Píše se rok 2032 a ve Spojených státech amerických se začíná vše vymykat kontrole. Kriminalita roste a FBI i CIA jsou na to krátcí. Policie je schopná dopadnout jen malé zlodějíčky anebo vrahy, kteří jednají bez rozmyslu, většinou v afektu. O terorismu ani nemluvím… Al Káida… moc na sebe upozorňují proto je tak jednoduché je dopadnout. Proto si lidé čím dál více dovolují a opět jako ve 20. letech 20. století začínají vznikat mafie… Mafie nové generace. Tentokrát jsou to velké skupiny lidí, kteří to mají v hlavě srovnané a většinou za sebou nenechávají žádnou stopu a s policií si jenom hrají.

Zaměřme se trochu na popis společnosti a daného roku. Pokud očekáváte, že se lidé dostali na Mars, nebo že dokážou už cestovat časem, mýlíte se. Pokud se zaměříme na obchody a výdělečnost těchto státu, byla nadmíru dobrá. Obchody šli čím dál lépe, skoro už přestal existovat obchod, jak ho známe z dřívějška. Klasicky vejdete do supermarketu, vyberete si, zaplatíte a jdete. To už teď není ani náhodou. Vlastnit papírové bankovky je luxus, veškeré platby probíhají bezhotovostně.

2032 AD - Podsvětí Los Angeles

Píše se rok 2019. Nadprůměrně jsem dokončil soukromou střední uměleckou školu s vynikajícími výsledky hodnocení ve všech předmětech i v nepovinných jako jsou divadelní aktivity, projekty a vedení studentů školy jako nejvyšší článek školní rady. Úspěšně jsem byl přijat na Akademie výtvarných umění umění v Itálii ve městě Florencie.
Sbohem sladké Las Angeles.
Pomyslel jsem si v tu dobu, neboť jsem se stěhoval právě do Florencie, abych zde mohl dále rozvíjet svůj dosavadní talent. Bylo mi líto, že jsem musel opustit velké sídlo mé bohaté rodiny s vědomím, že si nebudu již žít v takovém přepychu. Samozřejmě jsem kdykoliv mohl dále čerpat peníze z rodiny, ale nebylo to zapotřebí. Do Florencie se totiž na stejnou školu stěhovala má čokoládová přítelkyně Christine. Měli jsme malý ale velmi útulný byt v centru města. Nájem byl poměrně drahý, avšak cena odpovídala jeho kvalitám. Peníze na byt a na udržení mé dosavadní životní úrovně jsem ze začátku chtěl prodávat své umělecké díla. Nevyšlo to. Jistě, o mé díla byl obrovský zájem, dokonce mě samotní Italové nazývali nový Da Vinci. Chyba byla ve mně. Málokdy jsem dodělal zakázku či obraz. Možná jen jeden ze sta, je možné že ještě méně. Něco jsem dokončil, ale k tomu jsem měl duševní pouto, které mi nedovolovalo prodat něco pro mne tak cenného. Proto jsem se rozhodl vydělávat peníze jinak.

Věděl jsem, že budu chtít využít můj intelekt, ale také aby to ukojilo mé ego. Velké arogantní a sebestředné ego. Vlastně nebylo nijak velké, pouze odpovídá tomu co si mohu dovolit. Neboť gentleman mého vychování a intelektu a potenciálu dokáže mnoho. Začal jsem podnikat ve farmaceutickém průmyslu, přesněji v lécích. Začal jsem v jedné farmaceutické firmě vyrábějící nové léky na novou nemoc, její výskyt byl minimální. Má práce však nebyla pomáhat lide ba naopak. Já jsem vedl skupinu vědců či lékařů, kteří měli za úkol virus upravit tak, aby se rychleji pokořil imunitu člověka. Způsob a další věci týkající se toho není důležité, ani jsem se o to nestaral. Mou práci bylo na tyto lidi dohlížet. Netrvalo dlouho než mě přijali. Slušně oblečený mladík, s urozeným vychováním a vysokým intelektem, který také skvěle gestikuloval a byl výborný řečník. Časem jsem se stal důležitým článkem této vůči veřejnosti zákeřné práci. Nejenže jsem dohlížel na výrobu, ale rovnou vše vedl a měl přehled o všem. V podsvětí jsem vystupoval s přezdívkou "Da Vinci" a vždy jsem nosil masku přes oči. Staromódní masku, která se nosívala na plesy a bály.

Čas plynul a po 13 letech firma zkrachovala, neboť ředitel této společnosti vše prozradil. Dosud jsem nechopil jeho záměr, možná umíral nebo byl sám nakažen tímto virem a pomátl se z toho. Chtěli usvědčit všechny výše postavené, kteří v této nekalé aktivitě účinkovali. Naprosto netušili, kdo ten Da Vinci je. Jediné co věděli byla přezdívka a maska přes obličej. Chystal jsem se dále žít ve Florencii, neboť mi žádné nebezpečí nehrozilo ani mé přítelkyni Christine, která o ničem nevěděla a která se také po dokončení mého studia stala mou ženou. Přišla mi však pozvánka. Z daleka... z USA. Upoutala mou pozornost a já se vydal tedy zpět do rodného města Los Angeles.

V obleku s maskou na obličeji jsem vkročil do prázdného opuštěného skladiště. Nijak útulné, ale to mi jen dodávalo jistotu toho, že obsah v pozvánce je myšlen vážně. Urozenými kroky s vycházkovou holí brzy vymizelo stávající ticho. Chvíli jsem zde čekal dokud se neobjevila mladá slečna, kteoru jsem již častokrát spatřil v médiích. Přistoupil jsem k ní a políbil ji ruku.

„Je mi ctí setkat se s vámi. Jste ještě půvabnější než než v médiích slečno Williamsová.“

Poté od ní ustoupím a s vlídným přátelským úsměvem čekám na vysvětlení tohoto setkání.

První setkání v novém projektu

Sedím za stolem a podávám poslední odpovědi na dotazy dotěrných novinářů. Klasický scénář… Odkud vlastně jsem? Kolik mi je? Kde jsem vzala peníze? Jak to že firma tak rychle prospívá? I kdybych jim dala pravdivé informace, nikdy by mi nevěřili, tak proč tedy si nezalhat. Postavím se a srovnám papíry na stole a dávám tím najevo novinářům, že jejich čas opět vypršel. Doprovodím je k východu z mé pracovny a znovu se vrátím ke stolu.

Probudím svůj notebook a zkontroluju, jestli mé pozvánky a vzkazy došly na správná místa. Pousměju se vítězně a zaklapnu ho, odpojím. Opět vše zahesluju, aby byl téměř neproniknutelný, a seberu sako, obleču se a zadívám se na sebe do zrcadla. Upravím se, tak jak to dělám každý den. Vyjdu z pracovny.

„Amy, mohla byste mi do zítra na stůl přichystat statistiky z posledních let. Děkuju.“ Mile se usměju na svoji asistentku. „A jinak přeji hezký zbytek dne.“ Zamířím k výtahu, ale nakonec uhnu ke schodišti, seběhnu po něm a díky tomu se vyhnu několika právníkům, co na mě čekají u výtahu. Nasadím si sluneční brýle. „Hezký den…“ Pokynu k recepční u vchodu a projdu prosklenými dveřmi na ulici. Nasednu do černé Toyoty FT a položím telefon na sedačku vedle sebe. Šlápnu na plyn.

Po několika odbočkách, když projedu kolem svého bytu, odpojím osobní počítač v autě od signálu, aby se moje auto ztratilo ze světa. Po kličkování ve městě, konečně odstavím auto na vhodný plácek za skladištěm. Pomalým krokem vejdu dovnitř. Jsem tu o chvíli dřív, než mám domluvenou schůzku s prvním ze členů. Opřu se o okno, abych viděla ven.

Ohlédnu se ve chvíli, kdy se ozve stále hlasitější klapání o podlahu. Zamířím klapání naproti a projdu „dírou ve zdi“, kde kdysi asi bývaly dveře. Zadívám se na muže před s sebou. Políbí mi galantně ruku, mírně přejdu do úsměvu a zvolím velice přátelský a klidný styl jednání.

„Ráda vás poznávám, pane Da Vinci. Anebo snad pane Morello či Anthony bude lepší? Jste ještě záhadnější než jste zprvu na mě působil.“ Věnuju mu ještě milejší úsměv. Chci, aby věděl, že si dokážu sehnat hodně informací.

„Postačí, abyste mi říkal Abigail. A pokud vám práce půjde stejně tak dobře jako komplimenty, tak si určitě budeme rozumět. Vaše praxe je opravdu dlouhá. 13 nebo snad 14 let? Tuším, že tak nějak dlouho to bylo, ale přejděme k tématu.“

Přejdu přes místnost a pomalu si sednu na široký a vcelku dlouhý stůl, který jako jediný nábytek spolu se židlemi dominuje rozlehlé místnosti. Pohyb člověka vždy skvěle přitáhne pozornost a myšlenky člověka, se kterým se bavíte. Nespouštím z něj oči a stále se dívám do jeho.

„Víte, proč tu jste? Anebo co byste si představoval, že budete dělat. Ráda nejdřív uslyším vaši vizi a důvod proč jste přišel.“

Los Angeles - Schůzka

Abigail dá najevo, že toho ví skutečně mnoho. Mnohem víc než lidé se kterými jsem léta podnikal. Ale moc mne to nepřekvapilo.
Je rozumné, že si o mne musela zjistit mnoho informací. Přece jen by si nemohla dovolit takovou soukromé setkání s někým o kom jenom slyšela. Ale odkud?
Mírně se usměji a dále poslouchám co mi vlastně poví. Zmíní něco o mé praxi, což se mi nezamlouvá, neboť já sám bych to praxí nikdy nenazval. Spíš to byl byznys a ještě k tomu celkem zábavný, což ji taky povím.

„Každý máme své koníčky. Omlouvám se pokud to zní, jako by mne utrpení ostatních uspokojovalo. Spíše vůči mi neznámým lidem nemám žádné závazky, a tak s nimi bohužel nemůžu soucítit. Jaká to smůla.“ dodám ironicky.

Když se mne zeptá na mou vizi tak se zasměji. Poté se na chvíli ztiším, ztratí se mi úsměv z obličeje, který nahradí kamenná tvář a také se ji dívám do očí. Má řeč těla napovídá, že již zábava skončila. Poté chvíli ticha povím.

„No... abych řekl pravdu. Dávám přednost restauracím před polorozpadlým skladištěm. Avšak je to jen věc vkusu, ten váš je poněkud... kuriózní.“

Kamennou tvář opět nahradí úsměv. Začnu se pomalými kroky procházet a kroky nechám doprovázet něžným klepáním hole. Již se ji nedívám do očí, ale odkloním zrak a koukám do dáli.

„Pochybuji, že jste mne sem pozvala, abych vás namaloval. Ale zda-li byste to po mně chtěla, musel bych vás odmítnout.“

Poté zrak opět upřu na mladou dívku.

„Zdá se mi, že potřebujete někoho na nekalé činnosti. Někoho kdo umí být přesvědčivý, cílevědomý a je geniálně šílený?“

Maraton začíná

Opět začíná den, slunce vychází a ulice Los Angeles zaplavuje přírodní světlo na rozdíl od noci, kdy všude problikávají reklamy a upoutávky na různé obchody. Polovina obyvatel LA se vrací domů po noční směně a další půlka se probouzí… Klasický den, nebo se aspoň tak tváří. Nezáleží na tom, kde jste, možná je někdo z vás u sebe doma, jeden bydlí v bytě, druhý v malém baráčku, někdo na hotelu, je možné, že někdo z vás i přespal pod mostem, přesto vás spojuje jedna jediná věc a později i mnohem víc…

V 15:47 se vám všem ukáže stejná textová zpráva, ať už v PDA, mobilu, notebooku, tabletu, nebo v elektronických novinách, která vám má změnit život buď k lepšímu, nebo k horšímu to už bude záležet na vás. Ale je jisté, že se k ní každý z vás dostane. Ale vraťme se k tomu nejdůležitějšímu, ke znění dané textové zprávy.

Drazí pánové a dámy.

Nemám tušení, jestli výběrem vás osmi udělala dobře, jestli jsem zvolila správné lidi. Prošli jste dlouhým výběrem a stojím si za tím, že jsem vybrala ty nejlepší. I když chybička se může vloudit každému.

Dávám vám k dispozici prostory, základní vybavení a snad důvěryhodnou bandu lidí. Takové luxusní začátky jsem neměl ani já. Je na vás, jak si to přeberete, je na vás jestli do toho půjdete nebo utečete…

Mluvím o práci, která vám přinese peníze, mnohem víc peněz než si dokážete představit, ale za předpokladu, že ji budete dobře vykonávat. Nemůžu to tu napsat natvrdo, nikdy nevíte, kdo si co přečte, ale ochráněné vše by mělo být maximálně, jak jen mi to mé schopnosti dovolují.

+33° 59' 36.37", -118° 9' 50.22"

Hodně štěstí, budete ho potřebovat…

Abigail Williams

PS: Snad se brzy setkáme.

Souřadnice vás dovedou k budově, no spíše k opuštěnému skladišti, které na první pohled vypadá, že se za chvíli zhroutí a spadne, ale uvnitř už je to trochu jiné, i když žádný luxus. Opravené je, ale výbava až na pár kusů nábytku tam není žádná. Kamerový a bezpečností systém tam je ale funkční.

Postupně se pravděpodobně sejdete ve vedlejší místnosti než je Abigail a Anthony. Konečně se setkáváte tváří v tvář. Poznáváte lidi, které vidíte poprvé, a přesto mají být vašimi kolegy možná pro některé i přáteli. Ale rozhodně jsou to lidé, kterým musíte věřit.

Maraton začíná

Stojím na ulici. Před sebou mám tři kelímky. Jednu kuličku vedle. Přijde ke mně muž. Pane, chcete si zkusit štěstí? Tři kelímky, jedna kulička tohle by prohrál snad jen hlupák. Nejste hlupák, že ne? Usměju se na muže, který se jistě nechce nechat nachytat. Vezmu jeden kelímek do ruky a přiklopím s ním kuličku. Zvednu ještě jednou kelímek, kulička tam je, zase ji přiklopím. Tak kolik dolarů si věříte. Tahle věta vždy zabere a muž už pokládá desetidolarovou bankovku na stůl.

Asi deset metrů od nás stojí Toyota FT. Jedno z hodně drahých aut, které se dají sehnat. Není sice úplně nejrychlejší, ale akcelerace, či vybírání zatáček má naprosto nejlepší.



Začnu míchat s kelímky a muž jen tak tak stíhá sledovat, který kelímek je který. Za dvacet sekund už je úplně ztracený a snaží se podle pohybů mých rukou poznat správný kelímek. V tomhle už však praxi mám, a tak se jen tak od někoho nachytat nenechám.

Tamta Toyota je moje. To však nikdo neví. Stojím to se třemi kelímky od Coly, ve starém oblečení se zničenými slunečními brýlemi. Nikdo by nečekal, že ta Toyota je moje. Ale víte co, tahle věc mě baví. Hrát. Hrát cokoli a kdekoli. Klidně takovéhle potupné role.



Proč to vlastně dělám? Mám vysokoškolské vzdělání. Vystudoval jsem aplikovanou matematiku, můžu dělqat cokoli. Mám skvělý byt, skvělé auto, hodně peněz, ale já tu stojím v ošklivém oblečení a míchám kelímky. Ale byví mě to. Muž si neví rady a vůbec neví, kdo já doopravdy jsem.

Přijde mi SMS. Přijde mi na mobil, na který skoro nikdo nemá číslo. Čekám, že to bude důležitá zpráva od kamaráda, potřeboval jsem od něj něco vědět. Je to velmi důležité. Shrábnu deset dolarů, kelímky nechám na stole a rychle běžím k autu.

Když z kapsy vyndáám klíče, na dálku odemknu auto. Otočím se na muže a vidím, jak zvedá kelímky. Kulička však není nikde. Jen se pousměju nad svým trikem a rychle naskočím do auta, kterým ujedu. Podívám se do zrcátka, jak se muž zlobí, ale já jedu dál.

Když asi o blok popojedu, přečtu si esemesku. Tak tohle jsem vůbec nečekal, ale je to pro mě velmi důležitá zpráva, důležitější, než jakou jsem čekal.

Rychle dojedu domů, kde is dám sprchu. Miluju svůj byt, je tak nádherný. Podkrovní byt v centru města. Za své peníze bych si ho asi nekoupil, ale fígle a podvody jsou můj život, a tak pro mě nebyl problém ho získat za lacino.

Trochu si oholím tvář, osprchuju se, učešu se. Tak, jak vypadám teď vypadám normálně a rozhodně to není tak, jak jsem byl na ulici. Jsem teď úplně jiný a myslím si, že i hezčí. Vezmu si na sebe svůj nejlepší oblek. Vyjdu ven a nasednu do auta.

Do mobilu zadám souřadnice a podle GPS na místo dojedu. Je to nějaký starý opuštěný sklad, který má však celke dobrý kamerový systém. Celkem zajímavé. Vejdu do nějaké místnosti, kde nikdo není.
Opřu se o stěnu a čekám, co se bude dít.

Profesionalita nastupuje

Nad jeho slovy o práci, kterou měl předtím, se radši ani nepozastavím. Jsem lehce odlišný typ člověka než on, ale v téhle branži jsem taky už dlouho. I když se to nezdá a spousta by mě tipla ještě tak na vysokou školu.

Všimnu si změny chování a neverbálního vyjadřování. Zvednu se ze stolu a vytáhnu několik složek. Dohromady jich je šest. Položím je na stůl, tak aby na ně dobře viděl a zároveň aby je ještě nemohl otevřít a podívat se do nich, nechám na nich položenou ruku.

„Na obchodní schůzky také preferuji hezčí prostředí, ale… Tady jsme více v bezpečí a můžeme si promluvit více do detailu než u talíře se steakem. Pokud máte s tímto místem problém… Můžete si ho vybavit podle své chuti, ale za svoje.“

Sleduju, jak pomalu jde přes místnost a pak pomalu poodejdu od stolu a znovu ukážu na složky. „Skupinka šesti lidí plus vy a já. Vy jako vedoucí něčeho, čemu říkat zatím mafie by byla urážka, ale ke všemu se dá dopracovat. Ti lidé jsou odborníci přes všechna odvětví, které jsou potřeba, pro úspěšné podnikání.“ Naznačí prsty uvozovky.

Dojdu znovu pomalým krokem až k němu a zpříma se mu dívám do očí, abych dodala tématu na vážnosti. „Máte pravdu. Budete součástí nelegální činnosti a také máte pravdu, potřebuju někoho geniálního, který se nebude bát zkoušet nové věci. Mohu vám pomoct, s čímkoliv budete chtít, a co si budete umět správně obhájit.“

„A teď mám poslední otázku… Než se budete moc ptát na cokoliv, co uznáte za vhodné. Berete moji nabídku? Nabídku na peníze, mediální i policejní zájem a zároveň pozornost mafiánského světa?“

Hlas stále držím v klidné rovině, nijak mi nepřeskakuje, i když hluboko v sobě jsem nervózní. Přehrávají se mi v hlavě veškeré scénáře, které podle mě mohou nastat, ale uvolněně čekám na odpověď.

Kujme pikle...

Chvíli jsem doufal v to, že opravdu bude stát více o umění než o můj intelekt. Všechno doufání vymizelo, když potvrdila mou odpověď ohledně vize. Nejsem zklamaný, ale ani zaujatý. Chtěl jsem situaci dlouho napínat a bavit se. Když však zmínila pozornost upřenou na nás nedokázal jsem odolat. Jsem trochu egoistický, arogantní a sebestředný. Kdo by nebyl s mým talentem.

„Děkuji za tuto velkorysou nabídku... Tak tedy buďme kolegové nebo má spíše říci obchodní partneři?“ Podám ji ruku na znamení uzavření dohody.

Poté si vyžádám ty složky. Jsem celkem zvědavý, jaké to přesně bude zaměření. Jestli loupeže, vydírání, únosy, vyhrožování či obchody s nelegálními látkami. Avšak ještě víc jsem byl zvědavý na ostatní členy týmu.

Staronové záležitosti

Život žoldniera mal svoje výhody. Bol to život plný vzrušenia a risku. Často som cestoval a spoznával iné krajiny - zvyčajne cez optický zameriavač, no o to bol zážitok jedinečnejší. Keď sa skupina vrhne samotnej Smrti do náruče a vy im máte kryť chrbát, býva dosť času prezrieť si okolie. Videli ste už Hagiu Sofiu? Krásna budova. Pamätám si misiu, keď som na jednom z jej minaretov strávil tri hodiny čakaním na to, kedy sa niečo poserie.
Musím povedať, že Grand Bazaar z výšky vôbec nie je taký zaujímavý ako zvnútra.
Ale ako to už zvyčajne chodí, všetko dobré sa raz skončí. Jedného pekného dňa si pán Niccolo Verdi povedal, že by nebolo odveci zradiť skupinu... pamätám si to celkom jasne. Ležal som na vysokých dunách pri istej dedinke v Saudskej Arábii, ktorej meno neviem ani vysloviť. Moja riť bola plná piesku a na hlaveni Longswordu 202 ERASER som mohol robiť toasty. A čo sa vtedy vlastne stalo?
No... povedzme, že operácia sa nevydarila. Chalanov si v dedine počkali ozbrojenci prezlečení za milíciu a spravili z nich sitko. Jedine ja a dvaja ďalší sme mali šťastie, že nás nechali ako zálohu na určitých postoch. Nikto okrem veliteľa nepoznal našu pozíciu.
Viete, dva dni v púšti dajú zabrať. A ďalej si to už viete predstaviť - zapadákov uprostred piesku, nejaké palmy, voda, nadšenie, voda, ukradnutie zhrdzaveného džípu, ďalšie nadšenie, návrat do USA, zmena osobných údajov...
Ale po niekoľkých rokoch mi začína dokonca chýbať aj ten piesok v trenkách.
Ako tak sedím na stoličke v prázdnej kancelárii na poschodí 62 a cez optický zameriavač sledujem akýchsi rokujúcich kravaťákov, neodolám zívnutiu. S potešením si ale uvedomím, že schôdzka je pomaličky u konca. Všetci sa lúčia so svojím šéfom a odchádzajú preč.
Martin Selmy ďalej sedí pri stole a čumí do spisov. Pozerám sa na jeho temeno a uvedomím si, že čakám, kým sa otočí. Zdá sa ale, že nemá chuť na pozeranie s okna.
Zachmúrene stlačím spúšť.
Vo vrecku mi zavibruje smartphone.
Kus temena sa odtrhne a stôl oprská zmes krvi a šedej kôry.
"Tak, to by sme mali..." zašomrem a vyberiem z vrecka smartphone. Vidím, že mám novú správu, no najprv zadám číselný kód a potvrdím transakciu. Kým to spraví aj klient, prečítam si správu.
Spočiatku neviem, čo si o tom mám myslieť. V živote som o tom mene nepočul. Zmienka o peniazoch mi ale dlho blúdi hlavou. Napokon si zbalím všetky veci do puzdra a vykročím ku dverám kancelárie.
Vo vrecku mi znova zavibruje mobil. Pozriem sa na výpis transakcie.
"Wohooo," zasmejem sa. Klient sa zrejme buchol po vrecku...

Netrvá to dlho a na svojom Seraphim Black Silh zastanem priamo pred cieľom. S nadvihnutým obočím si premeriam staré skladisko, no po krátkom váhaní napokon nechám motorku odstavenú neďaleko a s púzdrom na chrbte vykročím na miesto stretnutia.
Vnútri je ticho. Prekvapí ma niekoľko kamier, no nevenujem im priveľkú pozornosť. Napokon vstúpim do akejsi priestornej miestnosti. O stenu sa tam opiera akýsi chlapík.
Zložím si z očí slnečné okuliare a kývnem hlavou na pozdrav.
"Zdravím..."
Zhodím z pleca púzdro na zbrane a opriem ho o stenu. Pažba Longswordu tlmene buchne o zem.

když už chci notebook zavřít, blikne ikonka zpráv. Prvně si říkám, že ji nechám být, jenže ona poskakuje. Nahoru a dolů. Snad právě díky té animaci mě něco přesvědčí, že bych ji ještě měla otevřít. Zaúpím a poklikám na ní. Ještě si loknu toho zbytku vína ze skleničky, ale to už zírám na zprávu. Přelétnu ji pohledem jednou, podruhé a na závěr ještě potřetí. Docela mě překvapuje, že ten někdo ví, že jsem v Americe. Vždyť je to chvilka, co jsem se sem dostala...

Snad kvůli tomu mě to přesvědčí, že bych měla pátrat, kdo mi to poslal. Prvně mávnu na číšníka a objednám si sklenici koly, na tohle potřebuji trochu naředit vinný odér. Prvně se skryji za několik proxi serverů po celém světě a teprve pak otevírám oficiální vyhledávač. Tak se na tebe podíváme... pomyslím si zatímco přeťukávám celé jméno. Nalézám plno výsledků, dokonce i nějaké fotografie. Jestli je to ta správná Abigail, tak se tedy moc neschovává. Asi to nemá zapotřebí. napadne mě logické vysvětlení. Přečtu si pár článků o jejím životě. Nic, co by oslnilo a ze všeho křičí trocha strojenosti. Navíc když orovnávám články co vyšli ve větším rozmezí, trochu mi nesedí detaily. Abi nám něco tají... pousměji se. Kdo taky v dnešním světě něco netají.

Víc než jen částečná pravda článků mě překvapuje jiná věc. Když jsem naťukala jméno do formuláře do jedněch „černých“ stránek, kde je plno kradených identit a tak různě získaných detailů o všech možných lidech, nenašlo ji to. nakonec zkouším jen její příjmení. To už něco najde. Podle jakéhosi záznamu starého tři roky je její jmění odhadováno ve výši několika miliard dolarů. Wow, kam se hrabu se svými miliony... postesknu si.

Pak prudce zabouchnu víko. Zírám na něho a přemýšlím co mám dělat. LA. Plánovala jsem se tam někdy podívat a teď? Teď mám důvod. Na ex dopiji zbytek koly. Už mám jasno. Hodím počítač do batohu k ostatním věcem a zaplatí útratu. Mávnu na taxi a odjedu.

Během chvíle už jsem na letišti. Nikdo mě moc nevěří. Všichni se na mě dívají tak trochu podivně. Já je chápu, kolik dívek v mém věku si postaví hlavu, že chce letět okamžitě přes celé státy. Nakonec se najde jeden pán, starší, je evidentní, že mu to vrtá hlavou. Stačí chvilka domlouvání a mám let. Platím si první třídu a vzápětí jsem v letadle. Místo povídání se staříkem vedle se vyspím. Ten let je ale neuvěřitelně krátký...

LA. Slyšela a četla jsem o něm hromadu věcí. Teplo, mořský vzduch a to všechno dohromady ještě okořeněné palmami před letištěm. Nádhera. Prvně zamířím do oblečení, šaty co mám na sobě už cítím a ty v batohu, no raději na ně nemyslet. Kupuji jednoduchou kombinaci – volné světlé triko s krátkým rukávem a dlouhou sukní stejné barvy ke kotníkům. Staré oblečení nechávám v kabince, ve které se s povolením prodavačky rovnou převléknu. Podle všeho nejsem první, neb se netváří zrovna překvapeně.

Chytám taxi a nechávám se odvézt do pochybné čtvrti kolem skladišť. Je tu celkem mrtvo. Ne, není. Tamhle je nějaká banda mých vrstevníků. Přijde mi to podivné, připadám si jako bych byla někdo jiný, jako kdybych mezi ně už nikdy nemohla patřit. Jak bych si to přála. Promnu si oči. Ten let opravdu mohl být delší. Vystoupím, zaplatím a počkám až zmizí v nenávratnu. Hraji turistku, dokonce i foťák vytáhnu ze dna batohu. Sklad najdu rychle. Prvně projdu kolem a jen tak ledabyle si vyfotím pár fotografií. Na některých je zachycen i kousek skladiště. Přesněji na třech. V rohu snímků jsou kamery a na jednom podivná krabička, která trčí na vysílači jinak celkem schátralé budovy. Odejdu kus stranou, kde si ve stínu palmy zapnu počítač. Zvětším si fotografie, jak jen to jde. Kamery nejsou jen tak nějaké, podobné jsem již viděla. Vidí ve dne v noci, reagují na pohyb a co víc, dokonce se za ním natáčí. Podle vzhledu byli drahé jak prase, tak věřím, že i rozpoznávání obličejů mají. Pak se podívám na tu anténu. Plochá krabice o rozměrech patnáct na patnáct. Nic zajímavého, ale díky sledování trhu vím, že se jedná o anténu pro bezdrát. Ohlédnu se směrem, kde je skladiště. Nevidím na něho přímo, ale vím, kde je. Vzpomenu si, jak byla anténa otočena a pak hledám druhé zařízení. Není daleko. Vyšší skleněná budova...

Zabouchnu notebook a vydám se zpět. Mohla bych pátrat dál, třeba čí je ta skleněná budova nebo bych se mohla pokusit napíchnout přenos, ale nechávám toho. Na napíchnutí přenosu bych musela vylézt na nějakou střechu, abych se dostala do směrovaného vysílání a tam by mě zase určitě někdo viděl. Bez zaváhání tedy vejdu do skladiště. Přimhouřím oči abych vůbec viděla. Už jsou tu dva další. Bez ostychu je prozkoumám pohledem. Jeden je na první pohled kupa svalů a druhý, ten je trochu podivný. Sako mi na něho sedí až moc. Nevím, co si o něm mám myslet. Jasné je jediné, ani náhodou bych se neubránila. Není to zrovna skvělí pocit. „Eh.. Zdravím.“ řeknu nakonec, když už mi přijde blbé být zticha.

,,Den D''

Když tak nad tím uvažuji, z doktorky, která měla blízko k Nobelovce, k nájemnému zabijákovi...to není zdaleka ten nejlepší úsudek co mě kdy napadl. Ačkoliv všechno má své pro a proti. Nevím co se mi kdy v životě líbilo na votě kriminálníka, možná adrenalin, možná radost z ohromných peněz, které přibydou po akci na kontě a nebo možná jsem až příliš náladová, abych se starala o problémy lidstva. Tak či tak, dnes jsem úplně někdo jiný.
Pamatuji si můj úplně první den, kdy jsem byla sestřička...chtěla jsem tehdy aby všechno bylo tip ťop, no a málem mi pod rukama umřel člověk. Taková ironie, že jsem se po pár letech propracovala téměř až na primářku.
Až na to, že tento život se mi zdál až příliš stereotypní a nudný. Už od malička jsem nemohla zůstat u jedné věci déle než pět minut a to byl právě můj problém. Musela jsem si najít koníček, co by mě zabavil na delší dobu. A tehdy mi můj vzdálený přítel nabídl práci na jednom malém kšeftíku. Jednalo se o vyloupení banky. Tehdy jsem pochopila, co chci dělat zbytek života. První akce se povedla až příliš dobře a měla jsem pocit, že jsem nedotknutelná. Měla jsem peněz na rozhazování a zakrátko jsem se vykašlala na moji kariéru primářky a pustila se do své nové 'práce'.
Trvalo mi několik let, než jsem se dokonale naučila profesi zlodějky. Ale já chtěla víc, mnohem víc. Tudiž jsem se dala na vraždy. To už jsem žila v Los Angeles a během několika měsíců, jsem se vypracovala v žebříčku tak vysoko, že po mě začal pátrat Interpol. Škoda že neví kde začít, malou japonskou roztomilou dívku by nikdo nemohl podezdřívat.
Vraťme se ale k dnešku. Sedím na posteli ve svém pokoji, který má jenom jedno okno, které je navíc zatažené a nábytku tam taky není nic moc, a brousím svoji katanu. Čekám na peníze z již dříve splněného kontraktu a pomalu si začínám myslet, že toho, co si mě najal, mi ani nezaplatí. Jestli nezaplatí, najdu si ho. V hlavě mi proběhne krátce tato myšlenka a nervózně se podívám na hodiny. Je 15:45. Ještě chvilku brousím meč, našež mě vyruší jedna zpráva a hned nato druhá. Ta první je o vyřizení platby. Ta druhá...Chvíly ani nemohu uvěřit co si to čtu ale nakonec hodim katanu do pochvy, zbraně si připnu k pasu a obleču si kabát aby to nebylo vidět.
O pět minut později stojím už v garáži a nasedám na svoji harleyku, do GPS zadám souřadnice a rozjedu se k danému místu.
Cesta netrvá ani deset minut a vynořím se před jakýmsi ...no rozhodně to skladiště zažilo hezčí dny. První věc, co mě zaujme, tak jsou kamery a to skoro všude. Co mě ale znervźňuje, tak že se polovina dívá na mě a ta druhá polovina se už chystá otočit směrem ke mně. V rychlosti stihnu odklidit motorku do povzdálí a 'zamču' ji, odklidím kabát, tak aby nezavazel, takže odkryji pochvu katany, ačkoliv zbraně zůstanou skryty a pak si to naláduji přímo do skladiště, kde už stojí pár lidí. Jak to tak vypadá, tak nejspíš Playboy, Roztleskávačka a zelený mozek. Jak první pohled může udělat úplně jiný náhled věcí, než jaké jsou doopravdy. ,,Jak to tak vidím, nejsem jediná koho si zavolali, pěkně vás tedy zdravím.'' Řeknu něco slušného, aby se neřeklo a zamířím si to ke zdi, o kterou se následně opřu.

Den D?
Jako tradičně se ráno probudím a okouknu na budík. 5:30 pane bože.
pomyslím si a se znuděným pohledem vstávám ze své vyhřáté postele. Pomalým skoro až zombím krokem se došourám do kuchyně kde zapnu kávovar a připravím si onen černý nápoj. Po vypití mého kafe se obléknu do obleku a odpojím mobil z nabíječky.
Je na čase vyrazit ať dlouho nečeká. pronesu si sám pro sebe a vezmu si klíče od auta. Zamknu byt a stále pomalým krokem sejdu schody. Venku již stojí mé zelené auto značky chevrolet orlando. Nasednu tedy do auta a vydám se směrem k zapadlému pekařství. Zaparkuji a vydám se za vůní čerstvě dopečených koblih.
Dobré ráno, to co obvykle. pronesu rozespale a pekař již ví, že mluvím o francouzkých bagetách. Zaplatí a vracím se zpět do auta kde s kouknu na hodinky.
Sakra to už je 6:20? vyděšeně se rozjedu k domu mé matky. Zastavím na příjezdové cestě a klidným lehce probuzeným krokem se vydám ke dveřím do kterých vejdu.
Dobré ráno mami. Tady máme snídani. pronesu vesele a maminka mi odpoví úsměvem a čerstvě uvařeným kafem. Mám v plánu strávit s ní celý den když v tom SMS. Pečlivě si jí prohlédnu a kouknu na mamku.
vypadá to že budu muset odejít. zvednu se a svižným krokem dojdu zpět ke svému autu. Do GPS zadám souřadnice a rozjedu se na místo určení. Celou dobu však přemýšlím proč zrovna já.
Proč by někdo chtěl mé služby? Myslel jsem, že tyhle věci jsou už za mnou. přijedu na míst ke vystoupím a upravím si oblek.
Klidný krokem vstoupím do skladiště kde již je pár lidí.
Asi dobrý den, že? rozhlédnu se a podle všeho to nejsou dělníci z fabriky.

Konečně práce!

Otevřu dveře jednoho starého, na pohled polorozpadlého baráku a vyvalí se na mne mračno hustého cigaretového dýmu, zhluboka se nadechnu čerstvého, i když nijak voňavého, vzduchu a vstoupím do nevelké potemnělé místnosti. Po paměti se dobelhám k baru a upřu lehce slzící oči na osobu za pultem.
Jako vždycky Sue, řeknu jí a otřu si oči, už se ozvali, kolem té práce? Řeknu s patrnou nadějí v hlase, ale odpovědí mi je jen sklenka jantarové tekutiny a odmítavé zamumlání. Povzdechnu si, vezmu sklenku a trochu z ní upiju. Otočím se trochu na bok a přisednu si k jedné slečně, tedy doufám, že to je slečna... Mezi takovou zplodinou nikdo neví.
Zdravím krásko, vřele se na ni usměji, ale mám pocit, že miss amerika se pořádá vedle... Než stačí vůbec odpovědět, tak mi zavrní telefon, proč ne...
Moment... Omluvně se usměji a vyjdu ven, abych si to mohl přečíst. Rychle očima přelétnu text a jeden koutek mi samovolně vystřelí vzhůru, takže už práci mám...
Rychle skočím zase dovnitř oznámit Sue, že už mi nic hledat nemusí a hezky pěšky se vydám jednoho domu, pro věci. Po cestě se ještě podívám, kde a co to vlastně je.

Ke skladišti dojedu taxíkem a až odjede, tak se rozhlédnu a pomalu otevřu dveře. Pravačku mám položenou na důvěrně známé pažbě pistole, ale když spatřím naši skupinku, tak ruku spustím a vejdu dovnitř, zastavím se kousek stranou, aby nebyla hned patrná moje výška.
Zdravím... Pousměji se a pohledem přelétnu všechny přítomné.

Seznamte se…

Na rtech se mi objeví vítězoslavný úsměv a stisknu pevně ruku Anthonyho. Výměnou mu podám složky a kývnu. „Spíše bych řekla kolegové… Možná i po určité době přátelé.“ Zkusím uvolnit atmosféru a vytáhnu svůj telefon. Zkontroluju záznam z kamer, na kterých jde vidět, že hosté již také dorazili.

„Myslím, že než si začnete pročítat složky, měl byste svůj tým poznat osobně. Tak prosím následujte mě.“ Schovám znovu mobil do kapsy a sluneční brýle si dám do vlasů, zamířím přes místnost a projdu jedinými zachovalými dveřmi. Hmátnu po vypínači hned vedle dveří a osvítím celou halu i s návštěvníky.

„Tak ráda vás všechny poznávám. Jsem Abigail. Možná mě někteří znáte, možná taky ne. Ale velice rychle se seznámíme.“ Věnuju každému zářivý úsměv, který většinou věnuju jen na fotky do novin.

„Tohle…“ Pokynu k Anthonymu. „Je člověk, který se vám zajisté představí rád sámy a za chvíli mu s radostí předám slovo.“ Krátce se zadívám na Anthonymu, ale potom zase přesunu pohled na zbytek skupinky. Je opravdu různorodá, ale měli by být opravdu ti nejlepší.

„Ptáte se, proč tu jste? Mám pro vás práci, která bude vydělávat nejen vám, ale i… mě. Proč bych to jinak organizovala že. Ale přesto pojem mafie je známý už nějakou tu dobu, ale teď může být mnohem nebezpečnější než kdy dřív. A vy jste se stali, tím že jste sem přišli, součástí jedné z těch nových. Nových variant a ještě víc nebezpečnějších mafií.“

Přejdu pomalu mezi nimi a do pomyslného středu místnosti, tak aby na mě viděli všichni. „Dovolte mi ale, abych se vám zlehka představila. Nejsem vrah jako někteří z vás. Z pistole téměř střílet neumím, nožům se skoro vyhýbám i v kuchyni. Jsem obchodník, který mám pod sebou lidi, jako jste vy a díky nim tu ještě může stát.“

Odmlčím se, abych si všechny mohla pozorně prohlédnout a nervózně si začnu v rukou hrát s telefonem. Nějak mi začalo docházet, že vcelku dost riskuju, že tu tak stojím, ale zachovám klid, i když to jde těžko.

„Pokud máte na mě jakékoliv otázky, ptejte se. Jsem ochotná odpovědět na téměř cokoliv.“ Pak se zadívám na Anthonyho, že mu s radostí předávám slovo a zároveň tuto tichou pauzu si nechám pro vlastní urovnání myšlenek.

Seznámení se zbytkem týmu

Na podání ruky nečekám příliš dlouho. Vypadá spokojeně a i já jsem, ještě abych nebyl. Ovšem kdyby věděla co se mi teď honí hlavou, určitě by se vyděsila.
Hm popularita nadevše. Že bych se proslavil v samotné velké zemi neomezených možností? Již léta jsem zde nebyl. Je načase, abych také v této zemi získal nějaké ty vrstevníky. Chci se dostat na veřejnost, přesto nedotknutelný. Hm a peníze. Začíná mě svědit nos.

Podá mi složky a já si je s úsměvem převezmu. Abigail mne však nenechá do nich ani trošku nakouknout. Když jsme přešli kousek vedle, tak už jsem byl doopravdy překvapený. Nečekal jsem, že už zde budou čekat ostatní.
Jak dlouho tu asi jsou? Také se bavila s každým zvlášť?
Abigail začne s proslovem a já mám zatím čas si pořádně prohlédnout ostatní zajímavé členy do této soukromé party. Když domluví tak mi jednu z mých myšlenek vyvrátí.
Tak přece jen se s nimi nesetkala zatím, jinak by se nemusela představovat. Měla nejspíš v plánu se se mnou sejít dříve než s ostatními. Docela lichotící.

Jakmile mladá Abigail dokončí stručný popis co tu všichni děláme, něco málo o sobě, tak mi předá slovo. Mě pouze zajímá jedna věc. Stále neřekla co přesně po nás chce. Ovšem já se pomalým krokem doprovázející ťukání hole se svou 173 centimetrovou výškou a černou maskou nosící se na bály vydám doprostřed k Abigail. Neboť si na její řeči těla všimnu, že znervózněla. Ostatně, jak jsem si všechny prohlídl tak polovina se opírala o zeď. Tato profesionalita se mi nějak nelíbila, ale já se radši přátelsky usmíval, neboť to už mám prostě v povaze.

Když dojdu k Abigail, tak se pomalu otočím, abych si opět všechny prohlédl. Na chvíli bylo ticho, rozhodl jsem se ho už přerušit. Proto jsem začal mluvit anglicky přesto s italským přízvukem.
„Slečny...“ pohlédnu na dívky. „a pánové...“ pohlédnu na chlapy.
„Jmenuji se Da Vinci.“ řeknu rázným a hrdým přesto přívětivým hlasem. Poté se usměji. Nahodím zářivý úsměv, úsměv z kterého číší dokonalost a důvěra. Po pár vteřinách pokračuji.
„jak již slečna Abigail řekla, jak vy, tak i já jsme tu z jediného důvodu. Z důvodu, který všichni milujeme a to jsou peníze. Přesto já budu vykonávat trochu rozdílnější činnost.“

Na chvíli odmlčím můj vlídný proslov, abych si zkontroloval, zda mi všichni věnují pozornost, poté pokračuji.
„Očekávám, že vy všichni jste mistři svého řemesla. Vrahové, zloději či podvodníci. Vy všichni jste ale také naučeni pracovat sólo... jste samotáři bez kolegů a pracujete na vlastní pěst. Tady jsme, abychom si vydělali slušné peníze a udělali si ty největší jména v celém kriminálním podsvětí. Já zde jsem, abych vás scelil, abych z nás udělal dobře fungující mašinu. Abych vás, ty největší zvířata ve svém oboru naučil spolupracovat jako tým, nikoli sólisty. Jako tým totiž můžeme dosáhnout úspěchů na které byste v sólové branži nikdy nepomysleli.“

Opět se na chvíli odmlčím. Jednak, abych popadl další dech a mohl opět mluvit nádherně plynule, srozumitelně a charismaticky a také aby stíhali vstřebat mé slova.

„Za tuto příležitost vděčíme naší roztomilé kriminální hostitelce slečně Abigail, která si přes svůj mladý věk dokázala udělat veliké jméno. A tato slečna nám teď prokázala velikou důvěru a já ji za tuto velkou nabídku rozhodně nehodlám zklamat. Proto vám chci také něco zásadního zdělit. Pokud jste lidé, kteří se potřebují předvádět, naprosto se vymykáte kontrole nebo se v jakékoli neobvyklé situaci nedokážete kontrolovat. Pokud jste lidé, kteří nedokážou přes své ego a arogantnost uposlechnout pokyn, jenom proto že jste mladí, horkokrevní a máte pocit, že si musíte něco dokázat a dělat si co se vám zamane... tak zde nemáte co dělat. Ovšem věřím, že tohle se vás netýká, neboť jste ti největší profesionálové, a proto doufám, že mi bude ctí s vámi pracovat.“

Opět se odmlčím a tentokrát to vypadá, že již nic dalšího vykládat nebudu. Přece jen se při odcházení ještě na patě otočím a menší dodatek přidám.

„A jelikož já brzy budu znát dopodrobna celé vaše životu, tak bude fér, když vám taky o sobě něco povím. Jak už jsem říkal, říká se mi Da Vinci... Da Vinci neboť jsem umělec. Ten kdo by mě chtěl vyhledat se bez problémů jistě k informacím dopátrá. Nemám co skrývat. Nejen, že jsem umělec, ale také řečník, myslitel, génius a skvělý hádankář. Neberu to jako práci, ale jako byznys v podání hry. A já nerad prohrávám. Pokud byste přece jen o mne chtěli něco vědět. Stejně jako Abigail i já jsem s odpovědmi k dispozici, ale nejdřív bych byl rád, kdybyste se také představili a trochu vytáhli jaké jste ve své branži monstra.“

Poté už jen očekávám reakce ostatních. Přitom oběma rukama chytnu mou hůl.

Seznámení

Veškeré pozdravy dalších, po mě přijitích, opětuji. Slušnost je na prvním místě pokud chce člověk s lidmi vycházet. Necítím se nejlíp, přeci jen scházející společnost je trochu mimo můj vkus. Vlastně nevím, proč jsem přišla, asi obavy abych se nenudila. Nikdo se nemá k povídání, tak se do něho taky nehrnu. Čekám, jak se to celé vyvine.

Když už přemýšlím nad tím, že bych mohla odejít, ukáže se Abigail. Poznám ji podle fotografii z internetu. Lehce zvědavě poslouchám její řeč. Trochu se mi i uleví, když se svěří, že neumí střílet a pod. Na druhou stranu, kdo ví, zda to před námi jen nehraje. Můj lehce nejistý pohled tím pádem pokračuje z její osoby na osobu za ní. Díky masce na mě působí dosti podivně, dá se říci, že tajemně. Podivný člověk s určitě velmi zajímavou minulostí.

V duchu si představuji, jak bych ho mohla hledat na internetu. Co bych asi našla? přemýšlím a trochu se tak zamyslím, díky čemu přijdu o část proslovu. Rozhlédnu se po ostatních, jak se tváří, zda přikyvují, či jinak reagují.

Seznamování

Celou tu dobu jsem opřený o zeď. Přijde nějaký ýpek s puškou. Jen mu kývnu na pozdrav. Nějaký mariňák či co. Nemám potřebu se s takovými lidmi bavit.

Náhle však přijde mladá žena, která má nádherné hnědé vlasy a hnědé oči. Pěkně se usmívá. Přijdu k ní, ukloním se a políbím jí ruku. Bonjour Mademoiselle.... Řeknu. Moje francouzština není sice úplně rodilá, ale je na celkem slušné úrovni. Rozhodně se nemám za co stydět, protož takhle mluví málo který nerodilý člověk francouzsky.

Po ní přijde ještě jedna žena a dva muži. Nijak extra si jich nevšímám, ale vypadá to, že jsme tu různorodá směska. Od intelektuálů, přes krásné dámy, až po gangstery. Uvidíme proč tu vůlastně všichni jsme.

Nemám rád čekání, a tak když nikdo nepřichází, už pomalu přemýšlím o odchodu. Jediné, co mě tu drží je slečna s hnědými vlasy.

Už někdo přijde! Žena a muž. Žena se představí jako Abigail. Podsvětí ji asi zná. Já však do podsvětí nepatřím. Já jsem obyčejný zlodějíček, hrec a podvodník, který vydělává na nevědomosti ostatních lidí. Třebas i jako psycholog těch hloupějších.

Muž si říká Da Vinci. Nejspíše nějaký umělec a chce po nás, abychom se představovali také. Nevadí mi to, herectví, proslovy a předvádění se mám rád, ale musím se posumát nad myšlenou představování některých znás, třeba mariňáka.

Vystoupím o krok vpřed aby si mě všichni všimli, usměju se a podívám se na ženu s mužem, kteří jsou tu asi nejdůležitější z nás. Ukloním se a pronesu:
Těší mne pane Da Vinci. Jsem poctěn, že jsem se setkal s někým, jako jste vy slečno Abigail. Napřímím se a začnu mluvit ke všem osobám ve skladišti. Někteří mě znáte, někteří nejspíše ne. Jmenuji se Michael Cawel. JSem herec. Herec na volné noze. A nejsem žádný velký kriminálník, který by měl roky ve vězení za sebou. Jsem podvodník. Jsem švindlíř, psycholog, mentalista, jak mě také někteří nazývají. Všechen můj ne - velký majetek, který jsem za roky svého působení získal mám za to, že někteří lidé nečtou smlouvy, věří vám každé slovo z pusy, které vyřknete, nebo za to, že někdo prostě od přírody není tak inteligentní. Podívám se na mariňáka a usměju se na něj.
A měl bych jednu otázku. Pokud jsme tedy ten "tým"... CO bude naše práce, co budeme dělat a jak za to bueme dostávat zaplaceno. Jak se říká: Ani Caewel zadarmo nehrabe...

A den pokračuje

Po mně příjdou ještě dva lidi. Jeden oblečený v elegantním obleku, podobný místnímu 'playboyovi' ačkoliv už né tolik uhlazený. Jen kývnu hlavou na jakýsi takový němý pozdrav. Po něm následuje ještě jeden, který působí tak nějak...normálně, alespoň pro teď.

Už je nás tu šest. Radši po této myšlence si je spočítám znovu, abych náhodou se nemýlila a opravdu tomu tak je. Doufám že poslední dorazí za chvíly. Ačkoliv jsem trpělivá a dokážu čekat i hodiny, v této společnosti mě to rozhodně nějak neláká a příliš netěší.

Najednou se rozepne nepříjemné, ostré světlo a než mě to přejde, tak si oči na krátko zakryji. Z protějších dveří se vynoří dvě postavy. Neznám ani jednoho, ale mám takový pocit, že jeden z nich bude náš šéf. Prvně se představí žena se jménem Abigayl, pravděpodobně ta co to celé zařizuje, což její následující slova jen potvrzují. Po jejím doslovu se mi doslova začne v hlavě vířit proud otázek, na kterých se mus zeptat, bohužel jsem vyrušena 'Mistrem Leonardem.' Ani mi to moc nevadí, protože jeho proslov je doslova úžasný a v hlavě se mi motá myšlenka, jak douho si to asi nacvičoval.
Po jeho projevu, trvajícím asi tři minuty se opět nadechnu, abych něco řekla, ale opět mě vyruší a tentokrát je to playboy, který se představí jako Michael. To jméno jsem nikdy neslyšela, ačkoliv mám pocit že jo. V tu chvíly se pomalu odlepím od zdi, ale zůstávám na místě.

Konečně domluví i on a teď naprosto nerušeně mohu konečně promluvit.,,Takže...Mistře Leonardo, ještě než se představím, mám 'pár' zásadních otázek První je taková, jak můžeme vědět že tohle není jen past, jak nás dostat za katr v podstatě na několik let. Zadruhé, jak už zmínil Michael, jak to bude s podíly z různých akcí a ta třetí a snad nejdůležitější otázka, jak chcete naučit lidi, kteří po většinu života pracovali sami, bez toho, aby jim do toho někdo lezl, aby pracovali jako tým?''Zadívám se upřeně na Da Vinciho a čekám na odpověď, přičemž představit se hodlám teprve, až dostanu své odpovědi.

Kdo je kdo

Na plac jako první vleze přitažlivá rusovláska s širokým zářícím úsměvem. Představí se nám jako Abigail a hned nám ukáže na postavu s maskou za ní a řekne, že ten se představí hned po ní... Mám chuť mu tu masku strhnout z tváře...
Slovy o práci si Abi dokonale upoutá mou pozornost, ale když zmíní mafii, tak jen nakrčím čelo ve výrazu, který jako by říkal "Vážně? Jsi si tím sakra jistá?!". Mafie může být dobrá věc, ale od jisté doby jsem na to slovo skoro alergický...
Abi se mimo jiné zmíní, že neumí zacházet prakticky s jakoukoliv zbraní, při tom se musím jen lehce pousmát, když se neumíš bránit, tak kde máš tedy nějaké gorily? To už se na scéno vydal i ten zamaskovaný chlap a představil se jak Da Vinci. A hned začal s tím, že tu jsme všichni kvůli penězům, což není až taková pravda... Já tu jsem v prvé řadě proto abych si z nudy neuhryzal hnáty...
Nejdřív nás nazve mistry našich řemesel, nemohu odporovat, kdo by též odporoval, když ho někdo chválí?! A s tím, že jsme samotáři zas moc nesouhlasím, jasně, sám se sebou se asi nepomáhám, ale vždy je dobré mít aspoň jednoho, kdo by hlídal záda... I když to samozřejmě není podmínkou... Následuje poděkování naší krásné zaměstnavatelce a něžné vykopnutí sólových hráčů. Plus ještě trochu (trochu víc) megalomanské představení a vybídnutí k tomu, aby jsme se i my představili...

První promluví jakýsi chlap v obleku, Michael nějak dál. Po něm nějaká malá japonka, asi beze jména, nebo ho vede jako tajemství. Rozhlédnu se po ostatních, pokrčím rameny a taky udělám onen krok vpřed.
Tak já se jmenuji Nikolas, ale většinou mi říkají prostě "Prcek", asi víte proč... Jsem ten týpek přes tu onu, zbožňovanou špinavou práci... Prostě boj na jakýkoliv způsob... Myslím, že se mnou v kolektivu problémy nebudou, s mafií mám už svoje zkušenosti, tak doufám, že tohle bude lepší... Do lochu by se mi znova nechtělo... Nakřivo se usměju a kouknu na všechny. Jinak by mne zajímalo, v jakém přesně oboru se budeme pohybovat...

Tým ?
Ani nedutám zatím co přicházejí další pouze kývám na pozdrav a jen stojím v rohu a vše pozorně sleduji.
Když v tom se proslovu chytne nějaká žena, která vysvětluje o co vlastně půjde.
He, tak jak vidím má minulost mě již doběhla. No co jsem teď na tom s penězi na štíru
Když Abigail přestane mluvit tak se chopí slova asi náš šéfík.
Da Vinci hmm tohle bude zábava.
Když se konečně dostanu ke slovu tak si lehce odkašlu a udělám krok vpřed.
,, nyní dovolte abych se představil já. Jmenuji se James. Příjmení není důležité. Důležité je, že spíš než na Jamese slyším na Paklíče. Proč se mi tak říká možná se ptáte."
lehce se usměji a šáhnu do náprsní kapsy pro pouzdro se šperháky.
,, Jsem zámečník. Nejsem génius nejsem nic skvostného jen mě tak nějak berou zámky. vím toho o nich hodně a drtivou většinu dokáži otevřít. Doufám, že budu přínosem a také rád poznávám i ostatní členy týmu. Pane Da Vinci nejspíš vám budu říkat šéfíku." zasměju se.
,, Mějte se mnou trpělivost, protože jsem vždy pracoval sám.

Nový začiatok

Opieram sa o stenu s rukami vo vreckách a ticho sledujem každého, kto sa predstaví. Nie že by to nebolo zaujímavé, to nie. Len sa cítim, ako keby som bol opäť kdesi na začiatku. Akoby to bola nová kapitola, ale začínalo sa od úplných základov. Skupinová práca, množstvo ľudí, ktorých nepoznám, nervózna pracháčka, ktorá sa len tak rozhodla založiť mafiu, nejaký chlap s maskou na tvári...
Nachvíľu sa zamyslím, či to nie je iba zlý vtip. Keď ale vidím všetky tie vážne ksichty okolo seba, so vzdychnutím musím pripustiť, že zrejme nie.
Ale je tu z toho cítiť čosi... ja neviem. Čosi ako pach ozónu pred poriadnou búrkou, ktorý oznamuje, že sa môžeme tešiť na ukážkové predstavenie. A to už je iná pesnička.
Keď sa predstaví „zámočník“, odlepím sa teda od steny a spravím zopár nenútených krokov ku ostatným. Nie, nechcem si honiť ego, len si zlepšujem výhľad na tú kočku Abigail.
Aj tak ale nedokážem odolať pocitu, že je to ako zoznamovanie na stretnutí anonymných alkoholikov.
„Tak teda zdravím, moje meno je Caleb,“ pousmejem sa a prebehnem očami po okolitých tvárach. „Špecializujem sa najmä na boj z diaľky – všetky strelné zbrane, no najmä ostreľovacia puška. Takže nie, nie som nijaký magor čo sa len tak hodí doprostred prestrelky,“ pousmejem sa. „Zvyčajne som zvyknutý kryť chrbát jadru skupiny, informovať o situácii mimo ich zrak a snažiť sa zamedziť zbytočným komplikáciam... prípadne z nich niekoho vytiahnuť. Povedzme, že som taká vaša malá záloha.“
Obrátim zrak na Abigail.
„Chcel by som ale podotknúť, že samovražedných misií mám už na celý život dosť. Ak budeme iba nástroj na pranie cudzích peňazí, neváham si zbaliť veci a ísť vlastnou cestou. Samozrejme, pevne dúfam, že nič také našu spoluprácu nepoznačí.“

Otázky a odpovědi

Vyslechnu si všechny bez přerušování. Je pravda, že já je už dokonale všechny znám, ale maximálně z fotek, složek a kamerových záznamů. Takhle je všechny potkat na živo, mi lehce nahání strach, ale jednala už jsem i s více nebezpečnými jedinci. Začnu se v duchu zabývat první otázkou, která se skoro neustále opakuje.

„Ohledně toho co budete dělat. Je to jednoduché. To záleží čistě na vás, dost na schopnostech vašeho.. šéfa.. a někdy i na schopnostech mých. Můžete vykrádat banky ve velkém, utahovat si z policie.. ale také se můžete zapojit do obchodu s informacemi, který se hodně dobře platí, ale získávání materiálů je o něco složitější.“

Podívám se na všechny, jestli jim má odpověď stačí, pokud ne ať se zeptají blíž. Pokračuju dál v odpovídání.

„Peníze, vždycky mě zajímalo, proč všechny lidi zajímají hlavně peníze a výplata. Ale ano tohle je dobrá otázka. Nehodlám vás dotovat každý den miliony. Budete si muset na sebe vydělat. Rozdělit si mezi sebou to co dostanete z obchodů. Ano ze začátku vám můžu nakoupit nějaké životně důležité zbraně a vybavení. Ale nehodlám to dělat pořád.“

Mírně se usměju nad jejich dalšími otázkami, ale opravdu se snažím odpovídat, co nejlépe, jak mi to dovoluje svědomí.

„Pokud si myslíš, že je to past.“ Podívám se tentokrát přímo na Cho, která tuhle otázku vyslovila. „Tak proč jsi přišla. Ta zpráva už ti přece taky musela přijít podivná ne? Pokud by tohle byla past, proč bych tu byla a riskovala vlastní život. Taky by mě zatkli, nemysli si, že ne.“

Zbytek otázek ohledně samotného fungování nechám na Anthonym. Otázku, jak chceme dokázat, aby pracovali jako tým. Od toho jsem najala jeho, tak ať prokáže svoji genialitu. Trochu od ostatních poodstoupím, když mi zavrní mobil, zlehka si pročtu zprávu a odpovím na ni. Mezitím stále poslouchám, co si ostatní vyměňují za názory.

Vysvětlování dětinských otázek

S úsměvem poslouchám všechny členy mého budoucího týmu. Něco mě však štvalo. Ty jejich otázky mi přímo tloukly do hlavy jedna po druhé. Chvíli přemýšlím, když vidím ty jejich nechápající pohledy na mou masku. Vysvětlit jim to nebo ne. Přišli by na to časem nebo ne. Nakonec se však také rozhodnu něco říct.

„Tak abych prve odpověděl na vaše nechápající pohledy na mou tvář. Maska před třiceti tisíci lety znamenala autoritu a anonymitu. Určitě teď začnete přemýšlet a v hlavě se vám prožene myšlenka, že u vás žádnou autoritu nemám. Že jsem jen chlapík, který si hraje na tajemného, ale působí směšně. Ovšem význam to má. Pokud se vám ona myšlenky objevila v hlavě, tak vysvětlovat vám ten význam je zbytečné, stejně jej nepochopíte.“

Na chvíli se odmlčím, abych si všechny znovu prohlédnul a také promyslel co všechno jim prozradit.

„Pokusím se odpověď na dvě otázky, které jsem zde uslyšel, najednou. Opět opakuji že se mi říkalo Da Vinci. To protože, jsem umělec a říkali mi tak za mého působení v Itálii. V podsvětí jsem dělal nějakých dvanáct let. Nejspíš tak nějak plus mínus. Takže kdyby to byla past. Tak už jenom, že jste v mé blízkosti by jste dostali minimálně dvacet let za mřížemi. Tak snad jste už pochopili, že se zde nejedná o nějaký podvrh či špiclování.“

Snad už pochopili, že se jedná o naprosto vážnou věc. Ovšem ještě se ptali na to, jak udělám z několika částí jeden celek. No nevím, zda jim mám říkat mé metody. Zkusím spíš menší obkecání.

„A jak z vás udělám tým? Jednoduše vás přesvědčím. Přesvědčím vás o tom, že to je lepší. Mám dobré zkušenosti s pracováním s lidmi. Možná si říkáte, že vám to nebude klapat. Že někteří jste zvyklí pracovat sami a spolupracovat s někým neumíte a nepůjde to. No... fotbalové mužstvo také z čerstvého složení nepodá obdivuhodný výkon. To trénink a praxe dělá divy. A my si také prve zkusíme něco menšího, abychom zjistili, co bude dělat největší chyby. Které po jejich zjištění prostě odstraníme. budu od vás chtít dvě věci. Zaprvé, abyste nezpochybňovali mé rozhodnutí a zadruhé abyste měli nějaké to nadšení a neflákali s myšlenkou, že je to zbytečné. S negativně naladěnou hlavu, těžko půjde vše hladce. Takže chci vědět, kdo do toho půjde. Protože pro ty co do toho půjdou už mám vymyšlený základ plánu první akce.“

Otázky a odpovědi

Opět zase vystoupím vpřed, rád se zkrátka předvádím. Jsem rád, že mohu být součástí tohoto zločineckého kolektivu. Nevím, zda se mu dá říkat dokonce mafiánský. Budu s vámi se všemi velmi rád komunikovat a pomáhat si, ale nejsem ten tyo, co někam naběhne a všechny postřílí. Já bse specializuji na podvody, triky a herectví. Pokud byste chtěli dělat akci jako přepadovky či tal, nepočítejte se mnou jako s jedním z hlavních aktérů. Spíš bych mohl hrát nějakou méně důležitou roli v pozadí, která však mnohokrát pomůže více než nabitá brokovnice. Toť asi vše, co jsem vá chtěl říci, aby jste o mně neměli žádné špatné předtavy..... A ještě jedna věc... Můžu dělat řidiče..... Pokud jste si všimli té Toyoty tam venku, tak to je má kráska.... A nebojte, umím s tím jezdit.. Zasměju se.

Poté zase zaletu dozádu a koukám se na ostatní. Popravdě se už celkem těším, qaž to celé začne a budeme pořádně pracovat. Tyhle mýtyngy mě nebaví.

Seznámení s "týmem"
Upřeně pozoruji šéfíka a naslouchám mu poté promluví Michael a pak je chvilku ticho.
Zase udělám krok v před.
Jsem také rád, že budu v tomhle týmu, gangu nebo rodině je jedno jaký tomu dáte název, ale jak jsi říkal šefíku ohledně úkolu doufám, že tam bude co otevírat jinak jsem k ničemu. Zbraň mi raději do ruky nedávejte jinak to nedopadne dobře. S nožem si umím tak ukrojit kus chleba a nebo nakrájet maso. V boji jsem tedy nepoužitelný, ale pokud s emnou bude nekdo mít trpělivost a naučíme aspon základy tak budu rád.
usměji se a rozhlédnu se kolem.
Že by můj poklidný život zase skončil?
pomyslím si a zapluji zpět na své místo.

Když poslouchám Caleba, jak říká, že není ten magor, co vletí doprostřed přestřelky, tak se potichu uchechtnu. Tenhle popis na mne docela i sedí...
Doufám, že tahle ta nová mafie bude fungovat líp než ta má předešlá... A ano, taky se přidám... Jen by mne zajímalo, jakou akci máme naplánovanou... Podívám se na "šéfíka" a pak se zase otočím na Paklíče, nebo jak si to říká.
Jestli chceš, tak nějaké základy tě naučím... Jak v boji na blízko, tak na dálku... Navrhnu mu, co bych neudělal pro dobré vztahy v kolektivu...
Jinak ten magor, co naběhne doprostřed přestřelky jsem já... Dodám nakonec a lehce se zasměju.

Pozoruji své kolegy. Tuším, co si o mě mohou myslet. Jsem mladá – všichni se ke mě všude chovali jak kdybych nic nevěděla. Nebudu si lhát, jsem za to ráda. Nikdo mě nikdy nepodezíral z toho, čím jsem. ale tady to bude jiné. Týmová práce, věc o které jsem zatím raději nepřemýšlela. Nikdy jsem neměla moc kamarádů a opravdu dobrých bylo ještě méně. Možná jedna, ale ta už dávno je pryč. Odstěhovala se když jsme chodili do posledního ročníku střední.

„Tak když se představil zbytek, tak i já – Jmenuji se Nina. No a jsem tu kvůli počítačům. Je to jediné, co opravdu umím a jediné, co mě nějak jde. Od zbraní se radši budu držet dál, nerada bych někomu z vás, volala sanitku.“ představím se s úsměvem ostatním.

Pak se otočím na našeho šéfa. „Jsem velice zvědava, jak nás spojíte do týmu, ale pevně věřím, že se vám to nějak povede. Každý tu je z nějakého důvodu.“ popřeji mu štěstí v úspěchu.

Len sa ticho opieram o stenu a počúvam reči okolo seba. Príde mi vtipné, ako sa tu všetci rýchlo aklimatizovali. Človek by si myslel, že v podobnom biznise bude na prvom mieste opatrnosť, no zdá sa, že tu je hlavným faktorom horlivosť. Nedočkavosť. U niekoho možno túžba po peniazoch, u iných túžba po risku či dobrodružstve. Musím sa priznať, že ja už hľadám iba stály príjem peňazí, ktorý by ma vedel zaopatriť do konca života. Vždy som však otvorený novým možnostiam.
Da Vinci mi príde ako človek, ktorého hlavnou zbraňou je jazyk. Snaží sa presvedčiť ľudí o svojej dokonalosti a nadradenosti ešte pred tým, než má vôbec možnosť ju priamo predviesť. Pekný taktický krok a omnoho rozumnejší než čokoľvek, čo zaznelo z úst ostatných ľudí, no má to jednu chybičku krásy - v prípade, že sa prepočíta, môže aj tá najmenšia chyba narušiť statiku všetkého, čo si vybuduje. Preto je riskantné budovať si povesť jazykom namiesto skutkov. Ja osobne som o tomto človeku nikdy nič nepočul a tak ničomu z toho, čo povedal, nemusím absolútne veriť. Vyžaruje však z neho silná charizma a ešte intenzívnejšie odhodlanie. Možno že si neskôr zaslúži aj skutočný rešpekt, nie iba formálny.
Mike mi pripadá ako jeho zlé dvojča. V princípe ten istý človek, no narozdiel od Vinciho z neho nesála odhodlanie, ale namyslenosť. Nesnažím sa však spraviť si o ňom definitívnu mienku už po niekoľkých minútach, to nie je môj štýl.
Azijatka na mňa pôsobí exoticky a ostro - čo nemusí byť na škodu. Jej úplným protikladom je Hutsonová, ktorá sa snaží držať v úzadí. Pri jej zmienke o záľube v počítačoch sa iba pousmejem.
Každý príbeh potrebuje aj nejakú pozitívnu postavu...
Niko mi pripadá ako fajn chlapík. Nepovyšuje sa, nerobí zo seba niečo viac. Skrátka človek na tímovú prácu... rovnaký typ ľudí, s akými som strávil polovicu života - najlepší priatelia do boja.
A James? Stará škola. Jeden z tých, ktorých ľudia škatuľkujú a majú ich za šedivý priemer. Práve preto dokážu svoje okolie prekvapiť omnoho viac než ktokoľvek iný.
Vtom si uvedomím, že Vinci hovorí o plánoch do budúcna. Keď sa naše oči spoja, iba prikývnem a vyslovím: "Rátajte so mnou."
No v duchu sa teším ako malé decko.
Dopekla, toto bude neskutočná zábava...!

A příběh pokračuje...

Stojím opřená o zeď a poslouchám pečlivě proslov 'Mistra Leonarda' jak jsem si ho nazvala po svém. Je to přesně ten typ člověka, co by mohl být politikem. Říká spoustu medových slovíček, aby vás k sobě nalákal, ale pravda se později ukáže jako úplně jiná a nepříjemá. Přesně ten typ, co hledá různé kličky, bojuje slovy a inteligencí. Ale na každém se dá najít nějaká skrvnka a u něho je to jeho povýšenost a příliš vělká sebevědomost.
Další po něm opět promluví místní 'playboy', který je možná až moc konzervativní a natolik podobný Da Vincimu, že si říkám, jestli náhodou nejsou dvojčata. Jeho následující 'vtip' mi příjde natolik vtipný, jako je důležitost stěračů na ponorce.
Po něm zřejmě promluví muž, který se představil jako James. Narozdíl od Playboye a Da Vinciho se mi zdá lehce sympatický a old schoolový oblek také dělá jakési to kouzlo.
Následuje s řečí Nick, který by nikdy nemohl být profesionální baskelista a to kvůi své výšce. Pokud bych v této 'partě' hledala někoho, kdo je alespoň torchu normální, tak to zřejmě bude on. Ovšem zkazí to jeho následující věta o magorovi, který vlétne do přestřelky.
Hned po ní se ujme slova roztleskávačka. Je tolik naladěná pozitivní energií a zároveň tolik naivní. Tento tým nepůjde vytvořit v jednom dni. Vybudovat Řím netrvalo taky jeden den. Nakonec ale uznávám že i ona se může hodit našeho týmu a proto ji budu respektovat. Respektovat je někdy lepší než mít rád.
Nakonec se velice stručně ozve Caleb. Je docela možné že ohledně toho zeleného mozku jsem se tolik nezmýlila, ačkoliv lepší zelený, než vůbec žádný.
Nakonec dojde řada na mě. Je mi jasné, že jenom tím už že jsem přišla, tak už nemohu odejít, ani kdybych chtěla. Patrně by mě nenechali jen tak jít. Nakonec jenom souhlasně kývnu. V této branži nejsou třeba žádná slova ani žádné city. Jenom skutky.
Nakonec mi to ale nedá a prostě se zeptám. ,,Myslím že jiným rodinám se asi nebude jen tak líbit, že se zde rozrůstá nová mafie....na to máte něco také vymyšlené?'' S touto otázku mířím spíše na Abigail, jelikož ta to celé začala.

Otázky a odpovědi končí

Zapřemýšlím nad poslední otázkou, co zazněla na moji hlavu a otočím se na Cho. „Pokud budete úspěšní tak se jim to opravdu líbit nebude. Nechci se chlubit, to před vámi vážně nehodlám, ale moje jméno i v téhle branži dost znamená. Ze začátku budete v pohodě díky mně, později už je to na vás jestli se dokážete ubránit.“

Hovor přeruší moje tiché zapípání zprávy na mobilu, mírně se usměju. Poodejdu a zadívám se na displej telefonu. Jednoduchý pokyn, jen jedno slovo, které spouští celou akci. Obrátím se zase na skupinku lidí a delší pohled věnuju Anthonymu.

„Nerada ruším tento náš čajový dýchánek, ale myslím, že každý z vás se už setkal s pojmem team building. A něco podobného pro vás mám. I když se vám to asi líbit nebude.“

„První úkol, který pro vás mám je: Získejte jeden jediný dokument. Důležitý seznam lidí… A proč je důležitý? Jste na něm vy. Nachází se v jedné ze soukromých bank se schránkami tady v LA. A abyste to nebrali jako jen hru. Za 24 hodin od teď se k ní dostane FBI a to bych vám moc nepřála. Dostat se do vězení není žádná sranda. Tak se snažte.“

Listuju ještě chvíli mobilem a všichni kdo mají zrovna u sebe mobil v místnosti, tak se rozezvoní. „Moje číslo od teď máte, kdybyste si chtěli povídat tak brnkněte. A poslední věc… Já vám věřím.“ Naznačím držení palců spíše parodickým pojetím a mile se usměju. Zamířím k východu a ke svému autu. „Hodně štěstí.“ Zavolám na ně ještě naposled a zmizím odtamtud.

Úkol č. 1

aneb shrňme si to

Čas: 24 hodin (ve skutečnosti 14 dní, pokud budete aktivní)

Co: papírový dokument – seznam vašich jmen

Kde: 34°00'46.4"N 117°51'39.7"W - 200 South Lemon Avenue
Walnut, CA 91789, United States – budova

Schránka: č. 239 (doplňková informace – vlastník: Jenny Lockwood – pseudonym Abigail Williams) – dohromady přes 1000 schránek

Ochrana banky: vysoká – kamerový systém, ochranka nonstop, speciálně vycvičený personál, schránky na otisk prstu a kód

Jak: čistě na vás

Trest za nestihnutí: stíhání FBI

Dokument v bance

Usmívám se veselému odchodu Abigail potom, co nám stručně řekla náš první úkol. Počkám si dokud nezmizí a poté pohlédnu na ostatní. Chvíli si prohlížím jejich reakce. Poté nahlédnu do složek, které jsem dostal od Abigail a dám tak nějaký čas na přemýšlení ostatním, zatím co si pročtu, kdo je co zač.

Jakmile dočtu opět pohlédnu na ostatní. oběma rukama uchytím hůl a opřu se o ni.

„Tak tedy začátek této akce mě napadl během čtení. Předem bych chtěl říci, že nápadům a kreativitě vždy uši nastavím. Tak tedy hned od začátku bych měl dostatek práce pro naší profesionálku přes informační technologii. Slečno Hutsonová, doufám že zde máte své nářadí. Potřeboval bych zjistit co nejvíce informací o bance. Lidi co banku využívají, počet ochranky a dalšího personálu, typ kamer, umístění archívu, jak jsou rozloženy patra, které dveře by se daly ovládat elektronicky, a které by Paklíč mohl odemknout a dostat se přes ně. Také zda pod bankou vede kanalizace. Čím více toho dokážeš zjistit tím lépe.“

Odmlčím se a čekám, jestli bude chtít abych ji něco vysvětlil nebo zopakoval. Poté pokračuji.

„Banka je velmi dobře střežená. Zatím mě napadly dvě varianty, které bychom mohl použít. Zaprvé dostat se tam, v přestrojení FBI a nebo jim to sebrat pod nosem a zmizet dříve než si toho všimnou.“

Zamyšleně se dívám na mizející záda naší šéfky. Ta nezačíná zrovna jednoduchými úkoly. pomyslím si a přemýšlím už nad tím, co všechno za zabezpečení může taková banka mít. Čtečky otisků, kódy, oční sítnice, hlasové snímače vytvářím si seznam. Musíme se tam dojet podívat.


Když promluví Da Vinci, jenž nás má řídit v akci, otočím se k němu. Jasně, že začátek bude na mě. Všichni chtějí informace. Když navrhuje, co bych pro akci mohla udělat, jednoduše přikývnu.

Lidi asi budou trochu oříšek a ani to ostatní nepůjde levou zadní. Zatím jsem dělala převážně přes internet, ale tohle bude potřebovat trochu bližší kontakt. Pochybuji, že jejich interní síť bude přístupná z venku. Nějaké plány snad k sehnání budou, ale určitě tam nebude taková věc jako typ sejfu.

Teprve když domluví, beru si slovo. „Stačí Nina“ řeknu prvně, neb oslovení příjmením mě zrovna moc neuchvacuje. „Něco určitě zjistím, ale nevím, zda by se tam neměl dojít podívat v přestrojení. Schránky přece musejí být přístupné klientům. Pokud by se tam někdo z nás dostal, zjistil by detaily. Docela pochybuji, že například typ sejfu bude na internetu.“ navrhuji prvně způsob, jak obstarat některé informace trochu rychleji.

„Taky bych se potřebovala dostat k té bance, třeba mají bezdrátové kamery. Zdálky budou nepřístupné, ale pokud bych mohla být blízko, tak by se teoreticky dalo nabourat do jejich komunikace. To samé se zámky. Pro jejich ovládání budu potřebovat přístup do interní sítě banky.“ vysvětluji jeden z kroků, jak ovládnout aspoň kus jejich zabezpečení.

Tým

Jsem nadšen ze znalostí naší ajťačky. Také mě napadlo jak by jsme ji nejspíš mohli pomoci.

„Co kdybychom dokázali dostat do jejich bezpečnostního zařízení něco, co by ti umožnila získat jakékoli informace. Flashku nebo cokoli jiného pomocí čeho bys to mohla zvenku ovládat. Jen potřebujeme vědět nějaké počáteční informace, aby se tam někdo dokázal nepovšimnutě dostat.“

To mi připomene, že ještě by se nám hodilo něco na komunikaci. Dřív než mi ostatní řeknou co přesně si myslí hned zavolám Abigail s menší prosbou o komunikační zařízené, které zajisté nepůjde jen tak vidět.

„Hodně by záleželo na tom, kam byste to umístili...“ řeknu zamyšleně. Chvíli nad tím přemýšlím a nakonec mě přeci jen napadne řešení. „Jsou dvě možnosti. Buď se dostaneme k nějakému počítači nebo terminálu, pak by šlo skrze mobil se nabourat do jejich počítače a umístit tam červa, nebo by teoreticky mohlo i stačit...“ řeknu a pak se zarazím. Otočím se a najdu něco, na co by se dalo sednout. Bedna. Sednu si a otevřu svůj starší macbook. Chvíli cosi hledám na darknetu. Je tu k sehnání opravdu vše. Tráva, zbraně a hromady užitečných zařízení.

„Potřebuji nějakou bezpečnou adresu. Nějaké místo, kam si můžu nechat poslat věci. Zeptáte se Abigail?“ zvednu pohled nad monitor, na DaVinciho.

Úkol číslo jedna aneb takový netradiční tembuilding

Dostaneme od Abigail zvlůáštní teambuilding, jinak nám hrozí vězení, protože by se k složce mohla dostrat FBI. Je to takový podraz ned na začátek, protože jsem si nepředstavoval, že v tm bude takové riziko. Ale adrenalin mám rád a tahle mise je o herectví. A od toho jsem tu já. Přijde mi, jako by tahle mise byla přímo ušitá na mě.

Dobře, dobře. Opět se vmísím do diskuze. Pokud se tam bude potřeba nějak dostat myslím, že to nebude tajným stylem, ale měli bychom se tam dostat hraním a triky. Prostě si najdemem jméno jednoho jejich zákazníka, a poak tam pod jeho jménem vklouznu. klidně si někoho vymyslím, ale pravé jméno klienta by bylo lepší. Poté bych se tam za něj vypravil, ale každý bohatý muž má mít pěknou asistentku.... Podívám se Ninu. Okouknul bych prostředí, a pak bychom tam měli lepší přístup. A Nina potřebuje údaje o zabezpečení, takže by bylo nejleéší, kdyby tam šla se mnou ona. Co myslíte mistře Da Vinci? Podívám se na muže s maskou.

Prvé plány

"Hlavne by som to zbytočne nekomplikoval," ozvem sa zrazu s pohľadom upretým na Mikea. "Všetko je fajn, ale čím to bude všetko jednoduchšie a menej prešpekulované, tým je šanca na úspech vyššia."
Odlepím sa od steny a pomalým krokom pristúpim bližšie ku skupinke.
"Vydávať sa za už existujúceho zákazníka je priveľmi riskantné. Nemôžeš vedieť, či ho niekto v banke osobne nepozná a určite o ňom majú záznamy vrátane fyzickej identifikácie. Získavanie alebo prípadne úprava týchto údajov by bola iba zbytočná strata času."
Rozprávam nenútene, aby nemali pocit, že chcem silou mocou diktovať, čo majú robiť. Pretože to ani nechcem. Ide mi iba o to, aby som podotkol, že pri priveľmi detailných plánoch sa môže človek buď zapliesť a spanikárčiť, alebo aj pri malej zmene môže celý plán stroskotať. Najlepšie je nebyť viazaný mnohými faktormi a dať možnosť flexibilnému konaniu s možnosťou improvizácie.
"Navrhoval by som vymyslieť si falošnú identitu a vystupovať ako človek, ktorý chce vytvoriť účet a nevie sa rozhodnúť, pretože mu bezpečnostné opatrenia nepripadajú dosť kvalitné. V tom prípade by zamestnanci mohli zvoliť tú cestu, že vám sami povedia, ako sú trezory chránené," myknem plecami. "A ak aj nie, aspoň získate čas pre slečnu," zaletím k očami ku Nine.
"Ale je to na vás. V prvom rade musí byť plán pohodlný vám."

Plánování

Musím uznat, že nápadů je tu mnoho a všechny mají něco do sebe. Kdyby dali všichni hlavy do kupy, možná bych zde nebyl ani potřeba. Hned se pokusím odpovědět Nině na její dotaz.

Jistě, Já si myslím, že naše trvalé stanovisko bude zde v tomto skladišti. A s tím červem to možná bude i možné udělat.

Poté pohlédnu na Michaela a Caleba. Menší chvíli přemýšlím o jejich plánech a jak to nějak propojit.

„Jsou to skvělé možnosti a je pravda, že bychom to měli udělat jednoduše, ale improvizace také bude potřeba, ale pokud půjde vše podle plánu, tak by se improvizovat nemělo.“

„Co takhle aby Michael předstíral někoho, kdo by měl být nový klient této banky. Jako doprovod by však neměl Ninu, ale Cho. Nina by měla vše v přehledu, jak říkala v dodávce. Dříve bychom však potřebovali dovnitř dostat našeho člena ochranky, třeba Nikolas. Cho by se vevnitř s pomocí Nikolase vytratila a společně by dokázali do jejich počítače hodit nějakou tu věcičku od Niny, díky které by mohla řídit počítačem ovládanou elektroniku v budově. Tu už by nastupoval na scénu Caleb a James, kteří by se mohli společně tajně dostat pro dokument. O elektronické překážky by se mohla postarat Nina, o ostatní zámky James a o tiché zneškodnění ochranky Caleb. Samozřejmě budeme v neustálé komunikaci propojení všichni mezi sebou a jakékoli komplikace by se řešily. “

Zatím jsem nic neříkal o cestě zpět. Již jsem ji v hlavě měl, ale nehodlám ji zatím zmiňovat. Místo toho čekám, zda někdo přijde s novým plánem nebo tento plán vylepší.

„Ne, já nemůžu být uvnitř. Potřebuji být u počítače ve chvíli, kdy to někdo zapojí. Tak mě napadá, že bychom mohli zaparkovat dodávku někde poblíž a v ní bych měla stanoviště.“ ozvu se ještě než stačí odpovědět DaVinci.

„To by chtělo poslat někam jinam. Tuhle adresu bych trochu víc tajila. Třeba by šlo předání skrze skřínky na letišti...“ napadne mě, když DaVinci navrhuje naší adresu. Zamyšleně se zase vrhnu ke své klávesnici. Chvilku datlím a nakonec se rozhlédnu po skupině. Odkašlu si, abych přitáhla pozornost. „Tohle je potřeba přidělat na síťový kabel. Podle mě by mělo být jedno na který, ale záleží na okruhu. Potřebujeme se nabourat do zabezpečení takže by měl stačit třeba kabel vedoucí ke kamerám, nebo u pantů dveří.“ vysvětluji a na monitoru ukazuji malý předmět ve tvaru dutého válečku. Vnitřní průměr okolo půl centimetru a vnější okolo dvou centimetrů. „Stačí to rozklapnout a pak zaklapnout na drát. Ono se to pak zakousne a zapojí do sítě.“ vysvětluji ještě způsob přidělání

Ještě si otočím notebook na chvíli k sobě a něco odklikám. „Za půlhodiny je to na letišti ve schránce s označením A-743.“ oznámím takový malý nezajímavý detail.

Nečekaný zvrat

Opět se do řeči pustí Abigali a velice stručně mi dá odpověď na mojí otázku. A pak nastane ta podlost. Kdyby ta baba nezmizela, tak bych ji asi ustřelila hlavu. Pod pojmem teambuilding jsem si představovala spoustu věcí ale takovýhle podraz ve stylu: ??Získejte to nebo si vás najde FB'' je opravdu deprimující.
Řeknu to narovinu. Tuto partu příliš nemusím, což je jeden z důvodů, proč jsem se nepředstavila, ale jestli mi to bud vynášet tak jsem ochotná snést cokoliv. Poslouchám prvně přednášku na téma Jak vykrást banku. Následovně se do komunikace připojí roztleskávačka. Vesměs s tím co řekne souhlasím. Možná není až tak blbá, jak jsem si prvně myslela. A pak se ozve místní hvězda a celosvětový playboy. Řeknu to narovinu ale naivnější a pitomější plán jsem neslyšela a tu poznámku s asistentkou bych raději byla, kdybych ji nikdy neslyšela.
Slova se následovně ujme zelený mozek alias Caleb, který jak to vypadá nemá tolik zelený mozek a zřejmě ho umí i používat. Docela překvapivé zjištění. Ale pořád jsou zde nedostkatky.
Ovšem největší gól dá samotný Leouš. Jeho samotný plán zní sám o sobě dobře, ale pak nastane to, co bych nikdy nedělala. A to dělat asistentku. Je pár věcí, které nesnáším. Tou první jsou klauni, tou druhou politici a ty jejich věčné bláboly. A do této kategorie řadím každý lidi, co spíš mluví, než by raději použili kvér. Přiznávám že je to ode mě nefér, ale taková už hold jsem. Chystám se protestovat ale v tom promluví počítačová princezna.
Popravdě celé tohle plánování mi leze krkem. Nejraději bych to udělala co nejrychlejší, ačkoliv nebezpečnější cestou. ,,Ehm....jestliže máme čas čtyřiadvacet hodin...nebylo by jednodušší to udělat přes noc, kdy tam nebude moc rejpalů a zvědavých očí?''

Klapka, kamera a možná akce.
Koukám na společnost a jen tiše poslouchám jejich nápady. Nad každým se zamyslím a zvážím pro a pro ti.
Hmm, bude to zajímavá akce doufám že brzo někdo přijde s nějakým zajímavým nápadem.
Najednou začne mluvit Da Vinci u kterého ten plán zněl více promyšleně než ty dřívější.
Tenhle plán zní proveditelně a ani ne moc tak nebezpečně.
Když zaslechnu své jméno tak se jen pousměju a nadechnu se.
Ehm pokud smím něco dodat, zámky nejsou problém ty normální, ale mám strach, že jich tam moc nebude. Pokud to budou nějaké zámky napojené na nějakou databázi tak s tím moc neudělám, ale i elektornické zámky se dají otevřít když na to máte vybavení a myslím že na to mám vybavení doma.
pronesu klidně a rozhlédnu se po skaldišti.
Problém je, že dostat se takhle do banky za 24 hodni není nic lehkého navíc někteří lidé se kvůli tomu zavřou i na pár měsíců někde kde mohou přemýšlet a ne, že bych ti nevěřil šéfíku, ale přeci jen je to málo času na tak velkou akci, ale nejspíš bude muset bejt vykonána z čehož nemám moc velkou radost.
Zatvařím se ustaraně a začnu si hrát s planžetami.

Ukončení debaty

Občas se najde nějaká otázka ohledně všeho toho. Nikdo nevypadá nadšený, možná kromě Michaela. Avšak chápu to. Třeba se bojí nebo jenom mají obavy. To všechno k tomu patří. Myslím, že já jsem pod nejmenším stresem. Já se dovnitř přece jen vloupat nebudu, to ostatní. Ovšem když se něco posere, vše je na mně. Taky to má své nevýhody. Každopádně postupně se všichni zapojí do diskuze a z toho mám dobrý pocit.
Tak přece jen jsou schopni tolerovat ostatní i s jejich názory. Jen aby byli schopni v tom pokračovat.

Nic méně chci prve odpovědět na velmi primitivní a absolutně nepromyšlenou otázku Cho.

„Ano vloupat se v noci. Bez problému vše sebrat a jít pryč. No nezní to úžasně? Kdysi dávno by to tak jistě bylo. Ovšem teď to má dva problémy. Víte jaké slečno Ayumi?“
Nenechám ji prostor k vyjádření místo toho rychlejším a postupně hlasitějším tónem pokračuji.
„Zaprvé nejsme v minulosti, kde byli kovbojové v salónech. Zadruhé my nejdeme vyloupit nějakou zkurvenou sámožku, ale soukromou banku s dokonalým bezpečnostním opatřením. V noci budou nejvíce na pozoru. Budou všichni ve střehu hlídat. Ale za to ve dne nás nikdo čekat nebude. Takže to by bylo vše, co bych chtěl k tomu říci.“

Odmlčím se, abych se mohl uklidnit, a proto se opět začnu procházet z místa na místo dokud se neuvolním. Potom pokračuju ohledně Jamese.

„Pevně věřím, že máte velmi dobré znalosti ohledně zámků. Máte na to talent. Umíte se skvěle soustředit a máte velmi skvělou manuální práci. Chci tím říci, že prostě nemáte děravé ruce. A v tom to je. Já nechci, aby jste byl pouze zámečník. Chci aby jste vy sebral ten dokument. Chci aby se z vás stal profesionální zloděj. A pokud nechcete... tak prosím aspoň na tuhle misi. Bude vás potřeba.“

Nakonec se otočím k slečně Hutsonové, ale mluvit začnu ke všem.

„Nějaký počáteční plán zhruba máme. Tak je na čase jednat. Všichni něco potřebujeme. Nejsem tu od toho, abych vás tahal za ručičky. Jistou práci musíte být schopní udělat sami. Tak tedy sežeňte si potřebný pomůcky. Číslo na našeho sponzora máte. Já se vydám pro tu speciální věcičku na letiště. Kdyby byl nějaký problém můžete mě kontaktovat také.“

Poté se vydám k východu, přičemž ještě někomu zavolám mé ženě, aby letěla do LA v italštině. Zavolám si taxi a mířím na letiště.

Na slova o čísle sponzorů ho propálím pohledem. Dřív než bych dostala peníze od Abigail na internet a pak do nevysledovatelné peněženky bitcoinů, byla bych ve vězení kvůli tomu v trezoru. Zrovna převody peněz se musí dělat pečlivě. Naštěstí ta trocha peněz mě nijak chybět nebude...

„Dávejte si pozor na záda...“ popřeji když odchází. Když zmizí, zadívám se na ostatní. „Kdo tam tedy půjde?“ ptám se, protože bych celkem ráda věděla, zda ten někdo pochopil způsob montáže. Mezi tím ještě hledám použitelnou dodávku. Po chvilce najdu, co hledám. Velkou plechovou dodávku bílé barvy. Přes hranu monitoru přejedu pohledem ostatní. Kdo bude velet, když šéf zmizel? zamyslím se, protože nejraději bych pro auto někoho poslala. Navíc by bylo bezva, kdyby někdo někde sehnal jiné značky...

Překvapeně na Abi pohlédnu, to si snad dělá srandu! Vtekle stisknu čelist a snažím se ovládnout, ještě bych ji prohnal kulku hlavou... A ještě k tomu si hraje s mobilem, zatnu pěsti a podívám se na ni. Jedna ruka mi samovolně sjede dozadu na opasek, v dlani ucítím ohmatanou rukojeť nože. Hlavou mi probleskne myšlenka, jestli bych ji trefil a pak stihl zdrhnout, než by mě někdo zamordoval... Ale hned ji zase vypudím a lehce neochotně pustím nůž.
Nenápadně se vytratím někde bokem a na něco si sednu, nebo se prostě opřu o zeď. Potřebuji začít myslet a znova získat duševní rovnováhu, ale moc se mi to nedaří. Na půl ucha poslouchám debatu, moc se toho za den stihnout nedá, šibeniční termín... Prudce zatřepu hlavou ve snaze trochu si urovnat myšlenky, dokonce se to i povedlo. Zbystřím, když zaslechnu své jméno. Ještě je chvíli poslouchám, než promluvím.
Tvářit se jako ochranka, přicvaknout tu věc na kabel a pak jim asi pomoct v ústupu. Zapoměl jsem na něco? Lehce se pousměji, ale stále jde v mém hlase slyšet jisté napětí, a pak naší milé zaměstnavatelce asi zakroutit krkem... Dodám potichu, slyšet mne mohla tak Cho, vedle které jsem se postavil. Ale hned ji zase opustím a dojdu k Nině.
Já půjdu... Takže tu věcičku přicvaknout na kabel od kamer, že? Nasadím lehce nejistý chlapecký úsměv.

Skladiště cesta domů pro věci.
Vyslechnu si šéfíka a pak se usměju.
Děkuji za důvěru pokusím se nic nezkazit, ale nyní je čas abych se odebral pro své věci které budu potřebovat na zámky. Jen by mě zajímalo kde se pak sejdeme asi někde poblíž banky.Asi mé telefonní číslo si zjistit dokážete pak mi dejtě vědět kam se mám dostavit, ale nyní již musím jít přeci jen už je málo času.
naposled se na všechny usměju a vykráčím ven ze skaldiště kde nasednu do svého auta a zamířím si to domů kde mám potřebné nástroje. Jakmile dojedu domů pečlivě uložím do kufříku vše co by s emi mohlo hodit na onu výpravu.
Tak tohle bude ještě sranda.
pomyslím si a odnesu kufřík do auta kde si jen sednu a čekám až zazvoní telefon s pokynem kde se máme sejít.

Plán jedna - Dokument se jmény

Vše si v klidu poslechnu a pak vystoupím o krok dopředu a řeknu:
"Takže si ještě radši zopakujeme plán. Abychom to všichni pochopili. A taky abych si to pořádně zrekapituloval. Dostaneme dovnitř Nikolase převléklého jako ochranku. Pak tam přijdu já s Cho. Budu předstírat, že jsem nový zákazník. James půjde s námi a bude dělat třeba... Mojí ochranku. Cho mojí sekretářku. Způsobíme tam nějaký incident a odskočíme si na záchod. James a Cho se oddělí a já odejdu. Nina odpojí kamery, když vlezou ke schránkám. Nikolas zneškodní ochranku a James šlohne dokumenty. Sejdeme se tady. To bude asi nejbezpečnější, ne? Teď bych se rozdělil a sraz za hodinu a půl u banky, OK? Jo, ještě jedna věc k lidem, co půjdou se mnou, už mám plán, jak to uděláme. Teď jsem ho vymyslel... Řeknu, že mám mít smluvenou schůzku s ředitelem. Když mi sdělí, že nemám, začnu křičet na Cho, jak je neschopná sektretářka. Ty se jako rozpláčeš a budeš se potřebovat jít přemalovat na záchod. A Jamese tam pak dostaneme improvizací. Způsobím rozruch a James se najednou ztrtí. Geniální!"
Iniciativně se ujmu vedení a odejdu ze skladiště.

Dojedou svou Toyotou FT domů, do svého bytu, kde si vyberu svůj nejdražší oblek. Pak se do něj obleču a promyslím si taktiku.
Ještě sním jeden sendvič, vypiju lahev coly a chvíli se dívám na televizi. Pak dojedu před banku, kde zaparkuju a čekám v autě. Jsem zde asi o patnáct minut dříve.

Plán nechávám ze své strany bez komentáře, jen čekám, jak zareagují ostatní. Jsem totiž zvědavá, zda budou souhlasit. Nezdá se mi to úplně nemožné, jen mě trochu štve, že není žádný druhy plán nebo tak něco. Je hromada proměnných který nemusejí vyjít. Někdo udělá malou chybku a celý tým si to odskáče. Na chvilku zavzpomínám na padělaný pas pod baterkou notebooku. Taková malá jistota...

„Tak já si seženu nějaké auto, abych nebyla všem na očích...“ navrhuji a se zavřením notebooku vstanu z bedny. Ještě ten den si v bazaru vyhlédnu jednoho z těch nudných sedanů. Pamatuji si heslo kterým se řídím posledních pár let: Čím tišší jsi, tím víc můžeš uslyšet. Jde to aplikovat skoro na vše a navíc, je to pravda.

K bance přijíždím na čas a zabírám místo, které je mimo dohled kamer banky, ale přesto tak, aby celá banka byla v dosahu bezdrátové sítě pro komunikaci mezi počítačem a šikovnou věcičkou, kterou DaVinci vyzvedl na letišti. Zatím jsem si nikoho z našich nevšimla...

Místo setkání

Pomalu jsem dojel na letiště. Vyzvedl jsem Potřebnou pomůcku pro Ninu a ještě chvíli vyčkával. Vlastně pár hodin jsem ještě čekal na letišti. Čekal jsem na svou manželku, která jsem předtím volal, aby přiletěla. Po chvíli vítání jsem poslal všem členům naší party zprávu. Dobrou zprávou je, že jsem již obdržel i balíček s komunikačním zařízením i přesnou kopii oděvu ochranky v bance.

„Setkáme se před bankou. Nejlépe do hodiny.
Mám speciální zařízení, které si Nina vyžádala,
oblečení, které jistě bude Prckovi sedět a také
něco na komunikaci mezi námi na misi.

PS: Zpráva pro Ninu: Chci znát jednotlivé rozložení
všech pater v bance. Od sklepa po půdu.
A všechny možné východy.“

Poté ještě při cestě ubytuji ženu v jednom hotelu a vydám se před banku. Postavím se tam, a začnu vyhledávat ostatní.

Pozorně si poslechnu plán, je sice vcelku jednoduchý, ale člověk, hlavně člověk jako já, nikdy neví. To, že na mne zbude špinavá prácička jsem čekal, jen mi trochu vrtá hlavou, kde splaším uniformu. Pár kontaktů mám, takže to snad nebude nějak moc velký problém. Pomalu se odlepím od zdi a ostatním jen kývnu, zamířím hned k východu.
Tentokrát si to domů střihnu pěšky a cestou omrknu i uniformy v bance. Při tom vezmu mobil a zavolám jednomu chlápkovi z branže. Taky takový šašek jako Michael. Stručně ho seznámím s požadavky na uniformu.
Dojdu k němu asi v polovině času na přípravu. Ukáže mi všechny možné co má (je to takový sběratel) až najdu jednu, co víceméně odpovídá. Pak ještě skočím domů a do báglu si dám k uniformě i Zenith. V tu chvíli, ale dostanu správu, že Šefik už má pro mne uniformu, určitě bude vypadat věrohodněji než ta moje, ale pro jistotu si ji z báglu nevyndám.
K bance dojedu na postarší motorce a nechám ji kousek bokem od banky, tak abych tam v případě nouze dokázal doběhnout a zdrhnout, než mne chytí. Pomalým krokem projdu před bankou, koukám se při tom, kde kdo je a opřu se o stěnu domu u Šefika.
Je tu ještě někdo? Trochu povytáhnu obočí, jelikož jsem zatím nikoho jiného nezahlédl.

Ubrečená asistentka...jak 'úžasné'

Jakmile domluvím tak se ozve James. A po něm následuje Anthony. A nemluví příliš pěkně. Prý že to v dnešní době nejde? Ten idiot pravděpodobně kradl pouze žvýkačky z automatů. Ale raději se k tomu nevyjadřuji nahlas, protože bych po dalším jeho komentáři mu asi zlomila nos.
Jo tak zkurvená samoška? To by ses divil hošku...to by ses divil. Nad touto myšlenkou si musím nakrátko usmát. Pak ještě zhruba několik chvil mele to svoje a pak odejde, jakoby nic. Bezva.

,,Kdo tam tedy půjde?'' ozve se roztleskávačka. Dobrá otázka, ale dá se na ní snadno odpověďet....pravděpodobně všichni, kromě Niny. Pořád ale stále neodpovídám.

Ozve se Nikolas. Celkem pohodář jak to tak vypadá, ale jeho následná věta, kterou zaslechnu vypovídá jen o tom, že je stejně nasranej jako jsem já. Možná i trochu víc. Je dobré vědět, že nejsem jediná, kdo má takovýto názor.

James už k tomu dodá jen to, že se bude snažit, aby nic nepokazil...prostě normálka. Po těchto slovech odejde.

A teď promluví Michael. A mám chuť ho přinejmenším zaškrtit. Ačkoliv musím přiznat, že je dobrý plán, tak na mě NIKDY nikdo zvyšovat hlas nebude. NIKDY. A že bych si hrála na ufňukanou couru, tak to mi zrovna přidává důvod, proč ho zaškrit. Ještě k tomu přidá, jak moc je to geniální, ale mě to tak nepřipadá. Chystám se něco namítnout, ale Naše Veličensvo už mezitím odkráčí ven. Úžasné.

Nezbývá mi nic jiného, než se nachystat a přijet tam. Dlouho přemýšlím, co takové sekretářky nosí. Jelikož doma nic takového nemám, zastavím před nejbližším obchodem.

Před banku dorazím včas. Na očích mám brýle, které jsou spíše jako módní doplňek, než dioptrické, ačkoliv nejdou rozeznat. Ani nejsem příliš 'oblečená'. Prostě vypadám jako sekretářka alias kurvička, co se snaží zmást výstřihem muže a pak je praštit po hlavě. Pohledy zaujatých kolemjdoucích nebo z naší 'party' se snažím ignorovat a do ruky si vezmu notes. Je to sice zastaralá věc, už jen z toho důvodu, že tam musím psat propiskou, ale mnohem raději právě používám notes.

Před bankou

Na místě jsem jako první. Prohlížím si banku a občas sleduju, jak někdo z ostrahy vyjde dovnitř a ven, třeba si zapálit. Za patnáct minut mého sledováni si jen jednou došli dva z ostrahy ven na vzduch. Pauza byla asi na tři minuty. V hlavě přemítám všechny možné scénáře. Co by se mohlo pokazit a co by se mělo povést na maximum.
To se sekretářkou už mám jednou nacvičené. Nejsem přeci jen úplný amatér. Nevím jak Cho, ale mělo by úplně stačit, když se nechá seřvat, pak se rozbrečí a zeptá se, kde je toaleta. S Jamesem to bude těžší. Je to zloděj, klíčník a kapsář, takže musí být nenápadný. Snad se nějak proplíží, když vyvolám zmatek. Stačí na chvíli zabavit ochranku, sehrát nějaké divadlo, nějakou roli abych všechny na pár sekund zabavil. Kdyby mě třeba ochanka musela vyvést, tak by to bylo úplně ideální.

Pak si všimnu Niny, když přijede. Koukám, že sleduje kamerový systém. Podle všeho si mého auta nevšimla. Otevřu si okýnko a rozhlídnu se okolo. Před bankou si všimnu skoro celého našeho týmu. Jediný, kdo tam není je James, kterého zrovna potřebuji.
To je celkem blbý. Chtělo by to, abychom tam přijeli všichni tři najednou. Jinak by si mohli něčeho všimnout, a to by jim už mohlo být podezřelé. Mám nebo nemám počkat na Jamese? Nebo tam jet, vzít do auta Cho a pak někde počkat na Jamese.

Pomalu přijedu autem vedle Niny, stáhnu okýnko a řeknu:
"Všiml jsem si našeho týmu. Myslím, že už bychom tam radši měli jet. Idkyž ty tady můžeš zůstat, jen jim řeknu, že jsi tady."
Počkám, zda mi něco odpoví, okýkno nechám otevřené a autem se pomalu rozjedu. Z parkoviště pomalu dojedu k týmu, který njen tak stojí před bankou. Otevřeným okýnkem se na ně podívám.
"Myslím, že byste tady neměli stát takhle nápadně. Mohli by si vás všimnout. Cho, ty když si moje sekretářka tak asi pojedeš se mnou. Tak si nastup do auta."
Řeknu, natáhnu se přes auto a otevřu jí dveře.
"Nina stojí támhle kousek odsud na parkovišti a Jamese snad někde nabereme cestou. Jestli od nás už nic nepotřebujete, tak nám pak můžete dát signál a my tam přijedeme svést naši část práce. Jo Cho.... Abys vypadala jako správná sekretářka, tak jsem ti sehnal nějaký desky s papírama. Aby to vypadalo reálně."
Hodím jí desky s popsanýma papírama, na kterých jsou jen nějaká čísla. Asi když jsem se nudil, tak jsem si počítal, kde by se dal udělat daňový podvod.¨

Když odjedeme budu se snažit dívat po Jamesovi. Když ho uvidím, nechám ho nasednout a já si sednu dozadu. Přeci jen, jsem bojáč, takže muísm mít vlastního řidiče.Ještě než začne řídit řeknu:
"Doufám, že to umíš Jamesi, protože jestli mi tohle auto nabouráš, tak tě na místě podříznu."
Usměju se. Nemyslím to vážně, ale když už jsme u toho, zkontroluju si svou rybičku, kterou mám ukrytou v tajné vnitřní kapse obleku. Je to tak malý nožík, že vůbec není vidět, ale jako herecká pomůcka se to dost hodí.
Ikdyž asi ne. To by mě mohli rovnou zabásnout složka-nesložka.
Proto si nožík z kalhot nakonec vyndám.

za bankou
Nina, Michael

Chvíli sedím a jen se rozhlížím, kdyby se někdo díval sklem dovnitř, asi by si myslel, že na někoho čekám, neb na volant jsem rozložila ranní noviny. Dnes už nejsou moc obvyklé, ale pořád se pár hlavních plátků uživí i v tištěné podobě. Víc než novin si ale všímám telefonu. Zrovna přišla zpráva od DaVinciho. Přečtu si ji a přemýšlím, kde plány takhle narychlo sehnat. Nějaké budou v počítači uvnitř budovy, další budou mít hasiči a nějaké taky město. Neváhám a na nové hračce, kterou jsem si cestou vyzvedla, k počítači. Ten zatím leží v zadní části dodávky, ale tam nebude zrovna dlouho. Je mi trochu líto, ale po táhle akci bude stejně k ničemu.

Plány naleznu u hasičů. Byli sice šifrovány, ale starší šifrou, kterou už klub hackerů dávno rozluštil. Připojuji se k mobilním telefonům party a každému pošlu plány. Kvůli bezpečnosti ale chybí část s trezorem, bohužel, tam hasiči nezasahují. Napiji se a zrovna vedle mě zastaví auto. Zvednu pohled od tabletu na volantu a podívám se na řidiče. Michael.

„Já zůstávám tady. Vyřiď, že dám signál, až budu připravena s vnějším okruhem kamer.“ odpovím a na tabletu jsem mezitím napsala druhou zprávu DaVincimu

„Pošli certifikát pro komunikaci, ať se připojím... N.“

Než odpoví, vylezu z auta a s prázdným pytlíkem dojdu do kontejneru. Cestu zpět volím tak, abych se dostala co nejblíž ke kameře. Všimnu si loga jejího výrobce. V dodávce pak filtruji bezdrátové frekvence načež najdu jednu, která je mimo hlavní pás. Chvilku počkám a jsem na jejich komunikaci. Za malý úplatek si z darknetu stáhnu prográmek, jenž zvládá jejich šifrovanou komunikaci. Netrvá to dlouho a načtou se mi jednotlivé kamery. Mám ráda, když věci funguji jak mají.

Nechám nahrát celkem dlouhou frekvenci – asi tři minuty. V filmovém studiu vytvořím smyčku a připravím ji do fronty. Nasazuji běžné handsfree do auta. Počítačem mu přenahraji certifikát a po zapnutí jsem už v partě s kolegy před bankou. Odpočet začal. Od teď mají bezpečnostní složky nit, kterou později zcela jistě najdou.

„Můžeme!“ řeknu do mikrofonu zbytku týmu a plynulým přechodem přepnu kamery na můj velkofilm.

Speciální začátek
Andrei Ziori *Ghost*

Během dne ti zavolá vcelku podle hlasu příjemná slečna, která se představí jménem společnosti Williams Industries a pozve tě na určitý typ pohovoru. Moc ti toho neřekne, pouze, že společnost má zájem o tvoje služby a ať se do hodiny stavíš na adresu firmy, že ostatní podrobnosti ti sdělí samotná majitelka firmy. Ještě ti nadiktuje přesnou adresu a jméno majitelky. Poté už se s tebou jen rozloučí a zavěsí telefon.

Když vejdeš hlavním vchodem do kanceláří společnosti, tak se tě okamžitě ujme blonďatá dívka, něco jako sekretářka a recepční zároveň. Pozdraví tě a ty můžeš podle hlasu poznat, že je to stejná slečna, která ti volala. Doprovodí tě výtahem až před kanceláře Abigail Williams, tam už tě ponechá vlastnímu osudu a zmizí opět dole.

Konečně mi vlastní tým techniků dokáže zprovoznit odposlech na jejich komunikačních zařízení. Doufala jsem, že něco uvidím i přes kamerový systém banky, ale na to jsem byla až moc naivní. Po pár desítkách minut zaznamenám časovou smyčku a stopnu přehrávání. Nakonec se spokojím jen se zvukovým přehráváním, abych aspoň částečně byla v obraze, jak jsou daleko.

Ale jen co tohle se mi povede, tak zaznamenám pohyb za dveřmi kanceláře. Stáhnu zvuk konverzace na minimum a kouknu na hodiny a vše mi najednou sedí. Nechala jsem si sem pozvat náhradu za Caleba, o kterém jsem se po pár hodinách dozvěděla, že donáší tam, kam nemá. Ukončila jsem s ním kontakt okamžitě, co se to ke mně dostalo, a zajistila mu příjemnou návštěvu velmi milé FBI. Nehodlám ohrožovat svoji osobu a ani ostatní z naší skromné skupiny.

Dojde ke dveřím a prohlédnu si Andreie jen tak bleskově, jestli je to doopravdy on. „Pojďte dál. Udělejte si pohodlí.“ Pokynu mu ke křeslu naproti mému stolu. „Jsem ráda, že jste se tu objevil. Nevím, co vám Elizabeth vše řekla, ale pozvala jsem si vás z důvodu nabídky práce. Pokud samozřejmě máte zájem.“ Teprve teď si vzpomenu na určitá pravidla slušného vystupování a zadržím se v monologu.

„Kafe, čaj, džus, nebo snad jen vodu?“ Pomalu přejdu k něčemu jako minibar a znovu navážu oční kontakt s mým hostem.

Akce moc velká akce
Sedím před domem v autě a jen si přemítám co se bude dít. V hlavě si kontroluju zda mám veškeré vybavení abych mohl otevřít zámek.
Dobře veškeré vybavení mám v kufříku. Holt se to bude muset udělat tak, že ten kufřík ponesu Michaelovi.
Když je čas otočím klíčkem a vyjedu na místo srazu. Zaparkuji kousek dál od místa a vezmu si svůj kufřík s nářadím pak klidným krokem jdu po ulici když v tom vedle mě zastaví Michael. Řekne něco o tom, že když mu to auto nabourám tak mě podřízne. Nad jeho poznámkou se pousměji.
Neboj se pokud se to ovládá tím kulatým tak to bude v pohodě. Jo vezmi si ten kufřík k sobě a stejná poznámka jako jsi měl k autu akorát pokud to ztratíš tak Tě zabiju.
zasměju se a pomalu a klidně začnu jet směrem k bance.
Bude to sranda. Teda nebude budu muset otevřít zámek a možná složitější zámek za docela málo času. No co buď a nebo. usměju se a přijedu na místo setkání. Zaparkuji a pak jako hodný řidič otevřu dveře a čekám až Michael vystoupí. Po té přijdu k šéfíkovi a vezmu si od něj ve co budu mi dá. Hlavně potřebuju informace o zámkách abych věděl co použít. Pak jen čekám až akce začne.

Nová zakázka

Abigail Williams

Jedu na nedávno získané Ducati „Red Flash“, která dle jejího vzhledu a najetých kilometrů spíš sloužila předešlému majiteli spíš pro machrování či byla dosti velkým a nevkusným těžítkem. Obvykle motorkám neholduji, ale rychlost v téhle práci leckdy rozhoduje úplně o všem.

Konečně dojedu na skládku, kde motorku předám a on bez jakýkoliv řečí mašinu zlisuje na miniaturní kostičku, jež poputuje někam do Činy, kde z ní nejspíš udělají plech na tablety, mobily – Vcelku jedno, hlavně že potencionální důkazní materiál bude v trapu.
Projdu labyrintem rozebraných vozů a dalšího harampádí před bránu, kde mám zaparkované auto. Usednu a než stihnu nastartovat, zazvoní mi mobil. Číslo mi není známé, ovšem, musí to být někdo, kdo zná někoho, pač mé číslo doopravdy není ve zlatých stránkách ani nikde jinde. Navíc po určité době se vyplatí změnit jak číslo, tak telefon. „TIV reality, co pro vás mohu udělat?“ Vyslechnu mladou slečnu, která nejspíš nastoupila nedávno, nebo nemá ve zvyku po telefonu nic zdlouhavě vyřizovat. Nicméně, pro mě je stejně důležité jen místo a čas.

Dorazím na místo určení, projdu vstupní halou k recepci. Personál už byl předem informován, pač se mě ujme hned mladá blondýnka, s kterou jsem mluvil po telefonu. Kroky nás zavedou do vyšších pater, kde mě nakonec můj mladý doprovod opustí. Zaklepu a vyčkám. Dveře mi otevře mladá a pohledná zrzka. V ten stejný moment zapomenu na bloncku. I když je to má krevní skupina, tak slečna přede mnou je mi ještě více sympatičtější.
Usednu do křesla, přehodím nohu přes nohu, vyčkávajíc, co bude dál. Konečně mi věnuje pozornost.
„Elizabeth mi neřekla nic, krom toho, že se jedná o mé služby, slečno....“ Nechám na ní, aby se představila. Já se o to nesnažím, protože ona ví kdo jsem. „Jinak záleží na podmínkách. Budou-li uspokojivé pro obě strany, tak nevidím důvod proč nenavázat spolupráci.“ Při oslovení zda nechci džus, kafe či něco podobného, jen odmítavě zavrtím hlavou. „Ne, děkuji.“ Nehodlal jsem si hrát na čajový dýchánek, navíc jsem měl v plánu po této schůzce zajít na dlouho odepíraný oběd. „Nuže? Jak vám můžu být nápomocen?“

Jednání pokračuje
Andrei Ziori *Ghost*

Když vyslechnu negativní odpověď na svoji otázku ohledně občerstvení, tak se jen pohodlně posadím za stůl. Srovnám si pár složek a najdu tu, která mě momentálně zajímá, a otevřu ji.

„Jmenuji se Abigail Williams. Jak jste si už mohl všimnout, ředitelka firmy Williams Industries, ale o to tu teď vůbec nejde. Spíš mi jde o práci, která by byla mnohem lukrativnější.“ Začnu pomalu a mluvím plynule, jako bych už tento monolog říkala tisíckrát. „Velice výhodná pro vás samozřejmě, pane Ziori.“ Dodám rychle.

Otočím obrazovku směrem k němu a na notebooku najdu ten správný soubor a přehraji ho. Je tam záznam z určité budovy nezařízené a pomalu se na záznamu objevují lidé, kteří se shlukují do skupiny, a když už se tam objevím i já po boku poslední z mužů, tak záznam stopnu.

„Čistě jednoduše jde o skupinku lidí, kteří budou fungovat společně. Dá se říct, že záleží jen na nich, jak si budou vydělávat peníze. Ale každý z nich je špička ve svém oboru, tak jako vy a zrovna teď jsou zhruba uprostřed jedné z akcí. Nebudu si tady před vámi hrát na andílka. Tenhle obchod je čistě nelegální a ne nejsem podplacena federály. V tomto byznyse se pohybuju už nějaký ten rok.“

Odmlčím se na minutku a natočím obrazovku zase čelem k sobě. „Jak sám dobře víte, tak za tuhle práci můžete vydělávat i půl miliony denně. Když byste hodně chtěl a utrácet je můžete ještě rychleji.“ Znovu se opřu lokty o stůl a zadívám se na Andreie před sebou.

„Stačí jen říct, jestli do toho půjdete nebo ne. Pokud ano, tak se připojíme k vašim kolegům. Pokud během akce něco nezkazí, což silně pochybuju. Věřím v jejich dovednosti.“

Posunu na konci k němu složku, kterou jsem si nachystala. „Jen tak pro případ, kdybyste chtěl kontaktovat policii a poslat ji proti mé osobě.“ Otevřu složku na první stránce, kde jsou jen základní informace o něm, kdyby postupně procházel stránky, našel by spousty fotek a různých materiálů.

Nový zaměstnavatel

Sleduji slečnu pomalu usedajíc za svůj masivní stůl. Jistě byl na zakázku a dával jasně najevo, kdo za ním sedí a pracuje. Lidé značně podceňují význam dekorace. Díky ní si můžete o daném člověku uděláš pár dedukcí. Můžou být mylné, přesto lepší mýlit se a poučit, než nevědět nic. I když někdo nedokáže zůstat nohami na zemi a vytvoří takovou konspirační teorii, až nastřádané poznatky přijdou vniveč.

Mám za to, že před sebou mám stejného profesionála, jako jsem já sám, leč v jiném oboru. Ruku na srdce, nikdo nemůže být nejlepší ve všech oborech – Bůh nebyl dokonalý a člověk dokazuje až moc často svou nedokonalost.

Slečna Williamsová..... Jméno mi cizí nebylo, leč doposud neproběhla žádná vzájemná spolupráce. Sleduji mladou krásnou dívku a stejně tak nebezpečnou.... Nasadí monolog, který je tak typický pro lidi zastupující vysoké pozice a chtějí své podřízené seznámit s plány a úkoly. Udělám si pohodlí, přehodím nohu přes nohu a bedlivě naslouchám, dívajíc se jí do očí. Trošku se nakloním při natočení laptopu k mé osobně, pak opět zaujmu předešlou polohu.

Nevím proč, ale zdání dřívějšího profesionála z její osobnosti náhle vymizí. Nevím proč nynější postoj shledávám rozdílným. Loktem se opřu o opěrku křesla a podepřu si lehce bradu. Nic neříkám, jen si ji svým vnitřním instinktem zkoumám.

„Takhle probíhá každý pohovor, slečno Williamsová?“ Otážu se a v jejím výrazu vidím, že nevidí pointu mé otázky. „Zprvu jsem Vás měl za toho, kdo drží pevně kormidlo, ale svým závěrem jste zkazila dojem, že máte vše pod kontrolou.“ Její držení těla, grimasy a formulování vět mi prozradilo jakousi nejistotu. Nevím zda její osobnosti, či toho to projektu, který se hodlala rozjet. Zarážející, že ona osoba nechce využít ony profesionály ke svým účelům a vůbec ji nezajímá, jakou cestou se ona sebranka vydá. Možná test pro budoucí úkoly... Nebylo by to poprvé, kdy si budoucí velitel chce otestovat nové rekruty. Tuto nejistotu bych dokázal pochopit, ale pořád v tom cítím něco víc.
„Nevím s jakými lidmi jste doposud pracovala, ale valná většina z nich má do profesionálů dost daleko, dle vašeho.....vystupování.“ S tím pokývnu hlavou na onu složku, o kterou jinak vůbec nejevím žádný zájem. Pro mě mohla být slečna Abigail Williams klidně policajt v utajení a místnost mohla být prošpikovaná kamerami s mikrofony. Navíc zmínka o udávání mi vyrýsuje v koutku úst drobné zacukání, jež se dá přeložit jako pobavení. Ve světě, ve kterém se pohybuji, a že v něm nejsem sám, řešíme tyhle věci jiným způsobem a policie je jako nástroj pro řešení problémů někde v nedohlednu. „Či to má být vaše páka a donucovací prostředek k tomu, abych se daného obchodu účastnil? Je mi líto, ale spletla jste si mě s někým jiným. Jsem pouze realitní makléř, ne žádný gangster.“ Nijak nekomentuji narážku na mou maličkost ohledně udávání, nehodlám ztrácet čas dětským pošťuchováním, masírováním ega či drsnými slovy o jejím zabití. Svým vystupováním bych měl popřít vše, co zde bylo řečeno a vyhnout se potencionálním problémům, které by se mohli odehrát.

„Chápu, jistě jste jednala pouze z popudu očekávání neprofesionála, proto tedy zapomeňme na posledních patnáct minut a jednejte s profesionálem.“ Podívám se jí do očí a pokračuji částečně v žargonu. Pokud dotyčná skutečně tvrdí, že onu činnost nedělá poprvé, jistě mi porozumí. „Nevím zda mi nabízíte lukrativní nabídku, nicméně jsem ochoten se na daný objekt podívat, to jako makléř mohu nezávazně udělat. V případě hladkého průběhu prodeje, můžeme navázat dlouhodobou spolupráci slečno Williamsová. Pokud vám to vyhovuje, můžeme se na daný objekt podívat ihned.“ Trošku lituji své nabídky okamžité dispozice a ještě víc svého odmítnutí občerstvení. Nicméně neuspokojení fyziologických potřeb se dá pro teď ignorovat. Cestou se vždy dá koupit nějaký sandwich či mexické burito, které splní vždy svůj úděl.

Čas jsou peníze
Andrei Ziori *Ghost*

Čím víc se zaplétám do konverzace, tím víc mě tento mladík dostává do silnější nervozity a nejistoty v mých postojích. Jen si spravím sako a pohodlně se posadím v křesle, abych nalezla dřívější jistotu, a snažím se zhluboka nadechnout a začít hovor znovu, tak abych jeho tempo opět uváděla já.

„Víte, budu s vámi jednat naprosto narovinu. Jsem nervózní, neustále vystrašená, že se vše zhroutí jako domeček z karet a teď obzvlášť, když vy sedíte naproti mně. Neustále přeskakuju z legálních obchodů do teď nelegálních a zpět. Neustále pracuju jako prostředník, když si to představíte jako sekretářku, která zajišťuje, aby byznys šéfa stále klapal, a za to dostává dost vysoký plat. Takže tohle je moje první zkušenost s prací, kterou vám momentálně nabízím.“

Vyslechnu si další námitky o tom, že je jen realitní makléř. Tohle nejde tak dobře, jak jsem si představovala. Času je ještě dost, možná i na to abych ho pozvala na večeři, ale rychle nad tímhle přestanu přemýšlet a radši to vyměním za myšlenky, jak ho dostat na moji stranu.

„Lidi si udržíte loajální, pokud na ně máte páku, nebo pokud jim dobře platíte anebo jim k tomu dáte ještě určité svobody.“ Řeknu klidně a dívám se na něj. Pomalu zase nabírám jistotu. „Ale pokud si myslíte, že tohle dělám jen tak… Tak to určitě ne. Potřebuju tyto loajální profesionály, aby mohli dělat i určitou práci pro mě. Snad chápete.“

Překvapí mě jeho nabídka, že je mi okamžitě k dispozici a jen se mírně pousměju. „Ne to není nutné. Řekněme, že času je ještě dost a z vašeho postoje jde vidět, že jste hladový.“ Jen to tak nadhodím jako poznámku. S lidmi jednám denně, někdy lépe někdy hůře, ale to už je lidské, i když by se mi to stávat nemělo. „Ale pokud vám nevadí má společnost, ráda vás pozvu někam na jídlo, mohli bychom v hovoru pokračovat i tam.“

Oběd

Vítr v jejích plachtách ustane, když převezmu iniciativu. Těžko říct, jak se lidé vyrovnávají při ztrátě imaginárního vedení. O to víc, týká-li se to mladých lidí. Slečna Williamsová však svůj boj nevzdává a opět chce zaujmout dominantní postavení v našem rozhovoru. Jedno se musí nechat, vyhození z jejího rytmu ji pouze zbrzdí, ale nezastaví. Což je dobře, protože kdyby ne, jistě bych se zvedl a odešel. Nemohl bych pracovat s osobou, která by ztrácela půdu pod nohama s jednou osobou. Jak by se pak chtěla stát leadrem pěti a více lidí, kdyby se nedokázala přizpůsobit.

„Jednání na rovinu?“ Teď se neskrytě usměji. „Už vám někdo řekl, že jste se možná minula povoláním?“ Slušnost, ohleduplnost, rovnost – svým způsobem zapomenuté pojmy, které nahrazuje pouze kolegiální ohledy, profesionální slušnost a vlastní zásady dotyčného. Nikdy nevíte, kdo vám v téhle branži vpálí kulku mezi oči či vrazí nůž do zad. Dvojnásob to platí, kdy s dotyčnou osobou pracujete poprvé. „Navíc nevím co míníte mou osobou, sedící před vámi. Děsím Vás snad slečno Williamsová?“ Další její neprofesionální chybu nekomentuji, ale ptám se sám sebe. Jak se může tak otevřeně bavit o nelegální činnosti? Její odůvodnění, které vnímám spíš jako výmluvu také nechávám být. Poslední věta mě osvítí. Amatérka... Tím se leccos vysvětluje. Oba jsem přibližného věku, tudíž rozhodují zkušenosti, kterých mám tedy víc. Při tom uvědomění znejistím. Kde kdo se děsí z neznáma a na téhle straně barikády to platí dvojnásob. Nicméně to provází každého. Člověk si dnes nemůže být jistý skoro ničím, ale nemá cenu stahovat ocas mezi nohy a brát do zaječích.

„Dám Vám radu, tímhle své současné a budoucí zaměstnance neseznamujte. Ti, kdo nejsou profesionálové se snadno mohou vyděsit a člověk v takovém stavu dělá nesmyslné věci.“ Nebylo by to poprvé, kdy člověk někoho zabije v afektu rozrušení, kdy mu druhá strana nepodá informace šetrně. Být o pár let mladší, jistě bych se dopustil nováčkovské chyby a vpálil ji dvě kulky do srdce, jednu do hlavy. „Navíc loajálnost si nekupujete donucovacími a finančními prostředky.“ Tu si můžete pouze získat tím, že nasazujete krk jako ostatní a hlavně svým charakterem. „Nicméně tu nejsme, abychom tu vedli debatu o zaměstnanci měsíce, že?“ Pro mě je jedna z dalších vydedukovaných otázek zodpovězena: Slouží jako prostředník, ale má v plánu využít naše vlohy pro své vlastní zájmy. Nu doufám, že ji to časem nebude stát krk. Pro nováčka je každý led tenký – z počátku.

Svého zaměstnavatele zřejmě neděsím už natolik, když se mírně usměje. „Jestli to je na mě tak vidět, tak se vám omlouvám za svou neprofesionalitu. Nakonec to ještě budete Vy, kdo ve mě bude číst jako v otevřené knize.“ Když jsme u toho, je to právě tahle schopnost jedna z klíčových schopností pro zálohu, která musí číst jak v mysli nepřítele, tak i svých spojenců a parťáků. Pro operativce to je výhodou i slabinou, pokud nedokáže správně korigovat lidi, kterým má poskytnout krytí.

„Vaše společnost je mi příjemná. To se ovšem nedá říct o té mé. Tedy...pokud nezměníte své stanovisko a rozhodnete se, že Vás má maličkost již neděsí. Nerad bych vás stavěl na jehly.“ S tím se postavím a dám ji jen malou chvilku pro její instinkt, zda se má děsit či ne. Pravda, instinkt zabijáka by mohl být hmatatelný, ale ona ví, kdo jsem, pokud tedy ty složky nebyl jen nějaký pokus a doopravdy něco obsahují.

3...2...1 „Nuže?“ Podívám se na ni a nabídnu ji rámě. Vše je jen jakousi iluzí, oba víme jak se rozhodla, ale každý chce mít možnost volby. „Jako kuchyní poctíme naší přítomností?“

Pozvání platí
Andrei Ziori *Ghost*

Uvolním se a jde to na mě okamžitě poznat. Během našeho hovoru se cítím čím dál lépe a vracím se do starých kolejí. Nad poznámkou, že jsem se minula profesí, se jen pousměji. S inteligentními lidmi, zvlášť tak zkušenými a všímavými jako on, je někdy lepší jednat na rovinu, než jim lhát od začátku do konce. Moje teorie je taková, že lhát a vymýšlet si by mohlo mít ještě horší následky.

„Ne opravdu vy mě neděsíte. Pouze vaše zkušenosti a extrémně dobré pozorovací schopnosti, ale to jen pouze dokazuje to, že jsem se nezmýlila ve výběru správného člověka." Dál už jen poslouchám se zaujetím přednášku o zaměstnancích a jen přikývne. Samozřejmě o jeho slovech popřemýšlím, ale v tomhle bychom se názorově rozcházeli, tak jsem ráda, že toto téma odešlo stejně rychle jako začalo.

Jsem si plně vědoma toho, do čeho se pouštím. Zvlášť když mluvím s cizími lidmi otevřeně o své kriminální činnosti, ale v tomhle jsem si dost jistá. Nebylo by poprvé, kdybych měla problémy a vždy se mi z nich podařilo elegantním způsobem dostat.

Mírně pobaveně a hlavně upřímně se zasměju. „Pochybuju, že ve vás někdy budu číst. Ale základy neverbální komunikace ovládám, i když se málokdy dokážu kontrolovat sama. A na vás to jde tolik vidět.“

Pomalu se postavím a zaklapnu notebook a postupně srovnám složky na stole a volné papíry s grafy zastrčím do zásuvky stolu. „Vaše společnost je velice obohacující a pro mě svěží novinka mezi dny plné stereotypu.“ Dojdu si pro sako a obleču si ho, ještě seberu cestou kabelku a lehkým krokem dojdu ke dveřím, otevřu je. Jeho nabídnuté rámě decentně přijmu. „Děkuju.“

Vedu ho skrz firmu opět k východu. „Řekněme, že jednu bych vybranou měla. Cut na Wilshire Boulevard, mám tam rezervované místo, počítala jsem s tím, že teď někdy si zajdu stejně na jídlo. Pokud se nebudete cítit odstrčen, tak klidně budu řídit.“

Restaurace Cut, Wilshire Boulevard, LA

Abigail Williams

Svým způsobem slouží náš rozhovor jako příjemná vzpruha. „Takže říkáte, že mě prozradila řeč mého vlastního těla? Moc často se mi nestává, abych byl zrazen sám sebou.“ Ve skutečnosti se mi to nestává vůbec, snad jen v dobré a příjemné společnosti. „Aspoň někdo čerpá pozitiva z mé maličkosti.“ Mladá dáma se mi zavěsí do nabízeného rámě a pak se vydáme ven z kanceláře.

„Mladá dívka vybraných chutí.“ K dokonalosti chybí jen to, zda dotyčná jde pouze na salát či holduje i něčemu jinému. „No pokud chcete řídit, tak vám bránit nebudu. Pro mě osobně to bude příjemná změna, když budu pouhým pasažérem.“ S těmi slovy se nechám vést směrem, který ona určí.

„Takže...Pověste, co přesně po mě budete chtít? Ptám se proto, abychom si pak nekazili chuť k jídlu obchodními záležitostmi, když už máte rezervaci v Cutu, kde mají pořadník na půl roku dopředu.“ Na své otázce netrvám, nicméně jsme tu oba pracovně. Určitě ani jeden z nás nestojí o bližší seznamování.......Navíc i flirt by byl svým způsobem nemístní. Leckterému profesionálovi se stane, že začne myslet rozkrokem než mozkem a pak se věci jen a jen komplikují. „Z nahrávky soudím, že jistě nepůjde o samoobsluhy či benzínky, protože to, co vydělají za měsíc, vy máte za týden....“ Možná to byla nadsázka, ale jistě nebyla až tak velká. Utichnu, protože mě skutečně zajímá, jaké má plány, jak plány má na plány, jež chce zrealizovat a takové další věci. Dám ji tedy dost prostor, aby mohla zajít do hloubky.....

Oběd
Andrei Ziori *Ghost*

Dovedu ho až ke svému autu a jednoduše ho odemknu. Chvíli na něj počkám, než auto obejde a nasednu na místo řidiče. Nasadím si sluneční brýle, nastartuju a zlehka se rozjedu na silnici. „To víte, měl byste se nechat vozit častěji.“ Mírně se usměju a jen mu věnuji krátký pohled a dál se soustředím na silnici.

„Chtěla bych po vás, abyste tvořil zálohu pro tu bandu lidí, co jste viděl na záznamu. Až je poznáte, tak zjistíte, že každý se drží toho svého, ale zároveň bych chtěla, abyste perfektně spolupracovali. Tak si to shrňme… Chci po vás, abyste vycházel s dalšími šesti lidmi a abyste jim kryl záda.“ Snad jsem to zformulovala, tak abychom si naprosto rozuměli a tak jak jsem to měla vymyšlené.

Zastavím na semaforech a konečně se mu můžu věnovat i očním kontaktem. Pousměju se a opřu hlavu o opěrku sedadla. „Samozřejmě, že nejde o benzínky, to by bylo na nižším levelu. A ani nedokážu říct, že to, co mám pro vás nachystané, jsou banky, to asi také ne. Ale pokud to jako tým budete chtít zkusit, nemám s tím problém. Ale podrobnosti ohledně mého plánu bych si ráda zatím nechala pro sebe, myslím, že to bude bezpečnější pro nás oba.“

Zamyslím se nad poznámkou ohledně toho, kolik vydělávám. Jen se potichu zasměju. Kdyby doopravdy věděl, v kolika tisících mi chodí platy. Ale neříkám, že jsem andílek to určitě ne. Všechno to začalo přes postel a to jsem ani nevěděla, s kým si začínám a takhle jsem skončila.

Zastavím na parkovišti. „Jsme tu… Měl byste už začít přemýšlet nad tím, co si objednáte. Dělají tu skvělé steaky, jen tak mezi námi.“ S úsměvem vystoupím z auta a opět v jeho doprovodu vyhledám stůl v restauraci. Rezervovaný stůl máme v boční části, kde jsme naprosto sami a je tam klid i na důležité jednání. Odložím opět sako a pohodlně si sednu na jednu stranu stolu.

"Rande"

Mozek odpočívá a je v klidovém režimu. Člověk musí umět vypnout, jinak se mu hlava rozskočí. Ovšem časný relax není také dobrý. Člověk mého ražení by měl mít detekci stihomanu na citlivější hranici. Ovšem opouštíme pomyslné nepřátelské a cizí území – hodím se tedy do klidu. Auto je pohodlné – pro dva. Má i potenciál pro rychlý drift a na rovince by i policejní auta měla problém. Nicméně není to auto, kterému bych chtěl svěřit svůj život v klíčových momentech. „Pokud mi budete dělat šéfa i šoféra, tak bych v tom neviděl problém. Snad jen to, že bych vám za tu jízdu neplatil.“ Okomentuji a nechám svou šéfku v poklidu řídit. Dívám se ven z okýnka a poslouchám neutrální hudbu, která hraje z dobrého sterea. Být po těžší práci, jistě bych usnul....

Pousměji se. Konečně dala neutrálním způsobem najevo, co přesně od mé osoby očekává. „Vidíte? Ani to nebolelo a nikoho nedostáváte do kouta.“ Kdyby takto formulovala slova hned na začátku – Tedy šla by přímo k věci, vyhnula se případným pákám, tak by amatérismus nebyl tak hmatatelný a iluze profesionality by byla dokonalá. Zbývalo by jen ujasnit místo, čas a platební podmínky. Člověk se učí každým svým slovem a činem. „Ujasněme si jednu věc slečno Williamsová.“ Pootočím hlavou směrem k ní. „Člověk nemůže vycházet s každým, bylo by to pokrytecké, ale v rámci přetvářky to jde. Všichni nosíme masky.....“ udělám nepatrnou odmlku a až pak pokračuji. „Nicméně budou-li podmínky přijatelné, tak nevidím důvod, proč bych s nimi neměl vycházet. Nebývám konfliktním členem týmu a určitě nikomu do řemesla fušovat nebudu...“ ...pokud to bude dělat správně. To mě přivádí k otázkám, s kým vším vlastně budu pracovat. Jaké budou jejich schopnosti? Jejich charaktery? Pro tuhle práci je to důležité vědět o slabinách a přednostech svých spolupracovníků. Technik může být skvělý se svými gadget hračkami, ale svěřenou zbraní by ublížil víc sobě než nepříteli. V takových hektických situacích musí záloha vědět, zda má vystřelit a zabít.......Ale koho? Nepřítele? Či spojence? Neřekne nic? Počká než se dostaví pomoc? Má únikovou cestu? Za svou kariéru, ke které jsem se dostal jako slepý k houslím, jsem střílel i do svých řad, ale to je kapku jiná historie a v sázce bylo příliš.....Aspoň pro mě.

„Chcete říct, že vaříte z vody?“ Proč mě to ani nepřekvapuje? „Nechcete si přidat na svou výplatní pásku i poradce z tohohle oboru?“ Prohodím kapku sarkasticky, ale ne natolik, aby se mohl cítit dotčeně či uraženě. „Doufám, že se budete držet svého oboru, o kterém víte jak chodí, takže může nalézt případné slabiny. Využití pro vaše plány...“

„Nemusíte říkat dvakrát...“ Cut znám, sice ho nenavštěvuji, protože jaksi to není moje krevní skupina. Nebo, spíš že není, ale nejsem zas tak velké zvíře. Na druhou stranu, kdybych jim byl, musel bych být o dost víc důkladnější v některých ohledech, pač policie, FBI, NSA, CIA a další tajné služby v USA by po mě šli jako slepice po flusu.

Usadíme se, o chvilku přijde číšník a zeptá se nás na pití. „Pomerančový džus, francouzskou vodu Chateldon a sklenici s ledem.“ pronesu klidně. Pohledná na svůj doprovod a čekám. Za ženy jako je ona, není potřeba mluvit. Ví, co chtějí a rády to získávají svým jedinečným způsobem. Předpokládám, že má vybráno, není tu přeci jen poprvé a lidé se vracejí na místa buď proto, že si zamilují určité jídlo, či mají svůj systém pro zkoušku nových pokrmů, jež daná restaurace nabízí. Nicméně číšník vzápětí zmizí a dá nám prostor pro nahlédnutí do meny.

Zatím máme čas a klid probrat pár maličkostí, i když zbývá jen jakési formální dojednání mých služeb a představení týmu. „Nějaké další reference z vaší strany?“ Otáži se.

Příjemná společnost
Andrei Ziori *Ghost*

Nechám ho si objednat, jako prvního. Sama už mám vybráno ještě dřív, než jsme sem vešli a jen se usměju na číšníka. „Mírně perlivou vodu s mátou, cintronem a ledem. Díky.“ Přitáhnu si blíž k sobě jídelní lístek a pomalým pohybem ho otevřu, ale jen ho poslepu prolistovávám, občas k němu jen skloním zrak, jako bych se chtěla ujistit, že danou položku v menu stále mají.

„No ohledně ale ohledně vaší rady jestli si nechci platit poradce… Měl byste snad tip? Klidně někoho takové zaměstnám. Ale můžu vám slíbit, že se chci spíše držet svého oboru. Vydělává mi dost a neustále se mění, takže stereotyp také nehrozí.“ Je zvláštní, že i když se bavíme spíše na pracovní úrovni, je to mnohem příjemnější než rozhovor, který jsme prodělali před čtvrthodinou. Cítím, že se dokážu více uvolnit a mluvit přirozeněji, i když se částečně přestávám hlídat, co říkám a co ne, i když to také není někdy na škodu.

„Možná by vás mohli zajímat aspoň částečné podrobnosti o vašich kolezích. Ostatní už měli šanci se poznat a představit se sami, ale vy to holt máte speciální.“ Odmlčím se a srovnám si vlastní informace o ostatních. „Dohromady budete mít sedm kolegů, mezi nimi dvě ženy. Když to řeknu jednoduše, tak slečna Ayumi je bývalá doktorka a slečna Hutson programátorka. Kdo je tam dál… Ano Nicolas Gorg mafián ze staré školy a… pan Hamilton má zálibu v zámcích, pan Caewel je podvodník, využívá vlastního hereckého nadání. A málem bych zapomněla na…“ Odmlčím se ve vyjmenovávání a zamyslím se nad tím, jak se Anthony představil ostatním, ale nakonec jen klidně pokračuju. „…pana Da Vinci. Řekla bych, že by měl být centrem, jak se říká mozkem operace. Pochopíte, až ho poznáte osobně.“ Znovu si vyjmenuju jejich jména, jestli jsem se nespletla, ale vypadá to, že si je pamatuju dobře.

Zvednu pohled opět k číšníkovi, který nám donese věci k pití a otáže se klasickou větou, jestli už máme vybráno. Tentokrát se ujmu prvního slova já. „Pro mě to bude teplý chřest jako předkrm a hlavní jídlo Rib-eye steak.“ Zavřu jídelní lístek a čekám na svého společníka.

Když číšník odejde s naší objednávkou, tak se zlehka napiju vody a znovu plně věnuju pozornost Andreiovi. „Co vás dál zajímá...“

Vše začíná a plány se mění

Ani to dlouho netrvá a již potkávám členy naši skupiny. Donutím všechny zalézt do Nininy dodávky. Poté postupně všem rozdám komunikační zařízení od Abigail a Nině dám to co potřebovala. Poté nikomu nic neříkám a chvíli si pečlivě prohlížím rozložení patra banky, které jsem po ní chtěl.

„Opravdu skvělá práce Nino, pokud to vyjde, tak máš u mě sklenici whisky. Předpokládám, že alkohol nepiješ, ale jedna sklenička na první akci neuškodí nemám snad pravdu? No, nebudu předcházet, nemusí nám to vyjít.“

Poté opět sleduji vnitřek banky.
Hmm je to velmi dobře střežené. Snad by to šlo, ale nějak udělat aniž bych někoho vystavil většímu nebezpečí. Tak tedy ten by mohl jít tudy a ten by mu přes tohle mohl pomoci... no a pak by mohlo jít všechno podle plánu... hm uvidíme no.
Po uplynutí několika minut se otočím k ostatním.

„Tak tedy dobře poslouchejte. Přes toto na pohled neviditelné komunikační zařízení se budeme celou akci probírat. Chci, aby jste mi hlásili každičký problém co se vyskytne a zda jste schopni ho vyřešit sami nebo budete potřebovat alternativní cestu. K tomu bych dodal, že mimo komunikační schopnosti obsahují i čip s vaší polohou, takže vás Nina bude moct celou dobu vidět, kde jste a nebude problém s navigací, kdyby jste se ztratili. To mi připomíná... chci aby jste se každý dobře podívali na rozložení patra banky, ať se aspoň trochu orientujete v prostorech.“

Chvíli čekám dokud si to všichni neprohlédnou a znovu přemýšlím nad plánem této akce. Po několika dalších minutách pokračuji.

„Jeden nám chybí... kde je doprdele Caleb?!“ pronesu naštvaně.
„Vypadá to, že se rozhodl vycouvat... to si potom ještě ujasním s Abigail. Tak tedy plány se mění.“

„Náš cíl je jasný. Dostat dokument s našimi jmény dřív než FBI. Celou akci začne, jak jistě všichni tuší Nikolas. Převlečený za ochranku vnikne zadním vchodem dovnitř. S tím mu pomůže James. Ovšem jak jsem říkal plány se mění. Všiml jsem si, že Nikolas si uniformu ochranky dokázal pořídit sám, tak tedy já mám druhou ještě. Tu druhou si vezme James. Půjdeš s Nikolasemdovnitř. Jde o to, že bezpečnostní systém by mohl Nikolase odhalit a to nechceme. Očekávám, že kolem zadních vrátek bude mnoho kamer, takže doufám, že se o ně dokáže postarat Nina.“

Na chvíli se odmlčím, aby pochopili a vnímali to, co jim klidným hlasem diktuji poté pokračuji.

„Hned jak se tam dostanete, mi dáte vědět. Michael nakonec nepůjde do banky s Cho jako sekretářkou. To mi připomíná... Cho, bylo by lepší, kdyby ses rychle převlékla do něčeho v čem se ti bude dobře pohybovat.“

„Tak abych pokračoval. Poté co mě Nikolas informuje o tom, že je vevnitř, tak Michael a já půjdeme do banky, jako obchodní partneři. Na prodiskutování naší debaty nemáme čas. Budeme muset improvizovat. Když se dostaneme dovnitř nejspíš budeme chtít projednat jisté záležitosti ohledně banky. Teď bude nastávat těžší část našeho plánu. Michaelovi se musí podařit dostat nějakým způsobem do zóny hlídané ochrankou. Nejlepší by bylo, kdyby byl hlídaný ochrankou. Jakmile by se Michael dostal do této zóny, tak by si ho Nikolas vyhledal a na nehlídaném místě ochranku zpacifikovali v dobrém načasování vypnutím kamer nebo na místě, kde kamery nejsou. Poté ji stříkli drogu v takovém množství, aby ho to zabilo. Prostě se člen ochranky předávkoval.“

„Nemyslete si, že jsem nějaký zmetek, ale odstranění tohoto člena ochranky je nezbytné. Kdyby přežil, tak by měli koho podezřívat a podle tváří by nás mohli vyhledat.“

„To se dostávám k další části. Jakmile bude Nikolas s Michaelem, tak musíte umístit tento nástroj od Niny, který jsem převzal na letišti, do jejich systému, nejlépe do počítače, aby mohla mít jejich budovu pod kontrolou.“

„Abych nezapomněl na Jamese. Jakmile dostanu potvrzeno o tom, že je ta věcička v systému a Nina to má pod kontrolou, tak dostaneš Cho dovnitř a společně získáte ten dokument. Cho ti bude dělat důležitou ochranku. V tu dobu co bude věcička v systému se Michael vrátí ke mně a Nikolas vás bude krýt. Jakmile získáte dokument, okamžitě padáte ven, jak nejlépe to půjde. Ovšem nikdo se nebude vracet do dodávky. Sejdeme se až v naší budově, kde jsme se setkali navzájem. To skladiště. Já odjedu s Michaelem. Na otázky máte sedm minut a třicet sekund. Poté si zopakujeme plán, vyzkoušíme zařízení a půjdeme do toho.“

Poznání

Abigail Williams

Hudba v restauraci

Můj předpovězený predikt nabral reálné formy. Ani nevím, zda mě to těší či ne. Komunikace a styk s lidmi postrádá jakési kouzlo, když jste toho ve svém životě už přespříliš poznali. ironie osudu, když já sám dělám tu samou věc. Jenže v mém oboru jde o peníze a hodně často i o přežití. Proč jsem tedy podrážděný konvenčním chováním mé společnosti, jež ve skrytu je zcela jiná? Nebo...se o to svými činy aspoň snaží......

„O mně jste si zjistila první poslední a teď by jste dala na tip?“ Pronesu stroze, ale usmívám se. „Překvapujete mě svým jednáním.“ Chytání člověka za slovo bývá mou největší slabinou při konverzacích. Nikdy nevíte, kde jsou limity toho druhého a co vše snese. Očekávám, že slečna Williamsová musí umět pracovat pod tlakem, protože pokud ne, jistě by nemohla být v pozici, ve které se teď nachází. Myšlenkami zabloudím do nedávné minulosti a současnosti, kdy čelím obstojným problémům, když si vytáhnu černého Petra. „Nicméně nemyslím si, že by to v tomhle případě dělalo dobrotu. Byl by to pouhý mezičlánek, který by mohl zpomalovat Vaše rozhodnutí.....Často s PP – pomocný poradce, bývají problémy. Nasadí vám buď brouka do hlavy, či převezmou iniciativu. To by podle mě tak nemělo být. Ne, pokud máte malou skupinku lidí. Něco jiného by to bylo, kdyby současná skupina měla dalších osm a více členů......“ Vtipné. Na začátku ji nadhodím poradce a teď ji ho rozmlouvám. Co vlastně chci? Ale podstatnější otázkou je: Co chce Ona? Podívám se na svou rudovlasou společnici. „Pokud se budete držet svého kopyta, tak dle mého názoru PPčko nepotřebujte. Navíc vždy se můžete zeptat svých lidí. Jistě se ukážou jako schopní, inteligentní a pokud budou mít nějakou připomínku, tak vám ji sdělí.“ Tím taktně opustím rozebírané téma a poslechnu si o svých budoucích spolupracovníků.

Medik, hacker, ranař, kasař, podvodník a mozek. Musím se pousmát nad danou sestavou, protože mi to leccos připomíná. Z daného seznamu projevím zájem jen o dvě osoby. Jedna je čistě sporadických důvodů a druhá je profesní zvědavost. „Pan Caewel je čistokrevný kasař či se v něm najde i kousek zloděje? Důvod proč se ptám je ten, zda pan Caewel je jako většina kasařů, kteří tloustnou ve svých bytech, či je trošku akčnější a nedělá mu problém prolézt ventilačním systémem k cíli a tak podobně.“ Odmlčím se a dám ji prostor pro odpověď a pak se otážu na slečnu Hutson. „Pokud je tak dobrá, že jste si ji najala, tak musí mít i jistě nějaké reference. Má nějakou přezdívku na Síti?“ Tohle je profesní zvědavost, která může být ukojena či nikoliv. Nic o dobrém hackrovy neřekne víc, než reputace na Síti a to, co na ní dokázal. Ovšem kdo ví, třeba své přednosti skrývá víc než ostatní, či je jeden z nejhledanějších hackeru na black listu CIA, FBI, NSA a dalších agentur. Svou zvědavost udržuji v rámci mezích a slušného chování.

Přeruším rozhovor taktním mlčením při příchodu číšníka s pitím. Vyčkám než si můj doprovod objedná a pak se ujmu slova. „Pro mě salát s avokádem a modrým sýrem a jako hlavní chod Rib Eye z mladého Wagyuiho, wasabi, karamelizovanou cibulku s Yukon gold potato.“ S tím také zaklapnu menu a počkám, než číšník odejde. Mezitím si namíchám vodu s džusem a nechám nabrat kapku chladu z přidaného ledu. Až pak se napiji. „Vy..“ Odpovím na její otázku. „Ale pro všeobecné dobro se nebudu vyptávat. Leda by jste mi nechtěla říct sama od sebe. Z mého pohledu jsem jaksi nahý ve vašich očích, protože vše jste si mohla najít v oné složce.“ Kdo ví, třeba byla chyba, že jsem se na své záznamy nepodíval. Mohl bych se dozvědět něco, co ani já sám nevím. Pouhá teorie, nejvíc mě spíš tíží to, kde jsem v úklidu udělal chybu, aby na mě mohla něco najít. „Nicméně pokud tu je něco, na co by jste se chtěla zeptat, tak směle do toho. Než přinesou jídlo, tak máme ještě nějaký ten čas na obchodní věci.“ Pronesu vtipně na smluvenou dohodu. V tomhle ohledu bylo provedeno vše. Další slova by byla zbytečná v tomhle směru, tak proč trošku neporelaxovat.

Seznamování a vyptávání
Andrei Ziori *Ghost*

Zběžně si vyslechnu jeho rady, ohledně pomocníků a jen se pobaveně usmívám, ale už nijak neodpovím. Vím, že téma ukončil a nehodlám ho znovu otvírat. Stejně bych si asi pomocníka nenajala, to se radši zeptám svých přátel. Ale mám vůbec přátele? Tak to abych tu větu opravila. Radši se zeptám nejbližších kolegů, kterým věřím. Ale i to je někdy složitější, než se zdá.

„Pokud dovolíte, mírně vás poopravím. Pan Cawel je dalo by se říct spíše herec než kasař. Podvodník. Stačí, abyste si představil chlápka, který do vás bude mluvit několik minut, a vy mu kývnete nakonec na vše. I když jste na začátku nechtěl a za rohem dotyčný chlapík se bude vydávat zase za někoho jiného a bude vypadat jinak.“ Zlehka se odmlčím, ale nakonec pokračuju. „Pokud jste ale myslel pana Hemiltona, tak pouze vám mohu říct, že odemykání zámků je jeho posedlost a zároveň koníček.“

Chvíli se pozastavím nad tím, proč ho vůbec zaujal a proč se vyptává i na slečnu Hutson. Ale možná jen proto, že je čistě zvědavý. Kdo by nebyl. Abych to nevyznělo jako trapné ticho, tak se zlehka napiju a srovnám si opět myšlenky.

„Je mi líto, ale na toto se budete muset zeptat slečny Hutson osobně. Je pravda, že já o všech vím dost, i když ne všechno, ale roznášet osobní informace nechci.“ Mírně nahodím úsměv. „Doufám, že chápete.“

Když konečně padne dotaz na moji osobu, tak se jen pousměji. Čekala jsem, že s tímto vyrukuje mnohem dříve. Vlastně už jsem byla velice nedočkavá, kdy tato otázka zazní. Nemám problém mluvit o mé osobě, ale taky je pravda, že stále budu mluvit o té Abigail, kterou znají média.

„Záleží, ale z jakého úhlu byste mě chtěl poznat. Z toho pracovního či soukromého, ale jelikož já si své soukromí velice tvrdě hlídám, tak asi vaše volba bude zbytečná. Kdo v tomto světě nemá tajemství.“ Možná je to příliš upoutávání pozornosti na moji osobu, možná to vzbudí v něm takovou zvědavost, že začne hledat informace tam, kde by neměl, ale co. Pokud někdo chce si zjistit moji minulost, nebudu mu v tom bránit, jen cesta k ní je trnitá a nebezpečná.

„Většinou se moje jméno skloňuje s firmou, ve které dělám ředitelku. Ale to už vy taky víte. Miluju inteligentní společnost, ale přesto žiju sama a téměř s nikým neudržuji dlouhodobý přátelský ani jiný vztah. Jednou jsem přehodnotila svůj život a zaměřila jsem ho na práci a asi proto jsem tam, kde jsem. Víc asi veřejnost o mě ani neví. A zatím nejsem přesvědčena o tom, že vy byste měl být výjimka, které mu bych vylíčila vše o mojí osobě.“

Na to, co se právě teď asi děje před bankou, moc nemyslím. Nebo se aspoň nesnažím myslet. Chtěla jsem je vyzkoušet, tak je v tom musím nechat. Jen občasně zkontroluji mobil, jestli nemám nepřijatý hovor nebo zprávu.

„Myslím, že už nejsou žádné čistě obchodní záležitosti, které bychom spolu museli vyřešit. Možná už jen vaše představy a podmínky.“

Práce nebo zábava?

Abigail Williams

„Moje chyba. Měl jsem na mysli pana Hemiltona.“ Mozek automaticky poopraví mylný údaj. „Moc nových jmen k zapamatování....Tedy, za předpokladu, že bude následovat dlouhodobější spolupráce. Víte jak to chodí v téhle branži.“ Ve skutečnosti se probudil Gluttony v mém žaludku, který upíná mou mysl k objednanému jídlu. Doopravdy bych měl mít pravidelnou stravu.... Napomenu sám sebe. Už ani nevím, kolikrát tohle přece vzetí bylo vysloveno – ať už nahlas či jen v mé mysli.

Pozoruji reakce své rudovlasé společnice. Její pozastavení mě pobaví. Nasadil jsem vám něčím brouka do hlavy slečno Williamsová? On tu ale žádný není... Následuji jejího příkladu a sám se napiji svého ledového drinku.

„Chápu i nechápu. Pro své potřeby máte k dispozici složky, mého typu, ale nechcete je posílat dál. Spíš bych řekl, že mi to nechcete říct na truc, ale víc bych tipoval, že to sama nevíte.“ Mrknu a usměji se, až částečně odkryji chrup, kde jsou vidět přední špičáky, které by mohli konkurovat i drákulovi. „Nicméně máte pravdu. Můžu se zeptat ji. Vždy je nejlepší jít přímo ke zdroji, není tomu tak?“

Otázky ohledně její maličkosti byli jakýmsi závěrem. Těžko říct, jakým postoj má muž zaujmout. Rozhodně jsem Abigail nedával do skupiny, u které by bylo snadné vytvořit citový most. Na to oba máme příliš nebezpečnou práci. Možná proto mě podvědomí nutilo, abych osobní otázky odkládal či se vůbec neptal. Na druhou stranu mohla patřit k těm ženám, které nestojí o bližší sblížení a je jedno, zda to je čistý flirt či známost na jednu noc.
„Každý máme tajemství slečno Williamsová. Pokud ne teď, tak v budoucnu určitě ano. Jinak ohledně toho hlídání. Já si své soukromí taky hlídám, ale jak sama víte, vždy se najde nějaká skulinka. Jinak záleží jakou stránku mi jste ochotná ukázat. Vy se rozhodujete, nikoliv Já, protože má mysl je zvídavá.“

Vyslechnu si spíš prohlášení pro novináře, než bližší informace o ni. Nicméně dalo se podobný přístup očekávat. „V pořádku, respektuji váš postoj ohledně těchto záležitostí.“ Slečna tajnůstkářka, ale co. Člověk má aspoň něco k potencionálnímu objevování do budoucna.

„Souhlasím, podstatné detaily máme za sebou a ty nejpodstatnější ohledně Vás si chcete nechat pro sebe. Takže se vrátím na začátek – Kdy a kde? Pokud tedy mám uzavřít tu část, která se čistě týká našeho obchodu. Přeci jen nebudeme zábavu tahat do obchodu, že?“
Pokud z její strany nejsou další obchodní věci, uvolním se a přepnu do klidového režimu a současnou situaci spíš vnímám jako určitý druh zábavy, který není zatím blíže specifikovaný.
Nicméně nenechám nic uspěchat. Proto nijak nezahajuji konverzaci a nepokládám ji žádné otázky. Slečna Abigail udává tempo, podle kterého se musím prozatím řídit.....

práce!

Po chvíli se všichni slezou u mě v dodávce. No, změna plánu. „Whisky? Já radši víno...“ poznamenám tiše, ale vlastně mám docela radost z pochvaly. To je jedna z těch dobrých věcech práce v týmu. Když se chválím sama po dobře odvedené práci, nemá to takový efekt.

Dobu, kdy mluví k ostatním, využívám k synchronizaci počítače a čipů v maličkých vysílačkách. Jediným povelem z počítače jim pak přenastavím šifrování o pár pozic dál, aby nebyli na výchozí od výrobce. Takhle to bude všem případným trvat aspoň několik vteřin až minut delší dobu, než se dostanou k proměnné frekvenci a rozluštění komunikace.

„Jednu technickou.“ promluvím hned jak daVinci skončí. „Kolem dveří kamery vypnu, ale pravděpodobně bude problém se zámkem. Bylo by nejlepší nějak přilákat hlídače a nebo ho zkusit odemknout ručně.“ vysvětluji a v hlavě už mám vymyšlen postup na kamery. Krátkou plynulou smyčku a až všichni budou uvnitř, tak hlídačům dát zpět živí pohled. Při odchodu to samé...

Příprava před akcí

Pomalu se odlepím od stěny a pomalým krokem flákače se vydám za ostatníma, co míří k Nině. Hned za ní vlezu do dodávky a pozdravím ji lehkým pokývnutím a úsměvem.
Doufám, že ti to nebude vadit, když ti to tu zneužiju jako převlíkárnu... Poznamenám lehce pobaveným hlasem a stáhnu se tam někde, kde nikoho pokud možno nezabiju a ani nebudu překážet.
Hned vyfasuju to naše slavné komunikační zařízení (fakt netuším, co to má být a nechce se mi to hledat), ale ještě si ho položím někde vedle, aby mi ho nikdo nezničil, nebo něco. Chvíli ticha využiji k prohlídnutí plánku a rychlému převléknutí.
Pak se slova ujme šefik a vyloží nám docela obsáhlý plán, pozorně ho poslouchám a znova si prohlídnu plánek.
Takže tam mám vlézt, zpacifikovat strážného a krýt zbytek. Shrnu si svoje úkoly v plánu a kouknu ještě na šefika, jestli jsem na něco nezapomněl.

Akce

Vysůechni si celý plán, pak plácání Da Vinciho a Niny o víně a whisey a potom ještě o nějakém vypnání kamer, zámcích, a tak dál. Tohle jde mimo mě a proto se o to nemusím zajímat. Naštěstí... Stejně mám ještě k Da vinciho plánu něco, protože takhle by to nevyšlo.

Počkám si, až nikdo nebude nic řešit, pak si odkašlu, abych na sebe upoutal pozornost a řeknu: "Skvělý plán a doufám, že vyjde ale stejně k němu mám pár malých výhrad. Jako pouhý obchodník, nebo klient banky se nedostanu do zóny střežené oochrankou. Nebo alespoň nevím, jak bych se tam dostal. Proto mám lepší nápad. Já budu předstírat, že jsem náhlá kontrola banky. Pokud mi to neprojde a když mi nebudou věřit, prostě na ně zahrajem kecy o propuštění a tak. Pokud by ani to nezabralo, budu potřebovat. aby si se jim nabourala do systému a někam napsat číslo na Anthonyho, že to je můj šéf. Když mu zavolaj, ubezpečí je, že jsem správný člověk. Kdyžtak se budu vydávat jako Edward Hunter... Potřeboval bych ale ještě něco od Niny... Odufám, že tady máš tiskárnu. Potřeboval bych narychlo vytvořit nějaký papíry o kontrole a kdyby to šlo, zfalšovat nějak popis ředitele. Jakože povolení. Tak bych se mohl dostat do té části...

Podívám se na ostatní, zda s tím souhlasí a zda je to pro Ninu proveditelné.

Akce

Celá akce byla přesně naplánovaná, měli jste rozdělené úkoly, ale i chybička se může vloudit. Budoucnost na vás holt byla zlá. Ale ona to nebyla přímo vaše chyba, ale spíš blbá shoda náhod, ale řekněme si to pěkně popořadě.

Prvotní fáze:
Nicolas s Jamesem se rozešli k zadním dveřím únikového východu. Kamery byly vypnuté, takže se nemuseli bát odhalení. Přišel první úkol Jamese, odemknout elektronické dveře a dostat oba dovnitř. Ale pomohl jím s tím jeden ze strážných banky, který si zrovna šel zakouřit.

Kdyby se na to přišlo, byl by poprask, takže dělal, že si jich moc nevšímá a jen s nimi prohodil pár slov o tom, že vůbec nemají pauzy, které tak silní kuřáci jako on potřebují jako sůl. Nicolas s Jamesem se tedy dovnitř dostali bez problémů a mohli se bleskově vetřít mezi zbytek stráží a přivyknout si pravidelným pochůzkám po okolí.

Druhá fáze:
Na řadu přišel sám šéf s Michaelem, přesně tak jak váš plán byl vymyšlen. Oba dva jsou velice přesvědčivý a dostanou se do zóny 1 i se zájmem dalších pracovníků, kteří udělají cokoliv, aby jim vyhověli.

Michael působí na pracovníky nepřesvědčeně a stále má nějaký problém s bezpečností. Na jednom z pracovníků banky jde vidět, že začíná být mírně rozladěn, ale uvolí se a chce udělat Michaelovi důkladnou prohlídku zabezpečení.

Ale schytali jste asi toho největšího workoholika, co jste mohli. Zná totiž všechny stráže do jednoho. Zná je jménem a dokonce i tváře a okamžitě se mu Nicolas s Jamesem nezdají. Obejde s Michaelem roh a spustí poplach. James i Michael je okamžitě zpacifikován, ale aspoň nějaké štěstí máte. Věcička od Niny je již napíchnuta v systému a Nicolas se stihl přesunout, tak aby ho stráže nesebrali. Můžete tedy alarm pohodlně vypnout nebo aspoň zajistit, aby nepřijela místní policie.

Výsledek:
Zůstali jste pouze čtyři schopní akci dokončit a sešli jste se těsně před trezorem se schránkami. Jmenovitě: Cho, Nikolas, Anthony a Nina. Akci musíte dokončit, to všichni víte a přeci se nesnížíte k tomu, volat Abigail o pomoc.

Otázky tedy na vás… Co s tím hodláte udělat? Jak efektivně a rychle akci dokončit? Je to jen na vás.

Příjemná společnost a nervozita na telefonu
Andrei Ziori *Ghost*

„Jen počítám s tím, že vás se zbytkem skupinky seznámím během dnešního večera. Tedy aspoň doufám, že na to vyjde čas. Snad vám nevadí, že vás dnes zaměstnávám skoro celý den. Ani jsem se nezeptala, jestli máte volný program.“ Zkusím nahodit mírný úsměv, tentokrát už přátelský a ne jen ten naučený profesionální.

Stáhnu ruce ze stolu a uvolním místo pro talíře s objednanými chody. Pomalu uchopím příbor do rukou. „Dobrou chuť.“ Pronesu klidně už zaběhnutou frázi, o které většina lidí ani nepřemýšlí a prostě ji řekne. Ochutnám steak, ale ani nestihnu ukrojit další kousek, když mi zabliká telefon.

Odložím příbor a rychle si prohlédnu upozornění. Očima stále prohlížím text, jako bych mu nechtěla uvěřit a cuknu sebou, jak jsem rozhodnutá odejít, ale nakonec se jen zavrtím a pohodlně si zase sednu. S tímhle teď moc neudělám. Od této chvíle jsem ukázkový příklad, jak nervozita dokáže rozhodit. Nachytám se, jak jsem ponořena do myšlenek a rozhodně nejsem vzorný společník. Prohrábnu si vlasy, abych se nějak odreagovala, a znovu uchopím příbor a zkusím znovu začít konverzaci.

„Ale máte pravdu, mohli bychom už odložit obchod stranou a trochu se bavit, v rámci možností. Co vaše zájmy, koníčky, něco mimo práci, co mi o sobě ještě můžete povědět. Samozřejmě je to jen čistě na vás. I když bych vás velice ráda poznala z té druhé stránky, ne jen té čistě faktické v papírech.“

Další zpráva na mém mobilu, za chvíli se z toho zblázním. „Pardon.“ Odhodím mobil do kabelky, aby mě už nadále nerozptyloval.

První část plánu šla bez problému, ani jsme se tam zatím nemuseli vloupat. Stačilo prohodit pár přátelských slov o příšerně malém počtu kuřáckých pauziček. Ani vevnitř to nevypadalo tak hrozně, dokonce se nám podařilo přicvaknout na kabely tu věcičku od Niny. Pak nás ale (ne)poznal jeden ze strážných a spustil alarm.

James i Michael jsou náhle zpacifikováni a všichni jsme před trezorem (aspoň tak jsem to pochopil, jestli ne, tak to Nině volám přes ty naše sluchátka).
„Ehm, Nino, dokážeš tomu nějak říct ať se otevře?“ Nejistě na ni kouknu a nakrčím obočí, s pistolí v ruce hlídám, jestli někdo nejde, to by nám ještě ta scházelo, když se to všechno tak posralo.

Vskutku originální nadpis...

Po nějaké době se k nám připojí i náš šéf...Leonardo. Všichni od něho dostaneme to, co potřebujem. To je jen jedna věc a tou je komunikační zařízení. Hned si ho nasadím. A jenom je dorozdává a už říká svůj plán.
„Tak tedy dobře poslouchejte. Přes toto na pohled neviditelné komunikační zařízení se budeme celou akci probírat. Chci, aby jste mi hlásili každičký problém co se vys...''zhruba někde tady ho přestanu poslouchat a začnu přemýšlet nad tím, jestli můžou vybrat jenom tu určitou schránku, nebo jestli bude možnost vybrat i ty ostatní. Koneckonců...proč by ne? Teoreticky vzato by nám to do začátku mohlo hodně pomoci.
Teprve až Leouš začne zvedat hlas a nadávat na Caleba, jak nepřišel, tak začnu opět mu věnovat pozornost. Minimální ale aspoň nějaká. Zhruba padesát metrů od banky si všimnu zlatnictví. Tohle místo si musím zapamatovat. Asi tam někdy si udělám návště... Bože ty hadry, co jsem koupila jsou tak nepohodlný. Co nejdřív po akci je spálím. Nebo aspoň vyhodím. A nebo je spálím a teprve pak vyhodím a to co bude vyhozené znovu spálím. To je taky možnost.
Opět neposlouchál Leonarda, až do té doby, dokud se neozve mé jméno. A pak jsem nasrána. Takže jsem tyhle hadry, ve kterých vypadám jak nějaká šlapka co utekla z cirkusu...kupovala zbytečně? Zasraná týmová práce. Mám chuť mu to říct do očí, ale myslím že si vystačím s rychlým převléknutím v dodávce. Počkám až dopoví zbytek svého plánu a pak se skočím do dodávky převléknout do něčeho pohodlnějšího, normálnějšího a volnějšího. Něco, co mi nebude dělat problém v pohybu. Pak výjdu znovu z dodávky a připojím se ke skupince. Teprve pak se rozjede ten plán.

Celý plán probíhá tak nějak v pořádku. Ovšem potíže se objeví. Bohužel, ale všchno nemůže být zadarmo. James a ten...čert ví jak se jmenoval, beztak jsem ho nemělá ráda. Tak či tak se dostane naše skupinka nějak až k trezoru. Dlouze se na něj dívám a přemýšlím, jestli by to šlo vyhodit nějak do luftu. Naokamžíček zauvažuji. ,,Neměla by tam odněkud vézt klimatizace? Pochybuji, že by nechali, aby mě klienti v tom trezoru plesnivej vzduch.'' zauvažuji dokonce nahlas.

Rozptýlení

Abigail Williams

„V pořádku. Myslím si, že kvůli vám bych dnešní harmonogram byl ochoten přeorganizovat.“ Skutečností je, že mě čekala zastávka na něco k snědku, oběhnout pár ne zrovna životně důležitých pochůzek a nakonec do zabalit a dohnat spánkový deficit. „Můžu vás ale ujistit, že na dnešním menu jste ta nejzajímavější položka...“ Mrknu na ni. Konverzace přešla z profesionálně orientované na společenskou. Snad pro někoho dobré či zlé znamení.

„Bon appetit“, taktéž pronesu zaběhnutou frázi a pustím se do objevování chutí, jež jsou mi naservírované. Na rozdíl od mé společnice, si můžu vychutnat první sousto. Kontakt na mě má převelice málo lidí. Přeci se raději skrývám v ústraní a povědomí o mé maličkosti a mých aktivitách se snažím snížit na minimu. Někde musí být chyba, pokud na mě má složku. No uvidíme, co z toho všeho vzejde...

„Chcete se mi dostat pod kůži?“ a při té zmínce se pousměji. „Nicméně nevím, co víte a co nevíte. Mám-li to shrnout, tak nemám rodinu a ani žádné úzké styky s někým jiným. Někdo v tom může vidět výhodu a někdo jiný zase, že jsem příliš chladnokrevný či bez emocí. Nejsem psycholog, takže vám nemůžu dát odbornou diagnózu vlastní maličkosti.“ Odložím příbor a napuju se. „Pokud nepočítám svou práci jako koníček, tak rád čtu, hraji šachy, shogi, luštím křížovky, navrhuji labyrity.“ Vypovím v kostce o své osobě. Po zodpovězení její otázky položím svou, jež navazuje na tu její. „A co vy?“ Neočekávám příliš velké rozprávění. S hlavními stavebními kameny našich osobností jsem seznámeny a to vše ostatní není ani tak moc důležité. Udržování společenské konvence, kterou ovšem shledávám příjemnou a osvěžující.

„Můj první názor na vaši maličkost byl, že nerada odcházíte od nedodělané či časově náročné práce, která musí být vyřešena tak rychle, jak to je jen možné. Nebo je můj odhad špatný a své kostlivce skrýváte ve skříni?“ Rozladěný a podrážděný člověk nepřináší nic dobrého. Můžu pouze odhadovat, jaké strasti slečnu Williamsovou provází v současné chvíli. S onou myšlenkou si ukrojím další sousto....

Drama pokračuje

Pomalu už jsem snědla polovinu steaku na talíři a spokojeně a s úsměvem poslouchám vše, co mi můj společník povídá. Je to krásná a svěží změna, jen tak mluvit o nezávazných tématech, které se ničím nepřibližují práci.

„No já… Jsem velice zaměstnaná prací a moc o koníčcích nepřemýšlím. Ale snad knihy. Spíše takové klidné aktivity, ale nevyhýbám se sportu. Občas jsem chodila na box a dokonce jsem dovolenou trávila horolezectvím….“

Trhnu sebou, když mobil začne vrnět mnohem déle a výhrůžněji. To už moje nervy nepřežijí a vylovím telefon.

„Omluvte mě, tohle musím vzít.“ Zvednu se od stolu a zamířím k toaletám. Rychle začnu vyřizovat hovor. Ještě že u banky mám pár svých lidí, kteří kontrolují, co se děje, ale to co se tam stalo teď, se mi vůbec nelíbí. Další špatný krok, který Anthony udělal a zpacifikovali ho taky, stejně jako polovinu týmu. Teď je důležité je dostat v pořádku pryč.

Tentokrát se spolehnu na někoho, koho už nějakou dobu znám a občas pro mě již dělal. Rychle začnu hledat v kontaktech v telefonu. Pod C ji nemám… krucinál… Konečně. Vytočím číslo u jména Clara Howe. Začínám být silně nervózní, když mi to stále nebere, nakonec se ale dovolám.

„Ahoj, něco bych od tebe potřebovala. Spíše… Mám pro tebe pracovní nabídku, trochu dlouhodobější než to, co jsi dělala pro mě do teď. Jedná se o jednu trošku záchrannou akci. Mám pár lidí v jedné bance a potřebuju je dostat ven. Informace ti zašlu mailem, pokud mi na to teda kývneš.“

Chvíli ještě čekám na odpověď a pak telefon zavěsím, vrátím se ke stolu. Rychle přes sebe přehodím sako. Položím na stůl několik papírových bankovek. „Je mi to líto, ale musím jít. Ale mám na vás ještě jeden dotaz. Jak moc se cítíte na okamžitou akci? Docela by se mi vaše pomoc hodila. Samozřejmě byste to nedělal zadarmo.“

Jen co domluvím, tak se zase skloním na mobilu a začnu zařizovat ještě jednoho člověka. Lionel Lance. Docela jsem ráda, že jsem ji dala jako první úkol, něco co jsem si dokázala i sama ohlídat. Tohle kdyby se stalo později. Asi bychom všichni skončili ve vězení. Nezbývalo mi nic jiného než mu poslat SMS zprávu. Snad to tentokrát vyjde.

Já vím, že jste tu práci před tím brát nechtěl, ale teď je místo opět volné. Doufám, že mě tentokrát neodmítnete. 200 South Lemon Avenue. Sejdeme se o ulici vedle.

Abigail Williams

Zvednu opět oči k Andreiovi a omluvně se na něj usměji. „Opravdu se omlouvám.“ Zamířím zpátky na parkoviště teď už svižným krokem. Nasednu do auta. Plně doufám, že pojede se mnou, ale nutit ho do takovýchto hurá akcí nemůžu. Pomalu nastartuju a ještě zařídím, aby Clara dostala všechny informace, co potřebuje.

Ležím v posteli a zdaleka ne sám. Někdo by mohl říct, že na spánek je poněkud brzy. Kdyby jen na spánek. Zrovna jsme byli v nejlepším, když mi na nočním stolku zazvoní telefon. Zprvu jsem to chtěl ignorovat, ale pak jsem dostal špatný pocit a donutil svou přítelkyni, aby ze mne slezla. Překulím se na bok a probudím telefon k životu. Rychle problesknu očima text zprávy, ale už jen když si přečtu jméno odesílatele, mám chuť esemesku smazat. Jasně jsem jí řekl, že o takovou práci nemám zájem! S tím jsem skončil! Chtěl jsem začít nový život a tak se ze mne stal zubař. Ale co můžu ztratit jedním přečtení krátké esemesky.

Takže místo je opět volné? Ten, který ho vzal místo mě to dlouho nevydržel. Zamyslel jsem se. Přítelkyně na mne opět začala dotírat, ale já jsem ji ignoroval. Je zubař opravdu to, co jsem vždy chtěl dělat? Rychle odepíšu.

ok

Rychlé, stručné a pochopitelné! Vstanu z postele. Přítelkyně se na mě nechápavě podívá. ,,Promiň, naléhavý případ. Jednomu dítěti vypadali všechny zuby." Obléknu si košili a sako. Tak chodím i do práce, takže to přítelkyni nebude připadat podezřelé. ulice 200 South Lemon Avenue je hned nedaleko, takže jdu pěšky. Nerozhlížím se. Jdu přímo za nosem a dokonale splývám s davem.

Dojdu až na ulici, kde se máme setkat. Nemám vůbec tušení, kde přesně, jestli u nějakého krámku nebo si mě najde sama. Spoléhám na to, přece jenom, není to moje starost. Přemýšlím jak obnovím svůj tehdejší život. Celkem mi chyběla ta dávka adrenalinu.

trezor

Stojíme v bance a přemýšlíme co dál. Je mi z toho celkem zle. Velká část lidí se prozradila a byla chycena. Je jen otázkou času, kdy dojde na nás. Někteří asi ještě pořád přemýšlí nad tím, jak se dostat dovnitř. Já už raději vymýšlím cestu ven. Jestli nás nikdo neviděl, tak bychom mohli vyjít ven s ostatními návštěvníky.

„Ne, odtud opravdu nedokáži. Navíc, pochybuji, že to bude špatně zabezpečené a teď při poplachu určitě vypnou systém.“

Pak svůj návrh podá Cho. Chvilku o tom přemýšlím, trezor určitě bude mít odvětrání, ale kam povede? Do chodby těžko. Pravděpodobně někam nahoru, asi na střechu.

„Myslím, že to bude šachta na střechu. Osobně hlasuji pro okamžité vypadnutí. Pokud odhalí naši identitu, tak ať jí odhalí. Myslím, že v tomhle městě bude otázkou několika hodin sehnat jinou... Navíc, trochu pochybuji, že byste neměli nějakou v zásobě...“ říkám i svůj návrh. Hlavní problém je ten, že z vězení se už nedostanu, odsud ano a na útěku se lze ještě ztratit.

Válela jsem se v posteli na pláži, která patřila k pozemkům mé vily, upíjela bílé víno a nechávala se opečovávat Roryho jemnýma masérskýma rukama zatímco Sintie mi podávala ovoce, které jsem s chutí jedla a žvatlala jako o překot o nějakých nových kabelkách od Gucciho.
A můj mobil mezitím neodbytně zvoní. Sintie sebou při každém zazvonění trhne. Když je už zvonění příliš protivné, pohladím Sintii po ruce a s omluvným výrazem vezmu mobil a přejdu k okraji šumícího moře. Voda mi omývá a chladí chodidla i kotníky.
„Doufám, že je to důležité, protože jestli ne...“ nechám větu výhružně viset ve vzduchu.
„Aa... to jsi ty?“ zacvrlikám omluvně a ohlédnu se po Sintii. Nesouhlasně a možná trochu žárlivě mě pozoruje. Pohodím vlasy a otočím se k ní zády. Nemusí tu být...
„Víš, že bez informací předem dělám máloco, ale zaujala jsi mě. Doufám, že mi z toho bude plynout nějaký zisk. Sintie viděla novou kabelku... chtěla bych jí udělat radost. Pošli mi to. Půjdu se připravit, za deset minut vyrážím.“ Rychlým krokem zamířím k vile.
„Musím jít Sintie, nevím kdy se vrátím, ale doufám, že se u mně zdržíš co nejdýl. Rory ti všechno ukáže,“ křikla jsem na ni zatímco jsem se od ní vzdalovala k domu.

O několik málo minut později jsem sbíhala do garáží. Zrak jsem měla přilepený na obrazovku mobilu, kde jsem si pročítala mail, jež mi přišel od Abagail. Někde ve vyšších patrech se ozývaly nadávky, nepochybně na mou adresu a když práskly dveře jen jsem protočila oči v sloup. Hodila jsem na zadní sedačky svého auta černou tašku a sama si sedla za volant. Absence řidičského průkazu mi v tom nemohla nijak zabránit.

Auto jsem zaparkovala dva bloky od místa určení. Tašku jsem si přehodila přes rameno. Byla sportovní, takže v černých legínách, tmavě modrém tričku, kožené bundě a se sepnutými vlasy spíš vypadám jako bych mířila do fitka.
Když dojdu na místo určení posunu si na nose velké sluneční brýle, které bych tu ani nemusela potřebovat... Nicméně to vypadá stylově. O víc nejde.

„Hurááá“ akce

Abigail Williams

Bedlivě sleduji svou společnici odcházející od stolu, aby měla klid a soukromí. Což mi dává dost prostoru věnovat se jídlu a mým myšlenkám. V branži jako je ta má, se naučíte formulovat své myšlenky už v pouhém zárodku. Nijak jinak to ani nejde, protože vás to může stát život, v lepším případě vězení a v tom nejlepším kulka do ramene či něco podobného. Pravdou je, že mám určité zásady a jedna z nich je: Nepouštět se do žádné „hurá“ akce. Důvodem není strach, ten je někde zalezlej v koutku vaší mysli ze strachu vaší vlastní osoby, ale skutečnost, že se můžeme vystavit náhodným faktorům, které z devadesáti procent nebývají pro moji stranu dobré.

Onen dráždivý pocit mě právě teď přepadá, i když za celou dobu se ubezpečuji o tom, že slečna Willliamsová většinou nemá věci mimo svoji kontrolu. Když není problém v ni, tak kde? Určitě by nespolupracovala s lidmi, které by si neproklepla – stejně tak jako mě. Nesouhra na první úkol? Možná. Jeden z důvodů proč pracovat sám či jen v omezeném počtu lidí. Ještě chvilku se zaobírám svými myšlenkami, ale svým způsobem jsem se už rozhodl.

Za tu dobu krátkého odloučení jsem dal svému steaku za vyučenou, i když ještě nějaký ten kus zbýval. Nehodlám však riskovat sníženou pohyblivost, která se mi nejspíš bude hodit v následujících momentech.

„Okamžitým akcím moc neholduji. Aspoň ne těm, které bývají plné horké železa.“ Ve slengu to znamená – Kde se bude střílet. „Nicméně mě můžete vnímat jako pozorovatele. Nic víc v současné chvilce nemůžu nabídnout, pokud tedy nechcete podniknout menší zajížďku, kde mám mobilní výstroj a jed hned na místo akce.“ Možný osud týmu leží výhradně v její rukou. Je potřeba záloha či se dá udělat něco rovnou na místě? Otázka, kterou si musí položit....

Záchrana či něco na ten způsob

Auto zastavím u chodníku, kde stojí Lionel, ale ještě chvíli zůstanu sedět v autě. „Bylo by vám proti srsti v nejhorším případě řídit?“ Podívám se na svého spolujezdce Andreie. Doufám, že to nebere jako urážku, ale doopravdy bych chtěla, aby všichni zmizeli velice rychle a moje auto, asi bude potřebovat změnit SPZku.

Vystoupím z auta a zadívám se na LIonela. „Abigail…“ Natáhnu k němu rychle ruku, aby se neřeklo, že jsem se nepředstavila. „Mohla bych vás požádat o to, abychom se setkali před bankou? Prostě jen pojedete o tři bloky doprava. Aspoň se můžete seznámit, nebo běžte každý sám. Je to na vás.“ Zalovím v kapse a vytáhnu klíče od auta, dám je do ruky Andreiovi. „Je vaše.“ Už se ke konci mírně zakoktávám. Je k tomu jednoduché vysvětlení, hlava mi pracuje na plno a přítomností je už u svého týmu, který je uvězněný v trezoru. Pravděpodobně se budu muset později omluvit za neslušnost.

Téměř se rozběhnu na druhé místo srazu, které jsem si domluvila s Clarou. Společenské chování mého postavení už je ta tam a skoro do ní narazím. Stejně už jsme dobré známé, i když stále více méně pouze v pracovním vztahu. „Poprvé, kdy tě vážně ráda vidím.“ Chytnu ji lehce kolem ramen a nasměruju směrem k bance, která se střechou tyčí nad ostatní domy v okolí. „Jednoduchý úkol. Dokázala bys vylézt na střechu a skrz ventilaci je dostat ven?“ Zformulovala jsem to jako otázku, ale vlastně nemám jiný plán, než tento. Ukážu ji na tabletu podrobnou mapu banky se zvýrazněnými ventilacemi.

Společně dojdeme k bance a opět se sejdeme s Lionelem a Andreiem. Musím působit jako silně hyperaktivní, rozhozená a nervózní žena, která skoro neví, co dělá, ale tak… To je to poslední, co mě teď trápí. „Předstíral jste někdy, že jste policista či detektiv?“ Otázku položím směrem k Lancovi a mírně se usměju, začnu se prohrabovat doklady a čekám na odpověď. „Pokud ne, tak právě máte jedinečnou možnost si to vyzkoušet.“ Ukážu odznak, ale zatím si ho nechávám pro sebe. Na mě je se pokusit stráže držet vzadu a odvádět jejich pozornost. Pochybuju, že seberou zbraně a začnou střílet, jako pominutí a toho bych chtěla využíz.

Abigail se ke mně přiřítí skoro během. Zlehka mě obejme kolem ramen a já ji jednou rukou kolem pasu.
„Já tě vidím ráda pokaždé... když tě teda zrovna neokrádám.“ Uchcechtnu se. Přímo tak narážím na skutečnost, že nejednou byl mým cílem její trezor. Ač se mi podařilo ho párkrát otevřít, nikdy se mi ho nepovedlo opravdu vykrást.
„Změnilo se u tebe nějaké zabezpečení?“ snažím se z ní vytáhnout. Jistě, že bych ráda jednou vykradla i ji. Byla jediná u které se mi to nepovedlo. Své vlastní otázce se zasměji. Jako by hrozilo, aby mi to prozradila.
Otočím se směrem kterým mě nasměruje. Sluneční brýle si na nose posunu směrem dolů a zadívám se na střechu banky. Jde se do práce...
„Dobře... to by šlo...“ vezmu si od ní tablet a zadívám se na něj. Projíždím prstem různé varianty cest ventilací a hledám tu nejkratší. „Tudy.“ Oznámím jí a ukážu trasu, kterou jsem si vybrala. Měla by být nejkratší, bez překážek jako jsou ventilátory a podobně.

Zatímco kráčíme společně k bance prohrabuji svou tašku a hledám komunikátor. Dojdeme k bance. Přítomných si moc nevšímám. Mám jiné starosti. Záchrana je důležitější. Pokud mě nechytí, můžu se seznámit pak. Spojím komunikátor s tabletem, takže se na tabletu objeví oranžová tečka, která mě znázorňuje.
„Abby?“ poklepu jí volnou rukou na rameno. „Máš tu někde řidiče nebo řídíš sama? Potřebuji někoho kdo mě bude jistit. Trasu si sice pamatuji, ale tady se nemůžeme dopustit chyby.“ Předám tablet zpět jeho majitelce a lítostivě se na ni zadívám. Doufám, že chápe, že takové akce se plánují týdny do předu a takhle z minuty na minutu nic lepšího nedokážu.

A je to tady!
Spletité uličky velkoměsta



Vedle mě zastavilo auto. Hned mi bylo jasné, že to auto patří přensě té osobě, která mi poslala esemesku. Navíc jsem jí kdysi už viděl. ,,Už jste se mi představovala, když jste mne k Vám lákala poprvé." Přesto se také představím. ,,Lionel." Pak mi začne popisovat cestu l bance. ,,Ano já vím, kde je banka." Zamručím podrážděně. Ne, že bych to myslel nějak zle, jsem prostě jen nervózní z toho, co se v následujících pár minutách bude dít.

Způsob cesty k bance jsem raději zvolil individuální. Nechtěl jsem se příliš seznamovat, jelikož jsem si ještě nebyl jist, jestli tuhle práci chci vzít a nebo to prostě bude jednorázovka. Pokračuji dál pěšky. Jsem si jist, že už tam na mne Abigail a ten druhý muž čekají a tak jsem trochu přidal do kroku, dokud se přede mnou neobjeví banka.

Skutečně tam na mne již čekali. Jestli jsem si někdy hrál na detektiva? ,,Já byl vždycky ten druhej." Odpovím hlasem, ve kterém není nic rozeznat. Pak jenom, se spokojeným úšklebkem koukám na odznak.

Start

„Nedivím se, že mě ráda vidíš. Když dostáváš pravidelně zaplaceno.“ Neodpustím si tuto poznámku a jdu dál.
„A ohledně zabezpečení… Neustále se zlepšuje takže… To klidně můžeš zkusit znovu. Začnu ty záběry z bezpečnostních kamer házet na youtube.“
Poté ji odkývám její návrh na to, jak se dostane dovnitř, a začnu se soustředit na Lance.
„Ten odznak je váš prozatím a myslím, že můžeme zač….“ V půli věty mě vyruší opět Clara, připadám si jako holub na báni. Otočím se na ni. „Ano?“ Řeknu už mírně nepříjemně a nervózně.
„Další auto tu bude během pěti minut, ale řídit budu asi já. A ohledně jistoty. Zkusím tě spojit s Ninou.“ Naprosto mi nedojde, že ji ani nezná. „Můžeme tě v případě nouze navigovat. Ale měla bys vyrazit, nedokážeme uklidňovat situaci věčně. A… Díky“ Už za ní skoro jen zavolám.
Konečně se můžu plně věnovat Lancovi. „Poslední šance se mě na něco zeptat.“ Kouknu na něj a čekám na otázky, pokud žádné nebudou, tak se rozejdu k hlavnímu vchodu banky. Mezitím ještě pomocí tabletu, napojím komunikátor Clary na komunikátor můj a zbytku týmu.

Na střeše

Abbyino díky slyším už jen z dálky. Lehkým dotekem zprovozním komunikátor a zastrčím si ho do ucha. Obejdu budovu. Zajdu za roh banky a najdu tam přesně to co chci. Usměju se. Dveře. Zalovím v tašce. Vytáhnu černé pouzdro. Láskyplně ho potěžkám a pak z něj vytáhnu šperháky. Otevřít dveře nouzového východu z venku je maličkost. Na nouzovém schodišti kamery nejsou a vede až na střechu. Při pohledu do horních pater se mi chce plakat. Nicméně Abigail mě sem zavolala abych pomohla jejímu týmu, ne abych plakala nad schodama. S hlubokým nádechem se dám do zdolávání výškové budovy. Schody beru po dvou občas po třech. Nezastavuju se a snažím se dýchat rovnoměrně.
O asi osm minut později dospěji k cíli. Otevřu si další dveře. Pohled na město ze střechy banky je k nezaplacení. Opět si musím připomenout, že tu nejsem kvůli výhledu. S jistotou někoho kdo nastudoval plány zamířím k jedné z větracích šachet.
"Jsem na místě," oznámím do komunikátoru ještě stále trochu zadýchaná.

v bance

Naši diskuzi nad tím, zda pokračovat, či zmizet vyřešila bankovní ochranka. Která se začala snažit nás dostat až moc účinně. Navíc asi zapnuly rušičku, neboť odřízli jakékoliv spojení s vnějškem i mezi námi samotnými. Osobně jsem měla v plánu utéct, ale nechat kolegy v problémech není zrovna moje druhé jméno. Celý systém banky se postupně vypínal, aby zamezily napadení sejfu zvenku, jenže mi už měli otevřené dveře. Nakonec to trvalo dost dlouho, přeci jen jsme na tohle nebyli extra moc připravení, nikdo netušil, že se to vyvine takhle špatně.

Pomocí počítače se mi povedlo zamknout všechny dveře v budově, které mají elektrický zámek, díky tomu máme nějaký ten čas, než se k nám dostanou. Kudy ale pryč? Všechny dveře jsou hlídané, snad jedině... Pohlédnu ke stropu, kde ústí větrací tunel. To je ono...

Nikolas, Cho a Nina byli uvězněni v trezoru. V této chvíli nebylo ani tak nutné se do sejfu dostat, ale spíš jak se dostat ven. Tichý nevyřknutý nápad byl utéct pomocí ventilací šachty, ale všichni jste si museli být jistí, že to nepůjde jen tak. Bylo tam několik přepážek a než by se člověk dostal vůbec z trezoru, tak už by ho nejspíš chytili, aspoň podle toho, co jste o zabezpečení banky věděli.

Nějakou dobu jste byli odříznutí i od komunikace, ale za určitou dobu se opět ozvalo lupnutí a občas šlo zaslechnout i hlas Abigail Williams, který nebyl mířen přímo na vás, ale jako by se bavila se zaměstnanci banky, ale dávalo to jasně najevo, že tu je a nepotopila vás, a dokonce se vám snaží pomoct nashromáždit čas. Z toho tedy vyplývá, že očividně pohrůžka FBI byla také jen planá záležitost, která měla simulovat krizový režim. Zároveň jste ale mohli zaslechnout novou osobu.
Ženu (Clara Howe). Od které jste se dozvěděli, že postupuje opačnou stranou a je tu aby vám pomohla.

Clara postupovala ventilací ze střechy a podle přesných plánů snadno našla tu nejsnazší cestu dolů k vám. Zhruba v první třetině cesty z trezoru jste na ni narazili, jak vám jde prakticky naproti.

Je ale dobrá varianta vrátit se na střechu a odtamtud se dostat nějak dolů? Není lepší cesta přes nějaké místnosti? Další otázky pro vás.

Taktický ústup

Znepokojeně pohlédnu na dívky a zaženu chuť zkopat Abigail do bezvědomí. Radši se soustředím na prozkoumání místnosti. Jedinou únikovou cestou, kterou objevím je ventilace, ale nevím jestli se mi podaří odstranit mřížku vyskočením. Sic bych tam vyskočil, ale neoddělal ji.
Významně pohlédnu na ženskou část naší malé polorozpadlé skupinky a rychle je přejedu pohledem. Nina je spíš přes techniku, takže nějakou úžasnou rovnováhu a podobné věci očekávat nemůžu, Cho je zas spíš ranařka a navíc drobnější jako všechny asiatky, nemuselo by se jí to povést. Ale zoufalá doba si žádá zoufalé řešení.
„Cho, zvládneš sundat tu mřížku, když tě vysadím?“ Kouknu na ni a po souhlasu ji tam vysadím. Až (a jestli) dá pryč mřížku, tak jí pomůžu nahoru a vysadím za ní Ninu, sám se vyškrábu až za nimi. Mezitím se zase spustí komunikace. Mřížku zase dám zpátky na místo, aby to nebylo zas tak očividné a vydám se za Ninou a Cho podle Clařiných instrukcí.

Order is: Retreat!

Výborný. Hned první mise a je to totální průser. Až se mě někdo zeptá, jestli mám ráda samostatnou práci, nebo společenskou a proč, tak myslím, že bych mohla zcela jednodušše přehodit tento důvod. Na to, kolik nás bylo na začátku a zbyli jsme jen tři. Skvělé, vážně skvělé.

No, ale nakonec to teda není až tak hrozné. Sice jsme nějakou dobu bez komunikace, nicméně po delší době se ozve nějaké to lupnutí a semtam uslyšíme Abigail. A podle všeho se baví se zaměstnanci banky. Takže alespoň nějaký čas ještě máme. A jedinou únikovou cestu, kterou vidím, je jen a jen ta šachta. Nicméně tam sama nedošáhnu.
Zároveň je na cestě ještě nějaká ženská, která nám má přijít pomoc. Alespoň něco.

Najednou se ozve Nikolas s tím, jestli bych zvládla sundat tu mřížku. Tak vypadá to, že nejsem jediná, koho to napadlo. Raději jenom kývnu, protože se mi v téhle situaci zrovna nechce moc mluvit.
Nakonec na něj obratně vylezu s jeho pomocí a pustím se do mřížky. Zanýtovaná mříž. To by neměl být až takový problém. Natáhnu se k zádům pro katanu, která tam zatím celou dobu byla v pouzdře, vytáhnu ji a pustím se do páčení mřížky. Sice to nějakou chvíli trvá, nicméně po nějaké té době konečně mřížká vypadne. Doufám, že někdo z těch dvou bude natolik obezřetný a chytne tu mříž před dopadem na zem. Nemusíme na sebe upozornit ještě víc.
Ještě s Nikolasovou pomocí se vysadím až do ventilačky, pomůžu Nikolasovi s Ninou a následně se začnu tiše soukat ventilací dál, kam až mi to ventilačka dovolí a zároveň, aby to bylo dle instrukcí Clary.
Nakonec to nemusí být až tak hrozné...Nicméně stále je tahle mise jedno fiasko za druhým...

ze sejfu

Zdá se že větrací šachta napadla všechny přítomné. Nikolas začal jednat jako první a za pomocí Cho uvolnili mřížku, kterou jsem já chytla. Jsem ráda, že si vybral Cho, protože jak se hned ukázalo, já a stabilita není zrovna vynikající kombinace.

Cho i já se šachtou odsuneme trochu dál, aby měl Nikolas místo pro sebe. Jestli se sem vůbec má šanci dostat. Během momentu mě však překvapuje. Jen mu lehce pomohu a je také nahoře. Z vysílačky se ozývá nový hlas a mi se pomalu suneme vpřed.

Naprosté šílenství

Rychle a tiše jsem se přesouvala šachtami. Občas jsem prohodila pár slov k Abby abych se ujistila, že jsem odbočila správně nebo abych nemusela poslouchat to trapné ticho.
Když dorazím na místo už tam na mě čekají tři dárečky.
"Všichni?" zeptám se a přejedu je pohledem. Když mi skutečnost potvrdí, promluvím k Abigail.
"Abby, drahá," oslovím ji možná trochu ironicky, "tři lidi šachtou nenápadně neprotáhnu. Střecha byla slabý článek, ale už dávno tam budou hlídky." oznámím a prohlédnu si svou společnost. V hlavě mi probíhá hodně možných i nemožných plánů. Postupně vylučuju ty, na které nemám lidi a ty na které nemám ani přípravu. A pak mě osvítí duch svatý.
"Viděli vás? Ví jak vypadáte?" zeptám se a počkám na odpověď. Když jsem si jistá, že nikdo nezná jejich tváře vysvětlím všem svůj šílený plán ačkoliv to spíš napůl říkám Abigail, aby věděla kde nás vyzvednout.
"Mám vás na krku, tak dávejte bacha," upozorním všechny. V paměti vyhledám mapu, kterou jsem si do ní pracně vryla a zařadím nás na místo ve kterém vězíme. Rychle najdu místo, kde se větrací šachta propojuje s výtahovou.
"Abby, potřebujem neznámej ksychtík. Pošli toho šedivýho chlápka (Lionel). Musí se dostat dovnitř a vyjet výtahem do patra pod námi a tam výtah zablokovat aniž by to bylo podezřelé. Ať si pospíší. Až budeme poblíž,signál bude dvojité klepání. Vyjedeme s velkou parádou předními dveřmi." Rozhodnu a doufám, že akce bude schválena a vše půjde jako po másle. "My," podívám se na skupinku, "jdeme..."
Během několika málo minut se dostaneme do výtahové šachty. Výtah je o patro níž. Lehce sešplhám po tahacím laně a případně s tím pomůžu i geekům. Dvakrát zaklepu na dvířka. Doufám, že to ten týpek dole pochopí jako signál pro zneškodnění jakýchkoliv kamer. Čekám až signál zazní zpět.

Fiasko pokračuje

Nějakou dobu se hádám se zaměstnanci, naštěstí mohu využít toho, že se jim v očích leskne určitý respekt k mé osobě. Někdy mě tyto situace vážně baví. Ale pak zaslechnu žádost Clary ve sluchátku. Jo musím je dostat pryč. Mám jenom pár minut, než mě doopravdy někdo vyhodí z celého areálu, vždyť tady se skoro odehrávala krádež a já si sem jen tak nakráčím. To nedopadne dobře.

Je mi velice naléhavě vysvětleno, že tu nemůžu být, že je to tu snad i nebezpečné a že mě doprovodí do vyšších pater do kanceláře ředitele. Typickým arogantním způsobem chování, které je u amerických podnikatelů běžný, poodejdu bokem s jedním z ochranky. Společně vyjedeme do patra, které je přímo pod týmem.

Jako na povel zahraju závratě a sesypu se k zemi. Jo aspoň někdy ty hrané mdloby jsou dobré. Samozřejmě, že člen ochranky se mě snaží vzkřísit již ve výtahu, což zapříčiní to, že výtah zůstane zablokovaný přesně na tomto místě. A ano… Přesně to bylo zapotřebí. Ozve se zaklepání. Sakra… Jenomže jak teď odpovědět zpátky… Trochu nedomyšlený tah, ale tak co. Pomalu otevřu dveře a zmateně se zkusím zvednout na nohy, zachytím se stěny vedle sebe a ano spíše než zaklepu, tak dunivě bouchnu. Snad to bude stačit. Ale ten muž se mi vážně snaží pomoct, to je sladké.

Další akce proběhne tak rychle, že ani sama nevím, kdo první udeřil strážného, který byl se mnou. Možná to byl Nicolas nebo Cho. To už je jedno. Všichni se shromáždí ve výtahu a tak nějak na mě tupě a naštvaně koukají. Hele já za to nemůžu.
„Mám další plán. Dostat se jenom tak hlavním vchodem je sebevražda, muselo by se střílet a to teď není tak trochu vhodné.“
Strčím ruce do kapes a rychle přemýšlím, jestli doopravdy je tohle to, co chci udělat. Zvlášť když jsem je do téhle situace částečně namočila.
„Všichni dole si myslí, že jsem sem přišla jako klientka, což v nejméně vhodnou dobu, to není důležité. Ale když mě člen ochranky…“ Drcnu nohou do omráčeného muže. „…doprovázel nahoru, objevili jste se tu vy. Samozřejmě se vůbec neznáme, takže jsem vhodná osoba jako rukojmí, abyste se vy…“ Ukážu na celou skupinku. „…dostali v pořádku ven.“

Nechám jim chvíli na to, aby všechno vstřebali. Teď je to na nich. Já jsem tu přece jenom jako civilista.

Únos

Postupuji za dívkami ventilací a u výtahové šachty se procpu dopředu. Přeci jen i Cho, byť nepochybuji o její zručnosti v boji, je strašně lehká a strážného by určitě kopem neomráčila. Po domluveném zaklepání, a poněkud dunivé odpovědi, rychle otevřu dvířka na stropě výtahu a spustím se tam nohama napřed přímo na hlavu ochranky.
Při pohledu na tu mrchu se jen tak tak ovládnu, abych ji nezačal bezhlavě mlátit a jen na ni naštvaně koukám. Vyřídím si to s ní až budu mít zachráněný zadek... Její plán se mi u slova rukojmí začne opravdu líbit a se zjevným potěšením vytáhnu zbraň.
„Já se jí ujmu, děvčata.“ Pousměji se, „trochu jsem zameškal efektivnost americké policie, ale jsem si jistý, že jim dokážeme zmizet. Aspoň v evropě to šlo...“ Nahlas zarozumuji a tázavě pohlédnu na ostatní. Nikdy jsem nebyl na velení, spíš jen to křoví se zbraní.
Jestli žádná neprotestuje, tak sjedu s výtahem do přízemí, Abi si chytnu za paži a pistoli ji přiložím ke spánku. „Nemám sebemenší problém s tím stisknou spoušť, jen aby jsi věděla.“ Pošeptám jí do ucha, aby vypadala věrohodně a uvědomila si, že je teď doopravdy rukojmí.

Zajížďka

Po jejím telefonátu s osobou, kterou oslovovala jako Claru a po mlčení, které jsem shledal souhlasné, jsem ji dal adresu jedné prodejny zbraní, kde vám bez dlouhých caviků a za správnou cenu prodali vše, co jste potřebovali a jako bonus vám vypilovali sériová čísla zbraní.
Nakoupil jsem balíček „First Aid“, samozřejmě na účet Abigail. „Doufám, že Vaše šeky jsou kryté, pokud ne tak nás časem....“ větu jsem jsem nedokončil a jen jsem přejel ukazováčkem přes krk. Všechno nám nezabralo víc jak půl hodiny

Tři bloky od banky

Ani nevím, zda jsem otázku svého nového zaměstnavatele vnímal jako otázku či jako prostý fakt, že to tak zkrátka chce. Pouhé další mlčení, které je souhlasné a převezmu klíčky od auta. Přeci jen v tento moment je zrovna ona zdrojem všech informací a mě nikdo v tento moment nedýchá na záda, ale všechno může být jinak než se zdá. Nesmím nic podcenit.

V rychlosti blesku si prohlédnu nového účastníka, ale nejsme zrovna v situaci na bližší seznamovaní. Nebo spíš chyba bude ve mě. Nechci se seznámit a je to na mě vidět. Nic nevím, nic nepovím. Náhodný stopař, kterého jsem z dobroty srdce hodil k bance. Svým způsobem jsme na tom byli stejně, i když on asi o něco hůř. Nebo to jsem Já?

Místo toho zkusmo sešlápnu pedál plynu a polechtám jim motor. Usměji se. To by šlo. Vezmu to kapku rychleji. Auto zaparkuji v těsné blízkosti banky, aby bylo hned po ruce, i když mělo posloužit i k jinému účelu.

Banka

Počkám než dorazí ostatní a pak následně vyslechnu plán, který nevyžaduje mou účast. To mi dává dost prostoru a času k individuálnímu jednání. Bezpochyby platí pravidlo, že do bank se dostává dost těžce. Tedy za předpokladu, že stojíte na té „špatné“ straně barikády.
Obejdu pár odpadkových košů, kterých je před bankou víc než dost a umístím do nich pár dýmovnic s remote control. Na hlavě mám kšiltovku se znakem Yankees a v hustém proudu lidí nejsem vidět. Nakonec zamířím do banky, kde ještě vidím část divadla své nové šéfové, která je nakonec odvedena do výtahu. Opět mám pár minut a odskočím si na pány, kde do koše umístím další dýmovnice a zahážu papírovými ubrousky. Nikde nevidím rozpis uklízecí služby, ale i případné objevení, které by mělo za příčinu spuštění evakuace, by bylo žádoucí. Ovšem všechno je otázkou správného načasování....

Dojdu zpět do hlavní haly. vezmu si čekací lístek a sednu si. Následně vytáhnu mobil a zavolám své nové šéfce. „Crrr....crrr...crrr...crrr.“

klimatizace

„Kamery by měli být pořád mimo provoz a ty co nás potkali jsou snad ještě mimo. “ říkám tichým hlasem. Nejhorší, co by nás mohlo potkat, by bylo, kdyby někdo slyšel mluvit klimatizaci. Nakonec se situace vyvine a mi se suneme k výtahům. K výtahu se dostávám bez pomoci. Jsem sice holka přes počítače, ale z tělocviku jsem rozhodně nepropadala.

Abigail ve výtahu vidím docela ráda, což je přesně opak od Prcka. Však ona nemůže za to, že to část týmu zvorala. Hodlám mu říct, ať se uklidním, ale nakonec jsem zticha, protože by mě v tuhle chvíli sotva poslechl. Pohlédnu na telefon, který je pořád připojený k dodávce venku. Ještě ji nenašli, ale mám pocit, že to nebude dlouho trvat, pokud bude stále vysílat smyčku do kamerové sítě. „Myslím, že máme tak tři minuty, než se jim povede vyřadit smyčku z kamer.“ řeknu skupince kolem.

Cesta ven

Cesta šachtou netrvá ani tak dlouho, než narazíme na nového člověka naší povedené skupinky...na naší zachránkyni. Zběžně si ji prohlédnu a předem si na ní už udělám svůj vlastní názor, který nicméně v tuto chvíli nic neznamená. Jediné, co v tuto chvíli je důležité, abychom se odsud dostali...ve čtyřech...přes den. Už teď začínám uvažovat o možnostech a ani jediná nemá zaručený stoprocentní úspěch.
A pak to příjde. Ten nejvíce šílený plán s velikou šancí na neúspěch. Vyjít z banky se zbraněmi přes den...do čeho jsem se to upsala... Abych ale nebyla natolik kriticka, jiná rozumnější možnost se snad v tuto chvíli ani nenabízí.
Po opět nějaké delší době se dostaneme až k výtahové šachtě, kde na nás čeká menší překvapení v podobě strážného, který díky prckovi skončil v mdlobách na zemi...a Abigail? Čekala jsem kohokoliv...ale ji momentálně ne. V hlavě se mi víří hodně myšlenek. Ať už je to menší vztek, tak i pochopení vůči Abigail...a taktéž i respekt, když se vydala tak daleko, aby nás zachránila, riskující momentálně vlastní život.
Celou tu dobu, co tam jsem s nimi, jsem zticha. Nemluvím, pokud to není třeba a zde se mluvení ujali jiní. Můj pohled se stočí k číselníku, který označuje aktuální patra a mé ruce mezitím sklouznou k Zenithům, které jsou schované v pouzdrech zavěšených na mém opasku. A ačkoliv tuším, že ochranka nebude dělat blbosti, dokud máme našeho dobrovolného rukojmí...věřím v to, že se něco pokazí...ostatně jako se dosud kazilo všechno.
Ať už je to za námi...

Přízemí

Nebudu lhát. Nicolas mě docela děsí, ale není to první situace v mém životě, kde na mě někdo mířil pistolí. Bohužel mohu konstatovat, že skončili špatně vždycky ti, kteří tu pistoli drželi. Nijak se mu tedy nebráním. Ať si to užije, dokud má šanci.
Jenže další problém. Než se vůbec výtah rozjede dolů, začne mi zvonit telefon. Samozřejmě jen vibracemi, ale jednoduše druhou rukou šáhnu do kapsy a vytáhnu mobil. Ukážu ho Nicolasovi, aby mi hned neustřelil hlavu kvůli tomu. Zvednu to.

„Zrovna není dobrá doba na rozhovor. Ale plně důvěřuji vašim schopnostem, takže ať jste udělal cokoliv, snad to pomůže a mě zachrání život.“

Řeknu to s ledovým klidem, ale jsem nucena rychle hovor típnout. Pořád musíme tenhle plán dodělat do konce, a čím dřív budeme odsud, tím dřív můžu začít pracovat na ututlání celé situace. A ano výtah pomalu zabrzdil a oznámil přízemí.
Čekám, než mě Nicolas donutí jít dopředu a pistoli u spánku si snažím nevšímat. Teď už to není v mých rukou.

Přízemí - nechť zábava započne

Poslední chvíle klidu, než výtah konečně dojede až do přízemí a rozevře své dveře. Jediné, co přerušuje naprosté ticho, je taková ta obvyklá hudba, kterou pouští do výtahů. Zlehka si povzdychnu a zakroutím hlavou. Slyšela jsem jich už spoustu...ale zrovna tu, která mi leze nejvíce na nervy? Alespoň to za chvíli budu mít za sebou.

Naprosté ticho najednou prolomí zvonící telefon. Tázavým pohledem si prohlédnu všechny ve výtahu. Kdo by si bral do práce v utajení telefon? Natož se zaplým vyzváněním? Teprve když můj skončí na Abigail, která již vytahuje ten telefon a ještě ho ukazuje Nikolasovi, aby ji nestřelil, tak se dozvím tu pravdu. Inu, nemám ji co vyčítat. Ona se té mise neměla zúčastnit. A pokud se nás rozhodla jít zachránit takhle rychle...pochybuji, že měla čas myslet na veškeré detaily.

Po telefonátu opět nastane krátké ticho, ve kterém je cítit napětí a nervozita z následujících vteřin. Tu nervozitu cítím ale hlavně ze mě samotné. Naštěstí ji dokážu tak dobře zakrýt, že by si nikdo z ostatních neměl všimnou. Pro jistotu pevně stisknu rukojetě mých Zenithů a vyčkávám.

Výtah zastaví, otravná hudba skončí, ozve se cinknutí a ženský hlas oznámí přízemí. Ještě než se stihnou dveře výtahu úplně rozevřít, v mých rukou už jsou připravené Zenithy s prsty připravenými na spoušti. Chvilku čekám, než výjde Nikolas s Abigail první, jakožto s rukojmím a teprve pak následuji já v jeho těsné blízkosti, kontrolujíce jeho blízké okolí. V případě nutnosti a štěstí, popadnu nějakého bližšího člověka, nejlépe ženu, jednou rukou ji uchopím kolem krku nicméně stále si tak nějak tou rukou udržuji jisté pole střelby předním směrem a druhou ruku s pistolí ji přiložím k zádům.
,,Buď hodná zajatkyně a já ti slibuji, že se ti z mé strany nic nestane...'' zašeptám ji tichým, celkem příjemným a důvěryhodným hlasem do ucha.

Banka - Hoří

Na odpověď svého zaměstnavatele nemusím čekat nijak dlouho. Navíc proskočila i úvodní fázi, jako otázka kde jsem, co jsem udělal a další takové další zbytečnosti. Prostá slova: „...takže ať jste udělal cokoliv, snad to pomůže a mě zachrání život.“, byla dostatečná aby se přešlo z vyčkávacího módu do akčního. Po ukončení hovoru se zhluboka nadechnu, napočítám do deset a vydechnu. Pomalu vstanu ze svého místa a namířím si to k nejbližšímu koši, u něhož je zároveň alarm. Shodou okolností se vše nalézá v blízkosti výtahu, který použila slečna Williamsová. Jede dolů, jak příhodné. V momentě, kdy výtah výtah dorazí do přízemí, zmáčknu uvnitř své kapsy detonátor. V ten moment se útroby banky naplní bílým hustým dýmem, navíc spuštění alarmu o požáru přítomné spíše přesvědčí od požáru, než o mylném domnění, že banku někdo přepadl.

Vše nasvědčuje úspěchu, protože se po bance šíří věty jako jsou: „Hoříííí!!“ nebo „Únik plynu!!!“ Nechám chaos chaosem a chci nastoupit do výtahu. Kapku strnu v momentě, kdy vidím skupinku cizích lidí uvnitř výtahu a jedna z dotyčných osob míří pistolí do míst, které stoprocentně zajišťuje dobrou noc do konce života. „Tohle nebude třeba, tedy za předpokladu, že odtud chcete odejít bez větší pozornosti,“ ...a živý. dodám v duchu. Oslovím muže, držící Abigail jako rukojmí. „Jestli tomu je naopak, připravil bych jiný druh ohňostroje.“ Pomalu ustupuji do většího oblaku dýmu. Nebylo by to poprvé, kdy nepodařená akce donutí účastníky k ukvapenému jednání a pro mě tahle zakázka nebyla prioritní, aspoň zatím ne natolik, abych nasazoval krk za někoho koho sotva znám, přestože se mi líbí.

Taktický ústup

Na Nininu poznámku jen přikývnu, stejně s tím nemůžu nic dělat, maximálně dostat svůj a Abiin zadek ven tak rychle, jak je to jen možné. Děvčata vypadají, že jim nedělá nejmenší problém udělat to samé. Navíc mne Nina příjemně překvapila, čekal jsem spíš v běžném životě nepoužitelnou osobu, které budeme muset ve všem pomoct. Nemají takoví být všichni šašci přes počítače?!
Jen letmo kouknu k vibrujícímu mobilu v Abigailiných rukou. Nejradši bych jí hned ustřelil hlavu, ale to by nebylo v zájmu našeho přežití. S jistou dávkou zvědavosti poslouchám krátkou promluvu a při poslední větě se pousměji, aspoň si to uvědomuje...
Nehty jí nad loktem zaryji do paže a pistoli přesunu k zátylku. Výtah nám oznámí přízemí a krátce po otevření dveří se objeví bílý dým. „Jdi, mrcho!“ Řeknu a smýknu jí dopředu. Nedojdu ale moc dál, když se do toho vloží další chlap, jen pozvednu obočí a houknu na Abi.
„Ty ho znáš? Další část plánu?“ Tázavě se na něj podívám a s Abiným potvrzením jdu dál, až na ulici, zbraň nechám klesnout až k Abiným bedrům, takhle se aspoň trochu skryje. Samozřejmě jestli někdo nemá lepší nápad.

Ústup

Nechávám se vést až ke dveřím, ale jen co ucítím, že zbraň lehce klesne k mým bedrům, tak dám jasně najevo, že tady hra končí. Trhnu paží, kterou mi Nikolas drží. Obratně se otočím a zvednu pistoli za jeho zápěstí k nebi.
„To by stačilo…“ Sevřu dlaň v pěst, ale nakonec ji zase uvolním. Vyřídím si to s ním později.

Klíče od mého auta má Andrei. Dobře, stejně budu mít odsud jiný odvoz. Pomalým krokem jdu k chodníku a mezitím přemýšlím, jak tohle ututlat před novináři.
„Sejdeme se tam, kde poprvé… Myslím, že si musíme promluvit.“
Otočím se krátce na zbytek, co zbyl z týmu. Když si změřím pohledem Nikolase, tak si uvědomím, že dneska možná skončím s několika modřinami, ale aspoň ať se ta konfrontace uskuteční v relativním soukromí.
Teď už by ale měli co nejrychleji vypadnout.

Uslyším v dálce sirény hasičů. Kruci. Já se ale vypařit nemůžu. Všichni o mně vědí.
„Běžte proboha, co tu ještě stojíte.“
Začnu se opět vracet k bance a opřu se tam o stěnu, pomalu se svezu až do sedu. Nezbývá mi nic jiného než hrát ženu v šoku a čekat na hasiče.
Když přijedou hasiči, tak už je u mě pár lidí a zvedají mě na nohy. Nakonec divadlo dopadne dobře a dokonce hasiči byli tak ochotní, že mě vynechají ze záznamu. Samozřejmě kvůli tomu, aby se tato událost vyhnula médiím, nikdo nechce zbytečné skandály.

Nastoupím do připraveného vozu a chytnu pevně volant. Dneska už jsem nepoužitelná. Zařadím a opatrně sešlápnu plyn. Chvíli mi to bude trvat, než prokličkuju město až k industriální zóně.
V tichosti zaparkuju za skladištěm, ale vystupovat se mi nechce. Ale je to moje práce. Vždycky byla moje práce mluvit s lidmi, i když to kolikrát nebylo moc příjemné. Nasadím si sluneční brýle a vystoupím z auta.

Vyklizení prostoru
všichni v bance a před ní

Z výtahu ven jsem se dostala jako v transu. Trochu mě vykolejila rychlost, s jakou všichni improvizovali. Já jsem hackerka a ráda mám všechno aspoň trochu naplánované. Nejvíce ze všeho mě překvapil Prcek, chvilku jsem i měla strach za Abigail. Jako kdyby se přestal ovládat. Z mého pohledu chybělo hodně málo k tomu, aby jí neublížil. Chápu ho, ale na druhou stranu, ona nás v tom nenechala.

Překvapivě se bez většího povšimnutí dostáváme ven. Kde si teprve pořádně oddechnu. Jakmile se trochu uvolním, začnu přemýšlet nad autem nechaným za bankou. Dodávka s mým počítačem. Pravda, byl pořízen jen na tuhle akci, ale i tak. Takové věci by se neměli nechávat na místě činu. „Dojdu se podívat, zda našli dodávku, pokud ne, tak se jí zbavím.“ oznamuji, ať vědí, kam jdu.