Mrazivý smutek
hrálo se Denně
od: 28. dubna 2007 22:17 do: 09. října 2007 10:39
Dobrodružství vedl(a) Mihulík
| |
 | V dobách kdy ještě bohové chodili po povrchu zemské,bůh války Anolis ukul meč,do kterého ukryl svojí sílu.Nazval ho Mrazivý smutek.Stejně tak,jako zmizeli z povrchu sami bohové,zmizel z povrchu i Mrazivý smutek.Jelikož ale mají lidé bohatou představivost a dobrou pamět,vznikali o Mrazivém smutku různé pověry a povídačky.Skupina dobrodruhů se ale rozhodne,že Meč najde.Navíc se zdá,že ne všechno je tak,jak se říká.Máš odvahu připojit se této výpravy i ty? |
| |
| Úvod Všichni se nacházíte v malebné hospůdce na dalekém severu.Venku zuří vánice a prudký vítr ohýbá těch pár stromů,které tu jsou.Prostě počasí,že by jsi ani psa nevyhnal.Hospoda je malá a útulná-spíše hospůdka než hospoda.V rohu plápolá krb,který osvětluje a zahřívá celou budovu.Hostinský běhá od jednoho stolu k druhému a roznáší korbele.Dneska tu mí nějak navečer tu má nějak živo. Všichni sedíte u stolu.Moc se neznáte,ale přece jen máte jedno společné-chce najít Mrazivý smutek a to vás taky dalo dohromady.Sedíte a probíráte,co dál,ale opatrně-i stěny mohou mít uši!Naproti vám leží na stole ožrala,který toho má už očividně dost.Za vámi sedí skupinka lidí a o něčem živě diskutují.V protějším rohu sedí člověk a popíjí pivo,přitom vás nespouští z očí.Tedy jestli to je vůbec člověk-nevidíte mu do tváře.Je zahalen tmavým pláštěm a jediné,co je z pod něj vidět jsou jeho oči-podivně matné a mrazivé.... |
| |
 | Hospoda Jen si sedím něco popíjím. Popravdě ani pořádně netuším, co by to mohlo být. Je to jen nějaká nechutná břečka. Sice jsem si objednala pivo, ale to teď sper ďas. Snažím se nenápadně pohlédnout do tváří svých společníků. Je nás tu u stolu vcelku pět. Pět existencích, které se bůh ví proč pokouší najít to, co hledají. Jen tak si přemýšlím jaký důvod by k tomu mohl mí ten muž sedící naproti mně (Tansen), když tu si všimnu, muže. To sice není nic divného, ale u něj nedokážu odhadnou, co je zač. A to, abych byla upřímná se mi nestává často. Mírně se předkloním a při tom mám neodbytný pocit, že ten muž dělá přesně to samé, že mě sleduje, že mě napodobuje. |
| |
 | Hospoda Pořádně si prohlížím své nové společníky. Občas se u toho i napiju. Přimhouřím nedůvěřivě oči a zaměřím se na jich chování. Hledání něčeho, čeho není ani existence jistá. Pošetilé, ale odvážné. Nějakou dobu s nima budu trávit, tak si je jen proti sobě nepoštvat. Co tedy máme právě teď na plánu? Zeptám se potichu a všimnu si muže sedícího v protějším rohu. Nenápadně se na něj zadívám. Zajímalo by mě, proč si nás tolik všímá. Naše řeč není slyšet a ví snad někdo, co máme na plánu? Myslím že ne. |
| |
 | Hospoda Bedlivě si všímám s vích společníků a jejich chování, ani náš přítel v rohu mi neunikne. Hmm to putování bude asi zábava. Můj zkoumavý pohled se zastaví na ženě co se nás zeptala. No všichni tu hledáme Mrazivý smutek ne? A já bych tu radši přenocoval, než se dnes ještě někam pouštět.. Povím potichu a pohled nespouštím z té zvláštní ženy. Hmm a čím se vlastně zabýváte přátelé ? Jinak mé jméno je Tansen. Zeptám se jich nebo spíše jí..sám nevím |
| |
| Hospoda Se zájmem se podívám na Tansena a zadívám se mu do očí. Přenocování. To jsem měla na mysli. Odpovím mu a pak přejedu pohledem ostatní. A mé jméno je Alniellë. A zrovna se zabývám tím, co máme na plánu. Povím tentokrát všem a znovu se zadívám na Tansena. Zajímavý. Nezná nás a přitom nazývá přáteli. I toho muže si musel všimnout a ví o něm, ale dělá, že to neví. |
| |
| Hospoda Usměji se na Alniellën. To byla dobrá odpověď, moc dobrá. A co děláš jinak, když zrovna nehledáš věci co vyli ztraceny. Zeptám se jí a zadívám se jí do očí. Určitě si tamtoho chlápka taky všimla. |
| |
| Hospoda Přimhouřím nedůvěřivě oči a nenápadně se zadívám na muže v rohu. Pak znovu na Tansena. Jen se tak toulám světem. Je veliký a vždy je co poznávat. Povím mu a napitím se, umlčím ještě dodatek. Nebudu na něj tak zlá. Chce nás přeci jenom poznat. A navíc, mě ten muž v rohu vytáčí. |
| |
| Hospoda Jo velký je a zajímaví..To máš pravdu. Taky jsem kus světa procestoval..a živil se.. V tom se ale zaseknu. Dyť o ní skoro nic nevíš. Tim čím jsem byl vyučen. Povím oparně. |
| |
| Hospoda Všimnu si jeho nerozhodnosti a škodolibě se pousměju. Pomalu zakroužím prstem po okraji sklenice a znovu se na něj podívám. Nebudu nutit tě to říkat. Až přijde vhodný čas, sám to povíš. Odpovím mu a přejedu pohledem po ostatních, proč se do rozhovoru také nepřidají. Nebudu si hrát. Cítím, že bych mohla u něj tvrdě narazit. Není hloupý, i když se sám dostal do slepé uličky. |
| |
| Hospoda Usměji se. Hmm to jsem si zase naběhnul. Máš pravdu, až budu chtít tak to povím sám, ale ty dostaneš možnost to poznat. Povím a zadívám se jí hluboko do očí, sáhnu pod stůl a vytáhnu dýku se znaken cechu a hlavního města a pomalu jí posunu po stole seměrm k Alniellën. Tak kod tu sedí? Zeptám se jí a dál se jí dívám do očí. Není hloupá a dost toho zažila.... |
| |
| Hospoda Zadívám se mu do očí a pak pohledem sjedu na dýku. Vezmu si jí a prohlédnu. Přejedu několikrát prstem po znaku a pak se usměju. Aaa náš přítelíček je zlodějem. Vyhodím dýku do vzduchu a pak jí chytnu. Podám jí Tansenovi a znovu se na něj zadívám. Myslíš si, že se mi dá až tak věřit? Pár lidí, by tě jistě chytělo. Samozřejmě že znám ten znak a hlavní město taky. Dá se tam dobře dělat práce. Odpovím mu. Pár lidí by opravdu chtělo a jistě by se z toho dala vytřískat dobrá odměna. Jenže nejsem zrádce a práskač. Je to jeho život a mě se netýká. Zas tak moc. |
| |
| Hospoda Usměji se když uvidím jak si hraje s mojí dýkou a pak si jí s přikývnutím vezmu nazpět a vrátím jí tam kam patří. Jo pár lidí by mě chtělo, a práce se tam dá provozovat lehce pokud má člověk talent. A proč ti zrovna já tak věřím ? No vlastně ani nevím. Povím a znova se jí zadívám do očí. A kdo jsi ty ? Možná se v tobě pletu...ale já bych řekl, že ne. povím po chvíli a usměji se. Tak co mi povíš pokud něco. |
| |
| Hospoda Napiju se a poté znovu přejedu prstem po okraji sklenice. Zavrtím hlavou a zadívám se Tansenovi do očí. Nehodlám tě zradit. I kdybych za to mohla dostat zaplaceno. O peníze mi tolik nejde. Navíc. Je to tvůj život a do toho mi nic není. Odpovím a na chvíli se odmlčím. Dá se tam dobře pracovat, ale je tam taky tvrdý život. Každou chvíli tě někdo může zabít jen proto, že se mu nelíbíš. Ale lidi jsou tam na můj vkus moc jistí. Zabiješ, zmizíš. Ukradneš, zmizíš. Najdeš, zmizíš. Zjistíš, zmizíš. Ale když se jen tak potuluješ, už jseš něco míň. |
| |
| Hospoda Ale pár lidí ten život přežije, a proč zrovna jistí ? Nožná je to tou výchovou nebo nevím, ale jisté postupy musíš zachovávat, ne? Přece nebudu čekat, až se muž u kterého jsem se stavil probudím a bude se semnou vybavovat ne? Usměji se. Kdybych to dělal takhle tak se už dávnou houpu na oprátce ve větru. A napiju se. |
| |
| Hospoda Znovu zavrtím hlavou. Tak to nemyslím. Nemají tam rádi cizince a hlavně ty, co se jen tak potulují beze strachu. Hnedka je považují za něco míň. Ale práce je práce. A zákazník je zákazník. Odpovím potichu a znovu přejedu pohledem po muži v rohu a po ostatních. Informace získává pomalu a nenápadně. Své povolání musí znát dobře. |
| |
| Hospoda Přikývnu. Jo cech je trošku háklivej na osamocený zloděje a na vrahy. Ale i na ty co zrovna pracují bez povolení..a nebo na ty co porušují pravidla. Povím a trošku se usměji. Hmm vidím, že tě náš přítel v rohu taky zaujmul.Je dobrej..t o se musí nechat. Ale potkal jsem lepší. A znovu se usměji. |
| |
| Hospoda Trochu přimhouřím oči. Nejsem zloděj ani vrah. A mám svá vlastní pravidla. Je pravda, že jsem už několikrát zkřížila cestu s tvým cechem. Ale nemají se mi plést do cesty. Zvlášť, když jsou mi jejich intriky ukradený. Povím nakonec trochu chladněji. Uvědomím si svoji chybu a snažím se to napravit usmáním. Pak ale raději přejdu na jiné téma. Je dobrej a já se ho nehodlám podceňovat, i když nám nemusí nic hrozit. Řeknu tentokrát přátelštěji. |
| |
| Hospoda Hmm a počítám že jsi si s nima nepopovídal co ? Ale že jsi jim dala co proto.. Povím s lhostejností. A doberej hmm to docela je. A od kud vlastně pocháziš ? Asi bych jí neměl poštvat proti sobě..bylo by to zlí pro oba. |
| |
| Hospoda Ne to teda nepopovídali. Oni si nehodlali povídat. A všechny jsem nevyřídila. Nenarodila jsem se zas tak dokonalá, jak by se mohlo myslet. Povím o něco chladněji. Stejně jako oni by bez řečí vyřídili mě. Pouze jsem si chránila svůj život. Kdyby mě nechali bejt, nevšímala bych si jich. Nemaj bejt tak tvrdohlavý. Z jižních hvozdů. Daleká cesta odtud. Dodám nakonec a už normálním hlasem. |
| |
| Hospoda Hmm tak Z jižních hvozdů, nádhernej kus země.. Povím skoro zasněně. Mám rád lesy, někdy se tam cítím líp než ve městě. Povím a zavzpomínám. |
| |
| Hospoda Jo nádhernej. Ale dlouho jsem tam nebyla. Budu se tam muset potom někdy zase podívat. Odpovím a zadívám se na Tansena. Les je vždycky lepší než město. To si pamatuj. Dodám s úsměvem a znovu přelétnu pohledem po ostatních. Příroda se má ctít a ne ničit, jak to dělají lidé. Protože bez ní nikdo nepřežije. Ale říkej to hlupákům, kterým je to jedno. |
| |
| Hospoda Jen mlčky poslouchám rozhovor těch dvou. Těch, co si říkají Tansen a Alniellë. Jak je tak poslouchám, skoro jim začínám závidět. Já z naší vsi vytáhla paty jen jednou a moc slavně to nedopadlo. Pak si všimnu, že ten muž vytáhne dýku a ta dýka mě doslot uchvátila. Možná přesněji učarovala. Snad díky ní jsem na chvíli úplně přestala v nímat hovor u stolu, svoje pití, toho záhadného muže v rohu místosti a vůbec celé dění v lokále. Myslela jsem jen na tu dýku. Ona mi totiž něco připomněla, ale nevím co. Pak se znenadání proberu za svého skoro tranzu a bez nejmenších souvislostí vyhrknu |
| |
| Hospoda Zadívám se jí do očí. Já vím i já vyrůstal v lesích..a ve městě ziji nek kůli tomu, že tam mám práci a navíc, už jsem se dlouho nezdrzěl na jedno místě víc než pár nocí. Povím. Proč bych taky neměl ctít přírodu..je tak nádherná. |
| |
| Hospoda Podívám se na Elkonu a zamyslím se nad jejím chováním. Chvíli se na ní dívám, pak ale můj pohled znovu spočine na Tansenovi. Jsme na tom skoro stejně. Až na to, že ve městě nežiju. Jen občas, když ve svých toulkách skončím v něm. Městský život je příliš zlý a tvrdý. Povím mu a zadívám se do sklenice. Navíc, se tam nelíbí mému miláčkovi. Zadívám se na vlka, ležícího u mé židle a pousměju se. |
| |
| Hospoda Zadívám se na vlka u její židle a pak na ní. Tvrdý a zlý..jistě, ale spíš jde o to, kde a jak pro koho, ano měl jsem tvrdý život, ale ne vždy..to není nutné pro život ve městě..má to i své světlé stránky, ale pro někoho jako jsme já jich moc není. Proto je mi lépe, už pár let na cestách než na jednom místě a v jednom městě. Povím a zadívám se na sklenici ve své ruce, zamyslím se. Někdy byl i hezký..ale jen jednou a jen na chvíli. Při té vzpomínce se usměji. |
| |
| Hospoda Zatímco rozpravujete,čas plyne jako voda.Do hospůdky se pomalu vplížil stín a chlad.Většina lidí se už odebral zpět za svou rodinou a živobytím.Neznámý tam ale pořád je.Sedí tam a pozoruje vás.Nesnaží se to nějak maskovat nebo být nenápadný,prostě tam sedí a sleduje vás.Tiše,mrazivě a vytrvale.Skupina veselých chalupníků za vámi už očividně dopila.Zaplatili a pomalu se kolíbají ke dveřím.V té chvíli se ale vztyčí i tajemný muž a odchází pryč.Bez jediného slova,bez jediného pohledu.Než se nadechnete,jste tam skoro sami.Už jen pár ožralů leží na stole.Vrchní kolem nich jen mlčky chodí a kroutí očima.Ani se nenamáhá vyhodit je ven,asi je tu na to zvyklý... |
| |
| Hospoda Zadívám se na muže a když odejde, chvíli se ještě dívám na dveře. Proč mám takovej pocit, že ho ještě potkáme? Pak se otočím na Tansena a pousměju se. Všechno má své světlé i tmavé stránky. Odpovím mu a podívám se na ostatní. Noc je hluboká a cesta před námi dlouhá. Nepůjdeme se raději pořádně vyspat a zítra ráno se můžeme dohodnout co a jak? Zeptám se a přejedu všechny pohledem. Sice budu ještě dlouho do noci přemýšlet, než usnu. Ale lepší než být celou noc vzhůru. |
| |
| Hospoda Všimnu se odcházejícího muže. Ale kampak mizíš..a kde tě uvidíme znova? Zeptám se v duchu. Jistě, že má, ale nic není jen černé a jen bílé. Povím pak se zadívám po ostatních. No možná bychom spát jít mohly. Ale půjdu spát? A usnu..většinou v noci pracuji.. A zasněně se zadívám ven z temného okna. Povzdechnu si a znovu se ponořím do vzpomínek. Měl bych bejt někde ve městě a pracovat.. |
| |
| Hospoda Všimnu si Tansenova zamyšlení. Něco zkusíme. Uvidím, co to s ním udělá a co si můžu dovolit. Jemně do něj pod stole strčím a usměju se. Snad to pochopí. Pak vstanu a pomalu dojdu k vrchnímu. Mohli by jsme tu přespat? Zeptám se ho mile a pousměju se. Árin jen zvedne uši a podezíravě se podívá na vrchniho. |
| |
| Hospoda Pousměji se, když do mě strčí a když se zvedne tak jí po očku sleduji. Snad u budou volné pokoje..konec, konců stačily by dva,,já toho stejně asi moc nenaspím...možná půjdu ven.... Zadívám se na jejího vlka. Jen nádherný. Žasnu nad ním, nad jeho nádherou a nad tím jak dokáže být smrtící když je zapotřebí..je prostě nádherný.. A dál si ho prohlížím. Ale kdo je ona ? A zadívám se na její siluetu. |
| |
| Hostinský Hostinský stojí za výčepem a leští korbele.Je to člověk malého vzrůstu,pivní břich ukazuje,že si občas nějaké to pivo taky dá.Pohvizduje si u toho a zdá se,že má dobrou náladu. Když ho osloví Alniellë zvednu hlavu a usměje se. Buďte pozdravena paní,nocleh vám upravdu můžu nabídnout.,řeknu mile. Ale má to jeden háček...všechny pokoje jsou plné.Až na jeden.Je dost velký a hlavu tam složíte všichni čtyři.Pokud to pro vás ale není trochu pod úroveň...,řekne trochu provinile. Pokud se tam ale přece jen rozhodnete přespat,dám vám zítra snídani zadarmo,aby jste viděli,že si umím zákazníka vážit!,dodá okamžitě a čeká na odpověď... |
| |
| Hospoda Když zaslechnu hostinského, zvednu se od stolu a přejdu k nim. Zadívám se na něj. Kolik za něj chcete? Zeptám se ho mile. |
| |
| Hospoda Když se Tansen postaví vedle mě a zeptám se na cestu. Podívám se mu do očí a jemně mu položím ruku na rameno. Pak se znovu otočím na hostinského a pousměju se na něj. Můj přítel se takto přímo ptá, protože jsme na cestách. Cesta je daleká a také drahá, proto naše kapsy cinkají jen skromně. Nechtěli by jsme vám později dělat nějaké problémy. Povím hostinskému a zadívám se mu do očí. Není dobré se ptát na cenu rovnou, ale hezky pomalu k tomu dojít. Připadat přitom mile a slušně. Nic mu nevyčítám, chtěl mi jen pomoct. |
| |
| Hostinský Chvíli to vypadá,že přemýšlí. Koulí přitom srandovně očima a mne si bradu. Nóóóó... Co takhle 20 bronzových za noc? b>,řekne. Za celej pokoj samozřejmě...normálně je to dražší,ale nenabízím vám luxus,takže aspoň tak...,dodá |
| |
| Hospoda Podívám se na hostiského a pokýcám hlavou. Hmm tak dobrá, dobrá. Povím a z měšce vytáhnu peníze a dám mu je. Nemám náladu se dohadovat. |
| |
| Hospoda Pokrčím jen rameny a podívám se na Tansena. Ještě dobrá cena. Ale to až ten pokoj uvidím, tak budu moci posoudit. Dám ruku z jeho ramene pryč a dojdu ke stolu. Kleknu si k Árinovi a začnu ho drbat. Půjdeme spát? Jistě už seš taky unavenej. Povím mu tišeji a usměju se. Pak se podívám na Tansena. Zvláštní. Dokonce i sám zaplatí a nic nenamítá. Neznám skoro nikoho, kdo by si i pro drobný neklekl na zem. |
| |
| Hostinec Je pravda, že už skoro samou únavou nevidím, ale tahle společnost dokáže uchvátit. Tak nijak neprotestuji a jen následuji své společníky do pokoje. Pravda jen po očku opatrně pozoruji vlka tá dívky. Je překrásný, ale co já vím, jestli není taky nebezpečný. |
| |
| Pokoj Hostinský vás všechny vede po schodech do druhého patra.Schody pod vámi praskají a vržou.Už asi něco pamatují.Zavede vás až nakonec chodby plné dveří k pokojům.Otevře vám dveře. Tady je váš palác...kdyby jste něco potřebovali,stačí mi říct.Spím dole...,řekne a odejde. Před vámi se nachází obrovský pokoj.Je velmi tmavý,protože jen jedno okno ho slabě prosvětluje.Přes pět postelí je přehozena deka.Uprostřed místnosti se nachází malá skříňka.Na skřínce sedí svícen.Dveře se dají zavřít na závoru. |
| |
| Pokoj Pořádně se rozhlédnu po pokoji a usměju se. Znám lepší, ale mně to stačí. Už se těším, až budu zase na cestách Vejdu do něj a hodím si věci na postel v nejtmavším koutě. Prohlédnu si znovu pokoj z tohohle místa a pak se otočím na ostatní. Doufám, že vaší úrovni to stačí. Prohodím k nim a usměju se. Pak se zadívám na Tansena. |
| |
| Pokoj Do pokoje vztoupít tak nějak nejistě a tímto stilem pokračuji i v pokoji. No, nevím, ale alespoň se tu dá nějak relativně v suchu přespat. Pak si to zamířím k posteli co nejblíže k oknu, abych mohla v noci pozorovat dráhu měsíce a vzpomínat. |
| |
| Pokoj Vejdu do pokoje rozhlídnu se po něm. No spal jsem i na horších místech. Povím a věci položím na zem k oknu. Okno otevřu a z měšce vylovím zlatou minci a hodím jí do tmy. Pak okno zavřu a rozhlídnu se po svých společnících a sednu si na zem, zády se opřu o stěnu. Hlavou mi probleskne vzpomínka na jdu noc a na jednoho přítele..mrtvého přítele.. Měl jsem tu truhlu odemykat první..tohle je pro tebe příteli. |
| |
| Pokoj Stále pozoruju Tansena a hlavně jeho chování. Proč mi stále tak někoho připomínáš? Pak si ale všimnu změny jeho chování a přimhouřím oči. Stalo se snad něco? Zeptám se ho a i přes tu dálku se mu zadívám do očí. Proč někdo jako on dopadl takhle? Proč se stal zlodějem? Jistě mohl mít lepší život. Mohl žít jinde. Třeba v lese s ostatními. Ale vybral si město. Proč? |
| |
| Pokoj Zvednu se a zadívám se z okna a pak se otočím. A v očích mám náznak staré překonané bolesti, která tam někde pořád je a unaveným a starým hlasem začnu vyprávění. Důvod proč jsem vyhol tu zlatku je, jedna vzpomínka na jednoho přítele a na jednu, práci...Je tomu už mnoho let..Já a můj přítel jsme šli za prací....dostaly jsme se do domu a tam byla truhla on se nabídl, že jí odemkne..byla tam past, přes jednu se dostal, ale pak spustil další..magickou a na místě ho sežehnul blesk..já jsem stál jen krok od něj..pak jsem v tom zámku překonal ještě dvě další pasti..a když jsem se dostal do truhly..ležela tam jedna zlatá mince..on zemřel kůli jedné zlaté minci..Tu minci jsem tam nechal..a odnesl jsem jeho tělo za města do lesa a tam jsem ho pohřbil....od té doby, z každé krádeže věnuji jednu minci jeho památce...i kdyby v tom lupu byla jen jediná zlatá mince tak jí pohodím...Buď do ulic msta jako nyní, nebo do vod potoka.. nechám jí v lese...prostě tam kde se ten večer nacházím. Posadím se znovu na zem a v očích se mi zobrazí vyrovnanost. kdybych ten zámek odemykal já on by to přežil a odešly bychom oba.. Zadívám se jí do očí a podívám se i po ostatních. To se stalo..ale je tu už dávno. Povím a čekám co poví pokud vůbec něco. |
| |
| Pokoj Zavrtím hlavou. Nesmíš si to dávat za vinu. Mohl jsi to být třeba ty nebo někdo jiný. Život máme takový, jaký chceme. Osud ho nám stěžuje, ale je to tak? Chce jen, aby jsme si života víc vážili, protože pro každého si jednou přijde smrt. Ať už dřív nebo dýl. On měl smrt rychlou a mohl být na tom daleko hůř. Aspoň za to buď rád. I kdyby jsi ztratil všechny svoje přátelé, tak je máš pořád v srdci a díky tomu jsou stále s tebou. Prostě to nebyla tvoje chyba. Odpovím Tansenovi a znovu se mu zadívám do očí. Kolem mě se plíží smrt často. |
| |
| Pokoj Zadívám se jí do očí. Máš pravdu, a já vím že jo, ale pokud tomu budu moc zabránit tak radší budu přátele zachraňovat než ztrácet..a pokud je to mim osudem tak budiž..pokud mám ztratit všechny které jsem kdy považoval za přátele..tak se osudu vzepřu a budu sním bojovat do posledního dechu.. Povím s odhodláním. Možná se zeptáš proč..a to je protože pro mě jsou přátelé vším....jak si možná všimla to pro mě peníze nic neznamenají..ale přátelé ano. Z kapsy vylovím měšec a hodím ho do kouta místnosti. |
| |
| Pokoj Usměju se, vstanu a přisednu si k Tansenovi. Vím co myslíš. Již pro mě několik přátel obětovalo své životy a kdybych mohla, udělala bych pro ně to samé. Ale čas běží dál a vrátit se nedá. Rány se nakonec zahojí a vše bude dobré. Povím a sklopím hlavu. Vzepřít se osudu chce hodně síly. Již mnoho životů se o to snažilo, ale uspěje jen ten, kdo věří a má rád i jiné. Jenže někde se vzepřít nejde. Peníze nejsou všechno, ale bez peněz nemáš nic. Řeknu ještě a opět zvednu hlavu. |
| |
| Pokoj Zvedni se ze země a postavím se proti ní a zadívám se jí do očí. V tom případě zemřu jako jeden zloděj co se vzepřel osudu..a pokud jde o ty peníze tak si ten měšec klidně vezmi já ho tam nechá jen tak leže..ráno ho tam někdo najde komu, a tomu se jeho obsah hodí. A navíc pokud se mi zachce tak se patřím další..koce konců byl jen jeden z mnoha co mám po kapsách. Povím jí. Kdo jsi.. Znovu se mi do mysli vloudí ta myšlenka kdo je ta žena s níž ji povídám? |
| |
| Pokoj Zadívám se Tansenovi do očí. Já peníze nepotřebuji. Já mám v rukou svůj život a ten je cennější než peníze, protože svůj život neprodáš. I zloděj má své místo na světě. Stejné jako vítr, déšť. Na chvíli se odmlčim. Protože všechno má své místo. I malé zrnko písku dělá s ostatními celou poušť. I prach na cestě, zíma, teplo. Neumírej proto tak snadno, jak říkáš. Odpovím tajemně. Protože život nikdy neskončí a vždy bude za něj někdo bojovat. Za to, co známe i neznáme. Za to, co máme rádi i nemáme. |
| |
| Pokoj Usměji se. Dobrá odpověď od moudré ženy jak by řekl jedne mich, a vše má své místo na zemi a já neumřu tak snadno. Povím a zase se posadím na zem a pozoruji jí. Hmm život je zajímaví a stojí zato ho žít. Povím po chvíli. |
| |
| Pokoj Přejedu pohledem po ostatních a pak se zase zadívám na Tansena. Život je už takový. Nemáme ho proto, abych ho chápali. Ale proto, aby jsme ho žili a něco s ním dělali. Smrti se bát nemáme. Máme se jen ohlédnout, usmát se a říct si, že jsme si toho už užili dost a byli spokojený. Pak jít dál. Máme brát vše dobré s otevřenou náručí. Povím a usměju se. Přestože i vše zlé se k něčemu hodí. Ať už k poučení a nebo vážení si života. |
| |
| Pokoj Máš pravdu vše se k něčemu hodí. Povím a zadívám se jí do očí. Mám jedno lehkou otázku..ale je na ní možná těžká odpověď.. Povím a čekám jak zareaguje. |
| |
| Pokoj Přikývnu. Za zeptání nic nedáš. A pokud budu moci, odpovím ti. Ale nejsem nejchytřejší ani nejmoudřejší, takže toho moc nečekej. Odpovím a zadívám se na něj. Proč mám z toho divný pocit? |
| |
| Pokoj Na to bys mi odpověděla nemůsíš být nejchytřejší ani jemoudřejší, otázka je to jednoduchá..a odpověď taky..Kdo jsi ?...Máš zvláštní pohled a jisi dost chytrá na to bys odhadla lidi se kterýma se bavíš..a máš nádhernýho přítele.. Povím a zadívám se na jejího vlka. |
| |
| Pokoj Podívám se na Árina a usměju se. Pak se zadívám Tansenovi do očí. Jen obyčejná elfka co stále někam cestuje a učí se od přírody. Nejsem nijak zvláštní nebo neobyčejná. A svým přítelem se znám již dlouho. Vyrůstali jsme spolu. Odpovím na otázku a pousměju se. |
| |
| Pokoj Téměř v polospáku naslouchám rozhovoru těch dvou. Vnímám jen na půl ucha, ale dotaz o Eniellëe povolání mě probere. Tak tohe by mě taky zajímalo a pak en vlčí kamarád. |
| |
| Pokoj Pozvednu jedno obočí. Hmm tak normální..jak myslíš..pak já jsem táké jen normální pocestný..půlelf a tulák.. Povím s úsměvem. Ale proč mám takovej pocit, že by se našlo i lidí jsou jiného názoru.. Poznamenám ještě. |
| |
| Pokoj Přimhouřím oči. Co tím chceš naznačit? Zeptám se ho se zájmem. Vždycky jsem byla obyčejná. Nebo o tom aspoň nic nevim. Tak proč všechno tohle? |
| |
| Pokoj No máš zajímaví pohled..a navíc nikdo není jen tak obyčejný žene ? Prostě mi tak příjde to je celí. Povím |
| |
| Pokoj Co je tedy na něm zajímavého. Zeptám se ho. Jen se toulám kam mě nohy nesou. Učím se od přírody a občas udělám nějakou práci, za kterou mi někdo zaplatí. To je všechno. Dodám ještě. |
| |
| Pokoj Ji trpělivá a klidná..povídáš si tu s cizím zlodějem o kterém nevíš skoro nic..jsi inteligentní..Povídáš že se touláš, ale přitom bys dozajisté nemusela...putuje po tvém boku jedno z nejkrásnějších zvířat co jsem, kdy viděl, a vypadáš, že se bojíš jen málo čeho. Jinak nic prostě mi přijdeš zvláštní to je vše..ale je to jen pohled jednoho zloděje..možná se pletu, a konec konců asi jo..jsi zvláštní, ale snad jen pro mě. Povím a pomalu se položím na zem. |
| |
| Pokoj Nemusela bych se toulat, ale chci. Mám svojí rodinu u který bych mohla zůstat. Jenže na světě je takovejch zajímavejch věcí. On také putuje proto, že chce. A nebojím se, protože není čeho. Vždycky všechno jednou přijde. Odpovím na vysvětlenou a pousměju se. A jak ty ses vlastně stal zlodějem? Zeptám se. |
| |
| Pokoj Usměji se. Poté co umřela má matka elfská kouzelnice Eleral, jsem odešle z lesů kde jsem vyrůstal a vydal se no ani sám nevěděl kam..cesto jsem se stavil v jednou řádu na rok výuky, a pak putoval dál, až jsem se dostal do hlavního města..kde jsme se stal zlodějem..ale i to jsem pak opustil a nyní se toulám. Povím jí. |
| |
| Pokoj Se zájmem poslouchám a přimhouřim při tom oči. Proč jsi ale odešel z lesů. Město a les se prostě nedá srovnat. Já třeba chodim do města, jen když musim. Příroda je přeci zajímavější než městský život. Zeptám se nepochopeně. Nevyměnila bych to. Ani kdybych musela. |
| |
| Pokoj Pokrčím rameny. Já vlastně ani nevím, já ve městě taky bejt nemusím, a lesy mám rád, možná to má co dělat s tím, že můj otec byl chodec, já jsem zloděj, ale necítím se doma ani v lesích ani ve městech..mám v sobě obojí a jednu chvíli převáži to a jindy to. nejsem ani člověk ani elf ale mám v sobě něco z obou. Opravdu nevím proč jsem opustil lesy..možná jsem chtěl poznat svět...já nevím. |
| |
| Pokoj Usměju se. Proč si myslíš, že to má něco společného s tvým otcem? Zeptám se se zájmem. Příroda je mocná. |
| |
| Pokoj Podívám se po ní. Hmm ani on nepoznal domov a pořád se toulal. Povím jednoduše. |
| |
| Pokoj Miloval přírodu a něco ho vždycky volalo pryč. Vím co myslíš. Přikývnu na souhlas a zamyslím se. Nikdy mě nenapadlo, že to může bejt po rodičích. Dopovím a zadívám se Tansenovi do očí. |
| |
| Pokoj Tak asi proto se toulám, bez domova a poznávám nové lidi a nové přátele, ale i nepřátele.. Povím a zadívám se na strop. No ale pri mé profesi není divu. Povím a úsměvem a pak dodám. Nepůjdem spát.. Zeptám se jí. |
| |
| Pokoj Přikývnu, pomalu vstanu a dojdu k posteli. Dám si z ní věci dolů a posadím se na ní. Sundám si boty a lehnu si do ní. Chvíli beze slova ležim a dívám se do stropu. Vím, co to je. Znám všechno ze své vlastní kůže. Protože jsem jako tvůj otec. Odmlčím se a povzdechnu si. Dobrou noc. Povím ještě a otočím se na bok, zavřu oči a snažim se usnout. |
| |
| Pokoj Zadívám se do stropu. Jako ono, ale čatečně jako já..Také bez domova a cosi hledáš ale zatím nevíš co..já taky nevím co hladám.. Povím potichu. Dobrou vám všem prátelé..pokud ještě nespíte. Povím a usínám na podlaze. |
| |
| Pokoj Nějakou dobu nemůžu usnout a tak o všem přemýšlím. Proč mě minulost vždy dohoní? A co mě vlastně čeká? Další cesta a stále dál od domova. Ale co Tansen? Proč to o mně říkal. Jen se toulám po světě. Vybrala jsem si tenhle život a nevadí mi. Mám sebou Árina. Ale když ostatní mají tak jiný život. Povzdechnu si a zadívám se do stropu. |
| |
| Pokoj Po chvíli nakonec vstanu, obuju si boty a přehodím přes sebe plášť. Půjdu se na chvíli provětrat. Pomyslím si. Árin se ospale posadí a čeká, až vyrazíme. Rozhlédnu se po všech, jestli už spí. Pak po špičkách vyjdu z pokoje a potichu zavřu, abych nikoho nevzbudila. Vydám se pomalu ven. Nakonec se posadím před hospodu, opřu se o zeď a zadívám se na měsíc. Ty jsi mě můj příteli nikdy neopustil. Zašeptám a pousměju se. |
| |
| Pokoj Probudí mě zavrzání, rozhlídnu se po místnosti a dojde mi, že je nás o jedno, teda o dva méně než předtím. Hmm jsem zloděj a ležím tu..noc je ještě mladá..že bych se žel projít ven ?. Napadne mě a potichu se vyplížím ven před hostinec kde si všimnu Alniellë , která sedí u zdi hostince. Hmm je nádherná že? Oslovím jí potichu. |
| |
| Venku Podívám se na Tansena a přikývnu. Noc je vždy krásná. Měsíc svítí na cestu a všude je klid. Vzduch je cítit chladem a všemi jejími krásami. Odpovím mu a usměju se. Proč vůbec nespíš? Zeptám se ho ještě. |
| |
| Venku Usměji se. No mám dost lehkej spánek..a zavrzání je slyšet, jinak jsem spal.. Povím jí a zadívám se do noci. |
| |
| Venku Tak to se ti omlouvám. Nechtěla jsem tě vzbudit. Příště si budu muset dávat větší pozor. Řeknu omluvně a znovu se zadívám na měsíc. Začnu hladit Árina, který se zájmem pozoruje Tansena. |
| |
| Venku Omlouvat se nemusíš..To je daný tím čím jsem..je to zvyk a částečně i nutnost. Povím a všimnu si pohledu jejího vlka začnu si ho prohlížet také. |
| |
| Venku Zavrtím hlavou. Kdybych nešla ven, tak bych tě nevzbudila. Ale nemohla jsem spát. Povzdechnu si a zadívám se do tmy. Brzy budeme muset vyrazit. Musím stále myslet nad tím mužem. |
| |
| Venku Pokud to beraš. Povím potichu. Možná bychom se mohli vráti nahorů. Navrhu. |
| |
| Venku Přikývnu a vstanu. Opráším se a podívám se na Tansena. Tak dobře. Jdeme. Odpovím a pomalu se vydám do našeho pokoje. Musim spát. Čeká nás dlouhá cesta a jistě mnoho útrap. Když konečně dojdem do pokoje. Posadím se na postel a zadívám se na Tansena. |
| |
| Pokoj V pokoji se zase lehnu na zem kde jsme ležel před tím a pošimnu si že se na mě Alniellë , dívá. Měli bychom spát, zitra nás čeká cesta a upřímě pochybuji o to že bude snadná. Povím jí potichu. |
| |
| Pokoj Já vím. Odpovím potichu. Vezmu si přikrývku a lehnu si kousek od Tansena. Jsem zvyklá takhle spát. Povím mu na vysvětlenou a položím si ruku na Árina, který si lehl ke mně. Tak dobrou noc. Povím oboum a zavřu oči. Po chvíli konečně usnu. |
| |
| Pokoj usměji se. Zvik je zvik. Povím jí a usměji se do tmy. Dobrou noc. Povím a po chvíly usnu. |
| |
| Všichni ležíte v pokoji a už spíte.Vítr naráží do stěn ,jinak je naprostý klid.Pak se ale ozve zavrzání schodů.Jsou slyšet těžké dunivé kroky,které se rozléhají po chodbě.Blíže a blíže vašemu pokoji.Všechny vás to probudí,v té chvíli se otevřou se skřipotem dveře.Uprostřed nich stojí zahalená postava.Všem je vám jasné,že to je ten muž,který vás sledoval u stolu.Chvíli jen stojí a všechny vás přejíždí pohledem.Pomalu,temně a chladně.Chcete něco udělat.Vrhnout se pro zbraň či tak něco,ale nejde to.Jako by vás všechny hypnotizoval.Můžete se jen koukat do jeho mrtvolných očí.Rozejde se směrem k vám.Pomalu,odhodlaně a až s nelidským klidem.Když stoupí do pruhu světla,které do pokoje odráží měsíc,zaleskne se mu meč.Pomalu jen vyndá z pochvy a bez změny tempa či chování se blíží k vám.V té chvíli si konečně uvědomujete,že už se můžete hýbat... |
| |
| Pokoj Chytnu svůj meč a vyskočim na nohy. Zadívám se na něj pořádně. Co po nás vlastně chceš? Celou dobu nás pozoruješ. Z očí nespustíš a najednou jsi tu. A já se tě ptám proč? Řeknu mu odhodlaně a připravím se bránit. |
| |
| Pokoj Postavím se na nohy a z vytasím dýky. Ta odpověť by nás zajímala asi všechny. Povím klidným hlasem a udělám malý krok k muži, jsem připraven se bránit. |
| |
| Pořád se blíží a blíží.Přistoupí až k Tansen a zadívá se mu zblízka do očí.Tansena je jako v tranzu.V tom vyletí meč nahoru a se švihem míří na Tansena.Temu se jen na poslední chvíli povede odrazit útok,ale prudká rána ho odrazila na zem.Dýku mu klouže z ruky.Alniellë by mu ráda,velmi ráda,pomohla.Kdyby mohla,skočila by na muže i holýma rukama,ale nejde to.I když mysl chce,tělo ji neposlouchá.Neznámý se tyčí nad omráčeným a připravuje se na poslední ránu.Rozmachuje se...ale meč nedopadne.Uklízí ho zpět do pochvy a odstupuje od vás. Rozesměje se hlučným a skřiplavým smíchem. Tak vy jste ta skupinka dobrodruhů,co hledá Mrazivý smutek,nemám-li pravdu?,jeho hlas je nelidsky hluboký a mrazivý. Čekal jsem teda nějaké jiné hrdiny...ale budiž...,opět se rozesměje svým smíchem.Při vyřknutí slova hrdiny je v jeho nelidském hlasu slyšet pohrdání... |
| |
| Pokoj Podívám se na Tansena, jestli se v pořádku a pak se znovu zadívám na muže. Tentokrát s velikým pohrdáním. Nesnaž se urážet někoho, koho ani neznáš. A ještě k tomu není slušné neodpovědět na mojí otázku. Odpovím chladně a čekám na jeho reakce. |
| |
| Pokoj Jen s těží odrazím jeho úder, ale pak skončím na zemi a jen s jednou dýkou v ruce, když se muž stáhne, místo toho aby mě zabil seberu si druhou dýku a pomalu se postavím ze se vedla Alniellë. Své dýky schovám do pochev. Už je asi po boji..a navíc o by nás asi dostal všechny... Nicméně ruce nechám poblíž dýk a chladným hlasem prohodím. Dobrá ty víš co hledáme a kdo jsme..ale my nevíme kdo jsi ty..kromě toho, že jsi rychlej tak o tobě nevíme nic...Tak se zeptám znova kdo jsi a co po nás chceš. Povím a čekám co udělá nebo odpoví. |
| |
| Sleduje jak se Tansen znovu formuje do obrany,ale nezdá se,že by ho to vyvedlo z míry. Když na něj Alniellë vyštěkne ,jen se na ni otočí a probodne ji pohledem. Vy se ptáte,co jsem zač...já se ptám,proč hledáte Mrazivý smutek...,řekne s povýšeností v hlase. Nevím ale,kdo z nás by se měl ptát a kdo odpovídat...,dodá mrazivě. Zeptám se tedy naposled...je pravda,že hledáte Mrazivý smutek?,zeptá se a v očích mu podivně zaplane... |
| |
| Pokoj Zadívám se na muže. A pokud jsme těmi kdo hledá Mraziví smutek ? Povím a zadívám se na muž. A proč ? To je zvláštní otázka. Já to ještě sám nevím.. Povím muž a dál ho bedlivě sleduji. tak už nám povíš kdo jsi? Zeptám se ho a v očích se mi zaleskne. |
| |
| Muž se jen na Tansena podívá.Pak v klidu zasune meč. Kdo jsem já není důležité...aspoň zatím...dejme tomu,že jsem místní chodec,který se jen tak potlouká po divočině...a berte to prosím tak!,řekne s důrazem na slovo prosím. Pokud jde opravdu o Mrazivý smutek,mohl bych vám pomoct...řekne a za celou dobu rozhovoru je slyšet náznak lidskosti. Nemůžu vás sice poradit osobně já,ale když se vydáte dál na sever do Sněžných hor,najdete tam odpověď...řekne. Všechny vás přejede pohledem,otočí se a pomalu odchází ze dveří.Než se naděje,dunivé kroky ustanou a je opět slyšet jen narážení větru... |
| |
| Pokoj Zadívám se na mužova záda a pak na zavřené dveře. Ještě se uvidí, kdo je tu výš. Povím si sama pro sebe a otočím se na Tansena. Jsi v pořádku? Zeptám se ho a zadívám se mu do očí. Dobrá, pomohl nám, ale nikdo si ze mě poslušného mazlíčka dělat nebude. |
| |
| pokoj Podívám se za odcházejícím mužem. Mam takovej pocit, že se ještě uvidíme.. Povím a pak se na ní usměji. Jo jsem v přádku..konec konců to není poslední výprask kterej schytam.... ikdyž je pravda že nás mohl zabít všechny..asi nás na něco potřebuje..a to mě štve.. Zapřemýšlím nahlas a dojdu se stolu a rozsvítím svíci co na něm stojí. Tak co uděláme? Zeptám se a posadím se zase na místo kde jsem předtím ležel. |
| |
| Pokoj Povzdechnu si. Sama nevím. Ale stejnak neznáme ani směr, kam by jsme měli vyrazit. Podle mě ani nemáme na vybranou, jestli chceme uspět. Musíme ho poslechnout, i když se mi to příčí. Odpovím Tansenovi a posadím se na zem. Zadívám se na dveře. Proč mi tu tak něco nesedí? Přece nepřišel jen tak a neporadil nám jen z dobré vůle. Něco po nás chce, ale já stále nevím co. |
| |
| Pokoj Když do pokoje vstoupí cizinec, mám daleko větší poroblém dostat se z toho tranzu, který se mu povedlo na nás seslat než mí společníci. Ještě dlouho po jeho odchodu nemůžu ovládat svoje tělo. Jediné co vím, že bych ho měla zastavit, že se ho musím na něco zeptat, že bych měla NĚCO udělat. Jen mi není jasné co. Je to jen taková neodbitná myšlenka co vrtá v mé hlavě. Nijak nereaguji. Jen sedím na posteli a nic. Pak prostě upadnu na postel a znovu usnu. Kdo ví jestli si to všechno, až se proberu, budu pamatovat. |
| |
| Pokoj No do rozbřesku nám zbívá ještě pár hodin..tak možná bychom se mohly pokusit usnout..pokud to má senu..a ráno vyrazíme podle jeho instrukcí..ikyž se mi ti nelíbí ale co.. Nemáme na víběr.. A lehu se na zem a zadívám se na jejího vlka. |
| |
| Pokoj Lehnu si znovu na zem a nechám meč ležet vedle sebe. Árin si ke mně znovu lehne. Zadívám se na Tansena. Myslím, že to cenu má. Mohli by jsme toho potom litovat. Povím mu a zavřu oči. Cesta nás povede a nebude to lehké. Po chvíli znovu usnu. |
| |
| Pokoj Jo na tom asi něco bude...cesta bude dlouhá a ne lehká..dobrou Alniellë a to přeji také dobrou noc čtyžnohý příteli. Povím a usnu. |
| |
| Tu noc vás už nic neruší.Ráno vás probudí sluneční paprky,které procházejí oknem.Zpěv ptáčků není slyšet,ale to v téhle mrazivé zemi nikoho nepřekvapuje... |
| |
| Pokoj-ráno Vzbutím se a zadívám se po spících prátelích. Potichu se zvedu a dojdu se posdit na židli u stolu. Zadívám se na své společníky a hlavou se mi začnou rojit myšlenky o tom co nás čeká.. |
| |
| Pokoj Vzbudím se a zavrčim. Sluneční paprsky. A takhle po ránu. Pomyslím si a pomalu otevřu oči. Rozhlédnu se okolo a můj pohled se zastaví na sedícím Tansenovi. Posadím se. Dobré ráno. Povím mu a protáhnu se. A další cestování před sebou. Snad bude aspoň za něco stát. |
| |
| Pokoj Dobré dobré, doufam, že jste se oba dva dobře vyspali..čeká nás dlouhá cesta.. Povím s milím úsměvem.. Už se nemou dočkat. |
| |
| Pokoj Usměju se. My jsme se vyspali dobře. Ale co ty? Zeptám se a začnu Árina drbat. Cesta je dlouhá vždycky. I když se to tam třeba nezdá. Dořeknu ještě po chvíli. |
| |
| Pokoj Usměji se. Jo ale jo dobře..A cesta nemusí byt, vždy dlouhá záleží na tom s kym jsi na té cestě.. Povím s úsměvem. Zadívám se na vlka a zeptám se. Jak se tvůj přítel jmenuje? Pak dodám. A proč jsi vlastně chodec nebo hraničář.. Zeptám se s zajimem. |
| |
| Pokoj Mluvím o cestě jako takové. Odpovím a zadívám se na Árina. Árin. Usměju se a podrbu ho za ušima. Chodec. Vybrala jsem si takový život. Líbilo se mi toulat se po přírodě a poslouchat její šeptání. Být stále u nís. Odpovím a zadívám se Tansenovi do očí. |
| |
| Pokoj Zahledím se do jejích očí. Pravá žena přírody co ? Povím potichu a i s jistou dávkou úcty. Každého baví něco jiného, ale přece hledáme jdu věc, jeden meč..ale proč ? proč za nim jdem a co nás za ním táhne.. Povím znova šeptem a zamyslím se proč jsem se za ním vydal já. |
| |
| Pokoj Přikývnu a usměju se. To poznáme až ho najdeme. Možná, že ho ani nenajdeme. Někdy je lepší neznat odpověď. Hledám ho, protože to tak chci. Nevím co se stane cestou. Nevím co se stane když ho najdeme a ani potom. Co nastane se nedá zjistit pokud to nezkusíme. |
| |
| Pokoj Pokývám hlavou. A možná, až ho najdem, tak nám odpovět zůstane utajena..každopádně dofám, že se nám to co umíme a známe hodí, až to budem potřebovat. Povím a zadívám se z okna. |
| |
| Pokoj Myslím, že ano. Ale radši by jsi se měl zabývat tím, jestli se dá všem věřit a spolehnout se na ně. Odpovím a znovu se na něj zadívám. |
| |
| Pokoj Zadívám se jí do očí. Komu věřit ? To je dobrá otázka..ale odpověď nám poví, až čas ne ? A pokud jde o to že mi nevěřít tak já to ani nečekal..díť jsem jen zloděj..ne ? A těm věří jen pár lidí..a většinou to jsou lidi co znají. Pak se usměji a dodám. Ale trošku důvěřovat bys mi mohla...neokradl jsem tě a nezmizel. ale pořád tu jsem.. Pak zvážnim . Mohla bys mě naučit jak číst stopy? Zeptám se prosebně. |
| |
| Pokoj Zavrtím hlavou. Já neříkám, že ti nevěřim. A už vůbec jsem nemyslela sebe, ale tebe. Vím, že je to tvoje věc. Ale prostě jsem to musela říct. Odpovím a usměju se. Číst stopy není zas tak jednoduché a nenaučíš se to hned. Ale když budeme mít dost času a nějakou příležitost, tak proč ne. Schovám meč, který do teď ležel vedle mě. |
| |
| Pokoj Pokrčím rameny. Já nemám důvod něco takového, jako vás okrádat a nevíc to ani nechci udělat.. Pak se na ní zadívám a usměji se. Hmm tak ono to není jednoduchý? Ale to není nic..nic není lehký a nic se nenaučí jen tak. Povím a dojdu se posadit vedle ní. Když se usadím tak se jednou rukou přejedu kolem měšče a když ruku odtáhnu tak mám měšec v ruce ukáži jí ho a zase ho vrátím na své místo. Nic není lehké..než jsem se naučit to jak správně krást byť jen měšce tak jsem často musel utíkat městem jako malý zodějíček, ale naučil jsem se to.. Povím jí s úsměvem. A doufám že se neučím i číst stopy. |
| |
| Pokoj Usměju se, když ukáže, co umí. Já vím že není. Ale mnoho lidí to neví. Neříkám tím, že jsi to zrovna ty. Vzpomenu si na svůj život, když jsem byla ještě malá a sklopím hlavu. Pořád nechápu, proč jsi nezůstal žít tam, kde jsi vyrostl. Povím po chvíli. |
| |
| Pokoj Zamyslím ne. To je moc těžká otázka a popravdě ani já neznám celou odpověď..Možná to bylo tím, že jsem přišel o blízkého člověka, nebo proto že jsem chtěl zmenit ovzduší ? nebo že jsem půlef a chtěl jsem poznat svojí lidskou část ? Nebo protže jse ze mě měl stát zoděj ? Povím a zedívam se jí do očí a snažím se najít to co mě k tomu vedlo. Možná mě cosi táhlo prič? Povím po chvíly zíráni do jejích očí, pak se zadívám do zdi předemou, ale nevnímám jí, vzpomínám na své děství.. |
| |
| Pokoj Usměju se a zadívám se mu do očí. A nebo jsi prostě měl dojít až sem a dál. Podívám se na zeď, kam se dívám, a znovu na něj. Jestli jsem zašla, tam kam jsem neměla, tak se moc omlouvám. Zamyslím se a znovu se zeptám. A co třeba tvoje elfská část? |
| |
| Pokoj Odtrhu pohled od zdi a vrátim se v myšlenkách nazpět na místo, kde jsem. Zavrtím hlavou. Ne nezšla a ikdy by jo tak co...je to součást mého života, a já s ní budu žít ještě dlouho..jako každý jiný elf. Pak se usměji. Má elfská čast..tý se líbí v lesích a na horách..vlastně kdekoliv jen ne v městě tam ustupuje lidské části..a ta alefská vystupuje jen párkrát,, jen pokud je to zapotřebí. Ale ať je to jak chce obě si jsou dosti podobné, a ni jedna nelituje to čim jsem nebo čím budu. Pořád to ale jsem já. Povím a usměji se. A co ty a lefka v tobě.. Zeptám se jí opatrně. |
| |
| Pokoj Možná by jsi někdy mohl tu elfskou ukazovat častěji. Povím a pak se zadívám do země. Po chvíli opět zvednu hlavu a usměju se. Já žiju takhle celý svůj život a jinou část ani nemám. Vyrůstala jsem v lesích a jsem tam do teď. Ve městě jsem jen když musím. V lese je jiný život než tady a tam taky zůstanu. Jsem jen normální elfka co vyrůstala s ostatními. Odpovím a pokrčím rameny. |
| |
| Pokoj Podívám se na ní. Jo to mohl, ale jsou i chvíle kdy sám nevím která převládá, a ta chvíle ji i nyní..hmm asi má trošku navch ten elf ve mě. Povím jí s úsměvem. Hmm tak normální elfka..tak až tohle skončí tak bych byl moc rád kdy mě ta normální elfka nučila v lesích pořádně stopovat zvěř. povím a sklopím zak. Hmm asi jo zase má navrch elf.. nebo ne ? |
| |
| Pokoj Jak to, že to nepoznáš? Každá má přeci jinou povahu a každá chce vždy něco jiného. I když to vlastně nemůžu tak posoudit. Povím a usměju se. Taky doufám, že tě to naučím. Možná bych tě mohla naučit i víc. Kdo ví. Dodám ještě a zadívám se na něj. |
| |
| Pokoj Usměji se a zavrtím hlavou. No nemusí byt vždy pravda. Povahu mají velice podobnou, čas od času jsou v harmonii. Ale ano každá chce něco jiného, teda spíše co se týče životního prostředí. Pak zavřu oči a párkrát si něco zamumlám, pak se na ná opět podívám. Od jisté doby, ale žijí spíše v harmonii, kde nemá navrch výrazně žádná, jen jednou měl navrch člověk a dopadlo jak to dopadlo.....Od té doby se doplňují, ale už ne. Právě má navrch elf, a ten se chce učit, stejně jako jsem se učil krást...jiné věci tak se budu učit tohle. |
| |
| Pokoj Chvíli přemýšlím a pak promluvím. Kdyby jsi se je naučil nějak ovládat, tak by jsi měl lepší život. Využíval by jsi každou, kdy by jsi chtěl a kdy by se ti to víc hodilo. Znovu se zamyslím. A jak tedy poznáš, že teď převládá takto? I ta druhá se chce přeci něčemu učit. |
| |
| Pokoj Zmyslím se. Hmm já vlastně nevím, jak to vysvětli, prostě to cítím. Vím kdo má navrch. Je to něco jako když cítíš přicházející pouři. Víš, že to tak je, ale nedokážeš to vysvětlit. Povím a pokrčím rameny. A ovládat se. Hmm Každá vystoupí vždy, když je to zapotřebí, aby pomola, chránila nebo se mstila....příjde na okolnosti, ale pokud není nutnost tak žiji v harmonii. Povím zamyšleně a zadívám se na vlka a mírně nakloním hlavu. |
| |
| Pokoj Mstít se? Proč? Pomsta přeci nic nevyřeší. Možná je to pro někoho správné, ale v podstatě se tím snižujeme na úroveň toho, komu se pomstít chceme. Na chvíli se odmlčím. Bouře přichází, protože má. Ale dokáže snad něco říci, proč má přicházet? Zeptám se. |
| |
| Pokoj Zadívám se na ní. 5íc to nedokáže..ale příroda ví proč přichází. Pak se na ní zadívám. Pokud dovolíš povím ti jeden příběch o jednom zloději. |
| |
| Pokoj Usměju se. Jenže příroda to neřekne. Chce, abychom to pochopili samy. Řeknu a zadívám se mu do očí. Přikývnu. Samozřejmě, že dovolím. |
| |
| Pokoj Podívám se jí do očí a začnu vyprávět. Jeden půlelf se učil v cechu a stal se zlodějem..postupem času se zamiloval do místní prostitutky..byla temná noc a on se dozvěděl, že tu prostitutku někdo zabil. Zvedl se ze místa kde byl a odešel se toulat po městě. Po krátké době se dověděl že jí zabil, místní obchodník.. Vydal se k němu, ale ne aby kradl, ale by mstil se, vlez tam ze střechy, oknem. A toho vraha žen bez jediného známky soucitu zabil, proříznul mu hrdlo, pak si vzal jeho zlato a odešel stejnou cestou jakou přišel. Odešel z města a už se tam nikdy nevrátil. A jen příslušnici jeho vlastního cechu se domýšleli proč odešel, ale to proč odešel ví jen on sám, to město mu bylo malé. Byl sice jedním z nejlepších, ale už se mu nezamlouvalo to město a dlouho čekal na to ,až odejde a té noci odešel, bez jediného slova rozloučení..jen se zlatem v kapse a se smutkem v srdci. Pak zmlknu a čekám co na to poví. |
| |
| Pokoj Nakloním hlavu mírně na stranu a zamyslím se. Pomstou nemohl zabít smutek ve svém srdci. Protože to nejde. Ani se mu tím nijak neulevilo. Ale co se dělo potom? Povím a čekám na odpověď. |
| |
| Pokoj Ne neulevilo, od té doby putoval po zemi, poznával lidi, abyl to člověk bez domova. Sem tem pomohl lidem jenž nazíval přateli. Ale už nikdy nezabil kouli pomstě..pokažde jen proto aby přezil, nebo aby pomol svím přátelům..jistě viděl dost smrti, ale nebral si jí tak jako si vzal tu jedinou, tu co ho tak změnila, biď tou mrtvou byla jen prostitutka. Povím pomalu. |
| |
| Pokoj Zamyšleně se zamračím a chvíli nic neříkám. A proč jsi mi tohle vůbec všechno říkal? Zeptám se potichu. |
| |
| Pokoj Zavřu oči zavrčím, pak je otevřu a zadívám se na ní. Proč ? Přesně řečeno to ani sám nevím. Snad chci abis mě poznala, abys věděla kdo jsem. Povm a zemyslím se. |
| |
| Pokoj Když Tansen zavrčí, Árin nastraží uši a zadívá se na něj, zvedne hlavu a vycení na něj zuby. Položím na něj ruku a po chvíli se uklidní. Podívám se provinile na Tansena. Promiň, že jsem se tak ptala. Ale někdy nechápu věci, jak by ostatní chtěli. Povím potichu. Třeba to, proč jsem taková jaká jsem a nebo kdo vůbec jsem. |
| |
| Pokoj Zkroutím hlavou. Ne nemáš se za co omlouvat. Ani já nechápu vše co bych měl, dokonce ani sám sebe. Povím a zase se zadívám do zdi. ty máš ještě rodinu ? zeptám se po nějaké době. |
| |
| Pokoj Tak to jsme na tom chtejně. Povím a zadívám se do země. Ano mám rodinu. Někdy si vyčítám, že jsem jí tam nechala jen tak. Moje matka vždycky věděla, že jednoho dne odejdu. Nebránila mi v tom a vždycky říkala, ať jdu svojí cestou a tam, kam mě příroda volá. Zrovna od ní jsem dostala Árina, když byl ještě štěně. Odpovím na otázku a pousměju se. |
| |
| Pokoj Zadívám se na ní. Ne ty jsi na tom o něco líp..ty se máš kam vrátit..ale já ne..já budu po tom co najdeme ten meč, s tebou do lesů kde mě budeš učit sopování..a pak se uvdí co budu dělat dál..ale ty se můžeš dycky vrátit domů. Povím jí potichu. |
| |
| Pokoj Zavrtím hlavou. Ne. Naučím tě stopovat a půjdu dál. Třeba se nikdy nevrátím. Třeba mě někdo zabije dřív než bych to mohla udělat. Do mého návratu uběhne ještě hodně dlouhá doba. Ještě se mám toho hodně učit a do té doby mě příroda ani nepustí. Řeknu potichu a zadívám se k oknu. |
| |
| Pokoj Podívám se na ní. Už dlouho moc dlouho jsem se nestkal s nikým jako je ona. Ty se budeš učit od přírody a já snad zjistím kdo jsem, ale pořád nebudu ani elf ani člověk budu jen vyděděnec, kterého budou brát tam i tam, ale on se nebude cít doma nikde. A pořád bude putovat a hledet. A kdo ví jestli najdu to co hledám. Povím a z měšce vytáhu mici a začnu si s ní hrát. |
| |
| Pokoj Zadívám se na něj. Po chvíli ho jemně chytnu za zápěstí a přitáhnu si ho k sobě. Rozevřu mu dlaň druhou rukou a opatrně přejedu prstem v její půli. Někdo říká, že jsou tam vepsány tvoje osudy. Zadívám se mu do očí a pak se znovu podívám na dlaň. Znovu přejedu prstem v její půli. Tohle je tvoje hranice mezi člověkem a elfem. Tohle je člověk. Ukážu na levou půlku. A tohle zase elf. Ukážu na druhou půlku. Ale když smažeš tu hranici. Přejdu mu po ní celou dlaní. Stane se z ní jedno. To znamená, že jednoho dne můžeš poznat svůj domov. Jen to chtít a nebát se ho vytvořit. Možná že je daleko, ale jednou ho poznat můžeš. Povím, pustím jeho dlaň a zadívám se mu do očí. |
| |
| Pokoj Poslouchám jí a sleduji pohyby jejího prstu. A nebo ten domov budu hledat dokud nezemřu..a že mě v tom prípadě může čekat douhá cesta a stejně tak dlouho se ty můžeš učit od přírody a nepochopit to co máš přímo před nosem. Povím. Pověz mi nějaký příběch..určitě jich znáš dost.. Poprosím jí a zadívám se jí do očí. |
| |
| Pokoj Pousměju se. Může to tak být. Ale musí se věřit, že to jednou bude mít konce. Protože konec musí přijít vždycky. Zadívám se do země a zapřemýšlím. A o čem by jsi chtěl asi slyšet? Moc zrovna neznám. |
| |
| Pokoj Pousměji se. O tom co tě napadne..určítě jsi toho hodně zažila viděla ne ? |
| |
| Pokoj Zadívám se na něj a usměju se. Třeba o jedné malé elfce? Tak jo. Jednou žila jedna malá elfka. Ráda si hrávala s ostatními, ale přeci nebyla jako oni. Chápala věci jinak než oni, řídila se více svými pocity a vnitřním hlasem. Také se ráda toulala po lese a povídala si se zvířatama. Mělo to doma ráda, ale věděla, že na světě je přeci takových krás a zajímavostí. Proto jednoho dne odešla se svým vlčím přítelem a začli se toulat po světě. Poznali mnohé a také několik stejných přátel. Začli tedy putovat spolu. Jednoho dne je ovšem napadli zlý a chtivý lidé. Bránili se tvrdě, ale nakonec přežila jen ona a její vlčí přítel. Plakala pro ostatní, ale uvědomila si, že to není správné. Oni by to přeci nechtěli a byli by raději, kdyby na ně myslela v dobrém. Příroda jí to pošeptala a také její srdce. Proto je pohřbila a znovu se usmála. Od té doby putuje znovu světem, jen se svým vlčím přítelem. Povím a zadívám se na Árina. |
| |
| Pokoj Přikývnu hlavou. A tak se ta mladá elfa putuje světem a hledá nové přátele. Dokončím její příběh. Hmm naše malá elfka se zachovala, podobně jako by se asi zachoval jeden malí zloděj. A vrátí se ta malá elfka domů, někdy ? Akorád dofám že pár přátel najde. Zeptám se jí. |
| |
| Pokoj Usměju se a zadívám se mu do očí. Neví. Ale jednoho dne, až jí znovu hlas napoví, by se chtěla vrátit. Do nekonečných hvozdů. Za svojí rodinou. A doufá, že přátelé, které si znovu najde, se vrátí s ní. Odpovím na otázku. |
| |
| Pokoj Usměji se. To by ti přátelé rádi, určitě. Hvozdy jsou nádherné to ví i jedn půlelf bez domova. A jednou se tam podívá..pokud bude živej. Povím s úsměvem. A znova si začnu pohazovat s mincí. |
| |
| Pokoj Třeba ho tam jednou elfka zavede a ukáže mu, že i pro něj domov může být. A pokud jde o jeho život. Bude se ho snažit chránit. Povím potichu a pousměju se. |
| |
| Pokoj Zadívám se jí do očí. Za to bude půlelfí zloděj vděčnej, a no se jí bude snažit odemknou jakejkoliv zámek uvidí, a pomoct, kde bude moc. Povím s úsměvem. |
| |
| Pokoj Zasměju se a lehnu si znovu na zem. A copak náš vlčí miláček? Povím a zadívám se na Árina. Ten při slově miláček spokojeně zavrtí ocasem. Podívá se na Tansena, něco zavětří, ale pak si na mě položí hlavu. Kde jsi se vůbec přesně narodil? Zeptám se. |
| |
| Pokoj Lehnu si zase vedle ní a zadívám se na Árina a usměji se. Kdesi v severských lesích, ale na jméno si nevzpomenu. Povím a zamračim se. Ale byl to nádhernej kus země..ikdyž drsná ale nádherná země. Dodám ještě. |
| |
| Pokoj Pousměju se a zadívám se mu do očí. Tak tam je trochu víc zima než u nás. Řeknu a zasměju se. Musí tam bejt krásně. |
| |
| Pokoj Zaměji se a podívám se jí zblízka do očí. To je a nejvíc se mi tam lílo v létě a pak v zimě, všude byl sních, klid a mír..porstě nádhera.. Znova se usměji. Ale v těch tvích hvozdech musí být taky nádherně.. |
| |
| Pokoj Přikývnu. Je tam taky nádherně. Jen tam často prší a sníh v zimě není tak dlouho. Teplo v létě je zase trochu větší. Takže pokud ti nevadí tohle, tak by se ti tam měllo líbit. Odpovím a pousměju se. |
| |
| Pokoj Usměji se. Ne nevadilo to je to poslední co by mi vadilo. Hlavně aby tam byly hluboké lesy a budu spokojen. Povím s úsměvem. |
| |
| Pokoj Zadívám se do stropu a usměju se. Velké a místama tmavé. Je tu taky mnoho malých jezírek. A vždycky když prší, tak stromy šeptají své příběhy, kapky tě hladí po kůži. Povím a zamyslím se. |
| |
| Pokoj zadívám se na ní. A promočí ti šaty, až na kůži, ale tobě to je jedno a nic ti v ten moment nevadí, ale jsi ráda že jsi tam kde jsi, a nic bys v tu chvíli neměnila. Jen bys chtěla ať prší dál, ale víš že to jednou musí skončit. Povím zasněným hlasem. |
| |
| Pokoj Zasměju se. Přesně tak. Šaty stejně uschnou a ty také. I když to má někdy jiné následky. Příroda pak krásně voní. Dodám po jeho slovech. |
| |
| Pokoj Usměji se. Jo bude se mi tam líbit, ale nejdřív musíme najít ten meč, a každej musí najít to co hledá. Někdo domov, nebo sama sebe, a také se musíme učit..ale určitě to bude stát za to. Povím s úsměvem. |
| |
| Pokoj No samozřejmě. Ćeká nás toho ještě hodně a myslím, že se máme rozhodně na co těšit. Otočím se znovu na bok a zadívám se Tansenovi do očí. Proč jsi vůbec odešel z toho města a dostal se až sem? Zeptám se potichu. |
| |
| Pokoj Zadívám se jí do očí. Už mě tam nic nedrželo, a navíc mi tam bylo trošku těsno..a proč jsem došel až sem ? Něco mě sem táhlo, mám takovej pocit, že konečně najdu svůj domov. Povím potichu. A proč ty jsi došla až sem? Zeptám se a zladím jí do očí. |
| |
| Pokoj Pokrčím rameny. Možná mě sem něco vedlo nebo jen nohy nesly. Nevím. Chodím ani nevím kam a vždycky se někde objevím. Udělám nějakou práci a pak se znov ztratím. Tak je to vždycky. Odpovím potichu. |
| |
| Pokoj Souhlasně zamručím. Hmm taky tak žiji..ale jendou se vše změní.. povím potichu. |
| |
| Pokoj Přikývnu. Změní. Stejně jako tenhle svět jednou. Co si o tom myslíš ty? Zeptám se. |
| |
| Pokoj Přikývnu hlavou. Jistě není nic co by se nedalo změnit. Ovšem vše chce čas. A také dos úsilí, a pak to dokážeme. Změníme co budem chtít. Tedy skoro co budeme chtít. Poví a znovu se na ní zadívám. |
| |
| Pokoj A co by jsi chtěl změnit zrovna ty? Na světě je toho hodně a moc věcí mě opravdu nenapadá zrovna u tebe. Zeptám se a zadívám se mu do očí. |
| |
| Pokoj Zadívám se jí do očí. Že tě toho moc nenapadá u člověka jo jsem já.. Povím a usměji se. Hmm tak třeba..třeby bych se nechtěl navěky toulat..spíš se zeptej co bys chtěla změnit ty ? A možná se dovíš i něco z toho co chci zmenit i já ? Povím jí a dál se jí dívám do očí. |
| |
| Pokoj Pokrčím rameny. Proč bych chtěla něco měnit? Osud si k nám cestu najde a pak vše změní sám. Povím jednoduše a pousměju se. |
| |
| Pokoj Pokývám hlavou. Jo ale někdy potřbuje pomoc.. Povím a pokrčím rameny. |
| |
| Pokoj Pomalu do mé mysli pronikají hlasy. Hlasy mých společníků, ktří si asi uspořádali debatní kroužek. Ospale zamumlám Dobré ráno. A otočím se na druhý bok možná to vypadá, že jsem se rozhodla spát dál, ale opak je pravdou. Snažím se jen nějak probrat a je to pro mě dost těžké. Nakonec si přece jenom sednu na posteli a rozhlídnu se. Vyrážíme? |
| |
| Pokoj Zadívám se na ospalou Elkonu. Dobré ránu, jak ses vyspala ? Zeptám se a zvednu se ze zeme na níž jsem, až dosud ležel. Zadívám se na obě ženy a vlka a usměji se. Jo pokud můžem tak vyrážíme. Povím vesele a vydám se ke dveřím a dolů do hospody. Ten měšec co jsem zahodil předešlou noc nechávám dál bez povšimnutí ležet v rohu místnosti, přesně jak jsem povědel předešlou noc Alnielli. |
| |
| Balíte se a připravujete se na cestu.Pak vyrazíte dolů za hostinským.Ten už na vás čeká se snídaní,jak slíbil.Najíte se a poděkujete mu za pohostinost.Hostinský je dobrý člověk ,a proto se vás ještě zeptá:Přeji vám mnoho zdaru na vaší cestě.Nepotřebujete nějaké koně a zásoby? |
| |
| Hostinec Po jídle se zadívám na hostinského. Těkujeme příteli..zásoby a koně se hodí..konec, konců zacoby bychom mohli koupit u vás ne ? A pokud nám poradíte, kde seženeme dobré koně, tak nám susnadníte práci. Povím a ho a čekám na jeho odpověť. |
| |
| Och ano,zásoby vám zařídím...hlady neumřete,to se nebojte...a o koně se taky postarám!,zazubí se hostinský. Račte se ještě posadit a dát si jednu rundu.Já zatím seženu koně... a pokyne vám směrem ke stolu. Posadíte se a hostinský vám okamžite přinese pivo.Jako na zavolanou přiběhne malý střapatý kluk.Hostinský mu něco zašeptá a on opět odběhne.Než stihnete dopít mok,kluk se vrací.Hostinský k vám přistoupí a s pýchou v hlase povídá:Tak drazí hosté,co slíbím,to dodržím.O koně je postaráno.Čekají na vás venku...o cenu se nestarejte-to už si já nějak zařídím...a s úsměvem ukazuje před hostinec. Poděkujete mu tedy,zaplatí a vyrazíte na cestu. Nevíte kam přesně jedete,ani co hledáte.Víte jen,že máte jet pořád dál a dál na sever.Do Sněžných hor.Tam snad naleznete odpověď na nějaké otázky... |
| |
| Cesta Jedu mlčky na táři mi hrje úsměv a oči těkají po krajině. Zase na cestě..lesi, hory.. V mysli mám spoustu otázek.. Kdo byl ten podívný muž, co nás včera navštívil ? a co nás čeká na cestě ?..Na tyto tázky nám poví odpověď, až čas.. |
| |
| Cesta Jedu pomalu za Tansenem a dívám se okolo. Konečně znovu na cestách. Začalo se mi už stýskat po přírodě. Zůstala jsem ve městě dýl, než je u mě zvykem. Zadívám se Tansenovi na záda. Kolika tvým přátelům jsem musela ublížit. Ale donutili mě to udělat. Copak mě snad zajímají jejich intriky? Ne. Já jdu jen za svým cílem. Ale to je minulost. Teď pojď koníčku. Projedem se. Pobídnu ho a vydám se tryskem napřed. Po chvíli ho otočím a klusem se znovu vydám za ostatními, kde se znovu zařadím. Usměju se a začnu si všímat okolí. |
| |
| Cesta Po nějaká době srovám tempo a Alniellën. Tichým hlasem se zeptám. Kolik takovích jako já jsi potkala ? Zeptám se Ne já jen, že udělaly chybu, pokud se tě pokusily okrást, a taky za to zaplatily, a dobrě jim tak. Povím a pak pevným hlasem dodám. Ale už se o to nikdo nepokusí, a pokut jo tak za to zaplatí.. Pak dodám. Je tu nádherně. A znovu se začnu rozlížet po okolí. |
| |
| Cesta Podívám se na Tansena. Myslíš z tvého cechu a zloděje? Zeptám se, ale nečekám na odpověď. Nesnažili se mě okrást. Jednu chvíli jsem získávala pár informací. Jenže cechy mají oči a uši všude. Mají svojí hru a já nebyla na to dost dobrá. Pokusili se mě trochu odklidit z cesty. Proto jsem udělala to, co jsem udělala. Odpovím a na chvíli se odmlčím. Jestli se o to pokusí znovu. Ano, zaplatí za to. Pak se rozhlédnu okolo. Je tu opravdu krásně. |
| |
| Cesta Jak tak jedeme s lítostí se ohlížím zpět na město, které opouštíme. Naši na dlouhou dobu poslední civilizaci. Přemýlím, jak se povedlo hostinskému sehnat tak rychle koně, a proč nechtěl za ně nic. Ještě by nám tak scházelo, aby ty koně někde ukradl. Běží mi hlavou. Pak se musím soustředin na koně, který mě nese na svém hřbetu, protože se mi zdá, že se podemnou trochu plaší. Raději chodím po svých než na těchto tvorech. |
| |
| Cesta Po nějaké době se zadívím na Alniellëho vlka. Co nás tam asi čeká ? Zeptám se mích společníků. |
| |
| Cesta Pokrčím rameny. To opravdu netuším. Odpovím Tansenovi a zadívám se na Elkonu. |
| |
| Cesta Můj obličej se rozáří jak projíždíme krajinou a obrátím se na Alniellën. Tak začneme s výukou... Povím a v mém hlase se odrazí nadčení a touha začít. |
| |
| Cesta Podívám se na Tansena a zasměju se. Dobře. Ale na začátku musíš pochopit hlavně život toho, koho chceš vystopovat. Tak co všechno víš? Zeptám se a usměju se. |
| |
| Cesta Podívá se na ní a zasměji se. Hmm v porovnání s tím co víš ty tak skoro nic. Ale něco jsem se při životě s elfi naučil. Hmm ale kde začít ? No něco ví o životě vlků, jelenů, srn a králíků. Začnu a povím jí to málo co vím, nejvíc toho vím asi o vlcích. |
| |
| Cesta Usměju se. Jde o to, že vlci využívají svoji sílu, kterou mají ve smečce. Ostatní mají samozřejmě také svoje společenství. To většina tvorů. Hlavně se musíš vžít do jejich situace. Jeli teplo, zamíří k vodě a nebo na místa, kde jsou více chraněny stromy nebo keři, a poskytují jim tak stín a úlevu od horka. Povím a zadívám se okolo. |
| |
| Cesta Pokývám hlavou a usměji se. Jako lidi..lidé jsou podivná a zákeřná smečka, ale i jednotlivci jsou dost zákeřní. Povím a také se začnu rozhlížet kolem. |
| |
| Cesta Zamračím se. Přesto co kdo tvrdí jsou lidé taky zvířata. A jenom proto, že si myslí, že jsou inteligentnější a podobně, neznamená, že jsou něco víc. I oni se chovají podle pudů, když jim jde o život. Prostě se jednoduše sbalí a utíkají pryč. Řeknu chladně. |
| |
| Cesta Pokývám hlovou. Stejně je to zjímavé..ty se dokážeš v lese pohybovat jako duch..no učitě to umíš líp než já..Mě to jde ve městě, ale ne tak už v lesích. Povím s úsměvem. |
| |
| Cesta Usměju se a podívám se na Tansena. Už jenom proto, že jsem lehčí než ty a většinu života se pohybuju v lese. Pro mě to už ani nepřijde zajímavé. Odpovím a na chvíli se odmlčím. Umíš si představit, že by jsi žil vůbec nějak jinak? Zeptám se. |
| |
| Cesta Usměji se. Že bych byl něčím jiným něž zlodějem ? Povím a zapřemíšlím. Jo umím chodcem nebo hraničářem. Povím. Ale jsem zloděj..sice se od tebe naučím to co mě buděš chtít naučit, a pak budu nějakou dobu žít mimo města, a vracet se do nic jen pokud budu muset, ale pořád budu zloděj, a to zloděj bez domova. Povím smutně. |
| |
| Cesta Proč bez domova? Vždycky se dá najít. Ať už je to nějaké místo nebo ho jen nosíš v srdci. Není nic zlého na tom, co jsi. Něco zlého by totiž mohl říct každý o komkoli. Povím potichu. |
| |
| Cesta Usměji se Dík..hmm máš pravdu jako ostatně zatím vždy. Povím jí potichu. Pak se usměji. ALe zatím jsem jen zloděj co se chce učit něco nového, a také ten co s pár přátely hledá Mraziví smutek a přitom neví kde ho má hledat. |
| |
| Cesta Zasměju se. Domov stačí chcít a sám ho najdeš. Nejde tu ani o tu pravdu. Povím potichu a usměju se. Nikdo nevíme, kde ho máme hledat. To by přeci nebylo tak zajímavé a udělat by to mohl každý. Jít a vzít. Nejdřív se musí ještě hledat a to nedokáže každý. Řeknu vesele. |
| |
| Cesta Usměji se. No to by byla dost nuda..to máš pravdu. A to hledání to je na tom to nejlepší, a navíc našinec neví co všechno najde. Povím vesele. |
| |
| Cesta Pousměju se. Ale chtěl jsi se teďka přeci učit ne? Řeknu a zadívám se na něj. Jestli jo, tak mi pověz. Jaký vidíš rozdíl mezi mým a tvým koněm. |
| |
| Cesta usměju se. Jo učit jsem se chtěl.. Povím a zedívám se na jejího koně. A jakej je rozdíl mezi těma koněma ? No tvůj vypadá trošku zravěji, a ty jedeš na klisně..a já na hřebci. Povím a podívám se na ní. |
| |
| Cesta Zasměju se až se prohnu. To je zásadní rozdíl. To máš pravdu. Ale zaměř se víc na detaily, který nezachytíš jen tak podle zraku. Musíš se do nich vžít. Nemusíš odpovídat hned jestli nechceš. Můžeš si nechat chvíli čas. Povím mile. |
| |
| Cesta Usměji se. Tak víc dohloubky jo ? Povím jí a zastavím koně a sesdnu z nej chytnu ho za uzdu a ruzběhnu se vedle něj. Hmm tak jo už se vžívam. Povím s úsměvem a běžim dál. |
| |
| Cesta Znovu se zasměju. Zas tak jsem to nemyslela. Navíc takhle toho koně tak akorát splašíš. Ale dobře, dělej to podle svého. Povím a zavrtím hlavou. Popoženu koně, abych se mu vyrovnala. |
| |
| Cesta Rozesměji se a na sdnu opět na koně. No dobrá srandy bylo dost a tady přítel si potřeboval odpočinou.....No řekl bych, že je rád stejně jako já že je venku a né ve stáji a bezvadně se baví, miluje přírodu a rád by se rozběhnul. Povím a popoženu koně do cvalu a po pár metrech se otočím a vrátím se nazpět k nim a zařadím se. No už se cítí o něco líp. Povím a usměji se. |
| |
| Cesta Poplácám svého koně po krku. Usměju se a znovu se narovnám. Tak co. Už jsi něco zjistil sám nebo ti to ten tvůj kůň sám řekl? Zeptám se provokativně. |
| |
| Cesta Zozesněji se. No povídal že ho ta cesta nudí a že chce běhat..ale jinak mi nepověděl nic jen že kdysi byl volný a pak ho srotili. Povím provokativně. |
| |
| Cesta Zasměju se. No jo. Každej hřebec se nechá zkrotit. Ale třeba taková kobyla. Joo to je pak víc práce a jen tak se nenechá. Odpovím stejně. |
| |
| Cesta Usměji se a povím prokativně. Vážně, ale nakonec se skrotit nechá. |
| |
| Cesta Myslíš? Třeba se skrotit nenechá. Co by jsi tedy dělal pak no? Zeptám se škodolibě a v očích mi zajiskří. |
| |
| Cesta Zadívám se jí do očí a v mi zajiskří. Tak by se o to pokusil znovu a pak zase znovu, dokud by se ona nerozhodla, že se krotit nechá. Povím jí provokativně. |
| |
| Cesta Zadívám se mu do očí. A co kdyby se stále nenechala? Každý přeci není taková. A zkrotit se nechá až bude vědět, že to pro ni bude mít nějaké výhod. Odpovím provokativně a pousměju se. |
| |
| Cesta Pohled i tón hóhlasu jí vrátím. Tak to skusím znova a budu se jí snažit přesvědči še vše má své výhody. |
| |
| Cesta Koně a my máme vždy něco společného. A co ty? Nechal jsi se zkrotit? Zeptám se a zvědavě čekám na odpověď. |
| |
| Cesta Jo jednou a ten kdo mi jí vzal za to zaplatil smrtí. Povím a zadívím se jí do očí. A tebe už někdo zkrotil? Zeptám se jí. |
| |
| Cesta Zadívám se mu do očí a zamyslím se. Pak zavrtím hlavou. Ne nezkrotil. Povím potichu. Mám moc svobody a vlastní hrdosti. Nebo tak to vždy říkali. |
| |
| Cesta Podívám se jí do očí. Hmm takže bojovná a volná, a necháš se jednoho dne skroti ? Zeptám se jí. |
| |
| Cesta Zadívám se okolo a pokrčím rameny. Sama nevím. Myslíš snad, že by někdo stál o někoho jako jsem já? Zeptám se a zavrtím hlavou. Poběžím, dokud mě někdo nezastaví. |
| |
| Cesta Zadívám se na ní. Jo někdo by určitě stál..jen ho usíš najít. Někdo tě jednou zaství. Povím. Možná ani nemusíš hledat, kat usilovně. Dodám po chvíli mlčení. |
| |
| Cesta Zadívám se na něj. Proč si to myslíš? Ty by jsi snad chtěl někoho kdo je jeden den támhle a druhý den zase jinde. A sám ani neví, kde příště bude? Kdo žije radši v přírodě než ve městě? Zavrtím hlavou a pak jí sklopím. Vždycky to tak bylo a nejspíš i dlouho bude. |
| |
| Cesta Zadívám se na ní a z lehka se dotknu její tváře. Jistě, a ty bys chtěla zloděje který neví kdo je ? Tůláka. Zeptám se jí. |
| |
| Cesta Při jeho dotyku sebou cuknu a zadívám se mu do očí. Jistě že ano. Nikdo pořádně nevíme, kde jsme. Odpovím potichu. |
| |
| Cesta Zadívám se jí od očí. Já tě nechtěl polekat..a vydíš že pro někoho kdo kdo by o tebe stál nemusíš chotit daleko. Povím jí potichu |
| |
| Cesta Nic se nestalo. Jen se mě takhle nikdo dlouho nedotkl. Opravdu nemusím chodit daleko. Odpovím potichu a pousměju se. |
| |
| Cesta Usměji se na ní. Stačí povědět a už se tě ani nedotknu, ale doufám, že to nepovíš..už moc dlouho jsem se takhle nikoho nedotýkal. Povím a a zadívám se jí do očí. |
| |
| Cesta Zasměju se. Nemám důvod to říkat. Kdybych nechtěla, poznal by jsi to hodně snadno. Třeba, že bych skočila za tebe na koně a dala ti pod krk dýku. Řeknu provokativně. |
| |
| Cesta vám pěkně plyne.Počasí je sice nepříjemné a vysilující,ale žádné potíže vás po cestě zatím nepotkali,takže není důvod stresovat se kvůli malichernostem.Po několika dnech cesty přijíždíte k rozcestí.Někde nikdo a ani žádný ukazatel.Mám možnost jet vpravo nebo vlevo.Cesta napravo vede pořád dál a dál po cestě a není vidět,že by někam směřovala.Prostě pořád dál a dál za horizont.Cesta vlevo naopak vede do zasněženého lesa.Les je v této krajině opravdu zvláštnost a navíc tenhle vypadá,že je poměrně živý... |
| |
| Cesta Usměji se. No asi by se mi to líbilo, ale bez tý dýky. Povím provokativně. Když dorazíme na rozcestí položím všem lehkou otázku. Kudy se dáme přátelé.. Povím a zadívám se na cestu která vede k lesu. |
| |
| Cesta Zasměju se a zadívám se střídavě na obě cesty. Cesta bez konce je únavná. Ale les v kterém něco tuším, může býti ještě víc. Chvíli přemýšlím a pak kývnu hlavou k lesu. Třeba je to špatné rozhodnutí. Ale to teď nepoznám. Povím potichu. |
| |
| Rozcestí Usměji se. Jo to poznáme až díl, ale momentálně ne. Povím a pak se na ní zašjklebím. No a pukd chceš skust tu věc s dýkou tak, to skus, ale pak počítej s tím že skončíš na zemi. Povím jí provokativně. |
| |
| Rozcestník Pousměju se. Ne neudělám to. Ještě by mi mohla utýct kobylka a já pěšky nepůjdu. Bude si muset zvyknout. Odpovím a zavrtím hlavou. Tak co říkáte na tu cestu? |
| |
| Rozcestí Podívám se na obě cesty. Hmm já bych byl proto jít tím lesem.. Povím. |
| |
| Vjíždíte tedy do lesa.V lese je hromové ticho.Není slyšet šustění větru,není slyšet zpěv ptáčků.I tak ale máte pocit,jako by stromy žili,jako by se kolem vás čím dál tím víc stahovali.Ani to nepostřehnete,ale cesta už zmizela a vy se nacházíte v hlouby tohoto divného lesa.Není vidět začátek,ani konec.Pak vás všechny najednou přepadne vnitřní pocit.Něco se blíží,ale není nic vidět,ani slyšet... |
| |
| les Jedu tím podivným lesem a mám pocit, že tu něco nesedí. Hmm je to divné..takové ticho.. Poronesu, ale spíš jen proto abych ho prolomil. Rozhlížim se po lese. |
| |
| Les Rozhlížím se okolo a snažím se něco zachytit. Pomalu si položim ruku k meči a dávám pozor. Mám stejný názor. Něce se mi tu nelíbí. Odpovím Dangaimovi a jedu potichu dál. |
| |
| Po chvíli vás divný pocit přejde.Stromy jako by se od vás odtáhly a vy jste mohli konečně opět pořádně dýchat.Začíná se ale pomalu smrákat a vy nevidítě ani začátek,ani konec tohoto divného lesa... |
| |
| Les zadívám se na oblohu. Neutáboříme se ? Za chvíli bude noc. Navrhnu svím společníkům a začnu se rozhlížet po vhodném místě. |
| |
| Les Zpomalím koně a na vhodném místě zastavím. Tady by to snad šlo. Povím ostatním a seskočím dolů. Pořádně se rozhlédnu. Konečně zase pryč. Pomyslím si a počkám na ostatní, jestli budou vůbec souhlasit. |
| |
| les Zastavím koně a sesdnu z něj. Hmm jo vypadá to tu dobře. Tak zase v lese.. |
| |
| Les Pomalu začnu odsedlávat koně a pak ho přivážu k nejbližšímu stromu. Věci si hodím na zem a protáhnu se. Mám sehnat nějaké dřevo? Zeptám se. |
| |
| Les Odstrojím koně. Hmm pokud počkáš půjdu s tebou..pokudu ti nebude moje spolešnost vedit ? Povím a čekám co ona na to. |
| |
| Les Usměju se a přikývnu. Samozřejmě že mě to vadit nebude. Odpovím a aspoň na chvíli se posadím. |
| |
| Les Dokončím odstrojování koně a usměji se na Alniellu. tak jo můžem vyrazit. Povím a pomalu vyrazím na zběr dříví. |
| |
| Les Dohonim Tansena a usměju se. Tenhle les je něčím tak zvláštní, ale stále nevím čím. Povím mu a čekám, jak zareaguje. |
| |
| Les Usměji se. Každý les je něčím zajímaví..jen jde o to čím je ten nebo onen les zajímaví. Povím jí a sehnu se pro kus dřeva. |
| |
| Les Zavrtím hlavou. Takhle to nemyslím. Prostě mi tu něco nesedí. Povím a také se sehnu pro dřevo. Jako kdyby něco stálo za každým stromem a chtělo to vytahovat drápy. |
| |
| Les Přikývnu hlavou. Hmm asi budem držet hlýdky..je nějaký divný. Povým. Hmm dneska jsme nic neukradl..jaká změna Povím po chvíli s úsměvem |
| |
| Les Dobře. Jestli to nebude vadit, klidně bych si vzala tu první. Odpovím a vezmu další klacek. Po chvíli jich mám hromadu a proto se otočím a vydám se pomalu zpátky. A já nedělala nic. Jaká to změna. |
| |
| Les S docela slušnou kupou klacků se vracím zpátky. No mě to vadit nebude, tak já si vezmu tu potobě.. Navrhnu s úsměvem. |
| |
| Les Usměju se. Dobře. Pak tě klidně vzbudím. Odpovím a kleknu si na zem. Rozdělám oheň a pak si začnu připravovat místo, kde budu spát. |
| |
| Les Usměji se a odložím dříví na hromadu. Tak jo to beru. Dosdu k jednomů ze stromů o sednu si tak abych se o něj mohl opřít zadý a pozoruji jak si připravuje Alniellë místo ke spaní. |
| |
| Les Všimnu si Tansenova pohledu a usměju se. Děje se snad něco? Zeptám se ho. |
| |
| Les Usměji se a zadívám se do lesa. Ne nic já jen, že jsem dlouho putoval a pracoval sám..je to změna zdíle s někým tábor..a nutno podotnkout že příjemná. Odpovím a dál se usmívám. |
| |
| Les Tak se nadechni čerstvého vzduchu. Určitě ti to něco připomene. Řeknu provokativně a pak se posadím. Zadívám se do lesa, abych viděla lépe ve tmě. |
| |
| Les Usměji se a zavřu oči a párktát se nadechnu.. Vzponemu si na domov, na to jak jsem si jako mal hrál v lesích.. Jo na něco jse si vzpoměl. Na to jáké to bylo hrád si v lesích, běhat mezi stromi.. Povím zasněně po otevření očí. |
| |
| Les Usměju se a přikývnu. Přesně tohle jsem myslela. Příroda nás totiž provází všude. Stejně jako vzpomínky. Povím potichu. |
| |
| Les Podívám se na ní a usměji se. Ty jí máš asi moc ráda co ? Zeptám se jí. |
| |
| Les Skloním hlavu. Mám. Vyrostla jsem v ní a naučila mě vše, co umím. Je součástí mého života. Stejně jako já její. Chápeš snad co tím mysllím? Zeptám se a zadívám se mu do očí. |
| |
| Les Usměji se a zavtím hlavou. No budeš mi to muset vysvětli, pojť. Vyzvu jí, zvednu se za zmířím do lesa. |
| |
| Les Usměju se, zvednu se a doženu Tansena. Každý jsme součástí přírody. Tak jsem to chtěla říct. Povím na vysvětlenou. |
| |
| Les Usměji se. Takže i jeden zloděj ? Zeptám se a mrknu na ní a dál se tiše pohybuji lesem. Až dojdu k jednomu palouku kde se posadím do trávy. Proč jsem šel vlastně sem ? Ptám se sám sebe. |
| |
| Les Také se posadím a dívám se okolo. No samozřejmě. I to nejnepravděpodobnější je její součástí. Pak už jde jen o to, jestli si toho váží nebo ne. Odpovím a zadívám se na něj. |
| |
| les Přikývnu hlavou. Takže vše je součástí přírody a vše jí vděčí za život..nebo za svojí existenci..ať je to člověk, brouk. Povím a kouknu se na ní, pak vytáhmu minci a začnu si s ní hrát a přemýšlet proč jsem šel právě na tohle místo. |
| |
| Les Přikývnu. Myslíš si snad něco jiného? Zeptám se se zájmem a začnu pozorovat minci. |
| |
| Les Podívám se na ní a mince mi zmizí z ruky. Na něco jiného než na co ? Zeptám se nevině a usměji se. |
| |
| Les Mírně se zamračím a zapřemýšlím. Teďka jsem nějak nepochopila, co tím chceš říct. Odpovím nakonec. |
| |
| Les Zamračím se a proberu se z zamyšlení. Co ? Hmm jo aha promiň ne nemyslím si nic jiného..já jen přemýšlím proč jsem šel právě na tohle místo..a zamyslel jsem se prošku moc. Povím a znovu se mi vruce bjeví mince a začnu si s ní hrát. |
| |
| Les Pokrčím rameny. To opravdu netuším. Nevyznám se v tom moc. Odpovím a sklopím hlavu. |
| |
| Les Uchechtnu se. Tak to jsme dva..hmm jednou se dozvim proč jsem šel právě sem.. Povím a s úsměvem se zadívám do lesa. |
| |
| Les Zasměju se. Proč si myslíš, že se to jednou dozvíš? Někdy děláme věci, o kterých nic nevíme, ale cítíme, že jsou správné. A taky se mnohdy o tom nic nedozvíme. Odpovím a zadívám se na něj. |
| |
| Les Usměji se. Ani nevím jsem mam takovej pocit, že mi dojde.. Povím s úsměvem. A co ty nad čím přemejšlíš ? Zeptám se jí. |
| |
| Les Pousměju se. Já? Jen nad tím, jak vlastně všechno dopadne. A myslím tím úplně všechno. Jaký bude třeba život po naší smrti. Odpovím a zadívám se do lesa. |
| |
| Les Podívám se po ní. To je zjímavá myšlenka..záleží jen na tom čemu věříš..někdo věří, že se znovu zrodí..jiný věří na to, že dojde do síně bohyně smrti a ta nad ním vynese soud... Povím jí potichu. |
| |
| Les Nevím čemu věřím. Třeba je ještě jiná možnost a ani o tom nevíme. Odpovím potichu. |
| |
| Les usměji se na ní. Já taky nevím čemu věřím. Ale vím že jednou se to dozvím, ale ten den je ještě daleko..a doufám, že tomu bude předcházet i spousta štastnejch a veseljch dnů. Povím a pokrčím rameny. |
| |
| Les Usměju se, lehnu si na záda a zadívám se na nebe. Třeba všechny nebudou šťastné a veselé. A proto by jsme se jich měli vážit. Povím s úsměvem. |
| |
| Les lehnu si vedle ní na záda. Zejisté bude i pár krvavích dnů. A prot si těch pár dobrích dnů musíme vížit . Povím a usměji se na ní. |
| |
| Les Usměju se a zamyslím se. Čeho by jsi chtěl vůbec v životě dosáhnout? Zeptám se se zájmem a podívám se na něj. |
| |
| Les Usměji se. Hmm to je zvláštní otázka na tuláka a zloděje..já vlastě ani nevím. No hromadit najetek nemá cenu..vím jak to dopadá.. Povím s úsměvem. Ne ? Chtěl bych nejít domov..a to jakýkoliv..určitě mě jednoho dne přestane bavit se jen tak bez cíle toulat světem, ale zatím to ještě není. Zadívím se jí do očí. Ale jednou to asi nestane..ale to je ještě daleko. A co ty čeho bys chtěla dosáhnout a co čekáž od života ? Zeptám se s neskrývanám zájimem. |
| |
| Les Pokrčím rameny a zadívám se na nebe. Já od života ani nic moc nečekám. Vždycky jsem se toulala a dělala, co mě napadne. A to nějakou dobu bude ještě trvat. Ale přeci jen čekám od něho jednu věc. Ještě než zemřu se aspoň podívat domů. Povím potichu a pousměju se. Ale víc věcí čeká život od nás. |
| |
| Les Usměji se. Jo to jo a taky nám klade do cesty, různé věci a to jen proto by nás dostal tam kam chce bychom šli..a nepoví nám proč tak činí..to nám musí dojít samotným. Povím. ALe zase na druhou stranu by to byla nuda kdybychom věděli co se stane ještě dřív než se to stane. Povím a usměji se. |
| |
| Les Nebudeme vědět, co se stane. Ale můžeme nějakým věcem zabránit. Jenže to nám dojde až když se to stane. Odpovím a zapřemýšlím nad tím. |
| |
| Les Jo to můžem a taky se to můžem pokusi... A dofat že to výjde. Povím. |
| |
| Klidně a bezstarostně ležíte na zemi a povídáte si.Stále se smráká a stíny už začínají dopadat dále a dále. Nenadálí hlomoz v křoví pár metrů od vás ,vám připomene,že bezstarostnost by se vám v tomto lese nemusela vyplatit.Jediné,co stihnete udělat ,je otočit se směrem ke křoví,v té chvíli už z něj vyskočí bílý vlk.Zastaví se zhruba dva metry od vás a cení na vás zuřivě zuby.Přitom mu od tlami létají sliny a hrůzostrašně vrčí.Dle jeho mohutného vzrůstu a četných jizev vypadá,že už přečkal pár zim. Soudě podle jeho bojového postoje nevypadá,že by se s váma chtěl mazlit... |
| |
| Podívám se na vlka. No tak příteli nikdo ti nechce ublížit.. Promluvím vlídným hlasem pomalu se zvednu a vydám se pomalu k němu z kapsy vytáhnu kus sušeného masa a kleknu si s ním před vlka a položím ho před něj a dívám se mu do očí a čekám co udělá. No tak příteli já jsem přítel..a ne nepřítel Myslím si když se mu dívám do očí. |
| |
| Kleknu si a zadívám se vlkovi do očí. Zanech strachu a bojechtivosti. Jsem tvá sestra a já bratrům neubližuji. Nejsme nepřátelé. Jsem součástí přírody stejně jako ty. Snažím se mu říci a přitom rukou držím Árina na místě. |
| |
| Vlk vás oba přejede pohledem a dále cení zuby.Na maso se jen podívá a nevěnuje mu pozornost.Pak se v něm ale přece jen něco zlomí a začně se vší verbou trhat kusy masa.Zdá se,že mě ukrutný hlad.Když dojí ,přijde pomalu k Tansenovi a olízne mu nohu.Převalí se na zadní a začne sebou vrtět... |
| |
| Les No vidíš příteli. Povím mu a začnu ho hladit a drbat. Kouknu se na Alniell. Tak protoho mě to sem táholo ? Zeptám se sám sebe. hmm asi mam nováho přítele. |
| |
| Les Po nějaké době mazlení se s vlkem se zvednu a kouknu se na Alniel a usměji se. Moná bychom se mohly vráti do tábora.. Elkona tam je už pěknou dobu sema.. Povím a pomalu se vadám k táboru. Vlk se zamnou chvili dívá a pak se ke nmě přidá a jde vedle mě po pravé straně. Tak ty se rozhodl jít semnou příteli ? Povím a s úsměvem se zadívám na něj. |
| |
| Les Pomalu se zvednu a vydám se beze slov k táboru. Přitom stále pozoruju toho vlka. Vlk, který si lehne jen kvůli kousku masa? Nevím proč, ale něco se mi tu nezdá. |
| |
| Tábor Pomalím krokem dojdu do tábora podívám se po Elkoně a posadím se ke stromu a ořu se zády o jeho kmen. Vlk se lehne vedle mě. Podívám se na něj a začnu ho drbat za ušima. Hmm příteli tak ty ses rozhodl putovat s jedním zlodějem ? Povím mu a kouknu se na Alnillën docela by mě zajímalo co si o tom myslí ona… |
| |
| Tábor Podívám se na Alniell a zeptám se jí . Co si myslíš tady o našem přéli ? A proč se k nám přidal ? A dál drbu vlka za ušima. |
| |
| Tábor Podívám se na Tansena a pak na vlka. Chceš abych ti byla upřímná? Tak dobře. Vlk který si lehne jen pro kus masa? Tak na to zapomeň. Je v tom něco víc a mě se to rozhodně nelíbí. Kdo ví, třeba se jenom mýlím. Ale věřit mu se mi zatím nechce. Povím a zadívám se mu do očí. |
| |
| Tábor Podívám se na vlka a pak na Alniell. Hmm jo je to divný..a možná jsem udělal chybu, ale to se dovím, až později. Pak se zadívám do lesa a pokračuji. Párkrát jsem se už spletl..jednou mě to málem stálo život....Mana takovej pocit že tentokrát se nemýlím..On nám neublíží.. Povím a znovu se zadívám na ní. |
| |
| Tábor Zadívám se na Tansena a zamyslím se. Pak se posunu blíž a podívám se vlkovi do očí. Co po nás vlastně chceš bratře? Vlčí hrdost by ti neměla dovolit lehnout si pro kus masa. Nebo se snad mýlím já? Pověz. Zeptám se vlka. |
| |
| Tábor Vlk se ti podívá do očí a odpoví. Nic víc než putovat s vámi..tady sním. A tebe nezajímá moje hrdost, ale to jestli ho nezabiji pokud se ke mě otočí zády, tak věz že ne nezabiji ho, jeho a ani nikoho z vás. Odpoví a znovu si lehne. Jen se zadívám na Alniell a pozvednu obočí.. Co to dělá ? |
| |
| Tábor Podívám se na Tansena a pousměju se. Pak se zvednu a popojdu kousek za tábor. Ale tak, abych v něm měla přehled a přitom mě neviděli. Árin mě následuje s žárlivým výrazem. Posadím se na zem a opřu se o strom. Zadívám se do tmy a začnu si potichu v elfštině zpívat písničku o vlčí cestě. |
| |
| Tábor S úsměvem se dívám jak obratně mizí ve tmě..sice jí nevidím ale cítím že tam někde je. Usměji se a z kapsy vytáhnu minci a začnu si s ní hrát. |
| |
| Po chvíli se připlížím neslyšně za Tansena. Měl by sis dávat větší pozor na svá záda. Zašeptám mu škodolibě do ucha. |
| |
| Tábor S úsměvem se na ní otočím a pohybem ruky ji vezmu její měšec a vyhodím ho do víšky a pak ho chytnu. Jo to bych měl, jsi dobrá, dost dobrá Alniell, ale ten tvůj měsěc je taky moc pěknej. Povím jí a měšec jí zase vrátím na původní místo. |
| |
| Tábor Zasměju. To sice je, ale nenajdeš v něm tolik bohatství jako u sebe. Odpovím posměšně a vyjdu ze stínů. Lehnu si na své místo a zadívám se na větve stromů nad sebou. Takových nocí jsem zažila mnoho a nikdy mě nepřestanou uchvacovat. Řeknu po chvíli a pousměju se. |
| |
| Tábor Pudívám se na ní a usměji se. Jo ale je víc druhů bohatství..ne jen zlato. Jak jistě víš i ten nejposlednější žebrák může bytí boháčem. Povím a zadívám se na oblohu. Každá noc má své osobité kouzlo, a každá je jiná. Stejně jako každej měšec je jiný. Je to prostě nádhera. Povím s úsměvem a zadívám se na ní. |
| |
| Tábor Zavrtím hlavou. Mě bohatství a měšce nic neříkají. Žiju z toho co mám a co umím. Nic víc nepotřebuju. Odpovím a usměju se. Noc je krásná dáma. Povím ještě a v očích se mi zatřpytí plameny ohně. |
| |
| Tábor Není bohatství, jako bohatství..Za svůj život jsem poznal mnoho druhu bohatství..a tím nemyslí jen bohatství ve zlatě..protože většinou ti co jsou bohatí nejsou šťastní a takoví jsou podle mě chudáci radši budu. Zloděj ale šťastnej než boháč ale nešťasten. Usměji se a podívám se jí do očí. Takže i ty jsi podle mě bohatá.. Povím jí jistě a v očích se mi zaleskne. |
| |
| Tábor Zadívám se mu do očí a tentokrát se neusměju. Bohatství ať je jakékoliv, tak jenom kazí. Co by to bylo za svět, kdyby chudák netoužil po penězích, nemocný po zdraví, nešťastní po štěstí. Nikdo nejsme bohatý v takovémto smyslu. Odpovím trochu nepřístupně a pak se znovu zadívám nad sebe. |
| |
| Tábor Jo máš pravdu, ale bohatství je něco jiného než štěstí. A no bohatství kazí lidi.Tak proč si myslíš že kradu? proč si myslíš že jsme zloděj ? Položím jí otázku. |
| |
| Tábor Zadívám se na něj a pokrčim rameny. To netuším. Přetočím se na bok a zadívám se do tmy. |
| |
| Tábor Zadívám se na ní. Hmm to proto protože mě to baví..neláká mě bohatstí..to mi je ukradený a rád okrádám ty bohatý zmetky..jednou jsem vyděl jak dva páníčková zabili jednoho žebráka jen proto proto že jim nelíbil jek kůli tomu...Byli to šmejdi další noci jsem je oba oradl a to zlato doroval dětem na ulici.. Povím tichým hlasem. Jo jsem zloděj a tím zůstanu jsem šťastnej to je podle mě to největší bohatství ze všech. Povím a zadívím se do černé tmy. |
| |
| Tábor To se stává každý den. Nejde tomu zabránit. Lidé jsou už takový. Myslíš snad, že mě nikdy neublížili? Jenom proto, co jsem? Svět se nezmění. Řeknu trochu nepřívětivě a povzdechnu si. |
| |
| Tábor Zavtím hlavou. Ne svět se nezmění a my na tom nic nezměníme. A pokud jde o to pokud ti nekdo ublížil tak to netuším. Povím potichu |
| |
| Tábor Já jsem se nenarodila v jižních hvozdech. Třeba jsi někdy slyšel o Černých lesech? Zeptám se a zadívám se na něj. |
| |
| Tábor Jo a kdyby jen slyšel jednou jsem potval po jejich okrajích. Odpovím jí. |
| |
| Tábor Ráj černých vlků. Tak to jistě víš, že už dávno nejsou. A zde jsem se narodila. Byla jsem ještě malá když lidé přišli a zničili je. Moje matka byla ochránkyně vlků. Kdyby tehdy nepřišel otec a neodvedl jí do jižních hvozdů, zemřela bych i s ní. Tehdy jsem ještě mohla nosit jméno Alniellë von Sheran z Černých lesů. Povím potichu a pousměju se. |
| |
| Tábor Podívám se na ní a usměji se. Nádherné jméno Alniellë von Sheran. Takové vznešené..A co na tom že jsi z jižních hvozdů, místo z černých lesů... Pak se omlmčím a s úsměvem dodám. To já jsem jen Tanesen a dál nic ani von ani z..jsem zlodějíček a na ty se pohlíží jako na bláto na botech bezchybné společnosti. Povím a poslední slova skoro vyplivnu. |
| |
| Tábor Já z nich jsem. A o to právě jde. Lidé je považovaly za prokleté. Proto udělali to, co udělali. Teď jsem jen pouhá Alniellě, která musí své jméno skrývat aby přežila. Společnost je ovšem chyba sama. Odpovím s úsměvem a zadívám se na něj. |
| |
| Tábor Podívám se na ní a pokrčím rameny. Hmm jo společnost je chyba sama o sobě..ale je to spíš tím že lidé věří hloupím pověrám a lžím ktré se udržují po staletí. A po krátké odmlce dodám. A nená sílu se těch pověr zbavit. A úsměji se na ní. |
| |
| Tábor Zasměju se. A nebo se jich jednoduše nechce zbavit. Proč brát lidem iluze, když pro ně mají různé výhody a moc. Tak takhle přemýšlejí ti chytří a chamtivý. |
| |
| Tábor Pohnu hlavou ze strany na stranu. Hmm jo na to asi něco bude..proto je pro mě podle nich místo je na oprátce..a nikde jinde..ale co každej musí nějak skončit. Povím s úsměvem. A pokud mám před tím obrat nějakýho mocmího a chytrýho tak ať se tak stane..ale to by mě useli nejdřív chytnout. Povím a mrknu na ní. |
| |
| Tábor Intriky mocných. To není něco, co by mě zajímalo. Člověk jako člověk. Všichni stejně nakonec zemřou. Povím s nechutí a otočím se na druhý bok. |
| |
| Tábor Zadívám se do dály a zase si začnu hrát s mincí. Jo všíchni jednou zemřeme, a je jen na nás jak naložíme se životem co nám byl dám na tomto světe. Povím potichu a dál se dívám do tmy. |
| |
| Tábor Zasmšju se a zadívám se nad sebe. Život jde dál a nezastaví se. Můžeš se tomu postavit. Ale nevíš, jak to může dopadnout. |
| |
| Tábor Dál se dívám do tmy lesa a pak se podívám po ní. Ale to chce hodně sil...a navíc to nejde pokaždě..mrtvé neoživíš.. |
| |
| Tábor Já ne. ale někdo třeba ano. Já ani nemám zapotřebí to umět. I já jednou skončím v náručí Matky. Povím potichu. |
| |
| Tábor Taždý u ní skončí...měla by ses vyspat..mam pocit že tvoje hlídka skončila pokud nejsi proti.. Povím jí a dám sleduji tmu kolem tábora. |
| |
| Přikývnu. Tak tedy dobrou noc. Řeknu a pořádně se uvelebim. Pak zavřu oči. |
| |
| V lese panuje taková atmosféra ,že i zkušená hlídka usne.Noc už ale probíhá klidně a nic váš zasloužený spánek neruší.Brzy ráno vás probouzejí paprsky slunce.Ptáci zpívají,stromy hučí...zpívající ptáci?Ano,les je dneska živý a vůbec nepřipomíná včerejší mrtvolnou atmosféru.A co víc-před vámi se jeví stezka ,která vede pryč z lesa.Jako na dlani ruky máte východ z tohoto podivného místa...sami nechápete,jak jste si té stezky mohli nevšimnout... |
| |
| Tábor Probudí mě sloneční paprsky. Hmm asi jsem usnul kruci.. Vyplísním se v duchu. Dobré ráno Pozdravám své společníky a zadívám se na stesku. Hmm Alniell ty jsi si včera té stsky všimla ? já ne.. Zeptám se jí a zadívám se na stesku. to je divný a co ty ptáci ? Co se tu děje? |
| |
| Tábor Když se ráno konečně probudím, tak se zamračím a zavrčim. Proč mě každý ráno musejí vzbudit sluneční paprsky. Proč to nemůže bejt něco lepšího. Zanadávám si pro sebe, ale přeci vstanu. Podívám se na Tansena a pak na stezku. Jen pokrčím rameny. Nevšimla jsem si jí. Ale nic nemusí být takové, jak se zdá. Poslední větu dodám s hlubším smyslem. Podrbu Árina a rozhlédnu se. Ptáci, stromy. Ten les je nějak zvláštní. To jsme měli slyšet už včera. Zadívám se do lesa a zaposlouchám se do jeho života. |
| |
| Zaposloucháš se,ale stále jen slyšíš hučení a prozpěvování ptáků...nezdá se,že by jsi cítila něco neobvyklého... |
| |
| Tábor Zavrtím hlavou a pousměju se. Měli by jsme vyrazit. Máme toho před sebou ještě hodně. Povím ostatní a začnu si balit věci. Pak pomalu přejdu ke kobylce a začnu jí pomalu hladit. Potřebovala by jsi taky nějaké jméno. To budu muset nějaké vymyslet. Povím jí jemně a usměju se. |
| |
| Tábor S úsměvem se podívám na Alniellë, podrbu vlka za ušima. Jo příteli Alniellë má pravdu nemůžeme se tu jen tak flákat..práce volá...no spíš cesta. Povím mu zvednu se ze země a vydám se ke koni pohladím ho a osedlám. Podávám se na vlka. No příteli měl bych ti dát jméno..hmm vlk co putuje se zlodějem. Povím s úsměvem a znovu se obrátím ke koni a zlehka ho poplácám po krku. A tobě taky příteli i tobě vymyslíme jméno to se neboj. Povím mu a vyhoupnu se do jeho sedla. Tak vyrazíme ? zeptám se s vích společníků. |
| |
| Tabor Lehce vyskočím na koně a podívám se na stezku. Vyrazíme. Samozřejmě že ano. Vydám se pomalinku po ní, aby mě stihli ostatní dostihnout. |
| |
| Tabor Vydám se za Alniellë. Hmm je to zejímavé..včera ani zaštěbetání..teda až tady na našeho včího přítele a dneska ráno.. Povím a zadívám se na vlka který bez sebemenších potíží drží tempo. |
| |
| Tábor Nepodceňuj vlky. Jsou to osobnosti. Ale nejvíc mi vadí, že teď si nemůžeme být ničím jistí. Ani třeba tímto lesem. Povím potichu a zadívám se na něj. |
| |
| Cesta Ušlíbnu se a zadívám se na cestu. Já ho nepodceňuju..podcenil jsem jen jedno jednoho zmetka a málem to zaplatil životem. Povím v odpovědi. A co ty a podceňování ? |
| |
| Cesta Každý se tomu nevyhne. Tak ani já ne. Odpovím tónem, který naznačuje, že zrovna o tomhle se bavit nechci. |
| |
| Cesta Hmm jo nikdo se nevivaruje chyb. Povím a sleduji klikatící se stezku předemnou. Pak se usěji a provativně se jí zeptám. A co uděláš až skrotíš nějkého toho, hřebce co se nechá ? Zěptám se a dál sleduji cestu. |
| |
| Cesta Zasměju se a v očích mi zazáří. Vždycky si pamatuj, že hřebec se krotí snadněji než kobyla. Ať už myslíš koně nebo ne. Odpovím pobaveně a na chvíli se odmlčím. Moje kroky směřují vpřed a nemůžu vědět, co se stane. Třeba brzy mé kroky utichnou a mě rozpráší vítr. Nevidím, co leží přede mnou a tak nevím, co udělám. |
| |
| Cesta Zasměji se. No já nevím co se krotí snáš jestli hřebec nebo kobyla..ale asi to záleží nato z jaká strany se na to díváš..hmm ale asi jo máš pravdu s kobylou by to mohlo bejt těžší. Povím s úsměvem a v očích se mi odrazí slunečí paprsky co pronikají na stezku skr větve stromů. Ale jsou i tací co se nbojí krotit divoké kobyli. Pak se zadívám na stezku. Jo ani j nevím kam mě kroky zavedou a kde to skončím...možná na šibenici..možná předlídnu past a ta mě jedné noci zabije...a nebo taky ne.. Povím s úsměvem. A zadívám se na vlka. tak co příteli jak by ses chtěl jmenovat ? zeptám se ho a zamyšleně sleduji stezku. |
| |
| Cesta A ty patříš kam? Zeptám se zvědavě a zadívám se na vlka. Tak aby jsi věděl, nezávidím ti to vymýšlení. Rozhodla jsem se svojí kobylku pojmenovat Onyxia. Takže já už to mám za sebou. Povím škodolibě. |
| |
| Cesta Vlk se na tebebe podívá. Sám nevím asi k němu. Zamyslím se a podívám se na Alniell. Tak to se máš mě nějak nenapádá nic kloudného, jen samí kraviny jako třeba zloděj a tak.. Povím a zašklebím se na ní. Hmm tahle kobyla se nechala docala snadno skrotit co ? Povím jí s úškelbkem..ikyž vím že to tak není. |
| |
| Cesta Kdyby jsi potřeboval pomoc, tak stačí říct. Povím Tansenovi a mrknu na něj. Nevím nevím. Třeba nenechala. Řeknu po chvíli a zasměju se. |
| |
| Cesta Podívám se na ní a usměji se. Hmm no nevím ale mam takovej pocit, že ti představa že pořádně pokopala a pomlátila nejakýho chlápka co jí chtěl skrotit docela líbí. Povím a zasměji se. A hmm pokud jde o to jméno no tak snad ně něco napadne..pro koně mě napadlo jméno Safír,,je to krásná kamínek..stejně jako on.. Povím a zavzpomínám na staré časy. |
| |
| Cesta Ta přestava se mi zamlouvám. To klidně přiznám. Občas jsem trochu škodolibá no. Odpovím a zasměju se. Tak zkus jenom Safir. To se mi zdá hezčí. |
| |
| Cesta Poplácám Koně po buku a zeptám se ho. Tak co jak se ti líbí jméno Safír co ? Kůň jen pohodí hlavou. Jo beru to jako ano. Pak se otočím na Alniellu a zasměji se. tak občas a jen trochu škodolíbá kobylka jsi jo. Hmm no nějak se mi neche věřit tomu že jen trošku.. Povím jí a znova se zasměji při té představě. |
| |
| Cesta No opravdu trošku. Všeho totiž moc škodí. Začnu se bránit a podívám se na vlka. Bratříčku, nechceš něco udělat, abych tu ta škodolibá zase nebyla já? |
| |
| Cesta Pokrčím rameny a usměji se. No jak myslíš já tě skoro neznám..ale jo trošku bez pochyb jsi škodolibá.. Pak se rozesměji. Hmm asi tak jako, že já skoro vůbec nekradu. Povím a pokusím se na tváři viloudit neviný usměv, ale moc se mi to nepovede. |
| |
| Cesta Pustím otěže a jemně ho praštím do ruky. Tak já ti ukážu, jak dokážu bejt škodolibá. Skočím na jeho koně a posadím se za něj. Chytnu jeho otěže a pobídnu koně. |
| |
| Cesta Zasměji se. Juu uděláme si vyjíždku no bezva. Povím pobaveně a natáhu jednu ruku za své záda a přivlastním si její měšec, a kyž jí natánu do zádu podruhé veznu si její dýku. Hmm tak jo a já skoro vůbec nekradu. Povím jí s úsměvem a prohlíži si její dýku. |
| |
| Cesta Prudce otočím koně. Slyšel jsi někdy, že bezbraní se neokrádají? Zašeptám mu škodolibě do ucha. Pak se jen usměju a zakousnu se mu do krku. |
| |
| Cesta Bezbraný jo. Povím když ucítím její zuby na mém krku. Jo tak. Rychle pohunu oběma rukma za záda a její věci jí vrádím. Pak se k ní otočím v sedle a políbím jí a přitom jí zlehka kousnu do rtu. Ale vlk mi bezrany nepřipadá..niky Povím jí když se od táhunu a usměji se. |
| |
| Cesta Prudce zastavím a zmateně se mu zadívám do očí. Ano bezbraný. Zašeptám. |
| |
| Cesta Usměji se a zadívám se do jejích očí. Jo bezvadný a co dál ? Zeptám se jí potichu. |
| |
| Cesta To já netuším. Odpovím potichu. Obejmu ho kolem krku a pak pomalu a dlouze políbím. |
| |
| Vaší hezkou chvilku přeruší nečekaná událost.Už jen pár kroků vás dělí od konce lesa...najednou ale,jako mávnutím kouzelného proutku je všude tma jako v pytli.Po cestě nezbyl ani kamínek.Po zpěvu ptáčků není ani vidu,ani slechu.Nevidíte nakrok a vůbec netušíte,kde jste a co se stal.Jediné,co víte určitě je,že jste stále v lese.Opět vás začíná přepadat ten podivný tísnivý pocit. V té chvíli se Tansenovu novému příteli podivně rozzáří oči.Jako by měl místo očí dva hořící plameny.Zvedne se a pomalým krokem vyráží někam do lesa.Jeho oči velmi slabě ozařují okolí,ale jak se vzdalu,přestáváte jeden na druhého vidět... |
| |
| Cesta Začnu se rozhlížet okolo až moje oči spočinou na vlkovi. Možná že je to chyba. Ale teď to nezjistím. Řeknu a pobídnu koně a rozjedu se za vlkem. |
| |
| Cesta Polibek jí vrátím a zadívám se kolem sebe. No bezva to je skvělí. Povím jí a slezu ze Safíra a podívám se za svím přítelem. Ten se na mě podívá svíma svíticíma očima, veznu Safíra za otěže a vedu ho za vlkem. Dobrá příteli teťon je to na tobě. Povím mu jdu za ním. Hmm chyba ne já bych to vyděl na past. |
| |
| Vlk vás dovede až na malou mýtinku.Uprostřed vykotlaného pařezu,který stojí uprostřed ,něco silně bíle září... |
| |
| Mýtina Podívám se na vlka a pak na pařez a pak se zeptám. Co to může bejt? A oparně se vydám k tomu pařezu |
| |
| Mýtina Seskočím z koně a po špičkách se vydám za Tansenem. To nevím. Zašeptám za ním. |
| |
| Když se přiblížíš,zjistíš konečně,co to tak intenzivně září.Natáháneš ruku a vytáhneš stříbrný amulet.Na amuletu je vyryto:Nechoď spát, bojíš-li se zítřka....poté amulet přestává zářit a les se opět zahalí do neproniknutelné temnoty.I vlkovy oči přestávájí zářit a už opět připomínají jen dvě klidné studánky,ne hořící plameny... |
| |
| Mýtina Skloním se k vlkovi a jemně ho pohladím. Vyveď nás prosím ven. Zašeptám mu. |
| |
| Vlk na tebe pohlédne.V jeho očích se zrcadlí úzkost a prosba.Vypadá to,že by ti velmi rád něco řekl,ale nemůže.Pak tě oblízne a chvilku čeká,co se bude dít.Pak smutně vyrazí do lesa... |
| |
| Mýtina Podívám se na amulet a zandám ho do kapsy a vrátím se ke svím přátelům. A vidám se za vlkem do lesa. |
| |
| Mýtina Vydám se za vlkem a když vedle sebe ucítím Tansena. Chytnu ho jemně za ruku. |
| |
| Mýtina Jemě držím Alniellu za ruka a poslouchám zvuky kolem sebe a přitom stále jdu za vlkem. |
| |
| Vlk jde stále vpřed,chvilkama se zastaví a zadívá se na vás.Když nevidí žádnou reakci,vyrazí opět dál... |
| |
| Cesta Víc než tma okolo nás mě stále vrtá chování toho vlka. Jdu ale pořád za ním. |
| |
| Vlk se každou chvíli zastaví a prosebně na vás koulí oči.Když vidí,že na to nijak nereagujete,smutně sklopí uši a plahočí se dál.Nevíte,jestli chodíte pořád v kruhu,jelikož není nic vidět,ale něco vám říká,že vlk netuší kam jde a kde je... |
| |
| Cesta Při jedné vlkovo zastávce pustím Alnniellinu ruku a vadím se k vlkovi. Kleknu si u něj a podrbám ho za ušima a do ucha mu pošeptám. No tak příteli ty jsi tu přeci žil ne ? Jsi naše jediná naděje příteli jak se od tud dostat, ale pokud si nevíš rady tak.. Povím mu zvednu se a do čela skupiny se ujmu já , na krk si zavěsím ten podivný amulet a do jedné ruky vezmu cechovní dýku. Zaposlouchám se do tmy a podívám se dolů na vlka a povím mu. Všechno bude dobré příteli..nyní půjdu v čele zase já jo ? Povím mu s úsměvem a vydám se jako první do tmy přede mnou..Nemám nejmenší ponětí kam jdu ale co..nějak to dopadne.. |
| |
| Když vlk vidí,že máš v ruce amulet,radostně zavije.Pak když se rozejdeš do tmy,sklopí opět uši a smutně jde za vámi... |
| |
| Cesta Při proplétání lesm se se zadívám na amulet a na to co je na něm napsáno. že by s tím měl něco společnýho napdne mě a jednou rukou si s ním začnu hrát. |
| |
| Sleduješ amulet,který už zhasnul.V hlavě přemítáš,co na něm bylo napsáno... |
| |
| Cesta Lámu si hlavou s tím co tam bylo napsáno a pak mi to bleskne hlavou. stálo tam : Nechoď spát, bojíš-li se zítřka. Zastavím se a otočím se na své přátelé. Asi nás čeká dlouhá no přátelé ..nejspíš budeme muset jít celou noc a den. Na tom amuletu stojí : Nechoď spát, bojíš-li se zítřka. Tak uvidíme co se stane pokud spát nepůjdeme. Povím ji a dál se energicky vydám v před. |
| |
| Když vlk vidí,že opět vyrážíte vpřed,lehne si na na zem a smutně začne vít... |
| |
| Kleknu si k vlkovi a začnu ho jemně hladit. Ale my se přeci nebojíme. Tak by jsme měli jít spát nemyslíš? Povím Tansenovi a dál hladím vlka. |
| |
| Když zaslechnu vlkovo vití zastavím se a klenu si k němu a začnu ho také hladit, zadívám se mu do očí. To bude dobré, Alvare, to bude dobré..tak dobrá dneska už nikam nejdeme pokud chceš. Pak mi dojde to co jsem pověděl Alvar já mu dal jméno.. Znova se zadívám na vlka a zeptám se ho. Nebude ti vadit jméno Alvar..když mě tak napadlo ? Zeptám se ho. A lehnu si přeněj na bricho a dívám se mu do očí. |
| |
| Vlk se tváří šťastně.Oči mu září.Poté se zatočí do klubíčka a během chvíle usne... |
| |
| Potichu se zvednu a odstrojím Safíra a uváži ho u stromu, pak se doju posatit vedle spícího Avara a zadívám se do tmy. |
| |
| Lehnu si k vlkovi a z druhé strany obejmu Árina. Tak jako dříve. Kdybych tak věděla kdy. Bez jediného slova po chvíli usnu. |
| |
| Pomalu všichni usínáte.Spíte hluboce a nevíte o světě kolem sebe.Brzy ráno vás probouzí východ slunce.Ležíte vedle lesa.Netušíte,jak jste se dostali ven.Nejsou vidět žádné stopy.Les se tváří přívětivě,ale není vidět žádná cestička či stezka,kterou by jste sem mohli případně přijít. Nedaleko od lesa stojí stará chatrč,z jejíhož komína se kouří... |
| |
| Pomalu se posadím a rozhlédnu se okolo. Jak jsme se sem mohli asi tak dostat. Pomyslím si a zavrtím hlavou. Pak jemně pohladím Tansena po tváři a vstanu. Chytnu Onyxiu a přivážu jí ke stromu. |
| |
| Proberu se když ucítím Almiellën dotek na své tváří a rozhlídnu se kolem. Co se to zase děje ? Položím si otázku a podrbu Alvara za ušima. Podívám se na Alniell a vydám se k ní. Dobré ráno..asi taky nemáš ponětí jak jsme se sem mohly dostat co ? Zeptám se a znova se rozhlídnu kolem. |
| |
| Otočím se na Tansena a usměju se. To nemám. Ale můžeme být snad rádi, že jsme se dostali ven. Odpovím a otočím se nazpátek. Rozepnu na chvíli sedlo a začnu kontrolovat, jestli je všechno v pořádku. |
| |
| Hmm jo to můžem já jen, že se mi to zdá podivný..to je celí. Odpovím chvíli se na ní dívám a pak se zase zadívám do okolí. |
| |
| Po chvíli ho zezadu obejmu a usměju se. V tomhle světě je podivné všechno. Dá se na to zvyknout, ale ne na všechno. Povím potichu a zadívám se na oba vlky. |
| |
| Zlehka se vymaním z jejího obětí a postavím se k ní čelem a bejmu jí. Jo dá se zvyknout na dost věci..na některá hůře a na jiné snadněji. Pak jí bez spěchu políbím a zadívám se jí do očí. |
| |
| A na jaké hůře a na jaké snadněji? Zeptám se zvědavě a ruce mu položím okolo krku. |
| |
| Jo docela snadno se mi zvyká na tebe..ale hůř už na to, že někde usnu a probudím se někde jinde. Povím jí a znovu jí políbím. |
| |
| Zasměju se. Myslím, že toho zažijeme ještě tolik, že by sis měl zvykat i na hůře. Pomalu ho políbím a pak se zadívám k chatrči. |
| |
| Hmm jo ja tom něco bude. Povím a s Alvarem po baku doženeme Alniel na cestě k chatrči. No tak já si časem zviknu i na ně. Povím s úsměvem když s ní srovnáme krok. |
| |
| Tohle je opravdu jenom na tobě. Řeknu s úsměvem. Co myslíš, poradí nám aspoň kudy máme jet? Zeptám se po chvíli. |
| |
| Usměji se. No určitě pokud nám rovnou nevinadá že jí rušíme Odpovím a usměji se. |
| |
| Jo. Takže ty jako větší a silnější jdeš první. Odpovím vesele a nevinně se usměju. |
| |
| Podívám se na ní a usměji se. Jo a skončím na zemi jako posledně..když nás navštívil náš přítel v koji co ? Povím vesele a zadívám se na chatrč |
| |
| Zasměju se. Tak za tohle já už opravdu nemůžu. Kdybych mohla tak bych ti pomohla. Buďto skončím na zemi já nebo ty. Tak si vyber. |
| |
| Zavrci a pak se usměju. No dobrá zase se necham zlátit jo no..akorád dofam že ta babiička nemá moc páru jinak by to mohlo i docela bolet. |
| |
| K chatrči Znovu se zasměju. Třeba to bude něco horšího než babička. Když už je ten les divnej, tak může být i ta chatrč. Začnu provokovat. |
| |
| Pokývám hlavou. Jo možná tam bude velkej hnusnej dědek a bude chtít od tebe pusu. Zasměji se a mrknu na jí. |
| |
| Zamračim se. Tak to ani násilím. Ale zajímalo by mě, co by jsi udělal ty. Odfrknu si a po chvíli se usměju. |
| |
| Usměji se. No já bych se v tý době asi válel na zami a v bezvědomí.. Povím.. No asi bych se mu to pokusil rozmluvit..bud bych teda mohl.. |
| |
| Zasměju se. Přece by sis nenechal vzít tohle. Chytnu ho a přitáhnu k sobě. Pak ho dlouze políbím. |
| |
| Vychutnám si její polibek, a pak jí políbím já. Dyť jsem povídal, že bych se tam válel v bezvědomí ne tak co bych mohl dělat ? A navíc bych byl já první po kom by chtěl tu pusu a já bych mu jí nedal….Protože pochybuju že by byl můj typ….teda nedal bych mu jí po dobrým..no a pak by nastalo to bezvědomí. Povím a usměji se na ní. |
| |
| Třeba by jsi nedovolil, aby nastalo to bezvědomí. Odpovím posměšně a škodolibě se usměju. |
| |
| Rozeměji se. No já netvrdim, že bych mu to bezvědomí ulechčil a jo asi by nenastalo a ty by ses s ním pak nemusela líbat..a mě by pak nebolela hlava. |
| |
| No to doufám, protože já jsem vybíravá a jen tak s někým se nelíbám. A pak bych tě nemusela aspoň odtáhnout na zádech a nestarat se o tvojí hlavu. Začnu znovu provokovat a pousměju se. |
| |
| Usměji se. Ale možná by se mi to tvoje starání o mojí hlavu líbilo. Povím jí provokativně. |
| |
| Zasměju se a trochu do něj strčím. Ale taková léčba šokem asi ne co. |
| |
| usměji se a štouchanec jí vrátím. No přijde naa to v čam by ten šok spočíval ? Pokud bys mě měla mlátit dokud nepříjdu k sobět tak by se mi to asi moc nelíbilo to máš pravdu. |
| |
| To je ale dobrej nápad. Odpovím škodolibě a provokativně. |
| |
| Jo to by se ti určitě moc líbilo co..jen tak mlátit do bezbraného zoděje v bezvědomí co ? Povím škodolobě a provakativně. |
| |
| To není pravda. Já nejsem tak škodolibá jak tu tvrdíš. Začnu se bránit. |
| |
| Usměji se. Hmm no tak jo předtím bys mě probudila tím že mi do obličeje vychrstneš kýbl vody, pak mě políbíš a zmlátíš mě až pak no a to jen proto abys mě pak mohla zase probudit. Povím s úsměvem a dál jí škádlím. |
| |
| Zasměju se. Jsou lepší způsoby než vychrstnutí vody a následné zmlácení. Odpovím a škodolibě se usměju. |
| |
| Pozvednu jedno obočí. Jo a jaky třeba ? Zeptám se provakativně. |
| |
| To se radši ani neptej. Ale pokud můžu usoudit tak by se ti to i líbilo. A se mnou. Usměju se a po chvíli se začnu smát. |
| |
| Podívám se na ní a usměji se. Hmm no pud by jsi mě při tom nemlátila..no teda ne moc..a pokud by se to líbilo tobě tak mi to bude fuk..A no určitě by se mi to líbilo.. |
| |
| Opravdu bych tě u toho nemlátila. A když říkám, že líbilo, tak věř, že opravdu líbilo. Povím pobaveně. |
| |
| ALe já ti přece věřim..já jen že se mi líbi docela dost věcí... Povím s úsměvem a pobavením. |
| |
| Co třeba? Zeptám se zvědavě a zadívám se na něj. |
| |
| Usměji se. Například chodit po městě a sem tam něco ukrást...potulovat se lesem bez zjevného cíle, jen tak pro radost z toho že tam jsem. Podívám se do jejich nádherných očí. Dívat se ti do očí..Chodit deštěm. Proplétat se nocí jako stín a vychutnávat si chuť vzduchu a klid okolí... Povím zasněně. |
| |
| Zamyslím se. Tak dívat se mi do očí by jsi u toho mohl. Pak se zasměju. |
| |
| Zasměji se a podívám se na ní. Hmm takže ty tvrdíš že se to bude líbit nám oběma a přitom mě to nebude bolet a budu se ti přitom dívat do očí..a budu tě moc u toho i líbat ? Zetám se jí. Nebo budu pořád ještě v bezvědomí ? Zeptám se jí provokativně. |
| |
| Škodolibě se usměju. Přesně přesně tak. A v bezvědomí by jsi u toho nebyl. I když, možný je všechno. |
| |
| Pokrčím rameny a usměji se. Jo vše je možné..no uvidíme co nás tam čeká a kdo mi zase namlátí..Akorát doufám že se budeš o mě starat i pokud nebudu v bezvědomí. Povím škodolibě a zlehka jí šťouchnu do žeber. |
| |
| Zasměju se. Třeba ti nikdo nenamlátí. Když budeš hodnej a přítulnej pejsek. Odpovím stejně. |
| |
| usměji se. Hodnéj a přítulnej pejsek..hmm no já jsem vybiravej na koho jsem hodnej a přítulnej. Přitáhnu jí k sobě a dlouze jí políbím . Ale u tebe my to potíže nedělá. |
| |
| Aspoň něco. Usměju se a jdu dál. |
| |
| Jo alespoň něco. Pořád je to lepší něž nic. Odvětím a jdu dál. |
| |
| Myslíš? Zeptám se zlomyslně. |
| |
| Jo myslim..nebo máš jiný názor ? zeptám se a pozvednu jedno obočí. |
| |
| Já nic. Já jen tiše souhlasím. Nevině se usměju. |
| |
| Rozesměji se. Hoo jo ty tiše souhlasíš a já mlčim jako ryba. Povím nevině |
| |
| No ale kdyby jsi mlčel jak ryba, tak by jsi mi tu neodpovídal nemyslíš? Namítnu. |
| |
| Nakloním hlavu na stranu a zašklebím se. Hmm jo no tak dobrá nejsem němej jako ryba no..Jen jen ukecanej zloděj. Povím a směji se. |
| |
| Ukecanej. Zasměju se a rozeběhnu se dál. |
| |
| Rozeběhnu se za ní a chytím jí. Jo ukecnej, jsem prostě zloděj a co má bejt. povím nevině |
| |
| Váš lehkovážný běh vás zavede až před polorozpadlou chatrč.Není o moc větší,než krmelec pro jeleny,a při pohledu na její ztrouchnivělé trámy se divíte,že vůbec ještě drží pohromadě. Opatrně otevřete dveře. Před vámi se otevře malá místnost,která obsahuje prázdný stůl,dvě židle a krb,u kterého sedí zády k vám neznámá osoba.Kejvá hlavou ze strany na stranu a mumlá si něco pro sebe... |
| |
| Pomalím a tichým krokem vejdu do místnosti a prohlídnu si jí. Jak tohle může stát po hromadě ? Zasvrbí mě prsty, ale opakuji se, že tu nejsem kuli práci zloděje a zadívám se na paní. Radši nabudu klepat nebo se to tu rozpadne. Odkašlu si. Dobrý den paní. pozdravím jí nejistě a čekám jestli to vůbec postřehla. |
| |
| Neznámá si vaši přítomnosti nevšímá a dál něco mumlá.Stojíte ale příliš daleko na to,aby jste slyšeli,co povídá... |
| |
| Pokrčím rameny a přistoupím k ženě blíž a pokusím sí poylechnout co si ta ženská mumlá. |
| |
| ...mé jm.., ..biješ mě. ....jse...?,nejdříve vůbec nerozumíš,co žena říká. Poté,když se chvilku pořádně zaposloucháš,konečně slyšíš,co celou dobu stále dokola opakuje:Vyslovíš-li mé jméno, zabiješ mě. Kdo jsem? |
| |
| Zadívám se na ženu a povídám. A kdo jsem já ?? Kdo jsi ty a proč bych tě měl zabíjet ? Zeptám se ale nečekám kloudnou odpověď |
| |
| Zdá se,že žena žije v jiné realitě.Stále dokola drmolí:Vyslovíš-li mé jméno, zabiješ mě. Kdo jsem?... |
| |
| Tohle nikam nevde.. Zavrčím a z lehka se jí dotknu. Pověz mi tvé jméno Paní ať ho můžu vyslovit. Skusím se dovědět alespoň její jméno. |
| |
| Postavím se vedle Tansena a zavrtím hlavou. Tohle ti nepomůže. Zašeptám a pousměju se. Tohle je stará hádanka. A odpověď na ní je ticho. To je její jméno. |
| |
| Pokrčím rameny a se zešklebením se vrátím k Alniell. No za pokus to stálo. Povím jí šeptem. |
| |
| Na Tansenův dotyk žena nijak nereaguje.Poté,co Alniellë vysloví slovo ticho,žena stichne a nehnutě sedí.Krb před ní se otevře. Před vámi se objeví dlouhá chodba do podzemí,jejíž zdi osvětlují zapálené louče.Z podzemí vane chladný větřík a mrtvolný zápach. Zdá se vám,jako by jste někde v dáli,hluboko podzemí,slyšely nějaké zvuky... |
| |
| Zadívám se do chodby a pokrčím rameny. A někdy je lepší být zticha. Povím potichu a vyndám meč. Pak pomalu vejdu do chodby. |
| |
| Jo Ovětím a vytasím dýky s potichu se ponořím do tmy chodby. |
| |
| Scházíte opatrně stále hlouběji a hlouběji do nitra země.Za chvíli už ani nevidíte zpět do chatrč.Vepředu nic,za vámi nic. Když už vás začíná přepadat úzkost,před vámi se náhle vyjeví rozlehlá jeskyně.Je vám zima a vzduch je velmi těžký a vlhký.V dáli slyšíte kapot vody. Začátek jeskyně je osvětlen pochodní,zbytek jeskyně je zahalen neprodyšnou tmou. Jak to,že všechny ty pochodně na schodech a tady hoří,když tu nikdo není?,bleskne vám hlavou. |
| |
| Pomalu a obezřětně jdu temnou chodbou. když dospějeme do jeskyně přitáhnu si plášť blíže k tělu a rozhlédnu se po ní. Je tu nějak chladno. A kdo zapáli ty pochodně ? Blesne my myslí a na chvíli se zadívám na Alniell. pak se vadám k jedné z pochodní a sundám jí z držáku a popojdu hlouběji do jeskyně. |
| |
| Dívám se, jak Tansen vezme pochodeň a jde hlouběji. Pomalu jdu za ním a snažím se zachytit jakýkoliv pohyb nebo život ve tmě. |
| |
| Noříte se hlouběji a hlouběji do nitra jeskyně.Pochodeň osvětluje pouze kousíček prostoru,zbytek je zahalen v neproniknutelné tmě. Čím dále jdete,tím víc slyšíte kapot vody.Po chvíli už to nezní jako kapaní,ale jako hukot. Za chvíli dorazíte na břeh úzké řeky.Je zhruba dva metry široká.Za ní jeskyně opět pokračuje.Není sice široká,ale zato je velmi prudká,čemuž nasvědčuje i hukot,který proudíci voda vytváří... |
| |
| Podívám se na řeku a povzdechnu si. Jestli se namočím, tak to někdo schytá. Odpovím trochu naštvaně, rozeběhnu se a snažím se ze všech sil řeku přeskočit. |
| |
| Pohledem změřím řeku a cosi zavrčím. Rozběhnu se a následuji Alnieliného příklahu v přeskakování řeky. |
| |
soukromá zpráva od Abihime Narriel pro |
| |
 | Zdravím, právě jsem narazil na vaši jeskyni v Odpadu. Jak to s vámi vypadá - bude se tu ještě hrát, nebo je jeskyně zralá na zavření? (pište sem, nebo mě do pošty. Nikoliv do Jeskynní.) Údržbář |
| |
| Přeji dobrý den. Vypadá to, že jeskyně je zralá na zrušení, ale přesto se ještě zeptám na pár věcí. Je tu možnost, že by PJování převzal někdo z vás (systémově). Pokud PJ hrát nechce a chtěl by zálohu, nechť si změní v nastavení stránkování pro jeskyně na 100 a uloží si toto jako stránku html (pokud bude více stránek, tak každou zvlášť). Máte týden na to si říci o ten převod, popřípadě toto dobrodružství ještě rozhýbat. :-) Údržbář |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR