Andor.cz - online Dračí doupě

Tento děj se odehrává v úplně jiné vesnici, než které znáte. Tato vesnice je izolovaná od ostatní a ostatní o ní jen a pouze zaslechli, ale jinak o ní nic neví. Důvod je jednoduchý. Během válek se oběvil klan, který už dále nechtěl kre a utrpení, a proto postupně sbírali lidi, kteří hledali nové místo pro svůj domov. Bohužel při poslední velké válce se kenflikt dostal až sem a vesnice byla značně oslabena. Dnes v ní není více, než-li tisíc obyvatel, ale většina jsou jen sedláci.
Klany, které jsou schopny bojovat moc členů nemají a navíc se do vesnice donesla zpráva, že se chystá další velká válka.

A teď k vám
Vy jste právě složili zloušky a čekáte na zařazení do týmů ( takže prosím podle toho i přizpůsobte své možnosti)
Je čistě na vás jak se představíte a jaké klany představíte jako členy této vesnice.

Hlavní klan a Hikage
Hlavní muž stojící za založením této vesnice je Kyo Gomaru(zakladatek klanu Kyo)
Tento klan se specializuje na ledové techniky

Akademie
A je to tady váš velký den. Hned po složení inviduálních zkoušek jste si sedli do učeben a čekali na rozhodnutí vašich senseiu. Po několika vyřknutých jménech a jejich zařazení do týmu se oběvily i ty vaše:"A tým 6 tvoří: Daburuhato Shiori, Kaientora Kensei a Toshiro Hitsugaya." a poté pokračoval v zařazování ostatních. Když už byli všichni zařazeni pousmál se a slavnostně pronesl:"Je to zvláštní. Připadá mi to jako včera, když jsem vás viděl na Akademii prvně, a teď? Stojíte před závěrečnou zkouškou dospělolsti." Po svém malém proslovu zvážněl, zalistoval znovu ve svém sešitku a řekl: "Týmy obdrží další informace večer od svých nových senseiů na cvičištích číslo stejné jaký je příaslušný tým(tj: tým č.1 na cvičišti č.1 atd.) No a to je již přátelé vše. Přeji vám hodně zdaru do vaší nové etapy života..

Vysvětlení:
Jak už jistě víte(protože jste si čeli úvodník) tato vesnice není ve spojení s ostatními, a z toho důvodu také nemá stejný systém zkoušek. Proto jsou 2 části závěrečných zkoušek: 1.inviduální
2.týmové

Den D


Dneska konečně nadešel můj velký den. Respektive, náš velký den. Nyoko v tom pochopitelně jede se mnou, to se jí nedá upřít, zvláště když tu teď, v učebně, sedí se mnou a jemně mě kouše do ucha. Ona to bere spíše jako provokaci či projevení svojí nervozity - rozumí lidské řeči a krom toho jsem jí všechno vysvětlila, takže moc dobře ví, jak je tenhle den důležitý. Individuální zkoušku jsme už spolu splnily - musím přiznat, že Nyoko u toho byla dosti důležitá, ona se jako tvoreček létající a rafající v boji celkem osvědčí. Teď nás čeká rozdělení do týmů a potom týmová zkouška. Přijde mi to jako trochu zvláštní systém zkoušek - ale nevadí, aspoň se s týmem hnedka pokusíme sehrát.
Stejně jako Nyoko jsem trochu nervózní. Prohrábnu si svoje modré vlasy, jejichž zadní část je svázaná do culíku, mezitím co moje oči zelené jak louka si prohlíží ostatní lidi. Dva z nich budou moji týmoví kolegové. Doufám, že spolu budeme vycházet. Jestli ne... Bude to celkem problém. Ale já jsem celkem společenská, a Nyoko taky, takže by snad neměl být problém... Pokud ovšem nebude výrazný problém v nich, že by nás nechtěli přijmout mezi sebe.
Je tu výrazně víc kluků než děvčat. S lehkým povzdechem si uvědomím, že je jasné, že budu v týmu se samými kluky. Když už, tak se určitě pokusí rozdělit holky víceméně rovnoměrně. Dobrá, nevadí. Jenom doufám, že nejsem natolik zajímavá, aby se o mě vedly nějaké bitvy...
Začnou se vyhlašovat jména a čísla týmu. Jen co zazní moje jméno, jako první jméno v souvislosti s týmem šest, dostane se mi pořádněho rafnutí do ucha. Jako bych sama nebyla jako na jehlách a nedávala pozor, kam mě vlastně zařadí!
"Nyoko..."
Nespokojeně zabrumlám, mělo by to ale být tiché, a zároveň jednou rukou ještěra jemně strkám pryč z ramene, kde se uvelebil. Neprokousla mi ucho, na to nemá dost silnou vůli mě zranti a ani to udělat nechce, ale bolí to a mám na uchu vidět pár krvavých skvrnek.
Mezitím pohledem hypnotizuji senseie, který to ohlašuje. Další jména. Bůhvíco moc mi neříkají. Zato to moje by jim mohlo něco říct. Určitě si musí vzpomenout na malé ještěry, které každý z klanu má vždy u sebe... A potom na obrovské draky, kteří se jednou za dva tři roky zjeví a létají kamsi směrem k nebesům, a celý náš klan je sleduje. Ti co vzlétají vždy jsou jeden zlatý a zbytek bronzových. Alespoň jeden vzlet si nejspíše pamatujete. Draci jsou obrovští, nedají se přehlédnout, a proto vám musí připadat pochopitelné, že je jinak višchni máme jako takové miniatury, ačkoliv nemůžete tušit, co za to může.
Tak tedy, rozsudek vykonán. Skutečně jsem se dvěma kluky. No, zas až tolik co špatného na tom není... Co já vím? Třeba budou milí...
Doposlechnu si senseie. Takže tedy to bude na cvičišti číslo šest. Dobrá, tam můžu jít hned - zbraně, tedy kunaie a shurikeny mám připravené, takže se nemusím vracet domů.
Jen co můžeme, s Nyoko se odebereme pryč, směrem k danému cvičišti. Tedy, nevím, kde je přesně tohle cvičiště, ale vím, kde jsou ostatní cvičiště, a tam už se to bude hledat snadno.
Po nějaké chvíli tam staneme. Jako první, pokud tam sensei ovšem už nečeká.
Posadím se na nejbližší čisté místo na zemi, Nyoko si položím do klína, drbu ji za růžky, jak to má ráda a společně čekáme na někoho dalšího z týmu či na senseie (pokud tam ovšem už není, kdyžtak jsem si ho prostě nevšimla nebo vypadám, že ho ignoruju).


Popis
Já jsem normálně vysoká, hubená modrovlasá kunoichi se zelenýma očima, vlasy staženými do culíku, na sobě oblečení laděno do tyrkysové a zelené (odkaz). V klíně mám položeného malého dráčka, asi třicet centimetrů v kohoutku, modré barvy s měděnýma až zlatýma očima a neobvyklýma dvěma růžkama na hlavě. Protože křídla nejsou vidět na první pohled, jak se mi tak nějak povaluje v klíně, může vám spíš než jako dráček připadat jako přerostlá ještěrka (odkaz).

Rozdělení týmů
Mezi prvníma dorazím do třídy, kde nám má být řečen ortel. Přesněji s kým je kdo v týmu. Sednu si do druhé lavice k oknu a začnu hrabat ve své kapse. Hned na to vytáhnu nanuk podobný našemu Míšovi. Utrhnu obal a dám se do jídla. První líznutí si s chutí vychutnám a pak dolíži rychle zbytek. Jazykem si přejedu rty a spokojeně mlasknu. Přejedu pohledem po třídě a zjistím, že už dorazili všichni. Čeká se jen na jednoho - na senseie. I letos je tu pár zajímavě vypadajících lidí. Bylo by zajímavé být s některýma v týmu. Usměji se na dívku, které na klíně sedí něco podobajíc se malinkému dráčkovi. Je to roztomilé. Usměji se ještě více když si to kouše do ucha. Pak se ozve cvaknutí kliky a do místnosti vstoupí sensei. Postaví se za katedru a začne rozdělovat do týmů. Překvapilo mne, že nemá žádný dlouhý proslov. Asi to chce mít rychle za sebou, nebo spíše se nás chce co nejrychleji zbavit. Po krátkém čekání se i já dočkám. Tým 6: Daburuhato Shiori, Kaientora Kensei a Toshiro Hitsugaya. Zbytek týmů už neposlouchám, ale spíše přemýšlím o tom, jací asi ti dva budou. Když přiřadí všechna jména ke svým týmům, tak nám oznámí, že se máme setkat se svým senseiem večer na cvičišti číslo 6. Sice nechápu proč až večer, ale dobrá. Nemám co dělat a tak tam vyrazím již teď. Ze třídy se zvednu mezi posledními. Mé kroky vedou nejdříve do obchodu. Po menším vybírání si z mražáku vytáhnu vodový nanuk s příchutí jahody a zaplatím ho. Po cestě na cvičiště si ho rozbalím a začnu ho jíst. Když uvidím začnu označující cvičiště číslo 6, tak tam zamířím. Překvapivě zjistím, že tam již někdo čeká. Po příchodu blíže zjistím, že jde o tu holku s tím dráčkem. Z nanuku mi zbylo jenom dřívko, které si nechám v puse a přiblížím se k té dívce. Usměji se a natáhnu k ní ruku na pozdrav. Při dotyku s mou rukou zjistíš že teplota mého těla je o dost chladnější než ta tvá.
Já jsem Toshiro Hitsugaya. Tvůj týmový partner.


Popis
Jsem chlapec nižší postavy, s bílými vlasy. Mé oči jsou modré. Na sobě mám plášť bílo černé barvy. Přes záda mám přehozený meč. (odkaz).

Cvičiště - seznámení s Toshirem-kun


Po chvíli, ve které Nyoko hladím a ona svoji spokojenost dává najevo pouhým spokojeným vrněním, k nám přijde jakýsi chlapec.
Vzhlédnu. Bílé vlasy, modré oči, meč... Vypadá celkem sympaticky.
"Týmový partner, hm?"
Natáhnu ruku, abych stiskla tu jeho a jemně potřesu, i když si na to moc nepotrpím. Ale co. Nevadí. Ta ruka mi zase neupadne, po jednom potřesení...
"Je studenej... Jak ryba. Brr. Ale třeba umí něco se zimou... Sníh? Led? Brr... "
Nyoko má radši oheň, a protože s ní jsem od malička, sdílím její názor - v tomhle mě tak trošku vychovávala ona. No řekněte, co byste na zimu říkali vy, když váš nejlepší přítel by se sněhu a zimy celkově tak trochu stranil? I když mu vlastně nemůže být zima?
Usměju se.
"Daburuhāto Shiori. Tohle je Nyoko."
Je jasné, že míním dráčka, který jen co ho představím, se Toshirovi zadívá do očí svýma měděnýma, možná lehce zkoumavě - ale u draka či malého ještěra jenom těžko poznáte rozdíl mezi jeho jednotlivými pocity. Potom Nyoko jenom pomalu mrkne, jako by ji Toshiro zas až tolik nezajímal, a znovu se ode mě dožaduje dalšího drbání.
Zazubím se a podrbu jí po hlavě.
"Promiň, to ona jenom tak dělá... Ve skutečnosti jsi jí sympatický."
Nevymýšlím si. Já Nyoko dobře znám a číst z jejího výrazu taky umím dobře. Pro mě její zašifrovaný dračí výraz není žádnou šifrou. Připadám si tak trochu jako Sherlock Holmes.
Rozhlédnu se kolem, jako bych čekala, že se vzápětí odněkud vynoří další člen týmu či sensei. Nikde ale nic. Takže možná lehce zklamaně ale stále s úsměvem se vrátím k Toshirovi.
"Takže... Teď budeme skládat tu týmovou zkoušku, že?"
Nadhodím otázku. Odpověď už předem znám, to je snad jasné, co bychom tu jinak dělali... Je tak trochu znát, že jsem nejspíš celkem společenská a upovídaná, chci si povídat.
"No, snad mu to nebude vadit... Kdyžtak si můžu povídat s Nyoko."

Cvičiště číslo 6
Když se mi Shiori představí , tak jen přikývnu hlavou a pousměji se. Všimnu si i skoumavého pohledu Nyoko, kterou posléze omluví Shiori.
To nic. Je jen zvědavá. Taky jsem někdy takový.
Mísně protáhnu svůj úsměv. Podržím si plášť a pohodlně se posadím naproti Shiori.
Asi byhom měli no. Hmm.... Teda, jestli dorazí i náš třetí kolega
Můj pohled spočine zase na malém dráčkovi.
Jsem zvědav co si na nás sensei vymyslí. A jak to to vůbec šlo na akademiï? A od kud máš toho svého miláčka.
Zeptám se a rozhlédnu se, jestli se náhodou někdo neuráčil přijít.
Tahle holčina vypadá příjemně. Mohlo by nám to v týmu klapat. Snad ten třetí nebude nějaký trotl.

Cvičiště č. 6


"Taky jsem zvědavá. Doufám, že to nebude něco moc těžkého. A že pokud to bude něco stylem boje, bude se sensei trochu krotit. "
"Nevím jak ostatním, ale mě by třeba vadilo, kdyby na nás sensei používal plnou sílu, nebo spíše, škálu všech svých schopností a nešetrřil by chakrou, aby se mohl předvést. To by nebylo moc fér. No, asi to taky něco o senseiovi vypoví, ten úkol..."
Usměju se. Nyoko spokojeně zabručí jak ji drbu a zavře oči, přičemž je znát, že si to hodně vychutnává.
"Na Akademii to šlo v pohodě, asi jako každému průměrnému žákovi."
Vysvětlím Toshirovi s úsměvem. Já ani nejsem nijak moc zvláštně nadaná, pokud nepočítáme, že svoji elementární chakru jsem na jedno jediné bojové jutsu které umím ovládla už teď.
"Sice toho teď moc neumím, ale do budoucna mi hodně ulehčí, že jsem jedno jutsu s elementární chakrou už zvládla... A tím spíše, že jsem si ho trošku poupravila od taťky."
Ano. Můj otec měl podobné jutsu. Ale silnější. Já ho musela zeslabit, abych se mi nestalo, že ho použiju jednou a chakrově budu úplně vymydlená.
"Odkud ji mám?"
Nyoko otevře oči a znovu se na tebe zadívá - zjevně moc dobře ví, o čem je řeč.
"To je v klanu, my místo vrozené schopnosti dostáváme do života každý jednoho či jednu takovou..."
Pousměju se. O tom, jak to celé vlastně je a proč ti velicí draci které jednou za čas je možné vidět jsou jenom zlatí a bronzoví, se nezmiňuji. Částečně je to klanové tajemství, ale je fakt, že když to nesouvisí s jejich schopnostmi, zas až tolik tajné to není a eventuálně bych možná byla schopná Toshirovi něco prozradit - je mi totiž sympatický a nevypadá, že by ty informace hodlal nějak nepřístojně použít ve svůj prospěch.
Po chvilce, co dořeknu svá slova, dostanu nápad.
"No, vlastně, můžeme si trochu popovídat o svých schopnostech. Něco se tak o sobě dozvíme, pokud to ovšem nebude tajné a nemělo by se to prozrazovat, a zároveň to vyřešíme rovnoměrným poměrem... Jestli souhlasíš, navrhuju, aby jeden z nás vždy dal otázku, druhý odpověděl, pokud to není příliš indiskrétní, a pak by otázku zase dávala ten druhý - témata otázek by byla podle otho, co se chceme dozvědět. Každý by vždycky dával jenom jednu otázku."
Zazubím se nad tím, jak jsem to krásně vymyslela. Nevím, co na to řekne, možná ho to svým způsobem otráví, že jsem tak akční, ale mě to nepřipadá jako úplně špatný nápad. No co, vždycky mě může nějak usměrnit, odmítnout moje nadšení...
"Takže, ty ses ptal, teď bych mohla já..."
Zamyslím se, lehce ignorujíc, jestli Toshira ten nápad nadchne stejně jako mě.
"Proč máš tak studené ruce?"
Moje otázka je trochu zvláštní. Někteří lidé je prostě mají studené, jenom tak. No, ale, pokud je to jenom tak, je to můj problém, že jsem si vyplýtvala otázku.
Sleduji Toshira modrýma očima, Nyoko už zase nedává pozor, nebo tak aspoň vypadá, a čekám na odpověď, pokud se mu ovšem tenhle plán aspoň trochu zamlouvá a já mám šanci se nějaké odpovědi dočkat.

Cvičiště č. 6
Druhá Shiorinina věta mě trochu pobaví, ale nedám to na sobě nijak znát.
Krotit? Krotit? Krotit? Vždyť to je jasné že se bude krotit. I když bych byl rád, kdyby se nekrotil, ale to asi nemůžu očekávat. Pokud to ovšem není nějaký blázen.
U druhé odpovědi jen pokývnu souhlasně hlavou.
Co jsem mohl čekat co? Hloupě nevypadá, a jako šprtku bych ji stejně netipnul.
Pak si všimnu jak Nyoko zvedne hlavu. Usměji se na ni a poslouchám dále.
Teď mi to jenom potvrdilo. Nyoko rozumí naši řečí. Zajímalo by mě, jak se ty dvě domlouvají. Ale jestli jsou spolu od mala, tak to pro ně zase takový problém nebude.
Po sléze Shiori navrhne, abychom si řekli něco o našich schopnostech. Tato okolnost mě sice zaskočí, ale dám to na sobě vědět jen mírným úšklebkem.
Proč ne? Stejně teď není co dělat. Sensei v nedohlednu. Kensei v nedohlednu. A taky se aspoň dozvím něco pěkného.
Její otázka mě nezaskočí. Spíše jsem ji očekával. Není první ani poslední kdo se mě na to bude ptát. Usměji se a dám se do vysvětlování.
Studené ruce? Čekal jsem tuto otázku. Hodně lidí se na toto ptá. Vlastně jsem to zdědil. Ale slouží to v našem klanu k lepšímu ovládání našich schopností. Naší schopností je ovládání ledu. Když je naše tělo studenější, tak je studenější i led co vychází z našich technik.
Usměji se a podívám se do země, protože jsem se do toho trochu zamotal.
Snad to z tohoto pochopila, protože kdybych to měl vysvětlovat znovu, tak mě asi jebne.
Poškrábu se na zádech a začnu přemýšlet.
Teď se mám ptát já? Já? Co se mám zeptat? Vůbec mě nic nenapadá. Že bych se zeptal na tam to? Je pěkná, sympatická, pěkně se s ní povídá. Radši ne. Co kdyby řekla že ne. Mohlo by to narušit naši týmovou spolupráci.
Podívám se Shiori do očí a zeptám se.
Shiori-san. Zajímalo by mě.... jestli ti ta maličká pomáhá v boji, popřípadě jak.

Akademie: dodatek pro tým 12
.........po sestavení týmu 6 sensei sestavil ještě dva týmy, a poté pokračoval: "A nakonec tu máme tým 12 ve složení : Yo Shimizudani, Akashira Drain a Yoi Daimyo." a poté si jakoby oddechl..............

Cvičiště 12

Dnes je můj velký den, prošel jsem první zkouškou. Ano,je to tak, teď mě, teda nás čeká týmová zkouška. Další dva členy týmu 12, týmu v němž jsem i já, znám jen od vidění, což znamená, že první takový úkol bude seznámit se s mými parťáky.
Tento den pro mne opravdu znamená víc než pro kohokoliv jiného, dítě z rodiny, která měla mezi svými členy shinobiho před sedmi generacemi...ano je to zázrak, někdo mě možná označí za rebela, ale já si plním svůj sen. Chci se stát ninjou, beru to naprosto vážně a udělám co bude v mých možnostech, aby náš tým prošel druhou zkouškou.
Celý se třesu, radostí, překvapením, nervozitou.
Procházím se po cvičišti jehož číslo odpovídá číslu našeho týmu. Zajedu si rukou do vlasů a projdu se po cvičišti. Vyčkávám na své partnery a přemýšlím, jací mohou býti...Ve srovnání s nimi se cítím trochu zahanbený, protože umím jen jediné ninjutsu. Je to kvůli tomu, že v naší rodině už není nikdo kdo by předal techniky naší rodiny. A nikdo mi nechce pořádně říct o našem klanovém umění. Vím jen to, že to mělo co dočinění s nějakými živočichy. To je vše.Proto se teď věnuji hlavně svému taijutsu, abych se mohl měřit s ostatními shinobi.
Do svého tréninku dávám maximum svých sil, chci vyrovnat svůj nedostatek ohledně jutsu tím, že budu dobrým bojovníkem. A zatím se mi to daří, jinak bych tu teď nechodil po cvičišti a nečekal na své kolegy.

Rozdělení týmu - cvičiště 12
Konečně, dnes je den D snad pro všechny geniny, protože budou rozděleni do svých týmů. Jsem ale jeden z těch, kterým to prostě nevyhovuje, protože o dost radši mám klid, málo tréninku a když už, tak trénovat sám. A na teno nový pořádek si budu muset zvykat a asi mi to bude dost proti srsti, ale na všechno se dá zvyknout a jako ninja si na tým musím zvykat.
Doufám, že v týmu nebudu mít někoho moc otravného nebo ukecaného...
Uvažuji, když plně vybavený vyrážím směrem k akademii, kde se dozvím, do jakého týmu mě zařadili. Rodiče se se mnou rozloučili. Otec byl na mě hrdý a to i přes to, že věděl jak se mi to nelíbí. A máma byla také hrdá, ale té jsem se se svým problémem radši nesvěřil, protože by z toho asi dělala zbytečně velkou vědu. Na záda si nasadím něco neidentifikovatelného tvaru, obvázaného v obvazech.
Měl bych se naučit schovat jí do svitku, protože takhe je to dost těžký.
stěžuju si jako vždy, ale to už jsem skoro v akademii. Ještě zaplout do třídy, sundat ze zad svůj náklad a položit ho vedle sebe, abych ho měl pořád po ruce. Potom začne rozdělování do týmů. Na své jméno si musím chvíli počkat, ale nakonec v týmu 12 ho uslyším. Počkám až to celé skončí a potom velmi pomalu vyrazím směrem na cvičiště číslo 12. Tam už stojí nějaký kluk. Ani mě nedělá problém si ho zařadit. Je to můj budoucí týmový kolega.
Asi bych měl něco říct, ticho by bylo dost trapný...
Uvažuji cestou k němu a když k němu dojdu, tak znovu nejdříve sundám svůj náklad ze zad, protože mě z toho začali bolet ramena, a položím si ho tak, abych ho držel v podpaží.
Ahoj, já jsem Yo z klanu Shimizudani. Jdu sem, abych trénoval s týmem 12, ty asi budeš taky jeden z členů, co ? A nevíš kdo bude náš sensei, nebo aspoň třetí člen ?
Začnu otázkami, aby nestála řeč a čekám mezitím na ostatní.

Cvičiště 12

Jsem netrpělivý, proto se mi nelíbilo čekat tu na své kolegy, ačkoli mi nic jiného nezbylo. V duchu jsem jejich nedochvilnost proklínal, avšak jen abych si ulevil. Rozhodně bych je kvůli tomu neosočil, možná si rejpnul, ale to by bylo tak nějak vše.
Stále jsem opisoval kolečko kolem cvičiště než přišel první z nich.
Sotva jsem ho spatřil, zastavil jsem a prohlížel si jej už zdáli. A kde je ten druhý? Napadlo mě.
Vyčkal jsem na něj a pak na něj mávnul. Ahoj, těší mě...já jsem Daimyo z klanu Yoi... Došlo mi, že říkat název klanu je prakticky zbytečné, musel by být pamětníkem, aby věděl něco o tom, že v naší rodině nejsem jediný shinobi...ale první po dlouhých letech.
Poškrábu se na hlavě. No, doufal jsem, že mi to řekneš ty...vůbec netuším kdy příjdou...
Moji pozornost upoutá cosi velkého. Něco co drží v podpaží. Několik vteřin si to prohlížím a spekuluji o obsahu řekněme pouzdra. Ukáži na to a zeptám se jej. Co to je?
Doufám, že to není něco, co bych měl znát, nerad bych na něj zapůsobil dojmem, že sem nepatřím.
Hned na to, abych to zamluvil vymyslím jinou otázku. Nevíš kolik je hodin? Hloupější otázka mě nemohla napadnout. V tu chvíli bych nejraději použil svoje jediné ninjutsu, aby o mně nevěděl a já mohl zmizet.
Zhluboka se nadechnu a vyčkám na jeho reakci. Klid, jen klid...nebuď nervózní nebo něco opravdu zkazíš...klid Daimyo, klídek.

Rozdělení do týmů

Na rozdíl od většiny ostatních geninů kteří se tvářili co možná nejnenápadněji těsně po svých osobních zkouškách, já na sebe poutal podstatnou část pozornosti všech aniž bych o to ale stál. Jenže v místnosti se všemi těmi upjatými tvářemi a předpisovými oblečky jsem prostě byl jak pěst na oko. Ještě aby ne...už od mého příchodu na Akademii jsem byl středem zájmu. Malí génius se zvláštní silou nepocházející z žádného velkého Shinobi klanu, ale z obyčejné farmářské rodiny. Hned první den na akademii když se mi kvůli tomu vysmívala parta o několik let starších kluků našli je o hodinu později zmlácené tak že si ani nevzpomínali co se jim stalo. Vzhledem k tomu že jsem tu teď seděl to vypadalo že se mi podařilo odmaturovat za necelí rok, čili v mích 9 letech. Navíc ani v nejmenším jsem nevypadal tak jak by nějaký génius podle představ vypadat měl. Místo uhlazeného chlapečka s nosem nahoru a vážnou tváří tu seděl rozesmátý klučina navlečený do dlouhých tmavých kalhot a rozepnuté bílé košile s nohama ve vysokých silných botách nedbale hozenýma na stole.
Pffff, to není možný proč se všichni tvářej tak kysele?
zamručel jsem dostatečně na hlas aby mě bylo slyšet v celé třídě a ruce si složil za hlavu, načež jsem se začal na své židli tak trošku houpat. Sensei po mě sice vrhl nevraživý pohled ale já ho odbyl jen přátelským úsměvem a zamáváním takže pokračoval trošku naštvaně dál až se dostal i k mému jménu a jménům mích kolegů.
Hmm, tým šest, jedna holka a zmrzlinoví kluk...zajímalo by mě jestli mi je přiřadili za odměnu nebo za trest
vyhledal jsem je podle reakce na jejich jména a spolu se zářivým úsměvem jim zamával. Co na tom? Čím dřív se poznáme tím lépe. Poté nám sensei řekl že se máme s naším týmem a mistrem sejít večer na cvičišti číslo 6 a tak jsem se zvedl jako jeden z prvních a odešel. Zbytek dne jsem se jen tak poflakoval. I když představa předčasného seznámení s kolegy mě poměrně lákala, a chtěl jsem si taky trošku zatrénovat, raději jsem neriskoval. Kdo ví jak bude vypadat naše týmová zkouška a pokud půjde o boj měl bych si určitě šetřit co nejvíc své chakry na boj. Proto jsem svůj čas věnoval tomu co my šlo vždycky nejlíp a to je flákání se. Dnes mě to kupodivu ale moc nebralo a tak jsem se vydal k místu našeho setkání o několik hodin později. Když jsem dorazil a zjistil že tu nikdo kromě mě není vyšplhal jsem na větev jednoho z vyšších stromů a čekal. Netrvalo to příliš dlouho a na té větvi jsem i usnul. Probudili mě až hlasy, přesněji hlas bělovlasého kluka a oné holčiny s ještěrkou oba patřící do mého týmu. Jak jsem se lekl nepodařilo se mi udržet rovnováhu a zrovna když se on ptal jestli jí ještěrka pomáhá v boji žuchnul jsem na zem kousek od nich.
Jau...
lehce jsem zaskuhral a vysoukal se na nohy, načež jsem si ty dva prohlédl ospalýma očima.
Ehm, já jsem Kensei, váš třetí člen řekl bych
představil jsem se, ruku jsem ale nenatáhl k nikomu z nich, místo toho jsem hlasitě zívl.

Jinak jsem pomenší hubený klučina s rozcuchanými, dlouhými hnědými vlasy a zelenohnědýma očima s poměrně nevýrazným obličejem. Oblečený jsem stejně jako v akademii.

Cvičiště 12
Na cvičišti je vážně jen ten jeden kluk, kterého jsem zpozoroval už z dálky. Zblízka mi nepřipomínal vůbec nikoho a jen jsem si vzpoměl, že jsem ho možná zahlédl v akademii, ale tím bych si vážně nebyl tak jistý. Ale všiml jsem si, že je nervózní. Na mě není vidět žádná známka nervozity, možná je vidět trochu znuděná tvář, ale snažím se to zakrývat, i když to úplně asi nejde.
Sakra, dochvylnost je jedna ze základních vlastností, kterou by měl ninja mít. Ale myslím že mají ještě pořád oba dva trochu času. Hlavně sensei by pozdě přijít neměl. To by se nepředvedl zrovna nejlépe.
Pomyslím si, když mi Daimyo odpoví.
Také nevím, kde jsou, ale myslím že mají ještě pořád trochu času. Doufám, že brzy dorazí.
Odpovím na dvě otázky naráz a chvíli si promyslím odpověď na tu poslední. Podívám se na svůj balíček a odpovím:
To je moje hlavní zbraň.
Nevypadá to, že bych chtěl říct něco víc o tom, co s sebou nosím a ani že bych se chtěl s někým dál bavit. Sám si najdu místo ve stínu nejblížšího stromu, sednu si a o ten strom se opřu.

Cvičiště 12

Během rozhovoru s Yo mi oči stále utíkaly k té věci, kterou si přinesl. Doufal jsem, že řekne co to je, ale nevěřil jsem tomu, proč by prozradil své tajemství? Je to vlastně jakési eso v rukávu. Kdybych také měl něco takového...Kdysi v našem klanu byla nějaká speciální technika, ale ta se přestala předávat smrtí posledního shinobiho a zbytek rodiny o té technice mlčel.
Po našem rozhovoru se Yo ukryje do stínu pod stromem. Nemám zrovna dojem, by měl zájem o nějaký rozhovor a je vidět, že akorát čeká na třetího člena a mistra.
Chvilku jsem se opět procházel po cvičišti a při té příležitosti i mapoval terén, kdo ví, mohlo by se to hodit. Už jsem byl trochu unavený z toho čekání a tak jsem se natáhl do trávy.
Ležel jsem na sluníčku, moře slunečních paprsků kolem sebe.
Udělal jsem něco špatně? Příjde mi, že jsem ho nějak naštval...nebo je jen takový samotářský?
Hlavou mi probíhaly myšlenky, zpětně jsem přemýšlel o našem rozhovoru a nebyl jsem si vědom nějaké chyby.
Čas plynul a sensei nikde. No co, holt se zdržel...nebaví mě čekat, ale nic jiného mi nezbývá... Jsem netrpělivý, leč v tomhle případě nic nezmůžu. Proto dále ležím v trávě, v záplavě slunečního světla a vyhřívám se.

Tým 6: Cvičiště 6
Asi 20 minut po po vašem seznamování se objevila na cvičišti vyšší žena s dlouhými kaštanovými vlasy, modrýma očima a nádhernou tvářičkou. Měla opálenou pleť a nádherné "křiívky". Když k vám přišla na vzdálenost tří kroků usmála se a zpustila:
"Takže tady je máme. Naše nová generace..." řekne s úsměvem na tváři, mezitím co si vás jednoho po druhém prohlíží. "Nu. Já jsem vaše nová senseika. Doufám, že budeme dobře vycházet a hlavně že se mi podaří vás stmelit v jeden silný tým. " dodá jedním dechem a poté se hluboce nadechne.
"Vyrážíme zítra ráno do dřevorubecké osady. Závěrwčná zkouška vás čeká tam. Pochopitelně nejdeme do té, co je těsně pod námi, ale do té severní těsně pod horami." poté se usměje a pokračuje dál. "Protože tato cesta trvá asi dva dny vemte si s sebou něco k jídlu a tak dále. Konec konců b\ste měli vědět z akademie, co si nachystat, že?" poté se k vám otočí zády a řekne: "No nic to je pro dnešek vše, co jsem vám měla říci. Uvidíme se tady zítra nejpozději v 6:00 vyrážíme. Já si musím ještě něco zařídit." Při odchodu si uvědomí, že zapoměla na nejdůležitější věc, a proto se na vás ještě naposledy otočí a křikne: Jo a málem jsem se zapoměla představit. Jmenuji se Miritzaki a jsem z klanu Haro." a po této zprávě vám zmizela z dohledu.

Cvičiště č. 6


V klidu si počkám na Toshirovu odpověď. Zdá se, že na mou "hru" přistoupil, ať už má o ní a mě jakékoliv mínění.
"Páne... Ovládání ledu? To je zvláštní, že potom nepatří k vůdčímu klanu vesnice, klanu Kyo..."
Mám lehce zamyšlený výraz, ale jinak se tím nezdám být nijak výrazně znepokojená.
"To je... Hodně zajímavý. A rozhodně by se to nemělo podceňovat, tvoje schopnosti."
Pohlédnu na Toshira a zazubím se, Nyoko má stále v klidu zavřené oči. Zřejmě není nijak akční a nebo je to dáno zrovna konkrétní chvilkou.
Netrvá to zas až tolik dlouho, než Toshiro vymyslí nějakou otázku pro mě, ačkoliv to pro něj nejspíš není nejjednodušší, vymyslet, jak o mě něco vyzjistit.
Pousměji se.
"Nyoko? No, asi sis všiml, že především má zuby a drápy... A křídla a svoji velikost... Sice to nevypadá nijak zvláštně, ale ona dokáže překvapit, hlavně když se já snažím zaujmout pozornost a ona zaútočí nepozorovaně."
Usmívám se, ale nevypadá to, že by to bylo všechno, či že bych myslela vážně, že tohle je skutečně nějaká výhoda.
"Je asi nutné prozradit víceméně všechno... Koneckonců, pravidla téhle hry jsem určila já, a není důvod se vykrucovat, když spolu budeme v týmu."
"Pokud jde ale o něco zajímavějšího... Nyoko umí cosi, co by se dalo zjednodušeně popsat jako přemisťování. To v boji taky zvládne překvapit."
Pokrčím rameny.
"Další věci přijdou tak nějak časem... Časem bude umět třeba i nějaké to jutsu, může se ho učit stejně jako se ho učíme mi shinobi, možná bude moct chrlit oheň..."
Zamyslím se.
"A vlastně je dost dobře možné, že se nám společně podaří velmi výrazně zlepšit její čance v taijutsu."
Lehce tajemně se pousměju a přes dračí tvářičku přelétne taky cosi jako úsměv. V podstatě jsem nic nezatajila - ptal se, jak mi pomáhá momentálně, a já mu řekla i něco navíc.
Dala bych Toshirovi další otázku, jenomže se ozve pořádné žuchnutí a kus od nás na zem spadne jakýsi hnědovlasý kluk. Překvapeně na něj zazírám,netuším, co tu dělá, ale on v tom zjevně má celkem přehled.
"Shiori, tohle je Nyoko."
Nyoko pootevře jedno za svých očí, ale Kensei jí zjevně nijak nezajímá, takže ho nechá být a zase ho zavře.
"Je celkem malý..."
A je to i pravda. Věkový rozdíl mezi námi jistě není moc veliký - já jsem s přehledem starší - ale zrovna v tomhle věkovém období jsou rozdíly mezi různě starými lidmi velmi znatelné, takže oproti němu jsem nejen vytáhlejší ale vypadám i tak celkově starší...
"Což znamená, že je to ten... Génius, huh?"
Zkoumavě si ho prohlížím, ale nemělo by to na mé tváři být znát. Zřetelné je pouze to, že na něj zelenýma očima hledím.
"Páni... Asi je dost dobrý."
Protože mě tak trochu zmátl svým příchodem, zavládne nejspíše ticho. Já hladím Nyoko, tkaže s iv tuhle chvíli ani nepřipadám, že bych byla nějak mlčenlivá, či že bych se z mluvení chytře vyšoupla. Prostě mě to akorát trochu zmátlo a nechce se mi být otu, která započne rozhovor.
Asi po dvaceti minutách, bez hodinek se čas špatně odhaduje, dorazí senseika. Tedy, mě samotnou celkem potěší, že je ženského pohlaví - teď jsme dvě na dva, což už není nijak špatné. Být v týmu se samými kluky... Pokud tedy nepočítám Nyoko. Takhle jsme tři na dva.
Senseika mluví tak rychle a uceleně že se do toho nedá nijak vlézt, proto mlčím, prohlížím si ji, a pozorně poslouchám, co říká ohledně toho úkolu.
"Dřevorubecká osada? Zajímalo by mě, co má být tím úkolem... A tím spíš je trochu štvoucí, že je t ocelé dva dny cesty. Proč jdeme tak daleko?"
Nyoko se porbere ze svého spánku a modrá dračí hlavička se zvedne a bystře hledí k senseice. Prohlíží si ji, pak se zase schoulí do klubíčka a jemně si něco pobrukuje; v dračím podání ale žádné pobrukování není melodické.
"Vypadá celkem roztržitě... Je zvláštní, že jí povolili mít nějaký tým."
V mé hlavě se ozve lehce lenivě známý hlas. Je to Nyoko, moje dračí kamarádka. Zdá se, že se konečně začala trochu zajímat o okolní dění. Pokud jde o ostatní, naše komunikace není vůbec nijak znát.
"Možná... Ale možná to jenom dělá."
Podrbu dráčka mezi růžky a sleduji senseiku, jak odchází, a jak se ještě zastaví, aby se nám představila. Protočím oči v sloup, ale nenápadně, aby si toho nevšimla.
"No páni... Máš pravdu. Představit se snad měla jako první z toho, co vůbec udělala... Doufám, že ta zkouška bude trochu promyšlená a že nás bude schopná něco naučit."
"To není úplně o neschopnosti. To, že se chová, jak se chová, ještě nic neznamená. Může být celkem silná..."
"Stejně bych dala přednost někomu míň potrhlejšímu."
Lehce se zašklebím a pak se otočím na oba kolegy, zatím stále v sedu.
"No, takže asi... Se potkáme tady?"
Usměju se, vezmu dráčka do náruče, mávnu jim na pozdrav a vydám se směrem ke čtvrti, kde sídlí náš klan, přesněji řečeno k sobě domů.



Doma


Jen co dojdu domů, pozdravím rodiče a vydáme se s Nyoko do našeho pokoje. Je přízemní a Nyoko tam má přírodní jeskyňku, kde lehává a spává. Je to takové její doupě, a u nás doma ho má každý drak. Je to takové jeho přirozené prostředí.
Rovnou si začnu připravovat - ráno musím vstát brzo a včas, a pak už nebude na balení čas. Odložím Nyoko na postel a začnu šmejdit po pokoji.
Nejdřív si na postel položím menší batůžek, do kterého dám rovnou deku, ve které budu spát. Potom na postel položím pouzdro s nějakými shurikeny, kunaii, drátky, výbušnými lístky a ddokonce i pár kouřovými bombami. To všechno si chci zítra připnout rovnou k pasu a k noze, kde jsou na to zvláštní úchytky. Potom přidám baterku a po chvíli šmejdění po kuchyni tam dám i nějaké to jídlo a pití. Batoh je víceméně plný, a proto si řeknu, že by to mohlo stačit. Jsou i jiné věci, které bych si mohla vzít, ale buď by mi nejspíš nebyly nic platné a nebo s nimi neumím zacházet.
Jen co jsem hotová, s úsměvem vpadnu do kuchyně, kde na mě čeká večeře. Povečeřím se svojí matkou, otec po tom, co jsem přišla, šel na jakýsi turnaj v hodu shurikenem na terč, který pořádá jeho kamarád. Mamka má červené vlasy - takový můj protiklad, ale na tom není zas až tolik co divného, geny jsou zvláštní.
Když sním večeři, s úsměvy se mamce omluvím a částečně vymluvím a vydám se do postele. Skutečně si lehnu, abych se trochu prospala. I když jsem šla spát dost brzo...



Ráno


Ráno mě probudí bdělá dračí tlamička olizující mi obličej. Nyoko mě vzbudila právě tak včas - je půl šesté.
Rychle, aniž bych se s ní nějak bavila, vylezu z postele, pohladím ji, nahlas jí popřeju dobré ráno, rychle se obleču, připnu si pouzdra se zbraněmi, batoh si hodím na záda, v kuchyni, kde momentálně nikdo není (na zbytek rodiny je tenhle čas celkem brzký), si vezmu do ruky jablko, a pak se rychlým krokem s Nyoko, která se mi pevně usadila na rameni, vydám na cvičiště.
Dojdeme tam tak akorát včas. Je pět minut před šestou.
"Výborně."
Nevím, jestli tam je už někdo z týmu. Každopádně si sednu na stejné místo jako včera; případného příchozího či pokud tam už někdo je s úsměvem pozdravím. Nyoko se mi zase líně stulí na klíně a nechá se ode mě drbat.
Společně čekáme na senseiku a zbytek týmu.

cvičiště číslo 6
Hodně zajímavý? Jo aha. To asi myslí že je zajímavé, že je ve vesnici i jiný klan než klan Kyo, který ovládá led. Jsme sice klan menší a možná i slabší, ale co už.
Na mou otázku se Shiori usměje a začne povídat. Při jejím povídáni se usmívám a pečlivě poslouchám.
Co takový malý dráček dokáže někomu udělat? Pochopil bych, kdyby ten dráček zaměstnával pozornost a ona útočila nepozorovaně, ale asi to mají nacvičené jinak.
Poškrábu se na hlavě, a poslouchám dál.
Ale to přemísťování vypadá zajímavě. Zajímalo by mě, jestli jde jen o rychlost, nebo jestli to má něco společného s podprostorem.
V momentě, kdy jsem čekal další otázku jsem uslyšel náraz. Šlo o náraz něčeho, co s padlo z nějaké výšky. Když jsem se se zájmem otočil, uviděl jsem, jak se ze země zvedá nějaký kluk. Typoval bych, že je o něco mladší než my dva. Proto mě překvapilo, když přišel blíž a představil se jako Kensei. Třetí člen našeho týmu. Shiori se rychle představila. Teď je řada na mě.
Já jsme Toshiro.
Ze slušnosti odpovím a pobaveně sleduji dráčka, který o něj nemá zájem.
Ale jakto že je tak mladý. Jo vlastně. Slyšel jsem, že na akademii byl nějaký génius, který ji udělal rychle. Jsem zvědavý na jeho schopnosti.
Šáhnu si do kapsy a vytáhnu svůj poslední nanuk a začnu ho odbalovat.
Ach jo. To je poslední, doufám že senseika dorazí brzo. Jenom škoda že už dorazil ten týpek. Náš rozhovor se Shiori se rozvíjel zajímavým směrem.
Naštěstí pro mě naše sensei dorazilo za chvíli. Po menším prozkoumáním jsem zjistil, že jde o větší slečnu s hnědými vlasy.
Další slečna v týmu? To je dobře
Když přijde blíže, tak zamumlá něco o nové generaci, a něco, že nás stmelí v jeden tým.
To by mělo být v pohodě.
Potom nám řekne, že se závěrečná zkouška odehraje v dřevorubecké osadě dva dny cesty odtud a že zítra v 6 vyrážíme.
Zvláštní proč až tak daleko? Možná ať je to pro nás neznámé místo nebo tak asi. Ale zase stávat v 6 hodin ráno? To je jak na akademii. Čekal jsem že se aspoň časy změní, ale ono se nezmění.
Představení si nechala až na konec, což je celkem zvláštní a pak odešla.
To tu moc dlouho nepobyla, čekal jsem odedneška více.
Jakmile odejde naše sensei, tak odejde i Shiori. Mávnu jí taky na rozloučenou a ještě chvíli ji pozoruji jak odchází. Když odejde, tak se pomalu zvednu, rozloučím se s Kenseiem a odejdu domů.

Doma
Otevřu dveře a vstoupím dovnitř. Tátu nikde nevidím, asi bude zase ve své laboratoři. Přijdu k ní a zaklepu. Otevřu dveře a spatřím otce v bílém plášti jak něco přelévá z jedné zkumavky do druhé. Odkašlu si aby o mě vůbec věděl a dám se do řeči.
Promiň že tě ruším, ale jen ti chci říct, že nám naše sensei oznámila, že zítra v 6 vyrážíme do nedaleké dřevorubecké osady. Budeme tam skládat ještě nějakou zkoušku. Cesta trvá 2 dny.
Otec se otočí a usměje se. Odpoví něco ve smyslu ať se mi to podaří a zase se otočí a věnuje se své práci. Zavřu dveře a jdu si nachystat věci. Na kuchyňskou linku si položím batoh, do kterého vložím nějakou deku na spaní, láhev vody a nějaké to jídlo na cestu. Dále si přichystám svůj přenosný chladící box. Má tvar menšího igelitového sáčku. Do něj si vložím asi 12 kusů mého oblíbeného nanuku. Poté ledničku otevřu ještě jednou a dám si menší večeři. Když domyji nádobí, které jsem zašpinil, zajdu do koupelny, kde se umyji a provedu základní hygienu. Vezmu si z koupelny ještě mýdlo osušku a kartáček a vložím to do batohu. Věci v batohu ještě jednou zkontroluji a pak batoh zavřu a jdu spát.


Ráno
Z postele mě vytáhne budík, který ne a ne přestat zvonit. Naštvaně ho vypnu a připravím se na cestu. Než vyrazím, tak se v koupelně učešu a sním něco malého. Z mražáku si ještě vytáhnu nanuk a vyrazím na cvičiště. Když zavřu branku od našeho plotu, tak si ještě prohlídnu náš dům a usměji se. Než dorazím na cvičiště, tak před sebou uvidím jít Shiori. Nevolám na ni, spíše si ji prohlížím ze zadu. Když dorazí na cvičiště, tak přidám do kroku.
Dobré ráno Shiori-san. Jakpak jses nám vyspala?
Takhle zní moje první věta, když dorazím blíže k ní.

Cvičiště č. 6


Jen co dosednu, už je u mě Toshiro. Zdá se, že šel kousek za mnou, akorát mě neupozornil na svoji přítomnost. Svým způsobem mě to trochu překvapí, ale nedávám to na sobě znát.
Mile se usměju a dál hladím Nyoko.
"Ohayogozaimasu, Toshiro-kun."
Pronesu svá slova ještě dříve, než se mě stačí otázat, jak jsem se vyspala.
"No, nevím, prozatím nemůžu úplně soudit, ale mám pocit, že to byl vydatný spánek..."
Pousměju se.
"Aby ne, prospala jsi celou noc..."
"Když člověk spí, obvykle prospí celou noc."
"Dobře, budu konkrétnější. Spala jsi skoro tak dlouho jako drak."
"Jenomže každý drak nemá potřebu si každou chvilku schrupnout jako ty..."
Nyoko zvedne hlavu a podívá se mi do očí, v těch mých se zračí pobavení. Toshira to asi překvapí, každopádně mu musí dojít, že mezi námi prošla nějaká komunikace. Nemůže ale tušit, jestli jsme si povídaly o něm, o ostatních z týmu,co tu ještě nejsou, či o komkoliv či čemkoliv jiném. Možná mu to bude trochu vadit, že ho z toho vynecháváme. Ale nedá se nic dělat. Jinak to nejde.
V tu chvíli si uvědomím, že v tuhle chvíli jsme z toho Toshira vynechaly, a proto rychle vzhlédnu a omluvně se usměju.
"Sumimasen, povídaly jsme si."
Z mého výrazu musí být trochu znát, že se omlouvám, ale na druhou stranu opatrně podotýkám, že zrovna na tuhle konkrétní věc bdue prostě třeba si zvyknout.
"A jak ses vyspal ty, Toshiro-kun?"
Znovu se usměju a dál hladím modrého dráčka, mezitím co koukám na Toshira a vyčkávám příchodu senseiky a posledního člena týmu - pokud se ovšem zase někde neschovává a nehodlá jako přezrálá švestka zase sletět ze stromu.

Pro tým 12: Cvičiště 12
Asi o čtvrt hodiny později se objevil vyšší, na tváři "zohavený" muž (jde z něj celkem strach).
Njeprve si vás jakoby prohlížel, poté zvážněl a pronesl: "Cože? To tu jste teprve dva? Kdo tedy chybí? Dochvilnost asi nebude jeho silnou stánkou.....Omlouvám se mé jméno je Trishino Doshgien" a na jeho jinak stašlivé tváři se objevil úsměv, ovšem tento úsměv byl spíše ironický...až škodolibý. "Nu kde jsem to.... jo už vím. Takže.....nejprve bych se chtěl omluvit za svůj pozdní příchod. Vím, že byhc měl jít příkladem, a proto daného opozdilce nebudu trestat. Doufám jen, že měl má pro své opoždění aspoň zpoloviny vážné odůvodnění, jako já. No nicméně vzhledem k následujícím událostem jste byli přiřazeni ke mě. I když na poslední chvíli. Nu abych byl upřímný....ještě si musím něco zařídit, takže vám sdělím jen následující: Vzhledem k tomu, jak se to teď vyvíjí vám zadávám úkol číslo jedna. Najděte posledního člena svého týmu." poté se trošku usmál a pokračoval dál: "A až ho najdete sdělíte mu následující: zítra v 6:00 ráno vyrážíme do sedláckého údolí. Tam dojde k vaší závěrečné zkoušce. Buďte připraveni na tvrdší podmínky a taky na ostřejší tempo přesunu i tréningu. No a nakonec: vy jste mí první žáci, takže snad se mi podaří vás něco naučit."poté se otočil, vítr si chvíli pohrával s jeho černým oděvem, který zakrýval téměř celé jeho tělo, do chvíle, než zničehonic zmizel.

Cvičiště 12

Po dlouhém čekání dorazí další osoba. Na první pohled je jasné, že je to sensei. Na druhý pohled, tedy poté co přišel k nám, bylo jasné, že je to ostřílený shinobi.
Z jeho hlasu sálal respekt, přišel mi jako ty člověka, který na ostatní působí jako velmi přísný, ale pod svou silnou slupkou má i srdce, dobré srdce. Alespoň v to doufám. Netoužím po tom, aby náš sensei byl jen nějaký tyran jdoucí za úspěchem za každou cenu.
Úkol, jenž nám zadal byl jednoznačný, ale ne tak jednoduchý.
"Hai sensei." Přikývl jsem a podíval se na svého společníka.
Ostřejší tempo? Jak moc ostřejší?
Sensei po chvilce zmizel a na cvičišti jsme opět zůstali jen dva.
"Eh...musíme teda najít třetího...jenže já nevím ani jak vypadá...kde začneme? Možná bychom mohli projít vesnici a poptat se po něm..." Navrhnu svému parťákovi.
"Vyrazíme Yo-kun?"
Než mi odpoví, přemýšlím nad nejlepším způsobem, jak hledat našeho kolegu a také nad povahou našeho sensei. Vypadá jako člověk velmi zkušený, který si prošel spoustou těžkých situací, ale dle mého je to skvělýshinobi.

Yuuto Nobu
Ty jsi zvládl zkoušky velmi dobře, ale měl jsi bohužel takovou malou nehodu. Přesněji řečeno jsi je sice zvládl, ale při terénních zkoužkách jsi dostal zápal plic(ono totiž děsně pršelo). Tato nehoda ovšem znamenala pro tvé zařazování takový menší, nio spíše větší problém: zapomělo se na tebe. A tak teď sedíš na nemocničním lůžku a tuto smutnou novinu ti vysvětluje tvůj bývalý sensei. "Víš je to opravdu trapná situace, ale naštěstí se samo našlo řešení." a na senseově obličeji se objevil malinký úsměv. "Jeden člen týmu 6 se rozhodl přidat do speciálních lékařských jednotek. No a pro tebe to znamená jediné." poté se na chvíli odmlčel a zhluboka nadechl."Máš asi 15 minut, aby ses sbalil a nachystal na asi týdenní výlet se svým novým týmem. Všichni už jsou nastoupeni na cvičišti číslo 6." pak ze sebe vyfouk poslední zbyteček vzuchu a znovu se zhluboka nadech. "No? Na co čekáš? Já si legraci nedělám. Už ti běží čas....." a jen tiše s úsměvem sledoval tvou reakci.

Tým 6: cvičiště č. 6
Ráno bylo nádherné. Slunce svítilo, lehký vánek tlumil herký efekt slunečních paprsků a ptáci krásným zpěvem budili poslední ospalce. Vy dva jste si při rozhovoru zalezli pod postarší strom, aby na vás nesvítilo slunce. No a po chvíli dorazila i vaše senseika. "Takže. Nastává nám taková malinká změna. Ten, co tu teď není, ani nedorazí. Rozhodl se totiž přidat ke zvláštním lékařským jednotkám. Místo něj vám ale přidělili, myslím si teda aspoň já, adekvátní náhradu." řekla těsně poté, co se objevila. Tato sposta nových informací ale jakoby nestačila a pokračovala dál:"Jeho složku jsem už měla v rukou a myslím si, že by vás minimálně neměl nijak omezovat." a pousmála se."Bohužel tak, jak já vám právě sděluji nové informace, tak i on se o této změně teprve dozvídá, a proto bych ráda využila následující čas pro takové malé seznámení s vašimi schopnostmi. pak se na chvíli odmlčela, ale netrvalo to příliš dlouho. "Nejprve bych vám ale řekla něco o následující misi. Co vy na to? zeptala se sice, ale ani vám nenechala čas na odpověď."Takže. Jak už asi tušíte celou cestu vás čeká tréning. No a na místě vlastně také, ale i něco navíc. To vám ale sdělím až na místě. No a jeden údol odemne dostanete už teď. Hned jak se ten nováček objeví řeknete mu vše důležité, co by měl vědět. Samozřejmě si můžete povídat i po cestě.

Nemocnice

Sedím pochmurně na lůžku a lamentuji si v duchu o tom, proč zrovna mě musela schvátit nemoc. Copak jsem si to zasloužil? To je prostě pech. Navíc tu z akademie dlouho nikdo nebyl. Co když na mě zapomněli? Ne! To určitě ne! Okřiknu sám sebe, ale přeci jen mě tato myšlenka malinko trápí. Když dovnitř vtrhne bývalý sensei s úsměvem na rtech.

Vůbec se neostýchá a okamžitě začne chrlit informace. To snad ne oni na mě opravdu zapomněli, copak je to vůbec možný? Nechápavým a smutným pohledem poslouchám dál sensee. Když se dostane k pasáži o řešení a přidělení k týmu 6, konečně se mi uleví. Nejsem nadšený z toho, že na mě zapomněli, ale díky bohu mám svůj tým.

Snad to budou příjemní a silní nindžové. Nemám moc v lásce namyšlené samotářské typy. Z myšlenek mě vytrhne až mistrovo: "No? Na co čekáš? Já si legraci nedělám. Už ti běží čas....." Vyskočím z postele a běžím rovnou domů pro věci. Ani jsem si neuvědomil, že běžím v nemocničním hávu.

Cesta domů a doma

Naneštěstí náš klan nemá sídlo daleko od nemocnice. Cestou nepotkám ani moc lidí, takže ostuda nebude příliš veliká. Rozrazím dveře a utíkám po schodech do svého pokoje. Skoro u dveří mi podjede noha a já si málem rozmlátím obličej o dveře. Naštěstí pohotovou reakcí dědy, který zrovna procházel okolo, spadnu jen na zadek. " Kam spěcháš mladíku?" Zeptá se s úsměvem. Já vyskočím ze země a slova malinko nestíhají mým myšlenkám. "Tým, trénink, 15minut, děkuji, sbohem." S tím to nesmyslnými slovy zmizím v pokoji. Zpoza dveří už je jen slyšet dědův smích a kroky vzdalující se ode dveří. Rychle přes sebe přehodím oblíbené oblečení, páskou stáhnu vlasy a přes záda hodím píšťalu. Ještě se naposledy rozhlédnu po pokoji zda-li mám všechno. poté se otočím a utíkám na cvičiště.

Cesta a Cvičiště 6
Při běhu ke cvičišti myslím na spoustu věcí. Jaké je dnes nádherné počasí. Jaký udělám asi první dojem. Měl bych nějak zapůsobit, ale jak? Občas potkám někoho známého, tak s úsměvem pozdravím a běžím dál. Než se naději stojím tam. Sotva popadám dech, ale jasně vidím vyšší ženu nejspíše senseiku, dívku s modrými vlasy a divnou ještěrkou na rameni a bělovlasého chlapce. Příjemně vypadající parta. Zdravim pronesu polohlasně abych upoutal pozornost já jsem ten nový, doufám že jsem tu správně. dodám už normálním hlasem. Já jsem Yuuto Nobu. Pak už umlknu a sleduji reakci svého okolí.

cvičiště 12- sensei přichází
Sedím pod jedním ze stromů a sleduji svého společníka. Vypadá docela neposedně, protože se za celou dobu co jsme se potkali, ještě nezastavil.
Zajímavé... jenom mi k němu vůbec nic nesedí. Zajímalo by mě, co umí... to ale asi brzy zjistím. Potom už jen vymyslet společnou strategii.
Je mi sice úpůně jasné, že můj mozek bude tuto strategii promýšlet dost dlouho, protože by radši vymýšlel sólo strategii, ale jsem schopen se podřídit, což je v tuhle chvíli asi nejdůležitější. Sensei má spoždění, což o něm nesvědčí nic dobrého. Pomalu začínám usínat, když konečně dorazí. Jde pomalu, jistým krokem. Už z dálky ho pozoruji a myslím, že je to přesně to co potřebuje.
Hmm... vypadá docela dobře. Na první pohled je silný, ale pořád nevím co by člověk jako on mohl umět. Vypadá ale docela ostříleně a bude mít i spoustu zkušeností ze soubojů...
pohled mi spočine totiž na jeho zohavené tváři.
Typická výmluva. Omluva ale důvod nikde. Prostě se mu sem nechtělo... A ještě navíc jsme první tým, který vede. To může být i dobře i špatně.
Ale protože z jeho chování i z jeho hlasu jde respekt je mi jasné že dobré to nebude. Sensei zmizí a Daimyo už začíná jednat.
Zbytečně pospíchá. Ale od toho jsem tady já, abych ho uklidnil.
Ušklíbnu se a pomalu se postavím.
Ano, můžeme vyrazit. Ale jak se chceš ptát, když neznáme jeho jméno, ani jak vypadá. Podle mě bude nejlepší si dojít za senseiem z akademie, ten nám o něm řekne.
Řeknu svůj názor, ale čekám, jestli bude něco namítat. Jestli ne, tak se vydáme za senseiem, který by nám měl říct něco o zranění našeho kolegy a že náhradu teprve hledá. S tím bych souhlasil a potom pozvu Daimya do restaurace. Jestli bude souhlasit, tak ho pozvud do BBQ.
Můj otec je hodinář. Je velice zručný a šikovný. Máma žije se mnou doma. Jsem, stejně jako otec, loutkař a to co si pořád tahám s sebou je loutka. Moje oblíbená činnost je asi nicnedělání a vymýšlení různých taktik boje, proto bych rád věděl, co vlastně dovedeš ?
Zeptám se ho, počkám na odpověď a pak si asi budeme povídat o různých zbytečných věcech. Potom se s ním rozloučím, zaplatím a vyrazíím domů. Půjdu si okamžitě lehnout, abych byl připravený na zítřejší vstávání. U brány jsem asi dvě minuty před šestou a koukám, jestli už nedorazil náhodou někdo předemnou, což je dost pravděpodobné.

cvičiště 12 - vesnice

To je dobrý nápad...ten má o studentech dobrý přehled... Odpovím Yo-kun a pousměju se.
Vypadá to, že je bystrej. Mohl bych s ním vycházet dobře.
Společně jsme vyrazili na akademii najít senseie, dozvěděli jsme se, co jsme mohli. Přemýšlel jsem o tom, co bych mohl dělat. Mohl bych jít třeba trénovat taijutsu, když už nic jiného.
Zrovna jsem v hlavě přemýtal jak se loučím s Yo-kun, v tom mě ale pozval do Barbeque.
Souhlasně jsem přikývl, byl jsem rád. Trochu mi kručelo v břiše a navíc je to příležitost jak se poznat s Yo-kun.
Objednali jsme si jídlo a pak Yo-kun začal vyprávět o sobě a o své rodině. Konečně jsem zjistil, co je ta jeho tajemná věc. Loutka. Loutkáři jsou experti na boj na střední vzdálenost, čím více loutek ovládají, tím jsou prý lepší.
Poté přišla řada na mě. Můj otec je obchodník a tak často není doma, matka se stará o mě a mé sourozence, což jí zabere dost času...a já...já jsem tak trochu černá ovce rodiny...co se týče mých dovedností...no...eh, zatím se mnou počítej jako s dobrým uživatelem taijutsu... Nevím proč, ale podvědomě jsem se styděl.
Docela by mě zajímalo jaký je náš třetí člen týmu Yo-kun...
Po rozhovoru a jídle jsme se rozloučili a já šel domů.
Vstoupil jsem do domu, kde bylo neobvyklé ticho, byl jsem tak unavený, že jsem šel rovnou spát. Věděl jsem, že ráno musím vstát brzy, protože máme sraz.
V šest hodin...sedlácké údolí...uvidíme...Takové byly mé myšlenky těsně před spaním.
Nemohl jsem dospat, od pěti hodin jsem byl vzhůru, nasnídal jsem se a dal si krátkou rozcvičku, poté jsem vyrazil na místo našeho setkání, což jsem pojal jako trénink, protože jsem utíkal.
Už zdáli jsem spatřil Yo-kun. Zamával jsem na něj, když jsem přiběhl, tak jsem ho pozdravil.
Ahoj Yo-kun...

Tým 6:cvičiště č. 6
Sotva senseika dopověděla, co chtěla objevil se ten nový. "No to byla ale rychlost. Říkali mi, že to bude trvat trošku déle, ale to je teď jedno. Vše důležité se dozvíš po cestě od svých nových kolegů." a poté se usmála a zadívala se někam do dáli. Následně se na vás opět otočila"Nu je čas vyrazit. Jo a nemyslete si, že se budete loudat. Tak rychle za mnou!" a vyběhla z vesnice. Vlasy jí v té rychlosti poletovalyze stany na stranu a nožky se jakoby jemně a opatrně odrážely od sněhové přikrývky, která padá již od ranního rozbřesku. Její tempo je velice ostré, ale ona, jakoby si jen vesele poskakovvala a hrála v té krásné sněhové nadílce.

První zastávka: oběd a začátek tréningu.
Po několika hodinách ostrého tempa se vaše senseika konečně zastavila. "Je vidět, že vaše vysoké hodnocení je zasloužené, ale vypadáte již unaveně. Nemá smysl vás hnát. Raději se teď na chvíli zastavíme a dáme si oběd. poté se opět usmála a pohadila toho roztomilého dráčka pod bradou. Pak udělala sérii pečetí a kolem vás se objevilo ledové iglu."Tak to bychom měli, aby se nám lépe jedlo a aď nic nemusíme hledat." Následě si sundala batoh ze zad a vytáhla si z něj oběd. Usadila se k ledovému stolu a "parodickým" hlasem rozkázala. "Sednout, najíst se a odpočívat! Ještě nás dnes čeká kus cesty. Nu dobrou chuť." a pustila se do svého obědu. Přesto, že je vzhledem pěkná a má štíhlou postavu ládovala to do sebe, jakoby nejedla celé měsíce.

Cvičiště č. 6


Toshiro mi ani nestačí odpovědět a už přikvačí senseika, aby do nás zase narychlo nahustila co nejvíc informací.
"Nový člen týmu?"
Vlastně mi to ani moc nevadí. Toho dosavadního člena jsem ani pořádně nestačila poznat, krom toho, že mezi nás sletěl jako pták ze stromu, takže je mi to i celkem fuk.
"Eh, to jsem se toho o té misi teda dozvěděla..."
Komentuju v hlavě její informace o misi, které nám dala. Všechno nám stejně chce říct teprv, až to přijde, tak proč se o tom baví už teď, když se stejně nic nedozvíme?
Vzápětí dorazí nový, poslední člen našeho týmu. Já i Nyoko si ho pořádně zkoumavě prohlédneme, na mojí tváři se usadí letmý úsměv.
"Ohayo, já jsem Shiori, tohle je Nyoko."
Ukážu na malého ještěra na svém klíně volně připomínajícího dráčka.
Chtěla jsem ještě něco dodat ohledně sdělení o obsahu mise, tedy toho obsahu, o kterém už něco s Toshirem víme, ale senseika nás hned vytáhne na cestu.
"Eh, perfektně, je akční."
Nyoko zazívá a pak seskočí z mého klína, aby mi dala prostor ke zvednutí se. Já rychle vyskočím a pustím se za senseikou (ačkoliv její tempo s největší pravděpodobností nestíhám a když už, tak ani omylem nebudu po delším běhu vypadat tak uvolněně) a malý modrý dráček vyletí za mnou.


Cesta


Běžíme sotva chvilku, když si uvědomím úkol, který nám senseika zadala.
Ohlédnu se dozadu, kde je náš nový člen. Pokud ho máme informovat o naší misi, já se toho klidně ujmu. Ale pro jistotu teď zezačátku - na konci naší cesty bych při mluvení za běhu jenom stěží popadala dech a z toho funění by mi nebylo rozumět ani slovo.
Buď ho doženu, nebo na něj chvíli počkám, každopádně po chvíli se ocitám vedle něj.
"No, sensei říkala, že ti máme říct něco o následující misi... Musím přiznat, že prozatím toho moc nevíme, sensei nám chce všechno říct až na místě, ale i tak ti něco podstatného snad sdělím."
Nadechnu se.
"Vlastně nevyrážíme na misi, ale na závěrečnou zkoušku našeho týmu. Bude se konat v dřevorubecké osadě, v té severní pod horami. Cestou má mimo cestování probíhat i trénink... A cesta má být asi na dva dny."
"I když nevím, jak to bude naším tempem."
Usměju se. Doufám, že jsem ho svou pohotovostí a náruživostí jen jen se vrhnout do práce nevystrašila, či neodpudila. No, každopádně se s tím nedá nic moc dělat. Už jsem to řekla.
"Myslím, že by to mělo být asi všechno..."
Nasadím lehce zamyšlený výraz a pak se s dalším úsměvem od nového člena týmu odpojím, abych běžela kus od něj, sama.


Oběd


Po těch několika hodinách, co nás senseika stále žene, vypadám fakticky uštvaně. Ten batoh na zádech mi moc nepomáhá. Jediné štěstí mám, že mě celou dobu v myšlenkách povzbuzovala Nyoko (které se pochopitelně neletělo jinak než dobře, protože létání je o něco snazší a méně unavující než běh), takže jsem tak nějak doběhla.
Nyoko mi usedne na rameni a s jemným brouknutím se nechá pohladit od senseiky. Já se mezitím zhluboka vydýchávám, ve tváři celá rudá.
"Nemyslím si ale, že bych byla jediná, koho to tu víc než lehce unavilo."
Zazírám na ledové iglů, které se kolem nás objeví.
"Ledové techniky? Neříkal Toshiro, že používá něco podobného?"
Obočí se mi lehce stáhne k sobě, ale nahlas to nijak řešit nebudu. Radši si sednu a vyndám si nějaké to jídlo. Několika kusy masa podaruji i Nyoko.
"Chmmm... Moc ses nepředala!"
Zazní mi od mé dračice v hlavě dobře míněné pokárání s podrážděností napůl hranou.
"Nemůžu pro tebe nosit ve svém batohu hodně jídla. Nepohybujeme se nijak rychle, máš spoustu času si něco chytit ve vzduchu."
"Ech, dostat víc masa od tebe by bylo mnohem míň pracnější..."
"Ty seš ale vykutálená dračice!"
Zazubím se na Nyoko a ona na mě pohlédne, zase je znát nonverbální komunikace. Nám dvěma ale zjevně nevadí, že našemu okolí to může připadat divné.
Nechám toho a pořádně se pustím do jídla. Mezi tím moc nemluvím, i když se to ke mně úplně nehodí - radši nabírám síly. Jestli budeme ještě dneska držet tohle tempo, budu potřebovat všechnu energii, kterou dokážu získat a uchovat.

Tým 12:
Cvičiště 12
Chvíli po vás dorazil i váš sensei, což vás možná i překvapilo, protože minule měl poměrně velké zpoždění. Tentokráte byl ale oděn ve světle modrém oblečení s tvavou, až černou čelenkou. Ono oblečení ovšem nebylo příliš vidět, protože měl na sobě ještě jasně bílý plášť s kápí(tu ale na hlavě nasazenou neměl). Jeho tmavě hnědé oči se na vás zvědavě dívaly a kamenný obličej byl lehce zastřen vousem, který byl pouze trošku zastřihnutý. A nakonec na zádech měl obrovský"kletrák" , který snad vážil to, co vy oba dohromady.) Z údivu vás vytrhl snad až jeho hluboký hlas:" Nu. Takže bohužel se mi doneslo, že třetího člena v týmu zatím mít nebudete, ale to by zatím neměl být problém. Už jsem nás nahlásil a vypadá to, že třetí člen se s námi setká až na místě. Takže bude sice ochuzen o dvoudenní seznamování a sehránání se, ale to údajně nebude problém. Takže pánové připravte se, VYRÁŽÍME!" a s těmito slovy vystřelil, jako kunai. Jeho tempo je velice svižné.

Pauza na oběd
Něco po poledni, když už jste začínali být až příliš unaveni a nohy vás přestávaly poslouchat se sensei zastavil u nějakého stomu. "No. Vidím, že by se vám hodila malá pauzička.Chtěl jsem sice původně zastavit až za hodinu, ale vaše nohy jsou zřejmě proti." jeho jindy velice hrubý a až stašidelný hlas byl najednou plný vtípků. "Ale buďte v klidu. Nejsem žádný tyran, takže si teď dáme v klidu oběd, pak si třeba popovídáme, no a vyrazíme dál. Doufám, že s sebou máte i něco k jídlu." a začal se hrabat ne svém obrovském batohu."Nu. Dobrou chuť. A nehltejte aď vám nezaskočí." Při těchto slovech se sice pousmál, ale sám polikal celé půlmisky rýže se vším, co si zrovla vybalil.

Cesta

Tempo je sice rychlé, ale nic čemu by moje tělo nedokázalo vzdorovat. Neběžíme ani deset minut, když se ke mě začne přibližovat Shiori. Od tak křehké dívky bych nečekal takové zrychlení, na tož tak silné tempo. Hmmm... přeci jen to asi nebudou ledajací společníci. Otočím hlavou po střapáčovi a poté na Shiori, která už je v bezprostřední blízkosti. Shiori, že? Osmělím se první s tázavým pohledem. Snad jsem to nespletl na jména fakt paměť nemám. Když Shiori spustí zával informací, tak si v duchu oddychnu, přeci jen to bylo dobře. S úsměvem na rtech vstřebávám informace. Když svůj monolog dokončí slovy "Myslím, že by to mělo být asi všechno...", tak já už jen dodám Děkuji, si moc hodná. a kývnu hlavou směrem k Shiori. Poté se jen vzdaluje a já si přehrávám v hlavě vstřebané informace.

Oběd
Zastávka? Neříkám, že nejsem unavený, asi každý z nás toho má svým způsobem plné kecky, ale asi bych byl schopen pokračovat ještě chvíli. S touto myšlenkou pozoruji dění okolo sebe. Chudák Shiori dostala docela zabrat. Snažím se tvářit v pohodě, ale moc mi to nejde, když senseika udělá několik pečetí a nás zahalí iglů. Impozantní... to už však z batůžku tahám jídlo a začnu se cpát. Jakmile spořádám porcičku výživné stravy položím se na zem a zavřu oči. Nehodlám spát pouze relaxovat a tiše poslouchat okolí.

Mise - tým 12

Krátce na to, co jsem přišel, dorazil náš sensei. Za chvíli jsme já, sensei a Yo-kun vyrazili na cestu. Musím přiznat, že tempo senseie bylo dost rychlé, zároveň to byla i výzva.
Dlouho jsem se snažil s ním soutěžit, ale nikdy jsem ho nepředběhl, časem se naše síly začaly vytrácet, kdežto sensei byl pln energie.
Doufal jsem, že na nás nebude přísný kvůli tomu, že jsme polevovali.
Sensei rozhodl, že si dáme přestávku, odpočineme si a najíme se.
Konečně odhodil svoji kamenou tvář a ukázal své dobré srdce.
"Arigato sensei." Přikývl jsem, usadil se poblíž něj a začal šátrat v batohu.
Moje břicho se už po cestě párkrát ozvalo, že bych měl něco pojíst, ale nebyl čas.
Vytáhl jsem směs rýže se zeleninou a masem."Itadakimasu!" Po obědě jsem si vzal ještě ovoce, abych se nepřejedl.
"Sensei, jakto, že tu s námi není třetí člen? To nebývá obvyklé, aby tým vyrazil a spojit se až cestou že ne?" Asi na něj působím trochu zvědavě, ale je pravda, že takový jsem.
Nakloním se k němu a usměju se.
"Nemohl byste mě naučit nějakou novou techniku? Víte, že naše rodina neměla několik generací shinobi...většina rodin má své techniky...a já...už na Akademii jsem musel všechny překonávat tvrdou prací...když jsem viděl všechny svoje kamarády, oni umějí zajímavé techniky a občas jsem se cítil zahanbeně." Řekl jsem si, že to zkusím, třeba mi sensei nějak pomůže a když ne, tak se alespoň sblížíme.
Podívám se na Yo-kun a usměju se na něj.

Mise-tým 12

Sensei dorazil jen malou chvíli po mě, takže odhaduji, že přišel na čas. Pozdravím ho, stejně jako pozdravím i Daimya. Nestihnu se ani pořádně protáhnout a sensei obrovskou rychlostí vyběhne. Daimyo- kun se mu drží v patách. Vyběhnu tedy taky, i když vím, že je stejně nikdy nedostihnu, protože oba jsou o dost rychlejší než já a to mám ještě navíc s sebou loutku a to je dost velká zátěž, ale zase díky ní v boji nepotřebuji používat taijutsu. Běh trvá snad věčnost a já mám co dělat, abych měl ty dva celou dobu aspoň na dohled. Nakonec jsem je zdálky viděl, jak zastavují a doběhl je už pomalejším tempem, takže jsem tam mohl být tak za dvě minuty. Sundám ze zad obvazy v níž je zabalená loutka a nakouknu dovnitř a vyndám odtud svůj batoh. Vyberu si v něm něco málo k jídlu a všechno sním. Jím celkem pomalu a odpočívám u toho, jak nejlépe to jde.

Na takové tempo nejsem stavěný. Nikdy nebudu a vlastně ani nepotřebuji být. Tak proč nejdeme pomaleji.

přemýšlím, protože musím něco dělat, abych neusnul. Potom si lehnu a koukám do dálky, protože nemám žádné dotazy na senseie a rád si ještě trochu odpočinu.

Tým 12: pauza
Po těch několika málo okamžiků vysněného odpočinku(asi 10min) váš sensei energicky vyskočil a s vážným obličejem dodal:"No... není to s vámi nejhorší, ale teď bych vám možná mohl sdělit důvod, proč jsme tak hnali...na vaše poměry." pak se zhluboka nadechl a s vážným výrazem pokračoval."Ve škole jste si jistě už něco říkali o používání chakry i během pohybu. A určitě už i víte, že to o něco náročnější, než-li u obyčejných pečetích. Ovšem a ale v našich podmínkách, což je neustále nově napadaný sních, je ovládání této schopnosti naprostou nutností.Takže teď vás naučím, jak se pohybovat po tomto sněhu, aniž byste se propadli." poté se dokonce pousmál, ale jen na okamžik.

Takže...... a začal vám vysvětlovat kam máte soustředit chakru, že musí být vyrovnané množství atd...

Tým 12: pauza

Po krátké pauze se sensei ujal slova, mé otázky nezodpověděl, ale začal nám vysvětlovat cosi o uvolňování chakry.
Tak takhle se to má dělat...tak teď teorii uveď v praxi.
Hltám senseiův výklad a tvářím se u toho strašně nadšeně.
Poté se dostaneme do fáze, kdy si to máme zkusit, teda naučit se to.
Není to tak jednoduché jako to vypadalo. Ne a ne se mi to vydařit alespoň na minutu. Nevzdávám se a pokračuji ve zkoušení, stále se blížím k minutové hranici, ale je to vyčerpávající. Preš to všechno do toho dávám všechno co můžu. Chci dokázat, že mám na to stát se shinobim.
Sleduji Yo-kun a senseie, vynakládám tak velké úsilí jak jen mohu. Konečně se mi podařilo dostat se na minutu a sotva uběhla, zase jsem se propadl sněhem.
"Sakra...musím to zkoušet dál...
Znovu se pustím do trénování.

Tým 6: trénig začíná
Po vidatném obědě obědě následovbala asi 5 min. pauza. (Během ní se vaše senseika někde bokem ulila, ale hned poté se vrátila zpět. Ale něco nebylo v pořádku. Skoro poříd se smála a byla veselá a uvolněná, ale teď..... V jejích tvářích byly vidět starosti(a snad i vrásky!). Když si uvědomila, že stojí před vámi, zase se usmála, ale tento úsměv už byl jen takový "vinucený".
"Takže... asi si říkáte, proč jsme vyrazili v takovém tempu. No je na čase začít s tréningem...no a taky s přípravou na závěrečnou zkoušku. Když jsme běželi, většina z vás se bořila do sněhu, což vás brzdilo....více či méně. A tak pro zrychlení, ale i pro pozdější nutnost bude potřeba vás naučit, jak se udržet na řídkém sněhu..." pak vyskočila na nově napadanou sněhovou závěj a zůstala na ní ....nebo na vodní hladině.....No a časem se i udržíte na strmém skalním převisu, nebo na stroech. Asi si říkáte k čemu vám to bude. Zapamatujte si, že skvělý ninja využije při misi vše, co umí."

Učení aneb zase jako ve škole
Takže... nejspíše jste si už něco říkali a možná i umíte vyběhnout kousek po stěně, nebo po stromě, ale tohle je jiné. Teď musíte udržet stále chakru v nochách...... no a při boji se musíte soustředit i na jiné věci. pak udělala sérii pečetí a před vás nasněžil čerstvý sních.
No...někdy se i bojová jutsu hodí k vyučování a konečně se opět upřímě usmála.
Tak a teď by jste si to měli vyskoušet.

Trénink


Po obědě bylo asi pět minut volno - vzhledem k tomu, že to bylo pouhých pět minut, bylo naprosto jasné, že to bylo kvůli tomu, aby se senseika mohla jenom tak někam vypařit. Za tak krátkou dobu nám ani omylem nemohlo slehnout jídlo v žaludcích, takže se teď na senseiku dívám trochu podezřívavě.
"Kam si myslíš, že šla?"
"Že by připravit nějaký trénink?"
Odpověď Nyoko ale vyzněla ironicky, spíš to vyznělo jako "no tak projít se asi nebyla a podle jejího výrazu to žádný trénink taky nebyl, tak zkus hádat".
"Myslíš, že má cenu to z ní páčit?"
Prohlížím si senseiku jak nám vysvětluje, co se teď budeme učit a proč, stejně tak jasně vidím její vynucené výrazy štěstí.
"Jak chceš... To ty jí to řekneš, ne já.. Ale myslím, že nebude na škodu se nějak slušně zeptat. Zjevně máme problémy, i když jsme šil jenom na závěrečnou zkoušku. Možná bude užitečné vědět, že nám v patách jde skupina chlapů co nás chtějí zabít či okrást, než na nás přímo skočí..."
"Občas jsi tak ironická..."
"Já vím."
Ale rozhodnu se. Před tím, než vyjdeme ven, si trochu odkašlu a pokusím se upoutat senseiky pozornost - je mi celkem jedno, jestli tam Toshiro s Nobuem stále jsou či nikoliv.
"Sensei... Nechtěla byste se nám s něčím svěřit?"
Lehce povytáhnu obočí a zkoumavým pohledem si prohlédnu její obličej.
Ať už je odpověď jakákoliv, pak přijde na to zkusit si to s chakrou na sněhu.
"Fajn... Tak do toho!"
Zazubím se na Toshira a Nobua a pak pohlédnu na Nyoko, která se rozhodla zůstat ve vzduchu a pokusit konstatovat moje chyby, pokud je pozná.
"Tak... Pokus číslo jedna."
Soustředím chakru do chodidel a pak se rychle rozběhnu směrem po sněhu. První dva kroky to jde dobře, pak se mi ale nohy zaboří do sněhu a jak mě to z velké rychlosti najednou zarazí, zachovám se, jako kdybych zakopla a hodila pěknou hubu. Přistanu na sněhu, pusu plnou sněhu.
"Eh-eh..."
V mysli se mi ozývá rozpustilý smích.
"No... Ale když to vezmem z technického hlediska, myslím, žes do toho dala málo chakry."
Pohlédnu na Nyoko s výrazem, jako by mi najednou něco došlo.
"Počkej... Ty umíš chodit po sněhu a tak podobně? Já myslím že ne! Jen se pojď taky učit... Teď je na to čas a třeba se najdou chvíle, kdy svá křídla neužiješ."
Zvednu se ze sněhu a doplahočím se na začátek na pevnou zem. Nyoko sletí vedle mě a přistane tam. Obě se na sebe podíváme a pak soustředíme chakru do nohou.
"Takže... Tři, dva, jedna..."
"TEĎ!"
Obě se naráz rozběhneme po sněhu. Řekněme, že Nyoko doběhla přeci jenom trochu dál než já - je na tyhle věci prostě šikovnější. Já skončím zase jen u několika kroků - ona mě předběhne, a to má ještě o dost menší nohy jak já.
"Páni... Jsi dobrá! Jeden by neřekl, že to děláš poprvé..."
Dráček se zatváří samolibě.
"Víš... Možná je to tím, že jsem drak."
Mrkne na mě, abych si nedělala starosti s tím, že mi to tolik nejde, a zase se pustíme do práce. Zkoušíme to znovu a znovu (Nyoko mě vždy o kus předstihne) a stále v tom je zdravá soutěživost, žádná závist. Pořád se to daří čím dál líp... Ale zatím ještě zdaleka není vyhráno.

Trénink

Neuvěřitelné, sotva co jsem zavřel oči, přihnala se zpět senseika. Nejen, že jsme nedostali možnost strávit oběd, ale ani vteřinku nato aby jsme si vydechli potom sprintu z vesnice. To jsem si chtěl ještě zahrát krucinál. Zakleju si v duchu pro sebe. Neuškodilo by kdyby na nás brala trochu zřetel. S touto myšlenkou si prohlížím zbylé kolegy. Můj pohled skončí na Shiori. Zdá se mi to, nebo mluví stou podivnou ještěrkou? Vypadá jako by chvilkama nevnímala svoje okolí. Poté zvrátím zrak opět k senseice a vyslechnu si zbytek o chození i po čerstvém sněhu. Výborně, přeci jen to bude příjemnější než se stále bořit a topit ve sněhu.
Když mě z toku myšlenek vytrhne Shiori a její otázka k senseice, zda-li se nechce s něčím svěřit. Sám sice pochybuji, že nám prozradí více, ale kdo ví. Jak se říká za zeptání nic nedáš.
Následně na to udělá senseika několik pečetí a začne padat sníh. Se zájmem sleduji padání čerstvého sněhu. Natáhnu ruku abych ho trochu nachytal do dlaně. Zbožnuju jak mi taje pod teplem mé ruky. Vždy mi to připomene, že i v tak nehostinné krajině existuje život.
V tom se na mě zazubí Shiori se slovy Tak do toho a vyskočí ze země. Vrátím ji úsměv, ale v duchu si oddychnu, že nemusím jít první. Přeci jen se nejdřív kouknu a až pak si to zkusím.
Shiori vyběhne jako laňka po sněhu a já nemůžu uvěřit tomu co vidím. Ona to zvládla hned napo.. V tom jako by ztratila sebedůvěru, zapotácí se a zaboří svůj obličejík hluboko do sněhu. To už se neudržím a začnu se smát. Pomalu se zvednu ještě stále s úsměvem od ucha k uchu, ale to už je Shiori připravená k dalšímu pokusu. Dojdu k ní a položím ji levou ruku na rameno se slovy Pěkný první pokus. Ne, opravdu. Dodám a mrknu okem po Shiori. Poté si poodstoupím o kus dál, sundám ze zad svou skleněnou píšťalu a začnu tiše hrát. Vždy mě to pomohlo koncentrovat se. Tiché tóny mě uklidňují a regulují čakru do mých nohou. Pomalu stoupnu na sníh. Nejdříve levou nohou pak i pravou. Paráda dokážu stát na čerstvém sněhu, ale teď to těžší pohybovat se. Pokusím se o pár kroků ale hned při druhém jsem po koleno ve sněhu. Nebude to tak snadné, jak to vypadalo. Jen tak se nevzdám a dál to zkouším.

Kakiame Akuto: Sedlácké údolí
Už to jsou dva dny, co máš po inviduální zkoušce. Tým ti přiřazen nebyl, protože jsi ji tak úplně nezvládl. (Při všem jsi byl skvělý, ale samotné útočení není tak úplně tvou silnou stránkou. Proto jsi byl poslán zpět domů, abys ještě potrénoval a připravil se na přezkoušení(za týden). Tví rodiče z toho byli velice zklamáni, protože oni sami bylio vždy ve všem na špici. (No a pořád ti to připomínají)

Je krásný den, svítí slunce a je opravdu výjimečně tepolý den(28 stupňů). Ty ležíš ve stohu slámy, necháváš se ofukovat lehkým teplým vánkem a koukáš do nebe.... na to čisté blankytné nebe, na kterém se jen čas od času objeví nějaký ten mráček. Máš sice v úmyslu trénovat, ale jediný důvod proč jsi vyletěl byl útok a ten ty opravdu nemáš rád. Popravdě se ti to zdá naprosto zbytečné, a proto si jen tak poleháváš v tom stohu slámy, díváš se na nebe a rozímáš nad vším možným......když tu se z ničeho nic objeví maskovaný muž. Zjevil se z ničeho nic..... no a ty ses pochopitelně lek. Až po chvíli ti dojde, že je ze speciálních jednotek....(anbu). Já vás vylekal? To mě mrzí. No vidím, že opravdu tvrdě trénujete, ale to je teď jedno. Během pár dní sem dorazí dvoučlenný tým. A jsou v něm zatím jen 2 čnenové. No a jak už tušíš.... ty jsi ten třetí. Tvé přezkoušení provede tvůj nový sensei, tak bych ti radil, abys už začal pořádně trénovat, protože ON se s tebou mazlit nebude. Jo a taky by si měl někoho poprosit, aby ti pomohl s chůzí po vodě, sněhu a stěnách, protože to určitě budeš potřebovat. No to už je asi vše. Přeji pěkný den. a stejně náhle jak se zjevil...zničeho nic zmizel.

Pauza
Náš odpočinek netrval bohužel déle než deset minut. Přišlo mi to sotva jako pět minut, ale to bude způsobené asi tím, že jsem usnul. Probudil jsem se, když sensei začal mluvit. Líně jsem otevřel jedno oko a sledoval ho.
Pořád mi přijde zbytečně akční.
Trochu se poušklíbnu v duchu a dále ho pozoruji, a hlavně poslouchám. Říkal něco o kontrole chakry, což by mě, jako loutkaři nemělo dělat takový problém, protože abych udržel svou loutku, musím ovládat chakru dokonale. Potom ale začal mluvit o běhání po sněhu, aniž bych se do něj propadal a to jen díky chakře. Potom začal vysvětlovat, jak toho dosáhnout. Na mě až moc složitý postup, ale snažil jsem si to zapamatovat.
Soustředit chakru do nohou, ale pořád ve stejném množství, aby se sníh pode mnou nepropadl. Chakry nesmí být ani hodně, ani málo, prostě akorát. Jenže: Jak velké množství je akorát.
Svou loutku si odložím a někde, co nejblíž je to možné, si jí opřu. Nerad se od ní vzdaluji, protože je to moje největší zbraň.
Sleduji Damimya, jak si vede. Vede si docela dobře, ale zase se u něj projevuje zbrklá povaha. Zkouší to ale znovu a znovu, ale podle mě se na to pořádně nesoustředí. Já se rozhodně soustředit budu. Složím ruce do pečetě a nechám proudit scou chakru do chodidel. Soustředím se, aby jí bylo po celých chodidlech stejné množství. Ne málo, ani ne moc, snažím se odhadnout, co je to akorát. Po asi třiceti vteřinách vlezu na sníh a sleduji, co to se mnou udělá. Jestli se okamžitě propadnu, pokusím se trochu chakry ubrat, jestli se neudržím, kvůli velkému množství chakry, tak její množství naopak trochu snížím.

Cvičení

Dnes je věru nádherný den. Na nebi několik nádherných mráčků, které plují po nebi a já jim závidím že jsou tak bezstarostné, protože já se snažím skložit úvahu na téma : Taijutsu - útok.
K čemu to je? Na to abych někoho zranil... Může se útok řadit do několika skupin? Určitě.
Která skupina se ke mě hodí nejlépe? Nemám ponětí. A proč mám útočit když mám jiné přednosti? A kdo je sakra ten týpek kterej sem přišel? Najednou se leknu, rpoože si uvědomuji že sem vážně někdo přišel... Poslouchám jeho řeč a jemi jasné že se nechci stát ANBU... Být ANBU je psychicky náročné... Jen se koukněte na tohoto chlápka, Nejdřív mi viká, potom tyká a nakonec je zase formální jako na začátku... S takovou se nechci stát ANBU... ze sednutí si zase lehám... Chození po stromech... chození po vodě... chození po sněhu... Kawarimi no jutsu... Základní jutsu které by mě měl naučit můj sensei a které nejsou potřeba ke složení zkoušky na genina... Což zanmená že můj problém přetrvává... Potřebuji zlepšit svůj útok... Zamračím se. Co by se ke mě hodilo? Vystrašit nepřítele? útočit na něj pořád dokola, nebo zaútočit ze zálohy? Je to složité... Ale nejlepší by bylo na něj neusále dotírat dokud se neobejví slabina... Rozsudek bude vyřčen... Stoupám si a rozhlížím se okolo. Je super mít senseie, ale nevím kde je... Snad si mě najde... přemýšlím jak bych se vlastně mohl naučit zlepšit svůj útok K něčemu takovému bych měl mít parťáka, kterýho já bohužel nemám... Síly mám dost... S kunai a shurikeny házím výborně, rychlost je výborná... A k tomu potřebuji nějákej útok, kterej jim nestačí? Pokud porazím jiného genina, měl bych být také genin, né snad? Ovšem pokud porazím jounina tak bych měl být jounin? Zajímavá teorie, ale asi to tak snadné nebude... Nu což... Nebudu to moc řešit... Taktiku již mám, když to bude nedostatečné, vrátím se zpět do akademie... Jdu se jen tak projít... Již mě přestalo bavit, být sám a tak alespoň trochu doufám že na někoho narazím..

Cvičiště č. 6
Na mou otázku ohledně spánku odpoví Shiori celkem výstižně a pak si začne asi něco povídat s dráčkem. Potom se mě zeptá na tu samou otázku.
Řekl bych že dobře, teda snad.
Někdy se jich budu muset zeptat, jak je to s těmi jejich debatami, celkem rád bych se do toho někdy zapojil.
Než se ale donutím t této otázce, tak se u nás objeví naše sensei, která ze sebe okamžitě začne chrlit informace.
Ach jo, mohla by si dát taky někdy pauzu mezi řečí. K lékařským jednotkám? Typoval jsem ho spíše na anbu, ale asi ho baví léčit. Snad se sním nesetkám až někdy na lůžku.
Má myšlenka mě trochu pobaví, ale poslouchám dál. Když senseika dokončí své poslední souvětí, podívám se nechápavě na Shiori a usměji se. Pak si všimnu nově příchozího chlapce, který se představí jako Yuuto Nobu. Letmě ho přejedu pohledem a pokynu hlavou na pozdrav.
Já jsem Toshiro Hytsugaya.
Než se stačíme trochu poznat, tak nám dá senseika pokyn a vyrazí dopředu.
Ach jo, trochu moc zbrklá, snad se časem uklidní.
Počkám až všichni vyrazí a vydám se za nimi.

Cesta
Na povlaku sněhu běžím poslední. Ne proto, že bych se nějak moc bořil, to právě naopak. Díky technikám mého klanu vím kde šlápnout, abych se nepropadl. Běžím jako poslední proto že chci. Kdyby někdo zapadl tak bych mu pomohl.
Doufám, že ten nový nebude nějaký hňup, nebo nějaký nafoukaný borec, co jsi myslí že všechno zná.
Hned co vyrazíme se Shiori ujme našeho úkolu seznámit ho s naší "misí.". Celou cestu jen mlčky sleduji sníh pode mnou a vychutnávám si mrazivého počasí.

Oběd
Po několika hodinách běhu se najednou zastavíme a senseika nám poví že jde o pauzu na oběd. Pohledem přejdu na Shiori a hned pochopím proč jsme zastavili. Ještě já s tím novým bychom ještě nějakou tu chvíli vydrželi, ale na Shiori by to bylo moc. Ale i já jsem rád za chvíli odpočinku. Než stačím sundat batoh z jídlem, tak senseika udělá pár pečetí a před námi se objeví iglů.
Páni, tohle mě musí někdy naučit.
Oči se mi rozzáří radostí a začnu si iglů prohlížet. Poté vlezu dovnitř a z batohu si vytáhnu něco k snědku. Jen co dojím, tak už je pauza co jsme měli po obědě pryč a senseika se objeví s ustaraným výrazem. O ten se moc nestarám, protože ještě překousávám kousky rohlíku v puse. Senseika začne něco o našem novém tréninku.
Paráda chodit pomocí chakry po ostatních věcech, konečně se to můžu naučit. Udržet na řitkém sněhu nebo na vodní hladině? A potom časem na stromě? Myslel jsem si, že na pevném povrchu to má být lehčí, ale asi ne.
Hned na to před nás zavane čerstvý sníh a moji spolubojovníci začnou s tréninkem. Já chvíli počkám, protože jsem teďkom dožvýkal poslední sousto. Z kapsy si ještě rozbalím nanuk a začnu ho lízat. Při jeho lízání pozoruji snahy mých kolegů. Hned co zmizí špejle z nanuku v mé kapse začnu. Pečlivě nahromadím dostatek chakry v mých nohách a udělám krok. Sníh se rozprskne a já uklouznu na zem.
Sakra asi moc chakry nebo nevím čím to mohlo být.
Zvednu se a zkouším to znovu.

Kakiame Akuto: Sedlácké údolí
Coural ses různě sem a tam....a pak zase tam a sem..... a se zájmem sledoval střídavě zem a nebe. Když tu se před tebou najednou objevily něčí boty. Rozhodl ses pohlédnout víše.(Nakonec jsi ale musel zaklonit svůj krk) On se před tebe postavil nějaký podivný stařík. Měl na hlavě jen semtam nějaký ten vlásek, no a zbytek byla pouhá pleš. Ovšem mnohem hustší byl jeho plnovou, který dosáhl až na jeho hruď. Koukal na tebe a smál se. Nic neříkal..... jen si tě s úsměvem prohlížel a tak trošku se pohupoval. Oděn byl spoře. A stále nedělal nic jinéh, nežli že si tě prohlížel.

Tým 6: trénig
Trénovali jste poctivě, i když to bylo trošku vyčerpávající. A tak jste se po 2hod dostali k:
Vaše úspěchy byly opravdu různé. Ovšem všichni jste udělali pokroky.
Toshiro Hitsugaya po nějaké době dokázal po sněhu běžet, ale asi po dvou krocích byl vždy ponořen ve sněhu skoro až po kotníky.(dosah 50m)
Yuuto Nobu se zase dokázal udržet na sněhu úplně, aniž by se jakkoli ponořil, ale zvládl zatím jen pomalou chůzi, a k tomu musel hrát na svou skleněnou píšťalu (pomáhá ti se soustředit). (dosah 70m)
Daburuhāto Shiori. Tobě pomohla velice tvá ještěrka. (Ta se to naučila velice brzy, a poté si z tebe, ne ze všech "dělala srandu"). Co se tebe týče.... vzládla sji běžet bez jakýkoli potíží 30m, ale poté jsi se(+-) zase propadla.

Ovšem poté jste byli opravdu unaveni a začala vám být zima(na 1 výjimku:-). Vaše senseika vás celou dobu tiše pozorovala a za celou dobu neřekla jediné slovo.... tedy až teď.
"Myslím, že to by prozatím stačilo křikla." Poďte prosím na chvíli sem.... a všichni!" a čekala, až se všichni dostavíte." Takže.... jsem opravdu spokojená s vašimi pokroky, ale je třeba abyste si zase na chvíli odpočinuli..... a hlavně se ohřáli.....teda až na tebe Toshiro."a usmála se. " Nemá smysl vás pořemáhat, tak si teď oďte odpočinout. No a pak zase budeme pokračovat v cestě..... a nebojte tentokráte pomalejším tempem. No a kdo bude chtít, může si chůzi zkoušet po cestě. Ale bát se nemusíte. Ještě budete mít možnost si to pořádně potrénovat." poté se na chvíli odmlčela a čekala, jak zareagujete a na co se případně chcete zeptat.

Tým 12: tréning
Trénovali jste opravdu dlouho, ale velice úspěšně.(2hodinky)
Yoi Daimyo. Tvůj limit absolutního soustředění, ale stání na místě se posunul na hranici 10min, poté jsi usoudil, že je na čase začít se i hýbat. No a ani v tomto ohledu jsi nezůstal neúspěšný. Sice se ti občas nějaká ta noha do sněhu zaboří(každá druhá), ale dokážeš takto běžet/jít 70m.
Yo Shimizudani. Ty jsi byl opravdu velice úspěšný. Dokonce ti sensei nemusel dát jedinou radu. Sám sis během chvilky našel(+-)optimální množstní chakry na udržení se. No a o pár chvil později jsi už dokonce po něm i běžel. Tvůj limit je ůžasný(100m) bez jakéhokoli zaboření, či propadnutí. No a tak ti sensei naložil vzápětí další (dodatečný úkol) k tomuto tréningu. Používat loutku během chůzi po sněhu. No a zde začíná nový problém.

Ovšem ten Už teď řešit nemůžeš, a ani nemusíš, protože si vás oba zavolal sensei.
"Takže pánové. Jsem opravdu mile překvapen. A jsem opravdu rád, že zrovna já jsem váš sensei. No... takže.....teď. Je čas si na chvíli odpočinout, abychom pak mohli v klidu pokračovat dále." pak obrátil svůj zrak na Yo Shimizudani. "A neboj se. Teď se v tak ostrém tempu běhat nebude. Jo a ještě něco, abych nezapoměl. Pokud chcete, můžete si chůzi po sněhu trénovat po cestě, ale nemusíte. Bude ještě dost příležitostí si tuto schpnost vypilovat.

Jiichan

Při procházení narážím na někoho vážně zvláštního... Někoho takového bych tu nečekal, můj pohled se pomalu zvedal, jako první jsem narazil na hustý plnovous toho staříka, nikdy jsem nepochopil jak někdo může mít tak dlouhatánský vousy, copak jim to nevadí? Si na takový vous brzo šlápne a to bude bolet! A jak vůbec může pít a jíst bez too aby měl ve vousech kousky jídla nebo aby si je nesmočil? Všímám si že na mě tak divně civí, řekl bych že mi to začíná být i trochu nepříjemné.
Opětuji mu jeho úsměvy tím svým. Konnichiwa, jiichan. Dnes je vážně nádherně, viďte? ptám se ho jako kdybych to chtěl snad ještě potvrdit a po mých slovech stočím pohled k obloze. Raději bych se zeptal : Co tady děláte? Ovšem nejspíše by to vyznělo až moc hrubě. Mě by rozhodně vadilo kdyby nějáký skrček hnedka otravoval a ještě se mě vyptával co dělám...

Jiichan - dědeček
Konnichiwa - Dobrý den/odpoledne

Zase na cestě
Celý trénink nám zabral asi dvě hodiny. Mohu se sice mýlit, ale myslím, že můj odhad nebude daleko od pravdy. Za ty dvě hodiny jsem zažil celkem hodně neúspěchů, ale nakonec to se mnou dopadlo velmi dobře. Skončil jsem o trochu dříve než Daimyo a ještě navíc jsem dokázal dojít o něco dále. Vůbec se s tím nechci chlubit, protože v tomto mám jako loutkař výhodu, protože s chakrou se učím pracovat už od mládí. Protože jsem skončil dříve, tak mi sensei dal další, o dost těžší úkol.Pohybovat se po sněhu a ještě navíc používat loutku. Souhlasně kývnu, že se do toho hned pustím, ale předtím, protože mám času dost, znovu začnu uvažovat.
S čím začít, jak začít a co je jednodušší. Takže: Ze začátku rozhodně nemůžu hned běhat a hýbat loutkou. Nejdřív budu muset buď stát na jednom místě a hýbat loutkou, nebo loutku jen držet ve vzduchu a sám běhat. Potom to postupem času budu muset dokonce skloubit, ale vážně mám ještě dost času. S loutkou se učím už od malička a ovládám jí v podstatě perfektně. Na sněhu se běhat učím krátce a pořád v tom mám nějaké mezery.
V tom mě vyruší sensei, že už konečně můžeme pokračovat dále. Ještě se přitom podívá na mě a řekne, že už nepoběžíme takovým tempem. Cítím se trochu zahanbeně, protože Daimyo se senseie držel rozhodně o dost lépe než já a dokonce si myslím, že kdyby se snažil tak se ho udrží celou cestu. Jenže já jsem totálně zaostal za nimi a sotva jsem sem doběhl. Odůvodňovat si to tím, že mám na zádech loutku je blbost, protože na to jsem si měl už dávno zvyknout a svou rychlost více trénovat. Jenže to je zbytečně těžké a namáhavé, takže se do toho tréninku nijak nehrnu. Tak vyrazíme. Vzal jsem si k srdci, co říkal sensei a dále jsem za běhu přemýšlel, jak to skloubím s tou loutkou.
Měl bych začít tím jednodušším, takže to pro mě bude asi to, že budu stát na sněhu a přitom hýbat loutkou. Bude to ale dost složitél Vyzkoušíme to někdy později, až bude dostatek času. Stejně ještě chci protáhnout vzálenost, kterou po sněhu uběhnu bez loutky.

Konec tréninku

Po dvouhodinovém snažení, boření a zapadání konečně odpočinek. Ne že by mě nebavilo učit se novým věcem, ale přeci jen dalo mi to dost zabrat a jak tak koukám mým kolegům taky. Přičemž zhluboka oddychuji pozorujíc svůj tým. Shiori vypadá docela unaveně, navíc má zase ten výraz, jako když s někým mluví, ale nevydává ani hlásku. Buď je divná nebo vtom bude nějaký trik. Pak Toshiro vypadá jakoby se spíš se sněhem kamarádil než ho zdolával takovej ledovej mužík. S touto myšlenkou mi na tváři vyroste malý úšklebek. Z kapsi vytáhnu hedvábný kus látky na kterém je vyšit znak našeho klanu. Do něj pak zabalím svou skleněnou píšťalu, kterou vložím do speciálního vaku co nosím na zádech.
Přeci jen mám radši pevnou zem pod nohama než ten čerstvý sníh. Je to úleva nesnažit se furt hromadit čakru. Tak jak to šlo? Já osobně jsem spokojenej ikdyž to teda není zatim žádná sláva. Pronesu ke svým kolegům když už mám vše sbalené a nechce se mi jít samotnému k senseice, přeci jen jsme takový družnější typ. Potom počkám než se ke mě připojí a dohromady se vydáme na pokyn senseiky k ní. Už se těším na oheň a trochu tepla, ikdyž tak trochu nechápu poznámku o Toshirovi. Chvilku mi to vrtá hlavou a pak se ho zeptám. Hele, Toshi můžu ti tak říkat? Úsměvně se ušklíbnu a pokračuji dál. Jak to máš s tím teplem? Toho vůbec nepotřebuješ? Vyčkám na jeho reakci a ať už mi to vysvětlí jakkoliv dělám, že tomu rozumím a že to chápu. Pak se otočím na Shiori. Koukal jsem že tomu tvýmu plazovi jde fakt z lehka neměla by pro nás pár rad? Jo a abych nezapomněl zdá se mi to nebo s ní nějak mluvíš ale není to slyšet? To jste telepatky nebo jak to funguje? Potom malinko z rudnu, přeci jen jsem do svého okolí vysypal spoustu otázek.

Konec tréninku... Ale ne námahy


Následující dvě hodiny se opravdu snažím. Nyoko je hotová rychle, nejspíš nějaké její napůl zázračné dračí pudy. Potom běhá se mnou nebo poletuje kolem a dělá si ze mě legraci. Jenom ze mě. Našich kolegů si ani nevšímá. Ale asi má důvod. Za všech nás tří já předvádím nejlepší držkopády... A stejně tak jsem v závěru překonala nejmenší vzdálenost. Na druhou stranu, na rozdíl od Toshira jsem se alespoň tenhle kousek cesty zvládla do sněhu nebořit vůbec a na rozdíl od Nobua jsem dokázala běžet rychle.
"Těžko říct, co je lepší..."
Nakonec si nás senseika zavolá k sobě.
"Eh, nápodobně..."
Odpovím Nobuovi na jeho "neotázku" ale větu zčásti vyžadující nějakou reakci. Nyoko trochu omrzí létání a usadí se mi na rameni, drápky ale do oblečení zatne jemně, takže mě to akorát lehce škrábe.
"Jo, ohřáli... To by chtělo."
Jsem úplně promočená. Moje oblečení na takové mokro není stavěné. A stejně tak já nejsem stavěná na to, abych na sobě mohla mít mokré oblečení v takové zimě.
"Copáák, tobě je zima?"
Pohlédnu na svoji modrou dračici. Jasně, že jí zima není - přes její šupiny se žádná zima prostě nedostane. Mě ale zima je. A pořádná.
"Hádej..."
Ucedím telepaticky.
Na se trochu zašklebím, Nyoko zasyčí. Stejně jako mě se jí nelíbí, že ji nazval "plazem", hlavně, když jsem mu ji představovala...
"Jmenuje se Nyoko."
Odvětím s lehce nepřátelským podtónem. První zmínka o tom, že bych taky mohla dělat něco jiného, než se pořád usmívat.
"Kdyby měla, snad by to řekla aspoň mě... Ale vzhledem k tomu, že mlčí..."
Vrhnu na Nyoko zkoumavý pohled a stejný poheld se potom obrátí na Nobua. Vlastně ho nijak neznám... A tímhle hloupým dotazováním u mě trochu ztrácí body. Jasně, že není špatné, když se ptá, ale... Některé věci se prostě neříkají. Krom toho, když chci něco vědět, tak snad výměnou přihodím nějaké informace o sobě, ne?
Omluvně pohlédnu na senseiku, že se bavíme bez toho, abychom nějak reagovali na to, co říká, a pak se otočím znovu na Nobua.
"Jo, povídáme si. Telepaticky. Ale je to Kekkei Genkai a Nyoko jinak mluvit neumí... Takže jedinej tvor, který si s ní může normálně povídat jsem já..."
"A ostatní draci."
"Má nějak moc otázek, ne? Třeba z nás ještě vytáhne, co dalšího já umím, co umíš ty, jak je způsobeno to co umím, a..."
"Jo, taky mám ten pocit."
Založím si ruce na prsou, tak trochu jako obranný postoj vůči Nobuovi. Dál se s ním nijak nebavím, pokud mě ale neosloví on. Chce vědět celkem dost informací, které bych až skoro považovala za soukromé... A nebo by to aspoň mohl říct zdvořileji.
"Dobře, sensei."
Otočím se na senseiku a pak se beze slova vydám do iglů - tedy, počítám, že tam nás senseika chce nechat se ohřát. Ale nespěchám, jdu spíš pomalu - když už se na to Nobu zeptal, tak chci slyšet, jak to Toshiro má s tím teplem.

Konec tréninku
Trénink byl celkem namáhavý, ale nakonec jsem i já dosáhl menšího pokroku. Sice nebyl tak velký jako u jiných, ale byl tam. Když si nás senseika zavolala, tak mě to trochu překvapilo. Pak mi ale došlo že ostatním bude asi zima a tak jsem přišel taky.
Zajímavé, nechápu proč jsme zezačátku nasadili takové tempo a teďkom zpomalujeme. Myslel jsem si, že si chce vyzkoušet naši fyzickou zdatnost, ale asi ne.
Když ke mne přijde náš nový člen a oslové mě Toshi, tak se mi oči zalesknou a já si vzpomenu na matku.
Ach jo, moc mi chybíš.
Ještě se mne zeptá jak to mám se zimou jen se usměji a prohodím.
Ne radši mi říkej Toshiro, je to z osobních důvodů. A teď ke tvé otázce. No řekněme že jsem na zimu zvyklý, ale pomáhá mi k tomu i má schopnost.
Vyslechnu si rozhovor Shiori s Yuutem a počkám až se od něj trochu vzdálí. Pak k ní doběhnu.
Asi ti je zima co? Na vezmi si tohle.
Přehodím přes ní můj plášť, který jsem si zrovna sundal. Natáhnu ruku k Nyoko a poškrábu ji pod krkem.
Jako jediná jsi to z nás zvládla.
Usměji se na ni a pak se ještě zeptám.
Co si myslíš o tom novém? Trochu hulvát ne? Tě nazvat plazem.

Kakiame Akuto: Jiichan
Ten stařík se pousmál, poté si sáhl do kapsy a vytáhl.......faifku. Pak si ji začal ládovat."Inu pěkný je den.....pěkný." zabrumlal a ládoval si faifku dál...."Tak jsem slyšel, že jsi snad první, kdo byl elita mezi žáky a nezvládl zkoušky.... Pročpak ale to se už nikdo nedoví.....No a mě by to ale zajímalo...proč tě nenechali projít chlapče...." ukončením této velice zvídavé věty si zapálil dýmku a začal bafat. Pak čekal na tvou reakci.

"No a taky jsem zaslechl, že patříš mezi uživatele genjutsu. No a tak by mě zajímalo dvakrát toliko, proč jsi neprošel. No a v neposlední řadě bych se měl asi zmínit, že mě jedna.....neurčitá a nejmenovaná osoba požádala, abych ti pomohl s přípravami na přezkoušení." a z úst vypustil pěknou dávku dýmu (ovšem protože si tě nechce rozhněvat mimo tvou osobu).

Poté se jen usmál, bafal.... a čekal, co z tebe vypadne.

Jiichan

Safra ten děda toho ví něják moc ne? Sleduji ho jak si láduje svou dýmku, možná bych mu i pomohl kdybych věděl jak na to, bohužel takovéto taje se mi ještě neotevřeli, snad za pár let. Ále, elita... Jedna z mála která se narodila, ovšem nezvládla ani přijímací zkoušky škrcený smích. To musí vypadat zajímavě, viďte? Pohlédnu na něj tázavým pohledem a on po tom pokračuje ve svém výkladu...No páni, soukromý učitel! Síla!
Jak jste řekl, já jsem uživatel genjutu, což je pocta sama o sobě, ovšem naučit se gejutsu není vůbec jednoduché. Umím výborně manipulovat s chakrou, porto by mi nedělali potíže snad ani ninjutsu, jenže to já nechci. Kroutím hlavou Rozhodl jsem se pro něcosložitějšího, pro genjutsu, protože místo své vlastní chakry ovládám chakru nepřítele, což není tak snadné jak to vypadá, ovšem já to obstojně zvládám...Matka do mě vtloukávala jak se pohybovat aby mě v boji nic netrefilo, což se jí povedlo, až na několik konečných lekcí, které jsem již nezvládal. Hluboký nádech Proto mi už zbylo jen jediné, jiichan... Můj útok zblízka, který ačkoli jsem cvičil, nebylo na něj přespříliš času... Podívám se do země V-vážně mi budete p-pomáhat se něco víc přiučit jiichan? ptám se koktavě.
Ten Anbu říkal něco o senseiovi a přezkoušení... Možná je to můj sensei! Nebo ho teoreticky poslal sensei? Nééé ten by určtě chtěl abych se vrátil do akademie...

Konec dne

To je snad zlej sen. Na to jak vypadá příjemně je hrozně nedůtklivá a naprosto bez smyslu pro humor. Copak si myslí že nevím jak se jmenuje ta její dračice?!? Proč já musím mít vždycky smůlu na lidi bez jakéhokoliv nadhledu. Poté se zatvářím na Shiori jestli to myslela opravdu vážně, když však založí ruce do obraného postoje je mi to úplně jasná. Chjo povzdychnu si a dál už se radši neptám.
V tom u mě už stojí Toshiro a dáme se spolu do debaty. Jasný jasný, takže Toshiro, chápu usměju se a poslouchám dál jak to má stou zimou. Zajímavý takže vlastnost, tak to bude asi taky nějaký neobyčejný chlapík.
Sleduji jak Shiori odchází a Toshiro běží hned za ní. Heh.. bravo Nobi očividně si udělal dobrý první dojem. S touto myšlenkou nasadím pokleslý výraz. Zůstaneš zase sám ohledně jako vždycky ne?!? Otočím se na senseiku a zeptám se Nevadilo by vám kdybych se šel ještě projít? Za chvíli se vrátím. Ani už moc nečekám na odpověď a vydávám se směrem k západu slunce. Najdu si nejbližší příjemnou skalku s výhledem. Tam se usadím a začnu si tiše hrát na flétnu, jen tak pro sebe.

Kakiame Akuto: Jiichan
............Děda si odložil na chvíli dýmkiu od úst a na ústech se mu vytvořil "měsíček" od ucha k uchu. "Teda hochu.... ty jsi celkem zábavný. Nu ano.... jsem t-tady...ábych ti tak nějak pomohl...to ano. Ovšem...pokud ti mám pomoci...musím si být jist, že mé rady nebudeš přehlížet, nebo hůře remcat. Já už mám něco za sebou a nejsem zvědavý na nějaké mladistvé odmluvy a remcání." a jeho jinak bezstarostný a veselý výraz zničehonic zvážněl. Poté se na chvíli odmlčel a do úst si opět vložil dýmku, bafal a čekal, co ty na to.

"Nu.... tak kdy chceš začít? A počítej s tím, že tě rozhodně šetřit nebudu."............

jiichan

nejsem zvědav na žádné mladitsvté rejpání... Naučil jsem se, že rejpání je k ničemu, protože ten jejich styl tréninku se nikdy nezmění... prostě si tím musím projít, jinak to nejde... Rozumím Jiichan, budu se snažit nezpochybňovat vaše rady. Schválně jsem řekl "budu" Protože nechci nesplnit svůj slib, kdyby mi náhodou něco ujelo, bylo byto nejspíše nešťastné.
Hmmmm??? můžeme začít? Stav chakry? Zatím na maximu... no uvidíme jak to půjde... Unaven nejsem... Mělo by to jít dobře... Jen doufám že pochopím jeho rady... Mno co... Své zbraně mám a nic víc snad potřebovat nebudu. Myslím že můžeme začít okamžitě, čas se jenom kvůli mě nezastaví... Rázem jsem zbystřil své smysly, kdyby se na mě pokusil znenadání zaútočit, na venek nešlo nic poznat.

S Toshirem


"Eh, arigato..."
Zareaguju překvapeně na Toshirovu ochotu, když mi strčí svůj plášť. Ale na druhou stranu, jestli mu skutečně nevadí zima, tak to asi nebude tolik nezdvořilé si ho nechat. Vděčně si plášť přitáhnu těsněji k sobě, i když teď s největší pravděpodobností navlhne od mého oblečení.
Nyoko se pod krkem poškrábat v klidu nechá, z hrdla jí vyjde spokojené zabrumlání a věnuje ti lehce pobavený pohled.
"Jo, zvládla..."
Dráčkův pohled vypadá trochu samolibě. Když Toshiro vysloví druhou otázku, omluvně se usměju, kdežto Nyoko stále mlčí a i lehounce zasyčí.
"Gomen, ale naše telepatie jak jsem říkala funguje jenom mezi námi... Takže ti to od Nyoko budu muset leda tlumočit."
Se stále omluvným úsměvem pokrčím rameny. Rozhodnu se ale počítat, že mu to prostě přetlumočím a Toshiro bude muset důvěřovat, že si nevymýšlím.
"Ani by mi tolik nevadilo, že mě neoslovil jménem, ale "plaz"... To je trochu urážka dračího plemene."
"Podle Nyoko je pojem "plaz" prostě k drakům příliš urážlivý. Oni se plazům jenom podobají... Nezrodili se z nich, byli přivolání z jiné dimenze a zůstali v našem světě, a později se z nich vyvinulo silné dračí plemeno. Nemají s plazy, nižší formou života, nic společného krom drobné podoby... Proto je to urážlivé."
Přidám k Nyočině slovům nějakou tu historii a vysvětlení, aby Toshiro pochopil, proč nás to obě tolik namíchlo. "Plaz"... Plazi jsou oproti drakům dosti nedokonalí. Neumí létat, neumí chrlit oheň, nejsou tak velcí (většinou, pokud nepočítáme třeba přivolaného Mandu), neumí se spojit s člověkem ani se nedokáží naučit nějaké jutsu... Je to výrazně nižší forma života a ponižovat draky na jejich úroveň je skutečně poměrně urážející.
Vrhnu na Toshira úsměv a uvnitř iglů se posadím na zem, plášť pevně obepnu kolem sebe. Odpočívám, ale spíš čekám, až přijde senseika a půjdeme na další cestu.
"Škoda že si nějak nemůžu vysušit oblečení... Taky nám sensei mohla říct. Kdybych to věděla, vzala bych si lepší oblečení... Doufám, že přestane sněžit a trochu se oteplí."

Kakiame Akuto: Jiichan
Cesta někam.....
.....zničeho nic se te milý přestal tvářit tak vesele. Přestal bafat, vyklepal zbytek tabáku ven a faifku si uložil k sobě. Poté se pro něco ohnul.....a z ničeho nic jsi ho neviděl......až po chvíli sis všim, že je zatebou....... to už ale.......kráčel neznámo kam a rukou nenápadně přikyvoval a ukazoval směrem za sebou."No tak poď už..... nemáme na to celý den....hahahahaha" a zasmál se. Po chvíli následování ti došlo, kam asi směřujete...... přímo ke Stříbrnému jezírku ( no dobrá jezírko to není, spíše takové trošku větší ..........)

"Inu.... abys dokázal lépe zvládat bojové situace. Musíš se naučit, jak správně ovládat svou chakru, ale co je důležitější........používat to správné množství a ve více částech svého těla. To ovšem zatím asi nezvládneš..... no a proto tě zatím naučím, jak se chodí po vodě." a opět se zahyhňal.

jiichan - lekce první : Chůze po vodě.

Něco takového jsem mohl očekávat... otáčím se a prvních pár kroků vyklusám, abych s ním srovnal krok Hai, jiichan. Po chvíli mi tak dochází ka by jsme mohli jít Určitě to bude les... Kam jinam by mě vedl? Nejdříve se přece vždycky chodí chůze po stromech! Na místě se dozvídám že jsem se totálně mýlil. Na mém obličeji se zjevý výraz který mluví sám za sebe a říká něco ve smyslu : Tady mi něco nesedí... Zvláštní... přeskočit jednu lekci? Hold co se dá dělat, něják to přežiji... No, snad... Shazuji ze sebe svůj černý kabát, který ze mě plynule sklouzne. Rozumím, nedokáži kontrolovat charku a využívat její správné množství na různýh místech a proto začneme s chůzí ve vodě... říkám monotóním hlasem a stoupám si před jezero. tak že mi schází jediný krok a stál bych ve vodě. Jak zní teorie chůze po vodě? Znovu se ho ptám svým monotóním hlasema vyčkávám na to co mi řekne něco zajímavého co se mi bude hodit... hádám... Sice asi skončím celý promočeý, ale snad to nebude vadit... Přeci jen, zima mi nikdy nevadila...

Iglú
Po cestě do iglú jsem tak zabraný do rozhovoru se Shiori a její dračicí že si ani nevšimnu, že se ten nový vzdálil a někam odešel. Na její omluvu jen převrátím oči.
Ach jo, proč se pořád omlouvá? Ale aspoň jsem zjistil něco nového a to, že se s námi její drak nedorozumí.
Potom mi Shiori vysvětlí jak to mají draci s plazy.
Aha takže to je, jako kdybys člověka oslovovala opice co?
Usměji se a dále kráčím vedle Shiori až do iglú, kde se posadím vedle ní.
A teď by měla přijít senseika a rozdělat oheň ať se trochu ohřejí. Ale nevšiml jsem si, že by šla pro dřevo. Jak to tak vidím na naši sensei, tak budou mrznout než dojdeme na místo. Ach jak já je lituji a jsem šťasten že mi zima asi nikdy nebude.
Přisunu si k sobě můj batoh, ze kterého vytáhnu menší hadřík. Na něj položím trochu sněhu a počkám až se roztopí. Poté vytáhnu můj meč a začnu si ho leštit. Asi v půlce čištění meče pohlédnu na Shiori a zeptám se:
Je ti pořád taková strašná zima? Nebo ti už je tady lépe. Jinak nevím co bych ti mohl ještě nabídnout.
Na tváři se mi vyloudí úsměv.
Jedině že bych tě zahřál já

Iglů


"Jo, tak trochu."
Usměju se na srovnání oslovení "plaz" pro draky a "opice" pro lidi.
"Lidi si to taky nenechají vzít, že jsou na výrazně jiném vývojovém stupni než opice..."
Pokrčím rameny. Pak ztichnu a pomalu se zahřívajíc ve skrytu pláště sleduji Toshira, jak leští svůj meč.
"Páni... Zajímalo by mě, k čemu mu taková zbraň je."
"Myslíš stříbrný jazyk?"
Nyoko sleduje světlo se odrážející od čepele se zaujatým pohledem.
"Jo, stříbrný jazyk... Říká se tomu meč."
Pousměju se na ni.
"Těžko říct.. Ale jde z něj zima, studí."
Nyoko se trochu otřese. Je pravda, že studí. Ji by asi moc nezastudil, kvůli jejím šupinám... Ale zaříznutý v ráně určitě taky trochu zastudí.
Pohlédnu na Toshira.
"Ne, už je to celkem v pohodě..."
Usměju se.
"Když má člověk šanci se pořádně zateplit..."
Věnuju mu další úsměv a pohlédnu na meč.
"Ty s tím umíš bojovat?"
Kývnu k čepeli. Nezapírám, ež chci trošku rozptýlit pozornost.

Iglú
Jak jsem si myslel, je to pro ně podobné.
Pak Shiori odpoví že je jí už teplo a odvede řeč směrem k mému meči.
Škoda, rád bych se k ní přitulil.
Zamyslím se a pokračuji v leštění mého meče.
Dalo by se říci že s ním umím máchat, ale ještě to není to co bych si představoval.
Na chvíli se odmlčím, a pak ještě dodám.
Ještě by se dalo říci že to patří mezi mé přednosti.

jiichan - lekce první : Chůze po vodě? spíše po tenkém ledu:-)
.... když jsi se zeptal na chůzi po vodě, stařík se jen zasmál a pak s těží dodal "hahaha. Chůze po vodě?.... ty?....hahaha... vždyť ještě ani neumíš na stromech...... chjo...haha...." pak se uklidnil...sice s těží, ale ukidnil. "Ne většina začíná na kolmých plochách. Já se svými žáky na tenkém ledě." a tuto větu zakončil několika pečetěmi, po kterých voda"lehce zamrzla". "Když jdeš po kolmém prostředí, musíš nahromadit jen co nejvíce čakry. Zde jí musíš nahromadit spoustu, ale musíš ji i udžet. Když jdeš po stromě. Soustředíš do svých nohou co nejvíce čakry a pak ji postupně popouštíš. ZDE ji musíš nejen nahromadit, ale i držet." pak ti pokynul pohybem ruky, aby ses připravil a začal se svými pokusy.

Iglů


Zamyšleně stejně jako Nyoko sleduju světlo se odrážející od čepele.
"Takže ty umíš ovládat led a umíš to s mečem.. To je zajímavá kombinace."
Usměju se. Není to ironie, skutečně si to myslím. Akorát nevím, asi se to musí trochu krýt a být s tím problém... Pro jutsu jsou obvykle potřeba pečetě, a on v rukou či v ruce bude při boji držet meč... Není to trochu problém?
"Pro některé lidi či tvory není problém dělat jutsu bez pečetí... Hlavně, kdyby stříbrný jazyk souvisel s jeho technikami..."
Nyočina hlava se přitiskne k mému krku a její měděné oči stejně jako ty moje sledují odlesky od čepele.
"Jo, asi máš pravdu... Spousta věcí se dá nějak chytře zařídit."
Pohladím modrou dračici po hlavě.
"No... Brzy asi už budeme muset vyrazit, co?"
Pousměju se a pokrčím rameny v pokusu znovu nějak zavést rozhovor.

Tým 6: chvíle před další cestou
Jak vidno vaše první společné"TÝMOVÉ" trénování dopadlo všelijak.... aď už dobře (všem se dařilo) tak i špatně (objevily se první antipatie, ale i sympatie)

Toshiro Hitsugaya a Daburuhāto Shiori: iglu
Ihned po tom, co Toshira napadlo, že by bylo fain rozdělat oheň aby všem bylo teplo se za vámi objevila senseika a navrhla: "No možná by bylo lepší, kdybyste zašli nasbírat nějaké dříví..... a rozdělali oheň.....aď se můžete trošku usušit. A taky... všimla jsem si, že jste se nějak nepadli do noty s Yuuto Nobou...... víte on měl opravdu smůlu. Já nehodlám vyšetřovat, jestli jste se nějak neshodli, nebo je to jen tak na chvíli, ale radím vám...... semkněte se co nejdříve, protože u zkoušek musíte spléhat jeden na druhého. " pak se sebrala a odešla někam opodál.

Iglú
Při leštění mého meče poočku sleduji Shiori.
Abych pravdu řekl, tak z ledem ještě zacházet skoro vůbec neumím, takže není ani co kombinovat.
Při této řeči se zatvářím trochu sklesle, ale pak se pokusím o úsměv.
Ale to se snad změní. Třeba budu jednou stejně dobrý jako zbylá část mé rodiny.
Když dospěji v leštění ke konci, tak si meč ješte jednou prohlédnu a schovám spět do pouzdra.
Brzy? U naší sensei nikdy nevím.
Pousměji se a z tažky vytáhnu nanuk.
Dáš si taky?
Položím otázku spíše ze slušnosti, protože nečekám kladnou odpověď.
Pěkně blbá otázka když ji je zima.

Snaha ztratit se
Když jsi se jen mýhnul kolem senseiky se snahou ztratit se, překvapila tě svou rekcí. "Nepadli jste si do oka co? Já to znám. Mě nechápal nikdo z mého okolí, ale tohle mě jen burcovalo k lepším výkonům. No a jednou přišel můj čas. Zbytek členů byl v úzkých a já jim pomohla a zachránila situaci. Od té doby jsem nezískala jen obdiv, ale i staronové přátele. Ty jsi ale asi jen řekl něco nevhodného, tak si to tak neber. Vy všichni jste dost chytří a bystří na to, abyste věděli, že bez spolupráce nemáte šanci zkoušky zvládnout." pak se na chvíli odmlčela, zvážněla a s úsměvem dodala "Možná si u nich uděláš očko, když jim teď nějak pomůžeš. Nemůžu ti říci přímo jak, ale určitě na něco přijdeš." pak se vydala směrem k iglu, ale těsně před tím, než jste se od sebe vzdálidi řekla "Určitě jste všichni promočení" usmála se, pak zase zvážněla a vešla dovnitř.

Iglú - dodatek
Když konečne dorazí sensei, a dá nám rozkaz, abychom nazbírali trochu dříví na oheň.
Trochu jsem ji podcenil, myslel jsem si, že to udělá ona.
Když pak začne o tom novém, jenom převrátím oči. A zvednu se. Při odchodu se podívám na Shiori se slovy.
Zůstaň tady aby ti bylo teplo, za chvíli jsem zpátky i se dřevem.
Doufám že ji nebude vadit, že to vysvětlení nechám na ni.
Když vyjdu ven, tak mi do tváře foukne trochu toho mrazivého větříčku.
Ach jak krásné zimní období. Tak teďkom zajdem za nim a pak pro dřevo.
Po zvuku najdu Yuutoho, jak sedí na kameni a hraje si na svou píšťalu. Příjdu k němu a podívám se na přírodu kolem.
Pojď za námio do iglú. Shiori-san to tak nemyslela. Ta dračice je její blízká přítelkyně, tak pochob její reakci když ji urazíš. Představ si jak by bylo tobě, kdyby ti někdo říkal opice.
Pak se rozejdu k nejbližšímu místu, kde by se mohlo nacházet dřevo.
Jestli chceš, tak mi můžeš pomoct nazbírat dřevo na oheň ať nám mohou uschnout šaty.

Lekce první : oprava - chůze po ledu

Hmmm??? smích? Přejde... Čekal jsem jakej to bude tvrďák, ale hned při mém prvním pokusu se začal smát... Zajímavé... navíc led? Jsem rád že nepatřím do toho klanu... byl bych dkoval bohu, kdybych v nějákého věřil... kdybych do takového klanu patřil, nejspíše bych se musel věnovat ninjutsu... Brrr... Nejdřív zkouším pravou nohou jak je led tlustý a jeho celkovou stablitu a bezpečnost... Po té skládám ruce do tradiční poohy pro sběr a manipulování s chakrou. Opatrně stoupám na led a hned se mi sveze noha..., což mě trochu vyvede z koncentrace, ovšem vyvážím to a začínám od znovu, tentokrát tam dávám, chakry až přez příliš. Až na dvacátý sedmý pokus jsem zvládnul v pořádku stát a udělat několik kroků, ovšem ani teď to nebylo ještě pořádně vypilované a chakry jsem tam dával více, než je optimální množsví. Udržet chakru pod kontrolou a neupouštět, nebo udržovat na místě jsem zjistil že je pro mě až přespříliš jednoduché, už u genjutsu je tady toto potřeba. Horší pro mě je spíše sesbírat chakru a přesunout na určité místo, protože s ovládáním vlastní chakry nemám tolik zkušeností... Zajímav... čekal jsem, že budu mít přesně opačné problémy... Asi budu muset více přemýšlet...
Až u třicátého čtvrtého pokusu jsem se rozhodl vynechat pečeť, což mě vrátilo o pár pokusů zpět, ale to nevadí... Až u skoro padesátého pokusu se mi podařilo po ledu volně běhat a pohybovat se. Zvláštní... Kolik času uplynulo? jiichan, jak poznám že jsem tady toto již ovládnul?

Pokud spadnu nebo se mi stane něco jiného, nemrhám časem a okamžitě se zvedám, abych znovu trénoval, Děda si mohl všimnout že u tohot vytrvávám, dokud si sebou nejsem jistý...

Co se mi během zkoušení stalo nechávám na PJovi, protože já vážně h***o vím (promiňte za výraz) co se stane když to s tou chakrou přeženu nebo jí dám málo, při chůzi po ledu

Kakiame Akuto: chůze po ledu
....."Tak už ti to začíná jít.....jak tak koukám...... Nu.....avšak na stále pevném podkladu se nacházíš a stále jako list poletuješ, se kterým si zrovna začal hrát podzimní větřík. Teď je čas přestat létat a nalézt kořeny, které ti umožní hýbat se nezávisle na směru toho lehkého vánku.(už se udržíš na slabším ledě, ale pořád se dá ještě ztenčit, anavíc když se rozběhneš, tak kloužeš, a ty se musíš i naučit zaseknout se na místě. OVŠEM TĚMTO SLOVŮM TY JSI ZATÍM ZCELA NEPOROZUMĚL) " STAŘÍK SE LEHCE OPĚT POUSMÁL a pokračoval ve svém výkladu. "Nu? Což tu stojíš, jako pecka čekající, až ji někdo zašlápne a ona začne růst. Teď se sám začni dobývat k těm životadárným zdrojům." poté opět zvážněl a čekal, jak budeš na jeho slova reagovat........

Příchod Toshira

Sedím na kameni, užívám si krásy a vůně přírody. Vždy mi pomáhala relaxovat popřípadě meditovat podle situace. K tomu líbezný zvuk píšťaly, prostě nic lepšího neexistuje. Když najednou uslyším, jak se někdo blíží. Na nepřítele to nadělá až příliš hluku, takže pokud to není hloupý nepřítel je to někdo z týmu. Člověk opravdu nemůže mít ani chvilku klid. Moje uvolněná tvář se změní na otrávený výraz. Jen ať to není ona, rozebírat jestli má její plaz jméno nebo ne nato náladu opravdu nemám.
Pak vyleze Toshiro a spustí tu svojí. Já mám dneska fakt den. Zvednu pravé obočí a dodám. Hele, Toshiro opravdu mi je to úplně ukradený. Nehodlám nikomu lézt do zadku a pokud se hodlá nafouknout pokaždé když se jí něco dotkne je její boj. Neber to špatně hodlám s vámi vycházet jsme přeci tým, ale už jsem takový mám hold hubu otevřenou na všechny stejně. Pak vstanu, uložím píšťalu, usměji se a dodám Jasně že ti pomůžu tamhle jsem zahlídnul docela dost dřeva. Načež ukáži prstem hlouběji do lesa a pomalu se vydám tím směrem. Pokud už k tomu Toshiro nebude nic mít nasbíráme dřevo a vrátíme se do iglů.

Sběr dřeva
Ach jo. Ten má ale povahu. Většího bručouna nám do týmu dát nemohli? Prý nehodlám lézt do zadku. Cha. Chtěl se dvořit, ale nějak mu to nevyšlo. Moje plus.
Když ukáže k místu, kde je nějaké to dřevo, tak se dam vydám. A začnu ho sbírat.
Nevím jestli jsou pro tebe urážky vycházení, ale s tvou povahou asi nic neudělám. Hoď tamto za hlavu a radši mi řekni, na co se specializuješ. Je totiž možné, že na té zkoušce budeme muset bojovat jako tým.
Řeknu a když nasbírám plnou náruč dříví vydám se zpátky do iglú.

Sběr dřeva
Urážky? To myslí vážně nebo se mnou žertuje?!? Já nevím jak ty, ale neměl jsem v plánu nikoho urazit. Ne každý zná draky jako ona, mě to připadá jako modrá ještěrka. Pak se za směju. Ne, já to chápu hold si před ní dám pozor na hubu. Hele zdá se mi to nebo se nějak k sobě máte co? Nasadím šibalský úsměv. Co umím? Já jsem uživatel genjutsu. Někdy ti to ukážu až bude chvilka, ale teď jim radši donesem to dřevo nebo tam zmrznou. Taky dosbírám zbytek a jdu společně s Toshirem do iglů.

Iglů


Povzbudivě se usměju.
"Neboj, je na to ještě spousta času, naučit se všechno ovládat... Krom toho, jestli umíš aspoň s tím mečem... Já taky moc technik neumím, můžu být ráda, že mám Nyoko."
Pohladím modrou dračici po hlavě.
"Aha..."
Zazubím se na odpověď ohledně času vyražení. Ale má pravdu.
"Ee, ne, díky.."
Odmítnu nanuk s trošičku přehršelí gesty rukou. Potom se vrátí senseika.
"No bezva..."
Stejně jako Toshiro protočím oči v sloup, když se zmíní o Nobuovi. Dobrá no. Vlastně pro mě ani není problém zapomenout na to, co řekl, že Nyoko oslovil tak jak ji oslovil, jsem stejně jako Nyoko snadno zapomínající a odpouštějící. Takže to asi půjde. Ale pro dobro sebe i mě udělá dobře, když to nebude dělat víckrát... Protože já nejsem jasnovidec a nemůžu vědět, jestli to myslel v tom urážlivém smyslu či si pouze dělal legraci. Proto jsem zezačátku tak vzplanula, i když není jasné, nakolik vážně a urážlivě to myslel. Teď začínám uvažovat o tom, že si prostě dělal jenom legraci... Ale fakt se mi nelíbí představa, že si myslí, že Nyoko je nějaký mazlík, kterého si chovám jenom proto, aby mi pomáhala v boji.
"Hmm... Ale třeba to nemyslel nijak zle..."
Uslyším v mysli Nyočin zamyšlený hlas. Už zase její odpouštějící povaha. Vlastně, my jsme si dost podobné. Vzplaneme rychle, když máme pocit, že je to aspoň zčásti oprávěné, ale ještě rychleji vychladneme.
"Jo, teď nad tím taky uvažuju."
S lehce nepřítomným pohledem pohlédnu na Toshira.
"Eh, jo, jasně... Dík."
Usměju se, když si bere práci i za mě. Je bezva. Teď už je mi i celkem teplo. Ale odkud mi neuschne oblečení, bez toho pláště mi bude zima.
"Páni, on se vlastně docela má, když mu není zima... Ale není mu potom v létě vedro?"
Zamyšleně protáhnu pusu a začnu o tom debatovat s Nyoko, přičemž kapitolu Nobu definitivně uzavřu s tím, že si toho, co řekl, nebudu všímat.

Sběr dřeva
Jo jo, to chápu.
Odpovím na Nobuovu výmluvu. Pak chvíli přestanu zbírat dřevo a podívám se mu do očí. Trochu se pousměji a vydám ze sebe větu.
Vypadáto tak snad?
Pak Dozbírám zbytek dříví a vydám se do iglú.
Tak genjutsu jo? To se do týmu celkem hodí. Možná fakticky bude lepší partner než ten malý génius.
Vyjdu do iglú a vysypu hromádku dřeva před sensei.
Tak a rozdělávání nechám na vás. Aź dojde dřevo, tak zase zajdeme.
Posadím se vedle Shiori a dívám se směrem na sensei.

Příchod do iglů

Když mi Toshiro odpoví otázkou tak bych ho nejradši praštil. (:D) Největší peklo je když se na něco zeptáš a dotyčný ti odpoví otázkou. Nejhorší případy jsou když se ti odpoví Co ty? Na tváři nedám nic znát a dál se usmívám. No popravdě se to nedá moc přehlédnout. Pak na Toshira mrknu a vejdu za ním do iglů. Přisypu i moje dřevo na hromadu a usadím se do volného koutu.

Tým 12 - opět na cestě

Trénink to nebyl jednoduchý, ale byla to pro mě velká výzva, zvládl jsem to docela dobře, soudě dle výrazu senseie, ale mohlo to být lepší. Kdybych uměl lépe ovládat svoji chakru. tak bych měl větší úspěch.
Yo-kun měl jakožto loutkář větší úspěch, protože jeho techika je založená na precizním ovládání chakry Nicméně byl jsem za svůj pokrok rád.
S trochou snahy a času na to brzy příjdu a bude to pro mě hračkou, tak jako chodit po pevné zemi.
Pomalu ale jistě pokračujeme v pouti na senseiův příkaz. Sleduji Yo-kun, vypadá celkem zamyšleně, kdežto já se za běhu snažím zlepšovat, hlavně metodou pokus-omyl. Není nad praxi, snažím se zužitkovat svoje poznatky a obrátit svoje menší nezdary a klopítnutí ve svůj prospěch.
Loutky. Jakýsi rodiný poklad, předávané techniky...nic takového nemám, čím mám oslnit já? Občas nestačí jen snaha...kdyby naše rodina měla taky nějaké tajemství, speciální...
Během přemýšlení jsem nedával pozor na cestu a zakopl jsem. Uvědomil jsem si to až když jsem letěl na zem, to už bylo ale pozdě...

Iglů


Po chvíli naší debaty se objeví Toshiro a Nobu. Na oba dva vrhnu úsměv a prohlédnu si hromádku dřeva.
"No fajn, senseika je bůhvíkde, nic na zapálení jako sirky zjevně nemáme a Katon tu nejspíš nikdo neumí... Jak že chceme rozdělat ten oheň? Senseika taky nevypadala na spřízněnost s Katonem."
Zamyšleně se zahledím kamsi.
"Třeba senseika má nějaký trik... Jako třeba sirky či zapalovač."
Nyoko se mi otře o krk. Nevypadá, že by uměla chrlit oheň, takže na nás to zapálení asi nebude. Krom toho, já vím, že ho chrlit neumí a taky vím proč.
"To by ale potom chtělo sehnat senseiku..."
Je to směrováno spíš jako "příkaz" aby to zařídila.
"Jo, jo, jasně."
Dráček si trošku odfrkne, odrazí se mi od ramene a vyletí ven. Senseika by neměla být daleko, takže když ji najde, zatahá ji za rukáv a tímhle způsobem ji dovede až k iglů. Potom mi usedne zpět na rameno. Já na senseiku pohlédnu a kdyby nepochopila, vrhnu významný pohled směrem k dříví. Po celou dobu ani jednou nepromluvím nahlas.

Tým 6: Iglů
Po chvíli se objevila i senseika a smála se. Dračice od Shiroi ji seděla na rameni a vypadala vesele. Když senseika dorazila, ihned zamířila k připravenému ohništi a zapálila jej(aniž by ji o tom kdokoli z vás řekl. Senseika se ale jen pousmála, usedla a spokojeně si vás prohlížela.
"Tak snad už se na sebe navzájem nezlobíte jak tak koukám. No ještě si trošku odpočiňte. Vyrážíme asi za hodinu. To by vám všem měly věci uschnout." (Toshiro Hitsugayovi sice zima není, ale mokré oblečení je nepříjemné i jemu)

Senseika celou dobu odpočinku strávila v sedě. Její pohled létal postupně po vás všech a stále se jen usmívala a pouslouchala, o čem si povídáte.

Tým 12: opět na cestě
Když Daimyo upadl sensei se zastavil a vrátil se za ním. "Musíš si dávat pozor pod nohy. Sice už umíte běhat po sněhu, ale takto velké kameny ti samy od sebe neuhnou. A to máš štěstí, že je skoro celý pod sněhem. Představ si, že by jsi do něj narazil i obličejem." A začal se smát. Tento smích nebyl škodolibý......spíš, když si představil, jak se Daimyo rozplácne o ten veliký kámen. Když se dosmál pomohl ti z toho sněhu (zapadl jsi totiž pěkně hluboko). "No asi jsi teď trošku víc promočený. Ale zatím to musíš vydržet. Poběžíme ještě chvíli a pak se utáboříme." pak se oročil, nahodil si zpět na záda svůj velký vak a pokračoval.

Kakiame Akuto: chůze po ledu se ztěžuje
Zrovna když ti to začalo jít natolik, že jsi se bez jakýchkoli problémů udržel na ledě, mistr se škodolibě zasmál." Být tebou dávám pozor kam šlapu." sotva to dořek propadl ses do ledu. "Jsem rád, že jsi zvládl již tak brzy základníí lekci, ale stejně jako blížící se jaro tenčí led, i ty musíš chodit stále po tenčím a tenčím ledu..... až nakonec pod tebou bude jen voda. Tehdy budeš připraven " pak jen složil někilik pečetí a pod tebou se začal led rychle tenčit.

Tým 12 - cesta

Sensei ke mne přistoupil a poté co domluvil mne vytáhl ze sněhu. Také jsem se musel zasmát, protože jsem nedával pozor a zakopl, což se může stát každému. Na druhou stranu ninjům by se to stávat nemělo.
Oklepal jsem ze sebe tolik sněhu co šlo, zbytek stihl roztát a vsáknout se do mého oblečení. Nebylo to vůbec příjemné.
Když jsem se vzpamatoval, pohlédl jsem na senseie a Yo-kun a pokračovali jsme dál v naší cestě.
Po chvilce mi začala být zima, ale nic jsem neřekl a snažil se nedat to najevo. Moje chyba, že jsem upadl, určitě to nebude tak daleko, abych to nevydržel.
"Za jak dlouho dorazíme do cíle sensei?" Zeptám se ze zvědavosti.
Snažím se teď běžet opatrně, tedy spíš se soustředit, abych zas nezakopl.
Ještě, že máme takového senseie...Pomyslím si radostně, snažíc se nemyslet na to, že je mi chladno.

Iglů


Byl to ode mě celkem dobrý nápad, senseika je brzy tady s Nyoko na rameni. Usměju se a počkám, až se dračice odlepí od jejího ramene a sedne si na moje rameno.
"Šikovná, dík."
Pohladím Nyoko po čumáku.
"Není za co... Vaše senseika je docela bezva."
"Jo, až na to, že se hodně míchá do týmových vztahů. Když se dospělý míchal do vztahu dětem, nikdy to nevedlo k ničemu dobrému."
Usmívám se, koukám na Nyoko a ona stejně jako když přišla se senseikou vypadá trochu pobaveně. Obě víme, že jsem to nemyslela nijak zle. Ale zas až tak nedůležitý mi můj názor nepřipadá.
Brzy je zapálen oheň. Senseika sedí a nejspíš čeká, že se mezi sebou začneme nějak bavit. Já ale nevím, co bych měla říct, a proto mlčím, tedy aspoň navenek, hladím Nyoko a v myšlenkách si s ní povídám o tom, jak je sníh otravný a nepraktický. Zároveň celkem dosti čučím do plamenů ohně a vypadám, jak obych se do nich chtěla vpít.
"Eh... Jde z nich takové příjemné teplo..."

Na cestě- Tým 12
Pokračujeme v cestě. Už to není tak rychlé tempo, jako na začátku, ale pořád je dost rychlé. Naštěstí těm dvoum už stačím. Daimyo ještě navíc cestou zkouší chůzi po ledě, takže také nepokračuje nejrychleji. Já si tím občas pomůžu a urazím co nejdál to půjde, za prvé, abych tak nabral rychlost. A za druhé, abych si to trochu protrénoval. Myslím, že bych potom mohl dosáhnout delší vzdálenosti. Potom si všimnu, jak Daimyo spadl na zem. Lekl jsem se a zastavil. Sleduji, jak si stoupá na nohy a oklepává ze sebe sníh, který se na něm uchytil. Potom k němu přejde sensei, který mu vysvětlí, kde udělal chybu.
Moc se soustředil na tu chakru a nedával si pozor, kam šlape. Začátečnická chyba.
pomyslím si a zapamatuji si, abych si na to příště dávám pozor. Potom pokračujeme v cestě. Senseiovi je jasné, že Daimyovi musí být zima. Měli bychom co nejrychleji zastavit, minimálně, aby se převlékl. Jinak by mohl onemocnět. A to by rozhodně nebylo nejlepší. Nechám to být a pokračuji v cestě. Přitom dále přemýšlím, jak skloubit pohyb loutky a svůj po ledu a ještě navíc se pořád snažím zdokonalit při běhu po ledu.

Iglú
Když už si iglú sedne i Nobu, tak Shiori vyšle svou malou kamarádku pryč s iglú. Za chvíli už před iglú slyším smích senseiky. Ta vstoupí s veselým výrazem ve tváři dovnitř a na rameni ji sedí Nyoko. Podívám se na Shiori a usměji se na ní.
To nebyl špatný nápad. Poslat ji najít naši sensei. Alespoň teď zapálí oheň.
Ani jsem se nestihl podívat zpátky a oheň už hořel.
Zajímavé. Ani jsme ji o to prosit nemuseli.
Pak nám řekne že za hodinu vyrážíme.
No jo, i mi je to mokro nepříjemné. Příště si musím pořídit něco kvalitnějšího, co jen tak nepromokne.
Posunu si batoh blíže k ohni, a pomalu si svleču své triko, které položím na ten batoh.
Takhle to snad rychleji uschne.

Tým 12: cesta....... "konečně se usušíte"
Od té "nehody" uplynulo asi dvě a půl hodiny. Pak, když už první sluneční paprsky nepronikly skrz hory až k vám, a na nebi se začaly objevovat první večerní červánky, tehdy se váš sensei zastavil na kraji lesíka u skalního výklenku.

"Takže.... ehm.... zkuste si představit, že jste právě unikli nepříteli a potřebujete se usušit. Takže.....najděte dřevo.....nějak zapalte oheň..... a dávejte is pozor, aby vás nikdo nesledoval až k vašemu novému úkrytu.......kterým je tento skalní výklenek. Jídlo i vodu s sebou máte, ael na jak dlouho vám vydrží? Na tohle si musíte odpovědět sami. Navíc už umíte běhat po sněhu, nebo aspň chodit..... takže zkuste za sebou nenechávat stopy. No a to je zatím vše. " poté se sensei na chvíli odmlčel, aby si vyslechl vaše dotazy a následně na ně i odpověděl.

A pak to celé ukončil pro vás velice uklidňujicí větou "Tato"hra" končí příchodem noci.... což je přibližně za čtyři hodiny. No tak užijte si to a hlavně...... teď máte možnost se mnohem lépe poznat." pak se jen pousmál, vyšel ven z toho výklenku a zmizel. Když jste se pak podívali na stěnu všimli jste si vzkazu. "Buď te ostražití a v pozoru a radši se nerozdělujte. Mohlo by to pro vás být osudná chyba. A hlavně zítra se vstává brzy ráno bez ohledu na to, jak se vyspíte, nebo jak budete hladoví atd......" Tento vzkaz vás .....pokud by se to takj dalo říci vyděsil.....

Tým 6: opět na cestě.
Jak senseika správně odhadla, všichni jste se osušili do 40 minut, takže jste vyrazili do hodiny dál. Pokračovali jste sice stále trošku rychlejším tempem, ale už jste stíhali všichni a hlavně jste si během té doby poměrně dost odpočinuli. Sensika běžela v popředí a skoro celou dobu byla sticha, tedy s výjimkou odpovídání na některé vaše otázky.... jo a ještě jedné malé poznámky: "Cesta bude na různých terénech, tak se snažte se příliš neunavit propadáním, do sněhu, pokluzováním na ledu, nebo padáním a zakopáváním."

Večer.....bude se TEĎ NĚCO DÍT?
Vaše cesta proběhla v pokllidu. Zastavili jste se, až když už vám na cestu svítily jen poslední sluneční paprsky. Když jste zastavili na skalní mýtince, senseika se podívala kolem sebe a poté se RADOSTNĚ pousmála. "No pro dnešek toho bylo dost. Myslím, že jste si dnes užili až až. Tak jediné, co dostanete za úkol bude, abyste se nějak zorganizolani, rozdělili si úkoly a připravili: místa na spaní, něco k jídlu a oheň." po této větě se opět pousmála a položila před sebe na kámen sirky."Pečlivě si je opatrujte... No na co čekáte?! Já to za vás neudělám. " křikla, ale spíše z velelí. Všichni jste si všimli, že vaše senseika má z něčeho velkou radost.

Tým 12 - Hra začíná

Cesta byla delší než jsem myslel, cítil jsem, že moje pohyby byly o trochu náročnější a vyčerpávající.
Asi to bylo víc než dvě hodiny než jsme se zastavili. Rozlédl jsem se po okolí a prohlížel si skalní výklenek. Sensei nás začal zahrnovat úkoly, nakonec z toho byla pomyslná hrá o přežití. Dřevo, oheň, hlídat si zásoby, žádné stopy. Rekapituloval jsem si v duchu instrukce od senseie.
Pomalu, ale jistě se blížil večer. Sensei zmizel a já zůstal s Yo-kun. Zanedlouho jsme spatřili vzkaz na stěně od našeho mistra. Naprázdno jsem polkl a začal si lámat hlavu, co tím sensei myslel.
"Yo-kun...myslíš...že nás jen straší a chce abychom se snažili?"
"Tak nejprve asi vyrazíme nasbírat dříví...eh, jak řekl sensei, neměli bychom se rozdělovat...ale když budeme od sebe na dohled, tak by to vadit nemělo, dříví nás snad nezabije." Ale nepřátelé by mohli... "No, asi bude lepší dát na jeho rady."
Popojdu směrem k lesíku snažím se jít tak, abych nenechával stopy, takže jdu pomalu, ale docela mi to jde. Rozhodně jsem se zlepšil. Pořád je mi zima, ale myšlenka, že za chvilku budeme sedět u ohně mne hřeje a nahrazuje tak samotný oheň.
Mávnu na Yo-kun. "Můžeme?" Zeptám se jej mile a vyčkám na jeho odpověď.
Stejně je zvláštní, že jsme jen dva. Uvědomím si, že nám pořád chybí kolega.

Iglú
Asi po 20 minutách neustálého čekání na naše uschnutí si z mého batůžku vytáhnu další z mé zásoby nanuků.
Doufám, že si tam budu moci nějaký ten nanuček koupit, protože jsem si jich asi vzal málo. A moje spotřeba stále stoupá. Ale u toho ohně to nejde jinak. V jiné situaci bych se zašel projít ven, ale musím uschnout. Protože jinak by ta voda v mém oblečené zmrzla a mohlo by se to zničit.
Pomalu přejedu pohledem ostatní kolem ohně a začnu ho rozbalovat. Za pět minutek už v mé puse zůstává jen jeho špejle. Tu si chvíli přehazuji v puse ze strany na stranu. Pak ji rozlámu na pár kousků a jeden po druhém hážu do ohně. Po čtyřiceti minutách zjistíme, že už jsme uschli. Posunu se k mému tričku, které do teď leželo na batohu a schnulo. Vezmu ho do ruky a vyjdu na chvíli ven. Tam počkám než se trochu ochladí a natáhnu ho na sebe. Na několik okamžiků vyjdou i ostatní. Ještě si skočím pro batoh a vydáme se na cestu.

Cesta
Cesta probíhá v klidnějším tempu než doposud, a tak si sem tam, když narazíme na dobrý povrch procvičuji to co jsme se učili u iglú. Cestou nezačínám s nikým žádný hovor, protože mě nenapadá žádná věc k prodiskutování. Když mě někdo osloví, tak se samozřejmě neostýchám a dám se do řeči.

Večer
Když začne slunce zapadat, tak senseika zastaví na nějaké skalní mýtince a začne zadávat úkoly.
Místo na spaní, jídlo a oheň? Jídlo máme každý ve svém batůžku, takže v tom bych problém neviděl. Dřevo snad problém sehnat nebude a místo na spaní? Nebylo by jednoduchší, kdyby zase použila svoje jutsu a postavila nám iglú? Ale asi chce, abychom si vše udělali sami. Budu se to od ní muset naučit. Ale za zeptání nic nedám.
Emh, sensei. Nemohla byste použít to parádní jutsu, co jste použila předtím a postavila to skvěle vypadající iglú?

Cesta a večer


Nakonec nám oblečení celkem i solidně uschne; já si v průběhu celého sušení sundám Toshirův plášť, a nakonec, když máme vyrazit, mu ho vrátím. "Dík, Toshiro-kun.." Usměju se.
Vyrazíme na cestu. Nyoko se neobtěžuje a pěkně se veze na mém rameni, což mě drobně štve. Není sice nijak zvlášť těžká, ale přeci jenom.. Na senseiku během cesty žádné otázky nemám, já ani Nyoko, maximálně se mezi sebou trochu bavíme, a já si občasně zkouším chození po sněhu. Po ledu se chodit učit nemusím, to se umí samo, akorát mi to může uklouznout.. Ach jo, ta zima a sníh a led mě trochu deprimují.. Zdá se, že je to senseičino oblíbené prostředí. Doufám, že se v něm přesto nebudu muset pohybovat moc často... Sníh tak akorát studí, už čekám, kdy nastydnu. Sice je mi momentálně teplo, ale trochu se otřesu nad tou představou.
Nakonec zastavíme. Senseika vypadá radostně, možná až moc radostně. "Nebude v tom nějaká čertovina?" "To víš že jo, v takových úsměvech bývá vždycky čertovina.." Nyočina poznámka je doplněna jistou dávkou sarkasmu.
Nějak se zorganizovat? Ech, co je na tom těžkýho? Jídlo máme, teď, když se Toshiro zeptal, bychom mohli mít i přístřeší, a pro dřevo můžeme hnedka skočit, a všichni.. Rozhlížím se kolem sebe, kde by se tak mohlo nacházet dřevo. "Co myslíš?" Za sklaní mýtinky je trochu blbý rozhled, proto nevidím, jestli jsou v okolí nějaké stromy pokud tam nějaké jsou, pochopitelně si jich všimnu, nejsem blbá). "Myslím že támhle.." Nyoko myslí poslaným obrázkem osvětlí co myslí. Fajn... Rozhodnu se ale počkat, co Toshirovi řekne senseika.

Iglů, cesta a mýtinka

Netrvá to dlouho a konečně se ohřejí i mé prokřehlé prsty. Oblečení uschne tak není důvod tu zůstávat déle. Očima přehlédnu zbytek týmu, ale to už se Toshiro souká ven. Je rychlejší než průjem... Nu což asi bych měl zvednout taky svůj zadek. Vyskočím ze země jak jen je to v danou chvíli možné a následuji Toshira.
Cesta je poklidná nikdo s nikým nemluví až je to skoro trapné ticho. Po předchozí zkušenosti se ani nesnažím navázat kontakt. Ono je čas od času lepší mlčet. Nemám náladu ani chuť si po cestě procvičovat nově nabytou schopnost, tak jen sleduji ostatní. Třeba pochytím nějaké triky, co by mi mohli do budoucna pomoct.
Dorazíme až na mýtinu a vyslechneme rozkazy senseiky podívám se po zbytku týmu. Když se nikdo neshýbne pro sirky udělám to já. Chvilku je mnu v ruce, pak se otočím k Shiori a oslovím ji. Shiori? Jakmile se Shiori otočí směrem ke mě dodám. Myslím že bude nejlepší když je budeš mít u sebe ty. S touto větou hodím obloučkem sirky k Shiori. Přeci jen holky jsou pečlivější než kluci a já bych je rozhodně ztratil. Poté už slyším jak se Toshiro ptá senseiky na iglů. Dobrý nápad, že by se mi chtělo stavět na jednu noc bungalov to se mi teda nechce, avšak pokud nebude zbytí tak ho hold postavíme. no a se dřevem by neměl být problém. Rozhlédnu se po okolí.

Podivná hra
Dostali jsme se na místo, kde nejspíš budeme spát. Je to hezké místo, jako dělané pro přespání. Od senseie teď čekám jen to, že nám už pro dnešek dá volno, abych si mohl lehnout a probudit se zítra. Jenže ne. Musíme si zahrát hru, která sice vypadá jednoduše, ale jednoduchá je to poslední, co tahle hra bude. Sensei zmizí pryč a my jsme zůstali společně s Daimyem sami.
Jednoduché úkoly... ale proč odešel? Proč se nerozdělovat? Proč si dávat pozor?Chce nás snad napadnout? Ale on přece ví, kde jsme, tak proč si hlídat stopy? Nechápu to. Nelíbí se mi to. Zásob máme ještě dost, ale co když nám je sensei ukradne, až budeme hledat dříví. Musíme si dávat pozor...
Pořád přemýšlím. Vždycky je lepší si plán nejdříve promyslet a až potom začít jednat. Daimyo očividně také přemýšlel, ale ne tak dlouho jako já. A dovedl bych si odhadnout, že ani ne tak hluboko jako já. Nechal by zásoby bez dozoru.
Ale nemáme se rozdělovat. V tom něco bude. Ve dvou budeme silnější než každý sám.
Potom se otočím na svého týmového kolegu. Všiml jsem si, že se zlepšil v chůzi po sněhu, ale to je mi teď upřímně řečeno úplně jedno.
Daimyo- kun, pojď prosím zpátky. Celé se mi to nelíbí, ale mám plán.
Počkám, až se Daimyo vrátí ke mě. Mezitím se prozhlédnu po okolí, jestli nezahlédnu něco podezřelého. Sensei se vypařil, ale něco mi říká, že nebude daleko. Až Daimyo dojde, začnu vysvětlovat:
Sensei něco chystá, to je jasné. Jenže nevíme co. Dal nám přesné pokyny. Jít pro dříví a udělat si oheň, abychom neumrzli a pohlídat si zásoby, abychom přežili. Přitom naznačil, že by bylo moudré se nerozdělovat, s tím souhlasím. Musíme okolo našich zásob naklást aspoň základní pasti. K tomu by se asi dali využít moje chakra vlákna, která můžou být neviditelná. Buď na dohled ode mě a hlídej, jestli neuvidíš něco podezřelého. Já nakladu pasti, ale pochybuji že by to senseie zastavilo. Jenže něco lepší než nic. Kdyby něco, tak zakřič.
Potom okolo místa, kde jsou zásoby a naše spaní začnu klást pasti. Používám různé jednoduché pasti a také chůzi po sněhu. Občas totiž někde udělám pár stop, abych se neztratil a sám nespadl do nějaké pasti. Všechny pasti se pokusím zakrýt jak nejlépe to půjde. Jestli se Daimyo neozve, tak vyrazíme na dříví.

Tým 12: noc plná vzrušení
Shimizudani Yo: Místa, kde jsi nakladl pasti jsis pochopitelně dobře zapamatoval, takže ti nedělalo problém se jim vyhnout. A tvá předtucha byla taky ČÁSTEČNĚ SPRÁVNÁ. Když jste se totiž vraceli s náručí plnou dříví, všimli jste si, že pasti jsou poničené..... přesněji jste to i zaslechli..... protože když jste se vrátili uviděli jste horského medvěda, který se vám sápal k zásobám...... vypadá to, že má hlad, no a když se nedostal přes ty pasti a uviděl vás......... asi měl opravdu velký hlad, ale rozběhl se na vás.

Tým 6: večer... bude se něco dít i teď?
Toshiro Hitsugaya: tvá otázka senseiku dost zaskočila... přesněji možná i naštvala. A její rekce byla rychlá, ale "jakoby zklamaná".
" Ne... to bych nemohla.... vy jste tu se mnou na tréningu a né na dovolené. Já vás chci naučit přežít při obtížných situacích, ale asi jdem na vás moc měká...." a jejíí tón i ráz hlasu rostl. "Já jsem taková husa... vypadalo to tak nadějně a zas jsem to pokazila. Táta měl pravdu. Na studenty se musí tvrdě....." tohle si sice řekla pro sebe, ael tak nahlas, že jste to slyšeli všichni. Pak se trošku uklidnila a dodala(ale naštvaným hlasem): "Najdete nějaké příhodné místo na spaní, nachystáte oheň a něco k snědku, neboť polotovary se nedají jíst stále dokola... je to nezdravé. Kdy půjdete spát je mi jedno, ale vyrážíme hned ráno. A zítra...... zítra teda začne pravý tréning." pak se otočila a když k vám byla zády dodala jen " No ta kšupšup. A dávejte si bacha... v lese bývají nebezpečná zvířata." pak jen popošla kousek, udělala pár pečetí a sedla si na vytvořený stolek.

Lekce.

Byly to tři hrozné dny... Tři hrozné dny, po kterých jsem měl vyjít, buď jako poražený, nebo jako vítěz. Buď to zvládnu, nebo začínám od nuly... Někdo by to vzdal, někdo by nadával. Někdo by byl podráděný a svojí energii vybíjel něják jinak. Kdybych byl trochu jiný, nemuselo to snad ani povést. Ano, přesně tak. Zvítězil jsem, zvládnout to nebyl a hračka, ovšem já to zvládnul... Iie... Já to musel zvládnout... Na slovo jsem poslouchal staříka a jak jde vidět, nejspíše se mi to i vyplatilo...
Jud pomalu po vodě ke staříkovi. takovým tím tradičním dobytým způsobem chůze. Šťasten i když trochu rozladěn. Jiichan... Víte co je zajímavé? Ti kteří ovládají genjutsu, dokáží lechce rozpoznat henge... Jiichan... "Kdo" jste? Již od začátku mi něco nehraje... Na akademii sem vyčníval... Ovšem né pro mé genjutsu, ovšem pro to ostatní... O genjutsu by správně neměl nikdo vědět až na mýho kámoše... Jak se teda mohl dozvědět o mém genjutsu? Z genjutsu jsem zkoušky neskládal, jinak bych prošel... Takže: Jak? Přecházím z vody na pevninu a přehazuji si před sebe kabát, který jsem zde položil na začátku tréningu. Vyčkávám na odpověď dědy, protože ať už řekne cokoli, určitě to bude znepokojivé. Vlastně... Dokonce se bojím že to snad vážně ten děda je...

Kakiame Akuto: odhalení
Tvá otázka jeje opravdu zaskočila. Na jeho tváři se objevilo překvapení, ale i"strach". Po chvíli ticha stařík otevřel ústa. "Mé jméno je Omoshiro z klanu washi. Ty ale nechceš vědět, kdo jsem já. Tebe zajímá jak to vše vím a proč tě trénuji." pak se na chvíli odmlčel. "Je to pro tebe opravdu podstatné? Opravdu chceš vědět, proč tě trénuji a odkud o tobě vím?" poté nechal chvíli prostoru pro tvou reakci.

nebezpečí

Přejel mi mráz po zádech. Něco takového jsem již dlouho nepocítil... Naposledy asi když mě mamka chtěla zabít shurikeny, které po mě házela... Tenkrát to dopadlo dobře, ale co teď? Teď to může dopadnout i hůř než jen tím, že jsem se jim všem vyhnul a mamka si na mě zavolala taťku... Mnooo... Washi... ksó... Číl jsme v **** Není to jasné? Zásada ninji : nikdy za sebou nenechávat stopy. Někdo mě vypozoroval a vy znáte ty informace... Selhal jsem! Není to jasné? Jistě že je to pro mě důležité! Kdyby nebylo, neptal bych se... Washi... To nejní dobrý... Myslím že bezhlavě utíkat, by se nemělo provoozovat proti žádnému ninjovi a co teprve proti Orlovi? Neměl bych sebemenší šanci. Musím to udělat jinak... Dofám že mi konečně dají oprávnění nosit u sebe pouzdra s kunaii a tak.. Protože bez nich je to hnedka horší...

Nebežpečí, nebo jen omyl?
Tvá zvýšená pozornost vyvedla staříka z míry. Popravdě jsi ho i trošku vyděsil. " Né né chápeš to špatně. Moje dcera mě požádala, abych ti pomohl. Je to senseika, která vede druhý tým. No a sensei, který si tě vyzvedne se zná dobře s mojí dcerou. Navíc je to můj bývalý žák....no a já nemohl odmítnout. Tedy hlavně poté, co mi vyzradili, že jsi specialista na genjutsu. Neboj se nechci ti ublížit. A navíc nejsem uprchmý člen klanu Washi. Naopak, podle tvých pohybů, zvídavosti a píle bych soudil, že ty jsi jedním z nás." a začal se smát, protože tohle bylo opravdu vtipné." Ty sis opravdu myslel, že jsem ze skryté lopupeživé? To na to opravdu vypadám? No pravda je že bych se mohl upravit. Ale dost už vyptávání. Teď bych ti rád poblahopřák ke zvládnutí dost složité věci.... a relativně v krátkém časovém sletu...... Víš co? Co to tak oslavit pořádnou porcí rámenu?" a stáole se smál na púlná ústa. "Co ty na to? Zvu tě." a pak se jen automazicky otočil směrem do místního hostince(kde je znamenitý rámen). " No tak... na co čekáš? Dneska si můžeš odpočinout a zítra pokračujem. Tvůj sensei dorazí, co nevidět....." a pokračoval pomalu takovým tím váženým krokem starého moudrého a světaznalého muže.....

Ramen

To co říkal jiichan, mě přivedlo na zajímavou myšlenku Hmmm?? to by vysvětlovalo proč nemám stejné nadání jako otec s matkou a chovají se ke mě tak odpudivě... Hmmm... Divné... Radějc na to nebudu myslet. Tohle není ani náhodou těžká věc... Byly už mnohem horší věci kterými jsem si musel projít... říkám, ačkoli jsem již relativně klidnější. Hmmm... Mám senseie a né senseiku, to je hrozné... povzechnu si. Dobrá, půjdu s vámi na ramen, když tolik chcete... jdu za ním jeho krokem Stejně se mi nelíbí že můj sensei ví že umím genjutsu... Dokonce i ty které chytám do genjutsu se snažím aby to vypadalo reálně. Je to prostě divné... A co tedy budeme trénovat zítra? buď taijutsu nebo genjutsu... protože na ninjutsu je moc brzy... To je snad jasné...

Noc konečně začíná být zajímavá
Po nakladení nějakých pastí jsme tedy vyrazili s Daimyem do lesa. Tam jsem sbíral dříví na oheň, přitom se pořád ohlížel, jestli je Daimyo na dohled a hlavně jestli v okolí neuvidím, nebo neuslyším něco podezřelého. I na mě je to dost úkolů, ale nějak jsem se s tím popasoval a dokonce docela obstojně zvládnul. Daimyo mi nezmizel z dohledu, nasbíral jsem nějaké dříví a dokonce uslyšel podivné zvuky, které se ozývaly z našeho tábořiště.
Sakra, že by byl sensei tak neopatrný. Takhle primitivní pasti...
pomyslím si a podívám se na Daimya. Nezajímá mě, že nás, ten kdo tam krade uslyší, ale zakřičím na něj:
Někdo krade zásoby, rychle zpátky.
A už běžím co nejrychleji umím. Pasti se osvědčili, ale pochybuji že je to sensei a měl jsem pravdu. Byl to medvěd. Toho se možná bojím více než senseie, protože on má tu možnost nás zabít a ne jenom zmrzačit.
Sakra, co teď. Daimyo říkal něco o taijutsu. To se nehodí. Musíme si ho udržet od těla, ale on by dokázal zničit moji loutku bez problémů... musíme ho nějak dostat kunaiema a nebo jehlicema.
pomyslím si a vezmu si do každé ruky dva kunaie a vrhnu je po něm. Nechci ho zabít, ale myslím, že kunaie mu tolik neublíží.
Myslím že by nebyl dobrý nápad se k němu přibližovat a moji loutku by asi rozcupoval na kousky. Musíme ho zahnat kunaiema do lesa. Tam budeme ve větší výhodě. Musíme něco vymyslet.
křiknu na Daimya a čekám na jeho reakci. Přitom trochu ustupuji zpět do lesa a sleduji medvěda.

Tým 12, zábava se rozjela

Bylo vidět, že Yo-kun vše promyslel mnohem detailněji, jak se zdá, je to génius, alespoň mě o tom čím dál tím víc přesvědčuje.
V našem provizorním příbytku nakladl pasti ze svých chakrových vláken, kterými ovládá svoji loutku.
Mazaný plán. Pomyslel jsem si, poté jsme šli na dříví.
Držel jsem se na dohled a byl maximálně ostražitý, neustále, až paranoidně, jsem se rozhlížel kolem sebe a snažil se všimnout si čehokoliv podezřelého.
Už jsme měli nějaké dříví nasbírané, v tom jsme zaslechli hluk patrně z našeho útočiště.
"Že by sensei..."Ano bylo to dost pravděpodobné, mohl nás chtít takhle vyzkoušet. Na nic jsme nečekali a rozeběhli se zpět. Doběhl jsem za Yo-kun a místo senseie jsem uzřel medvěda.
"To nebude sensei."Zamumlal jsem polohlasně a tasil kunai.
Napadlo mě, že bych se do něj pustil svým taijutsu, ale v momentě jsem si uvědomil, že je to hloupost.
Hodím po něm kunai a následně dva shurikeny.
"Doufám, že to půjde aniž bysme ho museli zabít..."Řeknu ne zrovna nadšeně, při pomyšlení, že bychom mu museli nějak moc ublížit natož jej zbavit života.
Doufám, že ho jen zaženem a že bude všechno v pohodě.

Kdesi


Původně jsem se chtěla zeptat, jestli máme nějaké jídlo připravit i pro senseiku, ale po jejím výstupu se jenom kysele zašklebím, pochopitelně tak, aby neměla šanci to zahlédnout. Tak to se teda tolik snažit nebudu. Udělám si jídlo maximálně pro sebe (protože to bude z mých zásob a počítám, že kluci zase mají vlastní zásoby - u mě to ani nejsou tolika polotovary a jinak fakt netuším, co bychom v téhle divočině mohli sehnat k jídlu. Maximálně uvloti nějaké zvíře.. Ale já nejsem žádný surovec, abych zabíjela zvířata jenom tak, a krom toho, stejně nevím, jak bych si s tou mrtvolou měla poradit - jak se to asi kuchá, svlíká z kůže, a pak vaří? A určitě by z otho byla spousta krve a vůbec.. "No, jak se to dělá.. Prostě se zahryzneš tý mrtvý srně do břicha.." Zašklebím se a lehce Nyoko plácnu jako pokárání. "Nech toho.. Ne každej má stejný choutky jako ty." V mém hlase ale zní krapet pobavení.
Chytím sirky, které mí hodil Nobu, a s pokrčením ramen si je schovám do pouzdra připnutého k pasu, kde mám krom místa na zbraně taky malou kapsičku na cokoliv. Tam se to pohodově vejde. Pak pohlédnu na oba kolegy, abych trochu skoukla, jak si rozdělíme práci. Nakonec se rozhodnu trochu začít s organizací.. "No, takže.. Pokud jde o oheň a jídlo, to se sfoukne při jednom, akorát seženem dřevo, takže někdo z nás musí jít na dřevo.. A pokud jde o příhodné místo na spaní.." Rozhlédnu se kolem. Je to SKALNÍ mýtinka, takže by to teoreticky mohly být blízko nějaké skály. A ve skále by mohla být jeskyně. "Vzhledem k tomu, že stavit si na jednu noc nějaký přístřešek by mohl být problém, Nyoko se tu porozhlédne.. Třeba by tu mohla být nějaká jeskyně, kde by se dalo přespat," pokrčím rameny. Tím jasně nazančím, že na dřevo můžeme jít všichni, a ani já se flákat nehodlám, i když v momentě, kdy se snažím nějak zadávat práci, by to na to sedělo. Nyoko samozřejmě pochopile svůj úkol a rozletí se pryč, aby se to porozhlédla po nějakém příhodném místě. Vzhledem k otmu, že spolu můžeme tak snadno komunikovat, není problém, aby nás v případě, že něoc našla, nebo že to naopak moc nadějně nevypadá, informovala a my bychom se podle otho zařídili.
Pohlédnu na oba dva, co na to říkají, a zároveň se přichystám, abych jen co kývnou, vyběhla shánět dřevo do blízkého lesa (který tam s největší pravděpodobností nejspíš bude, někde poblíž). Nyoko mě průběžně informuje o svém postupu.

Rámen: rozmluva
Stařík tě celou dobu pozorně poslouchal i pozoroval. Bylo na něm vidět, že o tebe i tvá slova, jakožto i myšlenky jeví skutečný zájem."Co trénovat zítra? To je docela zrádná otázka. Ale odpověď na ní je prostá. Trénovat budeme jen, to, co je pro tebe nejen přínosné, ale i důležité a za důležité to považuješ i ty sám." na rozdíl od jiných rozprav se teď tváří stařík naprosto vážně. Žádné úšklebky, nebo úsměvy, jen čiré, upřímné a vlastní názory."Víš, když jsem byl mladší. Byl jsem na tom, tak trošku jako ty. Taky mě nebralo útočení, nebo ofenzíva. Já se radši jen ubránil. Ninjou jsem se stal, protože jsem se znal osobně s Kyem Gomaru(zakladatel této celé vesnice: viz úvodní přízpěvek pokud jsi už zapoměl). To on mi vysvětlil a naučil mne, že cílem ninji není být nejsilnější a všechny porazit, ale být schopen všechny ubránit..... i za cenu vlastního života. ". Pak vstal. Asi protože to vzpomínání mu skoro vehnalo slzy do očí."Zítra budem pokračovat v trénování. Ale já tě nebudu nutit učit se útočit. Ale jestli ty sám budeš chtít, pomohu ti zdokonalit ovládání tvého genjutsu tak, abys mohl bránit nejes sám sebe a své blízké, ale i ty, které vidíš prvně." pak svůj zrak odklonil směrem ven z okna, když jsi tam pohlédl i ty všiml sis nádherného bílého orla. Stařík se zvedl, položil peníze na stůl a při odchodu jen poznamenal."Pokud tě má slova neotrávila, nebo nějak nenaštvala a hlavně pokud aspoň z poloviny souhlasíš s tím, co jsem ti právě řek, přijď zítra v 8:00 na stejné místo. A budem pokračovat dál."

Tým 12: medvěd
Vaše počínání(tedy útok na medvěda) vedl k jeho úplnému rozčilení. Sice ho zasáhly jak kunaie, tak i shurikeny, ale pak se rozhněval a rozběhl na vás oba. Ovšem jak známo zdejší medvědi nejsou pomalí a neohrabaní, takže se blíží opravdu rychle. Huba otevřená, řve vzteky a z jeho huňaté kůže odpadávají vaše zbraně. Ovšem to není váš hlavní problém, protože jste si všimli, že tohle je jen obyčejné mládě.......... no a když je zde mládě.......jeho matka asi .....nebude daleko.....

jiichan

Poslouchal jsem jeho příběh, ovšm niják extra si to nebral... Alespoň mě to niják nepoučilo, nikdy jsem na to tak nebyl. Já mám vlastní řád, vlastní pravidla. Proto na konci dělám jen několik věcí... Ojasuminasaj, jiichan Beru ze stou jednu minci, kterou zde nechal jiichan a vyhazuji ji do vzduchu a čekám dokud nedopadne na stůl a co padne... Tak. To máme padesát procent. S tím se zvedám ze židle a hážu na sebe svůj kabát. a odcházím domů, kde se konečně mohu vykoupat a vyspat se.

Ráno se vzbudím v 6:30. Nikdy jsem nemiloval válení v posteli, když už jsem jednou vzhůru. Je to totiž naprosté plýtvaí mým drahoceným časem. Proto se převlékám do svého normálního outfitu ( To co vždy, černé kalhoty, boty, ponožky kabát a červenou košily.) Dnes jsem se ovšem rozhodl že si na sebe vezmu i černý klobouk. odkaz Už mi jen zbývá vzít si své obvyklé zbraně a mohu vyrazit na místo, na kterém obvykle cvičím s dědou...

Na místo přicházím v 7:45, kde čekám dokud nepřijde jiichan a mezi tím si opakuji chůzi a běh po vodě.

Skalní mýtina

Když senseika vyletí jak namydlenej blesk jen nechápavě stojím a nevěřím vlastním očím. Buď je hrozně moc přecitlivělá nebo je hodně labilní. Ani jedna možnost není zrovna působivá. Jakoby to nestačilo říct normálně. No nic hold se s tím nějak popereme. Nevěřím tomu, že někdo z nás už lovil nebo to aspoň umí, takže v úvahu přicházejí zásoby popřípadě nějaké bobule či lesní plody. Určitě se po nich zkusím podívat až budeme hledat dřevo.
V tom se vůdčí role ujme Shiori. Nemám nic proti nikdy jsem nebyl příliš vůdčí typ takže jsem rád že to nezůstal ona mě. Při navrhování našeho postupu jen přikyvuji souhlasně hlavou. Konečně využijeme potenciál toho jejího dráčka. Přeci jen z ptačí perspektivy toho uvidí víc a lépe než mi. Výborně Shiori řeknu nahlas s gestem uznání. Na dřevo ale půjdeme dohromady nebo každý jiným směrem? Ikdyž ta otázka na první pohled vypadá hloupě je určitě důležitá. Přeci jen s drakem komunikuje pouze Shiori a bůh ví co se toulá po lese. Neříkám, že by jsme si s tím neporadili ale stejně... Vyčkám na názor ostatních a podle toho vyrazíme na dřevo.

Kakiame Akuto: ráno
Když jsi dorazil na místo děda už tam seděl a pokuřoval z faifky. Když tě uviděl, byl mírně překvapen. Přecejen jsi dorazil o něco dříve. vytáhl si faifku z úst a vážně pronesl: "Vidím, že jsi dorazil o něco dříve. To se ti tak špatně spalo, nebo už jsi se nemohl dočkat pokračování?... Hmmm?... a přemýšlel jsi o tom, co jsem říkal?.....a odpověz prosím upřímně......co si o tom všem myslíš ty?" naklonil se k tobě blíže, aby to slyšel co nejlépe.

Pak se pousmál, šáhl si do kapsy a vytáhl jakousio knihu." Jaké jsi tedy povahy? Analizovat tě je těžké.... zatím jsem si měl možnost všimnout, že se snažíš, nerad se vzdáváš a nerad ukazuješ svou bolest, strach, nebo dokonce nechuť. I když je ti něco proti srsti uděláš to, protože chceš jít za poznáním a sebezdokonalovat se. To je můj prozatímní názor na tebe." a pousmál se.....opět.....

Tým 6: "složité" úkoly
Vaše následné počínání senseika bedlivě pozorovala i poslouchala. Stále se tváří kysele, ale to, že jste začali něco dělat ji vrací smích do úst. Když jste měli všichni plné ruce dříví a chystali jste se vrátit, přiletěl Nyoko.
(POUZE PRO Daburuhāto Shiori: Sdělil ti, že kousek od místa, kde jste si rozdělili úkoly je skalní výklenek, pod který by se dalo bez jakýchkolik problémů schovat i kdyby pršelo. Navíc je dobře přístupný...... tedy skoro:-)
Senseika stále seděla na tom svém stolku a čekala, co vymyslíte. Když si všimla, že se vracíte s náručí plnou dříví usmála se. Pak (v klidu) upozornila, no spíše se zeptala:"Umíte někdo poznávat lesní bobule? A umí někdo z vís vařit, nebo aspoň něco připravit? Bylo by fain, kdyby jste i uměli si něco připravit. Můžete se totiž dostat do různých situací. A třeba jednou nebudete mít co jíst a pít a kde spát. No a pro tyhlůe případy je dobré poznat nějaké ty bobulky a vědět, kde hledat vodu, a jak vybrat správně místo pro přespání. Také jak se na noc zajistit nejen proti nepřátelům, ale i proti zvířatům a broukům." a pousmála se. "No a pokud se vám tohle vše aspoň z části podaří.........nachystám pro vás odměnu." pak se postavila a čekala, kam se půjde. "Kdybyste se mě zeptali, jestli vás naučím ten fígl s tím iglu, nevadí mi to, ale když se snažíte všechnu bráci minimalizovat a ještě během tréningu..... to mě dokáže namíchnout." a na ústech se jí objevil úsměv veden od ucha k uchu.

lekce druhá

Když dorážím na místo tak je tam již jiichan. Což mi ovšem nebrání abych i tak šel trénovat chůzi po vodě. Můj styl je všude chodit o něco dřív a poznat terén... A co se jedná toho co jste mi včera řekl... Ne nepřemýšlel jsem o tom... Kdybych o tom přemýšlel, co by se změnilo? Jen bych byl nad tím zbytečně zamyšlen a nakonec bych nemohl ani pořádně trénovat... Navíc je zde ještě něco důležitějšího. Po celou dobu co jsem s ním mluvil jsem hcodil nebo poklusával po vodě. Ovšem teď jsem se konečně zastavil a otočil se na dědu Nechci být změněn ani být někým kontrolován...Kdybych přemýšlel o tom čím bych mohl být, kdybych se choval jinak, ztrácel bych jen čas... Zvolil jsem si cestu a po té půjdu dokud nenarazím na slepou uličku nebo na konec cesty. Až potom si možná začnu probírat čím bych mohl být. A navíc... Proč přemýšlet nad tím co už bylo rozhodnuto? Každopádně... Je dost hloupé jen někoho chránit chráněná osoba nebude mít požitek z života, pokud ochránce zemře... Já mám jiný směr života... Chci aby byly všichni okole mne šťastný, já jim pomáhal a nenechal je zemřít... Toť tak vše o tom co jste chtěl vědět jiichan... Po té znovu pokračuji v chození tam a zpátky.
Namyšlený, společenský, dbá na etiketu, rád pomáhá druhým, není to týmový typ. Nedá se o něm říct že by byl rád vůdce a pokud by mohl post velitele odmítnout, na nic by nečekal a udělal to. Ovšem, je to výborný velitel. Když je potřeba, kliděn obětuje svůj život. Váží si jakéhokoli života kromě toho jeho. Náladový, sarkastický, vtipný... Doplnil jsem hned za jeho charakteristikou mě a tudíž ho to celé nenechal dokončit.
Ještě se potřebujete dozvědět něco jiichan? Ptám se ho krapet nevrle... nerad mluvím o sobě.

Úkol


Na Nobuobu otázku pokrčím rameny. Je sice důležitá, z komunikačního hlediska, ale na druhou stranu mi přijde poněkud hloupá. Copak nemůžeme jít spolu? Pochybuju, že bychom otřebovali tolik dřeva, aby nám nestačilo, kdybychom šli všichni dohromady... "Já bych řekla, že spolu." Pokrčím rameny. Nakonec se teda vydáme někam do lesa a začneme sbírat dříví.
"Našla jsem celkem solidní skalní výklenek, kam se můžeme schovat.. Je i celkem dobře přístupný." "Jak, celkem dobře?!" "No.. Prostě celkem dobře." Tím se už víc odpovědí nedočkám. Nyoko za chvíli přiletí sem k nám, našla nás podle mého vědomí, a pak se mi posadí na rameno, přičemž se mi stále nechce svěřit, co znamená "celkem dobře". "Já vás tam pak zavedu a podíváš se sama, jo?" Její pohled měděných očí vypadá nepřístupně, a proto si odfrknu a s plnou náručí dřeva se nejspíš i s kluky vydám zpět na místě, kde čeká senseika.
Vyslechnu si celé její povídání, přičemž dřevo hodím na zem na nějaké suché místo, a doufám, že kluci pochopí, že tam míním udělat hromadu, i když se budeme muset přestěhovat k nějakému tomu výklenku. Zdá se, že skončila, ale že po nás nějak extra nechce, abychom na ni reagovali, proto se otočím na Nobua a Toshira. "Nyoko říkala, že nedaleko našla skalní výklenek, kam by se dalo schovat.. A prý je docela dobře přístupný." Při posledních slovech loupnu očima po modrém dráčkovi na mém rameni. Ten ale dělá jakoby nic a dělá, že si čistí křídla. Na druhou stranu, když to bude špatně přístupné, nedá se očekávat, že by nás napadla zvířata.. A brouci v těhlech zimních krajích asi taky nebudou, takže.. Zhluboka se nadechnu. Teď by to asi chtělo podívat se na ten výklenek. Zdá se, že se budeme muset pokusit sehnat si tu ještě vodu a jídlo. S vodou bych problém neviděla - prostě využijeme přírodních podmínek a necháme roztát sníh, krom toho, stejně i kdybychom našli nějakou jinou vodu, mohla by být zamrzlá. A pokud jde o jídlo.. V téhle zimě nic neporoste (pokud to ovšem není jenom techniky, ale to by se dalo poznat podle toho, že listnáče by měly listí) a snad po nás nechce, abychom něco lovili?! Já teda žádnou srnu kuchat nebudu. Lehce se otřesu při té představě.
"No, takže.. Navrhuju jít se podívat co Nyoko našla. Vodu hledat nemusíme, rozmrazíme sníh. A ohledně jídla.." Otočím se po senseice. Fakt nic neporoste, i kdybych znala bobule sebelíp (jako že je stejně neznám), nic takového tu nenajdu. "Sensei, vy byste jako ráda, abychom ulovili nějaké zvíře a pokusili se ho vykuchat?" Senseiku stihne můj nechápavý a zhnusený výraz. Jestliže bychom se ale měli snažit nepoužívat to, co máme, jiná možnost mě nenapadá. Ještě bychom mohli ulovit rybu.. Ale to by v závěru vypadalo podobně jako s nějakou srnou. Počkám si na senseiky odpověď a doufám, že bude mít nějaké lepší vysvětlení, než že bychom nějaké to zvíře fakt museli skolit.

Tým 6: skalní výklenek
Když jsi se zmínila o lovu senseika na tebe jen nechápavě hleděla."Lovit? A co jako? Vy to někdo umíte? Já jen chtěla vědět, jestli někdo umíte poznat bobule KOŘENIČNÍKU....ten je totiž jedlý právě v zimě. No a jinak jsem spíše měla na mysli, jestli umí někdo z vás vařit... ale volit, kuchat....ble......ne k tomu byhjc vás nenutila to mi věřte." a pousmála s, i když ji ta myšlenka na kuchání krapet znechutila. Poté vás Nyoko zavedl k tomu skalnímu výklenku. Byl opravdu kousek a "celkem" dobře přístupný. Jne bylo zapotřebí vylézt čtyři po metry vysoké skalní stěně. No a zaní.... už je ten skalní výklenek. Senseice se tato situace maximáůně hodila do karet....

"No paráda! Sice jsem chtěla pokračovat v tréningu až zítra, ale když je tu ta situace, tak proč ne že." a pousmála se. "Takže chodit po sněhu už zvládnete. Proč jsme se učili chodit nejprve po sněhu? Odpověď je jednoduchá. Je to snažší, než chůze po stromech stejně tak snažší jako chůze po vodě. No a teď si řekneme, jak se chodí po pevných površích.....samozřejmě s větším náklonem." a opět ten úsměv. "Takže na rozdíl od chůze po sněhu není třeba toliko balancovat s množstvím čakry. Teď je jen potřeba udržet konstantní množství.......no a jak moc, na to musíte přijít sami. No a ten, kdo z vás to zvládne, jako poslední bude spát přívázán u tamtoho kůlu......hladový.....bez večeře, nebo pití. To bude taková malá motivace pro vás." pak se ušklíbla....škodolibě......a vyběhla nahoru po té skalní stěně." Tak jedem jedem.....určitě jste všichni hladoví."

Kakiame Akuto: tréning pokračuje......nebo ještě ne?
Sensei byl tvým výstupem a reakcí trošku šokován. "Sebevědomý, avšak krapet zbrklý. To ovšem nevadí. Jak jsi řekl ty sám jsi svým pánem, ovšem nechápu, proč chceš být týmovým ninjou, místo ve speciálních jednotkách. Ti jsou sólisté. No nic snad ti tví budoucí parťáci nebudou příliš vadit." a poklesl v hlase. Pak ale pokračoval "No nic dnes by bylo vhodné pokračovat dál ve tvém tréningu. Chůze i běh už ti nedělají problémy, avšak co tvá obrana, či útok? Ne neřeším ani ninjutsu ani thaijutsu. Jak ovládáš své genjutsu? A jak se proti němu umíš bránit?" stařík zvážněl. "Zvládáš jej používat i pod tlakem? Jakým způsobem, jak dlouho to trvá? Nechci slyšet odpověď nahlas. Odpověz si sám......dokážeš to vše ještě vylepšit? A chceš to?"

Lekce druhá

Ehm... Sensei, rád bych upozornil na to že jsem ani neprošel první zkouškou... Někdo v mém postavení si nemůže moc vybírat... navíc geninové ještě nejsou sólo... Jen pár jednodušších misí... Sólo pracují až chouninové a jouninové... A budoucí parťáci? Pokud nebudeme vycházet tak budeme jako ninjové stát za nic... Problém bude poslouchat něčí rozkazy... Poslouchám co má jiichan na srdci, že mi to musí říkat... Hmmm... genjutsu jo... Něják moc hoto zajímá... Asi také bude umět genjutsu... Každopádně já na ty otázky dopovídat nemusím když již dávno znm odpovědi... Ubránit se genjutsu... Hmmm... To umím jen základ za akademie... KAI a nebo bolest zbůsobená jinak než v genjutsu. A vše jde zlepšit... Technika nikdy není dokonalá, vždy se dá ještě něco zlepšit... Pokrčení rameny. Ani nevím proč mu to říkám, když už to dávno ví a já tu z něj dělám jen hlupáka... Zajímavé, někdo se nikdy nepoučí... Jako třeba já... Ovšem nebyla by lepší ukázka mého genjutsu aby jte ho mohl pochopit? Ptám se ho, protože vážně nevím jak mu něco říct... je to složité když někdo neposlouchá... Jako já.

Skalní výklenek


Věnuju senseice trochu nepříjemný pohled. Je sice možné, že tu nějaký "kořeničník" roste, ale pokud jo, stejně to podle názvu asi nebude jenom tak samotné nějak valně k jídlu.. Uměla bych si představit, že to zastane roli nějakého koření, ale ne že yb se z toho někdo mohl najít (koneckonců, pepře byste se asi taky moc nenajdeli). Radši ale držím jazyk za zuby, než abych se měl k poznámkám o tom, že "kořeničník" je sice hezký, ale k jídlu nám asi moc platný nebude.
No, vařit, to je trochu obsáhlá otázka.. Pochybuju, že tady bychom se zmohli na víc než si případně opéct nějaké to maso, s výbavou alias oheň a maximálně klacky na opékání.. Jinak by byly potřeba třeba kotlíky, ale ty s sebou ninjové obvykle nenosí. Mezitím nás Nyoko zavede k tomu výklenku - odlepí se mi od ramene a letí před námi, když dorazíme, zase mi přistane na rameni. "Tak tohle je to tvoje "celkem dobře přístupné"?" Lehce podrážděně na ni zavrčím. Čtyři metry hladké skály? I když senseika hned vysvětluje, že za pomocí chakry to zvládnem, neviděla bych to nějak růžově, vzhledem k tomu, že tam chceme přespat.
Hladová sice jsem, ale stejně pro mě ta motivace není dostatečná. Chci vidět, jak by mi senseika sebrala batoh s jídlem, a tím spíš, že by mě Nyoko nechala ve štychu. Krom toho je to celkem nespravedlivá "nabídka". I když se budeme všichni snažit a dřít jak koně, stejně někdo z nás musí být poslední, a to třeba jenom proto, že má menší talent než ostatní, za což je blbost ho odsuzovat. Sundám si ale batoh, stoupnu si před stěnu, chvíli se soustředím a pak vyběhnu směrem k ní, přičemž se pokusím vyběhnout nahoru. První pády jsou tvrdé, ale čím víckrát to zkouším, tím víc přestávají moje pády vypadat jako "pády" a spíš se blíží kontrolovaným seskokům. Pokračuji tak dlouho, dokud tam buď nevylezu a nebo regulérně nezůstanu jako poslední dole. Pak bych se na to asi vykašlala, protože vzheldem k senseičinu trestu.. Jestli jeden chce přežít noc, neměl by se kvůli tomu zbytečně vyčerpávat, když stejně nebude moct spát tam nahoře.

Kakiame Akuto: Lekce druhá
"Souhlasím s tebou. Ukázka samotná by asi byla nejlepší." pousmál se tvůj sensei. Pak se ale na chvíli zamyslel a zvážněl. "A nemá na tebe tvé genjutsu negativní vliv? Já jen aby sis neublížil." řekl starostlivě. "Na druhé straně pokud ano..... aspoň vím, na co se zaměříme" a zase se smál. Je vidět, že má ten stařík z něčeho opravdovou radost.

Lekce druhá

Iie... Ještě jsem žádné negativní účinky neregistroval. Vytahuji si z kabátu dvě zbraně, velice podobné srpu. Vycházím nabřeh... Jdu na to... Upozorňuji dědu a práskám o sebe kovovými zbraněmi. Po půl vteřině já nejednou zmízím z místa, kde jsem stál. za jedenáct vteřin se objevuji na jeho pravé staně, v ruce svírám nodachi (katana o něco větší než uživatel) a bodám do něj, jestli se trefím, ucítí přesně tu stejenou bolest, jako kdyby byla opravdická.
V patnácté vteřině já s nodachi zmizel a objevil jsem se na stejném místě kde předtím se srpy. Pokud jsem ho předtím trefil, bolest přetrvává, ovšem není tak strašná a pomalu mizí, jen si to musí mozek přepracovat. Každopádně rozhodně zjistil, že není ve stejné poloze, jako ve které byl na začátku genjutsu... nýbrž skončil tam, kde také skončil i v genjutsu. Jste v pořádku Jiichan? Genjutsu má na každého člověka jiný vliv... ptám se ho starostlivě... Tak uvidíme na co přišel...

Kakiame Akuto: Lekce druhá
Když jsi se na něj přišel podívat chytl se v místě údajného bodnutí. "Óóóóó sakra...... to je bolest" a začal chrchlat" Co jsi to udělal" a ztrácí dech"Necítím tělo, kaby mě opouště život...... aueachchchch" a stařec najednou přestal dýchat. Když už jsi začínal mít obavy a byl jsi u něj skoro natisknutý a snažil ses mu jakkoli pomoci, zničeho nic vybuchl a ty jsi začal hořet. Válíš se po zemi a tvé celé šatstvo hoří. A když už jsi začínal myslet na svůj konec otevřels oči a zjistil, žýe se nic neděje. Děda nad tebou stál a usmíval se. Kyž ses koukl kolem sebe všiml sis, že všude kolem vás je "jako mlha". "Tak tohle je mikaihatsu. Moje osobní obrana. Ovšem dost účinná. Také jsem si všiml, že poté, co jsi dokončil genjutsu jsi na chvíli ztratil balanc a nevšímal sis věcí kolem sebe. Také vyžaduje tvé maximální soustředění, což je taky nebezpečné." ovšem přes to všechno tě stařík poplácal po zádech a dodal. "Ovšem překvapils mě. Nečekal jsem až tak účinné genjutsu. To opavdu ne."

Lekce druhá

jen co jsem se rozhodl že už mu pomůžu, tak najednou bouchne a já jsem v plamenech.. ovšem po té uhasnu a žádné stopy po ohni... Hmmm??? Zajímavé... Co to bylo? Po é poslouchám co mi jiichan říká. Mikaihatsu... Opožděný/zaostalý... Asi proto že se využívá jako sebeobrana, takže když se to použije, tak je to účinné do té doby než to někdo neodpálí... zajímavé... Ovšem ninjutsu to není... kdyby to bylo ninjutsu, tak se to odpbouchne už v mém genjutsu... Ne, toto je genjutsu.... proto to bylo použito až na mě a ne v mém genjutsu... Vlastně to co po něm šlo nemělo chakru... Byla to jen loutka, dalo by se řící, tak asi proto...
Čím silnější technika, tím větší jsou následky... Ovšem ztráta soustředěnosti a motání hlavy není jediné... Během genjutsu nedokáži manipulovat s mojí chakrou, tudíž žádné chození po vodě, stromě, sněhu, nebo ledu... Také se má pohyblivost omezí na sedmdesát procent. A ještě jedna věc... Můj limit je patnáct vteřin... Déle to už neudrží a tudíž ho musím do genjutsu uvrtat znovu... Ovšem, čím déle genjutsu používám, tím horší jsou příznaky... U dvou minut jsem posledně zkolaboval, takže minuta je má maximální hranice.... Navíc jediná možnost jak ho do genjutsu uvrtat je řinčení kovu, nebo ladičky... Jinak to neumím... Pokrčení rameny... je na mě vidět že jsem potěšen tím, že mě pochválil, ovšem nechci to dát znát... Je ještě co zlepšovat...

Kakiame Akuto: Lekce druhá
Stařík jen valil oči. "Zažils to poprvé a už jsi byl schopen téměř přesně zanalizovat celé jutsu? To tedy koukám. Ovšem pravá záludnost je jak jsi říkal v tom opoždění. Když se podíváš pozorně kolem sebe, všimneš si mlhy. No a protože jsi bystrý je ti určitě jasné, že to není obyčejná mlha. Tato mlha má za úkol chránit svého vlastníka před veškerými genjutsu. Přesněji řečeno když jsi na mě použil genjutsu lapil ses do něj sám. Ta mlha tě realně nasměrovala na jeden obyčejný kámen......no a tomu asi žádnou bolest nezpůsobíš že?" a pousmál se."Takže pak se lovec sám stane lovnou zvěří." pak zase zvážněl a pokračoval.
"Jak už jsi sám zmínil sám míváš při používání genjutsu problémy. Ovšem já bohužel nejsem mistrem přes genjutsu. Mohu ti pomoci a něco tě naučit, ale předem tě upozorňuji, že mistrem genjutsu nejsem." pak se na tebe zadíval tím svým"vážným pohledem" a čekal, co z tebe vypade.

Lekce druhá

Hmmmm Zajímavé... Uděláme si malinkatý test. Sensei... Koho se tu snažíte oblbnout? Je to moje genjutsu a né to vaše... Já neumím vnímat chakru nějákého kamene, jestli vůbec kámen nějákou chakru má, natož jí kontrolovat... Není možné aby bylo genjutsu bylo mé genjutsu převedené na někoho jiného... Nezvládl bych tu změnu a vlastně je to i nemožné... Navíc přece vím kde jste byl a tam jsem také útočil... Abych pravdu řekl, vůbec to nechápu... Čekám co z něj eště tak může vypadnout a po té mu náležitě odpovím. Pokud je pořád chycen v genjutsu, což musí, tak to znamená že nad ním i tak můžu mít nějákou kontrolu... Zajímavé... Budu rád, když mě něco naučíte, jiichan... A žádný strach... Ani já nejsem mistr přes genjutsu. přitom mu věnuji jeden ze svých častých úsměvů.

Kakiame Akuto: Lekce druhá
"Inu je to složitější. Ty jsi o mé čakře věděl. A také jsi na ni zaútočil to ano. Ale jak dobře víš genjutsu má za úkol nějak poškodit, nebo vyřadit jeden, nebo více ze soupeřových smyslů(včetně odhadů a vnímání) A ještě něco. Všechna genjutsu útočí na jediné místo.....mozek ten totiž vše ovládá a kontroluje. A když je genjutsu dost silné, může se ti pod jeho vlivem zdát cokoli." a zase se pousmál." Třeba kdybych těď chtěl, tak se ti zjevím, ve svých klukovských letech, nebo bych před tebe mohl postavit scou dceru, nebo svého otce.... a to už je po smrti." a opět úsměv." Mohu teď skoro vše, protože kolem nás je stále ta mhla: Mikaihatsu. Ano přesně tak ona se dá použít kdykoli později. A pokud o tom, že byl soupeř už několikrát chycen v genjutsu neví, můžu si z něj dělat klidně i legraci. Protože mlha je tu stále." pak ale stařík udělal dvě rychlé pečetě a mlha zmizela.(celé to trvalo asi 5-9min). "Inu na co se chceš tedy zaměřit..... v čem se chceš zdokonalit?" ptá setě, ale kouká jakoby vedle tebe.

lekce druhá

Hmmm... rozumím... Vy mě vlastně uvrhnete do genjutsu... takže je to vlastně genjutsu v genjutsu, ovšemvy stejně stojíte nad tím vším... Alespoň myslím.. Zvláštní... řekl bych žře to bude trochu jinka... nu ale což.... kdy je lepší nepátrat po tom proč to tak je, a porstě to přijmout... Promiňte ale s tím nesouhlasím... Genjutsu má za úkol vyřadit soupeře z boje... a né mu znemožnit nějáký smysl používat... Genjutsu jen útočí na jeden ze smyslů, protože je to propojeno na mozek a na chakrové obvody... po té díky ovládání jeho chakry v nervových obvodech vytvářím iluze, které cítí, slyší, vidí... přijde mi že v tom má asi trochu zmatek, což je divné... Chápu... Pozorně poslouchám jeho slova.. Hmmm... Asi A nebo B... I když pokud je to B jutsu, tak by se dalo jednoduše odstranit... Jak jsem řekl je co zdokonalovat... třeba že bych je mohl do genjutsu dostat také zvukem mého hlasu... a po té ještě jakou dobu dokáži udržet genjutsu...

Výklenek

Jakmile ukončíme sběr dřeva, pomalu se vrátíme na prozatímní strategický bod. Tam už na nás čeká senseika i Nyoko. Shiori odloží dříví a začne komunikovat s dráčkem. Mě to přijde poněkud zbytečné, přeci jen se budeme za chvilku zase stěhovat. mnou nasbíranou otep dřeva svážu a připevním si jí na batoh. Kořeničník? Má to ale odporný název snad to lépe chutná než se to jmenuje. Nevím jak ostatní, ale přeci jen jsme tu na tréningu a člověk nikdy neví jaká bude nouze. Nikdo se k tomu sice nemá ale já se zeptám.
Očividně ty bobule znáte sense, jak se dají poznat? V tom se celá společnost rozejde za Nyoko. Huh... nějak moc spěchají. Člověk aby se furt za něčím honil. Trochu rozladěný, avšak bez řečí následuji skupiny a čekám zda-li mi senseika poskytne nějakou odpověď.
Netrvá to příliš dlouho a dojdeme k naprosto strmé skále, kde se ostatní zastaví. Očima přejedou celý útes. To nemyslíte vážně. Řeknu polohlasně ikdyž to původně mělo být jen v mé mysli. Nevěřícím pohledem přejíždím skálu, když spustí senseika o svém inteligentním nápadu. No skvělí, začínám toho plaza milovat, k tomu ještě trochu labilní senseika. Aspoň že se baví. S touto myšlenkou zakroutím nevěřícně hlavou. Asi hold nebude jiná možnost. Následně pokrčím ramena a položím batoh i se dřevem někde stranou přece jen bych na něj nerad spadnul a přišel tak o jídlo i záda.
Z ramene sundám i svůj nástroj a dám se do práce. Ne že by mě motivace senseiky nějak nabudila spíš sem jí taktně přešel. U skály jsem si našel místečko kde přeci jen byl sníh čerstvější a měkčí nečekám totiž že to zvládnu na první pokus a moje záda to určitě ocení. Pak už dál na nic nečekám a dám se do tréningu. Pokud přijdu na něco co by se mohlo hodit i ostatním pak se o to s nimi podělím, protože je mi úplně jedno jestli dole budu spát já nebo někdo jiný. Nehodlám tam nikoho nechat a každému radši pomůžu.

Kakiame Akuto: Lekce druhá
Stařík se jen pousmál. "Já neřekl, že ho má vyřadit, ale nějak poškodit, čímž znemožní/znepříjenm,í jeho bojovou sschopnost. Ovšem to je jedno. Taky bych si nebyl tak jist o tom přesném místě zásahu od genjutsu. Když jsem byl kousek od hranic slyšel jsem o ninjích, kteří dokáží své soupeře zabít jen pohledem očí. A to by mě zajímalo, který smysl tě zabije .... no nic to je jedno já se s tebou přeci jen nechci hádat." a zase se pousmál. Pak ale zase zaujmul ten "učitelský" postoj a začal:
"Takže podle mého základem všeho je kontrola čakry. Takkže se zaměříme právě na tohle. Takový počátek máš již za sebou, jak sis jistě mohl všimnout. Chůzi po vodě už zvládáš, no a chůze po pevných površích máš zmáknutou skoro také. Takže zakončíme tu chůzi po kolmých prostorech. Tak... Jis připraven? " a ukázal na nedaleký strom. Pak ti jen předal kunai a pobídl tě .....

Lekce druhá...

Pane bože, to je takovej hlupák, to snad ani není možné... On nerozumí ani tomu co je to genjutsu. Musím se přemáhat abych se neplácnul rukou přes obličej a neřekl mu jak je tupej. Vysvětlovat mu to nebudu, protože to nemá vůbec žádný smysl a nejspíše by to ani nepochopil. Starého psa, nové kousky nenaučíš...
Dobrá dobrá... A jak tedy na to? CO JÁ VÍM tak by se mělo jen udržet co nejvíce chakry v nohách a nevypouštět ji... Ovšem po tom co mi říkáte si nemůžu být jist ničím... pokrčím rameny, beru si od něj kunai, ovšem odhazuji ho na zem a vedle něj si dávám svůj kabát. K čemu potřebuji kunai? To bude nějáké horolezectví či co?

Někde
Na mou otázku naše sensei odpověděla záporně, což jsem ale čekal. To co jsem ale nečekal byla její reakce na toto.
O jé je. Trochu jsem ji asi naštval. To jsem asi neměl dělat. No nic, zítra možná přitvrdí, ale u její povahy člověk nikdy neví. Je docela možné, že vychladne. Jo jo. To bude ono. Vychladne
Pak si všimnu kyselého úsměvu od Shiori. Trochu se pousměji a zakroutím hlavou. Po chvíli promluví Shiori a začne organizovat naši budoucí činnost.
Hmm. Konečně se toho někdo ujal. Já na tohle nejsem.
Na její slova jen přikyvuji. Pak si všimnu dračice, jak odlétá pryč.
Paráda. Asi jde hledat nějaké to příhodné místo pro ubytování. Takže nám zase odpadá jedna činnost. A to už jsem chtěl navrhnout, že postavím iglú.
Hledání dřeva nám netrvá nijak dlouho. Po chvilce už všichni přicházíme s plnou náručí. Dřevo hodím na suché místo a vyslechnu si to, co nám sensei chtěla říci.
Něco roste, ale zrovna si nevybavuji co je to za rostlinu.
Pak nám řekne, že nás to jutsu s tím iglú může naučit. V tom okamžiku se mi zajiskří v očích a na sensei se usměji. Pak nám Shiori oznámí dráčkův objev.
Paráda, našla to. A je i přístupný. Snad i pro nás, ne jen pro ni.
Při otázce ohledně vraždění zvěře se jen usměji.
Nedovedu si moc představit, že by ona něco kuchala.
Pak se rozejdu za nimi k tomu výklenku.
Jo aha kořeníček je ta bylina. Konečně si ji vybavuji. Alespoň na něco mi to učení bylo.
Když dorazíme k tomu výklenku, tak se jen pootočím hlavou k Nyoko a pousměji se.
Emh. Dobře přístupný? Pro ni nebo pro nás?
Pak nám oznámí sensei náš další úkol. Jen zakroutím hlavou a dlouze se na ni zadívám.
Hráblo ji? Spát tady venku? Bez jídla? Bez pití? Je fakticky divná. Asi to budu muset udělat. Ale fakticky je to jen kvůli ní. Co by ti dva tady bez ohně v zimě asi dělali?
Šáhnu si do batohu a hodím si do pusy kousek sušeného masa.
Tak, a teďkom se mí lépe poleze.
Ještě to zapiji trochou vody a dám se do práce. Zkouším vylézt co nejvýše. Ale nevylézám až nahoru. I kdyby se mi to povedlo, tak kousek před vrcholem seskočím dolů. Mým záměrem je v tomto úkolu prohrát.

Souboj s medvědem, nebo spíše medvídkem?
Přesně, jak jsem předpokládal, tak ho naše kunaie jenom rozzuřili. Jenže po zjištění, že je to jen mládě se všechny možné plány rozplynuli.
Mysli, mysli... musíme ho nějak dostat co nejdál od tábořiště, aby ho máma nehledala v naší blízkosti... Potom můžeme začít něco vymýšlet.
Medvěd je rychlý, ale doufám, že my jsme rychlejší. Jinak je útěk zbytečný.
Musíme mu zmizet v lese. Potom se můžeme vrátit. Jestli nás objeví jeho máma, je s námi konec.
řeknu Daimyovi a začnu co nejrychleji utíkat do lesa. Chakrová vlákna používám jako niť, abychom se potom dostali zpátky. V lese co nejvíce kličkuji a snažím se zmizet tomu medvědovi. Jestli nás bude pronásledovat dlouho, tak počkám do chvíle, kdy už si myslím, že jsme dostatečně daleko od tábořiště, otočím se na Daimya, který mě, doufám, následoval.
Mám dvě možnosti. Buď pod něj hodíme kouřovou bombu a utečeme, ale myslím že nás zase najde. Druhá možnost je, bohužel, ho zabít. Mohl bych ho otrávit svou jehlicí. Umřel by brzy...
čekám, jak se Daimyo rozhodne.

Souboj s medvědem

Náš první krok mědvěda dost rozzuřil. Koho ne, když po někom házíte kunaie. Bylo třeba medvěda dostat pryč, vylákat ho a pak se ho nějak zbavit.
Dobře Yo-kun, poběžím co mi nohy stačí.
A co kirigakure? Nezmátlo by ho to? Pomyslím si a dám se na útěk.
Běžím pár metrů před Yo-kun. Možná využije i svých vláken, podobně jako tomu bylo i před chvílí.
Poté trochu zpomalím a běžím za Yo-kun, přemýšlím nad tím, jestli použít své jutsu. Ale nejspíš ho vede jeho čich, takže by to valný výsledek nemělo.
Řekl bych, že mu neutečeme...a kdyby ano, tak nás bude pořád sledovat...nechci ho zabít. Ale vidím to jako jedinou účinnou možnost Yo-kun. Je mi z toho smutno. Chudák se dostal do našeho příbytku a takhle si to má odskákat?
Ne, musíme to nějak vymyslet...nemůžeme ho zabít.
I když to bude těžké, určitě je tu nějaké řešení, tak abychom my i on zůstali naživu.

Tým 12: Souboj s medvědem- rozhodnutí
Jakmile jste se dali na útěk rozzlobený medvěd vás následoval. Naštěstí když jste začali kličkovat mezi stromy hlouběji v lese všimli jste si, že je shíh hlubší a čerstvě napadaný takže jste museli použít své nově nabyté znalosti(které ovšem mědvěd neměl) noi a z toho důvodu jste se mu v lese ztratili. Když to vypadalo, že je vše v pořádku, uslyšeli jste nějaké podivné sténání(vychází ze stejných míst, kde zmizel ten medvěd).

Tým 6: skalní výklenek
Všichni jste postupovali velice dobře a vyrovnaně. Na začátku trošku trčel Toshiro Hitsugaya, ovšem pak těsně pod vrcholem spadl. To Daburuhāto Shiori měla horší start, ale pak se překonala a vyběhla nahoru jako první. Těsně za ní vypěhl nahoru Yuuto Nobu. Z čehož plyne, že máme proherce. Vaše senseika se usmála a vážným hlasem poznamenala. "No nic byli jste všichni skvělí, ale úkol je úkol..... no a slovo je slovo." pak vytáhla lano a hodila vím ho. "Tak a teď Toshiro Hitsugaya svažte tam u toho kůlu. O život se bát nemusí žádná zvěř nás otravovat nebude. Ovšem a ale NIKDO podotýkám, NIKDO mu nedá nic k jídlu, pití a ani na přikrytí. ŽÁDNÉ PŘIKRÝVKY, PODESTÝLKY A ANI NANUKY. Taková je tradice." a opět se usmála.

Tým 12 - hrátky s medvědem

Já a Yo-kun jsme utíkali jak to jen šlo. Ještě, že nás sensei naučil běhat po sněhu, jinak bychom byli ztraceni. Je vidět, že věděl co dělá.
Medvěda nejspíš náš sensei netrénoval, protože běh ve sněhu mu dělal značné obtíže a s přibývající mocností sněhu se medvěd čím dál tím víc ztrácel. Jeho řev byl slabší a slabší.
Zastavili jsme.
My to dokázali Yo-kun...teď...Nedopovím, protože zaslechnu sténání.
Slyšel si to taky? Je to tím směrem odkud jsme přišli...alespoň to tak zní...je to ten medvěd? Nebo někdo či něco jiného?
Kdyby to byl ten medvěd, tak se mu mohlo něco stát a proto sténá. Také by tam mohl být člověk, ale toho bychom si nejspíš všimli. Nebo je to nějaká past. Tak či onak, měli bychom se tam podívat.
"Já bych se tam šel podívat...půjdeme?

Tým 12- Medvěd
Náš útěk se povedl. Dokonce daleko lépe, než jsem očekával. Čekal jsem, že ho dostaneme dál od tábořiště a že ho budeme muset zabít. Měli jsme štěstí, protože umíme běhat po sněhu. Medvěd očividně ne a tak jsme se mu ztratili. Celý zadýchaný sleduji Daimya.
Nesmím zapomenout poděkovat senseiovi. Nečekal jsem, že se chůze po sněhu bude hodit takhle brzy.
ušklíbnu se v duchu a poslouchám Daimya. Chtěl něco říct, ale nestihl to, protože jsme oba uslyšeli nějaké sténání. Z míst, kde by teď asi měl být medvěd.
Co se tam sakra stalo. Není to nebezpečné?
uvažuji, ale potom na Daimyovu otázku kývnu.
Asi bychom se tam měli jít podívat. Ale opatrně. Nejdřív bychom měli zjistit, co se stalo a až potom to řešit.
Ještě dodám svůj návrh a pomalu půjdu směrem za sténáním. Nepřestávám si dávat pozor kam šlapu a ještě se koukám, co vidím před sebou.

Tým 12- Medvěd: rozhodnutí
Jak jstže asi čekali sténal ten medvěd. Byl propadnuty v nějaké jezkyni a ležel na zemi. Vypadá, že je zraněný. Leží tam, sténá a kouká na vás. Skalní podlaha je pod vámi asi 5 metrů. A ani ta podlaha v jezkyni vevypadá nijak extra pevně. Vy tohle řešit zatím nemusíte, protože vy stojíte v pohodě na sypkém snížku.

Kakiame Akuto: Lekce druhá
"To vskutku ne. Stačí, když vždy, když ucítíš, že už dál nemůžeš, uděláš si ta tom místě čárku. Tak se aspoň můžeš zpětně podívat, jaký způsob hromadění a uvolňování čakry byl ten nej. No tak šup šup." a pousmál se. Pak tě jen sledoval. Když ses ho na něco zeptal.... odpověděl a poradil.

Kůl
Běžení po stěně mi začalo jít až překvapivě skvěle.
Ach jo. Že já vůl se obětovávám. Mohl jsem tam na hoře již sedět a dívat se jak jim to jde, ale ne, já naschvál spadnu.
Když už tam všichni doběhnou, tak začne sensei rozdávat úkoly, že mě tam mají připoutat.
Ona to fakt myslela vážně? Ještě že jsem se najedl před tím, než jsem začal šplhat. Jinak by mi asi hodně kručelo v břiše.
Vrhnu zlý pohled na sensei a jdu směrem ke kůlu. Tam si stoupnu zrovna v okamžiku kdy dořekne svou poslední větu.
Ani nanuček? Co já budu dělat? Ale nějak to vydržím. Večer je přece nikdy nejím. Ale znělo to divně. Prý taková je tradice. Chudák dětska co ji měla před námi.
Tak mě svažte, ať to mám brzo za sebou.

Tým 12 - medvěd lapen

S Yo-kun doběhneme k místu, kde se medvěd propadl do nějaké jeskyně, či co to je.
Vypadá to, že je zranění a když ho tam necháme, tak bude dlouho umírat, pomoct mu můžeme jen jediným způsobem.
Pohlédnu na Yo-kun. Je jen jedna možnost, jak mu pomoct...
Ano, zabít ho, ušetřit ho. Je mi to proti srsti, ale je to menší zlo. Musíme se rozhodnout.
Žádná smrt není důstojná, ale odlehčit mu odchod, i když je to jen medvídě.
Souhlasíš s tím?
Vyčkám jak se Yo-kun rozhodne. Je to zvláštní, držet v rukou něčí život.
Jsem z toho pokleslý, ale nedá se nic dělat. Smrt jej nemine tak či onak.
Máme to být mi kdo zhasne svíčku jeho života rychle nebo hlad a zima, kdy se bude dlouho trápit? Dokonce mi příjde nemorální nechat ho tu napospas krutému osudu.
Ano, pořád se bavíme o zvířeti, ale je to živá bytost.

Mrtvý medvěd, dobrý medvěd
Stojíme nad medvědem, který je očividně dost bolestivě zraněný a je v nějaké jámě.
I kdybychom ho vytáhli. Akorát by ho to bolelo. Neprokázali bysme mu tím zrovna nejlepší službu.
Přemýšlím a už se chystám nadhodit Daimyovi způsob, jak to vyřešit. Nechce se mi do toho. Naštěstí mě Daimyo předběhl. Vlastně jako skoro vždycky.
Jsem rád, že jsem to nahlas nemusel říct já. Ale asi vážně není jiná možnost. Kdyby přežil, hodně by se trápil a obávám se, že by v naší péči nedokázal vydržet přes noc.
Potom se podívám na Daimya.
Kdo z nás to udělá?
Zeptám se prostě a počkám na jeho odpověď. Jestli řekne ne, nebo že je mu to jedno. Udělám to sám. Hodím po něm několik kunaiů. Soustředím se, abych ho zabil co nejdříve a aby se, co možno nejméně, trápil.
Tak takové je to, zabít nějakou živou bytost. Naštěstí to byl jen medvěd.
Potom ale znovu začnu uvažovat. Tu mrtvolu tam nemůžeme nechat povalovat. Brzy by jí po čichu našli nějací jiní nebezpeční tvorové, nebo dokonce jeho máma.
Zahrabat ho by nám trvalo možná až moc dlouho a zbytečně nás to unavilo. Odtud k táboru vede docela dlouhá cesta a tak by nás asi ani neměli najít.
Měli bychom se vrátit. Doufám že sensei nechystá nějakou boudu. Jsem po té cestě dost unavený.
Řeknu a celkem rychlým tempem se vracím k našemu tábořišti. Cestu jsem si označil vláknem, takže by neměl být problém jí najít.

Cesta nazpět

Yo-kun se zeptá, kdo jej zabije.
"Udělám to." Pronesu smutně.
Pár minut hledím na medvěda.
Sbohem...i když si nás nechtěl zabít, potkal si nás a nedopadlo to dobře...kdybys byl na jiném místě...zůstal u své matky...sbohem
Spolu s Yo-kun na něj hodíme kunaie, tentokrát míříme přesně a házíme s větší sílou.
Nemůžeme tu tak nechat jeho tělo, aby si na něm nesmlsli nějací mrchožrouti.
Stojíme na silné vrstvě sněhu, něco mě napadne.
Ustup Yo-kun, pohřbím ho...teda když to výjde...
Vyskočím do vzduchu a přistanu kopem na sněhu kousek od okraje jámy. Snad se tam sesype. Rychle uskočím, pokud se mi to povede přistanu a doběhnu k Yo-kun.
Ano, vrátíme se...nechali jsme tábor dlouho bez dozoru...pamatuješ si cestu? Možná ta jeho vlákna, jako předtím.
Doufám, že nám sensei nepřipravil nějaké vypečené překvapení...po tomhle bych si i rád odpočinul...posbíráme to dříví které jsme odhodili u převisu a konečně se snad utáboříme...a taky zmapovat škody.../b] Pomalu se vydáme nazpět.

Tým 12: bouda
Když jste vyrazili zpět do tábora, byli jste totálně grogy. A navíc jste byli i dost zkleslí, protože jste ještě nic nezabili. Když jste dorazili zpět na místo padli vám pusy úasem. Před vámi stál váš sensei a smál se..... no a vedle něj ten "mrtvý medvěd". Sensei se smál na plné kolo.
Když jste konečně přišli až k němu velmi vážným způsobem pronesl: "Jsem rád, že jste ho nechtěli zabít hned, jak jste ho uviděli. Jsem rád, že jste se mu snažili pomoci i po té, co vás " napadl". Ale je mi líto, že jste se ho nepokusili zachránit." dodal smutně.
Pak se do toho ale vložil ten medvěd:"Ale notak. Hodně se snažili. A vypadali, že mě ani nechtějí zabít." a zasmál se.
Pak se k vám váš sensei přišel a poplácal vás po rameni: "Gratuluji. Už teď jsem si jist, že z vás budou skvělí ninjové. No nic máte za sebou těžký a velice náročný den. Tak hajdy na kutě!"

Kakiame Akuto: Náhlá změna
Když jsi prováděl asi 3. pokus stařík na tebe křik a ty jsi se lek... a spadl na zem. Naštěstí se ti nic nestalo. Stařík k tobě rychle doběhl a starostli vě se optal, jestli jsi v pořádku. Pak si ale uvědomil, že ti chtěl něco důležitého říct. "Prácě jsem obdržel zprávu, že máš přidělen jiný tým, než jsi měl mít původně. Ve tvé novém týmu se uvolnilo místo teprve nedávno. Takže ty budeš muset jít naproti svému novému týmu. Já tě s sebou vemu až k nim, abys nezabloudil, nebo abyste se nehledali. Takže si skoč domů pro věci a buď prosím připraven do půl hodiny. Pak vyrážíme." pak někam zmizel

Tým 12 - vypečené překvapení

Bylo to poprvé, co jsem zabil zvíře. Nejsem na to pyšný a nikdy nebudu a Yo-kun vypadá podobně.
Konečně jsme se vrátili. Posbíral jsem dříví poházené kolem převisu a poté šel dovnitř.
Stál tam sensei. Vyvalil jsem na něj oči, nebyl totiž sám, byl tam s ním i ten medvěd.
Ukázal jsem na medvěda. To...to...to není možné... Vykoktal jsem ze sebe.
O krok jsem ucouvnul.
Sensei nás zhodnotí, což by nebylo zvláštní, kdyby se do toho nevložil ten medvěd. Buď jsem se zbláznil nebo ten medvěd vážně mluví.
On mluví?
Sensei prošel kolem nás a poplácal nás po ramenou.
Tohle je divnej den...Pronesu polohlasně.
Díky sensei.Mírně se ukloním, když nás pochválí.
Má pravdu, rád bych si šel lehnout. Zítra vstaneme a nejspíš budeme pokračovat v cestě.
Připravím ohniště a rozdělám oheň. Sednu si k ohni a sleduji Yo-kun.

Senseiovo překvapení
Medvěd byl v klidu zabit a my jsme vyrazili zpět k tábořišti. Cítil jsem trochu vinu, že jsme nepomohli, ale je spousta důvodů, proč jsme to udělali. A myslím, že jsou to dostatečně dobré důvody. I přes to jsem docela skleslý, stejně jako Daimyo. Po sesbírání všech klacíků jsme se vrátili do tábořiště. Tam na nás čekal sensei a nebyl sám. Byl tam ten medvěd, který měl být už dávno mrtvý. A ještě navíc mluví.
O tom už jsem někde slyšel... Kde... Kde jsem o tomhle mohl slyšet. Je to nějaká technika. Nevzpomínám si.
přemýšlím o tom medvědovi a přitom poslouchám senseie i medvěda.
Nemyslím si, že by bylo zrovna moudré ho zachraňovat. Musí vážit spoustu kilo. A ještě navíc mohla být matka kdekoli.
Řeknu senseiovi, proč jsem se rozhodl, že ho musíme zabít. Ten mluvící medvěd mě celkem vylekal, ale já spíš přemýšlím, jak to sensei udělal. Asi se ho budu muset zítra zeptat. Potom, co nás sensei poplácá po ramenou si jdu okamžitě lehnout.

Chaos

Heeeehh!!! Jiichan! už jsem to skoro měl! vyjíždím na něj, ovšem se zklidním a klidně se potom dívám na něj a poslouchám co mi chce Ooooh... Dobrá... Říkám trochu zmaten a po té si na sebe navlíkám kabát a klobouk... Neřekl kde... To se asi zase budeme hledat... jdu domů, kde si do vnitřní kapsy kabátu dávám potřebné věci, jako kunaie, shurikeny, výbušné lístky, drát, pilulky. (Kapsa kabátu je speciálně vytvořená, aby sloužila místo pouzdra, na noze, nebo na opasku. Na akademii s tím neměli problém, protože mám neobvyklejší způsob házení shurikenů, ovšem i tak výkonný.) Snad s tím nebude problém... Přeci jen, pokud je to má zkouška, měl bych mít své vybavení... Do batohu si vhazuji trvanlivé jídlo, také zápalky a papíry, které nikdo netuší proč je sebou tahám a nezapomínám ani na spacák a náhradní oblečení. Když už si batoh dávám na záda, tka se zadívám na stůl, kde mám tři svitky Hej, no mám si je vzít? no si je nemám vzít? Heleď náhoda je blbec, radši je vezmu... beru svitky ze stolua dávám si je do další kapsy v kabátu... Kontorluji, že je všechno zapnuto, tak už jen píši vzkaz pro dědu, že čekám u jezera, aby neklepal, aby nerušil rodiče. U jezera si po té procvičuji chůzi po stromě, která mi už začíná obstojně jít... Můj jediný problém je ten, že nedokáži pořádně udržet chakru k tomu abych se udržel... OVšem pokud to zvládnu tak je mi jasné že se tím i zlepší prodloužení limitu mého genjutsu a to je velmi dobrá zpráva... Pokud to bude vážně potřeba, tak vím jak to zvládnout... a to se také počítá...

výklenek

Při postupu nahoru to šlo překvapivě dobře. Sice jsem nebyl lepší než ostatní, ale na tyhle kraviny mě neužije. Jen mě překvapil Toshiruv cin, mel jsem v planu vylézt s posledním členem týmu zároveň a tím by nebyl poslední, ale díky Toshirovi a mému pomalému vzestupu to nevyšlo. Každopádně musím uznat, že se pro nás obětoval.
Nebyl to nejchytřejší krok, avšak on má nejlepší předpoklady proto tu noc bez jakéhokoliv problému přetrpět. Nepotřebuje teplo a to je obrovská výhoda proti nám.
Seberu lano a jdu přivázat Toshira. Díky. Řeknu polohlasně, jakmile stojím u něj. Než ho začnu svazovat podám mu nenápadně ještě pilulku, které nosím pro případ nouze. Je to bojová kapsle, nebudeš pak muset jíst ani pít. Pošeptám směrem k Toshirovi. Žádné jídlo, žádný oheň, žádné pití, ale o kapslích řeč nebyla. Senseiky smůla. Jen se úsměvně ušklíbnu a sváži Toshira.
Nijak to nepřeháním lano je spíš dekorace než by ho poutala, nemám v plánu riskovat. Stát se může cokoliv a já ho tu nehodlám nechat jen tak. Dokončím to a dodám Drž se. stejně ho musím trochu obdivovat. Ne každý by to udělal. Pak se vrátím ke zbytku.
To by mě zajímalo co si vymyslí příště. Vyberu si kout ve výklenku a složím tam věci. Do ničeho se nehrnu a čekám co bude dál.

Výklenek


Ačkoliv jsem to vůbec nečekala, hlavně po tom startu, co jsem sebou párkrát fakt bolestivě sekla na zem, nakonec jsem nahoře byla první. Překvapeně zírám dolů na Nobua a Toshira, se srdcem rozbušeným, jak se mi vlivem nezvyklého pohybu, totiž kolmo k zemi, v krvi rozproudil adrenalin, a sleduji, jak to jde mým kolegům. Nyoko to nakonec zkusí taky (počítám, že bude stejně jako s chůzí po sněhu brzy hotová).
Nakonec je poslední Toshiro. Sleduji ho mlčky, ale můj pohled je dosti výmluvný. Ne, že bych ho přímo litovala, ale v mých modrých očích je jasně znát soucit. Svazování nechám na Nobuovi, přičemž stojím opodál, když je ale Nobu hotový, přijdu k Toshirovi i já. "Drž se." Řeknu polohlasně a usměju se. Ani netuším, že to samé mu před chvilkou řekl Nobu. Potom se otočím a vydám se zase směrem k senseice. "Je mi ho dost líto.. Krom toho, on se obětoval, bylo to trochu znát.." Říkám lehce zamyšleně Nyoko. "Jo, je to fakt.." Najednou dostanu nápad; pohlédnu na Nyoko. "Mohla bys..?" Nyoko mlčí, odpověď čte tak trochu z mých očí - známe se dokonale. "Nechtěla bych tu přes noc být sama.." Nyoko se pousměje, tedy ne, ale je jí to znát na očích. "Samozřejmě." nejspíše budeme zase lézt nahoru, Nyoko se ale odlepí od mého ramene, doletí k Toshirovi a přistane v jeho klíně, kde se uvelebí. Zjevně u něj hodlá zůstat přes noc. To senseika taky neřekla, že mu moje dračice nemůže dělat společnost. I když si spolu nemůžou pořádně povídat, přeci jenom, já zastávám názor, že lepší mít s sebou aspoň někoho než nikoho.
S výrazem spokojeným z mého konání pohlédnu na senseiku, co po mě a Nobuovi bude chtít teď.

Kakiame Akuto: hledání týmu
Když jste vyrazili stařík měl přesný a pevný směr, ovšem čím déle jste byli na cestě, tím méně jistě působil. No a asi po 4 hodinách na cestě vypadal, že ani neví, kde vlastně je.
"Akuto.... ty to tu znáš? He no víš já už tu.... tak nějak .... no a trošku jsem to... no tam , nebo tu?...." koktá ze sebe pomalu.

Stojíte někde uprostřed lesa, tam, kde jsou sotva zvířecí cestičky.

Tým 12: konečně zasloužený spánek
Po tom všem jsrte se konečně mohli pořádně vyspat. Noc proběhla celkem v klidu.....celkem?= trošku zprchlo... trošku víc. No a kolem vás se vytvořily bažiny. Dokonce pršelol tak mocně, že vaše skalní římsa(která byla asi 1,5m nad zemí trčela jen půl metru. Když jste se ráno vzbudili málem jste vyletěli z kůže. Jen váš sensei se pousmíval a polohlasitě řek: "No jo.... konec zimy a začíná jaro.... hahaha. jo no už je to tu." pak se na vás podíval a " důležitě" pronesl: "No asi je na čase se naučit chodit i po vodě hihi." pak si začal balit věci a během toho vám vysvětloval rozdíl, mezi chůzí po vodě a sněhu.

Hledání týmu... Panika.

sleduji dědu a jdu/běžím za ním. Hmmm??? kam asi jdeme.... Divné... po čtyřech hodinách spomaluje heh? dívám se na něj jestli to myslí vážně.
Ach jo... Dobrá... dobrá..... Je už senilní, jen klid... Takže... kam vůbec jdeme jii-chan? Snažím se zněj dostat alespoň tuto základní informaci...
Jen co mi sdělí tu důležitou informaci, chovám se naprosto nelogicky a vydávám se naprosto opačným směrem, než jak mi to říká mozek. Mému orientačnímu smyslu se edá vůbec věřit... Tudíž, pokud budu ignorovat ten hlas v hlavě, který na mě bude řvát že jdeme špatně, tak vlastně půjdeme správným směrem! Snad...

Tým 12 - Jaro je tu

Po pár minutá ohřívání se u ohně jsem se přidal k Yo-kun a odešel do říše spánku.
Noc byla klidná. Měl jsem zajímavý sen. Stal se ze mě ninja, rodina mě uznala a už se náš klan nebránil patřit opět mezi shinobi Horské vesnice.
Když jsem se probudil, trochu jsem se lekl senseie.
Dobré jitro sensei.
Když jsem vykoukl ven, málem mi vypadly oči z důlků. Zamrzlá krajina se změnila přes noc v bažinatou. Tak rychle, bylo to neuvěřitelné.
Jaro...Zopakoval jsem s překvapením po senseiovi.
Chůze po vodě...báječně...další nová technika.
Vstal jsem a pomohl senseiovi s balením. Mezitím jsem jej bedlivě poslouchal, snažil jsem se do paměti vrýt každé jeho slovo, abych opět neudělal nejakou chybu. Nechtěl bych skončit v ledové vodě.
Sensei, vy jste skvělý učitel. Pomyslím si.
Co máme dneska na programu? Dorazíme už do cíle?

Tým 6: Jaro je tu
Když jste vylezni spátky na tu římsu, senseika vám ještě každému nabídla po nějakém chlebíčku, který mezitím nachystala. Pojedla, nachystala is věci na spaní a šla spát. "Raději moc dlouho neponocujte. Zítra vás čeká náročný den. Tak jděte brzy spát, ď máte dost sil." pak se jen převalila a houkla ještě na Toshira: "A ty se taky dobře vyspi!" pak jen složila hlavu na přikrývku a usla.

Spalo se vám skvěle, tedy do chvíle, než začalo značně pršet. Původně to vypadalo necině: nejprve se oteplilo a trošku povolil sníh, ale za chvíli na to začalo jemně pokrapkávat, což přešlo v obrovský liják. No a během chvilky začala voda velice rychle stoupak (během 5min měl Toshiro vodu pod prsa).
Akorát senseika zařezává na plné plíce(možná i to její chrápání přispělo k vašemu probuzení.)
A tak déšť rychle zvedá hladinu vody, je možná něco po půlnoci a senseika vše s přehledem přehlušuje svým chrápáním.......

Kakiame Akuto Tým: Hledání týmu... Panika.
Tvá slova, jakoby staříka nakoply a on se zase rozpoměl. "No jasně už vím.... musíme dolů do údolí. Oni jdou trénovat dolů do vesnice. Tak pojď. Honem rychle." a pokračovali jste dále. O něco později se jeho jinak usměvavý pohled změnil ve starostlivý: "Doufám, že nás nechytne příchod jara. To by asi nebylo zrovna nejlepší."

hledání týmu... Panika

Hmm??? Nasadím tázavý pohled Myslí to vážně? To jsem radějc mohli rovnou počkat ve vesnici... Příchod jara? To jak se začne rozpouštět sníh, nastávají laviny a mnoho lidí umírá a proto geninové slouží jako pátrací skupiny po civilistech pod sněhem? Žádný strach jii-chan, již jste mě naučil chodit po snéhu, vodě, ledu i stromech. Něják se přes to už dostaneme, když už se to stane... Snažím se dědu rozveselit... Ještě by byl celej nešťastnej z toho že na nás spadne nějáký ten sníh...

Jaro začíná
Spánek byl krásný, jenže krátký. Myslím, že jsem šel spát první a jako poslední jsem vstával, ale stejně je ten spánek krásný. Když se probudím, zjistím, že tady něco nehraje. Ani jsem nemusel vstávat, abych zjistil co, protože to řekl sensei, s úsměvem, který neznačí nic dobrého. A měl jsem pravdu. Musíme se učit chodit po vodě.
Chjo. Je to otrava. A ještě navíc je to těžší než chůze po sněhu.
Přemýšlím a znovu se zamyslím nad slovy, které sensei řekl o rozdílech v těchto dvou chůzích.
Dobrá. Jdeme na to. Tohle se zvládne.
Znovu dlouho stojím a koukám. Přemýšlím, jak se to naučit a nenamočit se. Nakonec se na to vykašlu. Položím loutku stranou a soustředím chakru do nohou přesně podle rad senseie a prostě vstoupím na vodu. Teď už jen čekám, co se stane.

Přívázán u kůlu
Mého přivazování se ujme Yuuto. Když příjde ke mně, tak mi poděkuje. Jenom kývnu hlavou a sleduji ho, jak mě přivazuje. Přivázal mě spíše jen tak na okrasu, takže kdybych chtěl, tak bych se mohl s tohoto provazu dostat. Pak mi dá nějakou pilurku
Díky Yuuto. Dobře se vyspi.
Řeknu, usměji se a tu pilurku spolknu. Ještě před svým odchodem mi řekne drž se, což udělá i Shiori. Než odejdou do výklenku, tak tak mi jeětě na klíně přistana malá dračice. Vrhnu úsměv po Shiori.
Díky Nyoko.
Řeknu a pohodlně se usadím. Po chvilkovém pozorování okolí zavřu oči a po chvíli usnu.
Z krásného snu mě probudí něco mokrého, co mi dopadne na záda. Když otevřu oči, tak zjistím, že začíná poprchávat.
A jéje, to mi ještě chybělo. Zmoknu tady a nachladím se. Ale co už. Bude to na naši sensei.
Po chváli se ale rosprší víc a víc.
No nic. Sedět tu přivázaný nehodlám, protože bych se mohl utopit.
Počkám až mi Nyoko sesleze z mého vyhřátého klína a vztanu. Protože provazy nebyly moc přivázané, tak se osvobodím a trochu se rozhýbu. Pak se skusím postavit na přibývající vodu pomocí toho cviku, který nás sensei učila minulý den. Budu to zkoušet, dokud nebudu mít vodu po pás. Jestli se mi to do té doby nepovede, tak se postavím na kůl a budu čekat.

Tým 12: další lekce
Oba jste pozorně poslouchali a snažili se vše si zapamatovat. No a pak přišla ta chvíle: Soustředili jste čakru do svých nohou a směle vykročili do vody.........."šplouch"...... "Bohužel jste nedokázali dostatečně vyvážit stav vaší čakry." pousmál se váš sensei. Vám ale do smíchu zrovna nebylo..... protože voda měla sotva něco málo přes 5 stupňů. "Vím, že je to krapet brutální, ale asoň velká motivace... naučit se to co nejdříve. Ovšem pokusím se vám vždy poradit, co děláte špatně." a tak také dělal, vždy se vám snažil poradit, jak a co děláte špatně...........

Asi o dvě hodiny později jste začali zaznamenávat větší ůspěchy= udžet se aspoň chvílí nad vodou. No a další dvě hodiny na to už jste jakožtakož dokázali chodit po vodě(Shimizudani Yo tedy bez problému a Yoi Daimyo občas musel vyskočit na strom a znovu se koncentrovat, aby se zas nenamočil.)

Pak vám sensei dal na chvíli pauzu. :"Tak teď se usušte, nasnídejte a odpúočiňte si. Vyrážíme za hodinu." pak si vytáhl jídlo z batohu a začal jíst.

Kakiame Akuto :hledání týmu... Panika
Po nějaké době sestupu dolů jte se dostali pod silný liják. Ten na štěstí pro vás zrovna končil, ale když jste si pak všimli, co za sebou nechal málem jste se zdělii. Stařík se jen zamračil a poznamenal: "Ale nééé to je ale smůla. No nic budem muset po vodě. " pak seskočil na vodu a šel po ní. No a asi po čtyřech hodinách jste konečně narazili na skupinu tří lidí(jeden dospělý muž a dvě děcka ve tvém věku.(poki, až dojdu s nimi na stejné místo: díky)

Jaro je tu? To to má trochu naspěch, heh.. Ale mě se to akorát tak hodí.


Opětuju Toshirův úsměv, který byl reakcí na Nyoko. Nyoko se s Toshirem sice nijak moc nebaví, nemá jak, ale přeci jenom, já být na jeho místě, byla bych ráda aspoň za to, že tam nejsem úplně sama a je tam se mnou aspoň jeden malý tvor, i když si se mnou moc nepopovídá. Spíš mu leží v klíně a podřimuje, případně se s tulmeným spokojeným bručením nechává hladit.
Nahoře si od senseiky vezmu nějaký ten chlebíček, a pak se s pokrčením ramen rozhodnu jít rovnou spát. Stejně nevím, co bych jinak dělala. Teda, mohla bych si zkusit povídat s Nobuem.. Ale myslím, že pro dnešek bude lepší to nechat být. Proto akorát z batůžku vytáhnu deku, připravím si spaní a pak se na Nobua usměju. "Dobrou noc.." Zachumlám se do deky a celkem brzy usnu. I když tu Nyoko není se mnou, jsme spolu propojené, takže se mi usíná snadno, když vím, že je se mnou, i když tu se mnou vlastně není.

Když se Toshiro chce zvednout, Nyoko z jeho klína sleze okamžitě, nebo spíš vyskočí do vzduchu a drží se tam mácháním křidýlek, protože ji taky probudilo mokro. Ani si nejsem jistá, jestli mě spíš probudilo senseičino chrápání a nebo Nyočin hlas, co se mě snažil probudit.. Nyoko mezitím sleduje, jak to Toshirovi jde. Já procitnu, a překvapeně se otočím na druhý bok, přičemž první co vidím jsou husté provazce deště. "Shiori! Začal pěkný slejvák a my jsme tady dole.. Toshiro se sice snadno vykroutil z provazů, protže Nobu je uvázal nepořádně, ale nevím, jak se chce dostat pryč.." Konstatuje dračice, když sleduje Toshira, který se podle ní z nepochopitelných důvodů snaží postavit na vodu. Já rychle vykouknu z výklenku a vidím to taky. Je sice pravda, že pokud nemá opustit tohle místo, je to ten nejlepší způsob, jak se snažit, aby se neutopil, a zároveň víceméně zůstal tam kde je.. Ale stejně nechápu, proč se na to nevykašle a nevyleze po stěně sem za námi. Bylo by to pro něj o dost jednodušší.
Rychle se zvednu na nohy a s tím, že se pomocí chakry přilepím na skálu, pomalu sejdu dolů, abych to Toshirovi navrhla. Stejně moc nemá smysl tu moknout. A senseiku se mi budit nechce. Krom toho, kdo ví, jestli by se to povedlo. A taky, jak by reagovala.. Podle toho co vím, by taky mohla reagovat dost nevrle a podrážděně.
Zůstanu přilepená na skále, abych se nenamočila, a pohlédnu na Toshira, mezitím co Nyoko přiletí ke mě a byla by se mi i posadila na rameno, kdybych nevisela v blbém úhlu kolmo k zemi. Takhle se akorát vznáší vedle mě. Já se pokusím upoutat Toshirovu pozornost a pak na něj vrhnu úsměv. "Nechceš jít k nám do bezpečí ve výklenku? Ta voda by tu celkem jasně měla zůstat do rána a pak by se to senseice vysvětlilo.." Pokrčím rameny. Je fakt, že Toshirovi jako příslušníku drsnějšího pohlaví to možná bude připadat trochu srabské, nebo tak něco, ale mě to připadá jako celkem příslušející reakce na tohletu oblevu, která se tu zjevila jak blesk z čirého nebe. Počkám si na odpověď.

Hledání týmu (Panika byla před tím¨)

naneštěstí náš stihl "menší" Slejvák, takže jsme zbytek cesty museli jít po voděHmmm... No ještě štěstí že už to tak ovládám... pak by mě mohli lovit maximálně tak mořské panny... chvilka klidu a potom hlubokýpovzdech Měl jsem se hůř učit...
Když vidím u pobřeží několik lidí, prostě se dědy musím zeptat. Jii-chan? oto je můj tým? Hmmm... v minulém týmu měl nějákýho studenta, syna, nebo jak to říkal... tady s tím sensiem, nemusí být ani příbuzný a stejně.. Jiichan, prosím, neříkejte mu že ovládám genjutsu... Nechci aby to někdo věděl... Svěřuji se dědovi a jdu pořád vedle něj

Z dálky není pochyb o tom že jsem dospělá osoba. Má chůze jistá, jsem vzpřímený a nedělám zbytečné pohyby, které mají děti tak moc rádi. Již zdálky je jasně viditelné, že mám černý kabát kalhoty i boty a i na takovou dálku jde vidět červená košile. Batoh černé barvy nosím v pravé ruce. ovšem z dálky to vypadá jen jako obyčejná taška.

Tým 12 - senseiova lekce

Čekal jsem, že to nebude těžší než chůze po sněhu. Spletl jsem se, což mi připomínala ledová voda, do které jsem párkrát spadl, trénink trval dlouho a bylo to těžší než na sněhu.
Tady bylo nutné precizně kontrolovat množství chakry v závislosti na vodě. Bylo nutné sledovat vodu a přizpůsobovat se jí. Zpočátku mi to dělalo velký problém, ale moje snaživost a touha dokázat co ve mně je byla tak silná, jsem tomu postupně začal přicházet na kloub.
Yo-kun byl opět mnohem zdatnější a šlo mu to lépe.
Mně sem tam nezbylo nic jiného, než skočit na strom a znovu se koncentrovat. Bylo to lepší než ledová koupel.

Sensei po několika hodinách udělal přestávku. Sundal jsem ze sebe oblečení a sušil jej u ohně. Mezitím jsem se navlékl do jiného, které ale nebylo tak teplé.
Hlídal jsem oblečení a mezitím snídal. Zašátral jsem ve svém batohu a vytáhl zeleninovou směs. Okolní teplota je ještě lepší než lednice. Posnídal jsem svého salátu a poté se převlékl do téměř suchého oblečení.
Podíval jsem se na senseie. Už brzy tomu příjdu na kloub. Pousmál jsem se a v duchu si promítal chůzi na vodě.

Tým 12: shledání
Po ukončení tréningu, snídani a sušení jste asi po hodině museli znova vyrazit. No a bohužel převážnou část cesty po vodě. Díky této nepříjemnosti se nepohybujete zrovna nejrychleji, ael aspoň jste "suší". Zhruba po dvou hodinách cesty jste narazili na dvě osoby.
Kluk a stařík. Váš sensei se na staříka usmál a stařík mu to opětoval. Je vidět, že se ti dva znají. Ovšem co ten kluk?..... ihned po příchodu se dali stařík a sensei do řeči, takže.....

Tým 12 - shledání

Po snídani jsme, jak sensei měl v plánu, vyrazili opět na cestu. Naše tempo bylo pomalejší a to proto, abychom nespadli do vody. Pořád to bylo lepší jak ledová koupel a následně dlouhé sušení u ohně.
Sledoval jsem mistra a přemýšlel o tom, jaké techniky by tak mohl ovládat.
V duchu si jednu chvíli představuji Yo-kun, jak bojuje s loutkou, musí to být zajímavá podívaná, pro něj to však musí být dost náročné na koordinaci pohybů. To bych asi nezvládl.
Po nějaké době se na obzoru objeví dvě postavy.
Mladík a starší muž. Neznám je.
Sensei se pozdraví s tím starším mužem.
Kdo to je?
Zdravím. Mírně se ukloním.
Sensei, odkud znáte toho muže? Zeptám se.
Napadne mě, že by to možná mohl být třetí člen týmu. Je to sice malá šance, ale přeci.
Ahoj, jmenuji se Daimyo. Oslovím kluka tak v našem věku.
Podívám se na Yo-kun a sleduji co se bude dál odehrávat ve společnosti té dvojice.

Shledání týmu 12

Hmmm...Takže.. Kdo to je? Jiichan mě prvotřdně ignoruje, takže od otho se nic nedozvím... Chjooo... Jdeme tedy s dědou blíž. Ukláním se staršímu muži, který vypadá na vůdce a zdravím ho, podle toho jaká část dne zrovna teď je. (Tak teoreticky by měl být večer, ale jestli to chápu dobře, také může být teprve odpoledne.)
Neustále mám bezvýraznou kamenou tvář. Koukám se na kluka, který na mě promluvil. Ukláním se a pozdravím ho stejně jako senseie, alespoň mám pocit že jsem zaslechl že ho tak ten kluk nazval.
Jestli na mě promluví i ten druhý kluk, tak ho uprostřed přeruším, ukloním se a pozdravím ho stejně jako ty dva přede mnou. Divné... Proč se cítím, jako kdybych byl v pasti a nebylo již úniku? dělám dva kroky dál od nich a instinktivně očekávám útok zespodu, na venek ovšem nedávám žádné znepokojení, nebo už jen to že cítím nezpečí znát

Shledání týmu 12
Cesta rozhodně nebyla příjemná. A to nejen proto, že já prostě nesnáším jakékoli dlouhé pochody nebo dokonce běhy, ale hlavně proto, že tohle byl běh po vodě. Cestou jsem musel stále kontrolovat chakru, abych se nepotopil do té ledové vody. Velice často jsem si musel "odskočit" mimo vodu, abych znovu zkoncentroval síly. A ještě navíc nemám nekonečnou zásobu chakry, která už ke konci běhu začíná docházet. A to není zrovna příjemné zjištění.
Sakra, při tomhle běhu se šetřit chakrou nedá. Prostě musím vydávat tohle množství. Jestli poběžíme ještě kousek, je se mnou konec.
Naštěstí to vypadá, že sensei dostal rozum a my jsme odbočili z vody. Narazili jsme ale na nějakého staříka a kluka našeho věku. Sensei se staříkem jsou zřejmě staří přátelé, protože se okamžitě dali do řeči.
Hmm, že by nám sensei řekl, kdo to asi může být? Já to opravdu nevím a opravdu to zjišťovat nepotřebuju.
Pomyslím si a prohlédnu si toho kluka, ze kterým se už Daimyo pozdravil. Nic mu neřeknu. Neznám ho a nemám zapotřebí se s ním zdravit. Jdu kousek dál od ostatních a sednu si. Už vážně nemám sil na rozdávání a tak se snažím aspoň trochu získat zpět.

Tým 12: setkání
Rozhovor těch dvou(traříka a senseie trval asi jen 4 minutky) pak stařík přikročil blíže k Akutovi a pošeptal mu:"Tak tohle je tvůj nový tým..... a taktéž tvůj nový sensei. No a já už musím běžet..... tak se nějak drž.... no a já už tedy budu muset.....měj se a ............ hodně štěstí. pak ti jen věnoval jeden ze vsým mála výjimečných úsměvů a pokračoval někam pryč.

Poté se dal do řeči sensei: "Takže hoši... tohle je poslední dílek skládanky..... třetí člen vašeho týmu....... a jeho jméno je Kakiame Akuto. " potom se naklonil směrek ke jmenovanému."Sice mi neřek, čím jsi výjimečný, ael co se dá dělat. Snad mi to povíš sám, nebo ukážeš. No a z toho, co jsem viděl ti chůze po vodě atd už nejspíše problémy nedělá co?" a usmál se. Pak si jen přehodil batoh, aby mu lépe sedl na záda, ukázal směr rukou a rozběhl se dál. "No tak bando jedem jedem. Máme ještě co dělat. Tak rychle za mnou. Čím dříve dorazíme na místo, tím více odpočinku budete mít."

Tým 12

Dobrá... Opatrujte se jiichan... A děkuji vám... pronesu tiše a po té se obrátím k senseiovy. Obrátím se ke svým spolužákům a senseiovi, abych je měl všechny na očích. Jmenuji se Kakiame Akuto... prosím postarejte se o mě. Přitom se uctivě pokloním a znovu vzhlížím. Co dokáži? Hmmmm... Doufám že nebude potřeba mu ukazovat to co dokáži. Ovšem co já vím tak mě měl vyzkoušet můj sensei... Ovšem on mě hned ujal za svého žáka... Co se to tu děje? neodpovídám senseiovi vůbec na nic. Jen když se rozejde/rozeběhne tak s ním držím tempo. Bude vůbec po mě něco chtít? ani nevím co bych zde měl dělat... ani jesli mě ještě znovu nevhodí na akademii... To by bylo nejspíše nemilé... lepší bude pokud zůstanu v nějákém týmu a něják to přetrpím...

Tým 12 kompletní

Starší muž promlouvá se senseiem. Mezitím si prohlížím nově příchozího.
Za pár minut se stařík rozloučí a odejde.
Mladík se předstraví. Kakiame Akuto...
Těší mě. Vřele se na něj usměju. Uvidíme, co se z něj vyklube.
Přijdu k senseiovi. Sensei, chtěl jsem se zeptat...co můj trénink? Víte...
Nevím, jestli na můj trénink bude čas, uvidíme.
Po nějaké době se tým dá opět do pohybu.
Jsem v těsném závěsu za novým členem týmu.
Akuto, co tě tak zdrželo? Eh, víš jak to myslím. Doufám, že se ho nějak nedotknu. Rád bych s ním jen navázal kontakt a poznat ho, v tom je klíč k úspěchu týmové práce.
Trénink...doufám, že mi sensei pomůže...je to skvělý učitel. Pomyslím si optimisticky a dál sleduji nového parťáka.

Cesta za odpočinkem...

Má zvláštní otázky... navíc speciální trénink se senseiem? zvláštní... Již osm hodin stále chodím po vodě... Řekněme že něco takového se nejde naučit za chvli... říkám stále tím svým nic neříkajícím hlasem a úsměvem. Navíc jsem v týmu 12 tím nejslabějším článkem... Beznadějně jsem se to snažil změnit... Říkám stále stejným způsobem. Jestli je to co říkám pravda, nebo lež nejde posoudit. Docela by mě zajímalo co senseiovi říkal jiichan
Sensei co vám říkal jiichan když jste spolu mluvili? Ptám se ho stále bezvýrazně.. Zdá se že toto je mé obvyklé chování... Stejně tak oči, které vypadají jako kdyby se nedívali na místo kde se právě koukají, ale jako kdyby koukali skrz. Jako kdyby viděli všechno, ovšem zároveň nic.

Pořád na cestě- teď už kompletní tým 12
Moc odpočinku jsem neměl, protože sensei si s úplně cizím staříkem povídal jen malou chvíli. To jsem se ani nestihl vydýchat. Stařík něco pošeptal svému studentovi, synovi, vnukovi, nebo dokonce spolu měli nějaký jiný vztah. Stařík zmizel, ale ten kluk tam zůstal. Je mi to vlastně úplně jedno, co tady dělá, protože zvědavost je jedna z věcí, která mi chybí. Sensei nám ale řekne, co tady ten kluk pohledává a dokonce jak se jmenuje.
Jako by neuměl mluvit...
ušklíbnu se a prohlédnu si našeho nového člena.
Takže sensei neví, čím je ten kluk výjimečný. Třeba ani výjimečný není. A kde se sakra vzal. Nepamatuji si, že bych ho kdy viděl... Ale vlastně mi to může být jedno.
Ano, jedno mi to opravdu být může, protože se do mého přemýšlení vložil, jako vždy velice akční, sensei, který už nakazuje pokračování v cestě.
Sakra, já se vážně ještě nestihl vydýchat...
Chvíli jen tak postávám a počkám, až všichni vyběhnou.
Stejně budu poslední, tak co se dá dělat.
Potom vyrazím na cestu a snažim se běžet celkem rychle, ale také ušetřit nějaké síly, jestli nějaké ještě mám.