Andor.cz - online Dračí doupě

Píše se rok 2068 a Metropole je prostě Metropole. Kdysi snad měla nějaké jméno, někteří tvrdí že to kdysi byl New York a jiní zase že to bývalo Kansas City nebo Chicago. Tak či onak, Metropole se rozrostla tolik že všechny tyto města v ní zmizela a rozprostřela se až k Nebrasce.

Metropole je úžasná, je plná možností a hrozně nebezpečná. Jak už je to zvykem tak takto velká města řídí kriminální živly. Gangy, Mafie a další novodobé organizace. Prezident si myslí že má všechno pevně v rukou ale to je jen jeho zdání.
Zločinnost byla tak vysoká že do některých částí města se neodvažovali ani policisti.

V roce 2045 se objevili první verze Avatarů což byli roboti podobající se lidem. Nahradili jak místa v armádě tak i obyčejné práce, jako obsluha u benzínové pumpy, servírky, barmany, sekretářky a tak způsobili značnou nezaměstnanost. Jak roky postupovali stali se Avataři více oblíbení a jejích vzhled i chování se více a více podobalo lidem. Teď už Avataři slouží nejen jako zaměstnanci, ale i jako doprovod do společnosti i do postele. Už se řeší i to jestli by měl být povolen sňatek mezi člověkem a Avatarem.
Přesto jsou i svobodní Avataři, takoví kterým zemřel majitel dříve než stačil svého Avatara předat někomu jinému.
pod. info – homepage.

Město se dostalo do jistého stádia technologické prosperity. Stále se objevují nové vynálezy. Vznášející se auta už nebyla nic udivujícího, hologramy nejen jako televize ale i jako obří billboardy. Ale i když technologie kvete tak zbytek vadne.
Ti nahoře, ti s penězi si toho nevšimnou, jsou zavření ve vlastním růžovém světě kde je vše dokonalé pokud tedy nemají co dočinění s podsvětím.
Lidé z nižších vrstev to mají mnohem těžší život. Probíjí se životem jak nejlépe mohou.

Vy můžete být jak bohatým či chudým tak i Avatarem. Lovcem či kohokoliv si vymyslíte. To je jen na vás. Nějaký cíl jeskyně? Není… vzhledem k tomu, že hráči se spolu nemusejí nesetkají tak každý povede svůj individuální příběh. (Proto bych prosila do životopisů co nejvíce podrobností :D všechno se může hodit. :P)
Další info budu uveřejňovat v homepage.

Luisa "Lulu" Cooper
Cítila jsi šťouchání, které tě vtahovalo nedobrovolně zpět do bdění, moc se ti nechtělo. Raději by jsi ještě spala, přesto pootevřeš oko, abys se podívala na toho kdo tě tak obtěžuje.
Sindy se nad tebou skláněla s natáčkami na hlavě, díky kterým si dělala elegantní lokny, z obýváku jsi slyšela hudbu a hned jsi poznala oblíbenou písničku Sindy z filmu „Snídaně u Tiffanyho“.
Sindy měla ráda ty staré filmy z dob, kdy Avataři a ani vznášející se auta neexistovala a spíš to byli jen fiktivní sny. Tvrdila, že dnešní herci stáli za nic.
“Už jsi vzhůru?“ zeptala se a nepřestávala do tepe šťouchat.
No jestli jsi před chvílí ještě nebyla, tak teď rozhodně ano. “Měla by jsi vstát. Nebo přijdeme pozdě.“ Pobídla tě a vstala.
Do pokoje nahlédl Skot, to byl pes Sindy, kdysi ho jako štěně našla, potrhaného od nějakého psa, přišel o dvě tlapy, Sindy ho vzala k veterináři a nohy mu nahradili železnými protézami, které mu dokonale ztracené tlapy nahradili.
“Běž…“ Pobídla ho Sindy a vyšli z tvého pokoje.

Začala jsi vzpomínat proč vlastně máš vstát, po chvíli jsi si vzpomněla. Sindy měla dnes velké představení, kdy bude zpívat pro smetánku města a tebe si Sindy vzala jako doprovod. To se ti jen tak často nepoštěstí dostat se mezi takové lidi.
Po chvíli zase Skot strčil hlavu do dveří a zrychleně oddychoval, vypadal jako kdyby odolával nějakému nutkání, kterému během chvíle podlehl. Přiběhl k tobě, vyskočil na postel a začal ti olizovat tvář spolu s uchem. Naštěstí Skot nebyl příliš uslintaný, ale ke tvé smůle tě Skot doslova zbožňoval a tak na tebe útočil svou náklonností skoro vždy když měl příležitost.
“Co si dáš k jídlu? Mám něco osmahnout nebo ti stačí obložené pečivo?!“ zavolala Sindy.

Rain/ Roxy

Muž, který se na tebe díval vypadal drsně, měl mohutnější postavu, vypadal jako někdo kdo se hodně pral, ale když jsi mu pohlédla do očí, poznala jsi, že i přes jeho drsné zjev má v očích jakousi mírnost, neměla jsi pocit, že by jsi se ho měla bát.
Natáhl k tobě ruku. “Pomohu ti.“ Řekl a pousmál se.
“Pojď se mnou. Půjdeme do sucha, oblékneš se do suchého a jistě máš i hlad, že?“ stále měl k tobě nataženou ruku a čekal jestli ji přijmeš.
Chvíli jsi váhala, ale pak jsi vložila svou ruku do jeho ve které se tvá ruka ztratila, dlaň měl příjemně teplou. Vytáhl tě na nohy, měla jsi měkká kolena že tě musel podepřít.
Vedl tě skrz déšť až k tomu rudému neonovému nápisu, zaostřila jsi na něj a přečetla ho.
Galaxie, nic ti to neříkalo, pohlédla jsi na dům, byl vysoký a vypadal poměrně nově.

Vyšli jste spolu těch pár schodů a pak prošli dvoukřídlými dveřmi u kterých stáli dva muži v oblecích, muž který tě vedl je pozdravil a vešli jste dovnitř.
Přivítalo tě příjemné ticho přerušované jen šumící fontánou uprostřed místnosti a cvakání klávesnice recepční, která stála za dlouhým stolem, za hlavou ji vysela holografická televize, která se ztlumeným zvukem ukazovala novinky ze světa.
Dívka za stolem vypadala velice mladě i když nejspíš nebyla, měla takoví roztomilí dětský obličej s velkýma očima, což ji dělalo velice pohlednou.
Soustředila se na svou práci u počítače, ale jak jste se přiblížili vzhlédla, hned jak muže uviděla celá se rozzářila, kdybys nebyla tolik mimo nejspíš by jsi poznala, že se ji ten muž líbí.
“Zdravím Gary. Koho to vedeš?“ pohlédla na zvědavě na tebe.
“Našel jsem ji na ulici. Mám dojem že se ztratila a nebo utekla. Zapiš nás Lili, díky.“ Kývl ji muž jménem Gary a vydali jste se k výtahům, kterých jich tam bylo celkem pět. Nastoupili jste a odjeli do nějakého patra, to jsi nesledovala, jak jste vystoupili ocitli jste se v dlouhé chodbě s mnoha dveřmi po stranách. Chodba musela i někam zahýbat, protože jsi slyšela otevírání dveří a kroky.
“Tak pojď děvče.“ Pobídl tě a odvedl ke dveřím s číslem 55. Elektronickou kartou si otevřel dveře a vešli jste rovnou do obýváku. Bylo to tu poměrně luxusně zařízené, pohodlně vyhlížející pohovka, křesla, knihovna, perský koberec, holografická televize a stereo souprava. Dokonce tu bylo i opravdové akvárium s opravdovými rybami, a jak se zdálo tak tu i někdo bydlel. Nejspíš on.

Gary tě na chvíli opustil, ale za chvíli se vrátil s osuškou do které tě zabalil a odvedl do ložnice, která byla poměrně velká, ale většinu části zabírala jen postel, noční stolky s rádiovým budíkem, lampou a skříň.
Posadil tě na postel, přešel ke skříni z které vytáhl hodně pohodlně a měkce vypadající župan, který položil vedle tebe.
“Zatím se svlékni a oblékni si tohle. Bude ti v tom lépe. Já ti zatím půjdu udělat něco teplého k pití a k jídlu.“ Řekl ti, pak odešel a tiše za sebou zavřel.

Kálí

“Ne ne ne! Slečno Kálí!“ Oslovil tě ostře pan Nox a poklepal na klavír a tím tě tak přerušil v hraní.
Pan Simon Nox je tvůj učitel hraní na klavír, je to starší, ale stále poměrně fešný muž, bylo mu něco přes čtyřicet let, krátké uhlazené oči mu na spáncích už kvetli šediny, které mu stejně slušeli, bradu mu zdobila udržovaná bradka a šedé oči uměli být jak tvrdé, tak i milé a rozesmáté.
Je tvým učitelem už od doby co jsi se rozhodla, že klavír je pro tebe to pravé. Učil tě tvrdě, nekompromisně, ale zase když jsi něco zvládla, tak tě uměl i pochválit. Když jsi byla ještě dítě bral tě i za odměnu do cukrárny. Byli časy kdy jsi se ho bála, kdy jsi ho nesnášela a doby kdy jsi ho zbožňovala, záleželo zrovna na tvém věku.
“Hraješ to příliš agresivně slečno Kálí. Ta skladba má být jako pohlazení a ne jako hon na kořist. Zkuste to takhle.“ Naklonil se přes tebe a jednou rukou ti předvedl, jak by to mělo znít.
“Zpomal trochu, když do kláves nebudeš prsty tak mlátit mělo by to být lepší.“ Poklepal tě po rameni a pak se postavil zase vedle klavíru.
“Tak… do toho.“ Pobídl tě a ty jsi začala hrát. Nox po chvíli začal pokyvovat hlavou, jako že už je to správně. Zrovna když ti to už šlo ti začal zvonit budík, Nox se zamračil a povzdychl si.
Bohužel ten budík ti říkal, že už budeš muset jít, dnes se koná jedna slavnost, kde se objeví smetánka celého města a teď by jsi se měla jít připravovat.
Ale pan Nox se netvářil zrovna nadšeně a nemusel by tě pustit, Nox byl tvůj učitel a jako jeden z mála lidí mu tvá moc a tvůj otec nedělal vrásky.
“Tak co je to tentokrát kvůli čemu mi chcete utéci z hodiny, slečno?“ zeptal se tě se založenýma rukama.
“Jestli je to zase kvůli nakupování tak na to, že bych vás pustil můžete zapomenout.“

Cool Hand

Na tvář ti dopadla kulička hrášku, kterou po tobě střelila Nicol. “Už mě vnímáš?“ Zeptala se dotčená, že ji nevěnuješ pozornost. Tolik jsi se soustředil na jídlo, že jsi na ní na chvíli zapomněl. Ale když to prostě jinak nešlo, Gorgo ti dnes připravil výborná žebírka, že jsi div při každém soustu blaženě nezavíral oči.
Nicol měla dnes po dlouhé době volno, tak ti hned zavolala a domluvili jste se na společné večeři.
“Konečně se zase můžeme vidět a ty se víc zajímáš o jídlo než o mě. Ty jsi tedy neurvalec.“ A vidličkou po tobě střelila další kuličku hrášku, měla docela dobrou mušku, protože se ti znovu strefila do čela.
Byla to pravda, skoro měsíc jste se neviděli, jen si občas zatelefonovali, v práci měla poměrně fofr kvůli nějakému novému výrobku, který chtěli začít prodávat. Podle toho co ti říkala a co jsi pochopil, to byla nějaká další hloupost pro ženy jak si udržet štíhlou linii.
Což byl spíš výrobek pro ty co si nemůžou dnes dovolit už bezbolestnou liposukci.

“Tak jestli mě už vnímáš…. Říkala jsem, že Janis, moje sekretářka začíná být příliš sebejistá, mám pocit, že se snaží protlačit na moje místo. Nejraději bych ji vyhodila, ale to nemůžu, protože nedělá v podstatě nic špatného. Vlastně vše dělá dokonale a to mi vadí asi nejvíce, sekretářky by se neměli snažit dělat i mou práci.“ Stěžovala si. Nicol je většinou sebejistá a tak se musela opravdu cítit tou Janis ohrožena.
“Hele a co po večeři? Nezajdeme ještě někam?“ změnila náhle téma.
Všiml jsi si, že k vám míří Gorgo. “Zdravím. Tak jak vám chutná?“ usmíval se na vás, jako sluníčko.
“Mohl bych vám nabídnout i něco sladkého? Dnes máme moc dobrý dýňoví koláč nebo čokoládoví dort.“ Lákal vás přátelsky a lišácky na tebe mrkl.
“Hmm… ten dýňoví koláč zní dobře. Takoví jsem už dlouho neměla. Dala bych si.“ Souhlasila

Rick O’Shela

Tvůj poslední případ byl… řekněme poněkud otravný a také směšný. Před třemi týdny se u tebe objevila mladá dívenka s fotkou jejího milovaného pejska. Věděla, že hledáš hlavně lidi, ale také ti vysvětlila, že ji nikdo nechce pomoci a když hledáš ztracené lidi mohl by jsi ji pomoci najít i ztraceného pejska. Po chvíli přemlouvání, jsi to nakonec přijal a stejně jsi neměl nic lepšího na práci.
Po týdnu jsi jejího psa našel, bohužel ne živého a dokonce ani ne v celku, podle všeho se zatoulal, chytili si ho bezdomovci a pochutnali si na něm. Zjistil jsi to jenom díky tomu, že čip toho psa se tak snadno nerozpustí.
Tohle jsi samozřejmě té dívence nemohl říci a tak jsi ji prostě řekl, že ho našel nějaký starší pár, který se i s jejím psem odstěhovali někam pryč do zahraničí. Sice si trochu fňukla, ale poděkovala ti, zaplatila a šla domů.
A od té doby nic, žádný případ, jako kdyby se na měsíc přestali ztrácet lidé. Teď by jsi asi nepohrdl ani dalším ztraceným psem.

Zrovna jsi seděl ve svém křesle a snažil jsi se strefit šipkou do terče co jsi měl pověšený na dveřích, před tebou leželi na plastikovém talíři nedojedené těstoviny a přemýšlel jsi nad tím, že by jsi třeba mohl zkusit uklidit. A vytřít, třeba by jsi zase zjistil jakou barvu má tvoje podlaha.
Už jsi nad tím začal doopravdy vážně uvažovat, když zazvonil telefon, div jsi nespadl ze židle, jak rychle jsi se snažil narovnat a dosáhnout na něj.
Jakmile jsi přiložil sluchátko k uchu, oznámil jsi své jméno a profesi.
“Ahoj Ricku.“ Ozval se hlas tvé sestry Sarah.
“Nechceš se sejít? Dáme si něco k pití a také bych pro tebe možná měla případ.“ Cítil jsi v jejím hlase úsměv.
“Tak co brácho? Máš zájem?“ houkla do sluchátka. V pozadí jsi slyšel hluk, který ti jasně řekl, že je stále ještě v práci, nakonec doma se skoro vůbec nezdržuje.

Arrayah
Opatrně jsi zvedla hlavu a podívala se na svého otce, abys zjistila jestli už spí. Jako vždy jsi mu před spaním zpívala, ale poslední dobou tě chtěl mít co nejblíže u sebe a tak jsi si vždy k němu lehla a objímala jsi svého otce.
Měla jsi pocit, že mu je každým dnem hůře, kéž by ho někdo donutil jít k doktorovi v dnešní době je by ho snad už i uzdravili. Měla jsi pocit, že má rakovinu a o tom jsi věděla, že to se dá vyléčit, ale to by jste museli ho do nemocnice dostat násilím.
Chápala jsi jeho strach z doktorů, tomu proč jim nevěří, ale cožpak už není lepší to vyzkoušet než pomalu umírat? Ale to by jsi mohla stejně dobře házet hrát na zeď.
Co budeš dělat až otec umře? Sice se tě snažil naučit žít samostatně, ale stále to byl přece jen někdo koho jsi měla na světě nejraději a nebyla jsi si jistá jestli bez něj dokážeš existovat.

Opatrně jsi vstala a zhasla lampu na nočním stolku a pak jsi také ve vnitřním uchu zapnula vysílačku, už dávno jsi otci instalovala štěnici do postele a vždy když byl o samotě, jsi ho takto kontrolovala. Nestalo by se totiž poprvé, kdy by se málem při záchvatu kašle udusil, takhle by jsi mohla přiběhnout kdykoliv když uslyšíš, že by nějak moc lapal po dechu. Sice měl po ruce kyslíkovou masku, ale kdo ví jestli by na ní vůbec pomyslel, kdyby se dusil.

Vyjdeš z jeho ložnice, tiše za sebou zavřeš dveře, vydáš se do svého pokoje, kde na chodbě potkáš svého nevlastního bratra. Hned jak tě uviděl, začal dělat jako že tam nejsi a mlčky jste prošli kolem sebe. Měla jsi docela štěstí, teď William tě prostě ignoroval, což bylo lepší než kdyby tě slovně napadal.
Vejdeš do svého pokoje, který z tvého skrytého pohledu vypadal trochu, jako pro starou pannu. Možná spíš trochu babičkovské, nejraději by jsi to tady celé předělala, ale otci by se to asi nelíbilo. Nejspíš tak nějak si představoval pokoj své dcery, který takto vypadal ve tvém věku. Ale ty jsi byla přesvědčená, že takhle by rozhodně nevypadal, ale odporujte umírajícímu muži.
Ozvalo se klepání na dveře, po tvém vyzvání vešla dovnitř Daniela s podnosem. “Dobrý večer.“ Pozdravila tě. Daniela je starší žena, asi o deset let mladí než tvůj otec a pracovala tu co jsi si pamatovala. Ne jen že uklízela, ale také vařila.
“Přinesla jsem ti tvůj oblíbený čaj a obložený chleba.“ Položila tác na stůl a pak se na tebe otočila a usmála se.
“Jak je otci?“ zeptala se.
“Víš…“ Řekla váhavě Daniela a sáhla do kapsy.
“Něco jsem před pár dny našla v poště a napadlo mě, jestli by tě to nezajímalo.“ Podala ti dopis, když jsi se podívala byla to pozvánka na dnešní večer na nějakou nóbl slavnost. Sice to bylo pro tvého otce, ale když řekneš že tam jsi v jeho zastoupení jistě by tě tam pustili.
“Řekla jsem si, že když otec spí. Mohla by jsi si vyrazit ven. Otec se to nemusí nikdy dozvědět.“ Usmála se na tebe.
Měla jsi Danielu ráda, ji se moc nelíbilo, že jsi pořád doma a už ti párkrát pomohla se propašovat ven abys se mohla i trochu pobavit.

Den první, hodina s panem Noxem

“Ne ne ne! Slečno Kálí!“
Spustím ruce z klavíru a pohlédnu do tváře mého učitele. Jediného čověka,od koho tento tvrdý tón přijímám bez vytažené dýky. Jediného člověka, který mě alespoň trochu zná.
Učí mě na klavír už řádku let..už od mého dětství, kdy jsem se poprvé rozhodla.
A od té doby uplynul opravdu dlouhý čas..
Pohlédla jsem na něj zovna ve chvíli, kdy mi začal spílat. Nebo spíše než spílat radit, jak by to mělo být správně.
“Hraješ to příliš agresivně slečno Kálí. Ta skladba má být jako pohlazení a ne jako hon na kořist. Zkuste to takhle.“
Naklonil se přese mě a jednou rukou mi ukázal, jak to má být. A já jen souhlasně přikyvovala, protože jsem chápala přesně, o čem mluví.
Dokonce jsem to tak i chtěla zahrát, ale když má člověk před sebou tak velkou akci, jako já, taky je nervózní, ne?
“Zpomal trochu, když do kláves nebudeš prsty tak mlátit mělo by to být lepší.“
Pan Nox mě lehce poklepal po rameni a stoupl si vedle klavíru. Asi,aby měl lepší výhled na mé ruce, teď už znovu jemně přiložené na klaviatuře.
“Tak… do toho.“

A já opravdu vypustila z hlavy všechny myšlenky a soustředila se jen na noty, položené předemnou.
Rozehrála jsem pomalou, lehce plynoucí sklatbu a naprosto jsem se do ní vcítila. Začala jsem přemýšlet nad tím, že zrovna tady a teď jsem to já a vedle mě stojí člověk, kterého mám pro jeho rady a občasnou tvrdost opravdu ráda. Že tu se mnou stojí člověk, který si ze mě opravdu nic nedělá..nic z mé moci..z mého otce.

Hrála jsem a koutkem oka jsem zahlédla jeho souhlasné přikyvování. A byla jsem si jistá, že teď je to tak, jak to má být.

A zrovna ve chvíli, kdy jsem rozehrávala tu nejkrásnější, střední část sklatby, přerušil mě ten hloupý budík.
Nešťastně jsem vydechla, sáhla jsem do kapsy a zmáčka tlačítko pro vypnutí. Omluvně jsem se podívala na pana Noxe a na jeho tváři jsem uzřela opravdu rozzlobený výraz. A chápala jsem ho..Stejně jako já nesnášel jakékoliv rušení při hodině.
“Tak co je to tentokrát kvůli čemu mi chcete utéci z hodiny, slečno?“
“Jestli je to zase kvůli nakupování tak na to, že bych vás pustil můžete zapomenout.“
Řekl mi se založenýma rukama a já se jen smutně pousmála.

Omlouvám se, pane, ale dnes se koná ta veliká slavnost, na které opravdu nesmím chybět, a tak se musím jet domů připravit. Opravdu mě to moc mrzí...
Takhle se vážně jindy nechovám...
Následoval ještě jeden od něj dobře mířený, káravý pohled, ale nakonec se jen usmál.
Dobře tedy, zavolám vám, kdy se můžete dostavit na další hodinu.

A tak jsem se se smutkem zvedla, přejela jemně prsty po klaviatuře a zaklapla ji. Oblékla jsem si kabát a rychlým krokem jsem se vydala k Mercedesu, který na mě čekal před domem.
Nasedla jsem do auta,aniž bych pozdravila, nebo snad pohlédla na řidiče a ten mě urychleně vezl domů.

První pohled padl na náš velký dům, ale znala jsem ho natolik, že už jsem se jeho krásnou vážně kochat nemusela. Prošla jsem tedy hlavními dveřmi, vyšla pomalu po schodech nahoru a ihned zamířila do svého pokoje.
Otevřel se předemnou pohled na prostorný,dobře vybavený pokoj s velkým letištěm s nebesy, francouzským oknem, které pokoj krásně prosvětlovalo, na krásný, ručně vyřezávaný nábytek a to vše bylo laděno do červené se stříbrnou.
Můj ráj...

Prošla jsem pokojem a otevřela jsem dveře, které ale nevedly do dalšího pokoje, jak se možná mohlo zdát, nýbrž do mého velice obřího šatníku.
Chvíli jsem držela zelené tlačítko na boku a předemnou postupně přejížděly všechny mé šaty i sukně. Po chvilce pátrání bylo rozhodnuto.
Vybrala jsem jedny z šatů, které jsem si nedávno nechala dovést z Francie odkaz a jala jsem se líčení, které bylo během pár chvil hotové.
Vždy jsem se ráda líčila sama, i když mě mohlo nalíčit mnoho dobrých kostymérek..Prostě jsem nad tím ráda měla dohled.
Mohlo mi zabrat možná tak dvacet minut na nejvýš, ale znamenalo to, že nemáme času nazbyt a měli bychom vyrazit.

Zvedla jsem se, nazula si červené boty na vysokém podpatku a koukla se do zrcadla, vestavěného přes celou stěnu. Spokojená se svým vzhledem jsem na sebe stříkla trochu drahého parfému a vyšla jsem z pokoje, míříc rovnou ke schodům. Sešla jsem do haly, kde jsem potkala jednu ze služebných, kterou jsem mávnutím ruky odbila, že si nic nedám a zamířila jsem velice ladným a pevným krokem ke dveřím otcovy pracovny.
Doufám,že tam je..Ráda bych to stihla,když jsem kvůli tomu musela hodinu přerušit...
Pomyslela jsem si a lehce jsem zaklepala na dveře.
Přecejen jsem trochu toho slušného chování občas použila, a tak jsem čekala, jestli se ozve "dále".

Byt – příprava na večer

Aaaah… zamručím otráveně a převalím se na druhý bok. Nechte mě ještě spát…pět minut, no ták! cosi nesrozumitelného zamumlám do polštáře. Dotěrné šťouchání k mé smůle neustává, právě naopak. Přinutím se otevřít alespoň jedno oko. Zaostřím na Sindy s obrovskými natáčkami ve vlasech. Málem jsem sebou leknutím škubla. Tohle by mi opravdu neměla dělat. Překulím se na záda. Ruce rozhozené do stran, jako by se mě chystali ukřižovat. Do uší se mi line písnička z jejího oblíbeného filmu. Nemůžu si přesně vzpomenout na název, ale to už pěkně stará vykopávka. Dokonce z dob, kdy neexistovaly žádný podělaný napodobeniny člověka.
He? Co? vyhrknu přistiženě a soustředím hlavní proud myšlenek na Sindy. Dokonce jsem opět začala vnímat to otravné šťouchání. Trochu nechápavě stáhnu obočí a gestem jí naznačím, aby do mě přestala strkat. Jsem, copak to nevidíš? vycením zuby v rychlém úsměvu. Popravdě se mi vůbec nechce vstávat. Kamže to vlastně jdeme? zamyšleně vyprovázím Sindy pohledem z pokoje. Když spatřím Skota, pousměju se.

Pokrčím nohy v kolenou a prsty si mnu spánky. No jo…to vystoupení. konečně se rozpomenu na program dnešního večera. Ten minulý jsem prohýřila v klubu, někdo slavil narozeniny, myslím. A já prospala celý den. Sama pro sebe se uchechtnu. Podíváš se mezi smetánku, Lu. Určitě tam budou i ty avataří nádhery…mohl by to být zajímavý večer. Natáhnu ruce za hlavu a začnu se pečlivě protahovat.
Náhle uslyším psí tlapky. Skot! varuje mě hlásek. Než si to stačím plně uvědomit, už mi olizuje ucho a půlku tváře. Strašně to lochtá a tak se i hned začnu smát. Skote! spíš zakňourám, nezní to příliš rozkazovačně. Pohladím ho po hlavě a zádech, ale pak se ho snažím ze sebe dostat. No tak, slez, kamaráde… stále se pochechtávám. Podaří se mi dostat do sedu a naše oči se střetnou. Jeho štěněčímu pohledu podlehnu kdykoli. I když je to už dospělý hafan, vypadá nebezpečně roztomile. No jó, panička se dneska zase bude předvádět a ty nám ohlídáš byteček, viď? často jsem měla sklony mluvit s ním jako s malým dítětem. Drbu ho pod krkem a chvilku ho takhle rozmazluji. Potom zakřičím na Sindy Dala bych si sice krevety s jogurtovou omáčkou, ale obložená houska bude stačit! Díky, zlato! Mrknu na Skota a vystrnadím ho z postele. Sama si vylezu a ve vytahaném tričku zapadnu do koupelny, kde se náležitě zkulturním.

Do kuchyně se vloudám už opravdu probuzená. Vlažná sprcha dokáže zázraky. Posadím se na židličku ke kulatému stolku a jednu nohu si složím po sebe. Uuu, to vypadá skvěle! pochválím Sindyinu píli. Při pohledu na obložené pečivo se mi doslova sbíhají sliny a nejen mě. Skot se ihned uvelebil pode mnou, střídavě kňučel a mručel. Zkrátka se snažil vyžebrat cokoliv. Tajně jsem mu hodila kolečko salámu, ale jeho mlaskavé zvuky mě prozradili. Vždyť se podívej, jak je vyzáblej… nevinně se usměju na Sindy. Ta tvrdí, že by Skot měl pár kilo shodit. Mně ani nepřijde.
Přisunu si k sobě hrnek s kafem s pořádnou dávkou smetany. Očima zabloudím k hodinám na zdi a málem se zakuckám. Měla bych sebou hodit… zakývu hlavou. Nechci, aby kvůli mně Sindy přišla pozdě, obzvlášť když má být hvězdnou večera a to ona jistě bude. Má úžasný hlas. Zlato v hrdle, jak se říká.

Po „snídani“ se vrátím do svého pokoje. Nalíčím se, jak jsem zvyklá. Černě orámované oči a výrazné rty. Vlasy si vyčešu do drdolu sepnutého jehlicemi, pramínky kolem obličeje nechám volně spadat k ramenům. Ze skříně jsem si vybrala šaty (odkaz), které si schovávám do slušnější společnosti, řekněme. Pokud s mými šaty bude mít někdo případný problém, můžeme ho společně vyřešit. Nafintěných boháčů se vážně nebojím a je mi jedno, co si o mně budou myslet. Já si připadám slušně. Navíc budu dělat podporu Sindy, ne jim.

Hotová s drobnou kabelkou v podpaží za sebou zavřu dveře svého pokoje. Sindy, já jsem připravená! houknu.

Kálí

Chvíli jsi čekala, než jsi uslyšela vyzvání, že můžeš vejít dál. Tvůj otec sedl na prostorným stolem s třešně a skláněl se nad nějakým štosem papírů.
Před nedávnem si tvůj otec oholil celou hlavu, už totiž začínal plešatět a on nechtěl mít pleš, tak si raději oholil prostě celou hlavu.
Díky tomu vypadal o deset let starší než ve skutečnosti byl, teprve mu bylo padesát let a už vypadal na šedesát.
Lee něco dopsal a pak vzhlédl, pousmál se, vstal a přišel k tobě s rozevřenou náručí. "Kálí... vypadáš báječně." Stiskl ti ramena a políbil tě na tvář.
"Kam se chystáš jít, dítě?" odstoupil a znovu si tě prohlédl. Nejspíš na tu dnešní akci zapomněl, jako vždy když měl hodně práce. Zapomínal dalo by se říci na všechno, když měl hodně papírování.

Najednou se zamračil a vrátil se k papírům na stole, jako kdyby si najednou nebyl jistý jestli něco zkontroloval a tak to musí překontrolovat znovu.
"Počkej moment." Zadržel tě. Když si ověřil, že je vše v pořádku znovu na tebe pohlédl.
"Nechtěla by jsi si vzít ještě něco přes ramena, dítě?" zeptal se tě. Nakonec jako tvůj otec se samozřejmě snažil, aby jsi se moc nevystavovala, jako kdyby to k něčemu bylo. Nikdy tě nepřemluvil a už to spíš zkouší jen z principu.

Doma s otcem

Poslouchala jsem tiché tikání nástěnných hodin, doprovázené téměř pravidelnými klidnými nádechy mého otce. Přesto jsem však, snad instinktivně, zvedla hlavu a zadívala se na stárnoucího muže, jestli už skutečně usnul.
Byla jsem zde, v jeho pokoji, stejně jako každého večera a zpívala mu, pro zvednutí nálady, pro ukojení touhy po hudbě i pro klidné spaní před dlouhou neklidnou nocí.
V posledních dnech mne však prosíval, abych si k němu lehla jako malá holčička. Avšak nyní jsem konejšivě objímala já jeho, nikoliv on mne jak tomu bylo dříve.
Zlehka, abych jej nevzbudila jsem se posadila na posteli a těmi co nejklidnějšími pohyby jsem se vzápětí z ní zvedla. S láskou v očích jsem pohlédla na toho muže a deku jsem mu přisunula blíže ke krku, aby ho náhodou nestřepla zima.
Měla bych mu ještě otevřít okno. Venku není zima a bude se mu lépe dýchat, pomyslím si, zatímco nad ním stojím jako anděl nad svým svěřencem.
Ach otče, proč jen jsi tak tvrdohlavý? Proč? Cítím, jak ti ubývá sil. Tvá slova mne již nepřesvědčí, poznám, kdy mi lžeš. A v poslední době je to čím dál častěji. Co bych musela udělat, abych tě přesvědčila, že ta bolest je zbytečná? Pevně věřím, že by tě doktoři uzdravili, že znají lék na nemoc, jež tě sužuje. Proč jen nemůžu nic udělat proti tvé vůli? A proč to nenapadne aspoň Williama? To se tak moc těší na tvou smrt? Co ale bude se mnou, až ty navždy odejdeš? Víš přece, jak mne tvůj pravý syn nenávidí. Co jen se mnou bude, když můj ochránce zemře? Nemám nikoho jiného. Snad by ses mohl vyléčit, jen kvůli mně. Proč za dne nejsem tak odvážná, abych ti tohle vše řekla do očí? Proč? mnoho otázek a málo odpovědí. Celý tenhle monolog je jen touhou po mé seberealizaci.

Udělám pár tichým krůčků a zhasnu lampu, která září z nočního stolku. On se tmy nebojí a já již také ne.
“Sladké sny, otče,“ zašeptám něžně a sotva se otočím, zapnu vysílačku, která mi umožní monitorovat každičký okamžik doby, kdy nejsem u něj. A také mi umožní bleskově zasáhnout ve chvíli, kdyby se něco stalo a on mne potřeboval.
Lionel sice netuší, že má v ložnici štěnici, protože vím, že by s tím rozhodně nesouhlasil. Tohle je jedna z mála věcí, s nimiž se otci nikdy nesvěřím a které konám proti jeho vůli. Ale na úkor jeho dobra. Zde jsem si musela vybrat a já zvolila menší zlo.

Tichounce vyjdu do osvětlené chodby a zavřu za sebou opatrně dveře, načež se rozejdu do svého pokoje. Co se ale nestane, když na téměř nejužším místě v domě potkám svého nevlastního bratra. V obavám před dalším ponižováním či poroučením pokorně skloním hlavu k zemi tváříc se, že zde vůbec nejsem.
Mé obavy však byly zbytečné. William zaujal pro několik následujících dní novou taktiku chování ke mně – ignoraci. A kupodivu mi vyhovovala mnohem více než jeho uštěpačné poznámky k mé osobě.
A přesto mi to je z jedné strany i líto. Vždycky jsem s ním chtěla vycházet a nikdy jsem neměla v úmyslu brát mu místo v srdci otce. Věděla jsem, kde je mé místo, jen on si to nikdy neuvědomil. A přitom jsem jej často vídávala obklopeného nejhezčími slečnami města a nejbohatšími kamarády. Byl velice přitažlivý, nadmíru inteligentní, dobře zabezpečený, ale chováním totální osel. A teď urážím to nebohé zvíře, neboť i ono ví, jak se má chovat.

Plavně vklouznu do svého pokoje a opět se ve mně objeví ta nečekaná vlna nevole. Jak ráda bych si vybavila pokoj podle svého, ale nemám to srdce otci říct pravdu.
Světlé usedlé tapety s neidentifikovatelným vzorem působí vybledle, velké obrazy zase přehnaně kýčovitě a nábytek archaicky. Ale přesto přese všechno je toto můj pokoj a já jej mám ráda.
Sejdu si tedy ke stolu a otevřu rozečtenou knihu, když se ozve zaklepání. Podržím si pravou ruku u ucha a jelikož slyším oddechování, je mi ihned jasné, kdo přichází. Otec spí a Williama by sem nedotáhli ani párem koní, jak se říká.
Odložím tedy knihu a pozvu Danielu dovnitř.
“Dobrý večer i Tobě, Danielo,“ pozdravím jako pravá mladá dáma s lehkým úsměvem na tváři otcovu služebnou.
“Oh, děkuji. Ale nemusela sis dělat starosti, pro něco bych si dolů zašla. Přesto… děkuji,“ promluvím, neboť její náklonnost ke mně, i přesto, kým jsem, mě vždycky dojme. Mám tu ženu ráda a ona mne také.
“Čím dál hůř, ale nechce si to přiznat. A mi už vůbec. Ale dneska spí klidně,“ odpovím na dotaz a lehce zesmutním. Jeho zdravotní stav mne trápí, avšak netuším, který víc. Zdali jeho tělesné zdraví anebo to duševní, které je tak zatvrzelé proti medikům.
Se zájmem vzhlédnu, když Daniela dál mluví a uchopím dopis, který mi podá. V rychlosti jej otevřu a zahledím se do něj.
“Víš, že bych moc ráda šla. Ale tak nerada něco konám proti jeho vůli. A co víc, kdyby se mu v době mé nepřítomnosti něco stalo, nikdy bych si to neodpustila,“ odpovím po krátkém přemýšlení.
Ano, moc ráda bych šla tam ven. Krásy světa za dveřmi mě lákají, když jich mám tak málo. Ale jsem kým jsem, nemohu si vybírat.
V mých očích je patrna nepřítomnost a snění, které je přesně v rozporu s tím, co jsem před chvílí vyřkla.

Z provazů deště do sucha

Pohled do jeho očí, ty moje pak sklouzly k natažené dlani a doslova se do ní vpily.

Pomoc? Tady? Od cizího... muže? Jako bych zmrzla a i běh věcí kolem se zpomalil, jak jsem se snažila oddálit rozhodnutí.
Opět promluvil. Přiměla jsem se pozvednout víčka, takže se na něj zas upřely tmavohnědé, skoro až černé, výrazné oči. Co v nich bylo? Zmatek. Vnímala jsem, jako bych to ani nebyla já, jak trochu trhavě, se zaváháním, vkládám svou dlaň do té jeho.

Zima? Hlad? Tak co mě přesvědčilo?
Proklopýtala jsem s ním provazci deště, co se spouštěly z oblohy, jen ve vchodu jsem se ještě pozastavila a vzhlédla k zataženému nebi. Opět ta otázka, co mi zněla v hlavě hned po tom, co se to stalo. Opět žádná odpověď.
Kdybych nebyla tak ponořená a v obraně stažená do sebe, možná bych dokázala vychutnat tu zvláštně příjemnou, měkkou atmosféru okolo a teplo, co sálalo tomu muži z dlaně. Možná bych si dokázala všimnout rozzářeného výrazu mladé recepční i jejího takměř dětského kouzla ve tváři. Jenže já to všechno vnímala jako za hustou, poloprůhlednou hmotou. Takovou, do níž jsem se propadla a pak se octla tady.

Lili... alespoň něco smysly stačily zachytit, stejně jako jméno toho muže. Bez jakéhokoli slova a s pohledem upřeným spíš na podlahu, než kamkoli jinam, jsem se rozešla k výtahům. Postupně blikající čísla pater byla nepodstatná. Stejně tak chodba. Číslo dveří mi však utkvělo v paměti, jako by je tam někdo vypálil. Tělo okamžik zaprotestovalo, ale další záchvěv zimnice pod provlhlými šaty ho přiměl k pohybu spíš, než mužovo pobídnutí. Sotva jsem něčemu z vybavení věnovala pozornost. To se však změnilo při pohledu na akvárium a zjištění, že v něm jsou skutečné ryby. Naklonila jsem hlavu na stranu a na tváři se objevil lehounký úsměv, zastřený sněním. Nezlobila bych se, kdyby mě tam nechal stát samotnou delší dobu. Kdo by se také bránil odchodu od něčeho, co mu připomnělo to, co miloval? Bolest z připomenutí toho, že je to patrně nenávratně ztraceno, přijde až později.
Nechám se zabalit do osušky, i když pohled od akvária neodtrhnu, dokud je to možné. Ale díky tomu jsem byla už schopná lépe vnímat, co se děje okolo mě a kde jsem. Přesto jsem na jeho slova nijak neodpověděla, ani nekývla hlavou. Místo toho jsem se rozhlížela po ložnici, pohled mi nakonec sklouzl na župan.

„Našel jsem ji na ulici. Mám dojem že se ztratila a nebo utekla.“
Nakloním hlavu na stranu. V hrudi nepříjemně bodlo a krk se stáhl.

Ne... já se... propadla... zašeptá v mysli můj vlastní hlas, přesto podivně cizí. Chvíli na to se bolest z poznání ztráty rozšířila do celého těla a zkroutila jej do něčeho, o se podobalo embryu v matčině břiše. Jenže to mě neochrání. Žádné tu není...

Vztáhla jsem po několika zdánlivě nekonečných minutách ruku a ta se dotkla hebounkého plyše županu. Pocit příjemného mrazení z té měkkosti mě donutil zvednout se a posadit. Tiché vzdychnutí spolu s mokrou látkou šatů přes hlavu. Opětovné zachvění těla pod náporem zimy, vzápětí však toho opačného. S mokrým balíkem šatů, z kterého odkapávala voda, jsem se natáhla po klice a otevřela opatrně dveře. Stejně tak jsem vyšla ven, snad jako bych čekala, že se pode mnou propadne podlaha. Stála jsem tam, vprostřed místnosti, s promáčenými šaty v ruce. Ale župan krásně hřál a krom těla pod tím teplem roztávalo i mé vlastní já. I když v tom úplném bránily ruce, prsty tak trochu křečovitě zakleslé do studené látky.
Oči sklouzly zas k akváriu, rozešla jsem se k němu přeci jen trochu rychleji a pozorovala ryby, co se v něm vznášely, jako mořští ptáci. Opět mě to přimělo se usmát, i když se to mohlo jevit jako malicherná hloupost. Pro mě nebyla.

V kanceláři

Lidé mizí. Jako by si je Metropol dávala k snídani. Obědu i večeři. Někdy večeří dost pozdě, v hlubokých stínech noci. Někdy i svačí. A já jsem ten, kdo je Městu zase vyrve z chřtánu. Někdy má příběh šťastný konec. Většinou ne, je lepkavý a drží se vás, stejně jako krev oběti na bílé košili... Jenže poslední týden mizeli jen ti, o které nikdo nestál. Že by se neztratil nikdo, tomu nevěřím.

Bože, to byl zase den, pomyslím si a zvednu popelník. Pod popelníkem je fotka posledního hledaného. Zašklebím se, přetrhnu pejska vejpůl a hodím fotku do koše. Never more! Pohodím popelník na stůl, až to zařinčí. Moji poslední ex tohle vytáčelo do červenýho. Vedle si hodím nohy v botách a natáhnu se pro cigáro. Za asistence štiplavého kouře z levných cigaret začnu přemýšlet.

Poslední týden byl dost na houby. Případ pořádně žádný. Když nepočítám tu komedii s pejskem. Cézar se ztratil. Jsem málem spadl ze židle. Prej: „Jako Jůlius?“ Holka se div nerozbrečela. V jejím věku měla spíše řešit, jestli je bi nebo jestli spí její přítel s její ségrou.

Zavrtím hlavou: Kam ten svět spěje?

Přitom by neměl být v tomhle podělaném a bohem prokletém městě problém najít normální práci pro soukromé očko! Aspoň sledování nevěrného manžela nebo tak něco. Jenže to ne. To já musím koupit nějakou kravinu. Hledat zaběhlého psa! To už je lepší sedmnáctka, se kterou mlátí hormony a uteče papínkovi z domu se začínajícím rokovým zpěvákem. To aspoň končívá šťastně. Papá je dědečkem a holčina pochopí, o čem je svět. Pravda, jí to tak šťastné nepřijde...

Odklepu popel do popelníku a pak cigaretu udusím. Dojdu si do ledničky. Zase rupla žárovka. Vyměním ji později. Možná. Ve slabém světle zamžourám dovnitř a pak vytáhnu z mrazáku, který se sebevědomě drží nad bodem mrazu posledních pět let, whisky. Naleju si do skleničky a hodím to do sebe.

Přepočítám prachy, co jsem inkasoval za psí známku. Docela to ujde. Nezačnu dělat zvířecího detektiva? Hlásek říkající „never more, never more“ nějak ztichl.

Rozhlédnu se kolem. Všechny šipky v terči, ani jedna trefa. Instantní těstoviny začínají zapáchat. Ne, opravdu nechci vědět, co v tom je, že to tak smrdí jen pár hodin po dovaření. Uklidit? Tak jo. Vezmu talíř a i s parodií na jídlo skončí v koši. Podlaha? Ne, ta je dobrá, zhodnotím. Zazvoní telefon. Napružím se, jak se leknu, hmátnu po sluchátku, podjede mi židle na které se houpu a s rachotem tak tak udržím rovnováhu.

„Jo?!“ zařvu do telefonu a chytám při tom sklenici, kterou jsem odkopl ze stolu. Pozdě.
„Kurva,“ zasyčím, „ne ségra, to nebylo na tebe. Něco jsem rozbil.“ Pohledem vyhledám střepy. Támhle mi nevadí, uklidím to pozdějc. Možná.
Mrknu na hodinky, osm večer. Jo, to by šlo.
„Jasně, že se chci sejít. Hotovej případ, jsem při penězích,“ pochválím se, „zvu tě. A čímž pádem mám volno, takže jsem nažhavenej na jakýkoli případ, co pro mě máš. Tak ... za půl hoďky U Kulhavýho?“

Gorgova restaurace

Zvláštní, jak mne neznámá směs koření doprovázející úžasný kus masa, dokázala tak neuvěřitelně zabavit, nutíc mě neustále přemýšlet nad tím, jestli tvůrce toho jídla podepsalou smlouvu s Ďáblem nebo do něj nenápadně vmíchal něco málo příjemného fetu. Ani jedno, jelikož Gorga moc dobře znám a vím, že on je jednoduše kuchařský génius. A navíc, na to, jak dlouho to jídlo jím, se nedostavily žádné halušky.
Každým dalším soustem jsem se utvrzoval v tom, že bych pro takové jídlo i vraždil a už jsem začalínal vymýšlet bláznivý plán, díky kterému bych se zmocnil toho úžasného receptu. Pak bych musel unést i Gorga, jelikož vaření je umění a chce to mít cit, který já postrádám ve velkém.
Kdyby mne cosi nevyrušilo, určitě bych dotáhl svůj plán do detailu a později i uskutečnil, teď jsem se jen díval za kuličkou hrášku, vesele se kutálející po stole, připravujíc se na odvážný skok ze stolu. Zvedl jsem hlavu od talíře a podíval se na hráškového útočníka.
„Už mě vnímáš?“ Nicol se tvářila poněkud uraženě a její výraz se nezměnil ani po tom, co jsem se pokusil zahluhlat „jistě“ s vidličkou v puse. Začínal jsem pomalu litovat toho, že jsme zašli zrovna sem. Kdybychom to vzali do té hnusné knajpy, jak původně Nicole navrhovala, určitě bych se jí věnoval mnohem víc.
„Přece jsme šli na večeři, tak se musím věnovat i jídlu...“ Odpověděl jsem Nicole na svojí obhajobu hned po tom, co se druhá hrášková střela uhnízdila v mém talíři. Ale měla pravdu. Už je to dlouho, co jsme se viděli. Buď měla moc práce ona a nebo jsem já někde lítal a chytal ty plechové avatary.

Nestávalo se moc často, aby si Nicole na něco stěžovala a zvláštně pak na své spolupracovníky. Tahle Janis musela být opravdu něco extra, když Nicole uvažovala o tom, že jí vyhodí. Já v tom zase takový problém neviděl. Sice nevím, jestli se může stát pouhá sekretářka tím, co dělá Nicole, ale když už jí nemůže vyhodit, stačí ji přeci přeložit. Ať ohrožuje místo někoho jiného.
Než jsem ji na to stačil odpovědět, náhle změnila téma. Na její otázku jsem jen nerozhodně pokrčil rameny a dál se rýpal vidličkou v jídle. Myslel jsem si, že tahle večeře má být dnešní noční akcí, ale jak se zdá, Nicole chce ještě někam vyrazit
Když už o tom mluví, určitě má něco v plánu...
Cítil jsem v tom zradu. Nicole věděla, že jí nedokážu říct ne, vlastně skoro nikomu, a tak toho mohla využít, aby mě vytáhla na nějakou hloupost. Žena jejího postavení často chodí na různé nóbl společenské události a ty já zrovna dvakrát nemusel. Hromada falešných, bohatých a povrchních lidí. Z té představy mi naskočila husí kůže.
Přicházející Gorgo byl zázrak shůry. Vždycky věděl, v jakou dobu má přijít a aby mě potěšil, zase měl po dlouhé době ten úžasný čokoládový dort.
„Gorgo, bylo to úžasné. Kdyby bylo výborné jídlo trestné, tak dostaneš na doživotí.“ Usmál jsem se na něj a svá slova potvrdil téměř prázdným a pomalu i znovu čistým talířem.
„Tak pro Nicole dýňový koláč a u mě snad víš... O tom čokoládovém dortě se mi už i zdálo...“ Dalo práci zase nemyslet na jídlo a zatímco Gorgo odešel spokojeně vyřídit objednávku, pohledem jsem se vrátil zpět na Nicole.

„Takže... Kam bys chtěla potom vyrazit?“ Bylo to, jako bych si uvázal sám oprátku, ale mne krom baru nic nenapadlo. Nechat vybírat ženu znamenalo, že muže obvykle zavlekla někam, kde se mu to dvakrát nelíbilo. Nechat Nicole vybírat znamenalo, že se mi to nebude líbit určitě. Ale tak co, ať má taky jednou radost. Nemusíme pořád chodit do baru, kde se jako zázrakem objeví i Geco a všichni se zlejeme takovým způsobem, že už se nikdo neudrží na nohou.

S otcem

Nakonec se tedy vyzvání "dále" ozvalo a já jsem, držíc si jednou rukou šaty, vstoupila do otcovi pracovny.
Ahoj tatínku..
Řekla jsem mile a sledovala jsem, jak se od jeho nyní už holé hlavy odráží světlo, když se sklání nad jakýmsi štosem papírů.
Otec vstal a s rozevřenou náručí došel ke mě.
"Kálí... vypadáš báječně."
Řekl, stiskl mi ramena a se zájmem si mě prohlédl.
"Kam se chystáš jít, dítě?"
S lehkým povzdechme jsem na něj pohlédla, ale nakonec jsem ho pohladila po paži a usmála se na něj.
Jako vždy..Je tak vytížený, že zapoměl..

Nakonec si ještě zpátky sedl k nějakým papírům a na jeho poznámku o "něčem přes ramena" jsem se jen zasmála.
Nebude to potřeba,bude tam teplo.
Mrkla jsem, ale tak, aby poznal, že se o tom nehodlám dál bavit.
Prostě výběr oblečení byla jen a jen moje záležitost, i když to myslel dobře.
Pohlédla jsem na něj.
Tatínku, ještě že mě máš, viď? No tak si vzpomeň..
Kolikátého dneska je?
Dnes se přece koná ta velká slavnost, kde nesmíme chybět.
Pohlédla jsem na něj a zářivě se usmála.
Ještě chvíli pracuj, já ti zatím přinesu něco,co si vezmeš na sebe.

S tím jem se otočila,nechala jsem ho dodělat to,co nestihl a odešla jem do jeho šatny.
Vybrala jsem černý smoking, bílou košily a černou kravatu. Dlouhý, černý a velice luxusně vypadající kabát, černé boty, černé ponožky k tomu a bylo vybráno.
Nic složitého, protože v jednoduchosti je krása.
S lehce samolibým úsměvem jsem se vrátila k němu do pracovny a tohle všechno jsem položila přes opěradlo křesla.
Tak..tohle si vezmi na sebe a za deset minut se sejdeme u auta, jinak to vážně nestihneme, otče.
Trošku káravě jsem na něj pohlédla, otočila jsem se a odešla jsem z pracovny pryč, stále si držíc cíp šatů,abych si je nepřišlápla.
Po cestě jsem potkala služebnou.
Doneste mi pomerančový džus, hned!
Vyštěkla jsem na ni a posadila jsem se v obývacím pokoji na velmi prostornou,koženou sedačku.
Džus po chvíli přistál předemnou a já mávnutím ruky služebnou zase odehnala.
Čekala jsem sedm minut s očima připíchnutýma na hodiny, dopila jsem džus a zvedla jsem se.
Prošla jsem přes obývák a halu k domovním dveřím a nechala si je domovníkem otevřít.
A ne,že tady zase bude nějaký problém, než se vrátíme, jasné?
Pohlédla jsem na domovníka s tvrdým výrazem a pomalu jsem zamířila k autu.
Pohled se mi toužebně zastavil na černém Ferrari, které jsem měla na občasné výlety, ale ihned jsem pohled vrátila k černé limuzíně, jejíž zadní dveře mi řidič přidržel ihned,jak mě vyděl vycházet ze dveří.
Děkuji..
Usmála jsem se na něj,abych taky jednou byla milá, nasedla jsem do auta a čekala na otce,který měl co nejdříve přijít.
Nalila jsem si sklenku vína a hleděla skrz zatemněné okýnko na domovní dveře.

Luisa (Lulu) Cooper

“Já ti dám krevety! Budeš jíst co ti dám!“ zavolala Sindy se smíchem v odpověď.
Jak jsi Skota drbala, tak začal blaženě vyplazovat jazyk a hrabat nohou ve vzduchu, jak už to psy dělají. Ale když jsi Skota vyhnala z postele, poslechl i když trochu neochotně, přesto slezl a začal za tebou radostně poskakovat dokud jsi se nezavřela v koupelně.
Když jsi se náležitě zkulturnila, odešla jsi do kuchyně, kde na tebe čekala snídaně spolu už s učesanou Sindy. Natáčky si sundala a teď ji pohledný obličej zdobily krásné, zlatavé lokny. Kuchyně, byla normální, středně velká a na to že máte poměrně dost peněz a mohli jste si dovolit lepší, tak jste ji prostě nechávali takovou jaká je. Tmavě oranžové skříňky spojené se světlejším dřevem, vypadalo to pěkně.

Začala jsi jíst a při tom krmila Skora, který ti s kňučením pokládal hlavu na koleno nebo ti olizoval lýtko a jednoduše se snažil žebrat a také že vyžebral.
Sindy se na tebe podívala káravě, hned jsi sebe i jeho začala bránit. “Co? Vyzáblej? Chceš snad říci, že ho dostatečně nekrmím? Ty jsi ho spíš rozmazlila a je rozmlsaný až běda.“ A také se pustila do jídla.
Když jste dojedli nechali jste nádobí být, na to jste měli dost času později, Sindy si na sobě nechala džíny a tričko s mikinou, nakonec ona tam měla šatnu, kde měla všechny své róby a malovátka.
Sešli jste se před vchodem, Sindy si tě kritickým pohledem prohlédla. “Sluší ti to.“ Řekla spokojeně a vyšli jste z bytu. Jak jsi zamykala, slyšela jsi Skota škrábat na dveře a kňučet. To dělal vždycky, bylo mu bez vás prostě smutno a vždycky ti to div netrhalo srdce ho nechávat doma samotného.

Sjeli jste výtahem, do přízemí a venku nastoupili do stařičkého Ferrari, sice to byl hodně starý model, ale v perfektním stavu v tmavě modré barvě. Chvíli jste museli čekat než se vám podařilo dostat se z parkovacího místa do silnice. K večeru je vždy provoz nejhorší.

Ona událost se konala ve starém divadle, kde sice už nehráli, ale stále se to tam využívalo na různé slavnosti, módní přehlídky a podobné akce.
“Takže, Lulinko. Až tam dorazíme musíš se na chvíli zabavit sama. Já se půjdu zkrášlit do šatny a pak se k tobě přidám, dokud pak nepřijde má chvíle. A čekám, že budeš hned u podia s rukama nahoře jako při rockovém koncertě.“ Zavtipkovala.
Trvalo to skoro hodinu než jste tam dojeli, hlavně kvůli tomu že už dva bloky jste jeli skoro krokem, když jste se dostali do fronty mířící také na slavnost.
Vypadali jste trochu podivně v té frontě limuzín a nejnovějších vznášejících se automobilů, které byli dokonale ekologické nebo se to o nich aspoň tvrdilo.
Konečně jste jeli kolem oploceného pozemku, obrostlí břečťanem, pokud tedy nebyli umělé a už jste viděli divadlo.
odkaz

Bylo to hezké stavení, žádná moderní příšera, naštěstí se ještě takové domy dochovaly. “Oooohh… krása.“ Vydechla Sindy, jistě, jí se tyhle věci líbily.
Po tom co použila Sindy svou kartu u brány, jste vjeli dovnitř a zastavili před vchodem, kde si váš vůz převzal muž v saku a odjel s ním, aby mu našel místo na parkování.
Znovu jste museli ukázat průkazku než vás pustili dovnitř, tam jste se museli prokázat průkazy, nechat se prohledat na zbraně a nechat se zapsat. Tady tedy brali bezpečnost hodně vážně.
“Chvíli jsem si myslela, že se dovnitř nedostaneme. Ti chlapíci u vchodu vypadali poměrně drsně.“ Řekla Sindy, ale usmívala se.
Sešli jste po schodech o jedno patro a pak prošli otevřenými dvoukřídlými dveřmi rovnou do sálu.
odkaz

Kdysi tam jistě byli sedačky, ale ty už byli dávno pryč, místo nich tu byla rovná, dřevěná podlaha, rozestavěné kulaté stoly ke kterým si mohlo sednout až deset lidí. Pódium bylo velké, s krásně modrými závěsy a vlastně vše tu bylo vyzdobené do modra a pavích barev.
Už tu bylo poměrně dost lidí, číšníci v býlích oblecích chodili mezi hosty s tácy plných pití a různých pochoutek.
Nemluvě o Švédském stole, kde jste si mohli vzít cokoliv na co by jste měli chuť.
Muži, staří i mladí, všichni měli saka, kravaty nebo motýlky, ženy v těsných, slušivých šatech, dlouhé róby i krátké sukně a všech barev. Dokonalá snobárna, dokonce si sem i pár lidí vzalo i své snobské dětičky.
“Doufám, že si tu najdeš nějakou zábavu zatím co se budu převlékat.“ Řekla Sindy a rozjařeně se rozhlížela.
“Koukám, že je tu pár moc pěkných chlapů.“ Šťouchla do tebe s úsměvem, když kolem vás prošli dva muži. Na první pohled bratři, jen jeden měl černé vlasy zatím co druhý je měl delší a hnědé. Oba dva pohlední se širokými rameny a v tom saku jim to hodně slušelo.
Černovlasí se za vámi ohlédl a pak se znovu obrátil na bratra, na to se ohlédl i ten, ale pak se vám ztratili z očí.
“Ti by nebyli špatní. Oba pěkní, sourozenci, jistě bohatí. Co?“ znovu do tebe šťouchla s úsměvem.
Na pódiu zatím začala hrát kapela nějakou klasickou hudbu.

Arrayah

Daniela zavrtěla hlavou. “Ale dítě. Vždyť jsi nebyla venku už ani nepamatuji. Myslím, že by jsi si trochu zábavy zasloužila. A o otce se nemusíš bát. Sednu si k jeho posteli a budu ho hlídat. Stejně jsem chtěla pokračovat v pletení. Už jsem ti říkala, že má dcera bude mít dítě? Ještě nevíme co to bude, tak chci uplést jak růžoví tak modrý svetr a také ponožky a čepičky. Už mám skoro hotovou růžovou čepičku.“ Celá se rozzářila jen při zmínce že bude mít vnouče.
Nakonec zavrtěla hlavou. “No… tak dohled nad tvým otcem bychom měli vyřešený s tím, že nerada děláš něco proti otcově vůli, to snad chceš napořád zůstat tady? Vždyť tu nemáš skoro žádnou zábavu. Navíc. Ti to vidím na očích, jak by jsi ráda šla.“ Přešla ke tvé skříni, kterou otevřela a začala si prohlížet tvé šaty.
“Otec to nezjistí. Stále bude přesvědčený, že jsi jeho slušná, hodná holčička, která dělá vše pro jeho radost, ale často ne moc nadšeně.“
Vytáhla jedny šaty, které hned zase vrátila. “Tady nejspíš nic vhodného nenajdeme. Pojď. Půjdeme do ložnice nebožky paní Alexis. Jsem si jistá, že ve skříni bude mít nějaké vhodné šaty tvé velikosti.“ Usmála se, ale pak se zarazila.
“Nebo jinak. Ty se první najez. A já sem přinesu ty šaty.“
Než jsi ji stačila zadržet už se za ní zavírali dveře.

Po půl hodině se vrátila a nesla dvoje šaty. “Našla jsem dvoje šaty, které si myslím že by ti moc slušely. Tak… které se ti líbí víc ty zkusíme první.“ A zvedla šaty, aby jsi si je mohla prohlédnou.

odkaz
odkaz

Rain/Roxy

V akváriu bylo několik druhů ryb, byli tam ryby s krásnými barevnými ocasy, duhovými těly, bylo to skoro jako dívat se na koráloví útes.
U akvária bylo několik krabiček, bylo to několik druhů krmení a přípravků na výživu rostlin nebo zbavování se parazitů ve vodě.
Po chvíli tvou pozornost upoutal další zvuk, který přicházel z vedlejší místnosti, kde jsi tušila kuchyni. Znělo to jako zacvrlikání nějakého ptáka.

Došla jsi ke dveřím a nahlédla jsi do místnosti. Opravdu to byla kuchyně, Gary zrovna zaléval horkou vodou čaj a před sebou měl hrnec ve kterém něco vařil, když jsi se, ale pořádně nadechla ucítila jsi příjemnou vůni z které jsi se div neoblízla. Pak jsi si všimla, že na druhé straně místnosti je velká klec ve které seděli dvě zelenožluté Andulky.
Dveře vrzly, Gary vzhlédl a zadíval se na tebe. “V pořádku?“ zeptal se tě a pokynul ti rukou abys šla dál.
“Pojď si sednout. Mám tu pro tebe polévku. Je sice instantní, ale trochu jsem spěchal na to, abych ji udělal pořádně.“ Řekl a vytáhl ze skříňky nad hlavou talíř do kterého ti nabral polévku a pak položil na dřevěný stůl. Ostatně celá kuchyň byla ze dřeva nebo její imitace, tedy až na pracovní desku, která vypadala jako z bílého mramoru. K talíři ti položil pak ještě čaj a jednu velkou a jednu malou lžíci.

Když se na tebe znovu podíval, všiml si že držíš své mokré oblečení, přišel k tobě. “Děj mi je. Dám je vyprat a opravit. Zítra je budeš mít zpět.“ Natáhl ruce a čekal až mu oblečení sama dáš.
Když jsi tak udělala, pousmál se a kývl hlavou ke stolu. “Teď se zkus najíst. Za chvíli jsem zpět.“ Řekl, prošel kolem tebe a odešel z kuchyně.
Když jsi se podívala na talíř zjistila jsi, že je to nudlová polévka, všimla jsi si, že vedle lednice leží chlebovník ve kterém jistě bylo nějaké pečivo. Dát si ho k polévce by tě nejspíš víc zasytilo.

Rick O’Shela

“Fajn. Jsem ráda, že jsi tak zapálený brácho. Protože tenhle případ je poněkud oříšek, ale… no to se dozvíš. Tak zatím.“ Rozloučila se s tebou a zavěsila.
Popadl jsi svůj kabát, nastrkal si do kapes vše potřebné a snad i nepotřebné, než jsi vyrazil na schůzku se svou drahou sestřičkou.
Venku jsi nastoupil do svého otlučeného Porshe a vyrazil jsi do baru U Kulhavého, kde jste se měli setkat.
Tam by jsi trefil snad i poslepu, ale raději jsi to neriskoval.
Na místo jsi dorazil během dvaceti minut.
Když jsi vešel, věděl jsi, že Sarah tam ještě nebude, barman tě mávnutím ruky pozdravil, už jste se znali, nakonec není vůbec špatné mít za přítele i barmany, kterým se opilí zákazníci svěřují. Ano není to jen ve filmech, opravdu se jim lidé svěřují, někdy jsou lepší jak zpovědnice v kostele i když oni nejsou vázáni slibem mlčenlivosti.

Posadil jsi se k baru a objednal si, chvíli jste si s barmanem povídali. Oto byl ještě poměrně mladý barman, ale z nějakého důvodu už teď začal plešatět a vypadal starší než ve skutečnosti byl.
O necelých sedm minut později dorazila i Sarah, na sobě měla jako vždy černé kalhoty, bílé tričko a kabát. V tom jste si byli trochu podobní, také ráda nosila dlouhé kabáty i když ona neměla jen jeden a vždy vypadala upraveně. Ale vzhledově jste si vůbec nepodobali, tedy až na barvu vlasů a možná stejný odstín očí, ale to bylo už opravdu všechno. Stejně jako ty jsi byl fešák tak ona byla zase fešanda i když se vůbec nemalovala a příliš nezvýrazňovala svou ženskou stránku, ale pořád byla hezká. Ale kvůli práci si nikdy neudržela žádného chlapa, nejspíš jako ty zase žádnou ženskou.

“Ahoj.“ Pozdravila tě a odložila si kabát, posadila se vedle tebe a objednala si Skotskou s ledem.
“Konečně pryč z práce. Normálně začínám docela vážně uvažovat o dovolené.“ Ušklíbla se.
“Což by bylo asi poprvé. Kolegové by z toho určitě měli šok.“ Sice se tou myšlenkou bavila, ale příliš na své práci lpěla a tak to nejspíš neudělá.
“No, ale asi jsi zvědaví na ten případ co?“ sáhla do kapsy odkud vytáhla svůj přenosný počítač a vložila do něj maličký disk.
“Je to hodně starý případ. Ale fakt starý. Asi tak dvacet let. Tenkrát na policii přišel pár z Babylonu. Nahlásili zmizení své dcery, až později se zjistilo, že je to ve skutečnosti Avatarka, kterou, ale vychovali jako normální lidskou dívku. Podle všeho ani netuší, že je ve skutečnosti stroj. Roxy se jmenovala nebo také ji říkali Rain. Pustili ji ven, ven jako pryč z Babylonu aby se také seznámila víc se světem mimo jejich zelenou komunitu. Ale už se nevrátila. Hned to šli nahlásit, samozřejmě ji hledali jak to jen šlo, ale ti její „rodiče“ nedali Roxy žádný čip, podle kterého by se dala najít a tak hledání bylo vlastně k ničemu a po dvou dnech ten případ dali k ledu.
Od té doby její rodiče chodili na policii každý rok a snažili se pátrání obnovit nebo jestli nezjistili něco nového.“ Vysvětlovala ti a podala ti svůj počítač, abys si mohl přečíst zprávu.
“A pořád chodí. Rok co rok. Jen teď už chodí jen její matka. Už je poměrně stará a její manžel zemřel. Je to poměrně… dojemné, že celou dobu a pořád doufají, že se ta jejich dcera Avatarka najde.“ Napila se svého pití.
“Když se objevila tentokrát, navrhla jsem ji, že bych zkusila zkontaktovat tebe, ale že když ten případ vezmeš, tak bude muset zaplatit. Dala poměrně výhodnou nabídku. Zaplatí ti za každý den tvé práce dvě stě dolarů a za to, když ji najdeš tak nejen že ti zaplatí ty dny, ale také dalších třicet tisíc. Což je poměrně solidní nabídka.“ Pokrčila rameny.
“Problém je asi v tom, jestli jsi ochotný to vzít. Bude to totiž hodně těžký případ, nakonec je to dvacet let. A Avatar bez čipu… já bych si na to tedy netroufla.“
Zmáčkl jsi tlačítko fotky u dokumentu a tak jsi se mohl podívat, jak zmizelá vypadá.
odkaz

Ale jinak jsi se z dokumentů nic moc dalšího nedozvěděl. Vlastně ti vše řekla Sarah, další jediné co tam bylo byli obvyklé informace o té Roxy. Kdy a kde byla vyrobena, kdy spuštěna, zjistil jsi že si ji rodiče původně koupili jako dítě, než pak ji nechali přenést paměť do nového, už dospělého těla. Roxy tvrdili, že měla nehodu a byla v komatu. Pak místo bydliště, ale to bylo asi tak všechno.

Cool Hand

Uculila se při tvé chabé výmluvě. “No to jistě. Ale ty se věnuješ „JENOM“ jídlu.“ Odfrkla si.
Když k vám dorazil Gorgo a začal jsi vychvalovat jeho jídlo, tvářil se spokojeně jako prase v žitě.
Když jsi pronesl, že se ti o jeho čokoládovém dortu i zdálo začal se bobře smát. “A nemám ti třeba zbytek zabalit na doma?“ zeptal se, poklepal tě po rameni a šel vám zařídit sladký zákusek.
“Páni. Ale je to pravda. Tady vaří asi nejlépe v celém městě. Nedivím se, že tu má pořád plno. I když jak se zdá, díky tomu, že jsi stálí zákazník tu máš vždycky místo.“ Usmála se.
Zajímal jsi se kam by chtěla Nicol vyrazit, zamyslela se, vidličkou si poklepala po rtech jak přemýšlela kam se vydat.
Mezitím vám přinesli koláče, tvůj pěkný kus čokoládového a o něco menší kus pro Nicol, ta si nestěžovala, nakonec možná být větší, tak by si spíš stěžovala, že to by bylo moc na její váhu.
Zatím co ona se rozmýšlela ty jsi se s chutí pustil do koláče, jako kdyby jsi se zakousl do čokoládového obláčku, úplně se ti rozplýval na jazyku.
“Slyšela jsem, že dnes se koná nějaká velká slavnost, ale…“ Zadívala se na tebe a zaváhala, pak se ušklíbla.
“Ale to by se mi muselo chtít tak daleko jet a navíc bychom museli jet domů se převléknout. To je moc práce na člověka co se právě dobře najedl.“ Snědla kousek svého koláče a spokojeně vydechla.

“Jak by se ti líbilo zajít ke mně domů, otevřít láhev vína a pak vytuhnout před televizí? Mě se nikam nechce, ale zase se mi nechce být samotné. Co říkáš? A neboj se… nemám žádné postranní úmysly.“ Mrkla na tebe s úsměvem.

Kálí

Pobídla jsi otce, aby si vzpomněl. Podíval se na tebe a zamyšleně svrásčil obočí, jak si snažil vzpomenout.
Nakonec jsi to, ale vzdala a připomněla mu tu slavnost. Plácl se do čela. “Já hlava děravá. No jistě!“ vydechl.
Řekla jsi, že mu dojdeš pro nějaké vhodné oblečení, přikývl a zase si sedl za stůl.
Vybrala jsi pro něj vhodné oblečení a hned se k němu zase vrátila, když jsi vešla otec znovu vstal a došel k tobě.
“Co já bych si bez tebe počal.“ Přiznal a dal ti pusu na tvář, řekla jsi mu že za deset minut se sejdete u auta, přikývl a začal se převlékat. Ty jsi zatím odešla, čekat. Jak uběhlo skoro těch deset minut odešla jsi k limuzíně, řidič v obleku ti přidržel dveře, poděkovala jsi mu a on se ti v odpověď uklonil, jako nějaké princezně.

Tvůj otec se dostavil o něco později, nasoukal se za tebou do limuzíny a uvelebil se naproti tobě.
Oblek co jsi vybrala mu slušel, skoro vypadal jako jeden z těch klasických Čínských mafiánů ze starých filmů.
“Nejspíš se pozdravíme s pár lidmi, představím tě pár novým, ale pak si už může dělat co se ti zachce.“ Řekl ti plán, který na večírek měl.
“Jen prosím… pokud někam půjdeš… nevím… domů nebo kamkoliv jinak tak mi dej vědět, abych věděl že tě pak nebudu muset hledat.“ Požádal tě.

Ona událost se konala ve starém divadle, kde sice už nehráli, ale stále se to tam využívalo na různé slavnosti, módní přehlídky a podobné akce.
Trvalo to skoro hodinu než jste tam dojeli, hlavně kvůli tomu že už dva bloky jste jeli skoro krokem, když jste se dostali do fronty mířící také na slavnost.
Stáli jste ve frontě limuzín a nejnovějších vznášejících se automobilů, které byli dokonale ekologické nebo se to o nich aspoň tvrdilo. Také jsi si všimla, že před vámi stojí nějaké staré Ferrari, temně modré barvy. I když to byl hodně starý model, tak stejně vypadal jako kdyby byl úplně noví. Asi nějaký milovník starých aut.
Konečně jste jeli kolem oploceného pozemku, obrostlí břečťanem, pokud tedy nebyli umělé a už jste viděli divadlo.
odkaz

Bylo to hezké stavení, žádná moderní příšera, naštěstí se ještě takové domy dochovaly.
Sešli jste po schodech o jedno patro a pak prošli otevřenými dvoukřídlými dveřmi rovnou do sálu.
odkaz
Museli jste se dostat přes tři ochranky, nakonec zde bude hodně významných lidí a tak si nemohli nějaký atentát dovolit. Dokonce jste se museli nechat i prohledat, což tušíš jednomu z ochranky dělalo i radost.

Kdysi tam jistě byli sedačky, ale ty už byli dávno pryč, místo nich tu byla rovná, dřevěná podlaha, rozestavěné kulaté stoly ke kterým si mohlo sednout až deset lidí. Pódium bylo velké, s krásně modrými závěsy a vlastně vše tu bylo vyzdobené do modra a pavích barev.
Už tu bylo poměrně dost lidí, číšníci v býlích oblecích chodili mezi hosty s tácy plných pití a různých pochoutek.
Nemluvě o Švédském stole, kde jste si mohli vzít cokoliv na co by jste měli chuť.
Muži, staří i mladí, všichni měli saka, kravaty nebo motýlky, ženy v těsných, slušivých šatech, dlouhé róby i krátké sukně a všech barev.
Tebe samozřejmě první zajímali pěkní muži, kterých tu bylo už po pár pohledech poměrně dost.
Na pódiu začala nějaká skupina hrát nudnou, klasickou hudbu, jen jsi mohla doufat, že takhle tu nebudou hrát věčně. Klasice je sice fajn, ale někdy ji je příliš. Navíc dnes jsi si ji užila víc než dost.
“Ale… támhle vidím, Regena. Pojď, Kálí.“ Nabídl ti otec rámě, když jsi se do něj zavěsila, vydali jste se k muži, ve věku asi pana Noxe, ale na tomhle se čas poměrně více podepsal, hlavně na čele a kolem očí měl hluboké vrásky.
Věděla jsi, že je to jeden z otcových obchodních partnerů, jeden z mnoha, občas jsi ho u vás viděla, ale už to byl aspoň rok co jsi ho viděla naposledy, ale jinak jsi s ním nikdy nemluvila.
Otec tě představil, chvíli si povídali zatím co ty jsi si prohlížela další hosty, vzala jsi si sklenici s vínem a s chutí se napila, chutnalo výborně, samozřejmě tady nemohli ničím šetřit. To by si jistě nedovolili.
Zatím co jste obcházeli otcovy známé, ty jsi hledala mezi hosty někoho pro tebe zajímavého.
A také že jsi ho našla, nedal se přehlédnout. Na rozdíl od ostatních neměl žádný oblek, měl na sobě normální černé džíny, na sobě koženou vestu se železnými cvočky a na ramenou připevněnými pírky a pod vestou triko s dlouhým rukávem červené barvy.
Nejvíce výrazné na něm byli jeho vlasy, ty mu stáli nahoru, kromě ofiny a černá se prolínala s červenou. Očividně to byl nějaký drsňák, který se na pohled hrozně nudil.
odkaz = jen nemá ty nalakované nehty.

Setkání se sestrou

Sednu do káry a vyrazím k baru. Máme to se ségrou každý na půl cesty a máme to tam rádi. Je to tam takové osobní. Sice občas zajdeme jinam, ale U Kulhavýho, to je naše místo.
Že jsem pil mi dojde až při jízdě autem. Já totiž ty whisku nějak moc nepočítám. Stejně je to nějaký levný šunt. A navíc, co, ségra mě poveze zpátky. Ta přece nepije...

S Otíkem jsme probrali kde co, pochopitelně osazenstvo baru, které tu zrovna není, pak auta, fotbal (který nesleduju, ale nějak to vždycky zvládnu), chlast a ženský. Jak jinak taky. To, že není zavázán slibem mlčenlivosti, se mi hodí. Zaprvé proto, abych se dozvěděl, že prsatá Mary, která se mi vždycky líbila, je zase nezadaná. Třeba to s ní tentokrát zkusím. Další důležitá informace, že mě tu hledala Jana. Ex číslo 6. Poznávací znamení, nerozešli jsme se v dobrém a má pocit, že jí dlužím prachy. Kdo ji sem navedl, toho si najdu a přerazím. Vlastnoručně. I kdyby to byl borec tááákhle velikej.

Sarah je tu. Naznačím Otíkovi, že dost drbů a běda, jak jí něco vyžvaní! Omrknu ji, zase krása sama. Škoda, škoda! Škoda, že je moje ségra. Fakt bych si dal říct. Zase na druhou stranu, aspoň jí nemusím zdvořile kupovat pití. Sakra, ta kdyby se nalíčila a vzala si pár dní dovolenou, tak by mohla mít jakéhokoli chlapa, co by chtěla...

„Čau ségra. Co prá...“ nedořeknu. Dovolená? Cože?! Sakra. Sakra. Sakra! Vona se s ním rozešla! No to nééé. Skotská?! A je to v háji. Sarah se rozešla se svým posledním objevem, vegetariánem a abstinentem v jedné osobě, panem inženýrem ’dokonalým’. Což je průser, protože už zase jí maso, chlastá jak duha a ... neveze mě domů.
„Jasný! Dovolená by ti prospěla,“ mrknu na ni a snažím se kontrolovat situaci. Asi pojedu domů podzemkou. To není tak hrozný, ale místní mi přes noc rozeberou i ten můj vrak. Do háje.

„Povídej, přeháněj,“ pobídnu ji a ze setrvačnosti si přihnu svého pití. Už není co ztratit. Poslouchám, co říká, a přitom se prohrabuju informacemi.
„Dvacet let?“ zopakuju nevěřícně. „Jo takhle,“ uvědomuju si souvislosti nestárnoucího těla, „dvacet let je dlouhá doba. Buď holku někde sešrotovali, nebo jí někdo přemázl paměť. Docela humus.“ Stále čtu a přemýšlím, prohlížím informace, je toho celkem dost. Ale dvacet let? Co mě ale přesvědčí, jsou poslední slova. Těžký. Pro Ricka je všechno těžký, ale nic nemožný.

„Jasný, že to beru, dej to sem,“ natáhnu se po počítači a už ho nedám z ruky.
„Mám podmínky,“ zvednu prst, „zaprvý, chci stovku na den. Víc si nevezmu. Ale zase musí počítat s tím, že zároveň budu dělat i na jiných případech. V takovém případě, za takové dny, chci jen polovinu. Zbytek ať dá na charitu. Kousek ode mě je sirotčinec, rozbila se jim kotelna, děcka nemaj teplou vodu a v noci je kosa. Za druhý, třicet papírů ať si strčí za klobouk. Vezmu si jen deset.“ Vůbec, absolutně vůbec si nepřipouštím, že bych nenašel žádnou stopu. Něco najdu. Otázka je, jestli se to staré paní bude líbit.
„Těch dvacet, ať dá na charitu. Domov důchodců na konci města potřebuje rekonstrukci. Hlavně omítku. A za třetí, chci vidět její pokoj. Je mi nad slunce jasný, že je dvacet let ve stejným stavu. Chci ho vidět.“

„Pěkná holka,“ zašeptám spíše pro sebe a stále mi úplně nedochází, že je to stroj. Úplně mě pohltila tato záhada. Lidé se totiž ve skutečnosti neztrácejí. To se jen tak říká. Ztratit můžete klíče nebo peněženku, případně doklady. A stejně se nemůžete zbavit dojmu, že vám je někdo otočil. A tím méně se ztrácejí Avataři. Vždy je někde nějaká stopa. A na stopy, na to já mám nos.

„Začnu na tom dělat zítra,“ rozhodnu se, zavřu počítač a vezmu si disk, „ale teď máme po práci. Pojďme se bavit...“
Zbytek večera kecáme, plkáme o všem možném, s přibývajícím alkoholem pochopitelně končí naše témata u neschopnosti mužů a nesnesitelnosti žen. Zatančíme si na miniaturním parketu, který tady snad někdo postavil omylem a Otík jen vrtí hlavou a podupává do rytmu. Vždycky, když tu jsme, zavírá s námi...


Ráno raníčko, krása, snídanička pohodička...

Au, uvědomím si, že zem je nepříjemně studená a otlačenina od kachliček v koupelně je opravdu bolestivá. Jenže to nic není proti bolesti, se kterou se hlásí hlava. Probudit se v koupelně není až tak od věci. Zvednu se na rukách a vrazím svůj zmučený obličej před zrcadlo. Příval sprostých slov, kterými se sám okomentuji, za ten by se nemusel stydět žádný dlaždič.

Opláchnu se, zapiju tabletku proti kocovině. Pak pro jistotu ještě jednu. Vlezu do sprchy a střídám studenou s teplou. Zapiju další tabletku proti bolení hlavy. V zápětí je všechny vyzvracím. Uvařím si kafe. Matně vzpomínám, jak jsem se sem dostal. Slyším sestřin smích, když se řítíme nocí po čtyřproudovce, jako by to byla jednosměrka. Naštěstí bylo pozdě a nikde ani žádné auto, ani žádní fízli. Nikdy více! Bláznivá ženská.

Když už mám pocit, že můžu vyrazit do ulic aniž by mi bouchla hlava, nahážu všechno špinavé prádlo do igelitky. Kabát hodím přes rameno a vyrazím pěšky o dva bloky dál, do čistírny ’U Sama’. Sam na mě pokývá svou ruskou hlavou od pultu, když se zjevím ve dveřích. Včerejší noc na mně musí být vidět. Vrazím mu do ruky kabát a něco zavrčím. Pak se došourám do prádelny. Narvu to všechno do jedné pračky, tmavé, světlé, nezájem. Jestli se to zničí, stejně jsem to nechtěl.

Vylezu ven a v bankomatu si zkontroluju stav účtu. Sto příjemných papírků se objevilo. Paráda. Hned je vyberu i s něčím navíc. Dnes je totiž TEN den... Ale prozatím zvednu telefon, vytáhnu svůj diář a začnu obvolávat. First things first. Na útržku papíru mám zapsané výrobní číslo. 7464-5354-6875-A8R-3546. Taktak to jde přečíst. Zamžourám na kus papíru a vytočím první číslo.

„Šrotoviště,“ ozve se milý ženský hlas. Není nad to, zase se jednou dovolat ženě, se kterou jsem nikdy nic neměl.
„Ahoj Ágnes, tady je Rick,“ představa ženské navlečené v montérkách, jak si lakuje nehty, mě vždy rozesměje, „můžeš mi prosím ověřit v databázi jedno číslo? Jestli někde sešrotovali Avatara s číslem 7464-5354-6875-A8R-3546.“
Chvilka ticha, klepání do klávesnice.
„Ne Ricku, v naší databázi nic není,“ zašvitoří Ágnes po chvilce. A jestli v její databázi nic není, tak v celé Metropoli nikdo dívku nerozložil na náhradní díly. Alespoň ne legálně.
„Dík, měj se pěkně. Jasně, že se někdy stavím,“ slíbím a zavěsím.

Další číslo na listu.
„Hmmm. Ahoj Ricku. Chceš mluvit se Čmelákem?“ ozve se můj dávno bývalý parťák. Tak velký šéf má novou přezdívku? Vsadím se, že o ní neví.
„Nechci,“ přiznám po pravdě. „Potřebuju, aby ses mi podíval do záznamů, jestli jste nelikvidovali jednoho Avatara. Mám výrobní číslo.“ Lovci, ač se to nezdá, si vedou poměrně dobré záznamy. Počty mrtvých se rádi chlubí.
„Co za to?“ ozve se znuděně.
„Ze starý známost,“ plácnu.
„Tak jo.“

Obvolám ještě pár dalších čísel, opravny, prodejny náhradních dílů, kontrolní stanoviště, celnice, kde co. Všude diktuji výrobní číslo ztracené Avatarky a všude dávám vědět, že mě zajímají i záznamy dvacet let staré. Pečlivě si zapíšu jakoukoli informaci, na kterou bych narazil, i když počítám, že jich moc nebude. Když je vypráno, usušeno a vyčištěno, došmajdám domů.

Vzhledem k tomu, že už vypadám líp, oholím se, a vyrazím do obchoďáku. Chci nový kabát. Musím trochu vypadat, ne? Když procházím pánským oddělením a vybírám za nesmlouvavé asistence přelíčené módní policie jeden z levnějších kabátů (i přes její opovržlivý výraz), pomalu čekám telefonát od ségry. To zas bude...

Slavnost

Potěšeně se usměju. No jasně, že mi to sluší, Sin. Přece ti nebudu na takové nóóóbl akci dělat ostudu. líbnu ji přátelsky na tvář. Sklouznu pohledem na Skota. A ty buď hodný a hezky nám to tu hlídej, chlupáči. mrknu spiklenecky na našeho čtyřnohého mazlíčka. Schovám ti do kabelky nějakou dobrotu. zašeptám mu a vyjdu z bytu. Ani nestačím strčit klíče do zámku a už se začne ozývat škrábání a kňučení. Rve mi to srdce. Ale nedá se nic dělat. Psa by tam nejspíš nestrpěli. I když neznám člověka, který by si Skota nezamiloval. Je to zkrátka miláček.

Dnes jsem nechala řídit Sindy. Sezení za volantem na ní vždycky mívalo blahodárné účinky. Uklidnilo ji to a trému srazilo na minimum. Pokud kdy nějakou měla. Vyrazily jsme do ulic s předstihem. Dalo se očekávat, že v některých částech pojedeme šnečím krokem.
Otočím hlavu na Sindy a pobaveně cuknu koutky. Neboj, holka. Já to tam rozjedu, i z těch největších sucharů se stanou šílenci bažící po tvém božském hlasu! šťouchnu ji loktem. Samozřejmě jsem trochu přeháněla. Zakloním hlavu a přivřu oči. Spokojeně si povzdychnu. Co se dá dělat…budu to tam muset nějak přežít. zamrkám.

Konečně máme na dohled stavbu divadla. Hurá, už jsem se začínala nudit. narovnám se. Takové staré stavby mě svým způsobem okouzlovaly. Ne, že bych byla architektonický fanda. Spíše to bude jejich nenásilnou odlišností. Metropole je plná moderních budov. Takové kousky se pomalu stávají velmi cennými.
Zdárně se dostaneme za bránu a dokonce i před vchod. Sindy hodí klíčky muži v saku, který nám auto zaparkuje. Ještě nás ovšem čekaly procedury spojené s bezpečností. Ještě, že jsem odolala nutkání vzít si sem i jen malý nožík. Se zbraní se cítím jistější. Ale pokud se chce člověk dostat sem, musí něco oželit.

To se oni jen tak tváří, Sin. mávnu rukou hned potom, co řekne, že se bála, zda se dostaneme dovnitř. A kdyby odmítli pustit hvězdu večera, nikde by si už neškrtli. zavěsím se do ní, zatímco scházíme schody. Projdeme obrovskými dveřmi do sálu a já obdivně hvízdnu. To je nádhera. Výzdoba se perfektně hodí k mým vlasům! zasměju se, když se porozhlížím kolem. Vypadá to tu úžasně a luxusně. Dnes to bude ještě legrace.
Pohledem samozřejmě přelétnu a zhodnotím místní společnost. Jestli tu dnes najdu spřízněnou duši, pak se nebudu stačit divit. V těch oblecích a slušivých róbách vypadají všichni tolik rezervovaně. Příliš sem nezapadám, však s tím si hlavu nelámu.
Trhnu hlavou. Hm? Jo, jasně. Samozřejmě, že si najdu zábavu. Zažila jsi někdy, abych se já na podobné akci nudila? usměju se s lehce pozvednutým obočím. Po jejím upozornění si všimnu dvou mužů, zcela jistě bratrů. Na první pohled nevypadají špatně. Očima sjedu i k jejich zadním partiím a našpulím rty. Bereš je oba, zlato? usměju se v okamžiku, kdy se ten černovlasý otočí. Nestačí, že jsou to hezouni. Vsadím se, že bych je dostala na lopatky, ani bych se nemusela tolik snažit. povím s notnou dávkou sebevědomí. Rozezní se kapela. Nudná kapela. Ouuu… ztrápeně chytím Sindy zarameno. Mazej se převléct, hvězdo. Tohle mi rve uši. postrčím ji v před a povzbudivě jí kývnu. Ať už jsi na pódiu. s těmito slovy se otočím na patě a zastoupím cestu jednomu číšníkovi. Mile se na něj usměju a vezmu si sklenku martini.

Tak, ozkoušíme kuráž přítomných zbohatlíků? Kdopak si troufne pozdravit Lulu, které čouhá krajka zpod sukně? rukou si zakryju pusu, abych nevyprskla smíchy. Zhluboka se nadechnu a začnu proplouvat mezi hosty. Nemám zájem dělat první krok. Prozatím. Chci se jen bavit…pohledem. Pokud se tu najde pohodlné křesílko k sezení, tak si ho ihned zaberu, přehodím nohu přes nohu a upíjíc martini budu pozorovat zdejší dění.

Ve svém pokoji

Daniele se mé rozhodnutí očividně nelíbilo.
Její slova byla pravdivá. Je to už tak dávno, co jsem naposledy tajně utekla a užívala si krás Metropole s jejími svody i lehkými neřestmi.
“Jsi moc hodná Danielo, ale já opravdu nevím. Nejsem si jistá, jestli bych měla jít,“ zkusím ještě jednou, jedinkrát namítnout.
Ale když se zmíní o tom, že její dcera čeká miminko, oči se mi jen rozzáří.
“Oh, skutečně?“ usměji se.
“O tom jsi mi ještě neříkala. Moc tedy blahopřeji, Tobě i dceři a přeji hodně zdraví mamince i malému,“ mluvím dál a v mysli si představuji toho malého drobečka.
“Doufám, že k nám pak přijdete všichni na slavnostní oběd. I otce to jistě potěší, měl vaši rodinu vždycky moc rád,“ pokračuji, plna nadšení, jako bych to byla já, kdo dítě nosí pod srdcem. A možná právě tím to je. Já mít děti nikdy nebudu.

Nakonec se ale Daniela vrátila k prvotní problematice.
“Máš pravdu. Již zase, ale stejně si tím nápadem nejsem moc jistá,“ ačkoliv jsem byla rozhodnuta, opět jsem začala váhat.
To už ale Daniela přešla k mé skříni a co víc než jsem se nadále, byla pryč z pokoje.
S tím, že mezi mými věcmi nenajde nic vhodného, měla pravdu. Otec měl ve všem jiný a usedlý názor, a podle toho vypadaly i mé šaty.
Nervózně jsem si popíjela čaj, který mi Daniela přinesla a v hlavě skládala asi na třicet různých důvodů, proč bych dneska neměla nikam jít.
Jídla jsem se ani nedotkla, neboť mě právě přešel hlad. Ostatně jako vždy, když jsem měla udělat něco proti otcově vůli.

Za chvíli se Daniela vrátila a nesla dvoje šaty. Tolik se mi líbily oboje, neboť byly něčím úplně jiným než jsem na sobě nesívala.
Bedlivě jsem si oboje prohlížela a můj seznam věcí, proč dneska nikam nejdu se rychle zkracoval.
“Já nevím,“ promluvím nerozhodně.
“Mám být originální anebo sladce nevinná jako princezna, přesně tak, jak mne otec vychovává? Co myslíš?“ otážu se Daniely a hledám u ní rozuzlení mého dilema.

A pak mne náhle napadne ještě něco dalšího, mnohem důležitějšího ne šaty.
“A co William? Co když řekne otci, že jsem byla pryč?“ vyhrknu s obavou.

Příjezd na slavnost

Tatík nakonec nastoupil za mnou do auta a mohli jsme vyrazit na slavnost.
Upíjela jsem šampaňské, sledovala míjející cestu a nakonec jsem pohlédla i na otce a lehce si urovnala nakrčené šaty.
Neboj se, otče, pokud někam půjdu, samořejmě ti to dám vědět, ale prozatím žádný útěk v úmyslu nemám.
Řeknu s docela vážnou tváří a pohlédnu zpět z okýnka ven.
Tuhle činnost provozuji celou cestu. Ale nakonec přecijen,po velice dlouhé, pomalé cestě kolonou limuzín mířících na slavnost, pohlédnu před sebe. A to ve chvíli, kdy se předemnou ukáže pohled na to úžasné divadlo.
Ano..musím uznat,že zvenčí vypadá opravdu úžasně a od té doby,co tam nejsou ty sedačky,ale stoly, je to krásné i zevnitř..
Pousměji se sama pro sebe a sleduji,jak pomalu přijíždíme k oné nádherné budově.

Když jsme stáli ve frontě limuzín, zahlédla jem jakési tmavěmodré Ferrari, takový zvláštní a velice starý model, což zaujalo mou pozornost.
To by mě zajímalo, kdo ještě takové staré auto může mít..
Pomyslela jsem si, sledujíc tu "kraksnu" mezi vznášejícími se, moderními automobily.

Dojeli jsme tedy na místo, vystoupili z auta a počali se probojovávat dovnitř.
Já jsem se jako vždy nesla jako princezna a že by mi bylo "ošahávání" ochrankou příjemné, se říct nedá, ale přijala jsem to s tím, že to asi jinak nejde.
Ale stejně si chlápek z ochranky vysloužil velice nemilý pohled.

Prošli jsme dvoukřídlými dveřmi a naskytl se nám pohed na mnoho a mnoho lidí, držících sklenky vína a různě se seznamujíc u stolů, nebo klábosíc ve stoje.
Rozhlédla jsem se,ale prozatím mě nikdo moc nezaujal a ještě ke všemu tu hráli klasiku a já jen tiše doufala, že se repertoár možná po čase změní.
Zamířili jsme s otcem přímo přes velký sál, a se slovy:
“Ale… támhle vidím, Regena. Pojď, Kálí.“
jsem se zavěsila za otcovo rámě a jali jsme se seznamování.
Pan Regen věkově připomínal mého učitele klavíru, ale zdál se býti mnohem unavenějším, než pan Nox.
Otec mě představil a já jen s velkým přemáháním,abych vykouzlila milý úsměv, nabídla ladně ručku se slovy: Velice mě těší..

Otec se s jedním ze svých obchodních partnerů dal okamžitě do řeči a já se jala ulovení jedné ze sklenek vína, které se zde roznášely.
Ano..drahé,dobré víno..Chutné,nasládlé..
Převalovala jsem ho na jazyku a vychutnávala si jeho úžasně jemnou chuť.

Nakonec se otec od toho muže odpojil, asi se slovy, že musí stihnout i další partnery a začali jsme obcházet různé lidi, u různých stolů a v různých koutech rozlehlého sálu.
Já mezitím stihla sledovat, jestli mě nezaujme někdo, kdo by mě pro dnešní večer zabavil.
Tušila jsem,že za chvíli bude seznamování za námi a já nebudu mít co dělat.

A zrovna ve chvíli, kdy to vypadalo na poslední seznamovačku, zahlédla jsem toho podivně vyhlížejícího mladíka, znuděně postávajícího kousek od nás.
Nebyl nijak slavnostně oblečen, měl velice zvláštní outfit i styl a vypadal nad ještě znuděněji, nežli já.
A já v tu chvíli přesně věděla, že on je ten, kdo mě dnešní večer bude bavit.

Pohlédla jsem na otce a lidi, se kterými jsme tam postávali a mile jsem se usmála.
Otče, nechám tě tu osamotě. Doufám,že ti to nevadí, ale támhle..
Neurčitě jsem ukázla do davu.
Jsem zahlédla jednu starou známou. Půjdu se s ní pozdravit a později tě vyhledám,ano?
Ještě jeden milý úsměv, věnovaným všem okolo.
A s vámi se loučím a přeji příjemný večer.

Otočila jsem se a pomalým krokem jsem se vzdálila od otce tak,aby na mně neměl téměř žádný výhled.
Postavila jsem se kousek dál od onoho chlapce tak, aby mě měl skoro před očima,ale nijak nápadně, a se znuděným výrazem jsem upíjela vína,sledujíc dění kolem.

Gorgova restaurace

„Nemyslím, že by to bylo kvůli tomu, že jsem jeho stálý zákazník...“ Nenápadně se rozhlédnu, abych zkontrolovat, jestli je Gorgo v dostatečné vzdálenosti nebo v kuchyni.
„Je jako můj otec, strejda... Možná jako peřina k polštáři.“ S noblesou jsem vzal sklenici s červeným vínem a napil se, jako bych byl boháč v luxusní restauraci. Kdyby Gorgo chtěl, tohle by mohla být luxusní restaurace a všude kolem mohli sedět boháči. Holt dobré srdce, méně peněz.

Chvíli jsem se bál, že nebudu mít na to, abych ustál divokou jízdu Nicol, na kterou mě jistě zatáhne. S jejím mlčením a nekonečným rozmýšlením jsem si nabíral dojmu, že si spíš připravuje to, jak mi jemně říct nějakou hrůzně vypadajíci akci. Začal jsem hned přemýšlet, kde jsem co kde viděl za letáčky a boardy, které ukazovali všelijaké reklamy a právě i oznámení na hloupé slavnosti, koncerty a tak podobně.
Moji zbabělost vůči falešným událostem brzy vyhnala ta nejúžasnější vůně, kterou jsem snad mohl poznat. Tedy, až na tu nádhernou lovkyni před rokem, co používala nějakou zvláštní, přírodní voňavku. Člověk bych kvůli tomu schopen přehlídnout i to, že měla na zádech věčně zbraň o velikosti dítěte.
Gorgovo čokoládové dorty jsou vyhlášené a taky rychle mizí. Bylo to asi to jediné, co se Gorgo odvážil vyhlásit do světa. Možná ho právě zděsila ta obrovská poptávka, která se na něj ihned navalila. Kdyby měl stavět obchod jen na těch dortech, snadno by se uživil a mohl si žít jako král, ale Gorgo je jak já. Skromný, zbytečně se za ničím nehoní a stačí mi to, co má.
Dortík se rozplýval na jazyce a dopřával mi na maximum té čokoládové chuti. Kdyby se Nicol zase neozvala, nepřistihl bych se, jak ten dortík pomalu hltám.
Jen zmínka o slavnosti ve mně vyvolala vlnu nevole, přeběhl mi mráz po zádech a v hlavě jsem si nadával, že jsem radši nevybral něco sám. Naneštěstí to končilo ale, které Nicol doplnila hromadou výmluv, s kterýma i já souhlasím. Kvůli hloupé slavnosti bych se nehnal ani přes ulici, natož přes půl města.
„Moc práce? Ale ty přece pracuješ pořád...“ Věnoval jsem Nicol úšklebek ze vší drzosti. To, co opravdu zbožňovala, byly narážky na její pracovitost. Ona sama ještě vždy tvrdí, že pracuje velice málo a přitom vydá tak za tři, čtyři lidi.

„Celý večer a noc s tebou?“ Nebylo to poprvé a nebude to ani naposled. Nikdy z toho nikdy nic není, protože vždycky jeden z nás dřív vytuhne, než aby se mohlo na něco takového myslet. Pravda, obvykle jsem to já, co usne po pěti minutách povalování na sedačce.
Jelikož jsem si nebyl jistý, jestli bych mohl být celou noc mimo, pokusil jsem se nenápadně vytáhnout PDA. Chtěl jsem si zkontrolovat, jestli dnes není nějaká zajímavá prácička, ale podle všeho krom nějakého bezvýznamného avatara v chudinských čtvrdích, bylo dnes čisto.
„Hmm... Dobře, jsem jen tvůj.“ Usměji se na Nicol a konečně se opět pustím do dortíku. S plnou pusou jsem i zvládl dát znamení číšnikovi, že bude platit. I když to vypadalo poněkud úsměvně.

Cool Hand

Usmála se. “Prosímtě! Kdybych pracovala pořád, tak tu přece s tebou nejsem.“ Ohradila se.
Když jsi kontroloval své PDA, pozvedla Nicol obočí a čekala co ji odpovíš na její nabídku, nakonec jsi souhlasil. Spokojeně přikývla a dojedli jste své dorty, jak jsi mávl na číšníka a zaplatili jste.
Pak jste se zvedli, šli se rozloučit s Gorgem a vyšli jste ven z restaurace, došli jste k autě Nicol, sedla si za volant a vyrazili jste k ní domů.
“Tak… možná bychom se mohli zastavit ve videopůjčovně a něco si půjčit. Výběr bych nechala na tobě. Aby aspoň něco jsi vybíral ty.“ Usmála se na tebe než zase hleděla na cestu před vámi.
Bylo trochu později, takže silnice nebyli tak přecpané a jelo se vám o hodně snadněji.

“Ale vážně… Gorgo je ten nejlepší kuchař. Kéž by byli některé jeho recepty na prodej. Dala bych nevím co za recepty na jeho dorty. Doufám, že příště bude zase ten čokoládoví, chtěla bych ho také zkusit vypadal moc chut…“ Něco malého proletělo čelním sklem, Nicol sebou trhla a auto dostalo smyk. Najednou se před vámi objevil betonový sloup pouličního osvětlení, pak náraz a zvuk mačkajícího se plechu. Náraz tě první hodil dopředu a dozadu, ještě že jsi měl pás a nepraštil jsi se jen díky erbegu, který po nárazu vystřelil ven.
Chvíli jsi otřeseně seděl a pohlédl před sebe, nebyla to vážná nehoda, nejeli jste rychle, ale i tak bylo auto určitě nepojízdné. Ty jsi zraněn nebyl, jen tě trochu bolela žebra od toho, jak tě náraz na ně hodil.
Pohlédl jsi na Nicol, která seděla zhroucená v sedačce, naklonil jsi se k ní a se šokem zjistil, že ze předu se ji oblečení zbarvilo do ruda a skvrna se stále rozšiřovala. Pohlédl jsi znovu na čelní sklo a hned jsi poznal díru po kulce, zkontroloval jsi jestli Nicol žila. Naštěstí byla jen v bezvědomí a ne mrtvá, přesto by každou chvíli mohla být pokud ji někdo neošetří. Proč pro boha, ale po ní někdo střílel?

Kálí

“Jistě, Kálí. Jen se běž bavit.“ Řekl ti otec a zase se otočil na své známé.
Odebrala jsi se skoro až pod nos tomu mladíkovi a tvářila jsi se, jako kdybys si tam stoupla úplnou náhodou.
Koutkem oka jsi viděla, jak se na tebe podíval a koutky rtů se mu mírně zvedly, teď jsi měla jistotu, že si tě všiml. Trochu víc jsi se odvrátila a už jsi jen čekala, kdy tě osloví…. A čekala jsi a čekala, po dvou minutách jsi se zase ohlédla a k tvému šoku jsi zjistila, že stojí o kus dál od tebe a tebe si nevšímá. Taková drzost tě ignorovat. Někam se díval, také jsi se tím směrem podívala a uviděla jsi, že hledí na nějakou dívku s modrými vlasy a šatech, které se také úplně nehodili do místí společnosti, jako ty jeho.
odkaz
Seděla v křesle a upíjela ze skleničky. Poněkud tě to urazilo, jak se mohl zajímat o takovou ženu, když měl před nosem tebe?
Netrvalo to už dlouho a ta hrozná hudba konečně utichla, na podium vešla žena v bílých šatech s flitry. Dala pokyn kapele a ta začala hrát, hned jsi poznala že šlo o Jazz a začala zpívat.
odkaz

Arrayah

Daniela se usmála. “Jistě. Jak jen to bude možné, tak rádi přijdeme.“ Řekla a pak s pozvednutím obočím pohlédla na šaty, které držela.
“Arri… myslím že ani v těchto nebo v těchto nebudeš vypadat sladce a nevinně. Budeš vypadat, jako dospělá žena, velice krásná, dospělá žena.“ Znovu pohlédla na šaty.
“Ale možná, že jestli chceš být odvážnější, tak bych ti doporučila ty modré.“ Podala ti je a druhé pověsila na dveře u skříně.
Zeptala jsi se na Williama. “O něj se nemusíš bát. Odešel do sauny. Přinejmenším hodinu tam určitě bude. Což je dost času na to, tě připravit a potají zmizet aniž by si něčeho všiml.“ Spiklenecky na tebe mrkla.
Pustili jste se do práce, oblékla jsi si šaty a zatím co jsi se malovala, Daniela ti vlasy stáhla do elegantního drdolu na temeni hlavy, pak jste už doplnili tvůj vzhled náušnicemi a stříbrným řetízkem. Když jsi se podívala do zrcadla, vypadala jsi opravdu krásně, elegantně, dospěle.
“Jsi velice krásná. Ale honem, venku už na tebe čeká taxi.“ Pobídla tě. Vyšla z tvého pokoje, rozhlédla se, ale pak tě vzala za ruku a odvedla tě k hlavnímu vchodu, kde tě políbila na tvář a popřála ti, abys se bavila.

Nastoupila jsi do auta, nadiktovala adresu a už jsi se vzdalovala od vašeho domu.

Ona událost se konala ve starém divadle, kde sice už nehráli, ale stále se to tam využívalo na různé slavnosti, módní přehlídky a podobné akce.
Trvalo to skoro hodinu než jste tam dojeli, hlavně kvůli tomu že už dva bloky jste jeli skoro krokem, když jste se dostali do fronty mířící také na slavnost.
Konečně jsi jela kolem oploceného pozemku, obrostlí břečťanem, pokud tedy nebyli umělé a už jsi viděla divadlo.
odkaz
Bylo to hezké stavení, žádná moderní příšera, naštěstí se ještě takové domy dochovaly.
Sešla jste po schodech o jedno patro a pak prošla otevřenými dvoukřídlými dveřmi rovnou do sálu.
odkaz
Musela jste se dostat přes tři ochranky, nakonec zde bude hodně významných lidí a tak si nemohli nějaký atentát dovolit. Dokonce jsi se musela nechat i prohledat, což tušíš jednomu z ochranky dělalo i radost.

Kdysi tam jistě byli sedačky, ale ty už byli dávno pryč, místo nich tu byla rovná, dřevěná podlaha, rozestavěné kulaté stoly ke kterým si mohlo sednout až deset lidí. Pódium bylo velké, s krásně modrými závěsy a vlastně vše tu bylo vyzdobené do modra a pavích barev.
Už tu bylo poměrně dost lidí, číšníci v býlích oblecích chodili mezi hosty s tácy plných pití a různých pochoutek.
Nemluvě o Švédském stole, kde jste si mohli vzít cokoliv na co by jste měli chuť.
Muži, staří i mladí, všichni měli saka, kravaty nebo motýlky, ženy v těsných, slušivých šatech, dlouhé róby i krátké sukně a všech barev.
Na podiu stála zpěvačka, hrála Jazzová hudba a ona do toho opravdu dobře zpívala.
odkaz

Luisa (Lulu) Cooper

Když jsi pronesla, že se ti výzdoba dokonale hodí k vlasům, Sindy se začala smát. “To tedy ano. Možná to udělali na tvou počest.“ Drkla do tebe.
“No… po pravdě… jsem tě ještě na žádné podobné akci neviděla.“ Řekla a začala se znovu smát.
Jak jsi to pronesla o těch dvou bratrech, Sindy protočila oči. “Ty jsi tedy vybíravá. Mě úplně stačí, když mě dostane na lopatky on.“ Zachichotala se.
Pak ale začala hrát ta příšerná, klasická hudba, Sindy se zašklebila a nemusela jsi ji dvakrát pobízet.
“Jasně už jdu. Zatím.“ Rozloučila se a utíkala se převléci, aby co nejdříve zabránila tomu, aby vám pukaly bubínky.
Ukořistila jsi skleničku martiny a zabořila se do křesla, prohlížela jsi si hosty co chodili kolem, dívala jsi se po někom zajímavém. Někteří lidé se na tebe podívali, když šli kolem, ale zatím tě nikdo neoslovil.
Pak se mezi lidmi utvořila mezera a ty jsi si všimla muže. Na rozdíl od ostatních neměl žádný oblek, měl na sobě normální černé džíny, na sobě koženou vestu se železnými cvočky a na ramenou připevněnými pírky a pod vestou triko s dlouhým rukávem červené barvy.
Nejvíce výrazné na něm byli jeho vlasy, ty mu stáli nahoru, kromě ofiny a černá se prolínala s červenou. Očividně to byl nějaký drsňák, který se na pohled hrozně nudil. A zrovna se u něj motala nějaká slečna, přesto jsi si všimla, že se podíval tvým směrem.
odkaz = jen nemá ty nalakované nehty.

Netrvalo to už dlouho a ta hrozná hudba konečně utichla, na podium vešla Sindy v bílých šatech s flitry. Dala pokyn kapele a ta začala hrát, hned jsi poznala že šlo o Jazz a Sindy začala zpívat.
odkaz

Rick O’Shela

Všude kam jsi zavolal a sdělil jim jaké informace sháníš a jak staré, někde ti řekli že jsi se snad zbláznil, ale nakonec stejně uvolili, že se na to podívají. Ale nemohl jsi žádnou odpověď čekat hned, nakonec prohlédnout záznamy za posledních dvacet let, to nějakou chvíli potrvá.
Zrovna jsi vyšel z obchodu se svým novým, ošuntělým kabátem, když se ti ozval mobil.
Ani jsi se nemusel dívat kdo to je, pro svou sestru jsi měl zvláštní vyzváněcí melodii.
“Zabiju tě…“ Bylo první co ti řekla a neznělo to vůbec přátelsky.
“Proč jsi mě sakra nezadržel s tím chlastem? Víš ty vůbec jak mi je zle? Nenávidím alkohol.“ Nadávala, čekal jsi to, nakonec jsi vždy dostal vynadáno když jste se spolu opili, byl vůbec zázrak, že jste se dostali domů.
“A ještě mě nechat řídit! Máme štěstí, že jsme se nezabili!“ Na chvíli se odmlčela.
“No pokud jde o ten případ. Tak paní Galesonová ti dovolila přijít k nim domů a prohlédnout si pokoj té Avatarky. Kde je Babylon to víš. Jo a pokud šlo o tvé požadavky řekla, že to udělá… ta charita a tak.“ Odkašlala si, z pozadí jsi neslyšel žádné zvuky, tedy byla asi pořád ještě doma. Možná že si nakonec vzala volno, aspoň na dnešek než se zbaví kocoviny.
“Kdyby něco tak zavolej.“ Rozloučila se, počkala na nějakou odpověď a zavěsila.

Ty jsi se tedy rozjel do Babylonu. Babylon byl nepřehlédnutelný, byl to jediný park v celé Metropoli, vlastně jediné místo, kde byla zeleň a divoká zvířata. Sice tedy ještě stále u chodníků bývají někdy stromy, ale to se moc za přírodu nedalo považovat.
Dojel jsi k Babylonu, byl to velký kus země obklopený průhlednou kupolí, aby se rostliny chránili před znečištěným vzduchem a i když tam byl vstup volný, musel každý kdo tu byl poprvé si užít výklad pravidel.
V Babylonu se řídili vlastními pravidly, byl tam zákaz odhazování odpadků, poškozování stromů, znečišťování vody, jako třeba že by do ní někdo močil, zákaz nošení zbraní, kouření a podobné další pravidla.
Vešel jsi skleněnými dveřmi do menší haly, kde jsi si vyslechl pravidla a pak teprve jsi mohl projít dalšími dveřmi rovnou do přírody. Hned za dveřmi tě čekal úzký chodníček z kamenů, který vedl až do osady. Jinak kam až jsi dohlédl byla samá zeleň, tráva, stromy, pole s barevnými květinami, zpívali tu práci, na květinách bzučeli včelky a ten vzduch! Vzduch tu byl o hodně víc čistější až se ti z toho chvíli motala hlava než jsi si na to zvykl.

Šel jsi po chodníčku a jen na chvíli se zastavil, když se ti do cesty postavil zajíc než zase utekl do pole květin.
Došel jsi až do osady, nebyli to zrovna obvyklé doby. Měli tvar kupole stejně jako skleněná kupole co chránila Babylon. Kulaté domy byli úplně bílé a u každé byli zahrádky se zeleninou. Před jedním z domků seděl jakýsi postarší pár, houpající se na dřevěné houpačce, zeptal jsi se jich kde by jsi našel dům paní Galesonové. Ukázali ti, který to je. Dům té paní byl stejný jako ostatní, kulatý, býlí a se zahrádkou zeleniny a navíc kolem pobíhali slepice.
Zaklepal jsi na dveře a za chvíli ti přišla otevřít starší paní, mohlo ji být snad už šedesát, přesto ji věk nijak nezkroutil stářím. Byla štíhlá a stála zpříma, vlasy už měla šedivé, ale stále husté a stažené do culíku.
Lidem nejspíš ta příroda a zdraví životní styl opravdu prospívala.
“Dobrý den, pane O’Shele.“ Pozdravila tě paní Galesonová.
“Pojďte dál. Už jsem vás očekávala.“ Pustila tě dovnitř.
Vešel jsi rovnou do obýváku, bylo to tu útulné, ale úplně nemoderní. Žádná televize, žádné elektrické lampy, všiml jsi si že tu má jen olejové lampy a stařičké rádio, které bylo snad jen na baterky, možná.
“Pojďte. Vezmu vás rovnou do pokoje Rain.“ Pobídla tě a vedla tě z obýváku do dalšího pokoje, který byl jasně dívčí.
odkaz

“Prohlédněte si to tu dle libosti.“ Řekla paní Galesonová.
“Dáte si čaj? Nebo kávu?“ nabídla ti.
Prohlédl jsi si fotky na nočním stolku, byli to fotografie Rain, její matky a otce. Vše tu bylo bedlivě uklizené, žádný prach, ona tu musí nejspíš pravidelně uklízet.
Pokoj byl hodně prosvětlený, vůně květin, které jsou živé a vždycky čerstvé, za zeleným závěsem jsi našel knihovnu ve které jsi našel i desky s kresbami, které Rain kreslila. Byla opravdu umělecky založená, ale všechny kresby byli jen z Babylonu.
Došel jsi ke stolku na kterém leželi knihy a články pojednávající o Metropoli jako takoví pak o klasické části - kam se nakonec vypravila a už nepřišla.

Slavnost

Postupně se začínám smiřovat s faktem, že pokud neučiním první krok já, unudím se tu k smrti. Horší odchod do říše mrtvých bych si ani vybrat nemohla. Pobaveně cuknu koutky a upiju ze své sklenky. Navíc jsem Sindy něco slíbila a já své závazky plním. Více méně. A copak jsem vlastně čekala? Na akci plné nudných dialogů, suchých výrazů a arogantních mladých tvářiček? Zakroutím nohou v kotníku. Přelétnu dav pohledem už ani nepočítám po kolikáté a v tom mi zrak padne na vyčnívajícího muže. Do očí mě uhodí především jeho extravagantní účes. Minimálně jedno máme společné, a pokud k tomu připočtu i míru zábavy na této akci…máme společné věci dvě. Pozorně si prohlédnu i to, jak se na dnešní večer vyfikl. Buď dělá doprovod někomu známému, stejně jako já anebo pochází ze zazobané rodiny a on je černá ovce. Rebel. Kdo ví.
Motá se kolem něj jedna vyfintěná slečinka. Orientální kráska, jistě ona si to o sobě určitě myslí, ale to je mi úplně fuk. A ten muž nevypadá, že by se jí hodlal plazit u kolen. Docela komické. Na chvilku se naše pohledy střetnou, však vytrvám a ihned neuhnu. Nestydím se za to, že si ho prohlížím. Co na tom. Ovšem na něj ani nezírám, netrvá dlouho a s hraným nezájmem se podívám stranou.

Strašná hudba utichne, okamžitě střelím pohledem k jevišti. Jakmile uvidím Sindy v krásných bílých šatech s flitry, vesele se zazubím. Sekne jí to. Zvednu se a prázdnou skleničku nechám stát na stolku. Sálem se rozezní jazz a Sindyin dokonalý hlas nutící k tanci. Udělám pár kroků směrem k pódiu, abych ji podpořila. Zarazím se a ohlédnu přes rameno. Očima spočinu na muži v kožené vestě s pírky na ramenou. Líbí se ti, přiznej si to. s lehkým úsměvem si povzdychnu. Otočím se a vydám se neznámému vstříc. Můj krok je pevný, bez zaváhání. Zvyk ještě z časů, kdy jsem lovila aktivně. Nikdy nedej kořisti znát nejistotu. Ladně pohupujíc boky dojdu až před svůj cíl. Prsty obratně uchopím zapínání kožené vesty. Vpíjím se mu do očí a hravým úsměvem na rtech. Zatancuješ si? zeptám se, přičemž už ho táhám dál ode zdi. Sice to nejspíš není náš šálek kávy, ale přece se tu nebudeme užírat nudou, hm? našpulím rty, jemně ho pohladím po paži a chytím za ruku. Odvedu ho pod jeviště. Nenásilně, ani nijak dotěrně se k němu přitisknu v taneční póze. Jsem si jista, že tanec pojmeme po svém. Pokud ovšem mou nabídku přijme.

To nemyslí vážně?!

Věděla jsem, že si mě všiml a tak jsem čekala.
Mohlo to být dobrých pět minut,co jsem stála a čekala na to,až se rozhoupe a půjde ke mě. Ale jemné zaklepání na rameno se nekonalo.
Ještě chvíli, Kálí. Chvilinku počkej..
Ano..vydržela jsem to asi tři vteřiny a nakonec jsem se otočila.
Můj pohled ztvrdl, moje ego bylo podupáno a to se madam Kálí nedělá.
Otočila jsem se a zamířila rovnou k nim, pevným krokem, s tvrdým výrazem na tváři. Po cestě ale začal hrát jazz,což mi v hlavě vytvořilo krásný plán.
Můj pohled se z tvrdého změnil na velice milý a nyní už ladným krokem jsem šla k těm dvěma.
K té modrovlasé,špatně oblečené dívce a k mému baviči.
Dorazila jsem tam zrovna ve chvíli, kdy modrovláska začala na toho muže mluvit,ale to mi vůbec nevadilo a s klidem jsem se postavila přímo za něj,jemně mu klepla na rameno a skočila té nádheře do řeči.
Ahoj..nedáme si skleničku?
Pronesla jsem za jeho zády s velice milým úsměvem na rtech a snad ještě milejším tónem, na kterém nemohlo být poznat, jak ve mě vře vztek.
Čekala jsem,až se na mě otočí a stihla jsem ještě hodit velice naštvaným pohledem po modrovlásce, ale hned jsem tvář zase rozzářila úsměvem.
To mají přeci muži rádi a já nejsem zvyklá na prohrávání.

Pokoj č. 55

Pozorovala jsem plovoucí ryby, mrštnost a přitom ladnost jejich těl klouzajících vodou, pestrá barvy, občas ploutve jako závoje a stejně tak pestrost tvarů. Při zacvrlikání jsem sebou prudce škubla a ještě s větším ohromením a doznívajícím šokem z leknutí jsem se vydala za tím zvukem. Strach z toho všeho kolem stále přetrvává, rozhodně se nedal jen tak ukolébat, ale tímhle vším byl alespoň trochu zatlačený kamsi do pozadí.
Opatrně, jako bych snad čekala, že se něco špatného stane, nahlédnu dovnitř. Oči mi bloudí po místnosti, než narazí na klec s podobně pestrobarevnými ptáky, jako byly ryby ve vodě. Na tváři se opět objevil lehký úsměv. Vůni jídla jsem vnímala spíš vzdáleně, možná bych se ke kleci i rozešla, kdyby jeho hlas...
Trochu prudčeji jsem pootočila hlavu tím směrem a zpočátku poplašeně se na něj zadívala. Pousmátí bylo to tam. Na jeho otázku jsem neodpověděla, jen jsem pár okamžiků stála strnule mezi dveřmi a zlehka zatínala nehty do jejich futer, ale pak přišlo trochu odhodlání, ovšem ne bez jisté prkennosti, což mě donutilo přecejen dojít ke stolu. Krátká chvilka jakéhosi klidu mi dovolila rozhlédnout se po kuchyni.

Kdo je vlastně tenhle muž a proč mě... beze slova a bez ničeho vzal k sobě? Navíc to... tady připomíná spíše hotel, ale vypadá to, jako by tu snad bydlel. opět sebou díky zamyšlení cuknu, když na stůl položí talíř s čajem a příborem. Pohled mi sklouznul k desce stolu, vnímala jsem, jak se mi stáhl nepříjemně žaludek a smysly konečně začaly plně vnímat vůni jídla. Snad jsem se už dokázala uvolnit natolik, že i něco málo pozřu, alespoň jsem v to doufala. Myšlenky na to proč mě sem přivedl a co by za to mohl chtít raději nechám stranou, alespoň prozatím.
Pro zaujetí tentokráte jídlem si teprve po Garyho slovech uvědomím, že v ruce držím stále mokré šaty a místo prstů jsem měla skoro kusy ledu. Přes to opět to váhání, když mne vyzval, abych mu je dala. Strnulé a trhavé natažení ruky k němu to pouze ještě víc zdůraznilo. Obdobně jsem si sedla ke stolu a sledovala ho, dokud neodešel. Teprve pak jsem se váhavě pustila do jídla a čím víc soust jsem v sobě měla, tím víc jsem cítila, že mám skutečně hlad. Nakonec došlo i na pečivo a netrvalo dlouho, po polévce nezbylo ani památky. Kdybych neměla stále tak podivně ztuhlé nohy a nebylo mi to hloupé, patrně bych si nalila ještě. Takhle jsem tam jen skoro útrpně seděla, s pohledem zabodnutým do stolu. Nakonec jsem se zvedla, napadlo mě umýt talíř, ale to se opět ozvalo zacvrlikání ptáků. Neodolala jsem tomu, abych k nim nepřišla tak blízko, jak jen to bylo možné. Stejně jako tomu, nechat zas myšlenky odplynout tam, kde jsem si tak moc přála být. Domů...

Luisa (Lulu) Cooper – Kálí

Lulu
Mladík se na tebe na okamžik překvapeně zadíval, když jsi ho uchopila za zapínání jeho vesty a pohled ti oplatil. Také se usmál a než ti stačil odpovědět na to jestli si bude chtít zatancovat už jsi ho táhla na parket. Slyšela jsi, jak se pobaveně tiše zasmál.
„Já ti nevím... já mám Jazz docela rád. Lepší než ta klasika předtím, na tohle se dá aspoň moderně tancovat. Já na valčíky fakt nejsem, modrovlásko.“ Řekl ti zatím co ti ovinul ruku kolem pasu a přitiskl tě k sobě, pěkně tělo na tělo.
„Ty jsi hodně sebejistá, koukám. Takhle si mě už dlouho nikdo neodtáhl.“ Začali jste se vlnit do rytmu hudby i když to rozhodně Jazzoví tanec nebyl.
„Co tady dělá žena jako ty? Také jsi byla donucena někoho doprovázet?“ Zajímal se, ale pak se zarazil, když mu někdo poklepal na rameno. Pustil tě a ohlédl se na ženu, ta která se kolem něj předtím motala a zvala ho na skleničku.

Kálí – Lulu

Muž se na Kálí otočil stejně jako Lulu. Muž si Kálí prohlédl a pak pokrčil rameny. „Jasně. Klidně, ale budeš muset chvíli vydržet. Slíbil jsem tady slečně tanec.“ Vysvětlil ji, že si bude muset na to chvíli počkat.
„Teď nás omluv. Pak si tě najdu krásko.“ Slíbil Kálí a zase se otočil k Lulu.
Znovu Lulu objal a pustili se do tance.

Kálí

Řekl ti, že musíš počkat! Ty a čekat? Měl by se ti spíš plazit u nohou vděčností, že jsi s ním vůbec ochotna trávit čas! Co si o sobě vůbec myslí? Určitě, že je drsňák, aspoň podle toho jeho oblečení.

Rain/ Roxy

Snědla jsi to co ti Gary dal a dala by jsi si ještě, jenže jsi neměla odvahu si znovu nandat, nechtěla jsi být drzá a chovat se tu jako kdyby jsi tu snad bydlela. Šla jsi se podívat na Andulky, jedna spala a druhá si čechrala pírka na hrudníčku.
Klec byla velká a tak měli poměrně dost místa.

Gary se za chvíli vrátil. „Tak... tvoje oblečení už se pere. Prozatím zůstaň v županu než ti seženu něco jiného.“ Řekl a podíval se na prázdný talíř.
Pousmál se. „Jsem rád, že jsi to snědla.“ Vzal talíř, zadíval se na tebe. „Nechceš ještě?“ zeptal se a šel k hrnci ve kterém uvařil polévku.
Všiml si, jak si prohlížíš jeho Andulky. „Koukám, že máš ráda zvířata. Jestli chceš můžeš je nakrmit. Jsou moc hodné, klovají zrní klidně i z ruky a nechávají se hladit. Krmení je vedle klece.“ Poukázal na sáček se semínky, který byl opřený z boku o klec.
Naplnil ti znovu talíř polévkou, který znovu položil na stůl. „Klidně se neostýchej a ještě si dej. Je toho dost.“ Pousmál se.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se a přišel blíž k tobě, nijak se tě ale nedotýkal a ani nenarušoval tvůj osobní prostor.

Slavnost

Potěšeně se usměju, když mladík neprotestuje a nechá se mnou odvést na taneční parket. Já mám taky ráda Jazz. přiznám upřímně a krátce kmitnu pohledem k pódiu na Sindy. Když bydlíš se zpěvačkou, naučíš se mít rád hodně stylů… zazubím se.
V okamžiku, kdy mi ovíjí paži kolem pasu, jej ani na moment nespouštím z očí. Pocítím jeho blízkost těsně na mém těle. Modrovlásko? nakloním hlavu lehce k rameni. Jsi první, kdo mi tak řekl. slabě kývnu bradou.
Potom se pobaveně zasměju, slabý ruměnec mi polije tváře. Sebejistá? Ani ne…spíš si občas bez zbytečných okolků vezmu to, co chci. nevinně si krátce skousnu spodní ret. Mohlo by ti to lichotit. pousměju se.

Než stačím neznámému odpovědět na otázku, už se na mě šklebí slečna, která mu poklepala na rameno. Náhlá změna jejího falešného výrazu mě nepochybně pobaví. Pevně stisknu rty a snažím se nepropuknout v hlasitý smích. Místo toho se na ni culím a čekám, jak se můj současný tanečník rozhodne. Upřímně…kdyby odešel, klesne v mém žebříčku a jeho ztráta mě příliš mrzet nebude. Najdu si někoho jiného. Překvapivě zůstává a slečinka si bude muset počkat. Spiklenecky na tu krásku mrknu a vrátím se k tanci. Možná se ta nafoukaná holka naučí, že nedostane vždycky všechno hned.

Téměř přitisknu rty k jeho uchu. Ty jsi lhal! Žádný tanec jsi mi neslíbil. zašeptám tak, aby to slyšel. Hned na to se mu vesele podívám do očí. Takže ty mě hodláš tak brzo opustit? pozvednu škádlivě obočí. Provedu otočku. Tak to, aby tenhle tanec stál za to. mrknu na něj.
Mmm, v podstatě té slečně dělám laskavost. Kdybych si tě neukradla, ještě pořád by se tam před tebou nakrucovala a čekala, až se za ní připlazíš, hm? zkoumavě na něj pohlédnu.
Decentně si odkašlu. Ale zpět k tvé otázce. Ano, jsem tu jako doprovod. Víš, jak jsem ti říkala o té zpěvačce? Tak to je ona. pohodím hlavou směrem k Sindy. Společně jsme utekli z domova, společně platíme činži a společně chodíme na podobné snobárny…i když to už musí být něco, když se jí podaří mě přemluvit. usměju se. A co ty? Proč jsi tu? zvídavě přivřu oči.

Pochůzky

Pečlivě si zapíšu, kdo mi co slíbil, protože „já vám zavolám“ je nejčastější lež na světě. Ano, zapomněl jsem, že starší záznamy jsou ještě z předčipové doby a nikdo se nenamáhal je převést. Takže pokud se k tomu někdo vůbec dostane, než přijde na to, jak starší nosiče fungují, bude to prostě trvat. Nevadí, budu je otravovat tak dlouho, až to udělají. A mezi tím vezmu nějaký normální job!

Vylezu z obchodu, s novým kabátem (módní policie mě probodávala pohledem ještě když jsem z krámu vycházel, ale mě se líbí) zabaleným v igelitce s logem firmy, absolutně nepřehlédnutelným. Oni normálně ty velký písmena poskládaly z menších, takže je to logo vidět jak z padesáti metrů, tak z půl metra, i když většinu povrchu tašky zakryju. To není normální! V tom mi zavolá ségra.

„Taky tě mám rád,“ odpovím s úsměvem, jojo, já už jsem z nejhoršího venku, to sestřička teprve začíná přísahat, že už nepije. Nenávidí alkohol a tak. Týden jí to vydrží, pak se zase setne.
„Tak to prrr, ségra, řídil jsem já,“ ne, že by to bylo bezpečnější a navíc, jak si tak vzpomínám... „Většinou,“ dodám. Bože, to byla jízda! Tak mě napadá, netočil jsem si to na mobil?! Další věci však už jsou pracovní, tak seberu zápisníček a všechno si poznačím. Kde, co, kdy v kolik. Sarah na tom není až tak špatně, když může mluvit o tak složitých věcech, pomyslím si a ušklíbnu se.
„Tak zatím ahoj. Teplý čaj, kafe, kuřecí vývar, ségra. Vím o čem mluvím. Ty pitomý prášky na kocovinu jsou na prd. A na vyprošťováka zapomeň! Tak čus,“ rozloučím se a zavěsím.

Zvědavost mi nedá a tak se podívám na to video. Fakt že jo! Je to tu! Jedu já. 150 na tacháči. V protisměru. Smyk, pouštím mobil. Natáčí mě ségra, vůbec se nedívám kam jedu a dělám xichty. Pak chvilku nic, řídí ségra. Jak se dostala za volat nevím. Já mám v autě psa, voříška, a hladím ho. Cože?! Střih. Pod paží mám popelnici a sestra mě přesvědčuje, ať ji vrátím. Já oponuju, že takový odpadkový koš jsem dlouho hledal do kanclu a že ho tu někdo odložil. Věčná škoda! Pak došla paměť. Díkybohu!

Dojdu domů. Zamyslím se, jak by ta popelnice vypadala v rohu, kde jsou naházené zmačkané papíry. Usměji se při té myšlence. Stejně tak nějak tuším, že ji najdu narvanou v kufru auta... Obleču si čistou košili, a vůbec všechno, nový kabát (pečlivě najdu všechny ty reklamní cedulky a odřežu je nožem), přihodím kravatu a hurá za starou paní...

Babylon. Jel jsem podzemkou, protože auta se trošku bojím. Zaprvé, nevím, kde jsem zaparkoval. Za druhé, nevím, v jakém je to auto stavu. A za třetí, bojím se, co mám v kufru. V lepším případě popelnici, v horším i toho psa. Podzemka byla jasná volba. Odevzdám bouchačku u vstupu a dostanu malou čipovou kartu. Pán mě ještě poučí, že ji nemám ztratit, jinak že bla bla bla. Vypadám jako magor, že bych ztratil kartu? Ležérně ji šoupnu do jedné z kapes pláště a ve vteřině nevím do které.

Když konečně stanu před tím správným domem, oddechnu si. Je to tu úplná divočina! Zabloudím a nenajdou mě! Protože na hledání ztracených lidí jsem tu expert já. Mě už by nenašel nikdo...

„Dobrý den, paní Galesonová, děkuji,“ podám si s ní ruku a vstoupím do domu. Bedlivě si vše prohlížím. Koukám na všechno se zájmem a rozhodnu se, že takové rádio chci do kanclu. Je naprosto skvělé, v nějakém starožitnictví to určitě ... sežene ségra, však mám za chvilku narozeniny.

Přikývnu a nechám se odvést do pokoje. Jak jsem očekával, tak běžné a průhledné. Samozřejmě, když ztratíte dítě, ale stále doufáte, je dvacet let prostě málo. Prohlížím si vše s detektivní důkladností.
„Udělám si pár fotek,“ upozorním ji a jdu na to. Nejdříve celek, pak rozmístění věcí, fotky, časopisy, detaily. Pak prolezu naprosto všechno. S citem pro detail si prohlédnu každou maličkost, ale zase ji pečlivě uložím nazpět. Podívám se, co je tu za květiny. Projdu všechny knihy v knihovně, všechny kresby, ty si nafotím. Stejně tak knihy a články, nakonec se podívám, kam se dívka vlastně vypravila. Nakonec, až si prohlédnu každou prkotinu (i jestli má pod postelí bubáka), vrátím se do obýváku.

„Čaj, děkuji,“ usadím se, nebo zůstanu stát, co se více hodí. Chvíli si povídám s paní Galesonovou, o maličkostech a radostech života. Snažím se nasát atmosféru místa, vzduch, vůni, duchaři by řekli „vibrace“.
„Řekněte,“ zajímám se po chvíli, „kdo vlastně Rain hledal. Kromě policie.“ Nevěřím, že by nezkusili všechno. Až skončíme s rozhovorem, vstanu.
„Ještě se tu porozhlédnu, jestli vám to nevadí,“ řeknu a doufám, že jsem tu již dost dlouho. Dám průchod svému daru, intuici, kam mě zavede... Jdu po citu a hledám jakoukoli stopu.

Zlost

Nechápavě na něj pohlédnu a ještě jednou si přehraju jeho slova v mysli.
Vydržet?! Já mám vydržet?! JÁ mám čekat?!
Zrudnu, zezelenám a nakonec zbělám.
Nadechnu se, vydechnu..Snažím se nekřičet.
Ale nakonec opravdu vyhraje moje chladná logika, usměji se,jako by se nic nedělo a bez jakéhokoliv slova odejdu pryč.

Jdu velice pevným krokem a neohlížím se. Tohle nemám zapotřebí..
Po cestě potkám jednoho z pinglů, kterého docela dobře mířenou ranou na hruď zastavím zrovna ve chvíli, kdy prochází kolem mě.
Otočím na něj hlavu, věnuji mu velice chladný pohled a vezmu i od něj sklenku šampaňského.
Neciv a mazej.. !
Řeknu zvýšeným hlasem a pokračuji dál směrem,kterým jsem šla doteď.
Postavím se k jedné z chladných stěn a počnu přemýšlet..

Jak si tohle mohl dovolit? Jak si mohl dovolit odmítnou madam Kálí?
On snad neví,kdo já jsem?
On neví,kdo je můj otec? Tohle neměl dělat..
Moment! To je ono....Otec !!!
Přece si nebudu špinit ruce já....

Upiju s blaženým a velice pomstychtivým úsměvm na rtech ze sklenky vína a vydám se k místním toaletám.
Otevřu dveře a vejdu dovnitř, kde není nic zajímavého. Kabinky, umyvadla a zrcadla..
Stoupnu si k jednomu z umyvadel a podívám se na svůj odraz v zrcadle.
Tak Kálí..Do toho...
Ještě jeden pomstychtivý úsměv věnovaný svému odrazu v zrcadle a ujmu se "práce".
Odložím sklenku na okraj, kde jí také hodlám nechat a pustím vodu. Navlhčím prsty pravé ruky a lehce si rozmáznu tužku, kterou mám podtržené oči, navlhčím i tváře a lehce poklepu pod oči vodu tak,aby to vypadalo jako slzy.
Podívám se znovu na svůj odraz, usměji se a pak mé koutky poklesnou do velice nešťastného výrazu.
Otočím se a urychleným krokem vyrazím z toalet ven.
Pokud po cestě někoho potkám, neuhnu, ba naopak, jdu přímo a nic mě nezajímá.

Nakonec, po chvíli rozhlížení, přecejen zaregistruji otce a vůbec neberu ohled, jestli tam s někým je, nebo není.
Jdu přímo za ním a když k němu dojdu, dokonale hraji vzlykání.
Padnu mu do náruče,hlavu položím na jeho rámě a pláču, jako malé děvče.
O-otče....
Škytám mezi vzlyky a vyhledávám očima taneční pár, který také po chvíli zahlédnu.
Heh..opravdu se nedají přehlédnout..
Trošku se odtáhnu od otce a smutně se podívám na taneční pár tak,aby měl otec nutkání se tam podívat také.
Moje vodové slzy mi kanou po tváři a svůj smutek hraji opravdu dobře.
Otče.. Nevěřil bys,co se mi stalo. Chtěla jsem si zatančit s jedním mladíkem..Šla jsem za ním, usmívala se na něj a myslela jsem,že bude rád, když si se mnou zatančí..
Menší odmlka, následovaná otřením slz hřbetem ruky,čímž si ještě víc rozmažu líčení.
A víš co on mi řekl? Byl na mne hrozně zlý...Řekl, že jsem odporná a že s takovou cuchtou,jako jsem já,by se nkdy nezahazoval.
Pohlédnu otci, opravdu přesvědčivě, upřímným a velice nešťastným pohledem do očí.
Tak jsem se ho zeptala,co jsem udělala tak špatného.Že jsem si s ním jen chtěla zatančit a že se přeci vůbec neznáme a víš co on na to řekl otče? Urazil tě.. A me to strašně mrzí..
Řekl mi, že jsem dcera svého otce a že s někým tak odporným nechce mít nic společného.
Velice nešťastně se znovu "rozvzlykám" a uvolní se zbytky vody,které se zachytili na řasách,kterými pro jistotu nenápadně zamrkám.
Ukážu na onen taneční pár a smutně sklopím hlavu čekajíc na otcovu reakci.
Věříš mi,viď? Já bych ti přece nelhala tatínku...
Dodám ještě hlasem malého, nešťastného děvčátka a chytím ho za ruku.
Ano otče...Urazil tvou dceru a to neměl...

Pokoj č. 55

Úsměv na tváři se rozšířil, opatrně a pomalu jsem vztáhla ruku a jemně přejela prsty podél mříží. Klec byla prostorná, o tom nebylo pochyb, ale i tak by měly obě andulky více kouzla, kdyby létaly volněji. Což by se však tady ve městě rovnalo jejich jisté a rychlé záhubě. Zlehka jsem zatřepala hlavou, abych se tohohle zbavila, ale mnohem účinnější byl pohled očka jako černého korálku, co se rozlouplo ze spaní druhé andulce.
Vnímám, že Gary přišel, ale co se týče jeho slov, tak ta samá pozornost jim patří až ve chvíli, kdy vysloví to o krmení. Pohled mi padl na krabičku se zrním. Vzala jsem ji do ruky, druhou pootevřela dvířka klece, pak si vysypala krmení do dlaně a tu natáhla k oběma andulkám. Ty se nenechaly nijak moc pobízet, jedna dokonce vylétla ven a usadila se mi na rameno, těsně vedle ucha, kde jemně zalechtalo její peří. Druhá zatím vcelku čile vyzobávala zatím větší semínka, pak se pustila do zbylých. Konečně mě zalila příjemná vnitřní horkost, spolu s tím i zrůžověly tváře a úsměv se znatelně rozšířil.

„Klidně se neostýchej a ještě si dej. Je toho dost.“
Krátce se na muže pootočím, úsměv se trošku stáhne, ale přecijen zůstane. Jak se ale zeptá na jméno, skloním hlavu a otočím se zpátky ke kleci. Zrníčka byla ty tam, ale to už se mi ta druhá všetečka vyšplhala až k lokti. Za župan se jí jistě dobře zachytávaly drápky, takže po něm mohla bez obav šplhat.
Odpoutala jsem oči a i myšlenky od andulek a donutila se zas podívat na Garyho.

Jak moc mu můžu věřit? Lidé tady jsou tak odlišní... kolikrát se mezi sebou zabíjejí, okrádají, prodávají sebe a své přátele za něco, aby si mohli chvilkově užít. Ale on mě přeci zachránil. Jenže proč? Jen tak?

Okamžik ještě váhám. Rty se pootevřou v němé náznaku jména, ale nakonec z nich splyne jiné, i když se stejným počátečním písmenem.

„Roxy.“ odvětím, koutky úst mi krátce škubnou vzhůru v nejistém pousmátí, pak raději pohled stočím zpět k andulce, co mi seděla na rameni. Na dlaň jsem si nasypala ještě trochu zrníček a natáhla ji až k ní. V čilosti si se svou kamarádkou nezadala, ovšem ona byla vybíravější, čemuž jsem se musela znovu usmát. Spolu s tím se však někde začala vynořovat úzkost ze stesku. Útěk již přestával být únikem do klidných vod, spíš ty zčeřené začínal ještě víc bouřit.
Nakonec natáhnu paži zpět ke kleci, ani jedné andulce se moc nechtělo, ale nakonec kupodivu skoro poslušně slezly z mé paže, co jim sloužila jako můstek, zpět dovnitř. Opatrně jsem zas zavřela, dlaně si otřela zčásti do županu, zčásti o vlastní nohy. Pohled ve snaze vyhnout se tomu muži chvíli bloudil po stěně, než se konečně dostal k talíři s polévkou. Po chvíli zaváhání jsem se protáhla kolem, ale jak jsem mezi prsty uchopila opěradlo židle, ztuhla jsem. Proběhlo mnou nepříjemné svrbění, které mě donutilo se na cizince otočit.

„Díky.“ hlesnu nakonec, pak se snad až příliš rychle posadím a začnu jíst. Snad proto, abych nemusela odpovídat na jeho další otázky, na něž nebudu znát tu správnou odpověď. Lhaní mi nikdy příliš nešlo, asi proto, že jsem toho nikdy neměla zapotřebí.

Luisa (Lulu) Cooper

„No a jak jinak ti mám říkat, když neznám tvé jméno?“ zeptal se, když jsi ho upozornila na to, že modrovlásko ti ještě nikdo neřekl.
Tiše se zasmál. „To víš že lichotí.“ Řekl a ohlédl se na dívku, která beze slova odešla.
„No nelhal. Souhlasil jsem, že si s tebou zatancuji a tím jsem ti to vlastně slíbil.“ Řekl a chytil tě za ruku, odhodil tě od sebe a hned tě k sobě zase přitáhl.
„Opustit? No... možná by jsi se k nám mohla na tu skleničku přidat.“ Usmál se vychytrale.
„Ale to máš pravdu. Nejspíš ano, ona je sice pěkná, ale na první pohled jde vidět, že je to taková ta co dostane vše na co pomyslí. Takové ženské nemám rád.“ Zavrtěl hlavou.
Když jsi řekla, že ty jsi tu se Sindy pohlédl na ní. „Ale... tak to musíš mít doma pořád představení, to ani nemusíš mít puštěné MTV.“ Uchechtl se a přitiskl tě zase k sobě s rukama na tvých bocích.
„Já? Máti bylo trapný, že nemá doprovod, tak vytáhla mě. Pod vyhrůžkou, že mi schová klíče od motorky.“ Zamračil se.
„No ale co bych pro máti neudělal.“ Protočil zoufale oči.

Kálí

Když jsi k otci přišla otočil se na tebe a objal tě, když jsi mu padla do náruče. „Holčičko? Co se ti stalo?“ zeptal se starostlivě a pak kývl hlavou na svou společnost a vedl tě trochu stranou.
Začal tě hladit po zádech, aby tě uklidnil, ale jak jsi začala vyprávět svůj smyšlený scénář toho co se stalo, začal se mračit, viděla jsi mu na očích že se ho zmocňuje vztek.
„Samozřejmě, že ti věřím holčičko. To tomu zmetkovy nedaruji, nikdo nebude ubližovat mé holčičce.“ Se vztekle přimhouřenýma očima pozoroval toho muže s modrovláskou.

Podíval se na tebe. „Co bych mu měl udělat? Ublížil hlavně tobě. Tak si jen řekni jak ho mám potrestat za tu jeho urážku?“ zeptal se tě a pohladil tě po paži.
„Mám říct chlapcům, aby mu zlepšili fasádu? Nebo ho zmrzačit? Připravit o prsty? Jen si řekni jakou chceš pomstu.“ Stále muže sledoval.

Rain/ Roxy

„Líbíš se jim.“ Řekl Gary, když viděl, jak se na tebe bez ostychu Andulky věšeli a jedli ti z ruky, pak jsi je nechala zase vlézt do klece.
Podíval se na tebe, když jsi mu řekla jak se jmenuješ. „Takže umíš mluvit. To je dobře. Chvíli jsem měl obavy jestli jsi to třeba nezapomněla. Takže Roxy, pěkné jméno. A jak dál?“ zeptal se a přešel ke stolu.
Když jsi poděkovala, přikývl. „Není zač.“ Odebral se k lednici odkud si vytáhl plechovku piva a sedl si ke stolu naproti tobě.
Otevřel si plechovku a napil se. Chvíli sledoval Andulky a chvíli na tebe, čekal až dojíš, pak se na tebe otočil úplně.
„No... vím že musíš být asi unavená, ale rád bych pár věcí věděl. Kde bydlíš? Jak je to dlouho co jsi pryč z domova? Nedělá si o tebe někdo starosti?“ zajímal se.
„Já jen jestli bych neměl dát někomu vědět, že jsi v pořádku.“ Znovu se napil z plechovky.
„Nedáš si něco k pití?“

Rick O'Shela

„Jistě, pane O'Shele. Dělejte co uznáte za vhodné.“ Řekla ti a pak odešla udělat čaj.
Zatím co jsi prohledával pokoj ztracené Avatarky, uslyšel jsi pískání konvice jak už se uvařila voda.
Prohlédl jsi si články, podle kterých jsi zjistil že ji hlavně zajímalo centrum a známé a oblíbené místa v Metropoly.
Když jsi byl hotoví odešel jsi za paní Galesonovou, která na tebe už čekala s čajem. Začali jste si povídat. Ona ti prozradila, že Rain je dokonalá replika člověka, zaplatili i za opravdové orgány, aby fungovala jako opravdový člověk, může jíst, pít, vylučovat kdyby nezmizela za měsíc by šla na poslední úpravu, kdy by dostala reprodukční orgán, tak by bylo možné, aby měla i dítě. O tom jsi slyšel, to využívají hodně manželské páry, které nemohou mít děti. Takoví Avataři jsou vytvořeni uvnitř tak, aby jim donosila dítě, které sami mít nemohou. Lidské ženy se už na to nepoužívali, protože se hodně stávalo, že ta náhradní matka se pak i dítěte nakonec nechtěla vzdát.
„S manželem jsme si přáli, aby mohla žít jako opravdoví člověk a také jsme se k ní tak chovali a často jsme i na to zapomínali že není člověkem. Ona... prostě byla jako opravdová. Měla své sny, své koníčky, fantazii a jak je hodná. Moc hodná, starostlivá, citlivá. Prostě dcera kterou si může přát každý rodič.“ Natáhla se a vzala ze stolku fotku Rain.
„Moc si přála vidět Metropoly. Nechtěli jsme ji pustit, ale věděli jsme jak po tom touží... tak jsme ji pustili. Byla to taková chyba... hrozná chyba. Nikdy jsme ji neměli pouštěj.“ Po tváři ji skanula slza, kterou hned otřela.

Zeptal jsi se jestli ji hledal ještě někdo kromě policie. „Ano... zkoušeli jsme také předtím pár detektivů, ale ti to většinou po měsíci vzdali, protože nemohli nic zjistit. Žádná stopa, jako kdyby jednoduše vyšla ven z Babylonu a hned zmizela beze stopy.“ Vysvětlila ti smutně.
Když jsi řekl, že se ještě porozhlédneš, tak přikývla a zůstala tam sedět s fotkou v rukou, bylo na ní vidět jak byla osamělá. Bylo to smutné.
Znovu jsi odešel do pokoje Rain a začal si prohlížet její věci, otevíral jsi zásuvky a zrovna když jsi chtěl zavřít šuplík se spodním prádlem všiml jsi si, že je mezi podprsenkami něco schované. Vytáhl jsi knížku s kožené vazbě a se zámkem, hned jsi pochopil, že tohle bude Rainin deníček. Z toho by jsi se mohl něco dozvědět, jen první zdolat ten zámek.

Tajný výlet

Daniela se zatvářila velice nekompromisně. Vždycky jsem se bála udělat něco ztřeštěného nebo odvážného a ona mne k tomu nabádala. V jiným rodinách to snad bývalo naopak, dítě rebelovala a „chůva“ klidnila. V jiných snad ano.
Upřímně se na ni usměji a s díky převezmu tedy modré šaty z jejích rukou. Opravdu mi přijdou odvážnější a extravagantnější, a proto jen doufám, že v nich nebudu vypadat spíše jako bych šla na maškarní než na společenskou událost. Neboť i slon z porcelánu zůstane vždy slonem.
Zatímco jsem si svlékala své domácí oblečení, které pro dnešní večer se skládalo z obyčejného trika a sportovních tepláků (které mi můj otec dovolil jen kupodivu), poslouchám, že William šel do sauny.
Vždycky se rád naparoval, nedivím se, že mu to místo tolik svědčí, ušklíbnu se sama pro sebe, ale vím, že kdybych se se svými myšlenkami podělila i s Danielou, jistě by se od srdce zasmála. Také mladého pána moc v lásce neměla.
Oblékla jsem si tedy šaty, které Daniela vybrala a podle jejího úsměvu usoudila, že mi snad i sluší.
Sedla jsem si tedy ke svému toaletnímu stolku a zlehka se namalovala. Spíše jen zvýraznila oči a řasy, dodala líčkům barvu a plnost rtům.
Mezitím mi Daniela stihla stáhnut mé plavé vlasy do pevného slušivého drdolu a ke všemu vybrat i šperky.
Jak jen to dělá? Všechno takhle stíhat, pomyslím si a pohlédnu do zrcadla. Musím se přiznat, že to, co jsem v něm viděla, mne překvapilo a potěšilo zároveň. Ale také mi ta slečna v odrazu přišla jako cizí.
Z mého rozjímání mne vymanila až žena, která mi oznámila, žena mne venku čeká taxi.
“Ale… jak… kdy?“ vydám ze sebe nesouvisle, ale to už se nazouvám do bot a Daniela mne, stále držíc za ruku, vyprovází k venkovním dveřím a s letmým polibkem na tvář za mnou zavírá dveře. Mám pocit, jako bych se již nemohla vrátit a musela jet. Bez výjimky.

Nastoupím tedy do auta a stárnoucímu taxikáři prozradím, kam mám namířeno. Chlápek je to celkem sympaťák, snaží se mi zkrátit cestu příjemným rozhovorem, ale jeho všudypřítomné oči ve zpětném zrcátku, jimiž mne neustále hodnotí mne jen znervózňují.
A cesta byla jako naschvál dlouhá. Kolona aut jakoby se stále zhušťovala. To kvantum aut a lidí v nich mne začínalo děsit, ale než jsem stihla zplodit plán na útěk, konečně jsme zastavili. Zaplatila jsem tomu muži to, co jsem mu dlužila a s dnes již druhým přáním hezké zábavy se vydala do divadla.

Budova to byla krásná. Žádná otřesná moderna, ale přesně ten styl umění, který měl můj otec tak rád. A kdyby se na mne netlačili lidé ze všech stran, ještě chvíli bych se architektonickým skvostem kochala.
Odložila jsem si kabát a sešla o patro níž, kde jsem byla obětí ochrankářů. Ano, obětí, neboť jsem měla pocit, že mé prohledávání zbytečně zdržují. Zvláště ten jeden.
Kam bych tu zbraň asi tak schovala, když je v šatech tak zatraceně málo místa? A to, že nemám žádný schovaný váček či přivázanou dýku k noze zkontrolovali pohmatem již několikrát.
Tiše jsem se zlobila, neboť my dotyky cizích mužů nebyly příjemné, ale přesto se a mé tváři objevil jen milý, rozpačitý úsměv.

Avšak sál stál vskutku za to. Připadala jsem si, jako bych se do něj jedinečně hodila, neboť modré šaty ladily s výzdobou. A to je snad i mé plus proto, že lidé si mne v této barvě nebudou tolik všímat neboť jsem nepomyslela ani v nejmenším na to, že zde budou jistě i otcovi přátelé, kteří se mne zeptají proč nepřišel a v nejbližší době mu také zavolají s tím, že konečně potkaly jeho malou holčičku, která již není tak malá, jak předpokládali.

Otočila jsem se k pódiu a chvíli sledovala zpěvačku, která se pohupovala do rytmů své vlastní hudby a zaposlouchala se do jejího čistého krásného hlasu.
Ta žena má skutečný dar, pomyslím si, avšak náhle kolem mě prochází číšník, z jehož tácu si s něžným úsměvem vezmu sklenici šampaňského. Ještě jednou úsměvem mladíkovi poděkuji a rozhlédnu se po okolí, stále za zvučného hlasu dívky na pódiu.
“Tak jsi tady. A co teď?“ optám se sama sebe a nechci si ani v nejmenším připustit ten pocit beznaděje.

Arrayah

Rozhlížela jsi se a poslouchala Jazzovou hudbu, přemýšlela jsi o tom co by jsi mohla dělat. Bublinky v šampaňském tě lehce lechtali v nose a začínala jsi se cítit na rozpacích z toho, že tady nikoho neznáš.
"Slečno! Slečno pozor!" Uslyšela jsi a když jsi se otočila po hlase, ucítila jsi trhnutí, uslyšela jsi trhání látky a už jsi padala.
Než jsi, ale dopadla na tvrdou zem někdo tě chytil a zase tě narovnal, bohužel už nestačil zabránit tomu, aby jsi se nepolila šampaňským.
"Sakra chlape! Nemůžeš dávat pozor?" promluvil ten muž co tě chytil na nějakého jiného muže. Dívala jsi se na své polité šaty a pak jsi si všimla že jedna třáseň z tvých šatů leží utrhnutá na zemi. Nějaký nešika ti jednoduše šaty přišlápl a už to bylo.
"Já se omlouvám, nechtěl jsem." Bránil se nejspíš ten co tohle zavinil.
Tohle tedy začínalo opravdu skvěle, jen co jsi přišla už jsi měla roztrhnuté šaty a navíc polité.
"Jste v pořádku slečno? Omlouvám se, asi je to moje chyba. Kdybych na vás nevolal, nejspíš by jste se neotočila a tohle se nestalo." Promluvil muž před tebou, který se tě snažil varovat, že ti někdo stojí na šatech.
Vzhlédla jsi k němu, byl to pohledný muž s tmavými vlasy a světlýma očima modrošedé barvy.
"Pojďte, slečno. Doprovodím vás na toaletu, kde se budete moci trochu osušit." Pobídl tě muž a ještě ze země sebral utrhnutou třáseň, pak ti pokynul rukou a nabídl rámě, aby tě k záchodům doprovodil.
"Jmenuji se Kevin. Kevin Blackstar." Představil se ti.

Slavnost

Modrovláska je fajn. promnu si rty a trochu tajemně se na něj zadívám. Neuškodí, pokud ho ještě chvíli budu napínat ohledně mého jména. Potom se na něj příjemně usměju. Po dlouhé době někdo mou lichotku přijal. Svým způsobem je to legrační.

Na jeho vychytralý úsměv po nápadu s připojením se na skleničku k nim dvěma, pobaveně kývnu. Jasně, proč ne. Vsadím se, že ona slečna by byla radostí bez sebe. krátce se zasměju. Raději nebudu rýpat do vosího hnízda a dopřeji jim soukromí. Stačilo mi vidět, jak jí blesky šlehaly z očí.
Přizná, že takové typy žen nemá rád. Vcelku ho chápu. Bohužel, k tvé smůle mají tyhle ženské rády tebe. poklepu mu na rameno a věnuji mu výraz ‚Ach, ty ubohý hochu. Jsi na věky zatracen.“, načež pak pobaveně cuknu koutky.

Také se podívám po Sindy a spokojeně si povzdychnu. Tak to si trefil. Ona zvládne zazpívat snad cokoliv…i když občas je z vystoupení tak vyzpívaná, že sotva mluví. stočím pohled zpátky na svého tanečního partnera. Ou. ujede mi v momentě, kdy mě chytí za boky a přitiskne opět k sobě. Ovinu mu paže kolem krku a chápavě přimhouřím oči. Tak, tak…rodina je vše, co máš. Tak buď hezky hodný syn. povím lehce podmanivým hlasem a na prst si natočím pramen jeho vlasů. Ode mě tahle věta musí znít jako špatný vtip. Tedy...pro ty, kteří mě znají.
Zničehonic se mi v očích nadšeně zablýskne. Takže ty máš motorku? zeptám se s očividným zájmem. Svezl bys mě někdy? tázavě pozvednu obočí. Prozradím ti za to své jméno, kdybys chtěl. hravě se usměju a okamžik se od něj vzdálím v další otočce. Je to chabá návnada, já vím. Jestli ji máš tady, mohli bychom si zajet do podniku, kde se člověk může víc odvázat, co říkáš? zatvářím se kapku zamyšleně. A neboj, máma si nevšimne, do půlnoci budeš zpátky Popelko. zvědavě se mu dívám do tváře a čekám, jak zareaguje.

Cesta – havárie

Řídila Nicol. Koneckonců, byl to její vozítko a hlavně, ona nepila. Né, že by to nějak vadilo, ale radši se pojistit, než se nechat chytit náhodnou hlídkou a získat skvělé problémy.
Měli jsme namířeno do videopůjčovny. Nechápu, proč se to pořád jmenuje videopůjčovna, když videokazety se přestaly používat někdy před rokem x, stejně jako třeba taková Cdčka. Raději tyhle myšlenky vypudím z hlavy... Stejně se musím soustředit na nějaký film, který bych chtěl vidět.
Ať se snažím jak chci, zrovna mě nemůže nic napadnout. Když film vidět nechci, šlehá mě o očí kdejaká reklama a upoutávka, myslím na nějaké staré klasiky, které bych chtěl znovu vidět, ale když se něco takového přiblíží, mám v hlavě vygumováno.
Kruci...

Zničehonic praskne přední sklo a auto šlo do smyku. Pak už se nestalo nic, co by stálo za řec. Jen, že mi nos přepudroval airbag. Kdyby ten airbag vystřelil za jiné situace, možná bych v něm i usnul, ale teď jsem se musel dostat z auta. A hlavně, zjistit co se stalo s Nicol.
„Ale né... No tak zlato, to bude dobrý...“ Za takové situace musí být člověk klidný, jediný chybička a všechno se může zkazit. Rychle prohlédnu Nicol, uleví se mi, když zjistím, že ještě žije. Bohužel nejsem žádný doktor, takže nemám absolutní tušení, v jakém stavu je a tak krev mi to moc neusnadňuje.
No ták... kde jsi...

Chvíli jsem po kapsách hledal telefon, ale nakonec se mi ho podařilo najít. Rychlím vytáčením jsem zavolal rovnou na pohotovost.
Kruci, na které jsem ulici...
Div jsem se neproklínal za takové zbytečnosti, kvůli kterým ztracím čas a pravděpodobně i Nicol. Vylezl jsem z auta a vyhledal jsem první stopu po adrese. V okamžiku se ozvala v uchu operátorka a šlo to jako jedna báseň. Teď už zbývalo čekat, dokud nepřijede záchranka.

Když už jsem byl venku, prohlédl jsem si, jak celá ta havárie vypadá. Nebylo to zrovna hezké a můžu děkovat všem bohům, že Nicol při koupi vozu zaměřovala hlavně na bezpečnost.
Ach Nicol... Kéž bych ti mohl pomoct...
Štvalo mě, že i když je tak blízko, je vlastně tak daleko. Neodvážil jsem se s ní ani pohnout, co kdyby se náhodou něco stalo. Auto nevypadalo, že by mělo každou chvíli explodovat, kapalina nikde netekla a motor rozhodně sešrotován nebyl.
Proč se to vlastně stalo...
Vrátil jsem se na začátek celé nehody, kdy prasklo to sklo. Auto bylo nové, velmi drahé a kvalitní, nemohlo tedy prasknout samo od sebe. Nemohla to být žádná náhoda. A díra od kulky byla důkaz, že to náhoda opravdu nebyla.
Nebylo zde riziko, že by mohl střelec stále střílet, přeci jen auto trochu změnilo směr, proto jsem ani nevyndaval zbraň. Ani by ho nebylo možné najít, protože mohl střílet z kteréhokoliv okna a že jich tu nebylo málo.
Sakra, sakra, sakra...

Bylo hodně důvodů, proč by po mě někdo střílel, ale možná jsem nebyl cíl. Přeci jen kulka musela letět blíže k Nicol. Buď byl střelec opravdu mizerný střelec a nebo se ji pokoušel opravdu zabít. Každopádně nikdo nesměl přijít na to, že za to mohla kulka. Pak by se mohlo dělat mnohem rozsáhlejší vyšetřování, než se na dopravní havárii sluší a mohlo by to několika lidem pěkně zavařit život. To mě tedy donutilo opatrně vytáhnout Nicol ze sedačky a položit na zem vedle auta, abych mohl čelní sklo vysklít. Je sice dost možné, že někde v autě bude kulka zakouslá, ale když ji nebudou hledat, nemusí jí najít.


Už byly slyšet sirény a záchranka se rychle blížila. Ani já se zde nemohl zdržovat, pro tohle město jsem nikdo a kdyby se na to přišlo, byl by zde opět další problém. Naneštěstí pár pohmožděnin a bebíček nepotřeboval žádné ošetření, protože jsem se od nehody vzdálil na místo, tak abych viděl, jak Nicol odvážejí, ale aby si měl nevšiml přítomní policisti.
S mobilem v ruce jsem vytočil číslo Geca, mého parťáka. Potřeboval jsem se odtud nějak dostat a po svejch byl daleko nedošel. Konečně to zvedl.
„Vyzvedni mě na rohu deváté a dvacáté, spěchá to...“

V sále s neznámým krasavcem

Stále zaposlouchána do překrásného hlasu krásné ženy jsem se začala více rozhlížet po okolí, zdali nezahlédnu někoho známého. Mé rádoby přátele kvůli tomu, abych se k nim přidala a přátelé mého otce kvůli tomu, abych se jim co nejdříve ztratila z cesty.
Šampaňské mělo příjemnou chuť i vůni, avšak přišlo mi docela silné. Ale možná to bylo jen tím, že otec moc nepil, snad jen své oblíbené ´pití gentlemanů´, a proto nerad viděl, když jsem popíjela já častěji než byly příležitosti významných dní a oslav.
V mém hledání jsem však stále nezahlédla žádnou známou tvář a začala jsem si tu podivně připadat sama. Sama uprostřed stovek lidí, jak ironické.
Když tu náhle jsem zaslechla příjemný hlas. Jako bych instinktivně cítila, že slova toho muže patří mi, jsem se zvědavě otočila. Ale to jsem neměla dělat. Zřejmě.
Ucítila jsem zpětné trhnutí, když něco nedovolilo dodělat mou zamýšlenou otočku. A jak vidno, to něco bylo dosti silnější než já.
Uslyšela jsem hlasitý zvuk trhání látky, avšak ten nebyl až tak hrozný jako to, že jsem ztratila svojí stabilitu a bez milosti padala do neznáma.
Před bolestivým nárazem a všeobecným ještě větším popraskem mě zachytily čísi pevné ruce, ale přesto jemného objetí. Ten někdo mne vrátil zpátky bezpečně na nohy.
Když jsem měla pod sebou opět pevnou půdu, ucítila jsem další malou nehodu doprovázející onu celkovou katastrofu a to, že šampaňské, které jsem nestačila vypít vykresluje obrovskou skvrnu zasahující od mého výstřihu, na němž ulpělo několik kapek až k břichu.
Zatímco si prohlížím ono abstraktní dílo, uslyším opět hlas svého zachránce a zjišťuji celkové škody, když zahlédnu i jednu modrou třáseň na zemi.
Aspoň mi je jasné, proč se to vše stalo, pomyslím si trpce, když již nic jiného nesvedu. Šaty jsou poničené, ale snad ne tak moc, aby si toho někdo všiml a flek bude pěkných pár chvil zasychat.
Pořád lepší než kdyby sis dala červené víno. Šampaňské aspoň vybledne, snažím se myslet pozitivně. Aspoň trochu.
Teď aspoň vím, že kdybych si vzala ty krátké šaty, udělala bych lépe.
Uslyšela jsem hlas dalšího muže, zjevně toho, kdo na mne tím nedopatřením šlápl a pokusila se o odlehčený úsměv, že se vlastně nic nestalo. Do jaké míry mi vyšel, to netuším.
Mou pozornost zaměstnal muž stojící přede mnou, kterému jsem přisoudila post ´mého rytíře´.
“Vaše chyba to jistě nebyla,“ promluvím s téměř nacvičenou zdvořilostí, tím tónem jakým se očekává, že se správná dáma zachová a vzhlédnu.
Onen mladý muž byl velice přitažlivý. Ležérní účes tmavých vlasů doplňoval kontrast světlých očí s výrazným pohledem, pro tuto chvíli upřeným na mne.
Tak tohle se opravdu může stát jenom Tobě. Takový krasavec a ty se musíš takhle zviditelnit. Jako malá školačka, pokárám se, ačkoliv celý incident jsem rozhodně na svědomí neměla a jen pramálo jsem mu mohla zabránit. Snad jen více koukat na šaty.
“Moc Vám děkuji. Za záchranu,“ dodám, ale hlas mi zjemní a ještě více zpříjemní. Je zde stále patrné to, co jsem hrála a kdy mé city vycházejí volně.
A teď děkuj svému původu, že ten stud, který cítíš uvnitř, nemůže být patrný i na povrchu, pomyslím si a ačkoliv jsem původně pomoc toho muže chtěla odmítnout, nakonec jsem si to rozmyslela. Pokud se chci stydět a stát zde sama celou noc, mohla jsem zůstat doma.
S vděčným jemným úsměvem jsem se rukou zaklesla do jeho nastaveného rámě.
“Opět děkuji za Vaši ochotu. Gentlemanů se dnes potká již málo,“ promluvím první co mě napadne. Což o to, že někdy vám gentlemani lezou na nervy, když s jedním dokonalým žijete a už mnoho let vás vychovává.
“Velice mne těší,“ odpovím, snažíc se nevnímat cestičky, které vykreslily kapky, které sjely až do záňadří.
“Mé jméno je Arrayah,“ prozradím mu i já své jméno, tak jak se sluší a patří. Jen příjmení radši nezdůrazňuji, kdo ví, kdo v jeho rodině se zná z otcem. Ačkoliv je dost pravděpodobné, že jestli otce zná, mé jméno je natolik nevšední, že mu dosti napoví.

Luisa (Lulu) Cooper

„Tak dobře Modrovlásko.“ Řekl, když jsi mu řekla, že tohle oslovení ti stačí.
Jak jsi pronesla, že klidně se s nimi pak napiješ, že ona slečna z toho bude nadšená zasmál se spolu s tebou.
Pak se zatvářil, jako kdyby sám sebe litoval. „No ano... mám hroznou smůlu. Možná bych se měl oblékat stejně snobsky jako oni, aby si mě nevšímali. Ale... to bych si raději nechal oholit hlavu.“
Pak kývl na Sindy. „No... aspoň máš pak doma klid. A když se ji hlas vždycky vrátí, tak v tom nevidím problém. Myslím, že jsi na tom ještě dobře. Horší by to bylo, kdyby byla operní pěvkyně.“
Usmál se, když jsi pronesl zhodnocení toho, jak tě uchopil za boky. „No jsem hodný syn. To jistě. Kdyby ne... na maminku bych se vybodl.“
Jak pronesl, že má motorku hned jsi se začala zajímat. „No... po pravdě mám Harleye.“ Opravil se.
Zajímala jsi se jestli by tě nesvedl, teď se začal usmívat on. „No já nevím, jestli mi to za to stojí... hmm... a jestli si to zasloužíš.“
Ještě chvíli nad tím na oko přemýšlel.„No tak dobře. Zmizíme. Ale co tvoje kamarádka? Ta si toho také nevšimne?“ zajímal se.

Cool Hand

Díval jsi se a hlídal, aby Sanitka Nicol odvezla, zrovna když odjížděla přijala policie, který nehodu začala šetřit. Doufal jsi, že Nicol bude v pořádku, pak si budeš muset zjistit jak na tom je.
Zavolal jsi Gecovi s prosbou, aby pro tebe přijel.
„Už jsem na cestě.“ Oznámil ti a zavěsil.
Poldové si tě naštěstí nevšimli, zrovna hledali nějaké stopy po brzdění a tak byli zaměstnáni hlavně tím.
Geco dorazil ve své modernější Hondě a ty jsi k němu hned naskočil, Geco se zase rozjel z kapsy si vytáhl cigaretu, kterou si hned zapálil, no aspoň, že nekouřil trávu když řídil.
„Tak jo.. kam chceš odvést?“ zeptal se a mezitím jen tak jezdil ulicemi.
„Co se vůbec stalo, kámo? Zdál jsi se mi v telefonu trochu vykolejenej.“ Pootevřel okénko, aby kouř šel ven namísto toho aby zůstal uvnitř.
„Že ty jsi zase něco vyvedl? Ty vole... ty takovej rozumnej člověk a do jakých problémů se nedostaneš.“ Uchechtl se.

Arrayah

„Není proč děkovat. Jediné co jsem udělal bylo, že jste neupadla, bohužel vaše šaty se mi nepodařilo už zachránit.“ Vydal se s tebou směrem, kde asi byli toalety.
„Ale... to je přece samozřejmost.“ Usmál se na tebe.
„Také mě těší. Arrayah? Hmm... omlouvám se jestli to není moc vhodné, ale... jak se vaše jméno skloňuje.“
Ale to jste došli k toaletám, Kevin tě pustil. „Tak prosím. Běžte se upravit. Já tu na vás počkám.“ Slíbil ti a pak pohlédl na třáseň, kterou držel.
„A nevíte co si mám počít s tímto?“ zeptal se a pousmál se na tebe.
„Možná bych mohl zkusit sehnat někoho kdo tu má jehlu a niť... možná že někdo z těch co tu obsluhuje by mohli mít, aby se to dalo přišít zpět.“ Navrhl.

Tatínek a pomsta

Pohlédla jsem na něj s ještě pořát vlkýma očima od vody. Popotáhla jsem a trochu vděčně se pousmála.
Ať přemýšlím,jak přemýšlím..Ano...Jsem bestie, ale kdo by si tohle nechal líbit?
Uchechtla jsem se v duchu a začala s očima přilepenýma na ty dva spřádat plán.

Jsi hrozně hodný tatínku a víš,že já nerada lidem ubližuji...
Začnu znovu velice nešťastným a upřímným tónem.
Ale on urazil hlavně tebe a za to si zaslouží potřestat...
Podívala jsem se nazlobeně na tu dvojici a pak pohled vrátila zpátky na otce.

On je tak hodný a věří mi...
HAHAH..
To není legrační Kálí..Není hodný,ale má tě rád a to je hlavní.
Pomyslela jsem si a na otce se usmála.

Napadlo mě, že bychom ho mohli nechat najít našimi bojovníky. Ještě dnes v noci..
Protože když se na ně podíváš,vypadá to,jako by chtěli odcházet..
No a ti by mohli vystopovat a zjistit o něm vše..
Znovu se upřímě pousměji,abych zahrála dobře svou roli nevinné dcery,bránící svého úžasného otce.
No a až o něm vše zjistí, nechat ho vyhodit z domova,školy, z práce...A tak...
Nic krvavého...žádné násilí...Víš?
Velice smutně na něj pohlédnu..
Ale kdybys přecijen násilí chtěl použít, byla bych pro jen ho našimi bojovníky nechat přivést k nám a trochu mu vysvětlit,jak by se k ženám a mužům,jako jsme my,hodným a vstřícným, měl chovat..
Přistoupím k tatínkovi, obejmu ho a znovu se rozvzlykám jako to nejnešťastnější stvoření na světě.

Ano..Vím,že je to kruté,ale...Neměl si zahrávat..Neměl mě nechávat čekat..
Lehce mě hryzlo mé černé svědomí,ale to jsem jako vždy rychle zapudila,odstoupila od otce a usmála se na něj.
Tak který plán uskutečníme? Zlý, nebo snad krvavý? Oba na jednou?
Je to na tobě můj milovaný tatínečku..
Laškovně jsem se usmála a pohlédla do otcových očí, koutkem oka sledujíc tu dvojici.

Pak mi ale něco došlo..
Přece tu mrchu nenechám jen tak,aniž by zaplatila?
Zloba ve mě začala znovu vřít,ale navenek jsem nedala nic znát..Tvářila jsem se stejně nešťastně,i když to chtělo mnoho přemáhání.
Ještě než otec stačil odpovědět na poslední otázku, dodala jsem..
A ona...?
Použiji velice tichý tón.
Kdybys viděl její posměšný výraz,když o nás takhle mluvil, tatínku..
Žádné slzy už mi nezbyly, a tak jsem použila jen ponurý a stále stejně nešťastný výraz.
Jako kdyby se nám vysmívala.. Jako by si myslela,že je něco víc, než my všichni tady..
Tím jsem zakončila svoji řeč a pohlédla na otce, aniž bych těm dvěma věnovala jakýkoliv pohled.
Tohle neměli dělat...Zaplatí za to..

Slavnost

Letmo se pousměju. Sindy je skvělá spolubydlící, její zpěv mi nevadí…ale být operní pěvkyně, uf! nešťastně vykulím oči. To by bylo i na mě moc… usměju se.
Harleye? obdivně přikývnu a tím můj zájem připoutá více. Většina mladých se dneska snaží mít ultramoderní sportovní motorky. Jako kdyby na rychlosti nějak extra záleželo. I když možná…někdy záleží. Rozhodně je to adrenalin, ale ručit za to zdravím a někdy dokonce i životem?
Můj společník se začne naoko vykrucovat. Prosííím. dívám se na něj tím nejhodnějším pohledem, který svedu. Vážně bych odtud ráda vypadla, a když k tomu připočítám i bonus v podobě projížďky s tíhmle fešákem – kdo by tu chtěl zůstat? Nakonec můj návrh odsouhlasí. Vesele se na něj usměju a chytím ho za ruce. Po jeho otázce se krátce ohlédnu na Sindy. Kdepak, ta si toho stoprocentně všimne. povím. Ale ona mě zná a já zase ji. Věř mi, ta se nudit nebude, až skončí. přesvědčeně přikývnu. Navíc, většinou po ní chtějí ještě i přídavky… pokrčím rameny a pustím jednu jeho ruku. Slabým tahem mu naznačím, abychom se už pomalu vypařili.
Znáš podnik Astro? Měl by být nedaleko odtud…většinou tam hrají elektro a tak, skvělá atmosféra. navrhnu. Ale jestli máš jiný návrh, jsem pro. Ostatně ty řídíš. poplácám ho po kožené vestě. V tom mě napadne, že nemám žádný kabát. Ale tak…zahřeju se tancem.
Jak se vlastně jmenuješ? Musela jsem to přeslechnout… zkusím najednou s hravým úsměvem.

Nehoda či náhoda, co na tom záleží?

Celý náš dosavadní rozhovor vypadá jako nevinné přisuzování a následné odmítání malého hrdinství.
“I to je více než dost. Jiní by přihlíželi s pobaveným výrazy, více odvážní by se smáli nahlas a ti bez morálního kodexu by se snažili zvěčnit onu potupnou situaci,“ pronesu s lehkým náznakem rozhořčení nad dnešním chováním lidí. A radši nemyslet, jak hezky by se vyjímal můj obrázek třeba na internetu, kde by se většina kochala pohledem, jak dcera boháče leží jak dlouhá, tak široká na zemi. Na název titulku radši ani nemyslet.
Lehce zavěšena do jeho rámě dělá drobné rychlé krůčky, jak se na tyto příležitosti sluší a společně se vydáme směrem k záchodům. Jak vidno, mladík zjevně ví, kde je v této budově hledat.

Krátce se usměji nad jeho poznámkou a zkoumavě se na něj zadívám.
“Nic se neděje,“ promluvím odlehčeně, a tím se snažím rozehnat jeho případné chmury nad tím, zdali položená otázka byla vhodná či ne.
“Mé jméno je pro mnohé velice těžce vyslovitelné, a proto si většina s ním nedělá problémy a skloňují jej tak, jak uznají za vhodné,“ pokračuji dál v krátkém monologu, kdy se i já sama zamýšlím nad tím, jak by se asi správně mělo mé jméno skloňovat. Nikdy jsem se nad tím příliš nezamýšlela a poslechla na jakoukoliv jeho úpravu.
“Někteří jej tedy neskloňují vůbec, jiní ignorují přídechové ´h´ a následovně skloňují podle citu a další se jej snaží zkrátit na co nejednodušší tvar. Zřejmě bude záležet jen na Vás, co si vyberete,“ dokončím.
Ale to již společně dojdeme k toaletám a muž mne pustí. Dřív než však zmizím na záchodě, Kevin na mne znovu promluví a já uvidím onu zbloudilou část mých šatou, kterou stále třímá v rukách.
Páni, je tak ohleduplný a pozorný. Skutečný kavalír, až je mi líto, že se musí starat o mou nehodu a nemůže se bezstarostně bavit.
“To by od Vás bylo velice milé, avšak veskrze pochybuji, že zde někdo jehlu a nit mít bude. Přeci jen každý asi nepočítá s tím, že by si hned po příchodu nechal přišlápnout šaty,“ promluvím s jemným náznakem úsměvu.
“Ačkoliv… myslím, že já se ode dneška poučím a skutečně si tuto drobnost do svých věcí přidám.“

Po havárii

Stál jsem na rohu ulice, slabě osvětleným pouličním lamou, jak tvrdé y a čekal jsem. Nedbaje chladu jsem se zavrtal do svých myšlenek a neustále si v hlavě přebíral, co se právě stalo. Hlavně jsem si stále držel, do jaké nemocnice Nicol vezli – naštěstí jsem nápis na záchrance ještě viděl.
V takových situacích mě trochu štve, že jsem to co jsem. Kdybych měl normální identitu, mohl jsem jet rovnou s Nicol bez toho, aniž by na mě později nečekala útulná cela.
Budu tam muset zítra zajet, snad už budou povoleny návštěvy nejen pro rodinu. Kruci, pro rodinu...
Až teď mi došlo, že bych o tom měl zpravit matku Nicol. Sice má Nicol více příbuzných, ale tak o to už se snad postará její matka. A navíc, měl jsem uložené jen číslo její matky, sice nevím proč, ale rozhodně se to teď hodí.

„Paní Wonderman, tady je přítel vaší dcery, Alex. Víte, párkrát jsme se u vás viděli. Eh, chlapík černé vlasy? Nic? Zelené oči... Ano, to jsem já. - Jak se má vaše dcera? Né moc dobře, právě měla autonehodu a... Ne, nevím jak na tom je, ale žije. Kde? Hmm... V nemocnici na Staten Isladnu. Jasně, rodinné návštěvy jsou povoleny vždycky... Fajn, mějte se.“ Nicolina matka zavěsila a já s úlevou schoval mobil do kapsy. Jak hrozné jsou rozhovory s matkami vašich známých ženského pohlaví. Hned ve vás vidí potencionálního nápadníka.
Geco sice řekl, že už jede, ale ještě mu to pár minut trvalo. Těžko říct, odkud jel, nejspíš z nějaké nalejvárny, každopádně jsem byl rád, když jsem tu jeho Hondu konečně viděl.

Geca jsem pozdravil ještě před nastoupením zvednutou rukou, jak jsem nastoupil, Geco se rozjel a tradičně si zapálil. Výjimečně to byla jen obyč cigareta.
V autě bylo příjemné teplo, těžko říct, jestli za to mohla cigareta, nebo věčně přítomný kouř. Naštěstí měl Geco ohledy, když s ním byl spolujezdec, a otevřel okýnko. Ale nebylo nic nezvyklého, vidět nebo spíš nevidět ho v naprosto zakouřeném vehiklu. Ta jeho Honda musí dostávat pořádně zabrat.
„Vem mě k nám na základnu, potřebuju nějaké informace, man...“ Hlasitě jsem vydechl, náhle zcelý znavený, rukou jsem si pomalu prohrábl vlasy. Jasně, že se Geco musel zeptat, co se stalo.
„Někdo po nás vystřelil, když jsme s Nicol jeli... no to je fuk, prostě to ztrhla rovnou do sloupu. Nicol teď nejspíš leží v nemocnici, nemám tucha, jestli jí je něco vážného a netuším, kdo to po nás střílet.“ Na krátko se odmlčím.
„Byl to mizerný střelec, ale pravděpodobně střílel po Nicol, páč o mě přece nemůže nikdo vědět. Ale proč by po ní někdo střílel, to mi vrtá hlavou. Určitě v tom bude mít prsty zase nějaký zasraný boháč, ti mají pracky ve všem... Nebo, že by se Nicol prořekla a někdo zjistil, že jsem to, co jsem?“ Jen nad tím zavrtím hlavou. Je tolik možností a já přece nejsem žádnej přiblbej detektiv. Nemáš tušení, kde začít, ale třeba někoho něco napadne. Uvidíme na základně.

A případ pokračuje...

Poslouchám vyprávění staré paní. Ano, je to dojemné. Jenže já takových vyprávění slyšel tucty. Vždycky je to tak. Ta jejich dcera či syn jsou ti nejhodnější, nejlepší lidé na světě. Vůbec je nenapadne, že by to mohli být právě oni, jejich povaha, zlozvyky a vášně, co je dostanou do problémů. A že právě fantazie může být to, co člověka nutí pálit mosty a utéct od těch, kteří jej měli rádi... Možná je měli rádi. Normálně bych udeřil, začal se vyptávat, jestli je to opravdu tak. Jestli jejich vztah je opravdu tak idylický, jak si jej nyní, když jsou sami, představují. Jenže po dvaceti letech nemám to srdce to paní Galesonové udělat. Ani by to nemělo smysl.

Co jí mám říct? Že to není její chyba? Že za to nemůže ani ona, ani její zesnulý muž, ani Rain? Že držet ji jako vzácného ptáka ve zlaté kleci by jí nakonec zlomilo srdce, i když bylo syntetické? Že kdyby ji nepustili, nikdy by jim to neodpustila?

Mlčím a míchám čaj. Břídilové. Nikdo se neztratí jen tak, ohodnotím ostatní detektivy, kteří jsou již dnes stařečci a stařenky. Ale ... třeba něco našli? Možná.
„A čistě náhodou, neměla byste na někoho z nich kontakt?“ zeptám se pro jistotu. Já jsem důkladný a mám čas. Moře času, když jsem tu jen já a ztracená osoba. Ano, jsem detektiv. Umím spousty věcí. Pátračky, sledovačky, vloupačky, odposlech, kontra, v podstatě cokoli. Stopy najít, nebo je zamést. Ale pokud je něco, co bych označil za smysl, za naplnění mého já, tak je to hledání ztraceného. Nejlépe lidí.

Po skončení rozhovoru se ještě znovu vydám projít po domě. Veden intuicí, logika a rozum už své možnosti dostaly, všechno co tahle dvojice dokázala je na fotkách a v zápisníku. Sáhnu do šuplíku, kde zdánlivě náhodou objevím deník.

Tak vida, zadívám se na zámeček, který nebude vzdorovat dlouho. Tady bude zdroj zajímavých informací, které ostatní přehlédli. Tady možná končí idylický vztah ženy, jejího muže a adoptivní dcery vyrobené na výrobní lince. Deník zmizí, velmi nenápadně, v jedné z mnoha kapes nového pláště. Líbí se mi. Už teď ho mám rád... Usměji se sám pro sebe.

„To bude vše, děkuji za čaj,“ vrátím se do obývacího pokoje. „Kdyby cokoli, tady je moje vizitka,“ podám jí jednoduchý kousek tvrdého papíru (ručně dělaného, to by mohla ocenit), je na něm jméno, adresa, skvostný název mé skromné práce „soukromá detektivní kancelář“, telefon mobilní i pevný – ten už snad nikdo nepoužívá. A pak místo pro „vaše poznámky“. Na 3D blbosti, loga a obrázky si nepotrpím.
„Jinak vše platí, jak jsme se dohodli. Budu na tom dělat, ale bude to zdlouhavá a mravenčí práce, hodně čekání. Mezitím musím dělat i něco jiného, jinak by mi z toho hráblo. Promiňte, ale je to tak. Na konci měsíce uděláme vyúčtování a přebytečné peníze vám pošlu nazpět.“

„Na shledanou,“ rozloučím se a vyrazím. Jdu přesně cestou, jakou si myslím, že Rain vyšla. Podle map, článků a fotografií vyrazím přímo do centra, tam, kde se podle mého úsudku ztratila. Chci jít, kudy šla ona, vidět, co viděla, procítit, co možná cítila ona. Třeba mě něco napadne. Třeba se za dvacet let to místo nezměnilo příliš. Kdo ví...

Pokoj č. 55

Na jeho otázku ohledně příjmení jsem neodpověděla, dalo se to až příliš snadno svést na zaujetí jídlem. To bylo zčásti i pravdivé. Ovšem z které, byla otázka, i když jsem málem snědla i talíř. Opřela jsem se trochu pohodlněji do křesla, to ale netrvá dlouho. Nastává výslech, kterého jsem se obávala.

Co říct? Nebo raději mlčet? Ne... to nic nevyřeší. Jenže postavit se vlastnímu strachu zatím nedokážu. Ne tomu, že všechno, co jsem znala a bylo mi blízké, je už pryč. skloním chvíli hlavu, nakonec se donutím vzhlédnout k muži, co se o mě vpravdě skutečně hezky staral a i přes veškeré křičící otazníky, proč to dělal jsem k němu začala cítit špetku té trošku hřejivé vděčnosti.

Možná bude lepší, když se s tím prozatím smířím. S tím nejhorším a pomalu to budu přijímat jako fakt. I když v hloubi samy sebe tomu nebudu věřit. Ale až se s tím alespoň takhle vyrovnám, budu se moct konečně zvednout a vydat do Babylonu zjistit, co z Rainina života zbylo. Pokud vůbec něco.
Stisknu krátce rty, nesouhlasně pokývu hlavou.

„Nikdo... takový není.“ hlesnu sotva slyšitelně, přičemž trhavě pokrčím rameny. Zvednu se a v prstech možná trochu silněji sevřu talíř a donesu ho ke dřezu.

„Stačí jen voda.“ dodám ještě, chvíli se rozhlížím po poličce se skleničkami, nakonec ji najdu a pro jednu se natáhnu. Současně s tím se neubráním pohledu na Garyho, jako bych se snad ujišťoval, zda můžu. Z kohoutku natočím vodu a několikrát jen trochu upiji, než sklenici jedním dlouhým lokem vyprázdním a odložím na linku. To už volnou rukou sáhnu po něčem na mytí nádobí. Byla jsem tak zvyklá si po sobě a nejen to uklízet a neviděla jsem důvod, proč na tom něco měnit i tady. Alespoň trochu a prozatím tak můžu splatit tomu muži něco z jeho obětavosti.

Kálí

Tvůj otec ještě více přimhouřil oči, pak se na tebe otočil. „Jen se neboj holčičko. Já se o ty zmetky postarám.“ Řekl tvrdě a vytáhl mobil, tebe objal a políbil tě na tvář. „Já se o to postarám. Běž se upravit a bavit, jistě tu bude ještě spousta mladíků dychtící o tvou pozornost.“ Usmál se a pohladil tě po tváři.
Pak začal telefonovat, ty jsi se tedy vrátila na toalety, upravila jsi se a za chvíli nebylo po slzách už ani památky. Byla jsi dobrá herečka, aspoň otec ti uvěřil vždy všechno. Možná kdyby matka ještě žila, by to bylo jinak. Na ní jsi si pamatovala jen matně, ale otec ti vždy vyprávěl o tom, že to byla ženská od rány. Že se ji mnohdy i on sám bál když se rozčílila a vlastně jen díky ní jste tam kde teď. V začátcích to byla ona kdo všechno vedl. Říkal, že kdyby tě vychovávala ona, tak by jistě všechno bylo úplně jinak, matka byla dříč a všeho čeho dosáhla bylo tvrdou prací a nejspíš by jsi si tím musela projít také. Matka ti sice občas chyběla, ale když jsi si vzpomněla na to, že by jsi nejspíš musela pracovat tak tě to zase přešlo. Nakonec měla jsi otce, který ti svou láskou dával všechno. Ale opravdu všechno.

Vyšla jsi ven z toalety už dokonale upravena a vydala jsi se zpět do víru zábavy. Otec měl pravdu, bylo tu spousta pěkných mužů, kteří ti stáli za pozornost. Sice už ne tak zajímaví jako ten v kožené bundě, ale to že si vybral raději nějakou modrovlasou potvoru než tebe tak to tě už vůbec nezajímalo. Za to tě začal zajímat jistý mladý elegán, který si to mířil rovnou k tobě.
Byl vyšší aspoň o hlavu, černohnědé vlasy uhlazené dozadu, pohledná tvář a temné uhrančivé oči. Když k tobě přišel na rtech se mu objevil smyslný úsměv muže, který si uvědomuje že je pohledný a ví jak toho využít.
„Mohu požádat o tanec, slečno?“ zeptal se tě a nabídl ti ruku, aby tě mohl odvést na taneční parket.

Luisa (Lulu) Cooper

„No tak dobře.“ Zasmál se, když jsi ho prosila. Přitáhl si tě k sobě a objal tě kolem pasu.
„Dobrá já ti věřím, když to tedy nevadí tvoji kámošce tak vypadneme.“ Plácl tě lehce po boku a vydali jste se k východu.
„Astro? Jo... tam jsem už byl, ale je to nějaká doba. Cestu si přesně nepamatuji. Ale myslím že Astro bude vyhovovat a kdyby ne... vždycky můžeme vypadnout ještě jinam.“ Vyšli jste těch pár schodů a museli jste se znovu probít ochrankou než jste se dostali ven úplně. Hosté stále přijížděli i když už limuzíny aspoň už nestáli v koloně a celkem rychle to šlo.
„Nepřeslechla. Já ti své jméno neřekl.“ Usmál se a vydali jste se na parkoviště pro jeho Harley.
„Nevím jestli bych ti ho měl říkat, když ani ty jsi mi své jméno neprozradila.“ Trápil tě s úsměvem. Došli jste až na parkoviště, kde jste se procházeli, to parkoviště bylo velké a i když tam asi moc motorek nebude tak to tak rychle nepůjde.
„Ale dobře... nakonec... chlapy by se měli představovat jako první. Já jsem Morgan. Morgan Drake.“ Představil se ti a pak se zastavil. Sundal ti bundu, kterou ti podal, pod ní měl triko bez rukávů a tak jsi mohla vidět jeho tetování pokrývající celou jeho ruku a pokračovalo i dál pod tričko.

odkaz

„Až pojedeme bude to pěkně foukat.“ Vysvětlil ti a pak jste konečně našli jeho Harley vmáčknutý mezi dvě limuzíny. Drake něco zavrčel a pak začal z té úzké mezery své drahé vozítko vyprošťovat ven.

odkaz

„Jestli někdy zjistím kdo mi jo takhle blokl tak si to slízne.“ Zavrčel a povzdychl si když konečně dostal Harley ven. Odsunul sedátko a podal ti helmu a sám si jednu nasadil.
„Jsem sice drsňák, ale nejsem sebevrah.“ Usmál se a nasedl.
Počkal až se za ním uvelebíš. „Jistě jsi na motorce neseděla poprvé, takže ti nemusím říkat věci jako nevystrkovat nohy, ruce a hlavu za jízdy ven, co?“
Harley začal hlasitě příst, když nastartoval a vyrazili jste, za chvíli jste byli už z pozemku divadla venku a byli zpět na silnici ve městě. Nabral správný směr k podniku Astro, ale na křižovatce zpomalil.
„Tak.. kudy teď? Vpravo nebo rovně? Teď si nejsem jistý. Poraď modrovlásko.“ Pobídl tě.

Arrayah

„Vaše jméno je pěkné a zajímavé, ale bez urážky vaše jméno není lehké k vyslovení. Budu se však snažit abych vaše jméno nekomolil, slečno Arrayah.“ Usmál se na tebe.
„No víte spíš bych si myslel, že tohle není zase tak neobvyklé, že si někdo poničí šaty. Zkušenější číšnici by mohli být připravení na takovou možnost. Zkusím se poptat.“ Pronesl a počkal až vejdeš na toaletu než se vydal najít někoho kdo by ti šaty opravil.
Ty jsi se zatím uvnitř papírovými ubrousky snažila dostat všechno šampaňské ze svých šatů. Šaty naštěstí nebyli z látky, která by moc sála a tak byla látka jen trochu vlhká, udělala jsi co se dalo, ale jinak prostě budeš muset počkat až to uschne samo.

Když jsi vyšla ven z toalet už tam Kevin stál i s jednou číšnicí s kterou jsi znovu vešla na toalety, kde ti přišila třáseň zpět. Ale upozornila tě na to, že je to jen provizorní a že doma by jste si to pak měla nechat opravit pořádně. S tím se odporoučela a odešla. Ty hned za ní, Kevin na tebe stále čekal, ale tentokrát držel dvě skleničky s novým šampaňským.
„Doufám, že ta malá nehoda vás od pití neodradilo.“ Řekl s úsměvem a podal ti skleničku.
„Omlouvám se jestli je to snad příliš drzé, ale... musím to říci. Jste velice krásná. Moc, ale mezi lidi nechodíte, že? Kdyby ano jistě bych si vás už dávno všiml.“ Zalichotil ti.
„Připijeme si? Třeba na to aby se nestala žádná další nehoda?“ zeptal se a usmál se na tebe.

Cool Hand

Geco vyhodil s okénka špačka, odkašlal si a plivl z okýnka. „Jasně, na základnu.“ Kývl hlavou a nabral správný směr.
„Snad bude Nicol v pohodě. Takové kočky by bylo škoda, navíc když to mezi váma začínalo vypadat poměrně nadějně. Už sakra by jsi to s ní měl dát sakra dohromady, furt si hrajete na kámoše a dyť je jasný že to mezi váma jiskří. Víš že se o tobě začíná povídat, že jsi na chlapy? Dyť co tě znám fakt si nepamatuji, že by jsi měl nějakou ženskou, dokonce snad nechodíš ani na striptýz.“ Uchechtl se.
„Hele neboj se o ní... bude v pohodě.“ Řekl už uklidňujícím hlasem.
„A nemyslím si, že by Nicol něco se prořekla, není to žádná najivka, je to frajerka. Hele a nemohlo by to být nějaký varování? Nakonec kdyby tebe nebo ji chtěl někdo zabít, pochybuji že by si na to najali nějakýho mizerného střelce.“ Zabočil z hlavní ulice.

„Ale nakonec zjistíme kdo za tím je. To je jasný, nikdo nám neunikne.“ Uculil se na tebe a zapálil si další cigaretu. Odjeli jste do staré čtvrti, kde stáli staré činžovní domy, většinou prázdné nebo obývané spodinou města.
Vaše základna se tady proto snadno ztratí, zvlášť, když je maskovaná že vypadá jako všechny domy v okolí. Na spadnutí.
Díky vysílači se vám otevřela cesta do podzemního parkoviště, kam jste hned zajeli a vrata vypadající jako zeď se za vámi zase zavřela. Na parkovišti stálo několik aut, takže tu bylo několik vašich kolegů. Geco zaparkoval, vystoupili jste a vydali se ke schodišti. Základna byla větší než se z venku zdála, také jste tu měli i podzemní prostory, nemluvě o únikovém tunelu.
„Co podnikneme jako první?“ zeptal se tě. Sice jste mohli jet výtahem, ale zase ten se většinou využíval na těžký náklad. Protože kdyby se jednou stalo, že by jste se na těch pár schodech zadýchali bylo to znamení, že musíte něco dělat nebo raději odejít.

Rain/ Roxy

Když jsi řekla, že stačí jen voda, vstal a nalil ti do sklenice balenou vodu, pak se k tobě vrátil, vzal talíř a podal ti vodu. Už prázdný hrnec od polévky a talíř prostě položil do myčky a vrátil se k tobě a svému pivu.
Zamyšleně se napil a chvíli mlčel. „Takže nemáš nikoho... a máš kam jít?“ zeptal se tě a znovu se na tebe zadíval a pak si promnul bradu.
„No... to projednáme asi později. Vypadáš unaveně. Navrhoval bych ti, aby jsi se naložila do teplé vody a pak se šla trochu prospat. Voda tě aspoň prohřeje i uvnitř.“ Pousmál se a vstal, plechovku vyhodil.
„Pojď za mnou Roxy.“ Pobídl tě a ty jsi po chvíli váhání šla za ním. Odvedl tě do koupelny z bílého mramoru, velká vana plus sprchoví kout, nebyla zase tak velká, ale rozhodně tu bylo vše potřebné.
„Posluž si. Pak si jdi lehnout jestli budeš chtít. Kdyby něco budu v obýváku.“ Pousmál se. „Klidně se tu chovej jako doma.“ S tím za sebou zavřel dveře a nechal tě v koupelně samotnou.
Všimla jsi si že na topení vedle sprchového koutu se sušili trenky bílé barvy s černými hvězdičkami.

odkaz

Cesta do Astra

Výborně. zamručím spokojeně, když můj společník souhlasí s podnikem, který jsem navrhla. Zdejchneme se ze sálu a trpělivě se znovu necháme prohledat. Co si myslí? Že krademe stříbrný lžičky? syknu k novému známému, jakmile nás ty gorily propustí.

Přesně se dalo čekat, že se nenachytá a své jméno mi neprozradí. Málokdo dnes na tenhle starý trik skočí. Místo toho, abych očima pátrala po jeho motorce, pozoruji soustředěně výraz v jeho obličeji. Očividně si to užívá. Doslova mučí mou zvědavost. Nakonec rezignovaně vzdychnu. Ale máš pravdu. Nemusíš mi ho prozrazovat, ostatně je to fér. uznám s úsměvem.
Objímám se a přemáhám drkotání zubů. Nezdá se, ale ochladilo se. Trhnu hlavou a nadšením mi zajiskří v panenkách. Morgan Drake? . Těší mě. cuknu koutky a sleduji, jak si sundává bundu. Ale… chci mu v tom ohleduplném gestu zabránit. Ovšem zmlknu ihned, jak spatřím pozornost strhávající tetování. Přimhouřím oči a všimnu si, že pokračuje dál pod tričko. Moc ráda bych ho chtěla vidět celé. Také jedno mám, však chlubit se s ním zatím nehodlám. Možná v průběhu večera. Vezmu si od něj bundu a poděkuju. Snad kvůli mně nenastydneš. zachumlám se do ní. Teď je to mnohem lepší.

Konečně po dlouhém hledání narazíme na Morganova harleye. Jako na potvoru je napasovaný mezi dvěma limuzínami. Pomohla bych mu ten stroj vyprostit, jenže bych nadělal víc škody než užitku. Znám se. A tak ho povzbuzuji alespoň slovně. Po chvíli se mu to podaří. Ani se nedivím, že je naštvaný. Kdo by nebyl.
Bezva mašina. pochválím motorku a nasadím si helmu. Neboj, já taky nerada riskuju život. zasměju se a vlezu si na vyvýšené sedátko pro spolujezdce. Paráda… Morgan mi dá krátká školení. Máš recht, nesedím na motorce poprvé. pousměju se a ovinu mu paže kolem hrudníku. A můžu ti slíbit, že ruce, nohy a snad i hlava zůstanou tam, kde mají. pousměju se.

Vyrazíme na cestu. Dlouho jsem teda v divadle nevydržela. Sindy mě určitě pochopí a nebude mi to zazlívat. Svědomí mám v podstatě čisté, co se úniku ze slavnosti týče.
U křižovatky zpomalíme a Morgan se zeptá, kudy dál. Porozhlédnu se kolem pro lepší orientaci a netrvá dlouho, než rozhodnu. Myslím, že vpravo…tou ulicí se zelenými neony, ta mi utkvěla v paměti. Kdybychom to střihli rovně, tak bychom si pořádně zajeli… pokrčím rameny a doufám, že jsem si cestu vybavila správně. Většinou to chce nějaký zaručený orientační bod. Metropole je totiž jedno obrovské bludiště. Každopádně se můžeme kdykoli vrátit a zkusit to druhou cestou.

Pokud se nám podaří dostat a najít místo k zaparkování poblíž podniku, počkám, až Morgan sleze první Morgan. Sundám si helmu a podám mu ji, aby ji mohl uklidit zpátky pod sedadlo. Mezitím si upravím pocuchaný účes. Narovnám se a s veselým úsměvem natáhnu ruku ke svému společníkovi. Svou dohodu jsi splnil. Teď já. lehce nakloním hlavu ke straně. Jmenuji se Luisa Cooper. povím mu i příjmení, když už znám i to jeho. Obyčejně to nedělám. Potřesu mu rukou a pak si svleču jeho koženou bundu. Přehodím mu ji přes ramena a stále držíc límec s peříčky se mu kouknu do očí. Ale všichni mi říkají Lulu. mrknu, odstoupím a podívám se na budovu, kam máme namířeno. Tak doufám, že tam bude míň snobská společnost. pousměju se a vyrazím, doufejme, za lepší zábavou.
Astro je téměř takové, jaké si ho pamatuju. Dole veliký taneční parket s ostrůvky pro profesionální tanečníky. Obvykle tu mívají večery v nějakém stylu. Občas by mě zajímalo, kam na ty nápady chodí. Je tu také pódium pro různé příležitosti. Dlouhý, nepřehlédnutelný bar se dá najít jak dole tak i nahoře, kde si člověk může posedět a poklábosit se známými. Hudbu vkusně doplňují světelné efekty, které tenhle podnik snad i proslavily.
Chytím se Morgana, abychom se hned na začátku nerozdělili. Vystoupáme po schodišti. Co si dáš? otočím se na svůj doprovod, připravena procpat se k baru a objednat nám pití.

Stále s tím okouzlujícím mladíkem

Pohlédnu na něj s jemným úsměvem.
“Myslíte si, že je zde více nešikovných dam, které si nechají dobrovolně šlapat po svých večerních róbách?,“ otážu se s co největší nevinností, ačkoliv ironie z věty přímo čiší.
“Přesto Vám znovu moc děkuji. Za ochotu,“ projevím opětovně svůj vděk a zlehka vejdu na toalety. Samozřejmě, i tato místnost je více nežli přepychově zařízena. Vkusná, čistá a voňavá nikterak vtíravou vůní.
Já tedy zamířím k nejbližšímu dávkovači papírových ubrousků a jen na jedno zatáhnutí jich naberu víc než dost. Důkladně jeden ubrousek namočím a otřu si s ním celý dekolt, přičemž okamžitě zmizne i onen pocit ulepenosti a nasládlosti nápoje, jež mne polil.
Poté se věnuji již jen vysoušení. Není to nic lehkého, neboť látka šatů nepatří mezí savý materiál. Smůla i neštěstí v jednom. Nějaký čas budu ještě cítit příval vlhkosti, avšak stále je to mnohem lepší než při obyčejné bavlně, při níž bych šaty rovnou ždímala.
A ten, kdož čeká venku za trochu mokr přeci stojí, pomyslím si a sama se usměji nad svým odrazem v zrcadle. Flek, který je stále na šatech bude v přímí téměř nepatrný a až zaschne úplně, zmizí. Alkohol na něm nezanechal žádné barevné stopy.
Naposledy na sebe pohlédnu a kriticky zkontroluji i svůj stále pevný účes, i malování a když usoudím, že vše je ta, jak má být, konečně z toalet vyjdu.

Kevin zde stále čekal a kupodivu nebyl sám. Vedle něj stála drobná hnědovláska v typickém stejnokroji číšníků. Vidno podle její reakce, již byla s celou situací seznámena a energicky vykročila zpátky na toalety. Já ji tedy následovala.
Její zručnost byla až podivuhodná a já musela připustit, že Kevin měl zjevně pravdu. Šaty si zde roztrhla již nejedna dáma a tato dívka je zřejmě často zašívá.
“Rozumím. A mockrát děkuji,“ odpovím po jejích radách ohledně dalšího nakládání se šaty a číšnice stejně rychle jak se objevila, tak i zmizí. Jediné, co jsem na ní naposled zahlédla byl pohled, který mi nepřímo vyčítal čas, který ztratila přišíváním mé třásně.

Podruhé tedy vyjdu z toalet a Kevin stojí na témže místě, na kterém jsem jej viděla naposled, avšak nyní třímá v rukou dvě skleničky se stejnou tekutinou, která byla ještě donedávna na mém těle.
“Vidím, že jste společníkem snů, pane. Dříve než se dáma vůbec točí, vy zde již stojíte s jejím dalším přáním,“ promluvím na něj zlehka. A snad trochu koketně, až mne samotnou to zaskočí.
“To ani v nejmenším,“ usměji se a přijmu nabízenou skleničku. Zatím se však nenapiji. Vždyť na co by bylo šamanské bez přípitku. Ve dvou.
Po jeho dalších slovech by se mi opětovně objevil na tváři ruměnec, kdyby to jen šlo. Jelikož to však nelze, jen krátce uhnu pohledem stranou.
“Je velice příjemné slyšet takováto slova z úst muže. A máte pravdu. Do společnosti chodím… jen velice výjimečně a hodně zřídka,“ přitakám a instinktivně mu pohlédnu do očí. Je zřejmě, že on zřejmě pocit mých rozpaků vycítil.
“Moc ráda. Tak tedy na žádné další nehody,“ pronesu a zlehka ťuknu svou skleničkou o tu jeho, až se ozve typické tiché cinknutí.

Rick O'Shela

Paní Galesonová se zamyslela. „Mám, ale jen na jednoho. Toho posledního. On jediný vydržel déle než ten měsíc a když vyšetřování ukončil, slíbil mi, že bude po ní stále pátrat. Myslím, že si nechtěl připustit neúspěch. Jmenuje se Olaf Deskovič, někde bych tu měla mít jeho navštívenku.“ Odložila šálek čaje na podšálek a šla ji najít.

Když jsi skončil se svým pátráním, nalezením deníku, který se ztratil v tvém kabátě, paní Galesonová na tebe už čekala s navštívenkou toho Deskoviče, jeho příjmení znělo jako Ruské. Podle adresy jeho kancelář sídlila v centru v jedné z kancelářských budov.
Pak si od tebe vzala vizitku, zadívala se na tebe a přikývla.
„To chápu. Po pravdě jsem vůbec vděčná za to, že se tím chcete zabývat. Nakonec je to mnoho let, detektivové které jsem zkoušela už rovnou odmítali. Dvacet let je prostě hodně. Ale já vím, že tu někde ve městě je pane O'Shele. Cítím to. Jen se neví kde.“ Povzdychla si.
„Děkuji vám. Na shledanou.“ Rozloučila se s tebou a pousmála se.
Snadno jsi se dostal ven z Babylonu a venku jsi začal znovu studovat články. Kam mohla jít taková Avatarka myslící si, že je člověk? Dívka co žije celí život v zelené kleci, slušná dívka... hned tě napadlo, že určitě chtěla jít první do centra. Tam kde je nejvíce zábavných podniků, kde chodí hromady lidí, kde neonová světla září nejsilněji. Což by se ti dokonce snad i hodilo, protože tam sídlí ten Deskovič.

Vyrazil jsi do centra, kde jako vždy panoval čirý ruch, automobilová doprava tu byla pomalejší než obyčejná chůze a byl to ráj zlodějů. Vždyť tudy prošlo spoustu lidí namačkání jeden na druhého a to pak kdo si má všimnout, že mu někdo udělal díru do kabátu nebo kabelky?
Začal jsi se proplétat ulicemi a díval se po místech, obchodech, kam by asi taková mladá dívka mohla toužit zajít. Nakonec jsi vešel skoro do každého druhého obchodu nebo podniku, ale to bylo skoro k ničemu. Většina zaměstnanců tam před dvaceti lety ještě ani nepracovala a další si klepali na čelo, jako kdyby jsi se snad zbláznil, že jak si někoho takového koho viděl možná jen chvíli pamatovat.
Nakonec jsi snad už i záměrně došel až před kancelářský dům, kde sídlil onen Deskovič.
Když jsi vyjel do jeho patra našel jsi snadno dveře od jeho kanceláře, nakonec byli to jediné dveře na kterých byl znak oka, klasika pro detektivy. Ale nevešel jsi, protože na dveřích byl přilepený lísteček s tím, že šel na oběd a vrátí se za půl hodiny.

Metropole

Nenechám nic náhodě, prolezu všechno. A všude si vše se škodolibostí sobě vlastní projdu a vyptávám se. Ano, nikdo si nepamatuje, že by Avatarku potkal. Proč by taky měl. I kdyby měla vlasy na fialovo, oranžové sako a někdo ji za bílého dne znásilnil přímo na ulici, za dvacet let by si to někdo nepamatoval. I když ... tohle možná ano.

Olaf Deskovič. Zajímavé jméno. Nezvyklé, tajemné. Úplně si představuji, jak bude detektiv vypadat. Bude starší. Jestli už v době, kdy ztracenou Avatarku hledal, měl tolik trpělivosti, muselo mu být tak kolem třicítky. Představuji si muže, kterému je minimálně padesát, spíše šedesát. Takový ten „old-school“ chlapík, kouří jen vlastnoručně balené cigaret a v jeho kanclu nenajdete mobil ani moderní počítač. Spíše něco starého, co patří do technického muzea. Už se mu nedaří a do kanceláře chodí ze zvyku. Občas za ním někdo přijde na pokec.

Z myšlenek mě vytrhne až papírek na dveřích. Oběd? Skvělý nápad. Dal bych si něco na spravení žaludku, takový poctivý kuřecí vývar. Jenže ten tu nejspíše neseženu. Při tom mě napadne, že bych měl navštívit mámu. Polévku mi sice už neuvaří, ale kvůli tomu za ní nechodím...

Když vylezu na ulici a dojdu do prostředka náměstí, abych našel něco k jídlu (nakonec mě upoutá japonská restaurace) něco mě napadne. Takové to bodnutí tady vzadu, v hlavě. Jako když člověka po tahu přepadne vzpomínka, u které by byl raději, aby to nebyla pravda. Ale bohužel mu pasuje naprosto perfektně na jedno okno... Potřebuju informace. Internetová kavárna nebo Janette? Když si objednávám Teriyaki chicken, v klidu a míru mezi japončíky, jednou rukou vytahuju z vody led hůlkama a druhou vytáčím číslo mojí bývalé. Přemýšlím, jestli je to jediná, která mě má stále ráda. Hmmm, asi jo. Zvoní to, jsem opravdu zvědavý na její reakci. Že bych ji někam pozval?

Pokoj č. 55

Sotva se stačím nadechnout, ale pak opět ztichnu, stisknu rty zpět k sobě a skloním trochu hlouběji hlavu.

Ne, nemám kam jít. Nebo možná ano, ale...
Opět k němu zvednu oči ve snaze náhlého protestu, který se ve mě najednou objevil, aniž bych tušila, proč.

„Ale já nejsem...“ vyhrknu, ale včas se zarazím. Byla jsem unavená, ale ne tak, že by tomu pomohl spánek. Tělo se vzpamatovalo hodně rychle, stačila teplá polévka. S myslí a vůbec mým vnitřním já to téměř nepohnulo.

„Dobře.“ hlesnu snad až rezignovaně, tiše si povzdychnu a trochu neochotně, pomalu se zvednu ze židle. Následovala jsem ho až do koupelny, která byla světlá, čistá a i když možná ne nijak monstrózně veliká, příjemně prostorná. Za jiných okolností... by se mi tu patrně mohlo opravdu líbit.

Měla jsem zůstat raději doma. Vždyť co mi tam chybělo? Tak co? opět mírný, sotva znatelný povzdech. Skoro jsem Garyho nevnímala, ale stihla jsem se otočit, než odešel.

„Já... díky.“ vypravím ze sebe trošku neohrabaně. Možná bych toho řekla víc, ale... co víc se vlastně dalo vyslovit?

Jako doma. Ráda bych. A ještě raději bych byla v tom skutečném. Třeba se otevře další skluz, teď a tady, nebo se probudím a zjistím, že se mi to všechno vlastně jen zdálo.
Naivní doufání a úzkostí opět stažené hrdlo. Víčka pevně tisknoucí se k sobě, přesto popustily po líčkách nyní stékajících pár slz.
Natáhla jsem se nejdřív k vaně, ale nakonec jsem vklouzla do sprchového koutu, kde jsem se narychlo opláchla spíš vlažnější vodou a umyla se, teprve pak napustila vanu teplou vodou a ponořila se do ní. Na chvíli jsem patrně usnula, i když nevím, na jak dlouho. Vše se zdá jako krátké zdřímnutí. Sotva oči zavřete, už cuknete hlavou, co klesá k rameni a jste zas vzhůru. Skutečnost ale bývá velmi odlišná.
Zvednu se a obleču zpět do županu, přitisknu si tvář k límci a zlehka jím po ní přejedu. Krátký pohled do zrcadla, vzápětí odvrácení se. Stále jsem si ještě nezvykla a nevím, jestli někdy zvyknu. Pět let. Pět let života, nebo vlastně neživota na přístrojích v nemocnici. Tělo vyspělo jakýmsi zázrakem, ale duše... ta zůstávala stále tam, kde se pověstná nit přetrhla.
Zabalila jsem se těsně do látky připomínající svou měkkostí plyš, pak se posadila na okraj vany. Pohled upřený skrz podlahu, pryč, do neznáma, do jiného světa.

Možná bych přecijen měla zkusit usnout. Alespoň na chvíli utéct tomu, co se děje nyní. O to horší pak bude to probuzení...
Ani jsem nepostřehla, kdy jsem si lehla na ručník, co jsem předtím položila před vanu. Ani kdy přesně jsem vlastně usnula.

Luisa (Lulu) Cooper

Když jste slezly z motorky a Drake uklidil helmy oba jste si začali upravovat vlasy, i on si musel narovnat pokrčené vlasy, tak aby mu zase hezky stály.
Když jsi natáhla k němu ruku tak bez váhání tě za ní uchopil. „Těší mě Luiso.“ Řekl s úsměvem a přitáhl si tvou ruku ke rtům, ale namísto toho aby tě políbil na hřbet ruky, rychle ji otočil a políbil tě do dlaně.
Vzal si od tebe svou bundu a začal se usmívat, když jsi ho za ní stále držela, v očích mu zajiskřilo.„Lulu.“ Pronesl smyslným barytonem.
Také pohlédl na bar stejně jako ty. „Myslím, že tady to bude to pravé.“ Pronesl a vydal se za tebou.
Když jste vešli, začal se Drake smát, protože zrovna hrála skladba Cheri Cheri Lady od Modern Talking, zdá se že jste zrovna vešli na Diskoteku z osmdesátých let.
„Myslím, že jsme se na lepší místo dostat nemohli. Osmdesátá léta mám docela v lásce.“

odkaz

„Nemám se spíš na to ptát já? Co si dáš?“ Počkal až odpovíš.
„Tak nám jdi zatím najít místo, Lulu.“ Plácl tě lehce po zadku a vydal se k baru.
Našla vám místa, ale jen co jsi se posadila už někdo volal tvoje místo.„Lulu!“ Rozhlédla jsi se a pak jsi uviděla Edithu, její černo, růžovou a azurovou hlavu jsi nemohla přehlédnout.
„Lulu! Ahoj!“ Protlačila se až k tobě a hned zapadla do sedačky vedle tebe.
„Já věděla, že jsem tu tvou modrou kebuli zahlédla.“ Smála se.
„Přišla jsi se pobavit? Jsi tu sama?“ zajímala se a rozhlédla se.


Arrayah

Kevin se polichoceně usmál. „Snažím se být vždy o krok napřed, drahá Arrayah.“ Řekl a přiťukli jste si na přípitek. Kevin se pak zlehka napil. „Možná že je nakonec dobře, že moc do společnosti nechodíte. To by jste jistě již měla nápadníka, který by mě propaloval nepřátelským pohledem.“ Řekl zcela vážně bez jakéhokoliv náznaku vtipu, ale přesto se nakonec pousmál.

odkaz

Zpěvačka dozpívala, ozval se potlesk, zpěvačka se napila a začala zpívat další píseň o poznání pomalejší, tak akorát na ploužák.
Kevin se na tebe zadíval. „Mohla by jste mi prokázat tu čest a zatancovala by jste si se mnou? Slibuji, že budu dávat pozor, abych vám na šaty nestoupl. A kdyby se přece jen tak stalo, hned bych vás zachytil.“ Slíbil ti.

Rick O`Shela

Číňanka v jejich typickém kroji ti přinesla objednané pití a pak se zase odporoučela. Stále jsi čekal jestli ti to Janette nevezme, ale když už po osmém zazvonění pořád nic tak jsi zavěsil a musel jsi doufat, že ti to nezvedla jen proto, že ho neslyšela a zavolá ti zpět.
Za necelých pět minut ti přinesli objednané jídlo plus koláček štěstí.
Byl jsi asi v polovině oběda, když ti začal zvonit telefon, Janette ti volala zpět.
„Ahoj Ricku. Promiň, že jsem ti to nevzala zrovna jsem se sprchovala.“ Omluvila se, že ti to hned nevzala.
„Tak kvůli čemu mi voláš? Něco potřebuješ, že ano? Nebo se ti snad stýskalo po mém hlase?“ Krátce se zasmála a slyšel jsi v pozadí, jak cinká nádobí.

Rain/ Roxy

Na chvíli jsi se probudila ve chvíli, kdy tě Gary bral do náruče, ale hned jsi znovu usnula.
Když jsi se znovu probudila, venku už byla tma a na nízké skříni vedle dveří svítila slabě jedna stolní lampa.
Slabé světlo vrhalo do místnosti dlouhé, trochu strašidelné stíny, ale z vedlejšího pokoje jsi slyšela jak hraje televize.
Bylo ti příjemně, měkce a teplo. Když jsi vstala a vyhlédla ven z pokoje viděla jsi Garyho, jak sedí v pohovce, v televizi dávali nějaké sportovní utkání, ale Gary se nedíval. Byl skloněný nad něčím co měl na kolenou. Když jsi přišla blíže viděla by jsi, že má na kolenou notebook, ale co si prohlížel to jsi neviděla.

Najednou si se vzdychnutím narovnal a promnul si zátylek, něco si nesrozumitelně zabručel.
Chvíli seděl klidně se zakloněnou hlavou, oči zavřené. Snad tvou přítomnost vycítil, otevřel oči a zadíval se na tebe.
Narovnal se a otočil se. „Ahoj, Roxy. Tak jak ti je? Dobrý?“ zajímal se o tvé zdraví.
„Trochu jsi mě polekala, když jsem tě našel v té koupelně ležet na zemi.“

Astro

Polibek vtisknutý do dlaně mi připadal směšně romantický, ale nesmála jsem se. V břiše mě cosi polechtalo. Podobný pocit jsem necítila roky. Ohromena reakcí mého těla jakou to malé gesto vyvolalo, jsem povytáhla koutky rtů do lehce váhavého úsměvu.
Zajiskření v očích jsem opětovala, načež jsem ho pak se smíchem odstrčila, když předvedl ten svůj smyslný baryton. To nám to hezky začíná. Možná až moc pěkně. Budu to muset brzy zarazit, aby se to nevymklo kontrole. Nejsem připravena. Myslím. Možná až moc přemýšlíš, Lulu. Jenom jste si vyrazily a tobě už před očima běhají katastrofické scénáře? Bav se, holka. Stejně si neporučíš.

Ohlédnu se na Drakea, když prohlásí, že má 80. léta rád. Vypadáš na to. šťouchnu ho loktem do žeber. Dnešní večer se tedy ponese v duchu diskoték ze starých časů. Není špatné občas oprášit staré desky.
Já si dám pivko. Díky. nechám ho bez protestování objednat pití. Jakmile ucítím slabé plácnutí, šlehnu po něm pohledem, ale on si to už štráduje k baru. Pobaveně se usměju a najdu nám volná místa k sezení.

Nestačím se ani pohodlně uvelebit a už na mě křičí další nepřehlédnutelná osoba. Zbystřím její trojbarevné zbarvení, ihned se postavím a zakřičím: Edith! Nadšeně svou kamarádku obejmu a posadím se spolu s ní. Ta tvoje palice taky nejde přehlídnout. složím jí podobný kompliment. Po její otázce tajemně zamrkám. Mmm, jak to nazvat… přehodím si nohu přes nohu a uhladím si šaty. Sindy mě vzala na jednu nóbl akci. protočím oči, aby si uměla představit, jaká nuda tam musí být. No a naštěstí jsem tam potkala spřízněnou dušičku, která mi teď kupuje pivo… vesele se na Edith usmívám a sleduji její reakci. A co ty? Myslela jsem, že lovíš, ale jak vidno…místo toho si užíváš na díze. Taky ses mohla ozvat. naoko jí káravě zahrozím prstem a pak ji kamarádsky štípnu do boku.

Zahlédnu Morgana, jak se plete v davu a zamávám na něj, abych se ujistila, že si nás všiml. Šoupnu se a udělám mu místo. Šikula. vezmu si od něj pití. Edith, Drake. Drakeu, Edith. představím je.

Japonská restaurace?

Zase jsem vlezl někam, kam jsem nechtěl. Bohužel mi to dojde až tehdy, když přijde Číňanka. V čínském oblečení. Chytil bych se za hlavu, kdybych si nemyslel, že je to neslušné. Usměji se na ni. Trošičku křivě. Chtěl jsem „teriyaki chicken“, což je typicky japonská kuchyně. Číňani dělají něco podobného s jedním malým rozdílem – nedá se to žrat. A navíc, když jim to řeknete, automaticky vám to donesou. Nééé že by řekli: „Teriyaki my nedělat.“ Že já si nedal radši sushi. To by bylo menší zlo.

Usrkávám čaj a nimrám se v té věci. Kuře to je, ale chutná to divně. Co už se dá dělat. Mám hlad a tak postupně přestávám přemýšlet nad chutí a láduju. Z chmur mě vytrhne až Janette.
„Ahój,“ rychle polknu, abych mohl mluvit. „Obojí, obojí,“ vysvětluji s úsměvem, „proč nespojit příjemné s užitečným? Potřeboval bych něco zjistit a přitom bych tě rád pozval na večeři. Zítra. V osm. Přijedu pro tebe. Platí?“ Případné odmítnutí neberu, proto hned pokračuji.
„Platí. A potřeboval bych zjistit, jestli se náhodou, čistě náhodou, neobjevila časová anomálie. V centru města nebo někde mezi centrem a Babylonem. Datum tady někde mám, moment, plus mínus pár dní...“ najdu svůj zápisník a nadiktuji jí datum, kdy se dívka ztratila.

S otcem a poté mladíkem

Otec mě uklidní ještě pár milými slovy a já jsem nadmíru spokojená.
Ano, vím, že jsem bestie, ale...Zasloužili si to.
Na otce se usměji, utřu poslední zbytky "slz", které zůstaly na tváři, stisknu mu dlaň a nechám ho řešit "moje-jeho" problémy, které jistojistě vyřeší bravůrně, jako vždy.
S elegancí.

Pomalým krokem se vydám k toaletám, protože večer ještě nekončí a já si ho hodlám užít jak se patří. Po cestě už se svůdně, nebo naopak mile usmívám a když dorazím k toaletám, jsem zase ve své kůži.
Vejdu dovnitř, ihned zamířím k zrcadlu a z kabelky vytáhnu pár potřebných věcí.
Odličovacím tampónkem si přejedu rozmazané kruhy pod očima a vytáhnu make-up, který si opravím. Dále pak nanesu novou vrstvu tužky na oči a lehce přejedu rty lesklou, rudou rtěnkou.
Pohlédnu na sebe, upravím pár vlásků, které ošklivě trčí z drdolu, usměji se na svůj odraz v zrcadle a odeberu se zpět do víru zábavy.

Projdu přímo přes sál a už se ani nepokouším pohledem vyhledávat onen pár, který mě tolik namíchl. A po cestě mě čeká překvapení. Potkám toho pingla, který předtím schytal můj hněv a jak ihned poznám, velice dobře si mě pamatuje.
Zpomalí a přede mnou úplně zastaví. Lehce sklopí hlavu a s trochu vyděšeným úsměvem na rtech "pípne":
"Dala by s madam něco k pití? Šampaňské, něco tvrdšího, nebo naopak nealko?
Stále stojí s hlavou sklopenou a já, jelikož si hodlám užívat, jak se patří, okamžitě zareaguji.
Natáhnu ruku a lehce mu jeden prst přitlačím na bradu, aby zvedl pohled.
Usměji se nejmileji, jak umím a promluvím snad ještě milejším a příjemnějším hlasem.
Ale ale...Takový milý,mladý muž a tolik studu ve tváři? Převelice děkuji, ale nic si nedám. A ty choď s hlavou vztyčenou, tohle není vhodné ve společnosti..
Usměji se, oním prstem mu lehce přejedu po tváři, otočím se a ladným krokem odcházím pryč.

Postavím se k jedné ze stěn a začnu se rozhlížet kolem.
Chmm..Nic se nezměnilo.Pořád stejně vážné výrazy..Hehe...
Přemýšlím ani né minutu a vytrhne mě velice přitažlivý,mladý muž, který si to štráduje přímo ke mě.
„Mohu požádat o tanec, slečno?“
Zeptá se a já se svůně usměji a přimhouřím oči.
"Ale jistě.."
Řeknu tiše, přijmu nabízenou ruku a nechám se odvést na parket.
Jdu pomalu, vláčně ale mám dojem, že jemu to tak vyhovuje.
Ano ano...Vypadá velice,velice dobře..

Luisa (Lulu) Cooper

Když jsi Edith prozradila, že jsi byla na nějaké nóbl akci, zoufale zaúpěla. „No to není divu, že jsi zdrhla.“ Odpověděla. „Ale aspoň to Sindy vynese pěkné prachy z takové akce.“
Když jsi se zmínila o tvém doprovodu, natáhla zvědavě krk, ale hned toho zase nechala a zadívala se na tebe.
„Já se ozvala. Zrovna dneska, ale to jste už asi byli na té snobárně. A co jako? Si nemůžu občas zařádit? Hele víš co jsem slyšela? Že normálně nějací magoři tam nahoře nám chtějí udělat zákon na to aby nám zakázali lovit Avatary. Tak si to jako představ... taková blbost.“ Poklepala si na čelo a pak tě plácle přes ruku, kterou jsi ji štípla a zasmála se.
Otočila se, když jsi začala mávat na Morgana. „Zajímaví chlapík. Až s ním skončíš nemůžu si ho půjčit?“ Řekla Edith předtím než k vám Drake přišel.
Podal ti pivo a sám se posadil. „Ahoj.“ Pozdravil tvou kamarádku a usmál se na ní.
„Páni... a já bych přísahal že jsem přišel jen s jednou kočkou a najednou tu mám hned dvě.“ Řekl spokojeně a posadil se mezi vás, pro sebe si přinesl nějaké sytě rudé pití, pak ale okázale obě objal kolem ramen.
Edith se zasmála a podívala se přes Morgana na tebe. „Je dobrej. Až s ním skončíš můžu si ho půjčit?“
„Pozor... já nejsem na baterky holky.“ Varoval vás s úsměvem.

Rick O`Shela

Janette se zasmála. „Věděla jsem že to řekneš.“
„Jen jestli to není jen úplatek jak zjistit co potřebuješ ty mizero.“ Se smíchem tě pokárala.
Pozval jsi ji na večeři, na chvíli se zamyšleně odmlčela. „Počkej, podívám se do diáře... ale... máš štěstí, mám v tu dobu zrovna volno, tak dobře. Zítra v osm, budu tě čekat.“ Souhlasila.

„Hmm... časová anomálie?“ Opakovala a počkala si na datum.
„To je pěkná doba, Ricku. Nic ti neslibuji, ale podívám se na to. Také si uvědom, že ne všechny skluzy máme v záznamech, některé jsou tak rychlé že je prostě nestačíme zaznamenat.“ Vysvětlila ti.
„Zítra to pro tebe budu mít. Ještě něco, zlato?“ Houkla a pak tiše zanadávala.
„Jo a kam mě budeš chtít vzít? Jen abych se vhodně oblékla.“

Kálí

Zpěvačka začala hrát pomalejší píseň, jednou rukou tě uchopil kolem pasu a druhou tě vzal za ruku a začali jste tancovat.
„Jmenuji se Damon Salvator. A vy jste slečna Kálí, dcera Leeho, že ano?“ Zeptal se.
„Slyšel jsem o vaší kráse, ale řeči se rozhodně nevyrovnají pravdě.“ Zalichotil ti a vykouzlil okouzlující úsměv.
„Má matka se přátelila s vaší matkou. Je mi líto, že jste o matku přišla v tak raném věku.“
„Je pravda, že až půjde váš otec do důchodu tak po něm převezmete vedení... rodinné firmy?“ Zajímal se.
„Víte o tom, že jsme si jako děti spolu hráli? Mě bylo pět a vám myslím tři. Asi si to nepamatujete, že?“ Stiskl zlehka tvou ruku a upřeně na tebe hleděl.
„Myslím, že jsme se viděli tak třikrát, tuším. Nepamatuji si to přesně.“

Astro

Souhlasně zamručím. Jasně, vynese jí to spoustu prachů. Klidně by mohla platit celou činži sama. uculím se, i když to nepřipadá v úvahu. Máme dohodu a nikdy bych ji nenechala za sebe cokoliv zaplatit. Sice vydělávám podstatně míň, ale pořád si s tím vystačím. To mi připomíná, že bych měla dát Sindy vědět, kde jsem. Z malé kabelky vytáhnu mobil a rychle vyťukám smsku. Všimnu si zprávy od Edith, kterou jsem si před odjezdem na večírek nestihla přečíst. Smůla.
Cože? automaticky se zamračím, jakmile mi kamarádka sdělí tu úžasnou novinku ohledně nového zákona. Upadli na hlavu? Magoři. Tohle jim neprojde. zavrtím odmítavě hlavou. Docela mě to namýchlo. Tseh. Vzít nám živnost. Nemysl. zhluboka se nadechnu. Jsem na takové bludy docela háklivá. A o to víc, když si stále prodlužuju vynucenou „pauzu“. Trochu se uvnitř i zastydím. Měla bych s tím něco dělat. Měla.

Edith spatří Morgana a mně se na tváři rozlije potěšený úsměv se špetkou zadostiučinění. Dělá mi radost, když se můžu chlubit. Sice mezi námi nic není, ale co na tom záleží? Achjo, ta ženská soupeřivost. Půjčit? pobaveně ji plácnu přes stehno.
Vezmu si do ruky pivo a cuknu koutky. A já myslela, že jsem přišla se svým kocourem a nakonec se ještě budu muset dělit. vypláznu špičku jazyka. Napiju se piva, zatímco nám Drake položí ruce kolem ramen. Nakloním se lehce dopředu, abych viděla na Edith. V odpověď jen přimhouřím oči a neurčitě se usměju. Ať si to vyloží po svém. Ona je vždycky taková. Ráda si půjčuje nejen věci známých. Je to pohodlné a šetří si tím čas a námahu. U mě jí to vždycky neprojde. Jen ať se snaží holka.
Zasměju se, když se dozvíme, že není na baterky. To nic, vrabčáku. To se stává i těm nejlepším. poplácám ho po hrudi. Pak si sundám pomalu jeho potetovanou paži z ramen a o kousíček si odsednu. Věnuji mu hravý pohled. Věřím, že se umí rozhodovat sám. Dnes večer už to minimálně jednou prokázal. Nemám nějak chuť se tu celou dobu nenápadně pošťuchovat s Edith. Pokud se mu líbí víc, prosím. Zlobit se nebudu. Tak to v našem světě chodí. Nemůžu končit s něčím, s čím jsem ještě ani pořádně nezačala. Uhladím si šaty a porozhlédnu se kolem. Zakloním hlavu a na chvilku spokojeně zavřu oči s lehkým úsměvem na rtech. Další bezva noc v Metropoli.

Pokoj č. 55

Jen vzdáleně jsem vnímala, jak mě zvedl, snad mírně pozvedla víčka, ale obraz byl rozpitý, jako by se koupal v hvězdné mlhovině. Pár kroků a zhoupnutí a tenká hranice mezi sněním a skutečností se opět rozpila do černé tmy...

Šero. Husté a mastné, protknuté stužkami vznášejícího se dýmu. Téměř neslyšné, spěchající kroky vysokou trávou. Klopýtnutí a dlouhý pád. Pravidelné údery srdce slábnou, rozplývají se ozvěnou do ticha. Dech se zadrhává...

Pomalu jsem pozvedla víčka a zadívala se na vlastní dlaň. Z úst se vydral tichý povzdech, pomalu jsem se přetočila na záda. Vstát bylo trochu obtížné, najednou jsem byla ztuhlá, patrně díky tomu, že jsem se prve uložila na tvrdou, chladnou podlahu koupelny. Rozhlédla jsem se krátce po pokoji a zčásti ještě jako omámená pomalu pootevřela dveře, zpoza kterých vycházel zvuk hrající televize. Pohled mi ze zářící obrazovky sklouznul na muže, co před ní seděl, ale jeho oči se upíraly jinam. Po chvíli jsem znovu pohlédla na utkání, pak se trochu lekla, když na mě promluvil.

Mlčky přikývnu a skloním hlavu, pozoruji bosé nohy. Tiše si povzdychnu.

„Omlouvám se, že jsem vás vylekala. To jsem nechtěla. Dal jste mi suché oblečení a vůbec to všechno a....“ trochu bezradně pokrčím rameny.

„Vůbec nevím, jak bych vám to mohla nějak... vynahradit.“ opřu se zlehka o dveře a stáhnu z koutku úst pramínek vlasů. Jen váhavě na něj upřu pohled. Stále se cítím dost nejistá, stále je to všechno tady až příliš cizí. A ještě dlouho patrně bude. Učinila jsem jeden krok blíže k němu.

„Já... řekněte si. Klidně vám vyperu, uklidím, uvařím... co budete chtít.“ zní to skoro zoufale. Ani si neuvědomím, že mezi prsty žmoulám cípy županu.

Luisa (Lulu) Cooper

„No jo... prej že si s nimi děláme co chceme a to bychom neměli. Myslím že zase začínají otravovat ti aktivisti na ochranu Avatarů.“ Chytla se za srdce jako kdyby jsi snad chytal kvůli tomu amok.
Edith na tebe mrkla a usmála se, když jsi na ní pohlédla přimhouřenýma očima.
Jak jsi si odsedla, Morgan se na tebe překvapeně podíval a sundal ruku z ramen Edith a napil se svého pití.
„Na chvíli se vzdálím. Zahlédla jsem tu svého bývalého a taky si zajdu pro pití.“ Řekla náhle Edith až sebou Drake překvapeně trhl.
Edith vyskočila a už mizela. „Milá holka.“ Poznamenal. „Chováním mi připomíná mladší sestru... ještě že je na internátní škole. Edith je sice hezká holka, ale na sestře bych to vidět nechtěl.“ Pronesl a podíval se na tebe a kriticky pozvedl obočí.
„Co že jsi se tak odtáhla Lulu? Snad jsi nežárlila?“ Usmál se a šťouchl tě prstem do paže.
„Modrovlásko?“ Oslovil tě s pozdviženým obočím.
„Nechceš si trsnout?“ Nabídl ti a znovu se napil.

Rain/Roxy

Gary se pousmál a vstal, notebook odložil na stůl a protáhl se. „To je v pořádku. Jen to už nedělej a příště zkus jít do postele.“ Pobídl tě a šel k tobě, položil ti ruku na rameno.
„Prozatím budu jen chtít aby jsi se dala do kupy, Roxy. Nabrala zase sílu, stále vypadáš trochu jako kdybych do tebe šťouchl a ty by jsi se rozpadla na prach. Až se budeš cítit zase silná, tak si promluvíme o tom jak mi to vynahradíš ano, holčičko?“ Mile se na tebe usmál.
„Nechceš si jít ještě lehnout? Je poměrně brzy... nebo možná pozdě.“ Pak se podíval na televizi. „Nebo si můžeš sednout ke mě jestli chceš. Mám tu popcorn a colu.“ Pokrčil rameny. „Pokud nejsi unavená. Společnost bych uvítal.“ Usmál se a vrátil se na pohovku.
Holčička? On tě snad považuje za dítě? Podle toho jak se oslovil snad opravdu!

Astro

Ohledně zacházení s Avatary se názory uvnitř skupiny podstatně liší. Mnoho z nás považuje za přirozené upravit těm plechovým nádherám fasádu. Jsme lovci, oni kořist. Nekupujeme si kvůli nim hedvábné rukavičky. V hloubi srdce je nenávidíme, kdyby to bylo možné…ježila by se nám srst a prskali bychom jako divoké šelmy. Vybíjíme si na nich vztek, dáváme průchod bestii, která dřímá v každém člověku bez výjimky. Ve svých začátcích jsem nebyla jiná. Nechávala jsem se strhnout ostatními. Zahnali jsme oběť do slepé uličky, násilnicky jsme se bavili. Trénovali se. Zkoušeli nové zbraně. Sytili se bezmocí. Byli jsme na sebe hrdí. Falešně hrdí. Časem mě to omrzelo, přestalo se mi to líbit. Přesunula jsem se do skupiny lovců, kteří baží spíše po penězích, než po ukojení vlastních zvrhlých choutek. Svou práci jsem měla ráda čistou, bez zbytečných potíží. Dávala jsem si majzla, aby to Avatar schytal co nejméně. Vyplatilo se to finančně. Za hromádku šrotu bych dostávala podstatně méně. Chtě, nechtě si musím přiznat, že jsem přestala mít noční můry…

Kouknu po Edith za kterou se jen zaprášilo. Ani jsem se nestihla zeptat, kterýho ze svý hromady ex zahlídla. I když…mohla to být výmluva? Olíznu si rty a zakroužím nohou v kotníku. Podívám se na Morgana a s úsměvem kývnu. Edith je bezvadná. zvědavě se k němu natočím, když se zmíní o mladší sestře. Já se o svém bratru nezmíním. Nemám proč. A taky…co bych o něm vykládala?
Internát? Nechtěla bych. Ale záleží na škole… pokrčím rameny. Potom se uchechtnu. Nechtěl bys to vidět na ségře a do zrcadla už ses podíval, vrabčáku? napiju se. Na druhou stranu Edith dělá věci, které by žádná holka neměla… v očích se mi mihne starost. Byla to narážka na crash, kterou můj společník těžko pochopí. Edith si s tím nebezpečně zahrává.
Já? Já nikdy nežárlím. uculím se. V podstatě je to pravda. Nežárlím často. Není moc na koho.
Hm? zareaguji na Modrovlásku. Obličej se mi po jeho nabídce rozzáří. Jasně. zazubím se. Položím lahev na stolek a chytím Drakea za ruku. Při tanci se cítím jako ryba ve vodě.

Procpeme se na parket. Kdepak ses nechal tetovat? zajímám se při tanci. Bříšky prstů mazlivě přejedu po paži zdobené složitým ornamentem. Mívám tendenci se tanečního partnera dotýkat, lehce, náhodně, ale i účelně. Záleží na situaci. Mám taky jedno. pochlubím se a zadívám se Morganovi do očí. Detaily prozatím neprozradím. A co tak děláš, když zrovna nedoprovázíš mámu na snobské večírky? jemně pozvednu obočí.

Noc splněných přání

Viděla jsem na jeho tváři, že mu má lichotka polechtala ego. Kterému chlapovi však ne, když žena ocení jakoukoliv maličkost na něm. A Kevinova galantnost maličkostí jistě nebyla.
“To vás velice šlechtí, Kevine,“ odpovím mu s úsměvem a poprvé za celou dobu se i já odhodlám použít jeho křestní jméno.
A našim přípitkem rozhovor zdaleka nekončí.
Jen krátce smočím své rty v drahém šampusu, a opět ucítím to laškovné polechtání bublinek v mém nose, abych vzápětí zvědavě pohlédla na Kevina, bedlivě poslouchajíc jeho slova o tom, jak je dobře, že častokrát ven nechodím.
Roztomilé obavy. Jsem zvědavá, za jak dlouho já konečně spatřím dívku, která mi bude chtít oči vyškrábat, neboť objekt jejich snů právě hovoří se mnou zjevně rozhodnut věnovat svou pozornost dnešní noci jen mi.
“A Vás by to nějak odradilo?“ optám se znovu rozverně.
“Mnoho mužů by to bralo jako zdravou konkurenci, která by probudila vaši vrozenou soutěživost,“ dodám ještě bez rozpaků své myšlenky. Je to až zvláštní, že si nemusím dávat pozor na svá slova, neboť otec není nikde nablízku. A Kevin zjevně neví, kdo mým otcem jest, což jen hraje mi do karet.

Během našeho rozhovoru slečna zpěvačka se na chvíli odmlčela, aby zvlažila zprahlé hrdlo, avšak když se opět ozval její sametově hebký hlas, píseň byla pomalá a něžná.
Krátce jsem se na zpěvačku podívala, aby zápětí můj pohled přelétl přes párující se dvojice až zpátky na Kevina.
On mi můj pohled opětoval, a pak jakoby mi četl myšlenky mých tužeb, mne požádal o tanec. Radostně jsem se na něj usmála, avšak stále s okázalostí mladé dámy.
“Moc ráda,“ odpovím zvesela a očima vyhledám číšníka, abychom mu na tác mohli odložit nedopité skleničky.
“Jste jediný muž v sále, kterému jsem v tomto ochotna věřit,“ dodám ještě, zatímco jsem odložila skleničku a jen vyčkávala než mi mladý muž nabídne rámě.

Pokoj č. 55

Mlčky, sotva znatelně přikývnu, když ke mě přijde skloním hlavu. jeho slova jdou napůl skrz mě, ale to, co způsobí prudké zvednutí hlavy mne z toho podivného závoje dostane.

Holčičko?
Jako by mi někdo dal pohlavek. A ten někdo byl vlastně Gary. Ale nebylo to z důvodu, z něhož by se tak cítila většina dívek v mém věku. Mě to neurazilo, ani nijak nerozhořčilo nebo něco podobného. Stisknu rty a zas skloním hlavu, cítím pálení v očích, ale stačí je jen chvíli pevně zavřít a zas pomalu odezní.
Není to tak dávno, ale mě to tak připadá. I když už mi bylo osmnáct, matka mi tak říkala stále, i když ne už tak často.

Já chci domů... v duchu jsem vzlykla a dost jsem se ovládla, aby to nebylo nakonec i nahlas. byla to pravda. Byla jsem holčička. Stále. Stále třináctiletá, zvlášť v některých věcech nevyzrálá a nedospělá. Kontrast s vnějškem byl skutečně obrovský, ovšem jen pro toho, kdo oboje znal.

Opět nesouhlasně pokývu hlavou, promnu si oči. Ne kvůli únavě, ale muži to tak patrně bude připadat.

„Ne. Vyspala jsem se dost...“ k tomu, co se mi zdálo se nechci vracet ani v myšlenkách, natož se o tom zmiňovat nahlas. Ještě chvíli tam stojím, když se posadí, ale nakonec dojdu k pohovce a dosednu vpodstatě na její opačný konec. Strach? Ne. Ten už ne. Spíš jsem chtěla být sama, ale zároveň s někým. A na to mi stačila jen takováhle blízkost, pokud se to tak dalo nazvat.

„Holčičko....“ dech se na chvíli zadrhne.

Nabrala sílu... Kdyby to bylo tak snadné udělat, jako vyslovit. V těle je totiž síly dost, ale uvnitř je to něco zcela jiného.
Opřu se trochu víc do křesla, pohledem sklouznu někam mezi podlahu a stěnu, nakonec se ten rozostří někam do neurčita. Pak, aniž bych si to uvědomila, si začnu pobrukovat nějakou melodii, kterou jsem slyšela kdysi dávno. Možná od matky? Jako ukolébavku? Jenže ona nezpívala, přesto se mi ten hlas vybavoval jasně, jen okolí bylo ponořeno do neprůhledné, zářivě bílé clony. Po chvíli však opět zmlknu, trochu váhavě zvednu hlavu a zadívám se na muže na druhé straně pohovky.

„Gary... Vy.. Jste odsud? Myslím tady, z města. Já... jen že tu máte tolik zvířat, moc jsem to u zdejších lidí neviděla.“ napůl jsem zalhala – jak bych mohla, když jsem tady nikdy nebyla, ale co jsem četla knihy i s fotodokumentací, byly byty vpodstatě neživé, dokonce i bez květin.

S Damonem

Začali nám, jako na potvoru, hrát pomalou písničku, a tak si mě k sobě přitáhl a začali jsme "ploužit".
Naštěstí si nezahrál na přihlouplého puberťáka a nezačal si mě tisknout "tělo na tělo", takže jsem byla docela spokojená.
Představil se mi a já mu s lehkým pokývnutím hlavy odsouhlasila, že opravdu jsem ona Kálí, dcera Leeova.
Při lichotce jsem se mile usmála, avšak nijak jsem to nepřeháněla.
Děkuji...Váš názor na mou osobu mne velice těší.
Přecijen..Jsem to já, Kálí.. Kálí, která si nikoho moc nepouští k tělu...
Avšak jeho okouzlující úsměv jsem mu oplatila, samozřejmě..

Když začal mluvit o tom, že se naše matky znají, začala jsem pozorně poslouchat. Tančili jsme pomalu, takže na tanec jsem se soustředit nemusela, což mi hrálo noty.
Začal mluvit o tom, že zdědím "firmu", jakoby mimochodem a já v sobě začala dusit vztek.
Ihned mi jeho vlezlé úsměvy došly a já začala trochu zuřit.
Ano, já budu ta, co zdědí rodinný podnik a bohužel, nepamatuji si doby, kdy jsem byla malá a každému jsem věřila..
Řeknu malou narážku tónem, který nepřipouští jakýkoliv vtip, avšak mile se usměji.

Hmm..Tak pokud mu opravdu jde jen o to, spřátelit se s někým, jako jsem já, moje narážka mu snad dojde...
Pokud mu jde jen o to, navázat přátelský vztah, nepochopí to..
Dobře tedy..Nechám ho ještě chvíli mluvit a uvidíme, co z něj vypadne..
Pomyslím si, zahledím se mu do očí a nakonec pohledem uhnu.
Rozhlédnu se, neuvidím-li otce, nebo nějakou mě známou tvář, avšak nikoho nezahlédnu. Nakonec tedy zabodnu pohled někam na jeho rameno.
A na to, jak moc jsem nyní k němu nedůvěřivá, tvářím se opravdu mile.

Luisa (Lulu) Cooper

Drake se uculil. „Je to moje mladší sestra. Myslíš si, že bych chtěl na své malé sestře vidět piersing a tetování? Já jsem svůj a vím co je pro mě dobré a co ne. Ona je ještě příliš mladá na to aby to věděla. Snadno by se nechala strhnout partou, je to dítě a ty se snadno ovlivňují. Internát je to pravé pro ní dokud se také nenaučí být sama sebou.“ Řekl zcela vážně.

Pak se usmál. „Opravdu nikdy?“ Nechtělo se mu věřit, ale pak jste se zvedli a šli tančit.
„Hm?“ zareagoval na tvou otázku. „Moje tetování? Byl jsem pokusný subjekt. Kámoš se učil na tetaře a potřeboval nějakou závěrečnou práci. V té době jsem dělal všechno abych naštval rodiče, tak jsem se mu nabídl. Takže právě na mě vidíš jeho jedničku, díky které prolezl.“ Usmál se.
Zatvářil se zaujatě, když jsi mu oznámila, že máš také jedno. „Vážně? A co máš?“ Zeptal se.
„No a co tak dělám. Tak různě... často jezdím na nelegální závody na motorkách. Hraji na kytaru. Piji, pařím, proháním děvčata... no co ti budu nalhávat nejsem svatoušek.“ Usmál se na tebe.
„No a tak různě. A co ty, Modrovlásko.“ Chytil tě za ruku a udělal s tebou otočku a přitáhl si tě těsně k tělu.

Arrayah

Kevin se zatvářil vážně. „Ano... je něco jiného usilovat o ženu, která má pevný vztah a něco jiného když o ní mají zájem dva muži. Po pravdě přímo nesnáším lidi co se snaží rozbít něčí pevný vztah nebo manželství. Pokud by jste tedy byla nezadaná ale při tom se o vás zajímal jiný muž, rivalita by byla na místě, ale v jiném případě ne. Přijde mi to nemorální a podlé.“ Vysvětlil ti.
Pak se usmál, odložili jste své pití, místo toho aby ti nabídl rámě tě zlehka vzal za ruku a odebrali jste se na taneční parket.
Postavili jste se blízko sobě, ale nijak tě k sobě nemístně netiskl, docela stačilo že jste si mohli zblízka hledět do očí.
„Je pro mě čest, že mi věříte, Arraya...“ nad tvým jménem zaváhal a zatvářil se rozpačitě. „Arrayahno?“ Dokončil s otázkou jestli to vyslovil správně.
„Vím, že je to možná trochu rychlé, ale mohu doufat, že se někdy v budoucnu ještě setkáme? Rád bych vás ještě viděl.“ znovu zaváhal.
„A přijmete prosím mou nabídku, abych vás svým vozem svezl domů?“ nabídl se ti.

Rain/ Roxy

Gary se odvrátil od televize, pak si poposedl a sedl si tak aby byl otočený čelem k tobě. „Jsem z venkova. Narodil jsem se na obyčejné vesnici kterých je dnes už jen velmi málo. Odjel jsem do města když mi bylo patnáct, protože na vesnici... nemá mladý člověk budoucnost. Nebylo tedy divu, že jsem spíš vyrůstal jen mezi staříky. Moc vrstevníků jsem tam neměl a když už, tak také odešli do větších měst. Když jsem sem odjel měl jsem sebou rybičky a psa. Pastor bohužel už zemřel, na stáří. Rybičky které jsi viděla v akváriu jsou snad už třetí generace, nebo čtvrtá už ani nevím. Dalšího psa jsem už nechtěl tak jsem si místo toho koupil andulky a květiny...“ Pohlédl k oknům, kde měl pár květináčů.
„Ty jsou přece základ.“ Pousmál se na tebe. „Bez nich by byl byt přece mrtvý, nemluvě o tom že produkují kyslík.“ Pokrčil rameny.

„A co ty Roxy? Ty máš ráda... zvířata a rostliny?“ zeptal se tě na oplátku.

Kálí

Damon se usmál. „Vidím, že vás má slova ohledně vašeho dědictví rozčílila. To se omlouvám, nechtěl jsem aby to vyznělo že se snad zajímám jen o to.“ Řekl omluvně a zdálo se to být upřímné.
„Jen jsem na to zavedl řeč, protože jsem nevěděl jak začít. O čem začít mluvit, znám vás jen málo takže nevím co máte ráda, co vás zajímá. Tak jsem prostě začal tím co vím já a co jsem slyšel.“ Udělal s tebou otočku až tvá sukně zavířila.
„Opravdu mě upřímně mrzí jestli jsem vás urazil.“ Zvedl tvou ruku za kterou tě držel a zlehka tě na ní políbil než ji vrátil na původní místo.

„Mohu to nějak odčinit?“ zeptal se a pak se zamyslel. „Jsem si jistý že jako každá mladá dáma se ráda bavíte. Co kdybych svou hrubost odčinil tak, že bych vás pozval na mou zítřejší oslavu narozenin jako čestného hosta?“ nabídl ti.

Astro

Ohromeně se na Morgna zadívám, když se dozvím, jak přišel ke své kérce. Paráda. Musel si mít pořádnou dávku odvahy anebo si chtěl rodiče naštvat opravdu pekelně. zasměju se. Každopádně tvůj kámoš je klasa. kývnu uznale.
Zatvářím se krapet tajnůstkářky, když se mě zeptá, jaké tetování mám já. Neřeknu. slabě se kousnu do spodního rtu. Budeš si to muset zjistit sám. pokrčím naoko ledabyle rameny. V očích se mi zračí výzva. Troufneš si, Drakeu?

Pobaveně ho sleduji. Hotový rebel. cuknu koutky. Ty a svatoušek? Vážně nejsi…a já bláhová si myslela, že chodíš v neděli do kostela a žiješ spořádaným životem. protočím oči v sloup. Dokončím otočku a skončím přitisknutá k Morganovi. Jednu ruku mu ovinu kolem pasu. Já? Tak různě. našpulím lehce rty. Hraju na nervy, piju, pařím…proháním kluky. usměju se s mrknutím. Zrovna si dopřávám osobní dovolenou, brigádničím po klubech a tak…nic, co by se vymykalo. Zkrátka si užívám. na okamžik se na něj pozorně zadívám zvažujíc, zda mu povědět o mém skutečném povolání. Uvidíme. Nebudu ho strašit hned na začátku. Raději změníme téma. Tak ty nelegálně závodíš? odlepím se od jeho těla, nechci působit příliš dotěrně. Byly nějaké honičky s fízlama? zajímám se s jiskřičkou v oku. Vypadá to, že máme docela dost společného.

S Damonem

Na mé tváři se zračil ten samý, upjatý výraz jako vždycky a pevný pohled se zařezával kamsi za jeho rameno.
Tančili jsme ladně, krásně a sehraně, jako pár, ale to bylo tak všechno.
Svou hloupou poznámkou mě rozhodil a hlavně rozčílil natolik, že pohled na nás kazil přinejmenším pohled na můj kyselý obličej.
Avšak když začal sypat z rukávu ta omluvná slova, začala jsem měknout.
Po chvilce jsem na něj otočila tvář, která sice nevypadala zrovna nejšťastněji, ale také ne naštvaně.

V tu chvíli jeho slova utichla a otočil mě v krásné otočce, kterou zakončil políbením mé ruky a následovným pokračováním v tanci.
V tu chvíli už jsem se mile usmívala a v duchu si nadávala.
No tak, Kálí! Co to děláš? Nemůžeš mi ihned začít věřit..!
Kdybych si mohla alespoň v duchu nafackovat, udělala bych to, ale jelikož tahle možnost nebyla, pomalu ale jistě jsem podlehla jeho slovům a milému hlasu.

Odčinit?
S milým pohledem jsem se mu zahleděla do očí a on mi nabídl účast na jeho narozeninové oslavě.
Vaši nabídku s díky přijmu a dostavím se. Pokud to ovšem nebude vadit vaší partnerce.
Pokusila jsem se zahnat podezíravý pohled v očích a mile jsem se usmála.
Smím se zeptat, kolikáté narozeniny budete slavit, Damone?
Zněla moje druhá otázka, ale to už jsem se, čekajíc na jeho odpovědi, zaposlouchala do příjemné hudby a znovu začala tančit tak, jak to umím jen já.

Ples jako z pohádky

Něčím se mi zalíbila Kevinova reakce. Při mých nevinných slovech velice zvážněl a něco, co původně mělo být jen rozvernou poznámkou o mužské dominantě lovce, si vzal velice k srdci. A jeho přímost a zásadovost se mi líbila. Nemusel mít všechno, jen proto, že si zamanul a již nehleděl na to, komu to ublíží. V dnešní době to bylo velikou vzácností.
Avšak jeho další úsměv mne přesvědčil v tom, že jsem jej nikterak neurazila a tanec se mnou si nerozmyslel. Uchopil mne zlehka za ruku a zkušeně mne uchopil do tanečního držení. Snad poprvé v životě jsem byla otci vděčná za někdy i nudné hodiny výchovy mladé dámy ke kterým však výuka standardních tanců rozhodně patřila. A neboť když jsem dospívala byl mým učitelem mladičký absolvent, samozřejmě došlo i na ploužáky.
Když jsem odcházela z domu na Danielino vyhození, ani zdaleka jsem si nedokázala přetavit, jak hezký večer bych mohla strávit, usměji se něžně svým myšlenkám a zhluboka se zahledím do jeho modrých očí. Tak průzračné jsem u muže neviděla již hodně dlouho.
Kevin byl opravdu gentleman. Nejenže byl výtečným tanečníkem, ale také přesně věděl, co si může k dáme dovolit, aby nebyl hrubý ani vlezlý a přitom si dívka s ním tanec užila do poslední chvíle.
Je to zvláštní. Připadám si jako Popelka. Jen čekám, kdy odbije půlnoc a vše se rozplyne, další z naivních myšlenek.
Opět promluvil a mé jméno mu dělalo zjevný problém. Já se jen usmála a přikývla, což na to, že takhle se mé jméno správně neskloňovalo. Nebylo podle mého vhodné jej na to upozorňovat, a hlavně nebyl první. Snad i sám můj otec s ním měl problém, a proto mi říkal Arrayo. Kdo ví, zdali toto bylo správně, ale jelikož mi tak říkal on, já si to myslela.
Po jeho dalších slovech jsem se opět usmála, ještě zářivěji.
“Bude mu potěšením znovu se s Vámi setkat, Kevine,“ odpovím zlehka a má slova téměř znějí jako slova dítěte. Musím vypadat hodně nevinně, když pořádně nevím, jak se mám s muži chovat. Jediný muž, kterého jsem častokrát vídala byl William a zrovna on ke mně moc milý nikdy nebýval.
Jen jsem zvědavá, co řeknete, až zjistíte, že nejsem až tak úplně člověk. Nevím, zdali jste tak bystrý, abyste vše poznal na první pohled. Ale na tyto strachy je ještě času dost.
“Jste na mne moc milý, ale nechci Vám přidělávat starosti. Jsem již domluvena s řidičem, kterému prokážu službu, že mne odveze domů. Tu peněžní, samozřejmě, dodám, když má slova vyzní velice arogantně.
Krom toho, pokud skutečně netuší, kdo je mým otcem, bude nejlepší, když se neprozradím tím, kde bydlím. Nevím, jak by se asi Lionel tvářil, kdyby se o mém nočním výletu dozvěděl.

Pokoj č. 55

Poslouchám jeho slova, chvíli se mu dívám do očí, ale nakonec se pohled vpije do jeho úst, jako by z nich chtěly vyčíst náznak všeho, co z nich teprve splyne.

Vesnice? A nemá budoucnost? Proč nemá? Proč by nemohla být budoucnost na místě, co je krásné, čisté, zelené, živé... a dýchá? nechápala jsem to. Tohle ne. Vždyť v Babylonu, doma, to bylo také takové a nenašel se tam nikdo, kdo by... neměl budoucnost. I když možná má očekávání a přání jsou až příliš skromné. Co bych tak dala za to moct se vrátit. A jestli si ti, co odešli do měst, kde si mysleli, že je čeká lepší, také občas pomyslí to samé?

Při jeho slovech o květinách sklouznu pohledem k těm jeho, pak přikývnu. Trochu víc se vzpamatuji, až když se zeptá na můj vztah k tomu všemu a já zas cítím, jak se mi málem třese brada.

„Rain... No tak, Rain. Holčičko. To zas bude vpořádku. Všechno, co odejde, je dobré zas pro to, aby vzešlo něco nového.“ vzpomínám si, jak jsem přinesla to mrtvé ptáče, co mi umřelo v dlaních. Bylo vyhladovělé, se zlomeným křídlem a bůhví jak dlouho tam leželo. Nedalo se mu už pomoct. Stejně jako ale nemá smysl a vlastně ani důvod plakat pro každou ztrátu, nemůžu utéct a zavřít se v pokoji před tím vším, abych zapomněla, a to i na domov. A slzy mi ho také nevrátí.

„Já... mám. Hodně. Ale tady ve městě skoro nejsou. Alespoň většinou.“ odvětím a rozhlédnu se ještě jednou po celém pokoji. A konečně, po tom všem, se na tváři objeví jistý a především nějak hřejivý úsměv.

„Oproti tomu tady je to skoro jako v království.“ opět se zadívám na Garyho.

„Nelitoval jste někdy... I teď... že jste tu vesnici opustil? A co vaši rodiče, jak to nesli? Muselo se jim moc stýskat. Nebylo jim líto, že jako ostatní raději odejdete za něčím lepším, než abyste zůstal?“

Já bych zůstala. Kdybych mohla, tak bych nikdy neodešla... a zůstala.

Luisa (Lulu) Cooper

Drake se usmál. „Spíš jsem chtěl naštvat rodiče. O kámošovi jsem věděl že má talent, ukazoval mi často své návrhy a když člověk umí kreslit na papír, tak umí kreslit i na kůži, ale máš pravdu. Je fakt dobrej a teď je ještě lepší. Když budeš chtít někdy tě s ním seznámím.“ Nabídl ti a uchechtl se když jsi ho vyzvala, aby zjistil sám, kde máš ty tetování.
Pohladil tě rukou po boku. „Tak já se po ní klidně porozhlédnu, první zkontroluji obvyklá místa kde si ženy nechávají dávat.“ Slíbil ti.

„Aby jsi věděla tak občas dávám jeptiškám do kalíšku nějaké ty drobné. To pak už ani do toho kostele nemusím, to stačí pro spásu mé duše před peklem.“ Protočil oči, nad těmi slovy, jako ty před chvílí.
„Hraješ na nervy? A komu?“ zeptal se se smíchem. „A proháníš kluky? Taky tak až za nimi vlají sukně?“ zasmál se vlastnímu vtípku.
„Tak dovolená? To je fajn, ale spíš bych si dovču představoval někde na na ostrově nebo na horách, ne zrovna naše špinavé městečko.“ Když jsi se od něj odtáhla, nijak ti nebránil.
„Hmm... jo asi dvakrát. Bohužel to už není to co kdysi, kdy se to pořádně hlídalo. Je to škoda. Byla to vždycky sranda. Nechal jsem je vždycky mě jakoby dohnat a pak jsem jim ujel. Hlupáci.“ Potřásl hlavou.

Kálí

Damon se také usmál, nejspíš rád že jsi jeho pozvání přijala a možná i proto, že si tě zase usmířil.
„Mé partnerce?“ zopakoval překvapeně, ale pak s tichým smíchem zavrtěl hlavou.„Ne... žádnou partnerku nemám... tedy... doufal jsem, že snad by jste mohla být vy mou partnerkou? Myslím na té oslavě...“ Opravil se a pak se sám nad svými slovy zamyslel.
„Tak si představte, že se mi kvůli vám pletou slova, na to nejsem zvyklí.“ Zasmál se a zavrtěl hlavou.
„Zítra mi bude dvacet jedna let. Nevypadám na to, že ano?“ Zavtipkoval.

„A málem bych zapomněl. Jestli ráda plavete vezměte si plavky, sice se bude oslava konat v celém době, ale to jen pro jistotu kdyby jste si chtěla zaplavat v bazénu.“
Zpěvačka dozpívala a teď začala hrát samotná kapela. „Nedáme si něco k jídlu? Nakonec není to jeden z důvodů proč se chodí na takové oslavy? Je tu spoustu dobrého jídla.“ Usmál se a pak ti rukou pokynul ke Švédskému stolu.

Arrayah

Kevin se usmál. „Vůbec by mi to nezpůsobovalo problémy. Ale dobrá, neměl bych být tak horliví.“ Řekl omluvně. Dál jste tančili dokud zpěvačka nedozpívala, zpěvačka si dala přestávku a tak zatím hrála jen kapela.
Odvedl tě jemně stranou, aby jste nepřekáželi dalším tančícím párům, pak sáhl dovnitř saka odkud vytáhl malou, bílou vizitku. Podal ti ji.
„Naše další setkání tedy nechávám ve vašich rukou. Tady je má adresa a telefon, až budete mít chuť... se se mnou vidět, zavolejte, nebo přijeďte. Už bydlím sám, takže mou matku nebo sestru ve dveřích nečekejte.“ Mrkl na tebe.
„Takže... už jsme si připili, zatančili, teď bychom si asi měli vzít něco k jídlu, ale po pravdě kromě dalšího tance a povídání tady toho není moc věcí jak se zabavit.“ Odmlčel se.
„Na kolikátou jste se domluvila ohledně toho dovozu? Třeba bychom mohli na chvíli jít někam jinam?“

Rain/ Roxy

Gary se také usmál. „Jsem rád, že se usmíváš.“ Řekl upřímně potěšeně.
Zasmál se, když jsi prohlásila že u něj to vypadá jako v království, zřejmě ho tvá slova potěšila a zalichotila mu.

„Ano i ne... občas se mi začne stýskat, ale když to na mě přijde tak prostě si vezmu dovolenou a odjedu na návštěvu domů. Takže... ne... ani moc nelituji. Mám se tady dobře a trocha přírody není tak daleko jak by jsi si myslela.“ Vstal a vypnul televizi.
„Pojď. Něco ti ukáži. Myslím, že se ti to bude líbit.“ Vzal tě za ruku a vytáhl na nohy. Vedl tě k vchodovým dveřím, kde ti půjčil pantofle, aby jsi nešla bos a vyšli jste z jeho bytu. Zamířili jste k výtahům, kde stiskl tlačítko „Střecha“. Celou dobu se Gary tak trochu tajemně usmíval, jako člověk, který dítě vede k velkému překvapení. Jeli jste asi tři minuty, když se dveře otevřeli a vyšli jste na dlážděnou cestičku z obroušených kamenů.

A ocitli jste se v zahradě, bylo tu hodně stromů a odněkud jsi slyšela téct vodu, zelená tráva a spoustu dalších květin. Když jste šli kousek dál po cestě došli jste až k tekoucí říčce přes kterou se klenul kamenný most, ve vodě pluly lekníny a tu a tam bylo u cesty slabé světlo, aby tady nikdo v noci nezabloudil nebo nespadl z mostu.
„Jsou tu ptáci, ve vodě plavou ryby a zrovna nedávno tady nasadili i zajíce, zatím tedy jen jednu samici a jednoho samce a uvidíme. Jsem, ale zvědavý co hodlají dělat až se jim přemnoží. Chtělo by to nějakého predátora, třeba lišku nebo tak něco, ale co až se přemnoží lišky? Je to těžké to nějak zorganizovat.“ Vysvětlil ti a rozhlédl se.
„Je to tady hezké že?“ Usmál se na tebe.

odkaz

S Damonem

Jeho úsměv, jako by rozzářil celou tu obrovskou místnost.. Jeho bílé zuby mě oslnily a jeho pohled byl tak milý..Tak teplý a vlídný...
Dost!
Okřikla jsem sama sebe v mysli během necelé vteřiny, kdy jsem začala přemýšlet takhle.
Kálí prober se ! Je to jen objekt, který se ti má postarat o zábavu. Přestaň přemýšlet takhle !
Křičela jsem sama na sebe, zatímco jsem během další vteřiny sledovala pohyb jeho očí a úsměv, který se pomalu vytrácel.
Byla jsem jako ve zpomaleném snu, ze kterého mě probudila jeho slova.

Když se na jeho tváři objevilo překvapení a začal mluvit o tom, jak by byl rád,kdybych jeho partnerkou byla já, zasmála jsem se.
Od srdce...tak,že to zazvonilo jako ty nejjemnější zvonečky.
Podívala jsem se mu do očí a tu mou zavalil příval ruměnce..Zaskočilo mě to a okamžitě jsem stočila tvář jinam, protože..
Já jsem sakra madam Kálí ! Ta se nečervená..Hyml-hergot-sakra-kruci-fix..
Když jsem na něj vrátila pohled, ruměnec byl pryč ale úsměv se na mé tváři držel. Jako bych to ani nebyla já. Na veškerý "křik v mysli" jsem zapomněla a zase se nechávala unášet jeho...
Jeho....
Čím vlastně? Ano, je pohledný..milý...ale co mě to k němu tak táhne? To je zvláštní...

Když proběhla další "lichotka", ruměnci jsem se ubránila zuby nehty.Ale povedlo se a já nasadila svůj úsměv ála "je mi to jedno" i když tomu tak nebylo..

Vlastně... Vypadáte starší, ale ne tolik, abych si vedle vás připadala mladá..
Zasmála jsem se a spontálně mu při tanci stiskla dlaň.
Bože co to dělám....
Už jsem ani v mysli neměla náladu na to, křičet sama na sebe. Během toho jediného tance mi s ním bylo tak dobře, že jsem na chvíli zapomněla na celou svou namyšlenost a jen se kochala jeho upřímností.

Ale to je skvělé. Plavání zbožňuji a už dlouho jsem neměla čas svou zábavu praktikovat. I když nemohu po vás chtít, aby jste opustil bavení vašich hostů a šel se mnou plavat. To zase ne.
Šibalsky jsem se na něj uculila a mrkla, jako bych byla nějaký spojenec.
Jako malá holka...

Píseň dohrála a my jsme, jako by to bylo to nejpřirozenější na světě, zastavili a stáli proti sobě.
Podle mého na nás musel být krásný pohled, oba tak ladní, ale přitom vzpřímení.
Usmála jsem se, zářivěji než obvykle a podívala jsem se směrem ke Švédskému stolu, kam ukázal, doprovázen vlastními slovy.
Popravdě, já na oslavy kvůli jídlu nechodím, ale stejně to vypadá tak lákavě, že neodolám..
Zasmála jsem se a, jako by to bylo to nejnormálnější, zavěsila jsem se za jeho rámě, i když mi ho nenabízel.
Tak co si dáme?
Věnovala jsem mu ještě jeden pohled, který se na první pohled mohl zdát normální - tomu, kdo mě neznal. Ti, kteří mě znali se museli podivovat nad tím, jak mile se na něj dívám.
Jako by nebyl mou obětí, ale rovnoceným partnerem, alespoň pro tento večer..
Pomalým krokem jsme vyrazili ke stolu, který se táhl podél celé jedné stěny a já pohledem "skenovala" hory jídla, pod kterými se stůl prohýbal.

Telefonát

„Máš mě přečtenýho,“ odvětím se smíchem.
„Ale úplatky nedávám. Já je jenom beru,“ dodám žertem. Představu, že by večeři odmítla, jsem odmítl akceptovat. A taky že ne. Ano, ano, musela se podívat do diáře, ale taky jsem slyšel, jak něco velmi rychle zaškrtala. Ricky, Ricky, Ricky, stále jsi v kurzu, fešáku.

Ah sakra. Někdo by té ženské měl někdy prozradit, že pod barákem nemají sklepení plné krys ani katakomby s pohřbenými hvězdami showbusinessu. Že to pečlivě uklizené bludiště chodeb a chodbiček se nazývá archiv a že jsou tam uložené noviny starší než slabých dvacet let. Snad mě jenom hecuje. Pak mi to dojde. Nojo, před dvaceti lety se jako záznamové média moderní paměťové čipy nepoužívaly. To měli ještě obyčejné DVDčka a na ty nejen, že nejspíše nenajde hned mechaniku, ale ještě s tím neumí zacházet. No ať se holka trochu snaží. Třeba v tom archivu najde ještě něco zajímavého – určitě jí to prospěje.

„Uděláme to takhle, ty si oblečeš, co budeš chtít, a podle toho tě vezmu tam, kde to bude pasovat. Platí?“ Na tak zábavnou hru prostě musela přistoupit. „Měj se, uvidíme se zítra,“ rozloučím se.

Rozlomím koláček štěstí. „Je těžká cesta ke hvězdám, ke vznešeným cílům,“ to rozhodně, vylézt z toho bahna, co je tady v Metropoli, dost vysoko nad ten smog, aby něco jako hvězdy bylo vidět. „A kdo jednou dosáhne hvězd, měl vy laskavým okem shlédnout zpět na zemi,“ nějak moc filozofie po obědě, ne? Spíše by člověka napadl si z toho mrakodrapu škodolibě dolů odplivnout. „Vaše šťastné číslo pro dnešek je 12.“ Zmačkám papírek, zaplatím a vyrazím.

Cestou se stavím v malé sázkové kanceláři a vsadím si na večerní losování. Normálně pokládám loterii za „daň z blbosti“, ale když číslo popisné toho baráku bylo „12“. A na hodinkách jsem měl „12:12“. To by v tom byl čert, abych nevyhrál aspoň na cigára!

Vrátím se do kanceláře pana Deskoviče. Zaklepu a vstoupím. To jsem zvědav, jestli chlapík odpovídá mým představám. „Dobrý den,“ pozdravím hned ve dveřích.

Astro

Platí. nadšeně kývnu na nabídku seznámení s tatérem. Třeba jeho služeb využiju.
Vypadá to, že mou výzvu přijal. Očividně neví s kým má tu čest. Možná bys na něj nemusela být tak tvrdá, Lulu…možná. pousměju se. Třeba kdybys začala těmi méně obvyklými místy, byla by to větší zábava. zamyšleně si ukazováčkem poklepu na rty.

Komu? pozvednu obočí, když se zeptá, komu hraju na nervy. Hodně lidem, zvlášť když se začnu nudit…nechtěj zažít. zakřením se. Pak se zasměju. Ale náhodou i jo. Za jedním vlál dokonce kilt. Měla jsem tehdy zelené vlasy a jemu se to nezdálo moc důvěryhodný. nakrčím výmluvně ramena.
Souhlasně pokývu. Taková dovolená za hranicemi města by se mi líbila, ale… prsty udělám gesto značící peníze. … to si nemůžu dovolit. pouhé konstatování. V žádném případě to nemá vzbuzovat lítost.
Hmm, policajti budou vždycky jen hlupáci…tolik věcí se jim povaluje přímo před nosem, ale jsou slepí…anebo to jen předstíraj, aby se dál mohli v klidu ládovat koblihama. nesouhlasně zavrtím hlavou ze strany na stranu. Potom se opět začnu usmívat, udělám otočku a dostanu se k němu zase o kousek blíž. Studuješ, pracuješ? vyzvídám dál.

Společenská událost

Opět mne Kevin poctil oním okouzlujícím úsměvem charakterního muže, jež je snem každé naivní dívky. A popravdě, samozřejmě i tím mým. Ale v mém případě by se to mohlo připisovat absenci jakéhokoliv zástupce mužského pokolení v mém okolí, který by věkově odpovídal mé hranici a byl milý aspoň jako rýžák. Bohužel, ani toto se nedalo říct o mém nevlastním bratrovi Williamovi.
“Nemyslím si, že jste horlivý, Kevine. A Vaše starost o mou osobu je velice potěšující a gentlemanská, avšak řekněme, že má hrdost a tajemnost Popelky mi nedovolí Vás využívat,“ usměji se laškovně, když zaslechnu omluvný tón jeho hlasu.
Je tak milý, ale asi jsem něco podědila po otci. A to je, že bych neměla každému věřit na potkání. I když vypadá jako dar shůry.
Dotančili jsme tedy společný tanec, zatím náš první a jediný, neboť když píseň skončila, zpěvačka si dala chvíli pauzu a hrála jen instrumentálně kapela. Samozřejmě, i na toto se dalo dál tančit, ale beze slov to ztratilo své kouzlo.
Proto mne Kevin odvedl stranou, abychom nepřekáželi jiným tanečním párům. Pro něco sáhl do saka a podal mi dokonale bílou malou vizitku se svou adresou.
“Moc ráda,“ odpovím, snad i lehce neurčitě, ale kdyby mne znal, věděl by, že jistě zavolám. Ne hned, aby to nevypadalo hloupě, ale také ne za moc dlouho. Zvláštní obvykle muž volá ženě, ale v našem století se na toto již nehledí.
Nepotkám matku ani sestru. Zvláštní, to mne ani nenapadlo. Spíš nějaká sexy brunetka v ručníku by byla pravděpodobnější, usměji se nad svou myšlenkou, ale musím se přiznat, že mi byla lehce proti srsti. Ironické, když člověka rozhodí jeho vlastní výmysly.
Ochotně jsem tedy vizitku přijala a schovala si ji do kabelky, do pečlivé malinké kapsičky na zip, přesně tak, aby se neztratila.
“Vždy máte přesný plán společenských akcí?“ usměji se na něj, ale nic nenamítám. Ačkoliv hlav nemám, neboť jsem jedla večeři, kterou mi připravila Daniela, stejně se dívám po stole, který se prohýbá všemožnými dobrotami. A já přitom hledám jen něco lehkého, šťavnatého a sladkého. Což mé myšlenky však vrací zpátky k šampaňskému a jahodám. Asi si nevyberu.
“Popravdě, nemám přesně domluvenou hodinu. Zavolám a taxi přijede do půl hodiny, pravděpodobně. Do svítání bych měla být jistě doma, ale do něj je ještě času dost. Máte tedy nějaký nápad?“ promluvím a vrátím svůj pohled zpátky na svůj doprovod. Je v něm očekávání a až dětinská radost z toho, že dělám něco, co bych neměla a ke všemu se u toho bavím.

Pokoj č. 55 – Střecha

Po jeho slovech, že je rád, že se usmívám krátce sklopím oči k podlaze. Hned je ale zas zvednu, když se zasměje začne mluvit. Aniž bych si to uvědomila, mírně natočím hlavu na stranu a stejně jako předtím – i teď to vypadá, jako bych sna čekala na každé jeho slovo. Tentokrát se však nedívám jen na jeho pohybující se rty, ale na celou jeho tvář.
Jak vstane, vzhlédnu k němu, v tmavých očích se zračí otazník a trocha nepochopení.

Příroda že není... tak daleko, jak bych si myslela?
Po téhle myšlence se do pohledu vloudí jaksi nedočkavé očekávání toho, co uvidím a kam mě vlastně vede. To je tak silné, že nějaké pochyby o tomhle muži nevnímám. Jeho tajemný úsměv tak trochu provokoval, obočí se mírně pozvedlo při zjištění, KAM míříme, ale rty se semkly v rozhodnutí mlčet. Jen ve výtahu jsem se trochu nedočkavě zhoupla na špičkách, jako by mi to snad mohlo pomoci vidět ono překvapení dříve, než se skutečně objeví.
Když se kabina konečně zastavila, okamžik mezi tím a otevřením dveří se mi zdál až příliš dlouhý. Nohy by vyběhly, ale to, co pak spatřily oči, je zadrželo, ne-li zakovalo do země. Zlehka jsem pootevřela ústa a pomalu se rozhlížela, snad abych si prohlédla každý detail, který mne stále víc a víc ujišťoval, že tohle se mi nezdá.
Váhavý, drobnější krok vpřed. Pohled vzhůru, k nebi, korunám stromů. Nakonec jsem se, stále jako ve snách, pomalu rozešla. Garyho slova jsem vnímala už jen velmi vzdáleně, nakonec jsem si už ani neuvědomovala, co říká. Zastavila jsem se na můstku, zadívala se po lesklé stužce, kterou tvořila protékající voda, zdobená lekníny a rybami, jako těmi nejkrásnějšími šperky. Pohled mi pomalu klouzal zas zpět, k vlastnímu odrazu na vodní hladině. Přiklekla jsem a pomalu natáhla ruku. Čekaje, že se z tohohle snu zákonitě musím probudit...
Prst se dotknul studené hladiny a zlehka ji rozčeřil. Oči se rozšířily, konečně snad uvěřily tomu, co vidí a co si srdce přálo. Několik pomalých, vyrovnaných úderů srdce. Vzápětí se pohled rozmlžil.

Kálí

Tiše se zasmál. „To jsem rád. Už jsem se lekl, že snad vypadám na třicet. To by znamenalo, že bych asi měl jít na nějakou omlazovací kůru.“ Přejel si rukou po tváři.
„Bavení hostů? Když bude hrát hudba a bude co pít a jíst, tak se dokážou zabavit sami, takže si s vámi rád zaplavu.“ Odešli jste spolu k velkému stolu plného jídla, ovoce, sladkosti, pečivo a mnoho dalšího.
„Na oslavy také nechodím kvůli jídlu. Ale tohle mi moc jako oslava nepřijde, spíš jako náhodné setkání lidí s hudbou a jídlem. Oslavu si představuji trochu jinak, ne tak formálně.“ Prozradil ti a díval se co by si dal.
„Hmm... rád bych si trochu osladil život. Dám si asi kousek dýňového koláče.“ Řekl a jak řekl tak udělal, kousek si vzal a zakousl se.
„Hmm... dobrý.“ Pronesl když dokousal. „Mám rád koláče, je to taková má libůstka. Paní Pottrová, má kuchařka mi vždy upeče nějaký koláč a musím říci že dělá ty nejlepší na světě. Není nad domácí stravu.“ znovu si kousl.
„Jen se někdy divím, že se mi daří udržet si štíhlí pas.“ Usmál se a pokrčil rameny.
„Také si dejte. Nebudete litovat. A kousek si dovolit můžete. Vaší štíhlé postavě to nijak neuškodí.“ Lákal tě také na koláč.

Rick O`Shela

Janette se znovu zasmála. „Jen aby jsi nelitoval Ricku. Ale dohodnuto.“ Odpověděla a také se s tebou rozloučila.
Když jsi vešel do kanceláře muž za stolem k tobě vzhlédl, bylo mu určitě přes čtyřicet, měl stále všechny vlasy, které mu už šedivěli, na nose měl kulaté brýle na čtení a pod nosem knírek. Na sobě měl košili a kravatu, sako měl pověšené na židli. Stůl měl pečlivě uklizený, Na kraji stolu měl úhledný štos čistých papírů, několik propisek, po ruce měl PDA a ze zjevné nudy hrál sám ze sebou karty, které hned shrnul a schoval je do šuplíku dřevěného stolu. Rozhlédl jsi se po kanceláři, byla poměrně normální. Zem pokrýval pestrobarevný koberec, zadní stěnu místnosti místnosti zdobila velká okna díky kterým bylo vidět ven, ale jen vlastně na další domy.
U další stěny měl knihovnu a hned vedle kartotéku, měl tu pár obrazů a i jednu pokojovou rostlinu.

Postavil se. „Dobrý den.“ Pozdravil, byl vysoký se širokými rameny, postavou trochu připomínal postaršího profesionálního rváče.
Nabídl ti ruku k potřesení. „Jsem Olaf Deskovič. Co pro vás mohu udělat?“ zeptal se a kývl ti k židli, kterou měl naproti sobě. Slyšel jsi v jeho hlase stále drobný náznak Ruského přízvuku.

Luisa (Lulu) Cooper

„No mohl bych to zkusit. Jen kde začít.“ Prohlédl si tě. „Myslím, že se podívám až budeme sedět, to se mi bude hledat lépe.“ Znovu si tě přitáhl k sobě a odhrnul ti vlasy ze zátylku, natočil hlavu a podíval se. „Hmm... tady nic.“ Usmál se k tvému překvapení tě na zátylek zlehka políbil.
Pak se od tebe hned s úsměvem odtáhl a mrkl. Pak se zasmál. „Tak on ještě někdo nosí kilt? To byl nějaký zrzavý Skot ne?“ Ušklíbl se.
„No jo... poldové hrozně zlenivěli. Přestávají myslet, nevím k čemu je pomalu ještě máme.“ Protočil oči a udělal několik tanečních pohybů. „Nestuduji. Díky bohu, škola mi děsně lezla na nervy hned od základy. Snad jen první třída mě bavila, když jsme místo známek dostávali obrázky zvířátek. Když chci něco vědět tak si to zjistím. A pracuji... příležitostně. Dělám něco jako kurýra, to mě celkem baví.“ Pokrčil rameny.

Arrayah

Usmál se. „Když jde o tak krásnou a milou mladou dámu, tak bych se klidně i rád nechal využívat.“ Zasmál se.
Pak zavrtěl hlavou. „To ne. Já nevím kde se co koná. Ale znám moc dobré podniky, kde si užijeme víc legrace než tady mezi těmi přiškrcenými límečky.“ Rozhlédl se po místnosti.
„Podívejte se pořádně. Tolik škrobu pohromadě se jen tak nevidí.“ Tiše se zasmál.
Pak se, ale otočil na tebe. „Takže, když nemáte žádné námitky. Zmizíme.“ Nabídl ti rámě a jen co jsi se do něj zahákla vypravili jste se k východu, kde jste znovu prošli prohlídkou, ale to už podíval Kevin papírek muži v obleku a ten vám běžel pro auto.
„Takže máme čas do svítání? Výborně, to je spousta času. Teď jen vymyslet kam jít...“ Zamyšleně pohlédl na nebe.
„Kde jste ještě nebyla, Arrayahno?“ zeptal se. „Je něco co jste chtěla třeba vždy vidět nebo se toho zúčastnit?“ zajímal se a pohlédl na tebe.
„Nějaký bar? Opera? Nějaká tancovačka? Kino?“ dával ti možnosti nebo spíš příklady a chtěl nechat na tobě aby jsi vybrala.
Přistavili jeho auto, byla to novější Honda se stříbrnou metalízou a pro čtyři osob.
Přešel k autu a přidržel ti dveře na straně spolujezdce, počkal až nasedneš, obešel auto a nasedl a rozjel se.
„Takže?“ pousmál se.

Rain/ Roxy

Gary zůstal trochu pozadu, aby ti nechal prostor, mírně se usmíval asi rád že to tu na tebe tak zapůsobilo. Nějakou dobu mlčel, aby tě nevyrušoval.
„Je tu i něco jako chatka. To pro ty, kteří si chtějí užít klidnou noc, je to tu i izolované na zvuky z venčí, takže žádný nepříjemný zvuk dopravy, letadla a tak. V noci tu jsou i cikády a mám dojem že jsem jednou viděl i světlušky,ale tím si jistý nejsem. Měl jsem v tu dobu trochu upito, bylo to při rozchodu s mou poslední přítelkyní. Ale přísahal bych že to byli světlušky.“ Zamyslel se, pak potřásl hlavou a zadíval se na tebe. Přešel blíž k tobě a sedl si na místech, nohy spustil dolů, pak se naklonil a zadíval se do vody.

„Možná právě kvůli tomuhle se mi tolik nestýská po domově. Občas si vezmu deku a přes noc spím na trávě. I když je pravda že jednou jsem tu měl nepříjemné probuzení. Nějaký pták se mi vykálel rovnou doprostřed čela.“ Povzdychl si.
„Někdo má hold smůlu.“ Pousmál se a pak se na tebe zadíval. Zase mlčel a jen ti lehce položil ruku na rameno.
„Dobrý?“

Damon

"Vy a na třicet? Tomu snad sám nevěříte..."
Zasmála jsem se..

Odebrali jsme se k velkému Švédskému stolu a ten milý, mladý muž byl k nezastavení.
Povídal a povídal, zatímco já poslouchala.
Byla to příjemná změna, protože zatímco ostatní očekávali, že já budu vždy ta, co řeční, tak on mi vyprávěl a očekával, že budu poslouchat.
Zajímavé...Milé....
Honilo se mi hlavou a poslouchala jsem o jeho kuchařce, paní Pottrové..
Usmívala jsem se, když přežvykoval svůj ulovený dýňový koláč a mlsně jsem se rozhlížela po stole.
Bylo to zvláštní...
Když jsem byla s ním, neměla jsem pocit, že bych se měla chovat extra formálně.

"Nene...Já moc na to sladké nejsem.."
Usmála jsem se na něj a znovu přelétla pohledem po stole.
"Spíš si dám nějaký salát...Hmmm....Hele!"
Ukázala jsem na druhou stranu stolu, kde byla mísa plná rajčatového salátu s dresingem.
"Ten vypadá náramně.."
Usmála jsem se na něj, otočila se zády a vydala se lovit své občerstvení.
Po cestě jsem patřičně kroutila pozadím, abych mu dala najevo, že se mu chci líbit a když jsem se shýbla pro misku a vidličku, vystrčila jsem svůdně pozadí, opírajíc se o stůl.
Nabrala jsem si salát a vrátila jsem se k Damonovi.
"Tak...To je lepší, než ty kalorické výmysly..."
Zasmála jsem se, nabrala si trochu salátu na vidličku a mlsně se do jídla pustila.
Když jsem spolkla první sousto, zářivě jsem se usmála.
Nechápu, co to do mě vjelo, ale začínala jsem se chovat vážně divně.
Nabrala jsem kus salátu na vidličku a nabídla mu.
"Nechceš ochutnat? Je moc dobrý.."
Pak jsem vykulila oči a omluvně se usmála..
"Já se moc omlouvám..Automaticky jsem vám potykala, aniž bych to zdvořile nabídla.. Ještě jednou se omlouvám.. "
Odložila jsem misku se salátem na stůl a natáhla k němu pravou ruku.
"Tak tedy, já jsem Kálí.."
Trochu stydlivě, trochu mile, možná trochu přejícně jsem se na něj usmála a čekala, jak zareaguje.
Jako bych se snad bála, že se bude zlobit..

Kálí, co se to s tebou děje?
Místo, aby jsi přemýšlela s chladnou hlavou, tohle..
Neznám ho, ale..Je tak milý..
Jako by vše, co říká, myslel opravdu upřímně..
A co je to za pocit?
Já se snad vážně těším na zítřek? To snad není možné..

V myšlenkách jsem sama nad sebou zakroutila hlavou, ale jak jsem hleděla do jeho nádherných očí, okamžitě jsem na všechny své myšlenky zapomněla.
Jako bych se snad pomátla, nebo co..

Střecha

Zdá se, jako bych ho začala vnímat až ve chvíli, kdy řekl, že má někdo holt smůlu. Na jeho dotaz jsem stiskla víčka i rty, vytáhla krk a dlouze se nadechla chladného vzduchu. Cítila jsem, jak se mi ten chvěje v hrdle a po tváři stekla slza, jejíž příchuť jsem ucítila na rtech.

Pláč nic nevyřeší. Může ti sice ulevit, ale nemůžeš přeci plakat pořád...
Mírně popotáhnu, pak vydechnu, pozvednu víčka a zadívám se trochu váhavě na Garyho. Vzápětí, tak nějak samozřejmě stisknu rty v úsměvu.

„Jo... dobrý.“ úsměv se zpočátku trochu váhavě rozšíří, pak si uvědomím, jak asi vypadám a otřu si oči hřbetem ruky. Tak trochu mi to připomnělo pár románů, co jsem četla. Úchvatná přírodní scenérie, třpytící se hladina řeky, její vůně a...
Zadívám se zas před sebe, chvíli mlčky sleduji obzor. Teprve pak se na Garyho zadívám.

„To musí být pěkné... i když jsi ve městě, můžeš jít sem a vlastně tam nebýt. Když tě pak omrzí jedno, tak se můžeš vrátit a zas uvidíš něco nového.“
Uvědomím si, že mu tykám, ale... nějak mi to teď přišlo přirozenější. Rozvzpomenu se na jeho slova o nepříjemném probuzení.

„Ale věř mi, že existují daleko horší rádoby romantická rána pod otevřeným nebem, než ptačí trus na čele. Mohlo to dopadnout hůř, když vezmu v úvahu, že většina lidí spí s alespoň pootevřenou pusou.“ koutky úst cuknou smíchy, vzápětí se mírně odvrátím. Nechci, aby to vypadalo, že se mu vysmívám – tak jsem se raději otočila zády.

„Ne, promiň. Na tom asi není nic moc vtipného.“ vzhlédnu a zadívám se do korun stromů, nakonec se položím na záda a nohy spustím dolů z můstku, takže se špičky skoro dotýkají hladiny.

„Je tu hezky.“ hlesnu po chvíli ticha, s pohledem upřeným stále vzhůru. To se však po chvíli změní. Přetočím se na bok a podepřu si hlavu.

„Ty, Gary...“ přejedu rukou přes trochu drsnější povrch můstku a zadívám se na muže vedle sebe.

„Komu to tady vlastně patří, že si může tohle všechno dovolit? Vím, kolik se cení zdravé, pěkné stromy a že jich už moc není. Ne tady ve městě. A tady je pomalu celý les... Kde na tohle někdo... může vzít tolik peněz?“ nevěřícně pokývu hlavou a ještě jednou se rozhlédnu, abych pohledem skončila opět na svém zachránci. Současně s tím vším jsem si začala uvědomovat, že se s tím, co se stalo, nakonec patrně nějak vyrovnám. Bude to nejspíš trvat ještě hodně dlouho, ale nakonec... se to podaří.
Alespoň jsem v to doufala.

Kálí

Damon se zaškaredil na salát, když jsi mu nabídla rychle zavrtěl hlavou. „Promiňte, ale ne. Nesnáším rajčata, nesnáším všechno v čem jsou rajčata i kečup nemám rád. Takže ne, děkuji.“ Odmítl.
„Když už nějaký salát tak s mozzarellou a rybou nebo kuřecím masem.“ Pokrčil rameny.
Pak se usmál a zavrtěl hlavou. „Ale to je v pořádku. Sám jsem ti to chtěl navrhnout, jenže stále ještě platí že tykání by měli navrhnout ženy.“ Vytáhl kapesník, kterým si otřel ústa. Pak vzal tvou nataženou ruku do své, pohladil tě po ní a pak tě na její hřbet políbil.
„Já jsem Damon. Těší mě, drahá Kálí.“ Usmál se na tebe a pak tvou ruku pustil.
Na chvíli se obrátil ke stolu, kde si nalil do sklenice pomerančoví džus a pořádně se napil a zase se na tebe zadíval, nabídl ti sklenici s džusem.

„Hmm... a jak to uděláme? Mám si pro tebe přijet nebo ti mám dát adresu a dorazíš sama?“ Zeptal se.

Rain/ Roxy

„Přesně tak. Ale i tak se to občas omrzí a tak si zajedu zase domů. Zrovna nedávno jsem s rodiči mluvil. A vypadá to že se jim možná podaří získat koně po kterém už dlouho touží.“ Řekl a v jeho hlase zaznělo vzrušení a usmál se.

Po tvé poznámce s tím, že hodně lidí spí s otevřenou pusou a tím ptákem, začal se smát. „Ale ne... to je dobrý Roxy. Bylo to vtipné a máš úplnou pravdu. Teď budu moci říkat, že jsem měl štěstí a ne smůlu.“ Lehce do tebe dloubl jako do nějakého svého starého kumpána.
„Ano... je tu hezky.“ Souhlasil.
Když jsi ho oslovila znovu se na tebe zadíval. „Ano?“
Po tvé otázce se zatvářil rozpačitě, odkašlal si. „To je trochu složitější.“ Řekl. „Ale nebudu ti lhát... už ti někdo vysvětlil... jak se... lidé rozmnožují? Odkud se berou miminka?“ Váhavě se na tebe zadíval.
„No... tak... jak bych to vysvětlil. Lidé se nemilují jen kvůli dětem, ale i kvůli potěšení. A tenhle dům... se stará o takové potěšení ženám i mužům, spojené i pohodlím. Jmenuje se to tady Galaxie. Chodí sem stovky lidí co se tu snaží uvolnit a bavit se.“ Znovu zaváhal.
„Tohle je nevěstinec Roxy.“ Řekl nakonec s povzdychnutím.
„Ale není to takové jak si nejspíš myslíš. Tedy... pokud víš co je to nevěstinec.“ Zachmuřil se, pořád tě nejspíš ještě považoval za dítě.
„Prostě tady to nechodí tak, že si někdo ukáže a musí s ním jít. Pokud nějaký zaměstnanec nechce tak nejde. Tady se nikdo k ničemu nenutí.“ Snažil se ti vysvětlit jak to tady chodí.
„Ale nemusíš se bát. Tebe se nikdo nedotkne. Jsi pod mou ochranou.“ Usmál se na tebe. „Jen až půjdeme někdy do nižších pater musíš se mě držet. Ale tak nějak tuším že se jednou půjdeš i projít beze mě. Tak kdyby tě někdo někdy obtěžoval, řekni že jsi jen návštěva návštěva a že nemáš zájem.“ Doporučil ti.
Odkašlal si. „Ale není to tak hrozné jak to zní. Až ti seženu oblečení, ukážu ti to tady a sama uvidíš. Všichni zaměstnanci se znají, jsme jako jedna velká rodina.“ Váhavě se na tebe zadíval a usmál se, čekaje co ty na to.

Astro

Příjemně mě zamrazí v okamžiku, kdy se Morganovy rty zlehka dotknou mého zátylku. To podivné vnitřní hnutí přisoudím zvýšené citlivosti kůže. Tolik to přece na mě…nezapůsobilo. Vzhlédnu k Drakeovi. Tohle budeš opakovat pokaždé, když nic nenajdeš? nemá to být výčitka. Spíš jsem zvědavá. Nakloním hlavu k rameni a usměju se.
Hmm, jo…byl to zrzek s pihami kolem nosu, ale vypadal ták roztomile. výmluvně zamrkám. Nemohla jsem ho nechat jen tak být. zakřením se. Proč mu o tom k čertu vykládám?
Zasměju se, když se dozvím, že první třídu měl rád jen kvůli nálepkám. Ale kdo ne. Já ve škole nevydržela taky moc dlouho. Nejsem holt studijní typ.
Kurýra? zkoumavě se na něj zadívám. To může být...vzrušující. v očích se mi objeví trocha divoké zasněnosti. Nikdy nevíš, jak velkou zodpovědnost na sebe bereš, když máš doručit balíček… může to být pěkně nebezpečné. naoko vážně pokývu hlavou. Ale myslím, že ty se o sebe dokážeš postarat dostatečně a sám. usměju se a přitisknu se k němu, protože začala hrát pomalejší písnička. Mmm, ploužáky z 80. let… zamumlám. Kdybych začala kecat blbosti, tak si toho nevšímej… upozorním ho. Občas, když nemám tucha, na co se ještě zeptat, tak melu jen aby nebylo ticho.

Luisa (Lulu) Cooper

Tiše se zasmál. „Když proti tomu nebudeš nic namítat tak rád.“ Odpověděl, objal tě když jsi se k němu přitiskla a ruce ti položil na boky.
Znovu se zasmál. „Nedivím se. Jsi žena a když ti připadal ten Skot roztomilí a viděla jeho holou zadnici když za ním vlál ten jeho kilt.“ Znovu se zasmál při té představě jak honíš zrzka v kiltu.
„Vzrušující? No ano. Občas ano. Jen škoda, že nikdy nevím co v nich je. Ale u mě hlavní je že mohu jezdit, poznávám víc město a tak bych mohl říci že pomalu se vyznám jako taxikář.“ Uchechtl se.
„No jistě, že se umím o sebe postarat. Ale umím se starat i o jiné...“ mrkl, přejel ti rukama z boků přes zadeček až k pasu.
„Neboj. Kdyby jsi začala blábolit, tak udělám tohle abych tě umlčel.“ Sklonil se k tobě a políbil tě na rty.

Střecha

Při slovech o tom, že se jeho rodičům splní jedno velké přání, se pousměji. Jak mluvil o své rodině bylo hezké. Líbilo se mi to. Chlapci od nás, i ti už dospělejší, spíš často svým rádoby nezávislým přístupem a stranění se rodičů chtěli dokázat spíš opak. Ale nedalo se mít jim to za zlé, většinou nebyla pravda, že by svou rodinu neměli rádi. Spíše naopak. Garyho přístup byl jiný. Ten se láskou k nejbližším netajil, spíš naopak.
Jak se ale zeptá na to, zda vím, jak se rodí děti, několikrát zamrkám a pootevřu němě ústa, ale to už mluví dál. Dál vysvětluje. Do narůstajícího překvapení se vmísil jakýsi vzdor, až ho zcela pohltil.

On si snad vážně myslí, že... že nevím nic? Že jsem snad hloupá nebo zahleděná jenom do sebe? tyhle myšlenky zamrzí, ucítím drobné píchnutí v hrudi. Dech se mírně zrychlil potlačovaným výbuchem rozhořčení, pohled zabodl do vodní hladiny. Nakonec zvednu hlavu a znovu se na Garyho zadívám.

„Vím, CO to je. Stejně jako dávno vím, jak to mezi lidmi chodí, u nás se takové věci netajily a nechodilo se po špičkách. Proč taky, když je to naprosto přirozená součást života?“ pozvednu obočí. Současně s tím cítím, jak se utrhla pomyslná lavina stejně jako to, jak se vzdorem mírně našpulí rty.

„Za koho mě vlastně máš? Za nějakou hloupou, naivní holčičku, která neví vůbec nic o světě?“ škubnu hlavou a zadívám se znovu k řece, zprudka se posadím. Cítím, jak mi zlehka škube v bradě.

„Možná jsem v dost věcech dítě, ale nejsem hloupá. Tak se mnou tak přestaň jednat. Já se neprosila o to, abych tu byla.“ na ta slova se zvednu.

„Myslela jsem si, že to bude lepší, ale není... a nebude.“ hlas se zlehka chvěje a do očí pomalu vystoupají slzy.

Já chci domů! DOMŮ!!! křičí mi v hlavě vlastní hlas už skoro nesnesitelně. Z hrdla se vydere vzlyknutí, na to se otočím a běžím hlouběji do zahrady. Občas pro rozmlžený pohled klopýtnu, kolem se vznáší vůně země, listí a trávy, ale skoro to nevnímám. Jen zběsilý tlukot srdce mi zní v uších a ve spáncích tepe krev...

„Proboha... Žije vůbec?“
„To nevím. Nemůžu nahmatat pulz.“
„Snad nechcete říct, že je...“
„Nevím. Sanitka je už na cestě... Víte někdo, kdo jsou její rodiče?“

Houkání sirén. Viděla jsem a slyšela všechno. Jen jsem se nemohla ani pohnout, nijak dát najevo, že jsem naživu. Bezmoc, zoufalství, strach... Všechno se nakonec rozplývá do mléčně bílé clony...

Konečně se zastavím. Opřu se dlaněmi o kolena, vnitřek nosu spálený, stejný pocit i v krku. Prudce nadechuji a vydechuji, mírné bodání v boku nevnímám, nakonec dosednu na zem a podepřu si bradu.

Utekla jsem. Utekla jsem jako malé dítě. Copak takhle jedná dospělý, vyzrálý člověk? pohled, co jsem měla upřený před sebe, se nakonec svezl ke špičkám bosých nohou. Přesto ten dětský vzdor stále ještě vítězil a nedovoloval mi se zvednout a jít se omluvit. Současně jsem si uvědomila, jak hloupě to celé vypadá. Co si tím vysloužím? Větší respekt a přístup jako k někomu, kdo je rozumný jen s těží. A když, tak jen předstíraný kvůli lítosti. Jak jsem si ještě před pár okamžiky mohla tak lehkomyslně říct, že to zvládnu?
Jsem příliš naivní... Příliš...

Damon

Když mi políbil hřbet ruky, zářivě jsem se usmála a lehce přimhouřila oči, jako to dělávají kočky.
Nene..Věř, že mě těší víc, starý příteli Damone..
Zaškaredila jsem se a pokusila si znovu vybavit naše dětství, ale kde nic, tu nic, takže jsem to zase rychle vypustila z pusy.

Zatímco jsem se rozhlídla po sále, jestli nezahlédnu nějakou známou tvář, kterou bych třeba měla pozdravit, všimla jsem si, že se Damon odsunul ke stolu a nalil si džus.
Ve chvíli, kdy jsem pozornost znovu plně přesunula na něj, už mi podával druhou plnou sklenici.
S úsměvem jsem ji přijala a zasmála se.
Tak na nás a společné dětství, které si za mák nepamatuji?
Znovu jsem se zasmála a natáhla sklenku směrem k němu.

Napila jsem se džusu a odložila se zamyšleným výrazem sklenku vedle sebe na stůl.
No..Myslím, že přípravy a takové věci přecijen budou potřebovat alespoň trochu tvého zájmu, takže mi prosím dej adresu, já vezmu auto a dorazím za tebou. Kdy přesně?
Uculila jsem se sama nad sebou..Nad svou podivující ochotou a počkala, co odpoví.

Vzala jsem do ruky sklenku s džusem a znuděně se rozhlédla po sále.
Jednou rukou jsem si zakryla pusu a tiše jsem zívla, což byla jasná ukázka toho, jak moc miluji a jak moc mě unavují hodiny klavíru s mým učitelem.
Trochu prosebně jsem koukla na Damona a promluvila tichým hlasem.
Já..Hmmm..Je mi to hloupé, ale otec se tu bude pravděpodobně ještě chtít zdržet a já jsem hrozně unavená. Jsme tu jedním autem..Myslíš, že bys mě mohl hodit domů?
Prosebně jsem se usmála a zamrkala na něj.
Třeba bys mi po cestě mohl vyprávět o společně strávených, dětských dnech. Vadí mi, že si na nic nepamatuji..
Zasmála jsem se a vyčkávala na to, jak zareaguje.

Rain/ Roxy

Gary se na tebe překvapeně zadíval, otevřel naprázdno ústa, ale nic neřekl, nakonec zase sklapl a zachmuřil se.
„Já ale...“ Pokusil se přece jen něco říci, ale další tvá slova ho přerušila.
Nakonec jsi mu nedala vůbec šanci cokoliv říci, protože jsi utekla.
„Roxy počkej!“ zavolal za tebou, ale ty jsi běžela dál, pryč od něj.
Nakonec jsi se zastavila a posadila se na zem, slyšela jsi jak tě Gary volal, ale nakonec to přestalo. Možná že odešel a nechal tě tady samotnou, aby jsi se uklidnila, nakonec jsi věděla jak se dostat do jeho patra a jaké číslo dveří má jeho byt.

Po nějaké době jsi, ale uslyšela kroky. „Tak tady jsi.“ Oddychl si a posadil se vedle tebe.
Chvíli mlčel. „Promiň Roxy. Svými slovy jsem ti nechtěl nijak ublížit a už vůbec z tebe dělat idiota. Nemyslím si o tobě, že jsi hloupá jen nevím kolik ti je... někdy vypadáš... na patnáct a šestnáct a chvílemi vypadáš na dvacet a prostě nevím co ti tví rodiče už řekli nebo neřekli tak jsem se to snažil vysvětlit jak jsem nejlépe dokázal.“ Na chvíli se odmlčel a otočil se na tebe.
„Tak se na mě nezlob. Opravdu jsem tě nechtěl nijak urazit a ani se tě dotknout, nejsi hloupá.“

Kálí

Damon si s tebou připil a stejně jako ty pak nedopité pití odložil.
„Dobrá. Začíná to přesně ve dvě hodiny.“ Začal si poklepávat po kapsách až našel vizitku, kterou ti podal.
„Tady je má adresa a číslo na mobil, to kdyby něco... třeba kdyby ti do toho něco vlezlo... vím jak umí být náhoda vlezlá.“ Pokrčil rameny.
„Jinak se u brány budou ptát na jméno, neboj se, pečlivě zkontroluji, aby jsi byla na seznamu pozvaných jako VIP.“ Usmál se.
„Ale pravda... ze začátku musím dát trochu pozor, aby vše šlapalo jako po másle.“ Souhlasil a zadíval se na tebe když jsi skrývala zívnutí.

„Nevím proč by ti to mělo být hloupé, je to přece samozřejmost.“ Nabídl ti rámě.
„Rád tě odvezu domů a povyprávím ti to co si z našeho dětství pamatuji.“ Vydali jste se k východu.
Dostali jste se přes ochranku a sluha mu přivezl černý kadilak trochu nevšedního tvaru. „No vím... trochu futuristické. Ale tímhle jezdím jen na okrasu, někdy se člověk prostě musí ukázat.“ Pokrčil rameny a otevřel ti dveře. Pak nasedl za volant a vyrazil s tebou k tobě domů.
„Tak... mám dojem že jsme se jednou spolu i nahatí koupali v létě v brouzdališti.“ Řekl s úsměvem.
„Mám dojem že to jsi zrovna měla krátké vlasy, protože se ti zacuchali tak že nešli rozčesat a ty jsi hrozně ječela. Tak ti je ostříhali... už si nepamatuji proč jsi měla takové vlasy. Ale z nějakého důvodu mám dojem... že to mělo něco společného se sirupem.“ Zamyslel se.
„A já tě už neměl za co tahat, když jsem tě nemohl chytit za vlasy.“ Uculil se.
odkaz

Astro

No vidíš, až bude nejhůř, můžeš se živit jako taxikář. Jsou to moc milí a slizcí chlapíci. zasměju se a dloubnu do něj loktem. V okamžiku, kdy poví, že se umí starat i o jiné, se na něj zvědavě zadívám. Pak ucítím, jak mi přejel rukou přes zadek a…rozhodnu se nad tím přimhouřit oko. Jen káravě pozvednu obočí.
Polibek mi vezme dech. Dokonale mě umlčí. Napřed ztuhnu, jako kdybych byla dosud nepolíbená. Lulu...co je ti? Netuším, proč je to s ním najednou jiné. Chovám se k němu odlišně, než k ostatním. Rozhodně. Většinou se jich nevyptávám, co dělají a tak. Nezajímám se o ně takovým způsobem. Vždy je to jen: jdeš x zůstaneš? Asi stárnu. Pousměju se a ovinu mu ruce kolem krku. Oplatím mu políbení na rty. Maličko se odtáhnu a podívám se mu do očí. Nutíš mě kecat blbosti, víš to? vesele se usměju. To od tebe není vůbec hezké. podotknu. Zpozorovala jsem, že jsme přestali tančit. Místo toho sleduji jeho oči, které mají zvláštní barvu. Je tu špatné osvětlení. Sakra. Stává se ze mě romantička? Jemně ho prsty pohladím po tváři, pak se k němu přivinu, abych se mu nemusela dívat do obličeje. Co si teď počít?

Damon

Vezmu si od Damona vizitku, vytáhnu speciální "peněženku" a zastrčím ji na jedno z volných míst.
Myslím, že telefonování nebude třeba, ale i přes to,děkuji..
Trošku se uculím, ale to se rychle změní v obrovský a zářivý úsměv.
V.I.P? To snad ani nemusí být..Klidně si zaplatím i vstupné..
Zakřením se, ale na odpověď nečekám a zasměji se.

Zavěsila jsem se do jeho rámě a s tak trochu vítězoslavným, tak trochu milým úsměvem jsem po jeho boku vyrazila k východu.
Po cestě jsem vytáhla z kabelky telefon a naťukala otcovo číslo.
....................
AHoj tati,
Néé, nic se neděje..Klid...
Zasmála jsem se.
Jen ti chci říct, že jedu domů. Uvidíme se tam, ano?
Dobře dobře...Užij si zbytek večírku.
Pa večer...
....................
Vrátila jsem telefon do kabelky ve chvíli, kdy jsme procházeli východem.
Během pár vteřin už tam stálo Damonovo auto a já jen tiše vydechla.
Hmmm..Je moc pěkné, abys věděl..
Než jsem nasedla, přejela jsem jemně bříšky prstů po kapotě a usmála jsem se.
Nasedla jsem, připoutala se a počkala, až vyrazíme.
Možná jsem se chvilku opravdu bála, že řeč bude stát, ale samozřejmě se tak nestalo.
Damon začal automaticky vyprávět o vzpomínkách na naše dětství.

Po tom, co začal vyprávět, jak jsme se koupali nazí a tak, jsem zrudla a otočila tvář ven z okýnka, avšak když volně pokračoval, začaly mi cukat koutky.
Po pár vteřinách jsem zahýkala a znonivě se rozesmála.
T-to...To n-nemyslííš váážněě...
Nezadržitelně jsem se smála a když to po pár minutáh přešlo, udýchaně jsem se přidala.
No jo,vzpomínám si...
A pamatuješ, jak jsme se koupali a já tě málem utopila? Když jsem si tě ve vodě chtěla ochočit jako koně?
To bylo krásné..
Znovu, i když o poznání klidněji, jsem se zasmála a otočila na něj obličej.
Zahleděná do jeho krásné tváře jsem se usmívala jako měsíček.

Po pár minutách jsem si uvědomila, že jsme už u příjezdové cesty k naší vile.
Můj úsměv trochu povadl, ale vzchopila jsem se a začala se těšit na zítřejší oslavu.
Když Damon přibrzdil auto před naším domem, jen jsem se usmála a stydlivě...Ano,stydlivě.. jsem mu podala ruku.
Tedy..Byl to velice příjemný večer..Budu se těšit na zítřek..

Střecha

Po jeho asi druhém zavolání jsem zvedla hlavu. Tělo sebou vzápětí mírně trhlo v marném pokusu vzepření se proti zatvrzelé uraženosti zvednout se. Tak jsem tam dál seděla, v mysli se opravdu dětinsky snažíc ospravedlnit své chování – tím, že jsem se pokoušela očernit Garyho. I když ten vlastně za nic nemohl. U něj, jako u cizího člověka to bylo velice snadné. Zdánlivě.
Nešlo to tak lehce. Ne díky tomu, jak jsem ho zatím poznala a nebyla jsem naivní až tak moc, abych věřila, že tady ve městě potkám další tři takové. I jeden navíc by byl moc. Všechno okolo ztichlo. A společně s tím jsem cítila úzkost, které ustupovala ta falešná hrdost. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Najednou mi to tu přišlo stejně nepřátelské, jako tam dole, v ulicích Montrealu. Přesto jsem se nezvedla. Jako by mě tráva a zem zlomyslně chytila a nedovolila mi se hnout. Sama, opuštěná... a v tichu. A mohu za to děkovat jenom sobě...

Moment...! zvedla jsem hlavu a otočila se směrem, odkud přicházel zvuk kroků. Blížily se. A já zas dostala strach. Strach podívat se po tom, co jsem provedla, Garymu do očí. Pohled jsem zabodla někam před sebe. Sedl si vedle mě... a mlčel. Zahýbala jsem zlehka prsty u nohou, začínaly mírně zábst.
Když promluvil a začal se omlouvat, cítila jsem se ještě hůř. Jen těžko jsem přes stažený krk polkla a stiskla rty. Z těch se o pár chvil později vydral tichý povzdech.

„Ne, neomlouvej se.“ chvíli jsem stiskla víčka, pak se zadívala nahoru, k obloze.

„Vím, jak... cizí často mate můj vzhled v kombinaci s tím, jak se většinou chovám.“ koutky úst škubnou krátce nahoru ve snaze pousmátí, ale to hned zas zmizí.

„Ale... já... I když jsem před půlrokem slavila osmnáctiny, necítím se tak. Sice se... na sebe už můžu podívat do zrcadla, ale... stále to nejsem já.“ nesouhlasně pokývu hlavou.

„Tak přece třináctiletá dívka nevypadá...“ poslední slova vyzněla spíš jako vzlyknutí, konečně jsem sklouzla pohledem na Garyho a v očích byl zas náznak slz.

„Pět let... Téměř pět let kolem mě prošlo, aniž bych si toho vůbec všimla. Tak moc bych je chtěla zpátky. Ale nejde to. Vím, že to nejde a že bych měla... na to přestat myslet a... snažit se... s tím vyrovnat. Ale já nemůžu. Prostě to nedokážu.“ stisknu rty a napůl se odvrátím, několik zdánlivě dlouhých chvil mlčím.

„Pořád se to vrací... Nejen, když spím.“ hlesnu, výraz v tváři zmizí a pohled se upře někam za tenhle svět.

„Ta mlha... Nepamatuju se, že by jí kdy bylo tolik. Už ani nevím, proč jsem se vracela domů tak pozdě a proč jsem tam šla... Vlastně ani nevím, kam. Nějak jsem...“ polknu a nadechnu se.

„Asi... zakopla, nebo... ztratila rovnováhu.“ po tvářích začnou stékat slzy, nesouhlasně pokývu hlavou a chabě se pousměju.

„Nevím, jak dlouho jsem tam dole ležela. Nemohla jsem se pohnout ani o kousek, myslela jsem si... že je to konec.“ snažím se zadržet další slzy, pevně stisknu víčka. Dál mluvit jsem už nesvedla. Ne bez toho, abych nezačala skutečně brečet. A to jsem nechtěla, spíš jsem se snažila to v sobě udusit.
Proč jsem mu to vůbec říkala? Protože jsem se asi jako každé ztracené dítě začala rychle upínat k prvnímu člověku, co mi nejen pomohl, ale ukázal mi ještě víc svou vlídnou tvář.

Luisa (Lulu) Cooper

„No jasně. Jako taxikář a ne jen slizcí, ale taky pěkní podvodníci.“ Souhlasil se smíchem.
Když jsi se při polibku neodtáhla, nekopla ho nebo nekousla, tak se usmál snad jsi mu právě tím, že jsi se nijak neodtáhla něco zdělila. Aspoň podle něho.
„Opravdu? No já si nevšiml, že by jsi zatím nějaké říkala. Tohle byla jen ukázka, kdyby jsi náhodou začala.“ Mrkl.
„Hmm... no a říkal jsem snad někdy že jsem snad hodný?“ mrkl a odstoupil od tebe, objal tě jednou ruko kolem ramen. „Pojďme se napít. Dostal jsem docela žízeň.“ Pobídl tě a vrátili jste se ke svým místům, které vám už někdo zasedl. Drake se na ně, ale zamračil, udělal ramena a pár slovy je vyhnal. Aspoň, že vám tu nechali vaše pití. Morgan zavrtěl hlavou, když jsi se chtěla napít a obě sklenice odnesl a vrátil se s novým pitím.
„Pití si musíme vždycky hlídat. Někteří drogoví dieleři sypou drogu nic netušícím lidem do pití, aby si tak zařídili zákazníky.“ vysvětlil ti a napil se. Oddychl si, oba jste měli zase to co předtím.
Rozhlédl se po tanečním parketě kde se k sobě lísali páry namáčknutí jeden na druhém, ty jsi se také rozhlédla a uviděla svou drahou růžovovlasou kamarádku v objetí nějakého kluka a docela se k sobě měli. Snad ten ex?
„Hm... jestli nemáš nic na práci tak zítra po půlnoci by se měl konat další závod. Nechtěla by jsi mě přijít povzbuzovat? Nebo jestli by jsi se nechtěla přidat? První cena je úplně nová motorka.“ Zadíval se na tebe.

Kálí

Když jsi mu pochválila auto tak se usmál a pokrčil rameny. „Je to jen auto. Ale díky.“ Řekl a pak jste se rozjeli.
Jak jsi se začala smát jeho vyprávění smál se také a spokojeně přikývl, když jsi řekla, že si to pamatuješ.
Když jsi mu připomněla to, jak jsi se ho snažila osedlat, tentokrát se začervenal on a rozpačitě si odkašlal.
„Ano... pamatuji. Ještě týden po tom mi z nosu tekla voda.“ Uchechtl se.
Jak jsi, ale řekla, že to bylo krásné znovu se začal smát, ale neodpověděl na to, jen zavrtěl hlavou.

Nakonec, ale zaparkoval před tvým domem, nevypínal motor, ale hned jak zatáhl brzdu se na tebe otočil.
Chytil tě za ruku. „To ano. Ani jsem nedoufal, že na takové nudné akci potkám tak zajímavou a rozkošnou mladou slečnu.“ Odpověděl a přitáhl si tvou ruku ke rtům. Políbil tě na její hřbet, pak ji najednou otočil a políbil tě do dlaně, pak se jeho rty přesunuli a políbil tě na jemnou kůži vnitřní strany zápěstí, rovnou na místo, kde z pod kůže prosvítali žilky.
Nakonec, ale hlavu zvedl a znovu se usmál. „Také se těším na zítřek. Přeji ti příjemné sny, Kálí.“ Rozloučil se, stiskl tvou ruku, ale pak ji konečně pustil, aby jsi mohla vystoupit.

Rain/ Roxy

Gary se na tebe díval, pozoroval tvou tvář pokud jsi tedy byla otočena k němu a poslouchal tvá slova, nesnažil se tě přerušit. Rozhodně byl dobrý posluchač.
Když jsi zmlkla, také chvíli nic neříkal a přebíral si to co jsi mu prozradila. Nakonec se najednou k tobě přisunul, vzal tě za ramena a přitáhl si tě do náruče a pevně tě objal, přitiskl si tě tak k tělu, ale nebylo to nijak bolestivé nebo tísnivé, spíš to bylo ochranářské gesto.
„Takže jsi byla v komatu celých pět let?“ Řekl tiše. „Muselo to pro tebe být hrozně těžké. Muselo ti to připadat jen jako chvíle, kdy jsi usnula jako dítě a když jsi znovu otevřela oči byla jsi úplně jiná. Neumím si představit nic horšího, musíš v sobě mít hrozný zmatek.“ Začal tě hladit po zádech.
„Jednou se s tím, ale vyrovnáš a už na to budeš vzpomínat jen jako na ošklivou noční můru na kterou si čas od času vzpomeneš. Nikdo ti ty ztracená léta vrátit nemůže, ale pořád máš celý život před sebou a za nějakou dobu tvé tělo dostihne i mysl. Věř mi.“ Snažil se tě nějak utěšit.
Podíval se na tebe, zavrtěl hlavou. „Nedus to v sobě. Plač, křič jestli chceš. To není slabost. Pomůže ti to, občas musíš ze sebe ty pocity co tě tísní vypustit ven. Pláč je dobrý způsob.“ Řekl povzbudivě.

S Damonem

Jeho políbení hřbetu mé ruky mě zaskočilo, ale to, co se dělo poté snad ještě víc.
Zamrkala jsem...
Zasypal polibky i mou dlaň a předloktí, zatímco já na něj koukala, rudá jako rak.
Nedýchala jsem, jen jsem sledovala jeho počínání a lebedila si v tom.
Nakonec jsem se také usmála a onou rukou vzala za kliku u dveří.
Krásnou noc i tobě, Damone..
Ještě jeden úsměv a hurá pryč.
Toho, jak jsem rudá si musel všimnout...Sakra...

Vystoupila jsem z auta a rychlým, ladným krokem jsem šla k domu.
Klíčem jsem odemkla a ještě jsem přiložila čip ke čtecímu zařízení.
Otočila jsem se a věnovala mu poslední, sladký pohled.
Dobrou noc....
Zašeptala jsem už pro sebe, se zasněným výrazem ve tváři a vpadla jsem do domu.

Okamžitě se ke mě přiřítila jedna ze služebných, s opravdu vyděšeným pohledem.
Dobrý večer, slečno Kálí..Mohu vám ně...
Přerušila jsem jí svým milým úsměvem, který jí vyrazil dech.
Jdi spát, Mariette..
Řekla jsem a vydala se po schodech nahoru. Mariette, kterou jsem ten den mnohokrát seřvala, byla pravděpodobně ještě pod schody a snažila se to rozdýchat.
Ale mě to bylo jedno..
Kráčela jsem po schodech nahoru a myslela jen a jen na jeho tvář.

Jako první jsem v horním patře zapadla do koupelny a dala si dlouhou, horkou sprchu. Vylezla jsem, oblékla si své domácí šaty a nenamalovaná a rozcuchaná jsem přeběhla po chodbě do svého pokoje.
Ale moc dlouho jsem se nezdržela.
Ještě v té minutě jsem se přesunula do vedlejší místnosti, která ukrývala klavír.
Posadila jsem se k němu a začala popaměti hrát písničku, kterou jsem vždy hrávala společně s maminkou.
Na tváři se mi objevil znovu ten zasněný úsměv a bylo vidět, že se opravdu nemůžu dočkat zítřejšího odpoledne.
Vzpomínala jsem na dětství, matku, otce i Damona..
Nezvyklé...

Astro

Já taky. souhlasím s nápadem vrátit se a svlažit si hrdla. Jak vidno, někdo nám už náš flek zasedl. Ani se tomu nedivím, dnes večer je tu pěkně narváno. Ale Drake se ukáže jako muž činu a ve chvilce se můžu pohodlně posadit. Je výhoda mít u sebe takovýho tvrďáka.
Málem jsem se už napila, když mi Morgan pití nekompromisně odnesl. Nečekala jsem dlouho a objevil se s novým a dokonce i s rozumným vysvětlením. Trochu se zastydím. Já hloupá. Ono to pivo bylo stejně zvětralý… zaxichtím se. Loknu si studeného piva a očima zabloudím k tanečnímu parketu. Narazím na Edith. Musím se usmát. Vypadá to, že si někoho našla a o Morgana nejspíš už nebude mít zájem. To potěší.

Pootočím hlavu a zahledím se na Drakea. Vyslechnu si jeho nabídku. To znamená…on by mě chtěl zase vidět? zatetelím se radostí. Navenek zamyšleně přimhouřím oči a ukazováčkem si poklepu na rty. Zítra po půlnoci, říkáš? chvilku si v mysli listuju neviditelným diářem. No, vypadá to, že bych čas měla. usměju se na něj. A když ne, tak si ho udělám. Potom se mi v pohledu objeví jiskřičky. Víš, mám pocit, že tam fanynek budeš mít víc než požehnaně. A umíš si mě představit s třásněma a mašlí ve vlasech? pobaveně ho pozoruju. Budu závodit. prohlásím rozhodně s rozverným mrknutím. Tím tě teprve povzbudím. Zvednu svou sklenici do vzduchu. Tak na zítřejší závod, Vrabčáku. Určitě si to všichni užijeme. přiťuknu si a napiju se. Hmm, to budu muset zítra tu svoji krásku provětrat. Doufám, že se mi o ni Joe dobře staral těch pár měsíců… zamyslím se. Mrknu na Drakea. Nějakou dobu jsem nejezdila a Joe je kamarád, který má několik garáží…nechávám svou motorku u něj. vysvětlím mu situaci. Vlastně ti můžu poděkovat, že ji zase vytáhnu. usměju se. Konečně přišlo to pomyslné nakopnutí a já se postupně vracím ke svému starému já. Vrátím se k němu úplně?
A kolik závodníku se tam asi sjede? zajímám se. Chci mít představu o konkurenci. I když moc velké šance na výhru si nedávám, hlavně kvůli té mé pauze.

Střecha

Jak mě k sobě přitáhne a obejme mě, pocítím, jak se něco změní. Vlhkost tváří od slz pomalu zaschla a ty byly ty tam. Přesto to byla úleva a ta rozbouřená hladina pocitů uvnitř mě samotné se zas změnila v jemně se vlnící hladinu. Takovou, jaká byla i tvář řeky, co tu protékala. Pomalu jsem se od Garyho odtáhla a zadívala se na něj, nesouhlasně pokývala hlavou.

„Ne. Už jsem si tím ulevovala tolikrát, že teď je to spíš cesta k ještě větší hořkosti.“ hlesnu a krátce sklopím pohled k zemi.

„Pokusím se...“ polknu a stisknu rty, pak zvednu oči zpět k muži.

„To zvládnout.“ je v tom slyšet váhání, ale současně s tím i mírně narůstající jistota a víra v sama sebe. Krátce se pousměji, pak si tiše povzdychnu.

„A nebyla to chvíle. Bylo to jako jeden dlouhý, snad nikdy nekončící sen, noční můra. I v bezvědomí se zdají sny. Jenže... jsou úplně jiné, než to, čemu se tak obyčejně říká. A popsat se nedají. Musí se prožít.“ s posledními slovy vzhlédnu do korun stromů, které jako by se zatočily a zhouply.

Mami... Jestli mě slyšíš... Slibuju... opravdu ti přísahám, že se vrátím. Jen... to nějaký čas potrvá. Bojím se, víš? Bojím se uvěřit, že jsem o vše přišla. Bojím se uvěřit, že ne. Bojím se toho dne, až bude čas a já tam budu muset jít... Bojím se, že Babylon... už není... šeptám tiše ve vlastní mysli a sleduji hvězdy, co probleskují skrz větve. Ještě chvíli tam sedím, se zvláštně prozářeným pohledem i tváří. A mlčím. Nakonec se přecijen zvednu, nohy jsou trochu ztuhlé a teprve teď jsem pocítila, že i ledově chladné. Opět jemně zahýbu prsty a rozhlédnu se kolem sebe. Zavřu oči a zhluboka nadechnu příjemně vlahý vzduch. Babylon... jako by se mi zhmotnil pod víčky. A to mne náhle uklidnilo docela.

„Díky...“

Kálí

Ohlédla jsi se na auto, Damon odjel teprve až když jsi byla u dveří, zamával ti a odrazil se od chodníku a zmizel v zatáčce.
Odešla jsi se první umýt a namísto toho, aby jsi šla spát jsi si šla vyhrát své pocity a myšlenky na klavír.

Přestala jsi hrát teprve když jsi musela ze široka zívnout, což bylo znamení, že je čas jít spát, aby jsi byla zítra svěží a vyspaná.
Lehla jsi si do své velké postele a rozkošnicky se zachumlala, brzy jsi usnula s myšlenkou na to zítřek.

Když jsi se probudila už bylo světlo a na hodinách bylo pár minut po desáté. Hned jsi začala myslet na tu oslavu, měla jsi dost času na to se připravit. Vzala jsi si župan a odešla si pro snídani, čekali tě palačinky s jemnou vrstvou tvarohu a jahodami.
Mariette ti trochu plaše řekla, že tvůj otec ještě nevstal.

Luisa (Lulu) Cooper

„Ano o půlnoci.“ Potvrdil ti a zadíval se na tebe. Usmál se. „To jsem rád.“ Pronesl když jsi řekla, že máš čas.
„No po pravdě si tě tak opravdu neumím představit. Nemusela by jsi mít mašle a třásně, stejně by jsi byla nejhezčí z fanynek.“ Mrkl.
Když jsi pronesla, že budeš závodit tak se překvapeně napřímil. „Závodit?“ opakoval a pak se zasmál.
„Tak na závod.“ Přikývl a připil si s tebou. Zhluboka si přihnul, mlaskl zamyšleně jazykem. „Fajn. To už se těším, ale nebudeš se na mě zlobit, když tě porazím?“ mrkl a usmál se na tebe.
Když jsi, ale řekla že jsi dlouho nejezdila zamračil se. „Měla by jsi si to zopakovat než se na závod vydáš, Luiso. Jsou tam poměrně příkré zatáčky.“ Varoval tě.
„Dáš mi na sebe nějaký kontakt? Pošlu ti pak mapu trasy, aby jsi se mohla aspoň trochu připravit.“ Navrhl.
Znovu se napil a zamyslel se. „Jezdí nás osm. Sice by jsme se vešli deset, ale zase bychom si asi pak překáželi. Jedou se dva závody. Jeden normální a další pro ty machry co si při tom závodu skáčou přes překážky. Ale to je spíš na ty co jezdí s motocross.“ Vysvětlil ti.

Rain/ Roxy

Gary se tě nijak nesnažil držet u sebe, jakmile jsi se odtáhla pustil tě.
Když jsi řekla, že se to pokusíš zvládnout, tak přikývl. „Jsi statečná.“ Řekl.
Nakonec jsi vstala a poděkovala, také vstal a oprášil si hlínu ze zadku. „Prosím.“ Odpověděl a pak zívl.
„Pojďme domů. Už je pozdě a začínám být unavený.“ Projel si rukou vlasy že si je tak úplně rozcuchal.
„Ty jsi asi vyspaná, ale já bych si měl zdřímnout jestli chci být zítra fit.“ Podíval se na tebe a pousmál se.
„Asi by jsi tu chtěla zůstat co? To bohužel nejde. Zatím... musím pro tebe nechat udělat novou kartu aby jsi se dostala do pokoje. Teď máme jen jednu.“ Pokrčil rameny.
„Tak pojď.“ Pobídl tě a vydal se zpět k výtahu, najít stezku nebylo těžké. Nakonec jste došli k výtahu a sjeli do svého patra, kde jste znovu vešli do Garyho bytu.
Gary znovu zívl. „Klidně zůstaň v ložnici, já ji stejně moc nepoužívám. Většinou spím na gauči, nějak se mi na něm spí lépe.“ Řekl a přešel ke skříni, kterou otevřel a vytáhl polštář a tenkou deku, které hodil na pohovku.
Pak zaváhal. „Pokud tedy nechceš zůstat už vzhůru. Jsou skoro tři ráno. Jestli se ti už nechce spát tak si vlezu do ložnice, aby jsi neměla pocit, že mě rušíš.“ Navrhl.

Astro

Zlobit? Vyškrábu ti oči! pohrozím mu z legrace. Ba ne. Když vyhraješ… pohodlně se opřu a přehodím si nohu přes druhou. Můžeš si pak u mě vybrat odměnu. usměju se s náznakem vyzývavosti. Pokud bude chtít podrobnosti, odmítnu mu je sdělit. Sama ani nevím, proč jsem to řekla. Přišlo mi to jako dobrý nápad a motivace, aby závod vyhrál. Když se mu to povede, poradím si s tím až na místě. Jedno je jisté. Dnes večer půjdu domů sama.
Neboj se, Morgane. Zítra si to procvičím. Mimoto…ostrých zatáček jsem vybírala dost. pohladím ho po paži. Při honičkách s neobvykle divokými avatary jsem byla nucená jezdit jak prase. Úzké uličky a náhlá změna trasy...to dá člověku hodně. Jistě, počkej chvilku. otevřu si kabelku a hledám kousek papíru a tužku, abych mu mohla dát kontakt. Nakonec to napíšu tužkou na oči na zadní stranu malé kartičky s reklamou. Podám mu ji jako svou vizitku. Je to e-mail, snadno zapamatovatelný…i když ta tužka má být voděodolná, v kapse by se ti to mohlo rozmazat. Ale snad to vydrží. omluvně nakrčím ramena. Vážně bych měla začít nosit propisku.
Znovu se zadívám na svého společníka. A nebude teda vadit, když se přidám? ujistím se. Zase, aby sis kvůli mně nedělal rozbroje v partě. sáhnu pro pivo a napiju se. Tak i tak se na zítřek těším. Vypadá to na skvělou akci.
To bych nečekala, že se mi dnešní večer takhle vybarví… zazubím se. Stačilo jen potkat tu pravou osobu. Díky, že si na mě tak zíral, Vrabčáku… zakřením se a odložím skoro dopitou sklenici na stolek. Hmmm, ty tvoje vlasy mě stejně fascinujou... zakroutím hlavou.

Večer

Hrála jsem dobrou hodinu. První píseň vystřídala druhá a pak mnoho dalších vzpomínkových.
Usmívala jsem se jako sluníčko, ale když jsem zívla na plnou pusu, zvedla jsem se a pomalým, vláčným krokem jsem vyrazila do svého pokoje.
Praštila jsem sebou na postel, zachumlala se do peřin a po velice náročném dni netrvalo dlouho a já se propadla do říše snů.

Ráno, přípravy a Damonova oslava

Probudily mě sluneční paprsky, které prostupovaly skrz mé francouzské okno a šimraly mě v obličeji.
Protáhla jsem se jako kočka a první, co mě praštilo za myšlenku, byla dnešní Damonova oslava.
Koukla jsem na budík, umístěný na nočním stolku a zděsila jsem se.
Sakra..Už je deset? Mám jen tři hodiny...Nestíhám! Nestííhááám!!
Vyskočila jsem z postele, nasoukala se do bílých, chlupatých pantoflí, hodila na sebe saténový župan stejné barvy a vyrazila si dát snídani.
Ač jsem z mého pohledu "nestíhala", první jídlo dne se prostě nevynechává, takže když jsem scházela po schodech do kuchyně, začichala jsem a mou tvář rozzářil úsměv.
Úsměv?... No to mě potěš.. To není dobré... Já se usmívám...
Rychle jsem zahnala sebekritické myšlenky a vešla do kuchyně.
U plotny stála Mariette, připravovala palačinky a trochu plaše se na mě koukla.
Dobré ráno, Kálí. Váš otec ještě nevstal. Mám ho vzbudit? Vím, že ráda snídáte společně s ním..
Kníkla a já, místo abych jí rychlý mávnutím popohnala, jsem se zářivě usmála.
Jako sluníčko.
Ale nene, Mariettko, nebuď ho. Potřebuje se vyspat a já se stejně musím jít připravovat, víš?
Znovu jsem se usmála, pohladila ji po rameni a sedla si ke stolu.

Spořádala jsem celé tři palačinky s tvarohem a jahodami, vypila sklenici mléka a koukla jsem na budík.
Jééje...Už je půl jedenácté? Tak to já honem jdu..
Zvedla jsem se, dala talíř a sklenici do myčky a ještě jednou se usmála na Mariette.

Vyběhla jsem po schodech a rovnou zamířila do koupelny.
Dala si rychlou, desetiminutovou sprchu, umyla si vlasy a vylezla ze sprchy.
Vlítla jsem k zrcadlu a nalíčila se. Trochu decentněji, než na včerejší oslavu.
Vetřela jsem si do vlasů balzám, vysušila je a vyžehlila. Nestahovala jsem si je do, pro mě typického, drdolu zpevněného sponou, ale nechala jsem je decentně splývat přes ramena.
Zabalila jsem nahé tělo zpět do županu a přeběhla přes chodbu, rovnou do pokoje a přes něj do mé obří, šatní skříně a začala se pomalu přehrabovat různým oblečením.
Přes trička, kalhoty a sukně jsem se dostala k šatům.
Vybrala jsem další z mých oblíbených. Jedny z šatů pro významné události.
odkaz

Koukla jsem na budík a zjistila, že mé přípravy zabraly víc času, než bych si přála.
Poblikávalo na mě číslo 13:20, takže jsem popadla černé plavky, ležící připravené na stole, ještě jednou jsem se zatočila před velkým zrcadlem, obula si bílé boty na vysokém podpatku a šla pomalu ze schodů.
Nakoukla jsem do kuchyně, odkud jsem slyšela Mariette a znovu jí věnovala úsměv.
Koukám, že tatík tu nikde není. Vyřiď mu, že jsem jela na oslavu narozenin jednoho známého a že se mu ozvu, ano? Děkuju...
Spiklenecky jsem na ni mrkla a už jsem ani sama sobě nenadávala.
Jako by tohle mé chování bylo něčím normální..
Začínala jsem sama sobě připomínat zesnulou matku.

Došla jsem ke dveřím a přejela pohledem zasklenou skříňku, kde byly vyskládány ruzné klíčky od různých aut.
Pohled mi padl na mé auto, které bylo opravdu jako jediné mé vlastní.
Nikdo jiný v něm nejezdil.
Vzala jsem klíčky, došla do garáže a pohladila svého mazlíka po kapotě.
odkaz
Nasedla jsem, párkrát jsem s veselým smíchem otůrovala motor, až to zařvalo a rychlým sešlápnutím plynu jsem vyrazila ven z garáže, ven z pozemku.
Tak jedem, mazlíku, ať to stihneme..

Adresu jsem si pamatovala doslovně, takže po velice rychlé a příjemné jízdě jsem přesně ve 13:55 zastavila před místem určení.
Přesněji před velice dobře vypadajícím domem.
Přibrzdila jsem, stáhla okýnko a rozhlížela se, co a jak dál.

Střecha – Pokoj č. 55

Mlčky jsem přikývla, ale ještě jednou zahýbala prsty a mírně je zabořila do hlíny. Že mě trochu nepříjemně zábly mi v tu chvíli nevadilo. Když Gary řekl to ze zítřkem, zadívala jsem se na něj, po dalších slovech o kartě jsem pozvedla trochu překvapeně obočí.

„Ale... To přeci... Nemůžu tu jen tak zůstat...“ vyhrknu vzápětí, párkrát zamrkám a skloním hlavu.

„Nebo...“ zamumlám, že mi ani není rozumět.

„A zítra? Ty... půjdeš pracovat?“ to slovo mi v tomhle ohledu nešlo přese rty. Stejně jako mysl tak nějak odmítala myšlenku, že si někdo jen tak vzpomene, dojde sem, vybere si a pak zase odejde. Měla jsem v hlavě jaksi utkvělou představu, že mezi dvěma lidmi už musí být něco většího, když se pak spolu mají milovat. Tohle jsem nechápala a zatím vlastně ani pochopit nechtěla, stejně jako jsem na to nechtěla ani příliš myslet. Kazilo to totiž jeden hezký obrázek...

Nakonec se octneme zpět v pokoji, ale já mám ještě několik chvil pocit, že cítím trávu a zem mezi prsty. Příjemně z toho zamrazí. Mlčky sleduji Garyho, jak si připravuje věci na spaní.

„Ne, půjdu si lehnout a zkusím spát. Nechci, aby se mi pak úplně otočil den.“ odvětím, pohledem putuji po pokoji. Vypadá to tak trochu rozpačitě a také se tak cítím.

„Máš... nějaký náhradní kartáček na zuby a... tak?“ vypravím ze sebe nakonec po chvíli. Teď si připadám i tak trochu hloupě. Jako bych se ani neuměla normálně zeptat na takovou maličkost. Jenže stále jsem se tady cítila jaksi nesvá.

„A... možná i něco na spaní. Župan je sice pohodlný, ale přecijen je...“ zmlknu.

Dost, Rain. Už dost... napomenu se v duchu.

„Ne, promiň. Já... říkám nesmysly, měla bych jít spát.“ zkonstatuji nakonec. Že mě trápí ještě otázky ohledně oblečení a spodního prádla nechám spíš na později. Stejně jako to, jak to asi budu schopná zaplatit. Tolik jsem pospíchala do toho nového světa, že jsem si s sebou nevzala nic. A bůhví, zda by peníze z té doby v téhle ještě platily.
V tu chvíli mě napadlo, jak je to vlastně asi tak dlouho. Kolik dalších let jsem přeskočila? Jenže strach byl stále silnější než zvědavost, proto jsem tyhle myšlenky hned zahnala společně s lehkým zatřepáním hlavou. Zadívám se na Garyho a trochu rozpačitě se pousměju, pak se otočím a pomalu vydám do koupelny, abych si aspoň opláchla obličej a vypláchla ústa. Pokud bude kartáček, rozhodně jím nepohrdnu, pokud ne... jeden večer zubům nic neprovede...
Na to dojdu do ložnice, chvíli na posteli jen tak ležím a prohlížím si místnost, ale nakonec se překulím na záda, zavřu oči a za pár chvil přecijen usnu.

Luisa (Lulu) Cooper

Po tvých slovech o odměně se na tebe zadíval se skoro dychtivým zájmem, nezapomněl sjet pohledem tvou schválně vystrčenou nohu na kterou pak nevinně položil ruku a pohladil tě po koleně. „Odměna? To zní skvěle. A co když vyhraješ ty? Možná bychom z toho mohli udělat sázku. Co by jsi chtěla ty kdyby jsi vyhrála?“ Zajímal se.
Vzal si od tebe svou improvizovanou vizitku, prohlédl si adresu a pak si ji opatrně strčil do kapsy. „No i kdyby se rozmazalo myslím, že jsem si ho zapamatoval.“ Řekl a zase se napil.
„Jasně, že to nebude vadit. Každý má rád konkurenci. A nejsme parta. On závodí kdo zrovna chce, většinou se neznáme, ale připrav se že tam budeme mít obecenstvo. Jestli spodina světa něco miluje tak je to vše nelegální.“ Zasmál se a znovu se napil.
Naklonil se k tobě. „Není vůbec zač Lulu. Ale já nezíral... jen jsem tak trochu okukoval.“ stiskl ti lehce koleno.
Když jsi mu prozradila jak se ti líbí jeho vlasy, usmál se a dotkl se svého zvláštního účesu. „Také dá práci aby takhle vypadali. Ale zítra mě asi uvidíš s normálními, rozpuštěnými vlasy. Nakonec když budu mít skoro pořád helmu tak by to bylo docela zbytečné se s tím dělat.“ Pokrčil rameny.
„Mě se tvoje vlasy také líbí. Taková pěkná modrá barva.“ Pohladil tě po vlasech a jeden pramen si navinul na prst. „Máš nějakou speciální barvu že?“

Kálí

Dojela jsi až k vile kde se měla konat oslava, zastavila jsi u železné brány a viděla že na parkovišti a cestě k bráně jsou obsazeny samými auty nebo motorkami. Dva hlídači přistoupili k tvému autu, jeden se díval okny do auta a druhý přistoupil k okénku, když jsi nechala sklo sjet dolů, pousmál se na tebe. „Dobrý den, slečno. Mohu znát vaše jméno?“ Požádal tě.
Když jsi mu oznámila jméno podíval se na seznam ve svých rukou a přikývl. „Jste na seznamu. Hned vám otevřeme.“ Kývl na kolegu, vrátili se k budce a nechali vám otevřít bránu a ty jsi mohla vjet. Obklopil tě udržovaný trávník a štěrková cesta.
S menšími obtížemi jsi našla místo k parkování, musela jsi tak zablokovat dvě auta, ale co na tom. Vystoupil jsi a vydala se ke dveřím, už jsi slyšela hudbu, otevřela ti nějaká žena tvého věku, pozdravila tě a pustila dovnitř, ale dál se o tebe nestarala.
Uvnitř moc lidí nebylo, spíš jen číšnici co chodili sem a tam, z kuchyně přes balkonové dveře ven.

Šla jsi tedy ven, kde podle všeho asi byla veškerá zábava. Vyšla jsi ven a hned jsi viděla zbytek hostů, bylo jich tu asi padesát, možná víc. Většina z nich byli mladí, nikomu tu nejspíš nebylo víc jak třicet.
Všichni byli lehce oblečeni, některé ženy měli lehké šaty, ale většina měla plavky a muži měli většinou rozepnuté košile a také plavky.
Na trávníku stáli dva bílé, otevřené stany kde bylo jídlo a pití. Kousek od bazénu stálo pódium od kterého hrála jedna z nejnovějších hitů a na pódiu tančili profesionální tanečníci.
Mezi hosty chodili kejklíři, všimla jsi si jednoho, který vždy ušel několik kroků, zaujal pózu a pak na někoho zblízka hleděl.
Muži se snažili skrývat smích, za to ženy se tomu otevřeně hihňaly, měj nejspíš úspěch.

Někteří hosti se cákali v bazénu a házeli po sobě míčem, nejspíš hráli nějakou z vodních her.
Všimla jsi si Damona, který zrovna rozmlouval s jedním číšníkem a na něco ukazoval. Vlasy měl vlhké a uhlazené dozadu, na sobě jako většina měl rozepnutou košili a kraťasové plavky bílé barvy a oranžovými ornamenty.
Damon měl úzký pas, který se mu směrem nahoru rozšiřoval do širšího hrudníku s mírně vystouplými svaly, nohy měl dlouhé a nohy svalnaté, zatím si tě, ale nevšiml.

Vila: odkaz

Kejklíř: odkaz

Tanečníci od (0,50s): odkaz

Rain/ Roxy

Zadíval se na tebe. „Ale jistě že můžeš. S tím si nedělej starosti. Zůstaneš u mě dokud se nepostavíš na vlastní nohy a jednou mi to třeba splatíš.“ Mrkl a když jsi se ho zeptala na práci pokýval hlavou.
„Ano... musím. Ale neboj, večer budu zase doma a pak mám dva dny volna. Zítra bohužel nebo spíš dneska s tím nic nenadělám.“ Odpověděl ti prostě.

Posadil se na pohovku a zadíval se na tebe. „Jistě. Podívej se do poličky pod umyvadlem. Myslím že tam ještě nějaký nepoužitý mám.“ Řekl a začal si upravovat polštář.
„Ale ne... neříkáš nesmysly.“ Usmál se. „Pro ženy bohužel nic nemám. Ale ve skříni snad mám nějakou delší košili. Ale když to vydržíš tak ti zítra ti něco na sebe nakoupím.“ Slíbil ti. Pak ti popřál dobrou noc a uložil se ke spánku. Když jsi se vracela z koupelny tak jsi už slyšela jak lehce pochrupuje.

Nakonec jsi i ty šla spát.

Když jsi se znovu probudila, tak venku už bylo světlo. Když jsi vyšla z ložnice, tak byl byt tichý. Ale cítila jsi něco dobrého. Odešla jsi do kuchyně, kde na tebe čekala vejce usmažené na pánvi bez oleje, dva tousty se sýrem a vzkaz. Přečetla jsi si vzkaz od Garyho. „Chovej se jako doma, Roxy. Můžeš dělat co chceš a můžeš sahat na co chceš. V lednici se čerství džus a vrátím se někdy po páté. Kdyby se něco dělo, tady máš mé číslo na PDA. Kanárci se jmenují Lara a Klára. Klidně je pusť z klece, ale neotevírej okno. Oni se sice sami vracejí do klece a jsou poslušné, ale mít možnost uletět tak uletí. Hezký den. Gary.“

Astro

Koketně přimhouřím oči, když mě pohladí po koleni. Zatím je to v pořádku. Kdyby pokračoval výš, musela bych ho zastavit.
Sázku? cuknu koutky rtů a zamyslím se, co bych asi tak mohla chtít za odměnu. Co kdybych si to rozmyslela do zítřka? Teď mě napadaj jenom samý kraviny jako třeba nová helma z želvího krunýře speciálně vyleštěná banánovým olejem a tak podobně. výmluvně zamrkám.
Potom mi Drake detailněji popíše závod. Oddychnu si. Tak to je v pohodě. Ale jsme docela zvědavá, jestli tam nepotkám někoho známého…kromě tebe. pousměju se. Potom ledabyle mávnu rukou. Obecenstvo mi nevadí. Tím líp. Alespoň závodníky rozhecují k lepším výkonům. uhladím si šaty.
Tak jen okukoval? usměju se a když mi koleno stiskne, stisknu mu na oplátku ruku.
Ou, abych tě vůbec poznala, Vrabčáku. rýpnu si, když mi řekne, že zítra bude mít vlasy normálně rozpuštěné. Alespoň o důvod víc, proč se těšit. zakřením se.
Děkuju. povím, když mi pochválí barvu vlasů. Pohlazení je příjemné. Pootevřu rty, když si na prst namotá modrý pramínek. Potom se k němu nakloním blíž. Mám, ale nikomu ani muk. Jmenuje se ‚Modrá Laguna‘ a je k dostání v jedné zastrčené drogerii na rohu ulic 33. a Bachovy. zašeptám mu do ucha. Pak se odtáhnu a spiklenecky na něj mrknu. Prozradíš to někomu a jsi mrtvý muž. gestem naznačím podříznutí. Vidět to na tobě, tak to možná ještě překousnu…ale červená se k tobě hodí víc. usměju se. Hmpf, ale pokaždé, když někomu řeknu, že je to moje přirozená barva…nevěří mi. zatvářím se kapku dotčeně a nechápavě zavrtím hlavou.
Zkontroluju čas a zamračím se. Ten čas letí, když se člověk baví… povzdychnu si. Vážně jsme řekla, že te vrátím mamince do půlnoci, Popelko? pobaveně mrknu na Morgana.

Útěk

Kevin rozhodně věděl, jak zaujmout dívku. Jeho gentlemanské vystupování, sexy tvářička, příjemný hlas a nakažlivý smích byly velice nebezpečné zbraně, jimiž disponoval.
K dovršení dnešního večera mi nad ránem zbývá už jen ztratit střevíček a budu si myslet, že ten nahoře má komplexy a léčí si je pomocí tahání za provázky osudu obyčejných smrtelníků. No, vlastně i těch neobyčejných.
Zdvořile jsem jej poslouchala, když říkal, že neví o žádných dalších akcích dnes večer, ale že pár míst s dobrým pobavením zná.
Jen sem modlit, abych nikde nepotkala někoho, kdo zná mne. Nebo co hůř, kdo dobře zná mého otce. Vysvětlování s náměsíčností anebo dvojníkem by mi u otce rozhodně neprošlo. Snad před deseti lety by odpověď zněla možná.
Když se ale zmínil o celém osazenstvu sálu, i já jsem se zlehka zvonivě zasmála. A ten smích byl velice upřímný.
“Nemusím Vám snad připomínat, že já límeček nemám a i když ten Váš rozhodně není přiškrcený, oba dva zjevně mezi tuto smetánku patříme taktéž,“ odpovím tónem, který jasně naznačoval, že na toto téma by se dala vézt sáhodlouhá debata o ničem, ale pokud se někdy k ní budeme chtít vrátit, rozhodně ne dnes.
“Avšak s vaší nabídkou nemohu víc než souhlasit,“ dodám a zaklesnu se do připraveného rámě. Cestou ven nás nečeká nic jiného než obvyklá kontrola, avšak při pohledu na můj doprovod si člen ochranky, jemuž mé prohledání cestou sem činilo potěšení, další podobné ohledání radši odpustil.

Řekla jsem, že mám čas do svítání? Och, jak poetické. Již nevypadám jako Popelka, které půlnoc vrátila její prostý původ, ale jako upír, kterého smí sežehnout sluneční paprsky. I když, kdo ví jak daleko jsem od pravdy. I Lionel se umí zlobit a jeho pohled je horší než tři taková tělesa sluneční soustavy. Ačkoliv tento pohled jsem vídávala spíše při spílání Williamovi. Já jsem přeci jen jeho sladká, dokonalá a ehm, naprosto poslušná holčička.
Má mysl se však vrátí do současnosti. Na následky jsem buď měla myslet dřív anebo se budu spoléhat na Danielu.
“Kde jsem nebyla,“ zopakuji po něm zamyšleně.
“Možná to bude znít zvláštně, ale kratší seznam míst by byl ten, jež jsem navštívila,“ usměji se nejistě. Nechci budit dojem asociála nebo domácího vězně, ač obojím dokonale jsem a nikdy jsem si na to přehnaně nestěžovala.
Pohlédnu na jeho vůz a ačkoliv se v autech příliš nevyznám, i vkus tohoto muže musím jistě ocenit.
Tak kam jít? Bude asi těžké vybrat místo, kde eliminuji možnost potkání někoho nechtěného s ohledem na co nejmenší možnost buzení pozornosti díky oblečení, které máme na sobě, přemítám dál, zatímco mi Kevin otevírá dveře, abych mohla nastoupit.
Popravdě opery z duše nenávidím, ačkoliv zpěv miluji. Ale když vás celý život tahají z jedné na druhou učitelé zpěvu jen proto, abyste se zdokonalili, taky vás to omrzí. Nehledě na otřesný hlas operních pěvkyň, které si tajně v přestávkách upijí ze své plaskačky nebo potáhnou z cigárka a myslí si, že to nijak neovlivní jejich hlas. A je pravda, že většina to skutečně nepozná. Většina lidí… myšlenky se honí rychleji, avšak pokračují dál i když Kevin usedá za volant a startuje své auto.
Avšak operu přeci jen nahlas nezamítnu. Třeba je to Kevinovo oblíbené místo a nechci urazit jeho výběr, když jej ani neznám.
“Myslím si, že na ´tancovačku´ nejsme zrovna nejvhodněji oblečení a na některá kulturní představení by již mohlo být pozdě. Mohu tedy nechat výběr na Vás, když se otáži, zdali existuje něčím zvláštní místo, které byste mi rád ukázal?" otážu se po chvíli. Vím, že musím vypadat nerozhodně a že jej to možná brzy bude unavovat, ale změňte výchovu něžné dívky.

Luisa (Lulu) Cooper

„Dobrá. Dávám ti čas do zítřka.“ Souhlasil Drake se smíchem. „Myslím tedy, že fakt něco takového jako je želví přilba vyleštěná banánovým cosi.... tak to jsem ještě neslyšel.“ Uchechtl se.
„Známého? No jestli jsi se kdy setkávala s někým kdo má zájem o rychlá kola tak jistě.“ Pokrčil rameny.
Dotkl se rukou vlasů. „To víš že poznáš a když ne tak se k tobě budu hlásit. Ale někteří říkají že mi víc sluší rozpuštěné vlasy. Prej že vypadám starší. Vypadám víc chlap než jako... kluk.“ Zavrtěl hlavou, jako kdyby tomu ani za mák nevěřil.

„Hmm... tak Modrá Laguna. Neboj nikomu nic nepovím a ani si ji neaplikuji. Mám modrou barvu rád, ale ke mě se nehodí. K těmhle vlasům se hodí jen odstíny červené a černá.“ Zatvářil se poťouchle.
Začal se smát. „Tak to opravdu nechápu. Vždyť je jasné, že jsi se s modrou hlavou už narodila.“
Také se zadíval na hodiny. „Nevím... nepamatuji si.“ Usmál se. „Ale je to možné. Ale snad se v dýni neproměním. Hmm... chceš tedy odvézt zpět nebo domů nebo se ještě zdržíme?“ Zajímal se a znovu tě pohladil po koleni.

Arrayah

„To ano. Patříme, ale snažíme se toho distancovat. Nebo aspoň já ano.“ Významně si strčil prst pod svůj límeček a zatahal za něj než zase položil ruku na volant.
„V pravdě... vůbec se nedivím. Nakonec jste říkala, že moc ven nechodíte.“ Řekl s mírným úsměvem.
„Takže výběr necháte na mě? Výborně... myslím, že vím kam bychom mohli zajít.“ Ještě víc se usmál a odbočil do další ulice.
„Tak mě napadlo... možná bychom si mohli tykat co vy na to?“ rychle na tebe pohlédl.

Po nějaké době jste dojeli k zimnímu stadionu, který byl v tuhle dobu zavřený. Zaparkoval na velkém parkovišti, kde kromě jednoho auta nikdo další kromě vás nebyl.
„Tak pojďme.“ Pobídl tě a vystoupil. Zajímalo by tě proč tě vzal zrovna sem.
Zadíval se na tebe a usmál se, nabídl ti ruku, počkal až mu do ní vložíš svou a vydali jste se ke stadionu.
„Mám sem speciální přístup.“ Vysvětlil ti a vedl tě vchodem pro personál. Vytáhl kartu, kterou vám otevřel dveře a vešli jste do stadionu.
Pozdravil muže co seděl za stolem a sledoval obrazovky na jedné z nich se díval na televizi.
„Doufám, že umíš bruslit?“ Zeptal se zatím co jste vešli po schodech a objevili se před velkou ledovou plochou. Odvedl tě k půjčovně s bruslemi, vlezl si za pultík a začal si prohlížet velikosti než našel ty svoje.
Zeptal se tě na tvou velikost a podal ti je. Za chvíli jste už měli brusle na nohou, Kevin ještě odcupital do tmy kde něco kutil. Najednou ledovou plochu osvětlili leflektory a vrátil se k tobě.
„Tak... a je to. Máme to tu celé jen pro sebe.“ Vešel na ledovou plochu, otočil se a nabídl ti ruku aby ti pomohl dostat se bezpečně na led.

Narozeninová oslava

Zastavila jsem auto, klidně, před železnou bránou na místě určení.
Okamžitě ke mě přistoupili dva muži, jeden mě sledoval skrz okénko, ten druhý k němu přistoupil. Nechala jsem ho tedy sjet, zářivě jsem se usmála a řekla mu své jméno.
Během pár vteřin jsem měla cestu volnou, a tak jsem vjela do "objektu" a zaparkovala.
Otevřela jsem dveře, nejdříve vystrčila jednu nohu a nechala na ni dopadnout teplé paprsky slunce.
Poté jsem se vyhoupla ze sedačky, ladně jsem vystoupila z auta a nasadila si sluneční brýle.

Automaticky jsem zamířila pomalým a ladným krokem k domu, kde mi otevřela nějaká slečna, nechala mě projít, pozdravila, ale dál si mě nevšímala.
Párkrát jsem přešlápla na místě a rozhlédla se.
Všude kolem chodili profesionálně se tvářící číšníci, servírky a jiní, z očividné kuchyně, ven skrz balkonové dveře.
Jsem chytrá,mladá slečna, takže jsem k oněm dveřím ihned vyrazila a prošla do pěkné části zahrady s bazénem.
Zkoukla jsem lidi, kteří se očividně bavili, plavali a nikdo neměl na sobě nic víc než plavky a občas se objevila nějaká ta košile.
Zahleděla jsem se také na prostorné pódium, kde tančili skvělí tanečníci a na kejklíře, který bavil místní lidi.
Při pohledu na něj jsem se tiše zasmála, ale stále jsem stála u dveří a rozhlížela se.

A po chvilce jsem pohledem vyhledala to, co jsem si přála najít.
Kus ode mne mluvil Damon na nějakého číšníka, ukazujíc kamsi do davu a k mému štěstí zády otočený ke mě.
Při pohledu na jeho skvostné tělo jsem vydechla a přimhouřila oči.
Chvíli jsem ho pozorovala, ale pak mě napadla puberťárna.

Vyrazila jsem lehkým, rychlým a tichým krokem k němu a když jsem byla těsně za jeho zády, přikryla jsem mu zezadu oči.
Palcem jedné ruky jsem mu něžně přejela po tváři, ale mlčela jsem a potlačovala smích, který na mě útočil.
Zářila jsem jako sluníčko a žaludek mě samým štěstím lechtal a houpal se.
Ty svaly... Jeho dech... tvář...ach......Kálí musíš se uklidnit...

Pokoj č. 55

Tuhle noc se mi nic nezdálo. Byla až nezvykle klidná a tichá. Obvykle se říká, že co se zdá první večer pod novou střechou, to se vyplní. Jak to ale je v tomhle případě?

Probudila jsem se vcelku svěží a odpočatá, spokojeně se protáhla a rozhlédla se po pokoji. Chvíli, zlomek vteřiny, tak kratinký a přece dlouhý, jsem měla pocit, že jsem doma...
S tichým povzdychnutím jsem se posadila, pak přecijen sklouzla z postele dolů, protřela si oči a zamířila do koupelny, abych se opláchla. Teprve když jsem vyšla ven jsem si uvědomila, jaké je tu najednou ticho. Čelo se okamžik nechápavě podmračilo, než jsem se domyslela, co včera Gary říkal. Vteřinu na to se k nosu donesla vcelku příjemná vůně, která vedla kroky do kuchyně.Krátce jsem očima přejela přes připravené jídlo, ale zastavila se jimi až na lístku. Vzala jsem ho do rukou a ne jen jednou, ale několikrát si ho přečetla. Na tváři se objevil lehounký úsměv. Opět jsem si povzdychla, i když spíš jen tak, úlevně. Dlouho jsem nečekala a pustila se do jídla. Nádobí jsem pak naskládala jakž takž do myčky a chvíli se snažila najít nějaký návod nebo něco podobného, ale nakonec jsem to vzdala. Pomalu jsem přešla k oknu a vyhlédla ven, dlaně a zčásti i tvář přitiskla k chladnému sklu. Nevím, jak dlouho jsem tam takhle stála, ale nebylo to nijak důležité. S pocitem jakési stísněnosti jsem šla k andulkám, pustila je ven z klece a několik chvil je nechala, aby mi lezly po rukou, ramenou a hlavě. Ale náhle mi to nedávalo to, co včera nebo jindy.

„Líbí se vám tu... ale kdybyste měly možnost, tak byste raději uletěly pryč, ven... Přesně jak říkal Gary. A já... se cítím stejně.“ zašeptám k oběma ptáčkům, nechám je puštěné a začnu se tak trochu víc rozhlížet po bytě, nevěda, co tady budu celý den dělat. Nebyla jsem vůbec zvyklá být někde zavřená, snad jen, když venku bylo skutečně nevlídné počasí. Ale i tak – tady jsem věděla, že odejít ani nemohu. Doma to bylo jiné, naopak.
Sice jsem měla od Garyho dovoleno vlastně cokoli, ale přecijen jsem se nechtěla cizímu člověku bezostyšně prohrabovat ve věcech, i kdyby to měly být pouhé noviny.
Sedla jsem si do křesla a pozorovala rybičky, jak se prohánějí v akváriu. Pak mě něco napadlo. Několikrát jsem se rozhlédla po pokoji, ale nakonec jsem našla nějaké papíry a dokonce i tužky. Usadila jsem se zpět, ještě chvíli, s hrotem jen milimetr nad papírem jako by váhala, ale nakonec začala kreslit...

odkaz
odkaz

Po nějaké době jsem ale tužky odložila a papíry s kresbami odsunula stranou. Opět jsem se zastavila u okna a dívala se ven. Ne na město, ne na ulice... ale na obzor.

Kde jsi? Proč se neukážeš... šeptala jsem v mysli, sklonila hlavu na prsa a několik okamžiků tam mlčky stála. Nakonec jsem se rozhodla alespoň nějak se Garymu odvděčit za to, co pro mě udělal a současně se tak zbavit svých myšlenek, které díky samotě byly stále intenzivnější. Po poměrně krátké době jsem našla prachovku, nakonec i koště a dala se do menšího úklidu. To, na co jsem při něm ale narazila, jsem nečekala...

Stála jsem před otevřenými, menšími dveřmi, kterých jsem si doteď vlastně nevšimla a nějak nemohla uvěřit vlastním očím. Místnost to nebyla nijak velká, ale zas ani moc malá. Jako takový pokojík akorát pro tříleté dítě. Vypadalo to, že sem nikdo nijak často nechodí, snad proto jsem nechápala, proč je tady... Ale nebyl zde pouze klavír, i nějaké dva kusy nábytku a asi tři větší obrazy, všechno pokryté vrstvičkou prachu. To mi ale nevadilo a rozhodně nemohlo zabránit.
Vešla jsem dovnitř, otřela trochu vršek klavíru a nadzdvihla jeho kryt. Odhalily se tak již mírně nažloutlé klávesy. Známé střídání bílých a černých pruhů v nepravidelných intervalech. Přitáhla jsem si židli a posadila se. Cítila jsem uvnitř sebe vnitřní chvění nedočkavosti a napětí. Nebyl to sice ani týden, co jsem hrála naposledy doma, ale... tohle bylo tak nějak jiné.
Opatrně, jako bych se snad bála, že jako všechno nebo většina věcí tady to bude zcela jiné, jsem stiskla první klávesy. Místností se rozlehl vcelku příjemný zvuk, překvapilo mne, že nástroj není nijak citelně rozladěný, i když tu asi stál delší dobu.
Po několika trochu nejistých tónech jsem se nadechla a chvíli bříšky prstů visela nad klaviaturou, než se ty po ní vzápětí rozběhly pod představou krajin a jemného mrholení v zahradách Babylonu...

odkaz

Astro

Pousměju se. Slibuju, že zítra na svůj účes číslo dvě dostaneš profesionální názor. mrknu. Tak víc jako chlap? Kolikpak ti asi je, Vrabčáku…? Ptát na věk se ho nebudu. Vždyť to není důležité. Mnohem podstatnější je pro mě jeho vystupování, způsob chování, barva hlasu.
Tiše přitakám, že se k němu hodí spíš červená barva než modrá.

Ty a dýně? ušklíbnu se. To snad ne. zadívám se na Morgana a zvážím aktuální možnosti. Zůstat tu s ním ještě? Strašně ráda. Ale nic se nemá přehánět. A přece nemůžu mít všechno hned. Takže tuhle možnost škrtám, i když s těžkým srdcem. Pak tu máme tu slavnost. Sindy se zatím neozvala a myslím, že už se mnou ani moc nepočítá a pokud si našla společnost, což ona určitě…nechci jí tahat domů zbytečně brzy anebo jí tam křenit. Navíc bez té kouzelné kartičky by mě přes bránu asi už nepustili. Takže zbyla poslední možnost. Drake mě hodí domů. Mmm, kdybys mě hodil domů, byla bych ti vděčná. usměju se. Na odchod je sice docela brzy, obvykle trsám až do svítání, ale chci být zítra fit a ještě trochu potrénovat. a to je fakt. Potom se krátce zasměju, když si na něco vzpomenu. Scot! Chudáček už je v bytě zavřený tak dlouho a sám… plácnu se do čela. Náš pes. objasním Drakeovi. Půjdeme? jemně ho plácnu do stehna a zvednu se.

Kálí

Damon v první chvíli ztuhl a zmlkl, když jsi ho překvapila uprostřed věty. Číšník se uculil, ale vzdálil se aby jste si mohli klidně promluvit.
„Ale... kdo to může být? Kdo může být takhle prohnaný a přepadnout mě zezadu?“ zeptal se zamyšleně. Zvedl ruce a přejel rukama přes tvé ruce na jeho očích. „Hmm... žena... rozhodně... tak krásně hebký ruce může mít jen velice atraktivní žena.“
„Maršo to jsi ty?“ zeptal se s tichým smíchem, bylo ti jasné že tě poznal a jen tě trochu škádlil.
Nakonec, ale tvé ruce chytil a sundal si je z očí. „Vítám tě Kálí.“ Řekl když se k tobě obracel a políbil tě na obě ruce, které stále držel.
„Jsem moc rád, že jsi přijela. Už jsem se tě nemohl dočkat.“ Ustoupil aby si tě prohlédl. „Moc ti to sluší.“ Pochválil tvůj vzhled a pak kývl hlavou směrem k zábavě. „Jak se ti to tady zatím líbí? Aspoň od pohledu?“ ptal se na tvůj názor.

Rain/ Roxy

Čas rychle utíkal, po tom co jsi trochu uklidila jsi a učinila objev v podobě klavíru jsi si dlouho hrála, když jsi dostala hlad zašla jsi si pro něco do kuchyně a zbytek dne jsi trávila jak nejlépe jsi uměla.
Bylo pět minut po páté hodině, když jsi uslyšela jak se otevírají dveře a šustění tašek. „Jsem doma!“ zavolal Gary a nohou přibouchl dveře nohou. Když jsi vyšla z té malé místnosti viděla jsi Garyho, oblečeného do přiléhavých bílých džínsů a černé gotické košile, vlasy měl ledabyle rozpuštěné. Položil tašky na pohovku a otočil se k tobě, usmál se.
„Ahoj, Roxy. Tak jak jsi se měla?“ zeptal se a sáhl si do kapsy odkud vytáhl peněženku. „Tak jsem ti nakoupil pár věcí. Tady máš svou peněženku. Uvnitř máš už kartu ke dveřím od bytu.“ Podal ti ji, aby jsi si ji mohla prohlédnout.
Pak tě rukou pobídl aby jsi šla k němu. „A tady jsem ti nakoupil nějaké oblečení. Tak nějak jsem odhadl tvou velikost, ale pokud jde o spodní prádlo bylo to trochu horší. Tak jsem ti zatím koupil jen jedny a jen co se oblečeš zajdeme spolu ven, aby jsi si vybrala sama.“ Posadil se a pak se díval jak si prohlížíš oblečení.
„Koupil jsem ti i něco na spaní. Snad se v tom budeš držet pohodlně.“ Pohodlně se rozvalil v křesle a tvářil se trochu znepokojeně, snad jestli vybral dobře.

Peněženka: odkaz
Noční košile: odkaz
odkaz
odkaz
odkaz
odkaz
odkaz
odkaz

Luisa (Lulu) Cooper

Zasmál se. „Dobře. Ale doufám, že nebudeš moc tvrdá.“
Nespokojeně zabručel. „Tak dobře i když bych nejraději s tebou ještě chvíli zůstal. Ale když slečna poručí.“ Zvedl se.
„To máš pravdu. Měli bychom si pořádně dáchnout, nakonec nechceme pak při řízení usnout.“
Překvapeně na tebe pohlédl. „Scot?“ opakoval a pak chápavě přikývl, když jsi mu vysvětlila, že jde o psa.
Přikývl a objal tě kolem pasu a vyšli jste ven z podniku. „Tak kde bydlíš?“ Zeptal se, když ti podával helmu a nasedl na motorku. Podal ti bundu, počkal až nasedneš a pak nastartoval. Když jsi mu řekla, kde bydlíš tak přikývl a rozjel se.
Ulice byli skoro prázdné, tak cesta trvala snad ještě kratší dobu než cesta na tu snobskou párty.
Zastavil u chodníku a počkal až sesedneš. „Tak... uvidíme se tedy zítra. Fakt mě to s tebou bavilo. Jsi fajn, navíc kočka.“ Mrkl na tebe s úsměvem.
„Až dorazím domů pošlu ti ten plánek trasy.“ Slíbil ti.

Damon

Když promluvil, málem se mi podlomila kolena. Už jen jeho hlas se mnou dělal divy.
Mrkla jsem na číšníka, který se vzdaloval a poslouchala, co říká Damon.
Když se dotkl mých rukou, jemně jsem se zachvěla, ale bylo to tak lehké, že si toho nemohl povšimnout.
Divila bych se, kdyby to nebylo jen psychické..

Když řekl něco o Marše, tiše jsem se uchichtla a už už mu chtěla něco odpovědět, ale předběhl mě, a v tu ránu stál čelem ke mě.
Políbil obě mé ruce a při jeho pohledu jsem tála jako ledovec.
Avšak snažila jsem se stále tvářit, že jsem nad věcí.
Nehodlám být za nějakou puťku..

Upřímně řečeno, jsem tu dřív, než jsem chtěla být. Nějak jsem se nemohla dočkat..To asi to plavání..
Jo jasně...Tomu říkám nebýt puťka..aaargh...
Zakřením se a lehce se při jeho lichotce zardím.
Děkuji...To tobě taky...
Přejedu pohledem jeho nahou hruď a uculím se.

Můj pohled se stočí do prostoru a já se zářivě usměji.
Je to tu skvělé...Naprosto !
A ti tanečníci? Kejklíř? Krásně promyšleno....
Konečně vytáhnu své ruce z těch jeho a zatleskám mu s lehkým pošklebkem na rtech.
A nevím,čím to je, ale dnes mám opravdu skvělou náladu..
Probíhaly přípravy v klidu? A jde vše podle plánu?
Otočím pohled k němu a udělám krok dopředu, jako bych nechtěla, aby mezi námi byla víc jak metr velká mezera.
Vpíjím se mu do očí a můj pohled je opravdu, opravdu milý a lehce svůdný.
A taky bych se potřebovala někde převléknout..
Dodala jsem tiše, s lehkým uchechtnutím.

Kálí

Když jsi mu pochválila jeho zjev pobaveně se usmál a podíval se dolů na sebe na rozhalenou košili a plavky. „No jo... snažil jsem se mít zjev elegantního, ale uvolněného hostitele.“ Smál se.
Když jsi mu zatleskala ohledně jeho oslavy, předvedl ti několik rychlých úklon. „Děkuji, děkuji. Potlesku netřeba. Stačila by jen cena a tučný šek.“ Zavtipkoval. Narovnal se a znovu se zadíval na své hosty. „Lidé se musí bavit. Kdyby jen hrála hudba byla by to nuda. Musejí mít něco na co by se dívali, co by je bavilo. Ti tanečníci také občas berou nějakého hosta k sobě a naučí ho nějaké ty taneční kreace.“ Prozradil ti než se na tebe zadíval.

„Ano... přípravy proběhli v naprostém pořádku. A jak jsem si myslel... vše probíhá skvěle i bez mého stresování jestli jde vše jak po másle. Takže se mohu i já bavit. Což bych také měl, když jsou to mé narozeniny.“ Zahleděl se ti do očí, už to vypadalo že se tě snad znovu dotkne, když jsi se zmínila o převléknutí.
„Jistě... pojď. Odvedu tě do pokoje, kde se můžeš bezpečně převléknout.“ Položil ti ruku lehce na kříž a mírným tlačením tě vedl zpět do domu.
Odvedl tě do patra a do dveří hned naproti schodiště. „Tohle je má ložnice. Nikdo sem nevleze, tak se v klidu převlékni. Počkám na tebe dole pod schody.“ Otevřel ti dveře a pustil tě dovnitř. Pak zavřel a odešel dolů po schodech.
Jeho ložnice byla elegantní a barevně sladěná, díky znaku na zdi a těm posuvným dveřím od skříně to mělo trochu nádech Japonska.
Uvědomila jsi si, že jsi v Damově ložnici, úplně sama a nikdo tě tu nebude rušit. Což ti umožnilo se i trochu porozhlédnout. Nahlédla jsi do skříně, kde jsi našla, ale jen úhledně složené oblečení a pověšená saka.
Podívala jsi se pod postel, ale tam nic nebylo, nahlédla jsi do nočního stolku, kde byl konečně trochu nepořádek. Našla jsi tam papírové kapesníky, blok v kožené vazbě ve které byli jména a čísla, rozbalené sušenky s kokosovou náplní, úplně vzadu jsi našla balíček kondomů, no jistě nakonec je to pěkný muž a nejspíš chce být připravený, překvapil tě, ale že tam má zbrojní manuál a časopis o zbraních.
odkaz

Byt

Slezu z motorky a sundám si helmu, kterou podám Morganovi. Rychle si uhladím pocuchaný účes a s úsměvem se na něj zadívám. Ty taky nejsi nejhorší. uculím se. Přikývnu na jeho slib, že mi zašle plánek trasy zítřejšího závodu. Potom si svleču bundu a vrátím mu ji. I když bych v ní byla ráda ještě zachumlaná. Bylo mi v ní příjemně teplo. Tak dobrou noc, Vrabčáku. dám mu pusu na tvář. A modré sny. rozverně mrknu. Potom obejdu motorku. Ještě před tím, než vejdu do vchodu, mu zamávám.

Odemknu dveře od bytu. Jakmile je zavřu, vystartuje na mě Scot. To dělá vždycky. Díky němu plně chápu větu „Já bych tě samou láskou sněd.“ Scotyyy… vyzuju si boty a hned si kleknu. Vesele ho drbu pod krkem a za ušima. Taky tě ráda vidím, to víš že jo! zasměju se. Chvilku tam s ním dovádím a potom se postavím. Cestou do pokoje na mě stále doráží a rozjařeně poskakuje. Kde na to jen bere energii? Klídek, klídek, zlato. Copak nevidíš, jak jsem unavená? Hm? vypláznu na něj jazyk a hodím sebou na postel. Spokojeně zamručím. Hodnou chvíli se v myšlenkách vracím k Drakeovi. Záhadným způsobem se mu podařilo na mě udělat dojem. Hlasitě vydechnu. Zvednu se do sedu a začnu se svlékat. Ve spodním prádle dojdu do koupelny, kde rychle osprchuju, vyčistím si zuby a podobné věci. Zpátky se vracím ve svém vytahaném spacím triku a pohodlných trenkách.
Vlezu si do postele. Tak pojď. plácnu vedle sebe, když vidím Scotův psí pohled. Nedá se mu odolat. Zavrtám se pod pokrývku. Můžeš spát tady, ale žádný slintání, jasný? pohladím ho. Obyčejně ho do postele nepouštím, ale dnes mám až příliš dobrou náladu. Zavřu oči a čekám na spánek.

Hned jak se ráno probudím, sáhnu po telefonu, abych zjistila, co je s mou motorkou. Bré ranko, Joe! Vzbudila jsme tě? maličko škodolibě se zachichotám. Tak za dvě hoďky se u tebe stavím. Chci oprášit tu svou krásku. olíznu si spodní ret. Uvidíš, proč. Nebuď moc zvědavej nebo ti vypadá i to chmýří, co se ti silou vůle drží na hlavě. vždycky ho tak trochu škádlím. Měj se. zavěsím. S veselým prozpěvováním zapadnu do koupelny trochu se zkulturnit. Potom zapnu notebook a mezitím si uvařím kafe. Těknu pohledem ke dveřím Sindyina pokoje. Je už doma? Vrátila se vůbec? Uvidíme. Sednu si na židli a zkontroluju e-mailovou schránku, jestli mi Drake vážně poslal ten plánek.

Pokoj č. 55

Většinu času jsem strávila v místnůsce u klavíru, i když jsem se tak nějak donutila dokončit začatý úklid. Spolu s tím jsem ze stolu stáhla i své kresby a schovala je do jedné zásuvky u staré komody, co byla vedle klavíru. Když jsem slyšela, jak se otevřely dveře, mírně jsem sebou škubla leknutím. Přecijen jsem tu byla cizí a že jsem vlezla někam do zavřených dveří, kde mohlo být cokoli, třeba i hodně osobního, nebylo známkou příliš dobrého vychování. Zastyděla jsem se a po chvilce váhání vyhlédla ven. Přesně v okamžiku, kdy se bytem rozlehl Garyho hlas a dveře se za ním s bouchnutím zavřely. Stačil jeden menší úkrok a octla jsem se před těmi, co vedly do pokoje a tiše, obratně je zas zavřela. Na to jsem od nich o hodný kus poodstoupila, využívajíce přitom mužovy momentální nepozornosti.

„Dobře. Díky.“ teprve teď jsem se na něj trochu víc zadívala. Vypadal... hezky. Možná jako princové z pohádek, alespoň tak jsem si je představovala. Košile s volnými, širokými vlajícími rukávy, rozpuštěné, delší vlasy...
Zatřepu hlavou a přestanu snít. Chvíli na něj ještě trochu přihlouple zírám, pak několikrát zamrkám a natáhnu se pro peněženku, co mi podával. Sotva jsem se však nadechla, už mě vybízel, abych přišla blíž. Pomalu jsem došla až ke křeslu, zadívala se na tašky, pak zpátky na Garyho, znovu na to, co přinesl. Naklonila jsem se a jednu z igelitek rozevřela a stále s trochou váhání, jako bych se ptala, jestli snad opravdu smím, nahlédla dovnitř. Několik chvil jsem tak zůstala, pak v tichém povzdechu uvolnila ramena a sklonila hlavu.

„Tohle přeci...“ šeptla jsem a stiskla rty. Narovnala jsem se.

„Myslela jsem, že mi přineseš moje šaty. To by stačilo, alespoň pro začátek, než bych si... třeba vydělala nějaké peníze. Možná... bych i věděla, jak. Ale tohle...“ těknu očima k taškám s oblečením, mírně nesouhlasně pokývu hlavou.

„Nemůžu si to vzít. Nechci si od tebe brát nic, dokud si nebudu jistá, že ti to můžu nějak vrátit.“ mírně nakrčím obočí, opět si povzdychnu. Nechci, aby si myslel, aby měl pocit, že to dělal zbytečně a že se mi to snad nelíbí, ale...
Přešla jsem k němu a natáhla paže, okamžik váhala, ale nakonec vztáhla ty své a stiskla mu ruce v dlaních a přikleknu na zem.

„Není to tak, že by se mi to, cos vybral nelíbilo. Jistě ne. A i když jsem to oblečení neviděla, věřím, že je určitě krásné. Ale... já jsem zvyklá si všechno nějak zasloužit. Nemusí to být jen prací jako takovou. Pak jsou ty věci ještě cennější a hlavně po právu. A taky nerada zůstávám někomu něco dlužná. Protože já ti nemůžu dát na oplátku nic. A to není správné.“ stisknu mu ruce trošku silněji, zadívám se na mé prsty propletené s těmi jeho, pak Garymu do očí.

„Rozumíš mi? Hlavně se, prosím, nezlob nebo nebuď smutný.“ trochu rozpačitě se pousměju.

„To je... totiž často ještě horší.“

Detektivní kancelář

Rozhodně litovat nebudu, ale to Janette neříkám. Budu snad připraven na všechno. Jen zavolám pár známým a trochu je připravím na možnost, že se objevím. Zapůsobit tím, kde všude mám známé či kamarády a do jakých podniků se můžu dostat bez osobní pozvánky, to by zase nemusel být tak velký problém. A vůbec, udržovat dobré vztahy jak s Janette, tak s těmi, které jsem už dlouho neviděl, mi jen prospěje. Cítím, že pátrání po minulosti mi leze na mozek. Nějak si už neuvědomím, že by mě mohla škodolibě zatáhnout třeba na infantilní diskopárty nebo třeba na karaoke. Ne, to poslední by mi určitě neudělala. Navíc, spokojeně se usměju, když mi dojde, že oblečením se toto vyjádřit nedá.

Když vejdu do kanceláře, vše si prohlédnu stylem, který musí pan Deskovič zajisté rozpoznat. Oko zkušeného kolegy. Přeletím vše, co má nějaký informační význam a hned si vyvodím důsledky a zarovnám si sympatického muže do všech možných i nemožných škatulek. Kravata, sako, košile – stará škola, jako já. Ihned si tak získal mé sympatie. Nedivil bych se, kdyby měl pestrý koberec ze stejného důvodu, jako já. Aby nebylo vidět, co vše na něm leží a nebo zaschlo během let. Obrázky obyčejné, rostlinka zvyklá na ne příliš časté zalévání, přesto se jí daří slušně.

„Dobrý den,“ pozdravím a potřesu si s detektivem rukou. „Jmenuji se Rick O`Shela a jsem detektiv jako vy,“ představím se a podám mu svou vizitku. Posadím se a odložím si kabát.
„Popravdě, přebral jsem jednu vaši starou práci, o které netuším, jestli je v jejím záběru možné vůbec něco udělat. Ale říkal jsem si, že se zastavím a třeba spolu zavzpomínáme na staré časy. Je to totiž asi dvacet let starý případ,“ nepatrně kývnu k jeho kartotéce. Doufám, že je velmi pečlivý.

Jestli mě v tuto chvíli rovnou nevykopne, pečlivě mu popíšu, o jaký případ se jedná, abych mu jej připomněl.

Damon

Pozorně a s úsměvem jsem poslouchala každé jeho slovo..Možná by se dalo říci, že spíše hltala, ale to je vlastně jedno..
Nakonec mi řekl, že se můžu převléknout u něj v pokoji, avšak já žádné nekalé úmysly neměla. Ani takové, ani makové..
Při jeho letmém doteku na kříži jsem se lehce zachvěla a pousmála se jeho postrčení.
Stále s úsměvem na rtech jsem s ním vystoupala po schodech nahoru do patra, kde mě zavedl do jeho pokoje naproti schodům.
Rozhlédla jsem se a pak vrátila pohled k němu.
Děkuji...Za pár chvil jsem zpět..
Znovu jsem se pousmála a začínala si s tím neustálým usmíváním připadat jako šílenec, ale nic mi nebránilo v tom pokračovat, ale to už se za ním zaklaply dveře a já znovu stočila pohled k pokoji.

A ač jsem předtím žádné nekalé myšlenky neměla, neudržela jsem se a má zvědavost přecijen zvítězila.
Ale notak..Kálí...
A co? Není na tom nic špatného...
Ale přeci se mu nebudu hrabat ve věcech...
A budu..!
Přesně takovéhle myšlenky mi běhaly hlavou do chvíle, než jsem otevřela první skříňku.
Pak už to šlo samo. V rychlosti jsem mu prošla celý pokoj, avšak na nic zajímavého nepřišla.
Nakonec jsem otevřela noční stolek s tím, že je to pravděpodobně opravdu slušný mladík, ale má čelist spadla v němém úžasu.
Kondomy a jiné věci mě nepřekvapily, přecijen je to mladý a pohledný muž, ale časopisy o zbraních?
Hmm..Na co to sakra může mít?
Trochu vyděšeně jsem přejela bříšky prstů titulní stránku a rychle, možná trochu vyjukaně, zabouchla šuplík.

Nakonec, byla jsem tu už moc dlouho, takže jsem neměla času nazbyt.
Rychle jsem na sebe hodila lesklé,černé plavky s pevnými košíčky a kraťáskovými kalhotkami a zabalila se do černé osušky, kterou jsem s sebou měla.
Své oblečení jsem pečlivě složila a nechala položené na posteli, vzala kabelku a vyšla z pokoje.
Naposledy jsem hodila pohledem za sebe, jestli po mě náhodou nezůstal nějaký nepořádek, ale nakonec jsem zkonstatovala, že to bude v pořádku a vyrazila směrem ke schodům, vedoucím zpět k zábavě.
Ve tváři možná trochu vyjevený výraz, ale pokus o úsměv tam byl.

Příjemné překvapení - Stadion

Nad jeho reakcí jsem se jen pousmála. Nevěděla jsem o něm nic podstatného, a přeci se mi zdál jedinečný člověk. A k tomu jeho postoj ke snobství rozhodně patřil. Já jsem si nikdy neuvědomovala jaké to je skutečně být bohatá, protože nic z bohatství mého otce mi skutečně nepatřilo, avšak také jsem nikdy nepoznala jaké to je být chudá a vše si muset zasloužit.
Když jsem mu opatrně řekla, že neznám zábavy nočního života v Metropoli, jeho odpovědí byl jen chápavý úsměv. Na jeho další slova jsem se opět jen mlčky usmála a složila si ruce v klíně.
Je to tak zvláštní být v cizím autě, s cizím mužem, uprostřed noci. Jestli se tohle někdy dozví můj otec, trefí ho šlak. Lidově řečeno, pomyslím si, čím víc bylo ticha, tím víc jsem mohla přemýšlet nad správností dnešní volby. Tedy, rozhodně jsem si nemohla stěžovat na náhodu, která mi do cesty postavila Kevina, avšak také jsem tak neměla riskovat. Jako malá holka jsem mu přislíbila, že mám čas až do rána. Co když otec bude v noci něco potřebovat a já tam nebudu?
No tak se uklidni, je u něj přeci Daniela, a kdyby se cokoliv dělo, zavolala by ti, uklidňuji se dál, když v tom Kevin zase promluví a já zareaguji okamžitě. Jako bych celou dobu vůbec na nic nemyslela.
“Báječný nápad. Nevidím důvod, proč si dál vykat, když od formalit jsme společně utekli,“ odpovím a také na něj pohlédnu zrovna ve chvíli, kdy i on hledí na mě. Krátce se usměji, abych v zápětí stočila svůj pohled na opačnou stranu a vyhlédla ven bočním okénkem.

Zbytek cesty probíhal v tichosti a červík zvědavosti vesele dál rejdil v mém žaludku. Tedy, modlím se, ať je to pouze červík zvědavosti a ne jeho blízký příbuzný jiného citu.
Okolí jsem vesměs nepoznávala, ale přeci mi přišlo něčím známé. Myslím, že jsem tady byla. Tedy, určitě. Nyní si již dokážu vybavit okolí i prostory haly jako za bílého dne. Výhoda toho mít téměř neomezenou kapacitu paměti.
Přesto jsem moc nechápala, proč jsme zrovna tady. Pokud vím, není zde žádný podnik, bar ani klub. Vlastně nic kromě… ledu. Navzdory tomu jsem byla odhodlána jej následovat. Galantně jako vždy obešel auto a nabídl mi ruku, abych z něj mohla vystoupit. Děkovně jsem se na něj usmála a svou ruku vložila do jeho dlaně.
Sotva jsme se ocitli před vchodem do stadionu, aspoň částečně mi vysvětlil, jak se dostaneme dovnitř. Šla jsem tedy za ním, a když jsme míjeli muže, zjevně vrátného, neunikl mi jeho pobavený milý úsměv.
“Umím bruslit?“ zopakuji zmateně, avšak podle Kevinova výrazu vidím, že to myslel skutečně vážně.
“Jako dítě jsem to uměla. Snad jsem to nezapomněla. Velikost 39,“ dodám po chvíli. Onen fakt, že díky tomu, čím ve skutečnosti jsem bych neměla zapomenout nikdy nic z toho, co jsem se naučila, jsem si radši nechala pro sebe.
Sedla jsem si tedy na lavičku a brusle si nazula a pevně zašněrovala. Kevin si na chvíli odskočil, a když se vrátil, celou ledovou plochu osvítily reflektory.
A z Popelky se stává Ledová královna, pomyslím si pobaveně.
“Očividně. Myslím, že se v dnešní době nenajde moc bláznů, kteří by se v noci vraceli do dětských let,“ odpovím zvesela a vše doprovodím lehkých, až mírně zvonivým smíchem.
Tak jestli spadnu ještě tady, ty šaty už nezachrání vůbec nic, napadne mne, zatímco opět vkládám svou ruku do té Kevinovy a poprvé vstupuji na plochu hladkou jako zrcadlo.

Luisa (Lulu) Cooper

„Dobrou.“ Rozloučil se s tebou Drake a počkal až zmizíš ve dveřích, než odjel. Scot byl šťastný jako blecha, když jsi se vrátila a mával ocasem jako o život. Po celou dobu za tebou běhal a když jsi mu nakonec dovolila jít s tebou do postele, vyskočil nahoru a stulil se vedle tebe.

Když jsi se probudila, zavolala jsi Joemu kvůli motorce a pak zaplula do koupelny.
Na chvíli jsi zapřemýšlela jestli je už Sindy doma, ale nehodlala jsi ji tam lézt a zjišťovat to.
Nahlédla jsi do své schránky, kde jsi našla kromě všelijakého spamu i e-mail od Drakeho kde ti v příloze poslal obrázek trati. Podle obrázku jsi poznala, že je to hodně stará závodní dráha, která odsud byla jen dvě hodiny jízdy.

odkaz

Uslyšela jsi kňučení, sklopila jsi oči a viděla Scota jak u tebe sedí, v puse má vodítko a kouká na tebe smutnýma očima.
Nemohla jsi tedy jinak než se obléknout a jít ho vyvenčit. Když jste se vrátili z procházky, Sindy už seděla v kuchyni, popíjela kávu a napůl ucha poslouchala zprávy v malé televizi na televizi a probírala se poštou.
„Ahoj.“ Pozdravila aniž by vzhlédla a pohladila Scota, který k ní přiběhl. „Papání máš v misce zlato.“ Řekla mu a ten hned se šel podívat do své misky.
„Tak jak jsi se bavila?“ zeptala se Sindy a napila se. „Všimla jsem si, že jsi se vytratila s tím červeno černým krasavcem. Tak jak?“ zahýbala významně obočím.

Rain/ Roxy

Gary se na tebe překvapeně zadíval, ale mlčel dokud jsi neskončila, ale všimla jsi si jak mu škubají koutky rtů.
Po poslední větě vybuchl smíchy. „Oh bože...“ Vydechl během smíchu a přátelsky ti tiskl ruce.
„Roxy... víš... víš jak to vypadá?“ potřásl hlavou.
„Jak tu takhle klečíš, držíš mě za ruce a jak mluvíš... zníš jako matka, která se snaží svému synkovi vysvětlit proč mu k narozeninám nemůže koupit... třeba auto.“ Potřásl hlavou.
Zadíval se na tebe. „Roxy.Už jsem to koupil, tak to přece neschováme do skříně s tím, že ti tu a tam dám nějaký za to, že si na to vyděláš.“ Poplácal tě po ruce.
„To by bylo přece plýtvání. Ale uděláme dohodu... dobře? Napíšu ti na papírky co kolik stálo, ty to mezitím budeš nosit a pak až si začneš vydělávat tak mi to budeš postupně splácet ano?“ navrhl ti.
„A nakonec uznej. Až začneš pracovat, přece každý den nebudeš chodit do práce v tom samém?“ zvedl vaše spojené ruce a políbil tě na ruku, pak tě pustil a postavil se.
„Navíc musíme zajít ti ještě koupit spodní prádlo... nebo se ti chce ještě měsíc chodit v tom samém spodním prádle?“ pozvedl tázavě obočí.
„Myslím, že to říkám správně, že ne. Tak se oblékni a zajdeme do obchodu. Dobře?“

Rick O`Shela

Deskovič pokýval hlavou, nakonec se opřel s povzdychnutím do židle. „Ano. Vím o kterém případu mluvíte.“ Postavil se a přešel ke kartotéce v které začal hledat.
„Ale moc vám s tím nepomohu. Po pravdě je to jeden z těch nejvíce záhadných případů co jsem měl co dělat. A to, že jsem měl za svůj život docela dost případů.“ Vytáhl hodně slabou složku v černých deskách a vrátil se k tobě.
Položil složku před tebe a znovu se posadil. „Rain, avatarka která si myslí, že je člověk... mimochodem, všiml jste si, že takových avatarů přibývá? No podle toho co jsem zjistil, bylo že odešla z domova, překonala hranici Babylonu a PUF! Zmizela. Sledoval jsem několik alternativ kudy by mohla jít, navštívil jsem snad stovky podniků, nikdo ji nikdy neviděl. Nechal jsem dát do oběhu i plakáty s její fotkou, že se hledá, ale kromě obvyklých existencí, které doufali, že dostanou prachy za vymyšlené informace, ji také nikdo neviděl.“ Potřásl hlavou.
„Velká bycha, že ji nechali odstranit čip. S ním by ji bylo lehké najít.“ Vstal a došel ke kávovaru, nabídl ti jestli také nechceš kávu. Po chvíli se vrátil a posadil před tebe s hrníčkem hezky vonící kávy.
Pokud jsi chtěl také, přinesl i tobě.

„Je to záhada.“ Řekl nakonec. „Tu a tam se po ní ještě snažím podívat. Ale je to jako kdybych si z nudy snažil s betonu uvařit polévku.“ Pokrčil rameny.
„Je to dvacet let, pane O`Shele. Já jsem sice ten poslední kdo by tvrdil, že je všechna naděje ztracena, ale po takové době je pravděpodobně už přeprogramovaná, je z ní šrot, nebo předělaná na něco úplně jiného. Však sám víte co se s Avatary bez majitelů dělává.“ Pokrčil rameny.

Kálí

Damon se na tebe otočil, když tě slyšel přicházet, ale úsměv ho přešel a místo toho se na tebe zvědavě zadíval.
„Stalo se něco Kálí? Vypadáš trochu vykolejeně.“ Když jsi si stoupla vedle něj prohlédl si tě.
„Hm... “ Pronesl a trochu se začervenal. „Sluší ti to.“ Řekl prostě a pak ti pokynul ke dveřím na zahradu a vydali jste se tam spolu.
Znovu na tebe zvědavě pohlédl, čekaje jestli mu odpovíš. „No...“ začal. „Tak co první? Chceš se napít? Podívat se na tanečníky? Zatancovat si? Nebo rovnou do bazénu?“ navrhl.

Arrayah

„A při tom si myslím, že občas není od věci si to připomenout, že jsme bývali dětmi. Být neustále dospělý, zodpovědný je mnohdy hrozně těžké a únavné. Užít si zase trochu dětství nikomu neuškodí, spíš naopak.“ Stiskl pevně tvou ruku, aby tě zachytil, kdyby jsi padala. Ale i když se ti první nohy rozjeli do stran, hned se ti bruslení připomnělo a už jsi na bruslích stála pevně.
„Zdá se, že jsi nezapomněla.“ Pochválil a pustil tvou ruku, rozjel se kousek dopředu, hned se otočil a bruslil před tebou pozadu.
„Až si bruslení trochu víc připomeneš mohli bychom si zkusit dát závod, co ty na to?“ navrhl s úsměvem a znovu se zařadil vedle tebe.
Pohlédl na prázdné tribuny, byli jste v celé velké budově jen sami dva. Tedy až na hlídače.
„Líbí se mi, jak je tady klid. Ale po pravdě, že když jsem tady úplně sám je to spíš strašidelné. S tebou je mi tu... příjemně.“ Zase tě vzal za ruku, kterou ti stiskl a už nepustil.

Byt

Prohlédnu si plánek trasy a odfouknu pramen modrých vlasů. „Nó, mám se na co těšit. povím si sama pro sebe. Zatáček je tam požehnaně, jak říkal včera Drake. Rozhodně si dneska musím pořádně zajezdit a kdeco si oživit. Jinak bych se vůbec nemusela účastnit. Akorát bych si uřízla ostudu. To tak!
Potom mě ten psí vyděrač donutí ho vyvenčit. Alespoň udělám něco pro zdraví.

Vrátíme se a naše úžasná zpěvačka je už vzhůru. „Ahoj, Sin. zazubím se a svleču si bundu. „Já mám taky papání v misce?“ pozvednu zvědavě obočí a poplácám se po břiše. Docela mi po té procházce vyhládlo. Zamířím ke kuchyňské lince, kde si připravím teplé toasty. Pobaveně se pousměju. „Ale, ale...tak ty si mě stihla ještě sledovat?“ mrknu na Sindy. „Zašli jsme do Astra a pak jsem se nechala počestně dopravit až sem.“ významně se na ni podívám. „A bavila jsem skvěle a to tak, že mu dneska o půlnoci nakopu zadek.“ nevinně olíznu špičku příboráku, kterým jsem rozetřela marmeládu po toastu. Vezmu talíř a posadím se ke stolku. „Myslím v závodě…samozřejmě.“ uklidním ji. „Jdeme na motorky.“ v očích mi zajiskří. Vůbec ze mě vyzařuje spousta pozitivní energie. „ A co ty? Nenudila ses po vystoupení moc?“ je mi trochu trapně, že jsem ji tam nechala samotnou.
„ Jinak, dnes budu skoro celý den v tahu. Musím si trochu zatrénovat. Přijdu až k večeři a po devátý vymizím. informuji ji o svých plánech.

Pokoj č. 55

Zadívám se na něj, když se začne smát, cítím se trochu ublíženě. Já mám obavy, aby kvůli tomu neměl nějaké starosti, snažím se mu to vysvětlit a omluvit se a on?

On se mi začne smát...! pod tou myšlenkou ve vzdoru mírně našpulím rty a zlobně se zamračím, na to ho zlehka plesknu přes ruku, kterou mě poplácal po té mojí. Nakonec se postavím, ale pořád se tvářím jako uražené dítě. Ostatně dítě vlastně stále jsem... Několik dalších chvil trvá, než se mi podaří překousnout tyhle pocity, co ve mě vyvolal jeho smích a než to celé přestanu brát ne jako pobavení, ale výsměch.
Zvednu k němu oči, zarputilý výraz ve tváři trochu polevil, objeví se na ní něco mezi ušklíbnutím a pousmátím.

„Dobře...“ přecijen to zní jako lehčí odseknutí, vzdor ze mě ještě úplně nevyprchal. Vezmu tašku, co se mi zrovna přimotá pod ruku a vydám se do ložnice, abych se převlékla. Ale dost dlouho jsem tam stála bez hnutí, jako bych se snad ani hnout nemohla, nebo spíš nechtěla. Taška mi vypadla z rukou, stiskla jsem pěsti, zavřela oči a zhluboka si povzdychla.

To zvládneš, děvče... Zvládneš. Věř si trochu.
Zvednu hlavu, nakonec se sehnu a obleču se do dlouhé sukně s jednoduchým tričkem a páskem.

odkaz
Před klikou jsem opět zaváhala napůl cesty paží k ní, ale nakonec jsem ji stiskla a vyšla ven. Roce jsem sepnula v klíně, mezi prsty pobrala trochu látky a z jakýchsi neznámých důvodů ji tiskla. Možná proto, že mě to trochu uklidňovalo.
Teprve po několika okamžicích jsem zvedla hlavu. Ani jsem se na sebe nedívala do zrcadla a nijak mi to nechybělo. Spíš naopak. byla bych potom akorát ještě víc nervózní a prkenná.

„Já... díky. Je to... opravdu hezké.“ stisknu rty, nakonec se donutím pustit sukni, která by brzy vypadala dosti sežvýkaně a pohledem sklouznu ke dveřím v jakémsi němém gestu, jestli bychom nemohli už jít.

Damonova narozeninová oslava

Nervózně jsem sešla schody a postavila se po boku Damona.
A ač jsem se snažila dýchat zhluboka, aby ni nepoznal, tak to poznal, zmetek..
Ale nic nic..Nic se neděje, jen..
Na chvilinku jsem se odmlčela, snažíc se co nejrychleji vymyslet nějakou hloupou výmluvu a zatímco jsem přemýšlela, Damon sám mi nahrál tím, že mi zalichotil.
Totiž..
Uculila jsem se, hrdá sama na sebe a ukázala na plavky.
Děkuji za lichotku, ale vzala jsem si v té rychlosti jiné plavky, než jsem chtěla.
Tyhle jsou z minulé sezóny, tak mě to trochu vykolejilo.
Pokusila jsem se o další přesvědčivý úsměv, ale jelikož nikde poblíž nebylo zrcadlo, nedokázala jsem zhodnotit, jam moc věrohodné to je.
Sakra Kálí.. To už ani lhát před ním neumíš? To je moc...

Nakonec mi pokynul a vydali jsme se společně ke dveřím na zahradu.
Zářivě jsem se na něj usmála a znovu se nadšeně rozhlédla po probíhající oslavě.
No...A co kdybych nechala iniciativu na tobě?
Vesele jsem se na něj zakřenila a vyplázla jazyk.
To víš.. My holky.. Jsme nerozhodný a tak...
Znovu jsem se zakřenila a protočila oči s veselým úsměvem na rtech.

Kancelář

Jsem příjemně překvapen, že detektiv je ochotný si se mnou o případu tak přátelsky pohovořit a rovnou mě nevyhodil nebo nezavolal do blázince. Tedy, ne že bych tam neměl známé, ale po tom, abych tam jel na výlet, nějak extra netoužím.

Už i to, co mi řekne, jsou velmi důležité informace.
„Zajisté mi pomůžete více, než si myslíte,“ uklidním ho. Poslouchám, jak důkladně pátral, a vidím, že můj normální přístup prostě není špatný, ale už je na něj pozdě. Vlastně mi toho moc nezbylo. Musím počkat na výsledky hledání mých známých v databázích, kde se občas výrobní čísla avatarů mihnou, a jeden archiv, kde milá dívka teď hledá jehlu v kupce sena. Doufám, že je nebudu muset obvolávat znovu, že se mi ozvou. Kafe si dám a zamyšleně si dělám poznámky do svého deníčku. Nakonec si pod to vše, na konec stránky, napíšu zhodnocení veškerých údajů. Je to jedno slovo, které dvakrát podtrhnu. Tragédie.

Pozvednu zvědavě obočí, když se zmíní o tom, že se po ní ještě občas podívá. Posedlost, kterou mi její majitel začíná být sympatický.
„Díky za kávu,“ rozloučím se, „i za informace. Na shledanou.“ Vizitku má a kdo ví, třeba se ještě uvidíme.

Dojedu domů a posadím se do starého koženého křesla. Trochu poklidím, přece jen, už to začíná být moc i na mě. Zvláště, když jsem rozšlápl ty střepy, co jsem chtěl uklidit později, tak to už je poslední kapka. Sednu si znovu a zapálím si doutník. Poslední. V obláčcích dýmu hledím do stropu a přemýšlím. Ticho, doutník a mé divoké myšlenky, zírání na fotku dívky, jak vypadala před dvaceti lety. Kde ti je konec? Do diáře si dopíšu zítřejší večeři. Při tom prohrabu kapsy a narazím na tiket.

Zapnu televizi a čekám na slosování. Tak pojď, dvanáctko! Běda vám, Číňani s prokletým s prokletým kuřetem, běda! Rozložím si všechny fotky na stůl, jak to, co jsem vyfotil, tak to, co jsem dostal. Ve volné chvíli se pustím do toho deníku. Málem jsem na drobnou knížečku zapomněl. Tak pojď k tatínkovi. Vytáhnu štípačky a vyřeším zámeček. Dívka snad promine, že se mi nechce hrát se sponkou. Otevřu a začtu se...

Byt

Sindy se usmála. „Ty máš ručičky, Lulu. Udělej si. Přece si nemyslíš, že tu budu dělat snídani každý den.“ Řekla s úsměvem.
Zadívala se na tebe a protočila oči. „Ok tak příště. Kdybych měla víc času na to se vzpamatovat, tak bych ji udělala už dneska, ale jsem hotová ze včerejška.“ Pokrčila rameny.

Napila se kávy a zadívala na tebe. „Jistě. Nakonec kromě tebe byl on ten jevíc výrazný muž v místnosti. Nešlo vás přehlédnout.“ Odpověděla a hrnek s kávou se ji zastavil na cestě k ústům, když jsi řekla, že jsi se s ním bavila tolik, že mu večer nakopeš zadek.
Když jsi ji vysvětlila, že jde o závod už se napila. „Aha takhle. No hlavně se nezabij, zlato. Už jsi na tom nejezdila pěknou dobu. Kdo by mi přispíval na nájem?“ Mrkla, ale viděla jsi na ní, že si opravdu dělá starosti.
„Já a nudit se? To víš že ne. Celou dobu co jsem byla na jevišti po mě pokukoval takový pěkný chlápek. Sice je to blonďák, mám raději snědší tipy ale na tomhle něco je. Vzala jsem si od něj číslo... a asi mu zavolám.“
Prozradila jsi ji ještě, že tu dnes nebudeš. „Dobře.“ Řekla. „Nechám ti večeři v troubě. Zrovna jsem chtěla udělat lasaně.“ Odmlčela se. „Hmm... a možná tu nebudu sama... to se ještě uvidí.“ Mrkla na tebe.
Z kouta se ozývalo chroustání a po chvíli se kolem vás prohnal Scot co pronásledoval uprchlou granuli a nedařilo se mu ji slíznout a tak se pořád posouvala dopředu a on za ní.
„U Scota nikdy nic nepřijde na zmar. Takhle vyvádět kvůli jedné granuli.“ Zasmála se a nakonec mu přidala do misky ještě trochu jídla.

„Hlavně mi aspoň pošli sms když bude po všem. Abych věděla že žiješ.“ Požádala tě, složila noviny a vstala. Zbytek kávy vylila do dřezu a šla do koupelny.
Nakonec se hodina blížila k deváté, Sindy se s tebou rozloučila a vyrazila jsi za Joem.
Vypadal rozmrzele, ale tvou motorku měl připravenou. „Ještě jsem ji zkontroloval olej. Šlape jako hodinky. Jestli se něco stane tak to bude jen tvou vinnou. Na tuhle mašinu bych vsadil život.“ Ubezpečoval tě, že stroj tě nezklame a otíral si olej z rukou.

Rain/ Roxy

Gary vstal, když jsi se mu ukázala oblečená. „Moc ti to sluší.“ Pochválil a přistoupil k tobě a prohlédl si tě.
Pokýval spokojeně hlavou a pak tě vzal za ruku. „Tak pojďme.“ Vyzval tě a vyrazili jste ven z bytu.
Odvedl tě k výtahům, kterým jste sjeli až dolů do recepce, kde se pohybovalo několik lidí. Zrovna nějaký starší pán se zapisoval na recepci a vydal se k výtahům, také tu čekali dvě ženy, které vypadali že jdou někam do divadla, ale vypadali netrpělivě, jejich doprovod je asi vypekl.

Gary mávl na slečnu za pultem a vyšli jste ven, hned jsi uslyšela hluk dopravy, Galaxie byla nejspíš izolovaná od hluku z venku.
Vedl tě po chodníku, vyhýbali jste se chodcům, Gary nemluvil jen tě prostě držel za ruku, jemně, ale pevně.
„Tady.“ Řekl a vešli jste do obchodu s dámským oblečením.
„Vyber si co sama chceš.“ Řekl ti rozhlédl se po obchodě a šel si sednout na židli zatím co výběr nechával na tobě.
Zatím co jsi si vybírala všimla jsi si, že prodavačka motá kolem Garyho, který její zájem s úsměvem vítal. Později jsi si i všimla, že ji podává nějakou kartičku.

Když jste se vraceli zpět ve výtahu se na tebe otočil. „Tak jsem přemýšlel o té práci pro tebe. Mohla by jsi pracovat tady. Mohl bych ti zařídit práci u baru. Třeba hostesku, co ty na to?“

Kálí

Zadíval se na tebe a prohlédl si tě. „To kvůli špatným plavkám?“ zeptal se překvapeně. „Hm... a není to jedno, Kálí? Sluší ti a tak na tom jak jsou starý zase tolik nezáleží no nemyslíš?“ zavrtěl hlavou jako kdyby nechápal, že tě něco takového může trápit.

„Takže to necháváš na mě? Dobrá. V tom případě....“ usmál se a popadl tě do náruče a nesl tě k bazénu.
„Si skočíme.“ Řekl předtím než tě hodil do vody. Počkal až se vynoříš, sundal si košili a skočil za tebou.
Tentokrát se zakřenil on na tebe. „Můžeš si za to sama. Převzal jsem tedy iniciativu.“ Zamrkal na tebe a pocákal tě vodou, dopadl k vám nafukovací míč, Damon ho sebral a hodil ho k dalším co se koupali.

Rick O`Shela

Deskovič přikývl a stiskli jste si ruce. „Snad budete více úspěšný než já.“ Popřál ti hodně štěstí a nechal tě odejít.
Vrátil jsi se domů, kde jsi trochu poklidil, chvíli seděl a přemýšlel a nakonec jsi sledoval televizi doufaje že něco vyhraješ.
Koutkem oka jsi ji sledoval, zatím co jsi si před sebe rozprostřel fotky a pustil se do čtení deníku, který bylo snadné otevřít.

28. května

Dnes bylo slunce, šli jsme jako obvykle ven k jezeru, pak byli chvilku na louce, kde jsme měli piknik. Opravdu moc hezké odpoledne, i když po obědě se mi udělalo trochu špatně, vyrazili jsme k doktorovi. Moc jsem to nechápala, nebylo to nic moc vážného, ale maminka vypadala, že se o mě docela bojí. Nechtěla jsem se jí vyptávat abych jí ještě víc trápila. Dostala jsem nějaké prášky a poslali nás domů. Myslím, že to bude v pořádku.



Na chvíli jsi přestal číst, když začala loterie. S mírným očekáváním jsi kontroloval tiket a... vyhrál jsi. Ale jen ubohých padesát babek. No ale lepší než nic, lísteček v koláčku nelhal. Jen by mohli ty čísla být ještě víc šťastnější. Pak jsi se znovu pustil do čtení.



3. března

Trochu zataženo, maličko pršelo, ale bylo to příjemné. Našla jsem jedno místo, kde by se dalo skvěle schovávat, i když je tam na druhé straně hodně prudký sráz dolů. Ale dá se tam sejít po cestičce, i když chvíli trvá, než ji najdu.

5. března

Schovala jsem si pár kreseb a dopisů, co jsme si vyměňovaly s Jenny, abysme pak později mohly tu truhličku vyhrabat jako poklad, až budeme dospělé. Moc se na to těším. Teď už ale půjdu spát, jsem dost unavená posledních pár dní. Mám pocit, jako by maminka měla nějaké starosti.

několik listů prázdných, pak dost odlišné písmo

Všichni říkají, že to byl zázrak. Ještě docházím na nějaké kontroly, ale doktoři říkají, že to vypadá dobře, stejně jako rodiče. Já se tak ale necítím. Jak bych mohla, když to nejsem já? Tohle tělo mi nepatří. Není moje a nikdy nebude. Ale musím vypadat šťastná. Kvůli rodičům. Hlavně kvůli nim. Nesmí mít už další starosti. Na mě už tak moc nezáleží.
Doktor se zmiňoval o něčem, jako je apalický syndrom. Nebylo moc těžké najít si ve slovníku, co to znamená. O to víc se musím snažit, aby matka s otcem neměli žádné další starosti.
Pět let je moc dlouhá doba. Nevím, jestli to zvládnu nějak dohnat nebo překonat. Chtěla bych je zpátky. Moc bych je chtěla zpátky, i když vím, že to nejde.

10. července

Možná, že se přecijen objevila nějaká naděje. Dozvěděla jsem se od Lukase o Metropoli, doteď jsem netušila, že něco takového je hned vedle nás. Teď se asi nějakou dobu neozvu, sehnala jsem si dost čtení a ráda bych se tam dostala co nejdřív.

22. října

Mluvila jsem s rodiči. Nedokázala bych jim lhát, oni mi také nikdy nelhali. Sice měli starosti, ale... nakonec mi dovolili vypravit se tam. Nevím, jestli se víc těším, nebo mám strach, ale chci tam jít sama. Měla bych být už dospělá, je mi osmnáct. Aspoň na tu chvíli. Moc doufám, že se mi podaří najít někoho, kdo by mi pomohl...

Sami dva v ledovém království

S jeho slovy by můj otec jistě nesouhlasil. Jednou jsem přeci jen vyrostla, a tak se ode mne očekávalo, že se budu chovat jako mladá dáma, ne jako náctiletá puberťačka ovlivněná nekontrolovatelnou bouří hormonů. Avšak mne se jeho názor vpravdě líbil. Proč by člověk mě neustále brát ohled na jiné? Proč jen ta samá nařízení, kodexy a předpisy? Vždyť dětství bylo tak nádherné. I když já o jistou jeho část přišla.
Pevně mi stiskl ruku, když jsem se oběma nohama dostala na umělý led a držel mne pevně i poté, co jsem nad svým tělem získala opět tu nakrátko ztracenou kontrolu. Nechtěl, abych upadla, a on byl opět u toho, aby tomu zabránil.
Nejistě jsem se svezla na jednom z nožů bruslí, ale mé tělo bylo již jisté, svým způsobem pevné a velice pružné.
Když mne pochválil, jen jsem se na něj zářivě usmála. Připomnělo mi to znovu promílané dětství, když tato slova zněla z úst Lionela a já se dmula pýchou nad tím, že mu činím radost.
Náhle mne pustil, a předvedl mi, že on je zde pánem ledu.
Velice hezký tah, Kevine. Nemohl sis vybrat lepší místo, které by vypadalo víc romanticky a které by zároveň bylo tvým územím. Územím, kterému vládneš pevnou rukou, pomyslím si a i já se ladně po hladké ploše rozjedu.
“Závod?“ otáži se, avšak mé obočí se rozverně pozvednou a v očích se mi objeví dětská rozpustilost.
Opravdu jste si tolik jistý, drahý pane, že zde máte o tolik navrch? promlouvám k němu svým pohledem.
I led může občas spálit přebytek sebevědomí.
“Proč ne?“ odpovím na původní otázku s provokativní hravostí, když se zpátky zařadí vedle mě, avšak jeho pohled se odvrátí k prázdným tribunám.
“Má to své osobité kouzlo,“ přitakám a nyní i já pohlédnu na prázdné tribuny.
“A to jen podporuje bujnou fantazii člověka, který nechce být sám. Myslím, že by ses zde cítil příjemně s kýmkoliv, ale přesto jsem ráda, že tu čest mám dnes já,“ dodám a svou jemnou ruku nechám schovanou v té jeho.

Byt – Joe – Projížďka

„Neboj se, Sindy. Dám na sebe pozor. Rozhodně se nechci zabít.“ chlácholivě k ní natáhnu ruku a krátce stisknu tu její. Staráme se o sebe už několik let. Jinou rodinu prakticky nemáme. Takže plně chápu její obavy. Jen si nechci připouštět jejich důležitost. Já se na věci dívám z trochu naivnějšího a pohotovějšího hlediska. I když se občas chovám jako šílenec, dávám si pozor. Přece bych ji tu se Skotem nenechala samotný. „Navíc…něco mi říká, že i když ten závod projedu, odměna mě nemine.“ zazubím se.
Ukusuji snídani a představuju si, jak asi vypadá ten blonďák, který se o Sindy včera zajímal. „Určitě mu brnkni a nebuď hloupá.“ podpořím ji. „Jak se znám, bude štěstí, když dorazím na oběd…takže máš cééélou noc a dopoledne na seznamování s tím hezounkem.“ zakřením se.
„Lazaně?“ mlsně se olíznu. „To by bylo, abych nevyhrála. Posilněná tvými úžasnými lazaněmi!“ na stvrzení svých slov praštím pěstí do stolu. „Jau! vyjeknu v zápětí a promnu si ruku. Pokrčím rameny a uculím se. Potom naši pozornost strhne Scot se svou granulí. Zasměju se. „No, jde vidět, že je dobře vychovaný. Ničím neplýtvá.“ spokojeně se usměju.

Slíbila jsem Sindy, že jí dám vědět. Rozloučila jsme se s ní i s naším chlupatým mazlem a vyrazila za Joem, který jak se dalo předpokládat…nebyl zrovna v dobré náladě.
Hodím po něm vděčným pohledem a nejprve se vrhnu jeho směrem. Obejmu ho. Nevadí mi, když se zašpiním. Stejně se budu před závodem převlékat. Vtisknu mu rozverný polibek na pleš a pod nos strčím papírový sáček, ve kterém jsou čerstvé koblihy s karamelovou polevou – jeho oblíbené. „Jsi poklad, Joe. Vždycky jsi byl a vždycky budeš.“ usměju se a vesele odskáču ke své krásce. Mazlivě po ní přejedu dlaní. Joe ji i naleštil. Jak říkám, je to poklad. „Přece víš, že kdyby to nebylo důležité, netahala bych tě z pelechu tak brzo.“ povím. „A ne. S tím to nemá nic společného…“ vypálím rychle, než se stihne o lovení zmínit nahlas. Vím, že svůj návrat odkládám příliš dlouho. Ale ještě nepřišel můj čas. Uvnitř se z toho cítím rozmrzelá, ale navenek se stále něčím zaměstnávám. Zdrhat jsem uměla vždycky dobře…před čímkoliv.

Chvilku jsem ještě zůstala o Joea v garáži, abych nevypadala moc nevděčně. Potom jsme se rozloučila i s ním a po dlouhé době si osedlala svou mašinu. Sázela jsem na jistotu. Jízda na kole se přece taky nezapomíná, ne? Musím se do toho jen zase dostat. Postupně. Nebrat si velká sousta. Pro začátek si projedu pár čtvrtí a pak si budu vybírat těžší terény. Mohla bych si zopakovat obzvlášť krušné trasy, které jsem projela při lovení těch plechových potvor. Do večera času dost.

Obchodní dům

Nechala jsem se vést, ale zčásti si tak trošku připadala jako beránek, nebo spíš ovečka, co se nechá zavléct skoro kamkoli. Ale netrvalo to dlouho a narovnala jsem se, vztyčila hlavu, šaty na těle jsem vnímala jako součást sebe sama, byly opravdu z moc příjemného, lehoučkého materiálu. Venku už nepršelo, dokonce svítilo slunce a bylo teplo. Hluk venku jsem začala vnímat teprve až po tom všem a chvíli měla dojem, že mi asi zalehnou uši. Opět jsem lehce zazmatkovala. Tolik lidí na tak malém prostoru, jako byl chodník, skoro se jim ani nešlo vyhnout. Nerada bych do někoho vrazila, šlápla mu na nohu nebo cokoli, i když ostatní rozhodně takové ohledy nebraly, i přes mou snahu do mě několikrát někdo drknul, párkrát jsem klopýtla. Ulevilo se mi, když jsme byli konečně v obchodě. Nebylo tu tolik lidí a hlavně tu bylo opět ticho, žádný hluk z města.
Zastavila jsem se dost nešikovně mezi dveřmi, teprve další žena, co se snažila dostat dovnitř mě na tuhle skutečnost upozornila, když se o mě jemně otřela. Omluvně jsem se na ni pousmála a zas si připadala tak trochu hloupě.

Rain, no tak. Uklidni se a běž se rozhlédnout kolem.
Nakonec jsem se přecijen váhavě rozešla mezi stojany s občas roztodivnými kousky, co bych nenazvala spodním prádlem, ale na oblečení jako takové toho bylo příliš málo. Vnímala jsem, jak mi při tom pomyšlení stoupá krev do tváří a jak ty štípají. Ohlédla jsem se zpátky na Garyho, nevěděla jsem si skutečně rady, tohle v knihách, co jsem četla skutečně nebylo. Rozhodně ne tak podrobně, abych věděla, co je co. Viděla jsem ale, že se věnuje jedné z prodavaček, tak jsem stiskla rty. V jakési částečné vzdorovitosti jsem si pomyslně dupla nohou a rozhodla se, že to zvládnu sama, jak by každá dospělá žena měla. Už to, že se mnou Gary šel, stačilo. Otec nikdy neholdoval nákupům s matkou a když šel, tak jen nedobrovolně. Co teprv sem...

Přejdu k dalšímu stojanu, vezmu jedno z ramínek a natáhnu na něm cosi, co se sestávalo z pár tenkých šňůrek a já nějak nechápala, k čemu to vlastně může být.

„Mohu vám nějak pomoci?“
Poplašeně jsem zvedla hlavu a trochu rozpačitě se na ženu dívala, stále v rukou držíc ten záhadný kousek... proužků. Po chvíli jsem se vzpamatovala a pověsila ramínko bleskově zpět.

„Já... jestli byste mi mohla poradit, nějak... se moc nevyznám.“ mírně jsem nakrčila obočí. Vyznělo to hloupě, ale byla to pravda. Žena se na mě však zcela samozřejmě, mile usmála.

„Ale jistě. A máte nějakou.. konkrétní představu? Jestli něco... dráždivého, nebo spíš...“
Nesouhlasně jsem pokývala hlavou.

„Ne, to ne, já... nevím. Vůbec, omlouvám se.“ vykoktala jsem a sklonila hlavu, nejraději bych se propadla do země.

„Tak si něco vyberete, vyzkoušíte a uvidíme. Pomůžu vám, od toho tady přeci jsme. Jen si změřím vaše míry, alespoň přibližně. Počkejte chvilku.“
Někam odběhla a já se cítila jako Alenka v říši divů. A zas chtěla být co nejvíc zpátky doma. Prodavačka však nedala těmto úvahám moc prostoru, přeměřila mi hrudník a boky, míry si zapsala na papírek. Pak mě vybídla, abych šla za ní. nevím, jak dlouho jsem v kabince byla, ale nakonec jsem za pomoci Terezy, jak se jmenovala, vybrala několik kousků, včetně noční košilky. Nechtěla jsem Garymu neustále tahat jeho trika či košile.

odkaz
odkaz
odkaz
odkaz
odkaz

Oblékla jsem se a vyšla ven, pomalu se vydala za Garym k pokladně. Žena všechno sečetla, když přispěchala ta, co se mi věnovala s igelitovým pytlíčkem a ten vklouzl do tašky k ostatním věcem.

„Menší pozornost.“
Usmála se na mě a zlehka mrkla, pak se opět ztratila v tom moři spodního prádla. Trochu rozpačitě jsem se pousmála, poděkovala a vydala se s Garym zpátky. Ve výtahu jsem trochu zvědavě rozevřela tašku, abych zjistila, co mi Tereza dala, ale nebylo to k poznání. Snad až nahoře. Po mužových slovech jsem vzhlédla a zas tašku stáhla, párkrát jsem zamrkala.

„Já... nikdy jsem nic podobného... Co by to obnášelo? V podobném... domě si to nějak neumím moc představit. Nebo je to to samé jako v obyčejné restauraci?“ v posledních slovech zazní jen těžko potlačovaná naděje, mírně pozvednu obočí.

Arrayah

„No je to možné. To nezapírám. Ale rád bych si myslel, že je mi dobře s tebou.“ Řekl a pustil tvou ruku a zastavil se.
Kývl na tebe hlavou. „Takže... tři... dva jedna... teď!“ Odpočítal a oba jste vyrazili vpřed. Nabírali jste rychlost až jste po ledě svištěli skoro jako rychlobruslaři. Ani jeden jste nikdy neměli dlouho na vrch, chvíli jsi byla ve předu ty a chvíli Kevin.
„Ještě jedno kolečko a u dvířek je cíl!“ zavolal Kevin a oba jste se do toho pustili, ty jsi se samozřejmě ani moc nezadýchala měla jsi větší výdrž, za to Kevinovi se na čele už perlil pot.
A vyhrála jsi, možná tě vyhrát nechal, ale to se dalo těžko určit protože to vypadalo že se opravdu snažil vyhrát. Zastavili jste se, Kevin se zhluboka nadechl a vydechl. „Vyhrála jsi jen tak tak.. gratuluji. To by si zasluhovalo nějakou odměnu... jen škoda, že u sebe nic nemám co by se k tomu hodilo. Ale tak seženu něco na příští schůzku.“ Slíbil tě a vytáhl kapesník, kterým si otřel čelo.
„Vzdávám hold vítězi.“ Hluboce se ti uklonil.
„Jak jsi krásná tak jsi zdatná.“ Zasmál se a zase tě vzal za ruku, znovu se rozjel, ale teď pomalu a klidně jako kdyby jste se jen procházeli.
„Opravdu se mi líbíš Arrayah.“ Prozradil ti a zadíval se na tebe čekaje jak na jeho vyznání zareaguješ.

Luisa (Lulu) Cooper

Joe zabručel, ale neobjal tě aby tě víc neušpinil. „No jo co mám s tebou dělat.“ Povzdychl si, ale už v takovém přátelském duchu. A vzal si od tebe sáček s koblihami, odešel si umýt pořádně ruce, udělal kávu a začal se s chutí cpát.
„Co je pro jednoho důležité pro druhé nemusí být zlato.“ Odpověděl ti mumlavě.
Chvíli jsi svou krásku obdivovala a také jsi chvíli strávila s Joem, který se ti svěřil s tím, že má novou přítelkyni a že to vypadá dobře.
Což by pro něj mohlo dobře znamenat snad ženitbu.

Nakonec jsi, ale vyrazila pryč znovu probudit k životu své schopnosti ohledně řízení. Trvalo to jen chvíli než jsi to zase dostala do ruky. Cítila jsi stroj pod tělem, vrčení motoru ti rozechvělo celé tělo a brzy se ti vrátili všechny tvé schopnosti. Nezapomněla jsi, opravdu to bylo jako ježdění na kole, to se prostě nezapomíná. Nakonec jsi se dostala až do části města kde nebyl skoro žádný provoz protože tady na to lidé neměli peníze, vyzkoušela jsi si tak co všechno jsi nezapomněla a musela jsi sama uznat že v závodě budeš mít dobrou šanci.
Zastavila jsi se v jednom rychlo občerstvení na obědě, ještě chvíli jezdila než jsi se vydala směrem k trati, kde se měl závod konat. Možná by jsi si mohla i jen tak cvičně na trati projet.

Když jsi dorazila už tam bylo spousta lidí, stánky s občerstvením, přenosné záchody, skoro to tu vypadalo jako na nějakém festivalu. A hlavně to tu byla samá motorka. Někdo postavil kolem trati zábrany ze starých pneumatik a tak oddělovali diváky z cesty. Odněkud hrála hudba, poznala jsi nějaký tvrdý metal, hlas zpěváka byl tak ochraptělý a „démonský“ že jsi ani nerozeznávala slova. Dokonce se tu pohybovali i děti.
Vedla jsi svou motorku skrz hromadu lidí až k trati kde jsi ji postavila vedle jedné řady dalších motorek. Dobré na téhle akci je, že motorkáři drží při sobě a navzájem si hlídají motorky, takže nějaký atentát nebo že by vám motorku ukradli neexistovalo.
Nedaleko seděl chlap za stolkem kde se nejspíš dělal zápis závodníků a podle všeho se vybírá i nějaké zápisné. Přišla jsi blíže a ulevilo se ti, že to bylo jen deset babek,
Na trati už někdo jezdil, to jestli si to jen zkoušeli jsi nevěděla, protože to vypadalo jako normální závod. Ale asi to byla jen zkouška, kdyby se už jezdili závody tak by ti to Drake jistě řekl nebo dal jinak vědět. Postavila jsi se do řady na zápisné a napadlo tě že by jsi možná se mohla zeptat jestli se už Drake nezapsal.

Rain/ Roxy

Gary se usmál. „Ano. Tak něco. Jednoduše budeš přijímat objednávky a pak roznášet pití hostům a uklízet prázdné sklenice. Nic jiného by v tom nebylo. Zcela počestná práce, je sice možné že tu a tam ti někdo udělá nějaký návrh, ale to je normální. Stačí zdvořile odmítnout a máš klid. Myslím, že by jsi to hravě zvládla.“ Řekl povzbudivě a vyšli jste ve vašem patře a vešli do bytu.
„Stačí jeden měsíc a pak mi dáš z výplaty půlku a jsme vyrovnáni. Pak už nebudeš muset mít špatný pocit z toho oblečení.“ Zadíval se na tebe a pak tě zlehka cvrnkl do brady.
„Tak už z toho neměj špatný pocit, Roxy. Měj z toho radost. I já budu mít radost když uvidím, že je ti dobře.“ Mrkl.

„Tak si to běž uklidit.“ Pobídl tě a nechal tě jít do ložnice. Po chvíli se, ale objevil ve dveřích. „Umíš bruslit, Roxy?“ zeptal se tě. „Tak mě tak napadlo, že místo toho abychom seděli doma, tak bychom mohli využít nějaké té zábavy tady v Galaxii a večer si zpestřit. První mě tedy napadl bazén, ale uvědomil jsem si, že to bychom ještě museli jít pro plavky. Ale tak bruslit bychom mohli. Co říkáš? Tenhle měsíc tu jsou sice jen kolečkové brusle, ale příští měsíc to zaledují a budeme si moci zabruslit i na ledě.“ Lákal tě.
"Nebo by tě víc lákalo kino?" zamyslel se.

Metropole

Tím, že si Joe našel vážnou známost, se mi zvedla nálada o pár příček výš. Zároveň se mi i ulevilo. Konečně o něj bude postaráno. Nejvíc jsem se bála, že by se z něj za pár let stal pořádný bručoun. Už k tomu měl pěkně nakročeno. I přes jeho chvílema mrzutou náladu, jsem ho nikdy nepřestala mít ráda. Vždyť díky němu jsem se dostala tam, kde teď jsem. No…měly na to vliv i jiné okolnosti, ale i tak.

Ze svého soukromého a skromného „tréninku“ jsem byla nadšená. Naštěstí se mi nepodařilo nikoho zranit, včetně mě. Nepřejela jsem žádný zatoulaný psisko. Nanejvýš vystrašila pár krys. Ano. Přiznej si to, Lulu. Jsi sama se sebou spokojená. A ne málo. Ten závod by nemusel dopadnout zrovna katastrofálně.

Dorazím an místo závodu. Slezu z motorky a sundám si helmu. Zběžně se porozhlédnu kolem a spokojeně se usměju. „Paráda. Vypadá to jak na nějakym festu.“ promluvím sama k sobě.Neříkal Drake, že závodníků bude tak deset maximálně? pozvednu obočí. „Lidí je tu požehnaně, takže skvělý publikum.“ zapískám. Popadnu motorku a vezu k trati. Cestou se porozhlížím kolem, jestli náhodou nezahlédnu mužkýho, kterej mě do toho namočil. Málem jsem si kvůli tomu nevšimla caparta, který mi vběhl před motorku. Zkoprněla jsem a úlevně si oddychla, když jsme zjistila, že se nic nestalo. Pomyslela jsem si cosi na adresu zodpovědných rodičů a jela dál.

Už s prázdnýma rukama jsem se zařadila do fronty. Poplatek je pakatel. Krátím si čekáním sledováním jezdců na trati. V duchu hodnotím jejich styl. Doufám, že je to jen zkouška. Pokud ano, nejspíš se k nim za chvilku přidám, abych si ozkoušela trať na vlastní gumy. Proč by zrovna oni měli být v nevýhodě, hm?
Rozepnu si koženou dámskou bundu, pod kterou mám elastické černé tílko. Položím na stůl těch mizerných deset babek a přátelsky mrknu na chlápka, který zapisuje jména. „Lulu.“ usměju se. „Ehm, tak fajn. Luisa Cooper.“ po jeho pohledu mi došlo, že chce celé jméno. „Mmm, a zapsal se už Morgan Drake?“ zvědavě loupnu očima po seznamu se jmény. Snad s tím nebude problém.

Po registraci mám dvě možnosti. Buď najdu v pěti minutách Vrabčáka anebo si zatím projedu závodní trasu. Tohle bude jen o štěstí.

Návrat, Pokoj č. 55

Poslouchám, co říká a trochu se mi uleví. Ovšem myšlenka proplétání se možná obdobným množstvím lidí, jako před chvíli venku, navíc s pitím na tácu mi zas moc dobře neudělá.

„Dobře. Já... rozmyslím si to.“ odvětím nakonec a stisknu tašku v obou rukou trochu silněji.

Co by sis chtěla rozmýšlet, proboha? Prostě ano nebo ne. Ne moc v úvahu vzhledem k okolnostem a tomu, že si chceš to oblečení zaplatit, nepřipadá. Tak proč váháš?
Marně jsem se sama sebe ptala. Odpověď jsem si nesvedla dát.
Vešli jsme opět do bytu.

„Jen jeden měsíc a půlku výplaty? Myslela jsem... odhadovala bych, že to oblečení stojí mnohem víc.“ zmlkla jsem a stiskla rty. Uvědomila jsem si, že zas říkám hlouposti. Copak vím, kolik je tady plat? I když se mi to zdálo stále moc málo, nebo výplata naopak až příliš vysoká.
Když mi cvrnkne do brady zamračím se, pak se na něj dost zvláštně zadívám.

„Já nemám žádný špatný pocit.“ odvětím a otočím se, vzápětí bych si vážně vynadala, opět se projevovalo to dítě, co jsem měla uvnitř sebe. Když já tak chtěla, aby se to všechno vrátilo!
Ani mě nemusel dvakrát pobízet, vklouzla jsem do ložnice a s nedočkavostí vytáhla balíček od Terezy. Igelit zašustil, na zem vypadly patrně kalhotky růžové barvy a v rukou mi zůstala průhledná látka. Snad až moc průhledná na to, aby se tohle dalo jen tak nosit.

odkaz

Přesto se mi ta lehkost a jemnost moc líbila. Připomínalo mi to šaty pro víly, jako z lehounkých pavučinek. Jenže z tohohle snění mě dost nepříjemným překvapením vytrhnul mužský hlas. jen tak tak jsem košilku udržela a hodila ji zpátky do tašky, o pár vteřin později jsem rychle hmátla i po kalhotkách a zmuchlala je v dlani. A co mě rozčílilo a zároveň vyvedlo z míry byl opět ten pocit krve hrnoucí se do tváří.

„Co jestli umím?“ vykoktám zmateně a uhnu mu pohledem. Kolikrát už v tomhle dni jsem si připadala jako naprostý hlupák?

„Bazén...? Jak se to sem všechno...“ skryla jsem tvář do dlaní a okamžik tak zůstala, než jsem si tak trochu zoufale povzdychla a dosedla na postel.

„Na ledě jsem byla jenom jednou, když jsem byla malá a málem si zlomila nohu. Nevím, o kolik by to bylo na těch druhých bruslích lepší. Já jsem na tyhle věci prostě nemehlo. Nejde mi to a nikdy nepůjde.“
Nevím, proč jsem to tak zarputile odmítala zkusit. Zas tak špatně jsem na tom nebyla, i když jsem v těchhle pohybových věcech nikdy nevynikala a patřila vždy mezi slabší průměr až lehčí podprůměr. Já ráda zpívala, kreslila, psala, četla si, hrála na klavír. Plavání ještě snad, moc mě bavilo se potápět do jezera, co bylo krásně čisté a okolo byly skaliska a podvodní jeskyně. Ale v bazénu tohle pozbývalo smyslu.
Donutila jsem se zvednout hlavu a zadívala se na Garyho.

„Promiň. nevím, proč jsem to odmítla. Není to proto, že by mi to snad nebylo dost dobré, ale... nic z těchhle věcí... asi se bojím, nebo k nim nemám žádný vztah.“

Já chci ven, do skutečné přírody, ne umělé zahrady, co je nahoře na střeše. Chci se tam volně proběhnout, lehnout si, usnout tam... A zas se tam probudit. Chci domů.

Stiskla jsem v ruce okraj matrací, pak jsem se trochu prkenně zvedla.

„Možná.. za chvilku, nebo... můžeš se jít pobavit sám, já... si dokážu najít něco, co mě zaměstná.“
Hlavou se mihla myšlenka na malou místnůstku a klavír v ní ukrytý, ale navenek jsem nedala nic znát. Sehnula jsem se pro tašku s věcmi, současně s tím do ní pustila kalhotky, co jsem měla až doteď v ruce a vyskládala si věci do snadno uzavíratelné skříňky. Dárek od Terezy přišel až na samé dno, dozadu.

Damonova narozeninová oslava

Očekávajícně jsem se usmála a poslouchala jeho slova, čekajíc na to, co podnikneme jako první.
Avšak když mě jako puberťák popadl do náruče, trochu jsem vypískla. Na takové chování jsem opravdu nebyla zvyklá, avšak neměla jsem zrovna chuť dávat mu to nějak najevo.
Nebyl tu nikdo, nebo spíše jsem nikoho takového nezahlédla, před kým bych se musela chovat slušně, takže když mě vyhoupl do náruče, automaticky jsem mu hodila ruce kolem krku a rozesmála se jako malá.
"Heléé, co to je tohle? Takhle se chová gentelman? Půůůůst.."
Řvala jsem jen lehce přidušeným hlasem, ale nebyl přidušený tolik, aby se na nás pár tváří neohlédlo.
Když jsme zamířili k bazénu, co nejrychleji jsem ze sebe jednou rukou stáhla ručník a i s kabelkou jsem to hodila na zem.
"Co? Skočíme?"
Nechápala jsem, ale odpovědi se mi dostalo dosti jednoznačné.
Damon se mnou houpl a hodil mne jako první do bazénu, což mě trochu zaskočilo. Pod vodou jsem se prazvláštně protočila a během pár vteřin jsem se prudce vynořila nad hladinou.
To už ze sebe Damon sundal košili a vrhl se do ledového bazénu za mnou.
Já usilovně kopala nohama, popadala jsem dech zatímco byl Damon pod hladinou a opravdu hlasitě jsem se smála.

Když se vynořil a promluvil, dech už byl klidný, avšak smála jsem se stále.
"No...Myslela jsem, že to pochopíš trochu klidněji, ale...Stačilo říct, že půjdeme postě do bazénu.."
Znovu jsem se zasmála a oplatila Damonovi cáknutí vody do obličeje.

Všimla jsem si, že na nás letí míč a Damon se k němu otočil. Toho jsem však využila a udělala tempo k němu, takže když míč odhazoval jeho pravděpodobným majitelům, byla jsem už za jeho zády a čekala, až se otočí.
Když tak udělal, vykopla jsem nohama a celou vahou se zapřela do jeho ramen ve snaze potopit ho pod hladinu.
"Haháááá..."
Ozvalo se vesele..

Luisa (Lulu) Cooper

Muž pohlédl na seznam. „Ano. Mám tě tady. Drake nám tě už ohlásil. Takže potvrzuji účast.“ Nastavil ruku pro penze, které si hned schoval do bezpečí krabičky v jejímž víku byla díra, prostě kasička.
„Jo Drake je už tady. Zrovna je na trati.“ Kývl hlavou k trati a pak tě chytil za ruku, na paži ti napsal číslo 136.
„To je tvoje číslo. Každou půl hodinu se koná jeden závod, pak je patnáct minut volná trať a pak je další závod. Ty pojedeš, ale až večer kdy jsou ty zajímavé závody. Jsi tu, ale dnes poprvé tak moc nečekej, že na tebe lidé budou příliš vsázet. Ale možná že nakonec pár ano, kvůli tomu že tě Drake doporučil.“ Sklonil hlavu a něco si zapsal, ukázal ti tak počínající pleš.
„V pohodě. Můžeš jít.“ Vyhnal tě.

Vydala jsi se k trati, kde jsi sledovala závodící motoristy, jeli opravdu rychle. Když se prohnali v posledním kole kolem tebe už jsi Morganovu motorku poznala.
U pneumatikových zátarasů stáli přihlížející kteří fandili, všimla jsi si že tam bylo i hodně děvčat v upnutém oblečení, to byli fanynky ale byli tam i ženy v závodních kombinézách.
Znovu jsi věnovala pozornost závodu a mohla jsi spatřit, že nevyhrál Drake, ale nějaký muž na modré motorce a modré kombinéze.
Drake měl také kombinézu červeno černou, samozřejmě. V cíli zastavili a sesedli ze svých strojů, začínali si sundávat helmy a chvíli se jen tak mezi sebou bavili, než se chopili motorek a vezli je pryč z trati.

Fanynky motorkáře hned obklíčili doufaje, že snad některá z nich se stane něco víc než jen fanynkou.Vydala jsi se k hloučku, který obklíčil Morgana. Ještě něž jsi k němu došla si tě všiml, vymanil se z obklíčení a vydal se k tobě.
Usmíval se. „Ahoj. Jsem rád, že jsi tady. Tak jak se ti tu zatím líbí?“ zeptal se. Vlasy měl opravdu rozpuštěné, měl je polodlouhé dosahující ramen a věru mu to opravdu slušelo, ten tam byli jeho klukovské rysi, teď vypadal jako dospělí muž.

Rain/ Roxy

Usmál se na tebe. „Rozmysli. Ale jestli by tě napadlo něco jiného co by jsi mohla nebo chtěla dělat klidně řekni a uvidíme jestli to půjde zařídit. Tohle byl jen takoví nápad.“ Vysvětlil ti.
Když jsi se divila, že to oblečení stojí tak málo pokrčil rameny. „Dnes není těžké sehnat hezké oblečení za přijatelnou cenu. Nedělej si opravdu starosti, Roxy. Nijak hrozně mě nevysáváš, jestli máš právě kvůli tomu... špatný pocit.“ Pousmál se, když jsi však uraženě odešla nijak ti nebránil.

Po tom co za tebou Gary přišel do ložnice a ty jsi se posadila na postel vešel dovnitř úplně a nakonec se posadil vedle tebe na postel.
„No... je to bývalí hotel. Celý tenhle dům je Galaxie. Vejde se toho sem hodně. Hlavně proto, aby zákazníci nemuseli chodit mimo Galaxii a někdo je mohl takhle vidět a zkompromitovat.“ Vysvětlil ti.
Když jsi mu vysvětlila to s těmi bruslemi, zvědavě se na tebe zadíval. Vzal tě za ruku, kterou ti stiskl.
„To je v pořádku. Nechci tě do ničeho tlačit. Ale tady nejde o to jestli to umíš nebo ne... to tě mohu naučit. Nejde o to předvést své schopnosti, ale jde jen o čistou zábavu.“ Usmál se.
Pustil tvou ruku, když jsi vstala a také se postavil. „Jít se bavit sám? To ne... vždy je lepší bavit se s někým než sám. A já chtěl jít ven kvůli tobě, aby jsi nemusela tady pořád sedět zavřená. No... rozmysli si to. Nemusíme jít ani na brusle, můžeme jít třeba na večeři nebo jít do sauny nebo můžeme jít na střechu... no prostě... cokoliv by jsi chtěla.“ Přistoupil k tobě a stiskl ti v přátelském gestu ramena.
„A nezapomeň na to, že máš teď už kartu od bytu. Tak můžeš jít kdykoliv, kamkoliv sama. Nakonec už jsi přece jen dospělá.“ Otočil se a šel ke dveřím.
„Kdyby jsi si to tedy rozmyslela budu v obýváku. Možná si zdřímnu, tak se klidně nestyď mě probudit.“ Usmál se na tebe a odešel z ložnice rozvalit se na pohovce.

Kálí

„Tohle je oslava. Tady se řádí a ne pije čajíček, Kálí.“ Smál se Damon a ukázal ti ruku, jako když drží hrníček a malíček měl zvednutý.

Když jsi na něj skočila, překvapeně vykřikl a zapotácel se, chytil tě za ruce aby jsi se ho nemohla pustit, přestal se snažit nabrat zpět rovnováhu a oba jste spadli do vody. Potopili jste se, když jste se znovu vynořili, otočil se k tobě.
„To byla pomsta?“ zajímal se a vytíral si vodu z očí.
„Docela chabá pomsta víš to?“ Provokoval tě s úsměvem a znovu na tebe cákl vodu. Ale než jsi stačila něco odpověděl potopil se.

Dívala jsi se jak plave pod vodou k tobě, začala jsi před ním ustupovat, ale podařilo se mu tě chytit za nohy, přitáhl se k tobě, otočil se a aniž by jsi věděla jak to tak rychle udělal se vynořil z vody a ty jsi mu seděla za krkem. Držel tě za hýždě aby jsi nespadla a dokonce tě po nich i poplácal.
„Teď jsi v mé moci.“ Usmíval se. „Jsi lehká jako peříčko.“ Znovu tě plácl po stehně.

Pokoj č. 55

Celou dobu jsem ho poslouchala mlčky, jen jsem občas ať už přímo, nebo sama pro sebe přikývla. Teprve až když se rozešel ke dveřím jsem se za ním otočila.

„Dobře.“ odvětím krátce, pak se otočím k poličce, kam jsem si naskládala věci.

Dospělá... měla bych být, ale nechovám se tak. Kdo vlastně a jak může určit, kdy je člověk dospělý? nesouhlasně pokývu hlavou a posadím se zpátky na kraj postele. Skloním hlavu a prsty si projedu vlasy. Pár pramínků mi spadá do obličeje, jeden zalechtal v koutku úst. Těžko říct, zda kvůli tomu, ale na tváři se mi začal pozvolna objevovat úsměv.

Moc nad tím přemýšlíš... Roxy. Možná bys mohla aspoň na chvíli zapomenout, hodit za hlavu, co si o tobě budou ostatní lidi tady myslet a prostě... se bavit. Přesně jak říkal Gary.
Zvednu hlavu, přijdu si najednou jinačí, i když vím, že je to jen přechodně, ale hodlám si ten pocit udržet co nejdéle to půjde. Rozhodně se zvednu, přitočím k poličce a začnu se přehrabovat v hromádce oblečení, abych se mohla převléct. Přeci nepůjdu bruslit v sukni, ještě bych se do ní se svou šikovností zamotala. Nakonec jsem vytáhla bílý, delší top s páskem a jednoduché džíny.

odkaz

Po chvilce váhání vytáhla i jeden z nových kousků spodního prádla (odkaz), přesně se pod to hodilo a nebylo jak poznat, tak ani skoro cítit, že ho mám. Opatrně jsem vyklouzla z ložnice a stejně tiše vešla do koupelny, kde jsemsi rozpustila a rozčesala vlasy, trochu je poupravila prsty a nechala je tak. Vcelku spokojeně jsem se na sebe pousmála do zrcadla.

No, vůbec nevypadáš špatně, abys věděla... Za co se vlastně stydíš, hm? pomyslím si ještě ve vcelku dobré náladě, i když vzápětí se o mě pokusí moje vlastní já, ale tentokrát nedopustím, aby mu to prošlo. Nebo spíš Roxy to nedopustila.
Vyšla jsem z koupelny, zhasla a došla až ke gauči, kde ležel Gary... a spal. Stiskla jsem rty, ale přesto jsem nezabránila, aby mi cukly koutky v úsměvu, když mě napadlo, co bych mu mohla provést. Sice vypadal vcelku nevinně a hezky, jak tam ležel, ale Roxy měla na práci něco jiného než lítost a soucit. Vzápětí ta potvora skočila na pohovku, která se prohnula a zhoupla. To by muselo vzbudit i medvěda v zimním spánku. Ale musela jsem uznat, že mě to pobavilo taky. A dost.
Jen co Gary rozlepil oči, vzala jsem do ruky polštář.

„Tak vstávej. Chtěls zábavu, abych tu neseděla a teď se tu válíš.. a spíš. To není moc fér.“ naklonila jsem hlavu rozverně na stranu, pozvedla obočí a mírně našpulila rty. Vzápětí jsem se naoko rozmáchla, ale nakonec jsem se ne zas přehnaně prudce i s polštářem položila na jeho hrudník. O polštář jsem si opřela bradu.

„A uděláme dohodu. Za každý odřený koleno zmrzlinu. Dobře?“ dívám se na něj víc jak dost zblízka, ale... jak by mohla třináctiletá holka, co vyrůstala v Babylonu myslet na to, že by to mohlo být i v jistém slova smyslu nepatřičné a dvojznačné? Těžko.

„Dokud mi to neodpřísáhneš, tak tě nepustím.“ ve skoro černých očích se při těch slovech pobaveně blýsklo.

Rain/ Roxy

Gary na pohovce spal s jednou rukou pod hlavou a druhou složenou na prsou, se rty mírně pootevřenými oddychoval.
Vypadal mile a nevinně, ale to ti nezabránilo v tom ho ne příliš jemně probudit, nakonec sám řekl ať ho klidně probudíš, jen neřekl jak.
Skočila jsi na pohovku, Gary se lekl, ruce mu vystřelili dopředu, jako kdyby se chtěl něčeho chytit a vykulil oči, když shledal, že se nic neděje zase se uklidnil.
Zívl, zadíval se na tebe a pak s otráveným zamručením si promnul oči, jeho ruce znovu vystřelili před sebe, když jsi ho polekala tím že ho praštíš polštářem.
„Roxy!“ Zaprotestoval. „Vždyť už jsem vzhůru.“ Odpověděl a znovu zívl. „Jen mě nech se probudit pořádně.“ Zadíval se na tebe a pak se usmál, když jsi se uvelebila na jeho prsou,

„Jsem rád, že jsi si to rozmyslela.“ Zvedl ruku a pohladil tě po vlasech. „Tak zmrzlinu? Hmm... dobře. Dostaneš svoji zmrzlinu. Přísahám.“ Slíbil ti.
„Tak ze mě slez. Jen se připravím a vyrazíme.“ Pohladil tě po tváři a počkal až slezeš.
Vstal a zašel do koupelny, za chvíli se vrátil a kývl na tebe, že můžete jít.
Vyšli jste ven z bytu a sjeli výtahem do mínus jedna, když jste vyšli z výtahu ocitli jste se ve velké místnosti, uprostřed byla volná plocha celá z hladkého dřeva, uprostřed stropu se líně točila disko koule, která na místnost házela mnoho světýlek. Gary tě vzal za ruku a vydali jste se k pultu, kde jste si mohli půjčit brusle. Zrovna hrála nějaká líná písnička, hodící se na ploužák. Byl tu i bar na občerstvení a kolem plochy na bruslení byli i sedačky pro ty co si chtějí odpočinout.
Oba jste si obuli brusle a vyrazili na plochu, bylo tu pár lidí, ale ne moc že to tu vypadalo spíš prázdně.
„Tak co? Půjde to?“ zeptal se Gary a držel tě za ruku, aby zmírnil v případě potřeby tvůj pád.

Závody

Překvapeně povytáhnu obočí, když se dozvím, že jsem už zapsaná. Drake si byl mou účastí jistý. Potěšeně si nechám na ruku načmárat číslo. „Téda, za deset babek parádní tetovačka.“ trochu střeleně cuknu koutky. Potom horlivě začnu přikyvovat jistě užitečnýmu infu. Na okamžik se zarazím, ale pak se zase začnu usmívat. Doporučil mě? Proč mě to k čertu znervózňuje? mávnu na plešatce a rozejdu se směrem k trati.

Zastavím se u hrazení s rukama v bok. Ujistím se, že se na jedné z těch motorek opravdu prohání on. Je to ale fofr. Koutkem oka si prohlédnu další čumily. Pro sebe se uchechtnu. Představila jsem si sama sebe v hloučku vyzývavě oháknutých fanynek. To by vážně nešlo.
Závod je u konce. Drake neměl štěstí. Kdo ví. Buď je ten chlápek v modré kombinéze borec anebo se Drake šetří na večer.

Jakmile se oba muži pohnout, založím si ruce na prsou a pomalým krokem se jim vydám naproti. Samozřejmě, že mě předběhne stádo snad až příliš povolných děvčat. Nechci se jimi prodírat a tajně doufám, že s nimi organ brzy skoncuje a všimne si mě. Mé prosby jsou vyslyšeny téměř okamžitě. Modrá palice přináší spoustu výhod.
„Ahoj.“ začnu se usmívat. Spojím ruce za zády a porozhlédnu se kolem. „Je to tu parádní. Upřímně jsem čekala něco komornějšího a tohle mě příjemně překvapilo.“ přistoupím o krok blíž. „Stejně jako ty.“ mrknu. Prsty mu vjedu do vlasů a hlavu mírně nakloním k rameni. „Včera mě na drink pozval milý kluk a dneska mě tu vítá dospělý mužský…a k tomu všemu pěkně přitažlivý.“ svěsím paži podél těla. „Docela se bojím zítřka, hele.“ zasměju se.
„Půjdeme se zatím napít, než bude zase volná dráha? Chci si to pak aspoň jednou projet…Mimochodem, jezdíš dost dobře.“ zařadím se vedle něj a pomalu se courám k nejbližšímu stánku s nealko nápoji. „Prý mě tu kdosi doporučil.“ šťouchnu ho loktem do boku. „Nevíš o tom něco?“ zakřením se. „Jen počkej, až uvidíš, jak jsem mizerná řidička.“ naoko mu pohrozím prstem. K pití si dám colu s ledem.

Damonova narozeninová oslava

Když se Damon zmínil o "čajíčku", s naoko uraženým obličejem jsem po něm cákla vodu.
Ty... haha...
Zvonivě jsem se zasmála a šlapala vodu, co to šlo.

Když jsem pod svýma rukama ucítila, že Damon ztrácí rovnováhu, na tváři se mi objevil vítězoslavný úsměv.
Jenže ten zase pěkně rychle zmizel, když jsem jeho ruce ucítila na svých a zjistila jsem, že se potápím i s ním.
Naposledy jsem se pokusila kopnout nohama, ale nepovedlo se a tak jsem se, s mocným nádechem, nechala potopit.
Pod vodou jsem se od něj odstrčila a dalším kopnutím jsem se vynořila nad hladinou, kde jsem klidně vydechla a nadechla se.
Na tváři ublížený výraz.
"Ale.. Jakápak pomsta? Chtěla jsem ti, jako dobrá duše, ukázat to krásné dno..A ty na mě takhle.."
Stihla jsem mu odpovědět s naoko ublíženým výrazem, že se musel zdát až roztomilým.
Avšak to už na mne Damon cákl vodu a potopil se.
Já, sledujíc jeho postavu pod vodou, jsem začala ustupovat. Snažila jsem se co nejrychlejším kopáním dostat z jeho dosahu, ale nepovedlo se a tak jsem na svých nohách pocítila jeho dotyk.
Myslela jsem, že mě bude chtít jen stáhnout od vodu, ale nestalo se tak.
Naopak se ke mne přitáhl a aniž já bych stihla to, jak to udělal, vynořil se a já mu seděla na ramenou.

Jeho horké dlaně, které mě popleskaly po stehnech, se mnou dělaly mnohé.
Nejen, že jsem byla trochu vytočená, ale taky se mi do tváří nahrnula červeň.
Chytla jsem ho za dlaně a lehce stiskla stehna ve výhružném gestu.
"Koukej mě pustit, nebo uvidíš! "
Zavrčela jsem na něj, ale i přes jakýkoliv stud, vztek nebo snad vzrušení jsem se tiše zasmála.
Popleskala jsem ho po tváři a druhou rukou mu do obličeje cákla vodu.

Poté mě však popleskal znovu.
Peříčko? Já? Aha.... Asi na to máme trochu rozdílné názory.."
Odsekla jsem mu a znovu mu cákla vodu do tváře, nyní však v o dost větší míře.

Pokoj č. 55

Ještě chvíli jsem se na něj dívala, trochu podezřívavě přimhouřila oči, ale to bylo spíš jenom tak pro efekt. Stejně tak jsem mírně našpulila rty jako by v zamyšlení.

„Hmmmm... tak fajn. To beru.“ pomalu se zvednu i s polštářem v jedné ruce, pak ho hodím zpátky na místo. Zatímco byl Gary v koupelně, přecejen jsem neodolala a došla, i když málem po špičkách, zas k těm nižším dvířkům. Natáhla jsem se po klice a několik chvil bojovala s tím pocitem, co byl uvnitř, ale to za mě rozhodlo cvaknutí kliky. Současně s tím jsem se octla úkrokem u vchodu.

„A prý že muž vždy čeká na ženu.“ pousměju se. Mělo to znít vyčítavě a úsměv měl být spíš nesouhlasným a pobaveným posměškem, ale nakonec to bylo přesně naopak. Vydala jsem se se svým patronem k výtahu.

Bruslírna

Když jsme sjeli dolů, tak to ještě šlo. Při pohledu na prostor, kam jsme vešli se mi kolena nejprve málem podlomila, vzápětí ale zatuhla a mě připadalo, že se nepohnu. Jenže tentokrát mě dotek Garyho ruky přesvědčil velmi snadno o opaku. Jak je snadné zbavit se strachu a nejistoty pod vedením někoho, komu jste vděční... A zas k té pravé důvěře o krůček blíž.
Prohlížela jsem si všechno, jen ne to, co si brzy budu muset vzít na nohy.

Budu muset?
Sama jsem se přeci rozhodla, že to udělám. A taky to rozhodnutí dovedu do zdárného konce. I když ten mohl nastat v okamžiku nazutí. Nakonec jsem přecijen sklopila pohled k tomu, co mi málem přivodilo pěknou zimní ozdobu vhodnou pro kreslení všemožných obrázků. Ano, i u nás se to dělávalo.
Trochu mě snad uklidnilo, že tenký, ostrý břit nahradila mnohem šířeji postavená kolečka, ale i tak se mi žaludek napínal čím dál víc. Obula jsem si brusle a trochu prkenně se s nimi pokusila rozejít. To teoreticky šlo, jen kdyby se mi vzápětí nejistotou a strachem nerozklepaly nohy a pak se nechovaly jako z gumy. Měla jsem v ten okamžik chuť na opravdu zoufalou a ublíženou tvář spolu se slovy, že to necháme spíš na jindy. Jenže Roxy byla tak nějak jinačího názoru. Kdo zvítězil tentokrát, co myslíte? Remíza se nekonala a stav se přesunul na 2:0 pro ní.

Rozhlédla jsem se po ploše, pak se zadívala na Garyho a přecijen stále trochu nejistě se usmála.

„No... myslím, že ne. Na srážky je tu moc málo lidí.“ koutky zlehka cukly, ale těžko říct, zda směrem vzhůru nebo naopak. Situace byla až zoufale komická a já se snažila nepodlehnout příliš ani jednomu z těch dvou pocitů. Zkusila jsem se nějak odrazit, ale noha mi podjela, příšerně ve mě hrklo, když mi vyletěla někam k pasu. Ztratila jsem rovnováhu, ale i přesto jen mírně, spíš kolísavě zatáhla za ruku muže vedle sebe. Naštěstí se mi podařilo zůstat stát.
První podbízivý pocit nějakého pláče jsem po pár vteřinách překonala, jen se mi možná trochu nezvykle leskly oči, když jsem se na Garyho zadívala, stejně jako se koutky úst neposlušně stáčely dolů i přes úsměv a na bradě vytvořily drobnější vrásky. Co na tom, že jenom na okamžik.

„Nejsem... nejsem si jistá. Ne...“

Nevrátíme se? Zkusíme to někdy jindy. Možná....
Už se nebudu chovat jako malá holka. Zatnout zuby a vydržet to, soustředit se na tu případnou zmrzlinu. A že jsem jí měla víc jak hodně ráda, i když tady asi tu skvělou maminčinu domácí mít nebudou. Z jahod a smetany...

Obočí mi cuklo v lehčím podmračení.

„Nechceš mi to nejdřív spíš trochu ukázat? Ale pomalu. Já... se podívám a pak to taky zkusím. Tady, u okraje. Ještě bych tě mohla strhnout s sebou a nechci, aby sis kvůli mojí nešikovnosti natloukl. Mantinel neupadne a mě udrží.“ tón hlasu je už vcelku rozhodnější a pevnější. Otázkou je, zda se pak udržím já, nebo se stačím včas pevně chytit. Kdyby mělo dojít k obdobě toho, co se stalo jak jsme vešli na kluziště, tak by bylo těžké nespadnout.

Jak Gary začal bruslit, sledovala jsem jeho nohy, i když jsem prostě nemohla odolat nutkání dívat se na něj na celého. Připadal mi jako princ. A já... si zas přišla jako ztracené, šedivé káčátko. Tady mezi těmi světly a barvami určitě. Ale poprvé... mi to nijak nevadilo. Poprvé jsem byla na tuhle odlišnost pyšná. Mělo to co dočinění s tím, že si princ právě většinou tohle káčátko vybral? Pohádka se stala skutečností, protože jsem si uvědomila, že to tak vlastně bylo. On mě našel, vybral si mě. Měla jsem svého prince, svého ochránce... a tak jsem si dodala odvahy a rozhodla se, že ho rozhodně nezklamu...

Nebyla to sice žádná sláva, krasobruslařka ze mě nikdy nebude, ani kdybych na bruslích stála každou příští minutu svého života, ale mě to nevadilo. Gary měl pravdu. Byla to zábava a pomohlo mi to se svým způsobem zas uvolnit a nemyslet na věci, které pro mne byly stále příliš blízkou skutečností.
Když jsem získala trochu víc jistoty v nohách a osvojila si něco ze základů, tak se stalo to, co snad vždy. Spadla jsem. Spadla jsem a i když to pekelně bolelo a po tvářích mi tekly slzy, byla jsem si jistá, že jsou od smíchu, který se trochu hlasitěji rozezněl kolem. Nevím, co mi na tom přišlo tak moc komického, ale smála jsem se a jako bych ani nemohla přestat. Sotva jsem chytala dech a bránice začala trochu pobolívat. Jakmile Gary přijel, zkusila jsem se trochu ovládnout a vztáhla k němu ruce v prosebném gestu, aby mě zvednul. Napadlo mě sice strhnout ho k sobě, ale od téhle myšlenky jsem vzápětí upustila. Nechala jsem se vytáhnout na nohy a ještě lehce zavrávorala, pak si otřepala zadek.

„A... tohle se počítá?“ pozvedla jsem obočí. Samozřejmě že jsem měla namysli tu zmrzlinu, i když tohle nebylo odřené koleno, ani loket, nos, nebo cokoli jiného. Jen naražená kostrč. Trochu prosebnější výraz by to mohl pojistit. A docela ráda bych si chvilku odpočala. Pomalu a opatrně, s tou trochou bolesti jistých partií, mírně rozcuchaná, ale vcelku šťastná, jsem se začala šourat k výlezu. Kus před ním jsem se zastavila a otočila na Garyho.

„Víš, že vypadáš jako princ? Princ na kolečkových bruslích.“ na tváři se objevil mírně pobavený úsměv, i když v očích něco jiného. Měkká, tichá vděčnost. Znovu jsem se otočila a pokračovala vytrvale ke svému cíli. Při mém tempu mu jistě nedělalo potíže mě dohnat. Jakmile se to stalo, vzhlédla jsem k němu.

„Jenom by mě zajímalo, co jsem já. V pohádkách jsem se často připodobňovala k ošklivému káčátku. Bylo mi ho líto a sama jsem kvůli tomu občas byla smutná, ale teď ne. Jsem moc ráda, že jsem to káčátko. I když občas není jednoduché být... Prostě jiná. Jedno jestli vzhledem nebo chováním.“ nejistě jsem se pousmála. Málem jsem začala moc mluvit. Měla bych si dávat víc pozor na to, co říkám. To už se ale ruka dotkla okraje mantinelu a já vylezla nahoru, za dráhu. Pocit úlevy, co mě zaplavil byl neskonale příjemný, malátný a něžný. Nebyla to ale úleva z toho, že jsem pryč a už se sem nevrátím. Byla to taková, že sem příště přijdu zas, protože tohle místo prostě je. Teď a tady a bude i zítra a dál.
Chvíli jsem ještě pozorovala ostatní bruslaře, než jsem se zadívala zpátky na svého prince.

„Tak... kde tu podle tebe mají nejlepší zmrzlinu?“ usmála jsem se, trošku vytáhla krk a vybízivě kývla hlavou.

Luisa (Lulu) Cooper

„Lidé se rádi baví. A tak chodí kam jen je to možné, kde by mohla být zábava.“ Pokrčil rameny.
V očích se mu zalesklo, když jsi mu vjela prsty do vlasů, začal se usmívat. „Já ti říkal, že mě to změní. Ale někdy je lepší předstírat, že ti není tolik kolik ti ve skutečnosti je. A je to pravda.“ Zvedl také ruku a on tě na oplátku pohladil po tváři. Což si vysloužilo mnoho nenávistných pohledů od jeho obdivovatelek.
„Co by mělo být zítra?“ zajímal se a objal tě kolem ramen, vedl tě ke stánku s občerstvením. „Jasně. Projeď se jak chceš. Bude to tak lepší, aspoň si dráhu ověříš, sice vím že to s motorkou umíš, ale tyhle dráhy jsou zrádné. Měla by jsi si prvních pár koleček udělat pomaleji než na to doopravdy dupneš. Ať to máš zajeté.“ Doporučil ti a oběma vám objednal slazenou minerálku.
„No ano... něco jsem o tom slyšel. Asi jsi oblíbená.“ Usmíval se. „Tomu nevěřím, že by jsi byla mizerná řidička. Kdyby ano, tak by jsi nepřijela závodit.“ Napil se Coly co si objednal.
„No doporučil jsem tě, protože jsem nechtěl aby jsi absolvovala všechny ty závody začátečníků. Rovnou jsem tě tedy zapsal do našeho závodu. Nechtěl jsem riskovat, že by tě nějaký zelenáč čirou náhodou nebo štěstím porazil a mi pak nemohli uskutečnit naši sázku.“ Vysvětlil ti.

Kálí

„Nepustím, nepustím...ppfff...“ Vyprskla když jsi mu cákla vodu do obličeje. „A nepustím.“ Smál se.
„Ah... vy ženské a ty vaše komplexy z váhy. I když skoro nic nevážíte, stejně si pořád stěžujete na neviditelnou nadváhu.“ Protestoval a znovu tě škádlivě plácl po stehně.
„Nadechnout!“ Pobídl tě a pak s tebou spadl naznak do vody.
Když jsi se vynořila už se na tebe zubil a byla jsi dole z jeho ramenou. Další z koupajících vás pozvali na vodní volejbal. Souhlasili jste a tak jste se přidali do hry, po půl hodině jste vylezli ven a zabalili se do osušek, Damon si znovu oblékl košili a rovnou jste se vydali ke stolům s jídlem, protože po vodních hrátkách vám pořádně vyhládlo.
„Jestli tě uvidím cpát se zase salátem, tak ti něco pěkně tučného nacpu do krku. Nehlídej si tak moc váhu, tu a tam ti normální jídlo neuškodí.“ Nabádal tě, zatím co si vzal pečené kuřecí stehno a s chutí se do něj zakousl.
„Navíc... neslyšela jsi o tom, že plnoštíhlé dívky jsou zase v kurzu?“ Zavtipkoval a ze šlehajícího přístroje si nechal napustit do kelímku ledovou tříšť zelené barvy.

Rain/ Roxy

Gary tě celou dobu povzbuzoval a držel se u tebe, když jsi začala blekotat o tom, že si nejsi jistá, ujistil tě že to zvládneš.
Nakonec jste se drželi u okraje, kde jsi se mohla držet, Gary ti ukázal jak se bruslí, vysvětlil ti to jak jen dokázal. Celou dobu se usmíval a když se ti dařilo chválil tě a dál tě povzbuzoval.
Když jsi to začínala zvládat, opustili jste okraj a začali doopravdy bruslit, Gary byl viditelně rád, že se bavíš.

A pak se stalo to co se stane vždy. Spadla jsi rovnou na zadek, Gary přijel k tobě první vypadal znepokojeně, ale ty jsi se smála, tak se mu ulevilo. Chytil tě za ruce a vytáhl na nohy. „Jestli se to počítá?“ zeptal se a skepticky si tě prohlédl.
„Hmm...“ zapřemýšlel a pak přikývl. „Řekl bych že ano. Bolavý zadek je stejně hodnotný jako odřené koleno.“
Vydala jsi se k výlezu, najednou jsi se na něj ohlédla a prozradila mu, že je jak princ na bruslích, zatvářil se polichoceně, pak se zasmál a vyrazil za tebou.
Znovu jsi na něj promluvila, když tě dohnal. Usmál se. „A nepamatuješ si, jak ta pohádka končila? Z ošklivého káčátka se stala nádherná labuť. Ať už jsi si jako dítě připadala jako káčátko, teď už jsi labuť. A to, že jsi krásná ni nemění na tom, že jsi stále jedinečná.“
Gary s tebou chvíli pozoroval bruslaře, nechávaje tě ve vlastních myšlenkách.
„No...“ Pronesl po tvé otázce. „Tady mají jen nanuky, to není ono. Ale nahoře v druhém patře, jak je restaurace mají moc dobrou zmrzlinu. Mám dojem, že některé ovocné chutě si dělají sami. Ta jahodová je určitě z jahod, protože je nejen výborná, ale pořád tam jsou ty malá semínka z jahod.“ Popisoval ti a jel se posadit. Sundal si brusle a počkal na tebe, pak vám došel pro boty.

„To bychom si tam rovnou mohli dát večeři a pak velkou porci zmrzliny. Co na to říkáš?“ Navrhl ti, zatím co se obouval.

Závody

„Předstírání není někdy na škodu, s tím souhlasím.“ přikývnu. „Ale to nemění nic na tom, že ti to takhle sluší.“ mrknu a pak vesele zamávám Morganovým obdivovatelkám.
„Zítra? No, narážela jsme na to, že by z tebe mohl motorkářský dědula.“ cuknu koutky.

Uculím se, když mi skládá poklony ohledně mého řízení. Hádám, že jsem se i trochu začervenala. Podobné lichotky mi dělají dobře, komu ne.
„Ach ták, o tu sázku tu jde.“ vědoucně pozvednu obočí. Nevidím na tom nic špatného. Zkrátka si chtěl tu sázku pojistit. „Osobně si myslím, že by mě spíš vyřadil tvůj dívčí fanklub, než nějaký zelenáš na dráze.“ usměju se. „ Vyškrábaly by mi oči při první nejvhodnější příležitosti.“ ušklíbnu se a napiju limonády.

Jakmile se trať opět uvolní, vrátíme se k ní. Otočím se na Drakea. „Můžeš být můj fanoušek číslo jedna.“ zazubím se. Očividně to byla legrace, jelikož on jediný mě tu zná. Teda, pokud nepočítám jeho fanklub a tím pádem můj anti-fanclub.
Dojdu ke své motorce a odvezu ji ke startovní čáře. Zapnu si bundu až ke krku. Nasednu a nasadím si helmu. Poupravím si kožené rukavice a připravím se ke startu. Čím to, že pociťuji tak trochu nervozitu? Musím vypustit z hlavy, že se Drake dívá.
V duchu si napočítám do tří a rozjedu se. Dám na jeho rady. Zpočátku se s tratí seznamuji hezky polehoučku. Povrch, zatáčky, žádné machrování. Obětuji tomu pár koleček. Když jsem si jistější, přidám rychlost.

Vydržela jsem tam skoro celou čtvrthodinku. Snad to k něčemu bylo dobré. Osobně se na večer začínám těšit, čím dál tím víc. Bude to zábava. Víc než to.
Slezu z motorky, sundám helmu a klasicky si upravím pocuchané vlasy. Dostanu se k Drakeovi. Zvědavě na něj pohlédnu. „Tak co na to říkáš?“ plná očekávání jsem připravená na sebetvrdší kritiku.

V místě mnoha překvapení

Plaše se na něj usměji a sklopím svůj pohled stranou, přesně to, co by žádná hrdá dívka udělat neměla. Avšak já nikdy nebyla hrdá v tom smyslu, abych vypadala arogantně a jednoznačně živočišně sexy. A Kevin to již jistě také tušil.
Náhle mou ruku pustil, avšak nikterak dotčeně, spíše jako dítě, které mne vyzývá k předem smluvené hře.
Kývla jsem hlavou také na znamení, že rozumím a připravovala jsem se ke startu, zatímco on odpočítával čas do začátku. Sotva zazněla výzva ke startu, vyrazili jsme doslova bok po boku. Chvíli udával tempo jeden, chvíli ten druhý, který právě vyrazil ještě rychleji, aby oslnil svého protivníka.
Nedalo se říci, kdo vyhrával, neboť se první místo každým okamžikem měnilo. Kdyby nás někdo sledoval, musel by si chválit vyrovnaný dramatický průběh závodu i prazvláštní oblečení obou účastníků.
“Dobrá,“ zareaguji na Kevinova pravidla a dám do posledního kola vše. A přesto na rozdíl od něj nevypadám vůbec zadýchaně ani zpoceně. Jako bych se jen dívala zpoza skla a nikoliv s ním soupeřila. Nakonec vyhraji, až mne samotnou to překvapí. Jistě, mám oproti němu mnohé výhody, ale stejně mne to udivilo. A snad o to víc, že Kevin nikterak nevypadal, že by mi to vítězství dal zadarmo, jak se na pohádkového prince sluší a patří.
Zastavila jsem s elegantním obloučkem a pohlédla jsem na něj s vítězoslavným, ale přesto veskrze skromným úsměvem.
“Děkuji,“ odpovím zvesela.
“Avšak není přece důležité vyhrát, ale zúčastnit se,“ použiji jednu z oblíbených vět mého otce, ačkoliv každý ví, že v momentě, kdy se jedná o jeho čest je jen vítězství přijatelným místem. A já se zrovna dnes opravdu předvést chtěla.
Na další schůzku? došlo mi najednou.
Skutečně to řekl? Chce se se mnou opět sejít? něco uvnitř mne potěšilo mnohem více než celé to bláhové vítězství.
A pak to vyslovil a mi jakoby náhle došel dech. Ten, který jsem měla ztratit už dávno.
Však Ty mi taky, Kevine, promlouvaly k němu mé oči, avšak z mých úst nevyšla ani jediná hláška. Zastavila jsem se a krátce jsem mu pohlédla zpříma do očí, že vše si z nich mohl vyčíst, pokud to tedy uměl. A pak jsem sklopila opětovně pohled na ledovou plochu.
Ale kdo ví, jakého bys byl názoru, kdybys věděl, že já nejsem tak úplně člověkem.

Damon

Chvilku jsme se handrkovali, ale nakonec mne přecijen pustil.
Poplácal mne po stehně a potopil se s námi tak rychle, že jsem se ani pomalu nestihla nadechnou a už jsme byli pod vodou.
Jeho sevření povolilo a já rychle kopla nohama, abych se vynořila nad hladinou.
Damon už byl nad ní a šklebil se na mně, zatímco já pohazovala mokrými vlasy a vytírala vodu z očí.
Taky by jsi občas mohl být trochu jemnější..
Zaprotestovala jsem tiše, ale úsměvu jsem se neubránila.

Během chvilinky nás však vyrušili další členové oslavy, kteří nás pozvali na vodná volejbal.
Nikdy mi sice nešel nějak bravůrně, ale nijak velký trapas nehrozil, takže jsem se s chutí přidala.
Pinkali, topili se a cákali jsme na sebe vodu dobrou půl hodinu a Damon, i ostatní, jako by to vycítili.
Přesně ve chvíli, kdy jsem začala chytat křeče do břicha a nohou se zahlásil konec a já začala spokojeně plavat ke schůdkům.

Vylezla jsem a když mě došel Damon, rovnou jsme zamířili k jídlu.
On si vzal kuřecí stehno a já, pořádně vyhládlá, jsem se začala pohledem jezdit po stole.
Však já si dám něco nezdravého.. Hmm..Třeba tááámhletu mrkvičku..
Zasměji se a ukážu na mrkev nakrájenou na kolečka na talíři plném různé zeleniny.

Avšak nakonec, stále s tichým smíchem, sáhnu po bagetě s šunkou,sýrem a zeleninou. S chutí se zakousnu a vítězoslavně kouknu na Damona.
To jde, ne?
Kousajíc unaveně protáhnu nohy i ruce a trochu zaskuhrám bolestí.
Holt..Asi moje kondička nějak klesla...
Zapeskuji si v mysli.

Kancelář

Jsem z toho poměrně nešťastný. Pročítám deník a kromě obvyklých dětských povídaček tam není prostě nic. Dívčí tajemství, která kamarádka je jaká, který kluk se na ni kde usmál, která květinka dnes rozkvetla. Bláboly. Pořád přemýšlím nad slovy staršího detektiva.

Taky říkal, že po ní občas pátrá. Proč to dělá? Také mu to nedá spát?
Zatřesu hlavou.
Chci takhle skončit? Honící se za příznakem dívky, která zmizela, se kterou si krutě pohrála bestie z nejhorších v Metropoli a nakonec dívku pozřela. Ptáte o které bestii mluvím? Osud přece...

Slovo tragédie, napsané v mém zápisníčku, se vrací do mých myšlenek s železnou pravidelností. S každým dalším záznamem v deníku je to horší a horší. Den mi na chvíli rozjasní slosování. Ano, výhra není nijak závratná, na vilku na okraji umělého lesa to nebude. Ale kdo mě zná, ví, že bych o něco takového nestál. Ale pade? Někdo by řekl, že je to jen „ubohých padesát babek“. Jenže pro mě to je padesát babek, které můžu bez přemýšlení utratit na místě. Rty se mi roztáhnou v upřímném úsměvu. Číňani vedou!

Ležérně zvednu telefon a toužebně se zadívám na zbylou polovinu úžasného doutníku. A vytočím číslo na Larryho. Skvělého dealera, který sežene cokoli.
„Fonseca assortment,“ řeknu místo představení, „za pade.“ Na druhé straně je ticho. Počítá.
„Platí,“ ozve se po chvíli. „Co je Ricku, slavíš? Nebo jsi něco vyhrál?“
„Nebudeš věřit, ale jo. Hele, to dárkové balení, ve třech. Rozumíme si,“ upřesním, co po něm vlastně chci.
„Jasný, dárkové, píšu si, to máš novou kočku nebo co?“
„Kočku?“
„No že chceš dárkový přece,“ nechápe Larry.
„To je pro mě, ty vole, musím si někdy udělat sám radost, když mi ji nikdo neudělá. Tak nazdar, zítra tě čekám s ranníma novinama!“ švihnu spokojeně telefonem. Zítra, hned jak otevřou, skočím do řeznictví u Vietnamců. Udělám steaky. Larry je kamarád, přece ho nenechám o hladu.

S novým elánem a pocitem dobře vykonané práce vypnu telku, pustím si rádio a naladím stanici „Best Jeeeazz“. Pohlédnu ke stropu a udělám na Boha gesto, které by si katolík v životě nedovolil. Gesto rockového zpěváka, kterých chce rozproudit dav: „Come on!“ Znovu se zanořím do deníku a připravím si zápisník, který se postupně začne plnit poznámkami.

A je to tady. Je to tady! Nojo, maminka neříká všechno. Jako vždy. Zdá se, že se zítra dopoledne projdu k jezeru. Snad bude hezky. Na předpověď počasí se ani nedívám. Kdyby v krabici řekli, že zítra bude stejně jako včera, měli by asi tak stejnou šanci se trefit. Prostě si vemu deštník. Nebo radši klobouk, ať nemusím nic zbytečně tahat.

– Procházka k jezeru

Truhlička? Sakra, škoda, že se tu nikde nezmiňuje o tom, kde ji nakonec zakopaly. Schovávat. Moment. Zalistuju zpět na 3. března. Znovu si to přečtu a udělám si další poznámku. Zdá se, že procházka u jezera či řeky bude zítra delší.

– Najít skryté místo (na druhé straně je prudký sráz, ale vede tam cestička)

Pak narazím na prázdné listy. Co bych to byl za detektiva, kdyby mě to nezaujalo. Prázdné stránky přelistuju tam a zase zpět. Tak to tedy ne. Nejdříve se podívám proti světlu. Pak zkusím najít stopy jakýchkoli chemikálií, pokapu jednu stránku citrónem. Zase nic. Z šuplíku vytáhnu UV lampu, zatáhnu a prohlédu si stránky v jejím světle. Nic. Prostě nic.
Půjdeš do laborky, potvoro!!!

– Nechat prozkoumat stránky

Zamyslím se a pak ještě dopíšu:

– Nechat ověřit stáří inkoustu

Přeskočím dál. A čtu a nestačím zírat. Zdá se, že holka nepříjemně onemocněla. Nebo chyba, výrobní vada, možná záměr, počítačový virus, vím já? Když jsem s Avatarským byznysem seknul, taky něco takového nebylo jen módní výstřelek, my se zajímali o ty pracovní svině, co jim hráblo a začali zabíjet. Dneska je vše jinak...

– Zjistit, kdo je Lucas

Je to blábol, pomyslím si. Zaklapnu deník a hodím ho na stůl. Přeškrtnu stránku v zápisníku, vytrhnu ji a zmačkám. Kulička letí do koše.
„Kašlu na to,“ zhodnotím, „jdu se ožrat.“ Vstanu a zamířím nejkratší cestou ke Kulhavýmu. Pěšky.

Luisa (Lulu) Cooper

Zatvářil se na oko ublíženě. „Dědula?“ odfrkl si a s úsměvem potřásl hlavou.
„To snad ne.“ Zasmál se.
Když jsi se zmínila o jeho fanynkách, ohlédl se a pokrčil rameny. „Těch si nevšímej. To je přejde. Nakonec se zaměří na někoho jiného. Fanynky jsou hrozně nestálé.“ A zdálo se, že by mu to ani nevadilo.
Vydal se s tebou k trati. „To si piš, že budu tvůj fanoušek. V tom mi nikdo nezabrání.“ Postavil se mezi další přihlížející a sledoval tvou jízdu.

Když jsi skončila zase k tobě přistoupil a podal ti další limonádu. „Myslím, že jezdíš dobře. Pak bychom si mohli dát takový lehčí závod mi dva.“ Navrhl.
„Myslím, že si večerní závod užijeme.“ Mrkl a vzal tě za ruku. „A už jsi si něco vymyslela co by jsi chtěla, když vyhraješ?“ zajímal se.
„Já si myslel, že jsi to ty.“ Ozvalo se. Když jsi se ohlédla uviděla jsi Aidena. Charismaticky se usmíval a na sobě měl jenom rozepnutou vestu která mu odkrývala svalnaté břicho a ruce a kožené kalhoty s třásněmi na bocích, jako nějaký kovboj.
„Takže zase jezdíš. To je dobře, že se pomalu vracíš do starých kolejí. Docela nám chybíš.“ Mrkl na tebe a kývl na pozdrav Morganovi.


Arrayah

„To ano. Ale nikdo nemůže popřít, že vyhrát je velice příjemné. Důležité je aby si lidé prohru nebrali k srdci.“ Usmál se.
Když jsi mu neodpověděla, ani na setkání a ani na to, že se mu líbíš, usmál se. Asi poznal tvůj pohled jak jsi doufala.
Vzal tě za obě ruce a jemně je stiskl. „Jsi anděl.“ Řekl tiše a políbil tě na obě ruce, pak si tě přitáhl blíže a objal tě kolem pasu.
Pohladil tě po tváři, pak si povzdychl. „Jen škoda, že se dnešní noc se pozvolna chýlí ke konci.“ Pohlédl na hodinky a znovu si povzdychl.
„Asi bychom se měli pomalu vrátit k autu.“ Znovu zvedl tvou ruku na kterou tě políbil.
Pak od tebe ustoupím. „Ale jsem si jistý, že se zase brzy uvidíme.“ Usmál se a poodjel od tebe. V tu chvíli najednou rozhodil rukama a sletěl na zadek až hekl, chvíli vypadal překvapeně, ale pak se zasmál.
„Zdá se, že mě dokonale vyvádíš z míry Arrayah.“ Zavtipkoval a zase se sbírat ze země, na kalhotách mu zůstala přichytnutá ledová drť.

Kálí

„Kdybych byl jemnější, tak by to nebyla taková legrace.“ Zasmál se v odpověď.
Když jsi začala mluvit o mrtvy, dramaticky zaúpěl a protočil oči, když jsi si, ale vzala bagetu tak spokojeně přikývl.
„To je lepší. Pro začátek.“ Pochválil tě a chvíli jste mlčky jedli dokud jste nezahnali hlad.
Pak jste se šli podívat na představení další taneční skupiny než vám trochu slehlo.

odkaz

Také jsi si chvíli užívala nehnuté pozornosti kejklíře, který na tebe zíral a jako další tě to prostě rozesmálo.
Dameon byl spokojený, že se bavíš a pak jste si spolu zatancovali než jste si vydobyli dvě lehátka.
„Tak... musím říci, že teprve co jsi tady to tu stojí za to.“ Řekl spokojeně.
„Máš na zítřek nějaký program?“ zajímal se.

Rick O`Shela

Pročetl jsi deník, dělal jsi si poznámky a nakonec ti došla trpělivost a raději jsi se vydal do baru. Deník ti toho zase tolik neřekl, byli to jen drobečky, malinké a některé už sezobl holub.
Začínal jsi uvažovat nad tím, že byla možná chyba vzít tenhle případ, dvacet let je asi už příliš.
Vyhýbal jsi se ostatním chodcům a už jsi se těšil na panáka a třeba se tam najde i nějaká pěkná a povolná i když při té myšlence jsi si vzpomněl na svou bývalou s kterou máš zítra rande.

Vešel jsi do Kulhavého a přivítal tě známí, ale mnohem příjemnější hluk, než který panuje venku.
Hrál tu tiše Blues, a tak lidé se nemuseli překřikovat a povídali si jen polohlasně. Bylo tu spíš napůl prázdno, některé stoly byli obsazené, většina židlí u baru také a jeden z velkých stolů byl obsazený muži v kvádrech a kouřící tlusté doutníky.
Posadil jsi se k baru. Barman na tebe kývl. „Ahoj. Ricku. Jako obvykle?“ zeptal se, ale na odpověď nepočkal a automaticky ti nalil.
„Tak jak je?“ zajímal se a pak kývl za sebe. „Kdyby tě to zajímalo je tu Daniela.“ Prozradil ti.
Daniela byla jejich účetní, drobná, pěkná blondýna se rtíky jako jahůdkami a očima černýma jako noc. Trochu plachá a tak rozhodně vůbec ne povolná a tak by jsi na ní musel docela zapracovat, kdyby jsi si s ní chtěl něco začít.

Závody

Vezmu si od Morgana kelímek s limonádou a na rty se mi vloudí opět ten milý úsměv. Nemůžu si pomoct. Potěší mě, že se mu můj styl jízdy líbil. Přirozeně.
„To by bylo skvělý, nejsem proti.“ souhlasím s jeho nápadem, že bychom si spolu dali menší závod. Mohla by to být legrace.
Napiju se coly. Nechám se vzít za ruku a vzhlédnu ke Drakeovi. V očích je patrný příslib, že na hlavní závod budeme ještě dlouho vzpomínat. Potom se trošku vyhýbavě uculím. Popravdě jsem nic konkrétního ještě nevymýšlela. Chtěla jsem tomu nechat spíš volný průběh. „Nó,..“ protáhnu napínavě a v tom mě vyruší hlas, který moc dobře znám, ale ihned si ho nezařadím. Pár sekund neznámému děkuju, že mě zachránil, ale jakmile poznám Aidena…všechny své díky odvolám.

Pronikavě se zadívám na vysokého muže. Popelavé vlasy klasicky spletené v dlouhém copu. Pouze pár neposedných pramenů lemuje pohledný obličej. Šedomodré oči, jimiž si nikdo nemůže být plně jistý, bych poznala kdykoliv. Sluší mu to. Jako vždycky. A taky jako vždycky všechno pokazí, aniž by si to uvědomoval. Jeho bezstarostný úsměv, jako by se mi vysmíval. Myslela jsem, že jsem zapomněla…ale takový štěstí zákonitě nemůžu mít.
Cuknu koutky. Nevědomky pustím Morganovu ruku a dám si ji v bok. „Nech si těch sentimentálních keců, tygře. Moc dobře vím, že jste beze mě nahraný.“ oplatím mu sebevědomé mrknutí. Nedokážu se na něj zlobit. A to je moje slabina.

Usoudím z pozdravu, že se ti dva znají. Motorkáři. Dalo se to čekat.
„Neříkej mi, že taky závodíš?“ povytáhnu obočí. To by teprve byla psina. Zbytečná komplikace. Upřímně doufám, že brzo vypadne. V jeho přítomnosti se nedokážu uvolnit, jak bych si přála. Otočím hlavu a pousměju se na Drakea. Hlavně si musím zachovat klidnou hlavu a nedat na sobě nic znát. „A odkud se vy dva znáte?“ napiju se.

Pomalý konec dnešní ledové pohádky

“Velice hezky řečeno,“ přikývnu na jeho slova a své pochopení podtrhnu ještě chápavým, avšak přeci jen trochu drzým úsměvem, do kterého se na malý okamžik promítnu onen fakt, že toto vítězství patřilo mi.
Byla jsem ráda, že se nezlobil na mou, řekněme nerozhodnost. Neuměla jsem dát své city skutečně najevo. Ne slovy, ale jak se zdálo on je uměl poznat i jinak. Jak vzácná vlastnost u mužů. Jak ráda bych řekla to, co opravdu cítím, ale neumím to. Styděla bych se. Moc.
Jemně vzal mé ruce do těch svým a stiskl mi je tak nejvroucněji, jak jen sám uměl.
Nad jeho větou jsem se nejistě pousmála a onen rozněžněný pohled v mých očích se jen prohloubil.
Ach Kevine, kdybys jen věděl. Možná se ti zdám dokonalá, protože tak jsem byla stvořena. Vždyť já sama mám k andělu tak daleko, asi jako prostitutka k nevinnosti, pomyslím si sklesle, zatímco dál hledím na pana dokonalého, který se odhodlal dnešní večer trávit se mnou. Náhle si mne přitáhl k sobě blíž a já zapomněla dýchat. Možná i doslova.
Jeho dotyk byl tak zvláštní, neznámý a přitom tak hezký. Nevěděla jsem, co si mám o tom myslet. Nevěděla jsem, co si mám myslet o sobě.
Dnešní noc možná, ale ještě je mnoho nocí v našich životech, pronesu si v duchu sama pro sebe.
“Zřejmě už je čas,“ přitakám nakonec a opravdu jsem ráda, když učiní krok ode mne do bezpečné vzdálenosti, neboť jeho blízkost mne plnila střídavými pocity absolutního štěstí a zmatenosti.
“V to budu jen doufat,“ konečně pronesu něco, co i v sobě mělo slyšitelné zabarvení v tónu, který jasně naznačoval jak moc se mi líbí. A taky proto se na mé tváři objevil opětovně onen rozpačitý úsměv, kterým jsem se usmívala vždy, když jsem rozpaky cítila. Nemohla jsem se červenat, to ne, ale tato obyčejná mimika mne vždy usvědčila.
Kevin ode mne poodjel a náhle ztratil svou rovnováhu. Překvapeně jsem několikrát zamrkala, než mi po tváři přeběhl škodolibý úšklebek a já se rozjela svému spadlému princi na pomoc.
Avšak než jsem mu stihla pomoci, stál již pevně na nohou a jedinou památkou po tomto incidentu byly bílé kruhy sněhu na jeho kalhotách.
“Copak Ti nikdo neřekl, že není hezké svádět vinu na ostatní a hledat si pouhé výmluvy?“ pronesu hravě a mrknu na něj. Mé chování se opět změnilo, bylo víc suverenější, avšak ne tak úplně přirozeným způsobem, neboť já se hodně snažila, abych vypadala, že se nic neděje. Vůbec nic.

Bruslírna – S Garym

Jeho slova o mé výjimečnosti vnímám díky zamyšlení spíš vzdáleně, ale přesto dost silně, aby mi to na tváři vyvolalo cuknutí v pousmátí. Nakonec se na něj otočím.

„No... tak co tu ještě děláme? A pojedeme výtahem, nebo se proběhneme po schodech?“ kývnu k němu bradou.

Pokud tu nějaké jsou, ale to snad ano. pomyslím si vzápětí, na to se posadím a začnu se vehementně zouvat. Tak moc, až to skoro nešlo. Trochu zoufale zaúpím, ale nakonec tiše zavrčím a svůj souboj s bruslemi vyhraju.

„Hmm, ta jahodová zní dobře. Hodně dobře. Myslím, že si ani nebudu moc vybírat, jakou si dát. Tahle je jasná. Miluju jahody. Už odjakživa. Skoro by se to mohlo označit za závislost.“ dodám spíš jen tak mimoděk a chvíli se zahledím před sebe. Při představách o chuti zmrzliny si i tak trochu bezděčně přejedu jazykem přese rty. V příštím okamžiku se ale vzpamatuju a začnu se obouvat zpátky do pěkně stabilních, pevných bot, u kterých nehrozí, že by mi jen tak podjely. Výjimkou byla leda kluzká podlaha nebo namrzlý chodník.
Se spokojeným vydechnutím a úsměvem se postavím, zahýbu prsty a zhoupnu se z pat na špičky a zpátky, jako bych si ten pocit chtěla co nejvíc vychutnat. Byl fakt, že i když mě bruslení bavilo a byla to opravdu legrace, raději jsem měla pevno a jisto pod nohama.

„A ta večeře... No, jestli tam nedělají až moc velké porce, aby se do mě pak vešel aspoň pohár té zmrzliny, když o ní tak básníš, tak dobře.“ zadívám se na Garyho a kývnu. Pak se trochu nedočkavě rozhlédnu, stisknu rty a spodní skousnu. Pohledem zabloudím k východu, pak zpět ke Garymu.

„Tak dobře, sejdeme se nahoře...“ usměju se, mrknu a vzápětí rozběhnu k únikovému východu, kde bylo schodiště.

Úprk – Restaurace

Druhé patro? Dobře, to najdu.... pomyslím si, zatímco běžím do schodů. Nějaký větší pohyb mi chyběl, ani jsem nevěděla, jak moc. Takže zatímco by patrně kdekdo neoznačil běh do schodů za nic okouzlujícího, spíš namáhavého až otravného, já byla opačného názoru. Ani jsem se nestihla zadýchat, když jsem doběhla do druhého patra. Pokud Gary neběžel za mnou, opatrně jsem vyhlédla ze dveří, jelikož jsem předpokládala, že použil výtah. Chodba ale byla prázdná, a tak jsem se jako zlodějka plížila podél stěny až k místu, odkud bylo slyšet lehoulinké cinkání příborů a tlumený hovor. Ještě jsem se otočila za sebe a pak vklouzla dovnitř. Párkrát jsem se rozhlédla, ale to už oči přitáhla samotná místnost. Zářivě bílé ubrusy, úhledně poskládané ubrousky, příbory... Některé stoly i oddělené přepážkami pro větší soukromí. Všechno tu bylo čisté a vypadalo jako z cukru. Aniž bych sama chtěla, ústa se mírně, němě otevřela v tichém úžasu z překvapivě něžného okouzlení. Teprve po několika chvílích jsem si zas uvědomila, proč tu jsem a za jakých okolností. To už ale z chodby byly slyšet blížící se kroky.

Damonova oslava narozenin

Takže nakonec jsme byli oba spokojení. Damon se ládoval o sto šest, zatímco já jsem spokojeně přežvykovala už tak dost tučnou bagetu.
Rozhlížela jsem se kolem, ač stejně můj pohled vždy skončil u Damona. Občas jsem s lehkým růžencem ve tváři ucukla pohledem, občas jsem se pousmála a jindy jsem na něj udělala nějakou vtipnou grimasu díky puse naplněné k prasknutí.
Nemohla jsem si pomoct a absolutně jsem netušila, co se to se mnou děje.
Sakra Kálí, co to s tebou je?
Jsem dcera super mafiána, můj otec tajně cvičí nejlepší vojáky volené pro ty nejkrutější a nejsložitější úkoly..
Jsem chladná, vyzývavá, ráda muže odmítám a hraji si s nimi. Dost často si s nimi užiji a druhý den nechám služebnou, aby jim sdělila, že už nemusí volat..
Tak co se to se mnou sakra děje?
Je to jen starý známý, kamarád.. Včera jsme se potkali, dneska jsem na jeho narozeninové oslavě..Vždyť se sakra nic mimořádného neděje.
Tak.. Proč od něj nemůžu odtrhnout ohled? Proč nutí mé tváře rudnou a proč sakra toužím po jeho pozornosti?
Nerozumím sama sobě...

Tak přesně tyhle myšlenky se mi honí v hlavě do do doby, než spolknu poslední sousto. Ale i kdybych si s tímhle hlavu nelámala, vyšlo by to nastejno, protože když dojí i Damon, okamžitě se veškerá má pozornost přesune k němu.
Usměji se a lehce pokývu hlavou na to, že se půjdeme podívat na tanečníky.
Postavíme se před pódium a já zaujatě sleduji sehrané pohyby skupiny tanečníků. A že jim to jde opravdu skvěle konstatuji po chvíli.

Také si, zatímco sledujeme tanečníky a že Damon vypadá opravdu spokojeně s tím,co na oslavu "připravil", si všímám kejklíře, který na mne civí.
Nakonec,když se začnu tišeji smát, na něj udělám mou typickou "křením se" grimasu a přestanu si ho všímat.

Damon mne také vyzve k tanci a já samozřejmě na vrcholu blaha souhlasím,takže se k němu na pár chvil jemně přivinu a ploužíme společně po tanečním parketě.
Následují ještě dvě rychlejší písničky, kdy hopsáme, smějeme se a já také využívám svého ženského šarmu a kroutím se v různých sexy kreacích.

Nakonec si Damon všimne, že se uvolnila dvě lehátka. Mrkne na mne, kývne k nim a já okamžitě zareaguji.
Jako puberťáci se k lehátkům rozeběhneme, lehneme si a jako na povel se rozesmějeme.
„Tak... musím říci, že teprve co jsi tady to tu stojí za to.“
Řekne mi po chvilce spokojeně a já se přestanu smát.
Stočím k němu milý pohled, nakonec přesunu celé tělo na bok a podepřu si hlavu rukou.
„Na zítra tuším žádný plán nemám. Sice mám elektronický diář nahoře v pokoji, ale tuším tuším, že tam zítra budu opravdu mít volno.
Pročpak?“
Zajímám se naopak zase já.
Také si všimnu číšníka, který kolem nás prochází s táckem plným skleniček s pitím.
Vezmu si od něj sklenku kaktusového džusu a mrknu na něj.
Poté stočím zvědavý pohled zpátky na Damona.

Luisa (Lulu) Cooper

Aiden se potměšile usmál. „To máš pravdu. Jsme bez tebe úplně hrozní.“ dal si jednu ruku v bok,
„Závodit? Já? To ne. Já se jen přišel podívat a napít se. Možná příště. Navíc moje kráska není teď úplně fit.“ Pokrčil rameny.
Zajímala jsi se o to, jak se ti dva znají. „Jen zběžně. Spíš od vidění, ne že bychom byli kdo ví jací přátelé. Ale co není může být.“ Odpověděl ti tentokrát Drake.
Aiden se souhlasně zasmál. „Dobře řečeno.“ Souhlasil.
„Ale budu vám při závodu fandit. Aspoň to takhle bude pro mě ještě zajímavější.“
Pak se na tebe zadíval. „Sekne ti to, Lulu.“ zalichotil ti.
Těkl pohledem k Morganovi. „Takže vy jste spolu?“ zeptal se.
„Ne. Ale to neznamená, že se o to nesnažím.“ Odpověděl Drake dřív než jsi stačila zareagovat.
Aiden, ale pozvedl obočí a čekal na tvou odpověď. Co ho to vůbec zajímalo?

Arrayah

Zasmál se. „Ano vím, že to není hezké. Ale nejsem si jistý jestli je to jen výmluva.“ Mrknutí ti oplatil. Vylezli jste z ledu a začali si sundavat brusle a přezuli se. Kevin vrátil na místo brusle a zhasl světla. Pak tě vzal za ruku a vydali jste se zase cestou, kterou jste přišli. Mávl na hlídače, který jen kývl hlavou, že vás bere na vědomí a vyšli jste ven ze stadionu.
„Tak... musím říci, že díky tobě tohle byl opravdu příjemný. Užil jsem si to.“ Usmál se na tebe zatím co tě vedl zpět k autu.
Nejspíš by tě nejraději odvezl domů sám, ale ty jsi už řekla, že raději pojedeš taxíkem a tak se ti nevnucoval.

Přidržel tě dveře a pak sám nastoupil. Odvezl tě zpět k divadlu, všimla jsi si parkoviště, pár míst už bylo prázdných, ale stále jich tu bylo dost na to aby uvnitř bylo stále plno. Kevin se na tebe zadíval. „Tak jsme tady. Doufám, že mi brzy zavoláš. Budu se těšit na to až se znovu setkáme. Doufám, že to bude brzy.“ Znovu ti stiskl ruku a pak ji políbil.
„Chceš si ode mě ještě zavolat taxi?“

Rain/ Roxy

„Neboj všechno to zvládneme.“ Usmál se. Pak jsi řekla, že se sejdete nahoře. „Co... co?“ vykoktal, ale to jsi už běžela pryč. Ale už jsi byla u schodiště a hnala jsi se nahoru po schodech.
Ani jsi se nestačila pořádně zadýchat když jsi byla v druhém patře, vyhlédla jsi ze dveří, chodba byla prázdní, plížila jsi se podél stěny až ke dveřím ze kterých vycházely zvuky hovoru a cinkání nádobí. Vešla jsi a prohlédla si místnost. Stoly s bělostnými ubrusy, květinami uprostřed nebo se svíčkami, další stoly oddělené přepážkami kvůli soukromí, skleněné lustry, lesklá dřevěná podlaha, zdi lemovaly zdobené sloupy a dlouhé, těžké závěsy tmavě červené barvy, který se hodil k podlaze.
Bylo tu pár lidí, párů sedících u večeře, ženy oblečené v krásných večerních šatech a muži pečlivě upraveni.

Uslyšela jsi kroky z chodby a tak jsi uhnula, aby mohl Gary vejít. Byl zadýchaný a zrudlý, takže šel po schodech. „Ty schody...“ vydechl. „Měl bych zase začít chodit cvičit. Jsem z formy.“ Zaklonil se a vydechl.
„Tak jo.“ Rozhlédl se. „Tak pojď krásko. Potřebuji se napít.“ Položil ti ruku na záda a odvedl tě k jednomu ze stolu ke kterému se jste se usadili.
„Takže první jídlo a pak zmrzlina? Nebo naopak? První zmrzka a pak jídlo?“ zeptal se a ještě jedno si oddychl.

Kálí

Damon pokrčil rameny. „Jen tak přemýšlím o tom, že bych tě zase někam vytáhl.“ Odpověděl a zamyšleně se zamračil.
„Jenže kam?“ zadíval se na tebe. „Ty jsi určitě už dělala všechno co jde, co? Těžko tě asi něčím překvapím.“ Sjel tě pohledem, pousmál se.
„Ale Damone! Tady jsi!“ ozval se sladký hlásek, který tobě byl ale výslovně nepříjemný. Objevila se blondýnka, sladká jako lízátko, byla to jedna z těch klasických, krásných holek roztleskávačka, fiflena a zmije, jako ze starých filmů.
„Já si říkala, kde pořád jsi. A ty se tady válíš.“ usmála se na něj a zamávala řasami. Pak se podívala na tebe. „Zdravím.“ řekla už ne tak sladce a hned zase dělala oči na Damona.
„Ale... ahoj Keydance.“ pozdravil ji Damon a posadil se na lehátku, usmál se na ní, ale měla jsi dojem že tak nějak strojeně i když možná, že jsi si to jen přála.

„Přece se furt nemůžu věnovat jen hostům. Je to moje oslava narozenin musím se také trochu bavit.“ Odpověděl.
„Ale jistě, ale přece by jsi se mohl bavit se mnou. Se mnou je zábava.“ Mrkla na něj.
„Promiň Keydance. Ale nemůžu se věnovat jenom tobě. Navíc se tu lépe seznamuji tady s Kálí, která je má nová kamarádka.“ Představil vás.
Keydance se na tebe znovu zadívala a v jejích očích jsi viděla pohrdání. Ta má nos snad ještě víc nahoru než ty.

Závody

Aha, takže se frajer přišel jen pobavit a sbalit pár koček. Ještě, že tak. Jinak bychom byli pěkně nahraní. Je to skvělej jezdec. nenápadně si oddychnu.
A brzy se mi uleví o trošičku víc. Kouknu přes rameno na Drakea, který mi osvětlí situaci. Znají se jen od vidění. Výborně. A nejlepšími kamarády se vůbec stávat nemusejí. Možná proto se tak trochu rozpačitě pousměju, když Aiden přitaká. Prosím, už jen kvůli mně…vykašlete se na to. To by mi ještě scházelo. Znamenalo by to, že bych trávila čas s oběma najednou a to mi jaksi…nevyhovuje.

„Oooh, tak ty nám budeš fandit? To je pocta.“ posměšně pozvednu obočí. Náhle vnitřně znejistím, jakmile na mě Aiden upře pohled. Vypadne z něj lichotka. Moc dobře ho znám. Určitě nejsem ani první a ani poslední holka, které to dnes řekl. I tak to ve mně vyvolá příjemný pocit. Luiso! jako na povel přibarvím svůj úsměv ironií. Jde poznat, že mu to nevěřím, ale i tak jsem schopná to akceptovat.

Nechápavě po Aidenovi střelím pohledem. Co mu je do toho? Jsem vděčná Morganově pohotovosti.
„Potřebuje to komentář?“ rozpustile prohodím k Aidenovi a chytím Drakea za ruku a vzhlédnu k němu. Mám z jeho odpovědi radost. V podstatě mě nezná, ale už o mě jeví zájem. Snad se nespálí.
„A odkdy se zajímáš o můj osobní život, tygře? To mi na tebe nesedí. Chceš roznášet drby?“ pobaveně na něj mrknu. Jsem docela zvědavá, jak se zachová. Možná je to pro něj jen nezvyk, že se chystám svým způsobem „usadit“. Kvůli práci jsem vážným známostem zrovna neholdovala.

Bar

Panák a pěkná povolná, to je kombinace, která se neodmítá. A Janette? Definice slova „bývalá“ je jasná každému. A je to opak slova „současná“, takže dívka nezůstane v mých myšlenkách příliš dlouho. Olíznu si ret, když ucítím dým z doutníků. Bohužel, nemám. Musím počkat, do zítřka. Když nad tím tak přemýšlím, to Číňanům i to zpropadené kuře prominu, když mi přichystali tolik radosti, no ne?

Zamířím k baru a pozdravím Otíka. Mávnu rukou, že jako jo, ať už je „obvykle“ cokoli. Snažím se být pochopitelně nenápadný, přejedu očima osazenstvo. Jana nikde. Ufff, to jsem si oddechl. Mary nikde. Naopak smůla. Ségra nikde – zase štěstí, kdyby tu totiž byla sama, tak by jen zapíjela žal. Nerad vidím, když se trápí kvůli těch neřádů, co ji nechaj.

„Na houby, kámo, potřeboval bych kšeft. Teda ne, že by prachy nebyly, ale prostě něco normálního bych potřeboval. Hledat mafiánskou dcerušku, synovce inženýra, který vzal dráhu a snaží se udat ukradené dokumenty za nejnovější fet, sledování mileneckého páru pro žárlivého manžela, hledání chlapa, co visí na výživném, najít ztracenou studentku, co se nevrátila na na kolej před zavíračkou, no však víš. Normální práci pro soukromé očko. Poslední dobou se na mě lepí samé ptákoviny.“

Pořádně se napiju a dám si ještě jedno kolo. Tentokrát dvojitou, ať mi to trochu vydrží a barman nemusí pořád nalívat. Jojo, játra, my už jsme spolu něco zažili...

Při zmínce o Daniele zpozorním. Zamyslím se, jestli je tohle zrovna druh zábavy pro mě na tento večer. Nakonec ale dojdu ke stejnému názoru, jako jeden bezejmenný básník (předávkoval se, našel jsem ho na střeše domu, ve kterém měl svůj bohémský apartmán): „Žena je nejlepší inspirace.“ A já inspiraci nutně potřebuju. A ženskou nejspíše taky.

Vyrazím za Danielou, klidným, pomalým krokem, stále by na mě odněkud mohla vyběhnout Jana, a to by nebylo příjemné. A navíc, rád působím sebejistě a mám čas na přemýšlení. Zašátrám rukou v kapse, kde se už delší dobu skrývá origami z červeného lesklého papíru. Růže, složená jen tak z nudy, když jsem nemohl před pár dny v noci usnout a na japonském kanálu běžel pořad o těchhle papírových skládačkách.

Danielka právě zkoumá menu, když se k ní přiblížím, což mi nahrává v k mému smělému plánu. Nakloním se přes otevřené menu a do jejího zorného pole jí vložím papírový květ.
„Květinu pro dámu?“ otážu se upřímným hlasem, kterým se snaží většinou zapůsobit po-baro-hospodští prodavači květin na muže, kteří vzali svou polovičku na večeři. Vždycky je pošlu tam, kde nohy ztrácej své hezké jméno. Žena, která nepochopí, že mi na ní záleží už z toho, že ji vezmu na večeři a věnuji jí svůj čas, která nechápe, že tihle zmetci jen využívají ženských emocí k tomu, aby mi prodali předraženou povadlou kytičku, ta mi za to nestojí.

Snad Daniela květinu neodmítne, i když je jen z papíru?

Pozdní noc - Zase zpátky u divadla

Usmála jsem se na něj. Líbil se mi tento laškovní styl, se kterým jsme začali. Byl nevinný, ale velice hezký.
Dojela jsem tedy k okraji mantinelu a jako první vykročila z ledu na pevnou plochu, neboť Kevin byl gentlemanem i nyní a pustil mne před sebe. Jako baletka jsem po hranách bruslí došla až k místu, kde jsem zanechala své boty na podpatku z oné noblesní akce a sedla jsem si k nim na lavičku.
Z bláta do louže, pomyslím si ironicky, když povoluji vázání a vyzouvám brusle, abych nohy vzápětí vsunula do těch sexy lodiček.
Zatímco jsem seděla, sledovala jsem, jak Kevin vrátil boty na místo a zhasl, aby se ke mne mohl vrátit a jak otec vyzvedává své dítě, mne vzal za ruku. Avšak v tom stisku nebylo nic otcovského.
Usmála jsem se krátce na hlídače, který se potutelně usmíval sám pro sebe a společně jsme vyšli ven na čerstvý vzduch. Již se notně ochladilo, ale přesto zde bylo tepleji než tam vevnitř. Zhluboka jsem se nadechla čerstvého vzduchu.
“Já také. Mnohem více než v místě, do kterého jsem za zábavou původně přišla,“ řeknu zlehka a mile se na Kevina usměji.
Šla jsem zpátky k jeho autu, kde mi přidržel dveře a já jsem opět přisedla. Ani jednou se cestou nezeptal, kde bydlím a já to ocenila. I Popelka měla nějaké tajemství. A já s tím svým nechtěla jen tak vyrukovat. Kdyby věděl, kdo je mým otcem, jistě by již věděl kým jsem já.
“Ozvu se, slibuji. Existuje pár důležitých věcí, které se odložit nedají, ale také hromada těch, které počkají,“ promluvím a tím dávám nám oběma naději, že se uvidíme velice brzy.
Sleduji jej zdrženlivým pohledem, neboť mám pocit, že by v něm toho mohlo být mnohem víc. Přesněji to, co se celou dobu bojím vyslovit. I byť jen sama před sebou.
“Nebudu Tě již víc využívat. Krom toho, číslo mám uložené ve svém mobilu,“ odpovím na jeho další otázku a jsem ráda za to, že je obyčejná, jako jedna z mnoha.

Luisa (Lulu) Cooper

Aiden se upřímně zasmál. „Máš mě prokouknutého. Ano... něco takového. Ale rozhodně ne drby. Jen jsem chtěl ostatním povyprávět jak se máš. A tak... tu a tam rádi zavzpomínáme na staré časy.“ mrkl na tebe.
„No a jestli potřebuji komentář... no jen mě zajímalo co ty na to. Takže můžu bez ostychu říci, že máš známost?“ kývl na Drakeho.
Drake byl trochu zmatený, nejspíš ho zajímalo o čem to mluvíte, kdo má být „ti ostatní“ o kterých Aiden mluvil.

„Když už tam mluvím o starých časech. Máš volno v sobotu? Joe má narozeniny a tak pořádáme menší oslavu. Vsadím se, že by byl rád kdyby jsi se tam objevila. Tedy... on o té oslavě neví. Však víš že by se tomu bránil. Takže je to překvapení.“ mrkl.

Rick O`Shela

Otík se ušklíbl a postavil před tebe whisky bez ledu. „Kámo... buď rád, že vůbec nějaké kšefty máš. I když jsou to blbosti. Prachy jsou prachy. Bez nich se můžeš jít klouzat.“
Tiše se zasmál, když jsi vyrazil za Danielou.

Našel jsi Danielu jak se sklání nad menu, většinu stolu měla pokrytý papíry jak se snažila poradit s účetnictvím.
Když jsi se k ní skoro přikradl a strčil pod nos origami růži, trochu se polekala a trhla sebou, vzhlédla s očima velkýma jako talíře a černýma jako noc, skoro jsi se v nich viděl.
Pak se její rty červené jako jahůdkami stočili do úsměvu. „Ricku... Ahoj. Děkuji. To je od tebe milé.“ řekla a vzala si od tebe růžičku. Prohlédla si ji, byla praktická žena, sáhla do kabelky odkud vytáhla spínací špendlík propíchla kousek papíru a připnula si růži na blůzu. „Je moc hezká.“ řekla a znovu se na tebe zadívala.

Na sobě měla bílou blůzu z pod které lehce prosvítala podprsenka, když se víc nahnula a látka blůzy se ji přitiskla k tělu. Krátká černá sukně nad kolena ji těsně obepínala boky a na nohou měla lodičky i když jednu měla zutou a opírala si ji o druhou. Přes židli měla přehozené černé sako, zdálo se že dneska měla asi hodně počítání.
„Jak se máš? Přišel jsi mě vysvobodit z téhle otročiny?“ šťouchla tě jemně tupým koncem tužky.
Mávla na Otíka a ten ji za chvíli poslal po vznášejícím se tácu džus říznutý trochou vodky.
„Otík má v tom takový bordel. Že to trvá vždy hrozně dlouho než to všechno propočítám.“

Arrayah

„Už se budu těšit.“ usmál se a pustil tě. „Tak dobře. Počkám než odjedeš.“ řekl. A tak jsi zavolala taxi. Kevin s tebou vystoupil ven z auta a čekal na tvůj odvoz.
„Víš... já se klidně nechám rád využívat, pokud by to znamenalo, že se tak více a lépe seznámíme.“ usmál se na tebe.
Za chvíli přijelo taxi, smutně si povzdychl a znovu tě vzal za ruku. „Dobrou noc, Arrayah.“ rozloučil se s tebou a po chvíli váhání tě rychle políbil na tvář.
Pustil tě a nechal tě nastoupit do taxiku, ještě ti zamával a už jsi se vzdalovala, viděla jsi ještě jak se vrací ke svému autu a pak ti zmizel ze zorného pole.

Když jsi se vrátila do domu v jediném okně ve kterém se svítilo byl pokoj tvého otce, ale bylo slabé takže byla rozsvícena jen lampička, nejspíš jak tam u něj seděla Daniela.
Vplížila jsi se do domu a odešla do svého pokoje, kde jsi se převlékla do noční košile než jsi se odešla podívat před spaním na otce. Ten spal, sice při vydechování vydával slabý sípavý zvuk, ale nekašlal a ani nechrchlal. Daniela seděla v křesle u knížky a podřimovala, probudila jsi ji a poslala spát. Nijak neodporovala, byla příliš ospalá a odešla. Zase jsi si zapnula svou vnitřní vysílačku která tě v případě potřeby upozorní že s otcem je něco nepořádku, zhasla jsi a vydala jsi se zpět do postele. Vydala jsi se spát. Vlastně se ti nikdy nic nezdálo, víš co to jsou sny, ale sama žádné nemáš i když občas se probudíš s pocitem že se ti něco zdálo, ale vždy to byl jen pocit.

Když jsi se ráno probudila na stolku tě čekala snídaně a tvé šaty po matce byli pryč, Daniela si určitě všimla že nejsou úplně v pořádku, tak je nejspíš opravila a odnesla na místo.
Zaposlouchala jsi se do vysílačky a zkontrolovala otce, stále ještě spal, to bylo dobře, čím více spánku tím bude silnější.
Poznala jsi také že se už i bratříček probudil, poznala jsi to podle slabého zvuku hudby, který byl slyšet i přes tlusté stěny. On si vždy dává hudbu hodně nahlas aby ho to po ránu probudilo, jako kdyby to studená sprcha nezvládla ještě lépe.

Restaurace - s Garym

Jen těžko se probírám z okouzlení onou místností, kroky z chodby zaslechnu jen mlhavě, ale přecijen spíš instinktivně ustoupím stranou. Teprve až když Gary promluví, proberu se zcela a otočím se k němu. Nejdřív pozvednu obočí, ale když vidím, jak je rudý jako rak a zadýchaný, zlehounka vyprsknu smíchy, naštěstí to stihnu zdusit dlaní a po chvilce se uklidním.

"To tedy měl." přikývnu s hraně vážným výrazem.

"Já se ani nestihla zadýchat... ty ostudo..." mrknu a krátce vypláznu jazyk, pak mu velmi něžně zavrtám prst mezi žebra a i když jen krátce, citelné to rozhodně bylo. Sama nevím, co to do mě vjelo, ale z nějakého důvodu jsem byla jaksi rozjařená, snad dokonce až rozzívená. A nijak jsem si s tím nedělala hlavu. Možná ten běh do schodů a kratší dech přecijen způsobily, že...

Krásko? zadívám se na něj s tichým otazníkem v očích, ale to už mi přiloží ruku na záda a vykročí k jednomu ze stolů. Pohodlně jsem se usadila a rozhlédla se po ostatních lidech kolem. Zas jsem si přišla v té blyštivé nádheře jak šedá myšička.

Krásko....? zalichotilo mi to a zároveň mírně uvedlo do rozpaků. Tohle nebylo od otce nebo strýčka... Tohle bylo od prince. Mého prince na kolečkových bruslích.
Trochu zasněně se pousměji, teprve pak mi po Garyho tázavém pohledu dojde, že se asi na něco ptal.

"Hm?" zcela nelogicky se nejdřív trochu zmateně rozhlédnu kolem, než očima sklouznu zpátky ke svému společníkovi.

"Promiň... Můžeš ještě jednou?" poprosím, aby mi zopakoval, na co se ptal. Když tak po povzdychnutí učiní, kývnu a chvilku se zamyslím.

"Hmmm, těžké rozhodování. Když nejdřív zmrzlinu, tak se obávám, že nezbude místo na večeři. Ale zas i naopak.... Hm, dávají tu poloviční porce? Myslím normálního jídla. Pokud ano, tak je to vyřešené..." snad až nedočkavě si poposednu, počkám, až nám přinesou jídelní lístky. Nakonec si vyberu pěkně tučné jídlo - opékané brambory, k nim ještě hranolky, tatarskou omáčku a smažený sýr. Už z letáků jsem to chtěla vyzkoušet, tak uvidíme, jak to bude chutnat. Doma něco takového odmítali vařit, protože to skutečně nebylo zdravé. Ale jednou za čas... to přeci nemůže škodit.
Spokojeně jsem se usmála a opřela hlouběji do židle. Jen tak z dlouhé chvíle začla jemně houpat nohama, nakonec očima sklouzla k okraji ubrusu a uhladila ho konečky prstů. Nějak jsem nevěděla, co říct, jen občas vzhlédla ke Garymu a tak nějak automaticky se současně s tím usmála a zas sklopila víčka.

Závody

Chápavě se usměju. „To vám nemám za zlé. Taky si občas zavzpomínám. A není to přece konec světa…sem tam se i potkáme, jako třeba teď.“ zadívám se na Aidena, jehož přítomnost ožibuje spoustu vzpomínek. Opět se mi začíná stýskat po práci i těch lidech. To není fér. Zrovna, když se mi to hodí nejméně.
Potom chce Aiden vědět, zda se dá Drake označit jako známost. Naoko se těžce zamyslím a ukazováčkem si poklepu na rty. „Mmm, i tak se to dá říct. Nápadník je to určitě.“ mrknu na Morgana a uculím se.

„Plánujete oslavu? Paráda.“ zazubím se. „Můžu potvrdit, že o ničem neví. Dnes jsem si u něj byla vyzvednout motorku a o párty se nezmínil.“ dám si jednu ruku v bok. „A nezapomeňte pozvat tu jeho slečnu. Prý je to vážné.“ upozorním Aidena. „Jinak se mnou počítejte. Doufám, že se mi ještě ozveš s bližším infem.“ maličko varovně svraštím obočí. Vůbec by se mi nelíbilo, kdyby mě z toho vynechali.
Na chvilku se odmlčím. Dívám se střídavě z jednoho na druhého a rozhodnu se, že bude nejlepší, když se s Morganem na chvilku vzdálím. Už jen kvůli jeho nechápavému kukuči.
„Omluvíš nás, tygře?“ prohodím, zatáhnu jemně Drakea za ruku a zastavím se u Aidena. Poplácám ho po pevném holém břiše a ušklíbnu se. „Uvidíme se později.“ s těmito slovy odtáhnu vrabčáka pryč.

Posadím se na zem do tureckého sedu stranou od všech. Záleží mi na troše soukromí. Zhluboka se nadechnu a plácnu se do kolen. Usměju se na Drakea. Nad námi se vznáší spousta otazníků. Usoudím, že bych mu měla o sobě něco povědět. Je dost možné, že si pak svůj zájem o mou osobu rozmyslí. Bude lepší to vybalit hned na začátku. Později by to mohlo bolet.
Mávnu rukou. „Aiden patří do party lidí, kteří pro mě stále jsou jako má rodina…známe se dost dlouho a zažili jsme spolu spoustu věcí.“ zastrčím si pramen modrých vlasů za ucho. „Všechny nás spojuje minimálně jedna věc…“ promnu si rty „…jsme lovci.“ tiše tlesknu a zadívám se na Morgana, jak na to zareaguje. „Ve svých začátkách jsem udělala hodně věcí, na které nejsem pyšná…ale nikdy bych nevolila jinak.“ propletu si prsty.

Konec jedné pohádky

Vřele jsem se na Kevina usmála tím úsměvem, který mu jasně musel říkat, že já se už těším dnes. A budu se těšit taky každou další chvíli než se opět setkáme, avšak nahlas jsem neřekla vůbec nic.
“Pokud by to znamenalo, že tě zdržuji, nemusíš to dělat. V blízkosti je stále hodně lidí, nic se mi nestane,“ promluvím, ale samozřejmě jsem velice ráda, že Kevin toto odmítne. Každá chvíle s ním mi je velice drahá a já si každou chvíli připadám jako větší blázen. Blázen, který stále nechce použít to jasné slovo, které se mu vkrádá na mysl – zamilovanost.
Vystoupila jsem tedy z auta a v kabelce jsem vyhledala mobil, přičemž jsem se však ujistila, že kartička s Kevinovou vizitkou je stále na místě a já ji ani náhodou neztratila.
“Myslím, že poznávat se můžeme i bez toho, aby to bylo pro někoho nevýhodné,“ poznamenám a dám jasně najevo, že nerada něco někomu dlužím. Že nejsem zvyklá být někomu vázána a chci být brána jako rovna. Ale přesto se ráda nechám hýčkat, když na to přijde.
“Dobrou noc i tobě, Kevine. A děkuji za ten nádherný večer,“ řeknu a abych ukončila ono rozpačité loučení nasednu. Usměji se na jeho mávnutí a sleduji jej pohledem až do chvíle než mi zmizí z dohledu. Poté si i já neurčitě povzdechnu.

Zaplatila jsem tedy řidiči a vydala se domů. Pohlédla jsem vzhůru a viděla, že v pokoji otce se stále svítí. Daniela jako vždy udělala přesně to, co slíbila. Neodešla od něj ani na chvíli, abych se já mohla bavit.
Promiň otče, že ti budu lhát. Ale dnešního dne toho ani v nejmenším nelituji, pomyslím si, a tak místo toho, abych se tvářila kajícně a zahanbeně se sama pro sebe usmívám.
Co nejtišeji projdu do svého pokoje, kde se převleču a navštívím i koupelnu, abych se připravila na noc. Hned poté se vydám do otcova pokoje zkontrolovat, zdali je vše v pořádku.
Podmračeně jsem sledovala otcův spánek, avšak spal klidněji než dny předtím. Přeci mi jeho zhoršující se stav dělal starosti.
Jak může být William tak slepý a bezstarostný? Copak to vážně nevidí? napadne mne, ale dál se jím nezabývám. Probudím jemným dotykem Danielu a s děkovným úsměvem ji pošlu spát. Zaslouží si mnohem pohodlnější polohu než zde, na židli.
Sedla jsem si na chvíli k jeho posteli a zapla si v uchu vysílačku, abych veškerou péči o něj přenesla na svá bedra, načež jsem vstala a zlehka jej políbila. Poté jsem zhasla a než jsem z pokoje odešla, ještě jednou jsem se rozhlédla místností, zdali je vše v pořádku.

Dlouho jsem nemohla usnout, neboť jsem spíše nemohla přestat myslet na Kevina. Tak dlouho jsem o něm přemýšlela, až jsem nakonec usnula. A pak náhle… bylo ráno.
Vím, že se mi nic nezdálo. Tak jako každé noci, ale přesto mám pocit, že jsem na něj myslela i ve spánku. Jako bych i viděla, o čem se mi zdálo. Ale to vše byl jen pocit. Ostatně jako vždy.
Rozhlédla jsem se pokojem a vše bylo uklizené a veškeré stopy po mém nočním výletě byly pryč.
Nemohla jsem si přát lepšího komplice než jím byla Daniela, pomyslím si a posadím se na posteli. Tu si uvědomím, že pryč je vše, včetně mé kabelky. A tak hned potom, co zkontroluji, zdali je otec v pořádku a ještě spí, vstanu.
Avšak to, co jsem hledala nebyla kabelka, nýbrž vizitka v ní. A ta se zvesela válela na mém nočním stolku svou tištěnou stranou směrem ke mně. Daniela myslela na vše. A mnohem víc dopředu.
Náhle jsem zaslechla hudbu i přes tolik stěn, které nás s Williamem dělily. Měla jsem pocit, že si ji nepouštěl jen proto, že by muziku tolik miloval, jak tvrdil, ale hlavně proto, aby mne probudil. Věděl o mém citlivějším zvuku. Ale tohle mi bylo úplně jedno. Vadila mi jeho bezohlednost k otci a nebát se jej tolik, jak se jej bojím, postavila bych se mu. Možná to jednou udělám. Jednou.

U Kulhavýho

Automaticky si přisednu, takové příjemné přijetí moc často od dívek, které mne znají, nemívám. Zdá se, že papírové růže dokážou pohnout ženskými emocemi tím správným směrem. Asi bych se měl tohle staré umění naučit, kdo ví, kdy se to bude hodit? Pokusím se na Danielu moc nezírat, ale Bože můj, vzít si tohle oblečení do baru? To s tím musí přece počítat, že ji bude nejen každý očumovat, ale i otravovat. Nějak mi není jasné, proč tu už vlastně někdo není. Že by Daniela každého rychle vyprovodila? Mám štěstí? Nebo pověstný Rickyho šarm?

„Mám se skvěle, protože jsem potkal tebe.“ Oh, pán je již i básník? rýpne si podvědomí.
„Rozhodně bych tě rád vysvobodil, ale to by musely Otíkovy počty počkat ještě jeden den. A jak ho znám, uzavírka je předevčírem, co? Takže se zdá, že tu budu muset dostatečně dlouho počkat, než to doděláš,“ usměji se na ni a spolknu poznámku o počítačích, které by jí tu práci šíleně ulehčily. Jenže ona jim nevěří. A dobře dělá! Co je jednou v počítači, nikdy nevíš, kdy to uvidí ještě někdo. Tak trochu podezírám Danielu, že dělá účty nějakým mafiánům, ti by to jistě ocenili. Žádné počítače, žádné záznamy, žádné důkazy. Že bych ji někdy jen tak ze cviku zkusil sledovat? Nene Ricky, to už zavání nějakou úchylkou!

„A pokud možno ti do toho nekecat, já vím, prostě si tady budu tiše sedět a pak se podíváme na to vysvobozování z šedé nudy účetního dne,“ mrknu na ni. Mezi tím očima přejedu každý detail jejího oblečení i těla, nejlépe, když se nedívá.

Rain/Roxy

Odfrkl si. „Já se nestydím. Kdyby ano tak si nepřiznám, že bych s tím měl něco dělat.“ ohradil se, ale usmál se.
Když jsi nedávala pozor a požádala ho, aby svá slova zopakoval, tak se znovu usmál a zopakoval svou otázku.
„Ano... jistě tu budou mít poloviční porce.“ přikývl a vzal si jídelní lístek od číšníka, podal ho i tobě a zeptal se na pití.
Gary si řekl o minerálku s citronem, jen co jsi řekla co chceš ty vzdálil se.
Gary si prohlédl jídelní lístek, ty jsi se ani dívat nemusela, měla jsi vybráno. Když se číšník vrátil objednal si lososa, když jsi řekla svou objednávku překvapeně se na tebe zadíval a pak se znovu začal usmívat a změnil svou objednávku na sýrovou pizzu.

„Překvapila jsi mě.“ řekl a podepřel si rukou bradu. „Většina lidí tohle místo využívají k tomu ochutnat nějaká ta... noblesní jídla. Zatím žádná žena s kterou jsem tu kdy jedl si neobjednala něco jako hranolky a smažený sýr.“ přinesli vám pití. V jeho minerálce plavalo kolečko citronu, napil se.
„Jinak... přemýšlela jsi o té práci?“ zeptal se.

Luisa (Lulu) Cooper

„Neboj. Ta je už pozvaná. Koná se to u nás na základně, je to pořád na stejném místě.“ zaváhal. „Slyšel jsem o tom, že Joe chce už jít na odpočinek. Zrovna dostal zelenáče na starost, zaslechl jsem něco o tom, že jen co ho zasvětí, zabalí to úplně.“ potřásl hlavou.
„Jinak jasně. Neboj pošlu ti přesnej plán.“ když jsi mu řekla, že se potřebuješ vzdálit usmál se a kývl ti na pozdrav, také Morganovi.

Drake se tebou nechal odvést a posadil se vedle tebe, mlčky čekal na to co mu chceš říct.
Když jsi se mu přiznala, že jsi lovkyně zadívala jsi se na něj, aby jsi zjistila co on na to.
Povytáhl překvapeně obočí a pak se zase zamyšleně zamračil, nakonec pokrčil rameny. „To je fajn.“ zazubil se na tebe.
„Kdysi jsem se k vám taky chtěl přidat. Ale neměl jsem na to žaludek. Když jsem viděl jednou jak dostali Avatara... bylo to na mě moc. Vím, že to jsou stroje, ale vypadalo to, jako vraždění i to tak znělo. Nic proti Lovcům nemám, ale dělat bych to nemohl.“ objal tě kolem ramen a přitáhl k sobě.
„Ale mohl jsem si to myslet.“ znovu se zazubil. „Už od pohledu jsi divoška a drsňačka.“ pohladil tě po paži.

Arrayah

Když jsi vstala odešla jsi do koupelny, nasnídala se a oblékla. Napůl jsi poslouchala otce, který se vždy během této doby budil. Vyšla jsi na chodbu, tady byla hudba slyšet hlasitěji, ale nevšímala jsi si toho a šla do kuchyně za Danielou aby jsi ji odnesla nádobí.
Daniela seděla u stolku a popíjela kávu, snídani už měla pro všechny hotovou, tak si dávala krátkou přestávku. Pila černou kávu, jednou jsi to zkusila, ale vůbec ti to nechutnalo.
Usmála se na tebe a vzala si od tebe nádobí, které hned naskládala do myčky a umělý tác dala do dřezu.
„Dobré ráno, Arrayah.“ pozdravila tě a zase se posadila.
„Tak se posaď a pověz mi jak jsi se měla? Musíš mi všechno hezky říct.“ usmála se a mrkla na tebe.
„Mám dojem, že máš co povídat.“ nejspíš narážela na tu vizitku. Když jsi si sedala uslyšela jsi, že tvůj bratříček konečně ten rámus vypnul.

Rick O`Shela

Znovu se usmála, když jsi ji zalichotil, a pak si povzdychla. „To máš tedy pravdu. Navíc mu trvalo dvě hodiny než našel všechno potřebné a mám dojem, že stejně ani nenašel všechno. Zblázním se z něj.“ poklepala si tužkou do dlaně.
Zadívala se na tebe. „No když budeš mít dost trpělivosti. Tohle by mohlo trvat ještě dlouho, když to vydržíš, tak ti za to osvobození budu opravdu vděčná.“ znovu se sklonila nad papíry. Všiml jsi si, že má podprsenku s krajkou.

Pozoroval jsi ji při práci, buďto se mračila nebo měla kriticky povytažené obočí, tu a tam okusovala konec tužky, také vzdychala, což se ti poměrně líbilo.
Tu a tam jste spolu chvíli mluvili, ale jinak jsi ji nechal pracovat. Zaklapla blok skoro o dvě hodiny později.
„Tak... řekla bych že to mám hotové. Promiň, že to tak trvalo. OTO!“ zavolala, všechno posbírala. „Počkej chvíli.“ požádala tě a odešla za Otou, který se tvářil skoro nešťastně.
Odešla k němu a chvíli s ním mluvila, podle toho jak mávla tu a tam rukama ti bylo jasné, že mu vynadala za to jak si ty účty vede.
Nakonec se ale k tobě vrátila a s povzdychnutím se posadila na své místo. „Tak... konečně klid. Snad příště bude to mít v lepším stavu.“ vytáhla z pod stolu brašnu do které si nastrkala svoje věci a dopila pití.
„Konečně klid. Myslela jsem, že dneska vůbec neskončím.“ pohlédla na hodinky.
„No... ale není nijak pozdě. Bála jsem se že to nestihnu ani do půlnoci.“ zase se na tebe zadívala.
„Tak... co to osvobození? Teď by se mi nějaké rozptýlení hodilo. V hlavě mi pořád ještě víří samé čísla.“