Naděje
hrálo se Jindy
od: 26. října 2006 00:52 do: 29. března 2007 16:00
Dobrodružství vedl(a) Cirien Brisse
| |
 | Kdysi dávno, před stovkami a stovkami let se na svět zrodila neskutečná láska. Setkali se dva lidé, jejichž osud byl zpečetěn již při narození. Ti dva byli zrozeni pro sebe... Jejich láska však byla tak dokonalá, jako samotní Bohové. Ti, jež nesnesli, aby se na světě objevilo něco dokonalejšího, než jsou oni sami se rozhodli onu lásku navždy zničit. Milenci nechápali, jaká síla proti nim stojí, bojovali do poslední chvíle, ale začali se od sebe vzdalovat, zraňovali sami sebe, ale ubližovali tak nejvíce sobě navzájem. Láska je opustila, stejně jako Osud, jež dostal jejich Budoucnost do svých rukou a předal ji do chladných pařátů Smrti. Ti dva stále nic netušili... Jejich láska slábla stále více...dívka to však nedopustila a udělala něco, co změnilo oběma životy. Doufala, že tak budou spolu navždy. To Bohové nečekali... O několik století později, v době, když na Sintaru, jednomu ze čtyř kontinentů na Taranisu, bájném a okouzlujícím světě, vládl Aryn I., řečený Syn smaragdu (Lidé jej tak nazvali po jeho úspěchu v Turnaji o smaragdovou korunu), potomek Roghara II., Modrého, našel na starýh listinách jejich příběh. Příběh, jež napsali oni dva. Co je to bolest? Výkřik do ticha... Tichá prosba ke Smrti, poslední modlitba, slabá útěcha a? A prázdnota. Na konci nás čeká brána snů a my s nadějí vstupujeme, abychom zapomněli. Zapomněli na co? Na onu bolest, která nás provázela celý život, zraňovala nás a zanechávala jizvy. Jizvy, které zůstanou a zanítí se vždy, když nám někdo ublíží? Bolest, která nás pomalu sžírá, nese jediné poselství-konec. Zůstávají jako vzpomínka, či jako varování pro budoucnost? Nevím, raději to nechci vědět. Bojím se poznání, ale vím, že se nezadržitelně blíží. Mám strach z nové bolesti, která mě doprovází na každém kroku. Skrývá se v mém srdci. Ostatní ji přehlíží, ignorují, nesnaží se naslouchat.Nechci,aby naslouchali. Mají dost své bolesti, svých problému a tužeb, které se nikdy nevyplní, pokud nezapomenou na bolest, a nebo se z ní nepoučí. Stejně jako já. Nechci cítit další bolest, a» už svou, nebo cizí, nechci plakat. Slzy hořkosti, strachu, osamění a bolesti si znovu hledají cestu po mé tváři. Naplňují mě až po okraj, stejně jako nalévané víno číši. K čertu se slzami, k čertu s bolestí. Já chci žít. Žít jako každý jiný. Pohlédnu na své předloktí a konečky prstů polaskám hojící se jizvu. Hraji si s ní. Není jediná, která jej zdobí, ale jedno vím jistě-je poslední. Ušklíbnu se a odvrátím pohled-rána znovu krvácí. Tentokrát necítím bolest, jen úlevu, volnost a naději. Teplá krev stéká klikatou cestičkou na bělostný papír a zanechává po sobě rudé krůpěje, smíšené se slzami. Slzami svobody. Pokrčím rameny a otočím stránku. Na tváři se mi usadí lehký uvolněný úsměv. Dívám se na čistý list a přemýšlím nad budoucností. Nad oním prázdným listem, který se třese touhou, aby dostal druhou šanci. Stejně jako já. Jsem unavená, až příliš unavená. Možná té krve už bylo dost. Znovu pohlédnu na krvácející předloktí. Na život, který mi tak lehce proklouzává mezi prsty. Už vím co chci. Toužím po životě víc, než kdykoliv předtím. Zatlačím myšlenku, že je již příliš pozdě a stisknu krvácející tepnu. Na rtech mi visí pouhá dvě slova- chci žít. Toužím se probudit z tohoto snu, z této noční můry. Mé oči jsou zaslepené bolestí, smutkem a láskou. Bolestí, kterou jsem cítila v srdci a odmítala jsem se s ní podělit. Smutkem, který mě svíral jako vězení a nedovolil mi snít. Láskou, kterou jsem chtěla dávat, ale odmítala brát. Pozdě. Příliš pozdě, tohle není sen. Rudá krev znovu potřísní čistou stránku... *** Dívku našli ležet s tváří položenou na krví zalitých listech papíru. Ten poslední, nejvíce potřísněný byl popsán těmito slovy, plných bolesti a strachu. Bojovala do poslední chvíle, ale nezvítězila. Dosáhla míru? Jistě, pro ni to bylo vítězství. Chtěla změnit to, co už bylo kdysi dávno dáno Osudem. Osudem, který si určila sama. Na poslední chvíli se ho rozhodla změnit, ale neměla šanci. Možná, kdyby nebyla tak sama. Možná... Dosáhla svého vítězství, nebo prohry? Našla mír? Nemohla. Ne, dokud si nesáhla na vlastní život. Svou smrtí však zavinila něco mnohem horšího. Něco, co pochopí jen ten, který se alespoň na okamžik stane onou dívkou. Pustila se do války. Do války mezi životem a smrtí. Ona dívka měla někoho, kdo ji miloval. Zapomněla na něj snad, když psala tyto řádky, nebo když se první kapka krve rozstříkla po archu papíru? To právě jemu patřil tento list, dolů připsala věnování-vlastní krví. *** Ze svého stolku vzal stoh papíru, tužku a pak, jako ve snu hmátl pro ostrý nůž na otevírání dopisů. V druhé ruce třímal papír, zčernalý zaschlou krví. Posadil se na postel a konečky prstů lehce pohladil čisté stránky. Byly bílé, neposkvrněné - zatím. Zaplašil tichou, leč neodbytnou vzpomínku na minulost, na poslední příběh, další kus svého, ještě ,,prý“ neposkvrněného života. Mlčky přikývl, leč v srdci mu hořel plamen, už neplápolal…jako tehdy. Planul a jeho plameny spalovaly vzpomínky - ty dobré, i ty špatné. Počítal se smrtí i s koncem. Co přijde dřív? Nebál se smrti, ani konce - těšil se na ně. Těšil se na ni. Opustila ho, ale nezapomněla na něj. Něco mu tady nechala. Pohled mu sklouzl k zkrvavenému papíru a pak, bez jediného slova začal psát. Slova si předříkával nahlas, slova se odrážela od stěn ztemnělého pokoje. ,,Co je to bolest? Výkřik do ticha... Tichá prosba ke Smrti, poslední modlitba, slabá útěcha a?A prázdnota... Na konci nás čeká brána snů a my s nadějí vstupujeme, abychom zapomněli. Aryn se se svou sestrou poustil do pátrání. Rozhodli se najít cestu, jak ty dva znovu spojit v jedno, vrátit jim život a našli jej. Jenže za to museli zaplatit. Vzepřeli se Bohům a to si žádá obrovskou daň. Bohové si vybrali Arynovu sestru... Její smrt ho zasáhla, oni však doufali ve víc. Místo toho, aby pátrání zanechal, pustil se do něj ještě úporněji. Věřil, že může svou sestru zachránit, když vrátí duše těch svou na tento svět. Netušil, jaké má na své straně silné spojence. Osud, Naděje, Láska a dokonce i Smrt se postavila samotným bohům, nyní již se nebáli o vlastní život. Rozhodli se napravit příkoří, jež způsobili. Někteří z nich však hrají na dvě strany.. A Aryn potřebuje nutně pomoc, nebo» po něm již lapají síly temnoty. Její krev se musí spojit s jeho. |
| |
| Allora, královské hlavní korunní město. Město, jež je proslulé svou krásou, vzdělaností a mocí, ale také rozsáhlou sítí zlodějů, lapků a jiných pofidérních individuí. Vládne zde jeho veličenstvo Aryn I., řečený Syn smaragdu, jeden z nejlepších panovníků, co kdy na Taranisu vládli. Jenže i on má nyní problém. Město se již dávno smířilo se ztránou své princezny, leč on pokračuje ve zbytečném pátrání po něčem, co možná vůbec neexistuje. Ví, že to nezvládne sám, možná v to předtím doufal, ale to bylo v době, kdy jeho sestra ještě žila. Proto se rozhodne vybrat ty nejlepší z nejlepších ve svém oboru, či ty nejlepších z jednotlivých ras na Taranisu. Každému z vás se tedy dostane toto: Vy, jež právě třímáte v ruce tento dopis, děti Bohů, jež dostali od každého z nich to nejlepší, máte nyní tu možnost, prokázat, že jste to opravdu vy.T, jež jsou nazýváni ,,Miláčky bohů". Je tu však jedna maličkost, tentokrát se proti nim budete muset postavit, je už jen čistě na vás, zda to opravdu dokážete, zda vůbec chcete. Toto není příkaz, spíše jakási prosba, či přání. Pokud si myslíte, že nasadíte své vzácné životy nadarmo, ujistím vás, že to nehrozí. Pokud vy posloužíte mně, já vám porkáži jistou protislužbu. To, jaká bude, je již čistě na vás. Nemusíte si přát nic, ale můžete si přát všechno. Pokud jste opravdu ti, o nich pějí nejlepší bardi své písně, básníci píší básně a sonety, lidé si o vás šeptají v tavernách, bojí se vaše jméno vyslovit na hlas, ukažte jim, jaká je doopravdy vaše moc. Dám každému z vás na cestu do Alory, hlavního města dva týdny, přesně v den, kdy má na nebe vyplout měsíc v úplňku. Do paláce budete vpuštěni, když se prokážete touto listinou. Veškeré náklady, spjené s váší cestou vám uhradí královská pokladna. Nech» vaše kroky doprovází Odhodlanost a Štěstěna. Jeho veličenstvo Aryn I., Syn smaragdu Vy, a» už se nacházíte kdekoliv, na jakémkoliv místě tohoto světa právě v ruce třímáte listinu, která může změnit váš život. Nebo ho vás mohou o něj připravit. Rozhodnutí je na vás... |
| |
 | notak vím že mě máš ráda ale nešlo by to dohromady ... člověk a démon to přeci nejde noták víš jak by vypadali naše děti....ale co jsi krásná mladá okultistka a já mladý půldémon.......cože? TY MĚ NECHCEŠ JEN PROTO ŽE JSEM PŮLDÉMON! a pak najednou světlo .....světlo takového rázu že mě to probudilo z mého přenádherného snu .... nevím kde se tam to zatracené světlo vzalo ale asi zkrz koruny stromů i když je to velmi nepravděpodobné protože jsem nespal pod korunou stromu ale v díře u šutrů mno a tak se přeci jen musím zvednout zvednu se a zhluboka se nadejchnu přitom zavadím pusou o něco co vyselo na věvti na provázku přede mnou a já se tím začnu dusit protože to vdechnu .... po chvylce dávení kdy ta věc proletí zkrz dutinu ústní do plic z plic do dutiny nosní z té zpět do plic a nakonec to vyletí přímo mě do ruky je to sice trochu od hlenu ale jdá se to ještě "extraktovat" a tak tu obálku očistím nejdříve od hlenu a potom od pečeti a jak tak koukám někdo tam něco napsal.....škoda že umím jen trochu číst..... jak tak čtu trochu se šprajcuju a přemejšlím co ty slova znamenaj ale když už to rozluštím řeknu si že se na to vykašlu a jdu spát.... ale to už spadnu z té úzké větve která vydržela obdivuhodnou hodinu mojí váhu a tak to křupne a já spadnu z 2 metrové výšky přímo na zem....mno né přímo cestou sejmu ještě pár větviček a hnízdo s právě vylíhlému sojkami které jsem tímto zabil rozdrcením ale to je jinej příběh zjištuju kterým směrem by tak mohla být nějaká vesnice kterou bych mohl vydrancovat.... teda zjistit přehled kudy do allory. a tak mě to nedá a vyskočím si zase na nějakou tu větev a vyrazím v nadzemní výšce 5 -6 metrů směrem .. jak to ti lidé říkají ? Server Náchod východ záchod? a tak jsem vyrrazil směrem ...TUDY... pomalinku jsem kráčel mezi listím a cestou ….mno vlastně to cesta nebyla vždy» jsem lezl po stromech mno vlastně né po stromech já lezl po větvích .na tuto činost jsem si zvykl když jsem v lese trávil 5 rok mno a jak se tak pohybuju hektickou rychlostí (1000 M/H) tak najednou upadnu ….protože blbě došlápnu na tu větev….to ale nedá démonovy a já dopadnu na nohy…..respektivě na kolena čímž se dostaví pořádná bolest protože jsem lítkem trefil kámen tenhle den je jednou za pět let....vždy za pět let se mi v lese nedaří vůbec nic zvláště lezení po stromech a hledání vhodných nápadnic když přemýšlím nad frází hledání nápadnic mě sklesne hlava protože jsem jedinej půldémon v celém okolí .... dokonce ani démon tu nikde není a tak se hledání nápadnic omezilo na lidi ale kde vemete nějakou lidskou samici už teĎ je mi špatně z pomyšlení že mě můj táta PLNOHODNOTNÝ DÉMON splodil s lidskou samicí.....ale s jeho reputací můžu být rád že nejsem prasopes jak se tak stále dál dostávám od tématu kudy do allory nebo kam to vlastně lezu se bolest v noze stupnujě z úrovně "to bude modřina" na úroveň "tohle bude zítra bolet" ale nakonec se rozhodnu že se vydám pěšky po pěšince když už se nějakou tu dobu plahočím po té pěšince zjištuju že jsem se ehm...zamotal ! a tak se prostě vydám po té zelené věci jedním směrem za chůze se mi lesknou stříbrné vlasy z nichž vykukují krásné psí uši které se tu a tam pohnou aby zaměřili jeden určitý zvuk v lese plném zeleně vypadá moje krvavě rudé kimono docela zvláštně protože za A se kimona už nenosí ...nebo že by jo?-- a za bé je to blbé maskování mno ale to mě už moc nezajímá protože jak tak jdu narazím na králíčka kterej se mě nebojí a to je jeho velká chyba ale ale ale malinkej králíček .... chceš si hrát? když králík zpozorní tak ho vemu do rukou pojd si hrát na to kolikrát dokola budu muset otočit tvojí hlavou než ti jí ukroutím a s tím chytnu králíčka za hlavu proti čemu protestuje pokusi o unik a tak začnu s hrou 1ní otočení je slyšet takové křupnutí a králíček změní názor že je ta hra nudná a usne... a tak s ní začnu točit rychleji a rychleji ....asi už tak pět šest desítek otočení mám za sebou až nakonec zjistím že už s tou hlavou točím jen nad tím tělíčkem tak ty už si hrát nechceš? prohlásím uraženě a zahodím obě části někam do křoví a vyrazím dál...a tu je konec lesa..... kde jsem nebyl dlouho ..a tak se rozhlédnu abych zjistil kde to jsem |
| |
 | Popuzeně vyskočím ze své postele, zahodím knižku někam za sebe, trhnu sebou však v momentě, když uslyším trhání drahocených ručně psaných listů a zakleju. Pak se vrátím pod postel pro to, co zbylo z knížky, nervozně přeletím pohledem po místnosti a provinile strčím listy knihy pod polštář, ve stejný okamžik se ozve zaklepání na dveře. Dále... Zamumlám, přihodím na hromádku ještě jeden polštář a postavím se před dvěře, s rukama založenýma na hrudi. Usměji se, když spatřím, kdo stojí ve dveříc, můj úsměv se však změní v smutný úškrn. Aryne, proboha, jak to vyoadáš? Pod očima máš kruhy, jako by jsi nespal celá století, zase jsi pohubl a jsi bledší jak Smrt. Tohle nám ji nevrátí. Chápeš to? Zašeptám a ukáži bratrovi na postel, ten se s úlevou posadí a se slzami v očích se na mě podívá. Zakleju a posadím se k němu, obejmu ho a pokračuji v monologu. Bratříčku, takhle to dál nejde. Vydrž, dva týdny utečou jako voda a oni ty věci najdou. Neměj strach. Já...já půjdu s nimi. Řeknu odhodlaně, ale až potom si uvědomím, co to bude znamenat. Budu muset opustit bratra,rozpadající se království a nechat ho v rukou umírající duše Aryna. Ale na druhou stranu zajistím, že ty věci najdeme. Bratr zbystří, pak, po mnoha měsících útrap se na jeho rtech oběví úsměv. Věděl jsem to sestřičko. Věděl jsem to. Mlčky přikývnu a též se usměji, obejmu jej ještě pevněji a pak vyskočím z postele. Musím tedy zařídit spoustu věcí.. Bratr si ulehčeně oddechne, neboď si uvědomí, že tíha tohoto všeho nezůstane jen na něm a povalí se do polštářů. Ve stejný okamžik zasykne a začne si mnout hlavu. Pak polštáře zvedne a nechápavě se podívá na cáry, které zbyly z listin. Caitlin? Co to má znamenat? Ehm, mno, víš..já..byla to nehoda...vážně.. Ve stejném okamžiku vyprkli smíchy, Aryn chytil polštář a hodil ho po sestřičce, ona jeho útok opakovala. Tohle bylo poprvé, za půl roku, co bratra slyšela se smát.Zdálo se jí to jako sen. |
| |
 | Typické dopoledne Chytla jsem zajíce.Obrazně řečeno. Spadla jsem na pusu,jak sem utíkala,před rozčíleným prodavačem,kterému jsem zrovna ukradla stříbrnou a zlatou dýku,která stála skoro tisíc zlatých. Naštěstí pro mě to byl tlus»och,který se při každém pohybu potil a chrochtal,jako pěkně vypasené prase. Zvedla jsme se zase na nohy a rozběhla se.Setřásla jsem prase chodící po dvou asi za čtvrt hodiny nenuceného rychlého kroku. “Tlus»och.“usměji se a vložím si dýku do váčku a hned ji jdu prodat.S penězi v kapse jsem se vydala do mého pronajatého brlohu. Doma Když už jsem chtěla vejít do domu,vyskočila na mě paní domácí,tak prudce,že jsem polekaně odskočila,zamotaly se mi nohy a už jsem ležela na zemi. “Co to tu děláte?“zeptala se skřehotavě paní domácí. “Fuj to jsem se lekla…“vyhrabu se zase na nohy. “Cože?“ “Ale,že jsem se vás lekla a proto jsem spadla.“odpověděla a už se nezmínila,že to bylo kvůli jejímu vhledu,díky kterému vypadá,jako ježibaba z pohádky o Perníkové chaloupce. “Dobrá.“a s tím babka zalezla zpět do své chaloupky. “Ježibaba…“zamumlám a opráším se. Než vejdu do svého brlohu uvidím na zemi dopis.Pozvednu obočí,již dlouho jsem nedostala žádný dopis.Ba ani milostný.Kdysi jsem je sice dostávala,ale to přestalo,když jsem je začala odhánět násadou od koštěte. Vezmu dopis a vejdu do bytu.Tam ho otevřu a přečtu.Pak se posadím a přemýšlím. “Takže samotný Aryn chce moji pomoc ano?To je pěkný….ale ta odměna by se hodila…určitě by mi to pomohlo.Místo pár let,by to bylo pár měsíců a měla bych už polovinu potřebných peněž.“ Lehnu si na postel a hledím do stropu “Tak jo…beru to…“posadím se a hned se začnu balit. Spodní prádlo,nějaké náhradní oblečení,rukavice,peníze a ten dopis.Připnu si svůj cestovní pláš»,k boku krátký meč a dýku ,sejdu do kuchyně kde si zabílím nějaké jídlo na cestu a bez slůvka rozloučení s ježibabou vycházím ven. Ještě,že jsme odešla aniž bych ji potkala,jinak bych ji asi řekla,jaká je to ošklivá potvora.Zastavím se ještě na pár místech,abych se rozloučila se známými. Na cestě O pár chvil později už stojím před městem,nadechnu se a vykročím “Tak tohle bude moje nejdelší cesta života……….no tak ne….neumím být dramatická.“usměji se. Jdu hodně dlouho.Vlastně až do večera.Než se najím a uložím ke spánku.Druhý den se vydám na další cestu.K odpoledni vyjdu z lesa a cesta pokračuje dál zelenou plání,která je…prázdná a zelená.Občas nějaká ta květina a zajíc.Abych tak řekla pravdu,tak to byla nuda.Občas jsme potkala nějakého cestujícího,jako jsem já,ale moc jsme se s nimi nebavila.O čem asi? Jak roste zelenina?Co děti?Navíc byli to chudáci,takže ani přivydělat jsem si nemohla.Sice mi jeden nabídl peníze za jisté služby,ale ty peníze jsem mu narvala do zadku a poslala spát. Nejsem přece nějaká lehká holka,no ne? Zastavím se a přimhouřím oči,zadívám se do dálky.Viděla jsem něco malého a červeného,jak se tam prochází.Že by zvíře?To ne…by nebylo červené.Takže člověk,ale z dálky jsme nepoznala,jestli je to muž nebo žena.Ale tipovala jsem spíš ženu,protože muž a v červeném?To asi těžko. Pokrčím rameny,odhodím z tváře svoje našedlé vlasy a jdu dál.No ne našedlé,měla jsme je spíš namodralé,ale záleželo na lidech.Někomu přišli našedlé a jinému zase namodralé.Já se přikláněla k namodralé.Krátké až na ramena.Oči jsem měla modré.A moje výška.No na tu jsem nebyla moc pyšná jen 165 cm.Ale tam kde mám nedostatky jinde mám zase přidáno.Nohy jsem měla štíhlé,přizpůsobené k rychlému běhu.Jako elfa jsem samozřejmě byla dokonalá.Jak už to tak bývá.Hezký,přitažlivý obličej a dokonalou postavu,kterou by chtěla kdejaká lidská modelka.Oblé boky i zadeček,vyvinuté poprsí a prostě holka k zulíbaní. A někdy bych raději nebyla taková,často je mi to na obtíž,protože lákám příliš mnoho pohledů a to se zlodějce,jako mě nehodí. |
| |
 | Cesta Duše každého z nás je jako ostrov v moři. Víme, že jsou kolem další, ale stále je mezi námi to nechutné množství vody. Co mají mravenci? Kontinent? Planetu? Nebo mají taky ostrovy? U vlků je to jasné... Ti musí mít ostrovy. Ale stejně mám stále pocit, že všechny ty ostrovy musí být aspoň trochu propojené. Třeba se při odlivu objeví útes... Ne... To je blbost... Prostě a jednoduše se vrátíme k základní myšlence. Mysl každého z nás je jako ostrov v moři a... Z relaxační meditace mě vyruší jeden z mnoha ostatních mnichů. Kývnu mu na pozdrav a on mi také. Potom mi podá zprávu od představeného a ještě jeden dopis, jehož původ je mi zatím neznámý. Tak copak nám stařík píše... Hmmm... Tohle je absurdní... Počkat... Ne... To ne... Vždy» jsme... Proč... Achjo... A co ten druhý? Opatrně rozlomím peče» a pustím se do čtení. Mračím se stále víc a víc, ale je mi to na nic. Už se to stalo mým novým posláním. Zpod pryčny vytáhnu koženou brašnu, projdu několik chodeb a od mnicha okupujícího kuchyň si na základě dopisu od představeného našeho řádu nechám zabalit pecen chleba, několik jablek a půlku sýru. K tomu dostanu měch s vodou. Další na řadě je náš klášterní ošetřovatel. Na toho jsem ochoten se i usmát, když přebírám medikamenty, séra, protijedy, obvazy a podobné serepetičky. Všechno je bezpečně uloženo v brašně a jediné co zbývá, je rozloučení. Pomalu dojdu k bráně ven a zatáhnu za provázek z vnitřní strany. Rozezní se malý zvon umístěný přímo nad portálem. Jeho účelem je informovat ostatní mnichy, že někdo odchází. To je ale zvláštní... Přijít může každý, ale pravidla musí znát od první chvíle, kdy projde dveřmi. Nikdo si nevšímá nových přírustků, ale vždycky při doživotním opuštění klášteru musíme zazvonit. Kolikrát za těch patnáct let se ten malý zvon rozezněl? Nemůžu si vzpomenout... Třikrát? I se mnou... Zvláštní... Jsem vysoký muž. Což je pravděpodobně všechno co vás napadne, když máte to štěstí a všimnete si mě. Přestože nosím dlouhou černou kutnu, převázanou černou šerpou přes bedra a obličej mám překryt kápí, nějak si mě ostatní lidé nevšímají... Po několika dnech putování dorazím do hlavního města. Kutnu mám stále stejně černou, zdá se, že se na ní nezachycuje prach z cest ani nic podobného. Vlastně celkově působím jako někdo, kdo před chvílí vyšel z domu. Ještěže jsem předevčírem narazil na tu říčku a mohl si tam včera vyprat a vysušit věci... Jinak by to bylo hodně zajímavé... Chleba i sýr je již dávno snězený, jablka jsem si dotrhal cestou. Lesní bobule, na kameni smažené houby a občas štěstí při chytání hlodavců mi zajistilo alespoň nějakou výživu. Pomalu a velmi důstojně kráčím skrz hlavní ulici. Nikoho si nevšímám a nikdo si nevšímá mě. Jak jednoduché. Ano... Naše mysl je jako ostrov v moři... A já se dobrovolně zaprodal hlubinám oceánu... Proběhne mi hlavou, když se krátce zastavím, abych se podíval na oblohu. Na chvíli se světlu světa ukáže má ostře řezaná bledá tvář, zvláštní, možná i cizokrajné tetování obličeje kolem očí a samozřejmě mé tyrkysově zbarvené oči. Přestože mezi mým ostrovem a ostrovem ostatních je tolik vody, nejsem až tak odlišný... Asi proto, že jsem také ostrovem... Usměju se tomu, že jsem konečně chytil tu správnou myšlenku a s lepší náladou se vydám k paláci. Z tajné kapsy rukávu už vytahuji onen podivný dopis, na jehož základě jsem byl vyslán pryč z bezpečí svého známého oceánu, do nebezpečných oblastí malých moří. |
| |
 | Cesta Jak zvláštní , že takový ubožáci mohou ovládnout polovinu tohoto světa. Kam se podívám , tam je aspoň jeden z nich. Jsou jak nákaza. Nákaza , která vyčkává , až budeš mít slabou chvíli a pak udeří. Opravdu stateční a opravdu taky tak hloupí... Odfrknu si nad vlastními myšlenkami a rozhlédnu se kolem. Všude je to samé lidské pole , která nekončí. Zabírají si zem , která jim nepatří … a kvůli čemu ? Nezajímají mě žádné jejich cesty , které vedou okolo. Je to zbytečně dlouhé. Nehledím na žádnou vysázenou zeleninu... Jestli rozdupnu salát , tak rozdupnu salát , jestli zlámu jejich klas , tak ho prostě zlámu... Nic s tím nenadělají. Ani po chvíli chůze se okolí nemění. Teda , pokud se nepočítá nějaké to lidské stavení. Lidé však nikde … No , dělají dobře … Teď si vzpomenu na toho jednoho sedláka , který si zřejmě myslel , že můj „pochod“ dokáže zastavit. Samozřejmě myslel , že vidle budou dostatečně odstrašující nástroj. Vyvedl jsem ho z omylu , jakmile jsem mu je líným pohybem zlomil v půli. Ten jeho strach v očích... Nikdy jsem se neměl lépe. Ono , když člověk spatří minotaura , který je dvakrát větší , může to působit dojmem , že temnot vylezli démoni a že je chtějí zahubit. Opravdu nejsem démon , ale v našem počínání není až takový rozdíl... Jak jsem se ponořil do svých vzpomínek , ani jsme si nevšiml , že jsem se objevil na jakési cestě , která vede k nějaké malé vesnici na obzoru. Lidská vesnice … Chvíli zvažuji ,zda li mám přes ní přejít , ale nakonec se rozhodnu , že by bylo zbytečně nějak to obcházet. Pomalých krokem se rozejdu směrem k vesnici. Neudělám ani desítku kroků a proti mně se objeví jakýsi obrys nějaké bytosti. Zřejmě člověka. Nevšímám si toho a dál pokračuji v cestě. Člověk je brzy již dobře vydět. Utíká , cítím jeho oči , jak mě sledují. Ale to není nic zvláštního. Ten člověk je nějaký mladík , černovlasý , dlouhý , hubený. To , co má na sobě mi něco připomíná. Člověk několik desítek metrů předemnou změní běh v chůzi. Stále mě sleduje , obávám se toho nejhoršího. Nakonec se noční můra stala pravdou. Ten mladík míří ke mně. Stále mě sleduje , svůj krok stále zvolňuje , div se nezastaví. Když jsem od něj tak dva metry , člověk mě osloví. Jeho slova mě však nezajímají a volně pokračuji dál , člověk mi však vecpe do ruky kus papíru. Udělal chybu , že se ke mně přiblížil. Okamžitě chytím za ruku a vytáhnu ho do výšky. V druhé ruce mačkám kus papíru. Co je to ? Zeptám se hlubokým , chraplavým hlasem a človíčka probodnu pohledem. Mladík začne plácat něco o dopisu. Nějak zvláštně se mu mluví. Dýchá jako by běžel maraton , červená se a kucká. Tak dopis … Zamyslím si. Jsem si vědom , že já lidské písmo nepřečtu. A vlastně...proč bych měl ten dopis číst. Přečti to … Vmáčknu dopis mladíkovi do prázdné ruky. Mladík se na mě nejsitě podívá , nakonec se však rozhodne správně. Když přečtě poslední slovo , pustím ho na zem a dám se do kroku. Taková hloupost ...taková zbytečnost … ještě mám sloužit nějakému … Pak se však zarazím. Cokoliv … to by znamenalo … hmm... Kdyby se to splnilo … mohl bych … Ano , ano … to je výtečný nápad … tisíckrát se mi to vrátí a oni ...oni budou poníženi … ano … Opět se dám do kroku , tentokrát směr Alora , či Alory ? Nebo snad Alore … hlupáci lidi … Těžko by si mě mohl někdo spléct. Leda , že by sme byli v zemi Minotaurů. Tady je to však samý člověk , elf a podobná havě» , takže něco takového se nedá přehlédnout. Jsem přibližně metr a půl vysoký , tmavě hnědě zbarvený minotaur. Na pohled nevypadám zrovna moc roztomile , spíše by se mě mohl každý spléct s krvelačnou , zlou bestií. A nejsem jí snad ? Malá hnědá očka sledují naprosto všechno , co se hýbe , a» jde o živé , či neživé objekty. Mám možná trochu prodlouženou tlamu , z které jde delší bradka , na které jsou malé gumičky z kůže. Rohy , přibližně dlouhé jako dlouhé meče , jsou čistě bílé , lehce ohnuté a na pravém rohu mám velký zlatý kruh , ná kterém se houpe kus řetězu. Na levém rameni mám ramenní plát , který mě asi těžko uchrání , takže je tu spíše kvůli památce. Pak už mám jen delší bederní roužku z kůže a ocelových kroužk a čutoru s vodou. Oboubřitvou sekeru , pro mé měřítko , obvykle nosím na zádech , protože držet ho v ruce je zbytečností. Levé zápěstí je pak „zdobeno“ ocelovým poutem , jako památka na staré drsné časi. |
| |
 | .. bylo by tak nespravedlivé, kdyby Osud vskutku existoval a měl by svého pána, který by rozhodoval jednak o našich skutcích tak i o nás samých, o naší podstatě. Pravá podstata zůstala by nakonec skryta, obklopena stovkami jiných mylných důvodů.. v mysli mi ulpěla Jeho slova, kterými se, se mnou loučil. Další z mnoha slov, která toužila být odhalena. Jejich smysl, důvod jejich vyřčení.. a jejich význam. Právě takto učil každého z nás, kteří jsme byli svěřeni do jeho péče, jeden po druhém, do konce jeho dní. My.. nadějní.. Zákeřní démoni křížili noci, zatímco dny proplouvali bělostní andělé. Byli zde a jsou zde, stále, aniž bychom si jich všímali. Jsou součástí Času, a Čas je součástí jich, stejně tak jako nás. Šlo to tak pořád, od začátku mé cesty, kdy jsem opustila svého mistra do doby, než mě mé kroky zavedly na toto místo. Kdo by si před léty pomyslel, že tak jemné a něžné stvoření se vydá na podobnou pou», kdy se každou chvíli naskytne příležitost, jak přijít o život. Avšak každý dobrodruh ví, že i když je nejhůře, vždy se dá nastalá situace obrátit ve vlastní prospěch. Stačí být bystrý a pozorný, abyste se vašeho trýznitele rychle a šikovně zbavili, aniž byste se museli nějak více namáhat. A navíc, dávno již nejsem tak něžným a jemným stvořeníčkem.. Mé kroky byly jisté, má cesta neznámá a právě proto byla také tak lákavá. Lidskou rasu, a nejen ji, vždy přitahovaly nebezpečné a nevyzpytatelné věci či situace, a možnost, že by se to mělo někdy změnit je mizivá. .. vzpomínky.. provázejí každého z nás.. bez výjimky.. i ty.. si jednou vzpomeneš.. vybaví se ti všechno, od chvíli dobrých po ty zlé.. nikdo jim neunikne.. a čím více se budeš bránit, tím to bude horší.. věř mi.. poznal jsem to.. a doplatil na to.. z mého přemýšlení, popravdě vzpomínání, kterým se snažím zabavit, mě vytrhl líbezný dívčí smích. Veselý, laškovní, lehce provokativní. A pak se objevila, vynořila se z lesa tiše jako víla a její pohled zůstal viset na mě, stejně tak ten můj na jejím. Přestala se smát. Snad lepší mohlo by se zdát, nepřemýšlet tolikrát.. Zmírnila jsem rychlost svých kroků v tichém očekávání nad její další reakcí, občas je to opravdu k smíchu. Mezi stromy se objevila další silueta a vyšel chlapec, s výrazem tolik podobným tomu dívčímu, že bylo jasné jejich pokrevní spojení. Pomalu, s pohledem upřeným ještě stále na mě odešli. Bez jediného náznaku úsměvu, ačkoli mě to opravdu v hloubi duše pobavilo, ujdu ještě několik málo kroků. Konečně jsem došla na místo nadmíru příjemné, hustými lesy kolem, chladný vzduch je provoněn pryskyřicí. Sluneční kotouč stojí vysoko na obloze, skrze větve ke mě dopadají jen některé z tisíců paprsků. Ticho, které nastalo po tom co oba mladí lidé odešli, je nezaměnitelné s čímkoli jiným. Posadím se na zem a zahledím vzhůru, na modrou oblohu. Netrvá dlouho, co se tichem začne rozléhat dunění koňských kopyt a brzy se na cestě objeví jezdec, zastaví a seskočí. S milým úsměvem na tváři a lehkou úklonou mi podá dopis, zmizí stejně rychle jako se objevil, beze slova. S přečtením dopisu nepospíchám. Jak dlouho mohlo trvat mé nalezení a jaké způsoby byly použity jen proto, aby se ke mě dostala tato zpráva? Popravdě, není to důležité a proto se nikdo nemůže divit, že se tím nadále nezabývám. Dočtu poslední slovo, listinu složím a schovám. Alora.. Dva týdny je příliš dlouhá doba, ale budiž jediné dvě myšlenky, které zhodnotí obsah dopisu. Zabývat se tím ostatním, na to bude dost času až na místě. .. a pak jsem se vydala znovu na cestu, tentokrát už s jasným a známým cílem.. |
| |
| ten králíček byl teda hnusnej ...nechtěl si se mnou hrát a dělal že ho to nebaví ! taky a si bude někdy chtít hrát tak se budu tvářit jakože mě to nebaví a zlostně kopnu do kamene kterej se tímto vydal na dalekou cestu protože letěl vysoko a díky mé síle v nohách taky litěl rychle takže jestli někdy někoho někde zabije meteorit tak vím že jsem zhřešil a pán bůh mě potrestá ale to se nikdy nestatne protože jsem z A dlouhověkej a za B prakticky nedotknutelnej ......teda pokud chci aby se mě někdo dotknul tak ale jen s mím svolením protože jestli mu ho nedám už si nikdy nešáhne RUKOU ani na sebe protože mu je zlomím vykloubím a urvu a» přemejšlím jak přemejšlím vůbec mi to nedochází. ale a» je to co je to není to důležité nebo je? něco mi říká že jdu špatným směrem ale nevím proč ... měl bych se zeptat někde na cestu ale musím ho pořádně vystrašit jak si tak přemýšlím zjistím že je někdo přede mnou je pár set metrů přede mnou a tak se rozhodnu že tohle je cíl a tak s hromnou rychlostí vyskočím do větví stromů pomalinku vytáhnu svojí oblíbenou katanu která je veliká a u rukojeti chlupatá je to obří čepel a malá rukoje« ale dokázaal bych s tím stromy jako kdyby se nechumelilo i když právě opravdu nechumelí ale to už je vedlejší jak tak běžím hektickou rychlostí po stromech směrem k postavě ještě mi v hlavě utkví myšlenka zabij......NEEE NEZABIJEJ JEN VYSTRAŠ..néé zabij a» si užiješ zabíjení kdy si poslední rok zkoro nikoho nezabil jak nikoho ? 14 Lidí 78 králíků 4 jeleny 200 mravenců a nudu jsem taky zabíjel furt....NUda se nepočítá ty mameluku kdyby se počítala nuda tak seš nejvetší borec na světě ale nuda se nepočítá ...jaktože se nepočíttá tolikrát jsem jí zabíjel ale ona se furt vracela takže jsem jí zabil asi tak 8630 za tenhle rok .... nuda není hmotná takže jí zabíjet nemůžeš to je jako by jsi zabíjel vzduch tím že ho vdechneš ... nojo já na vzduch totálně zapoměl ten jsem zahubil tak 78345000 za tenhle rok ty si ale imbecil vzduch nežije ani nuda nežije takže to nemůžeš zabít ti imbecile jeden pošahanej .... mno jo to je pravda a co ty vlastně děláš v mé hlavě? ..... já jsem tvoje drahá polovička každý démon by si měl svoje záležitosti s někým prokonzultovat a ty jsi to vyřešil tak že jsi si mě vymyslel a tak jsem tu teĎ s tebou .... takže tě také můžu žabít tím že si tě odmyslím? .... ježíši ty si ale kretén proč jsi si mě vymyslel zrovna ty ! to se fakt muže stát jenom mě ty imbecile jeden .... tak a ještě jednou mi budeš nadávat a odmyslím si tě .... to nejde ti jeden blbče to si myslíš že mě jednou takhle zavoláš pak si řekneš ž už se ti nelíbím tak mě zase odmyslíš ? přemejšlej trochu ale rychle protože jsi zkoro u ní .... tak a já si tě odmejšlím a už nikdy si na tebe raději nevzpomenu ty jeden blbečku .... já jsem ty ty hováde teĎ se tu vlastně hádáš sám se sebou ...ty si ale imbecil ... já těě jdu ignorovat protože mě nebudeš štvát blbče jeden odmyslím si ten šáhnutej hlas v mé hlavě a chystám se svůj plán provést tak jak jsem chtěl tak jest abych nikomu neublížil a doběhnu až zkoro za postavu pak seskočím ze stromu a a rychle doběhnu za postavu přiložím jí katanu k tělu a oznámím jednoduše a chladně jako by to nebyl ani můj hlas ale hlas nějakého vrahamáš dvě možnosti ..buď zemřít strašlivou smrtí nebo mi říci kudy do allory nepokoušej se o odpor nemuselo by se ti to vyplatit.... na zádech můžeš cítit slabý vánek který jde ze zádu buď je to můj dech nebo vítr ale rozhodneš se že je to vítr když uvidíš konce mých stříbrných vlasů jak nalevo tak na pravo což znamená že mám hlavu přímo za tebou potom můžeš cítit že i když tě možná chci zabít mám od tebe tak dvoukrokový ústup takže nejsem jen nějaký úchylák co po cestách vyhledává nějaké slyčné panny potom můžeš cítit zvláštní vůni nevoním jako spocený člověk ale sspíše jako člověk co se navoněl nějakou inteznivní vůní která se smíchala s vůní krve kdykoliv se pokusíš o jakýkoliv náznak pohybu katanu přisunu trochu blíže takže kudy? řekneš mi to a já tě nechám jít upozorníím naposledy a čekám jak se to vyvine možná jsi si mohla všimnout že v mém hlasu je náznak pobavení popřípadě vzteku ale nemžeš zjisti jak to vlastně je tfuj zrovna na takovouhle hnustu jsem musel narazit mít tak aspoň ruce navíc to by bylo jinak uši jsou sice v pořádku ale jinak je pohublá nohy jí sotva nesou a přijde mi že ruce taky sotva vlajou ve vzduchu tohle je tedy typický elf je vysoký asi tak 170 cm je slabě ozbrojen a nedokázal by mi nějako extra moc ubližit ale teĎ nevím jestli je to samec nebo samice néé je to samice protože samci jsou vždy hodně svalnatí a nenechali by se takhle jednoduše chytit ale tahle elfka je už moc zdomácněla není v pozoru a ani pomalu neví která bije mno možná že ví ale nějako to nedává na jevo |
| |
 | Kdesi v neznámu Nastal chladný večer.Všudypřítomná tma mě zahalila tak,že si již nevidím ani na špičku nosu. Hergot!Měl sem se radši vydat tou cestou doleva.Došel bych nejspíš do vesnice,ale to né....já blbec jsem se musel samozřejmě vydat špatným směrem.Tam jak v pytli,určitě je i zima jak v psinci.......může to bejt horší? pomyslím si. Zastavím se a otráveně zamžourám kolem sebe.Bez úspěchu,kolem mě je jen velká černá prázdnota. Najednou se z hustých černých mraků pokrývajících nebe začnou spouštět provazce deště,které rychle přerostou v pořádný liják. Sakra. zabručím nevrhle. Znovu rozpohybuji nohy a vydám se směrem....no je těžké se zorientovat,když nic nevidíte...řekněme přímo za nosem. Po nějaké chvíli,kdy mi již zvuk,který vydávají kapky dopadající na ocelové nárameníky,začne lést na mozek,konečně uvidím něco uspokojivého. Hospoda!Skvěle....můj domov,moje spása...třikrát sláva tomu člověku,co tu postavil tento "svatostánek" všech poutníků. projede mi hlavou,když mé oči spatří světlo,deroucí se tmou.Světlo zcela určitě vychází z oken nějaké budovy.Možná to ani nebude hospoda,ale alespoň nějaké stavení,kde se dá schovat před tím ukrutným deštěm. Hospoda U Vlčí pracky Navzdory hroznému počasí venku panuje v hospodě klasicky uvolněná nálada. Hospůdka to není zrovna největší,ale i tak je skoro celá zaplněná rozjařenými štangasty.Boubelatý hostinský neustále pendluje mezi výčepem a stoly. Najednou se rozlétnou dřevěné dveře,jen tak tak nevypadnou z pantů.Do hospody pomalu vejde postava lidského vzrůstu(kolem 150cm) navlečená do plátové zbroje s šupinovým kyrysem.U pasu masivní meč pokrytý trpasličími runami a v rukou sudlice převyšující tajemného poutníka jen o hlavu.Z černého pláště a bílého tabardu kape voda tak silně,že při té chvilce stání už je podemnou na dřevěné podlaze slušná louže. Celá hospoda najednou utichne a všichni nyní zírají na nově příchozího,zcela jistě válečníka. Chvíli jen tak stojím a pozoruji zmatené či vystrašené obličeje.Baf. utorousím suše a zamířím k jedinému volnému stolu. Posadím se na dřevěnou židli,která tak tak unese tíhu mé zbroje a sundám si z rukou kožené rukavice.Položím je na stůl a nyní již holou rukou si projedu černé,mastné vlasy sahající tak k ramenům.Pevně je chytnu a trochu "vyždímám",což sice způsobí,že mi za krk sjede velké množství ledové vody,nicméně proti chladu jsem zřejmě imuní. Totéž jsem měl v plánu udělat i se splyhlou bradkou,ale najednou se ozval hluboký hlas,patřící hostineskému. Co si račte přát pane? Nic......nebo mi přineste pivo. odpovím hlasem hrubým jako neopracovaný kámen. Co po mě všichni tak koukaj?Možná by nebylo od věci aspoň jednoho zabít.Ostaní by utekli a já bych měl hospodu sám pro sebe.Žádný z těch vidláků se semnou nemůže měřit,tak do toho!Co mi záleží na spackeném životu nějakého umouněnce?Zabít,to je přece tak snadný! Ticho! okřiknu sám sebe,div že si toho hostinský nevšiml. Co mě to napadá?...copak už sem neviné krve neprolil dost?Stačí,že se mi to ve snech často vrací! Štangasti jsi mě po nějaké chvíli konečně přestali všímat a zábava se vrátila do starných kolejí.Avšak jen na půl,většina mě přece jen po očku obezřetně sleduje. Když mám konečně pivo na stole,chvíli si můj oblíbený nápoj prohlížím.Pak popadnu korbel za ucho a na ráz do sebe celý obsah vyhlopím. Položím korbel na stůl a rukou si otřu ústa.Předloktím to nejde,pořád lepší dlaní než ocelovými pláty. Za pár minut se ovšem stane něco,co jsem rozhodně něčekal a co mě rozhodně zaskočí.Přisedne se ke mně člověk v černém plášti a kazajce stejné barvy. Co?Je mi líto hochu,o žádný rozhovor nestojím....ale odvaha ti nechybí,to ne. pomyslím si,ale navenek si chlápka vůbec nevšímám. Chvíli na mě nejistě kouká ,ale pak se přece jen osmělí. Dobrý večer.Promiňte,ale vy jste Fingal? zeptá se nejistým,trochu "rozklepaným" hlasem. Jo. tak zní moje strohá odpověď. Nechci rušit,ale mám vám něco předat. řekne a jeho ruka zmizí v záhybech pláště,po chvíli vytáhne dopis,který položí ho na stůl. Co to má bejt?Zase mi píše babička? prohodím sarkasticky a chopím se dopisu. Hmm královská peče»,tohle nebude milostný psaníčko od obdivovatelky. pomyslím si a dopis otevřu,začnu číst. Alora?Jóó myslím,že vím kde to město leží........pomoc zoufalému králi by mohla odčinit mé hříchy,očistit mojí čest. Fajn......Hostinský!Hoď mi sem nějaký jídlo....maso!A do něčeho to zabal poručím si a zvednu ze zemně svou koženou tornu. Když hostinský přinese mou objednávku,nevrhle mu jí vytrhnu z ruky a nacpu do torny,kteru si hodím přez záda. Uchopím sudlici a mám se k odchodu.Hostinský mě však u dveří zarazí.Co takhle zaplatit? křikne. A helemese kdo najednou sebral odvahu. Ten v tom černym to za mě zatáhne. odvětím hrubě a bouchnu dveřmi. Venku pořád prčí,nicméně čím dřív v tom městě budu tím líp.Snad trefim zpátky na rozcestí.....jasně že jo! zapudím chmurnou myšlenku a vydám se na cestu do hlavního města. Na rozcestí skonroluji směr a vydám se,pro změnu snad správnou cestou. A hele kdo mě doběh. pomyslím si,když za sebou uslyším udýchaný hlas toho chlapa z hospody. Počkejte!Vždy» prší!......máte dost času.Ráno je vždy moudřejší večera,tak se vra»me zpátky do hospody,kde není takováhle vražedná zima. Obrátím na něj svůj Troggský obličej,který obzvláště teď vypadá dost hrůzastrašně a jako vždy hrubým hlasem odvětím. Já stejně zimu necítim. Pak se od muže odvrátím a vydám se na svou pou» do Alory. |
| |
| Kráčím se bezostyšně po cestě,když uslyším….svištění.Znáte ten zvuk,když letí šíp?Tak tenhle zvuk byl podobný.Zastavila jsem se a pomyslela si Sakra co to má být?“ Než se však stačím ohlédnut už mi vedle těla přistane meč,teda ne meč,když jsem se pořádně podívala zjistila jsem,že je to katana. Pak následovali výhružky,hlasem,který asi majiteli mohl připadat hrozivý a měl pravdu.Hroziví opravdu byl.Ale na mě to nemělo žádný efekt,převážně proto,že jsem se lekla a ta jeho samolibost mě podráždila. Otočím se k němu a zamračeně koukám na polodémona,roztomilé psí uši,rudé oči a….rudé kimono?Proboha!To je pózista! “Hele!Co si sakra o sobě myslíš?Takhle přepadávat bezbranné holky!“obořím se na něj. Zvednu nohu a dupnu mu podpatkem na prsty u nohy “Tady máš ty bandito!“prsknu a na to mu vrazím koleno do žaludku než od něj odskáču na délku pěti metrů. “Zkus se ke mně jen přiblížit a budeš toho litovat!Zařídím,abys již nikdy neplánoval rozmnožování!“a vytáhnu z pouzdra svůj krátký meč. |
| |
| koleno mě docela zaskočilo ale ani jsem se moc neprohnul protože to ani moc nebolelo maximálně jako když dostanu kostí do břicha juu hele ona má klacek zasměju se a olíznu si svůj meč od pár kapek krve které nějakou náhodou nepatří mě chutnáš sladce možná si toho ani ta druhá postava nevšimla ale když měla na břiše meč a otočila se nestihl jsem ten meč dát pryč tak rychle jak bych chtěl takže jsem jí nezabil ale ošklivě řízl na boku a jelikož je to hyperaktivní elfka tak si toho málem nevšimla ta katana je otrávená a lék je přímo tady vytáhnu levou rukou z kimona jakousi lahvičku se zeleným obsahem vevnitř není to rychlej jed ale je proti němu jediná obraana..amputovat končetinu .....nebo použít tenhle lék.... a aby toho nebylo málo tak si sednu můžeš se mi ho pokusit vzít.....a nebo mi řekneš kudy a já ti ho dám šach a MAT nevím proč jsem se jí prostě nezeptal ale asi by mi to stejně neřekla |
| |
| Překvapeně stojím a snažím se přijít na to co to ten pes říká. Jaký jed?Jaký protijed?Mu asi straší.pomyslím si a úkosem se na něj dívám,ale pak zamrkám když ucítím,že mi něco mokrého teče po boku On mě snad poslintal!?když se však podívám zjistím,že to není slina,ale krev.A navíc moje krev! Ne že by mi pohled na krev dělala obtíže,ale pohled na moji krev to je něco jiného. Překvapeně civím na škrábanec,snažíc si vzpomenout kde jsem k němu přišla,ale jediné co se mi honí hlavou je Moje krev?To je moje krev.MOJE!zblednu a je mi najednou hrozně špatně. Zamotá se mi hlava a…omdlím. |
| |
| vynadám si ale nemužu tu nechat jedinej rozcestník kterej jsem potkal a tak to vyřeším tak že si nejdříve utrhnu kousek látky ze svého již tak potrhaného kimona a ovážu jí s tím její rannění přiště dávej bacha řeknu jí i když vím že je mimo pak mě to nedá a poleju jí vodou se slovy vstávej!! a přitom jestli se neprobere tak jí vemu do obou rukou a chystám se jí odnést tudy kudy mě cesta povede po něakejch těch dvoustech metrech uvidím takovej hezkej palouček všude samé stromy nikde v dohledu žádné nebezpečí a tak jí tam položím podívám se jestli obvaz drží jestli není špinavej a nebo něco podobného a když ne tak se vydám na sběr jídla nejdříve se proběhenu ke keříkům které jsou ještě v "mém rajonu "tedy ty které vím kde jsou a znich otrhám všechno protože mi to bude stejně k ničemu protože se sem už vracet asi ani nebudu takže to je 5 keříků s hroznovým vínem které jsou tu jako pozústatek po tom krásnem vinářství které jsem tuhle zrušil ...pak jsem kompletně otrhal dvě jabloně a všechno co jsem otrhhal jsem donesl k bezvládnému elfímu tělu příště se normálně zeptám na cestu vynadám si a když je sběr hotov nezbívá mi než si tam sednout a čekat než se "rozcestník" probudí |
| |
| Na cestě Jdu v kuse už asi dva dny.Zatím bez známky únavy,navíc je pěkné počasí.Slunce svítí a jepěkně teplo. Cesta vede podél jakého si lesa,převážně listnatého. Tak to vypadá,že jdu správně.Žádný příšery,zničený vesnice,ponurý jeskyně nebo černý mraky.Prostě idilka....sice se nevyrovná vysokohorskému prostředí...............jo jo ten pohled na zasněžené stromy a bílé vrcholky štítů mi občas chybí.Je to lepší než nějaká zelená tráva. vzpomýnám na staré časy zatím co se pomalým krokem pohybuji po prašné cestě. Ptáci zpívají rozličné melodie,tu a tam přeběhně z louky do lesa zajíc či se v lese mihne laň.Do těchto zvuků přírody zní ještě moje písnička. Broukám si starou trpasličí odrhovačku.Ano vím,že zní trochu kostrbatě,ale je to podle mně jediná "píseň" která se hodí na dlouhý pochod. Fajn...pauza!! řeknu si pro sebe a sudlici opřu o nejbližší velký kámen,ne který si vzápětí posadím. Odplivnu si do trávy a mrzutě se rozhlížím kolem. Pravá pustina.Nikdo nikde,široko daleko.Tak to mám rád.Jen já,ticho a příroda. pomyslím si a zhluboka se nadechnu čerstvého vzduchu. Najednou ovšem něco idilickou chvilku naruší.Slyším hlasy linoucí se zpoza velkého křoví u cesty. Co je sakra?Kdo by tady mohl bejt?Banditi?Nebo nějaká skře»ácká banda co přepadává poutníky u cest? pomyslím si,pomalu a nenuceně se zvednu,zamířím ke křoví i se svou sudlicí. Proderu se hustým křovým až konečně přez četné větvičky uvidím,kdo stojí za těmi hlasy. Nějaká ženská a šedovlasej chlápek v rudejch hadrech?.....hmm mají tasený zbraně,že by se schylovalo k boji?......no rozhodně nebudu trčet v tom zatracenym křoví!!!.....au! z myšlenek mě vytrhne,když křoví zaútočí ostrou větví mě přímo do ucha. Krucinál! tlumeně zakleju a vyhrabu se z křoví zpátky k balvanu.Shodím ze sebe listy a pokračuji dál cestou ke dvojici se zbraněmi. Když sem asi tak tři metry od té elfské dívky,tak ač to vypadalo,že jsou mi ti dva ukradení a že kolem nich jen tak projdu,najednou se zastavím. Otočím se a oba dva si přísně přeměřím. Zabij je!Oba dva!Uprostřed pustiny jejich mrtvoly už nikdo nenajde..............zmlkni!To ty jsi mě dostal do maléru!Teď musím pomáhat,aby to všechno odčinil! umlčím své horší já a povytáhnu obočí. Když pomůžu té dívce,tak udělám dobrý skutek ne?....to právě potřebuju....pomáhat,jen tak se očistím! Problémy? zavrčím hrubým hlasem a levá ruka sjede na jílec meče. Za chvilinku elfka klesne na zem.Podívám se nevrhle na ní a pak na tvora v červeném,který svírá v ruce lahvičku.Démon se rychle sehne a začne elfku "oživovat".Všemu jen přihlížím s pozvednutým obočím. Nejdřív jí otráví a pak jí hned dá lék......zvláštní. pomyslím si a nechápavě zakroutím hlavou. Sice bych rád pokračoval,ale zvědavost mi to nedovolí.Prostě dál stojím,opřený o sudlici a lhostejně pozoruji dění kolem. |
| |
| Byla jsem v bezvědomí a zcela jsem si to uvědomovala.Už jsem se chtěla probudit,když jsem cítila něco mokrého,ale pak jsem pocítila,jako bych se vznášela.A to se mi moc líbilo,tak jsem v tom stavu ještě zůstala. Než ten pocit přešel.Trochu mě to mrzelo,ale nakonec jsem se rozhodla probudit.Opatrně jsem otevřela jedno oko a rozhlédla se,pak i druhé “Hm mfmj…“zamumlám,jako bych se právě probudila.A posadím se “Au…“zašklebím se,protože ten škrábanec štípal. Zadívám se na polodémona “Jééé…nepřibližuj se ke mně jasný?!“zvolám a vytáhnu dýku a pak teprve se začnu orientovat.Povšimnu si ovázané rány a převážně toho,že mě nesežral a tak opatrně skloním dýku a podezřívavě si ho měřím “Hele…o co ti jde?“zeptám se ho. “První mě napadneš.Otrávíš a pak mě ošetřuješ?A kdo vůbec jsi?A kdo je tohle?“ukáži na muže,který stojí opodál a všimla jsem si ho teprve teď. Tohle je fakt divné.Tenhle červeňák se chová divně.A co ten muž?Kdy ten se tu objevil?Už mi z toho jde hlava kolem.Možná,že jsme raději měla zůstat doma a nepouštět se do žádného pochybného dobrodružství….ale když já peníze fakt potřebuji….nojo…kdo chce kam….a podezřívavě sleduji oba muže. |
| |
| hmhmhhhh zasměju se její otázce a když se mě zeptá co jsem teď to ze mě vypadne spíše co jsem byl dokud jsem neudělal největší botu svého života usměju se a toho muže opodál si nevšímám byl jsem nějaký půldémon který se měl dostavit do alloru když jsem tě potkal musel jsem se zeptat na cestu a díky mé popularitě kdybych přišel přímo a zeptal se nejspíše bys jako každý jiný utekla s křikem a tak sem zkusil tohle další uchechtnutí jelikož jsi mě napadla také tak jsem musel přijít s normálním řešením .... musel jsem tě obalamutit tím že je tenhle meč otrávený ...ovšem že nebyl a tamto byla jen voda v zelené kádince vyvalím na ní cel průběh ale jelikož jsi padla a mohla jsi vykrvácet tak jsem tě musel zachránit a tady se ten průšvih stal odmlčím se a zahledím se na nebe dny mé svobody tímto navždy zhasly..... tím že jsem ti zachránil život jsem podle démonské tradice nucen postarat se o to aby tvůj život nebyl nikdy ohrožen...a tím pádem nesmíš umřít dříve jak já vyvalím na ní celou haldu informací které jí možná ani nedocvaknou jednoduše řečeno nemužu tě nechat jít samotnou protože jestli umřeš dříve já zemřu na místě také ale teĎ musíš jíst .aby jsi nabyla síly.. |
| |
 | Ďalší pokojný deň v baniach. "Pane, prišiel posol a priniesol vám list." Ozvalo sa náhle za mojim chrbtom. Otočil som sa a zbadal som trpaslíka, dražiaceho v ruke zvinutý a ešte stále zapečatený papier. Zašudoval som sa. Tu nikdy nechodia žiadne dopisy. Nie mne. Predsa nie som kráµ. "Kto to bol? Mal nejaký erb? Povedal kto ho poslal?" spýtal som sa, berúc si list. "Nie pane, nič neviem. Ja som iba poslíček stráže od brány." odvetil nervózne To už som rozlamoval peča» a pustil sa do čítania posolstva. Uvedomil som sa až po hodnej chvíli. Poďakoval som sa poslovi a prepustil som ho. "Teraz? Mám dva týždne na cestu do Alory. To zvládnem za tri dni, je to skutočne iba kúsok. Ale prečo teraz?" vrhol som pohµad na kameň, ktorý mi ležal na stole, obklopený nástrojmi. Má zvláštnu štruktúru, svetlo pochodne sa od neho odráža vo farbách, aké som ešte nevidel. "Teraz, keď mám prácu. Za celé storočia sa nestalo nič také, ako je toto. Nová žila s kovom, ktorý je naprosto neznámy. A ja musím odís». Syn Bohov..." Pomaly som prešiel k stolíku, a bezmyšlienkovite chytil kladivko. Hµadel som na hlavicu, no videl som niečo úplne odlišné. "Prečo syn bohov? Čo je na mne také zvláštne? Kedysi dávno som sa zúčastnil jednej výpravy a prežil som ju. Že som bol jeden z mála trpaslíkov, čo sa vydávajú na takéto cesty? No a čo, takých je už teraz dos». Vlastne, začínam ma» pocit, že každý mladý trpaslík sa vydáva do sveta." trochu som sa pousmial. Ale úsmev sa rýchlo vytratil. Ja už predsa nie som mladý. "Ach jaj, to je peklo." povzdychol som si, položil kladivko a odobral sa do mojej izby. Je to už dávno, čo som naposledy potreboval brnenie a podµa toho aj vyzeralo. Ešte stále nieslo stopy dávnych bitiek. Neunúval som sa opravovaním, už som sa nikdy neplánoval nikam vyda». Bohužiaµ, situácia sa zmenila. Niečo vo mne poriadne zaškrípalo, a k životu sa prebral môj dávno hrdzavý dobrosružbý duch. Pohladil som ten kus kovu, ktorý so mnou už toµko preskákal. Zo steny som zvesil rodovú sekeru. Bola stále v perfektnom stave, o tú sa predsa treba stara». "Tákže.. To máme tri dni na obnovenie brnenia, dva na usporiadanie osobných vecí a... a zvyok na cestu. Hm... Kdesi by som tu mal ma» aj ten amulet..." mrmlal som si popod fúzy, prehrabávajúc sa v truhle. "Á, tu »a máme." zašomral som si spokojne, keď som vytiahol kúsok lesklého kovu na striebornej retiazke. Teraz viem, že je to definitívne. Už som rozhodnutý. Idem do toho. O pár dní neskôr Brnenie opravené, sekera ešte ostrejšia ako predtým, torna plná. Všetko je hotové, iba jediný problém ostáva. "Nie, mylord, skutočne tu nemôžem osta». Som už prichystaný, všetci vedia, že idem preč. Vyzeral by som ako zbabelec, keby som to odvolal, hoci aj na váš príkaz. A viete, ako mi záleží na cti." povedal som kráµovi, môjmu starému priateµovi. "Zbabelec! Pche, na môj príkaz nikto nevyzerá ako zbabelec. Vymýšµaš si!" opáčil mi s úsmevom. Potom sa zamyslel. Nerušil som ho, kto vie, aký vnútorný boj zvádza. za tie roky sme stratili priveµa spoločných priateµov. "Tak teda choď. A prines mi nejaký suvenír. Ale nie že to bude nejaká pena do kúpeµa s cudzokrajnou arómou, lebo »a v tom kúpeµi vlastnoručne utopím!" Usmial som sa. "Ako si želáte, mylord. Tak vám teda donesiem pemzu, viete, jdnu z tých farebných, čo starý Thar doniesol." povedal som mu. "Neprovokuj! A choď už, prídeš neskoro." povedal ešte naposledy kráµ. uklonil som sa mu, otočil sa a hrdým krokom som vykráčal zo siene, z baní, smerujúc za dobrodružstvom do Alory... |
| |
| Když mluví polodémon němě otevřu ústa dokořán a valím na něj bulvy,ale pak se vzpamatuji a zavrtím hlavou “Hou hou…zpomal hřebče…to si snad děláš srandu ne?Hele…to ani nápad.Já nepotřebuji abys mi pochodoval za zadkem.To ani nápad.Já mám ráda své soukromí,jasné?Navíc jsi chlap…a to je ještě horší.Takže ne…čau a měj se.“pomalu vstanu a opráším se. “Říkal jsi,že chceš do Alloru.Prostě najdi cestu a jdi směrem,který jsi šel.A je to.“posbírám své věci.Zadívám se na jídlo “Jsi hodný,že jsi se staral o můj žaludek,ale raději půjdu.A ty…zamnou nelez…jasné?“zahrozím mu prstem. Kouknu na muže,který neřekl ani ‚Bé‘,tak na něj aspoň kývnu “Poroučím se.“ a pak se vydám pryč zpět na cestu,ještě se,ale ohlédnu a znovu démonovy zahrozím prstem “Zůstaň!“opakuji. Proderu se přes křoviska zpět na cestu a očistím se od větviček a listí. “To je zase den…“povzdychnu si a vydám se svižným krokem dál po cestě. |
| |
 | Na cestě Je to ale krásný den…pomyslím si. Jsem právě na stezce v mě neznámém lese, je však krásný a žijící, což mě přivádí k příjemným myšlenkám. Konečně jsem se oprostila od trápení kvůli opuštění domova, na chvíli zapomínám na své rodiče. A jsem tomu ráda. Už jsem si začala zvykat životu v samotě, není tak špatný, když si na něm člověk dokáže najít to hezké. Ten klid, svobodu…dá se na to zvyknout a jsem ráda, že už to mám za sebou. Kolem hlavy mi přelétne ptáček. Leknu se, jak mi zacvrliká u ucha a pak se tomu sama zasměju. Ptáček kolem mě prolétá po druhé. Ten je nějaký hravý, usměju se na něho a všimnu si, že má něco v nožičkách. Nějaký papír, či něco podobného. Nechápu jak jsem si toho mohla prvně nevšimnout. Chvíli čekám, že mi onu věc předá, ale on nic. Jen kolem mě pořád krouží. Třeba to ani není pro mě, kdo by mi taky psal... Mávnu nad tím v duchu rukou a pokračuji v cestě. Ptáček mě však následuje a sedá si na větev přede mnou. Tak dáš mi to, nebo si ze mně je utahuješ? Řeknu na oko rozčileně, ale opět s úsměvem. Ptáček mi na odpověď zacvrliká a poodlétne na další větev. Takže si ze mě utahuje, pomyslím si a běžím k němu. Ptáček v rychlosti zavadí o větev a dopis spadne na zem. Pak se zdlouhavým cvrlikotem zmizí. Zvednu dopis ze země a zarazím se. Je tohle vůbec pro mě?To bude asi mílka… Dopis však po chvíli otevřu, nedokážu přemoct svou zvědavost. Když si psaní přečtu, znovu zapochybuji, jestli je to opravdu adresováno mě. No to mě podrž, takže ono se ví, co jsem již dokázala? Myslela jsem, že to skončí v propadlišti dějin, ale takhle…bych měla možnost konečně ukázat, že něco umím. Zatímco takhle přemítám, už si to mířím do Allory. Tedy lépe řečeno, pospíchám dál. Vůbec totiž nemám ponětí kde jsem a tak jdu „přímo za nosem“, jak je mým zvykem. To je další věc, která mi na tomhle samotářské životě tolik vyhovuje, ta ptačí volnost, možnost rozletět se kamkoliv se mi zlíbí. To mě nikdy neomrzí… Kdopak je to přede mnou na té větvi? Neviděla jsem toho ptáčka už dneska? Proč tak zběsile mává křídly, létá za mnou…proč mi tak píská u ucha? Tudy…? Ukazuješ mi cestu zpět? Tudy se jde do Allory? Pokrčím nad tím rameny a vydám se směrem, který mi ukazuje, doufaje, že si ze mě opět neutahuje. Snad už jen proto, aby přestal ten jeho nyní už nesnesitelný skřek. …po pár dnech strávených na cestě se přede mnou konečně začínají rýsovat městské hradby. Allora je velkolepé město, které by mě mělo fascinovat, ale není tomu tak. Města příliš v lásce nemám, jsou na můj vkus moc přeplácaná a studená. Nyní mám však na mysli důležitější věci, a tak se hned bez otálení za nimi vydávám. Mířím rovnou do paláce… Ujistím se, že mám dopis u sebe. Bez něho by mě do paláce ani nepustili. Kdo by taky věřil umouněné elfce v chudých šatech, že skutečně byla pozvána? Ještě před příchodem na hrad letmo zkontroluji svůj vzhled. Dlouhé plavé vlasy mám trochu zacuchané, tak je raději spletu do copu, světle modré šaty opráším od nánosů prachu a nasadím úsměv. Budu se muset spolehnout na své charisma a pronikavě modré oči…usměju se a zamířím k bráně. |
| |
| Kdesi v pustině-cesta do města Divní lid.....éé teda tvorové.Radši se zeptám na cestu a zmizim....kdo jede sám,jede nejrychlejš. pomyslím si a popojdu až k dvojici bytostí. To je jedno. odpovím na otázku té elfky. Chci se jen zeptat jestli ta cesta vede do... Sakra jak se to město vlastně jmenuje? Zajedu rukou do kapsy a vytáhnu poněkud zmuchlaný dopis.Otevřu ho,chvíli po něm brousím očima a pak ponuře dopovím otázku ...do Alory? No ták!Jeden z nich to musí určitě vědět! pomyslím si a dopis schovám zpátky do kapsy. Opřu se o sudlici a čekám na odpověď. Až tam budu...poručim si něco pořádnýho k jídlu a k pití! |
| |
| jak chceš kruci proč tohleto tohle jsem si nezasloužil já se na ná měl vykašlat a nechat jí tam umřít že já blbec se do toho plet já sem takovej imbecil no co váže mě k ní pouto démona mno jo netikavky jsou vždycky nejlepší prohlásím a zdejchnu se na strom nenápadně jí z větve sleduju jen tak si vysím na tom stromě a když jde dál jen přeskočím ze stromu na strom a sleduju jí dál protože kdyby náhodou zakopla tak musím dávat pozor aby se nezabila o šutrák no co jde stejným směrem kterým jsem chtěl jít původně také takže je to vyřešenp ....teď ještě dávat bacha aby na to aby se nezabila nemotora jedna ale kuráž má to se musí nechat povzdechnu si jakou jsem to zase zachránil osobu musím jí sledovat tak aby o tom nevěděla......a když to pozná tak se musím vopařit teda vypařit kdybych se vopařil tak jsem teda dement opařit se v korunách stromů bych zvlád jedině já |
| |
| Kdesi v pustině-cesta do města Než stačím cokoliv říct,elfka na mě kývne a vyrazí.Zmateně kouknu na elfku,pak na démona,který rychle zmizí v korunách stromů. Sakra! zakleju a vydám se směrem k elfce. Tihle elfové sou divný patroni!Nenávidim elfy,o démonech ani nemluvně....proč já musim vždycky narazit na nějaký individua? kritizuju nastalou situaci,při tom zrychlým krok. Když už mám elfku skoro na dosah,doběhnout jí nemůžu,přece jen mám na sobě ocel a ona jen lehké šaty,křiknu tvrdě a tak nevrhle,jak to dokážu jen já. Hej!Počkej sakra! Jestli se elfka zastaví zeptám se již ne tak nevrhle Dostanu se sakra po tý cestě do Alory? a ukážu rázně oplátovanou pravou rukou dopředu. Pokud nezastaví,zřejmě sáhnu po nějakých osvědčených "zastavovacích" technikách. |
| |
| Cesta Nekonečná cesta , která končí cílem , jež má být začátek … začátek čeho ? Proč zrovna mě … Jistě vybrali i jiné. Co když to budou lidé … Á... Zamyslím se a stále pokračuji v cestě , nehledíc na okolí , či překážky. To by nebylo zrovna milé … Těžko by se dalo říci , že se mračím , avak je to tak. Jsem totiž velice nespokojen s tím , na co jsem přišel ze svého přemýšlení. Přesto však … pokud se to podaří a jejich společnost přežiji … to , co bych mohl dostat by všechno omluvilo a jistě by to za to stálo. Lehce zmírním tempo , když vidím , že zapadá slunce. Zbytečně se hnát v noci. Mohu přeci jít a být v polospánku zároveň. A tak ta dlouhá cesta trvala celých dvanáct dní , než jsem se dostal tam , kam jsem chtěl. Celých dvanáct dnů nekonečné chůze a neochotného vyptávání na cestu. Pochodu bez přestávek , kde v noci jsem i za chůze spal a přesto přežil. Přeci jen taková šelma , když uslyší vzdálený dusot kopyt , raději unikne a hloupý bandita musí nejdříve vidět „stvůru“ , aby prchl do dáli. A nakonec jsem přeci jen došel … Město Tak nakonec jsem tu Řeknu si pro sebe , když před sebou uvidím obrovskou kamennou bránu , před kterou je celý dva lidí , který buď vchází , nebo vychází. Obrovské lidské město a já se tam mám hnát … jak zábavné … Pomyslím si a pomalu se dám do kroku. Nevšímám si lidí , co na mě civějí buď zděšeně , nebo se zájmem. Nezajímá mě , jestli se mi někdo připlete do cesty , či někomu zničím jeho věci , které někam nese. Je to jejich problém , nemají se motat. Pomalu dojdu k bráně , kde vojáci zřejmě hlídali. Podívali se na mě , avšak nepromluvili. Nesnažili se mi zabránit vejít. A taky mají štěstí... Konečně...konečně... proboha... To , co skrývala brána a hradby , mě jednoduše znechutilo. Je to jak mraveniště , tohle město. Dům na domu , všude je to samý člověk. I když , je pravda , že sem tam zahlédnu nějakého trpaslíka , či něco podobného. Tak...kdepak máme ten ...palác … Rozhlédnu se okolo , v tomto zmatku je však palác velice dobře vidět. Je to ta největší zvláštní budova ve městě. Je sice daleko , ale když se přebrodím přes tu „živou“ řeku , bude to trvat jen pár minut. Palác Nakonec se dostanu až k paláci. Za sebou jsem nechal jen spousty polámaných kostí lidí , co se mi připletli pod nohy. Spoustu modřin a výkřiků z bolesti. Pche...lidi … Široká kamenná cestička mě zavedla před hlavní dveře paláce. Před ní stojí dva vojáci a zřejmě nehodlají někoho pustit dovnitř. Hmm...co že to tam bylo … jo..ahá … Pomalu vyndám pomačkaný pergamen a příjdu ke strážím. Jak legrační , přísahal bych , že se jeden zatřásl. Druhý voják na mě začal něco mluvit. Něco o tom , jako že tam nemůžu a podobné hlouposti. Naklonil jsem se k němu a ukázal jsem mu dopis. Voják si ho chvíli prohlížel a pak již zřejmě v klidu kývl a druhý voják otevřel vrata. Vojákovi jsem frkl do tváře a pomalu jsem prošel dveřmi. Počkejte v sále … to je to...hned za dveřmi … Řekne voják nejistě , když procházím bránou. Nejradši bych mu vyrval páteř a udělal bych si z ní náhrdelník , avšak jsem tu kvůli něčemu jinému. Pomalu vejdu do hlavního sálu. Je to zvláštní , obrovská síň , přeplněná všemožnou lidskou krásou. Zkrátka nic pro mě. Pomalu jsem prošel na jednu stranu sálu ke zdi. Rozhlédl jsem se , jestli si mě někdo vyzvedne , když však bylo stále ticho , přešlápl jsem na místě a začal jsem čekat , i když trochu naštvaně , jelikož mě nebaví stát v nějakém lidském obydlí. |
| |
| Za chvíli mám děsný pocit sledovanosti začnu skřípat zuby Hloupé psisko…copak ho nikdo nevycvičil?Neví co znamená zůstaň? Ale vyštěknutí za mnou mě zarazí a ohlédnu se,zastavím se a čekám na toho nevrlého pána.Trochu se mi uleví,to on šel za mnou a ne ten pes.Teda aspoň jsem si to myslela,nikde okolo jsem ho neviděla,tak to musel být jenom ten…no nevrlý pán. “Omlouvám se….a ano..jde se tudy do města Alory.Já tam také jdu.“odpovím a usměji se “Jmenuji se Námi.A vy?“zeptám se a nabídnu mu ruku. |
| |
| nenápadně jí sleduju a už mi přišlo že mě odhalí ale to ten starý mládenec zrovna přišel vhod vůbec nevím kdo to je nevím proč tu je ale jedno vím jistě vůůůůbec se mi nelíbí !!! zvláš» to jak je drzý hned na první potkání někomu tyká a hned je drzej tohle je typickej člověk... mno já taky nejsem nejlepší démon ale to bude tím že mám nějaké ty divné lidské vlastnosti které od srdce nenávidím nenavidím třeba smutek a veselo když jsem smutný nenávidím samotu a nenávidím když vydím páry když jsem já sám samotný nemám rád závist nemám rád lidi elfy zrovna taky ne ale tahle je jiná je .... Citlivější než ostatní a přinejmenším na mě hned nevytáhne dýku .....mnoo i když jí na mě vytáhla stejně je lepší než ostatní elfové protože je krásnější a .....všimavější odvážnější a a a a a zapomenu co jsem to chtěl říci protože musím skočit protože je tu křižovatka ...musím přeskočit celou cestu a na další strom není to zrovna nejpohodlnější ale musím to udělat tak aby si toho ta mě ještě nepředstavená dívka nevšimla protože kdyby si toho všimla tak jsem asi ztracený a tak počkám až se otočí a skočím za letu uslyším její jméno námi ? řeknu tak že to možná mohla slyšet ale když se otočí uvidí maximálně prázdnou cestu protože již jsem na tom stromě a hned už jsem zase na jiném |
| |
| Kdesi v pustině-cesta do města Skvěle. Mé jméno je Fingal. odpovím již normálním,by» od přírody hrubým hlasem a potřesu elfce rukou. Možná by jsem mohli... řeč náhle přeruším,protože mě upoutá cosi na protějším stromu,lépe řečeno v jeho koruně. Sleduje vás. syknu na Námi a nespouštím ze stromu oči.Trochu se zamračím,ale jen na chvíli.Pak pohlédnu do očí elfce Co po ní asi chce?..... Tsss zabil jsem už pár takovejch jako je on.Hnusnejch hybridních démonů co jen škodí lidem.Jen počkej,přiblížíš se a jsi vyřízenej! pomyslím si a konečně dokončím větu,by» nyní již trochu pozměněnou. Dostatala jste dopis co?......Asi bude lepší,když se do města vydáme společně. a pohlédnu znovu do koruny stromu,i když už tam zřejmě není. Jestli bude Námi souhlasit,celou cestu si budu dávat bedlivý pozor.Sudlici držím v ruce již pevněji a druhá ruka je připravená bleskurychle tasit vražedné ostří. |
| |
| Palác Stojím na nádvoří před vchodem do paláce a čekám, až si mě strážní všimnou. Co jim přelítlo přes nos, že jsou tak divní? Nějací vyjukaní a… nedomyslím, nebo» si mě jeden konečně všimne. “Dobrý den. Jistě, mám pozvánku…“ Podám jednomu z jinochů dopis a čekám, co mi řekne. Jestli mě pustí dál… Á ano, kupodivu pustil. Asi přece jen nebudu tak divná, nejspíš to jen přeháním. Ta samota mi začíná lézt na mozek… Bez vyptávání vejdu dovnitř, doufaje, že cesta bude jasná. Tákže támhle vidím schody, nějaké dveře…kam jenom půjdu?Výborně…zkusím ty dveře. Vypadají, že vedou do nějaké úřední místnosti…opět přesvědčuji sama sebe…Pousměji se a vyjdu do dveří. Místnost je velká, honosná, krásně vybavená. Na mě to ale nepůsobí, vůbec si toho nevšímám. A v tuhle chvíli to není proto, že bych neměla ráda velkostavby. V tuhle chvíli je to pro to, že v místnosti stojí něco nebo někdo, kdo upoutává mou pozornost natolik, až vyjeknu leknutím a překvapením. Naprosto nehybně stojím u dveří, pevně v rukou svírám kliku a vykulenýma očima koukám na minotaura stojícího v salónu. Ajaj, snad není agresivní. Snad ho neurazím tím leknutím, jejda…zas na druhou stranu, co dělá tady v paláci? Asi nebude nebezpečný, když ho pustili. Nyní si už vysvětluji výrazy strážných u vchodu…kouká na mě, asi jsme se ho dotkla tím jeknutím… Na rozdíl od mých myšlenek jsme úplně nehybná, čelo se mi začíná rosit. Ehm, e-e-ehm… opravdu výrazně si odkašlu, nebo» mi v krku visí podivný knedlík a brání mi cokoliv říct. Ráda bych aspoň pozdravila, abych nepůsobila jako vyděšená, ale těžko, když nemůžu popadnout dech, jak jsem vyděšená. Dlouho v hlavně přemítám..vejít, nebo odejít? Vejít…odejít…vejít… |
| |
| Zadívám se směrem,který se dívá muž,představený,jako Fingal “Těší mě….“odpovím a zamračím se. A pak zavolám “Ty psisko!Copak jsem ti neříkala a» si jdeš po svých?!Já o tvoji pomoc nestojím!“a hrozivě i když to mohlo vypadat trochu směšně,zamávám hrozivě pěstí. Pak se otočím zpět na Cintala “Hloupý pes.Kdyby měl čumák,tak ho přes něj přetáhnu srolovanýma novinami!“povzdychnu si “Ano…dostala jsem dopis.Ale teď lituji,že jsem se na to nevybodla…nepotkala bych toho dolejzáka.“vykročím zase po cestě “Jistě.Jen pojďte semnou.Aspoň budu mít nějakou společnost a bude to i bezpečnější.“usměji se a občas hodím očkem za sebe. |
| |
| Palác Stojím v tom hloupém sále. Tak kdepak si princi … Copak ti to musí tak trvat... Jsi tak zhýčkaný ? Kladu si sám otázky , když minuta následuje minutu a čas se neúprosně vleče. Celý tento sál je odporný. Samý přepych , samá krásná socha , je to prostě přeplácané. Nebo nemám smysl pro lidské umění. Odporné … Pomyslím si a lehce dupnu kopytem na dlážděnou podlahu. Ani není divu , že na kameni podmnou se objeví malé žilky. Teď je to nádherné … Pomyslím si zlomyslně , když v tom se ozve zaskřípání , jak se otevírají dveře. Pomalým pohybem otočím hlavou směrem ke dveřím a sleduji jakousi ženu , pravděpodobně lidskou. Nebo prostě jako člověk vypadá … Pronikavých pohledem jí sleduji a pak od ni odvrátím zrak , hrábnu kopytem o zem , až to vydá takový něpěkný zvuk a silně si odfrknu. Dál si té ženy nevšímám. Kdopak to vlastně je ? Doufám , že to je někdo , kdo mi dá nové informace , chci to mít zkrku , chci vidět už lidi prosit a škemrat o volno … Znovu se ponořím do svých myšlenek. |
| |
| Cesta rychle ubýhá a tak brzo spatřím před sebou velkou kamennou bránu. A sme tady. zvolám ponuře a bez ohledu na elfskou společnici vyrazím k bráně. Město Protloukám se bezohledně davem lidí,tu a tam někoho lhostejně srazím na zem či silně odstrčím. Lapka,kterému se zachtělo zjistit co mám v torně,nakonec zjistil jen tvrdost mé pěsti,jenž dopadla na jeho obličej a zlomila mu nos,možná že to odneslo i pár zubů. Při "probíjení" se davem občas kouknu,kde je Námi. Když takto zdolám pár uliček,objeví se předemnou vchod do samotného paláce,střežený několika vojáky. Tak tady žije ten princ...koho asi kromě mě a tý elfky ještě povolal?.......Měl bych j......NE! ty zmlkni!Už tě nespolouchám!...zapomeň na to!.........Jen tě chci chránit,tehdy ses zachoval správně...jako silnější jedinec........silnější jedinec?Co to melu?Loupeže,vraždy,plenění,znásilňování..tohle že dělá silnější jedinec?Tohle že dělá četný trpaslík?........TY NEJSI TRPASLÍK!!A k čemu je čest?Za to si nic nekoupíš!Říkám,že co potřebuješ to si vem!A nikdy se neptej,nikdy nepochybuj...................to stačí!Zmlkni!!! chvíli se vnitřně hádám sám se sebou,ale když zaregistruju Námin pohled,vydám se k bráně. Tady je dopis. zabručím nevrhle a ukážu jednomu vojákovi dopis.Jakmile mě pustí,projdu chodbou až do velké síně,kde už čekají další dobrodruzi.Elfka a býk? Tohle už sem viděl.....Taur,Tauren,Minom tak se jim říká.Silní,nenávistní,houževnatí....ale jsme na stejné lodi,ne? pomyslím si a zabodnu do Taura své chladné oči. Opřu se o zeď a zatím co čekám na Námi,prohlížím si elfku a nejvíc toho Taura. |
| |
| ty taky neumíš poslouchat jinak by jsi slyšela co jsem to tam povídal....odmlčím se a povídám ještě uraženějí A NEJSEM PSISKO! to pomalu znělo jako když urazíte berserka že sem čím dál tím vicee naštvanější kdyby mě nedrželo jedno šáhle slovo jsem odsud na míle daleko!....ale dokud ho neřekneš tak jsem v háji PSISKO JO?!! TAK A TOHLE JSI PŘEHNALA.....JEŠTĚ JEDNOU MI ŘEKNEŠ PSISKO A JSEŠ MRTVÁ TY MÁŠ CO ŘIKAT KOSTŘIČKO POČKEJ JEŠTĚ JEDNOU TO PROHLÁSÍŠ A NEUDRŽÍM SE! vynadám jí v mé mysli protože slovo PSISKO je pro mě tabu a kdo ho řekne tak že tím míní mě tak je mrtvej kurňa řekni že jsem volnej a vypadnu vodsud...DĚLEJ ŘEKNI TO!jsem vzteklej že kimono je oproti barvě mé pleti modré ještě trocha červené a vybouchnul bych a» mě pustíš nebo ne psisko mi řekneš ještě jednou a seš mrtvá mezitím co jsem nasranej dorazíme do města tam se dostanu tak že přelezu ty jejich hradby protože nejsou kluzké a pak se vydám přímo do paláce kam vlezu a posadím se do kouta a když po mě někdo chtěl papír tak jsem se ho zeptal co chceš chceš muj papír nebo svoje ruce?...vyber si mužeš mít jen jedno v téhle větě je slyšet také neuvěřitelný vztek a podle toho co mi onen blbec odpověděl jsem se také zachoval a m m mužete mi ho aspoň ukázat vykoktá ze sebe ten sluha a tak mu ho pro radost ukážu spokojenej ?! |
| |
| Palác Očividně si vydechnu, když ode mě minotaur odvrátí pohled. Tak tedy vejít... Pustím se kliky a opatrně za sebou zavřu. Co chvíli koukám po mém společníkovi v místnosti, trochu zvědavě, trochu ostražitě. Měla bych si toho vážit. Nikdy jsem takového tvora neviděla, jen o něm četla. A ne každý má tu možnost potkat se s nímm idkyž možná je to spíš štěstí.... Kdyby jen nebyl tak velký...a...děsivý. Rozhodnu se zapudit strach a předsudky a opatrně k němu přistoupím. Hned je to tak lepší, když to trochu ovládnu. Vydechnu a pokusím se promluvit, jako ke každému jinému cizinci. Dobrý, ehm...pane. řeknu opatrně a zkoumám jeho výraz, jestli jsem ho neurazila oslovením. Taky čekáte na prince? Co jiného by tady dělal, ti si sem asi minotaury jen tak nezvou na čaj... |
| |
| Zastavím se a přemýšlím o jeho slovech.Musela jsem uznat,že jsem k němu byla nespravedlivá.Vždy» teda nechoval se ke mně nějak zle,teda kromě setkání a toho škrábnutí. Povzdychnu si “Tak promiň….já to tak nemyslela.Jo…no…a jsi volný.Nemusíš mě nijak už chránit.“omluvím se mu nakonec a osvobodím ho ze svého závazku. Po pár dnech.Bylo to pár dní ne?Jsme došli do města.Já jsem se teda nevydala hned do paláce.Musela jsem se umýt.Hlavně kvůli zranění,aby se mi nezanítilo,vyměnit obvaz a převléknout se. Odešla jsem do hostince,kde jsem si objednala koupel se vším všudy.Pokud šlo o hygienu nikdy jsem nešetřila. Okoupala jsem se,vyprala si zakrvácenou košili.Obléknu se do čisté košile a kalhot,než se vydám do paláce.Ránu mám obvázanou čistým obvazem celkově hned věci vidím hned růžověji. Bez problémů projdu přes stráž až do velké síně,kde už čekalo několik dobrodruhů a…a dvě zvířata.Teda ne tak docela.K měnu překvapení tam byl i Minotaur…byl to minotaur no ne?A pak ten polodémon.Na toho jsem jen krátce pohlédla. A vydala jsem se k Fingalovy,usmála jsem se na něj a sedla si vedle něj na zem “Promiň,že mi to tak trvalo.Ale musela jsem se ještě umýt a obvázat ránu.“omluvím se mu. A začnu se rozhlížet “To je pěkná sešlost co?Zajímalo by mě,kdo ještě příjde.“ |
| |
| Palác Dále ubíhají minuty. Co to ? Podívám se dolů a a co nedivím. Ta žena stojí vedle mě , ba dokonce na mě i promluvila. Tss... pane … Opět si hlasitě odfrknu a vydám jakýsi zvuk , který by se mohl přirovnat k zavrčení. Nemám náladu , ani chu» konverzovat , zvláš» né .. s člověkem … Promluvím nakonec na ženu , svým hlubokých , chraptivým hlasem. Tyto chvíle mám rád. Všichni si myslí , že minotauři jsou prostě zvířata , co snad na sebe mučí. No , v jistém smyslu je to pravda. Opět přešlápnu , což opět vydá zvláštní zvuk Ta podlaha a má kopyta si zřejmě nerozumí. Chvíli na to do sálu vpadnou další … Co to má být … Né , né , né … Zamyslím se , vypadá to , že jestli to nejsou nějací šlechtici , tak to budou jistě mí … společníci. Společníci... no , krása … Znovu si hlasitě odfrku. |
| |
| Palác-hlavní sál Se sarkastickým úšklebkem sleduji pokus té elfky se sblížit s Minotaurem. Je to zvíře,jejchi řeč je násilí.Jediné čemu by rozumněl je meč.....meč v jeho hrudi.Ačkoliv....pěknou sekeru má.A co teprv ty rohy......tak mu je useknu....dost! dál o Taurenovi raději nepřemýšlím,navíc přišla Námi. V pořádku. řeknu potichu. Mě ani tak nezajímá kdo příjde,ale kdo tu už je. řeknu ne už tak potichu,spíše tlumeně a mírně hodím hlavou směrem k Draalovi. Taurus....Už dlouho sem nikoho z jejich rasy neviděl.Říká se,že žijou v zemi za Černými horami......Můj strýc měl hlavu jednoho vystavenou nad krbem.Strejda si z toho boje odnes pořádný jizvy a......přišel tenkrát o ruku. chvíli odmlčím a pak zastřeným hlasem pokračuji Jsou to prej divoši....nenávidí cokoliv,co je jiný než oni sami.Proto prej neopouštějí svou zemi,jsou okolním světem znechucený.Co ho sem asi přitáhlo? Znepokojeně,avšak bezestrachu hledím na Taurena. Z přítomnosti toho démona taky nejsem dvakrát natšenej......kde se sakra flákaj ostatní? |
| |
| jsem velmi naštvanej a tak minotaurovy věnuji jen krátký pohled který mi měl naznačit že jsme spolu na stejné lodi a že také nejsem super rád že musím cestovat s lidmi a že mě to deptá tak jako jeho a pak odvrátím pohled od všech v okolí a pak když do něj začne fingal rejt tak se zvednu a dojdu k taurovy nemysli si že jseš na téhle lodi plné rasových nepřátel sám a usměju se a odkráčím dále jako kdybych okolo taura jenom procházel a a plný radosti že nejsem jedinej co tady bude za podivína a nestvůru ostatně už teď mi začínají cukat uši a snaží se zaměřit ten hnusný pisklavý zvuk jenž je někde poblíž mě já se neudržím a tu myš kerá byla hnedle vedle mě propíchnu né katanou protože se mi jí nechce čistit ale čistě drápama na rukou potom ruku zvednu a zeptám se fingala hele po takovém chvástání jednomu vyhládne nedáš si a ještě se k tomu usměju a ukážu mu krysu myslím že by ti chutnala a zasměju se ještě více potom tu krysu odhodím do rohu a dám si ruce za hlavu a začnu si broukat takovou divnou písničku a ještě divným jazykem a vy z ní zaslechnete jen samurai sword cut throu flesh and bone.... |
| |
| Palác-hlavní sál Znechuceně sleduji Inuyashu jak se předemnou předvádí s krysou. Drzost!Zabij ho....zabij,je to přece tak snadné.Jemu by určitě chutnalo ostří meče,tak na co čekám? myšlenka mě začíná pohcovat a pravá ruka skutečně cuká po meči.Né!Co to dělám?Zabít někoho,kdo mně neohrozil...to nesmím,nemůžu,nechci! Pro tentokrát ve mně dobrá polovička naštěstí převládla a tak meč nechám napokoji. Neměl by si zabíjet příslušníky tvojí rasy. poznamenám jízlivě při pohledu na mrtvou krysu. To je všechno?Na víc než jen ubohou jízlivou poznámku snad Veliký Fingal nemá?Ukaž co v tobě je!Dělej!Je to v tobě a ty víš že to chceš!!!Udělej to!Uleví se ti!....dělej....dělej....dělej...dělej...dělej! zní to ve mně jako zlovolná písnička.Nejhorší je,že to působí. Bleskurychle popadnu polodémona za kimono.Ne! řeknu si pro sebe a zase ho pustím. Vypadni. přikážu Inuyashovi otráveně. Čokle. |
| |
| Palác A další minuty utíkají. A pořád nic. Jen banda odporných , lidem podobných bytostem. Znovu netrpělivě přešlápnu , teď je to snad moje jediná zábava. V tom se však na obzoru objeví tne podivný červený člověk. Kam to míříš … Pomyslím si , když v tom je člověk u mě a něco mi řekne. Kdepak...vůbec nejsme na stejně lodi … Odfrknu si , trochu se zkloním a hlavou naznačím , že bych toho muže chtěl nabrat na rohy. Pak si opět odrfknu a opět silně dupnu kopyte do země , čímž to podlaha podemnou lehce pukne , jak byla před tím už poničenná. Nádhera... Toto mi trochu zvedlo náladu , avšak zbystřím , že mě sleduje ten malý chlapík. Něco říká té ženě vedle ,a však pořád mě pozoruje. Pomalu se na něj celý otočím a probodnu ho pohledem. Hned na to k němu příjde ten muž v červeném a nabídne mu krysu. Hlasitě si směrek k ním odfrknu a pomalým , těžkým krokem , za doprovodu dusotu kopyt přejdu na druhou stranu sálu. Pche … takový hnus... |
| |
| Zadívám se nahoru na Flinga. “Aha tak Taurus…a já myslela,že je to Minutaur.Já něco takového ještě neviděla.“řeknu a zadívám se na Tauruse a zvědavě si ho prohlížím. “Hlavu jednoho z nich nad krbem?A není to moc kruté?Já jen…přece jsou to také myslící a mluvící tvorové,jako mi.I když vypadají….divně.“řeknu. “A třeba není tak…protivném,jak se dělá.“podrbu se na hlavě. Uslyším polodémona,jak něco pokřikuje na Flinga a uvidím mrtvou myšku,zatvářím se znechuceně “Fuj…jsi fakt neskutečný.To je hnus.“odvrátím hlavu,na tohle jsem vážně neměla žaludek. Ale to po něm už Fling vyjede,ale na to se hned zase uklidní,zavrtím nechápavě hlavou “Vy muži jste vážně divní.“zamumlám spíš pro sebe než někomu jinému. |
| |
| když mě chytí ten srábek za kimono tak se na něj ještě více usměju já ? proč já ? ty vypadni když mě nechceš vydět.. a jednoduše vytáhnu katanu víš co se říká neser lidi nebudou srát tebe a to se zasměju a pak když mě pustí tak jí zase uklidím až teď si všimnu toho že si pro sebe něco mumlal něco jako NE co to ? ty máš ... problém se svojí myslí ? tebe nabádá nějaký další hlas? tak to je jiná .... koukám na něj jako na zjevení a v tváři se mi mihlo pochopení hehe není jedinej .... ty seš ale imbecil doteĎ mě ignorovat .... zavři hubu nebo tě budu ignorovat dál to je boží nadělení .... ZRovna ty! máš stejnej problém jako já ...... ach jo ... he he he he he ..... jen ho dráždi a pak mu tu ruku usekni nooo hezky pomalinku víš také mám hlas v hlavě kterej mě nutí tě zabít.... ale ovládám s přehledem já jeho a né on měvytrousím ze sebe a připravím se na další nálet onoho týpka |
| |
| Palác-hlavní sál O čem to sakra mluvíš?Žádný hlasy v hlavě nemám! odseknu podrážděně. Tak ty slyšíš hlasy jo?.....koukám,že nejsi pravej démon.Jen poloviční co?Jaký to je když máš v sobě něco z člověka?Něco z tý špíny,co z tebe dělá špínu ještě větší? zeptám se otráveně Inuyashy a ačkoliv vypadám zcela "klidně" a nevzrušeně,jsem připraven se kdykoliv velmi efektivně bránit či udeřit. Co o tom nějakej blbej démon může vědět?....Je to postradatelný hlupák,zabiju ho hned,semnou se měřit nemůže....useknu mu hlavu a na hruď vyryju svoje jméno......Co?....musim se uklidnit!.....a ty drž zobák! pomyslím si a mé oči na chvíli zabloudí až k Námi,rychle se ale vrátí k démonovy stojícímu naproti mně. Vypadni už!Nechci se tu s tebou dohadovat......prosím. |
| |
| ts ts ts ts ts ... zamávám ukazováčkem ve vzducu já je slyším protože je CHCI slyšet...což ze mě žádného půlčlověka nedělá TO bych se hádal ... drž -CENSORED- ty blbečku a tímto se vrátím ke své oblíbeneé činosti škrábání se za uchem....nohou a jak se tak škrábu vůbec mě nezajímá dění okolo protože teĎ je tu jen škrábání hehehehe zasměju se když to svěddění přestane a pak se zase normálně posadím a fingovy nevěnuju už jedinej pohled můj pohled totiž sjede na Námi která se na nás prostě jen kouká a popřípadě komentuje mojí myšku no co neměla mě hryzat do nohy odpovím na náminu urážku že jsem neskutečnej a spokojeně zavřu oči čekajíc na to až fingovy rupne v bedně uplně a dojde ke rvačce |
| |
| “Kluci nechte toho!Chováte se,jako malí!“vstanu “Zkuste spolu vycházet!Vypadá to totiž že budeme spolu v partě!Tak se zkuste trochu…tolerovat.“řeknu přísně.V tomhle jsem nebyla moc dobrá,ale nechtěla jsem,aby se tu hlavně porvali,jako dva kohouti na jednom smetišti. Stoupnu si před Fingala a položím mu ruku chlácholivě na hruď “Jen klid příteli.Nevšímej si ho.Snaží se tě jen vyprovokovat.Je ještě nevyvinutý a nemyslí mu to.“snažím se ho nějak zklidnit a o Inu žasnu jen na okamžik pohlédnu,ale spíš pohrdavě. |
| |
| Palác Na druhé straně sálu sleduji ty lidské blázny. Jsou tak hloupí … Zavrtím hlavou a znovu si odfrknu. No tak … kdy se servete … jste přeci jen krvelačná zvířata … Vezkutečnosti mě to dění ani nezajímá , ale docela rád bych se podíval , jak tady poteče krev. Jednoho z nich. Aspoň by bylo o jednoho míň... Zamyslím se a říkám si , že to není až tak špatný nápad. Bylo by jich míň … Po chvíli nudného čekání ztrácím trpělivost a jedním kopytem začnu lehce klapat o zem. Barbraři … jak se mohli vůbec něco takového postavit … tss... takového … těžko to mohli postavit … Ozve se sálem takový tlumený , hluboký smích , s lehkých přízvukem bučení býka a hlasité odfrknutí. Odporné … Podívám se na podlahu a pak na místo , odkud jsem přišel , tam , kde ta podlaha pukla. Hmm... Opět se zamyslím a pak kopytem přehrábnu , čímž docílím slabé rýhy na podlaze a dalšího nehezkého zaskřípání. |
| |
| Před palácem. Jelikož jsem do města přišel jinou bránou, než ostatní, je pochopitelné, že jsme se nepotkali. Tak pustíte mě dovnitř? Snažím se stále zaujmout na sebe pozornost... Pak mi ale dojde, že po těch mnoha letech, strávených naprostým mlčením, jsem se kompletně odnaučil mluvit nahlas. Beze slova tedy vytáhnu průvodní dopis a dopis od představeného, ve kterém vysvětluje, proč mě poslal místo sebe. Parchant... Strážný si to ale vůbec nečte. Postě kývnul hlavou a pustili mě dovnitř. To mě trošku namíchlo. Člověk se tu snaží zaujmout pozornost a nic... Klidným krokem vejdu do jakésik čekárny a co tam nevidím. Hromadu nejrůznějších bytostí. Uvnitř paláce. Nezabývám se tím, kdo jsou, nebo co tu chtějí. Nejspíš mají stejný úkol jako já. A přinejhorším aspoň jeden z nich žere lidi. Postupně si prohlížím Minotaura(Úctyhodná výška...), psího půldémona(Proč má sakra to červené pyžamo?!), obě elfky(Chjo... Zas nesmrtelní...) a nějakého divného mužíka(Působí... No... Snad zjistím později jak na mě vlastně působí...). Dobrý den... Zamumlám, když si prohlédnu všechny v místnosti. Můj hlas je jako tiché podzimní ševelení větru v prázdných korunách opadaných stromů. Velmi tiché... Pořádně si uvolním krk a konečně se mi po dlouhých letech povede promluvit tak nahlas, že to slyší ještě někdo jiný, než špička mého nosu. Dobrý den povídám... Nepřikládám do toho nijaký důraz. Prostě naprosto klidně konstatuji, že jsem to již jednou říkal. Potom poodstoupím stranou od těch nejukecanějších, což mě donese nebezpečně blízko k minotaurovi. Přestože mám na člověka slušnou výšku, stále bych musel zvedat hlavu, kdybych s ním chtěl mluvit z očí do očí. Zvláštní... Podobní tvorové byli vyobrazeni v jedné staré knize u nás v knihovně... Ale... Ne... Na podrobnosti už si nevzpomenu... Koukám se na rýhy na zemi a usměju se... Tady se buď někdo nudí, nebo se mu stejně jako mě nelíbí ten vzorek na podlaze... Sundám si kapuci a odhalím světu svou holou hlavu. Nemám žádné vlasy, vousy, obočí, ani nic jiného. Kolem tyrkysových očí mi kvete zmíněné tetování a já s rukama založenýma do rukávů sleduji dění v místnosti. Pokud je mysl a duše každého z nás jako ostrov, tak támhlety dva se asi brzy srazí... |
| |
| chjo mohla bejt sranda že jo?... jasně že mohla kdyby jsi ho vyprovokoval tak by jsi ho mohl dohnat k pěknému výkonu ale to by se tu nesměla motat ta naomi nebo jak se to ten elfajz menuje ... JE TO NÁMI A NENÍ TO ELFAJZ je to krásná elfka ... to zavání průšvihem tož to by bylo čtvrt člověk čtvrt démon a půlelf? to je NECHUTNÉ ... prasáku takhle jsem to nemyslel ... ja ja jen se nedělej vím o tobě všechno ... tak si to nech pro sebe demente zase si znovu povídám se svým imaginárním přítelem jenž obývá kouty mé mysli a myslí si tím pádem že je bůh ale je to jen banda neuronů co si myslej že jsou cool ale nejsou nakonec sem přijde nějakej kněz který si něco mumlá pod fousy a díky mému perfektnímu sluchu jsem mu rozuměl když to naopak zopakuje tak jen řeknu dy« jsem to slyšel.... a pomalinku se zvednu a začnu netrpělivě čekat na prince kterej má přijít ....docela dost se tu nudím a tak mě napadne jediná věc stoupnout si ke dveřím u kterých jsou po každé straně dva pilíře vlézt na jednu stranu mezi zeĎ a pilíř a vyskočit si nahoru popřípadě si malej kousek došplhat a tam se chytnu o zeĎ a opřu se o pilíř jo ...tady se mi líbí víc prohlásím a a začnu se nudit na novo seš jak malej ... ty máš co říkat to ty mě furt votravuješ a žádáš si pozornost jako malej ... já nejsem malej ... ale jsi ... se na sebe podívejme oba jsme jak malí to bude tím že jsme jedna mysl zase si pokecám sám se sebou a pomalinku začnu usínat |
| |
| Uleví se mi,když Inu žasna odleze,teda vyleze na sloup a kdoví co to tam dělá.Ale ne…on nebyl na sloupě,ale na stropě.Co tam chce dělat?Opalovat se? Usměji se na Fingala “No…a je to…jen klid.Nenech se vytočit.“poklepu ho chlácholivě po rameni a ustoupím od něj. Uslyšela jsem neznámí hlas,který nás pozdravil.Začala jsem se rozhlížet,ale toho mnicha se nedalo přehlédnout.Byl to ten největší muž,kterého jsem kdy viděla.Oproti mým 165cm to byl obr s velkým O. Otevřela jsem pusu a civěla na něj,škoda,že je mnich,já mám ráda vysoké muže “Ahoj…“pozdrav mu opětuji a usměji se. Ale pak si jdu zase sednout ke stěně,vypadalo to dobře.Jestli jsem měla být s těmihle lidmi v partě….to bude teda sranda. Už jsme se těšila. |
| |
| Palác Už je to poněkud zdlouhavé. Nic se zkrátka neděje a samozřejmě za to mohou lidé. Nic jiného. V té chvíli do sálu vejde další postava. Nějaký větší , avšak stalé malý člověk. Divně mluví... možná to neumí ... Je stejně divně oblečený , jako ten v té rudé … Až teď si uvědomím , že ten chlapík v červeném vylezl někam ke stropu. Chová se jak opice … vždy» ale oni jsou opice … tsss Znovu si silně odfrknu. Ten větší člověk , zdá se hledá „větší společnosti“ Jste jak hmyz … jak kobylky … Pomalu se podívám na toho vysokého muže a směrem k němu pohodím hlavu a opět si odfrknu. Poté od něj odejdu kousek dál , snad ,a bych nemusel cítít ten jeho pach. Je to tady samý člověk … lidé různého měřítka a různého zjevu … muži i ženy … Árgh...horší společnost být zdá se nemohla … samý prašivý člověk … Přehrábnu kopytem a zavrtím se , jako když pes vyleze z vody. Brr... jsou jak malý mravenci … Stojím na jednom místě , již se nedívám po nikom z nich. Nemám na to náladu , už jen to , že bych se na ně musel dívat , by mě rozčílilo. Začnu se lehce kývat , jako když lehký vítr houpe stromy. |
| |
| ten býk se zdá být nějako ......... no nic stejně ho nemám rád a během cesty se uzavřu do sebe a s tím i svoje tajemství ...ale doufám že to bude krvavá cesta....bez pořádné krvavé cesty to není dobrodružství.... jen doufám že mě to zase neposedne říkám si sobě v duchu a přitom se naštvu z ničeho nic asi z té nudy tak že se pokusím o nemožné přeskočit tenhle sál kruci to je nuda TOOO JE NUDA! řeknu a odrazím se tak že velikou rychlostí mířím na druhou stranu toho obřího sálu začne mi docházet rychlost už v půlce ale díky tomu že jsem chytrej se odrazím od lustru kterej se zhoupne a já letím dál nakonec se mi to ale nepovede a já ten sloup minu a jediné místo kde přistanu je rám dveří na kterém se dá jen těžko stát ale to se odrazím a chytnu se sloupu kruci ......to chce nějakou bitku tohle je nuda zastěžuju si a sednu si do tureckého sedu takovým způsobem že zadek mi vysí ve vzduchu a já se držím zdi kolenem a pilíře také kolenem a to už vyžaduje hodně obratnosti |
| |
| Palác-hlavní sál Zmateně sleduji jak mi Námi plácá po ocelových plátů nárameníku a po šupinovém krysu. Co,zkoušíš tvrdost?Radši si to nech!Já nepotřebuju přátele!.........zmlkni už!Mají pravdu,od teďka tě ignoruju!......Hlupáku,já jsem ty...nemůžeš ignorovat sebe,svojí podstatu!Radím ti dobře,tak mě zkus občas poslouchat!......Poslouchat?Jo?Když sem tě naposled poslouchal odnesla to celá vesnice plus nespočet dalších lidských životů!To už nedopustím!......Je to tvoje podstata!....Opravdu?Tak kam patřím?Kde jsou bytosti mně podobné?Jak se jmenuje má rasa?Hmm?...............JÁ TO NEVÍM,PROTOŽE TO NEVÍŠ SÁM!Já jsem ty,ty jsi já....tak už to pochop!...........aspoň na den zmlkni,mě nepřesvědčíš!......Slyšíš mě,protože to chceš sám! Věnuji Námi pohled,říkající něco jako "tohle už nedělej",ale ona ho stejně nezaregistrovala. Postavím se,abych zjistil za kým se elfka otáčela,i když nově příchozího bych mohl sotva přehlédnout. Dlouhán v černejch hadrech?Aspoň vypadá na člověka.....působí klidně a uvolněně.To je něco jiného než ten démon provokatér....hehe.....S tim potetovancem bych mohl vycházet,moc toho asi nenamluví....idální.....I když můj názor na cokoliv živé se nemění......počkat!To jsem neřek!....Hej! v duchu okřiknu sám sebe. Zdravím. řeknu a snažím se,abych v hlase potlačil tu hrubou část.Nejsem si jist,jestli se mi to podařilo. Změřím si cizince od hlavy k patě,pak hodím pohledem po neklidném Taurovi a na konec se znovu posadím.Opřu se o zeď a čekám,při čemž skáču očima po všech přítomných,občas zamířím i nahoru,kde sedí polodémon. Po chvíli se vedle mě znovu posadí Námi. Začíná to vypadat zajímavě. utrousím suše a na konec přidám trochu tlumeného,chraplavého smíchu,který ač jsem to vůbec nezamýšlel,zní trochu zlověstně. |
| |
| Přikývnu.Otočím se na Fingala a obdaruji ho dalším přátelským úsměvem “To ano.Ale už by taky mohli přijít a něco nám říct.Jak dlouho nás tu hodlají nechat ještě čekat?“zavrtím hlavou. “Začínám se nudit.Ne že by nebylo fajn,tady jen tak nesedět a nešmírovat ostatní pohledem a snažit se odhadnout co jsou zač a takovýhle věci,ale už to je nuda nemyslíš?“začnu brebentit,abych se nějak zabavila a snad i lépe Fingala poznala nebo spíš on mě. “To jsem zrovna jednou měla jednu zakázku a nějaký lord myslím,že se jmenoval Albert.No a tak jsem čekala v jeho domě.Byl to fakt pěkný dům.Všude hedvábí,zlato a stříbro.Ukradla jsem tam zlatý příbor.Nechyběl jim a já si konečně mohla dovolit ty náušnice co se mi tak líbili…hele…“a ukáži mu náušnice,ne moc nápadné,ale prostě,takové pecky s modrým kamenem. “No,ale abych se vrátila tomu co jsem chtěla…no chtěl po mě nějakou práci.Říkal,že mi zaplatí hodně.Tak jsem si řekla.Proč ne?No a pak mě nechal čekat šest hodin než se uráčil přijít.Ale to jsem byla už tak naštvaná,že jsem mu o hlavu rozbila vázu,která mimochodem stála asi dvacet tisíc.No jo…přišla jsme ho draho.Tak jen doufám,že tady také nebudeme trčet tak dlouho.“usměji se znovu. “A to jednou jsem cestovala s trpaslíkem.No znáš přece trpaslíky.Zlato,dolování,pivo a vousy…no a skamarádili jsme se.A představ si,že on byl abstinent.Vůbec nepil ani zředěné pivo.A neměl rád zlato.Byl na stříbro.Prý,že to je účinnější,jak zlato.Jako třeba na vlkodlaky a upíry.No,ale aspoň si nechával vousy.Ale jen si to představ.Trpaslík co nepije a nemá rád zlato.A dokonce ho nebaví dolovat.Teda má rád dolování,ale nebaví ho to.Teda ne dlouho.A víš proč nepil?Jako malý spadl do sudu s tím nejkvalitnějším trpasličím pivem.Dobrý co?Věřil bys tomu?“mluvím dál. “A hele…potkal jsi někdy hobita,který se snaží vypat,jako trpaslík?Měl vousy,výzbroj,sekyru a prostě všechno.Ale trpaslík to nebyl,ale hobit.Dlouho jsme si myslela,že ano,ale pak se přiznal,že ne.A mě bylo divné,že víc jí než pije.A taky zpíval…jo…ne ty sprosté písničky,ale ty pěkné…veselé a nebo smutné…opravdu zajímavý týpek….nenudím tě?“přeruším svůj příliv slov,protože nebylo by to poprvé co by někomu z mých vyprávění šla hlava kolem. |
| |
| když námi otevře pusu a začne se z ní hrnout spousta informací které jsou mi k ničemu a jde mi z toho hlava kolem prostě se neudržím a vyletí ze mě OU KEJ Je tu nuda ale MUČÍRNU Z TOHO NEDĚLEJ! mě a nejspíše také ostatní nezajímá jak tě chtěl arnošt dostat do postele a vypíchnout ti voko vydličkou nebo cos to říkala ale tohle mě mučí a navíc ještě uspává takže si prosímtě nech to jak si šlápla na trpajzlíka někam jinam KRYSTOVA NOHO VÍM PROČ JSEM SI MYSLEL ŽE JE KRÁSNÁ PROTOŽE MĚLA ZAVŘENOU PUSU!!!! ... jo jo ženskéé nejdříve tě oblbnou a pak tě zahltěj informacema které jsou ti uplně k ničem ... tak mě tak napadá nesješ ty náhodou v tý mý hlavě taky holka ? he he he ... tak jo tohle byla podpásovka ale ne i když jsem o tobě také trochu pochyboval ale jak dál námi vypraví i přes mé stížnosti začne mi těžknout hlava zííív prohlásím když se dostává k pasáži o hobitovy prostě se neudržím a ve spánku spadnu z těch pár metrů přímo na hlavu a spím dále mno možná že jsem mimo ale vypadá to že spím |
| |
| Palác-hlavní sál S hlavou opřenou o zeď poslouchám Námi. No co....aspoň to rychlejc uteče. pomyslím si a pohlédnu na elfku,která začne vyprávět. Ukradla?Takže lupič-dobrodruch.....Zajímavé. skočím jíkrátce do řeči. Každý se něčím živý.Já zase ty co kradou zabíjím.Zabijím všechno co škodí lidem.........vlastně je to ironie.Povídám si tu s někým,který teoreticky mohl být na mém seznamu mrtvol. Pak už jen poslouchám kusé informace z jejího života,jen když mi ukáže náušnice,se pousměji a okomentuji jediným slovem-Pěkné. Ne...vubec. ujistím elfku na její otázku ohledně nudění mé osoby.Vlastně,kdybych ti vyříznul jazyk,bylo by to mnohem lepší......už zase začínáš?Klídek!!! umravním své myšlenky. Teď bych měl asi něco říct já,ale věř mi,že bude lepší.....když budu mlčet. řeknu Námi ponuře a po sléze pokračuji již přátelštějším hlasem. Jestli chceš,mluv dál,ale já moc věcí ,na které bych byl pyšný, na srdci nemám. Ne,já se za své skutky přece nestydím!Udělal jsem vždy to,co jsem udělat měl!.............Ale JÁ se za ně stydím! |
| |
| Úkosem pohlédnu na Inu žasnu “Ty buď zticha pitomečku!“vyjedu po něm “Copak tě nikdo nenaučil,že nemáš poslouchat cizí rozhovory?!Hlupáku!Navíc neumíš ani pořádně poslouchat!“a zadívám se znovu na Fingala “Nemám ho ráda.“oznámím mu a už si polodémona nevšímám,ale že mě teda pěkně vytočil. Zhluboka se nadechnu a vydechnu,abych se uklidnila “Ale v pořádku.Nic mi vyprávět nemusíš když nechceš.Já mám ještě mnoho příhod.To by ses divil.Procestovala jsem toho celkem hodně.“nasadím zase úsměv. “Tohle jsem sice nezažila,ale jen slyšela z druhé ruky.Jeden šotek,myslím,že se jmenoval Xixan nebo tak nějak a našel zlatou minci.Byl z ní moc š»astný,protože nikdy v životě neměl v ruce zlatou minci.Šel se hned pochlubit manželce,jenže ho napadla zmutovaná veverka a minci mu ukradla.Byl hrozně naštvaný,tak za ní šel a mlátil jí prej trpasličím chlebem,tak dlouho dokud ji nevytřískal mozek z hlavy.Byl hodně naštvaný.Vzal si minci zpět a šel domů.Jeho manželka byla také z mince moc ráda,protože ona neviděla nikdy ani stříbrňák.Ale pak tu minci spolkl jejich maličký syn.Kdoví,jak se mu dostala do ruky.A tak museli čekat dokud…no vy víte co….no a to trvalo skoro týden…on byl chlapec zrovna nemocný.Nakonec ji teda dostali.Ale pak se kvůli ní s manželkou pohádal.Manželka ho opustila i se synem.Odešel,že se napije,ale když šáhl do kapsy a zjistil,že tam má díru a ztratil ji.Lehce nabyl a lehce pozbyl.A všechny ty problémy jen kvůli jedné minci.“domluvím a pak se zamyslím. “Jo…..a tohle se mi už stalo…šla jsem jen tak na lov.Neměla jsem zrovna nic na práci.A narazila jsem na studánku.Byla to moc pěkná studánka s čistou vodou a krásnými bílými oblázky.A u té studánky normálně stál kentaur….opravdu…a byl to taky pěkný krasavec to ti teda povídám.Normálně by se semnou nebavil,ale to jenom v případě,kdybych byla člověk.Ale já nejsem…samozřejmě.A vyprávěl mi o hvězdách a planetách a osudech…nuda….ale kentaura nepotkáváte každý den,že?Ale pak nás nachytali jeho druhové a moc se jim nelíbilo,že si povídáme.A tak mě pěkně vyhnali z lesa.Chtěla jsem se tam druhý den vrátit,ale jen co jsem to zkusila už se na mě zase řítili…kdoví co si mysleli že tam dělám.“pokrčím rameny. |
| |
| po chvylce se proberu a zjistím že ještě furt něco vypráví a tak pomalu mi odumírají mozkové buňky a tak se musím pokusit jí nějako umlčet ale to se mi nechce protože by mě ještě začala nadávat a tak se posadím se do tureckého sedu a dám ruce do nějaké zajímavé polohy a začnu se soustředit začnu se soustředit tak strašně že jsem rudej jako bejk nakonec když se ušklíbnu tak se ohnu v pase a vypadá to jako že spím nebo že jsem umřel ale to je jedno protože jsem přestal reagovat a je mi to více méně jedno ha ty jsi to ale hezky vymyslel poblahopřeje mi ten hlas v hlavě a já mu odpovím jo to jo .... bezvědomí je perfektní stav.... vůbec nic mě neruší a vyspím se lépe než když spím večer ....a navíc je to vzrušující protože můžu kdykoliv umřít a to je vzrušující je to lepší než boj ....ale nemužu to praktikovat moc často ... protože na to nemám energii a mezitím co já si tam povídám sám se sebou tak vy vidíte jen inuyashu ve stavu bezvědomí |
| |
| Palác - uvnitř S úsměvem vnímám všechen ten ruch kolem sebe. Už moc dlouhou dobu jsem setrvával v prostředí postrádajícím jakoukoliv formu hovoru. Ta holka má dobré historky... To ale asi ještě neslyšela o... Okamžitě otevřu pusu a spouštím obdobný vodopád jako Námi. Promiň, že tě ruším, ale tohle prostě musím dát dál. To bylo ještě když jsem byl nováček v klášteře, to nám ti tam dělla obědy takový postarší tlouštík. Fazol Buř»och se menoval... No a to si nedovedeš představit, jak on chrápal. Všichni jsme měli nařízeno celý den mlčet a von celou boží noc prochrápal... Tož sme mu jednou narvali do nosa kuličky z chleba no a jak sme ho ráno přišli zkontrolovat, tak on jak celou noc neslyšel svý chrápání, tak si podříz žíly... Usměju se a pokračuju. To ale není nic proti tomu zvoníkovi, co se zamiloval do zvonu... On ho rozezníval pokaždé... Každou minutu, když byl svátek, víkend, pondělí, pátek, úterý dopoledne, středa večer, čtvrtek odpoledne... Pokaždé si něco vymyslel, aby ten zvon zněl co nejdýl. Samo, že jsme zas všeci museli držet pysky... Tak jsme mu ten zvon jednou ucpali a on jak ho neslyšel, tak skočil ze zvonice. Přežil to, ale ten zvon už nikdy nezněl jako předtím... No a tak nám tam aspoň vrzal kolečkama... Tomuhle se zasměju trochu víc... Ale stejně nejkouzelnější byl starý knihovník. Nikdo v celém chrámu nikdy nemoh mluvit, ale on byl němej od narození a k tomu i hluchej a slepej... No a tak jak to jednou v knihovně moc smrdělo, tak jsme ho jenom šoupli do rakve a pohřbili... Chjo... Škoda, že už se tam nikdy nebudu moct vrátit... Zaprvé už nemůžu a zadruhé bych asi nevydržel ta přísná pravidla... Zasměju se vlastnímu vtipu, který asi nikdo další nepochopil a přejdu blíž k Námi. Má dost historek, s takovou zásobou bych asi bavil celou hospodu celej víkend... Mé jméno je Victor Vicious... Zní sice jako nějaký úlet z cechu vrahů, ale původem jsem z jedné malé vesnice a většinu dosavadního života jsem strávil v chrámu v horách... Nebudu to rozebírat, již je to za mnou... Kdybys někdy potřebovala trochu ošetřit, obra» se na mě. Nejvíc jsem se naučil právě od našeho chrámového felčara... Pár medických knih v knihovně mi docela pomohlo taky, ale když si člověk nezapitvá sebevražednýho mnicha, tak je mu všecka vědomost z knih na prd... Poškrábu se na hlavě a pokrčím rameny. |
| |
| Otočím se na vysokého mnicha.Doufala jsem,že jednou můj manžel,jestli se teda někdy vdám,aby byl taky takhle vysoký.Jak to říci…vysoký chlap byl sexy.Aspoň podle mě. Zakloním hlavu,abych mu vůbec viděla do obličeje a poslouchám jeho vyprávění.Po prvním příběhu mě už bolí za krkem,tak přemístím pohled někam na jeho břicho,protože to jsme se nemusela takhle zaklánět. Když skončí řeknu “Těší mě Victore.Já jsem Námi.A tohle je můj přítel Fingel .“ukáži na mého společníka vedle mě. “Řeknu ti teda,že to bylo celkem morbidní….ale jinak zajímavé….kolik takhle mnichů u vás spáchalo sebevraždu?Ale počkej…ten Fazol…on se vážně podřízl protože neslyšel vlastní chrápání?Ale…proč?“natočím zvědavě hlavu. “A vy jste strčili živého knihovníka do rakve a pohřbili jen proto,že smrděl?A nebylo by lepší ho vykoupat?“otáži se. “Ale tohle co jsi mi řekl to mi taky něco připomíná…měla jsme kamaráda….ten přišel o nohu.A nemohl si pořídit umělou.Tak daroval svoji ruku a koupil si umělou nohu.Ale pak chtěl zpátky ruku,ale na tu neměl,tak prodal druhou ruku a koupil si jednu umělou,ale pak mu chyběla i ta druhá,tak ještě druhu nohu,ale ta mu pak taky chyběla tak si nechal ufiknout kou**.A pak umřel.Udusil se jahodou.Nech» mu je země lehká.“ |
| |
| Palác Snad se tu už začne něco dít…tyhle řeči z úst těc cizinců se mi nelíbí…mluví o smrti jako by to bylo veselé…mají zvláštní názory i ty příhody…ano, budu s nimi asi muset spolupracovat, ale nevadí mi…nechci je soudit…jen jak tu sedím a poslouchám ty řeči, nedělá mi to nejlíp…koneckonců, proč bych se měla stydět za své myšlenky…jsou jaké jsou, ventilovat je nebudu, ale nemusím je zahánět……snad už brzy přijde ten princ a řekne nám o co jde…třeba nakonec zjistím, že ten dopis ani nebyl pro mě a půjdu domů…teda, domů nee…půjdup pryč, to je lepší…..ta elfka je zlodějka, či co? Zvláštní…elfku s takovou náturou sjem ještě nepoznala, má pohnutky spíše jako člověk…aspoň mě to tak příjde….a ten tvor v tom červeném…pěkný oprsk, asi si o sobě hodně myslí…jsou tu vesměs zvláštní lidé, asi si s nimi nebudu rozumnět…ale od toho tu nejsem… Jen tak sedím v rohu a zamyšleným výrazem kmitám po přítomných… |
| |
| Palácová komnata Trochu si přidřepnu, aby Námi nemusela kroutit hlavou a pustím se do odpovídání. Hezká story... No on tu sebevraždu vážně spáchal kvůli tomu. Ten chrám kde jsem žil je celkově hodně depresivní. Nemáme povoleno mluvit nahlas, každý dělá jen to co má... Já se upínal na léčení a samostudium lékařských věd... Kolik jich spáchalo sebevraždu? Rozhodně víc, než kolik jich svobodně odešlo. Za celou dobu jich zemřelo a» už přirozenou, nebo jinou smrtí alespoň 50, přišlo jich asi 60 a kromě mě odešli 2. Statistiky za takových 15 let. Mile se usměju. Ani nevíš jak moc mi chybělo mluvení. Když si představím, že bych se musel vrátit a zase dalších patnáct let mlčet... Oklepu se... Ne... To bych si radši prošpikoval předloktí vlastní dýkou a s trochou štěstí to proříz až k loktu. Ne... Prostě je to tam moc tvrdé... Sebevraždu páchají většinou ti starší... Celou dobu si tam říkáš že jsi silná, že máš všechno pod kontrolou... Ale... Někdy to prostě nezvládneš... Hrábne ti... Pitval jsem je všechny... Aspoň jsem nemusel řezat do sebe... Zakroutím hlavou... Už bych nechtěl zpátky, ani kdybych tu možnost měl. Což bohužel neznamená, že bych nešel... |
| |
| Palác Když jsem tady byl sám , bylo to mnohem lepší. Jakmile je tu totiž tolik lidí... Je mi z toho zle … kdyby aspoň bylo ticho … Další problém lidí. Když nemají co dělat , musí si prostě povídat. A ještě k tomu nějaké bláboly. Je fakt , že některým slovům nerozumím , avšak víc než základ znám a rozhodně mi to stačí. Je to odporné , jak se tiše hlas té elfky nese přes celý sál a já to musím poslouchat. V tento okamžik bych nejraději neměl uši. Vlastně... mě vadí , že dýchá vzduch v téhle místnosti spolu se mnou. A» už přestane … Jako kdyby mě někdo vyslyšel , elfka na chvíli zmlkne. Bohužel jen na chvíli. A ještě větší smůla je , že ten přerostlý člověk se k ní přidá. Výborně... budou si povídat dva … Nejen , že jsou to buď lidé , nebo lidem podobná havě»... Ale oni si musí ještě povídat a ještě k tomu nahlas. Pohledem krátce sjedu na člověka v červeném , který se zřejmě natáhl v sále a pokojně spí. Hnus … Opět se mi ozve v hlavě. Ten mizerný člověk , který si říká princ by měl pohnout , jinak se asi zblázním. Lidi tuhle , lidi tady a ještě musím čekat na člověka , který si zřejmě teď ještě vyspává. Neklidně přešlápnu a opět si odfrknu. Řetěz na ruce se začne lehce houpat , jak jsem se pohnul a popravdě...vydává to celkem uklidňující zvuk. Ovšem jen na krátkou dobu. A opět slyším ty lidské hlasy. Jak si vyprávějí nějaké hlouposti. Opět mi jejich slova projíždějí přes hlavu a jako výsměch , se mi neustále opakují. Už toho mám akorát dost. Opřu se o zadní nohy a trochu se předkloním , čím hlavu vystrčím , jako bych chtěl někoho nabrat na rohy a při jednom mocném nádechu dlouze a hlasitě zařvu. Zařvání zní , jako něco v kombinaci vrčení psů a mučení krav. Je to opravdu velice zvláštní zvuk , hodně to připomíná nějakou horskou obludu. No , jistě mezi námi takový rozdíl nebude. Jakmile zvuk utichne , pohodím hlavou směrem k těm dvěma a silně dupnu kopytem o zem , čímž asi opět podlaha pode mnou dostane nové tvary a zakončím to silným odfrknutím. |
| |
| Už už jse chtěla se na něco dalšího Victora zeptat,když polekaně nadskočím,když se ozve řev.Ohlédnu se na býka,který na nás zrovna ne moc přátelsky kouká. Pohlédnu zpět na Victora a ukáži palcem na Taurose “Vo co mu jde?“zeptám se ho. Ale pak to nechám být “Tak ty jsi pitval lidi?Ale to je nechutné…“nakrčím nosík “Ne že neříkám,že to není užitečná práce,ale hrabat se v cizích vnitřnostech?Fuj…“oklepu se. “ale ani se ti vlastně nedivím.Ten klášter musí být opravdu na nic,když se tam mniši zabíjeli…a to jsem myslela,že mniši mají takový ten svůj vnitřní klid a vyrovnanost a takovéhle věci.“ “A já bych mlčet nedokázala…na to jsem moc ukecaná.Dokonce mluvím i ze spaní.To je asi tím,že se vždycky chci o své životní zkušenosti podělit s ostatními.“usměji se zářivě. |
| |
| Palác s pomalu se rozpadávajícíma se dlaždičkama... No, jednou jsme měli v chrámu takového velkého býka... Jednomu z mnichů hráblo, skočil k němu do ohrady a protřel mu obě nosní dírky a pusu zázvorem a pepřem... Ozývaly se podobné zvuky... Odmlčím se... Jeden z mála, které jsem nemusel otevírat... Jo... Pitval jsem je... Musel jsem to všechno vidět ve skutečnosti, abych si to byl schopný porovnat s popisy a neumělými kresbami v knihách... A vnitřní klid a vyrovnanost? Ano... Měli jsme... Všichni... Ale jakmile někdo alespoň na chvíli přemýšlel nad něčím normálním, třeba na ženu, na popíjení piva a hraní kostek... Byl ztracen... Opustit chrám znamenalo jít několik dní pouze v horách, bez jakékoliv výbavy. Pokud jsi nebyla propuštěna kvůli nějakému důležitéu úkolu. Jako třeba já... Součástí takového povolení je doživotní vyhoštění a taky příkaz pro kuchaře a lékaře, aby tě dobře vybavili. Po očku sleduju všechny ostatní v místnosti. Mluvit ze spaní... Jakmile s tímhle u nás někdo začal, věděli jsme, že je čas chystat další rakev. Většinou to potom pomalu vzdávali. Bylo to i vidět na jejich práci, byli myšlenkama někde jinde a podle toho vypadaly výsledky. Pokrčím rameny. Já osobně bych tam nebýt téhle události vydržel ještě takových deset let... Možná dvacet, podle toho, jak rychle bych dokončil několik teorií, na které teď kašlu, protože už jsem konečně volný. Teď mě tak napadá... Ty jsi zlodějka? Asi ne tak úspěšná, jak by sis přála, když se tak dívám na tvé fyzické dispozice... Tohle by šlo... Ve dvou je větší šance si vydělat... Hlavně když jsou oba tak rozdílní, že by nikoho nenapadlo je spolu spojovat... |
| |
| Palác-hlavní sál Musím se nějak zabavit, a tak si během vyprávění pravou rukou hraji s erbem rodného města na masivním řetězu kolem krku. Už dlouho sem nepotkal ukecanější bytost......kéž bych na svých cestách také zažil nějaké humorné chvíle.Bohužel.......jen smrt. Jakmile se do vypravování vloží i mnich Viktor,začnu v duchu litovat,že jsem kdy vkročil do hospody U Vlčí pracky,kde mi předali ten dopis. Neměli by být mniši mlčenlivý? pomyslím si,i když o poznání morbidnější historky mě přece jen trošičku zajímají. Trochu sebou cuknu,když mě elfka představí jako přítele.Přece jen,na to nejsem zvyklý.Lidé se mně většinou straní,při svém vzhledu a "oblečení" se tomu ani moc nedivým,jó to když potřebují něco zabít,tak se přemůžou a požádají,ale stejně je z nich cítit strach.Ti kdo mě znají se mi taky vyhýbají."S tím chlápkem kráčí smrt" šeptají si za mými zády. Asi jsme mu nepadli do oka. utrousím sarkasticky na Náminu otázku.Co taky můžete čekat od Taura. Mluví ze spaní?.......až někdy rozbijeme tábor,spím co nejdál od ostatních.I když ani já poslední dobou nemám lehké spaní...........Moc si to vyčítáš!Dělas to,co ti radila tvá přirozenost! |
| |
| Pozvednu obočí Fyzické dispozice?Jaké fyzické dispozice?Cože?Já náhodou jsem celkem dobrá,aby svěděl.Zatím mě chytili jen jednou a to proto,že jsem zapadla do díry,kterou zrovna vykopali pro novou latrínu.Ale byla naštěstí prázdná.Zrovna jsem ukradla jeden prstýnek.Opravdu moc pěkný kousek.A to ho nějaká baba nosila jen tak na krku,na řetízku.To jsme přece nemohla nechat jen tak.Tak jsem ho ukradla.Ale v té tmě jsem pořádně neviděla na cestu a žuchla do díry.Ráno mě tam našli a vytáhli.A na týden do chládku.Pak jsem se dostala ven.Z nějakého důvodu mě strážní už tam nechtěli.“pokrčím rameny. “A abys věděl,tak mám u obchodníku skvělé ceny.Stačí se jen trochu nahnout.Nevím proč tomu tak je,ale vždycky,když se předkloním,tak koukají někam dolů a jsou červení.Je to divný…ale je to jedno….díky tomu mám pak skvělé a výhodné ceny….ale ukáži ti to.“mluvím jako bych nevěděla,kam se to muži ve skutečnosti dívají,ale možná,že to opravdu nevím.Kdoví. A předkloním se a ukáži tak Victorovy hezky svůj hluboký výstřih,ale pak se narovnám a zvědavě ho pozoruji jestli to s ním udělá to co vždycky s obchodníky na trhu. Pohnu hlavou a podívám se na Fingala “Já nevím…já je neznám…třeba by se chtěl jít napást…ne?“zkusím se zeptat,ale viditelně to nemyslím,jako legraci.Já opravdu nevím co od Taurose čekat.. |
| |
| Palác Když se Námi předkloní, naskytne se mi stejný, snad jen trošku hlubší pohled do hlubin jejího výstřihu. Jelikož nyní dřepím, dokončím phyb směrem dolů a dopadnu, na mnicha velmi nedůstojně, na zadek. Načež se rozesměju. Tohle je přesně to o čem mluvím. Na zlodějku jsi až moc vyvinutá. Stáhnu svaly pomocí nichž lidé zvedají obočí a povytáhnu aspoň tetování. Mám hezký plán na vybílení mnoha kapes... A mrknu na ni. Já bych zaujmul jejich pozornost, třeba bych meditoval na náměstí, nebo něco a ty bys jen probíhala v davu a sbírala cennosti... Což zakončím širokým úsměvem. |
| |
| “Moc vyvinutá?“opakuji a kouknu se dolů,zamračím se “Moc?Mě přijdou akorát…nebo ne?“podívám se znovu na Victora a zkoumám pohledem ty svoje boule. Ale to co říká mě zaujme “Jo…to zní dobře.Není to špatný nápad…ale já myslela,že mniši jsou proti takovýmhle věcem…jako krádežím a tak?“zeptám se,ale stále mě trápí to,co je na mě špatného. “Vážně jsem až moc vyvinutá?Fingale?Co myslíš ty?Myslíš,že jsem až moc vyvinutá?Co?“zeptám se ho.Zdálo se,že mě to celkem trápí a taky trápilo,nikdo mi nikdy neřekl,že je to přehnané. |
| |
| Palác Zamyslím se... Na tom něco bude... Myslím, že mniši to fakt odsuzují... Chvíli si mnu bradu, potom se postavím a pokračuju ve stoje. Ale já už nejsem mnich. Teda, abych mohl odejít hlavní branou, musel jsem opustit řád. Jistěže jsem stále ještě mnich duší, ale nikdy jsem jako mnich nepřemýšlel... A když už jsme u toho, nejsou přehnané, máš pravdu, že jsou tak akorát, ale některým chlapům to může působit trošku větší problémy, než si myslíš... Kdybys chtěla vědět jak MOC velké problémy to některým lidem dělá, milerád tě poučím několika poučkami z několika lékařských knih, kdybych měl k dispozici vhodné tělo, mohl bych ti to i názorně ukázat, včetně vnitřních pochodů. Nebo můžeme jít bokem a... Na chvíli se zarazím. Na co to sakra myslíš? Teď tu musíš čekat! Přestaň myslet pérem a zapoj mozek! Podívám se dolů na Námi, přesněji do výstřihu... Tak jo... klidně dál přemýšlej jak chceš... Ale nezapomínej, že čekáme na prince a měli bychom tady být... No prostě bychom zašli bokem a já bych ti to vysvětlil jinak. Teď jsme ale bohužel vázáni na tuto místnost a musíme tady čekat, takže si myslím, že tohle téma budeme muset vyřešit později... Pokud moje tvář byla předtím bledá, až modrá, teď se mi líce zbarvily do sytě nachové. |
| |
| Palác-hlavní sál Když mnich nadhodí svou nabídku Námi,rovněž se do široka usměji.Bohužel to spíš vypadá jako hrůzný škleb. Tak to se pak možná setkáte i semnou. Vypíšou odměnu....a jestli bude pod ní bude..."živý nebo mrtvý" tak to maj sečetný....sice o tom pochybuji-museli by někoho zabít,ale stejně po nich budu.........Na tu elfku už nějaká odměna bude....až to tady skončí,tak se v tomhle království určitě na chvíli zdržím.Nebude od věci si trochu přivydělat........to ne!Lapky přece nechytám!Vrahy jo,ale zloděj přece nic tak strašného nedělá!Nepřipadá v úvahu...............................však ty změníš názor. pomyslím si a začnu si levou rukou kroutit bradku.S rukavicemi to sice jde těžko,ale rozhodně se mi je nechce sundavat. Očima začnu znova skákat po místnosti.Na chvíli mě znovu upoutá onen Tauren.Bude to ještě zajímavé.......jestli to teda vůbec bude.....to je doba!.......buď trpělivý! Znal jsem jednu trpaslici a ta si přez ně pomalu neviděla.......ne,zas tak moc mi to nepřipadá. odpovím klidným hlasem a očima si přeměřím Námin hrudník. |
| |
| když jsem si tam tak spokojeně leel v bezvědomí nic mě extra netrápilo ani to že býk řval jako kdyby mu někdo šláp na ocas ani to že se řeší jestli má námi malé nebo velké nářadíčko prostě si tam spokojeně .....ležím v bezvědomí ostatně jako vždycky když chci být v bezvědomí mnoo dobrý tak vstávej nebo umřeš ... já si v bezvědomí budu jak dlouho chci proč chci kde chci jak dlouho chci proč chci kde chci... .... a je to tady teďka tě už drží smrt ... proč chci kde chci ... musíš se probrat jinak umřeme oba dva! ... --- ... no jo tak to je zase na mě chvylku budu za tebe řídit já... a inuyasha s trhnutím zvedne hlavu a postaví se na nohy....ovšem nestojí jako kdyby se postavil normálně je v předklonu a ruce má mrtvolně směrem dolů nakonec se narovná celej ale vleze si na sloup neragujíc na okolní svvět no tyvado tohle jako fakt nejde ... co co co ? ... ty už si se probral ? ... ne nemužu ...a nebudu moct asi tak ještě 2 dny ... si děláš srandu ne?! ... ne ... tak to mě budeš muset radit já jsem tělo neřídil už od té doby co jsem umřel ... já vím a zkusím to a díky že jsi to vzal za mě ... no jo no ale přiště mě budeš poslouchat .. jo jo mezitím co si povídá inuyasha se mnou já zjištuju jaké to je být znovu na světě ...dlouho jsem nebyl na světě a vůbec jsem nečekal že se sem vrátím a už vůbec né že se sem vrátím v téhle podobě... sice je to jen na chvylku ale nelíbí se mi to jo zapoměl jsem upozornit... na co ? ... když se vyměnily vědomí budu se chovat trošku jinak než normálně ... hmm to překousnu ... a také dojde k menší upravě vzhledu ... ¨COŽE?...to snad ne! vypadat jako ty je na zabití ... díky ...ale ne jen budeš mít ty stejné ozdoby jako já ...... ale jen na ty dva dny ... to je na zabití ..já žádné čáry po stranách hlavy nechci ... ¨buĎ to nebo si tu lež v bezvědomí ty dva dny a při nejlepším umři ... mě sereš mezitím co si tam inuyasha za sloupem prohlíží sám sebe začne být cítit trochu ji nak ...jako kdyby měl v kabátě nějakou mršinu není to silný zápach ale ti co jsou od něj tak na dva tři kroky to můžou cítit |
| |
| Zmateně poslouchám Victora a viditelně mi nedochází,jak to přesně myslí.Chvíli o tom uvažuji,měla jsem dojem,že to mělo nějaký dvojsmysl “Eh…a co mi chceš ukázat?“zeptám se,protože jsme zcela nechopila o čem to mluví.Ne…opravdu jsem to nepochopila,a» jsem nad tím přemýšlela,jak chtěla. “No díky…já se už lekla,že se budu muset víc zakrývat….ulevilo se mi.“usměji se. Ale to co slyším od Fingala mě udiví a vykulím na něj oči “Fakt?Až takhle?Tak to bych teda chtěla vidět.“řeknu udiveně. “A já myslela,.že trpaslice nemají prsa.Já teda je nikdy přes tu jejich zbroj a vousy neviděla.“doškrábu se na hlavě. “To mi připomíná…slyšeli jste někdy o těch mutacích?Ne?Jako třeba ty dvouhlavé telata a takhle?Já potkala,ženskou,která měla hned čtyři.No chápete to?A fakt,že byli takovýhle.“a naznačím je rukama “Ale co vám to tu říkám.Vy jste chlapy.Vás tyhle věci nezajímají.“mávnu rukou a koutkem oka zahlédnu červený pohyb. Otočím hlavu a kouknu na Inu yashu,jak zase visí u stropu,jako lustr “Co to zase děláš?Nemůžeš se začít chovat normálně?“zavolám na něj. |
| |
| jsem si na tom svém sloupě a když na mě promluv ten tvor co si myslí že mě má pod palcem ani na ní nepohlédnu jako že tam není kdo je to ? ... to je jen .... néé to není nikdo důležitej ... dobře takže si jí nebudu všímat.. ... dobře není to nikdo důležitej mnohem důležitější jsem já a tak se otočím na sloupu aby na mě nebylo vydět a začnu přemejšlet jak že jsem to vlastně vypadal než jsem umřel nakonec mě to přestane bavit a prostě jedním skokem seskočím dolů ze sloupu co tady? ... tady čekáme na prince aby nám dal instrukce ... ty sloužíš lidem?! jak nechutné ... zato mi ale splní přání ... a co si budeš přát od lidí ? ... být opravdovým démonem ... to ti lidé nikdy nespolní ... to nemužeš vědět vždy» víš co se povídá o lidských ČARODĚJECH ... jo že zabíjí démony na potkání ... to také ale mě spíše jde o to že když umí i zabít démony tak musí umět pomoci půldémonovy stát se opravdovým démonem ... vypadá to že se tu stalo spousta věcí zatím co jsi mě držel v temnotě své mysli ... to jo |
| |
| Palácové komnaty... Ženská která měla čtyři... Polknu... TAKOVÝHLE?! Vypleštím oči a přestává mi to myslet... Heh... Nezajímá... Ani nemusí... Ale nijak nezabránímé tomu, že nám to bude celou dobu tížit mysl... Co jsem to... Chvíli přemýšlím. Tedy... Ruce mi někam zmizely z rukávů a celý pláš» se jakoby nafoukl... Chvíli se nic moc zajímavého neděje, potom klidně vydechnu a ruce jsou zase zpátky v rukávech... No... Chtěl jsem ti vysvětlit jak MOC velké problémy dělaj chlapům ženský... Je pravda, že trpaslice jsem ještě neviděl, ale to bude tím, že maj vousy. Na druhou stranu ty... No... Ale necháme to být. I když... Celibát jsme dodržovat nemuseli. Páč nebylo s čím, nemuseli nám ho ani nařizovat. |
| |
| Zvědavě ho sleduji a převážně mě zaujme jeho zmizení rukou a podivného nafouknutí pláště “Co jsi to dělal?“zeptala jsem se,když se jeho ruce zase objevili. “No ano…u trpaslic je to těžké poznat.“souhlasím “Ale myslím,že bych ani nechtěla vědět,jak trpaslice vypadají.“oklepu se. Ale pak se zamyslím nad tím o čem to Victor zase mluví “Celibát?Ty jo….to jsi,jako…15let neměl….páni!Ty musíš být nedržený,jako býk!“vyjeknu a vykulím na něj oči. “No…měl by sis zajít za nějakou lehkou dámou.“doporučím mu přátelsky a při tom ho poklepu po rameni teda spíš pod ramenem,protože až na rameno jsem mu nedosáhla. |
| |
| Palác-hlavní sál Tpaslice vousy nemají,to je jen takový blábol.Vypadají jako....no jsou takové malé a široké. řeknu a mírně se uchechtnu.Jen jsem si na chvíli představil sestru s vousy,vlastně nevlastní sestru. A to jsem myslel,že už jsem viděl všechno. S letmým úsměvem zakroutím hlavou nad touto podivnou "mutací". Co se dovím ještě?Že má někdo..... myšlenku nedokončím,protože zahlédnu Viktorovo chování.Mírně povytáhnu levé obočí. Ten zjev byl v káštěře až moc dlouho......a kdyby to záleželo na mě,tak by tam strávil život.....Zvrácený mnich se zlodějskými sklony?Tohle nemělo nikdy vyjít na svět. popřemýšlím nad mnichovým,jistě barvitým charakterem. 15 let?Já bych ho tam radši ještě nechal. zabručím sarkasticky,ale potichu.Jediná Námi to mohla slyšet a možná ani né celé. |
| |
| Palác... Když mě poklepe pod ramenem, jen s sebou cuknu. Už zase... Začínám nesnášet elfky... Nebo je začínám mít rád až moc... Trošku s sebou škubnu stranou. Promiň, jsem trochu víc lechtivý. Zase se začervenám a radši si nasadím kápi. No, najít si nějakou lehkou dámu... Nechtěl bych něčím onemocnět. Teď se mezi lidmi povídá kdeco a prý není jistota, že člověk nechytí nějakou závažnou skoro neléčitelnou chorobu. Dokonce jsem se s tím setkal i v některých knihách. Stojím jak zařezaný. Co mám sakra dělat. S něčím takovým jsem se ještě nesetkal... Nedivil bych se, kdyby to zboží občas dostávala úplně zadarmo... Člověk se cítí skoro až provinile, když se mu děje něco takového kvůli někomu, kdo vypadá tak nevinně... Nevím... Domy rozkoše asi nejsou to správné místo pro mě... Smutně pokrčím rameny a snažím se dívat se kamkoliv jinam, než do jejího výstřihu, což se ovšem snáze řekne, než udělá. |
| |
| Když uslyším Fingala tak se ušklíbnu a drknu do něj loktem “Ale no tak.Nebuď takový bručoun.“popíchnu ho. “No Victore…tak to pak jedině sbalit nějakou holku.Najít si přítelkyni,ale to je hodně zdlouhavé.“pokrčím rameny “Jinak nevím,jak ti poradit.“řeknu omluvně.Vstanu a zase se posadím,ale tentokrát do turka.Nohy už mi dřevěněli. “A proč pořád stojíš?Ale to je jedno,,,,takže…vy jste v klášteře jenom meditovali?Modlili se?A pohřbovali mnichy a pitvali je?“otáži se a začnu se protahovat,protože mě už začínají bolet záda. “Řeknu vám teda…že z toho sedění mě už bolí celé tělo.A to fakt,že celé.“postěžuji si a prohnu se dozadu až mi křuplo v zádech “Uf...to je lepší.“usměji se a zase narovnám. "Mylsím,že si začnu stěžovat na to čekání.A hodně stěžovat." |
| |
| jak se tak seznamuju se vším co mi chybělo a s tím co jsem doteď nevěděl začíná se mi z toho dělat blbě protože moje momentální podvědomí neumí udržet příběh takže jsem zjistil jen že během putování šel šestkrát na záchod¨a podobné nepotřebné plně informace které jsem okamžitě zahodil ...a když jsem vyházel uplně všechno nepotřebné zjistil jsem že zase nic nemám a tak jsem si jenom povzdychl tak ti děkuju za nic ...protože podle tvého vyprávění jsem zjistil jen to co je mi uplně k ničemu ... taky jsem ti to říkat nemusel ale ty jsi se ptal cituji "na všechno " a tak jsem ti řekl všechno ... a nějaké důležité věci jsi určitě jak tě znám prostě a bezmyšlenkovitě zahodil ... jo přesně pak si znova povzdychnu a posadím se dolů na zem pach mrtvoly už uplně vyprchal a já jse dostal tu svojí přenádhernou vůni kytek v obličeji se mi oběvily fialové čáry na lícních kostích a to je asi tak všechno ještě moje tvář dostala znuděný výraz ale to je tak všechno a jak si tak tam sedím v koutě poslouchám všechno co by se mi mohlo hodit |
| |
| Palác: Chvíli po vašem řádění se ozve hlasitý skřípot dveří. Vaše pohledy, a» už jste do té doby byli zabráni do čehokoliv, spočinou na štěrbině, která se mezi dveřmi objevila a stále se zvětšuje. Skrz ni proniká jasné světlo. Když se dvěře otevřou úplně, jste schopni skrz zář rozeznat jen dva obrysi, jeden drobný-nejspíše dívka a pak o něco větší a robustnější-chlapec, či muž. Ozve se klapot podpatků po podlaze, postavy jsou čím dál zřetelnější. Bez nejmenšího zaváhání vyrazí přímo k vám. Nyní můžete spatřit chlapce, tedy spíše muže. Plavé vlasy mu sahají do půli zad, částečně skrývají blankytně modré oči, jakoby vyhaslé a téměř bez života. Je asi o hlavu vyšší než dívka, celé jeho tělo je zpevněmo tvrdým výcvikem v armádě, nyní však poněkud oslabené jeho strádáním. Ještě stále je však velmi, velmi pohledný a jeho vůle je pevná. Dívka, možná již žena stojící vedla něj má velmi podobné rysi v obličeji, též má plavé, tedy spíše blonďaté vlasy, o několik odstínů světlejší, než mužovy. Oči mají barvu oceánu tak hlubokého, jako je pouš» vražedná, cže občas můžete zapochybovat, zda jsou opravdu modré a ne černá, jak se zdá.Postavy je drobná, přesto však nevypadá slabě, spíše naopak, bujné poprsí lehce vykukuje z perfektně padnoucího korzetu. Oba dva jsou oděni do oblečení ze stejné barvy. Už nemůže být pochyb, před vámi stojí královská dvojice-dvojčata. Dívka se rozhlédne po všech přítomných a každého sjede pohledem, stále se však usmívá, do doby, než zahlédne poničenou podlahu. V tu chvíli se její andělský úsměv změní v masku plnou zloby a vzteku, ten však v okamžiku zmizí a na tváři se objeví vražedný výraz. Její bratr jen všem pokyne hlavou a posadí se ke stolu, jež je pro vás připraven, jakmile to udělá, nabídne každému z vás místo, stále však mlčí. Zato jeho sestra si založí ruce na hrudi a mrazivým hlasem zašeptá: Kdo to byl? Kdo rozbil tu podlahu? Pohled jí ve stejném okamžiku sjede na obrovského muže-býka. Jen se ušklíbne a přistoupí k němu, paže stále založené na hrudi. Zastaví se však ve vzdálenosti, kdy nebude muset zaklánět hlavu, aby mu mohla pohlédnout do tváře. Nemusím se ani ptát, že? Vztekle se na něj zadívá a obrátí oči v sloup. To byla podlaha po babičce. Kdybych já ti zničila ten okov, co máš na ruce, vyrovnali bychom se. Ale já to neudělám, nemám důvod. předpokládám, že ho tam máš schávlně. Kdysi..kdysi jsi byl vězněm. Vězněm někoho, jako jsme mi, ale varuji tě. Já nejsem jako oni. Kývne hlavou k ostatním. Vítám vás. Tak na co ještě čekáte? Posaďte se. za chvíli přinesou jídlo. A při té příležitosti vám řeknu, o co se jedná. Bratr...vám pak řekne zbytek. Sama si pak vybere místo po levici svého bratra a telske. Na ten samí povel začnou z bočních vchodů vcházetr sloužící a na stříbrných podnosech nosit jídlo a pití. Je zde cokoliv, na co si vzpomenete. (I pečení králíci..). Princezna, ani král nejí, jen vás zaujatě jednoho po druhém pozorují a občas si prohodí pár lov. Počkají, až dojíte. Pak, se oba pohodlně posadí a dívka začne vyprávět. Chápu, že nemáte ani tušení, o co tady jde. Možná je to tak zatím dobře. Ještě stále máte šanci odejít, stejně jako po tom,co vás s vaším úkolem seznámíme. Jenže budete muset zůstat po tu dobu ve městě, to v případě, že odmítnete již zadaný úkol a udete 24 hodin denně hlídáni a poctivě střeženi, do doby, než bude úkol splněn. Vzdychne si a nastane chvilka ticha, jako by všichni čekali, zda se někdo ozve. Dobře, takže zatím nikdo. V pořádku. Je složité vám říct celý příběh, velmi složité (převypráví vám první příspěvek v jeskyni). Tak kvůli tomu zemřela naše sestra. A ti dva též. Víme, jak je možné ty dva vrátit k životu, tedy alespoň tušíme.Musíte nalézt ty zbraně, kterými se porti vlastní vůli zabili a přinést nám je.Odměna již byla nastíněna v dopisu, jež vám přišel. Takže co na to říkáte? Pohlédne s obavami v nejdříve na bratra, jemuž se třpytí v očích slzy, pak na vás. A já půjdu s vámi... TECH: V této chvíli jsou již v sálu všichni přijatí hráči, všichni bez rozdílů. |
| |
| Palác Další doba odporného čekání. A další lidé přichází. Tohle je teda … Nedomyslím si a zavrtím hlavou. Skupina lidí a lidem podobným … to tu není žádný normální … Nenávistně přejíždím pohledem z jednoho na druhého. Má nenávist je ke každému stejná , a» je to žena či muž , ač mají rozdílnou výšku , či jen podobnou rasu. Všichni jsou stejní … Nevím , co bych dělal teď , kdyby se neotevřeli dveře a mezi nimi se neobjevili... Lidé … Opět zavrtím hlavou. Další lidé , sice jsem s tím počítal , avšak přeci jen ...vidět je osobně … Jaký je asi rozdíl mezi těmahle … a tamtěma ? Pokládám si otázku a v tom uslyším ten nádherný zlý hlas. Já věděl , že se jim ten zlepšováček bude líbit … Pohlédnu na princeznu , která sleduje mě a potěšeně si odfrknu. Ani jsem nezačal … Odpovím princezně tím svým hlubokým hlasem a opět si odfrknu. Jsem rád , že se jí to nelíbí. Bylo to správné … to těm lidem patří … Poté už všichni hledají místo u stolu. To tak … Pohodím hlavou a stoupnu si dál od stolu , sledujíc dvojčata. Nic zábavného … Když královská žena začne svůj monolog , začnu pomalu usínat. Nebaví mě to. Nikdy jsem neměl rád řeč lidí. A teď jí musím poslouchat tolik. Odporná slovíčka , která zní tak divně … a přesto jí musím umět , jinak bych s nimi nemohl mluvit. Stejně s nimi mluvit nebudu … Řeknu si v hlavě a poslední část si poslechnu trochu lépe. Když královská žena skončí , vůbec nevím , o co jde. Jen si pamatuji útržky , ale ...nic zajímavého. Prostě půjdu a hotovo … i když se budu muset … přemáhat ... Podívám se na všechny přítomné. Zdá se , že je chvíli ticho , tak prostě krátce zamručím , snad jako ,a by to vypadalo , že třeba souhlasím a že jsem poslouchal. |
| |
| vůbec mě nezajímalo kdo sem vlezl ani kudy sem vlezl měl jsem stále svuj znuděný výraz a když přišly ty osoby dovnitř ani jsem na ně nepohlédl vypadá to jako bych jimy pohrdal.... nakonec hned potom co jedno z dvojčat vynadá taurovy přejedou mé oči někam jinam....na sloup který mi dělá perfektní zastíněné místečko kde prívě sedím nakonec když začne jedno z dvojčat mluvit o tom abychom šly ke stolu popřemýšlím mužu jednat za sebe? ... no ano. ... skvělé potom jen pozvednu hlavu jako bych si chtěl prohlédnout strop kde sloup končí a prohlásím ledově ne já budu tady a přitom na ně ani nepohlédnu a když sem začnou lidé nosit jídlo vůbec mě to nezajímá potom doslova přeslechnu příběh a až když se dostane jedno z dvojčat k tomu že máme najít nějaké ty zbraně se prostě zeptám a kde je máme hledat... tahle otázka zněla jako kdybych se jim chtěl vysmát za to že to ještě nevědí ovšem je to skvěle zastřené mým ledovým hlasem a nakonec když dopovídají zjistím že jde s námi princeznička mě to nedá a řeknu zase další koho budu hlídat. no nic ale řeknu to potichu tak potuchu že jsem to slyšel jen já a možná ještě osazenstvo poblíž mě tak jest námi a možná ještě victor ale ke dvojčatům se to snad nedoneslo a pokud ano tak mohly slyšet jen no nic a pak si dál spokojeně ...pokud to je spokojeně sedím ve svém koutě kde se na mě snad i světlo bojí došáhnout hmm když o tom tak přemýšlím ....najednou se v mé hlavě ozve hlas přepočítal jsem se.... bude to tak asi týden najednou na mě vysype "původní vědomí" TO SI SNAD DĚLÁŠ SRANDU ALE UŽ ... ne ale jsem slabší než předtím ... až se probereš vlastnoručně tě donutím oběhnout tohle království vzhůru nohama |
| |
| “To je fešák.“zamumlám si pro sebe,při pohledu na mladého krále a hned jsem přemýšlela jestli má přítelkyni. Nemuseli mě pobízet dvakrát a hned se vydám ke stolu,než se posadím zaváhám a pokusím se o nemotornou poklonu a pak se se zarděním posadím náhodou naproti princi. Když přinesou jídlo jen otevřu němě pusu a civím na všechno to jídlo “No to mě teda pos…ehm….teda tolik jídla jsem v životě neviděla na jednom stole.Jenom na obrázcích v pohádkové knize.“oznámím všem okolo. A pustím se do jídla.Beru si od každého trochu,protože toužím ochutnat vše z těch dobrot,tuším totiž,že něco takového už asi nikdy nezažiji. Když jsem zasycená,pohodlně se opřu a poslouchám vyprávění,při popisování té tragické lásce začnu popotahovat,vytáhnu kapesník a osušuji si mokré oči a hlasitě smrkám,jak mě to dojalo. “To je táák….smutnýýý….“řeknu protáhle a ubrečeně. Po tom co se trochu uklidním pronesu “Já teda rozhodně půjdu.Semnou počítejte.“odpovím a znovu si vzpomenu na ten příběh a rozpláču se na novo. Ale tentokrát to trvá jen krátce “Omlouvám se…trochu…mě to vzalo.“popotáhnu a dívám se na svá kolena,stydím se,že jsem se tu tak rozfňukala. |
| |
| Když konečně dorazím na okraj města, v mysli se mi promítne jediné - dopis, řádek s jménem města ..Alora.. Bez meškání pokračuji dál, krok po kroku, pomalu a rozvážně. Pohledem zkoumám okolí i obyvatele, a ve snaze nevšímat si některých nepřejícných pohledů zabočím k paláci, jako bych zde nebyla poprvé a cestu tam znala moc dobře. Přišla jsem mezi posledními, troufám si říci, že opravdu jako poslední, ale pocit lehkého provinění se nedostavil. Pokud jsme měli dost času na cestu sem, těch několik málo minut už nikoho nevytrhne. .. a tak se objevila, pomalu kráčejíc chodbou, nižší dívka či spíše žena, krásná a tak tajemná, jako samotná půlnoc. Tělo, plné úchvatných křivek je zahaleno do šatů tak složitých, jako je její krása oslnivá. Pevný korzet, spíše ukazující, než skrývající, její lehce našedlou kůži pevně obepíná její už tak dobře tvarovanou postavu. Na něj přímo navazuje sukně, částečně splňující formu pláště, a stejně jako korzet více odkrývá. Vysoké boty, jako by přímo navazovaly na součást sukně. Celý dojem majestátnosti pak dotváří límeček s ornamentem, ležícím přesně ve žlabině mezi ňadry, zakrývajíc celý její krk. Ruce zakrývají navlékací rukávy, a i ty jsou spíše ozdobou.. Hlavu, obepíná zvláštní.. snad klobouk, spojen s množstvím závojů, ne však delších, než po její rozkošný zadeček. Ten jen stěží dokáže zakrýt divoké bílé prameny, vykukující z pod něj. Oči jsou skryty pod stínem vlasů, ale časem mnozí zjistí, že mají chladnou šedou barvu a mnohdy také výraz a rty? Tak sladké a lákavé, mají barvu otráveného jablka.. Zběžně jsem prohlédla každého z těch, jež zde jsou, a pozorovatel by musel uznat, že právě jim jsem věnovala nejméně pozornosti za celou dobu mého pobytu ve městě. Zvláštní. Ovšem každý má svůj způsob, jedni jsou upovídaní a ti druzí.. V ruce třímám dlouhou hůl, její konec je rozdělen na dvě části, ve středu té rovnější, a užší, září namodralé světlo. Od té chvíle je jasné, že elfí dívka se nebude ohánět mečem či dýkami, nýbrž magií. Mlčky přikývnu dvojici, posadím se. Tabule byla nanejvýš bohatá, ale nejsme tady kvůli jídlu, že ano. Sním tedy jen pár soust, abych neurazila, a talíř odsunu. Následně si vyslechnu mnoho okolností, včetně příběhu samotného, a mám.. musím se rozhodnout, což není žádný problém. Už jsem se rozhodla dávno, ale teprve nyní svou myšlenku dotáhnu do konce tím, že ji vyslovím. Pomohu vám odpovím vyrovnaným hlasem, s pohledem upřeným na královskou dceru. |
| |
| Palác-hlavní sál Jakmile přijde princ a princezna,pomalu nenuceně vstanu a oba si mrzutě přeměřím. Pěkná dívčina,moc pěkná a ten chlapeček?Hmmm voják v hedvábnejch šatech...nevypadá na žádnýho tvrďáka.Trénink není všechno,bojovník si musí přičichnout ke krvi,ochutnat jí.Mmmm má sladkou chu»,jako pomsta,jako vítězství.....jako smrt. rozplývám se nad myšlenkou boje,respiktive pořádně krvavých jatek. Sakra....no nechal jsem se trochu unést.........klid!Jen malinko. pomyslím si a mírně zatřesu hlavou. Jakmile oči té slečinky přelétnou na mě,pohled jí oplatím.Avšak vložím do něj něco ze své pýchy,divokosti a snad i zloby. Jakmile nás princ přizve ke stolu,rázně vykročím. I přez zbroj z ocelových plátů a masivně vypadajícímu šupinovému kyrysu,se pohybuji překvapivě rychle a vůbec nechrastím ani nevržu.Brnění je ve skvělém stavu,jen bílý tabard už není jako dřív.Špinavý,ošumtělý na některých místech i potrhaný. Sednu si nažidli co nejblíže princezně.Cítím její parfém,stejně jako ona může cítit "vůni" smrti a krve,kterou jsem poněkud nasáklý. Pečené sele,které předemně položí jeden ze sluhů,spořádám během několika chvil a zapiji to pohárem vína.Konečně jídlo.........Jen se tim udav!Aspoň se nebudu moct podílet na tom slabožství,který poslední dobou předvádíš......a co bych jako měl udělat?...........Vyrvat jim vnitřnosti z břicha!......hele já žeru!Tyhle chu»ovky si nech na jindy jo?Zlato. toto a mnoho dalších "vyjevů" kterými mě začne ten otrapa ve mně bombardovat,mi naprosto zkazí chu» k jídlu. Seš sakra spokojenej?...............jo. Jdu do toho. zabručím hrubým hlasem a s povytaženým obočím pohlédnu na princeznu,která právě potvrdila svou účast na našem úkolu,naší cestě. Lidská samička by potřebovala skrotit.Srazit tu bradičku......Co si vlastně budu přát?Nesmrtelnost?Prachy?....princeznu?............na nesmrtelnost zapomeň.....poslouchat na věky věků ty tvoje žvásty......hotový peklo!........Ještě budeš za moje rady rád!Hlupáku!........zmlkni! |
| |
| Palác: Princ a princezna si pozorně vyslechnou všehny a jen na sebe kývnou, jako by už předem věděli, že všichni, tedy většina z vás bude souhlasit. Cena za váš souhlas byla totiž vysazena velmi, velmi vysoko.Potom princ, který téměř celý večer mlčel, oznámí další instrukce, tentokrát spíše ty technické. Kdybychom věděli, kde se ty zbraně nachází, už dávno bychom je měli, to je též součástí vašeho úkolu. MÁTE JE NAJÍT, ne jen přinést. Vyráží se pozítří, ti, jež potřebují jakékoliv vybavení, tak stačí sepsat seznam, či jej říct sloužícímu, jež vám bude přidělen. Pokud nemáte koně, můžete si vybrat z našich stájí. Pobaveně sjede pohledem na minotaura. Ty si to už budeš muset nějak zařídit. Teď vás každého odvedou na pokoj, kde máte připravenou lázeň, většinu dalších, podotýkám splnitelných požadavků též směřujte na sloužící. Zatím nashledanou, vyráží se za dva dny. Do té doby jste mými hosty. Kývne a ke kadému z vás přistoupí buď nějaká mladá dívka, či muž a lehce se ukloní, jsou připraveni splnit jakékoliv vaše přání. Dobrou noc.. Zašeptá princezna a uškíbne se... |
| |
| nenuceně poslouchám co se tam vlastně vykládá a vůbec mě to nezajímá až když ke mě přistoupí usměvavá služebná a zeptá se mě co potřebuju ani se na ní nepodívám a řeknu co bych od vás potřeboval ? ...možná tak masáž zad... řeknu a když s tím princeznička prohlásí dobrou noc tak se na ní prvně podívám a prohlásím to ,bude teda "dobrá noc" a přitom se usměju tak že z toho běhá mráz po zádech nakonec se po pár vteřinách zvednu a jen řeknu služce která už byla na odchodu nehledejte mě do rána se vrátím služka se zatváří zmateně a s tím já odejdu k nejbližšímu otevřenému oknu a vyskočím z něj za mnou se ještě ozve výkřik služky protože se nejspíše lekla že jdu spáchat sebevraždu bodejď by né protože jsme snad v druhém nebo vyším patře ale mě to starosti nedělá protože já jsem na takovéhle blbiny zvyklej a možná se za mnou ozvou další vystrašené hlasy ale to už je jedno protože já si spokojeně lezu po neuhlazených stěnách paláce nahoru vylezu pár pater a jsem na střeše kde si spokojeně sednu a koukám na hvězdy okolo |
| |
| Zadívám se na mladého muže,který mě měl odvést do pokoje,vezmu už tak dost mokrý kapesník a znovu se vysmrkám.A pak vstanu,rozhlédnu se a uvidím,jak Inu žasna utíká oknem kdoví kam.Jen chvíli uvažuji nad tím,kam se ten poděs ztratil,ale pak si s tím přestanu lámat hlavu. Zadívám se na mladíka,který se na mě usmívá,jako sluníčko a kývnu na něj,že můžeme jít “Dobré rá…teda dobrou noc.“opravím se rychle.Nebylo se čemu divit,v tuhle domu jsem normálně vstávala a vydávala jsem se do práce.V noci jsem kradla a přes den spala. Když procházím kolem Fingala poklepu ho ještě přátelsky po rameni,usměji se i když úsměv vypadá divně s uplakanýma očima a odejdu za mladíkem,který mě odváděl do pokoje.Ještě nezapomenu zamávat Victorovy a už mizím ve dveřích,které asi vedou do pokojů pro hosty. Jdu za mladíkem a obdivně se rozhlížím.Vše vypadalo honosně a draze,zastavila jsem se civěla na plastickou zeď,která znázorňovala nějakou bitvu.V duchu jsem si říkala,že kdyby se to dalo ukrást,tak je to už dávno pryč,protože něco takového musí stát….tisíce.Rychle doženu mladíka,který si nevšiml,že jsme se zastavila a šel dál. Proběhla jsem kolem vázy a jediné co jsem si pomyslela bylo Kolik asi stála taková váza s dynastie Mink? Doběhla jsem mladíka,který už čekal před dveřmi do pokoje,bylo tam i více dveří do dalších pokojů,mladík otevřel dveře a nechal mě vstoupit,poděkovala jsem mu a hned se rozhlížela.Mladík odešel. Já to ani nepostřehla…jen jsem znovu civěla. To byla obrovská místnost.Opravdu obrovská.Myla snad větší než výčepní místnost v hostinci.U zdi vedle okna byla postel s nebesy,takou jsem nikdy ještě neviděla.Další zařízení místnosti byla skříň,také obrovská,noční stolek s olejovou lampou,toaletní koutek,teda podle mého mínění zeď,psací stůl ze světlého dřeva a naleštěného a zdálo se,že nebyl ani nikdy použit.Vše tam vypadalo nově a světle.Zdi byli vymalovány světle modře s nějakými tmavě modrými ornamenty.Trochu to vypadalo,jako indičtí sloni,ale to se mi jenom zdálo.Našla jsem dveře a zase jsme jenom čuměla,že to je koupelna a toaleta.Tihle boháči si žijí vážně,jako…no…boháči.Luxusně. “No to mě podrž!“skoro vykřiknu.Sundám si boty a srovnám je vedle skříně a jdu k oknu,které je skoro přes celou stěnu,otevřu ho.Tenhle pokoj se dlouho nepoužíval,protože jsem cítila trochu zatuchlinu.Na to jsem se vrhla na postel a jako malá jsem na ní s pískáním,které muselo být slyšet až ven,začala skákat.Tenhle dvoudenní pobyt jsem si hodlala pořádně užít. |
| |
| Palác Celou dobu sedím u stolu velmi potichu. Tak neuvěřitelně potichu, že kdybych se nehýbal, musel bych být mrtvý. Mé nynější chování je v ostrém kontrastu s předchozím hovorem. Prohlížím si postupně všechny nově příchozí a každou chvíli mi ruce mizí v rukávech... Ještěže je tu ten stůl... A co to tady máme za jídlo?! Hmmm... To vypadá... Pouštím se do hodokvasu. Odmítám všechny příbory a z rukávu si vytáhnu vlastní dýku. Tou porcuji, napichuji a podávám si do úst všechno jídlo. Potom se princezna pustí do nastínění předmětu naší práce... Mrtví by měli zůstat v zemi... Nebo na stole... Ale když se proti bohům postavila sama smrt... Možná je to důležitější, než si myslím. Jdu do toho... Zachraptím potichu, naprosto stejným způsobem, jako když jsem poprvé vstoupil do sálu. Jakékoliv přání navečer? Pochybuju, že budou mít v paláci kurtizány... Chjo... Kývnu na sluhu, jež mi byl přidělen a požádám ho, aby mě dovedl do mého pokoje. Cestou jdu pomalu za ním. Velmi potichu, velmi klidně a vyrovnaně. Chlapec se chvílema otáčí, pokaždé mu musím říct a» prostě jde, že jsem stále za ním. Příšerné... Člověk jde jen trochu víc potichu, než je obvyklé a všichni se z toho můžou zjančit... Po příchodu do pokoje se jen vysvleču, své oblečení dám sloužícímu na vyprání a naložím se do lázně. Potom jdu spát. |
| |
| Palác-hlavní sál Když ke mně přistoupí mladá a dokonce poměrně pohledná dívka ďábelsky se na ní pousměji. Vida...vlastní služka.................Kdybys mě poslouchal a neměl dycky svojí hlavu,tak bys měl služek plno!Všeho bys měl............Správně!Je to MOJE hlava!Ty v ní nemáš co dělat!................totéž bych mohl říci i já. Odejdu za služebnou.Cestou se ještě střetnu s Námi,která má zřejmě neodolatelné nutkání mi neustále »ukat do nárameníků.Ale i přez to se na ní usměji. Hmmm velmi přátelská.Před dvěma dny sme se vůbec neznali a i když se pořád vůbec neznáme.....tak se už chovák jako kdyby to byl rok.........Stejně si radši budu krýt záda,je to přece zloděj.....ale mě by snad neokradla......pravda,tak hloupá snad není. Po chvíli dívčina otevře dveře a mě se naskytne pohled na nejlépe zařízený pokoj,co jsem kdy viděl. Už se bydlel i líp. utrousím ironiciky,protože ke spaní pod širákem,či po hospodách jsem se schyloval nejčastěji. Dívka se na mě nesměle usměje a odejde. Pokoj Začnu pomalu odepínat kožené řemínky,které na mě drží zbroj,stáhnu tabard a šupinový kyrys,odepnu černý pláš» pláš»,sundám kožené kalhoty a boty šoupnu pod stolek. Nakonec sundám i tenkou lněnou košili a nahý se chystám do lázně. Chvíli se zastavím,to když mě upoutá zrcadlo,které také nevídám často. Tělo samý sval a šlacha.Hmm Fingu Fingu..............jenže nevypadáš moc jako člověk......co?Ovšem že vypadám......tak co ty zašpičatělý uši?Dlouhá bradka?Drsný obličejový rysy?...........zmlkni. Přijdu k srcadlu blíž a detajlně začnu prozkoumávat svůj obličej.Sice zjistím,že měl pravdu,ale nijak se tím netrápím. Jen co zalezu do vany napuštěné horkou vodou,ve které je rozpuštěno něco jako mýdlo,protože to dělá pěnu,tak idilku přeruší náhlé klepání na dveře. Děte se vycpat sakra. zabručím otráveně,ale vanu opustím.Ve velkém rozhořčení se vydám ke dveřím,v tak velkém rozhořčení dokonce zapomenu na to,že jsem úplně nahý. Rázně otevřu dveře.Jaké překvapení,když zjistím,že za dveřmi stojí ona služka. Okamžitě vypoulí oči a začne se červenat.V tu chvíli už mi všechno došlo,jenže je mi to stejně jedno. Služka je tak stojí a očividně se zájmem si mě prohlíží. Tak co je? zahřmím drsným hlasem,což způsobí,že sebou dívka trochu trhne. Já.Já já se omlouvám,ale zapoměla.....zapoměla jsem se zaptat,jestli něco...........nepotřebujete. odpoví podivně koktavě služka a ačkoliv působí celkem zaraženě,nepřestává si mě prohlížet. Připravte mi pak koně,hřebce nejlépe černýho,ale to má čas.Jinak zatim nic. řeknu a před služkou zabouchnu dveře. Tssss jestli mě ještě někdo bude otravovat,zabiju ho!............fakt?........no,vlastně podle toho,kdo. řeknu si pro sebe a zalezu zpátky do vany. Po asi tak hodině,nyní již řádně čistý vylezu z lázně a osuším se.Hodím přez sebe lněnou košili a navleču si kalhoty.Chvíli váhám,jestli si nemám obléci alespoň šupinové kyrys,ale nakonec usoudím,že je to tady asi zbytečné.Spokojím se jen s koženým opaskem ,na kterém je zavěšen meč.Sudlice se opírá o skříň a několik delších dýk leží na stolku. Podle pištivého zvuku doprovázeného pískáním,který se zřejmě line ze sousedních pokojů usoudím,že na spánek ještě není vhodná doba. Vyjdu z pokoje a procházím se po chodbách,občas se na chvíli posadím,to když zmerčím nějakou židli či křeslo. |
| |
| jak si tak v pohodě sedím na své střeše kterou jsem si tímto přivlastnil tka mě to začíná pomalu nudit ty všechny šumné souhvězdí ...nějaká panna herkulův pás kozoroh toporožec minotaurus smraďoch a ruzné další postavy buď z realu nebo z bájí kterýmy lidi strašily svojé mláďata před spaním ale jak se tak zakoukám na to souhvězdí panny přemejšlím jestli mě někde nějaká panna čeeká a nebo jestli je to člověk nebo démon ...jestli mě bude mít ráda opravdu nebo bude mít chu» zase jen na křížení ... raději spi déle ... cože? ... raději spi dva týdny a» jsi potom čilý já zatím za tebe udělám tu nejhorší práci na světě ... jakou ... POMÁHÁNÍ ELFŮM LIDEM A DALŠÍ PODOBNÉ HAVĚTI ... eh? ... ten ukol co ti měl zaručit démonství ... eeh? ... tak jo spi raději tři týdny ... ok tímto je můj spor s mým nemožným já vyřešen a já se začnu zabývat otázkou co tady vlastně dělám ...když mě řešení téhle otázky už nebaví tak vyskočím a chytnu se drápama zdi tak že skončím přibližně v druhém patře nebo v prvním a» tak či onak jsem poblíž okna a tak do něj nakouknu protože musím vědět na čem jsem co ale uvidím mě pobaví ...sice málo ale pobaví ...vydím fingala jak stojí nahý ve dveřích a služka se začíná červenat a tak mi začne docházet o co tam vlastně šlo ....ale i tak jsem se na to nevydržel dívat dokonce a přelezl jsem po zdi dál.byla kluzčí a kluzčí..když jsem lezl dál a dál uviděl jsem Námi jak skotačí na posteli ..... to mě dostalo a chtěl jsem vylézt na střechu ale když jsem vylezl nějakých těch 200 centimetrů nad okno ujeli mi ruce a jen díky mé perfektní stabilitě jsem se dokázal odrazit do okna rozhlédnu se v místnosti a řeknu špatné okno ... a s tím vyskočím z vokna ven tak že se chytnu za tu "drsnou část" a přešplhám si tak o okénko vedle ... to se dostanu do chodby vedle náminího pokoje a tam vlezu a začnu se procházet po paláci nejprve potkám fingala ale to mě vůbec nezajímalo a tak jsem šel dál kde jsem nakonec potkal mě přidruženou služku tady jste měla jsem o vás hrozný strach když jste vyskočil z okna a vydala se vás hledat při téhle řeči jsem se trochu zamračil a řekl jsem říkal jsem aby jste mě nehledali bylo na tom něco k nepochopení ? služka se zatváří zmateně n-n-né pane no co když už nic jiného... tak mě můžeš opustit služka se zatváří zmateně víte kde máte pokoj? zamračím se ještě trochu více ne ...ale stejně nemám v plánu se tam zdržovat....a ani se tam ukázat a to už jí pošlu pryč..... celá překvapená a i vystrašená služka spěchem odejde a já jí nenápadně sleduju čehož si ona nevšimne ... když dojde k pokoji služebnictva napatě poslouchám co si tam o mě bude vyprávět protože nemám nic lepšího na práci a to zrovna slyším ...když ten pan fingal je takovej divnej........ ta námi je docela dobrá........ale ten ten jakže se to jmenoval ? inyuyasha? inuyasha! ten je příšernej ... člověk se o něj bojí a on mu za to ještě vynadá člověk se mu snaží pomoci a on ho zpraží pohledem nejlepší bude když odsud vypadne ok tohle si zapamatuju děvče řeknu si a odejdu si někam do útrob paláce |
| |
| Palác Dva dny ? To si snad dělá jen legraci … Odfrknu si. Máme vyrazit hned a né tady čekat , dokud nepřijde soudný den. Tohle je opravdu mizerné … Lidé jsou hloupí ... Pohodím lhavou směrem k princi , nevnímajíc jeho hloupé narážky. Co tady budu sakra dělat … Zamyslím se a chystám se k odchodu , avšak přede mnou se objeví nějaká mladá dívka. Co chceš ? Zeptám se sám sebe a zamrkám na ní svými malými očky. Sloužící ... Objeví se mi v hlavě. Udělám krok v před. Je na dívce vidět , že má trochu strach , asi proto ode mě má takový odstup. Sloužíc … otrok … ano , ano … Myšlenka , že mě bude obskakovat člověk se mi víc , než líbí. Tak možná ty lidé nejsou až tak hloupí … Něco málo si zabručím ve své mateřštině a přistoupím blíž k mladé dívce. Neudělala krok zpět , avšak viděl jsem , jak se zachvěla. Veď … Téměř na ní vyštěknu a dívce nezbyde nic jiného než prchnout , nebo udělat to , co po ní chci. Naštěstí pochopila a udělala druhou možnost. Pojďte zamnou … Pane … Řekne dívka nejistě a stále trochu vystrašeně. Hloupý tvor … Pomyslím si a pak dívku následuji , téměř přes celý palác. Zřejmě sál a tamta místnost bylo to největší , co tu mohlo být. Chodby už jsou menší a to už se mi moc nelíbí. Nemám rád malé prostory. Když dojdeme k mému pokoji , dívka mi otevře dveře. Dojdu k nim a už je jasné , že skrze ně neprojdu. Dívka se na mě podívá , poté skloní hlavu a myslím , že se usmála. Není problém … Dívku lehce odstrčím , díky čemu spadne na zadek a vyděšeně se na mě podívá. Od dveří trochu ustoupím , přikrčím se a udělám pár rychlík kroků , čím dveře prorazím. Pokoj Pokoj je to poslední m, co jsem potřeboval. Odporně vyzdobená místnost , na mé poměry také malá. Nějaká zbytečnosti , které lidi říkají postel a spousty dalších hloupých věcí , jako stůl , židle a různé okrasné věci. Musím být trochu přikrčený , protože kdybych se plně narovnal , jistě by mé rohy drhly o strop. Stejně chodím trochu předkloněný. Fuj … Prohlížím si pokoj a ani jsem si nevšiml , že dívka v lezla „otvorem“ za mnou. Nepromluví na mě , stejně bych jí neodpověděl a dál si prohlížím pokoj. Očima najdu jednu vázu , kterou ihned vezmu do ruky. To je tedy věci … Pomyslím si a vázu v jedné ruce rozmáčknu , čímž se střepy rozlétnou všude kolem. Lidi … Řeknu jedovatým hlasem a rohy naberu židli vyhodím jí na strop , díky čemu se židle též rozletí na kusy. Dívka mě zřejmě pouze sleduje , pokud už nepláchla. Otočím se a opravdu , ještě tu stojí. A za ní je nějaký obraz. Pomalým krokem si to k němu namířím , čímž za sebou zanechávám stopy po kopytech. Dívka zřejmě zjistila můj plán a rychle uskočila k mému otvoru. Chytrá … Dojdu k obrazu a pěstí ho prorazím a spolu s ním i zeď do vedlejšího pokoje. Spokojeně si zavrčím a ještě se rozhlédnu po místnosti. Vyhaslí krb , před ním kobereček , který brzo zabral místo v krbu. A co ještě … Zdá se , že si svůj pokoj vylepšuji. Á ano … Popadnu malý stolek a prohodím ho oknem. Ozve se rána a pak už jen tupý dopad stolu na zem. A tohle … Vyškubnu záclony a i ty vyhodím velkým oknem. Ale... Podívám se ven z okna a spatřím nádherné zahrady. Na chvíli si vybavím čistou a nerušenou přírodu. To je to , co potřebuju … Jdeme … Zavelím dívce a vylezu ven z pokoje a namířím si to přes palác na pozemky. Dívka , a to mě překvapuje , jde stále zamnou. Palácové zahrady Konečně se dostanu ven. I přes nějaké ty malé nepříjemnosti , když jsem se třeba potkal s někým na chodbě. Pokud neuhnul , musí tam ležet ještě teď. Nádhera … Velké zahrady se mi líbí. Říkám si i , že tenhle princ nebude mít až tak špatný vkus , co se přírody týče. Tady budu … Řeknu si potěšeně a pomalým krokem se vydám po cestičce z kamínku na dlouhou pou» po této krásné zahradě. Budete mě potřebovat … Pane ? Vypískne za chvíli nehlasně děvče. Jako odpověď jen kývnu a sleduji květ jakési zvláštní rudé květiny. Líbí se mi tady. Je tu moc krasných květin a až se dostanu do toho stromového parku... |
| |
| Když Inu yashu uvidím v okně,tak se leknu,že spadnu z postele,praštím se do hlavy a o roh postele se nakopnu do prstů u nohy.Prví si toho nevšimnu,ale když vstanu,začne mě děsně bolet prsty,chytnu si bolestivé místo a aby se mi ulevilo zařvu si “ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚVVVVVVVVVÁÁÁÁÁÁÁJJJJJSSSSSS!!!!!!!!!!!!!!!“čož muselo slyšet celé patro a poskakuji po pokoji a když bolest přejde jen do tupého bodání,dojdu k oknu a vyhlédnu z něj “TY IMBECILE!!!“oznámím Inu yashovy a trhnu sebou protože se ozve rána a když přesunu pohled na vpravo uvidím letící stolek a pak následován nějakým hadrem.Zase zalezu a sednu si na postel. Začnu si třít svoje chudinky prstíky. Pak chvíli jen tak posedávám,než se svléknu do nahá a vlezu si do lázně.Sice jsme se dnes již koupala,ale správná žena by neměla odmítnout koupel nikdy. Poté co jsem znovu pořádně vydrhnuta,zabalím se do ručníku,lehnu si na postel a začnu lenošit.Vytáhla jsem si knihu,co jsem zrovna četla,už jsem ani nevěděla odkud ji mám,ale jmenovala se Jak na to-Návod pro ženy a bylo to o nějaké ženě,která střídala muže,jako spodní prádlo až nakonec měla umřít na nějakou nemoc.Celkem zajímavé. |
| |
| Pokynu hlavou ke královské dvojici na rozloučenou, s lehkostí se postavím a pohledem si přeměřím sloužící dívku. Ochota sloužit cizím, obdivuhodné. A zároveň vůči některým tyranské, každý je však strůjcem vlastního osudu, máme-li nějaký. Dlouhými pomalými kroky zamířím pryč ze síně, následována služebnou, ke které jsem dosud nepromluvila. Nemusí však dlouho čekat. Zastavím se na chodbě a otočím k ní. Ráda bych si to zde prohlédla, nemáte-li nic proti tomu. O samotě pousměji se na mlčící děvče A pokud by vám to nevadilo, slečno, počkejte u mého pokoje, nebo kdekoli jinde, abych vás našla. Přece jen zase tak moc bloudit nechci. Služebná přikývne, ustoupí o dva kroky a poté pomalu odejde, jako by očekávala, že se ještě ozvu s nějakou prosbou. V doprovodu své hole vyjdu ven, abych se nadechla čerstvého chladného vzduchu, nezkaženého zápachem jídla. Vzhlédnu k nebi se spokojeným úsměvem. Bude to nanejvýš zajímavé, to nemůže nikdo popřít. Trocha dobrodružství, trocha zábavy.. nebezpečí. A není to jen sen, ani jeden z mnoha příběhů. Je to skutečnost. Skloním hlavu a s čistou myslí, naplněnou jen nepodstatnými myšlenkami, se vydám dál.. vstříc neznámu, úsměv mi z tváře dosud nezmizel. |
| |
| Zahrada Nádhera Již si nemůžu více libovat v té nádherné přírodě. Dívčina stále za mnou musí klusat , protože můj jeden krok , je minimálně pět jejích. Právě jsem se zastavil u malého keříku , jež má jakési zvláštní růžové šiškovité plody. Nikdy jsem žádný takový keř neviděl. U něj se opravdu na chvíli zdržím , poté se však vydám dál do hlubin krásné zahrady. Po malé chvilce se mi nechce nijak zvláš» pokračovat. Dokonce jsem se rozhodl odpočívat. Pomalým krokem jsem došel k vyššímu dubu a zlehka jsem se o něj opřel. Je opravdu vysoký , že ani na ty nejnižší větve nedošáhnu. Chvíli se jen tak rozhlížím po okolí a pak si vytáhnu takovou krásně zahnutou fajfku a nacpu si do ní z malého pytlíčku tabák. Z křesadla ještě nějakou tu jiskru dostanu a nakonec již pokojně vychutnávám tabák. Děvče , které zřejmě usoudilo , že to bude nadlouho , se usadilo kousek ode mne. Nevypadá to , že bych se už nějak bála. Jen sem tam krouží očima po okolí , možná by byla radši někde jinde. Ale to ne … Teď jsi můj otrok a budeš mě hezky poslouchat ...človíčku … Odfrknu si a vypustím malé kouřové kolečko z tlamy. Po chvíli už mě i to stání přestane bavit a tak se pomalým a líným krokem vydám dál po malé kamenité cestička a děvče poslušně zamnou. |
| |
| Palác v noci Pokouším se usnout, když mě probudí zděšený výkřik, prapodivné dunění a zvuky ne nepodobné destrukci hradu. Poslepu hmátnu vedle postele pro svůj hábit, který už tam kupodivu leží... On to nevypral?! Já ho přerazím jako... Eh... To není moje... To je nějaký župan... No... Aspoň je černý se zlatým vyšíváním... Oděn do příjemného županu vyjdu ven z pokoje a snažím se přijít na původ těch podivných zvuků. V naprosté tichosti, tak jak jsem zvyklý, procházím chodbami a snažím se zaslechnout alespň něco dalšího. Cestou si stahuji šerpu kolem beder, aby se mi župan nečekaně nespustil na zem. Co to slyší uši mé... Zastavím se uprostřed chodby a zaposlouchám se do zvuků kolem sebe. Ze zahrady ke mě doléhá dunění těžkých nohou, z nějakého pokoje v mém okolí zase šplouchání vody. To po chvíli přestane a já slyším lehké krůčeje po těžkém koberci. Nevěděl jsem, že žít v téměř absolutním tichu je až tak vhodné pro trénink uší... Pomalu kráčím směrem, ze kterého se ozývalo šplouchání, protože tam očekávám i původce toho rozjařeného smíchu a následně toho šplouchání. Potichu otevřu dveře a nakouknu dovnitř. Neruším? Chtěl jsem sice spát, ale v tom rámusu to prostě nejde... Strašně dlouho jsem s nikým nemluvil a ty máš tolik zajímavých historek... ani nevíš, jak je příjemné slyšet něčí hlas.. |
| |
| Překvapeně se narovnám na posteli a kouknu ke dveřím a zjistím,že tam stojí můj dobrý známí,vysoký a potetovaný mnich. Vstanu a rychle si upravím ručník co mám na sobě nedbale zavázaný “Ahoj…jasně pojď dál.Určitě pro tebe ještě nějakou historku budu mít.Navíc…mě se nechce vůbec spát tuhle dobu normálně vstávám…asi si budu muset zvyknout spát,jako ostatní.“usměji se a odkopnu svoje poházené oblečení pod postel. “Zavři prosím dveře.Celkem to tu protahuje.“utáhnu si ručník a zase posadím na postel,poklepu vedle sebe aby se usadil a nestál. “Ještě,že jsi přišel až teď.Teprve před chvilkou jsem vylezla z koupele.“oznámím mu s úsměvem. “Koupal ses také?Řeknu ti tedy,že tady je to fakt luxusní.Takovýhle život by se mi líbil.“rozhlédnu se. Opravdu jsem měla jen ručník,nic jiného a mohl jsi vidět,že mluvím pravdu.Kůže se mi ještě leskla,jak byla vlhká a narůžovělá,vlasy jsem měla od uší dolů mokré a slepené. |
| |
| Námin pokoj - palácové komnaty Pomalým krokem přejdu k posteli, zdá se, jako by to trvalo celou věčnost a přitom jako bych se pohyboval neskutečně rychle. Navíc naprosto beze zvuku. Děkuji za pozvání. Ano, koupal jsem se. Je to nesrovnatelně příjemnější než pod ledovou vodou ze studny. Pokud nepočítám i ledovou vodu z vodopádu... Pokrčím rameny a sednu si na kraj postele. Ty máš asi koupele hodně ráda... Po těch voňavých vodičkách co do nich dávají je kůže tak měká a vláčná... Hned bych se sem nastěhoval... Dívám se kam ukazue a vidím jen ručník. Ručník... Ručník... Jen ručník... Co mi nedochází a mělo by... Stále jakoby hypnotizován sleduju ručník... Potom si všimnu té narůžovělé kůže kolem. Hlasitě polknu. Jo... jenom ručník... Krátce se nadechnu, vydechnu, zasměju se a dále už nedám najevo žádné znepokojení. Tak jaké další historky teda znáš? |
| |
| Palác Procházím se po chodbách a nechávám se unášet atmosférou ztichlého paláce pod rouškou noci.Tedy,ztichlého jak kdy. Zrovna jsem zamířil k židli,když se ozvaly tři po sobě jdoucí rány,jako z děla. Co se to hergot? po myslím si a vydám se rovnou k epicentru zvuků. Když však po pár metrech uslyším fuňení,je mi to jasné. Ten bejk demoluje pokoj....hehe. Minu polodémona,jdu ještě o pár mertů dál,kde konečně najdu,to co hledám.Pohodlně vypadající vypóstrované křesílko hned na proti velkému oknu. Posadím se do tohoto luxusního kousku a zhasnu lampu,která je hned vedle na malém stolečku,takže mě tma dokonale pohltí. Mmm to je ono.Klid,tma,pohodlí.....to potřebuju.....uuuuu balzám na nervy. pomyslím si a v křesle se mírně protáhnu. Pohodlně se opřu a hledím do chodby.Už už to vypadá,že snad v křesle usnu,ale z nenadání se ozve z nebližšího pokoje řev,který mě dokonale vytrhne z mého polospánku. Co?Někoho vražděj či co?........Klid nebo tam vlítnu! rozhněvám se a ještě chvíli v duchu kleju,než se zase zklidním. Minuty ubýhají a mě znovu začínají klížit oči,bohužel zase mě někdo vyruší.Tentokrát vidím na slabě osvětlené chodbě jakousi vysokou postavu v černém,jak se potichu plíží chodbičkou. Zamžourám a až nyní vím o koho se jedná. Ten mnich?Paroduje tu nějakého špeha či co?.........zalez do pokoje?No tak ten trhlík má pokoj hned u mého křesla,skvěle..........počkat!Hlasy!......ještě lepší,teď abych si hledal flek někde jinde..............vykašli se na to!Jestli budou dělat rámus,dej jim co proto!........proč pořád musíš všechno komentovat?Víš,že tě nikdy neposlechnu,tak si ty blbý rady nech! Sklopím hlavu a začínám se opět dostávat do polospánku. |
| |
| po něaké té době co si sedím spokojeně na chodbě to nevydržím a vydám se směrem . jak jinak než okno bohužel tohle bylo zavřené kreténi pitomí mi zavírají okna jedním rychlým chvatem zvaným "otevírání oken " otevřu okno a vyskočím ven zase se chytnu drápama až to zaskřípá a mohlo to slyšet celé osazenstvo příbitku vedle ( námin ¨pokoj) potom když konečně zastavím prokřupnu si krk a nakonec dostanu tu hnusnou bolest za krkem jako když si někdo skřípne sval chytnu se za krk nejdříve jednou rukou a pak i druhou a snažím se si uvolnit sval... celou dobu co si ho uvolnuju vysím hlavou dolů a nohama se držím za rám ( vlastně se nedržím jen je mám napnuté takže mi nesklouznou) okna v prvním patře jakmile si domasíruju krk vynadám okamžitě v mysli původnímu majteli tohohle těla a když to všechno skončí jen se se zase zvednu a nohy nahradím rukama to by chtělo někoho zabít... řeknu a vyšplhám si po okním rámu výše a výše až se nakonec dostanu zase nad okno ze kterého jsem vyšel a pak se vydám do strany bohužel zase zapomenu že tam je omítka kluzká a sklouznu se tak že se tentokrát ani rukama neudržím a udělám jeden velkej pád tak že to mohla vidět námi a victor taky nakonec se ozve další skřípavý zvuk a já se přesunu dál až oblezu okraj paláce a dostane se mi výhled na perektní zahradu konečně místo kde se dá odpočinout řeknu si a skočím volným pádem dolů a i když jsem plachtil tak dvě patra stočím to a dopadnu na nohy ozve se hnusné křupnutí a já se podívám na nohu přesněji pravou není zlomená ani namožená jen v ní křuplo ty jsi starej dědek už v 19 musím s tebou něco udělat řeknu si v mysli ale nedostane se mi odpovědi ... a tak si promnu koleno a porozhlídnu se kde jsem to přistál .... přistál jsem vedle velkého stromu o který se opíral taur a vedle něj byla jeho služka kterou jsem nejspíše překvapil protože skočit tam přímo z dvou pater a ještě si prokřupnout nohu není zrovna nejnenápadnější způsob příchodu mno a jak si mě taur všimne jen na něj pohlédnu a vyrazím dál sprintem takže jsem za pár vteřin někde pryč nakonec si prohlédnu i ve sprintu celé okolí až mě nakonec upoutá strom je takový malý asi jako normální stromeček v lese ale dost silný aby mě unesl a měl tam takovou krásnou věcičku větve tak u sebe že mi to připomínalo strom na kterém jsem nejraději spával ... a tak si na ten stromeček vlezu a sednu si na něj nakonec se rozhlédnu a lehnu si na něj a dostanu se do polo spánku takže odpočívám se zavřenýma očima ale napatíma ušima |
| |
| Stočím nohy pod sebe,takže sedím,jakoby napůl na boku a na nohou Ale v pořádku.Aspoň tuhle knížku jen tak hned nepřečtu.“zvednu knihu co jsem měla rozečtenou a hodím ji na stranu. “No…tak co třeba…je tolik témat…“zamyslím se,narovnám se a najdu hřeben,kterým si začnu rozčesávat vlhké vlasy “Jo…jednou jsme se tak procházela po hřbitově.Teda….ne procházela,ale utíkala.Jak už to tak bývalo zvykem v tomhle mém oboru..“odložím hřeben. “No a schovala jsem se za jeden náhrobek.Vypadal,jako smrtka.Opravdu strašidelné.Když stráže proběhli a ztratili se,vydala jsem se už klidně domů,ale to jsem nevěděla,že nejsem jediná kdo se tam ukrývá.“dramaticky se odmlčím. “No byl tam také jeden hobit.Nic divného,ale opravdu divné to,že měl úplně stejnou věc,jako já.Teda tu co jsem ukradla.A podle toho co říkal,tak to ukradl ve stejném době a bylo to na stejném místě.No chápeš to?Jakoby vystoupil z jiného světa,kde toho zlatého koníka ukradl já a ne on.“nadechnu se. “Na chvíli jsem se otočila.“ukáži mu to názorně a otočím se,uzel se mi tím přesune na záda a pak se zase otočím zpět k Victorovy “A ten hobit normálně zmizel.Tak rychle nemohl utéct a ještě chvíli jsem měla dojem,že dokonce přede mnu ještě stojí než zmizel úplně.Řeknu ti teda,že jsme z toho byla úplně vyděšená.Ještě teď z toho mám husí kůži.Hele…“zvednu ruku a ukáži mu,jak se mi zvedli chloupky na paži. “Od té doby se raději hřbitovům vyhýbám.“přikývnu “Je to totiž hrozný risk.“ |
| |
| Námina komnata, palácové pokoje. Poslouchám se zaujetím tu její povídku. Zajímavé... Mi se zase jednou stalo, že jsem tak pitval jednoho mnicha, který spáchal sebevraždu a když jsem mu otevřel hrudník, tak mu ještě bilo srdce. No a po chvíli puklo... Asi takhle... Sepnu ruce a prudce je od sebe odtrhnu. Šplíchla z toho krev na všechny strany a on se posadil. Prostě se mu stáhly svaly a on se posadil. Tak jsem ho praštil stříbrným křížem přes palici a uložili jsme ho na hřbitov prokletých. Nevím proč se z některých mnichů stali upíři, zombie, ghůlové a jiné potvory. Právě proto jsme je i pitvali. Abychom měli jistotu, že se nic podobného nestane. Preventivní opatření. Radši zabít dvakrát, než to jednou odbýt. Zahoupu nohama na kraji postele a strčím je pod peřinu. Páni po té tvojí historce je mi zima... Chvilku se chruju pod dekou a když už je mi kompletní teplo se zase pustím do kecání. Jednou se mi stalo, že když jsem někoho na tom hřbitově pohřbíval, tak se kolem nesly podivné zvuky. Občas z nějakého hrobu někdo vylezl a pochodoval kolem. Nějak je asi lákal ten úplněk nebo co. Kolem sebe jsem měl načmáraný kruh posvěcenou křídou, ale i tak se snažili se ke mě podhrabat. Nevěřila bys, jak silná je posvěcená křída na nemrtvé. Hlavně když se celou dobu v duchu modlíš. Nakonec jsem kopal asi deset hrobů pro ty zbytky. Zakroutím hlavou. Někteří neví, kdy umřít... Tak... a teď jsem vystrašil hlavně sám sebe... Co mám dělat... já se bojím... Nesnáším duchy, nemrtvé a upíry... Dost na tom, že jsem musel několik mrtvých mnichů propíchnout dýkou, aby sebou neházeli na pitevně a nedělali mi tam nepořádek. Bezděky se zavrtám ještě hloub do deky a začnu se třást... |
| |
| Při té představě se také zachvěji “Fuj…to muselo být hrozný.Jak jsi to tam tak dlouho dokázal vydržet?“zavrtím nechápavě hlavou “To jsi tedy opravdu odvážný muž.Jiný by už dávno utekl nebo se zbláznil,ale…ty se chvěješ…ale no tak…“všimnu si jeho rozpoložení a přisunu se k němu a položím chlácholivě ruku na rameno “Hele už je to pryč.Nemá cenu na to myslet co říkáš?“usměji se na něj. A když už o tom mluvil,že byla zima měl pravdu,nohy jsem měla studené,ta jsem je také zasunula pod deku.Mě se špatně prokrvovali nohy. “Raději mysli na nějaké hezké věci.Já nevím…jako třeba na pou»,nebo na peníze,nebo ponožky.“navrhnu. |
| |
| Palác: Stejně jako ostatní, se společně s bratrem odeberu do svých komnat. Na okamžik zaváhám, to na rozcestí, kde se naše společné cesty s bratrem oddělují. Co na ně říkáš? Bratr jen mlčky pokrčí rameny a ušklíbne se. Neřekne však ani slovo. Myslíš, že tím svým chováním něčeho docílíš? Zatraceně prober se. Chováš se jako zaslepený. S těmi dole strávím teď s největší pravděpodobností několik měsíců, to nejméně, jak předpokládám. A ty mlčíš? Dobře, jak chceš. Přistoupím na tvoji hru. Uraženě se otočím na podpatku a bez jediného slova vyrazím ke svým pokojům, vydržím to a rozpláču se až tam. Pak padnu do peřin a vztekle zabouchám dlaněmi do polštáře. Pitomec... Místo pláče mě však za okamžik ukolébá spánek. Prospala bych snad celé odpoledne, nebýt portivného, nejdříve tichého, pak se však stále stupňujícího a neskutečně otravného »ukání, ne, zatraceně hlasitého bouchání na dveře. Rozespale se posadím na posteli a zamžourám, zívnu, aniž bych se obtěžovala zakrýt si ústa a vyskočím z postele, k dveřím však nespěchám.Trhnutím je otevřu a nechápavě se podívám na malou rozrušenou dívku, poznávám v ní služebnou, jež byla svěřena tomu nadutému volovi, tedy minotaurovi, leč jediný porblém je v tom, že on se vážně chová jako to první označení. Hlasitě vzdychnu a pozvu ji dál. Co se děje? Dívka sotva lapá po dechu, zdá se, jako by dlouze utíkala. Místo jakéhokoliv vysvětlení mě chytí za ruku a vleče za sebou do vyššího patra a zastaví se před troskami něčeho, co do nedávna byly dveře?! Když však nahlédnu dovnitř, jen vztekle zasyčím za zakleju. Ten bastard. Kde je? Ne, neboj se, ty za to nemůžeš, on se jen mstí...lidem za jejich hříchy, jež nedokáže odpustit ani těm, jež je nespáchali. Utíkej do kuchyně a dej si něco pořádného k jídlu. Řekni Grétě, že tě posílám já.Potřebuješ to jako sůl. Ten vů..minotaurus tě musel vyděsit..Teď utíkej. Jen, víš kam šel? Dívka horlivě přikývne a opět mě chytí za ruku, jen se pousměji a nyní již pomalejším tempem ji následuji. Přivede mě až k zahradám a pak ukáže na mohutný stínj, rýsující se proti západu slunce. Dobře, děkuji..teď můžeš jít. Nadechnu se. Jednou , dvakrát a pak uklidňování vzdám a vydám se přímo za ním. Kousek od něj se zastavím a hlasitě si odkašlu. Bavil ses? Řeknu ledově klidným hlasem a ušklíbnu se. |
| |
| Palác V okamžiku náhlého popudu ji obejmu a odmítám pustit... Ani nevíš jak hrozné to tam bylo... Vlastně je zázrak, že jsem neskončil jako oni... Duše bez těl. Neskutečné ticho... Opět se rozklepu, teď k tomu i pláču. Tolik tváří... Když jsem tam nastoupil, byl jsem ještě mladík... Nikdy jsem nezapadal do kolektivu, nikdy jsem s nikým nechodil, nikdy jsem neměl kamaráda... Nezdá se, že bych ji nějak vnímal... Spíš se ve mě něco zlomilo a já to ze sebe potřebuju dostat... Měl jsem dětství, které mi nic nedalo. Dospívání, které mě na nic nepřipravilo a přežil jsem patnáct let, které mě zničily. Tak jako jsem ji chytil, jsem ji i pustil... Promiň... já... Prostě toho na mě bylo moc... Moc dlouho jsem byl sám... Podívám se ti do očí a v mých se zračí pravda... |
| |
| Když mě chytil zatvářím se překvapeně,ale nechala jsem ho,zdálo se,že potřebuje obejmout. Poslouchám jeho slova mlčky a občas přikývnu,že rozumím. Když domluví chvíli mlčím než vezmu jeho ruku do své,oproti mé tak obrovskou a usměji se “To chápu.Ale hele…nemysli na to.Teď jsi odtamtud pryč.Můžeš si dělat co chceš.Kdy chceš.Už tam nemusíš tvrdnout.A jestli chceš,tak už nebudeš sám.Máš teď mě a já ráda budu tvoje kamarádka.“usměji se. “Tak a teď máš kamarádku.Teď už rozhodně nejsi sám.A časem se naučíš všechno co v klášteře opomněli.Člověk je hrozně přizpůsobivý.Na to nezapomeň.Takže žádné slzy.“při tom mu otřu mokré tváře “A už jenom úsměv.“a ukazovačkami m zvednu koutky úst a zasměji se “A takhle zůstaň.Sluší ti to mnohem víc.“mrknu. |
| |
| Palác Vděčně se na ni usměju. Děkuji... Je to velmi zvláštní dívka. Mlčky ji sleduji... Po chvíli prohodím. Ani nevíš jak příjemný je pocit, že člověk někoho má... Ve světě, kde každou chvíli někdo umře, je velmi těžké si najít přátele. Usměju se. Ale máš pravdu, nebudu to řešit... Pohladím ji po tváři. Páni tys měla jinou koupel než já... Nebo máš tak hebkou kůži od přírody... Zní to spíš jako otázka. |
| |
| Usměji se “Ne…teda…ne nemám.Ale používám jeden krém.Ple»ovou masku,kterou kupuji na zakázku.“odsunu se od něj a začnu se přehrabovat v tašce a vytáhnu lahvičku se zeleným krémem a zase se k Victorovy přisunu a otevřu lahvičku,při tom mi ručník trochu sklouzne níže “Smrdí to děsně,ale je opravdu skvělá.Nemá po tom člověk mastnou ple»,žádné akné a odstraňuje to i chloupky,které nemají na obličeji co dělat.“strčím ti to k nosu,aby sis čichl. Smrdělo to,jako žabinec. Zasměji se “Strašný co?Když jsem si k tomu čichla poprvé spálilo mi t chloupky v nose.Je to síla.Proto si to nechávám ještě ředit.“položím mastičku na stolek. “A je to i za výhodnou cenu.Ale kvůli tomu smradu to nikdo nekupuje.ženy asi nevědí,že pro krásu se musí trpět.A to nemluvím ani o depilaci.“pochechtávám se tiše. |
| |
| Pokoj Námi Když se Námi odsune, nejsem si jistý co očekávat, potom se mi pod nosem objeví zvláštní krabička, ze které se line velmi nevábný odér. Tohle je teda fakt zvláštní. A říkáš, že to pomáhá? Páni. Něco takového by mě ani nenapadlo si napatlat na tvář. Je pravda, že s ochlupením problém nemám. Nevím proč, ale nemám na celém těle ani jeden jediný chlup. Jej, spadl ti ručník, pomůžu ti... Jen tak mezi řečí vytáhnu ruce zpod peřiny a zkusím přichytit ručník, což mi nevyjde až tak jak jsem chtěl... Ruce mi neskončí na záhybu látky, ale nějak se mi povedlo chytit prsa pod ručníkem. Okamžitě zrudnu. Promiň... já chtěl... Stáhnu ruce stranou a nevím co očekávat. Co to se mnou je? Poslední dobou jsem nějaký nešikovný... Opravdu jsem chtěl jen... Ukážu na sklouzlý ručník a rozpačitě pokrčím rameny... Opravdu nevím, jak se to mohlo stát... |
| |
| Palác: Stejně jako ostatní, se společně s bratrem odeberu do svých komnat. Na okamžik zaváhám, to na rozcestí, kde se naše společné cesty s bratrem oddělují. Co na ně říkáš? Bratr jen mlčky pokrčí rameny a ušklíbne se. Neřekne však ani slovo. Myslíš, že tím svým chováním něčeho docílíš? Zatraceně prober se. Chováš se jako zaslepený. S těmi dole strávím teď s největší pravděpodobností několik měsíců, to nejméně, jak předpokládám. A ty mlčíš? Dobře, jak chceš. Přistoupím na tvoji hru. Uraženě se otočím na podpatku a bez jediného slova vyrazím ke svým pokojům, vydržím to a rozpláču se až tam. Pak padnu do peřin a vztekle zabouchám dlaněmi do polštáře. Pitomec... Místo pláče mě však za okamžik ukolébá spánek. Prospala bych snad celé odpoledne, nebýt portivného, nejdříve tichého, pak se však stále stupňujícího a neskutečně otravného »ukání, ne, zatraceně hlasitého bouchání na dveře. Rozespale se posadím na posteli a zamžourám, zívnu, aniž bych se obtěžovala zakrýt si ústa a vyskočím z postele, k dveřím však nespěchám.Trhnutím je otevřu a nechápavě se podívám na malou rozrušenou dívku, poznávám v ní služebnou, jež byla svěřena tomu nadutému volovi, tedy minotaurovi, leč jediný problém je v tom, že on se vážně chová podle toho prvního označení. Hlasitě vzdychnu a pozvu ji dál. Co se děje? Dívka sotva lapá po dechu, zdá se, jako by dlouze utíkala. Místo jakéhokoliv vysvětlení mě chytí za ruku a vleče za sebou do vyššího patra a zastaví se před troskami něčeho, co do nedávna byly dveře?! Když však nahlédnu dovnitř, jen vztekle zasyčím za zakleju. Ten bastard. Kde je? Ne, neboj se, ty za to nemůžeš, on se jen mstí...lidem za jejich hříchy, jež nedokáže odpustit ani těm, jež je nespáchali. Utíkej do kuchyně a dej si něco pořádného k jídlu. Řekni Grétě, že tě posílám já.Potřebuješ to jako sůl. Ten vů..minotaurus tě musel vyděsit..Teď utíkej. Jen, víš kam šel? Dívka horlivě přikývne a opět mě chytí za ruku, jen se pousměji a nyní již pomalejším tempem ji následuji. Přivede mě až k zahradám a pak ukáže na mohutný stínj, rýsující se proti západu slunce. Dobře, děkuji..teď můžeš jít. Nadechnu se. Jednou , dvakrát a pak uklidňování vzdám a vydám se přímo za ním. Kousek od něj se zastavím a hlasitě si odkašlu. Bavil ses? Řeknu ledově klidným hlasem a ušklíbnu se. |
| |
| Hlásím, že od čtvrtka tu nejsem až do pondělí, možná do úterý, přijede mi návštěva. Takže se trošku kro»te bando .. A pěkný týden... Na všechno pak budu reagovat později..nebudu ani na ICQ. S pozdravem Ciri |
| |
| Když nějakým záhadným způsobem skončí ruce na mích prsou pod ručníkem ztuhnu.Stejně,jako Victor zčervenám v obličeji a raději sama si ručník povytáhnu a odkašlu si “To je v pořádku..to se stane.“odpovím stále trochu zaskočená. “Nedělej si starosti.Nic se nestalo.Jen se neboj,že bych se cítila nějak uraženě.To vůbec.“odtáhnu se od něj a vstanu “Půjdu se už převléknout.Počkej chvilku.“řeknu mu a vytáhnu si kus látky a odejdu do koupelny,záchodu,kde se převléknu no noční košilky a ručník pověsím. Pak se vrátím zpět do pokoje,při tom vyhlédnu z okna,byla tma “Možná bychom měli jít už spát co říkáš?“vlezu si na postel,při čemž na něj vystrčím zadeček a vlezu si pod deku. “Jestli chceš můžeš tu spát semnou.Postel je dost velká.A můžeme si ještě chvíli povídat.Jestli chceš?“navrhnu mu,jakoby o nic nešlo. “Tenhle pokoje je hrozně velký a ponurý.Ve dne je sice krásný,ale v noci….strašidelný.A tichý.Jsem zvyklá na hluk lokálu pod místností,kde spím,nebo dovádění v sousedních pokojích,ale tohle ticho je…nepříjemné…a…a tíživé.“přiznám se,že tu nechci,přes noc spát sama,že jsem se bála. |
| |
| Palác Celkový dojem z družiny nebol príliš potešujúci. Elfi. To je predne trn pravý kameň úrazu. "Sú všade. Roztúlaný národ, ktorý vysáva ostatných, ako keby neboli na svete dôležitejší ako oni. Hadi so špicatými ušami. O rozoklaných jazykoch ani nehovorím. Žiadne spojenectvo nie je isté, ak sú v ňom elfi. Tfuj." pomyslel som si znechutene počas podrobnej a veµmi uspokojivej inšpekcie komnaty. "Ehm, mohli by ste mi prinies» brúsku na nože a nejakú tú zbierku rastlinných jedov na elfov?" spýtal som sa sluhu, ktorý sa zatváril až nepríjemne prekvapene. "Pane, myslím, že tú brúsku vám môžem zohna», no s jedmi vám nepomôžem. Ale môžete sa spta» miestneho alchymistu." povedal s naprosto vážnou tvárou. Od potlačovaného smiechu som sa takmer zadrhol. "Ďakujem, to bolo viac menej o žartu. Prineste mi spústu jablkového muštu. A to je myslené vážne." povedal som zhovievavo. Sluha sa uklonil a odišiel. Vyrušil ma akurát podivný rozruch na chodbe. Treskot, rýchle kroky, hlasy... Nič obvyklé na takúto hodinu. Väčšina µudí totiž večeria, aspoň tá rozumnejšia väčšina. Vybehol som na chodbu a takmer som sa zrazil so sluhom, ktorý niesol skutočne impozantný džbán muštu, presne ako som si želal. Prekvapene som zažmurkal. "Doneste mi ho na stôl. A ďakujem vám." povedal som mu a pokračoval smerom ku zdroju hluku. "Je to moja povinnos», sir!" vykríkol ešte a s povzdychom vstúpil do mojej komnaty. Mňa medzitým stopy zaviedli až do záhrady. Okolo mňa prefičala nejaká slúžka, zjavne rozrušená. A mne sa naskytol pohµad na Caitlin a Draala. Pristúpil som k nim. "Deje sa tu niečo? Alebo už konečne nastal Deň Veµkého Slávneho Rozbíjania Dverí Bez Zjavnej Príčiny?" spýtal som sa ich sarkasticky, očakávajúc ako odpoveď prinajlepšom zlostné zavrčanie. |
| |
| Námin pokoj Stále ještě rudý jako rak se schovávám pod peřinou. Měl bych si dávat větší pozor na to, co vlastně dělám. Když Námi zaleze pod deku, otočím se k ní. Klidně tady s tebou zůstanu, taky se tak trochu bojím... Začínám se vedle ní cítit v bezpečí. Klidně si s tebou budu ještě chvíli povídat. |
| |
| Zahrady Užívám si to nádhernou vůni květin. Lehký vánek a svůj tabák. Je již večer , spíše noc. Slunce už pomalu zapadá za obzor. Takhle mi to vyhovuje. A od téhle zahrady mě celé ty dva hloupé dny nikdo nerozdělí. Je to tu mnohem krásnější , než to kamenné vězení. Libuji si v tom prostoru. Venku jsem prostě doma. Žádná hloupá lidská postel se nevyrovná zelené trávě Matky Přírody. Ale já spát nebudu … Je to tady samý člověk … Dál se procházím , s dýmkou v tlamě. V tom za sebou uslyším tiché kroky a pak i jakési odkašlání. Nějak tomu nevěnuji pozornost , avšak pak uslyšíš slova. Znám je...již jsem je slyšel. Ano , ano … patří té lidské … princezně.. Neohlédnu se. Nezajímám se o ní. Proč bych měl … Přece se s ní nebudu vybavovat. Pak si uvědomím , že jestli je to někdo vznešený , nepřišel jsem jen tak … a jistě bude otravovat , dokud nebude znát své odpovědi. Odfrknu si a líným pohybem se otočím. Ano , je to princezna. Pohodím hlavou a udělám krok v před. Vyfouknu obláček kouře a dýmku si vyndám z tlamy. Dojdu až k princezně a skloním se tak , že se naše pohledy střetnou. Co chcete ? Zeptám se se zlým tónem , snad , jako by mě obtěžovala. Jako by to byl jen obtížný hmyz , který mě ruší ze spánku. |
| |
| Zachumlám se do deky a lehnu si,otočím se na bok,abych se na něj mohla podívat a usměji se. “Bojíš?Ty?Opravdu?To bych do tebe neřekla.“řeknu opravdu trochu udiveně. “Až bude tenhle úkol za námi.Co si budeš přát,jako odměnu?“zeptám se a podepřu si rukou hlavu “Já si nebudu přát nic zvláštního.A jak už to tak bývá,tak to budou peníze.Hrozně moc peněz.“přiznám se,jaký jsem hrozný zlatokop. Jo…budu si přát peníze.Jen nebudou pro mě.Škoda….možná bych si mohla přát ještě více peněz.A pak bych už nemusela krást.Vdala bych se,měla děti….no….ale asi bych si měla najít elfa.Nerada bych viděla,jak můj manžel a děti umírají a já bych byla pořád stejná.Ale uvidím…třeba umřu ještě dříve než skončí tenhle úkol.No…kdyby se tak stalo,doufám,že aspoň někdo z nich bude z toho smutný.I když ten Taurus spíš bude rád.Chová se pěkně namyšleně.Pch….však já mu ještě ukáži.Ten mě bude mít rád chtě nechtě.v duchu se pousměji,věděla jsem,že se tak asi nestane,ale aspoň o tom můžu přemýšlet. |
| |
| nakonec se mi nepovede přejít do plnohodnotého spánku protože jsem za A slyšel hlasy za bé tady někdo chová dobytek kterej furt frká a za cé je tu cítit spálenina a i když mi nedošlo ani jedno z toho co to může být hned jsem se postavil na nohy a jedním skokem jsem překonal větev kterou jsem měl u kotníku a zkončil na měké trávě nakonec see vydám za údajným pasákem krav kterej tady dělá vatru ...nakonec když vyjdu po cestičce až k onomu místečku zjistím že to je ten taur a princezna .... a tak mě čistě jen z vědeckého hlediska napadne jeden ze scénářu které se tam mohly odehrávat buď se za A jde princezna mstít za podlahu nebo si chce nechat rozrůst svojí armádu o tauromuže nebo ještě něco horšího ...ale raději zapudím všechny své myšlenky a pomalinkou chuzí směrem k nim dojdu ke stromu a posadím se poblíž nenápadně poslouchajíc jejich rozhovr jsem dostatečně daleko aby si nemohly myslet že je poslouchám ale dostatečně blízko abych je slyšel se svým sluchem zřetelně a jen tak napjatě poslouchám co se to vlastně mohlo dít blah blah blah ...žvásty a rozhovory nacvičené 7 dní dopředu bláh bláh bláh říkám si a poslouchám dál |
| |
| Námin pokoj - palác v noci Chvilku mlčím. Co bych si mohl přát ze všeho nejvíc na celém světě? Pevné boty, kalhoty a halenu. A cestovní hůl. Co bych s tím dělal? Chodil po světě a žebral. Tak a teď vážně? Co bych si mohl přát?! Zakroutím hlavou. Sám nevím co bych si mohl přát... A k tomu strachu... Já se bojím, protože to tady neznám. Tohle je opravdu poprvé, co jsem byl za branami toho opatství. Už vím. Chrám. Velký chrám, kde bych byl svým vlastním pánem. Chrám nějakého starého zapomenutého pohanského boha veselí. Chrám, ve kterém by se mohlo obcovat s kýmkoliv, veselit se, radovat se. Lidi by nemuseli být tak neuvěřitelně potichu... Oběti zvířat by byly na denním pořádku... Ne... To je blbost... Asi bych si přál malý domek někde na kraji lesa, k tomu rybník, pole a pár zlatých do startu... Nebo mlýn, pilu... Něco, co by mi mohlo hodit nějaké další peníze... Možná bych po skončení téhle akce mohl založit nemocnici. Nebo léčebnu pro duševně choré mnichy... Načež se rozesměju. |
| |
| Upřeně se na nějpodíváma pokrčím rameny. Opravdu to nevíš? Silně o tom pochybuji. Ten nepořádek ve tvé komnatě máš samozřejmě na svědomí ty,o tom aniv nejmenším nepochybuji, proč si ale vybíjíš mzlost na obyčejném nábytku? Hmm? Jistě,nemusíš miodpovídat,ale pochybuji, že se odpovědi vyhneš,pokud jde o mě. Tvrdohlavá mi neříkají bezdůvodně. Porč jsi vlastně přišelplnit úkol, který je por dobro lidí.Zachráníš tímněkolik životů,přinejmenším dva,víš to? Se zájmem na něj pohlédnu a ukáži na jeho dýmku. Otec tento tabákmiloval,zvláštní...ta vůně, vrací bolestivé vzpomínky. Posadím se na lavičku a opět upřu pohled na muže-býka. Nevím ani tvé jméno.Jájsem Caitlin,Cait...ale pochybuji,že hobudeš používat..když tolik nenávidíš lidi. |
| |
| Zahrada Její slova jsou pro mě naprosto bezcenná. Raději bych poslouchal šumění listů , než její hlas. Už zase mám ten pocit , že mám každou chvíli usnout. Nakonec se však rozhodnu mluvit , když končí svojí řeč. Opravdu bych se jí nezbavil ...možná … ne ...kvůli tomu tady nejsem … Zatřepu hlavou a když si princezna posadí na lavičku , již se narovnám a otočím se na ní. Lidský vkus je odporný … Ten „nábytek“ nebyl nic jiného ...než zničená příroda … zničená , zmrzačená pro vaše účely .... Odfrknu si směrem k princezně a strčím si do pusy dýmku. Je to … hloupé ... Přešlápnu. Možná ještě věřím v nápravu lidí … asi pro to dělám ten … Chvíli hledám to slovo. Úkol … Udělám několik kroků , snad , jako bych chtěl odejít. Jména jsou nedůležitá … a navíc … i kdybych své jméno řekl , pro vaší rasu budu pořád jen … Minotaur , býk ...dobytek a podobná slova … Odfrknu si a pohlédnu na kamenitou cestičku. Hlavě se mi honí všechno možný o lidech. Jejich zlé činnosti. Jejich hlouposti. A naše vítěství … Vlastně ani pořádně nevím , proč se s ní bavím. Vyfouknu kouř. Proč chcete konv... konverzovat ? |
| |
| “A proč ne rovnou pohřební ústav?Kšefty bys měl.Každý den umře několik lidí.Nebo rakve.“usměji se. “Ale možná by bylo lepší nějakou veselejší práci.Přece jen jsi byl v pochmurném prostředí skoro celý život no ne?“ Posadím se a zavřu okno v místnosti byla zima a zase se zachumlám do peřiny “Už se mi chce spát.Dobrou Victore.“a zavřu oči. Victor je hodný a milí.A měl těžký život,jako já.Budeme si rozumět.pomyslím si a přisunu se k němu trochu blíže. |
| |
| Námin pokoj... POhřební ústav, výrobna rakví... Má pravdu.. Tohle všechno je skoro tak skvělé, jako bych se rovnou stal hrobníkem... Asi se dám k divadlu...Ne.. Rozhodnu se až dodělám ten úkol. Kdo ví. Třeba mě potom napadne něco zajímavějšího. Dobrou noc... Když se ke mě přisune blíž, jen pohnu rukou a taky se k ní přiblížím... Pomalu se mi klíží oči a propadám se do světa snů. Snad už konečně usnu... Těsně před kompletní ztrátou vědomí Námi jemně obejmu a potom už jen spokojeně oddechuju. |
| |
| Právě proto, že ti nechci říkát minotaure, nebo býčí muži. Chci ti říkat jménem, nejsem jako...jako většina lidí, pro mě mají jména smysl. Velký, když na to přijde. Pravda, jméno neřekne téměř nic, pokud toho člověka neznáš, ale alespoň víš, koho si pod tím jménem představit. Zvědavě se na něj zadívám a ukáži na lavičku. Já nekoušu...a tebe se nebojím, nemám důvod. Pak se kousek odsunu, abych uvolnila více místa. Nábytek? Víš,lidé se naučili obklopovat pěknými věcmi. Jednoduše, tohle už nezměníš ani ty, ani nikdo jiný. Představ si, jak příroda musela trpět a teď podruhé, uvědomuješ si to? To dřevo nebylo mrtvé, stále v něm dýchal duch toho stromu. Nervozně si promnu ruce.. A proč ty mluvit nechceš? |
| |
| Chodba paláce Fingu. zazní najednou do ticha příjemný veselý hlas. Otevřu pomalu oči a předemnou stojí krásná,by» poněkud bledá dívka s dlouhými černými vlasy,rudými rty a uhrančivýma,zelenýma očima. Lily?Co?Jakto?.........Lily! Rychle si promnu oči,ale jakmile znovu pohlédnu před sebe,dívka už tam není. Jen výplod tvý fantasie.Dy» je mrtvá.........co když ne?Přece..............jsi jí zabil......to ne!To ty jsi jí zabil!.........bylo to pro dobrou věc,Lily byla upír!......ne!Ona by nikdy nikdy nikoho nezabila.Vysavála jen zvířata nebo bandity..............Tak nejdřív si hraješ na velkýho ochránce,přemožitele zla a pak bráníš upírku?........Jdi se vycpat!Přinesl jsi mi jen bolest!Vypadni z mojí hlavy!!!!!! Rychle vstanu a naštvaně kopnu do křesla,které s velkým žuchnutím spadne na zem. Vypadni! křiknu a popadnu se za hlavu. Jen klid,uklidni se ty horká hlavo! zazní mi hned na to v hlavě. To lidé.....těch by ses měl stranit!Lidi,elfové,hobiti,trpaslíci a další havě».To oni tě využívají,zrazují,to oni přináš tu bolest,né já!Já se ti snažím pomoct.Vždycky sem chtěl.Vždy» já jsem ty,copak bych chtěl trápit sám sebe?Tak už to pochop!Spolu sme silnější! Ne!Nevěřím ti.....snažíš se mě obelstít! ohradím se na své druhé já a znovu kopnu do křesla. Víš co?Dám ti na pár dní pokoj,abys zjistil,že mám pravdu. Vážně? Vážně. Pohlédnu na nyní již "poškozené" křeslo. Tady už se asi nevyspím. pomyslím si a vydám se do svého pokoje. Fingalova komnata Jakmile se natáhnu na postel,okamžati se "propadnu".Moc měkká.......grrrrr tady se taky nedá spát! pomyslím si a začnu sebou v dolíku házet. Když ani po několika minutách nenajdu vhodnou polohu,uchýlím se k starému,dobrému spaní na tvrdé zemi.Tedy moc tvrdé ne,protože je v pokoji koberec. Natáhnu se vedle postele na koberec a slastně přivřu oči. Hmmm to je lepší......ááá pohodlíčko. dám si ruce pod hlavu a začnu spokojeně podřimovat. |
| |
| Zahrada Ta princezna je tedy pěkně ukecaná … ztrácím čas … Pohlédnu na ní , stále se mi však nechce sedat na lavičku. Dobrá … na to něco bude … Přiznám , ač velice ,velice nerad. Jsem Draal Řeknu jedním dechem , tak , že to zní jako nějaké kravské zavrčení. V tomhle vašem ...nábytku ? Nábytku není už žádný duch přírody. Viděl jsem , co vy lidé děláte … viděl jsem ty vaše pily … Znechuceně si odfrknu a přešlápnu. … tam už nemůže být žádný život … Udělám krok , směrem k lavičce. Říkám si na chvíli , že by se mohla zničit , nakonec to však přemůžu. S mými bratry jsem se moc nebavil ...a když cítím k lidem nenávist … proč bych měl ? Zeptám se s jasným náznakem zvědavosti. Prostě tu odpověď po ní chci. Nevím , jak mi na to odpoví. Tohle může vymyslet jen člověk. |
| |
| po chvylce poslouchání toho co se tam dělo mě to normálně přestane bavit a vydám se na hlídku a hlídku to takovou že si vyhlédnnu všechny místa a zjistím si všechno o tomhle místě začnu tím že projdu okolo taura jehož si vůbec nevšímám a na princeznu poprvé pohlédnu zpříma je to pohled jako každý jiný akorát z toho začne trochu mrazit v zádech nakonec dojdu ke kraji té ohavné zahrady jenž se mi zhnusila po tom co jsem v ní nemohl usnout pohlédnu nahoru na zeď paláce a prostě a jednoduše si vyskočím na zeď kde se uchytím rukama za chrliče kterej byl na každém rohu paláce vyšplhnu si na něj bez větších obtíží a po tom vylezu na další kterej je kousek nad ním a pak se rozhodnu že nejlepší by bylo zjistit jak a kde se střídaj stráže... nejprve zkontroluju vchod ten hlavní samozřejmě a tak skočím z chrliče kterej se mi vůbec nelíbil protože mi nápadně připomínal mého otce psího démona a skočil jsem velmi divným skokem směrem na okno kde jsem se chytil velmi šikovným způsobem a to tak že jsem se držel drápama zdi a celou dobu jsem jí škrábal.... a jen tak pro zajímavost pohlédnu do okna a zjistím že to je ten jeden pokoj co byl pro mě ale to mě vůbec nezajímá protože na peřiny a matrace se fakt nemám podobným způsobem jak jsem se dostal na tohle okno se dostanu na další stranu paláce kde se z výšky podívám na stráže které jsou velmi dobře ozbrojeni a také velmi dobře unaveni zabít za ospalost či zabít jen pro srandu ...raději nezabít?.... a jak tak přemejším tak je raději nechám a vylezu si na střechu toho obřího paláce a to přímo doprostřed té střechy která je vyvýšená a tak vydím dolů na taura a na princeznu a na vojáky kteří se tam očividně nudí |
| |
| soukromá zpráva od Námi pro Už už jsem spala,když se z chodby ozvala rána a já sebou polekaně trhla.První co udělám je,že se k Viktorovy přitisknu co nejvíc,než si uvědomím,že to bylo z venku,tak se posadím a vstanu. Přejdu ke dveřím a pootevřu je,zahlédnu jen Fingala,jak mizí ve svém pokoji.Znovu tedy zavřu a otočím se. A s šokem zjistím,že jsem někde cestou ztratila noční košili,klesla jsem na kolena a začala ji hledat.Po pár minutách to vzdám.Zdálo se,že moje košilka je v tahu,ale byla to moje jediná košile na spaní. Vlezla jsem si tedy zase do postele,ale tentokrát jsem se už k Victorovy netulila,ale to mi moc nevyšlo.Po tom co jsem začala zase dřímat,jsem se skutálela k němu a přitulila,akorát,že nahá. |
| |
| soukromá zpráva od Victor Vicious pro Zachoptím ze spaní a začnu s sebou škubat. Nechci! Nechtě mě! Zničehonic vystrčím ruce zpod peřiny nahoru. Pak se najednou ozve nějaká divná rána a já se zničehonic probudím. Co to bylo? Jelikož ale předpokládám, že se jedná o část předchozího snu ve kterém mě pronásledovali nemrtví, nevěnuji tomu moc pozornost. Ani tomu, že se ode mě Námi odpoutala a šla se podívat co to bylo. Jen tak koutkem oka si všímám, že nemá noční košilku. To je ale zvláštní sen... Mžourám kolem sebe jako slepý křeček a nevypadá to, že bych moc chápal co se kolem mě děje. Dokud se mi k tělu nepřitiskne tělo jiné, hebké, měkké, poddajné, voňavé a podle všeho zcela nahé. Tohle není sen... Uvědomím si, když se dostaví stejně příjemně nepříjemný pocit jako předtím v hale. Co mám sakra dělat? S něčím takovým nemám šanci usnout... No tak prostě spát nebudu a je to. Usměju se a pustím se do půlnočního objevování osmých a dalších divů světa pod peřinou. Pokud si dobře pamatuju ten první přehmat tak tohle bylo celkem zajímavé... Objevování začíná na hrudníku..... |
| |
| Nebudu ti brát tvůj nároz, bylo by to zbytečné a nesmyslné. Příroda se umí bránit a víme to oba. Pousměji se a znovu mu ukážu na lavičku a volné místo vedle sebe. To jméno se k tobě hodí, vystihuje tě. Tedy, pokud jde o jméno, to už bychom měli..teď už zbývá jen poznat toho, jež mu dává tu zvučnost. Polknu... Co se týče rozhovoru, možná tví bratři k němu nikdy neměli důvod. Neříkám, že já ten důvod mám, jednoduše, chtěla bych...chtěla bych se o tvém národu něco naučit, poznat jeho kulturu, zvyky, způsob boje. Povzdechnu si.. Chci, aby lidé přestali pronásledovat a vyvražďovat, či zotročovat tvoji a jí podobné rasy. Nevím, proč, ale vím jedno. Já to jako jediná z mála dokáži. Jsem princezna..a okud to půjde takto dál, stanu se i následnicí trůnu, čož však nedopustím. Přes všechny bratrovy návrhy odmítnu při jeho abdikaci trůn. Chytím se za ústa. Tohle jsem asi neměla říkat, ale co zatraceně. Tak teď ti tedy dávám možnost ukázat lidem, co v tobě..ve vás je. Přijmeš to? Je to na tobě.. Pokrčím rameny a pohlédnu na něj. |
| |
| soukromá zpráva od Námi pro Jak jsi už měl možnost zjistit,při přehmatu,tak její vnady byli teplé,měkké,hedvábné a perfektně pasující do ruky. Nadále na to nijak nereaguji,jen tiše oddychuji,občas i něco zamumlám čemu nebylo rozumět “Vhšmj jam mkla.“či podobě,ale rozumět se tomu nedalo. Jedině,jak na to tělesně zareaguje je,že se zachvěji a přetočím se na záda,další zamumlání a nic. |
| |
| soukromá zpráva od Victor Vicious pro Tohle začíná být zajímavé... Nějakou dobu strávím tím, že prohmatávám nově objevená místa, zajíždím prsty do nejrůznějších zákoutí a hraju si s příjemným poprsím. Nějak ze mě sklouzl župan. Začíná to být nudné... Trošku přitvrdíme... Tak jak leží na boku, ji obejmu jednou rukou zespoda a druhou jí zvednu horní nohu. Do nově vzniklého prostoru přesunu svou střední polovinu těla a velmi pomalu vniknu do prohmataných skrytých zákoutí. Nepřestávám si hrát s prsy, neb nemám co dělat s rukama a navíc mě to docela baví. |
| |
| soukromá zpráva od Námi pro Jen se na něj dívám,čekám na odpověď a třesu se. Bože bože co to dělá?Já myslela…ale…mniši by neměli…blekotám si v hlavě zmateně. |
| |
| soukromá zpráva od Victor Vicious pro S kamenným výrazem ve tváři pozoruji její reakci po probuzení. Já jsem ti to už říkal. Nejsem mnich. Abych mohl opustit opatství, musel jsem být vyhoštěn. Předpokládalo se, že jsou tam všichni dobrovolně, navíc bylo zakázáno mluvit, takže neexistoval žádný způsob jak říct, že chceš jít pryč. A co to vlastně dělám. Dobrá otázka. Sám totiž nevím. Jak jsem nastínil, po velmi nudném dětství jem odešel do kláštera. Pokrčím rameny a zatvářím se trošku zklamaně. Nemohl jsem to nutkání přemoci... Odpustíš mi? Nějak mi na tobě záleží... Nerad bych šel dál životem sám... |
| |
| soukromá zpráva od Námi pro |
| |
| soukromá zpráva od Victor Vicious pro Je jediné co mi vyšlo ze rtů. Nechal jsem se unášet jejími polibky, na které hned navazovaly další, tentokrát moje. Velmi pomalu jsem do ní opět vnikl a mnohem vášnivěji, o to urputněji a důkladněji jsem porkačoval v započaté činnosti. Mezi polibky jsem si našel chvilku času na dvě slova. Miluju tě... Která jsem potvrdil dalšími polibky... |
| |
| soukromá zpráva od Námi pro Polibky mu chtivě oplácím a zavřu oči,z hrdla se mi derou tiché vzdechy. Když mi řekne,že mě miluje neodpověděla jsem mu a jen pokračovala v líbání,dotecích a pohybů proti němu. To bych neměla dělat…vždy» ho nemiluji…mám ho ráda,ale nemiluji….musím mu to…pak nějak vysvětlita hned na to,mi ta myšlenka vypadla z hlavy. Teď nebyl čas na uvažování,ale na činy. |
| |
| soukromá zpráva od Victor Vicious pro Sper to čert... Hučí mi v hlavě a já se do toho pouštím s další, zdánlivě neutuchající energií... Vrátím se k práci rukou a svůj jazyk jí vsunu mezi rty. Tohle není láska, ale chtíč... Nebo to je láska... Kdo ví... Ani básníci si tím nejsou jistí... Střídám pomalé a jemné přírazy se sekvencemi rychlých a tvrdých. Hladím ji všude kam došáhnu... |
| |
| soukromá zpráva od Námi pro Polibky mu vyjdu vřele vstříc,ale bodání v podbřišku začínalo být silné a k nevydržení,zvrátím hlavu a začnu nahlas sténat. Zaryji Victorovy nehty hlouběji do ramen,tělo jsem měla orosené od potu a celé se lesklo a kůže byla narůžovělá,že to vypadalo,jako bych právě vylezla z horké koupele. |
| |
| soukromá zpráva od Victor Vicious pro Úžasná chu»... Saju, lížu, hladím ji po hýždích... Když už nemůžu vydržet brnění v jazyku, vrátím se zpátky do původní polohy a pokračuju v klasickém styku... |
| |
| soukromá zpráva od Námi pro Když to přejde a jí cítím jeho jazyk polštář zase odložím a dech se mi trochu zklidní,ale když se do mě znovu ponoří,zase se zrychlí.Prohnu se v zádech a znovu ho chytnu za ramena ,přejedu mu rukama přes záda a boky.Nohy mu obtočím kolem pasu a přitisknu se co největší možnou plochou těla k němu a vzdychám mu tiše do ucha. |
| |
| soukromá zpráva od Victor Vicious pro Zašeptám jí do ucha a zase přitvrdím. S tím jak je ke mě přitisknutá nemám moc možností a tak jedu co nejlíp to umím. Zaryj mi zase nehty do zad... Prosíím... Zašeptám tiše a můj dech s jejím se pomalu stávají jedním... Nepřestávám, dokud zničehonic na krátkou chvíli neztuhnu a do Námi se nevyprázdní celá má zásoba semene. |
| |
| soukromá zpráva od Námi pro Když je Victor u vrcholu,přestanu ho kousat a znovu hlasitě zasténám,pevněji mu zaryji do zad nehty,ale pak stisk povoluji až mu je do kůže nezarývám vůbec. Políbím ho na rty a přitulím k němu. |
| |
| soukromá zpráva od Victor Vicious pro díky... Načež vyčerpaně položím hlavu těsně vedle její a obejmu jí... kdo ví... co.... to...... zna..me.....ná.......lááá.....ss..sssss.... Zazívám a okamžitě usínám... |
| |
| soukromá zpráva od Námi pro Na to se k němu přitulím,opřu se čelem o jeho hruď a obejmu jednou rukou kolem pasu a zavřu oči a radostně a příjemně unavená se oddávám do náruče snění. Brzy si přestanu uvědomovat Victora,postel…jen mě pohltila tma a usnula jsem. |
| |
| Do příštího pondělí čekám reakce od všech ještě neaktivních hráčů, pokud nebudou do té doby reagovat, budou bez prodlení vyhozeni. Ostatní si mohou již klidně udělat nový den... |
| |
| Ráno Protáhnu se a věnuji spící elfce vedle mě zářivý úsměv. To byl ale zvláštní sen... Opatrně vstanu, abych jí neprobudil a obleču si župan. Potom vylezu ven na chodbu a přivolám služebnou. Prosil bych snídani na pokoj. Smaženici s houbami, párečky, toasty a dvě kávy. A zkuste mi sem někoho poslat s mým oblečením. Dal jsem ho sloužícím na vyprání. Děkuji. Kývnu na ni hlavou a vrátím se do pokoje. Vezmu si jedno pohodlné křesílko a přenesu ho na terasu za velkým oknem. V naprostém klidu se dívám na východ slunce a čekám, kdy se Námi probudí. Nebo to nebyl sen? Kdo ví... Snad to zjistím později. |
| |
| Ráno Do očí mě uvodí příval světla,který mě probudí.Nespokojeně se přetočím na druhý bok a začnu tápat rukou vedle sebe.Když,ale najdu jen prázdné místo zvednu hlavu a rozhlédnu se.Posadím se,začnu protahovat a protírat oči,rozhlédnu se,uvidím Victora,jak sedí na terase. Tedy vstanu a jdu se umýt,když jsem hotová obleču si župan,který si volně uváži,tak,že zakrývá jen nezbytnou část mého těla a vyjdu ven na terasu za Victorem “Dobré ráno.“usměji se na něj “Jak jsi se vyspal?“ |
| |
| Terasa. Dívám se dolů do zahrady a přemýšlím nad tím, jak jsou v téhle roční době stromy nádherné. Dobré ráno. Vyspal jsem se velmi dobře, děkuji za optání. Nechal jsem poslat pro snídani, myslím, že nepohrdneš teplou kávou, tousty, vajíčky a párečky. A kdyby jo, můžeš si objednat něco jiného, myslím že i přes tu včerejší večeři bych to spořádal. Usměju se a posunu se na křesílku stranou. Sedni si, jestli chceš. Jak jsi se vyspala ty? |
| |
| Zahrada Na princezniny výzvy sednout si nereaguji. Proč bych měl sedět na nějaké lavičce ? Navíc , těžko se posadím , nemám tak ohebné nohy , aby se mi uprostřed „zlomily“ jako lidem. Poznávat můžeš...Stačí jen sledovat vše kolem sebe... Promluvím až po dlouhé chvíli. Zřejmě jsem nad něčím přemýšlel , ale jakmile jsem vyřkl svá slova , vše jsem zapomněl , bude zase dlouho trvat , než najdu ztracené. My jsme nebyli vyvražďováni … byli jsme pouze unášení , chytáni a následovně zotročení. S opravdovým krveprolitím jsme začali až my. V den vzpoury... Poslední slova spíše zamumlám s hlasem plném obdivu a nadšení. Moc dobře si ten den pamatuji. Pomůžeš leda jiným , nám už ne … My už jsme si pomohli … teď už jen čekáme , až se nekonečná mrtvá příroda naší země opět úrodní a duch země se opět přežene přes pláně... Začnu znovu přemýšlet. Je to první člověk , kdo by měl zájem o jiné rasy , než o sebe. Nebo mi to říká jen tak , aby ode mě měla pokoj. Ale přeci jen … je to zvláštní ..a zajímavé... Po dlouhém myšlení se podívám přímo princezně do obličeje. O lidech vím víc , než si oni sami mohou myslet , ovšem jisté spřátelení s tímto člověkem , který má zájem o naší rasu a kulturu. A taky by nikdo z těch ostatních hlupáků nemohl namítat , že nesnáším ten úkol. Budu se s ní tedy přátelit , čímž vynuluji nějaké narážky na to , že jsem němý , naštvaný a podobně. Nerad bych pak někoho zranil ...No , vlastně rád...víc jak rád... Ovšem člověk se zájmem o přírodu ? No , ona tvrdí , že lidské výrobky jsou stále příroda ...holý nesmysl , budu jí o tom muset ukázat obrázek. Zastříhám ušima a spokojeně si zabručím. Bylo by hloupé sedět , stejně bych nemohl. Zavrtím hlavou a přešlápnu na místě. Sice netuším , co přijímám , ale dobrá. Bude to takový první krok k přátelství s nenáviděnou civilizací... Opět zavrtím hlavou , zřejmě pobavením a pak vyčkávám na její reakce. Lidi byli vždycky zvláštní , možná najdu i jiné vlastnosti u jiných jedinců , ne jen on ustrašených vesničanů a vojáků ve |
| |
| Victor a Námi: Služebná, jež jsi na chodbě po pár sekundách našel se jen mile usměje, přikývne a bez jediného slova zmizí v zákrutách chodby. Během deseti minut se tatáž dívka opět objeví před dveřmi, tedy přesněji řečeno na ně s velkými obtížemi zaklepe. Není se čemu divit, v rukou drží tác přeplněný jídlem a přes levou paži má k tomu přehozené tvé oblečení. Tác položí na stůl, oblečení úhledně poskládané a voňavé položí na opěradlo židle, mírně se ukloní a zvědavě, s jistým ostychem na vás pohlédne, pak oči sklopí, když si všimne nedostatečného oblečení Námi. Ještě nějaké přání, pane...paní? Počká si na odpověď a pak zmizí... |
| |
| Palácový pokoj Námi Než stihnu zachytit Náminu odpověď, zaslechnu zaklepání na dveře. Omluv mě na chvíli, myslím, že má objednávka právě dorazila. S natěšeným úsměvem přijdu ke dveřím a otevřu, následně jsem doslova vtlačen dovnitř spěchající služkou, která se snaží ukormidlovat neuvěřitelně přeplněný podnos a přitom složit mé oblečení. Radši se ani nesnažím jí pomoc, protože by to mohlo dopadnout špatně. Když je vše připraveno, shodím ze sebe župan a převléknu se do svého čistého oblečení. Potom vezmu ten tác jídla a opatrně ho donesu na verandu. Pojíme tady? Odložím to na stolek a přitáhnu druhé křeslo. Nuže, itadakimasu. Pronesu s úsměvem a s nečekanou chutí se pustím do plnění svého prázdného žaludku. Není kousek, který bych neochutnal. Všechno je výtečné a delikatesní, pro mé chuťové pohárky to je pravá lahoda a celý můj jazyk hrozí výbuchem z přemíry dobrých věcí. A to jsem ještě nezaplnil žaludek... |
| |
| Těžké ráno Všude okolo mně je naprostá tma.Taková,že při pohledu dolů ani nevidím sebemenčí obrysy těla,rukou nebo nohou. Napřáhnu ruce a začnu tápat temnotou,když To najednou ucítím.Příšerný smrad spáleného masa a rozkládajících se mrtvol.Nepředstavitelný puch mě udeří do nosu tak silně,že se mi zatočí hlava a jsem nucen na pár chvil zavřít oči. Když je znovu otevřu,po temnotě ani památky.Stojím uprostřed hořící vesnice.Plameny šlehají do hrůzných výšek a všude kolem se válejí mrtvoly ať už hořící,či zbraní znetvořené. Slyším ušideroucí nářek lidí uvězněných v hořících domech,cítím jejich strach,zoufalství a bolest.Je již však příliž pozdě,plameny neodvratitelně pohltily všechny domy a začali se natahovat i po mně. Tady už je pozdě,musim pryč nebo tu taky natáhnu brka. pomyslím si a vyhlédnu nejbezpečnější uličku mezi domy, po které rychle vyběhnu z vesnice pryč. Po tváři mi kanou slzy,které jsou však způsobeny štiplavým kouřem,ne lítostí,na tu teď pro mně není čas. Z vesnice pohlcené plameny vyběhnu na jakou si mýtinu,kde stojí dva hloučky lidí. Jeden hlouček tvoří ženy,muži i děti v roztrhaných šatech.V od kouře černých obličejích se jim zrcadlí strach,po tvářích stékají slzy.Někteří padají na kolena a prosí o mylost,ale jsou tam i tací,co se snaži tělem bránit své rodiny. Ten druhý hlouček se skládá z po zuby ozbrojených žoldáků navlečených v nejrůznějších zbrojích a s krvaličnými výrazy ve tvářích. Z hloučku vystoupí muž v plátové zbroji a s dlouhou bradkou. Pane bože.To jsem já! projede mi hlavou a dál vše se zatajeným dechem sleduji z povzdálí. Muž v plátové zbroji(Já) přistoupí pomalu k hloučku přeživších vesničanů.Hned na to mu doslova padne k nohám jedna z žen a začne ho srceryvně prosit o smylování.S mužem to však ani nehlo.Chladně pohlédl na ženu a silně ji od sebe odtrhl,obratně tasil meč a jedím precizním sekem jí usekl hlavu,která se skutálela do trávy. Hlouček propadl zoufalé panice,ale strach jim nedovolil nic víc,než křik. Muž ve zbroji pohlédl ke "svému" hloučku hrdlořezů a vražedně chladným hlasem pronesl. Zabijte je všechny. Žoldáci na nic nečekali,tasili zbraně a nastala krvavá jatka.Během chvilky jsou všichni vesničané zmasakrováni,zbyli jen žoldáci potřísnění krví těch ubožáků. Najedou se muž ve sbroji podíval na mne,čas se zastavil a já se ocitl přímo před ním.Krvežísnivým válečníkem v krví zbroceném brnění.Jeho divoký,hrůzostrašný výraz nyní spočinul na mně. Néé! vykřiknu a otevřu oči. Nejsem již ve vesnici ani na mýtině,nýbrž v mém pokoji. Byl to jen sen........sakra,tohle to se semělo nikdy stát!Nechápu,co se tenkrát semnou stalo,ale už se to nikdy nesmí opakovat! Promnu si oči a zamžourám po pokoji.Z oken do něj pronikají sluneční paprsky,venku musí být nádherné počasí. Popadnu opasek z mečem,který si cestou ke dveřím na sebe navleču a vyjdu na chodbu. Potřebuju se trochu projít..........na čerstvý vzduch. pomyslím si a zamířím do jistě překrásných zahrad. Jestliže cestou narazím na někoho kdo roznáší jídlo,či na nějaký zdánlivě opuštěný tác s něčím k jídlu,rozhodně nepohrdnu. V zahradě si sednu na lavičku a pokusím se nějak uvolnit. |
| |
| V pokoji Usměji se na dívku a zavrtím hlavou,že nic nepotřebuji.Když odejde jdu si sednout zpět na verandu a zadívám se na Victora. Chvíli udiveně hledím na to,jak se cpe než zavrtím hlavou a zeptám se Co to znamená itadakimasu.?“zeptám se. A pustím se také do jídla,ale mnohem pomaleji.Měla jsem malý žaludek moc jsem toho nesnědla. Po chvíli odložím příbor a nechám Victora ať se dál cpe.Zrovna nespěchám v oblékání,tak si složím nohy pod sebe,začnu upíjet kávy.Zadívám se do zahrady a pozoruji stromy jejichž listy se vlní ve vánku. “Dnes máme volno…a zítra také,že?“ujišťuji se,nejsme si totiž jistá jestli to včera říkali a nebo se mi to zdálo. “Co budeme dělat?Nevíš čím se tak vrchnost baví?Myslím,že těžko budeme moci ještě někdy okusit takový luxus.“usrknu horké kávy. |
| |
| Ráno Těžko říci, kdy a jak jsem se vrátila do paláce. Mou výhodou je fakt, že se po mě těžko někdo sháněl, vyjma služebné, takže se ráno objevím na jedné z chodeb naprosto klidná a vyrovnaná. Od svého příchodu nebyla chvíle, kdy bych u sebe neměla hůl a netvářila se nanejvýš vážně. Možná, ano, možná je to pouhá přetvářka a pod touto maskou se skrývá velice příjemná a přítulná mladá dáma, ale může to být klidně mé pravé já. Odraz mé klidné mysli. Kdo ví. Dojdu k oknu a letmo z něj vyhlédnu, kontolujíc počasí a dění kolem paláce. Nikam se neženu, jen znovu a znovu bloudím bezcílně chodbami. |
| |
| Hledáš přátelství Draale? Vždyť lidi nenávidíš. Víš, z části tě chápu, možná až moc dobře. V něčem jsme si podobní. Ty jsi byl v otroctví, já jsem v něm stále. Nemohu nic a přesto si všichni myslí, že mohu cokoliv. Jsem jen loutka, loutka rádců. Skáču tak, jak oni pískají. Nebo spíše, oni si myslí, že to tak bude i nadále. Dělal to tak děd, otec, brat a teď, když to vypadá, že bratr zemře, chystají se udělat to samé ze mě. Proto odcházím, nic jiného mi nezbívá. Postarám se o to, aby brat přežil a tu bandu tupců, kteří zavinili tohle všechno potrestám. Vím, že mohou i za zotročení vašeho národa, vždyť si pamatuji den, kdy můj otec tu listinu podepsal. Nenáviděla jsem ho za to, proklínala..neposlouchal. Možná, možná je to svědomí, co mi káže dozvědět se o tobě..o vás více, možná je to srdce, možná je to rozum, já nevím. Vím jen, že chci. Pokrčím rameny a skloním hlavu, jako by v myšlenkách, dělám to však jen porto, aby jsi neviděl mé slzy. Nechci ukazovat svou slabost před někým tak silným a jaoby necitlivím. A přesto, přesto je daleko citlivější, než kterýkoliv člověk. Cítí s přírodou, vnímá ji, pomáhá ji a ona jemu. Je to pevná, neporušitelná, i když oslabitelná vazba. A já? Já, jsem jako všichni ostatní jen miniaturní mezičlánek. Ale právě onen mezičlánek je nejslabší a může způsobit přetržení. To nedovolím.. Zašeptám a postavím se. Budeš mě tedy učit? Vím, budu sledovat, pozorovat, ale já chci víc. Dovolíš mi to? |
| |
| Začátek nového dne-zahrada Zírám na ohromný temně zelený keř pokrytý krásnými rudými květy.Ani už si nepamatuji,kdy jsem naposled jen tak seděl a zýral.Normálně se o nějaké krásy přírody vůbec nezajímám,jednak to beru jako samozřejmost a jednak na to mnohdy nemám ani čas,ale tohle ráno je nějak nezvykle poklidné. Pohodlně se opřu a z hluboka se nadechnu svěžího vzduchu. Do tichounkého šelestění větviček,se kterými si hraje příjemný větřík,slyším kromně občasného cvrdlikání ptáků i hlasy.Ozývají se nejspíš z poza ohromného křoví,protože jsou poměrně dobře slyšitelné. Ten první hlas poznám naprosto bezpečně,je to ten Tauren.Nad druhým chvíli váhám,ale pak usoudím,že by se mohlo jednat o tu princeznu. O čem si zrovna oni mohou osamotě v zahradě povídat?Že by ta princeznička řekla Taurovi něco,co nám ne?........hmmm I když jsem si jist,že nějaké ty podrobnosti o výpravě se časem dozvíme,zvědavost mě rychle přemůže.Nastražím uši a snažím se zachytit co nejvíc.Bohužel kromně toho,že princezna nazývá taurena Draalem se nic zajímavého nedozvím.Jen něco o vyvražďování,pak o otroctví a tak dál.Zkrátka zatím samé pro mně nezajímavé výjevy z životů dvou existencí. |
| |
| Zahrada Dáváš přátelství moc velkou váhu princezno... Ten dlouhý monolog , který před chvílí říkala. Zase jsem ho moc neposlouchal. Jako vždycky. Lidská slova jsou pro mě jako vzduch. Asi bych se měl naučit lidem naslouchat. Vlastně proč ? Znovu se zamyslím. Brzy na to mě vyruší další a další slova. Ty lidé jsou opravdu mluvky. Hubu otevřou a nezavřou... hmm...s tím se bude muset něco udělat... Podívám se na princeznu a trochu od ní odstoupím. Poté nakrátko zapřemýšlím. No dobrá... A když mi to možná už řekla , pořád to nemůžu pochopit. Pořád nebudu vědět , proč. Tak až bude chtít .... začít... Zakroutím hlavou. ...tak se ozvěte … Možná z vás bude normální člověk … Zafuním a na kopytu se otočím , snad , jako bych chtěl odejít. No co , je ráno. Noc jsem propovídal , takže teď si udělám další procházku a pak si zajdu na dlabanec. |
| |
| Chci začít hned. Řeknu odhodlaně a bojovně vystrčím bradu, ne však ve znamení nesouhlasu, ale odhodlání a tvrdohlavosti. Možná se ti to nelíbí, příteli, ale já se chci učit. Nezáleží na tom porč, ty na ten důvod jednou přijdeš sám. Jednou ano.. Jsi dobrý vypravěč? |
| |
| Zahrada Začít hned ? Ani mě to moc nepřekvapilo. Opět se otočím na princeznu. Tak dobře , jak myslíš... Pohodím hlavou a na krátko se zadívám za sebe. Vypravěč ? Na co vyprávění ? ... Zamyslím se. Vy lidé jste nějak moc ukecaný , ale snad ... Zamumlám si pro sebe a znovu se zamyslím. No tak dobře , ovšem pokud si neřekneš o čem mám vyprávět , co chceš vědět ...jinak nemluvím. Řeknu tónem , jako bych už rozhodl a pomalu se vydám do zahrad. Ještě stihnu rukou ukázat princezně , aby šla zamnou. Ještě horší to bude výprava... |
| |
| Nezaváhám ani na okamžik, popravím si živůtek u šatů a nadzvihnu si nenáviděnou těžkou sukni. Už abych sedla do sedla a oblékla si něco jiného, než tenhle pytel, který jen překáží. Upovídaní? Ano, to jsme. Já obzvlášť, ale já alespoň nemluvím tolik naprázdno, snažím se. Pokrčím rameny, i když vím, že mě stejně nevidí a následuji jej. O čem máš vyprávět? Řekni mi o historii tvého rodu. Vím o vás velmi málo, mnoho knih lže, či jsou pro mě nesrozumitelné. |
| |
| po pořádně dlouhé době kterou jsem strávil na střeše uslyším svým perfektním sluchem (možná to tím nebude možná to bude tím že sedím nad oknem) zjistím že mě někdo hledá a zjistil jsem to díky tomu že jsem zaslechl jeden moc známý hlas hlas mé služebné která právě prohlásila "kde je?" potom se vyklonila z okna a náhle se ozve další hlas "koho hledáš" "ale jen jednoho z hostů" a má služebná se zase vytratí z okna nad kterým jsem "a kterého ?"¨ toho ....ještě se ani nepředstavil ale má rudé kimono je nevychovaný a odměřený ... a má uši jako psisko " potom je zase chvylku ticho hmm myslíš toho nevrlého psího půldémona? ....taky nevím jak se jmenuje protože se ještě snad nikomu nepředstavil a vyhlédne druhá služka z okna rozhlédne se a zaleze zpět "pomůžu ti ho najít" potom jedna prohlásí a já se zvednu a skočím dolů chytnu se za klenbu a zhoupnu se dovnitř za prvé nejsem psisko ukážu na jeden z prstů na mé ruce za druhé jsem řekl aby jste mě nehledali že když něco budu potřebovat tak si vás najdu ukážu na druhý prst a za třetí když už jste mě hledala i když jste neměla tak po mě asi něco chcete můj hlas zní jako pila která se zařezávala do těch dvou služebných a oni se podle toho taky tvářili jedna se červenala protože zjistila že jsem slyšel celý jejich rozhovor zato ta druhá se chystá se omluvit ale to já ještě stihnu říci jinak myslím že bude lepší když ottud vypadnu jak jsi navrhovala včera .... zatváří se že nechápe ale v hlouby mysli jí určitě dochází o čem to mluvím musím vědět o tom co si o mě moje služka myslí .... a to že se o mě bojíš je zcela holý nesmysl a pomoc jsem od tebe doteĎ nežádal teď se ta první vytratí s tím že musí za svým pánem a ta první chytá kritiku a pak se ukloní a řekne moc se omlouvám....hledala jsem jen proto abych se zeptala jestli si nedáte něco k jídlu já nezměním chladný obličej a řeknu můžu si něco dát..... tak mi doneste třeba...... třeba nějaké služka už čeká že si zapamatuje že si dám nějaký krvavý steak ale já si nedam žádné maso doneste mi nějaká jabka nebo rýži s masem nebo něco ....mě je to vlastně jedno.... jinak jídlo nechci do pokoje ale přímo sem na to okno ukážu na okno a služebná se zatvaří zmateně ale raději se už na nic neptá a odejde pro to co jsem si poručil a já se mezitím posadím na okno a v tom se vrátí služebná a něco k pití ? zase se na ní otočím a řeknu třeba vodu.... zatváří se zase zmateně a čeká až řeknu že je to vtip ale to já neřeknu a prostě se zhoupnu a volným pádem padám hlavou napřed dolů z 2hého patra služka mezitím vyjekne a přiběhne k oknu a podívá se dolů mezitím já když dopadnu na ruce tak se rukama hned odrazím a dopadnu na nohy a odejdu podél zdi až se mi zase naskytne výhled na zahrady služka se na mě kouká ale pak odejde s výrazem strachu |
| |
| Pokoj. Spokojeně dojím a pohodlně se uvelebím v křesle. Asi dobrou chuť... Bylo to v jedné knížce... Odpovím nepřítomně na první otázku. Dívám se do zahrady a poklidně vdechuji vůni květin. Tohle je takový klid a pohoda... Až neuvěřitelné, jak rychle se na to zvyká... Napůl otevřu pusu a pokračuju v odpovídání. Dneska určitě... A zítra? Nevím, buď zítra, nebo pozítří vyrážíme. Pokrčím rameny a líně otočím hlavu jejím směrem. Tak jako tak máme dnes volno... Pokud chceš, můžeme zdejší luxus využít stejně jako včera. Mrknu na ni a hladově si ji prohlédnu. |
| |
| Zahrada Tak o rodu... Zamyslím se , přesně nevím , co po mě chce. Chce snad vědět o všech , nebo o rodech ? Vy lidé … Ty bys měla lépe pokládat otázky. Vy lidé si to asi neuvědomujete , ale vaše otázky se někdy ptají na víc věcí ... Rozhlédnu se kolem sebe. Po princezně ani stopy. Dojde mi , že je za mnou. A nechoď zamnou , je to neuctivé , nejsi můj otrok … Lehce zvolním tempo , aby se jí mohlo pohodlně jít a aby mě mohla dojít. Odpovím tedy na náš vznik. Mi tauři jsme tu již hodně dlouho. Mnozí tvrdí , že i déle než lesní lidé. Náš vznik je více méně zahalen tajemstvím , ale říká se , že jeden bůh jménem Targaras byl tak osamocený , že za svého přítele považoval krávu. Měl k nim vztah , i když byli vlastně němé , povídali si a podobně. Jednoho dne chtěl Targaras víc , než tiché společníka. Chtěl s ním opravdu konverzovat a tak z něj vytvořil dnešního taura Fala. Otce všech taurů. Jejich přátelství neznalo mezí , avšak jednoho dne se na světě objevila bohyně. Odmlčím se. Co z toho mohlo vzniknout si domyslíš , takže nám zůstal Fal , který byl nyní víceméně osamocen. Jednou ho však napadla věc. Od svého přítele vyžadoval družku. Než se nadál , stála před ním Taurka , jmenovala se Oala. Matka všech taurů. A tak se vlastně zasadil strom naší rasy... Poškrábu se za uchem a dál pokračuji ve volné chůzi. |
| |
| Takže vlastně všichni taurové jsou, dá se říct bratři? Proto k sobě mají tak blízko. Jsou z jednoho rodu? To je spojuje? Provinile se odmlčím.. Moc otázek, já vím, ale zajímá mě to. Víš, odpověděl jsi přesně na to, oc jsem chtěla slyšet. Zajímavý příběh, leč v knihách ho nenajdeš.Tam je to trochu jinak. Dojdu Draala a postavím se po jeho boku. Děkuji.. |
| |
| Zahrada Správně bych měl odpovědět ano i ne. Všichni jsem sice z jedné … rodiny , avšak je to už tak dávno , že si mnoho velkých klanů namlouvá , že jejich Otec byl jiný taur. Zřejmě těch taurů bylo víc , ale to už je jen a jen věc názoru. Zastavím se na krátko u jedné krásné rostlinky a pak pokračuji dál. V jistém smyslu jsme bratři a sestry. Jsi li taur , jsi náš bratr. Avšak už se dosti lišíme. Říkám si teď , jestli na těch víc taurech něco není … hmm... Pohodím hlavu. Spojuje ? Jen projevujeme jistou ochotu. Co bys pro bližního neudělal že , ovšem... mezi klany to vře neustále. Možná by mohl někdo říct , že jsem se i usmál. Krásná tohle zahrada je...taková divoká … Zamumlám spokojeně. |
| |
| Raději nechtěj slyšet, kdo tuto zahradu založil. Zabublám smíchy a přidám do kroku, poklidně si porhlížím zahradu. Babička na ni vždy byla pyšná, bylo to jediné místo, kam se mohla ukrýt. Rozumněla přírodě apřed svou smrtí mě toho velmi naučila. Brala z této zahrady sílu a posmrti ji všechnu vrátila. Je zde pohřbená, jako jediná z rodu. Dala jsem jí slib, že ji budu následovat. Splním jej. Zadívám se Draalovi do očí a pousměji se. Co mi můžeš dál o vás říct? |
| |
| Zahrada Jak dlouho lidé žijí ? Sto , devadesát , osmdesát let ? Tak jako tak , je tato zahrada mladá , ale krásná. Zakývám si sám hlavou , jako souhlas. Líbí se mi , že je tato zahrada velká , takže bude trvat dlouho , než se projde a navíc sem skoro nikdo nechodí. Teda...zatím sem nikoho neviděl. A co bys chtěla vědět ? Položím protiotázku. Dal jsem řád a podle něho se budeme držet. Dočasně. Hmm...nejedl jsem už čtyři dny. Možná už je správný čas na jídlo. Zastavím se a zamyslím se. Kde tady dáváte jídlo ? Zeptám se z ničeho nic. |
| |
| Co takhle mi říct něco o způsobu vašeho života, například. Vezmu jej za ruku a přidám ještě víc do kroku. Pojď, zajdeme do královské kuchyně, tam se určitě něco najde. Vidíš, další otázka. Co všechno jíte? Usměji se a dál ho vedu nejkratší cestou zahradami do útrob hradu. Později se sem můžeme kdykoliv vrátit, pokud budeš chtít. |
| |
| Zahrada,palác Jakmile hlasy utichnou,ztratím svou jedinou zábavu. Co teď?....je tu taková nuda,nic se neděje.Chtělo by to nějaký lov,boj nebo jen malou rvačku....prostě něco na zabití času. pomyslím si. Úskost ze zlého snu už mě dáno přešla a tak ze zahrady vejdu znovu do paláce. Chvíli se toulám chodbami,až po několika služkách kolem mě povýšeným krokem projde nějaká mladá žena o holi(Celebeth).Tváří se vážně a bradu má trošku nahoru,rozhodně mi nepřijde jako nějaká služebná. To je ta čarodějnice,co tam včera byla s náma.No jo,tihle kouzelníci byli vždycky nafoukaný. pomyslím si a přeměřím si jí od hlavy k patě. Přez to,co si o ní zatím myslím, se u ní zastavím. Pardon,nevíte kde je tady nějaká zbrojnice nebo cvičiště? zeptám se nenuceně a na tváři se mi zjevý letmý úsměv. |
| |
| Zahrada To by bylo moc na dlouho , takže si hezky rozdělíme. Trochu sebou cuknu , když se mě dotkne. Nemám rád , když na mě někdo šahá a ještě horší to je , když na mě šahá člověk. Co všechno budu ještě muset přežít ? Zeptám se sám sebe a vytvořím zvláštní grimasu. Klid...Neříkal jsem hned teď , ale budiž. Vše chce čas víš... Řeknu jí snad , jako nějaké moudro. Nechám se vést , jelikož kdybych chtěl odstranit její malou ručičku , zřejmě by někam odletěla a to by nebylo moudré. Co všechno jíme ? Tak různě , co dá příroda. Různé plody , plody , plody , dále maso. Je jedno , jestli syrové , či pečené , prostě maso. No...a pak trávu na trávení. Proč ? Chceš snad jíst to , co já ? |
| |
| Přemýšlela jsem nad tím, ale myslím, že stravu si nechám lidskou, tedy alespoň prozatím. Trochu přibrzdím svou zbrklou chůzi a uklidním poplašený dech, pak se zastavím úplně. Čas? Ale jak jej rozdělit, když je na světě tolik věcí, které tolik lákají? Zvědavě se na něj zadívám a opět se rozejdu, nyní už pomalejším krokem, Draala však stále držím za ruku. |
| |
| Zahrada Myslel jsem si to... Zastříhám ušima a usměji se. Musíš rozmýšlet. To , že je něco lákavé neznamená , že je to důležité. Musíš volit jen z toho , co opravdu stojí za to a bude to k něčemu. Rozhlédnu se kolem. Vy lidé jste moc zbrklí , chtěli by jste vidět všechno , všechno zkusit … tohle vás jednou zničí … Je lepší mít na všechno klid... |
| |
| začínám mít pocit že jsem uplně na hlavu protože jsem ten palác obešel asi už třikrát táák....co bych měl asi právě teď udělat....hlad zatím nemám žízeň nemám nudu tu mám chuť někho zabít taky pocit že už nejsem dobrej bojovník se mi taky začíná vytrácet a zak mě napadá jen pár věcí co udělat buď se nudit dál ... a nebo bych se vlastně taky mohl pokusit někoho zabít ale to mě ale taky mužou hned zabít taky oni.... leda že by mě napadly první ..... a nebo bych taky mohl zkusit zajít do zbrojnice a zničit tam pár trénikových panáků rozhodl jsem se pro tu poslední možnost a vyrazím směr zbrojnice díky tomu že jsem to tu celej večer obcházel tak přesně vím kudy kam nakonec jednima dveřma se dostanu dovnitř je to pro mě nezvyk nelízt oknem a tak sem trochu nejistej a tak když vlezu dovnitř uvítá mě pohled jednoho už od pohledu jasného amatéra kterej si o sobě myslí jakej není pánbůh a tak přejdu k trénikovému panákovy kterej je držen řetezy k zemi jsou dva vedle sebe a v tom na mě promluví amatér "jestli se s ním chceš poprat potřebuješ zbraň ty hlupáku" otočím se směrem na něj jako že se má starat o svoje věci a on s ušklebkem přejde k panákovy čislo dvě "Takhle se to dělá "¨ třískne do panáka mečem tak že v něm udělá asi takovej 1cm zářez jen se na něj podívám a zeptám se ho a víc neumíš? on se zatváří jak jsem ho to urazil a ukáže na mého panáka "Tak se předveď ty machírku" zbraň ti ale nepučíma zasmeje se není třeba řeknu vysunu svoje nehty na uroveň drápů a rozpřáhnu se a vší svojí silou do panáka seknu nováček se zatváří udiveně ale nejspíše kvuli tomu že jsem vysunul drápy pak je asi tak 5 vteřin ticho a on se rozesměje "Dyť s tam neudělal ani škrábanec ....hahaha" pak mu prostě řeknu "tak se podívej blíže" a tak se ten amatérek došourá k panákovy a já do toho panáka jen štouchnu v tom se ozve řinčení řetězů a a potom náraz dřeva na zem amatérovy se otevře huba dokořan když kouká na dvě polena co ležej na zemi potom na hlavu a dvě ruce které vysí ve vzduchu a nakonec na spodní část panáka která leží na zemi potom se na něj podívám on se podívá na mě a já prostě odejdu už jen za sebou slyším jak se tam táže boha zda li je to znamení nebo něco podobného ... mezitím se dostanu na stejné místo kde jsem byl prvně pod okno z kterého vykukuje kousek tácu okamžitě se po hrubé zdi dostanu nahoru až k tácu kde se pohodlně usadím na parapetu a začnu pomalinku jíst hehe ten bude ještě dlouho cvičit než bude pořádněj ale že mě ta rána ale zmohla... .... hééj .... co je ? .... myslím že by jsi měl něco dělat .... dyť právě jim .... a joo .... ty si fakt blázen při jídle vedu mentální debatu s .....vy víte kím a jim a jim a jim |
| |
| Podívám se na něj a líně se protáhnu ,usměji se "Ale ale...copak se nám to tady vylouplo?"zeptám se a usměji se. "Ty jsi nějak zdivočel."vstanu a přisednu si k němu.Obejmu ho kolem krku a políbím na tvář "Že se nestydíš."vyčtu mu jemně.Ale pak vstyanu "Možná později....a pokud se ti nechce čekat budeš mě muset odtáhnout."zachichotám se a přejdu k zábradlí.Opřu se o něj a zadívám se do zahrady Krásný den.Možná bych....ale ne...můžeme vůbec chodit do města?Asi ne....ale co...penez budu mít víc než dost...a pak budu moci vyplatit svoji vesnici.A budeme svobodní....konečně...tohle je asi osud."pomyslíém si a zasněně se usměji. |
| |
| po nějaké té době co jím to výborné jídlo tu houbovou omáčku co jsem snědl jsem si prožil nejvíce byla tak dobrá ta rýže byla tak jemná a zároveň tak lepivá jak to má být potom ta krásně pikantní omáčka a ty dobré hříbky co v ní byly na jemno nasekané tu a tam kousek králičího masa a pak ten výborný losos s bramborem brambory byly krásně žluťounké že mě oslňovaly více než slunce a losos se na mě celou dobu smutně koukal takže jsem měl pocit že jsem ho právě ulovil což se mi nikdy nepovedlo a pak ten nádherný tác s chlebíčky na kterých bylo něco čemu říkají máslo a šunkový salám potom co jsem dojedl to vynikající jídlo jsem se rozhodl že se pujdu podívat co dělají ostatní takže jsem se vyšplhal na střechu a pak jsem si toho všimnul byla to námi byla oblečená pouze do županu a možná ještě spodního prádla já nevím měla krásnou jemnou kůži na nohách krásný nosík pěkné vlasy a přenádhernou postavu a já měl pocit otravy v břiše mě začlo tlačit a já jsem přestával vidět jelikož jsem byl poblíž oné verandy (přímo nad jedním ze zábradlí které bylo tak 2-4 metry podemnou) potom jsem dostal prudkou bolest hlavy a ztrátu stability kurva že já jsem tu houbovku jedl....ta služebná je na mě nějaká naostřená.... řeknu pro sebe a v tu ránu slétnu dolů letím volnýám pádem tak 1 patro pak ztratím vědomí ptom cítím už jen jak lítám a jak mě začne prudce bolet hlava a to z nárazu na zábradlí které bylo na balkóně naštěstí nespadnu dolů ale stejně spadnu kousek od okraje takže každou chvylkou mužu spadnout zatracení traviči jsem řekl napůl v bezvědomí a napůl ne protože mě ten náraz probral.... |
| |
| veranda Jemně Námi vrátím polibek a vzápětí trochu zklamaně sklopím hlavu, hned se však zase usměju(což na mém obličeji působí trochu nepřirozeně, nicméně mi to svým zvláštním, dravčím způsobem sluší.). Tak co jiného můžeme celý den dělat? Zeptám se jí a klidně jí přejdu za záda a pustím se do jemné masáže krčních obratlů, horní části zad a ramen. Kláštěrní knihovní oddělení cizokrajných léčivých postupů mě vybavilo opravdu bravůrně... Přitom se dívám dolů do zahrady a přemítám o všem možném. Zvláštní místo, doba a okolnosti. Před dvěmi týdny bych si něco podobného nedokázal ani okrajově představit. Opatrně ji políbím na krk a pokračuju v masáži. Ještěže je tak malá, aspoň nemusím zvedat ruce. Uchechtnu se té myšlence a pokračuju. |
| |
| Opřu se o něj a usměji se "To je příjemný...jak to děláš?"zeptám se a přivřu oči. Ještě,že jsem se o něj opřela,jinak by mě asi InuYasha spadl na hlavu.Proletěl těsně kolem nás "Ježiš!Co zase dělá?"zeptám se překvapeně a nakloním se přes zábradlí.Uvidím,jak tam Inuyasha omámeně vysí,natáhla jsem se a s obtížemi jsem mu pomohla na nohy "Co blbneš?"zeptám se Inuyashy podrážděně a dám si ruce v bok.Pro rozčílení jsem se zapoměla zakrýt. |
| |
| když mě vytáhnou na nohy na balkon tak se na chvylku postavím protože jsem odolný chlapík ale takové otrávené houby v břiše udělaj své houby ...omáčka dostanu ze sebe a zase se chytnu za břicho v křeči a tentokrát zase upadnu což nikdo asi nečekal a já slétnu přímo dolů ale měl jsem dobrý reflex i přeze všechnu otravu a zabodl jsem se do dřëvěné spodní části balkónu kde jen tak vysím jednou rukou uchycený musím ze sebe ty houby rychle dostat....ale jak? pozvracet se bych zvládnul ale né když tu vysím jen tak ve vzduchu ...musím se dostat ..... potom se mi udělá hodně nevolno a pudká bolest v břiše která je způsobena jakousi odrudou hřibu zeleného (prudce jedovatého ) jsem ztratil vědomí a ti kdož se na mě podívaly dolů vidí jen bezvládné tělo vysíc za zaraženou ruku až po špičky prstů do dřeva |
| |
| Veranda Jak to dělám? Jak to dělám? Já sám nevím... Prostě projíždím pár míst a masíruju je... Zatváří se zmateně a na chvíli přestanu s masáží. No, já nevím... Myslím, že používám prsty?! Zeptám se nejistě, protože fakt nevím, co se ode mě očekává. Pak kolem proletí ten cvok v pyžamu. Když vidím, že dopadl víceméně v pohodě(žádná končetina v nepřirozené pozici[a i kdyby, nevím co je v jeho případě nepřirozená poloha]), takže pokračuju v mírné masáži. Stále stojím za ní, ovšem začínám masírovat nově odkryté oblasti ramen v přední části torza a jdu dál a dál dopředu a dolů. Nech to být, určitě je v pořádku... Pošeptám jí do ucha. |
| |
| Z hluboka si povzdychnu a s nějvětší chutí,bych to nechala být. "No já....."zamumlám,ale pak se vzpmatuji.TO jeho masírování bylo hrozně omamné "Ale přece ho tam nemůžeme nechat jen tak vyset ne?Co,když spadně a něco si udělá?Zlomí vas?Nebo tak?"odstoupím od Victra a nakloním se znovu přes zábradlí "Pomážeš mi ho vytáhnout?"zeptám se a začnu se natahovat dolů,abych ho chytla.Musela jsem si lehnout přez zábradlí a zachytit se pořádně kolebny. |
| |
| Na balkoně. Velmi neochotně stáhnu Námi zpátky a sám se vyhoupnu na zábradlí. Mám přecejen trošku delší ruce... Nohy umístím na spodní okraj zábradlí a jednou rukou se zachytím horního okraje, druhou se pokusím došhnout na zaseklou ruku ve dřevě. Zatracenej idiot... Ale aspoň mi pak bude zavázaný... To se vždycky vyplatí... Mít službičku u někoho, kdo spadne ze dvou balkonů a i v bezvědomí má dost síly se udržet jen zaseklý ve dřevě... Za přemýšlení přehmátnu horní ruku za jeden kužel zábradlí a posunu se ještě níž. Ještě kousek... Už jsem kousek od něj... Námi? Mohla bys mě prosím přidržet? Chybí mi jen kousek... Načež se povytáhnu trošku výš, abych neztratil balanc a podám ji ruku. Když se cítím dostatečně jistě, pokusím se slézt zpátky do původní polohy a opět chytit toho cvoka. Po chvíli už držím jeho ruku, ale vyvstává přede mnou jiný problém, jak jeho pazour vytáhnout ze dřeva, přitom ho držet a ještě ho jednou rukou vytáhnout nahoru? Tak tohle je totálně v prdeli bezvýchodná situace... Nejsem žádný svalovec... Otočím hlavu nahoru. Nejsem si jistý, ale bojím se, že je těžší, než dokážu vytáhnout... Možná, kdyby se vzbudil, ale mrtvou váhu nezvednu... |
| |
| Začnu přemýšlet,třeba by pomohlo chrsnutí vody do obličeje?Ale to bych musela pustit Victora. A pak tedy řeknu "Jestli to jde,tak ho profackuj...a nebo mu začni řvát do ucha."navrhnu mu a snažím se dívat co se dole děje. |
| |
| Podivná situace... Takže si to sesumírujeme, jednou rukou se držím Námi a tou druhou držím ruku Inuyashi. Obě nohy mám na zábradlí, takže jen přenesu váhu na jednu z nich a tou druhou začnu jemně kopat cvoka v pyžamu do hlavy. Vstávej idiote! Chceš spadnout?! A pokračuju v okopávání jeho hlavy. Tohle je snad to nejhorší, co jsem kdy musel dělat... Dokonce i vymačkávání beďarů mrtvolám mě bavilo víc... Zamumlám si pro sebe a zkouším se udržet v téhle prachmizerné situaci... |
| |
| když jsem v bezvědomí tak cítím jen ten krásnej pocit beztíže a jemnou bolest v ruce pak mě ale začne bolet hlava až mě to začne zase tahat do reality když se proberu cítím se užasně slabý podívám se nahoru a v tom mi přiletí jeden kopaec do hlavy což mě trošku naštve ale nemám sílu vůbec cokoliv udělat a v pravé ruce mě už začínají opouštět síly vždy jsem se dokázal udržet na většině povrchů ale né tak dlouho a né tak zesláblý z posledních sil se chytnu druhou rukou do škvíry mezi dřevem a podlahou na balkóně a tím s tím mi druhá ruka vyklouzne i z drápy ven jen tak se držím a pak mě kopne někdo znovu to už mě dožere a já se za tu nohu chytnu a pořádně se jí chytnu ten komu patří ta noha bude určitě vejš jak já ... a v tom se musím chytnout i druhou rukou a pak seberu poslední sílu démona kterou používám jen v nejhorších situacích a vyšplhám se po té noze až k pasu a pak mě to začne všechno zase opouštět |
| |
| "No konečně ses probudil!Makej nebo chceš spadnout a zlomyt si vas?"zavolám na Inuyashu a říkám si,že ten nám nadělá ještě spoutu potíží.Pořádně se zapřu nohama a začnu táhnout,abych jim pomáhla nahoru. "Jste těžcí!Zhubněte!Jak vás mám vytáhnout?Vážíte snad tunu...."stěřuji si |
| |
| Zahrada -> palác Chvíli na to se před zahradou vynoří zdi paláce. Uběhlo to celkem rychle...a taky mám velký hlad. No , co ...hezky v klidu... Spokojeně si zabručím a pomalým krokem si to namířím k paláci. Vedle mě jde stále princezna a pořád a pořád nechápu , proč to všechno dělá. Najednou uslyším nějaké hlasy. Jsou mi celkem povědomé , jejich rozpoznání netrvá dlouho. Jenže , odkud vycházejí ? Rozhlédnu se všude kolem sebe a pak přejíždím očima po paláci. No jistě... Zaraženě se podívám na tři lidi , jak si hrajou na divných vysutých věcích. Myslím , balkon , nebo něco takového. Chvíli je jen tak pozoruji a pak na ně ukážu. A to si říkáte nejmocnější civilizace … Řeknu směrem k princezně , zavrtím hlavou a dál si jich nevšímám. Pomalu zas pokračuji směrem k paláci. Říkala , že mi dají všechno ? |
| |
| když mi námi pomůže nahoru i s victorem zase se proberu protože strašně křičí jak tak ležím polomrtvý na balkóně začnu se zase svíjet v křeči ale ta už je o něco lepší protože to nebolí tolik takže jsem buď omámený nebo mě už nezbývá moc sil a nebo se s tím muj žaludek vypořádal když ta křeč povolí posadím se tichým hlasem pronesu zajimavá pohostinost otrávit hosta... potom mě zase začně bolet břicho ale né tak hrozně jako na začátku potom se postavím i s tou bolestí protože jsem přece půldémon a nemužu nechat svojí pýchu takhle zničit a takhle nechat ponižovat prostou záchranou mnicha a nějaké holky ale pomohly mi nahoru..... pád dolu bych ale taky přežil....budu jim muset poděkovat zvlád bych to i sám ale ....díky zamumlám tiše chtěl bych odejít ale nějako mi to nejde a tak se opřu prostě o zábradlí tvář už mám zase ledově chladnou ale je tam vidět i trocha toho že mám strašné bolesti ale moje super přetvařování to skvěle zakrylo takže jo na seznamu mrtvých už je moje služebná .... a kuchař... a ten kdo ty houby sbíral taky řeknu si pro sebe ale možná to někdo slyšel... potom mi dojde že je tu ještě jeden problém a to námi a victor zachránili jste mi život....možná....vrátím vám to ...oboum.. dvojnásobně.. a pak se zase podívám k oknu kde jsem pojídal svoje jídlo tam vykoukne služebná s divným výrazem na tváři jako kdyby mě hledala ale pod oknem tady jsemzařvu na ní a ona se na mě podívá trochu nevěřícně ale taky s výrazem hrůzy protože vyděla tu snědenou houbovou omáčku a tak se na ní dívám nenávistním pohledem .... a čekám co udělá |
| |
| Když mě ofoukne větřík,uvědomím si,že mám stále rozevřený župan a tak si ho rychle zavážu založím si ruce a podívám se na Inuyashu "Nepřeháněj.Proč by se tě někdo snažil otrávyt?Třeba tvůj žaludek na ejich hídlo není přizpůsoben.A třeba jenom omilem vzali i pár jedovatých hub." řeknu a dívám se na jeho záda "A navíc...jestli jsi přesvědčen,že to byl pokus o vraždu měl bys to spíš nahlásit než brát spravedlnost do svých ruku.Mohl by sis tak udělat potíže.A nezapomeň,že tu jsi hostem.Nemůžeš jen tak zabíjet."přejdu k Victorovy a jednou rukou ho obejmu kolem pasu. |
| |
| Balkóny Když se ten cvok v pyžamu probere, trochu se mi uleví, pak se začne sápat nahoru po mém oblečení, to už je mnohem lepší, sice mám róbu roztrhanou, ale můžu si snad pořídit něco lepšího, nebo ne? Jelikož se mě drží za pás, mám volnou jedu ruku, trochu jsem se otočil, chytil zábradlí a společně s Námi se nám povedlo ho dostat nahoru, opřu se o zábradlí a dívám se na něj, neschopen mluvit. Amen... Řeknu si v duchu, když se podívám pod sebe... Tohle je šílené, nechápu proč ten cvok lozí po barácích hned po jídle... Souhlasím s tím, že by se to mělo nějak vyřešit. Jdi to někam nahlásit. Řeknu na pokraji výdrže s dechem a ukážu někam neurčitě do paláce, když mě Námi obejme, jemně obtočím ruku kolem jejího pasu a políbím ji. Přitom ji pošeptám do ucha: Dobrá práce, díky... Myslím, že vzrušení pro dnešek stačilo... Asi budu potřebovat nové šaty, nepůjdeme se podívat do města? A tázavě se na ni podívám. Potřebuju názor někoho, kdo se v tom vyzná a navíc nemám na nové šaty peníze... |
| |
| Zamyslím se "No mě by to nevadilo a klidně bych tě doprovodila.Ale nejsem si jistá jestli to máme dovoleno.Přece jen říkali,že ten kdo by odmítl přijmout úkol by musel zůstat tady v paláci,dokud by se nevrátili.Asi bychom se měli první zeptat,abychom neudělali průšvych."řeknu a pokrčím rameny. |
| |
| Palác Zakoukám se na oblohu. Možná bych si mohl něco objednat od služebnictva, nebo si sem nechat někoho poslat... Nebo se domluvit s princeznou... Podívám se na ní. Nebo bych mohl pobíhat v županu jako ty. A začnu se smát, přičemž se pustím do lechtání jejího břicha. |
| |
| Palác Mašíruji chodbami až najednou dojdu před dveře svého pokoje. Super.Co kdyby sem dali nějaký cedule nebo rozcestníky?Kdo se tu má kruci vyznat? zakleju si pro sebe a naštvaně rozkopnu dveře svého pokoje. Takováhle zlatá klícka pro mně není,musím pryč,jinak tady nudou natáhnu bačkory. pomyslím si a začnu na sebe postupně navlékat plátovou zbroj.Když už jsem zase ve "své kůži" popadnu halapartnu a vydám se k bráně paláce. Cestu mi zkříží "moje" služka.Vida. Jdu do města.Když tak vyřiď tvým pánům,že se večer vrátím.Vlastně.... prohlédnu si děvečku od hlavy k patě ...nechceš jít semnou?Průvodce by se hodil. řeknu a tázavě jí pohlédnu do očí. No,já já já.....teď nemůžu opustit palác.Navíc,nejsem si jistá,jestli můžete jen tak odejít. odpoví docela příjemným hláskem. Fajn.Já se vrátím. řeknu a znovu si to namířím k bráně. Před bránou mě zastaví skupinka stráží. Já jdu na chvíli ven,jestli se vám to nelíbí,tak mě zkuste zastavit. odvětím nevrhle a všechny vojáky probodnu nepříčetným pohledem. Rázným krokem projdu bránou do města.Vojáci vypadají zaskočeně,kdo ví,jestli se mě odváží zastavit. Město-jestliže mě stráže nezastavili Chvíli se procházím městskými uličkami,prodírám se davem,až konečně narazím na onen svatostánek. Hospoda U divokého psa? podívím se nad originálním názvem a vejdu dovnitř. Posadím se k volnému stolu a objednám si pivo,které je poměrně slabé a tak si dám ještě jedno,pak ještě a takhle to jde pořád.Peněz mám dost,tak proč ne. |
| |
| Překvapeně vykulím oči "Jéééééééé!!!!!!Nech toho!!!"vyjeknu a začnu se kroutit,nakonec uteču zpět do pokoje a zadýchaně se na Victora podívám "To klidně můžeš.Ty župany jsou příjemný." a držím se na druhé straně postele "A nelechtej mě....dostávám pak záchvaty smíchu." |
| |
| chvylku pozoruju to jejich prapodivné chovaní nejspíše bych to přirovnal k námluvám nebo něčemu podobnému ale nejspíše zapoměli že jsem tu pořád ještě já sice né uplně při smyslech ale zrak mi ještě slouží a tak se zvednu s tím že nebudu vás rušit... a s tím se vyšplhám po stěně pryč vypadá to komicky protože jsem nevyskočil abych se někde chytil nemám náladu riskovat a pomalinku si vylezu přímo tam odkud jsem spadl dolů a tam se usadím takže naše skupinka se dělí na menší části námi a viktora taura a princezničku pak tu babku kořenářku s holí kterou nejspíše k sobě veme fingal ....a já začnu nad tím zase přemejšlet a to takým způsobem že přemejšlím o vhodné samičce pro mě ve skupině nikdo jinej není... jedinej komu mužu věřit jsem já a inuyasha kterej pořád chrápe....dřív jsem měl alespoň lix ale to bylo dříve než jsem "umřel" a stejně to nebyla vhodná partnerka.....když si domyslím .... fuj vždyť to byla puma....už bych měl přestat uvažovat o takhle nechutných věcech... řeknu si a zahledím se do dálky jediná vhodná partnerka byla........ KRUCI ŘEKL JSEM SI ŽE O TOMHLE NEBUDU PŘEMEJŠLET!zavrtím hlavou a podívám se dopředu na slunce a dál přemýšlím |
| |
| V pokoji... Ale no tak... Neutíkej, já tě nechci lechat... Pomalu procházím přes pokoj a zastavím se na druhé straně postele. Neboj se, poď ke mě... Myšičko myš, pojď ke mě blíž... S nevypočitatelným úsměvem se k ní blížím kolem postele. Vážně tě nebudu lechtat... Zamumlám dost nahlas aby mě slyšela a pozvednu ruce. |
| |
| Začnu těkat očima po únikové cestě,místo toho začnu ustupovat "A slibuješ?A žádné překřížené prsty ano?"řeknu a pohlédnu na balkón.Inuyasha zrovna odcházel "No doufám,že si to s tím zabíjením rozmyslel a raději to nahlásí."řeknu si v duchu a znovu se na Victora podívám.Byl oproti mě opravdu obrovský.Vždyť jsem mu byla tak po prsa "Ehm.....ty jsi opravdu hodně vyský."oznámím mu,jakoby to snad sám nevěděl. |
| |
| Pokoj... Zastavím se kousek před ní. Jak se tak na tebe dolů dívám, tak jsi hodně malá... A usměju se. Potom přejdu blíž, blíž, ještě kousek blíž a pak se sehnu, abych měl obličej přímo před tím jejím... Přísahám, že tě teď nebudu lechtat. Prudce zvednu obě ruce přímo před její obličej a zahýbu prsty. Vidíš? Nelžu... Jenže jsem neříkal nic o jiných druzích dotýkání se tvého těla. A zákeřně se usměju těsně předtím, než jí rukama jemně přidržím hlavu, abych jí mohl klidně políbit. |
| |
| soukromá zpráva od Námi pro Je tak roztomilí....a zdá se,že jsem si ho získala...kdo by si pomyslel,že ho zbalím skoro hned co jsem ho poznala?říkám si v duchu a pak odtáhnu hlavu.Usměji se "Je mi s tebou dobře."řeknu mu,prostě jsem chtěla aby to věděl. |
| |
| soukromá zpráva od Victor Vicious pro Mi s tebou taky... Pronesu tiše a pokračuji v líbání, jemně jí vsunu jazyk do úst a hraju si s tím jejím. Přitom jí hladím po zádech, pronikám i pod župan a stejně jako předchozí noci se pouštím do zkoumání její hrudi. Tohle snad není možné, to musí být sen... Proč jsem strávil patnáct let na tak nepřátelském místě, když jsem si mohl užívat života? Možná protože se po těch patnáct let naše ostrovy přibližovaly... A zdá se, že se pomalu spojují v jeden... Osudy nejsou jen listy v obrovské knize. Jsou to naše tužby, prožitky, problémy, rozhodnutí a naše svobodná vůle... A mým osudem je být právě teď právě na tomto místě... Rukou, která se starala o záda se pustím do bližšího zkoumání jejího klínu. Žijeme jen jednou, tak proč si nevychutnat každý jednotlivý nádech? Na chvíli oddělím naše rty od sebe, jen abych v rychlosti řekl Jak jsem mohl ty roky prožít bez citů... a zase pokračoval v líbání. |
| |
| soukromá zpráva od Námi pro "Nevím....ale....možná je to tím,že jsi je nikdy neměl,nemohl je poznat,proto jsi žil dál tím samím životem."řekla jsem a přivřela oči.Rukama ho pohladím po prsou a začnu mu svlékat oblečení. "Však si to vynahradíš."olíznu mu rty a znovu políbím. Je tak sladký....a na to,že předtím neměl ženu,tak se dobře vyzná...nebo měl?Ale to je jedno...."když přiloží ruku k mému klínu vzdychnu a ruce se mi mírně rozklepou. |
| |
| soukromá zpráva od Victor Vicious pro Asi máš pravdu... Vydechnu krátce a začnu jí líbat na krku, prsou... Musím se trochu zkroutit, ale následkem toho mám trošku jednodušší přístup do jejího rozkroku a patřičně hluboce toho využívám. Ta mi teda dokázala zamotat hlavu... Pomyslím si v jedné chvilce. Naprosto nečekaně vytáhnu svou ruku a vezmu jí do náruče, přičemž ji donesu na postel, kde ji opatrně položím a nedočkavě pokračuju v líbání a ostatních příjemných činnostech. |
| |
 | Začalo to nevinným dnem, kdy jsme s Tandorem zůstali ve vísce déle, než jsme předpokládali. Snad to byla touha, vydržet o chvíli déle v normálním životě každého zdejšího člověka, snad to byl jakýsi únik před našim normálním životem. Ale jako každý dobrodruh, i já nedokážu setrvat déle na jednom místě. Mám v krvi spousty cest a zdaleka ještě nemám všechny překonané… Byla to poměrně malá víska. Lidé zde byli velice laskaví a ochotní. Nechybělo tu ani pár hostinců, kde se pravidelně každým večerem scházeli dobrodruhové a místní, kteří poslouchali jejich napínavé dobrodružství z cest. I my jsme při těchto příležitostí nechyběli a náramně se bavili. Přesto však přišel den, který rozhodl o naší další cestě životem. Začínal jako každý jiný v téhle více. Ale končil zcela jinak… Když jsem četla dopis poprvé, vzbudila se ve mně obrovská touha vydat se opět na cesty. Zarazilo mě však jediné, a to Tandor. Je přeci jen jiný jak já a nejvíce ze všeho se bojím toho, že se mu zde zalíbilo natolik, aby byl pevně rozhodnutý zůstat. Možná bych to ještě několik měsíců vydržela, ale byla bych čím dál netrpělivější. Ale je také dost možné, že bych si nakonec zvykla a nadobro se usadila. Tahle představa ve mně však nyní vyvolávala odpor. Ale jak se postupem času ukázalo, mé obavy byly zbytečné, když jsem zpozorovala, že je Tandor stejně dychtivý po dobrodružství jako já. A tak netrvalo dlouho a my se vydali na cestu… Putování uběhlo poměrně rychle, možná jsme přijeli dříve, ale to nic nezměnilo na tom, že jsme na místo setkání dorazili tak jako tak. Držela jsem se společnosti stranou, zbytečně ji nevyhledávám. Pokud mám být s těmito bytostmi ještě nějaký čas, určitě si mě vyhledá sama… Jídlo bylo chutné a sytné, dokonale uspokojilo můj neklidný žaludek. Příběh jsem si proto mohla vyslechnout se vším všudy. Byl to vskutku hodně zajímavý a smutný příběh. Myslím, že jsem ochotná za jejich takřka nenaplněnou lásku bojovat a nasadit život. Neboť Láska je jedna z věcí, která si to zaslouží. Došel čas, kdy nás mladé dívenky doprovázejí do naších pokojů. Zprvu mě mírně znepokojí, když nám s Tandorem dají společnou komnatu. Nikdy jsme spolu nespali v jednom pokoji a širé nebe se nepočítá. A co je ještě horší, je tu jen jedna postel. Po zádech mi přejede mráz sotva se za mnou pohledný muž, můj společník, objeví ve dveřích. Mírně se rozechvěji a otočím na něj. Na jeho nechápavý výraz se pousměji a tiše hlesnu: ,,Budu spát na zemi. Chci aby ses prospal.“ Jsem poměrně středně velká urostlá žena. Díky mým jemným rysům a mírně zešpičatělým uším lze říci, že jsem částečně elfského původu. Nejsem však štíhlá jako mnoho z nich. Mám postavu spíše plnoštíhlou. Bujné poprsí se mi rýsuje přes volnou bílou halenu, která je velice praktická v boji. Ke konci je zakasaná do černých kalhot, přepásané velice krásným zdobeným páskem. Na něm je připevněna pochva s mečem a vrhacími dýkami. Do poloviny stehen mi pak sahají černé kožené boty. I přesto, že vypadají poměrně lehce a dokonce se i zdá, že by se roztrhly při prvním střetnutím s drsnou zemí, opak je pravdou. Přes celé tělo mám připevněný šedý plášt a na zádech sekyru. Celkově působím zcela normálním dojmem. Lidé ze mě nemají vyloženě strach, ale nenajdou ani důvod k tomu, aby si hned mysleli, že jsme vřelá, laskavá a ochotná bytost, díky mému nepřítomnému pohledu. Skutečně z mých zelenošedých očí nelze zpozorovat nic a ani sladce tvarované rty vám nenapoví. Můj obličej je poměrně protáhlý, tenhle efekt ještě více zvýrazňují černé vlasy spuštěné podél něj. |
| |
| soukromá zpráva od Námi pro Usměji se a v očích se mi zaleskne,prohnu se mírně v zádech,vystavujíc ho jeho laskání.Tep se mi mírně zrychlí a z hrdla draly tiché povzdychy.Ruce jsem mu položila na ramena a mírně mu do nich zaryla nehty. |
| |
| soukromá zpráva od Victor Vicious pro |
| |
| soukromá zpráva od Námi pro Zapřu se o jeho ramena a začnu pohybovat pánví proti němu.Začnu rychle,ale pak zvolním a narovnám se a zadívám se mu do obličeje.Usmeji se,začala jsem více nahlas vzdychat,cítila jsem,jak to přichází.O pár minut později jsem vykřikla,prohla se dozadu,setrvala jsem tak několik sekudn než si na Victora lehnu a přitulím se k jeho tělu.Vychutnávám si i ty nejposlednější záchvěvy. |
| |
| soukromá zpráva od Victor Vicious pro Nikdy bych nevěřil, jak dobrodružný je svět za hranicemi opatství... Ještě chvíli tak ležím a pohrávám si s jejími vlasy, když si uvědomím palčivý pocit žízně a sucha v krku. Mám docela chuť na víno, co ty? Zeptám se Námi a rozpustile ji políbím na ucho. |
| |
| soukromá zpráva od Námi pro Cítím se tak dobře....jen škoda,že s ním nemůžu zústat na pořád.Myslím,že život s ním by byl fajnpomysím si,když ho políbím na rameno |
| |
| Pokoj Nemusíš, myslím, že ještě chvilku vydržíme... Řeknu tiše a jednou rukou ji obejmu kolem ramen. Už teď nechci přemýšlet nad tou cestou... Myslím, že to bude hodně nepříjemné putování... Trošku se nadzvednu, políbím ji do vlasů a slezu z postele. Jdu pro něj. Řeknu prostě, obleču si potrhaný hábit a jdu ke dveřím. Zkusím se se služkami třeba i domluvit na novém oblečení. Ale nejdřív ti přinesu to víno. Chceš červené nebo bílé? |
| |
| Zachumlám se do peřin "Bílé prosím."odpovím a dívám se za ním.Když odejde ještě chvíli ležím než vstanu a jdu se umít.Poté si zase obléknu župan a tentokrát si ho už pořádně zaváži a vyjdu na balkón,kde se opřu o zábradlí a začnu se zasněně dívat na stromy. |
| |
| Pokoj->palác Bílé, hned to bude. Řeknu mezi dveřma a vyjdu ven. Potrhané oblečení mě dost žere, proto plánuju, že někde odchytím toho cvoka v pyžamu a vyžádám si od něj náhradu, místo toho však zastavím nějakou služebnou a naservíruju jí objednávku: Láhev bílého vína, jednu láhev červeného a dvě skleničky prosím na pokoj. Načež dodám přesnější instrukce který z těch mnoha pokojů mám na mysli. Potom jíještě poprosím o nějaké náhradní oblečení a zalarmování švadleny z důvodů opravy mého stávajícího oéšacení. Potom se pomalu vracím na pokoj, abych dal služebnictvu dost času tám vše dopravit(dvě láhve vína, dvě skleničky, náhradní oblečení a jednu švadlenu, která mi to moje spraví, zatímco budu mít oblečené to náhradní, abych nepůsobil pobouření). |
| |
| Vrátila jsem se do pokoje a lehla si na postel a zadívala jsem se na strop.Zavřela jsem oči a pomalu jsem začala podřimovat. Když jsme otevřela oči zjistila jsem,že jsem doma.V domě mé matky a sestry.Povzdychla jsem si "Zase sen."a vstala z postele.Rozhlédla jsem se a trhla sebou,když jsem uslyšela hlas mámy.Zase se to bude opakorvat.Vyběhla jsem ven. Matka mluvila s piráty "Tolik peněz nemám!Mohu zaplatit jen za dvě!"mluvila zoufale. Kapitán pirátů,velký ošklivý muž s plnovousem a zlatými zuby. "Hehehe....sůla paninko.Tak si vyber jednu ze svých dcer." "To,ale....!" "Počítám do deseti!" Maminka se otočila ke mě a k mé sestře "Drahoušci.Je mi to moc líto....obě vás moc miluji."objala nás. "Osm.....sedm.....šest..."počítal pirát. Zvedla se a dala mu peníze "Tohle je za mé dcery."řekla rázně. "Mami!"vyjeknu,protože vím co to znamená. "Tři,dva jedna..."vytáhl šavly a oddělil matce hlavu od těla. Oklepu se a probudím se,otřu si mokré oči a povzdychnu si "Však já od těch hnusáků vykoupím náš ostrov..." |
| |
 | Takřka celý život jsem na cestách, nikde nesetrvávám moc dlouho a spíš než lidská sídla vyhledávám klidnou náruč přírody. Dává mi vše, co potřebuji, jídlo, vodu, úkryt, klid mé duši a ticho pro dlouhá rozjímání. Dala mi i věc nečekanou a to společnost mladé a sličné válečnice Ann'ar. Je nám spolu dobře, tak proč nejít nějakou chvíli spolu, že? Naše toulky vedli mnoha místy, lesy i vesnicemi, tu jsme s něčím pomohli, tam zase zahnali škodné zvíře. Nic extra, čím bysme vyčnívali nad ostatní lidi, většinou jsme beztak procházeli téměř bez povšimnutí. Kdo by si také všimnul dvou obyčejných poutníků, zastavujících se jen pro doplnění základních zásob a proviantu? Proto mě dosti překvapilo, že se nám dostal do rukou dopis od samotného krále. Já osobně jsem ho jen tak sběžně přelét očima, nic moc mě tam nezaujalo. Netoužím po slávě, ani majetku, tím méně mě pak láká honba za neurčitým cílem, ale čím víc jsem nad tím přemýšlel, tím víc jsem měnil svůj zpočátku negativní postoj a obracel jej v upřímný zájem o dobrodružství, ať už za něj bude cokoli. Snad mému rozhodnutí nabídnout své služby králi pomohla má přirozená nespoutaná povaha, nebo i to, že Ann'ar se také pro úkol zapálila, nicméně jsme se brzy vydali zase na cestu. Když jsme dorazili na místo setkání, přelétl jsem si všechny přítomné pohledem, ale s nikým jsem se nedal do řeči. na seznamování bude čas potom. Pojím jen lehce, protože jsem zvyklý se nacpávat. Poslechnu si vyprávění a pak se odeberu do své komnaty. I já jsem překvapen, když se dovím, že ji sdílím s Ann'ar a mám tedy pro její slova patříčné pochopení. Ale no tak, víš, že já se na tak měkké posteli nevyspím. vem si ji ty, já si lehnu na tvrdou zem, jak jsem celý život zvyklý. Jsem vysoké postavy, oblečen do několika vrstev volného cestovného oděvu přírodních barev, na zádech mám dlouhý plášť, na nohách vysoké pevné šněrovací boty. Na zádech mám připevněný meč, který by mi u pasu jen překážel a také dlouhý luk s toulcem plným bíle opeřených šípů. V mém obličeji se dobře zračí půlelfí podoba, jemné, téměř až ženské rysy kontrastují s lidskými trvrdými. Mám dlouhé, šedočerné vlasy, spletené na některých místech do pěkných copů a culíčků pomocí kožených pásků a motouzků, sem tam je vidět i nějaký dřevěný korálek, nebo ptačí pírko, do nich vpletené. |
| |
| Pokoj Očima zvědavé tkám po místnosti, co vše zde naleznu. Posteli se raději vyhýbám. Nakonec k ní přijdu, pohladím její sametové prostěradlo a posadím se. Je opravdu měkká, což není nic pro mne. Sotva uslyším Tandora promluvit, zvednu hlavu a zamračím se. ,,Ne, žádné takové. Dnes budeš spát na posteli ty.“ zakroutím odmítavě hlavou a ruce zkřížím na prsou. Než ale stačí něco namítnout, sundám si sekeru a vůbec všechny zbraně a také plášť, který odhodím na křeslo. |
| |
| Pokoj Zkřížím ruce, ale pořád se usmívám nad roztomilostí Ann'ar. Pohlédnu na postel a nelibostí nakrčím nos. Nejsem opravdu zvyklý spát v takové přepychové posteli, ani bych nevěděl, jak si na ní lehnoutm abych vůbec usnul. Lehnu si taky na zem, dobře víš, že mi lidské postele nedělají dobře. Kor tahle... řeknu a demonstrativně zapéruji rukou na posteli, abych jí ukázal, jak strašně měkká postel je. Neposlouchá mě. nevadí, taky začnu odkládat své věci, zbraně opřu o zeď a pak začnu svlékat plášť, košile, povolovat přesky a opasky. Každý jsme si zabrali polovinu místnosti pro přespání. Občas po ní hodím pohledem, když se nedívá a myšlenkami na chvíli utíkám pryč od všedních starostí a problémů... |
| |
| Pokoj Ještě více se zamračím, a když Tandr zapéruje s postelí a já se společně s ní zhoupnu nahoru a dolů, vylekaně vstanu a pokrčím rameny. ,,Pak jsme mohli rovnou požádat o hladomornu." Tam by nám obou možná bylo i lépe. Ale kdo by netoužil vyspat se v úžasně měkké postýlce. Tahle příležitost se nám nenabídne jen tak někde. Pokud jej opravdu nedonutím, aby si tam lehl, potajmu, až bude v noci hluboce spát, si tam lehnu. zapřemýšlím nad svým plánem a jen tak pro sebe se ušklíbnu. Přesto doufám, že si toho nevšiml.. |
| |
| jak si tak na té své střeše sedím a přemýšlím o nejvhodnějším partnerovy tak mě hlavou probleskne co se asi děje někde jinde....třeba to že se po hradě pohybuje více pochybných existencí a né jenom já ....to pomyšlení na to že je tu někdo koho jsem ještě neviděl a že jsou tu uzemí které jsem ještě neoběvil mě naplní novou energi a to takovou že se zvednu přeběhnu přes střechu a sednu si na druhej okraj střechy a v tom uslyším že tam někdo pod oknem je a tak začnu napjatě poslouchat někoho kdož zní jako žena a druhej co mi přijde jako muž a takk napjatě poslouchám annar sa liu a jejího partnera tandora |
| |
 | Nad úroní zahradní zdi se objeví maličká hlava v kapuci černého pláštíku. Po chvilce už ta podivná malá postavička de kymácivou chůzí po vrcholku zdi..Ježiš marja proč se takhle musim plaahočit zrovinka ja?? Bleskne jí hlavou kydž sem konečně nahoře na zdi.Všichni si vlezou normálně bránou a jen já ubožák musim přelejzat zeď jak nějakej zloděj.. Postavička jde dále blíže k paláci, stále po zdi. Jednou se zakymácí víc, podruhé zase méně.. Je to zvláštní. Proč já si jednou nemůžu ten chlast odpustit??!! Sakra.. Aaaaaaaa Postavička se zakymácela o hodně více a už letí do hlubin směrem k upravenému zahradnímu trávníku. Auuuu.. Žiju ještě?? Postavička chvilku leží. Pka se namáhavě zvedne. z úst jí vyleze jen sten a začíná osahávání malého tělíčka.. Snad sem si nic nezlomil.. Na jednom místě se zastaví, košle je zde nasáklá krví, alepoň to tak vypadá. Sakra to se fakt stane jen mě!! a vytahuje zpod košile protržený měch.. Tak snad bych se měl vohlásit.. Tak pojďme.. Tak vyrazím směrem k vchodu do paláce.. Jenže to už mě drapnou palácoví pochopové.. Hééééj puste mě sakra!! Co sem komu udělal?? Sem Tu blbou listinu ztratil... A uz mě vedou palácem.. |
| |
| Pokoj Zašklebím se na dívku a tiše pravím: Proč hladomorna? Měkká lesní zem by mi stačila. Nechápu, jak na takhle měkké posteli může někdo spát. Jako by mě neznala... Dobře ví, že já nikdy nebyl moc na takové přepychové spaní a vůbec... Svoje oblečení si složím na podlaze do jakéhosi polštáře, posadím se na něj a přikryju se s pláštěm. Ještě chvilku ji tiše pozoruji a pak vytáhnu z tlumoku neprůhlednou lahev, zašpuntovanou malým dřevěným kolíčkem. Dáš si se mnou na dobrou noc? otážu se jí. Ve výrobě bylinných čajů mám už mnoholotou praxi. |
| |
| Pokoj Ještě víc se zamračím. Možná že nemá rád příliš měkké postele, ale na zemi si zničí záda. Nemá cenu jej nutit stejně tak, jako nemá cenu předstírat, že si tam sama nechci lehnout. Jeho pohledům se snažím vhýbat. Do jisté míry je mi to blbé, abych já ležela na posteli a on na zemi. A ikdyž bychom se na postel vlezli oba, nedokázala bych s ním spát na jednom lůžku. ,,Nu dobrá." prohodím nakonec a natáhnu se na postel. Ruce si dám pod hlavu, nohy křížem a zakoukám se do vysokého kamenného stropu. Zasním se, proto neslyším jeho otázku,ale když si uvědomím, že na mě promluvil, zmateně otočím halvu jeho směrem a povytáhnu obočí. ,,Promin, co jsi říkal?... čaj? Ráda." možná má odpověd byla trochu matoucí,ale jsme si jistá, že ji pochopil. |
| |
| Pokoj Odšpuntuju lahev a čichnu k hrdlu. Zraje skoro jako víno... pomyslím si a usměju se. Vůně bylin mě ještě chvilku šimrá v nose, než zas otevřu oči, otočím se na zemi a kouknu se přes pelest na ležící dívku. Chvilku se na ni tázavě koukám a pak se otážu: Mám vám to přinést až do postele, mylejdy? Ještě že je postel tak vysoká, takže mohla vidět jen pobavené plamínky v mých očích. |
| |
| Pokoj Je zvláštní, že se vytvořili společníci na cestách zrova z nás dvou, tak odlišných lidí. Zatímco Tandor někdy přetéká humorem, já jsem spíše mírně výbušnější typ. Nad jeho ironickou poznámkou se však pousměji a místo toho, abych odvětila ,,ANO", spustím nohy z postele a pomalu se dostanu až na zem do kleku, kde čekám až mi podá čaj. Sotva ucítím teplo ve svých dlaních, sálající z nádoby. ,,Děkuji." |
| |
| Pokoj Je to ten samý, co jsme pili předevčírem, jen trochu více uzrál. Koukám na ni ze země, když pije a tak trochu se jí... kochám. Nechám toho, není to pěkné. Sklopím pohled a začnu si mnout jeden z mnoha copánků, co mám ve vlasech a čekám, až mi zas podá čaj. |
| |
| Pokoj Čaj je skutečně výborný, jako ostatně každý jim připravený. Slastně dopiji poslední doušek a podám mu prázdnou nádobu s tím, že si ještě jeho příjemnou chut vychutnávám v ústech do posledího doušku. Usměji se na něj v náznaku díku a složím ruce do klína. Opět nastává to trapné ticho, kdy jeden neví, co má říct a přitom hluboce přemýšlí jak ticho vyrušit. Na tyhle chvíle jsem však byla zvyklá, zpočátku jsem byla za tyhle chvíle ráda, nebot jsem si nerada s někým povídala, teď už je to však jiné. Mnoho se toho změnilo od doby kdy jsme se setkali, nebot jsem začala pobývat v něčí společnosti, ve společnosti Tandora. Prohlížela jsem si ho vždy, když se nekoukal. Obdivovala jeho tajemnou krásu. ,,Ehm....byl výborný." podotknu po té dlouhé chvíli a raději na něj nekoukám. |
| |
| Pokoj Trochu nervózně polknu a s úsměvem přijmu lahev, kterou hned založím do batohu. Ještě chvilku v něm štrachám, ani vlastně nvím proč, jen abych zkrátil čas ticha, jež mezi námi nastalo. Nevím, proč jsem v její společnosti tak nesvůj, snad že by... ale ne. Sám pro sebe se usměju a vyndám z tumoku váček bylin. Kdybych tu měl horkou vodu, uvařil bych další. Teď se tu nebudu promenádovat, počkám s tím až na ven. Zase ticho, to trapné, tíživé ticho! Jsi... unavená? Kdy půjdeš spát? No výborně, Stopaři, v konverzaci jsi skutečný mistr! |
| |
| Pokoj nervözně přejíždím očima po jeho rukách, kterýma se hrabe v batohu a začnu si mnout prsty a mírně se houpat do předu a dozadu. Když se mě zeptá jetsli jsem unaená, zmateně na něj kouknu, ale pak koktavě promluvím: ,,Eh.. ani.. ani moc ne." zazubím se a pak si uvědomím, že to byla ta nejětší blbost kterou jsem mohla udělat. Můj obličej náhle zkamení a ze sebe vydám jakýsi tichý povzdech: ,,VLastně jsem. Pokud ti to nevadí, půjd už teď." musela ho zmást má opačná reakce, ale nemola bych předstírat únavu. |
| |
| Pokoj Vzdech... jaký byl jeho význam nevím ai já sám. Nicméně odložím batoh stranou a poposednu si, abych si mohl lehnout. Ještě než tak učiním, pravím: Dnešek mě také zmohl, takže půjdu radši spát a nebudu tě rušit. Dobrou noc... Poslední slova už téměř pošeptám. |
| |
| Palác Konečně , nebo vlastně bohužel jsem se opět dostal do toho mizerného paláce. Zdali pak budou všichni tak blázniví … Zamyslím se. V posledním dnu jsem viděl své nové společníky , avšak všichni jsou dost zvláštní. Ba dokonce hloupý … To co dělali na tom...balkónu … Odfrknu si a opatrně se otočím. Zdá se , že princeznu to ještě nepřestalo bavit. No tak ať... Musím přiznat, že její společnost je mi trochu nepříjemná , jako vždycky , když musím být chvíli s nějakým člověkem , ale snad si zvyknu , když má takový zájem o taury. Tak kdepak máme to jídlodávaní ? Zamyslím se a procházím se malými chodbami. Je mi jedno , že má kopyta si s podlahou moc nerozumí a tak to vydává nepěkný zvuk , hodně hlasitý , ale co už , je to problém těch , co ho nemají rádi , ne můj. Nemají dělat tak hloupou podlahu … Své myšlenky podpořím tím , že se zastavím na jednom rozcestí chodeb. Rozhlédnu se a jelikož nevím , kam mám jít , zlostí dupnu do země , až se ozve hlasitá rána , která se rozléhá chodbami a ještě k tomu pode mnou pukne dlažba. Tak kde je ta proklatá věc Princezna zřejmě vytušila , co hledám a tak mě brzy dovedla do jídelny. Nehodlal jsem se usadit , jen sem se postavil k jednomu z těch stolů a řekl jsem si... né poručil jsem si nějaké maso. Ve velkém množství , protože tolik , co jedí lidé , to bych já měl jako zákusek. Hloupí lidé , hloupí lidé , příroda , příroda...zvědavá princezna , příroda … Přeříkávám si v duchu zajímavé věci , které mě buď otravují , nebo zajímají. Prostě to , co se mi honí hlavou. |
| |
| když ta nekonečná a užasně nudná konverzace o tom jak výbornej byl čaj atd. konečně skončí tak si konečně řeknu že už vím všechno co potřebuju o těch dvou a nakonec když slyším že nic neslyším dostaví se ke mě moje nejneoblíbenejší nálada a to taková že mám pocit že jsem na tomhle světě sám a jedinej kdo mi rozumí jsem taky jen já i když je to pravda a jsem s tím spokojený někdy se dostaví tahle myšlenka i s užasně špatnou náladou .... a tak jak si tam sedím zadívám se na nebe takže jak to bude dál? když budu hladovej budu se muset zdejchnout páč tady už jíst nebudu ....další zažívací problémy díky tomu že mě služka nenávidí nechci mít. a v tom to uvidím jedna ze služebných vyhlédne z okna jako by mě hledala a tak se nenápadně přemístím nad ní jak to umím jen já plížívým během ... jsem tichý jako větřík a rychlý jako gepard... když jsem nad ní tak zastavím což zapříčiní mírný větřík z jedné strany a služebná si toho všimla otočíla se doleva jestli tam náhodou nejsem a pak sem se do toho vložil já tak co to bude tentokrát? rovnou otrávený šíp? služebná se lekla tak že vypadla z okna ale já jsem stihl rychle zareagovat takže jsem jí chytil za nohu což její oblečení dostavilo do situace do které se jen tak nedostává sukně která umožnovala minimální pohyb se jí z dolní části těla přesunula na horní ale naštěstí pro ní to nebyla jediná část oblečení v tomto místě takže jsem jí za nohu vytáhnul nahoru přímo na střechu a kde jsem jí položil né zrovna šetrným způsobem...spíše jako bych pokládal pytel brambor...nejdřív spodní část a pak tu co jsem měl v ruce... tzn že jsem jí položil obličejem napřed a nohy až jako poslední .... za ty houby jsem tě měl nechat spadnout... služebná na mě nevěřícně hleděla zdá se že ani nečekala že bych jí mohl chytit natož že bych to udělal..... nakonec jsem zase nečekal já co udělá protože se mi vrhla kolem krku a zastihla mě tak nepřipraveného a jelikož na tenhle způsob komunikace nejsem zvyklý tak jsem nevěděl jak reagovat.... a v tom se služebná rozbrečela.... jedinou věc která mě rve na kusy si musí vybrat..... položila mi hlavu na rameno.... děkuju ....děkuju děkuju.. ze sebe postupně dostává pak se na mě podívá a čeká co ze sebe vyrazí její princ co jí zachránil ze spárů smrti a přitom se na mě hezky usměje a přestane brečet proč jsi mi dala houbovou omáčku ona se zatváří jako že neví vo co gou a když jí to dojde pustí mě a padne na kolena skloní hlavu a začně zase nanovo vzlykat to byla chyba pana šéfkuchaře.... on měl připravené vynikající křemenáče pro specialní příležitosti ... ale měl je připravené asi už moc dlouho... byla to nehoda můj pane poslouchám až do konce co to povídá a zaskočí mě to její můj pane... no dobře..... a koho si hledala teď? Vás ... mám vám vyřídít nejupřímější omluvu od šéfkuchaře... v tom si lehnu na tu střechu a služebná se na mě z kleku podívá tak už přestaň vyletí ze mě když ta služka furt klečí což jí posadí sedni si někde..... málem to jako místo rady vyznělo jako příkaz... ale pochopila že nemám v umyslu z ní udělat mou ženu ani konkubínu... a tak se posadila a pak jsme navázali konverzaci o tom jak se žilo mě doteď a jak se žilo jí doteď... nakonec jsem se dozvěděl že se jmenuje Anika |
| |
| Druhý den ráno... Ke každému z vás, ať už se nacházíte kdekoliv přijde brzy za svítání služebná, či služebný, podle toho, kde se o vás po celou dobu pobytu staral a jednoduše vám oznámí, že do deseti minut máte být sbalení, přichystáni na cestu a poté se odebrali do hlavní síně, zde posnídali splečně s králem a princeznou. V síni... Stoly se opět prohíbají pod spoustou jídla, jakéhokoliv, na které jen pomyslíte. V čele stolu sedí jako vždy král, jeho sestra stojí za jeho zády, ruku položenou na jeho rameni.Ten tichým, zlomeným, přesto pevným hlasem promluví. Dobré ráno vám všem. Tuto snídani berte jako rozloučení před vaší cestou, už se nesmíte zdržovat. Závisí na tom život mnoha. Ti, jež sedí po vašem boku, vedle vás, či naproti s vámi budou sdílet tuto cestu. Někteří z vás to již vzdali, či jsou teprve na cestě, ti se k vám přidají později a samozřejmě se prokáží listinou, stejnou, jež byla doručena vám. A pak, ještě tu bude má sestra. Nějaké dotazy? Oba si vás prohlédnou a pobídnou vás k jídlu. Poté, v tichosti se princ zvedne a pozvedne číši. Přeji vám hodně štěstí, přátelé. A teď již následujte sestru ke stájím. Princezna bratra pevně obejme, políbí ho na tvář a pošeptá mu pár vět, stejně jako on jí. Ta se jemně ukloní a vyrazí ze síně, kam jí následujete. Přivede vás až ke stájím. Vyberte si jakéhokoliv koně, výběr nechám čistě na vás. První dva zleva však vynechte, to jsou chlouby našeho dvora. Můj a bratrův hřebeček, bratři, dvojčata. Další věc, která nás spojuje. Koně jsou vám posléze osedláni, pokud si je neosedláte sami. Poté vyjdete na nádvoří a rozmýšlíte co dál. |
| |
| Odjezd Po ránu se obleču do své černé róby a pomalu kráčím na jídlo. U stolu sedím mlčky, občas věnuji hřejivý pohled Námi, ale převážně sytím žaludek lehkými jídly. Je to tady. Tak už konec lenošení a jde se v dál... Nuže, není zbytí, musím se do toho pustit. Svou brašnu jsem obohatil o měch s vínem a čerstvé ovoce, jinak zůstalo všechno při starém. Ve stájích jsem příliš dlouho nevybíral, do oka mi padl dobře rostlý hřebec, černý jako sama noc. Hodí se ke mě... Napadne mě, když mu utahuju černé kožené sedlo. Za pomoci uzdy ho vyvedu ven a děkuji osudu, že v klášteře bylo všechno, co mě připravilo na tuhle cestu. Možná proto mě vyslal místo sebe. Věděl to všechno... |
| |
| Druhý den Já jsem jednoduše nespal. Prostě jsem zůstal vzhůru a přemýšlel jsem. Mé vlastní myšlenky mě trápily. Nebo... Spíše byly otravné. Proč já sám musím přetrpět s člověkem...a jen kvůli tomu ,aby pak on sám byl ponížen ? Stojí to vůbec za to. Musí... A pouze ty , co si vyberu … Odfrknu se a vycítím v mé blízkosti člověka. Opravdu. Hned za mnou stála služebná , tak holčina , co my byla otrokyní. Ta co prchla. Ano , ta tu teď stojí , jako by se nic nedělo , ale já ji vidím na očích , jak z ní strach jenom čiší. Po její jednovětné informaci mi bylo jasné , že konečně budu moci opustit zdi tohoto paláce. Přece nejsem nějaký minotaur z labyrintu … Sál A další zdlouhavý proslov , kterým mě ten člověk princ nehodlal ušetřit. Jediné , co jsem z toho zachytil bylo to , že oni všichni se mnou sdílet cestu. Já vím a není mi to zrovna příjemné … Jako vždycky , držím si odstup od stolu. Včera jsem se najedl dosyta , takže nepotřebuji jíst další hned hned ráno. Tohle je strašná společnost ...ale co jeden nadělá ...holt se budu držet trochu mimo , zpátky , vedle , či dál … Zase jsem se zabral do svých myšlenek a jediné , co mě nakonec vyrušilo bylo , že ostatní začali odcházet od stolu. Koně ? Ta nebohá zvířata … Nějak mě nepřekvapilo , že zde mají zavřené koně. Lidé to tak obvykle dělají. Někde je v přírodě chytí a pak je mají jako majetek. Jeden z důvodů , proč bych na koně nesedl. Je to zvíře , jako já a ono samotné má duši. Druhý je , že kůň je jaksi malý a celkově by taur vypadal na koni dost směšně. Neobtěžuji se do stojí lézt a namířím si to rovnou na nádvoří. Sundám se zad svojí obrovskou sekeru , kterou můžu částečně využít jako cestovní hůl. A jak to bude s těmi menšího vzrůstu ? Pojedou na poníkovi ? Zamyslím se a netrpělivě přešlápnu. Koně si zřejmě vybírají nějak moc dlouho. Stejně nechápu , na co je mají. To chtějí objet celý svět co nejrychleji to půjde ? Takový kůň se navíc nedostane všude... Bude to zábavné , až je budou muset někde nechat a ještě lépe ...pustit. To by bylo štěstí pro ty koně … jo |
| |
| Hospoda U divokého psa Sedím na dřevěné židli u ošumtělého stolu a právě dopíjím své páté pivo.V lokále moc štangastů není,respektive tu není vůbec nikdo.Možná proto mě upoutá náhlé zaskřípání dveří. Otočím se a koho to nespatřím."Moje" služka se krátce porozhlédne po hospodě a jakmile mě spatří,přistoupí k mému stolu. Říkala jsem si,že budete tady.Musíte se i hned zbalit,vyrážíte. řekne s milým úsměvem. Teď?Kruci.....tak dobrá. zabručím krapet nevrhle a vstanu. Poslechnu svůj "vnitřní" hlas a vykašlu se na nějaké placení.Popadnu sudlici a společně se služkou se vydám k zámku. Palác U královského stolu zaberu místo a pohodlně se usadím. Poslouchám princovi řeči,ale nedávám jim přílišnou váhu a tak se raději láduji čímsi pečeným. Některý to vzdali,ale přišli i nový ksichty koukám......dvojice sehranejch žoldáků nebo jen nějaký vandráci co někde ukradli zbraně a teď se s nima oháněj?No,to by je sem asi nezavolali........je to slabost,spoléhat na druhého.Kdo jede sám,jede nejrychlejš.......neříkals něco o tom,že mi dáš pokoj?......už sem zticha!......No proto,ale v tomhle s tebou souhlasím.I když,najdou se i vyjímky........nepovídej. pomyslím si při pohledu na nově příchozí. Pak vstanu,hodím si brašnu přez záda a vyrazím za ostatními do stájí. Stáje-odjezd Hrábnu po prvním koni,který mi přijde pod ruku.Je to černý hřebec s bílími ponožkami a Bílim nosem?No,přiznávám,že se v koních moc nevyznám. Sedlo na něm jaksi chybí a tak si ho musím osedlat sám.Popadnu černé kožené sedlo a pustím se do práce. Utáhnu poslední řemínek,k sedlu svisle připevním svou sudlici a nečekaně hbitě se vyhoupnu do sedla.Jednou rukou chytnu otěže a koně pobídnu. Hřebec vyrazí ven překvapivou rychlostí,avšak semnou to ani nehlo(naštěstí). Spomal sakra. zabručím potichu a trhnu otěžemi.Kůň okamžitě zastaví a na místě divoce zahrabe kopytem. Přezto že jezdit umím,nijak to nevyhledávám.Pořád je mi milejší chůze,avšak musím připustit,že pohled z výšky koňského sedla na mé "společníky" je při nejmenčím příjemný. Střelím pohledem po tetovaném mnichovi,který už koně rovněž má a škodolibě se uchechtnu nad představou Taurena na koni. |
| |
| Po dvou dnech,příjemného lenošení,jsem byla odpočatá,jako nikdy. Když nastal ten velký den,sbalila jsem si své věci a vydala se spolu s Victorem. V sále jsme si vyslechla vše potřebné,než jsme se vydala s ostatními do stájí vybrat si svého společníka na cestách. Vybrala jsme si grošovou klisnu,která sice nebyla nijak svalnatá,ale za to byla pružná a jistě i rychlá.Osedlala jsem si ji a vyjela ven za ostatními. Když uvidím,jakého divocha si to Fingal vybral musím se tomu usmát a zastavím se vedle něj “Myslíš,že ho zvládneš Fingale?Co?“usměji se na něj přítelky.Nemohla jsem si pomoci,prostě jsem měla chuť toho velkého válečníka trochu popíchnout. |
| |
| Palác Probudím se brzo ráno, jako obvykle ještě před samotným svítáním. Ani se nehnu, jen se rozkoukávám v šeru pokoje. Jediný zvuk, který je teď slyšet, je pravidelné oddychování Ann´ar, spící na posteli. A pak že to nepůjde a teď hleďme, jak tam krásně usnula... To bylo řečí. Pousměju se nad tím a posadím se na svůj polštářek z oblečení, zády se opřu o pelest postele. Přemýšlím nad naší cestou, jhaký to celé má smysl, ani nevím, jak jsem se v ůvahách dostal k budoucnosti a dalším směřováním mého života. Ani jsem zabrán do přemýšlení nezaregistroval, že se rozednilo. Vytrhlo mě z tranzu až zaklepání služebné na dveře. Kývnu hlavou jako že rozumím a vstanu, pak jemně vzbudím Ann´ar a začnu se přistrojovat, ostatní věci skládat do batohu, na záda si připnu řemen s upevněným mečem a lukem. Předpokládám, že z pokoje vyjdeme spolu s Ann´ar. Na snídani se najím střídmě, ale vydatně, dávám si především ovoce. Pak se vydám do stájí, vyberu si nějakého pěkného hnědáka, osedlám ho a vyvedu ven, kde počkám na ostatní. Už je to nějaká doba, co jsem jel na koni, ale tohle se nezapomíná... |
| |
| po něaké té době co jsem strávil s Anikou jsem si uvědomil že lidi ode mě mají nejen že daleko ale Hodně daleko protože kupříkladu tady Anika má ráda hudbu bojí se vlků a strašidel a nemá ráda války.... já války miluju hudbu možná tak z válečných bubnů a vlky k snídani potom doběhne nějaká služka ven ,a začne volat Aniku jménem ta se nakloní přes okraj střechy a zeptá se o co jde a pak zakývá hlavou.... potom dojde ke mě a řekne mi překvapivou správu již svítá a vy by jste se měl jít do velkého sálu ..tam na vás čeká princ... podívám se na ní a zvednu se a skočím si ke kraji stěny že už seběhnu dolů přičemž na mě Anika zavolá ať počkám že se sama dolů nedostane phh vydám takovej ztrápenej výdech a když ke mě přijde vemu jí tak jako bral ženich nevěstu přes práh ona se přitom zasměje a já s ní skočím dolů přičemž jen křičí a to mě přímo do ucha...do mého krásného psího ouška...což bolelo jako kdybych si přibouch do dvěří své přirození nakonec jsem se dostal až dolů a sesadil jsem jí ona přestala křičet a já jsem se neprodleně dostavil zkrz okno přímo do velké síně tam sem vyslechl krátký a velmi blbý monolog a nakonec jsem se rozhodl že nebudu riskovat že šéfkuchař zase něco přehlédl.... nakonec jsem se vydal do stájí kde sem se rozhodl že žádného koně nechci.... a tak jsem si tam jenom sednul a koukal na koně kterej koukal na mě...... |
| |
| Stáje-odjezd Když ke mně přikluše Námi na klisně,mírně povytáhnu obočí. Když ne,udělám si z něj oběd. odpovím veseleji,než je u mě zvykem. Sehnu se v sedle a poplácám koně po šíji.Neměl jsem to asi dělat tak silně,protože kůň se divoce vzepjal a nějakou chvíli kopal předníma končetinama do vzduchu.Naštěstí byl jeho pokus vyhodit mě ze sedla naprosto marný. S letmým usměvem se opět skloním a zašeptám mu do ucha. Jen si dováděj,mě se jen tak nezbavíš. Hřebec si silně odfrkne,jakoby tomu rozumněl a překvapivě se zklidnil.Teď kouká po ostatních,stejně jako já. Pěkná kobylka. okomentuji Námin dopravní prostředek a mé oči se zvědavě upnou na otevřená vrata stáje. Kdy už sakra přijednou ostatní.To sedlo není zrovna dvakrát pohodlný. |
| |
| Zasměji se "Chudáček...nebuď na něj tak tvrdý.Třeba jen nebyl dlouho venku."řeknu a mile se na něj usmívám. Na pochlavu,moji klisny radostně pokývám hlavou "Díky.Ale netuším,jak ji budu říkat.A možná,že už nějaké jméno má.Kdo ví...co jsi dělal přez to volno?převedu řeč jinak než na koně. Jde na mě vidět,že se opravdu o to zajímám. "Celkem jsi mi chyběl."zazubím se |
| |
| Stáje-odjezd Nic moc.Já mám radši putování krajinou a spaní pod širákem na tvrdé zemi u ohniště.Sem celkem rád,že sme odsud vypadli, i když v tý hospůdce bylo celkem fajn. odpovím pořád tím veselým,"přátelským" hlasem.Když mi nikdo nekecá do myšlenek,mám hned lepší náladu. Pořád se dívám směrem ke stájím.Jakmile se v nich mihne obrovitá postava Taurena,poněkud zastřeněji utrousím Náš rohatej kámoš se jmenuje Draal.Slyšel sem,jak si povídal s princeznou.......Nemá nás moc v lásce.Určitě má něco zalubem. mírně přivřu oči a zamračím se. Pak se ale otočím na Námi a na obličeji se znovu vykreslý letmý úsměv. A co ty? |
| |
| Popojedu k němu blíže "Ale ale....kdopak nám to tu trousí dosvěta drby?"usměji se a ohlédnu ke stájím. "Však on si zvykne.A hned bude vstřícnější.A když ne aspoň vypadá,na dobývací stroj.V boji se hodí."pokrčím rameny. Když se mě zeptá co jsme dělala vesele jsem se zašklebyla "Trochu jsem zaučovala Victora.Aby se ve světě neztratil."a pak se rozpustile zachichotám. |
| |
| Stáje-odjezd To jo,dobývací stroj.Vždycky jsem se chtěl utkat s Taurenem.Jenže strejda nikdy neřek,kde tenkrát toho rohatce ulovil a já nikdy na žádného nenarazil. Postesknu si a znovu hodím očkem po stáji. Kruci.Pochoduje tam trofej a já na ni nemůžu........Proč ne?Kdo by tě zastavil?Oni?hahaha......už zase?Hele,neštvi mně! S povytaženým pravým obočím si projedu chichotající se Námi od hlavy k patě. Hehe....Ten potetovanej mnich.S ním bude ještě sranda,jestli přežije tak dlouho. utrousím další posměšnou poznámku. Co tě sem vlastně přivábilo?Prachy?Dobrodružství?.....nebo snad ten dojemnej příběh,co nám vykládali? zeptám se,abych alespoň trochu zkrátil dlouhou chvíli. Hmm nebylo by špatný,kdyby se o mě konečně VŠICHNI mluvili jako o hrdinovi..........K čemu to?Lidé se musejí bát!Nebylo to krásné,když se každý bál vyslovit tvé jméno?Když tví vlastní lidé se na tebe báli pohlédnout?A tys to všechno musel zkazit tim nesmyslnym konáním "dobra".Nasazování krku za někoho jinýho ti možná někde slávu přineslo,možná ještě přinese,ale nic nesmaže minulost............tvojí minulost,né mojí!....Ale prosim tě.......mlč!!!Zmlkni sakra!!! Obořím se v duchu sám na sebe. |
| |
| "Odjezd" Vyjdu ven a koně vedu vedle sebe. Eh... zdravím... Kývnu na Fingala. Nějak... se mi nezdá... Snad když ho blíž poznám... Nasednu na koně(plášť po stranách - pozor na rozkrok) a nechám ho dojít k nim. Námi... Dobré ráno, po probuzení jsem byl v děsném fofru, že jsem tě snad nestihl ani pozdravit... Zatvářím se na oko smutně a dojedu k ní. Tak už asi vyrážíme... Nakloním se k ní a zkusím ji dát aspoň malý polibek... |
| |
| Podívám se na Victora "To je v pořádku.Myslím,že všichni sjme měli celkem na spěch."usměji se. Dovolím mu políbit mě,ale jenom na tvář.Nechtěla jsem se muchlovat na veřejnosti.To mi nepřišlo dobré.Aspoň pro začátek.Možná později,ale ne teď. Pohlédnu na Fingala "Tady s Victorem jsme se přez ty dva dny hodně spřátelili."vysvětlila jsem mu. "Havně se nesmím moc zavazovat..."varuji sama sebe v duchu. |
| |
| Po polibku se usměju asi o milimetr víc než obvykle a kůň pode mnou nervózně popošlape. Šššš maličký... Už brzo pojedeme... Zašveholím mu do ucha a napřímím se. Omlouvám se, nevím nakolik jste pochytil moje jméno, Ale v celé své kráse je to Victor Vicous. Pronesu mírně obřadně Fingalovým směrem a mírně se ukloním(Tak, aby bylo poznat, že se zdvořile ukláním a zároveň abych neznervoznil svého koně). Mohu znát vaše ctěné jméno, pane? |
| |
| Palác …,,Stůj! Vždyť tě zabijí!“ mladá dívka stála uprostřed válečného pole a vyděšeně se dívala za svou přítelkyní. Neslyšela ji, razila si dál cestu dychtivými skřety ke králi. ,,No tak vrať se! El!“ nemohla se rozběhnout za ní, bránilo ji v tom několik krvežíznivých skřetů, kteří neměli s nikým slitování. Už, už na ně chtěla naběhnout, ale zarazil ji vysoký výkřik. Ztuhla, protože věděla komu patřil. ,,Ne!“ Jakmile se mě Tandor dotkne, prudce jej chytím za zápěstí a posadím se, stále ještě hluboko oddechujíce. Chvíli mi trvá, než si rozvzpomenu kde to jsem, a kdo je ten pohledný muž jenž se nade mnou sklání. A když si to uvědomím, zmateně na něj pohlédnu, pak jej pustím. Sklopím oči, zabořím hlavu do polštáře a raději chci na všechno zapomenout. Už to trvá nějakou tu noc, co mě tahle noční můra pronásleduje. Ani Tandor neví, čeho se týká… Po chvilce se posadím, upravím si rozcuchané vlasy a obleču se do své zbroji. Na záda připevním sekeru, k pasu pochvu s mečem a dýky. Na nohy si natáhnu boty a poté se vydám za svým společníkem do hlavní síně, kde si vyslechnu krále. Jelikož však nemám žádné otázky, mlčím a pustím se do chutné snídaně, po které usoudím, že tu vaří opravdu skvěle. Ve stájích dlouho nevybírám, pod ruku mi padne statnější kůn, hnědé barvy, doufám, že něco vydrží. Vyvedu jej na nádvoří a snad poprvé si pořádně prohlédnu své budoucí společníky. Bude to zajímavá výprava. Povytáhnu obočí a bleskově nasednu na svého koně, kterého následně poplácám po šíji. ,,Doufám, že mi budeš stejně dobrým přítelem...“ pošeptám mu a následně usměji.Přiklušu k Tandorovi a čekám, co se bude dít dál. |
| |
| šichni spoléhaj na svého věrného koníčka kterej je při nejbližší příležitosti opustí a nebo rovnou zmrzačí či zabije... jsem rád že jsem si žádného nevybral.. raději poběžím v bezpečí než abych se válel na jídášovy.... říkám si tak v duchu a v tom mě to trkne jedna věc mě začne vrtat hlavou a já nevím co s ní.... nemužu jí z té hlavy dostat Kdo to byl JÍDÁŠ? jak tak nad tím přemýšlím .... začne mě svědit ucho.... a já se stylově pravou zadní podrbu za uchem bez pomoci rukou ...vypadá to přinejmenším zajímavě když se člověku podobný tvor podrbe nohou za uchem.... potom vstanu a zapřemýšlím když jsem k nim nezapadl...neznamená to náhodou že je tu šance velká jako kráva že mě někde nechaj uhořet ?.... nejspíše ano takže se s nima vypořádám taky tak.... nechám je v tom.... teda až na námi a toho tajemného tetovaného týpka.... těm sem slíbil dvakrát zachránit kejhák... řeknu si a přejdu z jednoho kusu stáje ke druhému tak vyrazíme? už mě to tu nebaví... zeptám se námi když se k ní přiblížím neslyšnou chůzí |
| |
| Odjezd Nevrhle střelím pohledem po Victorovi,který narušil naší konverzaci. Ani mě nepřekvapí,když si věnují letmý polibek.Jen mírně pozvednu obočí a cuknu pravým koutkem rtu,jakoby mě to pobavilo. Oh ano.Zaučení že? procedím potichu směrem k Námi. Nemám moc rád přehnaně zdvořilé představování a tak se na Victora dívám nepříjemně podezíravě.Přesně tohle ve mně zatím všichni vzbuzují,podezřívavost. Jmenuju se Fingal. zabručím přez Námi na Victora. Victor Vicious výstižný jméno pro potetovanýho podivínskýho mnicha. Pak otočím hlavu znovu ke stájím,ze kterých vyjde jeden z dvojice nových dobrodruhů,žena.Naskočí na koně hnědé barvy,kterého zastavila pár metrů od nás,kde už na ní čeká společník.Můj zrak se teď upíná na ty dva. Z bedlivého pozorování mě však vytrhne hlas toho polodémona. Otočím otráveně hlavu směrem k Námi a "dole" uvidím stojícího Inuyashu. Tak už přišel i ten její mazlík?Jistě,bez koně,jako správný pes. Pomyslím si a procedím jakousi frázi v trpasliším jazyce.Odvrátím od něj pohled. Oné větě nejspíš nikdo neporozumí,ovšem soudě podle tónu mého hlasu to nebude nic příjemného. Dívám se kamsi do dáli a hlavou se mi honí tisíce myšlenek.Nechávám je jen tak propouvat a to s sebou přináší zvláštní pocit blízký relaxaci. |
| |
| Zčervenám "No ano...klidně si pod tím představuj co chceš."zasměji se. Pak se dívám z jednoho na druhého,Fingal se zachoval,jako opravdový broučoun. Natáhnu se a drcnu ho do ramena "Ale no tak...netvař se jak Kakabus kamaráde."usměji se na něj. Ohlédnu se na Inuyashu,kterého slyším až sem,jak je mrzutý. "Berme to z té lepší stránky.Brzi zase pocítíme únavu a prah z cest,jak se budeme trmácet kdoví kam."řeknu ironicky. |
| |
| Rozloučím se s bratrem, o svých a vlastně hlavně jeho slovech pomlčím a nechám je uloženy pevně v hlavě, v té nejzadnější komůrce. Nechci ji zase vidět, říká, že to není zrádkyně, ale mám strach, že tentokrát něco zamlčel, musí něco tajit. Přesto všechno projdu rychle síní a spatřím dvě postavy, obě přibližně stejně velké, sedící u stolu, jakoby a něco čekající. Trpaslík a? A šotek... Warde? Jsi to ty, starý brachu? Copak i tobě bratr poslal list? Za mými zády? A nic mi o tom neřekl? No, nečekala jsem, že přijdeš i ty, bratříčku. Otočím se na šotka a zářivě se usměji. Pojďte vy dva, čekají nás u stájí, právě vyrážíme. Dali jste si pěkně na čas. A netvařte se oba tak zničeně, vždyť jsou to jen koně. Přivedu je k ostatním a představím je. Pak přivedu trpaslíkovi vzrostlého poníka a sobě přivedu klisnu barvy palomino. Bráško, ty se mnou pojedeš na měsíčním svitu, ano? Zamumlám k šotkovi a vyskočím do sedla, pak mu pomůžu za sebe. Myslím, že můžeme vyrazit. |
| |
 | Usměji se trochu unaveně na Caitlin a kývnu hlavou. "No co uš, ke´d som sa sem dobral, tož odsaď aj vypadnem, stejěn rychlo. Ani som sa tu nerozkókal a už zase na cesty, už som ako nějaký hraničár," zadeklamuju, přehodím si vak přes záda a vykročím za tebou... "Počkaj, koniska, to nemyslaš vážno? Tiech bestií som si užil dosť s tvojím otcom, a včil...ale do prdele," zakleju, když uvidím poníka i všechny okolo... Povzbudivě se na ně zazubím... ...tací mladí..asi to maj v rodině aj v kervi..takhle sa scházat, keď an nich pozrem vidiem v nich odhodlánie, tak ako kdysi, Cirien, gangaros aj ten Arynn, všici boli tak mladí a tak vysmátí, plní té horkosti a tůhy po dobrodružství, to enem já som zase zestárnol o peknou řádku rokův a te´d sa bojím jedné herky, že mi vytřese dušu z těla... povzdechnu si, a pak se nezvykle pružně vyhoupnu do sedla poníka, kdese chvilu vrtím, dokud nenajdu rozumnou polohu. "Tož ukaž kamazu, čo v tobě je!" zahalekám zvesela a přijedu až k Caitlin: "taká kompania mla´dochům důfam, že vieš čo robieš, tvoj otec nebol inačí... a ak sa pozerám hormony s nima mlátijů..no škoda povedat..." Zazubím se... |
| |
| Hlavně , že každý ví kam jet … Zamyslím se a podívám se na zem pode mnou. A proč vůbec lidé potřebují ta nebohá zvířata ? Aby se cítili vyšší ? Nebo snad potřebují být všude rychle … Pořád samý a samý spěch ... Zakroutím si hlavou a netrpělivě přešlápnu. Je to legrační. Teď bych si s jezdcem mohl povídat s očí do očí. Stejně bych si neměl o čem povídat a navíc nechci. Ať se věnují svému koni , aby ho nějak nezranili. Krátce se podívám na všechny okolo. Zřejmě každý má svého otroka , takže asi můžou vyrazit. Jako by jim to cestování nějak ulehčili … No jo … lidé jsou lenoši … Stejně se s nimi dřív , nebo později rozloučí. Bude to slavný , šťastný den pro koníky... Vypadá to , že všichni se chystají k odjezdu. Možná to pokřikování znamená , že jdem. Zda li pak taky mysleli na výbavu... Mají nějaké kotlíky , deky ? Umí vůbec rozdělat oheň ? Ach...co se starám , já mám vše potřebné u sebe. Svojí vodu a svojí fajfku … nic víc ... Znovu zavrtím hlavou , až dvě ozdoby na rohu hezky narazí o sebe a udělají příjemný zvuk. Připomíná mi to bitevní vřavu … Ale co … vždyť já tady budu chodit se samými trpaslíky. I když sice lidé umí něco ukázat , jako že bojují , spíš by měli zkusit něco jiného … A kdo se asi rozprchne , až uvidí něco ošklivého a velkého … třeba... trolla ? Kyklopa ? Poškrábu se na hlavě a sekeru si dám na rameno. A co je na lidech dobrého … je jich moc ...to je dobrý , nebo špatný ? Jak kdy … Pomalu se všichni rozjíždějí a já si rychlostí kroku koní jdu hezky za nimi. Ovšem...Jak říkal můj otec … vždy ber ohled na vyjímky. Prohlédnu si ty , co jsem kolem mě blíže. Ovšem...bude tu někdo vyjímečný ? Budu se modlit , že ano … protože jestli to budou normální lidi … Budu je muset asi sežrat … Při chůzi je mi celkem příjemně. Opět dlouhé cestování. A víte vůbec , kam chcete jít ? Řeknu tím svým hlubokým hlasem , jak už u taurů bývá. Má slova zřejmě vyzněla , jako otázka , ale myslel jsem to jinak. |
| |
| Odjezd Jakmile mě Námi drcne do ramene,chladně se na ní otočím.Tvář stuhlá jako kamenná maska,oči studené jako led.Pravá ruku pomalu sjede k levému boku,kde je upevněný meč a uchopí jílec. Kde kdo by z vražedného pohledu usoudil,že to mladá elfka poněkud přehnala a že to zřejmě nedopadne dobře.Najednou se mi však na tváři objeví úsměv.Ruka přestane žmoulat jílec meče a dokonce ze sebe vyloudím dost tlumený smích. To by nebylo ono. odpovím Námi pobaveně. Už se těšim. okomentuji Námin proslov o prašné cestě.Chtěl sem říct ještě něco,ale spatřím ve stájích pohyb.Krom Taurena tam zřejmě bude ještě někdo. Ze stájí po chvylce přicválá princezna a jakýsi trpaslík na poníkovi. Konečně. zabručím a střelím pohledem po ostatních. |
| |
| Sleduji s pozdvyženým obočím jeho počínání,ale netvářím se nijak poděšeně.Nevěřila jsme totiž,že by se mi pokusil ublížit. A usměji se,když se zasměje i když jen tlumeně "To máš vlastně pravdu.Hlavně bys to nebyl ty." Když se ohlédne,ohlédnu se také "Heleme se....tohohle jsem ještě neviděla.Jen doufám,že nebude tak těžké se s ním spřátelit,jako s tebou Fingale."zasměji se |
| |
| co vám tak trvá? řeknu a nahlédnu zpět dovnitř kde uvidím další dvě postavy které mohou vidět "normálního člověka" s psíma ušima a stříbrnýmy vlasy a s divokým výrazem v očích mno ale pak když vystoupím zpoza rohu zase zpět je vidět že nejsem zdejší už jen proto že mám jiné oblečení než vy ..mám jednodílné kimono... zatímco si mě ti dva noví mohly prohlédnout sem si stihnul prokřupnout krk tak že to slyšeli všichni takové to křřřřup které se táhlo jako když někdo zlomí strom .... takové nehezké křup ale zároveň takové divné jako bych si zlomil obratel ... ale to se vám jen muselo zdát protože jsem si krk zase narovnal ale i s dalším křupnutím bůhví co se mi v krku pohnulo každopádně je to pryč.... ne nevíme kam jít... možná to bude tím že to něco máme najít.... mohlo by to být ono ? řeknu taurovy který vznesl otázku a zkoro nikdo mu neodpověděl....až na mě |
| |
| Nádvoří Zkoumavých pohledů, které opětují každého nového si raději nevšímám. Nejenže bych se musela obořit na každého kdo by mi jej věnoval, ale zjistila jsem, že to tak bude pokaždé, co příjdu někam poprvé. Pomalu si začínám zvykat. Ovšem když uslyším křupnutí, instinktivně se dotknu, ba dokonce chytnu jílec své dýky, kterou mám vždy po ruce. Mečem bych mohla zranit svého koně, navíc by trvalo hodně dlouho, než bych jej z pochvy vytáhla. No, určitě déle než dýka. Když si však povšimnu zajímavé posatvičky, koukající zpoza rohu stáje, povytáhnu obočí a ušklíbnu se na znamení, ať mi tohle už nedělá. Nakonec má ruka sklouzne opět na koňskou šíji a já dojdu k rozhodnutí, že bychom se mohli navzájem představit, když už budeme společně prožívat dobrodružství, ne-li něco víc. ,,Myslím, že je na čase se vzájemně předsatvit, abychom se pak neoslovovali "hej ty". Mě říkají Ann, celým jménem jsem Ann'ar sa Lia." naznačím lehkou úklonu a čekám alespoň špetku zdvořilosti od ostatních. |
| |
| snažím se přežvejkat co to na všechny i na mě vychrlila ta ona dotyčná OSOBA co se právě představila nevyslovitelným jménem.. anlia? annraza liu? annnaaaarrrr.....kruci to ani nevyslovím řeknu si ve své mysli a když mi dojde že po mě chce taky něco takového tak se jen poškrábu na hlavě a prohlasím nevim jak tobě ale mě "hej ty" uplně vyhovuje... pořádně se poškrábu jako vždyckky no jo ty chceš asi moje jméno.... ale to není důležité ....jestli se o nás totiž někde bude psát tak stejně napíšou jen " tři hrdinští lidé co zachránily bůhvíco ....jo a jejich pes a bejk." řeknu jako bych už to někde vyděl nebo dokonce i slyšel jak pes zachránil toho a toho nebo býk pomohl všem a s tím si prokřupnu ruku to už je ali jiné křup...to je křup normálního člověka |
| |
| Nádvoří Mírně se ušklíbnu není to však pobavený ušklebek, nýbrž takový, který přesně vyjadřuje můj nynejší názor, na tuhle podivuhodnou posatvičkou, v ještě podivnějším oblečení. ,,Pokud mi nechceš sdělit své jméno, nevadí. Nějaké už si na tebe vymyslím." až teprve ted se vřele usměji. |
| |
| Napřímím se na koni a podívám se na nově příchozí a ty, co přijeli. Také tě zdravím, Ann. Mé jméno je victor Vicious a momentálně jsem mnich na volné noze, pokud se to tak dá říct... Usměju se a mírně se ukloním. Vcelku rád bych už vyjel. Koně nemám zrovna dvakrát v lásce a myslím, že zadek by mě měl bolet z jízdy, spíš než z přesezení. Pokrčím rameny a nasadím si kápi. |
| |
| Kouknu na Inuyashu "Nebuď takový pesimista.Tak to určitě nebude."řeknu mu na to,že by o něm psali,jako o psovy. Pak pohlédnu na ženu a přátelsky se usměji "Zdravím tě Ann.Já se jmenuji Námi.Věřím,že si budeme rozumět..."pohlédnu na Draala "No...aspoň časem.Doufám."ušklíbnu se. |
| |
| Poslouchám jména všech členů naší kompanie, kteří jsou ochotni se představit, při tom si je pozorně prohlížím a odhaduju je... dobrý kov se pozná po zvuku, a zvuk se nejlépe line z kovu zakaleného bojem, však s euvidí jací jsou, zda se zlomí, nebo vydrží... "Tož, já su jakýsi Ward, po otcu Sekera, ale vlastním menem, mi říkajů Štítolam, hej? prečo sa neptajte, nepoveděl bych Vám to, tož vyražme tu na tu štreku od nikud nukam, ať nám prdele v sedle zbyteno nedřevění, no hej?" zahalekám na všechny přítomné... |
| |
| Už jsem se bál , že se nic takové nestane. Sotva se vyrazí , dají se do řeči a zastaví se. No není tohle nádherné ? Tady moc klidu nebude. Jen boj bude klidný … Teda...pokud si nebudou žvanit i při něm … Jak se všichni představují , jen pohodím hlavou a rukou lehce mávnu směrem k té ženě , co tuto diskuzi vyvolala , jako znamení obrovského nezájmu. To si to jako chtějí zpříjemnit ? Ahoj … budeme kamarádi ...ano , ti nejlepší a pak , až jedem umře , nebude chtít odejít od těla , nebo se zbytečně vrhne na vraha … který ho třeba může zabít … ach jo ...to bude práce … Na krátko se zamyslím a pokračuji hezky, hezky ven z nádvoří. Tak co je ? Vyřknu rychlou , krátkou otázku , která byla zřejmě naplněna kapkou toho vzteku. Ale jen malého. Ale vážně mi vadí , když se budou vykecávat... Dobře , můžou , ale to snad ten nebohý kůň může jít. A nebo můžou počkat , až se utáboříme... Utáboříme ? Ne... lidé vydrží míň než já … budou muset častěji zastavovat. Jak že to bylo … každý den večer ? No... aspoň si budu moc v klidu posedět s tabáčkem … |
| |
| I přes veškeré mé snahy vyrazit a konečně mě odtrhnout od domova, který mě tak dlouho držel ve svých spárech. A přes to vše, přes všechnu tu výchovu, tresty, vězení za neuposlechnutí a neustálé útěky do zahrad, či lesů, divoké projížďky bez sedla a útěků do divočiny se tam chci vrátit. Co mě tam zatraceně tak drží? Bratr? Kouzlo těch zdánlivě nedobytných stěn? Mrtvá rodina a předci? Touha zachránit bratra před vlastní zkázou? Získat trůn? Všechno to jsou pošetilé přání, a navíc zbytečné. S největší pravděpodobností už bratra nikdy neuvidím. Z družiny jsem podle všech nejslabší a já to nebudu nikomu vyvracet. Přece jen, bratr mě určil jejich vůdcem, což se jim už vůbec líbit nemusí. Ale o já s tím udělám? Dala jsem slib a zaplatím za něj životem, nebo duší. A co? Slib je slib. Smutně se pousměji a tiše zamlaskám, a počkám, až se mi ze záhybů košile vyhrabe ospalé zvířátko a podívá se ně mě těmi černými korálky. Z kapsy vytáhnu pamlsek a vyprsknu smíchy, když se po něm malý hladově vrhne. A teď se zase schovej, není potřeba, aby o tobě každý věděl. Navíc, čeká nás dlouhá cesta. Když uslyším souhlasné zapísknutí, jen pokývu hlavou a pevně sevřu uzdu.Pak se obrátím na ostatní. Caitlin, nebo Cait, jak chcete. Zapomeňte na můj původ, jsem jedna z vás. Jistě, možná si řeknete, že si jen na něco hraju, ale to nevyvrátím. Opravdu bychom měli vyrazit. Mohu vám říct jedno. Musíme nejdříve za Cirien Brisse, mladou vévodkyní, jež byla jednou z těch, co se zasloužili o získání Smaragdové koruny. Ta by mohla vědět víc, nebo bude znát osobu, kterou hledáme. Víc zatím říct nemohu. Arden je vzdálen dva dny cesty. A pokud se nemýlím, Ward zná cestu dokonale. Usměji se na trpaslíka, jež už si stěžuje na svého poníka, a to jsme ještě ani nevyrazili. Ostatně, vždyť jej znám. A jeho vztah ke koním též. Můžeme tedy? |
| |
 | Hrad---> Nádvoří Přes nádvoří se mihne stín. Potom je zase klid. za vámi uslyšíte jako by něco spadlo na kamenou dlažbu...no vlastně dopadlo. Na místě dopadu stojí pro některé z vás známá postava. Je celá zahalena v kápi. V ruce drží černý skládaný luk a na zádech je vidět toulec plný šípů s černým peřím. Nad zámkem začal kroužit orel . Postava udělá pár kroků vpřed. Atmosféra okolo začíná být tajemná. Není vůbec jasné jak se sem postava dostala..brána se neotevřela a nikdo nic nehlásil. ruka zahalené postavy sepohne směrem ke sponě jež drží kápi. Spona se rozepne a kápě sjede na zem. Pod kápí byl ukryt asi 185 cm vysoký muž. S holou hlavou a zvířecíma očima. Je oděn do kroužkové košile s odstraněnými rukkávy takže je to nakonec tílko, klasických černých kalhot a černých vysokých bot. Na stehnech má dvě pouzdra a v něm dva upravené tesáky. Postava se pousměje. " Hezký den vespolek. " Rozejde se k Wardovi. A půl metru od něj se zastaví. " Rád tě opět vidím mistře trpaslíku. " Potom se jeho pohled upře na princeznu. " Někoho mi připomíná....." Orel jež kroužil nad hradem se snese na jeden z praporů na nádvoří. Pomalým krokem se vydám k princezně... " Caitlin ? " Vydám ze sebe nejistě..... |
| |
| Otočím se, neboť uslyším povědomí hlas a zalapám po dechu. Ani roky, jež jsem ho neviděla, ani to, že zestárl mi nezabrání okamžitě ho poznat. Seskočím ze sedla své klisny, přičemž málem ze sedla vyhodím i šotka. Omluvně se na něj podívám a rozběhnu se k cizinci. Pak, bez varování se zastavím těsně u něj a zahledím se mu do očí. Místo toho, abych mu odpověděla mu vrazím koleno do slabin a vítězoslavně se usměji, když se zkroutí bolestí. To máš za to, ty..ty bídáku. Co sis myslel? Hmm? Že se na čtyři roky zmizíš a pak se s úsměvem objevíš tady na nádvoří a ještě si troufáš se ke mně znát? To nemyslíš vážně, že ne? Když se pak narovná, bez jediného dalšího slova se mu vrhnu do náruče a vášnivě ho políbím, jako bych přítomnost ostatních ani nevnímala. Kde jsi zatraceně byl? Odtáhnu se od něj a smířlivě pohladím prskající kuličku na mé hrudi. Tiše malinký, promiň, ale teď opravdu tiše. Zašeptám zoufale, založím paže na hrudi a zabodnu pohled na Nikodaje. Vem si ze stájí bratrova koně, je osedlany a nezdržuj, jedeš s námi. A žádné protesty Nikodaji, za ty roky, kdy jsi byl pryč, si to zasloužím. Dávám ti minutu nato, abys seděl na Měsíčním třpytu po mém boku. |
| |
| ůTož Nikodaj, tebe som tu nečekal, ale ak sa zdá, scházá se tu stará npartia, no tož vítaj a snad nám to vyjde lipe než minule," zachechtám se podám Nikodajovi pravici, energicky mu s ní potřepu, a pak jen se smíchem sleduji jeho vítání s Caitlin... "Tož, keď za Cirien, tož za cirien, na tu sa nemožem už dotěšit, no hej, tož vyražme," pobídnu poníka... "A ty sebó herko hejbni, ať už sme tam..." zavelím ajako první v čele průvodu na koních osamnělý a sám v čele vyrážím... ...a už su zase na cestě, s partou mladých bláznů..ach jo..kdybych byl taky tak mladý..jako kdysi... |
| |
| ani se neotočím na nově příchozího protože ho vidět prostě nepotřebuju ... a jak tam tak stojím je to na zastřelení a tak si sednu do turka a začnu se jako správý pes zaobírat činností zabíjení blech když se drbu přísahám že je slyším říkat že toho nechaj a že půjdou na jih ale to jsem je musel vydrbat všechny nestačí že mám blechy ale ještě aby mi lezli na zadek.... to tak a tak když je všechny vydrbu z těla ven postavím se jako normální člověk a řeknu si že už to nemá cenu tady stát a vyrazím sám nehodlám tu ztrávit mládí ... řeknu a přitom jim zamávám bez toho abych se na ně ohlédl vnější stranou ruky a vyrazím pomalým tempem pryč |
| |
| Sedím a čekám, naprosto bez pohybu a bez jediného šelestu. Zdá se, jakoby i kůň pode mnou zapomínal na zvuk a stával se tišším a tišším. Najednou to kouzlo prolomí můj hlas. Souhlasím s tím, že toho vybavování se bylo dost. Já jedu taday za mistrem trpaslíkem... Pobídnu koně a cestovním krokem následuju vůdce. Začíná se mi stýskat po našem chrámu, opatství, a vůbec po všem tom tichu... |
| |
| Zadívám se za Victorem,který se vydal na cestu s naším novým přítelem trpaslíkem Wardem. Podívám se na Fingala "Tak co chlape?Taky vyrazíme ne?"zeptám se ho a popoženu koně za Victorem,za chvíli jedu vedle něj "Tak ty jsi chtěl jet snad bezemě nebo co?"usměji se na něj. Mrknu za sebe do zadu.Trochu mě překvapilo přivítání muže jménem Nikodaj,zdálo se,že jsou hodně blízcí přátelé. |
| |
| Bez nás by je všechny pozabíjeli. utrousím sarkasticky a rovněž pohlédnu na Námi. Kopnu koně do slabin a trhnu uzdou.Hřebec se divoce vzepjeje,hlasitě zařehtá a vyrazí úctyhodnou rychlostí za ostatními. Jen co srovná rychlost s ostatními se rovněž ohlédnu za sebe. Ten novej chlápek,co se tak vřele vítá s tou princezničkou mi někoho připomýná.Hrdlořezy a žoldáky,kterým jsem velel........Konečně normální člověk.......Připadá ti snad nějakej vraždící maniak normální?........Nepoznáváš se?.........Víš co mi můžeš. Tahleta partička.To bude masakr.Snad se nesetkáme s nějakým větším nepřátelským odporem.Až na toho trpaslíka tu všem ještě kape mlíko z brady.......Nepodceňuj je.Možná tě ještě překvapí......Pche,každej mamlas co zabije skřeta si dneska říká žoldák,o dobrodruzích ani nemluvím. pomyslím si a začnu zase civět před sebe.Nasadím starý známý zasmušilý,mírně podmračený výraz. |
| |
| Hrad Útok do slabin jsem opravdu nečekal, proto se složím k zemi. Po chvilce svíjení se postavím.Sevřu v ruce luk a uklidním se. Polibek byl ještě zákeřnější než kopanec do slabin. Vysechnu si Caithlin a odběhnu do stájí. Ve stájích nasednu na onoho koníka a vyjedu směrem k ostatním. Poté dlouze hvízdnu abych přivolal svého orla. Doženu Caithlin a jedu vedle ní. " Nechtěl sem zmizet na tak dlouho." Pronesu omluvně. " Chtěl sem něco vydělat abych si tě mohl vzít." Hledím na cestu před sebou. |
| |
 | Nádvoří Zatím co většina z vás asi sleduje rozhovor a vůbec dění okolo princezny a neznámého, tedy pro některé, černého muže, který se zdá býti minimálně bývalým velice blízkým přítelem princezny, tak ti, které třeba tato milenecká hádka nezajímá a pohledem zabloudili směrem k bráně, tak ti mohou spatřit, jak se vojáci držící tu stráž postavili do cesty jezdci doprovázenému mohutným tygrem. Zprvu se podle napřažených zbraní stráží zdá, že má smůlu a dál se nedostane, leč poté, co ze záňadří vytáhne něco, co bude nejspíš listem pregamenu, stráže, byť neochotně zbraně skloní a ustoupí mu z cesty. Dál však pokračovat nemusím, protože během mého handrkování s gardisty se vy, princeznina družina, již vydáte na cestu a tak na vás jednoduše počkám mezi křídly těžké brány "Princezno!" - výkřikem upoutám pozornost ženy, jež vás vede na několik koňských délek ode mě, tak aby stačila pohodlně zastavit a vyslechnout mě "Buď pozdravena. Přišel jsem v odpověď na váš list." - pravím trochu dušeným hlasem a jako důkaz svých slov vytáhnu opět onen pergamen, kterým jsem se prokázal strážím a který všichni tak dobře znáte, neb jste obdrželi stejný "Sice ne včas, ale snad ještě ne pozdě." - přidám ještě pár, snad smělých, slov a hledíce zpříma na princeznu čekám, zda-li mě ještě přijme, nebo pošle tam, odkud jsem přišel. Když teď stojíte blíže, můžete si mě i lépe prohlédnout. Když shodím kapucu, která byla nejspíš záměrně nasazena tak, aby mi co nejvíc lezla do obličeje, je vám hned celkem jasné, proč na mě hradní stráž reagovala tak nepřátelsky. Má tvář má totiž barvu půlnoční černi, její jemné rysy jsou rámovány rozpuštěnými, dlouhými, takřka bílými vlasy a tento neobvyklý vzhled ještě doplňuje zlověstně žlutá barva mých mandlových očí. Sečteno a podtrženo, stojí před vámi příslušník temných elfů, národa, který nemá zrovna nejlichotivější pověst. Postavu mám vysokou asi 190 coulů, štíhlou a protáhlou, jak to jen u elfů bývá. Oděn jsem do črné tuniky s kapucí, přes kterou mám ještě černěnou koženou zbroj. Kalhoty mám stejně jako boty kožené, jezdecké. Ozbrojen jsem viditelně jen dýkou u pasu a krátkým zvratným lukem v toulci připevněném u sedla koně. Vše je kvalitní výroby, leč prosté, bez zdobení a již zašlé časem a používáním. |
| |
| "Tož listek máš, tak na cestu," zavrčím na černého a odplivnu si na druhou stranu... Odnikud vytáhnu dýmku a zatímco můj poník svým pozvolným tempem opouští hlavní bránu a vede za sebou celý průvod začnu si ji cpát tabákem a brzy se již od mé hlavy vznáší bílé kroužky dýmu... "Kurva, to je ono..." ulevím si a znova zhluboka potáhnu... Nad tím, kdo se tady vlastně sešel ani nějak moc nemyslím. když cítím jejich pohledy v zádech, dusot koní, propadnu chmurné náýladě. vzpomenu si na ty, kteří si razili svou cestu osudem taky tak tvrdohlavě, taky tak mladí...v té době byl mladý i současný král...a já..já už byl tehdy starý... ...Cirien..zase jedem za cirien, už si ani nevzpomínám, kdy jsme za ní byl naposledy...asi bych s eměl usadit, i když to není nic pro mne...mým životem budou asi navždy cesty a boje..a jednou an nějaké cestě nebo bojišti zařvu... |
| |
| Málem se zadusím dalším přívalem slov, která se mi drala na jazyk, když jsem uslyšela Nikodaje. Po zádech mi přejede mráz a do očí se mi nahrnou slzy. To říkáš teď? Po tolika letech se tu objevíš jako anděl spásy a řekneš mi na svou obhajobu tohle. Nedal jsi mi jedinou zprávu o tom, že jsi naživu, prostě nic a najednou jsi tady a jako by nic mi řekneš, že jsi scháněl peníze kvůli naší svatbě? Lituji dne, kdy jsem ti dala své srdce, ty bídáku. Lituji toho, neboť už patří tobě a nikdy nikomu jinému patřit nebude. A lituji toho, že jsi otevřel oči až teď. Kopnu hřebečka do slabin a cvalem vyrazím k bráně, zastaví mě však výkřik, koně trhnutím uzdy zastavím a konejšiě jej pohladím po krku, když vystrašeně zařechtá, pevně sevřu kopně koleny a uklidním jej. Onen tygr jej vyděsil, ale moment překvapení zmizel a on byl vychován ke styku s jinými zvířaty. Prohlédnu si muže a usměji se, pak očima přeběhnu listinu a ukážu mu na družinu. Vítej mezi námi, myslím, že na seznamování bude času dost. Já jsem Caitlin, nebo Cait, jak chceš. Zbytek už ti poví družina po cestě. Jen pohodím vlasy, a opět pobídnu koně, tentokrát již jemněji. Zdá se, jako bych cestu znala téměř dokonale. |
| |
| V mé tváři se objeví nechápavý výraz. Popoženu koně a doženu našeho Warda. " Znáš..to vždycky je v tom ženská. " Uchechtnu se. Ale můj pohled se zastaví na černém muži. " A co je zas tohle ? " Prohodím nechápavě. Sevřu v ruce luk a pozoruji scénku která se odehrává. " Družinka plná nejrůznějších hybridů...to bude sranda." Teď již jen kmitám očima z jedné postavy na druhou. |
| |
| "Žesnéj, tož utopit je nemožeš a život ti komplikovat budó furt..." zavrčím a opět zabafám z dýmky, poznámce o dark elfovi nevěnuji žádnou pozornost, jako mnoho mého druhu ani já nemám elfy příliš v lásce,a le zase nejsme jejich zarytý odpůrce, i když bych našel spoustu výhrad... Z vaku u sedla vyndám měch s pivem a bohatýrsky si přihnu a svět hned začíná být přitažlivější an pohled, ačkoli můj poník, který se už nikdy nezbaví jména Kamaz mi vše znepříjemňuje prostou existencí toho, že musím sedět na jeho hřbetě... svým klidným houpavým krokem, který toliko z mých bratrů nenávidí..a ani já nejsme vyjímka, i když jsem již dávno přivykl... |
| |
| "Maeviir." - představím se na oplátku princezně, i když ta mě jistě zná, když byla jedna z odesilatelů dopisu, který mě sem přivedl, takže to bude spíše pro vás ostatní. Plešounovu poznámku jsem snad přeslechl, ale daleko spíše ji prostě ignoruji a i se svým tygrem se přidám k vašemu průvodu. |
| |
| když přijde další individuum začnu přemejšlet jestli nemám počkat taky na santa clause a jeho létající soby takže se zastavím a rozeběhnu se zpět ke dveřím do stáje ovšem k té stěně na kterou si za běhu skočím a posadím se na cedulku která se houpe nad dveřmy ta cedule je s nápisem stáje ale to je vlastně každému jedno protože sem málokdo zajde nějakého koupit možná že také nikdy nezašel ale to je mi uplně šuma fuk prostě si tam sednu a ta železná tyčka trošku zaskuhrá ale nic co by bylo náznakem praskání jsem neslyšel a tak se usadím a začnu vyhlížet létajícího elfa či trojhlavého člověka protože bůhví co se k nám ještě přidá |
| |
| Bléé.. Jak ja mam sucho v krku..Co bych dal za kapku piva nebo nějakýho jinýho dobrýho pití.. Sedím na koni za CAith, pozoruji bystrýma očkama spolucestující.. Ani jeden se mi zrovna moc nelíbí.. Pohled spočine na trpaslíkovy. Hej mistře trpaslíku.. Omlouvám se že ruším.. Jenže mám hrdlo vyschlý jak troud.. A tak omluv mou troufalost když se zeptám.. V tom měchu máš vodu nebo něco z vašeho vyhlášeného piva?? Ptám se s lehkým ůsměvem na rtech.. |
| |
| Jens e uchechtnu and drzostí mladíčka: "A co bys povedal, že to bude?" optáms e se smíchem a hodím mu měch, který již značně změkl, nebo´¨t množství té skvělé tekutiny v něm již teď pracuje v mém těle...jmenovitě se přesouvá směrem k močovému měchýři... "Zavdaj si mladej, hej, ale nazvykaj si an to... to že sma jedna kompanie, neznačí, že ťa budem zásobovat chlastem hej?" to pivo v měchu patří k těm nejlepším... |
| |
| S naprostým vnitřním klidem přejedu temného elfa pohledem a kývnu mu na pozdrav. Zvláštní... Na kresbách v knihách nevypadali nikdy tak sveřepě... A opravdu jsou tak neoblíbení, jak se píše... Zvláštní... Nečekal bych, že někdy nějakého potkám... Občas se otočím po některém ze společníků, ale jinak jedu zcela klidně, bez jediného pohybu. Není vlastně ani vidět, nebo slyšet, že bych po tu dobu alespoň dýchal. Dobře se v nitru bavím pohledem na skřítka pijícího trpasličí pivo, ale nedávám nic najevo. Včera předevčírem jsem to s emocemi možná až moc přehnal... Ale když ona... Klid... Musím zůstat naprosto tichý a klidný... Tak jak jsem žil dosud... Bez jediného hlásku, pokud si to situace nebude vyloženě žádat... Krátce pohnu dvěmi svaly na kraji rtů nahoru, ale nebyla to ani vteřinka. Z výrazu mé tváře není poznat ani na co myslím, ani zda jsem duševně stále ještě přítomen. A tvář mám stejně zahalenou v kápi, takže i kdyby to poznat bylo, nikdo by to neviděl. Dá se říct, že na koni jedu jako loutka. Automaticky se pohybuju s ním, občas ho mechanicky pobídnu, ale jedu spíš jako mrtvý, než jako živý. Není proto žádným překvapením, že při normální chůzi mé vlastní kroky pohlcují svou ozvěnu. Ach ten klášter... Naštěstí už se nemusím vracet... Nikdy... |
| |
| Chvíli si jen tak prohlížím Victora,který se najednou tváří,jako kus skály.Pozvednu překvapeně obočí.Pak se zadívám na temného elfa.Naštěstí jsem byla vychována lidmi,takže mě nikdo nenaučil nesnášenlivosti mezi našimi rasami.A já,jako vždy veselá a vstřícná ho pozdravím "Zdravím tě příteli.Jmenuji se Námi.A ty....hm...jak jsi to říkal,že se jmenuješ?Melvin?"zkusím si vzpomenout a přiklušu si to s koníkem blíže.Byla jsem v celku spokojená,že nás je tolik.Budu mít spoustu nových přátel.A už jenom proto jsem se musela usmívat. |
| |
| To že někdo srovná tempo s mým koněm, osloví mě, dokonce mě nazve přítelem a ještě aby toho nebylo málo, je tím někým maličká, roztomilá elfka, mě trochu zaskočí. Zprvu zareaguji poněkud podezíravým pohledem, kterým si dívku přeměřím. Ten ale, snad díky jejímu nevinnému vzezření a přívětivému úsměvu, brzy zmizí a nahradí jej lehký úsměv "Maeviir." - opravím ji, když zkomolí mé jméno "Těší mě Námi." - dodám a ještě jendou jí oplatím úsměv. |
| |
| Radostně se zazubím “Mě také těší Ma…Ma…Mael…hmm…“zmlknu zamyšleně a snažím se v duchu znovu to jméno odříkat. “Maeviire ha!“řeknu nakonec vítězně,spokojená,že jsem na to přišla,jak se to vyslovuje. “Máš složité jméno.Aspoň mě se tak zdá.Takže se prosím nezlob,když ti občas řeknu jinak.Mám špatnou paměť na jména.“začnu si ho pečlivě prohlížet,dokonce se nakloním k němu blíže “Pááni…hele…vy se takhle snědí narodíte a nebo se takhle dokážete opálit?“začnu se zvědavě vyptávat. “A odkud až přicházíš?Já sice na svých cestách občas temné elfy potkávala,ale oni si nechtěli moc povídat.Teda kromě jednoho,ale nakonec jsem zjistila,že je to hrozný sukničkář.Ale teda…nikdy jsem nenarazila třeba na vesnici nebo tak…“a hledíc na něj čekám co mi odpoví. |
| |
| poslouchám celej ten námin rozhovor kterej mě začíná pomalinku potichounku ale strašně moc štváát! temní elfové se opalují .... byl sukničkář.... A JÁ SEM NEVIDITELNEJ !!! ANI OTÁZEČKU SMĚREM KE MĚ NIKDY NEPRONESLA.... zařvu na ní ale jen ve své mysli protože řvát na ní ve skutečnosti opravdu nehodlám další elfoun tiše pronesu když se na maevira podívám myslej si jak jsou buhví jak super ale prd uměj ...jo sem tam mávnout kusem klacku a říci hasan pasan já sem zdravej a předstírat že jsou ok ....chjo to bylo jak ten vysokej elf... taky že je zdravej a pět minut na to vykrvácel a já celou dobu věděl že krvácí ...jak elfové jsou naivní stromy jsou našimy přátely......stromy jsou vašimy přátely..... stromy jsou mi uplně u zadku .. |
| |
| Trochu povytáhnu obočí, když zaslechnu rozhovor mezi temným elfem a tou mladou dívenkou také elfího původu. Jen se pousměji, je docela šokující, že o temných elfech toho ví tak málo, nejspíš ji ušetřili tolika špatností, jimiž se vyznačují. Ale já v nich nevidím nic špatného. Pro mne jsou temní elfové tak jako ostatní tvorové na téhle zemi. Vyjímku pochopitelně tvoří skřeti, které z celého srdce nenávidím. Po téhle myšlence se ušklíbnu, ale víc se tím nezabývám. Naopak se otočím k tmavému muži a také se mu představím: ,,Ann'ar sa Lia mé jméno, těší mě Maeviire." |
| |
| Držím tempo s Wardem, který je vlastně jedním z mála, kterým věřím. " Dej pozor na bojeschopnost družiny, když polovinu družiny opiješ tak se ničemu neubrání. Nezapomeň, že oni nevydrží tolik co ty. " Popíchnu s úsměvem trpaslíka. Poté se můj pohled stočí na zbytek družiny. Postupně si je prohlížím a v hlavě se mi honí různé myšlenky. " Námi..malá, roztomilá nijak nebezpečná, ale třeba překvapí. Ann'ar o té nevím nic..můžu se jen domnívat. Maeviir zřejmě jeden zmnoha jako jsem já.....ti, které společnost odsuzuje, má chladnou hlavu a nenechá se vyprovokovat...velká posila. Pak je tu ten tvor hltající trpaslíkovo pivo....nijak nebezpečný. ten obrovský taur vypadá nebezpečně a nápadně nejspíše válečník z jiné země. Victor...tajemný....uzavřený..nejspíše nebezpečný a silný. Dál si již nikoho neprohlížím, můj názor je, že tahle družina v tomhle složení má určitě nějakou šanci na úspěch. Soustředím se už jen na cestu... |
| |
| Na cestě Se svým obvyklým kamenným obličejem zasněně civím na cestu předemnou. Z počátku divoký hřebec se zklidnil a pomalu cválá stejným tempem jako ostatní,v čele skupiny.Sudlice se mírně pohupuje Asi jsem to měl víc přitáhnout.Ale co,však ono to vydrží. Po nějaké chvíli se s nevraživým úšklebkem otočím na dobrodruhy zamnou. Temnej elf.Kde se tu tahle chátra vzala?Dagot o nich mluvil jen špatně.Prej jsou to pěkný prevíti.....vlastně něco jako já.Proč vlastně věřit Dagotovejm kecům?Je to přece nájemnej žoldák a vrach. pomyslím si a matně si před sebou vybavím ten Dagotův zjizvenej ksicht. Mrzutě přimhouřím oči a otočím se zpátky. Jednou rukou ležérně svírám uzdu a druhou opřu o jílec, na pohled masivního, meče.Očkem hodím rovněž po tom plešatém chlápkovi,Nikodajovi. Přidušeně si odfrknu,když spatřím,jak si všechny okatě prohlíží.Tak co si nás myslíš?Hmm?.....Princeznin pejsánku,radši si tu svou ovečku pořádně hlídej,protože jsou tu i vlci.............Jako třeba ty?Jdi do háje!.........Co?Už dlouho jsem si s někym,abych tak řek..nepohrál.....Taky už nikdy nepohraješ!Já ti to nedovolím........Hahaha.Hlavně,že jsi si užil s Lily.Hahaha a pak jsi jí.............Drž hubu.Byl jsi to ty.Já nechtěl,mě na ní záleželo,mě jsem jí........óó no jistě.To bys mi měl poděkovat,že jsem tě z toho vyléčil. Pár myšlenek vyústí v duchovní rozepři a tak si raději začnu znovu zírat na cestu před sebou. |
| |
| To jak se mladičká elfka snaží vyslovit, nakonec úspěšně, moje jméno a to jak se mě začne vyptávat na všechno možné mě vcelku pobaví. Když pak přidá k dobru ještě historku o někom mého druhu, nezbývá mi, než se pousmát, ani ne tak nad obsahem, jako nad formou, se kterou je podáván. Když tedy Námi konečně skončí s tou záplavou slov a otázek, nezbývá mi, než věnovat jí široký, snad trochu shovívavý úsměv "V pořádku." - ujistím ji nejprve, že mi až tak nevadí, když bude komolit mé jméno a pak se konečně dám do zodpovídání jejích otázek "S černou kůží se rodíme." - vysvětlím, že to opravdu není tím, že by slunce v mé domovině tak žhnulo "Naší zemi říkáme Naggaroth. Leží daleko nasever odtud. Vlastně je ta docela zima, než aby se tam dalo opalovat." - pravím a lehce nad tím pokrčím rameny "Odkud jsi ty Námi?" - zeptám se dívenky na oplátku. Pak se mi představí druhá, také krásná, dívka a představí se mi. Trochu zaskočen takovým náhlým zájmem se na chvíli zamračím, odpovím jí už ale zase s lehkým úsměvem na rtech "I mě paní." |
| |
| Dychtivě pokývám hlavou,že všemu rozumím.Trošku mi přišlo líto,že se ve skutečnosti,takhle neopálil.Kdyby totiž ano,tak bych si do jeho domoviny zašla,abych nabrala trochu barvu. Nad jeho otázkou se zamyslím “No tak jsem z jednoho takového malinký ostrova,kde se převážně pěstují banány a kávová zrna.Nic moc,ale je to hezké místo,kde nesmíš chodit bez klobouku.Už jsem tam věky nebyla.“řeknu a na okamžik se zatvářím zachmuřeně,ale hned se zase rozveselím. “Moc pěkné místo na vyrůstání,ale trochu nudné…pro staříky to tam musí být asi rád,ale pro ratolesti je to nic moc.“pokrčím rameny. Pozdravím,ženu,která se s ním také přijela seznámit.Tak si,řeknu,že když už jsme u toho seznamování “Zdravím tě…..hm…ty máš teda složité jméno…neříkají ti nějak zkráceně?Tohle totiž nikdy v životě nevyslovím.“zaprotestuji s tím,že to je pro mě nemožné. Zarazím se a zadívám se na něco hnědého co se rychle šlo schovat do lesa,jelen. “Jujky!Jelen!“vyjeknu a ukáži prstem “To mi připomíná jeden vtip.Ale ten je fakt dobrý.Vždy mě rozesměje. Je manželský pár a muž říká své ženě „Miláčku.Ty jsi,jako laňka!“ a manželka na to „Tak štíhlá?“a manžel „Ne tak chlupatá.“a na to vyprsknu tiše smíchy. “Promiňte,ale já ho musela říci.“otřu si slzy,které mi vyhrkly do očí. “Podle mě by tady trochu srandy neuškodilo,protože většina z nás se tu tváří jako Kakabus.Což podle mě pro spolupráci nesvědčí.To si aspoň myslím já.“tentokrát nemluvím nijak tiše,ale rovnou mírně zvednu hlas,aby to slyšeli.A na to se vesele zašklebím. |
| |
| Naprosto klidně sedím v sedle a poslouchám to štěbetání Námi. Holka... Ty seš teda ukecaná... Skoro mi to začíná vyhovovat... Proč bych se nemohl usmát? Shodím z hlavy kapuci a ukážu celé družině svou potetovanou hlavu. A co víc, na tváři mi vyroste široký úsměv, který sice působí poměrně morbidně, ale celkově je to velmi přirozený úsměv... Tedy až do chvíle, kdy se Námi pustí do vykládání vtipů... Hezký jelen... Což je poslední, co mi proletí hlavou, než zaslechnu ten vtip. Stihnu jen prudce škubnout krkem, čímž vyplaším svého koně. Jenže se řehtám jak magor a tak nejsem schopný ho uklidnit. Kurva... Chlupatá laňka... Kde na tyhle kraviny chodí?! Kůň už se kompletně odloučil od družiny a já si uvědomuji, že se na něm držím spíš štěstím, než že bych byl tak dobrý. Tiše... pššš... Mluvím klidně s koněm, přestože mi dává nádhernou ukázku šílené jízdy. Zdá se, že ve spojení s tvrdým přitažením otěží to docela pomáhá. Skvělé, naštěstí od nich nejsme moc daleko... Trochu otřeseni zážitkem, nicméně oba v pořádku, dostihnu po chvíli zbytek družiny. Už další podobné vtipy prosím... Nejsme na výletě. Nejspíš na ně nejsem dost dobře stavěný a Příliš prudký pohyb po dlouhé klidové fázi má za následek okamžitý šok pro to nebohé zvíře. Řeknu Námi hned jak se k ní dostanu. Nicméně to byl dobrý vtip. Usměju se na ni a pokračuju v jízdě. |
| |
| Neboj sa, ak si enem troške prihnó, tak im to neublíža, možno im narostó prsa, alebo zaroste, hlasitě se zasměji a cílevědomně mířím jistým směrem...k Cirien... "Pozeraj, aj vy ste boli, ke´d som vás poznal pervně, enem smečkó cucáků, a pozeraj, co se z vás stalo, he, vidíš, pozeraj sa do nitra svojej duše, a pozeraj jak moc si mosel vyróst, a oni taky musí, len některý na tej cestě ztomró, vieš? Herdinou sou plné krchovy..." pronesu pak už méně vesele k Nikodajovi, když se zmíní o zkušenostech naši družiny a mimovolně pohlédnu směrem k ostatním, jak se baví, laškují... |
| |
| Zřejmě, alespoň dle mého výrazu a nadechnutí, které jsem ale opět záhy polkl, jsem se chystal něco Námi odpovědět na její povídání o domově, jenže než jsem tak stačil učinit, přeběhl si kdesi jelen a tak rozpouta další slovní bouři upovídané slečny. Vtip mě celkem pobaví, široce se usměju a dokonce se zachechtám. Zřejmě budu poněkud atipickým představitelem svého národa. Pak, než se zase začnu věnovat rozhovoru s maličkou elfkou, mě ještě upoutá Viktorova eskapáda se slašeným koněm. Nereaguji na ní však nijak víc, než jen s podivem nedzvedlým obočím. Zas tak vtipné mi to asi taky nepřišlo. "Já s tebou souhlasím Námi. Teď nám ještě nic nehrozí, tudí si trochu té rozvernosti dovolit můžeme. Bohužel asi nemám čím bych přispěl, žádný takovýhle vtip neznám." - pokrčím rameny, když jí konečně odpovím a někdo, kdo je citlivý by si snad mohl všimnout stopy lítost v mém hlase. |
| |
| “Hele z toho si nic nedělej!Já jich znám spoustu,klidně tě jich několik naučím.“řeknu ochotně a ohlédnu se na Victora “Ale no tak.Victore zlato.Uvolni se trochu.“usměji se na něj a pošlu mu vzdušný polibek. “Navíc.Tohle je podle mě nejlepší způsob,jak se sse všemi seznámit a spřátelit.“dodám jen tak mimochodem. Pak se k Maeviirovi nakloním a zašeptám “I když myslím,že s tím Taurem to bude teda pěkný oříšek.“zase se narovnám. Na chvíli zmlknu a rozhlédnu se,zadívám se na InuYashu,který se tvářil hodně nakrknutě.I když jsem musela uznat,že se tak poslední dobou tvářil pořád. “Co je s tebou?“zeptám se ho mile “Tváříš se,jako by tě snad boleli zuby.“řeknu vesele. Momentálně mě ničím neštval,tak jsem pro změnu zkusila být na něj milá. |
| |
| S velmi kyselým obličejem se snažím držet rovnováhu, protože to vypadá, že jsem si při té zběsilé jízdě na poplašeném koni mírně narazil velmi citlivé partie mužského těla. Tohle prostě není fér... Ne a ne a ne... Proč já? Co jsem komu udělal? Chci jen svůj klid a pokoj... Ženu, chaloupku na samotě, tiché děti a klid... Místo toho sedím na koni a bolí mě koule... Tohle prostě není fér... Přemítám o svém mrzkém osudu, když uslyším své jméno... Zlato?! Uvolnit se? Já jsem uvolněný ma'am! Pozvednu tetování nahrazující obočí a zašklebím se na ni. Já jsem uvolněný... Tohle doporučení mi připomíná jednoho mnicha, který v knize o vyvolávání "duchů" narazil na zajímavou pasáž týkající se vnitřní magenergie magicky nenadaných bytostí a osob. Několik dnů uvolňoval svou "vnitřní sílu" a pak se z toho smradu udusil... Taky celou dobu jedl jenom fazole a ten rachot a puch vycházející při uvolňování jeho "vnitřní síly" taky nebyl zrovna dvakrát příjemný... Pokrčím rameny a usměju se na Námi. To je vše k mému uvolnění, zlato. |
| |
| ještě aby mě bolely zubyzamumlám si pro sebe za chůze a otočím se směrem na námi a skokem jsem u ní co myslíš že mi je? odseknu a ukážu na sebe palcem a zase skočím pryč a jdu zase stejným tempem jako vždy tak schválně co řekne? jestli řekne neakoju kravinu tak s jsem s ní skončil co si o sobě vůbec myslí být takováhle lehkovážná ? já jdu někam s bandou týpků kteří se mi už na začátku nezdáli a teď se k nám připojí ještě tahleta individua a přitom po očku kouknu na trpajzlíka a na temného elfa potom vydechnu uplné zbytky vzduchu z plic ven řeknu sido čeho jsem to zase vlezl...nejlepší by bylo být jen já viktor námi a ten flífal...finglal ? fingal!... a možná ještě ta princeznička pomyslím si a snažím se zbytek ignorovat protože mě strašně štvou jenom svojí přítomností a nejvíce mě znervoznujě ten tajemnej elf nebo jak si to říká |
| |
| Úsměv mi zahradí úšklebek “Jde vidět,že máš skvělé zkušenosti.“řeknu s malou ironií v hlase. “Co kdyby sis to nechal na večer k ohni.Mohli bychom z toho mít pěkné noční můry.“tvářím se nevině. Pak se zase otočím na InuYashu a chvíli si ho prohlížím “No….“mlasknu zamyšleně jazykem o patro “Vypadá to,jako,že tě něco trápí.“pronesu “Jak mám vědět co?To bych se ti musela nacpat do hlavy a to neumím.“pokrčím rameny. A pak mlčím.Ticho někdy je příjemné.Hlavně po tom,když tu někdo hodně mluví.Konkrétně tedy já. “Mnichové….kostel.Kazatel.“vybavilo se mi pár slov.Když jsem byla malá,matka mě se sestrou vždy v neděla do kostela. Byť mi se dostalo jíti přes údolů stínů smrti,nebudu se báti zlého.Neboť ty semnou jsi.Strojíš stůl před obličejem mým.Naproti mým nepřátelům.Pomazuješ olejem hlavy mé.Kalich můj naléváš,až oplývá jejich krví.Amen.“vybaví se mi jedno kázání,které jsem až do teď nepochopila.Třeba se to jednou dozvím.Ale nebylo to nic důležitého.Jsem nevěřící. No a už jsme zticha.Vsadím se,že mnoho z mích společníků si oddechli.Ale na jak dlouho? |
| |
| hmpf řeknu a otočím hlavou doprava abych na námi neviděl protože mě zase štve tím jejím způsobem jak to dokáže jen ona a jak mě to nejvíce štve myslí si jaká je to mistrině světa ale že mě něco štve si všimne a to že mě zajímá ona toho si nevšimne...nestojí mi za pohled řeknu si v hlavě a dál si jí již nevšímám a doufám že se někde blízko pořádně porveme protože cesta bez pořádné bitky není cesta jako taková a kdyby tohle nebyla cesta tak jsem se asi zbláznil a nebo rovnou uplně zešílela válím se teĎ někde ve vlastních slinách někde v křoví poblíž mého stromku ...ale jelikož mě nikde nic nepíchá takže soudím že jsme na cestě a že se brzy popereme! |
| |
| Noční můry... To sotva... Zkus žít většinu života v klášteře, kde téměř každý týden kopeš hrob... To jsou potom noční můry... Občas mám pocit, že náš opat byl černokněžník... Mnoho knih, které pročítal, bylo psáno naprosto nepochopitelným písmem a taky se mi zdálo, že byl s klášterem vnitřně spjatý... Možná je nakonec dobře, že jsem odtamtud mohl odejít... Jedu mlčky a jen občas otočím hlavou směrem k Námi. Nepřestává mě zajímat... Je tak živá... Zdá se, že má za sebou vzpomínky nepodobné těm mojim. A navíc se s ní cítím... jinak. Sám pro sebe se usměju. Večer k táboráku... Historky o nemrtvých obcházejících po nocích na chodbách v klášteře asi nikoho nezajímají? Odvětím mírně sarkasticky a zašklebím se zpátky na Námi. Večer u ohně bych se radši najedl a šel spát. Nebo diskutoval o jiných věcech. Třeba o cestě. |
| |
| Na cestě: Tentokráte je cesta klidná, bez komplikací, snad jen občasné roztržky, či výměny názorů mezi vámi. Les pomalu řídne, všímáte si, že princezna v sedle začala netrpělivě poposedávat a vyhlížet něco v zákrutě, i trpaslík a Nikodaj již tuší, co se blíží. Putujete přinejmenším další půl hodinu, krajina se již mění. Celou plochu zabírají obrovské pastviny, zazelenalé jarní trávou, plné nejrůznějších a na první pohled velmi ušlechtilých koní. Zdá se, jako by vás vítali, zvědavě přibíhají k ohradám a natahují sametové čumáky k vašim koním, znají je až příliš dobře. Většina našich koní je z Cirieniných chovů. Jsou to prvotřídní hřebečci i klisničky s tím nejčisčím rodokmenem, ale hlavně povahou. Otočí se na vás princezna a usměje se. Na pozadí pastvin se již rýsují obrysy panského sídla, nepříliš velkého, ale dobře opečovávaného, stejně jako malá vesnička pod ním. Princezna, jak se zdá by se vesnici nejraději vyhnula, ale nakonec to vezme přímo přes ni, nejkratší cestou. Dorazíte na nádvoří. Zde se právě mladá hnědovlasá dívka, přinejmenším stejně půvabná jako elfové snaží zklidnit obrovského antracitového hřebce. Ještě dalších deset minut sledujete zápas čisté síly a pevné vůle, nakonec se dívka vítězně vyhoupne hřebci na zadní a přinutí ho poraženě sklonit hlavu. Pak jej s úsměvem pohledí po krku, kývne na muže, jež vše sledoval a vybídne ho, aby hřečka, nyní již klidnějšího odvedl do ohrady.Ještě na něj stihla zavolat, aby pokračoval ve výciku, pak se opráší, zdá se, že z hřbetu alespoň jednou spadla. Stoupne si před vaši skupinu, zvědavě si vás prohlédne a až poté se lehce ukloní, nezdá se však, že by z ní pokora příliš vyzařovala. Má paní, potuleně se usměje, hosté, buďte výtání na Ardenu, mém panském sídle. Omlouvám se za menší zdžení, ale maličký mě potřeboval více. A nyní se budu věnovat vám. V hlavní síni vás čeká občerstvení a pak mě seznámíte s vaším úkolem, přiznám se, že o něm nevím téměř nic. Ještě jednou vás přejede pohledem a strne, když spatří nejdříve Nikodaje a pak Warda. Nezaváhá ani okamžik, Nikodajovi vlepí na tvář polibek, Warda obejme a jeho zarostenou tvář též políbí. Chyběli jste mi. Co, kde..kde jste se zde vzali? Ach, hloupá otázka. Raději mi řekněte, kam vás Osud zavedl po našem rozdělení. K ostatním ještě stihne prohodit: Koně nechte klidně na nádvoří, bude o ně náležitě postaráno. A vyrazí společně s trpaslíkem do útrob hradu. |
| |
| Změna plánu... |
| |
| Směr-->Hrad Seskočím z koně a podívám se na Caithlin. " Jen kamarádka." Dodám pro jistotu. Hodím na sebe plášť a poté toulec s šípy. V ruce si nesu svůj luk. Pak se zprudka otočím na zbytek družiny. " Nezapomínejte pobožní lidé jsou všude." Pronesu tiše, ale s dostatečný důrazem, aby to každý pochopil. Pomalým krokem dojdu až k princezně a držím se blízko u ní. Pak teprve promlouvám k Cirien. " To je povídání na dlouho. ale třeba to stihnem . " Pousměji se. " Nic mě nenapadá...jak zvláštní. Ale přece jen...knihovna. Mapy." Pozvednu hlavu. " Ciri ... budu si potřebovat něco nastudovat....v ...ehm...knihovnách..šlo by to zařídit ? " Zeptám se velmi opatrně. |
| |
| S úlevou vjedu na nádvoří a pobaveně sleduji zápas Ciri s hřebečkem, popravdě nádherným. Když se mi pokloní, jen zabublám smíchy, ale úklonu jí zopakuji, přidám ještě jemné pokynutí ruky. Vyprskneme smíchy obě. Zdravím tě, myslím, že pořádne jídlo po těch pár dnech přijde vhod. Co se týče postele? Jak u koho, poslední dobou toho moc nenaspím. Chyběla jsi mi, a moc.. Povabeně sleduji, jak ztuhne, když spatřím Nikodaje, ale pak se zarazím. To, že mu vtiskne polibek přejdu jen zamručením, nad trpaslíkem se ani nepozastavím. Ona jej přece nezná? Jak by Nikodaje mohla znát? Odkud? Zatraceně.. Jako bez sebe seskočím ze sedla, mám co dělat, aby se mi nepodlomila kolena, bez sebemenšího přemýšlení se rozběhnu do hradu, ostatních si nevšímám, přímo ke komnatám, cestu znám velmi dobře. On..on byl celou tu dobu s ní. Znají se. Podvedl mě...Nenávidím ho...Nenávidím.. Padnu na polštáře v komnatě, jež mi patří a rozpláču se. |
| |
| Hrad V chodbách hradu se mi princezna lehce ztratila, protože je velice nepravděpodobné, že udělala něco jiného než začala plakat, neznepokojuji se a vrátím se ke skupince. " Omluvte mě na chvilku. " Vyjdu zpět ven na nádvoří a započnu ve svém pátrání. Hledám něco v tuto chvíli velmi důležitého.... Možná, že to již mám... Bílá růže ? ..........Asi sem se opravdu změnil dřív bych vybral rudou.... Přemýšlím když stojím u v blízkosti staré paní jež se živí prodejem květin. Vložím jí do ruky zlatku a vyberu si nejkrásnější bílou růži. Pomalým krokem vyrazím k hradu. " Nemají nahodou ženy sklon k zamykání dveří ? " Zarazím se a schovám růži do pláště. a vezmu to rovnou na cimbuří a pak rovnou do okna. Vytáhnu růži z pod pláště a sundám plášt i toulec...dokonce odložím i luk. Ono se řekne zvolit správná slova....ale když celý život volíte jen srávné údery.... " Chvilku tam tak stojím. " Vidíš tuhle bílou růži ? Není pro Ciri, ale pro tebe. Je jako moje srdce.....a nedávám ho Ciri, ale už dávno sem ho dal tobě." Podám Caith růži. A čekám na další kopanec do slabin. " Jestli dostanu další vynaleznu něco na ochranu... " |
| |
| Zvednu obličej z polšťářů a zavzlykám, chviličku mi trvá, než ke mně dojde význam jeho slov. Nejdříve jen mlčky zalapám po dechu, pak zpanikařím a začnu si utírat slzy, nenapadne mě nic jiného, než vyrthnout z pod svícnu krajkový ubrousek, ani si nevšimnu, že svícen spadl se zařinčením na zem. Seskočím z postele a obejdu si pomalu Nikodaje, jedno kolečko..dvě. Tak por mě říkáš Nikodaji? V tom případě mi vysvětli, kde jsi ty roky zatraceně byl a jaktože znáš Ciri. Co měl znamenat ten polibek? Mám brát tvá slova jen jak hříčku? Tvou pojistku, kdyby tě náhodou Ciri už nechtěla? Tolik toužím jim věřit, ale mám strach. Jak mohu, když mi nechceš říct pravdu. Ještě mi řekni, že jsi se z§častnil turnaje a vlastnoručně si vrazím dýku od tebe do srdce. Smutně skloním hlavu a znovu se rozpláču, ruku pro růži nenatáhnu. |
| |
| Komnata Pomalinku narovnám prsty v pravé ruce. Pak co nejrychleji uchopím dýku co jsem daroval Caith a mrsštím s ní do skříně kam se zapíchne. Mé dva tesáky následují dýku. I když sem Caith naučil dost pořád sem rychlejší. V mžiku se dostanu za její záda a chytnu jí obě ruce a držím je u bříška. " Dobře byl sem na turnaji......s Ciri sme si párkrát navzájem zachránili život....přesto jsme jen dobrými přáteli. " Povolím sevření ... " Věř mi prosím..." Vezmu růži a podám ti ji. " Prosím." |
| |
| Zatraceně... Zavzliknu, když přijdu o zbraně. Pak se jen nechápavě zadívám do Nikodajových očí. V mých se zračí pravda, v jeho odhodlání a bolest? Možná.. Vamaním se z jeho sevření, pak jen natáhnou ruku pro růži a bez menšího zaváhání ji přelomim v půl. Nechci, aby růže byla nositelem tvé omluvy. To dokáží jen slova a činny. Proč jsi zamlčel turnaj? Možná, možná že vím. Vydala bych se okamžitě za tebou, ano, mám dojem, že sis toho byl moc dobře vědom. K zbytku růže přičichnu a pak mu ji zastrčím do kapsy u pláště. Ber to jako dar, ne jako odpuštění. Na okmažik se odmlčím, pak se k němu otočím, vezmu jeho obličej do dlaní a políbím ho. Tohle je odplata za to vše. Bude tě doprovázet na každém tvém kroku, budeš na něj stále myslet. Na mě...na to, že ti jsem ti snad odpustila. |
| |
| Chvilku stojím jako solný sloup. Obrovský kámen teď spadnul z mého srdce. Svalím se na postel a zírám nahoru. " Zřejmě si to dokázal chlape..vidíš, že nejseš jen vraždící maniak. " Ozve se sebevědomí. Posadím se. " Celé dva roky..každý den, každá hodina..minuta........nebylo chvíle kdybych netrpěl, že nemůžu být s tebou. " Vezmu zlehka Caith ruku. "Mliju tě....víc než cokoli...víc...než svůj život." Odmlčím se.... " Nikdy sem ti nechtěl ublížit.....a nechci, aby ti někdo ubližoval. " Dál už jen ticho.... |
| |
| Mlčky se posadím na postel a vyslechnu si slova, jež jsem celé ty dva roky toužila tolik slyšet. Bezduchy se posadím k němu na postel, opřu se o jeho hruď a zadívám se mu do očí. Udělala bych cokoliv, abych mohla vrátitm čas a ty dva roky strávit s tebou. Cokoliv. Jenže to nešlo, hmm? Bála jsem se, že jsi mrtvý a ty se tu po dvou letech zjevíš jak duch z čistého nebe. Málem mě to zabilo, čekala jsem, celou tu dobu jsem čekala na tebe. Dočkala jsem se a teď nevím, co ti na to všechno říct. Miluji tě, tak neskutečně moc, ale ty dva roky mou lásku málem zničily. Myslela jsem, že miluji mrtvého. Pohodlně se o něj opřu, naposledy vzlyknu a v okamžiku usnu. |
| |
| u hradu jakmile tam stojím i se zbytkem skupiny začnu mít neodbytný pocit podrbat se za uchem a jako správné Ucho to udělám když přijde cirrien tak stále sedím na zemi a pravou nohou se drbu jako pes zatracené blechy! postěžuju si sám sobě a pak sleduju scénku která nastala a kterou bych dokázal popsat jedním jediným slovem "proutník" naštěstí jsem to slovo neřekl a hned jakmile nám byl dán "rozchod " tak sem se vydal jako správnej pes na výzvědy takže jsem se hned přichitil na stěnu zdejšího hradu a ejhle jeho stěna je hladká jako by jí opracovávali i teď... a a´t se snažím jak se snažím nemůžu se tam dostat těm co mě vidí to může připadat legrační ale nakonec se naštvu tak že vyšplhám po poškrábané zdi až nahoru a rozhlédnu se a vidím že je to prachsprosté sídlo né moc veliké a ani né moc malinké ..tak akorát proč jsem sem musel chodit..ještě s bandou tupců kteří se zajímají pouze o sebe!!! říkám si v hlavě ale nevšímám si toho že se ten popis nejvíce hodí na mě... a když si tam svojí chvylku odsedím seběhnu po zdi dolů a zkoro u země se odrazím tak že skončím na nohách. nezraněn tohle vypadá jako pěkná otrava brouknu si pro sebe a zase se začnu drápat za uchem protože mě ta blecha kterou jsem výstižně pojmenoval "blbec jeden kousavej" furt musí hryzat za uchem což dosti bolí a svědí to NEUVĚŘITELNĚ TO SVĚDÍ! |
| |
| Komnata Poslouchám a koukám na princeznu. Když usne ještě dobrou půlhodinu na ní koukám a hladím po vlasech. Poté ji opatrně uložím a přikryji. Vykouknu z okna a zapískám...přivolám svého orla, aby hlídal na okně. Vezmu své tesáky zabodnuté ve skříni. " Sladké sny. " Pronesu tiše a vytratím se co nejrychleji za Ciri, abych se dostal do knihovny. " Musím se dozvědět co nejvíce. " Tahle myšlenka se teď mísí a topí se v myšlenkách z rozhovoru. |
| |
| Když dorazíme na panství, jen se trochu rozhlédnu, nijak mě to tady neohromuje a ani se mi to nezdá být až tak skvělé... Přepych, přepych, přepych... Povzdechnu si a seskočím z koně. Nechám ho stát kde je a jdu blíž k Námi. Nepůjdeme se podívat, jak to vypadá na tomto panství? Zeptám se bezelstně a široce se usměju. Nějak se mi nechce potulovat se po chodbách sám. Co kdyby na mě narazila měkká postel a já se nemohl bránit... Mrknu na ni a čekám jak odpoví. |
| |
| "Tož maličká, zdraviem tie, ako sa máš? Čo, povedaj raděj ty, bo já nemožem vyprávěť o ničem pekném..." rychle ze sebe vyrazím, když mi Cirien vlepí polibek na tvář. Možná se i trochu začervenám, ale to přeci jen unikne vám všem... Pak hbitě seskočím z poníka a pružným apevným krokem jako bych nestrávil celý den v sedle vykročím za Cirien. "Vieš, svet sa moc nezměnil..všade je to furt samé...a já sa snažím jak vůl to zlepšit...marně..." zabručím... ..marně..bojuji se světem i sám se sebou...a se všemi ostatními... to, že mně nedávno málem zabili, že jsem ležel týden v horečkách a bezvědomí, že jsem křičel ze spaní a dougal že umřu, to jí nemohu říci...protože ona tomu všemu pořžád věří, a já už dávno ne, Stalos e to tolikrát a stane se to znova..kopí prorazí zbroj, šíp mine srdce o dva palce... pořád znova aznova..a já sjem pořád tady...a zadek mně bolí...jak čert... něco zabrblám o herkách, ale nijak své utrpení nedávám najevo..ostatně mohlo by být hůř, kdybych třeba měl hemeroidy... |
| |
| Po cestě,která mě přišla velmi příjemná,hlavě proto,že jsem se mohla ještě blíže seznámit s ostatními.Teda ne se všemi,ale s několika ano.A to prozatím stačilo. Podívám se na Victora a usměji se “Ale ale…kam spěcháš?“mrknu. “Času máme dost.“nakloním se k němu a pohladím ho po tváři. Sesednu z klisny a nechám ji volně se pohybovat,teda dokud se o ni někdo nepostará.Rozhlédnu se.Bylo to pěkné místo.No jistě.Další boháč. A zdálo se,že se dobře znají.Doufala jsem tedy,že se tu nebudeme moc zdržovat.Už jsem s užila dost luxusu a nechtělo se mi změknout díky všemu tomu pohodlí. “Moment Victore.“zacvrlikám. InuYasha,byl hyperaktivní,jako vždy.Už lezl po zdi a pak zase dolů.Ale podle jeho utrápeného výrazu a urputného škrábaní jsem poznala,že ho něco trápí. Přijdu k němu “Copak?Blechy?Počkej….přestaň se drbat já se na to kouknu.“pronesu ochotně i když to byl takový děsný protiva. Začnu mu prohledávat ucho a vlasy “Kde jsi vůbec nabral blechy?Když jsme vyráželi z paláce,tak jsi je přece neměl.Nebo ano?“zeptám se a chytnu tu mršku a rozmáčknu ji.Najdu ještě dvě než se narovnám “No…snad by to už mělo být v pořádku.“řeknu a otřu si ruce do kalhot. |
| |
| po tom co mě námi zbaví blech si jen stoupnu a protáhnu se nevím kde jsem je nabral ale v paláci jsem je snad ještě neměl... řeknu a hodně se přemáhám abych neřekl děkuju protože by to bylo něco co si tahle situace nezaslouží a tak si to děkuju nechám pro sebe a vyběhnu si zase nahoru a spokojeně se tam sednu a vyhlížím co se kde děje ale už se nedrbu a tvářím se skoro štastně na tváři mám ještě slabý usměv ale pak se přehoupnu a jsem zase na střeše a tam si stoupnu a koukám co kde je a zdá se že jsem veselej |
| |
| Tajemně se usměju a jemně ukloním hlavu. Spěchám, protože jsem nedočkavý. Moc dlouho jsem chodil v těch samých temných chodbách. A teď tady mám celý svět plný nebývalých tvarů, barev, chutí, rozkoší... Dokončím, když mě pohladí po tváři. Mírně zčervenám a dívám se, jak jde za Inuyashou. Snad jsem se nezamiloval... Uvědomím si, že se asi tvářím hodně stupidně a navíc ji celou dobu pozoruji. Dobře, asi jo... Nahodím sebevědomý úsměv numero uno a pak srovnám obličej do obvyklé mrtvolné masky. Až na to, že mi cukají koutky nahoru a mám nutkání se usmívat jak dement. K čertu s tím... asi se vážně budu usmívat... Cítím se blbě... Zasměju se sám sobě a pomalu jdu za ní. |
| |
| Před hradem Sesednu z koně a popadnu svou starou dobrou sudlici.Zapíchnu jí do země a znechuceně pohlédnu na hrad předemnou. Krása. zabručím sarkasticky.Na rozdíl od ostatních,já jen tak stojím na místě a zamračeně pozoruji dění kolem mně. Se zhnuseným úšklebkem shlédnu uvítací výbor,tedy mladou černovlasou dívku,která se s princeznou a tou divnou dvojkou čítající plešouna a trpaslíka(Nikodaj a Ward) tak vřele uvítala. Dobře,že to víme. zareaguji nevrhle na Nikodajova slova,po té co se na nás tak zprudka otočil. I když se ostatní vydali do hradu,pořád notnou chvíli stojím na místě.Vypadá to,jakobych o něčem usilovně přemýšlel,samozřejmě s výrazem stělesněním nevraživosti. Po chvíli se můj zrak upoutá na Inuyashu,který se nejdříve drbe jako zablešené psisko a pak šplhá,poskakuje až se nakonec vyhoupne na střechu,odkud má jistě lepší výhled. Ostatní už se mi ztratili z dohledu a tak začnu s vážnou tváří civět na Inuyshu.Po chvíli mě to přestane bavit a tak jen něco zabručím a vydám se na menčí procházku kolem hradu. Jdu pomalu,co noha nohu mine.Při tom se lehce opírám o sudlici,kterou používám jako "turistickou hůl".Tvářím se dost nevrhle až nevraživě, a tak si každý dvakrát rozmyslí,než by se mě pokoušel oslovit. |
| |
| Zadívám se na InuYashu a zamračím se “Aspoň poděkovat jsi mohl….“řeknu nabručeně a otočím se. Zase se usměji,když uvidím Victora,jak jde ke mne.Vydala jsem se mu naproti “Zdá se,že InuYasha nestojí o moji pomoc,tak se ti zase budu věnovat.“našpulím rozverně rty a políbím ho. “Když se usmíváš jsi mnohem hezčí víš o tom?“mrknu a vezmu ho za ruku “Pojďme si to tu trošku prohlédnout.Třeba najdeme něco…zajímavého.“usměji se. “Řeknu ti,ale že cesta byla celkem nudná…zajímalo by mě proč tu vlastně jsme…no…mi tu asi nejsme na přemýšlení,ale spíš na činy.“ušklíbnu se a vystrčím špičku jazyka. |
| |
| Aby mě mohla Námi políbit, musel jsem trochu poklesnout v kolenou, ale to je daň, kterou jsem ochoten zaplatit.Když slyším tu drobnou lichotku, celý můj obličej se rázem rozzáří jako pochodeň. Je to možné... Zašklebím se na ni na oplátku a namísto toho, že bych její ruku stiskl, jsem se jemně vymanil z jejího sevření a pamatujíc na výškový rozdíl jsem ji radši objal kolem ramen. Kdo ví, co zajímavého můžeme najít... Pohladím ji druhou rukou zepředu po vlasech a pomalu ji vedu dovnitř. Ano... My jsme tady kvůli akci, ne kvůli myšlení... Mírně se sehnu a naruším rozpustilost jejího úsměvu polibkem. |
| |
| Při chůzi do něj jemně drkám bokem “Trošku mě to uráží víš?Já nejsem žádný idiot.Neříkám,že nejsem naivní…to trošku ano,ale hloupá rozhodně ne.“řeknu.Victor mi položí ruku kolem ramen,tak já ho zase chytla kolem pasu. Musím se usmát,když se ke mně musí vždy sklonit,když mě chtěl políbit “Moje malá výška je celkem nepohodlná co?Nebo,že by tvá výška?“zeptám se a usměji se. “Ale cestujeme se zajímavou partou co myslíš?“zeptám se na jeho názor. |
| |
| Srdečně se zasměju jejím steskům. Můj smích má opravdu zajímavý zvuk. Je pravda, že v tomhle ohledu je to trochu nevyhovující, na druhou stranu... Už jen za to splnění snu to stojí, nebo ne? Usměju se a zadívám se na pár lístků, plujících větrem. Kdo vi, jestli je to nepohodlné... Mi to tak ani nepřijde, tobě snad ano? Podívám se dolů a usměju se. Sebranka je to opravdu zajímavá... Kdo by čekal, že se nás sejde tolik. A tolik jiných... |
| |
| Usměji se "No mě rozhodně ne....to ty se přece musíš stále sklánět."mrknu a zastavím se.Obejmu ho a přitisknu se k němu "Ano...všichni jsou jiní...stejně,jako každý tvor."položím mu ruku na tvář,pohladím ho a nakonec ho poladím i po krku. "Jak dlouho tohle vydrží?Já jsem elf...on člověk...jak dlouho potrvá,než pochopí,že tohle by nikdy nefungovalo na trvalo?"pomyslím si. |
| |
| Ale mi to sklánění se nevadí... Zkusím mírně zaprostestovat, ale jen velmi mírně. Zastavujeme? Už tak brzo... Její ruka putující po mé tváři mi dává teplo. Teplo, které mi tak chybělo. Proč se cítím tak skvěle, proč chci, aby ten okamžik nikdy neskončil? Přivinu i těsněji k sobě a políbím ji do vlasů. Všichni jsme jiní... A to je to, co máme společné... Zašeptám ss úsměvem na tváři. |
| |
| "To máš tedy pravdu."souhlasím a choulím sedo jeho náruče. Zvednu hlavu a zadívám se do jeho usměvavé tváře.Znovu zvednu ruku a prsty mu jemně přejedu po tetování,které zdobí jeho obličej.Když se zamračil a měl při tom kapuci,vypadal opravdu...temně,ale naštěstí jsem si už zvykla.Zajímalo by mě co si o něm myslí ostatní. "Prozraď mi....jaký význam má to tvoje tetování?Musí to mít každý mnich?Nebo sis to nechal udělat z rozmaru srdce?"zeptám se a prsty mu znovu jemně přejedu po tetování. |
| |
| Dívám se dolů do její tváře a přemýšlím. Zajímavá otázka... Když jsem byl menší, nikdy na mé kůži nebylo nic poznat. V klášteře jsem si taky ničeho nevšiml... To, že jsem tetovaný jsem si uvědomil až jednou, když jsem viděl svůj odraz. jestli vypadali stejně i ostatní mniši si nepamatuji. Všichni měli kápě a na mrtvolách nebylo poznat nic jiného, než zranění. Většinou byli tak plní modřin, že nebylo jasné, zda jde o to, či o to... Kdo ví... Třeba to jednou sám zjistím. Usměju se a pohladím ji. Teď mě napadá, na elfku jsi docela malého vzrůstu... |
| |
| Promnu si krk "No ano.Všimla jsme si také.Asi to je tím,že mě vychovali lidé...a nebo mám snad nějakou tělesnou vadu....jsem prostě malinká a křehká.Už jsem si zvykla."pokrčím rameny. Pustím se ho a zase se vydám na průzkum okolí "Takže ty máš to tetování odjakživa?Připomíná mi to trochu klanové tetování kočovných kmenů ve stepích.Ti byli také všude možně potetovaní.“obejmu ho zase rukou kolem pasu. “Třeba to tetování znázorňuje tvůj rod.“řeknu nadšená tou myšlenkou. |
| |
| Hrad-chodby Ženu e chodbou do sálu, kde by se měla nyní nacházet Cirien. I přesto, že se řenu celkem rychlým tempem mé kroky jsou téměř neslyšné. Za to já slyším všechno. Zachytím sic jedinou větu z rozhovoru v nedaleké chodbě. " Třeba to tetování znázorňuje tvůj rod. " Poznal sem hlas Námi. Podle obsahu věty sem poznal, že nemůže být směřována nikomu jinému než Victorovi. " Ti dva by mi mohli pomoct. " Pomyslím si. A neslyšně se se k nim vydám. Objevím se přímo vedle nich...nemám rád tradiční příchody. " Odpověď na tuhle otázku můžete najít....potřebujem každou informaci co se nám může hodit...víc hlav si víc zapamatuje. Máme méně času než se zdá takže bych vás docela potřeboval...sice né hned, ale co nejdříve. Až skončítě vyhledejte mě v... " Odmlčím se... " No zeptejte se Cirien ona vás zamnou zavede. " Nečekám na žádnou odpověď a zmizím v chodbách. Hrad-sál Projdu okolo stráží přímo do sálu . Ihned zamířím k Cirien. " Cirien? " řeknu, abych upoutal její pozornost na sebe. " Potřebuju přístup do knihovny tvého...strýce. Mohla by si to pro mě zařídit ? " Zeptám se úplně nevinně. |
| |
| Sál- Nikodaj a Cirien: Cirien, zabraná do rozhovoru s Wardem, tiše přikyvujíc sebou trhne, jakmile Nikodaje spatří, přesto všechno se usměje a vybídne ho, aby si sedl. Do číše mu nalije víno. Jsou tam nebezpečné knihy Nikodaji, varuji tě. Ano, jsitěže tě tam pustím, ale nechci vidět nikoho cizího, jasné? Jsou to cenné svazky, což znamená, že je ani nebudeš z knihovny vynášet, ano? Varovně se na tebe podívá a pak vyprskne smíchy. To ovšem neplatí pro Caitlin. Spiklenecky na něj amrká a dál se věnuje Wardovi. |
| |
| Sál Na pobídnutí se posadím. Na číši plnou vína se jen dívám zatím sem ji nevzal ani do ruky. Pečlivě si vyslechnu Cirien. " Nebezpečí sem já sám ne ? " Řeknu a usměji se. " Neboj nikoho jiného tam nepustím......ostatní co mi budou chtít pomoci budou studovat mapy a hledat nějaké záchytné body....já se hodlám dostat až k samému jádru věci. " Podívám se na víno. " Profesionál by něměl, ale co.....víno sem neměl už pět let..jedna sklenka neuškodí. " Pozvednu číši a ochutnám víno. " kdyby přišli další z mé skupiny a hledali mě tak je zamnou pošli..já jim pak řeknu co po nich budu chtít. " Usměji se..ještě jednou se napiju vína a pak zmizím pryč ze sálu, avšak během vteřinky sem zpátky. " Kde, že je ta knihovna ? " Zeptám se vykukujíc ze dveří. |
| |
| Nebezpečí? Jak se to vezme příteli, jedno slovo z některé z tich knih, a byl bys mrtvý, ani bys nemrkl. A nebo ještě něco horšího...Raději to nebudu rozvádět. Knihovna? Řekni Cait, ta se tu vyzná a její přítomnost ti bude jistě víc než příjemná. Též pozdvihne číši a nadzvedne ji k nevyřčenému přípitku, nejdříve Nikodaji, pak Wardovi. Pak už věnuje celou svou pozornost starému trpaslíkovi. Jen povídej, příteli. Mým jemným uším elfa nevadí zkazky o zle, už jsem si zvykla, turnaj nás naučil mnohé. Některé až příliš... |
| |
| Dívám se Námi do očí a chvíli přemýšlím. Když už se chytám odpovědět, překvapí mě Nikodaj. Pohybuje se ještě tišeji než já. Zajímavé. U něj to je nejspíš permanentním bojem o přežití... U mě v podstatě taky... Ale mi šlo o soudnost... Život byl vždy až na druhém místě... K nehodám nedocházelo... Jen ke ztrátě sebeovládání, soudnosti a pomatení mysli a zaemnění smyslů... Nesnášel jsem ten klášter... Ale těch knih... Na ty budu vzpomínat se slzou v oku. Jelikož Nikodaj spustil docela zajímavý přednes, nezapamatoval jsem si z toho nic jiného, než že nás k něčemu chce a máme jít za paní tohoto sídla... Volný čas po jeho odchodu jsem strávil přemýšlením a koukáním do Náminých očí. Po nějaké te chvilce, kdy už to začínalo být zvláštní jsem se nadechl(ale jo, dýchal jsem celou dobu, jen jsem se teď nadechl jako před prvním slovem) a odpověděl na její hypotézu. Jelikož jsem se narodil v malé vesnici pod horami... Zvláštní... Nevím kde si mě to tetování našlo... Možná navenek ukazuje mou duši... Tenkrát v klášteře to bylo opravdu příšerné... Čím víc na to vzpomínám, tím víc nedokážu pochopit, že jsem taky neskončil jako jeden z těch sebevražedných mnichů... Ale dost už o minulosti... Já chci žít přítomností... Nakloním se k ní blíž a jemně ji kousnu do horního rtu. |
| |
| Hrad-chodby Spěchám za Caith. Cestu znám proto se do komnaty dostávám celkem rychle. Pomalu otevřu dveře komnaty a potichu vklouznu dovnitř. Orla jediným pohledem pošlu pryč. Příjdu k posteli. Pokleknu a hledím na nejkrásnější ženu jakou kdy spatřili moje oči. Spící kráska....jako v pohádce, které vyprávějí babičky svým vnoučatům. Pochvilce hledění na krásku se nad ní nakloním a pohladím jí po tvářim, jak nejněžněji umí což s mýma hrubýma rukama jde těžko. " Pozor na princess...." ani teď můj instink neselhal. Jedním očkem mrknu na potkana jestli je pořád na svém místě. Teprve pak se odvážím Caith políbit. " Vstávejte princezno musíme jít pracovat. " Řeknu potichu a stále jí hladím po tváři. |
| |
| ještě se zavřenýma očima se usměji, opětuji jeho polebek a pak se otočím na druhý bok, tak, abych nezalehla maličkou. Z pod přivřených víček se ospale zadívám na Nikodaje a zívnu. Musím? Když spatřím jeho dohodlaný výraz, vypláznu na něj jazyk, zachumlám se až po uši do přikrývky a spokojeně se usměji. Dobrou noc lásko... |
| |
| Komnata Sundám toulec s šípy i plášť, aby mi nepřekáželi luk položím na zem a vlezu na postel. Jemně chytím Caith za rameno a překulím na záda. Ještě jednou jí políbím. " No tak se vyjádřete princezno..pokud máte lepší nápad co dělat místo pracování..tak se pochlubte., ale spát se rozhodně nebude. " Stáhnu z Caith přikrývku do půl těla, snad už otevře oči. Poté udělám tázavé... " Hmmm ? " a pozvednu obočí. |
| |
| Zatvářím se nevěřícně, pak však zareaguji dost rychle. Vypláznu jazyk, vlepím mu pusu na tvář a bez zaváhání šáhnu po jeho plášti, jímž se přikryji. Maličká mezitím uteče mezi polštáře, prskajíc, že jsem ji probudila. Napadá tě snad něco jiného? Hmmm? Zapakuji jeho gesto a opřu se o lokty tak, abych mu hleděla do očí. |
| |
| Když se najednou vedle nás objeví ten plešoun,na jehož jméno jsme si nějak nemohla vzpomenout,div jsme nevyjekla,ale aspoň jsem sebou trhla. “Tak tohle bylo…divný….no dobře…by mě zajímalo co po nás chce…“řeknu a podívám se na něj. Skousl mi ret a já ho na oplátku políbila “Ale minulost je také důležitá.“pronesu vrnivě,jako spokojená kočka. “Ale stejně,tak,jako přítomnost a budoucnost.“usměji se a odstoupím od něj. “Možná bychom si měli najít prázdný pokoj.Využít času,který nám zbývá než nás bude ten….ten…plešatej chlápek potřebovat.“podrbu se na hlavě “Jak,že se to jmenuje?To bylo poprvé za celou dobu co na nás promluvil.A lidi s kterými si nepovídám…nepamatuji si jejich jména.“ |
| |
| komnata Usměji se. Vypadá to, že budu koukat do těch krásný ch očí dlouho. Ale náhle jí vášnivě políbím. " No práce nikam neuteče. " řeknu když ukončím polibek. Šibalsky se usměji a překulím princeznu na sebe. " Knížky snad nemají nožičky. " Řeknu s úsměvem. Pohladím Caith po vlasech. Nadzdvihnu obočí a nic dalšího už neříkám. Pak už jen následují další polibky a něžné dotyky....... |
| |
| Usmívám se a hladím její vlasy. Prázný pokoj? A kdo potom kam spěchá?! V duchu se zasměju a s rukou kolem jejích ramen pomalu postupuji chodbou. Když hledat, tak pořádně. U každých dveří, které míjíme, zaklepu a čekám na odpověď. Hledám prostě prázdný pokoj... |
| |
| jako správný pes nemám co dělat blechy jsou pryč a nemám co na práci a tak si tamm jen tak ležím to je zase den...nic pořádného se neděje válet mě už nebaví co bych tak mohl dělat.. nic... je tu nuda a nikdo si mě nevšímá... ale to mi zase až tak nevadí začnu přemýšlet o tom co jsem tu vlastně všechno zažil a mohl jsem to popsat jedním superslovem "NIC" neudělal jsem tu nic krom toho že jsem se nechal odblešit to chce nějakou akci zvednu se a snažím se zjistit kde by mohla číhat potencionální kořist jako první mě napadnou stáje ale to by nikdo nebyl moc štastný a tak už se nabízí jen jedna možnost...les a tak se pořádně rozeběhnu a skočím ze střechy dolů a běžím směr les abych zjistil jestli je tam něco co volá po pomalé a mučivé smrti třeba nějaký zálesák nebo skřet |
| |
| Hrad Mašíruji kolem hradu jako voják,který je zrovna na stráži.Při nejbližší příežitosti si to však namířím přímo do hradu.Projdu malým nádvořím a už svižně pochoduji chodbami. Nedívám se na výdobu stěn,nýbrž do předu.Cestou nikoho nepotkávám,snad jen jakousi ženštinu,kterou jsem sjel mrazivým pohledem aniž bych se zastavil. Z venku malý hrad je k mému překvapení docela rozsáhlý. Jsem bojovník,ne chůva.Jestli si dali tu práci,aby mě našli a naverbovali,tak mě asi budou časem potřebovat,ale zatim mi to připadá jako plítvání časem.Boj,pach krve,chuť masa,bolest,strach,smrt,válka to je můj život,to mě naplňuje.Asi sem měl radši vzít tu prácičku od Lechera..............Asi si dám voraz.Je příjemný nebejt pořád jen v bojovym drillu.Mohl bych se tu porozhlídnout,pokecat s někým zdejším,trošku se bavit nebo jen sehnat pokoj a dát si dvacet.......Jo to by šlo. konečně jsem se na něčem shodnul. Jak tak bloudím chodbami,najednou před sebou uvidím známé postavy.Jednu malou a druhou vysokou,až groteskní dvojka. Mnich a elfka.Proč jako první vždycky vidim je?Nikoho dalšího sem už dlouho nepotkal a to nás nebylo málo......Divný,asi to budu vočíhnout........Až si dám dvacet......Co nám je vlastně do nich?.......Mě ne nám! Když dojdu až k Námi a Victorovi,zastavím se.Oba si s povytáženým pravým obočím přeměřím a pak způstím krapet podezřívavě. Nevíte,kde jsou ostatní?Nebo jsem tu už jen tři? |
| |
| Hrad- rozhovor s Cirien Sedím u stolu a věnuji se jedné ze svých zábav- pití piva, jsem poněkud zachmuřený, když Cirien vyprávím: "Však vieš, dělal som, čo sem umel nejlepj, tož šel som zasejc bojovať, a dófal sem, že tim niečego dosáhnem, ach ako som sa mýlil, a naviec, už niejsem, také mladé ako driv, a šípům, kurva, těm neuhnu..." zavrčím a zavdám si z korbelu: "Ale, čo ty Ciri, jesteš šťastná???ů |
| |
| Usměji se na Fingala "Ti se někam ztratili.Asi si našli nějakou jinou zábavu."pustím se Victora "Potkali jsme taky toho....plešouna.Přítele princezny.InuYasha zase lítá po střeše asi.No a pak tu jsme mi." pokrčím rameny "Nemáme taky do čeho píchnout,tak si hledáme nějakou...hm...zábavu,abychom se neunudili...."zatvářím se nevině. "A co ty?Co budeš dělat?"zeptám se a stoupnu si vedle něj. |
| |
| Jestli jsme šťastná příteli? Nevím, mám sídlo, domov, věrné lidi kolem sebe, chov koní, práci, jež miluji, víru v nové zítřky, a teď i staré přátele, ale přišla jsem o lásku. Gan zemřel a mohla za to jedině honba za hloupou korunou a touhou po slávě. Přišla jsem o muže svého života. K čemu mi je pak tohle vše? I já stárnu, stejně jako ty pomaleji, díky elfí krvi, ale i můj čas přijde a pochybuji, že do té doby budu ještě někdy milovat tolik. Přesto vše musím Ardenu zajistit následníka, to je nyní můj cíl a teď se k tomu přidal ještě jeden, a to pomoci vám. Uvidíme, jak to vše dopadne. Záhadně, jakoby smutně se zadívá skrz číši a zavrtí hlavou. Nelíbí se mi to Warde, ani trošku, všem hrozí nebezpečí a oni ani netuší jaké. Velkou roli tu hraje láska a té, jak jsem si všimla je tu požehnaně. Bojím se, že to je naše nejslabší stránka. Pak už se odmlčí natrvalo a pokývne na starého trpaslíka. |
| |
| Když mě Nikodaj překulí na sebe, trošku se zarazím, pak jej však políbím stejně vášnivě, prameny vlasů se mi shrnou do obličeje. Fouknutím se je pokusím oddělat z obličeje, ale marně, pak to vzdám a oddám se plně láskyplným dotykům. Zarazím se a cuknu hlavou. Nikodaji počkej, já. Opravdu to chceš? Dva roky jsou dva roky, jsi si jistý, že toužíš právě po mně? Můžeš mít jakoukoliv ženu či dívku v království, daleko krásnější, než jsem já. Oni by snad tvé růže ocenily víc. Mám strach, že se jednoho dne probudím a ty už tu nebudeš, tolik se bojím. Zašeptám mu do ucha a upřeně se na něj zadívám, v očích slzy. |
| |
| "Tož Gangaros, teho je mi lito, rád som ho mel ako vlastného syna, ktorého nikdé miet nebudu, bo to bych sa musel oženiť a najít si robu: a to už nejni nič pre mňa," zasměji se a opět se napiji... "Štěstí ednou každého dožene, dříve, alebo později, ale přide, aj ta láska aj ak to juž nebude Gangaros, vieš? Ale vždy, vždy ho možeš nosiť v svojom srdci, hej? A to je najdůležitější..." pokračuji a snažím se na tváři vyčarovat úsměv. "A láska? hej, tie mámej viac ak dosť a nezapomeň, že láska, nejni enem slabina, ale mocná zbraň, trebs dvojsečná, však sama teho dobre vieš... a zmlknu s pohledem upřeným an Ciri... |
| |
| Komnata Zvednu se na lokty. A slabě se pousměji. " Dobrá dejme tomu, že bude krásnější než ty. Ale moje srdce máš už dávno ty. Hodně sme spolu prožili a hodně pro sebe trpěli. " Odmlčím se. " A navíc když mě nějaká jen uvidí začne řvát, že jí chci zabít. Zřejmě nejsem moc populární. " Usměju se a pohladím Caith po tváři. " Trpěl sem dva roky....a myslím, že útěk by byl jen návrat k utrpení. " Chvilka ticha..... " Navíc ukaž mi ženu, která by chtěla něco mít s chladnokrevným zabijákem, masovým vrahem, či zrůdou, kterou ovládl satan.....nebo jak mě ještě nazývají. " Uchechtnu se. " Jsi jediná...... " |
| |
| Zavrtím odmítavě hlavou a snažím se tak zakrýt smích, jež semi dere skrze pevně semknuté rty. Zabiják? Chladnokrevný vrah? Kdyby jen věděli... A co kdybych nebyla jediná Nikodaji? Co potom, odešel by jsi? Kdyby se našla nějaká hezčí? Myslíš, že já po ty dva roky netrpěla? Že to byla procházka růžovou zahradou? Nebyla a víme to oba, až moc dobře. Jenže já ten strach prostě nedokážu zahnat, dva roky mi obklopoval srdce a teď ještě chvíli potrvá, než vymizí, pokud vůbec. Zhluboka se nadechnu a pohladím ho po tváři. Co by se stalo, kdybys tehdy odešel a já čekala dítě? Hmm? A ty by ses to dozvěděl dnes? Zvláštní, že tě to nenapadlo. Já počítala každý den, modlila se, aby se nic takového nestalo, protože ten maličký by neměl otce. Ostře na něj pohlédnu a sklopím hlavu. |
| |
| Komnata Dítě co?..... Zatvářím se tak jako kdybych byl v luxusním hostinci a někdo přede mě položil šťouchané brambory místo kuřete. " Vím, že to pro tebe nebylo lehké..a s tvým bratrem sme se taky nějak nemuseli, ale teď sem u tebe. A už neodejdu. " Poté se zvednu blíže ke Cait." Jednou když sem bojoval s lovcem čarodějnic..tak použil kouzlo..chtěl mě omráčit ..kouzlo vyslal špatně..a od tý doby..no prostě nemůžu mít děti.." Odmlčím se a hlasitě polknu. |
| |
| Zůstanu na něj veze slova hledět, pak se andělsky usměji a vzhledem k tomu, že mám koleno mezi jeho nohama, velmi energicky jej namířím přímo k jeho slabinám. Seskočím z něj a ušklíbnu se. Myslím, že víš za co to bylo. Ještě něco takhle důležitého jsi mi neřekl? Zatraceně, tím mi chceš říct, že to bylo všechno zbytečné...že, že...že nikdy nebudeme mít děti. Teď už nemluvím tiše, jak je u mě zvykem, ale křičím a to dost nahlas. Pak jen písknu, počkám, až na mě malinká vyskočí a praštím dveřmi. |
| |
| Komnata Takovouhle reakci sem opravdu nečekal. Pořádnou chvíli se tam ještě svíjím. Poté vstanu. dostihnutí Cait není nic těžkého... Okamžitě seberu všechny své věci a naházím je na sebe. Sakra...v jeden den tolik problémů... Rozeběhnu se do chodeb hradu. Dostihnout Cait nebylo opravdu nic těžkého. Doběhnu jí a chytnu jí za ruku. " To ale neznamená, že se to nedá odklít. " Řeknu...je vidět, že opravdu nemám náladu na hádky. " Proto potřebuji do kouzelnické knihovny.... " Pustím její ruku. |
| |
| Až příliš dobře vím, že mě nenechá odejít a tak se zastavím na prvním rohu. Klidně počkám, až přijde až ke mně, zhluboka se nadechnu, ale nepormluvím, počkám, až co mi řekne on. Dá se to odklít? Založím paže na hrudi a ušklíbnu se. Třeba už o to nestojím, třeba nedstojím o to, aby otec mého dítěte mi nevěřil a neříkal mi pravdu. Nech mě být... Když pustí mou ruku, hned toho využiji a vyrazím ven, najíd Draala. Něco mi slíbil.. |
| |
| najednou když běžím směrem k lesu uslyším jen díky svému perfektnímu sluchu jakési zakřičení ..slova nerozumím ale mám pocit že jde buď o námi nebo o caitlin ale typuju námi že by problémy v ráji ? uchechtnu se při svém běhu směr les cestou zabiju asi 30 stvořeníček kteří jsou 15 mravenců které jsem bez milosti rozšlápl 10 brouků kteří si nezasloužili nic jiného než se nechat smésti a bít přitom rozdrceni 2 ,mouchy které jsem zabil diky tomu jak jsem měl ruce ..takže se za letu naplácli a já jsem pak naboural rukou do stromu což se ukázalo jako "hnojení " 2 čerstvě vylíhnutá mláďata asi nějaké sojky která spadla po tom jak se strom oklepal ..asi to byl nějaký druh osiky a jeden králik který si přímo říkal o smrt když vyskočil přímo předemnou a tak jsem ho nabral chytil jsem ho jednou rukou pod krkem a přirazil na strom che che che to tě naučí dávat si větší pozor...ne to tě nenaučí protože to už nestihneš mezitím co králíka pomalinku potichounku škrtím se on naopak rychle a nahlas snaží bránit.. bez uspěchu po dlouhé opravdu dlouhé chvylce už to vzdá a skončís odporem..ještě dvakrát zacuká a přestane mě se v očích zaleskne radost z čirého zabíjení a vraždy ale také trochu zklamání z toho že to vydržel jen půl hodiny... a tak se dám do pořádného výprasku jeho již mrtvého těla.. vyhodím ho do vzduchu a on narazí o větev kterou díky rychlosti zlomí a proletí zkrz až se nakonec zachytí o další větev a vysí tam jak mrtvola co to povídam.. vždyť je mrtvej a tak po pořádné zabijačce se vrátím směr hrad a bežím ještě s rukama od krve k hradu |
| |
| Chodby hradu Další věty se zabodávají jako šípy do mého těla. Najednou pociťuji hroznou chuť vraždit. Ani okamžik nepřemýšlím a rozběhnu se ke stájím. " Vidíš seš vrah a vrahem zůstaneš...vrazi,zabijáci..všichni jsou odvrženi společností. " Doběhnu do stájí, kde najdu svého koně. Osedlám ho a vyrážím ven jak nejrychleji dovedu. Odjíždím .... Cesta...pryč Chuť po boji je čím dál větší. Vím, že asi 10 mil odtud mají lapkové skrýš. " Lapkové nikomu chybět nebudou.." Ženu koně co nejrychleji. Ani jednou za celou cestu se neohlížím. Jediným cílem mé cesty je jít pryč co nejdál od všech. Nechci nikomu koho mám rád ublížit. Zároveň však moje zabijácké já touží ukázat svou sílu. Zase zabíjet. " Možná sem stvůra.....zabiják....sem to já... " Kůň je čerstvě napojen takže cestu vydrží snad bez problémů. " Už jen pár mil.....a pak.... " |
| |
| Právě míjím stáje, když uvidím Nikodaje, jak si to razí přímo k nim, v tváři výraz...přinejmenším vražedný. Tohle jsi chtěla? Možná, každopádně sám nepojede. Když uvidím, jakého koně si vzal, jen se usměji a vezmu si ze stáje svého hřebečka. Bratři... Copak jsi zapomněl? Najdou si toho druhého vždy, i kdyby měli padnout. Vyhoupnu se mu na hřbet, s ohlávkou, ani sedlem se nezabívám, pro mě jsou to maličkosti, hlavní je co nejrychleji najít Nikodaje. To je jediná myšlenka, která mě pohání dál. Jeď maličký, najdi ho.. Pak už jen kývnu na strážné u brány a tryskem vyrazím za Nikodajem, vím, co se mu honí hlavou, tuším a ani trošku se mi to nelíbí. Za nějakou chvíli ho doženu, tedy, spatřím ho na obzoru. Něpobídnu však koně k rychlejšímu tempu, naopak. Rozhodnu se jej sledovat tak, aby mě nenašel, ne okamžitě. Měla jsem moc dobrého učitele... |
| |
| když už jsem skoro u hradu vidím že někdo vyrazil smrem pryč že by špeh? každopádně ho budu sledovat a tak se vydám směrem za ním dohonit koně mi problém nedělá díky mím dobrým nohám které jsou vytrénované na dlouhé honění koňí či jiným stejně rychlým věcem když se však otočím zjistím že za ním také někdo vyrazil a tak nepřestávám s pronásledováním onoho týpka. už nějakou dobu vím že je to jeden z nás díky jeho vůni kterou jsem cítil celou cestu když jsme šli a já šel poblíž něho ale to nic nemění na tom že ho chci dostihnout a nebo zjistit kam jde |
| |
| Pobízím koně ke stále rychlejšímu tempu. Konečně na obzoru se začne rýsovat les s jednou obrovskou sekvojí a vedle ní skála. " Konečně můj cíl. " Popoženu koně a zmizím v lese tam z něj sesednu a přivážu ke stromu. Připravím si šíp. Hnízdo lapků Pomalu se plížím lesem..neviděn a neslyšen. Jak sem mohl čekat provizorní věž na sekvoji a na ní jeden muž s lukem. Jak jednoduché. Zamířím. Jeden výstřel do žlučníku a žluč ho otráví. Je slyšet už jen svist šípu a padající muž. " Ano....a teď honem na další. " Toulec, luk i plášť zahrabu v lese. Moc váhy na souboj zblízka. Vytáhnu tesáky A připlížím se ke skále počnu hledat vchod...není to nic těžkého cestička je poměrně udusaná. Vběhnu dovnitř a cestou zhasínám všechny pochodně.....tma....Nikodajova zbraň. Masakr započal a už se nedá zastavit. " Další mrtví...." |
| |
| Na obzoru se začne rýsovat les s jednou obrovskou sekvojí a vedle ní skála. Už těď se mi to místo nelíbí, stejně jako Nikodajův postoj. Zatraceně, on si tam jede vybít zlost. Vztekle seskočím z koně, uvážu jej vedle Nikodajova a tasím svou dýku, měc zatím nechám tam, kde je. Nebude potřeba, doufám. Opatrně naslouchám zvukům lesa, pak mi nezbyde nic jiného, než vtrhnout dovnitř. Nadechnu se, jednou dvakrat a po Nikodajových stopách vyhledám vchod. Bože, ať se dožiju toho, abych mu mohla pořádně vynadat, prosím. Vstoupím do tmy, která mě okamžitě oslepí, můj učitel, jak se zdá nelenil ani okamžik. Jen pár sekund mi trvá, než se oči alespoň částečně přizpůsobí, pak z torny vytáhnu lahvičku a zahrkám jí. Okamžitě mě obklopí světlo, nepříliš ostré, ale alespoň vidím před sebe. Jdu po zvuku, až do středu všeho dění... |
| |
| Hnízdo lapků Lapkové vypadají zmateně a vystrašeně. i když se jeden z nich pokusil utéct moc daleko nedoběhl. Ostří tesáku mu přejelo po krční tepně a nyní už se jen svíjí a krvácí. Zbývá jich pět. Nic co by nešlo vyřešit rychle. Schovám tesáky a plížím se za dalšího lapku ostatní si hlídám nikoho nenechám utéct. Další lapka zemře velmi rychle ozve se ošklivé zalupání a poté obrovský řev. zlomená páteř. Nakonec tupý úder a utichnutí řevu. Už jsou jen tři propadli panice. " Je to jako hon na zajíce..všichni vystrašení. Dallší oběť stojí u jakého si provizorního stolu. Vytáhnu pomalu tesáky a připlížím se těsně za něj . Přikrčen tesáky přiblížím k jeho achilovkám. " Nekřič. " Řeknu chladným hlasem a přeříznu mu obě achilovky. Jen ať řve.... Najednou uvidím něco jako tlumené světlo přibližuje se sem vstupní chodbou, abšak s tichými kroky. " Caith ? ano ta chůze..... " Pokouším se dostat do takové pozice, abych mohl sejmout lapky než se rozeběhnou proti Caith. |
| |
| Hrad Jo,je tu nuda.Zatim to vypadá,že nás tu mají jen pro dobrej pocit. řeknu nadmíru znechuceně a při poslední pasáži věty se dokonce ošklíbnu. Budu muset vymyslet,jak se zatím....zabavit. řeknu a nepatrně olíznu spodní ret,při tom levá ruka sjede až k jílci meče a opře se o něj. Moje myšlenky opět zaplaví touha po nějaké pořádné rvačce,bitce nebo pořádnému boji se vším,co k tomu patří. No....nebudu vás votravovat,hezky se bavte. řeknu s širokým úsměvem a pomalu vykročím. |
| |
| Zasněji se "Hlavně prosim tě neděs děti ano?Ještě by z tebe měli šok do konce života."řeknu mu vesele. "Tak si to něco užíj..až to najdeš."popřeji mu a dívám se za ním.Pak drcnu do Victora "Mám toho mrzouta ráda.Fajn chlapík co myslíš?Připomíná mi takového toho zprávného strejdu.Neustále nabručeného a fajfkou.I když teda Fingal fajfku nemá.On místo toho má meč."řeknu vesele. "Možná jsem mu mohla říct,že by si mohl jít něco ulovit do lesa.To by ho určitě zabavilo."zamyslím se. Pak porkčím rameny "No to je už jedno." |
| |
| Blížím se a vím to. Tentokrát se na své smysly mohu plně spolehnout, nejsem začátečník, ani ten anděl, za kterého mě považovali. Už jsem zabila a nejednou. Ovšem tajemství princezen bývají skryta velmi dobře, někdy až příliš. Zaplaví mě pocit, jako tehdy, kdy jsem ublížila poprvé. Nikodaj toho hodně neví, ale neměl odcházet. On zamlčel daleko víc, bohužel. Vyměním dýku za měč, jež vyklouzne z pochvy tak tiše, jako by tam vůbec nebyl. Tiše se pousměji a vpadnu do místnosti, světlo již ukryté v šatech. Jeden zásah, druhý a muž, jež stál nejblíž a útok nečekla padne tváří k zemi s ošklivou ránou v břiše. Druhého už nechám Nikodajovi, vím přesně, jak zaútočí a tak jen o krok poodstoupím, pak rozsvítím světýlko, tentokrát daleko více. Můj učiteli.. Řeknu když po všem, očistím si meč a podívám se na něj. Doufám, že si se aspoň pobavil.. Otočím se a odcházím.. |
| |
| Nezmýlil sem se opravdu to byla Cait. Jednoho z lapků zabila. Pousměji se . " Přesně tak jak sem jí učil. " Mihne se mi myšlenka. Druhý lapka o mě neví nestihne ani náznak výpadu na Cait neboť zezadu chytne pořádný kopanec do hlavy. Pak mu kleknu na záda a zlomím vaz. Všechno negativní po souboji vyprchalo uspokojil sem to zvíře v sobě. Rozsvítím jednu z pochodní pomocí křesadla jež mají lapkové na stole. hledím na svou vlastní práci. " Masakr jako vždy. " řeknu ledabyle a odejdu za Caith. Když vyjdu ven z doupěte lapků uvidím Caith jak odchází. Otočím oči v sloup. Doběhnu ji a chytím za ramena. " Přišla si..... " řeknu potichu. " Čteš ve mě jako v knize. Víš co udělám. " Říkám tajemně. " Lituju toho jestli sem ti ublížil... " Odmlčím se. " Oba víme, že sem vrah...a vrah zůstane vrahem. " Další odmlka. " ale jsem také muž milující nejdokonalejší dívku na zemi.....a kdybych jí ztratil ztratím i smysl svého života. A život bez smyslu ....neexistuje. " |
| |
| Když mě chytí za ramena, jen se pousměji, nebráním se, nemá to smysl a pak, ani nechci. Otočím se k němu čelem a vyslechnu si ho, na výrazu obličeje nedám znát jediný svůj pocit, myšlenku, bolest, naději. Ano, přišla jsem, moc dobře jsem věděla, co hodláš udělat, jen jsem nevěděla kde. Kůň mě sem dovedl, zapomínáš a velmi lehce. I tobě se může něco stát, a neříkej, že ne. Ano,, měla jsem strach, vždy jsem ho měla a ty ho jen probouzíš, ale co. Vím kdo jsi a vždy jsem to věděla, stávám se tebou, pomalu, ale jistě. A nevadí mi to.. Usměji se na něj a vklouznu mu do náruče a políbím ho. Slib mi, že příště nepůjdeš sám, prosím... |
| |
| Před doupětem lapků Konečně...na tahle slova sem čekal uklidnila mě . Pousměji se. " Netvrdím, že sem nezranitelný, ale na pár lapků snad ještě stačím..nebo už sem tak starý ? " Pozdvihnu zvědavě obočí. " Můžu ti i slíbit, že příště nepůjdu sám, ale jestli to měla být narážka na to, že mi chceš krýt záda...tak tě budu muset ještě něčemu přučit. " Další úsměv. " Jsi silná ovládáš mojí měsíční techniku, ale jen s bojovou technikou tu důležitou bitvu nevyhrajeme..budeme potřebovat artefakty..kouzla a jiné věci...." Řeknu vážněji. Poté se zatvářím hrozně škodolibě. " Nicméně potichá chůze ti pořád dělá problémy..máš co pilovat. " Pousměji se. " No a teď rychle pryč tohle byl jen zlomek z celé bandy...tady na světle sme jako terč na cvičišti. " Chytnu Cait za ruku a vyrazíme směrem ke koním. |
| |
| Csss...nepoznal bys mě, kdybych se snažila, ale proč? Ještě bych ohrozila sebe a Princess a hlavně tebe. A to jsem nechtěla. A co se týče měsíční techniky? Nejsem proti vypilování, každopádně, stáváme se párem nejen v životě, ale i v boji a ano, chystám se ti krýt záda. Ušklíbnu se a vydám se s ním ke koním, tam se však zastavím, přitisknu se k němu a zašeptám mu do ucha: Miluji tě... Hluboce ho políbím a vyhoupnu se na hřbet, vyprsknu smíchy a pobídnu koně do trysku. Na Nikodaje nečekám..vím, že je mi v patách. |
| |
| Nikam nespěchám vyhounu se do sedla a pobídnu koně též do trysku. Vím, že Caith nemůžu dohonit mám sedlo a navíc sem i těžší než ona, ale můžu se jí aspoň držet v patách. Držím se Cait v patách celou cestu až k hradu. Už z dálky vidím stráže jak otvírají bránu. Když sme konečně zpět odstrojím koně a jdu za Cait. " Nestihl sem ti říct, že tě taky miluju..ujela si mi. " Něžně a krátce jí políbím a chytnu jí kolem pasu no možná trošku níž. A vykročíme směrem k hradu. " Mno já to vidím na koupel chvilku odpočinku a pak na vypilování tvých schopností. " Řeknu spokojeně. " Co ty na to ? Hmm ? " Pozvednu obočí a pousměju se. |
| |
| Jakých schopností? Zašeptám a šibalsky mrknu, pak se ještě vrátím ke koním, každému dám pamlsek a poprosím štolbu, aby se o něj postaral. Ten se jen usměje a pošle mě pryč. Přidám se k Nikodajovi a nevinně se zeptám. Ta koupel říkáš? To nezní špatně.. V panském sídle něco zařídím se služebnou a spolu s ním jdeme do mé a vlastně teď i jeho komnaty. Za okamžik přinesou káď a naplní ji horkou vodou vonící po levanduli. |
| |
 | soukromá zpráva od Narxes Zoltan pro Rozhlédneš se , nikdo nikde. Snad jen pouhá ozvěna. Brzy poté se však ozve zvláštní , chraplavý hlas , tichý stejně jako kroky bot před chvíli. Pojď , pojď... Slova se ztrácejí v tichu. Hlas není zrovna to nejpříjemnější. Poznal jsi , že je to mužský hlas , avšak na tak zvláštní zvukové tónině a tak chraplavý. Opět se rozhlédneš. Nikdo nikde. Je možné , že se ti to jenom zdá.... Pojď...Pojď zamnou... Ozve se hned ten hlas , jakmile jsi se rozhodl , že se ti to jen zdá. Ovšem , v dáli před tebou spatříš jakýsi zvláštní , modro-fialový , slabé zářící úkaz. Vypadá , jako nějaká bytost a možná bych i přísahal , že se na tebe dívá. Poté se ozve ještě jedno „Pojď“ a postava zmizí za rohem. |
| |
| Komnata Jakmile příjdeme do komnaty sundám ze sebe všechno bojové vybavení včetně tesáků, které schovám pod polštář. Sundám ze sebe kroužkovou zbroj..no spíše tílko z kroužků. Teprve teď jsou vidět jizvy staré několik let i pár odřenin z hnízda lapků. Sundám si vysoké boty a hýbu s prsty na nohou. " Levandule ? Hmm.... pořád ten samý vkus..při naší poslední koupeli sem vyskakoval nahý z okna na cimbuří... " Dojdu ke dveřím a zamknu je na oba západy když už stojím tak zavřu i okno. Poté příjdu ke Cait... " Pamatuješ tvůj bratr mě pronásledoval dobrých pět mil od zámku. " Uchechtnu se. " Je zajímavé jak mi to připadá legrační...." Trošku jí pomáhám s šatctvem.... |
| |
| Necháš mě? Malé se to nelíbí... Zasměji se nad prskající malinkou a položím ji na postel, a pobaveně sleduji, jak se utíká schovat pod polštář. Pak se začnu pomalu vyslékat, moc dobře vím, že mě pozoruje, ostatně stejně jako já jeho. Jak dloho jsem neviděla jeho tělo, nelíbala každou tu jizvu, každý kousíček jeho těla? Zachvěji se a pomalu sundávám poslední kousek oblečení, stojím před ním úplně nahá. Přiblížím se k němu, pomalu, dráždivě, krůček po krůčku, potom se k němu nahá přitisknu. A ty se bráškovi divíš? Stále ti nemůže přijít na jméno a pak, to bylo naše první milování a pak, omlouvá ho i to, že je to můj starší bráška-král. |
| |
| Když se Cait svlékne mám co dělat, aby mi nespadla čelist a jazyk se nevykutálel až na druhou stranu místnosti. Dva roky...celé dva roky..ale říká se, že trpělivost přináší růže... Sjíždím pomaličku rukou po jejím boku. Tak jemná a křehká...a přitom tak silná....dokonalá. Políbím jí na krček. " No ještě štěstí, že tvůj bratr není nijak valný střelec...trefil mě jen do zadku. " Usměju se. Cítím jak se Cait dotkla ani ne tři dny staré jizvy přes celá záda. Zabolí to, ale nedám nic znát. " No....teď nic nezkazit.. " Poté Cait dlouze políbím. Co se dál odehrává za dveřmi do komnaty se ostatní můžou jen domnívat.... |
| |
| Můžeš být rád, že jen tam.. Zamumlám do našeho polibku a pousměji se, rukou jemně sjedu ze zad, všimnu si další nové jizy-vystouplého reliéfu a zamračím se, to mi však nezabrání hladit ho dál po těla a laskat, za okamžik přidám i rty a jazyk. Usměji se a ukáži směrem k voňavé vaně. Nechám jej vlézt prvního a klidně se uvelebit, pak se přidám k němu a vysříknu trochu vody do obličeje. Posadím se mu do klína a pohodlně se o něj opřu zády. Od čeho je ta jizva na zádech? |
| |
| Uvelebím se ve vaně a spokojeně si oddechnu. jednou rukou chytnu Caith dlaň a propletu naše prsty dohromady. " Ta jizva? Mno asi máš na mysli tu velkou....zhruba před dvěma týdny jsem potkal skupinku lovců odměn..jeden mě škrábnul mečem. " Druhou rukou se dotýkám jejího mokrého těla. " Kdyby jen škrábnul skoro sem tenkrát zařval..ale nač jí zbytečně lekat. " Mihne se mi v hlavě. " Říkám, že nejsem populární. " Poté jí jemně políbím na krček a rty jedu po krčku nahoru. Nakonec jí opět dlouze..ae opravdu dlouze políbím. |
| |
| Jak u koho lásko, jak u koho.... Zašeptám a otočím se k němu čelem, káď je dost porstorná, abych si klekla mezi jeho nohy, pak vezmu žínku a pomalu jej začnu umývat. Začnu krkem, přes hruď, vypracované břicho, slabiny, pevná stehna, lehce jej polechtám na chodidlech a vyprsknu smíchy, když nohou ucukne. Stále tak lechtivý miláčku? Pomaličku se přibližuji k jeho obličeji, houbu hodím do vody a dlaní mu přejedu po tváři, usměji se, když ucítím strniště. Co máme dnes večer v plánu? |
| |
| Lechtání..pro mě jedna z nejhorších metod mučení v tomhle případě to není mučení. " Ano pořád lechtivý...ani to se nezměnilo. " Usměju se. " Dnes večer se měl v plánu skočit si nakoupit nějaké škorně a taky nějaký kloubouk. " Řeknu s krátkým zamyšlením. " Dobrá dnes večer mám v plánu ...hmm...spát ? " Usměju se a rukou se lehce dotknu její brady, poté jí políbím... " A co dělají po večerech princezny ? " Zeptám se zvědavě. |
| |
| Tak klobouk? Postříkám ho pěknou dávkou vody a pak se mu pokusím ponořit hlavu, což se mi samozřejmě nepodaří, ale v lechtání mi nezabrání a tak toho využiji. Oba úplně mokří, voda téměř všude, idila. Co dělá? Čeká na svého prince...tedy, v mém případě na svého vraha. Vyprsknu smíchy a věnuji mu sladký polibek. |
| |
| Tímhle tempem prázdnou komnatu nenajdem ani do vánoc... Příštího roku... Povzdechnu si a dívám se láskyplně na Námi. Typický strýc... Asi máš pravdu. Na rodinu už si moc nepamatuji... Po tváři mi přeběhne stín víc než temný. Rodina... Co se s nimi stalo po mém odchodu? Mladík v rozkvětu života a zničehonic beze stopy zmizí. Asi už jsou mrtví, tak proč se trápit. Stejně už bych je nepoznal. Byl to ale jen stín, který rychle zmizel. Asi máš pravdu. Mnoha lidem by prospělo jít si zalovit... A mě se teď chce lovit taky... A mojí kořistí... bude... někdo... malý... a... budeš to ty! Přejíždím jí očima a sotva jsem schopen skrýt touhu, která je cítit z celého mého těla. Nakloním se k ní a dlouze a vášnivě ji políbím. |
| |
| soukromá zpráva od Námi pro Pak se na Victora podívám a vyzývavě na něj našpulím rty “Tak pojď ke mně ty můj svůdníku.Čekám už jenom na tebe.“usměji se. |
| |
| " Hmm... to zní jako plán. " Řeknu udýchaně z řáchání..no vlastně z lechtání. Lehce jí políbím a pohladím po vlasech. " Lepší než kupovat klobouk. " Usměju se. " Myslíš, že by mi neslušel ? " Zptám se na oko vážně. |
| |
| Zní jako plán? To znamená že opravdu zmizíš pro ten pitomý klobouk? Trhnu sebou, otočím se k němu zase zády, založím ruce na hrudi, čímž ještě zvýrazním úžlabinu mezi ňadry a ušklíbnu se. Pak bez sebemenšího zaváhání vstanu, vyskočím z vany, zabalancuji, jak mi to ujede na podlaze a vyprsknu smíchy. Z postele si vezmu čisté bílé plátno a zabalím se do něj. Pohodlně se usadím na postel, zářivě se usměji na Nikodaje a písknu na maličkou, která se mi vyšplhá na rameno. Přeji ti příjemné nákupy. Už vidím, jak teď budeš lítat nahý po městě. Chytnu jeho oblečení a prostě jej vyhodím z okna, když uslyším jak hromádka dopadne na zem, nejspíše na nádvoří, usměji se a posadím se zpátky na postel. |
| |
| soukromá zpráva od Victor Vicious pro Tvrdá pryčna v hostinci? Lovit se dá všude... Na tváři se mi objeví úsměv dravce, jistého si bezmocností kořisti. Kdo si počká, ten se dočká... Řeknu potichu a lehnu si vedle ní. Už skoro nejsem schopný držet svou touhu na uzdě a její vyzývavě našpulené rty jsou velmi rychle zaneprázdněny spoluprací s těmi mými. Ruce opět zkoumají všechna zákoutí jejího těla, svlékají ji, uvolňují mé oblečení. |
| |
| Vylezu z vany. " Náhý ? Když myslíš, že ne .... " Dojdu k oknu a kouknu kam dopadla hromádka věcí. " Tak já jdu pro ten klobouk . " Vyskočím z okna přímo na cimbuří a do nohy mě bodnou kamínky takže tam chvilku skáču a poté seberu věci kouknu kde jde někdo z kloboukem natáhnu si kalhoty a jdu si pro klobouk. Prvního člověka s kloboukem pozdravím a poté mu šlohnu klobouk a bleskově zmizím. Nasadím si na hlavu klobouk je takový ošklivý plátěný, ale co . Vyšplhám se zpět do okna a spadnu na podlahu místnosti. S kloboukem na hlavě a věcmi v jedné ruce. " Tak jak mi sluší ? " Zeptám se klobouk zaražený do čela. |
| |
| Když vyskočí z okna, jen se usměji, rychle se obleči a potichu zmizím i s Princess a jeho zbraněmi v útrobách panského sídla. Vyhledám Ciri, vesele pozdravím Warda a něco jí zašeptám. Když přikývne, vlepím jí pusu na tvář, ze stolu seberu jablko, por maličkou kuličku hroznu a vyběhnu na nádvoří, přímo do stájí. Okamžitě spatřím toho, po kterém touží mé srdce. Přiběhnu ke stání, bez zaváhání vstoupím za obrovským antracitovým hřebcem, nedbajíc na jeho nevrlé ržání. Nabídnu mu jablko, které mlsně sní a pohladím ho po chřípí. Pojď maličký, půjdeme se trošku protáhnout, nemusíš se bát. Nebudu na tebe dávat žádné ty ošklivé věci z kůže. Snad jen uzdu, ještě tě čeká mnohé, co se musíš naučit. Pobaveně sleduji, jak hřebeček zařehtá, když uvidí Princess vykukující z mého výstřihu, přiblíží k ní čumák a maličká se mu vyšplhá až do hřívy. Vyprsknu smíchy a nasadím koni uzdu, pak se vyhoupnu na jeho hřbet a pomalu ho pobídnu. Klidně vyjdeme ze stájí, maličká už je ukrytá v mém vystřihu. Pak teprve koně pobídnu, nechám jej, ať mě vede. A ty, Nikodaji, si ten klobouk užij, ale sám... |
| |
| soukromá zpráva od Námi pro Pomáhám mu se svlékáním sebe a i jeho,ale na mysl mi vytanula myšlenka ohledně požadavku od plešouna.Mírně se od něj odtáhnu “Victore…a neměli jsme jít pomoci tomu příteli princezny?“zeptám se. “Možná bychom to měli první vyřídit.Nemyslíš?“zajímám se a zadívám se mu do tváře. “Možná by to bylo rozumnější.I když tohle příjemnější.“pomyslím si. |
| |
| " Žádná odpověď ? " Podivím se. Sundám z hlavy klobouk. Vyskočím na nohy. " A sakra... " Řeknu a vyběhnu ven ze dveří. " Kam by tak mohla jít......byl sem pryč moc dlouho..a určitě využila každou chvilku. " Jen tak v kalhotech kráčím po chodbě směrem do sálu . Vkročím do sálu a pozdravím Warda i Cirien. " Neviděli jste někdo Cait.....šel sem si pro klobouk a ona mi zmizela. " Řeknu a zamávám jim kloboukem před obličeji. Vezmu číši a hodím do sebe celý její obsah. |
| |
| soukromá zpráva od Victor Vicious pro No... říkal, že se máme stavit až budeme mít čas, nebo ne? A podle toho, jak se tak na tebe dívám, tak čas určitě nemáme... Šibalsky se usměju a začnu ji líbat na nově otevřeném prostranství pod blůzkou(košilkou? prostě ve výstřihu a je to). Navíc hodinka sem, hodinka tam... Abych dodal slovům důraz, tak při formulaci sem a tam zajedu a vyjedu rukou z a do jejího klína. |
| |
| Hlavní síň- Ward, Ciri a teď i Nikodaj: Cirien se na tebe nechápavě zadívá, stejně jako Ward, pak, jak se zdá pochopí, proč byla Cait tak rozčílená. Pamatuješ si na toho divokého antracitového hřebce, že Nikodaji? Tak toho si před hodnou chvílí vzala Caitlin, předpokládám, že bez sedla. Má jednorožčí krev, nikdy nepůjde úplně zkrotit, vždy bude dítětem divokosti. Můj nejlepší kůň, chci jí ho dát jako dárek, pokud ovšem přežije. Řekne naporsto vážně Cirien a též upije z poháru, leč jen pár doušků. Ve stejnou chvíli dorazí do sálu Námi s Victorem. Nechápavě se podívají na polonahého Nikodaje. Cirien, aby celou situaci zachránila kývne na Warda. Myslím, že bys mohl ty dva zavést do zakázané části místnosti? Nikodaj teď má na práci něco jiného. A vy budete mít aspoň klid. Projděte všechny knihy, ale nic nepředčítejte nahlas, můžu se na vás spolehnout? Nechci přijít o nikoho, už tak mají na svědomí spoustu životů Ward se zvedne a kývne na Námi a Victora, pak se vydá do knihovny, vy za ním. |
| |
| Nakonec jsme se rozhodli,že první práce a pak zábava a odešli jsme za paní domu,která nás hned poslala do knihovny. Kývnu hlavou “Určitě se můžete spolehnout paní.“řeknu ještě předtím než se vydám za Wardem. Když nás odvede do knihovny rozhlédnu se “Co vlastně máme hledat?“zeptám se a přejdu k jednomu regálu a vytáhni náhodně vybranou knihu,kterou začnu listovat.Pak ji zaklapnu a vrátím ji na místo.Otočím se zase čelem k Victorovy a Wardovy. |
| |
| soukromá zpráva od Fingal pro Probíhá mi hlavou,zatím co jdu chodbou.Všude je klid a tichu,jenže najednou uslyším prapodivný hlas. Zastavím a rozhlédnu se kolem sebe.Nikdo nikde. Tos byl ty?........Hrabe ti nebo co?Snad znáš svůj vlastní hlas.V tom bude nějaká čertovina,buď vopatrnej! Jakmile onen hlas uslyším znovu,jsem si naprosto jist,že tu něco nehraje. Kdo to je? zabručím potichu a nepřestávám se ohlížet. Asi se mi to jen zdálo. řeknu si,když se mi nedostává odpovědi. Už už se chystám otočít se a jít opačným směrem,když v tom spatřím modro-fialovou zářící postavu. Potřebuju dovolenou. řeknu si potichu pro sebe a vydám se směrem k postavě. Sudlici držím pevně v rukách a jsem připraven se velice účině bránit. Tohle se mi stalo naposled v Krovanu,ale tehdy sem měl v sobě tolik chlastu,že by to porazilo i Krolla. |
| |
| Hlavní síň Chvilku nechápavě stojím, ale pak se rozeběhnu směrem zpátky do komnaty a přitom zakřičím. " Zajdu si do zbrojnice !!! " Přiběhnu do pokoje a obléknu se..zbraně má Cait. Neváhám a rozeběhnu se do zbrojnice..kolem stráží jen proběhnu a seberu nějaké zbraně. Přesněji řečeno vezmu si pás vrhacích dýk. Navléknu ho na sebe a utíkám do stájí , kde si vezmu svého koně. Tryskem vyrážím ze stájí. Projedu hlavní branou a za ní se zastavím. Pronikavě hvízdnu a přivolám svého orla . " Najdi jí příteli. " Pomyslím si a hledím na orla. Ten odletí pryč...hledat. Když vidím orla kroužit nad jedním místem vyrazím tím směrem. "Vím, že jí nemůžu dohnat, ale snad se někde zastavit musí." |
| |
| soukromá zpráva od Narxes Zoltan pro Spíš se ptej , kdo jsi ty sám... Hlas opět v posledních slovech ztrácí na síle hluku a poslední slovo je doprovázeno lehkých , chraplavým smíchem. Jakmile zahneš za roh , kde byla před chvíli ta zvláštní bytost , opět není nic nikde vidět. Chodba je daleká , ten někdo nemohl jen tak zmizet. Chceš se stát hrdinou ? Ozve se ti rovnou za zády tentýž hlas. Mohl bys přísahat , že ta slova mají být posměch. Otočíš se a spatříš za sebou středně vysokého může v plné a celkem hezky tvarované zbroji. U pasu má dlouhý meč , se zvláštní rukojetí. Ovšem , je na něm něco zvláštního. Celý je modrý a teď , bys řekl , že jsi prohlédl skrz jeho tělo. Místo barevných zornic je fialová barva , která dodávala efektu záře. Opět se něco stalo a na chvíli jsi prohlédl mužovi skrze hlavu. Tak ? Zeptám se svým , zřejmě typickým hlasem a hlavou se více přiblížím k tobě. Nyní jsem mohl ukázat lícní kosti ... |
| |
| Námi, Ward, Victor: Knihovna, zabírající nemalou část sídla je dobře udržovaná, dokonce je tu i pohovka, potažena červeným sametem a stolek, na němž je nachystané nějaké jídlo, mísa s ovocem a číše s vínem. Zdá se, že někdo již sem plánoval jít a Ciri myslela na všechno. Myslím že něco o těch dvouch, nevím, každopádně prý i v zakázané části, což je tam vzadu. Ukáže Ward k posledním pěti regálům. Bývají chráněna kouzlem, ale nebojte se, Cirien vám dovolila vstoupit, nemějte obavy, že by se vám něco stalo. Jen dodržujte pravidla. řekne trpaslík, usměje se a odkráčí pryč, nezapomene za sebou zavřít dveře. Nikodaj: Jedeš jak jen nejrychleji můžeš, tedy, lépe řečeno, jak jen stačí síly tvému hřebečkovi. Krajina se pomalu mění, přesto netušíš, kde jsi. Za pěknou řádku chvil k tobě přiletí tvůj orel. Už víš, kudy se vydat. Nedaleko pláně je řeka a tam se Cait zastavila, aby napojila koně. |
| |
| Pobral jsem si svoje věci a se sklopenou hlavou jsem vyšel z místnosti hned po Námi. Tohle není fér. Pracovat... Já vím, že je málo času, ale proč pracovat zrovna teď?! Kráčím za ní a netvářím se zrovna dvakrát potěšeně, ale s kápí přes obličej to tak může být všem jedno, že? Když jsme informováni o povaze práce, jež je od nás očekávána, přesněji s pravidly, zaplesá mi srdce. Knihovna? Zakázané oddělení? Knihy, které zabíjí při hlasitém čtení? Tohle mi něco připomíná... Že by to byla podobná knihovna jako v klášteře? S širokým úsměvem kráčím za Wardem. Nebojte se, pravidla dodržuji od chvíle, kdy jsem překročil práh dospělosti. Můj úsměv je všechno, jenom ne normální. Ale kápě to jistí. Když zamkne, velmi klidně si sundám kápi z hlavy a jako v tranzu dojdu k policím s knihami. Jsem v nebi... Natáhnu ruku po jedné knize, pak další, pak další. Vzrušeně jimi listuju a občas si něco zapíšu stranou na pergamen. Jsem v nebi, nebi, nebi! Opakuju si vzrušeně dokola a zdá se, že jsem v totálním tranzu. Konečně to dává smysl... Zamumlám si po chvíli a dívám se na kousek pergamenu, počmáraný od začátku až do konce prapodivnými klikyháky. Ten parchant... Ale nemůžu mu to mít za zlé... Aspoň mě nechal jít... To co jsem potřeboval jsem si zjistil a s naprosto jiným přístupem se pouštím do hledání knih, které by mi pomohly objasnit naše poslání. Po chvíli seotočím na Námi. Tohle je vážně nudná práce... Normálně mě knihy baví, ale to co jsem potřeboval vědět jsem si stihl zjistit v prvních minutách a teď nemám co dělat... Protože mě to nebaví... Povzdechnu si a pomalu trhám na malé kousky ten pergamen. Potom ty kousky pálím nad svíčkou. Nemáš nějaký nápad, jak se zabavit? |
| |
| soukromá zpráva od Fingal pro Pokračuj. vyzvu chraplavým hlasem přízrak.Můj obličej teď podezíravost přímo vyzařuje.Zamračeně si prohlížím bytost předemnou. Nech mi ho.........Drž hubu,třeba čte naše myšlenky.....Hmm tenhle týpek se mi zamlouvá,ale stejně si kryj záda.......Sakra co sem ti řekl!! |
| |
| soukromá zpráva od Narxes Zoltan pro Ale no tak... Řeknu znuděným hlasem , který protahuje každé slovo a kousek se přiblížím , až se nabodnu na špičku zbraně. Snad nemyslíš , že mě chceš zabít … Doufám , že tě uklidním , když já si myslím , že tě nechci zabít... Nepatrně si povzdechnu a podívám se na toho chlapíka. Opravdu jsi hrdinou ? Malým , velkým ? Víš...na hrdiny se zapomíná hned , co svůj čin vykonají... Podívám se znechuceně kamsi za tebe. Proč tohle děláš ? Tenhle...úžasný úkol ? Zeptám se a nadzvednu obočí , čímž se záře očí lehce rozšíří. |
| |
| Konečně vidím řeku..a u ní Cait leží a ižívá si sluníčka. " Co ji takhle trochu překvapit ? "Řeknu si koně zanechám 100 metrů daleko a dál se plížím. U řeky seberu podlouhlý kamínek a připlížím se blízko k Cait. Přiložím jí ho ke krku. " Odpočíváš ? " Zeptám se hodně tázavě. " A mě říkej, ať nechodím sám. " Zahodím kamínek. " Takže mi ten kloubok asi slušet nebude co ? " Zeptám se s pozdviženým obočím. |
| |
| soukromá zpráva od Fingal pro To je síla zvyku. Řeknu nevrhle a dál na přízrak mířím. Zapomíná se na dobré skutky,na ty zlé ne......bohužel. Odvětím vzdorovitě,avšak poslední slovo vyřknu o poznání smutnějším tónem. No pro dobrej pocit zrovna ne.Proč tě vlastně zajímaj moje pohnutky? Tón hlasu se mě ní od nepřátelského,přez mrzutý až do zvědavého. Kde se tu vlastně vzal?Hradní strašidlo to asi nebude.......Možná pro nás bude mít mnohem zajímavější prácičku,než ta princeznička.Něco mi říká,že tenhle maník nemá zájem o to,aby tahle "mise" dopadla podle princeznina plánu.To se mi líbí,proč chránit ovce,když se naskytují mnohem zábavnější cesty.......Zalez ty blbče.Už nikdy!Jestli je tohle něco nekalého,hned pujdu varovat ostatní!..........Ale jdi.Já tě znám. |
| |
| Já už dávno sedím v křesle a pročítám si jednu z mnoha knih.Zvednu hlavu "No nevím...můžeme si povídat....a co jsi to potřeboval zjistit?"zeptám se. "To by mě zajímalo,proč kvůli nějakému psaní se tak rozčiluje."řeknu si a znovu se zadívám do knihy a začnu číst zase,tam kde jsem skončila. |
| |
| Cuknu sebou, když na krku ucítím něco teplého, ovšem ostří to není. Pak uslyším jeho hlas a posadím se, to, že jsem nahá mě ani na okamžik nevyvede z míry. Ani já se nemám za co stydět, to je první věc a pak, co se týče kloubouku, co ti k omu mám říct? Že jsi pár chvil strávených se mnou zahodil kvůli tomuhle kusu hadru? Usměji se a kloubouk mu z hlavy sundám, pak pokračuji dál, začnu pláštěm, košilí, pásem s dýkami-udiveně nadzvednu obočí-kalhoty a vábivě se usměji. Ještě pořád máš chuť hledat nový klobouk? |
| |
| soukromá zpráva od Narxes Zoltan pro Zeptám se ho se smíchem v hlase. Zlý skutek je všechno... už jde jen o to , jak velký tne zlý skutek je … i dobrý skutek je vlastně zlý skutek … Vytvořím pobavený úsměv. Tvoje , moje...vaše … Mě zajímá spíš ten úkol , než ty. Popravdě... říkám si , jestli jsi schopen...nebo vlastně , jestli vy všichni jste schopni tento nelehký úkol splnit. Pohlédnu chlapíkovi přímo do očí. Věřím , že to musí být velice nepříjemné. Nebo spíše psát nové dějiny... Zamumlám si pro sebe. Ovšem , soudím , že ty budeš pro skupinu ten důležitý , proto jsem si vybral právě tebe. Musíš chápat...ostatní … no ...nevím , jak to říct... není to jen princeznin zábavný doprovod ? Opět nadzvednu obočí , jakmile vyřknu otázku. Ani by mě to moc nepřekvapilo , kdyby tahle banda... A přeci je do nich vkládána veškerá naděje... Téměř neslyšným hlasem si opět zamumlám pro sebe. |
| |
| Spálím poslední kousek pergamenu a usměju se na Námi. To už je teď jedno... Pronesu tiše a uklidím všechny knihy, ze kterých jsem čerpal. Potom přejdu k Námi a dřepnu si k ní. A o čem by sis chtěla povídat? Zeptám se lenivě a dívám se na ni. |
| |
| soukromá zpráva od Nikodaj pro " Mno..myslím, že klobouky počkají. " Položím Cait na louku a políbím jí. Potom jemně na krček a pak niíž a níž. Poté se rozhlédnu jestli není nikod okolo a písknu na koně. Zaculím se na Cait. " Připomíná mi to dny kdy si kvůli mě utíkala. " řeknu potichu a hlavou mi bleskne pár vzpomínek před dvěma lety. |
| |
| soukromá zpráva od Fingal pro Řeknu a přestanu na muže mířit sudlicí. Jestli jsem schopnej nebo ne,to se ukáže.Každopádně,nenaverbovali mě sem jen pro moje pěkný voči. Odvětím a oplatím přízraku jeho pohled.Doufám,že to bylo stejně nepříjemné,ačkoliv já se jen tak nezaleknu a předpokládám,že tenhle zjev taky ne. Každej bude časem užitečnej.Někdo to tu bere jako hru,ale i živý štíty se hodí. Zabručím poněkud chladně. Ty jsi si mě vybral?Co s tim máš vůbec společnýho?....Normálně mi na jménech moc nezáleží,ale v tvym případě bych rád věděl.......s kym mám tu čest. O mě už asi víš dost. |
| |
| soukromá zpráva od Narxes Zoltan pro Poznamenám , když odendá zbraň. Bylo by to divné... Ty , jak míříš do vzduchu … Vlastně je divné , že se vybavuješ jen tak … Kdyby tě tak někdo viděl... Pro sebe se zasměji jedovatým smíchem. No , ale ... Na krátko se zamyslím. Pravda , čas ukáže … Řeknu po chvíli a udělám pár kroků od muže. Já ? Já jsem Narxes Zoltan. Nečekám , že bys to jméno znal , i když je to trochu smutné , ale nevadí. Opět vytvořím takový tajemný úsměv. Mám s tímto úkolem společné hodně. Kromě bohů , života a smrti a těch dvou ...bych mohl říct , nejvíc , ze vše své ...a i této doby ... Stojím jak přibitý k zemi , ale nějak mi to nevadí. Zvlášť , když ve skutečnosti stojím asi milimetr ve vzduchu. Schválně , jestli se dostanete dál … Hmm... ale co to tady vůbec vykládám. Řekněme , že máme stejný úkol. Ty ho začínáš a já v něm už sto let pokračuji ... Odmlčím se a podívám se na chlapíka , zda li má nějaké dotazy. |
| |
| "Já ti nevím.Určitě se něco najde.Nebo jsme snad už vypotřebovali všechny témata?"zeptám se naoplátku a vzhlédnu "Ježiši!"vyjeknu,když konečně postřehnu,že je kousek předemnou.Chytnu se za srdce "Člověče...ty se plížíš,jak stín.Tohle mi nedělej.Příště bych to už nemusela vydýchat."oddychnu si,abych uklidnila srdce a podívám se na něj "Vím,že tohle sice není práce nic moc,ale oni na nás spoléhají,že jim pomůžeme.Nesmíme to zanedbat."řeknu vážně což je u mě celkem ne moc časté. |
| |
| soukromá zpráva od Fingal pro Aha. odvětím suše. Nechtěl by ses radši ukázat třeba tomu knihomolovy mnichovy?Určitě z tebe bude celej vedle,ale co se týče mě,tak pokud nemáš nějakou prospěšnou informaci nebo mi nehodláš pomoct,můžeš klidně zmizet. řeknu chladně a tázavě pozvednu obočí. Jinak je pěkný,žes vsadil na mě.Doufám,že to nebyl moc velkej balík. procedím ironicky a na obilčeji se mihne letmý úsměv,který však nemá dlouhé tvrvání. |
| |
| soukromá zpráva od Narxes Zoltan pro Na krátko se zamyslím. Ale ano , když si obětoval svůj drahocenný čas , možná bych ti mohl trochu poradit. Až najdete zlatý náramek , jestli ho najdete , tak ho za žádnou cenu neber do ruky... nebo se na něj radši ani nedívej... Velice ošklivě se zasměji. No dobrá , teď mám něco jiného na práci , jsi propuštěn … A nezapomeň....toho náramku se nedotýkej... Projdu skrz mužíka , něco si pro sebe zamumlám a zmizím ve zdi. |
| |
| Nakloním hlavu na stranu, postavím se, přejdu kolem křesla... Určitě jsme nevypotřebovali všechna témata... Naprosto ignoruju její vyplašený tón. Máš pravdu, měli bychom se do toho pustit... Přisednu na opěrátko křesla a koukám se do knihy, kterou čte. Myslíš, že víš co přesně hledáme? Osobně už si skoro ani nepamatuju, proč nás vlastně potřebují... Jelikož se na opěrátku špatně sedí, převážím se jí po chvíli do klína. Hups... promiň... Pronesu omluvně a dívám se jí do tváře... |
| |
| soukromá zpráva od Narxes Zoltan pro Zamyslím se a mířím si to ke knihovně. Projdu stěnou , několika regály a pak spatřím ty dvě osoby. Tak koho. Ji , nebo jeho ? Ten chlapík říkal , že zábavnější to bude s ním ... Zašklebím se a pomalým krokem si to namířím k tomu divnému , vysokému chlapovi , co vypadá , skoro jako mnich. Knihovnou se rozléhá zvuk těžkých kovových bot , když se však rozhlédneš , nikdo nikde. Zdá se , že tvá společnice nic neslyší , nebo si z toho nedělá hlavu. V tom uslyším jakoby odkašlání někde přímo za tebou. Když se ohlédneš , stojí za tebou vysoký muž , v krásné plné zbroji , snad ještě ze starých časů , jelikož je to přenádherná práce. Muž je však trošičku zvláštní. Je celý modrý a místy průhledný. Někdy se stane , že místo nějaké části těla vidíš jen kosti , ovšem brzy se změní spět. Muž je v obličeji celkem pohledný , avšak jeho oči jsou celé vyplněný fialovou barvou , která lehce září. Když se podíváš na svoji společnici , zjistíš , že ho zřejmě nevidí , nebo si ho snad nestihla všimnout ? Zdravím , příteli ... Pronesu velice chraplavým hlasem a podívám se chlapovi na záda. Je to velice zvláštní muž , snad mnich , nebo něco takového. A je celý nějaký divný , ovšem s tou malou ženou … No , působí to komicky. |
| |
| soukromá zpráva od Victor Vicious pro Nikde nikdo? Námi vypadá, že nic neslyšela... Pokrčím rameny a pokračuji v rozhovoru s ní. Pak mi k uším zaletí kašel. Znovu se otočím a dívám se přímo na tu podivnou postavu. Hmmm... Buď něco, co jsem nevědomky přivolal, když jsem se probíral tamtěma knihama... Sper to čert. Maximálně to ještě může být nějaký místní duch a rozhodně by neměl být nebezpečný. Alespoň ne co se ohrožení života týká. Jinak by nás snad někdo varoval. A i kdyby nebezpečný byl... Kolik nemrtvých už mi usilovalo o život... S naprostým klidem se na něj dívám a nedávám najevo pražádné překvapení. Je mi ctí, že vás poznávám. Mé jméno je Victor Vicious. Mohl bych vám s něčím pomoct? Zeptám se té podivné osoby a vstanu z křesla. |
| |
| Jak tak sedím Námi v klíně, začnu se najednou rozhlížet kolem sebe. Ve tváři mám vážnější výraz a pak se najednou můj pohled zastaví někde za mými zády. Je mi ctí, že vás poznávám. Mé jméno je Victor Vicious. Mohl bych vám s něčím pomoct? Řeknu zničehonic a vstanu z křesla. Stojím teď zády k Námi a stále se upřeně dívám na něco, co nejspíš vidím jen já sám. |
| |
| soukromá zpráva od Narxes Zoltan pro Vykouzlím na obličeji úsměv , až se obličej po chvíli změní v pouhou přední část lebky. Ovšem … nebylo by lepší vymluvit se na nějakou knihu , kterou chceš hledat ? Tvá společnice by se mohla divit , co se s tebou děje. To víš...když se někdo jen tak vybavuje s ničím , lidé si rádi něco pomyslí... Opět se usměji. No ale... Pokud se rozhodneš řešit to v soukromí , prostě někam jdi , já půjdu za tebou. Pokud ne … na něco se zeptej... Ohavně se zasměji a vyčkávám , jak se Victor rozmyslí. |
| |
| Znovu se vylekám,když se mi svalí na klín a v prvním okamžiku div neumačká,než si najdu lepší polohu “Uh co blázníš?Chceš mě zabít?Vždyť vážíš tunu.“zavrtím hlavou a usměji se. Pak najednou se stane něco divného,Victor se tváří podivně,vstane a začne mluvit do zdi.Pozvednu obočí a chvíli ho sleduji “Victore?“zeptám se opatrně a odložím knihu. “Co to s ním je?“ Vstanu a stoupnu si vedle něj a zadívám se směrem,kam kouká on.Chvíli jsem si snad myslela,že třeba tam někdo byl schovaný,ale nikdo.Podrbu se na hlavě a zmateně se na Victora podívám. Odkašlu si a stoupnu před něj “Hmm…Victore?Co to děláš?S kým to mluvíš?“zeptám se a pro jistotu ho párkrát šťouchnu prstem do prsou,aby si mě všiml a pro jistotu se ještě ohlédnu,abych se ujistila,že tam nikdo není. |
| |
| Omluvně se otočím na Námi. Promiň... Zdá se, že se mnou chce mluvit nějaký duch. Zatím tady počkej a já se hned vrátím, ju? Mrknu na ni a vydám se dál do knihovny. Kráčím kolem nejrůznějších regálů a když už se mi zdá, že jsem dost daleko, zastavím se a otočím se na tu podivnou bytost. Nuže? Mohu vědět alespoň vaše ctěné jméno, když už jsem se rozhodl že se pokusím vás vyslechnout? Ani nepůsobím moc znepokojeně. Člověk se ani nediví, když vezme v potaz uplynulé roky mého života. |
| |
| soukromá zpráva od Narxes Zoltan pro No výborně... Řeknu pochvalným tónem , avšak jestli to tak bylo myšleno , neví nikdo. Mé jméno … Je nedůležité … vlastně...mělo by , ale nikdy jsem se s nikým nesetkal , kdo by mě znal... Tato slova , jako bych říkal s jistou nenávistí , taky se to dost projevuje na mé formě , jelikož se každou chvíli mění v nějakou ohavnost. Ale tak dobrá … Narxes Zoltan , jméno mé … Podívám se na muže a poté se ohlédnu někam za sebe. Kdyby nás ta slečna přeci jen vyrušila , prosím , řekni jí , aby do mě příště nešlapala... Řeknu ublíženým hlasem , ale pak se začnu smát. No... ale tak k věci... Proč tenhle úkol děláš ? Zeptám se Victora , snad jako bych ho měl každou chvíli zabít. Srší ze mě nenávist , avšak jestli je mířená k Victorovi , nebo k něčemu jinému... |
| |
| Vykulím na něj oči “Duch?“ zeptám se v duchu a dívám se,jak se vzdaluje. První jsem chtěla jít za ním,ale pak jsem si to rozmyslela.Budu respektovat jeho přání a jdu si zase sednout do křesla a vezmu do ruky knihu “Snad jsem si zase nenašla nějakého cvoka.“zavrtím s povzdychem hlavou a začnu se zase soustředit na knihu i když občas vzhlédnu a zadívám se směrem,kam Victor odešel.Dělalo mi to trochu starosti “Duchové?To snad ne.“ |
| |
| soukromá zpráva od Victor Vicious pro Je mi ctí. Potom tiše vyčkávám, co mi sdělí. Když se konečně dočkám, zatvářím se ještě vážněji, než je u mě obvyklé. Jemně agresivní tón jeho hlasu mě nechává klidným. Správná otázka. Proč tenhle úkol dělám... Chvíli jsem potichu a potom se mu pevně podívám do tváře. Protože mi bylo řečeno, abych jej dělal. A jejich osud mi také není lhostejný. Tento svět je postaven na lásce. Pokud ji zakážeme u jednoho, zničíme i druhého, třetího, čtvrtého... Jsem mnich... Jako takový bych měl plnit vůli bohů. Ti ale nikdy nepohlédli na klášter, ve kterém jsem se všemu učil. Opatem byl černokněžník-nekromant-přírodní telepat, který zneužíval svého postavení pro své morbidní pokusy. Já se stal imunním vůči nátlaku jeho mysli a jen díky tomu jsem neskončil jako ostatní mniši, kteří ukončili svůj život nedobrovolně, přesto minimálně stejně drastickým způsobem jako ty dvě trpící duše. Pro mě to není otázka "proč to dělám." v mém případě je vhodnější "co vše jsem pro to ochoten podstoupit". Odmlčím se a dívám se na něj. Omlouvám se za zmatenost projevu. Neměl jsem možnost si to dopředu připravit a ani jsem nad tím nijak moc nepřemýšlel, tudíž to možná působí poněkud nesrozumitelně. Stojím docela uvolněně a člověk by skoro řekl, že mě ani moc nezajímá s kým mluvím. Jen se krátce podívám kolem sebe, na všechny ty knihy a trochu si povzdechnu. Až moc nemrtvých... Kdyby oni jen věděli jak silné knihy se zde skrývají... A kolik vědomostí je zde zamčených lidským strachem... Ale já je nemůřu využít... Můj bývalý představený by mohl... Ale do kláštera už se nevrátím. |
| |
| soukromá zpráva od Narxes Zoltan pro Ano ano ...na lásce... Mávnu lhostejně rukou a poté se podívám přímo do jeho očí. Věřím , že to musí být velice nepříjemné. Láska... A co je to láska příteli ? Zkřivím ústa do jedovatého úšklebku. Nikdy bych nevěřil , že kvůli něčemu takovému by bylo tolik povyku ...a hle... o sto let později vytvoří výpravu … řekněme , že je to dosti pozdě... Nemyslíš ? |
| |
| soukromá zpráva od Victor Vicious pro Ano... láska... Je to silná citová vazba k jinému člověku, která způsobuje podivné hormonální procesy v našem těle a celkově způsobuje, že v přítomnosti oné osoby se cítíme "jinak". To byla definice z mnoha lékařských knih, mnoho z nich je silně nadčasových... Zajímalo by mě, jak se vůbec do toho kláštera dostaly, nicméně to je teď vedlejší. Podle mě je to... Síla... Mystická síla na vyšší úrovni než magie a přesto stále dost jemná, aby dokázala ovlivnit životy a osudy mnoha bytostí a přitom jim fyzicky neublížila. O to horší stopy zanechává na duši. Krátce se zamyslím... Sto let říkáš? To je opravdu dlouhá doba... Jak dlouho zde již vlastně jsi? |
| |
| soukromá zpráva od Narxes Zoltan pro Chlapče... To sis vymyslel sám , nebo ti to někdo řekl ? Opět se usměji , avšak něco na tom úsměvu nehraje. Všechno , co se o lásce říká , je lež. Snad je , že je to pocit ...je pravda , ale jinak je to lež , lež , lež... Mají tě v lásce bohové ? Mě měli … a jak jsem dopadl ? Pokrčím rameny a ustoupím několik kroků. Zde ? Myslím , že dva dny. Čekal jsem , až přijdete. A jestli narážíš na to , jak dlouho jsem po smrti … devadesát devět let přesně. Usměji se a vypadá to , jako bych chtěl Victorovi prokouknout hlavu. Asi tě zajímá , co vůbec chci , nebo už si myslíš , že jsem již svojí otázku vyřkl ? Samozřejmě může platit jedna i druhá... |
| |
| Hrad To jsou mi věci,vážně už asi potřebuju dovolenou. pomyslím si a pokračuji v mé procházce hradem. Cestou míjím pořád jen malé zavřené dveře,až se konečně zastavím u zřetelně větších a "hezčích" dvěří. Vida,jsou přivřené. probleskne mi hlavou a přiložím ke dveřím ucho. Slyším nějaké hlasy a jakýsi tlumený humbuk.Jeden hlas je jemnějšího ražení,zjevně ženský.Druhý jsem zaslechl jen krátce,ale i tak usuzuje,že ženě patřit nebude. Zmocní se mě zvědavost a pootevřu dveře.K mému zklamání vidím škvírou jen police doslova přeplněné knihami. Ehm.Jen knihovna.Tuny nezajímavejch a nudnejch čmáranic,který si stejně jen někdo z dlouhý chvíle vycucal z prstu.Zbytečná ztráta času. v duchu místnost odsoudím a pokračuji chodbou dál. I když,stejně nemám co dělat.Co kdybych tam šel a něco si přečet?Třeba o tom,co říkal ten týpek..........Prosimtě,říkám ti,že už ti z toho prostě šplouchá na maják!Seš šílenec,že tomu věříš..........Ne,sem šílenec,protože si od tebe nechám do všeho kecat......No,ty totiš nemáš na vybranou.........Pche!Myslíš jako že tě musím poslouchat?Že tě poslouchám?A just tam pudu!! Otočím se a zamířím zpátky do místnosti,co vypadá jako knihovna. Otevřu dveře a rázně vejdu do místnosti.Avšak,najednou se zastavím,jakobych viděl ducha. Co vy tu děláte?Provozujete čtenářskej kroužek nebo co? zpustím na sedící Námi mrzutě.Říkám "vy" protože jsem slyšel dva hlasy,navíc Námina družná povaha jí nejspíš nedovoluje pobyt o samotě. Všude o někoho zakopávám.Asi si udělám výlet do vesnice,ale zase....nejsem tu na výletě,nemůžu se potulovat po okolí jak na vandru. |
| |
| Div se sebou nešlehnu na zem i s křeslem,jak jsem se zase lekla.Otočím se ke dveřím a vidím Fingala vyskočím na nohy,přiběhnu k němu a obejmu ho “Díky bohu,že jsi tady.“pustím ho a podívám se na něj přívětivě. “Být tady sama ještě chvíli,tak bych si pomalu už opravdu myslela,že všechny ty knihy mluví.Teda šeptají.Nemám ráda ticho.Pak vždy slyším divné věci…ale hele…Victorovy asi přeskočilo…zašel někam dál dozadu a prý,že si jde popovídat s duchem.Jsem z toho tak trochu nervózní.Nic přece,jako duchové není,nebo ano?Protože raději bych,kdyby ano.Jestli ne,tak se obávám,že Victor je jaksi…mimo.“vychrlím na něj příval slov,jak mi je už zvykem. “Ale říkal,že tu mám na něj počkat,tak jsem teda nezjišťovala co s ním je.“ohlédnu se. “No a k tomu co tu děláme….paní domu nás sem pustila,protože ten plešoun,ten přítel princezny chtěl,ať to tady s Victorem prošmejdíme.Ale nemáme nic číst nahlas.Nevím proč asi nás něco zabije,nebo co já vím.“znovu se na něj podívám. “Tohle místo je strašný.Kdyby mi to nedali za úkol už jsem dávno od tut pryč.“svěřím se mu. |
| |
| Knihovna Námino objetí mně dost překvapilo,přez to jsem jí alespoň mírně poplácal po rameni levou rukou,v pravé držím pevně sudlici. Na ošlehané tváři se oběví letmý úsměv.Když nepočítám toho Trolla co mě chtěl rozdrtit,tak mě už docela dlouho někdo neobejmul. No,on byl přece vždycky mimo.Duchové?Blbost. utrousím sarkasticky,avšak veselým hlasem. Tak se mi to nezdálo.....hehe asi mě to poslechlo.Schválně,co to vybalí na toho mnicha......hehe pomyslím si a úsměv se ještě více prohloubí.Nyní už působí trošku škodolibě. A co máte vlastně hledat? zeptám se Námi a s povytaženým obočím přejedu pohledem po místnosti plné knih. |
| |
 | Dlouho, dlouho putuji širým krajem, můj kůň klopítá a překračuje jeden vývrat za druhým, však já se držím na koňském hřbetu s graciézností cirkusového jezdce, pomalu přenáším váhu dopředu to ve chvíli, kdy se konečně dostanu na lepší cestu. Kůň se dá do klusu, pohodlně se usadím v sedle a vytáhnu od boku loutnu, zanotuju první tóny a začnu skládat. "Byl pozdní večer, první máj, večerní máj..." umlknu uprostřed verše a zadívám se na blížící se cimbuří hradu. Ne, tohle se nikdy nikomu nemůže líbit,snad za pár let. uvědomí si a zanotuji jinou melodii a začnu si vesele pískat všem neznámou melodii, někteří ze sedláků, k nimž přijedu jen co opustím stinný les se otočí a zaposlouchá se do melodie, spatřím zmatené pohledy lidí neznalých umění, vidím nedůtklivé pohledy mužů a mladíků sledující své partnerky, jimž se v očích zračí zalíbení mojí melodií. "Nel mezzo del cammin di nostra vita mi ritrovai per una selva oscura ché la dirrita cra smarrita." zřetelný přednes jedné z nejhezčích básní kterou jsem složil a která mi byla ukradena mi ukrátí cestu už k hradní bráně. "Hou hou," zastavím koně "Otevřete brány lidé dobří, neb jsem zde, všemi postrádaný a všemi milovaný básník nejlepší, Jsem Rennevan von Hagenau a jsem tu na zavolání pána či paní hradu." zvolám a počkám na odezvu z hradu, během toho však již vytáhnu sltočený pergamen s jasně napsaným pozváním |
| |
| “No….asi o našem úkolu.O těch dvou a tak.Ale je tu snad milion knih.To bych tu musela strávit několik let,než bych o nich našla aspoň zmínku.“mávnu rukou,jako bych to chtěla všechno od sebe odehnat. “Pár let…pch…jsem ochotna tu vydržet pár hodin,ale rozhodně ne víc.“promnu si krk.Pak přijdu zase k Fingalovy a vezmu ho za ruko “Zůstaneš tu semnou?Prosím?Aspoň dokud se nevrátí Victor?Prosím…prosím.“smutně koukám.Protože věděla jsem,že pokud tu zůstanu sama.Tak uběhne hodina a už od tut uteču. |
| |
| soukromá zpráva od Victor Vicious pro jak jsem řekl... Byl jsem v knihovně vytvořené nekromantem-telepatem... Podle všeho tam měl i knihy vytvořené z myšlenek, které zatím jen poletují ve vzduchu a k nikomu nepromluvily... Ale to je vedlejší... Přestanu jej chvíli vyrušovat a mlčky poslouchám jeho stesky. Pravděpodobně budeš chtít, abych ti s něčím pomohl. Přesněji, to je jediná věc, která mě napadá. Z těch rozumnějších. Taky můžeš zcela bezdůvodně usilovat o můj život, nebo se jen posmrtně bavit tím, že bys mi ho znepříjemňoval. Ovšem, to co ode mě skutečně chceš, víš jen ty sám. Pokud mi to chceš sdělit, nuže, prosím. Máš slovo. |
| |
| soukromá zpráva od Narxes Zoltan pro Odfrknu si a hodím po Victorovi znechucený výraz. Mám přeci svojí hrdost... prčo bych měl otravovat živé ? Byla to spíš otázka pro mě samotného. Ale … No nic. Takže co po tobě chci ... Nepatrně se usměji. Je to naprosto jednoduché... Snaž se splnit tento úkol … Jak nejvíc co to půjde a snad ještě víc... Až budeš opravdu pevně odhodlán … a až budeš věřit , že do tohoto úkolu dáš všechno , pak se objevím … Otočím se na patě a pomalým krokem odcházím. Nakonec se přeci jen ještě otočím. Mimochodem...zkus tamhle tu knížku … Ukážu prstem na jeden regál a jedna kniha , vysoko umístěná se na chvíli rozzáří stejným světlem , jako mé oči... Hodně štěstí... Poslední slova jen syknu , projdu skrz zeď a zmizím... |
| |
| Knihovna Aha.Takže by se dalo říct,že vás sem odklidili......Zatim to vypadá,že moc pomoct nepotřebujou. řeknu Námi,upřu sudlici o nejbližší polici knih a posadím se do jednoho z křesel. A co ten plešoun?Řikal kam jde? ještě jednou očima přelétnu po místnosti . |
| |
| Oddychnu si.Jsem ráda,že tu zůstane a sednu si naproti němu,přehodím si nohy přes opěradlo a pohodlně se uvelebím “To jsi vystihl přesně.No a nevím kde teď je.Prostě se najednou vedle nás objevil.Řekl co po nás chce a zase se ztratil aniž bych stačila cokoliv říct a ty přece víš,že umím hodně rychle mluvit.“pokrčím rameny. A zvednu knihu,zadívám se do ni,pak ji zase odložím “Vsadím se o co chceš,že na nás hodil svou práci a šel se někam poflakovat..Typický chlap…bez urážky.“řeknu omluvně Fingalovy. |
| |
| Knihovna Pohodlně se opřu a mé oči se upnou na Námi proti mě. Jo,to asi udělal.Já bych udělal totiš to samé. řeknu a tlumeně si uchechtnu. Ale stejně se to nedělá!....Teď tu budem tvrdnout bůh ví jak dlouho. poškrabu se pravačkou na hlavě Tohle je zatím můj nejlehčí úkol.Budu sedět na zadku,číst knihy pak dostanu žold a sbohem.Paráda. zabručím sakrasticky.Je jasné,že mě četba nijak neláká.Radši riskuji život v pořádné bitce,než sedím na zadku. Už aby se něco dělo. řeknu tiše,spíš pro sebe. |
| |
| Zamyslím se “To je pravda.Raději bych byla v terénu než tohle.Ale úkol je úkol.Když mi za to zaplatí tak je to v pořádku.“pokrčím rameny a zase se narovnám.Odnesu knihu na místo a vezmu namátkou jinou a o něco užší,položím ji na stůl a povzdychnu si “Kde je ten Victor?Když tam neřeší nic s duchy….“zatvářím se skepticky “…tak co?“zavrtím hlavou. Kouknu na Fingala,který se netváří nijak nadšeně z toho,že by tu měl zůstat,proto k němu přijdu a znovu obejmu “Jsem ráda,že tu semnou zůstaneš.Díky.řeknu vděčně,abych si pojistila,že si to nerozmyslí a neuteče.Pustím ho a sednu si na opěrátko na jeho křesle “Nevyprávěl bys mi nějaké své válečné zkušenosti?“zeptám se. |
| |
| Knihovna Asi mu tam padla do nějaká fešná knížka. odvětím Námi ironicky. Jo jo jo.....jasně,hlavně mě neumačkej. zareaguji na další objetí,lehkovážně se usměji a pak zkroutím pohled kamsi do vzdáleného rohu místnosti. Heh válečné zkušenosti?To se špatně vypráví,navíc nemám takovej talent na vypravování jako ty.Musíš to prostě zažít.......Všechny ty bandity,Krolly,barbary,vkodlaky,skřety,trolly ,upíry... Při posledním slově se náhle odmlčím.Chvíli se smutným výrazem koukám kamsi za Námi,zavřu oči a z hluboka se nadechnu. Upíři. řeknu si tiše poměrně sklíčeným tónem a pak,dívaje se opět na Námi pokračuji. Všechno jde zabít.Někdy je to jedna velká bitva,jindy hrůznej lov,kdy se nakonec lovec stane kořistí........Na většinu "dobrodružství" nerad vspomínám. chvíli se odmlčím a pak zase pokračuji Je to nebezpečný povolání.Jeden při tom potká víc nepřátel než přátel,ale zase se lecos naučí. Zkončím svůj proslov a začnu opět civět kamsi do dáli. |
| |
| Cítím se trochu provinile,že jsem s tím začala.Myslela,jsme,že,když tak rád bojuje,že o tom i rád mluví,ale jak se zdálo zmýlila jsem se “Ach…promiň.Nechtěla jsem ti navrátit špatné vzpomínky.“slezu z opěradla,skloním se k němu a dám mu pusu na tvář “No tak...nebuď smutný.To ti nesluší.“usměji se a jdu si sednout zase do svého křesla. “Zkus dělat,jako,že jsem nic neřekla.Já nerada vidím své přátele když jsou smutní.Tebe nevjímaje.“vezmu knihu a přečtu si její název. “Další hovadina…“pomyslím si a zase se na Fingala podívám. “Ale máš pravdu…asi bude lepší,když takové věci zažiji na vlastní kůži.“ |
| |
| Knihovna Přátele?Víš,docela obdivuju tu tvou důvěru v ostatní. řeknu a krátce avšak celkem hlasitě se zasměji.Tentokrát to znělo celkem zlověstně,ač to nebyl záměr. Ty promiň.Normálně nebejvám takovej.Jen jsi mi tim něco připoměla.........Samo sebou,že je boj velmi vzrušující a naplňující.Už jsi někdy někoho zabila?Ten pocit je......vlastně se to nedá s ničím srovnat. Blaženě se usměji. Asi to znělo dost divně,ale věř mi,že vím o čem mluvím. Úsměv se ještě prohloubí. Vyrostl jsem v trpasličím městě Orka v Mrazivých horách.Můj nevlastní otec byl kovář a strýc,to byl ten nejlepší lovec a bojovník v kraji.Hodně mě toho naučil..........Bohužel,jak jsem později zjistil,trpaslík nejsem. mírně se pousměji Od jistého věku mě to začalo táhnout pryč z města,do světa.Tak sem šel.Možná mě to tam už nebavilo,možná sem chtěl zjistit,co sem vlastně zač,ale to je vlastně fuk,prostě sem jednoho dne odešel. No,řekněme že moje začátky v kariéře žoldáka a dobrodruha nebyli zrovna nejsvětlejší,ale jak šel čas........procestoval sem mnoho zemí,poznal mnoho bytostí a ještě víc jich zabil.V přátelství moc nevěřim,ale stejně jsem potkal pár jedinců,ke kterým sem měl hodně blízko. znovu se zasněně zadívám kamsi do dáli,po krátké chvíli však znovu pokračuji No a teď jsem tady. Když dokončím svůj malý proslov,usměji se a zadívám se na Námi. A jak ses tady vyloupla ty? Neřekl si všechno!To nejlepší si vynechal...........drž klapačku! |
| |
| Zamyslím se nad jeho poznámkou,ohledně toho,jak si vybírám přátele “No hele.Já se považuji za celkem…dobrou přítelkyni.Tak prostě dávám všem možnost se semnou přátelit.“řeknu prostě. “A ohledně zabíjení.Už bych měla pár zářezů,ale když je možnost se tomu vyhnout,tak to udělám.Ve smrti nevidím nic pěkného.“otevřu knihu a zadívám se na její řádky,ale nečtu. Poslouchám jeho příběh. A snažím se vyhnout tomu,povyprávět mu svůj příběh a tak jsem rychle přemýšlela co si vymyslím. “Já?“řeknu udiveně “No můj život není nijak vzrušující.Jsem adoptovaná lidskou ženou.Neměla vlastní děti,ale dvě adoptované dívky.Mě a mou starší sestru.Kdo ví,kde mě našli.Prý mě našla se sestrou v nějakých troskách nebo co já vím.A vychovala nás na ostrově.Takový malý tropický ráj,kde se pěstovali hlavně banány a kávová zrna.“odmlčím se a pečlivě volím slova. “No a prostě….vždy jsem byla živé dítě.Každý mě z vesnice znal.No a pak se vyskytl takový menší problém,kvůli kterému jsem musela začít cestovat.No…..a tak jsem tu s tebou.“pokrčím rameny. “To znělo dost divně….“řeknu si v duchu nevrle,ale už to nechám tak,jak to je. |
| |
| Kývnu proti zdi, kterou prošel a pak se podívám nahoru na polici s knihami. Zvláštní přání... Kdo ví... Z nějakého důvodu mám pocit, že on s tím úkolem souvisí víc než my... Najdu nejbližší židli a po chvíli už se vynořuji zpoza rohu kousek od Námi a Ehm... Zdravím... Doufám, že vás neruším... Mimochodem, Námi... Zkus se podívat na tohle. Doporučil mi to takový docela příjemný chlapík. Svítil, prošel zdí a podle všeho je to prakticky všechno co dělá posledních sto let, nicméně mi tohle doporučil a já mám po té diskuzi celkem solidní bolehlav... Podám jí ukořistěnou knihu a bezmocně se svalím na gauč. Zase jsem moc mluvil... Krk mám v jednom ohni... |
| |
| Knihovna S tim nesouhlasím.Doufám,že i já jednou zemřu v bitvě.Zabit zbraní a ne nemocí nebo stářím. odvětím tvrdohlavě. Po skončení Námina příběhu se jen pousměji. Každej má svý vnitřní démony. vyřknu,jako by to bylo nějaké svaté moudro a nenápadně na Námi mrknu. Slečna taky vynechává to zajímavější......Myslíš,že kdybys nebyl v mojí hlavě,že bych ti o sobě všechno vyzvonil?......O tobě?Ne ne ne!O nás!Jsme jeden.Já jsem ty a ty jsi já.Kdybys ses choval přirozeně,tak mě nikdy neuslyšíš...........Přirozeně?.........Však ty moc dobře víš,o čem mluvím. Když přijde Victor a svalí se na gauč,jen jako obvykle,povytáhnu pravé obočí. Aha.No jasně a jinak seš v pohodě? řeknu nevrhle,avšak s nepopíratelným sakraksmem. Za malou chvilku mi začne úsměv čím dál tím víc roztahovat po tváři,až propuknu v sice tlumený,avšak velmi škodolibý až zlověstný smích. |
| |
| Líně otočím hlavou Fingalovým směrem. Co? Jo, jsem v pohodě... Jenom unavený... Jednak z té cesty sem, jednak z té diskuze... Zatřepu hlavou a zvrátím ji na opěrátko. Omluvte mě, asi usnu. Řeknu už skoro šeptem a zavřu oči. Během několika chvilek klidně oddechuju. |
| |
| Zadívám se na Victora a jen pronesu “Jasně….“a řeknu to dost nedůvěřivě. Victor za chvíli spí,jako špalek.Povzdychnu si.Vezmu do rukou knihu,kterou přinesl a začnu si ji pročítat. “Ty se někdy Fingale směješ opravdu zvláštně.Kdybych tě už nějaký ten den neznala asi bych se tě bála.“usměji se. Podívám se na Victora “Já ho mám vážně ráda….ale není přece normální,aby jen tak viděl duchy?Že ne?“promnu si čelo. “Proč já si vždy musím najít takovéhle mužské?Můj poslední přítel,měl třeba děsnou úchylku na spisovné vyslovování.Nesměla jsme mluvit nespisovně.A předchozí,když se napil myslel si,že ho honí modří trpaslíci.A teď Victor,který si myslí,že vidí duchy….jsem dítě štěstěny.“řeknu ironicky. A začnu číst tu knihu. |
| |
| Knihovna Zvláštně?No,mě to přijde normální.Vlastně,to ty se směješ zvláštně. odpovím zaraženě a poškrábu se pravačkou na hlavě. Je to blbost.O něčem takovym sem už slyšel,ale duchové se drží od lidí co nejdál.....spravidla. přitakám nenuceně a otřesu se,jakoby zimou Z nemrtvejch mi běhá mráz po zádech. No,až to skončí můžu tě seznámit s pár chlapama.Nemůžu říct,že jsou to přátelé,ale jsou z ....ehm...branže.Ani jeden by tě spisovně mluvit nenutil,to se můžeš spolehnout. odvětím ironicky a znovu si uchechtnu. Jak někdo může tak rychle usnout? pomyslím si při pohledu na spícího mnicha. |
| |
| Krátce se zasměji “To by od tebe bylo opravdu velmi pozorné Fingale.Ale podle tónu,jakým to říkáš mám mírné podezření,že ani pořádně mluvit neumí.Natož spisovně.“potřesu s úsměvem hlavou. “Ne díky.Však já si to vždy nějak zařídím…no…a třeba mi to Victor nějak vysvětlí…až se probere.“řeknu a v knize další list. “Jo…nemrtví jsou pěkně odporní.To jsem kdysi vyloupila jednu jeskyni,ale byla zakletá.Jak už to tak bývá.A začala mě tam honit kostra.Byla jsem mladá a to jsem opravdu nečekala.Tak abych se ho zbavila navedla jsem ho do vesnice kde ho dřevorubci rozmlátili kládami na podpal.Nemyslí si,že jsme se nepokoušela se ho zbavit samotná,ale můj mečík jim jaksi jen procházel.“pokrčím rameny. |
| |
| Knihovna Na Náminu narážku se jen zazubím,jakmile si však vyslechnu historku o kostře,úsměv povadne. To teda....Robar,král města Jericho před čase najal skupinu žoldáků pro speciální,tajnej úkol.Náhodou sem v tý skupině byl i já. mírně se pousměji,avšak viditelně nuceně Měli sme dojíd do vesničky ležící pár mil od města a odvést všechny vesničany do bezepčí za hradby.Znělo to snadně,až příliž.......Když sme tam k večeru dorazili,nebyla tam ani noha.Domy prázdný,ani stopa po dobytku natož po vesničanech.Tak sme se tam utábořili s tim,že se ráno vrátíme. odmlčím se a z hluboka se nadechnu Jakmile padla tma,našli sme vesničany.Teda,oni spíš našli nás.....jenže s nima bylo něco v nepořádku.Ožraný,rozpadající se a hnijící mrtvoly.Říká se,že sou prej tihle zombíci pomalí...tse pěknej kec. zakroutím nevěřícně hlavou Byli všude,z vesnice se prostě nedalo utýct.Obklíčili nás na takovym plácku uprostřed vesnice a tam na nás nabýhali ve vlnách.......Nakonec sme se probili k lesu,doběhli sme ke skále,kde sme jim odolávali až do rána. znovu krátké odmlčení Těsně nad ránem se všechni nemrtváci,kterym ještě nechyběli údy,rozutekly neznámo kam........Do vesnice nás dorazilo patnáct,z vesnice se nás vrátilo šest. Nevim,co se dělo dál,protože jakmile sme se vrátili do města,král nás vyplatil a řek ať si to necháme pro sebe.Nikdo z přeživších žoldáků tam nechtěl jít sám a zadarmo,tak sme to zabalili. Znovu se mírně pousměji. Tohle je jen jedna z mnoha mejch setkání s nemrtváky.Po tom všem, co sem viděl,musim říct,že dřív se mi spalo rozhodně líp. zakončím svůj pokus o vyprávění a zadívám se na knížku,kterou Námi čte. Je tam něco? |
| |
| Když začne vyprávět svou zkušenost s nemrtvými zvednu hlavu od knížky a vyjeveně ho poslouchám “To je mi líto…jako,že jsi přišel o přátele.“řeknu opatrně. “A je určitě dobře,že jste se tam nevrátili.Kdo ví,jak by to s vámi dopadlo.A jsem ráda,že jsme se ve svém životě nemusela střetnout s takovou životní zkušeností.“odkašlu si. Pak se rychle chopím otázky knížky “No to nevím.Jsem teprve na druhé stránce.Ale když Victor říkal,že by v tom něco mělo být,tak tomu věřím….pokud si to teda nevysnil,jako toho ducha….ale je to jedno.“pokrčím rameny. |
| |
| Knihovna Mírně zakroutím hlavou,když Námi začne s litováním. Těhle ti bejt líto nemusí.Byli to jen hrubý,po zuby vozbrojený hrdlořezové,co by pro zlaťák zabili vlastní matku.Ta pakáž nepozná čest,ani kdyby je kopla do zadku. řeknu čím dál tím víc nenávistěji Nejradši pracuji sám,nebo ve skupině svejch pravejch přátel,kterym můžu důvěřovat......bohužel,někdy musim spolupracovat s primitivama,co jednoho dne popadli meč,kterej nikdy před tim neviděli a šli do světa zabíjet.Takovýhle paka většinou chcípnou hned při svym prvnim úkolu. Pořád přicházim o přátele.Už nás,pravejch,čestnejch nájemnejch dobrodruhů zbylo jen pár.............Jo,to jo. Hmm,snad tam něco bude. Tiše zývnu a v křesle se protáhnu,jak jen mi to zbroj a rozměry křesla dovolí. |
| |
| Mile se na něj usměji “Jestli jsi unaven,tak si jdi zdřímnout.Victor je už tady,tak tě nechci dál zdržovat.Jsi,ale moc hodný,že jsi tu semnou zůstal.“dívám se na něj. “Doufám,že tuhle nudnou záležitost brzy vyřešíme a vyrazíme zase na cestu.Sice číst umím a celkem obstojně,ale já spíš vždy četla majetnické dokumenty a noviny.“pokrčím rameny “Jo kdybych byla třeba kouzelnice,tak to by byla asi jiná.Ale to nejsem.Jsem prachobyčejná zlodějka.Malá ryba v moři.“zmlknu. “No to je jedno.“ |
| |
| Knihovna. Proč vlastně předstírám spánek? Abych se o nich něco dozvěděl? Abych se vyhnul čtení něčeho, co mě až tak urgentně nezajímá? Vzdechnu a otevřu oči. Moc se tady spát nedá. No co... Tak se na to asi budu muset podívat já. Pronesu tiše a zvednu se z křesla. Vysnít si duchy. A sami se tady baví o kostrách... Zombie... Copak tyhle bezduché loutky nejsou dostatečným důkazem toho, že vědomí je spjato s něčím důležitějším, než je oživený mozek? Duchové... Ten kdo viděl alespoň jednoho nemrtvého by na ně teoreticky mohl věřit. Jenže to by musel mít alespoň minimální informace o základech nekromancie. A i kdyby ne. Popírání existence čehokoliv jen na základě absence zkušeností je nejhorší chyba, jaké se může kdokoliv dopustit. Pomalu dojdu k Námi a opatrně převezmu knihu z jejích rukou. Děkuji. Pronesu tiše a nijak nedávám najevo, že jsem poslouchal celý rozhovor. Uvidíme... Tak co mi to ten duch doporučil... Se stejným klidem dojdu zpět ke křeslu, otočím se k němu zády a pohodlně se usadím. Nohu přes nohu, jednou rukou držím otevřenou knihu, druhou si podpírám hlavu a mlčky pročítám neznámou knihu. |
| |
| Knihovna (Fingal, Námi..a neznámý): Fingal po nějaké chvíli neomylně sáhne po objemném svazku, nejspíše jednom z nejstarších v celé knihovně a začte se. Pojedává o bozích na Taranisu, jejich činnech, vzniku. Příběhů je tam nespočítaně, knihu několikrát zběžně prolistuješ a narazíš na zvláštní příběh, netrvá dlouho a zjistíš, že jsi nalezl to, co jsi hledal. Kdysi dávno, před stovkami a stovkami let se na svět zrodila neskutečná láska. Setkali se dva lidé, jejichž osud byl zpečetěn již při narození. Jejich láska však byla tak dokonalá, jako samotní Bohové. Ti, jež nesnesli, aby se na světě objevilo něco dokonalejšího, než jsou oni sami se rozhodli onu lásku navždy zničit. Milenci nechápali, jaká síla proti nim stojí, bojovali do poslední chvíle, ale začali se od sebe vzdalovat, zraňovali sami sebe, ale ubližovali tak nejvíce sobě navzájem. Láska je opustila, stejně jako Osud, jež dostal jejich Budoucnost do svých rukou a předal ji do chladných pařátů Smrti. Ti dva stále nic netušili... Jejich láska slábla stále více...dívka to však nedopustila a udělala něco, co změnilo oběma životy. Doufala, že tak budou spolu navždy. To Bohové nečekali... Zalistuješ ještě o pár stránek dál a najdeš poslední slova těch dvou, napsána na zvláštním pergamenu, pouze do knihy vložená, netrvá ti dlouho, a zjistíš, že nejsou psána obyčejným inkoustem, ale daleko drahocenější tekutinou-krví. Přes celá staletí vypadá stále jako čerstvá, písmenka, jako by se leskla krůpějemi krve, ale jakmile se jich dotkneš, zjistíš, že jsou pevně zaschlá. Co je to bolest? Výkřik do ticha...Tichá prosba ke Smrti, poslední modlitba, slabá útěcha a? A prázdnota. Na konci nás čeká brána snů a my s nadějí vstupujeme, abychom zapomněli. Zapomněli na co? Na onu bolest, která nás provázela celý život, zraňovala nás a zanechávala jizvy. Jizvy, které zůstanou a zanítí se vždy, když nám někdo ublíží? Bolest, která nás pomalu sžírá, nese jediné poselství-konec. Zůstávají jako vzpomínka, či jako varování pro budoucnost? Nevím, raději to nechci vědět. Bojím se poznání, ale vím, že se nezadržitelně blíží. Mám strach z nové bolesti, která mě doprovází na každém kroku. Skrývá se v mém srdci. Ostatní ji přehlíží, ignorují, nesnaží se naslouchat.Nechci,aby naslouchali. Mají dost své bolesti, svých problému a tužeb, které se nikdy nevyplní, pokud nezapomenou na bolest, a nebo se z ní nepoučí. Stejně jako já. Nechci cítit další bolest, a» už svou, nebo cizí, nechci plakat. Slzy hořkosti, strachu, osamění a bolesti si znovu hledají cestu po mé tváři. Naplňují mě až po okraj, stejně jako nalévané víno číši. K čertu se slzami, k čertu s bolestí.á chci žít. Žít jako každý jiný. Pohlédnu na své předloktí a konečky prstů polaskám hojící se jizvu. Hraji si s ní. Není jediná, která jej zdobí, ale jedno vím jistě-je poslední. Ušklíbnu se a odvrátím pohled-rána znovu krvácí. Tentokrát necítím bolest, jen úlevu, volnost a naději. Teplá krev stéká klikatou cestičkou na bělostný papír a zanechává po sobě rudé krůpěje, smíšené se slzami. Slzami svobody. Pokrčím rameny a otočím stránku. Na tváři se mi usadí lehký uvolněný úsměv. Dívám se na čistý list a přemýšlím nad budoucností. Nad oním prázdným listem, který se třese touhou, aby dostal druhou šanci. Stejně jako já. Jsem unavená, až příliš unavená. Možná té krve už bylo dost. Znovu pohlédnu na krvácející předloktí. Na život, který mi tak lehce proklouzává mezi prsty. Už vím co chci. Toužím po životě víc, než kdykoliv předtím. Zatlačím myšlenku, že je již příliš pozdě a stisknu krvácející tepnu. Na rtech mi visí pouhá dvě slova- chci žít. Toužím se probudit z tohoto snu, z této noční můry. Mé oči jsou zaslepené bolestí, smutkem a láskou. Bolestí, kterou jsem cítila v srdci a odmítala jsem se s ní podělit. Smutkem, který mě svíral jako vězení a nedovolil mi snít. Láskou, kterou jsem chtěla dávat, ale odmítala brát. Pozdě. Příliš pozdě, tohle není sen. Rudá krev znovu potřísní čistou stránku...*** Dívku našli ležet s tváří položenou na krví zalitých listech papíru. Ten poslední, nejvíce potřísněný byl popsán těmito slovy, plných bolesti a strachu. Bojovala do poslední chvíle, ale nezvítězila. Dosáhla míru? Jistě, pro ni to bylo vítězství. Chtěla změnit to, co už bylo kdysi dávno dáno Osudem. Osudem, který si určila sama. Na poslední chvíli se ho rozhodla změnit, ale neměla šanci. Možná, kdyby nebyla tak sama. Možná... Dosáhla svého vítězství, nebo prohry? Našla mír? Nemohla. Ne, dokud si nesáhla na vlastní život. Svou smrtí však zavinila něco mnohem horšího. Něco, co pochopí jen ten, který se alespoň na okamžik stane onou dívkou. Pustila se do války. Do války mezi životem a smrtí. Ona dívka měla někoho, kdo ji miloval. Zapomněla na něj snad, když psala tyto řádky, nebo když se první kapka krve rozstříkla po archu papíru? To právě jemu patřil tento list, dolů připsala věnování-vlastní krví. *** Ze svého stolku vzal stoh papíru, tužku a pak, jako ve snu hmátl pro ostrý nůž na otevírání dopisů. V druhé ruce třímal papír, zčernalý zaschlou krví. Posadil se na postel a konečky prstů lehce pohladil čisté stránky. Byly bílé, neposkvrněné - zatím. Zaplašil tichou, leč neodbytnou vzpomínku na minulost, na poslední příběh, další kus svého, ještě ,,prý“ neposkvrněného života. Mlčky přikývl, leč v srdci mu hořel plamen, už neplápolal…jako tehdy. Planul a jeho plameny spalovaly vzpomínky - ty dobré, i ty špatné. Počítal se smrtí i s koncem. Co přijde dřív? Nebál se smrti, ani konce - těšil se na ně. Těšil se na ni. Opustila ho, ale nezapomněla na něj. Něco mu tady nechala. Pohled mu sklouzl k zkrvavenému papíru a pak, bez jediného slova začal psát. Slova si předříkával nahlas, slova se odrážela od stěn ztemnělého pokoje. ,,Co je to bolest? Výkřik do ticha... Tichá prosba ke Smrti, poslední modlitba, slabá útěcha a?A prázdnota... Na konci nás čeká brána snů a my s nadějí vstupujeme, abychom zapomněli. Tyto slova slyšíš poprvé, ale i tak v tobě vzbudily zájem, stejně jako v Námi, která ti četla přes rameno. a druhé straně pergamenu je, již inkoustem napsán nápis: Jeho krev se musí spojit s její. Hledejte to, co je přivedlo na onen svět. Nástroj, jež navždy ukončil jejich trápení. Více kniha už neříká... Někde v okolí panství (Nikodaj s Caitlin): Pomalu se vracíte slastně unavení domů, Cai sedí na Nikodajově klíně a tiše oddechuje. Nikam nepospíchají, krok za krokem se blíží k panství. Cizinec před branami: Cirien, jakmile zjistí, že přišel další, z oněch hrdinů, jež se rozhodli pomoci, přivítá ho společně s Wardem a uvede do velké síně. Netrvá dlouho a pozná v něm věhlasného umělce a přítele. Dá se s ním vesele do řeči, mezitím pošle sloužící, aby svolala návštěvníky k večeři. Ostatní: Ke každému z vás přijde služebná, oznámí vám, že za pár chvil se bude konat večeře. Zde už vám Cirien představí nového člena družiny a vyzve vás k jídlu. |
| |
| Knihovna Tiše čtu a mlčky přemýšlím. Zajímavé. Takže velká láska, nepřízeň, odloučení, smrt. Ne. Zatracení sebe sama. Pokud to dobře chápu, musíme najít nástroj, kterým se zabili a oba dopisy. Úžasné. Pokývu hlavou a otočím se k odchodu. Myslím, že máme to, pro co jsme byli posláni. Navrhuji najít toho plešouna a předat mu to. Plus informovat všechny ostatní. Působím trochu odtažitým dojmem, ale i přesto se alespoň trochu usmívám. Tohle zní příšerně. Už asi chápu, na co se mě ten duch ptal. Pro něj. Pro ni. Pro sebe. Pro minulost, přítomnost i budoucnost. Pro všechny, kteří o to stojí. Tohle dokážeme! Pod pláštěm zatnu ruce v pěsti a sebevědomě vykráčím z místnosti. Nezapomeňte vzít tu knihu. Houknu ještě přes rameno. |
| |
| Jím na trpaslíka nezvyklepomalu a slušně, nesrkám ani nehltám. Na maso dokonce používám vcelku civilizovaně vidličku a nůž- jedinou věc, která by se mi snad dala vytknout je neustálé popíjení piva a nezvyklá nemluvnost a jako by zatrpklost. Oči mám temné a jaksi smutné... ...tyjhle chvile nemam rád sa tu cítim, ako dědek mezi děckama a to vlastně do prdele su... mládí všude kaj sa podíváš...a ty se jako dědek aj chováš, furt si ztěžuješ a bručieš pod fůsiska... vedu svůj vnitřní monolog a vychutnávám si jídlo, život men naučl, že kařdé jídlo může být to poslední... |
| |
 | Vážení a milí, jeskyně vypadá v současná době velice neaktivně, a proto bude za týden ukončena. Samozřejmě, existují-li důvody, proč by ukončena být neměla, ozvěte se mi (nechte vzkaz zde v jeskyni, popřípadě posílejte poštu (nick DTL - admin)). Prosím také všechny hráče, aby se vyjádřili - nejlépe zanecháním vzkazu v jeskyni - ohledně toho, zda chtějí svou postavu účastnící se tohoto dobrodružství vyřadit, nebo zabít. Pokud se někdo do týdne neozve, jeho postava bude vyřazena. Děkuji za pozornost a přeji příjemný den, DTL |
| |
| zabít |
| |
| vyhodit.. zabiju se potom někde sám :) |
| |
| Taky prosím vyhodit |
| |
| vyhodit |
| |
| Ještě nenastal ten okamžik, kdy Fingal hrdině padne tváří k zemi. Vyhodit prosím. |
| |
| Pokračovat- já chcu pokračovat- po Koruně nesmí umřít Naděje... |
| |
| Ano, Naděje upadne, ostatně, nemohu za to jen já...Já za PJ příspěvek napsala, bohužel, reagovalo méně než menšina. Dala jsem čas, jak se zdá velký. Jedna dobrá zpráva Marigolde....zakládám Smaragdovou korunu velmi brzi znova. |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR