Prvotní zlo se pokouší vyhladit linii přemožitelek. Podaří se mu to nebo Buffy ochrání zbylé žijící, vytrénuje je a zvítězí v boji, který ještě nikdy nezažila?

Někde pod Sunnydale
Spikey + okrajově Měňavé hádě

Vysíš. Už zase visíš, jakoby, od chvíle kdy tě unesli šílení mniši a přikovali ke skále kamsi pod zemí, neuběhl absolutně žádný čas. Ty víš že to není pravda, ale skutečnost je tak…matoucí. Víš že přijde, přijde pro tebe, říkala že v tebe věří…přesto, ač ji každou minutou čekáš, stále nepřichází. Jen před očima se ti promenáduje její dokonalá napodobenina s nehezkým výrazem v andělsky krásné tváři.
„ Tak co, Spikeu…jak se ti to líbilo..?“
Usměje se, a někde za jejími zády zachrčel Turok-Han s nožem v ruce. Nutno podotknout že s pořádně velkým nožem. Nejspíš má na mysli to, jak jsi ještě před pár minutami pozoroval vodu z…menší vzdálenosti než kdybys to dělal dobrovolně. Před očima se Buffy změní ve starou lásku s velkýma očima a šíleným úsměvem. Drusilla, v celé své kráse.
„Můj milý... všechno je jedna velká hra. Ty to víš. Krásná dlouhá hra a žádná pravidla... ale i hra bez pravidel má své strany, vyber si stranu Spikeu… máš tu mě… přidej se konečně na správnou stranu, vyber si naši stranu... a budeme navěky spolu…poletíme navštívit naše staré přátele do všech koutů světa…a naše panenky…vzpomínáš si na naše panenky?“


Cestování -> Sunnydale
Ree + potenciály a Giles

Krátce po smrti tvého pozorovatele, tě vyhledal, muž, který se představvil jako Rupert Giles. Řekl ti, že tvého pozorovatele znal a byli dobrými přáteli, mimo to, že ví o místě kde tě může ochránit a přesvědčil tě aby jsi ho následovala. Společně jste našli ještě další dvě dívky a přihlíželi jste i rozeslání několika vzkazů.
Anabel a Kennedy. Tak se jmenovaly ty dvě.
Anabel působila jako klidná a vyrovnaná díky ovládající svůj strach a také sis pohrávala s myšlenkou zda předtím nebyla jeptiška, její chování tomu z části nasvědčovalo.
Kennedy byla ostřejšího rázu, upřímě říkala své názory ač byly zrovna ne příliš chtěné. Z jistého pohledu by se mohlo zdát, že působila i nepřátelsky, ale kdo by ji poznal víc, zjistil by, že tomu tak není, jen se málokomu otevírala a tobě se podařilo do ní nahlédnout jen trochu.
Přátelství jsi do jisté míry udržovala s oběma ačkoli to nebylo to co by jsi přesně mohla chtít, ale blížilo se něco zlého a na nějaké vyprávění si o minulosti a hledání společných zájmů nebyl čas a ani chuť.
Společně s panem Gilesem, který byl skvělým učitelem a vůdcem, jste jeli do Sunnydale. Dle informací co vám sdělil, jste se měly dostat do ochrany opravdové přemožitelky.
Byla jsi zvědavá jak vypadá a jaké má síly. Pak také co bude až tam budete, ale na to ses mohla pouze těšit, nebo se toho obávat.
Nakonec jste tam přeci jen dorazili, přeci jen si byla ráda, když Kennedina divoká jízda, která by se dala přirovnat k horské dráze, byla u konce.
Zamíříte k domu, který váš průvodce označil jako cíl vaší cesty, ale ještě před tím jste počkali s Anabel, než Kennedy řádně zaparkuje a poté jste okamžitě vběhly do otevřených dveří a minuly blondýnku s překvapeným výrazem v nich.
Dům byl pěkný, ale obývak se zdál hrubě uklizený, po výbuchu atomové bomby. Neptali jste se. Váš učitel totiž začal mluvit k blondýnce a z jeho slov jste si vyvodili, že právě ona je vaší ochránkyní. Bedlivě jste poslouchali jak ji vše vysvětluje a pozorovali jste vše okolo.
Mimo to se zde zjevili i další lidé jejihž identita vám byla neznámá, ale z Gilesových vyprávění, jste věděli, že Buffy má přátele a sestru, kteří jí pomáhají se vším s čím pomoci mohou.


Sunnydale
Buffy + ostatní z party
Okrajově nové přemožitelky

Téměř klidný den, až na detail, že se blíží něco velkého a nikdo neví co to bude tentokrát, skoro klasická sobota ráno, apokalypsy na denním pořádku.
Dawn ráno trochu vyváděla, protože už zase došly vločky. Ta holka by možná měla brát něco na nervy…a jeden by řekl že život s přemožitelkou ji trochu zocelí.A stejně máš někdy pocit, že snad na ty vločky tajně chodí Xander, že neustále tak mizí.
To, ale byla malichernost, kterou jsi se nezabývala. Na starosti bylo víc důležitějších věcí, jako například přepadení mnichů a únos Spikea.
Hodně tě to rozrušilo a navíc přátelům byl upír s duší lhostejný stejně jako když byl bez duše. Možná předtím si ho všímali víc, jelikož byl větší hrozbou a teď? Mají ho za odpad, kterého se rádi zbavili, ale do očí to neřeknou.
Rozhdola jsi se, že půjdeš Spikea najít ať je kde je, vzala sis velkou sekeru a odmítala si Xanderovo naléhání, aby jsi tam nechodila, nebo aby mohl jít s tebou.
Prudce otevřeš dveře, připravena vyrazit jenže...
Jenže za dveřmi stojí někdo, kdo by měl být touhle dobou spíše v Anglii. Než stačí vypustit jakoukoli hlásku z úst, tři holky, se okamžitě nahrnou dovnitř. Dvě z nich malí vlasy kaštanové, možná trochu dorezava, a ta třetí tmavě hnědou.
„Gilesi…?!“
Vyhrkneš ohromeně, nevíš jestli více z toho že je tvůj byt pod invazí nebo proto, že přijel.
„Buffy…“
Přivítá se i on s tebou a vejde dovnitř, opatněji než ta živelná pohroma před ním.
„Bohužel, jak sis jistě domyslela, má přítomnost zde není zcela…rekreační, ač bych si to býval přál.“
Nasadí svůj obvyklý, ponurý výraz.
„Asi bych ti měl vysvětlit, proč jsem je přivedl….“
Ukáže na děvčata co se mezitím usadila v pokoji.
„Jsou to přemožitelky…tedy budoucí. Ty co zbyly... a co se mi podařilo sehnat. Doufám že všechny co přežily dostaly mou zprávu a dorazí během několika dní… tohle jsou Kennedy (ukáže na brunetku) Anabel (jedna hnědozrzka) a Reese (druhá hnědozrzka).
Víš... potenciálních bylo spousty, ale zbylo jich maličko a přívrženci prvotního jednu po druhé hledají a zabíjejí jak je tak jejich pozorovatele. Vzal jsem je sem, protože jenom tady jsou v bezpečí. Určitě už tušíš že se něco děje… něco velkého..."
Pohledem sklouzne k Anabel a pokyne ji. Ta vytáhne z batohu několik složek a listin.
"To jsou záznamy rady... ta je chtěla ochránit, ale nikdo neochránil radu…“ na chvíli se odmlčí a podívá se na mladé dívky které přivedl. Ani jedné není víc jak 18 let, jsou mladé, nezkušené a vystrašené. „ Ty záznamy jsem musel zachránit… a tak jsem je, ač na to nejsem nijak hrdý, ukradl. Jsou tu veškeré známé informace o Prvotním zlu, které se nás z pod povrchu snaží uchvátit všemi dostupnými metodamy. Ovšem... “
Povzdechne si.
"Dozvědět se z toho můžeme jen velmi málo. Neukazuje svou pravou tvář, může se změnit jen do podoby již mrtvých osob a je nehmotné. Proto má své hmotné mnišské poskoky."
Na delší chvíli se odmlčí a dá ti prostor se nějak vyjádřit.


Praha, Ruzyně
Agi a Leon

Letiště v Praze se i v noci hemží ruchem a lidmi. Stánky cestovních kanceláří, před kterými se tvoří dlouhé fronty a sterilní nemocniční světlo. Leon stojí před budovou letiště, na parkovišti ve stínu čekajíc na svou společnici.
Drobná zrzka Agi právě zjišťuje potřebné informace o letišti. Letadlo letí ve 3:16. Mají tu jeden rentgen zavazadel, která se i váží, což by mohl být trochu problém. Prohlídka příručních zavazadel a ještě osobní, jestli někdo nepašuje v útrobách koks. Což vás přivádí k jediné možnosti jak propašovat upíra do Ameriky.
Vrátí se k němu a vysvětlí mu jak se věci mají a poklepe na víko zinkové rakve, připravenou v otevřeném kufru dodávky.
Sice na převoz rakví musí mít licenci a nějaké potvrzení, ale máš plán.
Je sice takový... krkolomný, ale doufáš, že se podaří. Tvá pomsta nesnese žádné překážky.
Do hlavy se ti vrátí několik dotěrných vzpomínek na blonďatého upíra a jeho družku, kteří zničili tvou psychiku jako domeček z karet. Spike. Jeho jméno, naštěstí pro tebe bylo tak slavné, že vystopovat kde se teď nachází bylo snažší než jsi původně doufala.
Teď už zbývá dopravit se za ním a nakopat mu to tesáků.

Letiště Praha Ruzyně, půlnoc

Asi by se hodilo začít pěkně od začátku. Takže...nikdy jsem netušila že to dopadne právě takhle. Tedy rozhodně ne do svých patnácti, kdy jsem se střetla s blonďákem jménem Spike a jeho družkou. Ten měl proti svému docela fajnovému tělu jednu nevýhodu. Byl to sadistický upír a jeho milá Drusilla byla zpola šílená, ale stejně brutální jako on. Asi dvoudenní pobyt u nich nebyl tedy čajovým dýchánkem s přáteli, jak dokazují moje četné jizvy rozeseté po těle a mnou tak umně zakrávané. Nakonec se mi podařilo utéct docela nezvyklým způsobem...podpálila jsem je. Přesto jsem si jistá že to přežili. To by byli upíři dávno vyhubeni, kdyby je mohlo zničit něco tak primitovního jako podpálený gobelín.
Jenže bohužel, jizvy nebyly jen na těle. A ty na duši byly ještě horší. Než jsem se v dosti zmrzačeném stavu dostala domů, našla jsem rodiče studené a bledé. Mrtvé, bez krve. Pomstili se mi za to, co jsem udělala tím, že mi zabili nejbližší. Nezbyl mi nikdo, a tak jsem se protloukala jak se dalo. Jakmile se mi povedlo jakž takž dostudovat, odjela jsem do evropy, vyhledat informace, co by mi pomohly v pomstě....bylo to nesnesitelné. Aniž by to asi Spike plánoval, odsoudil mne k věčné samotě. Po tom co mi udělal jsem již nikdy nebyla shopná pustit si nějakého muže k tělu. Vlastně ani ženu. Můj poslední přítel skončil s přeraženým nosem a vychýleným žebrem, poté co se mne pokusil políbit na krk.
Ale abych nepřeskakovala, odešla jsem do Evropy a hledala informace. Transylvánie ale prudce zklamala. Nebylo tam nic než zříceniny, které mohly být zrovna tak hradem nějakého šlechtice jako Vlada napichovače. Chvíli jsem cestovala a snažila se zjistit, kam mám zamířit...tohle je přeci starý svět, říkala jsem si, tak tu přeci museli být upíři, protože tu byla civilizace...a nakonec jsem přece jen našla, v zemi jménem Česko. Tady, ač by to dneš již nikdo neřekl, se ukrývala doslova studnice informací o všech možných paranormalitách, od golemy po mnou hledané upíry. Také jsem si našla mistra, jmenoval se zvláštně, Dušan. Ten mne více než rok učil jak správně s upíry zatočit, trénoval mne, a u něj jsem také našla chvilkový pocit štěstí. Po roce ale zemřel, byl již velmi starý a tak jsem po jeho pohřbu přemýšlela, co dál. Žádné stopy po Spikovi se neobjevovaly, a já si nebyla jistá jestli jsem připravená se vrátit. Pak mne ale ve vinohradském parku napadl jeden upír. Nejspíš si myslel že budu snadná večeře, a já si poprvé vyzkoušela v praxi to, co jsem se učila jen na figurínách. Byl dost překvapený, nejspíše čekal že skřížím ruce před obličejem a budu prosit o život, a místo toho během dvou minut souboje ucítil kolík přimáčknut na kůži. Měla jsem v pmyslu ho zabít, dokud mi nepřipadla na mysl jedna zajímavá myšlenka... On je upír. A ten, koho hledám, také. A kdo by mi poskytl lepší informace, než ti z jeho vlastního druhu?
A moje doměnka se ukázala jako správná. Leon, jak se jmenoval, byl podle jeho slov již pořádně starý, a i když nevěděl vše co bych potřebovala, měl kontakty, hodně i v americe, které se mi budou více než hodit. Zezačátku jsem si na něj dávala pořádný pozor, ale po pár týdnech našeho soužití se vytvořil jakýsi sourozenecko-symbiotický stav. Já se přestala bát zamhouřit oka v noci alespoň na pár hodin, a měla jsem na čem trénovat. Řekl mi, co na upíry platí a co je děsí. Jaké jsou jejich nedostatky, a dodal mi soutstu zajímavých knih. A na druhou stranu...nikdy mi to neřekl, ale mám pocit že se baví tím, co děláme. Je to pro něj změna v tak dlouhém životě. A také dohání současnou dobu.
A tak jsme se nakonec dostali sem. Na Ruzyňské letiště.
Takže....vlezeš si do rakve...je mi líto ale jinak to udělat asi nepůjde...
poklepu na zinkové víko.
A tady máš něco na přilepšenou...
vrazím mu do ruky zkumavku utěsněnou špuntem, z něhož vychází úzké brčko.
A važ si ji...je moje, aby ta cesta byla snesitelnější.
usměju se a poplácám jej po rameni. Pak přitáhnu z nejbližšího stanoviště vozík, na který položím rakev.
Pokud s tebou budu moc třískat tak promiň...pokusím se jet opatrně...a doufám že mi to vyjde....
S těmito slovy si začnu zaplétat dlouhé červené vlasy do dvou copánků, a tužkou na oči udělám na tváři a nose několik malých pih.
Je t malá země...a lidé z malých zemí by se měli bát těch z velkých zemí, kteří mají ještě ke všemu pověst tvrďáků....
polemizuji.
Švédsko nebo finsko by mohlo být ideální....

Praha => Letiště

Přešlapuji ve stínu a čekám na svojí společnici. Už od pohledu jde vidět, že jsem nervózní. V ruce svírám cigaretu a stále se ohlížím k portálu letiště.
Kde se ta holka pořád fláká ??
Přemýšlím a vyčkávám, když Alex konečně doráží uklidním se a s úsměvem jí sleduji. Začínám si postupem času zase vybavovat tu chvíli, kdy jsme se spolu potkali poprvé. Zrovna jsem si říkal, že bych si mohl zalovit u mě nevšedním stylem. Hledal jsem opěť, abych mohl začít štvanici. Nalezení pohublejší holčiny nebyl problém, její rudé vlasy přímo vybízeli k tomu, abych okusil její krev. Jenže i upíři dělají chyby a mé rozhodnutí, že se jí ihned představím, aby se vyděsila a začala utíkat se proměnila v zápas, kde jsem byl já ten překvapený.
Odkdy má žena v kabelce kůl na upíry ??
Prolétlo mi hlavou ještě dříve než to málem udělal kůl, který svírala v ruce. Naštěstí se tahle květinka dala lehce překecat a okouzlit mým šarmem. Až překvapivě rychle jsme se sblížili, ač možná tomu dopomohlo to, že vztah udržuji radši s lidmi než s upíry. Začal jsem tu maldou rybu vyučovat a nahradil jsem jejího zesnulého mistra. Né, že bych pociťoval nějaký hluboký cit, jako si někteří upíři udržují. Spíše jsem objevil osobu, která mě mohla vysvobodit z té nekonečné nudy.
Inu tohle je osud upíra. Sice žít, ale nežít. Nekonečná nuda, která nás obklopuje jde doopravdy přežít jen stálým vražděním a nebo užíváním si sexuálních orgií. Né, že by mi jedno z toho vadilo, ale takové zpestření jakým je podporování lovkyně upírů se nedá srovnat s něčím jiným. Sledovat vyděšené pohledy mých druhů, když ta dívka z nich chtěla vytřískat informace, byli pro mě přímo extází, sledovat její pohyby a boj s upíry bylo představení jehož jsem se nemohl nabažit.
Teď tu přede mnou stojí připravena zabít muže, kterého z celé své duše nenávidí a já jsem si jistý, že to bude zajímavé představení. Alex doopravdy vypadá rozrušeně a její malá zkumavka, kterou vytáhla mě spíše rozmrzí než potěší. Vezmu si jí a ihned jí do sebe kopnu.
Děvče, děvče, ty jsi mě vůbec nepotěšila. Proč vůbec jedu s tebou ??
Pousměji se a zpoza své kožené bundy vytáhnu lahev vína.
Santa Maria 1973... nejlepší ročník i když to byla italka.
Odšpuntuji řádně zavřenou lahev a dám špunt z5, aby se mi za letu lépe otvírala.
Pro příště necháš tu rakev vystlat, aby se mi tam nerozbila lahev. A jinak, tady máš adresu domu, kde budeme bydlet. Je to na kraji té díry, kde je ten tvůj oblíbenec. Majitelé toho domu něco dlužili mému příteli a ten mi zařídil tohle pobydlení. A věř, že mi dlouho trvalo sehnat dům se sklepem s místností bez oken.
Vytáhnu papírek s adresou a podám ho Alex, také je tam připsáno, že klíče jsou ve schránce, ale tak daleko jsem se v tom vzkazu nedočetl. Vytáhnu ještě MP3 přehrávač a zapnu si své čtyři krásné oblíbenkyně odkaz. Před mou návštěvou nepohodlné rakve ještě típnu cigaretu a pošlu Alex polibek na rozloučenou.
Tak se zase uvidíme v Americe Agi.
S úsměvem se ušklíbnu a zalezu do rakvičky.

Sunnydaleské podzemí s Prvotním

"Proč já?!"
Ptám se sám sebe, jako už tolikrát. Zrovna když Buffy vylovila ve svém slovníku pěkná slova k mé osobě, nechtěla mě zabít, jako kdysi. Řekla, že mohu být dobrý... že ve mě věří.
A pak ti mniši! Zmetci mě dotáhli sem a to co si s mou myslí hrálo do teď, si ve své zvrácené hře pokračuje tady.
Kolik času uběhlo? Minuty? Hodiny? Dny? Nemám přehled. Vteřiny pod vodou se vlečou jako hodiny a ačkoli nemám funkční plíce, i přes to se dusím. Nejen vodou a fyzickou bolestí, ale mysl na mě útočí jako by ani nebyla moje.
Mé smysly jsou tupé. Realita splývá se sněním. Vodě je konec, pro tuto chvíli.
Medový hlas... klam... To není ona!
Krásná tvář... zrak mě šálí, sluch mi nepatří a čich nedokáže nic identifikovat.
"Jak by se mi to mohlo líbit?!"
Odpovídám vduchu. Nedokáži přimět hlasivky k odpovědi. Ne této podobě, která není věčná.
Jen na okamžik pohlédnu na odporného posluhovače. Je mi jedno, že chrčí a má nůž. jen ať si ho pořádně nabrousí.
Ta chvilka stačila aby se blonďatá kráska vypařila a místo ní se tu objevila má druhá kráska se šílenou aurou. Dru možná byla ženou mého srdce, ale Buffy... to byla žena mé duše, její láska by pro mě znamenala mnohem víc, ale nyní bych tu přivítal jakoukoli z nich kdyby byla reálná.
Ale co je realita?
Sladká iluze mě mžná na chvíli pohltí... usměji se.
"Dru..."
Vypravím ze sebe klamné oslovení.
"... byla šílenější než ty!"
Slova odporu. Vím co bude následovat, nůž půjde do akce... nebo by to byl jen další klam abych si myslel, že ho použije?
"Nikdy nebudu na tvé straně!"
Doplním abych řádně odpověděl a zpříma, odhodlaně se zatívám do těch velkých kukadel tmavovlasé iluze a vnitřně se uklidňuji.
"Buffy přijde... musí... ona mě tu nenechá..."

Letiště ruzyně, půlnoc

Skepticky sleduji Leona, jak marnotratně nakládá s mou vzácnou krví.
Promiň, ale snad pochopíš že jsem ti celou lahev napustit vážně nemohla... ušklíbnu se trochu znechuceně.
Nehledě na to máš šílenej apetit....kdyby se vzalo vše, cos za život vypil, krevní banky by praskaly ve švech.
Poznamenám ještě, už se smíchem. Mám ráda jeho přítomnost, tak trochu mi připomíná to, čím jsem, a abych tím zůstala. Díky němu je v mém příběhu trocha vtipu a pointy.
Samozřejmě si nedělám iluze, že by mne v případě konfliktu s nějakým jiným upírem zachraňoval, pokud bych náhodou zklamala, vystoupit proti vlastnímu druhu by od něj bylo minimálně....netaktické. Přesto vím, že on sám mi vědomně neublíží, a to mi stačí.
Když zaleze do rakve, přibouchnu za ním víko, pevně rakev upevním a přidělám pečetidlo. To se mi naštěstí podařilo před několika dny ukrást, nezapečetěnou rakev by si na palubu nepustili. Dalším zádrhelem je, že musíte mít platnou licenci. Tu si pokusím právě teď obstarat.
Leon v rakvi je pěkně těžký, ale beztak se mi podaří dotlačit ho až k informacím. Tam se poptám, kudy dál, když chci převést nebožtíka. Zaklepala jsem na šedé, střízlivé kancelářské dveře, nechala rakev před vchodem a šla vyjednávat.
Dobrý....dobrý Den. Vypravím ze sebe jakoby lámanou češtinou. Víte, já ze Švedska, a ja potřebovala pře..převest moj brator, který...vite on semřel no, zrovna tady, když jsme byli na dofolené...a já ho musím dovfést jeho ženě a detem do Amerika...aby ho jako mohli zahra...ne to ne...jak je to jenom...jistě, Pohřbít.
krátká odmlka.
Víte, oprafdu moc mi sálesi na tom abych ho mohla odvést ted, tímhle spojem... naznačím, a muži za stolkem podstrším paklík peněz, ovázaný bílou stužkou. Je tam sto tisíc. Jistě, asi si říkáte že je to hodně, ale potřebujeme si zaručit i úředníkovu naprostou diskrétnost.
Dáte mi tedy pofolení

Cesta - Dům Summersových

V hlavě se mi odehrává spousta rozporuplných pocitů. Vidím před sebou bledé tělo mého pozorovatele Roberta, který mne celou tu dobu ochraňoval a učil. Poté mne našel Rupert Giles, který mi pověděl o tom, že mne má chránit a odvést na bezpečné místo. Cítila jsem vzrušení, i přes všechny události, které se nedávno staly. Vydali jsme se pro zbylé dvě dívky, Kennedy a Anabell.
Musí nás být více. Jaké zlo po nás jde? Proč právě Robert?
Podobné otázky jsem si celou dobu pokládala. Opírala jsem se o opěrku v autě a mlčky pozorovala ubíhající silnici. Zarudlé oči od pláče, unavený výraz, rozčepýřené vlasy, stažené do nedbalého ohonu - to vše mohlo nasvědčovat tomu, že jsem posledních pár dní pořádně nespala. Cítila jsem únavu do morku kostí, což zabránilo i mé obvyklé vtipkovací náladě, aby se projevila. Jen jsem zarytě seděla a hleděla na krajinu.
Vzpomínala jsem na ty doby, kdy jsem potkala muže jménem Robert Mousy. Nevěděla jsem tehdy, kdo je přemožitelka. Nevěděla jsem o upírech, démonech. Na tváři mi pohrával smutný úsměv.
Občas jsem kývla či odpověděla na otázku některé dívky, poté jsem pokračovala v zadumané mlčenlivosti.
Po několika hodinách jízdy jsme se dostali k cíli naší cesty - městečku jménem Sunndydale. Cíl naší cesty byl menší rodinný domek. Zvědavě jsem pohlédla z okna.
Tady se máme schovávat?
Se zvědavým pohledem vystoupím, popadnu kufry, a s ostatními děvčaty se vydám do domu. Giles jde samozřejmě jako první. Otevře nám mladá blondýnka, která vypadá věru překvapeně. Nejspíše se s Gilesem zná. Usadím se v obývacím pokoji a zkoumavě poslouchám rozhovor těch dvou. Překvapeně otevřu pusu - vše, co jsem si myslela, se potvrdilo.
Takže Rada je mrtvá. Musí to být doopravdy vážné.

Příjemné překvapení

Nemůžu ho tam nechat. Ať je kde je. S touhle myšlenkou jsem popadla velkou sekeru a vydala se ke dveřím. Xandera jsem se pokoušela nevnímat. Docela se mi to i dařilo. Otevřela jsem dveře a zůstala neschopna pohybu stát na prahu svého domu. Přede mnou stál člověk, kterého bych tu ani v nejmenším nečekala.

„Gilesi?!“ Dostanu ze sebe jeho jméno a po očku sleduju tři dívky, co bez jediného slova vešli do mého domu. Moc jsem se jim nevěnovala, protože veškerá moje pozornost se upírala ke Gilesovi. Uhnu mu z cesty, aby mohl vejít a zavřu za ním dveře.
Pozorně poslouchám jeho slova a při vyslovení jmen dívek se na ně i podívám. Vypadali dost… zmateně? Nedokázala jsem určit jejich emoce. Zdáli se mi smířené ale zároveň dost nevyrovnané.

„Ano.“ Odtuším na jeho zmínku o tom, že se děje něco velkého čeho bychom se měli obávat. Podívám se na záznamy a pak na Gilese. Tvář se mi trochu zkřiví do podivného grimasu, když řekne že je ukradl.
„Gilesi.“ Oslovým ho a na chvíli se odmlčím. Pohledem sjedu dívky před sebou. „Já..Já.“ Opět se zaseknu neschopna nic říct.

„Jsem ráda, že jste se vrátil a že máte.“ Opět se odmlčím a pokynu ke složce. „Informace o Prvotním.“ Dostanu ze sebe kostrbatě a dost nevyrovnaným hlasem.
„Budou se hodit.“ Poznamenám po chvíli tíživého ticha. Byla jsem ztracená a nevěděla co říct ani udělat. „Při hledání Spikea.“ Zašeptám si sama pro sebe a zvednu pohled od podlahy ke Gilesovi.

Precti, rekni zda vyhovuje ci ne a ja to pak kdyztak upravim a uverejnim

Mučeníčko mučení, můj denní chéb.

S mírným pobavením vnímam zkud čepele jezdící po dřevě. Vím, že Tu se to moc nelíbí, ale někdo ty špičky udělat musí. Však on si to také užije. Fyzické nasílí to je jeho.

"Nebudeš? To by jsi mi vážně udělal? Pan Sluníčko mě opustil a teď i ty?"

pronese Dru skoro plačivě a dřevěnou jehlicí, né nepodobné těm, které vyřezává Tu, si začne čistit nechty.

"Myslím lásko, že moje nová loutka ti bude muset připomenout..."

zašeptá ti do ucha a a prsty přejede po tvé hrudi.

"Musíš si vzpomenout... potřebuji tě."

dodá, ale to se již přiblíží Tu s jehlicemi.

"Doufám, že si to užijete pánové, já asi zatím zaskočím na návštěvu ke své staré lásce Buffy."

pronese Angel, ve kterého se podoba Dru změnila.

"Jistě mě uvítá s otevřenou náručí a milým úsměvem."

řekne s velmi přátelským úsměvem a Tu ti zarazí pod nehet na palci první jehlu.

Kuchyně->Pokoj

S pochmurou náladou příjdu do kuchyně. Mám ráda klid, ale tohle je na mě vážně moc. Nechápu proč si sem Buffy tahala Spike. No a co, že má duši..stejně se nijak moc nezměnil. I když je mi ho celkem líto unesli ho ti všivý mniši a kdoví co mu teď dělají. Možná se blíží nějaká další válka,ale nic s čím by si má drahá sestřička neporadila. Z poličky vezmu krabici s mými oblíbenými vločky,automaticky si je začnu sipat do misky,ale zůstanu udiveně stát,protože miska zůstane prazdná.
"Kruci kdo mi snědl vločky!! Buffy!!"
Okamžitě pojmu podezdření a začnu řvát přes celou kuchyň.Určitě to byla ona vždycky večer vyžírá všechno na co příjde, proč by tomu teď mělo být jinak.Z toho se jen tak nevykroutí.
"V tomhle domě mě vážně nikdo nerespektuje.."

Stále rozlobená vyrazím ze dveří nahoru do svého pokoje.
Z hlasitým prasknutím zavřu dveře a lehnu si na postel. Možná sem to trochu přehnala, přeci jenom vyvádět kvůli vločkám? No a co moc dobře ví, že sou mé!! Už vidím co by dělala ona kdybych jí snědla její obvyklou snídani. Minimálně by mě poslala z domu koupit ji novou snídani a to udělám i já. Chci náhradu za své vločky a to hned!! Pomalu vstanu a vyrazím ze dveří.
"Buffy..když nejseš schopná se přiznat aspoň mi kup nové vločky..děkuji..zbohem"
Zabouchnu dveře a posadím se k psacímu stolu.

Mučeníčko mučení, můj denní chéb.

S mírným pobavením vnímam zvuk čepele jezdící po dřevě. Vím, že Turok se to moc nelíbí, ale někdo ty špičky udělat musí. Však on si to také užije. Fyzické nasílí to je jeho.

"Nebudeš? To by jsi mi vážně udělal? Pan Sluníčko mě opustil a teď i ty?"

pronese Dru skoro plačivě a dřevěnou jehlicí, né nepodobné těm, které vyřezává Turok, si začne čistit nechty.

"Myslím lásko, že moje nová loutka ti bude muset připomenout..."

zašeptá ti do ucha a a prsty přejede po tvé hrudi.

"Musíš si vzpomenout... potřebuji tě."

dodá, ale to se již přiblíží Turok s jehlicemi.

"Doufám, že si to užijete pánové, já asi zatím zaskočím na návštěvu ke své staré lásce Buffy."

pronese Angel, ve kterého se podoba Dru změnila.

"Jistě mě uvítá s otevřenou náručí a milým úsměvem."

řekne s velmi přátelským úsměvem a Turok ti zarazí pod nehet na palci první jehlu.

Ruzyňské letiště -> Welcome to America
Agi

Leon v rakvi, je sakra těžký pro obyčejnou lidskou dívenku jako ty. Naštěstí se ti ji podaří dopravit na místo určení a jsi ráda, že jsi.
Učení češtiny nebylo vůbec k zahození a ačkoli na tebe muž v kanceláři hledí jak kdyby viděl ducha, porozumí tvým slovům a dlouho se na tebe mračí. Určitě si říká něco v tom smyslu jako "Pche cizinky... myslí si, že pro jejich smutný oči se udělá vše..." ovšem jakmile mu položíš na stůl peníze výraz se změní na hluboce zamyšlený a pár minut kouká na úhledný balíček a tebe a balíček a tebe a přemýšlí jak moc je to proti jeho morálce.
Nakonec si můžeš oddychnout, napínal tě skutečně dlouho, balíček si vzal a letmo shlédl počet bankovek.
"Jistě slečno."
Odpoví a v šuplíku zaloví po správných papírech a po uschování tvé "prosby" vyplní potřebné údaje a povolení k převozu ti s úsměvem předá.
"Upřímnou soustrast a štastnou cestu."
Popřeje a doprovodí tě z kanceláře.
.........
Na vozíku přepravíš rakev k odbavování a předáš patřičné papíry aby ti chudáka Leona vzali. Tito pánové už se netvářili tak ochotně, ale to ti mohlo být jedno. Kufry ti vzali normálně a pak už jsi jen čekala než odbyde správná hodina a tiše ses modlila aby let neměl spoždění.
Z nudy jsi myslela na Leona v rakvi, na pomstu Spikeovi a zda máš všechny kolíky dost nabroušené.
.........
Letadlo se opozdilo pouze o hodinu. Dle toho co jsi zachytila okolo během čekání, tam jiní lidé tvrdli třeba i půl dne.
Cesta letadlem byla zdlouhavá a pro tebe samotnou velmi nudná. Pozitivum bylo, že ses mohla, ač ne přiliš pohodlně, vyspat.
.........
Po zhruba 11ti hodinách letu jste konečně přistáli na Americké půdě. Teď zbývá vyzvednout Leona, své věci a najít dům se zadanou adresou a hlavně, vypakovat se odsud abys mohla běžet po krku svému hlavnímu cíli.

Let

Tak, nakonec moje hrátky na letišti dopadly dobře. Neumělou češtinu jsem samozřejmě předstírala, umím ji daleko lépe za těch několik let co jsem tam strávila. Ale pro mou roli muselo být všechno dokonalé.
Když mi chlápci naložili Leona v rakvi do zavazadlového prostoru, čekala jsem ještě asi půl hodinku před bránou číslo tři, se spoustou dalších lidí.
Pozorovala jsem děti, pobíhající v čekacím prostoru, a byla vděčná, že se mi v mé druhé tašce podařilo umně propašovat kolíky.
Když konečně letadlo přistavili, a že teda bylo pořádně velké, nahrnula jsem se pčicucávacím tunelem mezi sedadla a našla si svoje místo. 48 A. Měla jsem štěstí, seděla jsem u okýnka, a tak jsem behěm cesty mohla pozorovat východ slunce.
Sama cesta se neskutečně vlekla. Šťouchala jsem do řízku v plastové nádobce a vypila asi pět šálků kávy, a i přes ně mne nakonec přemohla dřímota. Když jsem se vzbudila, byl pod námi už jenom oceán. Který ale za chvíli vystřídala pevnina.
Když jsme přistáli a vyhrabali se z letiště, bylo podle mých propočtů něco kolem čtyř hodin. Opět jsme tu měla rakev na vozíku, a přemýšlela, co dál. Samozřejmě jsem měla vše naplánované, jen jsem přemýšlela, který ze dvou variant zvolím.
Nakonec mi vyšla ta jednodušší. Zaplatila jsem asi trojnásobek ceny cesty taxikáři, za to že poveze rakev, a spolu s Leonem jsme tak zamířili směr Sunnydayl.
Cesta trvala asi hodinu, když jsme konečně minuli ceduli vítejte v Sunnydayl. Taxikář mi ještě za příplatek pomohl dostat rakev do domu, který jsme měli předem zařízený, a když za ním zaklaply dveře, stáhla jsem ji do sklepa. Chudák Leon, asi to moc pohodlné nebylo, drncání po schodech, ale nemá být tak zatraceně těžký.
Pak otevřu jeho rakev.
Tak, špičáky připravit, vstáváme!" houknu na něj zvesela.

Sunnydaleské podzemí s Prvotním

S opovržením hledím do její zasněné tváře. Vskutku, chytnu se při myšlence jak mi tato osoba chybí, ale jen tím svým roztomilým způsobem.
"Nemohu ji zklamat."
Zašeptám jako rádoby odpověď, ačkoli si to spíše říkám nahlas pro sebe. Jako bych se ujišťoval, že na návrhy tohoto stvoření, co si hraje na mou exdružku, nesmím v žádném případě kývnout.
"Budeš si muset zvyknout......"
Chtěl jsem ještě říct něco jedovatého, ale v tom se tu zjeví Angel. Ne. Tohle je tón hlasu a úšklebek ve tváři tipický pro Angeluse. Ten, který mě sice mnohému naučil, ale zároveň svedl mou někdejší lásku a ne jednou. Ten, který se mi posmíval a hrál si na frajera. Ten, jenž je nyní troskou s duší. I já ji mám, ale rozhodně jsem s ní nezahodil svůj humor a tehdejší chování. Změnil jsem se a přesto zůstal stejný, do jisté míry.
"Ji nech...!"
"....na pokoji..."
Nedořeknu. Jak bych mohl, když pro tuto chvíli znají mé rty jen bolestný výkřik a slov se mi nedostává.
Jen co první šok odezní, přes bolest zvednu hlavu a pohldénu na toho parchanta.
"Nech Buffy být!"

Poznamka nad carou: Pokud nekomu vadi popisssy muceni. Tedy ssspissse ty co prijdou o neco pozdeji tak at se ozve do dissskuze a ja prejdu na sssoukromky. Chapu, ze ne vsem tohle muze byt prijemne.
__________________________

Ono se to rozčiluje a to zatím nemá proč

"Nemůžeš ji zklamat? A Dru jsi zklamat mohl?"

optá se Angel s úšklebkem a pohrává si s dřevěnou jehlicí. Stejnou jako ti Turok zarazil pod nehet dalšího prstu. A Angel si tu podívanou očividně užívá.

"Nechat být mnou lásku? Dívku, která mě milovala až tak, že mi dala svou nevinnost? Jsi blázen."

uchechtl se Angel a jeho slova následovala další jehlice. I Turok si to očividně užívá.

"Vzpomínáš na ty staré doby. Když jsi ještě byl mým studentem a spolu jsme procházeli nocí a nechávali za sebou jen krvavou spoušť? Mrtvá, vysáta, zmučená těla?"

optá se tě Angelus a každou jeho větu následuje jedna jehlice.

"Často naní vzpomínám. Občas mám chuť si to zopakovat, ale ve větším, mnohem větším."

řekne s úsměvem a pohledem, který jsi u něj viděl před tím než dostal duši. A to ve chvílích kdy jste prováděli tyto zvěrstva. A jeho věty následovali již tradčně dvě jehlice pod tvé nehty.

"Víš, co je u upírů užasné?"

položí ti otázku, když tvůj křik utichne. Ale ani nečeká na odpověď a pokračuje v monologu dál.

"Kolik toho vydrží. Je úžasné kolik zranění dokáže mrtvé, prokleté tělo vydržet. Přežít."

mezitím co mluví přinese jeden mnich koš, který je plný očividně ostrých dýk, s nějakými lístečky, které jsou k nim privázány. Druhý mnich na zem odloží klec, ve které neěo pobíhá. Pobíhá a piští. Krysy! Očividně hladové.

"A víš co je úžasné na lidech?"

položí ti se krvelačným zaujetím, ano krvelačným, jinak to ani popsat nejde, prostou, prakticky filizofickou otázku. A bšhem jeho monologu ti Turok zabodl pod nehty prstů všech deset dlouhých, dřevěných jehlic. Za každou větu z posledních pěti Ageloových vět jednu.
__________________________
Poznamka pod carou: pokud jsem to ssspravne ssspocital tak to vychazi presssne na dessset jehlic.

Otravná cesta

Zůstávám v Americe... první rozhodnutí, které jsem učinil po prvním nárazu do vnitřní stěny rakve. Doopravdy zacházení se zavazadly ještě tak cennými jako je má rakev je velice neomalené. Naštěstí jsem let přežil vcelku v pořádku, když nepočítám mě neohlášené turbulence, ale můj hudební přehrávač v kapse to jistí. Přes to pře ze všechno jsem překonal i přejezd z letiště do toho příšerného města s odpudivým názvem.
Sunnydale... horší jméno si upír vybrat nemůže. Štěstí, ale že to není za polárním kruhem, při představě dne, který trvá šest měsíců mi běhá mráz po zádech.
To už se, ale tam nahoře rozhodli, že mě naserou tuplem a Alex začíná přejíždět po schodech.
No... to... si... dělá... sran... du... asi... jí... za... bi... ju...
Díky bohu rachot přechází a já se navracím na místo, kde jsem byl předtím. Pak jen poslouchám co se venku děje. Po zaslechnutí, jak cvakají dveře a ohlašují můj příchod domů. Dřív než Alex víko otevře ho vykopnu. Vylezu z rakve a přitom si rukou třu dvě boule na čele, které mi teď dávají přímo ďábelský vzhled.
Příště letím já letadlem a ty v rakvi.
Prohlásím ledovým hlasem a zamačkávám si své dva výrůstky na čele. Přitom sleduji ten skromně zařízený sklep, kde je patrné, že si tu nějaký chlapec chtěl udělat menší studio. Elektrická kytara, bicí a kdo ví co ještě, prostě věci, kterých si můj upír nikdy nevážil.
No tak tohle je super, aspoň nějaké peníze budou až tohle prodám.
Přejedu už lehce zaprášené nástroje prstem. Pak se podívám na pohovku před sebou a uvelebím se na ní.
Doufám, že nahoře to bude taky tak chudě zařízené.
Ušklíbnu se a vyhledám v místnosti něco zajímavého. Bohužel to doopravdy vypadá jako obyčejný sklep plný hudebních nástrojů a haraburdí. Zklamaně tedy dopiji zbytky Santa Marie a pak pohlédnu na Agi.
Co máš vůbec v plánu ?? Najdeme ho hned ?? Nebo ho chceš sledovat a mučit ??
V mém obličeji jde vidět zájem, jelikož si uvědomuji, že se naše mise blíží k vytouženému konci, který mě velice pobaví.

Dům v Sunnydayl

Vylítající víko mi málem vyrazí zuby, nebýt mých vycvičených reflexů. Rychle uhnu, a při pohledu na Leona, zhyzděného dvěma boulemi na hlavě se rychle kousnu do rtu, abych se nezačala nepokrytě smát. Nakonec mě ot ale stejně přemůže.
O...omlouvám se...ale si hrozně těžkej....co jsem měla asi tak dělat...? vyslovím i přeze smích. Po chvilce mě smích naštěstí přejde, po tom co me Leon sjede nakvašeným pohledem.
Moje chyba to není, že nesneseš sluníčko....jsi horší jak albíni...
ušklíbnu se na něj a posadím se na již vyprázdněnou rakev. Stejně jako on se rozhlédnu po sklepě, ale narozdíl od něj mě věci v něm alespoň trochu zaujmou. Muísm říct, že kytara je krásná. Škoda že jsem nikdy neměla příležitost se na ni naučit...
Nad Leonovou otázkou se vážně zamyslím.
No...nejdřív bych si popravdě trochu zatrénovala...jsem celá ztuhlá po té cestě...pak bych obhlídla terén....jsme sicem blízko a také mě láká vyrazit za ním hned, ale na druhou stranu nechci nic uspěchat....nechci nic pokazit kvůli tomu, že jsme se dostatečně nepřipravili....
S těmi slovy se zvednu z rakve, přiřítím se k Leonovi a nakopnu ho do kolene.
Braň se!

Kdesi pod Sunnydale

Po jeho první poznámce následuje další dřevo v novém prstě. Můj křik je možná jen pouhým reflexem, měl bych přece vydržet víc!
"Pokud je mi známo, to tys ji odemne odradil... kdyby tebe nebylo tak jsme spolu do teď!"
Odvětím. Vždyť za vše mohl právě on!
Nyní, ale jsem mu přece rovný... ne! Jsem lepší! Mám duši a co víc já s Buffy být mohu narozdíl od něj! Tohle předemnou není reálné a snaží se pouze provokovat...
Áááááá....
Pokud jsem někdy nadával na něčí nešetrné ruce tak bych za takové dal asi hodně.
"áááá....... možná jsem... ale... áááááá"
Pohlédnu na nachystané jehlice a pokusím se o nicneměnící nadechnutí. Pokud ty prsty budu moci ještě někdy použít tak to bude malý osobní zázrak, ta zrůda si "hraje" jak nejlíp umí.
"Mučení v Druině podání asi byla skutečně spíše jen milostná předehra..."
Jen na okamžik zavzpomínám na staré doby kdy jsme měli Angela u vězněného a ona ho polívala svěcenou vodou a přikládala mu na kůži kříže.
Zatnu zuby s novou jehlicí a snažím se nepustit hlasivky k projevu.
I ta měnivá potvora s tváří věčného rivala vzpomíná.
"Jak bych mohl zapomenout..."
Prohlásím s bolestí v hlase z dalšího odeznělého křiku. Mám toho za sebou málo, vím, že to bude horší a vím, že musím vydržet.
Jenže... jediné co je na mě pevné, je duše. I mysl už selhává a nutí mě s tou nehmotnou bytostí komunikovat tak jako by to byla skutečně osoba za kterou se vydává.
Jak by také neklamala... vždyť se tváří přesně jako starouš Angelus. Ten povrchní úsměv plný nadřazenosti a moci.
Vždy jsem ten jeho úsměv nesnášel... odráželo se v něm, že má navrch, že je tu "král" a já jen pouhý poskok.
Znovu si zařvu hezky od plic. Tentokrát to asi ten neandrtálec nevybral a zarazil hlouběji než chtěl... nebo to byl záměr?
"Co je na nás tak úžasného ty bastarde?!"
Ptám se vduchu s novým vykřiknutím.
Už se v něm neodráží pouze bolest, ale i zoufalství.
Tak jak ho fascinuje kolik upír z mučení vydrží mi nenese nic dobrého. Mohu se tešit z toho co si na mě dalšího vymyslí.
Už mě nebaví poslouchat svůj křik rozhléhající se jeskyní. Přesto se ještě znovu rozezvučí mrtvé hlasivky v závěrečném řevu. Ovšem závěr jen co se jehlic týče.
Ten koš co přinesl jeden z těch odporných mnichů nevěstí nic dobrého.
Za prvé - lesknou se v něm nože a za druhé - piští....
"Krysy?!"
Napadá mě otázka co s nimi chce dělat, ale raději se neptám. Jistě mi to brzy předvede a nic příjmeného to nebude.
Zatímco položí Angelus svou poslední otázku, pokouším se pohnout s prsty s jehlicemi.
"áááu"
Vzhlédnu k jeho skutenčně pobavené tváři s krvelačným pohledem, jako bych v jeho očích hledal odpověď.
Však není tamnebo jen špatně vidím.
"Nevim..."
Procedím zkrz zuby a vyčkávám vysvětlení upírajíc na něj svůj pohled.

Hřbitov
Opírám se tiše o hřbitovní zeď. Listí okolo jen šumí, když na něj dopadá jemný deštík. Čekám na ní. Cítím její pach, lidský, pach čerstvé, kolující krve v malém a velkém tělním oběhu..okysličující a vyživující tu nejmenší buňku v těle…vždycky jsem přemýšlel, jestli je lepší okysličená, nebo neokysličená krev. Také jsem zkoušel kousnutí různě po těle, zdali se chuť bude lišit. Nezaznamenal jsem ale žádný rozdíl. Jaká škoda. Lidské tělo je přeci jen tak nedokonalé…
Pak konečně uslyším kroky.
Pro pána krále, ta dupe jako slon…
Protočím oči v sloup. Pokud z téhle chtějí vychovat pořádnou přemožitelku, mají se tedy co učit… V klidu počítám do deseti. Slyším ji, jak mi pochoduje za zády a myslí si, že ji nevidím. Chci ji ale dát pocit bezpečí, na tu chvilku aby si myslela že má vše v kapse a snadno mne přemůže a pak ji vzít z ruky všechny Trumfy….jak, jak by to udělal každý upír, alespoň s trochou inteligence v mrtvém mozku.
Když podle zvuku a pachu odtuším, že je asi na pět kroků ode mne, otočím se, a skočím. Přesně jak jsem očekával. Kolík, který měla sice hezky napřažený v pravé ruce, jsem jí jediným máchnutím vyrazil. Odletěl na dva metry od ní, nedržela ho slečna moc pevně…Sice se bije statečně, ale beze zbraně nemá moc šancí. Prosmýknu se ji za záda a stisknu, znehybním ruce.
Kdybych to myslel vážně, byla bys do minuty mrtvá…
Utrousím. Proč jsem se já vlastně k tomu nechal přesvědčit? No dobrá dobrá…nebylo to tak docela dobrovolně. To, co se stalo, zanechalo navždy šrám na mé historii…to, že mne nachytal pozorovatel…a já teď musím dělat tuhle potupnou práci boxovacího pytle pro mladou přemožitelku. Musím sice uznat, že až tak hrozná práce to není, ale je to prostě…pod úroveň.
Nesmíš dusat jako dav ve Woodstocku…
Poučuju dále.
Vím, že vy lidé máte vážně nedokonalý sluch…ale tvůj protivník, jakožto já mám sluch jako rys…to, že sama sebe neslyšíš jít, neznamená že tě neslyším já! Musíš našlapovat jako baletka, tančíc po podiu svojí životní roli!
Hřímám. Vlastně jsem se do toho nějak zabral. Když už něco dělám, tak pořádně. Musí to být dokonalé…já prostě z téhle dívky, co spíš vypadá jako by ji shodili s hlavy korunku královny plesu a naopak ji vrazili kolík do ruky, udělám pořádnou přemožitelku, i když jdu proti vlastnímu druhu.
Beztak, každého z nás, koho zahubí člověk, i když je to přemožitelka…byl slabý. Nedokonalý…neúplný…
Další věc…Ten kolík musíš svírat pevně, a neměj ho takhle nastavený před sebe, vypadáš spíš groteskně než nebezpečně…neukazuj svoje karty zbytečně…ruku svěs podél těla nebo za záda a přibliž se až úplně blizoučko, na délku paže…a mohli by jste něco udělat s tím smradem? Ne že bych tě chtěl nějak urazit, ale pro nás upíry….tvojí krev cítím na deset metrů…
Ušklíbnu se na ní. Po téhle malé přednášce ji konečně pustím z pevného sevření. Muselo ji to trochu bolet, ale co naplat. Aby si to pořádně zapamatovala, je potřeba přidat trochu bolesti.
Ti, se kterými budeš bojovat, budou nejspíš ještě starší a mocnější než já…musíš být lepší než teď o 200 %! Nemůžeš čekat, že upír přijde a sám se ti nabodne na kolík a přinese ti k tomu pugét růží!
Zakřičím.
Pak se podívám na hvězdnou oblohu.
Ještě že tu není bratříček…ten by nám udělal tuze špatnou reklamu…myslím že ten by se opravdu raději nechal přemožitelkou zapíchnout, než aby ji jednu vrazil…
Zkus to znovu…udělej to jak chceš, provrtej se pod zemí, skoč na mě ze stromu nebo přijeď na Segwayi….ale prostě mě překvap tak, abys mě mohla zneškodnit! zavelím

Hřbitov

Po tom incidentu mi dělá Joel velké starosti zdá se mi až nebezpečně uzavřený do sebe. Dříve sme si mohli říkat všechno, ale teď spolu sotva prohodíme řadné slovíčko. Budu si s ním muset co nedříve promluvit, jenže teď to budu muset na chvíli vypustit z hlavy na hřbitově mne čeká jeden pěkně nepřijemný upír. Sakra proč zrovna já?
Ponořená do svých vlastních úvah dorazím na hřbitov ne příliž tichými kroky nevěnuji tomu žádnou pozornost, protože se plně soustředím na svůj kolík v ruce.
"Ať už je to zamnou..nesnaším to.."
Šepnu si spíž sama, nepočitám s tím, že upíři mají tak dobrý sluch, ale jako mnohdy opět se mílím. Nikdy bych si to nepřiznala, ale Joel semnou bude mít velkou práci než budu plně hodna na úlohu přemožitelky.
Něco v mysli mne začne okamžitě varovat, ale uvědomí si to velmi pozdě. Ve vteřině mě pěvně tiskne upír a má jediná zbraň leží na zemi.
"Bože jaká husa to sem...nikdy ze mne nebude přemožitelka..nikdy!"
Automaticky začnu kopat škrábat, ale má snaha mi je na nic. Proti upírovi nemám žadnou šanci. Zatím.
"Tak to si mě uklidnil, ale teď mě můžeš pustit!"
Okřiknu ho i když je to velmi hloupé vzhledem mé situaci. Nemám vůbec žadnou šanci bránit se. Ruce mám v jeho pevném sevření a nohy mám samým strachem zkoprnělé.
"Já...nedupu..
Po chvíli se odmlčím.
"To jsem byla tak moc slyšet?"
Nevydržím to musela sem se zeptat už od přírody sem zvídavý tvor.
Začnu naslouchat a nepřerušuji ho nebylo by to zdvořilé a navíc nejsem ve výhodné pozici.
"Jasně jasně pokusím se. Cože?..Já nesmrdím.."
Zvolám trochu dotčeným hláskem. Nenápadně očichám svůj kabátek, ale necitím nic odpudivého.
"Hloupý upír..myslí si jaká není frajer, ale copak za to můžu, že smrdím nebo voním jako člověk..přemožitelka?Nemůžu!?
Ulévně si vydechnu jakmile mne pustí z ocelového sevření.
"Hm..nepočitám s tím, ale uvítala bych to všemi deseti.."
Odvětím s ironii v hlase. Nenavidím ho! Nenavidím všechny upíri! Přemožitelky a hlavně sebe!
"Dobře...pokusím se..ale..."
Zmlknu jakmile mne trkne nápad. Možná to bude trochu staromodní ohrané, ale pořád lepší než nic.
"Mám to.."
"Myslím, že to mám.."
Usměji se a čekám na jeho reakci. Tuším, že nic extra mi na to neřekne.

Hřbitov

Naše malá "přemožitelka" ječí a vzteká se.
Je jako malé, nevychované dítě....myslí si, jak je dobrá až do chvíle, kdy ji někdo vrazí do zad její vlastní kolík....
ušklíbnu se v duchu.
dupala jsi jako stádo, má milá. Našlapuj zlehka, ať ani větvička nezapraská, ať chodíš tišeji, než mravenci...nevím, na co se to chystáte, ale musí to být něco velkého, když už se přemožitelkou stane někdo tak....nezkušený.
rýpnu si. Vidím, že je sama ze sebe zklamaná, a nechci ji moc podkopat. Takové jsou pak nejhorší. Musí si věřit. Ale na druhou stranu nesmí dělat chyby, které by ji mohly být osudné.
Jak jsem počítal, začne se pohoršovat nad tím, že jsem ji nazval smradlavou.
Podívej...tohle jsem si nevymyslel. Vy lidé tak voníte schválně, kvůli nám, abychom vás lépe našli po čichu....cítím tvojí krev, jako bys cítila ty že doma někdo upěkl čerstvý jablkový koláč posapaný tvarohem a skořicí.
Katherine....kdybys tohle mohla vidět. Jak hluboko jsem klesl...dříve jsme likvidovali takové, jako je ona, a já ji nyní pomáhám stvořit. Je tak ...neshopná. Vydržela by nám několik dní, možná i týdnů...
Na okamžik se zasním. Ty krásné dny, pohrávání si se Stefanem i s ostatními....možná že si pohrávala i se mnou...
Stefan se již všeho dobrodružtví zřekl....je si někde s tou svojí Elenou... napadne mne roztrpčeně, než se myšlenkami vrátím zpět k Elise.
špatně....
poznamenám.
Nikdo by neměl mít rád snadná vítězství...není tam to potěšení, vyžití v boji... Já jsem asi první upír se kterým ses střetla, a ještě jsem jen na trénink...ale až zjistíš, jaké je to opravdové...jaké je zabíjet....víš, mám to z opačeného pohledu než ty, a možná se ti to bude zdát odporné, ale je to jeden z nejkrásnějších pocitů jaký jsem kdy zažil...boj, dlouhý boj, a nakonec vítězně prokousnout hrdlo člověku...a hltat jeho život co mu sálá z ran...
ušklíbnu se.
Až zabiješ prvního, budeš vystrašená. Až druhého, budeš nejistá. Ale až zabiješ pátého, budeš si připadat jako královna nade všemi. A budeš se těšit, vyzývat, přát si, aby přišel další, aby tě vyprovokoval, abys měla možnost jim ukázat jak si silná...a proto jsme tady. Abych tě vycvičil k tomu, abys to dokázala. A pokud to svedeš, už tě nikdo neporazí.
Výhružně se mi zaleskne v očích.
A nyní běž....běž ode mne tak dvacet metrů, a ukaž mi, co umíš. Předveď mi, jak bys přemohla nestvůru jako já...jak bys zabila něko, kdo zničil již tolik životů a stále běhá po zemi jako ty a zamořuje vzduch co ty dýcháš...tak do toho!

Hřbitov

"Copak za to můžu.."
Jak já ho nesnaším. Trenovaní s Joelem mě vždycky bavilo, ale tady s tímhle ani náhodou! Nechápu proč se s ním musím vybavovat nebyl to náhodou Joel kdo říkal, že se za žádnou cenu nesmí kamaradíčkovat s upíry? A teď vnutí mi tohodle otrapu.
"Pokusím se..hele kdo je u tebe nezkušenný?!"
Kouknu na něj svým oblíbeným nenavistným pohledem. Jestli sem předtím říkala, že ho nesnaším tak teď ho přímo nenavidím.
"No a co s tím mám dělat? Pokud vím vůni své krve nijak nevlivním.."
Pomalu si začinám uvědomovat, že jestli chci přežít budu muset ze sebe vydat to nejlepší.
"odporné? Ani ne svým způsobem tě chápu..jsi upír tvým poslaním je zabíjet naopak mým je zabraňovat takovým činům..nemám pravdu?"
Trochu se otřesu. Je mi jasné, že kdyby došlo na boj neměla bych ani v nejmenším žadnou šanci. Budu se muset velmi snažit.
"Nikdo? Vážně?"
Ušklíbnu se.
"Tak to se těš! Najdu si tě a pak tě zabiju!"
D-dobře.."
Poodstoupím pár kroků aniž bych se otočila k nepříteli zády a v rychlosti vyzdzvhnu dřevený kolík ze země.
Zaujmu bojovou pozici a s nenavistným pohledem se pomalu přibližuji zrůde předemnou.

Na hřbitově

No já nevím, zkus se zeptat jeho...
"jeho" myslím jejího přemožitele. Načapal mne zrovna v tak nepříjemé chvíli....no řekněme že jsem postrádal většinu oblečení a než jsem se nadál, dostal jsem několik uklidňováků a skončil tady. Zásadně mu odmítám říkat jménem, protože nerespektuje pravidla slušnosti.
Třeba to jde životosprávou...vegetariáni jsou například cítit jinak...ale jsou cítit stále. A jejich krev není tak dobrá....tak trochu připomíná veverky, ty co celou zimu chroustají oříšky na stromě....a to je specialita pro brášku...ne pro mě.
Mluvím zdánlivě do vzduchu protože "moje" přemožitelka se vytratila.
A říkal jsem dvacet metrů....ale budiž.
Podle sluchu poznám, kde se asi zastavila, ale dál vyčkávám obrácený zády. Chci ji dát šanci mne překvapit, jak jsem po ni chtěl.
Házení bych moc nedoporučoval, pokud to máš v plánu...tedy pokud jsi nehrála deset let v kuse šipky...pak by ses možná i trefila. Ale kolíky jsu hrozně neaerodynamické....nikdy se nedá přesně vyčíst kam poletí.
Mluvím a zírám při tom na strom. Jaká to zábava.
A mám hlad...pokud se brzo nenajím, bude ze mne jen zesláblá hračka, kterou snadno přepereš, a to by byl moc snadný trénink...
Zabručím.
Můžeš jít se mnou najít něco k jídlu, pokud se ti to tedy až moc nehnusí...vím že bys mi v tom měla bránit...jenže pak budu jako boxovací pytel naprosto k ničemu.
Ta kůra na stromě má ale vážně zajímavou strukturu...a támhle leze mravenec...hm..zdalipak bráška vycucával i mravence...dalo by se to...třeba brčkem...musím to někdy vyzkoušet, jestli je to jen z poloviny tak odporné jak si myslím....
přemítám a stále poslouchám, zdali za sebou nezaslechnu nějaký krok či šelest.

Ve sklepě s Agi

Vyposlechl jsem si plán Agi. I když spíše to bylo jen oznámení, že se chystá zaútočit. Takhle nenápadně to dělala celou dobu a možná mě i lehce mrzí, že k tomu nikdy nepřistupuje profesionálně, ale jako malá holka, kterou zaručeně je. Byl jsem připraven, že udeří kamkoliv, rozkrok, hlava, hruď, nohy, bohužel jsem neočekával, že místem, které se jí zalíbilo bylo koleno a pro její útok to bylo místo zcela nekryté. Bolest mě postavila a já začal skákat na jedné noze.
Au, Au, Au to bolí sakra.
Syčím a poskakuji na jedné na noze. Nakonec to rozpohybuji a podívám se na Alex s úsměvem na tváři.
Tohle jsou následky jejího nekonvenčního způsobu boje. Zase mě dostala.
Chytnu koště na kterém je přilepen mikrofon a bůh ví k čemu ho ten chlapec používal. Odstraním mikrofon a koště z násady a přes koleno ho zlomím. mám tu tedy dva naostřené kusy násady a hned jeden Agi hodím. Při hodu se, ale krokem přemístím k ní a zaútočím ze shora. /točím obouruč tudíž pokud bude chtít ránu vykrýt bude muset požít také obě ruce což mi vyhovuje, jelikož jí kolenem, do kterého mě kopla, praštím do břicha. To by jí mělo ukázat, že si nemá dovolovat. Pak od ní zase odstoupím a čekám na její útok.
Tak se ukaž holčičko co jsem tě naučil.

Ve sklepě s Leonem

Tak to vidíš, chlapče....
Zlomyslně se ušklíbnu, když vidím, jak ho můj kopanec zaskočil.
Možná mám trochu netradiční způsoby boje, ale očividně to zabírá...
Nechám ho, aby se mu vrátil cit do kolene. Potřebuju se nejdřív trochu rozehřát, a ne do něj hned začít mlátit jako do boxovacího pytle.
Jako odměnou za můj postum u mne přistane půlka koštěte.
No...a kdo je tu pak netradiční...
stihne mne ještě napadnout, když jen tak tak chytám násadu, a už vidím, jak se po mne Leon žene. V poslední chvíli chytnu tyč obouruč a nastavím ji před sebe.
Ale, to ze sebe nevyplodíš nic lepšího?
Jako odměnou ta tyhle řeči mi přiletí koleno do břicha. Na okamžik mi to vyrazí dech, a já se skrčím, abych ho znovu pochytala v neznámých sférách.
Upíří klouby jsou vážně tvrdé...
Zanadávám, a když se z úderu po chvilce vzpamatuji, jsem rozladěná. Štve mě, že mi ta ráda utekla, v opravdovém boji by mohla být klidně osudná.
A to tak blízko svému cíli nemohu dopustit.
Znovu stisknu pevně zbytek násady, a zkusím na Leona výpad ze stran. Nejprve pravá a obratem levá. Pokud oba dva vykryje, mám v záloze ještě využití roztřepené části násady jako ostěpu.

A hra pokračuje

"Tak na okraj Spiku. Kdyby nebylo mě tak neznáš ani Dru. Protože žádná Dru by nebyla."

pronesl Angel hlasem učitele kárajícího svého neposlušného žáčka

"Ale to je teď vedlejší. Spíše mě udivuje, že nevíš, že ani netušíš. Pravda když jsme hcodili na naše krvavé výlety a hrali si, učili Dru, tak to nebylo tak dobře znát. Hold nebyl nikdo na kom to řádně předvést."

pokračuje dál na půl učitelským a na půl melancholickým tónem pamětníka.

"Na lidech je neúžasnější to kolik dovedou vymyslet zúůsobů jak způsobit co největší utrpení svému vlastnímu druhu. Je to úžasné, fanscinující. Jediný druh na celé planetě, který přemýšlí jak týrat sám sebe."

pronese tónem profesora jehož oboj je zároveň i jeho koníčkem.

"Vem si jen takovou torturu. Ti jenž se zaštiťovali tím jejich Bohem, ji užívali k mučení svých oveček, ke zlomení jejich vůle a donucením je klidně i křivě prísahat na vlastní duši."

mluví stále se stejným zaujetím a šuštění látky prozrazuje, že se blíží zástup mnichů.

"Palečnice, španělská bota, skřipec, železná panna, bičování devíti ocasou kočkou..."

S každým vyjmenovaným nástojem se objeví mnich, který onen nástroj nese. Všechny vypadají dokonale udržované a plně funkční. Tedy krom skřipce. I když nejspíše i ten zde někde bude.

"A to jsou jen mučící medoty. V popravování jsou lidé ještě důmyslnější. Upalování, pohřbívání za živa, smrt hladem, žízní, lámaní kolem a v kole... A to jsou ty známější a jemnější. Já ti dnes mám v plánu předvést méně známé, ale o to krásnější metody."

Posledni větu pronese hlasem, kterým jsi ho slyšel mluvit jedině když něco vysvětloval Dru. Když ji učil.

"Tisíc řezů pochází z Asie. Byl to trest smrti za nějaký velmi hrůzný čin. Na příklad masovou, bestiální vraždu, ohrožení života panovníka a tak. I když s tou Asii nejsem až tak přesný. On i císař Nero měl tenhle způsob velmi v oblibě. Měl prostě rád, když odsouzený věděl, že umírá."

opět se vrátil k profesorskému tónu hlasu, ale to už si Turok přítáhl koš s noži. A je jich v něm opravdu spousta.

"A nyní jsou dvě varianty jak bude hra probíhat. Buď podle plánu a nebo náhodně podle lístečků. Tak co by jsi raději?"

optala se Buffy, která mezi prsty protáčela jednu z dýk.

"Já jsem spíše pro to jít podle plánu."

Pronesl Angel a po Buffy není ani vidu ani slechu.

"Hmmm, ale čím začít. pruh kůže či podle starých zvyků? Co myslíš Spiku?"

Optá se tě Angel a Turok vycení svá tesáky do něčeho jako je úsměv.

"Podle starých zvyků, prosím."

zaprosila najednou se objevicí se Dru, která ale zmizela mrknutím oka.

"Jak si přeješ Dru."

Pronesl opět Angel a Turok vytáhl z koše jeden z nožů.

"Víš Spiku, při tomto druhu popravy sezačalo tak, že odsouzenému nejdříve kat uřízl obě bradavky..."

poučil tě Angel známým učitelským hlasem a větu nechal vyset ve vzduchu. Ale možná jen pro to, že se zaujetím začal sledovat jak se Turok jeho slov drží, jako by to bylo dogma. Jak s krutým úsměvem se pustí do řezání obou bradavek. Čepel nože je sice ostrá, ale tahy nože jsou pomalé a tak si můžeš každý milimetr řezu rádně vychutnat do všech podrobností.

Sunndale; Poblíž hřbitova -> Hřbitov
Aith (okrajově Elis a Damon)

Je čas vyběhnout ven. Ne na lov. Lovit v oduševnělé podobě je neuvěřitelný hnus. A vzhledem k tomu, že jako člověk jsi vegetariánka, představa zakousnout jakékoliv zvíře se ti asi protiví stejně, jako hryzat sama sebe.
Nemusíš daleko - bydlíš přeci jen kousek od hřbitovních stěn - a přesto zaslechneš povyk muže. A dívky. Hlasy. Mluví. Slyšíš, co říkají. Slovo po slovu. A chápeš co to znamená. Upír. Další. Stejný jako mnoho další - jen si povýšeně poučuje okolí a sám nehledí na to, kdo je za ním. Stačí vyběhnout ze stínů...

Hřbitov



Tik ťak, tik, ťak... Ručička minutová i hodinová jako kdyby ubíhaly souměrně. Den se krátí, noc už klepe na dveře. A přesto... Co mě bylo po tom. Už několik týdnů ta stejná nuda. Pozorovat. Už jsem o nich něco věděla. Byly tu i čarodějky. Nutno podotknout, že podle toho, co jsem zatím viděla, tak dosti nudné. Stále ta stejná věc - jen se dívat a nesmět nic udělat, protože ony by to zjistily... Bla bla bla. Už jsem toho měla pokrk.
Jak by taky ne. Ležela jsem na koberci, který mohl být asi odněkud z Maroka, protože jsem citlivým čumáčkem dokázala poznat, že byl barven přírodními barvami - indigo, šafrán. Poznal by to každý a já i na deset honů. Jedna výhoda na tom, kým jsem se narodila. Taky jsem měla výjimečné smysly. Ne tolik, jako ostatní nadpřirozené spatlaniny, ale... Alespoň něco. Vždycky je lepší trocha než nic.
Hlavu jsem měla položenou na předních tlapách a znuděně a frustrovaně přemítala o posledních dnech. Přišla jsem sem, protože mě to lákalo - to místo... bylo jako magnet. Pekelné brány dělaly svoje. Ale teď se zdálo, že jsem tu zbytečně. Po něčem jsem prahla a nevěděla po čem. Něco mic hybělo a unikalo, bylo to těsně na dosah a přitom na míle vzdálené... A to byl neuvěřitelně zdrcující pocit.
Zdvihla jsem se na všechny čtyři a vyskočila na parapet. Okno bylo otevřené jako vždy. Beztak ty noční bestie dovnitř nemohly - nebyly pozvané. A tohle bylo moje, patřilo to mně. Takže si mohli leda tak políbit šos... moment, ne šos, to by museli být vodníci. Brekekeke. Protáhla jsem se oknem a chvíli letěla volným pádem, než jsem přistála zase v klubíčku, bez jediného poškození. To okno bylo v přízemí, ne moc vysoko. Bylo to hladké přistání.
Přetočila jsem se a zamrzla na místě. Zaposlouchala jsem se do rozhovoru, který by nikdo neměl slyšet. Neunikl mi ani sten. Chvíli jsem bezhlesně větřila a pak se rozběhla. Svaly pracovaly ve vzájemné shodě. Vylézt na zídku, seskočit dolů, proplést se mezi náhrobky, zůstat skrytý ve stínech...
Dostala jsem se až za záda toho prašivého upíra, co si tak nahlas prohlašoval tu svou písničku a vůbec nebral na vědomí, že ta přemožitelka není jediná, kdo je náhodou kolem. A já... vyrušil mě. Chtěla jsem běhat. A on si tady otvírá tu svou vymáchanou tlamajznu.
Škytavě se zasměju - spíš zavyju. Ten jediný zvuk mohly jeho uši zaslechnout. A pak už to šlo ráz naráz. Nakrčím se a nahrbím hřbet, znepokojeně ohrnu přední pysky okolo nebezpečně se blýskajících tesáků a vydám jedno protáhlé varovné zavrčení.
Ne nadarmo se říká, že pro práci člověk nikdy nemusí dáleko... S tou myšlenkou se vrhnu po jeho noze, čelisti připravené k okamžitému útoku.

Po dnesnim rozhovoru s PJkou bude jeskyne docasne pode mnou jakoz to PPJ tak nas zatim nezavirej.

Mno takže na Vás mám jedne záludný, ale naprosto jednoduchý dotaz drahé obecenstvo.
Kdo z vás má ještě chuť zde nadále ve hře pokračovat i když dočasně pod hadí taktovkou? Vlče má v plánu udělat čistku či, pokud ohlas nebude, jeskyni zavřít. Asi hodla šetřit Havranovy práci. Tak se prosssím vyjádřete brzy buď přímo sem nebo do diskuze či jeskynní poštou mé plazící se maličkosti.

Děkuji
Váš Prvotní

Na hřbitově s Damonem

Uvažuji jaké mám v této chvíli možnosti. Pokud na něho vytasím s něčím originalním překvapím ho a tak konečně přestane podceňovat mou bojovou stránku avšak má to háček nic tak senzačního mě nenapadá, vždycky jsem byla zvyklá jednat improvizovaně což se mi v této chvíli nijak neuplatní chce to detailní taktiku. Damon je lstivý a zakeřný upír na něj se musí tou nejhorší metodou.
Pomalu nejistou chuzí přejdu těch pár kroků k jeho svalnaté postavě, přesněji zadům.
Využije svou jedinou výhodu a dětinsky vypláznu jazyk na kterém se třpití střibrná kulička.
Obejdu ho a pohlédnu na něj.
"Nesnaším když se ke mě někdo otačí zády."
A s tímto překonám veškerou vzdálenost která nás od sebe dělím a s chladným tónem dodám.
"Neříkal si, že máš hlad?"
Provokativně nastavím hrdla na obdiv, pokud se pibliží či nepřibliží nevahám a v rychlém tempu nasměruji kolík přímo k srdci, avšak na zlomku se zastavím a pár kroků se vzdalím.
Co kdyby se neovládl.
Chci něco namítnout, ale v tom mě upotá zvuk s povzdalí.

Venku na tréninku

Ta malá si hraje...
zasměju se v duchu nad její situací.
Nepřemůže mě...ale můžu ji vycvičit...proti svému vlastnímu rodu...je to trochu zvrácené, to ano...ale na druhou stranu, proč ne? Co by tomu asi říkal bratříček...? Nelíbilo by se mu to, protože žádný člověk by neměl šanci proti upírovi tak starému jako je Katherine...o Eliahovi vůbec nemluvě...ani když je to přemožitelka. Nebo si to alespoň myslím.
z víru mých myšlenek mne vytrhne až náhlá její akce.
Tak to si budeš muset zvyknout, kotě...
nakloním hlavu maličko na stranu, zadívám se na ni a překvapeně zvednu jedno obočí, když se tu začne nabízet.
No, to je už lepší...
usměju se. Sice se ani nepohnu k ní, ovšem v nasměrování kolíku ji také nezabráním. Vím, že u většiny by tohle zabralo, pokud by netušili, že mají před sebou přemožitelku.
A to je asi jejich výhoda...nikdo by totiž do téhle trošku nemotorné holčiny neřekl, že bude vražedkyně upírů...a než jim to dojde, budou prokláti kolíkem...
Většina těch hloupějších a méně zkušených nováčků by ti na to asi skočila...nikdo by netušil, že má před sebou přemožitelku...
v tom se však zarazím a svaly se mi napnou.Otočím se jako na obrtlíku. Slyším zavytí, neobvyklé...zavětřím. Nasaji pach, který se ale vůbec nepodobá ničemu, co znám. A pak to vyletí ze stromů. Nejdřív se leknu že mě někdo chce zapálit, pak mi ale dojde, že to něco je. I když to co vidím, mi absolutně nedává smysl.
Bacha!
odstrčím Elisu, nejspíš sem si ale mohl ušetřit práci. Tohle zvířátko jde totiž po mě.
Liška?
nechápu. Nevypadá to zrovna jako liška bystrouška, ale lišky přeci takhle neútočí....
Co vím, nevybuchla tu posledních padesát let žádná jaderná bomba či elektrárna...takže mutant to být nemůže...
na další úvahy není čas. Lištička má docela páru, a tak vycením zuby a vrhnu se na ni, zrovna když se mi nejspíš snaží ukousnout chodidlo. Drápy zabořím skrz její srst až do masa, snažím se ji ze sebe strhnout.

Souboj

Damon, Elisa, Flame


Výsledky zranění

Damon

0-15 bez zranění
16-30 mělké podrápání, slabé krvácení
31-45 hluboké podrápání, silnější krvácení
46-60 prokousnutá místa, hluboké škrábance
61-75 hluboké škrábance, okolo popáleniny, silné krvácení
76-99 v bezvědomí
100 smrt

Hod: 69


Flame

0-30 bez zranění
31-50 mělké škrábance na bocích
51-75 hlubší škrábance
76-80 slabé pokousání
81-99 bezvědomí
100 smrt

Hod 76


Elisa

0-30 ti dva se jí vyhnuli
31-50 liščí drápy
51-70 upíří kousnutí
71-90 bezvědomí
91-100 vážná zranění

Hod: 90


Děj:

Zprvu nenápadná liška se ukázala být pravou ďáblicí. Než se Damon rozkoukal, táhla se mu přes břicho podlouhlá ošklivá rána. Jenže ani upír si to nehodlal nechat líbit. Lištička se jen tak tak vyhnula ostrým drápům, které následně sama zabořila do šátrajících rukou mrtvého a řádně je potrhala.
To byla chyba, protože upír sám ztratil sebeovládání a honil se za ní, přičemž z cesty "do bezpečí" nebo o tom možná sám ani nevěděl, odhodil Elisu. Ta tvrdě narazila na strom, což jí vyrazilo dech. Chvíli nemohla dýchat, začaly se jí dělat mžitky před očima a pak se propadla do temnot bezvědomí.
To ale Damon popadl Flame a podařilo se mu zabořit své upíří tesáky do šetrné kožešiny, jen tak tak minul krk a zabořil je těsně tam, kde je to u člověka mezi ramenem a klíční kostí.
To ještě ale netušil, co se v tom stvoření skrývá, protože se náhle vzedmula rudá záře, kožich zaplál a Damonovy ruce skončily nehezky popálené.
A aby toho nebylo málo, díky zraněním musel lišku pustit, jenže ani ta zjevně nebyla příliš nadšená ze svého vzplání.
Že by se pokořili všichni navzájem?

Mučení mé maličkosti

Nelíbí se mi, jak si se mnou pohrává. V této chvíli bych už, když ne jinak, s otevřenou náručí přijal kolík do srdce a ne další mučení. Už se mně nechce řvát.
Bolestně zaupím, při pomyšlení, že tato show bude nadále pokračovat a naslouchám mu, protože nic jiného mi nejspíše nezbývá. V duchu se připravuji na jediné a to na můj konec. Není tu nikdo jiný než Dru, Angel a spoustu vzpomínek na staré časy.
Vůbec nemám ani ponětí o čem sakra náš drahý Angel mluví a to je možná na tom všem vedlejší, ty další věci mne děsí.
Tón profesora se mi vůbec nelíbí, vlastně nic se mi tady nelíbí. Proč jen to nemůže být sen, kterému bych se zasmál. Humor, ten alespoň v této situaci neztrácím, i když co není může být.
Šustení látek se mi vůbec nelíbí, někdo sem jde a já si tak "krásně povídal" s Angelem. A teď už nebudeme sami.
To vyjmenovávání nástrojů se mi přestává líbit, jelikož se ty nástroje objevují. Na sucho polknu.
Tohle nedopadne dobře. Zoufale se rozhlížím kolem sebe, jestli se dá odsud nějak uniknout, ale nedá. Je to všechno marné... ne není to marné... mám duši, budu mít Buffy... Musím to zvládnout, kvůli Buffy.
"A nebylo by rychlejší mně probodnout dřevěným kolíkem?" Zeptám se jej, i když je mi hned jasná odpověď. Prostě si chce hrát, prostě mně chce dostat... omyl, dostal mně.
To že do toho zapletl Buffy mně dostalo ještě víc, jen jsem hleděl chvíli mlčky na ní, dobře zíral jsem na ní.
Néééé... to nemůůůůže být Buffy V duchu jsem si zařval, vypadá tak skutečně a já pomalu a jistě začínám z toho všeho šílet.
"Jak chceš?" Procedím skrze zuby, stejně na mém názoru nezáleží a vyčkávám na to, co dalšího nastane.
To další, co řekl se mi ani za mák nelíbilo. Opět jsem na sucho polkl a připravil se na bolest, ale na to se vůbec nedá připravit.
"Počkat... počkat.." Stihl jsem jen zařvat, ale bylo pozdě...
"ÁÁÁÁÁ." Řvu bolestí a v duchu si představuji chvíli konce, už to jinak nevidím... Chtělo by to zázrak, ale ten se nestane...
Omlouvám se, Buffy.

Kdesi v Sunnydale, dům Leonova známého
Agi

Souboj s Leonem byla hra, jako vždy. Normální boj však není a to již víš, opět se ti to potvrdilo tím, že si s tebou Leon zprvu pohrával a pak i přes tvou vytrvalou obranu složil na záda a přitiskl ti násadu od koštěte k hrudi.
Ten jeho vítězný úšklebek je možná sexy, ale plný arogance.
***
Padla noc a Leon se zabalil s tím, že jde na lov a ať si jdeš po své zábavě. Evidentně jeho lov nemá nic společného s tvým a pravda, vypadal poměrně hladově.
Z logického hlediska - kde hledat upíry k zabití?

------------------------------------------------------------------------------
Poznámka pod čarou: Promiň mi krátkost a nekvalitu příspěvku. Nějak Leona vyřadit musim a tohle bylo první co mě napadlo. Leona ti třeba ještě vrátim a trochu poodehraji ;)

Trénink s Leonem- venku


Poměrně načuřeně po našem souboji vyjdu ven. Rozzuřilo mě, že mne přemohl. Připadám si slabá i když jsem na sobě tolik let tvrdě pracovala. A jizvy na mém tělůe jsou připomínkou toho, ceho chci dosáhnout.
Leon sám mi situaci zrovna dvakrát neulehčil a v jeho výrazu byl znatelný výsměch.
Takže i on si myslí, že jsem zbytečná..?
V ruce si pohazuji dřevěným kolíkem střední velikosti, který jsem ihned po boji vyrvala s tašky s takovým rozhořčením, až jsem ji po straně roztrhla.
Nejspíš bych neměla dávat takový průchod pocitům...
Teď je mi to však jedno. Mám náladu pod psa a jsem rozhodnutá zabít hned teď něco co má dlouhé špičaté zuby, abych si dokázala , že všechna ta práce nepadla na zmar. Městečko však vyznívá podivuhodně tiše, jakoby všichni místní obyvatelé popřáli lištičkám dobrou noc a zalezli do postýlek. Nakonec tedy dojdu k jednomu nepochybnému závěru.
Asi omrknu hřbitov...pokud tu náhodou nemají takové ty obstarožní upíry co se tam schovávají...za zkoušku nic nedám i když v dnešní době....
Jenže nemám kam jinam jít, a tak tato varianta vítězí. Kolem hřbitova jsme jeli přes den, když jsme přijížděli do města, a tak mám trochu předtavu, kde leží, přesto mi však trvá přes půl hodiny, než tam dobloudím.
ale jakmile se k němu přiblížím, něco mne zarazí. U hřbitova něco září...ne v něm, za ním...obočí mi vyjede až pod ofinu.
Zářící upíři? Inovace? nebo jenom hrobník s baterkou ?
vydám se tedy podél hřbitovní zde k místu činu.
Když tam dojdu, naskytne se mi věru zajímavý pohled na téměř hořící lišku, co tesáky drtí upíra. I když jsem překvapená z toho, co je to za tvora, už jen fakt že má něco proti upírům ve mne vzbuzuje sympatie. Pak si ale všimnu že to, co leží opodál schoulené na listí, je člověk. Dívka, ne o moc mladší než já. A očividně je zraněná.
Nezaváhám ani na chvíli. Liška si s Upírem jistě poradí, ale pokud tu dívku pokousal...
Ihned se k ní rozeběhnu a přetočím ji na záda. Vypadá, že je v bezvědomí, a po ohledání zjistím, že žádné kousance nemá.
No tak devče, prober se sakra...
zatřesu s ní a vrazím ji lehký políček. Pravda je, že v oživování moc zkušeností nemám, a tak netuším, co s ní. Já jsem specialista na opačnou trasu.

Dům Summersových

Buffy, okrajově Reese
Giles na tebe pohlédne poněkud nedůvěřivě. Tvá zmatenost ho znepokojuje, ale prozatím mluví dál než by k tomu něco řekl.
"Informací moc není. Především žádné z listin neobsahují nic o tom, jak to porazit a troufl bych si odhadovat, že se ani nedá zničit."
Povzdechne si. Willow se rozhodne přerušit ponurou atmosféru.
"Holky pojďte, ukáži vám kde se zabydlíte."
Přátelsky se na ně usměje a odvede si je, z patra už je jen slyšet její mírně nervózní hlas jak se jim představuje a vše jim ukazuje.
"Ale jak zajistíme aby nám to dalo pokoj, když nikde nikdo nenapsal manuál na destrukci?"
Zeptá se Xander. Giles povytáhne obočí, chvilku přemýšlí jak mu to má polopaticky vysvětlit, ale nakonec se vzmůže jen k dalšímu povzdechu a drobnému pokrčení ramen se slovy: "Musíme na to přijít sami."
Do toho zpozoruješ Dawn, nadávající na snědené vločky. Xander hodí nevinný pohled, ale pokud ho probodneš svým obvyklým "přiznej se" pohledem, svěsí hlavu a přislíbí, že jí koupí nové.
Giles si sedne do křesla a s nechápavým výrazem přemýšlí, jak se v této těžké chvíli může někdo zabývat vločkami.

Dawn
Odezva na tvé volání po vločkách nepřišla a tak máš důvod být zase o něco naštvanější, ale proč? Vločky... ona se blíží apokalypsa a ty se rozčiluješ nad vločkama.
Sedíš u psacího stolu, na něm máš složený domácí úkol, papíry na kreslení a v šuplíku dokonce rozdělané puzzle menšího formátu. Jít teď dolů? Ani nápad.
Když se začneš věnovat nějaké činnosti v pokoji, uslyšíš "rozruch" na chodbě. Slyšíš Willow, jak se představuje a troje další kroky.
Vzala je do nějakého prázdného pokoje a co tak vyrozumíš, tak tu budou nějaký čas bydlet. Nepřeslechla jsi ani jména - Anabel, Kennedy a Reese. Zdá se, že ta Kennedy bude živel. Ke všemu má nějaké poznámky.
Můžeš za nimi jít, nebo se věnovat tomu co zrovna děláš... nebo také přemýšlet o vločkách...

Ztracená, překvapená a Bůh ví co ještě

Založila jsem si ruce na prsa a snažila se všechno si nějak urovnat v hlavě. Měla jsem pocit jako by se na mě všechno najednou sesypalo. Dawn, Spike a teď Giles a jeho budoucí přemožitelky. Bylo toho moc, ale, jak už to bývá, já jsem si nemohla dát pauzu. Tak moc bych chtěla říct stop a na chvíli si odechnout od všech démonů a koncům světa a mohla se na chvíli věnovat normálním věcem.

Usmála jsem se na Willow když se rozhodla vzít holky pryč a ústy jí naznačila tiché děkuji. A pak jsem se otočila na Gilese.
„Musí to jít zničit. Všechno s čím jsme bojovali šlo nějakým způsobem zničit a tohle musí taky.“ Řekla jsem a skoro ani nepoznávala svůj hlas, jelikož zněl tak nějak nakřáple Jakobech vytáhla dvě krabičky cigaret denně.

„Jako ostatně vždy.“ Lehce se pousměju nad Gilesovou poslední větou. Vypadal opravdu… zničeně. I když to jsem v poslední době asi všichni. Až na Dawn. Ta je zničená je z toho že jí chybí vločky a ke všemu z toho obviňuje mě. Zhluboka jsem se nadechla a podívala jsem se Xandera jelikož jsem dobře tušila, že je snědl on. Ne že by mi to nějak moc vadilo, ale občas jsem toho měla po krk. Řešit jen samotnou Dawn a její “problémy“ dá hodně práce a do toho ještě zachraňovat svět? Na chvíli jsem zavřela oči a snažila si vyčistit hlavu. Marně. Podívala jsem se na Gilese a pokusila se usmát.

„Jsem ráda, že jste zpátky. Opravdu ale…“ Povzdechla jsem si. „Nejsem si jistá, že to zvládnu,“ Zamumlala jsem polohlasně, aby mě neslyšel nikdo jiný než Giles.„Poslední dobou je toho strašně moc a možná to souvisí i s Prvotním a já…“ Nechala jsem větu nedokončenou a sesunula se na židli stojící vedle Gilese a doufala, že mě pochopí. O mě vždycky pochopil a dokázal mi pomoc.

Dům Summersových

Buffy
Giles se na tebe také dívá a jeho zdrcenost novým a mocným nepřítelem je znalená, přesto však v něm vnímáš ten plamínek naděje, která v něm vždy plála a plane dál, akorát je o něco slabší než jindy.
"Jde o to, že Prvotní je tu od pradávna, ještě před vznikem světa. Byl tu vždy a vždy tu bude, nelze ho ten úplně zničit."
Prohlásí a poté si sundá brýle, které si hned začne čistit cípem košile.
"Eh... tak... Já radši půjdu koupit Dawn ty vločky a nechávám vás, ať si to tu vyřešíte a pak řekněte jak to dopadlo."
Xander se dá na taktický ústup. Debata v níž se ocitl se mu ani trochu nelíbila a také vás chtěl nechat o samotě a Dawniny vločky byly dobrou záminkou.
Když jste osaměli Giles si opět nasadí brýle a konejšivě se na tebe pousměje.
"Určitě to zvládneš. Jen musíme vymyslet co a jak a poté se s tím popereš......."
Kráce se odmlčí a použije tvá před chvilkou vyřčená slova.
"...jako vždycky."
I přes opravdovost úsměvu vidíš jeho starosti. Věří ti, věří i tomu co řekl - že se s tím popereš a zvládneš to, ale nejspíše má pochybnosti o okolnostech a o nepříteli, kterého nezná.
"Ze všeho nejprve je třeba shromáždit ostatní potenciální přemožitelky a vycvičit je... Myslíš, že to zvládneš? Bude to nejspíše hodně náročné... zvláště Kennedy je vzpurná a značně... eh... asi nemám to příhodné slovo, ale je velmi velmi upřímná."

Tolik řevu kvůli dvěma pouhým řezům aneb pokračujem

Všichni v místosti, mniši, Angel i morbidně se usmívající Turok čekají až tvůj křik odezní.

"Spiku, Spiku..."

zakroutil nad tebou Angel hlavou

"takle řvát kvůli dvěma škrábnutím. To se ani trošku nestydíš?"

v Anglově hlasu se dokonce objeví i zklamání, když se ti rozhodne odpovědět na tvou otázku.

"Kolík? Ale neboj na ten také dojde, ale později..."

Angel zmizí a místo něj stojí opět Buffy.

"Mnohem později Spiku."

dopoví Angelovu větu se svůdným úsměvem.

"A omyjte mu někdo rány! Vždyť nám tu chudák vykrvácí!"

vykřikla na mnichy a jejím hlase se dokonale zkloubyla starost s úsměvem černé vdovy. Na tento popud se k tobě vydal mnich s vědrem, ve kterém šplouchá voda. Když došel k tobě, vytáhl z vědra mokrý hadr a přiložil ho postupně na obě rány, které ti Turok před momentem způsobil nožem. Vzduchem se začal šířit pach spáleniny. Pravda mnich omývá tvé rány vodou, ale vodou vysvěcenou.

"Skvělé, skvělé."

tleská nadšeně Dru

"Škoda jen, že to nevidí pan Sluníčko."

dodá smutně.

Dům Buffy Summersové

Z poslechu mne vytrhne hlas jakési zrzky, která zřejmě patří k našemu týmu. Představí se jako Willow. Nepřítomně kývnu a zvednu se, v rukou třímajíc své dva kufry. Vydám se za Willow v patách s Anabell a Kennedy.
,,Mé jméno je Reese. Jsem potencionální." představím se, i když to všichni okolo už zřejmě vědí. Willow nás dovede do prázdného pokoje, který má být zřejmě naším příštím domovem. Daleko lepší, než jsem čekala. Koutky mi samovolně vyletí do úsměvu, představovala jsem si nějaké zatuchlé místo plné krys. Unaveně pohodím kufry do kouta a jeden z nich otevřu. Dlouhé cestování se na nás všech podepsalo. Nejdřív ze všeho by pomohla krásná teplá sprcha.
Soustředěně se přehrabuju v kufru, až najdu to, co potřebuji, čisté a pohodlné džíny s béžovým tílkem a čisté spodní prádlo s ručníkem.
,,Ehm, Willow? Mohla bys mi prosím ukázat, kde je tady sprcha?" zeptám se laskavým tónem a jediným trhnutím strhnu gumičku ze splihlých vlasů, které mi nyní visí podél obličeje jako hřebíky.
Kde bývaly ty doby, kdy jsem se mohla kdy jsem chtěla vysprchovat v luxusní koupelně plné různých vlasových přípravků? Teď jsem měla pouze jeden. Trpělivě čekám, převíjejíc si rozhovor Buffy a Gilese.
Jak může být Rada mrtvá? Myslela jsem, že jsme dostatečně silní. Všichni mluví o Prvotním. Co je vůbec zač? Musí to být asi hodně vážné, když jsme tady. Ta holka, Buffy, bude nejspíš TOU přemožitelkou. Jestli je to pravda, neměli bychom se čeho bát.
Popravdě nemá cenu se teď nějak moc snažit přemýšlet, únava na mne pomalu ale jistě padá.

Dům Summersových

Reese
Willow vás odvede do patra a rovnou do volného pokoje. Je vcelku prostorný, dvě lůžka jsou dělaná nad sebou a pak jsou tu dvě normální postele, k tomu jedna veliká skříň, dvě křesla, stolek a starší rádio. Zjevně je to dlouho neobývaný, ale čistě udržovaný, pokoj pro hosty. Celkem v klidu by se vás sem věšlo šest, kdyby se rozmístily matrace, ale už by to bylo trochu stísněnější.
"Ráda tě poznávám Reese."
Usměje se na tebe Will a hned se jí představí i Anabell.
"Pokud vím, představoval nás už Giles."
Zabrblá polohlasem Kennedy. Willow dělá, že to neslyšela a raději ti odpoví:
"Na chodbu a doprava, na dveřích je obrázek, to poznáš, záchody jsou hned vedle."
Tvé spolucestující také zakleknou ke svým kufrům a Kennedy si cestovní tašku hodí hned na vrchní postel, aby si ji zabrala. Anabell chvíli čeká zda si ještě před odchodem vybereš, ale pak si stejně sedne na jednu samostatnou postel a pousmáním ji označí za svou. Pohladí křížek na krku a dá se do vybalování.
******
Když se vrátíš ze sprchy, Willow pomáhá dívkám s vybalováním. Skříň má asi šest regálů a menší prostor s tyčí pro různé šaty na pověšení. Anabell si zatím vyrovnala své hromádky věcí na postel, Kennedy si opět vybrala nejvyšší post a roztáhla se na obě nejvyšší poličky.
Její oblečení můžeš zařadit do skupiny bojové-sportovní... Anabell je v tomto o něco normálnější, žádné maskáče ani tílka, ale normální trička, džíny, můžeš zahlédnout i sukni, ale většinu jejího kufru zabralo několik knížek.
Hned jak tě Kennedy vidí, bere ručník, čisté oblečení a mizí ve dveřích. Ohledně nějakých šampónů nebo sprcháčů se předtím domluvila s Will, že si pujčí její.
"Chceš dolní nebo prostřední?"
Zeptá se tě Anabell poukazujíc k otevřené skříni. Willow si zatím prohlíží jednu z Anabelliných knížek.

Zápas na hřbitově


Zase jsem to cítila. Nával zvláštního sebevědomí, směs odporu, vzteku, nenávisti. Cosi, co dokonale rozpálilo můj organismus doběla, vybičovalo ho k okamžitého útoku, k naprosto zničujícímu napadení.
Normálně jsem nebyla kdovíjak agresivní. Aith jsou povahou vždy stejné. Já ani Mia... Ne, nebyly jsme choleričky a rozhodně jsme neměly ve zvyku okamžitě zabíjet. Dnešní vztek jsem si neuměla jasně vysvětlit.
Rozhodně jsem doufala, že se mi podaří zničit toho opovážlivého upíra dřív, než se řádně rozkouká.

Podařilo se mi ho pokousat a poškrábat, jak nejlépe jsem uměla, ale ten parchant mezitím stihl ještě zaútočit na dívku. Jen matně jsem vnímala její přítomnost, všechny moje smysly se soustředily na soupeře, ale nemohla jsem si nevšimnout, jak se rozmajzla o strom a sesula k zemi. Možná mrtvá, možná ještě přežije. Starost o ni jsem si plánovala nechat na potom.
Na ten malý moment nepozornosti a už jsem cítila ostrou bolest, jak se mi do masa zabořily upíří zuby. Zakňučela jsem a zazmítala se. Vzedmula se ve mně další vlna.
Tentokrát jsem ji však neudržela v sobě. Cítila jsem, kdy se mi kožich rozhořel jasným plamenem a i přes můj nesouhlas s tím jevem alespoň pořádně popálil upíra, co se opovážil mě kousnout.

Co to předvádíš?
Ale ne! Už zase ten hlas! Děsivé sebeovládání. Moje nespoutanost přecházela pomalu, ale jistě, v druhou, krotkou stranu. Neodpovídala jsem.
Co si myslíš? Jak si to představuješ? Jsme tu sotva pár týdnů, sledovali jsme tu neobratnou přemožitelku a ty si prostě vybuchneš v plamenech? Teď budeme muset odjet! A to jsem doufala, že se někde zdržíme trochu déle. Nebaví mě se pořád schovávat jak...
Nedořekla to. Slyšela jsem v jejím hlase hněv, vztek, který byl mířen na mě. Podruhé jsem zakňučela a přikrčila se.
Ano, já tu byla pánem. Byla jsem přeci pravou podstatou. Přesto... možná jsme byly obě pravé... Jedna jako druhá.

Okamžitě mě tam pusť, Flame. Tohle se musí vyřídit. Buď ho zabijeme nebo přinutíme zapomenout. Ale beru si to na starost, ztrať se.
Zdvihla jsem očka k upírovi, který mě díky těm popáleninám upustil a poslušně začala couvat do stínu.
Cítila jsem to... Přicházela ona...

Aith s Aith se spojí a ze jedné bude druhá,
síly stanou dvojí a pro ně je to silná vzpruha...
Už zaříkávala. Cítila jsem, jak se ztrácím... Teď to byla její podoba... Už tu nebude stát duše, ale ona. Ona... ani člověk ani zvíře.

Aith.

Mučení mé maličkosti pokračuje

Kvůli dvěma škrábnutím? Jo jasně jemu se to lehce řekne. On není na mém místě. K mé smůle se karty zřejmě neobrátí. Byl jsem moc zlej kluk a lidem ubližoval. No jo... Boží mlejny melou pomalu a jistě. Taky jsem si v minulosti vychutnával toto mučení. Vrátilo se mi to i s úrokem.Chce si to někdo vyměnit? Zamýšlím se během toho, co ti dva čekají až přestanu vřískat.
Pche... Já bych si to s tebou vyměnil, ale co z toho. Jsme jedna a tatáž osoba, máme stejné tělo. Takže máš smůlu. Ušklíbnu se tomu, že na scénu nemůžu šoupnout Toho druhého a já si místo toho schrupnu. Jenže toto bohužel nejde, pač je to v těch fantasy knížkách.
Jo jo, to by se mi líbilo.
Po chvilce zmlku a raději poslouchám, co mi pěkného poví o kolíku do srdce pan mučitel. Jenže jeho zřejmě baví tohle divadélko, které je stejně jenom pro dospělé, protože rodiče by měli jenom spoustu kecí, jaké je tu to násilí a té krve.
"No né, někdo se stará. I když o tom silně pochybují." Procedím bolestně skrze zuby, avšak pochybuji, že mně mučitel neuslyší.
Svěcená voda, to jsem si mohl myslet. To je ještě existuje? Nic efektivnějšího a modernějšího. Co třeba tekuté stříbro? Napadne mně, než se spustí opět křik, který tu všechny skutečně nejspíše musí bavit. Mně to nebaví. Kvůli nim si uřvu hlasivky, ovšem pokud mi nějaké zbyly.
"Ten by tu tak ještě chyběl, vždyť nezaplatil vstupné ne." Vykřiknu dotčeně.
"Kdo ho vlastně zaplatil? Mám v ceně pohřebáka nebo jenom uklízecí četu?! Chci aplaus, jinak bude zle."...pro mně.

Hřbitov

Chci na něj použít další taktitu, avšak můj plán mi zhatí šramocení s křoví. Instinktivně odstoupím krok do zadu. Zaotřím svůj pohled někde do dále, jenže všechno se v tuto chvíli semele tak rychle, že sotva zaregistruji bližicí se ohnivou kouli.
"O můj bože..co to je?? Vždyť ...och ne...t-to je nějaká liška v plamenech??...Vážně nech.."
Nestačím si ani utřídit své myšlenky když mě něčí silné paže odhodí na stranu. Prudkým nárazem náletnu přímo do stromu o který se rozplácnu a spadnu na zem. Bolestivá rána do hlavy způsobí, že ihned upadnu do bezvědomí.

První známka probuzení je palčivá bolest v oblasti spánku. Lehce dezorientovaná zamrkám na dívku před sebou, která se mě očividně snažila celou tu dobu vzbudit.
"M-myslím, že jsem dostatečně probraná.."
Vysoukám ze sebe sotva slyšitelným hláskem.
Pokusím se posadit, ale má rovnováha selže tak si radči opět lehnu.

Zápas na hřbitově

V tomhle kraji mají dokonce hořící plyšáky...páni.
Má to styl, to se musí nechat. Taková zapálená lištička...
Statečně se pereme. Tedy, já alespoň statečně, protože na tak na oko malého tvora má překvapivou sílu. A pálí...jasně, to vás asi napadlo, žejo.
Moje nemrtvá kůže syčí pod jejím dotykem. Jí můj chlad nějak zvlášť nevadí, nevypadá to, že by se mi podařilo uhasit škvařící se plyšovou hračku.
Kutálíme se po zemi jako dva nevyrovnaní soupeři.
Alespoň že Elisa neshořela na škvarek...určitě by to svedli na mě a ani by se nezamysleli nad tím, jak může upír zapálit člověka....
Když mi ale Bystrouška málem uchňapla jednu ruku, byl konec všem dětským hrám. Zlostně jsem navrčel a začal boj s novým elánem.
Ruce i nohy byly zaměstnané, zbývalo tedy jediné. Zakousl jsem se do ní, svými ostrými upířími zuby a můj nos okamžitě prosytil pach krve. I když jen zvířecí, dokázala mě pořádně nastartovat. Už dlouho jsem se nenakrmil...
jenže moje kratičké vychutnání lahodné krve mě stálo převahu. Ta hora plyše se na mě vrhla celou svou vahou, přičemž mi spálila i zbytky oblečení. Nezůstalo mi nic.
To je ale...nestoudné!
Dobrá, přiznávám. Odporoučel jsem se do stínu a vydal se hledat nějaký "adamův" list.
Koutkem oka si všimnu, že u Elisy klečí nějaká další dívka. V první chvíli se leknu, že také hoří, pak si ale uvědomím,že jsou to naštěstí jen vlasy.
Už jsem si myslel že se tu všichni polévají benzínem před spaním...
tiše syknu, když se popáleniny začnou pomalu hojit. Bude to ještě chvíli trvat....

Tak nějak

Mnich ti rány výmívá skutečně důkladně. Nebýt to svědcenou vodou dalo by se říci, že se skutečně snaží pomoci bližnímu svému. I když to zní podivně. Mnich pomáhající upírovi. Možná proto máš rány vypálené. Očividně nic modernějšího není třeba.

"Ale prosím tě na utrpení tvora na pranýři se nikdy vstupné neplatilo Spiku."

odpovědel ti s úšklebkem Angel.

"Věř mi, že na pohřebáka i uklízecí četu je moc brzy lásko. Ale všeho se dočkáš. Slibuji."

pronesla Dru láskyplným hlasem.

"Ale.... víš dlouho jsem tě neviděla tak si chci naše setkní ještě trošku užít. "

Pohlédla ti do očí pohledme smutného štěněte.

"Chápeš mě, viď?"

Dál na tebe tak koukala než se rozplynula a místo ní stála Buffy

"Vážně chceš slyšet potlesk? DObře, uslyšíš ho. Bude to poslední co kdy uslyšíš."

slíbila Angel převzal slovo.

"Víš ve starověku byla krásná další krvavá poprava či mučení. Určitě si pamatuješ na naše hraní s krysami a žhavým kýblem."

krutě se usmál a pokynul jednomu z mnichů. Ten zvedl železnou klec ve které pobíhala krysa.

"Sice nemáme kýbl, ale ta klec také vydrží."

mnich přistoupil k tobě a přiložil studenou klec na tvé břícho. Přistoupil druhý se zapálenou letlampou. Ohnivým jazykem lampy začal nahřívat spodní, pevnou část klece a krysa uvnitř začala jančit.

"Kudy myslíš, že se krysa pokusí před horkem utéci, když východ z klece jí přehrazuje tvé břícho?"

optal se tě Angel s úsměvem, který by mu záviděl kdejaký sadista a mnich otevřel dvířka klece které byli poslední překážkou mezi tebou a k smrti vyděšenou krysou.

Mučení - Ten druhý na scéně

Velmi hodnej, že nám umývá rány. Vidíš jsou na tebe hodní. Teda vlastně na mně. Ozval se ten druhý a já si začal připadat, jak v té knize.
Fajn, takže krom toho, že jsem mučen.. jsem se i zbláznil. A Ten druhej mi začíná lést na nervy. Proč se sakra objevil, v tak nevhodnou chvíli. Mně se s ním kecat skutečně nechce. Ovšem něco mne napadlo.
Hele, když se ti to tak líbí, tak si tu buď a já na nějakou chvíli zdrhnu. Jop? Otáži se ho a skutečně by mne zajímalo, zda by to tak mohlo jít. Pokusil jsem se tedy odpojit od té bolesti a od toho všeho. Myšlenkama jsem bloudil někde u prvního setkání Buffy. A v hlavě si promítal scény, které by se měli pouštět až od desíti hodin večer a byly by hlavně pro dospělé.

"No už jsem se zlato lekl, že se toho nedočkám. Skutečně by mne zajímal pohled toho uklízeče." Pousmál se Spike a s menším napětím vyčkával, co si dalšího přichystá.
"Hele to si říkáš Prvotní zlo. A dokážeš mučit jinak než fyzicky myslím i psychicky?" Otáže se a na tváři se mu objeví menší štěněcí pohled.
"Vždycky jsem přemýšlel nad tím, kolik toho psychicky snesu." Neodpustil si říct menší důvod a dále naslouchal postavám, které až moc dobře znal a které se střídali skoro jako jeho ponožky. Ovšem stalo se, že měl i ponožky jeden týden.
"Dru. Jak bych tě nemohl chápat? Miloval jsem tě a udělal bych pro tebe vše." Začne mluvit sváděcím tónem a zamilovaně se na ní podívá.
"Byla si pro mne vše má milá...." Na chvíli se zarazí a hledá vhodná slůvka.
"Ale teď tě nenávidím." Pronese s úšklebkem a odplivne si. Změnil se a to kvůli jediné osobě, která je kdo ví kde.
"Supéééér. Potlesk se hodí na pořádný konec, který bude stát za to. A myslím, že mně se povede excelentní konec." Kdyby mohl, tak by se podrbal na bradě či promnul nos. "Ale při tomto konci se nikdo nerozpláče... Co už se dá dělat?" Povzdechne si.
Dál poslouchá poučování Angela, který se mu docela zamlouvá na mučení, ale nesnáší to jeho poučování.
"Angele. Ty seš strašně staromódní. Víš to?" Neodpustí si do něho rejpnout a s úsměvem na rtech vyčkává, co si pan přichystal. Je docela zvědavý a už nehodlá fňukat. To si mohl dovolit Spike, který je teď pryč a na jeho místě je, jak ho nazval Spike, ten Druhý.
"A hadi by nebyli?" Otáže se a zvědavě hledí na zvířátko, které se chystá po něm lést.
"Jééééé... to bude lechtat." Pořádně se rozesměje.

Rozhovor

Byl tu vždy a vždy tu bude… To mě moc nepovzbudilo, ale měl pravdu. Možná, že existuje nějaký způsob jak se ho zbavit, ale určitě to bude vyžadovat objeti. Nechci nikoho ztratit, ať už ho znám nebo ne. Bohužel, vždycky si to vyžádá životy, krev… Všechno je s tím spojené jakoby se nemohlo najít něco jiného. Pak už by to asi nebylo ono, že? Magie bez smrti by nebyla magie.

„Díky,“ zamumlám za Xanderem. Ani nevím, jestli to bylo díky, za to, že jde koupit vločky, nebo že nás nechá o samotě. Oboje si moje díky zasloužilo. Kéž by takových věcí bylo víc. Povzdechla jsem si a promnula si kůži na spáncích. Byla jsem unavená a chtěla si konečně od všeho odpočinou. Vypustit, hodit si nohy na stůl a jen tak nic neděla, jako to dělá každá normální osoba.

„Jako vždycky,“ zopakovala jsem po Gilesovi. Měl pravdu, až moc krutou pravdu. Zdálo se mi, že už toho na něj je asi taky moc. On by si odpočinek zasloužil, ví, než já. Smutně jsem se usmála a schovala si neposedný pramen vlasů za ucho. Zapomněla jsem si gumičku. Vždycky jí nosím na zápěstí, ale to teď bylo prázdné. Chyběli na něm i moje náramky. Nechala jsem je v pokoji. Jakmile něco sundám, zapomenu to tam. Hloupá, hloupá Buffy. Ještě, že to neviděla Dawn.

„Horší, než upíři to být nemůže,“ zasmála jsem se, ale žádná známka radosti v tom nebyla. Byl to suchý ironický smích. Bylo by dobré tu mít někoho, kdo by mi pomáhal od „obyčejnějších“ věcí, u kterých nemusím být, abych mohla řešit důležitější jako je třeba další apokalypsa, ale měla jsem pocit, že další zátěž na mě, už bude dost. Možná by jim mohl dávat lekce někdo jiný, aby se neučili základy a já bych je pak naučila další úrovně. Teď bych tu potřebovala Spika. Krucinál, musím ho najít.

Konec prvního dějství

Angel na tvé rýpnutí nijak nezareagoval. Jen sleduje jak se to vystrašené zvířátko snaží prokousat skrze tvou břišní dutinu. Po celou dobu co se krysa prokousavá ze svého ohnivého vězení Angel mlčí. Očividně si tvé utrpení úžívá.

Když se krysa konečně osvobodí a v tvé hrudi zeje díra po jejím útěku, tvůj trapitel se konečně ozve.

"Ptáš se proč tě nemučím psychicky? Je to jednoduché. Nebudu na tobě plýtvat svými silami. Bude zábavnější vyzkoušet kolik toho vydrží má milovaná Buffy."

krutě se na tebe usmál při vyslovení jejího jména.

"Vyčistěte mu rány a nechte ho vyset prosím. Myslím, že je čas jít na rande s Anglem."

pronese Buffy a odkráčí do hlouby jeskyní. V mučírně jsi zůstal jen ty a mnichové, kteří vypalují tvé rány svěcenou vodou. Když zkončí s touto prací odejdou i oni.

Rozhovor a plánování
Citím se unavený,tak unavený jako už dlouho ne.Přichází temnota a my o ní skoro nic nevíme.Teď se jedná o Prvotní zlo něco co je starší než lidé,starší než upíři,démoni či cokoliv jiného s čím jsme měli zatím co do činění.Vzpomenu si na Glory a vír do jiného světa který se snažila otevřit.Jistě bylo by hloupé očekávat že nás nic horšího nepotká.Tohle bude ta nejtěžší bitva a my se na ní budeme muset pořádně připravit.Sundám si brýle a promnu si kořínky nosu.
"Jistě už mnohokrát nám hrozila apokalypsa a vždy jsme to dokázali."odpovím Buffy na její ironický smích.
No tak seber se,máme toho tolik udělat za tak málo času.
Nasadím si brýle a narovnám se.Potlačím pocit únavy a přinutím se soustředit na to co udělat v nejbližší době.
"Ale k věci,myslím že zítra bychom měli začít s výcvikem.Ten bych si vzal na starost já.Naučil bych je základy a ukázal jim jakých chyb se mají vyvarovat.Ty by jsi je pak mohla učit později.Předat jim zkušenosti které jim chybí.V součesné době je náš problém Tulak,předpokládám že nebude dlouho trvat a Prvotní na nás pošle a do té doby bychom měli být připraveni ho porazit."
A to nebude snadné je to upír ze starých dob.Velmi,opravdu velmi silný.
"Taky by bylo dobré zjistit nějaké další informace protože těch se nám teď nedostává stejně jako času."
Taky bych je později mohl vzít tam co Buffy aby se setkali s první přemožitelkou.A pak je tu Spike.Kdyby mi předtím někdo řekl jestli se nějaký upír může změnit byl bych skeptický.Velmi skeptický,ale Spike se změnil.Dokonce si dobrovolně nechal vrátit duši.Prvotní ho nejspíš drží někde pod Sunnydale aby mu připoměl jeho část dohody.

Rozhovor
„Nejsem si jistá, že to štěstí budeme mít pořád,“ povzdechla jsem si a zastrčila si neposedný pramen vlasů za ucho. „nemůžeme vzdorovat všemu, nebo ano?“ zvedla jsem k němu hlavu. „já… nechci pochybovat, ale mám pocit, že všechno zvládnout nemůžeme a teď, teď toho je… příliš,“ zavrtěla jsem hlavou. „chtěla bych… potřebovala bych aspoň na chvíli odpočinek. Jsem vyčerpaná, a přesto mám pocit, že jsem nic neudělala a tolik toho je potřeba udělat. Kdyby tu byl aspoň Spike… mohl by se starat o upíry, ale…“ znovu jsem si povzdechla. Měla jsem toho už dost. Nevěděla jsem, kde mi hlava stojí. Každý chtěl mojí pozornost, pomoc a já se zkrátka nedokážu rozkrájet, abych mohla být všude. A cítila jsem, že ani nejsem silná jako vždy.

„Tulak…“ další povzdech z mých úst. Dokážu ho vůbec porazit? Mám na to? Je silný, ale co já? „není nějaký způsob jak ho oslabit?“ zbytečná otázka, ale musela jsem to zkusit. I kdyby to bylo jen o trochu, pomohlo by to. Hodně by to pomohlo!
„Zkusíme nějaké knihy… internet, něco se najde!“ lehce jsem se usmála.

Rozhovor
Vím asi jak se Buffy cítí.Musí být unavená i já se cítím unavený,za poslední dobu jsem vypil víc kávy než předtím za celý život.Xander jedno poznamenal že zrazuju zvyky své země.Usmál bych se kyby situce nebyla tak vážná.Jistě kdybychom byli jinde řekl bych že se blíží bitva epických rozměrů.Vzpomínám si jak jsem četl Pána prstenu.Tam šlo taky o Prvotní zlo.Sauron a moc Prstenu.
Jeden prsten vládne všem,jeden jim všem káže,jeden všechny uvrhne a do temnoty sváže.Kéž by to bylo tak jednoduché.
Zavrtím hlavou a opět se soustředím.
"Nejde o štěstí,ale o přípravu.Jistě je teď toho hodně,ale je to podobné jako když se rozhodovalo o osudu Středozemě."
Já vím mluvím nesmysly,ale aspoň jsem se to pokusil trochu odlehčit.
"Navíc teď jsem tady a můžu převzít aspoň část starostí.Jak jsem navrhl tak převezmu výcvik a ty si odpočiň."
Přetřu si brýle a pak to udělám znovu.Mám pocit jako bych nedokázal najít ty správná slova abych Buffy povzbudil nebo uklidnil.Snažím se,ale nejde mi to.
"Jistě určitě se něco najdeme."odpovím když se přejde řeč na Tulaka."Pokud bychom zjistili jak ho Prvotní vyvolal mohli bychom i zjistit jak ho oslabit."Vím že je to slabá stopa,ale je to aspoň něco.

Rozhovor

Nesměle se usměju. Nevím, co mám říct. Osud Středozemě, osud Středozemě… Bůhví k čemu to patří. Snad je to nějaké náboženství, či cosi podobného. Vážně nevím… nemám čas sledovat takovéto věci, vždyť nemůžu ani s Dawn jít do kina! Nepamatuju si poslední nákupy, při kterých by nás nenapadli nebo bych je nemusela kvůli své “práci“ ukončit.

„Ráda bych, Gilesi, ale…“ povzdechla jsem si. „lepší bude, když se budu snažit najít Spika, měla bych… měla bych s tím začít už teď. Vlastně… než jste sem přišli, chtěla jsem ho jít hledat… možná bych měla…“ nedokončila jsem větu a zadívala se mu do tváře. „vím, že není zrovna jako, jako…“ jméno jsem měla na jazyce, nepříjemně pálilo a chtělo, abych ho vyslovila, i když jsem se snažila zapomenout. „že není jako Angel,“ jeho jméno jsem spíše bolestně zamumlal. I když to byl už nějaký čas, pořád ve mně byl. Někde hluboko, ale byl tam a možná by bylo dobré, kdyby tu byl teď a tady. „mohl by nám pomoci,“ řekla jsem spíše jen tak, abych nezakončila svojí řeč jeho jménem.
„No… asi půjdu, pokud mě nebudete potřebovat,“ řekla jsem a šáhla po kabátu.

Rozhovor,konec
Buffy vyjádří své přání hledat Spikea.Dívá se mi do očí a snaží se to vysvětlit,ale to nemusí.Pokud mu věří věřím mu taky.
Jistě Spike,kdyby mi předtím někdo řekl že se změní pochyboval bych o jeho zdravém rozumu.Ale,za poslední dobu se stalo neuvěřitelné a skutečně se hodně změnil.Udělal docela dost dobrého a navíc má teď i zpátky svou duši.
Pak však přejde řeč na Angela,nebo spíš jen zmínka a pak se mně Buffy zeptá jestli ji zde nepotřebuju.Jistě nejsem rád že tam jde sama,ale asi bych jí nezastavil.Starostlivý pohled se proto změní v povzbudivý úsměv.
"No nerad vidím že tam jdeš sama,ale pokud Spikea někdo najde tak ty.Jen na sebe dej pozor a buď opatrná.A vraťte se oba ať můžeme naplánovat co dál."
Jistě teď mluvím jako starostlivý rodič aspoň že jsem neřekl vraťte se včas.Před setměním,usměju se nad tou parodii a až Buffy odejde rozhodnu se že bych mohl zkontrolovat jak se zde hosté zabydleli.Tento nápad však ihned zavrhnu vypadalo by to divně a kdo ví co by si o mně pomysleli.Rozhodnu se dát si po dlouhé době čaj,posadit se na gauč a odpočívat dokud můžu.Na následující dny budeme všichni potřebovat hodně síly.

The true way through hell


Tělo s duší, spoj se zase,
ukaž se tu v plné kráse,
instinkt s rozumem ať se jedním stanou,
dvě srdce stejným ohněm vzplanou.
Poslední myšlenky Flame už jsem ani nestačila postřehnout, cítila jsem, že se jí to nelíbí. Pár týdnů už byla vzpurnější než obvykle, ale takovýhle výbuch jsem nečekala. I když částečně chápala. Upír. To samo o sobě vzbuzovalo značnou nelibost i ve mně, natož v ní, pravé podstatě, čiré směsici instinktů, pudů a emocí. Jasně, že se neuměla ovládat, když neposlouchala.

Aith.
Konečně. Flame už zase zmizela kdesi uvnitř a já se mohla pokochat pohledem na vlastní prsty, ruce... místo tlap s drápy. Rychle jsem si prohrábla pocuchanou záplavu vlasů a očima střihla urychleně kolem. Ten upír. Neviděla jsem ho. Kam mohl sakra zmizet? Propůjčila jsem si lepší zrak své společnice... nebo možná můj vlastní... jak se to vezme.
Tak kde se schováváš? Pozorně jsem propátrávala stíny a vykročila jediným směrem, kde se něco hnulo. Tiché našlapování, klidný dech. Přesto bych řekla, že upír neměl šanci mě nepostřehnout... pokud to tedy upír byl. A toho Flamin nos opravdu pozná, takže jsem neměla pochyb. Na člověka by taková určitě nebyla.
Jistěže ne! Přijdu ti snad jako absolutně prvoplánovitá bezmyšlenková nekontrolovatelná bestie? Zakňučelo mi to v hlavě. Áh. Je zvláštní ji s někým sdílet.

"Hej, ty!" vykníkla jsem upírovým směrem a jen letmo si ho přeměřila pohledem, s lehkým pobavením se zarazila asi na úrovni pasu a vzhledem ke stavu jeho oblečení raději nepokračovala níže. "Možná bych ti mohla trochu pomoct."
Naklonila jsem hlavu ke straně a natáhla dlaně jeho směrem.
Ať látka skryje, co skrývá se pod stínem noci,
ať i on má, co kdekdo jiný nosí,
ať se něčí dílo zjeví v mžiku,
ať se stane dílem okamžiku."
Na chvíli jsem překontrolovala výsledek vlastního snažení a pak ucouvla o pár kroků zpět, opříc se zády o drsnou kůru stromů. Snažila jsem se vypadat nenuceně a uvolněně, ale napjatost a ostražitost v postoji lze jen těžko skrývat.

Kdesi v příkrovu noci - Damon,Mia

Damon - 51, 54%
Mia - 84%

Ať se upír snaží jakkoliv, vůbec se mu nedaří zmerčit něco, z čeho by mohl vytvořit provizorní.... oděv. Nakonec se na něj ale přeci usměje štěstí, když už to vypadá, že se bude táhnout domů nahý nebo bude muset okrást o oblečení nejbližšího spoluobčana, může zmerčit jakýsi děravý lopuch. Ale z něj je opravdu mizerné náhradní oblečení. Navíc právě v tu chvíli zaslechne čísi kroky. Od prvního poslechu je jasné, že jsou lidské, i když se zdají být mírně netypické. Pokud zbystří, brzy může mezi stromy zahlédnout postavu.

Vysoká šlachovitá postava, prozrazující hbitost, štíhlá a stavbou připomínající kočku nebo šelmu. Z toho může automaticky odpovědět, že pokud nejde o nějaký chlapecký dorost, pak musí jít o ženu. Až když se přiblíží a dokonce na něj začne mluvit, může si prohlédnout i zbytek a své mínění si potvrdit. Slečna. Nebo snad dáma? Aristokratické rysy. Nos je menší, lehce pršáček. Nad ním dvě velké oči, jejich barva je modrozelená, něco mezi nebeskou a mechovou, plná zářivých jisker, prozrazujících živou povahu, doslova jí září z tváře a to i v tuhle hodinu. Jsou rámované uhlově černými řasami a jemnou linkou obočí. Plné rty syté barvy dokreslují kontrast s alabastrově bledou pokožkou. Podél labutího krku, na kterém bujně tepe krev, která jistě upírovu pozornost také přitáhne, spadají vlasy, které jsou převážně hnědé, mírně nazrzlé, rozpuštěné. Podivné je ale červené kvítko za jejím uchem, zvláštní.

Dalším rysem jsou dlouhé útlé nohy, prozrazující rychlost pohybu, kterou ale asi ještě nepředvedla. Obyčejné otrhané, vyšisované rifle a zelená mikina, ve které by jí snad i mohla být zima, má ruce ověšené nespočtem náramků a okolo krku přívěšek s liškou z jantaru. Na pravé straně šíje pak může zkušené oko rozeznat jemné tetování, černo-rudé. Popínavá růže s jediným květem, listy a trny. Už z jejího postoje je jasně patrná obezřetnost a jistá odtažitost.

Potom, co natáhne dlaně k upírovi, se chvíli zdá, jako by se nic nedělo. Až po chvíli se zvedne větší poryv větru a když ustane, upír už se po novém oblečení shánět nemusí. Je sice celý v černém - černá košile, kalhoty... Ale je oblečen. Jako by nic.

První pohyb! :)

Dům Summersových

Buffy

Giles si odchází dělat čaj a ty bereš kabát s myšlenkami u Spikea. Přemýšlíš kde ho hledat a hlavně, pokud ho najdeš, určitě s ním bude Tulak-Hon...
Bereš za kliku a na chvíli se z myšlenekvracíš ještě do přítomnosti. Po schodech sbíhají spěšné kroky.
"Buffy!"
Je to Willow. Necháš dveře být a otočíš se aby jsi dala najevo že ji vnímáš a může mluvit.
"Slyšela jsem, ne že bych poslouchala o čem se tu bavíte, to ne, ale jen jsem něco málo zaslechla ohledně pomoci... víš... pomocí čarodějek jsem kontaktovala jednoho známého... není to démon nebo upír nebo tak něco, ale prostě, není člověk... je silný a... a... může nám pomoci. Pokud jdeš ven, možná ho potkáš, a-a-ale... třeba by bylo lepší počkat než dorazí, mohli byste pak jít spolu..."
Mluví rychle a trochu koktavě, jako vždycky když se snaží říct hrozně moc věcí v nejkratším čase.
"Navíc... V Sunnydale se pohybují dvě potenciální. Je jim na stopě a měl by je přivést."


Reese

Willow s úsměvem vrátí půjčenou knihu a spěšně odchází z místnosti. Můžeš zaslechnout že ze schodiště volá na Buffy a pak s ní hovoří. O čem už neorzumíš, leda by jsi šla ke schodišti poslouchat. Zatím můžeš pokračovat ve vybalování a nebo vystřídat Kennedy ve sprše.


Giles
Užívej si čaj dokud můžeš.

V klidu si uděláš čaj a odneseš si ho do obýváku. Málem by ti ho Willow spěchající k Buffy vyrazila, ale naštěstí k tomu nedošlo.
Usadíš se v obýváku, ale i tak jasně slyšíš co Willow říká Buffy u dveří. Vzpomínáš, že když s tebou byla Willow v Anglii aby se naučila ovládat své síly tak se tam seznámila s podivným mužem. Co je zač nevíš ani ty. Dokonce jsi se s ním ani neseznámil, jen jsi párkrát zahlédl a vše co jsi měl bylo Willowino ujištění, že je to přítel. Neublížil jí, takže by se to dalo brát jako fakt, stejně jako vědomí že to není člověk, ale dnešního dne jsi ho úspěšně vypustil z hlavy.

Stále doma

Tak dobře... mlasknu a zvednu se z křesla, na kterém jsem až do teď seděla. to zvládneš! Zvládneme... my, my všichni. Willow, Giles, ty nové i Spike. Odvážné myšlenky se rázem stočily jiným směrem - ke Spikovi. Nenechávalo mne chladnou, jak moc mi na něm záleží, když tu není, jak velký mám strach. Pořád je to upír, varovalo mne moje racionálnější já, ale to druhé, to "lepší", mi pořád opakovalo, co udělal a ne jen pro mě, ale pro všechny, jak se zlepšil...

Prostě ho najdu! Sjela jsem rukou po černém kabátě. Bývala bych už vyšla ze dveří do přívětivé tmy nebýt dupotu na schodech a hlasu Willow. Z posledních sil jsem na tváři vyloudila lehký úsměv, abych nepůsobila toliko strhaně a znovu nečelila otázkám: co ti je? Můžu ti pomoct? Nechceš si odpočinout?

Nadechla jsem se, abych jí něco řekla, ale nakonec mi z úst vyšel jen povzdech.
"Víš, kdy by měl přijít?" optala jsem se tichým hlasem. Ne, opravdu jsem tu už nechtěla čekat. Venku se děje Bůhvíco, se Spikem si může kdosi dělat ještě horší věci a já bych měla sedět doma? A jen tak čekat?!

"Willow... je to od tebe moc hezké, ale... já už prostě," zadrhla jsem se a nasuchu polkla. "já už nemůžu čekat. Musím ho dostat ven.."

V Sunnydale

Murco

Není to tak dlouho co se ti ozvala stará známá. Jako by to bylo dneska co jste se s Willow potkali. Milá čarodějka. Možná by za nějaké to rande stála kdyby nebyla... no nic.
Sehnala tě přes čarodějky u kterých byla a potřebovala pomoc. Že se ve světě něco děje ti rozhodně neuniklo a protože jsi neměl nic lepšího na práci, raději jsi přijal prosbu a dopravil se do Sunnydale řešit trable s Prvotním zlem a lovit potenciální přemožitelky, které se toulaly po světě. Cesta to byla příšerná a hlavně dlouhá, ale alespoň jsi měl úkol.
Čarodějky ti darovaly magický prsten, díky kterému jsi byl schopný poznat potenciály přemožitelek a mohl je dovést k té skutečné. Adresu kam s nimi jsi dostal od Willow.
První den po příjezdu jsi si prošel Sunnydale, nenápadně nalezl i dům Summersových. Odpoledne dalšího dne jsi dostal zprávu, že ve městě jsou hned dvě adeptky, které nejsou s Buffy.
Napadlo tě zajít na hřbitov a už z dálky jsi mezi stromy zahlédl slabou záři okolo dvou postav, způsobenou schopností prstenu. Takže teď je jen dostat tam kde mají být, ale co tě překvapí je jiná záře. Dojdeš blíž a spatříš ohnivou lišku, která se zrovna proměnila na dívku a následně vyčarovala nahému muži, kus od sebe, oblečení.
Přišel jsi proti větru, tedy jasně cítíš tři lidi a upíra... i když o jednom člověku můžeš s klidem pochybovat.
Liško-dívka a upír jsou od tebe pár metrů. Slabě ozářené adeptky máš od sebe několik kroků. Může vypozorovat, že světlovlasá je slušně mimo a ze zranění vzdájenější dvojice můžeš usoudit, že se asi zapletla do jejich boje a teď se probrala z bezvědomí.

Začátek konce, snad né mého

Zazívám do noci a volným krokem se vydám k hřbitovu. Ach Willow. Zajímavá dívka a i čarodějka. Jen... mno nic. Teď mě potřebuje a já mám alespoň jak zahnat nudu. Pouť začala a já dostal pozvání přímo od pořadatelů. Což je parádní. Sice na oplátku musím udělat pár drobností, jako třeba sehnat chybějící hérečky, ale to je přehlédnutelné.
Stejně je ta situace k smíchu. Přemožitelky se šikují nad Pekelnou bránou a Prvotní je hodlá zničit. Ještě štěstí, že je staromódní a ohledně techniky se dostal tak do doby honů na čarodějnice. Kdyby se dostal dál, tak by to byl asi problém. Neb mám za to, že sehnat pro něj nějakou tu trhavinu, aby tohle všivé město poslal do chřtánu pekla, by pro něj nebyl problém.
Ale to není má starost. Mým úkolem je vyčmuchat přemožitelky a dotáhnout je k Willow. Tak mi to bylo řečeno. Mno uznávám, že dotáhnout přesně neřekla, ale to neřeším. S puntičkářstvím jsem před pár desítkami let zkončil a vracet se k tomu nehodlám.
Když se svým ležérním krokem dostanu až k hřbitovu a svým dvěma holubičkám zjistím, že jít se oním ležérním krokem nebyl dobrý tah.
A to jsem měl za to, že Firefox je akorát internetový prohlížeč.
podivím se a uvolním pojistky svých čepelí. Přeci jen, být připraven se i v mém věku hodí.

"Dobrý večer přeji."

začnu s drobnou úklonou k Ohnivce a prohlédnu si bojiště

"Není náhodou třosku neetické dělat mejdan na místě posledního odpočinku? To opravdu nemáte k mrtvým žádnou úctu?"

optám se a pohlédnu na upíra. Zamyslím se, jak by se asi tvářil z useknutou hlavou, ale zatím ho nechávám být. Přišel jsem si pro ty dívenky.

"A navíc jste mi pochroumali mé holubičky. Styďte se!"

dodám již méně přátelským tónem a pohledem zjištuji jak na tom dívky jsou. Nést obě se mi moc nechce. Naštěstí nic nenapovídá tomu, že by na tom některá z nich byla tak špatně, že by si pro ní šla ta chladná kráska, tančící s kosou. Alespoň něco není na levačku.

V Sunnydale

Dereck

Je to pár dní co tě zavolala rada pozorovatelů aby s tebou probrala husotu koncentraci zla u pekelné brány v Sunnydale. Žel bohu na půli cesty k nim tě zastihla zpráva o výbuchu v budouvě rady a všichni pozorovatelé zemřeli. I tvá poslední pozorovatelka, která tě ohledně toho kontaktovala.
Bydlels ještě s rodiči a ti o tvém poslání nevěděli. Abyste maskovali své scházení, hrála tvou přítelkyni sice se tvé matce zrovna nezamlouvalo, že je o 7 let straší, ale její vzhled tomu vůbec nenasvědčoval. Vedle sebe jste působili skvěle. Byla to dokonalá hra pro lidi ve tvém okolí, jen kdyby někdo z diváků tušil co se děje za oponou. Místo schůzek tréninky, vášnivé noci byly nahrazeny lovy po hřbitovech a romantické večeře za konzultace o dalším ničení zla. Její smrt pro tebe byla pravděpodobně největší rána v životě, a že jsi jich neutržil málo... Na pozorovatele máš holt smůlu.
Po této tragérii ses rozjel do Sunnydale, kam sis myslel, že tě rada stejně chtěla poslat. Rodiče chápali, že chce zmizet, ale naléhavě prosili aby jsi nedělal nějaká ukvapená rozhodnutí. V Sunnydale sis našel menší domek a odstěhoval ses tam. Seznámil jsi se s novými sousedy, Dowersovi byli hodně upovídaný pár okolo 40ti let, kdybys je neumlčel tím, že se musíš vybalit tak by ti povídali ještě další dva dny.
Je odpoledne, prozatím tedy ještě světlo a na lov upírů brzy. Můžeš jít prozkoumávat okolí, bavit se sousedy nebo zkoušet najít proslavou přemožitelku? Sám si se dlouho držel v utajení... legendy o přemožiteli se nijak nerozšiřovali, jak by na tebe mohla reagovat?

Město Sunnydale

(Pj, trošičku jsem si to udělal podle sebe)Už je to několik dní?hodin?Už ani nevnímám čas jak jsem stále zahořklý nad výbuchem a smrtí mé pozorovatelky.Byla to dobrá "Přítelkyně" se kterou někdy byla a někdy nebyla sranda, ale byla nádherná, to vám povím.Nevím ale myslím že to mezi námi doopravdy jiskřilo ale nevím.Mé matce to vadilo že to byla moje přítelkyně, spíš tedy hraná přítelkyně, přece bych ji neřekl že bojuji s upíry.Ta by mi odpověděla ať se nechovám jako děcko.V tu ránu už bych něco provedl ale co?Toť otázka.Jednoho dne mi rada pozorovatelů vzkázala ať příjdu do Sunnydale ohledně Pekelné brány.Chvíly to trvalo než jsem konečně rodiče přesvědčil že to je kvůli škole, i když to vlastně asi tak bude ale tím si nejsem jist.Nakonec jsem si sbalil a odešel z domu.

Konečně jsem byl na cestě a jel do Sunnydale.Bohužel cestou jsem dostal špatné zprávy.Na cestě do Sunnydale jsem si četl knihu, takovou tu fantasy kde jsou démoni a podobné nestvůry.Byla to klidná cesta a nikdo mě nerušil.Dokud...........po chvilce ke mě někdo přišel a oznámil mi špatnou zprávu, rada Pozorovatelů byla....zničena a moje pozorovatelka taky mrtvá.Okamžitě jsem toho muže/ženu poslal pryč.Když konečně odešel/la tak jsem brečel, brečel kvůli mé pozorovatelce.V tuto chvíly jsem se málem zabil taky ale rozum vyhrál nad zlomeným srdcem.Pak už jsem celou cestu probrečel.

Konečně jsem dojel do města zvané Sunnydale, do města nad pekelnou bránou, do města zkázy, do města....to bych mohl jmenovat celou noc než bych se dostal dál takže přejdeme dále.Jak jsem si všiml tak je ještě odpoledne takže mám čas se s tímto prostředím seznámit.Našel jsem si krásný malý domek a když jsem si chtěl jít vybalovat tak mě náhle přepadli sousedé, samozřejmě že mě přivítaly jak se patří.Kdybych neřekl že si musím jít vybalit tak bych asi ty sousedy poslouchal do noci a to se mi fakt nechce, v noci už mám docela dost práce.Ze začátku jsem si prohlédl dům až nakonec jsem začal vybalovat.Netrvalo mi to ani snad půl hoďky a nakonec jsem potichoučku kolem sousedů šel nakoupit potřebné věci.Hlavou se mi honí kdo je ta přemožitelka a proč ji rovnou nevyhledat, prý žije v tomto městě, proč neprohledat nějaké památky a nebo se podívat na mapu města rovnou?No protože nákup jídla a dalších podobných věcí má hold přednost.

Damon
Elisa
Mia (Flame)
Agi

Na hřbitově

Kdyby tu někdo procházel, tak by se zřejmě zalekl. Ovšem svým způsobem, co se tu dělo, by se dalo střihnout do Béčkového hororu a kdyby se na to někdo podíval, tak by se tím spíše pobavil, než by vystrašil.
Skutečně skvělá sebranka... Upír celý v černém připomínající spíše nějakého ruského mafiána, než-li bestií vycházející pouze v noci a živící se krví, poněkud otřesená přemožitelka, kterou by byl v této chvíli kdkoliv schopen zabít a využít její situace, na to podivné stvoření, které se v této chvíli vydává za ženu (ano, ženy dokáží nejlépe využít svých zbraní.. a kam nemůže ďábel, tak tam podstrčí ženu) a do toho se sem připletl další tvor.
Nejspíše na to byl zvyklí protože se vůbec nedivil tomu, že je na hřbitově ruch a vůbec se nezdál být viděšen tím, že si při měsíčku vyšel na procházku. Nýbrž na sebe spíše upozornil svými podivnými slovy "Dobrý večer přeji."..."Není náhodou třosku neetické dělat mejdan na místě posledního odpočinku? To opravdu nemáte k mrtvým žádnou úctu?"... "A navíc jste mi pochroumali mé holubičky. Styďte se!" Ano, čahoun Mucro už od pohledu, který se však dámám nepředstavil. Jeho účel však byl zcela jasný, dovést přemožitelky k velice známé Buffy.
Jakkmile to damám vysvětlil, přidal i slůvka ohledně toho, že už na sebe mohli upozornit, což svým způsobem nebylo třeba, zdálky se ozývaly sirény (nějakému dědkovi se nelíbilo rušení nočního klidu), a toto není dobré místo k povídání si, navrhl jim tedy lepší místo. Dámy Elisa a Agi, ač se jim to ze začátku nelíbilo, svolily a následovaly Mucra, tam kam chtěl on. Elisu spíše někdo podpíral a vedl. Agi mohla býti v pozoru, přeci jen ten čahoun se jí nemusel zdát.
Vypadali jste po cestě opět všichni dokonale, ale naštěstí si vás nikdo nevšímal. Do místa určení jste dorazili a zaklepali na dveře... jak nejlépe na sebe upozornit?

Buffy a Willow (okrajově všichni v domě)

Dům Summersových

ŤUK ŤUK

Někdo klepe na domovní dveře, to vám došlo až děsně rychle. Přítel či nepřítel? Stejně jste otevřeli dveře a Willow v nich spatřila Mucra, který přivedl s sebou dámskou společnost, tak jak měl.
Co už se nyní bude odehrávat... nechávám plně na vás...

MH: Předem se vám omlouvám, že to s určitou pravděpodobností není podle vašich představ. Ale tuto jeskyni jsem převzala, takže mám i jiné myšlení než-li předchozí majitel. Sice to je po dlouhé době, co jsem napsala.. a možná to je úděsné, ale lepší než-li nic.
Předem děkuji za menší přivřetí očí

Damon
Mia

U Bran hřbitova

Tak trochu jsem pozoroval dění v hřbitově, ukryt a nikým nestřežen. Přesněji z výšin, to jsem si mohl dovolit, jako pozůstalost toho, čím jsem byl a co musím před všemi skrývat, jelikož i když jsem padl tak mi to zůstalo.
Musím uznat, že to byla k popukání scénka a na to asi nikdy nezapomenu. Proto jakkmile jsem postřehl, že tři z pěti ocházejí, rozhodl jsem se snést dolů a s těmi co tam zůstali trochu poklábosit. Přeci jen jsem sem došel před nedávnem a tak moc dění zde nepoznávám.
Jak nejlépe na sebe upozornit, než-li potleskem.
"Musím uznat, že váš výkon byl excelentní." Pronesl jsem s úsměvem na rtech a rukama nahoře.
"Jsem jenom kolemjdoucí a scháním ty pravé lidi, kterých bych se zeptal na pár věcí. A mám takový pocit, že jsem kápl božskou." Lehce jsem se uklonil dámě a se zvláštním výrazem v očích si prohlížel muže. Má křídla byla ukrytá pod černým koženým kabátem, takže jsem na první pohled vypadal normálně.
"Je pravdou, že se tu rodí zlo?" Pronesl jsem zvědavě a lehce tajemně, z tváře však neunikl onen úsměv, který tam doteď byl.
"Řeknete mi o tom víc? Například nad sklenicí dobrého alkoholu?" Pronesl jsem k dámě a poté se podíval na upíra "A nebo šálkem rudé tekutiny, která chutná a voní jako krev?" Mírně jsem se zazubil. A byl téměř připraven na všechno, ruka mi oddaně spočinula na pistoli která schovávala svěcené náboje... aneb dárek z Francie, jako poděkování, že jsem jim tam pomohl překonat poněkud těžší situaci.
"Beztak mám takový pocit, že brzo tu bude návštěva." Myšleno to bylo k sirénám, které se sem nehoráznou rychlostí blížily. S napětím jsem vyčkával a čekal, co ti dva podniknou.

Hřbitov -> cesta pryč

Celá ta situace mi přijde dokonale šílená. Jeden si sem jde v klidu zatrénovat a najednou je tu divoká párty.
Bože... au!
Hlava mi pořád třeští a i když už jsem pěknou chvilku probraná, pořád si připadám jako praštěná palicí... no dobře, stromem.
“Žiju...“
Zabručím směrem k zrzce co u mě klečí s obavami v očích. Pozoruji dívku-lišku a Damona, kterému bylo během chvilky vyčarováno oblečení. V tu chvilku si uvědomuji, že ho ani nemohu jít zachránit. Tedy, mohla bych... ale přemožitelka co chrání upíra? Blbost!
Napětí situace prolomí příchod neznámého cizince. Mluví zvláštně a jakmile se podívá po nás a nazve mě a mou společnici „jeho holubičkami“ přeběhne mi mráz po zádech.
Velmi stručně řekl, že nás má odvést k přemožitelce a že bychom měli pohnout, sebrala jsem se ze země. Ovšem hlava zklamala a celé moje tělo též a musela jsem se zapřít o strom.
Kdyby mě jeden z nich po cestě nepodepřel, sama bych nejspíš nedošla.
Nakonec dojdeme v pořádku k našemu cíli a čekáme přededveřmi co se bude dít.
Těším se do postele...

U Buffy

Buffina otázka mě zaskočí.
Sakra, já nevim kdy má přijít!
“No... em... jo, já tě chápu Buffy, ale vždyť si s tim upírem bojovala a co když tam někde bude... já se o tebe samotnou bojím.“
Starostlivý výraz ani nemám potřebu nějak mírnit. Bojím se, že bych mohla řpijít o nejlepší kamarádku i o největší podporu všech v domě.
Ani se nestihnu nadechnout k dalším slovům, kterými bych Buffy přesvědčila, aby počkala, a přeruší mě klepání. Zdá se být dost naléhavé, ale kdo ví co se za nimi skrývá.
Jak se říká: My o opici a opice na stromě... nebo také té my o vlku a vlk za dveřmi.
“Murco!“
Přivítám starého známého zářivým úsměvem a následným přátelským objetím. Až poté věnuji pozornost potenciálním, které ho následují. Jedna se teda sotva drží na nohou, ale vypadá, že to zvládá.
“Ahoj... pojďte všichni dál.“
Nechám je vejít.
“Vezmi ji nahoru do postele, druhý pokoj v levo... co se jí stalo?“
Zeptám se Murca. Zrzku už neřeším a nechám ji, aby udělala co jsem řekla. Půjdu za ní za chvíli.
“Jo, Buffy, to je Murco, Mucro, Buffy.“
Představím je. Vím, že Buffy chce jít co nejdřív a je dost možné, že se každou chvíli sebere a vypadne, kruci. Murco by měl jít s ní, ale hned se mi ho posílat do nebezpečného boje nechce, když sotva přišel...

V hnízdě holubiček

Sice to vypadalo, že jednu holubičku ponesu, ale s mojí oporou jde kupodivu po vlastních. Což je fajn. Mile mě tím překvapila.
Jestli jsou všechny takle houževnaté, tak to bude dobrý základ.
uchechtnu se v duchu. Pravda, že si musím dát pozor, lae pokud mi to zde vyjde tak jak plánuji, tak bych se mohl zbavit Prvotního a ještě jako bonus posílit svůj vlastní klan o udatné bojovnice. A to mi za ten risk stojí.

"Růžičko."

odpovím s úsměvem na uvítání, které ho se mi od Willow dostane.

"Nesu ti dvě pochroumané holubičky. "

už zbytečně prohlásím

"Přimotaly se k pranici upírá a internetového prohlížeče."

uchechtnu se, ale to již obě holubičky doprovázím na horu. I dle me jim odpočinek jen a jen prospěje. Schody dolu seběhnu, když se ujistím, řže se o sebe nahoře holubičky postarají bez mé pomoci.

"Těší mě. Mé jméno je Mucro Decollo, k vašim službám."

ukloním se paní domu.
Voní.
bleskne mi hlavou
Jinak než Růže, ale i tak voní. To bude zábava.
usměji se v duchu tak, jak to umí jen štastná štěňata.

Dům Summersů

Všimla jsem si, že Murco je stále pozorný a zodpovědný. V rychlosti doprovodil dívky nahoru. Po cestě dodal i vysvětlení co se přihodilo.
Hehe… no jo, počítačové vtípky
Pak se ale lehce zamračím.

“Vy jste potkali nějakou ohnivou lišku? Co?“

Zeptám se udiveně, když se vrátí dolů.
O ničem takovém jsem tu ještě neslyšela…
Pousměji se nad Murcovou poklonou. I mě se u představení poklonil, je to milé a dlouho jsem to nikde klanícího muže neviděla.
Než se Buffy vyjádří zda Murca k sobě chce nebo ne, nenechám konverzaci stát.

“Jaká byla cesta?“

Stále v domě

Willow Rosenberg; Mucro Decollo

"Will..." zastavím se v pohybu a otočím se k ní. "já," co ty? co? tázala jsem se v duchu a zmateně uhnula pohledem. "musím, prostě musím jít," s náznakem úsměvu jsem se na ní opět podívala. "a stáli jsme i proti horším věcem, ne?" natáhla jsem se k ní, abych jí mohla obejmout. "bude to dobrý," zamumlala jsem spíš jako uklidňující frázi pro sebe, než pro ni, když kdosi zaklepal. Ať jsem byla předtím jakkoli klidná, teď se všechen klid vypařil a já byla napnutá jako struna v očekávání toho nejhoršího.

"Ehm," stisknu rty do úzké linky a sleduji nadšené shledání dvou přátel? "silný známí?" skočím jim do uvítacího procesu. "a... potencionální?" věnuji pohled dvou dívkám, jež nevypadají zrovna nejlíp.

"Giles by se na ně mel podívat," podotknu. Necítím se dobře, když Murco i s dívkami mizí v mém domě. Willow mu ale věří, snažím se mírnit své pochybnosti a zároveň i krotit touhu odejít. Nemám tolik času, ale ten muž...

"Murco," zopakuji. "jsem ráda, že jsi je našel," snažím se působit mile, ale příliš mi to nejde. V hlavě mi tikají hodina a neustále šeptají jeho jméno. Musím mu pomoct, musím, nervózně si olíznu rty. "kde že si ty dvě našel?" optám se ještě rychle. Byl by to skvělí start pro hledání.

Vidí mne či nevidí rády, to je to oč tu běží.

Na otázku ohledně lišky jen lehce kývnu. Co víc k tomu dodat? Sám nevím. Liška dívka... určitě ji ještě potkáme a je otázkou, zda bude s námi, proti nám a nebo proti mě.
Při dalším dotazu si vybavím utrpnou cestu z Anglie do srdce Evropy abych si zařídil pár věcí a následně dlouhou cestu přes velkou louži do Nového světa. A následné zařizování věcí zdea nakonec cesta až sem.

"Ani ten nejlepší bard by o ni nesepsal hrdinský epos, při kterém by posluchači neusli."

odpovím a má plná pozornost je věnovaná holubici, spíše ochranitelské kvočně, které se nový tvor v jejím hnizdě pranic nelíbí.

"Holubičky přistály tam, kde všichni jednou spočinem."

odpovím po pravdě. I když musím sám uznat, že logicky ta věta není správn. Někteří se na to místo nikdy nedostanou ať již proto, že se jejich tělo nenajde a nebo pro jiný zbůsob uchování. Ale smrt je konečná pr všechny tvory.

"S loveckou výpravou rád pomohu. I když tvá důvěra ke mě má sílu pavučinového vlákna. Jen možná pár věci z vozu bych si rád vzal."

nabídnu se. Přeci jen ona nevěří mě a ted potřebuji prokázat svou užitečnost. A vzit si alespoň Orla by se hodilo. Pravda v dněšní ponuré době již smrtelní i nesmrtelní zapoměli na sílu chladné, ostré a nesporně smrtící krásy čepelí a tak něco jiného se hodí.
Sice to upíři přežijí, ale za prvé je to zatraceně bolí a za druhé je na ně komický pohled.

Doupě přemožitelek

Buffy nejspíše překvapilo moje přátelství s Murcem, ale nijak to neřeším. Na řešení jsou tu důležité věci.
“Pak mu řeknu. Kde vlastně je?“
Zeptám se na Buffino podotknutí. Giles sice bude s množství mladých dívek na větvi, ale s tím nápadem nasměrovat je sem přišel on, pokud vím.
Popsání Mucovi cesty by mě asi i rozesmálo, ale vzhledem k Buffy tomu věnuji jen hodně pobavený úsměv. Necítím se nejlíp, že bych se měla bavit, když ona je v takovémhle stavu. Duchem jinde, jednou nohou už někde ve venku, druhou však stále tady.
Jsem ráda, že se dala to nějakého hovoru, ale není nadšená. Zvažuji, že když řekne Murcovi aby šel s ní, mohla bych se taky přidat.
Giles se o holky zvládne postarat, Dawn už taky není malá, mohla by mu pomoct… Anya s Xandrem taky nemají nejspíš nic důležitého na práci.
Murcova poznámka o Buffině důvěře k němu mě v mé myšlence ještě víc podpoří.
“Mohla bych jít taky… Chci ti pomoct.“
Začala jsem sice opatrně, ale mé ‚chci‘ bylo pevně rozhodnuté.
Ne, že se do toho budeš chtít pustit sama…

Things have somehow mixed themselves up, right?...


Ach ano, upír, již oblečen, byl rozhodně bezpečnější podívanou. Né, že bych jakkoliv podceňovala sílu své vůle se nepodívat, ale znáte to. Znechucené mručení mé liščí společnice kdesi na pozadí hromady myšlenek bylo značně nepříjemné a takhle alespoň ubralo o nějaké ty decibely. I já jsem přeci jen pořád ženská. A... To s sebou nese jistá nebezpečenství, která je neradno podceňovat. Z prvotní touhy vymlátit té potvoře pár zubů; nejlépe špičáků, se vlastně vyklubala zapeklitá situace. Zády opřená o drsnou kůru stromu jsem mohla jen přihlížet tomu, jak se na scéne objevila další postava. Modrozelené oči podrobně a nedůvěřivě prozkoumaly veškerá její zákoutí, která jen byla vystavena na odiv, než se mé vlastní rty spojily v jedinou, pevnou linii. Pozdrav jsem nikterak neoplatila, ostatně, proč by. Podivný cápek si s vámi přijde pokecat vprostřed neshody s krvelačnou bestií a vy se máte tvářit, že je všechno oukej, jen aby byl v klidu? No, trochu absurdity v životě asi být musí. Snad proto si má tvář ponechala naprosto dokonalou masku vyrovnanosti, to jen mhouření očí skrývanýchza hradbou havraních řas prozrazovalo instinktivní neochotu se jakkoliv s takovým podivínem paktovat.
"Mrtvým," procedila jsem tlumeně zpoza bariéry stisknutých čelistí, "už je to jedno; jsou mrtví. A stydět se rozhodně nemíním." Hrdě vypnutá hruď i narovnaná záda, jak zdánlivě ležérní pozice prozrazovala i nepříliš kýžené napětí, se jedinkrát prudce zdvihla na odpor. "Navíc, vaše holubičky by byly pochroumané daleko víc, kdyby se jim někdo zakousl do krku," dovolila jsem si bez ostychu dodat, při tom jediném nechutí zdůrazněném slově zalétnouc očima k upírovi, než jsem potřásla hlavičkou, nechávajíc volné prameny roztančit se ve vášnivém víru rámujícím pobledlou tvář.
Kyselý škleb, jenž se usadil na plných rtech, nerozehnaly rozhodně ani halasné sirény, které si vysloužily jakýsi typ nevraživého pohledu vrženého ke hřbitovní brance. Nezdálo se, že bych měla něco proti tomu, aby se ta prašivá vyčouhlá habaďůra věnovala raději těm dvěma dívkám, sama na něm neměla sebemenší zájem, tak proč by ji to mělo za(/u)rážet. Místo toho jsem si prsty uhrábla vlasy do nějaké snesitelnější podoby a promnula dlaně, které večerním chladem zjevně příliš nadšeny nebyly. Přesto jsem se nepohnula z místa, jen úlevně vydechla, jak se ta delegace směsky "holubiček" a jejich "holoubka" odebrala kamsi do útrob noci a nechala se spolknout místní temnotou. Ale neuklidnila jsem se příliš; až moc znepokojená tím, co se tím vlastně stalo. Sama. Na hřbitově. S upírem. A Flamino ospalé zazívání ničemu zrovna nepomáhalo.
Vždyť si spala před hodinkou! vyčetla jsem jí to okamžitě, neb její únava se v o něco menším měřítku, leč i tak, přenesla i na mě. Bojovala jsem! namítla nejspíš na svou sebeobranu a mě nezbývalo, než si odevzdaně povzdechnout. Co byste taky chtěli. Rebelantská duše musí být nejspíš stejně vzpurná a nezkrotná, tvrdošíjně svéhlavá a nonkonformní, jako její majitelka. Těžko jí něco vyčítat. Ale trávit čas tady? Když je tak zmožená už po té malé šarvátce? Ne, to nebyl dobrý nápad. Okusila upírovu krev. Jistě ho bude schopná vystopovat i kdykoliv později. A v případě nouze zničit snáz. Já měla lepší zábavu. Po týdnech pozorování, které už Flame mořilo k smrti nudou, by se zajisté hodilo získat i nějaké nové informace, zvlášť teď, když je moc zesláblá, než aby spustila extrémní povyk, ze kterého by mě tak akorát nanovo rozbolela hlava.
"Tak někdy přístě, zlato," neodolala jsem nonšalantnímu rozloučení s jakousi posměšnou verzí poklony; pukrle jako vystřižené z francouzského dvora v období šestnáctého, sedmnáctého století. Zmizet ještě předtím, než se sirény až příliš přiblíží. Přesně tak zněl můj skromný plán. Ten, který, jak jinak, opět nevyšel. Otrávenost z mého výrazu by se dala vyčíst na míle daleko. Potlesk. Ano, i ten projev, mi vyzníval dost nepříjemně; kazil veškeré naděje na volný večer strávený popíjením něčeho dobrého a pozorováním nudně patronských záležitostí okolo domu Rosenbergových a Summersových. Ach ano, ironie osudu. Tichý sarkasmus zazníval v každé jediné nitce jemných niancí dnešního večera. Vzít mi vítr z plachet takovou poznámkou? Ani omylem. Spíše naopak. Nový úšklebek, tentokrát nesoucí stopy pohrdavosti.
"Excelentní, hmm? Ani za mák. Nebylo nic vidět," podotkla jsem vstříc dalšímu "úúúžasnému" překvápku těchhle chvil. Ne, že by ten chlápek nevypadal dobře, ale s mou rozmrzelou náladou mi právě za obhlédnutí vážně nestál. Jen pouhý zlomek vteřiny brouzdaly modrozelené oči po tváři a postavě nově se zjevící osoby, spíš v přesvědčování, že od něj - prozatím - nic nehrozí.
"Jako prachprostého kolemjdoucího vás to přece vůbec nemusí zajímat. A s cizími, podezřelými individui na skleničku nechodím. A teď pokud mě omluvíte..." Pokývla jsem hlavou alespoň se zbytkem zdvořilosti na rozloučenou, než jsem se obrátila, spíš gestikulárně než zcela, neb nehlídat si záda by bylo značně nezodpovědné a mohlo by mě to stát život, vzhledem k upíří společnosti, a s tichým "Mohu-li radit, s ním nikam nechoďte, jen aby se mu neuráčilo uchutnat přímo vás." vyrazila k východu ze hřbitova. Kam teď? Kdo ví, možná zůstat poblíž a poslouchat. Ještě jsem neměla plně rozmyšlenou trasu, ale branka byla stejně teprve na dohled.

Mia, okrajově Damon

U Bran hřbitova

Upír v černém se nějak excelentně k ničemu nevyjádřil, za to zvláštní slečna ano.
"To, že nebylo nic vidět si myslíte pouze vy. Já jsem toho viděl hodně." Na chvíli jsem se rozhlédl. "Kdepak je ta roztomilá ohnivá lištička?" Mile jsem se zazubil. Toto by jí snad mohlo prozradit, že jsem to nádherné představení viděl a hlavní postavu, jež by tu měla být zcela postrádám. Něco mi říká, že musí skutečně krásně hřát. Možná až moc.
Hmmm... že bych to vyzkoušel... Dal by si někdo pečeného holuba?
Sám se svoji trefné poznámce na svoji maličkost, přesněji na to jak mně ráda nazývá Willow, pousměji a dál poslouchám slečnu v její konverzaci.
Slečna však odešla, než-li jsem jí stačil odpovědět něco trefného na svoji obranu. Tenhle fakt se mi však nelíbil a tak jsem se podíval na upíra v černém, mírně se zazubil.
"Musíte omluvit i mne." Lehce jsem se poklonil. Sundal si kabát a vzlétl k nebesům. Vzdušnou čarou je to vždycky rychlejší a navíc vidím více věcí, celkově dění z výšky a to mi tak vyhovuje. Kabát však držím v ruce a nehodlám jej jen tak pustit. Je to jeden z mála, co mi tak neskutečně vyhovuje a neničí křídla.

Neudělala však moc kroků, takže mám pocit, že jsem zbytečně onomu upírovi ukázal kdo jsem, ale co už se dá dělat. Pokud to ovšem nevycítil on sám.
Doletěl jsem kousíček od oné neznáme slečny, kabát stále přitom držel v rukou a lehce se uklonil.
"A když vám prozradím své jméno?" Mírně jsem se zeptala nakrčil přitom zvědavě obočí. Nečekal jsem však na to, co mi odpoví na mou otázku. "Jsem Gabriel, těší mně." Pronesl jsem s úsměvem na rtech. Kdyby se náhodou dívala na má křídla, tak musím uznat, že se jimi rád chválím.
"Fakt nechcete na tu skleničku? Kafe či něco jiného? Víte já se nenechám jen tak odradit. Navíc jsem ochoten veškerou vaši útratu zaplatit." Mírně se ukloním. "Přeci jsem gentleman." Mírně jako kohout jsem se čepýřil a doufal přitom, že se ze mně skutečně nestane pečenej holub.

Being set as a goal? No way!...


Milý zázub mě v tu chvíli opravdu neměl nejmenší šanci rozehřát. Nebo spíš zchladit. Plamenné nitro si v zásadě našlo svou cestu, jak se vyjádřit a v tomhle případě to bylo jen čiré podráždění. Být příjemná? Zdvořilá? Hloupé přežitky minulé doby. Nikdy jsem se nechovala tak, jak kázala pravidla - a už vůbec ne ta společenská, tak proč s tím začínat?
Ohnivá lištička, hmm? By ses divil. Flame, slyšíš to? Zasloužil by trochu osmahnout, třeba by pak alespoň vypadal chutněji. I když dalšího chlapa k nakousnutí nepotřebujem, což? Beztak se jim nedá věřit.
Spím! Její námitka mi na náladě příliš nepřidala, spíš mě dopálila. Nemělo by to být čistě náhodou tak, že by se měla starat ona o mě a né já o ni? No jistě. Kdo by byl věřil legendám. Už to ani nemůžu tátovi vyčíst, ale kdybych mohla, nejspíš to udělám. Občas. I když bez Flame bych si přišla osamělá. Mít společnost, ač stejně nevrlou jako jsem sama, bylo až příliš často příjemně osvobozující; povznášející na duši, mysli i těle.
Jak jsem ale zaslechla ty podivné zvuky, máchání křídel a ten vlezlý poťouchlý podivín přistál vedle mě, zarazila jsem se v půlce kroku. Né, nemohla jsem si dovolit dát najevo, že mě to třeba trošku vyvedlo z míry, naopak. Tvářila jsem se, jako kdybych létající mužský viděla denně. Nebo spíš vůbec nijak. Nevzrušený výraz a oči nezvykle zdvořile upírané k jeho očím nemohly prozradit ani žblept na to, co si myslím, cítím nebo jak to asi vypadá.
No to určitě, ještě mám obdivovat něčí postavu a peříčka, si uhodl, napadlo mě kapku zlomyslně, když se úšklebek znovu usadí v koutku jemně tvarovaných úst. Vážně se nepodíváš? To tu ještě chybělo. Ten tichý hlas v mojí hlavě jasně pocházel od lištičky a já nebyla zrovna nadšená jejím zaujetím. Ne, odeskla jsem nanejvýš nezaujatou myšlenkou a na protest proti oběma; jeho přívětivému vystupování i liščí zvědavosti, jsem zkřížila ruce odmítavě, anebo možná trošku jako sebeobranné gesto, na prsou. Já bych se koukla, kdybys mě pustila ven, zaznělo nevinně. Upřímně jsem zadoufala, že pocítila spalující káravost mého pohledu, stejnou, jakou jsem upírala i směrem muže.
Jeho úklonu jsem patrně okázale odignorovala, přešlápnouc na místě s jistým toužebným pohledem směr hřbitovní branky, jako bych se snažila nenápadně naznačit, že mám lepší věci na práci. Což sice nemám, ale něco se vždycky najde. Všechno je přece zajímavější než maník s křídlama, že jo. To vůbec, ale vůbec není nenormální. Vlastně je potkáváš každej den, zcela běžně a tak je úplně logický vymizet... Přišla jsem si trochu jako schizofrenik, když už jsem poučovala víc sama sebe než Flame.
"A vy si vážně myslíte, že jméno něco změní na tom, že ste podivnej cápek, co se zničehonic zjevil vprostřed hřbitova a já vám mám věřit?" naznačila jsem mu posměšným tónem, že je to opravdu skvěle vyvedená myšlenka přeplněná absurditou, aniž bych už z čisté společenskosti odvětila na jeho představení vlastním jménem.
"Navíc, nic nechci; nemám hlad, ani žízeň. Ani zájem," chladný pokus o kruté odpálkování mi kapku překazí až zakručení v žaludku, které se prodralo do ticha a přetrhlo tak veškerou dramatičnost okamžiku. Úšklebek se mi na rtech rozšířil, marně zakrývajíc jisté rozpaky. Přistižena při činu, nemáš lhát. Její nezúčastněné zazívání mi lezlo na nervy. Příliš mi nepomáhalo v téhle nad míru trapné a nepěkné situaci, do které jsem se dost pravděpodobně zahrabala sama. Pohřbít se pod hladinou nezdvořilosti u mě bylo normální, ale nepravdivost mých slov většinou zůstala skryta. No nevadí. I mistr se někdy utne a tak jsem i já měla právo občas uklouznout. A nejlépe to vyřešit jak jinak než zamaskováním. A tak jsem vyrazila zase k brance, jako by nic.

This is Halloween

"Myslím, že jsem nic ohledně víry neřekl." Mírně jsem se ušklíbl. S vírou na mně nechoďte. Jsem padlej a dělám si nyní prostě, co se mi zlíbí. Víra je mi k ničemu.
"A já jsem zcela dobrovolně zjevil zrovinka na tomto hřbitově. Pche... víte, že všude kolem je nejméně milion hřbitovů. Jenže mně tu sem něco dotáhlo." Začíná mně přecházet pomalu nálada. Ale něco ve mně se tak nějak nechce vzdát.
Stejně se mnou někam půjdeš. Mírně jsem se pousmál. Zdvořile přitom uklonil a prohlédl si jí od hlavy až k patě. Vypadala až neskutečně nevinně a zároveň mi na tom jejím prvním dojmu něco nesedělo.
"Fajn." Dal jsem ruce rezignovaně nahoru. Ovšem v momentě, kdy se přihlásil její žaludek o slovo a tak dal nám oboum vědět, že s její myšlenkou neslouhlasí. Jsem se snažil nerozesmát se a udržet si vážnou tvář. Vypadalo to ovšem zcela komicky, v momentě když se koutky cukali a dostávali takovou zvláštní půvabnou křeč.
"Moje nabídka pořád platí. A myslím to zcela počestně." Pronesl jsem směrem k ní a doufal, že to k něčemu pomůže.
Kdyby se ani neotočila, tak jsem jí následoval a opět jí zastavil.
"Budu takto chodit pořád s vámi, dokud mi nedovolíte vás pozvat na nějakou dobrou večeři. Půjdeme tam, kde jsou lidé. A já to všechno zaplatím. Každý na vašem místě by tuto mou nabídku vzal. Neváhejte tím pádem." Pokusil jsem se o smutné oči a nadhodil tím pádem zcela nevinnej andělskej kukuč. Vyčkával jsem přitom na její reakci. Žádná další esa v rukávu mně bohužel nenapadala.

You gotta be kidding me!


"Dobrovolně zjevil?" neubránila jsem se ani já jistému záblesku zvědavosti. Přecijen, můj druh umění hraničícího s nadpřirozeností druh transportace ve zlomku vteřiny jaksi neobsahoval. Krom toho, že křídla rozhodně nepatřily do povinné výbavy Aith, navíc by se k mé plamenné lištičce ani nehodila, takže jsem se musela věčně spoléhat jen na vlastní nohy případně technické vymoženosti moderní dopravy.
Umí se teleportovat nebo tak něco? Nedokázala jsem tomu nevěnovat alespoň tu jednu myšlenku. Myslíš, že když bys nás zkřížila, měla bych liščátka s křídly? Ne, to mručení v hlavě nebylo ani radno zmiňovat, nejraději odignorovat takové zcestné nápady. Proti přírodě. Někdy bych byla vážně radši, kdyby chrápala, když už se na to vymlouvá, a odtušila, že v některých chvílích by měla raději držet jazyk za svým dokonalým chrupem.
"... něco dotáhlo, hmm?" zopakovala jsem po něm podruhé s pozvednutím konce v otázce, jako by to požadovalo vysvětlení a samo o sobě znělo příliš nejasně, než abych z toho mohla vydedukovat nějaký rozumný úsudek zrozený na základě nějakých faktických předpokladů. Zahlédnouc jeho pohled vstříc mému tělu už ale nebylo podle plánu. Přestaň vejrat. Pfé. Zase moje chyba. Naletěla jsem a zeptala se, co? To byl určitě nějaký zvrácený účel. Jen počkej, andílku. Lišky jsou mazané a mají ostré drápky.
"Studujete mé míry? Mám číslo deset, tričko M a nic pod ním," prskla jsem v dostatečné provokaci, abych mu ne právě vhodným způsobem ukázala, že by měl své oči upírat raději jiným směrem. Většina chlapských přeci před přímou narážkou prchne do hor. Mohl by to být i jeho případ. A nejlépe nejen do hor, ale mnohem dál.
Přimhouřila jsem oči vstříc jeho cukajícím koutkům a jednu dlaň volně umístila přes žaludek, jako bych tomu mamelukovi chtěla zacpat ústa. Bohužel, to se dělá dost těžko, když žádná nemá. Dokonce ani nějaké ovládání, kterým by se dalo trochu upravovat jeho volume, což by se v momentální situaci hodilo víc než skvěle. Jeho další slova mě ale připravila o naději na klidný průběh zbytku noci. S novým přimhouřením očí jsem jimi zalétla k jeho tváři, nutno říci, tvář přeplněnou nespokojeným nesouhlasem, ale i jistou rezignací vyjádřenou v tlumeném povzdechu.
"Chcete mi říct, že mě budete pronásledovat kamkoliv půjdu, dokud ta potvora nepřestane brblat?" No to tak, ještě ti prozradit, kde bydlím a zůstat příští tři týdny zamknutá bez zásob jen proto, abych se zbavila takových... bože, nemám ani páru, jaký výraz by se pro něj hodil. Potřásla jsem hlavičkou a ani si příliš nevšímala, jak si nazrzlé prameny navzájem tančily v jakémsi podivném, vášnivém víru a vzájemně se proplétaly do něžných změtí.
"Tak dobře," zažbleptala jsem v konečném důsledku odevzdaně. "Jedna večeře - jen jedna. Nic víc, nic míň. Žádné minuty k dobru. A až si budete stěžovat na mou drzou společnost, uvědomte si, že já vás varovala." Jen jsem pokývla rukou k brance, jakože má vést se svolením vybrat podnik dle vlastních peněžních možností. Ne, že bych ho nechtěla uvést do rozpaků vlastní volbou, ale jak jsem se znala, schválně bych vybrala nejluxusnější místo, nejdražší jídlo a nechala ho pěkně si politovat svého rozhodnutí vybrat si na dnešek zrovna mě.

Personal Jesus

"No zjevil... jak bych to řekl. Měl jsem do SunnyDale už namířeno, jak jsem řekl hledám Willow Rosenberg." Vysvětlil jsem jí to přesněji. Jak to tak vypadá, tak slečna je hodně na slovíčkaření.
"Tak to bejvá u andělů, když cítí nějaké zlo." Pokrčil jsem rameny. Mám pocit, že toto bude ještě hodně složitej večer. Ovšem noc je ještě mladá a může se to ještě rozvinout zvláštními rozměry. Vůbec bych za to nebyl naštvanej.
Je jasné, že si všimla toho, jak jsem se na ní díval. Bylo to hodně okaté a také dle mého plánu. To, že ovšem řekla svoje míry a další věci jsem nemusel vědět, ale cítím se hodně obohacený tím, že to vím.
Mírně jsem se pousmál. Čím dál tím více se mi tato slečna netykavka začala líbit a tím více jsem měl touhu jí být na blízku. Jsem svým způsobem strašný sebevrah.

Upřímně věděl jsem moc dobře, že tento souboj vyhraji. Hlad je velmi mocný a osoba, která to má v úmyslu zaplatit také.
"Jaká potvora?" Nechápavě jsem se na ní podíval. Netuším vůbec koho tou potvorou nazvala, zda-li sebe či svůj žaludek. Ovšem přikláněl bych se k žaludku.
"Ano, souhlas. Bude mi to skutečně stačit." Lehce jsem se pousmál a nabídl jí rámě, jako pravý gentleman. Zda-li to přijme je pouze na jejím dobrovolném rozhodnutí. Pokud ne, tak jsem dal své ruce do kapes.
"A víte, já nikdy ničeho nelituji." Další úsměv na tváři. Na chvíli jsem se zarazil, když jsme vyšli. Svým způsobem jsem toto město neměl zcela proklepnuté a ona se zdá být místní. Proč bych to zrovna měl vybírat já? Ještě si bude potom stěžovat, že jsem vybral nějakou putyku.
"A víte co? Výběr restaurace nechám na vás. Ještě jsem to tu moc neprochodil. Hmmm?" Tak nějak počítám, že její výběr nebude moc levnej, ale já mám peněz dost. Vím moc dobře, že toho nebudu litovat.
Tak tedy čekám na to kam mně povede a následuji jí, jako její vlastní stín.

Sweetly loaded with irony...

Tohle je vážně lepší a lepší, zabrblala jsem si otráveně v hlavě nad zjištěním důvodu, co vlastně pohledává v tomhle městě. Willow Rosenberg. Jedna z těch čarodějek figurujících na seznamu sledovaných osob. Jednoduše vynikající. Takže má fakticky známé všude. A to by člověk čekal, že se rozumná bytost zvládající trochu té magie zdrží podobných pochybných existencí. Nu, asi už to neplatí. Šance to zjistit nicméně byla na dosah.
"Doufám, že andělům taky dojde, že to zlo, a v tomhle případě jsem to určitě byla já než ti dva nekňubové, je nebezpečné i jim," podotkla jsem nazpět s co nejnevinnějším výrazem na tváři, který ovšem do úšklebky pobaveně pozdvižený pravý koutek značně narušil.
Na jeho otázku si pak víceméně výmluvně zabubnovala třemi ranami do břišních svalů a trhla neurčitě rameny, zatímco povytaženým obočím zhodnotila jeho nabídku rámě, na niž místo přijetí vystřelila k brance dvojnásobným tempem, ani ne ve smyslu zdrhat, spíš jako by se ho snažila zadýchat, zatímco ona je na podobné podmínky zvyklá. Nevýhoda luxusu křídel, andílku?
Bylo to galantní! namítala polospící Flame, zatímco můj úšklebek se pomalu rozšířil a pak vymizel. To tak. Radši si nech zdát o nějakém pomateném měniči, pořád lepší.
"Tak to musíte být šťastný muž," poznamenala jsem s hlasem mírně překypujícím ironií na jeho slova o lítosti. Dál už jsem se ale o výběru nevyjadřovala, jen u brány hřbitova stočila kroky vpravo po opuštěné, temnotou vyplněné ulici. Poměrně obratně si radíc s nerovnostmi chodníku, nezpomalovala jsem ani po pár minutách chůze. I když letmé zahlédnutí mého odrazu v okně okolo jedoucího auta, které mě na moment oslepilo svými ó-tak-zářivými-světlomety-co-ten-idiot-nechal-na-mlhovkách, mě přesvědčilo o tom, že z každé slušné restaurace by nás vyrazili. Vypadala jsem jako holka, co ráda působí potíže. Ne právě upravený vzhled, tmavé, přiléhavé oblečení,... nic kultivovaného. Ne, tudy vlak nepojede.
Cíleně jsem tedy změnila plány. Opačný extrém přece taky nebude tak zlý. Mají andílci rádi pořádně hlasité a neklidné bary v nebezpečných čtvrtích? Určitě to bude poučné. A alespoň si nebudeme muset na nic hrát; žádná romantická atmosféra, tu dokonale zruší pach cigaret a chuť piva vznášející se všude kolem, i těch pár oplzlých drzých poznámek od baru i další na beton ztřískaní opilci, co už se ani neudrží na nohou, ale přesto se hodlají porvat a převrátit pár stolů, zatímco vzrušení pozorovatelé uskakují před létajícími půllitry.
A přesně tak to taky vypadalo každý jediný večer U zvráceného Joela. A určitě to nevypadalo jinak potom, co jsem se protáhla kolem kontejnerů, nenápadně kývla na jediného vyhazovače, který tu byl a spíše by se dal nazvat stálým důchodcem nocujícím u dveří, a vstoupila do baru, nijak se neohlížejíc na to, zda jde vůbec ještě se mnou. Třeba ho vyděsila už tahle čtvrť. A pokud ta ne; něco by už sakra mělo.
"Tak jak se vám to líbí?" nahodila jsem dozadu udičku v podobě bezstarostné otázky, ruce zkřížíc na prsou, odstoupíc zhruba o dva kroky stranou od dveří, přemítavě hledíc do lokálu na typickou neukázněnou bandu a automaticky přecházíc do ignorace příliš hlasitě řvoucí muziky. Přes tohle se nebude dát vést žádný rozumný rozhovor, pokud bychom nebyli hodně, hodně blízko. A to se nestane. Alleluyah... Geniální plán, zlato.

S Aith

Nedobrý den na randění

Tak nějak jsem tušil, co vybere a vůbec mně to nepřekvapovalo. Na to, že jsem andílek tak jsem tyto kluby hodně prochodil. A dobré pivo taky není k zahození. Ovšem doufám, že to nebude ta hnusná teplá břečka jako minule, která se nedala pít a já jí musel vypít až do dna, abych nerozčílil rozzuřeného číšníka, která si divil proč mu tam nikdo nechodí. Opravdu jsem se v ten moment s nikým nehodlal porvat.
Tuším, že to byl tentokrát ten večer, co se se mnou rozešla má bývalá přítelkyně. Taková potulná lištička. Moc dobře jsem tušil, že to nebude mít dlouhé trvání... ale zamilovanost je v tomto pěkná svině... co jiného se na to dá říct?

Následoval jsem jí do lokálu a zatvářil jsem se zcela potěšeně, jelikož ten lokál se mi neskutečně líbil nejen protože tu byla luxusní mlha z cigaretového dýmu Tím pádem se nebudu muset ptát na to, zda-li se tu kouří., ale také jim z repráku vyřvávala má oblíbená kapela, ke které jsem se dostal před nedávnem a to právě Xandria, jejich Valentine. Na mé tváři se následně objevil úsměv od ucha k uchu. Ani mi tak nebude vadit, že na sebe budeme muset přeřvávat.
"Ano, je tu naprosto skvělé." Mrknul jsem na ní. A sedl si k volnému stolu, který tady byl... a to byl teda jedinej. Ten šum toho, jak si lidí povídali mezi s sebou mi nevadilo. Ani to, že jeden týpek zvýšil hlas. Kabát jsem si neměl v úmyslu sundávat, vážně se mi nechtělo vysvětlovat, že to co na sobě mám jsou křídla a ne další kabát. Můj pohled se přesunul k slečně, která mi ještě neprozradila své jméno...
Nevím sice, co to je za bytost. Ale uvidíme, kdo z nás dvou má větší výdrž? Kdo následně bude pěkná mluvka? Za svůj život jsem toho vypil opravdu hodně.
"Tak co si dáte dobrého. Já už mám vybráno." Stále úsměv na tváři. Neměl jsem v úmyslu jí nic jen tak zdarma dopřát. Bude se muset hodně snažit, aby se něco změnilo. Já budu stále klidný a hodlám tak zůstat až do konce. To já vyjdu z této místnosti jako vítěz. A to je ta výzva, které se jen tak nevzdám. Uvidíme, co na to slečinka?

It seems pretty screwed up...

Když jsem tak po očku pozorovala jeho potěšený výraz, nemohla jsem se ubránit dalšímu úšklebku, nepříliš nadšeného. Naráz mi došlo, že vzít ho sem nebyl dobrý nápad. Asi jsem ho podcenila. Možná nebyl tak docela andílek z té "světlé strany", nejspíš to bylo přesně naopak a jeho úsměv mi jen potvrdil, že tady se bude cítit jako ryba ve vodě. S povzdechem jsem si prsty pročísla neposlušné prameny a ani se je nesnažila uhladit do nějaké upravené podoby. K mému oblečení by se stejně účes vzorné holčičky nehodil.
Jen jsem zběžně omrkla rozsazení těch nejhůře ožralých extrémistů, co už se nejspíš po dalším pivu zhroutí k podlaze a zakotvila pohledem až na něm za stolem. Netrvalo dlouho nasadit sebejistý výraz zakrývající zaváhání, které bylo zaznamenáno především díky ztrátě výhody prostředí. Celá tahle věc měla jen jednu zatracenou výhodu; jídlo. Na to, jaká břečka se tu většinou točila a jaká individua se tu pohybovala, kuchyně nikdy nezklamala. Výběr nulový, za to klasika k nezaplacení.
Začala jsem se střídmě prodírat skrze hlouček, který předváděl jakousi parodii na uvolněný tanec v závislosti na prapodivné hudbě, k jím vybranému stolu a zasedla přímo naproti, aby mezi námi byla co největší vzdálenost, pootočíc židli tak, abych neseděla ani zády do lokálu, protože v takovýchhle podnicích jeden nikdy neví a měl by si rozhodně hlídat krk. Kdo ví, zda by mě ten andílek upozornil, kdyby se blížilo nebezpečí; a ještě líp ví, že na to nemíním spoléhat. Prsty jsem o něco povolila zip tmavé, kožené bundy a stlačila jej níž, aby se mi lépe dýchalo, prozatím ji nechávajíc na sobě.
"Kuřecí steak a brambory," odpověděla jsem bez zaváhání, aniž bych věnovala "jídelnímu" tedy spíše nápojovému lístku jediný pohled. Posunula jsem se o něco na židli a přehodila pravou nohu přes levou, abych alespoň působila ležérněji a uvolněněji. Spíš matení tělem, jak by se člověk mohl přestat mít na pozoru ve společnosti někoho... takového?
"A pivo samozřejmě," dodala jsem se zamrkáním přes stůl, podezřívavě zkoumajíc jeho úsměv, jako by se z něj daly vyčíst veškeré potměšilé myšlenky.

The perverted Joel

Opravdu se mi neskutečně líbí, když mi hraje do karet jenom kvůli tomu, že by do mně nikdo neřekl jaké hovado vlastně jsem a čeho si dopřávám. Tento fakt se následně dobře využívá v boji a nejen v něm. Využívám toho, že soupeř či kdokoliv podceňuje moje síly a následně v momentě kdyby to čekal nejméně zaútočím. Ovšem v této chvíli mi nebezpečí nehrozí. I přesto co můj pohled přejel lokálem na oných pár ožralců, kteří by se chtěli porvat.
Proč ne? Malé rozptýleníčko by neuškodilo.... začínám se pomalu nudit.
To jak si rychle objednala bez pohlédnutí do lístku mně vůbec nepřekvapilo. Akorát to zvýšilo na faktu, že tato ženská prostě ví co chce a jde si za tím, což mně na ní začalo fascinovat a jako jediná věc prozatím se mi na ní zcela líbila. I když pro začátek těch mínusů teda bude. Ale jak se říká... noc je ještě mladá.
"Hmmm.. proč ne... dám si to stejné..." Pronesl jsem k číšnikovi, který se sem stavil během chviličky co přestal přelešťovat skleničky. Poté co se přesunul za bar jsem svou pozornost opět přesunul na slečnu.
"Steak jsem neměl sakra dlouhou dobu. Doufám, že tu vaří dobře. A když ne... stejně to sežeru... mám hlad." Pronesl jsem v momentě, kdy se má ruka dostala ke kabátu a začala v něm hledat tu krásnou krabičku, ve které se schovává mé kuřivo. Vytáhl jsem z ní opatrně jednu tu trubičku štěstí a v momentě, kdy jsem si chtěl zapálit, jsem pohlédl na slečnu.
"Nevadí?" Byla to spíše otázka typu je-mi-to-jedno-ale-zeptal-jsem-se-aspoň. A zapálil jsem si slastně onu cigaretu. K pivu se prostě nedá nic jiného než kouřit.

Give me a break... really


Po odchodu číšníka se přecijen udělalo o něco tepleji, než by bylo tak úplně příjemné. Ono když zavřete tolik lidí do jedné, né zas tak velké místnosti, z nichž většina bude kouřit, potit se, chlastat a klátit se po parketu, vydýchá se to tam vážně rychle. V zájmu o čerstvý vzduch a trochu prostoru jsem ze sebe stáhla bundu celou, pověsíc ji na opěrátko své dřevěné, jednoduché a nepříliš pohodlné židle. Krátce jsem shlédla dolů; všezakrývající červené tílko bylo lepší, než nic. Mohlo to být i horší. Kdyby nade mnou Flame převzala kontrolu ve spánku, taky jsem tu teď mohla stát v pyžamu.
"Pokud jde o steaky, v téhle části města je tenhle podnik bez nadsázky bezkonkurenční... zato to pivo asi nebudete chtít tolik převalovat v ústech," prohodila zdánlivě bezstarostně nazpět, stroze konverzačním, ne tak docela přátelským tónem.
Až když vytáhnul krabičku, potřásla jsem hlavou. Kdybych teď mohla syčet a prskat jako kočka, tedy spíš jako liška na příliš drzého zajíce, co se jí snaží lézt do revíru, udělala bych to. Ale těžko můžete někomu zakázat zapálit si v místě, kde kouří všichni. Takže jsem to prostě v rámci jeho pohledu, jasně mě ujišťujícího, že na mém názoru beztak ani za mák nesejde, okomentovala tak akorát ledabylým trhnutím ramen, zcela neurčitým.
"Takže,..." začala jsem přemítat, jak využít téhle nabídky k získání nějakých užitečných informací. Ber to pracovně, pak se přece nemůže nic zvrtnout...
"Proč se vlastně scháníte po té Willow Rosenbergové? Rozhodl jste se získat zpátky svou bývalku, když jste si uvědomil, že to vy jste ten vůl?" nadhodila bez zaváhání nějakou praštěnou teorii, naklánějíc hlavu více ke straně k pravému rameni, jak během svého pozorování vyčkávala nejen odpověď ale i jídlo, jednou dlaní měkce tišíc ještě stále se slabě ozývající žaludek, jehož zoufalost se zjevně se všemi těmi prolínajícími se ne zrovna příjemnými vůnemi kolem zvětšila.

NOOO!

Občas si tvor jako já nemůže ani v klidu vychutnat cigárko, aby se následně nerozkašlal překvapen tím, co slečna řekla. Následně poté co jsem dokašlal, jsem si neodpustit se z celého srdce rozesmát. Takto skvěle mně ještě nikdo nepobavil.
Každý přece ví, že Will je na slečny a muže nemá vůbec žádný zájem. A pokud ano, tak se toho muselo hodně změnit poté co jsem se s ní viděl naposledy. Tuším měla vztah s Tarou, teda pokud se nerozešli.
Ještě notnou chvíli jsem se smál, až jsem popadl dech a poté se už hodil opět do klidu, vychutnávajíc si cigaretu.
"Will a já? Co vás to napadlo? Vždyť ona má slečnu." Tímto jsem jí naznačil věc, které mně nejvíce rozesmála a poté si jí ještě jednou pohledem změřil. Něco mi říká, že se o cosi pokouší. Netuším zda-li to není zase moje paranoia, ale tak či tak si dám pozor.
"Řeknu to takto. Willi, je jediná osoba kterou znám odsud. Teda vás jsem poznal až dneska, takže se nepočítáte." Usmál jsem se na ní a naznačil jí přiťuknutí, abych se následně oné břečky čemu říkají pivo napil.
Ach jo.. budu si tady muset najít nějaký lepší podnik, kde si to pivo konečně vychutnám. Lehce si povzdechnu. Ovšem nedávám na sobě znát, že to pivo chutná vážně odporně. Můj pohled se proto přesune na bar, aby se podíval na nabídku co rozlevají za tvrdé. Upřímně doufám, že tu whisky nešidí, tak jak to mají zvykem. Tzn. Nedávají do prázdné značkové skleničky tu nejlevnější sračku, která se nedá pít za ty peníze co po nás chtějí. Ale i takové věci dokážu chlastat.
"Copak vás to zajímá?" Lehce jsem se zamračil. "Pochybuji, že to říkáte jenom tak, aby řeč nestála." Dodal jsem následně na vysvětlenou a čekal na její reakci. Mému oku neunikne žádný důkaz toho, že mám pravdu. Tuto hru mám už ozkoušenou.

Well... Sincerely? No way...

Neubránila jsem se povytáhnutí obou obočí na jeho náhlý a dosti nekončící záchvat smíchu. pravda, přes hlasitou hudbu, šum a hluk rozbíjející se sklenice to asi příliš lidí nepostřehlo, ale i tak jsem se se stopou paranoiy ohlédla nejprve přes jedno a pak přes druhé rameno, jak jsem tak seděla našikmo vstříc lokálu i jemu.
Odkývla jsem číšníka, když k pivu konečně dodal i steak a dokázala tak jeho chování do té chvíle nikterak nekomentovat, abych měla nějakou šanci si vůbec promyslet, jak vlastně zareagovat. Ne, že já bych byla na myšlení nějaký přeborník. To asi těžko.
"Ah tak," zabrumlala jsem nakonec neurčitě, diplomatické chování mi nikdy nešlo. V hlavě mi to ale šrotovalo. Tak tedy to byla ta druhá wicca neustále naservírovaná u nich v domě... Zdá se, že přecijen může poskytnout nějaké zajímavé informace. Dát ho opít, vytáhnout z něj, co ví a pak zmizet, než si uvědomí, že o mně neví vůbec nic na oplátku... To zní jako plán.
"Jak jste se vlastně poznali? Když tedy nejste zdejší..." s naprosto nečitelným, spíše do nevinné zvědavosti lazeným výrazem jsem ho lehce pobídla k nějakému pokračování a sama se natáhla pro svou sklenici piva, abych lehce svlažila ústa. Nebylo to zas tak zlé. Bývalo to i horší. Tohle aspoň nechutnalo, jako by do toho přidávali močůvku. Bod pro číšníka.
"Snažím se projevit alespoň minimum zdvořilého zájmu," odbyla jsem pak jeho podezření s naprosto ledovým klidem. "Některé z nás vychovávali v těch slušnějších poměrech," přisadila jsem si ještě stále s naprosto andílkovskou tváří. Dokázala bych sehrát andílka lépe než on. Tak proč on má křídla? Narodí se s nimi člověk; tedy... nečlověk? Tohle téma jaksi ve všech těch odborných knihách chybělo... co má člověk potom čekat?

Buffiina hra

Vnímáš nového navštěvníka, ale do hlavy se ti pozvolna vkrádá šepot, tichý, šílený smích i vábivý hlas. Zrak se ti zamlží, takže jen tušíš kde je Willow i její známí, kterého pozvala dál.

Vidíš přivázaného Spika a sebe jak mu vrážíš stříbro do ran. Jak se smejěš spolu s Drusilou a dál ho obě svorně mučíte. Necháváte mu ohořívat prsty na slunci, vždy článek po článku a on jen nesrozumitelně šeptá. Za zády se ti zjeví Angel, pevně te obejme a ty SPika odkopneš jako rozbuitou hračku do jezírka, které bylo, dle dýmu co z nej nyní stoupá, vysvětcené.

obraz se znovu rozmaže a hlava se ti neskutečně točí. Slyšíš ak Willow něco říká ...

... a vidíš jak stojí s Murcem po boku v hořícím městě. Oba se smějí smíchem šílenců a trhají lidi na kusy jen holýma rukama. Několik osob se za nimi potácí, ožírají roztrhaná těla a chlemtají krev z kaluží. Podíváš se pod nohy a z nechutí zjišťuješ, že stojíš uprostřed tratoliště krve, od jehož hladiny se odráží svit měsíce.

černota ti obestřela zrak, ještě slyšíš jak Willow vykřikla a tvůj pád na zem ztlumila něčí náruč. Nejpíše Murco, ale jista si být nemůžeš nyní ničím neb tvá mysl se rozhodla nastolit stav bezvědomí.


_____________________________

Nová situace u Summersů

Čekám, co Buffy odpoví a visím na ní pohledem. Reakce žádná, ale výraz v její tváři naznačuje, že něco není v pořádku.
“Buffy? Je ti něco?“
Její obličej naznačuje jen jakýsi výraz znechucení a zoufalství zároveň.
“Buffy!!!“
Vykřiknu. Místo odpovědi se kamarádka poroučí k zemi, kde ji zachytí Murco dřív než dopadne. Vím, že Murcovy reflexy jsou hodně dobré a jsem za ně ráda, Buffy si alespoň pádem neublížila. Přikleknu a pokouším se o nějaké základní pokusy probírání, ale nic to nedělá.
“Vezmi mi nahoru, pokoj vlevo na konci chodby.“
Požádám Murca a nechám ho, aby udělal, co jsme řekla.
“Gilesi?!“
Křiknu hlasitě do prostoru. Nejspíš už slyšel můj předešlý výkřik, protože se objevil, ještě než jsem dořekla jméno.
“Co se děje?“
Otázka byla jasná už z výrazu, ale stejně ji položil.
“Buffy chtěla jít ven po tom upírovi a když jsme jí s Murcem nabízeli pomoc z ničeho nic, omdlela. Murco ji odnesl do pokoje.“
Než jsme se společně vydali nahoru, stihl hodit ještě jeden tázavý pohled, než ho vystřídal ten starostlivý spěch.
“Murco přijel na mou žádost, mohl by pomoci.“
Urovnala jsem informace a došla do Buffina pokoje.
“Postarám se o ní. Vy si běžte po svém…“
Odvelí nás pryč a ještě kývnutím se s Murcem pozdraví. Bojím se, to je zřejmé, ale věřím, že Giles to zvládne a doufám, že to není nic vážného.
“No… asi ti zatím pomohu s věcmi z auta, o kterých jsi mluvil.“
Navrhnu celkem rozhozeně, když opouštíme Buffyin pokoj.
Docela by se mi hodilo trochu vzduchu…
Z pokoje ještě tázavě vykoukne Dawn, se sluchátky v ruce. Mávnu na ní s úsměvem, že je vše v pořádku, tak jen kývne a vrátí sluchátka do uší.
Alespoň ona je v klidu…
Nové holky buď nic nepostřehly a seznamují se, nebo se ptát nechtějí. Ať tak či tak, máme zatím volnou ruku.
Bude v pohodě, bude v pohodě, bude v pohodě…

Bez Buffy

S Kvočna se skací k zemi a v náručí jí mám dříve než Růžin výkřik utichne. Dál se řídím jejími příkazy. Přeci jen ona zná toto doupě lépe než-li já. K dění dál se není třeba vyjadřovat tak rychle vyklidím prostor abych případnému ošetřování nepřekážel. Tudíž se odeberu zpět do přízemí.

"Tvou společnost rozhodně neodmítnu, Růžičko."

pronesu s úsměvem a nabídnu jí své rámě. Hold stará škole se nezapře.

"Klid, ona se probere. Jen toho teď na ní asi bylo moc. Stres je hnus a každý máme své limity."

pokusím se uklidnit svou společnici, když opouštíme doupě. Upřímně se divím, že se je Prvotní ještě nepokusil vyhladit. Buď neví kde jsou a nebo si s nimi jen hraje. Ale tak či tak, obranu by zlikvidovalo i hladové mládě. I proto, že tu žádná obrana není.

"Jak jsou vlastně chráněny, když je teď Přemožitelka mimo?"

optám se tiše. Přeci jen rád bych věděl jak na tom jsme. Má existence je momentálně s touto skupinou spojená. I když... Nu myšlenky tohoto rázu nechám být neb mě čeká vzpomenout si kam jsem dal klíčky od vozu. Ke kterému jsem zatím došli a který zde očividně již pár dní stojí. Hold obhlídnou terén bez toho aby o mě kdokoliv věděl má své nesporné výhody.
Kam jsem je jenom dal? ... Ááá! Tady jsou, mršky.
vylovím klíče na již třetí pokus a z kufru vysvobodím starší černý lodní pytel a pouzdro na výkresy. Pytel hodím přes rameno a stejně tak naložím s pouzdrem. Sice to není uplně ideální, ale což.

"Můžem tedy vyrazit na zpět."

prohodím ke svému sličnému doprovodu spolu s cvaknutím zamykaného kufru.

Venku v Sunnydale, nedaleko domu Summersových

Rámě bez váhání přijmu a vyjdeme ven. Rozhlédnu se po kraji a za chůze si pořádně vyčistím plíce.
“Pravda… Stresovala se příliš, ale stejně mám strach. To mi prostě nevezmeš, ať budeš uklidňovat jakkoli.“
Smutně se pousměji.
Jsem zvědavá kdy se podobně složím já…
Jeho otázka o ochraně mě zarazí a vyvolá jeden velký ‚a sakra‘ pohled.
“To je celkem příhodná otázka… Víš… tohle je právě jeden z důvodů mých obav o Buffy… všechno bylo na ní, i veškerá naše ochrana.“
Povzdechnu si se stínem zděšení.
“Takže momentálně jsme prakticky bez ochrany…“
Pozoruji jeho hledání klíčů a snažím se nedomýšlet, co všechno se může stát, když bude Buffy moc dlouho mimo… a že jí po tomhle rozhodně ihned nenechám vstát a běžet mezi upíry.
“Nemám ti tohle vzít já?“
Zeptám se, když vyloví pouzdro po lodním pytli.
“Co v tom všechno máš?“
Dodám zvědavě.

Zvědavá rusovláska

"U všech mrtvých bohů, vy nemáte žádou jinou ochranu? Ani prostý bezpečnostní systém?"

podivým se poměrně nahlas. Tak tohle jsem nečekal. Tak špatné jsem to nečekal.

"Udivuje mě, že zatím dbíte v tomto životě."

zakroutím nad tím hlavou a rovnou si procházím svůj repertoár co mohu provést. Z flaku prakticky nic moc, krom toho tam fyvizky být. I když i to by první problémy dokázalo odrazit.
Na otázku, zda mi mlže odebrat pouzdro, jí ho s klidem podám. Obsah tubusu zná, i když jí to zatím nedochází.

"Kreslící potřebu vyrobenou z damascénské ocely po vzoru japonských mistrů v tomto oboru. Je poměrně stará a sama pokryta velmi specifickými znaky, pro takové jako jsem já."

odpovím jí se škodolibým úsměvem.

Na ulici

Jeho údiv je celkem pochopitelný, ovšem druhou otázku si sama pokládám už nějakou dobu.
“Popravdě mě to občas udivuje též.“
Přiznám se. Požádat Murca o pomoc se nyní ukazuje jako opravdu vynikající nápad.
“Ano, nooo, mám pocit, že bezpečnostní systém proti zlodějům v domě je, ale není to ochrana v pravém slova smyslu. Dům se kvůli Angelusovi nechával vysvětit, ale co víme o tom praupírovi tak mám pocit, že tohle na něj taky nezapůsobí, takže ne… krom Buffiny síly nemáme nic použitelného.“
Poznání nového průšvihu mě znervóznilo ještě víc.
Jsme v pytli… pokud tohle přežijeme… no... tak to bude zázrak…“
“A to nemluvím o tom, že adeptky nejsou nijak skvěle vycvičené. Některé mají nějaký základ od svých pozorovatelů, ale to pro pořádný boj nebude stačit.“
Dodám ještě další „velmi povzbudivou“ informaci. Raději převezmu pouzdro a nechám si velmi přesně a zároveň zaobaleně vysvětlit co je jeho obsahem.
Vyčaruji ve tváři alespoň náznak úsměvu.
“Myslela jsem to velké co máš na zádech.“
S tím se vydáme zpátky k domu.
Když nad tím tak přemýšlím... kde ho ubytuji? K holkám je blbost, dát mu samostatný pokoj taky, protože nejsme hotel a nastěhuje se k nám ještě několik dalších holek. K Gilesovi bych ho raději necpala a obývák je nevhodný... no... to se domyslí … zatím to asi dáme ke mně... mohla bych si vytáhnout matračku a nechat ho u sebe v posteli... jo... to by asi šlo...

Cesta zpět

"Jinými slovy nemáme nic, krom kreslích potřeb."

schrnu tu a již teď vím, že další den budu mít co dělat. To zase bude zábava tvořit pasti a splétat runy v nějakou obranu. Dlouho jsem již kompletní obranu nestavěl.

"Ty jsi kolem domu nic nevytvořila?"

optám se pro jistotu. Avšak jak Růži znám, tak dokud je jiná cesta, k magii se neuchýlí. Což v tomto případě moudré nebylo.

"Trocha oblečení a pak takové maličkosti jako krmivo pro dravce, údržbu chladné logiky a tak."

snažím se z toho vybruslit. Přeci jen ta drobná zbrojnice co mám na zádech není úplně legální. Respektive nejsem si z legalitou některých hraček jistý. Některé knihy co tam mám rozhodně nesmí příjít do jiných rukou, než do mých. Být o hlavukratší by mi vážně neslušelo.

"Takže, kam s tím?"

optám se, když dorazíme zpět do kurníku.

Ubytovávání Murca

Konstatování faktu jen odsouhlasím kývnutím. Opravdu nemám nic, krom něj a jeho ostré přítelkyně.
“Do teď to nebylo potřeba, poradili jsme si … i bez… magie…“
Sklopím hlavu. Měla bych se zase naučit magii trochu víc věřit, tak aby to bylo s mírou a nepřerostlo mi to opět přes hlavu… ale mám celkem pochopitelný strach, stejně jako když si těžce odnaučený kuřák výjimečně zapálí s přáteli… i z toho může být opět závislost.
Obsah jeho zavazadla dál neřeším, občas si sama nejsem jistá, co myslí některými jeho slovními přesmyčkami.
V poklidu se opět vrátíme do, zatím, ničím netknutého domu. Veškeré předešlé třídění myšlenek a přemýšlení není třeba opakovat nahlas.
“Asi tě ubytuji u mě. Z hlediska prostoru a slušnosti to bude asi nejvhodnější.“
S tímto závěrem jdu nahoru a chodbou doprava. Pouzdro opatrně položím na stůl a rozhlížím se po pokoji.
Kam jsem ji uklidila?
Pokoj je laděn do jemných barev a převládá bílá. Dřevo dvojlůžkové postele i skříně je natřené také na bílo.
“Nechám ti postel a pokusím se najít matraci.“
S tím mrknu do dolní části skříně, a po chvilce štrachání se podívám pod postel, kde ji také nakonec najdu.

Zvláštní ubytování?

Raději pomlčím o tom, že si stačilo počkat až Buffy půjde byť jen na nákup a během těch 10 minut celý barák proměnit v krvavé lázně. Je to zbytečné. Raději promýšlím stavbu run tak, aby to mělo dostatečně efektivní.

"U tebe?"

tiše se podivím, ale v podstatě se nebráním. Její uvažování smysl má. A já budu mít alepsoň klid se připravit.
Složím tedy věci na zem, počkám až nalezne madraci, kterou jí vezmu z rukou.

"Tu si beru já. Přece ti nemohu okupovat postel. A navíc nemohu mít na svědomí tvá záda."

pronesu nekompromisně.

U mě v pokoji - ubytování nic extra

“Hej!...“
To sebrání jsem nečekala... no dobře, čekala, ale ne tak rychle.
“To je od tebe milé, ale tohle přece... postel rozhodně nebudeš „okupovat“ a potřebuješ se pořádně vyspat... Takže ji nech mě.“
Proč mám pocit, že tohle mu rozhodně nevymluvím?
Povzdechnu si.
Jen doufám, že si nikdo nebude nic myslet, když tu bude se mnou... starý známý... ehm... sakra... No … přece všichni ví, co jsem, takže chlap? … ne... to nehrozí...
Ujistím sebe sama a doufám, že o tom budou přesvědčeni i ostaní v domě.
A vůbec... už s Tarou jsem se naučila, že si okolí může myslet co chce, důležité je, že my víme jak to mezi námi je....... achjo Willow, co zase blbneš?
Výrazně posmutním při vzpomínce přítelkyni. Zoufalé napomenutí sebe sama ještě umocňuje můj stesk.
Raději rychle rozmrkám pálící oči a zaměřím se na Murca s matrací, jestli s enáhodou nerozmyslel.

Hádání o madraci

Jen se uchechtnu její argumentaci

"Jako by jsi se ty vyspat nepotřebovala. A navíc pokud bude třeba aktivní magie, je to na tobě. Sama dobře víš, že to mým oborem není."

připomenu drobný rozdíl na poli magie

"Takže pořádnou postel potřebuješ více."

uzavřu to a hodím madračku na druhou stranu pokoje, směrem od postele. Následně k ní přesunu své věci a tím povazuji věc za uzavřenou.

"Nesmutni Růžičko, je třeba se připravit na zítřek."

pokusím je ji uvést zpět do reality a z kreslícího pouzdra osvobodím svou katanu. Starší to kousek s čepelí zdobenou runami. Čepel která je po těch letech součástí mě samého. Mé duše, mého těla i mé magie.

"Budu muset obhlédnout dům jak uvnitř tak z vnějšku. Neb na zítřek je dobré se připravit už dnes. A alespoň s nějakou ochranou se mi bude usínat lépe než s žádnou."

vysvětlím své záměry a doufám, že odvedu dostatečně kvalitní práci abych si mohl dovolit alespoň zavřít přes noc oči.

Poslední vzdor a průzkum domu

“No já… nechci moc čarovat… pokud to bude nutné tak ano, ale víc bude potřeba tvých schopností.“
Dodám ještě jednu lehce vzdorovitou poznámku. Murco však téma uzavřel, tak se smířím s tím, že budu mít na zemi nocležníka.
Tobě se říká, nesmutni… achjo… Ono nejde jen tak zahodit vzpomínky.
Pohledem se přesunu na runovou krásku. Hodně obdivuji jeho péči o zbraně a tady obdivuji i zbraň samotnou. Lepšího majitele si katana jistě nemohla přát, vedle Murca vypadá jako jeho životní partnerka a obdobně se k ní i její majitel chová.
“Ovšem, můžeš se zde pohybovat, jak budeš potřebovat. Mám tě doprovodit a ukázat kde co je nebo nechceš být rušen?“
Správně bych ho doprovodit měla, když tu řeším tu slušnost k návštěvě, ale k otázce mě přivedla jeho zmínka o ochraně. Pokud hodlá něco „čarovat“ tak sama vím, že divák je nežádoucí.

Průzkum terénu

Mile se na Willow usměji a po prvé co jsem zde plně nasaji její vůni. Nezměnila se od doby co jsme se setkali po prvé a na posledy.

"Mé schopnosti budou upotřebeny dnes a možná zítra, pro přímí boj jsou k ničemu. To je ti ale známo."

vrátím míček debaty zpět na její stranu hřiště a v hlavě již sestavuji plán obrany. Kde udělám střed toho spletence a jak celou část povedu.

"Když mě provedeš, budu rád."

přikývnu na nabídku a nechám se provést jak po zahradách domu, kde si snažím zapamatovat i maličkosti a hlavně vymyslet co udělám dnes a co zítra. A hlavně jak to provedu. To je to oč tu běží. Uložím si do paměti místa, která jsem se rozhodl využít jako opěrné body pro rozlišení případného vetřelce. Naštěstí mi k označení stačí jen dotyk mou chladnou kráskou a ani není třeba ji svlékat. Následně mě to samé čekalo v domě. Bylo třeba ho projít od sklepa po půdu a vybrat další opěrná místa, pak se upne struktura vlastní obrany. Tedy paralizující a likvidační části.
Dokončím značkování a vrátím se do Růžina pokoje. Vzhledem k tomu, že ho budem dle neúměře mezi množstvím lidí a velikostí domu, obývat oba dva, zvolím ho jako střed a tudíž nejslabší část obrany.
Odhrnu koberec a usednu na zem do tureckeho sedu. Obnaženou čepel katany mám položenou na oklenou, oči zavřenéa myslí procházím jeden pod po druhém. Prsty pravé ruky hladím runy vyryté do čepele a levým ukazovákem ryji ony runy do podlahy. I když ryji, spíše vypadají jako bych je tam vypálil, či vytlačil. V mysli je propojuji s body, které jsem jim určil a určuji kdy a jak budou reagovat. Obrazec uzavřu do kruhu, jenž má být tímto domem. Počítám, že během dalších dnů kruhů přibude, dle toho jak budu obranu rozšiřovat a upravovat. Cítím únavu, ale je třeba jěště zkontrolovat celou strukturu.
Když vše vypadá v pořádku, obleču svou runovou společnici, vrátím koberec na jeho místo a a vyčerpaně se svalím na připravenou madraci. Celým tělem se rozlévá únava. Ani se nenamáhám zavírat oči neb vím, že spánek se ještě dlouho nedostaví. A naštěstí nejsilnější nával vyčerpání brzy pomine.
Jen mám pocit, že se mi Růžička znovu pokusí vnutit postel.

Runová magie = Španělská vesnice

Má argumentace je opravdu zbytečná a tak se s tím raději smířím. Po jeho přikývnutí opustíme pokoj a já mu ukáži celý dům i zahradu při tom pozoruji jak si „značkuje“ území.
Runová magie je pro mě úplně neznámá, ale hlavně se ji málokdo dokáže naučit a řádně ovládat.“
Přemýšlím jak to všechno asi funguje, ale jelikož mám stále své vnitřní strašáky tak se v tom odmítám nějak více šťourat. Mlčky počkám než Murco udělá co je nutné a vrátíme se do pokoje. Bezeslova odklidí koberec a zasedne na parkety s katanou a uvede se do meditace.
Já si zatím sednu do křesla pod oknem a otevřela knihu, co tam byla. Samo o sobě by to nebylo až tak špatné, kdyby se najednou nezvalo slabé zasyčení a já nevzhlédla.
CO?! To... To nemyslí vážně?!
Zatnu zuby a tiše zakvílím. On mi vypaluje runy do parket! On mi doopravdy vypaluje runy do parket!!!
Až po prvním šoku si všimnu, že je tam tvoří prstem a dál ho jen pozoruji. Dýchám trochu rozrušeně, ale je mi jansé, že někam to přijít muselo.
Taky to mohl alepsoň říct! Nějaké varování by se hodilo... sakra to je tam nemohl nakreslit nějakou tužkou?
Na druhou stranu, je fajn, že se rozčiluji na dpitomostí a nemyslím na věci okolo.
Jakmile je „vzhůru“ chcu mu něco říct, ale od ostřejšího výstupu mě odradí jeho výrazné vyčerpání.
A cos čekala? Že vyskočí jako klokan a bude úplně v pohodě?
Zakroutím sama nad sebou hlavou, odhodim knihu kde byla a přistoupím k němu.
“Mohl jsi zmínit způsob jakým budeš tu ochranu budovat.“
Špitnu nespokojeně. Za tohle ho trochu nemám ráda, ale nemohu moc prskat, protože do teď jsme tu žádnou ochranu neměli a za tohle můžeme být jedině rádi.
“Jak ti je? Opravdu nechceš raději tu postel? Alespoň aby jsi nabral co jsi teď ztratil...“

Špatně a ještě hůř
Příprava čaje probíhá v klidu a přísloví že sledovaná voda se nikdy nevaří se aspoň teď nepotvrdilo.Klid poněkud naruší Willow když spěchá za Buffy a málem mi vyrazí čaj když si ho nesu do obývacího pokoje.Když se posadím zaslechnu rozhovor Willow s Buffy o podivném muži se kterým se seznámila v Anglii.
Nevím přesně kdo je,ale vím že není člověk.Ale Willow mně ujistila že je to přítel a protože tu byli jiné starosti zapadlo to mezi ostatní informace.Teda až do dneška
Myšlenky se mi vrátí opět k současné situaci.Vím že Buffy hledání Spika nevymluvím a ani nechci.Spike se změnil a nemyslím jen tím že má duši.I když je to pořád upír udělal hodně dobrého a i tu duši si vzal dobrovolně kvůli Buffy.
Mám pocit že mu asi v poslední hádce vyčetla že nemá duši ...
Odložím šálek promnu si spánek a pokusím se přijít na nějaký plán.Musí mít plán,opravdu dobrý plán pokud nechce aby se její záchranná akce zvrhla.
Chci Buffy poděkovat,ale ona mi jednu vrazí až se zapotácím a udělám několik kroků zpátky.
„Chcete se nechat zabít?Tohle mi už nikdy nedělejte.“
Křičí na mně a já v jejím hlase poznám kromě vzteku i strach,ale má pravdu.I přes to co Angelus udělal jít na něj sám byla vážně velká hloupost.
Potlačím poslední myšlenku a vrátím se z bolestivých vzpomínek opět do současnosti.Prvotní bude tento krok očekávat a jistě tam bude čekat jeho nový výtvor nebo nejspíš i něco mnohem horšího.Uslyším volat své jméno je to Wilow a tak se špatným pocitem doběhnu ke dveřím.Vyslechnu si co mi řekne projedu si rukama vlasy a na tváři se mi na chvíli objeví uštvaný výraz.Nečekal jsme že to bude tak brzo k čemu vzpomínky když vám současnost připravuje vlastní překvapení.Kývnu muži kterého Willow představila jako Murca a pak dodám.
„Dobře já se postarám o Buffy a vy zařiďte to ostatní.“
Jemně leč důrazně vyprovodím ostatní z Buffyina pokoje a pak se rozhodnu že začnu se základní zdravotní prohlídkou abych zjistil že je v pořádku.
„Budeš v pořádku už několikrát hrozil konec světa a my jsme to zvládli.Ale až se probereš tak se aspoň ze začátku budeš šetřit.A obávám se že výprava za Spikem bude muset počkat.Vím co mi řekneš,ale na jeho osvobození potřebujeme vážně dobrý plán.Prvotní ho nezabije aspoň zatím ne.Přišel by tím o svou kořist i návnadu.“
Můj hlas přejde ke konci na šepot a já se svalím na židli.Ale nakonec vstanu a rozhodnu se najít Willow a Murca,Nerad odcházím,ale abych měl aspoň z čeho vycházet potřebuji zjistit něco víc co těmto mdlobám předcházelo.Taky se musíme domluvit na nějaké ochraně protože pokud bychom měli nevítanou návštěvu rád bych se spolehl na něco víc než na štěstí.Ale hlavně musím Willow uklidnit než se složí taky.
A co ty Ruperte?Kdo uklidní tebe?Obávám se ani všechny čajovníky na světě by mi teď nepomohli.

Probouzení

Pohledem zabloudím k Willow, která mě teď nemá skutečně ráda. Ale což, to se nějak přežije.

"Dobře víš, že jsem runotepec."

pronesu jakožto omluvu. Pravda, mohl jsem jí to říci, ale další možností by bylo vyrýt obranu do základu a tedy někde ve sklepě. A upřímě, raději budu mít obranu pod dohledem. Pro všechny případy.

"Docela dobře, na to co jsem teď vyvedl."

odpovím s úsměvem a opatrně se posadím, ignorující palčivou bolest na levé části hrudníku. Hold připomínka mladické hlouposti a nerozvážnosti se ozívá.

"Leda by jsi se přitulila."

neodpustím si provokaci. Už jsem spal i na horších místech, než je madračka hozená na zem. Tu naopak o proti tomu, či spíše od těch dob, považuji za lože velmi luxusní.
Radost s provokace zapudí něco jiného. Staronový známí, který se blíží.

"Ale i v tom případě cas později. Myslím, že s námi bude chtít mluvit Pozorovatel."

Rušení denního klidu

“Vím, ale nemusel jsi to dělat zrovna do parket.“
Zabrblám, a, pokud se nechá tak mu s posazením trochu pomohu lehkým podepřením rukou.
“Opravdu dobře?“
Ujišťuji se.
“Cos vlastně všechno „vyvedl“?“
Na jeho provokaci se ušklíbnu a vymýšlím nějakou trefně odmítavou odpověď, ale přeruší mě jeho upozornění na kroky na chodbě. Ani mě nepřekvapuje, že o Gilesovi věděl dřív, než jsem ho já stihla zaznamenat, každopádně dům neumí být moc tichý. Kroky v patře jsou slyšet, když zrovna jeden mlčí.
“Třeba se Buffy probrala…“
Napadne mě a s tím také vstanu a jdu otevřít. Nebo taky neprobrala a Giles má na srdci něco úplně jiného, ovšem v první řadě myslím na Buffy.
“Gilesi?“
Oslovím ho, když ho uvidím.
“Jak je Buffy? Je v pořádku, že?“

Opožděné plánování
Kráčím po schodech a přemýšlím co dál.Buffy naštěstí žije,ale je v bezvědomí a já nevím jak jí z něj probudit.Možná kdybych věděl co tomu předcházelo.
Tento dům není zrovna tak tichý tak kdybych si vzpomněl co jsem slyšel když jsem se probíral svými vzpomínkami.
A pak je tu ještě další věc kterou bychom měli probrat protože je nejvyšší čas.Willow mně osloví a na mém ustaraném obličeji se na chvíli objeví úsměv.
„Ano Buffy je v pořádku.Prohlédl jsem jí a má prohlídka neodhalila nějaký závažnější problém.Bohužel zjistit příčinu proč se nemůže probrat bude obtížnější protože abychom mohli zjistit proč Buffy omdlela museli bychom zjistit co těm mdlobám vlastně předcházelo.“
Sundám si brýle a promnu si kořen nosu protože se chystám probrat věci okolo magické ochrany.
Vím co Villow s magii zažila a tak bych jí o to neprosil kdyby to nebylo nutné.Zvlášť když jsme tohle téma zatím pěkně podcenili.Styď se Ruperte.
„Je tu ještě jedna věc kterou musíme probrat a to druh nějaké ochrany.Tohle jsem zatím docela dost podcenili.Měli jsme s tím začít dřív a ... má někdo nějaké nápady?“opět si nasadím brýle a podívám se s Villow na Murca.

A na mou mysl dopadá šílenství

Na její otázku pouze přikývnu. Ale řešit, že jsem to mohl udělat někam jinam se mi fakt nechce.

"Jednoduchou obranu, nic složitého."

odvětím a neřeším to, že mě její stvoření tak trošičku semlelo. Naštěstí se Willow začne soustředit na Pozorovatele, tažke mám klid.
I Buffy se zdá se být v pořádku i když nevíme co se jí stalo. A je otázkou zda to skutečně chceme vědět. A následně Giles pronese něco, vo mě skutečně, upřímně pobaví.

"TCHACHAHAHAHAHAHAHAHA!"

začnu se neovladatelně, ale za to o to upříměji smát, div si tlamu neroztrhnu a mé břicho proti tomu silně protestuje. Tohle prostě nejde přejít s vážnou tváří.

Zpomalený Giles, šílený Murco a mé úvahy => Bez Buffy bychom nepřežili ani první sérii

Žije a bude v pořádku.
První úlevná myšlenka co mi proběhne hlavou, ovšem není na dlouho. Buffy je v bezvědomí a nikdo neví kdy se může probrat.
To není moc dobré… Aspoň, že tu je Murco…
“Předcházelo? No… Chtěla jít najít Spikea a s největší pravděpodobností se střetnout s Turok-hanem… Snažila jsem se jí přemluvit, aby tam nešla sama a chtěla jsem ji s Murcem doprovodit, ale pak z ničeho nic zbledla a omdlela… Nevím, co za to může.“
Posmutním. Mám o Buffy strach. Dlouhá léta byla jediná opora nás všech a největší síla i ochrana.
Další věc co chce, Giles probrat vyvolá celkem rozruch. Já si připadám, že se mi kolem hlavy ženou otazníky a Murco i přes své vyčerpání propukne v šílený smích.
Achjo… Gilesi, Gilesi…
Pousměji se.
“No…“
Jak to jen začít vysvětlovat?
“… zatímco jsi, se staral o Buffy tak jsme s Murcem obešli dům a postarali se o to.“
Záměrně mluvím v množném čísle. Nějak spíš očekávám, že Murco dodá bližší informace sám a, nebo bude Giles spoléhat na to, že jsme ochranu zbudovali společnými silami. Nevím kolik toho Buffyin pozorovatel o Murcovi ví od Britských čarodějnic.
Spíš bych řekla, že se osobně nesetkali a, nebo si na něj Giles hned nevzpomněl, soudě podle jeho pohledu na Murca.
Během přemýšlení ustoupím ze dveří a pohlédnu na Murca s nevyřčenou otázkou zda chce něco říct.

Víra v zázrak
Willow mi poví co tu předcházelo,ale moc toho není.Ano jistě by tam určitě nový objev Prvotního jako přivítací jednočlenný výbor.Nebo by tam čekalo něco horšího.
Potřebujeme plán zatraceně dobrý plán pokud ho máme porazit.Pak si bude muset najít něco nebo spíš někoho jiného ze své dlouhé galerie oblud.Prvotní nemá hmotnou podobu a tak potřebuje hmotné prostředníky.
Otřesu se při vzpomínce na jednoho z mnichů s vážně velkou sekerou se kterou jsem se málem setkal až moc blízko.Ještě že podobné věci jsou i docela těžké.
„Najednou zbledla a omdlela?Nejsem si jistý ...,ale možná to byl psychický útok.Ale to by znamenalo že Prvotní může udeřit nehmotným způsobem na dálku.Ale to by zase nedávalo smysl s tím proč by si dával práci s vytvořením Turok Hana.“
Vím že jsem nic neřekl a víc jich položil a pak je tu ještě jedna věc.Ale s tou si nejsem jistý a tak nechci v současné už tak vypjaté situaci působit ještě větší paniku.Villow má starost o Buffy a já taky,navíc mi to už pořádně nemyslí.Mám pocit že jsem nespal sto let.
Moje další poznámka vyvolá u Murca smích který slyšíte většinou ve filmech po objasnění jistého šíleného plánu.Zatímco Willow se tváří tak že být tohle animovaný příběh tak se prostor kolem ní vyplní otazníky.
Ano mělo mně to napadnout dřív.Pozdě,ale přece.Jak trefné zvlášť pokud jsem měl pravdu.
Ovšem vypadá to že nějakou ochranu přece jen máme.Villow toho sice moc neřekla,ale já se pokusím si vzpomenout.
Co jsem tehdy slyšel?Piktové kterým neprávem přisuzovali malý vzhled ...Severská mytologie ... druidi ... Stonehenge ..
„Takže ochranu máme.To je dobře.Pozdě,ale přece.Jde o runovou magii?“sice se zeptám poněkud nejistě,ale jsem si jistý že jsem si vzpomněl.Vím že runová magie je silná,ale i poněkud složitá a komplikovaná.Podívám se spíš na smějícího se Murca protože i když je Villow velmi nadaná tohle nebude její způsob.

Jsou to blázni

Giles nadhodí myšlenku, která by mohl být více méně správná a teoreticky obrana, kterou jsem vystavěl, by ji měla zamezit.

"Protože poměr ceny ku výkonu, účinku je horší než u vytvoření težce zničitelného služebníka."

odvětím. Pokud ot byl přímí psychichký úder, tak i pro entitu jako je Prvotní to nebylo úplně snadné. Tedy alespoň v to doufám. Pokud je silnější, než předpokládáme, tak máme silný problém. A případnou další pomoc bych od našicho volal jen velmi nerad. Hold nesmím selhat. Milé zjištění.

"Přesně tak Pozorovateli."

přisvědčím, když záchvat smíchu odezní a pomalu se pokusím postavit na vlastní nohy. Naštěstí slabost odezněla i s ostatními průvodními průvodními příznaky. A dostal jsem chuť na kafe.

"Co zajít na kafe a probrat co víme a jak na tom jsme. Třeba jaký výcvik mají Holubičky a jakými zbraněmi disponujete."

navrhnu a odložím katanu k posteli. Přeci jen mě mé nože na základní obranu stačí.
Ale snad dnes nebude žádná obrana třeba.

Popojdeme do kuchyně

Gilesova teorie je šílená, ale něco na ní bude. Prvotní zlo je silná mocnost a možnost psychického útoku nemůžeme jen tak vyloučit, ovšem stejně jí nemůžeme ani potvrdit.
Co, když jí třeba jen vážně nebylo dobře a tělo nezvládlo nátlak okolí?
Svou myšlenku si však raději nechám pro sebe, protože je až moc optimistická a je lepší počítat s nejhorším.
Do Diskuze se zapojí i Murco kdy nejen svou magii potvrdí, ale i logicky odpoví na Gilesovu otázku, na kterou jsem já nedokázala odpovědět. Proč by si dělal služebníka? Jeho síly by mohly mít jisté hranice.
“Navíc pro něj Turok-Han může být jeho něco jako prodloužená ruka, oči i uši.“
Doplním. Je přece možné, že Prvotní nevidí všechno a všude, mohl by cítit, ale ne přímo vidět.
Nebo nás i teď sleduje?
Tyto úvahy přeruší Murco svým návrhem o kafi.
“Dobrý nápad. Gilesi, čaj?“
Optám se a proklouznu kolem něj z pokoje na chodbu. Počkám než Murco pokoj zavře a pak sejdu po schodech do kuchyně, kde dám vařit vodu a nachystám Murcovi kafe a sobě, případně i Gilesovi, čaj.
Otázku zbraní a výcviku přenechám Gilesovi. Už nechci být ta černá můra, co bude hlásit opakované „nic moc, spíš nic“ jako u otázky obrany.
Tohle jsme holt nevychytali.

Více méně,spíš méně
Murco mi zodpoví mou otázku a to co říkal dává smysl.Přece jen podobné věci jsou obtížné i pro podobnou entitu jako je Prvotní zlo.Navíc tahle teorie je pěkně přitažená za vlasy proto se nezmíním o další možné teorii.
Možná potřeboval generála kterého by postavil do čela armády těch šílených mnichů.Někoho kdo bude vynucovat jeho vůli tam kde on nemůže.Ale to se už pouštím do spekulací navíc není nutné vidět situaci hůř než je.Co být na chvíli optimista a možná...
Murco mně vyvede z mých myšlenek a potvrdí že se jedná o runovou magii.Ale o detailech si promluvíme později.Nejdřív mu budu muset říct jednu docela nepříjemnou zprávu ke které stejně dřív nebo později dojde.
„Ano,děkuji.Dal bych si čaj.“odpovím Willow a pak se chystám odpovědět Murcovi.
„No zbraní bychom měli mít docela dost,ale z výcvikem to bude poněkud horší.Jedná se spíš o základní výcvik proti upírům.A to si nejsem jistý jestli je to u všech děvčat stejné takže naše doučasná situace je dost tristní.“
Protřu si kořen nosu a pak si opět nasadím brýle.
„No a protože času je málo bude nutné sjednotit co všechno se vlastně naučili od svých pozorovatelů a pak podle toho dále navázat.I když se obávám že budeme muset procházet výcvikem s holemi,noži až po kuší.Ale když o tom mluvíme co přesně ta ochrana umí?“
Rád bych věděl co máme čekat pokud nás něco napadne.Teda pokud bych mohl být optimistický a doufat že bude nějakou dobu klid.

U všech padlých bohů...

"Takže tu máme potřeby pro kutily a sbírku holubiček, které neumí ani klofnout."

schrnu to a mám sto chutí jít spát a probudit se, až tohle pomine. Vždyť by stačil jediný masivní útok a Prvotní by vyhral dříve, než bych stihl dojet. Vědět to dříve, tak se těch pár dní nepoflakuji po městě a raději to tu dávám do kupy.
U všech padlých bohů, za co?!
povzdechnu si

"V kostce okamžitá likvidace mnichů a upírů plamenem. Kdokoliv jiný považován za vetřelce bude znehybněn."

prozradím prostou obranu, kterou jsem vystavěl. Pravda pár drobností zamlčím. Jako omezení případného vlivu prvotního a vlastní ochranu centra kouzla. Sice to není dokonalé, ale zatím to stačit bude muset. Očividně nyní budou na práci jiné věci.

"Chladné zbraně chápu, jsou klasické. I tu kuši dokáži pochopit, ale přiznávám, že mě se při likvidaci spíše osvědčila řádná pistole."

s těmi slovy položím na stůl Deser Eagla v modelu Action Express. Ještě v původní, zakázané ráži. Pravda zbraň pro normální lidi to není, ale což?

"Sice je to nezabije, ale s ustřelenou rukou, nohou moc škody nenapáchají."

pousměji se a vesele to zrovna nevypadá. I když jisté veselí v tom je, vezmemeli v potaz jakou radost mi způsobuje přesvědčit upíra, že i pistole by se měl bát.

Cukr, káva, limonáda – čaj, rum, buuum prásk

Zatímco připravuji čaje a kafe poslouchám, Gilese, jak mluví o nepřipravenosti a to jak naší tak i našich „holubiček“. Ten termín se mi nějak začal líbit, jen nevím, proč zrovna holubičky…
No… asi jako když mě Murco oslovuje Růže…
Pousměji se a seřadím si hrnečky.
Vodo, vař se!
Poručím v duchu a otočím se na pány. Když už nevím co říct, tak ať se účastním debaty, nejen poslechem, ale i pohledem.
Pohled byl patrně důležitá věc, protože mezitím co Murco mluvil, vytáhl svou pistoli. Vím, že ji má a nelíbí se mi. O její účinnosti nemám pochyby, ale …
Zamračím se na zbraň a pohlédnu na Murca.
“Ale fuj… schovej to zpátky.“
Zavřu oči a otočím se zpátky k hrnkům.
Kuše jsou lepší, meče, tyče, sekery, kolíky, katany, cepy, palcáty…. Cokoli… pistole ne… Zrádné kulky… i když nemíří tak to něco… někoho… trefí ….... Taro!
Nepříjemná asociace, kterou Murco nechtěně vyvolal, způsobila v mé hlavě nový tok starých vzpomínek, ve kterých jsem se nechtěla znovu utápět.
Do háje! Do háje! Do háje! Do háje s tebou Warrene!
Zatnu ruku v pěst a praštím s ní do kuchyňské linky až z toho hrnečky o sebe lehce cinkly.

Otázka palebné síly
„Ano i tak by se to dalo říct.“odpovím pak na Murcovo poněkud zvláštní vyjadřování.Sice to je poněkud nepřesné,ale docela výstižné.Ochranu jsem vážně podcenili a jen díky ohromnému štěstí se zatím nic nestalo.
Zatím.Štěstí skončilo nebo se vyčerpalo.Nebo ... ne tohle je naprosto neodpustitelné i za běžných situací.
Rozhodnu se nenechat se opět chytit do pasti myšlenek a radši odpovím na to co ta magická ochrana umí.
„To je pravdu dobré.Takže tomu mnichovi nepomůže ani ta velká sekera a my budeme moci pak rovnou vyjít s lopatkou a smetáčkem.“usměji se aby bylo vidět že to poslední bylo myšlené jako vtip na odlehčení situace.Pak Murco položí na stůl svou pistoli a já jsem překvapený.Přece jen když mluvil o pistoli možná jsem čekal něco jiného.I když ano tahle pistole budí respekt už jen tím jak tu leží.
„Ano pistole dokáže udělat pěknou paseku.A ikdyž upíra nemůže zabít poněkud brzo mu zmizí úsměv ... promiň Willow.“dojde mi to poněkud později.I když od smrti Tary uplynula už nějaká doba vyvolat vzpomínky dokáže i něco mnohem menšího.
Navíc Willow byla tehdy vážně naštvaná mnohem více než když šlo o Glory.Možná proto že zde nešlo o úmyslm,ale jen o hloupou nehodu.Pokud ...
„No myslím si že by bylo lepší začít nejdřív s klasickými zbraněmi a pak začít s palnými.Pokud nemáte dostatečné zkušenosti ublížíte i sobě.“dodám pak abych změnil téma i když mi to připadá že jsem to moc nevylepšil.
Nezáleží na tom kolik času od té doby uplyne pořád to bolí.Jenny ... byl jsem hlupák.Byl jsem takový hlupák a pak už bylo pozdě.
"Mrzí mně to."dojde mi že jsem poslední slova řekla nahla a tak si vytřu slzy a pak si odkašlu.
"Tohle by byl dobrý nápad a určitě by to zabralo jak na upíry tak na mnichy.Ale přesto bychom měli začít postupně.Vím že nemáme čas,ale když začínáte jako kuchař taky nejdete hned pracovat do parkhotelu."
Mluvím a mluvím abych nemusel vysvětlovat to co nejspíš oba zaslechli.Už se k tomu nechci vracet protože teď není čas křísit staré vzpomínky.

___:_:_______________________________________

Už se nám to protahuje až podezřele dlouho... nezdá se? Jak jsi na tom? Je všechno v pořádku?

"Jak jsme se poznali?" Na chvíli jsem se zamyslel. Bylo to už hodně dávno a tak nějak pořád netuším, jak to přesně bylo. Což je vskutku zapeklité, když se následně jedná o to, abych to převyprávěl. Snad mi Willow odpustí, že to trošku přibarvím.
"Je to už hodně dávno. Ale v jednom městečku nedaleko odsud. Jednalo se o klasickou zápletku, kdy jsem jí zachránil život." Pokrčil jsem rameny a hodlal tuto konverzaci na téma vzpomínaní ukončit. Neřeknu jí přece, že si to všechno řádně nepamatuji, protože jsem předtím své lóže sdílel se zajímavou osobou, které se podařilo mně tak nějak omámit. A já následně byl nucen jí zabít.
Byla to v celku škoda. V posteli to teda uměla a to bizardním způsobem.

"Zdvořilost to bych do vás vůbec neřekl." Ušklíbl jsem se způsobem, jako kdybych snědl řádný kus hodně kyselého citrónu.
"A teď na rovinu. Víte kde Willow je? Řekněmě, že se jedná o situaci kdy to je mezi životem a smrtí. A čím dřív tam budu, tak tím lépe."
Nevím proč ale mám takový pocit, že každým co řeknu, tak jí tak nějak nahrávám do karet. To se mi poněkud nelíbí. Co s tím však nadělám. Sám chci něco získat a to cestu k Will.
Snad to není tak vážné, jak se to zdálo na první pohled.

Tohle bude ještě složité

Na popud Růže a hlavně na změnu, kterou mi u ní odhalily mé zlepšene smysly, raději Ptáčka uklidím zpět do hnízda. Jsem si stejně jist, že již brzy své hnízdo opustí a vyrazí na lov.

"Odpusť, Růže."

pronesu šeptem. Jsem si vědom toho, že podobný výtvor zapřčinil naše dávné setkání a můj nynější úkol zde.
Který nebude vůbec snadný, s tímto materiálem.
dodám v duchu.

"Výcvik holubiček nechám na vás. Přeci jen máte s tím dlouhodobější zkušenost."
přisvědčím Pozorovately a raději nekomentuji jeho nedůvěru k jednoduchosti obsluhy palné zbraně. Jen sám sebe ujistím, že v brzké době budu nucen obejít okolí a sehnat si pár kousků na vylepšení své výzbroje. A možná více jak pár.
Dopiji kafe a rovnou hrnek po sobě omyji. Proč bych měl Růži přidělávat dalsí starosti.

"Nu pokud mě omluvíte, smyji ze sebe pot a prach z cest a zbytek věcí nechal na zítra."

s tím se s nimi rozloučím a odkráčím do lázně. I když v dnešních dnech se ono místo asi nazývá. Po potřebném osvěžení se odsunu na madraci kterou mi Will přisoudila, respektive já si jí přisoudil a Will nechal její postel, a na papír začnu sepisovat potřebné zázemí pro vedení soukromé války, která nás jisto jistě čeká.

Smutek v duši

Řeči, řeči, řeči... omluva od Gilese, řeči, omluva od Murca, řeči, řeči, řeči... omluva druhá od Gilese...
Co?
Otevřu oči, snažila jsem se potlačit slzy ze vzpomínek, a podařilo se.
Zaměřím se na Gilese a dojde mi, že si vzpomněl na Jenny. Vlastně on je tu jediný, kdo mi dokáže absolutně pozorumět.
Ale byla bych raději, kdyby nemusel...
Přála bych si, aby to dopadlo dobře, alespoň jim.
Okolí spíše nevnímám a na chvíli si dovolím utopit se ve snění, kde by život byl jen pohádka, já bych měla svůj špastný život s Tarou, Giles by měl Jenny, Anya a Xander by se nehádali a Buffy by mohla být s Angelem bez rizika, že se změní v Angeluse...
Proč to všechno nemůže být tak jednoduché?
Povzdechnu si s návratem do reality, kdy se Murco sbírá k odchodu na koupelny.
Jen kývnu, abych dala najevo vlastní přítomnost a počkám než zmizí. Když zůstanu s Gilesem sama, přistoupím k němu a položím mu ruku na rameno.
"Také mě to moc mrzí... Přála bych si aby to všechno dopadlo jinak..."
Promluvím tiše.
"Em... omlouvám se."
Nechci křísit i jeho vzpomínky, i když mám takový pocit, že se mi to právě podařilo.
Stáhnu ruku a raději odcházím.
"Raději se půjdu podívat na holky..."

Dům Summersových - pokoj

Po příchodu do domu nám Willow řekla, kam jít a má zrzavá podpěra nás tam dovedla. Společnice se mi představila jako Agi a já jí sdělila své jméno.
Nijak se mi příliš nechtělo mluvit a byla jsem ráda, že ostatní, které už tu byly, se v koupelně stihly prostřídat, takže jsem na volné místo nemusela jinak dlouho čekat.
Po koupeli jsem se sebrala jak nejrychleji jsem dovedla a šla do postele. Dneska toho na mě bylo moc a jsem unavená.
Myslím, že Agi na tom byla podobně, ale stihla mi ještě říct, že ve vedlejším pokoji se holky jmenují Anabel, Kennedy a Reese a že nás také představila zatímco jsem byla v koupelně.
Snad si je budu do zítřka pamatovat.
"Dobrou."

Smutek
Přikývnu Murcovi a radši se nezmiňuji bližším připomínkami které si stejně budu muset promyslet.Ale nejspíš začneme u hole a budeme pokračovat ke kuším.
Kuše je skladnější než luk (pokud nemluvíme o současných kompozitních) i když zde nehrozí to co se stane když pustíte místo šípu luk.
I když máme málo času nesmíme nic uspěchat.Rozloučím se s Murcem a když odejde je to tentokrát Wilow která se mně začne omlouvat.Položí mi ruku na rameno a já chci taky něco říct,ale nechci se do toho víc zaplést.
Vím jak se asi cítí a to že tohle byla nehoda je možná ... Oba jsme na tom podobně jako by se náš smutek propletl v kořeny obrovského stromu.
„Děkuji ... taky mně to mrzí.Byl bych rád kdybychom měli víc času.Nebo kdybych já nebyl takový zabedněný ... “
Osel,ale to už nedopovím.Ano byl jsme osel nenaštvalo mně tak to že cikáni Angela prokleli,ale spíš to že mi to Jenny neřekla.Nebo aspoň o té podmínce že ve chvíli nejvyššího štěstí se změní zpátky.
Mohli jsme tomu předejít vím že to je vaše věc ...
„Nemusíš se omlouvat ... já ...půjdu dát dohromady věci na výcvik.“dodám pak když se nejspíš ani jednomu z nás nechce v tomto rozhovoru pokračovat.Odcházím opačným směrem než Willow a během cesty přemýšlím jak začít.
Asi holí vím jak se tvářila Buffy a nejspíš si vyslechnu i několik poznámek o bratru Tuckovi,ale musíme začít postupně a nejdřív sjednotit co se vlastně naučili.

Dům - kontrola -> můj pokoj

Ano... kdybychom měli víc času...
Smutně si zopakuji Gilesova slova. Přemýšlím kdo z nás dvou je na tom hůř, jestli on, proto, že s Jenny nestihli svůj vztah pořádně rozvést, a nebo já, když my měly s Tarou ten čas, který oni ne.
Na rozloučenou kývnu a zaženu hořké slzy. Nechci aby mě dívky viděly takhle. Giles zvolil pro zahnání chmur přípravu na výcvik, což schvaluji, ale na schodech se ještě otočím.
"Bylo by ještě dobré zkontrolovat jak je na tom Buffy."
Věřím, že v tomto je zkušenější a bude lepší, když se na ní půjde podívat on. Na odpověď už nečekám a rovnou odcházím do patra k pokojům kde se ubytovaly dívky.
Nejprve pohlédnu do pokoje na dva Murcovy úlovky a spokojeně se usměji, když vidím obě spát. Poté jdu do pokoje naproti, kde jedna spí a dvě zbylé si nejspíš povídaly, než jsem je vyrušila.
Ujistím se, že jim nic nechybí a popřeji dobrou noc. Následně se dojdu osprchovat a zalezu do svého pokoje, kde již Murco leží na matraci a něco píše na papír.
Když vcházím, ještě si ručníkem otírám mokré vlasy.
"Co píšeš?"
Usednu na postel, ze strany blíž Murcovi. Nezním už tolik smutně, ale hlas postrádá i řádnou špetku zvědavosti, která je pro otázky tohoto typu běžná.

Práce bez odpočinku

Pohládnu na přicházející Růži. I ona je již po koupeli, minimálně její mokré vlasy to prozrazují. I když pro mé smysly nejen ony. Tempo zápisu tužky po papíře se zpomalí abych si dopřál čas potlačit část svého vnímání. Nastěstí pryč doby, kdy k tomu bylo třeba složitého cvičení.
"Soupis materiálu co se musí sehnat, položek které se musí zjistit a násedně sehnat. Zítřek bude náročný,"
při mé odpovědi se tužka definitivně zastaví.
"Povedete válku, ale nemáte zásoby, zbraně, vycvičenou armádu a do nedávna vám chyběla i základní obrana,"
mluví tiše, skoro šeptem, ale i tak je znát jak se v mých slovech mísí nechuť s pobavením,
"Rěkni Růže, plánovali jste vůbec vyhrát?"
Optám se zcela vážně. Udivuje mě, že je Prvotní ještě nesmazal z povrchu země. Stačil by jeden hromadný útok a tohle místo i se svou jedinou Přemožitelkou, lehne popelem. Pokud máme vyhrát, budu muset započít se svým plánem dříve, než jsem čekal. A když to vyjde tk jak má, zabiji dvě mouchy jednou ranou.

Můj pokoj - ticho a úvahy

Pozoruji jak píše a odpovídá najednou. Tužka se zastaví a následuje odmlka mezi odpovědí a jeho suchým konstatováním nad naší situací. Téměř šeptá, ale jeho slova na mě i tak dopadají jako kameny. Jako kdybych já mohla za celou tuhle válku.
Poslední otázka mě dorazí. Nevím, co na to říct. Na jednu stranu mám v hlavě tolik výmluv, kterými bych ho mohla zahrnout, ale... část mě je po dnešku stále zdemolovaná nárazem vzpomínek, že mě napadají i myšlenky zcela opačné.
Já nic vyhrát neplánovala... to měl avšechno na starost Buffy... jsem tu jen proto, abych dělala oč mě požádá. A Když při tom zemřu, tak co? Alespoň budeme s tarou zase spolu...
S tím se svalím na postel, otočím se k Murcovi zády a nechám ho bez odpovědi. Co k tomu říct? Jsme všichni hloupí a Prvotní si s námi jen hraje. Vše co řekl je pravda a já nemám řádnou omluvu, ani jediný argument, který by hned nesmetl ze stolu.

Omluva a nervozita

Když vidím jeí reakci, je mi jasné, že má slova jí ztranila i když to až tak docela nebyl jejich účel.
"Promiň, vím, že to není tvá chyba,"
promluvím vlídně do ticha a rovnou pokračuji,
"víš, účastnil jsem se mnoha konflitů a né všechny jsem strávil na straně vítězné. Občas to bylo za nepěkných podmínek, ale nikdy proti tak mocnému nepříteli. Jsem nervózní.."
odmlčím se a odložím papír s tužkou. Dnes již toho o moc víc nevymyslím
".. Ne, ve skutečnosti začínám mít strach. Všeho všudy je mi známá jen jedna bytost, která by se silou mohla Prvotnímu vyrovnat, možná ho i překonat,"
ale musím uznat, že souboj Prvotního a Vindexe by bylo zajímavé sledovat. Z hodně velké dálky.
"Vybrali jste si silného protivníka a vše vsadili na jednu kartu. Je to nebezpečá hra a byl bych velmi rád, kdyby se nám z ní podařilo vyváznout se zdravou kůží."
Nelžu. Mám povinnosti ke svému rodu a jednou z nich je vrátit se se zravou kuží a plus mínus v jednom kuse.
"Proto promiň, že jsem byl nepříjemný."
uzavřu to a doufám, že ona se neuzavře předemnou.

Utrpení v hlavní roli

Ruka navíc se vždycky hodí, uvažuji na chvíli a ponořím se do nejhorších scénářů toho, co mě ta může potkat. Ne, nemůžu to riskovat, pomyslím si a hlas Willow mě v tom utvrdí. Nesouhlasně zavrtím hlavou. Nemohla bych na ně dávat pozor, a pak… mohlo by se jim něco stát, Willow by se mohlo něco stát. Už jen z té myšlenky mi je zle Nemůžu dopustit, aby se někdo další trpěl… kvůli mně. Jako Spike? Zašeptá mi hlas v hlavě, ve které začne pulzovat. S povzdechnutím zavřu oči, abych si je mohla promnout, ale když je otevřu je přede mnou Spike. A ten hlas…

Hlavu mi plní hrdelní smích, na chvíli utichne, a pak se, když ve Spikově těle zmizí další kus stříbra, spojí s mým. Všechno kolem je rozmazané krom tváří, jejich rysy jsou dokonalé, vidím každá pohyb svalu v šílené tváři Drusili i ten nejmenší náznak bolest ve tváři Spikea. A nemůžu se tomu přestat smát… Je to jako delirium. Před tváří se mi mihnou kaštanové vlasy, a pak vnímám jen pevné sevření kolem mích ramen. Ruce, jež se kolem mne obtočily, bych poznala kdekoli, nemusím se ani dívat do tváře jejich majitele, ale přesto tak učiním. Něco mi říká, načež se začneme oba smát, je to škodolibí smích, jež je cílený k tomu zmučenému tělo, které odkopávám do jezírka. Začne z něj stupat dým, jež vnímám jen okrajově, můj pohled je uvězněn v Drusiliných očích, které mě svou šíleností a blažeností ne utrpením druhého pohlcují… všechno se točí, mám pocit volného pádu a jeho dnem jsou ty oči, tmavé v kole rotující oči.

Šepot neustává, ale poznávám jej. Je to hlas Willow… otáčím se za ním přešlapujíc v kaluži krve. Willow; to slovo mi uvízlo v hlavě, opakuje ho tolik hlasů, prolínají se a jsou čím dál hlasitější, ale mým vlastním nezazní až nakonec, jakoby tušila, že tu za ní stojím a sleduji ty hrůzy, kterých se dopouští, se na mě otočí. Dívá se snad na mne, ale pak se její pohled ustálí na lidech, co se kolem mne proplíží a začnou ohlodávat kusy těl, které Willow a Murcu roztrhali… Vydržím se do její tváře dívat ještě okamžik, dokud mne jeden z jejích poskoků neshodí na zem.

Chvíli mi v hlavě zavládne ticho, bolest ustoupí do pozadí… na okamžik zahlédnu světlo v hale, ale pak mne opět do tmy stáhnou nenechavé pařáty snů.

Můj pokoj - troška depkaření

Poslouchám, ale nijak se neprojevuji a ani se nepohnu. Mokré vlasy mě začínají lehce studit, ale nijak mi to nevadí.
Murco... nervózní?
Divím se vduchu. Vždy jednal pevně, rozhodně a nikdy na něm nebyla znát ani špetka větší nejistoty nebo strachu... Ano, stojíme proti velkému nepříteli a není se čemu divit.
Strach máme všichni. Tak proč ne i ty?
Ale stejně mi slovo strach k někomu jako je Murco nesedí.
"A co k tomu mám říct já?"
Optám se stále zády k němu.
"Tohle všechno bys měl správně řešit s Buffy, kdyby byla v pořádku. Ale jelikož není, obrať se na Gilese... Já nejsem vůdce, nikdy jsme nebyla a ani být nechci pokud nebudu muset."
Lehce si promnu oči.
"Já už tu jsem vlastně spíš jen ze setrvanosti, než z čehokoli jiného. Chci Buffy pomoci jako kamarádka, ale nemám nic, čím bych přispěla v téhle, jak ty říkáš, válce... Každý v tomhle domě je důležitější a významnější než já..."

Pokoj Willow

"Nemusíš říkat nic."
odvětím prostě. Ono na to není moc co říct.
"Buffy je mimo a Giles je v některých ohledech silně staromódní. A to je to na co zde možná dojedem."
zdělím jí svůj neveselý postřeh a její další poznámka by mě srazial do kolen, nebýt toho, že již jsem uveleben na madračce.
"S tím nemohu souhlasit. Jsi zde jediná, kdo umí pracovat s magii, kdo jí umí okamžitě podřídit své vůli."
dobře vím, že ani tento rozhovor pro ni nebude příjemný, ale stím toho moc neudělám. Ona je silou se kterou počítám. Kterou budeme potřebovat i kdyby jsme měli štěstí a mezi holubicemi byla nějaka další čarovná.
"Je mi to líto, ale tvé schopnosti budou nejspíše třeba, stejně jako ty mé."
odmlčím se, ale ne na tak dlouho aby mě stihla zastavit v pokračování.
"Ano, když mi bude dán čas, mohu předem něco připravit. Ale pokud budou tyto předpřipravené věci vyčerpaná či nepoužitelná nebudu mít v boji čas je obnovit. Mů přístup k magii potřebuje čas. Ty jediná jsi v tomto případě schopna reagovat okamžitě. Minimálně proto jsi důležitá."

Můj pokoj

Vyčkám než dohovoří. Čím dál víc se zabývám otázkou, co já tu vlastně dělám a kde tohle celé vlastně začalo...
"Ano... dřív jsem tu byla jen jako super mozek přes počítač... a teď jsem užitečná jen kvůli magii... ale já po tom, čím jsme si prošla prostě čarovat nechci..."
Pokud to nebude životně nutné... aj... proč mám ten pocit, že se tomu stejně nevyhnu?
Smutně vzdychnu.
Murco má vlastně pravdu, nemohu se tomu vyhýbat úplně, ale nechci do toho zase spadnout... to je tak těžké to pochopit?
"Možná... asi... něco na tom bude... "
Otočím se na záda a na okamžik se o ohlédnu ke společníkovi na zemi. Pak pohled stočím kamsi před sebe do zdi.
"Budu raději, když si toho připravíš co nejvíc... nechci kouzlit pokud to nebude nevynutelné..."
Tím se pokusím toto téma uzavřít.

Ponurý večer

"To víš, že se pokusím připravit na vše."
ujistím ji, ale sám dobře vím, že veškeré alternativy pokrýt nemohu. Možná nějaký počítačový program, který by uměl spočítat z databáze všechny možnosti, kombinace útoku, obran , proti akcím... Ne, tyhle myšlenky nemají cenu. Sice dle Taylora se všichni kdo umí ohnout magii dle své vůle, tedy ti kdo tvoří kouzla, jsou v podstatě programátory a snaží se počítat s vo největším množstvím věcí. Ale nikdo nemůže počítat se vším. Ta nejdokonalejší kouzla se tvořila několik generací. Ani to co jsem spojil s katanou nepovažuji za dokonalé a to to tvořím, upravuji a modifikuji prakticky celý svůj život.
Povzdechnu si. Mohu její opětovné setkaní odložit do doby než... Pousměji se, neb ten plán, již nemá moc chyb. Jen tolik kolik se dá za pochodu zvládnout.
"Dobrou noc."
pronesu do ticha a z batohu jestě vytáhnu kožený mešec. Neb jistota je kulomet.

Začátek...

Vyčkám, než její dech upraví pravidelnost spánku a poté z koženého mešce vytáhnu křišťálový oblázek osazený runou složící k jedinému, klidnému a hlubokému spánku. Tiše přistoupím k Růži, kámen jí přiložím na hruď a nechám působit. Nyní mám jistotu, že se neprobudí.
Teď může pomalu začít můj skutečný úkol. Rozšířění smečky o nové silné členy. Levačka se mi s tichým praskáním změní ve spár, drápem na malíčku zajedu do loketní jamky.Jemná kůže a ani žíla pod ní dlouho neodolá a tak brzy na svět začne téci rudé zlato. Saji krev tak dlouho, dokud nemám plnou tlamu. Přiloženým hematitem zastavím krvácení. Ránu ještě neuzavírám, neb nehodlam dělat poté novou.
Usednu pohodlně na zem a nechám krev ve své tlamě se měnit. Ano, mohl bych Růži pokousat a čekat jestli se promění či ne. Ale ta šance je minimální. Kdyby nebyla tak místo boji porti vyhynutí máme co dělat s přemnožením. Přiznávám, je nás pár, kteří jsme se tak narodili. Ale již není smečka, která by mezi sebou neměla proměněnce. Hold genetický fond je třeba doplňovat.
Takto naše množení není za prvé vůbec příjemné a za druhé ani bezpečné. Při jeho poslední fázi mohou zemřít oba. Jak tvůrce tak tvořený. A čím víc má tvůrce dětí, tím je větší pravděpodobnost, že nepřežije úpravu.
Těsně pred svítáním znovu otevřu ránu v loketní jamce a většinu krve tam vpravím zpět. Nechám hematit ránu dokonale zacelit a poslední lok krve jí polibkem vpravím to úst. Polykací reflex již udělá zbytek.
Očistím nás oba od krve, uklidím oba kameny do váčku a konečně i já se mohu alepsoň na pár hodin jít prospat. Pokud tento postup vydržím opakovat týden, je šance že se promění. Pokud jí to dříve nezabije. Naštěstí až poslední krok je riskem i pro mě.

Rozhovor se starým přítelem.

Po né zrovna dlouhém spánku se ozve vrnění telefonu. Rychle po něm hrábnu a bez kontroly čísla zvednu sluchátko, ze kterého se okamžitě ozve omluva ve staroangličtině
"Není třeba omluv, to tě mohu ujistit."
odvětím téže jazykem a vyslechnu co má volající na srdci.
"Tato situace mne velmi rmoutí, neb omluvy jsou teď na mé straně. Momentálně řeším jednu rodinnou situaci. Tudíž ti nemohu pomoci."
povzdechnu si. Mé sliby mě těď vážou k tomuto místu.
"Vyřídím, bude tím velmi potěšena. A propó, pokud svou situaci vyřešíš dříve než-li já, stav se. Setkal by jsi se zde s nečím, o čem si jsem jist, že by tě zaujalo."
neodolám nenavrhnout starému příteli takovou možnost. Jeho schopnosti by nám zde byly velmi prospěšné
"Ať i při tobě stojí přízeň bohů, starý příteli."
zavěsím a kouknu k posteli se spící Růží.

Probouzení aneb vítej zpátky

Pomalu a jistě cítíš jak nenechavé pařáty snů, ustupují... pomalounku a jistě se probouzíš do vědomí. Tělo i přes menší brblání vypadá, že tě má v úmyslu poslouchat. Oči se pomalinku otevírají, avšak ještě chvíli potrvá než-li si zvyknou na světlo.
Byla jsi v bezvědomí, to víš moc dobře. Avšak netušíš jak dlouho. Co je vlastně za den a kdyby ses pořádně nerozhlédla kde se nacházíš na mysl by ti ještě stanula otázka o tom, kde to vlastně jsi.
Možná to mělo být útěchou, ale nacházela ses ve svém domě a svém pokoji...
Mohla sis vzpomenout, na záblesky které jsi viděla.. byla to snad budoucnost, která se má neodbytně stát či si s tebou hrála jen tvá pochroumaná mysl... toť byla velmi záludná otázka. Avšak odpověď na ní bys alternativně mohla zjistit v momentě kdy půjdeš ze svého pokoje... Je toho přeci jenom potřeba tolik zjistit.

Gilles

Dům Summersových - aneb opět hra

Nedalo ti to. Nemohl jsi nic pořádně dělat, bez toho abys nepomyslel na svou chráněnku která momentálně ležela ve svém pokoji v bezvědomí. Byla tak bezmocná, natolik že by snad někdo mohl využít té její bezmocnosti a ublížit jí... i když se tvrdilo, že je tu nyní mocná ochrana obydlí. Stát se přeci jen mohlo cokoliv a proto si zanechal naprosto všeho, co jsi do této chvíle dělal ať to bylo sebemíň důležité či nedůležité. Vydal ses za Buffy do jejího pokoje. Hlídat její "spánek" a možná vyčkávat na pro tebe vytoužené probuzení. Přál sis aby se to stalo co nejdříve.
Bylo toho třeba tolik udělat. Byla k tomu důležitá právě Buffy.. jistě byla.. i když na tom co se s ní stalo, na její síle jsi měl velký podíl i ty.
Přišel si snad jako na zavolanou.. poté co jsi otevřel dveře, spatřil jsi Buffy avšak nevypadala již spící.. spíše jako kdyby se probouzela do vědomí... díky všem Bohům, že tomu tak bylo.

Nové ráno: Dům Summersových, můj pokoj
-Murco-

Probouzí mě hlas, ale někde v pozadí si mé vědomí říká, že to nehovoří ke mně, tak se probouzím pozvolna. Usoudím, že Murco telefonuje, neb odpovědi k jeho slovům neslyším, takže další důvod proč nemusím nijak spěchat.
Zívnu a protáhnu se těsně po dokončení jeho rozhovoru. Ačkoli jsem se vyspala víceméně dobře, moc se tak necítím, ale nevěnuji tomu pozornost. Za poslední dny je to poměrně běžná záležitost, mimo té divné pachuti v ústech.
Vyčistění zubů to spraví.
Pomyslím si a pohlédnu ke svému ‚spolubydlícímu‘.
“Stalo se něco?“
Zvědavost mě přemohla, ačkoli mi do toho nic není a vím to, ale když se k tomu nebude chtít vyjadřovat, vyzvídat, kdo mu volal, dál nebudu.

Konečně dobré zprávy
S trudnými myšlenkami se vydávám dolů připravit zbraně pro výcvik.I když Murco má pravdu máme zde zatím toho nejhoršího a nejděsivějšího protivníka a naše obrana je víc než chatrná.Máme tu sice dům plný přemožitelek,ale ty většinou ještě nedrželi zbraň.
To když v jednom filmu útočili obří červi tak měli mnohem lepší výzbroj.I když já nejsem Burt Gummer.
Začínám mluvit nesmysly.Vlastně tu máme jedinou pravou přemožitelku a ta teď leží nahoře v bezvědomí.Myslím si že bych se měl vydat za ní ne že bych nedůvěřoval Murcově obraně (runová magie dokáže být velmi mocná) ,ale za tu dobu náš vztah přerostl v něco mnohem většího než vztah přemožitelky a jejího pozorovatele.
Chci Buffy poděkovat,ale ona mi jednu vrazí až se zapotácím a udělám několik kroků zpátky.
„Chcete se nechat zabít?Tohle mi už nikdy nedělejte.“
Křičí na mně a já v jejím hlase i tváři poznám kromě vzteku i strach.Strach o mně že nestihne přijít včas.Ale má pravdu i přes to co Angelus udělal jít na něj sám byla vážně velká hloupost.
Znovu zavrtím hlavou i když moje činy byly pochopitelné nebyly rozhodně omluvitelné.Tak se zkušený pozorovatel nechová.A co děláme teď?Venku obchází mnohem horší zlo než byl Angelus a my tu div nevyvěsíme plakát Vítej Prvotní, pojď dál.Zakleji a jeden z nožů mi vypadne z ruky.Takhle to dál nejde musím za Buffy aspoň se ujistit že je v pořádku a dohlédnout na ní.Nebo se moje myšlenky budou toulat mezi těmi které ve mně vzbuzují obavu a těmi které ve mně vyvolávají bolest.Jdu a protože se všichni už mezitím ukládají ke spánku tak nakonec i běžím.Doufám že se Buffy brzo probere je potřeba toho tolik udělat a já to nezvládnu, ani nemůžu.
Musíme probrat strategii,vycvičit ostatní a udělat spoustu dalších nezbytných věcí.
Otevřu dveře a všimnu si že Buffy se probouzí.Vypadá to že moje přání se splnilo a rak mně ze zad spadne velký kámen.
„Buffy,jak ti je.Jak se ..cítíš?“v mém hlase zní starost i tváři zní starost společně s úlevou.

Páci řvou, kytky smrdí a sluníčko palí do očíček
-Willow-

Vypadá to, že během rozhovoru se Růže probudila. Milé to zjištění.
"Dobré jitro,"
uvítám ji v novém dni a hodím telefon do brašny. Stejně mne nidko další shánět nebude.
"Ne, nic se nestalo, jen volal starý rodinný přítel, zda nemám volno. A jelikožvolno nemám, omluvil jsem se mu."
Vysvětlím v kostce celý rozhovor. Sice by mne zajímalo co Vindex má k řešení, ale čas na to budu mít, až zkončím zde.
"Jak se vlstně spalo? A nezajdem dolu na snídani?"
optám se a plynule pokračuji otázkou skoro životně důležitou. Hold začínám mít hlad jako vlk.

~~KONEC JEDNÉ EPOCHY A ZAČÁTEK TÉ NOVÉ~~

Odehrálo se to všechno tak děsivě rychle, že nebyl čas ani vydechnout a ptát se zda-li to bylo správně. Zda-li to všechno tak vlastně mělo být.
Prvotní byl zničen. (Aspoň to se na první pohled zdá být skutečností)
Stálo to mnoho lidských životů. A na mnoho z nich se bude jistě vzpomínat. Ze Spika, upíra s duší, se stal nakonec hrdina. I přesto, že to je v celku velmi paradoxní. A také díky jednomu zázračnému amuletu.
Sunnydale se nadobro zhroutilo se zemí. Pohřbilo tím mrtvé i ty, kteří měli zůstat pohřbení.
Přeživší se zachránili. Jejich domov byl zničen. Už nebylo kam se vrátit. A tak nezbývalo nic jiného než odcestovat a začít nový život.

A právě zde to začíná. Začátek konce, konec nového začátku.
Pokud si někdo myslel, že smrtí Prvotního vše skoční, tak to byla naprostá chyba. Prvotní není jediným nebezpečím a také Sunnydale není a nebylo jediným místem, které se pere s temným nebezpečným. Jsou další místa. Další místa. Další dimenze. Mocnější démoni. A zároveň jsou i jiní hrdinové než samotné přemožitelky. Říkají si Lovci stínů.

Brooklyn, nejlidnatější z městských obvodů New Yorků. Na první pohled se toto město zdá býti klidným a vyrovnaným. (Tedy pokud se nepočítají běžné přepadení, násilí a sem tam i vraždy - při kterých jsou policisté po nějaké době schopní vypátrat vraha). V noci se však mění. Probouzí se v něm něco, co by mělo dávno spát. Tzv. podsvěťané (napůl lidé a napůl démoni - čarodějové, víly, vlkodlaci, upíři).. Mnoho lidí o tom čte. Považuje to za pohádky. Nevěří na ně. Jsou proto slepí. Prostí civilové.

" Sed lex dura lex ." - "Zákon je těžký, ale je to zákon." - motto Dohod

Pak jsou tu tací, kteří vidí. Lovci stínů, tzv. nefilim - potomci lidí a andělů. Dohlíží na fungující "Mír" a ty, kteří jej porušují (zabitím civilů či něčím podobným nehodícím se pravidel Dohody)
jsou následně potrestání povětšinou smrtí jejich rukou. Nefilim mohou být jak muži, tak i ženy. Avšak je jich velmi málo.
Jejich domovem je Idris. Idris je domovská země lovců stínů, posvátná země skrytá před civily.

Právě zde v Brooklynu náš nový příběh začíná.

Giles, Rosenberg, Decollo, Summersovic holky

Brooklynský dům - Návštěva

Do Brooklynu vás zatáhl Giles, jak jinak taky. Našel jako bonus velký dům, který ušel i vybavením a nevypadal vůbec zchátrale. Tak trochu jste se zabydleli, rozdělili si pokoje a tvářili jste se jako spokojená rodinka. Sem tam jste se potloukali s příšerákama, jako obvykle jste je pozabíjeli. Teda hlavně když vás chtěli zabít a tím porušit dohodu. Na dohody jste byly samozřejmě hned ze začátku upozorněni a to dokonce nejen samotným Gilesem.

Ač jste v této chvíli dělali, co jste dělali. Byly tak tři hodiny odpoledne sobotního podzimního dne. Zazvonil domovní zvonek a vyrušil vás ve veškeré nynější činnosti.
Po otevření dveří, (kdo je otevřel to je na vás), nebylo možné je zabouchnout a říct že nikdo není doma. A to vzhledem k tomu, že před nimi stál v celé své kráse Magnus Bane. Někdo před kým jen tak zabouchnout dveře není vhodné. A hlavně je to ten někdo díky kterému máte tento dům.
"Zdravím, doufám že neruším. Přišel jsem se ujistit, že neděláte žádné hlouposti a taky vás pozvat na zítřejší večírek." Pronesl hned, jak vešel dovnitř. Dalo by se říci, že vlastně on je majitelem tohoto hnízdečka a taky je zároveň váš domácí. Tudíž navštívit vás jen tak.. může.
"Nechci slyšet ne. A ani žádné výmluvy." Povzdechl si. "Prosím... věřte mi, že to bude stát za to." Posadil se na gauč. Hodil si nohu přes nohu. Hrábl přitom do brašny.
"Mimochodem Gilesi něco pro tebe mám." Hodil po Gilesovi něco, co bylo zabalené v látce. Pokud to Giles rozbalil mohli jste spatřit něco co vypadalo jako kouzelná hůlka s kyvadlem dohromady. Murcovi a Gilesovi bylo nejspíše jasné, co to ta věc je zač. Stéla kterou používají Lovci stínů.

"Na tom večírku budou i oni." Mrkne na vás. Odmlčí se a s napětím v kočičích očích se na vás všechny zkoumavě dívá.

Winter, Kai, Schneider

Hloupí nápad v démonickém doupěti

Je vážně otázka kdo z vás tří měl tak hloupí nápad. Povětšinou hloupé nápady mají bratři Kai a Gabriel, takže pochopitelně, že ten nápad musel být jejich.
Nacházíte se v staré obytné budově, která se pro civilisty tváří jako prostá budova plná kanceláří. Skutečně se jedná o velmi schátralý starý panelák sídlo ošklivých démonských stvůr. Přesněji to jsou dračí démoni, tedy přesněji dračí démon a ano chrlí oheň. To si ověřil i Gabriel, který se musel rozloučit se svou motorkářskou bundou, protože lehla popelem.
Co se týče východů? Hodně štěstí. Ty schody se netváří, že jsou použitelné a výtah kterým jste se dostali nahoru je už zničen a nefunkční. Práce prosím toho, který je někde tady a čeká na nějaký chybný krok.

A pokud se vydáte přeci jen na schody, počítejte s volným pádem... a taky s tím, že to bude velmi bolet.

Blbej nápad co?
Kai a má kráska

Abych se přiznal tentokrát netuším, čí to byl přesně nápad. Jen jsem poslechl senzor. Měl jsem chuť po nějakém pořádném dobrodružství a prostě to nešlo jinak. Nemohu za to, že ti dva šli za mnou jako nějaký ocásek. Na druhou stranu netvrdím, že nejsem naprosto spokojený za přítomnost Aerith. I přesto bych jí raději co se týče místa na randění vytáhl někam jinam.

"Zatraceně moje bunda!" Zavrčel jsem ve chvíli, co jsem jí musel sundat a tím pádem se s ní naprosto rozloučit. Ještě několikrát jsem zaklel. V jazyce jak civilů tak v našem. Opřel se zády o zeď. Vytáhl z kapsy stélu a chvíli si jí prohlížel. Kdyby tak existovala runa, která by nás odsud dostala. Jako nějaký transportér. Jenže nic mně pořádně nenapadlo. Schoval jsem proto stélu raději zpátky do kapsy u kalhot. Vyměnil jí za andělské ostří, které se mi předtím houpalo u pasu. Rozzářilo se, jak to je jeho obvyklostí.
Zamračil jsem se. Podíval se jak na bratra, tak na Aerith.

"Vy běžte, já ho odlákám..." Chtěl jsem něco dodat, ale zarazil jsem se, když jsem si uvědomil, že výtah je vlastně zničen.
"Ehmmmm.... hups... má někdo nějaký nápad?" Podíval jsem se rozpačitě na oba dva. Nejvíc se můj pohled zabořil do Kaie. Ano jsem sice starší. Avšak jsem povahově psychopat a sebevrah a oni jsou můj ocásek. Vždyť se mnou jít bylo jejich rozhodnutí.

Dračí démon
Gabriel, Kai

Stáli jsme tam u sebe a sledovali dračího démona, který se rozhodl jednat a spálil Gabrielovi bundu. V tom jsem se rozhodla jednat i já a okamžitě jsem v ruce protočila svou stélou.
Pojďte sem a oběma jsem na rameno, kde měli volné místo na kůži načrtla ohnivzdornou runu.
To nám dá jakousi výhodu. A runu jsem rychle načrtla i na své tělo. Stélu jsem poté zase schovala, protože mě žádná další runa nenapadala. Snad žádná na teleportaci ani neexistuje.. nebo jo?

Gabriel tasil andělské ostří a já přemýšlela, jak nás z téhle šlamastiky dostat. Bohužel pod tlakem se špatně přemýšlí a démon zřejmě nechtěl čekat, až se vykecáme a uráčíme vůbec něco udělat, protože opět útočil. Nyní mu však oheň byl k ničemu.
Kdybych tak naše runy mohla nanést na toho.. počkat! Pokud na něj naneseme runu, zemře! Jenže jak bych se k němu.. Mohli by ho zabavit a já bych se k němu dostala zezadu. Stačí mi kousek jeho těla a rychlý pohyb rukou, abych runu načrttla.
Hej vy dva, pokud na něj načrtneme runu, zemře! Musíme ho jen zabavit! Vyřkla jsem polohlasně k nim svůj nápad.

Doupě

Winter, Schneider

"Pořídíme ti novou," tiše se zasměji. Není v tom nic zlého jen... ty jeho bundy, pomyslím si; tvář mi hyzdí úšklebek. Nebyl to vlastně jeho nápad? Jeho zatraceně blbí nápad! sevřu v rukou andělské ostří. Připadá mi to stejné jako kdykoli předtím, ale zas tolik jiné. Kolik jich ještě potkáme a zabijeme? Který zabije nás? hlavou se mi rozvíří nepříjemné myšlenky, které se snažím zatřepáním hlavy vytěsnit, teď na to není čas.

"Díky, Světluško," usměji se na Aerith, když mi na rameno kreslí runu, takže panstvo... tipy, triky a nápady?" zeptám se bloudíc pohledem po okolí. Určitě nám nedá tolik času, uvědomím si.

"Ou..." dostanu ze sebe, "doufám, že si nemyslíš, že to budeš ty, kdo na něj bude něco kreslit....?" nadzvednu obočí, "takžeee," odmlčím se, "já ho odlákám, hm? Pokusím se ho k vám dostat zády," navrhnu.

Dračí démon
Kai a má kráska

"Děkuji, krásko." Poprvé za celou tu dobu, co tu jsme se na mé tváři objevil nepatrný úsměv. Za jiných okolností bych jistě svou bělovlásku přitáhl k sobě a věnoval jí na rty vášnivý polibek. Tak jako vždy. To jsem však neudělal.
"Mimochodem tato bunda byla má oblíbená. Od matky." Pronesl jsem vzápětí ke Kaiovi. Tiše si přitom povzdechl. Byla to jedna z mála věcí, které jsem od ní dostal a měl jej na památku. Ještě že mám stále na krku ten přívěšek. Sice se jedná o malý křížek, ale i tak mi postačí. Připomíná mi to jí.

Zajímavý nápad a velice riskantní. Ale něco vyšitého vážně pro mně. Chtěl jsem něco říct v tom stejném smyslu, jak to řekl Kai. Ten kdo bude nanášet tu runu na démona budu samozřejmě já. Když se něco stane mně, tak to nevadí. Těm dvou se, ale nic kvůli mně nestane.
"Pochopitelně to budu nanášet já. Já ho zvládnu sám. Vy se odsud nějak dostaňte. Je vám to jasné?" Zavrčím. Cožpak nevidí, že nestojím o pomoc? Cožpak nevidí že jsem toho schopen sám? Nejsem žádné dítě, které potřebuje vodit za ručičku. Nebo foukat zranění. Vylížu se z toho sám. Tak jako vždy.
"Slyšíte mně! Zvládnu to sám." Trošičku zavrčím a zvýším tón. Pro případ toho, že by to předtím neslyšeli či tomu nerozuměli.

Dračí démon
Kai a Gabriel

Dívala jsem se na oba dva trochu uraženě, že mi v tomhle nevěří. Jistě, oficiálně jsme byla lovcem stínů jen několik měsíců (od 21 let), ale na takovýhlech lovech už jsme byla několikrát.
Hele pánové přestaňte mě podceňovat! Řekla jsme lehce uraženě a schovali jsme se za nějaký kus dřeva, protože démon začal zuřit.

Nad Gabrielovou řečí jsem jen protočila oči. Už zase.. copak nemůže pochopit, že jsme v tom společně..?
Zapomeň. Řekla jsme rázně a věnovala mu jeden ze svých vážných, vražedných pohledů. Já a Kai ho odlákáme, ty se mezitím dostaneš za něj a rychle na něj načrtneš naši runu. Pak teprve budeme přemýšlet o tom, jak se odsud dostaneme.. všichni společně.
Poslední slova jsem zdůraznila, aby věděli, že od mého rozhodnutí nehodlám ustoupit.
Tak jdeme na to? A podívala jsem se na Kae. Získat démonovu pozornost bude snadné.. a snad nás během toho nesežere..

Winter, Kai a Gabriel

Dračí démon

Gabriel se nezdál být tímto nápadem moc nadšen, avšak nestačil ani pořádně k tomu nic říct, vzhledem k tomu že byl vzápětí vyrušen ošklivým řevem, který byl velmi blízko. Jako potvrzení toho, jste zaslechli dupot. Monstrum se blížilo. Naštvané s úmyslem zničit vše, co mu stojí v cestě. Stejně tak jak to zničilo Gabrielovu bundu se to pokoušelo spálit na uhel vás. Avšak bezúspěšně.
Naštváno tímto faktem, během chvíle kdy to nikdo nečekal to nabralo Gabriela, který se na něm chvíli držel jako toreador na býkovi. I přesto jej to odhodilo na ono schodiště, na které vkročit by bylo pouze pro sebevrahy.
To stejné mělo v úmyslu provést i s vámi. Jenže... ano bylo zde prostě pouhé jenže. Dračí démon překvapeně vytřeštil oči, zarazil se a raději vycouval daleko od vás... od vás hlavně co nejdál. Byla skutečně otázka, co mu Gabriel provedl... nicméně, nebyl čas se na to pozastavovat. Tam na tom schodišti přeci jen ležel Gabriel, který se nehýbal a to schodiště se netvářilo dvakrát že by mělo ještě nějakou dobu v úmyslu vydržet. Byla potřeba Gabriela dostat do bezpečí a co nejrychleji odsud zmizet, ale jak? Toť otázka.

Dračí démon

Ten démon nebyl zrovna dvakrát velký mazlíček a už vůbec nebyl v klidu. Stejně jako Gabriel, kterému se moje odpověď nelíbila a chtěl zaprotestovat. Můj odhodlaný a tvrdý výraz mu v tom měl zabránit a taky že jo.. A nebo to možná byla ta sprcha plamenů, která nás zasáhla. Naštěstí pro nás ta runa fungovala.
Jenže jak se zdálo, to démona dopálilo ještě víc a rozběhl se na.
Škoda že nejsem toreador. Ušklíbla jsem se a uskočila mu, jenže jak se zdálo, nestihli jsme to všichni. Gabriel byl na tom démonovi.
Panebože, drž se! Křikla jsem na něj, jenže on to zřejmě nevnímal a jak se zdálo, ani na démona nestihl načrtnout runu, protože stále žil. A Gabriel se proletěl. Pro naší smůlu ale dopadl na schody, které pod ním praskly a drželi jen tak tak.
Pane bože, špitla jsme pro sebe a hnala jsem se k němu. Zastavila jsem se ale dost před těmi schody, abych ho neposlala přímým pádem dolů. Nějak jsem zapomněla na toho démona, ale jak se zdálo, když jsem se na něj otočila, tak s ním už problém nebude.. Teď tedy musíme hodně rychle vymyslet jak odsud pryč.

Začala jsem chodit ze strany na stranu a okusovala jsem si u toho nehet u palce. Přemýšlela jsem, ale pod tlakem mi to nikdy nešlo. Mít tak lano.. ale stejně, jak bychom ho uvázali k tomu lanu.. neexistuje nějaká runa, která neutralizuje naši váhu? Sakra přemýšlej!
A stále jsem tam pochodovala, jenže nápad nepřicházel. Po pár vteřinách jsem se s nadějí v očích podívala na Kae, jestli on nemá nějaký nápad.
Kdyby tu tak byla máma.. ta by věděla co dělat.

Gabriel, Zimnička, Kai

Ani chvíle klidu

Šla jsem sem, protože toto místo je od nepaměti vylidněné a nechodí sem ani noha. Avšak, jak je vidět tak jsem se pekelně zmýlila.
Co tady kurňa dělá dračí démon? Přísahám, že ještě včera či předevčírem jsem ho tady neviděla. Zaklela jsem v duchu, když jsem právě toto stvoření viděla jako první. Vložila jsem si nervózně cigaretu do úst a následně jí zapálila. Pokud by chtěl zaútočit, aspoň by to byla sranda. Sama sobě bych mohla ukázat, jak jsem se zdokonalila v létání.

Povzdech. Zjištění, že si démon nebude všímat mně, nýbrž ty tři, mne trošku znudilo. I přestože jsem jednoho z té bandy poznala a došlo mi, že mám tu čest opět s lovci démonů.
Ach jo. Už zase.
Málem bych se otočila a vyrazila pryč. Nebavilo se mně dívat na ten jejich souboj, kde za každou cenu musí vyhrát. Jenže něco bylo prostě jinak. Ten kterého jsem znala od vidění i s faktem, že jsme prohodili pár slov.... byl odmrštěn na schody, na které bych ani já samotná neměla odvahu vkročit.
Ness, že by toto byla moje příležitost. Úsměv se mi rozzářil a rozšířil. Toto byla vážně ta chvíle, u které se nesmí váhat a prostě se musí jí chytnou za pačesy. Pomoct Lovci stínů, to vždy znamená to, že on ti bude zase oplatit tvou službu protislužbou. Vyplatí se to mít takto Lovce stínů vmerku.

"Ahoj, krasotinky... lítám si tak kolem a koukám, že vypadáte na to, že potřebujete nějak píchnout... hmmm?" Pronesla jsem s úsměvem na rtech, mezitím co jsem přistála na zemi vedle nich, schovala křídla a opřela se o zeď. Při čemž jsem ještě vydechla kouř a následně poté típla cigaretu.
"Ale pokud se pletu.. tak klidně mohu odletět pryč... jen pokud takto budete čekat netuším sice na co, protože tu vlaky nejezdí... tak co nevidět se můžou pod tím chlapákem propadnout schody...a pokud víte, tak jsem víla a mám křídla, takže..." Zázub. Byli by vážně hloupí, kdyby odmítli mou čistou a nevinnou pomoc.

Průšvih
Gabriel, Ness

Viděla jsem, jak Gabriel odletěl a dopadl na schody, které se pod jeho vahou prohnuli a každou chvíli spadnou. Doběhla jsem až k jejich okraji a snažila jsem se ho probrat voláním jeho jména.
Gabrieli! Notak Gabrieli probuď se, hej vstávej!
Ale v tom jsem zaslechla další hlas. Ženský a až podezíravě klidný.
Vstala jsem od okraje schodů a podívala se směrem, odkud ten hlas jde. Pak jsem ji viděla. Jistě to byla víla a sama mi to pak připomněla. Ano měla křídla a její pomoc by se momentálně tak strašně hodila jenže zaplést se s vílami není jen tak.
Chvíli jsem tam nehnutě stála a jen tak na ní koukala. Musela mě pohledem popohnat k odpovědi, jinak by se Gabriel rozplácl na zemi a zřejmě by i zemřel.
Um.. zamyslela jsem se a podívala se ke Gabrielovi a pak zpět na ní.
Tak dobře, snes ho dolů k těm venkovním dveřím. Řekla jsem jí a dívala se na ní. Nevěřila jsem jí a hlídala jsem každý její pohyb.
Ach bože do čeho se to já zase pouštím! Vždyť jí Gabriel bude dlužný životem a po mě taky určitě něco bude chtít. Leda bych se s ní zkusila domluvit, aby z toho Gabriela úplně vynechala. Dlužila bych jí svůj život místo jeho.. Ach bože, v institutu mě zabijou.. a Gabriela taky.

Jakmile ho víla snesla dolů ke dveřím křikla jsem na ní z výšky.
Myslíš, že by jsi tam mohla snést ještě mě nebo si mám hledat jinou cestu?

V průšvihu jste a to ve velkém
Gabriel, Zimnička

Ach jo... na co čeká? Snad nezmrzla na místě? Už mně to čekání přestávalo bavit. Ten démonickej tu sice teď nebyl, ale to vůbec neznamená že se sem nemůže za nějakou chvíli vrátit. Nevím jak ta dívčina, ale já bych tady vážně nechtěla být v té chvíli.

"No konečně... já myslela, že tady snad už zakořením." Samozřejmě, že to měl být vtip. Je mi naprosto jedno, že či ho pochopila.
Super... odteď mi ti dva budou dlužit. Jen s tím musím opatrně zacházet. Nemůžu to vypotřebovat hned.... však ono se to bude hodit. Lehce jsem se usmála nad svou myšlenkou. Opatrně se vznesla k tomu nebohému v bezvědomí se válejícímu na schodech, které co nevidět se sesypají, mladíkovi. Chytla jsem jej a pevně jej držela. Vznesla se společně s ním.

Byl těžký, to se dalo čekat. Ne zas tak, abych ho nezvládla.
Netrvalo to ani snad mrknutí oka a už jsem jej pokládala opatrně na zem.
"Samo že jo." Houkla jsem na tu dívku, která na mně vyřvávala a žádali si svou záchranu.

Vznesla jsem se nakonec k zemi i s ní. Nechala jí, ať se věnuje tomu svému muži.
"Budeš s ním ještě nějak chtít pomoct?" Zeptala jsem se jí, mezitím co jsem si do úst vkládala cigaretu a zapalovala jí benzíňákem. Opřená o zeď s jednou nohou pokrčenou a druhou nataženou, jsem vyčkávala.

V průšvihu
Gabriel, Ness

Když snesla dolů i mě, stále jsem si v hlavě nadávala, co že to dělám za kraviny, ale na druhou stranu jsem té víle byla opravdu vděčná, jinak bychom zde zemřeli a to taky není nic příjemného..
Snesla mě dolů a ihned jsem běžela ke Gabrielovi. Kekla jsem si k němu na kolena a okamžitě jsem na něj načrtla uzdravovací runu a doufala, že to ještě zabere.
U toho jsem se otočila na tu vílu, jelikož na mne mluvila.
Ne, myslím, že víc toho od tebe nepotřebuju. Už si vystačím s runami.., snad.
A poté jsem se věnovala Gabrielovi, kterého jsem u léčení runou trochu propleskla.
Hej Gabrieli, vstávej.. notak. A štípla jsem ho silně do ušního lalůčku. Snažila jsem se ho probrat a doufala jsem, že se probere.
Za tohle nás v institutu rozkouskují, upečou a sežerou k obědu. Ach bože!
Zkontrolovala jsem Gabrielovům puls a znovu jsem ho propleskla, tentokrát silněji a štípla do ucha. Tak už se doprčič prober! Řekla jsme naštvaným hlasem, který nevěštil nic dobrého..

Další začátek verze 2.0
Nakonec se všechny přípravy vyplatili a přišel čas k poslednímu a rozhodnému útoku i když to pro Buffy znamenalo sestoupit do samotné brány pekel pod Sunnydalem.Prvotní byl poražen a brána pekla navždy zapečetěna.Bohužel to odneslo samotné Sunnydale které se propadlo a tím pohřbilo všechno a všechny.Dalo by se říct konec když se jedná o Prvotní zlo tak by se čekalo že už nic dalšího nebude.Ovšem takových míst je víc mnohem víc a jsou mnohem horší nepřátelé.Tušil jsem že dřív nebo později bude na nás abychom se toho účastnili.
Hra skončila jste připraveni na vyšší úroveň?Pokud ano vhoďte další minci.
Naše cesta vedla do Brooklynu a to že chvíle sladkého nicnedělání končí mi došlo už když se u dveří objevil sám Magnus Bane.Asi nepřišel jen na čaj a zcela jistě se nám to co řekne nebude líbit.Ovšem i když pomineme ostatní okolností zabouchnout před někým dveře je nezdvořilé.Když se začne se svým proslovem napadne mně kolik toho asi ví.
Rád bych dodal že doba kdy jsem do toho byl zapletený už je pryč.Já jsem jinde nebo spíš někým jiným.Poučil jsem se ze svých chyb které nemůže omluvit ani moje mládí.
Magnus nás pozve na večírek a mně je jasné že to začíná nanovo.Můžete se pokusit utéct před minulostí,ale navždy bude vaší součástí.
„Děkuji.“odpovím když mi Magnus hodí něco co je zabalené v látce.Je to stéla Lovců stínů jak by někdo zde nejspíš řekl kouzelná hůlka.
„A kde se tem večírek koná?“zeptám se pak zatím co můj pohled ze stély padne opět na Magnuse.Rozhodnu se zvolit neutrální téma abych aspoň zatím nemusel myslet na budoucnost které se obávám nebo minulost na kterou myslet nechci.
Na dobu mého mládí kdy jsem víc než přičichl k temné magii.Nebo na přezdívku kterou jsem získal a kterou mi Ethan vmetl do tváře tehdy o Haloweenu ...
Přibouchnu dveře a tahle vzpomínka se neochotně opět vrátí k ostatním.Rozhodnu se že udělám čaj a pak se snad dozvíme víc o věcech které se mají stát.

V průšvihu jste a to ve velkém, já vám zachraňuji prdele
Gabriel, Zimnička

"Jasně. Jasně." Mírně se ušklíbnu. Nemám v úmyslu ještě odejít. Zajímalo by mně, zda-li se ten její chlápek probere a nebo jí budu muset pomáhat s jeho odnášením do bezpečí.

Nemůžu si odpustit menší výbuch smíchu a následné pozvednutí obočí.
"Ty ho vážně chceš probrat tím, že mu budeš plácat po tváři?" Povzdech. To vážně nečetla žádnou z pohádkových knížek. Probouzí se polibkem. Něco mi tak říká, že pokud tomuto parchantovi nevěnuje ten polibek, tak se vážně neprobere.
"Zkus mu dát pusu." Něco mi říkalo, že to nemá vůbec cenu jí něco říkat. Jen co jsem dokouřila jednu cigaretu, vložila jsem si do úst další. Zapálila si jí a čistě ze zvědavosti jsem se podívala na to, kolik mi ještě zbývá. Posledních pět. To nezní vůbec pozitivně.
Odvrátila jsem svůj zrak od pesimistické krabičky přivádějící k depresi a přesunula přitom svůj pohled na ty dva. To jejich divadýlko mně vážně bavilo.

Probuzení

Vážně mi dává facky a štípe mně do ucha. Do toho ještě na mně křičí.... a to jsem myslel, že to je sen. Měla by poslouchat tu třetí osobu a vtisknout mi polibek.

"Už jsem vzhůru. Mohla bys mně přestat štípat?" Zněl jsem trošku rozladěně. Otevřel oči. Zamžoural proti světlu. Musím uznat, že mně bolí celý člověk. Připadám si jako kdybych byl vhozen společně s oblečením do velké pračky.

Až ve chvíli, co jsem se postavil na nohy, mírně zavrávoral a následně to ustál jsem si uvědomil přítomnost další osoby.
Byla mi velmi povědomá. Tato skutečnost se mi přestávala líbit. Můj pohled se zastavil na jejich vílích křídlech... v hlavě to začalo šrotovat.
"Zatraceně, Aerith.. neříkej mi, že nám tato osoba pomáhala." Pochopitelně mi bylo jasné, že nám pomáhala. Zároveň mi bylo jasné, co nás to stálo. Službičku pro ní. Cokoliv co si ona zamane, pro ní bez keců uděláme.
"Už si o něco řekla?" Mluvil jsem čistě k Aerith a tu osobu, tedy přesněji vílí ženu ignoroval. Neměl jsem sílu se s ní bavit a rozčilovat se.

Probuzení

Runa pomalu dokončovala svou funkci a Gabriel se již zdál bez zranění. Samozřejmě, že ho to bude ještě pár dní bolet, ale již je z nejhoršího venku.
To mi potvrdilo i to, že za chvíli stál na nohou. Slova té víly jsem ignorovala. Nerada dávám najevo své city před někým, raději si polibky nechám do institutu.
Jenže to už se Gabriel vzpamatoval a začal se mračit.
Um bohužel jsme jí teď zavázáni. Špitla jsem tiše a kmitla mezi nimi pohledem.
Byl bys mrtví, kdyby nám nepomohla. A pak jsem se po ní znovu ohlédla a následně se pohledem vrátila na Gabriela a zakroutila jsem hlavou.
Ne, ještě si o nic neřekla. Na chvíli jsem se odmlčela. Promiň, ale nebyla jiná možnost. Špitla jsem k němu tiše.

Probuzení - zas tak nic skvělého se nestalo
se Zimničkou a Gabem

Skvělé... ignorant jeden, aspoň by mohl říct kouzelné slůvko děkuji.
Rozčilovalo mně to. Zachránila jsem mu jeho prdel, tak by snad bylo vhodné za to říct aspoň dík či říct vůbec cokoliv. Jenže on prostě ne. Dělá, že tu nejsem. Připadá mi to nefér.

"Tato osoba zatraceně pomáhala. Málem ses totiž proletěl několik pater dolů... byl bys pěkná placka, škoda že jsem tě zachránila." Zavrčela jsem, dokouřila přitom cigaretu. Krabičku schovala zpátky na své místo.
Došla jsem k tomu hlupákovi blíž, aby viděl že se mu vážně nezdám a vlepila jsem mu přitom jednu krásnou facku. Vím až moc dobře, že se říká: Štípni mně. Jenže on si takový luxus prostě nezaslouží.
"Fajn, teď když jsme si to vyjasnili.." Dodala jsem nasupeně. "Ještě má někdo v úmyslu pochybovat o mé existenci? Vrazím mu." Následně zavrčela spíše sama pro sebe, ale bylo to slyšitelné i pro ty dva.

"Až něco budu potřebovat, tak si řeknu... užívejte si vy dvě holubičky, já mizím." Trvalo to chvíli než jsem byla schopná se uklidnit a sestavit smysluplnou větu. Nečekala jsem na nějaké rozloučení. Toho ti dva nebyly schopni a prostě jednoduše vzlétla někam do pryč.

Někde, kdo ví kde aneb v pěkné brindě

"Skvělé. To je vážně skvělé." Opravdu stěží spolknu onu otázku: Může to být ještě horší?
Po pravdě vlastně může. Vílu začínalo štvát mé ignorování a tak mi po pár slovech, co se na sebe pokoušela marně upozornit (ignoroval jsem jí ještě víc), mi svou přítomností vlepila mlaskavou facku. Kdybych byl pozorovatelem uznale bych prohlásil něco na způsob toho, že se jí povedla.
"Au... au... au.." Mnul jsem si rukou místo, které bolelo a pálilo jak čert.

"Fajn, to je vážně skvělé. Opravdu skvělé.." Zavrčel jsem. Opravdu se krotil, abych té víle nezakroutil křidýlkem. Zasloužila by si to. Fakt, že jo.
"Dobře, takže budeme se velmi netěšit až se rozhoupeš a rozhodneš, co po nás chceš... něco mi říká, že si nás i najdeš." Mluvil jsem na mizící vílu. Ještěže mizela. Nedopadlo by to totiž vůbec dobře. Hlavně pro ní. Zůstat tam ještě delší dobu, tak si jdeme po krku oba.

"Hmmmm... co teď? Asi zpátky, že?" Podíval jsem se ze zvědavostí v očích na krásku a čekal s menším pousmáním na rtech na to co mi řekne.

Průšvih

Stála jsme tam a pozorovala Gabriela, který naprosto dokonale ignoroval tu vílu, která tu s námi stála. I já jí v tomto momentě ignorovala, ale jí se to očividně nelíbilo. Sledovala jsem, jak přistoupila ke Gabrielovi a vrazila mu jednu pěkně šťavnatou facku, která dokonale sedla. Až mě to donutilo se tiše a nenápadně zasmát.
Ta sedla. Projelo mi hlavou, ale i přesto jsem se lehce zamračila a podívala se za naší společnicí, která se rozhodla zmizet.

Nic jsem jí na její odchod neřekla, obstaral to totiž Gabriel, který se díky té facce probudil ze spánku.
Během chvilky odešla a my zůstali v místnosti sami. Jo, měli bychom se vrátit do institutu, ouf, až se mi staví chlupy na rukou, když si přestavím, co nás tam čeká.
Lehce jsem se zamračila, ale to během chvilky přešlo a na rtech se mi objevil letmý úsměv.
Jo, pojďme. Řekla jsem s výdechem a zamířila jsem si to k východu.
Brr, to bude čóro doma..

Cesta do Institutu

Super... to bude skvělé až tam dojdeme. Zase to jejich kázání a kdo ví co ještě. Už jsem dospělí dle zákonů a můžu si zatraceně dělat co chci... Jistěže nebylo vhodné brát Aerith sebou. Neměl jsem to taky v úmyslu. Měla to být jenom má sebevražedná mise, ale ona se prostě rozhodla ke mně připojit.
Brblal jsem v myšlenkách, mezitím co jsme vyšli z onoho ošklivého paneláku a já se mohl zhluboka nadechnout "čistého" vzduchu. S tolika znečištěním ovzduším bych se mohl dohadovat, zda-li by bylo vhodné vůbec tento vzduch dýchat.
"Takže asi metrem?" Pochopitelně, že metrem. Čím jiným bychom tak mohli jet... motorku jsem nechal v Institutu. Nevím proč, ale vůbec se mi nelíbilo to tíživé ticho. Možná proto jsem se zastavil, abych k sobě krásku mohl přitáhnout.
Vždycky mně fascinovala ta její křehká postava, vzbuzující ve vás touhou jí za každou cenu chránit. Pohladil jsem jí po tváři, chvíli si prohlížel pozorně její tvář a to jak se tváří.
"Víš.. vlastně jsem ti ani nepoděkoval." Pošeptal jsem tiše těsně u jejího ucha. Lehce jí políbil na tvář a následně se od ní odtáhl.

Vzhledem k tomu mrazu, který jsem cítil po celém těle, jsem zalitoval že má milovaná kožená bunda byla spálená. Teď by se mi totiž hodila. V krátkém tričku byla celkem pěkná kosa.
"Není ti zima?" Možná hloupá otázka. Kdo ví. Jen mně teďka celkem hodně štvalo to, že kdyby řekla že jí zima je, jí nemám co dát aby jí to zahřálo.
Naštěstí jsme už stáli před vstupem do metra.

"Těšíš se na přednášku, způsobenou mnou?" Otázal jsem se u vstupu. Cítil jsem se hloupě. Nechtěl jsem jí způsobit problémy.

Směr Institut.. kde nás nebudou mít rádi

S výdechem jsem vyšla z toho ohavného místa, kde jsem málem Gabriela ztratila. Byla jsem ráda, že jsem zase venku, na čerstvém vzduchu a že na mě praží sluníčko, které se houpe vysoko na obloze. Ale i přes to, že slunce pálilo jak nejvíce mohlo, byla zima. Přeci jenom foukal studený vítr.
Litovala jsem Gabriela, který to musí vydržet až do Institutu jen v tričku, protože jeho bundu spálil ten démon. Musela mu být pěkná zima, už jen podle jeho husí kůže na rukách.. a taky mu stáli chlupy.

Jo, metrem.. Tedy pokud nechceš jít pěšky. Nahodila jsem a trochu se zasmála. Bylo mi jasné, že na tohle mi raději ani neodpoví, protože si ho už zase trochu dobírám. No jo, já prostě musím rýpat.
Šla jsem dál a málem jsem ani nepostřehla to, že Grabiel zastavil. Šla bych klidně dál, ale on mne chytil za ruku a přitáhl k sobě. Ovinula jsem mu svoje ruce kolem pasu a usmívala jsem se na něj. Pevně, bez jediného ucuknutí jsem se mu dívala do očí.
Nad jeho slovy jsem se jen pousmála a následně ho pevně objala. Nemáš za co děkovat. Špitla jsem i já jemu do ucha a poté už jsme pokračovali dál v cestě.

Foukl kolem nás doslova mrazivý vítr, takže Grabrielovi znovu naskočila husí kůže na rukou. Až jsem se z toho zimou oklepala i já.
Um, není mi zima, neboj. Mile jsem se na něj usmála a zachumlala jsem se více do své mikiny. Naštěstí jsme ale už mohli hledět na vstup do metra. Tam foukat nebude, takže bude o něco tepleji.
A víš, že se i docela těším? Odpověděla jsem na jeho otázku otázkou a po krátkém odmlčení se, jsem pokračovala. Alespoň v Institutu nebude taková nuda jako vždycky.
A už jsme zapluli do metra a mířili si to na naší zastávku. Někdy je výhoda, že nás lidi nevidí.

Cesta do Institutu - budoucí kázání
Má kráska

"Pěšky?" Zarazil jsem se. Za normálních okolností bych jistě pěšky šel, přesněji za okolností kdybych na sobě měl i svou koženou bundu. Toto jsou ovšem jiné okolnosti, a tak budu muset pro jednou přežít zase cestování metrem.

"To jsem rád, že není." Smutně jsem se pousmál. Metro bylo blízko. Pro jednou jsem se na něj i docela těšil.
Nechápavě jsem na ní pohlédl. Pozvedl obočí. Vážně to řekla?
"Ehmmm..." Odkašlal jsem si. Netušil jsem vlastně co k tomu říct. Ona byla ta vzorná, pořádná, dochvilná a všechny kladné vlastnosti na které jste schopni si vzpomenout. Já byl přesně ten její opak.
"A možná dostaneme nějaký trest.... to ti to vážně nevadí?" Překvapila mně. Opravdu šíleně moc jsem překvapen.

Do metra i přes svou veškerou nelibost jsem spěchal.
Spolujezdce tak nějak ignoroval, stejně jako oni ignorovali nás. Nemohl jsem jim to míti za zlé, neviděli nás.
"Nepřemýšlela si někdy nad tím, jaký by to byl život jako civil?" Pronesl jsem po dlouhé chvíli mlčení a se zamyšlením v očích se na ní podíval.
Přeci jen pojedeme ještě zhruba tak čtvrt hodiny a bylo by dobré to nějak prokecat, než-li promlčet a hloupě pozorovat lidi, přemýšlet u toho nad zbytečnostmi. Nemám to rád.
"Chci tím říct, že občas nad tím přemýšlím..." Pokrčím rameny. "Je to normální?"

Směrem do Institutu

Začala jsem se smát, když jsem viděla jeho udivenou tvář po tom, co jsem řekla, že mi kázání nevadí.
Nevím, čemu se divíš. To ty mě kazíš. Řekla jsem se zdviženým nosem a vážným tónem, ale dlouho mi to nevydrželo a já se začala smát.
Trest? No já nevím, možná nás z toho zase dokážu vykecat. Mrkla jsem na něj a pak rázem pokrčila rameny, a nebo budeš mít dvojnásobný trest. Přeci jenom jsi mne do tohohle zatáhl ty. Řekla jsem s vtipem a prstem ho šťouchla pod žebro. Samozřejmě, že jsem to myslela jako vtip. Ráda ho provokuju, když se na nás nikdo z Institutu nedívá.
Uuupf, on to má jednodušší, dostane seřváno a trest jenom od Hodge, ale já tam mám ještě rodiče. Matka zase bude říkat, jak jsem nezodpovědná a že jsme mohli zemřít a budu muset celý měsíc mít nádobí po celém institutu! Fuj..

Chvíli jsem tam jen tak stála a koukala do země. Nevěděla jsem, co dál říkat. V hlavě mi toho tolik šrotovalo a snažila jsem se také vymyslet co nejlepší výmluvu na otázku: "Proč jste tam šli?"
Z mého přemýšlení mne vytrhl až Gabriel svou otázkou o civilech. V tu chvíli jsem se podívala kolem sebe. Chvíli mi trvalo, než jsem odpověděla.
Nemůžu mu říct, že bych chtěla zkusit žít jako oni.. možná dokonce chtěla žít jako oni. Smál by se mi nebo by ho to mohlo naštvat. On zasvětil celý jeho život lovu démonů.
Um jo.. někdy přemýšlím nad tím, co celé ty dny dělají. V práci se nudí, doma musí uklízet a zábavného nedělají vůbec nic. Vedou nudný život bez adrenalinu a dobrodružství.

Nový příspěvek v dobrodružství. Modrý. Kvůli dlouhodobé neaktivitě Vaše dobrodružství spadlo do škatulky "Už se dlouho nehrálo -> odpad" a přišel na Vás správce s koštětem. Dejte mi do dvou týdnů vědět (nejlépe přímo herním příspěvkem, pokud si nechcete spamovat v dobrodružství, můžete i poštou), jestli jste našli novou chuť k hraní nebo byste rádi vyměnili vypravěče. Pokud se mi neozvete, po skončení lhůty bude dobrodružství ukončeno!

Drag Oncave

PS: Pro mé kontaktování nepoužívejte herní poštu!
Vzhledem k tomu, že se tohoto dobrodružství neúčastním, nedostanu se k ní.

Směrem do Institutu

"Já, že tě kazím." Zněl jsem dotčeně. Byl jsem pochopitelně dotčený. Všechno přeci byla má vinna. Nikoho jiného. A nebo ne?
Nicméně jak se zdálo, tak byl jenom vtip a já si mohl oddechnout. Občas vtípky Aerith pochopím jinak než bych měl.
"Jak jinak.... stejně by mne zajímalo, co si vymyslí tentokrát." Povzdechnu si. U jejího dloubnutí se má tvář na chvíli zkřiví bolestí. Přeci jen se nevyléčili tou runou všechny rány. Jsem poněkud rád, že vůbec žiju. Takže si zas tak nestěžuji. Mohlo by být hůř.
Pochopitelně se tam nemusela ukázat ta víla a byl bych v háji. Ušklíbl jsem se. To její načasování. Nesedělo mi na tom něco.

"Hmm..." Chvíli jsem mlčel. Přemýšlel. Možná by nebylo od škody si vzít na všechno pauzu a klidně bez sebemenšího strachu a obav žít. To podle mně dělají.
Odlepil jsem zrak od nich a pohlédl lehce na Aerith. Chytil jí za ruku. Ten divný pocit, který jsem najednou pocítil mne znervóznil. Obzvláště, že jsem to ani nebyl schopen slovy popsat.
"Asi máš pravdu. Je to jistě nuda." Vrátila se mi zase na tvář má obvyklá neutrální maska. Křivě jsem se usmál. A přitáhl k sobě blíž Aerith. Byl jsem vděčný za to, že jsem nemusel být v této chvíli sám.

Směrem do institutu

Protočila jsem očima a lehce se zasmála. Už zase mě bral vážně, alespoň že si to pak uvědomil.
"Však víš, že jenom žertuju.. Ale.. co jsi tomu démonovi vůbec udělal, že se najednou otočil a zmizel a nechal nás být?" Zeptala jsem se zamyšleně, protože mi to předtím úplně vypadlo z hlavy díky té víle a teď jsem si vzpomněla.

Již jsme dojeli na stanici, kde jsme vystupovali. Lidí se valili z metra a zase do metra, jak já to nesnáším, všude ty návali a starý lidi, kteří se všude cpou protože se snad bojí že se to s nimi rozjede a oni budou zrovna uprostřed dveří. Vruuah, ne, nemám ráda civili.

Od stanice už to nebylo daleko k institutu. Čím blíže jsme byli, tím více jsem měla ten divný pocit od žaludku, který přichází vždycky, když to bude zlé. Zhluboka jsem se nadechla a zase vydechla. Takhle jsem to udělala asi dvakrát a pak jsem se s úsměvem a povzbudivě podívala na Gabea, "tak vzhůru do tornáda." Vyřkla jsem a vkročila na pozemek Institutu, jistě už o nás věděli a čekali hned za vchodovýma dveřma, které jsem otevřela za tři..dva..jedna..