, bideeet bideeet, bideeet
nikdo nechce drhnout bidet
Řádně tam vylij
bref WC gel
všechno to zabij
řvi "go to the hell!"

Jo bidet...
bideeet, bideeet bideeet, bideeet
celej den jen drhneš bidet
Řádně tam vylij
bref WC gel
všechno to zabij
řvi "go to the hell!"

Jo bidet...
bideeet, bideeet bideeet, bideeet
nikdo nechce drhnout bidet
Řádně tam vylij
bref WC gel
všechno to zabij
řvi "go to the hell!"

Zatímco se chystá s písní, kterou nejspíše často opakuje, anžto si společně s ním pobrukují i občasní návštěvníci záchodu, znovu začít, něco jej vytrhne z příprav.
"SEEEEEEEEEEEERŽOOOOOOOOOOO! Pomooooc! tenchlapmihochcenarvatdopr...aaaaaaaaaaaaaaaa!"
Na záchody s vřískotem vtrhne mladý mariňák, v očích smrt a zděšení.
"Neboj se, chlapče! Nic ošklivého ti na těch záchodech neudělám, popovídáme si o rotověcech!"
Hned za ním poklusává "váš nejoblíbenější technokněz". Therius zjevně nevěří, že by mu jeho nadřízený dokázal nějak pomoci a tak volí nejrychlejší cestu ven, a to skrze okno. Techkněz/apotykář, což je jen tak mimochodem vysoce herezní kombinace, běží za ním a volá něco o rotodýce a rotomačetě.
"Chceš vidět, roto, pedofiláku?"
Seržant, blood angel každým coulem, chytá pověstný berserk stav. Mačká aktivační runu na hajzlšťouru a s improvizovanou střelnou zbraní značky SAVO original se vrhá do pronásledování podivného tepláře.

POSLEDNÍ SOUD!

"Takže razíme, xenose?"
Hlaveň zbraně se zase snížila do (pro nás oba) bezpečné pozice. Zarazím se. Samozřejmě, že jsem ve jménu tetičky Knedly musel tohle všechno říct - ale ani ve snu by mě nenapadlo, že by něco takového mohlo vyjít. Cítím se skoro jako ta čivava, co ve filmu 2012 přeběhla po lodním laně a tím si zachránila život, což mnoho ostatních lidí, tlačících se u vstupu do lodi, udělat nedokázala. Prostě jsem sám nevěřil ve svůj úspěch - a přesto Kastr sklání zbraň a ač mě stále nazývá xenosem - což dokážu pochopit, stejně tak, jako ona pro mě bude navždy mon-keigh - už se ke mně nechová jako se svému gardistickému pucflekovi.

Je mi kluků z Keledovy party líto. Ona je fakt - zlá.
"No - tak jo. Půjdem..."
Jem tak mimochodem můj pohled sklouzne na Retreata. Vlastně pořád nevím, jestli tenhle bezvědomý chudák je ten sám Retreat, co mě bezdůvodně zmlátil na naší mateřské lodi. Možná bych měl vymyslet a nechat vydat prg hru, kde by hráč byl nucen utíkat o život a odolávat svodům Slaaneshe, zatímco by se jeho domov řítil do záhuby a tím ho přimět pochopit, proč je krajně nehezké nás ještě mlátit. Nebo bych mohl vydat anime na tohle téma... vlastně radši obojí.

Cesta neubíhá zrovna nejrychleji. Není to proto, že si co tři kroky přišlápnu lem róby, nedej bože ani proto, že by se Kastr musel tahat s Retreatem na hřbetě. Prostě... to nákupní centrum je prostě velké. Naštěstí, narozdíl od jiných párů, které se zde svého času ploužily, my neprojdeme okolo Lucky Fireworkz ani jednou. Nicméně jsem o pár informací bohatší, protože se například dozvím, že po velkém úspěchu devastátorského návodu "how to use heavy bolter" vyšel další díl a to "how to become a choppa boy in 10 easy steps". Kdyby někdy napsali "how to make working plasma gun", ušetřilo by to lidstvu mnoho starostí - ale já jm radit nebudu. Stejně už by to do konce světa nestihli - a tak.

Navíc mám dost svých starostí.
Retreata, Kastra, botičku na falconu (plus ten neustálý strach aby mi někdo přes lak ze závisti nepřetáhl klíčem). Vůbec nevím, co teta myslela tím "hezkým výletem, který si mám užít."
"Víš..."
To mlčení mě ubíjí.
"Konec světa poznáme podle některých knih lehce. Někdo mluví o zemětřeseních, nebo apokalyptických koních. Těm zemětřesením nevěřím - ani meteoritu. Asi by najednou nemohly meteority narazit do všech planet. Já si myslím že buďto to tady celé ovládne chaos, nebo něco sežere vesmír... a nebo je dobré taky to z Bible - víš o těch andělích zkázy a zjevivším se naštvaném bohu. Myslíš si, že je na nás bůh naštvaný? Teda krom bohu chaosu - ty jakože asi štveme, ale - myslíš že na nás někoho pošle? Jako když se poprvé objevili tau, všichni jsme si mysleli, že jsou to mimozemšťani, kteří nás přišli zničit - víš jak znáš to. Zlí mimozemšťani unášejí lidi... a ničí planety a... no a nebylo to tak. Ale co když někdy - víš?"
Pokračuji v monologu.
Ona tomu možná nevěří, ale musí to vědět! Co kdybych po cestě umřel a nezbyl nikdo, kdo by nesl mé poselství? To nemohu dopustit!
"Co si myslíš ty?"

"ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!"
Případný prostor pro její odpověď je vyplněn jekotem kdesi z uličky.
"Co to?"
Jako správný hrdina hororu zvědavě následuji podivný zvuk.
"Chlapče, je to jen velké nedorozumění, zastav a já ti ukážu, jak jsem to myslel!"
"Néééééééééééééééé!"
"Therie, UTÍKEJ! UTÍKEJ!"

Zdálky vidím jen siluetu - což mi bohatě stačí.
Křídla, humanoidní postava, řev ze strany odkud přibíhá - to je....
"UŽ JSOU TADY, KASTŘE UTEČ! Zachraň si život!"
S těmito slovy si znovu podeberu sukýnku a peláším ke garážím. Musíme se odsud dostat, než tady nastane poslední soud! Já se jednu dobu totiž poklonil jaguárovi v zoo, aby mě nesežral - a o tom se tam přesně píše! Jak zničil jaguára i jeho přisluhovače!

CHAOS!!!

"No tak jo, půjdem" - přesně tohle řekl jeden chlapík od eldar, než si začal šlapat na sukénku. Nevím proč, ale tahle kombinace mi nepřijde správná a to ještě nepřišel na přetřes vzor a zbarvení. Možná je to profesionální deformace, že nejvhodnější oděv byl, je a bude prošoupané kalhoty po nějakém předchozím vojínovi s věčně trendy zimní nebo letní kamufláží. Zkrátka, když koukám na toho podivného ufona, absolutně nechápu jak v tomhle chce bojovat a schovávat se patrně dokáže leda v červené knihovně.

Tak trochu je ovšem nutno podotknout, že tam kdesi uvnitř dloube i osten závisti. Krieg má zkrátka svou módu a tamní věhlasná oblékací společnosti jako kupříkladu Adidas či Puma na něm jen sídlí, ale šijí na všech ostatních výrobních planetách zařazených v kolonce "třetí svět" navíc se zrovna nespecializují na dívčí módu... zkrátka sehnat dobrou sukni je tam zhruba stejně obtížné, jako porazit transformera šroubovákem.

Flee... V tomhle je třeba mu přiznat jisté zásluhy. Pokud se přimhouří obě oči a pak i ty další oka na polívkách, punčochách a vůbec... vlastně by nějaká existence hezkých nebojových, což je diskutabilní neb AS5+ musí mít i toaletní papír, oděvů zůstala snad i utajena. Na druhou stranu by tak v nevědomosti zůstala i hezká řádka věcí majících spíše než k oděvu blíž k nahotě.

"...všech planet" Přemítání. Knihy nejsou zrovna denním chlebem života gardisty. Mozek na chvilku zabojuje a ihned tahá přehršle titulů jako "jak přežít v divočině", případně leták přibalený k přístroji pro noční vidění "Den zbytečné riziko", nebo oblíbenou dětskou pohádku "Vykuchej kocoura Vavřince", notně zmutovaný "Dvanáctilístek". Zkrátka nic, co by se dalo považovat za literaturu vhodnou pro tento hovor, ač o konci hvězdného systému se možná zmínili v Kocourovi v kanadách, ale to jisté není.

"Doktríny vedení války Imperiální Gardy umožňují zásah ve všech oblastech a jakémkoliv prostředí přírodní katastrofy nevyjímaje." Vždy, když si člověk neví rady, lze nalézt útočiště u vnitřních směrnic a kopy příruček, jež byly napsány haldou chytrých, povětšinou bezpečně mrtvých lidí, co se jimi řídili. Meteorit... Každopádně musím uznat, že bojiště jako je padající meteorit by byla opravdu novinka.

"...naštvaném bohu. " Další svízelná situace. Klasický podřízený by dostal hned ťafu, ale takhle... nakonec nezbývá než udělat to, co dělají všichni zaměstnanci velkých institucích když si neví rady, což znamená předat tento případ svým nadřízeným nebo nějaké vyšší instanci.

"Článek 1934 odstavec 88 jasně ustanovuje, že popírání absolutního a konečného vítězství impéria je hereze, tímto bude celý předmět hovoru nahlášen po skončení mise a předložen nejvyššímu důstojníkovi." Což znamená, že se s xenosem zajde k Cháronovi, který si už umí zjednat pořádek. Možná, možná by i mohl tušit o čem to tenhle transvestita a transsexuál vlastně mluví.

"...na nás někoho pošle?" To jsou mi otázky. Lehké mrazení a narůstající nervozita. To je tak, když nečtete řádně teologické poučky na jídelním lístku... dá se vůbec zkonvertovat ne-člověk? Prakticky ne a teoreticky by taky neměl, ale když tenhle vstoupil do gardy... nakonec i tohle bude lepší nechat odborníkům jako je náš momentální kněz Heiss Feuer.

"Samozřejmě, že je naštvaný. Císař je bůh lidí a jeho práci furt bojkotují emzáci, chaosáci a všeljaká svoloč vesmíru." Asi... asi je to jako mít na zahradě krtky, kteří všechnu dřinu jemně podkopávají a s radostí sobě vlastní vám ukážou i krtinec. "Určitě někoho vyšle při nejbližší příležitosti, patrně inkviziční oddíl, nebo to svěří sesterstvu..." Chvilka přemítání. "Nebo zavolá Charlieho andílkům" Charlieho Andělé jsou jedním z bitevních kódu pro přezdívku adeptů astartes - andělé smrti.

"Ale co když někdy - víš?" Bezmocně vrtím filtrem masky. Teď už opravdu nechápu, co tím myslí. Tlumený sten, začíná to tu připomínat nějakou sběrnu retreatů... možná vzhledem k tomu mluvení o mimozemšťanech... třeba je tak nějak míšenec... nebo byl v náhradní péči... tak či onak rozhodně působí jako někdo z ústavu.

"Co si myslíš ty?" Jako na rasu Tau? No asi jo... přece tohle asi jediná věc, o které můžu alespoň trochu mluvit. "Tau nepovažuji za opravdovou hrozbu, jejich technologie je možná pokročila, ale dokud nejsou schopni efektivně cestovat, postačí impériu stará dobrá taktika nás mnogo na jejich vytlačení."

Tak tímto máme obecné stanovisko. "Jinak mi přijdou celkem fajn, tedy pokud si zvykneš na to, že se jim díváš do nosu během hovoru..." Dá se říct, že občas, občas jsou skoro jako lidi. "S těmi únosy - to by mě v životě nenapadlo, spíš oni se nechávají unést..." Poklepání hrdiny na rameni.

"Ty, xenosáku, řekni mi, co máš pořád s koncem světa? Vždyť před ním umřeš, tak proč se tím zabýváš?" Lehký konverzační tón naznačuje, že smrt je prostě denní chleba. Možná, možná mají podobné uvažování eldar, jen ve větším měřítku. Přeci jen svět je víc než jeden pěšák... což by znamenalo, že se nám nebezpečně blíží a že jsou to sakra arogantní megalomani!

Další případné otázky končí přerušeny změtí křiků. Odvážná vybídka k ústupu jen ukazuje vyhrocení situace, za kterým stojí jakýsi zřejmě notně herezní polonahý mutant s vystupujícími křídly. Bez ohledu na fakt, že křidélka jsou od dob Sanquinia povolená mutace je třeba jednat. Křik, řev a chaos sice od pádu Krutora neodvratně patří k Oku Nákupu, jenže to vše nelze nechat bez účasti pořádkových sil.

"Halt!" Rázný povel zazní chodbou. Situace vyžaduje okamžité řešení, brzy se totiž ukazuje, že skupina podivných entit je mnohem větší. Tak to ne... Přeci jen kdo ví, kolik bláznů by se k tomuhle pseudokarnevalu přidalo. Escape získává znovu důležitou úlohu v příběhu a je mrštěn pod nohy prvního delikventa ignorujícího nařízení 90210 o agresivním nákupu a zákazu běhání na chodbách.

Volné ruce nyní chňapnou po Noobovi, ať už se je podaří zastavit nebo ne, nabitý warlock je zkrátka gun, který není radno ignorovat. "Kapitán Kastr zastupující velitel obchodních sil!" Ať už s Noobem nebo bez něj kráčím jim vstříc. "zastavte OKAMŽITĚ!" S trochou lehké paranoii by se dalo říct, že tohle je dost možná první z pokusů nás zastavit... takže i první možnost dozvědět se něco o našem nepříteli, aniž by v tom figuroval slaanesh, bohové c´tan nebo naruto...

Halt, chlapče!
~Vivien Kastrová~

Nooba se ti podaří chytit za šos zcela bez problémů. Vlastně, díky tomu, že jej zdržuje vyhrnování róby (ač musíš uznat, že v tom má jistou praxi a je rychlejší než většina děvčat - což tě přivádí k otázce jak často eldaři chodí na toaletu) nestačí udělat ani první dva kroky a už jej máš. Sice, po vzoru malých nevychovaných pejsků ještě po zemi několikrát nasucho hrábne, ale brzy zjistí, že se dopředu nedostane, ať udělá kolik chce kroků.

I Escape letí předem vypočítanou trajektorií, až pod nohy prvního anděla.
Plány, které vycházejí. Leckdo je má rád.
"HALT!"
"UHNI!"
Polonahý svalnatý chlápek, potřený flitry, bez větších okolků ležícího Escapa přeskočí a běží dál.
Plány, které vycházejí. Ne vždycky vyjdou přesně tak, jak si přejeme.
Nahiňák udělá rychlý úhyb, zatímco marně šátrá po neexistujícím jetpacku - a pak zmizí někde za tvými zády. Musíš uznat, že chlapci od assaulťáků by v rychlosti mohli konkurovat lecjakému průjmu.

Zbytek tvého proslovu už logicky neslyší. Zato divný chlápek v kytli se zjevně zastavit na tvůj povel snaží - nicméně jej servoruka táhne setrvačností několika desítek kil směrem vpřed.
"áááá!"
Nebýt toho, který běží jako třetí, snad by to i vybral. Nicméně obrovitý chlap, zjevně marín, s růžovým tričkem "hajzlkluk" jej pro jistotu přetáhne po hlavě zbraní (zbraní? co to má sakra v té ruce? Opravdu to rotuje?), když běží okolo. Ani ten nevnímá tvé pokyny a pokračuje dál. Gardu prostě... nikdo nebere vážně. A už vůbec ne mariňáci.

Také proto chlápek v bílé kutně, nebo co to kčertu má, přistane kousek od tebe a servorukou tobě, i pištícímu Noobovi podtrhne nohy.
Ti zbylí dva zmizeli, jak se objevili.
"Chlapče, to jsem nechtěl, to mě doopravdy mrzí. Od dob, co jsem byl za svých mladých let u word bearerů, než jsem se dal na správnou cestu a napravil se, jsem takovou neplechu nenapáchal. Je mi to opravdu líto, není ti nic?"
Překvapivě rychle se zvedá a překvapivě nežně ti pomáhá na nohy.

Doktor z hor

Občas i ta nejlépe míněná rozhodnutí dopadají nešťastně. Snaha o zkultivování provozu dle směrnic se míjí účinkem. Co hůř, průvod homosexuálů,soudě dle vedoucí běhny,nebo stejně pohlavních skoro-nudistů v dostatečné blízkosti prozradil i mariňácký původ. Inu i oni jsou svým způsobem lidé, prý. Tak proto furt buzer...

Plynová maska konečně na dostatečnou blízkost umožní jasné rozeznání zřejmě deviantních delikventů. První svým skokem i rychlostí jasně ukázal neuvěřitelné atletické umění, neb by se dalo říci, že ten skok byl i bez tryskového batohu na lidské poměry menším letem. Také tento nízko letící anděl lehce napověděl, že nejspíš bude pršet.

Druhý v pořadí pro změnu ukázal, že ne všichni běžci postrádají oděv, a že pokud do vás narazí hmotnostně i velikostně větší hovado, je to jako by vás přejel kamion,. Náraz a následný let. Svět se na chvíli ztišil, ztmavl, rozmazal a zase vrací do normálu. Tohle setkání s novodobým Arťuchinem, hokejovým likvidátorem českých reprezentantů MS minulého v ledním hokeji, téměř vrací staré vzpomínky...

Je to krásný letní den, nebo taky zimní noc. Jen císař to ví a to dost jen možná. Kyselé deště s příměsí všelijakých škodlivin zrovna skončili, takže radioaktivním spadem lehce zastřená obloha slibuje krásný zbytek... toho denního cyklu. Oběd, díky kterému v bříšku je jako v pokojíčku, od maminky v podobě ředkvičkového vývaru je řádně přemožen a nastává ideální konstelace značně odpřírodněných podmínek ke hraní. Doma je prostě krásně.

Malé kanady dětské velikosti cupitají komplikovaným terénem. Jsou skvělé, praktické a hlavně od maminky! Takže naplňují jistotou, že nejen zabrání vyvrknutí nohy, ale ochrání před šlápnutím na minu zapomenout z doby, kdy se Krieg tak nějak vyžíval v občanské válce a změnil se z nudné vesmírné hroudy k téměř pohádkovému místu k životu., pokud máte rádi tedy pohádky typu Fallout.

Ve výbavě slušné a řádně hrající se dámy samozřejmě nechybí maminkou ušitý, z roztrhaných cárů hrdinů, stejnokroj, matná malá lopatka od vánočního císaříka, plná dětská polní a plastový lasgun s žárovičkou v místě hlavně, který se téměř rovná účinností originální předloze.

"Vivi!!" Naléhavé výsknutí nutí zastavit zrychený přesun, což je dost nemilé vzhledem k nabitému časovému harmonogramu. "Už zase, Uwí?" Co je dost, to je dost. Uwe je prostě... moula! Ano to je to dětské slovo! Růžový filtr masky mu to rozhodně dává na jevo. "Já..." Mladý hrdina potlačuje vzlyky. "Mina, Uwí?" Vrtění hlavou a taky nechápání, jak mohl přežít školku a nastoupit do druhé třídy.

Tiché hm ihned rozjíždí improvizovanou záchranou akci. Pokud chcete závaží o tíhy malého dítěte není problém jej najít. Pokud jste malé dítě byl by problém ho utáhnout... pokut tedy shodou okolností nejste mládě samice Kriegovské, ta je schopná v případě nutnosti vyvinou enormní soustředí i fyzický, byť krátkodobý, výkon. Trocha čachrů s kamenem, rychlá výměna a světe div se, Uwí je zachráněn. Tento měsíc po čtvrté.

"Kuju, Vivi." Mávnutí rukou. "Jednou, mi to snad oplatíš." Říkejte si co chcete, ale nikdo v tomto věku by neměl mít se sarkasmem nic společného. "Půjdeme?" Kategorické zavrtění hlavou. "Ne, kde je jedna, tam je i druhá." Pravda stará, dobrá neměnná. "Hezky je vykopeme a dáme maminkám, ať mají na zahradu." Představa, jak se v obýváku rozloží několik protipěchotních a proti-vozidlových kousků do kruhu, tzv. Kriegovský Věneček, a pochlubí se doma... to hřeje u srdce.

"Ale, Vivi, nemáme detektor táta si ho vzal do práce..." Uwí se nechá tak snadno zastrašit. "Nevadí, budeme kopat opatrně..." Lopatka se zakousne do tvrdé země. Práce jde snadno, koneckonců ze zákopů měla vždycky jedničku a dokonce i dvojkař Uwe se dost zlepšil... je to jedna báseň. Jeden, druhý, třetí kousek... tahle obdoba sbírání květin je v podstatě s trochou praxe jednoduchá a hlavně zábavná! Je prokázáno, že děti běžící po minovém poli vesele rozhazují rukama a to některé až třicet metrů.

Po hodné době, kdy výkop je o trochu větší než jeho kopáč, je hotovo. Mise byla úspěšná, takže stačí se jen vyškrábat nahoru, což není problém. "Vivi..." Tedy jak pro koho. Další vzdech masky, kterou nosila za dob Vivian a vyměnila ji v momentě "přerodu" ve Wolfganga. "Vydrž..." Pokleknutí, nabídka lopatky, trocha tahání a klaskson. Řekl jsem klakson? Ohlédnutí - chyba hodná bažanta. Chiméra s logem Ghostbusters v plné rychlosti toho už moc udělat nenechá. Ráze je jasné, že skok dolu by byla bývala lepší volba. Prásk.

...je zajímavé, jak se historie opakuje. Tentokrát k sobě sotva přišlé smysly místo loga se škrtnutým, extrémně brutálně hrozivým nermtvákem třídy duch, vidí nápis taktéž nápis. Hajzlkluk? Mihnutí nějakou neuvěřitelnou roto zbraní. Fakt je to roto? Pacifikační úder, pokračování v pohybu a taky velká vlna závisti, protože jen marína má nové, super-duper úžasné hračky.

"Chlapče..." Proč mi tak říká? V průběhu pomoci na nohy a zbytku hovoru se tomu daří přijít na kloub. Letmá kontrola, co s Eldarem. Je mi divně... Žaludek je jako na vodě a nohy jsou lehce ztrápené nejistotou. On mě přejel... Drsňácké pubertální výrazy mužstva v duchu "tu/toho/to(dle gusta a orientace) bych ojel" rázem působí ještě stupidněji. Pokud vás totiž někdo takhle doslova ojede, zbude vám pravděpodobně jediná slast v podobě lehčího/těžšího/smrtelného otřesu mozku.

"My-myslím, že ne." Jistota zkrátka chybí. Navíc něco špatného se děje už od dob převzetí této povedené mise. "Do-držu-te pravidla." Pozornější pohled letmo indikuje nebezpečí. Šílená kombinace... Rozum probraný z koma ihned připomíná, že tohle zahnalo i toho skokana... "Pokr-ačujte" Vrávoravé kroky pomalu směřují k nehybnému modrákovi. Teď je na čase udělat dvě věci. "Ty eld-are, měls recht." Omluvit se věštci. "Ústup, byl lep-ší..." Za druhé, je třeba vzbudit retreata. Nejenže selhal jako vrhací zbraň, ale v tomhle stavu rozhodně je jeho funkce posilovacího zařízení opravdu k zahození...

V bledě šedém to samé

Tma. Jen tma a prázdno. WTF? Černé moře nicoty vyplněné pro změnu ničím... to není moc pěkný pohled. Upřímně jsem zklamán. Očekával jsem něco trochu víc, třeba bonusovou mapu po katapultaci za opěšalého pilota, smutné outro, nebo třeba Danteho inferno... ale zrovna černou obrazovku z dob dřevního DOSu to ne.

Nezapnul sem konzoli? Začátečnická chyba v podobě překliknutí je sice nepravděpodobná nikoliv ovšem nemožná. Krátká opětovná kontrola nejenže vyvrátí absenci možnosti psát příkazy, ale dokonce i odhalí nepřítomnost klávesnice. Metaforický nos cítí ve vzduchu cosi nepěkného.

Fucking cheater! Neexistuje jiné vysvětlení, když máte na skladě plné tři životy a někdo je vám všechny vezme jedním sestřelem, to je prostě proti osudu i logickému myšlení. Musel to být jeden z mocných nepřátel hraní - cheater, hacker, výpadek elektrické energie, plný koš v kuchyni, úklid pokoje, zhroucení organismu...

Myšlenky k řešení ani správné odpovědi nevedou. Chvíle koukání do prázdna."Je tu někdo?" Okamžik na to prázdnotu vyplní tento zoufalý výkřik. Tedy krátkdobě. Ticho a tak dál. Tady se mi hrubě nelíbí... Zavrtění hlavou a tichý šepot. "Co je to za odporně prázdné místo?"

"Přeci tvoje hlava" Podivné známý hlas přijde zpoza zad.
"To leccos vysvě-héj!" Prudké otočka, na kterou by i Noris mohl být hrdý. Elegantní zaváhání, noha přes nohu a pád korunovaný automatickým syknutím. Spolu s bolestí hrudníku tak přichází ohromný zisk expů do kolonky fyzika, neb vysoce technický výzkum prokázal, že prázdnota má podlahu a to dokonce tvrdou.

"Už ti někdy tvoje vlastní halucinace řekla, že nejsi normální?"
Zmrkání. Lehké potřesení hlavou a pořád tu je! Je to k neuvěření, ale právě na demnou stojí Masterchief a podává mi ruku! MĚ!

"Hej, Díky!" Ať to, co řekl, znamenalo cokoliv, řekl to ON, takže je to super a COOL. Vlastně mě jímá poci hrdosti, protože ještě nikomu osobně tenhle hrdina neřekl, že je nenormální. Škrábu se na nohy s jeho pomocí

"To je všechno? Chci říct, tebe to neznepokojuje?"
"Ne, proč?" Je to přeci ON! Znepokojuje mě akorát absence foťáku. Zvláštní, poprvé začínám litovat, že v té hlavě nemám alespoň něco, tedy něco takového.
"Takže je ti jasné, že jsem přelud složený z různých střípků tvého vědomí a hlavně podvědomí mající vybranou podobu na základě obrazů z tvé paměti?"
Mrknutí. "Jasan, Chiefe, jsi tu inkognito."
Bolestivý vzdych - takový, který většinou vycházel z nepřátel a spojenců blízko tohoto hrdiny.
"Má smysl ti vůbec říkat, že tak vypadám jen proto, žes nikdy neotevřel učebnici a za největší zlom v historii a vývoji Tau považuješ vydání HALO?"

"Žádnej strach" Možná nejsem jeden z komerčně nejúspěšnějších neznámých hrdinů, ale jsem taky schopný samostatných úvah. Trocha zamyšlení a dedukce... ač mi adventury moc nejdou, tak logické puzzly mnoha akčních her dokázaly vybrousit mé osobní logické myšlení, možná ne do ostrosti pomyslné katany, ale do plastového příboráku určitě ano.
"Vím, že je to filmová sekvence." Plácnutí. Neexistující hrdina si zkusil nešetrně rozbít přílbu.

"A jen kvůli tobě jsem ji ještě nepřeskočil." Taky kvůli tomu, že v téhle situaci se určitě odhalí můj tajemný původ, hlavní skutečný záporák a další mapa s tunou příslušných vedlejších questů. Možná a možná dostanu i svůj limit break! Tu ultimátní schopnost, která je k dispozici místo standardního atacku při nízkém počtu HP. I žlutá čísla ohrožení života mají zkrátka své výhody...

"Fajn, fajn... asi nemá smysl ti to vymlouvat..." Na něco ani běžní hrdinové nestačí.
"Poho, Chiefku, dělám si srandu" Vlastně nedělám, ale nemůžu jen tak stát a nechat se propadat do hlubin špatného mínění, přesněji do JEHO špatného mínění. Escape, soustřeď se, mysli...
"Jsi něco jako Baal z baldurs gate, že?" Kupodivu i helma umí vypadat překvapeně. To značí jediné - odhalil jsem ho. "Tvá krev, boha zabijení, koluje ve tvých dětech a ty se navzájem killujou, aby získali víc té moci..." Dává to všechno smysl. "A sestra jich už zabila stovky, tisíce a na mě s bráchou zkouší nalákat ty další neopatrný..."

"Ehm..." Došla mu slova! Došla mu slova!! Dostal jsem Masterchiefa! "Už ti někdy dvakrát za sebou řekla nějaká haluz, že jsi fakt úplně mimo?"
Je to pochvala? BYLA TO POCHVALA! Jsem pašák. "Až teď! A jsem na to fakt hrdý!" Pleskanec do přílby číslo 2. Také zoufalý pohled kamsi a tiché ještě zoufalejší bolestné "proč".

Radši přejdu k věci, měl by ses soustředit na svůj momentální úkol."
Zmatek. Já mám nějaký úkol? Naposledy si pamatuji q na svou bitevní sestru. "Čekám na ress..."
"Ten ne!"
"Tak myslíš ten na recepty..."
"Ne"
"Víš já těch questů mám docela dost, kdybys..."
"Vzpomeň si na tu ušatou vílu..."
"Myslíš toho fandu DoWu, co něco žvatlal o kostkách a stolu?"
"NE!"
"Tak alespoň napověz!" Nikdy bych nevěřil, že akční hrdina může mít problém s vyjadřováním a zkonkretizováním vlastního požadavku. Přitom působí vždycky tak rozhodně...
"Kafe"
"Nechci, děkuju"
"To byla nápověda"
"Víš, když poslechneš žízeň... je to většinou spri..."
"Když ho vypiješ, co ti zbyde?"
Hrnek?

Inu konzolisté asi nemají svůj den. Všechno je takové... zmatené. Najednou mi přijde, že jsem strašně unavený a asi trochu ztracený. V trochu jasnějším okamžiku vyvěrají na povrch vzpomínky celé mé dosavadní cesty od dopravních přestupků na domácí planetě, zabloudění k Dark Eldar, pokecu se zeldou... zelda... ta něco říkala o...

"Logr?" Nesmělý pokus odměněný souhlasným kývnutím. "Proč si to neřekl hned?" Stačilo málo a celá tahle epizodka hovoru nemusela ani proběhnout
"Vím jen to, co máš uložené ve svém ne-vědomí a podvědomí a hlavně to, co před sebou nezapíráš."
To zní spíš jako výmluva, ale kdo jsem já, abych kritizoval herní postavičku? Na druhou stranu káva je přeci dost snadno nahraditelná surovina, co se konzumace týče.
"Proč je to důležité?"

"Tohle celé je takový tutorial před pro tebe ve tvém životě nejnáročnějším úkolem."
Tak si říkám, co může být náročnější, než vyřešit problém, se kterým si - pokud mě vzpomínky neklamou - galaxie neví rady. "A to?" Ruku na srdce, jsem trochu skeptik.
"Budeš si hledat přítelkyni" To nezní tak složitě, přeci jen určitě nebude problém najít někoho mého formátu mezi opačným pohlavím...
"Skutečnou, plnohodnotnou a hlavně reálnou přítelkyni!"

A do prdele! Nejenže se tímto Sim Date skutečně do životních zkušeností nepočítá, ale ještě k tomu to teď vypadá, že to není ani zohledněné na závěrečném skóre tohoto online rpg "reallifu". Platí to i pro hentaihry? Jako by to nestačilo tma se začíná trhat.

Na moment se zdá, že notně rozmazané vidění odhaluje chodbu. Už se cítím skoro při vědomí. Už cítím... bolest. Nějaká hádka doléhá k mým uším, spolu s mým vlastním plesknutím, a... pomalu se vzdaluje... zase stojím na rozcestí, zda zkusit jít za oním, doufám že na chodbu mířícím světlem, nebo zpátky do říše bezvědomí...

"Ty už jsi zase zpátky?"
"Měl bych otázku..."
"NE"
"Ale nevíš..."

Masterchief se vytrácí a zbývá zase jen tma, alespoň na okamžik. Ono pokud jste mimo máte o čase jen velmi hrubý pojem. Nic méně švihnutí na podlahu, zastupování podlahy při běhu Teryho Foxe to trochu nahlodá. Nakonec jakýsi třesavý pohyb neochotně tento háv spánku trhá. "Ještě pět minut, sestři." Ústa na okamžik získala odvahu. Vzápětí přichází si uvědomění, co přináší odpor. Jedním skokem se pozice z leže rázem mění do pozoru.

Stát, tvářit se při vědomí. To jsou po ránu ty nejdůležitější věci v domě Retreatů. Je to důležitější než vnímat pocit, že vás přejel palní válec, použili vás k driblování a přenesli Vás neznámí tvorové, z nichž jeden mající ruku čouhající snad ze zadku působí netvorovitě... Jen stát a tvářit se bděle...

Chlapci a andělé... běžte do... no nic.

Ve chvíli největší paniky mě cosi čapne za límec.
"Ne prosím prosím andělé smilujte se, já nikdy nesmilnil, v pátky nejím maso, klaním se jen jedinému Khainovi, nepožádal jsem manželky bližního svého... TEDA... požádál jsem bližního svého o ruku.. aletosepřecenepočítá! Nepokradu! A nikdy jsem nikoho nezabil!"
Pevně zavírám oči, klekám na kolena a tiše drmolím, po pihaté tváři, která nápadně připomíná lady Eleanor Derosu z DoW, která mě vlastně pojmenovala, jak mě pojmenovala (díky mami!) se řinou potůčky slz.
"Já ještě nechci umřít! To s tím panterem byla fakt nehoda! Budu chodit do kostela, budu se modlit a číst ty vaše knížky! I strážnou věž! COKOLI!"
Zdá se, že si mě nikdo nevšímá. Tedy tak soudím dle toho, že jsem ještě naživu. Nakonec se z toho posledního soudu vcelku dobře vykroutíte, umíte-li se ohánět a efektivně omlouvat.

"Chlapče, to jsem nechtěl, to mě doopravdy mrzí. Od dob, co jsem byl za svých mladých let u word bearerů, než jsem se dal na správnou cestu a napravil se, jsem takovou neplechu nenapáchal. Je mi to opravdu líto, není ti nic?"
Otevírám oči.
Word beareři? Jako chlápci od chaosu?
Něco mi tady nesedí. Andělé a bůh mají být asi zlí... ale... ale chaos?
Od doby, co se warpem ozývaly herezní výkřiky Abaddona spopečně s rozkošnými steny Fulgrima, se eldaři rozhodli hlasům warpu v zájmu vlastní příčetnosti nenaslouchat. Ne, že bychom měli nějaký problém s mužskými páry - to tedy ne. Ale tyhle věci si v případě potřeby necháváme na doma, děkujeme. Teda já s tím žádné zkušenosti nemám. A asi mít ani nebudu, nemluvě o holkách. V noci mne zahřívá leda tak batoh na golfové hole. Ale nepotřebujete vědět všecko.

"My-myslím, že ne."
Kastr mne předběhnul...la. prohlížím si situaci. Je tady jakýsi z těch jejich napůl lidí a napůl plechu, vypadá to, že hází očkem po Kastrovi... Něco je tady hodně hodně špatně. Nevypadá jako chaosák - a přesto dle toho, co řekl...
"Do-držu-te pravidla. Pokr-ačujte. Ty eld-are, měls recht. Ústup, byl lep-ší..."
Mluví na mě?
Zvedám se ze země - z nějakého důvodu to samé napadlo i doposud bezvědomého Retreata. Z nějakého důvodu ho možná napadají rámcově stejné věci, jako mě. Možná bychom si o tom spolu měli promluvit. Tedy, až přenesu přes srdce, že ten vůl přišel k sobě dřív, než jsme jej dostali do Falconu a spoutali na sedadlo.

"Ústup... máš recht... měli bychom... tak trochu jít. Ti andělé jsou pořád někde...."
Paranoidně se rozhlédnu po okolí a pak dramaticky zašeptám "..někde tady...."
"A teď, když už pan tau může klusat po svých kopytech..."
Pokrčení rameny.

pedofilus medvědus a jiné problémy

A tak se situace, ač se to na první pohled nemusí zdát, zase vyvíjí podle představ. Ona se totiž každá situace vyvíjí podle představ - ale záleží na tom, čí ty představy jsou. Poloomráčený Kastr se snaží udržet na nohou, čímž působí dojmem člověka, který o sobě ví, že přebral a přesto se až zoufale snaží působit naprosto střízlivě. Warlock Noob nasadil uvzatý výraz člověka, kterému téměř vzali pádnými důkazy jeho víru v nevyhnutelný konec světa, přičemž se z nějakého důvodu nenávistně dívá po "vašem nejoblíbenějším technoknězi", jako by za to všechno vlastně mohl on. Herní ikona, Escape or Retreat, opět stojí na, stále dosti vratkých, kopytech. Vlastně u něj není na první pohled, krom jakéhosi nepochopitelného zděšení v očích, poznat rozdíl oproti střízlivému stavu. Tak jako obvykle vypadá, že.... no, tak trochu neví o co tady kráčí.

Nastává trapné ticho, rušené jen tichým jektáním zubů z Retreatova směru, a hlášením o slevě banánů Čikita, olé...
.....
....
...
..
.
"Vy jste tři?"
Očividně se jej jako první pokusil prolomit podivně vypadající templář. Na jeho tváři se pozvolna, jak si vás všechny prohlíží, objevuje nepochopitelný výraz, který snad dokáže rozluštit jen Kastr, a to proto, že viděl za svůj život už nejedno harem anime.
"Chlapci, to je tak krásné, vidět, že se mládež baví! Dneska, dneska to je hrůza. Samé počítače, televize... Když já byl mladý, chlapci, to jsem chodil s ostatními kamarády ven, do lesa, tábořili jsme pod širým nebem, či se dělili o jeden stan. Když bylo chladno, zahřáli jsme se navzájem. Hráli jsme bojové hry a pomáhali si v těžkých chvílích. Honili si po venku. Dolovali odněkud... nějaké ježky, víte? Bylo to tak..."
Nostalgický výlev končí pohledem kamsi za vás, zpola snad do nebe.
"Císaři, kéž bys nikdy nedopustil internet. Já vím, že si tam také užívám spousty zábavy na nejlepším Pokecíku s Berušenkou13 a Maloukytickou... ale... víš..."

Nakonec se jeho oči zastaví na, teď již zcela se nedůvěřivě tvářícím Noobovi. Kdyby tohle byl komix, zcela jistě by nad warlockem poletovala načechraná obláčková bublina s jediným slovem. "Slaanesh...?"
"Ach, dokonce máte sebou elfa! Jak sladké je to mládí! Růž ve tváři, doprovázená několika andělskými pihami... ale ne!"
Opětně přiskočí ke Kastrovi.
"Chlapče, tobě je zle! Nemůžeš takto jít sám po svých! Dovol mi vás následovat a pomoct ti v této těžké chvíli, kdy jsi byl poražen mladickou nerozvážností!"
Začne se hurónsky smát, nejspíše vlastnímu vtipu, který jste pro jistotu neodhalili. Zatímco všichni tři (pokud jste toho schopni) uvažujete nad možnou poentou, využije templář pár vteřin mlčení jakožto souhlas a drapne Kastra do servoruky.
"Pomohu ti jít, malý bratříčku!"

Ehm... tak vzhůru k... Falconu

Kastr visí za šos, Retreat vypadá vcelku schopný dalšího pochodu, ač mám pocit, že neví, kam máme namířeno - a pedokněz se nejspíše chystá jít s námi.
Je to tak. "Náš nejoblíbenější technokněz" za jehož se zcela prokazatelně prohlašuje, má v oblibě nejspíše dvanáctky - čímž nemyslím stupeň piva. Poznal jsem to z jeho pohledu, z jeho mluvy... Hraní bojových her, pomáhání si, malé bobříky!...protože to velmi dobře znám z jednoho letního tábora o kterém bych nerad mluvil. Sice to tehdá nebyl mariňák, ale Zoantropa, která se, jak tvrdila, vrátila ke svým elfím kořenům s touhou napomoci mládeži k sebepoznání... ale ten úsměv jen tak z hlavy nevyženete.
Popravdě, tetička mi tehdy řekla, že je to pořád lepší, než kdyby nás nějaký magor třeba vystřílel... a Zoantrop už sedí hezky v chládku.

"Pomohu ti jít, malý bratříčku!"
Tohle je ovšem průšvih.
"Tak... tedy půjdeme..."
Koneckonců, homokněz by nám mohl pomoci odstranit tu botičku...

"Hej, ty Escape!"
Vlastně má štěstí. Být já o něco více mstivý, asi bych mu jednu ubalil za to, co mi ten zmetek provedl na Dadáku. Amat to napsala do hlášení. A napíše i že zítra nepřijdu do práce. Vlastně... asi o práci přijdu! No co už. Chtěl jsem s tím seknout a užívat si poslední zbytky existence vesmíru.
Nyní ovšem, musím vymyslet nějaký důmyslný plán, jak se zbavit přebytečného člena týmu. A výjimečně tím nemyslím Escapa... nebo sebe.
Musím být důmyslný, tak jako Luke ve filmu Skywalker a Ježíš versus Godzila.
Bohužel, mariňáka na kříž jen tak nepřibiju, abych se jej zbavil. Možná bych mohl uplatnit máminu strategii na podomní obchodníky.
A tak to i udělám.

Naní je ale potřeba, získat si pozornost toho tau blázna. Je mi jasné, že s námi dobrovolně nepůjde, proto chvíli uvažuji, čím bych jej tak mohl dostatečně motivovat. Nejsem v tom zrovna moc dobrý, ale...
"Poď se mnou, mám dole ve falconu... eto... dekl... VÍČKO!"
Pokus o oklamání jedinou konzolí, o které jsem někdy od kohosi slyšel. Nerad lžu. Vlastně to skoro nikdy nedělám, teta z toho není zrovna odvařená - a ani prababička ne. Navíc v téhle podivné situaci lákání chlapečka na hračku zní tak trochu... to je vlastně jedno. Zoufalá doba žádá si plané sliby - to vím já a ví to i všichni politici v galaxii.

Procházíme okolo obchodů i zabedněných zkrachovalých kaváren až do haly. Míjíme Augrima, který, soudě dle okurek v očích právě vyšel z kosmetiky a po vzoru Esmeraldy naráží do všeho okolo, páč ve své pokročilé senilitě zapomněl, že by si je měl z očí sundat. Ragnar, táhnoucí na sibiřských saních sám několik pytlů Chappi, nám přátelsky kyne. Nechápu proč, nicméně vzhledem k tomu, že templář kyne zpátky a haleká něco o pivku ve smyslu "zase si zajdeme", dojde mi, že se asi znají odněkdy z dřívějška. Nevím, zda to homoknězi došlo, ale s tím vlkem se přestřelil o pár let. Ač vlastně já nevím, koho všechno nazývá chlapcem. Mi je okolo dvě stě padesáti a zjevně jsem taky v kurzu.

Dole v hale se musíme sice několika rychlými skoky vyhnout sestře Lukrecii a jejímu plamennému (a to doslova) zvolání "skupina neslučivších se heretiků!" ale jinak dojdeme dolů do suterénu prakticky bez problémů. Tedy pokud nepočítám fakt, že jsem si chtěl objednat na cestu několik Big Meků a v McGork byla zase veskrze banánová fronta. Na kyblík pikantních tyranidích křidýlek jsem tedy taktéž raději zapomněl.

"Takže mladej, tohle je tvoje kára?"
A nejspíše jsem zapomněl i na hlídače parkoviště. Ohavný ogryn s křivým pohledem, neméně rovnými zuby a svatou knihou v ruce (kterou tipuji na osmisměrky "Císařova slova", které jsou nyní prý v impériu nesmírně populární) ukazuje kamsi za sloup, ve kterém je zaparkován můj červený falcon.
"Ve.... velitel nese zodpovědnost za tuhle výpravu!"
Vyhrkám ze sebe rychle a ukážu kamsi na techknězův drapák.

"No em.... Kastře?"
Pípnu tiše.

COMEBACK! Nebo alespoň dočasný stav "vnímání"

Umění klamu, po léta pěstěná dovednost slavného rodu retreatů a nezbytná nutnost pro získání výhody na jakémkoliv bojišti, plní řádně svůj účel. Sestřička nejenže uvěřila bdělosti, ale dokonce ani veselým šťouchancem, který je cítit ještě příští týden, neověřuje stav probuzení. Úleva v podobě vydechnutí opouští čelo.

Bohužel pocit bezpečí netrvá dlouho. Předně díky bratrovi znám mangu/anime celkem dobře, takže mé smysly ihned začínají varovně bít na poplach, neb mužík ohánějící se pomocnou rukou je nejvhodnějším nositelem mnoha zákeřných deviací, které by vystačily na roční sérii povedených doujinshi - povedených komixů v nichž je plno šlehačky, banánů a všeho možného i nemožného. Metaforicky, samozřejmě.

Vyvstává otázka, zda mi nebylo lépe s Masterchiefem. Bylo, samozřejmě, že bylo! Kromě podivného rukou obdařeného hocha, jsem tu ještě s, dle masky soudě, nějakým pilotem. Nesestřelil mě? Mozek letmo upozorňuje na nějaký letecký simulátor. Kdo ví, nejsem pomstychtivý hráč, takže se nezabývám nickem těch, co mě sundají, ale v poklidu fraguju všechny.

"Hej, ty Escape!" To je blbé jméno, že? Ať už mě volá kdokoliv, bohužel taky nevypadá normálně. Tak se jako jmenuju? Pohlaví nejasné, rasa eldar... to už od pohledu nevěstí nic dobrého. Teda mě museli rodiče fakt nenávidět... Spolu s noční košilí, opravdu dlouhou, by to mohl být také úchylák strašící děti předčasnou lekcí anatomie, nebo nějaká zamindrákovaná ženská, co už měla plotny plné zuby a snaží se hrát si na chlapa. To jí nežeru!

"Poď se mnou, mám dole ve falconu... eto... dekl... VÍČKO!" Jestli jsem chtěl někdy důkaz místo slibů, jakože nechtěl, tak ho tady mám. Zní jako dost krkolomná finta... vlastně nevím k čemu. Po pravdě až na tu konzoly jeho úmysly nechápu. S trochou logiky nakonec lze najít jediné východisko - chce si zahrát ve dvou na zmíněném instrumentu tenis, nebo udělat menší domácí miniturnaj!

Nakonec mlčky kývnu. Každý den není posvícení a nový typ playstationu. Ne nadarmo lidová moudrost praví, že darovanému playi na intro nekoukej. Cestou se nemohu ubránit vzpomínkám na předchozí stav... bezvědomí? Spíše Chiefvědomí. Po pravdě já jsem vždycky tutorialy přeskakoval, je to pro losery i nooby a lamy, ale rozpálená sestra Lucretia mě poněkud přesvědčuje o tom, že na tuhle gamesku zatím nemám level.

Najít reálnou přítelkyni... Mám z toho strach. Masterchief je tvrďák, ale ne každý je Masterchief. Ač si tu a tam přeji změnit běžnou monotonnost zadaných úkolů... herrgot takovou misi by zvládl jen skutečný akční hrdina! V duchu si píši poznámku, že ubercharaktery by neměly mít možnost dávat questy.

Navíc každý, kdo nějak navázal známost... už to povětšinou nebyl hráč. Změnil se, buď s poctivými a rozumnými závisláky už nechtěl mít nic společného, nebo se dokonce začal nám vysmívat, či, a to bylo nejhorší, už ani neměl potřebu hrát! Studený pot. Představa ekvivalentu mé sestry, kterak mi zakazuje hraní a nutí mě nedejbože jít ven mimo dosah všech ovladačů jen s příručním psp nebo dokonce bez něj... je to kruté.

Nakonec nezbývá než sebrat odvahu a doufat, že budu patřit k hrstce elitních a opravdu věrných hráčů, kteří nakonec případnou dobyvatelku svou čistou láskou a oddaností ke clanu naprosto odradí. Moment... nemohl by to za mě udělat někdo jiný? Tak nějak mi dochází, že mám bratra. Tak nějak mi to konečně přijde i fajn!

Dosti narušený mozek rázem lepí střípky dohromady. Je jasné, že baalova krev se chce šířit dál. Bohové zabíjení si takhle snaží zajistit nesmrtelnost, je to normální a je to na dva díly Baldurů i s pár datadisky. Prostě to nechám na něm! Budu hodný a nechám zachování rodu v jeho pečetí-znalých rukou. Možná se nabízí otázka, proč nezmiňuji sestřičku, ale k té... se asi nikdo nepřiblíží.

Ale co když se z toho nevyvlíknu? Blížíme se k lodi, zatímco naděje se vzdaluje. Předchozí plán by fungoval, kdyby život byl izometrické RPG. Dochází mi, že je to bohužel first-person akce. Je to na mě... Taky je to nefér. Bratrovi jde všechno líp! Navíc se kolem něj pořád točí nějaké dívky nebo alespoň kastr!

Třeba posledně... Paměť si začíná vybavovat kousek z nacvičování pro budoucí festival Uni-vize, který je důležitý vyhrát, neb v Oku nákupu se bojuje namísto oficiálními zbraněmi kulturou a přetahováním fandů toho kterého životního stylu!



Ne jedna, ale rovnou čtyři holky tam měl! Plus samozřejmě kastra, který se převlíkal za dívku pátou... Moment! Začínám si uvědomovat, že mi něco na tom nesedí. Totiž hlavně mě znepokojuje to, že je znám! to přece není možné...

Ta dáma v modrém, to je přeci Artoria "Saber" Pendragona, dívka známá taktéž pod přezdívkou Artuš, z vizuální novely, několika objovek a jednoho anime značky Fate Stay night![ Je hodná, milá, krásná a má slavný meč excalibur, kterému říká plyně v tau-štině ex-calibáááá!/font]

[font color=red]Ta v červeném, co by s trochou nadsázky mohla být skoro knihovnice blood ravens, je pro změnu Hakurei Reimu z anime Touhou.


Jen těžko mohu věřit očím, když ta třetí, téměř-space wolfka je Horo, ze Spice and Wolf! Že ji to s těmi drápky ale sluší...

Poslední a největší hvězda, na kterou bude brácha patrně i v jejím vystoupení vsázet, je nejspíše skvěle utajený hudební kaplan Dark Angels Hatsune Miku, příslušnice té nejfantastičtější sekce DA, po deathwatch i nejznámější, Vocaloidu! Tedy alespoň to teď vypadá, že k nim patří.

Možná se tak narodila... Možná je to fotoshop. Pár věcí mě na té vzpomínce znepokojuje. Předně nenacházím ani stopu po tom, že by Miku při konzíku říkala něco jako: "Lituj svých songů, do zítřka zemřeš". Taky se mi nechce věřit, že by našel herečky/vyrobil kostými... takhle reálně to prostě nejde. Musí být reálné vysvětlení...

Taky, že je! MÁM TO! Přišel jsem na to a úplně sám. Všechny důkazy mluví jasně, veškerá logika mi dává za pravdu, že Flee nějak dokáže spojit 2D a náš 3D prostor! A... a...vsadím se, že je to rodinná vlastnost! Ten tutorial tomu také nasvědčuje, celé je to o ovládání schopností... musí to tak být.

Soustředím se. Pečlivě a velmi, velmi intenzivně. Nejprve si vyberu přítelkyni, kterou si chci přivolat. Rozhoduji se pro Saber, jednak ji znám nejlépe, mám ji nejradši a stejně jako přítelkyně šéfa je laskavá, blonďatá a má ráda modrou. Samo o sobě by to ovšem nestačilo... další mozková aktivita tedy přidává vlastnosti činící z ní Retreatovský ideál. Už se to klube...

Hráčský zápal, herní konzole, správné stravovací návyky a neodmyslitelné kruhy pod očima. Ideální přítelkyně! Jen... je pravda, že ten nos má trochu navíc, ale dokonalost by prý beztak po čase začala nudit. Ještě chvíli upřu celou svou psychickou sílu na její povolání. Tiše doufám, že many bylo dost a cast tohoto spellu bude systémem vyhodnocený jako úspěšný.

"Takže mladej, tohle je tvoje kára?" No dopr... Nefunguje to tak, jak jsem myslel. Lehce nadskočím úlekem. Ta stvůra mi vážně pocuchala nervy. Snad to... Ať je pravda a můj summonerský skill jakýkoliv, volí si za objekt hovoru někoho jiného. Štěstí v neštěstí, jak se říká. Totiž zahajuje interakci s někým jiným. Padá mi kámen ze srdce zatímco se přesouvám k falconu.

Musí to být... Ta klučička od eldar mluvila o nějakém tom hraní. Lehký třas napovídá, že potřebuji svou dávku. Oči chvilku hledají cokoliv tomu podobného. Bingo... Nějaký předmět upoutá mou pozornost. Pfe, simulátor sundavání botiček... Originalita se boří více a více do bahna zapomnění - alespoň co se týče herní scény.

K dobru lze této gamesce přičíst, že má realistické ovládání i herní atmosféru. Po chvíli mám dojem, že skutečně pracuji vlastníma rukama a na skutečné botičce. Jde to ztuha, ale hratelnost to příliš překvapivě nenarušuje. Ba Naopak! Když můžu holýma rukama defusnout v CSku bombu... Cvak a cvak. Tadááá... Mám hotovo.

Vteřinu, dvě čekám na závěrečný skorelist. Nic. Jsem zklamán a dotčen. Buď to ta hra nemá implementováno, nebo nejsem dost rychlý! Taky mě krapet zaráží, že nevím, jak to spustit znovu. Zatímco se tedy cosi řeší mezi ručnatcem a pilotem přejdu ke klučině. "Restart plz!" Bez nějakého uvědomění si mu předávám botičku. "Dám to rychlejš"

Chovej se jako eldar, Noobe!

Kastr se zatím nestačil vzpamatovat, pravděpodobně ze šoku a ponížení, že byl celou dobu nesen pedofilním techknězem a co hůř, nemohl s tím nic, ale vůbec nic dělat, protože tohle je prostě ubohý osud všech mon-keighů v gardě. Nechat se vláčet osudem... a vlastně kýmkoli nadřazenějším - což je krom civilistů vlastně naprosto kdokoli. Vlastně si nejsem jistý, zda mlčí, protože se cítí ponížen a nebo mlčí, protože už na podobné věci naprosto rezignoval. Než se vůbec vzmůže k promluvě, Retreat s hlasitým klapáním odběhne k mému falconu. Vítá jej rudý lak, žlutý erb, nápis ferrarri a vzpínající se hřebec. A samozřejmě ta botička.

Chvilka ticha, opravdu chvilička. I hlídač parkoviště, zdá se, civí na to, o co se tam ten pomatený tau snaží. Několik cvaknutí, Escape přibíhá zpět.
"Restart plz! Dám to rychlejš."
"Tak to tedy ne!"
Zaburácí hromově hlídač parkoviště.
"Nemáte právo! Jste pokutováni! Musíte...."

Minuty rozhodují. Vše je na mě, vím to. Vždycky jsem si přál, aby takováto chvíle nepřišla - chvíle pro těžká rozhodnutí. Stejná, jakou musel zažít například ten chlápek v Armageddonu, nevím jak se jmenoval. A taky ta vědkyně, co zachránila Londonium před ohromnou povodní. Prostě je všechno na mě. A já nevím, co mám dělat.
"Víte..."
Zmatený pohled na Retreata.
Proč dělá takové problémy? Zaplatil bych pokutu a potřásl si s tím ogrynem rukou... ale teď... teď nevím, co mám dělat!
Chvění v culíku naznačuje, že se mi teta snaží něco říci. Bohužel teď na tetu nemám čas a už vůbec ne na povídání si s ní v duchařské dimenzi.
Kámen na hlavě začíná teplat a třese se čím dál víc... Snad nebude...?
Pozdě. Z kamene vyleze do půl těla duch dámy s obrovským drdolem a půlměsícovými brýlemi.
"WARLOCKU NOOBE!"
"Ne, ne teto, všichni tě vidí!"
Tohle je v háji. Nikdo nevidí duchy rád. Vím to z instruktáže "čím strašit na bitevním poli, pokud jste warlock"
"JSI ELDAR, CHOVEJ SE JAKO ELDAR!"
S těmito slovy přelud zmizí, tak jako mizí lasery světelných mečů po zmáčknutí příslušného tlačítka - tedy s tichým zzzzzz!

Chovej se jako eldar.
Zásada číslo jedna: "JDEME, POHYB, POHYB!"
Pažba witchbladu nachází útulné místečko mezi stehny hlídače parkoviště, ten se se skučením a jakousi litanií o koulích a Císaři kácí k zemi.
"Než se zvedne!"
Zásada číslo jedna: buďte podlí!

"hezká botička Retreate, a teď dělej čest svému jménu, jde... go go go!"
Začnu tau popostrkávat kupředu, napodobujíc hlášky z počítačových her, směrem k Falconu, načež pípnu klíčky, dveře se samy otevřou a já jej nasměruji dovnitř do kabiny. Pak vyskočím nahoru.
Zásada číslo dvě: "Podej mi ji, mariňáku, pak pomůžu vylézt i tobě!"
"Dobře chlapče!
S nemalým úsilím vytáhnu Kastra do kokpitu - a zavřu pedoknězi dvířka před nosem.
Zásada číslo dvě: Buďte podlí, lidé jsou hloupí!

"Jsem pravý eldar!"
Sedám si na pilotní křesílko.
"Posádko, mluví k vám kapitán letounu - start bude za.... TEĎHNED!"
"NIKDY, VE JMÉNU CÍSAŘE!"
"Jak si to dovolujete? JÁ JSEM MIMOJINÉ TAKY KAPLAN!"
Začíná tady být horko. Zatáhnu knipl a šlápnu na plyn, tak jako to umím jen já a Leoš Marešů. Turbíny nepochopitelně zaskřípají a za malou chvíli se, poté, co přibereme po cestě pár menších vozidel, jako jsou land speedery, ocitáme nad městem, v jehož středu je oko nákupu. Bohudík za to, že i tady jsou, z důvodu eldařích návštěvníků, všude webgaty.

"Tady Křižník Imperial Destroyer! Kolize za necelou minutu! Změňte kurz, změňte kurz!"
Ozve se mi v komunikátoru.
"Vy změňte kurz, my spěcháme!"
Prosvištíme okolo křižníku, jehož posádka nejspíše uhýbá i očima v domění, že celý proces takto mohou urychlit. Naštěstí mi to dobře vybírá zatáčky a tak se jen prosmýkneme a skočíme do prvního webgate, na který narazíme.
Ty věci okolo, jako třeba kam máme namířeno, budeme řešit později.

...protože my jsme tady ti lepší - aneb plány orda malleus v praxi
~Ve stejném čase, kanclík ordo malleus~

Prostornou místnost, obloženou dubovým dřevem, zalévá měkké tlumené světlo, zčásti vyzařované zdobeným křišťálovým lustrem, zčásti dvěma lampami, jejichž stínítka jsou pomalovány exorcistickými symboly. Každá z lamp je umístěna na jednom stole, který je proveden v podobném stylu, jako táflování místnosti. Vedle jednoho z pracovních stolků je postavena černá, místy zářící klec, v níž sedí něco, co je nejspíše vycpaným démonem z předchozích protiďábelských zátahů. Proč jej preparátor vyvedl sedícího na bobku a dloubajícího se v nose, není příliš jasné. Na jednom ze stolů sedí naše známá inkvizitorka, zatímco u stejného stolu na židli je usazen Damián a něco zuřivě přepisuje červenou lihovkou v Ishřiných mapách.
Dnes zakoupená kniha je nejspíše uložena někde v obrovské polici, zabírající celou boční stěnu, klobouk je vtipně posazen na hlavu vycpaniny v kleci, která, jak už víme, není až zase tak vycpaná a neživá, jak by se na první pohled mohlo zdát.

"Damiáne, to snad není pravda! tahle čára byla dobře!"
"Tak to tedy ani omylem, Ishři. Ta byla asi tak správná, jako ta střela, kterou jsi tehdá sejmula naše vlastní veterány."
"TO ALE BYLO SCHVÁLNĚ!"
"Já vím, drahoušku, škoda žes při tom tvém schválně mířila mezi oči tomu démonovi, co stál deset metrů od nich..."
Drobná žena ve zdobených šatech si rezignovaně odfrkne a začne bubnovat prsty o lakovanou desku stolu.
"Dobře, ale tohle je něco jiného, určitě to míří tady."
"Těžko, Ish..." Inkvizitor se zvedá a přejde po místnosti k čemusi, co ponejvíce připomíná korkovou nástěnku, na které jsou připíchnuté desítky a možná i stovky papírů. "Takže, lady, co víme?"
"Že necroni mají problémy... s jakousi krádeží čehosi velkého a důležitého. Ale ksakru to s tím vůbec nesouvisí, proč do toho taháš necrony? Je to záležitost Chaosu! Proč by...?"
"Právě proto, Ish..."
"Myslíš, jako pro to, pro co myslím já?"
"Ano."
"Takže ukradli TAMTO?"
"Nejspíše. Proč by kradli skaraby, mumie, zlato nebo pyramidy?"
Damián rázně zavrtí hlavou, aby podtrhl, jak je takováto myšlenka směšná.
"Věděla bych, proč by kradli zlato..."
"Ne, lásko - chaos si narozdíl od tebe nechce koupit Terru..."
"Hm... taky bys mi to nemusel pořád předhazovat, jsi s tím úplně nesnesitelný!"
"K věci, Ish, nemáme mnoho času!"
"takže Necrontyr... a..." Suché polknutí, následované zoufalým pohledem na Damiána. "Opravdu to ukradli? K čemu sakra?"
"Nevím - třeba ještě neví k čemu, ale chcou to!"
"Damiáne, zase to děláš!"
"Promiň... je to silnější než já..."

"Museli to už použít." Ozve se nelidský hlas z klece. "Jinak tady neřešíte nedostatek logru, hm?" Démon v klícce se zase vrátí do své ztuhlé pozice, tentokráte se rukou drbe na hlavě, namísto šťourání se v nose.
"zavři zobák, mizero jedna herezní!"
"On má pravdu, Ish."
"Já vím, ale stejně..."
"Takže oni chcou, aby...."
"Jo, Dami... asi jo."
"Věděl jsem že v tom bude mít něco společného zmizení Jirky!"

Tak znova a snad už správně

Pan Murphy dobře věděl, jaký je život hajzlík, když psal ty své zákony. Schválnost bije na poplach, sotva se někdo do hry trochu zakousne a nedejbože atakuje horní hranici doposud dosaženého skore, přichází další překážky jako na zavolanou. Nevím, co je horší, zda absence chuti majitele resetovat konzoli, nebo mnou vyvolaná příšernost, co má kromě vzhledu, neužitečných statů a zřejmě jalových debuffů, i příšerný hlas co by bonus!

"Nemáte právo..." Upřímně, kdybych se za něj nestyděl, vysvětlil bych mu mile rád, že jako jeho stvořitel právo mám. Pomalu mi začíná docházet, proč je údajně v císařství sumon-class nehratelný a místy i bezdůvodně banován. Programátoři si patrně na těchto pomocníkách trénovali opravud hororové pecky... a jen málodko to snáší. Po pravdě netuším, kdo by to byl ochotný snášet.

Cosi v nitru mi šeptá, že vždy je lepší čelit následkům naším činům v co nejkratší době. Dvakrát v duchu tedy vyslovím kletbu, která zaručí vývojářům nepěkné zdravotní obtíže a ještě horší děcka. Jakožto wizard-char nemám jinou možnost, než opět užít magii. Okamžik vybírání. Kdybych viděl mana-bar, nebo měl blbou kolonku... Nejprve je tedy zvolena další z nadávek pro tvůrce a následně i vhodný spell.

Zavřít oči, soustředit se a... Skill se povedl. Navzdory nepřehlednosti many bylo dost a power stačila k vyovnění. Pln hrdosti tedy děkuji své prozřetelnosti, že jsem nejen vybral, ale i řádně dával skillpointy do užitého crotch-crashe, jednoho ze základních, ale velmi universálních kouzel.

"Go, go, go..." Něco je zase špatně. Nerozumím tomu. Proč paniku, když to byl můj pet? Těžko říct, jestli se bojí PKařů, nebo toho, že by to někdo ressnul. Go, go, go... Nechápu to. Zase mám dojem, že se mé myšlenky zatoulali. Tíží mě to. O dost víc,než ta botička v ruce.

Další slova, plná emocí tentokrát. Světla červenají, nouzový start... a já, stojím uprostřed toho všeho jako blíže nespecifikované písmenko pojící se přídavným jménem "tvrdý". Hlášení nějakého destroyeru, jenž tohle jméno nosí hrdě jen proto, že ještě nepotkal Chucka Norise, pak by to byl totiž Zdestroyer, mi trochu nahlodává představu, dle které jsem kouzelník z nějakého fantazijního pixelového vesmíru.

Kdo jsem, kde jsem, proč jsem... Takové standardní trio otázek. Letmý rozhled. Maník v plynové masce, jiný u kniplu našeho dopravního prostředku. Hlava lehce zabolí - to rozejelo se nějaké dosti zpřeházené soukolí. Go, go, go... Pomalu začínám chápat. Náš šofér je evidetně sniper, který si upravil maskovací síť pro potřeby boje v zahradě růží.

Opřený o stěnu leží nějaký assault, standardní soldier, mající samopal s granátometem a čmoudy, nejspíše proto má ve skinu i plynovou masku, což je trochu prázdné gesto, když na počítačových bojištích, jako jediných, se nepoužívají zakázané biologické a chemické zbraně.

Pořád nevím, o co tu jde, zda jsme zabrali více taktických bodů než nepřítel a tudíž snižujeme k nule jeho tikety, nebo je situace opačná a tyto body klesají nám. Jedno vím jistě, naše skvadra toho moc nezmůže. Botička... Kdyby jen jedna! Ten chlapík před vrtulníkem byl zřejmě suport, dle něčeho čouhajícího z jeho zad, tedy kulometčík doplňující ostatním munici. Nechat ho venku... to bylo netaktické, ale kdo ví, jaká je situace.

Takže já... Jsem tedy medik. Snad je to světlem, nebo fantazií, že mi prostředek trestání špatných parkujících přijde jako brašna s lékařským vybavením. Pro logiku věci hraje i fakt, že bez medika nemá smysl podnikat útoky nebo zkoušet kloudnou obranu! Stále mimózní člen jednotky působí, že by snesl přidání několika hitpointů.

Aktivně se přesouvám. Zkušeně balík první pomoci šoupnu vedle raněného. Za pár vteřin je jasné, že tudy cesta nevede a oproti minulým verzím nestačí jen běhat s krabičkou s křížkem a píchat injekcí do těch, které sundali a měli deset vteřin do zásahu lékaře.

Možná je down... Zkouším nalézt ve výbavě defibrilátor, který v minulých dílech vždy postavil na nohy. Nedaří se. Zdejší inventář je fakt debilně udělaný. Hrabu se v brašně a kromě drátů a nějakých mechanismů nemůžu najít... bingo! Dva vykuchané plíšky držících na kusech čehosi mění tuto změť hi-tech botičky na prostředek záchrany zdraví. Mám počítat? Přiložím je raněnému na hruď.

Nic. Druhý pokus končí stejným zdarem, jako ten předchozí. Možná... Připisuji bodík atmosféře vývojářům. Ruce na moment opustí náčiní a zbavují nevědomého dozajista dusivé masky. Dlouhé? Blond vlasy nearmádních rozměrů jsou poměrně překvapující. Ty vole, rocker! Prsty na vojenské blůze uvolní pár knoflíku. To, co pod tím vykoukne ven, nepatří mezi standardní výbavu pěšáka z Kriegu. Rockerka!

"Šéfe, man down, jo a taky jedna women up!" Poslušně zahlásím pilotující snipě. Chystám se přiložit nástroj. Prásk. Zničeho nic se pacientka, zjevně v bezvědomí, ožene. Ťafa dávající rčení pro dobrotu na žebrotu nový rozměr začíná pouť mé hlavy, i s tělem samozřejmě, která končí až o stěnu. Tiše a ochotně, jako purpura na okně, sjedu k zemi a choulím se do klubíčka.

"Friendly fire, friendly fire..." Opakuji plný bolesti. Vlastně ani nedoufám, že by to mohlo pomoci, přeci jen tohle dělají jen volové a trollové - obě skupiny to zvládají skvěle a po vyzvání nepřestanou. Opakuji to i když pacient dle zvuků vstává. Mumlám si to, když cosi lodí kovově zaduní. Mumlal bych si i dál, kdyby mě nevzala za flígr.

"Položím dvě otázky, na jednu z nich chci slyšet ano. Takže:
1) Dokážeš to řídit?
2) Dokážeš ho vzbudit?"

Nemilé. Už jeden pohled na ovládací panel ukazuje, že cizojazyčné verze neumožňují užít si možnosti arkádově laděného simulátoru vojenského stroje na maximum. Otázku číslo dvě tedy kvitují kladně. Jsem medik, ne? Takže to nemůže být tak těžké! Navíc... jsem ho nejen probral, ale i přeoperoval! Úspěchy mi tedy nechybí.

Kráčím, vlastně skoro padám k Noobovi. Dokonce i plynové masky jsou zákeřné. Sehnutí, jeden rychlý pohyb s o točkou a... "Tohle vám upadlo" Z nějakého důvodu se šokovaná rockerka nezmůže ani na děkuju. S pocitem zahořklé nespravedlnosti jdu napnout všechny své lékařské dovednosti, abych toho eldar nejen dostal do vědomí, ale pro jistotu jej probral ve stejné základní volbě, v jaké se přihlásil do hry...

Bad day

"Pomohu ti jít, bratříčku" Bratříčku? Těžko říct, co je horší, zda-li to oslovení, nebo situace odpovídající úsloví "mít v hrsti". Bratříčku... Asi to oslovení. Předně nějaké bratříčkování je dobré tak pro astarty a jejich srabo-kapituly.

Pokud má někdo s termínem mariňák a srab problém, nebo dokonce věří propagandě plné jejich slavné udatnosti a nezdolnosti, měl by si položit několik otázek. Kupříkladu, je opravdu hrdinství bojovat za císaře s nejlepší technikou impéria? Od hlavy k patě oděný v nádherném multifunkčním brnění? Mít vždy k dispozici odvoz a o spešl nadupaných orgánech nemluvě...

Ano, je to na pováženou. Drtivá většina gardistů by si tuze přála všechny ty úžasné, úžasně prodávané, hrdiny vidět v jejich kůži - čili stát s druhou nejslabší zbraní vesmíru, první je grotí pistole, s holou prdelí tváří v tvář nebezpečí. Přátele, tam se poznává udatnost. Mnohdy má kromě hodnosti komisaře i docela zajímavý osobní příběh. Vsadím boty, že všechny ty genetická udělátka by byla naprosto k prdu, kdyby měl nějaký marín čelit nepříteli s tupým bajonetem a již zmíněným blikátkem jménem lasgun.

Zatímco tedy nitro spřádá nadávky, zbytek těla zjišťuje, že to vlastně není vůbec špatné. Místo nějakého vrčení, lepení náplastí na pýchu fronťáka, je mnohem víc fajn možnost si udělat pohodlí a líně se pohupovat na vlnách cestovní pohody. Na obranu "metačebratříčku" lze tedy uvést, že skýtá při transportu větší pohodlí než většina chimér.

Spát... Nepřítel v podobě únavy stále dotírá. Co hůř, tato situace jen k tomu vybízí. Snad chvilku neuškodí... Opravdu se to nezdá špatné. Tedy kromě jisté rozohněné sestry, která už takhle má problém tolerovat tuto nesourodou směs, natož ještě řešit případně společné nocování.

Víčka těžknou. Rozum v posledních chvílí volá varování, že po úrazech hlavy jít spát znamená, že se dotyčný již nemusí probudit. Lepší je se bát,že se proberu... Pohrdání smrtí rozené na planetě Krieg figuruje i v tomto případě. Takhle ta věta přeci jen z ní mnohem hrdinštěji než vědomí, že by to bylo vysvobození od rodu Retreatů, nevděčné práce a jednoho nepříjemného eldara. Spát...

Tma pohlcuje svět přinášejíce sebou úlevu od všech forem bolesti a neduhů. Zatoulané myšlenky nejprve s pokorou nechávají čerň na pokoji, ale postupem času se čím dál víc osmělují a snaží se přenést vlastní obraz do pro nyní uprázdněné mysli.

A tak se rázem, snad pro ukrácení času, dostává náhle na pořad dne vzpomínka na jednu z prvních dramatických situací. Těžko říct přesně, kolik od té doby uplynulo času. Nakladatelství mangy a počítačových her tehdy zvažovalo žalobu na Oko Nákupu. Krutor, tehdy celou kauzu dostal na starost a chtěl to smést ze stolu během jediného jednání s pomocí Talder.

Co čert nechtěl, alespoň tehdy, údajně den před schůzkou nečekaně onemocněla, takže doprovod nakonec padl na Fleeho, který svůj den volna zkusmo vyhandloval za přítomnost svého asistenta. Ať už měl Krutor v plánu cokoliv, asi netušil, že dorazíme až v polovině, a že do půle jednání zasáhneme co by dvě velmi spoře oděné Lolitky.

Bylo to otřesné, pobuřující, pokořující, zvláště, když přišel kódový rozkaz fanservis... a ty pózy, stejně jako omakávání v doprovodu podivných a určitě sprostých slov "onee-chan". Nic méně dvě věci je třeba opravdu uznat - pohled na ředitele korporací prchající s rudou barvou ve tváři, šéfy orčí i necronské divize nevyjímaj,e i s předsedou rasy Tau, jež byl pro změnu vyveden, když si začal trhat oděv na kusy... to bylo k nezaplacení. A Fleemu to slušelo...

Samozřejmě nejlepší na tom byla dohra. Po pár dnech přišel oficiální omluvný dopis od společnosti a sami dobrovolně snížili produkci i své aktivity v centru po nějaký čas. Flee dostal jedno z prvních vyznamenání za statečnost a paradoxně Krutor nechal na pokoji mé Kriegovce.

Byly horší věci... To určitě! Vlastně se každý týden najdou dvě, tři nové "horší věci". Třeba infiltrace jejich rodinného domku za přítomnosti té... podivnosti... to byl skutečný horror. Asi šest mužů tehdy padlo za oběť podivnému mazlíčkovi. Ten podivný, snad to byl smích, zvuk, který vydával zatímco jeho nebohé oběti křičeli šílené hrůzou dokud se neodmlčeli naposledy... tu a tam se to vrací ve snech.

Tehdy to dopadlo dobře, plyšátko Hatsune, které po stisknutí bříška vysolila nějaký elektronický song, se našla. I přes veliké oběti jsme nakonec s tímto amuletem mohli vyrazit splnit jeden z nejnáročnějších úkolů - nákup kancelářského a toaletního papíru. Snad to za ty životy stálo... Žel, to se nikdy žádný velitel nedoví. Stejně jako tajemství, odkud je schopný Flee v nestřežených okamžicích tuto hračku vytáhnout a poslechnout si jí. To a důvod, proč ji dal jméno Kastr-chan...

"...hovoří kapitán..."
Cože?
Sny se pomalu začínají trhat.
"...start...teď hned..."
Čí je to hlas? To je ten eldar?
...nikdy ve jménu císaře!

TO JE URČITĚ ON! Něco tak výsměšně pobuřujícího dozajista vzešlo z hlavy kacíře. Případný xenos je taktéž ve stejné kolence. Vždycky za císaře! Osobní víra možná není tak pevná, ale přivlastnění si hodnosti a pohrdání bohem zároveň - to je prostě moc. Snad vlnou hněvu se daří pomalu přijít k vědomí.

Sotva se objeví před rozespalýma očima silueta, ruka vystřelí. Čistě, precizně dostává první nepřítel co proto. Následné "going" jen utvrzuje pocit dobře odvedené práce. Eldar, jak typické pro jeho rasu, sedí v křesle ve stylu "já nic, já muzikant". Odporné a provokující. Dva rychlé kroky. Matla gun možná vystřelí jen jednou, ale pažba, ta je věčná!

"Kapitán, jsem já!" Argument je, zdá se, dostatečně pádný. Diskuze prozatím tedy není na pořadu dne. Uvolněné křeslo tedy přijalo skutečného nositele hodnosti a... a... to je asi vše. První pohled ukazuje, že ovládání lodi je trochu problém. Nic, co by působilo jako imperiální on/off, volant, nebo knipl tak nějak není k dispozici. Jeden, druhý i třetí pohled svorně napovídá, že více snad rozumí koza petrželi, než průměrný Kriegovec strojům eldar.

"Dopr..." Je třeba si ulevit. S tímhle plán tak nějak nepočítal. Tedy počítal... ale kdo mohl tušit, že je ferari tak dobře zajištěné proti násilnému převzetí? Já teda ne! Docela neochotně je nyní na pořadu dne vstávání. Zoufalý pohled pročeše útroby kosmického plavidla, kde kromě šedivé hromádky u vykuchaného čehosi a samozřejmě Nooba, není nic využitelného.

Retreat... Také se ukazuje, že ona první rána nepadla přeludu ve snu, nýbrž chráněnci. K tomu se dále dá jen připojit, že je škoda rány padnoucí vedle, a že je třeba mluvit pomalu, zřetelně, jednoduše pro jeho pochopení.
"Položím dvě otázky, na jednu z nich chci slyšet ano. Takže:
1) Dokážeš to řídit?
2) Dokážeš ho vzbudit?"

Nesouhlasné kývnutí prokáže vyplýtvání limitu jednoho záporu již po první otázce. Situace se tedy alespoň v tímhle trochu vyřešila. Co ještě potřebuju... Po pravdě by bylo nejlepší prošacovat majitele, sebrat mu zbraně a následně si najít bungr nebo tank pro přečkání odvety psykerských sil. Něco mi říká, že to tu nenajdu...

"To vám upadlo..." Upadlo? Nechápavé otočení a šok. Lhostejný Tau předá plynovou masku a jde po vzoru hrdinů gardy plnit rozkaz. Pohled plný překvapení bez špetky známek pochopení. Je to možné? Oči se otočí za tím šedivákem. Poslední šance, třebaže si tu masku tady nechal nějaký minulý gardista Nooba, je rázem pryč díky vlastnímu odrazu ve zpětnému zrcátku vesmírného plavidla.

Je to sen? Všechno sice ukazuje na noční můru, ale my víme, že je to pečlivě tvořená realita. Takovou kliku nemám... Ruka mimoděk sáhne po bolterové pistoli. Přesně v duchu zásady "mrtví nemluví" se zbraň dere na světlo. Náhlý zkrat, zaviněný panikou, bere za své. Vražda by se konat ani nemohla, protože ze zásobníku čouhá akorát lísteček.

"Keledovi chyběly kameny na dámu, vrátím je prvního po výplatě, Flee."

Tohle je pomyslná poslední kapka. Nohy se podlomí. Zadek pocítí jemnost podlahy a pohled se tupě zacílí do jakéhosi neexistujícího místa v nitru heretechu. Je tohle konec?

L.O.S.T. - nehledě na fakt, že Falcon je technicky vzato tank, ač nemá kolečka a vůbec by se neměl motat po vesmíru...

Noob jen naposledy kvíkne, načež se bezvládně položí na ovládací panel. Zpod zrzavých vlasů mu vytíká tenký pramínek tmavočervené husté krve. Takže ji nemají modrou. Kastr si v duchu připomíná, že se musí Hanzovi přihlásit s tím, že jejich dávnou sázku na téma barvy eldaří krve vyhrál. Zelená totiž zjevně není. Otázkou ovšem je, zda bude KDY se o ni přihlásit. Až poté, co si odrovnáte pilota vám dojde tíha celé situace. Webway vác může za pár sekund nebo minut vyflusnout kdoví kde - a vy nejenže nepoznáváte, co z těch tlačítek je k čemu, dokonce nevidíte ani nic, co by byť vzdáleně připomínalo knipl. Před Noobem a částečně pod ním, je snad něco, připomínající klávesnici, bohužel namísto písmenek na kláveskách figurují eldaří runy. Takže možnost, že by se falcon ovládal psanými příkazy, což je i tak dosti nepravděpodobné, je nebezpečná ve faktu, že pokud zkusíte něco do kláves random naťukat, také můžete namísto "zahni doleva" napsat třeba "autodestrukce".

Samozřejmě nechybí několik malých páček, barevných čudlíků a asi dvacet různých minimonitorů, které Ecsapa nepřekvapí, spíše mu připomínají ve zmenšené verzi jeho pokojík. Co je zvláštní, nicméně ze všech komediálních bijáků notoricky známé, je velké rudé tlačítko, pod nímž je cedulka s runovým nápisem. I blbci by došlo, že tam je napsáno něco jako "nikdy to nemačkej!" - už proto, aby to dříve nebo později nějaký debil neuposlechl.

Vzadu, mimo ovládání, jsou ještě další čtyři křesílka, opatřená bezpečnostními pásy - asi pro případ, že by ve Falconu majitel někoho potřeboval převézt. Od pohledu nebyl na žádné převážení připravený, protože na jednom sedadle je pohozená falcolékárnička (což je ze zákona povinná výbava každého falconu s tím, že její předepsaný obsah se s každou vyhláškou mění). Na druhém je kopa oblečení, nejspíše předchozí nošená róba či příští náhradní, zpod které vykukují srdíčkové spodky. Třetí křeslo je prázdné a na čtvrtém pospává.... cosi. Při pohledu z dálky se jedná o nevelkou kouli chlupů, která se rytmicky nadechuje a vydechuje a očividně se nenechá rušit tímhle kraválem.
Za křesílky jsou schůdky, vedoucí pravděpodobně nahoru do střílny.

Podlaha se zatřese, štíty několikrát prsknou a na jednom z monitorů se objeví venkovní výhled. Tedy, pokud se dá jedné vesmírné stanici, která udržuje webway uprostřed ničeho říkat výhled. Dobrou zprávou budiž, že jste v otevřeném vesmíru a tak můžete bezvládně plout okolo, než si vás nepřitáhne nějaká planeta (žádná v dohledu není), neprobudíte Nooba a nebo se nenaučíte tank (s mezihvězdnou úpravou, však je to Ferrari, ne?) ovládat sami.

Na ovladacím panelu se zuřivě rozbliká jedno zelené tlačítko.

Zakázané ovoce a jedeme dál

Trucování je docela fajn způsob trávení času. Kde kdo by si na to hned zvykl. V podstatě je to zábava, pokud tedy jste zvyklí žít v grim dark vesmíru, kde je beznaděj denní chleba namazaný máslem temné budoucnosti se špetkou soli brutality. Nu ale zpátky od snídaně šampionů k lodi.

Co teď... Myšlenky si hrají na veselý kolotoč, když stále provázejí vědomí možnými tresty. Těžko říct, co je horší - ostudná poprava, pokořující vyloučení, přeložení - třeba k sesterstvu, návrat domů... absolutně nepřijatelný verdikt by byla trestní služba obchodní chůvy, tedy pokud člověk může věřit zážitkům Cham Eleon. Vše je to určitým způsobem nemilé, protože to pojí nutnost rozloučení s lidmi, nelidmi i lecčím nepopsatelným, přesto považovaným za rodinu.

Flee... Všeho moc zkrátka škodí. ...to mě ničí... Veteráni se od zelenáčů odlišují mimochodem tím, že jejich závany slabých chvil jsou krátké jako vytříbené dialogy akčních hrdinů filmů třídy "b". Takže... Kromě hereze také z nečinnosti vzniká i špatná nálada.

Co tu máme? Zrak bedlivě znovu projíždí interiér. Antény jsou nečitelné, Eldar bezvládný, Escapovi dovednosti buzení značně diskutabilní, víc toho vlastně o majiteli a provozu toho vypoví věci, co tu nejsou. Olejové skvrny, páky, knipl a šlapadla svou absencí tvoří jemný výsměch imperiálním plavidlům. Chybějící vonný stromeček nejlépe zelené barvy pro změnu zdůrazňuje přestárlost rasy eldar a jejich celkové zaspání, co se stylu týče, nemluvě o tom podivném polštáři na...

Achtung Xenos! Polštář vykázal známky pohybu. Opatrné kroky tedy míří vstříc hrozbě. Vědomí rozsahu Escapovo schopností totiž jiné řešení raději ani nepřipouští. Podivuhodné stvoření buď hrozbě nevěnuje pozornost, nebo se brilantně chová, jako by nic. Vzdálenost se zkracuje. Adrenalin zaplavuje tělo. Každý sval je napjatý na maximum připravený se poprat s neznámou hrozbou.

Neznámá hrozba vlastně není přesný název. Totiž díky jemné konverzaci s bohyní, byla podstata tohoto tvora poodhalena. Ovšem na Kriegu z jistých důvodů kočky, ani myši nejsou, neb je vyhubili ředkve a psi byli deportováni posléze, co někdo z vládnoucích špiček planety viděl resident evil a zjistil, co se z nich stává po smrti.

Teď nebo nikdy! Skvěle vytrénované tělo nemá problém vyvinout rychlost převyšující reakce ležícího tvora. Ruka lehce chňapne a ucukne. Totiž bez ochranných pomůcek by se cizích organismů neměl nikdo dotýkat, tak praví příručky i vlastním podpisem stvrzený zápis o souhlasu s dodržováním podmínek bezpečnosti práce.

Jako spálená se končetina stáhne, zanechávaje jediný dojem - hebkost. Měkké... Vteřiny vnitřního boje. Vteřiny plynou, pot nervozity a váhání stéká po nyní odhalených tváří. To...musím... Víra prochází právě prochází těžkou zkouškou. Bez komisaře, nadřízených důstojníků... je dokonce i osobní odvaha, nezlomnost a charakter nejtvrdšího muže Kriegu, Vivian Kastrové těžce zkoušen. Pak, zčistajasna, se cosi zlomí. Výraz v obličeji se změní a celkově začne působit asi takto ^^ .

Hebký, heboučky, měkký, měkoučký... Zmatené myšlenky, snad důkaz psykerských sil onoho kočkoida, vedou k hlazení. Čím více se tento pohyb opakuje, tím méně se stává dostatečným. Během okamžiku tedy dochází k prvotnímu přesunu na sedačku, dále transportu tvora na klín a další porce tohoto potěšení. Úžasné... jak to jen říct...

"Sukoii!" Radostné výsknutí - evidentně mají někteří Krigovci jisté rezervy v mazlení a potřebují tento schodek nejspíše vyrovnat. Taky je to... eh... to... no... kawai! "Budu ti říkat Kawai!" Inkvizice ví, proč varuje před cizáky a dopřála jejich lovcům vlastní ordo stejně jako udržovatelům zdravého popu. "Líbí?" Těžko říct, co se panu/paní Kawai, líbí víc než hlazení.

"Kawaii!" Snad náhodným pohybem, nebo intuitivním umístění se daří sklopit sedačku a milou číču přitisknout lehce na hruď hladit. "Mám tě ráda, Kawai" Opět by se dal využít onen "smajlík" ^^ . Během veškeré té radosti padne do oka, kromě kočkoida, i dvojice barevně významných bodů. Jako maják pro zbloudilé vědomí poslouží dobře zelené antény i rudého tlačítka.

Zelená... červená... Zatímco mysl přemýšlí, ruce setrvačností pokračují v příjemné činnosti hladící/mazlící činnosti. Možná... bych měla... Slovo "možná" se rázem mění v určitě. Z leže opět proběhne přesun - tentokrát do stoje. S Kawai na trochu porozeplém hrudníku opět zazní kroky.

Červená... Technologické znalosti, většinou získané manipulací z televizního ovladače, jasně ukazují, že červená tlačítka jsou pro zap/vyp/on/off/ nebo svatý ekvivalent POWA, čili slouží k uvedení věcí do chodu. Nepřítomný úsměv, spokojené šmajchlování a ruka na cestě ke stisku. "Zapneme to, Kawai!" Tak činí a řekl, nejtvrdší z mužů Kriegu, nejzasloužilejší z gardistů oka nákupu Vivian *Wolfgang* Kastr(ová).

Upozorňujeme případné diváky, že tento pořad nemá vazbu na děj a není vhodný pro děti a mladistvé

Něco, co by tu vlastně ani nemuselo být, ale má to přesto pobavit

nebo

Konec TMNT ve warhammeru

Život je otázkou volby. Nyní ponechme stranou výroky slavných jako "nemůžeme si zvolit, čím jsme, ale čím jiným jsme než součtem našich voleb", mluvím o mnohem prostších rozhodnutích. Kupříkladu o návratu do kanceláře. Hravý duch velitele z ohnivé by byl schopný zažít dostatečnou zábavu kdekoliv, ale otravná vysílačka byla jiného názoru. Samozřejmě, že něco tak banálního nemohlo ovlivnit hřiště pro akční Yoko, jako spíše bystrá slova "Yoko chce spasit kancl" jisté sestry Dominiky.

Spasit kancl... Zprvu to znělo podivně, ale brzy to začalo dávat smysl. Totiž o něco starší akční figurka Rocket Angel - jakási plastová vyvinutá středoškolačka v mini-spodním prádle s jet packem a dvěma raketomety je totiž více než vhodnou nemesis pro tuto stále novotou vonící hrdinku.

Bez ohledu na to, že jde o crossover prasátkovských rozměrů, má každá ruka svou favoritku. Flee zkrátka učinil volbu a místo reality se vydal do mnohem lepšího světa. Světa veselého, barevného, radostného, světa kde největší starost - vedle spásy vesmíru - je ulovení spolužačky, nebo sehnání dostatku ramenu, do té malebné utopie, kde výbuchy raket brázdící oblohu, mechy šlapající po obrněných vozech a skutečně přírodně obdařené japonky jsou hmatatelnou skutečností.

Zatímco smysly zocelené bojem vnímají to, co nikdo jiný poznat na světě nemůže, leda by už vnitřní scéna odpovídala nějakému anime, naprosto přehlížejí klepání. Pár nervozních úderů se tedy ztrácí v imaginárnu. Co na tom, že za pár vteřin/minut/hodin vchází rušitel i bez vyzvání dál.

"Ehm... soudruhu veliteli? Nebo teď zrovna hokage?"

Zrovna teď... Na konzultace není nejlepší chvíle. Tlumené vzdechy, už se zdálo, že Yoko prohraje, sahala po posledním finálním trumfu, karta se začala obracet a... přišlo to vniveč. Je to opravdu brutální záležitost, když nějaký dement ruší téměř dětské sny. Bohužel, Brutus Dementis už je takový. Nakonec se tedy rezignovaný, trochu ve stylu "zlomený muž", hlas vzmůže na odpověď:

"Yoko, dneska má službu Yoko, Bruto-kun!" Pokud by samotný tón nestačil, pak dovedný um prstů, který vykouzlil dokonce i z usměvavé figurky pohyb evokující rozčarování poněkud většího rázu, už musí být více než dostačující.

Bruto-kun je navzdory zavádějícímu, mírně řečeno, oslovení poměrně, nyní v mnoha věcech, zkušený příslušník 666. kapituly, ortodoxní věřící v císaře a nově i napravený hříšný kajícník doufající v odpuštění prostřednictvím kruciáty za vlastní, identickou, totálně imperiální mangou. Díky tomu poslednímu je to paradoxně jeden z mála lidí, co dokáže nejen vedle Retreata přežít, ale dokonce se mu daří rozvíjet i vlastní zájmy a v podstatě si rozumí.

"Chápu, takže Yoko, mám tu hlášení o dnešní akci." Bez váhání, zaražení nebo známky nevole se tento vyjímečný astart bez problémů přizpůsobuje a ač má Kastr veliký náskok, mnohdy nejenže rozumí Fleemu, ale Flee i vnímá to, co říká.

"Co se tedy týče těch uprchlých mazlíčků..." Zatímco Yoko souhlasně kývá hlavou, povzbuzena jedním ze čtyř prstů, dívaje se jí do očí usedá na protější židli. "Krize je zažehnána, Kastr se postaral o krysího mutanta a o jednoho ze čtveřice tzeenechovo zplozenců, další dva dojeli na Hanse a Jorga..." Ruku na srdce, proti této dvojce je i Simír s jakýmkoliv z často měnících se kolegů členem bratrstva neohrožených šneků.

Krátká odmlka. Práce ředitele bezpečnostních sil, nebo také Hokageho - chcete-li spočívá především v péči o všechny ve vesnici. Pečlivý šestý, sedmý... možná i vícerý smysl jemně varuje, že Brut se stal součástí něčeho bolestného.

"...poslední skonal mou rukou." Tohle ovšem není nic, co by mohlo imperiální síly rozhodit. "Já - to nechápu, proč... se to muselo stát?" Mariňák utopený v obavách nejprve vrhne pohled plný strasti na Yoko a posléze i na jejího operátora. "Chytl jsem ho za flígr, jen... jen jsem mu ukázal své prvotiny a pár fanartů..." Smutné oči se poté zabodnou do stolu. "a... on se vytrhl, tedy po tom, co se mu dvakrát nepodařilo si utrhnout hlavu..."

Zkrátka zabíjení je pro mariňáky jedna věc, ale být součástí asistované sebevraždy, to už je jiné kafe. "...se ten potvorák běžel schovat k chárnovi..." Ač je význam dalších slov nasnadě, dvojí kývnutí vybízí k pokračování. "Zbyla jen polívka a šátek, dal jsem si a říkám, přísahám při císaři, že to byl dobrej kluk!" Dlaně zakryjí obličej. "Takže by nekecal... já myslím, že nejsem v malování ještě dobrej."

Závažné informace, v podstatě zásadního rázu. Dnešek je vůbec plný nebezpečných situací od uprchnutí zmíněných oblud, po zasedání vesnické rady... korunovat to celé zhrzeným začínajícím umělcem, to by mohlo vést k panice. S hořkým vědomím, že je třeba udělat si přestávku mizí na chvilku Yoko ke své nemesis na desku stolu.

"Tak se pochlub, Bruto-kun" Přátelský úsměv, úmysly a ruka otevřená v gestu se stejným významem vybízí nyní trochu váhajícího nad-člověka. "Dobře, soudruhu veliteli." Po chvilce váhání tedy otevře hrudní kapsu armoru, kde dle pověstí schovávají šedí rytíři nějakou knihu mající něco společného s císařem. Informace pro Ishru - nic z twilight ságy to není. Kromě zmíněné knihy svatých textů vyjímá i obrázky, mnohdy načárané na druhé straně litanií a podobných nesmyslů.

"Hm..." Oko konzumenta-znalce ihned pečlivě zkoumá každý detail. Absolutní soustředění, vnitřní mír a rovnováha - to vše je třeba k skutečnému vidění světa... Myšlenky si neodpustí pocit hrdosti, že oči Retreatů jsou schopny vidět věci, na které nemá Itachi ani Neji. "Není to špatné ,máš neotřelý a pro nás exotický styl, spíš ho vyděsil námět. Boys love nebývá zrovna dobrý start, měl bys zkusit nějakou harémovku ve stylu školního života." Moudrý hokage promluvil. "Pokud budeš pilně cvičit, ovládneš svou chakru, tak jednou budeš veliký ninja!"

Smutek rázem vytěsní radost. "Díky soudruhu! Budu se snažit! Jednou, jednou udělám mangu, na které i vy budete závislý!" Brutus má štěstí neb pro jeho závislost jaksi postačí už jen vytvoření mangy. "Studuj pilně genine." Uznalé kývnutí a následně je čas udělat něco důležitého, totiž najít...

"Doma se hned vrhnu na další! Kastr slíbil, že mě naučí kreslit kudrnaté vlasy a... vůbec kde je teď?" Role obrací, tentokrát splín padá hlavu vesnice. "Šel na velmi dlouhou cestu, ze které se nejspíš nevrátí." Můj kastr...kde je mu konec... Samo o sobě by takové sdělení nebylo dostatečné, takže je třeba i jisté doplnění. "Gaudon znovu obchoduje se zbraněmi, Sagarův úkol střežit Kaname Chidori měl nižší prioritu. On... šel tam a i když jeho mobile-suit gundam nemá..."

Zdvižená ruka v gestu "zadrž" se hlásí o slovo. "Proč šel hledat kafe?" Provinilý pohled provrtává podlahu. Je velmi těžké říct, že se jeden Tau chtěl konečně vyspat. "Bitva o svatý grál se vede po celé generace, každých deset let je z největších kouzelnických rodin vybrán zástupce, který bojuje proti ostatním s pomocí svého servanta..." Znovu to samé gesto. "Pak nevidím důvod k obavám. Kastr je dobrý voják, když si poradí na papíře s kudrnatou kšticí, tak si poradí s jakýmkoliv nebezpečím. Váš bratr je v dobrých rukou."

O to je to ovšem horší. Dobré ruce má jaksi někdo jiný, smutek a stesk je za to velmi slabá náhrada. Je zvláštní, jak si na sebe mohou lidi zvyknout a jak moc mohou nechat přerůstat stesk přes hlavu, když je to sotva pár hodin od rozloučení. "Já... se cítím, jako bych nebyl. Ne bez kastra..." I čtyřprsté ruce dokáží schovat hlavu. "Sakra, tak von je fakt ženská!"

Šok na moment přetne idylku vyplněnou pláčem. "Proč, proč si to myslíš? Já...chci říct, co když je to jen dobrý cosplayer?" Brutus rezolutně zakývá hlavou. "Soudruhu Flee, nepřečetl jsem a neviděl jsem toho zdaleka tolik ,co ty a je mi jasné, že dříve nebo později se tu musela objevit hrdinka v přestrojení za muže."

Na tom něco je... Nemilosrdná logika psykerské mysli pokračuje. "Ty ani on nejste ten typ bishíku..." Je to tak! Všechno to dokonale zapadá. Brutus nejenže pomáhá myslet na jiné věci, ale právě vyřešil i roky váhání spolu s nejistotou, jestli je to opravdu dívka, nebo jen umí nosit skvěle kostým.

"Jenže je pryč a..." Teď se přímo nabízí klasická otázka: Co by na mém místě udělal Naruto? Bohužel, ani po všech technikách včele s rasenganem se nedaří najít vhodné řešení. "Já s tím nic neudělám." Vnitru se také objevuje jistý strach. Koneckonců někdo s plynovou maskou by mohl patřit k těm střeleným fandům stříleček... Co když se jí zalíbí bratr... párkrát ji zachrání život a pak...

"Omyl, soudruhu! My s tím můžeme něco udělat! Císař je milosrdný, jeho světlo věčné a dokud máme bolty, dokud se můžeme ohánět rukama nemá smysl přemýšlet o kapitulaci!" Trochu těžká věta pro někoho s jménem Retreat. Selektivní sluch tedy vykouzlil cosi v podobě "neboj, to dáme".

"Ty máš plán, Bruto-kun?" Je to překvapivé, že? Po pravdě nikdo by nevěřil, že s odjezdem Kastra by po pádu Krutora někdo mohl něco plánovat. "Ano, máš ještě dovolenou, soudruhu, ne?" Pravda byla sice určená na další fesťák, ale v podstatě jsou volné dny k dispozici. "Po šichtě stačí nahlásit volno a můžeme ho zkusit dohnat! Soudruhu ten chlap je žena tvýho srdce, tady se nedá otálet!"[/i] Zase má pravdu...

Čím dál více se to zamlouvá. Beznaděj je pro slabochy, nebo pro filery, ale ne pro zodpovědného velitele! Slova spolupracovníka tedy v podobě rasenganu ničí veškerou tu temnotu okolo uvažování, tedy až na jednu drobnost. "Máš pravdu, tvá slova jsou moudrá jako od sanina! Ale... co sestra?" Dokáže se s tímto vyrovnat moudrost jednoho z legendárních ninjů?

"No eh..." Je jasné, že sestřička by vztahu nejspíše nepřála. "...třeba můžeme... " Zdá se, že ani šedí rytíři nejsou všemocní. Ramena opět klesají když... "Mám to! Soudruhu, jsme oba mladí, zdraví hoši... takže zkrátka si sbal věci a řekni, že jdeme stanovat, nebo zkrotit nějakou horu!" Naděje se vrací. To by šlo... Ano je to schůdná výmluva. Sestřička totiž s největší pravděpodobností o filmu Zkrocená hora nic neví, takže si netřeba dělat starosti.

"Skvěle, Bruto-kun! Večer vyrazíme, já ji najdu a..." Gestem se opět hlásí spolupracovník o slovo. "Jak ji budeme hledat?" Trefná připomínka, drobnost dá se říct. "Na zasedání rady pronesl Jiraya cosi o oku terroru a nějakém baru..." Rozhodně to není překážka hodná Retretovského intelektu! "Takže tam poletíme, pročešeme každý lokál a jednou, jednou na ně narazíme, my to dokážeme! PO NÁS AŤ PŘIJDE ENDING!"

Brutus se přidává k bojovému pokřiku. Ještě ten večer tajně z domu Retreatů vyklouzne Flee oknem, kde ho čeká věrný Brutus. Na kolech se tak tito dva přátele vydávají vstříc svému nejasnému a dosti nedůležitému úkolu... ale to už jiný příběh.

Posun...

Nazvdory značné snaze jediné, co pacient vykazuje za známky života, je odpor k probuzení. Pleskance, třesení, mluvení, šacování peněženky... nic nevede, kromě obohacení, k úspěšnému uzdravení. Nechápu... I kdyby totiž zemřel, což by patrně udělal jen a jen naschvál, tak čas potřebný k ressnutí dávno uplynul.

Není afk? Ať se paměť snaží sebevíc nenachází po tom ani zmínku. Poslední, co zese dostal, bylo snad lehké zachrčení a žuchnutí na podlahu. Nakonec zbývá jen jediné poslední možné vysvětlení - má potíže s připojením na internet, což něco, s čím ani při nejlepší vůli nelze pomoci. O2 je fakt na nic, kdy už to lidi pochopí...

"Zapneme to, Kawai" Japanofilní slovo v kombinaci se zapnout - to nevěstí nic dobrého. Samozřejmě za normální situace bych věštil nějakou akční rubačku, nebo další díl final fantasy, ale na podivné kosmické lodi? Stačí lehce pootočit hlavou a voda na mlýn nebezpečí zvesela přitéká.

Jsou věci, na které lidi nejsou stavění. Nenarodili se a neprošli evolucí proto, aby pochopili anime. Patrně proto používají poměrně důležitá slova pro každou hovadinu místo toho, aby si je šetřili co by originální herní nicky. Co je horší než přízvuk a slovní zásoba je ovšem úmysl.

Člověk nemusí být vševěd, aby pochopil, že na červené knoflíky se nikdy sahat nemá. Jsou to ďábelská udělátka sloužící jen a jen k terroru. Za dávných časů, kdy ještě národ Tau nebyl plně jednotný a zralý na přijetí vyššího dobra také budoval podobné knoflíky. Na štěstí již tehdy byla moudrost ethernálu tak veliká, že to byly jen mačkadla a rozhodně se na ně nic nezapojovalo... což se s jistotou nedá říct o něčem takovém u eldar, nebo nedejbože poněkud primitivních strojích lidí.

"Nesahej na to!" Výkřik se dere z hrdla. "Ne, jestli nechceš hrát znova Fallout!" Atomová apokalypsa je to poslední, co ve značkovém ferari potřebujeme. Nemůže být tak blbá... "Zrušíš nás, bude reset, naše statistiky se ani neuloží a budeme diskvalifikovaní..." Přehršel slov ihned útočí. "Clan přijde o body a než se naděješ, budeme zase lamit na gameparku..." V nitru nezbývá než doufat, že něco z toho padne na úrodnou půdu. "Pokud se tu bude něco mačkat, ať to zmáčkne on!" Ruka ukáže na Nooba, dva páry humanoidních očí a možná i jeden kočkoid ji následuje. A Noob... zatím stále chrápe...

Intermezzo - Velmi mužné odhalení
~Oko Nákupu, kasárna~

Skřípění brzd, zvuk nárazu a následné detonace. Křik žen, několikero rádoby drsných hlášek hlavního protagonisty, střelba. To a ještě více se ozývá ze stařičké sotva barevné televize, která pamatuje i mnohem lepší časy, například ty před 40 000 lety. Její stáří potvrzuje jak roztřesený obraz, tak i výmluvná značka "Tesla". Fakt, že tyto televize vydrží snad vše, potvrzuje jak bezúhonné vysílání céčkových seriálů, tak skutečnost, že předchozí den vysílala jedna z komerčních stanic snímek "hadi v letadle" a přístroj se nerozpadl. I když nutno podotknout, že jeho strojový duch ostře protestoval, což dal najevo šumem přes nejdůležitější hlášku filmu - tj. "Už mám těch zasranejch hadů v tomhle zasraným letadle plný zuby!"
Ale zpět ke kobře jedenáct.

Před obrazovkou sedí na bobku pět nejtvrdších vojáků, jaké kdy Oko Nákupu spatřilo a spatří. Jejich tvrdost dokazuje fakt, že jsou schopní se na vysílání prastarého stroje nejen dívat, ale dokonce si jej umí i užít, ať už sledují zrovna běžící Kobru, Kriminálku Miami, Pokémony či jiný pořad s dostatečně namachrovaným hlavním hrdinou, který přináší do srdcí všech, které potká, hlubší poznání všehomíra. Pojmenujme si je tedy zleva: Hans, Jörg, Keled, Günter a Karl. Všichni mají odložené své plynové masky (anžto využili faktu, že Kastr není přítomen a nemůže je za to potrestat), všichni mají blankytně modré oči, všichni mají blond vlasy - a všichni drží v ruce lžíci, kterou dlabou svou dnešní televizní svačinku. Ve středu jejich napůl lajny a napůl improvizovaného půlkruhu se nachází svrchní část želvího hrunýře, (pro znalce fauny "karapax") která je naplněná až po okraj hutným vývarem se zeleninou. Výše zmíněné skřípění brzd, zvuky nárazů, následné detonace, křik žen, několikero rádoby drsných hlášek hlavního protagonisty a střelbu, doplňuje také srkání a mlaskání, popřípadě občasné "Gut, es ist gut!"

"Kamaraden," Prolamuje mlaskání a všeobecné "ticho" poručík Keled. "Schade, že tu s námi není herr Kastr, aby si mohl zanadávat na toho břídila s námi."
"Ja - a aby si mit uns dal sehr gut Suppe!" Přisazuje si Hans.
"Místo toho musí učinit to, čeho bychom se i my báli." Dodává Jörg, což je, z nějakého důvodu asi výzva k minutě ticha, takže všichni skloní hlavy a dívají se zkroušeně do polívky.
"Aber, to bychom nemohli sundat die Masken." Oponuje Karl.
Günter se nevyjadřuje, zamilovaně si ve chvíli, kdy se nejí, ale konverzuje, kreslí srdíčka do malého bločku.
"Pravda. Museli bychom srkat brčkem." Zamumlá Keled otráveně.
"Stejně je to shade, že tady není. Kastr je der beste!"
"Natürlich!
Všichni se zase svorně pustí do jídla, zatímco Simír zachraňuje z hořícího auta další z nevinných pannen.

"Co kdybychom tady přinesli jeho záložní masku a předstírali, že je tady s náma a jí?" Ne vždy Keleda napadají nápady k věci - ale tenhle se zdá býti dobrým - minimálně pro zbytek jednotky.
"Ja vol!"
První se k pokoji kapitána rozeběhnou Hans a Jörg, nerozlučná dvojka futuristických esesáčků, kterým nejspíše nedělá problém, prohrabovat se v cizích věcech, tak jako jim nevadí tahat z lidí pod tlakem rozličná přiznání.
Krátce po nich vybíhají také Keled s Karlem, volajíc typické: "HÉJ POČKEJTE NA NÁS!l
Günter... zůstává sedět u televize a maluje si do bločku dál nerušeně srdíčka, načež si uvědomí, že ostatní odešli, takže popadne lžíci a zpětinásobí své jídelní úsilí, ve snaze okrást ostatní o příděl.

V tu dobu už Hans otevírá skříň.
"Achtung, Hans! Víš, že ve skříních někdy bývají hrozné věci!" Upozorňuje jej Jörg. "Pamatuješ minule, jak tam bylo snad milion kožichů - a když jsme se jimi začali prohledávat, šli jsme dál a dál... a prošli do té zasněžené zemičky, že? Das war hrůza!"
"Kecy prdy, Jörg - Kastr nemá ve skříni vchod do Nar... a hele, krajkové kalhotky!"
"Nicht, ukaž!"
Růžový poklad si přebírá udivený Jörg.

"Ne, dej mi je! Taky chci vidět!" Hlásí se o pozornost a osahání Keled s Karlem.
"Nicht, počkejte, až si je prohlídnu!" Rozesmátý Jörg několikrát zkusmo natáhne gumku v pase.
"Dej to seeem!" Žadoní Keled, zatímco kousek spodního prádla hypnotizuje.
"Netřeba, Kamaraden. Má jich tady dost pro všechny!" Hans vytahuje celou pečlivě přerovnanou kopečku spodního prádla různých barev. "Co je divné, má tady i podprsenky..."
"PODPRSENKY?"
"Ja!"
Po chvíli se už všichni čtyři přehrabují rozličným spodním prádlem.

"Ist Kastr úchyl?" Přeruší chvíli blaženého ticha Karl.
"Nicht, Kastr byl vždycky dobrej chlap!" Oponuje Keled.
"Ja? Má tady i deníček!" Hans už drží v ruce popisovaný předmět s výjevem ze sailor moon na obalu.
"Nein, nečti to, Hans - to se nedělá!"
"Víš, co se nedělá, herr Keled? - Schovávat u sebe samé ženské spodní prádlo a ani jedny klasické žravé armádní trencle!"
"Ja, Hans, máš pravdu, otevři to."

Hans začne hlasitě předčítat.
"Meine deníčku. Dnes jsem znovu musela urazit přede všemi Simíra Gerchana. Aby si o mě nemysleli, že jsem teplouš - když už nesmějí vědět, že jsem žena..."
"ŽENA!?" Vykřikne zbytek Kriegovců.
"Herr Kastr je ženská? HERR GOTT! Já dycky chtěl být jako on!" Karl vypadá natolik překvapený, že mu miniaturní poloprůhledné spoďáry, které si zrovna prohlížel, vypadnou z ruky na zem.
"Tak to si obleč podprsenku a nakup si tampony, Karl."
"Du bist der Idiot, Jörg!"
Smích čtyř Kriegovců se šíří Kastrovým osobním pokojíčkem.

"Teď vážně, chlapi - co budeme dělat? Nemělo by se to někde nahlásit?" Nadhodí Hans rozpačitě.
"Hans - víš, co by s Kastrem udělali, kdyby zjistili, že je ženská? Kapitán je dobrej chlap - i když je ženská, tak je to jeden z nejlepších chlapů, co nám kdy velel!" Přebírá iniciativu za záchranu Kastrovy cti jeho nejvěrnější důstojník, Keled. "Komisař Niemand.. ani nikdo jiný se tohle nikdy nesmí dozvědět. Anders by nás mohli vrátit zpátky pod Eagla a Drejkena!!!"
"SCHEISSE!!! NICH BITTE!!!"
Zvolají všichni tři zbývající gardisté současně.
"Takže my, všech nás pě... nebylo nás ještě před chvílí pět?"
"Ja, bylo nás pět!"
"Ale Günter s námi nešel."
"Gut - takže my, všichni čtyři, nejenže udržíme tajemství Wolfganga Kast..."
"Vivien, Keled, Vivien."
"To víš jak?"
"Má tady nakreslené srdíčko a v tom napsané Vivien + Simir"
"Ach so.... takže my všichni čtyři udržíme tohle tajemství Vivien Kastrové, ať to stojí cokoli!"
"FÜR KAISER!"

"...Herr Keled?"
"Ja, Karl?"
"Mohl bych si tadyten krajkový set tajně nechat, bitte?"
"Pořád chceš být, jako Kastr?"
"Natürlich, Kastr ist der beste!"
"So warum nicht, Karl, nech si je a používej ve zdraví."

Mrtvá kočka, kawaii Noob... nebo to je naopak?

I přes zdravotnickou snahu, kterou Escapovi není možné upřít, už proto, že si z Noobovy peněženky bez větších problémů před zákrokem vytáhl třicet galaktických kreditů, než vůbec započal s první pomocí, tau ničeho nedosáhl. Nakonec, jediným efektem jeho pomoci bylo rozmazání krve po celém Noobově obličeji a částečně i po pilotní desce. Dalo by se říci, že Retreat tímto vytvořil krevní obraz. Bohužel, Nooba ani umění tohoto kalibru nemělo šanci probrat.

Co se kočičky týče, opravdu se jedná o řádně chlupatou (a od pohledu i neskutečně línou) kočku, jejíž jedinou reakcí na mazlení, následné zvednutí a přenášení je fakt, že začne hlasitě příst. Doteku ani tahání jakéhokoli druhu se nebrání a kdyby nepředla a viditelně nedýchala, dalo by se polemizovat nad tím, zda je živá, či si zde warlock vydržuje zdechlý fetiš s jehož duchem ve chvílích samoty komunikuje.

Před zkázou v podobě rudého tlačítka celé osazenstvo, překvapivě, zachrání Escape, který se, navzdory své pověsti a předpokládané kapacitě mozku, zachová rozumně.
"Pokud se tu bude něco mačkat, ať to zmáčkne on!"
Pohled všech přítomných (kromě kočky, které je to zjevně jedno, protože podřimuje a hlasitě přede) se stočí k ne úplně funkčnímu synu Eleanor Derosy. Falcon stále visí ve vzduchoprázdnu a Noob je stále mimo sebe. Z hlavně meltagunu vypadl malý růžový papírek, který do ni svého času vložil Apostrof... Zatím to nevypadá, že by se situace kamkoli posunula - tedy krom toho, že Vivien si našla kočku.

Co teď?

Máme tu hádanku, je to bláznivé, místy bezradné, zuřivě to gestikuluje, haleká a vůbec ze sebe chrlí jeden nepochopitelný nesmysl za druhým. Kdo odpoví Retreat, ten dostane bod, kdo po následných narážkách na clan a skore usoudil, že jde o Escapa má dva body.

Kdo si ovšem vybavil afkoneho v situaci, kdy se snaží popsat nějaký kousek oblečení a to nejlépe v jedné z pro něj nevnímaných barev, což je každá mimo svatou trojci - černá, bílá, šedá, sice také odpověděl správně, ale bod z důvodů jeho přímé absence v této logrové situaci nedostane.

Zrak tedy padne na jedinou naprosto srozumitelnou věc - Nooba v komatu. Ten teď nic nezmáčkne... Jeden nemusí být zrovna Sadie Mengelová, aby mohl říct, že ten eldar potřebuje ještě trochu dodělat. Možná by byla na místě i trocha toho zdravého pocitu provinění... ale je to xenoss. Ošklivě mluvící... Také, jak bylo zmíněno nevykazující příliš známek zdravého fungování.

Chvilka zírání v kombinaci se strojovým hlazením space-kočky vyplňuje čas. Nic se ovšem nemění, kromě pozice papírku. Rychlý pohyb mu rázem dopřává mnohem bezpečnější místo v náprsní kapse. Kromě vonného efektu je to totiž jedna z mála věcí, která minimálně oddálí případnou necro-inspekci. Mrazení v zádech téměř okamžitě přichází a to vždy i při tom nejdrobnějším náznaku. Některé věci se zkrátka do duše vryjí nesmazatelně, jako nárazník vozu ghostbusters do těla.

Všechno má svůj čas a hlavně konec. Jednou patrně skončí fóbie stejně jistě, jako zábava v podobě stání u Nooba. Oči najdou nový, lepší cíl v již jednou ozkoušených sedačkách. Není divu, že za okamžik je lidské tělo hýčkáno stejně, jako to kočičí na něm přimazlené. S nově nabytým pohodlím jde všechno líp, od věnování se úžasné společnosti čičiny, po úvahy točící se kolem další existence, cílů, smyslu života i existence. Když už jsem načal tuto otázku nemohu nevynechat krátké zamyšlení nad tím, jak ten superpočítač dospěl k odpovědi na toto horké téma ve stopařově průvodce galaxií, konkrétně k číslu 42. Bych tipovala 39... sakra...

Ovšem ne vše je nutné tipovat. "Ty Escape?" Osobní motivace jednotky je jednou z nich. "Proč jsi vlastně začal hledat logr? Já... nemám dojem, že by ti to sestřička jen tak přikázala." Dobrá otázka, ona by se ho totiž snadno zbavila malíčkem na levé noze... a to je pravák, vážení!

Es ist mein Teil! - Rammstein nechť prominou

Studený pot, zrychlený tep, ve vzduchu odporný pach smrti. Ne, teď nemluvím o stavu na nervy drnkajícím všudypřítomném nebezpečí, smrti a hlavně nestihnutém kliknutí rozhodujícím o předprodeji nově vyšlé herní pecky, ale o situaci v mezihvězdném fáru.

Pomýlená rockerka, snad nevědomky, snad v touze po změně stylu směrem k doom-metalu málem ohrozila vše, na čem záleží - výsledné skóre. Není větší lamáctví, než odlogovat svůj tým z jasně vyhrané bitvy! To, že by došlo i k permanentnímu banu na serveru života je s klidem ponecháno stranou.

Sakra... Lékařské schopnosti znovu selhaly. Častý motiv, kdy se objeví nová herní postava s potřebnými schopnostmi v momentě, kdy ji zrovna poprvé potřebujete... je to k neuvěření, ale selhává. Tomu nerozumím... Jen tak si leží, dýchá stěží, krev mu stéká po tváři a podlahy, zdá se, si neváží. Fakt nechce vstát? Ne. To si dovolím právě říct i bez svolení logra nejvyššího.

Takže fakt má O2... Minuty běží. Je paradoxní jak příslušník mírně zjapanizované rasy dokáže litovat jiného tvora, snažit se mu pomoc, pokoušet se zjistit příčiny jeho neštěstí a shánět cokoliv schopného vytvořit nahrávku umístitelnou na internet zároveň. Bohužel i přes, po pravdě výjimečné soustředí se nic z toho nedaří.

"Ty, Escape?" Už zas to blbé jméno... Cizí hlas přetrhává myšlenkové pochody. "Proč jsi vlastně začal hledat logr?" Ona mluví se mnou? Tak či onak je to dobrá otázka. "Já... nemám dojem, že by ti to sestřička jen tak přikázala."

Sestřička? Svět se na chvíli zamlží. Hlava zabolí a pár věcí je zase tak, jak má být. Ona vize dvou ďábelsky žhnoucích očí propalující se skrze cokoliv až na dno malinkaté... duše? Hlas i po telefonu děsící bezcitné skály a strach čistý, bytostný a hmatatelný, že by nešel ani spláchnout - to už dokáže přivést k hořké realitě. Je rázem jasné, že se logr hledá a jméno mé jediné, často označováno za blbé, Escape jest.

Escape Or Retreat...

Je to těžké, moc těžké, když máte dojem, že někdo mluví o nějakém blbci a pak zjistíte, že jste to vy. Trochu... malátně kráčím k sedačkám. "Vážně to chceš vědět?" Dělám si pohodlí. Odpovědí je mi pohled v rozmezí "Ano, je to důležité" po "snaž se, chci zabít čas". Neposoudím to,stejně jako nemohu rozsoudit svůj život. "Začnu... na začátku, snad to udělá věci pochopitelnějšími." Lžu, vím to. Kdo nežil a nevyrůstal jako Retreat, nikdy nepozná ten strach, to utrpení a také ta nejhorší možná očekávání, co od vás život může mít.

"Asi, asi to možná už víš od bráchy, ale náš předek byl legendární Run Or Retreat, ten hoch, co hodně pomohl zastavit tvé impérium v nekolegiální snaze o preventivním vyhlazení naší rasy a získání monopolu na poli her a herních konzolí."

Kývání - těžko posoudit, zda je to souhlas, známka poslouchání nebo něco ve stylu "škoda, že nám to nevyšlo". Jsem docela nesvůj, vlastně až na mě nejbližší spoluhráče a všechny seriózní lidi na stránkách www.zpovednice.cz, jsem se o tohle s nikým nerozdělil.

"Byl to nejlepší vůdce všech dob a my v sobě dál neseme potenciál i kletbu jeho krve a žijeme ve věčném stínů jeho slávy." Tady se to většinou trochu zasekává, tak snad trochu dodatečné vysvětlení bude na místě. "Kromě talentu má každý Retreat nějakou svoji fascinaci, brácha je šíleně magoroidní otaku například, Run zase trpěl náchylností na středoškolačky, proto se také Retreati sice dochovali v hojném počtu, ale kvůli soudům se k této identitě většinou nehlásí..." Je to tak trochu prekérka i vysvětlení zvýšené existence magorů v této spořádané šedivé japanoidní společnosti.

"Já mám štěstí v neštěstí, nemám žádnej talent nebo nějaké předpoklady." Což je bohužel pravda. "Ale zase můžu vést normální pohodovej život, bez nějaký šílený fascinace." Což bohužel pravda není. Když se to vezme kolem a kolem, je to taková kapitola ze života mého.

"Teď se prosím nesměj..." Ramena poklesnou. Nesou totiž tíhu nemalých proporcích. "Vím, že to zní jako lacinej mindrák, ale já už nechci žít v ničím stínu." Smutek, věrný pomocník na cestě života. V nitru se také ozývá základní výbava každého hrdiny - pocit provinění a sebe-obviňování. Nějakou podivuhodnou logikou totiž mozek dospěl k vysvětlení, které možná také s pravdou souvisí, že za útěkem rodičů stojí vlastní maličkost.

"Rád bych, aby na mě konečně byl někdo hrdý." Oči se na moment při té představě rozzáří. "Třeba táta s mámou, to by bylo príma!" To by bylo, kdyby byly. "Máma - Surender Or Retreat, byla význačná důstojnice BLBu a táta..." Paměť se snaží nalézt vzpomínku časem ještě zaprášenější. "Kill Dontlet Survive, no... dělal něco pro vládu..."

Tohle už není tak jisté. Jisté je jen to, že jezdil často do podivného bílého paláce, tykal si ethernály a chodil v černém krizovém suitu s bílým teniskovatým nátěrem chodidelní části. Nesmím také zapomenout, že z úcty k předkům převzal i matčino jméno, takže se nakonec jmenoval Kill Donlet Survive Or Retreat.

"Já cítím v tomhle šanci, že je můžu naplnit hrdostí." A je to venku, tedy ten drobný prequel. "Jestli žijí a... taky respekt, bráchy." Respekt sestry je cosi nedosažitelného, proto o tom nemá smysl ani uvažovat. Totiž dle jejích slov nemůže brát vážně nic, co jí není schopné alespoň na chvíli zabít.

"Ty jsi vlastně ta ninja ukrytá v gardě, jak říkal, že?" Je to spíše řečnická otázka, přesto přilévá Kastrovi do tváře trochu větší množství šoku, než utrpěl racionálním a hlavně souvislým vyprávěním z úst nějakého Retreata. "Takže dobře víš, že on už s úspěchy má, taky mnohem vyšší počet bodů i lepší časy, tučnější konto skore-listu i nejeden checkpoint k dobru." Také by se hodila zmínka o platu, služebním bytu, který je v rekonstrukci, a spousty dalších benefitů, o nichž by vám Míra mohl nostalgicky vyprávět.

"Ale hlavně, co mě teď žene dál..." Dostáváme se ke klíčové části. "Ten šmejd, finální boss, neměl unášet tu elfku. Rozhodně ne, když jsem to rozehrál já..." Spravedlivý hněv zachvátil nejen ukazatel srdce, ale celou postavičku. "Masterchief, ten masér z Halo, mi dal tipa, víš je jako můj Oldman v Zeldě... že bez Logru nedostanu jeden z dílků trojúhelníka a hlavně nebude finalbattle! Žádný Outro a žádnej Skorelist!"

Ruku demonstrativě zatínám v pěst. Co na tom, že proti Kastře, nebo vlastně jako kterýkoliv Tau ani netuším, jak ji řádně použít. Kdyby tohle bylo anime, asi bych měl kolem sebe oheň. Kdyby tohle ovšem byla hra, byl by pode mnou výčet možností menu od options po start. Mám rozum, vím, že tady nemá o nějakém startu a nastavení smysl přemýšlet. Já už tohle mám totiž za sebou a klikám na loald...

Jak afkone musel anime rozkoukané nechat a něco tady šéfové zanechat!

Zásoba překvapení dnešního dne stále není vyčerpána. Jednoduchá otázka mající si ujasnit motivy a, pokud se o tom dá v tomto případě bavit, i priority myšlenkových pochodů získala trochu jiný směr. Místo původního záměru tak vzniklo cosi na téma "cesta do hloubi Retreatovy duše".

Je... normální? Pro stálého spolupracovníka i hosta této rodiny se stává myšlenka racionality čímsi stejně hmatatelným jako pro somálce chleba, pro nacistu multikulturní všeláska a pro yaoistku/tu zdravě udržitelná heterosexualita.

To se mi zdá... Mozek tomu odmítá uvěřit. Není se čemu divit, neboť toto je prakticky nejdelší monolog mající hlavu a patu... zkrátka je to jako by k vám přišel vánoční císařík s omluvou, že vám rodiče o jeho neexistenci lhali!

Nebo je to moje chyba? Třeba jsem Fleeho jen dost neposlouchala... třeba jsem to já, komu tu leccos uniká... Myšlenky se lehce toulají, zatímco ruce hladí k plné spokojenosti obou zúčastněných, řekněme koček. Spíš moc ran do hlavy, bude to tou nehodou...

Rozum se vrací a s ním mnohem uvěřitelnější teorie osvětlující tento jev. Taky to může být halucinace vyvolaná posttraumatickým stresem, kterého máme v gardě dost... Znalosti získané ze seriálů medicopter a chicagohope se derou na povrch. Taky se mi to může jen zdát... V pozadí nezůstávají samozřejmě ani akční filmy. Nebo jsem se v bezvědomí naučila tu jejich hatlamatilku, když tu tak kolem... blbli? Určitě, abych se mohla pomstít... po letech komatu... Těžko ono "blbnutí nějak nazvat, nic méně se něco dít muselo.

Po dalších vteřinách urputného zamyšlení je jasné, že poslední teorie nepřipadá v úvahu. Až na ex-přítele totiž není komu se pomstít a koma netrvalo dost let na to, aby byla třeba scéna, ve které se po vzoru segala dosti opotřebený hrdina oholí, okoupe aby následně mohl někoho okopat a odstřelit.

"Ale hlavně, co mě teď žene dál..." Nyní ovšem nastává čas odvrhnout pana Segala, jakožto ne-kriegovského ne-němce a soustředit se na Escapa, který se opět stává plnohodnotným Retreatem. S vědomím, že svět se zase dal do pořádku si rázem mysl dokáže nelogické a podivné i nesouvisející tlachání téměř užít. Masér jménem číf? To mu jako doporučil tereapeut?

Nelze opomenout i mnohem více šokující informace. Elfka? To je jako nějaký borg ze Startreku? Koneckonců rasa asimilující ostatní druhy kromě podivného desingu lodí, byly to jakési krychle, měla pech i na jména. Kupříkladu jedna vyléčená členka posádky se jmenovala Sedmá z devíti. Elfka... Je třeba ovšem uznat, že i tohle je lepší jméno než prosté elf, čili jedenáct.

Díly trojúhelníku... Nakonec se z celého hovoru daří vyčíst jen to, že každý Retreat se rodí jako pošuk a kdo ne, tak se jím pro změnu v průběhu života stává. Chudák Flee... Do oka se dere téměř nostalgická slza. Tajné sny, ve kterých díky anime-detoxu se stává zmíněný hokage konečně normálním tvorem, po následných návštěvách pláže chytne lepší barvu než šedou a s trochou štěstí ve spolupráci s ranami do zátylku mu vymlátit cosi podobné nosu... berou za své.

"Ehm..." Teď by bylo asi na místě něco říct. Ono asi je lepší nahradit slovem určitě. "Snad, se nám to povede a ty ten svůj skorolist uvidíš..." Trocha povzbuzení zkrátka vždy přijde vhod. Ono když právě líně hladíte kočku a víte dost dobře, že jste skončili, protože vaše identita i veškerá ilegální činnost v podobě tajení pohlaví byla odhalena a ještě k tomu vás za moment vypaří herezní psyker, jen co se probere, tak je trocha povzbuzení je něco, čeho si začnete dost vážit.

Zkrátka ideální chvilka k jistému zlomovému okamžiku. Jako pozadí pro znovu rozvířené vody myšlenek by mohla přijít pěkná, melancholická hudba. Lehce zadumaný, nepřítomný pohled pak jemně podkreslí první náznaky borcení se světa, to když pomalu přichází uvědomění, že je strašně fajn hledat smrt na všech bojištích vesmíru dokud žijete a že to skončí, až bude hledání jaksi úspěšné, což je skoro teď.

"Ty, proč jsi s bráchou?" Dramatická otázka přichází právě včas. Bráchou? Neměl by mu říkat onii-san? A sakra... já... Přichází rozpaky. Japanizace je možná pomalý, u těch se silnou vůlí, proces, ale je nemilosrdný a nezastavitelný jako posun ledovců nebo ceres toužící po příspěvku.

"Brácha..." Měl by pro tebe být onii-san, sakra! Inu rčení "je to silnější než já" tímto dostává za pravdu. "O tobě dost mluví... teda pokud chápu správně, že sprškou různých postav myslí tebe..." Mluví o Kastr-chan nebo o Kastrovi? Odvaha zeptat se přímo chybí. Zkrátka jsi jeho best-NPC, bez tebe raidy nedává. NPC? Tato zkratka je tajemnější než složení potravin u stánků vietnamských prodejců. S trochou fantazie by to mohl být nadporučík Caster... ale já jsem kapitán a píšu se s "K"...

Některé věci nosí háv tajemství. "Prej si už mohla být i přeložená jinam... tak proč? " Kdyby byla na sedačkách pokrývka, patrně by bylo na místě do ní pomalu a nenápadně přemisťovat hlavu. Nic není lepšího než bungr, ať už jde o ochranu před těžkou palbou zbraní, nebo podivně... znepokojivých otázek. Kde jsi železobetone, když tě člověk nejvíc potřebuje? Evidetně dost daleko odtud v naprostém bezpečí.

"No..." Smršť citů/pocitů rázem vzniká v nitru. "heh... já..." Najednou se zdá mnohem snazší roztrhat holýma rukama tank, přemoci fóbii z nemrtvých nebo udolat ředkev se zavázanýma očima. Proč vlastně? Počítačový maniak uhodil zkrátka hřebíček na hlavičku, zda to bylo v rámci mini-hry v pokračování The sims 40k, nebo simulátorem zatloukaní hřebíků na "víčku" to ponechme stranou.

"...jak jen to..." Vytáčky. Proč vlastně? Nějak to není jasné. Kdysi, při nástupu, by stačilo říct cosi o prosté nenávisti. Jenže... Kdysi je ovšem kdysi a dnes, je jaksi dnes. Na úplném začátku byla zdravá a poctivá nenávist ke xenos, přesně jak radily příručky i svého času maminka, když houpala kočárkem nebo za děsivého řevu dodělávala ředkev k obědu.

Po pravdě pokud by vše záleželo jen na kouzlu prvního dojmu, tak se tehdy konala vražda na první pohled. Vůbec z první várky Kriegovců nebyl nikdo šťastný, že utvoří oddíl spolu s Tau a další svoločí vesmíru nemluvě o zástupcích bojového útvaru Living Corpse of Colaboration, nejhoršími vojáky císařství páchnoucí nejen zbabělostí, podivným jídelníčkem ale i iritujícím směšným přízvukem. Nelze svěřit zákopovou válku někomu, kdo jí žáby a dělá balet... Nic méně už tehdy Flee ukázal, že je úžasným hromosvodem Krutorova hněvu a že jeho bláznivá duše zapříčiňuje nejen to, že přežívá, ale tak nějak si psychický terror ani plně neuvědomuje.

Proč... Možná je to vděk? Přeci jen byl to on, kdo odhalil úžasný svět jemných, hebkých věcí, látek, šatů a krajek. Dokonce to mělo barvy a to takové, kterých si pro změnu každý všiml, do boje nepraktické, ale pro ženu toužící po poklonách a sebevědomí zvedajícímu pocitu, že je žádoucí naprosto vyhovující. Škoda, že je můžu nosit jen sama v cimře...

Pokud náklonnost prochází žaludkem, pak zde lze Fleeho blahořečit. Tajemství života, ohledně existence jiných jídel, než je bojový eintopf a ředkev na miliardu způsobů a to včetně těch, kdy ředkev nahrazují poražení vojáci... zase za to mohl on. Pravda, oběd v asijské restauraci poprvé nebyl úplně ideální, totiž pokud vás někdo donutí srkat nudle plynovou maskou, je to docela nepříjemné. Ještě nepříjemnější bylo čištění filtru večer... nakonec ale po jeho odstranění se daly skrze otvory nudle z ramena, nebo jak to jídlo bylo, srkat dost dobře. Hůlky se taktéž ukázaly navýsost praktické, neboť s nimi je dost snadné vzpříčený kousek jídla skrze masku prošťouchnout až do pusy.

Určitě jen vděk... Citlivá a jemná povaha si také dokáže získat body. Kupříkladu péče věnovaná při onemocnění, kterou poskytoval, byla neuvěřitelná. Samozřejmě je nutné odečíst třetinu dne, kdy vařil veverky a jiné tvory v domnění, že je nějaký z bratrů Eldriků z Fullmetalalechemist a druhou třetinu dne, kdy se zabavil sháněním dostatečné Tsunade. Za nošení čaje, zlepšování nálady... Bylo to milé. Tělo rázem zahřívá příjemné teplo. Dokonce to, že nemoc zavinil on svým nápadem na bikiny párty uprostřed sněhové vánice je odsunuto do pozadí.

Co o něm mohu vlastně říct? Po pravdě nejlepší popis je asi ten, že s ním se člověk nenudí. Buď se mu smějte, nebo kvůli němu zuříte, ale o nudě se dle vlastních zkušeností mluvit nedá. Navíc ten cosplay má taky něco do sebe, kromě seberealizace jako ženy pomohl nečekaně tak trochu při kalbě a duetu ve Svaté Teřře. Kdybych předtím nešla za Naruta, aby si on mohl vyzkoušel Hinatu... tak bych neměla vlasy na krátko...

Odhalení je vůbec kapitola sama pro sebe. Tucet a jedna možnost, kdy se nedalo ubránit pravdě. On ji buď přehlédl, nebo zdvořile ignoruje. Těžko říct, kde je pravda. Patrně se tohle a důvod, proč po jednání s představiteli anime průmyslu Krutor změnil chování vůči mě nikdy s jistotou nepodaří dozvědět.

Navíc je úplně jiný... I tohle přilévá olej do ohně sympatií. Oproti typickým mužským Kriegu, kteří koukají co nejdříve sbalit jakoukoliv dívku a následně ji tak dlouho opruzovat, až je vyštve na vesmírnou pouť za smrtí, on je zkrátka hodný a laskavý. Dokonce, čímž se vymyká válečným standardům, ani nezkouší zneužívat alkoholového opojení ve svůj prospěch. Taky se na jinou ani nepodívá...

V hlavě je stále zmatek, v hrudníku podivně bodavý pocit nejistoty střídající se s příjemnou hřejivostí hezkých vzpomínek. Tvář zdobí ruměnec, který by svou červenou září mohl navigovat dělostřeleckou palbu. "Já..." Slova se neochotně derou ven. "...nevím, ale..." Pokud předtím šlo zastoupit signál k palbě polních baterií, nyní by se dalo hovořit o majáku vhodném k orbitální palbě. "...je pro mě důležitý!" Diplomacie slov tímto vyhrává.

Úlevný výdech. Je to venku a je líp. Také přichází znovu ten pocit, že je život krásný, příliš krásný na to jej promrhat. "Pohlídej kawaii, prosím" Mazlící štafeta je tímto předána. Svižné kroky zamíří k dosud bezvládnému Noobovi. Po prvé v životě nastal čas na něco absolutně tajemného, tabuizovaného a neobvyklého - na omluvu.

Sakra... Moudrost radí nechat zprvu jen vzkaz, žel nějak není materiál k psaní. Tužka, papír, pergament... dokonce ani imperiální pěstní klíny pro případ nouze nejsou k dispozici. Snad... Tohle ovšem profesionála nezastaví. Skutečný gardista se nevzdává, nejen proto, že tu možnost nemá samozřejmě! Improvizace zachraňuje den. Prst se smočí v kaluži krve. Jako plocha k psaní poslouží dozajista čelní sklo dosti vhodně. Po krátkém rozmyšlení je dokonce i vybrán i vhodný text.

Po zjištění, že na entschuldigung nebo gomenasai by bylo třeba udeřit majitele vozu ještě jednou, možná dvakrát, prsty vyčarují klasické "Sorry". Teď se schovat... nebo alespoň mít se za kým krýt... Jedna a jedna rázem dává ono mnou protěžované tři a půl! "Díky, za hlídání..." Krátká předávka. "Jsi ten nejmilejší rukojmí, Kawaii!" Mazlivé věci save the day! Doufám...

Překvapení! A taky posunutí...

Tak a je to venku. Rodinné tajemství, niterné touhy a hlavně náplň již přijatého questu. Kostky jsou zkrátka vrženy. Tak, jako nelze závěrečnému bossovi odpustit únos elfky, nelze získat milosrdenství od sestřičky, jež tuto pouť svým milým ultimátem řádně pojistila. Paradoxně se svěřením se nepřichází žádná slibovaná úleva. Břemeno se nezdá o nic lehčí než dřív. Na mysl náhle přichází staré osvědčené přísloví Tau, že lepší než jeden vzkaz na spolužácích je 501 lajků na helmbooků.

"Snad, se nám to povede a ty ten svůj skorolist uvidíš..." Nechápe to... Vlna zklamání přichází. Bylo velmi naivní se domnívat, že by nějaký člověk mohl chápat, že tento přehled získaných bodů se objeví i když hru zrovna úspěšně nedohrajete. Zkrátka se tímto milá rockerka dostala do velmi exkluzivní složky chudáků bez nejmenšího šajnu, o čem ve světě běží a o jakých hrách je skutečný život.

Blaženost sebetrýzně v podobě předchozího výlevu pomalu vyprchává, čímž se uvolňují stavidla té milé části mysli, která by ráda, tuze ráda opětovala palbu. "Ty, proč jsi s bráchou?" Jen málo věcí je snazší než vybrat vhodnout otázku. Samozřejmě pomineme fakt, že ve hrách není ve složitosti mnoho rozdílů od tuningu auta po operaci srdce.

Lehké zaražení snadno napoví, že počet nepřátelských hitpointů klesl. "O tobě dost mluví... teda pokud chápu správně, že sprškou různých postav myslí tebe..." Přichází na řadu cíl číslo 2! Některé věci jsou těžké, třeba říct rodičům o poněkud odlišné sexuální orientaci, o touze po fotbalovém koníčku - což je mnohde v podstatě to samé jako přiznání předchozí - a taková příslušnost ke kastě Otaku, to je kapitola sama pro sebe!

"Zkrátka jsi jeho best-NPC, bez tebe raidy nedává. Prej si už mohla být i přeložená jinam... tak proč?" V podstatě není třeba ani její odpověď. Hinatin syndrom v podobě šlapání si na jazyk, vytáček a gest majících zvolnit napětí je více než výmluvnou záležitostí. Jednotlivé dílky do sebe zapadly. Animefílie... Možná se tak dalo usuzovat již od pojmenování kočky, ale test v podobě označení NPC, vůči kterému by se každý rozumný hráč ohradil, byl poslední usvědčující indícií.

"Pohlídej Kawaii, prosím" Přichází náhlý zlom v podobě předávky. Osm prstů tedy rázem třímá chlupaté cosi. WTF? Oči tu podivnou věc div neprobodávají. To je jako živý? Ač smysly vnímají známky, byť malé, života... mysl nemůže pochopit, že existuje něco bez kabelu nebo prostoru pro baterie a ještě k tomu to má dělat radost. Dokonce ani lehké zatřesení nepomáhá vysvětlit funkčnost tohoto zařízení.

Je to vůbec zaplý? ON/OFF samozřejmě chybí také. I přes veškerou snahu princip této nápodoby legendárního tamagotchi zůstává utajen. "Díky, za hlídání..." Ze srdce padá kámen a z rukou mizí space číča. Tiché zamrmlání v odpověď. Jen brilantní posluchač se sluchem psím, nebo trashmetalovým, by mohl rozlišit ukryté "Vyrábíme lepší, menší, s hezčí grafikou a dokonce i mnohem přenosnější!"

Zatímco se Kawaii tedy stává rukojmím Kastra, vlastní osoba se dostává do nepříjemných osidel nudy. V celém stroji není příliš věcí dobrých na hraní, pokud pomineme lekci psaní v prostorách falconu, rozbíjení hlav eldarů a vyhazování vesmírných lodí tak nějak do luftu, nebo momentálně populární kradení domácích mazlíčků.

Myslím, myslím nevím dál, co bych ještě udělal... Jako spása z nebes přichází do zorného pole falco-lékarnička. Tajuplná bednička slibuje, když ne zrovna item, tak alespoň pár goldů k dobru. Netrvá dlouho již je jasné, který hrdina RPG plundruje zdejší kraj. Rozechvělé prsty pronikají dovnitř. Na moment, kratičkou chviličku, si srdce přeje uvnitř nalézt laptop, nebo jako v každé správné sadě pro přežití alespoň digihru na solární pohon.

Nic... Zázrak se nekoná. Místo toho tato "pokladnice" poskytovala úklid jen vyhláškovému šuntu. Proč? PROČ? Zoufalství nutí hledat dál. Ruce se noří do pečlivě složených prostředků záchrany života nebo příležitosti k udělení pokuty. "Ne... to..." Emoce se stávají těžko zvládnutelné. Ruce nahmatají fáč. "Kdo..." Oči se vyčítavě obrátí ke stropu. "Kdo dal do tý blbý bedny loot z mumie?!" Ve snaze podělit se o svou zlost nabízím, dle peta soudě hraničářce naší grůpy, tento zlý vtípek osudu k prohlédnutí.

Kastr + lékařský zákrok = kastrace? aneb Kastercopter117

"Kdo dal do tý blbý bedny loot z mumie?!" Potenciál některých osob je neuvěřitelný, alespoň co se produkce překvapení týče. Loot? Tradičně si pod tímto výrokem nelze nic představit, naproti tomu mumie v představivosti rozhodně nechybí. Instinkty gardisty - malého skoro zabijáka - při vyslovení jednoho z hojných zástupců říše nemrtvých málem hlazení mění ve smrtící chvat.

Ze rtu lehce, pomalinku stéká pramínek krve. Proti křiku paniky je nejlepší obrana totiž řádné zakousnutí se - to totiž oproti dívčímu kvílení nepřitáhne nejen pozornost, ale i žádnou palbu. Když je řeč o palbě, je jediné štěstí, že hlazená byla kočka a ne zbraň v podobě matlaganu. Výstřel v kosmickém prostoru by totiž znamenal nejen pravděpodobné problémy, ale i jeden z prvních zápisů ženy do prozatím mužské statistiky "předčasných výstřelů"

Zatímco se tlak dostává z rozbouřených hodnot k normálu, už jej zase může zvesela zvednout dál Escapův úlovek. Dostal rozkaz... Myšlenky se utřídí a rázem je jasné, že místo pokusu o první pomoc s Noobem v podstatě nic neudělal. Krátká kontrola také ukáže, že jediné vybavení, jež ke své pochybné felčařině užíval, byla jakási vykuchaná, nyní již bezpečně neidentifikovatelná věc.

Pako... Prudký pohyb ho rázem zbavuje této poněkud důležité, důležitě ignorované, části vybavení. "Baka!" Slovíčko poslušně nalezené Drejkenem rázem má své uplatnění. To je... Neuvěřitelné? Tohle slovo vás dříve nebo později nějaký Retreat naučí považovat za naprosto nedostatečné.

Číča míří na sedačku, vše ostatní k Noobovi. Kromě nebezpečné a nevděčné silně stresující pozice rukojmího, což si opravdu Kawaii nezaslouží, je rázem na světě možnost sebe-záchrany číslo dvě. Tou je samozřejmě staré dobré spoutání. První várka fáče tedy míří na ruce psykera, bez kterých snad nebude moci vhodně mávnout a změnit tak vlastní osobu v prach.

Je ovšem nutné přiznat, že i bez psykerských schopností by připoutání proběhlo na základě praktických zkušeností z lékařské péče v gardě. Samozřejmě lze namítnout, že garda kromě pohřebních služeb žádnou péči nedostává a jakýkoliv lékařský dozor jde jen ze soukromých zdrojů, neb impérium vědomo si možností obnovitelných zdrojů, kterými lidé bezesporu jsou, potřebuje šetřit. Tuto tíseň tedy řeší gardisté svépomocí.

Jemné dívčí ruce, obvykle užívané k práci na cosplayích a dobývání/bránění vesmíru, prohrabávají zkušeně Noobovo vlasy. Fakt, že jde pouze o snahu zjistit rozsah utrpěných škod trochu mění tuto scénu z romantické komedie na volné pokračování vojína Rájena.

Zas tak moc neliší... Je to smutné, hodně smutné, když vsadíte na špatnou barvu krve a budete tedy platit. Proběhne menší kontrola obvazů. Snad nebude tak vyvádět... Přichází nepříjemná epizoda v podobě omytí rány desinfekcí. Slabší povahy, jako třeba Günter, musí být v takové situaci drženy alespoň osmi muži a to i pokud jsou v bezvědomí.

Dokonce i ti o dost tvrdší veteráni potřebují minimálně svázat neboť strach z takové bolesti je veliký a spousta z nich se při zranění buď sama zabije, nebo dosti zbytečně a hrdině veme ztečí nejbližšího nepřítele zařídíc si tak stejný osud. Paradoxně je jedno, jestli jde o uříznutou ruku nebo rozbité koleno.

Také by bylo záhodno informovat, že lékařskou péči u odborníka zajišťovala Sadie Mengelová. Pro ty, co se tedy bojí profesionálů, začal funkci polního lékaře provádět nejvyšší důstojník. Což nebyl problém, protože dokonce i v lékařině mají Kriegovské ženy výhodu. Kdo ví, zda je to tím, že si - dle jejich mužských protějšků - libují v pitvání věcí do hloubků a chtějí se hrabat i šťourat ve všem každý den alespoň osm hodin a to nejen o válkách.

Příčinu bychom také mohli hledat v něžnosti opačného pohlaví. Přeci jen který muž by dokázal šeptat do ouška, že to dotyčný zvládne, že je velkej kluk a jen to štípne. V nestřežené chvíli poté obleptat ránu desinfekčním sajrajtem i ve vteřině na to nalepit náplast s medvídkem. Vůbec, byl by vůbec ochotný nějaký vůdce svým raněným mužům dát na konci této procedury krásně vlastnoručně namalovaný obrázek zvířátka?

Rána je omytá, ofáčovaná a tudíž i svým způsobem napravená. Ještě... Je třeba si samozřejmě pojistit bezpečí. Princ z rodu eldar tak končí v náruči udatné Vivian, unášen namísto k zámku v končině malebné zvané Krieg do jednoho z volných křesel. Cvaknutí sundá pásek od imperiální výstroje a pár rychlých pohybů jej užije k připoutání nemocného ke křeslu. Spolu s fáčem na rukou tak vzniká dvojí systém zabezpečení.

Probudit... Přichází velké finále - pokus o skutečně plnohodnotné probuzení. Již v prvních vteřinách je jasné, že čichové sole nebo čpavku se zde člověk těžko dočká. "Radši zadrž dech..." Varování taktně naznačuje přiblblému pařanovi, že půjde do tuhého. Plynová maska se vrací na své místo. Knoflíčky košile se zapnou, snad aby nehrozilo poleptání kůže. Jedno sehnutí, obratná práce s prsty trochu síly a... těžká obuv jménem totožná se státem Kanadou se dostává pod nos jemného příslušníka nejstarší warhammerové rasy. Jedno je jisté, jestli ho to neprobudí, tak ho to zaručeně zabije...

What a nightmare!

Jeden by čekal, že tak jako všem ostatním pseudohrdinům tohoto příběhu, který podezírám z přemíry cracku v krvi autorů, se i mi bude během mého bezvědomí něco zdát. Bohužel či bohudík - mé bezvědomí zde není za účelem navedení mne na správnou cestu - či na prakticky jakoukoli cestu. Prostě jsem dostal do hlavy. Takže žádný srdceryvný flashback do minulosti, poučné setkání s Tigerem Woodsem či představy sama sebe u svého rozkošného domku, který je postaven v obrovské místnosti naší mateřské lodi Dadák, která je přetvořená na kus lesa u řeky, kde mohu ve volných chvílích chytat pstruhy. A to mi ani příliš nevadí, že se při muškaření občas zachytím o osvětlení na stropě. Ale k věci.

Ať už by se mi zdálo cokoli - a to včetně dalšího ohavného snu o zombie apokalypse na Dadáku - nemůže to být horší, než situace, do které se probudím. (Ač možná je to tím, že jistá varianta zombie apokalypsy už na Dadáku je - akorátže namísto braaaaaains volají kolemjdoucí eldaři s prázdným výrazem "kaaaaafeeeeee")

Poslední tichý a pokojný nádech se mění v divoký kašel, následovaný suchým dávením. Mimoděk na sobě cítím soucitný pohled své kočky, která tyto dávicí chvilky moc dobře zná a zpravidla po několika minutách trápení se vyvrhne kouli chlupů. Já kouli chlupů nevyvrhnu. Už proto, že pokud bych v žaludku nějakou měl, ta pálenka, kterou mi dali ti vojáci, by ji musela spolehlivě rozpustit.
Otevírám smradem slzící oči. Naskýtá se mi výjev jako vystřižený z béčkového hororu, který zahrnuje motorovou pilu a bandu pubescentních idiotů, jejichž nejoblíbenější strategie je "rozdělíme se abychom zabrali větší prostor". Krev na ovládacích panelech. Hlavní obrazovka popsána krví.
Sorry?
Přede mnou se sklání magor s dýchací maskou, držící....
Co to je? Vypadá to jako bota... ale... boty takhle nesmrdí. Jaké ohavné zbraně zase lidé vyvinuli? Může jim to být taky nebezpečné?
Mám pocit, že určitě ano. Tak jako každá zbraň, snad kromě lasgunu, který je, upřímně platný asi tak jako lopatka na betonovém dětském hřišti, bude určitě i chembota nedomyšlenou záležitostí.

Možná proto se nějakému druhu gardistů říká chempsi.
"AAa?"
Hlas mi skomírá. Nemusím dýchat nosem, abych se dusil smradem. Díky tomu, že jsem otevřel pusu, mám taky pocit, že částečně vím, jak takový smrad z boty chutná. Chci utéct.... dát tu botu pryč... a nato zjišťuji, že jsem přivázán k vlastnímu křeslu.
Chembota ve spojení s krví, bolestí hlavy a bondáží vykná svoje na mé psychice. Můžu mít 44331418 a runový hrudní plát... ale přesto cítím, že je správná chvíle se právě teď bezmocně rozplakat.

SO POWA!

Improvizované budítko slaví úspěch i nečekaný vedlejší účinek. Nebohý člen rasy nemající sice nos, avšak disponující mnohem silnějším čichem než je ten lidský, trpí účinkem léčby bezvědomí poněkud odlišně od eldara. Zatímco se majitel vozu tak nějak probudil, nezdravě šedo-zelená hmota v kašli padá na zem a dle silných záškubů si momentální atmosféru užívá.

"AAa" Co to? Xenos vyloudil jen tento zvuk a dále za něj mluví slzy. Kanada se vrací na své místo na noze. Tak trochu se nabízí otázka, že pokud je jedna z bot Kanada tak druhá musí být USA, ne? Proč to všechno... Šněrování a vůbec komplikovanost této části výstroje brzy zajišťuje absolutní neprodyšnost. Je to jen dobře, protože to, co tvořily ponožky, pot a všeljaký humus skrze nějž se brodily mnohdy několik let... některé věci by prostě neměly vyjít na povrch, přinejmenším ne na dlouho.

On brečí? Po chvilce to dává smysl. Je dojatý! "Já... jsem ráda, že omluva padla na úrodnou půdu." Jen málo věcí by zvládlo překonat silný pocit hrdosti, že Kastr je pašák! "Ta rána na hlavě je ošetřená, trochu mě naštvala krádež hodnosti kapitán..." Mávnutí rukou snad dost naznačí, že se tím dále netřeba zabývat.

"Taky si myslím, že jsme začátek vzali za trochu špatný konec..." Kuj železo dokud je žhavé, nebo per do eldar prosby, dokud jsou dojatí/přiotrávení. "Navrhuji...takový nový jak to..." Chroptící hrouda zamumlá cosi jako "Restart".

"Restart našich vztahů!" Možná se to nezdá, ale Escape právě prokázal užitečnost a to nejen tou záchranou před sebedestrukcí. "Zkrátka zdržíme se vzájemných násilností, provokací, neprozradíš mou identitu, já nevyhodím tvou loď do vzduchu a nevykuchám Kawaii, tedy rukojmího." Ruce opět sklouznou ke kočce pokračujíce tak ve slastném hýčkaní čehosi měkkého. "Souhlasíš?" Asi není důležité říkat, že situace se bez souhlasu nezmění. Císaři, ať to vyjde... Jedno je jisté, pokud v jeden den Eldar splní své slovo, je dobré si vsadit i šťastných deset, neb takový šťastný den je v životě jen jeden...

jak by řekl někdo, kdo je momentálně indisponován - wtf?

"Já... jsem ráda, že omluva padla na úrodnou půdu."
JAKÁ OMLUVA?
Já jsem každopádně taky rád - jsem rád za to, že bota padla zpět na nohu. Něco tak ohavného jsem cítil jen jednou - a to tehdy, když bratrův školní projekt, kdy se pokoušel z hnoje vyrobit výbušninu, nedopadl úplně dle jeho očekávání. To bylo snad poprvé, kdy jsem slyšel mámu křičet.
Upřímně doufám, že to bylo naposled - už proto, že nekřičela nahlas, ale mentálně přímo do našich hlav. A to to vůbec nebyla moje chyba.

"Ta rána na hlavě je ošetřená, trochu mě naštvala krádež hodnosti kapitán..."
O ČEM TO MLUVÍ???? O ČEM TO...?
Mé vzpomínky se vrací zpět.

....
"Posádko, mluví k vám kapitán letounu - start bude za.... TEĎHNED!"
Mariňák i hlídač parkoviště křičí svá random hesla. Odolávám pokušení na ně vypustit salvičku eldařích shurikenů. Jen malinkou - malinkatou!
"Tady Křižník Imperial Destroyer! Kolize za necelou minutu! Změňte kurz, změňte kurz!"
"Vy změňte kurz, my spěcháme!"
Tentokráte se neozvalo důvěrně známe "ale my jsme majáááák!" - už proto, že se zpočátku představili.
"Šéfe, man down, jo a taky jedna women up!"
Vesmírná myška, falcon vydává těžce vytuněný zvuk...
"Friendly fire, friendly fire..."!!!
Tupá bolest v zátylku... černo před očima...

....

Dle bolestného zvuku při "friendly fire" - ten tau taky jednu dostal. Takže to musela udělat...
TA NEDOMRLÁ LIDSKÁ SVINĚ, VYVINUTÁ Z OPICE!!!
"Taky si myslím, že jsme začátek vzali za trochu špatný konec..."
JAK. SE. OPOVAŽUJE?
Olíznu si rozbitý ret, kterým jsem narazil nejspíše do hrany stolu a nenávistně přivřu oči.
Měl jsem ji tam nechat, aby ji ošoustal ten kaplan/medik/techkněz - z toho, co o těchto povoláních vím, předpokládám, že by z toho měla zdravý, vysoce moderní a neskutečně duchovní zážitek. Na celý život pokud možno.
Mlčím. Čekám co z ní vypadne.

"Navrhuji...takový nový jak to..."
Zrod planety opic - zvířata přebírají vládu nad civilizvanou rasou!
"Zkrátka zdržíme se vzájemných násilností, provokací, neprozradíš mou identitu, já nevyhodím tvou loď do vzduchu a nevykuchám Kawaii, tedy rukojmího. Souhlasíš?"
"Mám snad na výběr, ty šimpanzí bestie?"
Zavrčím, zatímco se vrtím na sedadle v marné snaze se dostat ven. Nemůžu si ani otřít slzy.
Budeš pykat za to, že sis dovolila vztáhnout ruku na nadrasu. To ti tady a teď slibuju.

ESCAAAAAAAAAAAAAAAAAAAPEEEEEEEEEEEEEEEEEEE

Lidé by neměli hrát hraničáře. Chybí jim k tomu elegance, nesmrtelnost, legolasovost a hlavně sebeovládání. Také, jak už videosekvence v LOTRu ukázali, jsou slabí na duchu a prahnou po moci i osobním zisku. Ať už byl loot z mumie jakýmkoliv zklamáním pořád to byl můj loot! Tak proč...

Nerozumím tomu. Nemělo to takovou cenu, pokud pominu citovou hodnotu, aby to stálo za krádež. Vůbec to začíná pomalu vypadat, že si při generování postavy vybrala něco mezi zákoným, zmateným a chaotickým zlem. Měl jsem hrát paladina... Pozdě bycha honit a litovat absence možnosti od určité úrovně sesílat kouzla klerika, přikládat dlaně a hlavně detekovat zlo a rozpoznávat dobrými spelly přesvědčení.

Když už jsem naznačil jistou formu lítosti, tak zrovna lituji našeho mága. Není to nic pěkného, když se nějaký herní magor snaží překroutit svůj class a vydat se najednou po temné stezce nekromancie... Stejně ho neoživý, s magií se jedinec rodí ve startovním creatoru...


Přichází překvapení. To, co vypadalo jako bláznivý pokus je ve skutečně užití nějakého skillu. Následné spoutání ukazuje taktéž, jak hluboce jsem pochybil. To, co vypadalo jako podlé znesvěcení mrtvoly je veskrze praktické spoutání, patrně následné obohacení a mučení na téma "kde jsou cennosti". Měl... bych pomoci? Soudě dle efektivity její činnosti by to bylo beztak zbytečné.

"Radši zadrž dech" Zní to divně. "Pro....chrrrrrrrgrrrchrrrrrrr...." Je konec. Přichází vystřízlivění. Tohle není žádná hra na hrdiny, žádný veselý dungeonovitý počin. Čich bije na poplach. Zrak se mlží. Sýpáním se snaží tělo získat alespoň stopové množství kyslíku. Náraz na podlahu nebyl ani cítit, proti té agonii... je beztak nepodstatný.

Tohle je konec... Život znovu probíhá před očima, všechny ty hry, ty hezké zážitky ukazují, že domovský svět byl moc pěknou hernou. Nemůžu... Masterchief se musel splést, tohle jen těžko bude tutorial. Nightmare obtížnost minimálně... Prsty škrábou po podlaze. Všude krev... krev... není jiná možnost... "Restart..." Ochraptělé rty šeptají svou modlitbu. Marně.

Něco je špatně. Buď nejsou v zásobě žádné další životy navíc, nebo není k dispozici mýtické continue. To... Je mi zle jako nikdy v životě. ...jsem nezvládl Zatímco plazící se tělo je čím dál těžší, duše se snad pomalu vznáší. Sestro, bratře... rodiče.. měl jsem vás rád... Cíl plazení se blíží. V cestě jsem selhal... ale...vyhrát je nenechám...

Vzduch je plný smrti. Vlastně je plný smrti vesmír, nebo je to mrtvý vesmír? Ponechme deadspace tedy stranou a soustřeďme se na poslední tah našeho hrdiny. S vypětím veškeré zbylé energie se daří vyškrábat se k červenému tlačítku. Nikdo ve vesmíru už nepocítí ten terror... Gandalf říkal neprojdeš než se šel proletět, jenže tady narozdíl od morie není dýchatelný vzduch.

"Sbohem..." Třeba to tak má skončit, třeba... to není happyend a já uvidím vítězný závěr... Ruka stiskne. Dokázal jsem to... Veškerá síla už nadobro vyprchává, inu než se kyslík vrátí do oběhu chvíli to potrvá... pokud se po červeném tlačítku bude mít kam vrátit.

Kastr je chudák!

"Mám snad na výběr, ty šimpanzí bestie?" COŽE? Urážky jsou poněkud nečekané. Je něco špatně? Dle brožury "vyjednáváme, tedy dobře to předstíráme před jejich eliminací, s nepřáteli" mělo být vše v pořádku. Nemá možnost úniku... Bezpochyby ne. Dostal ultimátům... Taktéž splněno. Rukojmího mám... Ani zde nejsou nedostatky.

Vnitřní zmatek pomalu ale jistě zesiluje. On mě urazil... Pěst se sevře. Instinkty a vůbec všechno to, co drží člověka nejen na živu, ale i blízko zvířátek by chtělo tuze mile navštívit nos onoho xenose. Zuby skřípou. Ruka se však nehne. To nemá smysl...

Celá operace se nevyvedla. Už z té odpovědi je jasné, že pojistky nejsou dostatečné a přijde další, bohužel smrtící útok. Preventivní zabití možné také není, koneckonců je jediný schopný ovládat loď, je bohužel nepostradatelný... což se nedá říct o ostatních.

Selhání... Být zlomen jednou za den, z toho se dokáže i Vivien Kastrová dostat, ale po druhé? Je toho moc... Motivace končí. Nic nemá smysl, po prozrazení se beztak nelze vrátit zpět. Keled a ostatní budou mít nejspíše někoho nového na velení, v horším případě Chárona, v ještě horším svého původního velitele. Flee... Těžko říct, jak se o sebe postará ale na to je lepší nemyslet.

"Promiň, já nechtěla." Všechno je špatně... V zoufalství aktivovaný selský rozum jasně ukazuje, že patlat omluvy něčí krví není zrovna košér, stejně jako připoutávání a tak. Brožury selhaly, dobré úmysly také. Asi měli pravdu... V dětství často poslouchané urážky na téma násilnické bezcitné bestie, takzvané BeBe(neplést se sušenkami), nebo dokonce lidské ředkve... něco na tom pravdy bude. Inu gardistka není ten nejlepší životní styl.

Loď začíná nějak hlučet. Escape lapající po dechu u červené tlačítka ani nevyvolává žádné emoce. Bouchne to? Asi ano, nebo se možná ukáže, že to skutečně byl zapínač. To ví jen císař. Navzdory příjemné teplotě a vojenské blůze, která v létě hřeje a v zimě chladí, ruce tělo zimničně obejmou. Pocit osamělosti, potupy a pochybení je příliš silný. Kdyby tu ten pošuk byl... Krátká modlitba k císaři za jednoho otaku velitele. Ať se kolem děje cokoliv, nějak to momentálně nepůsobí zajímavěji než litování života pěkně v rožku...

Omluva?

"Promiň, já nechtěla."
Čekal jsem leccos. Od nadávek, dalšího vyhrožování až po neartikulovatelné střeky, vylezení na strop a následné mrsknutí banánem po mé osobě. Omluvu ale ne.
Trochu pozdě, nemyslíš?
"Takhle to u vás funguje? Že někomu celý den ubližujete, pak se zatváříte, že vás to mrzí a všechno se tím pádem řeší?"
Já nechtěla - on mi ten tupý předmět sám skočil do ruky - a pak to taky nějak samo!

Možná bych řekl ještě něco, co se, vzhledem k mé situaci, tj. "jsem přivázaný k židli a neozbrojený" řadí k veskrze hrdinským výrokům - ale vyruší mne šustění a chropotění, vycházející odněkud od ovládací desky - na kterou přes Kastra v podstatě řádně nevidím.
"A tu obrazovku si vyleštíš."
Zasyčím ještě, než začnu natahovat krk, abych viděl, co se děje.

Escape podle všeho hrábl po červeném tlačítku.
Zvláštní - kam chce letět?
Loď zahučí, lehce se ztlumí osvětlení - jakožto následek přesun u části energie do jiných přístrojů - přesněji řečeno holoprojektorů.

"Přeji hezký den, vítá vás automatický navigátor, vybavený umělou inteligencí, zn. Adelle."
Dbře známá holografická projekce, bělovlasá harlekýnka v minišatičkách s culíkem, se posadí na své obvyklé místo - tedy na ovládací panel vedle pilotního křesla. Krom toho, že vás dostane bezpečně a ekonomicky kamkoli ve známé galaxii - také má za úkol si s pilotem povídat a zkracovat mu dlouhou chvíli.
A taky....
"Protože jste si zakoupil nadstandardní rozšiřující balíček Eldiář 300 - dovoluji si vám připmenout, že touhle dobou byste měl být v práci. A zjevně nejste. Večer byste se také měl stavit na Biel-tan na večeři ke své matce. A zítra máte v plánu preventivní návštěvu zuba... Noobe?"
Holgrafická projekce elfky se zarazí a rozhlídne se po kabině. V tu chvíli si snad i přeji, aby ono červené tlačítko byla autodestrukce lodi, jak to bývá ve filmech.
"Máte být v práci a... místo toho jste si objednal striptérku?"
Pohoršení v její neživé tváři je více než patrné. Já bych se naopak nejraději propadl do země.
Ach jo, Escape...
"A ještě k tomu v uniformě gardy? Nejste vy tak trochu zoofilní zvrhlík?"

Kastr trucuje - takže pokračování

Peskování někoho, kdo technicky vzato ani není živý - a nechoďte na mě s tím, že UI má city, nebo tak něco. Já nejsem ten, co odříkává otčenášek z čirého strachu, kdykoli potřebuje zapnut plasma gun - my se nemusíme k našim zbraním modlit - protože ony fungují. Tak jako veškerá technika.
"Adélko, tohle je jenom takové nedorozumění..."
"TROJKA!"
Nevrlá harlekýnka, naprogramovaná jakožto vyznavač původních konzervativních hodnot, si zhnuseně prohlíží polmrtvého Escapa.
"Noobe, vy prase..."
"Ne - podívej, potřebuju tak trochu pomoct."
"Ano, ale já jsem navigátor - na psychiatr!"
"Ne počkej.... všechno ti vysvětlím, jenom mě musíš chvilku poslouchat a pochopit..."
"Aha hm... asi byste do mě měl nahrát nějaké Freudovské rozšíření - určitě je už na trhu!"


Zkouším se z toho marně vyvlíknout. A navigátorka vypadá čímdál tím více nakrknutá. Věděl jsem, že si mám raději pořídit Dolly! Dolly by to pchopila, aniž by mne odsuzovala! Adelle se zvedá a s pozorností, kterou by věnovala kupříkladu komárovi, Kastrem doslova projde.
"Svázaný, hm? BDSM?"
"Ne, tak to není! Drží mě tady násilím!"
"Na vlastní lodi?"
"Ano - já... zachránil jsem jí život a ona mi udělala tohle."
Harlekýna vrhá znechucený pohled na nás oba, zatímco si uraženě popotahuje kratičkou sukýnku o kousek dolů.

"Tak víte co, Noobe? JÁ tady vůbec nemusím být!"
"Cože? Jsi supermoderní GPS! I kdybych tady měl gang bang tak ti do toho...."
"...ČETL JSTE TERMS OF AGREEMENT při instalaci?"
Zarazím se.
TY NIKDO NIKDY NEČTE!
"Um no...."
"Tu pasáž o psychickém teroru, ubližování a urážení navigační holoprojekce?"
"Ale já tě přeci..."
"TOHLE CELÉ MNE HLUBOCE URÁŽÍ! PŘÍŠTĚ SNAD BUDETE CHTÍT, ABYCH SE DÍVALA, JAK TO TADY DĚLÁTE! S OPICEMA! NOOBE MY KŘIŽOVALI VESMÍR, ZATÍMCO TADYTY HŘÍČKY PŘÍRODY JEŠTĚ LEZLY PO STROMECH!"
"Adelle, notak... Přece nás nemůžeš..."
"MŮŽU. SBOHEM. Až si to rozmyslíte - můžete mne zkusit znovu zapnout."
"Adelle počk...! .... achjo..."

Světla se zase rozsvítí na plný výkon, projekce harlekýny mizí.
"Tak... jsme bez navigátora."
Vrhnu na Kastra takový ten trucovitý pohled typu "a za to můžeš ty!"
"Mohla bys mě už, prosím, třeba rozvázat?"

Velmi delikátní chvíle

Jedna věc je o strojovém duchu slýchat, ale jiná věc je jej vidět. Je to jen strojový duch, že jo? Nejistá fóbie chvílí váhá načež vzhledem k peskování majitele uznává, že tady se není moc čeho bát. Divné... Nějak nelze pochopit vztah mezi vtělením lodi - termín získaný ze seriálu Andromeda - a jejím majitelem. To... jako někdo vyrobil peskovací stroj?

Nejen ovládání je totiž záhadou. Zdá se, že chvílemi přechází do své podivné anténkové řeči plné všeljakých GPS, BDSM, Gang bangů a kdo ví jakých herezních termínů, o kterých slušně vychovaná dívka neví ani omylem.

V podstatě nehmotná eldar působí mile, tedy pokud se pomine termín "striptérka", který by vzhledem k velkému rozdílu jejího "mini" a plné polní Kreigu poukazoval spíše na její osobní kratochvíli a užívání označení zvířat, které je mírně netaktní.

Je smutnou pravdou, že eldar a dokonce i Tau vlastní vyspělé umělé inteligence, zvláště, když člověk se ještě nedostal ani k té přirozené... to jim ovšem nedává právo kohokoliv soudit. Navíc v případné debatě by se dalo hravě argumentovat tím, že člověk je možná blb, ale pořád má lepší strategii přežití než eldar. Čísla hovoří jasně, nic není blbuvzdorné a i všechno IQ tyque Eldar dohromady jim je naprosto k prdu, když si vesele několik století vymírají.

Nakonec je tedy právě jejich sebestřednost argumentem k nic nedělání. Jak se totiž ukazuje, zvládají se urážet dost dobře sami. Stejně... co bych asi tak měla dělat... Příručky mlčí. To, že je vše na prd bylo k přečtení už v předchozím příspěvku, čímž se dostává na pořadí dne opět řádný trucung a pozorování koupele ve vlastní šťávě spoutaného reka.

"Tak... jsme bez navigátora." Lidskost se může vesele smát. Možná tráví techkněží celé hodiny modlitbami, ale jejich stroje neodmlouvají a povětšinou dělají co mají, případně nějakou předpokládanou variantu této činnosti jako často zmiňované výbuchy. A bez keců...

"Mohla bys mě už, prosím, třeba rozvázat?" To je otázka. Po pravdě jakýsi drobný hlásek v nitru tvrdí, dosti rozumě, že takhle je vše na výsost v pořádku, realita je ale trochu jinde. "Hmm" Nevýrazné zamumlání. Chvíli na to získává, byť s neochotou, "zvrhlý" vězeň svobodu. Mám něco říct? V hlavě jako na povel zazní nepříjemné, byť právem vyřčené, výčitky. Nakonec se tedy veškerá další komunikace zmůže na předání vyvoňánkované adresy na lístku.

No tak hlavně že máme tu adresu, že...

Kastr mě beze slov rozváže. Těžko říct, komu bylo po tom, co se stalo - vlastně víc ukřivděno. Na jednu stranu mám hezký pocit zadostiučinění z toho, že osoba, která se mne snažila a možná stále snaží utýrat k smrti byla nazvána levnou courou - a na druhou stranu jsem nechtěl, aby to zašlo takhle daleko - už kvůli Adelle.
"No..."
Hledám správná slova - a nakonec výmluvně ukážu ke krvavému nápisu "Sorry".
Co se dá dělat, už se stalo. Vizitku chvíli žmoulám v ruce - něco na ní mi smrdí Slaaneshem.

"Chcete žít blaženě až do smrti? Staňte se jedním z mých voňavých kultistů. Výborná brigáda pro studentky, kariérní postup zajištěn, zn. "maminy nebereme"?"
Nechám ruku s cedulkou klesnout.
"To myslíš vážně?"
Pod fotografií jakési pochybné slečny, oděné do diamantových šatiček, jejíž mutace chaosu se zjevně projevuje růžovou barvou vlasů se vyskytují také souřadnice pr výskok z warpu.
"Není to blízko Oka teroru?"
ACH, SLADKÝ DOMOVE!

"Kastře... Kastro... Kastř.... jaktimámříkat? Kadopádně....víš..."
Velmi deprimovaný pohled na vizitku, na Kastra, zpět na vizitku a zase na Kastra.
"Já tam nechci. Nepůjdeme raději omrknout... víšjak... ty necrony?"
Nenávist nenenávist - pykání nepykání. Tady jde nejen o mentální zdraví - ale předpokládám že částečně taky o moji vlastní prdel.

Se zoufalým pohledem ji vizitku vrátím a jdu se podívat, co se stalo s Retreatem.
"Hej... Flee? Escape... nebo Flighte.... nebo jakže se to jmenuješ s tím útěkem..."
Na první pohled nevidím žádné zranění. Snad nemá nějakou z těch zombifikačních nemocí...
"Umíš ho vzb.... nenenene.... radši nic - hlavně si nesundávej tu botu, prosím."
Nápad zeptat se Kastra, zavrhnu v půlce.

"Možná chvíli počkáme.... no... do té doby bys mi třeba mohla vysvětlit, proč ze sebe děláš chlapa."

Debata

Ruce Nooba jsou volné a díky znovuzískání pásku vlastní kalhoty zase o něco příjemně těsnější. Obviňující prst poté bez možnosti minutí ukáže na nepříliš zdařenou formu omluvy. Rudé SORRY se jako tvrdý verdikt vinen zaráží do celé duše. Já to tak nemyslela, vážně... Pocit provinění trochu zmírňuje niterné odhodlání, že v čase volna v případě přežití dojde k napsání nové brožury "Poučení z krizového vývoje ve straně i společnosti" zaměřující se zrovna na tuto problematiku.

"Chcete..." Plynová maska znovu opouští obličej. Už jen při pomyšlení na choutky chaosu dochází totiž k žaludečním nevolnostem, při které není zrovna ideální mít před tlamkou plynovou masku. "To myslíš vážně?" Odhodlané kývnutí. Tohle je totiž jediná možnost. Jediná přijatelná možnost... "Není to blízko Oka teroru?" Opět kývnutí. Možná se nevyznám v navigaci ale je jen těžko uvěřitelné, že by Api měl známého s nočním klubem někde v centru impéria nejlépe pak na Teřře pod císařovo seslí.

"Já tam nechci. Nepůjdeme raději omrknout... víšjak... ty necrony?"[/u]NE!To nepřipadá v úvahu. Jeden caspr byl moc a tam jich bude celá pyramida, to je jasné. Nemluvě o kostlivcích, zombivcích, psech a jiných nemrtvých zrůdách. Zavrtění hlavou, to a taky bezmocné svírání pěstí umožní alespoň trochu překonat paralýzu děsu a vyjádřit nesouhlas.

Pro změnu teď ušák s cejchem devianta věnuje pozornost šedivé třetině naší jednotky. Je nějaký bledý... Také je tak trochu mimo. Je skutečná záhada důvod, proč je tomu tak. A proč si myslí, že je to Flee? "Umíš..." Přichází poměrně jednoduchá žádost a její ještě jednodušší popření. Proč? Fungovalo to, je to bezpečné a ozkoušené!

"Možná chvíli počkáme.... no... do té doby bys mi třeba mohla vysvětlit, proč ze sebe děláš chlapa." Je to tady, druhá otázka přímo na tělo. Čeká, že budu žebrat o milost? Po pravdě nelze nějak určit, k čemu mu vlastně bude odpověď, nebo jak by toho mohl případně psyker využít. Eldar jsou zrádní... Tento je k tomu všemu i oficiálně praštěný. To, že mou vinou ponechme stranou.

"Tak nejdřív..." Slova se neochotně derou ven. "..říkej mi Kastr, na Kriegu neskloňujeme..." Dlouhý upřený pohled a gesto ruky vybízející k mlčení. "Jak sis domyslel moc to neumíme a i když se snažíme, nijak v tom nevynikáme." Což je pravda, protože při doučování nejeden člen útvaru v pátém pádě na otázku oslovujeme voláme napsal při deklinaci jména Drejken "Idiote".

"Za muže se vydávám, protože do gardy neberou ženy, nebo alespoň ne ženy z mého světa, Kriegu." Je jasné, že tohle nějakému Eldar asi moc neřekne. "K armádě jsem se přidala v přestrojení a z lásky. Můj přítel narukoval... já mu chtěla být blíž a měla jsem strach, že zemře..." Tón prozradí, že jistá starost o jeho život tam přeci jen je. Tentokrát ovšem z toho důvodu, aby skutečně nechcípl dříve než přijde možnost ho vykastrovat a zabít holýma rukama.

"Nakonec jsem ho našla v nějakém příkopě, píchal nějakou tu vaší uječenou ušatici..." I tak se dá nazvat Banshee.Pravda bajonetem, ale moc si to užívali svině... Já už neměla kam jít... takže jsem v gardě zůstala. Další významný pohled. "Jestli si vzpomeneš na pexeso, tak v armádě se vše, co nemáš dělat, řeší zastřelením... takže jiná možnost nebyla." Teď by se hodilo říct s hrdostí něco ve smyslu, že oproti nim my si můžeme mrhání živým materiálem dovolit... ale tohle není nejlepší chvíle na souboj o největší ego.

"Jinak... když jsem se tu probrala... tak jsem zpanikařila." Pohled se na moment sklopí k zemi. Je to divné a neobvyklé pro někoho, kdo je zvyklý hulákat na nad i podřízené a hledět do nebo na blba. "Rozeplá blůza, sundaná maska... došlo mi, že to prasklo a mám smůlu, zpanikařila jsem." Paradoxně tohle je i ideální příležitost vysvětlit situaci jakožto poslední pokus o nenásilné řešení. Co na tom, že by násilné řešení bylo patrně pokusem chabým.

"Navíc jsem v bezvědomí slyšela něco jako - nikdy za císaře - což mě docela popudilo. Přepokládám, že se to říkal ty..." Pohled do očí. "Nejsem kdo ví jaký věřící, strojový duh mě taky nezajímá, ale za císaře prostě vždycky, prostě je to můj bůh a tak je to pro mě správné. " Trocha ideologie, to aby byly nějaké plusbodíky při posledním soudu.

"Hlavně mě naštvalo..."Ruka se znova sevře v pěst. "...jak sis jen tak řekl, že mluvíš jako kapitán..." Je to hořká pilule. "Já jsem pro tuhle hodnost dřela fakt moc, zabila víc nepřátel, než jiní potkali za život a prožila si nejedno peklo a někdo..." Lehký hněvivý třas. "...by měl být kapitán jen tak." Diplomacie získává zřejmě další level.

"Jak bych to přirovnala..." Tak trochu je momentálně stav podobný nechápání očekávaný. "...je to můj největší úspěch..." Ne takhle to nebude ono. "Ty vyhrál si někdy něco? Dobyl těžce opevněný kopec, zachránil vlastní civilisty, nebo je poslal do pekel..." Něco z toho snad eldar znají. "...nebo nedostal si nějakou medaily? Ocenění... nebo tak? To je zkrátka něco podobného, ta hodnost je taková... heh...výhra..." V oku se zaleskne slza. "Taky je to to jediné, co mám" Je v mžiku utřená.

"Rovnou vysvětlím i to přivázání..." Inu ten nápis byl skutečně výmluvný. "Od toho incidentu na chodbě ses začal chovat jako eldar a ne nějaký bažant..." Smutná pravda. "Došlo mi, že až se proboreš, asi mě zabiješ." Pohled se přesune k řídícímu panelu. "Jelikož nevím, kde máte řídítka nebo jejich obdobu... tak tě nemůžu ani zabít pro vlastní přežití..." Upřímnost nadevše dostává nový rozměr. ...byla to opatrnost. to spoutání, a vzhledem k úmyslu omluvy i blbost, uznávám."

Tak a je to za námi. Co přijde teď? Hněv warpu, bouře psychických sil, nějaká pro změnu fungující zbraň? Smích nebo pohrdání? Ať je to cokoliv zatím to nevykazuje zranění neslučitelná se životem, takže lze trochu pokračovat. "Ohledně našeho cíle, navrhuji to zkusit blízko Oka Terroru." Už jen proto, že k Necronům ne! "Zmizelo kafe, jak říkal Api, ztratil se i bohové chaosu, což je dle mě příliš velká náhoda." Hlavně je to argument k držení si sci-fi egypťanů od těla. "Z života bez kofeinu má beztak prospěch jen chaos a je to i náš společný nepřítel... za to necronům by bylo k ničemu a nemá pro ně význam. "

Wanna hug?

"..říkej mi Kastr, na Kriegu neskloňujeme..."
"Nemáš třeba.... víš... občanské jméno?"
Zabručím tiše a tak trochu nespokojeně. Je to prostě divné. Je mi líto.
"Za muže se vydávám, protože do gardy neberou ženy, nebo alespoň ne ženy z mého světa, Kriegu."
Nechápu, proč ne - taková Amat mi denodenně dokazuje, že žena je mnohdy tisíckrát schopnější, než muž - hlavně, jedná-li se o taktickou podlost a dlouhodobé záměry - nemluvě o tom, že umí spoustu jiných užitečných věcí, třeba šířit pomluvy.
"K armádě jsem se přidala v přestrojení a z lásky. Můj přítel narukoval... já mu chtěla být blíž a měla jsem strach, že zemře..."
Asi je taktní nedodávat, že garda je tak trochu kannonenfuter - takže strach jeh smrt je neopodstatněný, jelikož dříve nebo později je to jistojistá věc.

Poslouchám dál. To o píchání eldarky se rozhodnu jaksi nikde dál nešířit - a už vůbec ne někde, kde by to mohla zaslechnout má GPS.
"...zpanikařila jsem."
Podezřívavý pohled. Ani teď není taktní dodávat - že i panika se možná v gardě řeší střílením a tak bych čistě teoreticky mohl... no to je jedno.
"Navíc jsem v bezvědomí slyšela něco jako - nikdy za císaře - což mě docela popudilo. Přepokládám, že se to říkal ty..."
Pravděpodobný pohled do mých očí. Alespoň mám pocit, že se průzory plynové masky dívají tím směrem.
"Bylo to - "nikdy! za císaře!" - a říkal to ten úchylák, před kterým jsem zachránil tvé tělesné otvory. A nemohla by sis tu masku sakra sundat? Kyslíku je tu dost a už stejně nic nezachráníš."

Pak si začne stěžovat na mé kapitánství.
No dovol?
"Ty vyhrál si někdy něco? Dobyl těžce opevněný kopec, zachránil vlastní civilisty, nebo je poslal do pekel...nebo nedostal si nějakou medaili? Ocenění... nebo tak?"
"Ne, herr Kastr - JÁ si koupil vesmírnou loď...." Krátké, nechápavé rozhlédnutí okolo... "Tank... který z nedostatku fantazie autorů nyní slouží namísto vesmírné lodi..." Dodám neskutečně tiše něco, co by tady asi nikdy nemělo zaznít nahlas.
"Taky je to to jediné, co mám"
Povzdech.
"To... je mi líto - vědět, že si musíš projít kvůli kapitánství takovou hrůzou, nějakou levnější bych ti možná i koupil..."
Několikeré pokrčení ramen. Vlastně zjišťuji, že mi je Kastra líto. Ona musela neskutečně dřít, aby dosáhla něčeho, co já nepovažuji ani za úspěch. Je hrdá na něco, co bych já nazval "zahozeným nesmyslným životem". Ubohá, ubohá Kastr!
"Od toho incidentu na chodbě ses začal chovat jako eldar a ne nějaký bažant...Došlo mi, že až se proboreš, asi mě zabiješ."
"Já ještě nikdy nikoho... krom toho kapra... a to byla nehoda..."
Provinilý pohled na špičky vlastních bot. Dodneška je mi to líto, že jsem jej o Vánocích vypustil zpátky do řeky a on chudák, rybniční zvíře zahynul krom teplotního šoku také na šok z proudící vody...
...byla to opatrnost. to spoutání, a vzhledem k úmyslu omluvy i blbost, uznávám."
"Byla to ta největší a nejlidštější kravina - a ta bota taky. Už nikdy si proboha nesundávej boty - a nebo se jdi osprchovat - tam nahoře mám malou koupelnu... ale zavři se tam, prosím, hlavně za sebou zavři! A pusť klimatizaci... To je jedno... pak ti to ukážu..."

"Z života bez kofeinu má beztak prospěch jen chaos a je to i náš společný nepřítel... za to necronům by bylo k ničemu a nemá pro ně význam. "
"Zmizel, co já vím, je jeden bůh - a to byl Tzeentch, který, dle zpráv Plesku, poslední dobou hrozně fetoval - ti ostatní ho, dle všeho hledají... nebo tak něco."
Já. Se. Slaaneshe. Bojím.
"Nechci si to připustit - protože do toho doupětě.. té růžové věci nechci ani páchnout... ale máš pravdu. Měli bychom tam jít... ale budu se celou dobu pohybovat zadkem otočený ke stěně. A co nejblíž stěny to půjde.

A... Kastře..."
Já nevím, nakolik lidi sdílejí naše zvyky - tedy nakolik lidé PŘEBRALI naše zvyky - ale u nás je zvykem eldara obejmout, když máte pocit, že je mu opravdu hrozně zle. Jenže nechci dostat znovu jednu po hlavě...
"N... nevykládej si to nějak špatně.. ale..."
Ne, to rozhodně neudělám. Plán Bé, když už jsem to načal?
"....fakt ti hrozně smrdí nohy."
Skvělé Noobe! Jsi... takový debil panebože...
Popravdě se jí bojím utěšit o trochu více, než poukázat na její dosud známé nejohavnější místo....

It'll be an adventure, Charlie!
~Ve cca (+ - hodina) stejném čase, stále kanclík ordo malleus~

Opětně - a naposledy se ocitáme v hezky zařízeném kanclíku - který už byl popsán dvakrát předtím a tak se na to tentokráte mohu s úsměvem vykašlat.
"Ksakru, někde tady jsem tu knížku měla..."
"Ish..."
Zatímco inkvizitorka prohrabává knihovničku odspoda dolů a zase zpátky, její muž se nimrá v talíři s nějakým nedefinovatelným pokrmem.
"Tu ... ehm ehm... "KNIHU" - jsi ztratila ráno v Oku Nákupu."
"Jo.... jo vlastně... ten xenoský had mi ji..."
"Ten xenoský had nás zbavil Eagla - měla bys mu poslat děkovný dopis..."
Samozřejmě, že Damián taktně nedodá, že on mu už jeden děkovný dopis na téma "zbavil jsi nás Stmívání, jsi světec" odeslal. Svou ženu má rád a aby se to rýmovalo, řekněme, že ji nepotřebuje zbytečně srát.

"A drahoušku..."
Inkvizitor pokračuje v nimrání se v jídle.
"To jídlo je zase z plechovky?"
"Samozřejmě, Dami - na plechovce byl takový hezký pejsek a nápis "pro vašeho miláčka" - přišlo mi to tak roztomilé"
Zaražený pohled mladého inkvizitora střídá vlídně/soucitný úsměv. Vraks na každém zanechal nějaké své následky. A jeho žena z toho, dle toho, co slyšel o mnohých ostatních, vyšla ještě docela v pořádku.

"Hm..." Pokrm je systematicky odsunut stranou. "Takže je čas jít."
"Je."
Přitakává lady Ishra a kontroluje obsah batohu i stav oblečení.
"Přesně víme, kam jdeme - co hledáme a kde to najdeme."
"Spolehni se, Damiáne - hrajeme na jistotu."
"Vlastně jsme ten logr už našli - jen si tam musíme dojet, tak?"
Inkviztorka přikývne, oči jí obrazně řečeno, celé září. Vlastně z toho vytěží nejvíce ona - protože ví přesně, co s financemi, tímto způsobem získanými, udělá.

"Ach jo... Ish, do čeho mě to zase taháš!
"Notak, Damiáne - bude to sranda!"
"Sranda...?"
"Samozřejmě!"
"To chci písemně...."
Ishra převrátí oči v sloup, najde nejbližší kousek papíru a plnící pero, načež na papír napíše
"bude to sranda."
"Hm?"
"Nenenenenene - ještě mi to podepiš."
"Damiáne t snad nebude nut...!"
"Podepsat!"
S dalším povzdechem pod prohlášení vepíše své celé jméno. Inkvizitor svou ženu políbí na tvář, papír si vezme a složí do kapsy.

"Takže jdeme - ještě vyzvednout palebnou podporu a akolyty a můžeme vyrazit."
"Damiáne, drahý - co jsme se naučili od pana inkvizitora Malkina?"
"Že není nad vlastní zahrádku s bipotravinami?"
"Kromě toho?"
"Že inkvizitor vždycky běží do boje jak první - protože na veterány není spoleh?"
"Kromě toho, Damiáne, kromě toho!"
"No...."
"Že akolyti jsou..."
Napovídá mu s laskavou trpělivostí jeho manželka.
"Ach ano, že akolyti jsou jenom verbež a přítěž!"
"Takže je nebereme."
"Pravda... jdeme do hangáru."
"A čím poletíme?"
Ishra si pobírá svá zavazadla a má se k odchodu z kanclíku.
"Fregatu třídy Cobra, třeba?"
"Damiáne - jsme sami dva!"
"No a co? V Ultramarines taky pár mariňáků uřídilo křižník, proč bychom nemohli my?"
"Vezmem si našeho Forda, dobře?"
"Fordem tam... vlakem zpátky..."
Zamumlá Damián, nicméně Ishru následuje na cestě k vesmírnému plavidlu. To ani nedodává, že ta zkratka původně znamená Found On (the) Road Dead.