Monster Hunt
hrálo se Kromě víkendů
od: 08. října 2014 10:51 do: 26. května 2016 12:39
Dobrodružství vedl(a) Gor Silverarm
| |
 | Chceme vás! Potřebujete peníze? Máte rádi nebezpečí a nevadí vám že budete mít životnost jepice? Chcete cestovat po celém světě na místa která běžný člověk nespatří a poznat pravdu o tom co je tam venku? Pak jste náš člověk! Přesně tak nějak by vypadal náborový leták lovecké agentury. Naneštěstí nic takového nemají. Pracují v utajení aby lidé nepodlehli panice. Zachraňují lidi a nečekají za to díky (kromě finančních odměn od světových vlád nebo obeznámených soukromníků). V čem vlastně spočívá jejich práce? To je jednoduché. Loví monstra. Vše co ohrožuje občany občas i ty kteří chtějí soukromí sběratelé. Záleží jen na domluvě a morálce týmu. Mezi lovce se dostanou většinou ti kteří se prokážou schopností přežít tváří v tvář v nebezpečí. Přeživší dostanou tři možnosti, buď se přidají do nekonečného lovu, budou držet jazyk za zuby nebo budou odstraněni. Co nabízím? Jedná se o RP ze současnosti plné nadpřirozených bytostí ze všech koutů světa a legend. Postavy se dostanou do role lovců pracujících v týmu na jednotlivých misích. Nepůjde jen o akci ale i o sociální interakci mezi skupinou psychopatů, bláznů, fanatiků a militaristů. Co hledám? Hráče kteří jsou ochotni napsat cca jeden příspěvek během všedních dnů (víkendy si zabírám pro jiné aktivity :-p). Nebudu si říkat o minimální délku příspěvků, záleží na situaci, ale požaduji kvalitu. Zajímavé charaktery postav. |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro Dvojice agentů které se ti nikdo neobtěžoval představit vyšla ze stroje těsně před tebou. Je slunný den a obloha blankytně modrá. Jako by svět kolem rozhodl ignorovat fakt že se vše pokazilo. Na ranveji už čekal vůz, černé terénní auto. Na kapotě seděl muž v barevné košili s krátkým rukávem odhalujícím vypracované svaly. Pokuřoval cigaretu a pohrával si s benzinovým zapalovačem když uviděl agenty schoval ho do kapsy šortek a seskočil na zem. Bez pomoci rukou posunul kuřivo do pravého koutku a v hustém černém vousu se objevil úsměv. "Tak koukám že jste konečně přivezli zásilku." pokývl směrem k dvojici. "Nastup si mladej, já tu s pány vyřeším pár drobností." ukázal na auto. Trvalo asi deset minut kdy s kyselým obličejem hovořil s vládními agenty. Mezitím stihl vykouřit další cigaretu a začít se mračit. Když nastoupil na místo řidiče a rozjel se kývl na tebe, "Nezávidím ti jejich společnost, nesnáším ty vládní patolízaly." Odfrkl si a pootočil knoflíkem na rádiu. Interiérem auta se začala rozléhat tvrdá hudba. "Abych ti ušetřil práci, na nic se mě nevyptávej. Nesmím ti nic prozrazovat. Všechno se dozvíš na základně. Navíc nemám rád když mi někdo kecá do řízení!" Cesta po pobřeží probíhala vcelku idylicky a jediné nepříjemné představovala rozbitá klimatizace a zvětšující se kruhy potu v podpaží. Vousáč asi po hodině odbočil z hlavní cesty na těžko postřehnutelnou lesní asfaltku. Tvé vycvičené oko vojáka zpozorovalo mezi stromy několik bunkrů a sledovacích kamer. Po deseti minutách se les rozevřel a odhalil kamennou zeď za níž se rozkládalo vskutku rozlehlé sídlo. Jediné co narušovalo dojem prastarého domu rodiny angličanů byli strážní věže chránící perimetr. Tvůj společník dálkovým ovládáním otevřel bránu a navedl vůz ke garážím. Před nimi zastavil a ukázal na kamennou stavbu připomínající vojenskou ubikaci. "Tak jsme tady. Nováčci se mají sejít a počkat na starýho. Tam uhasíme vaši zvědavost po záhadách." zakřenil se "Tak padej ať si můžu dát padla." rozloučil se, počkal až si vezmeš věci a dupl na plyn. Zůstal jsi sám na příjezdové cestě... |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro Doopravdy tě překvapila. Kdo by také čekal že uprostřed amerických lesů obklopujících pobřeží nalezneš viktoriánské sídlo které svou rozlohou vyráží dech. Trochu tě irituje že tě drží v domácím vězení než dorazí nová skupina rekrutů. Pokoj do kterého tě ubytovali se ale vyrovná luxusnímu apartmá. Rozložitá postel, mohutné skříně a koupelna velikosti menšího obývacího pokoje. Je vidět že lovci jsou velice dobře placená instituce. Okna vedou do zahrady kde vidíš den co den lidi kteří snad všechen svůj volný čas tráví cvičením. Celý objekt je obehnaný kamennou zdí přes kterou by se snad nedostala ani středověká armáda. Navíc v pravidelných intervalech stojí strážní věže ve kterých se střídají stráže. Na to jak se lovci zdáli srdeční a veselí žijí až ve vojenském režimu. Jediná osoba se kterou jsi krom televizního příjmu v kontaktu je velitel jednotky lovců se kterou jsi se setkala. Milý chlapík s anglickým přízvukem. John Barrington. Má téměř dva metry a obličej se k jeho vzrostlému tělu absolutně nehodí. Milé modré oči, blond krátké vlasy a dolíčky při úsměvu který je vidět velice často. Jeho přítomnost je příjemným zpestřením alespoň když pravidelně nosí jídlo. Je vidět že kuchař je osoba na svém místě. John se stejně vyhýbá jakýmkoliv pracovním tématům. Zdá se ale že dnes se konečně situace pohnula z mrtvého bodu. John přišel se svým úsměvem mimo "jídelní" čas. "Tak je to tu. Dorazili všichni nováčci a šéf si váz pozval na svou řečnickou soutěž." šklebí se "Pojď za mnou. Konečně se začnou věci hýbat a dozvíš se víc." odvede tě chodbou až k centrálnímu schodišti které vede do vstupní haly. Celý dům je naproti archaickému zevnějšku vybaven velice moderně a prakticky. Provede tě dvojkřídlými dveřmi z dubového dřeva na příjezdovou cestu. "Jdi táhle do té budovy a počkej na ostatní." ukáže na menší kamennou stavbu připomínající ti bunkr. "Přeji hodně štěstí. Snad se potkám už jako rovný s rovným" poplácá tě mohutnou rukou po zádech a zmizí zpět v domě. |
| |
 | soukromá zpráva od Dr. Hildegarda Fuchs pro |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro Po příjezdu jsi byla odvedena do jednoho z pokojů v sídle. Bylo ti pouze řečeno že musíš počkat na ostatní nováčky do té doby ti nebude nic prozrazeno. Čekání bylo úmorné, jediné co ti v pokoji, který byl sice luxusně zařízený a prostorný mohlo přinést rozptýlení byla velká televize a pravidelné návštěvy nemluvného mladíka s podnosem jídla. Pokrmy byli výborné a bylo jasné že kuchař je velice schopný a na surovinách se nešetří. Z okna bylo vidět do zahrady která sloužila zároveň jako tréninkové centrum. Bylo vidět že lovci cvičí víc než dost téměř v jakoukoliv denní hodinu někdo běhal, šplhal nebo překonával připravené překážky. Možnost fyzického vybytí byla vskutku hodná závisti. Dnes po obědě konečně přišla dlouho očekávaná chvíle. Mladík co tě dostal na starosti přišel s jídlem. "Dnes přijedou ostatní a stařík vám představí práci. Počkám až dojíte." Řekl a stoupl si za dveře. Když jsi pojedla provedl tě sídlem. Zatím jsi tou cestou šla jen jednou ale jak dům vypadá archaicky zvenčí uvnitř je vybaven až překvapivě moderně a účelně. Projdete spletí chodeb po schodech do vstupní haly tam už čekají jen dvojkřídlé vstupní dveře a pak svěží vzduch venku. Od Brány vede dlážděná příjezdová cesta kolem vchodu až k místu kde si myslím že se budou nacházet garáže i když jsi je neviděla. "Počkejte tam." ukáže ti tvůj bezejmenný průvodce kamennou budovu která trochu připomíná vojenské ubikace. Když se mladík odvrátí k odchodu ještě se přes rameno otočí. "Hodně štěstí..." |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro Základna lovců byla na rozlehlém pozemku obklopeném vysokou kamennou zdí střeženou několika strážními věžemi. Bylo vidět že lovci dbají na své bezpečí. Za branou byla vila viktoriánského stylu, vskutku obrovská. Pozemek kolem vypadal že je určený zároveň pro rekreaci i cvičení. Viděl jsi skupinky běžců starající se o svou fyzičku i umělé překážkové dráhy na kterých se cvičilo překonávání terénu. Dodávka s heknutím zastavila a všichni se z ní vyrojili. Na tvářích tvých spolucestujících se zračilo jasné uspokojení z volného prostoru. "Tak jsme tu." pronesl zjevné velitel skupiny kterému všichni říkali Rex, vysoká gorila s holou hlavou a popáleným obličejem. Vždy tě na něm fascinovalo že se svými těžkými zbraněmi zacházel se stejnou lehkostí jako ty s čepelí. "Počkej uvnitř tamté budovy." ukázal na kamennou stavbu připomínající kasárny vedle domu. "Pokud se starým půjde všechno dobře můžeme tě večer zapít jako nového lovce" zašklebí se a ťukne tě pěstí velikosti kladiva do ramene. "Hodně štěstí." podotkne nakonec a vydá se směrem k hlavním dveřím vily. |
| |
 | soukromá zpráva od Raien *Rei* Silver pro Seběhlo se toho tolik a já si polovinu nemůžu vybavit. Nebo nechci. Všechno je nejasné, rozmazané, ale živé až moc. Chtěl bych, aby to bylo jinak. Abych zemřel já, místo... nich. Když jsem se zotavoval, měl jsem hodně šanci přemýšlet. I tak jsem ale nemohl přijít na to, co se vlastně stalo. A co se mohlo stát. Pamatuji si, že někdo přišel do mého pokoje. Nebyl jsem v normální nemocnici, ani ve vojenské. Tady dělali spoustu testů. Možná vím proč, ale raději nehádám. Jednoho dne přišlo několik mužů. Jeden mi hodil na postel složku. Moc si toho nepamatuji. Jen jeho slova. Že buď tohle nebo vězení. A slova natištěná vepředu. Lovci. Vlastně jsem byl rozhodnutý už od začátku. I když se mi nikdo neobtěžoval něco vysvětlit, pochopil jsem. Moji rodinu zabilo monstrum. A já můžu zabránit aby se něco podobného stalo znovu. Pořád nevím, co se bude dít. Na mlčenlivost a blbost agentů už si zvykám. Měl jsem s nimi co dočinění už předtím, ale ne v takovém rozměru. Myslí si, že jsou nejdůležitější ze všech. A já jen sedím a koulím očima. Dívám se na mraky pod sebou a přemítám o všem, jako posledních pár týdnů. Rameno mě ještě pořád bolí.. Teda spíš pálí, ale snažím se to nevnímat. I kdybych to někomu řekl, nevěřili by mi. Jak rád bych se prošel, proběhl nebo něco dělal. Ale za prvé je to letadlo tak malý, že bych tu neudělal ani stojku a za druhé bych před těmi agenty vypadal ještě blběji, než si o mě myslí. A tak jen sedím a tuhnou mi svaly... Když jsme přistáli, já si uvědomil jak moc nenávidím létaní jiným prostředkem než vojenskou helikoptérou. Nevím, nějak jsem si na ni zvykl. Nasadil jsem si odkaz a rozhlédl se. Nepoznávám to tu. Jak bych taky mohl? Proč já vůl nesledoval, kam letíme? No, teď už to je jedno. Hodil jsem si na záda batoh a vydal se do rukou muže, který přijel autem. Líbí se mi. Připomíná mi našeho seržanta. Ten taky rád řval. A kouřil. Mě osobně to k srdci nijak nepřirostlo. Spíš jsem na to alergický. Ani Annie to neměla ráda. A taky se mi nelíbí, jak mě nazývá. "Zásilka" a "mladej." Já mu budu brzy říkat přerostlá fabrika. Cesta byla příjemnější, než jsem očekával. Zase jsem nedával pozor kam jedeme a dokonce se mi podařilo i usnout. Před těmi agenty abych se bál i nadechnout. Když jsme dojeli na místo, připomenulo mi to sídlo jedno hodně podobné, kde jsme dělali zátah na drogové dealery. Já byl sniper, kontroloval jsem východy, ale i tak se mi podařilo schytat kulku do lýtka. Při té vzpomínce jsem se usmál. Role mariňáka mi vždycky seděla líp a byl jsem za ni i víc oceňován. Ten muž zmizel a já zůstal sám s batohem na cestě. No, co teď? Skoro nikdy jsem nechodil někam, kam nemám. Ale na slunci se mi stát nechce, nehledě na to že mě pořád víc pálí ruka. Vydal jsem se tedy dovnitř do domu a modlil se, aby mě někdo nezastřelil/ neseřval/ nevyhodil. Ne, že by mi to nějak vadilo, ale nebyl by to hezký start. |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro To vše se stalo před týdnem. Pak následovala cesta přes Afriku a podivným soukromým letadlem přes oceán. Ke svému překvapení jsi zjistila že se jedná o vcelku příjemnou sortu lidí i když mají úchylku na podivné drsňácké přezdívky jako vystřižené z akčních filmů z osmdesátých let. Pravda je taková že tě celou cestu spalovala nejistota a hromady otázek. Když letadlo přistálo na americké půdě nastoupili jste do transportního vrtulníku. Otázka se vršila na otázku. Vodní hladinu vystřídala lesní plocha a ta se nakonec rozestoupila a odhalila rozsáhlý pozemek ukrytý v lesích obklopený vysokou kamennou zdí a strážními věžemi. V jeho středu se nacházela rozlehlá vila která svým stylem připomínala viktoriánskou. Kolem ní byl prostor který připomínal výcvikové středisko. Všude byla čilá aktivita. Vrtulník obkroužil to podivné skryté místo a nakonec usedl na helipad za domem. Muži z jednotky která tě doprovázela vyskákali na zem a tobě nezbylo než je následovat. "Pojď za mnou." pokynul ti velitel skupiny který si říkal Gunner. Provedl tě v rychlosti domem který byl uvnitř překvapivě moderně a účelně zařízený až přední příjezdovou cestu. "Vypadá to že jsme to stihli, pohovor pro nováčky začne každou chvilku a stařík nemá rád zpoždění. Odtud musíš sama. Konečně se zbavíš té zvědavosti. Jdi do tamtoho domku..." ukáže na malou kamennou stavbu která připomíná kasárny. "Hodně štěstí, třeba se ještě uvidíme." pokývne a zmizí zpět v sídle. |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro V místnosti je s tebou jediná osoba jedná se o fyzicky drobnější ženu ve věku kolem 25 let. Vysoká asi 175 centimetrů. Má na sobě tmavé kapsáče a triko. |
| |
 | soukromá zpráva od Mia Cavaler pro Zasněně hledím z okýnka na vodní hladinu, tak zdánlivě klidnou, ale kdo ví, co všechno se tam dole schovává. Moji mysl opět zaplní vzpomínka na tu noc.
Jako pokaždé, když jsem zůstala u vykopávek sama, pustila jsem nahlas muziku a rozvlnila se v rytmu jejich tónů. Neměla jsem být hloupá, takhle nebylo těžké se ke mně připlížit. Na druhou stranu to plašilo divokou zvěř. Dotančila jsem ke zdi, na jejímž překladu jsem pracovala. Vál příjemný chladivý vánek. Nesl můj pach směrem, kterým přišel. Uslyšela jsem hyení smích. Měla jsem dát na svou intuici, doběhnout do auta a odjet. Bylo jich tam víc? Muselo. Nebo byl tak rychlý. Otáčela jsem se různými směry, protože pokaždé se hyení řehtání ozývalo odjinud. Jako kdybych byla obklíčená. Pak jsem uslyšela, ani si přesně ten zvuk nevybavuju, bylo to jako zavytí? Najednou stál přede mnou, všechny svaly v těle se napjali, instinktivně jsem couvla ke zdi. U sebe jsem měla jen nůž, nepatřil mezi nejostřejší. Rozběhla jsem se k autu, jediným rychlím, pohybem se dostal přede mě. Není, možné aby se tam dostal tak rychle. Určitě si to špatně pamatuju. Zarazila jsem se, došle blíž já mu bodla ten nůž do břicha. Viděla jsem krev, tímhle jsem si jistá. Usmál se. Tuhle vzpomínku mám v živé paměti. Naběhne mi husí kůže, když si to vybavím. Následovala facka, upadla jsem. Byla jsem v šoku, proto jsem se nedokázala ani pohnout. Mrkla jsem a ocitla jsem se na oltáři. Co se mnou chtěl udělat? Obětovat mě? Udělat ze mě jednu z nich?
Je to přesně týden, kdy jsem se setkala… s čím vlastně? Vysvětlení, které se nabízí, je pro mě natolik absurdní, že mu nechci uvěřit. Poněkud podivné od člověka, který věří v léčivou sílu bylinek, kamenů a myšlenek. Smiř se s tím, Mio. Zcela jistě to byl hyenodlak. Přesně to přece tvrdí legendy. Žádný bůh s hyení hlavou, ale člověk, který se dokáže v hyenu měnit. No, tak vždyť si to měla celou dobu před nosem. Jsem tak hloupá. Navíc jsem mu o svých výzkumech vykecala skoro všechno, určitě ho za mnou poslali, abych nepřišla na nějakou jejich slabinu, nebo něco takového.
Ponořím se opět do vzpomínek. A pak přišla ta skupina po zuby ozbrojených mužů. Měla jsem neuvěřitelnou kliku. „Kdo to byl? Kdo jste vy? Co tady děláte? Kam utekl? Jak to, že ho nezabilo to bodnutí? Jak to, že ho ani nezpomalilo? Proč měl takovou sílu? Jste z FBI? CIA? Může mi to někdo z vás vysvětlit? Počkejte, nechoďte nikam, já s váma mluvím, chlape.“ Správně, snažila jsem se uklidnit, tím, že jsem chtěla co nejdřív přijít té záhadě na kloub.
Muž, na kterého jsem začala valit své otázky jako nezadržitelnou lavinu, se ke mně otočil a namířil na mě puškou s tím, že bude jednoduší mě zastřelit. „T…to.. to.. nemůžete, určitě vám to zakazuje nějaký předpis.“ Vykoktala jsem ze sebe. Naštěstí byl jediný, kdo mě chtěl zastřelit. Úlevně jsem vydechla. Pak mě zpovídali, pokládali mi nesmyslné otázky, stříkali na mě vodu, vzali mi krev, svítili do očí, prohledávali, vzali mi všechny moje věci. Ale jelikož jsem jim byla nucena, že se nebudu vyptávat, tak jsem se opravdu držela, nejednou jsem se nadechla a chtěla spustit, ale co když by mě opravdu zastřelili. Vždyť ani nevím, co jsou zač.
Jsou to celkem fajn chlapi a potěšili mě, tím, že mi vrátili alespoň poznámkový blok a tužku, sice jen obyčejnou, což nechápu, ale věděla jsem, že kdybych, si začala stěžovat, jistě by mi vzali i tu. Za ten týden s nimi jsem popsala asi třicet stránek, samými otázkami, ale odpovědi se mi prozatím nedostávali. To bylo něco na mě. Nikdy jsem neoplývala přílišnou trpělivostí. Abych byla schopná svůj slib dodržet musela jsem se jim mnohokrát vyhýbat, například jsem si šla dát sprchu. Někdy i šestkrát za den. Musí si myslet, že jsem totální magor do hygieny. Ne vždycky jsem se sprchovala, ale koupelna bylo jediné místo, kde mě nechávali samotnou.
Konečně jsme docestovali na místo určení. Zpočátku jsem se lekla, že mě vezou do nějakého vězení, ale když jsem uviděla vilu, jen jsem se tiše pomodlila, ať to není nějaké luxusní sanatorium pro blázny. Naštěstí, není nikdo, kdo by ti takovej přepychovej blázinec zaplatil. Poslušně jsem vyskočila za skupinou, cupitala za Gunnerem. Snažila jsem si zapamatovat co nejvíc z toho, co ukazoval, jakmile se zastavím, budu si to muset zapsat do bloku.
„Jo, jo, děkuju. Takže tam už se konečně budu moct na všechno zeptat.“ Úlevně vydechnu a potěšeně si poskočím do kroku. Ještě dva dny a praskla by mi z toho návalu otázek hlava. Udělám asi dva kroky, když si uvědomím, že jsem mu ani nepoděkovala za záchranu života. Impulsivně se otočím, rozběhnu se ke Gunnovi, naštěstí stojí stále na místě, obejmu ho a vtisknu mu pusu na tvář. Usměju se. „Moc děkuju. Však víš, za záchranu života, za to, že jste mě po cestě nezabili. Za to, že jste mě nenechali zastřelit. Vážně moc děkuju a vyřiď to i ostatním.“ Pustím jej z objetí, odejdu, ještě jednou se otočím, abych mu zamávala, mířím rovnou do té kamenné stavby.
Mám co dělat, abych se do budovy nerozběhla, přece jen mě uvidí poprvé a pokud nechci, aby se mě hned zbavili, prohlásili za blázna, nebo kdo ví co, tak musím udělat solidní první dojem. Upravím si oděv, zhluboka se nadechnu, narovnám se. Klidným krokem vejdu do budovy. |
| |
| soukromá zpráva od Dr. Hildegarda Fuchs pro |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro Místnost je velká a z větší části prázdná. Osvětlují ji mohutné stropní svítilny. Jediné vybavení tvoří půlkruh židlí, na každé z nich visí jmenovka se jménem. Jedno z nich je i tvé. Židle jsou rozestavěné kolem archaické promítačky která míří na promítací plátno. U něj stojí další dvě židle, tentokrát bez jmenovek. Nejedná se o nic pohodlného. Vlastně židle připomínají lacinou výbavu státní školy. |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro Měsíce plynuly a nakonec v úvahách a rozhovorech převážila pozitiva nabídky nad negativy. Mohlo za to i to že pátrání zamrzlo na mrtvém bodu a jakákoliv nová naděje představovala lákavé světlo v temnotách. Balení bylo rychlé a hektické. Jeden by nevěřil jak těžké je rozloučit se s domovem a vydat se do země za oceánem za nejistými vyhlídkami s podivnou skupinou lidí o kterých se vám ani přes veškerou snahu nepodařilo nic moc zjistit. Pravda, bylo zřejmé že taková skupina existuje a stojí na straně "těch dobrých". Tam ale informace končí. Občasné zmínky o jejich aktivitách jsou spíše na úrovni lokálních povídaček. Po telefonické domluvě byl čas vyrazit. Letní slunce vás uvítalo v Americe, cesta letadlem byla klidná a na letišti čekal Frank. Tentokrát už působil přirozeněji. Sluneční brýle, volná košile která skrývala podpažní pouzdro s pistolí, šortky a sandály. Popíjel z kelímku ledový nápoj a usmíval se. Přivítal vás vřele a familiárně. Pomohl Leonardovi se zavazadly do jeho auta a nakonec jste vyrazili podél pobřeží na místo určení. "Dnes je velký den nabíráme ve velkém zdá se že se šmejdi zase jednou rozlezli a přibývá případů kdy se nedá všechno zamést pod koberec. Vláda je u přeživších celkem zatvrzelá. Mlč a nech se hlídat, schytej kulku nebo zmiz. Ještě že jsme tu my samaritáni a bereme ty raněné ptáčky pod svá křídla." zachechtá se a zesílí rádio kde zřejmě hraje jeho oblíbená písnička protože si začne tiše pobrukovat. Po několika hodinách cesty stočí auto na nenápadnou lesní cestu a pokračujete mezi stíny starých velikánů. Les se nakonec rozevře a odhalí vskutku impozantní pohled. Sídlo Lovců vypadá jako viktoriánská vila s rozlehlým pozemkem obklopeným vysokou kamennou zdí. Strážní věže ruší idylickou atmosféru a stráže na nich vyzbrojení moderními zbraněmi ji doslova zabíjejí. Je ale dobrý pocit vědět že se o sebe lovci umí postarat. Frank dálkovým ovládáním otevře zdobenou železnou bránu. Ke svému překvapení zjistíte že vzory z kovu jste viděli v knihách jako ochranné symboly. Auto projede kamenitou příjezdovou cestou a zastaví před vchodem do domu. Celé místo v sobě nese nádech napětí a zároveň jistého smíření. Je načichlé ochrannou magií. "Věci si vyložíte potom přijeli jsme na poslední chvíli. Starý bude brzy vybírat mezi nováčky. Běžte tamté budovy." ukáže na kamennou stavbu která připomíná kasárny. "Nebuďte na nováčky moc zlí, hodně z nich vůbec netuší oč tu jde jen viděli nějakou potvoru která je nebo jejich blízké kousla pěkně hluboko do zadku." zašklebí se, počká až vystoupíte a odjede dál po cestě kde se pravděpodobně nachází garáže. |
| |
| soukromá zpráva od Raien *Rei* Silver pro Helikoptéra. Jak rád bych seděl uvnitř, pozoroval svět dole. U armády byl život snazší. Jen... čekat, jíst, spát, střílet. Dívám se na stroj dokud mi nezmizí z dohledu. Kdo je asi v ní? Často se nechávám unést takovými otázkami. Neměl bych. Zavrtím hlavou a vejdu do budovy. Je tu stín a chladněji než venku, což se mi hodí. Mám rád zimu, po těch letech co se pořád potím a je mi vedro. Když ale uvidím tu místnost, uchechtnu se. "To si ze mě děláte srandu? Copak jsem na nějaký vysoký?" Řekl bych si to i nahlas, ale uvidím nějakou ženu. Zatnu ruce v pěst a doufám, že to je iluze. Často vidím Annie. Jak vaří, čte si nebo jen sedí na židli. Ale tahle nevypadá jako Annie. Má kapsáče. Annie je nenáviděla. Je voják? Nadřízený? "Podplukovník Raien Silver se hlásí." Řeknu již tradičně a čekám na odezvu. Vážně netuším, co se bude dít. |
| |
 | soukromá zpráva od Leonard Redfield pro Od toho nepříjemného zážitku před lety, kdy u nás skupina tehdy ještě záhadných kultistů požádala o audienci, jsem byl značně nedůvěřivý k neohlášeným návštěvám. Na druhou stranu za tu dobu, co jsme se se sestrou ponořili do záhad a sprovodili ze světa nejednu stvůru, stanuli jsme tváří v tvář prastarým bytostem, nebo jen rozmotali další uzel na provaze nejasných záhad, přeci jen mě to zocelilo a za kliku jsem bral s větší jistotou a pevnou vůlí. A vyplatilo se to, protože nezvaní hosté, pánové v upnutých oblecích a s výrazy, že jsem jim nevěřil ani ty špatně zapnuté knoflíky na rukávech, nám nabídnuli nejenom lepší zázemí a práci, ale i něco, co jsem sám velice ocenil. A ne, nebyly to jejich sbírky textů, ale bezpečnější podmínky pro mou milovanou sestru Noru, nadanou takovými schopnostmi, bez kterých bychom to nikdy nedotáhli až sem. Přesto jsem zůstával nejprve skeptický. Bylo to moc náhlé, znamenalo to velkou změnu, my zrovna nestrádali, takže jsme potřebovali čas na rozmyšlenou, který nám i poskytnuli. Našemu rozhodnutí napomohlo mnoho faktorů, mezi nimi byl i můj výzkum ohledně dvou zbylých artefaktů. Začal stagnovat, docházely mi materiály a stále častěji se mi na mysl vracela vidina nových spisů a záznamů, které by mohly pomoci. Chtít vědět víc. Rozluštit záhadu. Byl jsem v koncích a znovu zapřádal rozhovory na téma odletu do Států. Snažil jsem se prověřit totožnost těch, co za námi přišli. Nechtěl jsem riskovat. Ale moc toho dohledat nešlo. Ne z našich pozic. Nora samotná mě začala nabádat. Pro ni to neslo víc výhod než pro mě a já si to jen potřeboval uvědomit a přestat být tak sebestředný. V červnu jsme s těžkým srdcem opustili naši rodnou Anglii. Hořce přiznám, že jsem se doteď vždy držel na ostrovech a blízkém kontinentu, než abych si dělal výlety za oceán. Snažil jsem se to celé mermomocí brát i z tohoto hlediska pozitivně. Setkání s novým prostředím, novými lidmi, novými realitami. Tu hořkost a anglickou hrdost jsem zatlačil někam hluboko, abych se neprojevoval jako hulvát. Na letišti nás však uvítal jeden z nich. Lehce výstřední vzezření jsem okomentoval jen překvapeným pohledem a za kufry poděkoval. Cestou nás uvedl do situace, která nebyla zrovna chvályhodná. Stejně jako jeho způsob vyjadřování. Jiní lidé, jiná kultura, je třeba si zvyknout, asimilovat se. “Snad za takové dobrosrdenství umí projevit dostatek vděčnosti.“ Zvednul jsem hlas tak, že to skoro znělo jako otázka, která však nevyžadovala odpověď. I proto, že by náš šofér musel kvůli ní ztišit rádio. Nejistě a poněkud zklamaně jsem se podíval v náznaku na sestru a užíval si zbytek neklidné cesty. Jakmile jsme zmizeli z městského prostředí a ocitli se v lesním porostu na staré cestě, už jsem zpozorněl. Schovaní jsou před civilizací bezpečně, to ano, zakýval jsem uznale hlavou při pohledu na pozemek a chvíli po vystoupení studoval pohledem romanticky vyhlížející vilu, v jejímž okolí bylo tolik rušivých faktorů, že se mi z toho dělalo špatně. Jako u mafiánského bosse,… prohodil jsem v duchu a hned se za to napomenul. Zůstat objektivní. A tolerovat. Všechno má svůj smysl a je tu pro jejich a teď už i naše dobro. Tomu napovídala i atmosféra a citelná přítomnost magie, kterou mi potvrdila i sestra. Šoférem jsme byli vyzváni, že jedeme pozdě a nemáme se nadále zdržovat u auta a spěšně se dostavit na nějaký ten uvítací sněm, kde se setkáme i s nováčky. Nováčci,… rekruti? Nedivil bych se, už tak je tu dost militantní prostředí. “Zajisté, děkujeme,“ kývl jsem, ale zatím se nikam rychlým krokem nehnal. Jen jsem se otočil na sestru, abych tišeji prohodil: “Vsadíme se, že skončíme jako instruktoři?“ Bylo na mě vidět, jak mě ta vyhlídka těší, čemuž napovídal i mírný poloúsměv. |
| |
 | soukromá zpráva od Nora Redfield pro Oknem prosvítaly sluneční paprsky a z nedalekého starého dubu strhával ostrý přímořský vítr poslední oranžové listy. Byl podzim. Seděla jsem pohodlně usazená v tmavě zeleném měkkém ušáku, který byl mým oblíbeným místem pro trávení volných chvilek, ať už při čtení knihy, nebo pro vychutnávání si dobrého čaje. Tentokrát to byla kombinace obou činností. Na nízkém stolku přede mnou stoupala z malého šálku vůně černého čaje a já zrovna otáčela další z mnoha stran právě rozečtené knihy. Moderní spiritualismus od pana doktora Wassona byl vcelku nudnou knihou a jistě by se také dalo polemizovat o použití slova “moderní“ pro knihu z roku 1887, ale Leo mi ji před několika dny nesmlouvavě vnutil a tak jsem tady dál tiše louskala starý text plný slovních obratů, za které by se mnozí kolegové právníci nemuseli stydět. Zrovna jsem rozpletla pokrčené nohy a nahnula se, abych upila trochu toho čaje, když se ozval zvonek. Vzhlédla jsem a nejdříve věnovala krátký tázavý pohled Leovi, než jsem opatrně odložila knihu a šla se podívat, koho že nám to sem čerti nesou. Tedy... raději ne tak doslova. Podobná přirovnání mi v posledních letech nepřišla až tak veselá. Muž, který nás přišel navštívit byl už na první pohled zvláštní a na druhý ještě víc. Na druhou stranu jsem se uklidnila, když jsem si ověřila, že to skutečně není ta sorta “lidí“, se kterou jsme měli v poslední době více než dost problémů. Angličané jsou i přes svou jistou rezervovanost vcelku přátelští lidé a my se snažili národní pověsti alespoň trochu dostát. Krátké kývnutí na Lea mu dalo jasně vědět, že je vše v pořádku a tak jsme naše nové hosty uvedli do domu. Zatímco se hosté usazovali v naší, tedy především Leově, knihovně, já jsem přiložila do vyhasínajícího krbu pár polínek dřeva. Přeci jen podzimní dny začínaly být stále chladnější a na tom starosvětském praskání ohně v krbu stále něco bylo. Skoro bych řekla, že to bylo až magické, ale k tomu mi stačil jeden upřenější pohled, abych s jistotou řekla, že ne. Kostky ledu zacinkaly ve sklenkách a já hostům nalila každému po sklence pravé single maltové skotské whisky. Atmosféra byla vcelku příjemná a fakta, kterými nás zahrnuly mne až tak nepřekvapila, tedy, být to před pár lety, jistě tu teď netrpělivě poklepávám nohou a čekám až ti blázni budou pryč, ale teď jsem jen souhlasně přikyvovala a sem tam něco prohodila. Trochu jsem se zarazila, když otevřeně přiznali, že tuší dost o mém talentu a padlo i jedno z takových menších varování, kdy si člověk uvědomil, jak úzká někdy může být hranice mezi výhrůžkou a varováním. Riskovat se mi to však příliš nechtělo, protože státním institucí jsem si za svůj život užila až příliš a něco na tom, co říkali, rozhodně bylo. Zachovala jsem tedy společensky důstojný úsměv, se kterým jsem je požádala o jistý čas na zvážení jejich nabídky a poté, co si vypili všichni svou whiskey, jsme je s Leem slušně vyprovodili. Následná debata rozhodně už nebyla tak klidná distingovaná, protože tohle bylo něco velkého. Nejenom v tom dobrém slova smyslu, ale i v tom zlém. Být zaštítěn větší organizací mohlo přinést spoustu výhod, ale také povinností, které nás mohly v budoucnu omezovat a zabránit nám tam postarat se o náš hlavní cíl. Ovšem tam jsme stejně byli v koncích a tak jsem nakonec souhlasila. ….. Bylo už léto, když jsme vystoupili po několikahodinovém letu na letišti v Americe a po chvíli čekání odlovili i naše početné kufry. Amerika mi nevadila tolik jako Leovi, který do všeho míchal věci, které se mohly stát klidně i před pár set lety, ovšem i já se nejdříve trochu nejistě otáčela po lidech, kteří sem tam mluvili opravdu hodně výrazným americkým přízvukem. Budu si muset začít zvykat. Povzdechla jsem si a pár rychlejšími kroky doběhla Lea i s kufry. „Ah, dobrý den. Ráda vás zase vidím.“ Podala jsem si s Frankem ruku a tvářila se, že to tak skutečně je, i když jsem začínala cítit jistou nervozitu. Neznámé prostředí, neznámí lidé a do toho lovci těch bestií. Je to jako v divném snu. Posadila jsem se do auta, natáhla se pro pás a za chvíli jsme už vyrazili. Frank byl docela hovorný a aby taky ne, když byl teď na domácí půdě on a my tu byli hosté. Karta se obrátila. Pousmála jsem se nad situací a dál poslouchala. „Aha, a cože se ta situace tak zhoršila? Předpokládám, že nástupem léta to nebude.“ Pohlédla jsem do zpětného zrcátka, kde se odrážely oči řidícího Franka. Z části to byl pokus o odlehčení situace, ale z části jsem také přemýšlela nad tím, jestli ta zvýšená aktivita skutečně nesouvisí s ročním obdobím. Koneckonců, kolem stavu přírody, úplňků, novů a dalších astronomických jevů se motala většina dávných nauk. … „Hmmm...“ Zamručela jsem tiše a trochu se ošila, když jsme projížděli branou, která už z dálky tak trochu svítila, tedy alespoň pro mne a při samotném průchodu mi naběhla na celém těle husí kůže. Bylo to skoro jako kdybych dostala slabou elektrickou ránu, ale podobné pocity byly běžné, když jsem procházela hranicí silného magického pole. Alespoň je vidět, že tu nepracují jen s hrubou silou. To je velmi slibné. Auto s námi po chvíli zastaví a my za klapotu dveří vystoupíme. Zhluboka se nadechnu a nasaji ten vzduch, ve kterém se misí vůně lesa, benzínu a spousty dalších, již ne tak běžných věcí. Tohle místo je skutečně zajímavé. Zajímalo by mne, kdo si tu s tou aplikovanou magií tak vyhrál? Přemýšlím, zatímco se Frank dá do dalšího vysvětlování. „Aha, takže nic netuší? No, když je nepokousal nějaký vampýr...“ Pokrčím s úšklebkem rameny na Frankovu poznámku o kousancích. „Počkat instruktoři? Ne, to jistě nebudeme.“ Zarazí mne Leova poznámka. Moc dobře jsem věděla, že pro něj by to byla role ve které by se cítil jako ryba ve vodě, ale tohle jsem s ním tedy příliš nesdílela. „Určitě tam za námi přijde tady pan Frank a nebo někoho pošle, že?“ Bleskla jsem po Frankovi poněkud naléhavým pohled, než jsem chytla bratra za paži a začala ho raději odvádět, aby se nezačal dožadovat více věcí. „My tam tedy půjdeme a počkáme na toho... instruktora.“ Zdůraznila jsem poslední slovo a věnovala bratrovi zářivý úsměv, když se na mne nabručeně podíval, zatímco jsme kráčeli k dané budově. |
| |
| Budova
Do místnosti vstoupím zrovna ve chvíli, kdy se nějaký chlápek představuje. Tak plukovník, jo? Zamířím rovnou k němu. "Zdravím. Není tady někde, káva? Ta cesta byla otřesně nudná a jestli do krve nedostanu alespoň trochu kofeinu, tak se bojím, že jakmile zhasnou světla tak usnu." zaculím se.
"Abych nezapomněla jmenuju se Mia Cavaler." Přečtu si cedulky se jmény na židlích. Prohlédnu si místnost.
"Ještě nás pár chybí." poznamenám. "Myslíte, že tohle funguje?" Řeknu během toho co obcházím promítačku a mám nutkání ji spustit. "Není to zábavný, že nám budou něco promítat v dnešní době na něčem takovým."
Před vámi stojí, teda spíš se neustále pohybuje, dobře stavěná žena vyšší postavy (175). Má světle hnědou pokožku. Její rovné černé vlasy nosívá rozpuštěné, kolem svého oválného obličeje. Obočí má stejný odstín jako její vlasy. Pod obočím se nacházejí hnědé pronikavé oči. Má drobný nos a plné rty. Na pravém rameni má tetování. Na sobě má upnuté modré rifle, pevné černé šněrovací boty a černé tričko s krátkým rukávem, kolem pasu má ovázaný hnědý svetr. |
| |
 | Yá'at'ééh... Hlavní základna lovců, Hotová idylka, nemohla jsem se než nepoušklíbnout nad nastálou situací. Jeden by čekal, že návštěva tohohle místa bude zajímavější. Ale co, nepředstavovala jsem si viktoriánský domek, tak proč bych měla odhadnout, že mě tu nechají vysedávat tak dlouho, zatímco v okolí se bude pohybovat jen pár sucharů držících se příkazů stejně striktně jako by šlo o cvičená štěňata. Zajímalo by mě, jestli by se připlazili zpátky, kdyby je někdo řádně nakopnul... Úšklebek mé rty hned tak neopustil. Zatímco televize zůstala zcela nepovšimnutá, trochu závistivě jsem trávila čas vyhlížením z okna na lidi, co trávili čas na čerstvém vzduchu. Být tak dlouho zavřená mezi čtyřmi stěnami... nejsem klaustrofobik, ale začínala jsem se rozhodně dusit a občasná návštěva nemluvného mladíka nebyla právě velkým rozptýlením. Stařík? napadlo mě ve chvíli, kdy jsem skoro poprvé slyšela z cizích úst víc než dvě slova v kuse, ale nijak zvlášť jsem to nerozebírala, hlavním bodem zprávy rozhodně byl fakt, že... Už žádné další čekání. Konečně. Ani jsem si neuvědomila, kam zmizel ten oběd, jak netrpělivá jsem byla dostat se z té luxusně zařízené zděné klece. Pokud někdo tady trávil čas dobrovolně, skoro jsem ho litovala, zlaté spaní pod širákem, tam si alespoň můžete protáhnout nohy kdykoliv a nezaseknout se jen na pár metrech čtverečních. "Tak pojďme," vyzvala jsem svou společnost stručně, mírníc nedočkavost ve svém hlase, která na mě nejspíš dokázala prozradit, jak moc už chci odsud vypadnout. A pokud to nebylo poznat skrze slova, pak rázná chůze, kterou jsem ho následovala chodbami, už by musela napovědět i slepému. To bylo stručné. Ne, že bych se tomu divila. Na něm by mě spíš překvapilo, kdyby se se mnou teď začal zdlouhavě vykecávat. No, přece bych nechtěla být za třasořitku, stát venku a nerozhodně přešlapovat nepatřilo mezi scénáře, které bych upřednostňovala. Snad ať už to je za mnou, nějaké ty formality asi budu muset přežít. Myšlenka na hodinové přetřepávání čehokoliv mě dost unavovala, protože konverzace nepatřila ani mezi mé nejsilnější přednosti, ale sebrala jsem tu energii, co se tou dobou čekání nashromáždila a prostě a jednoduše si prorazila cestu dovnitř tou nejsnazší, přímou cestou. Nádech, výdech... here I come. "Jak roztomilé," vydechla jsem, když se mi naskytl náhled na místnost, která se zřejmě měla transformovat v nové vězení. Poněkud kritickému přeměření si školních židlí jsem se neubránila o nic úspěšněji než automatické asociaci s dobou, kdy jsem ještě navštěvovala studentské lavice. Až na to, že s našimi jmény se tam nikdo neobtěžoval. Namísto toho, abych se jala velkého socializování a extra zdravila či zkoumala někoho z přítomných, vykročila jsem k židli se svou jmenovkou a jen jsem ji obrátila tak, aby písmo už nebylo vidět. Teď jen doufat, že nás tu nezavřou jako pokusný krysy a nebudou nás dusit, aby zjistili, jak dlouho tady spolu přežijeme, aniž bychom se sežrali... Pokud jde o jídlo, ji beru jako první. Zaostřila jsem na jednu z žen a koutek mi bezděčně zacukal. No co. Zobrazit SPOILER  |
| |
| Zpět do školních lavic Pustila jsem bratra a jen zakroutila hlavou. „Ty si prostě nedáš pokoj ani tady.“ A povytáhla významně obočí v očekávání další námitky. Jen tak mimochodem jsem Leovi smetla vlas z ramene a naklonila se k němu. „Snad té nabídky, která se neodmítá, nebudeme litovat. Ostatně... jako kdybychom si mohli opravdu vybrat, že?“ Šeptla jsem. Pak už jsme raději opět vykročili směrem k budově, kam jsme byli odkázání. Zvenku to nevypadalo nic moc a když jsme vstoupili dovnitř, dojem se rozhodně nezlepšil. Spíše naopak. Vypadalo to jako skladiště, které se někdo rozhodl narychlo zařídit jako provizorní briefingovou místnost a ač to byla vcelku rozhlehlá prostora, zabedněná okna a všudypřítomná pošmourná atmosféra nějaké příjemné atmosféře zrovna nenahrávali. „Tedy... Čekala jsem to horší.“ Sykla jsem tiše bratrovi a koutek rtů mi zacukal. Ne, nemohli jsme se tu chovat jakoby nic. Za prvé tu už byli nějací lidé a za druhé, nedělala jsem si iluze, že si nás teď někdo pozoruje na jednom z mnoha monitorů v bezpečnostním centru. Hmmh, vítejte v nové reality show. K obhlédnutí veškerého vybavení místnosti stačil jen jeden krátký pohled. V bílém, naštěstí neblikajícím, světle lamp se tu rýsovalo hned několik tuctových stolů, jejichž obrázek se snad mohl přiložit do výkladového slovníku k heslu “školní lavice“. „To docela vrací vzpomínky.“ Neodpustila jsem si tentokrát už krátké ušklíbnutí a přešla pár kroky k jednomu ze stolů, kde se už skvěly naše jmenovky. Hmm, máme tu i zasedací pořádek. Tohle vážně bude asi taková školní nalejvárna. Vlastně, jestli měl Frank pravdu a většina z nich ještě nic neví... To bude dlouhý den. „Dobrý den.“ Poprvé jsem promluvila dost nahlas, aby mě mohli slyšet ostatní účastníci rychlokurzu, ale nedávala jsem si moc pozor na můj rodný přízvuk. Už tak jsme tu celí pobledlí působili jako pěst na oko. Zatím to vypadalo, že se ostatní povětšinou drželi svých míst, kromě dvojice muže a ženy, kteří už nejspíše o něčem konverzovali. Znají se? Bůh ví. „Tak co myslíš?“ Opřela jsem se ve stoje o stůl a zatím se neobtěžovala posadit. Po dlouhém letu v Evropy jsem stejně chtěla využít každé možnosti a trochu protáhnout unavené nohy. „Vypadá to, že ještě na pár nebožáků čekáme.“ Přelétla jsem pohledem těch několik cedulek na stolech a nemusela jsem být matematický génius, abych si spočetla, že nás ještě pár hostů snad poctí návštěvou. Vzhled |
| |
| V místnosti Nora, Sierra, Mia, Leonard Tak tohle jsem upřímně nečekal. Dívka mluví o čemkoli, jen ne o tom, co potřebuji vědět. Jen ji pozoruji. někoho mi vážně připomíná. V místnosti přibývá lidí, což se mi nelíbí. V duchu se okřikuji, ale nezabírá to. Je tu moc vědátorů. Usměji se na slečnu Cavaler. "Mohl bych vám s tím pomoci. Sice to není kafe, ale pomáhá." Vytáhnu z vojenského batohu žvýkačku a hodím jí ji. "Je jako kafe. Zabírá rychle. Dávali nám je před akcemi." Mám jich ještě hodně, tak proč jednu neobětovat? I když se mi zdá, že ji dáma ani nepotřebuje. Zavřu batoh a posadím se na svou židli. Nemám chuť se seznamovat. Je to zbytečné. Buď se s těmi lidmi už neuvidím a stejně na sebe vzájemně zapomeneme, nebo bude dost času potom. |
| |
| Provizorní učebna Na tu poznámku, co Nora prohodila, jsem se nadechl a málem začal se zaujatým proslovem plným předsudků a ne zrovna lichotivých závěrů. Ale nesměl jsem. Žádné hloupé připomínky, žádné předsudky, žádné vynášení stereotypů,… zopakoval jsem si v duchu a musel na chvíli i zavřít oči, abych se uklidnil. To už mě ale Nora chytla za rameno a chtěla odtáhnout do budovy, kam nás Frank posílal. Pěst na oko… Jako všechno moderní tady okolo. Copak tu nemají trocha citu? Soudnosti? “Pokud bude mít instruktor alespoň z poloviny stejný přístup jako on,…“ kývl jsem na odcházejícího Franka.“… Bůh nám pomáhej,“ dodal jsem konsternovaně s povzdechem. I když jsme šli rychlejším krokem, stejně jsem si neodpustil prohodit ještě pár slov a názorů k organizaci zdejšího uskupení a vůbec celého nápadu sbírat takhle lidi-nováčky a nabízet jim tak šílené zaměstnání jako bylo to naše. Mluvil jsem rychle, Nora to ignorovala. V pořádku. Jen jsem to ze sebe potřeboval dostat, než se mezi těmi lidmi octneme. Všechno odhodlání bylo to tam, když se dveře do haly otevřely a nám se poskytl pohled na její velký interiér, ve kterém bylo skoro až směšně vyrovnáno několik židlí, promítačka a plátno. Stará promítačka. Žádné dnešní vymoženosti, ani notebook, či jiné moderní technologické zařízení. Zvláštní,…chtějí na nás snad udělat dojem? Byl jsem zmatený. Ten plácek působil přátelsky, ale v prostoru úplně ztrácel na půvabu. Počkat, jsou to opravdu jmenovky? zamžoural jsem jako kdyby mi brýle nestačily, takže mi ve tváři vyvstal podezíravý výraz. “Leda tak ta promítačka,…“ zamručel jsem nespokojeně a následoval sestru k židlím. Dosavadní osazenstvo jsem přejížděl zkoumavým pohledem, kterým jsem ale uhýbal, jakmile se setkal s odezvou. Překvapilo mě, kolik tu bylo žen. Více než to, že jen jeden z přítomných mohl být profesionálním vojákem. Pravdou je, že většinou se oběťmi stávají spíše ženy. Později jsem se mohl přesvědčit, že dokonce dvě z nich jsou možná stejného etnika. Pochybuji, že by se mi tohle venku poštěstilo… Těžko jsem teď mohl přestat. bylo tu až moc podnětů. Kdyby mi sestra mohla číst myšlenky, asi bych už nejednu připomínku schytal já od ní. “Dobrého dne přeji všem vespolek i já,“ rozezněla se moje britská angličtina a kývl jsem mírně k ostatním. Přesto jsem pak zůstal stát docela blízko sestry u stolu. Naše ramena se téměř dotýkala. Jen jsem si odložil lehké sako a pověsil ho na opěradlo mě přiřazené židle a už začal být zase sdílný, avšak velice potichu. “Jsme poněkud… nevyvážení, řekl bych,“ přejel jsem rukou po rukávech bílé košile, aby se otevřely a nepůsobily tak zmačkaně a zplihle. “Snad budou vhodnější,“ odkašlal jsem si a znovu se ohlédl po lidech nashromážděných v hale. Unikl mi dokonce mírný úsměv. Třeba inspektor nepřijde a budu mít volné pole působnosti. Zobrazit SPOILER |
| |
| V momentě, kdy se lidi začali hrnout do místnosti jsem už pěknou chvíli seděla na své židli i jmenovkou nacpanou v jedné z kapes tmavých kapsáčů. Pozorovala jsem nově příchozí a když si všimli mě, tak jsem jim věnovala pouze krátké pozdravné kývnutí. Jak však počet osob v místnosti narůstal společně s teplotou, byla jsem na chvíli rozplést ruce založené v kříž na hrudi a rozepnout si laboratorní plášť. S nevzrušeným výrazem jsem tak setrvala, dokud nedorazili očekávaní instruktoři, či náboroví agenti. |
| |
| Briefingová místnost „Promítačka...“ Ohlédla jsem se po tom přístroji, když jej Leo zmínil. Vlastně i ta se mi k tomuto místu tak zvláštně hodila, takže mne její přítomnost tolik nerušila. Skutečně to bylo jako za mých mladých let ve škole. Ovšem, tehdy jsme skutečně nemuseli řešit nepříjemnosti s démony a dalšími věcmi jako vypadlými z hororových knih. „Z toho, co jsem pochopila, tu nějaký cílený výběr stejně nebyl. Tedy alespoň u některých.“ Odvětila jsem zcela klidně na bratrovu poznámku o genderové vyváženosti a přelétla pohledem ještě jednou zbytek osazenstva, které bylo prozatím vcelku tiché. Vlastně, pokud je skutečně jen něco pokousalo, jak říkal Frank, tak jsem se nedivila, že jim zrovna nebylo do řeči, i když odpovědi na pozdrav jsem přeci jen alespoň nějaké očekávala. No, co se dá dělat. S tou údajnou americkou familiárností se to asi docela přehání. „Ale, že zrovna ty si na to stěžuješ... Ber to trochu pozitivně. Nikdo ti tu nebude asi příliš mluvit do výběru zbraní. Tedy.. až na některé.“ Pohodila jsem s úsměvem hlavou k muži v uniformě, sedícímu spořádaně na své židli. Sebe jsem už stejně nepočítala. Uniforma, laboratorní plášť... To je sem vytahovali přímo ze zaměstnání? Nechtělo se mi tomu příliš věřit, ale v bůh ví, co zde bylo všechno možné. „Pravda, překontroloval si doma ještě jednou zajištění na sejfu? Já odnášela zavazadla a... No, byla to tvoje starost.“ Ztišila jsem hlas až k hranici šepotu a počkala, až mne bratr uklidní, že skutečně všechno bylo doma zajištěno a stejně tak nikde nezůstala zapnutá žehlička, nebo něco podobného. Alespoň jsem v to doufala. „Čím myslíš, že začneme? Něčím menším, nebo nám tu začnou představovat hned vládce devíti kruhů pekelných? Takové učení šokem. Hmm, stále lepší tak, než se s tím seznamovat za běhu.“ Vylovila jsem z tašky plastovou láhev s minerálkou a trochu upila, zatímco jsem zamyšleně střídavě sledovala stěnu přede mnou a vážně se tvářícího bratra po mé levici. |
| |
| V místnosti
„Děkuji“ vezmu si od Raiena žvýkačku. Schovám ji do kapsy. Použiju ji později. „Zdravím.“ Mávnu na nově příchozí, pohybuji se po místnosti a sleduji všechno a všechny. „S váma teda asi nebude o nic větší zábava, než s těma s kterejma jsem přijela.“ Konstatuji s úsměvem a kecnu si vedle dívky, která má nejspíš taky indiánské kořeny. „Z jakého jste kmene, pokud to teda není tajný?“ přátelsky se usměji. I když sedím, tak nevydržím v klidu. Hrůza, zase jako ve škole. |
| |
| Přijímací pohovor Když je vás v místnosti všech šest zbývá prázdná jediná židle s cedulkou "Ryouichi Yori". Dveře se opět otevřou a vy podvědomě očekáváte že dorazí poslední člen vaší nové podivné společnosti. Namísto toho ale vejde muž který vás svým vzhledem doopravdy překvapí. Odhadem mu může být kolem sedmdesáti let. Je ale vidět že o svou postavu stále pečuje a krok má jistý a pevný. Za mlada musel doopravdy nahánět hrůzu, teď vzbuzuje podvědomý respekt. Je vysoký kolem 170 centimetrů. Bílé vlasy má spletené do dlouhého copu a oči barvy i teploty ledu. Jeho obličej působí jako vytesaný z letu a rty tvoří úzkou čárku. Na sobě má dobře padnoucí oblek kterému chybí jediná věc a tou je pravý rukáv. Zdá se že o ruku přišel z rameni. Muž klidným krokem vejde do místnosti a prohlédne si vás. Hned za ním vejde druhý. Jako by byl jeho pravým opakem. Bodrý výraz, rozježené vousy a holá hlava. Vypadá jako podivná kombinace motorkáře, kuchaře a přátelského strýčka který vám vypráví veselé příběhy před spaním. Flanelová košile, kalhoty které mají své nejlepší časy za sebou a pevné vojenské body také zrovna v jeho zařazení nepomáhají. Zavře za starším mužem dveře a společně se vydají k vám. "Dobrý den. Jmenuji se Adam Stewart. Jsem vůdce Lovců. Muž za mnou se jmenuje Wright, proč je tu vysvětlím později." mluví zatímco jde k vám. Když přijde k půlkruhu židlí natáhne svou jedinou ruku ozdobenou masivním prstenem k jediné prázdné židli. Sundá z ní ceduli se jménem a zmačká ji. "S politováním musím oznámit že jeden z vašich potencionálních kolegů nedorazil. On ani tým co ho doprovázel." řekne chladně a posadí se na jednu ze židli vedle promítačky. "Všichni v této místnosti máme své zkušenosti s odvrácenou tváří našeho světa. Každý jinou a jinak nepříjemnou. Nebudu rozebírat co z vás se s čím potkal. To je vaše věc a záleží jen na vás s kým se podělíte o důvody proč jste tu." podepře si bradu klouby své jediné ruky. "Ve finále totiž jde nám všem o stejnou věc. Ochránit náš svět před čímkoliv co ho ohrožuje. Naše skupina má kořeny daleko v minulosti. Dřív než byla osídlena Amerika. Přicestovali jsme protože Evropa nám v době křesťanské nadvlády nebyla zrovna nejmilejším místem. Nechci vás ale nudit zbytečnou lekcí z dějepisu. Jen si uvědomte že nejsme v branži první týden. Pokud budete mít zájem naše knihovny jsou k dispozici a věřte že je v nich co najít." podívá se směrem k Leonardovi a Mie. "Stejně tak disponujeme nejlepší vědeckou technikou," přejde pohledem na Hildegardu, "a náš vozidlový park a zbrojnice disponují kousky ke které překonají bez problémů výzbroj profesionální armády." tentokrát dostane svou dávku pozornosti ledových očí Sierra a Rei. "Co vám budu povídat, naše práce je skvěle placená ale máme životnost jepice. Chci aby vám bylo jasné že úmrtnost je vysoká a smíříte se s ní. Nebo se zhroutíte a bude konec." opře se a pokrčí ramenem. "Všechno o čem jste slyšeli v pohádkách, viděli v televizi nebo si přečetli v knihách je dost možná někde tam venku. Jen oproštěné od romantického pozlátka a pravděpodobně mnohem smrtonosnější než jste si mysleli. Většina z vás má zkušenosti jen s naprostou špičkou ledovce. Pokud se rozhodnete připojit k naší malé křížové výpravě není cesty zpět. Jakmile se zapletete s nadpřirozenem půjde po vás. Vyšší bytosti nemají rádi když se o nich ví. Utajení je stejně jako pro nás pro ně nutné k přežití. Vím že jsou mezi vámi i vědci a úplně obyčejní lidé. Přesto se každý z vás musí dostat do terénu a být připraven bojovat po boku kolegů kteří jsou primárně válečníci. Občas nastane taková úroveň ohrožení kdy se musíme všichni chopit zbraní a vrhnout se do boje." pokývne na Wrighta "Tím se dostáváme k mému společníkovi. Nejlepší osvědčená praxe je taková že Lovci tvoří uzavřené týmy. Takový teď uděláme i z vás šesti. Wright bude jeho provizorním velitelem." "Zdravím bando." promluví poprvé výše zmíněný pevným veselým hlasem. Přejde do popředí a postaví se před plátno. "Šéf pořád říká věci o tom jak je naše práce stálá a neměnná. Není to tak úplně pravda. Nechci ve svém týmu nikoho kdo na to nemá. Je toho na vás moc, jasná věc. Proto se teď o tomhle stařeckém demotivujícím proslovu naprosto jednoduše zeptám. Jde někdo z kola ven? Pokud ne můžeme se vrhnout na skutečnou práci. Ještě vám pošlu jeden argument který může být rozhodující." zaloví z kapse košile a vytáhne přeložený papír který mezi vámi nechá kolovat. Jedná se o šek. Konkrétně o šek na sto tisíc dolarů. "Nejedná se o měsíční výplatu. Jen o peníze které jsem dostal za poslední tří denní výlet do jednoho bohy zapomenutého pralesa. Kde jsem se krom turistiky věnovat rozstřílení přerostlého hada..." odmlčí se, prohlédne si vás a poškrábe se na holé hlavě. "Tak co nováčci? Je tady někdo kdo na tuhle práci nemá nebo se můžeme vrhnout na podstatné věci?" |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro |
| |
| Pohovor Když do místnosti přijdou dva drsní chlápci, mám spíš dojem že tu jsou od toho aby z nás vymlátili duši, než aby nám dali instruktáž. Ale vážně jsem se mýlil. V ramenu mi cuká víc než za letu, ale snažím si toho nevšímat. Určitě to přejde. Když muž začne mluvit, jen se usmívám. připomíná mi to moje první dny v armádě. Jsou to celkem hezké vzpomínky. Jen se mi nelíbí to "nováčci." Ale úplně to kompenzuje to oznámení, že tu budou zbraně zdarma. Sierra? To bude ta s hnědýma vlasama. Že by taky střílela? Budu si od ní muset dávat odstup. Nelíbí se mi to. Tedy, vypadá mile, ale právě proto. Někdy sám sobě nerozumím. V polovině proslovu už tak nějak usínám. Byla to dlouhá cesta a ještě jsem se očividně úplně nezotavil. Sto tisíc? Tak to je... hodně HODNĚ dobrý. Ale kvůli penězům tu nejsem. To je to poslední, na co myslím. Už stejně nemám pro koho šetřit. On si vážně myslí, že na to nemám? Uvidíme na první misi. Jen i se svou představivostí si nedokážu představit, jak ti vědátorci drží samopaly zahrabaní v zákopech a pomalu se dusí horkem. Asi to bude všechno na mě. A těch co aspoň ví, co je GLOCK Carbine. Můj miláček. Škoda, že jsem ho nechal doma. Nemohl jsem si odtamtud vzít nic. Vlastně jsem tam ani nebyl, od... té doby. |
| |
| Se zaujetím jsem poslouchala přednes obou mužů. Když řekl, že jsme viděli jen špičku ledovce a zmínil se o vysokém indexu mortality, sklouzl mi pohled na jeho holé rameno. I přes všechno další odstrašování jsem na konci jejich vystoupení nereagovala na jejich výzvu opustit toto místo a koutkem oka jsem sledovala ostatní i jejich reakce. |
| |
| Slova úvodem Znovu jsem přejel očima po přítomných, když sestra opět nahodila, že bych snad mohl mít volné pole působnosti při svém působení v terénu “Ale kdepak, rád to s nějakým… odborníkem proberu,“ pokrčil jsem ramenem a v netrpělivém gestu zkontroloval hodinky, čímž jsem dal najevo, že mě čekání netěší stejně jako většinu přítomných. Jeden chybí,… hm, spočítal jsem znovu počet židlí a osob. Když nám později bylo oznámeno, že jakási posila nakonec nedorazí, povzdechl jsem si. Kousli se snad někde cestou? “Ano, křest ohněm bývá většinou nejvhodnější vyřazovací technikou. Nikdo a nic se s nimi mazlit nebude,…“ Mluvil jsem stále dost tiše a znovu mi oči sklouzly k hodinkám. Dřív, než mě vyrušil příchod dvou mužů, pochytil jsem ještě výrazný hlas jedné z dívek i s její nevhodnou poznámkou, která mi připomenula chování některých mladých studentů prvních ročníků, trousící úsudky bez ohledu na společnost, ve které se pohybují. Tady bude potřeba i výchova společenská… Zatím jsem stále žil v bludné představě, že na tuhle branži je třeba profesionály i přístupem. Pak už jsme se konečně dočkali přítomnosti takových, kteří už od pohledu působili, jako někdo zkušenější s větším rozhledem. Možná za to mohla absence jedné končetiny muže, představujícího se jako Adam Stewart. Takový ten veteránský vzhled dělá dojem. Nemluvně o jeho kolegovi. Když mluvil pan Stewart, pozorně jsem poslouchal. Začal s historií, kterou jsem se mermomocí snažil sám dohledat, co to šlo. Ale stále… nerozmluvil se natolik, abych byl spokojený. Jiné už ale i to málo dost nudilo. Měl ovšem přehled o našich specializacích, což prozradil i svými pohledy na jednotlivé členy tohoto podivného seskupení. Podvědomě jsem si je tedy rozřadil a očima se chvíli zdržel na druhé slečně s nativními rysy. Další část jeho proslovu jsem jen tiše přikyvoval a sledoval reakce ostatních, abych zjistil, jestli už takové zastrašování realitou s nimi nějak pohne. Muselo to být buď vysoké sebevědomí, nebo opravdové zkušenosti, ale málokdo hnul brvou. Pan Stewart ukončil svůj proslov uvedením svého kolegy. Ten to vzal stručně a upřímně. Dokonce prozradil něco o finančních odměnách. Ne, že ta by nás zajímala primárně. Pro někoho ale bývá jedinou motivací pro takovou špinavou práci, při které člověk dává pokaždé hlavu rovnou na špalek a ještě riskuje, že useknutá bude zneužitá pro nečistý rituál. Otázka byla na nás všechny, i když jsem mě a mou sestru z přiznání vynechal a sledoval mlčky reakce druhých, jestli se někdo náhodou nerozhoupe a nevrátí se domů, dokud má čas. |
| |
| Nábor „Křest ohněm... To bude možná docela přesné.“ Ač ta věta k tomu vybízela, nezazněla v ní ani kapka ironie. Na světě byly jisté věci, o kterých se příliš nežertovalo. Zašroubovala jsem minerálku a odložila ji vedle sebe na desku stolu. Všimla jsem si, jak bratrovi na zlomek vteřiny ztvrdly rysy ve tváři při poznámce jedné z dívek, která byla mezi naprosto neznámými lidmi docela nevhodně zvolená. Alespoň já jsem si zatím netroufala vynášet žádné soudy o ostatních, jelikož jsem je neznala. Je sice pravda, že základní názor na druhé lidi si člověk udělá už během prvních deseti vteřin, ale i tak jsem se na tenhle tenký led rozhodně nehodlala pouštět. „Já vím, osobně jsem teď docela zvědavá, co mají zrovna s námi v plánu.“ Jistou vážnost v hlase jsem už nijak nemaskovala, koneckonců tohle bylo smrtelně vážné téma a mne samotnou zajímalo, jestli se nám ta cesta přes oceán vyplatí, nebo za ni draze zaplatíme. Možné bylo obojí. „Možná později...“ Můj pohled se mezi řečí zničehonic zastavil na dveřích, které se pak skutečně za malou chvíli otevřely a já nechala myšlenku nedokončenou. Tak trochu jsem očekávala, že se dostaví poslední rekrut, ale ani jeden z mužů nevypadal dostatečně exoticky, abych mu hádala jméno zrovna japonského původu. Tedy, na běžné poměry vypadali dost zvláštně i tak, ale něco takového jsem stejně tak trochu očekávala od lovců a především tedy od Američanů. „Dobrý den.“ Pozdravila jsem přicházející dvojici a pomalu se posadila na své místo. Porada, nebo co to vlastně mělo být, mohla začít. Oba muži byli svým způsobem unikáty a i když většinu pohledů na sebe hned strhla spíše prostorově výrazná figura mladšího z nich. Mé oči sledovaly drobnějšího starého muže, který v padnoucím obleku působil zcela přirozeně i přes chybějící ruku. Ovšem spíše než ona, mne zaujal jeho výraz a celkový dojem, který jsem z něj vnímala. Přistihla jsem se při úvaze, zda se vůbec mimické svaly jeho tváře, vyjma občasného mrknutí, někdy pohnou. Nakonec jsem došla k závěru, že možná ani ne, ale opět mi to k němu tak nějak patřilo, přestože to byla zcela zcestná představa. Informace, kterými nás poté pan Stewart zahrnul, ve výsledku byly skutečně jen takovou základní formou seznámení se s danou problematikou, ale nenápadně tak také naznačil, že o nás již něco ví. Nedělala jsem si iluze, že si nás s bratrem pořádně neproklepli už dřív, ale vypadalo to, že to stihli i s ostatními. Dobré vědět, že to berou zodpovědně. Zmínka o knihovně mě zaujala, protože mi bylo jasné, kam mne bratr potáhne při první příležitosti. Vlastně se mi to teď ani nezdálo jako špatná možnost. Bohužel jsme se nedostali k nějakým určitějším informacím, než promluvil pan Wright, který skočil hned na to, co vždy hýbalo světem. Peníze. Nabídka to nebyla špatná. Vlastně velmi velkorysá. Ovšem jen na ten první pohled, když si za tím člověk nepředstavil, všechna ta rizika. Je pěkné mít peníze, ale druhá věc je dožít se možnosti je utratit a tu nebylo zrovna jisté. Tak jako tak jsem mlčela. Já se už rozhodla tehdy v Anglii, teď jsme si jen museli projít těmi základními formalitami a vysoký plat byl vlastně jen příjemný bonus. Popravdě jsem ani nečekala, že někdo z přítomných to odmítne. Na to tu zazněla až moc výhod a o bližší podstatě nebezpečí se mlčelo. Chytré. Musela jsem těm pánům přede mnou uznat jistou rafinovanost. Bylo vidět, že v tom umí chodit. Koneckonců jsme nebyli první rekruti, kteří tou starou branou prošli. Ani jsem raději nechtěla domýšlet ten počet, který se tu musel za ty roky vystřídat... Zůstala jsem tedy dál sedět a povětšinou sledovala mlčícího pana Stewarta. |
| |
| Nábor
Vážně, to nehlo ani jedním z vás. Minimálně bych čekala odsuzující pohledy, ale totálně nic. Do prkýnka asi jsem vyšla ze cviku. To není ani za mák normální reakce. Asi je totálně nezajímám. Je krásný zjistit o sobě hned v prvních sekundách, že mě neberou ani jako hrozbu, natož jako někoho schopného. Vážně, to mě museli přiřadit zrovna k téhle skupince, na kom já budu provádět své psychologické experimenty, když totálně nereaguji. Asi si budu muset najít jiný koníček. Třeba se jen bojí projevit. Proboha, jen mi neříkejte, že já budu z téhle skupinky nejdominantnější. Spíš se snaží nedat na sobě nic znát. Doufejme. Třeba prožili nějaký trauma. Měla bych být víc ohleduplná. I dívka, ke které jsem se posadila, mě totálně ignoruje. Dobře, se nezblázním. Vlastně mě to ani nezajímá. Lžu, zajímá mě prostě totálně všechno. Občas, oprava, často tím lezu mnoha lidem na nervy. Ale zastřelit mě za to chtěl zatím jen jeden člověk a tomu to při nejbližší příležitosti pěkně i s úrokama vrátím. Se těš.
Stejně jako všichni ostatní vzhlédnu k přicházejícím mužům. Vidíte, tohle je naprosto normální reakce. „Dobrý den.“ Odpovím na pozdrav.Páni zdá se mi to nebo se tady ochladilo. Vytáhnu z kapsy svůj notýsek, sem tam něco přeškrtnu, něco dopíšu. Adam Steward – VDLV, BZRK. Pozorně si prohlédnu, jeho prsten, jestli nemá nějaké znaky. Wright.
Knihovny? Rozzáří se mi oči, a když se na mě Steward podívá, usměju se na něj. Vědkyně, to mi došlo. Tak ochránkyně? To je mi ale překvapení. Ti se s nikým moc nevybavují.
Myslela jsem si, že nás dají dohromady, proč jinak by nás nechávali spolu v jedné místnosti. Promluví náš provizorní velitel. Nechá kolovat svůj šek. Pěkná suma. Za to by se dalo pořídit věcí. Další důvod proč se přidat. Rozhlédnu se, jestli nás někdo opustí. Dobrý, takže zůstáváme všichni.
Prales, had? „Hadí chrám v Penangu v Malajsii. Je domovem smrtelně nebezpečného chřestýšovce. Mimo jiní se k němu váže starší legenda o obrovském hadovi.“ Pronesu spíš sama pro sebe. Sakra, zase ventiluješ myšlenky nahlas. Jestli ses netrefila, budeš za troubu. Zaculím se. „Myslím, že už můžete pokročit k těm podstatnějším věcem.“ Rychle zamluvím to co jsem řekla. |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro Už je to několik týdnů co se potuluješ po Americe. Krom kultury a zajímavých lidí se jedná o rutinní cestu bez větších překvapení. Během rána před třemi dny se ale vše změnilo. Na telefon ti přišla zpráva od tvého starého známého: ZDRAVIM ERIKU! SLYSEL JSEM ZE JSI V AMERICE. HODILA BY SE MI TVA POMOC. JSME S TYMEM V JONESPORTU, MAINE. DORAZ! BYDLÍM V MOTELU SUN ROAD. Jack zřejmě ještě stále nepochopil že v telefonu existuje i možnost si vypnout psaní velkými písmeny. Přesto je ti jasné že kdyby nešlo o nic vážného netáhne tě přes kus států aby jsi se s ním sešel. Proto sedneš do vypůjčeného auta a vydáš se směr Jonesport. Jedeš kolem pobřeží a cesta ubíhá za zvuku vln. Mayson Bay Road tě dnes ráno obklopeného hustou mlhou dovede až na místo. Jonesport  Mineš ceduli vedoucí do města. Hlavní ulice je obklopená klasickými americkými domky. Vidíš školu, nákupní středisko, hotel i knihovnu. Celé město jako by bylo slazené do blankytně modré barvy. Letní ráno pomalu proráží hřejivými paprsky mlhu a celá scéna působí idylicky lidé vstávají do práce. Větší i menší loďky odráží ze svých kotvišť aby své majitele odvezli za prací nebo zábavou. Nakonec projedeš celou Main Street až dorazíš na křižovatku Hopkins Point Road a Saddlers Point Road kde na kraji lesa stojí motel Sun Road. Nejedná se o nic velkého. Na parkovišti stojí pár aut a celá budova vypadá ošuntěle a kupodivu je šedá namísto modré. Od Hopkins Point Road vede odbočka na parkoviště. Saddlers Point Road vede hlouběji do lesa směrem k útesům a místnímu majáku který se tyčí vysoko nad stromy jako výstražně zdvižený prst. Před motelem posedává na lavičce postarší muž s jmenovkou na košili a cigaretou v koutku. Zdá se že se plně věnuje rannímu nic nedělání a užívá si to jak může. Když vidí přijíždějící vozidlo zamračí se a zdá se že jeho největší přání je aby tvůj příjezd byla jen nějaká chyba... |
| |
| Nábor "Máte pravdu." pokývne Wright směrem k Mie. "Vlastně je to velice dobrá poznámka. Hodně bytostí se kterými se v naší práci setkáme je nebo bylo považováno za božstva. To s sebou nese hodně komplikací. Lidé mají tendenci uctívat různé věci a dokáže je doopravdy naštvat když chce někdo jejich idolu ustřelit hlavu brokovnicí. Snažíme se snížit lidské ztráty na minimum ale občas to nejde. Popravdě pokud lidi předhazují nějakému monstru své spoluobčany jako vánoční cukroví nemám ani výčitky je smést spolu s jejich chlupatým, slizkým, zubatým nebo jakkoliv jinak vybaveným miláčkem." povzdychne si "Pochopte že informací k naší práci je strašně moc. Člověk se nejlépe učí za pochodu a vysvětlovat vám všem i oblasti mimo vaší expertizu by bylo zbytečné. Pochybuji že člověka který se těší až rozstřílí nějakou potvoru na kousky by zajímalo jak otci zakladatelé poprvé budovali své zázemí. Naopak taky nechci vědeckým kapacitám vysvětlovat rozdíl mezi pokročilými palnými zbraněmi. Týmy jsou tu od toho aby se doplňovali a vyvažovali. Nikdo není expert na vše. Ne že bych se vás chtěl dotknout šéfe ale taky začínáte být co se zbraní týče trochu zrezivělý." ušklíbne se směrem k Stewartovi který jen pokrčí ramenem. |
| |
| Briefing... Knihomolové, technický inženýr, kabaretní tanečnice a voják. Bájo. Takže já tu dělám... co přesně? Pilota? S usednutím na židli přišla zběžná prohlídka přítomných, kteří jako by vypadli z pokřivených škatulek. Schválně, jestli nosí rukavičky a paraple, aby si nepokazila jemnou pleť, napadlo mě poněkud posměšně na adresu něžnější poloviny Redfieldovic dua. Taková móda musí být v těch jejích pekelných kruzích hodně platná. Z podobných úvah na ukrácení času mě ale vytrhla mladá žena zřejmě stejného etnického založení. Zavrtěla jsem se neklidně na sedátku a abych si zabránila pochodovat kolem, ukotvila jsem se přehozením pravé nohy přes levou. "Navahové, vy?" zazněla jsem poměrně stručně, sama jsem si nebyla jistá, nakolik mě to zajímá a nakolik je to vliv mé báječné matky a jejího světa společenské přijatelnosti s jeho nepochopitelnými zásadami a pravidly. S příchodem postaršího muže se ale zbytečné poposedávání skutečně proměnil na školáckou přednášku. Pozdrav jsem oplatila spíše kývnutím. Můj pohled většinu času zaujímal mladší z dvojice mužů, jeho nekonvenční vzezření zabrnkalo na notu sympatie, rozhodně se podobal lidem z rezervace víc než lidi v pláštích nebo upnutých uniformách. Nehodlala jsem si psát, takže jsem se jen zády opřela o opěrku za sebou a založila si ruce na prsou, jak jsem nastražila uši pro podstatné info. Wright, hmm? To zní jako příjmení. Nebo přezdívka. Na pravé jméno bych to netipovala... Zkoumavě jsem si dotyčného podruhé přeměřila. Jakmile začal monolog nebezpečně napodobovat dějepisný seminář, v hlavě mi přecvakla kontrolka a poslouchání mi úplně vypadlo, dokud mě zpět do aktivního módu nenahodila zajímavá zmínka o... Vozidlový park, hmm? Doufám, že v ně bude i pár novodobějších strojů, žádný vykopávky. Nějaká pěkná helikoptéra, že by? Zavrtěla jsem se na židli. Sezení bylo unavující. Když se ke slovu konečně dostal Wright, upřela jsem svou roztříštěnou pozornost zase jedním směrem. Nebo se to alespoň pokusila, když mě zrovna něco nerozptylovalo. Jako třeba kolující nesmysly, že. Šek po jediném kontrolním pohledu pošlu dál. Peníze to jistě byly pěkné, ale v mém případě už jen těžko extra využitelné. Možná bych si za to časem mohla pořídit leda tak lepší technickou výbavu. ...pokud bych se dožila dne, kdy by se trochu nashromáždily. Prales, jo? To vypadá zajímavě. Pocítila jsem jistý druh uspokojení, který předcházel cukajícím koutkům na Wrightovu reakci na poznámku z našich řad. Možná by bylo dobré jimi jejich miláčka napřed nakrmit a ztěžklého pak připravit o ctěnou hlavu. Určitě by se jim náramně líbilo, že mohli posloužit, když už si namísto vlastní ruky do slavností večeře pěchují svoje sousedy. "Tak to abychom začali pochodovat," promluvila jsem konečně s polovičatým úšklebkem. Protože jestli si skutečně budu muset vyslechnout historku o tom, jak tohle všechno začalo,... Radši jsem se ani nesnažila dokončit myšlenku. |
| |
| Mezi lovci "Dobrá, vypadá to že nikdo z vás nemá v plánu zmizet. To jsem rád." usměje se Wright. "Jak už jsem říkal, nejlepší je učit se v terénu. Proto tu pro vás máme výcvikovou misi na kterou vás povedu. Nejedná se o zakázku jako takovou ale o záchranou misi. Jak zmínil hned zpočátku šéf ztratili jsme kontakt s týmem který sem převážel vašeho potencionálního kolegu. Poslední stopy které máme končí nedaleko odsud. Konkrétně městečku na pobřeží Maine, Jonesport. Je to dost blízko na to abychom v případě nouze dostali ze základny okamžitou podporu takže ideální stav pro nováčky. Naučíte se alespoň základy naší práce v utajení, poznáte techniku kterou používáme a při troše štěstí si zastřílíme a dostaneme i nějaký prašule. Díky tomu že nemáme pevné zadání nemám jak využít tuhle starou mašinu." ukáže na promítačku. "Alespoň vás můžu provést po našem útočišti. Na vyrazíme zítra ráno..." Stewartovi se v kapse saka rozezvoní telefon, vytáhne hi-tech přístroj se satelitním příjmem a vstane ze židle. "Jste v dobrých rukou, určitě se ještě potkáme, časem si zvyknete na ostatní lovce díky povaze naší práce jsme dost úzce spjatá skupina lidí, taková rodina. Hodně štěstí." řekne a odejde z místnosti s telefonem u ucha. "To by bylo. První místo které bych vám rád ukázal je zbrojnice. Bosko bude mít dost práce aby pro vás do zítra stihl připravit výbavu tak nechci otálet. Vzhůru do toho, ať je hotovo! Pojďte za mnou" mávne rukou a vykročí směrem ke dveřím. Venku vypadá situace pořád stejně, jen čas o něco pokročil a letní slunko vystoupalo aby mohlo víc pražit. Wright vás provede po příjezdové cestě kolem vstupních dveří a pak zahne za roh vily. Několik lidí kteří jsou venku na vás vrhají zkoumavé pohledy. Podle toho co jste pochopili se přeci jen větší skupiny nováčků nerekrutují zase tak často. Za rohem se rozkládá zahrada která dle všeho slouží k rekreaci i cvičení. Cesta po které jdete vede až k mohutné garáži. Skrz otevřené dveře vidíte solidní vozový park který tvoří vše od osobních automobilů přes motorky až po minibusy a zdá se že pozorné oko ve stínech zahlédne i pár vojenských kusů ověšených zbraněmi. Na střeše garáže se nachází přistávací plocha pro helikoptéry. Na místě je jen jedna transportní ale zdá se že místa je tam minimálně pro čtyři další víc než dost. "Tudy." řekne Wright a otevře nenápadné dveře v rohu budovy. Za nimi je rampa vedoucí do sklepních prostor. Světla na stěnách se automaticky rozsvítí jakmile váš průvodce zavře dveře. "Moc divně na Bosca nekoukejte, nemá to rád. Věřte mi ale že je to nejlepší zbrojmistr jakého si můžete přát." podotkne ještě než zamíří do hlubin pod domem. Zbrojnice Vpravdě nikdo z vás nečekal že se pod vilou nachází tak velká místnost. Řady regálů plných zbraní všeho druhu. Chladné, palné, lehké, těžké... Ztělesnění vlhkého snu každého militaristy. Navíc jsou tu i věšáky s moderními kevlarovými zbrojemi, výrobní stoly s rozpracovanými projekty nebo připravovanou municí. Celá místnost je cítit vůní oleje, střelného prachu a železa. "Bosco!" křikne Wright a jeho hlas se vrátí ozvěnou. Chvilku čekáte než se zbrojmistr dostaví. Nejvíce svým vzhledem připomíná seveřana. Husté blond vlasy i vousy má zapletené do copu, modré oči v sobě mají jiskřičku smíchu. Usmívá se na vašeho velitele bělostným úsměvem a mezitím si utírá ruce od oleje do kožené zástěry která mu visí kolem krku. Stejně ale nezabránila ušpinění tílka pod ní. Jeho ruce vypadají že by jediným stiskem mohli drtit kameny. Jediné co kazí vzhled prastarého válečníka je absence nohou a kolečkové křeslo na kterém sedí. "Už jsem myslel že ti všichni pláchli Wrighte!" zašklebí se zatímco jede k vám. "Zdravím nováčci říkají mi Bosco a nechtějte mě naštvat protože moje hračky jsou to jediné co vás dělí od vnitřku trávícího traktu nějaké té potvůrky." prohlédne si vás "Sakra, kdyby mi starej řek že je to takovej babinec dám si sprchu. No nic pozdě plakat." zastaví vozík asi metr od vás. "Ok, netvařte se jako citron přejdeme k věci. Jeden po druhým mi prozradíte vaši zbrojí expertízu a s čím byste si přáli jít do akce. Nedržte se při zemi, většinu věcí můžu mít na skladu, další dokážu sehnat. Většinu hraček si skládám přímo tady a upravuji je na míru lovcům kteří je chtějí. To víte v terénu si moc nezaběhám a přidělat raketomety na kriplkáru jsem ještě nestihl... Tak sem s tím, co to bude?" mrkne na vás... |
| |
| Do zbrojnice Nikdo očividně nechce odstoupit. Bezva. Dávám šanci na přežití těm indiánkám a možná... no raději nic. Sám si dám jednu žvýkačku, cítím se nějaký malátný. Ve spáncích mi hučí a musím zatnout levou ruku v pěst, jak mě bolí rameno. Asi vážně budu muset za někým zajít. To se mi nelíbí. Stejně jako ty vědecké řeči všech okolo. Proč se bavit o nějakém hadovi, který už je mrtvý? Ztratím se někde v polovině projevu. Ne, že bych měl poruchu pozornosti nebo něco podobného, ale jsem vyčerpaný a unavený. Tedy jsem pravý opak dobrého vojáka. Je to dost deprimující. Dávám pozor aspoň při zadání první mise. Jestli letěl ten náš "kolega" letadlem nebo vrtulníkem, proboha jaká potvora ho mohla sundat? Spjatá? Rodina? To jsou jediná slova, která slyším. Tak to to tedy ne. Rodina už nikdy. Nechci, aby se stalo to samé, co před tím. Slova o zbrojnici mě ale přimějí myslet jinak. Při tom jediném kouzelném slově ožiju. Konečně budu moci dělat něco, co mě baví. Následuji toho zvláštního muže, opodál od zbytku skupiny. Zbrojnice Jakmile dojdeme na místo, ucítím vůni oleje, střelného prachu a kovu. Jsem doma. Moje oči slídí po místnosti a hledají jakoukoli zbraň. A že je na co se dívat. Nevím, kdy jsem si přestal odříkávat názvy všech těch krásek jako malý kluk. Ten Bosco se ptá, jakou bychom chtěli zbraň. Mám dojem, že vědci budou chtít něco jako pepřový sprej nebo jed na krysy. Já mám ale jasno. Říkají cokoli? Výtečně. "Máte tu CZ BREN 805 a tepelný zaměřovač?" Ptám se se zájmem. Nejlepší zbraň, kterou kdy armáda měla. Kluci jí říkali Kráska z Evropy. |
| |
 | soukromá zpráva od Erik Ulz pro Jako obvykle když se přesunuju, nechal jsem většinu věcí za sebou a do letadla nastoupil jenom s jedním vakem přes záda. V prvním bazaru jsem koupil ojetý pick up, Toyotu 94. Překvapilo mě, že sehnat zbraň je FAKT tak jednoduchý, jak se říkalo. Zvlášť milý bylo, že jsem kvůli tomu ani nemusel čekat v zadních uličkách na pochybný gangstery. Stačilo zajít na Gun show, kde nebyl problém najít člověka, co za pár dolarů prodal pod stolem. Odešel jsem s puškou Nosler M48 a revolverem S&W .44 mag. Jeden si musí občas udělat radost. Párkrát jsem se zastavil na střelnici, většinou jsem ale byl na cestě. Mobily a tak vůbec ale asi moc nepodporujou to, abysme si hráli na Easy Riders moc dlouho. Byl jsem na Floridě, když mi přišla SMS od Jacka. To bylo to poslední, co bych čekal. I když po krátkém zamyšlení vlastně dávalo smysl, že se hnul ze svýho teritoria. Už je to přeci jen pár let. Taky by mě zajímalo, jak ví, kde zrovan jsem. Nedá se říct, že bych to někde rozhlašoval. Ok. Můžu tam být po zítří, kolem 8 ráno. Odepíšu. Myslím, že bych to zvládl i rychleji, ale pokud nedá vědět, že by to bylo JO urgentní, nepojedu tu víc než 24hodinovou jízdu v kuse. Nejradši bych se ho zeptal na nějaké podrobnosti, ale pokud by měl Jack pocit, že by to měl sdílet přes telefon, udělal by to. Nejspíš. Jonesport Navigace mě neomylně zavede přesně tam, kam mám namířeno. Pořád si připadám jako turista, co by se nejradši zastavil a obdivoval krásy novoanglických městeček. I těch, co mají temné hovadiny skrývající se pod povrchem. Nebo tak něco. Je 8:30, když zaparkuju před hotelem. Vystoupím z auta, ale ještě se od něj nevzdaluju. “Dobré ráno, jak se vede?“ prohodím s úsměvem zdvořilostní frázi k chlápkovi sedícímu venku. Jacka nikde nevidím, takže vytočím jeho číslo. |
| |
| Nesporné výhody USA Pan Wright byl ve svém způsobu vysvětlování přesně takový, jako jsem čekala. Nechodil zbytečně kolem problémů jako kolem horké kaše, ale naopak, docela vesele se v ní brodil, zatímco nám přidal nějaké to info poté, co jej slova jedné z těch žen vcelku zaujala. Popravdě, i já byla překvapená, že zde něco takového padlo, protože do té doby se společnost jevila dosti... No, upřímně řečeno, jako náhodně pobraní lidi na jedné z benzínek u Route 66. Tak snad se alespoň u někoho trefili tak, aby přežil první misi. Zatím to totiž nevypadalo, že by nás tu měl čekat nějaký rozsáhlejší trénink. Na druhou stranu, tohle byla Amerika. Tady ostrejma střílely už malé děti. Takže už zítra ráno? To bude tedy skvělé... Sice ten časový posun ještě není tak hrozný, ale jet lag, je jet lag. Alespoň si trochu přispím. Přemýšlela jsem, zatímco se pan Stewart s námi začal krátce loučit. Na jeho popřání štěstí jsem jen vděčně přikývla a mezitím, co už mizel ve dveřích, Wright pokračoval dál v popisu toho, co nás v blízké budoucnosti čeká a nemine. Samotná návštěva zbrojnice mne oproti bratrovi nechala vcelku chladnou. Tedy ne, že by mne to nezajímalo, naopak, jen prostě vedle bratra, který byl do zbraní naprostý blázen, jsem byla stále tak trochu za amatéra i po tak dlouhé době. „Tak se ti ta cesta vyplatila, co?“ Mrkla jsem na něj, když se všichni začali zvedat a odcházet z místnosti směr zbrojnice. Sama jsem si pobrala svých pár věcí a vykročila za nimi. Samozřejmě, že skupinka rekrutů vzbudila u místních jistou pozornost a já hned přemýšlela, jestli jsou zde nějaké “uvítací“ rituály. Velmi pravděpodobně i byly, ale nejspíše je stejně poznáme nejdřív až po první misi. Tedy ti z nás, kteří se vrátí. Zbrojnice Vzduch v místnosti byl suchý a linula se jím nezaměnitelná vůně technického oleje přesně tak, jako v každé správné zbrojnici, kde se umí o své zbraně postarat. A že jich tu měli.... Klouzaly mi oči tu z regálu s vyskládanými brokovnicemi, přes útočné pušky až k samopalům, kde jsem si mezi všemi těmi moderními modely všimla i stařičkého Thompsona a doslova jsem viděla, jak předchozí generace lovců zasypávala monstra právě i z těchto zbraní. Zbrojmistr, který se objevil byl... Na vozíku. Nakonec mne to ani tolik nepřekvapilo, protože po Wrightově varování, že na něj nemáme zírat, jsem čekala něco mnohem horšího. Ovšem, účty za protetiku tu asi budou docela vysoké. „... Zdravím.“ Odpověděla jsem nakonec raději i já jemu, protože ten bujarý americký styl byl prostě všudypřítomný a jak dobře poznamenal – Nebylo by dobré si ho rozhádat. Počkala jsem, až se snad s trochou štěstí vydá objednávka pana... Silver myslím stálo na jeho jmenovce. Otočila jsem se na člověka, zatímco jsem se v mysli dokola napomínala, ať nemyslím na Ostrov pokladů. Když bylo vše vyřízeno, pan Bosca se zahleděl opět směrem k nám nováčkům a nejspíše čekal, kdo další se vrhne na řadu. Tak nějak jsem čekala, že bratr tu vyskočí nadšeně jako čertík z krabičky, pobere co bude moct a s plnou náručí odejde. Ovšem, když jsem se na něj ohlédla vypadal duchem zcela nepřítomen, zatímco doslova zíral na jeden ze stojanů. Oni tu mají i starý gatling?! „Ať tě to ani nenapadne.“ Strčila jsem do něj, ale pak radši stočila pohled na pana Bosca. „Tak tedy, jestli můžu...“ Počkala jsem alespoň na tichý souhlas a pak pokračovala. „Mé přání nebude příliš speciální. Bude mi plně stačit klasická 1911 s tlumičem... A samozřejmě .45 ACP, aby to nebyla náhodou ta zpropadená .38.“ Požádala jsem prostě o zbraň, kterou jsem používala i doma a když už to měla být mise v utajení, tak proč si neříct i o tlumič. Celkově jsem tuto zbraň americké výroby měla ráda, protože i přes svůj kalibr byla vybavená poměrně drobnější pažbou, takže se mi držela mnohem lépe než třeba monstrózní berreta. A přestože jedna střela ráže .45 na většinu živých věci vcelku bohatě stačila, padly mi oči ještě na klasické pušky, které jsem já osobně v některých situacích upřednostňovala, protože poskytovaly tu vzácnou možnost, nemuset se tolik přibližovat. I v tomto jsem se držela svého obvyklého modelu a nějakou supermoderní exotiku od armády nechala pro zkušenější. „A pokud by tam byla klasická M1A... Tedy, kdyby se tam náhodou našel typ Scout, tak bych se vůbec nezlobila.“ Zkusila jsem přeci jen trochu okořenit své přání a vybrat si něco alespoň trochu jiného, než mám běžně doma. Lovecké pušky jsou prostě lovecké pušky, i když často jsou poněkud... militarizované. „Co se týče optiky, bude mi stačit běžné rozmezí 1.5 až 6x. Nejsem žádný cvičený sniper.“ Pousmála jsem se trochu omluvně a raději už nic nedodávala. Tak nějak jsem počítala s tím, že pan Bosca bude sám vědět, co má zde na výběr a co by k tomu mohl ještě dodat. Trochu jsem doufala v odlehčenou verzi se syntetikou, ale to už jsem si netroufala požadovat. Stejně ji asi nechám v autě, jestli budeme chodit po městě. „To je asi vše, co se týče střelných zbraní... A granáty?“ Zarazila jsem se a těkla na chvíli pohledem po Wrightovi. „Ne, chápu... Mise v utajení. Žádné granáty.“ Opravila jsem se a raději už předala slovo druhým s tím, že jsem sledovala, jestli to zde nemají zařízené i tak, že by zde měli naskladněné i armádní nože a podobné vybavení, protože to bych si pak asi o jeden model zažádala. Jeden nikdy neví... |
| |
| V bunkru jsem se zvedla jako poslední ze všech. S rukama v kapsách pláště jsem se držela na chvostu do zbrojnice, zatímco jsem sledovala pobavené výrazy přihlížejících, kteří se očividně plavili výjevem nováčků. Ve zbrojnici jsem si všimla jak se výrazy několika členům naší výpravy rozsvítili oči jak radioaktivním světluškám. S nakrčeným nosem způsobeným nejen nezvyklým ale i nepříjemným zápachem jsem sledovala okolní zdi a regály s výrazem lehkého zklamání až despektu. Postavím se do byť pomyslné fronty a poslouchám jak ostatní si poroučí všemožné zbraně až se divím, že nechtějí i raketomet s hezkou básničkou. Po chvíli čekání se nakonec dostanu na řadu i já. Podívám se na o dvě hlavy vyššího vikinga s poněkud odevzdaným výrazem. Pozvednu ramena a s dlaněmi nahoru gestem naznačím, že nemám nejmenší tušení. "Omlouvám se, ale nemám nejmenší přetstavu. Pochybuju, še tu máte dalekonosný skalpel s holografickou optikou a rozšížením zásobníkem doplněný o vodotrysk? Obávám se, že nic ,co by se reálný stšelný zbrani jen blížilo, jsem v ruce nedržela. Avšak se skalpelem jsem už vyhrála pár soutěží v dlabání dýní... leda... maximálně jsem párkrát stšílela ze vzduchové pušky, tak to nechám na fašem úsudku." |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro "Nic moc..." zavrčí mohutně potáhne z cigarety a vztekle nedopalek hodí do kanálu. "Pokud si bude pán něco přát najde mě uvnitř." dodá a zmizí ve vstupních dveří které pravděpodobně zažili už lepší časy. Přeci jen by se tak dal popsat celý hotel. Jedná se o dvoupatrovou budovu. První část tvoří vrátnice s něčím co vypadá jako byt pro zaměstnance/majitele. Druhá ve tvaru hranaté podkovy jsou pokoje. Mezi patry se chodí po vnitřní straně. Schody vypadají vcelku bezpečně i když by dle logiky bylo asi lepší kdyby se nejednalo jen o příčky usazené na kovových trubkách. Zábradlí v patře obklopuje celý obvod ale také zrovna nevypadá hodné důvěry. Oprýskaná omítka, okopané dveře a těžké šedé oprané závěsy v oknech krásně dokreslují obraz. Pomyslnou třešničkou na dortu je ale stejně opuštěný bazén ve středu obytné plochy. Popraskaný, opuštěný plný listí které tam muselo napadnout snad již během podzimu. Prostě krásné a idylické místo. Vytočíš telefonní číslo a krom tůtání ti do ucha zní i Jackovo oblíbené Highway to Hell. Když se znělka poprvé přeruší, zaslechneš i něco jiného. Když se zaposloucháš jedná se o tu samou písničku jen ji slyšíš o dost slaběji a jinde. Kroky tě dovedou až k vypuštěnému bazénu kde krom zetlelého listí leží jako opuštěná hračka Jackův zvonící telefon... |
| |
| soukromá zpráva od Erik Ulz pro Jak čekám, až Jack zvedne telefon, přejíždím očima po motelu. Tváří se opuštěně, ale podle těch pár aut venku, nejspíš nebude. Do ucha mi zní známá písnička. Pak si uvědomím, že ji slyším ještě odjinud. Sehnu se k přístroji na zemi. Ukončím hovor. “Ale doprdele...“ zamumlám. Znovu střelím pohledem po okolí – k vrátnici, k zataženým oknům. Vlastní mobil schovám a Jackův prohlédnu. Jestli není zaheslovaný, v rychlosti se mrknu na data posledních zpráv nebo hovorů. Pokud v něm něco vyloženě neupoutá moji pozornost, strčím jeho telefon do kapsy. Zamířím k vrátnici, vejdu. “Tak nakonec bych vás rád poprosil o pokoj, jestli máte volné.“ |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro Je štěstí že Jack používal kvalitní přístroj který pobyt ve vlhké listí přežil bez úhony. Zaheslovaný naštěstí není. Krom zprávy tobě je ve poslední aktivita složená jen ze tří dalších čísel. První kontakt je pojmenovaný Anna a druhý Boss. Pokud si správně pamatuješ Anna byla Jackova dcera z prvního manželství. S její matkou sice není v kontaktu ale dceřino studium na Harvardu dotoval ze své práce. Podle toho co ti říkal mu lov nadpřirozených bytostí slušně vynášel a sám neměl moc důvod peníze rozhazovat. Chtěl tedy zajistit co nejlepší život pro jediného příbuzného se kterým zůstal v kontaktu. Vždy se smál tomu jak Anně vyprávěl o svých obchodních cestách po světe. Jen ve skutečnosti namísto obleku a kufříku na nějakém obchodním jednání nosil spíš kulomet a kevlar v zapáchajícím brlohu nějaké zrůdy. Vrátnice vypadá přesně tak jak by se dalo čekat. Prach, rozviklaný větrák, otlučená recepce se zvonkem který už dávno nefunguje. Starý muž kterého jsi potkal venku sedí na židli a sleduje starou zrnící televizi. Zrovna běží nějaká tobě neznámá soap opera. Šklebí se od ucha k uchu. Když ho vyrušíš svou otázkou úsměv zvadne a ukáže na stěnu plnou klíčů za jeho zády. "Místa mám víc než dost. Co si jen pán bude přát. Platí se čtyřicet dolarů za noc... Dopředu." ušklíbne se jako by čekal že to bude problém a ty vypadneš. |
| |
| Zbrojnice "To nebude problém... Cézetka jsou dobrá věc, sám jsem je preferoval..." zamumlá Bosco, vytáhne z kapsy upevněné na vozíku notes a tužku a začne si zapisovat. "Hmm, vidím že slečna je tradicionalistka. Nebude problém. Mám tu oboje i s požadovanou municí. Dokonce s pár osobními vylepšeními. Jinak nebojte granáty budou..." na udivené pohledy odpoví Wright "Utajení spočívá hlavně v tom aby se civilní obyvatelstvo nedozvědělo o existenci monster. Naštěstí máme úzké kontakty s vládou a dost našich akcí i platí. Takže krytí je zajištěno. Když dám příklad. Když se potkáte s nasraným vlkodlakem raději mu vražte granát do tlamy namísto toho nechat ho zdrhnout. Výbuch plynu se vysvětluje veřejnosti mnohem líp než přerostlá chlupatá věc pobíhající mezi lidmi které jí slouží jako zákusek..." "Pokud to není v Hollywoodu, tak je to jedno... Turisté to berou jako atrakci a ti co tam dělají jsou většinou na drogách... Nevýhoda dobrého platu v centru společenského dění..." zamručí Bosco zpoza zápisníku. "Jsou to nováčci Bosco, nevíš co tvý blbý fóry způsobují?" zamručí Wright "Neposlouchejte ho, výjimky nejsou! Prostě lidi monstra vidět nemají. To je smysl naší práce, držet je ve sladké nevědomosti a pokud možno džet dál od stavu mrtvosti... No nic pokračujeme..." Dodá. "Chápu vaši poznámku doktorko nicméně ze zásady vás nenechám jít do akce neozbrojenou i kdyby jste měla celý den sedět v pokoji a pitvat pozůstatky obětí. Zeptejte se doktora Carvera který byl moc rád že jsem ho přemluvil aby nosil zbraň když jeden z jeho pacientů nebyl mrtvý jak se na první pohled zdálo... Donesu vám Glock 19 s kompenzátorem, myslím že bude ideální volbou pro začátečníka..." naškrábe si poznámku. |
| |
| Zbrojnice Poté, co si toho dívka po mě nabere tolik, musím se přemáhat abych nevyvalil oči. Já myslel jednu zbraň. A ona toho má tolik. Ale no tak. Fajn, snažil jsem se být skromný. Ale nebudu. Vlastně se mi to teď jeví jako hloupost. Ten Bosco mluvil něco o... vlkodlacích? Meh. Tak to si toho na 100% vezmu víc. I když je CZ BREN 805 dobrá zbraň, myslím že s jednou bych neměl šanci a nechci si pak půjčovat. Když ta... žena neví co si vzít, v duchu si odfrknu. Je to přesně jak jsem čekal. A kdo jim pak bude zachraňovat kejhák? "No... Já se do toho ještě vložím, pokud nevadí. Raději budu připravený, kdyby něco. Takže... Barett M82AI s tepelným zaměřováním by nebyl k zahození. Pak jestli máte nějaký vylepšený GLOCK s tlumičem a pár nožů, budu jen rád.." v zápětí zafuním. To rameno je vážně příšerný. Upřu se o zeď, ať tam jen tak nestojím. VÝZBROJ |
| |
| Zbrojnice Maine, hmm? Jonesport? Protože v okolí je fakt málo míst s proklatejma povídačkama, který nemusej bejt založený na úplně špatným úsudku? Skvělý. Elsa's Inn? Coach Stop Inn? Swan's Island? Nevadí... Stewartův odchod mi vůbec nevadil, raději jsem se poměrně energicky vyhoupla do stoje. Konečně se alespoň něco málo dělo, takže jsem se toho rozhodla využít, než by nás zas přiměli sedět na zadku a tlachat. Cestou jsem spíš než zahradu obhlédla místa pro helikoptéry. Doufám, že nějakou slušnou mašinu mají zrovna v terénu, protože tohle by nebyla ta nejslavnější. Radu ohledně našeho zbrojmistra jsem přijala jen trhnutím ramen. O mém taktu by se dalo pochybovat i za normálních okolností. A tak, když mi konečně přišel na oči, sklouzla jsem po něm pohledem a namísto na vozíku se zastavila na rysech ve tváři. "Trochu jako Thór, hmm?" zamrmlala jsem si spíš pro sebe. Nakrčila jsem nos, ale absence základní hygieny mi aktuálně asi nevadila, protože jsem brzy tvář vyrovnala s rozhlédnutím se kolem po věcičkách na dohled. To je dost slušná sbírka. Možná bych mohla nabrat něco navíc už prostě jen pro sebe. K pěkným věcem se běžný člověk hůř dostává, tady s tím asi nebudou mít problém. Během dohadování se o krytí jsem se pobaveně poušklíbala, dokud nepřišla tak trochu řada i na mě. Ještě jeden přemýšlivý rozhled předcházel jakékoliv akci. "Tak se zdá, že tu frčí i delší zbraně, no nic. Náhodou XS1 na krámu není? Třeba i náboje .338 Lapua Magnum, pochopitelně zaměřovač PGF, vzhledem k tomu, že z takový hračky fakt nestřílím denně a nemuselo by to bejt úplně marný," začala jsem tedy něčím silnějším, když už tak učinili i dva další přede mnou. "Jelikož předpokládám, že s tím budu těžko pochodovat po městě jak s houslema, možná GLOCK 17 a pro jistotu DESERT EAGLE ráže .50 AE?" Kratší palný zbraně nikdy nejsou na houby, člověk si tím minimálně vydobude trochu pozornosti mezi civilisty, když se pletou osudu pod nohy. "A když už jsme v těch maličkostech, pokud tu máte Scorpion od Kizlyaru, vrhací, ideálně ve stylu GIL HIBBEN nebo Benchmade LFK Black Pearl, rozhodně bych se nezlobila, protože nikdy nevíte, kdy to se bude hodit." Poněkud pátravěji jsem si přeměřila Bosca, jestli toho náhodou na něj není moc, když jsem vykouzlila jeden z těch nevinnějších, nacvičenějších úsměvů. "A jestli se umíte trochu hrabat v šipkách, kapesní foukačku jsem chtěla vždycky, ideálně s účinnějšími kousky. Jestli tu někde máte chemickou sbírku, GB by se mi do nich hodilo. Ono bonusová dávka strychninu nebo kyanidu, ono vlastně třeba cyklon B ještě jako granule křemeliny..." Zarazila jsem se, jak mi asi konečně došlo, že už se mi seznam nezdravě protahuje a raději jsem se poddala nové vlně mlčení. No co, když si z toho zapamatuje aspoň půlku a třetinu najde, pořád neodejdu úplně s prázdnou, žejo. |
| |
| Nábor – Zbrojnice
Spokojeně se usměju, když uzná, že mám pravdu. Paráda. Ano, uctívají různé bohy. To si dokážu představit víc než dobře. Znovu se mi vrátí vzpomínky na nedávné události.
Záchranná mise? Proč ne. Zní to zajímavě a aspoň nebudu muset sedět na zadku.
Když míříme do zbrojnice, hezky se na všechny co si nás prohlížejí, usmívám. By mě zajímalo co si o nás myslí. Radši ne. Díky bohu, že neumím číst myšlenky.
Dopravní prostředky mě nechávají chladnou. Je mi jedno jak to vypadá, hlavně když to jede. Držím se skupinky. Pak se zmíní Wright o tom, abychom na něj necivěli. Sakra, že by tady byl nějakej démon, měl čtyři oči, tři ruce. Nebo kdo ví co. Dobře pokusím se necivět.
Zbraně, další zbraně. Větší zbraně. Nevzrušeně si prohlížím zbraně, momentálně jsem spíš zvědavá na to, jak vypadá ten zbrojmistr. Aha, tak žádný čtyři oči se nekonají. V tváři se mi mihne zklamání, které ihned zamaskují úsměvem. Vyslechnu si, co všechno chtějí ostatní. Nikdy jsem si neoblíbila palné zbraně. Raději používám zbraně, které si dokážu sama opravit nebo vyrobit. A vyrábět na koleni střelný prach, to si nějak nedokážu představit. Za to šípy, to není žádný problém.
„Zdravím.“ Mrknu na Bosca, když se dostane řada na mě. Teatrálně se rozhlédnu, podívám se mu do očí a zhoupnu se na špičkách. Nervózně si pohrávám s pramenem svých vlasů. „Máte tady spoustu palných zbraní. Říkala jsem si, jestli byste tady neměl luk. A možná nějaký nůž. A pokud, by vám to nevadilo, ráda bych si ten luk vyzkoušela před tím, než jej budu muset použít venku.“ |
| |
| Pokrčím poněkud znepokojeně obočí na to když mě osloví titulem. "Jak fíte, že jsem...? Ah... vy jste si asi šetl moji složku že?" Načež ho obdařím poněkud podezřívavým pohledem. Vezmu si od něj pistoly a nejistě si ji potěžkám v ruce, zkusím natáhnout i onu pózu, kdy si druhou rukou podepíráte zbraň pod zásobníkem. Ještě chvíli si hraju s pistolí, než mu jí poněkud neobratně vrátím. "Já nefim, moc mi nesedí do ruky a poněkud mne škrábe na kloubu nad palcem. Nemluvě o tom, že mi moc nelíbí. Co třeba tamta? Možu si ji zkusit?" Povím mu pomalu a nejistě. Poté ukážu na KP 95 kousek za ním. |
| |
| soukromá zpráva od Erik Ulz pro To nejde nemilovat, když někdo vážně a doopravdy nechce tvoje prachy. No, nejspíš to taky není jeho podnik a dostává míň jak minimální mzdu. Úšklebek oplácím úsměvem. Vytáhnu peněženku z kapsy. Během řeči počítám bankovky. “Jo, tak zatím na noc… Takže moc hostů nemáte, hm? Poslechněte, mám se tu sejít s kámošem. Velkej chlápek kolem čtyřicítky, tmavý vlasy, šílenej australskej přízvuk. Je už tady?“ Na pult vyložím padesát dolarů. Peněženku ještě neuklízím a nějaké peníze v ní pořád zbývají. |
| |
| Zbrojnice Po pár dalších historkách, které mohly dotyčné uvést do celé problematiky, i když značně nešetrným způsobem a stručného představení první mise, jsme se přesunuli do zbrojnice, kde nás uvítala další nová tvář, které příslušela přezdívka Bosco. Působil stejným dojmem jako jeho kolegové, tedy hrubě, neomaleně, ale přesto zkušeně a autoritativně. Chvíli mi trvalo, než jsem se na jeho postavu soustředil, protože pozornost značně odvádělo vybavení místnosti, zvláště pak některé starší kousky, ať už patřící do starého železa, nebo osvědčené v novém hávu. Užuž jsem se nadechoval, že na něj upozorním, ale sestra moc dobře věděla o mých úmyslech, ve kterých jsem figuroval jako malý chlapec v armádním muzeu. Romantické tužby jsem si musel nechat na jindy a raději vnímal, co si Nora poroučí za výbavu. Mírně strčení jsem si dovolil naopak já, když zmínila granáty, ale nic jsem neřekl, aby nepřerušoval tok informací, které záhy začaly proudit z Bosca. Přihodil další historku, nad kterou jsem se musel pobaveně pousmát. Uměl zaujmout a udržet si pozornost. Glock nakonec padnul do více rukou. Bez toho a krucifixu nemůže mít člověk v téhle branži žádnou jistotu. Výběr pokračoval dál. U vojáka jsem se nedivil ničemu, ani tomu, že se bude tahat s tak těžkými zbraněmi, protože to k němu tak nějak patřilo. Naopak jedna z indiánek mě překvapila délkou svého seznamu. A druhá naopak velkou skromností, která mě velice zarazila. Nemluvně o ženě v plášti germánského původu, která i vtipně přiznala, že našemu handrkování o zbraních moc nerozumí. Bylo nádherné, jakou zkušeností ji Bozco hned na to podaroval. “Hm,…“ promnul jsem si bradku a ještě jednou se rozhlédl okolo, naoko zamyšleně, když na mě tak nějak přišla řada. “Glock si vezmu též, .45 a tlumič neuškodí. Máte Hecklera? Máte, no, tedy pak G3 rovnou s LLM01 a na P90 kolimátor nebude ke škode,“ odmlčel jsem se na chvíli a počkal, až dopíše. “Ano a granáty si vezmeme. Flashbang se už párkrát osvědčil. Nebo máte stroboskopické v pyro verzi? Tak pár těch, od každého jeden,“ dodal jsem s poloúsměvem a záhy si vybavil ten jekot, který většinou po jejich použití následuje. Nebylo to jediné, co mi na mysli utkvělo. Ještě tu byla jedna věc. Musel jsem se zeptat, spíše ze zvědavosti ohledně zdejší profesionality. “Co se munice týče,… doufám, že připouštíte jisté osobní úpravy za cílem větší efektivity?“ |
| |
| Zbrojnice „To víte, jsem z Angličanka.“ Odpověděla jsem s naprostou vážností zbrojmistrovi. „ A klasika je klasika z dobrého důvodu. Skvělé, jsem zvědavá, čím mne překvapíte.“ Pousmála jsem se a upřímně doufala, že ta vylepšení ale budou nějakého komornějšího typu. Nechtěla bych pobíhat po městě s bajonetem. „Takže i granáty... To půjde o něco většího, že?“ Má otázka už patřila Wrightovi. Na nějaké běžné humanoidní démony, nebo něco podobného to obvykle potřeba nebylo. Tam bylo vhodnější volit zcela jinou cestu, ale o tu se postaráme když tak taky. Hmm, takže vlkodlak. To by bylo bez stříbrných kulek hodně nepříjemné a ostatně i s nimi. Snad to nebude tento případ. „Chápu, utajení je primární. Věřím, že tam u vás máte ale dost šikovných lidí, aby ten nepořádek zase pěkně zametli pod koberec.“ Dodala jsem a pak už nechala ostatní, aby si vybrali své zbraně. Ženě v plášti byl nakonec vnucen klasický Glock a já doufala, že si jej vezme, protože nejslabší článek ohrožuje nakonec vždy celý tým. „Jestli bych taky mohla jeden z těch obyčejných nožů.“ Požádala jsem pak, když se začaly vydávat i chladné zbraně. Sice to nebyly až tak obyčejné kousky, ale v tom, co si zde pak poroučeli další, to vypadalo jako nejběžnější věc sehnatelná v každém supermarketu. Dokonce se ukázalo, že tu mezi námi máme i cvičeného snipera. Tedy alespoň jsem v to doufala, protože by bylo docela smutné, kdyby si tu někdo naporoučel zbraně, se kterými nikdy nezacházel, což platilo především pro poměrně komplikované ostřelovací pušky. No, snad pokud alespoň znali ten typ, tak to určitě nebyli amatéři a víkendoví střelci. To je dobře. Víceméně jsem s klidem poslouchala ostatní, zatímco tu padaly i požadavky na luky. Bylo to zvláštní, ale ani jsem se tomu nedivila. Popravdě, z toho, co jsme se za ty roky naučili, jsme zjistili, že staré tradiční zbraně jsou kolikrát účinnější, než moderní palné. Jen zmínka o jedech mnou poněkud trhla. Samozřejmě šipky s nějakými neurotoxiny a jinými se mohly běžně použít, jen ten výběr byl poněkud... zarážející. Nikdy jsem nebyla až tak velký odborník na jedy, ale moc se mi to nezdálo. Kromě nechápavě nakrčeného obočí, jsem to ale nijak nekomentovala. Jestli tu Američani běžně sypali po městech z plechovek cyklon 5, tak to byla jejich věc. My v Evropě jsme na to měli asi trochu jiný, konzervativnější pohled. „Ano, jsme zvyklí na jisté dodatečné úpravy.“ Přitakala jsem bratrovi, když se zmínil o o munici. Přece nebudu střílet jen obyčejnými olověnými kulkami. To je kolikrát účinnější do nich mlátit židlí. „Samozřejmě se o ně sami postaráme. Nemusíte si s tím dělat další starosti.“ Dodala jsem a doufala, že alespoň tuší, o čem mluvíme. Nebylo to vždy pouze o kalibru, ale také o trochu jiných, ne tak běžných vylepšeních, které kolikrát mohly znamenat to, jestli někdo zemře, nebo se dožije dalšího dne. „Budeme si ty zbraně pak moci ještě v průběhu dne vyzkoušet na střelnici?“ Zeptala jsem se vlastně skoro na to stejné co ta žena s lukem. Ne, že bych na ty mnou vybrané zbraně nebyla zvyklá, ale bůh ví, co do nich ještě namontovali. |
| |
| Zbrojnice "Dobrá, připíšu si to..." zareaguj Bosco polohlasně na Reie. "Vy se s tím ostatně budete tahat. Ne já..." "Také žádný problém." přikývne Sieře "Je pravda že hodně lovců nosí osobní zbraň a těžší kalibr si berou jen do přímého boje. Připravte se ale na to že většina menších kalibrů slouží jen pro dobrý pocit. Často jdeme proti věcem které je těžké sundat i za pomocí těch nejtěžších zbraní." Wright na jeho slova přikývne. "Svatá pravda. Proto se vyplatí nosit s sebou i ty výbušniny. Minimálně se některé potvory dají zasypat pod sutinami a doufat že se moc rychle nevyškrábou ven." "Co se týče foukačky nejsem si jistý. Podívám se zda něco najdu. Většina lovců je spíš zvyklá na kuše a další modernější kousky." dodá ještě Bosco. "Žádný strach, granáty fasujeme ve velkém." řekne ještě Leonardovi "Musíme se držet abychom se těch starých bestií dokázali zbavit. Tím vlastně odpovídám i na úpravy munice. Dost věcí dělám sám ale ničemu se nebráním. Jen pozor aby nebyli moc předimenzované. Už jsem viděl pár kolegům kterým jejich upravená munice roztrhala zbraň v rukou nebo explodovala v hlavni. Nebyl to zrovna hezký pohled. Dělejte si co chcete jen si na moje miláčky dejte pozor, starejte se o ně. Zbytek je na vaše vlastní nebezpečí." Zkontroluje list plný škrabopisu a škrtanců. "Dobře to by bylo. Zajdu pro věci. Wrighte, ujmi se zatím měření." dodá a odjede někam mezi regály. "Tohle je důležité. Vezmu vám míry na osobní zbroj a taky aby Bosco mohl upravit zbraně na vaší míru. Dobře padnoucí oblek i zbraň může být rozdíl mezi životem a smrtí." pokývne Wright a vezme do ruky metr a začne si brát míry. Údaje zapisuje do připravených tabulek. "Zbroje co používáme se ředí mezi naprostou špičku. Základ tvoří lehký oblek z kevlarových vláken. Dají se na něj dle potřeby přidělat další díly. Díky tomu se dá velice dobře přizpůsobit jakékoliv akci." během vysvetlování Wright přejde k jednomu stojanu na kterém je pověšený lehce vypadající kombinéza a vyndává z okolních polic různé díly a ukazuje vám je. Kromě chráničů na všechny možná místa se tam nachází i další vychytávky včetně detektorů pohybu, vyjížděních ostnů na lezení po skalách nebo třeba automatických dávkovačů léků. Samostatnou kapitolou jsou i helmy. Kromě několika druhů vidění se dají využít na značení cílů pro ostatní členy týmu, dokáží detekovat tepelné a pohybové stopy s garancí několika minut nebo třeba i monitorovat zdravotní stav ostatních. Se vším se naučíte zacházet jakmile to Bosco připraví. Je to vlhký sen každého vojáka. Pro nás je to spíš nutnost... Budete se rvát s věcmi které jsou mnohem lépe vybavené od přírody." "Tak je to tady." ozve se najednou Bosco který se vrací a tlačí před sebou vozík naložený hromadou krabic. "Nechci být nezdvořák ale pokud Wright dokončil měření vypadněte. Mám před sebou dlouhou noc a chci to stihnout než ráno pojedete!" završí a pohybem rukou ukazuje ať pohnete. "Tak to by bylo." pokývne Wright když se za vámi zavřou dveře. "Jak tak koukám je pomalu čas na večeři. Hádám že budete mít hlad. Já ho mám určitě." ušklíbne se a vede vás zase zpět. Jídelna Projdete masivními dřevěnými dveřmi do vstupní haly. Dvojité obloukové schody vedou do patra a čtveřice chodeb pak hlouběji do útrob domu. Několik obrazů na stěnách zobrazuje vám neznámé lidi, jinak je v hale několik skříní které spíš vypadají jako by sloužili k rychlému zbudování provizorní obrany než k čemukoliv jinému. Wright vás vede do pravé chodby která vás po několika metrech zavede ke dveřím do velké místnosti. Vypadá to že ke stolům by se bez problémů vešlo kolem šedesáti lidí. Teď je jich tu ale jen pár. Celá jídelna připomíná spíš taneční nebo společenský sál. Velká okna jsou zatažená těžkými závěsy a osvětlení poskytují masivní lustry u stropu. "Naberte si co hrdlo ráčí." podotkne Wright a ukáže na dlouhou řadu pokrmů vyrovnaných na jedné z tabulí. Najdete tam co vás napadne. Od předkrmů, přes polévky, hlavní jídla po dezerty. S masem, bez masa, slané, sladké. S nápoji je to podobné. Dokonce je tu i široká nabídka alkoholu. "Dobrá výživa je základ života lovce." zašklebí se váš průvodce mezitím si nandává na talíř mohutně vypadající cheaseburger s vepřovým masem a pořádnou kupu amerických brambor. Nakonec si z draze vypadající lahve nalije vskutku štědrou dávku whisky. Když se usadí počká na vás ostatní. "Tak jaký zatím máte ze všeho pocit?" zeptá se s upřímným zájmem. |
| |
| Zbrojnice
Nechám se přeměřit. Štěstí, že nechtějí, abych jim svoje míry řekla já. To bych musela tipovat. Prohlížím si všechny ty udělátka a vylepšení až mi z toho jde hlava kolem.
Protočím oči, když nás Bosco doslova vyhodí, ale nakonec spolknu jednu ze svých uštěpačných odpovědí. Jak říkal mohl by mi to pořádně zavařit. Sice nemám zbraně jako ostatní, ale kdyby mi třeba v rozkroku udělal menší oblek, to by bylo opravdu nepříjemné. Místo odpovědi mu tedy jen zamávám. "Dobrou noc." škodolibě se usměji. Sakra! To jsem si mohla nechat od cesty.
Jídelna
V tichosti zamířím do jídelny. Rozhlédnu se. Páni tolik jídla jsem na jednom místě neviděla. A samá lahůdka. Ale je toho tolik, že vůbec netuším co si mám dát. Vezmu si talíř a přemýšlím co bych si tak dala. Nakonec se rozhodnu pro steak s pepřovou omáčkou, americké brambory. A jako desert si vezmu ovocný pohár. K pití si dám zelený čaj. Sednu si ke stolu. "Příliš brzo na to, abych dělala nějaké závěry." odpovím Wrightovi. |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro Chlapík shrábne peníze a tváří se mnohem přívětivěji. "To je pravda. Do Jonesportu zase moc lidí nejezdí. Navíc ten nový hotel ve městě nám sežral většinu zákazníků." odfrkne si. Při vzpomínce starou neudržovanou barabiznu kterou jsi viděl po cestě se ti přeci jen nevybaví přímo asociace "nový" ale proč se s ním přít. Natáhne se pro jeden z klíčů který na ošoupaném přívěšku nese číslo 6 a podá ti ho. "Jo myslím že jsem takového chlapa viděl. Přijel se skupinou jemu podobných asi týden zpět. Pěkně divná banda. Potulovali se po celém městě. Hodně často v noci. Od včerejší noci jsem je neviděl. Možná by se dal zařídit přístup na jejich pokoj..." mrkne na tebe s pohledem který vypovídá o lačnosti po dalších penězích. |
| |
| Zbronice Když Bosko řekne, ať si necháme dát míry na oblek, ušklíbnu se. Když mám rozpažit, trochu se mi zkřiví obličej v bolestnou grymasu, ale snad si toho nikdo nevšiml. Vážně s tím budu muset něco dělat. Napomenu se. Ale tak nějak nevím, za kým jít nebo co dělat. Za prvé mi to příjde trapné, za druhé nevím kde je tu zdravotka. Jestli tu je. Když nás zbrojíř vyhodí, nevadí mi to. Rád bych si lehnul. Byli to dlouhé týdny a já si nepamatuji, kdy jsem se naposledy vyspal pořádně. A ani nevím, jestli se mi to dneska povede. Místo do ložnice nás ale vlečou zase jinam. Jídelna Když dojdeme do jídelny, moje srdce poskočí, ale bolest ho přehluší. Jindy bych se tady na to vrhnul a spořádal snad všechno i se stolem, ale dneska... Mám z toho žaludek na vodě. Jako by mi něco pomalu roztahovalo a zase stahovalo žíly. Náš průvodce se ptá, jestli se nám tu líbí. "Dobrý." Zamumlám unaveně a chytím se za rameno. Zakryji to tím, že se poškrábu na lopatce. Naštěstí mě tu nikdo nezná. Moji parťáci by si všimli, že je něco blbě. Pomyslím si. Jo, kéž by tu byli. |
| |
| soukromá zpráva od Erik Ulz pro “Díky,“ sbalím klíč. Se zájmem přikývnu. Jasně, nejspolehlivější by asi stejně bylo zavolat Jackovu kontaktu označenému jako Boss. Ale vzhledem k tomu, pro jaké magory většinou pracoval... Je na to vždycky dost času. “Hm. Dalo, vážně? To by bylo výborný. Jste si jistej, že se už nesbalili a nevypadli? Řekněte, stačilo by mi na ten pokoj tak - pronájem za půl dne?“ V peněžence mi zbývá nějakých čtyřicet dolarů v hotovosti, ale nebudu na něho hned házet všechno. |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro „Nevrátili klíče a jejich dodávka je pořád na zadním parkovišti. Takže asi ne. Myslím že to auto bylo dražší než pokuta za ztrátu klíčů. Takže by se jim to nevyplatilo.“ Poškrábe se na hlavě. „Myslím že dvacet dolarů by za půl dne pronájmu pokoje mělo stačit. Přeci jen nebudu bránit starému známému aby se viděl s kolegou, nejsem parchant.“ usměje se a odhalí nepříliš vábně vypadající zuby a natáhne ruku a zaloví v kapse ze které vytáhne masivní svazek náhradních klíčů. |
| |
| Ze zbrojnice do jídelny Stejně jako sestra jsem si řekl o pár nožů také. Nějaké to ostří po ruce je nezbytnost, i kdyby to měl být obyčejný švýcarák. V rukou profesionála je přeci třeba i takový příborový nůž smrtící zbraní. Ne, že bych se za jednoho pokládal, ale občas je třeba improvizovat i s takovými nástroji, když vás nevítaná návštěva přepadne nepřipraveného. “Ovšem, opatrnosti není nikdy dost,“ pousmál jsem se na hlášku ohledně bezpečného zacházení s upravenými náboji a věnoval sestře krátký pohled. “O vaše zbraně bude postaráno se stejnou péčí jako o samotná monstra. Samozřejmě jsem nemohl nic zaručit, ale mise, na kterou jsme se měli vypravit, zněla prozatím dost civilně. Přesto, …lepší být raději připraven na nejhorší. Následovala ještě menší přednáška ohledně výstroje, načež přišly na řadu naše míry. Dal jsem vřele přednost dámám i sestře a mezitím si zblízka prohlížel naše budoucí obleky. Nezdráhal jsem se je ohmatat a věnovat pozornost i těm vhodným vychytávkám. Uznávám, že o tomhle jsem si doma mohl nechat jen zdát. Nakonec mě musela sestra upozornit, že už je na mně řada, protože jinak bych u stolu stál ještě hodně dlouho, než bych se vynadíval. “Oh, pardon,… Vskutku líbivé kousky. Už se těším, až je vyzkoušíme,“ prohodil jsem spíše k sestře a pak se postavil vedle, aby mi pan Wright mohl vzít míry. Když bylo hotovo a Bosco se vrátil, aby se s námi pro dnešek rozloučil a vyhnal nás ze svého doupěte, stanuli jsme opět venku a následovalo pozvání na večeři. Z toho časového posunu bych to sám ani neodhadnul, nebo by mě to spíš ani nenapadlo. Ale pozvání se neodmítá. Bylo na čase zkusit zabojovat proti dalším předsudkům, tentokrát co se týče zdejší kuchyně. Cestou do jídelny jsem se rozhlížel po interiéru a v hlavě odhadoval styly, vlivy, jejich původ a křenil se nad moderními detaily, které doplňovaly některé historické kousky. Občas jsem něco zamumlal, ale mohla to stěží zaslechnout jenom Nora, která se držela se mnou. Samotná jídelna mě překvapila spíše těmi stoly, než výzdobou. Procházel jsem kolem nich s mírně ohrnutým nosem a trousil nelibé poznámky. Hlad jsem si nepřiznal, proto jsem se zdržel jen nad výběrem čajů a nějakého zákusku s tím, že později, pokud něco vůbec zbyde, si přeci jen posloužím i nějakým vydatnějším jídlem. Počkal jsem, až si vybere i sestra a pak jsme se společně šli usadit ke zbytku naší skupinky. Nesl jsem si jen černý čaj a kus nějakého ovocného koláče. Brzy na to padla otázka od pana Wrighta, docela kamarádská a upřímná. “Že s pomocí Boží, ... možná přežijeme první misi jen s malými ztrátami.“ V hlase jsem nechal zaznít špetku ironie, ne té útočné, ale posměvačné, čemuž napovídal i můj mírný úsměv, než jsem ho skryl za šálkem. |
| |
| Chtěla jsem ještě něco namítnout, když se mi přestal věnovat, přestože mi nepodal onu pistoli, o níž jsem žádala. Natáhla jsem ruku se vztyčeným ukazováčkem a nadechla jsem se k proslovu. Za ruku mě ale chytne Wright a začne mě přeměřovat. Poněkud šokována si pak beze slova strčím glock do kapsy pláště a zamířím do jídelny se zbytkem. V jídelně se po vstupu ztratím pár vteřin v obdivování krásných lustrů a následně i zbytku luxusní výbavy. Když se vzpamatuju, všichni ostatní už jsou v plném proudu vybíraní jídla. Zběžně jsem tak projela co zrovna bylo k mání Nabrala jsem si asi čtvrtinu cibulového quiche a plechovku belgického piva. Když jsem ale uviděla, že si Wraight nalil notnou dávku whiskey, položila jsem plechovku zpět a uštědřila si podobnou dávku whiskey. Sedla jsem si naproti němu, pak počkala než ostatní domluví. Spolkla jsem kousek koláče a lehce si odkašlala. "Omlouvám se, ale mám takchový pocit, že veškerá náplň misí bude spočívat v sabíjení fšeho co se pohne. Nebylo by vhodnější se vracet spíše s uvězněným protivníkem bude-li to možné? Chci říct, pochybuju, že ty věci, které potkáváte existují pouze jako jeden exemplář." |
| |
| Zbrojnice „Nebojte, nebude to něco, co by hrozilo výbuchem už v hlavni. Nic tak extrémního.“ Uklidnila jsem Bosca. Koneckonců tento typ úprav jsme stejně s bratrem neměli na mysli. Pobereme si své věci, ale ukáže se, že schází ještě jedna věc. Oblečení. Trochu tázavě nakrčím rty, protože první varianty oděvu, co mne napadnou, při použití slova “zbroj“, nejsou zrovna příliš... komorní. Něco takového jsme sami neměli a i když se dala sem tam nosit kevlarová vesta, nebylo to zrovna něco, co by člověka spasilo před roztrháním, sežehnutím, či prokletím. Ovšem i démoni vědí jak používat palné zbraně. Počkám tedy, až na mne přijde řada, rozpažím a nechám se zcela klidně přeměřit. Obleky vybavené nejmodernější technologií... No, alespoň něco nám moderní doba usnadňuje. Na podrobnější technické specifikace se zatím neptám, protože za prvé není čas a za druhé počítám s tím, že nám budou obleky podrobněji přiblíženy, až budou hotové. Jestli máme jít zítra do akce... Mají co dělat. „Děkujeme.. A nashledanou.“ Rozloučila jsem se s Boscem, i když jsem si nebyla jistá, jak moc mé tvrzení bude nakonec pravdivé, ale naděje umírá poslední, že. Jídelna Jídelna vypadala jako podivný mix nového a starého. Staré zdi ukrývaly moderní zařízení a vše bylo tak zvláštně namícháno, že jsem už jen počítala vteřiny, než zaslechnu bratrovo tiché odfrknutí. Byl na tyhle věci někdy až moc velký puntičkář, ale patřilo to k němu. Stoly byly narvané jídlem doslova k prasknutí a já si jen bezděčně vzpomněla na knihy o malém kouzelníčkovi z naší Británie. Vítejte ve škole lovců. Ušklíbla jsem se a sama si vzala stejně jako bratr šálek černého čaje s příjemnou vůní bergamotu a kousek grilované ryby a nějakým pečivem. Nechtěla si dávat nic těžkého vzhledem k tomu, že jsem netušila, co dalšího mají pro nás přichystáno. „Hmm, že zítřek ukáže, jak moc se tyto přípravy kvůli nám vyplatily. Snad bude stát štěstí na naší straně. O tu přípravnost se už sami postaráme.“ Zamíchám čaj a lžičku pomalu odložím na podšálek. „Upřímně... Trochu se bojím nekoordinovanosti týmu s tolika členy, kteří se ve většině případů pořádně neznají, nemají stejný výcvik a ani představu o tom, jak se ten druhý v dané situaci zachová. Takže... Máte to tu pěkné, ale ze zítřejší mise jsem poněkud nervózní. Nejsem zvyklá pracovat v tak velkém týmu.“ Řeknu upřímně avšak vcelku nevzrušeně a upiji trochu horkého čaje. „Budeme rozděleni do menších skupin? O co přesně půjde?“ Zeptám se prostě, protože čas na přípravu běží a skutečně se nechci dovědět hlavní úkol až 5 minut před tím, než mě někdo vykopne v Maine z auta a snaž se. |
| |
| soukromá zpráva od Erik Ulz pro “Hm,“ přikývnu. Dodávka venku je přesně ta odpověď, kterou jsem od něho čekal. Hlavou se mi honí několik možných scénářů. Vypadá to blbě. Prozatím se ale neženu do rychlých závěrů, stejnak je většinou všechno jinak. Podám mu slíbených dvacet dolarů. S rukou na pultě čekám, jestli mi podá klíč ze svazku, nebo jestli bude zvědavý a rozhodne se mě doprovodit. I když by mi byl první případ milejší, i ve druhém případě ho budu následovat bez protestů. “To bych si ani nemyslel, pane-“ (přečtu jméno na jeho jmenovce.) |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro „...Tome“ přečteš z jmenovky. Zdá se že nemá ani ten nejmenší zájem tě následovat. „Pak mi ten klíč koukejte přinést. Musím tu zůstat kdyby se někdo uráčil přijet.“ podotkne. Pokoj s číslem 11 ve kterém se Jack ubytoval je v rohu druhého patra. Když se vydáš tím směrem telefon se rozezní vyzváněcím tónem. Na displeji naskočí nápis Boss. |
| |
| Jídelna Striker se usmívá, dojí a pohodlně se opře se sklenkou whisky kterou si dolije v ruce. „Podívejte se na sebe. Jste skupina naprosto rozdílných typů. Právě to z vás dělá potencionálně silný tým.“ napije se a kývne na Hildegardu „Věřte nebo ne ale většina těch zmetků není tak vyhynulým druhem jak se zdá. Občas se stane že nějaké z nich chytáme. Udělat si takovou malou monster zoo není vůbec zlý nápad. Vlastně tu i v minulosti byl. Jeden sběratel si nelegální cestou pořizoval monstra od našich méně morálních kolegů. Víte co se může stát ve chvíli kdy se velká skupina různých nestvůr sleze na jednom místě? Odpověď je: průser. Ta malá zoo tak praskala nadpřirozenou aktivitou že přitáhla pozornost věcí z venku. Tohle není jediná realita která je...“ odmlčí se kopne do sebe sklenku a dolije si „Jsou prostě věci na který jsme krátký a jediné co zbývá je nenechat je se probudit. Za žádnou cenu! Tenkrát v zoo jsme měli namále. Sakra byl jsem nováček a nikdy na to nezapomenu! Zeptejte se šéfa jaký to bylo mít obě ruce.“ zamračí se a na chvilku vypadá velice unaveně. „Ano pane Redfielde, možná někdo z nás přežije i do další mise. Kdo ví protože sakra nevím co nás čeká. Jedno je ale jistý. Ztratila se tam skupina trénovaných lovců a dost z nich jsem znal. Nezvykejte si na tváře co tu vidíte. protože to není dobrý nápad...“ odfrkne si. „Připravili jsme pro vás provizorní spaní v hale kde jsme se dnes sešli... Koukejte se před zítřkem vyspat. Chci vás v nejlepší možné kondici. Co a jak uvidíme na místě. Informací je málo a budeme muset improvizovat. Já jdu spát, tak si užijte noc...“ vstane. Popadne lahev whisky a odkráčí z jídelny. Nikdo z ostatních si Strikerova stavu nevšímá. Zdá se že je v tomhle spolku celkem normální jistá psychická nevyrovnanost. Noclehárna Když přijdete zpět do místnosti kde jste byli přijímáni vidíte že jí někdo skutečně změnil v provizorní ubytovnu. Jedná se sice o dost polní podmínky které neposkytují takřka žádné soukromí. Když se nad tím ale člověk zamyslí možná je to i účel kterým se snaží vaši skupinu trochu stmelit. Na kovových rozkládacích postelích jsou připravené spací pytle a vaše věci jsou přinesené a naskládané v rohu místnosti. |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro Oči se ti otevřou a hledíš na dřevěný strop. Kromě toho nemáš kontrolu nad svým tělem. Cítíš cizí myšlenky. Rychle ti dochází že jsi hostem v cizí hlavě... ...Když vyběhneš z malého stavení pochopíš že jsi chlapec kolem deseti let. Uvažuje o sobě jako o Franklinu Jamesi Hardwoodovi a dle dalších myšlenek ti dochází že se jedná o dobu kolonizace Ameriky. Vnímáš i vzpomínky na starou dobrou Anglii ze které tvůj řidič pravděpodobně pochází. Cítíš jeho vnitřní samota a ještě něco co nedokážeš přesně identifikovat. Takovou podivnou pachuť která zůstává hluboko v podvědomí. Běžíš trávou a cítíš ranní rosu. Cesta tě vede k útesům a nového majáku. Čím víc se blížíš k pláži tím víc vnímáš pocit klidu a rostoucí nedočkavost. Pláž pokrytá je kamenitá a vlny se tříští o útes u blízkého majáku. Pobíháš po ní a házíš kamínky do vody. Najednou uvidíš ležící objekt vyplavený z moře. Jdeš blíž a vidíš že se jedná o mrtvé tělo. Pravděpodobně námořník. Slaná voda tělo už dost poškodila. Je odulé a začíná černat. Cítíš jeho zápach a kdyby jsi měla své tělo zachvacuje tě nevolnost. Mysl chlapce je však zaplavena fascinací. Opatrně, krůček po krůčku se přibližuje k tělu. Dotýká se ho a hladí slizkou pokožku. Cítíš vzrušení. To chlapce překvapí je vidět že tak silný fyzický pocit ještě nezažil. Nesměle se rozhlíží a chytá ruku umrlce. Pomalu s laskavou opatrností tělo táhne z pláže... ...tma... ...pach je nesnesitelný. Obličej máš zabořený v rameni mrtvého muže. Prázdné oči zírají do stropu nějaké přírodní jeskyně. Ztuhlá ruka je přehozená přes tvůj pas. Cítíš v chlapci cit silný u upřímný, stejně tak děsivý. Bere toho námořníka takřka jako milence. Přejíždí malými prsty po těle jako by to byla ta nejkrásnější věc na světě. Nějakým zázrakem nechytil žádnou nemoc. Tráví tu většinu svého času a pečlivě svou skrýš uzavírá aby ji nenašel nikdo z vesnice nebo mrchožrouti. Zavřeš oči a rty se přiblíží ke rtům mrtvého... ...tma... ...Vztek, spalující a nestvůrný naplňuje tvé vnímání jako tekutý oheň. Klečíš a oči jsou zamlžené slzami. Mrtvé tělo už ani moc tělo nepřipomíná. Rozklad se do něj zakousl svou zničující silou. Pocit opuštění a zrady. Tvé ruce se přesunou ke kameni ležícímu poblíž. Sevřeš ho do rukou a zuřivě mlátíš do pozůstatků námořníka. Když skončíš ruce máš až po lokty pokryté mazlavou hmotou. Bezmocné vzlyky otřásají celým tvým tělem. Hlavu nakonec zaboříš do toho co zbylo z těla a tiše usínáš... ...tma... ...Vzpomínky se míhají jako sled vjemů až se ti točí hlava. Prožíváš chvíle nadšení i zoufalství. Lov zvířat, preparace těl... Touha plížení se za lidmi... Odhodlání... Vražda... Ukrývání těl v jeskyni... Vzrušení a milování s panoptikem mrtvých tvorů... Nenávist když mrtví odcházejí díky procesu rozkladu... Táhnutí těl k útesům a vrhání pozůstatků vstříc hlubinám... Máš pocit že se tvá mysl ponoří do temnoty ale nedaří se ti odtrhnout... ...tma... ...Svěží noční večer. Z chlapce už je téměř dospělý muž. Plíží se lesem ke své skrýši s novým úlovkem. Jedná se o malou holčičku potichu si píská tobě neznámou melodii. Najednou se ozve křik. Rychle se otočí. Ve křoví se skrývali milenci. Dívka s řevem utíká k vesnici a muž se na tebe vrhá. Útok je krátký a agresivní. Ležíš na zemi. Z rozbitého nosu teče krev a chybí ti zuby. Hledíš zamilovaně do očí mrtvé dívky a tiše snášíš kopance. Když se dívka vrací následuje jí dav. Tvá tajemství jsou odhalena. Pohřešované děti, zmizelá zvířata, opuštěné vozy pocestných. Rozzuření lidé našli pachatele, přízrak který jako zázrakem tak dlouho unikal. Bijí tě až téměř upadáš do bezvědomí, táhnou tě k útesům. Uváží ti na nohy kameny. Moře je neklidné a když tě hází dolů jako by na tebe čekalo. Obejme tě chladná hladina stejně jako tolik let vítala tvé milované. Ostré výčnělky útesů z tebe trhají cáry kůže i masa. Do ran se okamžitě pouští i mořská sůl. Agónie je neskutečná. Nakonec tě proud vytrhne vstříc oceánu. Kameny tě táhnou do hlubin a slyšíš jak z dálky přichází... ...tma. Noclehárna Probudíš se v posteli zborcená potem. Celé tělo se ti svíjí křečovitou bolestí a snaží se vyrovnat s faktem že bolest a pocity nebyli tvé. Máš co dělat aby jsi udržela obsah žaludku na svém místě a cítíš horký pramínek krve která ti vytéká z nosu. Vidíš že noc už je pomalu u konce a svítání zbarvuje oblohu do ruda... |
| |
| Na jeho poučnou lekci o zoo jen ohrnu koutky úst a pokrčím rameny. "Já jsem ale neřekla, še mají být živí po nějakou delší dobu. Přeci jen je něco jiného zkoumat mrtvoly, něco jiného živoly." V klidu pak pokračuju v jídle. Poté co dojím, se zvednu a namířím si to do provizorně zřízené ubytovny. Chvíli jsem zkoumala nově zabydlenou místnost. Nakonec jsem přešla k haldě našich věcí, odkud jsem vytáhla svoji krosnu a zkontrolovala, že se s ní nic nestalo. Namířila jsem si to k posteli nejvzdálenější od dveří. K čelu postele jsem si opřela batoh, odkud jsem vytáhla knížku s připínací mini-lampičkou a perem, společně s oblečením na noc. Převlékla jsem se do trička s kalhotami na spaní a lehla si do spacáku na posteli. Opřená o čelo postele z druhé strany, než byla krosna jsem si psala do knížky a koutkem oka sledovala zbytek místnosti. |
| |
| soukromá zpráva od Nora Redfield pro Životy druhých Spánek, přijde si pro každého, ať už na něj čeká, modlí se za něj, nebo naopak před ním utíká. Je jako smrt, i když jen dočasná. Přesto je mnohými považován na stav, ve kterém je duše k tělu připoutána pouze tenkou nití a je tak snadné ji přetrhnout, či nechat jiné věci, věci z druhé strany, aby se jí mohly dotknout a rozeznít ji jako struny nenaladěné harfy. Málokdo však v dnešní moderní uspěchané době, kdy nejoriginálnější pověrou jsou zkazky o přerostlých krysách a spláchnutých krokodýlech v kanalizaci, věří v tyto stará a zažitá fakta. Knihy, ve kterých tyto poznatky byly sepsány, shořely během staletí společně s jejich tvůrci na hranicích a nebo na ně sedal prach z temných archivech zapomenutých knihoven. Já však věděla své a nebylo to jen díky několika poněkud kontroverzním svazkům, které obstaral můj bratr, ale bohužel také, a to především, díky osobním zkušenostem. Nebylo to poprvé a nejspíše ani naposled, kdy se temnota klidného spánku změnila v obraz. Ne, já nemívala běžné sny, které zabavily unavenou mysl, aby se další den probudila a nemusela se vyrovnávat s jejich následky. Ne, mé sny, pokud přišly, s sebou často nesly nějaký skrytý význam a nebo, což bývalo horší, se mi do nich vkrádaly duše jiných. Někdy to bylo jen pár vzpomínek, událostí ze životů a časů, které jsem neprožila a pouze sledovala, ale byly chvíle, kdy napojení bylo tak silné, že došlo k splynutí, alespoň na ten krátký čas. Neměla jsem to ráda, bála jsem se toho a zároveň to ve mně probouzelo i jistou fascinaci naprosto postrádající pud sebezáchovy. Jedna věc je sledovat film v televizi, či číst knihu o něčím životě. Další věcí je, když se nám zdá podobně laděný sen, ale stát se někým jiným, s naprosto kompletními a nezkreslenými zážitky je... těžko popsatelné a tohle byla jedna z nocí, které mi poskytly podobnou zkušenost. …...... Nadechla jsem se čerstvého vzduchu, ve kterém byla cítit vlhkost s lehkou stopou soli, jenž sem zavanul vítr z pobřeží. Sledovala jsem zelenou trávu, která my sahala skoro až ke kolenům, jíž si prorážely cestu mé docela krátké nohy. Jsem dítě. Nějaký chlapec.... Ano, Franklin James Hardwood. Ne, to jméno mi nic neříká. Znám Anglii, narodila jsem se v ní, ale tohle... není má rodná zem. Je to země za oceánem. Amerika. A co rodiče? Hledala jsem stopy vzpomínek, ale zážitek to byl tak silný, že mi nedovoloval odbočit, či přeskočit na jinou vzpomínku. Zatraceně. Nelíbilo se mi, že došlo k propojení, kde jsem neměla nad ničím kontrolu. Přinášelo to s sebou značná rizika, protože byly některé zážitky, které by člověk neměl prožít víckrát. Třeba vlastní smrt. Snažila jsem se soustředit na sebe sama. Vrátit se zpět do svého těla a zbavit se té duše, která se na mne přilepila, ale nemohla jsem. Místo toho jsem dál utíkala travou a pocit samoty začínalo nahrazovat vzrušení a očekávání. Pár pohledů k vysokému majáku, na jehož vršku svítilo světlo, zrazující lodě od najetí na skaliska. Hlavně nepanikařit, nic se nestane. Nechám to proběhnout. Až řekne, co potřebuje, budu mít klid. Vždyť je to jen dítě. Možná nešťastné dítě, které utonulo v rozbouřeném moři. Uklidňovala jsem se, zatímco mnou zmítaly pocity jak mé, tak i cizí, jenž bylo stále těžší a těžší oddělit. Bezstarostné pobíhání po pláži však brzy přerušilo něco nečekaného. V dálce, nějaký zmuchlaný kus rybářské sítě, nebo vyplavená kláda. Pomyslela jsem si, ale s každým krokem mi začínalo být jasné, že tohle jsou jen zbožná přání. Odulá mrtvola s nafialovělou kůží tu trochu ožranou rybami a jinak rozmočenou slanou vodou, až se na několika místech jakoby odlupovala. A ty oči... Vytřeštěné zažloutlé oči. Odvrátila bych se. Tohle nebyl pohled pro malé děti, ale místo očekávaného strachu, jsem ucítila fascinaci a srdce, které se rozbušilo ještě silněji, ne však úlekem, ale něčím naprosto jiným. Opatrně a velmi jemně jsem chytla tu studenou mokvající ruku do své a zapřela se, až se drobné oblázky pod mými chodidly rozkutálely a paty v nich vyhloubily dva důlky. Brzy se k nim přidala táhla mělká stopa... …..... Doufala jsem, že se již proberu zpět ve své posteli. Tedy zpět v té, které nám poskytli naši hostitelé, ale místo toho byl prvním vjemem, který jsem v naprosté tmě ucítila, silný zápach. Hnilobný puch mrtvého, rozkládajícího se masa, jenž se šířil do okolí byl tak silný, že by se mi z něj jistě za jiných okolností zvedal žaludek. Přesto mi nebylo špatně. Ne, bylo to ještě horší. Spočívala jsem hlavou na rameni toho mrtvého muže a vnímala váhu jeho ruky přehozené důvěrně přes můj bok, skoro jako kdyby to byl nějaký můj milenec a my spokojeně odpočívali po společně strávené noci. Dokonce i ty emoce byly takové... zvrácené a přitom upřímné. Cítit tohle k mrtvole?! Vždyť to je šílené! Pomyslel by si jistě každý normální člověk, mě nevyjímaje, přesto já jsem si teď mohla i vyzkoušet jaké to skutečně je, že něco takového je opravdu možné. Naklonila jsem se nad mrtvým mužem a doslova zamilovaně si prohlížela každičký rys jeho tváře, jenž však už díky zubu času a rozkladným procesům byla opět o něco povadlejší. Tváře propadlé, kůže na nich visela a nechávala tak tušit v jasným obrysech lebku pod pergamenovou kůží. Zakalené oči však ještě jakoby víc vystupovaly z důlků a hleděly... na mne. Byl to ten nejděsivější a přitom nejkrásnější pohled v jednom. Cítila jsem, jak se nakláním, blížím se k té černé zející ráně, kterou kdysi mohla být ústa a ze které unikal zápach zevnitř se rozkládajícího těla. Panebože! Vykřikla bych, ale místo toho jsem udělala něco naprosto jiného... …...... V očích mě pálily slzy, které mi stékaly vlhkými cestičkami po tvářích a na rtech jsem cítila jejich slanou chuť. Jako to moře, kde jsem ho našla... Ale to už bylo moc dávno. Nevydržel příliš dlouho a ta hromádka tlejících tkání a sem tam bíle zářících prosvítajících kostí, už byla jen odrazem toho, ke kterému jsem chovala tak silné city. Choval! Okřikla jsem se v mysli, ale bylo zde těžké přemýšlet sama za sebe, když jsme byli vlastně dvě mysli v jedné a bohužel ta má byla pouze hostem. Nenáviděl ho za to, že jej opustil. A přestože to byla zcela nelogická myšlenka, cítila jsem ty emoce s ní spojené též. Cítila jsem nenávist vůči tomu zbytku kdysi živého člověka, který mne zradil. Nechal mě tady! Opustil! Mé ruce se sevřely kolem hrubého povrchu kamene, jenž jsem zvedla jako zbraň odplaty, kterou jsem ve vší zuřivosti a pocitu křivdy vykonala na nebohých lidských ostatcích. Praskání kostí, pár mlaskavých tupých zvuků drcené tkáně a nakonec ticho, které vyplňuje jen těžký dech, odrážející se od stěn zapomenuté jeskyně. Netrvá to dlouho a zlost nahradí opět smutek, smutek nad tím, že už jej nikdy neuvidím. Budu opět sama. Skoro jako kdybych jej mohla odprosit, nebo si alespoň zavzpomínat na minulé chvíle, se přitisknu k zbytkům plným zapáchajícího masa a rozlámaných kostí. Ještě vidím červy svíjející se v otevřených ranách těsně vedle mé tváře, než si pro mne přijde spánek. ….. Kéž bych se probudila. Otevřela oči a zbavila se pohledu na do stran rozlétané kusy mrtvého těla. Kéž bych byla zpět, avšak má cesta ještě neskončila. Bylo to jako být na kolotoči. Kolotoči točícím se takovou rychlostí, až se světla okolních stánků začala slévat dohromady a tvořit podivné scény a smích kolotočáře se měnil na neznámé hlasy. Byla to zběsilá, nekončící jízda plná zážitků, vzpomínek a emocí tak silných, až jsem měla sama problém se vrátit zpět do reality a uchopit sebe sama. Pronásledovala jsem je. Vyhlížela jsem si pečlivě své oběti, ke kterým jsem však ještě necítila to, co ke svému prvnímu. Ne, byli nedokonalí, jako porouchané hračky, které potřebovaly opravit. A od toho jsem zde byla já, abych se o to postarala a nabídla jim pak veškerou lásku a péči, jakou si zasloužili. Každý byl jiný, každý byl unikát, ale milovala jsem je všechny, až do hořkého konce, kdy mne opustili. Vždy mne zradili, i přes ty upřímné city, které jsem k nim chovala. Zlost a zatrpklost mne provázeli, když jsem se zbavovala jejich ostatků. Rozbouřená hladina tam kdesi hluboko mne až hypnoticky přitahovala, přesto jsem se vždy odtrhla a vykročila již známou cestou z útesu. Věřila jsem, že se najde opět někdo, kdo ve mně zase probudí ty zrazené city. A pekelný kolotoč se točil dál a dál. Čerstvě pohřbené a vykopané mrtvoly, první vraždy a odtahování ještě chladnoucích těl do jeskyně, která se stala mým druhým domovem a místem, kde jsem s nimi sdílela vše, od lože po svá tajemství a myšlenky. To vše a ještě mnohem víc probleskávalo mou hlavou, než se ten zatracený stroboskop vypnul a přišla opět tma. …...... Pocit vzrušení rozechvíval celé mé tělo. Věděla jsem, kam jdu, koho tam najdu. Bylo jen otázkou času, než bude má. Jen má! A teď ten čas už nastal. Nesu ji v náručí jako poklad. Nehybný drobný poklad, jehož zlatavé vlásky mne hladí po rukou. Usmívám se a spokojeně si pískám jednoduchou ale vcelku chytlavou melodii nejspíše nějaké lidové písničky. Náhle zašustí listí. Ohlédnu se. Jistě je to nějaký vyplašený pták, či jiné zvíře, ale místo nich z křoví s křikem vyběhne žena od pasu nahoru nahá a, tisknouc si svlečené svršky k ňadrům, utíká kamsi do lesa. Měla jsem to naplánované do nejmenšího detailu, ale s něčím takovým jsem nepočítala. Muž, který tam byl zjevně s ní vytřeštěně pohlédne na poklad, který si nesu v náručí a já jej k sobě jen více majetnicky přivinu. Nenechám si ji vzít! Místo toho se mi však krátce zatmí před očima a ztratím rovnováhu. Ležím na zemi a cítím jak mi z nosu vystřeluje ostrá bolest a v ústech se rozlévá železitá pachuť krve, mé krve. Netrápí mne však bolest, ale to, že jsem o ni přišla. Tělo dívky leží kousek ode mne, ale nemůžu ani natáhnout ruce. Brzy přijdou další. Všechny je znám. Všechny jsem je sledovala v jejich domovech, aniž by věděli, že jsem tam někde venku. Pro některé jsem měla i v plánu si časem přijít, ale teď si přišli oni pro mne. Silné kopance trhají mým tělem tu na jednu, tu na druhou stranu. Čas od času se ozve nějaké to křupnutí kostí, či bolest z toho, jak se něco v těle nenávratně utrhlo. Je mi to však jedno. Jsem tu teď se svou vyvolenou, se kterou budu až do konce. Jen kdyby to bylo ještě pár dní.... Průběžné výpadky vědomí pak následné události rozdělily na krátké záblesky, které však měly jedno společné. Spoustu bolesti a lynčující dav, který mne kamsi táhl. I ve stavu zamlženého vědomí jsem poznala to místo. Byl to ten Útes. Tady jsem se vždy loučila s těmi, kteří mne opustili. Tady jsem jim dávala poslední sbohem, než je pozřela hlubina. Cítila jsem, jak mi kolem zlámaných nohou cosi uvazují. Nebránila jsem se. Místo toho jsem se na ně široce usmívala těmi bezzubými ústy plnými krve. To však už byla poslední kapka. Jedno silnější strčení a náhle mi vzduch svištěl v uších a mé bezvládné tělo v něm vlálo jako šátek unášený větrem. Padala jsem. A černá zpěněná hladina se přibližovala. Dopadl byl tvrdý. Má noha dopadla na jedno ze skalisek a zlomila se tak, že si ostrá hrana kosti prořízla cestu masem na povrch. Zařvala jsem, ale z úst mi vyšla jen změť stříbrných bublinek, které se proti prozářené hladině vznášely ve vodě zbarvené mou krví. Celé zmučené tělo mne pálilo a silný proud mnou smýkal po skaliskách. Cítila jsem, jak je mi strháváno maso a odhalovány kosti, přesto však konec ještě nepřicházel. Sama jsem z vlastní zkušenosti věděla, že jen tak rychle nepřijde. Občas si smrt prostě dávala na čas. Avšak i přes tu bolest a naprostou agónii jsem ve své pokřivené mysli cítila radost. Radost z toho že jdu za nimi. Za svými láskami. Tam do černé, nekonečné hlubiny... …...... Otevřela jsem oči. Už mne v nich nepálila mořská voda ani vlastní krev. Přesto mi celým tělem probíhaly vlny silné bolesti. Sípavě jsem se nadechla, přitáhla nohy k tělu a schoulila se do klubíčka. Hrudník se mi prudce zvedal a zase klesal, zatímco jsem se snažila v hlavě poskládat věci a rozřadit je tam, kam patří. Jsem Nora Redfield, narozena v Anglii roku 1987, otec Benjamin Redfield, matka... Opakovala jsem si základní informace v hlavě, která byla stále tak zmatená a prosakovaly v ní na povrch vzpomínky na život, který nebyl můj. Až po neurčitě dlouhé době, kdy jsem rozechvělé tělo a zmatenou mysl dostala aspoň trochu pod kontrolu, jsem si uvědomila, že mi z nosu vytéká cosi lepkavého. Opět se mi vybavila scéna z lesa. Já ležící a hledící do očí zavražděné dívky se vší oddaností a láskou jaké jsem byla schopna. Prudce jsem se posadila a přikryla si dlaní ústa, jak mi poskočil žaludek. Polkla jsem a v krku mi zůstalo nepříjemné pálení. První paprsky vycházejícího slunce prosvětlovaly jinak temnou místnost, kterou se ozývalo jen tiché oddechování a já jsem viděla rudou skvrnu na polštáři, k níž se připojilo několik kapek, které mi mezitím stihly stéct z nosu. „Zatraceně!“ Zaklela jsem, ale spíše než nadávka, to bylo takové slabé zachraptění, jak jsem měla vyschlo v krku. Nejspíše jsem musela hodně dlouhou část večera zrychleně dýchat. Rychle jsem si otřela krvácející nos hřbetem ruky, ale příliš to nepomohlo. Nejraději bych si teď lehla do postele a dělala, že se nic z toho nestalo. Zapomněla na krvácející nos, lynčující dav i nespočetné mrtvé milence. Přesto jsem ale takový luxus neměla, zvlášť ne teď, když nás vlastně čekala nějaká mise. Se zakloněnou hlavou jsem nešikovně začala tiše šmátrat ve své kabelce, než jsem z ní vytáhla balíček papírových kapesníků, z nichž jsem si jeden přiložila na nos a druhým zkusila alespoň trochu utřít krvavé skvrny z polštáře. Moc to však nepomohlo. S hlubokým povzdechnutím jsem se opět ztěžka položila do postele. To, že jsem možná ležela ve vlastní krvi mi bylo teď naprosto jedno. Zažila jsem mnohem horší věci. A jako kdybych v tichu pokoje stále slyšela bouření příboje tříštícího se kdesi v hloubce o skaliska... |
| |
| Jídelna - noclehárna
Dojím a vytratím se do naší provizorní noclehárny. „Jé, já tady mám i svoje věci. Mi je pro jistotu zabavili se asi báli, že jim něco provedu.“ Zaculím se a prohlédnu si, kde spí ostatní, pak obsadím jednu z volných postelí, sednu si. „Hele lidi asi by nebylo od věci si alespoň říct, co kdo umí, abychom věděli, kdo bude kde. Chápu, že se se mnou nechcete vybavovat, ale může vám to zachránit zadky.“ Povím upřímně.
„Dobře, tak já začnu. Umím střílet z luku. Jsem bylinkářka a tak nějak studuji historii a okultismus. Teď je řada na vás. Takže bude lepší, když nebudu v první linii.“ |
| |
| Vzhlédnu od popsané knížky k Mie. Prvně jí přejedu pohledem od hlavy k patě a pak zamrkám, jako kdybych si ji snažila zařadit. "Jsem všeobecná zooložka. Víse se zaměřuju na fyziologii a vyznám se v chemismu organismů. Myslím, že budu ještě v řšadě za tebou. Pokud zrovna nebudou na pitevním stole nebo nebudou velký na špendlík, tak vám asi moc nepomůžu s bojem." |
| |
| soukromá zpráva od Erik Ulz pro “Jasně. Za chvíli jsem zpátky.“ S klíčem v ruce se vydám k pokoji číslo 11. Když se mi v kapse rozezní Jackův telefon, nejsem z toho z toho příliš nadšený. Ale moc se nerozmýšlím a zvednu ho. Zvědavý co uslyším a s nevalnou představou, co budu říkat. “Ano?“ |
| |
| Jídelna Vyprávění o problémech se soukromou zoo mě zaujalo, už proto, že kdyby bylo možné jednotlivé exempláře udržovat stabilní, šel bych do ní také. A to i za předpokladu, že se jednou zkrátka musí něco pokazit a pak mi monstrózní pes ukousne hlavu, nebo vypustím na svět Bathymovy legie. Ale pohled by to byl famózní… Zasnil jsem se nad pár doušky čaje a poslouchal dál. Slyšet moje myšlenky sestra, hned by se na mě dívala, jestli si z ní nedělám srandu, což se samozřejmě nevylučuje. Ani by mě přeci nenapadlo,… pozvednul jsem mírně obočí v reakci na Strikerovu připomínku, že válka se s nikým nemazlí. Banda nováčků tahá veterány ze šlamastiky. Zajímalo by mě, kolik sázek tu bude během zítřka uzavřeno. “Ovšem, s tím nebude problém…“ přitakal jsem mu přeci jen, ještě než nás seznámil s doslovnými polními podmínkami, ve kterých máme strávit noc a být čerství na den plný fyzické a psychické zátěže. Stále to může být horší. Zítra můžeme spát třeba ve stoce. Nebo ještě lépe, … na zemi, zavření v kleci, čekající na obřad. Sledoval jsem Strikera, jak se zvedá, bere lahev s sebou jako dítě, co neumí usnout bez medvídka a popřál mu dobrou noc. A taky můžeme zítra spát věčně… U stolu následně jedna z místních rozpoutala konverzaci na velice osobní téma, kterou byly naše specializace. Ona nám už k té své dala přičichnout dřívějšími reakcemi a hlavně výběrem zbraní, takže jsem byl spíše překvapen stylem jejího přednesu. Nebo i zaražen? To zoufalé předsevzetí, co jsem si dával už cestou sem, se mi v tuhle chvíli připomenulo a díky němu jsem raději polknul, než vyprsknul doušek čaje, co jsem právě držel v ústech. Ne, kdepak, to děvče má pravdu, je přeci praktické vědět, kdo jak moc potřebuje krýt záda… pohled mi při této myšlence sklouzl na Hildegardu, která se z nás všech jevila nejméně praktická, což ale i sama přiznala. To se musí nechat. Nebylo by tedy lepší ji nechat na základně? I když jsem asi měl dát přednost dalším dámám, včetně mé sestry, vzal jsem si slovo na představení já. “Děvčata tedy půjdou v zadním voji, proč ne, je to přeci standard, …rád bych řekl i dostačující, ale, úsudek nechám na zítra,“ začal jsem trochu pichlavě, ale usmál se, přičemž obě přejel pohledem a skončil na poslední mě prozatím méně známé ženě, která se jako jediná z nich zdála být zběhlejší v podmínkách, které nás čekaly. “Nerad bych, aby ten váš byl vzhledem k mé osobě nějak zastřený mým rezervovaným vystupováním. A pokud bude, pokusím se ho zítra během akce napravit. Jelikož máme tady s Norou nějaké … zkušenosti v oboru, který hodlají někteří z vás poprvé zakusit, rád bych řekl, že na nás můžete mít spoleh. Protože je ale takové zaměstnání nevyzpytatelné, už teď lituji, že jsem raději nedržel jazyk za zuby…“ zakončil jsem trochu hořkým tónem a i výrazem, protože jsem zjistil, že čaje už mám jenom na dně šálku. Nic víc jsem neřekl a předal žezlo přiznání dál. |
| |
| Jídelna - Noclehárna Silný tým? Byla to spíše jen silná slova, která jsem od někoho takového nečekala. Možná nás chtěl uklidnit a zbytečně nestresovat, ale vzhledem k tomu, co nám bylo dříve řečeno, jsme nebyli zrovna pečlivě s předstihem vybíraný tým. Spíše nás vybrala náhoda a nebo osud pro ty, kteří raději věřili v něj. To jak byl omylný a nebo naopak velmi přesný ve svém výběru jsme však měli brzy zjistit. Bohužel na svou otázku jsem nedostala přesnou odpověď. Kromě jedné z historek, kdy jsem zpozorněla při zmínce o druhé realitě, jsme se nic o zítřejší misi nedozvěděli. Netušila jsem, jestli sami nic nevědí a nebo je ta minimální informovanost jen další součástí zkoušky, ale upřímně jsem doufala spíše v tu první možnost. Jestli nám zatajovali něco, co pak mohlo pro nás znamenat rozdíl mezi životem a smrtí... No, nejsem přehnaně vztahovačná, ale tohle bych si už brala osobně. „Takže jste ztratili kontakt se svou jednotkou.... A proč tam v první řadě byla vyslána? Předpokládám, že vaše jednotky nedělají jen tak namátkové kontroly po území USA?“ Dodala jsem, ale ani jsem nečekala, že z něj dostanu další informaci. Pokud by je znal, nebo nám je chtěl říct, už to dávno udělal. Raději jsem proto vložila do úst další sousto ryby a pomalu dojedla svou dnešní večeři. Popravdě, byla jsem docela utahaná, protože v Británii už byl dávno večer a já v tuto dobu již pár hodin spala. Promnula jsem si unaveně oči a dopila svůj čaj. „Děkujeme za večeři. Já myslím, že už docela ráda využiji vaší nabídky a půjdu také spát. Dobrou noc.“ Rozloučila jsem se s Wrightem a počkala, až se i můj bratr zvedne a vyrazíme zpět do briefingové místnosti, která se měla stát i našimi ubikacemi. Ještě jsem krátce kývla na zbytek týmu a pak už jen tiše šla ven z budovy, přes pozemky, nad kterými se už značně zešeřilo, až zpět do nízké budovy, kde jsme se dnes už jednou sešli. Ani nevím, co jsem čekala, ale tohle ubytování mělo k něčemu pohodlnějšímu daleko. Nešlo mi však ani tak o měkké postele a skříňky na osobní věci. Tyto detaily mi byly naprosto ukradené. Co mi však velmi vadilo byla ztráta soukromí, na které jsem byla dosti háklivá. Spát v místnosti s tolika lidmi a zrovna na takovémto místě? To není zrovna nejmoudřejší. Vyměnila jsem si s bratrem krátký pohled, ale nikterak to nekomentovala. Mohla jsem jen doufat, že magické ochrany tohoto místa byly silné a dostatečně komplexní. „No, snad to bude jen přechodné řešení.“ Povzdechla jsem si bratrovi a posadila se na koncovou postel tisknoucí se jednou stranou ke zdi. „Jo, pravda, naše věci...“ Pokývala jsem hlavou a opříc se o kolena vstala, abych z hromady zavazadel vydolovala ty naše. A že jich nebylo zrovna málo. Přesto, když jsem jedno z nich otevřela, abych z něj vylovila nějaké ty prostředky základní hygieny, tak oděvy a další drobnosti tvořily jen malou část toho, co v něm bylo přibaleno. Spousta různých dřevěných krabiček, kožených staře vypadajících pouzder a pár kovově se lesknoucích kazetek, tvořilo většinu obsahu mého rozměrného kufru a to jsem druhý ani neotevřela. „Hmmm?“ Vzhlédla jsem, když se místností rozezněl ženský hlas. Aha, to je jedna z těch indiánek. Na cedulce myslím měla jméno Mia. Tak už je tu představování. Škoda, že nám nedali složky těch ostatních. Mohlo by to být rychlejší a přesnější, ale možná tohle je další součást zkoušky a nebo možná jen nemají dostatečné info o všech. Pohlédla jsem na bratra, jestli se chopí slova první, zatímco jsem přemýšlela, co bych měla sama říct. „Co bych tak mohla o sobě říct?“ Zamumlala jsem a poprvé dnes ztratila něco z té mé typické jistoty. Tohle bylo jako na nějakém školním kempu a já nesnášela školní kempy. „Co se mě týče, tak zvládám střelbu z klasických zbraní. Pušky, pistole a tak. Co se týče boje z blízka, také nějaké zkušenosti mám, ale nepovažovala bych se za opravdového profesionála. A znalosti? Samozřejmě znalost okultismu a nějakých těch lidových pověstí je zde nutností. Nejsem sice na slovo vzatý odborník jako tady bratr, ale něco jsem už načetla, něco vyzkoušela a něco zažila.“ Odpověděla jsem prozatím takto obšírně. „Předpokládám, že nějaké zkušenosti s těmi... řekněme paranormálními bytostmi už máte, že?“ Zvědavě jsem si prohlédla zbytek lidí.. týmu. |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro „Kdo jste a kde jste vzal telefon pana Raffertyho?“ ozve se na druhé straně ženský hlas ve kterém se mísí úleva následovaná vztekem a obavami. „Myslím že jste v pěkném průseru chlape. Nevím co jste zač ale měl byste vypadnout z místa kde se nacházíte...“ vychrlí ze sebe hned potom. Zní vlastně vcelku mile a roztržitě. Vůbec ale nepřipomíná někoho kdo by se alespoň krajně dal nazývat „Boss“. V tu chvíli stojíš u dveří do pokoje. Klíč v ruce nebude potřeba, dveře nejsou zamčené. Vlastně by to ani nešlo. Zámek je vylomený a dveře jsou přivřené tak aby to vypadalo že jsou zavřené alespoň z dálky. Záclony na oknech jsou zatažené takže tudy dovnitř vidět není. |
| |
| Jídelna - Noclehárna Nakonec do sebe nasoukám jeden toust, i když na jídlo nemám pomyšlení. Ostatní poslouchám jen okrajově, když v tom se zavelí, abychom se zvedli. Vážně bych raději zůstal sedět, ale tady se mi nocovat nechce. Loudám se za ostatními ponořen ve svých myšlenkách. Dojdeme do místnosti, kde jsme před tím měli uvítání. Změnila se a připomíná mi kasárny, což jen uvítám. Posadím se na postel pokud možno nejdál od ostatních. Ti se začnou představovat. Nepříjde mi to zase jako špatný nápad, ale jsem unavený a nejraději bych spal. Dokud mluví ostatní, jsem zticha a jen si je prohlížím, ale když nastane ticho, promluvím. "Plukovník Raien Silver. Kamarádi v jednotce mi říkali Rei, ale nevím jestli bych byl rád za tohle oslovení. Mariňák." Řeknu s přivřenýma očima. Mluvím jakoby do zdi. V obličeji jsem pobledl a je mi víc zima, ale namlouvám si, že je mi špatně z toho časového posunu. V ráně na rameni mě štípe. Zavřu oči úplně a skopnu z nohou černé boty. |
| |
| Noclehárna Trochu mě překvapí, že se ta druhá indiánka nevyjadřuje, ale vzhledem k tomu co všechno chtěla předpokládám, že bude v přední linii.
Začnu se procházet po místnosti nevím jestli bych hned tak usnula, každopádně spíš počkám až půjdou spát opravdu všichni.
Neunikne mi jak je náš mariňák bledý. Přistoupím k němu, zrovna když má přivřené oči. "Hele mariňáku, co ti je? Nevypadáš zrovna dobře a to by si měl být z nás všech v té nejlepší kondici." Všimnu si, že má na jedné straně napnuté svaly, jako kdyby ho tam něco bolelo. Chlapi a ta jejich neporazitelnost, se vsadím, že má natáhlej sval nebo něco, ale protože by tím vyjádřil slabost tak radši ani necekne. Nic co bych už dávno neviděla.
Dloubnu ho do ruky, protože si myslím, že má něco s ní. Bedlivě sleduji jeho reakci. |
| |
| Noclehárna Když ke mě přistoupí dívka, skoro si jí nevšimnu. Jakmile mě ale dloubne do ruky, střemhlav vyletím z postele a posadím se. Instinkt mi radil, abych se postavil ale na to mám dneska moc pomalé reakce. Odolávám pokušení zasyčet bolestí, místo toho jen škubnu hlavou. Pozoruju ji. Pokud je vážně takový... první udělej pak přemýšlej typ tak to budou zajímavé akce. Mám jí říct, že mě ta ruka fakt bolí, nebo si to nechat pro sebe? Asi to druhý, nemůžu chybět hned na první misi. "Nic mi není." Dívám se jí při tom do očí, seržant říkal že to působí autoritativněji. Já teda nevím... Znovu jsem se položil na postel. "Ale díky za optání." Při pohybu mám celé rameno jako v ohni, ale snad se z toho vyspím. Musím. |
| |
| Noclehárna Poslouchala jsem všechny okolo a začala jsem se pobaveně usmívat. Promnula jsem si již poněkud unaveně oči a otočila jsem se na Noru. "Já jsem se s ničím paranormálním nikdy nesetkala více méně. Znám ty všeobecně známé příběhy a tak, ale poprfé jsem se setkala s něčím, když se mě to snažilo zabít. Místo mě to fšak uštklo jednoho z těch lidí tu a povedlo se mi udělat protijed. Měl štěstí, byl to v jádře jen přerostlý vícehlavý ještěr. Upřimně, kdyby mi někdo šekl před týdnem a půl o něčem jako jsou paranormální bytosti, nejspíše bych se mu lehce vysmála, případně bych si objednala co pil on. Mimochodem, jmenuji se doktorka Hildegarda Fuchs." Po svém představení se poněkud nesměle usměju na zbytek usazenstva. |
| |
| Ráno Nakonec vás všechny ukolébal spánek, lehký a neklidný. Plný nervozity a nočních děsů. Je brzké ráno když se otevřou dveře do vaší provozorní noclehárny. Wright je ve dveřích a zdá se že včerejší deprese je pryč. Na tváři má úsměv a opírá se o dveře. „Čas vstávat lenoši! Vyrážíme!“ probudí zbytek těch co ještě pospávají. Když se rozhlížíte kolem je vidět že jedna z postelí je prázdná a věci u ní jsou pryč. Bylo to místo kde usínala Sierra. „Utekla, stává se to. Někdo prostě veřejně nepřizná že na naší práci nemá nervy a zmizí když se nikdo nedívá. Škoda, zdá se že plížit se uměla celkem obstojně. Stráže jí pustili. Teď jí budou sledovat jiní... Pro případ kdyby se začala k naší práci moc vyjadřovat.“ podotkne Wright vidí vaše pohledy pokrčí rameny. „Máte čtvrt hodiny na přípravu, čekám vás venku. S sebou si vemte jen to absolutně nejnutnější.“ dodá a vyjde ven do hřejivého ranního slunce. Když vyjdete ven vidíte že na příjezdové cestě stojí dvojice aut. Dodávka do které se nakládají poslední bedny které pravděpodobně obsahují vaši výbavu kterou Bosco přes noc připravil. Jedná s o černý Chevrolet G20. Druhé auto je SUV Volkswagen Amarok DC s korbou. „Redfieldovi pojedou se mnou v dodávce, ostatní se budou držet za námi v druhém voze. Kdo sedne za volant nechám na vás. Kdyby nás zastavila hlídka nechte mluvení na mě. Občas je problém když s sebou vezeme menší zbrojovku.“ rozkáže Wright a naskočí na sedadlo řidiče. Když se skládáte do vozů z domu vyjede Bosco. Vypadá utahaně ale usmívá se. „Nakonec jsem to našel. Byla zahrabaná úplně vzadu! Nechal jí tady nějaký magor co trval na své individualitě... Nikdy jsem netušil že se najde někdo podobný!“ dojede až k autu a podává Wrightovi podlouhlý obal. „Sice jsem musel upravit požadavky na šipky aby nebyli tak... sebevražedné ale to snad pochopíte!“ „Sorry Bosco...“ poškrábe se Wright nervózně na hlavě. „Zdrhla.“ dodá. Bosco se zatváří jako spráskaný pes zakleje a hodí obalem o zem. „Psychopati, myslí si že jsem pro srandu. Jasně proč ne vymýšlet si kraviny když chcete pláchnout přeci je to sranda! Ha, ha, ha!“ mručí si pro sebe a rozzuřeně pohání vozík zpět k sídlu. „No nic, na to si zvyknete. Snídani máme v autech tak neztrácejme čas. Kdyby něco vysílačky jsou pod rádiem...“ Dodá ještě Wright a počká až nastoupíte. Projedete lesem a vydáte se po pobřeží k vašemu cíli... |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro Po probuzení zjišťuješ že bolest o něco ustoupila. Jedná se spíš o tupé bodání než cokoliv jiného. Když se na ní během chvilky samoty podíváš zjistíš že kůže kolem ztvrdla a nabrala tmavě hnědou barvu. Rána se jinak téměř zatáhla. Když se jí dotkneš zjistíš že zasažené místo je necitelné. |
| |
| Ráno Po chvíli dívku nechám být, otočím se na druhý bok a usnu. Nezdají se mi sny. Jen nejasné střípky reality, která už minula. Moje rodina, sedící v parku pod dubem, na který jsem vysadil svou dceru. Úsměv Annie, když jsem se vrátil z Iráku. Jinak řečeno vzpomínky. Nádherné, ale kruté. Otevřel jsem oči a posadil se. Ostatní ještě spí, tedy myslím. Projel jsem si zpocené vlasy rukou a pot mi ulpěl na prstech. Deka je odkopnutá na zemi. Ještěže jsem spal v kalhotech. Nestojím o publicitu. Vstal jsem a došel na toalety, i když mi to trochu déle trvalo. Sundal jsem si košili. Rána na rameni už se stačila od včerejška změnit, i když nevím jestli k horšímu, nebo k lepšímu. No, pozdě nad tím přemýšlet. Vzal jsem ručník (doufám že někde nějaký bude :D) a obvázal si ho kolem ramene. Mělo by to stačit, aspoň na dnešek. Vrátím se do noclehárny těsně před Wrightem. Probuzený už jsem, oblečený taky tak jako první vyjdu ven. Zvláštní jak se za tu chvíli stihlo rozednít. Zmizení jedné členky týmu mě moc nezajímá, moje pozornost se točí spíš kolem těch, co zůstali. Sednu si na sedadlo spolujezdce, protože na 100% nehodlám řídit i když jsem dobrý řidič. Je mi jedno jak se zbytek domluví. Zavřu oči a snažím se dohnat to, co jsem zmeškal, protože stejně nemám hlad. |
| |
| Ráno
Nakonec toho mariňáka nechám na pokoji a jdu si lehnout, byla to náročná cesta a na zítřek potřebuju být vážně fit. Zdají se mi zvláštní sny, ale to bych nebyla já, abych si je neupravila k obrazu svému, takže jakmile mě nějaká noční můra probudí, prostě si naplánuji, jak ji ve snu vyřídím a po usnutí se tak i stane.
Ráno mě probudí Wright s úsměvem od ucha k uchu. Nic na co bych nebyla z děcáku zvyklá, akorát tam se na nás nikdo neusmíval. Neunikne mi, že ta indiánka zmizela. Navahové nikdy nebyly, kdo ví jakými válečníky.
Rychle se dojdu upravit do umývárny, hodím si rychlou sprchu, vlasy spletu do copu, obléknu se a vrátím se k ostatním do provizorní noclehárny. Sbalím si pár věcí a jsem připravená vyrazit. Celou dobu si broukám a prozpěvuju.
Prohlédnu si ty, kteří se mnou jedou v autě. „No, když se k tomu nikdo z vás nemá, tak já klidně řídit budu. Je to o hodně rychlejší způsob dopravy, než se někam plahočit pěšky.“
Nejde mi naštvaná reakce Bosca. „Hele a mě si jako všímat nebudete, takhle mě ignorovat. Tss. Já jsem taky indiánka a čistě náhodou umím zacházet i s foukačkou, tak když ona zdrhla, já si klidně vezmu, navíc když je upravená, tak abych tu šipku náhodou nevdechla, tak s tím nemám problém.“ Křiknu za Boscem a vezmu foukačku, v autě jí hodím do kastlíku.
Sednu za volant, nastartuju a jako profesionál se odpíchnu z místa. Převezmu si svou porci snídaně a začnu se během řízení cpát. Leckomu by se mohlo zdát, že nemůžu zvládnout řídit auto a navíc se u toho cpát, ale mě to nedělá nejmenší problém. Ovšem spolujezdci z mého chování bývají poněkud nervózní, ač se mi ani jednou nestalo, že bych havarovala.
„Měl bys jíst fešáku. Že jo doktorko, každej potřebuje jídlo. Navíc s plným žaludkem se umírá o poznání líp.“ Brebentím si zvesela. Otočím se na mariňáka. Většinou svou dobrou náladou dokážu nakazit okolí. Od druhého auta udržuji bezpečný odstup. |
| |
| V autě Mia Skoro nevnímám okolí, ale to by byla veliká chyba, kdybych přestal být ostražitý úplně. Zase na mě začne mluvit ta indiánka. Ona si snad nedá pokoj? Zavrtám se hlouběji do sedadla. "Jasně mami." Zamumlám na znamení, že mi je tohle chování a rozkazování nepříjemné. Jak se mi stýská po klucích ze staré čety. Dívám se z okýnka na ubýhající cestu a musím uznat, že ta holka není špatná řidička. Jestli tohle přežije - teda přežijeme - budu jí muset požádat o závod. Až se mi uzdraví rameno. Přemýšlím nad rozmístěním zbraní. Jakou si vezmu do ruky, kterou do batohu, které budou záložní... |
| |
| Ráno bylo krušný a velmi nesváteční. Většinu čtvrthodiny jsem ztrávila sezením na kraji postele, snahou narovnat si záda po noci a rozčesání vlasů kartáčem v naději, že si mne nikdo poté nesplete s irskou banshee. Když se všichni začali zvedat k odchodu, rychle jsem se převlékla do svých kapsáčů, trička a delšího kabátu místo pláště. Na poslední chvíli jsem se na prahu místnosti otočila a ještě se vrátila pro pistoli, kterou jsem si strčila do kapsy kabátu. S výrazem někoho, kdo je zvyklý si hned po vstanutí si dát čaj a nebo alespoň kávu, jsem doběhla zbytek a sedla si dozadu druhého auta. "Ano, snídani se neříká nejdůlešitější jídlo dne jen tak pro srandu. To by mě zajímalo, jestli nám ji ještě dodají. Rozhodně bych si jí dala... a ať už je fám cokoliv, hladovění tomu moc nepomůže. zareaguju na Miu velmi pomalu, rozespale se skelným pohledem upřeným z okénka ven. Chvíli po vyjetí, kdy jsem posbírala už většinu svého vědomí a nezívala jsem co 15 vteřín, jsem se otočila na Miu. "Vy jste opravdu potomek původních indiánů?" |
| |
| Ráno Po přesunu do noclehárny, kde jsme se všichni hromadně sešli a rozložili dle naší libosti, jsem neváhal nijak dlouho, abych se uvelebil na jednom z volných lehátek, dost blízko mé sestře. Chtěl jsem ji mít na dosah a na doslech, což se mi k ránu vyplatilo, ale držel jsem to v tiché tajnosti. Rozhovory mezi jednotlivci jsem poslouchal pozorně, většinu času jsem ale strávil přebíráním věcí ve svém kufru a následného zvelebování lehátka, protože jsem se hodlal vyspat co možná nejlépe. Udělat takovou chybu, jako dovolit únavě převzít iniciativu během zítřejší akce byť jen na okamžik, jsem nechtěl dopustit. Co však mojí pozornost upoutalo a donutilo mě na chvíli ustat v činnosti, byla interakce mezi Miou a plukovníkem Silverem. Rozhodně nešetřila svým vroucným zájmem o jeho stav, který byl přeci jen i z nějaké té vzdálenosti znatelně horší, ne však natolik, aby to snad nevyřešilo pár hodin spánku. Vědátorka se nám svěřila, že zkušenost s protijedy a přerostlými ještěry, ji donutila otevřít oči skrytému světu. Dalo by se to počítat jako hodnotná zkušenost. Začínal jsem si dělat naděje, že jednou mi třeba bude zachraňovat v tomhle ohledu krk… Abych ušetřil ostatní svých soudů, přešel jsem všechno víceméně bez poznámky a jakýchkoliv dodatků. Pokud jsem promluvil, bylo to k sestře a týkalo se to jen spánku a pár tichých pochybností o zítřejší akci. Nakonec jsem polohlasně popřál dobrou noc, možná jen nám, možná i ostatním, pokud to slyšeli, převrátil se na bok a začal si v hlavě přemítat možné zítřejší scénáře. To mě po necelé hodině ukolébalo ke spánku, ve kterém obávané představy nabíraly živějších podob, avšak stále značně nesrovnatelných s těmi sestřinými. Rána jsem nemohl dospat. Zůstal jsem bdělý, takže ve chvíli, kdy do noclehárny dorazil Wright, aby nás něžným způsobem probudil, jsem byl vzhůru i s dalšími. Teprve po chvíli jsem si všimnul, že máme o jednoho člena méně. A koho dalšího to napadne během akce? Hmm, věnoval jsem ostatním nenápadný, avšak významný pohled, když jejich oči zabloudily na prázdné lůžko Siery. Jelikož nám nebyly zatím poskytnuty uniformy, vzal jsem si na sebe svoje vlastní oblečení, které jsem používal do terénu. Nebo spíše kombinaci s něčím civilnějším. Dříve nebo později se budeme stejně převlékat… Čas co nám byl poskytnutý k přípravě, byl dostačující na to, abych si vytřídil potřebné věci, přebral, co bude potřeba a co naopak může zůstat v bezpečí kufru, přičemž jsem neustále kontroloval svou sestru. Jen pohledy. Na slova došlo až při přesunu k autům, kdy se nám povedlo se na malý moment vzdálit od zbytku skupinky. “Znamenalo to, že půjde do tuhého?“ Byla to spíše řečnická otázka, co mohla vyznět pro jiné i jako sarkastická poznámka, ale sestra věděla moc dobře, jak to myslím. Ptal bych se víc, ale už jsme byli moc blízko autům. Následovalo rozřazení. My měli tu čest se svézt s Wrightem, což mi vyhovovalo víc, než se kodrcat s druhou skupinkou. Noru jsem nechal nastoupit první a pak se vydal na sedadlo spolujezdce. Mezitím se u nás objevil Bosco se speciální objednávkou od Sierry. Samozřejmě, že nebyl vůbec nadšený, že se voják rozhodl dezertovat, ještě než boj začal. Naštěstí tu byla Mia, která zachránila situaci i Bosca tím, že si od něj foukačku převzala. Opravdu všestranné děvče,… Raději bych tu zbraň viděl v Boscových rukách, nebo někde v regálu, než u někoho, kdo zachází jen s lukem. Další snůšku předsudků jsem umlčel hlasitým zabouchnutím dveří a povzdechem. “Tohle bude fiasko…“ prohodil jsem, ještě než se Wright ocitl v autě a pak mu věnoval nejistý úsměv. Jakmile se ozval motor a pod koly dodávky zapraskaly kamínky příjezdové cesty, otočil jsem se na něj s jediným, avšak zcela střízlivým dotazem. “Takže kolik takových namátkových týmů už vám padlo pod rukama?“ Rukou jsem se opřel o rám okna a jemně si promnul pravý spánek prstem, než mě první díry na cestě naznačily, že to není zrovna dobrý nápad. "Popřípadě... kolik vlastně máme nezvěstných?“ nahodil jsem další otázku, tentokrát konečně k věci. |
| |
| Cesta do Maine Už to byla nějaká chvíle, co jsem nehybně ležela na posteli, oči pevně zavřené, a odměřovala jsem si v mysli každý pravidelný nádech a výdech, zatímco jsem nechávala své tělo plout v pomyslné tmě. Nekonečné prázdnotě. Bylo to jednoduché mentální cvičení a přesto mi dělalo problém nechat svou mysl plynout a proměnit ji v nehybnou hladinu. Stále se mi totiž vynořovaly vzpomínky na noc. Jako navrátivší se utopenci z temných hlubin. Byla jsem proto ráda, když se kolem mne začaly ozývat zvuky jasně značící, že ostatní již začali vstávat. S hraným zívnutím jsem si protřela oči a snažila se tvářit jako bych byla čerstvě probuzená, ale ve tváři jsem měla stále dosti zsinalou barvu a můj žaludek se také ještě tolik neuklidnil. To je prostě prokletí. Povzdechla jsem si nad načasováním něčeho takového, ale nemohla jsem s tím nic dělat. Málokdy jsem mohla. Promnula jsem si prsty na rozechvělých rukou a raději protřepala polštář, který jsem nenápadně otočila zakryla tak tmavě rudé zaschlé skvrny. „Dobré ráno.“ Otočila jsem se nakonec na bratra rukami přejíždějíc po pokrčené přikrývce, která mi zůstala stále ledabyle přehozená přes nohy. Ostatní se už začali chystat, avšak všimla jsem si, že nás přeci jen bylo dnes ráno méně, ale to už tu byl Wright, aby rozespalému zbytku poskytl budíček a všem nám osvětlil náš ztenčující se počet. No, možná to nakonec bylo dobré rozhodnutí. Pro některé. Zatímco se ostatní dávají do příprav, já se rozhodně postavím vedle postele a začnu připravovat své věci. Nějaká činnost zaměstnávající mysl se vždy hodí. Přesto však s sebou neklidně trhnu, když se ozve tlumené, ale stále rozeznatelné šumění sprchy. Ne, tu dnes skutečně raději vynechám. Zavrtím hlavou a dál se raději věnuji přípravě toho nejnutnějšího, jak nám bylo řečeno. Nakonec se mi pod límečkem na krku leskne několik řetízků, ale co nesou je schováno pod oděvem. Stejně tak jsem do kapes volných kalhot, ne nepodobných armádním schovala pár nenápadných váčků a stříbrně se lesknoucí kazetu. Nic z toho jsem však nekomentovala a prováděla dané úkony jako kdyby to byla má denní rutina, což vlastně nebylo daleko od pravdy. Cítila jsem, jak mne sem tam bratrův pohled pálil do zad, ale rozhodla jsem se ho prozatím ignorovat. Nebyla zatím vhodná chvíle mluvit o... těch věcech. Společně s ostatními jsem vyrazila z naší noclehárny. Ještě jeden krátký pohled k tomu místu, kde jsme možná nocovali naposledy... Ovšem to bylo možná nakonec i dobře. Hodila jsem si do pusy žvýkačku a vykročila. Venku už na nás čekaly dvě auta a brzy si k nám přikráčel i Bosco. Nevěřícně jsem hleděla na podlouhlé pouzdro, které předával s docela trefnou poznámkou Wrightovi a upřímně doufala, že je to jen vtip. Oni vážně sehnali foukačku?! Moje obočí pak vyletělo ještě výš a být to v místnosti, asi by byl proražený strop. Ukázalo se totiž, že foukačka nezůstane na ocet a jede s námi. „Nedonesl jste doufám žádně podezřelé plechovky, že ne?“ Možná to znělo jako žert, ale myslela jsem to vážně. Byla tu foukačka, mohl tu být i cyklon B. Příště si tu někdo poručí špinavou bombu nebo něco podobného... A dostane ji! Alespoň, že ty šipky snad v sobě skutečně neměly sarin. Uklidňovala jsem se a doufala, že Bosco věděl co dělá. Tedy, ten asi ano, ale teď to bylo v jiných rukách. Má ruce jsem však od toho dala raději pryč a vykročila k SUVčku, kterým jsme měli jet s Wrightem. „Nevím... možná.“ Odpověděla jsem zcela vážně bezbarvým hlasem na bratrovu otázku a dosedla na zadní sedadlo vozu a automaticky se natáhla pro pásy. Zvyk je zvyk. Na Leovu poznámku jsem se jen tiše uchechtla. „Začátky bývají krušné.“ Zavzpomínala jsem na ty naše... I když i tohle byla vlastně naše premiéra, když se to vzalo z jiného pohledu. Rozhodně jsem do ní nevykročila pravou nohou, ale zastávala jsem názor, že vše má v životě nějaký důvod. Proto musela padnout otázka, který vzápětí padla. „Říká vám něco jméno Franklin James Hardwood?“ Našli si mé oči Writhovy ve zpětném zrcátku, ve kterých jsem se snažila najít jakékoliv zaváhání. „Jak je to vlastně daleko?“ Nadhodila jsem obligátní otázku, když v tom mne cosi napadlo. Zhluboka jsem se nadechla při jistém nepříjemném prozření. Ne, to by byla hloupost. Napomínala jsem samu sebe, ale má ruka už z kapsy dolovala chytrý mobilní telefon, který mi měl brzy dát odpověď na otázku. Mají v Jonesportu maják?... Jeden určitý maják, který jsem si pamatovala do nejmenšího detailu... stejně jako spoustu jiných věcí. Bohužel. |
| |
| V autě
„Nemáš zač, synáčku.“ Zahihňám se. „Teda doktorko, vy asi nejste příliš zvyklá na ranní stávání.“ Támhle ten sáček, ukážu prstem na palubovku. „Dobrou chuť.“
Na chvilku se odmlčím, protože žvýkám svou porci snídaně a náhodou vím, že je neslušné mluvit s plnou pusou. Nakonec mi to přece jen máma nesmazatelně vryla do paměti. Pousměju se. „Páni, to je fajn kára. Ne, jak to co jsme používali na vykopávkách, to byl člověk rád, že to dojelo a někde se to po cestě nerozsypalo. Tohle je nesrovnatelně lepší.“ Něžně pohladím volant.
Dojím svou porci, obaly naskládám do sáčku a hodím je do odkládací skříňky, která je schovaná pod područkou.
Pousměju se, když se mě doktorka zeptá, zda jsem opravdu potomek původních indiánů. Vždycky jsem cítila, že je to pravda. „Podle toho co jsem byla schopná zjistit, tak ano.“
„Co vlastně děláte vy, tak daleko od domova. Jste Němka?“ |
| |
| Cesta Bosco nejistě pokrčí rameny a podá Mie pouzdro. Vypadá obyčejně uzavřené na dvou místech. Dlouhé něco přes sto centimetrů. Uvnitř je kromě foukačky sada deseti dutých šipek, injekce a dvě pečlivě uzavřené lahvičky. Na jedné vidíš nápis kurare a na druhé batrachotoxin. Když vyjedete z pozemku lovců Wright zamíří po lesní cestě na pobřeží. Zahnete doprava a jedete pro některé z vás dobře známou cestou. Po pravé straně sledujete klidný oceán v jehož hladině se odrážejí paprsky ranního slunce a po levici je hustý les který okouzluje svou starobylou krásou a mohutnými velikány. Wright udržuje radiové ticho. Mason Bay Road asi po půl hodině cesty zahýbá do vnitrozemí a les vás pohltí. Míjíte občasné vykácené úseky kde jsou známky civilizace spíše ve formě venkovských domků nebo táborů dřevorubců. Provoz je téměř nulový. Občas vás mine oprýskaný Pick-up nebo jiné typické auto. Pomalu se blíží poledne když se minete ceduli vítající vás na místě určení: Jonesport se táhne kolem pobřeží ještě více jak tři míle. Město je vystavěné v klasickém stylu Nové Anglie. Na ulicích je v tuto denní dobu pusto. Většina obyvatel bude buď v práci nebo spustila své lodě na vodu aby si užili krásného dne. Racci krouží po obloze a vše působí tak idylicky jak jen může. Ještě než stihnete dojet k prvním domům Wrightova dodávka zahne k odpočívadlu. Kromě vás tu žádná další auta nestojí. Vás šéf zaparkuje a vystoupí. „Jsme tu bando.“ řekne když jste všichni u něj „Vypadá to tu fakt pěkně. Jeden by hned založil rodinu. Obklopil se partou parchantů a těšil se na důchod.“ zapálí si cigaretu „Nechte si o tom zdát. Ztratila se tady čtveřice Lovců a jeden z vás nováčků. Nemáme téměř žádné informace. Skupina bydlela v motelu na konci Jonesportu. Tam pojedu já. Co vy ostatní? Chci slyšet nápady, přemýšlejte co byste sami udělali abyste našli vlka v rouše beránčím tady v tom zapadákově. Do toho...“ kývne hlavou a čeká. |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro Když se usadíte ve voze a vyjdete z pozemku lovců Wright vypne tlačítkem vysílačku která umožňuje spojení s vozem vašich kolegů. „Ne nutně,“ podívá se na Leonarda po jeho otázce „abych nejdřív odpověděl na vaši otázku. Hodně. Někdo na tu práci prostě nemá. Další umírají. Nezáleží ani tak na tom jak dlouho tuhle práci člověk dělá. Spíš na tom jak dlouho se ho drží štěstí.“ odmlčí se a vytáhne cigaretu kterou si zapálí a vyfukuje dým z okénka. „Celkem pět lidí. Čtyři lovci a váš potencionální kolega. Popravdě si myslím že je z nich už žrádlo pro psy.“ povzdechne si „Podívejte nevzal jsem si vás sem náhodou. Jako jediní dva z týmu máte širší praktické zkušenosti. Až dojedeme do Jonesportu nechám všechny ať si vyberou jak budou pátrat. Většina bude honit stíny a to přesně to co chci. Potřebuji silnou páteř týmu.“ odmlčí se poklepe prsty na volant a otočí se na Noru. „Vím o vašem nadání. Byl bych raději kdyby byli ostatní v nevědomosti. Jsou v podniku krátce a takové věci by nemuseli brát dobře. Chci se vyhnout rozporům. Popravdě i já z toho mám husí kůži...“ „Franklin James Hardwood? Nic mi to jméno neříká, proč?" odpoví Noře po chvilce přemýšlení. „Můžu poslat echo výzkumnému týmu ať to jméno prověří, pokud má nějakou spojitost s případem. Jen ostatním neříkejte že je na příjmu nějaký výzkumný tým. Jen ať se snaží sami..." Pousměje se. |
| |
| soukromá zpráva od Nora Redfield pro Zamyšleně poslouchám Wrighta a sem tam si prohlédnu bratra, když konečně začnou padat informace, které jsme potřebovaly a které byly asi z dobrého důvodu drženy před ostatními trochu pod pokličkou, aby je snad nestresovaly. Tedy, ne že by se na něco z toho ptali. Nevědomost je sice sladká, ale to stejné se někdy říká o smrti. „Ano, myslela jsem si to. Upřímně, ta skupina vypadá zatím dost... No, řekla bych prostě, že netuší, do čeho se namočili a podle toho i jednají.“ Povzdechla jsem si. Jako děti na výletě. Nebezpečná a nezodpovědná volba v tomto novém světě. „V tom případě bychom se také my dva mohli postarat o nějaké prozkoumání toho místa, až tam dorazíme. Ideálně sami. Nechápejte mě špatně, ale nerada bych byla při práci rušena a musela se ještě starat o jiné. Možná byste jim mohl dát nějaký méně nebezpečný úkol pro začátek, aby se otrkali. My s Leem se o sebe umíme postarat, ale nejsme žádné chůvy.“ Celou dobu jsem hovořila klidně a nijak výhrůžně. Bylo to prosté konstatování. Nic víc. „A také bych se před nimi nerada šířila o jistých věcech.“ Pokývala jsem hlavou, když Wright zmínil mé schopnosti a měla co dělat, abych nedodala, že ta husí kůže se často nevyhýbá i mě. Kdyby jen ta. Ovšem to bych ho asi příliš neuklidnila. „Ano, Franklin James Hardwood. Narozen v Anglii, ale už jako malé dítě se dostal na území Ameriky. Doba kolonizace. Přesný rok ani místo vám neřeknu. Bohužel. A ano, hodilo by se, kdyby jste to jméno proklepli... Zkuste to kdyžtak přes spojitost se sériovými vraždami nebo něčím podobným.“ Dodala jsem pak poněkud neochotně po krátkém zaváhání. Ne, snad kvůli Wightovi, ale spíše bratrovi, protože ten jediný mohl tušit, do jakých temných míst tohle vedlo. Raději jsem pak už nic nedodávala a nadále hledala na svém mobilním telefonu možný maják v Jonesportu. Technická: Já vím, že už tam jsme a pokud tam ten maják je, tak bych ho možná už i viděla, ale tak třeba se mi podaří najít info, co už není tak aktuální. Pokud vůbec něco.. :) |
| |
| Vítejte v Jonesportu Motor auta spokojeně předl a bílá čára protínající střed silnice se stala už docela otravným všudypřítomným společníkem. Sledovala jsem ji skrz okénko o které jsem si opřela čelo. Sklo mne příjemně chladilo na kůži a můj dech na něm čas od času vytvořil lehkou mlhu, do které jsem si jako malé dítě tak ráda kreslila květiny, spirálky a různé další tvary, abych si zkrátila dlouhou chvíli. Ty časy však už byly dávno pryč. Nevím ani kolik uběhlo času, ale po překonání jedné terénní nerovnosti se za zamlženým okénkem vyloupl nekonečný šedý oceán. V mlze se topící... Zavřela jsem oči a odvrátila pohled. Přestože se opět dostavoval slabý nepříjemný pocit snad mořské nemoci, vracela se s tím i jistá fascinace. Táhlo mě to k němu. Kdybych mohla, tak se na místě sbalím a odjedu do vnitrozemí. Místo toho se auto ještě jednou přehouplo přes menší kopeček a začalo sjíždět k městu, jehož pláže a skaliska omývaly zpěněné mořské vlny. Vjeli jsme do města. Ani jsem nedutala a jen prsty bezděčně přejížděla po hladkém bezpečnostním pásu. Město sice působilo malebně a vlastně jako jedno nekončící předměstí plné přátelských sousedů, kteří vás o víkendech pravidelně zvou k sobě na zahradu na barbecue, ale já samotná jsem z tohoto místa neměla nejlepší pocit. A fakt, že se tu ztratila skupina zkušených lovců tomu moc nepřidával. „Je to tu... klidné.“ Přitakala jsem Wrightovi, když si začal Jonesport tak pochvalovat. Kolik těch cigaret proboha už vykouřil? No, nevypadá to, že by mezi lovci byla rakovina plic hlavním důvodem smrti. Sakra... Dostala jsem taky chuť na jednu a to jsem si už pár měsíců žádnou nezapálila. „Nemáte ještě jednu?“ Zeptala jsem se Wrighta a, naprosto ignorujíc bratrovy možné pohoršené pohledy, jsem si jednu vzala, pokud mi byla nabídnuta. Potřebovala jsem se dnes prostě uklidnit. „Asi bychom se měli přeci jen rozdělit na více skupin. Za prvé budeme méně nápadní a za druhé pokryjeme větší oblast. Já bych upřednostnila, kdybych mohla jít s bratrem. Umíme spolupracovat a víme, co jeden od druhého očekávat.“ Přikývla jsem krátce. „Když vy půjdete to motelu, my bychom mohli možná zatím vyrazit po okraji a druhá skupina spíše do centra. Přeci jen jako Američané tu nebudete budit takovou pozornost a možná něco od místních zjistíte.“ Pohlédla jsem na zbytek našeho týmu. „Uvidíme, jestli někdo něco najde.“ Dořekla jsem a počkala, až se vyjádří ostatní, případně Wright rozhodne. Uvidíme, kam nás to potáhne... Něco mi však říkalo, že jsem to možná už tušila. |
| |
| soukromá zpráva od Erik Ulz pro “Umm… Jsem jeden z Jackových spolupracovníků,“ skočím jí do řeči hned, jak mi k tomu dá šanci. Přemýšlím, jestli tu někdo byl předtím nebo po tom, co Jack zmizel (nebo cokoli) “ale vypadá to, že jsem se na schůzku s ním dostal poměrně pozdě.“ Po počátečním zaváhání mluvím jasně a důrazně a doufám, že mi uprostřed řeči nezavěsí. Při tom opatrně odstrčím dveře a nakouknu dovnitř do pokoje. “V jakém průseru konkrétně bych měl být, slečno…?“ Nechám otázku viset někde mezi dotazem na jméno, a nad tím, na čem momentálně záleží trochu víc. |
| |
| Jonesport Zbytek cesty mlčím a většinu podřimuji, ale stále připraven k akci. Nejedl jsem, nemám chuť. Sice se říká, že s plným žaludkem se lépe umírá, ale na základně před akcí nejedl nikdo. Žaludek si lépe zvykne. Ve zpětném zrcátku sleduju lidi vzadu. Není to nijak zvláštní pohled, všichni vypadáme jako banda psychopatů. Když se před námi zjevil oceán, jako bych slyšel křik racků, cítil pach soli v nose a ledovou vodu pod nohama. Bílé duny vlnící se donekonečna, po nich běžící bílý kůň a za ním celé stádo... Tohle jsou camargští koně. A Francie. Kdo ví, proč jsem se přenesl právě sem. Je tu klid a mír a do hukotu vln se míchá řehtání koní. |Jejich kopyta rozrážejí písek. Přeskakují menší duny... Ne. Nepřeskakují. Létají. Vrhli se střemhlav do moře a změnili se na mořskou pěnu. Zavířila a zmizela... S trhnutím jsem se probral, zrovna když se před námi zjevila cedule s názvem: Jonesport. Zakašlal jsem a posadil se pořádně. Snažím se z mysli vyhnat ozvěnu, ve které slyším řehtání koní. Vystoupil jsem mezi posledními a nechávám zbytek skupiny přednášet své návrhy. Zatím jsou dobré, ale jestli někdo křikne "Půjdeme na zmrzku," fakt se naštvu. |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro Chvilku se pereš s vyhledávačem a nakonec se ti poštěstí najít co jsi hledala. Maják z tvého snu se ti načte na displeji. Je divné vidět jeho historické fotky když vnímáš jako by jsi u něj byla před pár hodinami. odkaz |
| |
| Jonesport
Když jsem zjistila, že se pouzdro s foukačkou nevleze do kastlíku, odložila jsem foukačku na zadní sedadlo.
Užívám si jízdy, prohlížím si okolí a sem tam se mysl zatoulá do příjemných vzpomínek, což mi vykouzlí úsměv na tváři. Zaparkuju na volné místo vedle dodávky. Zatáhnu ruční brzdu, vyřadím, vypnu motor. Vylezu z auta, protáhnu se, jakmile vylezou z auta i ostatní, vezmu si foukačku. Nebylo by radno nechávat jí takhle viditelně v autě. Zamknu auta a zamířím k Wrightovi.
"Rozdělit se můžeme, ale jak se budeme kontaktovat, kdyby náhodou někdo potřeboval pomoct. Já osobně bych zašla do místní nálevny, vždycky se tam najde někdo, kdo vám řekne za pár panáků historii města. Když už jsme u toho, tak nějak u sebe nemám ani floka." Zeširoka se usměju na Wrighta a nastavím ruku. "Tady doktorka a mariňák by se zatím mohli mrknout po městečku." |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro Otevřeš dveře do pokoje a světlo ze dveří ti odhalí pohled do místnosti. Vypadá jako by se skrz ní prohnalo stádo divoké zvěře. Věci jsou chaoticky poházené na podlaze. Šuplíky z nočních stolku jsou převrácené na podlaze. Dveře od skříní dokořán. Matrace na postelích rozpárané. Vidíš přes místnost i vchod do koupelny. Bližší detaily z ní ale už nevidíš. „Pravda říkal že bude někoho kontaktovat... Torresová.“ odmlčí se „Podle lokátoru signálu jste u motelu Sun Road. Náš tým zrovna dorazil do města. Poprosím vás abyste počkal. Pan Wright dorazí během chvíle k motelu. Dobře Jacka znal... Zná.“ opraví se když si uvědomí že použila minulý čas. |
| |
| Auto Překvapeným a stále rozespalým výrazem jsem se podívala po Mie a ihned poté na balíčky s jídlem. "Ah děkuji, vůbec jsem si jich nefšimla." Natáhla jsem se pro jeden balíček a mlčky jsem ho celý spořádala, skoro i s obalem. Balík jsem poté zmačkala do kuličky a zastrčila do přihrádky ve dveřích. Prakticky ihned poté jsem si do ticha v autě potichu říhla s dlaní na ústech. "Pardon." "Heh." Pousmála jsem se na Miu. "Vždycky jsem od indiánů trochu čekala jelenicovou bundu a čelenku. Neberte to jako urážku ale, či kulturní neci-*zív*-tlivost." "Ano, jsem odtamtud. Bohužel nemají asi Evropskou pobočku. Alespoň se taky ale podívám někam jinam." Pokračuji poté v napůl ospalém a napůl lehce znuděném sledování krajiny za okýnkem dokud nepřijedeme až na místo. Jonesport Vylezla jsem z auta a důkladně si protáhla záda po jízdě autem. Otočila jsem se zpátky do auta, kde jsem si vzala svůj kabát. Cestou ke skupince ostatních lovců jsem si ho nandala a s rukama v kapsách jsem se vmísila do debatního kroužku. Poslouchala jsem co ostatní říkali. Když indiánka navrhla mé spárování s Reiem jen jsem pokrčila rameny a grimasou naznačila, že proti tomu nic nemám. "Já si vezmu ten střed, doufám, že tam bude nejmenší šance se s tím setkat... Mimochodem budeme mít fysílačky nebo něco takového?" |
| |
| soukromá zpráva od Leonard Redfield pro Když mi Wright zodpověděl první otázku, jen jsem uznale kývnul a nechal ji být. Nechtěl jsem, aby to bral jako provokaci a už vůbec ne jeho osoby. Žádné podezřívání. Vypadal schopně. A věrohodně. S ním budou mít ostatní alespoň nějakou šanci vyváznout se všemi končetinami. Nedoufal jsem, že tohle rozdělení zůstane i během mise. Zůstával jsem v tomhle ohledu pesimistou. Oni si sami záda neohlídají… Ale jako návnada budou stačit. Myšlenky mi začaly sklouzávat zpět do hlubin fanatikovy duše. Snad abych je zapudil, natáhl jsem se přeci jen po té „snídani“ a spořádal pár soust, než by se začal žaludek připomínat. A později i slabost. Nebylo s podivem, že jsem Noru alespoň náznakem ponouknul, aby se najedla taky. Co si Wright zapálil, obrátil jsem pohled zpátky na cestu před námi a stejně tak pobřeží, které se vylouplo zpoza stromů a brzy jsme na něj měli široký výhled. “Děkujeme za důvěru,“ usmál jsem se s lehce překvapeným výrazem ve tváři, takže to spíš vypadalo, že si z Wrighta dělám srandu. Jediné, co mě mohlo pobavit, byl fakt, že si je vědom neschopnosti zbylých tří členů naší skupiny. Táhneme si s sebou návnady. Kéž bychom s nimi tak mohli i zacházet, usmál jsem se víc a zmuchlal ten prázdný obal od ne zrovna dobrého sendviče přeplněného dresinkem. Wright sdílel i naši diskrétnost. Když se Nora víc rozhovořila o svém snu, jen jsem tiše a pozorně poslouchal, snažíce se v hlavě dohledat nějaké spojitosti. Fakt, že jsme měli k ruce nějaký výzkumný tým, mě uklidnilo. Sice bych se s nimi raději setkal ještě před misí, ale třeba tu možnost budu mít hned, jak se vypořádáme s pár nezvěstnými. Nebo alespoň s jejich ostatky. |
| |
| Jonesport Mlha a nevlídno. Počasí, které alespoň trochu připomínalo starou Anglii a které by člověk na tomhle místě očekával. Kousek domova za oceánem. Nebýt těch dřevěných domků, které jakoby měla odnést první vlna a nikomu ani nebudou scházet. Komu taky? Člověk tu spíš zavadí o přeludy, než živé bytosti. To byl ten první dojem z místa, na které naše dvě vozidla dorazila. Odpočívadlo působilo stejně opuštěně jako samotný Jonesport. Jako na povel jsem vylezl z auta a začal se rozhlížet po okolí mezitím, co Wright snil o idylickém životě na pobřeží, kde se ztrácejí členové speciálních týmů pro boj s nadpřirozenem. Měli by zdejším doporučit sypat na práh a na okenní římsy sůl, založil jsem si ruce na prsou a čekal, až se zvláště nováčci vyjádří. Nora spolehlivě zdůraznila, že je nehodláme ani v začátcích provázet za ručičku a rádi je necháme se v problému máchat, jak se jim jen zlíbí. Každý po svém, dle svých dovedností a schopností. Pohled, kterým jsem hodil po sestře, jakmile se jen dotknula nabízené cigarety by sed al přirovnat k nevěřícímu Tomášovi a málem ze mě vypadla i pohoršená, či spíše výchovná poznámka ohledně jejího zdraví. Namísto toho jsem pusu zase zavřel a ještě jednou zakroutil hlavou. “Bylo by lepší se s tím setkat ještě dřív, než se ta věc setká s vámi,“ zareagoval jsem krátce na vědátorku v kabátu a pak se otočil na Miu. “Co se takhle někým z místních nechat pozvat? Určitě zrovna na to máte,“ neodpustil jsem si narážku, ve kterém přeci jen byla malá rada. Informace se lépe tahají z těch, co jsou svolní k obchodu. |
| |
| Odpočívadlo Wright tiše poslouchá vaše návrhy a jeho prsty něco klepají do tabletu který vytáhl z kapsy na stehně. Když domluvíte zrovna dokouří a odhodí nedopalek do kaluže která ho se zasyčením pohltí. „Dobrá máte nápady. Tak si shrneme plán. Mia vyrazí zjišťovat historická fakta o městě do hospody. Kde se určitě v polední době bude zdržovat spousty starousedlíků... Hildegarda s vezme tady Reie jako garde aby si prohlédli město a pokud možno se vyhnuli problémům... Myslím že dojem turistů nebude problém vzbudit. Redfieldovi si vezmou okolí města. Já zajistím motel.“ promne si spánek a vytáhne další cigaretu. „Ten plán nemá chybu...“ zamručí na půl pusy když si připaluje. „Tady jsou fotky pohřešovaných členů týmu.“ podá každému z vás obálku s čtveřicí fotek. „Nevyptávejte se na ně zase moc okatě. Pokud je něco odstranilo nevíme jak hluboko je tohle město na straně TOHO.“ nechá důraz na posledním slově. „K dalším věcem. Tohle beru jako bych zval kolegu Lovce na panáka.“ vytáhne koženou peněženku a podá Mie tři deseti dolarovky. „Ano vysílačky mít budeme. Moc je netahejte. Mobily vypadají mnohem přirozeněji ale jeden nikdy neví kdy se budou hodit.“ Vytáhne z auta krabici a hodí každému z vás vysílačku. „Frekvence máte nalepené z druhé strany.“ poznamená. „Ještě poslední věc třído! Než si dáme rozchod vyberte si z auta svoje hračky. Co si vezmete nechám na vás. Bosco vám krabice popsal jmény kdyby jste nepoznali co jste vlastně chtěli.“ ušklíbne se. „Na co koukáte. Pohyb, čas běží!“ |
| |
| Odpočívadlo
Když nám předá fotky, pozorně si je prohlédnu a pak je hodím do kastlíku do auta. Díky bohu, za tu dobrou paměť na obličeje. Ale asi by nebylo vhodný se po nich vyptávat a ještě mít jejich fotky. Klíče od auta schovám do levé kapsy riflí.
"Podle toho co říkáte asi ani nepotřebujete peníze, věřím, že se vždy najde nějaký dobrý muž, který vás na něco pozve." pronesu malinko přidrzle. A ano naschvál jsem naznačila, že je možná na kluky.
"Jak se říká bez peněz do hospody nelez a spoléhat se na to, že mě někdo pozve." Podívám se na to co mám na sobě. Obyčejné modré rifle, tmavé triko s krátkým rukávem a mikinu a vysoké kožené boty. "Na to nejsem vhodně oblečená."
Převezmu si hotovost s zmuchlané bankovky dám do přední kapsy. "Dík, někdy ti to vrátím." na tvář Wrightovi, vtisknu mlaskavou pusu. Chytím vysílačku, schovám ji do kapsy od mikiny a zaškrtnu zip, aby mi náhodou vysílačka někde cestou nevypadla.
Vydám se pro své věci. Foukačku nechám v krabici, která je nachystaná pro mě, pokud se tam vleze. Upřímně moc se mi s ní tahat nechce. Pokud se tam, nevleze, tak ji někam do auta schovám. Když otevřu krabici pro sebe zahvízdám. "Páni, ten Bosco je frajer." Oznámím, když uvidím pouzdro ve kterém se skrývá můj luk. Paráda, takhle si ho budu moct vzít. Nůž schovám do boty i s pouzdrem. "Za jak dlouho se máme ozvat?" |
| |
| Odpočívadlo Vážně hodlají teď dopoledne jít zjišťovat nějaké informace po barech? Popřemýšlela jsem, jaký typ lidí by se tam v tuto chvíli dal asi tak najít a odpovědí mi byla pouze představa zaměstnanců a možná několik štamgastů, které ještě milostivě nevymetli na chodník. No, možná se chtějí jen před samotnou akcí napít na kuráž. Což je... Ne, nebudu to nadále řešit. Každý se snad časem poučí a když ne, no tak si Wright jen odškrtne několik dalších jmen na seznamu. Bylo to možná poněkud kruté, ale bylo to tak. Nepočítala jsem příliš s tím, že se odtud vrátíme všichni. Na to tohle místo bylo až příliš podezřelé. „V pořádku, máte pravdu. Vy peníze budete skutečně potřebovat.“ Věnuji ženě, která se začala navážet do mého bratra, na první zdání milý úsměv, ale s poněkud pichlavým pohledem. Hmm, jako kdyby to bylo zrovna o oblečení. Zakroutím hlavou a pobaveně si povzdechnu, než pohlédnu na bratra, na kterého jen kývnu, ať to nechá být a jen se potměšile usmívám, zatímco je Wright oblažen polibkem ženy, kterou zná stěží pár hodin. Tak takhle se dělá kariéra. Heh. Začínám přemýšlet, jestli si už po cestě autem v tajnosti z něčeho nepřihnuli, ale to už není moje starost. My svůj cíl mise máme a bude vyžadovat naši plnou soustředěnost. „Dobře, díky. Pravda a číslo na vás?“ Zeptala jsem se při přebírání vysílačky, protože skutečně bych na běžné hovory také upřednostnila mobil. Sama jsem vytáhla ten svůj a zapsala si jak Wrightův, tak možná další telefonní čísla zbytků členů týmu pokud se s nimi vytasili, pokud ne, tak jsem je k tomu vyloženě nenutila, protože se k tomu prozatím stejně tolik neměli. Z auta jsem si pak vzala pouze pistoli, kterou jsem si nejdříve prohlídla, překontrolovala, že v ní samozřejmě není založen žádný zásobník, jak by také mělo být a jeden jsem do ní tedy hned vložila, abych jedním krátkým natažením dostala první náboj do komory. Samotnou pistoli jsem upevnila do ramenního holsteru a překryla ji delším volným kabátem, který jsem měla na sobě, zatímco samotné zásobníky pak přišly do k tomu speciálně určených kapes na boku opasku. Nůž pak putoval též na opasek, kde jsem upevnila na zádovou stranu. Rozhodně jsem nebyla oblečená tak, abych si v restauraci jen tak odkládala kabát, ale tam jsme koneckonců také nemířili. Zběžně jsem si prohlédla frekvence na vysílačkách a vložila tu svou do jedné z kapes u kalhot, než jsem kývla na bratra, že jsem připravená. Byl už čas vyrazit. „Tak tedy hodně štěstí.“ Pronesla jsem zcela upřímně, protože to se koneckonců hodilo každému a jen hlupák by spoléhal sám na sebe. Ještě krátké prohlédnutí si tváří, které známe jen chvíli a už možná taky nikdy znovu neuvidíme, než jsme s bratrem vyrazili po zvuku šumění oceánu. |
| |
| Odpočívadlo Na malou chvíli jsem měl pocit, že jsem zpátky na akademické půdě, kde se tu a tam stále potulují novopečení studenti vysokých škol působící stále poněkud neomaleně, ale ten dojem byl rychle pryč, protože se do toho vložila sestra a záhy zažehnala hrozbu v podobě nemilého nedorozumění. Copak? Chceš se mi zavděčit za tu cigaretu? podíval jsem se na ní lehce podezíravě. Mia si stála za svým a šarmantně vyžebrala pár bankovek na Wrightovi, který jí je bez dalšího zdržování vydal. Co od Wrighta putovalo naším směrem, byly vysílačky a obálky s fotkami pohřešovaných. Chvíli jsem na ně mžoural a snažil se zapamatovat si alespoň pár z nich, jako kdybych ještě dával nějakou šanci tomu, že je najdeme. Stále to ale nevylučuje zloděje tváří…, uvědomil jsem si a než nás Wright rozpustil, ještě jsem si ty ubožáky párkrát prohlédnul. Obdrženou vysílačku jsem rychle proladil, ozkoušel její funkčnost, při čemž jsem chvíli vypadal, že si s ní nevím rady a brzy putovala do kapsy velké kapsy bundy, pod kterou jsem, stejně jako sestra uschoval svou příruční zbraň i s náhradním zásobníkem se zbožnou myšlenkou, že třeba zatím ani nebude potřeba. V kapse mi při tom zachrastilo pár talismanů, snad aby se připomenuly jako další z možností případné obrany. Na řadu by pak přišly i ty oblíbené vojenské nože, jejichž držení mi do hlavy stále vracelo scénku dávno minulou a možná i úsměvnou. “Jsme tedy na příjmu,“ prohodil jsem k Wrightovi a naznačil zasalutování s mírným úsměvem na rtech, jako kdyby se mělo jednat o povzbuzení. “Přesně tak, hodně štěstí,“ řekl jsem ještě ke zbytku naší skupinky, trochu hlasitěji, aby mě všichni dobře slyšeli, asi tak jako když jsem včera zdravil po příchodu na první setkání. Znělo to jak dodatek, nebo zdůraznění k tomu, co řekla sestra. “A třeba i sbohem…“ dodal jsem si pro sebe, když už jsme byli na odchodu. Nora mě však dobře slyšela. Toho jsem využil a když jsme se trochu vzdálili, přeci jenom jsem se do ní musel ještě jednou navést. “Jestli to bylo kvůli nervozitě, nechceš si ve městě rovnou koupit krabičku?“ Nebýt toho úšklebku, možná bych i zněl vážně. |
| |
| soukromá zpráva od Nora Redfield pro Nečekala jsem příliš dlouho a bratr vyrazil společně se mnou. Vlastně mi přišlo, že ještě schválně přidal do kroku. Ani jsem se mu nedivila. Ten zvolený “tým“ mi přišel jako dosti nešťastná volba a sama jsem jim nedávala moc šancí na přežití. Leda by byli tak neschopnými a nedostali se vůbec k jakékoliv stopě. Vlastně... to byla vcelku reálná možnost. „Přišlo mi to, jako kdybychom byli v jednom z těch amerických hororů plných mrtvých teenagerů. To chování... Ten přístup. Absolutně netuší, která tu bije.“ Zakroutila jsem hlavou a vložila si do úst cigaretu, zkusmo popotáhnouc, abych zjistila jeden základní problém. Zapomněla jsem si ji připálit. „A já už také pomalu přestávám myslet.“ Vzala jsem si ji ze rtů a nazlobeně nakrčila čelo. Skutečně jsem právě chtěla kouřit nezapálenou cigaretu? Hmmh, ta noc byla opravdu dlouhá. Odolala jsem zachvění, když se mi po zádech opět při té vzpomínce rozlil chlad a zároveň jiné... smíšené pocity. „To vlastně není vůbec špatný nápad.“ Pohlédla jsem na bratra s mírným úsměvem na rtech. Řekl si o to a popravdě... Teď jsem měla chuť na celý karton a možná flašku nějaké dobré whisky k tomu. „Ale to možná později. Zašli bychom si oproti původnímu plánu.“ Zamručela jsem poněkud nespokojeně, protože jsem věděla, kam teď půjdeme. „Naším cílem je tam ten maják a možná ještě jedna jeskyně po cestě.... A tohle schovám na příhodnější okamžik.“ Uložila jsem opatrně cigaretu do kapsy. Bylo mi jasné, že pro ni dříve nebo později sáhnu. Dnešní den prostě spadal do škatulky dnů, kdy bylo nejlepší nevylézat z postele, ale ani tam jsem se dnes necítila zrovna nejlíp. Člověk si nevybere. Povzdechla jsem si a kráčela po cestě k nedalekým útesům, dle kterých jsme postupovali dál s jasným cílem. „Tentokrát to bylo zase něco silnějšího...Docela dost.“ Hlesla jsem po delší chvíli ticha. Bylo mi jasné, že by se daná věc dostala na přetřes dříve nebo později a bylo tak lepší s tím začít ihned. Nikdy jsem nebyla ten prokrastinující typ. „Bylo to pár let, rozkouskované zážitky a vzpomínky na... jisté věci. Ten muž, jak jsem zmiňovala v autě, tu žil už jako malý kluk, než ho nakonec jednou konečně dostihli.“ Lezlo to ze mě jako z chlupaté deky, ale nedalo se nic dělat. Každá informace se počítá. „Byl to sociopat se silnými sklony k nekrofilii. Nějaké odbornější posouzení si raději odpustím. Těžko by to stejně ti psychiatři plně pochopili...“ Ano, z vyprávění se vše zdá jiné, neosobní, než z pohledu... toho člověka. „Hodně let mu to procházelo, nakonec ale dojde na každého a štěstí dojde. Lynčující dav ho svrhl do moře...“ Rozhlédla jsem se po šumících vlnách a shrnula si vlasy, které mi vítr vehnal do tváře. Hlas se mi už stejně poněkud zadrhával. Z útesu... Kde přesně to bylo? Je to jen pár hodin, co jsem z něj padala a.... Ne! Zatřásla jsem hlavou a promnula si unaveně oči. „Není to tak daleko.“ Vypravila jsem ze sebe s povzdechem a přidala do kroku, neohlížejíc se po bratrovi a jeho ustaraných pohledech. Ničemu to stejně nepomáhalo a možná... možná to ani nesouviselo. Kde se ve mně ta naivita po tolika letech stále bere? |
| |
| soukromá zpráva od Leonard Redfield pro Sledoval jsem ty zmatené pokusy drahé sestřičky dopřát si další hřebíček. Možná bych se tomu i nahlas zasmál, kdybych si nebyl vědom rozpoložení, ve kterém se Nora nacházela. Drželo se jí to stejně jako smrad kouře z cigaret na oblečení. Můj úsměv rychle zmizel, hned co mi přitakala na zakoupení zásob. “Opovaž se…“ zvážněl jsem rychle a mírně se zamračil, abych ten tón hlasu ještě podtrhnul a sledoval, do jaké kapsu cigaretu schovala. “Radši ti pak koupím karton čokolád, než…“ Ani jsem to nedořekl. Poučování bylo dost. “Ale času máme poměrně dost.“ Kouknul bych se na hodinky, ale ruce zůstaly zaražené v kapsách bundy. “Proč zrovna jeskyně?“ začal jsem se zajímat. Bylo jasné, že to bude mít něco společného s vidinami… V případu nic o jeskyni nebylo a tohle znělo jako nějaké vodítko. Stačila jedna zmínka a už jsem začal horlivě přemýšlet o souvislostech. Teď jsme byli konečně sami. Byla to příhodná chvíle na to, se zeptat na další detaily ohledně snu, který Nora v noci musela prožít. Hodně intenzivně. Jak i později přiznala. A podle čeho vypadala… Nedokázal jsem vůči ní být chladný tak jako k ostatním. Kolikrát už musela jít profesionalita stranou, když tu šlo o sestru. Mohl jsem se snažit, jak jsem chtěl, ale přesně tady byla moje slabina. Vždy, když mluvila o svých vidinách a snech, uvědomoval jsem si tu zátěž, kterou musela snášet, a přál si udělat cokoliv pro to, aby se cítila lépe. Přebrat to břímě bych ale sám zvážil. S každým provádí něco jiného… Dlouhé odmlky mi nevadily. Mlčel jsem. Nechal jsem ji si to v klidu přebrat. K majáku to bylo ještě kus cesty a po pár desítkách metrů jsme stejně zmírnili krok do běžné chůze. Sestra přeci jen nakonec znovu přidala, jako kdyby chtěla mít všechno co nejdřív z krku. “Noro, zpomal,“ oslovil jsem ji klidně. Vítr k nám donesl další silný závan slaného vzduchu od moře. Olíznul jsem si rty. “Nebyly za tím,… shromažďováním mrtvol i jiný důvody, než jenom obyčejný povyražení?“ Musel jsem se dozvědět víc, abych se zorientoval a mohl dojít k nějakému závěru. I když to nebylo pro Noru zrovna dvakrát příjemné, v takových momentech se střetávaly mé dva hlavní zájmy. Sestra samotná a vlastní dychtivost po informacích. |
| |
| Odpočívadlo Pozoruji ostatní a přemítám nad jejich reakcemi. Připadám si jako na střední, vážně. Tam to bylo hodně podobné, ale s tím rozdílem že tady špatné rozhodnutí může dopadnout hůř. Naše řidička mistryně vyžebrá peníze na Wrightovi. Tuto vlastnost si myslím dokáže osvojit jen žena, pokud se nemýlím. Minimálně já to fakt neumím. Možná bych to měl někdy zkusit. Když dostanu vysílačku, jen se zašklebím. Konečně něco, co mi připomíná starou vojenskou patu. Protože nic z toho tady takový účinek nemá. Odlepím se od stěny vozu a vysílačku schovám do vnitřní kapsy mojí bundy. S sebou si beru GLOCK a nože. Zatím to bude muset stačit, když tak se sem prostě vrátíme. Nebo bude pozdě. Dvě jednoduché možnosti. Pomalu se přiblížím k Hildegardě, či jak se jmenuje. "Tedy, asi budeme donuceni to spolu nějak přežít, snad se to povede." Usměji se na ni a nabídnu jí rámě. Tohle fakt nesnáším. |
| |
| soukromá zpráva od Nora Redfield pro „Cože?“ Otočila jsem se na bratra, který už nešel vedle mne, ale nechávala jsem ho úspěšně za sebou. Na rozdíl ode mne působil klidně, jako ostatně vždy, zatímco já byla tentokrát až nezvykle roztěkaná. Přesto mne jeho klidný a rozumný přístup donutil se na moment pozastavit a to nejenom doslovně. „Promiň, jen jsem potřebovala... Ne, to je jedno.“ Nadechla jsem se a udělala pár kroků zpět k Leovi. Co bych jen dělala, kdyby tu nebyl? Byla to vcelku hloupá otázka, protože na ni byla jasná odpověď. Zbláznila bych se … Jednou určitě. „Jo, říkáš čokoládu? Ale jen mentolovou. Žádný nekvalitní přeslazený americký šmejdy.“ Pohodila jsem hlavou a pousmála se možná i trochu nad svou volbou slov. Krátká chvilka bezstarostné konverzace ale nevydržela příliš dlouho. Přeci jen jsme museli řešit podstatné věci a kdo jiný by se k nim měl zase vrátit, když ne můj bratr. „Jo tohle...“ Schovala jsem si pramen vlasů za ucho a váhavě se rozhlédla po širokém oceánu. Nikde nekončil, běžel až k obzoru, kde snad skutečně mohl být ukrytý ten bájný vodopád, konec světa. Jaká škoda, že věda spoustu těch krásných snů a představ nadobro pohřbila... I když stále ne všechny. Bratrovo krátké odkašlání mne vrátilo zase zpět. Rychle jsem zamrkala a otočila se na něj. Výraz stejně vážný jako on, i když ten můj přeci jen nebyl tolik ustaraný. Ach Leo, ani se nemusím zaměřovat na vnímání tvých myšlenek, abych věděla, co se ti honí hlavou. „Ne, nevím o žádné spojitosti s nějakými rituály, či možným záměrným obětováním, nebo něčím takovým. Zabíjel je jen pro ten jediný účel... I když. Nebylo to tak snadné.“ Zatřásla jsem hlavou. Ne, nemohla jsem to říci jen takto povrchně, když jsem moc dobře věděla, co vše za tím bylo. „Byly to vraždy z lásky. Vím, zní to divně, ale je to docela často se opakující aspekt podobných činů. On ty lidi skutečně miloval. Nejspíše se s ním už od dětství táhlo nějaké trauma, které se mu podařilo utlumit, když náhodou našel toho prvního.“ Pokývla jsem hlavou na stranu, dávajíc tak signál, abychom pomalu pokračovali v cestě a stejně tak jsem pokračovala i já ve svém vyprávění. „Byl to vyplavený námořník. Nejspíše utonulý. Odtáhl ho tehdy do jeskyně nedaleko na pobřeží, kde... s ním trávil čas. Byl tam šťastný, než ale tělo samozřejmě podlehlo zkáze. Pak se zaměřoval na mrtvoly. Nejdříve zvířata, pak lidé, ale to mu samozřejmě nakonec nestačilo a začal lovit. Vybírat si své další společníky. Všechny pak nakonec vrhal zpět do moře na jednom určitém místě. Ironií osudu byl také on svržen na tom stejném místě... dolů... na skaliska.“ Ošila jsem se neznatelně. Skoro jako kdybych zase cítila to pálení v nesčetných ranách. „A pak jsem klesala ke dnu. Něco... Něco tam bylo. Něco jsem cítila. Ale je těžké si to přesně vybavit.“ Soustředěně jsem nakrčila čelo, jak jsem o dané věci usilovně přemýšlela, takže jsem si až pozdě uvědomila svou nepříliš šťastnou volbu slov. „On klesal... On se tam utopil.“ Opravila jsem se ihned trochu provinile jako žák nachytaný při provádění nějaké neplechy. „Ale pokud tam skutečně za ty roky pohřbíval své oběti a že jich nebylo málo, je velmi pravděpodobné, že to místo bude minimálně vykazovat nějaké zbytkové reziduum negativní energie. Navíc, pokud je to už z podstaty místo s geopatogenní zónou, tak to bude celé ještě mnohem horší... A o dalších možnostech se už raději nebudu zmiňovat. Pokud tu ale něco žere lidi, bude to těžko jen geopatogenní zóna.“ Odmlčela jsem se a čekala, jestli k tomu bratr ještě něco dodá. Tak jako tak jsme však pokračovali. Potřebovali jsme si sehnat nějaký odvoz, protože moře bylo studené. Tehdy i dnes. |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro Cítíte se poprvé od příjezdu do Ameriky téměř jako doma. Anglický venkova z města přímo dýchá. Jonesport rozhodně není přelidněný. Přeci jen na rozloze téměř 260 km² žije kolem 1400 obyvatel. Pravdou je že většinu zabírá vodní plocha. Jak tomu u podobných měst bývá oceán je hlavním zdrojem práce i zábavy. Vidíte lodě všeho druhu rozeseté po hladině Atlantického oceánu. Věnují se rybaření nebo chytání humrů. Pobřeží je obklopené hustými lesy a pláže jsou tu písčité. Hřejivé slunce se odráží od hladiny a dotváří idylickou atmosféru. Ve vzduchu je spousty ptactva. Zdejší pobřeží známé jako hnízdiště mnoha druhů. Jak už tomu bývá u míst kde se dějí hrozivé věci na první pohled není nic znát. Naopak vypadají klidněji než ostatní. Právě proto vnímáte lesy i vodu spíš jako nepřehledný terén kde se může skrýt cokoliv. Domy jsou kolem hlavní silnice rozeseté sporadicky. Na šňůrách visí vyprané prádlo vlající v drobném větru. Za celou dobu cesty jste nepotkali jediného člověka. Jen vás minulo pár projíždějících aut. Cesta po Main Street vám zabere asi pět minut než dorazíte k ceduli s nápisem „Jonesport Shipyard“. Rozlehlé přístaviště je z velké části prázdné a na dřevěném domku který slouží jako kancelář vidíte ceník jak pro zapůjčení plavidel všeho druhu s i bez obsluhy. Skrz okno je vidět postaršího muže za stolem který sleduje v televizi nějakou soap operu a popíjí kávu. |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro Když vejdeš do města cítíš jako by se nad ním vznášel těžký bouřkový mrak negativní energie. Nedokážeš přímo vycítit její zdroj ani to co konkrétně způsobuje. Způsobuje ti lehké bolení hlavy a malátnost. |
| |
| Odpočívadlo S rukama kapsách poslouchám instrukce před rozchodem. Postupně nabývám šibalský úsměv. V jednom momentu to vypadá, že chci i něco poznamenat, ale nakonec ze mne žádná poznámka nevyjde. Vezmu si akorát vysílačku a během zbytku instruktáže ji šteluju, aby již byla připravena na dané frekvenci. Poté strčím vysílačku do levé kapsy kabátu a vydám se k autu. Do mé prázdné krabice chvíli překvapeně koukám a následně se i pohoršeně rozhlížím po ostatních. Když však vrátím ruce do kapes a nahmatám v pravé kapse věnovanou pistoli, dojde mi proč tomu tak je. Otočím se na Reie a naladím svůj nejvíce dotčený tón, avšak pobavený výraz si stále držím. "No tak, nedělejte jako bych se fás nějak štítila. Nemyslete si, že dokážu ocenit muže jen na pitevním stole." Nonšalantně pak protáhnu ruku do jeho rámě. Pravou rukou ho pak poklepu po lokti. "Nuže, vzhůru kupředu. Pojďme chytit nějakou zrůderu." Zavelím vesele a optimisticky. Poté ho odtáhnu směrem pryč do "hloubi" města. |
| |
| soukromá zpráva od Dr. Hildegarda Fuchs pro Jakmile dojdeme trochu dál mimo dohled i doslech skupiny, zastavím se a škubnu Raienem, aby i on zastavil. Potom k němu vzhlédnu, i když už ne tolik s bujarým pohledem jako před skupinou. "Jestli chcete, můžete mě pustit, ale já si to celkem užívám. " Volnou rukou pak šáhnu do kapsy a vypnu vysílačku. "Takže, tady je můj náfrh jak budeme postupovat. Prvně mne vyslechněte, pak oponujte budete li chtít. Za prvé. Budeme dělat, že jsme turisti z Evropy. Já budu Julie Schülcová a vy... nebude vadit když vám budu tykat? Zřejmě stejně budeme spolu trávit nějaký ten čas. Ty budeš Roland Schülc. Když budeme působit jako prostě zvědaví koukalové, bude to jednoduší vyvolat v nich dojem, že jsme snadná kořist, po které se nebude nikdo pídit případně. Pokud možno tak zkuste mluvit lámanou angličtinou, nebo aspoň předstírejte lehce přízvuk. Za druhé. Navrhuji se prvně podívat do městské knihovny. Zkusit se podívat do nějaké kroniky či místního sborníku folklóru. Pokud chápu správně, tak většina těch potvor je inspirací pro pohádky. Myslím, že tam budeme muset začít, aniž bychom vzbudili nějaký dojem že se o něco určitého zajímáme. Ukážu mezitím na tabuli s turistickou mapou města a začnu ho táhnout směrem k ní. "Za třetí... Waight něco ví. Šekla bych, že moc dobře ví s čím se tu potýkáme. Podle toho co řekl, jedou v tom nějací obyvatelé tady, takže nikomu nesmíme moc věřit a musíme si dáfat pozor. Jak na lidi... tak možná i na našeho velitele. Nu... máš-li připomínky sem s nimi. |
| |
| soukromá zpráva od Leonard Redfield pro Znovu jsem mlčel a poslouchal. V hlavě jsem se pokoušel tišit spekulace, abych lépe vnímal sestru, která se rozhovořila o svém snu hlouběji. Zároveň jsem si uvědomoval, jak zvláštní a nepříjemné muselo být prožití takových pocitů vystupujících ze vzpomínek onoho pana Hardwooda. Jaká traumata, jaké důvody musel mít? Milovat neživé musí přeci být tak těžké, vždyť nemají nazpět co nabídnout. Mizí, rozkládají se před očima. Podléhají času a hnusí se. Kůže odhalí kosti a pak zbyde jen vzpomínka na kdysi živé tváře. Je to pomíjivost, metafora, která táhne ty, co mrtvým nedopřejí klid ani po smrti? Nebo křehkost, s jakou se k nim musí přistupovat? Zamyslel jsem se až moc hluboce. Nad hlavami nám proletěl racek a hlasitě zaskřehotal. Málem mi uniknul detail týkající se samotné smrti muže. Nora ji prožila. “Takže proto ty útesy.“ Podíval jsem se přes moře na vzdálený ostrov s majákem. A jeskyně u majáku… Musí tam být nějaká spojitost. Pak se sestra zmínila o něčem na dně moře. Sama nedokázala určit, co to bylo. Nechtěl jsem jí teď vystavovat výslechu, nebo ji snad nutit si vzpomenout. Vzpomínka mohla přijít sama. A čím blíže budeme k místu, tím spíš se jí vybaví. “Možná budeš schopná určit místo, kde se utopil?“ navrhnul jsem. Byly by to už tři záchytné body. Když Nora domluvila, ještě jsem chvíli mlčel a jen držel zvolněný krok. Minuli jsme pár dalších domů. Možná v nich někdo bydlel. Pak viděl dva cizince kráčející po hlavní. Turisty. Kolikže jich za rok Jonesport navštíví? prolétla mi hlavou další myšlenka jako pokus přehlušit obavy ze sestřina rozpoložení. Nechtěl jsem, aby se na místě činu, u jeskyně, zhroutila. Její vědomí bylo někdy tak křehké a zranitelné. Málem jsem namísto seriózních slov vyřknul další zbytečné chlácholivé řeči. “ Nebo o ní ta věc ví taky a proto si to místo vybrala. Oba dobře víme, že zlo přitahuje mnohdy ještě větší zlo.“ Nakonec jsem nezněl zas tak seriózně, jak jsem původně chtěl. “Jako v případě naší skupinky…“ ~ Jonesport samotný nám nenabídnul nic víc, než co jsme očekávali. Vítr se zde proháněl prázdnými ulicemi, hledal, co čeho by se opřel, ale nenašel nic než stavení, sloupy a stromy a zaparkovaná auta. Támhle viselo prádlo a vypadalo stejně opuštěně jako ta plečka ze sedmdesátých let před jednou garáží, kolem které jsme prošli. Znovu jsem cestou vytáhnul mobil a kouknul se na mapu, abych si připomenul rozložení zdejších ostrůvků a zjistil, že jdeme správným směrem ke zdejší loděnici, což nám připomenula i jedna z cedulí. Jednalo se o chatičku u mola. Našli jsme na ní ceník, který jsem chvilku studoval, než jsem se rozhodnul. “Hm, vezmeme motorovej člun,“ zamručel jsem pod vousy zamyšleně po chvíli studování zarámovaného listu papíru, který tu už musel viset hodně dlouho, soudě podle jeho stavu a nazelenalých rohů na skle. Jediné, co jsem si přál, bylo, aby člun měl funkční motor i možnost plavit se tišeji s vynaložením vlastních sil v případě, že by technika selhala. Ne, opravdu jsem moc důvěry neměl. I majitel loděnice vypadal sešle. Kdepak, vrásky znamenají léta zkušeností… Bez dalšího váhání jsem zaklepal na dveře. Ještě jsem věnoval krátký pohled Noře, jako bych jí kontroloval, jestli je všechno v pořádku a pak vešel. “Dobré dopoledne,“ pozdravil jsem s překvapivým úsměvem a rozhlédl se po interiéru. “Chtěli bychom si na dnešek půjčit motorový člun. S obsluhou se obtěžovat nemusíte, vystačíme si.“ Začal jsem lovit peněženku, takže to vypadalo, že chci celou věc nějak uspěchat. Karty neberete, co?“ neodpustil jsem si narážku a zalovil v peněžence žádaný obnos v dolarech. S placením jsem ale samozřejmě počkal na majitele loděnice. Jistě chtěl nejdříve vyřešit nějaké papírování. |
| |
| soukromá zpráva od Nora Redfield pro Netrvalo dlouho a za chvíli jsme míjeli poněkud roztroušené domky. Dřevěné obložení, bíle natřené plaňkové ploty a zelené trávníky, které si svou svěžest udržovaly jistě především díky vlhkému počasí, jenž zde s jistou pravidelností panovalo. Skoro jako doma. Prohlížela jsem si to malé městečko, které se příliš nelišilo od těch našich na anglickém venkově. Avšak i přes tuto idylku a poněkud sentimentální notu, na kterou nám toto město hrálo, zde bylo ještě něco. Něco, z čeho se mi ježily vlasy na zátylku a neustále jsem se rozhlížela, jestli se po opuštěné zahradě nemihne protáhlý stín, či se v prázdné psí boudě nerožne rudě světélkující pár očí. „Ano... Snad jej najdu.“ Přikývla jsem, i když jsem byla poněkud myšlenkami jinde. Celé toto místo, celé městečko bylo nasáklé negativní energií, která jej obestírala jako těžká mlha nad blaty, do které jednou vejdete a už nikdy nevyjdete. „Je to špatné... Celé tohle místo.“ Přiložila jsem si prsty ke spánku, když mne z něj vystřelila první vlna bolesti. Z celého tohoto místa mi bylo nevolno. „Už je to tady. Všude kolem. Spousta negativní energie, ale nejsem schopná určit její střed. Je to jako všudypřítomné dusno před bouřkou...“ Co se ale stane, až začne pršet? Nechtěla jsem to domýšlet. Samotné toto zjištění mi jasně potvrdilo, že tohle nebude jen nějaká drobná záležitost, ale půjde naopak o něco opravdu velkého. Chudáci nováčci... Chudáci my. Ani slunce nad mořem, ani pokřikující hejna ptactva nepomohli tomu, aby se mne ten nepříjemný pocit, který jsem měla z celého tohoto místa, pustil. Ostatním možná připadalo toto místo krásné a klidné, ale já jako kdybych na něj hleděla přes zakouřené sklíčko od rozbité láhve. Šedo a chlad. Jako malé děti jsme si s podobným hrávali. Magické sklíčko, které mělo odhalit pravdy světa. Teď bych se přes něj skutečně nechtěla dívat. Jestli toto místo už nepostihla zkáza, brzy jej postihne... pokud tomu nějak nezabráníme. Ani jsem se příliš nedivila, že lidé neopouštěli své domy. Zvířata vždy vytušila, když bylo něco v nepořádku a schovala se do svých úkrytů. Člověk nebyl jiný, i když se vždy snažil schovávat za svou těžce vybojovanou racionalitu. „Je tu klid.“ Běžná věta, která však v této situaci nevěstila nic dobrého. Poněkud nejistějším krokem jsem pokračovala dál. Přístav už nás z očekával. ..... Už z dálky nás vítal zvuk vln tříštících se o dřevěné podpěry mol a trupy zakotvených lodí. Slaná vůně moře ve vzduchu už byla tak silná, že ji snad člověk mohl pomalu i cítit na jazyku. Přesto jsem však měla pocit, jako kdyby se k ní mísilo ještě něco. Těžko definovatelné cosi. Nechala jsem bratra, aby vyjednal náš možný odvoz. Snad budou mít nějaký člun k zapůjčení. Jevilo se to jako nejrozumnější možnost, pokud jsme se chtěli k ostrovu s majákem dostat rychle a zároveň do toho nikoho zbytečně nezatahovat. Nevypadalo to však, že by Jonesport trpěl velkým zájmem turistů, takže snad nějaká loď k dispozici bude. Přemýšlela jsem, zatímco jsem sledovala pláž lemovanou černými kameny s pár uschlými a zežloutlými trsy trávy. Skoro jako kdyby se umělci na poslední chvíli zželelo příliš temného obrazu a snažil se přidat ještě pár živých věcí, ale zde se životu příliš nedařilo. Zatímco bratr vše zařizoval s místním správcem, došla jsem na pláž vedle mola. Pod podrážkami bot mi skřípaly tmavé, skoro černé kamínky. Předklonila jsem se, abych jich pár nabrala do dlaně, ale při opětovném narovnání, se mi trochu zatočila hlava. Tohle místo... Rozhlédla jsem se po okolí a promnula kamínky v dlani. Chvíli jsem je pouze držela a nechávala pomalu proklouzávat mezi prsty, zkoumajíc tak ne zrovna jejich povrch, ale spíše věci pod ním. Jakýkoliv pocit, vjem, který se mohl, či nemusel dostavit. Pár žblunknutí pak rozvířilo už tak neklidnou hladinu, když jsem je zahodila do moře, aby si je vzalo zpět a posadila se na jeden z větších kamenů, kterých tu byl nespočet. „Tak tedy...Dáme se do práce.“ Zalovila jsem v jedné z kapes mých kalhot a v ruce se mi zaleskl mosazný řetízek, do kterého byl na konci vsazen zkosený krystal černého turmalínu. Ty tam byly časy, kdy jsem upřednostňovala horský křišťál a podobná “čistá“ média. Pro naši práci byly bohužel vcelku nevhodné a proto jsem musela začít používat trochu jinou ligu. Zahrávání si s ohněm, tak to bratr dříve tituloval, ale byla to nutnost. Sevřela jsem řetízek lehce v dlani a nechala druhý konec s krystalem volně viset ve vzduchu. Nic, neptala jsem se na žádné otázky, či něco jiného. Nechávala jsem jen kyvadýlko reagovat na prostředí a okolní tok energie. Možná... Možná jsem totiž už tušila, kam nás navede. |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro Muž odlepí oči od televize a věnuje ti pozornost. „Není problém. Většina lodí určených pro zapůjčení je volných." na chvilku se zahledí do prázdna pak zamrká a jako by nic pokračuje. „Budu od vás potřebovat nějaký průkaz totožnosti abych vyplnil zápůjční list.“ natáhne ruku a počká až předložíš vyžadované dokumenty. Pak vytáhne z pořadače formulář, nasadí si na nos brýle které mu visí na krku a začne pečlivě opisovat údaje propisovací tužkou připnutou k formuláři. „Na jak dlouho budete potřebovat člun zapůjčit? Platí se za každou započatou hodinu. Dle ceníku. Dáváme slevy při více denním zapůjčení." Ukáže na menší verzi tabule kterou jste viděli venku. Když formulář do vyplní podá ti ho k podpisu a dojde pro klíčky od člunu které visí na dřevěné zdi za ním. Nad klíči je ozdoba v podobě dvou zkřížených pádel pověšených na starém kulatém kormidle. Klíče položí na pult a vytáhne stařičkou čtečku kreditních karet. „Musíme jít s dobou. Nevěřil byste kolik turistů s sebou dnes nevozí hotovost.“ vysvětlí když zadává požadovanou platbu a nakonec k tobě přístroj postrčí aby jsi mohl transakci dokončit. „Ukážu vám kde ta herka parkuje.“ pousměje se a vyleze zpoza pultu. Když za vámi otočí cedulku s nápisem "přijdu za pět minut" vyjde s tebou směrem k molům. Všimneš si že Nora je na pláži a zády k vám se něčím zabývá. Muž tě provede po molu kde kotví lodě všech tvarů i velikostí. Dovede tě člunu s benzinovým motorem který má i vesla. Není nejnovější ale ani se nejedná o něco co by se po pár potopilo. „Jak jste vůbec zkušený? Kolem je dost útesů a není zrovna bezpečné se tu pro začátečníka plavit. Hlavně kolem jihovýchodního cípu Mistake Islandu je to doopravdy hodně zrádné. Často si tam netroufnou ani zdejší zkušení rybáři. Každopádně hodně zdaru.“ popřeje nakonec a pomalou chůzí vyrazí zpět ke své budce. |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro Nejdříve visí v klidu. Pak se začne drobně chvět. Nezkušené oko by to nejspíše přisoudilo větru který na pláži fouká. Pak se pohne směrem k hladině oceánu. Právě tam kde tušíš Mistake Island na který jak víš míříte kvůli majáku. Než ale zvládne ukázat přímo na něj cukne sebou k lesům které obklopují jižní cíp města. V polovině cesty se ještě rychleji přesune směrem přímo k městu které v půloblouku přejede. Pak se stane několik věcí naráz. Ucítíš v zátylku chlad. Jako by na tebe někdo zlehka dýchl ale v úst mu vyšel tekutý dusík. V tu samou chvíli vyrazí kyvadélko proti tobě. Řetízek se napne a závan na krku se zhmotní v ledový dotyk. Máš pocit že ti páteř lupne jako suchá větev. Jsi ztuhlá a nemůžeš se ani pohnout. Máš pocit jako by ti někdo olízl ucho a drobně tě do něj kousl. Slyšíš smích ze kterého mrzneš snad ještě víc než z dotyku. Jako by se ti nějaká ruku netáhla přes ramenu. Náhle se kyvadélko rozpadne na drobné kousky které se rozsypou po zemi. Zdá se ti že slyšíš poťouchlý smích přímo za zády. Zní jako malé dítko které se baví nad svou lumpárnou. Pak tak náhle jako přišel chlad zase zmizí. Můžeš se zase hýbat. Nic kromě ustupujícího chladu a rozdrceného kyvadla nenaznačuje že by se cokoliv událo... |
| |
| soukromá zpráva od Nora Redfield pro Kyvadlo viselo ve vzduchu zcela nehybně. Jen od černého pootáčejícího se krystalu, se s jistou pravidelností odrazily sluneční paprsky jak od lesklého korálku. Můj dech byl pravidelný a soustředěný pohled upřený právě na ten drobný tmavý kámen, který mohl rozhodovat o osudech jiných. Konečně. Uklidnila jsem svou mysl, když jsem zpozorovala slabé chvění kyvadla, které záhy přešlo v pohyb. Vcelku očekávaný pohyb. Mé oči následovaly trajektorii, kterou ukazovalo kyvadlo a jenž samozřejmě vedla na oceán. Tam někde musel jistě být ostrov s majákem. Už jsem jej chtěla zase schovat, když v tom se stalo něco neočekávaného. Kyvadlo se náhle silně vychýlilo ze své trajektorie a začalo ukazovat... do lesů? Trochu překvapeně jsem sledovala to místo, než se kyvadlo opět vydalo na další cestu. Označilo město. Ano, ta energie tam je, to dává smysl. Ale co může být v těch lesích? Na otázku jsem však neměla čas hledat odpověď, protože mi náhle přejel mráz po zádech. A to ne ten příslovečný, ale vsadila bych se, že dotknout se teď někdo mé kůže na zátylku, byla by ledově chladná. Ne! Sevřela jsem dosud lehce držený řetízek pevně v dlani, když se kyvadlo prudce rozlétlo mým směrem. Ledový vítr...Ne, dech, však nabral dosti hmotné formy. Napřímila jsem se instinktivně v zádech, když jsem na krku ucítila silné mrazivé sevření, ve kterém se má páteř zdála slabá jako párátko. To přece nemůžou... Nemůžou jen tak překročit hranici! Ale v očích se mi kromě šoku zračilo pochopení. Celé tohle místo... Bylo tu všechno špatně. „Veni, Sancte Spiritus, et emitte caelitus, lucis tuae radium...“ Začala jsem přiškrceným hlasem odříkávat první verše z takzvané Zlaté sekvence vzývající ducha svatého a pokračovala v tom, i když jsem ucítila na uchu nejenom ledový dech. Otřásla jsem se, ale spíš než cokoliv jiného za mou reakcí stál ten chladný děsivý smích. „Veni, pater pauperum, veni, dator munerum, veni, lumen cordium...“ Mezi slovy se černý krystal kyvadélka rozprskl na déšť drobných úlomků a já jak ve zpomaleném filmu sledovala, jak v lámané sluneční záři klesají k zemi. „Sancte Spiritus protego me... protego me!“ Poslední slova jsem už vykřikla, když v tom... vše povolilo. Dotyk zmizel, stejně tak i nepříjemný chlad, ale v uších mi stále ještě dozníval pobavený smích. Ruka mi vystřelila ke krku, kde jsem ve změti jiných obtěžkaných řetízků nahmátla ten se zlatým křížkem, posvěceným samotným římským kardinálem.
Odříkávala jsem, zatímco jsem v dlani tiskla křížek a rozhlížela se po okolí, z části vyděšená a z části rozlobená z toho, co si ta věc dovolila. Já tu přeci měla být ten, kdo má vše pod kontrolou. Takhle si s námi hrát... Ne, to se přepočítal! Přimhouřila jsem oči a setřela si z čela kapku potu. Byla ledová. Po té, co jsem odříkala ještě dvakrát tyto ochranné verše, jsem schovala to co zbylo z kyvadla do kapsy a otočila se na patě, abych se vydala za bratrem. Museli jsme se poradit, co dál. |
| |
| soukromá zpráva od Leonard Redfield pro Majiteli podniku jsem předložil průkaz a nechal ho v klidu opsat všechno, co potřeboval. Mezitím, co tak činil, jsem si prohlížel interiér a nejednou učinil pokus vyhlédnout z okna, jestli neuvidím Noru. Asi si prohlížela ceník. Nebo se přesunula na molo. Z místa, na kterém jsem stál, jsem ji neviděl. Prozatím jsem to nechal být. Muž chtěl další informace. “Hm, bude nám stačit na den. Zatím,“ dodal jsem a koutky mi zacukaly v úsměvu. Pak jsem od něj převzal propisku a formulář podepsal. Výměnou za krasopisný podpis jsem obdržel klíčky a výzvu k platbě, kupodivu pomocí platebního terminálu. To jsou mi věci… “Asi nechtějí, aby jim je vítr odnesl do moře,“ pokusil jsem se o humornou obhajobu vlastního počínání a zadal PIN. Stroj ho ihned přidal a kartu jsem i s občanským průkazem zase schoval. Nebo je samotný… Věnoval jsem krátký pohled přívěsku a prsty přejel po jednotlivých klíčích, než jsem je schoval do dlaně. Kormidlo s pádly zůstalo viset mimo ni. Herka Podle toho, jak to řekl, jsem se snažil nedělat starosti s tím, jestli dostaneme bárku s oprýskaným lakem a sedřenými boky, co pohání deset let starý motor. Nechám se překvapit… Oba jsme vyšli ven z budky a já se instinktivně rozhlídnul, jestli neuvidím Noru. Kam proboha šla? Pokoušely se o mě obavy. Klid, nebude daleko. Znovu jsem se přistihl při zbytečném strachování. Musím přestat. Přeháníš. V hlavě se mi vybavil ten pohled na Noru při cestě sem a pocity, které- Ne dost. Muž promluvil. Otočil jsem se zpátky jeho směrem. Stanuli jsme na molu, pod kterým se na mořské hladině houpal člun, co se měl stát na dalších pár hodin naším průzkumným plavidlem. Nevypadá špatně, udělal jsem pár kroků stranou, abych si ho prohlédnul a pak se otočil zpátky na muže. Projevil obavy o naší bezpečnost, ale vlastně to byly i rady pro bezpečnou plavbu. “Děkujeme, ale… Nemusíte si dělat starosti, pokud vám jde o loď, umíme si vážit cizího majetku,“ pousmál jsem se slibně. “Všechno bude…“ Přejel mi mráz po zádech. A nemohl za to ten studený vítr, co se kolem mola proháněl ve skoro pravidelných intervalech. Něco bylo špatně. Obavy mi sevřely hrudník. Nora. “…v pořádku.“ Ohlídnul jsem se. Muž se vzdaloval. A já konečně spatřil Noru. Byla pěkný kus od nás, na pláži. Z dálky připomínala spíš přelud. Noro! vyrazil jsem rychlým krokem jejím směrem. Co tam dělala? Kroky rychle přešly v běh. “Noro!“ zvolal jsem. V hlase se projevily obavy. Doběhl jsem až k ní a zastavil ji na místě. “Noro, jsi v pořádku? Co se stalo?“ chytil jsem jí za ruce a lehce s ní zatřásl, jako kdybych ji chtěl donutit se mi podívat do očí. “Kde jsi byla? Myslel jsem, že na mě počkáš venku….“ Pokračoval jsem v křížovém výslechu, než mi došlo, že opět přeháním. Ihned jsem ji pustil a nechal samotnou stát, pokud sebou znovu nezakymácela, nebo projevila jakoukoliv slabost. Moje oči pronásledovaly ty její, snažil jsem se nepřerušit kontakt. Hledal jsem jakékoliv stopy po tom, co se stalo, než sama začala vysvětlovat. To, co jsem z ní cítil, bylo silně nepříjemné. Něco opravdu bylo špatně. |
| |
| soukromá zpráva od Nora Redfield pro Jakoby z dálky ke mně donesl vítr hlas volající mé jméno. Otočila jsem se po zvuku a tvář mi zakrylo několik uvolněných pramenů vlasů. Noro? Zahleděla jsem se do dálky a všimla si postavy, která ke mně šla. Ne, běžela. Leo... Jak mu to jen? Hmmh, budu mu to muset říct. Nadechla jsem se zhluboka, z části proto, že jsem se k něčemu takovému odhodlávala docela těžko a z části proto, že mne stále bolela hlava a jistá malátnost se mě také nepouštěla. Jen jejich efekty na chvíli překryl teď již vyprchávající adrenalin. „Leo... Ne, nic mi není.“ Zatřásla jsem hlavou, poté co on zatřásl mnou. Zjevně mu neuniklo, že jsem byla stále trochu mimo. „Promiň. Jen jsem se šla projít trochu po pláži a...“ Na výmluvy ale nebyl čas. „Podívej.“ Vytáhla jsem z kapsy mosazný řetízek, na jehož konci byl dřív upevněný černý krystal. Nechala jsem ho sklouznout Leovi do dlaně, kde se stočil jako zlatý had. Chvíli jsme si tiše vyměňovali pohledy, než jsem se opět odhodlala promluvit. „A to není všechno. Asi tu byla narušena hranice. Dost silně. Dochází tu k fyzické interakci s hmotnými předměty a ty projevy jsou opravdu silné. Důkaz držíš v ruce.“ Schválně jsem vynechala, že třebas takovým jako mnou a jen jsem doufala, že mi na krku nezůstaly nějaké stopy po tom silném stisku. A nebo na uchu?.... Ne, nic tam nezůstalo! Uklidňovala jsem se a raději jsem tedy pokračovala. „Ještě před tím, než se... rozpadlo. Já vím, není to dobré, ale před tím sice slabě ukazovalo k majáku, pak ale přišel silnější impulz.“ Otočila jsem se na jih, kde v byl v dálce vidět les na jednom výběžku v moři. „Ukazovalo tam. Něco by mohlo být v tom lese.“ Zvedla se má ruka, kterou jsem jako věštící prorok namířila tím směrem. Ostatně, nebylo to daleko od pravdy. „Tak jako tak, tu nemůžeme zůstávat. Je to skutečně horší, než jsme si mysleli a možná se v tom lese nachází něco... něco, co by tam určitě být nemělo. Jak šlo to půjčování lodi? Máme nějakou?.... Možná bychom se tam mohli svézt s ní. Bude to rychlejší než jít pešky.“ Vrátila jsem se úvahami k praktickým záležitostem. Raději. „Pojď, promluvíme si po cestě.“ Uhnula jsem provinile pohledem a vyprostila se z jeho sevření. Zase jsem si vedle něj připadala jako malé dítě, které potřebuje ochranu na každém kroku. „Zajímalo by mě, jestli tam nenarazíme možná na někoho z těch hledaných.“ Zamumlala jsem zamyšleně, zatímco jsem si za chůze dopnula zip bundy až k bradě. Přišlo mi, že tu bylo nepříjemné lezavé chladno a přitom slunce stále svítilo. Teď už jen vyplout. Technická: Pokud by to bylo možné a je tím lesem myšlen les na Hopkins Point, nebo něco v okolí, tak bychom vzali člun a pluli po pobřeží, abychom ušetřili čas. Pokud je to ale něco více ve vnitrozemí, asi by nám musely posloužit naše nohy a hromadná doprava. Jinak nás trochu můžeš tím směrem už posunout, pokud budeš mít čas. |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro „Až něco zjistíte." odvětí ti Wright když nasedá do auta. „Samozřejmě i kdyby se něco dělo nebo jste potřebovali konzultovat s týmem." Cesta do města není dlouhá. Jonesport rozhodně není přelidněný. Přeci jen na rozloze téměř 260 km² žije kolem 1400 obyvatel. Pravdou je že většinu zabírá vodní plocha. Jak tomu u podobných měst bývá oceán je hlavním zdrojem práce i zábavy. Vidíte lodě všeho druhu rozeseté po hladině Atlantického oceánu. Věnují se rybaření nebo chytání humrů. Pobřeží je obklopené hustými lesy a pláže jsou tu písčité. Hřejivé slunce se odráží od hladiny a dotváří idylickou atmosféru. Ve vzduchu je spousty ptactva. Zdejší pobřeží známé jako hnízdiště mnoha druhů. Domy jsou kolem hlavní silnice rozeseté sporadicky. Na šňůrách visí vyprané prádlo vlající v drobném větru. Za celou dobu cesty jste nepotkali jediného člověka. Jen vás minulo pár projíždějících aut. Jak procházíš městem a sleduješ ukazatele které slouží pro turisty kteří se rozhodnou v tomto koutku Maine zastavit zjistíš že tvůj plán měl jeden dost podstatný zádrhel. Vidíš ukazatele do přístavu s půjčovnou lodí a kajaků, dárkový obchod, dvě banky ale žádný bar. Jediné co alespoň trochu připomíná lokál je "Jonesport Pizza Shop" a "Oceanside Seafood Take Out". Druhý zmíněný je spíše fast food. Nejbližší další bary jsou v podle informačních cedulí v Bar Harboru. Jediná drobná chyba na kráse spočívá ve faktu že je odsud téměř 75 mil. |
| |
| soukromá zpráva od Mia Cavaler pro Wtight měl pravdu, je tady skutečně nádherně. Člověk by úplně dokázal zapomenout, proč tady je. Úplně mě to táhne k oceánu, jít si zaplavat a pak se vyvalit na písečnou pláž. Vzdychnu, jelikož jsem tady kvůli úplně jiným věcem. Otrhnu svůj toužebný pohled od hladiny. Pousměju se, když uvidím to množství ptačí populace, jak se bezstrastně vznáší ve vzduchu. Jaké by to bylo mít křídla? Courám se po městě, snažíc se najít nějaký bar, do kterého bych mohla zapadnout. Jenže, ouha, žádný tady není. Zkusíme Jonesport Pizza Shop. Vejdu tedy do lokálu, sednu si k baru, jako typický turista. Objednám si kávu. "Zdravím, dala bych si kávu. Chtěla jsem se zeptat neznáte, někoho, kdo by mi povyprávěl o Jonesportu. Dělám diplomku a nějaká rada by se hodila." zaculím se. |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro Když nasednete do lodi a odrazíte od mola ukáže se že loďka je i přes svůj ošuntělý zevnějšek bytelná a stabilní. Motor tiše zapřede a dokáže tím že je dobře udržovaný. Pak už zbývá jen nasměrovat příď směrem k Hopkins Pointu. Na hladině je mnoho dalších lodí. Některé postávají a jejich posádka se věnuje poklidnému odpolednímu rybaření. Vidíte udice, pasti na humry i sítě pro výlov. Rušný provoz nijak nenarušuje idylickou atmosféru toho místa. Naopak. Slyšíte i smích z lodí které slouží k rekreaci. Léto přivádí do přímořských oblastí turisty z velkoměst spolu s celými rodinami. Netuší v jakém mohou být nebezpečí. Což je možná i dobře. Přeci jen globální panika je právě ten důvod proč se monstra loví mimo zraky veřejnosti. Tady si mohou užít vše co si jen přejí. Ryby berou, počasí je krásné a ptáci řvou a kálejí všude kolem. Což se některým lidem z nějakého důvodu také líbí. Projedete pod majestátním Moosebec Reach Bridge. Prokličkujete kolem pobřeží až k Hopknisk Pointu. Budovy města po vaší pravici nahradí jehličnatí velikáni. Po další chvilce plavby narazíte na molo které vypadá udržovaně dost na to aby se po přiražení a několika prvních krocích nerozpadlo. Sice se nejeví používaně ale moc lidí asi v lese nekotví. Možná tu dříve byla nějaká chatka nebo srub jehož obyvatelé ho postavili. V lese vládne příjemný chlad a stín. Vůně se tu mísí a vzduch je doopravdy osvěžující. Přesto má lehkou tísnivou pachuť. Něco co se člověku usadí těsně za očima a nedá mu spát. Kolem je až nepřirozené ticho. Žádné tak typické zvuky zvířat snad se tu ani neprohání v korunách vítr. Přes rozpačité pocity ale jinak nic nenapovídá tomu že by se jednalo o cokoliv jiného než idylickou procházku lesem. Po nějaké době kličkování dorazíte na mýtinu kde nepříjemné pocity rázem zesílí. Je téměř kruhová a zdá se že stromy jí obklopují jako neproniknutelná hradba. Uprostřed je v trávě vypálený kruh. Zčernalá zem působí až obsidiánovým dojmem. Kolem kruhu vidíte rozestavené podivné konstrukce z větví které jsou vysoké zhruba po pás. Mají zhruba tvar pyramidy a z vrchní špice jsou na provázku přivázané drobné váčky z tmavé látky. |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro Máš pocit že slova ani amulety na entitu nijak nezabraly. Možná i částečně vyvolaly zmíněný smích. Rozhodně nezmizel protože by byl zahnán ale protože chtěl sám. Nejsi si jistá zda jeho možnost zasahovat do fyzického světa byla taková aby ti mohl "zakroutit krkem" ale jsi si jistá že pokud by mohl/chtěl nevíš jak bys mu v tom mohla zabránit. Nejedná se o nic s čím by ses doposud setkala ani nic o čem bys, pokud si správně vzpomínáš, četla. Hlavou ti proletí několik variant: Místní folklór. Jak víš často dává vzniknout podivným mutacím známých nadpřirozených úkazů. Popřípadě se může jednat o zcela specifickou formu nadpřirozené bytosti kterou prostě neznáš. V neposlední řadě to může být něco mocného mimo tvé schopnosti. To ostatně považuješ za nejhorší možnou variantu. Když se teď v klidu zamyslíš nad tím co jsi cítila dochází ti že jsi v toho necítila vyloženě negativní úmysl. Ano, samozřejmě, negativní energie která proniká celým městem tu byla stejně jako samotná aura toho zjevení. Co se týče mentální stránky byla tam jistá škodolibost možná něco jako výzva ke hře... V lese: Hned po vstupu mezi stromy se tíživá atmosféra velice zesílí. Zdá se ti jako by místo kolem bylo klasickým stylem mrtvé a jiným pokřiveným způsobem živé. Pocity nebo tě táhnou nebo spíš odpuzují k jednomu místu. Právě k níže uvedené mýtině. Když dojdete na kraj zdá se ti jako by se ze středu ozývaly tiché hlásky. Nerozumíš co by mohli říkat ale cítíš negativní pocity. Tak silné že tě mrazí. |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro Když podle ukazatele dorazíš k pizzerii zjistíš že mají až do odpoledních hodin zavřeno. Tvé kroky logicky pokračují k druhé možnosti kterou je rybí fastfood. Na první pohled připomíná spíš kůlnu ověšenou ozdobami.  Když přijde k výdejnímu okénku vidíš za ním usměvavou blondýnu které může být něco přes třicet. Trpí klasickou americkou nadváhou která je všudypřítomná. Snad kromě filmové produkce. Její obličej je pokrytý silnou vrstvou líčidel všeho druhu a květované šaty v sobě pojí dávku nevkusu i absenci sebereflexe. Když požádáš o kávu zapne rychlovarnou konvici a díky tomu že kolem není nikdo další věnuje ti plnou pozornost. „To je zajímavý. Nikdy jsem netušila že o tom našem zapadákově bude někdo psát do školy!“ úsměv ti odhalí nepříliš zdravé zuby. „Chlapi tu mají spoustu povídaček. Hlavně kdo kdy chytil větší rybu nebo jakou používat návnadu a tak. To asi nebude nic pro vzdělanou slečnu.“ zamyslí se až se jí obličej ne nepodobný buldoku zkroutí nepříliš často vykonávanou činností. „Možná by stálo za to zkusit městskou knihovnu. Tam se práší na všechny písemnosti.“ zase se zašklebí když zapíská konvice. Naplní plastový kelímek kávou a horkou vodou, přihodí cukřenku a víčko s dřevěnou tyčinkou na zamíchaní. Vše přisune k tobě. „Bude to padesát centů“ Dodá. |
| |
| soukromá zpráva od Raien *Rei* Silver pro Konečně se vydáme od většiny lidí, uleví se mi. I když e mi zdá, že madam Fuschs nebude ehm... nejukecanější společník, očividně se pletu. také moje úžasná intuice, že? "Roland..." Zamumlám pobaveně. Když jsem byl malý, tak se jmenoval jeden můj oblíbený pes. "Žádné námitky nemám." Ujistím ji. I když v knihovně jsem byl naposledy, když tam hořelo. Nejsem zrovna ten typ, co prosedí nad knihou celý den. To zjištění že Wilght pravděpodobně něco ví je překvapující. Asi bych měl zase začít pozorovat okolí a ne jenom poslouchat na půl ucha. Ještě se pro jistotu jednou podívám na informační tabuly. Může se to vždycky hodit. "Jdeme má dfahá?" Řeknu německým přízvukem. V jednotce jsme měli jednoho němce. Dobrej chlapík, teda než ho přejelo zásobovací auto. |
| |
| soukromá zpráva od Nora Redfield pro „Je to tahle?“ Ukázala jsem na loď pohupující se vedle mola a po bratrově souhlasném přikývnutí k ní vykročila Seskočila jsem z nehybného mola na houpající se palubu lodi a byla nucena trochu ukročit, protože loď zrovna nadzvedla jedna větší vlna. Zatímco se bratr ujal řízení naší nové loďky, já jsem se tiše posadila na jednu z laviček a schovala studené dlaně do rukávů kabátu, jako to dělávají malé děti. Stále mi byla zima, i přes tu nezdolnou snahu slunce rozehřívat toto místo slunečními paprsky. Bylo to marné... Má myšlenka, však nepatřila počasí, jak by se jistě u Britů dalo očekávat, ale nedávnému incidentu na pláži. Ta věc... Ta bytost... Nikdy jsem o ničem takovém neslyšela a fakt,že mé snahy o vytvoření jakési ochrany, nebo její zapuzení k ničemu nebyly, mi také na náladě moc nepřidával. Být to jen nějaká zbloudilá duše, ale tohle... Možná mě to mohlo zabít, pokud by ale chtělo. Co chce?... Kdo to je? Přemýšlela jsem, zatímco si loď prorážela cestu vlnami hladce, jako když nůž projíždí máslem. Jindy bych si jistě příjemné vyjížďky užívala. Kochala se okolím a možná zalitovala, že také nemáme rybářský prut jako všichni ostatní zde, ale myslí jsem byla někde úplně jinde. Stále dokola jsem si v paměti přehrávala nedávnou zkušenost a snažila se ji zanalyzovat do nejmenšího detailu, než by ji omylná paměť nenávratně pozměnila. Proto jsem ani příliš nevnímala bratrovy možné pokusy o rozhovor. Ano, bylo to neslušné, ale na podobné stavy si u mě již měl možnost zvyknout. To, jestli ale někdy značily něco dobrého, byla věc jiná. Jedinkrát jsem vzhlédla, jevíc nějaký zájem o okolí a to, když jsme proplouvali vedle širokých pilířů mostu. Bylo to zvláštní... Tak monumentální stavby, které dnes nebyly zasvěcené ničemu vyššímu. Jen běžné dopravě. Většina působivých věcí dnes byla degradována na záležitosti běžné potřeby. Žádné tajemno, žádný vyšší účel. „Hmm, připomíná mi Blackfriar Bridge...“ Sledovala jsem se zakloněnou hlavou nad námi ubíhající most. „Já vím, že je to úplně jiný styl... ale připomíná.“ Pokrčila jsem rameny, když se bratr na mou poznámku otočil, jistě připravený mi akademickým tónem vysvětlit, jak moc se opět pletu. Těchto pár vět pak zase následovalo jen mé zahloubané mlčení, které vydrželo až do momentu, kdy jsme přirazili k molu u kraje lesa. Vystoupila jsem opatrně na něj a stará dřevěná prkna pod nohama párkrát zaskřípala, ale nic víc. „Vypadá to stabilně.“ Zahlásila jsem bratrovi a zahleděla se do lesa, který na první pohled nepůsobil nijak výjimečně, děsivě, či zvláštně. Zelené koruny stromů šuměly a pohupovaly se ve větru a ani mezi kmeny najednou nebyla nějaká podivná zóna temnoty. Prostě obyčejný les. Začínala jsem si říkat, jestli kyvadlo nebylo už od začátku něčím zmanipulované a nezavedlo nás na slepou stopu, ale jakmile jsem překročila několik prvních propletených kořenů a překročila tu neviditelnou hranici lesa, musela jsem okamžitě změnit názor. Něco tu rozhodně bylo. „Jsme tu správně.“ Ohlédla jsem se za bratrem a třela si studené ruce. Jak jsem teď litovala, že jsem si nevzala rukavice, i když něco mi říkalo, že by mi to příliš nepomohlo. Chvíli jsem jen stála, oči zavřené a vnímala atmosféru tohoto místa. Ani jsem už nemusela říkat nahlas, že zde bylo něco špatně. Proto jsme tu přeci byli. „Asi bychom měli jít tudy.“ Ukázala jsem mezi dva široké kmeny starých stromů směrem, z kterého jsem vnímala ten tah nejsilněji. Počkala jsem, až se můj bratr připojí a vykročila jsem s ním v těsném závěsu. Procházeli jsme hustým lesem. Sem tam nám pod nohama zakřupaly suché větve vydávající zvuk ne nepodobný lámání kostí a jindy nám nad hlavou přelétli nějací ptáci. Přesto mi přišlo, že je les až podivně tichý. Ovšem, čím blíž jsme byli a čím silněji jsem vnímala místní energii, tím spíše jsem přestala dávat pozor na okolí a soustřeďovala se pak už jen výhradně na ni. „Co je to?“ Zarazím se na kraji mýtiny, na které se před námi objeví něco, co skutečně v běžném lese jen tak nebývá k vidění. „Nějaké rituální místo?... Obětiště?“ Šeptám, jako kdybych nechtěla riskovat, že tu něco probudím a bezmyšlenkovitě si stále třu teď už ledové ruce. Ano, energetické pyramidy svádějící ji do obrazce... Kruh... Další reagenty v centru. Prohlížela jsem si celé místo rituálu, ale nebyly zde žádné znaky, či jiné věci, které by alespoň mně mohly přiblížit jeho specifičtější zařazení. Možná zjistit, co je v těch váčcích... Ale na ty by jen tak sahal jen blázen nebo amatér. „Psst...“ Zvedla jsem prst. „Slyšíš to?“ Skrčila jsem se, abych tomu zvuku byla blíž. Nepřekvapilo mě, že vycházel zprostřed celého obrazce. „Jako kdyby odtamtud vycházely slabé hlasy... Je to ale moc tiché, abych byla schopná určit, co říkají.“ Vysvětlila jsem své podivné chování bratrovi, na kterém jsem zůstala viset pohlede. „Co teď?“ Byla otázka, na kterou teď znal odpověď, jen on. Snad. |
| |
| soukromá zpráva od Dr. Hildegarda Fuchs pro "Nejsem si teď zcela jistá jestli si neděláte z mého psízvuku slušně řečeno prtel. Ale abych pravdu šekla, čekala jsem horší, hádám, že nejsem první němec s nímž se bavíte. Doufejme, že tu nikdo není z německa a mošná nám to projde." Prohlásila jsem a otočila se zpátky na tabuli. Vytáhla jsem A6 zápisník s perem zastrčeným v kroužkách a udělala si letmý náčrtek okolí. Vrátila jsem ho do náprsní kapsy kabátu a ukázala směr, kterým se dostaneme ke knihovně. Vyrazili jsme směrem k ní, během chůze jsem natočila hlavu směrem ke svému garde lehce. "Docela jste mě překvapil, še jste nic nenamítal. Ostatní se zdají býti chytší jak rádia, ale mám takofé tušení, še první problém, na který narazí, budou řešit střílením... včetně Wrighta" |
| |
| soukromá zpráva od Mia Cavaler pro Oceanside Seafood Take Out
Nostalgicky se zahledím na budovu před sebou. Přesně do takového fastfoodu mě brávala babička, když jsme navštěvovali pobřeží. Dobře, úplně stejný nebyl, ale ta nevkusná výzdoba, je snad všude stejná.
Musím zamrkat a promnout si oči, jestli se mi to nezdá. Zvláštní osůbka. Nasadím příjemný úsměv a jejího vzezření si nevšímám, ač mě z počátku malinko zarazilo. "Jé to je bezva nápad. Nevíte od kdy, tam mají otevřeno. Vedou k ní taky nějaké ukazatele?" pronesu nadšeně.
Převezmu si kávu, zašátrám v kapse a vytáhnu jednu deseti dolarovku, zaplatím požadovanou sumu a zbytek strčím zpátky do kapsy. Pro jistotu si přepočítám, jestli mi vrátila dobře. Do sklenice na jejímž víčku je napsáno kostrbatým rukopisem tip, vhodím padesát centů. "Mockrát, děkuju." Pozvednu kelímek ve stylu na zdraví a ochutnám co mi nalila, případnou pachuť přebiju velkou dávkou cukru. |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro „Mají otevřeno až do čtyř. Musela jste jí minout po cestě sem. Taková hezká budova na plácku na levé straně Main Street naproti supermarketu IGA vedle Churchovi autoopravny. Nejde minout.“ odpoví ti. Káva je kupodivu vcelku dobrá. Je vidět že i ve Fast Foodu nemusí být vše špatné. Majitel má zřejmě sám kávu rád a nesáhl proto po nejhorším výběru. Když ti žena popsala cestu doopravdy si vzpomínáš že jsi viděla jak supermarket tak autoopravnu. Popisovaná budova tam byla také jen díky minimálnímu značení jsi jí nevěnovala extra pozornost. |
| |
| soukromá zpráva od Mia Cavaler pro Oceanside Seafood Take Out Vejdu do knihovny a porozhlédnu se po nějakých záznamech. Pokud se mi někdo bude věnovat, zeptám se jej stejně jako té servírky na historii a zajímavosti Jonesportu pro mou dizertační práci. Díky kufříku ve kterém mám luk, vypadám jako kdybych sebou tahala kdo ví kolik knih a kdo ví čeho. |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro Cesta do města není dlouhá. Jonesport rozhodně není přelidněný. Přeci jen na rozloze téměř 260 km² žije kolem 1400 obyvatel. Pravdou je že většinu zabírá vodní plocha. Jak tomu u podobných měst bývá oceán je hlavním zdrojem práce i zábavy. Vidíte lodě všeho druhu rozeseté po hladině Atlantického oceánu. Věnují se rybaření nebo chytání humrů. Pobřeží je obklopené hustými lesy a pláže jsou tu písčité. Hřejivé slunce se odráží od hladiny a dotváří idylickou atmosféru. Ve vzduchu je spousty ptactva. Zdejší pobřeží známé jako hnízdiště mnoha druhů. Domy jsou kolem hlavní silnice rozeseté sporadicky. Na šňůrách visí vyprané prádlo vlající v drobném větru. Za celou dobu cesty jste nepotkali jediného člověka. Jen vás minulo pár projíždějících aut. Podle mapy i ukazatelů jste došli až ke knihovně. Je umístěná naproti Supermarketu IGA přímo vedle Churchovi autoopravny. Vede k ní chodník obklopený pečlivě udržovaným trávníkem.  Když dorazíte k vstupním dveřím zjistíte že mají naštěstí otevřeno. |
| |
| soukromá zpráva od Dr. Hildegarda Fuchs pro Dojdu (/dojdeme) k vchodu do knihovny. Cestou po městě, které na jednu stranu vypadalo idilicky, ale zlovolně zároveň, jsem postupně nabrala poněkud znepokojený výraz. Stála jsem těsně přede dveřma s rukou nataženou ke klice. Na chvíli jsem se zarazila a otočila se. Rozhlédla jsem se po okolí, zdali nás někdo nesleduje. Poté jsem se podívala na Raiena. Kývla jsem na něj s zarputilým pohledem plným obav ve snaze naznačit, aby se připravil. Následně jsem vzala za masivní mosaznou kouli dveří. Zatlačila jsem vší silou abych mohutnými dveřmi hnula. Po dvou vteřinách marné snahy jsem zkusila zatáhnout směrem k sobě. Se stejným úsilím jsem táhla dveře směrem k sobě. Nahlédla jsem opatrně do dveří. Zamžourala jsem dovnitř a rozhlédla se okolo po místnosti. |
| |
| soukromá zpráva od Leonard Redfield pro Dozvěděl jsem se, co se stalo, ale že by mi to přineslo do duše klid, se říct nedalo. K tomu jsem dostal do ruky zničený černý krystal. V ten moment jsem konečně přestal sledovat Nory pohled tím svým a sklopil oči do své dlaně. Nejprve jsem se zhrozil a pak zamračil. Přítomnost něčeho nadpřirozeného se projevila dost silně na to, abych zůstal přesvědčený, že se nás snaží zastrašit. Nebo nalákat hlouběji … Zvednul jsem ruku s řetízkem a nechal ho párkrát zahoupat ve vzduchu, než jsem ho vrátil Noře zpátky. “Tím pádem nám nezbývá nic jinýho, než se ta jít podívat,“ vydechnul jsem skoro až rezignovaně, ale pak už se zase tvářil soustředěně. Rozešli jsme se zpátky k molu, pod kterým se stále rytmicky houpaly čluny a lodě. Majitel už byl opět uvnitř chatky, ze které by jistě byly slyšet i zvuky televize, kdyby rackové nadále neštěbetali nad našimi hlavami. Noru jsem zavedl přímo k našemu člunu. “Jo, je to ona. Prej herka. Podle mě ale patří k těm lepším kusům, jen se rozhlídni!“ pohodil jsem hlavou k ostatním plavidlům, které dávaly zapravdu všemu neustálým pohupováním. Lodní zvon visící na budce se dvakrát ozval. “Pojď, opatrně,“ vyzval jsem hned pak Noru a sestoupil do člunu, abych jí podal ruku a počkal, až nastoupí. Loď jsem poté odvázal od mola a sedl si dozadu k motoru, který se po pár prudkých pokusech podařilo nahodit. Když černý obláček dýmu vzal vítr k pobřeží, otočil jsem se zpátky dopředu. Rukou jsem zahrabal v kapse, abych na mobilu nahodil zpátky GPS a podíval se, kam vlastně máme namířeno- “Takže … pojedeme podél pobřeží. Dál směrem až na Hopkins Point. Pak uvidíme…“ schoval jsem mobil zpátky a naše bárka se konečně dala do pohybu směr západní část pobřeží. Počasí jakoby se nadále snažilo zastřít zdejší tajemství spadající do kategorie paranormálního a kromě bezstarostně kotvících rybářských člunů jsme míjeli i zdejší jistě hrdé památky. Na jednu z nich padla i poznámka od sestry. “Možná tak než ho nahradil ten dnešní… Tohle je hodně úsporná stavba, ale slouží svýmu účelu jistě dobře. Poplatná svý době,“ pokrčil jsem nad tím rameny a ještě jednou se obrátil, abych si prohlédnul pilíře a zvláštně se zvedající křivku mostu. “Most stavěli v padesátejch letech,“ dodal jsem už jen tak do větru a vzdal pokračovat v deduktivním výkladu podle toho, co jsem si stihnul přečíst na internetu cestou na místo dnes ráno. Na chvíli jsem se pokoušel si představit, že jsme sem vůbec nepřijeli z tak závažných důvodů jako podezřelé zmizení skupiny expertů našeho oboru, ale atmosféra houstla a podezřelé pocity se držely zahryzlé v podvědomí i navzdory slunnému počasí a veselí, co k nám zanášel povívající vítr. Civilizaci pomalu vystřídala příroda. Břehy pomalu se nořící do vody budily dojem, že je první velká přílivová vlna strhne i s porostem a nic po nich nezbude. A stejně si toho nikdo nevšimne. Idylka bude pokračovat dál, možná se naskytne nový pohled, kterým se turisté i místní budou kochat, dokud znovu nezapadne v nízkém panoramatu hladiny moře a ostrůvků se špičatými siluetami stromů a svítivých kamenů u břehů. “Támhle je molo… vezmu to k němu. Zbytek dojdeme,“ prohodil jsem, když se mi do zorného pole dostal ten kus zchátralé dřevěné konstrukce stojící na pilířích stejně pochybných, jako jsme vídali ve městě. Člun jsem po krátkém zaveslování zaparkoval co nejšikovněji vedle, aby výstup byl co možná nejméně krkolomný. Když Nora byla na molu, zamknul jsem motor a člun přivázal. Místo vypadalo hodně opuštěně a prázdně. K našemu štěstí tedy. Jestli na nás mělo v lese něco číhat, byl bych raději, abychom se s tím setkali v soukromí a ne pod dohledem vyjevených pohledů civilních diváků na výletě. Noru jsem nechal jít první. Věděla, kam se máme vydat. Neuniklo mi, jak si neustále mne ruce, jako by se je snažila zahřát. Málem jsem ji napomenul, ale rychle si uvědomil, že teď opravdu není čas na takové manýry a s velkou pravděpodobností by to bylo stejně zbytečné. Našlapoval jsem opatrně a tiše. V rámci možností. Připomínalo mi to dny strávené na lovech, kdy jsme se takhle s přáteli plížili oborami a čekali, kdy nám do cesty přijde srna, nebo bažant. Od rekreačních sportů mělo naše počínání v tento moment hodně daleko. A to jsme si každý uvědomili hned, jak se nám naskytl pohled na mýtinu. Tohle nepostavili místní děcka v rámci táborový hry… Přísahal bych, že se mi na chvíli zatajil dech, když sestra šeptala. Atmosféra místa byla dusivá. Žádné táborové hry, žádný land art. Stáli jsme před jasným důkazem okultních praktik, při bližším pohledu vyvolávacích, jelikož v okolí bylo působení zlého stále tolik citelné. Něco se tu objevilo. A stále bylo. Sestra přeci slyšela hlasy. Mohlo jít jen o echa, ale i ta mohla vést ke zdroji, který je tu zanechal. Podle stavu zlámaných větví jsem se pokoušel určit, jak staré by mohly konstrukce být. Neopovážil jsem se vkročit mezi ně, ani zblízka zjišťovat jestli tráva ještě nezapáchá. Váčky nepřipadaly v úvahu. Vkročit přímo do jámy lvové, to by se ti líbilo… Vzpomenul jsem si na to, co se stalo sestře na pláži a znovu mě popadly podezíravé myšlenky. Ještě malou chvíli jsem mlčel a přejížděl pohledem po místě, hledajíc cokoliv, jakýkoliv detail, který by mohl prozradit víc. A zároveň si snažil ty dosavadní jasně zapamatovat. Plán byl jednoduchý. Jednoduše riskantní. “Probudíme místo k životu tim, že z něj život vyženeme,“ obrátil jsem se na sestru a mírně zvednul jedno obočí. Gestem jsem ji naznačil, aby počkala, což zároveň znamenalo, že budu čekat na jakýkoliv signál, kdyby se k něčemu schylovalo. Když souhlasila, vytáhnul jsem z jedné z kapes růženec a obmotal si ho kolem ruky. Druhá kapsa obsahovala něco stejně nebezpečného. Posvěcenou sůl. Když jsem s ní přistupoval blíž centru mýtiny, měl jsem se hodně na pozoru. Jakýkoliv náznak vzdoru už v přípravné fázi by mě přinutil se hodně rychle zase vzdálit. Nechal jsem si od konstrukcí dobrý metr odstup, když jsem kolem nich počal ze soli tvořit celkem pravidelný kruh. Na geometrii zde nesešlo. Hlavně že se mi povedlo to místo zajistit bez jakýchkoliv náznaků vzdoru. Pokud tak tomu opravdu bylo, ještě před samotným začátkem jsem se ohlédl na Noru, abych počkal na signál, jestli je všechno opravdu v pořádku a nedošlo k žádné další změně, nebo se hlasy neozvaly znovu. Pak jsem se mohl dát do práce a doslova se modlil, abych toho později setsakramentsky nelitoval. Po krátké tiché modlitbě obyčejného, avšak důležitého otčenáše pro sebe sama jsem začal mluvit nahlas. “Sancte Michael Archangele, defende nos in proelio; contra nequitiam et insidias diaboli esto praesidium. Imperet illi Deus, supplices deprecamur: tuque, Princeps militiae Caelestis,satanam aliosque spiritus malignos,qui ad perditionem animarum pervagantur in mundo, divina virtute in infernum detrude. Amen,“ pokřižoval jsem se s růžencem v pravé ruce a znovu otevřel oči, abych se podíval, jestli už teď nebude mít vzývání archanděla Michaela nějaké účinky. Pokud stále nic, přešel jsem k recitování žalmu naprosto klidným a vyrovnaným hlasem bez známky nervozity, pokud mi to situace dovolovala a nebyl jsem násilně přerušen. “Exsurgat Deus et dissipentur inimici ejus: et fugiant qui oderunt eum a facie ejus. Sicut deficit fumus deficiant; sicut fluit cera a facie ignis, sic pereant peccatores a facie Dei,“ hlas se mi ke konci žalmu skoro slavnostně zvednul. Nebo provokativně, podle toho, na koho byla slova zrovna směřována. Pokud se ani teď nic nedělo, přešel jsem k samotnému exorcismu, který už trval déle, než předchozí citace. Mezi jednotlivými částmi jsem prostor před sebou skoro pravidelně křižoval. Nutno podotknout, že vzhledem k délce celého zákroku jsem si do druhé ruky vzal k práci svůj malý zápisník, kde byla celá modlitba i ritus předepsán, neboť pamatovat si tak dlouhý text bylo obtížné, když ho člověk nepoužíval každý druhý den. Díkybohu… |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro Po několika týdnech pravidelných návštěv ve zvukotěsné místnosti schované pod idylickým zevnějškem Spring Harboru jsi byl instruován pracovníkem společnosti která si vydělává na živobytí lovem monster. Vlastně to bylo příjemné zpestření od zbytku času který jsi byl nucen trávit mezi chovanci, na pravidelných sezeních nebo v na první pohled luxusní cele kterou tu nazývali prostě pokoj. Tvůj vyučující Franklin Grimes vypadal jako chlapík do nepohody. Vysoký a svalnatý. Rozhodně takový ten typ se kterým se nechceš dostat do křížku. Když ti postupně odhaloval zákoutí skutečného ohrožení lidstva, které na rozdíl od obecné představy Američanů nepředstavují teroristi nebo u některých odvážnějších UFO. Z živočišných druhů které ti představil pomocí fotek na přineseném notebooku ti šla hlava kolem. Dokonalé stroje na zabíjení, bytosti u nichž nechápeš jak vůbec mohli vzniknout a mnohé další. Nechybí výčet jejich zranitelností. Které taky nejsou vůbec běžné. Začínáš chápat že víra není jen pro srandu králíkům ale dá se s její pomocí i bojovat. Zajímavé je že téměř nezáleží na tom kterou k boji člověk použije. Následuje i vysvětlení vládní záštity a složení slibu mlčenlivosti. Nakonec se konečně vyřešilo papírování o tvém propuštění a cesta do světa lovců byla volná. Stojíš před branou tvého nedobrovolného útočiště. Kromě tašky osobních věcí jsi dostal ještě obálku od Grimese. Ta obsahuje omluvu že se nemohl dostavit osobně kvůli práci a popis vozu který pro tebe lovci připravili, klíč od něj a stručný popis kam máš vyrazit. Jedná se o novo-anglické město Jonesport. Podle kusých informací se jedná o záchrannou akci. Zmizel tam čtyřčlenný tým lovců a jeden nováček. Nikdo zatím neví co se s nimi stalo. Jedná se zároveň o výcvikově stmelovací misi pro nové rekruty. Díky relativní blízkosti k hlavní základně je to ideální. Bažanti mohou pracovat samostatně a zároveň mají za zadkem dostatečnou kavalerii. Vede ji chlapík jménem Wright. S ním se máš setkat v motelu Sun Road. Dokonce ti přihodili i souřadnice do GPS a nový mobil s Wrigtovým číslem. Poslední řádek zmiňuje krom přání hodně štěstí ještě poznámku ať se podíváš do kufru vozu. Dále jsou v obálce čtyři fotky hledaných. Při pohledu na ně tě zamrazí. Hned obličej první totiž poznáváš. Jack Jones se kterým jsi pár let zpět sloužil. Svět je malý a zdá se že nejsi jediný příslušník armády který se dostal do kontaktu s odvrácenou a dobře utajovanou tváří světa. Na parkovišti čeká zaparkovaná tmavá Honda Accord Tourer 2,2. Když otevřeš kufr dojde ti proč se při vaší poslední schůzce ptal Grimes na tvé zbraňové preference a bral si míry. Svou objednávku tu najdeš pečlivě uloženou včetně případných popruhů, pouzder a kufrů. K tomu navíc přidali i jednu z nejmodernějších zbrojí které jsi viděl. Základ tvoří overal z kevlarových vláken podle na který se dá navěsit další vylepšení. Lehko se tedy dá vytvořit cokoliv od taktické lehké až po těžkou zbroj. Dle potřeby a prostředí. Přiložená helma je také kapitola sama o sobě. Propojená se zbrojí dokáže přes HUD monitorovat většinu tělesných funkcí a kromě několika režimů vidění je třeba schopná zvýrazňovat tepelné stopy a tím detekovat nedávný pohyb nepřítele. Na všechny funkce určitě vyžaduje pořádnou bichli manuálu. Když vyrazíš po Route 295 směrem k Jonesportu čekají tě téměř čtyři hodiny za volantem. Mineš Portland a vydáš se vstříc svému cíli skrz severní cíp zalesněné Nové Anglie. Cesta během letního dne je klidná. Provoz je více než mírný. Auta která jsi za tu dobu potkal mimo městské oblasti bys spočítal na prstech rukou. Když konečně dorazíš k Sun Road Motelu máš zhruba ještě půl hodiny čas než by měl podle instrukcí dorazit Wright. Přijel jsi z druhé strany takže městem jsi neprojížděl. Motel vypadá vcelku klasicky. Osvětlená tabule s jeho jménem trochu z posledních sil stojí vedle příjezdové cesty. Do podkovy postavený areál se zdá opuštěný. Dvě patra pokojů, staré rozvrzané schody vedoucí na ochoz kolem nich. Přístup z vnější strany. Starý otevřený bazén uprostřed je podle nánosu listí a dalšího humusu už dlouho nepoužívaný. Recepční místnosti jsou přímo součástí budovy. Parkoviště se nachází za objektem. Stojí tu tři další auta. Kromě muže kterého jsi si všiml skrz okno recepce nevidíš živou duši. |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro Energie palouku se během prvního pokusu o vymítání změní. Máte pocit jako by se na vás upřelo hned několik pohledů. Nic nenasvědčuje tomu že by se v okolí nacházela jakákoliv nová entita. Během druhé etapy se váčky začnou lehce chvět. Jakoby ve větru. Jediný fakt který této teorii brání spočívá v tom že vládne bezvětří. Rozhodně nefouká směrem k vám. Změna v energii místa pořád nenastává. „Myslím že tohle nezabere.“ ozve se vám za zády tichý hlas jehož angličtina je díky pečlivé výslovnosti a spisovnosti až nepřirozená. Když se otočíte uvidíte nevelkého muže oblečeného v šortkách a typicky havajské košili. Ke vzhledu turisty nechybí ani fotoaparát a batoh na zádech. Usmívá se a jinak vypadá jako naprosto typický Japonec. Nevíte jak dlouho vás sleduje ani jak se dokázal přiblížit aniž by jste ho dokázali odhalit. „Tady typické vymýtání nebude fungovat.“ dodá „Omlouvám se za své vychování. Ozawa Keiji. Japonská pobočka.“ vytáhne z náprsní kapsy kartičku která už z dálky připomíná vizitku. „K vašim službám. Pozorovatel třetí generace. Kontroler rodiny Ozawa.“ dodá téměř obřadně a pokloní se. „Myslím že bude jednodušší když se do těch váčků rovnou podíváte. Nejsou nebezpečné. Spíš tu představují jistou obětinu. Mučedníky, chcete-li. Sice rád vidím že mí američtí kolegové nejsou jen pistolníci jak se o nich vypráví. Obezřetnost je známkou zdravého rozumu. Tady je ale naprosto zbytečná. Ti nebožáci jsou neškodní a bohužel nevím jak je osvobodit.“ dokončí svůj proslov a pokyne vám rukou s dlaní vzhůru směrem ke konstrukcím. Váčky se během přerušení obřadu zase uklidnili. Visí uprostřed dřevěných pyramid jako by se nikdy ani nepohnuli. |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro Když přistoupíte blíž ke kruhu. Cítíš zároveň jak se blížíš k hlasům. Stále nedávají smysl. Šeptavé směsice tlumených zvuků jakoby někde v zadní části tvé lebky. Když tvůj bratr začne s vymítáním zpočátku se nic neděje. Během druhého rituálu místem projede vlna energie. Jako by ze středu provizorního kruhu vyrazila vlna větru a prohnala se skrz vás směrem do lesa. Váčky se skutečně nahnou směrem k vám i když vítr ve fyzické rovině není znát. Šepot se ti v hlavě zesílí. Jako by jeho zdroj zaznamenal aktivitu která se o něj zajímá. Slova pořád nejsou srozumitelná. Jako by někdo snažil překřičet roubík. Když rituál přeruší pan Ozawa a tvá pozornost se upře jeho směrem zjistíš že je rozhodně... Zajímavý. Jako by jeho drobné tělo nevydávalo vůbec nic. Nejlépe by se to dalo asi popsat jako vakuum které ho obklopuje v několika centimetrové bublině. Něco se ale změnilo v lese za ním. Máš pocit že koutkem oka vnímáš pohyb. Nepostřehnutelné stíny které se proplétají mezi stromy. Mohutné až majestátní. Nedokážeš na ně však zaostřit pohled ani je vnímat jinak... |
| |
| soukromá zpráva od Raien *Rei* Silver pro "Máte pravdu, nejste první." Zašklebím se. "No, sice mi to lichotí, ale mám dojem že se bohužel nebudu chovat o moc jinak." Usměji se a nabídnu jí rámě. Knihovna je až moc tichá a přehledná. Nelíbí se mi to. ALe bohužel tam musíme jít. To jak se Hilda potýká s klikou je roztomilé. Usměji se. Jakmile se před námi otevře místnost, rozhlédnu se a podvědomě ujišťuji, že s sebou mám zbraně. "Dear got, konešně sme trefili knihofnu." Řeknu jen tak mimochodem. |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro Dveře se otevřou a průvan ze vnitřku knihovny s sebou přinese dobře známou vůni starých knih, prachu a lakovaného dřeva. Interiér budovy působí útulně. Vysoké police plné knih tvoří uličky a mezi nimi se nachází stoly s lampičkami na ohebném krku. Židle u nich vypadají pohodlně. Celá knihovna je materiálem slazená do tmavě hnědého dřeva a zelených potahů. U jedné stěny stojí nostalgicky i několik starých počítačů s veřejným připojením na internet. Vypadají dosti neudržovaně přeci jen je asi někdo naposledy použil ještě před dobou chytrých telefonů a notebooků. Od části pro čtenáře vás dělí pult za kterým sedí postarší paní učitelského vzhledu. Skrz brýle sleduje řádky tlusté knihy. Když vstoupíte přesune svou pozornost směrem k vám. Šedivé vlasy má stažené do drdolu a na sobě má modré květované šaty s dlouhým rukávem. |
| |
| soukromá zpráva od Dr. Hildegarda Fuchs pro Otevřu plně dveře a vejdu do vnitř. Okázale si prohlížím interiér, stropy a jednotlivé regály na pár vteřin. Pak přejdu k pultíku a otočím se na knihovnici. "Dobrý den, mohu se fás zeptat, projíšdíme tudy a zastafili jsme se tu na památky, máte tu něco o historii města? Kroniku, nebo něco takofého?" řeknu mile s výrazem naivního turisty a nahodím laskavý úsměv na paní. |
| |
 | soukromá zpráva od Cpt. Robert Madox pro Nebyl ani čas se zabydlet na ubikacích. Areál jsem si prohlédl jen zvenčí a se zdejšími prohodil sotva pár slov s vrátným. Pár vojenských základen jsem ale vystřídal, tahle zkrátka jen nesměla trknout do čela každou fotbalovou mámu co v rodinném sedanu rozváží omladinu po okolí. I když by si zajela poctivý kus z cesty. Postupoval jsem podle instrukcí s obálkou v ruce. Žmoulal jsem v ruce klíčky od auta, k rameni si přitahoval černou sportovní tašku s oblečením a stíhal si i hrát s novým telefonem. "Do prkenný ohrady." Pozastavil jsem se i v chůzi nad dobře známou fotkou. Žádný z nich nevypadal jako snadný zákusek pro ty bestie. Snad je záchranný tým z tvrdšího těsta. Začínal jsem na ty chlapy být zvědavý. Přidal jsem do kroku k autu. Popis seděl, jistotu ve mne však utvrdilo až když jsem zmáčkl ovládání alarmu na klíčích a ve dveřích zacvakaly zámky. Jak mrknout na pěknou holku v baru, co se za vás na to usměje. Ne jedna z mích rutinních záležitostí, ale takhle nějak jsem si ten pocit představoval. Po otevření kufru jsem zatajil dech a vykulil oči, v závěru se ohlédnouc, jestli nikdo nepozoruje ještě víc zaskočeně co to v kufru je. "Do prdele to je tak nelegální že by se z toho nějakej dopravák podělal až za ušima." Přejížděl jsem jednotlivé kousky očima. "Úplně všechno?" Samozřejmě to bylo úhledně zabalené v kufrech a pouzdrech na krátkou a všechny ty ostatní dlouhé zbraně. Muniční bedny tu byly dvě, ale na jejich obhajobu, nebyly zase tak velké. Ke všemu ještě to ošacení. U otevřeného kufru jsem si pár minut držíc se za hlavu postál. Od mého osvícení co se světa monster týče se můj vkus ve zbraních podstatně změnil. Bylo tu sice ACR s takovým příslušenstvím, že by to stačilo na vesmírnou loď, ale to byla pouze drobná připomínka boje v zámoří a s lidmi. Navíc se té nevinné věci dá změnit ráže, v tomhle případě vyměnit za větší než je proti lidem nezbytné. AA-12 vedle i s bubnovými zásobníky vypadala jako její zakřiknutá sestra. Trochu oblejší tvary, žádné moderní vychytávky a doplňky, ale nechá ve vás díru o velikosti pěsti. Beretta se mezi tím neztratila hlavně díky samostatnému kufříku. I přes všechny tyhle kousky mi pak nejvíce zvedla tlak bedna s výbušninami. Dýmovnice, granáty, nějaké signalizační světlice, flashbang, claymory a pak nad tím vším leželo tohle. Raději jsem všechno zase zavřel, jen berettu si dal do pouzdra na opasku. Byla to jediná z věcí v kufru s níž se nedala rozpoutat občanská válka. Nasedl jsem za volant, poslechl si motor, zadal souřadnice do navigace a vyrazil na dlouhou cestu. Poslechl jsem si rádio, zastavil se u benzínky na snídani, polil si nové džíny kafem a všechno stihl ještě s náskokem, abych byl na parkovišti za hotelem příliš brzy. Auto jsem nechal stranou od ostatních a hned jak se naskytla příležitost, vystoupil a protáhl si nohy. Z kapsy jsem pak už lovil nový telefon. Malebné místečko kde to žilo tak intenzivně, až se z toho ježily chloupky vzadu na krku. Stručná sms zpráva Wrightovi. Jsem na místě. Madox Teď už jen čekat, při čemž jsem skrze okno pokývl na němý pozdrav recepčnímu, jestli měl vůbec zájem o vidinu možného zákazníka. |
| |
| soukromá zpráva od Leonard Redfield pro Celý proces očištění místa najednou přerušil neznámý hlas podkreslený přízvukem. Nebylo divu, že jsem hodně rychle ztichnul a prudce se otočil. Zůstal jsem však stát na místě a pohledem ještě zabloudil na Noru, jestli s tím nemá něco společného. Vypadala však stejně šokovaně jako já. Asiat, oblečený snad víc nenápadně, než my, tedy alespoň vzhledem ke zdejšímu prostředí stál kousek od ní. Vypadal přátelsky a stejně tak vystupoval. Podle jeho klidného hlasu ho atmosféra místa očividně nijak neznepokojovala. Mohlo to být tím, že ji zkrátka nevnímal, nebo mluvil pravdu, když nám předložil pár bližších informací ohledně situace. A teď očekává, že případ vyřešíme za něj? Očividně k nám nepatřil a tak jsem měl nutkání podat první hlášení Wrightovi a zeptat se ho, jestli ví, že tu v okolí operují i další lidé a jestli je to v pořádku, nebo snad i v rámci plánu. “Američani? Možná. My jsme kolonizátoři, máme svoje způsoby,“ podotknul jsem s mírným náznakem sarkasmu v hlase a pozornost pak obrátil zpátky na dřevěné konstrukce. Co tvrdil, mě hodně znepokojovalo. Ponoukal mě, ať si exempláře prohlédnu hezky z blízka. Ty váčky, které jediné reagovaly na exorcismus samotný. Sice ne tak nelibě, jak jsem předpokládal, ale … musel jsem myšlenku utnout v půlce, abych se po nenápadném povzdechu konečně se vyjádřil k věci. “Takže vy tvrdíte, že zde došlo k rituálu svázání a obětování za účelem jakým? Snad vyvolání?... Víte i něco víc? Třeba jak dlouho už tu tohle stojí, nebo…o koho šlo?“ začal jsem sypat otázky zcela nekompromisně a tvářil se při tom dost neústupně, až útočně. Nepříjemný pocit ohledně tohohle cizince, ať už jakkoliv zasvěceného, nebo profesionálního zkresloval moje ještě před chvílí tak klidné rozpoložení. |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro „Omlouvám se pokud jsem se dotkl vaší národní hrdosti. Nicméně patříte k americké skupině Lovců a proto se na vás vztahují předpoklady právě pro tuto sortu lidí.“ pokrčí tak trošku omluvně rameny. „To jsou dobré otázky.“ zamne si zamyšleně bradu „Bohužel musím podotknout že jsem dorazil ne moc dlouho před vaší skupinou. Přesto asi vím víc než vy. Jinak bych se tak daleko od domova nevydal.“ jeho obličej se drobně zakaboní ale během chvilky je to zase ten bodrý výraz. Kdo se ale v japonské mimice pořádně vyzná... „Vidím že jste nováčci. Proto to vezmu od podlahy. Japonská pobočka se zabývá lovem velkých bytostí. Tím nemyslím věci které mají váš převyšují o dvě o tři hlavy ale tvory vskutku monumentálních rozměrů. Viděli jste Godzillu? Pak máte představu o velikosti. Nejedná se ale o takové příjemné potvůrky.“ Mluví jako by se o nic nejednalo. „Většinou jsou prudce inteligentní a z jiného světa. Představa že pospávají někde tady na zemi a jednou za čas se probudí a někoho sežerou je mylná. K jejich přivedení sem je třeba velké množství negativní energie. Oběť přesahující svou krutostí obvyklou hranici. Znesvěcení vlastního já pro jejich účely. Většinou tomu tedy jejich vyznavači říkají dary ale dle mého názoru to tak doopravdy není.“ „Omlouvám se zase jednou jsem chtěl něco říci a stala se z toho nudná přednáška.“ povzdychne si. „Přesně to se podle našich lokátorů děje tady v Jonesportu. Někdo se snaží provést sérii rituálů aby narušil protrhl stěny dimenzí a pomohl svému pánu na náš malý hezký svět. Jak jsem říkal. Jsem Pozorovatel, má práce je zjistit úroveň ohrožení a dle uvážení s ní naložit nebo požádat o pomoc.“ |
| |
| soukromá zpráva od Raien *Rei* Silver pro Když uvidím tu ženskou za pultem, hned mi příjde podezřelá. ALe já jsem paranoidní už hodně dlouho. Hilda se ujme iniciativy, jak jsem čekal. A jsem za to i rád. Radši nemluvím, mohl bych něco zkazit. V tomhle se nevyznám. Nás vždycky někde vyhodili, řekli běžte tam, my jsme šli, vyčistili a jeli dál. Tohle je zatím nuda. Nenápadně se ztratím mezi regály a dělám, že si hrozně chci přečíst "Průvodce Amazonií." Místo toho ale pokukuji po místnosti a hledám potencionální nestvůry. Je to ale těžký, když nevím jak můžou vypadat. |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro Oznamovací tón o doručení zprávy se ozve téměř okamžitě. Recepční k tobě vzhlédne skrz okno a v jeho očích se zračí tolik nezájmu kolik to jen jde. Vypadá jako typický filmový úchyl. Tlustý, upocený chlap s holou hlavou a prasečíma očima. Několik brad se vlní v rytmu jeho pohybů. Stejně znuděně jak se na tebe podívá obrátí zrak zpět k televizi a narve si do masitých úst hrst něčeho co tahá z mísy pod pultem. Nevíš co to přesně bylo ale podle jeho vzhledu bys byl schopný vsadit na živé červy. Wright sice neodepíše zpět ale zhruba po deseti minutách čekání se na příjezdové cestě objeví mohutná dodávka Chevrolet G20. Zaparkuje vedle tvého vozu a ze dveří řidiče vystoupí mohutný chlap. Vypadá jako podivná kombinace motorkáře, kuchaře a přátelského strýčka který vypráví veselé příběhy před spaním. Ošoupaná kožená bunda pod ní flanelová košile, kalhoty které mají své nejlepší časy za sebou a pevné vojenské body také zrovna v jeho zařazení nepomáhají. Husté černé vousy mu spadají až na prsa a hlavu má hladce oholenou. Vyrazí rovnou k tobě a podá ti pravici. „Wright. Lovec monster a momentálně i učitel.“ usmívá se od uchu k uchu. „Nevím kolik instrukcí jste dostal. Vezmu to rychle. Máme tu pět pohřešovaných. Neznámé ohrožení, město plné lidí a skupinku nováčků. Pěkně výbušný koktejl. Jste bývalý voják takže si asi dokážete představit co všechno se asi tak může posrat.“ během vysvětlování zvážní. „Podle toho co víme se chlapi ubytovali přímo tady v motelu. Tam i končí stopa signálu na jejich lokátorech. Proto jsme si tu dali sraz. Jak jsem říkal. Jedná se o zácvik. Dám vám tedy stejnou možnost jako ostatním které jsem vykopnul před městem. S nimi se později setkáte, žádný strach. Co byste dělal? Ptejte se, vyzvídejte a předložte plán Kapitáne.“ vyzývavě se ušklíbne. |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro Knihovnice se na tebe podívá s jistou nevolí. Její pohled je takový ten typický skener osoby ze kterého má člověk pocit že vidí až do žaludku. „Dobrý den... Samozřejmě že máme. Sekce H1. Cokoliv si vezmete to také vraťte. Pokud chcete nějakou knihu zapůjčit budu vám muset vystavit legitimaci a zaplatíte mi členský poplatek.“ její hlas je suchý a tichý. Zdá se že vás vidí jako vetřelce kteří ohrožují její malý papírový svět. |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro Podle popisu dojdeš až ke knihovně. Je umístěná naproti Supermarketu IGA přímo vedle Churchovi autoopravny jak ti bylo řečeno. Vede k ní chodník obklopený pečlivě udržovaným trávníkem. Vstupní dveře jsou naštěstí otevřené. Dveře se otevřou a průvan ze vnitřku knihovny s sebou přinese dobře známou vůni starých knih, prachu a lakovaného dřeva. Interiér budovy působí útulně. Vysoké police plné knih tvoří uličky a mezi nimi se nachází stoly s lampičkami na ohebném krku. Židle u nich vypadají pohodlně. Celá knihovna je materiálem slazená do tmavě hnědého dřeva a zelených potahů. U jedné stěny stojí nostalgicky i několik starých počítačů s veřejným připojením na internet. Vypadají dosti neudržovaně přeci jen je asi někdo naposledy použil ještě před dobou chytrých telefonů a notebooků. Od části pro čtenáře vás dělí pult za kterým sedí postarší paní učitelského vzhledu. Skrz brýle sleduje řádky tlusté knihy. Když vstoupíte přesune svou pozornost směrem k vám. Šedivé vlasy má stažené do drdolu a na sobě má modré květované šaty s dlouhým rukávem. Navíc vidíš že nejsi jediná koho napadlo sem vyrazit. Mezi knihovnami se prochází Rei a u stolku knihovnice postává Hildegarda a něco s ní řeší. |
| |
| soukromá zpráva od Cpt. Robert Madox pro Bojoval jsem s pokušením otevřít kufr a zbraně si prohlédnout, potěžkat, natáhnout, třeba i nacvakat pár zásobníků. Třeba nějaký nesedí. Co když jsou granáty špatně uložené? Mohl jsem sem jet v mině na kolečkách a ani bych si toho nevšiml. Sám jsem se k tomu přesvědčoval a skončil díky tomu při čekání na Wrighta opřený zády o kufr šmátrajíc po kličce jeho otvírání, jen pro jistotu jestli tam stále ještě je. Wright byl vysvobozením z úvah o možné nezbytnosti protipěchotních min při záchranné misi na maloměstě. Odstrčil jsem se lokty od auta a udělal dva kroky do parkoviště abych si přijíždějící auto prohlédl. To přijem Mr. T? Mnohem vtipnější mi to přišlo až když i vystoupil. Přes veškerou snahu jsem se musel usmívat nad tím, že je Mr. T kanadský dřevorubec. Ale byl to vlastně i vřelý úsměv s nímž jsem toho chlapíka mohl přivítat a potřást si pravicí. "Madox. Lovec v zácviku, moc mě těší, pane." Nutkání zasalutovat nebylo tak silné, jak si mnozí civilové myslí. "Uhm..." Zalovil jsem pak v paměti. "Pátrání po pohřešovaných osobách. Tak tady jsme abysme si prohlédli jejich pokoj. Můžeme vyslechnout recepčního, ale to je pláč na špatnym hrobě. Takže pokoj. Třeba tam budou známky zápasu, jejich věci, nebo poznámky. A čím jeli? Tyhle nový auta mívají GPSky a dají se najít. Nebo místní policie našla jejich auto, což mne přivádí k otázce, máme my vůbec nějakou legální páku? Asi to nebude odznak lovce duchů, ale stejně." Přešlápl jsem na místě. "Co se informací týče, byly tam jen čtyři fotky. Co ten pátej? A jak dlouho už tady jste a kde jsou ostatní? Jdou po nějaký další stopě?" |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro „Dobré nápady. Do jejich pokoje bych také rozhodně zašel. Recepční vypadá že by si nevšiml ani kdyby se mu prohnal kolem okna tankový prapor. Pokud by tedy nenabízel koblihy zdarma.“ ušklíbne se „Toho bych nechal jako poslední variantu až budeme fakt zoufalí. Jasný jejich auto GPS fakt mají, taky jsme je hned prověřili. Víme přesně kde jsou a je to tam.“ ukáže na jedno z přistavených aut. „Další otázka která se nabízí jsou mobilní telefony. Taky se dají vysledovat. Jejich signál jsme ztratili. Poslední známá lokace: jejich pokoj. Takže bych tam i začal. Nejlepší je začít na konci stop a pak se uvidí.“ Opře se o bok auta, vytáhne krabičku cigaret Lucky Strike a jednu si benzínovým zapalovačem připálí. „S legální pákou je to složitější. Pracujeme s povolením vlády ale oficiálně se za nás nemohou postavit. Pokud je to úplně nejnutnější poskytnou nám krytí nebo přístup k informacím. Hlavně u zakázek kde je v sázce přímé ohrožení obyvatel a kam nás sami pošlou. Pokud nás ale chytne místní šerif jak porušujeme zákon, pobíháme tu s profi arzenálem nebo vraždíme místní knihovnici protože je to vlkodlak máme průser. Pravděpodobně nás z toho vysekají podobně jako vás z blázince. Jednak to ale trvá a taky to dokáže zkazit celou misi.“ během výkladu vykouří zhruba tři čtvrtiny z cigarety, zbytek pak hodí na zem a nedopalek rozdrtí podpatkem. „Vyrazíme ať neztrácíme čas. Klidně se ale dál ptejte. Od toho tu sem.“ řekne a vyrazí směrem k pokojům. „Jo málem bych zapomněl. Tady máte vysílačku. Na zadní straně máte frekvence které používáme. Má je i zbytek týmu sice vás ještě neznají ale v nouzi se stejně hodí mít komu volat.“ U Pokoje Minete nepoužívaný bazén a vydáte se rozvrzaných schodech do patra. Otevřená chodba se zábradlím do úrovni pasu vypadá že zažila úklid naposledy v době kdy motel postavili. Listí, nedopalky nebo třeba střepy nejsou ničím divným v nánosu špíny na zemi. Wright se zastaví u dveří s číslem 17. Původně byli asi zelené ale jejich nátěr už je dávno ošoupaný až na dřevo. Jen pár zbytečků barvy vzpomíná na jejich bývalou novotu. Okna jsou zakrytá těžkými závěsy které zabraňují čumilům aby šmírovali dění uvnitř. Pro vás to znamená že půjdete do neznáma. Tvůj instruktor se rozhlédne zda není nikdo poblíž a vytáhne z kapsy bundy jeden z moderních univerzálních paklíčů. Chvilku si odborně hraje se zámkem a když slyšíte uspokojivé lupnutí schová nástroj zase do kapsy. Sáhne pod bundu a vytáhne pistoli CZ 98 B na dřevěné pažbě si všimneš vyobrazení několika severských run. Chytne ji oběma rukama a rukou ti ukáže že si máš vzít levou stranu místnosti a pak zdvihne tři prsty a začne odpočítávání než vrazíte dovnitř... |
| |
| soukromá zpráva od Nora Redfield pro “Probudíme místo k životu tím, že z něj život vyženeme,“ Pohlédl na mě bratr a v očích se mu zračil odhodlaný výraz, jako vždy, když stál tváří v tvář podobnému problému. Vždy ke všemu přistupoval tak jistě a sebevědomě... „Dobře.“ Přikývla jsem lehce váhavě, což ve světle bratrova sebejistého přístupu působilo skoro spíše vyděšeně, i když to nebyla zrovna pravda. Strach a nejistota. Dvě rozdílné věci, ale vede mezi nimi jen velmi tenká linie. „Opatrně.“ Šeptla jsem, i když to nepatřilo k mé roli, které jsem se teď měla zhostit. Ne, já teď měla vše pozorovat. Vnímat. A upozornit bratra na jakýkoliv závažnější jev, který by mohl během exorcismu nastat. Tiše jsem stála na straně mýtiny a sledovala bratrovo počínání. Růženec houpající se mu v dlani, bílá zrnka soli nasypaná v úhledné linii kruhu, i jeho již notně ohmataný zápisník, jehož obsah nás vyvedl už z nejednoho problému. Tak se do toho dáme... Nadechla jsem se a pro někoho zcela nečekaně zavřela oči. Měla jsem být pozorovatel a nač se rozptylovat v tuto chvíli tak nepotřebnými smysly jakým byl třeba obyčejný zrak. Zůstala jsem v narůžovělém šeru, které jsem vnímala zpoza zavřených víček, než jsem postupně přesunula svou pozornost zcela jinam. Zvuky trochu zesílily a stejně tak i jiné vjemy, které do té doby byly spíše druhořadé. Ševelící listí ve větru. Sem tam nějaké zavrzání větví i bratrovy kroky. Rytmické odříkávání v mrtvém jazyce a ještě cosi... Cosi tam někde, nebo spíše všude kolem. Jakoby se na nás začala poutat čísi pozornost. Stojím dál klidně a i mé ruce se už netřou jedna o druhou v zoufalém pokusu se trochu zahřát. První část rituálu proběhla. Nic se nezměnilo. To bylo na jednu stranu dobře, ale na druhou špatně. Bylo však ještě příliš brzo vynášet soudy. Bratr přešel na druhou část žalmu, přirozeně, jako kdyby se jednalo o pouhé recitování poezie. Já se však poprvé pohnula. Stočila jsem hlavu na stranu, jako bych ji natáčela naproti silnému větru. Silný ráz uvolněné energie prošel jak mnou, tak vším kolem, pokračujíc dál do lesa. Hlasy zesílily a já napnula své soustředění, abych byla snad nějak schopná porozumět tomu co říkají, ale mé snažení bylo marné. Skoro jako kdyby se je někdo snažil umlčet... I po smrti? Můžou to být lidské oběti? Je to vlastně vcelku pravděpodobné. Zachmuřila jsem se a pokusila se k nim pomyslně natáhnout, když v tom... Bylo to jako kdyby do mě udeřil blesk. Cizí hlas, který se za mnou zničehonic ozval, mou pozornost náhle zase strhl zpět jen čistě do materiální sféry, což nebylo vůbec příjemné. Běžně se mi nestávalo, že by mě někdo v tomto soustředěném stavu jen tak překvapil. Přeci jen jsem v něm vnímala svět i nadále, vlastně ještě detailněji, jen trochu jinak, ale teď tu najednou byl. Neviděla jsem ho.... Vůbec jsem ho nevnímala! Došlo mi záhy, zatímco jsem si rukou mnula bolavé čelo. Skvěle, dnešní den nemám vážně ani špetku štěstí. Ušklíbla bych se, ale před tím mužem jsem si nechtěla dovolit nějaké výraznější projevy emocí, i když on jimi vcelku hýřil. Vypadal tak neškodně. Široký úsměv, pestrobarevná košile i batoh na zádech. Doslova jako karikatura vystřižená z nějakého časopisu. Sledovala jsem jej, zatímco se nám vcelku úslužně představoval. V mé tváři se toho příliš neměnilo, i když jeho informace byly rozhodně... zajímavé. To jestli byly pravdivé, byla pak už věc druhá. Japonská pobočka? Pozorovatel? A proč nás má za americké kolegy? Kdyby mě nebolela hlava už před tím, asi bych i teď nasadila nespokojený výraz. O co tady sakra jde? Nechala jsem však první část jednání na bratrovi. Rozhodně budil víc respektu než já a navíc... Mé oči přestaly ostřit na podivného, jakoby neexistujícího Japonce a zaměřily se na něco jiného. Co je to? Nějaké stíny... Obrovské stíny. Těkala jsem pohledem z místa na místo, snažíc se pořádně zahlédnout, ulovit nějaký z těch jevů, ale marně. Byla jsem příliš pomalá, nesoustředěná a nebo to byla opět jedna z věcí, na které jsem stále ještě nemohla plně pohlédnout. Už jsem se chtěla zeptat bratra, jestli také vidí to co já, přeci jen byl pro mne v mnoha případech jedinou zpětnou vazbou, pomáhající mi odlišit skutečné od... jen pro mne skutečného, ale pak jsem si hned uvědomila, že by to před naší návštěvou rozhodně nebylo nejmoudřejší. „Aha...“ Ozvalo se ode mne konečně něco, ale byla jsem nucená si poté trochu odkašlat, jak jsem měla sucho v krku. To, co nám tu povídal pan Ozawa se mi pranic nelíbilo. Nejenom, že jsem mu nevěřila, ale i kdybych přistoupila na to, co se nám tu snažil vysvětlit. Neznamenalo by to nic dobrého. Vlastně by z toho mohl být jeden z největším problémů, kterým jsme kdy čelili. Bohužel, tohle nevypadalo jako něco, s čím jsme se kdy setkali. „Takže jste pozorovatel... A jak vážná je dle vás situace. Hodláte nějak zasahovat?“ Prohlížela jsem si jej upřeným pohledem a nejenom jím. Má pozornost se teď plně přesunula na pana Ozawu, snažíc se zachytit alespoň něco. Drobnou ozvěnu, která by unikla z toho vakua a mohla alespoň něco prozradit. Přesto jsem ale raději nevolila nějakou agresivnější formu působení a nesnažila se proniknout možnou ochranou. Pouze hledala skulinky. „Možná bych se na to mohla podívat...“ Řekla jsem pak tiše a pokývla na bratra, který byl přeci jen lepším konverzačním partnerem pro pana Ozawu. Ne, že bych někam chtěla jít, ale vkročila jsem do rituálního kruhu. Překročila jsem bílou linii soli oddělující pomyslnou zónu bezpečí od té rizikové a došla k jedné dřevěné konstrukci. Mohl nám lhát? Možná jen neříká úplnou pravdu...To stačí.. Rozhlédla jsem se po místě, podřepla si a pokud se stále nic nedělo, asi bych přiložila dlaň k jednomu z váčků, ale tak aby se jej těsně nedotýkala a zkusila bych se znova soustředit na věci uvnitř. Přeci jen před samotným uvolněním potřebujeme vědět alespoň něco málo o tom, co bychom měli jen tak osvobodit. |
| |
| soukromá zpráva od Leonard Redfield pro Raději bych nepatřil… vybavil se mi zbytek naší povedené skupinky, z něakého důvodu, jak všichni stojíme před centrálou, vyrovnaní vedle sebe jako na školní fotce a všichni se zbraněmi, které jsme si vybrali, hezky hrdě, po americku.. “Nedostalo se k nám o tomhle případu moc informací. Tady mají zřejmě jiné pracovní postupy. Hledej a přines,…“ zvednul jsem hlas, jako kdyby měla věta pokračovat, ale zmlknul jsem a nechal Japonce zodpovědět mé otázky. Ukázalo se to jako obezřetný krok. Pokud si to nevymýšlel za pochodu, předložil před nás zcela čerstvý případ, který by mohl mýt leccos společného s našimi zmizelými kolegy. Tajnosti ve vlastních řadách,… Kdo v tomhle má pracovat? Pokyny, se kterými jsme dnes ráno vyráželi mi najednou po krátké dedukci na základě slov pana Ozawi přišly naprosto směšné. Rád jsem si jeho malou přednášku o zaměření japonské pobočky vyslechnul. Nutno podotknout, že jsem byl raději nazýván nováčkem od někoho, kdo alespoň vykazuje nějaké známky znalostí, než někým, kdo k nadpřirozenu teprve jen přičichnul. Jejich specializace šla mimo tu naši. Lovci kaiju…? Někdo se o ty monstra starat musí. My se zabývali malými případy, zvládnutelnými ve dvou, zatímco zde se mělo jednat o velkou organizaci zastupující celý stát. Zkrátka jako ta, co si nás pronajala a udělala tu hloupost, že poslala bandu zelenáčů na smrt. Nebo dala k dispozici mimozemským entitám jako další oběti. “Takže takových ... portálů by zde mohlo být víc?“ nahodil jsem další otázku mezitím, co se do konverzace vložila i Nora. Jakoby se probrala ze sna. Něco se mi nezdálo. Viděl jsem to na ní, ale nebyl schopný určit, co je špatně. Pohledem jsem na ní chvíli visel a pak přešlápl na místě, když se nabídla, že půjde zjistit, co se zde stalo. “Noro,“ oslovil jsem ji, trochu důrazněji, než jsem původně zamýšlel a hned se opravil, aby to nevyznělo tak nápadně. “…opatrně.“ A pár kroků jsem šel s ní. Ať už moje nedůvěra mohla připadat Japoncovi jakkoliv směšná, měl jsem svoje důvody. |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro Tvá snaha proniknout pohledem pod roušku velikánů plížících se lesem se nesetkává s valným úspěchem. Jediné co jsi při troše snahy schopná zachytit je sled animálních pocitů, potlačované zuřivosti, netrpělivosti někde v pozadí pak rezonuje bázeň. Pokud si ale troufáš odhadovat nejsou zaměřeny k tobě ani bratrovi. Což je uklidňující protože v podtextu pocitů zůstává v mozku vnímání stáří, specifické moudrosti a takřka živelné síly. Pan Ozawa je jiný případ. Jeho osobní bublinou se ti nedaří projít. Jeho osoba tedy zůstává záhadou stejně jako jeho úmysly. Čím víc na něj zaměřuješ pozornost tím těžší je se soustředit. Jako by tvoje myšlenky utíkaly do všech možných koutů a vzpomínek. Najednou se ti vybaví oblíbená písnička, tu ti hlavou proletí vzpomínka na chuť večeře nebo na prázdninový výlet když jste byli s Leem ještě velice mladí a začaly všechny životní problémy. Když nakonec souhlasíš že prozkoumáš rituální konstrukce vlastně se ti uleví. Jakmile se vydáš směrem ke kruhu uvědomíš si že tě váčky podvědomě táhnou k sobě. Rezonuje v tobě pocit že chceš přijít na kloub těm šeptavým zvukům a zároveň jistý ochranitelský instinkt který zcela nechápeš. Jak se blížíš k nejbližšímu bodu kruhu rozhovor mužů za tvými zády se stává jen nezřetelným nezajímavým šumem. Koutkem oka vidíš že stíny se zpoza zad pana Ozawy přesouvají podél lesa společně s tebou. Nějak tak je ti to ukradené. Soustředíš se hlavně na ten kus látky před sebou. Šepot sílí.. ...poklekneš před dřevěnou konstrukcí... ...natáhneš ruku s nataženými prsty... ...přesně ve chvíli kdy projdeš mezi dřevy cítíš jako by něco prasklo... ...ruka se zastaví... ...váček se uvolní a padá k zemi... ...dopadne a čtveřice cípů se rozbalí... ...pohled který se ti naskytne s tebou otřese do morku kostí... Na látkovém čtverci leží pomačkaný kus kůže bledý a pokrytý podivnou směsicí čar od inkoustu které se ti jakoby vlní před očima. Šepot už není šepotem ale křikem. Šíleným, ochromujícím nejpřímějším vyjádřením agonie který jsi kdy slyšela a možná i uslyšíš. Díky tomu ti během chvilky děsu ti dochází o co se vlastně jedná. Před tebou leží lidská tvář stažená z kůže. Teď vidíš otvory po očích, ústech i nos. To samo o sobě není to nejhorší. Tvé přirozené schopnosti ti umožňují bohužel proniknout hlouběji a dochází ti co se tomu nebohému muži stalo. Někdo pomocí temných umění uvěznil jeho duši přímo do kůže a zabránil jí tak odejít k odpočinku. Donutil vnímat a trpět nekonečnou agónii pomalé smrti jako kus zmačkané hmoty uvězněné mimo čas přirozeného rozkladu a přesto zpomaleně zanikající další škodolibou hrou toho proklatce který to způsobil. Máš pocit jako by skrz otvory nebyl vidět jen tmavý povrch vězení této tváře ale modré oči. Doopravdy začínáš vnímat i mimiku která se nachází mimo fyzickou rovinu. Oči se na tebe upřou a vtáhnou tě dovnitř své zlomené mysli v poslední zpovědi... ...jsi přivázaná k dřevěnému stolu v temné místnosti. Ne, není to místnost jedná se o přírodní jeskyni. Cítíš neskutečný strach. Ve stínech se plouží pokroucené bytosti ale ti nejsou zdrojem těch pocitů. Muž s maskou z podivného materiálu chodí kolem. Na sobě má roucho z kůží, co je na tom nejhorší víš že jsou lidské. Víš co tě čeká viděla jsi to u dalších nebožáků předtím. Nechal vás se dívat. Teď jde kulhavou chůzí k tobě. Pokroucená karikatura obličeje kterou má přetaženou přes svůj vlastní nedává znát emoce. Přesto z něj přímo vyzařuje radost a potěšení. Jeho nechutný oblek jako by žil vlastním životem. Pokrytý sérií černých čar. V jedné ruce svírá zahnutou čepel rituálního nože, v druhé lahvičku s temným inkoustem. Jak jen si to říkal během proslovů které vedl vlastně sám k sobě, pro vlastní uspokojení? Ano, vzpomínáš si. Father Meat... Ponoří dlouhý nehet do lahve a s uměleckou precizností pokrývá tvé nahé tělo symboly. Ledový dotek, zápach vycházející z jeho osoby. Předzvěst smrti. Když zhodnotí své dílo přiloží dýku na promrzlou kůži pokrytou husinou. Čepel projde skrz a po chvilce se dostaví první bolest. Pokračuje. Ztěžka dýchá. Pochechtává se. Svět agonie tě objímá ale nedokážeš omdlít. Odhazuje kusy kůže stranou a přesto máš pocit že jsou pořád tvou součástí. Pokouší se tě šílenství. Nekonečné hodiny ležíš a on pracuje. Nakonec se skloní nad tvou tvář. Přitiskne umělé rty své masky na tvé a zašeptá tiché díky. Nakonec zasune dýku za tvé ucho a dlouhým obloukovým řezem obtáhne tvář. Pocit vjemu jak někdo odděluje a mačká tvůj obličej zatímco vnímáš každé pomuchlání, každý kousek bolesti v tvé zdevastovaném těle. Když dokončí své dílo pozvedne tvou tvář nad hlavu. Shlížíš na zkrvavenou trosku staženou z kůže a nedokážeš zapojit zdravý rozum do celé té scény. Když tě odnáší k dalšímu stolu jen koutkem oka zahlédneš jak se pokroucené postavy skryté ve stínech vydají směrem k oltáři a odtáhnou tvé pozůstatky někam pryč. Položí tě obřadně na kus látky rozprostřený na kamenném stole. Sbalí jeho cípy a ponoříš se do temnoty kde zůstáváš sama. Jen ty, bolest a děs... Vize skončí ale bolest zůstává. Jako by ti vynechávalo srdce. Slyšíš jak se bratr s Japoncem pořád baví. Musela uběhnout jen chvilička. Nejsi schopna vydat ani hlásku a zrak se ti rozmlží. Padáš na záda do trávy neschopna čehokoliv. Z hrůzou vidíš jak se z kruhu sápe pokroucená bytost. Je stvořena ze sešitých kůží spojených nesouvislou řadou stehů. Podle černých linek inkoustu dobře víš odkud kůže jsou i co musí cítit nezávisle na několika zdrojích. Tvor nemá obličej. Přesto cítí. Skrz mezery vytéká hnědočerná tekutina. Na rukou má připevněné ostré předměty. Pomalu se otočí k tobě. Pomalu se vrátí cit do těla. Moc pomalu... Slyšíš řev když se nedaleko bytosti zhmotní dva obři. Rudí s rozcuchanými černými hřívami vlasů. V rukou mají mohutné okované kyje. Jediný jejich oblek představují japonské suknice Hakama. Z úst čnějí tesáky a z čel rohy. Vzpomínáš si matně na podobné vyobrazení z jedné knihy. Oni... Proletí ti hlavou myšlenka... |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro „Nebuďte na své zaměstnavatele tak nabroušení.“ pozvedne v obranném gestu ruce „Nemají naše informace ani možnost vyhledávat jednotlivý místa potenciálních proniknutí. Naše pobočky jsou si dost vzdálené a komunikace je vcelku na mrtvém bodu. Prostě vy likvidujete vše a my se zaměřujeme tomu pronikat specifickému druhu bytostí aby se sem dostaly. Občas to i nevyjde. Vzpomínáte na jaderné testy během studené války? Řekněme že napětí tu bylo ale ne tak úplně mezi státy. Naopak se jednalo o nejdelší a nejintenzivnější spolupráci mezi celosvětovými pobočkami...“ odmlčí se „To je vlastně jedno. Prostě jsme se nikdy nechtěli dělit o naše postupy. U nás koluje takový drobný vtípek o tom že kdybychom poskytli naše know how americkým cowboyům nedokázali by zvládnout v první řadě debatu o všem tom protrhávání, pronikání a dalších věcech co na naši realitu ohrožují...“ usměje a úplně cítíte jak vzpomíná na chvilky doma a japonské vtipkování které se může zdát ostatním dost divné... „Portálů?“ Na chvilku se zamyslí „Pokud myslíte potencionální místa průniků máme víc horkých míst která sledujeme. Dokud se do akce ale nevloží nějaký všetečný člověk či skupina je vše v pořádku. Jsou tu samozřejmě časová období kdy na těchto místech dochází ke zvýšené aktivitě nadpřirozených jevů nebo k sobě přitahují různé bytosti. Jakmile se zdá že je někde zvýšená aktivita pošleme Pozorovatele a tím se dostáváme právě sem.“ ukáže palci na zem pod sebou. Nora mezitím došla k jedné z konstrukcí a natáhla ruku dovnitř. Vidíš jak váček v tu chvíli dopadl na zem a rozbalil se. Další vteřina se táhne jako celá věčnost... Nora se sesune k zemi jako hadrová panenka. Temný střed kruhu se rozvíří jako vodní hladina a něco se začne soukat ven. Vypadá to jako podivná karikatura na lidskou postavu. Je sešitá z různých kusů bledé kůže která je posetá podivnými znaky. Dokonce máš pocit že vidíš hrubé stehy kterými jsou jednotlivé části sešité k sobě. Mezi nimi prosakuje černo hnědá hmota připomínající bahno. Tvor nemá obličej přesto je vidět že se nějakým způsobem orientuje v prostoru. Dlouhé ruce zakončené ostrými předměty hrubě přidělanými přímo k nim plandají kolem jeho těla při každém pohybu. Možná by trhaný pohyb působil komicky ale vzhledem k situaci ti do smíchu rozhodně není... Než stihneš jakkoliv zareagovat. Slyšíš za sebou Ozawův hlas který mluví spíš jen tak pro sebe. „Zajímavé, to jsem nečekal.“ Hned poté vykřikne. „Kogeki, Kiai!“ V tu samou chvíli se kousek od kruhu odnikud zjeví dvě bytosti. Každá je veliká zhruba dva u půl metru. V rukou svírají mohutné kyje s okovanými hlavicemi. Kromě japonských suknic Hakama jsou nazí. Jejich kůže je tmavě rudá. Na záda se jim snáší vodopád černých vlasů ve kterých jsou zapletené různé ozdoby. Obličeje jsou zakaboňené s mohutnými mongolskými nosy. Z úst ční kly a z čela dvojice rohů. I přes svou velikost jsou tvorové naprosto tiší. Jejich smrtonosné zbraně se obloukem začnou blížit ke tvoru v kruhu. Tvé znalosti pracují podvědomě na plné obrátky. Troll? Ne to nebude ono. Ogr? Taky ne. Pak si vzpomeneš na texty o japonských bytostech kteří se dokáží pohybovat v nehmotné podobě a jejich vzhled by také odpovídal. Oni. Teď už dává větší smysl i druhé přízvisko kterým se váš japonský kolega časoval tedy: Kontroler. |
| |
| soukromá zpráva od Mia Cavaler pro Knihovna
Nějakou dobu si prohlížím knihovnu, aniž bych dala najevo, že patřím k těm dvěma. Nakonec si sednu k počítači. Tak tohle je vážně dávná historie. Zapnu počítač, ten se s hlasitým škrčením nakonec rozjede. S nedůvěřivým pohledem na něm zkusím otevřít internet. Nějakou dobu se prohrabuju stránkama. Nakonec se mi přece jen zadaří najít něco, co by nám pomohlo.
Jonesport Historical Society
Tak tady přece musí znát staré pověsti, původních Američanů. Přece tady nebyly ty kříže jen pro nic za nic. Kývnu knihovnici a zmizím z knihovny dřív, než si mě všimne. Naštěstí jsem si prohlédla i mapu, takže netrvá dlouho a jsem na místě. |
| |
| soukromá zpráva od Nora Redfield pro Strážci lesa? Možná ztělesnění energie tohoto místa. Možná... Ne, některé věci nemá smysl pojmenovávat. Sledovala jsem pohyblivé kousky šera mezi stromy, zatímco jsem vnímala jejich možné rozrušení a také moc. Ano, strážci. Už jen tento jev bych vydržela sledovat celé hodiny, propadat se hlouběji do pocitů, které tyto prastaré bytosti vyvolávaly a nechat se jimi prostě unášet, ale ne dnes. Dnes tu bylo ještě něco důležitějšího. Otočila jsem se a nechala tak za zády jak záhadné, mezi stromy se proplétající stíny, tak i svého bratra rozmlouvajícího s neznámým Japoncem. Japoncem, který měl kolem sebe podivnou bariéru, kterou mé schopnosti nebyly schopné proniknout. Zrcadlo. Napadlo mě, když byly všechny mé snahy rozptýlené a obrazy, které se mi v hlavě zobrazovaly, patřily naopak malé pobledlé holčičce, která pobíhala po zelném trávníku u obrovského sídla, které patřilo... Mami...? Běžela jsem k vysoké ženské postavě s širokým kloboukem, o který urputně bojovala s podzimním větrem. Ne! Zavřela jsem oči, jak ty fyzické, tak ty duchovní. Opravdu zrcadlo. Raději jsem se už neotáčela. Pan Ozawa sice byl v jistých věcech zajímavý, možná až fascinující, ale to, že jsme mu nemohli věřit vše vrhalo spíše do velice nepříjemného kontextu. Ještě muset řešit jeho... Hmmh, soustřeď se. Zaměřila jsem svou pozornost už jen na podivné konstrukce poskládané z tenkých větví. Překročila jsem hranici kruhu a skutečně... skoro jako kdybych se ponořila pod vodní hladinu. Zvuky zpoza hranice najednou zněly tlumeně a splývaly jeden v druhý. To tam bylo šumění lesa, bratrovy odtažité otázky i trpělivé odpovědi pana Ozawy. Byla jsem tu jen já a ty věci. Něco, co bylo ve váčcích. Hleděla jsem upřeně na nejbližší konstrukci a vnímala jistý tah, který na mě působil. Nešlo však o něco vyloženě fyzického, ale spíše... Soucit? Málokdy lidé přemýšlí o svých pocitech, prostě je cítí a nepotřebují je pojmenovat. Tentokrát to bylo se mnou stejné. Ať to udělalo cokoliv, chtěla jsem těm uvězněným věcem pomoci. Napravit alespoň tu trochu, co se ještě dala. Poklekla jsem vedle konstrukce a na moment zaváhala, prohlížejíc si ji více do detailu. Bude to v pořádku. Ani jsem nevěděla, jestli jsem to říkala jim nebo sobě, ale pomalu jsem zvedla ruku. Natažené prsty, které se dříve tak třásly zimou, teď byly naopak jisté jako ruce chirurga. Opatrně, tak aby se nedotkla žádné z podpěrných větví, je ruka prostrčena dovnitř, když v tom. *Křup* Ozvalo se z konstrukce a já strnula uprostřed pohybu, jako kdybych právě vkročila na nášlapnou minu. Co se to? Z úst mi vyjde jen nesouhlasné syknutí, ale to už sleduji, jak se samovolně uvolněný váček řítí k zemi. Nic nemůžu dělat. Jen jakoby ve zpomaleném záběru sleduji jak padá, jak dopadá na zem a tam.... „Ne...“ Šeptnu a strhnu štítivě ruku zpět, ale oči z toho vybledlého cáru nespouštím. Není to totiž žádný kus papíru, pergamenu... i když k tomu to nemá až tak daleko. Inkoustové čáry se na něm vlní jako červy na mršině a do toho ten křik. V zoufalém pokusu si zakryji dlaněmi uši, ale je to spíše impulzivní reakce. Proti těmto věcem to nepomáhá... A nepomohlo ani teď. Srdce mi začalo bít na poplach, zatímco okolí kolem mne naplnil ten šílený křik agónie. Zůstala tu jen ta kůže, ten drobný kousek něčeho, co kdysi muselo být živým člověkem. Ano, i když to byl na první pohled jen neforemný cár po bližším pohledu, jsem začala rozeznávat nezaměnitelné rysy. Doslova. Kéž bych se na to tehdy nedívala... Ale nebylo možné uhnout pohledem. Byla jsem jím doslova přikována k tomu kousku bývalé lidské bytosti, ze které tam ale bylo víc, než by se na první pohled zdálo. Někdo k ní připoutal duši?! To uvědomění mě šokovalo, zhnusilo... a také vyděsilo, protože tentokrát jsem to byla já, koho si ten někdo prohlížel. V temných nepravidelných otvorech tváře se náhle objevila stopa modré barvy. To snad....? Nestačila jsem ani dokončit myšlenku, když se z temnoty zhmotnily modré lidské oči a já ucítila, jak má pouta s realitou praskají jedno po druhém, jako napnuté nitě, které se v tváří tvář této síle zdály tenčí než pouhý vlas. A pak prasklo poslední... _______ Nemohla jsem se příliš hýbat. Na rukou, nohou i těle jsem cítila pevně utažené popruhy, které mě poutaly k hrubé dřevěné desce stolu. Ne, tohle... tohle je opět jen sen! Ale ani tak, se můj přerývavý rychlý dech nezklidnil a srdce neubralo něco ze svého vražedného tempa. Tyto... vzpomínky byly zákeřné v tom, že se nikdy nedalo nic změnit. Musely být prožity přesně jako tenkrát. S každičkým detailem, vjemem i pocitem. Mě tělo proto možná ochromoval více ten paralyzující strach, než samotná pouta. Měla jsem pocit, že se na kraji zorného pole sem tam mihly ve stínech jeskyně nějaké podivné bytosti, ale to nebylo to, čeho jsem se bála nejvíce. Ne, byl tu ještě muž v masce. I když můj vyděšený pohled na něm nikdy nevydržel příliš dlouho. Mohla jsem si alespoň trochu prohlédnout masku, která kryla jeho tvář. Bylo to jistojistě mistrovské dílo. Vyřezaná ze dřeva do nejjemnějšího detailu. Taková úroveň zručnosti i některé použité formy zdobení mi připomněly posvátné masky využívané napříč mnohými náboženstvími, ale s pár společnými prvky. Byly to artefakty se svou vlastní mocí. Někdy i se samotným duchem, který posedával nositele. A zde.. Trhla jsem hlavou, když se naše pohledy setkaly. Nevydržela jsem se na něj dlouho dívat, stejně jako jsem nevydržela sledovat, co prováděl těm přede mnou. I když jsem ale zavřela oči, stále jsem slyšela jejich křik a teď... Teď už jsem tu zbyla už jen já. Kus toho nechutného pláště se mi otřel o ruku. Kůže o kůži. Ani jsem nevěnovala příliš pozornosti černým čarám a tomu, že se snad pohyboval sám od sebe. Možná se mi to jen zdálo. Možná už lidská mysl došla na samou hranici svých možností a začala překrucovat realitu, ale příliš jsem tomu nevěřila. Dech se ještě zrychlil, až jsem se skoro zajíkala a oči se zafixovaly na ostří čepele, které Father Meat držel. Probuď se. Prosím probuď se! Křičela jsem v duchu, protože mi bylo jasné, co bude následovat. Byla jsem na tom teď stejně jako ten nebožák. Mohla jsem křičet, mohla jsem se zmítat, ale k ničemu to nebylo. Neosvobodila jsem se a zůstala zde upoutána s příšernou vyhlídkou, že si to vše budu muset vychutnat až do hořkého konce. Kolik toho lidská mysl může snést? Já sama jsem byla živým důkazem toho, že hodně, ale přesto... Zachvěla jsem se, když jeho nehet kreslil na mém těle podivné znaky a inkoust se mísil s ledovým potem strachu. Mohla bych jej prosit o smilování, o rychlý konec, ale k ničemu by to nebylo. Žila jsem teď jen reakcemi již mrtvého člověka a ten už také moc dobře věděl, že si pro něj přijde smrt. Kéž by to ale byla rychle. Jeho práce byla pomalá a pečlivá, ale strach, který jsem vnímala neustupoval. Spíše naopak. Snažila jsem se alespoň trochu uklidnit svou mysl. Sice jsem prožívala všechny emoce těch, na které jsem se napojila jako oni, ale vždy jsem k tomu měla ještě svůj pohled, přístup, který mi umožňoval alespoň trochu zůstat při smyslech. Nebýt toho, už jsem dávno ležela někde pod těžkými sedativy v zapomenutém pokoji s plísněmi na navlhlých zdech, nebo se bezvládně houpala na trámu našeho starého sídla. Nebyla to role pro každého. Nevybrala jsem si ji, ale když už mi byla dána... Snažila jsem se své myšlenky oddělit od mužových a zkrátit tak to nekonečné čekání, než bude dílo dokončeno. Teď přijde ta horší část. Napnula se má mysl, když jsem viděla, jak si umělec spokojeně prohlížel své dílo. Jen zůstat v klidu... Mé odhodlání mi vydrželo až překvapivě dlouho. Špička nože projela mou kůží a z místa vystřelily první bodavé impulsy bolesti. Neumíráš. Je to jen bolest. Nervové impulsy těla, které není ani tvé. Chladné úvahy, ale postupně začaly slábnout, jak z nich rituální nůž ukrajoval kousky, stejně jako ze zkrvaveného těla. Nakonec jsem i já křičela bolestí a modlila se za rychlý konec. Milostivé mdloby. Zázrak. Cokoliv! Ale nic takového se samozřejmě nestalo... Nikdy se nestává. Přestala jsem počítat čas na minuty nebo vteřiny. Teď už svět představovaly jen nová říznutí nožem a ty krátké chvíle mezi nimi, kdy však bolest zůstávala stejná. Nejdříve jedna část těla a pak i postupně celý jeho zbytek... Postupoval precizně. Už mě ani nenapadalo, že tohle přece není možné. Tohle člověk nemůže jen tak přežít. Nemůže zůstat při vědomí! Ale zde bohužel nic nebylo, tak jak by mělo. Tento zvrácený rituál otočil přírodní zákony ve svůj prospěch. Zcela zesláblá jsem ležela nehnutě, zatímco jsem měla zbytek těla v jednom ohni. Maska se přiblížila k mé tváři a já ucítila na rtech její chladný hladký povrch. Prosté díky, na které jsem se zmohla v odpovědi jen na slabé zaúpění bolestí. Nakonec jsem ucítila bodnutí za uchem. Naivně jsem doufala, že by třeba mohl už nastat konec. Už to přeci stačilo! Ale čepel pouze obkroužila mou tvář a nechala za sebou pálící linii, z které jsem cítila stékat pár stružek krve. Podivný tah, pár trhavých zvuků oddělované tkáně a pak pocit, jako kdyby mě někdo zvedal. Obraz, který se mi naskytl byl naprosto šílený. Nebo jsem snad byla já? Lidské tělo, spíše troska, zbavené kůže. Vytékající krev. Rudá... Všude byla rudá. Narušovaly ji jen dvě řady odhalených bílých zubů a oční bulvy s výraznou modrou barvou. Ten zbytek dříve lidské bytosti byl nakonec odtažen kamsi, ale já stále ještě vnímala. Viděla jsem, slyšela a stále cítila bolest z neexistujícího těla, i když mne zahalila temnota zavázaných cípů látky. Chtěla jsem křičet, ale nemohla jsem. Prostě jsem jen... byla. ___________ Zalapala jsem po dechu, jako kdyby se o mne pokoušel infarkt a možná to nebylo daleko od pravdy. Srdce jako by mi svírala čísi dlaň, znemožňující mu pořádně rozehnat tak životně důležitou krev do těla. Mé tělo začalo vnímat bolest z vize, kterou před tím cítila jen mysl. Se sípavým nádechem jsem byla nucená opřít se o ruce, jak mě opouštěly síly, ale byl to jen chabý pokus jak oddálit nevyhnutelné. Svět začala pokrývat mlha. Vlastně jsem ji vítala s otevřenou náručí. Posledních pár hodin jsem se modlila za to, abych už vypadla z této zatracené reality a blížící se bezvědomí vypadalo jako ten vymodlený únik. Vjemy z těla zeslábly a já padla do trávy. Mohla bych se třeba trochu prospat... tak týden. Zavřela jsem oči a doufala, že i mysl se brzy vzdá nepříjemné reality, ale začalo se dít něco, co mi ani tu chvíli klidu nedopřálo a nastartovalo rezervy, o kterých jsem ani netušila, že je mám. Panebože! Sledovala jsem tu věc, vynořující se přede mnou. Kůže, je sešitá z kůží. Vzpomněla jsem si jak na sebe, tak na několik dalších přede mnou, které potkal stejný osud. A proč? Aby z toho někdo stvořil něco takového?! Ta věc se otočila na mne. Černé kapky stékaly po stéblech kolem a já věděla, že tohle skutečně není žádný přelud. Hni se! Tak se kruci pohni! Křičela jsem sama na sebe. Chtěla bych se pohnout. Moc bych chtěla, ale tělo mne neposlouchalo. Až příliš pomalu jsem začínala dostávat odezvy nejdříve z rukou a pak postupně i z nohou. Nestačilo to však na to, abych se nějak efektivně dostala té věci z dosahu. Stěží jsem se pohnula. Co je zase tohle? Lekla jsem se, když se najednou zničehonic objevily dvě obrovské postavy. Rudá kůže, černé vlasy a tváře s tesáky a rohy. Ne, to rozhodně nebyli lidé, ale spíše démoni. Tedy, jejich japonská verze. Alespoň, že má mysl ještě trochu obstojně pracovala. Nebyla jsem teď ve stavu, kdy bych zvládla se nějak účinně bránit. Ani mysl nebyla dostatečně soustředěná na nějaké vážnější pokusy o to tvořit nějaké obrany. Proto jsem se alespoň pokusila natáhnout pro ten kousek lidské kůže, který byl před tím vlastně i můj a snažit se z toho místa odplazit, pokud tělo nebude příliš protestovat. |
| |
| soukromá zpráva od Cpt. Robert Madox pro K Wrightovi jsem se vrátil když vytahoval cigaretu. S tím nejnenápadnějším výrazem jsem udělal krok stranou, aby na mne vítr kouř nezavál. "Takže nezbytně nutný násilí a nenechat se chytit dřív než je hotovo." Při představě dalších pár měsíců v blázinci mě zamrazilo. Aby to místo pomáhalo nápravě duševního zdraví, museli by ho vyvrhnout a obrátit naruby. Přijal jsem vysílačku. Zběžně si prohlédl používané frekvence a až za chůze ji naladil a připnul k opasku na pravý bok, kousek za pistolové pouzdro. Celý ten tvořící se hrbol jsem nedbale překryl rozepnutou koženou bundou. "Z jinýho soudku, co ostatní členové týmu? Verbujete z armády často? Víte s Jackem jsme pár let sloužili na stejné základně a zbytek z lidí co hledáme působí podobným dojmem." Při cestě kolem bazénu jsem se ještě jednou krátce ohlédl za recepčním, zda-li se za stolkem nestihl rozpustit úplně. "Jack Jones, ten modrooký, lidi říkali že jsme si trochu podobní." Vyšlápli jsme schody a vyrazili k pokoji. Šel jsem sice vedle Wrighta, dal jsem mu ale krok, dva, náskok. Vypadal, jako že ví přesně kam jde a já se spokojil s myšlenkou, že nebudu muset tahat číslo pokoje z té zarážky do dveří na recepci. Zastavili jsme u dveří. Rozhlédl jsem se kolem a pak zaujatě sledoval věcičku, kterou vytáhl Wright. To je další věc o kterou si nesmím příště zapomenout říct. Vykopnout ty dveře by asi nebylo košér, ač by na to recepční přišel někdy v půlce příštího měsíce. Dovnitř nebylo vidět a to to bylo pravděpodobně místo, odkud je unesli. Stopy vedly až sem, stopy sledovacích čipů. To není jako zapomenout si nabít telefon. Hned jak po zbrani sáhl Wright, dostal jsem z pouzdra tu svou, odjistil, natáhl kohoutek. Severské runy nebyly zrovna klasickým motivem pro vyřezávané pistolové střenky. No jistě. Pustil jsem jednou rukou zbraň abych si sáhl ke krku pod šedou mikinu. Prstem jsem podebral řetízek a za něj vytáhl stříbrný medailonek s jezdcem na koni, který sklání kopí vůči drakovi ležícímu v prachu na zemi. Krátce jsem ho stiskl a pustil viset na mikině. Pokýval jsem na srozuměnou gestu a ramenem se opřel do futer dveří z levé strany. Odpočítávání. Zatajil jsem dech a vrazil dovnitř hned za ním přehlédnouc levou stranu místnosti přes mířidla pistole. |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro „Souhlasím že lidé občas dokáží být větší osinou v pozadí než leckterá příšera.“ uzná Wright po cestě. „Auto také projdeme. Jen z praxe vím že si většinu věcí bereme s sebou. Je lepší mít je na dosah. Přeci jen člověk nikdy neví kdy se budou hodit. Taky není nic horšího než hyperaktivní dopravní policista.“ ušklíbne se. „Verbujeme kde to jde. Jelikož díky utajení nemůžeme vyhlásit oficiální výběrové řízení bereme všechny kteří přežijí setkání s nějakou potvorou a je schopný být užitečný a chce se stát naši součástí. Obecně máme vyšší úmrtnost než přírůstky. Což je k vzteku. Práce je až nad hlavu. Také jsem Jacka znal i když ne moc dobře. Mrzí mě že zrovna první úkol je pro vás osobní. Možná to ale má i své výhody. Čím rychleji se člověk obrní tím lépe. Většina z nás časem začne vypadat jako vojáci. Pokud máme přežít musíme si držet kondici a sehrát se s týmem. Jinak to prostě nejde.“ Pokoj Když Wright skloní poslední prst rychle sáhne po klice a otevře dveře. Když pronikáte dovnitř už zase drží zbraň obouruč a kontroluje svou část místnosti skrz mířidla. Pokoj je vcelku velký. Nachází se v něm čtveřice posteli. Dvě napravo, dvě nalevo. U každé z nich je noční stolek. Tři skříně stojí osamoceně u zdi naproti vám. Pod oknem zataženým těžkými závěsy je ještě stolek s prastarou televizí. Co se dá o pokoji rozhodně říci že je v desolátním stavu. Nejedná se jen o to že vybavení i tapety jsou vše jen nové a zdá se že tu stojí delší dobu než někteří ze stromových velikánů které jsi viděl kolem silnice do města. Jde hlavně o to že je jasné že se tu odehrála buď pořádná rvačka nebo se někdo rozhodl pokoj dost neurvale prohledat. Dveře skříní jsou dokořán, jedno z křídel dokonce visí jen na jednom pantu. Jejich obsah je poházený všude na zemi včetně polic. Podobně vypadají i noční stolky. Někdo pro jistotu roztrhal i bible které tvoří klasický inventář amerických pokojů. Postele mají rozpárané matrace i deky. Vrstva peří které možná bylo i kdysi bílé ale ty roky co se různé existence válely a potili do polštářů mu dalo spíš žlutý nádech. Kromě zdevastovaného vybavení pokoje se na zemi nachází i obsah kufrů který bude nepochybně vašich kolegů. Kromě oblečení se tu totiž nachází relativně široká paleta palných zbraní. Je třeba uznat že pokud by do pokoje přišel někdo jiný než vy dva asi by byl hodně překvapený. Několik pistolí by nebylo nejhorších ale útočné pušky, samopaly a brokovnice už jsou jiný příběh. Navíc je znalému oku hned jasné že se nejedná o kousky které se dají běžně sehnat. I na černém trhu by se jednalo o hodně žhavé zboží za který by někdo zaplatit celé mění. Další otázka která by přišla na pořad dne je proč by někdo takový trávil čas v podřadném maloměstském motelu. Možná ještě horší je scénář představuje že tenhle pokoj odhalí nějaký civilista jehož vztah k zákonům není zrovna kladný. Při rychlém pohledu na zkázu dojde člověku další věc. Nedošlo tu ke střelbě. Chybí díry po kulkách, omítka ve vzduchu i specifický zápach. Stejně tak tu nejsou stopy krve ani další známky toho že by tu došlo k nějaké šarvátce. Takže logickou cestou se dá odvodit že to tu doopravdy někdo jen prohledával. Wright už se chystá sklonit zbraň když si všimnete dveří do koupelny. Výhled na ně z větší části zakrývají rozevřené dveře skříní. Ty teď ale s hlasitým prásknutím rozrazí podivná bytost. Jako by se jednalo o karikaturu na člověka. Jako by to někdo nahrubo sešil z kůží dokonce vidíš i stehy skrz které vytéká hnědočerná tekutina. Bledá pokožka je pokrytá směsicí drobného tetování vyvedeného až s uměleckou precizností. Pokud by ses snažil na znaky pořádně upřít pozornost začnou se ti rozpíjet před očima a bolehlav na sebe nenechá dlouho čekat. Tvor nemá obličej přesto se zvládá obstojně orientovat kolem sebe. Dlouhé ruce mu končí pod koleny a jsou na ně na první pohled bolestivým způsobem přidělané železné a dle všeho i velice ostré předměty. Všimneš si že na dveřích které rozrazil jsou hluboké a dlouhé šrámy. Wright zareaguje takřka okamžitě a s chladnou hlavou namíří na bytost svou pistoli. Zmáčkne několikrát spoušť. Podvědomě čekáš hluk výstřelu ale zdá se že je tvůj kolega připraven na misi blízko lidí a jeho čezeta má integrovaný tlumič. Kulky se zakousnou do těla bytosti. V bledé pokožce se objeví díry skrz které začne vytékat hnědočerná tekutina. Bytost sebou cukne pod nárazy projektilů ale rychle se vzpamatuje a vyrazí směrem k vám. „Kurva.“ pronese Wright mezi zatnuté zuby. |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro Když natáhneš ruku ke kousku lidské kůže která, jak víš, je cokoliv jiného než obyčejná, cítíš stále slabost. Přesto se s vypětím všech sil tvé prsty nakonec sevřou kolem tváře. Tentokrát konstrukce na tvou přítomnost nijak nereaguje. Projede tebou ale další vlna slabosti když cítíš poprvé přímý dotyk magicky vyčiněné kůže. Máš pocit jako by se inkoustové tetování svíjelo v tvé dlani jako chladní slizcí červi. Pocítíš z něj ale i další pocit. Rozhodně se nejedná o uměle vyrobené barvivo. Cítíš že pochází z nějaké bytosti. Vnímáš pocit stáří, majestátnosti a zároveň nekončící děsivosti. Ten tvor má rozhodně hlad. Je poháněný temnou inteligencí. Není všechna jeho vlastní. Plní přání svého pána který je... asi nejlepší výraz co tě napadne... jinde. Před očima se ti zatmí a až po krátké chvilce ti dochází že vidíš jiné místo. I když nevidíš ani na krok cítíš něčí přítomnost. Necítíš že by jsi byla omezována fyzickým tělem. Není to tedy vzpomínka. Podobný pocit jsi už zažila. Tvá mysl prostě opustila tělo. Zachvátí tě panika když si uvědomíš že jsi svou schránku ponechala napospas zrovna uprostřed bitvy. Čekáš že každou chvilku ucítíš chladnou čepel z paže toho děsivého tvora jak se zakusuje do tvého opuštěného masa. Náhle si uvědomíš že kolem není jen ticho. Slyšíš úder který je hlasitý, dutý a něco v něm je ti povědomé. Je až únavně pomalý. Náhle se kus od tebe něco děje. Lenivý pohyb něčeho co vnímá čas jinak než tvůj druh. Téměř celý tvůj obzor se otevře jako brána a přes samé zděšení ti nejdříve nedojde co vidíš. Je to oko. Kruhová zornička barvy noční oblohy se stahuje a roztahuje. Jako by drobně fosforeskovalo vlastním vnitřním svitem. Dochází ti jak to musí být gigantické. Ten zvuk co jsi slyšela před několika okamžiky musel být... racionalita se brání tomu zjištění... srdce. Cítí to vyrušení a snaží se zaměřit jeho zdroj. V odrazu vidíš že po tobě není jediná známka fyzické přítomnosti. Máš pocit že se kolem tebe začalo pohybovat víc věcí. Probouzí se. Musíte být někde v oceánu. Velice, velice hluboko. Náhle to cítíš. Dívá se i přes veškerou logiku přímo na tebe. Jako chapadla se kolem tebe ovíjí myšlenky. Jako by tě zkoumal a chutnal tvou podstatu. Zaujala jsi to není zvyklé aby bylo vyrušováno. Nakonec to uspokojí svou zvědavost. Máš pocit jako by tě odfoukl. Proletíš rychlostí jaké není fyzické tělo schopno pryč. Nedokážeš vnímat věci kolem jinak než rozmazané šmouhy. Poslední co cítíš představuje pocit že je to rádo že tě našlo. Má to chuť na někoho tvých schopností a síly. Nadchla jsi to po dlouhých letech... Naposledy takový zájem cítil díky jednomu dospívajícímu chlapci. To už bylo v lidských měřítkách mnoho let... Jsi zpět ve svém těle. Je ti zima. Jako by jsi v ledové hlubině doopravdy byla. Křečovitě svíráš kus kůže skrz který ti do těla proudí nářek a bolest uvězněné duše. Hned zalituješ neohleduplného sevření. Nedokážeš si představit jak odporný pocit musí být kdyby tvůj obličej někdo vzal, zmačkal a sevřel plnou silou v pěsti. Naštěstí se čas zase nějakým zázrakem deformoval a nemohlo uplynout víc času než pět vteřin. Máš pocit že se vše kolem tebe teprve pomalu rozbíhá... |
| |
| soukromá zpráva od Cpt. Robert Madox pro Pokýval jsem hlavou, zase. "O tom nepotřebuju nic slyšet. Čtyři hodiny cesty a vyhlížel jsem policejní radar za každým horizontem. Kdyby mě zastavili, tak fakt nevím. Jel jsem si to v cizím autě naloženým až po střechu zbraněma a výbušninama." Nějaký odznáček by se opravdu, ale opravdu hodil. Můžu si po něm ale jen postesknout. "Jasně, taková nemoc z povolání. Tu ochotu přidat se k Vám bych ale raději hlouběji nerozebíral." I když tam už nebyl, pořád jsem ještě ze zvyku na zápěstí nemocniční kroužek cítil. Pokoj Vrazil jsem do pokoje hned po Wrightovi. Tohle jsme s o něco těžšími kalibry dělali snad tisíckrát, většinou však na cvičišti. Jak se říká, těžko na cvičišti... I tak se mi rozbušilo srdce jako o závod a všechno známé bylo jako poprvé. Přejel jsem přes mířidla levou stranu pohledem a až ve chvíli klidu, tom krátkém oddechnutí, jsem se podíval na celý pokoj jako takový a Wrighta. To že jsme přišli pozdě byla vlastně útěšná myšlenka oproti dalším vteřinám. Čekal jsem další signál, slovo, těkl pohledem tam, kam se upíral ten jeho a i přes veškerou snahu se lekl. To co se vyřítilo bylo všechno co jsem mohl a měl čekat, jenže i tak. Wright začal střílet. Po pár výstřelech jsem stiskl spoušť i já. Dvě rány přímo do hrudi. Kéž by to fungovalo tak jak mělo. Vystřelil jsem i potřetí, jenže s jeho oklepáním to zjevně nebyla schůdná cesta. Sklonil jsem pistoli. Na svět jsem se ale stále díval přes mířidla. Skloněná hlaveň mířila proti kolenu té bestie. Dal jsem se znovu do střelby. Vysypal jsem do té věci tolik nábojů, aby se další snaha aspoň prokázala jako marná, než jsem plácl Wrighta dlaní do lopatky. "Ústup!" Poslední dovnitř, první ven. Poslední o co jsem stál bylo dávat si přednost ve dveřích. Vyrazil jsem na chodbu, dál po ní ode dveří. Až po pár metrech, jsem se zastavil abych s pistolí kryl Wrighta, pokud nesdílel mou touhu dát si závod k autu. |
| |
| soukromá zpráva od Nora Redfield pro Snažila jsem se natáhnout ruku, kterou jsem stěží cítila k bledému kousku kůže, jehož světlá barva mi v tomto světě zahaleném rouškou mlhy, stále více a více splývala s okolím. Držela jsem své poslední zbytky vědomí jako hrst duhových skleněnek, které mi i přes veškerou snahu, proklouzávaly mezi prsty. Nebyl to boj, který jsem mohla vyhrát. To však neznamenalo, že jsem se nepřestávala snažit. Lidé jsou bohužel houževnatí tvorové, zvláště když jde o jejich přežití. Přesvědčila jsem se o tom mnohokrát a i když těch zkušeností ve vlastní kůži nebylo tolik, tak tato byla jen má. Má vlastní. Sakra... tak... se … pohni! Natáhly se mé rozechvělé prsty ke svému cíli. Letmý dotek a pak jsem už cár svírala v dlani. Ovšem společně s tím mi tělem prošel další nával slabosti a podivné energie. Jedna... dvě.... tři... Proklouzly další duhové kuličky a kamsi se nenávratně zakutálely. Svět opět o něco více pohltila mlha a vysála z něj těch několik zbývajících odstínů barev. Přes to všechno se zde však objevil nový vjem. Být o něco v lepším stavu, tedy o dost lepším stavu, tak jsem možná ten kousek kůže zase pustila, když jsem v dlani ucítila ten nepříjemný náznak pohybu. Možná se ten zbytek změnil jen v klubko červů a když tu dlaň rozevřu... To však trvalo jen zlomek, vteřiny, protože poté jsem pod tím vším ucítila ještě něco. Něco, tak silného a výrazného, že jsem nechápala, jak jsem to nemohla doteď cítit. Bylo to v té kůži?... Ne, v té černé tekutině. Bylo to silné a tak jiné. Mohla jsem se tomu bránit, i když by to asi příliš k ničemu nebylo, ale já se tomu rozhodla vyjít vstříc. Po tom všem. Po tom nekonečném modlení se za konec, to bylo už jen něco dalšího, co pouze přidrželo vrátka příčetnosti pootevřená. Potřebovali jsme ale informace. Musela jsem to vědět... Chtěla jsem to znát. Propadla jsem se do toho pocitu jako do hluboké vody, ale stejně tak obtížné bylo se v něm orientovat. Šlo to pomalu, ztěžka, jako v silném proudu, který je spíše vaším pánem, než vy jeho. Bylo to fascinující, dechberoucí a přitom děsivé tak, až se to dotýkalo těch nejzazších koutů bytí. Cítila jsem něco obrovského, prastarého a mocného. Něco, co lidská mysl nebyla schopna obsáhnout. Mohla jsem se otočit a vylézt na břeh? Možná... ale já se vydala hlouběji. Do míst, kde byl proud nejsilnější. Jeden, dva kroky, než mne to stáhlo nenávratně s sebou. A poslední duhovka vypadla z dlaně.... Tma. Nic víc. Ani nějaký vjem z už tak dosti znaveného těla. Že by má mysl prostě vypověděla službu a byla jsem teď v bezvědomí? Hmm, ne, tohle je něco jiného. Uvědomila jsem si společně s tím, jak se mi začaly vracet jisté vjemy, ale ne ty tak typické pro fyzickou sféru bytí. A zatraceně. Netrvalo mi příliš dlouho, abych si uvědomila, co se stalo. Koneckonců tohle rozhodně nebyla má první zkušenost s astrálním cestováním. Ovšem vzhledem k situaci, v jaké jsem opouštěla své tělo, to docela snadno mohla být poslední. Chladný rozum by radil, se co možná nejrychleji otočit a snažit se jít po té tenké lince zpět k vlastnímu tělu, než ji tam to něco na druhé straně přetrhne, ale já se bohužel neřídila jen chladným rozumem. Nebyla jsem můj bratr. Zůstala jsem na místě a místo hledání únikové cesty jsem začala naopak věnovat veškerou svou pozornost okolí. Nic se neděje jen náhodou a pokud mne sem vytrhl jen dotyk té podivné kapaliny, musí to přeci nějak souviset. Teď jen zjistit jak a.... Zarazila jsem se. Úder, hluboký a dunivý, až jsem měla pocit, že rezonoval celou mou existencí. Zatajil by se mi dech, kdybych v tomto stavu dýchala. Ticho, které po úderu nastalo bylo ohlušující. Ukročila jsem, rozhlédla se a pak se to stalo. Ve tmě přede mnou se začalo na obzoru cosi objevovat. Vypadalo to jako podivný východ slunce, ale barvy byly tmavě modré a celá ta kruhová brána, portál... Ne, to není ani jedno. Je to oko. Stála jsem naproti obřímu oku, zpoza nějž prosvítal podivní přísvit a jinak bylo haleno temnotou. Byla jsem proti tomu nic. Jen otravný brouk, nebo smítko prachu. Jestli tu tato věc spala... nechtěla jsem domýšlet, jak dlouhá doba to mohla být. Jedno ale bylo jisté – Probudila se. Ani jsem se nepohnula. Nemohla jsem a také jsem k tomu nenacházela dostatek soustředění. Stála jsem snad před bohem? Veškerou mou pozornost teď poutala ta věc přede mnou a i jiné. Další, které se začaly pohybovat všude kolem. Pak jsem ale ucítila dotyk, ale ne fyzický, ne, ta věc mne zkoumala. Má mysl pro ni byla jako otevřená kniha a já tomu nemohla ani trochu vzdorovat. Ustoupila jsem. Byl to chabý pokus, který k ničemu nevedl. Bylo to cizí, nepochopitelné a samotný fakt, že jsem z něčeho takového ucítila krátký impulz zájmu byl ještě více znepokojivý. „Nech mě být.“ Zmohla se i přes to vše na ucelenou myšlenku, což byl vzhledem k situaci vcelku heroický výkon. Přesto ta věc na mne nereagovala. Skutečně jako hmyz. Pak ale... Vjem toho místa a té věci se mi vytratil. Bylo to jako kdyby mne strhl silný vítr a neskutečně rychle odnášel. Kam? Netušila jsem. Bylo to tak rychlé a do toho ještě plné změti různých vzpomínek a pocitů, které snad ani nepatřily mě. Stejně jako s tím chlapcem, pak dospělým muže, kterého nakonec pohltilo moře a.... Proběhla mnou vlna mrazivého děsu, když jsem si uvědomila, co tam na něj dole v hlubinách čekalo... __________ Začnu vnímat pravidelný pomalý dech, na který přešlo mé tělo v době, kdy jej vědomí opustilo. Jeho klid však nevydržel dlouho, protože s mým návratem přišla i spousta emocí, šoku a snahy se zde opět zachytit a neriskovat to, že by mne nějaký slabší impuls mohl opět z těla vystrčit. Do všech mých snah tu však ještě byl křik, zmatek a chaos. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, co jej způsobuje. Panebože! Rychle jsem povolila své, po tom všem křečovité sevření a nechala ten zubožený zbytek lidské bytosti, volně položený na své dlani. Až moc dobře jsem si pamatovala, čím si musel projít a já pak s ním. Ztěžka jsem otočila hlavu. Ležela jsem stále v trávě a nepříliš daleko ode mne byla ta zrůdnost. Stejně tak i tmavé postavy Oni a někde tam, mimo mé zorné pole, musel být i můj bratr. Nemohla jsem jim teď nijak pomoci. Vždyť jsem nebyla schopná ani složitějšího pohybu. Ale i když mé tělo vypovědělo službu, má mysl byla mnohem odolnější, než má fyzická schránka. Taky už toho hodně zažila. Mohla jsem tedy zkusit jediné a doufat, že to trochu pomůže. Tentokrát bez nějakých modliteb, pomocných rituálů, nebo něčeho takového jsem se soustředila na kus kůže ležící na mé dlani. S tímto mi žádné knihy pomoci nemohly, protože tohle jsem mohla zkusit jen díky svému daru. Položila jsem hlavu na stranu a skrz stébla trávy se zahleděla na svou dlaň ležící podél těla. Snažila jsem vnímat duši uvězněnou v tom předmětu a snažila se vycítit a vizualizovat linie, které ji k němu poutaly a pak... pak jsem poslední zbytky vědomí zformovala do ostrého nože. Jako ta rituální dýka, která řezala až... Ne! Zahnala jsem vzpomínku, která na chvíli narušila mé soustředění. Znovu jsem vytvořila ostří, kterým jsem se pokusila postupně přerušit vazby, poutající duši ke zbytku její bývalé schránky a doufala, že alespoň tohle zabere. |
| |
| soukromá zpráva od Dr. Hildegarda Fuchs pro Zdvořile jsem poděkovala, popadla za ruku Reie a odtáhla ho někam do hloubi knihovny. Sledovala jsem popisky a hledala, kde se nachází sekce H1. Zabraná do hledání správné sekce, jsem si Mii ani nevšimla, jak sedí u zdejšího počítače. Po několika minutách s lehkým blouděním jsem s Reiem dorazila až do správné sekce. "Tak... tady někde by to možná mohlo být. Zkusme najít něco co by se mohlo týkat buď zdejší historie a nebo ještě lépe místní mythologie, či folklóru." Poté se otočím a začnu se procházet poličky s knihama. Po pár vteřinách se zaseknu a otočím se pomalu na Reie. "Pardon, že tě takhle komanduju. Chci šíct, budu ráda když mi pomůžeš. Taky bychom asi měli dávat trochu bacha, aby na nás nic mezitím neskočilo do zad." S trochu provinilým výrazem se otočím zpátky a pokračuji v hledání. |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro Tři výstřely s ohlušujícím rachotem naplnili pokoj. Wright doplnil další dva. Mířil na pokroucené nohy bytosti která však ignorovala jakékoliv obecné zastavující prostředky. Když vyzýváš kolegu k ústupu už sám couvá. „Tohle bude chtít nějaký lepší kalibr.“ zamumlá. Naštěstí pro vás není tvor nějak extra rychlý. „Jedná se o věc bez vlastní vůle někdo ho ovládá na dálku nebo ho tu nechal jako ochranku, popřípadě poplašné zařízení. Dokáže si zapamatovat jen základní příkazy. Nemáme tedy asi moc času než dorazí nepřátelská kavalerie. Taky to znamená že by v tom pokoji mohlo být něco důležitého.“ řekne Wright když sbíháte schody z patra. „Potřebujeme k mému autu. Tam si vezmu něco čím tu mrchu složíme.“ dodá. Když míjíte kukaň správce motelu vidíte že je zakloněný vzad, slina mu teče po bradě a chrápe. „Doprčic. Možná je to flákač ale ne takový. Vzhledem ke střelbě by měl být na nohou a běhat kolem až by špeky skákaly!“ zamumlá Když přiběhnete k autu rychle zandá pistoli vytáhne svazek klíčů a začne odemykat dveře od zadní části dodávky. Vidíš jak bytost zrovna dokončuje svou cestu ze schodů. Hlava se kroutí ze strany na stranu. Jako by větřila i když nemá nos. Wright se ponoří do nitra SUV a vidíš jak něco rychle hledá mezi krabicemi. Tvor z kůží se vydá vaším směrem. „Umíš s tím zacházet?“ zařve Wright a podává ti Německý plamenomet Flammenwerfer 41. „Na takovou mrchu bude stačit několik krátkých zážehů!“ |
| |
| soukromá zpráva od Raien *Rei* Silver pro "v pořádku." Mrknu na ni a hledím si svého. Abych jí trochu pomohl, vážně začnu prohledávat poličky. Snažím se, aby mi žádná kniha nespadla, ale jde to dost ztuha. Ne že bych byl nešikovný, prostě... Proto se za chvíli vzdám a opřu se o regál tak mírně, aby nespadl. Naoko nezaujatě a povýšeně sleduji dění v okolí, ale pod tou škraboškou je neskrývavý zájem. A taky neklid. Hilda má pravdu, kdykoli na nás může někdo skočit, překvapit nás. A to by nebyl hezký začátek kariéry. Ani konec. |
| |
| soukromá zpráva od Cpt. Robert Madox pro Těžká vojenská obuv dupala po schodech a i tak tam ten tlouštík zařezával jak praštěný palicí. "Divím se že se s tou touhou sežrat nás nepřidal ke kamarádovi z pokoje." Přeběhli jsme parkoviště a já dal Wrightovi pár metrů náskok. Zatímco on odemykal a hrabal v kufru dodávky, zvedl jsem proti té věci znovu pistoli. Možná jí to příliš neubližovalo, ale beztak jsem ji poslal pár výstřelů k zamyšlení za úkroků k dodávce a Wrightovi. "S čím?" Podíval jsem se na Wrighta právě ve chvíli kdy mi podával plamenomet. Vážně? Přesně to se mi objevilo v obličeji když jsem se podíval z plamenometu na něj a zpátky. Dal jsem pistoli rychle do pouzdra a nádobu s hořlavou směsí si natáhl na třmenu jen na jedno rameno. Zatracená bestie vážila celá skoro třicet kilo. S dostatkem adrenalinu to bylo jako přehodit si na záda jen tak na šviháka školní batoh. Namířil jsem proti té věci plahočící se za námi. Neměl bych při takových věcech mít v koutku úst kubánský doutník? Povolil jsem kohout jak u hadice napojené přímo na tlakovou láhev s hořlavou směsí, tak u hořáku na ochranné trubce ústí hadice. Teorie se pod tlakem rychle měnila v praxi a já konečně namířil a zmáčkl spoušť. Jak z hasičské hadice vytryskla směs přímo proti kožnaté loutce. Až pří dalším stisknutí jsem pak všechno zažehnul hořákem a namarinovanou bestii s trochou štěstí poslal tím ohnivým jazykem zpátky do pekla. |
| |
| soukromá zpráva od Leonard Redfield pro Rád jsem se dozvěděl o Američanech trochu víc informací jaksi z druhé ruky. Člověk má hned lepší představu o tom, co si o nich myslet. I v tom lepším světle. Informace o studené válce a vůbec fakt, že za tím vším bylo něco méně přirozeného, mě donutí zvednout překvapeně obočí. Jestli o průběhu mají někde záznamy, nevadilo by mi si v nich trochu zalistovat. Mimoděk si uvědomím, že bych se měl začít zajímat o to, jestli existují nějaké pobočky i v Británii, protože když se nám před lety připletli pod nohy kultisti, zajímalo by mě, co v té době nějací takoví jako tady pan Osawa, dělali. “To zní vcelku rozumně,“ přikývnul jsem na jeho bližší informace ohledně místa, u kterého jsme stáli a se kterým si Nora záhy začala dost nehezky zahrávat. Vedl bych řeč dál, ale stihnul jsem se jen nadechnout a v tu ránu byla sestra na zemi. “Noro!“ vykřiknul jsem nekontrolovatelně a natáhl se pro ni. Hodně rychle jsem se ale zase vzdálil, přikrčený a hledající oporu za sebou. Doháje, je to…? Ať to byla jakákoliv ohyzdná kreatura, donutila mě si vzpomenout na zohyzděné, bizarní verze klasických Frankensteinových monster. V ten moment jsem očima střelil k ležící sestře. Byla té hrůze moc blízko. Nebezpečně blízko. Proboha, on byl jen malý kus od jejího těla, mohl ji kdykoliv chytit, stáhnout, zranit,…Noro! Chtěl jsem se pro ni vrhnout a zmocnit se jí dřív, než to udělá ta stvůra, ale Japonec něco zakřičel. Dva příkazy. Nebo jména? V jeho jazyce, kterému jsem stěží rozuměl, to bylo sotva rozeznatelné. Najednou zde ale byly dvě přízračné bytosti oděné v dlouhých suknicích a s groteskními maskami na obličeji. Počkat, to nejsou masky! Samozřejmě. Znal jsem je spíše ve folklórním a uměleckém provedení. Napodobeniny, iluminace spisů, legend a mýtů. Duchové a démoni japonského světa. Začínalo to dávat smysl. Neměl jsem ale čas se teď v úžasu rozplývat nad jejich mocí a děsivou krásou. Moje priority se sice mlátily, ale sestra vždy byla tím, na čem mi záleželo nejvíce. Oni se začali s vyvolaným monstrem bít. Využil jsem toho, abych se dostal k Noře blíž a pokusil se jí dostat pryč od nich, do bezpečné vzdálenosti, nejlépe mimo kruh a mimo mýtinu mezi stromy. A to co nejrychleji. Nora ale byla něčím zaneprázdněná. Těžko jsem mohl určit, o co je pokoušela, ale… měla stále jeden z váčků v dosahu. Vzhlédl jsem nad sebe, kde probíhal boj přízraků s nepřítelem. Pokud si to situace vyžadovala a boj byl divoký, Noru jsem přeci jen odtáhl pryč, daleko od kruhu, nehledíc na to, jestli byla právě zaneprázdněná obsahem váčku, ať materiálním, nebo duchovním. Přeci jen, váčky něco, někoho obsahovaly… Nora s těmi obětmi mohla komunikovat, nebo cítit jejich myšlenky, nebo minulost. Znal jsem ty postupy a hrůzné zkušenosti. Proto kdyby si přeci jen Oni vedli dobře, zůstal bych s Norou na místě a chránil její tělo tím svým. Jedna ruka mi sjela ke zbrani, ale nevytáhl jsem ji. Ať už zatracenec vypadal jakkoliv děsivě, byl stále fascinujícím objektem, který zranit fyzicky by byla škoda. Vždyť i ty švy by mohly při každém úderu povolit. Nebo se mi to jen zdálo? |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro Věci se dějí v rychlém sledu a přesto jako by se zúčastněným zdálo jakoby čas táhl v úplně jiné rovině. Několik kroků vás dělí od sebe. Podobná vzdálenost však dělí i pytlovité monstrum a jeho čepele od Nory. Zhmotnění Oni se také rychle blíží. Jediná otázka zůstává kdo vyhraje závod s časem... Občas je lidská mysl škodolibá, občas se ve vypjatých situacích snaží zachránit sama sebe odvedením pozornosti. Na místech kde je silné magické echo jako tady dokáže téměř fyzicky ohnout realitu. Když se spojí dohromady křik zmučených duší uvězněných v temném rituálu. Tvor stvořený z ostatků naplněný temnotou. Dvojice prastarých bytostí jejichž životy sytí duše nepřátel. Silné médium a v neposlední řada i strach o život člověka sobě blízkého může se stát že směs dojmů a vzpomínek jako by se odrazila přímo do myslí všech zúčastněných... ...Informace, indicie, myšlenka... Krb praská, okna anglického sídla jsou pokryté drobnou vrstvou ledu která kouzlí obrazce ze kterých se tají dech. Sněhové vločky tancují ve větru. Na stolku leží kniha která, ač je to ve vaší knihovně neobvyklé, je cítit novotou. Překlad starých japonských říkaček, bájí a pověstí. Hlavně folklór. Nic co vyšlo za oceánem. Kniha je otevřená a na vrchní straně je umělecky vyobrazený mladík s flétnou. Příběh mělo moc rádo jedno malé děvče... ...Nora svírá v ruce podivný kus zmačkaného materiálu. Leží a hledí na něj. Obličej zkroucený soustředěním. Téměř citelná energie proudí do toho kousku čehosi. Zdá se jako by se v její dlani svíjel. Křivé a přesto precizně vyvedené linky tetování které se přes tu věc táhnou jako by se snažili utéci jejímu pohledu. Je vidět i drobný proud krve který jí vytéká z nosu. Teče jí klikatou stružkou po obličeji a dopadá oblečení jako lehký... ...Déšť který v dávných dobách během období Heian zavlažoval zemi Japonskou s sebou přivedl mladého muže, takřka ještě chlapce. Byl opuštěný a tichý. Přesto úslužný a hodný. Nikdy nežebral a nikdy nekradl. Lidé ho však rádi přijali do svých domů a dělili se s ním o teplo i stravu. Měl totiž ojedinělý dar. Projevoval se skrz malý kousek bambusu který nosil stále u sebe. Vždy když k němu přiložil ústa a jeho prsty se rozpohybovali přes drobné otvory lidé přestávali pracovat, hádky ustávali a mír plnil lidská srdce. Začali mu říkat Keiji. Jeho jméno znamenalo vládce. Právě díky tomu jak mistrně manipuloval s melodií a skrz ní s emocemi. Ať už mladí či staří v jeho publiku byli tiší a nedokázali z něj spustit... ...soustředěný pohled Nory po několika vteřinách ustává. Oči jako by se jí přivřely. Objekt v její dlani sebou přestal škubat. Jako by se po palouku rozlehl ulehčený povzdech a přehnala se přes vás vlna vlídných díků. Pocit který dokazuje že něco s vlastní myslí bylo uvolněno z nekonečného utrpení. Konečně vydalo na pouť k odpočinku. Bytost z kůží sebou zaškubá a několik z kusů kůže z jejího těla jako by se svraštilo. I přes absenci mimiky je vidět jisté zmatení v počínání tvora. Jako by náhle Zapoměl na nebezpečí v podobně rudých obrů a všechno pozornost upřel na ženské tělo které na pokraji zhroucení leží kus od něj na zemi. Zvedne pravou končetinu s pěticí čepelí. Levá mu visí bezvládně u těla. Jeho tichost je děsivá. Zbývá mu jediný krok než bude moci rozpárat živou bytost. Odhodlání a absence pudu sebezáchovy se vrhnou vpřed aby ukončili... ...Život není jen hezkým příběhem ale vždy v něm přijde bolet. Pro Keijiho to byla zima která udeřila ten rok na Japonsko nebývalou silou. Rolníci trpěli a umírali. Páni se krčili ve svých sídlech a často je potkával jejich poddaných. Hlad a zmar. Po kraji se mluvilo a prokletém čase duchů a démonů. Lidé se obraceli k zapomenutým bůžkům a modlám. Keiji té zimy kráčel po severním území rodu Fudžiwara. Mocní a nelítostní. Šeptalo se že jejich moc je větší než ta Císaře a jejich intriky zamotanější než tělo draka Haku. Snažil se utěšit lidi svou hrou. Vskutku se mu to dařilo. Navzdory lidskému utrpení jeho hudba jako by dokázala rozmrazit promrzlé lidské duše. O jeho schopnostech se doslechl i rod Fudžiwara. Pozvali ho do svého sídla aby slyšeli tu kouzelnou melodii jeho flétny. Chtěli na sebe ještě víc poukázat a upoutat Císařovu... ...Pozornost tvora z kruhu se na Leonarda upře jakmile chytí svou sestru a snaží se jí odtáhnout z nebezpečí . Teď už je cítit i jeho pach. Smrt, potlačený rozklad překrytý balzamovacími tinkturami, bahno, naplavenininu a ještě něco co není přesně identifikovatelné. Přesto vzbuzuje podvědomý strach přímo na primární úrovni. Vidíš už konečně co tvá sestra svírá v dlani. Jedná se o lidskou tvář. Nebo spíš její pozůstatek. Kus odstraněné kůže popsané podivnými znaky které jako by se teď rozpouštěli. Když na tebe letí drápy tvora z kůží všimneš si že i jeho sešité tělo je pokryté stejným vzorem. Na několika místech se také rozpouští. Zbytek linek jako by se kroutil před očima jako černí červi mimo trojrozměrný... ...Svět šlechty mladého umělce fascinoval. Dvůr rodu Fudžiwara byl místem krásy a bohatství. Sochy, vázy i obrazy od význačných umělců. Keiji však našel zalíbení úplně jinde. V mladé dceři pána domu. Jmenovala se Kana. Její jméno znamenající krásu rozhodně nebylo zahanbeno její půvabnou tváří. Když Keiji hrál na slavnostech uspořádaných k jeho příchodu lidé říkali že té doby hrál kouzelněji než kdy jindy. Když přikládal svůj nástroj ke rtům hleděl na Kanu. Když jí odkládal hleděla i ona na něj. Jak už to u mladých lidí bývá propadli sobě na první pohled. Hudebník zůstal jako čestný host. Rodu Fudžiwara imponovalo že do jejich domu zavítal muž který už byl po okolních krajích známý jako nejlepší hudebník Japonska. Byl to další krok k zastínění Císaře. Keiji trávil volný čas ve společnosti Kany. Mluvili o hudbě, básních i filozofii a brzy zjistili že jsou si souzeni. Kdyby bylo na nich neloučili by se na jedinou vteřinu. Vzdělání mladé dámy, služebné a hraní u dvora jim ale stáli v cestě. Nezbývalo než se překážkám... ...Vyhnout se letícímu spáru rozhodně není snadné. Nakonec tě zasáhne do ramene. Pořád lepší než Nořino srdce. Cítíš horkou krev která začíná prosakovat potrhanou látkou. Zdá se že Nora se rychle vzpamatovává a získává kontrolu nad svým tělem. Jako by jí akt který provedla s tváří z váčku dodal sil. Takové poslední poděkování od osvobozeného... ...Tvora který začal sužovat kraj nikdo neviděl. Kolovali jen povídačky že sídlí v hlubinách lesa kam se nikdo už roky neodvažoval. Hudebník netušil že se kolem něj stahuje oko lovecké pasti. Kanin otec ve svých komnatách zuřil nad bezmocností. Nechtěl svou dceru svěřit do rukou někoho bez majetku. Nemělo to žádný politický smysl. Měl pro ní plány které by rod vyzvedli definitivně na vrcholu moci. Když se doslechl o povídačkách rolníků o bytosti z lesů hned se chopil šance. Předvolal s Keijiho a požádal ho o pomoc. Chtěl aby uklidnil ducha lesa. Zachránil jeho lid před zlobou. Říkal že jeho hudba je jediným lékem který ho zvládne uklidnit. Chlapec s hodným srdcem vyrazil na cestu zimní krajinou. Hledal a pátral. Několikrát v lese málem umrzl. Jednoho večera když už si nebyl jistý zda bdí či spí se mu zjevili. Dva bratři jejichž území narušil. Rudí a děsiví v rukou obrovské... ...Kyje se ženou vzduchem a máte pocit že vás minou jen o vlas. Narazí do měkkého těla zrůdy a odmrští ji od vás. Spokojený řev naplní vzduch a Oni se rozeběhnou dodělat svou oběť. Ta se pomalými trhanými pohyby zvedá ze země jako by odmítala přijmout svou... ...Smrt mě očekává. Přesně ta slova proletěla Keijimu hlavou když démony viděl. Přesto roztřesenýma rukama přiložil flétnu k ústům a hrál. Melodie naplnili zmrzlý les a jako by samotná zima začala ustupovat. Chlapec zavřel oči a hrál jako o život. Když skončil na chvilku měl pocit že se přišlo léto. Vskutku sníh roztál a uprostřed mýtiny vykvetly květiny. Za její hranicí ale stále panovala krutá zima. Zlí duchové byli pryč. Smál se až mu slzy tekly proudem. Byl nadšený. Po cestě zpět do sídla málem tancoval radostí. Když však dorazil zjistil že se vše pokazilo. Fudžiwara poslal svou dceru pryč. Daleko předaleko tak aby jí hudebník nenašel. Učinil tak hned jakmile uslyšel že jeho plán selhal aby nepošpinil jméno svého rodu neurozeným mužem. Keiji se rozzuřil a tu náhle se po jeho boku zjevili lesní démoni. Nedokázal je uklidnit. Jejich zbraně ničili a zabíjeli. Jejich rozšklebené tlamy požírali duše a prodlužovali svůj život. Co bylo nejhorší cítil jak sílí společně s nimi. Hleděl na svou flétnu jako na jedovatého hada. Když byl masakr u konce dvojice přišla k němu a tiše usedla a zmizela. Přesto však cítil že jsou stále poblíž. Už navěky ho budou následovat ta myšlenka ho zasáhla jako... ...úder složí bytost zpět k zemi. Následuje další a další Oni se snaží rozdrtit nepřítele svou hrubou silou. Pokračují dokud není tráva pokrytá mazlavou tekutinou kterou byla schránka z kůží naplněna. Když ustanou poslední záškuby sevřou trosku v mohutných tlapách a pozvednou ji k ústům. Máte pocit že vidíte podivnou záři která z ní uniká. Jsou spokojení a nakrmení pak dojde ke stejně záhadnému... ...zmizení hudebníka a zničení domu Fudžiwara zasáhlo Japonce tvrdou ráno. Vyprávělo se že cestuje po zemi a hledá svou milou. Nikdy už nehraje. Jako by byl prokletý a jeho hudba k němu upoutala zlo. Nikdy už neustane jeho cesta. Navždy bude prokletý a... ...Unavený. Přesně tak byjste pana Osawu popsali. Vzpomínka na dětskou knihu? Možná... Tvor je mrtev a Japonec stojí bez hnutí. Ukloní se. „Omlouvám. Netušil jsem že jste médium. Jinak bych vás do kruhu nikdy nevpustil, slečno.“ z jeho hlasu zní nefalšovaná lítost a pokání. „Snad vám alespoň tato situace přinesla nějaké odpovědi.“ hledí na vás a zdá se že nemá v plánu cokoliv dodávat. Pak se začne pomalu obracet k odchodu. |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro „Jo, přesně toho pravidla se snažím držet.“ odsekne Wright „Věřte nebo ne ale menší bugr vyvolá dvojice magorů s bouchačkama co běhá po městě. Sakra Američani jsou na takový věci vlastně zvyklí a občas to berou jako národní hrdost! Berou to líp než potvoru z lidský kůže co se ověšená čepelemi plouží ulicí naplněná podivným bahnem.“ argumentuje ještě než dorazíte k autu. --- Plamen obalí ploužící se bestii svým smrtonosným žárem. To je dobrá zpráva. Zbraň funguje bez problémů. Horší je fakt že se tvor plouží stále dál. Vidíš jeho stín obalený plameny. Kůže praská a svrašťuje se. Tekutina kterou je naplněn se vaří. Čepele jsou rozžhavené doběla. Nakonec popraskají i stehy které drží kůži u sebe a tvor se konečně zhroutí k zemi beztvarý kus spečeného masa. Wright přiběhne s příručním hasícím přístrojem a uhasí zbytky. Doopravdy není poznat že ta louže byla před několika okamžiky smrtelně nebezpečná. „To by byla první část.“ vzdychne tvůj kolega a podívá se na hlídače. Ten pořád spí. „Podle něj odhaduji že problémy s policií nebudou. Spíš to vypadá že se tu děje něco rozsáhlejšího co ovlivňuje i lidi ve městě. Spíš nás čeká nemilé překvapení v podobě dalších podobných.“ kývne směrem k ostatkům. Rychlým krokem se vydá zpět k dodávce položí hasičák a vytáhne z bedny lehký kulomet CZW 762. Vyklopí ramenní opěrku a zaklapne zásobník. „Měl by stačit. Sice projektily nejsou proti tomuhle typu bytostí nejlepší ale právě proto jsem si nabalil několik zásobníků munice R.I.P.. Ta by měla zastavit i takové hajzly. Nechám na vás zda si chcete nechat plamenomet nebo přezbrojit ale myslím že je čas nahodit oblek co máte v kufru. Jen si neberte moc příslušenství. Netuším jak dlouho budeme chodit než najdeme zdroj tohohle.“ pokývne nejdřív ke zbytkům bytosti a potom ke spícímu správci. „Budu vás krýt během převlékání a pak se vystřídáme. Pokud bude ten pravý čas vyrazit do toho zpropadeného pokoje a zjistit co tam pohledávali.“ zavrčí, přiloží si zbraň k rameni a pozorně kontroluje perimetr. |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro Odejdeš z knihovny a necháš dvojici kolegů své vlastní práci. Sawyer Square není daleko. Čas už je za polednem a loďky rybářů se vrací ke svým molům aby se naobědvali nebo složili první várku nákladu. Vodní hladina se tedy vyprazdňuje a jediné lodě které zůstávají patří turistům. Není jich ale moc. Asi po osmi minutách cesty zahneš z Main Streat na Sawyer Square. Popisné číslo dvacetjedna je hned za rohem. Všude kolem je ticho. Vlastně pokud by se tě někdo ptal až moc velké. Takové to nápadné a tíživé. Slyšíš jak po Main Street jede auto. Náhle si uvědomíš že je něco špatně. Otočíš se a vidíš jak pick-up sjíždí z vozovky a míří směrem k tobě. Jede poměrně rychle. Stíháš si ale všimnout že v kabině sedí muž a žena. Oba spí. Hlava muže se opírá o volant žena je zakloněná vzad. Kromě auto se začnou ozývat i praskavé zvuky z pobřeží. Lodě které míří do přístavu pokračují stejnou rychlostí vstříc pobřeží. Některé už narazili do mola jiné zase do zádí těch před sebou. Nejšťastnější z nich pak zabořili příď do břehu kde se zasekli na kamenitém břehu. |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro Shromažďujete třídíte a chystáte svazky které by mohli mít nějakou spojitost s historií Jonesportu a třeba i případem. Knihovnice vás pozoruje pichlavým pohledem zda neděláte nějaké nepravosti. Zrovna když se Hildegarda zabývá svazkem o historii Bridge Street stane se hned několik věcí naráz... Reiovi se zkroutí obličej bolestí a zatne zuby. Jeho ruka podvědomě vystřelí k rameni ze kterého proudí intenzivní bolest. Knihovnice se bez hlesu sesune ze židle s tupým nárazem se udeří o hranu stolu. Kromě tržné rány po tomto úderu se zdá že usnula obyčejným spánkem. Třetí a nejnepřímější věcí je fakt že se začnou ozývat zvuky ode dveří v rohu místnosti. Vedle nich je plaketa s nápisem "Sklep". Jsou dřevěné s tmavým lakem. Zvuk připomíná kroky. Plouživé ale vcelku rychlé. Chvilku poté následuje úder a dveře prorazí několik železných čepelí připomínající uměle vyrobené drápy... |
| |
| soukromá zpráva od Cpt. Robert Madox pro "Dobře že spí, nebude se plést do cesty." Odplivl jsem si směrem k hromádce vyškvařené kůže. "Vlastně jsem rád. Žádné půlnoční lekání v zamlženém lese." Jak jsem mohl, sundal jsem tu těžkou bestii ze zad a odložil ji ke kufru dodávky, z níž Wright jako další vytáhl kulomet. "Uhm, pane." Zastavil jsem se na něm pohledem. "To už je druhá zbraň dost daleko od domova, jestli mě chápete. A ty střenky. To má nějaký hlubší význam?" Protože jestli beretta nefungovala proto že nepamatovala ještě druhou světovou válku jako ten plamenomet, tak mám problém. Nasucho jsem při čekání odpovědi polkl. Auto kterým jsem přijel jsem odemkl přívěskem na klíčích. "Jestli nalehko, tak se tu nemůžu tahat s 20-ti kilovou nádrží na zádech. Mám tu něco kompaktnějšího." Došel jsem k vlastnímu autu a měl ten nepříjemný pocit kdy nováček dělá ramena na ostříleného veterána. Jako první jsem se dal do oblékání. Sundal jsem si bundu s mikinou, i kalhoty, abych si mohl natáhnout zásahovou kombinézu. Přes ní pak části zbroje. Jinak se tomu říkat nedalo. Vesta šla snadno i s chrániči ramen. Ochrana pro ruce a nohy však byla celkem novinka za níž jsem byl ovšem vděčný. Už jsem se viděl jak se kryju rukama všem těm ostřím a žiletkám a je ze mě kebab. Všechno to bylo pokryté MOLLE jen vybízejícími k tomu navěšet se jako stromeček. Kdepak, dvě sumky na zásobníky pro útočnou pušku s klasickou municí. Puška šla přes řemen a na záda, jistota a klasika. Co bylo důležité byla brokovnice. Musel jsem otevřít bednu s municí. Jeden z bubnových zásobníků jsem rovnou nabil a dva další v rychlosti vyprázdnil. Mezi úhledně srovnané krabičky se rozkutálely patrony snad všude, i mimo bednu a po podlaze. Nečekal jsem, že se zrovna tahle munice chytne tak brzo. Zkušenosti a svalová paměť. Jen díky tomu netrvalo přebít zásobníky mučivě dlouho. Hned jak to vylezl jsem z kufru v němž jsem klečel. Ustrojený, vyzbrojený, s dvoumi bubnovými zásobníky visícími na opasku k dobru. "Tak..." Stihl jsem říct jen to a otočil jsem se na patě a vlezl zpátky dovnitř. Tři střepinové granáty. "Tak to by bylo." Otočil jsem se ještě jednou a vyndal z kapes džín mobil. Od opasku ještě vysílačku. "Říkaj tomu dračí dech a já se jen modlím aby dovychytali těch pár much ohledně tlaku, ale v podstatě je to brokový náboj, jen mezi olověnými broky jsou i magnéziové." Prohodil jsem k Wrightovi s brokovnicí v rukou. Zase pár kroků od dodávky, aby mi nekryla výhled po parkovišti. "Tak, kreju Vás." |
| |
| soukromá zpráva od Nora Redfield pro Stébla trávy se vlnila v neexistujícím vánku. Kolem mne se pohybovaly, kroužily, stíny mohutných postav z nichž ani jedna snad nepatřila na tento svět. To však platilo jen dle krátkozrakých soudů obyčejných lidí. Spáčů, kteří za celý svůj život neprocitli a neviděli svět takový, jaký skutečně byl. Fascinující a děsivý zároveň. I já teď soustředěně poodhrnovala oponu, která však na tomto místě byla již skoro celá stržená. Jako ve starém divadle, kde na nekonečné řady sedadel sedá prach a nad prázdným pódiem se houpe tmavě rudý cár, který kdysi mohl oddělovat svět her a fantazie od šedi běžné reality, ale dnes z něj zbyl jen stín v porovnání se slávou zašlých časů. Samé trosky... Přimhouřila jsem více oči, hledíc upřeně dál na kousek pozůstatku lidské bytosti. Bylo to vlastně to jediné, co mne v tuto chvíli zajímalo a nutilo držet se stále tenké nitě vědomí. Nemohla jsem ho v tom stavu nechat, na to jsem jej až moc dobře chápala. Bohužel. Má energie, stejně však jako těch několik dalších, se začala v rituálním kruhu mísit. Kroutit se a přelévat, skoro jako temný inkoust na těle vyvolané zrůdy. Nejdříve jsem to nevnímala. Veškerou svou energii jsem věnovala jediné snaze, když v tom se mi v mysli zčistajasna vykreslila scéna. Ne, nebyla to další vize, do které by bylo mé vědomí ve chvilce slabosti vtaženo. Bylo pouze vzpomínka. Má vzpomínka. __________ „Leo! Leo! Co jsi mi to přinesl?“ Doběhla jsem k bratrovi, za kterým se ještě dovíraly velké staré dveře našeho rodného sídla. Ovanul mne studený vítr a na tváři mi přistálo pár zatoulaných vloček. „No taaak. Co tam pro mě máš?“ Nenechala jsem svého bratra ani pořádně vydechnout a sklepat z kabátu a vlasů nánosy sněhu. „To ti dal William, že?“ Položila jsem s typickou dětskou naivitou otázku, hupajíc se na špičkách, zatímco jsem stále zvědavě nakukovala za bratra na odloženou velkou tašku. Nebylo to ale obyčejné dětské loudění. Já moc dobře věděla, že v té tašce je skutečně schované i něco pro mne a to, že jsem znala jméno bratrova známého ze školy, o kterém mi nikdy neříkal, už bylo jen takovou drobností. „Mám zase hádat, co to je?“ Zazubila jsem se a vzpomněla si na hru, kterou jsme čas od času hrávali. Byla to zábava, ale mámě a tátovi jsem to prý nesměla říkat. „Jé, knížka!“ Neřekla jsem se zklamáním jako většina mých vrstevníků být na mém místě, ale naopak s nefalšovaným nadšením. Měla jsem ráda knihy. Byly plné tajemství a překvapení. Ne, jako lidé. „Děkuju!“ Objala jsem bratra kolem pasu, výš jsem se svou výškou nedosáhla, a začala si hned zvědavě prohlížet přebal knihy, který kromě anglických nápisů zdobilo i několik pro mne tehdy neznámých znaků a jednoduchá kaligrafická kresba. Nevypadalo to jako typická kniha pro malé holčičky. Nebyla plná zářivých barev a ani z ní nekoukala spousta roztomilých růžových zvířátek. Takové knihy ale u nás nikdy nebyly. Částečně za to mohl právě bratr, který by něco takového v domě nesnesl a částečně jsem za to mohla také já, když jsem podobné knihy odmítala číst, protože v nich vlastně ani nebylo pořádně co číst. „Fuj, máš studený ruce.“ Odskočila jsem do bezpečné vzdálenosti, když mne zastudily na kůži. „Poprosím Caroline, aby ti udělala horkou čokoládu. Hodně horké čokolády.“ Pousmála jsem se, protože jsem si hodlala také ukořistit minimálně jeden hrnek plný až po okraj horké, voňavé a sladké čokolády. „Budou tady asi za hodinu... Chtějí s tebou mluvit.“ Dodala jsem pak zčistajasna poněkud vážněji na jeho nevyřčenou otázku. Na mysli jsem měla samozřejmě rodiče. V poslední době s Leem vedli až moc často vážné rozhovory, kterým jsem se vyhýbala širokým obloukem. Neměla jsem z nich dobrou náladu. „Jdu pro tu čokoládu.“ Usmála jsem se a popotáhla, ani mně se v těchto zimních měsících rýma nevyhnula, a s knihou přitisknutou majetnicky k hrudi, jsem se rozběhla dlouhými chodbami našeho sídla. ___________ Vnímala jsem, jak mi z nosu vytéká horký pramínek lepkavé krve a stejně tak cítila na jazyku její železitou chuť. Nebylo to však teď podstatné. Má mysl se teď celá upínala k jedinému. Proud energie putující až k předmětu v mé ruce nabíral na intenzitě. Kůže na dlani mě chvílemi brněla, chvílemi zase pálila a skoro jsem až měla pocit, jako kdybych jednotlivé stužky energie, ovíjející se kolem kousku kůže, viděla. Musím vydržet a... __________ Zpoza oken se sem tam ozvalo slabé zakřupání, jak se snášející sníh pod vlastní vahou propadal a sypal z už tak notně pokrytých parapetů. Snad třicetiletá vánice, která zuřila za okny, se však zde zdála jako klidná sněhová přeháňka. Tlusté kamenné zdi našeho domu byly spolehlivou bariérou, chránící už několik generací této rodiny. V salónku bylo příjemné teplo a oheň v obrovském krbu, spokojeně trávil velké kusy dřeva. Pokojem se nesla vůně pálené smůly a horké čokolády, kterou jsem měla postavenou pěkně při ruce na stolku vedle lenošky. Očima jsem hltala další a další stránky, zatímco jsem se pročítala začátkem knihy, kterou jsem dostala vlastně před ani ne půl hodinou. Hmm, copak bude tohle? Nalistovala jsem na povídku, na jejímž začátku byl další z tématicky vyvedených obrázků. Tentokrát na něm byl nějaký chlapec s píšťalou?.. Ne, flétnou. Usrkla jsem trochu čokolády a začetla se. Byl to poslední doušek, který jsem stihla ještě před tím, než obsah hrnečku nenávratně vystydl. V hlavě jsem měla totiž naprosto jiné věci. _____________ Už jsem to skoro měla. Ještě kousek! Ještě poslední z pout, která vázaly duši k tomu zbytku těla a bude vše... Ostří tnulo a poslední z linií byla přerušena. Zvládla jsem to. Je to... hotovo. Vydechla jsem dlouze a ucítila vlnu úlevy, která mi prošla jak tělem, tak myslí. Za všechno se ale platí a tak společně s úlevou se dostavilo ještě něco. Únava. Taková, která může člověka uvrhnout do tak hlubokého spánku, že se z něj někteří ani nemusí probudit. Cítila jsem, jak byla duše volná, zatímco jsem otočila těžce hlavu tváří k nebi. Bylo modré, bez jediného mráčku. Do zorného pole mi ale po chvíli vstoupilo něco cizího. Zrůdná věc, sešitá z mnoha lidských kůží. Ostří se zalesklo vysoko nade mnou. Dnes bylo vlastně tak krásně... ___________ Málem jsem leknutím nadskočila, když se otevřely dveře do salónku a v nich stál Leo. Nebyla jsem zvyklá, že mne něco jen tak překvapovalo, ale tahle kniha mě tak vtáhla do děje, že jsem naprosto zapomněla na okolní svět. Než se opět připomněl. „Leo?“ Spustila jsem knihu trochu níž a koukla přes její kraj na bratra, který měl v obličeji strhaný výraz. „Stalo se něco?“ Pohled na bratra mne donutil složit knihu do klína a posadit se. Nestávalo se často, že bych jej vídala v takovém stavu a ten mrak, co jsem kolem něj cítila... „Hmm... nechceš?“ Nabídla jsem mu nezištně hrnek čokolády, o které by teď už bylo dost odvážně tvrdit, že je horká. „Ještě jednou děkuji za tu knížku. Je fakt... boží. Tak to říká Jenny. Dokonce je tam tenhle příběh... Podívej. Má tam kouzelnou... Říká se tomu flétna, že ano?... No a s tou dokáže lidem zlepšovat náladu. Je jako já! Jen tedy bez té... flétny.“ Zněla jsem však stále nadšeně. Kdy se stávalo, aby se mi do rukou dostala knížka, tak krásně popisující jeden můj talent? Někdo hrál dobře na housle, jiný maloval krajinky no a já? Já teď pomáhala nenápadně... bratrovi. Zaměřila jsem se na jeho náladu, když si ke mně přisedl, aby se sám podíval cože to čtu, a pokusila jsem se ten temný mrak odvát pryč. Sice bez flétny, ale já na ni přeci stejně neuměla hrát. ________ Něco mne chytlo a ucítila jsem tah. Někdo mi pomáhal? Lesknoucí se ostří ale jen tak lehce nezmizelo, ale místo toho se vydalo po své dráze dolů. K místu, kde jsem před chvílí byla, ale teď mne tam nahradil... „Leo?!“ Křikla bych, ale bylo to spíše jen takové zasýpání. Měla jsem pocit, že jsem hlasivky nepoužívala snad staletí. Mohla jsem jen sledovat, jak jsem sice nezraněna, ale přesto je to skoro má krev, která tu stéká na dlouhá stébla trávy. Pokusím se k bratrovi natáhnout. Jde to lépe, jako kdybych každou vteřinou pookřávala a do končetin se mi vracel cit i síla. Konečně jsem se mohla trochu spolehlivěji pohnout. Podepřela jsem bratra, zatímco se nad námi mihly těžké kyje, které udeřily do té zrůdy... A zas a znovu, ozývaly se tupé nárazy kyjů na měkké tělo. „Musíme... pryč!“ Táhnu jakoby Lea dál od té scény, ale ve skutečnosti je to opět spíš on, kdo situaci zachraňuje. Nakonec je ta věc zničena, pozřena do posledního zbytku energie a já jen tiše sleduji rudé obry, kteří za to mohou. Jejich zpodobnění jsem už viděla mnohokrát, ale přesně si pamatuji to, kde to bylo poprvé... ________ „Vždyť to nemá šťastný konec?!“ Otáčela jsem zoufale poslední stránku, naivně hledajíc ještě nějaké pokračování. Nebyla jsem ještě zvyklá na podobné příběhy ze života. Však jsem tehdy ještě netušila, jak krutý může být. „A to ji skutečně nikdy nenajde? To bude vážně takhle cestovat až... no do smrti?“ Prosebně jsem hleděla na Lea a doufala, že můj velký bratr mi to vše jako vždy vysvětlí a ukáže se, že to přeci nakonec skončilo dobře. Jen jsem něco přehlídla a... „To není fér.“ Nevěděla jsem, jestli se zlobit na knihu, nebo na fakt, že něco mi na tom poselství příběhu přišlo až děsivě opravdové. Život není fér... Tuhle větu jsem už několikrát zaslechla, šeptanou myšlenkami ostatních, ale nedala jsem si ji nikdy do kontextu. Až doteď. „Ta knížka teda vůbec není boží.“ Odložila jsem ji nakvašeně na stolek vedle. Už jsem ji nechtěla nikdy číst. Takovou hloupost... Ale byl to právě tenhle příběh a to co z něj vyzařovalo, co mne za pár dnů přitáhlo zpět... A pak znovu.... A znovu.... ____________ „Jsi v pořádku? Musíme to převázat.“ Starostlivě jsem hleděla na Lea a kontrolovala, jak moc je rána hluboká a zda snad více nekrvácí. „Počkejte...“ Otočila jsem se za panem Ozawou, jenž se dal pomalu na odchod. Ne, tohle nebyla náhoda. Náhody neexistují. Tohle místo... Jako kdyby nad ním snad někdo uvázal gordický uzel nespočtu osudových linek. Vše bylo propojeno... Minulost. Přítomnost a možná i... „Nemůžete jen tak odejít. Vždyť je to tam venku. V hlubině.“ Udělala jsem krok k němu a cítila, jak mnou zmítají stále rozbouřené emoce vyvolané neblahými a silnými zážitky. „Probudilo se to!“ Jestli v mém hlase nikdy nebyla naléhavost, tak v něm byla teď, doplněná o zdravou kapku hysterie. Hledělo to na mě. Zkoumalo to mou mysl a teď to … čeká. „Já nevím, proč tu skutečně jste, ale... Určitě víte něco víc...“ Zaváhala jsem jen na okamžik. Naučila jsem se věřit svým instinktům a zde našeptávaly dostatečně jasně. „... Keiji...“ Ztlumila jsem hlas, jako kdybych pronášela nějaké tajemství, které neměl slyšet nikdo, kromě pár vyvolených. Ano, znělo to jako naprosto bláznivá teorie. Postava z mé oblíbené knihy tu teď stojí přede mnou? V havajské košili? A přesto... |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro „No, nevím až budete v branži delší dobu přestanete oceňovat nepřirozené úkazy i když vám na první pohled hrají do karet. Hned v druhém se totiž většinou zakousnou pěkně hluboko do vašeho pozadí.“ povzdechne si Wright když kouká ze spálené bestie na spícího recepčního. „Význam? Jak se to vezme. Mám rád kvalitní zbraně a na zemi původu až tak nehledím. Co se týče zdobení je to takový dárek od našeho zbrojmistra. On je víc náboženský založený. Připravoval i vaše zbraně. Je to profík ale občas se nechá unést. Popravdě ani nevím co ty znaky znamenají. Pochybuji že mají nějaký praktický význam. Jasně, občas upravujeme výstroj tak aby měla extra efekt na nějaké cíle pomocí náboženských symbolů ale většinou se jedná o munici. Je totiž nutný kontakt s cílem. Zahánění nepřítele pomocí máchání křížem téměř na sto procent nezabere. Vymýtaní funguje ale není tak úplně záležitostí pomůcek ale spíš správné kombinace faktorů spolu s praxí. Nebojte na takové obřady máme specialisty.“ rozpovídá se na tvůj dotaz. „A kurva.“ pronese Wright když už pomalu končíš s oblékáním. Sleduje zaujatě Jonesport který je od vás na dohled přes zátoku. Loďky které ještě před chvílí brázdili hladinu, lovili ryby, humry nebo se prostě jen věnovali rekreaci teď působí doopravdy zmateně. Ty které se vraceli do přístavu zakotvit nikdo nezastavil a prostou setrvačností narazili do mola nebo do dalších lodí. Některé se střetli ještě na vodě. Další skončili v kamenité pláži u města. Ty na tom vlastně byli nejlépe. Každopádně oceán si dnes vybere svou daň na lidských životech. „Takže to je pravděpodobně celé město. Ještě že tu nejsme tak dlouho. Jinak jsme mohli skončit stejně.“ zamručí Wright. Náhle se ozve náraz. Auto z hlavní výjezdové ulice z města plnou silou narazí do stromu u cesty. Jeho čumák skončí sešrotovaný téměř až k zadním dveřím. Wright se rychle otočí a namíří na vrak svou zbraň. „Může to být past kapitáne a navíc si musíme uvědomit že čím dřív zastavíme toho kdo to způsobuje tím dřív Šípkové Růženky procitnou. Těmhle už stejně nemůžeme pomoci. Sami je nezachráníme a lékařské služby budou asi tak nějak mimo provoz.“ odvětí pro případ že by jsi měl v plánu nějakou záchrannou akci. „Kryjte mě.“ Začne se soukat stejně jako ty před chvílí do zbroje. Připne si zesílené pláty na nohy i ruce. Po chvilce přemýšlení vytáhne i lehký flak jacket s připínacím límcem a obleče si ho. K noze připne ještě pouzdro s nožem Ka-Bar USMC a na vestu baterku. Kulomet pověsí přes rameno a CZ 98 B zandá do pouzdra na stehně. „Minimálně poslední kulka je lepší než se stát něčím podobným jako bylo ta louže.“ poznamená nepříliš optimisticky. Nakonec vyndá přilbu a nasadí si jí na hlavu. „Můžeme vyrazit do toho zpropadeného pokoje. Pak kontaktujeme zbytek týmu. Nějak se mi nelíbí že i přes to co se děje kolem jsou potichu.“ dodá s lehkou nervozitou v hlase a poklepe na vysílačku připnutou také na vestě. |
| |
| soukromá zpráva od Mia Cavaler pro Cesta na Sawyer Square 21 Vážně je to idylka. Klid, vůně moře. Ten klid je až moc velký. Jak říká babička ticho před bouří. Rozhlédnu se kolem sebe, vytřeštím oči, když uvidím auto, které míří přímo na mě. Jelikož jsem malinko vztahovačná, od té příhody s dlakem, tak jsem si myslela, že mě chtějí zajet. Do té doby, než jsem zpozorovala řidiče. Oni spí? Napadne mě, nějak tuším, že nebudou mrtví. Uskočím stranou, tak aby do mě auto nenarazilo. Neunikne mi, že se to děje všude. Možná právě proto nedorazili, pokud letěli letadlem mohli někde poblíž spadnout. Výpočet možného dopadu nechám na někom, kdo miluje matematiku. Ale proč to neovlivnilo i mě? Pokud to auto zpomalí, pokusím se do něj naskočit a zastavit jej. Pokud jede příliš rychle, tak počkám až narazí, pokud nezačne auto hořet, tak se pokusím cestující vzbudit, popřípadě je vytáhnu. |
| |
| soukromá zpráva od Leonard Redfield pro Tam venku, v naší realitě, se mohla zdát celá scéna jako rychlý sled událostí. Vtaženi dovnitř, do jejich doslovného víru, se čas změnil. Najednou mrknutí oka byla minuta i hodina. Možná i věčnost. Jako ve spánku, když propadneme snění. Četl jsem mnoho teorií o lucidním snění, cestování mimo náš svět a realitu ve spánku, sám okusil některé z těchto praktik, ať už jakkoliv pochybných, ale… tohle bylo jiné. Intenzivní. Skutečnost proplétající se se vzpomínkami. Zdvojené snění? Nešlo se tomu bránit a tak jsem se poddal. Vzpomínka měla se situací leccos společného a pomáhala poodhalit pravdu. Vždyť pro co jiného jsem posledních dvacet pět let žil? Pro zklamání. Jak by řekl otec. Jak pronesl i ten den, co jsem domů přinesl další knihu pohádek. Má milovaná sestřička o ni hned projevila zájem. Jako vždy věděla, že pro ni něco mám. Posledně to byl mýtus o Šibalbě. Literatura nevhodná pro děti, ovšem. Ale ona byla tak zvídavá a odnášela si z obrázků i textu tolik vědomostí. Otec to nerad viděl. Říkal, že ji kazím svými povídačkami. Kdyby jen povídačkami… Vzpomínka se ale ovšem točila okolo knihy a tím, co následovalo po jejím odevzdání sestře. Úsměv mi z tváře hodně rychle zmizel jen, co jsem znovu osaměl. Uzavřel jsem se do své pracovny a pomalu vyklízel zbytek věcí, převážně dalších knih a zápisníků, z mé brašny. Myšlenkami jsem byl mimo. V budoucnosti. A zároveň v přítomnosti. To když jsem si uvědomoval, jak se mi klepou ruce při pomyšlení na další rozhovor s otcem. Nebyl to ale strach, co jsem cítil. Ne, z otce jsem měl jen respekt. Beze strachu. Ale z řečí, kterými mě zahlcoval, se mi dělalo špatně. Hlodal hluboko. To mu šlo. Chtěl ve mně vzbudit pocit viny. Když jsem povolil, hroutil jsem se ve výčitkách, obklopen vším, co bych mohl proklínat jako původce své zpočátku tak neškodné mánie. Šílenství. I tak by se dalo popsat to, čeho jsem byl svědkem. Odporný zápach linoucí se z těla toho, který se skrývá za kusy těl jiných. Vzdálenost, do které jsem se dostal, mě donutila brzo litovat. A tak jsem pohled odvrátil, abych znovu zalitoval při pohledu na to, čím se zabývala sestra. Znaky. Neznámé, tajemné znaky malované snad inkoustem? Jen těžko v nich šlo za ten zlomek vteřiny něco rozeznat. Další zlomek vteřiny jsem raději věnoval něčemu, co by se dalo považovat za hrdinský počin. Provedl jsem to zcela bezmyšlenkovitě, téměř automaticky, protože riskovat vlastní život, který byl podle mého otce tak bezcenný pro vlastní sestru, tu nadějnou duši, bylo pro mě přeci jen přirozené. Do společenské místnosti, kde naše rozhovory probíhaly, jsem tehdy také přišel hned, bez váhání, jako kdyby se jednalo téměř o rutinu. Věděl jsem, proč se mnou chtějí mluvit, tušil jsem, jaké názory zazní, a byl jsem připravený je ustát bez projevu jakýchkoliv emocí. I když se na ně pokusí zahrát a spojit je s reálnými obavami. “Co kdyby se nám něco stalo? Co pak? Kdo se o firmu postará? Ty?!“ “Otče, prosím,…“ “Prosit budeš ty! Boha, aby se nad tebou slitoval!“ “Vyslechni mě!“ “Ty poslouchej mě, Leonarde! Nevím, kde udělala tvoje matka chybu, ale mě jsou ty tvoje historie a archeologie a…a výzkumy naprosto ukradený! Slyšíš mě? Ukradený! Co nám přinesou? Nic! Je to jenom přehrabování v nicotě, bezvýznamný nicotě minulosti, která stejně nikoho nezajímá! Nám jde o to, co máme teď a co budeme mít zítra! Budoucnost, Leonarde! Ta je důležitá! Ta tě uživí!“ Jeho hlas byl jako hřmění v bouři. Otřásal vším okolo sebe. I mnou samotným. Přesto jsem neměl strach. Stál jsem na místě pevně, jako útes. Byl jsem neoblomný a neustupoval. Vše, co jsem dělal, mělo být dobré. A přínosné. Ale otec neposlouchal. Nechtěl poslouchat. “A opovaž se do toho zatahovat svojí sestru, rozumíš mi? Chci mít v rodině alespoň jednu jistotu,…“ Slova jako ostří čepelí bodala a bodala. Pod jejich hořkou bolestí se moje sebevědomí hroutilo do hlubin vlastní duše a na dveře klepaly výčitky. Ještě jsem je dokázal potlačit. Byla by slabost je dát najevo. Teď a tady před otcem, který jak rozzuřený drak plival oheň na všechny strany a pokaždé, když zasáhl, rány pálily a čpěly bez cizí lítosti. Matka jen přihlížela. Nikdy nevstupovala otci do jeho projevů, ať už jakkoliv emocionálních. Přesto jsem z ní cítil neklid a její tvář to jen podtrhovala. Umlčená, zdrženlivá a v obavách. Avšak ani ona nebyla bez viny. Domlouvala mi stejně tak. Jen byla naprostým opakem. Ve svém věku jsem jí tehdy stejně pak podrážděně odsekával. Byly to těžké časy… Když mi jedna z čepelí projela ramenem, bylo to stejně bolestivé, jen fyzicky. Neubránil jsem se křiku, spíše z překvapení, ač samozřejmě se nějaké to zranění očekávat dalo. Proboha, vždyť jsem se vrhnul mezi zápasící monstra pro sestru. Dalším šíleným nápadem bylo ji odtáhnout, ale v tom už mi sama pomáhala. Je při vědomí, je při vědomí, je v pořádku a při vědomí, jelo mi hlavou, abych se uklidnil. Společně jsme se dostali někam na okraj, jak jsem chtěl, abychom mohli sledovat finále celého boje démonů s podivným monstrem. Démonů… Vrátil jsem se zpátky ke vzpomínce. Jedné z těch, co se mi vybavily, když se Oni zjevili a začali se svými kyji ohánět. Z dálky na ně byl jiný pohled. Ucelenější. Méně děsivý. Fascinující. Dva démoni a… muž. Nemusel jsem se tolik namáhat, abych pootočil hlavu a viděl Osawu stát opodál. Chytil jsem se při tom za rameno. Z rány vystřelila bolest. Začal jsem mít obavy, že pokud se brzy neošetřím, dostane se mi do rány infekce a… Jak se jmenoval? Keu.. Kei- Sestra to řekla nahlas. Tedy šeptem, ale určitě hlasitěji než jen v myšlenkách. Měla k příběhu hluboký vztah. Určitě hlubší, než já. Pro mě to byl jen další zdroj. Další mýtus. Takových podobných jsem měl doma plné knihovny. Na některé z nich moje paměť zanevřela a já je pustil z hlavy, pokud se znovu neobjevily ve spojitostech při mých výzkumech a bádání. Teď tu možná ten mýtus byl přítomný s námi, avšak chystal se nás s několika omluvami opustit. Mlčky jsem na něj hleděl, možná i prosebně. Nestihl jsem se ještě zcela vzpamatovat, abych byl schopný slova. Tenhle zážitek a sestry emoce byly moc silné. Nechtěl jsem ani pokazit ten moment, ve kterém se náš zachránce přeci jen mohl ukázat v tom pravém světle. Jak jsem si přál, aby tomu tak bylo... Podle všeho jsou věci v pohybu a času, jak ho známe, už nemusí být moc. |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro Pan Ozawa se otočí na patě když slyší své křestní jméno. Vypadá nejen unaveně ale zdá se že na jeho tváři lze zahlédnout lesklou stopu. Usměje se ale ve tváři rozhodně veselost nemá. „Vím co se děje slečno. Uvědomuji si že je to částečně i má vina. Měl bych po těch letech co pracuji jako lovec obezřetnější. Doopravdy jsem si ale nevšiml vašeho daru.“ udělá dva kroky směrem k vám ale pak se zarazí. „Jinak bych Ho nikdy nenechal ochutnat vaši podstatu.“ „Věřte nebo ne ale o prokletí něco vím. Mohou přijít v mnoha podobách. Čeká vás dlouhá cesta a bude trnitá, tomu věřte.“ z košile vytáhne stříbrné kapesní hodinky které i na dálku působí starobyle a podívá se na ně. „Potřebujeme to probrat v rychlosti. Vím o jeho procitání. Spustili jsme alarm. Váš předchozí tým nebyl pro zdejší síly nebezpečím. Teď se ale změnilo několik faktorů. Přímo tady na palouku. Přišli jsme k jednomu z kruhů který byl součástí rituálu ovlivňující lidi ve městě a začali ho narušovat. Ten tvor nás zdržel přesně na tak dlouho aby lidská loutka kterou tady mají stihla aktivovat svůj plán. Budou vás potřebovat ve městě. Já se začnu starat o tu věc ze dna. Je to sice jen služebník ale přesto dost nebezpečný.“ znovu sleduje ubíhající čas. „Zaujala jste ho. Staré bytosti touží po takových lidech kteří mají potenciál na to provést je rituály procitnutí. Nahlodávají je a snaží se přetáhnout na svou stranu skrz to po čem touží. Já sám jsem to zažil.“ obličej mu zahalí stín starých ran. „Cítil jsem vaše vzpomínky. Málokdy jsou věci tak hezké jak se vypráví v knihách. Věřím že to už oba jste to již poznali.“ odmlčí se jako by mu další slova nešla přes rty. „Nebyl jsem vždy dobrým mužem ale nebyl jsem ani nejhorším. Život oslavovaného muže se často pojí s bohémstvím a málokdo si pamatuje na večery u saké. Vesnické dívky, vnadné a povolné které ocení ve svém loži muže známého po celém kraji.“ Upře svůj pohled na Lea „Je dobře že vás sestra má. Lidé velkých schopností potřebují dohled. Pomocnou ruku když přijde temnota. Být na světle je těžké. Vyžaduje to těžkou práci, sebereflexi, odolnost vůči zlu které je ve světě všude a nejen v podobě příšer. Druhá strana je lákavá někdy až moc.“ v jeho výrazu se odráží dlouhé věky v bitevní vřavě, nejen přímý boj ale také soupeření o vlastní duši. „Když člověk pozná lásku ať už jakoukoliv učiní ho to zranitelným. Když je jeho láska poskytnuta jako hračka někam do hlubin pro bytosti které jste už poznala... Buď se stane jejich loutkou a otrokem za vidinu znovu shledáním nebo se vydá do války. Proto vaše ochrana nemusí a nebude vždy stačit.“ „Četl jsem ten příběh... Kéž by byla darována nějaké jiné Japonské rodině. Její otec ji ale zasnoubil mnohem temnějším svazkem.“ ironicky se zasměje. „Oni jsou známí jako démoni a požírači duší. Pokud se ale s někým sváží právě jejich duše se začnou měnit k podobě jejich Kontrolera. Pokud je dost silný. Člověk musí sáhnout po zbrani hodné svého nepřítele...“ odmlčí se a zdá se že o něčem přemýšlí. Nakonec sundá ze zad batoh a položí ho na zem, rozepne zip a po chvilce hledání vyndá předmět zabalený v blankytném hedvábí. „Pojďte blíž Noro.“ pokývne a rozbalí látku. „Jsem již starý muž. Možná až moc. Moje vlastní křížová výprava mě unavuje. Představte si jak dlouho to je. Žádné romantické fotky které bych mohl vidět. Musím se přiznat že už si jen těžko vzpomínám jak vypadala.“ teď už je jasně vidět že má oči zalité slzami. Rychle vyndá hedvábný kapesník a setře si je. „To už se dlouho nestalo.“ pousměje se. „Musíte být sama dost silná a zvládnout se ochránit. Dnes se lidé umí navzájem zabíjet na tisíce způsobů. Stejně tak zvířata nejlépe zabíjejí jiná zvířata. Myslíte si že u monster je to jiné? Nikoliv.“ rozbalí látku a vidíte že jsou v ní pečlivě uložené dva kousky bambusového dřeva. Vyzařuje z něj stáří, přesto jsou jako nové. Dříve patřili k sobě. Podle děrování je jasné že tvořili jedinou flétnu. „Berte to jako mé pokání že jsem k vám přivedl pozornost Starých. Berte to jako pošetilost starého muže jehož cesta se už moc protahuje. Berte to jako fakt že mi připomínáte jistou ženu z minulosti.“ usměje se na Noru vřelým úsměvem. Sevře polovinu zlomené flétny opatrně mezi prsty a natáhne k tobě ruku. „Já Keiji Ozawa, Kontroler rodu Ozawů předávám Noře Redfieldové z rodu Redfieldů kontrakt s Isamu Hikori. Válečníkem vázaným samurajským kodexem Bushidō ke svému pánu.“ polovina flétny je jasně cítit energií která je v ní nahromaděná. „Oni, požírají duše svých nepřátel. Při spojení s kontrolerem zaručuje jejich potrava dlouholetost i jemu. Pokud chce nepřítel Oni zabít běžným způsobem musí zabít každý život který pohltil. Jeho kontroler ho kdykoliv může přivolat z nehmotné sféry aby plnil jeho vůli. Přijměte prosím tento kontrakt se ctí a nepošpiňte jím ani čest Isamu Hikoriho.“ dokončí Keiji slova vazby a za ním se zjeví ze stínů jeden z Oni. Mohutná rudá postava shlíží na anglickou ženu s neskrývaným zájmem. Jeho kyj se opírá o travnatou zem a hlava se skloní lehce ke straně. Nakonec se mu na jeho tváři, pokud by se člověk odhodlal soudit mimiku démona, rozlije povzbudivý úsměv. |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro Uskočíš před jedoucím vozem. Jeho řidič naštěstí usnul a během toho sundal nohu z plynu. Auto tě mine ještě v téměř plné rychlosti. Tudíž nestíháš naskočit. Prorazí plot domu který jsi před chviličkou míjela. Ten vůz zpomalil a nakonec jen lehce ťukl do fasády domu. Nikdo na nehodu nereaguje. Přes ulici k tobě se nachází obchod s rybářskými potřebami. Bílý dům s výlohou před kterým parkuje červený pick-up. Slyšíš od něj zvuk rozbíjeného skla ještě než se stihneš rozeběhnout k záchranné akci. Když vidíš co se děje srdce ti vynechá úder nebo dva. Z obchodu se potácivým pohybem vynoří tvor. Možná by jindy působil komicky. Nesměl by ale být sešitý z kusů kůže. Máš dokonce pocit že vidíš jednotlivé stehy kterými protéká černo hnědá vazká tekutina. Tvor nemá obličej jako takový. Místo něj jsou jen další kusy kůží. Přesto je zřejmé že vnímá nějakým způsobem svět kolem. Když přejde prvotní šok všimneš si že je celý pokrytý detailní sítí tetování které jako by se před tvým zrakem trochu vlnily a snažili uniknout svému rozpoznání. Jeho dlouhé ruce jsou zakončené sadou čepelí které někdo hrubě napojil přímo do těla. Druhá z paží ti odhalí že z obchodu táhne za nohu bezvládného muže. Podle jeho výrazu to vypadá že spí podobně jako lidé v autě. Poslední pochyby o tom že by se jednalo o přirozený spánek se rozplynou. Určitě by nespal kdyby ho někdo táhl po zemi pokryté střepy a už vůbec ne když při tom má pětici čepelí zaražených hluboko do masa. Máš pocit že vidíš rozšklebené rány přímo před očima... |
| |
| soukromá zpráva od Nora Redfield pro Keiji... Přišlo mi jako kdyby to slovo zůstalo viset ve vzduchu a stejně jako my čekalo, jestli jej jeho domnělý majitel přijme. Je to on? Ne, je to hloupost, jak by zrovna postava z knih mohla procházet lesem v Nové Anglii? A po tolika staletích? Rozum radil jednu věc, ale intuice jinou. Nikdy jsem nebyla ten rozumový typ a tak jsem často říkala věci, které zněly zvláštně, šíleně, ale ještě šílenější bylo, že většinou byly pravdivé. Až mne to samotnou někdy děsilo. Otočil se! Ucítila jsem lehký záchvěv vítězství v mém jinak dosti zkroušeném a zmučeném stavu a přesto... Přesto mne tak drobná věc dokázala potěšit. Byl to skutečně on? Zeptal se opět ještě jednou otravný rozum, který už byl ale po této otázce nemilosrdně umlčen. Nemusela jsem se už na nic sama sebe ani pana Ozawy ptát. Byl to on. „Promiňte já...“ Zvedla jsem v omluvném gestu ruku, když jsem viděla lesklou stopu na jeho tváři. Nechtěla jsem... Nechtěla jsem, co? Připomenout mu něco? Bylo zvláštní uvědomovat si fakt, že jsme tu stáli v přítomnosti legendární a bájné postavy. Možná zde za oceánem sice neznámé, ale doma v Japonsku a také v jednom starém sídle v Anglii doslova uctívané a přesto to nebyl nezdolný hrdina, jak byl popisován v knize, ale prostá lidská bytost se svými slabostmi i přednostmi. „...nemohl jste to vědět.“ Sklonila jsem hlavu a trochu se při té vzpomínce otřásla. Byl to velmi nepatrný projev emocí, které mnou kvůli tomu proudily, i tak mi docházelo, jak slabá opět musím bratrových očích vypadat. Kdyby ale věděl, co vše za tím... Ne, tohle bych nikomu nepřála. „Víte? Vždy jsem tušila...!“ Vyhrkla jsem, když se zmínil o prokletí. Ano, už jako malá jsem si myslela, že měl dar jako já. Možná ne tak stejný, jako na světě nikdy nebyli dva stejní lidé, ale přesto podobný. „Ale to teď není důležité.“ Proč by ho měly zajímat bláhové představy jedné malé holčičky. Raději jsem už nechala pana Ozawu vysvětlovat. Ano, upozornili jsme na sebe a to jistě uvede některé věci do pohybu. Budou se snažit to stihnout. Co přesně mi ale zůstávalo utajeno. Představa vyvolání toho zde dna. Té šílené bytosti, jejíž oko hledá mne... Ne, nic takového se nestane! „Chápu, co mi chcete říct. Samozřejmě, nemůžu plně pochopit celou šíři toho, čeho jsou schopny, ale dobře. Budu si dávat pozor.“ Řekla jsem skromně. „I vy jste je viděl?“ Šeptla jsem, ale nečekala jsem na odpověď. Samozřejmě, pokud tam bylo vytvořené energetické pole, jenž do sebe nasáklo zrovna tyto naše vzpomínky, určitě díky Ozawově přítomnosti a možná mému podvědomému tušení, o koho jde, tak to někdo s jeho schopnostmi musel také vidět. Začervenala bych se, kdybych nebyla zrovna ve stavu, v jakém jsem byla, takže mi ve tváři zůstala jen má nezdravá bledost. Byla jsem zvyklá vídat kousky vzpomínek, myšlenky jiných a tak dále, ale nikdy jsem nepoznala někoho, kdo by viděl ty mé. Přišlo mi to jako... Jako narušení soukromí a nebylo to až tak příjemné. Spíše jsem se zastyděla, že viděl zrovna takové hloupé a naivní kousky mého dětství. „Bohužel, máte pravdu.“ Přitakala jsem a odolávala, abych se zeptala, jak to tedy bylo ve skutečnosti? Jak to vše skončilo? Ale něco mi říkalo, že to nechci vědět. Nechci znát ten konec, který je ještě smutnější než ten z té knihy. Vždyť to nemá šťastný konec?!... Ne, to nemá a realita je ještě mnohem horší. Naštěstí teď už jsem byla dospělá žena a mohla nahlížet na celou věc v širším kontextu. Bohužel to však nebylo o nic méně smutné. Realita... Život... Jen naděje, že zažijeme něco krásného, nás nutí dál jít. I pan Ozawa jistě nemohl ztratit naději, pokud tu byl. Ale k čemu jej táhla... Za čím dál šel? To nebyly otázky pro mne. Když zmínil pan Ozawa Lea i já jsem svůj pohled stočila k bratrovi. Mluvil mi z duše. Musela to být snad boží prozřetelnost, že jsem měla po svém boku člověka, o kterého jsem se mohla vždy opřít, i když teď pro jednou byly naše role vyměněny, přesto jsem to byla opět já, kdo mu musel poděkovat za záchranu života. „Cože?“ Skoro až neslušně jsem špitla, když pan Ozawa zmínil jednu část, která v knize nebyla. Tu ženu poslali za jednou z těch věcí?! Chápala jsem, proč je na své křížové výpravě pro nic, ale také mi začínalo docházet, co tou lákavostí myslel. Určitě ji totiž mohl mít zpět... Ale za jakou cenu? „To je mi líto.“ Řekla jsem naprosto nic neříkající frázi, kterou se v dnešním světě tak plýtvalo, protože se k ní málokdy vázaly jakékoliv upřímnější emoce. V mém případě tomu však tak nebylo, přeci jen jsem měla najednou pocit, že jsem pana Ozawu musela aspoň trochu znát. Sice jsem o něm četla jako dítě, ale tehdy... Ten krátký jednoduchý příběh byl jako stvořený pro malé děvčátko s nepojmenovaným talentem, jakým jsem byla já. Oni? Ano, jeho démoni. Poslouchala jsem dál jeho výklad, i když jsem přesně netušila kam tím míří. Sváží? Duše se ovlivní? Samotná představa mi z mého poněkud podrobnějšího pohledu přišla skoro až nemyslitelná. Takže proto vytvořil pakt s těmi démony... Aby ji získal zpět?! Začínala jsem si slova a významy skládat do sebe jako dílky jedné velké skládačky. Sice jsem netušila, jestli obraz, který vytvářím, je ten správný, ale kdy to kdo stoprocentně věděl. Na jeho vyzvání jsem se tázavě podívala na bratra, vyčkala jeho přikývnutí a až poté přistoupila k panu Ozawovi. Stále bylo tak zvláštní stát u něj, až jsem si začínala říkat, jestli tohle zase není jen nějaká podivná hra mé představivosti. „Nemusíte si pamatovat obraz. Stačí pocity... dá se po nich jít a dohledat to, k čemu vedou. Mohla bych vám... Ale ne, tohle jistě znáte lépe než já.“ Opravila jsem se. Lidská mysl byla skoro až bezednou pokladnicí, ovšem měla hned několik falešných den, přes která musel umět člověk projít. Přesto mi ale bylo jasné, že to jistě nebylo to, co mi chtěl pan Ozawa říct. Když začne rozbalovat kousek látky, ani nedutám. Jen bez hnutí sleduji, jak se mu pomalu pod prsty odhaluje... Flétna! Já to věděla. Hledím na něj, jako kdyby tu přede mnou vytáhl z kamene bájný Excalibur. Už jen proto, že jeho příběh jsem četla nespočetněkrát více, než ten o Artuši. Jsem tak fascinovaná, že mi až po chvíli dojde, co se vlastně děje. On tu flétnu nabízí mně? Mně?! Na chvíli snad zapomenu i dýchat a jen to vše sleduji. To, jak obřadně přednáší ta slova. Ten zlomený kousek, kdysi celé bambusové flétny a pak i.... Rudého obra, který se s posledními slovy zhmotní za panem Ozawou a nesleduje nikoho jiného, než mne. Co se to právě stalo?! Běží mi hlavou poplašná myšlenka rozumu, který chce opět vše prvně nejdříve logicky osvětlit a zanalyzovat. Má ruka se však už bez jeho pokynu pomalu zvedá. Sleduji tu bytost, jenž se snad možná i usmívá a ač to zní sebezvláštněji, věřím tomu. Vzduch je najednou těžký a ten nádech, který do plic nabírám, abych pak mohla vyslovit několik dalších slov, trvá snad celou věčnost. „Já, Nora Redfieldová z rodu Redfieldů, přebírám kontrakt s Isamu Hikorim od Keiji Ozawy z rodu Ozawa. Ať následnými činy v rámci toho kontraktu není nikdy pošpiněna čest rodů Redfieldů, Ozawa ani Hikori.“ Pronesu pomalu, zatímco mi rozum v hlavě křičí, abych na ten zatracený kousek dřeva ani na chvíli nesahala! Co na to řekně Leo?! Copak jsem neslyšela, co teď právě řekl? Copak před sebou vidím někoho, komu to přineslo šťastný život? Vždyť to může být past... Prokletí, kterého se může zbavit jen tím, že jej dobrovolně na sebe převezme někdo jiný... Nebo... Prsty se dotkly kousku dřeva, kolem nějž rezonovala energie a pak i s jistotou obtočily ten tenký kousek dřeva. Uvidíme, kam nás to zavede.... |
| |
| soukromá zpráva od Dr. Hildegarda Fuchs pro S tím jak jsem byla zabraná do probírání se knihami, jsem si ani nevšimla bolestivého zasyknutí Reie nebo kolapsu knihovnice. Z koncentrace mne probral až úder na dveře. V úleku nadskočím a upustím knihu. Rychle se rozhlédnu okolo sebe a teprve teď vidím Reie s bolestivou grimasou a drápy ve dveřích. Přitisknu se zády k poličkám. Kdybych měla více času, možná bych i prošla skrze všechny ty knihy s jakou silou jsem se tlačila na stěnu. S očima doširoka otevřenýma jsem začala poplašeně nahmatávat pistoli v kapse. Zbraň jsem vyndala a pevně sevřela v obou rukou ve výšce pasu. |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro Jakmile se konečky tvých prstů dotknou dřeva pocítíš mravenčení po celém těle. Zbytky prastaré flétny jako by se rozzářili stovkami světel. Vyletí do letního dne Nové Anglie a tancují jako roz světlušek. Podvědomě víš že tu podívanou vidíš jen ty, Keiji a tvor nazývaný Isama Hikori. Zdá se ti jakoby v té záři byli vidět tváře. Je skutečně možné že jsou to duše uvězněné za ty roky v moci Oni? Jiná odpověď snad ani není možná. Vyletí vstříc bezmračné obloze a ve zběsilém okouzlujícím víření se rozplynou do míst kam lidské oko nemůže dohlédnout. Naleznou odpuštění v posmrtném životě. V místech která mohou být plná klidu i bolesti. To nikdo neví neb o těch co prohlédli za oponu smrti se vypráví že jejich rozum byl rozdrcen na drobné střípky. Živé bytosti zkrátka nemají právo vědět co je čeká. Věci mají mít svůj řád a posloupnost a některé zákony nelze porušovat ani ve světě mystiky. Ne nadarmo se přeci říká okultní vědy. Když se poslední záblesk vypaří připomínajíc kouzelnou aurora borealis projde změnou i Kontraktor. Keiji náhle není mladíkem ale jeho tvář se jako kouzlem promění. Náhle jako by muži bylo hluboko přes šedesát let. Jeho tmavé vlasy naberou odstínu šedi a hladká tvář se krabatí jako papír. Ztěžka povzdychne a ustoupí o krok zpět svírajíc druhý kus flétny jako by byl jeho vlastním životem. Dochází ti že toto přirovnání nebude daleko od pravdy. I Isama Hikori se změnil. Jeho úctyhodná výška a svalová hmota jsou pryč. Tvarem těla teď připomíná obyčejného člověka. Tvář se mu zkrabatí bolestí. Jeho kyj se zmenší spolu s ním. Je jasné že jsou se zbraní propojení mnohem větším poutem než normální válečník. Rudá ruka zakončená drápy se dotkne čela v takřka lidském gestu nevolnosti. Opře se o topor a těžce oddychuje. Nakonec vzhlédne a udělá několik kroků k tobě. Suknice teď sahá až na zem. „Dovolte má paní." řekne klidným a vyrovnaným hlasem jaký by jsi od něj rozhodně nečekala. Později ti dojde že nehýbal rty. Pozvedne volnou paži a jeho ruka se zlehka dotkne tvé tváře. Díváš se do jeho očí barvy noci s rudými zorničkami a náhle jste jinde... Vítr si pohrává s vysokou trávou pláně která tě lechtá na dlaních. Sahá vám až k pasu. Na obloze panuje noc a měsíc je v překrásném úplňku. Hvězdy září jako signální ohně. Bezmaračná noc která není ani horká ani chladná. Příjemný čerstvý vzduch plní plíce při každém nádechu. Místo které nejlépe popisuje jediné slovo. Klid. „Velice se omlouvám ze nedovolený dotyk má paní." řekne Isama Hikori a poklekne na koleno až ho tráva téměř pohltí. „Bylo to nutné pro dokončení kontraktu. Už se to nebude opakovat." hledí do země v tichém pokání. „Toto místo se nachází mimo čas a prostor. Je jen v mé hlavě. Pochází z časů mého vzniku. Zde spolu můžeme komunikovat. Samozřejmě je v mé moci vám ho přizpůsobit aby se stalo i vašim útočištěm. Tuto podobu jsem zvolil jen proto že jsem s vámi nikdy nebyl ve spojení." pokračuje a místo se s jeho slovy mění. Stojíš náhle ve svém dětském pokoji přesně takovým jak ho odráží vzpomínky na štěstí dětské naivity. Pak zase ve vaší knihovně. Cítíš ty staré svazky i vůni teplého kakaa. Nakonec ti jste i na příjezdové cestě vily Lovců kde vnímáš klid a ochranu znamení na zdech kolem objektu. Když Oni zdvihne svůj zrak opět stojíte na palouku. „Vzal jsem vás sem abych vysvětlil podmínky mé služby. Při změně kontraktu ztratím všechny duše které jsem získal kdykoliv před tím. Pokud by byla nabídka mého bývalého pána odmítnuta skončil bych mrtev. Proto věřte že vám dlužím své bytí. Teď jsme spojeni. Můj život je váš a váš mým. Dokud se nenakrmím budeme oba závislí na jediném bytí. Vaše stáří přijde rychleji neb není jiné duše kterou by má podstata spalovala." odmlčí se a opět skloní zrak aby vyjádřil tichou omluvu. „Můj pán věřil že i přes to budu hodnotným darem a nemohl vás dříve varovat tím by porušil úmluvu a ztratil by právo na existenci a stejně tak i já." vysvětlí. „Mou potravou jsou lidské duše čím mocnější tím lepší. Dejte mi rozkaz a vrhnu se pro vás kamkoliv. Dokud jsme ale závislí na jediné duši má zranění budou i vaše. Nechte mě se nakrmit a budeme silní. Kolem je tolik nepotřebných. Cítím je. Lidé kteří žijí své životy bez užitku. Nešťastní a ubozí. Poskytněte jim tu čest odejít rukou válečníka." uvědomuješ si že svá slova myslí vážně. Bez náznaku znepokojení. Oni je bere dle své logiky jako prostý fakt. Život vnímá jako soupis hodnot kteří pro většina lidí narušuje svou pohodlností a ignorancí. Nevidí v nich nic víc než dobytek. Možná ani to ne. Hnusí se mu na přirozené úrovni. Možná jinak vnímá jen tebe a tvého bratra. Válečníky. Muže a ženy kteří bojují za svou výjimečnost do posledního dechu. Takové kteří jsou čestní a nevzdávají se. Přesto jak vnímáš jeho myšlenky dochází ti že pokud by bylo na něm a jen na něm i takové by vyzval na rovnocenný souboj aby posílil své tělo jejich duší. Jsou přeci o tolik hodnotnější a lahodnější. Sám by takovou nabídku přijal bez výčitek by zemřel v souboji se silnějším sokem. Naopak byl by poctěn darem své síly pro toho kdo by ho zvládl pokořit. „Působíte zmateně má paní? Jaké jsou vaše rozkazy?" v jeho tváři se zračí jisté znepokojení a ty si poprvé uvědomíš že pouto které tě k němu váže není nezničitelné. Jistě pokud by bylo zrušeno jinak než předáním jinému Kontraktoru Isama Hikory zanikne. Co je ale život válečníka pokud má sloužit pánu bez cíle a síly. Čím je zbraň než ozdobou bez silné paže aby vedla její zhoubnou cestu? Nakloní hlavu na stranu a v očích mu plane vnitřní světlo. Temné a inteligentní. Tento tvor rozhodně není jen otrokem. Je svobodný ač závislý na životě někoho jiného. Není parazit. Nicméně je odhodlaný symbiózu ukončit jediným aktem vzdoru který pro něj samotného bude smrtelným. Co si Keiji o tomto danájském daru myslel? Jak vnímal tebe? On své dva služebníky vypustil pro svou pomstu aby se nasytili na rodu Fudžiwara. Co máš ale dělat ty? Nechat ho pozřít Jonesport? Své kolegy nebo nedejbože bratra? Víš že musíš rozhodovat rychle. Víš že bytost nesnese nerozhodného velitele který se ho zhostí se ctí. Právě teď a tady se rozhoduje zda jsi hodna. Zda si zasloužíš úctu prastarého démona který prošel bezpočtem bitev. Vítr zesílí a stébla trávy se ohýbají pod jeho dechem. Oni klečí a opět skloní hlavu. Svůj smrtonosný kyj položený vedle ruky. Černé drápy na rukou zatnuté do hlíny v napětí. Suknice rozložená kolem něj. Dlouhé vlasy zakrývají celá záda až za opasek jeho sporého odění. Poprvé si všímáš i jizev. Jsou jich snad tisíce. Zdobí jeho tělo jako odznaky z bitev. V tmavě rudé kůži nechávají světlejší stopy. Kolik zbraní již jeho tělem muselo projít? Kolik nehodných bylo vystaveno jeho vůli jako nehodných aby s ním nestály v duelu jediné duše? Boji o vše. Kolik jich pohltil. Viděla jsi jen vír který vyšel z flétny ale podle jeho slov to byli jen ty co nashromáždil za dobu služby pro Keijiho. Jak je vlastně starý a kam až sahá jeho paměť? Místo klidu? Doopravdy je měsíc nad tebou takový jaký si ho pamatuješ? Není něčím jiný? Detaily které na první pohled nejsou zřejmé. Jako by nebyl tak zjizvený jako ve vaší době. Je to možné? Je toto místo které si Oni pamatuje jako své rodiště? Země která byla mladá a divoká? Která rudého obra vyvrhla jako predátora? Najednou se nezdá že by tato pláň byla ztělesněním klidu a míru ale spíš nádechem před bouří válek, bojů a nekonečných cyklů úmrtí a zrození. Sama nejsi schopna říct kde se v tobě berou některé detaily. Jak víš co Oni přesně cítí a chce? Jak víš o duelu jediné duše? Jak moc jsou vaše mysli provázané. Když ty čteš v něm čte na oplátku i on v tobě. „Má paní?" ozve se zavrčení. |
| |
| soukromá zpráva od Nora Redfield pro Vlna energie proběhla nejdříve špičkami mých prstů, dlaní, paží a pak pokračovala dál do mého těla, zanechávajíc za sebou pocit, snad jako kdyby mnou prošel slabý ráz elektrického proudu. Jen to typické ucuknutí tentokrát nenásledovalo. Držela jsem flétnu dál a v doširoka rozevřených očích se mi odrážela drobné světélka, která se kolem flétny začala objevovat. Nebyla viditelná pro všechny. Ne, tohle malé světelné divadlo bylo jen pro těch pár vyvolených, kterých se týkalo. Jen my tři jsme mohli vidět, jak se z flétny zvedá spousta drobných světel, jako roj světlušek, nebo nad řeřavými uhlíky tančící jiskry. Byla by to krásná podívaná, kdyby se v jejich záři však nezačaly objevovat tváře. Nebyla to jen tak obyčejná energie.... Jsou to duše! Došel mi jeden prostý fakt, který mne donutil zpozornět. To, do čeho jsem teď vstupovala, bylo... Však je to také smlouva s démonem, co jsem mohla čekat? Se smíšenými pocity jsem sledovala ten tichý ohňostroj mizící kamsi... Kam jsem ani já nikdy nenahlédla. Některé věci neměly být, i když by nebylo upřímné tvrdit, že jsem to nezkoušela. Stejně jako obyčejné lidi i mne zajímal posmrtný život, zvláště, když jsem si na smrt mohla mnohokrát skoro až sáhnout. Ovšem nikdy jsem netušila co bylo po ní... Poslední světélko zhaslo a můj zrak se stočil zase zpět k muži, který mi dal dar, jehož plnou šíři jsem teprve začínala postupně odhalovat. Kolik temných koutů tam ještě najdu? Nedělala jsem si iluze, že by šlo vše jen tak. Nikdy není nic jen tak... A pohled na tvář pana Ozawy, kterou prokvetly pavučiny vrásek, mne potvrdil mé pochyby. Dal mi polovinu flétny. Polovinu svého zapůjčeného a nepřirozeně dlouhého života. Co jsem to jen provedla? Bylo to zvláštní, ale i když jsem věděla, že muž přede mnou prožil život, jenž se vyrovnal svou délkou nespočtu jiných, stále mi ho bylo líto. Z hrdiny knihy se stal vetchý stařík. Ano, je to koloběh života, ale ten se nikdy netočí tak rychle. Už jsem k němu chtěla natáhnout ruku, abych mu mohla poskytnout oporu, kdyby ji potřeboval, ale nechtěla jsem jej jakkoliv zahanbit. Naštěstí jsem jej podcenila a celou situaci zvládl ustát bez mé pomoci, i když jsem si ani nechtěla představovat, jak těžký šok to musí být najednou zestárnout o desítky let.... Budu to muset jednou také zažít? Ne, já mám pouze polovinu flétny. Ta a nebo nic. Pohled mi sklouzl krátce na flétnu, ale pak přelétl na Isamu Hikoriho. Už to nebyl ten obří démon, ale něco mezi jeho dřívější podobou a člověkem. Dokonce i zbraň se přizpůsobila jeho nynějším proporcím. A nebo nižší energii? Těžko říci. Když vyrazil ke mně, musela jsem potlačit prvotní instinkt, radící mi, abych ustoupila do bezpečné vzdálenosti. Stále to byl démon a i když spoutaný se mnou, bude asi ještě chvíli trvat, než se celé věci dostatečně přizpůsobím a zvyknu si na ni. Jen na okamžik zaváhám, než na jeho žádost beze slova přikývnu. Jeho hlas zní lidsky. Až zvláštně normálně a klidně, ovšem to je to poslední, na co bych si chtěla stěžovat. Spíše naopak. Stále musím trochu zaklonit hlavu, abych viděla do jeho tváře, když dojde ke mně a dotkne se mé tváře. Je to rychlé. Běžný pohyb, který už nevyvolá nějaké mé ucuknutí, či ustoupení, avšak stane se něco naprosto nečekaného.... Dlaní přejedu po vysokých stéblech trávy, která se rozvlní v odpovědi na můj dotyk. Vzduch v plicích je náhle o něco chladnější ale až podivně čerstvý, sytý a jestli bych někdy měla popsat vůni obyčejného vzduchu, musela bych ji přirovnat k tomuto. Tolik hvězd... Zvrátila jsem hlavu dozadu a nemohla se vynadívat na temnou oblohu, na které zářily miriády světélek. Je vidět i Mléčná dráha... A jak čistě. Bylo až neuvěřitelné, že jsem hleděla na skoro tu stejnou oblohu, jaká bývala i nad naším sídlem v Anglii a potažmo celým světem. Zhluboka jsem se nadechla a přivřela na moment oči. Ne jen vzduch a obloha tu byli jiní. Vše tu bylo jasnější, výraznější a … čisté? „Je to v pořádku.“ Vydechla jsem a pomalu shlédla na postavu, klečící přede mnou. Bylo to zvláštní. Celé to bylo zvláštní, ale tak už to bývá u nových věcí a tohle byla pro mne rozhodně nová zkušenost. „Aha, takže tohle je ještě... starý svět.“ Rozhlédla jsem se po okolí. Už jen tato informace mne tak fascinovala, že bych se jí a jejím zkoumáním mohla zabavit na celé týdny, ale to nebylo dnes na pořadu dne. „V pořádku, myslím, že...“ Ale zarazím se společně s tím, jak se svět kolem mne začne měnit. A není to jen umělé přesouvání kulis, jak by se mohlo zdát. Místa, která se střídají mají každé svou atmosféru, nejdrobnější detaily, které je tvoří nerozlišitelné od reality. Můj pokoj, kniha, kterou jsem rozečetla i pár položených hraček, jenž rozhodně nebyly vráceny na své místo. Dokonce i slabá vůně levandule z polštářku, jenž jsem dostala od babičky pro klidnější spánek, když jsem tehdy tak často trpěla nočními můrami. Změna. Knihovna, staré dřevo polic sem tam zapraskajíc do ticha pokoje. Jak jsem se těch zvuků tehdy bála. Hrnek s kakaem, který se stal mým neodmyslitelným společníkem na výpravách do světa fantazie a později i faktů. Změna. Pod podrážkami bot mi skřípe štěrk příjezdové cesty a ve vzduchu se snad ještě vznáší vůně benzínu od auta, které sem před chvílí přivezlo dva unavené Brity. Všechno přesně tak, jak jsem si to pamatovala a možná ještě detailnější. Bylo to spíše jako návrat do minulosti se vším všudy, i když pouze do těch opuštěných kulis. Pochybovala jsem, že bych se na těch místech mohla setkat i s jinými lidmi... Avšak, nezapomínej, čím se Oni krmí. „To bylo... velmi přesné.“ Neodpustím si přeci jen trochu překvapenou reakci. „Myslím, že tohle místo bude prozatím stačit. Ty ostatní už stejně znám.“ Dodám na vysvětlenou. Ty vzpomínky totiž s sebou přinášely dosti hořkosladkou příchuť a sedávat v knihovně, kde se často ze dveří vynořila matka nebo otec... Ne, tohle bude lepší. Rozhlédla jsem se kolem sebe na neznámou krajinu. A zajímavější. „Aha....“ Můj hlas zněl nezvykle prázdně a bezvýrazně, když Isama Hikori domluvil. Naše duše jsou provázané, ale jeho musí z něčeho žít a tak... buďto stráví tu mou nebo jiné. Nové informace i pár dalších věcí, které se mi v hlavě poskládaly do souvislostí, ve mně zanechaly dosti rozporuplné pocity. Takže jej budu muset krmit dušemi... Pokud nebudu chtít přijít o tu svou. Skutečně smlouva s ďáblem. Musela jsem se ušklíbnout nad celou situací a jistou naivitou, se kterou jsem k ní dříve přistupovala. Ovšem neudělat to, byl by tento Oni mrtev. Bylo by to něco špatného? Bojujeme proti démonům, ale není démon jako démon a... Začínala se mi celá situace zamotávat a střelka mého morální kompasu začala bláznit jako, kdybychom se dostali na magnetický pól. Co teď? Kolik těch duší bude potřebovat? A jak je mám asi vybrat? Když zachráním mnoho jiných, mám právo na jednu jako nutné zlo? „Chmmmm.“ Přejela jsem si dlaněmi zamyšleně po tvářích a promnula krk. „Je tu hodně věcí, které musím nejdříve zvážit.“ Vydechla jsem, aniž bych pořádně tušila u jaké začít. Ano, jasně, že působím zmateně. Chtěla bych vidět někoho, kdo by po této sprše informací nepůsobil! Ne, to chce klid. Klid.... „Dobře, rozumím. Jsme propojeni až do konce, ať už bude v blízké nebo naopak daleké budoucnosti.“ Prozatím to ale vypadá spíše na tu blízkou. Hlas jsem měla vzhledem k situaci až nezvykle klidný. Občas bylo dobré umět rozlišit kdy panikařit a kdy už panika, kopání a pláč skutečně nepomůžou. Proč mi jej dal? Proč zrovna mě, když nejsem žádný hrdinný válečník ani něco jemu podobného? Nebyl ale teď moc čas uvažovat o takových věcech, cítila jsem na sobě zrak Oniho a i jistou netrpělivost, se kterou si mě začínal prohlížet. Mohl mi číst myšlenky? Jestli ano, jistě teď všeho litoval. Ahh, jsem vůbec tohoto hodna? Nebyl by lepší bratr? Co jsem kdy já dokázala? „A pověz mi prosím něco blíže o sobě. Mohu tě přivolat pouhou myšlenkou? Je tvůj pobyt v našem světě nějak časově limitovaný? Spotřebovává to více energie... mé životní síly?“ Rozhodla jsem se zjistit, alespoň nějaké základní informace a nestát tu jako solný sloup. Na chvíli jsem zapřemýšlela o tom, jestli by nebylo také nejlepší posadit se do vysoké trávy, ale nakonec jsem tu myšlenku zavrhla. Jestli tu mám vystupovat jako pán, budu se tak muset vydržet chovat. Alespoň získat trochu toho respektu, i když je těžké určit, čeho si zrovna on váží. „Předpokládám, že ta polovina flétny je vazebný předmět, bez kterého bych tě jen tak přivolat nemohla, že?“ Na chvíli jsem se odmlčela, dávajíc mu tak prostor pro odpověď. V hlavě jsem si ale už skládala otázku, která byla v tuto chvíli asi nejdůležitější, ale nebyla jsem si jistá, zda jsem na ni chtěla znát odpověď. |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro „Budu s vámi pořád. Pokud nepřikážete jinak." začne odpovídat na tvé otázky když je vyslechne. „Obvykle se nepohybuji ve fyzické realitě. Oni umí prostupovat skrz závoj viditelnosti. Krýt se ve stínech. Je to užitečná schopnost. Určitě pro ní má paní najde využití. Pobyt ve fyzickém stavu je doopravdy náročnější na náš život. Oni stárnou asi stokrát rychleji než lidé. V nehmotném stavu pro mě ubíhá čas asi o polovinu pomaleji. Tím se dá náš život prodloužit. Ještě musíme připočíst vaše stárnutí. Pokud vám zbývá třeba padesát let života a já s vámi budu ve fyzickém světě máte před sebou půl roku. Pokud se budu zdržovat ve stínech rok.“ shrne fakta o času který vám zbývá. „Bohužel nemohu odhadnout kolik času v sobě máte. Toto dovednost nemám. Proto žádám o potravu.“ doplní. „Flétna je předmět který značí naše spojení. Přesto je hlubší. Slyším vás i bez ní. Bohužel nemůžu přispěchat rychleji než mi to má fyzická rychlost umožní. Přesuny skrz prostor a čas jsou pro mě nemožné. I toto je jen fiktivní realita. Přesto pokud bude flétna zničena bude přerušeno pouto a já zaniknu. Vám zbude tolik času kolik zůstává z vašeho původního. Toho na který teď oba žijeme.“ „Cítím z vás pochyby o motivech mého předchozího pána. Nemějte. Je to čestný muž který je naprosto oddaný svému úkolu. Tutéž oddanost viděl i ve vás. Myslím že hlavní důvod proč jsem byl darován je fakt že vytvářím jistý stín který působí právě na uctívače prastarých. Takové gesto aby odčinil že na vás upřel pozornost...“ zamumlá něco v podivné jazyce kterému nerozumíš ale jen ze samotného zvuku se ti zvedá žaludek. Oni se postaví a podívá se na tebe. Pohled z očí do očí rozhodně není přejemný. Není v něm ale zloba jen smíření. „Myslím že vás chápu. Nejste slabá jen... Smířlivá. To je také druh cti. Domluvme se. Ten tvor co jsem ho z bratrem popravil byl vcelku výživný. Cítím že tu nebyl sám. Nechtě mě pozřít jeho druhy...“ usměje se. „...bude to stačit abych přestal využívat vaší energii. Sice je to dočasné řešení protože jejich duše nejsou čisté. Přinejhorším to ale je jako by člověk snědl zkažené jídlo.“ Podívá se na měsíc který visí nad celou scenérií. „Máte pravdu když jste si všimla že je mladší. Tak si ho pamatuji když jsem přišel na tento svět. Jste vnímavá i odvážná. Nerad bych aby naše spolupráce skončila ve vzájemné neshodě. Nemám to tu nijak v lásce ale je to svět jako každý jiný. Neobviňuji vás že cítíte náklonnost k lidem své rasy. Pokud jsem ale něco za tu dobu co je znám něco zjistil.“ odfrkne si a upře pohled zpět na tebe. „Váš lid není o nic horší nebo lepší než démoni. Jsou tu tací kteří doopravdy následují kodex cti ale je jich málo. Možná dokonce méně než nás. Lidé nejsou svazování zákony které určují jejich existenci. Jsou jako nespoutaná bouře která devastuje a zabíjí. Tvoříte jen pro vlastní blaho nebo z výčitek že jste ohrozili jiný druh. Co je nejhorší není v tom nic než nuda. Nebojujete o přežití ani o potravu. Děláte to pro nic za nic." Zavrčí skrz tesáky. „Omlouvám se za svá slova.“ skloní uctivě hlavu. „Nechal jsem se unést. Nenáleží mi soudit. Zbraň nemluví pokud to není nezbytné pro její účel.“ Náhle jako by zavětřil. „Měli bychom se vrátit“ řekne z nenadání. „Něco se děje v městě. Něco velkého. Nejen v něm zdá se že i váš bratr se nějak nemůže vzpamatovat z paralyzujících toxinů na čepelích toho tvora.“ řekne mezi řečí jako samozřejmost informaci která tě zasáhne ranou kladiva. |
| |
| soukromá zpráva od Raien *Rei* Silver pro Ta bolest. Nedokážu myslet na nic jiného. Praštím se hlavou o jednu z poliček, ale to není to co mě tíží. A když se ještě ozve hluk na schodech dostanu vážně strach. Ne o sebe. O Hildu. Je z mého týmu. Jestli něco podělám a ona tu zůstane ležet na zemi a zvednou ji až do rakve, nikdy si to neodpustím. Před očima mi létají hvězdičky, ale přesto pustím své zraněné místo a tasím pistoli. Nože budou až poslední záchrana. Na vysílačku nemám ani pomyšlení, i když pořád odpočívá v mé kapse. Stále se opírající o zeď čekám co vyleze ven. Mám rozporuplné pocity. Zabít to než "to" vyleze ze dveří? Ale co když "to" je nevinné? Jasně, neměl bych to rozlišovat, ale nemůžu si pomoct. "Hildo, běž za tou knihovnicí." Křiknu na společnici. Ona vedla doteď. Tohle je má parketa. Při vší úctě Hildegarda je myslím spíš zvyklá na laboratoř, ne na takové akce. Vší silou drtím v ruce rukojeť pistole připraven vstřelit, jakmile se rozletí dveře. Tři... Dva... Jedna... |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro Dveře snesou několik dalších úderů než se drápy za dveřmi proseknou zámek... Až nesnesitelně pomalu se otevřou... Za nimi je tma sklepních schodů... Nejdříve není tvor vidět. Dokud neudělá první potácivý krok do místnosti... Rozhodně nemá nic společného s člověkem. Maximálně přibližný tvar. Jinak se zdá že ho někdo sešil z kusů kůže. Dokonce jsou vidět nepravidelné umělé stehy mezi jednotlivými částmi. Skrz ně vytéká černohnědá tekutina. Kůže je posetá tetováním které nepřipomíná nic co jste zatím viděli. Jako by se jednotlivé linky svíjeli před očima aby zabránili zahlédnutí celistvého vzoru. Nemá to obličej jen další pruhy kůže. Přesto je vidět že své okolí vnímá bez problémů. Dlouhé houpavé ruce má zakončené hrubě přidělanými čepelemi které zničily dveře. Knihovní prostory naplní zvuk výstřelů. Přes cukání v rameni nemá Rei nejpřesnější mušku. Přesto nemine. Tvor sebou zaškubu a o krok ustoupí. Je vidět že za to může čistě zpětný ráz z výstřelů. Jeho beztvará tvář se obrátí směrem ke střelci. Pozvedne čepele k úderu a vydá se Reiovým směrem. Z ran vytéká stejná břečka jako ze sešitých míst. |
| |
| soukromá zpráva od Nora Redfield pro Stála jsem tam, v tom novém... starém světě a sledovala démona přede mnou. Veškeré mé zkušenosti démony a silami temna nebyly příjemné, ale tohle bylo poprvé, co jsem za tou slupkou viděla i něco více, než jen hesla z grimoárů a starých spisků, které vesměs varovaly před jim podobnými. Život jako život, i když ne zrovna lidský. Prolétla mi hlavou myšlenka, zatímco jsem hleděla na postavu klečící ve vysoké trávě. „To... není moc.“ Povzdechla jsem si, když jsem se dozvěděla o vyměřeném času. „Ale také ani málo... Hmm, když vezmu v potaz způsob života, který vedu. Vlastně bych si ani více času možná neslibovala a také... Je zde větší šance, že narazíme na něco... vhodného.“ Ta slova mi nechtěla příliš jít přes jazyk, ale zatvrdila jsem se a pronesla je s chladným nezaujetím, tak silným, jakého jsem v tuto chvíli byla schopna. Musím se na to začít dívat jinak... Musím se snažit vidět větší obraz... Misky vah... A další podobné výmluvy, které mají ospravedlnit podobné úvahy. Teď tomu ještě uvěřit a bude o starost a spoustu výčitek méně. Budu se to muset naučit. Tak a nebo zemřít. „To nevím ani já. Doufejme tedy, že můj vyměřený čas na tomto světě není až nečekaně krátký.“ Pokud jsem měla zemřít do roka na zhoubný nádor na mozku, tak mi právě odtikávají poslední desítky minut. Možná to takto nefunguje... Možná ano. Kdo ví? „Aha, takže až takto silný vazebný předmět. Chápu... Budu ji pozorně hlídat.“ Slíbila jsem s jistou úctou v hlase, ale jeho další slova mne přinutila se na moment zarazit. Pochyby? Skutečně mi čte myšlenky? A jak přesně? Vnímá pouze pocity, nebo má před sebou vše naservírované jako na stříbrném podnose? Snad jen to první, ale pokud jsou naše duše propojeny, tak je to možná na niternější úrovni než jaká mne napadla jako první. „Bohužel, kdyby byl svět plný pouze čestných mužů, nevypadá dnes tak, jak vypadá. Může za to má, za ty roky silně opodstatněná opatrnost. Málokdy jsme měli štěstí, že bychom narazili na někoho tak zásadového jako byl váš minulý pán, pan Ozawa. Ale věřím vám.“ Musela jsem si sama docela překvapivě přiznat, že to skutečně byla pravda. Věřila jsem panu Ozawovi, že tento dar nebyl myšlen jako něco s účelem uškodit mi, alespoň tedy ne prvoplánově. S jeho zvládnutím jsem se ale musela bojovat sama. Snad jeho důvěra ve mne nebyla přehnaná. „Ah, prastaří...“ Otřásla jsem se, když vyslovil, nebo spíš vydal ten nepříjemný zvuk, po kterém se mi udělalo lehce nevolno. „To je dobře.“ Raději jsem se již nevracela k tomu, aby mi ten nesrozumitelný název vysvětlit. To nechám s velkou radost na jindy. Pokud nějaké jindy někdy vůbec bude... „Smířlivá.“ Úsměv, spíše úšklebek, který jsem mu věnovala, měl k veselému gestu daleko. Smířlivá... Jak kdy a jak ke komu... Vybavilo se mi několik vzpomínek na náš společný boj s bratrem. Bylo zvláštní, jak se najednou morální kompas vytrácel, když šlo člověku o život a omezoval se jen na jediný směr. Přežít. Teď bych měla jít také jen a pouze tímto směrem... Alespoň než seženu aspoň něco, aby se Oni nakrmil. „A ty je můžeš vycítit? Dovedeš nás k nim? Možná bychom nakonec mohli najít i toho... muže.“ Father Meat. Vzduch mi při nádechu tiše zasyčel mezi zuby. Zrovna jeho duši bych s velkou radostí viděla pozřenou. „Jestli ti ta energie nijak neublíží...“ Sleduji Oniho s dostatečnou pauzou na to, aby mi mohl na nenápadně položenou otázku odpovědět. Přeci jen jsem za něj cítila až iracionálně silnou zodpovědnost. Bylo to jako dostat legendárního pegase z řeckých bájí, i když ten se jistě nemusel živit lidskými dušemi. „Hmmh, to bych si nepřála ani já.“ Zaklonila jsem hlavu a stejně jako on se zahleděla na měsíc. Tak velký, známý a přitom jiný. „Ďábel se skrývá v detailech....“ Promluvila jsem po chvíli ticha, která následovala po jeho nečekaně plamenném proslovu. Tak přeci jen mají i nějaké lidské emoce. „...Ano, pokud jsi četl v mé paměti a potažmo i mysli, tak máš pravdu. Můj pohled na démony, i když je to dosti široký pojem, byl až nezdravě jednostranný. Ale... Zkušenosti utváří člověka i jeho názor na svět a tak se mi nemůžeš divit, že je můj pohled takový jaký je. Byl... Byla bych pokrytec, abych tvrdila, že tento zážitek jím nepohnul... Ale.. není démon jako démon. Stejně jako není duše jako duše. Možná... když už budeme muset nějaké pozřít, tak alespoň vybereme ty pravé. Soudce a kat v jedné osobě... Někdo se té úlohy zhostit musí.“ Pronesla jsem rozvážně, zatímco se však můj názor na celou věc stále ještě tvořil. Všechno bylo tak čerstvé a spousta nových koleček ještě nezapadla na své místo, ale už to alespoň v mé hlavě nepůsobilo jako rozhrkaný starý hodinový strojek, do kterého někdo vhodil hrst nových koleček a děj se vůle boží. „Ne, i tvůj názor mne zajímá... Jak jsi sám řekl, jsem smířlivá. Někdy možná až moc... A s tím dlouho nepřežijeme ani jeden.“ Musela jsem přiznat jasný fakt, který mi však zatím na klidu příliš nepřidal. „Děje se něco?“ Rozhlédla jsem se, když jsem viděla jak zbystřil. „Cože, město?.... Bratr?!“ Snad bylo omluvitelné, že emoce v mém hlase zazněly, až když byl zmíněn ten život, na kterém mi jako jediném tak záleželo. „Byly otrávené?!“ Napřímila jsem se, když mi došlo, jak snadno jsme přehlédli něco tak očividného. Chyba, kterou mohli udělat ti školáci od Wrighta, ale nám se něco takového mělo zdaleka vyhnout! „Dobře. Dostaň mne odtud!“ Upřený pohled, který jsem věnovala démonovi se poprvé za celou dobu ani trochu nezachvěl, neuhnul, či nestáhl. Mé priority teď byly jasné a pokud by mne tu chtěl držet i samotný satan, bůh mu pomáhej. |
| |
| soukromá zpráva od Cpt. Robert Madox pro Jakmile Wright tak zaklel, natáhl jsem se po přilbě a nasadil si ji až když jsem vylezl z kufru. Podíval jsem se na něho, co sleduje a otočil hlavu tím stejným směrem. Bylo to všude! Sledoval jsem ten zmatek na vodě a bezmocným pohledem očí doprovázel kdejakou loď k její zkáze. To člověku zatrne. "Neměli bychom zavolat posily? Než tu tím načichneme a taky to s námi sekne." Hrdlo jsem z toho polykání na sucho už měl rozbolavělé. "Viděl jsem to v jednom sci-fi. Tohle." Kývl jsem k Jonesportu. "Každej, kdo si napouštěl vanu, vařil jídlo, griloval, seděl za volantem. Chlápek pracující s cirkulárkou, zbíječkou, vrtačkou. Každej zapnutej plynovej sporák." Proud myšlenek mi vydržel až do chvíle, kdy jsem sebou znovu polekaně trhnul. Na nabourané auto jsem se podíval přes mířidla brokovnice. Ano, opravdu je z nějakého důvodu měla. Nebyla nastavitelná, zkrátka takové pevné jen aby se neřeklo. Né, že bych planul touhou rozeběhnout se k autu, vytrhnout dveře a vynést v náručí zázračně přeživší ženu v mrákotách. Jistě, vidím nabourané auto a už automaticky předpokládám že řídila žena. "Nedělejte si starosti, nebudu se vrhat do plamenů a zachraňovat sirotky dokud nedokončíme misi." To vyznělo mnohem bezcitněji než jsem doufal. Čekal jsem na místě dokud se Wright nevystrojil. Maximálně jsem popošel pár kroků, abych kontroloval i prostor který mi Wrightova dodávka stínila. Poslední kulka. S tím jak se ta příšera jen zacukala jsem neviděl pistoli jako nic jiného než mrtvou váhu s níž bych se zbůhdarma tahal. "Kdyby náhodou, zakousnu se do tohohle a vy se prosím kliďte." Poklepal jsem na granáty připnuté na vestě zbroje v kapsách. Zbytek jsem Wrightovi odkýval, abysme už konečně vyrazili zpět ke schodům a do pokoje zjistit jestli bylo v té koupelně něco opravdu tak zajímavého aby to stálo za tu námahu. |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro „Pokud by měl váš čas být vskutku krátký není nic lehčího než mě nasměrovat, má paní.“ V jeho očích planou světélka ironie. „Je důležitější vaše bytí nebo existence neznámého člověka?“ jeho úsměv se rozšíří s jistým sadistickým zaujetí. „Vlastně se těším až na tuhle odpověď získám odpověď. Co je zajímavější než studium lidské duše...“ nechá větu vyset ve vzduchu a tobě v tu chvilku přijde jako bys hovořila s gurmánem o přípravě jeho oblíbeného pokrmu. „Opět ta nejistota?“ pokrčí nos a opět máš pocit že větří. „Dokáži číst v lidech. Obrazy jejich emocí a tužeb. Nečtu však přesné myšlenky. Představte si že před vámi leží pečeně. Také cítíte zažité pachy které jsou schopné vám evokovat její chuť. Jsme spojeni poutem služebníka a pána. Nejsem oprávněn se ponořit do vašich myšlenek. Vy však máte právo mi ty své vkládat. Díky tomu kolik lidí jsem však už poz... potkal dokáži dobře odhadovat co se jim děje za očima... Vtipné nemyslíte, má paní? Oči jsou přeci okna do duše.“ jeho úsměv nemizí. Uvědomuješ si že se v tvé přítomnosti uvolňuje. Rozhodl se že jsi hodná být jeho kontrolerem. To sebou nese jeho větší otevřenost. Doopravdy máš co dělat s démonským filozofem? Dalo by se to označit jako riziko když si začneš s japonským démonem. „Čest má mnoho podob. Čestný může být i tvor který je naplněn zlem. Bytost která bodá do zad. Je to vlastně taková delikátní jemná vlastnost. Určuje se specifickým zápachem i chutí. Ozawa šel po mnoho cestách než se stal tím čím je dnes. Nenávist a láska. Dvě strany jedné mince. Obě vedou ke spáse i záhubě.“ prohlásí se zvláštním zaujetím. „Potkal jsem už mnoho tvorů ale vy lidé jste zajímavý v tom jak se formujete. Vytváříte si vlastní cestu. Tak široká škála emocí a změn je... prostě fascinující.“ rozvášní se a mimoděk udeří kyjem do země. Vstane a energie z něj plane, začne přecházet jako lev v kleci. Náhle se zastaví a skloní hlavu až mu vlasy přepadnou ze zad na prsa. „Omlouvám se má paní nechal jsem se unést.“ „Ten muž rozprostřel svou stopu po celém městě.“ silně zavře oči a soustředí se. „Nedokáži...“ náhle se zastaví. „Máte na sobě jeho stopu. Jeho duše se vás dotkla. To je zajímavé...“ Pohlédne ti přímo do očí a cítíš takový ten nepřímý pocit jako jsi pod rentgenem. Jeho zorničky se roztáhnou a koutky se zdvihají. Nakonec jeho obličej téměř připomíná legendární japonské masky divadla Noo. „Jak úžasné! To je tvor cti! Lahodná duše! Ta moc, ta oddanost a láska! Ten je hodný konfrontace! Má paní. Nechte mě ho lovit. Nechte mě se s ním utkat. Rozdrtit ho! Nenechte své kolegy aby se pletli mezi mě a Father Meata! Nasytí nás! Slibuji. Služebník proti služebníku. Svázaný proti svázanému. Vyrvu jeho duši z tlamy jeho pána! Rozdrtím jeho loutky! Roztrhám jeho tělo a pozřu ho!“ řve naplněn vzrušením. Oči mu zaplanou vnitřním světlem. Vypadá jako ztělesnění zuřivosti a touhy. „Omluvte mě.“ skloní opět hlavu stejně rychle jako se rozvášnil. „Bohužel nedokáži najít jeho přesnou lokaci. Je někde v Jonesportu. Přesto díky rituálu který provedl nevím kde přesně. Jeho stín se vznáší nad celým městem. Zajímalo by mě co rituál evokuje. Nedokáži přesně rozpoznat chuť jednotlivých vláken jeho sítě.“ „Jinak se nemusíte bát o mé zdraví. Pokud bych se měl vrhnout do něčeho co mě přímo zraní upozorním vás. Jsem nástroj a služebník. Berte mě tak.“ v jeho hlase není ani stopa ironie. Je zřejmé že se sám tak bere a to samé žádá po tobě. „Nečetl a nikdy nevěřte. démonům které nekontrolujete. Bytosti jejichž podstata není fyzická mají tendenci manipulovat a klamat. Mysl démona funguje jinak než lidská. Pro nás jste mladá a otravná rasa. Hračky které si nezaslouží nějakou větší míru svobody nebo úcty. Jak jsem říkal je mezi námi hodně druhů a frakcí. Některé lepší některé horší. Neznám však jedinou která by lidstvo brala jako sobě rovné.“ Pousměje se. „Vlastně jsem vcelku radikální se svým přístupem k lidem. To že dokáži ocenit některé jejich stránky i přes vaše pořekadlo "nehraj si s jídlem". Myslím že i proto se Ozawa rozhodl darovat vám mě a ne mého bratra. Ten je poněkud... přímější.“ „Jak si má paní přeje.“ odvětí na tvou reakci. Během mrknutí oka jste opět na lesní mýtině a Isamu Hikori stahuje ruku z tvého ramene. |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro Když Nora uzavře pak s panem Ozawou či spíše s jeho démonem kterého nazval jako Osamu Hikoriho a dotkne se flétny všichni tři pohlédnou k obloze možná na něco co zůstává ostatním skryto. Ozawa se změní k nepoznání. Jako vy snad o polovinu zestárl vypadá teď minimálně na šedesát let. Mladá tvář se svraští vráskami a vlasy pokvetou šedí. Udělá nejistý krok vzad ale pak udrží rovnováhu. Narovná se i když se v jeho obličeji zračí bolest tak typická pro staré lidi s problémy se zády. Je vidět že ho upřímně překvapila protože na ní není zvyklý. V tu samou dobu proběhne i změna ve vzhledu démona za jeho zády. Během mrknutí oka se zmenší do velikosti obyčejného člověka. Dokonce i jeho zbraň a oděv se změnily s ohledem na jeho současnou velikost. Jinak se zdá být tím samým rudým tvorem. Kly, rohy i zachmuřený výraz zůstávají. Majestátní hříva také. Přesto nějakým zázrakem působí lidštěji. Jako by se z něj vytratila část té zvířecí agresivní stránky. Tím vzniká otázka jak moc je s ní provázaný a co ten smrtonosný kus dřeva a kovu vlastně je. Historky o prokletých a posedlých zbraních jsou v literatuře více než dobře známé. Zbraně které by byli vázané na svého majitele i vzhledem už méně. Přeci jen je to přímé popření fyzikálních zákonů. Normální magie ovlivňující fyzický svět se jich obvykle drží. Vzhledem k tomu co se kolem dnes děje ale není snad nic překvapením. Oni či Osama Hikori udělá několik kroků k Noře. Dívá se jí přímo do očí a položí ruku zakončenou černými drápy na její rameno. Ona opětuje jeho pohled s nepřítomným výrazem. V tu chvíli si Leo uvědomí několik faktů. Z rány na rameni se šíří chlad. Rozlézá se do celého těla jako pátravé prsty smrti. Přesto však nepřináší bolest. Jen znehybnění. Vlastně je vcelku logické že někdo kdo využívá lidské kůže k pohnuté umělecké tvorbě svých služebníků nebude chtít své oběti mrtvé. Naopak bude je potřebovat co nejméně porušené ke svým rituálům a hrátkám. Čepele musely být otrávené. Ztuhlost rychle postupuje a Leovo tělo se hroutí k zemi díky tomu že není absolutně schopen ovládat své svalstvo. Absence citu je vlastně vítaná když povolí i svalstvo které drží pod kontrolou vylučování. Naštěstí tělo dopadne na bok a tím pádem nehrozí akutní zadušení jazykem. Ozawa se vydá vratkým krokem na který očividně není zvyklý vstříc tělu. V očích se mu zračí obavy. Leo vše vidí bez možnosti kontroly či zásahu. Oči zůstaly otevřené i když upřené pouze na jediné místo. Stejně tak sluch je neporušen. V tu samou chvíli Oni sundá ruku z ramene Nory a podívá se směrem k paralyzovanému. V očích mu planou ohýnky vzrušení a zároveň jisté pohrdání a pobavení. Rozhodně to není příjemný pohled pro někoho kdo nemůže hnout ani brvou. Navíc se připojují další pocity které si člověk během normálního života většinou ani neuvědomí. Chuť mrknout nebo se podrbat. Sérum na čepelích rozhodně nehledí na pohodlí otráveného. |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro „Jasně, hodně lidí co pro nás pracují prošli nějakou tou nedělní školou nebo přišli k víře v nějakém konfliktu. Pomáhá to hlavně se s celou situací vyrovnat. Pro nováčka je důležité mít se na co obrátit když vidí ty zvěrstva co jsou kolem něj. Víra je lepší než lahev. Už jsem viděl hodně chlapů co dojeli na chlast nebo i něco ostřejšího. V lepším případě je někdo načapal a vykopl z akce. Když se polepšili bylo vše ok. Pokud ne museli jít z kola ven. V horším případě si toho nikdo nevšiml a skončili jako žrádlo pro psy...“ odmlčí se když kontroluje ulici kolem. „Zbraním se taky většinou nežehná. Maximálně kontaktním nebo nějaká ta okultní úprava munice.“ „Nebojte, nehrozí že by se z vás stal jeden z našich specialistů na víru. Vás spíš doopravdy oceníme se zbraní v ruce to je vidět na první pohled.“ „Zdá se že nebude zbytí. Přesto chci nejdřív prohlédnout pokoj a ozvat se zbytku týmu abych mohl dát zásahovce kompletní pohled na situaci.“ odvětí. „Časem si zvyknete že hodně věcí z filmů nebo knih potkáte. Vlastně se tím dobře upouští pára. Kouknete na nějakou Hollywoodskou kravinu a zasmějete se blbosti lidí nebo samotnému ztvárnění. Někdy se tím baví i celé týmy. Jak jsem říkal před chvilkou. Každý si musí najít to své.“ „Ok, jeden nikdy neví. Neberte to jako bych byl nějaká necitelná svině ale prostě mise má přednost.“ řekne zastřeným hlasem a hledí na auto. „Berte to jako volbu menšího zla.“ „Líbí se mi váš přístup. Jasně že to není nejveselejší téma k hovoru ale alespoň k tomu přistupujete realisticky. Jestli jste si všimnul tak ten tvor rozhodně nebyl z ledajakých kůží. Doopravdy nechcete skončit jako oběť nějakého fanatika který si z vás chce udělat hračku nebo vás obětovat nějaké své ujeté modle.“ řekne když se začnete přesouvat k motelovému pokoji. „Neházejte každopádně příruční zbraně hned pod postel. Často jsou doopravdy užitečné. Tyhle mrchy jsou výjimka. Ne zas taková ale pořád nejdeme každý den proti tvorům s imunitou na kulky menší ráže.“ ušklíbne se. Dveře jsou dokořán jinak se místnost zdá beze změny. Přibily jen díry po kulkách které jste vpálili do bytosti která vás napadla. Wright chytne CZW 726 do jedné ruky a začne prohledávat trosky pokoje. „Kryjte dveře.“ „Chápu že si možná připadáte jako bych na vás nenechával žádnou práci ale dostali jsme se do stavu nouze kde je důležitá rychlost. Třeba jednou povedete vlastní tým a pochopíte.“ dodá když odhazuje kus vyrvaných dveří od skříně. Po několika minutách je pokoj podruhé vzhůru nohama. Wright hází napostel vše co se mu zdá užitečné. Je tam hlavně kupa zmuchlaných papírů. „Tak jo, telefony ani další technologická udělátka jsou pryč. Zbraně a zbroje taky. To znamená že buďto někdo zmizel i s nimi a nebo byli na akci. To zase neodpovídá tomu že stopa GPS končí tady. Kurva.“ zakleje a začne se prohrabovat směsicí papírů. „Klasická směs účtenek. Je takový zvyk je nevyhazovat. Pokud se něco podělá dá se podle nich mapovat aktivita týmu. Lepší než nějaké deníky nebo něco podobného. Když nepřítel zahlazuje stopy většinou se vykašle na takové věci.“ vysvětluje. „Zdá se že hlavní pohyb týmu byl kolem zdejší základní školy na Snare Creek 139. Ještě moment.“ prohlásí a vejde do koupelny. „Kurva.“ uslyšíš téměř v zápětí. „Pojďte se podívat kapitáne. Raději si připravte silný žaludek.“ Koupelna je vykachličkovaná i když se zdá že jí někdo nečistil už pěkně dlouho. Teď je navíc v jednom rohu černo hnědá skvrna. Tam pravděpodobně přebýval útočník protože zápachem i vzhledem připomíná tekutinu která tekla skrz švy jeho těla. V druhé polovině koupelny je vana. Stará železná na nožičkách. Téměř by se dalo říct že se ke zbytku koupelny nehodí. Visí nad ní pestrá sbírka vonných stromečků, maskotů a jiných dekorací do auta. Účel je jasný. Mají zabránit šíření zápachu. Ve vaně je totiž naskládáno pět těl. Bzučení much které kolem nich krouží je v malém prostoru jasně slyšitelné. Co je nejhorší. Jsou všechny stažené z kůže. Svalstvo působí nepatřičně. Už jsi viděl hodně zvěrstev a dokonce slyšel od jiných vojáků o stahování z kůže. Vidět to ale přímo před sebou je věc jiná. Někdo si dal doopravdy záležet. „Do prdele.“ řekne Wright. „Myslím že pohřešovaní už rozhodně nejsou pohřešovaní. Museli je tady nechat. Zajímalo by mě kde z nich odstranili kůži. Muselo to udělat pořádnou spoušť. Proč tu nechali těla tak na ráně. Do prdele.“ zopakuje. „Byli to dobří chlapi. Už se těším až tomu hajzlovi provrtám kulku hlavou.“ praští pěstí do zdi až jedna kachlička pod ranou jeho vyztužené rukavice praskne. „Musíme dát vědět zbytku týmu a na základnu ať začnou chystat komando. Měníme záchranou akci na regulérní lov. Klasický postup. Záloha se připraví kdyby šlo do tuhého. Představujeme hlavní tým. Proto máme tu čest si to s ním vyřídit.“ ušklíbne se sadisticky. „Tak jo Madoxi. Jde se na to!“ Vy kráčí ven jako ztělesnění hněvu. Kulomet pořád drží v jedné ruce, opře si ho o rameno a druhou hrabe po vysílačce... |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro Z kapsy se ti ozve zvuk sms zprávy. Když (až) se podíváš na displej vidíš neznámé číslo a text: Dobry den slecno Redfildova. Dostala jsem na vas kontakt od Wrighta. Tady jsou pozadovane informace: James Franklin Hardwood byl zaznamenan jako potencionalni hrozba typu A. To v prekladu znamena ze od jeho "smrti" o nem nemame zadne informaci ale jeho navrat je dost mozny a vlastne i ocekavany. Byl to sadista, nekrofil a vrah. Popravili ho u majaku na Mistake Islandu za jeho zlociny. Bohuzel vzhledem k dobe jeho zivota nemame zadny konkretni popis jeho vzhledu. Presto se Lovcum podarilo najit jeho utociste v jeskynich pod majakem. Vyzkumne oddeleni uznalo místo jako potencionalni nebezpeci. Diky tomu ze Hardwood mrtvoly ktere pro nej uz nepredstavali uzitek hazel do more mohla to brat nejaka tamnejsi entita jako obetiny. Proto byla pred padesati lety jeskyne pomoci vybusnin vyhozena do vzduchu pod zaminkou nestabilniho podkladu a rekonstrukce tamejsiho majaku. Tam tedy jeho utociste uz nepripada v uvahu. Doufam ze vam informace byli uzitecne. V pripade nejakych nejasnosti se klidne ozvete na toto cislo. Hodne zdaru. Gretchen vyzkumne oddeleni Lovcu. |
| |
| Vysílačka Ve vysílačkách se ozve Wrightův hlas: „Týme, volám na nouzové přímé frekvenci. Proto vím že jste na příjmu. Situace se přinejmenším posrala. Z města je bitevní zóna. Občané jsou pod vlivem nějakého uspávacího rituálu. Nepřítel má po městě rozeseté hlídače. Dávejte na ně pozor. Vypadají jako by je někdo sešil z kůží a asi to tak i bude. Lehký kalibr na ně nezabírá. Nejlepší je upálení, poškození do té míry aby se nemohli pohybovat nebo zabezpečení na místě ze kterého nevylezou. Musíme se seskupit, přezbrojit a vymyslet plán! Mise se mění ze záchranné na loveckou. S vaším novým kolegou jsme totiž hledané našli. Jsou mrtví, stažení z kůže a přesně to čeká i vás pokud nezachováte chladnou hlavu! Nacházíme se v motelu Sun Road. Čekám od vás okamžité hlášení o situaci a poloze. Dle toho sestavíme další plán akce. Pokud bude nejhůř povolám i kavalerii ale chci toho zmetka který za to může dostat sám! Prokažte že jste Lovecký tým a dokážete tak jednat a myslet a nebyla chyba vás vytáhnout z vašich všedních životů! Přichází zkouška která ukáže kdo je Lovec a kdo zvěř! Ty chlapy pomstíme a vykopeme zlo z tohohle koutu Států! Wright konec!“ |
| |
| soukromá zpráva od Dr. Hildegarda Fuchs pro Konsternovaně hledím na lidský patchwork s rukama pevně svírající pistoli. Než jsem se dostala k tomu cokoliv udělat, Rei zareagoval a vysypal do konstrukta několik ran, které ale očividně neměli valný efekt. Pět minut po dvanácté se z vysílačky ozval Wright. Během toho co se k nám věc přesouvala jsem vytáhla vysílačku z kapsy, přiblížila si ji k uchu a poslouchala Wrightovi rozkazy. Pomalu jsem couvala uličkou knihovny směrem dozadu od toho a Reie. "Raiene, snaž se udržet pozornost té fěci. Navrhuju, aby jsi tomu prostřelil kolena a nebo ustřelil ruce... nejlépe oboje. Hlavně se nenech zabít." S poslední větou jsem se na konci uličky otočila a rozeběhla se. Rychle jsem se přesunovala po knihovně obloukem směrem ke knihovnici. Snažila jsem se po cestě najít cokoliv ostrého. Nejlépe nějaký meč, či požární nebo vystavenou sekeru. Popřípadě i hasící přístroj. |
| |
| soukromá zpráva od Raien *Rei* Silver pro Když tu potvoru uvidím, málem se pozvracím. I když mi to připomnělo ty dečky co měla tak ráda Annie. Vždycky je šila když byla venku zima nebo tma. No, je trochu nevhodná situace na tohle myslet. ozve se celkem dlouhé hlášení z vysílačky. "Ano pane." Zamumlám po vojenském zvyku a dle rady Hildegardy se snažím zapomenout na příšernou bolest v rameni. Střílím na kolena. Pak se rychle přemístím za regál a pořád střílím. Doufám že ta potvora půjde na mně a ne na mou společnici. Mám totiž plán. Upálit? Nechci přece zničit celou knihovnu. To by mi nikdo moc nepoděkoval. Ale stejně bychom nějak museli zahladit stopy... No, uvidíme. |
| |
| soukromá zpráva od Mia Cavaler pro Sawayer Square 21 Stojím u auta a kontroluji tep řidiče. Sakra, co tohle mohlo způsobit a jak to, že to nepostihlo mě? Může to být v jídlu. Já jsem tady přece nic nejedla, nebo ve vodě? Sice jsem pila kávu, ale tam je voda převařená, takže není nositelem tolika informací. Sázela bych na tu vodu. Z myšlenek mě vytrhne hluk, instinktivně stočím pohled tím směrem. Srdce se mi zastaví, zorničky se mi rozšíří údivem, zatajím dech. No, do hajzlu! Schovám se za auto. Mísí se ve mně dva rozdílné pocity zvědavost a strach. Díky tomu mi to celkem rychle myslí. Opatrně toho tvora vyfotím bez blesku, nechci na sebe příliš upozorňovat a navíc k čemu jim bude pěkně nafocená stvůra, i z té fotky kterou se mi povedlo vyfotit, jde vidět vše co je potřeba. Teď bude potřeba ho identifikovat a upozornit ostatní a co nejrychleji se k nim dostat.
Dokud mě ten tvor nezpozoroval, vytáhnu řidiče z auta, se spolujezdcem se moc nezalamuji, spí, takže může klidně zůstat na místě. Auto má jen pár pomačkaných plechu, ale pojede. Chystám sms pro ostatní s fotkou toho tvora a upozorněním na to co se děje, když se ozve typický zvuk vysílačky. Mohl to slyšet? Snad, ne. Pozorně si poslechnu vysílání. Do sms rychle zapíšu svoji polohu a rozešlu členům týmu.
Ať už si mě ten tvor všiml či nikoliv, podívám se do kastlíku u spolujezdce, pak si všimnu kabelky. Bingo! Hodná holka. Zaculím se. Vytáhnu luk, zkontroluji situaci kolem sebe, pozorně naslouchám zvukům v okolí. Jeden šíp, omotám kouskem látky, nastříkám na tu látku lak na vlasy, chvilku počkám a zapálím jej. Zamířím, zhluboka se nadechnu a s výdechem vypálím hořlavý šíp proti tomu tvorovi. Nedívám se, zda zasáhne svůj cíl a už natahuji další, ale tentokrát jsem na šíp namazala výtažek z pelyňku. Pomodlím se k bohům o pomoc. Ve středověku se tahle bylinka používala proti čarodějnicím a démonům, pokud na tom byla alespoň trocha pravdy. No, nic tak si teď tu teorii ověříme v praxi. Vypustím další šíp. Sbalím svoje věci a nasednu do auta, vycouvám, tak abych nedej bože nezajela řidiče, kterého jsem z auta vytáhla.
Vyturuji motor a pozorně sleduji, co se stalo s tím tvorem. Z váčku vytáhnu bylinku s latinským názvem Archnagelica officinalis v překladu Andělika lékařská, prý dřív pomocí ní šamani vyháněli zlé duchy a démony. Kousek strčím do úst spolujezdci, uvidíme co to udělá. |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro Hildegarda běží směrem ke knihovnici která leží na zemi. Kolem ní se míhají vysoké police plné knih. Po ničem co by alespoň vzdáleně připomínalo chladnou zbraň není ani známky. Místo hasičských seker se přeci jen už dávno přešlo na hasící přístroje a nouzové úniky. Rei mezitím zamíří bytosti na místa kde by měla mít kolena. První kulka protrhne kůži na tom co představuje podivně tvarovanou nohu. Je zázrak že tvor na něčem takovém může stát. Je jasné že jeho tělo nedrží přirozeným způsobem. Možná právě síť tetování umožňuje kůži aby svou pevností nahradila svaly a kosti které na první pohled pod svým pytlovitým povrchem nemá. Projektil donutí tu věc opět zavrávorat. Už je téměř zpět ve dveřích. Následná střela do druhého kolena a další krok zpět. Tentokrát už je za ním jen schodiště vedoucí zpět do sklepa. Noha se mihne do prázdna. Čepele se mihnou vzduchem v takřka lidském pokusu zachovat si rovnováhu. Nakonec se tvor s hlasitými nárazy a zvuky skřípění kovu o beton zřítí zpět do hlubin sklepení. |
| |
| soukromá zpráva od Nora Redfield pro Jeho otázka byla přímá, bez zbytečných kliček, nebo slov, které by měly zdánlivě zmírnit její skutečnou závažnost. Je můj život důležitější než jejich? Samozřejmě, že z mého pohledu ano. Pro každého je tomu tak, ale umět se na to dívat i jinak, s odstupem, to je umění, které ne každý zvládá a ani já jsem to nemohla o sobě jen tak odvážně tvrdit. „To není snadná otázka a odpověď na ni není o nic snazší. Záleží na mnoha věcech.“ Odpověděla jsem a přitom neodpověděla. Připadala jsem si tady pod drobnohledem, ne nepodobným vědcům sledujícím krysu v bludišti. Vydá se vpravo a nebo vlevo? Ani já jsem to netušila... Bude záležet na mnoha věcech. Přesně jak jsem řekla. Nejistota. Samozřejmě, že ji ze mě vycítil. Stud, který jsem za ni před tím cítila už přešel. Možná to na první pohled byla slabost, ale značila alespoň nějaké uvažování nad celou věcí. Vlastně by asi bylo zvláštnější, kdybych ke všemu přistoupila jako k hotové věci a nad ničím se nepodivovala. Na nic nepohlížela z více úhlů. To by jistě bylo mnohem horší... Přesto tohle byly jen mé myšlenky. Můj pokus o to se uklidnit a ospravedlnit si své jednání v této situaci. Zda věc viděl podobně i démon, byla věc druhá. „Máš pravdu, jsou. Máloco řekne víc než prostý pohled do očí.“ Samozřejmě uhnout pohledem je po této větě poslední, co bych chtěla udělat. Bylo by to dosti... nepatřičné. Ostatně, co ještě tu mohu skrývat? Vypadá to, že staletí ve společnosti lidí dali tomuto Onimu víc než dost zkušeností s jednání se smrtelníky. Vlastně je v tom docela pravděpodobně lepší než já, i když já byla vždy trochu... na okraji a to nejen společnosti. „Jak dlouho už takto sloužíš nám... lidem. Smrtelníkům? Nevím, jak nám říkáte.“ Zeptala jsem se, když jsem viděla, že i jeho řeč těla začínala být přeci jen trochu uvolněnější. Méně formální a strnulá. Bylo to dobře. Nebyla jsem zrovna někým, kdo by si potrpěl na zkostnatělé způsoby zašlých věků. I tak jsem musela dříve čas od času horko těžko vysvětlovat, proč doma máme tolik sluhů, i když asistent, uklízečka, technik a tak dále by byly asi modernější termíny. „Ano, bohužel čest není nějakou globální hodnotou, která by byla vždy a všude stejná... Stejně jako dobro nebo zlo. Jsou někteří, kteří na tyto univerzální termíny věří, já mezi ně ale nepatřím. Jsou to jen berličky pro lidi, aby uměli rozlišit svět na bílý a černý... A přitom je ironií, že každý z nich jej vidí trochu jinak. Někdy více, někdy méně... Ale jak už jsem říkala. Vše začíná a končí u detailů.“ Vážně jsem tu polemizovala o polaritě dobra a zla s japonským démonem? Dnešní den byl stále zvláštnější a zvláštnější. „Jeho duše?“ Zpozorním. Ano, věděla jsem o doteku duše toho umučeného, ale že by na mně zůstal i otisk Father Meata? Neznala jsem přesnou podstatu ani hloubku toho provedeného rituálu, takže vše bylo možné. Nakonec dobře, že to byl jen otisk. Snad jej nemohl cítit i on. Snad je to jen nějaký šílený kultista, ale ne někdo, jenž má na své straně i jiné síly. Bohužel mi to přišlo bláhové asi tak jako kdybych věřila tomu, že až se vrátíme z této druhé reality, tak bude vše zázračně vyřešeno. „Budeme ho lovit.“ Zvedla jsem ruku, abych zastavila příval jeho nadšených slov. „Ale společně. Nesmíme nic podcenit.“ Dodala jsem. Podcenit... Toho se musíme vyvarovat. „Dobře, budu spoléhat na včasné varování. Přeci jen to vše teď vysvětlovat...“ I když jsme byli v druhé realitě mimo čas, stále jsem to nechtěla příliš přehánět. Kdo ví, jestli za to také neplatím vlastními roky života. „Ano, to co říkáš, se dost shoduje s naším dosavadním postojem. Nemáme zrovna dobré zkušenosti s touto sortou...“ To byla ještě slabá slova, ale nechtěla jsem zabíhat do detailů. Osobní msta málokdy zajímala jiné. Od toho byla také osobní. „Aha, v tom se jistě rozhodl dobře.“ Pousmála jsem se trochu. Přeci jen jsem byla ráda, že je to někdo, kdo jen tiše nečeká na rozkazy. Naopak, to jak mluvil o spoustě věcí, s jakou vášní a zápalem, bylo vskutku zajímavé. Něco, co bych nikdy do někoho takového neřekla. Budu muset přehodnotit jisté věci... Ale to už je ke mně natahovala jeho rozložitá dlaň. Čas jít zpět... |
| |
| soukromá zpráva od Nora Redfield pro Vzduch byl zase jiný. Těžší, s vůní lesa, jehličí a poněkud neladícím plíživým puchem hnijicího masa. Byli jsme zpět. Věděla jsem to dřív, než jsem otevřela oči. Přesto jsem na si s tím nedávala zrovna na čas. Přispěchali jsme sem přeci, protože se něco dělo. Nebo ne? Ohlédla jsem se a první, co jsem hledala, byl bratr. „Leo?!“ Křikla jsem, když jsem uviděla jeho zhroucenou postavu na zemi. „Panebože...“ Vyrazila jsem rychle k němu. Krve by se ve mně nedořezal. Říkal... Říkal, že se děje něco s mým bratrem a teď tu leží. Bože, prosím, ať není mrtvý.... Ať není mrtvý! Zapomněla jsem na rituální kruh, zrůdy sešité z lidských kůží i můj pakt s démonem, který mne každou vteřinu stál tak drahocenný čas a život. Teď tu bylo něco mnohem důležitějšího, co tyto věci odválo jako podzimní vítr chmýří na pampelišce. „Co se stalo?“ Vyhrkla jsem, když jsem doběhla k panu Ozawovi a bratrovi, ke kterému jsem ihned přiklekla a položila mu ruku nejdříve na tvář a poté na krk. Žil. Jeho puls byl pomalý, nezvykle stabilní, ale žil. Paralyzující toxin... Tak to přeci říkal. Rychle jsem si prohlédla ležícího bratra od hlavy k patě, jako kdybych se stále ještě rozhodovala, zda tomu věřit, ale asi to tak skutečně bylo. Nemohla jsem ale tušit, jestli a kdy to vůbec vyprchá a nebo, jestli se příznaky nezhorší. Má vlastní potřeby, i když teď poněkud nahnuté díky novému paktu, šly stranou. Musím se postarat nejdříve o něj. On by to udělal také. „Je to skutečně jen paralýza?“ Ohlédla jsem se na pana Ozawu i Isamu Hikoriho. Netušila jsem, za skutečně o tom vědí něco více, ale musela jsem se zeptat. Zoufalství je strašná věc. Do toho však snad jako v odpověď zapraskaly naše vysílačky. Rychle jsem tu svou strhla od pasu a zvedla ji tak, abych lépe slyšela. Vypadalo to zle. Hůře než jsem původně myslela. Celé město? Měl pravdu... Bude jich tam více. A nejenom těch zrůd. Když jsou na místě loutky, musí být někde schovaný i loutkař. „Bude to v pořádku.“ Položila jsem bratrovi ruku jemně na rameno, aniž bych si byla jistá, jestli vůbec ještě vnímá. Sakra! Zkřivila se mi na moment tvář vztekem na samu sebe a svou bezmocnost. „Wrighte? Tady Redfieldovi.“ Přeladila jsem na soukromou frekvenci. Nechtěla jsem, aby tohle slyšela i ta banda nováčků. Kdo ví, jestli vůbec na něco narazili a myslím, že teď budou mít dost problémů s tím přežít, natož aby řešili něco většího. „Jsme v lese na Hopkins Pointu. Našli jsme jedno z rituálních míst, které tu zjevně někdo používá k přivolání něčeho... většího. A ano, s tím stažením z kůže to souvisí. Jednu z těch věcí jsme zlikvidovali, ale Leonard byl zraněn. Ty čepele jsou otrávené... Budu potřebovat pomoc. Mám tu loď, ale nevím, kde přesně jste? Je to někde blízko nějakého přístavu? Hodil by se mi někdo, kdo by mi se zraněným na místě pomohl.“ Dokončila jsem hlášení, ve kterém jsem se ze všech sil snažila zachovat klid. „Jinak asi vím, kdo za tím vším je... Určitě to vím.“ Dodala jsem temně. Zkusím ho pak najít. Oni a já si pro něj dojdeme... A nebo zemřeme. Moc jiných možností teď už stejně nemáme. Ovšem prvně to důležité - rodina. Zůstávala jsem skloněná u Lea a čekala, jestli se Wright ozve. „Vy s námi nepůjdete, že?“ Šeptla jsem ještě jednou k panu Ozawovi, který už před tím říkal, že má jiné plány, ale přesto... Bála jsem se, že je už nezvládne. Ani jeden z nás teď není až tak silný. |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro „Velice dlouho. Věci se často nevyvíjejí tak jak by jeden čekal. Dávno před tím než Japonsko bylo Japonskem. Přesto už tenkrát jsem tam putoval. Ta země je velice specifická a její lid je... Jiný. Nejvíc mi vyhovovala její cesta dějinami. Pokud chcete slyšet víc... Raději bych si nechal zatím podrobnosti pro sebe. Dokud nezjistím víc o vaší cti. Můžete mi samozřejmě přikázat odpovídat...“ odmlčí se a hledí na tebe. „Raději bych ale byl kdyby to tak nebylo, má paní.“ zavrčí přesto z něj není slyšet výhrůžka. Spíš zastřená prosba. „Co se týče názvů vašeho druhu... Jsou různé“ zamluví se šklebem. „Lidé. Potrava. Špína. Oblečení.“ pokrčí rameny. „Já dávám přednost oslovení děti. Protože vaše rase je hodně připomíná. Vy jste paní... To je jasné.“ „Moudrá slova má paní.“ uznale pokývnu hlavou. „Sic dítě ale uvažování máme podobné. V některých ohledech. To je důležité. Musíme jít po stejné cestě. Vybírat si stejné odbočky. Nebude to zajisté vždy snadné. Mám ale chuť žít. Pro mnoho z mých druhů i pánů byla dlouhověkost jako prokletí. Já na ni tak nenahlížím. Životní cykly se sice opakují ale přesto... V každém jsou nové věci a zážitky. Podoba dvou děl není stejná. Názor dvou lidí také ne. Dvě duše také nechutnají stejně. To je ta krása. V cyklech věků, života a smrti se nachází tolik změn. Děti umí sledovat život třeba květiny. Od semene po uschnutí. Představte si když máte možnost touto cestou sledovat posun kontinentů. Změny v myšlení. Zrod, vývoj a zánik. Pokaždé jiný. Někdy opovrženíhodný, jindy okouzlující a v nejlepším úctyhodný." vypadá zasněně jako se v těch temných očích zračily celé eóny. Možná i víc než ty čtyři které si pamatuje tato planeta. „Ano, dotkl se vás. Možná ne přímo fyzicky ale jeho spirituální podoba určitě. Je v něm něco z dítěte kterým byl. Jeho duše je podivná. Jeho pocity jsou rozpolcené. Střídá se v něm mnoho emocí. Zloba, láska, nadšení, vzdor. Předvídat ho je jako nejisté. Je jako nevybuchlá bomba. Tikající a nebezpečná. To jak uspěchal plány se jeho pánům rozhodně líbit nebude. Ohrozil utajení. Za bílého dne. Riskuje pocestné a zásah z vaší strany. Vsadím se že jeho pozemský patron je na cestě sem. Toho jste také potkala. Je tam v hlubině. Procitl když ucítil vaši podstatu. To jen nadále urychlilo proces.“ „Souhlasím.“ pokývne hlavou na tvou zmínku o lovu. „Přesto buďte opatrná pořád jste křehká. Víc než já. Mnohem. Pokud máme přežít nechtě mě být vaší pravou rukou. Zbraní, hněvem i rozsudkem. Od toho tu jsem. Berte mě jen jako nástroj.“ skloní hlavu. „Má paní.“ |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro Jakmile jste zpět Isama Hikori zmizí zpět do stínů. Vnímáš ho o něco výrazněji než dřív. Už to není jen pohyb vnímaný koutkem oka ale postava která jako by byla rozmazaná. „Takhle vám nebudu žrát tolik času.“ ozve se ti jeho hlas v hlavě. Leo už leží bez hnutí na zemi a připomíná hadrovou panenku. Ozawa k němu přijde a poklekne pomalým pohybem. Jako by dával pozor na své staré kosti. „Otrávená čepel.“ odvětí tiše „Není třeba se strachovat. Jedná se jen o dočasnou paralýzu. Temnota tohoto města chce své oběti netknuté. Nebo alespoň co nejméně poškozené. Sama jste viděla proč.“ Ozawa zkontroluje Leův tep. „V pořádku. Bude žít. Jediné co nedokáži rozpoznat je zda lze probrat dřív než odezněním toxinu. Možná že bude nějaká protilátka. Pokud se silám nechce čekat na svou obětinu. Vždy je totiž mnohem hodnotnější obětovat bytost která plně vnímá.“ zdá se ti že v jeho hlase zní jisté zaujetí. „Jak jsem ostatně říkal.“ ozve se ti v hlavě Isama. Přesto cítíš že mluví ze tvými zády. Je to takový neurčitý pocit který jako střelka kompasu dává na vědomí kde se tvůj služebník nachází ať už s tebou hovoří nebo ne. „Vidím vaši pozici na GPS.“ ozve se Wrightův hlas, je v něm cítit stopa hněvu. „Loď tady moc nepomůže. Sun Road Motel se nachází na rozcestí mezi Hopkins point road a Vernas Loan. Máte to stejnou dálku k vodě tak sem. Nevím ale jak bych vám pomohl. Mohu se maximálně pohnout s vozem na konec Hopkins point Road. To vám kus cesty ušetří. Nechci ale nechat vůz se zbraněmi bez dozoru. Pak můžeme vašemu bratrovi poskytnout první pomoc.“ vypočítá možnosti. „Mohu pomoci.“ odvětí Ozawa. „Můj Oni ho přenese k motelu. Na to čas ještě je. Já se mezitím vydám plánovat protiúder proti procitnutému. Nebojte vaše pobočka mě zná. Wright rozhodně nezačne po mém společníkovi hned střílet. Dám mu poznávací znamení abychom předešli nedorozuměním. Isama Hikori ať zůstane ve stínech dokud mu nenajdete potravu." Japonec se začne hrabat v batohu a vyndá amulet který působí jako pletenec stříbrných pruhů ze zavěšený na tlustém kusu kůže. Vedle něj se zjeví druhý z Oni a uctivě skloní hlavu. V jeho případě je to mnohem hlubší poklona protože z jeho tělesné rozložitosti nezmizela ani píď. „Souhlasíte?“ zeptá se když se démon narovná a amulet mu visí na hrudníku. „Nemohu jít s vámi a tato podpora je to jediné co mohu poskytnout. Nebojte se. Budu v pořádku. Nejsem tak slabý jak se zdá. Člověk se za ty roky lecos naučí.“ pousměje se. „Navíc nejdu na nebezpečná místa. Dřív než se můj zbývající partner vrátí. Mám svůj život v jistém smyslu rád.“ |
| |
| soukromá zpráva od Nora Redfield pro S tváří zkřivenou bezmocí jsem klečela u bratra, jenž tu bezvládně ležel, ne nepodobný mrtvému. Stále jsem musela sledovat to mírné střídavé zdvihání a klesání hrudi, protože to v tuto chvíli byl jeden z mála způsobů, jak poznat, že se mé obavy ještě nenaplnily. Ne, bude to dobré! Nesmím panikařit. Ozawa má pravdu... Ohlédla jsem se jeho směrem s vděčným výrazem. „... Máte pravdu. Máme štěstí, že je to zrovna tento typ... obětí.“ Otřásla mým tělem vlna chladu, přestože jsem prvně cítila jakousi úlevu. Ano, všechno to dávalo smysl, ale přesto.... Ne, musím věřit. Ostatně, nic jiného mně ani Leovi teď nezbývá. To se ale zase ozve vysílačka a z ní Wright, který zní poněkud rozladěně. Raději nedomýšlím, jestli za to můžeme my, nebo události ve městě... Hmm, hnidopich by mohl namítnout, že je to vlastně to stejné, protože i za tu městskou situaci tak trochu nepřímo může to, co jsme zde provedli. Dobře... Ale ne všechny věci se musí hlásit hned. Rozhodnu se nepouštět do těchto slepých přiznání. Na sypání si popela na hlavu bude ještě spousta času potom. „Dobře.“ Kývnu na pana Ozawu, když opět nabídne svou pomoc. Nezištně? Vlastně ano, většina mých pochyb o tom člověku se už vytratila zbytky mlhy v teplých slunečních paprscích. „Slyšíte mě Wrighte? Nikam nejezděte. Zůstaňte v motelu. Pošlu za vámi někoho s bratrem. Asi... Asi ho poznáte.“ Ušklíbnu se nejistě, zatímco váhám, co vše dalšího bych mohla, nebo spíše měla prozradit. Mám zmínit pana Ozawu? Dvojici Oni? A nebo rovnou to, že jeden je teď v mých službách. Jak se to říká? Mluviti stříbro. Mlčeti zlato. Sice pro nás jako lovce bylo stříbro často užitečnější, ale teď jsem se rozhodla přeci jen pro ten vzácnější kov. „Dejte mi prosím vědět, jakmile se k vám bratr dostane. Já... Já se tu ještě musím postarat o nějaké věci.“ Nadechla jsem se zhluboka. Najít nějaké duše... Isama Hikori říkal, že těchto míst je tu víc, tak bychom mohli začít u nich. Alespoň něco do začátku, než půjdu najít někoho jiného. Někoho, koho snad znám celý život a přitom o jeho existenci vím teprve od včerejška. Pan Hardwood... Ne, Father Meat. Hlavní cíl. „Leo?“ Sklonila jsem se opět k bratrovi. „Leo slyšíš mě?“ Ptala jsem se měkkým hlasem. Samozřejmě, že mi nemohl odpovědět. Tedy ne běžným způsobem, ale vnímala jsem i jiné. „Všechno bude v pořádku. Zvládneš to. Wright u sebe bude mít určitě něco proti tomu zatracenému toxinu... Neboj. Zvládneš to.. A já taky. Copak jsem někdy něco nezvládla?“ Pokusila jsem se povzbudivě usmát, ale měla jsem z toho všeho takový hořkosladký pocit. „Za chvíli budu zase s vámi.“ Pohladila jsem ho po tváři, i když to nejspíše nemohl cítit a pak jen přikývla směrem k panu Ozawovi a druhému Oni. Nechala jsem jej, aby Lea zvedl a pak už je nehybně stojíc vyprovázela s nečitelným výrazem ve tváři. Jen studené ruce se zase třely jedna o druhou. Žádné loučení. Není potřeba se loučit, když se přeci zase shledáme. Dříve nebo později... |
| |
| soukromá zpráva od Nora Redfield pro „Říkal jste, že sem míří...“ Promluvila jsem po chvíli ticha, která následovala poté, co bratr s Onim zmizeli mezi stromy. „... Nemyslíte doufám v materiální rovině?“ Otočila jsem se k panu Ozawovi a v hlase byla patrná stopa jisté naléhavosti. Něco takového přeci nebylo možné! Byla to spíše taková otázka z povinnosti, protože jsem si nedokázala představit, jak se něco takového noří z temných hlubin u skalisek... A nebo možná dovedla.... „Dobře, asi bude nejlepší vás nezdržovat. Už tak jsme vás stáli víc, než by bylo zdrávo. Ještě jednou děkuji.“ Sklonila jsem hlavu. Nebyla to sice japonská úklona, ale ta by mi v mém podání přišla dost nevhodná. Svůj k svému. „Isamu Hikori je.. vskutku zajímavý.“ Pousmála jsem se mírně a oči nalezly nenápadný stín stojící kousek od nás. Normálně bych si ho ani nevšimla, ale já jej nevnímala pouze zrakem. Ne, pouto, které nás teď spojovalo, bylo mnohem komplexnější, než bych si dříve dokázala představit. „Prosím, buďte i tak opatrný.“ Vážně tu žádám o opatrnost někoho, proti komu je můj život, a s ním spojené zkušenosti, vpravdě jepičí? Hmm, síla zvyku. Mobil mi zavrněl v kapse a vzhledem k tomu, že jsem teď skutečně nečekala žádný hovor, představovala jsem jen to nejhorší. Proto jsem ho také bleskově vytáhla a začala těkat očima po displayi. Aha, takže takto... „Asi to už víte, ale... Přesto raději“ Otočila jsem display Ozawovým směrem. Bylo velmi pravděpodobné, že o panu Hardwoodovi už vše věděl, stejně jako o místech na ostrově, ale nějaká drobnost mu mohla pomoci. „Pokud byste chtěl, možná bych vám mohla ukázat na mapě, kde jej svrhli do moře... Tam byl ten pocit nejsilnější. Muselo si to přijít pro něj tam.“ Netušila jsem, jak moc přesná jsou má slova ve světle rozsáhlých znalostí, které o této problematice měl pan Ozawa, ale stejně. Možná tohle mohlo pomoci. Třeba se ta věc vrátí nejdříve ve svých stopách. „Pamatuji si tu cestu tam... jako své boty.“ Však jsem tam velmi často chodila. Svrhávala lidské ostatky do hlubin a dávala jim poslední sbohem... Zavřela jsem dlouze oči a zaplašila vzpomínky, které nebyly mé. „My budeme muset najít co možná nejrychleji nějaké podobné místo jako bylo toto, nebo další z těch... abominací.“ Dodala jsem a přejela si hřbetem ruky po nose, na kterém šupinky zaschlé krve začínaly nepříjemně svědit. „Snad, když narušíme víc těchto míst, pomůže to. Netuším. Ovšem nemáme teď moc na výběr.“ Ani mi nepřišlo zvláštní mluvit v množném čísle, zarazilo mne to až ve chvíli, když mi došlo, že vlastně to “my“, teď už neplatí na mne s bratrem, ale na někoho naprosto jiného. Jak tohle dopadne...? Neodvážila jsem se vůbec předvídat. |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro Tep řidiče se drží v normálu. Doopravdy se zdá že on i jeho spolujezdkyně jen spí. Klidné pochrupování je posledním důkazem který je potřeba. Je i jasné že nepůjde o spánek obyčejný. I když se ho dotkneš nebo ho o chvilku později vytahuješ z vozu nejeví žádné známky toho že by se měl probrat. Tvor na si tě při focení naštěstí nevšiml takže můžeš v klidu odeslat zprávu. Pokračuje dál ulicí směrem hlouběji do města a muže táhne za sebou. Začíná se za ním táhnout krvavá stopa z prořezané nohy. Další důkaz toho jak musí být spánek silný. Opatrně ho uložíš řidiče na důkladně posekaný trávník kolem rodinného domku. Někdo si na něm dával jistě velice záležet. Stejně tak na plaňkovém plotě. Rozhodně nebude nadšený až uvidí plot rozbitý a na trávníku stopy po kolech auta které jsou velice jasně znatelné jako dva černí hadi. Obalený šíp vzplane po chvilce snahy a notné dávky postřiku plamenem. Vypustíš projektil vstříc cíli který od tebe není tak vzdálený aby byl problém zasáhnout. Stejně tak jeho pohyb není rychlý a lehko odhadnutelný. Právě je k tobě zády a plouží se prostředkem silnice. Ideální cíl. Když vystřelíš druhý šíp vidíš efekt prvního. Hlavice šípu prorazí kůži na zádech tvora a zanoří se do něj. Plamen pálí kůži kolem. Z bytosti začne vytékat černohnědá tekutina kterou vidíš i mezi jednotlivými švy. Třísní bledou kůži a je vidět že bublá. Připomíná to trochu pálení slimáků. Bytost rozevře železný spár a spící muž dopadne bezvládně na zem. Pod jeho pořezanou nohou se velice rychle kaluž krve. Tvor se trhavým ale přesto rychlým pohybem otočí tvým směrem. Než ti zapálený šíp zmizí z dohledu koutkem oka si všimneš že ho tekutina spolu s kůží, kterou není tak lehké zapálit, uhasila. To už vypouštíš druhý vylepšený pelyňkem. Střela opět nemine. Díky tomu že není obalené látkou hrot zajede hluboko do těla. Náraz tvora ani nezpomalí. Překvapí tě že se dokáže klátit vcelku rychle a ukrajuje vzdálenost mezi vámi. Když startuješ vozidlo už se pomalu blíží k plotu. Na třetí pokus nahodíš zapalování a vůz je připraven k jízdě. Spolujezdec zatím neprojevuje na tvou snahu o procitnutí žádnou reakci. Tvor se právě prodral dírou v plotě a s čepelemi připravenými k úderu se vrhl k autu... |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro „Sakra Redfieldová děláte si ze mě prdel?“ zařve Wright do vysílačky. „To nechápete že máme fungovat jako tým? Kam chcete jít bez zálohy, palebné podpory a vlastně neozbrojená. Neslyšela jste co jsem říkal? Pokud nemáte sakra dobrý důvod proč nejít s týmem sem s ním ale nemyslím si že by to mohlo být něco relevantního!“ pokračuje hlasem jak z buzerplacu roztřeseným vztekem. Úplně si představíš jak je brunátný v obličejí a od úst mu létají sliny. „Koho sem jako chcete poslat? Tohle město spí a nikdo z nás s vámi není? Neříkejte mi že jste našla nějakého civila a hodila na něj bratrovo bezpěčí?! Sakra to jste v tom lese žrali nějaký houby nebo co?!“ „Je vidět že se nezměnil.“ ušklíbne se Ozawa. „Bohužel ano. Vynoří se a vyrazí sem. Není to dobré. Může to narušit hodně věcí v přirozeném řádu věcí. Rozhodně není nenápadné když se něco takového vynoří u pobřeží Ameriky. Naštěstí smete vše co by o něm mohlo podat svědectví. Pokud se to tak dá říct.“ vysvětlí potom. Zdá se doopravdy nepředstavitelné že se ta věc co jsi viděla v hlubině doopravdy blíží k Jonesportu. Uvědomuješ si že by mohla většinu města klidně zničit z pobřeží. Pokud by se dostala do dostatečně blízko. Lepší otázka je jak se vyrovná s hloubkou. Už jsi četla o tvorech na které stačí pohlédnout aby člověk zešílel. Je to případ i této bytosti? Nebylo by se čemu divit. Už když jsi to ucítila v hlubině... Raději nemyslet. „Doufám že si budete rozumět.“ Ozawa ti vrátí poklonu. „Zvyknete si na jeho společnost. Možná se na první pohled nezdá ale je to milý společník. Jen se rád tváří nedostupně.“ pousměje se a ty v hlavě slyšíš pohrdavé odfrknutí. „Ztrávili jsme spolu velice mnoho času. Je čas jít dál a bitvy zase bojovat víc vlastními silami.“ dodá nakonec a narovná záda s rukou na kříži. „To přejde. zase budu v pořádku. Časem.“ mrkne na tebe. Podívá se na telefon. „Vím. Na Mistake Islandu už jsem byl. Oni mě tam dovedli. Bylo to vcelku silné místo než začaly ožívat kruhy.“ ukáže na konstrukce za vámi. „Podezřívali jsme Hardwooda od začátku. Lidé jako on se rádi vrací tam kde je popravili. Mají podivný pocit ukřivděnosti nad tím že někdo zastavil jejich vražedné řádění. Potomci potomků pak trpí za činy svých předků. Lidé by se měli naučit všechny násilníky, vraha a podobné pořádně sprovodit ze světa o něco efektivněji.“ poznamená. „Je to nezodpovědné vzhledem k dalším generacím." musíš uznat že netušíš kolik ironie se v jeho hlase skrývá. „Nemusíte o mě mít strach. Jak postarám se o sebe a pořád mám silného spojence. Vlastně nejdu do boje. Jen potřebuji zavolat na pár čísel a přesně určit pozici kde se vynoří. To bude stačit. Horší část přijde potom. S některými situacemi je hromada papírování." teď už se doopravdy usměje. „Omluvte mě. Vím jak je na tom váš bratr a lidé ve městě ale trocha humoru mi pomáhá upustit páru v krizových situacích." „Pokud vám ještě mohu poradit nenarušujte další kruhy. Ještě ne. Tento rituál drží lidi ve spánku. Není nejlepší aby se teď probudili. Pokud byli v ohrožení život když usínali... Je pozdě. Pokud ne nejhorší varianta je ta že začnou pobíhat kolem a plést se do dráhy kulek. V naší práci je to často tak. Musíme volit menší zlo. Nechat umřít pár jednotlivců aby mohla většina přežít. Na to si zvyknete. Budete muset." těžko říct jestli tě tím tvrzením chce uklidnit. Jeho tón tentokrát moc emocí neprozrazuje. „Teď už musím doopravdy vyrazit." podotkne a v tom samém okamžiku vyrazí druhý Oni k Leovi. Teď už chápeš že mu dává příkazy pomocí telepatického spojení. Sehne se a téměř něžně zdvihne bezvládné tělo tvého bratra ze země do náručí připraven vyrazit k motelu Sun Road. „Možná by jste měla dát vědět Wrightovi co a jak. Nechceme snad ani jeden aby mu praskla žilka." prohlásí Ozawa a poklepe si na hlavu. „Přeji vám ještě jednou hodně štěstí Noro z rodu Redfildů i vašemu bratrovi a v neposlední řadě i mému starému příteli. Šťastnou cestu. Třeba se ještě shledáme." dodá a vydá se na cestu směrem k oceánu. |
| |
| soukromá zpráva od Nora Redfield pro „Ne, myslím to smrtelně vážně. Ale nejdu tam sama a ano vím, že musíme spolupracovat, ale vy nechápete....“ Oproti Wrightovi jsem mluvila klidně, až zenově klidně, i když to vedle něj zvládal každý druhý. Co jsem mu ale měla říkat? To že potřebuji někde najít pár duší, jinak bude se mnou amen? To, že se k městu možná řítí něco, co hravě překoná jeho nejhorší noční můry a dá si je to vesele večeři? K čemu by to bylo? „Prostě za vámi nemůžu jít. Musím se postarat o pár věcí, které nesnesou odklad.“ Ani nečekám, že má odpověď nasraného Wrighta uspokojí. Však je také tak strašně nicneříkající, až to bolí. „Ne, nebojte. Žádné civilisty jsme do toho nezatáhli. Pokud dobře vím, tak celé město spí.“ Odpovím a neobtěžuji se vysvětlovat, jak to vlastně vím, když jsem posledních pár hodin strávila v lese. Já je varovala, že nejsem voják. „Budu na příjmu. Nebojte se.“ Ukončím rozhovor a nechám Wrighta až se na druhém konci vysílačky vyzuří. Emoce jsou dobrá věc, ovšem ne pro mne, když potřebuji zachovat klid. „Tohle už se stalo?“ Udiveně vydechnu, když celou událost pan Ozawa popisuje, jakoby to znal a možná také sám zažil. Neměla bych se tomu divit, ale stále jsem si nedovedla představit, že se něco takového stalo.. Ovšem pár let zpět jsem netušila, že existují i démoni a teď jsem to brala jako samozřejmost, dokonce jsem s jedním už byla svázaná. Člověk míní, život mění. „Aha, dobře. To mne... uklidnilo.“ Dodala jsem upřímně. „V pořádku, také se budu potřebovat od toho oprostit a aspoň v následujících chvílích na to tak nemyslet. Jsou tu závažnější věci, které vyžadují mou plnou pozornost.“ Znělo to tak racionálně, jak jen prostá slova mohla. To, že jsem si za nimi nemohla na sto procent stát, už byla ale má chyba. Nebyla jsem schopná oddělit profesionální pohled na věc od toho lidského. Musím se ještě hodně učit. „Hmm, věřím, že to nějak půjde.“ Pousměji se, zatímco slyším Hikoriho odfrknutí. Jsem vlastně zvyklá slýchat různé věci, ale tohle je opět nová zkušenost. Možná díky bohu za můj dar. Celá tato situace mi pak aspoň nepřijde tak zvláštní... I když je stále nová. „Snad se pak tedy uvidíme.“ Abych vás zkontrolovala, jestli mi tu teď s tou vaší bezpečností nelžete. Ale to už jsem nedodala. Vím, kde jsou hranice slušné konverzace. „Nemáme je narušovat? Ale...“ Zarazilo mne to. Náš plán byl prostý a vcelku rychle realizovatelný, ovšem teď po něm nezůstalo nic. Zhola nic. Kde ale máme sehnat duše? Zeptala bych se na to, kdyby mi celá ta otázka nepřišla tak zvrácená. Ozawa by to jistě tak nebral, koneckonců už s tím žil pár století, ale přesto jsem ji nedokázala vyřknout. Toho dne ještě ne. „Asi někteří zemřou... Pravděpodobně už umírají.“ Ohlédla jsem se směrem, kde jsem tušila město. Přeci jen, pokud celé spalo, musely se stát nějaké nehody a pokud se tam do toho objevily ty stvůry....Musíme si pospíšit! „Nebudeme tedy rušit kruhy... V tom případě můžeme zamířit jen do města.... Musíme.“ Pohlédla jsem tentokrát směrem k Hikorimu, nebo spíše k místu, kde jsem cítila jeho přítomnost. „Obávám se, že není moc, co bych Wrightovi mohla říct a rozhodně není snadné tohle celé vysvětlovat po vysílačce...“ A také mám v plánu se s panem Hardwoodem setkat osobně. bez zbytečné kavalerie za zády. Musím. „Hodně štěstí i vám pane Ozawa... Keiji. Věřím, že jednou určitě.“ Pokývnu hlavou a chvíli sleduji vzdalujícího se starce, který na mýtinu vkročil jako mladík v nejlepších letech. A přesto je to jedna z těch méně divných věcí dnešního dne. Snad se jednou skutečně shledáme a s trochou štěstí to bude v těchto životech. „Takže... Vypadá to, že žádné duše z kruhů nepohltíme.“ Otočila jsem se tentokrát úplně na Hikoriho a svá slova formulovala pouze v mysli. „V tom případě bude asi nejsnazší vyrazit do města. Říkal jsi, že tam byla poslední stopa Father Meata? Najdeme ho... Je docela možné, že po cestě potkáme nějaké z jeho výtvorů. Snad.. Snad budeme mít účinné způsoby, jak se jich zbavit.“ Posledně útok Oni fungoval a také můj pokus o přetnutí vazeb bych mohla považovat za vcelku účinný. Když bychom to zkombinovali, tak bychom mohli mít šanci i teď... Pokud jich tam nebude víc. Hmm, ale nemáme na výběr. *Tik tak... Tik tak* Skoro jako kdybych neustále slyšela tikání hodinek, které nám odměřovaly čas. „Jdeme, nebudeme se zdržovat. Probereme vše případně po cestě.“ A Wright možná také ještě neskončil. Pohlédla jsem na vysílačku, ale prozatím ji nechala tam, kde byla. „Pokud ucítíš něco... důležitého, určitě mne na to upozorni.“ Společně s Hikorim ve stínech jsem vykročila nejkratší možnou cestou k městu. |
| |
| soukromá zpráva od Mia Cavaler pro Sawyer Square 21 „Do prdele, ty seš ale rychlej. Kdy u všech bohů stihlo to auto chcípnout. Startuj, neřáde! Přece nebudu utíkat po svých.“ Auto konečně poslechne a rozběhne se.
„Teď je potřeba, aby si pořádně myslela. Co to může být za tvora? Něco jako Franknstein. Co ta černá hmota? Připomíná mi to ty bažinné tvory, z které to jen bylo. Ne, to není správné místo.“
Zařadím zpátečku a tvora co největší rychlostí srazím. Ještě jednou po něm přejedu, když zařazuji rychlost, mrknu do zpětného zrcátka, jestli má dost.
Pak mě něco napadne, šáhnu do dalšího váčku. Smíchám několik bylinek, tak nějak to dělám podvědomě, ani netuším, co všechno tam dávám, ale věřím svému instinktu. Přijde mi jako bych to už někdy někde viděla v nějakém chrámu nebo nějaká dávno zapomenutá vzpomínka? Ta vůně je mi neuvěřitelně povědomá, ale odkud to netuším. Rozdrobím je v dlaních, celou směs fouknu proti tvorovi. „Vzduchu odveď toto stvoření, tam kam patří.“ Upřímně moc nevěřím, že by to pomohlo, ale zkusit se má všechno, ne? |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro Pan Ozawa se vydá lesem zpět k pobřeží. Odchází tiše a do jeho pohybů se pomalu vrací jistota. Mizí přibližně ve směru vašeho příchodu. Druhý z Oni až nečekaně tiše vyrazí lesem směrem k Sun Road Motelu. Jeho mohutná rudá záda jsou v dohledu o něco déle než ta malého Japonce. „Sakra Redfieldová já se z vás poseru. Měl jsem čekat že s vaším typem budou problémy.“ ozve se z vysílačky Wright ale jeho hlas zní už víc rezignovaně než vztekle. „Koukejte mě pravidelně informovat o tom co se u vás děje. Chci být v obraze a vědět pokud budete potřebovat podporu. Nejste tak silná jak si myslíte. Občas se hodí píchnout od normála, víme?“ odfrkne si. „Každopádně hodně štěstí. Pokryjeme ty stvůry ve městě. Nepouštějte se sama do nějakých velkých akcí. Chápu že jste vytočená kvůli bratrovi ale nenechte se tím ovlivnit. To už zabilo lepší. Držte se při zemi a pokud najdete cokoliv nechte to na texaských cowboyích. Pokud se zrovna vám něco stane Stewart mi nakope prdel tak myslete i na to. Wright konec.“ slyšíš jak dal vysílačku od obličeje i zašumění před ukončením přenosu. „Tak to by bylo.“ zamručí ti v hlavě Hikori. „Teď je čas vrhnout se do práce.“ máš z něj pocit že má vlastně dobrou náladu. „Lidé budou umírat,“ pronese pak, „mnohem méně než kdybychom je nechali probudit. Představte si tu paniku kterou by to vyvolalo. Father Meatovi by to nepomohlo. Chce je živé. To vás může uklidnit, má paní. Nebude umírat zatím víc lidí než je nezbytně nutné pokud je necháme spát.“ „Ano cítím ho ve městě. Nevím kde, je jako mrak.“ zavrčí a cítíš jeho pocity. Lovec na válečné výpravě, cítí silnou kořist hodnou jeho schopnosti kdyby bylo na něm vyběhne sprintem směrem městu a nezastaví se dokud nedojde k boji. „Nemějte strach. S několika z těch bytostí si hravě poradím. Vlastně to bude příjemné zpestření dne zakončené svačinkou. Poskvrnění života tímto způsobem je nečestné a zaslouží si zaniknout.“ Vyrazíte. Vlastně by to byla idylická procházka. Les je klidný a slunce se nachýlilo k druhé polovině jeho cesty. Přesto je však příjemné teplo. Společnost starých jehličnanů je možná normálnější než společnost prastarého démona ale Hikori jde tiše a mlčí. Je napjatý a vzrušený. Je zvláštní jak přímo vnímáš jeho pocity. Jako by ta nálada byla tvá a zároveň nebyla. Rozpolcenost je matoucí a je namístě otázka jak dlouho budeš vnímat že se jedná o dva pocity když je budeš cítit pořád. Stane se to prostě tvojí součástí? Jak tohle může změnit způsob myšlení? Tohle jsou otázky které by asi spíš zajímaly Lea. Snad jindy až tohle skončí a Hardwood bude ležet konečně mrtvý a zlomený někde ve škarpě. Přesně tohle je ono, když se vaše cíle spojí do jediného pocitu. Násobí to jeho sílu dvojnásobně. Jako by se ti v hlavě mimo ostatní věci rozsvítila jasná světlice v jejíž záři se ostatní věci ponoří do tmy. Tak to vypadá když s Oni souhlasíte v pocitech. Je to vlastně příjemné, hřejivé a lákavé. Nejpřímější spolupráce. Po několika desítkách minut se přiblížíte k městu. Když se řekne že všichni lidé usnou naráz doopravdy to nezní jako kdovíjaká tragédie. Teď ti ale dochází důsledky celého rituálu i proč Ozawa hovořil že ho Hardwood uspěchal. Měl přijít v noci. Když je většina lidí doma aby oběti zůstali neporušené. Lodi které jste ráno viděli rozeseté po hladině teď bezradně bloudí a náhodně narážejí buď do sebe nebo do pobřeží. Molo ze kterého jste vyráželi je rozdrcené pod přídí jachty a ta jako vyvržená ryba leží na boku. Šťastnější z námořníků odnesl proud na volné moře. Je to ale jen odklad nevyhnutelné srážky. Vidíš auta nabouraná po stranách ulic. Některá vcelku bez úhony jiná převrácená na střeše připomínající spíš šrot. Odněkud z města stoupá černý kouř. Oheň na sebe nemohl dát dlouho čekat. Když se podíváš pozorněji vidíš že se po ulicích plouží trhanými pohyby postavy. Podobné té kterou jsi viděla v lese. Pytláci teď doopravdy pytlačí. Jejich čepelovité prsty se svírají kolem spících těl občanů města a táhnou je pryč bez ohledu na zranění která jim způsobují. Slyšíš odněkud zvuky výstřelů. Zdá se že zbytek tvého týmu se také činí. Otázkou je jak. Každopádně jediné štěstí je v tom že Jonesport je maloměsto. Když si představíš jakou zkázu by podobný rituál způsobil ve velkoměstě jímá té hrůza. Další věco co teď jasně vidíš je působnost kouzla. Připadá ti jakoby město bylo pod kopulí. Víří tu energie jako mlha. „Zajímavé.“ ozve se náhle Hikori. „Vidíte tu propracovanost? Vskutku zvrhlé umělecké dílo. Sledujte.“ Náhle vidíš jasněji jednotlivé linie magické energie která městěm protéká. Vzor je složitý a komplikovaný přesto krutě efektivní. Dochází ti přesně co znamená. Nebo to možná dochází Hikorimu, těžko říci. Father Meat musel pracovat dlouho a poctivě. Postupně lidem ve městě nahrazoval vzpomínky a nutil je být lhostejnými k věcem kolem. Ano, bytosti z jeho dílny vylézají ze sklepů domů, spící agenti, díky magii ignorovaní. Lovil a chystal se k velké obětině. Infikovaní díky jeho kouzlu usnou a budou dostupní. Jeho výtvory je prostě vezmou a přivedou je k němu on si pak bude jen hrát... Náhle ucítíš na rameni ruku tvého služebníka. Nevšimla jsi kdy se zhmotnil. Vrčí a hledí směrem k nejbližšímu domu. Zpoza rohu se vynoří dvojice tvorů. Vypadají jinak než ten z kruhu. Jsou větší a viditelně se nejedná jen o kůži lidí ale i zvířat. Nemají přimontované jen čepele ale i další pláty železa které chrání kůži pod sebou. Hlavy tentokrát chybí. Mezi nimi stojí mladý chlapec. Po těle ti přejede mráz. Znáš ho ze zrcadla při minulé noci. Cítíš jeho přítomnost. Vnímáš že je nehmotný. Pláž. Dojde ti. Drží se čepelí obou tvorů v podivné pokroucené parodii klasického "za ručičku". Usmívá se od ucha k uchu a píská si nějakou písničku. Když tě vidí škleb malého ďábla se rozšíří. „Ahojky Noro, přišel jsem si popovídat...“ |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro Zadek auta narazí do bytosti a ta ti zmizí z dohledu. Vůz dvakrát nadskočí když tělo mizí pod koly. Při druhém přejezdu už je poskočení znatelně menší. Přidá se ale zvuk páraného železa a hned po něm auto zaškytá, ztichne a zastaví. Když se ohlédneš vidíš jak pytlovité tělo leží na trávníku. Některé ze stehů jsou potrhané a vytéká skrz ně tělní tekutinu. Teď víc než kdy jindy připomíná bahno. Vzorek pneumatik se táhne přes něj. Je jasné že uvnitř není nic kromě hnědo černé náplně. Vypadá to jako by kola vyboulily jeho tělo do stran. Jako když zmáčkneš balón. Tělo s sebou začíná opět škubat. Prohlubně po kolech se narovnávají jak se tekutina vrací na své místo. Při druhém přejezdu musel využít svých čepelí a rozpáral zespodu pro provoz důležitého. Začíná na tebe pomalu ale jistě dopadat stres. Jak bojovat proti něčemu co necítí bolest jako takovou a dokáže se dostat z něčeho jako je dvojnásobné přejetí autem? Roztřesená ruka zašmátrá ve váčku a vytáhne hrst bylin. Když je rozdrtíš a vyfoukneš nutno připsat nervozitě to že si neuvědomíš že sedíš v autě. To předkové rozhodně řešit nemuseli. Drť se rozletí kolem a když se nadechneš k vyslovení formule nadýcháš se jí. Prudké kýchnutí které následuje ti až oči zalije slzami. Tvor se mezitím pomalu začíná zvedat ze země. |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro Bytosti vedle chlapce jsou větší než ti se kterými jsi se setkala. Dokonce by se velikostí mohli vyrovnat Oni. Tetování zůstává stejné. Styl sešití se ale mění. Zdá se že jejich tvůrce použil mnohem silnější spojovací materiál a stehy jsou blíž u sebe. Nevytéká tedy tolik bahna. Kromě lidské kůže vidíš i silnější typy. Pravděpodobně kusy kravské. Pak jsou tu další které díky zbytkům srsti, která byla nepříliš pečlivě oholená aby šlo nakreslit linky, bude pravděpodobně z nějakých menších zvířat. Druhý pohled dokonce odhalí že jedno rameno je tvořené z tlamy něčeho co bylo asi původně medvěd. Ústa, oči i uši jsou zašité aby bylo zabráněno úniku tekutiny. Mají je vyvedené zrcadlově. Hlava jako taková chybí. Přesto uprostřed rozložitých ramen je natažený lidský obličej. Vypadají podobně jako ten co jsi vytáhla z váčku. Jen otvory jsou uzavřené stejně jako u medvědů. Kožené ruce končí těsně nad pasem. Opět se zrcadlově liší. K jedné je pomocí sestavy šroubů a svěráků přidělaná dlouhá zbraň nejvíce připomíná zvětšený sekáček na maso se zaostřenou špičkou tak aby se hodil k sekání a bodání. Druhá ruka se tady spíš hodí k manipulaci s předměty. Je vyrobená podobně jako nárameník. Podle rozměrů by jsi se dokázala vsadit že se možná původně i právě o medvědí tlapu jednalo. Přesto k ní někdo přišil lidské prsty. Nejen v jednom exempláři. Střízlivý odhad určí že musel našít tak dva až tři na sebe. Co je děsivější bytosti těch podivných mnohokloubých prackách svírají starobylé opakovací pistole Volcanic ráže .41 s šestipalcovou hlavní. Nejedná se sice o moderní zbraně přesto však mohou být velice smrtonosné. Pak jsou tu samotné železné pláty. Jsou přišroubované přímo na kůži i když jasné že je musí podporovat nějaká vnitřní konstrukce aby jí nepotrhali. Zdá se že jsou přidělané zcela náhodně ale když bytosti stojí u sebe je vidět jistý vzor. Spíše se je někdo doopravdy snažil vytvořit jako zrcadlový obraz toho druhého a i dle toho co jsi viděla na palouku nebude jejich účel zase tak praktický. Pak je tu samotný chlapec. Z tvého snu. Podoba mladého Hardwooda přesně tak jako si ho pamatuješ z první vize. Musí se manifestovat ve věku kdy našel svou první mrtvolu. Jen oblečení není to pytlovité a ošoupané jaké nosil tenkrát. Vysoký límec hnědého kabátu má až ke krku kde končí krajkou. Zlaté knoflíky se táhnou až k pasu a stejně tak zdobení je vyvedené zlatou nití. Složitý vzor ti nic neříká. Nadýchané bílé rukávy jsou kolem zápěstí stažené a krajka z nich sahá asi do poloviny palce. Na nohou má navlečené sněhově bílé přiléhavé punčochy a zdobené boty s mašlí a zlatou sponou. Jeho obličej je ztělesnění škodolibosti. Blond vlasy má zastřižené pod uši. Modré oči v sobě mají světélko zlomyslnosti i šílenství. Zuby má bílé určitě víc než v době kdy tato podoba skutečně žila. Nos má drobně zahnutý vzhůru a kůži posetou pihami. |
| |
| soukromá zpráva od Nora Redfield pro Krátký rozhovor s Wrightem ve mně stále ještě vyvolával jisté výčitky. Ano, mohla jsem za nimi prostě vyrazit, podělit se s nimi o vše co vím, za předpokladu, že by to ovšem pochopili, a pak se dohodnout na společném plánu. Ovšem byl tu jeden háček. I když neoficiální, stále to byla z velké části de facto armáda. Většina z lovců byla rekrutována z řad mariňáků, speciálních jednotek i prostých pěšáků, ale jedno pak měla společné. Určitý způsob myšlení, tak typický pro jim podobné. Příliš spoléhali na zbraně, výbušniny a výdobytky moderní technologie. Ano, většinou to fungovalo a vsadila bych se, že i na místní... golemy to mohlo zabrat, já však ale nestála o střet s pěšáky. Ty jsem měla v plánu s radostí přenechat jim a jejich zbraním. Ostatně, nebyla jsem blázen, abych si myslela, že bych dokázala obstát proti více těmto stvořením. Ne, já musela šetřit síly na jiný cíl. Ten, se kterým by Wrightův souboj připomínal spíše nechvalně známý boj s větrnými mlýny. Svůj k svému... Letěly mi myšlenky hlavou, zatímco jsem se snažila ospravedlnit si i sama před sebou své rozhodnutí, které přeci jen, přiznejme si to, nebylo zrovna založené pouze na chladné logice. Pravidelně informovat... Hmm, určitě mám ještě čas. Vzpomněla jsem si na jeden z Wrightových požadavků, když jsem odhrnovala hustou větev pichlavého jehličí, jenž bylo poslední překážkou mezi mnou a.... „...Městem?“ Zašeptala jsem bezhlasně, když jsem uviděla tu spoušť. Město možná spalo, ale nebyl to ten klidný stav spokojeného spánku. Ne, tohle bylo spíše jako kdyby někdo lusknul prsty a všichni ti nebožáci upadli do hlubokého transu. Možná to nebylo daleko od pravdy... Rozhlížela jsem se, zatímco jsem podvědomě vnímala i svůj doprovod. Hikori tu byl stále se mnou, jako věrný stín. Doslova. „Máš pravdu. Bude zde několik obětí... Možná více, než jsem čekala.“ Ano, musela jsem si přiznat, že mi šíře dopadu běžného spánku na lidi, provádějící uvykle denní činnosti, unikala. Až doteď. Šťastní ti, kteří se rozhodli strávit den v pohodlí své pohovky v obýváku. „Také ho nemohu zaměřit.“ Zavřela jsem na chvíli soustředěně oči, ale linka k našemu cíli se stále v oblasti města rozplývala, pokrývajíc nepravidelnou oblast. Jako mrak... „Zatím.“ Dodala jsem však s nově nabytou rozhodností. Z části to bylo způsobeno tím, že jsme cíli byli už o něco blíže a z části také tím, co nebylo až tak mé. Hikoriho pocity do mne proudily a mísily se s těmi mými jako řeka vtékající do moře. Bylo to zvláštní. Vždy jsem se podobným věcem bránila, ale tentokrát to bylo jiné. Nepřepisovalo to mé pocity jako takové, ale spojovalo se to s nimi. Násobilo je to až nabývaly nezvyklé síly a jasnosti. Vykročila jsem rázným krokem a se soustředěným výrazem ve tváři. Pozornějšímu pozorovateli by jistě neunikl záblesk odhodlání a možná i jistého očekávání, který se zračil v mých očích, avšak zde nás nikdo neviděl. Jedinými svědky mohly být ty nestvůrné konstrukty, které procházely městem jako prokletí sběrači, co si přišli pro nebohé duše, jenž táhly do pekel. Vlastně to nebylo ani daleko od pravdy. Šťastný osud ty spící nebožáky rozhodně nečekal. Zahnala jsem myšlenku na to pomoci jedné postarší ženě, kterou ještě v pracovní zástěře a s prsty hnědými od hlíny jedna z těch věcí kamsi táhla. Ne, nemůžu se tu zastavovat a vysilovat se hned na začátku. Musíme zastavit loutkáře. Co jsou loutky bez loutkáře, než jen neživé kusy mrtvé hmoty. Odtrhla jsem s přemáháním oči od rozmazané cestičky krve, která stekla ženě z pořezané nohy a rozcuchané šedivé vlasy do ní kreslily jako štětec nějakého šíleného postmoderního umělce. „Ne.“ Zvedla jsem ruku a společně s myšlenkou dala Hikorimu jasný příkaz. „Zatím ještě ne.“ Krátký pohled, než jsem společně s ním tiše zašla za stěnu jednoho z domů, abych se vyhnula možnému středu se “sběrači“. Okolím se rozlehl zvuk výstřelů. Rozhlédla jsem se, jako kdybych snad mohla zahlédnout alespoň někoho ze střelců, ale slabost ozvěny jasně napovídala, že jsem byla příliš daleko od místa, kde k tomu došlo. Měli problémy? Zvládali situaci a jen město čistili? Neodvážila jsem se hádat. „Tohle... celou tu dobu připravoval?“ Vydechla jsem se značnou stopou fascinace v hlase. Magické linky, které mi Hikori pomohl vidět se proplétaly, vlnily a přes zdánlivý chaos v sobě obsahovaly až nadčasový řád. Bylo to obdivuhodné. Ne, bylo to mistrovské dílo! Ale.... „Ne nadarmo se říká, že ti s největším talentem propadnou snadno temnotě šílenství.“ Zašeptala jsem. Ano, cítila jsem jistý obdiv vůči někomu, kdo něco takového dokázal připravit. Já sama jsem si proti tomu připadala jako dítě malující si křídami na zem skákací panáky, ale... Ano, opět tu bylo to důležité ale. I přes to všechno, ten někdo za tím vším, byl náš nepřítel. „Co se...?“ Trhla jsem sebou, když jsem náhle ucítila ruku na mém rameni a stejně tak i směsici negativních pocitů. Ihned pohlédnu stejným směrem, kterým hledí on a hned pochopím. Větší monstra, ne tohle nebyli běžní sběrači. Tady bylo vidět, že si stvořitel dal tu práci a vyrobil něco... mnohem horšího a hrůznějšího. Jak také popsat něco, jenž bylo nechutnou směsicí lidských a zvířecích částí, podivně našitými končetinami a rozevřenými zubatými ústy, které na té věci zely jako bezedné temné jámy. A dokonce to mělo i tvář.... Její zbytek. Dech se mi zasekl v plicích, když jsem před sebou měla tento hrůzný výjev, za nějž by se nemusel stydět ani slavný Hieronymus Bosch. Bylo to tak šílené, že jsem až po chvíli zaregistrovala věc, která oproti těm bestiím vypadala až nenápadně normálně. Malý chlapec, historicky oděný, si vesele prozpěvoval a spokojeně kráčel, vedle těch věcí, které... držel za ruku. Mrkla jsem jednou... dvakrát. Stále tam byl. Ta tvář. Ty rysy a pak i hlas. Všechno jsem až moc dobře znala. Další díl skládačky zapadl na své místo, ale obraz, který se začínal rýsovat, by bylo moudřejší nikdy nespatři, nebo ještě lépe s křikem rozházet všechny kousky prokleté skládanky, spálit je a popel vysypat do moře. Do moře... To by se ti tak líbilo. Hleděla jsem na malého chlapce, jenž měl tvář na první pohled nevinného andílka, které ale pomstychtivý úšklebek dodával naprosto jiného dojmu. Ano, takhle vypadá sousedovic syn, který nejdříve hází kameny po vašem psovi, pak k narozeninám dostane vzduchovku a na trávníku se začnou objevovat mrtví vrabci, sýkorky, prostě cokoliv, co mu dostane do rány a nakonec... Nakonec najdete na stromě viset vlastní kočku a chlapce za plotem, hrdě sledujícího své dílo, bez jediné známky studu, ale za to s tím škodolibým úšklebkem, který je jen příslibem toho, že u kočky to teprve začíná. „Ty, Hardwoode?“ Snažila jsem se neznít příliš rozlobeně, ale nelíbilo se mi to. Ta situace, ve které jsme byli, mu musela hrát do karet. Jinak by sem určitě tak prostě nenakráčel. Celé naše setkání nepůsobilo, jako kdyby se právě potkali dva lidé, jenž se nikdy dříve neviděli, ale někdo, kdo již měl tu čest. Co asi chce? „Takže mě znáš...“ Prosté konstatování. Netušila jsem, jestli mne znal tak, jak jsem měla možnost poznat jeho, nebo pouze něco zaslechl... Možná od někoho z našich, kteří se mu dostali do spárů. Ne, to ne. „.. Copak chceš?“ Prostá otázka, která ale i tak budila celou řádku emocí a kladné zrovna nebyly. Dávala jsem si taky dobrý pozor na Hikoriho, aby se nevrhl na chlapce jen tak. Možná tohle byla celou dobu provokace. Možná jsem z tohoto setkání mohla něco vytěžit... Ovšem, bála jsem se, že tentokrát byly karty vyloženy ve prospěch Hardwooda. Však si je míchal sám. |
| |
| soukromá zpráva od Leonard Redfield pro Ještě než se to stalo, plně jsem vnímal vše, co Ozawa vykládal. Hltal jsem každé slovo, každou větu a v hlavě se mi honily všechny spojitosti týkající se tohohle zamotaného případu. I naší společné situace. Ta slova o našem vztahu se mi ozývala hlavou, když se se mnou sestra loučila… Co rušilo mé myšlenky, bylo mravenčení a bolest v rameni. Držel jsem si nevědomky ruku přímo na něm a při tom dál poslouchal přítomného kontroléra. Byl jsem připravený na to dál situaci řešit, jenomže… To snad ne, on chce… hrklo ve mně. Ze dvou důvodů. Bájný hráč na flétnu se právě chystal předat svůj magický nástroj sestře a hodit všeho jeho tíhu na bedra mé milované sestry. Bolest i mravenčení v rameni začalo ustávat, až jsem ho nakonec přestal cítit. Krucinál, Noro, ne- “Noro,…“ oslovil jsem ji varovným tónem, jako kdybych ji chtěl připomenout přítomný svět a už tak dostatečně velké problémy. Má sestra byla už tak obětí nadpřirozených sil. Teď se to mělo ještě zhoršit. Ano, říkám zhoršit, protože to, co se chystala provést, by nás oba vhodilo přímo do víru událostí a my byli nuceni se jich účastnit za každou cenu. Časy pozorovatelů a obránců by byly najednou ty tam. Tohle nás mělo postavit do první linie. Jako když voják přijme zbraň. Už nemůže udělat krok zpátky. Tohle nemůže udělat! Je to šílenství! Kolikrát jsem bojoval se stejným pokušením. Kolikrát jsem si přál něčeho takového dosáhnout. Ale dopad přijetí takových darů jsem znal moc dobře nejenom z mýtů a legend, ale i ze života samotného. Věděl jsem, co se stane duším zaprodaným mocným silám. Teď se mi to nejevilo jinak. “Noro, ne-„ Poslední slova, ještě více konsternovaná, více přísná, než předtím. Ale poslední. Pak nastal rychlý a doslovný spád událostí. Ruku jsem v tu chvíli skoro necítil. Pak ani hruď a jak jed prolézal tělem, s ním přicházelo nepříjemné znecitlivění všech končetin. Nikdy jsem necítil něco tak strašného. Nebyla to ani bolest fyzická, o té jsem neměl nejmenší ponětí, ale psychická. Naprostá bezmoc a neschopnost. Pokoušela se o mě panika, o to víc, že vedle mě právě došlo ke spojení sestry s požírači duší. Na všechno bylo najednou pozdě. Ležel jsem a nebyl schopný určit, jestli jsem vůbec ještě naživu. Dech jsem začal znovu vnímat až po chvíli. Když Ozawa začal osvětlovat můj stav Noře. Byla k smrti vyděšená. Nikdy jsem si nepřál ji takhle vidět. Z tohohle pohledu, a s tolika obavami v očích i hlase. Dal bych ji jakkoliv najevo, že vnímám, ale vždyť jsem pomalu nemohl ani mrknout. Paralýza byla tak silná. Jakékoliv pokusy byly k ničemu a jen mě víc vyčerpávaly. Musel jsem přestat. Zešílel bych. Přál jsem si jen, aby co nejdřív odezněla, abych mohl sestře být nablízku. Plán, ve kterém měla figurovat sama, i když s tím pochybným doprovodem, se mi nelíbil. Chtěl jsem ji mít pod svým dohledem. Proboha, Noro, nechoď… Opět mi byla přednější ona, než samotná mise. Po krátké domluvě i se samotným Wrightem, který ohlásil, že jde do tuhého, mi byl domluvený přesun do hotelu. Způsob se mi vůbec nezamlouval. Zůstával jsem nedůvěřivý. Měl jsem k tomu pádné důvody. Ale ve své bezmoci jsem nemohl nijak protestovat, ani děkovat. Myšlenky se mi ale nadále točily jen kolem sestry. |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro „Copak bych chtěl?" Malý prst s pečlivě zastřiženým nehtem se zvedne ke rtíkům a zamyšleně na tebe hledí. „Třeba tebe. Mrtvou a povolnou. Chladnou jako led. Pomaličku se podávající dotykům rozkladu abych si s tebou mohl hrát. Celé dny a noci. Zatímco bych kousíčky tvé kůže rozvěsil po stěnách aby jsi se mohla dívat jak si s tebou pohrávám." Olízne si rty a oči mu planou škodolibou září. „Stejně jako tady chlapci." zvedne dlaň a něžně pohladí jedno z monster. „Věděla jsi že duše uchované v kůži mohou nést část schopností svých majitelů? Kromě nekonečného utrpení?" obejme tlapu tvora a přitiskne se k ní až v obézním gestu. „Chlapečci co jsem přišli. Chtěli zhatit náš plán. To se ale nedělá. To se pánovi nelíbí!" prstí vyletí v tak známém gestu záporu. „Místo toho jsem si je nadělil jako osobní ochranku. Velké a mocné lovce." zasměje se zvonivým smíchem až se předkloní a vlasy mu spadnou do čela, pak se narovná pravý koutek zvednutý v křivém šklebu. „Představ si jaké to pro takového siláka sledovat jak si užívám s jeho pozadím zatímco visí na jako předložka. Jeho krvavé tělíčko není tak silné aby cokoliv udělalo. Že?" plácne téměř v přátelském gestu do bytosti. Cítíš jak z duší uvězněných v kůži vychází téměř hmatatelný odpor. „Musím říct že zábavnější než tady s méďou. Zvířata jsou strašně zmatená když se člověk miluje s jejich mrtvolou. Nechápou a šílí. To nemám rád. Moji miláčkové musí moji lásku poznat naplno. Chci aby pochopili jak moc si vážím jejich smrti. Není to jen uspokojení..." zasekne se a máchne rukou. „Však ty to víš má drahá. Copak nebyla uvnitř mě. Musím říct že je to zajímavé. Většinou jsou uvnitř já." uchechtne se vysokým zvukem. „Myslela jsi to ale asi jinak." povzdechne si otráveně „Pán nechce abych si s tebou hrál. Chce tě pro sebe aby jsi mu posloužila. Hledají podobné jako jsme ty nebo já. Sestřičko." Poslední slovo řekne škodolibě a tebou proběhne vlna zhnusení, nával vzteku a vnitřního pohoršení. Celý ten pocit je tak silný že máš chuť se okamžitě vrhnout vpřed a zakroutit mu krkem i když víš že nebudeš schopná ho uchopit. Pozdě si uvědomíš že síla je umocněná tím že není jen tvůj... ...Hikori vyrazí z řevem vpřed. Máchne svým kyjem. První bytost ho zablokuje čepelí. Druhá se po něm ožene. Tvůj společník ladně uhne pomalejší zbrani a vrazí ramenem do monstra které blokuje jeho čepel. To se s čvachtavým zvukem snaží udržet rovnováhu. Oni však napřáhne druhou ruku a srazí ho přesným úderem do přišitého obličeje. Jeho síla je i v této podobě monstrózní. Navíc se zdá že v tomto těle disponuje větší obratností. Druhý sešitec namíří zbraň a vystřelí. Kule ze staré pistole prosekne Hikorimu bok. To už letí v před a plnou silou vrazí špici kyje do míst kde by se mohlo nacházet břicho bytosti. Ta se zalomí v pase a démon ji druhou tvrdou ranou z boku odhodí. Celý souboj trvá jen několik málo vteřin. Máš pocit že Oni plane rudou aurou. Než se tvorové začnou zvedat přiskočí k Hardwoodovi. Neobtěžuje se na něj fyzicky útočit. Otevře svou tlamu a začne jeho nehmotné tělo požírat. Chlapec sleduje to ztělesnění zuřivosti s vyděšeným výrazem. Začne křičet vysokým hlasem a jeho podoba se začíná protahovat směrem k ústům Hikoriho. Ten vydá hrdelní triumfální řev který jediný přehluší zvuk dětského strachu. Pak chlapec máchne rukou... ...Máš pocit že ti bouchne hlava. Oni leží na zádech vedle tebe. Ztěžka dýchá a zdá se že je téměř v bezvědomí. „Omlouvám se má paní... zklamal jsem." Popravdě nevíš jak se to stalo ale klečíš na koleni. Máš problémy s pohybem a cítíš jak ti bok plane bolestí. Lepkavá krev lepí oblečení. Jak to Hikori říkal. Žě jeho zranění budou i tvá. Je vidět že to doopravdy nepřeháněl. Nemůžeš hýbat ničím kromě hlavy. Tu ti kromě hučení a bolesti naplňuje ještě horší zvuk. Smích jako jehlice. Dětský vysoký a až do duše odporný. „To byla legrace! Doopravdy si to myslelo že mě spapá!" křičí nadšeně a slyšíš tleskání ruček. „Hloupý, hloupý démon...!" náhle zmlkne. Když se na Hardwooda podíváš vidíš že se náhle tváří vážně. Jako by dětinskost z jeho očí naprosto zmizela a nahradila jí smrt. Lépe se to popsat nedá. „Pán už není trpělivý. Jediný důvod proč jsem to nezabil je ten že jste spojení." promluví hlasem který připomíná kousky ledu a pomalým pohybem si upraví šaty. Nezměnil se jen tón ale i odstín. Najednou je to hlas dospělého muže. Necitelný, brutální zvyklý na strach který vyvolává. „Chce tě a dostane tě. Lehčí nebo horší cestou. Doporučuji ti tu lehčí, anglická děvko. Už tak jsi mu způsobila hodně problémů. Chceš aby někdo z tvých přátel byl ušetřen? Nebude. Mohou ale umřít pomalu nebo rychle. Postavili se vůli starých." pousměje se sadisticky. „Než jejích ostatky hodím do jejich tlam zprzním je. Urvu si kus každého jejich tělesného otvoru a pár dalších udělám. Nevěřila bys jak vzrušující je píchat něčí otevřenou ránu. Pojď dobrovolně nebo to sama poznáš. Víš že mají moc povolat mrtvé zpět. Chtějí tě a dostanou... " mávne rukou „Mě je jedno co uděláš. Já dostanu svou odměnu tak jako tak když potáhneš do boje jen si to víc užiju." mrkne na tebe. „Přijď za mnou do školy na Snare Creek 139. Klidně si je vezmi s sebou alespoň je pak nebudu muset lovit..." Otočí se a začne odcházet. Bytosti které se po útoku Hirokoriho už vzpamatovali jdou za ním. Náhle se otočí, škleb od ucha k uchu a luskne prsty. „Málem bych zapomněl!" Zpoza domu se vynoří jeden z menších pytláků. Svírá bezvědomé tělo po kterém stékají krvavé stružky od čepelí. Muž je úplně nahý a spí. Nejdřív ho nepoznáváš. Pak ti dojde že jsi ho viděla u půjčovny lodí. Byl to ten muž na recepci. Hardwood natáhne své nehmotné ruce ke své osobní stráži a pronikne do jejich paží zakončených prsty až po ramena. Sice do zdá že má ruce obráceně ale kožená monstra klouby a podobné záležitosti nemají. Malý tvor přijde k němu a podrží tělo muže ve výši aby na něj mohl dosáhnout. Prsty z prstů přejedou muži po obličeji. Jeho oči se otevřou a zmateně se rozhlíží. Nemůže se pohnout. Sama víš o toxinu na zbraních těch tvorů. Pohled se upře na Hardwooda a ten se usmívá téměř vlídným úsměvem. Hladí mu hrudník porostlý černými chlupy a s něhou jede rukou níž. Když muži sevře přirození zamlaská a majitel doků vytřeští oči. Prudce škubne a krvavý kus masa odhodí jako nepotřebnou hračku. I bez možnosti výrazu je znatelná agonie správce přístavu. Chlapec však nekončí. Prsty od krve pokračují v cestě a i když nemáš dobrý výhled je ti jasně že mu je musel strčit do pozadí. Další znamení je v tom že Hardwood slastně zamlaská. Za první sadou prstů se přidá i druhá. Když je i ta uvnitř máš pocit že jsi slyšela něco jako zvuk trhaného popíru. Hardwood pokračuje jeho služebníci stojí a slouží mu jako chirurgické rukavice. Když je dost hluboko zprudka trhne a kolem se rozletí rozervané kusy těla. Vnitřnosti se vysypou na zem a jasně vidíš kusy kostí. Hlavně ale vidíš oči které se na tebe upírají. Není to snad ani možné ale ten muž žije a vnímá. „Toho si jen potkala ve městě, jen si ho zahlédla. Představ si co čeká tvého bratra jestli neuposlechneš rozkaz pánů." řekne Hardwood když nechá tělo dopadnout na zem. „Tohle mě vždy navnadí." povzdychne si „Budu se těšit na tvůj vzdor!" pošle ti větrem pusu a mrkne. Opět připomíná děcko. On i jeho ochránci odcházejí. „Dej tomu tak deset minut. Pak se můžeš projít nebo brečet nad svou hračkou! Čiao!" dodá ještě na závěr veselým hlasem a mávne rukou než zmizí mezi domy. |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro Když tvá sestra vstane od tvého těla mluví s Ozawou jako by jsi ani nebyl poblíž. Neslyšíš díky nevýhodné poloze celý jejich hovor ale útržky dohromady dávají smysl. Něco se na Noru zaměřilo. Něco co je proti vašim dřívějším zkušenostem nepředstavitelně mocnejší a silnější. Dokonce to vyslalo svého posluhovače aby se s ní vypořádal. Nic co by bylo v tomto městě něco většího. Najednou se vyprávění japonce o godzilách nezdá tak úsměvavé a přehnané. Mluví i o muži kterého Nora zmínila když ti popisovala svůj sen z první noci na základně. Zdá se že jí někdo na telefon poslal další informace. Pravděpodně to byli lidé z archivu Lovců které Wright zmiňoval když mu dávala informace o Hardwoodovi. To se doopravdy chystá jednat na vlastí pěst a odejít sama s nějakým démonem? Zdá se že to doopravdy myslí vážně. Netušíš proč se raději nevydá ke zbytku týmu kde by byla jednak ve větším bezpečí a také by se mohla náležitě ozbrojit. Občas se doopravdy chová jak malá holka. Když domluva s Ozawou i hádka s Wrightem skončí prokáže se váš velitel jako relativně rozumný a snaží se jí domluvit. Když to nezabere alespoň jí prosí ať ho informuje. Co jiného má dělat? Druhý démon který je pořád s Japonským lovcem dostane na krk podivný amulet. Prý aby ho Wright poznal. Doopravdy je mezi touto sebrankou normální že využívají bytosti temnot ve svůj prospěch? Co je to za lidi?! Copak neví že tohle není zbraň. Při nejlepším je jen využijí a odkopnou. V horším případě skončí jako loutky bez vlastní vůle. V boji proti silám temnoty rozhodně přeci neplatí že každá zbraň je povolená. Člověk musí vždy uvažovat v širší prespektivě. Dávat si pozor na svoje zachování i duši. Tvé bezvládné tělo projede záchvěv mrazu když k tobě démon přistoupí a zdvihne tě do náručí. Nemusíš být médium jako tvá sestra aby jsi z něj cítil podivnou temnou a negativní energii. Drží tě ve vzduchu a máš přímý výhled na jeho širokou čelist pokrčené rty ze kterých ční dlouhé kly. Husté obočí na mohutných nadočnicových obloucích se zamračí když sleduje Ozawu. Jako by ti dva komunikovali pomocí myšlenek. Oni téměř nešťastně pohodí hlavou. Pramen jeho černých vlasů ti dopadne na obličej což tvor úspěšně ignoruje a ty nemáš možnost jak se lechtavého pyžmem páchnoucího pramene zbavit. Když se skupina rozdělí dojde ti že to mysleli vážně. Nora šla svou cestou a Ozawa taky. Tebe nechali s tím rohatým rudým bastardem osamotě. Copak se už všichni vážně úplně zbláznili? Jasně, proč ne. Nechtě raněné v rukou démonů. Tentokrát doslova. Oni se vydá do hlubin lesa. Jeho impozantní zbrań je zavěšená na složitém popruhu z kůží na jeho zádech. Rukověť mu ční přes levé rameno a zdá se že v případě ohrožení by mu nedělalo problém hodit tě na zem a bojovat. Neslyšel jsi od nikoho z nich něco jako rozkaz o extra jemné péči. Jehličnatí velikáni lesa ti hopsají před očima do rytmu rychlého pochodu démona. Hlava ti naráží do jeho bicepsu a při každém pohybu jeho hříva připomíná otravné pírko které ti z čisté škodolibosti jezdí po obličeji. Les je pořád stejně klidný jako když jste šli k obětišti. Démon se náhle zastaví a ostražitě se rozhlíží. Opatrně se sehne a položí tě do lesní trávy. Sáhne po zbrani a rozhlíží se po stromech kolem. Něco se mu viditelně nezdá. Zavrčí a podívá se směrem na tebe. Jeho nos se pokrčí jako by čenichal. Viditelná nervozita se pomalu přenese i na tebe hlavně když ti naprosto schází přehled o dění kolem. „Tak ty budeš její bratr. Hmm. Čekal jsem někoho většího!" hlas se ti ozve přímo uvnitř hlavy. Je nepříjemný škodolibý a mrazivý. Připomíná vzdáleně malé děcko. „Škoda že si s tebou moje zlatíčka tak pohráli. Nemůžeš ji chránit. I kdyby jsi u ní byl nijak to nepomůže to mi věř. Budu si s ní hrát. Mám na ní chuť. Zabiju jí. Ne úplně. Jenom tak aby její tělíčko vychladlo a její krása byla dokonalá. Možná se s ní poprvé užiju ještě než jí stáhnu z kůže. Je vcelku pěkná i takhle. Není to sice ono ale ať se podívá pěkně zblízka. Nebylo by to ono nemyslíš?" otázka je čistě řečnická. Hlas jako by ti šeptat do ucha. Dokonce máš i pocit že cítíš ledový jazyk jak se ti dotkl lalůčku. „Nebo na tebe taky přijde řada. Můj chtíč je jako smrt nevybírá si." Chechot mrazí do morku kostí a chtě nechtě tě zaplaví zoufalství. „Víš když nejsi limitován běžnými zákony těla a můžeš udělat téměř cokoliv a tvá oběť pořád cítí..." povzdychne si takřka zamilovaně „...víš kolik možností to dává? Spojení doslova na podvědomé úrovni. Budu do vás vytvářet nové otvory na místech která by vás ani nenapadla že mohou být využita a budu si s vámi láskyplně hrát a laskat si vaše utrpení. Víš ty co?!" jeho zaujetí je téměř hmatatelné. „Bratr a sestra. To zní jako dílo hodné mého génia. Udělám z vás společné dílo. Navždy spolu to zní roztomile nemyslíš? Možná bych vás mohl i nějakou dobu nosit nebo si užívat rozkoší s oběma najednou. Uvidíme. Teď mě budeš muset omluvit mám tu anglickou děvku na zabití." smích se ti zakousne do ucha a máš pocit že se ti na tvář přitiskly slizké rty a někdo tě kousl do tváře. Kdyby jsi mohl klepeš se odporem. Když na závěr ucítíš pevný stisk v rozkroku a další várku smíchu doprovázenou slovy: „Jo to by šlo, myslím že tohle do tebe narvu také." máš chuť ztratit vědomí. Hlas zase zmizí a po chvilce se Oni zase vrátí k tobě. Sevře tě opět v náručí a zdvihne. Kdyby bylo na tobě řveš, kopáš a mlátíš. Máš přesně ten pocit kterým na dotyk reagují oběti znásilnění. Jenže ty ho nemůžeš dát nijak najevo. Démon tě nese dál k Wrightovi bez ohledu jak moc uvnitř té skořápky které jsi věřil jako tělu trpíš. Navíc je ti jasné že ať ta věc byla cokoliv míří teď za tvou sestrou... |
| |
| soukromá zpráva od Nora Redfield pro Můj výraz se nezměnil, ani když se přede mnou chlapec odehrával to malé divadelní představení. Dítě... Pche. Starý nekrofil, který měl jediné štěstí v tom, že padl do oka ještě větší zrůdě, než byl on sám, jinak by už dávno hnil na dně oceánu. Tyhle věci se přitahují. Sklopila jsem lehce tvář, ale stále Hardwooda nespouštěla z očí. „Hmmh, to si můžeš jen přát.“ Prosákl mi do slov výhrůžný tón. Děsila mne jeho slova? A jak! Zvlášť, když jsem věděla, co vše to obnášelo. Ovšem nebylo to poprvé, co jsem stála tváří v tvář osudu, kdy samotná smrt mohla být vykoupením. Nikdy to však ještě nebylo tak osobní. Něco, co by překročilo mou osobní hranici, zakouslo se to do mého já jako teď a nepustilo. Staří známí? Nepřátelé na život a na smrt? V tuto chvíli to byla tak bezbarvá a bezvýznamná přirovnání, že bych se jim jindy i zasmála. Teď jsme však na sebe hleděli. On plný nabubřelosti a sebevědomí samozvaného krále a já, se svým ledovým pohledem, který skrýval většinu emocí, jenž mnou s každou jeho další větou zmítaly čím dál tím víc. Provokoval. Chtěl šokovat a bavit se mým zhnusením nad ním samotným, nebo snad těmi věcmi, které prováděl. Ale zapomínal na to, že jsem část z nich zažila také. Ano, bylo to strašné. Nechtěla jsem se k tomu vracet, ale přes to to ve mně zanechalo nesmazatelnou stopu. Cítila jsem zhnusení, ale ne pouze nad jeho konáním. Celá ta scéna mi přišla i tak nějak... běžná. Stiskla jsem pevně zuby nad tím šokem. Hnusila jsem se sama sobě. Něco ve mně zanechal a tohle všechno to vytahovalo opět napovrch, na světlo, které to už nikdy nemělo spatřit. „Urychli to Hardwoode! Nejsem zvědavá na tvoje hry.“ Ostře, jako břitvy, protnula má slova vzduch, naprosto ignorujíc obscénní gesta malého chlapečka se zbytky lidských bytostí. Tak nějak... už jsem podobné věci zažila. Jen ty příjemné pocity spojené s těmi zvrácenými vzpomínkami, které společně s tím vyvstaly, jsem musela velmi rychle zatlačit zpět a zadupat. Do prachu, kam patří. „Jsi ztracený případ Hardwoode. I po tolika letech... staletích, se ti nakonec rozpadnou v rukách. Opustí tě jako ten námořník. A je jedno, jestli to jsou zvířata, místní lidé, nebo jedni z lovců. Nakonec stejně zůstaneš sám... A až pána přestaneš bavit, tak se vrátíš do nicoty, odkud tě vytáhl. Třeba si najde jiné oblíbence.“ Ani nevím jak, ale na rtech se mi rozehrál jedovatý úšklebek. Vážně to bylo jako když se dostanou do sporu dva staří známí. „Ano, byla jsem tam a... Popravdě? Viděla jsem mnohé a mnohé taky okusila, ale tvůj příběh? Až tak zajímavý nebyl. Jen další malý chlapeček, který měl nevyřešené problémy se svou maminkou. Smutné.“ Protáhla jsem obličej, ale zůstávalo v něm napětí. Ač tahle debata vypadala tak nenuceně, byla jsem soustředěná každou špetičkou svého bytí na vnímání situace a připravena reagovat, kdyby se něco stalo... A stalo. Ovšem jinak, než jsem čekala. Jedno tak prosté slovo. Slovo, které jsem byla zvyklá slýchávat jen v těch kladných souvislostech i vzpomínkách, najednou znělo jako nejhorší nadávka, kterou kdo mohl vyslovit. A mohl za to jen Hardwood. Ten zdegenerovanej zasranej parchant, který si dovolil mně... říkat... sestro?! Cítila jsem vlnu vzteku a hnusu, kterou to jediné slovo vzedmulo. Už mám chuť po něm skočit a vrazit tomu zatracenýmu harantovi pár facek, kterých se mu jistě během života dostatečně nedostávalo, ale v tom mi to dojde. Manipulace... Silné emoce, vyeskalované až tak, že.... „Hikori!“ Křiknu, ale už je pozdě. Oni se v zápalu hněvu vrhá na našeho společného nepřítele. Nemohla jsem nic dělat. Těch pár, i když jakoby zpomalených v návalu adrenalinu, uteklo i tak jako nic a přestože to chvíli vypadalo, že se situace vyvíjí v náš prospěch, nakonec se karta otočila. Jako vždy. Jen bezmocně jsem sledovala, jak si kulka ze staré pistole našla cestu skrz Hikoriho bok, ale toho to ani na moment nezastavilo. Šel si pro svůj cíl. Náš cíl. S tím, jak se hlavička malého chlapce blížila rozevřeným démonovým ústům se mi na tváří začal roztahovat vítězoslavný a nečekaně krutý úsměv. Dostane, co si zaslouží! Pozorovat někdo tuto scénu z dálky, jistě má hned jasno, kdo z nás dvou je tu ten zlosyn. Už už vidím, jak je duše Hardwooda navždy pohlcena, když v tom... Před očima se mi zatmělo a já jen z dálky vnímala, jak mne zradily nohy. „S...sakra!“ Sykla jsem těžce a měla co dělat, abych se dostatečně zapírala rukama na zemi, neklesla i na druhé koleno a možná rovnou celá nespadla na beton pode mnou. Co se to... stalo?! Hučení v hlavě mi znesnadňovalo myšlení, ale postupně jsem byla schopná poskládat sled událostí vedoucí k této chvíli. Hikori se snažil pozřít Hardwooda. Křik. Zmatek. Dokonce to chvíli vypadalo, že je to už jeho konec, ale... Ale byla to jen hra. Vydechla jsem dlouze a v tom vzdechu bylo jasně slyšet jediné. Prohráli jsme... Ne, ještě ne! Otevřela jsem oči, zatímco jsem si uvědomila pocitu horkosti a vlhka na mém boku, ve kterém pomalu začínala tepat bolest. Stále trochu zastřená, ale bohužel srozumitelná, byla další Hardwoodova slova. „Hah, nemysli si... že ti to... usnadním!“ Zvedla jsem svůj nenávistný pohled a ten se setkal s Hardwoodovým. Pořád se tu holedbal. Pořád vyhrožoval. Ale neměl vše pod svou kontrolou. Neměl mě. „Hah... Tak naivní... chlapeček. Měl jsi chodit víc... mezi lidi. Živé lidi.“ Uchechtnutí přešlo postupně ve smích. Hořký, bolestí zadrhávající se smích . Ale upřímný. Vážně ho to nenapadlo? Co kdybych si tu teď před ním prohnala kulku hlavou? Jak by musel překvapeně koukat. Co by na to řekl jeho pán, že tak amatérsky podcenil celou situaci? Jak bych si tohle přála vidět! Přesto jsem ale dále mlčela. Jeho možné zmatení a nepochopení mi jen vyhovovalo. Ano, byl to jeden z možných plánů, ale prozatím jsem jej brala jako nejzazší možnost. Sklopila jsem zrak ke krvácejícímu boku. Zatím ten čas ještě nenadešel. Jo, jen běž... Uteč do školy. Sbírala jsem energii na pár slov, když v tom se zastavil. Ve mně samotné hrklo, když se na mne podíval s tím šíleným úsměvem a já netušila, co se mu za ním honí v té pomatené mysli. Avšak brzy jsem pochopila... Muže jsem poznávala. Bylo to jen pár hodin, co jsme si od něj půjčovali loď. Byl to dobrý kousek, za férovou cenu. Tak běžná vzpomínka ve světle současného dění začala kolem sebe vrhat stíny šílenství. Mohla jsem jen sledovat, jak jej chlapec nejdříve něžně pohladí a pak se vší surovostí... Ne! Uhnula jsem pohledem. Sice naprosto zbaběle, ale všechno ve mně křičelo, už dost! Možná jsem unikla hrůznému obrazu, ale zvuky a další vjemy zůstaly. A fantazie pracovala na plné obrátky. Každé trhnutí, mlaskavý zvuk, sípavý nádech i Hardwoodův slatný povzdech i zápach krve smíšený s dalšími ještě nelibějšími pachy trhaného lidského těla. To všechno mi před očima vykreslovalo vlastní malou scénu plnou utrpení. „Táhni do pekla... Hardwoode!“ Trhla jsem hlavou a zahleděla se upřeně na něj a vlastně tak i na celá ta jatka. Ani jsem nehnula brvou, jen v koutcích mne pálily slzy vzteku a bezmoci, ale k pláči to mělo daleko. Ne, teď jsem měla chuť ho roztrhat vlastníma rukama, stejně jako to on udělal tomu nebožákovi. K bratrovi se ani nepřiblížíš, ty hajzle! Řekla bych to, ale stále se mi jaksi nedostávalo dostatečného dechu na to, abych ta slova pronesla s patřičnou razancí, aby nebudila spíš lítostivý smích. Odešel. Prostě se otočil a odkráčel. Jen ta veselá písnička na rtech chyběla. Po něm tu zůstala jen jatka, zraněná žena a nehybný démon. A tak končí naše slavná výprava. Zamračila jsem se a pokusila se posadit. V hlavě mi stále hučelo a občas jsem měla pocit, že okolí má až podivně rozkmitané obrysy, ale pomalu se to ustalovalo. Bohužel, příliš pomalu. Hikori vypadal stále bezvládně, ale nemohl být mrtvý. Ne, to bych tu ležela také. Jak to říkal? Každé zranění nejdříve spotřebuje život jiné duše a až pak jeho samotný? „Ahh... zatraceně.“ Pokusím se zvednout a úsilím skoro až skřípu zubama, ale k ničemu mi to není. Deset minut. Deset minut, nebo deset hodin? Ani nevím. Vlastně mi to celé přišlo jako celá věčnost, než jsem nakonec ucítila aspoň trochu znovu se mi vracející vlády nad tělem. Měla jsem spoustu času o tom přemýšlet, ale stejně jsem na nic dobrého nepřišla. Taky nebyla žádná dobrá řešení. Jen ta účinná a neúčinná. Těžce jsem se zvedla a dost nejistým a vrávoravým krokem došla k tomu, co zbylo z pana, který se před pár hodinami spokojeně díval na televizi. Teď tu ležel ve stavu, v jakém by se i většině kriminalistů udělalo nevolno. Se stoickým, spíše smutným pohledem jsem si přiklekla k něčemu, od čeho by normální lidé s křikem utekli a možná ještě před tím vyzvraceli svou pravou americkou snídani. „Omlouvám se.“ Pronesla jsem zlomeně a otočila jsem se na Hikoriho. Duše navždy uvězněná ve nekončícím utrpení roztrhaného těla, nebo pozřena démonem? Vpravdě luxusní výběr. Za všechny peníze... Jak by řekl otec. Bohužel nikdo z nás neměl už moc na výběr. Ani já, ani Hikori a ani ta trpící duše. Přišel čas na oběti..... Na obou stranách.... "Je čas." Můj hlas zněl bezvýrazně, bezemocí, ale nedívala jsem se ani na démona ani na zbytky člověka. Ne, hleděla jsem do dálky, směrem, kterým odešel Hardwood. Je čas... |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro Hardwood poslouchá tvé připomínky se stoickým klidem. Dalo by se říct že s ním ani nehnou. Možná občas se mu lehce zaškubá koutky úst. „Já jsem ale na ně velice zvědavý a myslím že si je mohu dovolit protože mám všechna esa v rukávu.“ prohlásí egoisticky. „Navíc není kam spěchat. Nudil bych se v čase kdy mi shromažďují věci na hraní.“ pokrčí znuděně rameny. „Žádný strach Noro. Vím co jsem a tvé připomínky nemohou otřást faktem že on si mě vybral.“ prohlásí nakonec s hrdostí malého děcka kterého pochválila maminka za jeho obrázek z makarónů. „Pokud si tě zvolí jako hodného pozornosti bytost která přesahuje prostor i čas nemůže tvou sebedůvěru rozházet pár keců od nějakého lovce v zácviku.“ v jeho očích se odráží sebejistota děcka kterému rodiče vtloukají do hlavičky jak moc je výjimečné a nikdo neměl tu snahu mu to kdy vyvracet. „Však ho sama poznáš. Nejspíš asi z odvrácenější strany protože se mu vůbec nelíbilo když se někdo snaží hatit jeho plány a už nezáleží na tom jak moc hloupě a neefektivně to dělá.“ zvuk dětského chichotání naplní prostor a Hardwood si přikryje ústa ručkou. „To že jsi viděla můj příběh ani v nejmenším neznamená že ho chápeš. Láska je krutá a nelítostná. Někdy nevyjde. Podívej se ale kolem sebe. Teď už mám prostředky abych své milované ochránil. Mohl s nimi být do konce dnů. Můj příběh možná není zajímavý nebo výjimečný. Jen si jdu za svým cílem a blížím se k němu. Můžeš něco takového říct ty? Kolik lidí doopravdy ví co chce a je schopných si za tím jít za každou cenu bez zbytečných keců.“ na tváři má sebevědomý úsměv. Nepůsobí teď ani jako jako děcko ani jako psychopat. Je možné že se za tím skrývá ještě něco víc? Nějaký chladný vypočítavý intelekt který se snaží moc neukazovat? „Ještě poslední věc.“ otočí se už téměř na odchodu. „Už jsem byl na zajímavějších místech než je peklo. Navíc sž se příště setkáme Hardwood nebude ideální oslovení. Jsem Father Meat. James Franklin Hardwood zemřel na útesech Mistake Islandu. Father Meat se zrodil z vod a touhy. Tak silné touhy po smrti že dala život. Musím říci že po nekrofila je to krásné přirovnání. Moje děti, milenci a díla naráz.“ pohladí něžně obyčejného sešívance který je pokrytý krví a vnitřnostmi správce přístavu. „Příště bych nemusel být k tomu oslovení tak shovívavý.“ Když odejde dojde ti že jsi ho možná podcenila. Není to jen pomatené děcko nebo psychopatický sadista. Za jeho maskou je něco víc. Napadne tě děsivá myšlenka že se možná nic na jeho plánu nepokazilo. Něco v jeho očích a v tom jak vystupoval. V jeho myšlenkách jsi byla víc než dlouho. Doopravdy by bylo možné aby celé to "pokažení" plánu zosnoval aby mohl dostat své hračky. Riskoval by hněv svého pána? Cokoliv je to za bytost podle toho co jsi o tom slyšela rozhodně není dobré ho mít proti sobě. Přesto něco na tom jak vyslovil svůj proslov o lásce a cestě za svým cílem... Mohlo by to pro něj být důležitější než zachování vlastní existence? ...Pohled do očí mrtvé zatímco do něj kopou vesničané. Žádný pokus o obranu i když cítí jak mu praskají žebra a stejně jediné na co myslí je dotknout se jí. Přejet prsty po chladné tuhnoucí kůži. Nemyslí na to že sám zemře, jen poslední láskyplný dotyk... Doopravdy je to možné. Nebýt toho jak dlouho jste byli jedním neuvědomíš si to. Father Meat není rozhodně obyčejný vyšinutý magor. Jeho uvažování je i přes vnější šílenství mnohem sofistikovanější. Hraje hry ve hrách se zápalem šachové partie. Před jeho slovy je třeba mít se na pozoru. Vůbec nic z toho co řekl nemusí znamenat že to tak myslel. Navíc díky jeho pokroucenému vnímání může vážně myslet věci které rozhodně nejsou pravdou. Hlavou ti létají myšlenky a do těla se pomalu vrací cit. Stejně tak Hikori se pomalu začíná pohybovat. Přesto se zdá že ho Meatův úder zasáhl ještě jinak než tebe i přes vaše propojení se zpětný ráz neprojevil na tvé osobě. Logicky by to mohlo mít něco společného s krmením nebo tím že Hardwood nechtěl tolik zranit tebe ale jen tvého společníka. Možná ne všechna zranění se na vaše pouto vztahují. To je dobré vědět. Když dojdeš k tělu poprvé zblízka vidíš spoušť kterou Meathova hra způsobila. Tělo muže je rozervané téměř až k žebrům. Nohy leží v nepřirozeném úhlu rozhozené v trávě a mezi nimi se táhne stopa vnitřností, krve a obsah žaludku. Oči mají ve zvyku v takových chvílích zmítat detaily takže si všimneš i nestrávených zbytků chipsů které jedl u filmu ve svém přístěnku. Vršek těla kromě cákanců krve vypadá takřka nepoškozený. Dobře ale víš že na zádech se táhnou škrábance od čepelí pod kterými skrz maso prosvítají kosti. Výraz tváře je téměř poklidný protože ho díky paralýze nemohla zkroutit grimasa bolesti. Přesto jsou tu ty oči. Jako by zrcadlily stav dolní části těla. Je doopravdy divné vidět tak klidnou tvář do které jsou zasazené dvě studnice utrpení, strachu a šílenství které události a bolest musely nepochybně způsobit. Když Hikori slyší tvá slova pomalu se nadzvedne na loktech. Jeho oči zazáří chutí a vzrušením. S obtížemi se zvedne na nohy a vratkým krokem dojde až k tělu. Tam padne na kolena a popadne mrtvé tělo. Se zavrčením otevře tlamu. Máš pocit že se tělo prohne směrem k němu jako by ho vysával neviděný vítr. Stejné světlo jako jsi viděla při předání flétny začne vyzařovat z mrtvoly. Podivná záře vstoupí Hikorimu do úst. Máš pocit že slyšíš úpění zmučené duše která se sice osvobodila ze svého polo fyzického utrpení ale jen proto aby se stala kusem žvance. Oni je s pozřením rychle hotov. Zhltl jí jako jednohubku. Narovná se a téměř lidským gestem si přejede hřbetem ruky po ústech. Cítíš jak jeho síla roste. Cítíš jak tě plní život. Je to podivný pocit. Jakoby jsi ze vteřiny na vteřinu omládla. Rána v boku se ti zacelí. Stejně tak Hikoriho šrám. Zdá se ti že slyšíš šepot. Tichý ale neodbytný. Při bližším zaposlouchaní stejně nedává smysl. Zmatené blábolení šílence. Hikori nakloní zaujatě hlavu na stranu. „Ty je slyšíš?“ zní překvapeně a možná trochu zmateně. Dojde ti že mluví o právě pohlcené duši. Ten nesouvislý šepot musí být správce přístavu jehož mysl byla rozdrcena na prach. Iracionální žvatlání by tomu odpovídalo. V tichém hlásku se odráží nekonečné zoufalství a bolest... |
| |
| soukromá zpráva od Mia Cavaler pro S vítězným výrazem, sleduji jak ta obluda mizí pod koly vypůjčeného vozu. Vytřeštím oči, a zatnu zuby, když uslyším ten zvuk, auto se s zacukáním zastaví. "Sakra." praštím dlaní do volantu. Pokusím se uskutečnit plán B, nejspíš se mi to nezadařilo i díky tomu, že jsem byla překvapená z toho, že to přežil. Že je někde chyba mi docvaklo, když jsem ucítila suché bylinky v krku, donutila mě to zapšikat.
Vylezla jsem z auta, abych uviděla jak se ta potvora dává dohromady. "K čertu." zakleju a rozběhnu se k ní, dřív než se stačí zvednou, z laku na vlasy si udělám improvizovaný plamenomet, kterým jej z bezpečné vzdálenosti griluji. Pokusím se ho osmahnout co nejvíc, aby se alespoň chvilku nehýbal, pak kolem něj vytvořím kruh z bylinkové soli, to by přece mělo pro některé bytosti znamenat past, přes kterou se nedostanou. Jakmile kolem něj vytvořím bariéru. Pronesu latinsky. "Revertere ad infernum" s vírou v srdci, že tohle fakt pomůže. |
| |
| soukromá zpráva od Cpt. Robert Madox pro Nervozně jsem přešlapoval hlavně při pohledu na městečko. Kdo ví co se tam mohlo právě teď dít a my jsme si přišli hrát detektivku v tom nejlepším. Jedna z malých radostí života po akci byla vždy pinta v hospodě. Tohle vysvětlovalo proč se v některých hospodách začalo pro jistotu točit z celého tanku. "Já Vás chápu, pane. Tohle už není žádné cvičení. Není čas na to plácat nováčky přes prsty. Krýt Vám záda a přidělat pár děr na upuštění páry komukoli kdo je v tomhle namočenej. To není tak vzácný zadání mise jak by si civilové mysleli." Při sběru účtenek jsem se koutkem pousmál. Možná se mi to zdálo, ale jak je Wright procházel, jako by mu naskočilo o pár vrásek navíc. "A co takhle platit kartou, pane?" Nebo drobit za sebou chleba. Nebo čmárat na zeď šipky křídou. Rozpřádat klubíčko vlny. "Pardon." Omluvil jsem se dřív než jsem mohl vypadat ještě hloupěji. "Základní škola, náš další cíl?" Bože dej ať si tam z dětí někdo neudělal zakázkové koželužnictví. Děti, překvapivě až třetí na seznamu věcí, kterých se nesměl nepřítel se zdravím rozumem dotknout pokud si nechtěl nadělat na hlavu. Možná jen americká nátura. Děti, pak psi a na prvním místě vlastní děti. Jsme lidi a snad máme srdce. Zbystřil jsem když zašel do koupelny. Jeho okamžitá reakce zamrazila aniž by příliš překvapila. Došel jsem za ním na pozvání do koupelny. "Do psí pr****!" Vyklouzlo to ze mne hladce jak mávnutím kouzelného proutku. Kombinace scenérie, atmosféry a zápachu. V jednom koutě jako po festivalu mexického jídla a v druhém se ve vaně mlelo několik opakujících se stránek z učebnice anatomie. Ani jsem se dvakrát nenadechl, zavrtěl jsem hlavou a na patě se otočil. Musel jsem přinejmenším odvrátit zrak, než jsem se pomalu ohlédl zpátky. Prohlédl jsem si celou místnost ještě jednou, abych tomu uvěřil. Někdo měl bezpochyby smysl pro detail. Osvěžovače vzduchu se tak nevině houpaly v průvanu který jsme sem s otevřením dveří zavlekli. Wrightovi jsem všechno pouze odkýval. Minimálně dokud jsme byli v koupelně. Tohle by vzalo řeč kdejaké silné nátuře. Nadechnutí se venku na chodbě čerstvého vzduchu jsem ocenil jako už dlouho ne. "Uhm... ano, pane." Odplivl jsem si. Pro horší případ by byla škoda snídaně. "Ty... ty osvěžovače. Ta bestie si nebyla nakoupit na benzínce. Někde si tu vyšlapuje člověk a vodí ty příšery jako na vodítku." V blázinci jsem dost vybledl, i tak ale bylo znát že až teď se mi vrací barva do obličeje. "Ti tam vevnitř vstali špatnou nohou a ještě nejspíš omylem šlápli do vosího hnízda. Ať už tu někdo chystal cokoliv, my jsme tomu přidali pekelně na otáčkách." Stojíc venku vedle Wrighta, jen tiše jsem se zaposlouchal do vysílačky a jak se ode mne očekávalo, čekal jsem na další jeho rozkazy. |
| |
| soukromá zpráva od Nora Redfield pro Sledovala jsem odcházejícího Hardwooda. Ne, Father Meatha, jehož jako věrní psi doprovázela dvojice pokřivených kreatur. Co jsem mohla dělat? Co jsem teď měla dělat?! Dech mi sípal ve staženém hrdle. Nemohla jsem dělat nic. Nejenom, že jsem teď byla naprosto neschopná pohybu, ale netušila jsem ani co pak. Stačil mu jen letmý pohyb rukou... Jako když někdo milosrdně odežene mouchu, spíš než aby ji rychlým úderem zabil. Milosrdně... V jednom jsem měla jasno. Hardwood a milosrdenství k sobě nepatřili. Ani tehdy a ani teď. Poklesla jsem na druhé koleno a dovolila si alespoň nějakého odpočinku. Rána v boku mne stále bolela, ale mé myšlenky se stáčely naprosto jiným směrem, než abych tomu věnovala nějakou podstatnější pozornost. Co teď? Jsme tu jako mouchy lapené v síti pavouka, který ji pečlivě pletl dlouhé roky a čekal jen na tento moment. Má výhodu místa, znalostí, přípravy... všeho. I toho, že sprovodit jej ze světa nebude žádná snadná záležitost. Pokud by k tomu kdy byla šance. Má tu své vojáky, město ve své moci a baví se nad ním jako někdo nad hrací deskou. A k tomu všemu je ještě na cestě něco mnohem horšího... Zavřela jsem oči a soustředila se na svůj dech. Stres a panika, nepřátelé kteří se o mě teď pokoušeli, zrovna nepomáhali jakýmkoliv pokusům o rozumné uvažování. A pomyšlení na útěk? Ne, po tom, co mne ta věc viděla. Něco mi říkalo, že by si mě našla, ať už bych byla kdekoliv a nemusel by to celé pak odnést jen Jonesport. Jak jsem si teď přála být doma. Ve svém křesle s knihou na klíně a horkou čokoládou na nedalekém stolku. Klid a mír. Co bych teď za to dala. Tyto pojmy se však v tomto městečku staly luxusním zbožím, které bylo pro většinu nedosažitelné. Možná jediný, kdo si jich užíval byl Father Meat. Už jen připomenutí té osoby mi opět rozproudilo krev v žilách. Ten parchant! Sevřely se mé ruce v pevně zaťatou dvojici pěstí a já tak zaznamenala první polevení účinků paralýzy. Dobře... Hlavně se uklidnit. Strach zabíjí myšlení. Stejně tak jako siné emoce. Klid... Zůstávala jsem v temnotě, kterou narušovala jen narůžovělá záře prosvítající skrze zavřená víčka. Každý člověk má svou slabinu. Já ji mám. Bratr i Wright ji mají... A musí ji mít i Hardwood, který možná už není, ale byl člověkem. Tam musím hledat. V té době. Nadechla jsem se a zapátrala v částech paměti, které jsem dnes ráno s takovou snahou uzamykala do nedobytné skříňky a už je nikdy nechtěla vidět. Jak naivní přání to bylo... Opět jsem procházela jeho zážitky, které působily jako vlastní a přitom byly cizí. Někde... někde muselo něco být! Až jsem to našla. Nebyl to zrovna svatý grál, ale tonoucí se i stébla chytá. Ano i pro něj se jeho posedlost stala zároveň i zkázou. Jak to ale využít? Přemýšlela jsem. Tehdy se ale upínal vždy jen na jeden určitý objekt, pro který vzplály jeho city, než o něj přišel a postupně se fixoval na další. Teď tu měl ale celé město výtvorů. Ano, byly to konstrukty z lidí a jistě pro něj něco znamenaly, ale bylo na nich vidět, že jsou v první řadě konstruovány pro svůj účel a až pak pro potěšení. Otřásla jsem se nad tou představou. Nezdálo se mi, že by se jeho fixace na mrtvé lidi přenesla v plné míře i na něco, co je už ani vzdáleně nepřipomínalo. Ne, jestli tuhle moc má. Musí mít někde nějaké tělo. Nějakou ženu, chlapce... Bylo to vlastně jedno. Ale určitě to nebude nic tak znetvořeného. Byly to vše ale jen dohady. To mrtvé tělo mohlo sice existovat, stejně tak jako na něj mohl stále čekat a nebo nikdy nebylo a nebude. Jen já tu fantazírovala nad něčím bez jediného důkazu, indície, která by mi poradila. To je teď vedlejší. Začneme od konce. Jak se Hardwooda zbavit? Zde jsem také netušila. Nerozeznala jsem jakou podstatu měla jeho existence zde. Byl to duch a zároveň duchem nebyl. Možná... I tyto bytosti ale potřebují nějaký fixační bod - focus. Předmět, část těla... cokoliv, co poslouží jako kotva jejich duše. Zamyslela jsem se. Kde ale něco takového hledat...Náhle se mi rozeřvaly bolavé svaly rukou, ve kterých mi nepříjemně řádila křeč. Paralýza povolila. Místo toho, abych se ale posadila a svírala zbytky sil, udělala jsem něco jiného. ...... Bylo to rychlé. Záře skoro až připomínající bludičky z pověstí, kterou ale brzy pohltila hladová ústa. Společně s tím, jak byla duše pohlcena mi tělem projela podivná revitalizující vlna. Až jsem zalapala po dechu a krev se mi vehnala do tváří jako po krátkém běhu na čerstvém vzduchu. Sáhnout mi někdo během těch pár vteřin na čelo, musel by si myslet, že mám horečku. Já se však necítila nemocná. Ne, cítila jsem se skvěle. Plná energie a živá... Jako nikdy. Byl to tak příjemný a úžasný pocit, že jsem si ani nevšimla zhojené rány na boku. Až tichý šepot mě vyrušil z vychutnávání si toho momentu a mně se sevřel žaludek při uvědomění si prosté věci. Já jej slyším... Tu duši... Ten její zmrzačený zbytek, který z jednoho očistce přešel do druhého. A mohla jsem za to já. Co jsem to provedla?! Bylo to tak lehké, jako zmáčknout spoušť. Ale žít poté s tím... „Ano, slyším.“ Zašeptala jsem po delší pauze odpověď. Copak je před tím Keiji neslyšel? To by možná vysvětlovalo spoustu věcí. „Přestane to?“ Vzhlédla jsem k Hikorimu s prosebným výrazem. Tohle nemůže být trvalé. Jestli ano tak se zblázním! Ta představa mne samotnou děsila pomalu víc než výhrůžky Father Meata. Nakonec se mi však podařilo zklidnit rozechvělý dech a pomalu vstát. I kdyby... Teď mám ještě čas. Teď to už není jen o mě... Ale také o jiných... O bratrovi a celém tomto městě. „Musíme něco zkusit. Není toho moc... Ale musíme přijít alespoň na něco. Cokoliv co nám dá drobnou výhodu a zabrání tomu, aby se věci vydaly stejnou cestou jako teď.“ Pronesla jsem a vytáhla z kabátu lesklé kovové pouzdro. Tak přeci jen na ně došlo. Pomalu s nečitelným výrazem jsem jej otevřela. Víčko se tiše odklopilo vzhůru a odhalilo několik kusů kříd vyskládaných na smaragdově zelném sametu. Byla zde trojice klasických bílých kříd, které však, stejně jako i ty ostatní, byly oproti běžným křídám větší a i jejich struktura byla při detailnějším pohledu jiná. Pak zde byla trojice krvavě rudých a nakonec černý, provázkem svázaný váček, jehož obsah dávaly tušit jen obrysy dalších tří kříd. Kdypak asi byl poslední úplněk? Zamyslela jsem se a jemně přejela prstem po jedné z bílých kříd. Naštěstí to nebylo tak dávno a nabitá energie mne zabrněla na bříšku prstu, tak jak by měla. „Dobře.“ Vytáhla jsem křídu, jejíž složení však mělo k těm běžným určeným k psaní na tabuli, skutečně daleko. Prášek z horského křišťálu, tak ideální pro vedení většiny typů energie, amalgám stříbra pro odstínění negativních vlivů, i slabě linoucí se vůně připomínající vzdáleně kadidlo. Ne, nebyly to typické křídy. Uchopila jsem bílý bloček mezi prsty, tak jistě, jako drží malíř svůj štětec a sklonila jsem se k zemi. Prostý kruh brzy doplnilo několik dalších a poté i další vepsané znaky. Pracovala jsem jistě, soustředěně a když jsem skončila stála jsem uprostřed propracovaného a složitého obrazce. Na místní magickou síť sice neměl, ale pro odstínění jejích vlivů snad stačil. Vnímala jsem, jak jím protéká energie a na kůži celého těla mi vyvolává elektrizující pocit. „Raději se k tomu moc nepřibližuj.“ Upozornila jsem Hikoriho. Kdyby na něj stoupnul on... Vlastně i kdokoliv jiný, neudělalo by jim to zrovna dobře. Ne nadarmo se říká. Neruš mé kruhy. I když tehdy to jistě padlo v jiném významu... Kdo ví. Zůstala jsem stát na místě a zavřela oči. Nejdříve pár hlubokých nádechů, napojení se na proudy energie pramenící v kruhu, jejich lehké přeskupení a jeho úplnou aktivaci. Až bylo vše hotovo a já tak měla zbudované své malé útočiště v jinak venku zuřící bouři, začalo se mé vnímání natahovat ven. Zkoumat okolí, magické linie i vlivy a pak především ten jeden hlavní, který tu před chvíli byl a ten, ke kterému většina z toho zde vedla. Father Meat. Chtěla jsem jej najít. Prozkoumat linie vedoucí k němu, ale především jenž sám vysílá. Najít možné propojení s něčím, co nebude jen konstrukt, ale něco, k čemu bude linka silnější a jiná. Posílená city jakkoliv zvrácenými, ale stále silnými a upřímnými. Je na čase poodhalit tvář pod maskou. Pod tou starou rituální maskou.... |
| |
| soukromá zpráva od Dr. Hildegarda Fuchs pro Zarazila jsem se ve svém horečném hledání a pobíhání po knihovně když jsem uslyšela mohutný lomoz naznačující, že monstrum sletělo zpátky do sklepa. Zastavila jsem se a podívala se na Reie s lehce nevěřícným pohledem, že to skutečně zabralo. Zavřela jsem pusu a mávla na něj. "Pojť, mizíme. Problém jsme našli a musíme se přeskupit." Popoběhla jsem k hlavním dveřím a vyhlédla jsem opatrně dveřmi ven, abych zkontrolovala situaci venku. |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro „Nevím.“ řekne Oni překvapeně. „Předchozím Kontrolerům se to nedělo.“ pokračuje zamyšleně. „Může to být způsobeno vaší schopností vnímat a přijímat. Hikoriho duše měla také silná potenciál. S tím zásadním rozdílem že jeho mysl uměla spíš lidi ovlivňovat než jejich myšlenky vnímat.“ Podívá se na bezvládné tělo muže. Na první pohled vypadá stále stejně ale přesto je jiné. Nejistý pocit kdy něco chybí. Teď už konečně vypadá mrtvě. Oči jsou prázdné a i přes jeho drastické úmrtí by se dalo říci že odpočívá v klidu. Za předpokladu že by tu nebyl ten tichý hlásek. Z vězení vlastního těla do pasti v... kdo ví kde vlastně duše které Osama Hikori pohltí končí. Něco ti říká že to nebude žádné milé a veselé místo. Už jen podle toho jaké pocit úlevy jsi cítila když došlo k uvolnění během převzetí flétny. „Budeme si muset dávat pozor pokud takto budete vnímat každou duši kterou pozřu z osamoceného hlasu se stane příval cizích myšlenek a pocitů. To by nebylo příjemné a vzhledem k tomu že je nezachycuji zrovna v nejlepším rozpoložení by to mohlo vést i ke ztrátě vaší vlastní osoby.“ Hikori přikývne a drží si od tebe odstup. Přesto obezřetně chodí kolem mezitím co pomocí kříd rýsuješ obrazec. Je připraven vrhnout se na jakékoliv potenciální nebezpečí které by vás mohlo překvapit. Koutkem oka sleduje ale i tvou práci a je zřejmé že ho zaujala. Všimneš si že démon vypadá tak nějak spokojenější. Takový ten výraz který má člověk po dobrém obědě kdy sedí u stolu ruce zkřížené na břiše a pomaličku tráví a relaxuje. Nějak by tě snad ani moc nepřekvapilo kdyby si začal pískat a točit s kyjem jako s hůlkou. Není se čemu divit je ve svém živlu. Kolem zuří nadpřirozená válka a každou chvíli hrozí útok který bude moci odrazit v čestném boji. Nebo alespoň vymlátit duši z nějakého nečestného. Doslova. Když je kruh hotov a ty překročíš opatrně jeho okraj máš pocit jako by jsi se ocitla na jiném místě. Oko bouře. Náhle jako by ustalo všechno kolem. Je pravda že zánik Jonesportu probíhá díky absenci lidského faktoru tiše a vlastně jediné co narušuje poklidné letní odpoledne je zvuk alarmů aut ale přesto je napětí cítit ve vzduchu. Podivný pocit mrazení v zátylku který říká že poblíž není pro tvůj druh bezpečno. Když si vzpomeneš na medvěda na rameni jedné z bytostí vlastně pro nic živého. Jen zvířata mají mnohem lepší instinkty a proto byl les tak tichý a opuštěný. O kolik by měli lidi lehčí život kdyby neopustili od svých animálních instinktů. Nebo měli otevřené oči před věcmi které jsou kolem sebe ale oni je prostě vidět nechtějí. Třeba by pak zmetci jako Hardwood neměli tak lehkou práci. Začneš vnímat tok energií ve městě. Jako tichý špion se probírat nitkami a spletitou konstrukcí sil která Jonesport teď obklopuje a prolíná. Skutečně odpudivě megalomanské kouzlo. Hardwoodova aktivita nemůže mít krátkého trvání. Připravit něco takového muselo trvat roky. Trochu to kazí dojem ze schopností Lovců když jim tvor takového ražení může pracovat rovnou pod nosem a oni si ho nevšimnou. To je ale jedno. Musíš se soustředit. Dostaví se pocit že máš město na dlani. Je to jako loupat ovoce. Kousek po kousku. Vrchní vrstvu tvoří kopule tvoří odvedení pozornosti. Lehké nitky jako by vedli do každého obyvatele Jonesportu. Ignorace mizejících lidí, sešitých monster ve sklepech a jiných nesrovnalostí. Hned pod ní je jako stín část rituálu která oběti uspala. Teď je jasně aktivní ale cítíš z ní že byla dobře skrytá a čekala na svůj čas. Pochybuješ že bys jí byla schopná vnímat než Hardwood popohnal svůj plán do finální fáze. Vysvětluje to i proč na vás kouzlo nefunguje. Obě potřebují čas aby se na člověka napojily. Jako chapadla negativní moci která obmotají mozek a nepustí ho dokud není zlá moc kouzla zlomena. Pod samotnou kopulí se pak začneš rozeznávat provázanost bytostí ve městě. Vidíš lidi z města. Slabé a neaktivní body s ovlivněné jen první sférou. Pak vaši skupinu lovců. Po vás už magie nesahá. Její ovlivňovací schopnosti se deaktivovaly pravděpodobně s druhou částí plánu. Další podivné body nejisté barvy se toulají po městě. Musí to být Meatova sešitá monstra. Jejich aura je pomíchaná a nestálá. Musí to být způsobeno tím že v kusech kůže na jejich tělech jsou uvězněné duše víc lidí. Čeho si ale všimneš je podivná vnitřní energie která z monster vyzařuje. Sálá otvory mezi stehy. Musí se jednat o vazkou tekutinu která je naplňuje. Zdá se že to nebude jen obyčejné bahno. Musí to být právě ta esence která drží tvar a schopnost pohybu. Dokonce z ní sálá jistý stupeň inteligence. Nejsou přímo propojení se svým tvůrcem. Jednají dle předem naprogramovaných příkazů a částečné vlastní vůle která nepramení z kůže ale právě toho pod ní. Co tě šokuje je počet sešitců kteří se v okolí nachází. Není těžké si uvědomit kolik kůže muselo být použito k jejich stvoření. Kde tolik lidí získal? Odpověď na tuto otázku se taky nabízí v tomto pohledu. Když vezmeš faktor ztrát na životech ke kterých muselo dojít při usnutí nebo třeba to že lidé mohou být mimo město stejně je jich tu méně než by podle údajů o populaci být mělo. Meat musel lovit lidi už dlouho. Udržovat ostatní aby díky jeho magii ignorovali ztrátu sousedů, bližních a přátel. Město působilo opuštěně. To je pravda ale nakolik bylo prázdné doopravdy? Musel nechat lidi na veřejných místech aby pro projíždějící působil Jonesport normálně ale zbytek který pro vnější pohled nebyl potřeba nepochybně končil na jeho stolech. Stali se součástí jeho zvrhlého uměleckého díla. Nakonec je tu bod který ti v mysli září jako maják. Ne jeden. Dva. První relativně nedaleko odsud. Podle toho že ho obklopuje silnější dvojice sešitců hádáš že je to nehmotný chlapec který tě konfrontoval. Míří skrz město pravděpodobně přímo do školy na Snare Creek. Jako krátké impulzy z něj vycházejí propojení s těmi ze tvorů kterým chce udělit přímý příkaz od jejich "továtního nastavení". Hlavní a stálý proud energie však vede právě tam kde se nachází škola. Tam se nachází druhý slabší zdroj. Musí to být Meatovo fyzické tělo. Muž s maskou kterého jsi viděla očima jeho oběti. Není pochyb že právě tam se nachází jeho úkryt. Nedokážeš ale rozpoznat která z Meatových částí je hlavní. Zda je tělo napojené na manifestaci nebo naopak. Náhle slyšíš něco jako dunění. Intenzivní bubnování podkreslené ještě něčím. Jakoby zvukem který se rozléhá těsně za tvýma očima. Šumění, hovor, pískot? Nejsi to schopna identifikovat. Jde to odjinud. Ne ale zase s takové dálky, pár desítek kilometrů. Jako by tě propaloval pohled. Obrovské masa energie která září na obzoru jako východ slunce. Víš co to je a máš pocit že ti srdce několikrát vynechalo. Jakoby se po tobě natáhly smyčky energie. Narazí to tvého ochranného kruhu a vidíš že ten úder z něj vysál téměř veškerou energii. Hikori se zmateně rozhlíží. Cítí že se něco děje ale netuší co to je. Bouře neustává a cítíš že každou chvíli musí tvé ochrany prolomit. Pak se najednou stáhne. Co to mělo znamenat? Varování, hrozba, ukázka? Netušíš. Co ale víš je že chceš své vnímání co nejrychleji vrátit zpět do reality a zakopat se tak hluboko jak jen to půjde. |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro „Na to si zvyknete.“ zavrčí Wright mezi zuby. „Vlci v rouše beránčím nebo lidi co jsou dost debilní na to aby se přidali na jejich stranu. Hodně tvorů kteří na to nejsou inteligenčně jako zvířata používá lidské štíty.“ pak se zase odvrátí a věnuje se vysílačce. Z jednu chvíli se podívá na telefon a pleskne se do čela. „Co to zase vyvádí, snad to toho nepůjde tím lukem nebo nedej bože foukačkou...“ Chvilku poté se strhne hádka ze které slyšíš jen jednu polovinu. Nějaká Redfieldová asi odmítla jeho rozkazy a to ho pochopitelně pěkně vytočilo. Po další chvíli debaty se uklidní a přijme její argumenty. Nakonec jí pořeje hodně štěstí a řekne ať ho alespoň informuje o situaci. „Dobře to by bylo. Tým je rozesetý po městě. Vypadá to že ke kontaktům s nepřítelem dochází všude. Tohle nebude sranda.“ řekne po cestě zpět k vozu. „Plán je jednoduchý. Vyzvedneme zásilku od jedné vaší kolegyně. Shromáždíme v autě tým a vyrazíme ke škole. Zdá se že je to nejlepší lokace kde začít hledat. Pokud tam tým operoval než... se s ním stalo to co jsme viděli nahoře.“ dojdete na parkoviště. „Pokud chcete můžete prozkoumat jejich vůz ale nemyslím si že tam najdete něco nového. Snad tu brzy bude.“ ukáže na přistavené auto lovců. Potom vytáhne z kapsy mobilní telefon a dle rychlosti jaké ho dá k uchu zvolí někoho na rychlém vytáčení. Druhá strana zvedne téměř okamžitě. „Zdravím Stewartsi. Je to horší než byl předpokládaný plán.“ ... „Celé město je pod bání. Lidi spí a monstra lezou ven.“ ... „Jo hodilo by se to. Cíl byl vyřazen, měníme to na lov.“ ... „Nevím jedná na vlastní pěst jak jsi čekal.“ ... „Neboj mám to pod kontrolou.“ ... „Dobře jak dlouho?“ ... „Ok, domluveno. Budeme se snažit. Díky.“ Schová telefon zpět a rozhlíží se kolem. „Doprdele!“ Najednou téměř zařve a namíří zbraň k lesu. Téměř hned jí zase skloní. „Buďte v klidu Madoxi. Nestřílejte. Tohle není nepřítel.“ teď už chápeš o čem mluvíš. Od lesa k vám kráčí bytost veliká přes dva metry. Svalnaté tělo je nahé až na orientální suknici kterou jsi možná viděl v nějakém akčním filmu o šermířích z Japonska. Jeho kůže je tmavě rudá a dlouhé černé vlasy má rozhozené po zádech až k pasu. Jsou v nich zapletené různé ozdoby. Zpoza rtů mu ční dvojice tesáků a na čele rohy. Vystouplé nadočnicové oblouky pod sebou skrývají temno rudé oči. Na zádech má spletí kožených popruhů přidělaný mohutný kyj jehož rukověť mu ční přes levé rameno. Na hrudi mu visí podivný ze spleteného stříbra. V náručí nese bezvládného člověka. „Co se tam sakra stalo?“ Zavrčí Wright a vyrazí monstru vstříc. „Co tu sakra dělají Japonci.“ zavrčí na bytost a musí se dívat vzhůru aby viděl tvoru do očí. Ten pohled chladně opětuje. „Dobře chápu.“ rozhodí Lovec bezradně ruce. „Hoď mi ho do auta ty tupá bestie.“ pak se na patě otočí a míří zpět s rudou věcí v patách. „Nic si z toho nedělej některé světové pobočky využívají své specifické metody.“ zabručí když obr skládá muže na zadní sedadlo auta. Je kolem sto osmdesáti vysoký a má krátké vlasy a vousy. Na nose má křivě nasazené brýle a provizorně obvázané rameno. Skrz obvaz prosakuje trochu krve. Tělo je bezvládné ale zdá se že dýchá. Jeho oči jsou otevřené a hledí do neurčita. „Nora říkala že jejich čepele jsou potřené toxiny které způsobují paralýzu. Vypadá to že měla pravdu, budeme muset dávat pozor aby se nám nedostali na kobylku.“ „Kavalerie je na cestě. Můžeme tedy vyzvednout posbírat zbytek týmu.“ kývne Wright a vydá se k autu. Rudý obr po splnění svého úkolu odejde zpět k lesu. |
| |
| soukromá zpráva od Nora Redfield pro „Vypadá to, že jsem vytáhla černého Petra.“ Poznamenala jsem dosti neochotně na Hikoriho vysvětlení. Ovlivňovat... Ano, lidské myšlenky se skutečně dají ovlivňovat. Sama to mohu bezpečně potvrdit, ale... Keiji tohle musel jistě zvládat v mnohem větší míře. Moc manipulovat davy. Nedivila bych se tomu. Možná je lepší dělat blázny z ostatních, než se jedním sám stát. Zachmuřeně jsem hleděla před Hikoriho do prázdnoty ulice, kde se skoro nic nehnulo. Jen vítr si pohrával s kusem papíru, jenž někomu snad v důsledku spánku vypadl z bezvládné ruky a nebo jej už před tím prostě pohodil. „To si uvědomuji...“ Oči stále hledí do ulice a upínají se k tomu barevnému papírku, který tu poskakuje ulicí hnán neviditelnou silou. Jako my všichni. „Ale...“ Vrátím se pohledem k Hikorimu a má tvář je smrtelně vážná. Ostatně, jak jinak v tomto momentu. „Stejně nemáme příliš na výběr. Takhle existence, ve které jsme teď svázáni oba dva, je na tom v podstatě závislá... Na požírání duší. Získalo nám to nějaký čas, ale...“ Zatřásla jsem hlavou. Tohle bylo šílené. Sice to mohl být pro někoho dar, ale ne pro mne. Pro mne to bylo jen prokletí. Nejenom, že jsem zahodila svůj předchozí život, když jsem se provázala s tímto démonem, ale také zároveň jsem tak nad sebou nevědomky vynesla jistý ortel. Měla jsem na výběr. Nedovolit mu už pozřít žádnou jinou duši, což by znamenalo, že mi tu na světě zbývá jen pár chvil života, nebo se naopak jimi krmit dál a sice získat dlouhý život, ale prožitý v šílenství. Zatraceně, Keiji, jestli jsi to věděl... „... Ale tohle spojenectví nemůže nikdy fungovat. Ne, dlouhodobě. Už to vidím. Ovšem až příliš pozdě... Je mi to líto.“ Sleduji Hikoriho s upřímnou lítostí. Nejenom, že to znamená konec pro mne, ale nejspíše i pro něj, pokud bych jeho kontrakt nebyla schopná rychle převést na někoho jiného. Skutečně mne mrzí, že to vše tak končí... Minimálně já jsem v podstatě zahnaná v koutě, ve kterém zůstanu až do hořkého konce. „Prostě posranej den.“ Zakroutím hlavou, jako kdybych zklamaně komentovala prohru oblíbeného fotbalového týmu a ne vlastní konec. Ostatně, co má k tomu člověk říkat? Může jen nadávat a klít, než si pro něj ta smrtka přijde. „Ale co... Máme tu ještě práci. Alespoň něco dokončíme, než to zabalíme.“ Bylo zvláštní, jak se mi najednou snáze dýchalo. Jako kdyby mi z hrudi někdo odvalil těžký balvan. Starat se o svou budoucnost a přežití je docela velké břemeno, zvlášť pro takové jako my. Břemeno, které teď už tolik řešit nemusím. „Třeba o nás taky někdo napíše knihu.“ Ušklíbnu se, zatímco mi dál zní v hlavě šepot šílené duše. Tohle až do konce života? Ráno i večer? Při bdění i spánku? Ne, tohle se bude počítat na dny, než to prostě všechno ztratím a bude ze mne jen troska a ani bratr už mne od dveří blázince nezachrání. Hmmh, toho momentu se ale sama dožít nehodlám. Někdy je dobré přestat v nejlepším. Knihu...S takovou by stejně měla jen jednu kapitolu. _______ Magický obrazec byl zkompletován a mne už stačilo jen doladit posledních pár toků energie, aby vše bylo tak, jak má být. Ještě chvíli jsem vnímala jakýsi magický šum na pozadí, který prostupoval celým tímto městem, než konečně energie obrazce zafungovala a odstínila i ten. Jen stále ten šepot. Celou věc mi to znesnadňovalo, jako kdyby nestačilo, že tento rituál byl dost těžký už sám o sobě. Ale překonala jsem to... Prozatím... Přestala jsem se soustředit na sebe a začala vnímat pouze vjemy z okolí. Nesoudící, nehodnotící... jen bod, do kterého se otiskly a zanechaly svou stopu. Sbírala jsem takto informace v co možná nejdetailnější formě, aniž bych zaměstnávala část své mentální kapacity nějakým předčasným hodnocením. Až pak, až když jsem byla seznámena s místními vlivy, magií naplňující toto město i stvůrami patřící Father Meatovi, začala jsem pomalu hodnotit, nechávat do sebe ta pomyslná kolečka zapadávat, aby se nakonec celý hodinový strojek mohl rozpohybovat. Struktura těch věcí byla skutečně nesourodá. Jak by také ne, když se spojilo několik samostatných těl a stejně tak i jejich duší. V tom by se dala najít slabina. Místo se slabším propojením. Pokračovala jsem však dál. Studovala je, jako tichý neviděný pozorovatel, který ale viděl více, než mohly běžné oči poskytnout. Takže v sobě mají nějakou substanci. Možná snad i nějaký typ parazita, který tyto věci sice jistou formou symbiózy udržuje naživu, ale zároveň je ovládá. Ta černá hmota... Černý inkoust... Kde k něčemu takovému Father Meat přišel? Ani jsem nemusela dlouze přemýšlet. Jeho takzvaný Pán, vypadal jako skutečně štědrý patron, který se staral o své ovečky a zároveň si jej tak pojistil, když ty věci mají i jistý stupeň vlastní vůle. Jeho vůle. Chytré. Jeden, dva.... Počítala jsem postupně všechny body, jejichž aura odpovídala té spojené se sešitými konstrukty. Tolik?! Kde by je ale bral? Ten samotný fakt mne šokoval natolik, že jsem upustila od úvah, jak řešit tuto situaci, ale prostě jsem přemýšlela, jak vůbec k něčemu takovému mohlo dojít. Vždyť to bylo šílené! Hah, ano a co já vím o šílenství. Ne, tohle je skutečně větší, než jsem původně myslela. Opustila jsem šedé skvrny a zaměřila se na jasné světlo, které signalizovalo velmi silnou entitu a kdo jiný by to mohl být, než Father Meat. Vlastně jeho hmotná a spirituální verze. Obě existovaly nezávisle na sobě a... Skutečně nezávisle? A co je tohle? Zaměřím se na vlny energie, které kolem sebe šíří mladý Hardwood. Vybaví se mi pro tuto chvíli skoro až nevhodná představa červeného autíčka na dálkové ovládaní, které jsem kdysi náhodou našla zaskládané u bratra v pokoji. Vsadila bych se, že to byl jeden z těch dárků, které od otce dostal, poděkoval za něj s dostatečným společensky vhodným nadšením, jak se sluší a patří, a pak jej odložil někam, kde mohl leda jen lapat prach. Než jsem jej našla já a dlouhými chodbami našeho sídla se s hlasitým vrčením divoce rozjelo právě to křiklavě rudé autíčko. Takže vysílá... Hmmm. Napadla mne šílená myšlenka, jak také jinak v mé situaci. Každý signál se dá zduplikovat, zfalšovat a možná s dostatečným pochopením... Přestala jsem být pasivním přijímačem a zaměřila se pouze a jedině na co možná nejdetailnější prozkoumání podstaty signálu. Byla jsem celou věcí tak zabrána, že mne vyrušilo až silné dunění, jenž mne donutilo se stáhnout zpět. Že by na mě přišel? Ale nevypadal, že by si mne všiml. Nebo snad? V hlavě se mi rozezněla směs zvuků. Co je zase tohle? Stáhla jsem se do sebe, abych zamezila tomu neznámému vlivu a v hloubi duše doufala, že to není způsobeno možnou korupcí díky jedné pozřené duši. Přeci jen by to bylo rychlejší než i ty mé nejdivočejší odhady. Pak ale přišel vjem ještě něčeho jiného, co mne velmi rychle přimělo opustit mou prvotní teorii. Byla to pozornost Toho. Té věci. Pro Hardwooda Pána, ale pro mne stále jen Toho. Obrovská záře nad obzorem mi přišla jako skoro až nečekaný protiklad k něčemu tak temně působícímu. Ovšem tato projekce zachycovala jen energetickou sílu a už nezáleželo, jaké podstaty ona síla byla. Kruci! Vztáhla jsem ruce jakoby v obranném gestu, které mohlo vypadat naprosto neúčinně v této situaci, ale doopravdy jsem přes ně vedla dodatečnou energii ve snaze posílit ty části bariéry, kde hrozil přímý útok. Jeden náraz stačil, aby skoro většina doteď nahromaděné energie zmizela, vypařila se, nebo byla odsáta. To už bylo vlastně jedno. Důležité teď bylo, že pokud přijde další náraz, budu muset sáhnout do vlastních rezerv a já si neodvážila odhadovat, jak dlouho by mi mohly proti něčemu takovému vydržet. Ovšem... nepřišly. Žádný útok. To zase zmizelo a já zůstala na místě svého kruhu z jehož několika částí byla cítit slabá vůně přepálené myrhy. Až tak se přetížil? Mé tělo se zhluboka nadechlo, jak jsem zase nad ním převzala plnou kontrolu. Svět se najednou zdál zase menší, prázdnější a nudnější. Ale takový přeci pro většinu lidí byl. Srdce mi bilo na poplach a vnímala jsem návaly adrenalinu. Jen má mysl to odměřeně pozorovala s až jistým škodolibým pobavením. Lidský pud sebezáchovy byl tak slepý, když neviděl ten větší obraz. Stejně jsem to už měla spočítané a teď jsem se zde bála zase o svůj život?... Bohužel ne pouze ten, to bylo vlastně to nejmenší. Strachovala jsem se duši a možná i víc. Bůh ví, co To chce, ale já to zjišťovat nehodlám. Ne, připravím ho o jeho otroka a ať se zase vrátí do hlubin, kam patří! „Je To na cestě, ale stále dostatečně daleko.“ Můj ze začátku rozechvělý hlas s každým slovem nabíral na jistotě. „Máme ještě čas, ale ne mnoho. Musíme proto jednat a zvládnout to bez dalších zbytečných příprav... Stejně nemáme moc co ztratit.“ Mávla jsem rukou a vykročila ze svého kruhu. Jakmile jsem to provedla, opět se do mne opřel tísnivý vliv tohoto místa, který najednou působil ještě výrazněji než dřív. Jako když si člověk zvykne na ticho prázdné místnosti a pak mu někdo hodí pod nohy petardu. „Nejdříve však.“ Zvedla jsem varovně prst, abych tak trochu odvedla pozornost od toho, jak jsem ve tváři pobledla. „Tady nedaleko byla jedna z těch sešitých věcí. Za prvé si chci si něco prohlédnout a možná i zkusit a za druhé... Ty potřebuješ nabrat více síly. Tohle nám na Hardwooda ani zdaleka nestačí. Uvidíme, jak moc budou šeptat tyto...“ Třeba si začnou povídat. Zmučeně skučet a přizvukovat si ve své nekončící agónii... Vyrazila jsem. Někdy už je všechno tak v prdeli, že prostě člověku nezbývá nic jiného, než se jen přihlouple usmívat. |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro „Za mrakem je vždy slunce.“ pronese s mírným úsměvem oni. „Nenechal jsem žádného ze svých pánů zemřít. To je myslím vidět. Nebojte se, najdeme řešení, šílenství je jen jiná forma vnímání a ve světě ve kterém se pohybujeme není od věci vnímat okolí trochu jinak. Před tím aby jste se stala jen bezduchou troskou vás ochráním.“ Pokývne hlavou. „Navíc tenhle Petr bude spíš rudý.“ zazubí se skrz tesáky. „Nebojte má paní. Naše spojenectví je něčím co může vydržet. Válečník neopouští svého pána. Je to otázkou cti. Pokud z nás má někdo odejít budu to já. Najdeme cestu věčností nebo odejdu se ctí hodnou mého dosavadního bytí. Je mnoho tajemných prostředků jak věci řešit.“ v jeho očích se zračí odhodlání. Poklekne na jedno koleno a drápem načrtne do hlíny podivný obrazec. Tvoří ho několik propojených kruhů. „Můj druh tomuto říká Existence.“ Vysvětluje. „Toto představuje duši jednotlivce jako takovou,“ položí prst na prostřední kruh, „Je uprostřed díky tomu že ho nejvíce ovlivňují ostatní kruhy. Tento je kruh mrtvých.“ ukáže na velký kruh který zasahuje takřka do tří čtvrtin předchozího. „To jsou ti co položili čest za přežití druhého. Ať již v boji či dobrovolně. Ovlivňuje samotný princip existence. Protože ty jenž oni sní jsou tu pořád.“ pozvedne hlavu. „My je totiž slyšíme všechny. Každou jedinou duši kterou sníme. Stane se naší součástí, proto bojuji s těmi co mají čest. Proto nechci žrát ty poskvrněné pokud není zbytí.“ Podívá se na tebe těma prastarýma očima. Jaké to musí být? Když si vezmeš kolik jsi viděla unikat z jeho vězení... Tolik hlasů... Tolik šepotu... Další vede po obvodu obou předchozích. „To je kruh víry a síly. Musí být jako smyčka obtočen kolem duše i mrtvých. Jakmile by se dostal do nerovnováhy vnitřní kruhy zaniknou. Duše může mít potenciál ale pokud není vedena silnou a střídmou vůlí je zbytečná. Proč vám to ale ukazuji má paní? Z prostého důvodu. Věřím že jste schopna uzavřít jejich hlasy do kruhu síly. Váš dar je s vámi už dlouho. Kolikrát když se odhalil nějaký nový aspekt vám muselo přijít že je konec. Že je to ta poslední kapka. Nebyla. Pořád tu stojíte, bojujete proti nepříteli. Jak jsem říkal dříve, jsem zbraň. Zbraň nejenom zraní nepřítele ale také svému majiteli může dát pocit jistoty v temnotě, pomoci mu i jinde než v boji. Ozawa měl pravdu. Jsem vázaný kodexem a rozhodně nebudete ten kdo zanikne první." Vstane a pokývne na tebe. „Není tak hezký jako vaše malby ale co by jeden chtěl od démona.“ řekne a zdá se ti že se doopravdy snaží odlehčit situaci. Zdá se že už chce od kruhů odejít ale nakonec se naposledy zastaví. „Naše kruhy jsou teď totožné. Já smyčku víry a síly udržím dokud bude třeba. I proto vypadám jinak. Víc k vašim dovednostem.“ „Já už v knize byl a není to moc dobré.“ nakloní hlavu zamyšleně na stranu. „Lidé neumí zpracovávat příběhy aby vyjádřili pravou podstatu věci.“ pokrčí rameny. „Nikdy jsme nebyli pohádkové bytosti a náš pán rozhodně nebyl nevinný chlapec s flétnou který nás okouzlil svou písničkou.“ zachechtá se. „Pokud by se oni nechal zlákat do kontraktu hudbou!“ --- Když vystoupíš z kruhu Hikori tě pozorně sleduje. Vyslechne tvé příkazy a přikývne. „Ano má paní.“ chystá se vyrazit ale pak se otočí zpět k tobě. „Vypadáte rozhodněji. To je dobře.“ pravý koutek se mu zvedne. „Přichází náš čas. Čas lovu a smrti našich nepřátel. Čas žít.“ V očích mu planou plaménky vzrušení. Dalo by se říct že je skutečně nadšený a vzrušený. Klepně hlavicí zbraně do země a vyrazí. Oni běží jako blesk kyj přes rameno aby mu nepřekážel. Přeskočí plot a zmizí ti z dohledu než stihneš cokoliv říct. Po několika okamžicích slyšíš sérii hlasitých ran. Pak už se Hikori vrací. Táhne za sebou jedno z Father Meatových stvoření. To se svíjí a snaží se marně dostat z jeho sevření. Vidíš za ním čáru tekutiny. Oni ho musel překvapit. Vidíš že mu vyrval čepele z rukou. Potrhané cáry kůže se za ním táhnou. Přitáhne ho až k tobě a švihne s ním tvrdě o zem. „Můžeme začít...“ |
| |
| soukromá zpráva od Nora Redfield pro „Hmm, nevím, jestli by tento argument prošel u odborných psychiatrů.“ Nemohla jsem se neušklíbnout. Jiná forma vnímání... Ano, vidět stěny pokryté hejny černých lesklých hmyzích těl, které tam však ve skutečnosti nejsou. Slyšet v hlavě tiché hlasy našeptávající, kvílející do ticha pokoje, které tam také ve skutečnosti nejsou. „Některé způsoby vnímání světa bych si s radostí nechala ujít... Ale děkuji.“ Kývla jsem nakonec, i když to bylo spíše jen takové smířlivé gesto. Takovéto, když lékaři děkujete poté co vám oznámil, že jste v terminálním stádiu rakoviny a zbývá vám pár měsíců života, pokud tedy budete mít štěstí. Samozřejmě tuhle fázi smíření předchází pár dalších, jak se slzami, tak se vztekem. Hmm v jaké z těch pěti fází asi jsem? Až mne to samotnou překvapilo. Vážně jsem přeskočila jak fáze negace, agrese, smlouvání a vlastně i depresi rovnou na smíření? Hmm, je vidět, že ani na tohle nemám dnes čas. „Možná... Ale já žádný určitý nejspíše neznám.“ Odvětila jsem Hikorimu vcelku pravdivě. Ano, možná by byla nějaká mentální cvičení. Nějaké způsoby... Ale měla jsem na tohle čas? Měla jsem na to dostatek materiálů k nastudování, když to vlastně byla tak naprosto okrajová záležitost? Možná jsem já neměla, ale měla jsem tu přeci někoho, kdo byl někým, kdo tu již chodil dlouhá staletí... tisíciletí... „To by.. mohlo fungovat.“ Sledovala jsem s neskrývaným zaujetím obrazec, který Hikori kreslil a skoro až bezmyšlenkovitě si podepřela prsty bradu jako nějaký starý filosof hloubající nad úctyhodně objemným svazkem traktátů pojednávajícím o smyslu života. „Jen ale vůbec netuším jak.“ Pokrčila jsem nakonec bezradně rameny. Byl to opět trochu jiný pohled na věc, než jsem měla možnost číst v různé literatuře zabývající se právě touto spirituální stránkou a podstatou bytí, avšak nakonec si k tomu každý musel vyšlapat svou vlastní cestu. „Budeš mne v tom pak muset poučit. Jak k tomu přistupovat. Jak dané kruhy vnímat a až poté, jak s nimi pracovat. Pokud je tu šance, že bychom zvládli ty hlasy odstínit, musíme ji zkusit využít.“ Dořekla jsem a skutečně ta pomyslná jiskřička naděje zase vzplála. Snad má Hikori pravdu. Snad tu nějaká šance ještě je. Ovšem pak... Pak musíme být opatrní. „Jednou mi o tom budeš muset vyprávět. Snad těch nocí vhodných k vyprávění příběhů bude ještě spousta.“ Pousmála jsem se na Oniho a pak vstoupila do kruhu... ___ „Že by?“ Na Hikoriho povzbudivý úšklebek jen odpovím podobně, jen pouze v mém případě je to značně subtilnější gesto v porovnání s výrazem na rudé tváři démona přede mnou. Ten zážitek z kruhu mnou ještě stále rezonuje, ale společně s tím vybičovává smysly k ostražitosti a tělo k připravenosti. Stále jsme na bitevním poli. „To ano...“ Napřímím se a zvednu tvář, kolem které mi stále poletuje několik uvolněných pramenů vlasů. „Běž.“ Jeden prostý příkaz. Jedno slovo. A Oni už vyráží směrem, který jsem mu udala. Nemusela jsem mu ani ukazovat kam má jít, všechny potřebné informace si mohl vyčíst na našeho společného spojení. Bylo to až zvláštně koordinované, rychlé a bez zbytečných otázek, nebo nechápavých pohledů. Dokonalá souhra. Na nic jsem nečekala. Čas byl i pro nás zde drahou komoditou a tak, zatímco byl Oni na lovu, já se začala věnovat tomu, co jsem pro změnu uměla já nejlépe. Takže tu máme ochrannou bariéru zabraňující ostatním vlivům k proniknutí dovnitř. Hradby pevnosti a nebo zeď vězení? Občas v tom není moc velký rozdíl. Pousmála jsem se a sklonila se k zemi, abych k vnějšímu okraji obrazce přidala rovnoměrně rozestavěnou pětici symbolů, které jsem poté ještě pomalu obtáhla prstem a sladila tak jejich magické linie s těmi, které již obrazcem proudily. „To bychom měli.“ Otřela jsem si bílý prach z prstu o kalhoty a s trochu provinilým výrazem se ještě rychle rozhlédla, jestli mne u toho nikdo nesleduje. Přeci jen, zvyk je železná košile a některé věci jsem doma rozhodně neměla dovolené. „Skvělé.“ Usmála jsem se na Hikoriho vláčejícího jedno z těch monster, i když jsem stále cítila jistý osten strachu, který ta vzpouzející se bytost vyvolávala. Od prvotního plánu s pozřením dalších duší jsem po Hikoriho vysvětlení situace raději upustila. Pokud to bylo vše tak úzce provázáno, nechtěla jsem být ovlivněna něčím tak pošpiněným a jistě si to nepřál ani Hikori, i když mi bylo jasné, že by můj případný rozkaz ihned uposlechl bez jakéhokoliv odmlouvání. Síla by se nám hodila, ale ne za každou cenu. „Vhoď jej dovnitř.“ Ukázala jsem na vylepšený obrazec, jehož pár části bylo vyspraveno, ale jinak stále vypadal jako obyčejná malůvka na betonu, jen možná trochu moc elaborovaná na to, aby ji dokázalo stvořit dítě, ale i tak nijak hrozivá. Tedy, než se člověk přiblížil natolik, aby dokázal vnímat proudící množství silné energie z toho tak obyčejného místa. Počkala jsem, až Hikori tu svíjející se věc dostane do kruhu a pak se hned sklonila. Jedním rychlým tahem křídy jsem jakoby ledabyle protnula jeden z dokreslených znaků a spojila jej tak bílou čárou s hlavní energetickou drahou vnějšího kruhu. Obrazec byl aktivován a nově zapojené znaky dovedly jediné. Z hradu se stalo vězení. „Tak teď se na tebe podíváme.“ Promnula jsem si ruce jako chirurg před operací a udělala krok k bariéře ignorujíc pokusy té věci dostat se ven (pokud vše správně fungovalo). Dlaně s roztaženými prsty jsem zvedla do úrovně ramen a skoro jako nějaký mim sahající na neexistující okno je přiložila na neviditelnou bariéru přede mnou, abych mohla takto vnímat vše z jejího vnitřku. Samotná jsem netušila, jak se ta věc bude chovat. Pokud budou Father Meatovy loutkařské provázky odstřiženy. Převezme nad tím kontrolu ta černá věc? Rozpadne se to? Bude se to snažit najít opět někoho, kdo by to vedl? A co pak? Pozná červené autíčko, že někdo zákeřně vyměnil to dálkové ovládání? |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro Oni s veselým výrazem dojde ke kruhu. Zdá se že ho chvilka boje který jsi neviděla doopravdy potěšil. Na pár okamžiků se zastaví a vidíš že v něm tvé křídy vyvolávají podvědomý pocit obav a nejistoty. Nakonec zdvihne tělo sešité z lidských kůží a vhodí ho dovnitř aby neriskoval porušení tvých linií. Když dokončíš linie zrovna už se pomalu snaží vyškrábat na vratké nohy a vrhnout se na vás i kdyby měl použít jen své potrhané ruce ze kterých kape na zem tekutina. Rozhodně se nedá říct že by to působilo přirozeně. Rány kterému tvůj společník způsobil jsou vážné ale zdá se že černohnědá náplň si sama určuje jak moc poteče. Kruh je uzavřen a jasně vidíš že je něco špatně. Tvor se začne cukat jako by dostal nějakou podivnou formu záchvatu. Linie tetování které se dřív vlnili před očima jako by chtěli zabránit svému přečtení se teď začnou svíjet. Meathova poutací magie zřejmě není připravena na něco takového a teď dochází ke kolizi obou sfér. Duše v kůži se zoufale snaží dostat ze svého vězení které je oslabenou působením ochranného kruhu. Zdá se že když jsi odřízla linie podivného inkoustu prastaré bytosti od jejího působení bolestí šílené pozůstatky obětí to také vycítili. Celý záchvat ale trvá jen chvilku. Pak začne vytékat mezi spoji temné bahno zevnitř. Obaluje celé pokřivené tělo jako šlupka. Už není to není ta pomalu kapající věc z pahýlů. Teď zase proudí až nepřirozeně rychle. Téměř láskyplně obaluje tetování a odtahuje je od tvého dosahu. Snažíš se ji předběhnout ale máš pocit že kdykoliv se dotkneš pout které udržují kontrolu nad celkovým poutem je tam o myšlenku dříve. I když se ti boj zdá dlouhý může trvat jen v rámci vteřin. Pak před tebou stojí hnedočerný tvor a zdá se ti že tě sleduje. Tajemství bytostí vyšlo napovrch. Meat jim pouze ušil oblek který mohli nosti aby se mohli pohybovat po vašem světě. Proto jsi necítila přímé spojení mezi Meatem a těmi tvory. Možná i předpoklad o jejich předprogramování byl chybný. Potetovaná kůže ti až doteď bránila plně cítit vnitřek schránky. Kapalina občas vytvoří bulinu nebo přes ní projede záchvěv. Není v nich ale žádná přímá návaznost a zdá se že to dělá samovonlně. „Tohle není dobré." Poznamená Hikori. „Tenhle tvor je živý ale přesto v sobě nemá," máš pocit že oni čenichá „Žádnou duši. Tahle existence není přirozená." Je z něj vyloženě nervózní i přes kruh který je dělí. Bytost bez duše pro něj musí být něco jako poskvrnění životní fylozofie jeho druhu. Něco tak rouhačského že to ani nejde popsat. Démon o krok ustoupí a zakroutí hlavou tak prudce až mu černá hříva přeletí přes rameno. „Tohle musí zmizet. Nezaslouží si existovat, hýbat se, vnímat. NIC!" poslední slovo vykřikne a svírá kyj tak pevně až si vlastní drápy zaboří do dlaně a jeho krev stéká po rukověti na zem. Bolest kterou cítíš spolu s ním když se bez varování otevřou zranění na tvé vlastní dlani je nečekaná a na okamžik ztratíš koncentraci. Černý tvor vyrazí směrem k tobě a narazí do bariéry. Ta se napne ale nepustí ho. Stojí ale jen několik kroků od tebe a zírá na tebe pohledem bez očí. Přesto cítíš jak po době přejíždí vědomí. Odstřihla jsi ho od sítě kterou komunikovali po celém městě. Je vzteky bez sebe. Nezná pocit samoty. Nezná ticho. Cítí strach. Vnímá že to víš... Hladina jeho těla se rozvlní jako kdyby na ní dopadaly drobné oblázky a vzduchem se rozezní nepřirozený zvuk. Mlaskavé zvuky jako když člověk běží bahnem. Šumění protékající vody. Čvachtání. Navzdory zdravému rozumu tvor skrz totu podivnou směsici zvuků která se rozlévá po jeho schránce komunikuje. Hlas se nedá ničemu přirovnat máš pocit jako by tvé uši někdo proléval vodou, byly plné slizu a hnisu. „PUST... NÁS... PŘIJDOU... ROZTRHAJÍ... NENECHAJÍ..." bublá ten podivný chór. „PÁN... CÍTÍ... DÁVNO... SNÍ!" Nedokážeš rozpoznat zda se poslední slovo vztahuje ke spánku nebo potravě. „PROCITLI... DÁVNO... MOC... BOJ!" Pohyb ustane stejně rychle jako začal. Tvor stojí proti tobě zase tiše. „Něco mě napadlo. Je to možná hloupé ale přesto." Ozve se za tebou Hikoriho hlas až tě vyděsí jeho zvuk. „Oni mají legendu o stvoření bez duše. Mýtus který popírá vše co je nám svaté. Prý nemají podobu ani tvar. Legie bezejmených kteří neznají nic než hlad. Nemají ponětí co je to jednotlivec. Nevnímají rozdíl mezi fyzickým a duševním světem. Prostě prochází skrz prostor i čas jako paraziti. Pokud je to ono Meat je určitě nemohl najít sám. Musel mu je darovat jeho pán. Co se tu sakra děje?" Tvor se na něj podívá a zdá se že ho poprvé tvůj společník zaujal víc než ty. „ZNÁ... SMRT... PUSŤ... UŠETŘÍME!" rozbublá se opět vodní hladina. Když to Hikory slyší jeho tvář se stáhne vztekem. „Musíme je zastavit. Tahle ohyzdnost, pokroucenost nemá na tváři světů co hledat!" Vykřikne. „Celý tenhle plán možná ani nemá probudit jejich zatraceného pána ale rozšířit jeho služebníky aby mohli dál kroužit jako virus. Měl jsem to cítit z toho co jsem zničil na palouku ale nějak se mi dokázal skrýt. Když jsem zničil vazbu na duších které parazitoval vypařil se z něj..." vypadá jako by v souvislosti s vaším zajatcem nedokázal procedit to slovo skrz zuby, „život. Pusťte ho ven, má paní je špínou která musí být zničena!" Kyj mu vyletí v ruce když s ním namíří na vězení. „Prosím." dodá když si uvědomí že se ti pokusl dát příkaz. „POZDĚ... SMRT... PŘIJDE!" ozve se bahenní koncert posměšně. Hikory zavětří. „Blíží se má paní jeho druhové cítili jeho ztrátu a jdou sem. Museli rozeznat že jde o něco jiného než u toho co jsem zabil. Musíme se rozhodnout rychle." Už to cítíš také, možná skrz něj. Pozornost sešitců v Jonesportu se upřela směrem na toto místo. Vykašlali se na příkazy Father Meata a přestali si hrát na pouhé pěšáky. Chtějí zjistit co se stalo s jejich druhem. |
| |
| soukromá zpráva od Nora Redfield pro Opatrně. Nevyslovila jsem svou obavu probíhající mi hlavou, když jsem viděla, jak se Hikori blíží ke kruhům, ale přesto mi bylo jasné, že mne jistým způsobem slyšel. Jeden krok, druhý... Přistoupila jsem k aktivovanému obrazci a zaměřila se na tu věc v něm. Klátila se a škubala sebou ve snaze uniknout z pasti a dostat se ke mně. Možná kdyby měla na sobě ještě ty otrávené čepele, byla by ta hrozba docela reálná, ale Hikori byl ve své práci důkladný. Nejenom, že tu věc zbavil jejích zbraní, ale také jí pochroumal končetiny, nebo aspoň to něco, co je vzdáleně připomínalo. Byl by to skoro až smutný pohled na něco tak zuboženého, kdyby to ovšem nebyla prokletá abominace sešitá z lidských kůží. Proto jediná silnější emoce, kterou ta věc přede mnou vzbuzovala, bylo zhnusení. Za okamžik se však chování té věci naprosto změnilo. Skoro jako kdyby dostala epileptický záchvat. Přimhouřila jsem oči. Bylo to jasné znamení, že kruh funguje a teď je naše šance. Sledovala jsem linie inkoustu, které se však rozvlnily v šíleném rytmu a začaly se stáčet a proplétat v naprostém chaosu. To, jestli v tom konání byl nebo nebyl nějaký řád jsem si netroufla odhadovat. Přicházela totiž ke mně silná vlna emocí s tím spojených. Duše snažící se dostat ven a později i to něco skutečně vytékající na betonovou cestu pod námi. Umřelo to? Sleduji na moment zkoumavě nehybnou věc, ze které s poměrně nezvyklou intenzitou vytéká to černé bahno. Nerozlévá se však do stran jako skvrna od vyteklého oleje, ale začne pomalu obalovat zpětně obalovat tu bytost. Pomalu ale jistě se pramínky toho mazlavého hnusu rozlézají po těle skoro jako úponky popínavé rostliny a pomalu ale jistě zahalují celý její povrch. Snažila jsem se to prohlédnout. Zaměřit se na to, co se při tom děje. K jakým změnám dochází na rozhraní kůže a té tekutiny, ale ta věc byla rychlejší. Skoro jako kdybych stála také proti někomu inteligentnímu, který se zručně snažil hatit mé snažení a byl vždy o krok napřed. Nakonec se černá hmota slila v jednom bodě a já si uvědomila, že hledím na temeno hlavy, které patřilo bytosti, jenž byla celá zahalená v něčem, co možná vzdáleně připomínalo dehet. Ano, ta hmota v tom projevovala jistou inteligenci, ale nikdy bych neřekla, že až takovou. Vcelku překvapeně jsem hleděla na bytost přede mnou, jejíž působení se rozhodně nedalo přirovnat ke zvířeti, či něčemu podobnému. Ne, ona na mě hleděla a za tím pohledem byla cítit inteligence. Opravdová inteligence. Takže jsou to parazité, ale ne nějaké primitivní organismy na úrovni tasemnic, či hlísťů. Spíše něco na úrovni... posednutí? Bylo to dosti kostrbaté přirovnání, které se mi vynořilo v hlavě, ale měla jsem zkušenost zatím pouze s tímto směrem. Takže Meat jim jen poskytl schránky. Nic víc. A oni mu pomáhali, ale pouze proto, že plnil vůli jejich pána. Byli také odtamtud? Z hloubi oceánu? Netušila jsem, ale to už se ozval Hikori. „Nemá v sobě duši? Ale jak? Může být něco živého... vytvořeno?“ Těkal můj pohled mezi Hikorim a tou věcí, i když to nebylo zrovna nejbezpečnější chování. Jeho informace mne však tak překvapila, že jsem na nějaká bezpečnostní pravidla lehce pozapomněla. Navíc nervozita, kterou Hikori z té věci cítil se pomalu ale jistě přelévala i na mne. Sakra. Stiskla jsem pevně zuby a otočila se k věci za bariérou. „Ne!.. Teď ne.“ Zvýším i já poněkud nechtěně hlas, ale vlny emocí, které mnou díky Hikorimu zmítají, se mi daří kontrolovat jen z části. Ta věc přede mnou se mi hnusí. Nejenom díky pocitům od něj, ale i můj vlastní pohled mi napovídá, že je to něco, co by nemělo nikdy spatřit světlo světa. Zůstat v hlubinách. Ano, tam. Co?! Trhnu hlavou, když koutkem oka zaregistruji pohyb a to, jak se ta věc přede mnou na mne řítí. Každý kousek těla v takovýchto chvílích radí člověku aby utekl, vyhnul se, prostě tomu ustoupil z cesty, ale to já jsem neudělala. Se sebezapřením jsem udržela ruce na bariéře pro případ, že by energie kruhu nedokázala udržet něco takového a byla potřeba nějaká dodatečná. Po dlaních mi přejel silný elektrizující pocit, skoro jako kdyby mne do nich kopla statická elektřina, když tvor narazil do bariéry. Skoro jsem si až dovedla představit záblesk, který to mohlo způsobit, ale pouze v duchovním světě. V tomto světě samozřejmě nic takového nebylo patrné. Jen pár centimetrů prázdného vzduchu nás od sebe dělilo a pro pozorovatele to musela být jistě podivná scéna, po které by mne musel prohlásit za šílence a nebo možná spíše sebe. Když se ozval ten zvuk. Ty hlasy. Jen se mi chřípí roztáhlo, jak jsem se zhluboka nadechla. Bylo to odporné. Jako kdyby už jen samotný fakt, že něco takového slyším na mne zanechával skvrny. Mohl by toho říct víc. Něco, co by mi neznělo jako zlomky vět vytržené z kontextu, ale na druhou stranu, jsem byla tak trochu i ráda, že toho víc není. Nechtěla jsem to poslouchat déle, než bylo nezbytně nutné. Takže to mluví o sobě v množném čísle. Ano, všichni byli propojení svým způsobem. Možná jako dělníci v mraveništi... A nebo vojáci. Záleží na úhlu pohledu. Ovšem teď ta věc osaměla. Odstřižená od jejich vzájemného pouta. Jaké by to asi bylo, kdybych po mnoha letech najednou přestala vnímat Hikoriho? Cítila bych se tak sama? Až k zešílení? Neodvážila jsem si odhadovat. Ta věc přede mnou však vypadala rozhodně rozrušeně, alespoň natolik, co jsem měla možnost u něčeho takového odhadovat. „Ano, Hikori, o tom jsem už také přemýšlela. To, že je zde taková legenda, naše uváhy jen potvrzuje. Meatovi je poskytla ta věc z hlubin. Prastarý...“ Vyhnu se raději slovu, které před tím Oni pro něj použil. „Poskytl mu jejich služby, výměnou za Meatovy služby. Pomocníky pro to, aby vše bylo připraveno.... Na sklizeň.“ Propaluji upřeným pohledem tu věc přede mnou. Hnusí se mi. Ne snad tím, jak vypadá, ale tím, co představuje. Jejím účelem i podstatou. Nemělo by to tu být. Ne zde ani nikde jinde. „Vy?... Jistě.“ Ironie mi z hlasu kape doslova jako černé bahno z té věci přede mnou. Ti by nás jistě ušetřili. Alespoň je vidět, že znají strach. „Ne, počkej.“ Zvednu ruku v prostém gestu na Oniho, který se už chce vrhnout na bytost před námi. Poté už ale pokračuji v duchu. Můžeme o nich ještě něco zjistit a... To se ale už ozve zase to bublající bahno a tentokrát neprosí a neškemrá o život. Ne, ono se nám směje. „Blíží se?“ Je to spíše jen řečnická otázka, kterou následuje rychlé rozhlédnutí. Ovšem ten pravý vjem přichází zevnitř. Možná z kruhu, možná s mého proniknutí do přediva magické pavučiny zahalující tohle město. Kdo ví... Teď jsou tu mnohem podstatnější věci a mohla bych je přesně spočítat. Míří sem všichni. Pohlédnu na Hikoriho, kterým teď cloumá právoplatný hněv, ale... Je potřeba myslet dál, než je jeden boj. Ne, musíme tu vyhrát válku. Přijdou sem všichni, kteří v sobě mají tyhle parazity. Což by mohlo znamenat, že Father Meat bude bez své ochranky. Budeme mít šanci se o něj postarat! A tady... mávnu rukou beze slova do prostoru kolem nás. By se o ty věci mohli postarat jiní. Jsou to profesionálové. Jistě jim tyhle věci nebudou dělat velké problémy. Vysvětluji s jistým nadšením a také naléhavostí, protože pak přijde to, co Oni jistě nerad přijme. Ale proto, aby se do pasti chytla liška, musí v ní zůstat zajíc. Sleduji dál tiše Oniho a doufám, že to pochopí. Kdybychom to zabili, je možné, že sem ostatní už nepřijdou... Naprosto ignorujíc bublající bahno za mnou rychle odepnu od pasu vysílačku a zavolám jediného, komu věřím, že by si s tím dokázal poradit. Ne, není to můj bratr, což mne spíše uklidňuje. Stále doufám, že leží někde v teple a bezpečí mimo tenhle cirkus šílenství. „Wrighte? Tady Redfieldová. Ozvěte se, přepínám.“ Promluvím do praskající vysílačky, zatímco si skoro až se zvrhlým zájmem prohlížím druhou ruku s krvácející dlaní, které jsem si všimla pořádně až teď. Zvláštní... Skoro jako nějaká stigmata. „Máte u sebe nějaký těžší kalibr? Výbušniny?“ Dojde mi, že mé otázky teď asi musí působit docela nahodile a spíš ho jen budou mást. Ach, ta armáda. „Jsem teď u jižního cípu města. Nedaleko první křižovatky s hlavní příjezdovou cestou. Bude tu za chvíli asi...“ Jak to ti Američané jen říkají? „Velká party...? Slézají se sem ty bestie a jestli se nepletu, tak z celého města. Mohlo by to chvíli vydržet, jen kdybyste měli nějaký způsob, jak se o ně hromadně postarat? Já tu jsem už bezmocná... Snad ale tohle pomůže.“ Domluvím a čekám na nějaké otázky, nadávky, cokoliv. Jen se modlím, aby na druhé straně vysílačky nebylo ticho. |
| |
| soukromá zpráva od Cpt. Robert Madox pro Z kusu parkoviště kolem cesty jsem si udělal pěší stezku, zatímco probíhala komunikace jíž jsem se nemusel účastnit. "Snad tu brzy bude kdo?" Otočil jsem se za dovětkem, který jsem z kontextu nepochytil. Jenže to už byl Wright zase na mobilu a já si mohl leda tak nenápadně povzdechnout a zakroutit očima zády k němu. Lidé spí, monstra lezou ven. To určitě musel být motiv nejednoho lyricko... epicko... balado... prostě básničky. Jak se rozhovor blížil ke konci, mířil jsem já zpět k Wrightovi. Ani jsem se nestihl znovu zeptat, než se ulekl. Zdvihl jsem zbraň a zamířil stejným směrem co on, zhruba. Celé to zase vyhodnotil rychleji a já na tu věc mířil o něco déle, neochotně uvěříc tomu co mi řekl dál. Kdybych začal zpochybňovat jeho rozkazy, mohl bych rovnou naskočit do auta a zpátky v blázinci stihnout večeři. Tři jídla denně, čistá postel pro všechny ovládající svůj zažívací trakt a léků co se do Vás vejde. S historkami jen za dnešní den bych tam byl zase populární. Tak jsem jen stál se svěšenýma rukama a v nich s brokovnicí a sledoval to přátelské setkání těch dvou. Jestli se v obličejích dá číst, s přecházející hrůzou, nedůvěrou, nervozitou, jsem se dostal ke stoickému 'Děláte si ze mě prdel?'. Wrightova útěcha byla všechno jen né konejšivá. Nic si z toho nedělat. Nic jsem si neměl dělat z toho, že jsem jako malý zakopl a odřel si kolena. Nic jsem si neměl dělat z toho, že mi umřel křeček. Teď kolem mě chodí obrovská rudá au-pair z japonska s nějakým omráčeným týpkem. "Pane, ta věc má před dva metry a rohy." Netřepaly se mi u toho kolena, jen jsem chtěl podtrhnout jak absurdně některé Wrightovy rady zní. Sledoval jsem tedy dle rozkazu a se značnou mírou sebezapření jak ta věc ukládá nejspíš jednoho z našich do auta. Stál jsem jen kousek od Wrighta a zatímco ospalce ukládali na zadní sedadlo, upřel jsem na něj jeden z nejzatvrzelejších pohledů mého života. "Pane, se vší úctou, jestli jste někdy viděl něco takhle velkého, jen bez rohů, zato s pernatými křídly... Teď je ta pravá chvíle se tou historkou pochlubit. Teď, ani před tím, ani potom. Můžeme tomu třeba říkat zaměstnanecké benefity." Nevěděl jsem jak víc tuhle otázku cestou k autu ještě podtrhnout. |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro „Jak jsem říkal, jedná se o legend..." Hikori zní bezradně. „Jsem válečník, ne filozof..." Na někoho kdo tak často mluví o cti a před chvílí prezentoval ideologii celé rasy v kruzích zní o svých slovech doopravdy přesvědčeně. „Myslím že se jedná o tvory na jiné úrovni existence. Jiném základu a právě proto nechápou naše vnímání světa a snaží se je pokořit a pozřít. Jako se hnusí oni mě musíme se hnusit jim. Totální mezidruhová válka způsobená rozdílností. Však vy lidé máte za sebou tolik podobných jen na základě barvy kůže nebo vyznání. Představte si jakou averzi musí cítit něco co je založené na jiném principu existence." Dokončí proslov který ještě víc podkopává jeho zapření filozofie. Zdá se že mu nenasloucháš jen ty ale i bytost s kruhu. Sleduje ho tím podivným pohledem bez očí a je v ní něco jako porozumění. Dva váleční štváči v celách kus od sebe. Chvilka ticha, přikývnutí ale jakmile zeď která je dělí spadne půjdou si po krku jako by nic. Protože taková je prostě jejich přirozenost a životní úděl. Tak hluboko zakořeněná nenávist že se ani nedá vyjádřit. „Možná to bude znít divně ale myslím že nepracují přímo pro Staré. Jsou to žoldáci. Neslouží těm co nesnáší ale využít jejich pomoc aby zničili další... To je jiná. Meathovi byli poskytnuti, to rozhodně. Žoldnéři pro jeho plán. Zajímalo by mě kolik toho ví. Bude zuřit." řekne když si s bytostí chvilku vyměňuje pohled. Musí pousmát i přes hradbu vzteku. „To ho naučí parchanta. Pokud je považoval za bezduché loutky co s nimi tak mohl provádět. Myslím že když teď procitli ze své hry nebudou se mu líbit následky." podívá se na bytost v kruhu. „Copak hrál si s vámi váš pán? Dělal vám ošklivé věci. Nemusíte se stydět se přiznat." Máš pocit že se ho snaží cíleně donutit k útoku aby mohl reagovat. „No nic, asi nebudou vnímat tak pozemské způsoby jako znásilnění." povzdychne si tvůj démon když vidí že to s bahnitým tvorem ani nehnulo. Když Hikori slyší tvou zápornou odpověď na útok samozřejmě poslechne. Co jiného mu vlastně zbývá. „Ano, má paní." zabručí a dále sleduje před okraj bariéry bytost se zakaboněným výrazem. Obočí mu téměř splývají a koutku ústu pozvednuté. Zbývá už jen aby začal vrčet. Vidíš že nervózně zatíná svaly a prsty přejíždí po rukověti jeho zbraně. Víš že při prvním náznaku ohrožení vyrazí vpřed. Otázka je zda je to dobře nebo špatně. Díky vašemu poutu vnímáš že v tomto stavu bude těžké ho zastavit i pro tebe. Tyhle pocity jsou v něm zakořeněné moc hluboko. Možná i hloub než vaše pouto. Popravdě není nejlepší čas na démonského berserka ať už je na tvé straně nebo ne. Wright odpoví na tvé vysílání téměř okamžitě. „Sakra Redfildová, děláte si prdel. Co takhle nějaké upozornění! Jsou tu Japonci, mého bratra k vám táhne přes dva metry velký rudý démon! Cokoliv! Málem jsem je rozstřílel na kusy!" když popadá dech máš konečně čas pokračovat. „Jo jasně sedím na zasraným muničním skladu! Co jste zase provedla vyvolala pro změnu nějakou prastarou entitu co se pokusí sežrat celý Maine jediným hltem?!" v jeho hlase zaznívá jasná stopa ironie pak se ale zasekne. „Na jednom místě? Dobře to by šlo. Na cestě je podpora. Mám tu kupu granátů... Jo to šlo. Dobrá práce Redfildová. Možná vás ani nezastřelím až se mi dostanete před obličej. Ještě nějaké milé věci které by jste svému nadřízenému chtěla sdělit než se vrhnu do bojové zóny, nějaké to překvápko které se vám angličanům může zdát nepodstatné ale americký vydlák by ho třeba ocenil? Něco ve smyslu že jsou třeba neprůstřelní, nedají se vyhodit do vzduchu a tak? Přeci jen takový informace se hodí když tam člověk naběhne s granátem a kulometem. Jen tak pro jistotu. Když někdo nepovažuje dvoumetrového zasraného rudého démona jako relevantní informaci jeden nikdy neví!" Vrací se pomalu k původnímu tématu ale slyšíš v pozadí třísknutí dveří a startování motoru. Takže pravděpodobně vyráží k vaší pozici. „Paní?" slyšíš Hikoriho hlas jak odvádí tvou pozornost od rozmluvy s Wrightem. „Máme problém... Tedy aktuální problém... Víc akutní." Ze stínů domů se pomalu začínají ploužit pokroucené postavy. Letní slunce občas sjede po jejich čepelích které se i přes špínu zvládají zablesknout. Bytosti uvnitř se drží ve svých oblecích. Vypadají jako obyčejní pytláci. Přesto víš že tomu tak není. Přímo vnímáš chladný intelekt za tou kůží. Jak se blíží jako by se ledová chapadla pokřiveného vědomí natahovali po bariéře ve které je uvězněný jejich druh. Doslovně cítíš něco jako když se dvě ruce střetnou na opačných stranách skla. Jdou si pro něj a nic je nemůže... „Potřebuji povolení k tomu abych jich pár pozřel má paní." Hikori hledí na tvory stahující se od zabydlené oblasti s úsměvem. Prokřupe krk a pratáhne svalnatá ramena. „Jen tolik abych kromě toho že vám přímo nevysávám život mohl přestat svými zraněními ovlivňovat vaše tělo. Pokusím se jejich hlasy utišit vlastní vůli pro co nejmenší dopad. Nenechávejte to na vašich vojáčcích. Tohle je práce pro Osamu Hikoriho. Čestný boj bytostí co okupují vaši realtu. Co by na to?" Vlastně to je jen řečnická otázka. Navíc si uvědomíš že je to poprvé co použil své jméno při rozhovoru s tebou. Máchne cvičně kyjem a hledí na blížící se první vlnu nepřátel. „Stejně půjdou po nás. Teď alespoň Wright ví kam má dorazit." Hromadí v sobě energii. Zase máš ten pocit jako by kolem něj plála narudlá aura. V očích se zračí vzrušení. Usmívá se jako malé dítě čekající na pamlsek. Bosé nohy má zapřené o zem až je vidět rýhy od jeho drápů. Kyj má opřený o rameno v jeho oblíbené poloze. „Stačí jediné slovo a tanec smrti o váš svět i duše může začít... Má, paní." |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro Wright počká až se bytost vzdálí z vašeho doslechu. „Je to majetek japonské pobočky. Říkají jim Oni, nějaký druh lokálního démona. Jednomu z těch šikmookých magorů se povedlo získat na něj předností právo a teď mu dva z nich slouží. Prostě hašení ohně plamenometem, pokud se někdo ptá na můj názor. Co jsem ale četl hlášení bývají efektivní a často i mnohem víc než konvenční zbraně." Pokrčí rameny a vytáhne z kapsy krabičku cigaret a jedno si strčí do koutku. Chviličku hledá zapalovač a připálí si. Když vydechne první oblak kouře podívá se zase na tebe. „Jo vím že to není nic profesionálního ale pomáhá to na nervy, vůbec se mi nelíbí co se tady děje. Japonci jsou velice úzce specializovaná skupina Lovců. Zjevují se tam kde je potřeba odstřelit něco velkého a tím nemyslím obrazně velkého. Prostě loví bytosti které by sežraly Tokio jako jednohubku. Vlastně i proto si myslím že to dali jako součást své kinematografie. Když my natočíme film o upírech oni mají godzilu." povzdychne si. „Vlastně se těším až sem přiletí pár našich bojových vrtulníků, pokud tu nejsou omylem budou se hodit." Potáhne a vyfoukne. „Co se týče vaší druhé otázky, vlastně je to vcelku vtipná historka. Byl jsem jednou na dovolenou v Evropě a..." náhle mu zapípá vysílačka. Hodí na tebe omluvný pohled a přijme hovor. „Sakra Redfildová, děláte si prdel. Co takhle nějaké upozornění! Jsou tu Japonci, mého bratra k vám táhne přes dva metry velký rudý démon! Cokoliv! Málem jsem je rozstřílel na kusy!" Začne téměř okamžitě. Pak se ale odmlčí. „Jo jasně sedím na zasraným muničním skladu! Co jste zase provedla vyvolala pro změnu nějakou prastarou entitu co se pokusí sežrat celý Maine jediným hltem?!" rozpálí se po odpovědi z druhé strany opět. „Na jednom místě? Dobře to by šlo. Na cestě je podpora. Mám tu kupu granátů... Jo to šlo. Dobrá práce Redfildová. Možná vás ani nezastřelím až se mi dostanete před obličej. Ještě nějaké milé věci které by jste svému nadřízenému chtěla sdělit než se vrhnu do bojové zóny, nějaké to překvápko které se vám angličanům může zdát nepodstatné ale americký vydlák by ho třeba ocenil? Něco ve smyslu že jsou třeba neprůstřelní, nedají se vyhodit do vzduchu a tak? Přeci jen takový informace se hodí když tam člověk naběhne s granátem a kulometem. Jen tak pro jistotu. Když někdo nepovažuje dvoumetrového zasraného rudého démona jako relevantní informaci jeden nikdy neví!" Chvilku ještě poslouchá a zamručí rozloučení a vysílačku zasune zpět do kapsy. „Vypadá to že máme štěstí. Našim kolegům, či spíše jedná šílené kolegyni se povedlo je stáhnout na jedno místo." potáhne rychle a pak se smutným výrazem cigaretu zahodí. „Má trochu problém s tím že se stahují přímo k ní a ona nemá dostatečnou výzbroj aby je sejmula. Vlastně má u sebe jen příruční zbraň." povzdychne si. „Ženský jsou prostě strašně praktický bytosti. Jako moje poslední žena... No to je jedno. Rozdělíme si výbušniny a jedeme na to. Uděláme z nich sekanou a pak vyrazíme dle původního plánu ke škole." Prokřupe prsty v rukavicích zbroje a vrhne se ke kufru. „Bude lepší když pojedeme každý jedním autem. Jeden nikdy neví co se může přihodit." mluví a přehrabuje se v kufru. Vytáhne kufr ve kterém jsou pečlivě uložené granáty. Pak ještě dalších pár. „Flashe nám budou k hovnu. Nejlepší budou zápalné kousky." Vrazí ti jeden kufr do ruky. „Frag se taky snad využije." podá ti druhý. Pak si dva vezme také a nese je k sedadlu spolujezdce. V každém kufru je uschováno deset granátů které jako vajíčka sedí v pěnovém polštáři. „Viděl bych to tak že je necháme co slést se co nejvíc k sobě a pak tam naházíme tuhle úrodu. Zbytek doděláme klasicky." Zavolá na tebe když se souká na sedadlo řidiče. „Ještě jedna věc! Pokud tam uvidíš angličanku která zmateně pobíhá mezi nimi nebo dělá fakt divný věci zkus jí nesejmout. I když je to osina v zadku je dobrá." dodá a zabouchne dveře. Wright vyrazí z parkoviště u Sun Road motelu na hlavní městskou ulici. Vyhýbá se těm několika autům které tu havarovali. Tady už je vidět že rituál měl doopravdy destruktivní následky. Kromě aut tu na ulicích leží lidé. Spadli tam kde stáli. Vidíš krvavé kaluže pod těmi co dopadli tak aby se zranili a co je divné někteří vypadají jako by je sem někdo dotáhl. Když se podíváš blíž dokonce vidíš že mají po těle stopy drápů které by mohli odpovídat čepelím podobným tomu tvoru který na vás zaútočil v pokoji. Museli je tedy někam táhnout ale teď je nechali ležet uprostřed cesty a vydali se jinam. Pravděpodobně na místo kam teď míříte. Město je ponořené do Chaosu. Z několika míst stoupá hustý černá kouř od požárů. Těžko říct jaké budou ztráty na civilních životech ale příjemné číslo to určitě nebude... |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro Tvor se začíná pomalu zvedat když se k němu blížíš. Namíříš na něj lahev laku a škrtneš zapalovačem. Plamen vyšlehne jeho směrem a narazí na jeho kůži. Nezdá se že by to bytost nějak zpomalilo, cítil bolest nebo by v něm vyvolal jakýkoliv záchvěv strachu. Oheň sice poškodí kůži ale ta i přes popálení stále drží na svém místě. Všimneš si že pod ní bublá ta černohnědá hmota kterou je tvor naplněný. Přesto však nevytéká kolem spíš drží tvar jako nějaká parodie na maso. Navíc jsi se díky krátkému plamenu dostala na dosah čepelí které po tobě téměř okamžitě seknou. Málem se nestihneš uhnout ale naštěstí jen prosviští vzduchem kolem tvého lýtka. Díky úskoku se ale bytost zvládne postavit. Podivným kymácivým způsobem se zkroutí a vymrští jak je to možné jen díky tomu že není omezená kostmi. Hledí na tebe obličejem z kusu kůže který absolutně postrádá jakýkoliv výraz kromě těch kroutících se linek. Připravuje si drápy k dalšímu úderu ale náhle sebou škubne. Jako by ho zaujalo něco jiného. Na chvilku se zastaví a pak začne rychlím pohybem odcházet směrem ke kraji zahrady. Je vidět že o tvou osobu absolutně ztratil zájem. Vše se odehrálo rychle a musíš prudce oddechovat z nahromaděného adrenalinu. Náhle si všimneš ještě jednoho podivného úkazu na hlavní ulici mezi domy právě vyšla dvojice bytostí která vzdáleně připomíná sešitce který od tebe odchází. Jen jsou mnohem větši a zdá se ti že na jejich tělech vidíš přimontované i kusy kovu. Nepřipomínají tolik lidské postavy. Minimálně jim chybí hlava i krk. Jejich tělo končí rozložitýmy rameny. Navíc se zdá že jejich těla nejsou jen z lidských kůží ale tvoří je i kusy zvířat. Přísahala bys že jedno rameno tvoří tlama medvěda. Na takovou dálku nedokážeš rozeznat přesné detaily. Čepele tvoří jen jednu jejich paži jsou masivnější a přimontované složitou soustavou svěráků a spon. V druhé svírají palné zbraně. Zdá se že se jedná o pěkně archaické kousky možná někdy z doby kolonizace Ameriky. Přesto by mohly být rozhodně smrtící. Mezi sebou ale vedou malého chlapce. Blond vlasy zastřižené pod uši září i na takovou dálku. Není oblečený podle dnešních standartů. Vysoký límec hnědého kabátu má až ke krku kde končí krajkou. Zlaté knoflíky se táhnou až k pasu a stejně tak zdobení je vyvedené zlatou nití. V pěkně složitém vzoru. Nadýchané bílé rukávy jsou kolem zápěstí stažené a krajka z nich sahá asi do poloviny palců. Na nohou má navlečené sněhově bílé přiléhavé punčochy a zdobené boty s mašlí a zlatou sponou. Vyšli zpoza jednoho z domů a otočili se zády k tobě. Zdá se že jdou někam hlouběji do města... |
| |
| soukromá zpráva od Nora Redfield pro „Hmm, až tak?“ Prohlížela jsem si zamyšleně tu věc přede mnou, která dle Hikoriho slov s námi neměla pranic společného. Bylo to něco cizího. Jiná forma bytosti i existence. Spousta autorů sci-fi přemýšlela, jak podchytit mimozemský způsob myšlení, ale nikdy se to nikomu úplně nepodařilo. Jak popsat něco, co není v možnostech lidské mysli pochopit? „Asi chápu, kam tím míříš.“ Přikývnu Hikorimu a koutkem oka nadále sleduji tu bytost. „Aha, takže takto... To věřím, že Meata až tak nepotěší. Nakonec...“ Otočím se tváří zpět k té bytosti a pousměji se. „.. Nikoho nepotěší, když zjistí, že si na loutkáře jen hrál a ve skutečnosti byl on sám loutkou. Volá vás? Tahá marně za zpřetrhané nitky?“ Nakloním hlavu malinko na stranu a zkoumavě tu věc pozoruji. Ta ovšem nereaguje. Vlastně jsem od toho něco takového ani nečekala. Ne, že by to pochopilo takováto přirovnání a nedoslovné narážky. „Toho by se dalo využít.“ Zaručím pak už jen souhlasně na Hikoriho poznámku o možném užitku, který by pro nás ta situace mohla mít. Ano, mohla, ale nemusela. Těžko říct, jestli tato věc nerozzlobí Meata natolik, že se to rozhodne vyřešit s námi osobně. Po předchozí zkušenosti jsem věděla jistě jedno. Nemůžeme jej podceňovat! Hikoriho pokus o jistý způsob provokace mne donutil tu scénu ještě chvíli sledovat, ale příliš šancí jsem tomu nedávala. Tyto věci nevypadaly, že by je trápilo cokoliv z toho, co s nimi mohl Meat provádět. Ani to nechápaly a bylo to vlastně dobře. Čím méně věděli o lidském pohledu na věc a jejich psychice, tím méně hroziví pro nás byli. Nebezpeční ano, ale jsou mnohem horší věci než smrt a naštěstí tihle tomu snad zatím tolik nerozuměli. „To nevadí... Teď tu máme ještě něco jiného na práci.“ Pokývnu k vysílačce, kterou držím v dlani a aktivuji ji. Můj proslov není zrovna dlouhý, ale přesto doufám, že se na druhý konec dostal ve své plné délce a pokud možno bez možného rušení. Trvá to vlastně jen chvíli, než se z vysílačky ozve ten Wrightův charakteristický hlas plný emocí, kterými rozhodně nešetří. Jen, aby nedostal infarkt, než sem vůbec dojedou. Přemýšlím s poněkud kysele nakrčenými rty, zatímco dostávám sprchu jako nějaké malé dítě. Na rozdíl od něj ale bez křiku a slziček klidně držím a čekám, až přijde chvíle na vznesení protestu, či omluvu. „Pan Ozawa mne instruoval, že vše zařídí a proto jsem to nepovažovala za nutné sdělovat více informací nešifrovaným spojením.“ Pronesu naprosto emočně nezabarvenou a distingovanou britskou angličtinou, i když v hlavě mi hlodají jisté pochybnosti o tom, že jsem to přeci jen dříve mohla udělat. Nač teď ale plakat nad rozlitým mlékem, které se vlastně nakonec ani nerozlilo, jen tak trochu ukáplo. „Vlastně...“ Zarazím se. No, ano... Vlastně ano a teď se sem řítí nějaké prastaré božstvo, které si zakousne Jonesport i s námi jako koláček k čaji a těch pár šťastlivců, kteří to přežijí, budou mít nadosmrti zajištěn pobyt v psychiatrické léčebně. No není to skvělé? Mohli bychom postavit na čaj, ať alespoň něco stihneme. Možná to bylo skvělé, ale něco mi říkalo, že by Wright jen tak nemusel pochopit sucý britský humor a tak jsem raději tuto část vynechala. Ještě by mu praskla žilka. „To teď není důležité. Měli bychom se zaměřit na věci, které jsou pro nás v blízkém časovém horizontu podstatné. A ano, děkuji za vaši ohleduplnost, že mne hned při dalším setkání nepopravíte. Možná bych s tím tvrzením, ale ještě počkala...“ Zamyslela jsem se. Ještě neviděl, jak velký problém tu je. Možná si to pak rozmyslí. „... Nevím, jestli jste ty sešité věci už potkali, ale běžné střelné zbraně asi na ně příliš fungovat nebudou. Trhaviny ano. Je to asi jako... zombie. Dokud to má nějakou formu, může to fungovat.“ Vylovila jsem z paměti přirovnání, které by snad mohlo být povědomé i tady Američanům. „Ty věci se docela rychle blíží. Zkusíme je tu zdržet, jak jen to bude možné, aby sem nakonec přišli další, ale nebudeme moci....“ Co? Otočím se s otázkou v očích na Hikoriho, ale to už vidím, jaký problém myslel. „Kruci! Máme společnost. Pohněte si prosím Wrighte, ano?“ Zadrmolím ještě rychle, ale to už pomalu vypínám vysílačku, upevňuji ji zpět do pouzdra a rozhlížím se, abych si udělala představu o situaci. „Cože?“ Vzhlédnu k Hikorimu. Pozřel? Moc dobře jsem věděla, co by to znamenalo. Jak by nám něco tak pokřiveného mohlo pomoci? Copak duše toho muže nestačila? Zjevně nebyla tak silná i přestože jsem s ní cítila ten nával životní energie. Rozhlédla jsem se ještě jednou kolem. Bohužel, nejspíše jsme teď neměli moc jiných možností. „Dobře... ale nespotřebovávej zbytečně energii na odstínění těch hlasů. Teď to vydržím a nebudeme jich muset takto pozřít víc.“ Souhlasila jsem a soustředila se na těch několik bodů energie kolem. Každá z těch věcí měla k sobě připoutané duše, přeci jen jejich bývalá těla byla základními stavebními kameny jejich schránek a o ty nám teď šlo. Naštěstí Meat byl i v tomto svým jistým zvrhlým způsobem umělec a žádné jeho dílo nebylo naprosto totožné. Zaměřila jsem se proto na to, abych určila jednoho z blížících se sešitců, na jehož schránku je navázáno největší množství duší, které zatím stále vyzařují dost silné individuální aury a nejsou ještě plně stráveny vedlejším vlivem poutacího rituálu. „Tam toho.“ Ukázala jsem na jednoho ze sešitců, jenž nejvíce vyhovoval mým požadavkům a doufala jsem tak, že bude stačit k pozření pouze jeden. Bylo to skutečně zkažené jídlo a já chtěla vybrat to nejméně zkažené, ne se zde začít přejídat jídlem z popelnic. Otravy jídlem nikdy nejsou pěkné a něco mi říkalo, že tady by už opravdu nebylo o co stát. Zatímco Hikori vystartoval do boje, já jsem kolem sebe rychle načrtla kruh a pak ještě dva další vzájemně se protínající. Vstoupila jsem do společného prostoru a křídou k průsečíkům vepsala pár znaků, které však tentokrát nepůsobily jako štít, či bariéra, ale něco naprosto jiného. Potřebovala jsem obrazec vhodnější pro směřování své energie. Ano, už jsem viděla, jak se tyto věci dají postupně zastavit, zbavit své schránky a zneškodnit. Teď k tomu byla skutečně ideální situace. Zvlášť, když mnoho jiných možností nebylo. Musela jsem to vydržet, dokud nepřijede Wright s ostatními a doufat, že se tu nesejde dříve velký zástup sešitců, se kterým si ani já ani Hikori už neporadíme. V ruce se mi objevila tentokrát rudá křída, jenž po sobě nechávala na prstech jemný narudlý prach a pokud by ji někdo blíže zkoumal, tak i typicky kovový zápach. Pár tahů stačilo, aby hřbet mé pravé ruky ozdobilo několik rudých čar a v dlani se stáčející spirála. Teď se mi hodila preciznost chirurga a žádné další zbytečné plýtvání energií. Teď se počítala každá její jiskřička. Zavřela jsem na pár vteřin oči a soustředila se. Pomalu ale jistě se dostavil pocit, že vodivé linie zakreslené na mé kůži začaly žhnout. „Dobře...“ Zašeptala jsem a vzhlédla k nejbližšímu sešitci, na nějž jsem namířila rozevřenou dlaní a pak prsty postupně sevřela, jako kdybych jimi chtěla vyrvat kus neviděného vzduchu. Začala jsem však skutečně trhat. Odtrhávat duše od svých těl, od schránek těch parazitů a ne, nemohla jsem si dávat tak velký pozor, abych byla až tak přesná. Snažila jsem se, ale stále jsem věděla, že pokud si budu příliš dávat na čas, prohrajeme... A já nemohla prohrát. Ještě ne! |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro „Co můžeme vědět o tom jaké dohody přijal když se spojit se Starými." odvětí Hikori neutrálně. „Je možné že o tom věděl, možná ne. Jeho slovo v tomto rozhodování nemá váhu. Klidně je i možné že se žoldáci rozhodli jednat na vlastní pěst když bylo jejich krytí ohroženo. Prostě se mohli z domluveného kontraktu vytrhnout. Myslím že právě teď nám tato vědomost nepomůže. Nestojíme proti něčemu s čím by se dalo vyjednávat. Pokud navíc mohu mluvit za sebe ani bych nevyjednával kdyby klečeli na kolenou nebo mi naopak drželi čepel pod krkem. Někdy není pro mír prostor." Hledí na ploužící se bytosti a v očích mu plane zlovolný plamen. Cítíš zpětnou vazbu která tě naplňuje částí jeho odporu a zloby. Popravdě jsi nikdy předtím tak silný odpor k ničemu nepocítila. Možná je to i mimo schopnosti vnímání lidí protože nevíš o ničem co by pro ně bylo tak pokroucené a opačné jako je pro prastarého démona tato rasa tekutého intelektu. Což je možná výhodou ty pocity ti určitě pomohou v nadcházejícím střetnutím bojovat naplno a do posledního dechu. „Jak jsem říkal vše jsou jen dohady. Nemohu říct co teď Meat cítí ani co podnikne... Jen doufám." Z jeho výrazu je jasně vidět že se mu líbí představa že se ten arogantní zmetek mohl zadusit vlastní důležitostí ale zároveň nehodlá spoléhat na to že to tak doopravdy je. „Je nutné si uvědomit že stojíme proti dvojici prastarých inteligencí proti kterým je ta vaše, meatova nebo i má jen zárodek vnímání. Bez urážky, má paní." Dodá pro formu. Váš rozhovor přeruší Wrightova odpověď ve vysílačce: „To je fajn že alespoň Japonce posloucháš když už tvůj přímý nadřízený je ti u prdele. Postup to není nejhorší ale přístě alespoň na svého bratra nalepte lístek se zprávou až ho ke mě něco potáhne. Bude to tak užitečnější." zamručí Wright a slyšíš v pozadí prásknutí dveří od auta. „Proč mám pocit že když necháte větu nedokončenou mám si připravit minimálně atomovku a když to není důležité možná i dvě." povzdychne si. „Jo měli jsme tu čest. Vlastně všichni z týmu mají za sebou svou první konfrontaci. Raději bych kryl prdel jim protože normálně jim hrozí větší ohrožení než vám ale oni na sebe nepoštvali celou armádu. Gratuluji Redfildová, máte nálepku průseráře týmu už na první akci. Pro příště doporučím aby s vámi šel tým těžkooděnců a pro jistotu přihodili tank. Bude to tak snazší." Všimla jsi si že od chvíle kdy mluvil o prostřelení tvé hlavy přepnul do lehce ironického tónu a drží si ho. Vlastně lepší než řev z buzerplacu. Teď už slyšíš i zvuk startovaného motoru. „Jak jsem si myslel. Nebojte se vezu s sebou několik specialit které jim ukáží co je to nasrat chlapa z Texasu." Teď už dokonce slyšíš v jeho hlase smích. Další dobré znamení. „Dobře, držte pozici jsme tam co nejrychleji. Vjedeme jim do zad a zachráníme tu vaší prdel. Wright konec!" uzavře váš hovor a v pozadí se rozléhá burácení motoru. „Dávejte na sebe pozor Redfildová tuhle akci projedeme beze ztrát." Dodá po krátké odmlce. Znělo to až mile... Teď jste na to s Hikorim sami. Nepřítel se k vám blíží svým potácivým krokem a ukrajuje vzdálenost na tvůj vkus až moc rychle. Tvůj druh se na tebe otočí s úsměvem který zvěstuje masakr. „Nebojte má paní. Pojmu je tolik aby se má regenerace osamostatnila a zranění nepůsobila na vaše tělo. Odstínění je stav psychického uvolnění který mě v boji nebude překážet. Naopak." Pak se podívá směrem kam jsi ukázala a přikývne. „Dobrá volba. Hodně štěstí paní, po bitvě se opět shledáme a oslavíme vítězství nad tou špínou." vypadá to že se tě snaží povzbudit a pohodí si kyj na rameno. Pak vystartuje rychlostí blesku do boje. Vidíš že se kolem vás teď stahuje nejméně patnáct tvorů z různých stran. Hikori svou vzdálenost urazí několika přískoky. Tvor je sice smrtonosně rychlý ale na démona nestačí. Pod smýkne se pod jeho čepelemi a sevře ho za jednu z paží. Zapříčí nohu pod to co připomíná koleno a škubne. Stehy na kůžích povolí a tekutina vystříkne v ladném oblouku. Nepřítel se na něj rozpřáhne druhou paží ale tu srazí z její dráhy hlavicí kyje. Oni využije okamžiku bezbrannosti a popadne bytost pod krkem. Zdvihne ji ze země. Vidíš jak otevírá tlamu a z kusů kůže k němu proudí duhově zbarvený mix energií. Jednotlivé duše smíchané dohromady mění majitele. Pak bezvládné tělo odhodí to se rozplácne na zemi jako by v něm nikdy žádná tekutina ani nebyla. Trochu připomíná pohozené oblečení. Cítíš jak ti v hlavě začínají rezonovat hlasy. Pak ale démon přivře oči a zdá se že se soustředí. Hlasy pomalu utichají. Cítíš uvolnění jako by ti někdo ze spánků vytáhl dlouhé jehlice které jsi měla před tím zabodnuté až někde v mozku. Vidíš však že tvůj společník stojí bez hnutí a bytosti se k němu blíží. Nenapadá tě jak jinak mu pomoci než se pustit do kreslení. Když se k oni přiblíží další sešitci jsi s kresbou právě u konce až se chystáš vykřiknout když v tom se mu otevřou oči. Tentokrát neplanou tím vnitřním svitem. Naopak jsou chladné jako noc. Hikorinu výraz je naprosto nečitelný. Žádný hněv, úsměv ani pohrdání které v něm byli předtím. Část jeho vnitřního klidu se přenáší i na tebe a cítíš jak z tvých beder odebral velkou část únavy dnešního dne. Stejně tak nervozitu a strach. Kyj začne vražedný tanec mezi sešitci. Jeho kyj se míhá jako blesk a vypadá to takřka jako by tančil. Tanec o život. Tupé nárazy odráží jeho nepřátele stranou nebo rovnou vytrhávají široké pruhy kůže z jejich těl. Černohnědá tekutina pod nimi vytéká a zoufale se snaží udržet tvar. Díky tvé moci jsi schopna mu pomoci. Cítíš jak kolem tebe proudí vzduch a naplní tě moc. Krásná, opojná i nebezpečná. Jako by svět byl jasnější. Vnímala jsi drobné mihotání kolem sebe. Kůže tě brní v příjemném pocitu a žilami jako by ti tekl chlad který zároveň až příjemně hřeje tvou duši. Soustředíš se na sešité monstrum které je u tebe nejblíž a zároveň není v dosahu řádění Hikoriho. Jednotlivé duše svázané v kůži se zlehka překrývají jako by se spolu skrz pojící švy snažily komunikovat a sdělit si své nekonečné utrpení. Jakmile se nějaké z nich svou vnitřní silou dotkneš vyvalí se bytosti skryté uvnitř aby objali ten plát kůže svou neproniknutelnou temnotou. Cítíš že skrz ně se k narušení magie nedostaneš. Dochází ti že to bude závod o čas. Stejně jako se oni musí vyhýbat úderům a zasazovat je nečekaně musíš se ty prát s temným vědomím s tím rozdílem že tvá nevýhoda spočívá v tom že pokud se bytosti dostanou dost blízko zemřeš. Koutkem oka zahlédneš jak jeden ze sešitců zasekne své čepele hluboko do Hikoriho těla. Protnou mu kůži na boku a zanoří se téměř celé dovnitř. Oni upustí svůj kyj a zařve. Cítíš spíš vztek než bolest. Na krátkou chvíli jsou hlasy zase zpět. Když hned zase utichnou uvědomíš si že to on je opět utlumil. Jaká neuvěřitelná síla mysli se pod tou rudou kůží musí skrývat? Popadne tvora a začne pohlcovat jeho duši. Zároveň vytrhne i čepele z rány. Vidíš jak se zaceluje souběžně s tím jak se krmí. S každým dalším úderem se zlepšuješ cítíš že čím dál víc chápeš konstrukci těl a Meatovi magie. Nacházíš nejslabší místa a vyrváváš z nich duše rychleji než je temnota zevnitř zvládá ochránit. Už třetí z nich se doslova roztekl. Pálí tě oči od toho jak dlouho hledíš skrz závoj běžného vidění. Motá se ti hlava a jako by ti měl mozek z námahy vyskočit ven. Krev se ti opět spustila z nosu. Cítíš že každou chvíli omdlíš... Zároveň jsi ale plná adrenalinu a užíváš si každého padlého. Chceš svou silou sevřít další z těch nebohých duší a vyrvat ji ven. Zachránit ji a k tomu vlepit facku do tváře Meata i té temné tekutiny která vás podcenila. Přes vaši snahu je jich ale pořád víc a potácí se k vám jako zástup který z tvého pohledu nezná konce i když zároveň víš že je to jen zoufalá iluze. Hikori ustoupí o pár kroků. Už ho zatlačili až téměř k tobě. Svůj kyj ztratil v bitvě a z těla mu ční několik čepelí nepřátel. Krev po něm stéká jako válečné barvy. V každé ruce drží jednu z ukořistěných zbraní nepřítele. V jeho rukou vypadají spíš jako přerostlý dýky. Navíc vidíš jak mu ze dlaní teče další proud krve, musí být prořezané až na kost. „Zdá se že tahle bitva stojí za to." řekne zadýchaně. Cítíš jak pomalu ustupuje jeho myšlenková bariéra. Duše které pozřel ale už stejně vyčerpal na léčení. Takže je ticho. „Je čas do toho dát vše a přinejlepším odejít se ctí na hromadě těl nepřátel!" Zařve a vrhne se vpřed. Naplňuje ho absolutní odhodlání k boji. Bez ohledu na cokoliv bude chránit svou čest válečníka i tvůj život. Jako by i sešitci okamžik ztuhli pod jeho bojovým pokřikem. Otočí čepelemi v rukou tak aby je držel podél loktů a dvojicí obloukových seků oddělí dvě hlavy naráz, smrtonosný tanec může pokračovat... |
| |
| soukromá zpráva od Mia Cavaler pro To chce plamenomet. Pomyslím si, když mi s typickým syčením dochází lak. Sakra. Udělám takovou tu typickou začátečnickou chybu a to když se přiblížím až příliš. Sekne po mě těmi svými čepelemi, díky bohu za pohotovou reakci. Pak, že hra na rytíře mi nikdy k ničemu nebude.
Tak tomu se říká z prdele klika. Opřu se o auto, zavřu oči, snažíc se uklidnit. Jak to, že mě nedorazil? Že by to tetování? A tady máme odpověď. Rychle vytáhnu svůj mobil a natočím krátké video. Snažíc se do něj zachytit jak ty další tvory, tak toho chlapce. Sakra jaké škoda, že sebou nemám žádný sledovací zařízení.
Tak ten se tady ocitl určitě s prvními mořeplavci, určitě o něm bude něco v té budově, kam jsem mířila. Pošlu video Wrightovi se vzkazem: SEM OK. To, že jsem byla skoro K.O, si nechám pro sebe.
Rychle se rozběhnu do budovy historické společnosti, snažíc se najít nějaké informace o tom chlapci. Snažím se na sebe neupoutat pozornost těch stvoření. Pokud nějaké potkám v budově, tak je obejdu. Stejně si to určitě zamíří do středu města jako ostatní. |
| |
| soukromá zpráva od Nora Redfield pro „Já vím. Ale raději zůstanu alespoň u nějakých iluzí. Pokud bychom to akceptovali jako prostý fakt, nezbylo by nám moc naděje. Stát proti něčemu takovému... Občas je lepší, když už ne zavřít oči, tak je trochu přimhouřit, než se člověk rozběhne vstříc zdánlivě neporazitelnému nepříteli... S bohem po boku a nebo démonem... Hmm, to je jen drobný rozdíl.“ Pokrčila jsem s úsměvem rameny stále hledíc na Hikoriho. „Rozumím...“ Povzdychla jsem si do vysílačky zatímco se z ní linula Wrightova nekončící litanie, ani ne tak proto, že by snad chtěl slyšet mou odpověď, ale aby bylo jasné, že jej stále ještě poslouchám. „Podívejte se určitě to nebylo... Hmm, atomovku?“ Zarazila mne ta nenápadná zmínka, která byla myšlena jistě pouze jako žert, ovšem v hlavě mi vytanula představa něčeho obrovského nořícího se z vln na kraji Jonesportu, který je pak společně s nezvaným hostem zalit bílou oslňující září. Hmm, jako Hiroshima a Nagasaki... Zajímalo by mne, jestli tehdy šlo vážně jen pouze ukázku vojenské síly. Zabředla jsem do konspiračních teorií, které tento nový svět zrovna příliš neutišil, ale spíše naopak zažehával další a další myšlenky na možné souvislosti. „Počkejte, průserář? Já? Ale... kruci, Wrighte!“ Škorpila jsem se rádoby uraženě, ale pravdou bylo, že ten rozhovor byl vcelku osvěžující v tomto městě plném nelidských kreatur, roztrhaných těl a s psychicky narušeným, pár set let starým nekromantem. „Hah, dobře. Jsem zvědavá zda jste se tu za těch pár století bez dohledu koruny naučili něčemu pořádnému... Taxasane.“ Ušklíbla jsem se a udělala pár kroků, přecházejíc ze strany na stranu jako šelma v kleci. I když tu probíhal sebevíce nenucený rozhovor, stále tu ve vzduchu viselo jisté napětí, které mne nutilo nezůstávat ani na moment v klidu a bylo to také dobře, protože ten klid nám skutečně nebyl dlouho dopřán. Chvilkové uvolnění, alespoň částečné zapomenutí na naše starosti opět připomenuly šouravé zvuky a Hikoriho upozornění. Byli zde. Ještě naposled, jsem zvedla vysílačku ke rtům, které zformovaly jen několik málo slov. „Jak také jinak... Redfieldová konec.“ Opět se mi ve tváři i v mysli rozlila vážnost podpořená černými mračny, která se nad námi, nebo spíše kolem nás stahovaly. „Dobře, budu věřit tvému úsudku.“ Vyměním si s Hikorim delší pohled, stále ještě tak klidný i přes to jaké chvíle nás za nedlouho čekají. „Hodně štěstí i tobě.“ Jen v náznaku kývnu hlavou na rozloučenou a s mírným úsměvem jej vyprovázím, když se vrhá do boje. Není však sám. Skloněná k zemi a kreslící neztrácím ani jednu drahocennou vteřinu. Jen při několika letmých pohledech vzhlédnu, abych viděla, jak Hikori pohlcuje duše z prvního stvoření a společně s tím... Prsty sevřely křídu tak pevně, až samy zbělaly a svraštělé čelo rozrylo několik dlouhých vrásek. Hlasy začaly silně rezonovat mou hlavou, myslí, mnou samotnou. Nečekala jsem že to bude tak silné, tak bolestivé, ale před tím to byla pouze jedna duše a ještě k tomu z ní nezbylo jen zmučené torso jako z těchto. Prsty přitisknuté na spáncích jsem sklonila hlavu a snažila se to vše potlačit, ale byl to nakonec Hikori, kdo celou situaci zachránil. Vděčně jsem vzhlédla, oči hledající velkou rudou postavu, která stála opodál. Stál tam, nehýbal se a první linie sešitců se k němu blížila. Proč... Proč se nehýbe? Polkla jsem a rychle zamrkala. Byla to nějaká strategie? Nějaká léčka? Ale to by... To by se už přece musel pohnout! První lesknoucí se ostří čepelí už byly pomalu u něj a on zůstával stále nehybný. Ne, tohle musím zarazit! Rychle jsem nabrala do plic vzduch připravena zakřičet na svého službníka, aby ho snad má slova vytrhla z podivného stavu strnulosti, ale... Byl rychlejší. Jeho oči se otevřely a poslední tlak z pohlcených duší zmizel. Nastalá úleva byla o to sladší, že s ní přišel až podivně harmonický klid. Obavy, myšlenky běžící souběžně vedle sebe i vnímání nepodstatného je najednou odstíněno a mysl zaostřená jako čerstvě nabroušená břitva. Tohle bude dobrý boj. Vyšlu s nově nabytou energií myšlenku ke svému společníkovi a pár posledními tahy dokončím linie na své ruce. Zkusmo jsem ji sevřela a zase rozevřela, jako kdybych si zkoušela nové rukavice, zatímco se linie na ní začaly zahřívat. Tak třeba ty... Pootočím hlavu směrem k jednomu ze sešitců, jenž je od hlavního boje prozatím uchráněn, nebo to tak alespoň vypadá. Natažená ruka jen částečně zkracuje vzdálenost, na kterou manipuluji vlnami energie. Vlasy se mi divoce rozvíří kolem hlavy, jak v mém okolí začnou vznikat sekundární projevy mé hromadící se moci. Je to jako propojená síť. Jako formace figurek rozmístěných na šachovnici, kdy se musím vždy snažit být o krok před nepřítelem a postupně, s nemilosrdnou precizností jej připravovat o všechny jeho pěšáky a následně i o život. Nejdříve to bylo pomalé, doslova jsem si osahávala terén a snažila se odhalit možný vzorec v protivníkově chování a pak... pak jsem se, jak je to už tím nepříjemným lidským zvykem, přizpůsobila a zlepšovala. Pronikala jsem více do magického přediva, do vzoru jakési tapisérie a přetínala ta pravá vlákna držící ji pohromadě. Mé tělo stále hromadilo energii a ta jím protékala už ne jako slabý elektrický proud, ale jako nejdříve hřejivé a poté skoro až horoucí linie proplétající se celý tělem. Byl to až povznášející pocit. Pomalu ale jistě jsem přestávala vnímat běžný svět, ale pouze jen proudy energie a duchovní podstatu svého okolí. Sama jsem byla tak soustředěná a svým způsobem i u vytržení, že bych si v tomto stavu asi příliš nevšimla běžných záležitostí, jako aktivované vysílačky, nedaleké střelby a nebo snad i nějakých vlastních lehčích zranění. Nevnímala jsem z nosu tekoucí krev, která si už opět stružkou stékala po mých rtech, bradě a kapala kamsi na kabát. Zrychlený dech, kterým tělo lapalo po vzduchu, jako kdybych právě završovala maraton. Ani další jiné fyzické projevy námahy, kterou jsem v tuto chvíli podstupovala. Přesto však tlak v hlavě rostl a stále větší a větší kvanta ovládané energie si začínaly vybírat daň na mém vlastním vědomí. „Ještě... Ne!“ Netušila jsem jestli, jsem svá slova řekla nahlas, nebo se prostě rozezněla na povel mé mysli jako další projev víru energie, který se už teď kolem mne doslova stáčel. Ještě ne... Vyrvala jsem další duši ze svého vězení a další ze sešitců padl k zemi. Bojovali jsme... Dlouho jsme bojovali, ale jejich řady, na rozdíl od našich sil, neslábly. Musela jsem se vrátit a neriskovat, že silná a teď již hůře kontrolovaná energie nakonec propálí i pouta poutající mou duši k tělu. Stáhla jsem se zpět, zpět do materiální sféry bytí a začala vnímat i s tím spojené pocity. Pálící oči, vyschlá ústa i železitý pach krve, která do nich vtekla. Sevřela jsem silně brnící ruce v pěst a rozhlédla se. Hikori se blížil k mé pozici. O svou zbraň přišel a na mnoha místech mu z otevřených ran vytékala krev stále patrná a lesknoucí se na jeho jinak tmavě rudé kůži. „To ano.“ Vydechla jsem ztěžka, ale na rtech se mi roztáhl dravý úšklebek, kterému přes něj stékající krev dodávala skoro až šílený nádech. Ne, teď jsme nemysleli ani jeden na smrt, ale pouze na boj. Adrenalin proudil v žilách a smazával pochybné úvahy o racionalitě. Být to nevyhnutelné, vrhnu se na ně s nožem v ruce ale přesto... Přesto jsme museli počítat ještě s něčím, nebo spíše někým. „Ta hromada tu brzo bude... Ale!“ Rozhlédla jsem se po okolí. Byli jsme doslova obsypáni černými těly nepřátel, ale co byla nevýhoda pro jedny, byla skvělá příležitost pro jiné. „Nehodlám být její součástí. Určitě už jsou blízko.“ Pohlédla jsem na Hikoriho a v očích mi zaplálo odhodlání. „Tudy... Buďto si svou cestu ven probijeme a nebo odejdeme se ctí, jak říkáš.“ Ukázala jsem na jednu z užších cestiček, spíše oddělující dvě zahrady mezi domy než něco alespoň vzdáleně připomínající pořádnou městskou zástavbu. Bylo na čase se stáhnout a nestát v cestě těžké kavalérii. Snad už byla nedaleko. |
| |
| soukromá zpráva od Cpt. Robert Madox pro Vcelku vtipná historka... Při nedokončené myšlence takové ráže se mi naježily chlupy a já se na Wrighta věnujícího se vysílačce podíval pohledem někoho, kdo se někomu oněměle snaží naznačit že mu hoří kabát. Už zase jsem jen přešlapoval na místě a ztrácíc iluze, poslouchal část rozhovoru do vysílačky. Pro Kristovy rány, jak velký ty věci můžou být. Byl to rozhovor plný dost klíčových slov a s takovou dávkou ironie, co ironie, sarkazmu, že můj obličej oplýval nezměrnou mírou podezřívavosti. Jak točit kličkou u krabičky a čekat kdy vyletí ďáblík. Nevěděl jsem proč, ale došel jsem závěru, že kdokoli s příjmením Redfield je snesitelný jen v komatózním stavu toho nebožáka ve Wrightově autě. 'Štěstí' je další výraz v jeho slovíku, který by měl přehodnotit. "Aha, takže extrakce té Redfieldové. Když nic jiného, aspoň nebudeme pod palbou. Tedy minimálně né tou nepřátelskou. O jak moc šílenou ženskou se jedná?" Sledoval jsem Wrighta znovu k zadku jeho auta a jen co začal vybalovat další vybavení, musel jsem brokovnici chytit do levé ruky, přijmout první kufr a pak si druhý nacpat do podpaží. "Nabrat Redfieldovou, rozházet granáty a po veškerém odporu nechat díru v zemi, rozkaz." Kufr s granáty ve volnější pravé ruce jsem ještě odložil zatímco Wright nastupoval do auta a na rychlo vzal poslední záležitost v jeho kufru, která byla nabízena dříve. Vzal, vzal, nebylo to zrovna jako šáhnout do nákupního košíku. Těžká nádrž plamenometu se jen tak zavyklala když jsem poprvé zabral a až napodruhé jsem si kšír natáhl na rameno a těžkou zbraní nakonec nepohrdnul, když se poveze na zadním sedadle. Zabouchl jsem kufr a Wright dostal náskok. Já totiž musel ještě hodit granáty na sedadlo spolujezdce, sundat si pušku ze zad a dát ji i s brokovnicí na to samé místo a na zadní sedadlo hodit plamenomet. Po vteřinovém rozmyšlení se vedle něho natáhla ta obludná roura raketometu z kufru mého auta. Až pak jsem konečně nastartoval a rychle vyrazil dohnat Wrighta ulicemi ospalého městečka vymalovaného krví. |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro „Souhlasím ale někdy se hodí mít na své straně něco z druhého tábora. Hodně věcí se tím usnadní, to poznáte časem sám." podívá se na záda odcházejícího rudocha. „Věřte nebo ne ale mají své metody jak se s takovou pakáží vypořádat. Vlastně je lepší když mají pobočky alespoň nějakou míru specializace. Žádný učený z nebe nespadl a takhle dostane každý to co mu patří." dodá Wright mezi dveřmi do auta k tvé poznámce o Japoncích. „Já osobně si nějak dvakrát nestěžuji na fakt že nám tyhle věci vyžerou. Prostě si raděli poradím s něčím čemu mohou koukat do očí ať už musím zvednout hlavu nebo jich to má kolik chce." Prohodí a nasedá na sedadlo. „Možná bych jim to o té kompenzaci do očí moc neříkal." „Jo, hlavní je sundat ty sešitce dokud jsou na jednom místě. Pobít jich co nejvíc to půjde. Redfildová má tuhý kořínek a pokud mám být upřímný pokud někdo ze začátečníků tuhle akci přežije bude to ona. Sorry kapitáne ale je to tak. Její postup ve vyšetřování byl neskutečně precizní. Zatímco my sundali jednu z těch hovadin a našli těla ona vlastně přišla na to co za celou věcí je a ještě nám dala tuhle možnost je vyklepnout naráz. Možná jde do věcích přímo po hlavě ale... To je jedno. Ještě jedna dobrá rada... Nikdy před jejím bratrem ani před ní samotnou neříkejte že je šílená. Jinak tu budeme mít jednoho až tři mrtvé a to nehodlám připustit. Je to jasné? Vlastně duševní zdraví nás všech je ošemetná věc a u některých to platí víc než u jiných. Vezměte si sám co vás potkalo..." na chvilku zní vážně až se to k tomu Wrightovi jak jsi ho zatím poznal nehodí. Pak už za sebou zabouchne dveře a vidíš že opět bere do ruky vysílačku. Tentokrát nevíš o co se jedná ale jelikož se neobtěžuje ti zavolat asi to váš plán nijak neovlivní. Pak už jsou všechny přípravy hotovy a je čas vyrazit... ...Netrvá ani pět minut a blížíte se k místu určení. Wright žene auto ulicí vysoko nad povolenou rychlost ale není zrovna pravděpodobné že by vás zastavil nějaký všetečný dopravní policista. Z Maine Street zahne ostrým smykem mezi řadové domky. Teď už jsou vidět i první nepřátelé. Svým typicky trhavě plouživým krokem jdou ke svému cíli a nevšímají si burácejících aut. Vypadají jako kopie toho co jste potkali v Motelu. Stejné dlouhé čepele, stejná tekutina která z nich vytéká i podobný styl sešívání. Jedná se o samocené kusy Wright prvního nabere vozem a ten mu přeletí přes kapotu. Podle prvního boje ho to nezastaví ale na to kašle a ty vzápětí pochopíš proč. Za domky je jich celá horda. Tolik jsi jich rozhodně nečekal. Plouží se jich tu snad třicet. Když si vezměš kolik na jejich vytvoření muselo padnout lidských obětí. Sakra jak se jim to povedlo aniž by se ve městě spustilo nějaké větší vyšetřování a panika? Zdá se že se stahují k jednomu místu a vás zatím ignorují, to je dobrá zpráva. Jediné čeho se obáváš je že jste tu pozdě. Jak by nějaká ženská mohla tohle přežít? Pravděpodobně z ní už bude sekaná někde mezi nimi. Podle toho že jsi ani neslyšel žádnou střelbu je jiná odpověď vlastně hloupost. Wright svůj vůs zastaví prudkým smykem který vyhodí kusy zeminy kolem. Vystoupí ze dveří tak aby ho auto krylo. Vidíš že si i během své adrenalinové jízdy stihl granáty zavěsit na taktickou vestu zbroje. Odjistí dva z nich a vrhne je do davu. Následuje ohlušující exploze. Zvolil nejdřív klasické výbušné. Několik sešitců se zvedne do vzduchu a letí jako hadrové panenky. Střepiny trhají jejich kožené potahy a černo hnědá tekutina cáká všude kolem. Viditelně se mu podařilo upoutat jejich pozornost. Cukavé pohyby se obrátí čelem k vám. Wright rychle vyhodí další dva granáty a pak sundá přehodí do ruky CZW 762. Zaklekne vedle auta a zbraň se v jeho rukou rozezní jako nekonečný chorál smrti. Tahle munice je úplně něco jiného než když jste do nich stříleli z pistolí. Působí jako masomlejnek. Kusy těl létají vzduchem. Díky tomu že jsou těla vlastně naplněná jen tou podivnou hmotou se střepiny rozlétají do stran a působí paseku i mezi okolo stojícícmi monstry. Munice R.I.P. je ve zbrani ráže 7,62 mm vskutku děsivá. Hlavně když si připočteš fakt že zásobník který má Wright připnutý pojme sto nábojů a kadence je kolem šesti set střel za minutu... |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro Jako na potvrzení tvých slov zaslechneš burácení přibližujících se vozů. To musí být Wright a jeho kavalerie. Vše práce tady tedy může klidně skončit. Vlny sešitců jsou všude kolem a Hikori se rychle zase stáhne k tobě. „Dobrá, prosekejme si cestu ven." zavrčí vyčerpaně. „Vlastně bude i lepší když mé setkání s vaší jednotkou odložíme na neurčito. Japonská pobočka má svou pověst a stejně mě Ozawa většinou nechával ve stínech při jednání s Američany. Snad budou mít otevřený přístup když zjistí že jsem na vaší straně." Úsměv odhalí zkrvavené zuby a rychlým pohybem se vrhne na sešitce který se dostal moc blízko. Dvojice zbraní mu přejede křížem přes hrudník. Ven se začne valit jeho skutečná podstata a Hikori dokončí svou práci když mu dalším dvojitým sekem odstraní ruce. „Tyhle čepele jsou celkem užitečné. Lepší než s nimi bojovat tupou zbraní." prohlásí zaujatě ale stejně vidíš že vrhá pohled do davu kde marně hledá svůj starý kyj. Hledáš rychlím pohledem nejvhodnější únikovou cestu. Nejslabší článek moře těl. Přijde ti to jak nějaký hloupý obrázek o zombies které kolují po internetu. S tím rozdílem že uprostřed na nich většinou není nic s tak smrtícím potenciálem jako tvůj společník a co si budeme povídat i ty. Nakonec doopravdy najdeš slabší část vedoucí k domkům dál od středu města. Je to vlastně logické. Pokud byla většina nepřátel na cestě ke škole tudy se valí jen ty nejpomalejší kusy. To je vaše šance. Oni se podívá směrem kterým ukazuješ a přikývne. Vyrve si z těla zabodané zbraně a krvácení rychle ustává. Musela mu zbýt ještě pořád zbytková síla z toho co pohltil. „Dobrá volba. Už se těším až se Meat přidá na kupu těl." zavrčí a je vidět že toho tvora doopravdy nesnáší. Spíš za to co přivedl do Jonesportu než za mučení, znásilňování a vázání duší. V čem je ostatně Hikoriho způsob přijímaní potravy jiný než Meatovi temné praktiky. Vyrazí vpřed několik kroků před tebou. Vrhne čepele které si před okamžikem vyrval z vlastního těla jako by to byly přerostlé dýky. Dvojice zasažených málem ztratí rovnováhu. To už je ale u nich. Skloní se a zarazí jim své zbraně pod kolena. Plnou silou trhne. Oba se natrvalo odporoučí na zem. Zdá se že něco v samotné podstatě Hikoriho útoků je smrtonosné protože by se snažili zase vstát. Nepřirozená energie požírače duší se musí přenášet i na jeho zbraně a díky tomu s nimi je schopen doslova vyrvávat život z nepřátel. Přesto že je cesta před vámi nejméně zaplněná, nepřátel se na ní najde víc než dost. Hikori se musí opět ponořit do svého bojového tance. Vidíš že je ale mnohem pomalejší než byl zpočátku. Zranění se na něm jasně projevují stejně jako vyčerpání z dlouhého boje. Ty na tom ostatně nejsi o moc lépe. Únava, stres a přetížení tvých schopností do tebe buší jako kladivo. Píchá tě v boku a chvilkami máš pocit že bys i uvítala kdyby nějaká z bestií přinesla chvilku odpočinku. Hikori cítí tvou únavu a během dvou finálních úderů se rychle otočí tvým směrem. Na tváři mu hraje povzbudivý úsměv. „Umřít se dá kdykoliv ale jen některé dny jsou dobré pro válku." ozve se ti jeho hlas v mysli. Pak se zase vrhne vpřed aby ti čistil cestu vpřed. Běh za jeho zády už ani nevnímáš ale nakonec jste venku. Hikori popadne poslední dva sešitce co vám stojí v cestě a srazí je k zemi. Neptá se a otevře s ústa duše sežere jako jednohubky. Vidíš jak se jeho rány zacelují a zpracovává jejich energii tak rychle že se ti hlasy ani nestihnou ozvat v hlavě. Ještě že tak. Jinak by jsi se asi už na místě složila. Nakonec utrhne dva kusy kůže a provizorně obmotá své ukořistěné čepele. Zdá se že ho nijak neláká představa že by si nově zregenerované ruce opět prosekl. Zbraně doopravdy hodné démona. Poskvrněné nože s rukovětí z lidské kůže. Vlastně je to až klišé že máš chuť vyprsknout. Jak dlouho ostatně dokáže člověk balancovat na hranici šílenství než ho konečně dostihne. Při tom co jsi během jediného dne zažila se tato otázka jasně stává prioritní. Navíc obloha letního dne prozrazuje že se ještě zdaleka nechýlí ke konci... Idylické domky Nové Anglie jsou však doslova na dosah ruky. Jediné štěstí je že jim šlo víc o druha v kruhu než o vás dva a nepustili se hned do pronásledování. Přesto ti ale dochází že až prorazí tvou bariéru určitě se od něj i dozví kdo je zodpovědný za jeho uvěznění a odhalení jejich totožnosti a budete je mít za zády nanovo. Snad se Wrightovi podaří se té špíny zbavit. Jako odpověď na tvé myšlenky konečně dorazí... Slyšíš sérii výbuchů a vidíš jak těla sešitců létají vzduchem. Takřka hned poté se přidá dunění nějaké větší ráže. Hikori už se schoval mezi domy a nenápadně vyhlíží na ulici za nimi. „Čisto." zamručí. Potom co se nakrmil se i ty cítíš o něco lépe i když ne o moc. Přesto pokud nechcete aby si vás někdo z kolegů všiml je čas jít dál a neohlížet se na svá vlastní zranění... |
| |
| soukromá zpráva od Nora Redfield pro Dobré načasování, Wrighte. Zvedne se mi koutek ve spokojeném úsměvu, zatímco se vzduchem line stále sílící zvuk motorů. „Kavalérie přijíždí. Je na čase se přesunout.“ Stočila se má pozornost alespoň na chvíli k Hikorimu, i když jsem si nemohla dopřát toho luxusu nějaké nerušené konverzace. Spíše to byla taková ta krátká chvíle klidu v jinak neustále zuřícím boji. Proto ani nebylo příliš času na filosofování. „Souhlasím. Jdeme.“ Kývla jsem a rychle smetla pár slepených pramenů vlasů, které se mi zachytily na zpoceném čele. Vykročila jsem, dávajíc si dobrý pozor na prvních pár kroků, při kterých mi nohy přišly až nepříjemně vratké, ale s každým dalším pohybem se mi do nich vracela ztracená jistota. Hikoriho ale však nic takového netrápilo a tak jsem kráčela cestou, kde těsně přede mnou a nebo pak chvílemi i vedle mě cákalo černé bahno a ozýval se třesk čepelí. Krok jsem měla i přes to jistý. Věřila jsem mu, že nenechá žádného z nich projít ke mně. „Ano, vypadá to tak..“ Sledovala jsem ostré čepel v Hikoriho rukou, které tak lehce krájely maso jak sešitců, tak démonovo. Vlastně to celé byl spíše výjev jako z hororu. Velký rudý obr držící v rukou takové šílené zbraně. Většinu lidí by to přinejmenším donutilo s křikem k útěku a těch pár odvážnějších možná k roztřesenému sáhnutí po zbrani. Jako kdyby tohle mohlo pomoci... „Najdeme jej pak. Tyhle věci ho neodnesou.“ Nemohla jsem si nevšimnout jeho zaváhání a snaze o to zahlédnout svou ztracenou zbraň. Však ještě aby ji nehledal, když jsem mezi nimi tušila jakési pouto. Možná si ji bude moci později sám zhmotnit, stejně jako se zhmotňuje sám, když vystupuje ze stínů. Přemýšlela jsem, ale teď na podobné otázky nebyl čas. Rychlým mávnutím rukou jsem přerušila duchovní pouta na noze jedné z těch blížících se věcí, která se se ztrátou rovnováhy sesula na zem. Nezničilo ji to, ale její znehybnění nám v tuto chvíli postačovalo. Ostatně, jak dlouho jsem to ještě mohla vydržet? Měla jsem pocit, jako kdyby mi někdo zpoza lebky bušil pneumatickým kladivem. Ale to bylo stále ještě dobře. Bolest je znamením, že člověk ještě žije. „Jako třeba dnes...“ Pousmála jsem se a i když jsem již postrádala něco z dřívější energie, kterou jsem doslova sršela, stále to nebyl poraženecký úsměv. Mohly za to Hikoriho emoce, nadšení a touha po boji, a nebo i oheň, který ve mně zažehl tento střet a energie všude proudící? Možná od každého něco. Jedna věc byla jistá. Jen tak snadno nevyhasne, protože dnešní události, vzpomínky na Meata, bratra a vlastně většinu událostí tohoto dne, byly skvělými polínky, které zajišťovaly, že pokud bude odkud tu energii brát, tak se jen tak nezastavíme. Já kráčející a zbavující nás těch nejpalčivějších hrozeb, Hikori se svými nově vylepšenými zbraněmi, vlastně už jsem ani neřešila to, z čeho je jejich provizorní úprava tvořena, a celkově náš pochod uličkou smrti. Tak nějak se to vše slilo v jeden celek. Neřešit detaily a soustředit se na to hlavní. Jít! S touto myšlenkou se mi nějakým záhadným způsobem nakonec podařilo dojít až... Klid? Skutečně je tu klid? Nevěřícně jsem se rozhlížela po okolí, kde se k nám už však neblížil žádný ze sešitců. Skoro až se zmateným výrazem jsem ztěžka oddechovala a snažila se vrátit myšlenkami doteď zatíženými pouze bojem k tomu podstatnému. Co teď? „Jsme venku.“ Vzhlédla jsem vděčně k obloze a dlouze vzdechla. Sluneční paprsky příjemně hřály na kůži zbrocené potem a v ústech jsem cítila jeho slanou chuť smíšenou z železitým podtónem vlastní krve. „Jsi v pořádku?“ Pohlédla jsem na Hikoriho a opřela se ztěžka oddechujíc o jeden z laťkových plůtků. Zůstala jsem na ten bíle natřený kus dřeva hledět jako na zjevení, než jsem od něj odtrhla ruku, jako kdybych sáhla na horkou plotýnku. Zůstal tam po ní jen otisk ze směsice špíny a krve. Bylo to náhle jako kdybychom za tohle vše, co se zde v Jonesportu stalo, mohli my. Ne, vždyť se tu snažíme pomoci... Ale, co když to nakonec způsobí ještě větší problémy?! Můj pohled zabloudil k nedaleké hladině moře táhnoucí se až k nekonečnému obzoru. Stále tam nic zvláštního nebylo, ale nemohli jsme se tím uklidňovat věčně. Jednou se to mohlo změnit. „Hah, to jsou oni!“ Skoro bych až zajásala, když jsem viděla, jak si těžká palebná podpora začala krájet cestu hradbou sešitců z čehož jsme zde viděli jen pár náznazků, ale především ten koncert, který se rozehrál, byl nezaměnitelný. Tohle byl Wright a jeho hoši. „Dobře, myslím, že na něco se ti Texasané přeci jen hodí... Musí se ale vždy předvádět. “ Založila jsem ruce na prsou a zavrtěla s lehkým úsměvem hlavou, když se rozlétnou kusy sešitců vysoko ve vzduchu. Chvíli mě až láká zde zůstat, počkat na ostatní, bratra, až si mne vyzvednou a o všechno se postarají. Odpočinout si. Většina z nepřátel už přeci bude rozprášená a pak zbývá jen ten malej fracek... „Hardwood!“ Zavrčela jsem nahlas a myšlenky na odpočinek se zase vytratily. Ne, tohle nemůžeme nechat nedokončené. „Nemůžeme tu zůstat.“ Začala jsem si s rukou stírat rudý prach křídy, po kterém zůstaly na kůži narudlé nepříjemně pálící linie. Většinou do pár hodin zmizely, ale dnes jsem manipulovala takovým množstvím energie, že bych si na ně na pár dnů měla zvyknout. A dnešek ještě nekončí... „Jsme v půli cesty. Musíme ještě dostat Hardwooda.“ Narovnala jsem se v zádech, i když jsem zrovna nebyla při síle, abych si na sebe v tomto střetu jen tak vsadila. Já však měla ještě nějaké triky v rukávu a lidské zásoby energie jsou hlubší, než si jeden dokáže přiznat. Ovšem vyškrábovat je až ze dna není nikdy moc příjemné. Ale co... Hardwooda nenechám utéct! „Jsi schopen boje?“ Byla to spíše řečnická otázka. Hikori na rozdíl ode mne vypadal teď už zase zdravě a energie z těch posledních sešitců také pobral vcelku dost. To bylo jen dobře. „Měli bychom ho zkusit chytnout co možná nejrychleji, dokud bude rozhozený touto situací. Snad tedy bude... Navíc, tyhle věci tu určitě nepomřely všechny a jestli uz o nás dvou vědí. Hmm, zábava v tomhle městě pro nás ještě zdaleka nekončí.“ Ušklíbla jsem se. Svým způsobem mne těšilo, že lov ještě nekončil. To musela být jistě ta Hikoriho část. „Přejdi do stínů. Vyrazíme do školy.“ Vydala jsem prozatím poslední příkaz a rovnou se rozhlédla, jestli někde v okolí není nějaké vozidlo, které by se dalo využít pro rychlejší přesun na místo. Procházek jsem už dnes měla docela dost a každá trocha síly se hodila na později. Však už jdeme Hardwoode. Však už jdeme. |
| |
| soukromá zpráva od Raien *Rei* Silver pro "Agrrr." Zavrčím na ni jako puberťák, kterému se nechce vstávat. Pak se ale stejně odlepím od stěny a vydám s ní k východu. Pořád se držím za rameno, ale snažím sám sebe přesvědčit, že to nic není. Pistoli nechávám pro všechny případy v pohotovosti, ale schovanou pod bundou. "Hlavně mizíme." Přikývnu a vydám se k východu. POkusím se zprovoznit vysílačku a zachrchlat do ní. "Rei se hlásí. Nestvůra zneškodněná ve sklepě. Všichni v...pořádku." Lhát ve hlášení se nevyplácí a já to vím, ale teďka pro mně stejně nic nepřiletí, že jo? "CIvilisti spí. Přeskupujem se." Zacituji Hildegardu. |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro „Jsem v pořádku.“ pokývne vážně rohatou hlavou. Doopravdy tak vypadá. Pořád to stoické ztělesnění síly a odhodlání. Není ani památky po zraněních která by pro jiného určitě byla smrtelná. Jen jeho krev pomalu která pomalu zasychá dává na vědomí že s ním nebylo vše v pořádku. „Byl to osvěžující boj. Myslím že jsem vás zpočátku velice podcenil, má paní. Povedete mě ke slávě hodné válečníka.“ řekne s náhlým upřímným úsměvem který odhalí jeho tesáky. V jeho očích planou ohýnky vzrušení které teď pomalu vyhasínají jak z něj vyprchává bojová horečka. Přitáhne si kožené závěsy které mu visí na zádech původně určené pro kyj a upraví několik řemenů. Když skončí bez problémů do ok které vytvořil zasune své provizorní zbraně. Padnou jim jako ulité a tobě dojde že ta podivné soustava přezek, řemínků a úchytů je vymyšlena jako důmyslný postroj. Takový který se dá rychle upravit pro téměř jakoukoliv chladnou zbraň. Jasný důkaz je už jenom v tom že to co před několika okamžiky byl postroj na nošení kyje na zádech se stalo úchytem pro dvě čepele které se mu pohupují u pasu podél suknice. „Snad ho najdeme.“ zmíní se Hikori nakonec o své staré zbrani když se zastaví ve stínu domků a pohlédne mrzutě na houf nepřátel kteří se stahují k obrazci. „Byla to dobrá zbraň. S bratrem jsme je dostali darem. Když bude nejhůř pořídím si novou zbraň. Válečník není tvořen svými nástroji ale vlastním odhodláním a silou.“ Z jeho hlasu cítíš napůl přesvědčení, napůl snahu uklidnit sám sebe. Pak ale pohodí hlavou a vyrazí dál aby obhlédl hlavní ulici. Teď možná trochu vypadá jako malé děvče kterému někdo utrhl ruku jeho oblíbené panenky a hodil ji do kanálu. Sice přerostlá, svalnatá, rudá a v neposlední řadě i rohatá holčička ale je vidět že i v démonech je takováhle stránka. Člověk ostatně moc často nepřemýšlí o tom jak se démoni rodí. Ano, teorií je mnoho ale představit si Hikoriho jako malé dítě v plínce je minimálně znepokojující. Vlastně kompletně jsou taková myšlenky divné. Co jsou ale proti tomu co se děje kolem tebe. Možná je to klasická obrana. Hlouposti které spíš unaveně pozvednou koutky úst namísto šílenství. „Promiňte. Nechal jsem se zbavit soustředění.“ pohlédne na tebe najednou s vážným až omluvným výrazem na tebe opřenou o bílý plot na kterém tvé ušpiněné ruce zanechávají směsici krve a špíny. Přejde několik kroků a spojí prsty v podivném gestu. Bříška ti položí na čelo. Cítíš že jeho rudá kůže je mnohem hrubší než lidská a konce jeho černých drápů se ti zlehka dotknou kůže. Celým tělem ti projede mravenčení. Není vůbec nepříjemné, naopak. Náhlá úleva a síla která tebou projede je nevídaná. Najednou si fyzicky připadáš jako by jsi právě vyskočila z postele po dlouhém spánku. Psychická zátěž sice zůstává ale mnohem lépe se snáší. „Omlouvám se za dotyk, má paní.“ Skloní uctivě hlavu. „Přímý přenos životní energie z mých zásob ale dokáži předat jen kontaktem. Myslím že budeme potřebovat každý kousek sil až se s Meatem střetneme. Budeme navíc na jeho půdě a netušíme jaké jsou tam podmínky. Nedokáži si představit horší situaci pro boj. Zároveň ale také krásnější výzvu.“ Koutky zacukají ale nakonec udrží výraz pokání i když cítíš jak mu pod kůží doslova vře vzrušení. Jeho pohled na celou věc je vlastně příjemný. Čím horší a zoufalejší je situace kolem tím víc je v něm nadšení a chuti se vrhnout do bitvy. Takový přístup nejde jinak než závidět. Pohlédne směrem k davu nepřátel a v očích se mu odráží jisté zklamání. „Ano, budou bojovat se ctí dokud nepadne poslední nepřátel nebo oni sami.“ poslední slova mu od úst odvanou první výbuchy. „Hardwood.“ Kývne „Tam je naše místo. Nemůžeme všechny boje vybojovat sami. Vybere si ale ty nejlepší.“ Vrátí se mu do hlasu optimismus ale pohled upřený k sešitcům hovoří trochu jinak. Je jasné že kdyby bylo na něm klidně by si je zvolil všechny. Probil by se skrz zástupy žoldáků z jiné sféry bytí až k tomu kdo jim poskytl obleky pro pozemskou existenci a nakonec by stanul na útesu v epickém střetnutí proti bytosti z hlubin oceánu. Určitě by jí označil jako ctihodného soupeře. Nevíš sice jak by se mohl té monstrozitě jen s chladnou zbraní ale tak nějak tušíš že mu to jedno. Horší než fanoušek Hollywoodské produkce který je odkojený epikou a nelogičností. Naštěstí to není poďobaný puberťák ale prastarý démon. Což mu dává k dispozici jisté výhody. „Boje jsem schopen vždy a všude, má paní!“ Prohlásí s takovou samozřejmostí že ti dojde jak byla otázka zbytečná. Vzhledem k tomu že se se šklebem na rtech vrh na hordu sešitců i ve chvíli kdy měl tucty krvácejících ran a několik infikovaných čepelí zabodnutých po těle pravděpodobně budu připraven se rvát i teď když se zregeneroval. „Můžeme vyrazit na další cestu jakmile si budete přát. Jsem připraven být vaší pravou rukou, zbraní kterou namíříte na nepřítele v ortelu jistého zániku.“ Dodá až obřadně. Člověk si asi musí zvyknout že oni střídá svůj tón a vyjadřování. Jednou válečník spjatý s kodexem a v podruhé téměř až dětsky nadšený. Rozdíl není jen ve slovech ale i v tónu hlasu. Tichý, vyrovnaný, chladný na rozdíl od ironického, veselého téměř až provokujícího. „Budu poblíž.“ Kývne a téměř okamžitě zmizí do podoby mlhavé podstaty kterou vidíš pouze ty. Když to udělá cítíš jisté uvolnění. Doopravdy stárnete rychleji když je tu. I přes vypůjčený věk je jeho přítomnost ve fyzické rovině vyčerpávající kdy tvé tělo trpí pod rychlejším opotřebováním. Díky tomu že je to poprvé co byl delší dobu zhmotněný jsi ten pocit neměla možnost plně prožít. Samozřejmě je to i událostmi ale máš pocit že jsi za poslední hodiny zestárla o mnoho let. Bůhví jak bys vypadala nebýt roků které oni vysál ze svých obětí. Možná by jsi byla pomalu na odpis. Musí být děsivé zestárnout fyzicky během takové chvíle o tolik let. Vzpomeneš si na Ozawu a jak byl každý jeho pohyb spojený s nejistotou a překvapením. Jak z mladého vitálního muže byl během mrknutí oka téměř stařec. Stařec který teď někde u oceánu bojuje další bitvu. Bitvu možná důležitější než je ta Wrightova proti nepřirozeným sešitcům nebo ta tvá proti Meatově egoistické odpornosti. Japonec který pamatuje feudální časy proti něčemu co se vymyká chápání obyčejného člověka. Japonci mají své prostředky. Zajímalo by tě doopravdy jaké protože ty jsi viděla proti čemu bude stát. Myšlenky běží hlavou zatímco vyrazíš s Hikoriho stínem v zádech směrem k Maine Street. Sehnat dopravní prostředek nebude nijak složité. Několik aut s otevřenými dveřmi je přímo na ulici. Většina ze spáčů se díky nízké rychlosti kterou jeli nevybourali spíš zastavili. Přesto jsou dveře otevřené a podle rozšklebených děr v plechu kolem otvírání ti je jasné kdo byl nevítaný návštěvník vozů. Těla pasažérů leží nedaleko. Krvavé louže kolem nich pomalu rozšiřuje. Čepele sešitců rozhodně nejsou vhodným přepravním nástrojem pro lidské tělo. Podle odřenin je i jasné že je za sebou táhli jen tak po zemi. Pokud by se dostali až k Meatovi jejich tváře by pravděpodobně byly odřené až na kost. Na rukou nebo nohou jsou hluboké rány po čepelích. Z nich teče nejvíc krve. Zdá se že toxin sice působí pozitivně i na srážlivost krve ale nebudou mít hezké probuzení, pokud se vůbec probudí. Nasedneš do modrého pickupu který je od vašeho úkrytu mezi domy nejblíž a navíc vypadá i bytelně a nepoškozeně. Jen čumák je lehce prohnutý od pouličního osvětlení které jízdu zastavilo ale nezdá se že by to bylo vážné. Dveře sice díky rozseknutému zámku nepůjdou dovřít ale to je v tuto chvíli detail. Že by tě zastavila dopravní hlídka je velice nepravděpodobné. Všechno co se teď ve městě pohybuje by jsi nejraději přejela. Když nasedneš na kožené sedadlo cítíš že Hikoriho stínová podobizna se přesunula na korbu vozu. Klíčky jsou v zapalování přesně jak je řidič zanechal. Opatrně nastartuješ, zacouváš zpět na vozovku a vyrazíš ke škole. Nevede tě tentokrát žádná vnitřní intuice nebo vyšší moc ale stará dobrá GPS která je přidělaná k palubní desce vozu. Připadáš si trochu jako když po dešti člověk kličkuje mezi slimáky. Když se sešitci vydali hromadně vaším směrem prostě nechali obyvatele ležet na zemi jak je upustili. Sice se jedná o maloměsto ale přesto je počet těl na ulici děsivý. Zajímalo by tě kolik z nich se dožije večera který se kvapem blíží. Během cestování ani boje ti to nedošlo ale teď vidíš že se slunce pomalu ale jistě přesouvá k narudlému obzoru. Brzy bude noc. Čas aby se monstra vynořila ze stínů. Jak je vidět tohle pořekadlo v Jonesportu rozhodně neplatí. Cesta se ti kličkováním protáhne téměř na čtvrt hodiny. Pozoruješ z vozu zkázu okolí. Jak lehko může lidské sídlo zaniknout. Civilizace je tak zranitelná pro věci které pocházejí z mnohem temnějších míst. Nakonec jsi na místě. Dříve Jonesportská základní škola na Snare Creek Road 139 teď Meatovo doupě.  Hikoriho nehmotná podoba Kolem celé budovy se rozkládá něco co by jsi popsala jako psychická mlha. Cítíš že tady to po tom co se Hardwood vrátil do města začalo. Nevíš proč si vybral za své útočiště právě tohle místo ale je to tak. Odsud se jako mor šířila jeho nadpřirozená dominance na obyvateli. Tady začal poprvé ukájet své choutky stejně jako přání svého pána. Začaly mizet děti ale on díky závoji který zastíral vzpomínky a tupil lidské uvědomění zůstal ve stínech. Prostě to víš. Nevidíš žádné stráže ani necítíš nějakou přímou ochranu. Víš ale že je uvnitř. Cítíš jeho pokřivenou existenci se kterou jsi se už čtyřikrát setkala. Dvakrát ve svých vizích a dvakrát s jeho nehmotnou podobou. Teď je čas na fyzickou a poslední konfrontaci. Hru do které se vsází vše... |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro  Rozeběhneš se za roh který tě dělí od tvého původního cíle. Zdá se že pokud tě chlapec nebo některý z jeho sešitců zaznamenal rozhodli se tě ignorovat a pokračují stále směrem ke svému původnímu cíli. To je pro tebe rozhodně dobrá zpráva protože když si vezmeš že pro tebe konfrontace s jedinou z malých verzí těch obrů na Maine Street skončila málem fatálně rozhodně se nechceš prát s touhle dvojicí hlavně když je ozbrojena i palnými zbraněmi. Dveře společnosti jsou dokořán. Podle toho že na nich vidíš hluboké šrámy ze kterých čouhají kusy třísek odhaduješ že tady byla jedna z těch bytostí. Podle směru jakým byly násilně otevřené ti dojde že musela podobně jako ta kterou viděla předtím přijít zevnitř. Podle krvavé stopy která se táhne po schodech, chodníku a dál ulicí musel i někdo zevnitř skončit ve spárech těchto pytláků. Uvnitř panuje chaos, chodba která mohla být dřív pečlivě uklizená je plná převržených věcí a kusů střepů které museli pocházet z váz a dóz kolem. Sešitec si rozhodně nedával pozor na vybavení. Úplně před sebou vidíš jak svým potácivým krokem táhne bezvládné tělo za sebou a jeho čepelovité parodie na prsty se zatínají do masa a to se pod nimi rozevírá jako rozšklebená tvář. Kolem padají věci a tříští se o dřevěnou podlahu, převrhne stojan na deštníky, věšák na kabáty a vázy suchých květin. Nakonec dorazí až k venkovním dveřím které několika seky otevře a spolu se svým vězněm projde ven na ulici... Okolní místnosti jsou plné knih a exponátů. Bude to těžká práce najít něco užitečného. Času je málo a nezbývá se než se pustit do díla. Přestaneš vnímat čas a pod rukama se ti míhají strany publikací všeho druhu a stáří. Snažím se určit kde by mohla být nějaká zmínka o tom chlapci co jsi viděla venku. Procházíš hlavně záznamy ve starých kožených deskách z dob kdy byla amerika ještě mladá a Angličané s Evropany sem teprve přijížděli. Jedná se o různé nezajímavé věci. Soupisy nákladů, podivné smlouvy o území nebo vyhlášky které v dnešní době působí možná až usměvavě nebo naopak smutně s ohledem na tvůj lid. Nevíš jak dlouho hledáš ale náhle ti v rukou skončí svazek který eviduje rodiny které se usídlily na místě kde teď stojí Jonesport jako první. Někdo ke každému jménu vyvedl tuží portrét. Podle založené poznámky od někoho ze Společnosti se jedná o: „Unikátní dílo v jiných koutech Ameriky neviděné evidující nejen naše první osadníky ale zároveň i poskytující pohled na jejich vzhled v době kdy poprvé vkročili do naší domoviny...“ Hned na třetí straně na tebe hledí černobílé oči právě toho chlapce kterého jsi potkala venku. I když jsi ho viděla z dálky a nemůžeš si být jistá na sto procent máš takový podvědomý pocit že by to mohl být on. Pod obrázkem je stejně jako u ostatních obrazů úhledným písmem napsáno „James Franklin Hardwood, Narozen 20. září léta páně 1609, Popraven za vraždy a další zločiny proti bohu 30. května léta páně 1633." Pokud je to pravda tento muž zemřel před více než tři sta osmdesáti roky ve věku nedožitých dvaceti pěti let. Vzhlédneš od starých stran a vidíš že za okny se pomalu ale jistě smráká. Slunce pomalu putuje k oranžovému obzoru. Náhle městem otřese série výbuchů a rozezní se střelba z nějaké těžké zbraně. Podle kouře který vidíš za oknem výbuch přišel odněkud z druhého kraje města. |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro Když míříte ke dveřím ozve se Wrightův hlas v Reiově vysílačce. „Dobrá práce podplukovníku.“ Osloví ho hodností a pozadí hovoru slyšíte jak duní motor auta. „Bytosti se shromažďují v severní části Jonesportu. Jedeme tam a budeme se snažit je dostat dokud jsou u sebe. Je tam i Redfieldová Takže se jedná i o záchranou misi na její záchranu. Pokud pohnete zadkem stihnete nás tam. Kdyby s něco měnilo dám vám vědět. Wright konec." Vysílačka zašumí a Wright ukončí hovor. V jeho hlase bylo slyšet napětí a těžko potlačovaný vztek. Během vašeho bádání v knihovně uběhlo již pár hodin. Slunce se pomalu sklání k západu a noří se do narudlého oparu. Za dveřmi se vám odhalí pohled na zcela nový Jonesport. Je vidět že spánek doopravdy dolehl na celé město. Auta která v tu chvíli byla v pohybu se zastavila buď setrvačností nebo v horším případě následkem kolize. Z několika domů stoupá hustý černý kouř který je předzvěstí potencionálně mnohem většího požáru který by mohl přeskakovat z domu na dům dokud město nelehne popelem. Děsivě vypadá i pohled na hladinu oceánu. Tam kde jste viděli ráno rybařící lodě se teď bez cíle plaví jako lodě duchů. Některé našli svůj osud při nárazu. Méně šťastné které se střetli navzájem ještě na otevřeném moři. Ty se pomalu potápějí nebo už jsou pod vodní hladinou. Další z nich narazili přímo do přístavního mola které je roztříštěné a jeho kusy se pohupují na hladině v rytmu vln. Ti nejstatnější skončili na pláži kde se maximálně převrhli na bok a teď poklidně leží jako vyvrhnuté ryby. Další věc které si všimnete jsou dveře domů. Jsou vyražené směrem ven. Podle jasných stop po čepelích je zřejmé že knihovna nebyla jediná budova která ve svém nitru skrývala jednu z těch sešitých bytostí. Podle krvavých čar které se táhnou po asfaltu je zřejmé že chtěli spící lidi někam odtáhnout. Čepelovité parodie na prsty rozhodně ale nejsou moc milosrdné co se týče uchopení lidského těla. Podle několika pohozených těl se dá odhadnout že krev pochází právě ze sečných ran které musí zasahovat téměř až na kost. Jelikož je táhli za sebou přímo po zemi další zranění pocházejí z rozsáhlých odřenin. Zdá se ale že své oběti náhle odhodily jako hadrové panenky a vydali se za jiným cílem. |
| |
| soukromá zpráva od Nora Redfield pro „To je dobře.“ Bylo na mě vidět, že mě Hikoriho slova uklidnila. Co kdyby byl nějak vážně zraněný, nebo měl jiný závažný problém? Vůbec jsem netušila, jak bych někomu jako on mohla pomoci. S démony jsem dosud jen bojovala, snažila se je sprovodit ze světa a ne je na něm udržet. „Hah, o nás Britech se povídá spousta nelichotivých průpovídek, takže se ti ani nedivím. Neříkejme hop, dokud... No, to je jedno. Skákat se mi teď stejně nechce.“ Poklesla má ramena unaveně, ale ve tváři jsem měla spokojený výraz. Přeci jen vývoj posledních událostí nakonec naznačoval, že nějaké to štěstí a naděje na naší straně ještě zůstali. „Slávu si budeme muset ještě zasloužit. Ale už se té odměně na konci blížíme.“ Té a nebo smrti, i když ani ta odměna nebude asi příliš lákavá. Jen zpuchřelá, prohnilá a smrdící. Hikoriho úprava jeho kožených závěsů mne vcelku zaujala a musela jsem pak tiše uznat, že je to skutečně šikovná zařízení, i když já bych se v něm asi neodvážila nosit neurotoxiny ošetřené zbraně vyrvané z těl těch šílených konstruktů. Ovšem démonská měřítka toho, co je ještě akceptovatelné jsou proti těm mým zjevně dosti posunutá. „Je mi to líto, že jsme jej tam nechali. Kdy přesně jsi o něj přišel?“ Naklonila jsem trochu tázavě hlavu. Pravdou bylo, že jsem si Hikoriho v zápalu boje nestíhala příliš všímat a tak jsem absolutně netušila, kde by jeho kyj mohl skončit. Jonesport je ale malé město a křižovatka, kde se strhl náš boj byla ještě menší. Někde tam bude. „Možná bych pak mohla zavolat Wrightovi. Ale raději až bude po všem. Nerada bych aby se pletli do věcí, proti kterým by jejich zbraně neměly nejmenší šanci.“ Nepronášela jsem tyto slova s despektem ale s jistou starostí. Skutečně jsem si nepřála, aby si s nimi Meat a ty jeho bestie jen tak vesele pohráli a přinutili mne to sledovat. Ne, bude lepší to zvládnout sami a rychle. Oni se postarají o ty sešitce a hlavně... pohlídají mého bratra. Zastyděla jsem se trochu nad sobeckostí mých pohnutek, které mne vedly k tomuto rozhodnutí, ale stále jsem věřila tomu, že to tak bylo lepší. „O tom mi budeš muset někdy vyprávět.“ Pousmála jsem se na Hikoriho, na kterém bylo vidět, že jej ztráta zbraně velmi tížila, ale teď jsme se skutečně nemohli vracet. „Až bude čas.“ Pohodila jsem hlavou, abych se trochu probrala. Byla jsem teď tak unavená, že by mne vyprávění pohádek, klidně i velkým rudým démonem, mohlo zaručeně uspat. „Cože?“ Zamrkala jsem trochu nechápavě, když zmínil jakési soustředění. Tak nějak jsem nechápala o čem je řeč, ale ztracenou nit jsem dávala za vinu spíše své únavě než jemu. Ovšem velmi brzy jsem měla tu možnost pochopit, co tím myslel. Rozložitá ruka démona se přiblížila k mému čelu a já si nemohla nevzpomenout, jak ještě před pár chvílemi hravě trhala na kusy Meatovy hračky. Přesto to ale ve mně nevzbuzovalo nějaké obavy. Emoční spojení, které jsme sdílely by mi jistě napovědělo, kdyby můj společník přestal být spokojený s mou osobou a rozhodl se ten problém vyřešit. Teď by to nebylo příliš těžké. Vlastně i Meat by mě teď nejspíše vyřídil jen mávnutím prstem, ale to.... Vlna energie prošla celým mým tělem. Bolavé svaly, ztěžklý dech i celková únava byli ti tam. Znatelně jsem pookřála, i když jsem stále vnímala v hlavě těžko definovatelný tlak, jistou formu duševní únavy, kterou odstraní až dobrý spánek a nebo hluboká meditace. Přesto to byla více než vítaná změna. „Děkuji to... znatelně pomohlo.“ Promnula jsem si rameno a pohnula paží, která už nepůsobila tak těžce. „Ano, já vím. Budeme na jeho půdě, což nám zrovna nehraje do karet.“ Na rozdíl od Hikoriho má slova postrádala jakékoliv nadšení z tohoto faktu a spíše byla nespokojeně zavrčena. „Výzvy jsou dobrá věc, ale nic se nemá přehánět.“ Přejela jsem si prsty zamyšleně po rtech, jak jsem přemýšlela, co s touto prekérní situací dělat. Hmm, vstoupit jen tak na půdu školy by se mohlo zdát jako jasná sebevražda, ale na druhou stranu, je tam možná klíč, jak ukončit tu Meatovu prokletou existenci. Vylákat ho ven? Ne, to by mohl poslat zase jen to své mladší já, posla, a přitom bychom jej neměli jak zneškodnit. V té škole musí být něco, co jej drží v tomto světě. Může to být centrum jeho moci. Centrum všeho... Jediné místo, kde by mohl být zranitelný, ale zároveň nejsilnější. Proto nás tam také tak sebevědomě zval. „Do prdele.“ Odplivla jsem si, vcelku nevybíravě na anglickou Lady, abych se zbavila toho nepříjemného pocitu v ústech, ale moc spásně řešení to nebylo. „To je jedno. Některé plány se nejlépe vymýšlejí za běhu. Jdeme.“ Musela jsem se ušklíbnout. Říct tohle před bratrem, zajistím si hned několik šokovaných a nechápavých pohledů, než se mě začne ptát, jestli jsem v pořádku. Alespoň, že některých věcí jsem teď byla zbavena... i když... kdyby tu byl. Povzdechla jsem si. Bylo mi jasné, že by na mém místě hned věděl, co dělat. Jak přesně postupovat a při tom neriskovat, ale nebyl tu. Musela jsem se o to postarat sama a to jsem také hodlala udělat. Ještě jsem krátce kývla na Hikoriho, který se pak ponořil do stínů, ale ta náhlá změna pocitů mne donutila se na moment zarazit. Bylo to jako kdybych... Jako kdyby mé tělo zestárlo. Zatraceně to bylo... To bylo mnohem rychlejší, než jsem čekala. Šokovaně jsem pohlédla na své ruce ve strachu, že se na nich objeví vystouplé žíly a stařecké skvrny, ale byly stejné jako před tím, alespoň jak jsem mohla pod tou špínou a krví odhadovat. Neříkali něco o půl roce života, pokud bude hmotný? Hmmh, to tedy rozhodně půl roku nebylo. Zatracenej Hardwood. Však já si ty roky vezmu zpět. Všechno si vezmu zpět i s úroky! Stiskla jsem pevně zuby a vyrazila rázným krokem, obrovský stín v patách. Hlavní ulice nebyla daleko, ostatně tady nebylo příliš jiných ulic. Procházela jsem mezi pohozenými těly, které zde sešitci nechali jen tak ležet. Bylo to jako kdyby někdo po celém měste rozházel spoustu hadrových panáků, které ještě před tím pro dramatičnost pokryl značným množstvím umělé krve. Jenže to ale doopravdy nebyli panáci, ale živí lidé a ta krev nebyla i nic méně skutečná. Některé krvavé louže se pod nimi rozšiřovaly pomalu, jiné rychleji, záleželo jaké štěstí který z nich měl na “něžnost“ sešitcova sevření. Samozřejmě, že všichni potřebovali lékařské ošetření, ale buďto jsem tady mohla strávit poskytováním první pomoci několik dalších hodin, než by mne od ní vyrušila ta věc z oceánů dýchající mi doslova na záda a nebo jsem je zde mohla ponechat osudu. Lidská lhostejnost... Někdy se prostě hodí, i když se později prozatím umlčené svědomí začne ozývat. Nejlépe za dlouhých večerů, při bezesných chvílích, kdy člověk marně čeká na spánek. Překračovala jsem ta těla a mířila směrem k vozu, který jsem si vyhlédla už z dálky. Nebylo to ničím zajímavé auto. Prostě klasické ojeté auto s menší korbou, ideální do malého města, žijícího především z rybolovu. Dveře byly otevřené a těla lidí vytažena na betonu. Bylo to tu skoro jako při nějaké zombie apokalypse. Pohledem jsem přelétla dvojici těl. Oba muži. Jeden v pokročilém stádiu středních let, jenž snad za sebou mohl mít i tu pověstnou krizi s tím spojenou, i když červené ferari jsem zde neviděla, a na druhé straně vozu byl pak o poznání mladší muž, spíš donedávna ještě student, který seděl dříve na sedadle spolujezdce. Podle podobných rysů v obličeji a věkového rozdílu mi hned naskočilo jediné. Otec a syn. Syn měl tak trochu štěstí díky své nedbalosti, protože si před jízdou nezapnul pásy a tak jej ne zrovna šetrní sešitci z auta vytáhli vcelku bez vážnějších zranění. Jen pár mělkých řezných ran, ale nic vážnějšího. Naproti tomu otec, ten na svou pečlivost doplatil. Přeřezané pásy na místě řidiče, zakrvácená sedačka i velmi široká kaluž krve, která se od jeho pořezaného krku šířila, dávali jasně na srozuměnou, že tady to neskončí dobře. Zastavila jsem se a přiklekla ke spícímu muži, který však už mohl být dost dobře v bezvědomí ze značné ztráty krve. Mohla bych mu pomoci? Ne, i kdybych dokázala tlakově zastavit krvácení, stále bych byla odkázaná na přivolanou rychlou pomoc. Představa houkající sanitky, kličkující mezi poházenými těly mi přišla absurdní, až jsem se musela dost nemístně ušklíbnout. Ale to mi příliš dlouhou nevydrželo a úšklebek nahradil vážný výraz, vpravdě smrtelný. Jakou jsme měli teď jen tak šanci? Kolik duší měl Hikori v zásobě? Až moc dobře jsem znala odpověď na tyto otázky, ale přesto mi další proud myšlenek přišel naprosto šílený. Jako když se osvícená západní civilizace dívá na zprávy věnující se barbarským popravám v ještě barbarštějších zemích a pohoršeně nad nimi kroutí hlavou. Teď jsem si připadala jako jeden z těch barbarů, ale na rozdíl od nich jsem byla sama. Nečekala jsem, že někdo pochopí mé činy. A ne, nebála jsem se až tolik, že se z nich budu muset někdy zpovídat před někým, bála jsem se hlavně toho, že se z nich budu muset pak zpovídat sama před sebou. „Hikori?“ Zvedla jsem hlavu a očima jsem našla nedaleký stín. „Vezmi jej.“ Pronesla jsem bezbarvě ta dvě slova i když se dala vykládat různě, moc dobře jsem věděla, že démon pochopí. „Už mu stejně nepomůžeme.“ Dodala jsem pak pomalu vstávajíc, ale to byla spíše slova útěchy pro mne. Výmluva pro utišení nahlodávajícího svědomí. Nic víc. Dveře auta se za mnou zabouchly a já s prsty střídavě svírajícími a povolujícími volant, čekala strnule, až démon dokončí svou práci a nastoupí. Netrvalo to dlouho. Vlastně jen chvíli, než bylo po všem, ale mě to přišlo skoro až jako nepředstavitelně dlouhá doba, kdy jsem mohla stále v hlavě převracet své rozhodnutí a zahnat myšlenka na to, abych jej na poslední chvíli zrušila. A přitom by stačilo tak málo... Klíček zůstal v zapalování a tak stačilo jen krátce otočit a přidat plyn. Motor naskočil, světla se rozsvítila a já kousek zacouvala, abych se mohla lépe otočit a najet na silnici směrem, který jsem potřebovala. GPS, všudypřítomný to společník na cestách v dnešních dnech, mi začala ochotně radit kudy jet. Kudy na konec toho všeho... Motor spokojeně předl a silnice byla až na výjimky příjemně prázdná. Nasucho jsem polkla. Uvědomila jsem si jakou mám po tom všem šílenou žízeň a vlastně i hlad, ale ten jsem teď stejně nemohla příliš řešit. Je to Amerika, zde přeci mají v oblibě chladící boxy do aut. Rozhlédla jsem se a otevřela kastlík u sedadla spolujezdce, který u nás běžně bývá spíše plný zbytečností, ale zde se z něj vyvalil chladný vzduch a ještě něco. Tak jsem si to pamatovala dobře. Můj napjatý výraz na chvíli povolil, když jsem uchopila tu orosenou plechovku piva, ze které se po otevření se zasyčením vyvalila trocha pěny. No dobře, tohle bude lepší neriskovat, i když zde provoz není zrovna ve špičce. Zajela jsem ke kraji cesty a nejdříve upila. Chladný nápoj příjemně osvěžil a po pár doušcích mi z úst zmizela ta nepříjemná pachuť. Pachuť boje. Na z kapsy vytažený papírový kapesník jsem také nalila trochu piva a použila jej na setření krvavé stopy na mém obličeji, která už začínala nepříjemně svědit. Tak co teď? Zamyslela jsem se, když jsem se opět cítila trochu jako člověk a přitom byla zhruba na půli cesty k našemu cíli, jak mi GPSka neustále netrpělivě připomínala. Hmm, asi dojde řada na tohle. Předklonila jsem se trochu, abych mohla ze svého pouzdra se zbraní lépe vytáhnout můj Colt. Vysunula jsem zásobník a vyndala z něj pětici kulek ráže 45. Tyhle kousky dokážou i dvoumetrového rugbystu posadit na zadek, ale jestli budou fungovat na Meata, to jsem netušila. Spíše jsem počítala s tou horší variantou že ne. Bylo potřeba s tím něco udělat a když jsme to s bratrem nestihli v rámci příprav, tak teď si těch pár minut raději ušetřím. Vlastně jsem neměla v plánu s kulkami provádět nějaké složité hokus pokusy. Potřebovala jsem od nich jediné. Z pouzdra jsem opět vyňala jednu z bílých kříd a oddrolila její část v podobě jemného prachu na palubní desku. Poté jsem vytáhla nůž a přiložila jej k bříšku ukazováčku. Nedělala jsem kolem toho nějaké drama a prostě krátkým rychlým řezem porušila kůži, na které se objevilo hned několik rudých kapek krve. Však jsem jí už dnes viděla až až. Kapky krve dopadly do bílého prachu, do kterého se začaly vsakovat a zbavovat jej své čisté bělosti. To by mělo stačit. Vložila jsem si krvácející prst do úst a do druhé ruky uchopila lesklé náboje, které jsem v narudlé směsi vcelku neuměle poválela. Žádné složité malování ornamentů, dlouhé zaříkávání, nebo polévání svěcenou vodou. Ne, tohle byly často dosti přeceňované věci a v této situaci i poměrně neúčinné. To bychom měli. Pokývala jsem hlavou nad kulkami, na kterých ulpěla slabá vrstva směsi. Nedělala jsem si iluze, že po výstřelu na nich toho příliš zůstane, ale stačila mi trocha. Trocha krve spojená s energii vedoucím médiem a dostanu to, co jsem potřebovala. Prodlouženou ruku, která projde pod většinu mentálních ochran, protože bude působit přímo v těle cíle. Opatrně jsem náboje vrátila zpět do zásobníku tak, aby byly samozřejmě první na řadě a s cvaknutím nechala vklouznout první z nich do komory. Zbytek cesty ke škole utekl vcelku rychle. GPS se činila a na konci nám dokonce popřála hezký zbytek dne. Hleděla jsem na ni chvíli, jako by se lidé dívali na někoho, kdo by vybrané společnosti začal vyprávět košilaté vtipy. Nakonec jsem nad tím jen s odfrknutím zakroutila hlavou a vystoupila z auta. Obzor již začal rudnout a vzduch naplňovala vůně blížícího se večera. Příliš se mi to nelíbilo. I takovéto bestie ve slunečním světle vypadaly stále ještě schůdněji, než když se z nich staly obrovské stíny plížící se temnými ulicemi. Atmosféra zde byla těžká. Naplněná mocí, která poháněla místní rituál. Měla jsem pravdu. Bylo to centrum. Překontrolovala jsem svou zbraň a kývla na Hikoriho. „Půjdeme dovnitř. Pokud tam budou ty Meatovy bestie, budou tvými prioritními cíli. Já potřebuji najít toho muže s maskou. Ten je můj... tedy do doby, než si od něj vybereme dluh. Zasraně velký dluh.“ Sykla jsem a zamračeně pohlédla ke škole. Stejně už určitě ví, že jsme zde. Je to jeho půda, ale to se může ještě změnit. Sevřela jsem přes látku kabátu pouzdro s křídami uložené bezpečně v kapse. „Pojďmě využít pozvání.“ Vykročila jsem k budově a zamířila si to rovnou k hlavnímu vchodu. Tady už jsme stejně byli očekáváni. |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro „Nechte to být. Zbraň si najde cestu k tomu kdo je hoden ji používat." odpoví Hikori během úpravy postroje. „Pokud to nebudu já, určitě se najde jiný. Zbraně si zjískávají jméno v průběhu historie, právě díky svým majitelům. Sebemocnější nástroj je bezvýznamný pokud ho má v držení někdo kdo jím nedokáže vládnout. Proto si ty které prošli už množstvím bitev volí vlastní cestu aniž by si to jejich vlastníci věděli. Když vezmete tolik životů musí se ve vás probudit jakási alespoň pasivní existence. Právě proto se tolik legend točí kolem nástrojů zkázy. S jinými jmény se objevují znovu a znovu. Teď když vaše rasa začala využívat tolik palných zbraní ty které plní účel cti bloudí ve vašem světě a nemohou najít pána. Smutné ale pravdivé. Věřím že pokud mě bude chtít přijmout zpět najde si mě.“ dokončí další filozofický démonský koutek po odhalující vnímání světa z pohledu jiného druhu a zároveň možná nějakou tu hlubší pravdu o tvé realitě. „Navíc doopravdy nechci aby jste tomu podrážděnému muži z Texasu musela proč a jak se dostala má zbraň na místo kde vás měli vyzvednout. Wright je přímý člověk a vždy nás považoval spíš za tupé nástroje které přijímá jen velice těžko než za živé bytosti. Málo kdo z Američanů rozlišuje mezi démony. Prostě nás berou jako další svazek bankovek na nožičkách.“ ušklíbne se a při jeho poznámce je zřejmé že se s velitelem vašeho provizorního týmu musel v minulosti už setkat stejně i s dalšími lovci z této pobočky. „Když bude někdy čas mohu vám vyprávět příběhy o zbraních i vašich lidech.“ Pokývne povzbudivě s jistotou přežití v očích. „Teď bychom si měli každopádně pospíšit. Už jsme hovorem ztratili dost času a nepřítel čeká. Pokud souhlasíte, má paní.“ Dodá rychle než se přesune do stínů jak jsi mu nařídila. Po cestě k vozu míjíte těla. Leží jako bez života, viděla jsi to už u bratra. Ten samý výraz, povolnost a bezbrannost. Bohužel u sebe neměli nikoho kdo by se o ně postaral a ošetřil jejich rány. Jejich bližní také spí někde ve městě nebo nevědomky pobívají někde úplně jinde. Mohou taky už být po smrti. Ležet v louži krve někde u cesty. Být stravováni plameny ve svých obydlích která považovali za bezpečná útočiště. Ten pocit až se probudí musí být děsivý. Po výpadku se probrat v agónii rozřezaného těla a cítit jak z tebe vyprchává život s každou kapkou. Vidět kolem sebe další odsouzené a to jak město zaniká. Poslední myšlenky věnované svým bližním kteří na tom můžou být podobně. Nejistota a strach který popírá vše co ti lidé mohli považovat za normální a přirozené. Ti co přežijí budou jistě případ minimálně pro psychiatra. Jakou krycí historku si asi vláda vymyslí pro Jonesport. První mise v poli a hned téměř dojde k vymazání populace z mapy. To není dobrá vizitka pro začínající tým. Přesto se uklidňuješ pocitem že jste udělali vše co šlo. Možná kdyby jste nenarušili kruhy pak by Meat neuspěchal svůj plán... Kdyby jsi nesevřela v rukou tvář vyrvanou z umučeného těla a spící tvor by neprocitl. Hikori by se nemusel vzdávat svého mládí a ti lidé by tu teď neleželi. Ne, není to tvá vina to Meat je za tohle zodpovědný. Za utrpení a smrt tohoto zapadlého idylického města. To jeho pomsta která po více jak tři sta letech našla své naplnění způsobila tohle neštěstí. Ti lidé trpí za své předky. Jejich životy jsou u konce. Je třeba se na Jonesport dívat realisticky. Jako na masový hrob. Možná se ještě cuká ale je to jen přirozená reakce těla. Ti co procitnou budou trpět. Kolik z nich bude tak silných aby si nesáhli na život sami? Kolik z nich bude schopných se někdy postavit na nohy když jim čepele monster přeťaly šlachy? Kolik z nich ještě někdy v klidu zamhouří oči bez silné medikace? Kolik z nich si bude přát zemřít? Odpověď na tuto otázku moc dobře znáš a i kdyby v tobě po dnešku zbyla ještě nějaká špetka optimismu nebyla by jsi schopna odpovědět jinak... Celková atmosféra kolem, vztek na Meata a další faktory vedou k racionálnímu rozhodnutí. Účel světí prostředky. Pokud jeden život, jedna duše může zachránit tolik jiných nebo alespoň zvednout šance na jejich záchranu. Nikdo kromě tebe samé tě nemůže vinit za tvou volbu. Roky vštěpované zásady lidské společnosti mají jako obvykle velice chatré nosníky. Kolik z těch lidí kteří tady kolem by se zachovalo podobně. Možná ještě hůř. Bereš jen to nutné pro úspěch. Hikori se zhmotní vedle tebe a jeho černo rudé oči se na tebe podívají. Jeho pohled v sobě zračí pochopení a jistou míru úcty. Jako by se válečník díval na svého druha a dával mu na svědomí že jeho rozhodnutí si váží a respektuje ho. Vidět takový výraz u Hikoriho může znamenat dvojí metr. Uznání které přináší hrdost a pochvalu. Strach z toho jak daleko se člověk zašel když ho uznává démon nejen jako svého pána. Je tomu jen pár hodin co jste opouštěli základnu. Plní nových dojmů. Ranní nakládání vozu. Boskův výstup s foukačkou. Útěk té namyšlené holky, jak jen se jmenovala... Ano, Sierra! Dobrá nálada, usměvavý Wright. Jediné co kazilo letní idilku byl sen... Ano sen, první setkání s Hardwoodem, takřka nevinné. Sice nepříjemné ale... Škoda mluvit. Mise která měla být záchranná. Jasně nikdo si asi nemyslel že by jen zapomínali brát telefony ale rozhodně by ani neočekával že jejich obličeje uvidí jako nějakou zvrhlou ozdobu na těle bytosti z jiné sféry bytí... Vzpomínky jako filmový pás probíhají hlavou a je ti jasné že jen mají odstínit to co se tvůj společník hodlá udělat. Také na tebe jako kladivo dopadá fakt že dveře do vozu otvírá trochu jiná Nora než dnes ráno vstala s postele. Změnila jsi se určitě. Přizpůsobila. Stala se z tebe přeživší. Vydala jsi se samostatnou cestou. Bez bratra, bez týmu. Jen ve společnosti démona. Vzhledem k tvé minulosti je to ten nejméně možný zvrat který tu mohl být. Přesto tě křižovatky osudu zavedli sem. Válečné rány nejsou jen fyzické. To už teď víš až moc dobře. Sedíš na sedadle a popravdě nevíš kam s očima. Před vozem se Hikori blíží ke spícímu muži. Ne, umírajícímu muži! Napravo leží jeho syn. Ten pohled je snad ještě horší. Levá strana je asi nejpřijatelnější i když protože nabízí pohled na Jonesport. Kouř, rozsekané dveře a těla. Tady máš alespoň pocit že to není přímo tvá vina. Hardwood. Meat. Jména která rezonují tímhle peklem. Odhadlání nahradí vše ostatní a právě to tě nutí pohlédnout dopředu na oni. Ten zvedne muže jako hadrovou panenku. Drží ho v mohutných rukách za ramena. Nohy bezvládného těla se už nedotýkají země. Krev v odkapává do kaluže po ním až děsivě pomalu. KAP. Hikori zdvihne hlavu k muži. KAP. Otevře ústa s výrazem hladu. KAP. Energie kterou nikdo jiná nevidí se jako mlhavý had oddělí od těla. KAP. Oni ji přijme do své tlamy jako největší lahůdku. KAP. Jeho oči palnou radostí. KAP. Poslední zbytek duše zmizí. KAP. Démon upustí tělo a to dopadne do kaluže vlastní krve. Oni se otočí a prvním krokem se ponoří zpět do cizí reality. Všimneš si ještě záblesku radosti a potěšení v jeho očích. Je to démon. Ano, to víš ale od začátku ale poslední dobou ti přišel téměř jako lidská bytost. Teď když odchází od mrtvého muže a necítí nic jiného než potěšení nad vydatnou krmí se propast v tvé mysli výrazně prohloubí. Ještě víc se lekneš když ti dojde že i ty se cítíš lépe. Člověk většinou své stárnutí nevnímá. Pokud mu ale nejsou roky odebrány moc rychle. Často se používá věta: „Jako bych omládl." Ty ale teď cítíš tento pocit přímo Hikori vám přidal několik let života. Je to naplňující pocit uklidnění jaký se snad ani nedá popsat slovy. Zda stojí za smrt jiné lidské bytosti je už otázka jiná. Krátká pauza na občerstvení je více než příjemná a zároveň podivná. Plechovka oroseného piva Rogue Dead Guy Ale chladí v rukou a jeho název je k dnešnímu dni vskutku až nápadně poetický. Alkohol i v malém množství uklidní mysl a umožní ti se trochu povznést nad události. Jediné čeho lituješ je fakt že otec se synem se pravděpodobně vraceli domů na oběd a svou svačinu už měli dávno v sobě. Snídaně od lovců kterou si měla ráno v autě byla sice vydatná ale při tom co se vše dnes událo rozhodně nedostačující na celý den. Když koukáš z okénka auta přijde ti že tvá mysl už je podivně otupená ke stavu Jonesportu. Tak vzniká rozdíl mezi mrtvolou a přeživším. Přizpůsobivost. Hikoriho nehmotná postava tiše vyčkává na korbě až dokončíš svou siestu. Když si i očištíš obličej dojde ti sice že budeš cítit jako něco co právě vylezlo z pivovaru ale to ti nějak nevadí. Lepší než špína, krev a pot. V jednoduchosti je síla. Přesně to platí i pro tvou předpřipravenou munici. Obětina krve smíšení s křídou by měla mít požadovaný účinek. Naštěstí nejde jen o její fyzickou podstatu protože tu pravděpodobně sežehne zážeh při výstřelu. Nervozita stoupá když opět vyrazíš ke svému cíli. Kdyby jsi mohla zjistit víc jinak než přímou konfrontací s Meatem. Docházejí ale možnosti. Obě jeho podstaty se zdály stejně silné. Není možné určit zda je Meat duch okupující tělo nebo tělo vysílající svou nehmotnou schránku. Jediné co ti doopravdy hraje do karet je vlastně neplánovaná diverze jeho sešitců. Škola by mohla být nechráněná. V ideálním případě by jsete s Hikorim byli dva na jednoho. Pokud tvůj sok navíc nečekal že by ho jeho vojáčci mohli opustit bude asi dost nesvůj. To může vést k chybě z jeho strany. Jdete ke škole. Hlavní vchod proč ne. Jak si sama uvědomuješ pod sítí Meatova vnímání města se stejně neukryješ. Navíc tě sám pozval a nepochybuješ o tom že tě očekává. Tvůj společník přejde zpět do fyzické podoby. Tasí své nové čepele. Vypadá odhodlaně. Jak taky jinak. Však se na tuto chvíli těšil minimálně od doby co jste Hardwooda poprvé potkali s jeho ochrankou u města. „Ano, má paní. Nechám vám ho a sám se postarám aby vás při konfrontaci nikdo nerušil." Přijme bez váhání tvůj rozkaz když otvírá zelené vstupní dveře. Drží se dva kroky před tebou. Skrz sklo je vidět potemělá školní chodba obklopená šatními skříňkami. Do nosu tě udeří klasický odér takového místa. Pach spousty bot, propoceného oblečení a laciných úklidových prostředků. Na stěnách visí porůznu obrázky zdejších dětí založené mezi skleněné tabule. Vytríny ukazující fotky premiantů stejně jako poháry ze sportovních a vědomostních soutěží mezi školami. Vedle dveří jsou malé plakety které označují čísla jednotlivých místnosti a vidíš i mapu školy s vyznačeným požárním plánem. Stěny jsou bílé a ničím nezajímavé. Obyčejná škola. Přesto je tu cítit temnota. Silná a odpudivá. Místo které se pojí s dospýváním a nevinností. Jako bys viděla ty nervózní úsměvavé tváře práčků stejně jako předčasně vyzrálé děcka která školu opouští. Chodby toho místa mají být plné smíchu, křiku a dupotu. Marné snahy dospělých uklidnit své svěřence v jejich řádění. To ale chybí. Nahrazeno potemělou depresí. Hikori stiskne spínač osvětlení a zářivky na stropě se s tichým hučením a blikáním rozzáří. „Vítej doma. Čekám na tebe ve sklěpě. Uvidíš mé dílo z první ruky. Myslím že budeš nadšená. Stačí projít do hlubiny." ozve se ti v hlavě posměšný Meatův hlas jakmile překročíš práh. Nezní nijak rozrušeně ale vztekle. Naopak to vypadá jako by měl dobrou náladu. Už při prvním setkání tě ale přesvědčil o nevypočitatelnosti svého jednání i o tom jak se jeho nálady a stavy dokáží střídat ze vteřiny na vteřinu. Zdá se že podle plánu se tam dá dostat ze dvou stran. První je hned v chodbě naproti tobě. Vlastně je i otevřený. Schody dolů ale tonou v temnotě. Tudy se dostaneš do chodeb ke kotelně a mísnosti pro školníka. Druhý se nachází ve školní kuchyni na druhé straně budovy. Vede ke skladu potravin. Z obou se dostaneš kamkoliv. Celý sklep je propojený. Nevíš co Father Meat myslel hlubinou ale jelikož ti nic víc neřekl věříš že poznáš na první pohled kam tě chce zavést. „Doopravdy ho budeme jen tak poslouchat, má paní?" zabručí Hikori kterému se podle všeho myšlenka na to že by měl jen tak vlézt přímo do doupěte toho tvora nezdá moc příjemná. |
| |
| soukromá zpráva od Mia Cavaler pro Historická společnost
Snažila jsem se co nejrychleji najít jakékoliv informace, které by nám v našem úkolu pomohli.
Kolem mě se začala kupit hromada rozházených knih, papírů a všeho možného. Když jsem byla zabraná do práce, nikdy jsem nebyla schopná udržet kolem sebe pořádek. Každopádně ten nyní nebyl příliš prvořadý.
„Konečně.“ Uleví se mi, když opravdu něco najdu. Jsem vážně ráda, že se mi podařilo něco najít, už jsem to chtěla vzdát.
Vyfotím stránku a přepošlu ji Wrightovi. Jenže, jak to že žije? Že by nějaký rituál, který ho oživil, aby ztrestal ty, co jej odsoudili.
Zkusím najít, kdo jej odsoudil, předpokládám, že po těch půjde. Mrknu do dalších knih. A podívám se i po někom, kdo by jej mohl přemluvit k tomu, aby toho nechal. Možná nějaká ženská. |
| |
| soukromá zpráva od Nora Redfield pro Prsty v nepravidelném rytmu bubnovaly na volant. Auto stálo tiše. Ani motor jsem ještě nenastartovala. Jako kdybych nechtěla rušit tu pochmurnou atmosféru panující kolem. Ticho stále narušovaly ozvěny vzdálené střelby, které ale karosérie auta úspěšně tlumila natolik, že z nich zbyly jen tiché, na hranici slyšitelnosti zaznamenatelné připomínky současného dění a jednoho prostého, ale přesto velmi důležitého faktu – Ještě nebylo po všem. Ať si pospíší. Ať si pospíší... Hleděla jsem konsternovaně do prostoru kamsi před auto, zatímco Hikori konal můj rozkaz. Bylo to jen pár chvil, co na mě ještě shlížel s tím podivným pochopením a úctou. Pohled, který by potěšil kde koho, kdyby na něj takto hleděli jeho rodiče, přátelé, nebo i učitelé, ale v tomto případě to byl démon. Démon požírající lidské duše a to celou scénu vrhalo do poněkud jiného světla. Nelichotivého, ostrého jevištního světla. Jako kdyby si osvětlovač dal pauzu, zapomenouc zcela na své povinnosti a tak upřená, palčivá záře reflektorů nakonec rozpustila vrstvy makeupu křečovitě se usmívající moderátorky a odhalila tak vše ve své pravé podobě. A pravda nikdy nebyla hezká. Ne, zde byla realita krutá a krvavá. Dnes toto pořekadlo platilo obzvlášť. Stačilo se jen rozhlédnout kolem. Povzdechla jsem si a opřela čelo o volant. Příjemně chladil. Nechápala jsem, co může tak Hikorimu trvat. Vždyť tu už musíme být alespoň půl hodiny! Pravda byla ovšem poněkud jiná, ale mé v tuto chvíli poněkud zkreslené vnímání se jí rozhodlo prostě nezabývat. Měla bych si to vyčítat. Měla bych toho sakra litovat! Ale nejhorší bylo, že mi to prostě přišlo... normální, i když to asi nebylo to správné slovo. Jako kdybych k podobným věcem už otupěla a brala je prostě takové jaké jsou, přestože mi v hlavě křičela má dřívější verze svědomí cosi o tom, že to tedy rozhodně není správné. Vypadalo to však, že události a i nepopiratelný vliv Hikoriho psychiky zapříčinili jistý upgrade mého svědomí na nové. Verze 2.0, nová lepší... bezohlednější. Narovnala jsem se a rychle se natáhla pro plechovku s pivem, kterého jsem si upila delší doušek, než by bylo zdrávo. Jako kdybych to všechno chtěla spláchnout pryč. Jako Wright... Zarazila jsem se na moment, než mne zaskočený nápoj v kombinaci s bublinkami přiměl k delšímu kašli. Skvělé. Vážně skvělé. Udus se tu jako správný hrdina. Můj úsměv byl hořký. Více hořký než to slabé pivo, které v Americe všichni tak milovali. Pár pohyby jsem si upravila zpětné zrcátko a zahleděla se do něj. Pohled, který jsem tam viděla, jsem skoro nepoznávala. Modro šedé oči teď na mne vcelku nevzrušeně hleděly. Jako kdyby v odrazu byl někdo jiný. Někdo, z koho by mi dřív tuhla krev v žilách. „Je to, jak to je.“ Pronesl klidnou britskou angličtinou ženský hlas, můj hlas, a oči se po chvíli tentokrát slastně přivřely, protože proud životní energie, který se mi rozšířil do těla, značil jediné – Hikori splnil svůj rozkaz. Spokojeně jsem vydechla a opřela se do sedadla, jako kdybych si právě vstříkla do žíly vymodlenou dávku a už jen čekala, až se vozík skřípající horské dráhy vyšplhá na její nejvyšší bod a ta správná jízda bude moci začít. Ruce vzhůru mládeži a pytlíky na zvratky s sebou. Tady se nezastavuje. Až lehké zhoupnutí korby auta a tázavá pozornost Hikoriho mysli mne přiměli otevřít oči a vrátit se k urgentním problémům. Naštěstí tohle nebyla žádná droga, svinstvo, které v těle zanechá akorát třas a touhu po další dávce. Teď jsem se cítila svěží, připravená skoro na vše. A co se dávky týkalo... Nepotřebovala jsem ji. Zatím. „Už jedeme.“ Zamumlala jsem a otočila plechovku piva dnem vzhůru, abych dopila poslední zbytek jejího obsahu, než jsem nastartovala a zařadila rychlost. Řadící páka trochu drhla, ale nemusela jsem ji naštěstí příliš dlouho přemlouvat. Hmm zajímavé, a já slyšela, že v USA už mají skoro všude automaty. Podivila jsem se nad její existencí a zvědavě si ji moment prohlížela. Asi venkov. Pokrčila jsem skoro neznatelně rameny a přidala plyn. Auto se rozjelo a za námi zůstala jen nehybná těla. Všude byla nehybná těla... ….. Ani jsme kolem školní budovy příliš dlouho neobcházeli a nehledali možné únikové cesty. Proč taky. Buďto ten problém tam vyřešíme a pokud ne, rozhodně odtamtud jen tak snadno neunikneme. S krátkým rozkazem jsem se otočila na Hikoriho, který souhlasil. „Dobře, snad věci půjdou...“ Vytáhla jsem svou zbraň k poslední kontrole. „... podle plánu.“ Kývla jsem hlavou krátce na stranu, že můžeme vyrazit a za chůze už naučeným grifem svou zbraň zase schovala do pouzdra. Prošli jsme prosklenými dveřmi, které byly dle očekávání odemčené. Sice by se v tuto dobu domů vraceli leda tak beznadějní poškoláci a nebo přetažení učitelé, ale dnes jimi nikdo kromě nás neprocházel. Bylo zde ticho. Jen podrážky mých těžkých bot dávaly jasně tušit, že je v budově nový host. Meat o nás jistě věděl a bylo mi jasné, že neposlouchal někde za rohem. Jako kdybych jej ve vzduchu zde mohla s každým nádechem cítit. Ten těžký, zemitý zápach smrti a rozkladu. Krev v žilách se mi zase rozproudila a svaly se napjaly v očekávání nebezpečí. Musíme dál. Pomyslela jsem si a vykročila. Prošli jsme kolem několika řad skříněk, které jistě sami mohly povídat mnoho příběhů, které stejně dokáže napsat jen život tě spousty dětí, které tudy za ty roky prošly. Tolik otisků... Tolik vzpomínek. Zabořila jsem zachmuřeně ruce do kapes, jen abych se náhodou něčeho nedotkla, něco se o mne neotřelo a nevykolejilo mne to z mé cesty. I když to byla jen obyčejná škola, obyčejné vzpomínky, přišlo mi jako kdyby všechny otisky zde byly vlivem Meatovy magie silnější. Rezonovaly každý svým vlastním způsobem a vytvářely tak kakofonii, ze které se mi začalo dělat slabě nevolno. Proto jsem ucítila také jistou úlevu, když jsme došli do jedné z dlouhých chodeb a nechali tyto společenské prostory za sebou. Nemocnice, školy a jiné veřejné budovy, které jsou stavěny pro využívání širokou veřejností, vypadají vždy zvláštně, když jsou prázdné. Jako kdyby už neplnily svůj účel, pro který zde jsou, který od nich každý očekává a tak nám pohled na ně přijde zvláštní, nepatřičný. Lidé nejsou zvyklí vídat věci, které ztratily svůj účel bytí. A skoro jako kdyby to cítily i budovy, že už jsou jen svým vlastním stínem čekajícím na soudný den a působí tak na své ojedinělé návštěvníky. Mé kroky ztratily něco ze své dřívější ráznosti a našlapovala jsem o poznání tišeji, skoro jako kdybych nechtěla vzbudit něco zde spícího, přestože Meat jistě vcelku čile čekal kdesi... Hlas v mé mysli mne donutil zastavit. Poznávala jsem jej až moc dobře. Hardwood! Přimhouřila jsem rozzlobeně oči a ucítila horkost, která se mi vehnala do tváří a celého těla. Jeho slova nepobouřila jen mě, ale bylo mi jasné, že ani Hikori z jeho otevřené provokace nezůstane chladný. Ano, byla to provokace. Ta hlubina. Dílo, kterým se chtěl chlubit, ale přesto jsme neměli na výběr, museli jsme tam za ním dolů. Do sklepa. To je dobrá otázka. Jsme v centru jeho magie a to nám dává jistou možnost mu ji zkusit narušit a vylákat jej tak z toho podzemního doupěte, ale nemůžeme si dovolit riskovat, že se město vzbudí. Pohlédla jsem na Hikoriho, zatímco jsem mu v hlavě předávala svou odpověď v bláhové naději, že alespoň tohle Meat neslyší. „Nemůžeme..“ Svěsila jsem hlavu a část mě jásala, že jsem si zachovala alespoň nějaké morální hodnoty, zatímco jiná, neznámá a nová, s ní tichým ale protivným hláskem nesouhlasila. Půjdeme za ním, ale... Nepůjdeme první nabízející se cestou. Je až moc snadné někoho nechat vstoupit do obrazce, nebo jiné pasti. Sice toho příliš nezměníme, pokud se vydáme zadním vchodem, ale můžeme alespoň vyloučit pár z těch stovek nepříjemných možností, které nás dole mohou čekat. Ty půjdeš za mnou. V dostatečně velké vzdálenosti za mnou, aby tě případné magické vlivy nezasáhly. Nemusíš se bát. Nechce mě zabít a na to můžeme hrát naši malou hru. Hleděla jsem Hikorimu nehnutě do rudých očí. Vejdeš tam, až ti dám signál. I kdyby to vypadalo, že jsem v nebezpečí, počkáš na signál. Nemůžeme tam naběhnout a prostě začít střílet... Tedy možná já trochu ano. Ušklíbla jsem se, což muselo u naší tiché výměny pohledů vypadat vcelku bezdůvodně. Půjdeme. Mávla jsem a vyrazila dle plánku školní budovy k zadnímu východu ze sklepa. Po cestě jsem otevřela jakoby mimochodem krabičku s křídami a vytáhla z ní černý váček, jehož šňůrku jsem opatrně povolila a schovala jej do kapsy. Některé věci bylo nutno začít připravovat do pohotovostního režimu. Ovšem pak tu byla ještě jedna věc. Taková drobnost, na kterou bych skoro díky mé absenci armádního tréninku zapomněla. „Wrighte? Tady Redfieldová, přepínám. Jak jste na tom? Žijete?“ Byla to docela hloupá otázka, na kterou většinou člověk buďto dostal odpověď a nebo nedostal, což svým způsobem také stačilo. „Jsem teď v místní škole. Ne, nechci abyste sem kdokoliv z vás jen tak chodil. Tohle je mimo vaše kompetence...“ Tohle ho asi pořádně rozzlobí. Dala jsem mu nutnou pauzu, aby se vykřičel. „.. ale pokud se do hodiny neozvu, tak ji srovnejte se zemí. Ať z ní zbude jen zatracenej kráter, rozumíte?“ Možná to pomůže... To už jsem ale raději nedodávala a zvedla před oči zápěstí, na kterém visely hodinky. „Nastavuji 60 minut za 5...4...3...2...1.“ Zahlásila jsem pro správnou synchronizaci a zmáčkla tlačítko. Na displayi naskočilo 60:00, což se za chvíli změnilo na 59:59...58...57. Byl to zvláštní pocit, jak mi najednou ten čas běžel rychle. „Kdybych se už neozvala a škola byla zničená, nemusí být po všem. Kontaktujte japonskou pobočku. Vědí o tom, co se zde děje, asi nejvíc a... No, asi pak bude potřeba jejich pomoc.“ Jestli se to vynoří. Ještě pár slov jsme si vyměnili, než došlo na tu nevyhnutelnou větu. „Redfieldová konec.“ Vypnula jsem vysílačku a krátkým pohledem zkontrolovala čas běžící mi na zápěstí a tasila svou zbraň, kterou jsem odjistila a sevřela v dlani. Počkej tu minutu a pak se vydej za mnou. Instruovala jsem Hikoriho, než jsem se vydala dolů do sklepa. Do hlubiny... |
| |
| soukromá zpráva od Dr. Hildegarda Fuchs pro Při pohledu ven jsem se zarazila. Chvíli jsem beze slova pozorovala spoušť, která se mezitím venku odehrála. Podívala jsem se s vážným výrazem na Reie a poté zpět do ulice. "Máš tušení jakým směrem sever?" Zeptala se ho, zatímco stále sledovala okolí, kvůli potenciálnímu nebezpečí. |
| |
| soukromá zpráva od Raien *Rei* Silver pro "Rozumím!" Odpovím do vysílačky a zasunu ji pod kabát. Bohové, tady je armagedon! Držím si rameno. Bohové, tohle je hrozně blbá mise. Otočím se na Hildu, když se mně zeptá. "Jo, tam." Vydám se ulicí a prosím boha, ať tohle skončí. Ale copak, ty na to snad nemáš žaludek? Zavrní můj vnitřní, pochybovačný hlas. "Sklapni!" Zavrčím v duchu. |
| |
| soukromá zpráva od Dr. Hildegarda Fuchs pro Přikývnu Reiovi. Ještě naposled zkontroluju okolí a pak pohodím hlavou na signál, že máme vyrazit. "Běž první, budu ti krýt záda. A jestli se na to cítíš tak poklusem. doplnila jsem gesto potichu, abychom nevzbudili něčí pozornost. |
| |
| soukromá zpráva od Raien *Rei* Silver pro Ušklíbnu se. "Jak jestli se na to cítím? Jsem V POHODĚ!" Snažím se ji přesvědčit a poklusem se zbraní v ruce se vydám po ulici. Napřed na špičku, pak patu. Takhle nejsem tak slyšet. Zatínám zuby. Tohle je fakt hnusný město. A ještě ta krev všude okolo... |
| |
| soukromá zpráva od Dr. Hildegarda Fuchs pro "Je ti jasný, še ti to předvádění moc nejde? Obvzlášťe před někým, kdo se tím živí. Mošná je šas vyklopit, co se ti stalo troubo." řekla bez pozlátka a cukru, zatímco klusala za ním. |
| |
| soukromá zpráva od Raien *Rei* Silver pro "Jakej trouba?" Předstírám že nevím o čem mluví a při tom dusám po asfaltu. "Nic mi není." Řeknu s důrazem. Kdybych věděl že to nezvládnu, tak nic nedělám, ne? Ulice končí. Zahnu doleva a pak se napojím na jednu jdoucí stejným směrem. Zastavím se. "Takhle se tam nedostanem včas. Co takhle vzít si nějaký auto?" Je jich tu požehnaně, stačí si vybrat. Alarm se dá v klidu vypnout. |
| |
| soukromá zpráva od Dr. Hildegarda Fuchs pro Zpoza Reie se ozvala tichá nadávka v němčině. Udělala jsem několik rychlejších temp, abych ho dohnala, natáhla ruku a zmáčkla mu inkriminované rameno celou rukou, zároveň ho tak podržela, aby zastavil. "Oh, jo to vidim. Každopádně to s autem, není špatný nápad. Akorát jsem se do šádného nevloupávala nikdy, takže jestli si na to věříš, směle do toho." řekla jsem lehce nasupeně. |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro Hikori na tebe hledí s jistou nedůvěrou v očích. Určitě se mu nelíbí představa že bude dělat zadní voj. Už vůbec ne to že osoba kterou si přísahal chránit vlastním životem bude v první linii finálního boje. Obočí se mu stáhne v zamračení ale posloupnost velení je mu jasná a také se jedná o důkaz cti kterou po tobě tak vyžadoval. „Dobrá paní. Vím že není moudré rovnou útočit. Jen doufám že budu dost blízko abych vám pomohl. Ví o mě a tedy nevím proč ten moment překvapení." Odmlčí se v tvé hlavě a vidíš jak palci nervózně přejíždí přes kožené chrániče čepelí. „Slibte mi prosím že při jakémkoliv náznaku potíží to budu já kdo se vrhne kupředu. Jste zranitelnější než já a nemáme tušení jaké může mít Father Meat výhody ve svém fyzickém těle." Role zálohy mu očividně nejde. Víš že tě poslechne ale je nervózní jak dívka čekající na prvním rande na svého vyvoleného. Naštěstí ale nemá zkratovité jednání člověka které by ho donutilo jednat neuváženě. Po nesčetných letech boje je zvyklí na všechno možné. Dokážeš si ale hravě představit že jeho předchozí kontroleři ho jinde než ve předu moc často nenechávali. „Budu za vámi paní. Vím že vás nezabije jen tak a snad ani nechce jen se moc spoléháme na několik slov z úst mrtvého chlapce. Kdybych vás chtěl zabít beze cti také vás klidně uklidním takovými slovy." povzdechne si nakonec smířeně když si někde v hlavě kam ani ty nemáš přístup srovná myšlenky a podá ti poslední varování. Když vyrazíš vpřed vyndáš vysílačku a víš že tě nečeká zrovna příjemný hovor ale nedá se nic dělat. Wright se hned ozve a zaslechneš jak něco křikne mimo vysílačku. Nerozumíš sice slovům ale z jeho hlasu vnímáš nadšení. Je vidět že si cowboy z Texasu zastřílel. Přidá další další dávku do mely která se odehrává venku a pak se ti na chvilku plně věnuje. Pravděpodobně zalezl do krytu. „Kde kurva jste?! My vás tu zachraňujeme!" Zařve než stačíš pokračovat. Tvůj hlas přeruší další dávka z nějaké zbraně většího kalibru. Když mu ale konečně sdělíš informace o tom kde si a že tam, volně přeloženo, nemá ani páchnout je chvilka ticha. Doslova si dokážeš představit jak Wright nevěřícně hledí na přístroj ve svých rukou a v hlavě se mu otáčejí kolečka pomalu nesoucí informaci o tom zda jsi doopravdy řekla to co jsi řekla směrem ke zpracování. Slyšíš dokonce i ten nádech před tím než ti daruje další z poučných seřvání které z tvého ucha málem spustí krev. „Vy mi tu říkáte co je mimo mou kompetenci?! Sakra, můžete mi laskavě vysvětlit kdo vás posadil do vedení téhle akce Redfildová?! Co tam děláte?! Do boje proti tomu co tohle způsobilo nemůžete jít sama. Koukejte si strčit svůj super hrdinský komplex tam kam slunce nesvítí a počkejte na posily. Odmítám budovu vyhazovat do vzduchu když budete uvnitř a už vůbec vám pěkně seru na to abych vám dělal návnadu pro partu monster aby jste se mohla nechat jít sežrat od nějakého nemrtvého fracka!" Čekáš trpělivě až se bude muset nadechnout. „To jste teď s Japonci nejlepší kamarádi nebo co?! Myslím že až tady skončíme chytnu Ozawu pod krkem a pořádně s ním zatřepu protože tohle je jasné porušení pracovní etiky! Prostě bez debat počkejte. Pokud se vám něco stane nemám vás jak dostat pryč. Posily nedorazí. Když se helikoptéry i pozemní prostředky dostali k bariéře kolem města prostě je to hodilo na druhou stranu. Držte pozici... Kurva ty svině!" slyšíš jak vysílačka dopadne na zem a těsně předtím než se spojení přeruší se rozezní Wrightova zbraň smrtonosných zpěvem. --- Opatrně jdeš opuštěnou chodbou školy cítíš že svaly máš jako pružiny připravené reagovat na jakýkoliv náznak potíží. Vnímáš každý zvuk s přehnanou intenzitou. Zavrzání, kapání kohoutků, vítr někde venku který sem doléhá přes nedovřené okno. Věci kterých si normálně nevšimneš ale napjaté smysly z nich teď vytváří přímo děsivý chorál který by klidně mohl patřit nějakému pokroucenému stínu dopadajícímu skrz okno u kterého si říkáš že je to určitě jen starý mrtvý strom ve větru. Uvěřit tomu je věc druhá. Na čele ti brzy začnou vyvstávat kapky potu a i přes jeho chlad víš že teplo tu vůbec není. Naopak. Budova je až podivně chladná. Není to obvyklá nízká teplota způsobená kvalitní klimatizací nebo přicházejícím večerem. Když se na to zaměříš není to vlastně chlad jako takový ale něco jiného. Něco v Meatově plánu možná bod nula který tu stvořil na svém příchodu. Jak tomu bývá tvůj dar přichází když se to vůbec nehodí... ...Jonesport je pod sněhovou peřinou a přichází jeho zhouba. Tahle vize běží rychleji než předchozí. Reálný čas k tomu co ti tvůj dar chce říct asi není potřeba. Vidíš z vodní hladiny stoupá večerní mlha způsobená teplými proudy oceánu. Kroutí se ti před očima jako tanečníci z kouře. Něco se v ní mihne. Nekonkrétní tvar který vzdáleně připomíná lidskou siluetu. Jako duch se vynoří ven a ty vidíš záda malého chlapce kterého tak dobře znáš. Oblečený stejně jako dnes. Z jeho nehmotné podoby nekape voda a ani oblečení není mokré. Jak by taky mohlo když fyzicky zanikl už před mnoha sty lety. Zrychleným takřka trhavým pohybem se vydal ke břehu. Rozhlíží se kolem a vypadá doopravdy jako opuštěné malé děcko. To ale jen přidává tomu jakou k němu cítíš nenávist. Vyrazí po pláži ke svému městu a ty víš že tady poslední fáze zkázy Jonesportu začala... Máš chuť klít. Hlava se ti zamotá jak se vrátíš zpět do skutečnosti a víš že tohle ještě neskončilo. Ta vize bude rozdělená podle toho jak se budeš blížit ke středu Meatovi moci. Nepomůže zastavit a sama díky zkušenostem víš že není cesty jak to zablokovat. Nezbývá než pokračovat podle plánu a doufat že ti tvá hlava přestane dávat najevo že není tak úplně normální dřív než dojde ke střetnutí s Father Meatem. Jinak budeš mít celkem problém. Střelba na cíl ve chvíli kdy se tvé vědomí rozhodlo odskočit do jiného příběhu rozhodně není disciplína kterou by jsi extrémně toužila praktikovat. Nevíš zda to způsobuje to že jsi se napojila na magickou síť městského rituálu, vaše podivné propojení s Hardwoodem a nebo něco úplně jiného či jakákoliv kombinace faktorů. Odpověď ti stejně moc uklidnění nepřinese. „Má paní?" ozve se ti v hlavě Hikoriho hlas. Jak jinak, musel cítit že něco není úplně v pořádku. Přesto však poslušně čeká ve vzdálenosti kterou jsi mu určila a dokud neporučíš jinak nebo nebude cítit že jsi v akutním ohrožení určitě tvůj příkaz neporuší. Nezbývá než sebrat odvahu a jít nejen dál v cestě ale i historii kterou za sebou toto místo má... Teď už jsi ve škole. Tedy ne v té současné. V první chvíli nezvládáš poznat rozdíl. Když se ale rozezní zvuk zvonku ohlašující konec vyučování a proti tobě se rozeběhne skupina dětí moc dobře si uvědomíš že to tě ve vaší verzi Jonesportu nečeká. Možná dobře, kdo ví jak by běžící děti vypadali po Meatově zásahu. Cítíš že od doby ve které proběhl první střípek moc času neuběhlo. Sklo je pokryté námrazou které na něj vykreslila nejrůznější tvary podobné obrazům. Zdá se že právě začínají vánoční prázdniny. Výzdoba v by tomu odpovídala. Po chodbě jsou rozvěšené barevné řetězy stejně jako blikající světélka. Děti proběhnou tvým nehmotným já a zmizí někde v chodbách školy. Co nejrychleji ven a věnovat se zimním hrátkám. Správně děti! Tady být doopravdy nechcete. Před sebou vidíš jen dva hovořící muže. Oba mohou být o něco starší než tvůj bratr. Podle desek v rukou které nesou znak zdejší školy tak podle jejich oblečení bys je tipla na zdejší učitele. Neslyšíš o čem mluví takže to asi není podstatné. Ten vyšší a sympatičtější z nich si popostrčí brýle po kořenu nosu. Má krátce střižené tmavé vlasy a strniště. Podle úsměvu má dobrou náladu. Pak se pomalu rozhlédne kolem sebe. Všimneš si záblesku v jeho očích. Moc dobře ho znáš. Je to vlastně tak jak jsi čekala. Meatův oblek v podobě učitele na Jonesportské škole. Takhle tedy začal. Maskovaný a připravený. Zdá se že kontroluje zda jsou všichni pryč. Podá si s druhým mužem pravici asi mu přeje krásné svátky. Náhle švihne levačkou. Nevíš odkud se kus železa v jeho ruce vzal ale musel ho mít připravený. Jeho společník se jako hadrová panenka sveze k zemi a ze spánku mu teče krev. Meat ho táhne chodbou pryč i v tomto zrychleném filmu vidíš jak jsou jeho rty zkroucené do "o". Píská si... Zase zpět v současnosti. Dva nejisté kroky vpřed a mineš místo kde Hardwood začal svou postupnou vládu nad školou. Bez problémů vidíš první vchod do sklepa. Dobře teď víš že může měnit svou fyzickou stránku. Z vize kterou ti dala tvář na palouku si jasně pamatuješ že fyzické proporce muže s maskou byli jiné než ty u učitele. Znamená to že je tedy jeho základ v duchu dítěte a své oběti umí jen posednout? Je to dost pravděpodobné. Jak ale porazit ducha jehož ostatky jsou hluboko pod hladinou oceánu a jeho entitu sem váže obrovská verze mimozemské kalamáry? To bude těžší oříšek. Pokračuješ s lehkým bodáním ve spáncích dál a zdá se ti že jdeš po zamrzlé hladině jezera a jen očekáváš kdy se pod sněhem objeví další kluzké místo aby jsi musela udržet rovnováhu. Snad neuslyšíš rovnou zlověstné křupání praskajícího ledu... Škola musí být zavřená. Slyšíš ale jak někdo buší na dveře venkovní dveře. Dveře do sklepa se pomalu otevřou a Meat/učitel vyrazí klidným krokem tím směrem. Zdá se ti že si ruce potřísněné tmavou tekutinou rychle otírá do látkového kapesníků který schová do zadní kapsy kalhot. Když odemkne a otevře hlavní dveře školy vidíš že je za nimi žena. Drobná a zabalené do mnoha vrstev oblečení. Na hlavě má teplou pletenou čepici a velkou část obličeje jí zakrývá šál. Za ní zuří sněhová bouře. Když vstoupí dovnitř a odhalí obličej vidíš že vypadá ustrašeně a uplakaně. O něčem se s Meatem baví a nakonec jí vezme kolem ramen a vede dovnitř. Vidíš jak jí po tváři kanou další slzy. Když tě dvojice míjí všimneš si snubního prstenu na její ruce a něčeho co jí vyčnívá z kapsy. Musí to být fotografie podle vršku hlavy a předchozí vize je ti jasné koho může na opuštěné škole uprostřed svátků hledat... Zpět... Jako by se ti záda ženy pomalu a roztřeseně zmizely z očí ve chvíli kdy se s Meatem blížili k otevřenému sklepení. Nepochybuješ že se jednalo o jeho další oběť. Zasnoubený pár. Jak je možné že se nikdo jiný než ona nepídil po jeho zmizení. Možná už z první oběti dokázal vytvořit základní vzorec své magie která nakonec lidi v Jonesportu zcela dostala zcela pod svou kontrolu. Zahneš za roh a vidíš před sebou dveře vedoucí ven, pravděpodobně na dětské hřiště kde mohli žáci vesele skotačit mezi přestávkami. Teď jsou zajištěné těžkým řetězem s masivním zámkem ale jindy museli být zcela jistě... Otevřené. Vidíš u nich Meatova záda. Jeho lidská schránka vypadá nepříliš udržovaně. Košile mu napůl vysí z kalhot a vidíš na ní množství podivných skvrn. Je ti asi jasné co to je a jak se na ní dostaly. Kalhoty vypadají dost podobně. Vlasy jsou rozcuchané a strniště se změnilo v rozježenou bradku. Přebírá nějaké krabice od někoho z druhé strany a skládá je vedle dveří. Zdá se že se jedná o něco velice důležitého. Každou dřevěnou bednu drží s úctou a kdyby jsi nevěděla o koho se jedná troufla by jsi říct že i se strachem. Nevidíš příliš dobře kdo mu krabice doručil. Jen stínový obrys který z části kryje sám Hardwood. Přesto stihneš postřehnout že na sobě má kápi a dlouhý kabát. Ruce v rukavicích. Takže ani barvu kůže nezjistíš. Když Meat přebere poslední krabici a položí ji na vyskládanou hromadu vedle dveří poslíček se podívá tvým směrem. Máš pocit že ze stínu září dva nažloutlé body které se propalují přímo do tvé nehmotné podstaty. Jako by se pod nimi otevřela brána do nicoty která je ve skutečnosti úsměvem a chtěla ti dát najevo že se s tebou počítá do této partie už teď. V tom Meat zavře dveře a muž v kápi ti zmizí z očí. Poslední věc kterou vidíš je jak začne krabice nosit jednu po druhé do sklepních prostor... Musíš uznat že tvůj dar nepředstavuje takovou užitečnost jaká by ti byla milá. Mnohem víc by se ti vyplatilo vědět co v krabicích je nebo třeba co Meat dělal za svými zavřenými dveřmi tam dole v „Hlubině“. U toho co se skrývalo pod kápí a vidělo tě raději nevědět. Kdo by měl dobrý pocit z tvora který vidí věci které v jeho realitě vlastně ani neexistují. Mnoho výzkumníků paranormálních jevů se dohaduje zda je médium vlastně přítomné na místě vize a pokud ano na jaké úrovni. Meatův poslíček by je určitě velice zaujal ale druhé otázka spočívá v tom jak by zaujali oni jeho a co by s nimi provedl. Určitě by si asi nechtěl přátelsky popovídat o teoriích ohledně médií. Už jen ten záblesk než Hardwood stihl zavřít dveře v tobě zanechal pocit jako by tě někdo polil ledovou vodou. Podobně se na tebe dívala jen bytost z hlubin. To bylo samozřejmě mnohem děsivější. Co dnešní den ještě přinese než odbije hodina duchů? Další cesta školou vede chodbami kolem jednotlivých tříd. Jejich popisky jsou vyvedené s dětskou kreativností podle toho co se tam vyučuje nebo jaké třídě patří a co jí charakterově vystihuje. Vidíš obrázky houslových klíčů, náznaky map nebo náčiní na tělesnou výchovu. U tříd se spíš jedná o symboliku kterou nechápeš tvořenou velkým množstvím zdánlivě nesouvisejících symbolů. Tu jsou plyšoví medvídci, kolečkové brusle, známé postavy z kreslených seriálů a i několik z hrané. Kde jsou ty časy kdy děti koukaly na pěkné pohádky s poučením a ne na bandu děcek které vypadají jako dvacetileté zhulené modelky. No to je asi jedno na morální odsuzování mládeže teď zrovna nebude ideální čas ani místo. Sedmé dveře v řadě jsou otevřené. Podle číslovce na dveřích se jedná o pátý stupeň. Je obklopená obrázky květin, plachetnice, medvídka a nějaké tobě neznámé celebrity která vypadá trochu jako banshee z nějaké knihy co tvůj bratr nechal omylem otevřenou v knihovně. Nahlédneš dovnitř a vidíš... Plné lavice dětí. Štěbetají a pravděpodobně se právě vrátili ze zimních prázdnin. Chlubí se co kdo našel ráno pod stromečkem a kam odjeli s rodiči na dovolenou. Jsou plní energie a zážitků, Doslova z nich sálá že by raději byli venku a užívali si dál zimní radovánky než trávili den ve vytopené budově zíráním do knih a posloucháním dospělých. Vyučování začne každou chvíli a rozhodně nebylo od příchodu dost času na to aby si sdělili všechny nové zážitky a příběhy. Do místnosti k jejich nelibosti konečně dorazil vyučující ale není to tak hrozné protože cítíš že mají toho nového učitele v oblibě. Není jako ostatní dospělí. Má v sobě něco z dítěte jejich věku a vždy jim vypráví při vyučování zajímavé historky které nejde poslouchat jinak než se zatajeným dechem. Učí dějepis a dokáže věci podávat tak jako by je doopravdy zažil. Ty moc dobře víš že nemůžou být blíž k pravdě. Vidět Meata jak se širokým úsměvem přijde ke katedře a děti mu doslova visí na ústech je děsivý. Píše na tabuli a vypráví. Tady se tvé vnímaní opět začne převíjet vpřed. Nepovažuje za důležité aby jsi věděla co je učí to co máš vidět přijde až těsně na konci hodiny. Tvůj oponent vyndá ze své brašny papírový sáček nacpaný až po okraj váčky neznámého obsahu. Chodí mezi lavicemi a podává je dětem. Vypráví jim že se jedná o váčky které jim přinesou štěstí do budoucna. Prý je využívali původní obyvatelé Ameriky aby ze svého domu vyhnali zlé duchy a démony. Podvědomě cítíš že vzhledem k tomu co jim vyprávěl a dětské představivosti mu to věří. Ti kteří jsou už ve věku kdy jim puberta dává zabrat sice během přestávky budou pochlebovat tomuto podivnému vánočnímu daru ale přesto jim cosi zabrání aby ho vyhodili do odpadků nebo si ho nenechali doma na poličce. Je děsivé jak si je Meat svým charismatem získal a vskutku geniálně dal základu své magické sítě po městě. Každý z těch váčků představuje bod který způsobil dnešní katastrofu. Není pochyb o tom že v každé další třídě kde Hardwood učí došlo k podobné scéně. Lehko se dá dopočítat v kolika rodinách po Jonesportu jsou děti které chodí právě na tuto jedinou městskou školu. Drobné body které dohromady vytvoří spletitou síť která je pro složitý rituál potřeba. Malí spící agenti vyčkávající na svou příležitost zatímco jejich pasivní moc rozhlodává vnímání reality tak jak to jejich tvůrce potřebuje. Váš syn se dnes nevrátil ze školy? Možná si toho ani nevšimnete. Na fotografiích na krbu jako by bylo prázdné místo které ani nikomu nepřijde divné. Pokud máte moc silnou vůli určitě se půjdete zeptat do školy. Tam se vás ujme ten milý anglický učitel kterého vaše dítko popisovalo v superlativech a musíte uznat že rozhodně nepřehánělo. Nakonec se otevřou temné dveře do hlubin sklepení ve škole kterou už dávno svou aurou netečnosti a úpravy vnímání obklopil. Čím víc vidíš tím tě děs naplňuje víc. Nejsi si jistá kterou zimu se Meatův příchod do města odehrál ale svůj plán budovat až s ďábelskou trpělivostí. Jeho mysl se soustředila na každý detail a každý krok byl jistý a bez šance na záchranu. Drobné energetické výkyvy vytvořené tak aby jeho nepřátelům z řad Lovců nemohli být nápadné. Vlastně jen cetky které by svým způsobem mohl vytvořit kdejaký mastičkář nebo začátečník. Samy o sobě naplněné neutrální energií která bez hlubšího průzkumu působí doopravdy jako něco co má jen pomoci proti stresu a negativním emocím. Sama víš že dost lidí s minimální schopností proniknout do tajů magie se může podomním prodejem podobných váčků a domácích očarování živit. Lidé jsou pověrčiví a často se dobrým řečníkem nechají umluvit i když se jedná o placebo. Pokud jim známí doporučí že ta věc jim doopravdy pomohla najít u rodinného krbu větší pohodu můžou ruce takového začátečnického mága nebo šamana přímo urvat. Mineš třídu a pokračuješ opuštěnou spletí školních chodeb dál. Nakonec dojdeš až ke svému prvnímu cíli. Školní jídelna. Vyrovnané stoly na kterých jsou položené židle ještě od posledního úklidu. Uklizečky je tam nechali poté co všichni odešli domů aniž by tušili co se děje přímo pod nimi. Víš že domů ale ze školy odcházelo stále méně a méně lidí. Děti které seděly v poloprázdných třídách aniž by kdokoliv stál před tabulí. Jen s prázdným výrazem zírali před sebe a čekali na zazvonění. Učitelé kteří vykládali za ty roky zažitý výklad aniž by si všimli že při počítání docházky podivně mnoho kolonek zeje prázdnotou. Rodičovské schůzky kdy ani oni ani rodiče nějak nepostřehli že mlčí a vlastně ani netuší kde se jejich syn či dcera poslední dny nachází. Pak přestali chodit úplně nebo školu opustil jen jeden z nich. To už záleželo na vůli a potřebách temné inteligence ze sklepení. Pomalu ale jistě. Tak aby turisté nic nepoznali stejně jako rodinné návštěvy. Těm mohlo být divné že se jejich příbuzní chovají divně ale vždy přišla nějaké smyslu plná odpověď kde se dítko nebo manžel zrovna nachází a nemůže se zúčastnit. Stejně většinou byla rodinná sešlost zrušená kvůli nemoci, jiným plánům nebo čemukoliv co zmatená mysl lidí Jonesportu vymyslela aby uchránila své vnímání ovlivněnou Meatem. Podvědomě čekáš že mezi jídelními stoly přijde další indicie. Nestane se tak. Zdá se že tady se žádná důležitá část plánu neodehrála. Projdeš kolem umytých pultů kde během jídla pod sklem leží jednotlivé pokrmy, Dostaneš se do světa obrovských hrnců, příborů a dalšího vybavení tak typického pro kuchyni která má nasytit celou budovu hladových krků. Tam v zadní stěně leží tvůj cíl. Dveře. Takřka nenápadné. Přesto důležité. Pootočíš koulí na otvírání a před tebou se otevře temný průchod do nitra sklepení. Vypínač po chvilce rozzáří stropní zářivku a odhalí za roky ošlapané schody do hlubin. Sejdeš po nich a ocitneš se mezi regály potravin. Trvanlivé konzervy, pytle brambor a rýže. Moc dobře vidíš že některé z nich už pokrývá lehký povlak plísně. Řekněme že poslední dobou nebyl výdej jídla takový aby splňoval původní plán nákupu. Nikdo si toho ale nevšiml. Jak by taky mohl. Nepoužívané dveře na druhé straně skladu vedou do další části sklepení a dle mapy, kterou jsi viděla u vchodu, i k tvému cíli. Když je otevřeš panty zaskřípají po dlouhém nepoužívání a na zem se snese lehký déšť prachu. Vypínač osvětlí další chodbu po které se před Meatovým příchodem moc lidí nepohybovalo. Maximálně údržbáři kteří tu občas museli přijít kvůli opravě nějakého vedení nebo výměně pojistek. Pomalu překročíš práh a... Čas se rozeběhne rychleji než předtím. Nechybí málo aby jsi kolem sebe viděla jen rozmazané šmouhy. Tady bylo po celou dobu skryté Meatovo útočiště, pracovna a obřadní místnost v naráz. Tahá kolem tebe omráčená těla i podivné bedny s neznámým obsahem. Jako při zrychleném přetáčení pásky musí běžet celé měsíce Meatovy práce. Spokojený výraz z jeho tváře pravděpodobně jen tak něco nesundá i když právě na to máš chuť. Zatím nevidíš nic co by připomínalo muže s maskou kterého jsi viděla ve své vizi. Přesto víš že to Meat byl. Nestíháš počítat kolik těl kolem tebe během té chvíle už protáhl. Děti, dospělí i staří. Nejen lidi ale i zvířata jeho touze po smrti neunikla. Všímáš si psů které táhne za obojek a jejich jazyk visí zplihle z tlamy. Po nějakém čase od doby kdy kolem pronesl krabice které dostal od záhadného cizince a dle všeho i potom co rozdal své váčky ho začnou doprovázet první sešitci. Nejsou ještě takoví jako ti které jste potkali. Zdá se že jejich výrobu časem zdokonaloval. Tihle ještě byli neozbrojení. Teprve až s jejich pomocí začal do sklepení nosit první kusy šrotu které pak přetvářeli v části bytostí které se po Jonesportu potulují právě teď. Je ti také jasné že Meatovi doručili mnohem víc podivných zásilek než jen tu kterou jsi viděla. Podle počtu beden mu musjí později začít pomáhat i jeho výtvory. Zásobování zvenčí muselo být vypočítané a solidní. Musel tedy mít někoho mimo Jonesport kdo dodával dárky od jeho pánů. Jednalo se jen o toho tajemného který na tebe zíral ve dveřích nebo nějakou větší a rozsáhlejší organizaci? Že by byl Meat doopravdy jen figurkou v mnohem rozsáhlejší partii? On který i se svou mocí a intelektem představuje pouze pěšáka je dost děsivá myšlenka. Vše ale začíná nasvědčovat tomu že není vůbec zcestná. Právě kolem tebe protahují mrtvolu medvěda kterého jsi viděla na částech těl osobní stráže. Pak se vize pomalu začne rozpadat a nezbývá než poděkovat dobromyslnosti tvého daru že jsi nemusela v takové rychlosti vidět vše co se s těly dělo v Meatově doupěti. To by jsi asi nevydržela... S každým krokem sklepní chodbou která tě přibližuje k tvému cíli cítíš jak nervozita stoupá. Střetnutí s tím ztělesněním odpornosti a zvrhlosti je už na dosah. Jako by se do tebe zabodával pohled jeho poťouchlých očí. Dnes ráno by to v tobě asi vyvolalo mnohem větší záchvěv strachu. Potom co na tebe ale hleděl ten podivný tvor u zdejších dveří a hlavně bytost z hlubin oceánu tě jen tak něco nerozhází. Místo je naplněné pachem smrti stejně jako očekáváním. Jak se blížíš zdá se ti že vize tě s Meatem nějakým způsobem spojují. Ne na takové úrovni jako tebe a Hikoriho přesto jeho přítomnost vnímáš jako chladný dotyk na zátylku. Cítíš jak se k němu blížíš každým krokem. Pak se náhle realita protáhne do čar k obzoru a neskutečnou rychlostí tě vyhodí vpřed... Jeden krok se protáhl a ty málem upadneš když tě ten podivný efekt pustí. Noha měla došlápnout na beton sklepní podlahy ale namísto toho je na kamenném povrchu. Máš problém udržet rovnováhu. Zamáváš rukama a nakonec tě kluzký povrch zradí. Dopadneš na koleno a téměř hned cítíš bolest stejně jako krvavou vlhkost. Zdá se že podlaha přírodní jeskyně byla až na drobné výčnělky vyhlazena. Moc z dómu, který může mít klidně i deset metrů na výšku, ale vidět není. Ze stropu totiž jako děsivé tapiserie visí cáry Meathových obětí. Doslova slyšíš jejich úpění. To co jsi zažila na palouku nebo při střetu u města je proti tomu tady jen drobné šeptání. Meat většinu z nich ušil právě z obličejů lidí a zvířat které ulovil. Všichni tu trpí. Někteří mají ještě dost sil a rozumu aby v té kakofonii bylo poznat že prosí o odpuštění. Většina ale jen řve šílenstvím nebo se propadají do smyslů zbaveného hysterického smíchu. Cáry končí asi metr a půl nad zemí přidělané mohutnými háky. Na jednom z těch háků je jako podivná parodie na oblek pověšené i tělo které jsi viděla když Hardwood vystupoval ve škole jako učitel. Podle toho že ocelová skoba prochází přímo jeho hrdlem nechce ho už dál využívat. Celé místo plní neuvěřitelný pach který vychází z velkého množství těl stažených z kůže poházených kolem obvodu jeskyně. Podle toho jak jsou svaly na některých z nich rozřezány věříš že si rozhodně nedělal legraci když mluvil o vytváření nových tělesných otvorů k uspokojení. Jak tvůj pohled přejíždí po tělech zastaví se na druhém konci jeskyně který od tebe musí být vzdálen asi padesát metrů. Tam se nachází koutek z tvé vize. Tam probíhá práce na tělech. Stoly a oltář. Vše pokryté krví a kusy masa. Nástroje zdánlivě chaoticky poházené a připravené kdykoliv začít novou sérii mučení a oddělování. Kousek vedle je on... Sedí na podivné parodii na trůn. Musel ho vytvořit z těl které nějakým způsobem poskládal na sebe a nechal je v té podobě ztuhnout. Netušíš zda to udělal magicky nebo nějakým chemickým procesem. Opěrky pro ruce jsou zakončené hlavami dvou chlapců ze školy jejich dokořán otevřená ústa nemohou vydat ani hlásku a vidíš jak se oči zoufale cukají ze strany na stranu postrádajíc veškeré zbytky příčetnosti. Vrchol opěradla tvoří nohy zlámané do oblouků z nichž trčí kosti. Spodní část křesla jako by byla z na zem položených dlaní jejichž prsty jsou roztažené do všech stran. Na každé straně stojí jeden ze šešitců kteří Meata doprovázeli už při vašem prvním osobním setkání. Jejich pistole na tebe míří jinak neprojevují jedinou známku pohybu. Pak je tu samotný Father Meat... Má na sobě tu podivnou organickou masku kterou jsi už viděla. Roucho které si vytvořil z kůží svých obětí tvoří jeho jediné oblečení. Díky tomu že je rozepnuté nenechává moc představivosti o tom co se skrývá pod ním. Jednu nohu má ledabyle přehozenou přes opěradlo a prsty druhé netrpělivě bubnují do blonďatých vlasů mladistvé opěrky. Jeho tělo se velikostí vyrovná dvojici sešitců kteří ho chrání. Je vidět že si pro něj vybral ten nejlepší materiál který v Jonesportu našel. Svalnaté paže i hrudník. Vypracované nohy a široká ramena. Jen nástroj svého uspokojování musel uříznout nějakému koni nebo podobnému zvířeti. Prostě se ti nechce věřit že by nějaký muž byl takhle vybaven. Pevné stehy drží tělo které si dle svých představ vytvořil pohromadě. Dokáže tedy podle všeho posednout i mrtvé. Nepříjemná informace vzhledem k tomu kolik se jich nachází kolem. Ta směsice odstínů kůže, tetování který jsou náhle přerušena a dávají jen vzdálené zdání jaký obraz tvořila na celém těle jejich původních majitelů. „Konečně, už se mi začínalo stýskat." pronese hlasem který připomíná skřípání železa. „Nevěřila bys jak může být menší přenos prostorem užitečný když se jeden potřebuje dostat do míst kde poprvé miloval." přestane klepat chlapce po hlavě a podepře si bradu. „Myslím že budou mít trochu problém tě tu najít. Co říkáš?" ke své hrůze si uvědomíš že vysílačka je hluchá a co je děsivější v hlavě neslyšíš ani Hikoriho který byl dle tvých pokynů dál za tebou. „Kdokoliv chce projít musí mít mé svolení děvče. Taková pojistka na cesty. Tak co nezkrátíme si čas nějakou milou hrou." Nevíš odkud ale náhle má v ruce dlouhou zahnutou čepel dýky. Jsou na ní vidět zaschlé kapičky krve. „Myslím že mým pánům nebude vadit když bude pár nepodstatných kousků scházet..." |
| |
| soukromá zpráva od Raien *Rei* Silver pro "Jau!" Vyjeknu jako by mi někdo dal dvojitého nelsona. Chytím ji za ruku a přetočím se tak, že ona má teď zkroucenou ruku za zády. "Už to nikdy nedělej." Zabručím a s děsem z toho co jsem udělal ji pustím. "Jdeme najít auto.." Řeknu s kamenným výrazem skrývajícím bolest a rozejdu se k řadě zaprakovaných vozů hledajíc nějaký buď odemčený nebo bez alarmu. |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro Čas běží a nakonec nalezneš poloodbornou publikaci o zločincích kteří byli na zdejším územím popraveni. Jedná se hlavně o šokující a něčím kuriózní případy. James Franklin Hardwood tam má své čestné místo. Podle toho co čteš byl popraven davem vyhozením do oceánu. Jeho tělo nebylo v rozbouřeném moři nikdy nalezeno a ani se o to moc lidí nesnažilo. Útesy ho musely roztrhat na kusy a zbytek práce měli dodělat ryby. Podle všeho se dopustil zločinu mnohonásobné vraždy a smilnění s mrtvými. Dlouhé roky trvalo než někdo jeho činy odhalil. Byl obratný ve svém pokrouceném řemesle a oběti volil chytře. Pauzy mezi vražděním vyplňoval zvířaty které k jeho praktikám také postačovali. Nakonec vlastně šlo o náhodu kdy během toho co táhl mrtvé tělo do své skrýše byl načapán náhodným poceným. Došlo k rychlému soudu. Tady jeho příběh končí a na další stránce začíná jiný. Nevíš do jaké míry se kniha snaží šokovat své čtenáře překroucením historie ve prospěch autora a nakolik jsou informace pravdivé. Vzhledem k tomu co jsi viděla v Jonesportu se jeden přestává divit čemukoliv. |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro Pokračujete ulicí který vypadá jako by ve městě zuřila válka. Což asi nebude tak úplně zcestná myšlenka. Dochází vám že něco muselo donutit síly v Jonesportu aby se probraly k horečnaté aktivitě a pokusili se stáhnout město do pekel. Je podivné že nikde nevidíte žádné nepřátele i když podle počtu spících lidí kteří na sobě nesou stopy po čepelovitých končetinách je doopravdy hodně. Několik výbuchů se náhle prožene městem jako ohlušující upozornění že jdete správným směrem. Boj na který Wright upozorňoval musel tedy začít. Pravděpodobně několika granáty. Přesně jim totiž velikost i zvuk exploze odpovídá. Netrvá dlouho a přidá se zvuk střelby. Pravděpodobně se jedná o nějakou větší ráži. Podle kadence by to mohl být dokonce kulomet. Nezbývá než doufat že je na vaší straně. Těžko říct čeho jsou bytosti z kůží schopné ale manipulace se střelnou zbraní by to snad být nemusela. Už jen pro vaší výhodu. Když Hildegarda stiskne Reiovo rameno cítí pod konečky prstů povrch který je rozhodně tvrdší než normální lidská kůže. Spíš než strup ale připomíná nějakou šupinu. Navíc je i přes vrstvu oblečení znát že je viditelně teplejší než zbytek těla. Rozhodně by nebylo přehnané odhadnout to klidně i přes čtyřicet stupňů. Kůže kolem však známky zvýšené teploty nevykazuje a ani když se na Reie podíváš nezdá že by trpěl něčím jiným než bolestí. Najít použitelné vozidlo nebude takový problém jak by se na první pohled mohlo zdát. Několik aut které projížděli ulicí tu teď stojí uprostřed nebo v horším případě nabourali do pouličního osvětlení nebo blízkých domů. Díky tomu že v městské oblasti řidiči dodržovali povolenou rychlost nedošlo k nějaké vážnější nehodě. Tedy alespoň ne v této části města. Vždy se najde nějaký pirát silnic který na svou nezodpovědnost doplatí. Kdo by ale čekal že usne za volantem uprostřed bílého dne. Většina vozů nese podobně jako domy stopy po průniku čepelí. Tentokrát se ale bytosti snažili dostat zvenku dovnitř. Šrámy rozervaného plechu se šklebí po celých dveřích zámek doslova rozsekali. Osádka některých vozů dle stop na asfaltu leží nedaleko. Ostatní se táhnou někam dál směrem kterým míříte. Je logické že s sebou nestvůry nebrali ani klíčky ze zapalování. Nic vám nebrání si jeden z opuštěných vozů vypůjčit a usnadnit si cestu na místo určení. Když vyjedete přijde vám jako byste se snažili po dešti kličkovat mezi slimáky. Poházení obyvatelé Jonesportu ale určitě nejsou něco co by chtěl s mlaskavým zvukem rozmáčknout. Kličkujete tedy vytrvale až k místu kam vás Wright poslal. Vidíte že na palouku se doopravdy odehrává bitva. Váš velitel svírá v rukou kulomet CZW 726 a s až děsivou efektivitou rozsévá zkázu mezi sešitými monstry. Druhý muž který s ním spolupracuje je také ve zbroji ale nepoznáváte nikoho z těch kteří sem přijeli s vámi. Sešitci se pomalu ale jistě blíží k jejich pozici... |
| |
| soukromá zpráva od Cpt. Robert Madox pro Kožnatá hrouda želé ze školní jídelny sebou plácla o silnici a já zase musel zpomalit, vyhnout se břitům, jimiž byla proklaná a odolat pokušení ji rozjet na kaši. Na druhou stranu to byla hromada hřebíků mlsně se olizujících nad mými pneumatiky. Tak jsem aspoň pravou rukou sáhl po kufříku a když už jsem spomalil a ta věc se pomalu sbírala, přehmátl jsem v ruce zápalný granát. Řídit s tímhle posilovačem řízení jednou rukou nebyl problém. Problém to byl u Hummeru a obrněných vozidel. Takhle jsem jen pohodlně stáhl okénko, pevně sevřel granát, zuby vytrhl pojistku, natáhl ruku z okna a pak šlápl na plyn prchajíc tak rychle jako by to byl zapálený pytlík s hnojem před dveřmi nepopulárního profesora. To by byl další zářez. Takhle rychle jsem se pak počítat nikdy naučit nechtěl. Kolik? Vytřeštil jsem na okamžik oči a rozhlédl se po prostranství, jenž se otevřelo za zatáčkou. Za Wrightem jsem zastavil pár metrů, trochu bokem, aby mi jeho dodávka případně nepřekážela v rozjezdu. Vybouchla první salva útočných granátů u nichž bylo opravdu těžké přesvědčit sám sebe, že se kolem nerozletí střepiny, jimiž byli povstalci na východě tak posedlí. Zavřel jsem okénko, vystoupil z vozu a brokovnici přetáhl i s granáty na místo řidiče. Wright už tak kropil zástup loutek dostatkem olova, pro což jsem otevřel i zadní dveře a natáhl si na záda bombu plamenometu. Po jeho první zkoušce byla ještě příjemně plná. Obezřetně jsem se ohlédl za nás, jak na tom jsou nepřátelští opozdilci na tuhle párty, než jsem došel za Wrightem a postavil se kus stranou od jeho auta. Pravděpodobně by neocenil, kdyby si plamenomet uslintl na jeho kapotu. Ústí plamenometu jsem pak namířil proti hordě, abych předrozmělněné nepřátelé proměnil v hromádku dehtu a škvarků. |
| |
| soukromá zpráva od Mia Cavaler pro Knihomol „Popraven davem vhozením do oceánu. Tělo nebylo nalezeno. Tak to se jim ta poprava asi moc nepovedla, když tady pobíhá. Podle mého odhadu se snažil oživit mrtvé, ti tvorové budou jeho práce. Proč jinak by sbíral mrtvoly, chtěl se něco naučit. Chtěl někoho oživit?“ přemýšlím nahlas nad knihami.
Ještě jednou se v rychlosti mrknu do knih, jestli mi neunikla nějaká důležitá informace. Pak se přesunu ke knihám o mém lidu. „Možná tady bylo nějaké energetické místo, nějaké žíly magie nebo nějaká vzácná rostlina, živá voda. Vím já, co.“
Ještě rychlejším tempem otáčím stránky knihy s indiánskými legendami. Legendy které vypadají neužitečně přeskakuji, některé dokonce i znám. „Třeba najdu to, co mu umožnilo oživovat mrtvé. Mohla bych narazit i třeba na to jak je zastavit nebo ovládat. I když mít takovou kliku v jeden den. Naděje umírá poslední. Navíc tady budu mnohem užitečnější než někde v přímém boji, když nemám žádnou zbraň, která by si s těma potvorama poradila. Kdyby mě potřebovali, tak se ozvou, no ne?“ |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro Nemůže trvat moc dlouho když oni vystoupí z lesa. Slunce je ale tou dobou už daleko za druhou polovinou své cesty po obloze. Brzy se začne stmívat. Ze náručí démona vidíš že se blížíte k Jonoesportu. Vypadá ale jinak než když jste z něj s Norou odcházeli. Černé sloupy dýmu značí místa několika požárů. Vidíš skrz domy i několik vybouraných aut. Nejsou nijak zvlášť poškozená spíš jako by jejich řidiči zastavili a někam odešli. Podle otevřených dveří to tak i vypadá. Na takovou dálku ale nelze rozeznat detaily. Když se oni pootočí zjistíš že auta ve městě nebudou ta největší katastrofa... Lodě které při vašem příjezdu brázdili hladinu Western Bay teď vypadají spíš jak hračky. Některé se srazily přímo na vodní hladině a ponořili se do hlubin. Další se právě vraceli do přístavu. Molo na kterém jste jen několik hodin zpátky nastupovali do vašeho člunu je doslova rozdrcená na kusy. Voda je tam mělká a plachetnice leží na boku jako umírající vodní zvířata. Ty nejšťastnější skončily na pláži zabořené v písku. Pokud jejich záď nerozdrtila další loď která dorazila skrz proudy za nimi. V dálce je vidět i pár mizejících obrysů které plují vstříc otevřenému moři. Těžko říct co se s nimi stane až narazí na hranici Hardwoodova rituálu. Pomalu ale jistě se blížíte k místu předání zásilky kterou představuje tvé bezvládné tělo. Wright je oblečený ve zbroji kterou dnes ráno Bosco připravoval pro každého z vás. V rukou drží lehký kulomet CZW 726. Vedle než stojí druhý muž kterého jsi ještě neviděl. Může měřit kolem 160-ti centimertů a zbroj zvětšuje už tak rozložitou postavu. Přes rameno mu vysí popruh s brokovnicí AA-12 ve které má zasazený bubnový zásobník. Čekají u dvojice vozů na parkovišti vedle budovy motelu. První je Wrightovo SUV kterým jste dojeli do města. Tmavá Honda Accorf Tourer bude pravděpodobně patřit druhému muži. Celý motel vypadá jako ze špatného filmu. Otlučený, dvoupatrový, obdélníkový komplex s bazénem uprostřed. I cedule u silnice hlásající "SUN ROAD MOTEL" působí jako klišé. První kdo si vás všimne je Wright. Kulomet v rukou vyletí směrem k oni ale na poslední chvíli se zarazí. „Do prdele!“ zakleje když vidí amulet na krku démona a tvé tělo v jeho náručí. „Buďte v klidu Madoxi. Tohle není nepřítel!“ rozkáže rychle svému společníkovi a vydá se oni naproti. Setkají se na půl cesty k parkovišti. Velitel vaší jednotky se musí zaklonit aby se mu podíval do obličeje. „Co tu sakra dělají Japonci?!“ zabručí naštvaně a když se nedočká odpovědi od kamenné rudé tváře povzdychne si „Dobře chápu. Hoď mi ho do auta ty tupá bestie.“ otočí se na patě a vyrazí zpět na parkoviště. Oni ho tiše následuje. Když tě pokládá na zadní sedadlo vozu slyšíš jak se Wright odtočí k muži kterého oslovil jako Madoxe: „Kavalerie je na cestě. Můžeme tedy posbírat zbytek týmu.“ zdá se že ten ho moc neposlouchá protože hledí na záda démona který se mezitím vydal zpět k lesu aby se vrátil k Ozawovi. „Pane, ta věc má přes dva metry a rohy.“ zírá na oni jako na zjevení. Musí to být ten nováček o kterém Wright mluvil když odjížděl směrem k motelu. "Pane, se vší úctou, jestli jste někdy viděl něco takhle velkého, jen bez rohů, zato s pernatými křídly... Teď je ta pravá chvíle se tou historkou pochlubit. Teď, ani před tím, ani potom. Můžeme tomu třeba říkat zaměstnanecké benefity." Dodá ještě potom. „Je to majetek japonské pobočky. Říkají jim Oni, nějaký druh lokálního démona. Jednomu z těch šikmookých magorů se povedlo získat na něj předností právo a teď mu dva z nich slouží. Prostě hašení ohně plamenometem, pokud se někdo ptá na můj názor. Co jsem ale četl hlášení bývají efektivní a často i mnohem víc než konvenční zbraně. Nic si z toho nedělejte některé světové pobočky využívají své specifické metody." začne vysvětlovat Wright pak se ale podívá na tebe. „Nora říkala že jejich čepele jsou potřené toxiny které způsobují paralýzu. Vypadá to že měla pravdu, budeme muset dávat pozor aby se nám nedostali na kobylku.“ Wright si zapálí cigaretu kterou vytáhne z kapsy vesty. „Jo vím že to není nic profesionálního ale pomáhá to na nervy, vůbec se mi nelíbí co se tady děje. Japonci jsou velice úzce specializovaná skupina Lovců. Zjevují se tam kde je potřeba odstřelit něco velkého a tím nemyslím obrazně velkého. Prostě loví bytosti které by sežraly Tokio jako jednohubku. Vlastně i proto si myslím že to dali jako součást své kinematografie. Když my natočíme film o upírech oni mají godzilu." povzdychne si. „Vlastně se těším až sem přiletí pár našich bojových vrtulníků, pokud tu nejsou omylem budou se hodit." Potáhne a vyfoukne. "Pane, kdybych si měl vybrat mezi takovou obludou a řízenou střelou tomahawk, klidně bych Vám na tu bezpilotní mrchu nakreslil křížek a nechal ji políbit papežem." odmlčí se a stále fascinovaně zírá na rudá záda. "Ano, godzila a tak dále. Samozřejmě si tím nic nekompenzují. Já si zkrátka nemyslím, že jeden člověk, kterému spadne do klína vodítko od takových věcí, automaticky spasí celej svět. Nikdo není všude přítomnej, jen bůh a bezpilotní letouny." „Souhlasím ale někdy se hodí mít na své straně něco z druhého tábora. Hodně věcí se tím usnadní, to poznáte časem sám." připojí se Wright k Madoxovu pohledu. „Věřte nebo ne ale mají své metody jak se s takovou pakáží vypořádat. Vlastně je lepší když mají pobočky alespoň nějakou míru specializace. Žádný učený z nebe nespadl a takhle dostane každý to co mu patří. Já osobně si nějak dvakrát nestěžuji na fakt že nám tyhle věci vyžerou. Prostě si raději poradím s něčím čemu mohou koukat do očí ať už musím zvednout hlavu nebo jich to má kolik chce a možná bych jim to o té kompenzaci moc neříkal. Co se týče vaší druhé otázky ze začátku hovoru... vlastně je to vcelku vtipná historka. Byl jsem jednou na dovolenou v Evropě a..." Náhle jeho vyprávění přeruší zvuk vysílačky někdo ho volá. Vezme přístroj a hned z první věty ti dojde s kým mluví. „Sakra Redfildová, děláte si prdel. Co takhle nějaké upozornění! Jsou tu Japonci, mého bratra k vám táhne přes dva metry velký rudý démon! Cokoliv! Málem jsem je rozstřílel na kusy!" začne rozzuřeně a pak chvilku poslouchá. „Jo jasně sedím na zasraným muničním skladu! Co jste zase provedla vyvolala pro změnu nějakou prastarou entitu co se pokusí sežrat celý Maine jediným hltem?!" v jeho hlase zaznívá jasná stopa ironie pak se ale zasekne. „Na jednom místě? Dobře to by šlo. Na cestě je podpora. Mám tu kupu granátů... Jo to šlo. Dobrá práce Redfildová. Možná vás ani nezastřelím až se mi dostanete před obličej. Ještě nějaké milé věci které by jste svému nadřízenému chtěla sdělit než se vrhnu do bojové zóny, nějaké to překvápko které se vám angličanům může zdát nepodstatné ale americký vidlák by ho třeba ocenil? Něco ve smyslu že jsou třeba neprůstřelní, nedají se vyhodit do vzduchu a tak? Přeci jen takový informace se hodí když tam člověk naběhne s granátem a kulometem. Jen tak pro jistotu. Když někdo nepovažuje dvoumetrového zasraného rudého démona jako relevantní informaci jeden nikdy neví!" připomene její chybu a po tom co mu odpoví odloží vysílačku. „Vypadá to že máme štěstí. Našim kolegům, či spíše jedná kolegyni se povedlo je stáhnout na jedno místo." potáhne si rychle a cigaretu zahodí. „Má trochu problém s tím že se stahují přímo k ní a ona nemá dostatečnou výzbroj aby je sejmula. Vlastně má u sebe jen příruční zbraň." povzdychne si. „Ženský jsou prostě strašně praktický bytosti. Jako moje poslední žena... No to je jedno. Rozdělíme si výbušniny a jedeme na to. Uděláme z nich sekanou a pak vyrazíme dle původního plánu... Rovnou ke škole." Prokřupe prsty v rukavicích zbroje a vrhne se ti z dohledu. Podle zvuků přešli ke kufru vozu. Otevřeli korbu a začali se hrabat v krabicích od Bosca. „Bude lepší když pojedeme každý jedním autem. Jeden nikdy neví co se může přihodit." mluví a přehrabuje se v kufru. Vytáhne kufr ve kterém jsou pečlivě uložené granáty. Pak ještě dalších pár. „Flashe nám budou k hovnu. Nejlepší budou zápalné kousky. Frag se taky snad využije." Wright se projde kolem tvých dveří které zabouchne a nese dvě krabice které nepochybně obsahují granáty. Když se souká na sedadlo řidiče zavolá ještě na Madoxe. „Viděl bych to tak že je necháme co slézt se co nejvíc k sobě a pak tam naházíme tuhle úrodu. Zbytek doděláme klasicky. Ještě jedna věc! Pokud tam uvidíš angličanku která zmateně pobíhá mezi nimi nebo dělá fakt divný věci zkus jí nesejmout. I když je to osina v zadku je dobrá." Zabouchne i u sebe. "Aha, takže extrakce té Redfieldové. Když nic jiného, aspoň nebudeme pod palbou. Tedy minimálně né tou nepřátelskou. O jak moc šílenou ženskou se jedná?“ Pronese jakoby mimochodem Madox skrz okénko. „Nabrat Redfieldovou, rozházet granáty a po veškerém odporu nechat díru v zemi, rozkaz." „Jo, hlavní je sundat ty sešitce dokud jsou na jednom místě. Pobít jich co nejvíc to půjde. Redfildová má tuhý kořínek a pokud mám být upřímný pokud někdo ze začátečníků tuhle akci přežije bude to ona. Sorry kapitáne ale je to tak. Její postup ve vyšetřování byl neskutečně precizní. Zatímco my sundali jednu z těch hovadin a našli těla ona vlastně přišla na to co za celou věcí je a ještě nám dala tuhle možnost je vyklepnout naráz. Možná jde do věcích přímo po hlavě ale... To je jedno. Ještě jedna dobrá rada... Nikdy před jejím bratrem ani před ní samotnou neříkejte že je šílená. Jinak tu budeme mít jednoho až tři mrtvé a to nehodlám připustit. Je to jasné? Vlastně duševní zdraví nás všech je ošemetná věc a u některých to platí víc než u jiných. Vezměte si sám co vás potkalo..." Wrightův hlas zní vážně. Pravděpodobně mu ani nedošlo že celou dobu vnímáš. Potom co Madox vyrazí ke svému vozu nastartuje a vyjede na silnici vedoucí k Jonesportské Maine Street. Po chvilce řízení sáhne znovu pro vysílačku. Chvilku poslouchá a rozhodně se při tom netváří nadšeně. „To je fajn že alespoň Japonce posloucháš když už tvůj přímý nadřízený je ti u prdele. Postup to není nejhorší ale příště alespoň na svého bratra nalepte lístek se zprávou až ho ke mě něco potáhne. Bude to tak užitečnější." Vida, zase Nora. Zdá se že Wrightovi možná praskne žíla na cele. „Proč mám pocit že když necháte větu nedokončenou mám si připravit minimálně atomovku a když to není důležité možná i dvě." Povzdychne si. „Jo měli jsme tu čest. Vlastně všichni z týmu mají za sebou svou první konfrontaci. Raději bych kryl prdel jim protože normálně jim hrozí větší ohrožení než vám ale oni na sebe nepoštvali celou armádu. Gratuluji Redfildová, máte nálepku průseráře týmu už na první akci. Pro příště doporučím aby s vámi šel tým těžkooděnců a pro jistotu přihodili tank. Bude to tak snazší." V jeho znaku ji silná stopa ironie. „Jak jsem si myslel. Nebojte se vezu s sebou několik specialit které jim ukáží co to znamená nasrat chlapa z Texasu." Teď si dokonce dovolí i zasmát se. „Dobře, držte pozici jsme tam co nejrychleji. Vjedeme jim do zad a zachráníme tu vaší prdel. Wright konec!" Chvilku se odmlčí. „Dávejte na sebe pozor Redfildová tuhle akci projedeme beze ztrát." Během jejich hovoru začíná postupně cítit jako by se tvé svaly pomalu zpevnily. Takový ten pocit když z vláčného stavu konečně přecházíš do normálu. Wright mezitím dál zápolí s vysílačkou a ostatními. „Dobrá práce podplukovníku. Bytosti se shromažďují v severní části Jonesportu. Jedeme tam a budeme se snažit je dostat dokud jsou u sebe. Je tam i Redfieldová Takže se jedná i o záchranou misi na její záchranu. Pokud pohnete zadkem stihnete nás tam. Kdyby s něco měnilo dám vám vědět. Wright konec." mluví pravděpodobně na Reie a Hildegardu. Pak vytáhne z kapsy svůj telefon a párkrát přejede prstem po displeji. Z jeho výrazu máš pocit že má sto chutí praštit hlavou do volantu. „Na co je asi ta vysílačka. Ne je mnohem praktičtější mi poslat selfie s informací že už taky potkala nepřítele a jeho fotky. Sakra už chápu proč jsme je mohli tak lehko kolonizovat.“ mručí si pro sebe a hodí telefon zpět do kapsy zoufale. Řídí jednou rukou a druhou si z krabice vyndává granáty a připíná je na vestu zbroje. Když přidělá první čtyři rozezní se mu znovu telefon. Zamračí se a přiloží si ho k uchu. Chvilku mlčí a obličej se mu zkrabatí zamračením a obavami. „Takže jsme na to sami?“ Zamručí. „Dobře, chápu prioritu akce. Nebojte právě na tom pracuji. Jo znám plán. Díky.“ položí telefon do kapsy a všimneš si že mu zpod helmy teče čůrek potu. Je jasně nervózní. Pak se náhle ušklíbne a prudce dupne na plyn. Vzápětí přes kapotu přeletí tvor totožný s tím který tě paralyzoval v lesích. Wright smykem zastaví a vyskočí ze dveří ven. Kulomet drží v jedné ruce a druhou odjistí granát z vesty. Vrhne ho někam mimo tvůj zorný úhel a následuje očekávaná exploze. Pošle za ním ještě další tři kousky které si s sebou vzal a pak se rozezní jeho CZW726. Vedle něj se po několika chvílích objeví Madox brokovnice mu visí na popruhu a v rukou svírá mnohem děsivější zbraň. Namíří a z hlavně plamenometu vyšlehne dlouhý jazyk. I přes fakt že nevidíš co proti těm dvěma stojí je jisté že pozici by jsi s tím neměnil za nic na světě. Wright zaleze do krytu za vozem a rychle vytáhne vysílačku z kapsy. „Vy mi tu říkáte co je mimo mou kompetenci?!“ zařve do ní. „Sakra, můžete mi laskavě vysvětlit kdo vás posadil do vedení téhle akce Redfildová?! Co tam děláte?! Do boje proti tomu co tohle způsobilo nemůžete jít sama. Koukejte si strčit svůj super hrdinský komplex tam kam slunce nesvítí a počkejte na posily. Odmítám budovu vyhazovat do vzduchu když budete uvnitř a už vůbec vám pěkně seru na to abych vám dělal návnadu pro partu monster aby jste se mohla nechat jít sežrat od nějakého nemrtvého fracka!" vztekle dýchá a odmlčí se. „To jste teď s Japonci nejlepší kamarádi nebo co?! Myslím že až tady skončíme chytnu Ozawu pod krkem a pořádně s ním zatřepu protože tohle je jasné porušení pracovní etiky! Prostě bez debat počkejte. Pokud se vám něco stane nemám vás jak dostat pryč. Posily nedorazí. Když se helikoptéry i pozemní prostředky dostali k bariéře kolem města prostě je to hodilo na druhou stranu. Držte pozici...“ V tom se jeden ze sešitců přehoupne přes SUV. Dokonce vidíš jak jeho čepele párou střechu vozu. Wright uhne doslova na poslední chvíli. Vidíš jak mu vysílačka vypadne z ruky když chytá kulomet. „Kurva ty svině!" zařve a doslova ho rozmetá přívalem kulek. Rozhodně nepoužívá nějakou obyčejnou munici. Cítíš jak se ti jako zázrakem začne do těla vracet cit. Efekt toxinu rychle odeznívá a získáváš vládu na tělem. Madox i Wright jsou k tobě zády. První chrlí plameny na nepřítele a druhý dodělává sešitce na zemi. Dveře řidiče jsou otevřené. Ležíš na zadním sedadle a za tebou je okno kterým teď už vidíš vlnící se zástup sešitých těl do nichž se zakusuje jazyk plamenometu. |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro Když zápalný granát pouští tvou ruku zamíří obloukem přímo k sešitci který se pomalými trhavými pohyby zvedá ze země. Dopadne k němu jako ve zpomaleném filmu. Tvor jako by na něj nechápavě pohlédl. Vteřinu potom ho obalí koule plamenů. Chvíli se potácí za vašimi auty směrem než oheň konečně stráví jeho kůži s tetováním natolik aby to narušilo nečisté síly které udržují jeho nepřirozenou přítomnost na tomto světě. Spadne bez hnutí na asfalt a podobně jako ten u hotelu teď připomíná jen kaluž podivné hmoty která bublá jak se tekutina uvnitř i tuk z kůží vaří. Když vystoupíš a rozhlédneš se kolem nezdá se že by se k vám blížili další monstra z jiného směru. Znamená to jediné. Většina z nich už je na místě. Díky velkému množství destruktivní síly je tato situace pro vás vlastně výhodná. Bylo by složitější je lovit po jednom. Když Wright upoutal pozornost svým útokem a monstra se obrátila k vám je poprvé vidět že jsou schopni vyvinout i vyšší rychlost než se zdálo u motelu. Teď už se nejeví jako spící agenti. Jsou v pohotovosti. Připravení jít si za svým cílem a rozpárat vše co se jim v tom bude snažit zabránit. Když namíříš ústí zbraně na nepřátele jsou od vás asi třicet metrů. Plamen vyšlehne a obalí první řady pytlovitých monster. Hluk plamene zanikne ve Wrightově střelbě. Nepřátele zrychlují. Wright náhle skloní zbraň a schová se do krytu SUV přiloží si k uchu vysílačku a jeho obličej se rychle změní do barev rajčatového protlaku. „Vy mi tu říkáte co je mimo mou kompetenci?!“ Zařve do vysílačky. „Sakra, můžete mi laskavě vysvětlit kdo vás posadil do vedení téhle akce Redfildová?! Co tam děláte?! Do boje proti tomu co tohle způsobilo nemůžete jít sama. Koukejte si strčit svůj super hrdinský komplex tam kam slunce nesvítí a počkejte na posily. Odmítám budovu vyhazovat do vzduchu když budete uvnitř a už vůbec vám pěkně seru na to abych vám dělal návnadu pro partu monster aby jste se mohla nechat jít sežrat od nějakého nemrtvého fracka!" vztekle dýchá a odmlčí se. „To jste teď s Japonci nejlepší kamarádi nebo co?! Myslím že až tady skončíme chytnu Ozawu pod krkem a pořádně s ním zatřepu protože tohle je jasné porušení pracovní etiky! Prostě bez debat počkejte. Pokud se vám něco stane nemám vás jak dostat pryč. Posily nedorazí. Když se helikoptéry i pozemní prostředky dostali k bariéře kolem města prostě je to hodilo na druhou stranu. Držte pozici...“ V tom se jeden ze sešitců přehoupne přes SUV. Dokonce vidíš jak jeho čepele párou střechu vozu. Wright uhne doslova na poslední chvíli. Vidíš jak mu vysílačka vypadne z ruky když chytá kulomet. „Kurva ty svině!" zařve a doslova ho rozmetá přívalem kulek. Munice R.I.P. s ním udělá velice krátký proces. Vidíš jak se zástup monster blíží velice rychle vaším směrem. |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro Přejdeš do části Jonsportské Historické Společnosti věnované výstavě původních obyvatel. Na tomto území Maine před příchodem kolonizátorů žil kmen Penobscot. Tři čtvrtiny jejich populace zemřela už v začátcích osídlování Ameriky na nemoci. Hlavní příčinou byli tenkrát neštovice na které nebyl imunitní systém původních obyvatel připraven. Potomci pozůstalých stále přebývají v Maine. Podle toho co víš jejich averze stále přetrvává. Hlavně vůči Angličanům kteří jejich území okupovali nejvíce. Kromě výstavy původních zbraní a lodí vidíš i sbírku přepisů lidových bajek a historické svazky které se zabývají převážně informacemi o populaci a smlouvami o území. Ty logicky vynecháš protože je ti jasné že tam odpovědi na to co hledáš nenajdeš.  Začneš otáčet staré i nové strany knih. Šustí ti pod prsty a očima přelétáváš řádky textu nesoucí v sobě moudrost i zábavu tvého lidu. To co se nejdříve předávalo jako lidová slovesnost je v dnešní době už dávno zaznamenáno pro další generace v těchto knihách. Vzbuzují vskutku nostalgii i respekt. Jako by právě tady seděl šaman a obklopený kouřem i vůní bylin a několika dětem vyprávěl svá moudra. Svraštělý starý obličej a dychtivé výrazy mladých kteří na několik okamžiků úplně zapomínají na své obyčejné životy a nechají se přenést do světa příběhů. Jak knihy procházíš nacházíš v ní mnoho příběhů které už znáš nebo se ani nevztahují k místům u kterých byl postaven Jonesport. Mnoho z nich se předává v různých obdobách mezi jednotlivými kmeny. Knihy jsou pečlivě vyvedené včetně ilustrací a vysvětlivek. Odkládáš druhou prolistovanou knihu a začneš si prohlížet obsah třetí. Pohled ti přitáhne příběh který je zařazen do zdejší lokality s prostým názvem "Slepota". Nalistuješ stranu kde se podle knihy nachází a oči ti začnou jezdit po řádcích. Předmluva říká že se jedná o velice netradiční příběh o zániku vesnice o které se nikdy nepodařilo najít další stopy ani záznamy kromě tohoto krátkého příběhu: V dobách kdy byla země ještě mladá a zvířata promlouvali k lidem naši zemi zachvátila podivná moc. Přišla z oceánu a usídlila se na blízkém ostrově kam naši lidé jezdili rybařit. Nejdříve nebylo nic znát ale časem se ryby začali měnit. Jejich maso bylo zkažené a pokryté černou nákazou. Ti kdo byli tak hladoví že ho pozřeli zmizeli v lesích. Časem začala nemoc postihovat i zvěř. Duchové ztichli a odvrátili svou tvář od našeho kmene. Zvířata utíkala do dálky a kmen trpěl. Už jsme chtěli opustit zemi našich předků. Stateční muži vyrazili na ostrov (dle poznámky pod čarou se jedná o Mistake Island). Dlouhé dny se nevraceli. Jejich ženy a děti každého dne hleděli k obzoru. Malé loďky se ale neukazovali. Až sedmý den ještě dlouho před tím než vysvitlo slunce jejich lodi přirazila ke břehu. Obličeje mužů byli pokryté válečným malováním jaké nikdo z kmene ještě neviděl. Bylo černé jako noc. Linky jako by tančili po jejich kůži. Jejich oči byli zakryté černým závojem. Muži byli tiší a hleděli bez výrazů na své rodiny které je nadšeně běželi přivítat. Když dorazili až k nim, muži popadli své zbraně a nemilosrdně povraždili ty které ještě před odjezdem milovali. Poklekli u nich a začali je potírat podivnou barvou kterou sami měli na těle. Pak se vydali dál k vesnici kde na ně čekali válečníci kmene. Vyděšení proměnou svých bratří i pohledem jejich černých očí. Boj byl krutý ale rychlý. Muže z ostrova probodávali oštěpy, sekyry se jim zatínaly do svalů a šípy z nich trčely. Přesto však šli dál jako ztělesní smrti. Muži umírali a ženy s dětmi a starci prchali k lesu. Sledovali skrz stromy jak vesnice hoří. Co bylo děsivější mrtví vstávali a přidávali se k běsnění. Nebylo cesty zpět. Přeživší z vesnice se chtěli vydat na pouť k jinému kmeni. Když vyrazili a tišili plačící děti ze tmy mezi stromy žhnuly planoucí oči. Zvířata dávno mrtvá a pokrytá temnou nákazou se vydala na lov. Rozdělila přeživší a strhávala je k chladné zemi. Bylo vidět že to nedělají z hladu. Drželi své oběti nebo je maximálně zranili natolik aby nemohli utéci a vydali se za dalšími. Mrtví z vesnici se brzy přidali k dílu. Doráželi přeživší a poskvrnili jejich kůži černou hmotou která je přivedla zpět. Když přišli další poutníci na to místo kde vesnice stála nebylo po ní ani stopy. Jen vypálená země a uprostřed temný obrazec připomínající tvář. Říkalo se že mrtví bloudili po kraji ještě mnoho zim. Pokrytí stále tou podivnou barvou a s očima stejně temnýma. která jako by tančila po jejich tělech. Zmizely až potom co silné zemětřesení zasáhlo pobřeží a mnoho z jeskyní na ostrově se zhroutilo. Nikdo netušil kam těla zmizela ani proč ale od té doby se mezi kmeny v Maine povídá že až tvář z inkoustu zrudne krví každý živý by se měl mít na pozoru.  Pod příběhem je vyvedená černá podobizna připomínající obličej. Když na ní pohlédneš přímo před očima ti zrudne. Připadá ti jako by ti někdo polil obličej horkou vodou. Zamrkáš ale tma zůstane. Nevidíš vůbec nic... |
| |
| soukromá zpráva od Raien *Rei* Silver pro Celou cestu jsem naštvaný. Když ale uvidím ten výjev přede mnou, vztek mně hned přejde. "No... Jeden by tu byl. Nebude se ti líbit...." Auto zaburácí. V jízdní jednotce jsem byl jeden z nejlepších. Jenže to býval obrněný džíp a ne rodinné auto... Zkusit se to musí. "Nějaký jiný nápad?" Nechce se mi do toho. Dojet k nim a smykem se pokusit zabít co nejvíc těch potvor, než se o nějakou z nich nepřekotíme. To je ten nejdebilnější nápad, který jsem kdy měl... Teda, jeden z nich. |
| |
| soukromá zpráva od Cpt. Robert Madox pro Už už jsem viděl Wrighta rozpáraného na dva kusy, než uskočil stranou a dal přednost kulometu před vykecáváním se. Bylo tak akorát na čase. Je tak akorát na čase se do toho opravdu opřít. V tlakové nádrži už beztak moc nezbývalo a tak jsem pustil hadici plamenometu a shodil ho z jednoho ramene, pak z druhého a popruhy chytil do obou rukou. S tou proklatě těžkou věcí jsem se pak zatočil jako s vrhacím kladivem a hodil nádrž mezi sešitce na pospas palbě. Proč by palbě? Z vesty jsem strhnul granát a poslal ho hned za nádrží, než jsem se rozeběhl zpět ke svému autu pro něco příhodnějšího na boj zblízka. |
| |
| soukromá zpráva od Dr. Hildegarda Fuchs pro Cestu autem jsem neřekla ani slovo, ovšem dala jsem si záležet, aby bylo jasné, že tahle diskuze nezkončila. Ne po tom, co jsem tam nahmatala. Dívala jsem se z okna a sledovala apokalyptickou vizi jak z Bčkového horového filmu a přemýšlela, jak něco takovédleho budou chtít ututlat. Když jsme pozastavili na dohled k velitelovi a druhému mužovi jak se snaží odrazit nával monster, konečně jsem promluvila. "Máš nápad jak se dostaneme až k nim, aniž bychom byli po cestě rozsekáni či poštřeleni?" Ulice Připoutala jsem se, zapřela nohama a chytla madla nad okýnkem. "Momentálně ne, takže směle do toho." |
| |
| soukromá zpráva od Nora Redfield pro „Neboj se, nic se nestane.“ Pokusila jsem se trochu povzbudit svého ochránce, který zjevně neprojevoval příliš velké nadšení z nutnosti našeho rozdělení. „Ano ví, ale můžou tam být nastraženy pasti, které samozřejmě proti mně nebude chtít použít.“ Snažila jsem se znít co možná nejvíce sebevědomě, jak jsem jsem v tuto chvíli byla schopna. Ovšem, lhát myšlenkami ve vlastní hlavě, byla schopnost, které jsem se ještě musela dosti učit. Snad to však Hikori nepoznal a pokud poznal, nekomentoval to. Nemohl. Byla jsem přeci jeho pán. Pasti, to je chabá výmluva. A můžu skutečně doufat, že mě nechce zabít? Kdyby tato drobná, nepodstatná věc přestala platit, šel by celkově můj plán k čertu... A já s ním. „Bude to jen pár metrů. Co by se mohlo stát?“ Pohodila jsem hlavou a lehce usmála. Kdybych tehdy věděla, co všechno mělo následovat, zračil by se v mém obličeji ne úsměv, ale výraz naprostého zděšení. ....... Mé prsty opatrně svíraly vysílačku, kterou jsem držela opatrně, dál od těla, jako kdyby měla kažou chvíli explodovat. A tak se také brzy stalo. Wright a jeho osobitost se nezapřeli ani teď. Unikl mi krátký pobavený úšklebek, když se Wright ozval a samozřejmě přihodil jednu ze svých nadávek. Ne, tohle skutečně nebyla slova do vybrané společnosti, ale v té už jsme se nepohybovali. Dlouho ne. „Jak říkám, jsem v místní škole.“ Odpověděla jsem s klidem sobě vlastním, ale přesto o to více kontrastujícím s Wrightovým ohnivým projevem. „Musela jsem se z toho místa dostat. Bylo to tam až příliš nebezpečné. A navíc... snažím se dostat ke zdroji.“ Ztišila jsem při těch posledních slovech podvědomě hlas, ale doufala jsem, že mě Wright slyšel i přes tu jistou bezpečnostní vzdálenost, na kterou jsem držela vysílačku od mého ucha a vlastně ode mě samé. Jako kdyby mě snad mohla kousnout. Zachraňují mě. Ano, vlastně stále zachraňují, protože kdybych ty sešitce měla v zádech, nikdy se sem nedostanu. Snad se to alespoň i jim podaří. Přesto jsem cítila jisté bodnutí svědomí, které tam stále někde bylo. To, že tam díky mé výzvě někteří z nich pokládali životy... Ne, musím se soustředit na důležité věci! Trhla jsem hlavou, ale nepříjemné mrazení v zádech nezmizelo. „Ne, nechci....“ Pokračují pak má slova, která jistě musela tnout do živého. Ano, nemohli to vyřešit. Jak by mohli obyčejní vojáci bojovat s duchem? Myslela jsem si i dál s jistou arogantností, která mi bránila vidět širší obraz. Ale všichni jsme jen lidé a chybovat je lidské... Hřbitovy jsou proto také plné obyčejných lidí. „Ne, pan Ozawa za nic nemůže.“ Teď jsem tak trochu nepokrytě lhala, ale to jsem už dnes provedla několikrát a něco mi říkalo, že tohle rozhodně nebyl poslední případ. „Mohl jste nás informovat o tom, že nějací Japonci se v této věci také angažují.“ Přešla jsem do protiútoku a přehazování viny, jako ostatně každý, jehož hrdost je v hádce raněna. Musela jsem Wrightovi jednu věc přiznat, dokázal mi teď také rozehřát krev žilách, ale ne v tom dobrém slova smyslu. „Pracovní etika. Pche... Počkat. Jak nepřiletí? Ale.... Wrighte!“ Křikla jsem a sevřela vysílačku pevně v ruce, ale na druhém konci se ozval jen jakýsi náraz a množství výstřelů. „Wrighte...?“ Zašeptala jsem, sledujíc šokovaným pohledem svou vysílačku, zatímco stále ještě doznívala ozvěna mého výkřiku odrážející se od stěn chodby. „Sakra.“ Sykla jsem a deaktivovala ji. Nechtěla jsem se na ni dívat. Jestli jsem je tam vehnala a všichni tam umřou.... Jen kvůli mé prosbě o pomoc. Zavřela jsem na moment oči. „Tohle budeme muset rychle dokončit. Co možná nejrychleji.“ Vzhlédla jsem k Hikorimu. Snad to stihneme a alespoň někteří přežijí. Doufala jsem v duchu. „Jdeme.“ Zavelela jsem rázně a vykročila ráznou a svižnou chůzí. ..... Člověk by mohl čekat, že prázdné budovy budou tichými místy. Klidnými a ničím nerušícími. Opak je ale pravdou. V tichu takovýchto míst vystupují na povrch právě jiné zvuky. Zvuky, které jindy ani nezaznamenáme, přestože jsou neoddělitelnou součástí našeho života, ale často je překryje zvuk hovorů, televize, či nějakých veselých písniček. Když však ale tohle vše zmizí, zůstane tu jen tento osekaný zbytek našeho denního chleba, jenž však najednou působí jinak. Cize. Kapající voda z nedaleké koupelny už neevokovala nutnost zavolání instalatéra, ale stal se z ní spíše zvuk metronomu odpočítavajícího prodlevu mezi našimi kroky. Kap... Krok... Kap... A tak stále dál. Hlavně se nezastavovat. Prudce jsem trhla hlavou, když jedna z větví stromu stojícího blízko oken udeřila do okenní tabulky a jako černé spáry neviděné bestie, snažící se hladově dostat za svou kořistí, po něm se zaškrábáním přejela. Dech se mi poněkud zrychlil, ale přesto jsem se snažila sama sebe uklidňovat, že je to jistě tempem naší ne zrovna vycházkové chůze. Pravda byla ale někde jinde. Ráda jsem si chodívala ráno zaběhat v okolí našeho nového útočiště. K hřebenům skal, spadajícím do moře a hledět do dáli. V naší rodné Británii... Jen tehdy vědět, že se něco tam na druhé straně mohlo dívat mým směrem. Letmo jsem si otřela čelo a chladný pot mne zastudil na již tak studeném hřbetu ruky. „Tady snad mrzne.“ Ohlédla jsem se na Hikoriho, ale ten mi zmizel. Celá scéna se proměnila. Opět jsem se napojila... Vše se odehrávalo tak rychle... Rozhlížela jsem se po scéně, jak nejrychleji jsem mohla a snažila se zapamatovat si detaily, které by mi snad mohly být v budoucnu k užitku. Stála jsem opět u moře. Cítila slanost vznášející se ve vzduchu a skoro až štípající na chřípí. Vzduch zde byl ale příliš těžký. Nezvykle těžký. Jako atmosféra před bouřkou, kdy se už jen vyčkává až přijde. A i tentokrát přišla. Malý chlapec vystoupivší v mlhy mi byl hned známý. Ale neevokoval ve mně nějaké přátelské, či snad ochranitelské pudy. Ne, jen čirou nenávist a zlobu. Hardwood! Kdybych mohla, chytnu to dítě pevně pod krkem a zaškrtím ho. Ne, tato myšlenka mi už nepřišla pobuřující. Tam, kde ostatní mohli vidět malého nebohého blonďatého chlapečka jsem já viděla jen zvrhlou stvůru. Chlapec se vydal ke mně. Natáhla jsem ruku a... Stála jsem v chodbě s rukou nataženou, jako kdybych na něco snad zamýšlela ukázat, ale ustrnula jsem v polovině pohybu. „Kruci.“ Chytla jsem se za hlavu a opřela se ramenem o stěnu, na které bylo zavěšeno několik nástěnek plných dětských obrázků. Ta se trochu zachvěla a jeden z nich se uvolnil a houpavým pohybem se mi snesl k zabláceným a zakrváceným špičkám bot. Nepřítomně jsem zamrkala a zahleděla se na něj. Byla na něm dosti symbolicky vyvedená holčička s dvěma dlouhými černými copy, která držela za ruku dvě o dost vyšší postavy, u nich jsem především podle sukně byla schopná rozlišit mámu a tátu. Křivé sluníčko se na ně usmívalo a stejně tak i holčička s rodiči měli úsměvy od ucha k uchu. Občas i trochu víc, ale to autorce zjevně jen ujela ruka. Zářivé barvičky, kterými děvče jistě nešetřilo, ale i zde vypadaly až podivně šedě. Jako kdyby tu Meat ze všeho vysál život. Doslova. Opatrně jsem stáhla nohu, abych na obrázku nezanechala nějakou špinavou šmouhu a překročila jej. Nebyl čas na to teď vracet věci na svá původní místa. Museli jsme začít někde trochu jinde. ....... „Je to v pořádku. Jen... dozvuky minulosti. Možná.. Pravděpodobně se to bude opakovat.“ Odpověděla jsem pravdivě Hikorimu, zatímco jsme kráčeli chodbou dál. Snažila jsem se zhluboka dýchat a udržet svůj organismus okysličený pro případ, že další návraty budou silnější. Musela jsem být připravena. A netrvalo to dlouho a zase jsem se propadla do další vize. Stála jsem opět ve školní chodbě, ale v této nechyběly barvy. Nebyla zde ta tísnivá atmosféra. Zpoza dveří do tříd se ozývalo tiché štěbetání dětí a za namrzlými okny se leskla bílá sněhová pokrývka. Vypadalo to zde přesně tak, jak by běžná škola měla vypadat. Zvonění školního zvonku se rozlehlo celou školní budovou a společně s tím zesílil i šramot ze tříd, jejichž dveře se brzy začaly prudce otevírat, jak první nedočkavci s křikem a hlasitým smíchem probíhali chodbou. Nechala jsem ten barevný dav dětí proběhnout mnou a spíše než, abych sledovala jejich hrátky, snažila jsem se najít něco jiného. Nějakou známku šířící se nákazy. Nebyla jsem tu jen tak pro nic za nic. Něco tu muselo přece být s Meatem spojené. Rozhlížela jsem dál. Mladému učiteli, který mi na vteřinu lehce připomněl bratra, jsem nevěnovala příliš pozornosti, málem jsem ho přelétla pohledem jako všechno ostatní kolem, ale pak jsem koutkem oka zahlédla něco, co mne donutilo hlavu s trhnutím prudce vrátit k němu. Meat! Znala jsem ten pohled. Ten šibalský, vypočítavý pohled, za kterým se skrýval všechen ten hnus. Byla to minulost. Nemohla jsem nic změnit a tak jsem mohla jen bezmocně sledovat, jak Meat páchá další ze svých vražd. Přání krásných svátků mi stále ještě znělo v hlavě, zatímco si mužovo bezvládné tělo ta zrůda táhla kamsi do svého doupěte. Vzedmula se ve mně další vlna silné nenávisti. Kdybych tam tehdy byla! Kdyby.... Vize se rozplynula a já pár krátkými nádechy zklidnila rozechvělý dech. Jen jsem si krátce vyměnila pohled s Hikorim, aby věděl, že je vše v pořádku, než jsme vykročili dál. Čekala nás ještě dlouhá cesta a mě mrazilo při pomyšlení, co všechno ještě uvidím. ....... Hlavou by se mi jistě honila spousta myšlenek, kdybych je silou vůle nepotlačila. Potřebovala jsem mít mysl čistou a ničím nezatíženou, aby mohla další vize přijít. Něco mi říkalo, že v odhalení temné minulosti, která Jonesport postihla, by se snad mohl najít klíč k vyřešení našeho hlavního problému. Meata. Avšak stále jsem ještě neviděla vše. Bylo mi to jasné, jako když... Přišla další z vizí. Nebojovala jsem se s tím, ale dobrovolně se jí poddala. Nač se také vysilovat v boji s větrnými mlýny. Síla toho místa dalece přesahovala tu mou. Opět Meat, karikatura na učitele, který tu jistě nepobyl příliš dlouho, ale dovedl si lidi získat. Prošel jsem tak kolem mne, aby vpustil do budovy neznámou ženu. Skoro mám až nutkání zakřičet, aby utekla, ale i když jsou tyto vize tak živé, prakticky nerozlišitelné od skutečnosti, jisté věci v nich nefungují. Poněkud nechápavě sleduji uplakanou ženu, kterou Meat s hraným pochopením vede dovnitř. Doufám, že tentokrát by přeci nemusel... Nemusí zabít každého. Ale pak si všimnu kousku fotografii čouhající z ženiny kapsy kabátu. Snubní prsten. Slzy. Za okny stále zima. Nebylo nic těžkého, abych si dovodila pár věcí, které jistě zpečetily její osud. Alespoň, že vize byla tentokrát milosrdná a nemusela jsem sledovat ženin neslavný konec a znovu shledání s manželem. S hlubokých výdechem jsem se probrala z vize a prsty si přejela po spáncích, ve kterých již s krutou pravidelností bušily kladívka bolesti. A bude ještě hůř. Ušklíbla jsem se rezignovaně, ale vykročila dál. Nemohli jsme se zastavit. Už ne. ..... Dětské hřiště. Další z míst, která působí nepatřičně bez svých běžných uživatelů. Opuštěné, zapomenuté. Ano, tak nějak působilo najednou školní hřiště, které upoutalo mou pozornost. Jak jsem tak na něj však hleděla, brzy se mi tvary a siluety začaly slévat jedna do druhé a přetvářet na výjev podobný, ale ne úplně stejný. Meat, opět vydávající se za učitele, hned upoutal mou pozornost. Ale stejně tak mne zaujal i fakt, že jeho jindy tak upravený vzhled, ze svého lesku dosti ztratil. Jako kdyby na něčem dlouho osamotě pracoval a celkově působil dosti roztržitým dojmem. Nechápala jsem, co mu mohli doručit. Tak trochu jsem čekala, že i chudák řidič se stane jednou z Meatových mnohých obětí, ale to jsem se šeredně pletla. Zahalená postava se podívala mým směrem, ohlédla jsem se hned, jestli za mnou někdo třeba nevystoupil ze školních dveří. Co jiného by také mohlo zaujmout jeho pozornost. Ale nic zvláštního tam nebylo. Můj pohled se vrátil ke scéně u nákladního auta, ale ta postava se stále dívala mým směrem. Ne mým směrem. Ono to hledělo na mne! Oči se mi rozšířily, zatímco se dva žluté body vpíjely do mé podstaty. Ne, to není možné! To přeci... Usmálo se to. Ani jsem příliš nevěnovala pozornost tomu, co Meat dělal. Poprvé se totiž na scéně vyskytlo něco mnohem děsivějšího a to nikdy nebyl dobrý fakt. Vize odezněla, ale já jako kdybych na sobě stále cítila pohled toho... té... věci? Nebyla jsem schopná tomu přiřadit nějaký vhodný popis. Jedno jsem však věděla jistě. Nikdy to už nechci potkat! Ale něco mi říkalo, že jsou věci, kterým se v životě možná jen tak nevyhnu. Tázavým pohledům Hikoriho jsem se beze slova vyhýbala. Nechtěla jsem o tom mluvit. Nechtěla jsem na to myslet! Přesto jsem měla stále pocit, že jsem v chodbě přede mnou stále viděla ty dva žluté vznášející se body... ........ Chodbu i nadále lemují připomínky toho, že nekráčíme prostorami márnice, ale školou, přestože to zde působí spíše jako v prvním případě. Snažím se tomu nevěnovat příliš pozornosti a nezdržovat se tak věcmi, které by mne mohly na mé cestě zpomalovat, ale přesto jednou neodolám, snad protože mne zaujme výzdoba kolem, nebo otevřené dveře zvoucí dál, a nakouknu do jedné ze tříd. Idylická scéna odehrávající se tam, samozřejmě v minulosti, vypadá jako vystřižená z nějakého amerického rodinného filmu. Spokojené děti. Přátelský a chápající učitel, který stále ještě neztratil něco z té hravosti dětské duše. Kdyby jen věděli. A vyučování, kdy nikdo nesedí znuděně za lavicí, nebaví se prohlížením internetu na svém novém vánočním dárku a ani není zkoušen u tabule. Ne, tady všechny děti poslouchají svého milovaného učitele a doslova mu visí na rtech, aby jim neuteklo ani jedno slovo z jeho vyprávění. Hodiny dějepisu v praxi. Znechuceně hledím na tu scénu, která mne i přes svou idyličnost nenaplňuje žádnými kladnými pocity, spíše naopak. Je pak už jen třešničkou na dortu, kdy se ukáže, že pan hodný učitel rozdá dětem dárečky. Indiánské tretky mohl by si jeden pomyslet, ale já moc dobře tušila, o co jde. Nemohla jsem Meatovi upřít jistou genialitu, ale na to abych byla ohromená bylo už pozdě. Toho muže jsem dnes šla zabít. Podruhé a naposled. Probrala jsem se z vize a další z kousků skládačky zapadl na své místo. Jonesport strhl do pekel příchod jednoho mladého učitele. Lidé ani neměli šanci něco provést. Byli to jen lidé... Necítili to, že tretky, které si jejich děti donesly domů v sobě skutečně nějakou moc mají. Necítili, jak kolem nich pavouk přede pavučinu a pak už bylo pozdě. Populace města se začala tenčit. Lidí ubývalo, ale nikdo to neřešil. Lidé byli slepí a mohla za to Meatova magie. Nikomu nepřišlo divné, že mu najednou chybí kolega v práci, soused a nakonec i žena s dítětem. Život šel dál, sice prázdnější, ale stále běžící. ............ Procházeli jsme dál. Já zarývala nehty do měkkých dlaní, částečně nervozitou, ale především vztekem nad tím, jak něco takového mohlo zajít tak daleko. Kdyby tu byl jen někdo s podobným nadáním, jaké jsem měla já, mohl vycítit, že se něco děje a... A možná by se o něj Meat postaral v první řadě. Pozdě plakat nad rozlitým mlékem, které zde ale spíše nabíralo temně karmínovou barvu. Prázdnou jídelnou jsme prošli bez jakýchkoliv dalších zastavení. Minuli kuchyň plnou kovově se lesknoucích hrnců a pak vkročili do potemnělého skladu, jehož temnotu rozháněla jen jedna stropní zářivka. Plíseň tu v navlhlém vzduchu nebyla jen cítit, ale i vidět. Náhle se se mnou svět zase zhoupl a musela jsem se opřít o jeden z pytlů s moukou. Tahle vize byla silnější než ty předchozí a také zahrnovala mnohem delší časový úsek. Tedy spíše množství krátkých úseků. Tudy si totiž Meat zásoboval své doupě. Nevěřícně jsem sledovala, co vše muselo projít těmito dveřmi. Mrtvá těla lidí i zvířat. Další z beden od doručovatele z pekel. Dokonce i nějaké zbraně a části šrotu, které vkládal do svých děl. Houpavým nejistým krokem, jako na kymácející se palubě lodi zmítané bouřkou jsem se vydala dál. Po schodech vedoucích kamsi do hlubiny. Jestli jsem chtěla nejdříve vymyslet nějaký plán, byla teď má mysl tak přesycená vjemy, že jsem byla ráda za možnost soustředění se na prostou chůzi. Už musím být blízko. Jako kdybych postupně začínala cítit jeho přítomnost. Studený pot stékající mi po zátylku a pohled, který byl sice neviděný ale přesto upřený na mne. Zvládnu to. Už jen krok a... Jako kdyby se schody náhle protáhly a já s nimi. Zašmátrám automaticky po stěně, o kterou bych se mohla opřít, ale už je pozdě. Určitě začnu padat ze schodů a... Dopad je tvrdý, ale nepokračuji dál. Nedopadla jsem na schodiště pode mnou ale na rovnou zem. Ze sevřených rtů mi unikne tiché zasyčení vyvolené bolestí z rozbitého kolene. Trochu nevěřícně hledím na své roztažené prsty opírající se ne o beton, nebo kachlíky, ale o hladký kámen. To rozhodně není věc, kterou bych čekala ve školním sklepě. Kdesi tam uvnitř se začíná ozývat cosi. Pud sebezáchovy, strach, šok? Neřešila jsem to a místo toho vzhlédla, abych zjistila, kde to tedy vlastně jsem. „Panebože...“ Ozval se můj šeptající hlas, aniž bych si to uvědomovala, protože mou mysl teď naplňovaly hrůzné obrazy umučených těl, rozvěšených všude kolem. Jako nějaké zvrhlé dekorace, které ale stále křičely v agónii. Slyšela jsem je všechny. Všechny ty hlasy, překřikující neartikulovanými skřeky a nářky jeden druhý, jako šílený pekelný chorál plný chaosu a utrpení. Sem tam se mezitím ozvala i nějaká zoufalá prosba, ale ta jen dotvářela hrůzu celého díla. Háky s visejícími zbytky těl. Dokonce i “oblek“ učitele a zející rány na ostatcích jasně značící, co s nimi muselo být prováděno. „Panebožepanebože....“ Šeptala jsem dál, zatímco jsem vytřeštěným pohledem sledovala tohle místo. Musela jsem se dostat do pekla. Tohle je peklo! Mé oči nakonec ukončily svou jízdu hrůzy a zaostřily se na oltář a stoly, které jsem až moc dobře znala. Zachvěla jsem se při té vzpomínce, která teď zase začínala nabírat živých obrysů. Puch z hnijícího masa a vnitřností zde byl nesnesitelný. Cítila jsem, jak se mi přetočil žaludek. Přitiskla jsem si rychle ke rtům hřbet ruky a se silným sebezapřením polkla. V ústech mi zůstala nepříjemná pachuť a hrdlo mne pálilo, ale začala jsem se postupně zvedat. Nechtěla jsem totiž klečet před Ním. Meat seděl na něčem, co mohla zplodit opravdu jen jeho zvrácená mysl. Z kusů lidských těl poskládaný trůn. Dokonce se neštítil vztáhnout i své špinavé pracky na malé děti. Skoro se mi až vlily slzy vzteku i smutku do očí, když jsem viděla, co těm nebohým duším provedl. Jestli bůh existuje, tak je slepý. Pomyslela jsem si a napřímila se. Zůstala po mě na zemi jen krvavá skvrna z mého rozbitého kolene. Samotný Meat si pro tuto událost sešil nový oblek, který ušil skoro až v nadlidské velikosti. Ve všech směrech. Na tváři se mi při pohledu na něj roztáhne znechucený výraz. Taková parodie na lidskou bytost. Ne, tohle si nezaslouží existovat! Až, když už konečně stojím a má mysl začíná filtrovat šok a šílené vjemy z tohoto místa, všimnu si jedné, ale dosti podstatné věci. Kde je Hikori?! Na moment má vážná maska zmizí v čirém překvapení. Tohle... Tohle jsem nečekala. Začíná mi docházet, že jsem na to sama. Úplně sama. Srdce se mi panicky rozbuší a sucho v krku už ani nevnímám. „Ty...“ Moje první slova znějí dosti slabě, jako kdyby se mé hlasivky taky vzpamatovávaly z toho šoku. „... Takže je to ta jeskyně. Ta s vyplaveným námořníkem.“ Potvrdil Meat svými slovy mou předtuchu. Ale Ozawa říkal, že tam nic není?! Zatraceně, možná to nemohl vnímat. „Nebudou mě hledat.“ Oponovala jsem mu, zatímco se má dlaň svírala a rozevírala, abych dostala do zkřehlých prstů zase trochu citu. Pro plánovanou střelbu bude potřeba. Jeho další slova mrazila jako kusy ledu. Zvlášť z dýky jsem nemohla spustit pohled. Až moc dobře jsem ji znala. Sakra, tak živou... Maniaci nikdy neuvažují chladně logicky. Jestli se nechá strhnout! Ustoupila jsem o krok zpět a ruka mi zajela pod kabát. Musím ho zabít. Musím ho zničit. Je to původce všeho toho zla. Proto jsem tady! Oprostila jsem se díky své za roky vytrénované mentální disciplíně od pochyb a soustředila se na to podstatné. Na Meata! „Nevadí, že nepřijdou. Nepotřebuji je.“ Vytasila jsem svou zbraň a postavíc se tak, abych stála k Meatovi a jeho pochopům natočená pouze bokem s vykročenou nohou jsem si zbraň podepřela druhou rukou a zamířila. Zúžila jsem tak svůj profil, na který jeho pochopové mohli střílet a také jsem doufala, že nejsou příliš dobří střelci. Já byla. „Můžeme začít...“ Pronesla jsem chladným tónem hledíc přes zbraň na Meata a pak ji rychle stočila na jednu z těch věcí a vystřelila. Byly to velké kusy masa, ale i tak jsem musela správně vybrat místo, které nekryl kov. Výstřel se rozezněl kavernou. Na nic jsem nečekala a hlaveň se stočila k druhému monstru, jehož směrem jsem také vystřelila jednu kulku. Ta další, třetí byla schovaná pro Meata. Čerň hlavně se na něj zamířila a čas se protáhl. S výšlehem z pistole vylétla další z kulek nesoucí můj otisk, zatímco já ucítila silný zpětný náraz zbraně, jaký je tak typický pro zbraně tohoto kalibru. Jedna do srdce, druhá do hlavy. Klasický postup speciálních jednotek, který mne naučil bratr a tak se brzy rozezněl i čtvrtý výstřel. Teď jsem jen mohla doufat, že jsem zasáhla a budu moci přikročit k druhému dobu plánu, než bude příliš pozdě. Ruka mi zajela do kapsy, ze které jsem vytáhla váček se záhadnými křídami. Už je čas.... Sliby se mají plnit nejen o vánocích ;) |
| |
| soukromá zpráva od Mia Cavaler pro Slepota
Hltám příběh, který popisuje to co se tady právě děje. Dočtu poslední slova a podívám se na tvář z inkoustu. Ta zrudne, zastaví se mi dech, úplně cítím, jak blednu, pak mě poleje horko. Zavřu oči, zhluboka se nadechnu, abych uklidnila svůj zrychlený dech. Jenže když otevřu oči, tma zůstane. Srdce mi bije tak rychle, jako bych uběhla maraton. Začínám panikařit. Ještě než budu úplně mimo sebe, se pokusím pomoct zbytku týmu, tím že jim řeknu, co jsem zjistila. Nahmatám vysílačku roztřesenou rukou.
Zapnu vysílačku, zmáčknu tlačítko (doufám, že to správné), pokud se nikdo neozve, tak zkusím zmáčknout jiné. „Doktorko…“ chvilku váhám, zda jí říct o mé slepotě, ale nakonec se rozhodnu, že bude užitečnější, když se pokusí zjistit co je v té vodě. Co já vím, třeba je to nějaký mikrob, vir, třeba by si s tím moderní věda dokázala poradit. Moje slepota počká. „.. ta nákaza je z oceánu, takže přenašečem je voda. Mohla by ses mrknout, jestli to není třeba nějaká bakterie? Prvním zaznamenaným epicentrem nákazy byl ostrov Mistake. Přepínám.“ Chvilku počkám, jestli se nechce na něco zeptat a pak znovu zapnu vysílačku.
„Budou zabíjet cokoliv živého, aby rozšířili svoje řady, jakmile někoho zabijí, pomalují ho tou černou látkou, ožije, akorát z něj bude jeden z nich.“ Shrnu co nejstručněji informace, které jsem zjistila. To, že přesně tohle, se podle mě stalo týmu, který hledáme, si nechám pro sebe.
„Redfildovi, neříká vám něco vypálená země a uprostřed temný obrazec připomínající tvář. Je to takový ornament, samá kudrlinka. Naposled se to uklidnilo díky zemětřesení, prý se zřítilo mnoho jeskyní.“
„Wrighte, James Franklin je možná jejich vůdce, nebylo by od věci, kdybys zjistil, jak je ovládá. Třeba je to nějaký mág? Nebo ho zneškodni, tím nic nepokazíš.“
„Teď je to na vás lidi, já už vám víc nepomůžu. Konec.“ Dodám sklesle.
„Do psí prdele.“ Ulevím si. Chytnu se kraje stolu. Uvažuj! Teď se potřebuješ, někam schovat. Promnu si obličej. Snažím se vzpomenout, co všechno jsem v téhle místnosti viděla. Malé týpí. Po paměti se k němu skutečně dostanu, trvá pěknou dobu, než se mi podaří najít vchod, ale nakonec se tam dostanu.
Posadím se na zem. Shrneme si, co vím o svých předcích. Levandule očišťuje, odhání zlé duchy. Šaman by dokázal pomocí vykuřovadla, odehnat zlé duchy a navrátit mi zrak. Jenže tady žádnej není. Šamanismus se dědí nebo se jimi stávají vyvolení. Třeba mám v pokrevní linii nějakého šamana. No, co za zkoušku nic nedám. Akorát použit vykuřovadlo asi nemůžu, když do hajzlu nic nevidím. Bude muset stačit vůně levandule.
Najdu levanduli, promnu ji v dlaních, aby se její vůně zintenzivnila, snažím se vybavit tóny jedné indiánské písně, kterou jsem jako malá slyšela. |
| |
| soukromá zpráva od Raien *Rei* Silver pro "Fajn." Dupnu na brzdu a přeřadím. Zprudka vydechnu a skoro křečovitě držím volant. Druhou zajedu na krk a za řetízek vytáhnu svůj křížek. Doprovází mně už dlouho. "Drž se." Zašklebím se, přeřadím a prudce rozjedu dopředu. Auto sebou cuklo. Do nárazu šest vteřin. Nestvůry jsou pořád blíž a já jen doufám, že ti dva přestanou pálit včas. Pět vteřin. Možná se brzy setkám s Annie a Sophií. Nebo je moc brzy? Čtyři vteřiny. Ne. Nechce se mi zemřít kvůli pár hadrům kůže. Ruka mně pálí jako čert, jak svírám náhrdelník v ruce. Přišel náraz. Strhl jem volant a plynule přešel do smyku, abych Jich smetl co nejvíc. Nutím oči, aby se nezavřli, jak to reflexně dělávají. Cuknutí mi hodilo hlavou na bok, ale nevnímám to. Už musím držet lant oběma rukama, takže pouštím křížek. Je jen ta chvíle. Cítím jak se mi u nohy lehce zdeformovala dvířka auta. Adrenalin mi produí hlavou. Cím nárazy, ale soustředím se na to abych nás dokázal udržet na všech kolech. Nedívat se ven. |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro Mimo čas s dostatkem prostoru Doupě v nitru zeměPrvní kulka opustí hlaveň s hlasitou ránou která je v jeskyni doopravdy ohlušující. Přehluší dokonce žalozpěv duší. Čas jako by se přesunul do jiného času. Pomalejšího. Každá vteřina se prodlouží jako by vše kolem plavalo v melase. Projektil se zakousne do prvního ze sešitců. Tvá moc se střetne s prastarými symboly na kůži. Máš pocit jako by se z nich jiskřilo. I přes úsťovou rychlost zbraně se malá včelka snaží proniknout dál a obě energie spolu soupeří o nadvládu nad kůží. Není ale čas čekat na to kdo souboj vyhraje. Mířidla zbraně přeskočí na druhého z monster a druhý posel smrti se vydá na svou cestu. Koutkem oka zahlédneš pohyb v rohu jeskyně. „Víš nevím zda u tebe neudělám výjimku. Možná bych mohl zkusit něco nového." Pronáší zamyšleně. Je to jedno z těl zdá se že sebou škube jako v agonii. „Třeba oddělování větších kousků a trocha toho pohrávání si s každým zvlášť!" Mručí a prstem ti otáčí v ráně. Tělo vypadne z hromady a zdá se že se plazí směrem k vám. „Budeme spolu mít krásné chvilky Noro, tomu můžeš věřit!"  Náhle se svaly mrtvého napnou jako pružina. Skutečně vyletí ze země vzhůru. Prohne se jako luk a bok se nadme. Něco se rve ven neskutečnou silou. Meat se zasekne. Něco mi nehraje a otočí se od tebe. Mrtvý pukne a rudá bytost se vyvalí ven navzdory prostoru které mohlo vyhublé tělo představovat. Málem ho v první chvíli nepoznáš. Jako by mu celé tělo plálo rudými liniemi. Hlava se také změnila. Na čele má otevřenou zářící ránu ze které proudí energie. Rohy se protáhly a jeho výraz pozbyl zbytky lidskosti. Vlasy jsou také pryč. Tahle podoba Asamy Hikoriho nepřipomíná ani vzdáleně tvora kterého jsi opustila na druhé straně Meatova portálu. Nemá své zbraně ani suknici. Je nahý a zuřivost z něj doslova plane. Vrhnou se s Meatem proti sobě. Zkonstruované tělo je o něco větší než démon. Hikori vyskočí a s řevem který otřese jeskyní udeří Meata do hlavy. |
Stojí naproti tobě zdá se že jsi mu alespoň ruku doopravdy vyřadila. Zuřivě sáhne po masce a serve jí ze svého obličeje. Odhodí ji na zem kde zůstane ležet jako kus zmačkané gumy. Vidíš ale jak se cuká není na ní určitě nic obyčejného. Vidíš to co bytost kterou si James Franklin Hardwood připravil považuje za obličej. Jako zespodu její předchozí pokrývka byl nějaký sekret. Tvář jako by se roztékala. Nemá na rozdíl od zbytku těla pevný základ. Připomíná gelovou hmotu která drží pohromadě jen silou vůle. Oči jsou jen prázdné důlky připomínající bezedné jámy vedoucí do propastí nicoty. Ústa té bledé hmoty v sobě mají podivné vrstvy jako by se za rosolovitými rty nacházela další a další. Zvuk který vychází skrz ně zní jako bublavý chór hlasů od starců přes dospělé až po děti obou pohlaví. Děsivá kakofonie. Je podivné že když měl svou rituální masku zněl zcela jinak. Další z podob Father Meata je před tebou v celé své odpornosti.
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro Interludium pro Madoxe Interludium pro Reie a Hildegardu Právě teďMadox běží ke svému vozu pro jinou zbraň. Wright pálí krátké dávky do sešitců kteří leží rozhození kolem. Většina z nich už bez hnutí. Splasknou jako by je někdo vypustil. Teď už připomínají jen hromady kůže. Jako by zmizela i podivná tetování a černohnědá hmota která je plní se roztekla kolem neschopna nadále držet tvar. Vůz Hildegardy a Reie leží na boku. Vrchní kola se točí ze setrvačnosti. Okna jsou rozbitá a celý plech pomačkaný. Jako zázrakem vás nezasáhla žádná střepina. Rei visí v pásech a z hlavy mu teče krev od úderu. Krk je od cuknutí v jednom ohni a levá tvář je pokrytá drobnými úlomky skla které se do ní zabodly při explozi. Hildegarda je na tom podobně. Nohu má zaklíněnou pod palubní deskou. Obličej pokrytý rankami od skla. Možná lehký otřes mozku od toho jak se udeřila při převrácení vozu o boční dveře. Jinak se zdá že se nikomu nic vážnějšího nestalo. Většinu výbuchu pohltila těla sešitců stejně jako šrapnely. Nebýt toho že celou explozi posílila lahev plamenometu pravděpodobně by váš vůz dokonce zůstal ušetřen. Skrz popraskané čelní sklo je vidět jak se monstra před vámi škrábou na své vratké nohy. Někteří jsou potrhaní ale stále drží pohromadě. Jiní jsou téměř nepoškozeni. Kolem vozu je jich nejvíc protože jste byli u kraje výbuchu. |
| |
| soukromá zpráva od Cpt. Robert Madox pro Cool Guys Don't Look At Explosions Rozeběhl jsem se za autem co mi síly stačily, lehčí jak o plamenomet, tak jeden granát a motivovaný výbuchem za mnou. Do zad se mi opřela síla výbuchu a díky speciální příměsi i vlna horka. Na takovou vzdálenost nic dost silného na to aby mne to srazilo, i tak jsem ale zavrávoral a místo elegantního zastavení sebou bouchl o bok a zadní dveře vozu, kterým jsem přijel. Rychle, nikoli zbrkle, jsem se naklonil dovnitř na místo řidiče a ze sedačky sebral brokovnici. To by mělo na dočištění posledních sešitců stačit a už jen proto, že mne napadlo na nich šetřit, vzal jsem z bedny granátů ještě jeden zápalný. Až opět vyzbrojený jsem udělal pár kroků od auta, připnul si granát na vestu a rozhlédl se po místě výbuchu, kde bylo mimo jiné i převrácené auto s ještě se točícími koly. "Neříkal jste že všichni civilové spěj?" Křiknu směrem k Madoxovi. Na postávání ale není čas. Popoběhnu blíže a brokovnici si už zapřu o rameno. "Protože tihle cvoci nevypadaj jako fanouškové šípkový Růženky!" První dva výstřely na zkoušku schytali sešitci válející se blíže po zemi, zranění, snad už neschopni ani vstát. Bylo to hlavně pro případ, že by se tahle munice rozhodla v mechanismu rychlopalné brokovnice zaseknout. Až poté, dal-li bůh a šikovný zbrojmistr, jsem otočil hlaveň směrem k převrácenému vozu, kde se srocovali sešitci, abych do nich vyprázdnil zbytek bubnového zásobníku. |
| |
| soukromá zpráva od Dr. Hildegarda Fuchs pro Neschopna vnímat momentální situaci mimo vůz, podívala jsem se na Reie a volnou rukou jsem mu šťouchla do jeho pravého ramena. "Hej ši živej?" houkla jsem na něj. Poté jsem se chytla madla nad oknem a pomalu, něžně jsem zkoušela vytáhnout svou nohu z pod palubní desky. |
| |
| soukromá zpráva od Raien *Rei* Silver pro Rozkašlu se. Otevřu oči i když to bolí jako čert. "Hm... pořád žiju." Šklebím se i když mi hučí v uších jako po výbuchu granátu. A možná to něco podobnýho bylo, ne? Nedokážu si vybavit, proč jsme se převrátili na střechu. Otočím se na Hildu. "Živej jo. Co ty?" Promnu si zdravou rukou krk. Jau. Tohle bude bolet trochu dýl. Pokusím se nahmatat skrytý nůž a vysekat se z popruhů. Předtím si pod sebe strčím první měkkou věc, kterou najdu. SLyším jak se venku pohybují hadráci a jak někdo střílí. Dokud netrefí naši nádrž, bude to v pohodě. Spadnu na zem a zasyčím bolestí. Blbej krk. Pak bych s tím měl k někomu zajít. POtřepu hlavou, protože mi pořád zvoní v uších. Musím jednat rychle. Nevím co se děje venku. Dosunu se k Hildě a pokouším se vyprostit její nohu zpod palubní desky. S mojí rukou to jde vážně špatně. |
| |
| soukromá zpráva od Leonard Redfield pro Dostat se do situace, ve které dovolíte nějakému šílenému maniakovi, aby vám dal zakusit něco ze svého talentu, není nikdy příjemná. Tedy pokud nesdílíte nějaké jeho choutky a jste masochista. Pár lidí by to o mně tvrdilo. Ti, co vědí, nebo věděli, čemu se s Norou věnujeme. Nezazlívám jim to, je to pravda. Teď moje rozumnější já mohlo cítit jisté zadostiučinění, kdyby moje tělo mohlo vůbec cítit, neb se i moje myšlenky soustředily na něco úplně jiného, mnohem odpudivějšího a ohavnějšího, než jen hloupý pocit provinění. Tady máš výsledek těch svých experimentů, doufám, že jsi šťastný, říkalo by. Ale já ho neslyšel. V hlavě se mi rozezníval dočista jiný hlas a já byl dál nesen lesem ohromným rudým monstrem vstříc bezpečí. Jak jsem se později dověděl, ono vlastně to bezpečno nebylo už nikde… Zbývalo se mi už jenom modlit, aby někdo přežil. A k tomu jsem se také později uchýlil. Co jsem se dostal k autu, stal se ze mě nehybný posluchač celé situace. Se zavřenýma očima jsem se mohl cítit jako duch, co se náhodně přimotal mezi lidi, kteří to nemají zrovna moc lehké. Nebo jako divák nějakého akčního filmu. Nebýt všeho toho stresu, co mi svíral tělo stejně silně jako paralýza, možná bych se do takové role vžil i lépe. Zajímalo mě jedno: Kde je Nora a co se s ní děje. Některé moje otázky byly zodpovězeny prostřednictvím rozhovorů, které probíhaly kolem. Hlavně ze strany Wrighta. Těžko popsat úroveň strachu i vzteku, co se do mě nahrnuly, když jsem slyšel, jak si sestra vede. Co proboha provedla?! Proč na ní tak řve? Wrightovi bych nejraději jednu vrazil za to, jak se sestrou mluví. Prve bych nesměl ležet na zadním sedadle jak taška s nákupem a za druhý bych nedovolil, aby se Nora vůbec dostala do tak vyhrocené situace. Sama. Sama proti…komu? s hrůzou jsem se ptal sám sebe. A s větší hrůzou jsem se dozvěděl, o co, nebo spíš o koho šlo. Ten hajzl proklatej… Mezitím se ale odehrálo něco dramatičtějšího. Jízda brzo skončila, což mi došlo, když Wright dupnul na brzdu s takovou vášní, že jsem se div nepřesadil na místo spolujezdce. Viděl jsem ho vylézt ven, kde zasadil několik dávek jedné z těch sešitých stvůr, které tu běhaly po Jonesportu jako utržení ze řetězu. A Nora je někde tam venku. A potřebuje pomoc, honily se mi asociace v hlavě se stejnou volností a zběsilostí, jak stvůry na silnici. Asi bych si s tím vstáváním trochu pospíšil, kdybych v té chvíli věděl, že tam jsou. Stejně mi bylo podezřelé, že Wright i ten druhý chlap jsou najednou pryč z auta a mě nechávají uvnitř. Kruci, musim se odsud dostat. Ozval se a zazářil plamenomet a hned na to Wrightův hlas. Opět řval na mou sestru jak smyslu zbavený. Z toho, co jsem zaslechl k tomu ale už měl pádný důvod. Proboha, Noro, co tam provádíš?! K mému překvapení jsem byl najednou schopný začít vztekle oddychovat. Paralýza ustupovala. Ale ještě že jsem se hned nezvedal, jinak bych měl čepel jednoho z těch sešitců v hlavě. Najednou toho bylo moc, co jsem měl pobrat. Město je izolovaný, ten hajzl nemá nic horšího v plánu, než nás tady všechny pochytat jak králíky. Možná to byl i vztek s adrenalinem, co donutilo toxiny tak rychle ustoupit. Pud sebezáchovy mě vedl ven z auta. Ale byl bych blázen, kdybych tam lez s prázdnýma rukama. Rychle jsem nahlédnul do kufru, abych našel alespoň jednu ze svých zbraní. Kde je, kde je?! spěchal jsem, tady byla každá vteřina drahá. Když se mi podařilo najít G3 a alespoň jeden zásobník navíc, už jsem byl venku a s vrávoráním a občasným pádem se přidal k těm dvěma venku. V cestě nám stál slušný zástup sešitých potvor, které nevypadaly, že by se chtěly jen tak otočit a odkráčet na povel někoho jiného, než je jejich šílenej stvořitel. Zamířil jsem, jak jen to šlo, a vypálil pár dávek. Šetřil jsem. Jeden zásobním mi dával jenom jednadvacet pokusů na to se trefit. Normálních nábojů. Bez úprav. Bez přísah. Bez požehnání. Bůh se mnou… Bez jediné poznámky jsem pokračoval v palbě, dokud věci nenabraly na otáčkách a nestaly se dramatičtějšími tím, že se k nám přidala jedna z polovin týmu. Voják a Němka se nahlásili stylem ne zrovna dvakrát efektivním a odepsali jak sebe, tak auto. Mohli být mrtví, podle toho, v jaké pozici se nacházelo auto.. jenomže to by do něj nelezly ty potvory. Ač mi přínos těch dvou do naší myse zatím nepřipadal nějak zásadní, bylo férové se pokusit o to jim zachránit zadky. S novým zásobníkem v G6 jsem začal střílet do sešitců sápajících se na auto Hildegardy a Reie. Wright a ten chlap museli počkat. Zatím tu ještě bylo v okolí dost živých mrtvol na to, abychom se mohli kamarádsky plácat po zádech a litovat. Moje popocházení ještě stále neslo stopy po účincích toxinu. Stejně tak křeče, co mě chytaly do ztuhlých svalů, se stávaly čím dál tím méně snesitelnými a výraz tomu odpovídající jen těžko opouštěl můj obličej. |
| |
| soukromá zpráva od Nora Redfield pro Nečekaná zpráva Posledních pár vteřin Výstřel byl hlasitý. Hlasitější, než jsem čekala, ale jistě za to mohla až překvapivě dobrá akustika této šílené prostory. Hlasy byly na pár setin vteřiny přehlušeny a čas se natáhl. Cítila jsem zpětný ráz zbraně, který se přenesl na mé natažené paže a hlaveň zbraně vracející se po prvotním trhnutí způsobeným výstřelem zpět do své polohy. Tělo sešitce sebou trhlo a kulka prošla cárem lidské kůže kamsi dovnitř, kde se zanořila do černého mazlavého bahna. Celou věc jsem ani příliš nevnímala zrakem jako spíše jinými smysly. Kulka, která s sebou nesla i kus mého otisku, začala narušovat strukturu té věci a já vnímala zvyšující se tok energie k ní, stejně jako zvýšenou zpětnou rezonanci od sešitce, v němž se doslova odehrával boj o přežití. Nemohla jsem to však sledovat a tím spíše ne korigovat. Potřebovala jsem se zbavit toho druhého a... Moc dobře jsem viděla, jak se Meatova obrovská postava rozběhla mým směrem, s maskou šíleně se šklebící. Něco tam ve mně mělo chuť se prostě otočit a utéct, ale nemohla jsem. Musela jsem to dokončit. Musela jsem zabít tu stvůru a ukončit tenhle šílený krámek hrůz. Výstřel zasáhl druhé z monster a pak se hlaveň stočila na to největší z nich. Na Meata. Blížil se. Zatraceně rychle se blížil, ale přesto jsem si dala na čas, abych namířila na to pravé místo na hrudi vlevo od hrudní kosti. Prst začal pomalu mačkat spoušť. Kapka potu mi začala stékat z čela. Už chybělo jen pár milimetrů a... Prostorem se skutečně rozezněl výstřel, ovšem nepatřil mé zbrani. Bylo to, jako kdyby mě někdo silně kopl do boku. Zavrávorala jsem a prst na spoušti dokončil svou cestu. Skoro jako v odpověď se tedy hned ozval můj druhý výstřel, ale rána nebyla přesná. Kulka se místo do srdce zaryla Meatovi do ramene. Má tvář se stáhla ve směsici bolesti a zklamání. Dříve tupá bolest v boku začala vysílat ostré impulsy do těla a krátký pohled mi stačil k tomu, abych na vlastní oči viděla, co se stalo. Kulka z těch zatracených starých krámů se mi zaryla do boku, ze kterého se teď řinul rudý proud krve, vsakující se do již tak špinavého oblečení. Netušila jsem, jestli kulka v boku zůstala, nebo prošla skrz, ale to teď nebylo podstatné. Stiskla jsem se zasyčením zuby a vzhlédla, abych se pokusila o další výstřel. Jen okrajově jsem vnímala, že jeden ze sešitců již svou bitvu prohrál a s trochou štěstí byla zničená i ta nepřirozená existence v něm. Ovšem, teď jsem tu měla jiný problém. Přimhouřila jsem oči a zvedla opět zbraň, kterou mé chvějící se ruce stiskly a získaly opět alespoň na moment svou jistotu. Chtěla jsem to dokončit. Teď a tady, ale... Nikdy jsem neměla ráda slovo ale. Vždy to znamenalo, že člověk nedostal, co chtěl. A tentokrát to platilo i pro mne. Meatovi stačilo pouhé gesto a zpoza mne se ozval hlasitý jekot. Ani jsem se nestihla ohlédnout a něco mi omotalo silně zápěstí. Zkusila jsem rukama zacloumat, vyprostit se z toho sevření, ale ucítila jsem pouze tah a to, jak jsem začala být zvedána, zatímco se stisk až bolestivě zesiloval. Nejdříve jsem balancovala ještě na špičkách, ale pak už jsem mohla jen bezmocně viset ve vzduchu, naprosto zbavená pevné půdy pod nohama. Bolest v prostřeleném boku se ještě zvýšila, ale v tuto chvíli to bylo to nejmenší, co mne trápilo. Až po chvíli mi došlo, že hlasitá rána, která se ozvala kdesi z pode mne, byla má pistole, jenž má sevřená ruka už nedokázala dál držet a pustila ji na zem. Meat sice nemohl hýbat jednou rukou, ale já se teď nemohla pohnout celá. Zatraceně! Stiskla jsem pevně čelist a snažila se nezačít panikařit, zatímco jsem Meatovi mohla pohlédnout do očí. A to nejen díky výšce, do které jsem byla vyzdvihnuta, ale především díky jednomu jeho činu. Maska, byla stržena a ta věc pod ní, pokud se tomu vůbec dalo říkat obličej, se zahleděla na mne. Oči se mi v šoku rozšířily a hlasitě jsem se nadechla, potlačujíc prvotní impuls křičet. Jakmile člověk začne křičet, je vše ztraceno. Připomínala jsem si neustále dokola, zatímco jsem sledovala tu věc, jenž někomu musela utéct z nočních můr. „Ne... Tohle... Ne!“ Můj teď už dosti vyděšený hlas nabral na hlasitosti, když jsem viděla, jak se ke mně blíží to ostří dýky. Zacloumala jsem rukami zamotanými v kusech lidské kůže. Marně. Věděla jsem, co přijde. Zažila jsem to, ale přesto... Nebyla to vize. Byl to můj život a vše najednou bylo jiné. Reálnější.... A tak křehčí. Zavřela jsem pevně oči, když se ta věc, ke mně přiblížila. Nechtěla jsem ji vidět, nechtěla jsem vidět, co se bude dít. Stačilo už jen to, že jsem to cítila. Nejenom ten šílený zápach, po němž se mi opět zvedal žaludek v jasném protestu, ale také ostří dýky, které prošlo mým oděvem doslova jako nůž máslem a pokračovalo po kůži, zanechávajíc za sebou bolestivou stopu. Takhle to teprve začíná …. Uvědomila jsem si v hlavě a snažila se zachytit střípky chladného uvažování, které se sypaly jak z rozbitého okna. Musela jsem něco udělat. Nemohla jsem to vzdát! Paradoxně bolest mé snaze tak trochu i pomáhala. Bylo to něco, co probouzelo skryté rezervy. Na jeho provokaci jsem už nereagovala. Snažila jsem se soustředit a posbírat stále více a více docházející síly k poslednímu útoku. „Aaaghh... Táhni k čertu!“ Vykřikla jsem, když jsem ucítila z rány na boku ostrou bolest a to, jak mi do ní něco proniká. Hajzl.. Hajzl!... Já tu skutečně umřu... Vynořovaly se a zase zanořovaly mé myšlenky nad hladinu vědomí, zatímco se Meat královsky bavil za doprovodu mého sténání. „Vážně Meate... polib... si.“ Vydechla jsem ztěžka a vzhlédla k němu dosti otráveným výrazem jinak strhaným bolestí. Ztráta krve mi najednou nepřišla zas jako tak špatná varianta. Možná, když si dá dostatečně na čas... Možná budu mít šanci na milosrdné bezvědomí. Ovšem, to by to nesměl být Meat. Teď se mi mé znalosti a zjištění příliš nehodily. Proklínala jsem je, protože mi brali poslední jiskřičky naděje. Pak se ale stalo něco, co jsem nečekala. Škubající tělo za Meatem se pokrouceně zvedlo do vzduchu a z něj se vydralo zařící.... „Hikori?“ Zašeptala jsem nevěřícně, netušíc, jestli mne už třeba nešálí mé smysly, nebo se mysl nevydala na křivolakou cestičku šílenství. Vážně je to on? Sledovala jsem tu zářící postavu, jenž Hikoriho připomínala jen vzdáleně, ale přitom jsem citila... Ano, cítila jsem ho. Byl to on. Plamínek naděje opět vzplál a společně s ním jsem cítila i trochu té energie, kterou mé tělo vydolovalo snad z... ani jsem nechtěla vědět, odkud ještě mohlo brát. Celá ta scéna proběhla tak rychle. Hikori se vrhl na Meata a skutečně. Zvuk, ze kterého by se dost lidí otřáslo, se ozval jeskyní, když Hikori oddělil ochromenou ruku od Meatova těla. Chtěla jsem něco zavolat, ale společně s tím, jsem ucítila, jak stisk kolem mých rukou začal povolovat a pak jsem už jen padala. Být v dobrém stavu, přistála bych rozhodně lépe než teď. Takto jsem s heknutím tvrdě dopadla bokem na chladnou podlahu pode mnou a byla jsem ráda, že jsem se nijak neudeřila do hlavy. Další části těla teď stejně nebyly důležité. „Hikori... Já... Meat. Prvně jeho.“ Začala jsem se ztěžka zvedat. Nešlo to zrovna nejlépe a koleno mi podklouzlo na kaluži mé vlastní krve, která se zde stihla za tu dobu vytvořit. To nebylo dobré znamení. Ale nic není ztraceno, dokud ještě dýcháme. Zapřela jsem se rukama, stále klečíc na zemi, ale pak jsem vytřeštila oči. Krátký záblesk a rudá. Spousta rudé. „Ne!“ Vykřikla jsem a natáhla ruku k Hikorimu, jemuž se mezi prsty propletly smyčky vlastních vnitřností. Ne... ne.... ne! Cítila jsem, jak s každou vteřinou dotikávají hodiny života jak mě, tak Hikorimu. Naše životy byly přeci propojeny a já teď mohla vnímat, jak oba pomalu vyprchávají a nahrazuje je tělem se šířící chlad. Oči se mi začaly zavírat na stále delší a delší chvíle. Nevěřícným strhaným výrazem jsem přelétla mého umírajícího společníka a zastavila se na Meatovi. „Ty....!“ Probodla jsem jej pohledem, ve kterém zajiskřilo pár posledních zbytků energie. Stále se opírajíc pravou rukou o zem, zajela má levá ruka do kapsy, ze které jsem vytáhla černý váček. Jeho obsah už však ale křídy mohl připomínat jen vzdáleně, protože to byla právě ona strana, na kterou jsem z výšky dopadla. Nijak mne to však netrápilo. „Nenechám tě....“ Povolila jsem šňůrku váčku a třesoucí rukou jej prostě otočila dnem vzhůru. „... vyhrát.“ Před mou tváří se z váčku sypal černý jemný prášek z rozdrcených kříd, který však nedopadl na zem potřísněnou mou krví. Jakoby neviditelný vítr jej rozfoukával do stran, kde se postupně stáčel v podivných spirálách a smyčkách jako spousty lehounkých stuh. Mé poslední křídy byly dosti speciální a používala jsem je v jen výjimečných případech, ale příměsy šungitu a především zmagnetizovaného prášku mi dávaly možnost dosti specifického využití. Ano, v televizi byli vidět běžně tací, kteří dokázali silou vlastního tělesného magnetismu na sobě udržet pár kusů kovového kuchyňského vybavení, ale to byli obyčejní lidé. Já nebyla obyčejná. Rozprostřela jsem své soustředění do okolí a černý prášek začal v prostoru vytvářet trojrozměrný složitý obrazec obsahující jak mně, Hikoriho, tak především Meata, jenž byl uprostřed. Linie kolem nás se neustále přelévaly, měnily, ale nebyl to chaos. Ne, to jsem jen dolaďovala a vyvažovala tok energie ve stále se dynamicky měnícím magickém obrazci. Jestli Meat považoval tohle město za své mistrovské dílo, já teď tvořila jedno z těch svých. Hodlala jsem polapit jeho duši. Vyrvat ji z té pokroucené lidské schránky a nechat ji Hikoriho pohltit. Pokud... Pokud by to nezvládl on, musela bych to udělat sama, abych nás zachránila. Jedna věc, ale byla jistá. Nehodlala jsem jej odtud nechat odejít. Mohli jsme zemřít, ale hodlala jsem využít každý zbyteček energie, vědomí i krve, která mi zůstávala v těle k tomu, abych tenhle svět jednou a provždy zbavila Jamese Franklina Hardwooda! |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro Madox Rei a Hildegarda Nečekaná posila Náhle se otevřou dveře vozu a ven se vypotácí angličan kterého vám doručil démon k Sun Road Motelu. V rukou svírá útočnou pušku Heckler & Koch G3. Podle výrazu lze odhadnout že nemá dobrou náladu. Pohyby se dají s nejlepší vůlí popsat jako nejisté. Je jasné že v něm stále koluje toxin a znesnadňuje jak pohyb tak pravděpodobně i zdravé uvažování. Minimálně je to jediné logické vysvětlení když během střelby míří směrem k nepříteli. Zdá se že jeho útok vede přímo na sešitce kteří útočí na převrácený vůz. Tam vedou i jeho kroky. Dávky z pušky odráží nepřátele. „Sakra Redfielde okamžitě se stáhněte!“ vykřikne Wright když vidí jak se angličan vydá na zteč. Bohužel je stejně jako Madox příliš zaměstnaný svými oponenty aby se mohl pokusit muže strhnout zpět bez toho aniž by to znamenalo jeho přímé ohrožení na zdraví. Zdá se že Wright má chuť vyhlásit Anglii osobní válku a rozhodně doufá že už nikdy nedostane do týmu nikoho z této země. Leo se potácí směrem k vozu. Zásobník dojde a zasadí nový. Díky ztuhlým prstům až moc pomalu. Když je zbraň opět připravená ke střelbě stojí téměř u něj jeden ze sešitců. Jako by celý svět ztuhl v momentu kdy se čepele vydají jeho směrem. G3 se rozezní. Z těla začnou létat cáry. Běžná munice ale není tak efektivní aby dokázala zastavit včas úder. Monstrum prosekne muži bok. Krev začne hned skrápět jeho oblečení i zem. Wright se s výkřikem otočí a dávka projektilů R.I.P. monstrum roztrhá na cáry. Tím se ale dostane jeden ze sešitců na dosah i k němu. Čepele se mihnou vzduchem a velitel týmu je v poslední chvíli zastaví tím že jim nastaví svou zbraň. Jeho CZW 762 zřejmě právě dosloužila je vidět jak jí úder zdeformoval. Přesto to za cenu života stálo. Wright se sešitcem dlouze nepřetahuje namísto toho srazí jeho čepele stranou a plnou silou praští kulometem který chytí jako kyj tvora po výběžku kůže který připomíná hlavu. Nezdá se ale že by to mělo valný efekt. Tvor se napřahuje k dalšímu úderu... Leonard Redfield se mezitím zhroutí k zemi a z rány mu teče krev. Sešitci si jeho těla zatím nevšímají. Je ale otázkou několika okamžiků než si všimnou dalšího raněného který je lehkým cílem... |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro Tma je depresivní. Všechny okolní zvuky jako by náhle byli mnohem hlasitější a představovali nepřítele usilujícího o tvůj život. Vysílačka na klidu také zrovna nepřidá. Wrightova frekvence je hluchá. S jeho přístrojem se nedá spojit. Rei s Hildegardou jsou na tom podobně. Jejich přijímač neodpovídá. Z Redfieldů se ozve jen ženská polovina týmu. Její hlas zní pevněji než v těch chvílích co si jí pamatuješ z chvil před tím než jste vyrazili na misi. „Bylo tu zemětřesení?“ Ozve se nejdřív. Pak přijde několik okamžiků ticha. „Ne, bohužel. O žádném ornamentu ani zemětřesení nic nevím.“ Dodá po chvilce. „Redfieldová konec.“ Ozve se na závěr a vysílačka oněmí a ty zůstaneš sama v tichu. Slyšíš jak v dálce zní zvuky střelby. Následuje exploze která otřese okny. Pak je tu spousty dalších zvuků. Praskání dřeva, kapání vody, průvan který si pohrává s nějakou zvonkohrou statické šumění přenosného rádia které muselo spadnout na zem když odtud nepřítel táhl bezvědomé lidi. Vše dohromady vytváří podivnou směsici vjemů zanechávající po sobě pachuť paniky. Když sevřeš mezi prsty lístky levandule a snažíš se uklidnit jde to jen velice těžko. Spousta věcí kolem tvé myšlenky odtrhává od rituálu. Nakonec tě alespoň hudba kterou si vybavuješ dovede do klidu a máš pocit že tě naplňuje klid a vnitřní síla. „Levandule, doopravdy?“ Náhlý hlas ti málem přivodí infarkt. „Jak jen tomu říkáte? New Age?“ Pronese zamyšleně. Nedokážeš přijít na to odkud přesně zní jako by byl všude a zároveň nikde. „Vlastně se ani nejedná o rostlinu ke které by se šaman dostal. Na našich územích totiž nerostla.“ Po prvotním šoku si uvědomíš že tě hlas vlastně uklidňuje. Zní klidně, mentorsky a jako by potlačoval všechny věci kolem. „Málokdo se dnes umí ještě ponořit do extáze aby se dostal blíž k Sedně.“ Povzdechne si. „Dnes je ale zvláštní den. Vyhoď to smetí dcero a soustřeď se.“ Povzdychne si. „Vypij to.“ slyšíš že před tebe někdo položí podivně páchnoucí tekutinu. „Soustřeď se, uvolni pouta se svým pozemským já a najdi své další duše.“ Mluví takřka hypnotickým hlasem... |
| |
| soukromá zpráva od Mia Cavaler pro Slepota
Z počátku mě všechno ruší a každý zvuk ve mně vyvolává strach. O to víc, když se ze zbytku týmu ozve jen Redfieldová. Trvá mi velmi dlouho, alespoň mi to tak přijde, než se mi podaří soustředit na meditaci.
Vyberu si z těch zvuků jeden, na který se soustředím. Pevně zavřu oči. Naslouchám vzduchu, který vytváří průvan. Dýchám vůni levandule, zhluboka. Podaří se mi uklidnit tep srdce. Soustředím se na hudbu, kterou slyším tak dokonale, jako by hrála vedle mě. Svaly v obličeji se mi uvolní.
Srdce se mi doslova zastaví, když uslyším něčí hlas, ale oči nechám dál zavřené, konejší mě pocit, že mám všechno pod kontrolou a že až otevřu oči, tak prostě uvidím a nehodlám se o tuhle byť mizernou útěchu připravit. Kdyby mě chtěl zabít, tak už jsem mrtvá. Tón toho hlasu mi přináší klid, nad jeho slovy se pousměji.
Dle jeho pokynů odhodím levanduli, prsty si otřu od kalhot. Když uslyším, jak přede mě postaví nádobu s čímsi opravdu dost páchnoucím, mám vcelku strach z toho, že to vyliju. Proto velice opatrně nahmatám, až s posvátnou úctou vypiji její obsah. I přes nepříjemnou chuť se snažím u toho příliš neksichtit.
To se snadno řekne, kdybych tak věděla jak. Soustředím se na bubny, které hrají v mé mysli, podle jejich rytmu dýchám. Nejprve přestanu ovládat prsty, dlaně, paže, nohy, kupodivu ve mně tento prožitek nevyvolává strach. Cítím se nějak lehká, jako bych dokázala létat. Moje mysl vytváří obrazy, uvidím před sebou orla, jak se vznáší. Je tak svobodný. Následuji jej. |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro Obrazec víří ve vzduchu a Father Meat pomalu vstane. Cítíš z něj zuřivost. Někdo poškodil jeho schránku. Hikoriho ale ignoruje. Vnímá ho jen jako loutku. Poškozenou a dodělávající loutku. Jeho pocity zabrání jasně vidět hrozící nebezpečí. Obrátí se k tobě a ve zbývající ruce svírá svou dýku ze které na zem odkapávají kapky krve démona. Jeho oči připomínající brány do nicoty se hledí tvým směrem. „Nahradíte mé tělo, doplníte mé ztráty. Padnete v Jejich jméně.“ jeho zdeformovaný hlas naplní podzemní sál. Zní i přes situaci stále sebejistě. Nevnímá kulku zabořenou ve svém těle. Nevnímá nic kromě své pomsty a tebe. Hrubě tě ale podceňuje. Je zvyklý že umírající jsou v jeho moci. Vidí je jen jako hračky které za chvilku rozšíří řady jeho milovaných. Chyba kterou udělal do něj během dalších dvou kroků udeří plnou silou tvých sil. Ustoupí o krok vzad a ztuhne v šoku. Duše uložená v jeho pokřiveném těle se začne zmítat. Je to jako z někoho servávat oblečení. Jeho vůle proti tvé. Souboj víc než vyrovnaný. Tvůj projektil, tvá křída. Meathova jeskyně, Meathovo město. Ztuhli jste téměř v nehybné chvíli soustředění. Přesto pod povrchem zuří bouře. Cítíš jeho nenávist vůči tvé osobě. Pod ní je ale něco nového. Father Meat cítí strach. Ten tvoří prasklinky v jeho obraně. Náhle jako by tam nestálo nepřirozené tělo z kůží ale svíjející se chlapec který do nového světa přicestoval z Anglie. Není oblečený tak jako když jsi ho viděla u Jonesportu. Teď má staré potrhané hadry z režného plátna. Špinavé a záplatované. Jeho bledý obličej zračí tu dětskou nejistotu jako když poprvé viděl tělo námořníka. Ruce se mu zlehka třesou nervozitou. Boj morálky kterou mu vtloukali rodiče kteří umřeli na kurděje po cestě z Anglie a podivná spalující tužba kterou nedokáže pochopit. Pak je to zase pryč. Je tu téměř o čtyři sta let starší pokřivený svou úchylkou a prastarou mocí které nevědomky poskytoval oběti. Oblečený v mrtvých, mučitel duší, prznitel masa. Zařve. Musel to co jsi viděla ty vnímat také. Své bývalé já. Slabé. Právě takové kterého se celé ty roky snažil zbavit. To které znalo bolest. Samotu a ztrátu. Pustí se do psychického boje novou silou. Cítíš jak tě vytlačuje. Jeho řev vycházející ze skládaných úst v rosolovitém obličeji plní jeskyni. Náhle však utichne. Hikoriho rudá ruka zakončená černými drápy ho svírá kolem mohutného krku. Na mrtvém mase zůstávají šrámy ze kterých neteče žádná krev. Jako říznout do flákoty. Oni nehledí na své fatální zranění. Síla jeho mysli se ho snaží udržet i dál od tebe. Cítíš jen jako by ti něco chybělo. Nejistý pocit chvění v oblasti břicha. Oproti tomu vnitřnosti tvého společníka drží jen v obětí jeho druhé ruky. „Gomen nasai.“ Pronese ironicky skrz zakrvácené zuby a otevře svá ústa jako dnes už několikrát. Do souboje se přidá další činitel. Silnější než ty. Pokud se teď jednalo o duel dvojice Hikoriho příspěvek připomíná živel. Pokud by situace byla podobná jako poprvé když se o to pokusil určitě by neuspěl. Teď je ale připraven na to že je Meat kluzký jako had. Oslabený a nejistý. Jeho jako by se začala trhat. Opouští tělo a míří k doširoka otevřené tlamě. Není jako ta světla co jsi viděla. Je to temná oblak negativní energie. Hardwood nestíhá nabrat podobu chlapce ve které svou nehmotnou podobu prezentoval. Jeho sešité tělo sebou naposledy zaškubá a pak dopadne na chladnou nepřirozeně rovnou podlahu jeskyně. Poslední zbytky toho který zničil Jonesport zmizí v ústech démona. Pokud ostatní duše které Hikori pohltil šeptaly ve svém údivu Hardwood doslova exploduje dojmy které zaútočí na tvou mysl. Není to ale jeho vědomý zásah. Pravděpodobně za to může vaše podivné propojení které se poprvé objevilo už minulou noc v ubikacích Lovců... ...Nekonečná pláň rozrytá a popraskaná nad kterou monstrózní bouře. Obzor jako by ani neexistoval. Věci co se zdají být malé a stačí se k nim natáhnout aby je člověk uchopil jsou desítky kilometrů vzdálené a neskutečně obrovské. Na obloze se mezi mraky vznáší měsíce, mohou to možná být i planety. Díky deformovanému prostoru neleze odhadnout. Chladné namodralé hvězdy jsou jako zářivé kousky ledu které někdo rozvěsil do té neskutečné scenérie. Hardwood jako by stál u břehu oceánu. Ne oceánu... Černohnědá hmota se tu víří vlastním životem. Je ti jasné co to je. Entita či entity které byli poskytnuty k ovládnutí Jonesportu. Ti které jsi potkala když jsi jednoho ze sešitců uvěznila ve svém kruhu. Nad hladinou se tyčí organická pokroucená bytost. Kulovité orgány tepou vlastním životem a jako by je naplňovala slabá vnitřní naoranžovělá záře. Jsou protkané žílami a žijí stálým pohybem. Obklopuje je chitinová krusta a sliz který po kapkách odkapává do moře života pod tvorem. Shlíží na svého vyvoleného pohledem bez očí a slyšíš jak ten podivný svět naplňuje hlas který není formován ústy a vlastně ani slovy. „Jonesport je bránou. Mí drazí budou moci projít. Obětuješ mi duše potěru.“ Hladina se při jeho slovech rozvíří víc než před tím. Je vidět její nepřirozenost díky zběsilým záškubům pro tekutinu naprosto nezvyklým. „Dostaneš pomoc, inkoust udrží mou vůli. Připravíš nás na hostinu. Je čas.“ Hlas je tak nepřirozený že máš pocit jako by tě trhal na buněčné úrovni. Tak hluboký pocit rozrušení a děsu se nadá jinak popsat. Když ale utichne zmizíš z toho místa a na pár nádechů jsi zase v jeskyni Father Meatha. Pak tě ale jeho vědomí vymrští ven...  ...Jonesport je pod tebou. Linie které jsi viděla ze svého kruhu se hroutí do sebe když nad nimi Father Meat ztratil kontrolu. Lidé se brzy probudí. Nebude jich moc, hodně z nich bylo zasaženo paralyzačním toxinem sešitců. Další už dávno vykrváceli pohození jako hračky které už temnou moc přestaly bavit. Hlavně ale mizí bariéra která město drží mimo okolní svět. Začne mizet od svého nejvyššího bodu a kruh normality se rozšiřuje relativně rychle dál. Jediný kdo ve městě zůstává aktivní jsou sešité bytosti poháněné hnědočernou inteligencí bytostí odjinud. Pak je tu ale další věc. Tvor který Hardwooda před tolika lety našel jako mrtvolu v moři kam ho vhodili předkové obyvatel dnešního města. Blíží se. Už je moc blízko aby se dal zastavit. Vidíš jak se u majáku na Mistake Islandu zdvihá hladina a přílivová vlna. Sráží lodě které zůstaly na hladině jako by to byli hračky ve vaně. Mohutná tlama vyrazí k obloze a kolem ní se vynoří chapadla. Bytost která jde to tobě je tu. Vidíš že světlo v majáku svítí. Nějak víš kdo tam je pan Ozawa a Hikoriho bratr. Jakou musí mít ten muž moc aby se takové bytosti postavil?   To ti dochází vzápětí. Moc moderní technologie. Ze svého pohledu vidíš jako by byl Ozawa u tebe. Nějakým zázrakem přežil vlnu. Určitě v tom má prsty druhý Oni. Svírá vysílačku a nepochybně informuje o sražení bariéry. Vzduchem se řítí směrem k Mistake Islandu bojový svaz helikoptér Apache AH Mk1 které okamžitě začnou prastarou bytost zasypávat přívalem střel z bočních nosičů raket i svazků projektilů z hlavní. Řev naplní svět kolem. Tebou probuzený je vzteky. Představují spíš otravné komáry odvádějící pozornost od ostrova před ním. Pravá pohroma se řítí mnohem víš. O ní ale víš jen ty. Vnímáš mohutný trup stroje téměř na podvědomé úrovni. Tak takhle se Japonci vypořádají se svou prací. Tohle je jejich specializace. Vlastně to na místě kde se za tento den událo tolik nadpřirozených jevů působí až komicky. Stará dobrá hrubá síla kterou lidé vytvořili primárně k vzájemné destrukci se dokáže hrdě postavit i něčemu mnohem primárnějšímu a staršímu. Bombardér US B52 se blíží k místu kam má shodit svou nálož a poslat s její pomocí bytost z oceánu zpět do pekel která ji kdysi dávno přivedla na váš svět. Lidi o svou realitu budou bojovat do posledního dechu. Poslední co vnímáš jsou vypouštěné bomby zpod monstrózního stroje vstříc druhému monstru.Celá jeskyně se otřásá. Hikori stojí u tebe a rukou ti svírá rameno. Jeho břicho je v pořádku ale jeho rudá kůže vypadá pobledle. Jako by mu bylo zle. „Držím ho.“ Dodá zřejmé. „Díky tomu dokážu aktivovat únikový portál.“ Vypadá to že mu obličejem projela bolestná křeč. „Bojuje. Musíme vymyslet jak se jeho duše zbavit úplně. Jinak se vyrve ven silou. Pojďte má paní. Máme ještě moc práce. Bezduší jsou stále v Jonesportu. Musíme ukončit i je. Cítím teď otvor do Hlubin který je tu drží. Místo bez reality.“ Vidíš jak mu na čele perlí pot. Cítíš jeho bolest. Jako by byl plný tekutého ohně který útočí ve vlnách a snaží se vyžrat ven. Hikori mávne rukou a vzduch vedle vás zavíří. Vidíš najednou otvor ve zdejším prostoru za nímž se nachází chodba ve sklepě Jonesportské školy. |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro V rukou cítíš kožený povrch do kterého je nádoba z tekutinou obalena. Úzké hrdlo přiložíš k ústům a piješ. Mezi rty ti protéká teplá tekutina zemité chuti s hořkou pachutí. Cítíš jak ti tělo tuhne a ztrácíš pohyblivost. Vnitřnosti ti svírají křeče a máš problém udržet v sobě ranní snídani. Bublání v žaludku málem přehluší myšlenky. „Toto je nápoj využívané už více jak pět tisíc let. Říká se mu Ayahuasca, liána duší.“ Pokračuje hlas ve vysvětlování. „Je důležitou součástí cesty vizí. Uvolni se a přijmi vjemy kolem budu tě hlídat když tvá mysl bude na cestě.“ Cítíš jak tvá mysl opouští tělo. Vznáší se nad ním jen během mrknutí oka. Opět vidíš. Jen trochu jinak vnímáš věci které jsi před tím neviděla. Jemné linie energií kolem sebe jako by plynuly svým vlastním tempem. Pak vyletíš výš směrem vzhůru. Tvá mysl pronikne stropem jako by tam vůbec nebyl a pokračuje směrem vzhůru k obloze. Vidíš rozložitá křídla orla jejich rozpětí musí mít kolem dvou metrů. I přes to co se v Jonesportu děje stále krouží na obloze a shlíží na zem pod sebou jako bdělý strážce. „Orel bělohlavý, je duchovním poslem mezi člověkem a bohy.“ Zní ti mentorky v hlavě hlas který teď jako by přicházel s dálky. „Využij jeho zrak.“ Téměř přirozeně vklouzneš do mysli těla tvora. Ten se ti otevře a cítíš jeho i svou mysl. Vnímáš jeho pudy a touhy. Chuť se vrhnout střemhlav k zemi a vynést chutnou rybu z rozbouřených vln oceánu. Letět do dálky na větrných proudech. Celý ten pocit tě odvádí od potřeb tvého fyzického těla a chuť přijmout způsob toho majestátního tvora je neskutečná. „Soustřeď se děvče. Mnoha z našich lidí se do svého těla už nevrátilo když si neuvědomili kam skutečně patří. Splynuli se zvířetem a už nikdy nebyli ničím víc.“  Uvědomíš si že celý Jonesport vypadá z výšky jinak. Město se noří v podvečerní temnotě. Sloupy kouře stále stoupají z některých domů a vidíš teď i stravující plameny tančící mezi troskami obydlí. Na louce kousek stranou od domů probíhá bitva. Vidíš své kolegy jak se brání skupině nepřátel. Takových jaké jsi viděla na ulicích. Sešitá monstra jsou potrhaná od výbuchů granátů a provrtaná palnými zbraněmi. Obklopují pomalu ale jistě převrácené auto. V něm cítíš dva živé lidi z tvého týmu. Jonesport je ponořený do hlubiny temné energie. Obaluje ho jako kopule. Nic nemůže dovnitř ani ven. Lidé spí a nitky síly je obmotávají jako milence. Vidíš i zdroj který je umístěný hluboko pod budovou která je vzdálená pár ulic od centra. Musí se jednat o školu. Druhý pocit přichází z hlubin pod Mistake Islandem. Tam tě to ostatně láká a orlí křídla tam míří přenášena větrem.Vidíš jak maják rozsvítil a zabořil své světlo do rozbouřené hladiny. Vlny se chovají nepřirozeně na to že je téměř bezvětří. Mohutné masy se tříští o skaliska. Vylepšený zrak ptáka si všimne muže středních let který vybíhá ze dveří majáku. Je to orientálec odněkud z východu. Na sobě má typické turistické oblečení jako z reklamní brožury nebo laciné komedie. Za ním se pohybuje mnohem děsivější tvor. Musí mít víc než dva metry. Černá hříva mu sahá až do poloviny zad a z čela ční dvojice rohů. Kůži má tmavě rudou a na sobě jen suknici která jako by vypadla filmu o samurajích. V rukou nese mohutný kyj. Podivná dvojice míří ke kraji ostrova. Náhle si toho všimneš obrovský stín pod mořskou hladinou míří k městu. Děsivá temnota skrytá zrakům z pobřeží. Nic tak velkého jsi ještě neviděla. Blíží se a vlny se zvětšují. Muž stojí na kraji a vodní tříšť promáčí jeho letní oblečení. Rudý tvor stojí po jeho boku jako socha. V tom přijde další změna. Něco uvnitř ostrova zmizí. Během vteřiny část temnoty zmizí. Bublina nad městem se začne rozpadat. Linky mezi ní a lidmi se vytrácejí a Jonesport se začíná probírat z nepřirozeného spánku. Z oceánu přímo srší zloba. Děsivá a neskutečná. Obří vlna se převalí přes Mistake Island. Lodě které bez obsluhy volně křižují po hladině jsou smetany jako papírové hračky . Mohutná tlama vyrazí z vody vstříc noční obloze. Kolem ní se objeví mnoho chapadel která bičují pobřeží. Muž kterého jeho ochránce ubránil nějakým kouzlem před smetením vodou řve do vysílačky. Slyšíš řev rotorů zesílený sluchem zvířete.Kolem se prožene letka útočných helikoptér Apache AH Mk1. Zbraňové platformy začnou chrlit smrtící oheň na tvora. Chapadla vystřelí jejich směrem a jeden stroj v záři exploze smetou z oblohy. Slyšíš mnohem hlubší hukot. Něco se blíží musí to být mnohem větší stroj než vrtulníky. Zahlédneš na obloze stín mohutného letounu. V tu samou chvíli jako by se ti do mysli zabořily chladné prsty cizího vědomí a vyrvaly tě ven...Jsi v džungli možná někde v Amazonském pralese. Liány se spouštějí k zemi kolem drobného palouku na kterém stojíš. Někde poblíž teče potok který podle zvuku přechází ve vodopád. Všechny barvy jsou podivně jasné a uvědomíš si že nevnímáš žádné fyzické pocity. Necítíš že bys stála na pevné zemi, vzduch na kůži ani všudypřítomné vedro. Z jedné z lián se náhle pomalým pohybem spustí had. Syčí a hledí na tebe svýma nehybnýma očima. Když dopadne na zem okamžitě se změní do podoby velkého jaguára a klidnou chůzí se vydá tvým směrem. Po cestě vloží jednu z lián do úst a lenivým pohybem ji ukousne a začne zlehka přežvykovat. Polkne a po dalších dvou krocích se změní v ženu. Nepochybně se jedná o indiánku. Dlouhé černé vlasy ji spadají až k pasu a v uších má náušnice ze zlata. I když je nahá působí důstojně a něco v ní tě nutí cítit úctu.  „Takhle bude komunikace snazší. Neseš si s sebou dar kmene. Máš duši šamanky i když tvůj potenciál ještě spí. Říkají mi Ayahuasca. Přicházím za vaším národem skrz liánu snů už velice dlouhou dobu.“ Její hlas je až nepřirozeně klidný a je v něm něco co se nedá popsat jinak než prastarost. „Před dávným časem když jsme obývali zem kde teď stojí město Jonesport. Vyhnal nás odtamtud síla která není z našeho světa. Poskvrňuje samotnou Sednu. Potřebuji tvou pomoc stejně jako ostatních co přišli do města. V lesích na Beals Islandu je díra do jejich světa. Daruji ti věc kterou jí lze uzavřít. Dávej ale pozor. Temnota pokročila a mrtví přibývají. Náš oponent duším nedá pokoj.“ Její prsty láskyplně sevřou jednu z lián které nesou její jméno.„Nemají po smrti těla trpět v temnotě. Skrz bránu přichází další a horší. Není to bezpečná mise přesto věřím že jste se už dostali dostatečně daleko aby jste jí zvládli dokončit. Procitneš a u sebe najdeš nástroj. Dar od Ayahuascy...“ |
| |
| soukromá zpráva od Mia Cavaler pro Spirituální zážitek
Když vklouznu do těla orla, na kratičký okamžik ztratím pojem o svém bytí. Přijala jsem jeho vnímání. Bylo úchvatné cítit proudění vzduchu pod křídly, vidět okolí z ptačí perspektivy. Nechala jsem se unášet do doby než uslyším jeho hlas. Ihned se oprostím, opět začnu vnímat sebe samu jako duchovní bytost, která má tu čest zažít něco tak výjimečného.
Město vypadá i z tohoto pohledu, mnohem více si nyní uvědomuji tu temnotu, která na tomto světě nemá co dělat. Možná je to i tím, že jsem teď na jiné úrovni bytí, ale i předtím jsem z toho neměla dobrý pocit.
Je to zvláštní, ale orel jako by plnil mé myšlenky. Netrvá dlouho a vznášíme se nad dvěma členy mého týmu. Jak ráda bych jim pomohla, ale ani ve svém těle, bych toho moc nenadělala, raději se soustředím na to, abych objevila něco co pomůže všem se zbavit tohoto prokletí. Podaří se mi zahlédnout zdroj.
Se zájmem si prohlédnu dvojici, která se nachází u majáku. Mám z ní smíšené pocity. Ať se snažili o cokoliv Jonesport se díky nim, alespoň tak mi to připadá, vymanil ze sevření temnoty. Kraken. Napadne mě, když uvidím tvora ve vodě. Nestačím si ho příliš prohlédnout, jelikož se objeví vrtulníky, které nepříjemně řvou. Kdybych orla neuklidňovala svou přítomností, tak by nejspíš odletěl někam hodně daleko. Takhle jsme se vzdálili jen do bezpečnější vzdálenosti, ze které jsme celou tu scénu mohli pozorovat. Objeví se další letoun, ovšem dřív než stačím zpozorovat co přesně to je. Něco mě vytáhne. Snažím se bránit, ale není mi to nic platné. Nemám dost zkušeností na to, abych věděla jak se skutečně ubránit něčemu takovému. Nakonec to vzdám, co když mě vede zpět do těla můj patron.
Když se ocitnu v džungli, nechápavě stojím a rozhlížím se. Sakra, sakra, jak ses sem dostala. Mou pozornost upoutá pohyb lián. Jediné čím jsem si jistá, je to, že nejsem ve svém těle. Tomu říkám nástup. Pomyslím si, když se přede mnou objeví žena, která měla podobu hada i jaguára. Cítím k ní úctu, ač jí vidím poprvé v životě, navíc nahou. Sklopím oči, lehce na znamení úcty sklopím hlavu. "Udělám co bude v mých silách." vyřknu s posvátnou úctou svůj slib. "Děkuji za pomoc." nejsme si jistá, jestli slyšela i moje poděkování, jelikož procitnu.
Zmateně se rozhlédnu. Dostaví se obrovská úleva, když si uvědomím, že opět vidím. "Nezdálo se mi to." pronesu s úlevou sama k sobě, když uvidím dar od Ayahuascy. Schovám Rozhlédnu se jestli neuvidím svého mentora. (Pokud ano, poděkuji mu) Příliš nepočítám, že by tady byl skutečně fyzicky.
Poté opatrně vykouknu a rozhlédnu se jestli tady není žádná z těch potvor. Pokud ne, vezmu do ruky vysílačku. "Mia potřebuju se dostat na Beals Island. Mám něco co nám pomůže. Přepínám." |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro „Děkuji...“ zní ti v hlavě poslední slova Ayahuascy nebo Liány Duší. Při tom se ti rozmazává výhled na ní a pomalu vše mizí. Poslední utichají zvuky džungle. Šumění vodopádu, křik zvířat, šumění listů které se ohýbají pod vlhkostí. Vše se rozplývá a stejně pomalu a kradmo se vyměňují se zvuky civilizace zastižené útokem ze které jsi utekla na křídlech orla. Houkání alarmů i protipožárních sirén které nikdo neuslyší, vzdálená střelba ještě neustala a teď se přidala ještě řada výbuchů. Přichází od oceánu a znějí velice vzdáleně. Přeci jen Mistake Island kde se bytost vynořila z chladné náruče oceánu je odsud několik kilometrů daleko. To tě dovede k závěru že je vše doopravdy skutečné. Jak ta obludnost tak tvá vize. V rukou svíráš nevelký předmět. Připomíná vejce pokryté složitou rytinou a vychází z něj chladné mravenčení. Povrch je jinak hladký jako sklo a šíří se z něj pocit jistoty a klidu. Pokud něco dokáže zastavit zdroj temnoty v Jonesportu bude to právě toto. Nějak to podvědomě víš bez ohledu na další věci. Potom si všimneš že u tvých nohou doopravdy leží přetrhnutý kožený měch ze kterého na zem vytéká zbytek tmavé tekutiny. Ayahuasca. Na první pohled tu ale není nikdo kdo ti jí daroval. Když ale proneseš úlevnou větu o tom že se ti celá věc nezdála ozve se opět ten hlas z doby kdy jsi byla oslepená.  „Nezdálo.“ Cítíš teď víc než předtím že hlas nevychází na normální hladině zvuku ale ozývá se ti přímo v hlavě. Přesto tak nějak vnímáš směr odkud zní. Nejdříve tam ale nic nevidíš. Jen nějaké tématické zátiší s indiánskou malbou v pozadí a tabulkou s popisem. Pak se ale pohne. V té situaci působí až komicky. Po hopkává po kusu umělého dřeva a korálová očka na tebe hledí. Z černo bílo červeného těla.„Žádné posměšky. Tahle symbolika vlastně dává smysl.“ Uslyšíš hlas který nepochopitelně vychází z mysli datla který na tebe hledí. Jeho slova doopravdy nejsou úplně zcestná. Právě jsou měsíce které má datel vyhrazené v indiánském zvěrokruhu. Navíc představuje lékaře duše stejně jako vnitřního průvodce.  „Tak do toho zkus své kolegy ať to tady sfoukneme a začneme se věnovat něčemu zajímavějšímu.“ Podotkne když vidí vysílačku v tvé ruce a roztáhne křídla a ladným letem ti dosedne na rameno.„Takhle to bude lepší.“ Dodá. Vysílačka v tvé ruce jen šumí. Wrightova frekvence je stále mrtvá, stejně tak se ale teď tváří i Redfieldovi a Rei s Hildegardou. Něco se muselo stát. Protože s bublinou kolem města je spojení zase v pořádku. „To je nepříjemné asi to budeme muset vzít po svých. Tedy hlavně ty.“ Ozve se ti v hlavě. „Stejně není bezpečné lézt do vody když tam je ty víš co. Nezahrávejme si se tvory staršími než samotná Sedna. Kteří navíc nejsou ochotni se naší paní podřídit.“ Cítíš jeho pohled směřující na obraz který visí na druhé strany výstavy kde podle štítku právě Sedna vyobrazena. |
| |
| soukromá zpráva od Cpt. Robert Madox pro Nejsou civilové? To byla ta slušnější verze výkladu mého tázavého výrazu směrem ku Wrightovi. Jeden ze sešitců se dokonce dostal o kousek blíž, než jsem si vzpomněl přemířit hlaveň a zmáčknout spoušť, abych zámotek potetované kůže proměnil v hořící krbovou předložku. Nebylo ale času nazbyt. Z tohohle snad bude veselá historka, bude co psát do pohlednic a dopisů a nejspíše i do několika nekrologů. Zemřeli jak žili, až jim to vybouchlo do ksichtu. To není moc poetické. Přešel jsem po hořící kožnaté rohožce vpřed. Ať už se mi to líbilo nebo ne, byli jsme v ofenzívě a dokud byli roztroušení, zmatení a zranění, byl čas udělat si dalších pár zářezů do pažby. Automatická brokovnice ukusovala jak ze sešitců, tak i bubnového zásobníku jako každá jiná nenažraná bestie. Wright na mě něco zavolal přes všechnu tu palbu. Ohlédl jsem se teda přes rameno. "No to mě... na holý záda." Vykulil jsem oči více, než při prvním setkání s hordou sešitců. Měl ten krám zase v ruce! Měl zbraň zase svěšenou! On se zase vykecává do telefonu! Je na tom závislej jak puberťačka? Příští neprostupná bariéra kolem města doufám odřízne mobilní signál! Pro jeho krytí jsem se musel oproti původnímu plánu prokousat si cestu brokovnicí k autu vydat za Wrightem. Zásobník se rozchrastil, jak v něm pružina tlačila posledních pár nábojů a tak dokud byl čas, vysázel jsem pár rychlých výstřelů a přebil. To byl první ze tří. "Možná by to chtělo míň řečí a víc pobíjení monster, pane." Zdvořilostní slůvko nakonec jsem musel procedit skrz o sebe skřípající zuby. Redfield vyskočil z auta jako čert z krabičky a já nevěděl, jestli brečet, nebo se smát. Ah, jistě, střílet, prostě střílet. Vrhnul se vpřed jako by někdo hrál na trubku kavalérii vpřed. Sledovat zmatek na bojišti bylo lákavé, zbývalo na to bohužel jen periferní vidění. Měl jsem svého přídělu voo-doo loutkového divadla až až a chuti vrhnout se vpřed by se ve mě nikdo nedořezal. Krve? Dost možná. Na okamžik se podívam po angličanovi a natahuje se po něm sešitec, zásah, krycí palba od Wrighta a celé nám to padá jako domeček z karet. Možná by bylo lepší nedat tomu anglánovi příležitost rozmnožovat se. A těm v tom autě taky. Chtě, nechtě, rozeběhl jsem se za Wrightem a brokovnici vzal jen do pravé ruky, stále se držíc spouště. Levou ruku jsem musel natáhnout sakra vysoko po tom hromotlukovi, abych ho vzal za ohyb zbroje mezi ramenem a lopatkami. "Pozor!" Cukl jsem s ním stranou a zdvihl brokovnici proti sešitci, stisknouc spoušť na tak dlouho, dokud nebude ze sešitce mleté maso, nebo ze mě nadopovanej kvadroplegik. |
| |
| soukromá zpráva od Raien *Rei* Silver pro "Jdeme, jdeme, jdeme." Šťouchám do Hildegardy jako malé dítě, co chce do kina. Vážně rád bych se odtud dostal, než tu bude těch hadráků víc. Oženu se loveckým nožem po pařátech, jež se po mně natahují s cílem je useknout. Snad ho to trochu zdrží. Nemám rád takové situace. Jsem jako v pasti a za chvíli už bude pozdě na to zkoušet dostat se ven. |
| |
| soukromá zpráva od Dr. Hildegarda Fuchs pro Auto Seděla jsem zhruba uprostřostřed auta a řadící páka mě něpříjemně tlačila do kříže. S napnutýma nohama a rukama jsem se snažila pomalu poposunout dolů za Reiem, abych na zem a tím i na něj nedopadla plnou silou. S nohou, která naštěstí více méně ani moc nebolela jsem se poposunovala dolů. Když do auta znenadání vjely drápy sešitců, zastavila jsem se s zděšeným vyjeknutím, vzhledem k jejich blízkosti ke mě. S očima upřenýma na pařát jsem zamrzla a všema končetinama v křeči jsem se držela v místě. Až po několikátém šťouchnutí od Reie jsem se alespoň částečně vzpamatovala a s vyděšeným pohledem, při kterém mi zorničky skoro překryly celé oči jsem se snažila urychleně dostat dolů, v rámci šoku jsem se však smýkla a propadla dolů na zem. |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro Hildegarda tvrdě dopadne na střechu vozu. Lupnutí v rameni minimálně prozradí že je vykloubené. Když se během několika vteřin přidá ještě ochromující bolest který vhání slzy do očí je vše více než jasné. Mezitím nepřítel venku nelení. Čepele krájí plech ve stále širších pruzích. Reiův lovecký nůž vykřesne řadu jisker po oceli. Žádný větší efekt jeho snažení nemá. Přeci jen seknout po "prstech" někoho kdo je má nahrazené zbraněmi a zdá se že ani jinak bolest necítí je dost nemožné. Zoufalá doba a stres ale přinášejí šílené nápady v pokusu ochránit vlastní zdraví. Když se ale zvenku rozezní zvuk nové zbraně sešitci kolem vozu se začínají víc věnovat akutnímu ohrožení než snadné kořisti. Podle všeho je musela odlákat puška Angličana. Redfield. Jak ho ostatně i Wright okřikne. Poslední vzteklý úder tvora který se pomalu dostával dovnitř donutí Reie k prudkému úhybu. Deka kterou si nachystal pro svůj pád ale není ideální podklad a na střeše auta klouže. Zády vrazí do Hildegardy a spolu vypadnou ven rozbitým oknem na straně spolujezdce. Ocitnout se náhle na trávě pokryté střepy i cáry kůže rozhodně není nic příjemného a k odřeninám se přidá ještě několik kousků skla bolestivě zaražených pod kůži. Drobné oděrky a další kapky krve které unavují a špiní. Sešitci se doopravdy většinou opět vydali do boje. Odsud už je na něj i lepší výhled protože jak vidno vůz se převrátil na střechu v takovém úhlu že dodávka vaší jednotky i auto nové příchozího jsou naproti čumáku vozu. Leonard Redfield leží na boku a rozšiřuje se pod ním kaluž krve. Vedle pravé ruky leží útočná puška G3. Těžko říct zda mu ještě někdo bude schopen pomoci. Krev sice vytáká pod vlivem toxinů které způsobují i rychlejší srážlivost krve mnohem méně než kdyby ho čepele zasáhly naplno ale stejně.., Madox vyrazí k Wrightovi a strhává ho z dráhy letících čepelí. Dávka z brokovnice roztrhá z bezprostřední blízkosti útočící bytost. Wright se rychle vzpamatuje a vytáhne z pouzdra záložní zbraň CZ 98 B a rychle s ní zamíří na další sešitce. Rychle propočty dokáží že se jich kolem vás shromažďuje ještě deset. Další tři se blíží z boku k zadní části převráceného vozu. Wright rychle pohlédne na granát v pouzdře vesty a jednou rukou ho chytí. Kývne na Madoxe. Je jasné co má v plánu. Vrhnout se do krytu a odpálit čtyři ze sešitců kteří jsou dost daleko od vás, vozu i ležícího Redfielda. Zbylých devět se bude muset vyřešit hned potom. Madoxovo rameno je po nárazech brokovnice v jednom ohni. Je třeba plánovat rychle protože každá vteřina ukusuje z bezpečné vzdálenosti mezi vámi a sešitci... Pak se ale stane něco nečekaného. Něco co vypadá jako by pukla bublina. Nevnímáte co ale něco je jinak. Jako by zmizela podivná tíha z vašich beder kterou jste navíc předtím ani nevnímali. Sešitci v tu samou chvíli ztuhnou. Jako by mezi nimi probíhala horlivá komunikace která není slyšitelná lidskému uchu. Pak dopadne na město déšť. Není normální to je více než jasné. Nezačne pršet postupně ale v jediném nádechu dopadne hradba kapek všude kam dohlédnete. Možná alespoň uhasí ohně ve městě. Pláž která od vás není tak vzdálená zasáhne mohutná vlna. Nedá se říct co ji způsobilo. Počasí takovou sílu určitě nemá. Lodě jsou vyvrhnuté na břeh a boky se drtí na kusy třísek nebo se promačkávají. Domu u pobřeží voda zasáhne také. Pronikne dovnitř přízemními okny a prorazí dveře na druhé straně. Jedna z plachetnic je vyhozena na břeh a s neskutečnou ranou narazí do domu kterému prorazí střechu a zůstane v něm zabodnutá jako z nějaké vtipné nehody kolující po internetu. Zbytky Jonesportských loděnic jsou tímto posledních výdechem živelné katastrofy neodvratně strženy do oceánu. Stejně tu není loď která by mohla přistát. Ti kteří z prvopočátku vypadali jako že mají štěstí a netroskotali u břehů musí teď na otevřeném moři zažívat plnou sílu tohoto nezvyklého úkazu a jejich život je pravděpodobně zpečetěn v hlubinách.  Téměř současně s vlnou se Jonesportem rozezní rachot rotorů. Blíží se pomoc! Wrightovi informace museli být chybné nebo se něco zásadně změnilo. Konečně je tato noční můra u konce? Pět helikoptér Apache AH Mk1 se žene blízko nad zemí a je vidět že jsou plně vyzbrojení do bojové akce. Na vašem bojišti se ale nezastaví letí někam dál směrem nad oceán.„Co má tohle kurva znamenat." Zakleje Wright a zmateně zírá na mizející bitevní stroje. „To zjistíme později." V tom uslyšíte další výbuchy zdá se že během několika vteřin dosáhly rychle letící černé stíny svého cíle. Co tam může být? Navíc se přidá ještě jedno hučení. Mnohem temnější někde nad mraky se musí hnát další stroj. Pro vojáka který za sebou má nasazení v mnoha bojích jako je Wright nebo Madox je jasné že to může být jediná věc. Bombardér. Pravděpodobně nic menšího než US B-52. Zdá se že někomu došla trpělivost a začal považovat Jonesport za příliš velké riziko. „Do posledního dechu!" Zařve Wright, vytrhne pojistku granátu a hodí ji ho proti sešitcům kteří těch několik vteřin než se vše seběhlo pořád stojí jako sochy a proudí z nich takřka hmatatelný komunikační zmatený šum. Podle jeho výrazu se rozhodně nezdá že by mu vyhlídka přicházející smrti pod bombou vadila. Naopak. Než granát dopadne mezi ně už běží do krytu dodávky a jednotlivé kulky ze své pistole zasypává další nepřátelé kteří se jen klepou pod zásahy ale nezdá se že by nějak víc reagovali... |
| |
| soukromá zpráva od Mia Cavaler pro Průvodce
Ona děkuje mně? Nějak si nejsem jistá, jestli budu schopná se vůbec na ten ostrov dostat. Houkání alarmů mi najednou přijde takové nepřirozené. Co čekat, když jsem se vrátila z nádherného pralesa.
Aspoň, že vidím. Hned je můj úkol o něco snazší. Člověk by nevěřil, jak moc je závislí na jednom ze svých smyslů, dokud ho neztratí.
Prohlédnu si předmět, který jsem dostala od Ayahuascy. Nevím co je na tom předmětu víc zvláštní zda to jaká z něj vyzařuje aura, nebo to, že i přes složité zdobení je tak hladký.
Až opadne uchvácení předmětem, tak si všimnu i nádoby, ze které jsem pila tu tekutinu. Zajímavé, ale kde je ten, kdo mi to podstrčil.
Zvednu se a dám se na průzkum. Když se ozve hlas v mé hlavě, začnu se kolem sebe rozhlížet jako blázen. Dokonce se mi k mému velkému překvapení podaří určit směr, kde se má nacházet dotyčný.
Ovšem to co jsem tam našla, to byl šok. Stojím s otevřenou pusou a sleduji datla. Ok. Asi ztrácíš rozum. Ne, kdepak kdo ví, co v tom bylo za dryáky. Zacukají mi koutky nad tím, že má představivost dokáže pracovat tak barvitě.
„Chviličku, já musím to všechno vstřebat. Rychle vstřebat. Naštěstí jsem fanoušek fantasy a sci-fi, tak by to neměl být problém.“ Prostě si budu hrát na to, že jsem jedna ze svých oblíbených hrdinek a že je to všechno vlastně jenom jako. To mi pomůže se uklidnit. Akorát netuším, která z mých oblíbených hrdinek by jim nakopala zadek. Už vím, ta automechanička Mercy. Jo, to je pořádná tvrďačka.
Na moje volání nikdo neodpoví, což mě značně vyděsí. To mám jako sama se dostat až na ten ostrov a co když. Nahlas polknu a radši se pokusím myšlenky nasměrovat jinam.
„Vejce. Vlastně je to logická symbolika. Stejně jako datel. Obsahuje zárodek života. Už od pradávna bylo spojováno s plodností, vzkříšení. Znázorňuje zárodečný chaos, ze kterého vznikl svět.“ Brblu si sama pro sebe zatím co si prohlížím vajíčko. „Jak ti mám vlastně říkat?“
Schovám vejce do náprsní kapsy. Pak se zmíní o Sedmě. Prostě mi to nedá. Dojdu blíž k obrazu a pozorně si jej prohlédnu. „Takhle znázorněnou jsem ji ještě neviděla. Pamatuji si z dětství obrázek mladé dívky.“ P
okusím se rozpomenout na obrázek a vybavit si ho. „Myslím, že to byla taky ona.“ Je to zvláštní moc si toho z mého dětství nevybavuji, tedy do té doby než si mě osvojili Rodrigezovi, ale tenhle obraz si vybavuji jako bych ho viděla před malou chvílí.
„Hele nevytahuj se tím, že máš křídla.“ Rýpnu si a zahihňám se. „Jak to může být daleko?“ Vytáhnu mobil a zadám do něj souřadnice. „Skoro 3 míle, pěšky by to trvalo hodinu. Musím si sehnat nějaký auto. Pokud mě teda nehodláš naučit lítat, to by bylo rychlejší“
Aniž bych čekala na odpověď, vydám se k oknu, abych se rozhlédla jak to vypadá před muzeem. Je těžké odhadnout, zda se tam někde pohybují ještě ti sešití, když je všude kolem tolik hluku. „Mohl bys to obhlédnout? Jestli je venku čistý vzduch. Nerada bych skočila do náruče jednomu z těch, co slouží temnotě.“
Před muzeem jsem viděla stát hned několik aut. Třeba budu mít štěstí a najdu klíčky. Bohužel totálně netuším jak nastartovat auto bez klíčků. A spoléhat na to, že to umí datel. Vážně, zním jak blázen. Vydám se do recepce, prohledat šuplíky. Třeba najdu i něco užitečného. |
| |
| soukromá zpráva od Nora Redfield pro Mé stále slábnoucí vědomí teď viselo z posledních sil na magických nitkách obrazce, jenž jsem zde upředla jako bych snad byla nějakou snovačkou, černou vdovou. A Meat byl mouchou lapenou v ní, která se jen s každým dalším pohybem více a více zamotávala a přibližovala se nevyhnutelnému. Kapky krve odkapávající z ostří jeho dýky na kamennou zem připomínaly ve světle této prostory rudé korálky, které se zde snad vytrousila jedna z čerstvých žaček nedaleké školy. Ovšem tenhle chrám hnusu rozhodně nebyl místem pro nějaké takové. Jen pro strůjce toho všeho a pro mne, protože já jsem zde byla, abych to vše zastavila jednou a provždy. Na Meatovu hrozbu jsem zareagovala pouze utažením několika smyček proměnného magického obrazce. Stále však v jeho hlase nezazněla ani stopa strachu, pochyb, ničeho. Možná byl tak dobrý herec, možná si neuvědomoval vážnost situace a nebo naopak měl stále vše pod kontrolou a byla jsem to já, kdo tu marně bojoval s osudem. Ovšem ani já si nemohla dovolit podlehnout té žíravé kyselině zvané pochyby. Černá vlna prachu jednoho z vnitřních kruhů prolétla Meatovi kolem hlavy a spojila se za ním se svým protějškem, uzavříc tak další část obrazce. Ucítila jsem další dávku energie, která k jeho aktivaci byla ode mne uzmuta, ale protáhlo mi to jen zlomyslný úšklebek na rtech. Už to začínalo. A Meat už to také poznal. První zaváhání, nejistota v té ukradené tváři a strach. Strach, který byl zvyklý zasévat pouze do srdcí jiných, protože se sám považoval za nedotknutelného. Někoho, kdo stál vždy nad ostatními. „Jaké je to... poznat někoho... sobě rovného?“ Můj hlas zněl nakřáple, zadýchaně a strhaně, ale přesto v něm šel jasně rozeznat zlověstný pobavený tón. Vidět tu zrůdu jak byla poprvé nejistá a zahnaná do kouta mi vlilo novou energii a elán do žil. Nestarala jsem se, co se stane potom. Co dál? Teď byla jen přítomnost a ten pocit zadostiučinění jsem si náležitě užívala. „Úžasné, ne?“ Natáhla jsem roztřesenou ruku jeho směrem a soustředila se. Projektil v jeho těle s mým otiskem začal na mé volání odpovídat a jeho energetická rezonance se ještě zesílila. Třes rukou zmizel a můj mělký dech se také zklidnil a prohloubil. Teď! Otočila jsem zápěstím a společně s pohybem prstů se přeskupilo několik vznášejících se linií, které začaly vysílat tenké šlahouny k Meatovu tělu. Přesněji k místu, kde se do něj zabořila vystřelená kulka a kde se začaly jeho pevné bariéry prolamovat. Postupně, pomalu, odlupovala jsem jednu vrstvu za druhou a čekala až se konečně dostanu k tomu shnilému jádru. Souboj myslí. Souboj vůlí. Oba dva jsme věděli, že je to souboj na život a na smrt a stejně tak jsme moc dobře znali krutý význam tohoto pojmu a mez, za kterou se dá v existenci zajít. Říká se, že v takto intenzivních soubojích myslí o sobě protivníci mohou prozradit více než chtějí. Spousta věcí vypluje na povrch, jako připomínky dob minulých a pravé podstaty bojovníků. Netušila jsem, co Hardwood viděl na mém místě. Možná malou holčičku, snažící se nějak vypořádat se světem, který jí nerozuměl? Možná mladou dívku objevující fakt, že spousta věcí je v tomto světě stále skryta hluboko pod povrchem, ale i tam vedou spletité cesty? A možná i mladou ženu, ve špinavém zkrvaveném oblečení, na pokraji smrti, která ale na něj hleděla odhodlanýma očima, živýma jako nikdy. Já viděla jej. Viděla jsem mladého Hardwooda. Chlapce, jehož zvrácená mysl a silné sklony k sociopatii z něj udělali monstrum, jenž začalo přitahovat jiná monstra. Ano, tyhle věci se hledají. Shlukující se jako vyjící vlci nad kořistí. Necítila jsem žádné výčitky, chvilkové zaváhání, cokoliv. Jen touhu to konečně ukončit. Jeho výkřik naplnil prostoru a odrazil se od rudých stěn. Jeho psychický útok na mne dopadl s novou silou jako kladivo a já ztěžka vydechla, jak jsem se jej snažila udržet od sebe. Kruci!... Teď ne! Nahrbila jsem se pod náporem, který začal pomalu ale jistě postupovat proti mně a přesouvat výhodu zpět do Meatových rukou. Vrtkavé misky vah osudu se zase rozkývaly a začaly se tentokrát vychylovat v Meatův prospěch. Ani jsem nevnímala, že jsem si pevně stisklými zuby prokousla ret. Krve už tu stejně byla spousta a ten puch hnijícího masa ve vzduchu... Ne, nebylo to zrovna ideální místo ke smrti. Ale kdo měl kdy luxus si něco takového vybrat? Náhlé ticho a zeslabení tlaku v mé hlavě mě donutili zase zvednout hlavu. „Hikori.“ Vydechla jsem, ale z tónu bylo těžké říci, jestli jeho jméno vyslovuji z vděčnosti, nebo jej naopak chci napomenout. Sama jsem v tom neměla jasno, protože jeho stav rozhodně nebyl zrovna ideální na jakýkoliv boj, ale na druhou stranu, co jsme teď mohli ztratit? Věděli jsme to oba a možná to nakonec došlo i Meatovi, když se mu před tváří rozevřel ten hladový chřtán požírače duší. Byla jsem připravena Hikorimu poskytnout jakoukoliv pomoc, pokud by ji potřeboval, ale ukázalo se, že i v tomto stavu si s Meatem tentokrát dokázal poradit. S lehce nevěřícným pohledem jsem sledovala , jak Meatova energetická forma opouští jeho schránku a za průběžného zpřetrhávání posledních vazeb s materiálním světem je pohlcována Hikorim. Démonem... v mých službách. Čekala jsem nějaký šepot. Možná i hlas spílající mi, než by zešílel, jak by byla jeho duše drcena na kousky, ale to co se stalo... Ne, tento den se už nehrálo na žádné náhody. .......... Sklonila jsem hlavu a zahleděla se na popraskané podloží pod mýma nohama, které se táhlo až k nekonečnému obzoru. Obrovská, mocná bouře, zahalovala tuto neznámou krajinu a jen krátký pohled na nebe mi prozradil, že něco takového na naší Zemi jen tak nenajdeme. Alespoň ne v té běžné realitě. Netušila jsem, co je tohle za místo, ale podobné úvahy rozehnal pohled na ty vzdálené věci. Musely být obrovské. Neuvěřitelně obrovské. Naši prehistoričtí dinosauři by pro ně byli jen malými hračkami. A do toho všeho moře. Černohnědé moře. Ihned mi bylo jasné, co je to za materiál, nebo spíše přesněji za bytosti. Měla jsem nutkavou potřebu ukročit, utéct několik kroků zpět, jen aby se mě ta prokletá věc nedotkla. Ovšem nad tím vším bylo ještě něco. Matka? Královna? Monstrum? Asi záleželo jen na úhlu pohledu a nepředpokládala jsem, že by té bytosti tyto pojmy něco bližšího říkaly. Při jeho proslovu mi přeběhl mráz po zádech. Všechno to dávalo smysl. Tak odtud Meat ty své sluhy dostal, ale doopravdy sloužili jen této... věci. Vzhlédla jsem opět k té šíleně vypadající bytosti, jejíž živoucí orgány tepaly v pravidelném rytmu. Hostina. Jonesport. Brána. Ta slova se mi zarývala do vědomí, stejně jako ten hlas rezonoval celým mým bytím a měla jsem jen pocit, že kdyby ta bytost chtěla, může mě jedním slovem nechat roztrhat. Rozprášit. Zničit.... …....... Suchý vzduch v plicích mě nepříjemně zapálil, ale sáhla jsem po tom vjemu jako po záchranném lanu a společně s několika dalšími nádechy se vyškrábala zpět na palubu reálného světa. Ovšem ne na dlouho. Už už jsem se chytala pomyslného zábradlí, když v tom mě něco silně chytlo za záda a odmrštilo kamsi. Daleko.... A vysoko? Shlížela jsem na Jonesport z výšky a měla tohle malé město i jeho okolí jako na dlani. Stále byl ještě spícím městečkem, ale to se mělo brzy změnit. I odtud jsem ale viděla rudé stopy a kaluže krve na ulicích jasně značící, že ne každý se z tohoto spánku nakonec probudí. Sama jsem věděla hned o pár lidech, kteří to štěstí mít nebudou. Pohledem jsem klouzala po ulicích, ale pak jsem se zahleděla na obzor. Energetický náboj ve vzduchu byl i v této formě doslova elektrizující a já mohla sledovat, jak se magická kupole vytrhávající Jonesport z běžného světa konečně hroutí. Konečně sem budou moci přijít posily! To však platilo pro obě strany. Cítila jsem, jak se obrovská bytost z hlubin blíží, zrychluje a moc dobře jsem věděla, že ji nic nezastaví. Pohled mi padl na Mistake Island, kde stále ještě leželo mé tělo. Mohla jsem doufat, že již alespoň nekrvácející, jinak by tenhle pohled na svět byl asi už můj poslední. Ovšem tyto myšlenky bledly ve světle reality, respektive majáku, který svítil do tmy nad oceánem. Ozawa... Vážně? Vždyť ho to zabije! Začínala jsem pochybovat o tom, že sice zkušený a starý Japonec v tomto případě ví, proti čemu stojí. Obrovské vlny se tříštily o skaliska, schopné nemilosrdně stáhnout do hlubin cokoliv a kohokoliv, kdo by se k nim jen přiblížil. Náhle se zpěněná hladina rozevřela a vynořila se z ní obrovská bestie. Změť chapadel, pěny a rozevřená černá tlama, to vše maják nemilosrdně osvětlil a ukázal realitu ve vší své děsivosti. Skoro jsem si až nevšimla tak typického hučení rotorů a vrtulí krájejících vzduch. Letka bojových helikoptér se přiblížila na dostřel a začala bestii zasypávat raketami. Tahle světelná show byla jak úžasná tak i děsivá, ale stále jsem se obávala, že to nebude dost. Pak jsem si ale všimla něčeho jiného. Černý protažený trup letadla letícího v poněkud jiné výškové hladině než letka vrtulníků. Jeho velikost, čtveřice motorů umístěná pod křídly s typickým úhlem. Má duchovní forma polkla. Tenhle bombardér už byl trochu jiný kalibr a já mohla jen doufat, že jsme Jonesport nezachraňovali jen proto, aby se z něj stal jen kráter po atomovém výbuchu. V lepším případě se využije jen nějaká klasická nálož shozená na... Ostrov. Shlédla jsem dolů k místu, o které teď soupeřil Japonec a vojenská technika s velkou bestií z hlubin a tam někde pod tím vším jsem ležela já. V jeskyni bez východu plné umučených lidských ostatků a kvílících duší. Aspoň to bude rychlé. Pomyslela jsem si, když jsem viděla, jak se trup bombardéru otevřel a opustil jej jeden objekt typického tvaru... ...... Probrala jsem se. Sípavým dechem jsem se párkrát nadechla a odlepila jazyk od patra. Měla jsem strašně sucho v ústech, ve kterých stále převládala pachuť krve a hnusu, který naplňoval celé toto místo. „Co se...? Hikori! Musíme...“ Vzhlédla jsem k Hikorimu, který také nevypadal nejlépe. Jeho bolest ale byla i mou, což se mi velmi záhy připomnělo, když se Hardwood opět pokusil dostat z jeho pout. Teď tu však bylo ale něco akutnějšího, a to dáreček americké armády padající každou vteřinou na náš ostrov a pokud jsem neuměla předvídat budoucnost, tak jsme toho času příliš neměli. „Portál? Vážně? Dobře, hlavně rychle. Nemáme moc času!“ Vstala jsem rozlámaně. Možná se mi zahojila fyzická zranění, ale stále jsem cítila jisté vyčerpání a především Hardwoodův odpor vyvolával jen další a další vlny bolesti. Přesto to ale nebylo něco, co bych nezvládla. „Dostali jsme ho, parchanta.“ Ušklíbla jsem se a ač se mi tvář na konci věty zkřivila v bolestnou grimasu, stále jsem cítila opravdovou, skoro až dětinskou radost. Bylo to jako vyhrát závod na život a na smrt proti favoritovi soutěže a z pozice neznámého outsidera zasadit ránu namyšlenému šampiónovi. Prostě americký sen v praxi. Alespoň na chvíli jsem se rozhodla užít si té chvilkové euforie, než se budu muset vrátit nohama na zem a začít vše opět řešit, protože jsme ještě ani zdaleka neměli vše vyřešeno. Alespoň to tak nebolelo. Namlouvala jsem si, zatímco jsem se shýbla pro svou pistoli a po chvilkovém zaváhání uchopila i Meatův nůž, na jehož ostří jsem měla až moc osobní vzpomínky. Sevřela jsem jej v ruce. Stále ještě lepil, jak byl pokrytý zasychající krví, ale na čistění nebyl čas. Mohl se ještě hodit a nebo jsem jej mohla poslat k tomu černohnědému moři jako vzkaz. Dosti výmluvný vzkaz. Vykročila jsem směrem k portálu, za kterým se vykresloval obraz známých školních prostor a doufala, že výbuch nebude tak silný, aby nás zasáhl i tam. Nakonec to však byl právě sklep a moc ideálnějších míst na přečkání výbuchu asi v Jonesportu nebylo. Jeden krok... Rozhlédla jsem se naposledy po kvílící jeskyni. Ne, tady teď už nepomůžu. Není čas. Promiňte. Možná... Pak.... Druhý krok... Kývla jsem vděčně na Hikoriho. Beze slova, ale ta nebyla potřeba. Zvládli jsme to a vyšli jsme z tohoto souboje jako vítězové... Třetí krok... Vlhký, studený vzduch sklepa, ve kterém se slabě linul puch hnijících potravin ze skladiště mi naplnil plíce a já se ihned opřela přikrčeně o stěnu v očekávání tlakové vlny z výbuchu. Jedna věc ale byla již daná a nutila mé srdce bušit ještě rychleji. Byli jsme zpět. |
| |
| soukromá zpráva od Cpt. Robert Madox pro Přikrčil jsem se s Wrightem za jeho dodávkou v bezpečí před výbuchem granátu. Byla to skvělá příležitost přebít si, promnout rameno a spražit ho nevraživým pohledem. Z celé téhle díry jsem měl po odpočinkové cestě už kruhy pod očima, které jsem měl i obyčejně poměrně tmavé a propadlé s tím v jak sluníčkovém prostředí jsem si odsloužil poslední měsíce. Aspoň v duchu, hledíc na Wrighta, jsem si řekl, aby si ten mobil už strčil mezi půlky. Bolavé rameno ze zpětného rázu brokovnice ještě nic nebylo. Lidi tu páraly na kusy břitvami ověšené příšery. Bolavé rameno si v porovnání s tím zasloužilo pofoukat a barevnou náplast s nějakým roztomilým zvířátkem. Jen co granát vybouchl, napřímil jsem se a ukročil zpoza auta. Jako shodit plnou polní po pochodu. Asi to nebylo tím jak rychle jsem se napřímil, ani adrenalinem. Pomateně jsem zamrkal a i když jsem už nacvičeně zdvihl brokovnici a zamířil, nevystřelil jsem. Všichni se zastavili jako v nějaké reklamě kde se zastavil čas a i já se ohlédl kolem jestli se tu neprožene modelka s rozevlátými vlasy a nějakou novou značkou šampónu. Vlevo bláto, vpravo sešitec a až při zaklonění hlavy a pohledu nahoru jsem spatřil jak padá obloha. Nevím čemu mělo to ukročení vzad pomoct. Vodní hladina se o mě rozbila jako o všechno kolem. Další osvěžení před hučením vody a koncem světa. Jestli černý kouř a plameny šlehající k nebi před chvílí nestačily, tak tříštění vlny o přístav a střechy domů by nadchlo i Michaela Baye. Vlastní kůže mi začínala být dost těsná. Pak přes hučení vody zase hučení rotorů helikoptér. Bylo to jak na horské dráze, nahoru a dolů. Přilétaly posily a zase odlétaly. "Pěkně děkuju za pomoc vy sobecký sráčové! Zasraný letectvo!" Nevraživost mezi pozemními silami a letectvem stranou. Za vosami nakonec táhl čmelák. Co čmelák, pěkně vypasenej brundibár. Oči jsem skutečně vytřeštil až na Wrighta. Toho jsem se chtěl zeptat na bombardér, on bohužel sebevražednou frázi prohodil dřív a vysvětlil tak mnohem víc, než bych chtěl. "Cože?!" Už se rozmachoval granátem a já se zase schoval za dodávku. Není nad šíleného velícího důstojníka. Zády jsem se opřel o kolo dodávky a nechal ho sypat rány z pistole mezi sešitce. Zklidňovat dech nemělo smysl. Sfouknou nás jako svíčku i s celým městem. Ani jeden pitomej transportní vrtulník! Co já bych dal za to kdyby ta bublina snad nikdy nepraskla. Doprdele! Už jsem si zakrýval půlku obličeje dlaní, pro jistotu dále držíc pevně brokovnici, když mi svitlo. Už nejsem v armádě. Tenhle chlápek vedle mě snad už jen počítá kdy bude mít poslední náboj v pistoli pro sebe. Žádný frčky. "Srát na to." Zvedl jsem se a vyšel zpoza dodávky. Ať už zbývalo v brokovnici kolik chtělo, vyprášil jsem to do sešitců na cestě kupředu. "Já na Vás kurva nemám čas!" Ne zrovna adekvátní poslední slova. Šel jsem pro toho krvácejícího pitomýho anglána a cestu k němu si vykousal hořlavou municí. U něho jsem brokovnicí ještě vzteky mrsknul po sešitci, než jsem ho ze země sebral jak hadrovou panenku a hodil si ho na záda. "Seberte se a zdrhejte vy pošuci!" Výkřik patřil dvojici, která autem najela do sešitců a nyní se plahočila u jeho převráceného vraku. Já jsem ostatně měl stejný plán, jen s kapkou samaritánství. Musel jsem ke svému autu totiž dotáhnout toho krvácejícího čajofila. |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro Je zajímavé jak moc se pohled člověka na svět kolem mění. Dnes ráno i přes své první setkání se světem nadpřirozena bys nemyslela že se ti budou připadat staré příběhy z knih urban fantasy o něco blíž pravdě. Přesto je nutné podotknout že tady pravděpodobně žádný milý hezký upír nebude a ani si u tebe vlkodlak nenechá opravit auto. Nikdo z autorů které si své příběhy vymýšlí totiž nedokázal vystihnout jednu zásadní věc. Smrt. Tu tíživou katastrofickou věc o které se sice píše ale nikdo z nich není schopen pořádně vysvětlit jaké to doopravdy je. Právě ten fakt kdy se věci z písmen změní ve skutečné a zničí život. Dnes jsi to na ulicích Jonesportu sama viděla. Děti, ženy, staří i mladí. Tohle nadpřirozené řádění si nevybíralo a nechutní, páchnoucí a v neposlední řadě naprosto nepřirození sešití posluhovači prostě zabíjeli. Bez nějakého vznešeného účelu, bez nutnosti nebo strachu. Pohnutky musely být moc vzdálené lidskému myšlení než aby je kdokoliv z vás blíž pochopil. „V pořádku nikam nespěchej. Však není nic v sázce a vůbec nikomu nic nehrozí...“ Zní ti v hlavě lehce kousavý hlas. Doopravdy bys něco takového od šamana nečekala. Měl by to být vážený starý muž kterého jeho cesta dovedla k osvícení a prozření. Většinou mluví málo a nebo moudře a záhadně. Rozhodně ne takto. „Říkej mi Cuauhtémoc.“ Dodá na tvou otázku když se přesouváš k obrazu už z tvého ramene. „Každý naše duchy vidí ve svých vizích jinak.“ Odvětí když hledíte na obraz Sedny. „Důležité je co se skrývá mimo to co běžným zrakem vidíme. To je vždy stejné. Musíš se odprosit od vyobrazení které kolem dělají jiní a najít si svá vlastní.“ Po cestě do přízemí vidíš že vlna kterou jsi viděla z pohledu orla zasáhla i tento dům na pobřeží. Okna jsou vymlácená a na podlaze je voda. Někde se jedná jen o promočené koberce ale místech která mají vyšší prahy se voda drží. Sklep na tom taky nebude nejlépe. Hodně knih a dalších exponátů teď leží na promočených kobercích nebo plavou na špinavé hladině stojaté vody. Nepochybně jsou ale zničené. Pohled skrz okno ale dává jasně na vědomí že Historická společnost na tom není nejhůř. Dům kus dál a níž je málem přepůlený od trupu lodi kterou vyhodila přílivová vlna z oceánu. Plachetnice narazila do střechy a propadla se skrz ní do samotného domu kde zničila celou jednu stěnu. Ze vzduchu nevypadala celá situace rozhodně tak zoufale jako teď a tady. Monstrum z hlubiny oceánu by mohlo celé město velice rychle smést z povrchu zemského. Nezbývá doufat že ho síla bitevních vzdušných strojů zastaví...  Recepce tu vlastně ani jako taková není, jen rozházená chodba kterou jsi vešla dovnitř. Prohledáváš ji ale žádné klíče které by mohli být užitečné nenacházíš. Maximálně pokud bys potřebovala novou bundu, kabát nebo klobouk tak by sis mohla posloužit z majetku lidí kteří tu byli před tím než začalo peklo kolem. Vidíš že se venku rozpršelo. Stojan na deštníky je u dveří přetrhnutý také. Dokonce se kolem něj povaluje i různobarevná směsice deštníků. Skrz proseknuté dveře vidíš že tvé starosti budou zbytečné. Klíčky potřebovat nebudou. Vozy jsou totiž na ulici opuštěné podobně jako ten co tě málem srazil na rohu. Rozhodně to nebyl jediný řidič kterého temná magie zastihla za volantem. Díky tomu že jste ve městě nehrozily nějaké závažnější nehody.Přesto je teď na ulicích mnohem víc špíny a nepořádku které voda vyplavila z oceánu a domů. I vozy pokrývá často bláto a špína. Nepochybně se voda u těch nejbližších dostala i dovnitř. Cuauhtémoc se odlepí z tvého ramena. „Nesnáším létat v dešti.“ Zabručí na rozloučenou ale vyrazí vstříc provazcům vody. Po několika chvilkách se ozve jeho hlas v tvé hlavě znovu. „Vidím tvé společníky. Bojují proti zbytkům nepřátel u kraje města. Naše cesta je volná. Něco mi ale brání pořádně prohlédnout lesy Beals Islandu... Tam se skrývá poslední odpor nepřítele. Nepochybně...“ |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro Zápach těl z Meathovi svatyně zmizí jako mávnutím kouzelného proutku a nahradí ho chladný vzduch naplněný vlhkostí sklepních prostor Jonesportské školy. Pocit průchodu portálem není o nic příjemnější než poprvé. Sice je tentokrát očekávaný ale o to víc tvé fyzické tělo vnímá podivné pocity. Magie tohoto druhu není v žádném slova smyslu pro bytosti této sféry přirozená. Na jednom místě se pravděpodobnost výskytu změní z nuly na jedna a v druhém z jedné na nulu. To je jen to nejzákladnější vysvětlení toho jak metafyzika funguje. Mnohem víc proměnných i filozofických otázek visí ve vzduchu. Co se stalo s tím co bylo na místě tvého přechodu. Co naplnilo prázdné místo tam kde jsi stála než jsi prošla tou zářící branou. Těžko říct jak by se mysl normálního člověka vyrovnávala s chvilkovým odhmotněním. Pro médium je to trochu něco jiného protože je zvyklé být mimo své tělo pravidelněji. V tu nádech trvající chvilku si nejde nevzpomenout na historky o těch kteří po přechodu portály zešíleli. Přisáli se k nim bytosti z prostoru mezi světy. Naštěstí se tady jedná jen o kousek navíc v rámci jedné dimenze. Bezpečný krůček. Představa delší cesty je ale právě po tomto zážitku vpravdě děsu plná. Krátkou chvilku po tobě se zhmotní Hikori. Nevypadá vůbec dobře. Jeho rudá kůže jako by vybledla. Doopravdy oni zažívá ekvivalent lidské nevolnosti? Snědl zkaženou duši tak pokřivenou že ji nedokáže trávit? Odpověď přijde v zápětí. „Cítím změnu.“ Zabručí démon. „Teď když padla bariéra.“ Jeho hlas zní unaveně a věty jsou poprvé od doby co ho znáš trhavé a úsečné. „Raději se podívejte sama...“ vydechne, „...má paní.“ Tentokrát nevidíš přímo. Spíš cítíš dění v Jonesportu. Město se rozhodně probouzí a vymanilo se z vlivu temné síly. Přesto tu je ještě něco. Skryté za závojem hrůzné aury věci která je na břehu oceánu. Ta se ale dá odfiltrovat protože je stále tak všudypřítomná že pro tebe téměř nahrazuje pocit normální reality. Vnímáš ale právě v tvé vaší díru. Jako by tam byla prasklina táhnoucí se na ostrově poblíž Jonesportu. Za hranicí původní bariéry. Jak chytré od Hardwooda. Nechat jednu z důležitých součástí svého plánu na místě kam se nemohl nikdo z města dostat během jeho akce. Cítíš skrz tu ránu dobře známé bytosti. Bahno které svou podivnou vůlí pohybuje se sešitci přišlo právě odtamtud. Z lesů kolem Beals. Zdejší majestátní starý most který je pojmenovaný jako celá ulice i když nepříliš originálně Bridge Street jsi už několikrát míjela když jste projížděli městem a ostatně i když jste lodí mířili na Hopkins Point museli jste ho míjet. „Tam ho můžeme poslat pryč.“ Zabručí Hikori. „Než jí zavře.“ Nejdříve ti nedojde o čem mluví pak ale cítíš další faktor. Uklidňující skvrna pohybující se Jonesportem. Nevíš coto může být ale přináší to pravý opak než prasklina na Beals Islandu. „Měli bychom spěchat.“ Ozve se tvůj společník. „Bez šance na úspěch. Vyrvu ti život jeho rukama sežeru duši jeho tlamou a zprzním tvé chladnoucí tělo jeho ptákem!“ Zařve najednou a vidíš že v jeho očích je známka Meathova šíleného lesku. Hlasem démona zní ještě děsivěji než dřív. Hikori se zatřese jako v zimnici. Ta chvilka kdy jsi cítila být propojená s Hadrwoodem namísto oni ti naprosto stačila aby jsi jí nechtěla zažít nikdy víc. „Doopravdy spěchat.“ Pronese zase svým hlasem skrz pevně zatnuté zuby. Vypadá že ho ovládání stojí většinu sil. Zvenku doléhá hluk tlumený stěnami školy. Není přesto pochyb o co se jedná. Motor nějaký helikoptéry se blíží k vám. Cítíš z ní někoho koho jsi potkala už při vaší návštěvě v základně Lovců. Tu podivně klidnou a chladnou stopu v realitě. Adam Stewart, šéf. Kavalerie snad dorazila i když se dá říci že pět minut po dvanácté... |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro Exploze granátu odhodí čtyři sešitce do stran. Sice se zase trhavě staví na své pokroucené končetiny ale vypadají pořád mimo sebe. Pomalu se ale začínají opět pohybovat. V současné situaci až moc rychle. Když vyrazíš zpoza vozu Wright sáhne dovnitř a vytáhne ze zásob uvnitř Heckler & Koch MP5 se zataženou pažbou. Musel ho asi schovávat někde pod palubní deskou. Zdá se že Wright má zbraně doopravdy všude. Krátké dávky se zakousnou do sešitců kteří se opět dali na pochod a vytrhávají z nich cáry kůže. Přesto je to rozdíl od lehkého kulometu který je odesílal zpět tam odkud přišla jejich pokřivená existence s mnohem větší razancí. Teď se zdá že je spíš udržuje v jistém odstupu od sebe. Ve tváři kterou kryje přilba má zarputilý výraz a poprvé za dobu co ho znáte to vypadá že mu došli hlášky a je v bojovém zápalu a jeho myšlenky se pohybují zcela jinde. Brokovnice má mnohem větší efekt a shluky broků odhazují sešitce do stran a zároveň je zapaluje. Nemá to takový efekt ale každá výhoda se hodí. Monstra jsou pořád proti ohni docela odolná ale když dostatečně naruší linie jejich podivných tetování jdou k zemi. Prostě to není starý dobrý německý plamenomet. Dva další sešitci jdou k zemi než se Madox dostane k ležícímu Angličanovi. Pak štěkne naprázdno. Úder letící zbraně by možná člověka poslal k zemi ale sešitec se téměř ani nehne. Záchranná akce vypadá dost zoufale. Leo je v bezvědomí a jeho mrtvá váha není v kvapném ústupu zrovna nejpraktičtější. Wright zaměří pozornost své zbraně na sešitce kolem dvojice. I při úsporných dávkách ale i MP5 brzy zeje prázdnotou a další střelba z CZ 98 B působí spíš komicky.  Když Madox dorazí na půl cesty k vozům okolí opět rozezní zvuk helikoptér. Tentokrát mnohem hlubší a hlasitější. Zpoza obzoru se vynoří trojice strojů proti kterým působí Apache jako dětská hračka. Víc jak patnáct tun smrtonosné síly se k vám žene vzduchem. Sedm listů rotorů řve stejně jako tři motory a trysky. Šedé čumáky jsou nakloněné k zemi a zdá se že jediní sešitci nejsou tou podívanou uchvácení. První CH-53E Super Stallion se oddělí do městské zástavby, druhý vám proletí nad hlavou a poslední se zdá určený pro vás. První přelet rozsévá zkázu. Dva těžké kulomety M2 Browning se rozezní a přehluší vše kolem. Třetí umístěný na zadní rampě je občas přizvukuje. Sešitci jsou na místě roztrháni na kousky připomínající maximálně kapesník. Fifty-cal jak je mezi vojáky přezdívaný je rozhodně nesporná výhoda. Hlavně pokud je na vaší straně. Přes metr dlouhá hlaveň chrlí munici .50 BGM kadencí kolem osmi set ran za minutu. Kusy půdy létají vzduchem spolu s nepřáteli. Když je dílo zkázy dokonáno stroj naposledy obletí kolem a dosedne na zem. Tam kde byla na začátku louka teď je spálené a zničené bitevní pole. Piloti stroje nevypínají motor ale přesto jak střelba ustala zdá se jakoby bylo takřka ticho. Z rampy začnou sbíhat muži ve zbrojích. Dvojice zdravotníků vyrazí směrem k Reiovi a Hildegardě a podle všeho se jim chystají poskytnou první pomoc. Další přebere beze slov Lea z Madoxova držení a začne mu okamžitě pracovat na ranách od čepelí. Další tři muži se vydají Wrightovým směrem. Ten stojí se svěšenou zbraní a nevěřícím výrazem. Je už jasné že ať B52 nesl cokoliv nevymaže vás to z povrchu zemského.„Vypadáš nějak mimo Frede.“ Pronese první z nich. Obličeje mají skryté v kuklách. Zní téměř vesele. „Příště bys neměl ztratit vysílačku abychom se mohli líp sehrát. Málem jste tu dostali na prdel. Dlužíš mi drink.“ Zdá se že Wright mu chce jednu vrazit. Volnou ruku zatíná a rozevírá v pěsti. „Není ale konec. Ty i tvůj chráněnec vypadá použitelně. Je čas to tu zavřít. Letíme na Beal Island. Ta svině co to způsobila je pryč. Sundali jí. Japonci naložili něčemu co vylezlo z oceánu. Svinstvo. Ostatně ty na to musíš jít vždycky od podlahy co Frede. Tomu se říká kurva drsná výcviková mise. Dokonce se na vás přišel podívat Stewart. Jen letěl ve vrtulníku ke škole. Tak co jdeme na to...?“ |
| |
| soukromá zpráva od Mia Cavaler pro Ulice Když uslyším jeho kousavý hlas, jen se zašklebím, promnu si obličej.
„Cua…co? Budu ti říkat…“ chvilku se zamyslím. „Cuo“ I já dokážu být kousavá, víš? Pomyslím si. Pak mě napadne, že on nejspíš slyší i mé myšlenky. Naštěstí mě z mého hloubání vytrhne ta spoušť kolem, vezmu si deštník a vydám se k nejbližšímu autu. Zkusím jej nastartovat, nějakou dobu trvá, než najdu auto, které se dá nastartovat a je v pojízdném stavu.
„Tak to s největší pravděpodobností budeme potřebovat posily. Jedeme je vyzvednout. Veď mě k nim.“ Pronesu poněkud rozkazovačným tónem, když si to uvědomím, podívám se omluvně. „Prosííím.“ Dodám jemně. |
| |
| soukromá zpráva od Nora Redfield pro Samotný přesun s sebou nepřinesl zrovna příjemné vjemy. Filmy v tomto případě nebyly zrovna ideálním vzorem ztvárňujícím věrně realitu. Musela jsem párkrát zamrkat a zaostřit na svět, který, ač byl naprosto reálný, působil najednou poněkud nepatřičně. Žádné postupné změny okolí, jak by člověk přecházel z jednoho místa na druhé. Ne, zde to byla skokové změna dohnaná díky dosti unikátním podmínkám do extrému, jak to ostatně Jonesport uměl, což již dnes v mnoha směrech několikrát předvedl. Možná jsem raději nepřemýšlela nad principem Hikoriho portálu, protože už to ten den bylo mé druhé přemístění a mohla jsem jen doufat, že to na mé křehké fyzické schránce nezanechá nějaké vedlejší dopady. Ovšem i kdyby ano, v tuto chvíli jsem měla hlavu plnou jiných věcí. „Zvládli jsme to!“ Usmála jsem se na Hikoriho, i když ani jeho a ani můj výraz nepůsobily zrovna vesele a energicky. Popravdě nám oběma bylo dost fyzicky nevolno, ale na mé bledé pleti obyvatelky země, kterou většinu roku halí těžká dešťová mračna, ta bledost až tak patrná nebyla. Za to Hikoriho rudá barva byla ta tam a zůstal po ní jen lehký nádech na jinak popelavé kůži. Rozhodně jsme nevypadali jako dva hrdinové vítězně se vracející zpět, leda bychom si nesli v útrobách zanořenou olověnou kulku. A v jistém slova smyslu to i platilo. „Budeme s ním... muset rychle něco udělat.“ Zahleděla jsem se vážně na Hikoriho. Nadšení a euforie velmi rychle ustupovali ve stínu reálných problémů a naších nepříliš dobrých vyhlídek na budoucnost. „Dobře.“ Přikývla jsem pak jen, než jsem nahlédla opět ven. Doslova. Cítila jsem tohle místo. Vnímala Jonesport s jeho toky energie, zlomy i místy naprosté zkázy. Jeden ze zlomů však nebyl jen tak obyčejný. Brána. Došlo mi ihned ve spojitosti s nedávnou vizí. Ta věc z hlubin rozhodně nebyla naší hlavní starostí. Ne, ta proti tomu z druhé strany byla jen hračkou. Velkou nebezpečnou hračkou, ale ta věc z temného světa.... Tentokrát ale epicentrum nebylo v Jonesportu ale v Beals. Zatraceně, Hardwoode! Zaklela jsem v duchu, když mi došlo, jak se nám tohle umístění mohlo vymstít, kdyby nebyla bariéra shozena. Byl to skutečně chytrý plán, někdo by mohl říct i geniální, ale ani tohle uznání ve mně nevzbudilo nějakou náhlou vlnu empatie vůči Hardwoodovi. Bylo to monstrum, chytré monstrum a právě tohle je ten nejhorší druh. „Vrátit ho k nim?... Mohli bychom.“ Zamyslela jsem se nad tím. Nelíbila se mi představa, že jej nezničíme jednou a pro vždy, ale musela jsem si přiznat fakta. Neměli jsme teď moc na výběr a nastal tak čas kompromisů. „Já vím, že...“ Otočila jsem se na Hikoriho, když v tom se v jeho očích podivně zablesklo. Strnula jsem na místě. Ten pohled jsem znala. Trhla jsem sebou, když se rozezněl jeho křik. Ne Hikoriho, ale Meatův. „Hikori?“ Pokusila jsem se oslovit svého společníka a dostat jej tak z Meatovy moci. Představa, že by Meat ovládl jeho tělo byla... velmi znepokojující by bylo asi slabé přirovnání. „Trhni si, Hardwoode! Už tu nemáš žádnou moc.“ Zavrčela jsem útočně, ale také jsem tak trochu uklidňovala sama sebe. "Hikori vrať se!" Těch pár chvil se táhlo až neskutečně dlouho, zatímco jsem hypnotizovala Hikoriho oči i pohyby, připravena zareagovat, kdybych se ve svém tvrzení přeci jen poněkud pletla. Naštěstí se po chvíli z Hikoriho pohledu vytratil ten šílený lesk a uslyšela jsem již jeho hlas, ztrhaný unavený, ale jeho. „Určitě... Jsem ráda, že...“ Oddechla jsem si, když se vědomí mého společníka konečně chopilo zpět opratí. „To je jedno. Potom.“ mávla jsem pak ale rukou, protože Hikori měl pravdu. Času jsme měli stále zatraceně málo. Pokývla jsem hlavou a vyrazila rychle po schodech nahoru, spěšně si zapínajíc a přepásajíc rozřezaný kabát. Alespoň, že ta rána po noži už zmizela a připomínaly ji jen krvavé stopy na mém oděvu. Ovšem těch jsem na sobě měla po dnešním dni tolik, že by mi stejně nikdo nevěřil, že se jedná o mou krev. A bylo to tak možná lepší. Neměla jsem ráda zbytečná vysvětlování. „Přejdi do stínů.“ Ohlédla jsem se na Hikoriho. Přeci jen jsme potřebovali šetřit energii a také jsem nechtěla pokoušet americké lovce, kteří už byli na cestě. Vyběhli jsme nahoře ve spíži a proběhli až do velké jídelny, kde okenní tabulky pomalu začínaly rezonovat a drnčet hlukem přilétajícího vrtulníku. Moc dobře jsem tušila, kdo v něm letěl a tak jsem se jen krátce nejistě podívala na místo, kde stál Hikori, běžnému oku neviděný. Nemohla jsem si tím být jistá, ale přeci jen mi něco říkalo, že pan Stewart bude někým, kdo rudého démona po mém boku uvidí tak jako tak. Co na to řekne? Bude nám vůbec věřit? Zastřelí nás? Mohla jsem jen doufat, že takovou chybu neudělá, protože to by celou situaci jen zhoršilo a na kárná řízení snad bude čas poté. Snad. „Kašlu na to.“ Rozhlédla jsem se po jídelně a nakonec chytla jednu z kovových židlí, na kterých sedávaly den co den místní děti. Děti, které Meat uvěznil tam v temnotě na ostrově... Zatřásla jsem krátce hlavou a pár kroky došla k oknu. Tvrdý náraz kovu na sklo vykonal své a okno se brzy roztříštilo v lesklý a ostrý déšť. Ještě jsem židlí vyrazila pár nebezpečně se tvářících větších střepů a pak jsem přes vysklené okno vyskočila do trávy. Ještěže je místní budova prakticky jen přízemní. A teď rychle. Narovnala jsem se a a setřela chladný pot z čela. Vážně mi nebylo dobře. Tělo mne bolelo a nevolnost, která se jím šířila bez jakékoliv zjevné příčiny také nebyla nejpříjemnější, ale Hikorimu nebylo jistě o nic lépe, spíše hůře. To jsme teď ale museli nechat stranou. Během... po pár krocích raději rychlým krokem, jsem se vydala směrem, ze kterého jsem slyšela přistávající vrtulník. „Heej... Tady!“ Křičela jsem mávajíc rukama nad hlavou, když jsem se vynořila zpoza budovy, doufajíc, že mne ihned nezastřelí. Vítr rozháněný rotorem zvedal do vzduchu mračna prachu a mé krví a potem slepené vlasy mi divoce poletovaly kolem hlavy. Měli jsme však před sebou možnost, jak se rychle dostat k epicentru a konečně to ukončit. „Už se to blíží.“ Neodpustila jsem si mentální popíchnutí směrem k Meatovi. Nebyla jsem si jistá, jestli slyšel vše co Hikori, ale bylo mi to ostatně jedno. Brzy si bude moci pohovořit se zaměstnavatelem. Nespokojeným zaměstnavatelem. |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro „Ano, paní.“ Zabručí znaveně Hikori a přejde do stínů. Je na něm vidět že i tento jindy naprosto přirozený úkon mu dělá problém. Když ho ale opět vnímáš jen jako podivný kouřový stín cítíš že může věnovat víc energie odrážením Hardwooda který vytrvale buší na dveře svého vězení. To v tomto případě bohužel představuje tvůj společník. Narozdíl od potlačování duší které díky své vůli předvedl třeba po konzumaci na palouku tady má doopravdy problém. Díky tomu že Meat umí svou nefyzickou podobu plně ovládat nemůže ani jeho energii naplno využít pro své schopnosti protože by hrozilo že přebere kontrolu nebo uteče z jeho držení. Patová situace uprostřed bitvy. Cesta školou je rychlá vlastně až podivně. Pár desítek minut co jsi tudy šla naposledy. To se ti ale v hlavě míhali vize činů vašeho oponenta a celou cestu protáhli téměř do hodin. Brzy jste před hlavním vchodem. Kolem se najednou rozkládá podivný klid. Venku se rozpršelo a těžké dešťové kapky letního deště zvlhčují ještě více přímořský vzduch. Město se noří ve tmě a déšť jak se zdá uhasil většinu požárů. Zbytky pomalu dohořívají když nemají kam dál se šířit. Domy maloměsta jsou naštěstí v rozumných rozestupech. Přesto probuzené muže a ženy nebude čekat příjemná podívaná, to rozhodně ne.  Vidíš zdroj hluku. Majestátní vzdušný titán v podobě helikoptéry Sikorsky CH-53E Super Stallion krouží kolem a hledá místo na přistání. Přeci jen usadit víc jak třicet metrů dlouhý stroj vážící přes patnáct tun v městské zástavbě a nezničit při tom plochu disku který má přeci jen přes čtyři sta padesát metrů čtverečních není snadný úkol. Trojice turbo-hřídelových motorů řve a piloti se perou se strojem i větrem. Dvojice střelců stojící za kulomety M2 Browning. Tato přes metr a půl dlouhá zbraň ráže 12,7 99 mm NATO se dokáže postavit i lehce pancéřovaným vozidlům bez větších problémů. Kde byla taková hračka když vás obklíčili sešitci na palouku u Jonesportu nebo ještě před tím kdy přišel Hardwood se svojí dvojicí bodyguardů. Tohle by jim určitě ukázalo.Nakonec nutno uznat že Lovci mají obsluhu strojů velice dobře vyškolenou. Stroj nakonec usedne na ulici na místě kde nestojí žádná vozidla a sedmilistý rotor se nepřestává točit. Vidíš teď před sebou zadní část stroje která se otevře jako tlama bestie. Vnitřek není kupodivu plný těžce ozbrojených mužů. Je tam vlastně jen jeden. Na sobě zbroj podobnou té tvé která leží někde ve Wrightově dodávce. Drží se levou rukou úchytu na stroji a na hrudi mu visí FN P90. Hodně lidí si myslí že se jedná o samopal ale právě díky tomu že využívá zkrácené puškové náboje 5.7x28 mm. Je jasná proč muž tuto zbraň zvolil. Díky unikátnímu podávání nábojů svrchu které se před samotným vstupem do komory otočí o 90° a jejich vypadávání zespodu i unikátnímu designu který umožňuje stejně dobré zacházení levou i pravou rukou. Speciální vyvažovací systém na zbrani umístěný musí být jedním z geniálních díl Bosca. Druhá ruka muži totiž chybí. Je ti jasné že si pro tebe přiletěl přímo šéf. Šedý cop vlaje ve větru a uklidňující aura se šíří kolem víc než jsi ji cítila ve sklepení. Jako by vrtulník představovat svatyni v bouři kolem. Adam Stewart se pustí a pokyne ti rukou ať nastoupíš do stroje. Takovému pozvání se nedá odolat. Chvilka bičování provazci deště a budeš uvnitř. Hikoriho stín tě tiše následuje. Těžko říct zda by jsi přes řev motorů vůbec něco slyšela. Hluk je takový že přeřvává i myšlenky. Těžko říci zda tato stará hláška funguje i na telepatii.  Vnitřek stroje je vyhřátý a podivně útulný. Možná za to ale může blízkost velitele Lovců. Stewart se posadí na jedno ze sklápěcích sedadel a ukáže rukou na protější. U něj dokonce visí připravená letecká helma která vám umožní komunikaci i přes řev motorů. Když se usadíš cítíš trhnutí jak se Super Stallion odlepí od země. Muži stojící u braní si vás nevšímají a hledí si jen svého palebného pole. Zdá se že přilby jsou nastavené tak aby vám umožňovali soukromou komunikaci. To co ti chce sdělit nebude určeno pro jiné uši.„Dobrý večer slečno Redfieldová.“ Překvapí tě že v jeho hlasu nezní ani stopa ironie. Tohle nebude jako mluvit s Wrightem. „I vám.“ Pokyne směrem k Hikorimu. „Nedívejte se na mě tak překvapeně. Pokud chce člověk stát v čele skupiny cvoků kteří se živí lovem bytostí které většině lidí přivodí infarkt nebo šílenství už jen svou existencí musí se přizpůsobit.“ Chladné oči skryté za skly ochranné helmy probliknou náznakem smíchu ale hlas ani výraz o tom nevypovídá. „Máme tedy zdejší zlo uvnitř vašeho společníka. Vlastně dobrá práce. Sice trochu neobratná ale netušil jsem že vás vysílám na takovou misi. Doopravdy ne. Škody na životech tedy zcela padají na má bedra. Udělali jste dobrý kus práce. Gretchen bohužel až příliš pozdě analyzovala celou situaci a když jsme vyrazili byla bariéra už aktivní. Nějakým způsobem kryla i Jizvu v lesích Beals. Tam svedeme poslední souboj o Jonesport.“ odmlčí se zamyšleně. „Vydrží váš společník udržet Hardwooda než se dostaneme na místo?“ Zeptá se potom a hledí na místo kde je Hikori. „Bylo by velice nepříjemné kdyby nám proklouzl mezi prsty. Máme slušné šance se ho zbavit a ještě zavřít jednu Jizvu. Hrají tu další síly které jsem nečekal že se připojí. Dali nám dost mocný předmět. Doufejme že je v dost zodpovědných rukou. Snad bude podpora plně vyzbrojených Stallionů stačit abychom se všichni v pořádku dostali na Beals Island. Už dlouho tu nebyla taková bitva. Budu vám to muset vysvětlit až budeme zpět doma. Pokud se rozhodnete ovšem v práci pro nás pokračovat... Uznávám že teď už je výběr jestě mnohem omezenější než dřív. Nejen médium ale i kontroler. Nemáte moc dobrý výběr na to jak učinit svůj život snažší, Noro.“ Pousměje se úzkými rty a je třeba podotknout že to nepůsobí vůbec přirozeně. „Pokud vás mohu poprosit připravte se.“ Pokývne k bedně položené poblíž tvého sedadla. „Je tam vše potřebné.“ Skutečně kompletní zbroj Lovců i puška M1A o kterou jsi žádal ve zbrojnici. Pečlivě uložená včetně pěti náhradních zásobníků. Právě v tu chvíli si uvědomíš že i přes venkovní počasí letí helikoptéra doopravdy klidně. „Máme šikovné piloty.“ odpoví Adam na nevyřčenou otázku. Obléknout se do zbroje by s trochou snahy nemuselo být nemožné ani v letícím Stallionu. „Pokud možno pospěšte. Přeci jen se k Beals blížíme rychlostí téměř dvě stě kilometrů v hodině a brzy tam budeme.“ Poplácá kov kabiny téměř láskyplně... |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro „Vidím že před sebou máš ještě dlouhou cestu děvče." Cuauhtémocův hlas v tvé hlavě zní trochu jako povzdychnutí. „Není důležité jméno jako takové ale jeho význam a činy které s sebou nese. Co vás děcka učí.“ Pronese zřejmě bez vědomí toho že tě nevychovával tvůj vlastní lid. Jeho hlas se ti rozléhá v lebce i když je jeho fyzická podoba vysoko na obloze. Mezitím už sedíš ve voze. Skrz otevřené dveře sedačku pokryli dešťové kapky stejně tak i volant. Klíčky jsou v zapalování a vyrazit nebude problém. Jen dveře u řidiče jsou pootevřené a proseknuté od čepelí které nahrazovaly ruce bytostí které jsi viděla ve městě. Nevidíš ale kolem žádný vůz který by na tom byl lépe nebo nebyl zamčený. Proto bude jednodušší vyrazit tímhle způsobem. Když vyrazíš vpřed musíš kličkovat mezi opuštěnými vozy i těly na vozovce. Všímáš si ale že mnoho z těchto spáčů se pomalu ale jistě probírá. Kaluže krve rozpité vodou kolem nich jsou ale více než výmluvným faktem pro pokračování bezvědomí. Je ale jisté že hrozí fakt že Jonesport v poslední fázi boje prožije jako živé město. Nedej bože první uprchlíci mohou vyrazit směrem do Beals a tam vám znesnadnit poslední boj panikou mezi dalšími obyvateli. „Myslím že vyzvednout je bude zbytečné. Mají lepší plán.“ Ozve se ti v hlavě Cuauhtémoc a musíš uznat že v jeho hlase zní překvapení. Ve stejnou chvíli se ozve další hlas. Upřímně tě překvapí a v první chvíli i vyděsí protože jsi ho v životě neslyšela. „Dobrý večer slečno Calaver. Konečně jsme na příjmu. Budeme vás krýt cestou na Beals Island. Už pracujeme na tom abychom tam dostali i použitelný zbytek týmu. Franks konec.“ Mužský hlas zní celkem mladě a vesele. V pozadí slyšíš silný rachot. O chvilku později ti dojde že nevycházel z vysílačky ale ze vzduchu. Franksův přístroj musel být více než dobře stíněn aby odfiltroval rámus stroje který vidíš v zrcátku.  Vynoří se nad městem jako trojice šedých stínů smrti. Řvou a ženou se až nebezpečně nízko. Dva si razí cestu směrem vpřed do míst kde podle toho co si pamatuješ bude zbytek tvého týmu a poslední se oddělí a pověsí se za tvůj pick-up. Vypadá vskutku úctyhodně. Víc jak patnáct tun které drží ve vzduchu trojice motorů a sedmilistý rotor o průměru víc jak čtyři sta metrů čtverečních. Čumák stroje je nakloněný dopředu a z boku vedle kabiny ční dvojice zbraní. Přes metr dlouhé hlavně ráže 12,7 x 99 mm NATO schopné chrlit projektily rychlostí až šest set ran za minutu. M2 Browning přezdívaný mezi vojáky „fifty-cal“. Najednou vypadá celá situace mnohem více nakloněna na vaši stranu. Sikorsky CH-53E Super Stallion je totiž jeden z největších a nejtěžších vrtulníků v ozbrojených složkách. Teď představuje tvého osobního anděla strážného.Cesta v jeho doprovodu tě zavede až na Bridge Street. Což vlastně není ani tak ulice jako velká most dělící Jonesport od Beals Islandu. Vodní hladina vypadá opět klidně ponořena do klidné letní noci narušovaná jen pravidelným deštěm. Vidíš že na druhé straně mostu je vojenský zátaras. Lovci se činili a připravili lokální karanténu kolem Jonesportu. Nemohli se dostat dovnitř tak alespoň uzavřeli situaci zvenku. Nepochybně vymyslí nějakou krycí historku na to co se ve městě stalo. „Pokračujte. Vědí o vás.“ ozve se z vysílačky opět Franks a skutečně vidíš že ti v zátarasu nechají místo na průjezd.  Beals není velké město ale přesto světla pouličního osvětlení i okna domů které se nenoří v temnotě působí až neskutečně. Běžné známky života upozorní na to jak moc byl Jonesport během jediného odpoledne pozměněn. Míjíš zvědavé lidi kteří jsou často v domácím oblečení nebo už nočních košilích a pyžamech. Sledují co se děje a bitevní vrtulník je rozhodně další důvod k pozornosti vedle patrolujících vojáků.  „Zastavte se na odpočívadle na Great Wass Island Road tam můžeme přistát a přezbrojit se před cestou do lesa.“ ozve se opět vysílačka.Cesta městem je rychle za tebou a projedeš druhým zátarasem který ohraničuje město Beals. Pak už tě čeká jen noční cesta kolem lesa. Odpočívadlo o kterém Franks mluvil je asi míli vzdálené. Už jste téměř na místě když se ozve v tvé hlavě hlas Cuauhtémoca. „Něco v lese se pohnulo. Letí víš... Pozor Mio!“ Vykřikne náhle. Ze stínů stromů se zdvihne velký stín a vyrazí k obloze mávajíc mohutnými křídly. Pak ještě další dva. Ti vyrazí směrem k letícímu Stallionu. První se žene k tvému vozu. „Sakra Byakhee! Pozor jsou to nebezpečné svině!“ Vykřikne Franks a vidíš že trhne vrtulníkem z dráhy stvůr které vidíš jen matně. Dvojice kulometů se rozezní smrtonosným zpěvem a proudy jasných střel vyrazí směrem k monstrům. Třetí se střemhlavě vrhá na tvůj vůz... |
| |
| S vyjeknutím jsem dopadla na střechu. Volná ruky mi okamžitě vystřelila k pošramocenému rameni. Podle bolesti a prstů, které narazili na neobvyklou vybouleninu, mi bylo jasné, že tohle jen naraženina nebude. Převalila jsem se na bok, tak abych si na postiženém rameni neležela a zasykla bolestí. Pomyslela jsem si něco o kvalitě nápadu nabourat do sešitců a tiše syčela. Rukávem nepohmožděné ruky jsem si utřela oči, přes které už nebylo nic moc vidět. "Hej Re-" chtěla jsem vytknout pár věcí, které způsobil, ale byla jsem umlčena, když na mne spadlo. Vykřikla jsem bolestí a okamžitě ho odstrčila na stanu s tichou nadávkou, kterou jsem utrousila spíše pro sebe. Poněkud otřesená, jsem neměla jasnou představu co se děje venku. Aniž bych zbytečně hýbala s vykloubeným ramenem jsem se pomocí zdravé ruky vysoukala z auta ven. Pomalu jsem se s bolestivou grimasou postavila a rozhlédla se kolem sebe. Až teď jsem si uvědomila, že souboj stále neskončil a Madox s Wrightem se snaží zastavit blížící se konstrukty. V náhlém prozření jsem rychle oběhla auto na bezpečnou strano, přes převrácené auto jsem sledovala probíhající souboj a zdravou rukou jsem si stále držela rameno. Občasně jsem se rozhlédla okolo, pro případ, kdyby se jeden ze zatulaných sešitců snažil obějít auto nebo přijít jim do zad. Většinu času jsem však se zájmem sledovala jak jedna po druhé monstra padají na zem. Podle jejich reakcí na kulky, jsem usoudila, že pod nafouklou kůží nic moc mimo tmavé tekutiny není, dokonce ani kosti. Skoro to vypadalo, že kůže slouží jen jako jakási membrána a tekutina funguje jako vnitřní prostředí připomínající cytosol. Otřela jsem si krev, která mi začala kapat přes obočí do obličeje. Zajímavé mi mimo jiné přišlo, že někteří sešitci, přestože neutrpěli vážnější poškození obalu se zkrátka rozpadli, jakoby jejich kožovitá membrána to prostě vzdala. U třetího takového případu jsem si všimla, že kulky protnuly několik míst, kde se křížily jejich tetování nebo v jejich naprosté blízkosti. Nadhodila jsem sama pro sebe otázku, zdali ono tetování nefunguje jako nějaký druh biologického elektrického... nebo v tomto případě, z absence lepšího termínu, magického obvodu. Ze zahloubání mne probral až náhlý pocit odlehčení a příval deště, který se náhle objevil. Schoulila jsem se a zapnula si kožený kabát, abych minimalizovala namoknutí. Od pokračování v observaci mne vytrhl zvuk přívalových vln a helikoptér, které přelétli nad našimi hlavami. Pozvedla jsem skepticky obočí, když přeletěli nad námi bez zastávky. O řádu vojenských akcí jsem moc nevěděla, ale měla jsem pocit, že nejen, že tu měli být tak před 20 minutama, tak tu měli i zastavit. Otočila jsem se zpět ke scéně, ale nic nového jsem nepostřehla až na několik nových způsobů, jak se jejich tělo může rozpadnout. Prohlédla jsem celou scénu a až teprve teď jsem si všimla mrtvé angličana. Nemohla jsem říct, že by mne to nějak vzalo, nejen, že mi byl poněkud nesympatický od pohledu, ani jsem ho neznala a varování o potencionální ztrátě života jsme dostali více než dost. Co mne spíše zaujalo byla reakce jeho krve na cytosol sešitců. Šáhla jsem volnou rukou do náprsní kapsy kabátu. Po chvilce šátrání jsem však frustrovaně zavrčela při zjištění, že ze zkumavek, které jsem tam měla propašované se změnili ve skleněnou tříšť vhodnou leda do jogurtu nepřítele. Když jsem si všimla zvuku charakteristického kovového cvaknutí a otočila jsem hlavu směrem k Wrightovi a Madoxovi. Spatříce kulatý objekt letící směrem k zastaveným sešítcům. Asi vteřinu mi trvalo než, jsem si uvědomila co černá šmouha byla a ihned poté jsem se za autem přikrčila. Připadala jsem si poněkud neužitečná, vzhledem ke své indispozici, ale i přes to jsem zůstala za autem do příletu Stallionů. Ohromena impozantním pohledem na obří helikoptéry mi začalo být opravdu divné, že jsme nedostali žádnou podporu už před půl hodinou. Když ke mne přiběhnou lidi v maskách, tak nijak neodporuji a kooperuji s nimi v jejich snaze mě ošetřit. Během se však zeptám jednoho z ošetřovatelů. "Pardon? Budete brát nějaké fzorky z těch věcí?" |
| |
| soukromá zpráva od Mia Cavaler pro Cesta na ostrov
„Ha, ha první co mě měli naučit je nepaktovat se s ukecaným uštěpačným datlem.“ Odfrknu si, když si uvědomím, jak bláznivě to zní. Nastavím navigaci, navolím cíl Beals. "Slyšet mě nějakej psychiatr, tak mě zavřou do nádherný, vypolstrovaný cely a navrch dostanu krásnou na míru utáhnutou kazajku.“ Brblu si během řízení. Vyhýbám se překážkám i lidem, nerada bych zapříčinila svou jízdou někomu smrt. Řítím se celkem rychle, jelikož jsem si vědoma, že je potřeba se co nejrychleji dostat na místo, dokud je nepřítel rozhozený.
To, že jsem nervózní, je jasné i z toho jak neustále sahám na místo, kde mám schované vejce. Prostě si musím být jistá, že jsem jej neztratila. Když nedělám tento pohyb, bubnuju do volantu a túruju autíčko, jak jen se dá. Ještě, že to auto nemá ruce, jinak by ti nafackovalo, Mio. Vzpomenu si na slova svého bratříčka, když mě učil řídit a ač mi není vůbec do smíchu, při té vzpomínce se upřímně rozesměju.
Tak teď už tuplem vypadáš jak smyslů zbavená. „Mají lepší plán? Jen doufám, že mi nekecáš.“ Prudce stočím volant doprava a vezmu to jinou uličkou. Navigace konečně přestane křičet tu otravnou větu, že jedu jiným směrem a hezky mi říká kam zabočit a nezapomíná mě upozorňovat, že jsem překročila rychlost.
„Do pr…..kený ohrady.“ Nadskočím, když uslyším další hlas, celkem rychle mi dojde, že se neozývá v mé hlavě, srovnám volant a najedu zpátky na cestu.
Vezmu do ruky vysílačku. Hned mám lepší náladu, když mám za sebou takovej stroj. „Příště bych prosila trochu jemnější přivítání, málem mě ranila mrtvice. Konec Cavaler.“ Zdůrazním své příjmení, jelikož mi neuniklo, že ho zkonil.
Čím víc, se blížíme k onomu místu, tím víc se stupňuje moje nervozita, tudíž i bubnování, podupávání a túrování motoru přidává na intenzitě. „Musím si pořídit brokovnici. Musím si pořídit brokovnici. Na tohle luk nestačí. Musím si pořídit brokovnici.“ Opakuju si stále dokola.
Když se blížím ke konci mostu, neunikne mi zátaras, který mě donutí zpomalit. Chtěla jsem tam, na chvilku zastavit a od někoho si prostě tu brokovnici vyžádat, ale ozve se Franks s tím, abych pokračovala. „Dobře, tak později, třeba to místo vyčistili a já si s tím dělám jen zbytečně hlavu. Ale i tak potřebuju brokovnici.“
Jako by mi Franks četl myšlenky. Pokud jsem si před okamžikem myslela, že nedokážu být ještě víc nervózní, tak jsem se šeredně mýlila. Začali se mi potit dlaně, naskočila mi husí kůže, což nebylo vůbec dobré znamení. Měla jsem chuť to auto otočit a ujet, ale nemohla jsem. Nemohla jsem, protože jsem slíbila Ayahuasce, že udělám všechno, co bude v mých silách. To proto jsem ignorovala ty pocity. Tedy do té doby než se ozval Cua, aby mě upozornil. Srdce se mi rozbušilo tak divoce, že hrozilo, že mi vyskočí z hrudi a zbaběle zdrhne někam do bezpečí, což jsem měla udělat já sama.
Prudce dupnu na brzdy. S vyvalenýma očima sleduju ty stíny. Zařadím zpátečku a snažím se odsud vycouvat. „Kur….domácí, vejce snáší. To není dobrý. To není vůbec dobrý. Teď by se hodili ty tvý uštěpačný rady Cuo.“ Je mi jasné, že mu nejspíš neujedu obzvláště ne tou závratnou rychlostí, proto se rozhodnu zařadit a zajet s autem pod stromy na opačnou stranu, než odkud vyletěly ty potvory, ne že by to byla kdoví jaká překážka, ale aspoň jim trochu znepříjemním se ke mně dostat. Pokud se i přesto dostane až ke mně, počkám v autě, až zaútočí předním sklem a těsně předtím než se vrhne na auto, vyskočím a rozběhnu se k nejbližší budově, doufejme, že jí náraz do čelního skla zdrží natolik, abych tam stihla doběhnout. Teď by se mi skutečně hodilo být neviditelná. |
| |
| soukromá zpráva od Raien *Rei* Silver pro Nějak moc nevnímám, co se kolem děje. Slyším křik vojáka co střílí nedaleko a odolávám pokušení rozběhnout se tam a vrazit mu. O co se tady asi snažím? Zakládám debatní kroužek? Hildegarda se dere ven a já za ní. Rád bych podotkl, že sama říkala že nemá jiný nápad, tak ať si nestěžuje. Jo, tohle ve filmech neukážou. Pomyslím si, abych zaplašil nechutnou bolest po celém těle. Jsem na ni víceméně zvyklý, ale pokaždé mi otráví den. S noži v obou rukou následuji svou společnici. Nejde to snadno. Mám dojem, že každou chvíli jeden z nožů upustím. Hloupé rameno. Jakmile uslyším helikoptéry, na chvíli vzhlédnu k obloze. Ano. Konečně nějaká pořádná zbraň. Když se rozezní kulomety, skrčím se a kryju jen jak to jde. Mám chuť rozesmát se nad tím náhlým obratem bitvy. Ovšem kdybych seděl uvnitř vrtulníku, užíval bych si to mnohem víc. Nevnímám co se děje okolo, jen cítím jak mi na záda padají kusy půdy. Po chvíli se postavím a sleduji doktorku, jak jančí nad rozbitými zkumavkami. Povytáhnu obočí. Jako vážně? Pohled na asi mrtvého vojáka mi nic nedělá, zvykl jsem si. Je to nepěkná vlastnost každého, kdo bojoval. Naučí vás nebát se smrti vaší ani cizí. Jen jednou jsem litoval. Chtěl být ten kdo zemřel a ne kdo zůstal. Přes to se ale pokouším povznést. Navíc já mu nijak pomoct nedokážu. Nebo nechci. Přiběhnou záchranáři a já se snažím seč můžu, aby se nedostali k mému největšímu zranění, tak veřejně rozhlašuji, že mně nebolí. Culím se starostem své společnice. Já takové problémy naštěstí nemám, jsem "jen" voják. A říkat jí "Dej si pohov" je asi jako pokoušet se naučit mně, že s každou bolístkou se chodí za velitelem. Tak blbej (ne)jsem. |
| |
| soukromá zpráva od Nora Redfield pro Kráčeli jsme beze slova tichými chodbami školy, kterými se rozléhal pouze zvuk mých kroků. Přesto jsem až nezvykle často pohledem vyhledávala místo, kde po mém boku kráčel můj společník, ukrytý ve stínech, ale přesto pro mne vycítitelný. Procházeli jsme totiž cestou na ostří nože. Každou chvíli se mohl z mého spojence stát nepřítel a vědomí toho, že bych jej prakticky neměla jak zastavit, mi příliš nepomáhalo. Nakonec to ale opět byla situace, kdy se hodila upjatá anglická výchova a schopnost zachování nutné rezervovanosti situaci navzdory. S nezměněným soustředěným výrazem jsem proto kráčela dál a sem tam kontrolujíc Hikoriho se blížila k východu ze školy, od kterého se již ozývalo silné hučení rotorů helikoptéry. Vyšli jsme ven a já si rukou zakryla tvář proti provazcům deště hnaných silným větrem naším směrem. V temnotě noci rozháněné pouze pouličním osvětlením byl jasně rozeznatelný nad nám nad hlavami se vznášející trup obrovského vrtulníku, jehož několik pozičních světel barevně poblikávalo jako bludičky nad bažinou. Vydala jsem se do otevřeného prostoru ulice, nad kterou kroužil a byla ráda, že je ten stroj a především lidi na něm na naší straně. S tímto nad hlavou jsem se případného útoku sešitců skoro nemusela bát. Mít ho tu tak dřív... Zavzpomínala jsem na vyhrocené situace na jedné z okrajových křižovatek Jonesportu, ale vlna bolesti vyvolaná dalším Hardwoodovým pokusem osvobodit se mne vrátila do reality. Stále nám tikaly hodiny a nebylo času nazbyt. Vrtulník začal klesat a i když se sem tam nebezpečně naklonil, nakonec pilot zvládl několikatunový stroj bezpečně usadit na jedné z ulic nedaleko. Vydala jsem se poklusem k němu, zatímco se proudy vzduchu rozháněného rotory s každým krokem blíže zvyšovaly. Zadní nákladní rampa se začala spouštět a světlo z vnitřku stroje si tak začalo prokusovat cestu ven do tmy. Celý ten výjev mne donutil se zastavit. Mohlo se stát, že tam uvidím několik postav se zbraněmi a když jim dojde, co jsem tu musela vše udělat, budu považována taky za nepřítele? Ne, to by mě už zabili dříve... Tedy pokud vědí. Rozešla jsem se opět k otevírajícímu se stroji, kde již byla ve světle vidět černá silueta postavy. Jedné postavy? Moc dobře jsem věděla o koho jde. Ten jeho zvláštní vliv, nebo spíše auru jsem cítila již když přilétal. Adam Stewart, velitel americké divize lovců, osobně. Situace zde asi musela být skutečně vážnější, než se dříve předpokládalo, že si vyloužila jeho osobní přítomnost. Na moment se zastavím a hledím na toho muže, z nějž se i nadále šíří příjemný klid, přestože si stále nemohu být jistá, jestli zde není také pro mne a ne zrovna v tom dobrém slova smyslu. Jeho ruka se pohne, ale nesáhne po zbrani, ale pokyne mi, abych nastoupila. Bylo by ode mne pokrytecké tvrdit, že jsem si v tu chvíli neoddechla úlevou a že část obav ze mne v ¨ten moment nespadla. Pár rychlými kroky jsem se vydala k rampě, v duchu kontrolujíc i Hikoriho, kterého jsem nutně potřebovala s sebou, i když představa šíleného démona v takto uzavřeném prostoru ve vzduchu... Ne, teď ne. „Dobrý večer, pane Stewarte.“ Pronesla jsem pozdrav, který se hodil spíše na nějaké večírky vyšší společnosti než na současnou situaci a shrnula si mokré prameny vlasů, ze kterých stále kapala voda, z tváře. „Máme to dnes ale nepříjemné počasí, že?.“ Dodala jsem pak už jen lehkým povzdechnutím, abych dostála základům správně vedené konverzace. Vstoupila jsem do vnitřku helikoptéry a zastavila se kousek od jedné ze stěn. Vyčkávala jsem. Netušila jsem, jaký bude Stewartův postoj vůči současné situaci a jak se.... Aha. Povytáhla jsem neznatelně obočí, když jeho pozdrav i následná slova byli klidná jako oko bouře, kterým vlastně sám Stewart jistě pro ostatní lovce již mnohokrát byl. „Takže vy jej vnímáte... Aha.“ Pokývla jsem hlavou a vlastně se mi zase o něco ulevilo. Aspoň jsem to nemusela pak složitě vysvětlovat. Ani bych netušila jak začít. Posadila jsem se proto na jednu ze sklápěcích židlí a sledovala Stewarta, copak dalšího má na srdci. „Ano, ta bariéra byla trochu nečekaná. Ostatně jako pár dalších věcí.“ Udržovala jsem si konverzační tón a snažila se při tom nemyslet na živé dětské hlavy přišité k Meatovu křeslu. „Doufám, že ano. Vlastně je to naše jediná šance...“ Otočila jsem se na prázdné místo z nějž jsem vnímala Hikoriho a chvíli jsme si tiše vyměňovali pohled. „Zvládne.“ Otočila jsem se pak zpět na Stewarta. „Jizva? Myslíte průnik do toho druhého světa? Ano, cítila jsem to. Musíme tam Hardwooda dostat a vrátit ho k jeho... zaměstnavatelům. Pak už je to jejich starost. A jaký předmět máte na mysli? Ohledně těch sil myslíte Japonskou pobočku? Ano, s těmi jsem se už potkala... Ale to je jistě poznat.“ Pousmála jsem se lehce ironicky. „Vysvětlení by se mi hodilo. S těmito silami jsem prozatím neměla příležitost se setkat. Ne, že by mi to vadilo." Dodala jsem upřímně a Stewartova další poznámka mne ani nijak nezaskočila. Jako bych ostatně někdy měla možnost se vrátit jen tak domů."Pokračovat?... Obávám se, že nemám moc na výběr.“ Vzpomněla jsem si na oči té bytosti z jedné z Meatových vizí, které hleděly na mne, na tu věc v moři a spoustu dalších věcí, do kterých jsem se i jen tento den zapletla. „Mám pocit, že v blízké době mohu šance na normální život hodit za hlavu... Pokud jsem nějaké takové vůbec kdy měla.“ Opřela jsem se s povzdechnutím na sedačce a na moment zavřela unaveně oči. Bylo mi jasné, že i pokud vyřešíme Jonesport tak to pro mne nekončí... Nikdy to neskončí. „Říkejme tomu třeba souhra okolností, prozřetelnost, osud... Nevím. Každopádně to, že mi pan Ozawa dal takový cenný dar mi zachránilo život. A možná i všem ostatním z jednotky.“ To, že mi to možná v budoucnu způsobí stejnou měrou naopak další problémy jsem už neřešila. Ostatně shánění duší budu muset nechat na jindy a není to záležitost, kterou bych chtěla zrovna se Stewartem probírat. Vlastně s kýmkoliv. „Dobře, připravím...“ Vstala jsem a odmlčela jsem se. Vybavilo se mi totiž něco, nebo spíše někdo, ale zdálo se to tak dávno. „... Co můj bratr? Je v pořádku?“ Pohlédla jsem do těch chladných očí, čekajíc na odpověď. Nechtěla jsem však zdržovat a tak jsem se zároveň začala i probírat připravenou výstrojí. Sundala jsem ze sebe promočené zbytky roztrhaného, rozřezaného a prostřeleného kabátu, který dle poškození rozhodně nemohl patřit na mé tělo, jenž se zdálo vcelku nepoškozené a přesto... Začala jsem na sebe natahovat zbroj a dotahovat přezky, aby mi správně sedla. „Co bude tedy přesně naším dalším postupem? Pouze tam doletíme a hodíme Hardwooda tam, kam patří?“ Ohlédla jsem se na Stewarta, zatímco jsem si ukládala do k tomu určených kapes zásobníky do pušky. "Předpokládám, že nikdy není nic tak jednoduché." Dodala jsem pak už jen a samotnou mě zarazilo, jak staře můj hlas zněl. Ale stále jsem měla pocit, že vše ještě není u konce. Ještě ne... |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro „Ano vskutku krásné.“ Pronese Stewarts s lehkým úšklebkem na tvou poznámku. „Vnímám ho. Jak bych nemohl. Lovec se neučí cítit kořist. I když v tomto případě jsme nepochybně na jedné lodi. Navíc mě Gretchen upozornila že se něco podobného stalo.“ Hledí na místo kde víří Hikoriho podstata skrytá z větší části mimo fyzickou realitu. „Bariéra byla velice nepříjemný zvrat. Netuším zda to byl nápad Hardwooda nebo jeho pánů ale umístit ji tak aby Jizva byla venku byl tah hodný stratéga. Jediné místo kde se můžeme toho otravného chlapce zbavit mimo místo kde se vede boj. Prostě velice prozíravé.“ Prsty jediné ruky si bubnuje o kolenní chránič. Zdá se že ho přítomnost Hikoriho který v sobě má Father Meata uvězněného nijak nevzrušuje a mluví s naprostým klidem. Mysl oni je podivně uzavřená. Jako by jí dal do karantény. Musí to být součást boje s duší která se snaží přebrat pilotní křeslo v jeho hlavě. „V pořádku.“ Unikne myšlenka jako zašeptání někoho stiženého nemocí. Díky jeho provizornímu odpojení necítíš všechny jeho pocity. Přesto je slabý a víte to oba. Z pomyslných hodin padají zrna písku na hromadu která už je teď o poznání větší než to co zbývá v dolní baňce. Přesto se drží hrdostí prastarého válečníka vázaného kodexem bušidó. „Tohle bude složitější.“ Povzdychne si Stewarts a hledí při tom z okna ven na ubíhající krajinu. „Jizvy jsou přirozené praskliny v realitě. Místa kde jsou prostory mezi dimenzemi natolik tenké že mohou být porušené. Čím větší průnik je tím složitější je ho zase uzavřít. Když skrz něj prochází menší objekty jako je bahno které plnilo vaše nepřátele není to nic zásadního. Entity jako je Father Meat které jsou mocnější při svém průchodu zanechají větší paseku. Jizvy se musí rozšiřovat pomalu nebo pomocí narušení přirozeného řádu věcí. Jednoduše řečeno se přisluhovači věcí které chtějí na našem světě hodovat se snaží rozervat Jizvy takovým způsobem aby se jejich pokřivení páni mohli procpat na naši stranu. Vytvořit skutečný průnik realit a ponořit tu naší do jeho. Pak ji bude moc ovládnout a získat to co z ní potřebuje. Duše, otroky či další zdroje pro svůj nekonečný hlad. Boj o Jonesport musí být vyvrcholením dlouhého plánování. Tím myslím doopravdy dlouhého. Možná ještě delšího než je Hardwoodův život. Jizvy tu jsou odjakživa. Některé teorie dokonce tvrdí že tu byli dřív než naše planeta. To jsou ale už nepodstatná fakta která naši misi nějak neovlivní a navíc na filozofické debaty není čas. Jsou tu důležitější věci.“ Zase se chvilku odmlčí jako by přemýšlel co říct na tvé další dotazy. „Ne nemyslím Japonskou pobočku. Role pana Ozawy pravděpodobně skončila když náš bombardér doručil jejich zbraň na místo a zahnal jí bytost která se rozhodla dát si Jonesport jako jednohubku. Ještě že tu byl. Jinak bychom museli zvážit mnohem brutálnější řešení a použití letecké pumy na pobřeží Států znamená vždy spousty papírování.“ Povzdychne si. „Co se týče zmíněných sil jedná se o něco nadpřirozeného. Něco co je na naší straně... alespoň teď. Vlastně se jedná o mnohem silnější verzi toho co jsem použila pod Mistake Islandem. Stabilizátor reality. Něco v okraji Jizvy napraví realitu a zesílí její stěny tak moc až jí to zacelí. Škoda že nás tolik tlačí čas jinak by takový předmět byl rozhodně hodnotný pro studium. Kdybychom ho dokázali replikovat... Škoda mluvit co by to znamenalo. Nedá se nic dělat.“ „Jste rozumná žena Noro. To je dobře. Už tak bude těžké ospravedlnit vaše počínání. Jistí lidé kteří jsou víš než naše společnost doopravdy neradi vidí podobné pakty. To budeme muset ale vyřešit až po tomhle boji. Pokud z něj vyjdeme jako vítězové.“ Pod helikoptérou už ubíhají domy města Beals. Vidíš světla a vůbec je zajímavé jak rychle si člověk zvykne na to že civilizace v Jonesportu padla. Když je ale vidět postávající lidi, jedoucí auta, pouliční osvětlení a zářící okna domků je jasné jak moc jednoduché bylo Jonesport smést z mapy lidského osídlení. Na Bridge Street stojí vojenský zátaras který drží lidi stranou od Jonesportu. Podobné pravděpodobně budou na všech přístupových cest do města. Krycí akce musela už začít. Těžko říct co se přeživším ve městě stane. Psychika dost z nich určitě nápor dnešního dne nevydrží a blázince budou zase o něco plnější. Další možná skončí v řadách lovců. V neposlední řadě budou umlčeni. Záleží na tom jak moc brutálně. „Nebojte. Váš bratr je v pořádku. Relativně. Právě teď je u něj lékařská jednotka. Už se dokonce probral... Bohužel se vhrnul do dosti sebevražednou akci při které byl znovu poraněn ale bude v pořádku. Konstrukti Father Meata nejsou primárně určení k zabíjení ale sběru obětí a jejich přepravu k rituálu... Naštěstí.“ Před tvým pohledem neuhýbá. Naopak začíná se ti zdát že jeho chladné oči propalují tebe. Počká v klidu až si upravíš zbroj i zbraň a usadíš se. „Druhý Stallion se blíží na místo. Přistaneme a budeme pokračovat do lesa. Zlikvidujeme s pomocí letecké podpory jakýkoliv odpor a dojdeme až k Jizvě. Tam vás společník vhodí Hardwooda a zavřeme jí pomocí artefaktu který nese vaše indiánské kolegyně. Pak máme pro dnešní noc padla.“ Koutek úst mu zase povyleze o něco víš. „Počítám s tím že to nebude tak snadné jak zní ale bylo by nešťastné skončit tak blízko cílové rovince. Ještě nějaké dotazy? Za chvilku...“ Náhle se odmlčí a zdá se že se s ním spojil někdo koho neslyšíš. „Máme problém.“ Řekne vzápětí směrem k tobě. „Držte si je od těla. Jsme už téměř tam.“ Vykřikne pak do vysílačky. Než může dál vysvětlovat kolem okna vrtulníku se mihne stín. Obsluha palubních zbraní začne střílet po nepříteli. Navíc vidíš další ze Stallionů jak zoufale kličkuje mezi nelétajícím stvořením. Ve tmě pořádně nevidíš o co se může jedat. Jen kožnatá křídla které občas osvětlí proud střel kterým se obratně vyhýbá. „Byakhee.“ Pronese Stewarts jako nadávku. „Bytosti sloužící Hastur. Oři žijící v prostoru mezi galaxiemi. Nezranitelní palnými zbraněmi a fyzickými útoky. Tohle bude vážně problém.“ Dodá. Vidíš jak se stvůra opět mihne kolem vrtulníku. Proud střel do ní tentokrát vrazí plnou silou. Pouze jí však svou razancí vychýlí z dráhy. „Tohle by šlo.“ Poznamená Stewarts. „Palte do nich abyste je udrželi od strojů. Nic jiného nám nezbývá. Musíme je udržet pryč od nás než se dostaneme k Jizvě.“ Zařve do vysílačky. „Má paní. Někdo je musí kontrolovat. Pokud ho najdeme můžeme je zahnat na útěk.“ Ozve se ti v hlavě Hikori. „Musí být poblíž dokonce ho cítím. Nechám vás abyjste ho také pocítila. Je vcelku mocný.“ Než stihneš zareagovat pocítíš o čem mluví. Muž, škola, pohled zakryté tváře. Žhnoucí oči. Proniknutí závojem tvých schopností. Jako by jsi ty zářivé body viděla před sebou. Pak zmizí odlepíš se od nich jako od mucholapky. Vidíš jak se jeho hlava natočí. Sedí na jednom z tvorů doopravdy jako na koni. Křídla tlučou kolem jeho těla v dlouhém tmavém plášti. Jeho rituální maska je mnohem víc obyčejná než ta Meatova. Vlastně jen tmavý kryt obličeje s otvory na oči. Přesto se zdá že je mocnější. Cítíš to nějakým podvědomým způsobem. Jako by tvor tvořil jinak bublinu ze které necítíš žádnou energii. Jako by nebyl. Jen nicota v prostoru.  „Co se to stalo?!“ Slyšíš Hikoriho výkřik někde v zadní části svého vědomí. Pak se vrátíš zpět do helikoptéry. Letíš zase ke svému tělu jen několik okamžiků. Vidíš skrz okénko vzdálený tvar létavce na kterém maskovaný seděl. Svíral otěže svého zvířete. Víš že hleděl na vás. Na tebe ale jeho mysl se stáčel spíš jinam. K vozu dole na silnici. Vozu ze kterého se mu zvedal žaludek. Veze vaši spásu a zhoubu plánu jeho pánů. „“Musíme to auto udržet v pořádku. Soustřeďte se na něj za jakoukoliv cenu! Slyšíš vedle sebe Stewartsův výkřik. |
| |
| soukromá zpráva od Cpt. Robert Madox pro S tím jak se olovo rozlétlo vzduchem kolem jsem zastavil s procítěným. "K zemi!" Anglánem to praští o zem ještě jednou a já skončím v kleku hned na něm, doslova. Obkročmo si na něj kleknu, přitáhnu mu ruce k tělu a sehnutím se ho zakryju před trsy trávy, kusy štěrku i asfaltu a těly sešitců, což všechno ve směsi kulometné palby naplní okolí jako zahradní rozstřikovač. Na ten vzácný okamžik staženého zadku se mi mantrou stane litanie tichých nadávek a kleteb. Úlevně jsem přepadl na bok a natáhl se na záda vedle anglána. Helikoptéra už přistávala a ty mrtvé věci kolem byly doopravdy mrtvé. Dupání těžkých bot, posily. Odepl jsem si řemení helmy na bradě. Zdravotník neměl příliš práce s tím převzít si anglána. Teď už si ho mohl nechat, byl celý jeho. Odpočal jsem si, sotva minutu. Ostatní kolem kmitali s takovou vervou, že jsem nepřenesl myšlenku jen tak se válet. Nechal jsem ostatní přeživší být a zamířil k Wrightovi. "Čerstvý jako rybička, pane." Zdvihl jsem ruku, abych uvolněně zasalutoval muži se kterým Wright mluvil. "Jen půjdu najít svou zbraň. Naposledy jsem ji viděl v žaludku těch uzenek potetovanejch jak motorkářskej gang." |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro Je nutno říct že proti Lovcům kteří vystoupili ze Stallionů vypadáte jako děcka na vycházce. Ozbrojenci ve zbrojích kryjí mediky kteří rychle pracují na raněných. Tedy hlavně Leovi jehož stav je více než kritický. „Jdi se bodnout Wille. Spíš mi řekni co to sakra bylo? Od kdy půjčujeme Japoncům naše Bé padesát dvojky?“ Zavrčí Wright když se vzpamatuje z nástupu vašich spojencí a v hlavě si pravděpodobně napočítá do deseti aby se uklidnil. Raději několikrát. „Od té doby co váš tým nováčků zvádne povolat z hlubin toho všivého oceánu nějakou prastarou oliheň je třeba trochu slevit z nároků.“ Odfrkne si velitel záchraného týmu. „Hele vzpoměň si na ten tvůj lov trollů a drž kušnu.“ Odfrkne si Wright a zdá se že už je zase ve svém živlu. „Tak jaký je plán?Vymyslel starej něco zajímavýho když už se uráčil vyjet do terénu?“ „Jo zdá se že na Beals Islandu je jizva. Máme možnost jí zavřít. Tahle mise je prostě něco extra. Poletíme, nakopáme zadky všemu čo po cestě potkáme a nanec jí zavřeme.“ Odvětí Will a je vidět že Wright se na několik okamžiků zasekne v polovině kroku. „Kurva.“ Odvětí procítěně a zdvihne ruku ve známém gestu podrbání se na týle. Když mu dojde že to přes helmu doopravdy nepůjde zase jí svěsí. „Raiene, pokud můžete chodit a střílet padejte si do auta pro zbroj a zbraně. Vemte si něco co se dá použít v lese i na kratší vzdálenosti. Pokud s sebou vezmete ten antimateriální krám narvu vám ho okamžitě tam kam slunce nesvítí.“ Zařve směrem k Reiovi. U něj zrovna stojí jeden z mediků Lovců. Kontroluje jeho zranění. Přístup Reie dává jasně najevo že o oštření nestojí. Na to jsou ostatně doktoři zvyklí. Většina členů organizace se spíš svá zranění snaží skrývat a jít do boje bez ohledu na fakt že jim málem padají vnitřnosti na zem. I proto mladík který se nad ním sklání jen kontroluje potrhnáné části oblečení a to zda pod dírami není nějaké vážnější zranění. Doktor vypadá že mu může být kolem dvaceti. Jednoho hned napadne zda vůbec stihl dostudovat medicínu. Přesto jeho ruce pracují rychle a obratně. Když Wright křikne na Reie zdvihne hlavu a odfrkne si. „Jasně můžete běžet chlape. Pokud by se mě tedy někdo ptal dřív než potřebujete zachránit život a stříká z vás krev a sračky na všechny strany.“ Zdá se že ho přístup vojenské části týmu doopravdy irituje. „Jizva to je fakt skvělý. Doopravdy nechápu že jsem vůbec dneska vstával z postele.“ Mručí si pod vousy Wright a je vidět že jeho nervozita stoupá. „Doufám že brzy budu moci něco zastřelit nebo se z toho...“ „Cože, jasně, budeme spěchat.“ Zařve Will náhle do komunikátoru v helmě a přeruší Wrightovu litanii. „Frede, průser. První dva Stalliony už jsou na místě a máme tu kontakt. Byakhee." „Tohle jsou fakt blbý fóry. Jasně jen co plácnu že chci něco zastřelit šup a je tu Byakhee.“ Wright začíná znít vážně docela rezignovaně. „Madoxi! Vem si do tý brokovnice nějakou zápalnou munici! Bude potřeba!“ Zařve. „Máš tu něco co by na ně mohlo fungovat?“ Otočí se hned směrem k drhuhému veliteli. „Máme tu pár zásobníků upravené puškové munice od Bosca. Nechám chlapi ať si přebijou. Snad na ně ty šamanský šmejdy zaberou. Měli by.“ Odvětí. „Přebijte na speciály chlapi a dejte nějakou zbraň i Wrightovu chlapovi. Jdeme proti Baykhee a jak víme na ně klasické zbraně nezabírají, potřebujeme je sundat z oblohy něčím trochu efektivnějším.“ Jeden z mužů ve zbroji Reiovi beze slov podá Scorpion EVO 3A1 s kolimítorem a zdvojeným zásobníkem. Skrz zdvojený zásobník je vidět že špička každého projektilu na sobě má drobné značky. Připomínají severské runy které jsi viděl v nějakém filmu. Jejich účel je ti však naprosto neznámý. Jako by Lovec četl tvé myšlenky když na samopal koukáš ušklíbne se. „Neboj, prostě stačí namířit a vystřelit. Není na tom nic extra. Jen tu munici šetři je drahá tak že si to dokážeš jen těžko představit.“ Mezitím Wright s Willem dojdou ke řvoucímu vrtulníku. „Tak jo. Jdeme na to chlapi!“ Zařve velitel záchraného týmu. „Bene, Miku, zůstaňte tu s lékařským týmem dokud nedorazí lidi od záterasů. Zbytek pojede s námi. Musíme zavřít jednu Jizvu než z ní vyleze víc hnusu než doteď. Druhá skupina je už pod útokem Byakhee. Máme speciální munici ale není ji moc. Na každého vychází dva zásobníky tak šetřete. Vysadí nás u lesu na Beals Islandu a dál půjdeme po svých až k Jizvě kde naše kolegyně která se snaží dorazit v autě zapečetí její okraj. Její přežití cestou tam je to hlavní. Pokud máte nějaké otázky můžeme to vyřešit až budem ve vzduchu.“ Jeho muži mezitím nastupují do přepravního prostoru Stallionu. Hildegarda - místo činu |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro  Jak couváš okřídlená bytost s střemhlavě spouští z oblohy. Teď jí ve světlech vozu už můžeš i lépe vidět. Ne že by to byl nějak příjemný pohled. Křídla která má přitažená k tělu jsou kožnatá a protkaná drobnou sítí rudých žilek které jakoby pulzovali před očima. Pokroucené končetiny připomínají vzdáleně hmyz i podle lesklého exoskeletu kterém je bytost pokrytá. Mohutná hlava postrádá jakýkoliv výraz. Chladné oči hledí bez pohybu vpřed a zdá se že spíš vnímá okolí přes dvojici tykadel. Tlama plná zubů však nepůsobí o nic méně hrozivě. Mohutný zadek bytosti připomíná tvarem včelí. Nabobtnaný a odporný. Zdá se naštěstí že z něj žihadlo nevyleze. Namísto toho z něj odkapává nažloutlý sliz. Těžko říct zda je tekutina něčím víc než odpadním produktem toho tvora.Těsně před tím než zahneš pod stromy se nad tebou Byakhee prořítí. Drápy na spodních nohou vykřesknou jiskry a nechají za sebou radu dlouhých škrábanců. Když zmizí z dohledu slyšíš nepříjemný vřeštivý zvuk naplňující oblohu. Nepřipomíná nic co jsi kdy slyšela. Teď ti zpětně přijde až divné jak moc detailně jsi tvora vnímala když se na tebe řítil. „Byakhee,“ ozve se ti v hlavě hlas Cuauhtémoca, „bytosti sloužící Hastur.“ Zní jako by slova vyplivl i když je to přes datlí zobák asi nemožné. „Dávej si pozor nemůže je zranit fyzický útok ani palné zbraně. Normálně žijí v prostoru mezi galaxiemi. Tady jsou většinou aby poslouchali přímé příkazy svých jezdců. Jsou to běžní oři nesoucí své majitele ve vesmírném prostoru.“ Potom se odmlčí. „Jinak dobrá práce. Vidíš věci v jejich detailech sice se zatím jednalo o nevědomý proces ale šamani jsou schopní vidět věci tak jak je jiní nevidí. Pozor vrací se!“ Skutečně vidíš skrz zadní okno jak bytost znovu nalétává na vůz. Odněkud se vzduchem přiřítil druhý vrtulník. Stejný jako ten který tě kryl po cestě. Zaměřila se na něj pozornost třetího tvora. Mezitím prudce zastavíš mezi stromy u silnice. Poskytují ti alespoň nějaké krytí. Nalétávající Byakhee tě díky tomu mine a její drápy křísnou o asfalt. Příliš jí to ale z rovnováhy nevyvede, naopak. Dopadne na všechny čtyři a několik vratkými kroky se zastaví. Otočí na sebe svou rozložitou hlavu a vycení tesáky. Podlouhlá lebka připomínající pravěké zvíře je vlhká deštěm a tykadla se lehce pohupují. Všimneš si že odpočívadlo ke kterému jste mířili je na dohled. Neparkují na něm žádná auta. Muži kteří zabarikádovali i přístup do města se zajisté postarali i o to aby bylo prázdné až Stalliony přiletí. Kolik to může být. Sto metrů... Doopravdy vražedný sprint po vlhké silnici. Byakhee se rozeběhne a vrhne se s otevřenou tlamou na tvůj pick up. Těžké drápy prorazí čelní sklo a bestie v dešti střepů dopadne na sedadlo řidiče. Kusy čalounění se rozletí kolem. To už jsi venku a utíkáš nocí. „Utíkej. Neohlížej se.“ Slyšíš Cuauhtémoca ve své hlavě. „Hlídám tě.“ Ledový děšť rychle promáčí oblečení a ledový vítr se zakusuje do kůže. Staliony se snaží vyhnout nepříteli který na ně útočí. Jakoby se je snažili držet dál od silnice a tedy i od tebe. Jdou po vejci. Vejce máš ty a jsi jako na ráně. Jednoduchá rovnice která pro tebe rozhodně nemá dobrý výsledek. Běžíš a máš pocit že ti něco dýchá na krk. „Žádný strach. Ještě nevylezl z vozu.“ Jeden ze stallionů se prohnal kolem tebe až v nebezpečné blízkosti a vidíš že jedna z Byakhee mu visí na boku. Dlouhé pokroucené tlapy vrazili dovnitř otvoru pro střelce a vytrhli ho ven. Kulomet pořád zní a proud střel narazí do hrudi monstra. Smete ho z povrchu stroje a než stihne opět roztáhnout křídla málem spadne až k zemi. Tělo Lovce mu vypadne a dopadne několik metrů od tebe. Ještě před pár vteřinami živí tvor. Teď rozlámaný a mrtvý. Jeho tělo je pokroucené a zpod hlavy se rozšiřuje kaluž krve. Výraz těch mrtvých oči je děsivě prázdný. Do otevřených úst padá déšť. Není čas zastavovat. Byakhee se vrhne zpět k helikoptéře. Cuauhtémoc měl pravdu palné zbraně jim nic nedělají. Kinetická síla projektilů ho sice odhodila ale nic víc. Už jsi téměř u parkoviště. Nejbližší budova jsou záchody na odpočívadle. Malá kamenná bouda sloužící těm kdo tu parkují aby vykonali potřebu. „Pozor, letí na tebe!“ Ozve se v hlavě tvůj společník. Než se stihneš pořádně otočit nebo vyhnout slyšíš další burácení kulometu proud střel vyhodí létavce z dráhy a ten narazí do stěny stromů po tvé pravici. Několik menších u kraje lese přelomí až se zastaví o mohutný kmen starého velikána. Rychle se ale staví zpět na nohy aby se vrhnul k tobě. „Rychle. Schovej se, musíme se přeskupit. Posily vyzbrojené tak aby ho zabili jsou na cestě.“ Slyšíš hlas Frankse z vysílačky. Pak ti s řevem Stallion proletí nad hlavou. To už saháš po kouli záchodových dveří... Když za tebou konečně zapadnou a máš chvilku na vydechnutí. Kolem tebe se rozléhá zápach moči a vidíš slabě osvětlenou vykachličkovanou místnost. Kolem stěn jsou oprýskané kabinky skrývající v sobě záchodové mísy. Na druhé straně vidíš umyvadlo a prázdný zásobník na papírové ručníky. Mušle napovídají že jsi nezvolila správné dveře pro své pohlaví ale pochybuješ že to může komukoliv vadit. Co je horší je tu několik oken. Sice jen malé větrací nedaleko stropu ale přesto tu jsou. Hučení staré ventilace téměř není slyšet přes bubnování deště a řev motorů helikoptér. Navíc zvenku slyšíš opět nepřirozený řev bestie která tě pronásleduje. Musel se vzpamatovat z nárazu a je ti opět na stopě... |
| |
| soukromá zpráva od Nora Redfield pro „Aha, Gretchen...“ Doplnila jsem jen tiše a raději dále neuvažovala o tom, kdo všechno to díky této ženě ví. Řekla to už bratrovi? Co mu vlastně řeknu? Možná by bylo lepší, kdyby se to dozvěděl od někoho jiného než ode mne. Možná... Zahltily mi mysl ve světle situace zcela nepodstatné myšlenky, ale alespoň to bylo cosi. Cosi, co mělo spíše nádech problémů běžného života než těch nadpřirozených. Ovšem práce nečeká a já se tak nadále nemohla věnovat úvahám na téma rodinného dramatu, ale raději se začala zabývat důležitými fakty, mezi které patřila především Jizva působící zde jako trhlina v naší realitě. A pak, že zajímavé chvíle už skončily. „Ano, s tou bariérou to bylo opravdu brilantně vymyšleno. Koneckonců celý jeho postup a po krůčkách vzrůstající moc v Jonesportu, společně s přípravou obrazce a rituálu, to vše nasvědčuje na důkladné plánování. Ostatně můžu vám o tom pak povědět více, nebo sepsat zprávu pokud budete chtít. Jonesport mi odhalil něco ze své minulosti a tak již tuším, jak se z téhle malé jiskřičky nakonec stal takový požár. Ovšem o té jizvě vize mlčely...“ Odmlčela jsem se také a zahleděla se z okna. Ano, nebylo to součástí místa a vzpomínek na něj, ale přesto... Trochu jsem se otřásla při představě, co bych mohla prožít, jestli se dostanu k jizvě. Místu, kde není opona poodhrnuta, ale násilím rozřezána na cáry jako po útoku nějakého šílence. Byla bych bláhová, abych si myslela, že to místo bude působit příjemně. Spíše naopak. Ale třeba se k ní vůbec nepřiblížím... Třeba. „Hmmh, takže až takovéto průchody. Dobře... Tedy není to až tak dobře, ale aspoň, že to vím přesněji.“ Posadila jsem se a zahleděla se na Stewarta. „Upřímně, nejsem si jistá, jak takováto místa zapečetit. Možná by na to mohly fungovat některé pečetící rituály, ale co jsme tak mohli s Leem zjistit, většina těch věcí byla na nějaké rituální pokusy vcelku odolná. Spíše než přesně dané postupy účinkovala síla vůle jako taková.“ A to jsem si párkrát ověřila, ale zkoušet uzavírat interdimenzionální trhliny. No, jsou některé věci, na které se dnešního dne již necítím. Snad tedy bude i jiné řešení. „Možná by se kolem Jizvy dala vztyčit dočasná bariéra, aby zabránila průniku vlivů oběma směry, ovšem nebude to trvalé řešení. V Jonesportu se podobné řešení ukázalo jako účinné, ale ne na příliš velkém prostranství a také je to energeticky náročné řešení, které není ani trvalé. Ovšem, pokud se nám náš kurýr zdrží...“ Zajela jsem si prsty unaveně do vlasů a začala si je shrnovat opět do provizorního uzlu. „Zbraň?“ Zaujala mě uprostřed mé kadeřnické momentky Stewartova slova. Co by mohli mít Japonci za zbraň, která by zahnala tak velké monstrum a přitom nenapáchala žádné viditelné škody? Vzpomeň si. Byla jsem tam. Viděla jsem to letadlo i částečně tu věc, co padala k hladině moře ale... „Ale nevím o žádném výbuchu.“ Naklonila jsem hlavu na stranu a byla vděčná, že protivné mokré prameny vlasů se mi již nelepily do tváře. „Ale to je teď asi vedlejší. Stabilizátor říkáte? Dobře, ta věc zní... zajímavě.“ Docela ráda bych ji dostala do rukou, ale to by znamenalo zároveň se dostat i k té prokleté Jizvě a... No uvidíme. Moc dobře jsem věděla, že rozumnější řešení by bylo zůstat v bezpečí několika tunové helikoptéry a nechat tyto věci na kurýrovi, ale kdy já se řídila jen chladným rozumem, když byly ve hře tak zajímavé věci? „Chápu, že tohle způsobilo... jisté problémy v naší budoucí spolupráci.“ Dodala jsem pomalu a natočila hlavu, abych mohla opět sledovat světla ubíhající pod námi. Nejspíše už jsme nad Beals. Ten čas skutečně letí... Jako ostatně vždy, když se blíží moment, na který se člověk nikdy netěší. „Mohlo by to vyjít. Pokud budeme mít víru.“ Pronesla jsem stále hledíc z okna a i když tato věta vyzněla na území věřící Ameriky asi trochu jinak, než jsem ji původně myslela, nechala jsem ta slova viset ve vzduchu. Ať si je každý koneckonců přebere podle svého. O tom ta víra přeci je. Na poznámku o bratrově zdraví jsem pak už jen vděčně kývla. Samotná jsem se příliš nechtěla pouštět do podobné debaty, protože jak pan Stewart říkal. Ještě jsme neměli vyhráno a stále si nemohli být jistí, že se na konci dne bezpečně sejdeme. „Možná jen, jak pak...?“ Ohlédla jsem se po Stewartovi, ale nedokončená otázka mi uvízla na rtech, když jsem viděla, jak se jeho soustředění přesunulo jinam, přesněji k vysílačce skryté v helmě. „Cože? Koho?“ dodala jsem poněkud nechápavě, ale už se stavěla do pozoru, protože to neznamenalo nic dobrého a už vzápětí jsem se musela přidržet popruhů na stěnách, jak se s námi vrtulník nebezpečně naklonil. Něco na nás jistě útočilo, ale co... Co by mohlo útočit na tak velký armádní vrtulník? V noci? Říká se, že fantazii se meze nekladou, ale mihnutí kožnatých křídel ve světle reflektorů její kolečka naopak roztočilo na plné obrátky. „Nezranitelní?“ Zopakovala jsem věc, která se mi na tom výkladu líbila nejméně. Máme tu létající démony, které nemohou naše zbraně zabít. Zde se skutečně hraje nejspíše o více, než bychom čekali. Sevřela jsem v ruce svou pušku, která se teď ale zdála opět jako neužitečná hračka. Nebyl to ani dostatečný kalibr, aby něco takového vychýlil z letové dráhy. Možná příště... Pověsila jsem si ji prozatím opět na zádový popruh. Stále se ještě mohla v budoucnu hodit. „Kontrolovat? Ano... to by mohl. Není to Hardwood?“ Udělala jsem hned pár kroků k Hikorimu rozpitému ve stínech. Byla to první věc, která mne napadla, ale nemohl by přeci jen tak snadno manipulovat něčím takovým, když jej Hikori vězní... Možná. Ale to už Hikori pokračoval ve vysvětlení a ne jen slovním. Obraz vrtulníku mi zmizel a nahradila jej vize něčeho jiného. Nebo spíše někoho. Zahalený muž sedící na stvoření, které vzdáleně připomínalo pterodaktyla, vystřiženého populárních knížek o archeologii, který se ale musel jistě potkat s docela velkou dávnou nějakých mutagenů. Rozhodně to nebylo nic, proti čemu bych chtěla jen tak stát sama v noci, s těmito bytostmi kroužícíma nad hlavou. A pak tu byl ten muž... nebo co to bylo za bytost. Znala jsem jej a nemusela dlouho přemýšlet odkud. Ty oči... Maska... Ten pocit... Z vize mne vytrhl až Hikoriho křik. „C-co?“ Nechápavě jsem zamrkala, zatímco jsem pomalu přicházela k vědomí. Myslela jsem, že mi celou věc ukázal právě on, ale dle jeho překvapení to asi nebyla tak úplně pravda. Možná mě jen navedl, ale mé vědomí se celé věci zase chytlo a nechalo se unášet jako klacík vržený do proudící řeky. Ví teď o mě? O vrtulníku, ve kterém zrovna jsem? Netušila jsem ale ta představa, že by má přítomnost mohla ohrozit právě velitele celé sekce Lovců, se mi příliš nelíbila. A pak jsem z okénka stejně zahlédla létající bytost i s jezdcem, kteří ale svou pozornost směřovali na něco pod námi. Auto, které vezlo našeho kurýra i s drahocenným balíčkem. To bylo v tuto chvíli důležitější než já, Stewart nebo náš vrtulník. „Musímě zaměstnat jejich velitele.“ Rozezněl se můj rozhodný hlas, zatímco jsem si začala vyhrnovat rukáv na pravé ruce. O své černé křídy jsem přišla v Meatově jeskyni, ale naštěstí tyhle alespoň zůstaly. Vytáhla jsem z odloženého kabátu lesklou kazetu a z ní rudou křídu. Nebyl to sešitec. Bůh ví co to bylo, ale stále jsme mohli něco zkoušet. Minimálně jej zaměstnat, ale třeba mé síly podcení. Nebo naopak přecení. Tak jako tak...„... Potřebujeme upoutat jeho pozornost. Což ale přináší jistá rizika. Pilot by se měl připravit.“ Dodala jsem a rudá křída se rozběhla po mé ruce, zanechávajíc viditelnou stopu na jinak bledé pokožce. „A někdo by mohl také otevřít nákladovou rampu. Poletíme o něco pomaleji, ale... možná budeme návnada.“ Dodala jsem trochu omluvným tónem, ale pak už na nic nečekala. Tohle nebylo o mě, Stewartovi, nebo dalších lidech... tohle nás přesahovalo a my tak museli být připraveni riskovat své životy. Ostatně... byla to každodenní povinnost lovců, ať už v Británii nebo zde. „Hikori, soustřeď se na Hardwooda. Já se pokusím zaměstnat pana Jezdce. Kdyby se něco dělo s vrtulníkem, je možné, že mé tělo bude poněkud... indisponováno. Tak prosím pozor.“ Dodala jsem, zatímco jsem dokončovala poslední rychlý tah křídou a rukou se mi opět začalo rozlévat nezvyklé teplo. „Tak se na tebe podíváme...“ Zamumlala jsem pro sebe a spíše než abych sledovala dění venku, zavřela jsem oči a soustředila se na své pocity, chytíc se opět jedné z vln, která mé vědomí částečně vynesla z těla. Tady jsem... Rezonovaly mé myšlenky v mé mysli, zatímco má síla jako mnohačetné úponky vystřelila směrem k Jezdci, snažíc se jeho mysl spoutat. Tyto souboje vždy probíhaly na duchovní úrovni, ale spoutaná mysl se rovnala i spoutanému tělu, mimo jiné, takže jejich nebezpečnost rozhodně nebylo záhodno přehlížet. Ovšem jako u všeho i toto bylo dvousečnou zbraní. Přesto mým primárním cílem bylo zaměstnat především jeho pozornost, s trochou štěstí natolik, aby selhalo i jeho ovládání dalších létajících přisluhovačů. "Opět si hraješ s ohněm Noro... "Zazněl mi v hlavě bratrův káravý ale starostlivý hlas. "Jsi připravena se spálit?" Ano Leo, kvůli tobě... Všem... Ano, jsem. Dotkla se má vůle muže na létavci a já svou mysl obrnila v očekávání odvety. |
| |
| soukromá zpráva od Mia Cavaler pro Záchodky
Sakra. Další zničení auto. Jsem jak v Kobře 11. Doufám, že mi to nedají k úhradě. Pomyslím si, když zaslechnu, jak se drápy té létající bestie, svým způsobem se takovými myšlenkami snažím udržet v psychické pohodě. Protože tenhle svět je pro mě totálně něco nového, něco děsivého co by mě mohlo připravit o zbytek zdravého rozumu.
„Byakhee.“ Zopakuji, abych si její jméno zapamatovala. Bohužel se nedozvím nic, co by mi pomohlo se jich zbavit. A to jsem doufala, že kdybych jim třeba prostřelila křídla, tak by mohlo být po problému. K mé škodě, to tak jednoduché řešení mít nebude.
Prázdný parkoviště. To je jak v nějakým béčkovým hororu. Až na to, že nejsem nádherná kozatá blondýny, které před tím než jí ta nestvůra zabije, strhne blůzku, aby se divák mohl pokochat jejím vymodelovaným poprsím, připomínajícím pomeranč, rozřízlí na dvě půlky.Takhle se nebudu moct schovat a budu muset utíkat skutečně rychle. Vsadím se, že udělám světovej rekord. Jakou já mám neuvěřitelnou kliku, že běhám už tolik let a teď mi očividně mé zkušenosti můžou zachránit zadek. Vyčkávám, jelikož jsem si moc dobře vědoma, že si svůj úprk musím správně načasovat, vyskočit z auta dřív, tak Bayakhee prostě jen změní směr a pochutná si na mě jako na indiánský jednohubce.
Všechno se seběhne v okamžiku, zvuk třístícího skla, řev stvůry, vrzání dveří, můj dopad do měkké vlhké půdy. Rychle jsem se překulila, vylezla na všechny čtyři a vystartovala jako ze závodní dráhy. S jediným rozdílem, že já jsem měla mnohem vyšší motivaci než je zlatá medaile. Mě šlo o holý život.
Si piš, že se nebudu ohlížet. Zbytečně bych tím ztratila cenné vteřiny. Potlačila jsem nutkání, které má člověk dané snad pudově a radši jsem se soustředila na budovu před sebou. Moc dobře jsem si uvědomovala, že ohlédnutí by mě zpomalilo. Nehledím na nepohodlí, které mi přináší déšť bičující mě do obličeje, vlasy, které se mi lepí na tváře. Doslova očima přitahuji dveře, konečně se mi podaří dostat se na místo. Připadala jsem si, jako kdybych stála na místě, jako v nějaké hloupé můře, naštěstí to nebyla pravda. Jen okrajově jsem sledovalo to co se kolem mě dělo. S rázným bouchnutím za sebou zavřu dveře, opřu se o ně zády, popadám dech, rozhlížím se.
„Jsem na panskejch. Pokud se mi nepodaří spláchnout, tak se nejspíš nemám kam schovat.“ Pronesu udýchaně do vysílačky. Mám štěstí, že nemají chápavé ruce, ale i tak ty dveře nebudou moc velkou překážkou. Všudypřítomný zápach moči mi nedělá příliš dobře na můj už tak dost podrážděný žaludek. Vytáhnu kousek máty, rozdrtím jí mezi zuby. „Když umřít, tak se svěžím dechem.“ Zasměju se svému vtipu a na kratičký okamžik se zamyslím nad tím, jestli jsem se nezbláznila.
Nemůžu tady jen tak nečinně čekat. Vysadím dveře od kabinky a zapřu je o vchodové dveře a stěnu kabinek. Doufejme, že to té potvoře dostatečně zkomplikuju. Pak vysadím ještě jedny, protlačím je do rohové kabinky a pokusím se nejlépe zabarikádovat. Ozbrojím se smetákem. Musím se té ironii zasmát. Sklopím prkýnko, posadím se na toaletu, vytáhnu na ni i nohy. Stačí jen vydržet. Naslouchám zvukům. Stačí jen vydržet. |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro „Musíte si uvědomit že pokud při plánování není člověk omezený smrtelností může i s nízkou inteligencí vytvořit geniální plán. Smrtelnost je naším hlavním nepřítelem, co si budeme povídat. Přesto cena za její zrušení je většinou až moc velká.“ Povzdechne si a máš pocit že pohled mu zabloudí na místo kde se mihotá Hikoriho podstata. „Jizvy jsou velice specifický úkaz který se věštcům nerad ukazuje. Viděla jste to co vám váš dar umožnil. Média vidí svět dost nevyzpytatelně a občas zmateně. I proto jsou ta nejsilnější většinou staré dámy nebo páni.“ Pousměje se na tebe. „Máte před sebou zkrátka se svým darem ještě dlouhou cestu.“ „Pečeti by mohli vydat snad na nekonečné množství odborných svazků. Nejlepší specialisté na pečeti většinou mají vlastní metody. Je to jednoduše proto že postupy spjaté s nějakou vírou jsou omezené právě jen na využití proti té dané víře. Proto se snažíme vymýšlet co nejuniverzálnější postupy abychom byli schopní jít rovnou na věc bez vyčerpávajícího výzkumu který často trvá déle než je nám milé. Pokud by se tu neobjevil artefakt pravděpodobně bychom bili nahraní. Problém u Jizev je totiž v tom že energie proudí, jak jste právě říkala, do obou světů. Každý má své vlastní zákonitosti a pravidla. Hlavně co se působení magie týče. Prý je to způsobené hlavně tím že každý svět ma jinou energetickou podstatu. To že jeden rituál v našem světě vztyčí bariéru v jiném může způsobit něco naprosto jiného. Právě proto se nedá váš plán provést moc úspěšně bez velkého rizika toho že situaci ještě zhorší a Jizva se okamžitě rozšíří nakrmená příchozí energií z původní pečetě. Musíte si uvědomit že v Jonesportu jste stála proti nepříteli který tuto dimenzi nějakým způsobem obývá ať již přímo nebo je připoutaný nějakou pečetí. Opět se jedná o rituál kontra rituál. Jizvy jsou spíše něco jako přírodní síla... Už zase přednáším.“ Dodá téměř omluvně a pak se zasměje. „Občas si prostě nemohu pomoci.“ „Musíte si uvědomit že ne všichni jsou věci tak otevření jako já.“ Pronese na tvou poznámku ohledně komplikací. „Musím se také zodpovídat mnoha lidem a výjimky ze seznamu lovených bytostí jsou vzácné a málo kdy uznané. Výhoda je v tom že vašemu společníkovi byla už jedna udělena díky Ozawovi. Přesto to bylo v jiných časech a s novým kontrolerem je potřeba další taková. Budete si ji muset hodně komplikovaně zasloužit Noro ale to uvidíme až bude ten pravý čas. Teď je brzy o tom uvažovat a nenechme se rozptýlit od toho co je doopravdy důležité.“ Vzdušná bitva Stewarts Nejdříve překvapeně pohlédne na tvou zdánlivou samomluvu ale pak mu dojde že ta slova jsou určena někomu jinému. Když se probereš a promluvíš rychle pochopí že víš kdo bytostem rozdává rozkazy. Jak o sobě tvrdil. Muž otevřené mysli. „Navigujte Noro.“ Kývne na tebe hlavou když se na chvilku přestane soustředit na organizování bitvy. Po tvé další větě se bez připomínek vydá se otevřít rampu. Zřejmě nechce rušit pilota v manévrování. I když se svou jedinou rukou nedrží daří se mu udržovat rovnováhu velice dobře. Zadní rampa se otevře do noci a vidíš provazce deště zkrápějící zem po vámi. Do vrtulníku vtrhne silný vichr nesoucí s sebou ledové kapky zabodávající se do kůže i oblečení. Pilot vyrovná změnu v aerodynamice stroje a musí trochu zpomalit v manévrování. Kulomety štěkají do noci a odrážejí nálety monstra. Stewarts zaklekne u rampy a ve volné ruce svírá svou P90. Přesto že zbraň působí jako směšně malá vypadá to že mu to nevadí a kontroluje prostor kolem. Hikori na tvůj jen tiše pokývne hlavou. I přes to že to fyzicky nevidíš víš že to udělal. Všimneš si auta na silnici jedná se tmavě červený pick up. Honí se s jednou Byakhee jako kočka s myší. Rychle couvá k lesu. Tvor se mihne nad ním a drápy zadních končetin vyryjí na střeše hluboké rýhy. Pak zastaví těsně u stromů tvor po dalším přeletu zastaví na silnici před vozem a po čtyřech se rozeběhne zase k němu. Stalliony nejsou schopni zasáhnout protože sami musí kličkovat mezi nepřáteli kteří jsou mnohem obratnější a důsledku i odolnější. Mia počká do poslední chvíle a nakonec vyskočí ven z vozu. Byakhee narazí do čelního skla a pak se zoufale snaží vyprostit zatímco ti indiánka zmizí z výhledu když neozbrojená sprintuje po mokré vozovce. V tu dobu jsi stejně už připravena vrhnout se jako zbraň proti záhadnému jezdci a není čas se zabývat počínáním tvé kolegyně který se nějakou hrátkou osudu stala pro tuto misi rozhodujícím trumfem na vaší straně. Poslední co vnímáš než se vaše mysli zaklesnou do sebe je druhý vrtulník který poskytuje podporu Mie jak se prožene nebezpečně blízko kolem. Tvor visí z jeho boku a dlouhá chitinová ruka zakončená spáry vyhazuje z pal postu jednoho z tvých kolegů. Ten se řevem řítí k vozovce. Poslední dávka palubní zbraně strhne byakhee za ním. Pak je tu muž v masce... Duel na psychické úrovni začne tvým úderem který vykryje přesto jste zaklesnutí v sobě a ani jeden z vás není schopen zasahovat do dění. Podle zvuků které ale slyšíš jako by byli neskutečně daleko bitva neskončila. „Odvážné ale hloupě neefektivní Redfieldová.“ Řekne aniž by jeho hlas byl zbarvený emocemi. „O tebe už tu nejde, jsou tu zajímavější věci, promiň.“ Podnikne protiútok a jeho mysl připomíná kord který tě náhle zasypal sprškou přesně mířených ran z rukou zkušeného šermíře. Je jasné že tvůj oponent je na podobné souboje na rozdíl od tebe vcelku zvyklí. „Čekal jsem že se potkáme už od doby kdy jsem viděl tvé budoucí kroky po škole.“ Tlačí tě údery do krytu a zdá se že rychle obrací tvůj útok proti tobě. Jeho mysl je jako chladný kámen, pevná opracovaná k dokonalé pevnosti a neproniknutelná. „Vlastně jsem tvou cestu viděl už delší dobu. Celkem mě pobavilo že jsi tak horlivě odmítala smlouvat s prastarými kteří tento svět nevyhnutelně dobijí a když se jim lidé podvolí mohou být alespoň spokojenými služebníky s nadějí na povznesení ale jak k tobě přiskočí démon hned mu padneš kolem krku. Jsi jako malé děcko. Padej zpět ke svým a nehraj si mezi dospělými!“ Vykřikne a jeho mysl tě praští jako kladivo. Vnímáš jak se třeseš a ležíš na podlaze vrtulníku. Stewarts na tebe vystrašeně hledí a jako obvykle cítíš jak ti z nosu teče drobný pramínek krve... |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro „Zůstaň tam kde jsi. Budeme se snažit přistát a poskytnout ti pomoc. Podpora je na cestě.“ Vykřikne do vysílačky Franks. „Budu se snažit držet ho od budovy.“ Vteřiny se táhnou jako minuty. Vnímáš každý detail kabinky. Nalepenou žvýkačku, kusy toaletního papíru, špínu a zápach. Doopravdy je tak těžké se trefit do mísy? Jasně když jde jeden na malou může se stát cokoliv ale jak vysvětlit jak někomu kus jiné potřeby to je vážně zázrak. Nervozita a vnímání nejmenších detailů je občas nevýhoda. Sedíš obklopena různými více i méně perverzními nápisy o velikosti různých věcí a kdyby jsi hledala megakládu už víš na jaké číslo se ozvat. Jen vzhledem k tomu že se tahle podivná nabídka nachází na pánech buď se jedná o rozšíření dřevorubeckého businessu a nebo určitě nebude inzerující spokojený s tvým pohlavím. Zvenku zní zvuky boje který rozhodně neustává, naopak. Střelba pokračuje ve stále konstatnějších dávkách. I pro ucho člověka který není zkušený ve zvucích vrtulníků je jasné že jejich motory a manévrovací schopnosti jsou prověřovány až na maximum. To se tě teď ale přímo netýká, tvůj osobní soupeř se potuluje někde venku v dešti. Jeho drápy skřípou po asfaltu a přechází jako lev v kleci aby vtrhl dovnitř a roztrhal tě na kusy. Křídla složená na zádech sice se možná těžko protáhne dovnitř malými vchodovými dveřmi ale jakmile bude uvnitř je po tobě a není žádná možnost jak uniknout takovému predátorovi. „Dost Mio, musíš se vzchopit. Máš v sobě moc svých předků. Jsou nezranitelní fyzickou silou ty máš na své straně ale mnohem víc.“ Vytrhne z napjatého čekání Cuauhtémoc v tvé hlavě. „Soustřeď se. Ty bytosti se dají zahnat. Nepatří sem. Nejsou z tohoto světa a ty jsi právě svou mocí spjata s naší realitou jako takovou. Jako všichni lidé z národů blízkých zemi.“ Odmlčí se a vidíš jak se datel protáhne opatrně jedním z vyklápěcích oken dovnitř. Přirozeně zvířecím pohybem se oklepe od dešťových kapek a letmým přeletem se přesune na kraj tvé kabinky. Nahne hlavu na stranu a jeho korálkové oči na tebe hledí pichlavým pohledem. „Hrdá dcera svého lidu...“ Zní ti v hlavě jeho hlas který pohled tónem jen doplňuje. „Tulí se k míse s smetákem v rukou. Třese se strachy namísto aby vytáhla do boje proti nepříteli jak by jí měla hrdost donutit i v bezvýchodném boji. Hlavně když soupeř špiní jméno našeho světa. Styď se!“ Poslední slova zní jako prásknutí biče. Téměř v tu samou chvíli se ozve první náraz do dveří. Zdá se že je byakhee teprve zkouší jejich stabilitu. Vzápětí se rozezní kulomet o něco blíž. Podle rámusu toho že další náraz nenásleduje a faktu že se stěna budovy otřese a na několika místech si všimneš obláčků prachu které se zvednou pod náporem kulek drží Franks své slovo. „Soustřeď se. Šamani nejen navštěvují jiné světy ale zároveň jsou právě díky tomu kotvou tohoto. Nepotřebuješ vizi, nepotřebuješ vyměnit mysl, musíš jen dokázat přinutit naši realitu aby tu stvůru vyhnala. Mysli na místa které jsou pro tebe důležitá. Která pro tebe představují stabilní bod a jsou neotřesitelná. Naber z nich sílu a nakaž mu aby zmizel aby se vrátil tam kam patří.“  Hlas Cuauhtémoca je naléhavý a nervózní. V tom se ozve další náraz. Tentokrát ne tak lehký. Naopak dveře se v dešti úlomků rozletí dovnitř místnost. Zbytky klouzají po špinavé podlaze a hned za nimi se vřítí Byakhee. Její rozložitá křídla drží hned u těla aby nepřekážela. Čtveřice drápů na zadních nohou roztrhne kachlíky a nedává moc prostoru pro to co by způsobili tvé kůži kdyby se k ní dostaly. Přední končetiny zakončené spáry se zapřou o zem aby zbrzdil svůj rychlí běh. Tykadla se dotýkají stropu. Doteď nevypadal tak velký ale takhle zblízka z něj jde doopravdy děs. Hlava s tupým nosem se rozhlíží kolem a drobná očka zkoumají místnost.„Měla by sis pospíšit.“ Poznamená Cuauhtémoc a vrhne se z přepážky mezi toaletami k monstru. Když letí vzduchem začne se měnit neskutečnou rychlostí. Jako by se z něj odpařovali zbytky vody. Křídla se změní v ruce, ptačí nohy v lidské a tělo datla se protáhne a zmohutní. Tam kde byla ptačí hlava je teď lidská. Muž nemůže být o moc starší než ty. Přes oči se mu táhne černý pruh válečného malování. Když dopadne do pokleku zařve ke stropu a vlasy černé jako noc se rozletí kolem. Nevidíš žádnou zbraň a díky tomu že na sobě nemá ani oblečení by ji ani neměl kam schovat. Přesto se na byakhee vrhne holýma rukama. Zasadí jim několik tvrdých ran pěstí zdá se že je spíš překvapená než aby jí ublížil. Sekne po muži spárem a jen těsně ho mine. Úder roztříští dveře vedlejší kabinky ve spršce třísek... |
| |
| soukromá zpráva od Mia Cavaler pro Úkryt Tady asi nemají uklízečku. Pomyslím si, když uvidím něco. Radši nemyslet, snažím se soustředit na nápisy, kterými je popsaná kabinka. Nutno říct, že nad některými se i pousměji. Zpočátku jsem myslela, že z toho smradu omdlím, ale nakonec si můj čich na něj zvykl. Posila je už na cestě. Stačí jen vydržet. Připadám si jak v pasti, kabinka jako by se zužovala, snažíc se o to, aby mě rozmáčkla, navíc odsud nemůžu utéct, protože proti tomu tvorovi nemám sebemenší šanci. Mio. Mio, jak ses do téhle situace dostala. Začnu lamentovat sama nad sebou. Z mého zoufalství mě vytrhne Cuo. "Na co se mám soustředit ty chytrolíne."pronesu šeptem, jelikož mám strach, že bych na sebe upozornila tu nestvůru. Pořád můžu doufat v to, že si to rozmyslí a prostě odejde, dřív než dorazí posily.
Jeho slova na mě působí jako facka. Zalapám po dechu, zrudnu vzteky a bojovně se postavím, abych mu pěkně od plic řekla co si myslím, jenže od mého záměru opustím, když uslyším jak bestie naráží do dveří. Najednou je moje bojovnost ta tam.
Vždycky jsem si o sobě myslela, že jsem odvážná, ale moje odvaha, jako by mě opustila. Najednou jsem úplně bezbranná. Slzy mám na krajíčku a třepu se strachy jako králík. Já na tohle prostě nemám.
Prázdným pohledem se podívám na Cua, několikrát popotáhnu. Jeho naléhavý hlas mě upoutá, ač né natolik, abych mi docházelo co říká. Dveře se rozletí, z hrdla se mi vydere zaštkání, rozbrečím se. Hruď se mi stahuje vzlyky. Instinktivně couvám od nebezpečí, narazím zády do zdi. Cuo se promění v člověka. Přes uslzené oči toho příliš nevidím, otřu si je rukávem mikiny, skousnu ret, snažím se uklidnit a z nějakého mě nepochopitelného důvodu mám o něj strach i když jsem ho ještě před pár vteřinami chtěla přetáhnout koštětem. Nemůže umřít kvůli mě, za to já nestojím.
Sklopím hlavu, zavřu oči, zhluboka dýchám, abych se uklidnila. Z prvního hlubokého nádechu se mi udělá nevolno a nahrne se mi žluč do krku. Rozkašlu se. Takhle to nepůjde. Našmátrám v kapse levanduli a promnu ji v prstech pod nosem. Nasaji příjemnou vůni, která se mísí s chcánkama.
Naštěstí je tahle rostlinka dost voňavá, aby to přebyla. Soustředím se na její vůni. Vždycky jsem jí milovala, už od té doby co jsem jí poprvé pomohla sázet babičce. Mysl mě přenese na louku u jejího domu. Nádherné místo, které při západu slunce bylo naprosto kouzelné. Ráda jsem tam trávila každou volnou chvíli. Vždycky mě naplňovalo klidem, tady nebylo nic nemožné. Byl to můj kouzelný svět, kam mě chodili navštěvovat jednorožci, draci, tygři, medvědi a všechno co jsem si jako dítě vysnila. Tady jsem byla v bezpečí a měla spoustu ochránců a všichni tady stáli a čekali na mě.
Otevřu oči kolem mě není ta hnusná kabinka, jsem na louce, kde bojuje Cuo s tou bestií, která tady nemá co dělat. Kterou tady nechci. Cítím jak za mnou stojí všechna zvířata, připravená zaútočit. "Odejdi! Tohle není tvůj svět! Odejděte všichni! Hned!" Můj hlas je mi cizí je podbarvený mocí, neústupný. Hned jak dozní, všichni mí ochránci se vrhnou proti bestii, zvedne se mohutná vlna, která jí donutí couvat. Sotva se dostane z mého dohledu, všechno se mi rozmaže, moje tělo ochabne. |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro Jonesport nikdy nebyl přelidněné město jeho méně než patnáct set obyvatel je rozprostřených na prostor dvě stě šedesáti kilometrů čtverečních a i když je pravda že většinu plochy zabírá hladina Atlantského oceánu. Přesto se vyznačuje svým klidem. Obyvatelé jsou převážně rybáři a každé ráno na svých loďkách vyráží z přístavu a nebo svých soukromých mol na lov ryb a nebo vybírat pasti na humry. Milí a klidní lidé. Nikdy tu nebyli nějaké velké nepokoje a téměř každý se zná s každým. Maloměstský život v praxi. Jediné vzrušení představují mladí kteří během letní sezóny navštěvují zdejší lokality ať už kvůli rodinám nebo prázdninovému vyžití. Pak tu teprve začne docházet k překračování rychlosti, opileckým výtržnostem a dalším podobným věcem. Tak to alespoň vypadá na povrchu. Pod ním to vře víc. Rodinné hádky, anonymní alkoholici a tajní výrobci nelegálních substancí kteří distribuují buď do větších měst nebo na uklidnění svých přátelských sousedů. Vlastně i to se ale nese v podivném kolegiálních duchu kdy všichni vědí ale pokud to neohrožuje integritu města jako takovou nikdo se moc nebouří. Jasně policie si nechá občas dát nějaký ten benefit z toho že přivírá oči ale není to nic velkého. Pokud se někdo doopravdy řeší musí pocházet z venku. Pokud by někdo chtěl narušit symbiózu to by byl vážný problém. Tohle místo si prostě drží svou tvář za každou cenu a chrání své starousedlíky i jejich děti... ...děti... To slovo rezonuje v hlavě, podivně a otupěle. Kde jsou děti. Pocit že je něco špatně tak hluboko usazený někde vzadu v lebce objímá celý temný svět. Doopravdy všude je černočerná tma... Dokonalá. Není to jen ní. Vše je tiché jen jako by někde hučel příboj. Možná to není příboj. Když ho člověk v přímořském městě slyší tak často vnímá ten rozdíl. To je ale jedno... Děti...? Opět se ozývá tato otázka. V Jonesportu jich bylo vždy hodně. Škola na Snare Creek Road žije svým vlastním veselým životem. Zahradní oslavy, skupinky na kolech s odřenými koleny. Smích, pláč a rošťárny. Doopravdy? Kde Byli děti poslední měsíce? Jak to že jsi žádné z nich neviděla kolem a v neposlední řadě jak to že nikomu nepřišlo divné že jsou všechny pryč. Není to vše. Najednou se vynořují hromady dalších nesrovnalostí. Děcka nebyli jediný kdo byl pryč. Vlastně to byla hromada lidí. Rodiče, lidé které jsi potkávala na ulicích nebo v práci téměř denně. Najednou zmizeli a nikdo to neřešil. Jako by se poslední měsíce vraceli zpět v podivné mlze. Pohled na němý film který působí neskutečně divně a nelogicky. Už jen proto že jsi ho sama prožila a nechápeš jak je možné že proběhl. John jednoho rána nepřišel do práce po noční obchůzce... Prázdno. Wallace který dělal v Seafood Fastfoodu byl najednou pryč a jeho žena Marie vedla podnik sama... Prázdno. Kirk který dělal ranní směny v Supermarketu IGA a jeho nemístný humor... Prázdno. Mark a jeho drobné podpultovní prodeje lehkých drog za zády Churche v jeho autoopravně... Prázdno. Vše běží hlavou rychleji a rychleji seznam jmen roste či se spíš vracejí zpět. Vzpomínky které zapadají na prázdné místa. Jako by celé město žilo poslední dobou v podivném omámení které je teď náhle pryč. Vnímáš teď smutně prázdné ulice a fakt že Jonesport byl jen kulisou pro diváky. Zůstali tu jen ti kteří museli. Lidé kteří dokázali pro pocestné hrát role fungujícího světa. Pod povrchem ale byla prázdnota. Hovory z kanceláře příbuzným kvůli tomu aby z různých důvodů rušili návštěvy... Důvod byl vlastně prostý. Jeden nebo dva lidi na návštěvu nestačí. Z myšlenek bolí hlava. Jako by příval informací chtěl nechat explodovat hlavu... Bolest je... ...bolest... Není jen z hlavy. Cítíš ji i na nohou. Pomalu si začínáš opět uvědomovat že nejsi jen mysl vznášející se v temnotě ale že je tu i něco co se dá nazvat tělem. Nutno podotknout že dost bolavým. Hlava ti třeští. Nejedná se o obyčejnou migrénu ale o pocit že jsi se silně praštila. Pak jsou tu ruce a záda. Obojí v jednom ohni. Bolest z odřenin je velice specifická a lze poznat téměř kdykoliv. Nohy ty jsou nejhorší. Jako by ti je někdo rozřezal na kusy. Bolest je tupá a bodová. Téměř končetiny necítíš. Celé tělo reaguje jen velice omezeně. Pomalé záškuby při pokusech o pohyb vzbuzují takřka zoufalství. Navíc se do těla zakusuje zima... ...zima... Nejde jen o ní. Jsi promočená až na kůži. Kolem tebe musí pršet. Vytrvale a silně. Poslední vzpomínka ale pochází z vyhřáté kanceláře. Tomu odpovídá i tvé oblečení. I když je léto Nová Anglie hlavně v přímořských oblastech dokáže být pěkně chladná a zdá se že dnes si počasí přesně takový čas vybralo. K tvé smůle... Je noc to je první věc kterou si uvědomíš když se ti podaří otevřít oči. Jde to ztěžka. Poslední si pamatuješ odpoledne... Druhá věc je ticho. Neslyšíš žádné zvuky civilizace. Drobnosti které člověku který žije ve městě už ani nepřijdou. Hučení světel, vzdálené zvuky aut, televizí, rádií nebo hovoru. Tenhle klid připomíná les. Ne i na něj je tu moc ticho. Žádné zvuky zvířat šumění stromů jen rachot deště. Navíc cítíš pod sebou tvrdý asfalt silnice. Pomalu začínáš víc vnímat. Oči se přizpůsobí tmě a rozmlžené obrysy se stávají reálnými. Jsi doopravdy v Jonesportu. Jen je jiný. Veřejné osvětlení nesvítí. Světla domů také ne. Jediné vzdálené světlo představuje oheň. Některý z domů musel chytit plamenem. Snad ho déšť uhasí nebo alespoň zabrání šíření. Nezdá se že by hasiči byli poblíž. Na hlavě máš krvavou skobu. Musela jsi se praštit o nějaký roh. Ruce i záda máš odřené. Podle krvavé stopy kterou vidíš tě někdo táhl po asfaltu bez sebemenších ohledů na tvé zdraví. Nejhorší jsou ale zranění na lýtkách. Jako by je někdo hrubě rozřezal noži. Hluboké rozšklebené rány jsou vidět skrz rozřezané oblečení. Kolem tebe je dost krve. Už musíš na ulice nějakou chvíli ležet. Už jsi viděla nejedno zranění proto víš že na to jak je vážné krvácíš velice málo. Kdyby nebylo krvácení něčím zpomalené už by ses pravděpodobně neprobrala. Jak se rozhlížíš po ulici v celkovém důsledku ti dochází jak je vše špatně. Vidíš několik aut které se vybourali. Naštěstí jejich řidiči dodržovali nízkou rychlost a zdá se že se vozy spíš zastavily o první překážku v cestě. Dveře jsou otevřené. Nebo spíš rozsekané. Dlouhá šrámy se táhnou kolem otvírání. Podobně vypadají i dveře domů kolem s jediným podstatným rozdílem. Ty byli rozraženy zevnitř. Jako někdo tímto podivným způsobem otevíral dveře. Co se chtělo dostat z příbytků obyvatel Jonesportu? Když přijde tato myšlenky hlavou ti projede další vlna bolesti. Vzpomínáš si na sklad důkazů na stanici. Něco tam bylo ale co to netušíš. Prázdné místo v paměti. Něco vymazalo místo v zadním rohu. Jako by jsi vnímala koutkem oka... Nedokážeš to popsat. Nikdo to neviděl ale bylo to tam. Čekalo to na svůj čas, klidně a trpělivě. Jen stín který popírá vše co je možné... Další čeho si všimneš je že na Maine Street nejsi sama. Kolem jsou další lidé. Znáš je. Leží a jsou na tom stejně jako ty. Krev, řezné rány. Někdo je tu pohodil jako hadrové panáky. Podle krve se někteří z nich nepohnou už nikdy. Zdá se že jsi jediná kdo se zatím probral. Kolem vidíš pět těl. Ten muž v rudé vestě musí být pan Church. Starý majitel autodílny. Několik metrů od něj leží mladý Jeremy Brow se svým otcem. Oba rybáři. Možná si dnes vzali den volna a nevyrazili na moře. Zdá se že Mika někdo zvedl z jeho kaluže krve a položil o kus dál. Přes ulici od nich leží bez hnutí Emma. Svobodná matka která se do Jonesportu vrátila asi před rokem aby žila u rodičů. Bere noční směny v supermarketu IGA, pravděpodobně byla na cestě do práce. Vypadá to jako by upadla přímo uprostřed chůze. Na hlavě má hlubokou ránu a pravděpodobně na její následky i zemřela. Na nohou jako jediná šrámy nemá. Poslední kdo tu leží a je k tobě zároveň nejblíž je tvůj kolega. Fredy March. Je asi o pět let starší než ty. Vtipálek který rád po práci zašel někam na skleničku i kdyby měl shánět mezi kolegy někoho kdo se obětuje a odveze ho do Beals aby se pobavil. Matně si pamatuješ že právě on s tebou byl na stanici než se ti zatmělo před očima. Zrovna šel od konvice s kávou a bručel si pod vousy něco o tom že by potřeboval někoho kdo by uvařil něco lepšího než takovou břečku... |
| |
| soukromá zpráva od Nora Redfield pro Ráda bych se Stewartem dále probírala různá témata v poměrně příjemném a klidném rozhovoru, který jakoby snad byl malým protipolém chaosu zuřícího venku. Debaty o možnostech a výhodách staletí žijících bytostí. Teorie pečetí a jejich účinnosti v tomto doslova novém světě i samotné vysvětlení existence jizev a jejich podstaty. To vše bylo tak zajímavé, že jsem si dokázala k úplné spokojenosti představit už jen šálek horkého čaje hřejícího v dlaních, zatímco bychom nerušeně konverzovali až do rozbřesku. Až mi ani nedošla krátká zmínka o mocných a starých médiích, která se v jistých etapách dějin se svým darem úspěšně zapsala do historie. A ano, bylo to přesně, jak to říkal Stewart, až s věkem a zkušenostmi se otevíral plně skrytý potenciál a na většině vybledlých starých fotografií byly skutečně zvěčněny vrásčité tváře letitých mužů a žen, kterým byl nadělen do vínku podobný dar. Jen já... Jen já podobné fotografie nikdy mít nebudu. Pokud se vůbec nějakého požehnaného věku dožiji. Pohlédla jsem krátce k Hikorimu, který byl skutečně takovým danajským darem japonské pobočky, o jehož zařazení mezi požehnání nebo prokletí bude nutno ještě rozhodnout. Já v tom již měla jasno alespoň z toho pohledu, že jsem mu vděčila za život. Na druhou stranu jsem jej ale i tak svázala s něčím, proti čemu jsem dříve bojovala a vyvstávala pak jediná otázka. Stálo to za to? Ovšem realita se opět velmi brzy uměla ozvat a připomenout nám, že zdaleka ještě nenastala chvíle nerušených rozhovorů, a bůh ví zda vůbec někdy nastane, každopádně prudké náklony vrtulníku, jehož motor pracující na plné obrátky rozechvíval stěny trupu a i poplašné hlášení z vysílačky byli jasnými upomínkami toho, že jsou tu důležitější věci na práci. Krátká vize stačila abych viděla pořádně proti čemu jsme to stáli a pohlédla tak do tváře nepřítele. Tváře kryté za maskou, ale přesto nepříjemně známé. Říct, že to bylo poněkud nepříjemné setkání by bylo hodně slabě řečeno. Přesto jsem však musela jednat. Zprávy o nezranitelnosti kolem poletujících bytostí světlým vyhlídkám také příliš nepřidaly a donutily mne o to více spěchat. Tam kdesi dole bylo něco, co mohlo ten chaos zastavit a my museli jednat. Ač mne příliš netěšilo, že pořádně nevím o co jde a celkově nemám situaci příliš ve svých rukou, vlastně spíše vůbec, musela jsem se přizpůsobit. Alespoň jej zdržet. Byla jedna z posledních myšlenek, než se mé soustředění vydalo ven, kamsi do temnoty za jediným cílem, jenž byl nedaleko, na zádech jedné z těch podivných létajících bytostí. „Obávám se, že nás ještě nikdo nepředstavil pane...“ Ponechala jsem za slovy nápadnou mezeru, kterou jsem však po chvíli doplnila prvním pokusem o útok. Slušnost byla jedna věc, ale zde šlo především o odvedení jeho pozornosti a bohužel pro mne, nevypadalo to, že by se ten muž nechal tak snadno vyvést z míry. Pár zamítavých slov dolétlo ke mně a už jsem se musela krýt před jeho samotným útokem a rozhodně to nebylo jen tak. Ne, ten muž, ta bytost, tam vencvičenému šermíři. Měla jsem co dělat, aby se nedostal přes mé obrany a stejně mi v hloubi duše hlodaly pochyby, že klidně i mohl, pokud by chtěl. Ovšem to by mi jistě nemohl předat svou zprávu. Tedy spíše čirý výsměch, z kterého jsem si alespoň vzala pár informací spíše než, že bych utržila nějakou ránu na cti. Vlastně to spíše jen potvrdilo mé úvahy a nepřineslo nic nového. Každopádně to byl někdo, kdo skutečně viděl skrz proud času a sloužil těm.. prastarým. Ano, tak to říkal. Tyto myšlenky mi vířily v hlavě jako jasná světla v hurikánu a já se je snažila pochytat, protože jeho poslední úder byl tak silný, že mne vrátil zpět do třesoucího se těla. Tělo bylo možná slabé, ale mysl se u mne vždy uměla vzpamatovávat rychleji než křehká fyzická schránka. Však také již schytala mnohem více ran za těch pár desetiletí života. Snažila jsem se utřídit si myšlenky a zároveň neztratit vědomí, což by bylo v této situaci až příliš snadným východiskem. „V... pořádku..“ Natáhla jsem ruku k Stewartovi, abych jej ujistila, ze se o mne nemusí strachovat a setřela si krvavý pramínek tekoucí z nosu. „Hmmh...“ Odfrkla jsem si při pohledu na rudou barvu na své ruce. Tohle bylo tvrdé. Kdyby mě chtěl zabít... už jsem se neprobrala. Jak máme s tímhle bojovat?! Na podobné otázky jsem se ale skutečně ptát nechtěla. Studený vítr vnikající do útrob těžkého stroje otevřenou nákladní rampou chladil na horkém čele a zaháněl možné návaly slabosti, které se o mě po takové ráně ještě sem tam pokoušely. Začala jsem se pomalu stavět a stojíc chvíli zapřeně u stěny čekala, než plně naberu rovnováhu. „Je tam...“ Ukázala jsem k jedné stěně vrtulníku, jenž stále ale trochu měnil kurz proto i má ruka přizpůsobovala místo, kam ukazovala. „Je opravdu silný. Nemůžu s ním takto nic udělat, ale určitě jde po té věci. Cítí ji.“ Dodala jsem hlasem, který opět začal nabývat na jistotě, stejně jako moje držení těla. „Můžeme ho jen zdržet.“ S těmito slovy jsem si z ramen strhla ze zad svou pušku. Ozvalo se tiché cvaknutí, jak jsem zkontrolovala zásobník a vykročila k okraji rampy, kde už stál Stewart. Pokoušet se o přesnou střelbu z letící a divoce se kymácející helikoptéry? Docela bláznivá představa, ale dnes se celý svět zbláznil. Sám Stewart dokázal s až nečekanou grácií držet rovnováhu a skoro se zdálo, že mu tyto dosti extrémní podmínky nikterak nevadí. Já si přeci jen nemohla dovolit možnost se zapírat při střelbě rukou o stěnu, či se jakkoliv jinak přidržovat a tak... „Hikori, jisti mě.“ Zavelela jsem rychle a počkala, až mne chytí, abych mohla držet pozici natolik, aby bylo možné zamířit. Příliš se mi nelíbila představa, že mne bude u otevřené rampy držet zrovna ve chvíli, kdy sám bojuje o kontrolu s Hardwoodem v sobě, ale nebylo tu moc jiných možností. Až pak, když jsem pevně stála a měla jistotu, že případné náhlé náklony vrtulníku a pak i ty moje bude částečně mírnit můj služebník, opřela jsem pažbu zbraně o rameno a přiložila ji k líci. Optika fungovala dobře i v noci a pomohla mi dohledat cíl, k němuž mě navedly mé nepříliš kladné pocity. Snažila jsem se najít prostor a správný moment, kdy se v hledáčku objevila známá postava s maskou a doufala, že devíza nezranitelnosti neplatila i na něj a pokud ano, mohli jsme jej aspoň pořádně naštvat. Americké verze anglického honu na lišku mohla začít. |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro Stewarts na tebe kývne a začne navigovat přes vysílačku pilota aby udržoval potřebný směr. Vzhledem k faktu že na vás stále nalétává nepřítel je to více než komplikované. Přítomnost deště také na situaci moc nepřidá. Hikori se zhmotní za tebou a vidíš že je jeho rudá tvář ještě víc bledá než předtím kdy se zhmotnil naposledy. Když tě jeho silné ruce chytnou vnímáš jak se třesou. Ostatně ani jeho stisk není tak pevný jak by měl být podle toho co dřív svou silou dokázal. Síly mu musí ubírat i bariéra kterou svou slabost odděluje od tebe stejně jako vnitřní boj s Father Meatem. Přesto ti poskytne alespoň nějakou stabilitu. Když zapřeš pušku do ramene uvědomíš si jak bude těžké nepřítele zasáhnout. Vrtulník sebou smýká vzduchem, prší a když člověk připočte vzdálenost je jasné že tvůj střelecký výcvik nemůže stačit. Tohle je zásah za podmínek hodných zkušeného odstřelovače. Však kdyby to bylo tak jednoduché pravděpodobně by samotný Stewarts nechal někoho z Lovců ve Stallionech který bude mít větší expertízu aby špinavou práci odvedl. Bylo by potřeba doopravdy velké množství bojových zkušeností aby člověk... „Nechte mě, má paní.“ Hikoriho hlas je tichý a unavený jeho slabost je znát v každém slově které ti oni šeptá. „Dokáži vidět co vy a zvládnu vás navést.“ Jeho svalnatá ruka zakončená černými drápy sevře hlavně zbraně. Pořád je dost silný aby zbraň udržel ve stabilní poloze. Pohne puškou a vidíš jak se zaměřovací kříž usadí kousek vedle jezdce na Byakhee. „Je třeba počítat všechny faktory.“ Dodá a zdá se že prastarý válečník umí zacházet i s moderními zbraněmi. Možná se učil ale vypočítávat trajektorie úplně jiných zbraní. „Pal!“ Dá ti na vědomí že je ten pravý čas stisknout spoušť. Kulka opustí hlaveň. Helma hluk výstřelu téměř pohltí ale přesto výstřel na chvilku přehluší zvuky okolí. Přes optiku vidíš jak je chvilku po výstřelu, která se zdá téměř nekonečná, zasažen. Cukne sebou a v dalším okamžiku padá ze sedla. Letí vzduchem a jeho zvíře se vydá střemhlavým letem za ním. Na okamžik se ostatní Byakhee zdají být zmatené ale v dalším okamžiku pokračují v útoku. Možná ještě brutálněji. Ta co útočí na váš stroj se mihne vzduchem a vrhne se na vrtulník seshora. „Kurva!“ Slyšíš jak Stewarts vykřikne a nadávka od něj zní podivně nemístně. Pak je slyšet hluk který značí jediné. Netvor vletěl přímo do vrtule. Mohutný stroj zařve vyčerpáním a začne sebou cukat. Pilot se snaží udržet ho ve vzduchu. Po prostoru začnou svítit výstražná světla a stát u otevřené rampy se najednou nezdá jako dobrý nápad. Stewarts se snaží přesunout k sedadlu a připoutat se. Což je jedinou rukou velice komplikované. Tebe táhne pryč Hikori zapírá se nohama a volnou rukou hledá úchyty kterých je naštěstí ve stroji víc než dost. Pak vrtule s posledním zavřeštěním vypoví službu. Padáte... Pilot se snaží udržet a zajistit alespoň trochu stabilizovaný. Srážka se zemí je ale nevyhnutelná. Když dopadnete náhle vše možné létá kabinou. Hikori tě kryje vlastním tělem. Přesto jsi otřesená a něco tě praštilo po obličeji a roztrhlo tvář. Netušíš co to mohlo být. Pak přijde náraz... Musela jsi být chvilku mimo, nejspíš jen pár vteřin. Těžko říct jak by to vypadalo kdyby tě Hikori nehlídal. V prostoru svítí jen nouzová světla. Vidíš že čumák stroje narazil do stromů u silnice. Podle toho jak vypadá nemohl pilot přežít. Jednoho střelce nevidíš, druhý sedí opřený o zeď a ruku má v nepřirozeném úhlu. Ty a Stewarts jste na tom nejlépe. Velitel Lovců si už rozepíná popruhy které stihl nějakým zázrakem zapnout. Odplivne na zem krvavou slinu. „Sakra, prokousl jsem si jazyk.“ Poznamená překvapeně. Rampa stroje je téměř utržená a za ní je vidět mokrá silnice. Na ní se pomalu zvedá byakhee. Síla vrtule jí sice odhodila stranou ale je vidět že fyzická imunita se prostě hodí. Pomalu se postaví na své pokroucené končetiny. Poprvé ji vidíš pořádně. Zadní pár připomíná velociraptoří přední zase vzdáleně kudlanku. Její zadní část připomíná včelí zadeček jen místo žihadla z něj odkapává nažloutlá vazká tekutina. Úzký pas se rozšiřuje do širokého trupu na kterém je posazená hlava. Tupý čumák, tlama plná tesáků a nehybné téměř bílé oči. Zdá se že svět kolem vnímá spíš dvojicí tykadel které má na vršku hlavy. Dívá se na vás a pomalými kroky se vydá k havarovanému stroji.Hikori se zavrčením předstoupí před tebe a zdá se že se chce vrhnout do nerovného boje. Stewarts se rychle vzpamatuje a zasype bestii sprškou kulem z P90. Naprosto bez účinku. Chitin bytosti je vskutku dokonalou obranou proti fyzickým útokům. Zdá se že to v ní vzbudilo jen vztek. Pak se připraví ke skoku aby roztrhala prvního z vás... Bykhee letí vzduchem... Hikori tě odstrčí stranou z její dráhy letu... Stewarts bez přestání pálí z P90... Ve sluchátkách helmy se rozezní Shoot To Thrill od AC/DC... Na těle Byakhee se snesou střely z boku... Jasná záře jí pronikne skrz na skrz... Monstrum se zřítí k zemi... U rampy helikoptéry se vynoří Wright s úšklebkem na tváři... „Jo, to by šlo. Boscova kombinace chemie a magie je celkem fajn.“ Poznamená. „Hodil ho Willovi na poslední chvilku. Udělal mi tím takovou radost že jsem mu i dovolil ten debilní nápad s hudbou co měl už od doby co Whedon vypustil do světa Avengers.“ Za jeho zády jsou vidět další čtyři muž ve zbrojích kteří dávkami ze samopalů Scorpion EVO 3A1 střílejí na tvory na obloze. „Je to posraná akce šéfe.“ Wrightův hlas zvážní. „Ztratil jsem tady už tři lidi a to nepočítám nováčka a tým který jsme sem měli jet zachránit.“ Zamumlá. „Doktorka a Rei jsou po smrti Redfildová, stejně jako ten chlap co se mnou vyzvedl vašeho bratra a...“ Pak se teprve zdá že si všimne Hikoriho. „To mě poser... Sakra co se tady dneska děje?! To je vaše... No jasně. Jako bych tu nebyl... Vůbec nevelím týhle podivný akci...“ Bručí napůl pro sebe a je vidět že toho má za celý den už taky dost. „Chápu, Frede.“ Stewarts k Wrightovi přijde a položí mu ruku na rameno. „Myslím že si váš tým zaslouží volno ale nejdříve musíme zachránit svět.“ Usměje se povzbudivým úsměvem a jeho charisma téměř rozzáří deštivou noc. „Jo jasně přesně to se od Texasu čeká, nakopat prdel monstrům a zachránit svět. No tak Redfieldová alespoň jednou se zachovej jako bych ti velel a pojď zabránit armagedonu.“ Kývne na tebe a zamává na jednoho z Lovců který přiběhne z náhradním samopalem Scorpion s kolimátorem a zdvojeným zásobníkem. „Tohle jim ukáže že lidská rasa dokáže pořádně kousat.“ „Přišli jsme o vrtulník.“ Pokračuje Wrigh když se Stewartsem vyrazíte do deště. „Mia je zavřená na hajzlíku na odpočívadle kde je původní místo setkání.“ Ukáže rukou směrem na silnici před vás. Odpočívadlo je nedaleko. Kolem něj krouží poslední funkční Sattalion a pere se s Byakhee. „Je to celkem ironie. Byakhee jsou nazívání Sttaliony Interstellaru tady bojují s těmi našimi.“ Poznamená Stewarts když přidáváte do kroku. Ostatní lovci postupují s vámi. Na představování teď doopravdy nezbývá čas. Hikori se unaveně ponořil do stínů už v kabině takže je nerozrušuje jeho přítomnost. Už vidíte na odpočívadlo. Je vyklizené a u lesa stojí budova která slouží jako toalety. Právě ve chvíli kdy se vám objeví před očima vidíte jak se poslední zbývající Byakhee rozeběhne ke dveřím a v dešti třísek je prorazí. Zmizí vám z dohledu. „Kurva!“ Vykřikne Wright a celá skupina se rozeběhne vpřed. Stallion je ze vzduchu bezmocný a smrtonosná bytost je v uzavřeném prostoru sama s vaší jedinou nadějí jak Jizvu zapečetit... |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro Cuauhtémoc bojuje s až nelidskou vervou proti Byakhee, uhýbá úderům jeho pařátů a zasazuje rány které spíš odvádí pozornost než aby skutečně ubližovali. Jak sám říkal, toho tvora fyzickou cestou zranit nelze. Tvá mysl se přesune podpořená čichovým vjemem na místo klidu. Cítíš jako by jsi skutečně na louce byla. Klid a mír toho místa tě naplňuje. Jako by události v Jonesportu byli pryč. Zpět do doby kdy jsi měla obyčejné starosti. Namísto světa plného nestvůr které se vymykají chápání, mluvících datlů, podivných bytostí sešitých z lidských kůží nebo tajemných artefaktů. Člověk by tam nejraději zůstal. Klid a mír kolem přivádí k myšlence zda vše není jen sen. Hloupá noční můra která musí přeci skončit. Co když jsi jen zakopla po cestě k autu a praštila se do hlavy když jsi spěchala? Ležíš teď v nemocnici na přístrojích? Je to přeci mnohem logičtější vysvětlení než to že se krčíš v kabince záchodků v nějakém zapadlém městě v Nové Anglii a před tebou se právě změnil datel v nahého chlapa a začal se prát s bytostí připomínající pterodaktyla. Doopravdy s tebou zhruba před hodinou mluvila indiánská bohyně? Nic z toho nedává smysl. „Soustřeď se Mio. Stejně jako když jsi byla v těle orla to svádí k tomu aby jsi ve své vizi zůstala. Uvědom si kde je reality. Uchop jí a použij proti nepříteli který pochází odjinud. Nenech se zmást vlastní hlavou.“ Hlas Cuahtémoca zní vyčerpaně a jako by z dálky Jo jasně mluví na tebe datel který se proměnil v chlapa a vysvětluje věci kolem toho že máš vnímat realitu. Tohle je doopravdy reálné na rozdíl od louky kterou tak dobře znáš. Možná se ti to doopravdy zdá a ležíš někde v nemocničním pokoji... Co je to za zvuk? není to pípání přístroje který měří tvé životní funkce? Necítíš pach desinfekce? Nebaví se na chodbě doktor se sestrou? Jak tě vůbec mohlo napadnout že tohle... Tvrdý úder tě vytrhne z myšlenek. Tvář ti začne hořet plačtivou bolestí. Vnímáš jen okrajově že ti Cuauhtémoc vrazil facku. Musel si uvědomit že se tvá mysl ztrácí. Nebo naopak probírá? Snaží se tě tvé podvědomí vytrhnout zpět do světa snů? Okrajově vnímáš že chvilka kterou muž využil k tomu aby tě praštil stačila aby Byakhee zjískala převahu. Tvrdý úder odchodí tvého společníka téměř přes celou místnost kde převrhne koš ze kterého se na zem vysype hromada utěrek na ruce, kapesníků a dalších věcí které nejsi schopna na dálku rozpoznat. Nehýbe se. Baykhee se otočí k tobě a téměř už natahuje svou končetinu aby tě popravila. V tu chvíli se vše prolne. Síla skutečnosti z louky, myšlenky na věci pro váš svět tak běžné a obyčejné. Cítíš jak sem obludnost před tebou nepatří. Zároveň jako by tě naplnila podivná síla. Kapsa ve které máš vejce se chvěje a sálá z ní teplo. Když otevřeš oči a tvá síla vyrazí vstříc monstru společně s tvými slovy cítíš se neporazitelná. Nevíš zda je vize zvířecích ochránců jen ve tvé hlavě nebo skutečná ale jsou tu. Byakhee ustupuje pod náporem tvé moci a vřeští nepřirozeným zvukem. Narazí do zdi za sebou a pak náhle jako by jí opustila veškerá životní síla se zhroutí na podlahu kde zůstane ležet. Cítíš vyčerpání a zhroutíš se zpět na poklop záchodové kabinky. „Tohle bylo těsné.“ Ozve se tvůj společník když vstává ze země. „Ještě k tomu je tahle podoba neuvěřitelně nepraktická.“ Ozve se ti opět jen v hlavě a promění se stejně zázračně zpět v ptáka. „Ta slova nebyla potřeba ale chápu že jsi to chtěla udělat se stylem... Za to může stejně Hollywood...“ Poslední slova pronese spíš pro sebe. „Pomoc je na cestě! Vydrž!“ Ozve se v vysílačky Franks a skutečně oknem ve stěně vidíš jak se k parkovišti žene skupina lidí ozbrojených samopaly. Několik z nich dokonce poznáváš. V čele běží rozložitá postava Wrighta který ve zbroji vypadá vcelku impozantně. Jeho vousy lezou z pod ní. Kousek od něj je i Stewarts. Šéf Lovců osobně. Přes hruď má pověšenou FN P90 a díky tomu že mu chybí jedna ruka se snad ani nemůže jednat o nikoho jiného. Poslední známá osoba je Nora Redfield. Vypadá unaveně a ve tváři má trochu jiný výraz než měla ráno. Zdá se že nejsi jediná kdo si během dne prošel těžkými chvílemi... |
| |
| soukromá zpráva od Mia Cavaler pro Záchrana
Ztěžka dosednu na poklop záchodu. Za běžných okolností by to pro mě bylo něco zcela nepřípustného, ale teď je mi ta smradlavá špinavá kabinka šuma fuk. Opřu se lokty o stehna, schovám hlavu do dlaní, těžce oddechuju. Zamávám na datla vztyčeným prostředníčkem. Uslyším vysílačku. Prohrábnu si vlasy, podívám se z okna, abych viděla, jak se ke mně žene záchrana. Do hajzlu přišli by pozdě. Pohled se stočí na netvora, který leží bez hnutí. „Promiň. Díky.“ Pronesu k datlovi.
Prolétnu pohledem skupinu, která rychle zkracuje vzdálenost mezi námi. Wight je vcelku fešák. Možná tak na mě působí díky blízkému setkání se smrtí, těžko posoudit. Nasadím poněkud křečovitý úsměv, zkontroluju kapsu. Vydechnu úlevou, když nahmatám vejce. Teď už zbývá jen dostat jej na místo.
Postavím se, malinko zavrávorám, přidržím se rámu kabinky. „Bude to chtít cvik, stálo mě to příliš energie.“ Konstatuju spíš sama k sobě.
Zvednu vysílačku. „Franksi, nevidíš v lesích nějakou díru, odkud vylétávají ty potvory? Potřebuju se k ní dostat.“ Zní to jako sebevražedná mise, jít přímo do středu nepřátel, asi jsem přišla o poslední zbytky zdravého rozumu.
Rychle vypadnu z místnosti, pro případ, že by se přece jen ta potvora probrala, i když je to nepravděpodobné. Když se přiblíží Wright, padnu mu do náruče. Hlavně protože se potřebuju přesvědčit, že se mi to nezdá. „Potřebuju brokovnici.“ Zašeptám a odstoupím od něj. Poplácám Noru po rameni a kývnu na zbytek týmu.
Protáhnu se, potlačím příval paniky, na zhroucení budu mít dost času později, za předpokladu, že se mi to podaří přežít. „Takže nějaký bojový plán? Tank náhodou sebou nemáte, že? Docela by se hodil.“ Zavtipkuju. Pohledem sleduji napjatě okolí. |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro Ještě než stihnete dorazit k budově záchodů na odpočívadle vynoří se Mia skrz rozbité dveře ven. Vypadá to že není nijak zvlášť zraněná nebo pošramocená. Ještě se dá zahlédnout že po ní vyletěl z budovy i nějaký pták. Na dálku není moc dobře poznat co to bylo zač. Vaše skupinka se zastaví a je vidět že to ostatní lovce překvapilo. Jen Stewarts se stále tváří neutrálně. Když k vám indiánka dorazí a padne Wrightovi do náruče tváří se víc než překvapeně. Na poslední chvíli stihne uhnout svůj Scorpion aby se nenabodla přímo na jeho hlaveň. Zdá se že ostatní se při pohledu na ně nenápadně pochechtávají. Když ho Mia pustí a zeptá se na brokovnici trochu ho to vrátí do zajetých kolejí na které je podle všeho zvyklí. „Tu sice nemáme ale něco se určitě najde. Hoďte sem nějakou záložní zbraň." řekne už směrem k ostatním. „Jasně ty casanovo.“ Odpoví s úšklebkem muž ve zbroji který vypadá jako velitel druhého týmu a podá Mie Barretu M9 a z kapsy vesty vytáhne obratně ještě dva zásobníky. „Jdi se vycpat Wille.“ Zamručí Wright na oplátku. „Tohle bude muset stačit. Jsme teď díky zničeným vrtulníkům a vozům poněkud na štíru se zásobami. Navíc nechi aby jsi se vrhala do první linie. Musíme tě dostat na místo pokud možno nepoškozenou.“ Jen co Wright domluví ozve se z vysílaček hlas pilota posledního stroje. „Franks na příjmu. Nechci rušit ale zdá se že nám jedna ta potvora zdrhla. Další co nesla toho podivína je taky pryč. Problém je v tom že skrz stromy téměř nevidím co se děje v lese. Budete tam na to sami...“ „V pořádku.“ Odpoví mu Stewarts a pak se na vás otočí a celý jeho postoj vyzařuje schopnost velet a důvěru v něj na podvědomé úrovni. „Musíme tam tedy na slepo. Co nejrychleji se dostat k Jizvě vyhodit tam obě zásilky a nenechat se zabít. Naši dva pozůstalí nováčci jsou pro úspěch mise zásadní.“ Podívá se směrem k Mie i Noře. „Jen zopakuji že se jedná o interdimensionální trhlinu takže se může stát že uvidíme věci které by tu být neměli. Možná ani fyzicky nejsou. Nepřítel se nás bude snažit zastavit všemi prostředky. Podle Gretcheniných výpočtů ho ale už dost oslabila celá Jonesportská akce. Proto neudeří plnou silou. Přesto by bylo naivní očekávat že to bude bez problémů. Zvládneme to. Bez pochyb. Máme tu Willa a jeho tým Žralok.“  Na to se všech pět nových Lovců zašklebí a vykřiknou jako jeden muž. Skutečně si teď všimnete že mají na pravém rameni kulatou výšivku s modrým žralokem žralokem. Sice je to zmutovaná zjizvená karikatura s nohama a chapadly ale původní zvíře rozpoznat je. „Pak je tu zbytek nováčků. I když se mi ani nechce vám tak říkat. Dnes jste si prošli peklem a přežití ukázalo že jste hodní být Lovci. Wrighte udělal jsi to nejlepší co šlo a stále velíš. Tak na to mysli.“ Poznamená nakonec směrem k texasanovi který vážně kývne a podívá se na vás s odhodláním a zatnutou čelistí.„Jasně šéfe. Jen bych si zapálil.“ Ušklíbne se nakonec a vrátí se mu trochu z toho výrazu jaký měl dnes ráno. „Plán je jasný.“ Pokračuje jednoruký velitel Lovců. „Budeme se držet u sebe na dohled. Nikoho nechci ztratit z očí. Pokud dojde na boj šetřete speciální munici. Raději používejte pistole. Já, Redfildová i Mia nemáme žádnou takže můžeme pálit dle libosti. Jo Žraloci buďte tak hodní a podělte se o granáty.“ Druhý tým beze slov dá dohromady deset granátů. Na každého vyjde tedy jeden. „Dobře jsme připraveni nebo snad má někdo další otázky?“ Skupina mlčí a odhodlaně hledí k lesu. Wright stojí jako socha a v očích mu plane pomsta. „Pokud ne můžeme jít na to. Vzhůru do akce!“ Dodá povzbuzujícím tónem Stewarts a Žraloci mu nadšeně odpoví. Spolupráce která pomáhá oběma stranám se vyhecovat se rozjela na plné obrátky... |
| |
| soukromá zpráva od Nora Redfield pro Tohle skutečně nebude jako vystřelit si růži na pouti. Uvědomila jsem si, zatímco provazce deště bičovaly jak helikoptéru, mou optiku, tak mne samotnou. Stroj se i nadále divoce kymácel ve zběsilé jízdě o život a my se Stewartem měli co dělat, abychom nevypadli otevřenou rampou vstříc rychle ubíhajícím korunám stromů pod námi a uvažovat o střelbě na cíl bylo… No,už mne dnes napadly i šílenější věci. Hikori ke mně přistoupil a nemusela bych s ním mít speciální psychické spojení, abych pochopila, že na tom není vůbec dobře. Jeho hlas byl tichý, lámaný a pomalá volba slov jen napovídala jediné – čas nám stále neúprosně tikal. Chtít mu pomoci bylo v tuto chvíli ale asi stejně bláhové jako mířit na kdesi v dálce ztraceného jezdce na létajícím stvoření. Vše mělo svůj čas a způsob jakým se to dalo vyřešit. A způsobem řešení této situace byl nakonec opět Hikori, který i přes svou slabost ukázal, že prastaré démony, i v takto oslabené pozici, není radno podceňovat. Nejdříve jsem netušila o co se pokouší, ale záhy mi to došlo. Když chytl mé ruce a snažil se hlaveň zbraně zamířit na stěží viditelný cíl, připadala jsem si jako malé dítě, kterému dává otec první lekce ve střelbě ze vzduchovky. Ovšem tohle byla poněkud jiná liga. Nechala jsem jej tedy, aby zamířil a dala rukám dostatečnou volnost, avšak ne natolik, aby mi zbraň vypadla. Přeci jen jsme stále byli v dosti extrémních podmínkách. Sledovala jsem pomalu se posunujícím zorným polem optiky svět, po němž nerušeně klouzal zaměřovací kříž jako němý soudce čekající na vynesení svého rozsudku za hřmotného úderu svého kladívka. Stejně ale jako on, čekající na můj povel v podobě zmáčknutí spouště, čekala jsem i já na povel shůry, i když o křesťanském bohu tu vskutku nemohla být řeč. Hikori konečně promluvil a to jediné slovo bylo dostatečným impulsem, aby mé nervy přenesly tak prostý pokyn na drobný pohyb, jenž mohl rozhodovat o životech a smrtích jiných. Jak jsem doufala, že to bude platit i v tomto případě, ale zde jsme už dávno nejednali s lidskými bytostmi, alespoň jsem si to myslela. Prst stlačil spoušť a do ramena se opřela plná váha zbraně podpořená jejím zpětným rázem. Bosco naštěstí znal svou práci a i já věděla, jak podobné kousky držet, takže se tlak adekvátně rozložil a zbraň mi ani nevylétla a ani nezpůsobila žádné zranění. To jsem ale nemohla říci o jezdci na byakhee, který se v dalších vteřinách zřítil kamsi do temnoty. Skoro jsem tomu ani nemohla věřit. „Máme ho…?“ Hlesla jsem dosti překvapeně nad naším úspěchem, když jsem skláněla hlaveň zbraně, ale neměla jsem příliš možnost o tomto faktu přemýšlet, protože se ukázalo, že další byakhee, touto událostí nejsou příliš zasaženy. Přesněji byl jednou z nich zasažen náš vrtulník. Zvuk skučící vrtule, pípání poplašného zařízení a celkově poslední pokusy motoru a pilotů o to získat kontrolu nad vrtulníkem, byly jen posledními křečemi umírajícího před koncem. „Panebože!“ Stihla jsem křiknout, zatímco mne Hikori začal táhnout kamsi do útrob stroje, jenž se začal řítit k zemi. V jednu chvíli se stroj naposled prudce naklonil, než se od vrtule ozvalo poslední zaskřípění kovu a pak už nic. Rotor naprosto utichl a stroj se začal řítit k zemi. Jen ustavičné pípání a blikání rudého světla předznamenávalo nevyhnutelné. Měla bych se připoutat. Prolétla mi hlavou naprosto nemístná myšlenka, zatímco jsem si vybavila z paměti obrázkové instruktáže na palubě cestovních letadel, které tak krásně znázorňovaly, co v případě nouze dělat. Zachovat klid, schovat hlavu mezi kolena a modlit se. Hmm, ještě by mohly vypadnout z postranních panelů plastové masky s kyslíkem. Zavadila jsem o jeden pohledem, zatímco jsem se ve všudy přítomném zmatku snažila držet Hikoriho a příliš neztrácet rovnováhu, což ovšem v padajícím stroji nebylo zrovna snadné. Posledním, co mi prolétlo hlavou, než do ní něco tvrdě narazilo, byla představa zjednodušeného instruktážního obrázku, na kterém vedle padajícího letadla poletovala vesele byakhee. Hlavně žádnou paniku…. |
| |
| soukromá zpráva od Nora Redfield pro Netušila jsem, jak dlouho jsem byla mimo, ale podle zvuků intenzivního praskání odhalených elektrických rozvodů jsem zde nemohla ležet příliš dlouho. „Ahh… sakra.“ Sykla jsem, když jsem se pokusila pohnout a z hlavy, potažmo i tváře, mi vystřelila ostrá bolest. Opatrně jsem si prsty sáhla na ta místa, abych zjistila, že se mi podařilo získat dnes další otevřenou ránu. Krvácela, ale naštěstí to nebylo nic vážného. Něco takového, stejně jako možný lehký otřes mozku teď byly naprosto nepodstatné věci. „Stewarte?!“ Křikla jsem poněkud chraplavě, protože jsem měla v krku vyschlo. Moc dobře jsem věděla, komu vděčím za to, že jsem dopadla takto a ne jako… Chudáci. Padl můj pohled na kokpit, nebo spíše jeho zbytky, ve kterých přišli o život další z mnoha lovců, kteří se dnes z akce už nevrátí. O to rychleji jsem se začala rozhlížet a hledat stříbrné vlasy jejich velitele. „Jo, nebylo to zrovna hladké přistání.“ Zamručela jsem, když jsem jej viděla odepínat se z popruhů a vypadajíc vcelku v pořádku, až na ten prokousnutý jazyk. Tak instruktážní letáky aerolinek nelhaly. Pomyslela jsem si zase poněkud nemístně a začala se ztěžka zvedat. „Jste v pořádku? Já asi… ano.“ Promnula jsem si naražené rameno, opřela se o zbytek stěny vrtulníku a zahleděla se ven. Déšť stále těžce skrápěl silnici před námi. Piloti zjevně na poslední chvíli zvládli usadit vrtulník na alespoň trochu bezpečném místě, na rozdíl od hustého lesa. Škoda, že to byla jejich poslední věc, kterou kdy udělali. „Měli bychom asi…“ Odmlčela jsem se, protože na silnici před námi se svistotem blanitých křídel dosedl temný stín. Kéž by ale stín zůstal stínem, protože brzy pohotovostní narudlá světla ukázala našeho hosta ve své plné kráse. Nelíbili se mi už ve vzduchu a teď na zemi jsme byli opravdu jako sedící kachny. „…Kurva.“ Zopakovala jsem Stewartovu dřívější nadávku, sice s poněkud menším důrazem, ale stále stejně procítěně a začala automaticky hledat svou zbraň. Byla jsem však na její rychlé nalezení a vlastně i uvědomění, že tady skutečně nic nezmůže, docela otřesená. Byakhee se mezitím vydala neomylně za vrakem stroje jako šelma za uštvaným zvířetem, která se chystá hodovat. A já nepochybovala o tom, že i ta poslední část na nás bude platit. Tohle bude konec… Uvědomila jsem si, když jsme se z posledních sil stavěli na odpor něčemu, čemuž naše zbraně absolutně nevadily. Byakhee se rozlétla a mne odhodila nějaká síla stranou. „Ne!“ Křikla jsem a dopředu vystřelila má ruka pokrytá symboly, pak se ale začalo dít mnohem více nečekaných věcí zároveň. Ve sluchátkách se rozezněla úderná hudba a byakhee, se rozzářila. Respektive její bok byl protržen sprškou střel, jenž začaly vydávat jasnou záři a… její nehybné tělo padlo k zemi. Nedovolovala jsem si odhadovat, jestli je ta věc skutečně mrtvá, ale prozatím se nehýbala, což byla vcelku příjemná změna. A nebyla poslední.. „Wrighte?!“ Zarazila jsem se, když jsem uviděla zpoza vraku vystoupit známou tvář, i když dnes jsem si mohla užívat spíše velitelova hlasu, dosti naštvaného hlasu. „Cože? Jaký Whedon?“ Šeptala jsem stále poněkud mimo nad věcí, která mi tu nedávala žádný smysl, ale to nebyla dnes jediná. „Mrtví?“ Rozšířily se mi oči a párkrát jsem se nadechla, otálejíc před hlavní otázkou, co mne v tuto chvílí pálila ze všeho nejvíc. A co bratr? Ale Wright, i když nepřímo, na danou věc odpověděl, tak jsem mohla jen doufat, že tu bratr není někde také. Snad ne na dalším z kličkujících vrtulníků. „Pokusím se, veliteli.“ Dodala jsem z těžce potlačovaným úšklebkem na Wrightovu poznámku. „Ale bez záruky.“ Šeptla jsem pak už jen s lehkým úsměvem, avšak bylo mi jasné, že mne musel slyšet. „Interstellaru? Myslím, že mi pak budete muset toho ještě hodně povědět. Ale až u šálku pořádného horkého čaje.“ Pokývla jsem na Stewarta, chopila se své zbraně a s překontrolováním okolních stínů vyrazila za nimi. Budova s veřejnými záchody byla nedaleko a jistě bych za jiných okolností využila, teď již značně pobořené střechy a schovala se před chladným nočním deštěm. „Říkejte si co chcete, sice jsme z Anglie zvyklí na deštivé počasí, ale tenhle déšť mne už pěkně štve.“ Zavrčela jsem, zatímco mi i druhé oblečení promoklo skrz na skrz a nepříjemně ztěžklo nasáklou vodou. Jedinou výhodou byla smytá krev z mé roztržené tváře, která sice stále nepřestala krvácet, ale alespoň jsem nevypadala jako bych utekla od nějakého masakru, i když byl opak pravdou. Když se ze dveří vynořila postava Mii, nebyla jsem jistě jediná, kdo si oddechl. Dnes jsme už ztratili víc než dost dobrých lidí. Potřebovali jsme to ukončit a to hodně rychle. „Dobrá práce.“ Pokývla jsem, když mne poplácala po rameni. Sice jsem netušila, čím si musela projít, ale to, že většina týmu už padla a i já měla možnost zjistit, jaká rizika Jonesport skrýval, mne nenechávalo pochybovat, že i ona si určitě užila dost svého. Hmm, vypadá to, že na některé z nás přeci jen přes vysílačku pořád neřval. Povytáhlo se mé obočí jen asi o milimetr, když jsem sledovala vřelé shledání Mii a Wrighta, ale nechala komentáře na dalších lovcích. Muži si to mezi sebou umějí vždy pěkně vyříkat. Stewart se pak chopil slova a já se podívala na naši nevelkou skupinu. Tak s tímto půjdeme k trhlině. Dobře, stále je to více, než když jsem se sama potýkala s Jonesportem. Jen jsem na poslední otázku zavrtěla hlavou a cvičně sevřela ruku v pěst a povolila. Snad nenarazíme na padlého jezdce… Ať už to pojmenování zní sebedrsněji. „Budu se držet na špici formace.“ Dodala jsem jen Stewartovi a pokývla hlavou k jednomu z potemnělých stromů. Přeci jen se hodilo mít přehled o možných nebezpečích a nástrahách, které nás mohly čekat. |
| |
| soukromá zpráva od Mia Cavaler pro Odpočívadlo
„Vážně?“ pronesu nechápavě, nad poznámkami a pohledy k mému objetí. Skrytě se pousměju nad Wrightovými rozpaky.
Poněkud rozpačitě převezmu Berretu. Ne, že bych neuměla střílet, ale prostě nemám ráda tenhle typ zbraní. Je to hrozně neosobní a tak vůbec. Na druhou stranu, lepší než se nechat rozpárat. „Dík.“ Náhradní zásobníky schovám do vesty.
„Spíš z prdele klika, než dobrá práce. Za ta hrubá slova se omlouvám.“ Zaculím se jako andílek.
Během poslouchání plánu mi neunikne, že do téhle skupinky totálně nezapadám. Ne, že bych jinde, zapadla. Prostě oni jsou po zuby ozbrojení ostřílení bojovníci, dokonce i Nora vypadá jako zkušená drsňačka. Oproti tomu já vypadám jak hipísák, který si odskočil z nějakýho fesťáku a omylem se připletl pod nohy vojenské jednotce. To by tak nějak velice plytce mohlo vyjadřovat moje pocity. Budu se snažit jim moc nezavazet a dávat na sebe pozor a samozřejmě nesmím zapomenout splnit svůj slib.
Bohové vědí, že na sobě nedávám své pocity znát a při povzbudivých slovech se tvářím přesně tak jak se předpokládá. To, že mám scvrklý žaludek, hlava mě třeští a nejradši bych vzala do zaječích, zdatně skrývám pod příjemnou maskou usměvavé vstřícné indiánky.
Hlavní je neudělat žádnou blbost, nikoho nepostřelit včetně sebe a při nejhorším umím dost dobře utíkat, jen si budu muset vypilovat běh přes překážky. Zařadím se dle instrukcí. Pohledem hledám datla. |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro „Štěstí nebo umění. Hlavní je schopnost přežít.“ Dodá ještě Stewarts směren k Mie a její připomínce. „Dobře Noro. Budeme vás krýt. Hlavně žádné hlouposti.“ Otočí se směrek k angličance. „Pro změnu...“ Zabručí Wright pod vousy. „Dobře vyrazíme. Redfieldová musí svou zásilku doručit první. Pak jen poskytnout dost času slečně Calaver dostatek času aby provedla co je třeba.“ Dodá nakonec velitel Lovců a vaše skupina vyrazí skrz parkoviště k hradbě stormů. Poslední Satallion s hlukem pro něj typickým krouží nad vámi a obsluha palpostů se snaží za pomoci noktovizorů proniknout noční temnotou aby byli schopni poskytnou co nejlepší palebnou podporu. Zdá se že jakmile vstoupíte mezí kmeny lesních velikánů zvuky okolní noci i deště ustoupí do pozadí. Skrz rozložité stromy moc dešťových kapek neproniká. Země pokrytá jehličím a zelení se leskne jen vlkostí přípomínající rosu. Žraloci hned jak zmizíte z otevřeného prostranství zapnou svítilny na zbraních a kužely světla ukusují ze tmy. Působí sehraně a navzájem si kryjí slepé úhly. Wright se snaží držet poblíž přeživších ze svého týmu a Stewarts kryje Noru z druhé strany. Pevně drží svou P90 v jediné ruce a baterka na ní vykusuje další kus noci. Tahle krátká zbraň se pro boj ve stísněných prostorách mezi stromy hodí. Mnoho lidí ji považuje za samopal ale díky tomu že využívá zkrácené puškové náboje je řazená mezi typ PDW*. Žraloci kteří tvoří křídla vaší malé rojnice tiše našlapují. Will jako velitel týmu se drží u středu aby byl v přímém kontaktu s velením. Temný les velice brzy začne působit jako by vás zcela pohltil. Stromy které se v temnotě zdájí jeden jako druhý jsou všude kolem a výseče světla ukazují jen porost který místy sahá až ke kolenům. Šlahouny s drobnými trny se zakusují do oblečení a jako drobné ručky se snaží spomalit pohyb svých obětí. Stíny jako by vás sledovali a skrývali zkoumavé pohledy způsobující lehké mražení v zátylku. Hluk motorů vrtulníků zní jako vzdálený šum připomínající že za hradbou zeleně je i něco víc. Jinak je les tichý. Ano, je tu slyšet šustění ve větvích, stánání stromů jak se do nich opírá vítr a déšť ale ty zvuky jen zvýrazňují absenci živočichů. Jediné co se občas pohne mezi větvemi je obrys osamělého ptáka. Zdá se jako by vás sledoval. *Personal Defense Weapon Cesta je pomalá a nervy drásající. Čas jako by se vlekl a minuty připomínají hodiny. Osvětlená vteřinová ručička na Wrightových hodinkách se vydává zas a znovu na další pomalou cestu po nekonečném kruhu. Sám jí občas kontroluje. Ciferník na vnitřní straně zápěstí má na sobě totiž i kompas. Užitečný kus survival technologie. Podle všeho míříte přímo na sever. Les se pomalu ale jistě po několika desítkách minut pomalého pochodu mění. Mlha u země houstne a stromy jako by byli pokroucenější. Připomínají chtivé spáry natahující se po skupině vetřelců které se pod nimi derou ke svému cíli. Nervozita vysí ve vzduchu. Opatrnost je důležitý faktor ve chvíli kdy útok může přijít kdykoliv a odkudkoliv. Na Lovcích je ale poznat že by byli raději kdyby to bylo dřív než později. Poslední chvíle před bojem jsou vždy nejhorší. Hlavně v případě když se nedá odhadnout co za soupeře proti vám bude stát. Rozmanitost tajemného světa proti kterému Lovci stojí je téměř nekonečná. Dnešek to jasně dokazuje. Konstrukti z lidských kůží, nezranitelní nestvůrní létavci, obří bytosti z hlubiny oceánů... Co může přijít jako další? Raději nemyslet. Už je zjevné že ani nejpokročilejší kus vojenské techniky nemusí stačit a nejmodernější zbroj nemusí zachránit život. Dalších několik metrů a před vámi se les razantně změní. Zdá se že stromy jsou mnohem pokroucenější. Zeleň mizí a půda je tvrdá jako kámen. Světla zakusující se do přízemní mlhy odhalují podivný šedý prach kterým je pokrytá. Vzdáleně připomíná popel. Muži se zdájí být ostražitější. Musíte se určitě blížit k Jizvě. Stewarts dá zdviženou rukou pokyn k zastavení. Spojí se vysílačkou s Franksem. „Blížíme se k Jizvě. Stromy ustupují. Jak to vypadá ze vzduchu.“ „Mám prob... Skz... Není... Přístroje...“ Hlas Frankse zní zastřeně a šum téměř zabraňuje slyšet jednotlivá slova. I když zdejší stromy nemají téměř žádné listí a na oblohu je tedy vidět po vrtulníků ani vidu. Jen odněkud z dálky slyšíte jeho dunění. „Podívejte šéfe.“ Ukáže jeden ze Žraloků na oblohu. Po chvilce je jasné co měl namysli. Mračna jako by byli potrhaná a skrz ně je vidět na oblohu. Na hvězdách je něco špatně. Jako by ta vzdálená světélka byla rozmazaná. Některá tam ani nemají být. Člověku to dochází na podvědomé úrovni i když se o hvězdy nikdy pořádně nezajíma přesto je každou noc na obloze vídal. „Dobře.“ Zabručí velitel. „Blížíme se k Jizvě. Realita je tady narušená. Prolíná se s jinými světy. Budeme postupovat se zvýšenou opatrností. Jdeme.“ Když vyrazíte dál krok za krokem je cítit že je kolem něco jinak. Podivný odér ve vzduchu které je cítit poněkud jinak se nedá srovnat s ničím co jste cítili. Je v něm podivná kombinace dýmu a nepříjemné nakyslé vůně. Občasný pocit že se vám otře o tvář něco to tam ve skutečnosti není a nebo se nocí rozlehne vzuk podivného zahoukání. Zvířata která v lese u Beals dosud nebyla se ozývají ale zní jinak. Jako by to nebyli ptáci které znáte ale v jejich tónu něco prostě jinak. Mlha se opět zvedá a je hustší. Stoupá přímo ze země a sahá téměř až k pasu. Nepříjemně zamezuje výhledu a ani svítilný nejsou schopné jí dostatečně rozehnat. Navíc teplota rapidně klesá. Od úst začínají stoupat obláčky páry a mokré oblečení začíná nepříjemně studit na kůži. „Stůjte. Někdo se blíží.“ Zastaví vás opět Stewarts zdviženou rukou. Wright i Žaraloci jako jeden muž stojí a světla se zakusují do mlhy v marné snaze najít to o čem velitel Lovců mluvil. Netrvá dlouho a v mlze je vidět obrysi postav. Podle velikosti to určitě nebudou lidé. Pokroucené nohy a rohy na hlavách také mluví v neprospěch tohoto faktu poku nemají nějaké zvláštní přilby „Vyčkávejte dokud nebudeme mít jistotu.“ Zavrčí a ruku má stále zdviženou. Sedm obrysů je vidět v mlze. V nerovnoměrných polovinách přicházejí mezi pokroucenými pahýly stromů. Země mezi nimi už nepřipomíná lesní půdu ani v nejmenším. Dokonce i vyschlá flóra jako by uvnitř žhnula uhasínajícím ohněm. Jediné co mluví proti požáru je zima. Teď už dokonce taková že mokré oblečení začíná pokřupávat lehkou ledovou krustou. Tvorové kteří k vám klidně jdou podle všeho nesou zbraně. Nic moderního podle tvaru to budou maximálně čepele nebo luky. Za nimi problikávají bílá světla. Připomínají jasný bílý oheň který zhasíná a rozsvěcí se. Ne postupně jak je u ohně běžné ale chvilku tam jsou o potom zase zmizí. Intervaly jsou vcelku pravidelné.  Z mlhy se nakonec vynoří první z neznámých. Vysoká štíhlá bytost. Jako první upoutá pozornost spodní část jejího těla. Od pasu dolů totiž nejvíce připomíná kozla. Prohnuté nohy zakončené kopyty. Srst je tmavá a hustá. Na několika místech ji překrývají pruhý rudé barvy. Parvděpodobně mají nějakou pro vás neznámou simboliku. Jediné oblečení představuje kožená suknice na které jsou našité kusy kožešiny a vzory z korálů. Nahé hubené tělo je téměř bezchybné. Sice by se dalo označit dle lidských standardů za vyhublé. Přesto se pod hladkou alabastrovou kůží viditelně napínají pevné svaly. Nese podobné rudé malování jako nohy.  Hlava tvora nese dvojici zkroucených rohů mezi kterými začíná dlouhá tmavá kštice sahající až k pasu. Po stranách vidíte uši které ze všeho nejvíce připomínají kozlí. Jen zamračené čelo kazí její hladkou dokonalost. Velké světlé oči se vévodí plochému obličeji. Tenké rty připomínající spíš jizvu než skutečná ústa jsou pevně stažené. V rukou svírá hůl. Dlouhou a zdobenou mnoha symboly. Pravděpodobně představuje vůdce nebo šamana této skupinky.„Držte pozici a nemluvte.“ Promluví Stewarts a vyjde několik před vaší formaci. „Zdravím vás hrdý lide faunů. Jmenuji se Adam Stewarts náčelník kmene lovců. Mezi námi a Fey panuje příměří které nehodlám porušit. Museli bychom se všichni zodpovídat přímo králi Oberonu. Jsme tu abychom zastavili staré zlo stravující naši zem. Co vás přivádí do těchto končin? “ Promluví k nim téměř obřadně. „Slyšel jsem o vás.“ Hlas tvora zní skřípavě a zdá se že není zvyklí mluvit plynulou angličtinou. „Lidé, se však mílí. Gwanhyr a jeho druzi neslouží králi. Nesouhlasí s jeho neutralitou zatímco lidé moří naše bytí.“ Odplivne si. „Nepustíme vás k bráně. Budeme ji hlídat. Nechť tlama věčnosti sežere náš svět než ho zcela zahubíte.“ Vykřikne a dodá několik nesrozumitelných výrazů. Jeho muži vyrazí vpřed. Je tu sedm nepřátel. Kromě šamana vedle kterého se postaví dva fauni s dlouhými luky vyřezanými z tmavého dřeva jsou ostatní vybavení zbraněmi na blízko. Dlouhé lehce zahnuté čepele které svírají ve svých rukou by pro člověka představovali spíš jedenapůlruční meč. Dík jejich velikost s nimi ale zachází s překvapivou elegancí. Jejich rychlost je také překvapivá. Mihnou se mlhou jako vítr a řítí se na vás. „Palte! Ty bílé ohně za nimi jsou Jizva jsme na dosah!“ vykřikne Stewarts téměř nastejno se šamanem. To už jeho druzi rychle napínají tětivy svých luků a zakládají šípy z toulců u opasků. Šaman samotný zdvihá ke rtům flétnu která je známá jako faunova. „Zasraní radikálové...“ Nechá se slyšet Wright když přesouvá mířidla na prvního z nepřátel... |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro Brzy poté co vstoupíte do lesa se vnímání okolí změní. S každou uplynulou minutou vnímáš větší a větší klid. Nejen ticho které s sebou přináší absence zvířat ale pro tebe jde i o ticho vnitřní. Podivný klid. Od té doby kdy se od tebe začali projevovat zvláštní dary takové nepřišlo. Jakoby tvou moc něco odstínilo. Po všech těch letech si člověk na drobné pnutí které s sebou přináší vnímaní věci pro běžného člověka nepostřehnutých je pryč. Kromě úlevy s sebou ale přináší i pocit který se dá nejlépe přirovnat ztrátě jednoho ze smyslů. Pro ty kteří nesou dar prozření už tak dlouho totiž jejich moc funguje vskutku na podvědomé úrovni. Když smysli pomalu ustupují nejdříve je to spíš rušivé. Dá se to popsat třeba jako by obyčejný člověk začínal hůř vidět. Podvědomě se snaží upřít svou pozornost na otupěný smysl. Právě v tu chvíli kdy se Stewarts snaží dovolat helikoptéře je ale to pnutí pryč a nahradí ho klidná prázdnota vlastní neposkvrněné mysli. „Má paní, tohle místo nefunguje jak má. Nenechte se zmást. Klid je jen iluze. Jsme v oku bouře.“ Ozve se ti v hlavě Hikoriho hlas který zní spíš jako otravný šepot nebo bzučení. Sálá z něj něco pro tohle místo nepřirozeného a nevítaného. Narušení normality která přišla na tomto místě které je vše jen ne obyčejné... Podruhé se ozve když vidíte postavy v mlze a poprvé zaplanou bílé ohně. „Blížíme se.“ Tentokrát tón démonova hlasu přeskakuje a nejvíce připomíná umírajícího. „Musíme pospíšit. Bojí se a bojuje plnou silou... Netuším jak dlouho...“ Zmlkne stejně náhle jako začal mluvit. „Dostanu se ven a budete trpět. Skončíte na čepelích a šípech služebníků mého pána a pak přijde můj čas!“ Nahradí ho skřek Father Meata následovaný chroptěním jako by ho někdo začal škrtit. „Doopravdy spěchat paní...“ Vrátí se Hikoriho hlas i když o další stupeň slabší... |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro „Žádný strach. Jsem tu.“ Zdělí ti Cuahtémoc. „Budu se držet stranou. Jednak tě mohu lépe varovat před děním v lese a také se raději nechci moc ukazovat před zraky lovců... Jsou to prostě lovci.“ Poslední věty zní nervózně. Je asi pravda že těžko říct jak by se skupina ozbrojených bojovníků s nadpřirozenem zachovala v přítomnosti mluvícího datla které se umí měnit v chlapa. Znovu se ozve když se ponoříte pod stromy. „Je tu klid moc velký a nepřirozený. Tento les už není v moci našich bohů. Byl ukraden zemi i zvěři v bitvě kterou nemohl vyhrát. Lidi dnes neumí svá teritoria uchránit a gaia je na vše sama...“ odmlčí se smutně. „Musíme Jizvu zavřít jinak se rozšíří a zabije celý náš svět.“ Doopravdy to místo působí velice úzkostně. Jako by absence zvířat a těch drobných a běžných známek života vytrhlo něco podstatného. Jako hledět na mrtvé tělo na pohřbu. Pořád lidské a přeci tak prázdné a jiné. Smutný pozůstatek něčeho co dřív bylo živé a vitální. „Budu se s vámi snažit držet tempo ale bude to složité. Okolí mate smysli a stromy jsou husté. Mlha oslepuje.“ Zni jako někdo kdo je uprostřed běžeckého závodu. V hlase se zračí vyčerpání a námaha. „Pokud něco uvidím budu tě informovat Mio. Drž se a chraň dar za každou cenu...“ „To nejsou věrné děti Fey!“ Vykřikne potřetí a zatím naposledy když promluví vůdce faunů zvaný Gwanhyr. „Zrádci krále, pošpinění a nechutní. Jejich smrt očistí svět. Zabte je!“ Hlas Cuahtémoca se třese vzteky, zhnusením a krvelačností. Všechny tyhle podbarvení jsou pro jinak klidného mentora velice nezvyklé. Máš dokonce pocit že jsi ho zahlédla mezi pahýly větví jak přelétává a hledá vhodné místo kdy se svým ostrým zobákem vrhnout dolů na nepřítele. |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro Tichý, pravidelný a uklidňující zvuk moderního vlaku se rozléhá kolem tebe. Občas ho přehluší ostatní cestující. Zvuky dětí všeho věku, jejich rodičů i prarodičů. Telefonní hovory ať už pracovní nebo osobní a v neposlední řadě běžná debata nebo zvuky hudby ze sluchátek která je tak nahlas že ji nedokáží udržet jen pro jejího posluchače. To není ale to nejdůležitější. V první řadě je tu malá obálka kterou máš pečlivě schovanou. Ta která tě vytrhla z posledních zbytků pochmurného života v opuštěném srubu na hranici opilosti, smutku a nedůvěry ve vše kolem. Zpáteční adresa na ní nebyla. Jen kus papíru s textem napsaným na stoji uzavřený v obyčejné obálce. Přes svou obyčejnost ale dokázala otřást životem jednoho muže. Ujíždějící vlak uspává a přináší vzpomínky na nedávné události... ...„Zdravím pane Morkai, jmenuji se Adam Stewarts. Vedu společnost zabývající se velice specifickou obživou. Lovem. Nelovíme nic menšího než jakoukoliv otravnou a nadpřirozenou obludnost která ohrožuje naši existenci v tomto světě. Pozvánku do našich řad neobdrží jen tak někdo. Hlavním faktorem je schopnost přežít. Tu jste prokázal. Budu k vám upřímný. Každý kdo pozná druhou stranu toho co se děje kolem je sledován. Proč? Prostě proto aby mohl být odstraněn pokud by představoval to čemu vláda říká bezpečnostní riziko. Mám pro vás ale variantu jak se dostat mezi nás. Stát se Lovcem a pochopit čím jste prošel. Nejen to. Pomstít se. Zabránit aby se dalším stalo to co vám. Normálně bych vám tuto nabídku přednesl osobně ale bohužel je má přítomnost potřeba jinde. Proto, pokud naši nabídku přijmete, nepojedete do naší základny ale přímo do Philadelphie kde na vás bude čekat výcviková mise. Podrobnosti dostanete na místě. Doufám že se brzy potkáme za příznivějších situací. Pro menší inspiraci jsem do obálky přiloži šek. Nejedná se o konečnou sumu ale naše logistické oddělení předpokládá že menší obnos vás nečeká. Každopádně hodně úspěchů. S pozdravy, Adam Stewarts.“ Tak zhruba zněl dopis který ti přivezla tvá zachránkyně. Kromě těchto slov byl skutečně v obálce i šek. Na něm byla takřka neuvěřitelná suma deseti tisíc dolarů. Lovkyně pro tebe zatím měla jen jednoduché pokyny a to se do týdne dostavit do Philadelphie. Najít tamější One Shot Coffe na adrese 441 West George Street a být tam ve čtyři hodiny. Nic obtížného. Nejtěžší bude počkat netrpělivě na setkání. Pak se s tebou rozloučí. Bohužel má do té doby moc práce aby se mohla zdržovat. Zdá se že má doopravdy na spěch a tak tě nechá stát s obálkou v ruce na verandě v prachu z cesty za zadními koly jejího vozu. Následoval čas čekání, balení a nakonec i samotné cesty do Philadelphie kde tě vlak vysadí na známé 30th Street Station...  Vlaková souprava pomalu zastaví na nástupišti a cestující se vyvalí ven jako přílivová vlna. Shon velkoměsta je všudypřítomný. Naštěstí cesta na místo určení nebude trvat dlouho. I pokud vyrazíš pěšky do hodiny by jsi měl urazit klidnou chůzí necelé tři míle a být včas na místě. Nedalekou Schuylkill River překročíš po mostě který je součástí John F. Kennedy Boulevardu po kterém projdeš i první polovinu cesty. Pak zahneš na North 20th Street a z ní skrz známý Sister Cities Park až ke Spring Garden Street. Na tu už se konečně napojuje cíl tvé cesty v podobě kavárny. Velkoměsto se svými výškovímy domy a zástupy lidí přináší pocit reality které jsou události minulých měsíců na hony vzdálené. Při tom jak tu všichni zabraní do vlastních starostí a spěchají bez starostí ulicemi se zdá nemožné že by se na ně vrhla nějaká bestie z nočních můr nebo lidových říkaček. Přesto tu někde jsou schovaní mimo pozornost lidí a čekající na svou příležitost. Chtějí pozřít jejich křehké štěstí, zničit jejich blízké a nechat je samotné ve tmě bez jakéhokoliv zbytku štěstí nebo nadějí. Letní slunce nedokáže zahnat chmurné myšlenky a vedro začíná být z rozpálených chodníků až nesnesitelné. Předpověď ani na další dny nehlásí pro tuto část Ameriky déšť a zdá se že ani stinná místa nejsou schopni ochránit před odpoledním pařákem. Je něco po půl čtvrté když dorazíš ke kavárně One Shot Coffe. Její exteriér působí útulně. Cihlový dům s rozměrnou značkou podniku přímo na fasádě. Jinak působí jako klasická americká kavárna včetně zahrádky se shrnovací pruhovanou stříškou která je teď sklizená. Skrz výkladní skříň je vidět i vnitřek podniku zařízený ve dřevě. Působí domácím dojmem. Jedna stěna je plná různorodých knih v pevné vazbě a vůně čerstvě namleté kávy se šíří kolem až omamným dojmem. Za pultem je mladý muž v zástěře se znakem podniku který obsluhuje příchozí zákazníky. V jednom z křesel v zadní části podniku sedí u šálku kávy i tvá známá lovkyně. V rukou drží knihu jejíž název je téměř neznatelný skrz opotřebení. Na stolku vedle ní je položená váza s žlutým tulipánem. Zdá se že nevěnuje moc pozornosti dění kolem...  |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro Dlouhá doba s Lovci kteří pracovali v misích po Evropě se nevyhnutelně nachýlila ke konci. Pravda je že si na tebe za tu dobu tým zvykl. Byla to dobrá parta tři muži a dvě ženy které vyšli ze svého všedního života pod těmi nejméně pravděpodobnými okolnostmi. Každý z jiné sociální vrstvy i místa. Jiné zázemí i zájmy. Přesto je však spojilo jediné. Odvrácená tvář světa kolem vás. Z učitele, účetního, vojáka, policistky a manažerky obchodu se stal tým který neměl problém se ohánět zbraněmi chladnými ani palnými. Lidé kteří pokud by se potkali ve svém civilním životě asi by se na sebe ani nepodívali se stali sehraným týmem zabijáků. Tolik k životní ironii. Tolik k tomu co se může stát při dovolená na kontinentě tolik ke starému životu. Potkala jsi za dobu s nimi víc přeživších než jsi ty sama. Většina z nich podlehla následkům setkání s nadpřirozenem. Buď zešíleli nebo si sami po čase sáhli na život. Ostatní odmítli bojovat. Zbyla jim rodina nebo byli moc velcí zbabělci. Dali přednost životu v ústraní pod dohledem tajné vládní agentury která se stará o to aby pravda zůstala skrytá za každou cenu. Moc dobře vnímáš i to že hodně informací před tebou skrývají. Dokud nedostaneš oficiální přijetí od Americké pobočky ze které pocházejí nejsi tím Lovcem o kterém se mluví s velkým "L". Právě proto víš že se budete muset rozdělit po příletu do států. Oni se vrátí na základnu a ty budeš pověřena něčím čemu se říká mise pro nováčky. Šéf týmu Dylan ti slíbil že se zkusí přemluvit aby tě při tvorbě nového týmu přiřadili zpět k nim. Nemůže ale nic slíbit. Bývalý učitel biologie je občas až moc upřímný a z jeho slov jasně pochopíš že neví zda jejich skupina tou dobou bude vůbec naživu. Pokud se člověk ze života mezi nimi něco naučí je fakt že si svým přežitím rozhodně nemůže být jistý. To že Evropskou misi všichni zvládli ve zdraví byl téměř zázrak. Mnoho historek dalo jasně na srozuměnou že životnost v boji proti monstrům je na úrovni sklenice mléka na parapetu za letního dne.  Když letíte soukromým letadlem Lerjet 60 v luxusním interiéru probíhá rozlučka. Zdá se že každý si pro tebe něco připravil.Dylan ti daruje společné foto které si ani nepamatuješ kdy bylo pořízeno. Podle všeho ale někdy během lovu na trola v Norsku. Bývalý účetní Mark který připomíná ukázkového nerda ve středních letech ti dá úhledně zabalenou kopii svého deníku který nechal svázat do pěkných kožených desek. Právě tam si zapisoval všechny své poznámky o místech která váš tým navštívil a o bytostech se které jste poznali nebo o nich na cestách slyšeli. V Bobovi se nikdy voják nezapře jak myšlením tak vzhledem. V balíčku od něj nalezneš pečlivě uložený colt 1913. Jeho oblíbenou příruční zbraň včetně podpažního pouzdra a dvou náhradních zásobníků. Tvrdí že mít dobrou a spolehlivou zbraň je to nejdůležitější a po nedávných zážitcích s ním nejde jinak než souhlasit. Katie byla vždy nejtišší z celého týmu potom co její policejní kolegy roztrhali zombie ztratila ve velké míře důvěru v navazování vztahů. Přesto ti na rozloučenou daruje přívěšek vyřezávaný z kosti. Jednu z jejích drobných úchylek. Sama je vyrábí kdykoliv má volnou chvilku. Poslední přijde Anna vždy dobrosrdečná. Manažerka ti rozuměla asi nejvíc. Obyčejná žena samoživitelka kterou brutální vražda dětí přivedla na dráhu lovce. Lahev osmnáctileté whisky Longrow kterou od ní dostaneš vypovídá o tom že ví co je dobré. Když dodá že se těší až spolu zajdete na skleničku málem se rozbrečí. Divné u ženy kterou jsi viděla pomocí sekyry připravit o hlavu kultistu v Itálii... Pak jsou pryč. Stojíš na Philadelphia International Airport. Díky tomu že tryskáč Lovců přistál na soukromé runwayi budeš ušetřena zdlouhavému procesu papírování a vzhledem ke zbrani i celní prohlídce. Dylan ti na cestu dal poslední věc. Obyčejnou bílou obálku bez jakékoliv adresy. Před branou na tebe už čeká přistavené taxi které ti Dylan svým satelitním telefonem zavolal. Instruoval tě ale aby jsi nejdříve přečetla obsah obálky. Uvnitř je list papíru a na něm strojem psaný text. „Dobrý den slečno Nebrasko, jmenuji se Adam Stewarts. Velitel Lovců. Omlouvám se že se s Vámi zatím nemohu setkat osobně ale neodkladné záležitosti mě odvolaly jinam. Byla by ale škoda pozastavit váš vstup do naší organizace jen kvůli několika minutám hovoru. Proto Vás žádám aby jste dnes dorazila do kavárny One Shot na 441 West George Street. Tam vás u stolku se žlutým tulipánem bude čekat vedoucí pro misi která proběhne přímo na půdě Philadelphie. Hodně štěstí, Adam Stewarts“ Cesta je tedy jasná. Taxi bude trvat zhruba dvacet minut než dorazí na místo ke kavárně. Většinou vidíš skrz okénko Delaware River která odděluje Pensynvanii od New Jersey. Provoz je hustý a jsi ráda za to že vozidlo má dobrou a funkční klimatizaci. Letní měsíce jsou tento rok obzvláště teplé a po cestách které probíhali hlavně mimo civilizaci je vedro zadržované v městské zástavbě téměř smrtelné. Když vystoupíš na West George Street vidíš že One Shot je příjemné místo. Cihlový dům s rozměrnou značkou podniku přímo na fasádě. Jinak působí jako klasická americká kavárna včetně zahrádky se shrnovací pruhovanou stříškou která je teď sklizená. Skrz výkladní skříň je vidět i vnitřek podniku zařízený ve dřevě. Působí domácím dojmem. Jedna stěna je plná různorodých knih v pevné vazbě a vůně čerstvě namleté kávy se šíří kolem až omamným dojmem. Za pultem je mladý muž v zástěře se znakem podniku který obsluhuje příchozí zákazníky. V zadní části podniku se pak nachází kruhový stolek kolem kterého jsou pohodlná křesla s čtvercovým vzorem. Na jednom z nich sedí mladá žena která si čte z nějaké knihy jejíž název už dávno vybledl. Co je ale důležitější na stolku vedle ní je váza se žlutým tulipánem... |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro  Když vstoupíte do kavárny muž za pultem vám pokyne na pozdrav. Dál si vás nevšímá. Jen žena od stolu vstane, odloží knihu a vyrazí vám vstříc. „Katherine Black k vašim službám.“ Pronese s úsměvem a natáhne pravici. Její stisk je překvapivě silný. Na rozdíl od oblečení v jakém ji viděl Marcus je tentokrát oblečená v saku a společenských kalhotách. Vypadá v nich podobně přirozeně jako v maskáčích a neprůstřelné vestě. Usmívá se příjemným úsměvem. Vlasy má svázané do copu. „Pokud chcete dejte si něco k pití a pak si přisedněte ať můžeme začít.“ Pokývne směrem ke křeslům a vrátí se na své místo kde na vás počká.  „Omlouvám se že jsem se za dobu co jsme se viděli řádně nepředstavila Marcusi ale pracujeme v utajení a jeden nikdy neví.“ Začne když jste všichni usazení. „Budu vám pomáhat na první samostatné práci která je zároveň takovým testem zda se můžete stát Lovci. Pracujeme v různých podmínkách. Vyšetřujeme, lovíme kdekoliv od městské zástavby po hluboké lesy nebo vysoko v horách. Naši nepřátelé se prostě nachází téměř všude. Cestování je prostě součást naší práce. Je dobře placená a zatraceně nebezpečná. Vlastně to co se děje tady ve Philadelphii představuje klasický začátek. Něco nebo někdo začal zabíjet lidi. Naše oddělení které určuje potencionální výskyt monster uznalo za vhodné prozkoumat zda nejde o nadpřirozenou aktivitu.“ Mluví klidně a otevřeně. Pokud je něco výhodou velkoměsta tak právě fakt že si časem lidé vypěstují specifikou schopnost ignorovat dění kolem sebe a proto jejím řečem nikdo nevěnuje tu nejmenší pozornost.„Mám pro vás samozřejmě připravené složky k případu. Chtěla jsem naše setkání tady pojmout trochu jinak než se začneme zabývat špinavou prací. Dát si v klidu kávu a nechat vám prostor pro otázky. Tedy proto se ptejte co vás k naší práci zajímá. Určitě toho musí být spousty co vám vrtá hlavou.“ pokývne upije kávy a dá si nohu přes nohu. „Pak se můžeme vrhnout na to proč jsme tu...“ |
| |
| soukromá zpráva od Mia Cavaler pro V lese, jó v lese na jehličí Co mezi nimi asi tak proběhlo. Pomyslím si při Wrightově poznámce.
Aby provedla co je potřeba. Sakra, jak se to vlastně používá, bude stačit to hodit do té jámy?
Vejdeme do lesa, kde naštěstí neprší, třeba zvládnu i trochu oschnout. Pro příště si musím pořídit nějaké funkční oblečení. Otřu si mokrou tvář dlaní a lehce otřepu oblečení. Né, že by to nějak zvlášť pomohlo, ale jde o ten pocit.
Cestu osvětlují svítilny, které dotváří už tak chmurnou atmosféru mrtvého lesa. Ta tichost leze na mozek. Na klidu ani nepřidá, to že člověk neví co a odkud na něj skočí. Opět drahý mozek zapracoval a před očima mi promítl milion možných přízraků, nestvůr a všeho co jsem kdy viděla na obrázcích či v televizi. Ode dneška přestávám sledovat horory.
Vždycky jsem měla ráda přírodu, ale tenhle les ve mě nevyvolává příliš příjemné asociace, tento pocit se zintenzivní, když dojdeme k zvláštně pokrouceným stromům, což samo o sobě není nějak zvláštní, ale ta tvrdá půda a ten zvláštní prach, jako by sem nepatřil. To se potvrdí, když zvednu hlavu k nebi.
Vyčkávám s odjištěnou zbraní. Když promluví faun, schovám se za blízký strom, tak abych se nevzdálila od skupiny, ale abych měla volný prostor na střelbu. Rozhlédnu se po okolí, zda nám něco neuniklo. Vybalím luk z kufříku a založím jeden šíp do tětivy, během jejich rozhovoru. Nemůžou být přece, tak hloupí, aby otevřeně zaútočili proti palným zbraním, pochybuju, že by je nedokázali zabít. Faunové a flétna. Co jen mi to říká. Zamířím na flétnu, kterou svírá faun a dřív než z ní stačí vyjít první tón, vystřelím. |
| |
| soukromá zpráva od Mia Cavaler pro Hovor v hlavě s Cuaem "Děkuju. Bála jsem se, že se urazíš."
"A proč si se ukázal mě, když k nim teď taky patřím? Ze mě strach nemáš" pobaveně si rýpnu. Jsem ráda, že si s ním můžu vykládat, alespoň trochu mě ta činnosti uklidňuje. Dalším pozitivem je, že jsou tady další oči, které hlídají okolí z ptačí prespektivy.
"Cítím to. Když jsem u toho, jak se to vejce má použit? Stačí ho do té jámy hodit?"
"Dík za info." zareaguji na jeho vztek vůči faunům a hned se začnu připravovat na případný boj.
Jen pro jistotu, vystřelím jen když budu mít volné pole, tak abych nezranila nikoho ze své skupiny. |
| |
 | soukromá zpráva od Arriana Nebrasko pro Loučení v letadle na mě zapůsobilo více emotivně, než jsem čekala. Dylanovu fotku jsme si vložila do dobře schované kapsy kabátu, kde pravděpodobně ještě nějakou dobu zůstane, je to velmi milé, ani si nepamatuji, že jsme kdy měli tak sentimentální chvíle, obzvlášť v Norsku. Dle mého hodnotný dar od Marka opatrně uložím do tašky, kterou mám v plánu uchránit, nejen kvůli obsahu. Kdo by to byl řekl, že vzpomínky na boj dokáží v člověku vyvolávat takové pocity, které prožívám. Bobova zbraň je vážně vychytaná věcička. Nečekala jsem...vlastně...vůbec jsem neměla páru, že si každý z nich sáhne do kapsy či vzpomínek a něco z nich mi daruje. Katiin přívěšek mi až vhání slzy do očí...to její posedávání s vyrábění těhle věciček, vysloužila si opravdové, upřímné objetí, při kterém jsem dnes cítila, že ho opětuje stejně vřele. Lahev vrazím do tašky a Annu silně stisknu také v objetí. ,,Ovšem že zajdeme, jakpak by ne, moje milá! A to doufám, všichni! Opravdu vám všem moc děkuji, je to nesmírně..povznášející...chci říct...prostě budete pořád se mnou, i když nebudete. Moc na to nejsem, snad chápete, co tím...Jasně, že chápete," vědoucně se usměji. Po přečtení dopisu se vydám na místo určení. Není divu, že Stewarts má něco na práci, nemůžou přeci vítat každého nově příchozího. Když stanu ve dveřích One Shot, ovane mne vůně kávy. Ach, jak já bych si dala dobrou silnou kávu! Blacková vypadá slušně, uctivě, ale tak nějak..bez většího zájmu. Ovšem lidi nelze soudit podle prvního dojmu, obzvlášť v naší branži. ,,Velmi mne těší, slečno?..." povytáhnu obočí v otázce (slečna/paní) ,,...Blacková." ,,Pokud se mohu tázat první, chtěla bych vědět, jestli se budeme převážně pohybovat na některé základně, nebo ve vlastním soukromí, tím mám na mysli byt či něco obdobného. Dále mne zajímá, zda bude na zadanou práci skupina, jestli můžeme pracovat jako tým, nebo individualisté. Mám s sebou...zbraň, ale tuším, že veškeré výbavy se mi dostane tak nějak u vás. pletu se? Pokud považujete za důležité mi sdělit ještě něco, co jsem opomněla, prosím, klidně to udělejte. Ráda se nechám poučit," vychrlím ze sebe s naprostou upřímností a snažím se tvářit mile (bylo mi často vytýkáno, že se tvářím jako "bůh pomsty", i když to tak vlastně vůbec není) . |
| |
| soukromá zpráva od Arriana Nebrasko pro Po přečtení dopisu se vydám na místo určení. Není divu, že Stewarts má něco na práci, nemůžou přeci vítat každého nově příchozího. Když stanu ve dveřích One Shot, ovane mne vůně kávy. Ach, jak já bych si dala dobrou silnou kávu! Blacková vypadá slušně, uctivě, ale tak nějak..bez většího zájmu. Ovšem lidi nelze soudit podle prvního dojmu, obzvlášť v naší branži. ,,Velmi mne těší, slečno?..." povytáhnu obočí v otázce (slečna/paní) ,,...Blacková." ,,Pokud se mohu tázat první, chtěla bych vědět, jestli se budeme převážně pohybovat na některé základně, nebo ve vlastním soukromí, tím mám na mysli byt či něco obdobného. Dále mne zajímá, zda bude na zadanou práci skupina, jestli můžeme pracovat jako tým, nebo individualisté. Mám s sebou...zbraň, ale tuším, že veškeré výbavy se mi dostane tak nějak u vás. pletu se? Pokud považujete za důležité mi sdělit ještě něco, co jsem opomněla, prosím, klidně to udělejte. Ráda se nechám poučit," vychrlím ze sebe s naprostou upřímností a snažím se tvářit mile (bylo mi často vytýkáno, že se tvářím jako "bůh pomsty", i když to tak vlastně vůbec není) . Po své pravici vnímám řečeného Marcuse, který vedle mě vypadá poněkud...nepatřičně, ovšem v boji by se mohl setsakramentsky hodit..Seznámím se až potom, co bude postaráno o základní věci. Snad. |
| |
 | soukromá zpráva od Marcus Morkai pro Před budovou stojím jako solný sloup, který pomalu, mračící se pozoruje nápis nad domovem. V rukou se nachází kus papíru ,na kterém mám znovu zapsané místo a čas, kdy sem mám dorazit, které jsem na kus papíru zapsal černou fixkou. Papír je zmačkaný. Rozdrcený v mé pěsti. I po té dlouhé době se nemohu zbavit nočních můr, které mne pravidelně zasypávají jako studený déšť. Dokonce jsem již přemýšlel o návštěvě psychiatra, ovšem na večeru, který se tehdy odehrál u mě doma, bylo něco osudného. Něco, co vím, že mne již do konce mých dní neopustí. S hlubokým nádechem, který je pro mne zcela nezvyklý vstoupím. One Shot - Uvnitř - Konverzace Když je mi slečna Black oficiálně představena, sevřu její pravou ruku. Její stisk mne překvapí. Takovou fyzickou sílu bych jí nikdy nepřisoudil. Objednám si silného turka. Jsem unavený a káva mi v posledních dnech působí příjemně na mé nervy. Jakmile si objednám usednu vedle mladé ženy vedle mne. Věnuju ji zkoumavý, nepodlézavý pohled. Je očividné, že mne zajímá její přítomnost zde. Než jsem schopen vypustit z úst jedno slovo projeví se její první vlastnost. Průraznost a osobní síla. Je slušná. Pozdravila a pamatuje si i jméno. Ptá se na základní, materiální věci. Zdá se, že se již s touhle nabídkou srovnala. Ovšem já ještě ne. Stále jse mnaplněn strašlivou ztrátou, která mne potkala a ani alkohol či káva nedokáži tu bolest příliš dlouho potlačit. A obávám se cesty, která by mne navedla směrem ke krveprolévání. V tuto chvíli jsem rozhodnut, si slečnu Black minimálně vyslechnout a dozvědět se proti čemu stojím. (můj popis) Zobrazit SPOILER |
| |
| soukromá zpráva od Arriana Nebrasko pro Zobrazit SPOILER Věk kolem 30, velmi mladistvý vzhled, drobná postava. Tmavé krátké vlasy, velmi jemné líčení. |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro „Slečno.“ Odvětí Blacková s úsměvem. „Většina z Lovců nemá rodinu i když se najde pár výjimek. Hodně z nich pak pracuje společně. Většinou jsme ale dost... Řekněme opuštěná individua. Každý se s naší prací vyrovnává jinak. Humor, alkohol nebo víra. Najdete snad všechny případy vypouštění páry nebo sebezapření co vás napadnou. Abych byla upřímná psychiatři by si na naší pracovní rodině smlsli. Ještě že takové věci nemusíme moc řešit.“ V tichosti vyslechne další Arrianiny otázky. Sedí v tichosti a jediné co hovor přeruší je obsluha která donese vaše objednávky na stolek mezi vašimi křesly. Zdá se že muži je vcelku ukradené o čem si povídáte a je pravda že se nezmiňuje nic co by mohlo působit jinak než běžný pracovní pohovor. „Abych odpověděla postupně." Zdvihne tři prsty. „Na naší základnu v Maine se přesuneme až bude zdejší úkol hotový. Tady máme pronajaté pokoje v hotelu Latham. Dovolila jsem si ze zarezervovat hned po mém příjezdu. Bude jednodušší když budeme během práce poblíž. Většinou skupiny mají společné ubytování v rámci jednoho pokoje ale chtěla jsem vás nechat vydechnout a předejít tomu aby vznikalo nepříjemné dusno. Takhle budeme v dosahu a zároveň si budete moci zachovat nějaké to soukromí. Moc času asi v klidu stejně nestrávíme ale je dobré mít operační základnu.“ Skloní první prst. „Práce na případu je dosti individuální vzhledem k tomu co se vyšetřuje. Jsou chvíle kdy je lepší držet se ve skupině. Věci na které může člověk narazit jsou nebezpečné už tak více než dost a není třeba jim věc usnadňovat. Jsou samozřejmě chvíle kdy se víc vyplatí vyslat do terénu jediného člověka. Může se jednat o získání informací, návnadu a nebo třeba infiltraci. Každopádně si zakládáme aby měl dostatečnou podporu týmu. Na konkrétním postupu se domluvíme až vám ukáži o co se jedná.“ Skloní druhý prst. „Výbava se těžko vybírá dokud nevíme proti čemu konkrétně stojíme. Nějaké hračky sebou samozřejmě pro vás mám. Musíte si ale uvědomit komplikaci v podobě faktu že oficiálně neexistujeme. Jasně, pracujeme s vládou ale obyčejná policie nebo většina vládních složek nemá tušení že tu jsme. Nebývá problém dostat naše lidi z vězení ale snažíme se vyhnout jakékoliv publicitě. Proto je i trochu komplikované pobíhat po světě s puškou na slony a v plné zbroji. Naštěstí naše technické oddělení je dost schopné a dokáže pracovat s kamerovými záznamy a zahladit většinu stop. Náš největší problém je tedy v selhání lidského faktoru. Svou osobní zbraň si určitě nechte. Další vybavení je samozřejmě k dispozici. Doma máme velice šikovného zbrojmistra který pro nás připravil klasickou polní sadu. Uvidíme jak moc z ní budeme pokračovat podle toho co zjistíme.“ Skloní poslední prst a upije svého Latté a hřbetem ruky utře ústa na kterých zbylo něco z polo spadlé pěny. „Vy nic Marcusi...? Dobrá.“ Poposedne si na křesle a povzdychne si. „Víte tedy jako budeme bydlet, pracovat a bojovat. Není to moc informací ale vše co teď máme. Většinou totiž začínáme od nuly. Oddělení které identifikuje případné potencionální hrozby je sice schopné ale často se prostě nedá určit o co přesně jde. Jedna věc kterou se naučíte je fakt že to co proti nám stojí je více než rozmanité. Často se ke každé hrozbě musí přistupovat naprosto jiným způsobem. Naštěstí pro nás dost často platí že dostatek destruktivní síly je dostačující.“ Ušklíbne se možná lehce sadisticky. „Co nás čeká a nemine?“ Sáhne do kabelky odkud vytáhne kožené desky zapnuté na patent který rozepne. „Tady máme informace o tom kvůli čemu jsme tady.“ Položí desky na stůl. „Zní to jako strašné klišé ale začali nám ve Filadelfii mizet lidé. To není tak divné. Přesto když před několika dny našli jedno z těl začala nás celá situace zajímat. Mladík jménem Antony Wood byl ranní službou nalezen zapletený v trati. Jak asi víte většina provozu zdejšího metra je nad zemí. Ten chudák tam visel znetvořený k nepoznání. Musel si projít peklem. Zdálo se že dost z ran nezpůsobil vlak jako takový. Policii se díky spolupráci s organizací SEPTA* celou záležitost ututlat.“ Otevře desky a vidíte že na první straně je fotografie přidělaná sponkou k papíru kde jsou popsány detailněji její slova. Southeastern Pennsylvania Transportation Authority „Když jsme začali blíž zkoumat celou situaci vyplynulo několik faktů. Zranění nebyla způsobena běžnou zbraní. Spíš nějakým zvířetem. Přesto žádným co by se mělo v Pensilvánii nacházet podle oficiálních příruček. Další fakt spočívá v tom že pan Wood zmizel před měsícem a zranění podle stupně hojení byla způsobována postupně. To také neodpovídá běžnému zvířecímu chování. Většina zmizení proběhla kolem zastávky Thorndale. Pokud máme odvozovat od toho že tělo bylo nalezené u metra. Je to klidná a téměř okrajová čtvrť. Právě tam se věcem po kterých jdeme daří nejlépe. Co z toho odvodit. Může to být nějaký z kožoměnců. Sadista s chutí mučit lidi. Nějaká jiná bytost která se živí lidskou strachem a bolestí. Samozřejmě nemůžeme vyloučit ani kultisty nebo jiné fanatiky. Nějakou ujetou mutaci a dalších spousty věcí. Ztratilo se už víc jak dvacet lidí. Policie si neví rady a tohle bylo to první co ukázalo co se asi tak může dít s ostatními. Informace o potencionálních obětech i o místech kde byli vidění naposledy naleznete ve složce. Obecně ale není žádné pojítko. Mladí i staří, ženy i muži z různých sociálních vrstev. Jediné co odpovídá je okruh kolem Thorndale. Na vás v zácviku je vymyslet postup jak se dostat k tomu co si označilo lidi za lovnou kořist na kobylku. Já vás budu korigovat a pomáhat vám s věcmi které nemůžete zatím vědět. Přesto jsem tu ale hlavně jako pozorovatel. Tak do toho spusťte a ukažte mi že máte ducha Lovce.“ Upije téměř studeného Latté a zkoumavě na vás hledí... |
| |
| soukromá zpráva od Arriana Nebrasko pro ,,To jsou zcela vyhovující podmínky madam, jestli jsem pochopila, žádný velitel s velkým V mi nebude dávat příkazy, ale zodpovídám se Vám, je to tak?" přátelsky se usměju. ,,Tak a co Vy, půjdete se mnou do hotelu?" houknu na chlápka vedle mě. ,,Tedy pokud je to od Vás všechno, ráda bych se po cestě osprchovala a v klidu si pak prošla celou složku..." zpět k Blackové. Sedící Markus vypadá, že moc nechápe, o co vlastně půjde. Asi bude lepší, když si pojedu za sebe...sprcha, složka....budu tam muset jet, zjistit známé toho kluka, okolní podmínky pro případného nepřítele..snad budou nějaké záznamy výpovědí jeho přátel, rodiny a známých ve složce, nerada bych to šla řešit osobně. Zase se tvářit idiotsky mile a zúčastněně..Ale co, informace jsou důležité, co by pro to jeden neudělal. |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro „Beeep, beeep..." Tichý vtíravý zvuk plní okolní tmu. On a bolest. Jako by na tvou hlavu neodbytně dopadaly jehlice a tvé tělo někdo někdo naklepal jako kus masa k obědu. Jak nevědomí ustupuje nepříjemné pocity zesilují a do mysli se vkrádají poslední vzpomínky. Sešitá monstra v Jonesportu. Odporné bytosti které by byli schopné otřást myslí i toho nejodvážnějšího muže. Monstra v praxi. Jejich čepele pokryté paralyzačním toxinem které tě popravdě paralyzovali. Pak opětovná vláda nad tělem. Dvojice tvých kolegů v převráceném autě. Sebevražedný útok na zástupy nepřátel. Wright kterého málem dostali. Nějaký voják kterého jsi nikdy neviděl a další dávka bolesti. Tentokrát se konstruktu z lidských kůží podařilo zasáhnout doopravdy hlubokou. Wright tě táhle pryč, pak už byla jen klidná útěcha bezvědomí... „Beeep, beeep...“ Musel jsi zase upadnout do mdlob. Jako by celý cyklus fyzických ozvěn z bitvy přišel znovu. Tentokrát silněji. Každý sebemenší pohyb dává vědět o tom že s tělem není něco v pořádku. Tlak v předloktí. Hladný dotyk na hrudi. Tlak obvazů. To jsou další věci které jsou cítit. Do nosu se vtírá zápach desinfekce tak typický pro nemocniční prostředí. Snad nikde jinde se právě tento specifický odér cítit nedá. Světlo útočí na znavená víčka a nutí je se otevřít... „Beeep, beeep...“ Zvuk který doprovází tvé procitání se pomalu přesouvá do pozadí. Světlo které zprvu oslepující vybledne a odhalí že ho není zase tolik jak se zprvu zdálo. Svítí jen skrz kruhové okénko na dveřích do chodby, kolem těžkých závěsů kryjících okno ven a v poslední řadě jsou tu kontrolky přístrojů. Pokoj se tedy z větší části noří ve stínech. Na stolku u polohovacího nemocničního lůžka je váza květin které tu musí stát už několik dní. Několik okvětních lístků bílých lilií leží zkroucených na jinak prázdné ploše jako podivná alegorie na smrt... Pokoj vyvedený ve sterilní bílé a dřevěném obložení. Na stěně nad vchodem jsou digitální hodiny jejichž čas ukazuje šest třicet. Všimneš si že jsou tu ještě další tři lůžka. Dvě z nich jsou prázdnou a na posledním leží zády k tobě plešatý muž. Podle rytmu dechu spí. Oba na sobě máte nemocniční anděly. Jsi připojený na kapačky a pravidelný zvuk vychází z přístroje který monitoruje tvé životní funkce. Jinak je kolem naprosté ticho. Jen z mužovi postele je slyšet chraplavé oddechování. Tělo máš pokryté vrstvou obvazů. Nejsilnější vrstva je pak kolem boků kam tě naposledy zasáhl nepřítel. Odtud také vychází největší zdroj bolesti. V ústech máš sucho jako na poušti a rty jsou vyprahlé. Během několika okamžiků se pro nemocniční chodbě rozlehnou kroky které slyšíš až v pokoji. Zastaví se přede dveřmi a klika se pomalu pohne směrem dolů. Dovnitř vstoupí muž v doktorském plášti. Může mu být kolem čtyřiceti a na nose mu sedí brýle s masivní kostěnou obroučkou. Prošedivělé vlasy má zastřižené u hlavy a na hubené tváři několikadenní strniště. V rukou drží desky a když si všimne že jsi vzhůru tváří se překvapeně. „Pan Redfield?“ Položí řečnickou otázku když se vydá směrem k tvému lůžku. „Už jsme mysleli že se neproberete. Vaše zranění byla vážná a měl jste v těle toxin se kterým si dali kolegové z laboratoře pořádně zabrat. Jak se cítíte?“ Během toho jak mluví přejde k přístroji na který jsi napojen a podívá se na displeje na které tvé oči nedosáhnou. Propiskou zaznamená něco do karty a dívá se na tebe s pozvednutým pravým obočím. Z jeho výrazu je jasně znát že tvé probuzení doopravdy nečekal... |
| |
| soukromá zpráva od Nora Redfield pro „Štěstí se však hodí vždy.“ Odpovím krátce směrem k Mie, i když tu kliku z toho záměrně vypustím, stejně jako nevypadám příliš pohoršeně volbou slovníku. Anglická dáma toho dnes už viděla více než dost na to, aby tu teď bezhlasně lapala po dechu v podobných případech. A navíc je tu Wright. Vrátila jsem se pohledem k našemu ne zrovna konformnímu veliteli. Tedy alespoň na anglické poměry. Něco mi říkalo, že v Americe bylo víc takových jako je on. Především v Texasu. Jako kdybych někdy nějaké dělala… Prolétlo mi hlavou poněkud dotčeně a egoisticky, ale navenek jsem pouze vážně přikývla a zařadila se na své místo ve formaci. Bylo na čase vyrazit. Možná jsme se už blížili k cíli, ale ne nadarmo se říká, že většina nehod se člověku stane, až když má cíl na dosah. Hlavně nejednat zbrkle. Cukl mi koutek rtů nad tou myšlenkou, protože toto doporučení jsem dnes již párkrát porušila. Ale tak co? Stále jsem tu byla. Raději jsem zahnala příval vzpomínek na nedávné chvíle, které mohly toto tvrzení velmi lehce změnit. Jako když se přetrhne nit, praskne větev… Praskne větev? Vytrhl mne z toku úvah až hlasitější zvuk. Bylo až s podivem, jak klidně tohle místo působilo a já se byla schopna ztratit ve vlastních myšlenkách, aniž by mne nepříliš vábivé okolí nočního lesa, špatné počasí a všeobecně kdesi nad námi kroužící bestie nějak vyrušovali. Krátký hovor vysílačkou, z nějž bylo slyšet více chroptění statické elektřiny než jakákoliv souvislá věta opět vystřídalo ticho lesa. Avšak v žádném lese nikdy nebylo úplné ticho. Tedy jen pokud v něm nebylo něco velmi, ale velmi špatně. I zde se ozývalo šumění listí, praskání starého dřeva ohýbaného ve větru, jenž připomínalo praskání člověka, který po světě chodil až příliš dlouho a také… Ne, žádné zvěř, ani ptactvo zde nebyli. Vypozorovala jsem během cesty. To bylo jiné a také… Pohlédla jsem na oblohu, na kterou nás jeden z vojáků upozornil. Orion? Andromeda? Ani Polárka značící sever zde vidět nebyla. Místo toho je vystřídalo množství, na nebeské černi, podobně zářících bodů, které ale i přes svou jednoduchost působily až nepříjemně cize. Skutečně jsme se blížili, ale mým tělem se spíše než úleva začalo šířit jisté napětí. Jako by mi něco říkalo, že nic není, jak se zdá. Když se v temnotě začaly vynořovat siluety vysokých postav, zastavila jsem se a ve tváři se mi objevil úlek, ale nehleděla jsem přitom jejich směrem. „Měli bychom spěchat.“ Hlesla jsem pak už jen směrem ke Stewartovi, zatímco jsem pohledem hypnotizovala jedno místo ve stínech. Za jiných okolností bych byla fascinovaná těmi bytostmi před námi. Faunové z pohádek a bájí byli živí a stáli před námi, z masa a kostí jako my. Nedivila jsem se tomu však příliš. Nebyli prvními ani posledními postavami z mé knihovny, které ožily a vstoupily mi do života. I když o té druhé části výroku jsem mohla ještě popřemýšlet.. Došlo mi, když se Stewartův pokus o vyjednávání nesetkal s přílišným úspěchem. Vážně teď budeme bojovat?! Jsme už tak blízko! Stiskla jsem nervózně rty a těkla očima k jednomu z dlouhých stínů. Čas nám tikal a my… Schovala jsem se rychle za jeden z tlustých kmenů. Možná to byly pohádkové bytosti ozbrojené pouze luky, ale i šíp v hrudi mohl vcelku rychle ukončit naše malé dobrodružství. Nemluvě o magii…. Zavadila jsem koutkem oka o fauna v jejich středu, jenž svíral v ruce jinak naprosto nevinný předmět, ale i tak mi z něj přeběhl mráz po zádech. Strhla jsem ze zad svou pušku. Pojistka cvakla a hlaveň namířila na jednoho z prvních útočících faunů, který se vydal mým směrem. Jedna rána do hrudi, další do hlavy. Připomínala jsem si klasický postup a upřímně doufala, že se faunové neukáží jako další podobně otravná sebranka nezmarů v podobě byakhee. Byli zatraceně rychlí a kdyby byli nezranitelní. No, nebyl by to nejlepší den. Prvně jsem se potřebovala zbavit první vlny útočníků mířící na mou pozici, jenž by mě bezprostředně ohrozili a až pak se zaměřit na šamana, či další ze střelců dle toho, jak by o ně mohlo být už v mezičase postaráno zbytkem jednotky. Jedno bylo ale jisté. Tohle bylo velmi nemilé zdržení, které mohlo ještě misky vah osudu nakonec nenávratně vychýlit v náš neprospěch. |
| |
| soukromá zpráva od Marcus Morkai pro Všemi těmi informacemi jsem na mou duši znepokojen. Není to přecijen tak dlouho, co jsem žil se svou rodinou ve svém klidném domě. A přestože mé vzevření může svádět k různým myšlenkám je má mysl ocelově chladná a jako vždy vypočítavá. TO vše o čem tahle žena mluví se mi zdá jako špatný vtip ze špatného filmu. Ovšem...já jsem viděl "něco" o čem bych taky mluvil pouze jako o vymyšlené iluzi či zkreslené pravdě. Po prohlédnutí obálky a rozhodnutí, že ponechám její přečtení na později, si promnu strniště na své bradě. Je to strašlivé, jak tenká je mezera mezi fantazií a realitou. Potom všem co nám naše nová přítelkyně poví jsem víceméně na větvi. je to tak frustrující a šílené. Stát se tím pověstným "lovcem" příšer. Stát se vymyšlenou postavou, která existuje jenom v dětských pohádkách a filmech s příliš těsně upnutými koženými kalhotami. "Paní Blacková. Chápu, že pokud s tím něco neuděláme my, skončí další lidé tak jako já ?" , zeptám se klidným, hlubokým hlasem, jenž připomíná praskající žulu. Můj pohled je soustředěný na ženu předemnou a moje pravá ruka mimoděk hladí můj řetízek, který jsem v průběhu posledních let začal nosit. Je v zásadě složen ze znaků různých vír. Islám, Křesťanství, Pohanství, Seveřanské náboženství a několik znaků východních náboženství. S prsty propletenými a soustředěným pohledem vyčkávám na odpověď Blackové. Podle ní odpovím, či neodpovím své možné nové kolegyni. |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro Stewartsova P90 se rozezní téměř nastejno se Scorpiony EVO 3A1 Žraloků a Wrighta. Nepřátelé se pohybují téměř s nadlidskou rychlostí a zdá se jako by mezi kulkami tančili. Připomínají éterické bytosti a jejich pohyb je doprovázen něčím jako chichotáním. Dle jejich výrazů se ale nesmějí. Musí je vydávat velké množství přívěšků a amuletů zapletených v jejich srsti a vlasech. Mnoho pověstí které pojednávají o lesních bytostech mluvím o tom že jsou děsiví ale zároveň mají stránku která dokáže okouzlit lidskou mysl. Pomocí toho často lovili děti pro své obřady. Ty jim dávali nadpřirozenou moc od lesních bohů. Nejsou ale tak rychlí aby vyhnuli všem kulkám. Jeden ze satyrů je odhozen vzad když mu z několika místech na těle vystříknou krvavé gejzíry a spadne do lesního porostu kde sebou křečovitě trhá. Jeho čepele zůstanou ležet na mechu. Další skočí do rány směřující na šamana který přikládá k ústům flétnu aby ho ochránil vlastním životem. Drží se pod palbou až s překvapivou výdrží. ˵Rozptylte se!" Vykřikne Stewarts příkaz a muži ho beze slov uposlechnou. Pálí dávku za dávkou a přesunují se tak aby nebyli naráz v dosahu smrtících mečů rychle blížících se nepřátel kteří se přehradné palby ani v nejmenším nezaleknou. Nora vystřelí dva výstřely ze své pušky. První mine a druhý se zakousne do ramene pokrytého srstí jednoho z blížících se faunů. Ten se otočí téměř kolem své osy a upustí jednu ze svých čepelí. Přesto pokračuje dál. ˵Fanatici." Zabručí Wright tak vztekle že je to slyšet i přes střelbu a pak zkropí kulkami zemi pčed jedním z faunů který nestihne zabrzdit a vběhne přímo do rány. Jeho kotníky téměř zmizí a bytost se pomalu plazí k vám a úpí bolestí. Wright ho posledním výstřelem milostivě popraví. Mia Vypustí šíp směrem k vůdci. Jeden z jeho ochránců však téměř lenivě švihne svou zbraní a odrazí letící střelu. Ta se zabodne do stromu vedle něj. Šamanova flétna začne vydávat teskné tóny. Takové jaké lidské nástroje nejsou schopné vydat. Okouzlující melodie se nese nočním lesem a přehluší všechny zvuky. Jako by tu byla jen ona. ˵Sundejte ho!" Vykřikne Stewarts a změní směr střelby na něj. To už jsou satyrové ve své smrtonosné rychlosti téměř u vás. Tedy to co z nich zbylo. Poslední tři. Nora prostřelí ze své pušky hlavu nejbližšímu z nich. Dva ze Žraloků se postarají o zbylé dva. Zbytek střílí na šamana. Jeho ochránci se postaví do cesty střelám. Chrání ho vlastním tělem do posledního výdechu. Není to moc dlouho. Nakonec je Šaman bez ochrany. Stojí a hledí na vás. Rychle přejíždí svým nástrojem přes rty a jeho skladba graduje. Stewarts na něj vypálí. P90 zaštěká a v hrudníků se objeví krvavé otvory. Šaman pořád stojí. Jen jeho dech se stává bublavějším jak se mu plíce plní krví. Jeden ze Scorpionů vyplivne poslední výstřel a hlava posledního Fey sebou cukne vzad. Dopadne na záda a hudba utichne. Jednotka se vydá opatrně mezi mrtvými aby zkontrolovala jestli někde není jen raněný. ˵Sakra, ten magor se směje." řekne jeden ze Žraloků. Má pravdu mrtvý šaman má na svém nestvůrném obličeji doopravdy úsměv. ˵Magor jeden, ještě že se mu nepovedlo dohrát tu svoji skladbu." Odplivne si Wright a utře si rukou pot z čela. ˵Třeba to bylo jen na povzbuzení." Dodá filozoficky. ˵Měli bychom vyrazit a to rychle. Nemáme moc času a osobně se v tomhle proklatém lese nechci zdržovat ani o vteřinu víc než je třeba." Přeruší ho Stewarts. Když se začnete shromažďovat celý les se otřese teskným řevem. Je hluboký a hlasitý. Zní jako by byl bolestí stromů. Jako by byl z hrdla zvířat a současně větrem prohánějícím se ve větvích. Jako by samotný les řval. Navíc je v něm podivná tónina. Zvuk který vydávala Šamanova flétna. Pak se ozve dusot který přichází odevšud a odnikud. ˵Wrighte ještě jednou budeš mít nějaký komentář k tomu co se povedlo nebo nepovedlo zastřelím tě. Jasné?" Dodá Stewarts a z jeho tónu se nedá poznat zda to myslím vážně nebo ne. ˵Ano pane." Očividně si není jistý ani Wright. ˵Pohyb!" Vykřikne velitel Lovců aby přehlušil zvuky kolem vás. ˵Ať je to cokoliv chci se tomu vyhnout a nebo zavřít Jizvu než se to k nám dostane. Pak alespoň neumřeme nadarmo!" |
| |
| soukromá zpráva od Mia Cavaler pro Boj
Vážně to jsou fanatici, kteří pro svou věc klidně zemřou, což ostatně dokázali. Můj útok nebyl úspěšný. „Sakra.“ Zaklela jsem. Situaci vyřešil zbytek jednotky. Vážně bych měla cvičit. Hodně, hodně cvičit.
Zkontroluju, jestli je vejce na svém místě. Hlavně to nezakřiknout. Třeba se směje jen tak. Bohužel moje pocity mému chlácholení příliš neodpovídají. Cítím, že je něco špatně a to se zakrátko potvrdí.
Kývnu a rozutíkám se nejrychleji, jak jen dovedu. Potřebuju tam to vejce dostat i kdyby to byla poslední věc, kterou udělám. Nesmím ji zkalamat. |
| |
| soukromá zpráva od Nora Redfield pro Zbraně se rozštěkaly nocí jako smečka vzteklých psů. Hluk boje byl tak hlasitý, že by s by za jiných okolností snadno přehlušil jakékoliv okolní zvuky. Přesto se však k mým uším linula i jiná, táhlá a melodická linka. Hudba z panovy flétny se proplétala bojištěm jako tenké stužky, které nabyly vlastní vůle a ladně se stáčely a vlnily, jako kouř stoupající od špičky cigarety. Tu se linia zvlnila kolem paže fauna, padajícího ve spršce krve, která v temném lese působí ještě černěji, než veškeré naše okolí a jinde obkroužila tělo jednoho z našich vojáků jako pomalu ale jistě se utahující smyčka. Tíha dobře vyvážené zbraně mi dodávala jistotu a vnímala jsem ji stále ostřeji, stejně jako okolní děj. Adrenalin, kterého se mi tohoto dne muselo žilami prohnat vskutku až nezdravé množství, zaostřoval mé smysly až na hranici, kam je tělo schopno dojít, aby si vybojovalo pár dalších hodin, kdy může do plic nabírat vzduch a v hrudi tluče srdce. Kruci! Prolétlo mi stručné zaklení hlavou, když má první střela minula a vedle faunovy hlavy odlétla od kmene sprška třísek. Ten zjevně nebyl nepříliš uspokojivým vývinem událostí nijak vyveden z míry a pokračoval dál. Ke mně. Zhluboka jsem vydechla a pohnula hlavní lehce doleva. Síla druhého výstřelu mi opět vyslala vlnu zpětného rázu do ramene, zatímco faun přede mnou, který to schytal do ramen, zaškobrtl, ale nevypadalo to, že jej to významněji zpomalilo. Tak do třetice. Stiskla jsem opět spoušť... Hlavně našich zbraní doslova žhnou, když poslední z útočníků padají k zemi a nakonec své mrtvé druhy následuje i hlavní faun, jehož hudba konečně utichá. „To nám naštěstí vyšlo.“ Oddychnu si, když s puškou sklopenou k zemi dojdu k Wrightovi, který si prohlíží usmívajícího se šamana. Přestože je ale po všem, nedovolí mi ten úsměv na bledé zkrvavené tváři přestat se rozhlížet po okolí. Možná je to jím, možná jsem se jen nechtěla dívat do tváře další ze spousty mrtvol, které jsem dnes viděla. „Rozumím.“ Odvětím souhlasně na Stewartsova slova a raději se začnu s ostatními seskupovat a připravovat se k rychlému přesunu. Mé tělo sebou trhne, když se lesem ozve hlasitý řev a ještě něco... něco víc. „Tak to beru zase zpět.“ Ohlédnu se krátce na mrtvé tělo šamana. Jeho úsměv se mi zdá teď ještě širší a zlověstnější. Sráč jeden! Ani se už nepozastavím, že mi taková myšlenka prolétla hlavou zrovna v souvislosti s těmi bájnými a elegantními fauny a raději se rozběhnu. Stejně jako zbytek naší skupiny. Protože jako by nestačily obrovské okřídlené bytosti nad námi, obří monstrum z hlubin a šílený sadistický duch, který se pokusil vyvraždit celé město, ne, teď tu máme ještě nějaký běs přírody, který se právě probudil a je hodně... hodně naštvaný! Mé nohy se rychle míhají ve tmě a rozčesávají trávu, nějaké to ostružiní a větrem polámané větve, které suše praskají pod těžkými podrážkami. Běžím tu teď o život. Běžíme. A ne jen o náš, ale dost pravděpodobně o tisíce jiných. Být Terry Fox teď naživu, jistě by s dojetím nad námi zamáčkl slzu. |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro Stromy se míhají kolem vás. Řev, praskání a dusot je slyšet odevšad a zároveň odnikud. Jako by se prastaré stromy spikli proti vaší malé skupině a vydali se na poslední ofenzivu proti svým lidským utlačovatelům. „Nevšímejte si toho, nenechte se rozhodit a nerozdělujte se!“ Vykřikne Stewarts velitelským hlasem který není zvyklý slyšet námitky. Je vidět že společně se Žraloky má nejvíc energie. Taky přiletěli do Jonesportu jen před malou chvílí. Stejně se na nich ale celá akce začíná podepisovat. Wright je na tom o poznání hůř. Oči mu těkají ze strany na stranu a ztěžka dýchá. Přesto se se zatnutou čelistí drží. Postupujete lesem tak rychle jak jen to váš stav dovolí. Kořeny stromů se pletou pod nohy jako by naschvál. Les houstne a obloha není téměř vidět. Hluk odnesl rachot rotorů vrtulníku i řev Banshee které musí být někde na obloze. Vysílačky teď chrčí jen statickým šumem. Signál mizí a to může znamenat jediné. Váš cíl je blíž a blíž… Náhle z ničeho nic to vidíte. Zjeví se před vámi, i když byste ji měli dávno vidět. Pět kamenů tu ze země ční jako hrubé schodiště. Jeden z těch přírodních úkazů, který by zaplavil internet v žebříčcích fanoušků nadpřirozena. Jediné co tomu brání je fakt, že tohle místo nikdo nevyfotí. Kolem schodů leží v trávě těla. Nepodlehli rozkladu. Jen se podivně mumifikovaly. Některé sedí opřené zády o stromy, jiné leží na zemi. Prsty skroucené v křeči se stahují k vrchu schodiště. Jediné mají společné. Na jejich vysušených tvářích se zračí hrůza. Museli se sem dostat přes běžnou ochranu, která donutí podvědomí aby tělo „šlo jinam“. Nepředstavitelná a pravděpodobně smrtelná. Hledí na úpatí kamenné pětice. Nejdřív se zdá, že tam nic není, ale čím blíž tím jasnější je opak. Vypadá to jako by se vzduch tetelil. Není to ale tak. Realita tu má jednoduše díru. Skrz ni prosakuje něco jiného. Něco co vyvolává pocit tlaku v mozku. Něco co nejde přesně vnímat nebo pochopit. Něco na co se stačí dostatečně zblízka podívat a skončíte jako lidé vyskládaní kolem. Úkaz tak pozoruhodný a zároveň proti logice i fyzice že na něj běžné lidské vědomí nestačí. S každým dalším krokem se kolem vás ochlazuje. Nakonec dlouhé prsty zimy pronikají skrz oblečení jako byste ho na sobě vůbec neměli. Dech se sráží v mlhavých obláčcích. Náhle se vzduchem mihne větev stromu. Jako by jen ledabyle máchal končetinou. Jeden ze Žraloků odletí vzduchem se sípavým výkřikem bublajícím skrz rozdrcený hrudní koš. Hluk kolem zesílí. Místo kde se reality protínají, vašeho pronásledovatele očividně posiluje a vaše přítomnost zde ještě víc rozzuří. Proto se rozhodne vám předvést.  Pohybuje se mezi stromy jako by byl přímo jejich součástí. Přelévá se z jednoho na druhý. Obrovské vyhublé tělo porostlé mechem, skrz který prosvítají kousky dřeva. Tvar má humanoidní. Končetiny jako by laskaly okolní stromy, které se při každém jeho dotyku rozechvívají vnitřní silou. I když nemá oči, cítíte na sobě nenávistný pohled. I když nemá ústa, slyšíte řev, který vzniká šustěním listů vrzáním a praskáním dřeva. Nejen že les ovládá, ale musí s ním být nějakým způsobem propojený. Chvilku váhá, ale nakonec se začne pohybovat přeléváním ze stromu na strom směrem k vám. Jeho úmysl je více než zřejmý…„Mio, Noro! Dělejte, co musíte. Pokusíme se to zadržet, co nejdéle budeme moci. Snažte se, aby tahle akce nebyla zbytečná!“ Vykřikne Stewarts a začne rychlými pokyny organizovat zbývající muže do bojové formace. Ti rychle poslechnou a připravují se k palbě… |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro Celou dobu během přesunu lesem cítíš v podvědomí Cuahtémocovu přítomnost. Jeho smysly pátrají kolem, snad aby vás mohli varovat před skrytým nepřítelem. Cítíš jeho soustředění i to co zmiňoval dříve. Nepřirozená jizva ho mate stejně jako les vyrvaný z moci bohů vašich předků. Jeho soustředění přeruší až strom, který zabije jednoho ze Žraloků. To už jste téměř u Jizvy. Když spatří stvoření, které vás pronásleduje, zaplaví tě vlna jeho smutku následovaná chladným odhodláním. „Není čas na vysvětlování. Jsme tu. To co vidíš, je prastarý strážce. Pomatený, vyrvaný z dřímoty. Pokud zanikne les také. Nedovol jim to. Věřím, že ho můžeme utišit. Připrav se. Připrav je. Sestoupím k vám a pomohu. Nenech jim mu ublížit. Připrav vejce. Ponoř svou mysl do něj a ono ti odpoví na tvé přání. Věř mu a následuj ho. Věřím, že to zvládneš. Dědictví našich předků tě povede skrz temnotu.“ Ozve se ti v hlavě jeho naléhavý hlas. Mezitím už velitel lovců shromažďuje ostatní k ofenzivě. |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro Hikori je každým metrem pomalejší a malátnější. Cítíš v něm pochybnosti, zda poslední úsek cesty zvládne. Snaží se ho vším svým odhodláním potlačit, ale prosakuje stále silněji napovrch. Nejen to stále víc cítíš ve svém spojenci svého nepřítele. Jako by se Meat navracel na tento svět s obludným smíchem. Těžko říct zda je to jen výplod fantasie nebo se nekromat skutečně směje. Sílí každým krokem. Čím blíž jste ke svému cíli, tím se přibližuje ke svým bohům. Ke zdroji své síly. Když se větev vymrští a zabije jednoho ze Žraloků, jste už téměř u schodů k Jizvě. Oni padne na kolena a mohutnýma rukama svírá rudou hlavu. Prameny uhlových vlasů mu padají mezi prsty. Zaskučí bolestí. „Pomoc… Musím se dostat do reality… Musím ho vypustit pryč… Pomoc paní… Pomoc Noro…“ Jeho hlas zní slabě, zoufale a naplňuje ho utrpení. Pocity se na tebe přenáší jen částečně. Musí je blokovat. „Sám to nedokážu. Musíme spolupracovat. Jen ať mě nerozstřílí na kusy…“ Zašeptá ještě chvilku před tím než Stewatrs dává pokyn k palbě na lesního tvora. |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro Už je to dva roky, co jsi vystoupila z letadla v tropickém ráji jménem Male. Když se ohlédneš zpět, jeví se to jako odvážné rozhodnutí. Obyčejná žena by si jen těžko zvolila k žití muslimský stát. Dobře, je pravda, že nejsi obyčejná žena. Turistický pohled na ostrovní destinaci se dost liší od každodenního života tady a jeho krás i problémů. Nutno říci že hodně věcí je jednodušších než v méně kultivovaných Indických zemích. Pořád jsou tu lidé, kteří berou náboženství hodně vážně ale i ti se snaží prosperovat s bohatých zisků, které s sebou turisté přivážejí. Proto se tu dají často slyšet slova jako demokracie, prezident a další. Starý palác sultána dnes slouží jako muzeum a vůbec se tady hodně věcí změnilo. První měsíce byli celkem těžké. Turisté si tvá díla kupovali to ano, ale zdaleka jsi nebyla tak populární jako místní výtvarníci. Proč taky jet na odvážný výlet do dalekých krajin a přivést si suvenýr od někoho kdo není místní. První pravidlo bylo oblékat se bez ohledu na počasí střízlivě a zahaleně. Povykování mladších, urážky staršími bylo to nejmenší. Jakmile ale jedna nebo druhá strana zjistí, že osoba, která nedodržuje jejich myšlenkový kodex, nestráví na Male jen několik dní, začne přituhovat. Setkala ses s výhružkami, urážkami a několika pokusy o fyzické napadení. Vše jsi přestála víceméně ve zdraví Těžko říct, co tě vedlo k tomu tu zůstat tak dlouho. Ne každá žena, kterou znáš, ale byla na Male nespokojená. Právě naopak. Muslimky si nikdy na své muže moc nestěžovali a svůj úděl ve společnosti brali jako samozřejmost. Pro některé bylo zahalení i výhodou. Jednu takovou jsi potkala během prvního roku svého pobytu. Anika Chhabra přišla ke tvému plátnu, zrovna když se na něj promítaly vlny Indického oceánu. Působila tiše a než tě oslovila, dlouho pozorovala tvou práci. Pod hábitem se schovávalo tělo diametrálně rozdílné od tvé drobné postavy a skrz škvírku pro oči hleděly dvě staré oči. Když viděla, že je obraz téměř hotový, nabídla ti za něj slušnou cenu a bez dalších slov splynula s davem. Její první návštěvu brzy nahradila druhá a pak třetí. Každý týden se stará Indka ukázala a koupila od tebe nějaké ztvárnění krajiny Male. Vlastně to byla příjemná jistota příjmu. Po dvou měsících jejích nenápadných tichých návštěv s obrazem v ruce nejistě přešlapovala a nakonec promluvila víc než jen pár nejistých slov. Pozvala tě na čaj k sobě domů. Vypadalo, že by byla hluboce uražena odmítnutím. Bylo obdivuhodné, že tě jiná žena jen tak na ulici poznala a navíc příjmy se přeci neohrožují. Popovídání si u čaje v jejím prostém bytu bylo velice příjemné. Sečtělá žena měla byt skromně zařízený ale plný zeleně a umění. Od sošek přes cetky až po obrazy. Včetně těch tvých. Rozhovor s ní se točil kolem krásy zdejší země i celé Indie. O tom jak jí mrzí neslušnost turistů, za což se rychle omluvila a ujistila tě, že nemyslí tebe. Po několika hodinách přišlo rozloučení a s ním nesmělá nabídka zda byste si nemohli podobné odpoledne zopakovat. Navíc by chtěla další obrazy. Celkem jednoduchý přivýdělek. Ty jí doneseš obraz. Ona za něj zaplatí a nakonec ti ještě nabídne nápoj a něco na zub. Lépe to vymyslet nemohla. Tak se každých čtrnáct dní stalo posezení na čajovém podiu tradicí. Hovory plynuly a slunce za oknem pokračovalo svou cestou rychleji než kdy jindy. Pokojík naplňoval škytavý smích Aniky stejně jako tvůj a peníze už jsi od ní ani nechtěla. Přesto ti je pokaždé dala. Časem jsi zjistila, že pracuje jako lidová léčitelka. Její zákazníci byli převážně ženy, které se na ní obracely v těžkých životních chvilkách, když už ztratily víru v moderní medicínu nebo staří lidé znalí tradic. Několikrát jsi viděla i muže, kteří k ní přicházeli. Bylo ale vidět, že jí mají v úctě. Když se něco takového stalo, vždy tě slušně požádala, abys odešla, a ty jsi její přání respektovala. Všetečným otázkám ohledně své práce se vždy uměla šikovně vyhnout. To že ani v tvé přítomnosti nesundávala typické oblečení a o některých tématech kolem její osoby nebyla ochotná mluvit, prostě bylo nedílnou součástí osoby, která by se dala nazývat přítelem. Když spolu ale dva tráví tolik času, žádná tajemství nevydrží věčně. To Aniky vydrželo víc jak rok. Jednoho dne během čajového dýchánku dorazila matka a v náručí svírala svého syna. Srazil ho nějaký řidič, který ujel. Naštěstí to bylo blízko domu, ve kterém Anika bydlela. Nebyl čas tě vyhánět. O život dítěte se bojovalo v rámci vteřin. Anika sundala své hedvábné rukavice a rozhalila abáju. Dost otázek se v tu chvíli zodpovědělo, ale další vyvstaly.  Anika rozhodně nebyla člověk. Dokonce k ní předkové nebyli ani tak dobrosrdeční aby jí k jejich podobě víc přiblížili. Když se narovnala, došlo ti, jak se pod svým oblečením musí krčit. Její hlava připomínala asi nejvíc sumce. Prsa jí povisle vysela až k nafouklému bříšku a svalnaté ruce i nohy nesly šupinatou kůži připomínající plazí. Žena, která přinesla svého syna, se začala tiše modlit a Anika si povzdechla se slibem, že ti vše vysvětli později. Její hlas zněl z její skutečné podoby až divně nepřirozeně. Bez otálení nad tvými rozpaky odepnula od opasku, který ji držel na těle jediný kožený kus oblečení připomínající roušku váček. Začala tichým hlasem prozpěvovat a houpavým krokem obcházet dítě. Házela na něj hrsti prachu a místnost začala plnit omamná vůně. Její rituál pokračoval téměř hodinu. Nakonec ale boj o chlapcovu duši vyhrála. Dostala štědře zaplaceno a pak už jste zůstaly samy dvě. Anika vyprávěla…Podle všeho z tebe cítila, že nejsi člověk docela jistě ale nikdy neměla odvahu o tom mluvit. Natož se ti odhalit aby vše nepokazila. Hodně z vašich neví o existenci spřízněných druhů nebo z nich mají strach. Další mohou být prostě zlí. Tak ti své tajnůstkářství alespoň odůvodňovala. Tvrdila, že zná hodně bytostí, které v Male žijí. Může tě s nimi seznámit. Některým se tvé obrazy velice líbily. Pochopila jsi, že její dobrosrdečnost není jen v její duši ale přímo v genech. Anika byla Yaksha. Dobrosrdečný zástupce rodu Fae z Indie. Dříve ochraňovali hlavně přírodu, ale té bylo na Male málo a staré přírodní bytosti musí jít s dobou. Tvé přítelkyni se ulevilo, že jsi jí odpustila, i když se omlouvala ještě mnohokrát a slíbila ti, že ti vynahradí svůj prohřešek. Tak se i o pár měsíců stalo… Když jsi přišla na jedno z vašich pravidelných setkání, Anika ti představila muže, kterého jsi od vidění znala. Chetan Hari byl politik. Proslul při volební kampani svým moderním přístupem. Hodně lidí sice tvrdilo, že je moc západní ale nakonec dosáhl svého cíle a dělal vše proto, aby lidem zlepšil život. Jeho slogan „Vše přání se stanou skutečností“ nebyl daleko od pravdy. Hlavně když ti ho Anika představila a ty jsi zjistila, že je to džin… Tento Ind středního věku a takřka obyčejného zvření kývl na nabídku tvé kamarádky a splnit službičku, kterou jí dlužil. Nutno podotknout že když měla stará Yaksha pocit že někomu něco dluží, splácela víc než štědře. Chetan dal nabídku, která se neodmítá. Výstava tvých obrazů spojená s aukcí přímo ve starém sultánově paláci. Nevěděla jsi, co Anice dlužil ale, jelikož náklady hradil, nešlo o žádnou maličkost. Už jen to že akce bude pod záštitou významného, politika přitáhne lidi, co nají peníze a budou je chtít utratit. Nezbývalo než začít s přípravami na velkou událost. Den „D“ – současnost Stojíš na balkonu sultánova paláce a za tebou se chytají poslední detaily na tvou velkou noc. Kdo by řekl, že světlá žena co přiletí do Indie, se tak rychle dostane tak daleko? Obrazy jsou na místech. Číšníci chystají jídlo a nápoje. Kuchaři se činí v kuchyni. Chetan ti nechal ve výzdobě a volbě děl volnou ruku. Jen přikládal peníze. Anika trvala na tom, že dorazí až s ostatními. Zanedlouho se na příjezdové cestě začnou objevovat honosná auta a celá akce začne.  Dveře za tebou se otevřou a Chetan vstoupí s jeho typickým optimistickým úsměvem.„Vše jde jako po másle. Ochranka je na svých místech, jídlo je téměř hotovo a vše nachystáno.“ Vypočítává na prstech fakta, která už sama víš. „Jak se cítíš?“ Zeptá se, když se postaví vedle tebe a opře se o staré zábradlí. Hledí na hvězdy, které jsou téměř neviditelné přes světelné znečištění. Přesto ví, že tam jsou a jeho oči se z klasické hnědé problesknou na azurově modrou tak moc až se bělmo ztratí. „Mám rád noční oblohu. Připomíná mi čas, který plyne a nechává některé věci neměnné. Pak ale pohlédnu dolů a vidím, že je vše jinak a dny naší moci a slávy jsou dávno pryč. Škoda. Uměli jsme dělat lidem v hlavách pěkné zmatky. Dnes jsou z nás legendy v kreslených příbězích.“ Povzdechne si, jak to umí jen stvoření až moc staré a zapomenuté. |
| |
 | soukromá zpráva od Malvína de Lautréamont pro Při přípravách jsem se snažila řídit místními tradicemi, hodně jsem se radila s domorodci. Mým cílem bylo vytvořit atmosféru dávných bájí a romantické slávy sultánova paláce. Ale vše mělo být decentní, nenásilné a jemné, aby snad nikdo neměl potřebu připomínat, že ne vše bývalo dřív pohádkové. Obrazů jsem vystavila necelé tři desítky, některé odsud, jiné s tématikou z mých předchozích pobytů, jiné čistě fantasijní. Nejnovějším dílkem je podoba ženy, která existuje jen v mých představách. Je to portrét Aniky, jak jsem si ji představovala, než sundala hábit. Nikdy jsem nečekala, že by odpovídal skutečnosti, mou snahou bylo zachytit, jak ji vnímám, jako laskavou, přátelskou a trochu tajemnou. Snad ji neurazí. Kromě obrazů tu visí také pár fotografií, pořízených na prastarý fotoaparát s černobílým filmem. Některé byly pořízené ještě v době, kdy byl přístroj zbrusu nový. Jako obrazy, i fotografie mají rozdílné náměty i ladění. Mám záběry veselé i melancholické, krajinky i portréty. Prvních pár dní jsem vybírala vystavované s otázkou A mám to šanci prodat? Pak jsem si řekla, že to je špatně, starý výběr zahodila a jala se vybírat s otázkou A potěší to někoho? „Nejdřív jsem se cítila, jako bych spolkla ježka. Teď se cítím, jako bych ho měla vyzvracet,“ pokusím se džinovi popsat stav, v jakém se nacházím. Pak se uchichtnu a zamávám dlaněmi v gestu vzdávání se. „Ale co, za chvíli to začne, takže je čas naskočit a vést se. Ono to nějak dopane.“ Zhluboka se nadechnu a podívám se tam, kam můj společník. Kdysi byly jasnější, krásnější. Dneska k nim létají rakety… A přesto jsou vzdálenější. „Život jde dál. A i ten dnešní má něco do sebe. Staré časy bohužel nevrátíme.“ Vzpomenu si na ta léta, která mám za sebou, na ta černá, i na ta blyštící se zlatem, a přepadne mne melancholie. „ I don't care, I'm still free, You can't take the sky from me.“ Tiše zanotuji úryvek mé oblíbené znělky a po tváři mi přelétne úsměv. Jsem postava z pohádky v kulisách červené knihovny, vedle mne stojí náboženský duch, který to dotáhl do animáku a zpívám si baladu z vesmírného westernu, který tady nejspíš nikdo nezná. Život je tak krásně bizardní. |
| |
| soukromá zpráva od Mia Cavaler pro Cestou k Jizvě
Peláším, co mi jen síly stačí a už snad posté jsem ráda za svou průpravu, kdybych nechodila pravidelně běhat, asi bych už dávno někde v nějakém keříku zvracela plíce a svaly bych měla samou křeč. Nemůžu říct, že bych se vyrovnala zkušeným vojákům tady, ale držet krok se mi jakš takš daří a to i přesto, že dost zakopávám. Snažím se držet ve skupině. Klasická průprava hororových filmů mi dala do vínku tenhle reflex, to ví snad každý, že jakmile se oddělíte od skupiny, buď vás někdo krouhne nebo vás něco sežere a ne opravdu nestojím o to být hrdinkou a neposlouchat rozkazy.
„Mazec.“ Poznamenám na výhled, který se mi naskytnul. Vsadím se, že zrovna tam je náš cíl. To se nemůžou takovýhle věci odehrávat někdo na krásné osvětlené, květy zasypané louce. Postesknu si, alespoň v myšlenkách. Jistě, ještě by mohlo pršet nebo bouřka by to hezky podmalovala. Otřepu se chladem, ale snažím se tomu pocitu, který mě obklopuje nepoddat, jsem zde z jediného důvodu a já to prostě musím dokončit, přece to nevzdám takový kousek před cílem.
Čas se jakoby zpomalí, když sleduji, jak jeden z členů týmu byl napaden. Je to zvláštní, ale když vidím tvora (dá se tomu říkat tvor), necítím strach, spíš smutek, lítost, jako by mi něco říkalo, že tohle není správně. Ani netuším, jestli ty pocity, skutečně patří mě. Sice cítím jeho nenávistný pohled, ale pořád jako by mi něco v hlavě říkalo, že se tady něco děje, něco. Jak jen to popsat. Prostě jako bych věděla, že tohle stvoření je spíš obětí zla, než zlem samotným. Možná bychom ho dokázali zastavit, ale připadalo by mi to jako utratit psa, který se bojí lidí, jen protože ho jeho páníček týral. Obdobné pocity jsem cítila vůči této formě.
„Ne!“ Křiknu, když se ke mně donesou rozkazy. Poodběhnu před tým, tak abych jim co nejvíc zavazela. I když je to dost směšné vzhledem k mé velikosti. „Já přivolám pomoc.“ Sotva ta slova dořeknu, začne se mi hrnout z hrdla indiánský zpěv. No, upřímně, spíš se snažím, aby to tak znělo, ale kdo z nich je odborník, vlastně spíš míchám různé slova a dialekty, ale celkem dobře to zní a až se ukáže duch předků, tak to bude jedno. Zhmotni se přede mnou, kdyby je náhodou napadlo střílet, tak ať nejsi na mušce.
Jakmile se přede mnou objeví mne známá bytost. Vezmu do dlaní vejce, zavřu oči a celou svou bytostí se soustředím jen na svůj úkol. Prosím, řekni mi jak oddělit od sebe světy? Jak uzavřít trhlinu? |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro „Ne vše je ale špatné že.“ poznamená Chetan a opře se zády o zábradlí. Je jasné, že sleduje plnící se sál za vámi. Vyndá z vnitřní kapsy saka placatku a přihne si. „Na lepší časy.“ Dodá melancholicky a když vidí překvapení, ve tvých očích dodá: „Technicky vzato muslim nejsem, mytologie nikdy neříká, že by nadpřirozené bytosti měli držet náboženská dogmata.“ Ušklíbne se. „Navíc Mohamed v tomhle taky nebyl žádný svatoušek. Myslím ale, že bychom měli vyrazit.“ Pokývne směrem k sálu. Upraví oblek a nasadí ten nejvíc společenský úsměv, který má ve svém repertoáru. Pravý politik a obchodník. Kromě toho samozřejmě bůh ví jak dlouho stará nadpřirozená bytost, ale kdo by mu zazlíval, že jde s dobou. Slyšíš, jak si potichu brouká. Ještě než vejdete do sálu, otočí se na tebe. „Divím se, že tuhle melodii zná i někdo kdo není s Indie. Je to pěkná melancholie. Příběh kapitána hvězdné lodi, která připomíná Noemovu archu a plaví se vesmírem, aby unikl bezvěrcům. Inspirovali se příběhy z koránu a dali je do sci-fi hávu. Byl kolem toho pěkný humbuk, ale nakonec odvysílali dvanáct řad. Jo Dromedár byl skvělý seriál, i když mám pocit, že aby ho tvůrce mohl vydat, uzavřel pak s někým z našich… Zajímavé. Nikdy jsem jeho znělku neslyšel s anglickými slovy. Je vidět že Indie jde do globální budoucnosti.“ Mručí si už spíš pro sebe, když míjíte ozdobný oblouk, vedoucí do sálu kde už jsou roztroušení hosté. Atmosféra kolem se těžko popisuje. Lidé, kteří sem přišli, to udělali hlavně z politických důvodů. Chetan nejdřív přesvědčil ti nejvíce otevřené a další se nabalili. Nakonec i jeho zarytí odpůrci uznali, že jim tahle akce nemůže ujít už jen proto, aby získali informace, které se váží zlatem. Doslova. Přesto však všichni propadli nezpochybnitelnému kouzlu, které v lidech dokáže vyvolat umění. Především pak takové, které vznikne od někoho z rasy prastarých magických bytostí. Působí na ně, aniž by sami chtěli. Jejich vnitřní odpor k tomu že ho vytvořila žena, která navíc pochází ze západu, zmizelo. Ted jsou okouzlení mytickou krásou své historie. Opět jsou dětmi, kterým vyprávěli rodiče pohádky o hrdinech a kouzlech. Vzpomínají s úsměvem a dojetím. Jejich peněženky se dnes večer zajisté otevřou. Ten výraz jsi už viděla mnohokrát. Právě proto jsi díky prodeji svého umění nikdy nestrádala. Taková akce je ale něco úplně jiného. Tolik lidí naráz ještě nikdy po tvé práci netoužilo. Možná za to může i něco osobnosti džina ale moc asi dělat nemusel. Proplétáte se davem. Chetan netlačí na pilu a většinu společenských pozdravů a zdvořilostních frází zvládá za tebe. Je to společensky vhodnější a pro většinu lidí je stejně po obrazech tím nejzajímavějším v místnosti. Nadarmo říkat že když se vyrazili, mysleli si, že on bude na prvním místě. Po chvilce, která se zdá téměř nekonečná ti jména papalášů splývají a jeden tmavý obličej se střídá s druhým. Přesto je vidět že tu vládne jiná atmosféra než by byla na západě. Možná za to může absence alkoholu, brutálnější mocenský boj nebo víra. Těžko říct asi nejpravděpodobnější je že od všeho něco. Aniku jsi zahlédla v davu několikrát. Většinou se drží stranou a lidé ji rádi nechávají prostor. Pokud jí nepotřebují, s opatrným respektem ji ignorují. Lidé se rádi vyhnou tomu, čemu nerozumí. Nebo se to pokusí zničit. Podle toho co ti Chetan v minulosti říkal by na tomto místě, pod jeho záštitou, nic takového hrozit nemělo. Hodina se střídá s hodinou a už i číšníkům se ve tvářích začíná zračit vyčerpání. Na jednotlivé obrazy jsou uzavírány kupní ceny. Sama nesmlouváš. Chetan tě sice nechal díla ocenit, ale samotné nákupy raději zůstaly na jeho lidech. Obchodovat s ženou by pro mnohé bylo, podle jeho slov, nepředstavitelné. Noc pokročila, ale sál stejně hlučí tlumených hovorem ze všech stran. Pak se ale něco změní. Jako by se kolem utvořila bublina klidu. Hlavu ti zaplaví nejistý zmatený tlak a uvědomíš si, že i když tvůj společník byl ještě před pár vteřinami vedle tebe, zmizel někde v davu. Jakoby odnikud se před tebou vynoří jiný muž.  Působí stejně jako ty jako pěst na oko. Bezpochyby je to Evropan. Jeho levný oblek je pravým opakem okolní okázalosti. Tmavé kostky se sem doopravdy nehodí. Je hubený a vysoký kolem dvou metrů díky čemuž se nad Indy doslova tyčí. Mimiku obličeje někdo pravděpodobně nastavil do polohy vypnuto. Pohled jeho chladných očí je ale doopravdy nepříjemný. Odráží se v nich chladná efektivita a schopnost udělat cokoliv. Nejpodivnější jsou ale modré rukavice na jeho rukou. Na první pohled se zdá, že jsou jednorázové. Takové, které používají doktoři.„Gratuluji. Právě jste byla předvolána.“ Řekne hlasem, který zní jako by o sebe někdo mlátil dvěma náhrobními kameny. Jen emocí je v něm o něco méně. Během mrknutí oka jeho ruka zmizí ve vnitřní kapse obleku. Jednoho téměř překvapí, že nevytáhne zbraň, i když máš pocit, že jsi její rukověť zahlédla. Namísto toho ti podává obyčejnou obálku. „Instrukce jsou uvnitř.“ Pokračuje a podá ti jí. „Jsem povinen vás požádat abyste, se jimi řídila a nezkoušela nějaké hlouposti. Bylo by na to pohlíženo s krajní nelibostí a museli bychom podniknout kroky pro vás více než nepříjemné.“ Pokračuje a jeho tón naznačuje že, je mu naprosto ukradené co s tebou bude. Možná by i ocenil, kdybys udělala pravý opak, než po tobě chtějí. S každou vteřinou je na podvědomé úrovni jasnější že jediné co prosakuje přes jeho chladný obličej je vztek a chuť si ho někde vybít. „Hezký večer přeji.“ Dodá jako by celou věc považoval za uzavřenou. Nevíš, jak se to stalo, ale najednou vidíš jen jeho záda, mizející v davu který se před ním jakoby mimochodem rozestupuje. V ruce svíráš neoznačenou obálku. Úplně obyčejnou papírovou bez jediného slova nebo označení… |
| |
| soukromá zpráva od Malvína de Lautréamont pro Následujícího hodiny jsou docela únavné. Tvářit se ozdobně, skromně a ideálně spíš mlčet, to mi sice jako rozenému introvertovi docela jde, ale přeci jen mi občas dá zabrat ovládnout se. Zejména, když se někdo učeně pokouší vyjadřovat k mým obrazům a provádět jejich rozbor. Podle některých lingvistických škol autor v okamžiku dopsání díla ztrácí právo jej vykládat a stává se jen jedním z mnoha. Umerto Eco, nejen jako literární teoretik, ale i praktik, považuje výklady čtenářů za rovnocenné těm svým z pozice autora. Dokonce uvádí příklady, kdy čtenáři dokázali zpětně najít jeho inspiraci, o které sám netušil, že jej při psaní vedla. Nepochybuji, že tyto literární teorie jsou hodnotné a jistě mají v učebnicích své místo (byť soucítím s nešťastnými studenty, kteří se marně snaží si všechny ty obskurnosti zapamatovat alespoň do nejbližší zkoušky), nicméně nejsem jejich fanoušek. A opravdu špatně snáším, když mi nějaký upocený papaláš důležitě vykládá, co jsem svým obrazem myslela. Protože většinou jsem myslela něco na hony vzdálenému jejich výkladu. Ale abych byla k přítomné společnosti spravedlivá, musím uznat, že takových jedinců zde bylo málo. Většina z přítomných vykazuje ochotu otevřít smysly a nechat má dílka k sobě promluvit. Hmm, možná bych s některými z těch teoretiků společnou řeč přeci jen našla. Ne autor, ne čtenář, ale dílo samo se vykládá. Občas i mne samotnou překvapí, co jsem stvořila. A tohle je co za kreaturu? Muž přede mnou se mi od pohledu protiví. Ne snad pro nepříjemné oči, pro absenci mimiky či hlas hodný zásvětního přízraku. To, co mě opravdu rozladilo, je totální nedostatek snahy o jakoukoliv nenápadnost či zapadnutí. Žila jsem v nejdekadentnějších dobách u několika šlechtických dvorů, takže emočně pokroucení jedinci mne z míry nevyvádějí, ale vždy a všude byla do těch i nejbizarnějších stvůr natlučena alespoň bazální snaha o nevybočování. Tedy, až na pár výjimek, které naopak byly vedeny k opaku, ale nějak nemám dojem, že muž přede mnou by byl kuriozita nebo cvičený pes. Ale možná se pletu. Podívám se na obálku a pak na něj. Přímo z něj odkapává touha, abych ho neposlechla, abych mu dala záminku. Znám takové. „Oh, jaké potěšení. Děkuji vám. Nabídněte si u nás něco k občerstvení," přijmu podávanou obálku tak, jako se to dělávalo v salóncích francouzské šlechty za neklidných časů. S přátelským úsměvem a noblesou, maskující jakékoliv známky obav. A to i přes to, že v podobných obálkách se nosily hrozivé zprávy. Jakmile mi muž zmizí z očí, odklidím se někam stranou a obálku velmi opatrně roztrhnu. Ani se mi u toho moc neklepou ruce. |
| |
| soukromá zpráva od Elder god pro „Přesně tak. Vedení nám rozdává úkoly. Časem se samozřejmě stanou dobrovolné. Pro nováčky je to složitější. Musí je dostat pod křídla někdo zkušenější, aby zhodnotil jejich schopnosti. Lovci si pak sami formují týmy a hlásí se i dobrovolně o mise, které odpovídají jejich expertizám a platovým očekáváním.“ Katherine se podrbe se na hlavě. „Samozřejmě je to zjednodušeně řečeno, ale do toho se dostanete časem a vše vám podrobně vysvětlíme, až bude po… řekněme zkušební době. Zatím vám takové vysvětlení vyhovuje?“ Podívá se, na Arrianu která její vysvětlení viditelně akceptuje. „Co se týče vaší otázky, pane Morkai…“ chvilku se zamyslí. „Vlastně jste to popsal velice trefně. Možná jen s tím rozdílem že většina lidí, kteří přijdou do kontaktu s druhou stranou, by tu teď neseděla. To nás všechny činí výjimečnými. Vlády se rozhodly, že lidé nejsou připraveni na to, aby o existenci monster věděli. Proto je pro nás těžké verbovat nové členy. Prostě nemůžeme přijít za schopným vojákem a říct mu o naší práci, i když by se na ní skvěle hodil. Musíme hledat přeživší, kteří si zachovali chladný rozum. Právě to z nás dělá poslední obranný val proti tomu, aby se ostatním stalo co nám. Můžete to brát jako osobní křížovou výpravu. Jen si dávejte pozor, abyste zvládl zachovat chladné uvažování. Chyby nepřítel neodpouští.“ Hned jako to dořekne se, ale pousměje. „Nejsem tu ale, abych vás strašila. Máme práci a zvládneme ji, jak jen to bude v našich silách. Kdyby nám to začalo přerůstat přes hlavu, zavoláme si o posily, ale doufám, že to nebude třeba. Tak co máte nějaké další dotazy nebo se vydáme do hotelu a připravíme se na to, co nás čeká? Pokud budete chtít, můžu vás hodit svým autem.“ Arriana zamyšleně kývne na nabídku vaší mentorky. „Jak to vidíte vy Morkai?“ |
| |
 | Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci. Bimba PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup. |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR