Andor.cz - online Dračí doupě

Pán Záhad - 26. února 2009 09:07
	New York je velké město nebezpečné a temné. Stavají se zde podivné vraždy, ze kterými stojí temné osoby, jež touží po jediném...

Pán Záhad - 26. února 2009 13:09
	Děj se bude přávážně odehrávat v baru, kde se scházejí upíři a občas tam i zajde nějáky ten vlkodlak, který je spřátelný s upírama. Ten bar se nazývá Diablo a vlastního Gerasius Denn(průvodce), který míchá krvavé kokteily pro své zákazníky. Několikrát byl tento bar navštívený strážcemi zákona, ale oni beze stopy zmizeli, je vám jasné jak.

Pán Záhad - 26. února 2009 16:23

soukromá zpráva od Pán Záhad pro Bar Diablo Zatím jsi v baru jediný, teda kromně toho, že tu je i majitel tohoto podniku. Který tě neustále pozoruje, nejspíš se snaží o tobě něco zjistit. Tvoje přítomnost, ho celkem znervozňuje, a tak ladným krokem k tobě přistoupí. Můžeš před sebou spatřím vysokého a dobře stavěného muže. Ve věku třiceti let. Vlasy má bíle spadající po ramenech. Cha..Koho tu máme? Nějaký nový. Co si dáš k pití chlapče? Trochu krve? promluví k tobě nadřazeně a přitom se ušklíbne. Jako kdyby se mu hnalo v hlavě. Co je to za pobudu?

Charvy - 26. února 2009 17:00
	soukromá zpráva od Charvy pro Podívám se na něho a odpoví: " Byl bych radši, kdyby jste ke mě mluvil víc s úctou a tu krev, no dám si." Poté odvrátím od něho oči a čekám na reakci.

Pán Záhad - 26. února 2009 17:08

soukromá zpráva od Pán Záhad pro Bar Diablo Majitele baru tvoje reakce překvapí. A však, kdyby byl ve větší kondici, nejspiš by se s tebou chtěl i být. Ale raději, ti jde nalít čerstvě lidskou krev. Nejspíš před hodinou tu byl strážník, kterého majitel barvu, vlastnoručně zabil. Ještě jsou vidět zaschlé kapky krve na jeho košily. Netrvá mu ani chvíli a je zpátky se sklenicí v nichž obsah dobře znáš, který ti dělá dobře. Tady je mladej. Jsi tu nový? Odkud jsi přišel? zeptá se tě, ale teď jiným tónem hlasu než předtím, vřelejším. Je na něm vidět, že má náladu s tebou konverzovat. Chce tě lépe poznat.

Charvy - 26. února 2009 18:55
	soukromá zpráva od Charvy pro Poděkuji za nápoj a pousměji se. Poté mu odpovím: "Ano, jsem tu nový a pocházím z daleka, mou rodinu zabili a poté jsem se stal upírem," poupiju krve a pokračuju " poté jsem se přidal k jednomu klanu, ale od toho jsem byl nucen odejít a tak jsem putoval až sem."

Pán Záhad - 26. února 2009 20:05

soukromá zpráva od Pán Záhad pro Město New York Temné město New York ti odkrývá tajemnou bránu. Procházíš se temný zákoutím, kde se dějí tajemné věci. Ty je znáš sama, jsi jednou z nich. Ta která touží po krvi a snaží se ji všemi prostředky ukojit. Však děje se tu něco nevydaného v této temné uličce, sleduje tě cizinec v kápi. Vicítíš, že je upír jako ty. Necítíš z něho strach. Možná bys měla mít. Máš však velkou chuť si s ním promluvit. Dlouho jsi s nikým nemluvila. Jakmile se odvážíš, on ti zmizne do jednoho domu, na kterém je velký světelný nápis Bar Diablo. Zde tvoje cesta začíná.

Gabriel Delicius - 26. února 2009 20:25

Bar Diablo Vejdu dovnitř do lokálu. Znám to tu velmi dobře. S majitelem podniku se znám mnoho let, jelikož párkát jsem mu chytal lidi kvůli lidské krvi, která zde jde na odbyt, jak jsem si mohl všimnout. Sednu si do kouta, raději mám samotu. Jelikož jsem byl do sebe zahledění, nestihl jsem si povšimnout, tu osobu, která zde byla a pořád je. Vycítil jsem, že je to upír stejně, jako já. Kdo jiný by to mohl být? pomyslím si, avšak se mi vnutí představa o lovci našich ras, či snad i těch lykantropů, kteří jsou ubozí, jelikož si nepamatují, co dělali v noci za úplňku. Je pravdu, že tu občas chodí. Ale mně jsou ukradení. Z myšlení mne vytrhne majitel baru, který si mne konečně všiml, sic před chvíli rozpravoval s neznámím hostem. Hodím na cizince tajuplný pohled. Cizinec by mohl před sebou spatři muže vysokého, šíhlé postavy. Oblečený je celý v černém. Na sobě má dlouhý cestovní kabát s kapucí. Také může spatřit krátké modro černé vlasy a temně černé oči.

Pán Záhad - 26. února 2009 20:41

Bar Diablo Hostinský si všimne příchodu svého člověka, když ten upír domluvil, zamíří za Dorrianem, ktery si sedl na své obvyklé místo. Vůbec ho to nepřekvapilo. Zná Dorriana už mnoho let, kdy mu donášel oběti, ze který se jeho zákazníci živili. Když byl u něj, usmál se až mu bylo vidět na jeho špičáky. Ale kohopak to tu máme? Tebe nezabili? pronesl s humorem a stál na místě, čekajíc že bude mladíkovi nalévat. Tak co to bude mladej? Mám tu čerstvou krev, z čerstvě zabitého strážníka. Dáš si? pronesl k němu.

Gabriel Delicius - 26. února 2009 20:52

Bar Diablo Nevšímám si jeho vtipy, jelikož mne to docela nudí a zajímám se víc o toho muže, který sedí u stolu. Je stejný jako já, akorát s vyjimkou. všimnu si jeho ruky, je pravda, že je zahalená, ale mým očím neunikne nic. Taky byl nezkušený, jako já a toto má na oplátku. doplním svoji předešlou myšlenku. Čerstvá? Prosím tě. Když budeš stále říkat, že je něco čerstvého, nikdo ti neuvěří, ba si bude myslet opak. pronesu nabroušeným hlasem a přitáhnu si ho k sobě. Hostinský dá se mu tak říct, má ze mne strach, takže s ním nebudu mít problém. Pustím ho a nechám ho být, aby mi mohl nalít ten nádherný mok, po kterém tak toužím. V tu chvíli se vydám k cizincovi, abych ho lépe poznal. Společník na cestách by se mi šikl. pomyslím si. Když jsem blíž u něho, prohlédnu si jeho tvář. Cizinec? Mé jméno je Dorrian, přátelé mi říkají průvodce, jelikož znám tady všechna zakoutí. Kdybys potřeboval s něčím pomoct, jsem zde. pronesu vřelým tónem k tomu muži a s úšklebkem si k němu přisedám.

Aileen - 26. února 2009 21:38

Bar Diablo Kráčím sama, jako každou noc už celou věčnost, temnými uličkami New Yorku. Cítím ho za sebou, přesto však kráčím i nadále v klidu, vzpřímeně schovaná pod svou krvavě červenou kápí. Dlouho jsem nikoho neviděla a ještě déle s nikým nemluvila, je proto logické, že si s ním toužím promluvit a jako neviditelná nitka mne to k němu táhne. Otočím se k němu, ale to už mizí ve dveřích nějakého domu. Zamračeně dojdu až ke dveřím, prohlédnu si vývěsní tabuli a podivím se, když vycítím další upíry. Po chvíli zaváhání vejdu dovnitř, prohlédnu si zařízení a celkový interiér. Je to očividně nějaký bar a lidé tu rozhodně nejsou, možná tak jako zádoba krve. Posadím se k jednomu stolu v rohu. Stáhnu si kápi a jen sedím a hledím na všechny kolem. Jsem malá až neuvěřitelně drobná. Vypadám velice křehce a rozhodně ne nebezpečně. Mám až po stehna dlouhé, karmínové kudrnaté vlasy. Jemnému obličeji dominují velánské oči, které působí až nevinným dojmem. Na sobě mám smětanový korzet a širokou rudou suknici.

Pán Záhad - 26. února 2009 21:40

soukromá zpráva od Pán Záhad pro New York Procházíš se po New Yorku. Je temná noc, měsíc náhderně svítí, jeho kulatý tvar, poukazuje na to, že je úplněk. Tvůj den nastal. Město je poklidné, může být něco kolem půlnoci, takže se tu vyskytuje malo lidí. Sem tam i nějký ten upír, kterého ty nemáš moc v lásce, ale protentokrát si jej nevšímáš, jdeš vzpřímeně za cílem. Dneska si konečně můžeš užít toho adrenalinu z lovu. Máš na to právo, dlouho jsi nelovil a teď chceš.

Pán Záhad - 26. února 2009 21:53

soukromá zpráva od Pán Záhad pro New York Po dlouhé cestě hledání jsi zde našel útočiště, i když je toto město velké, můžeš zde přebývat. Máš tu také přítele je to sice nezvyklé, jelikož se vaše rasy nemají moc v lásce, ale ty si toho nevšímáš. Procházíš se po New Yorku, je temná noc, úplněk krásně svítí a ty jsi se rozhodl, že půjdeš za svým přítelem do Baru Diabla, sice zde chodí pouze upíři, ale už si na tvoii přítomnost zvykli. Je to asi kvůli tomu, že se znáš s důležítým mužem a to majitelem podinku, který ti tu i poskytl střechu nad hlavou a dá se říct, že tě považuje za syna. Však cestou kolem, zacítíš dalšího jako jsi ty, ale moc si ho nevšímáš, jelikož nechceš v tuto chvíli s někým mluvit, nejraději s majitelem baru Diablo.

Gabriel Delicius - 26. února 2009 21:58

Bar Diablo Když ten muž neodpoví, přestanu si jej všímat a instinktivě si začnu všímat nově příchozí. To je, ale kus pomyslím si. Dlouho jsem neměl žádnou ženu, a tak když ji spatřím rozzáří se mi oči. Rozhodnu se jít k ní ladným krokem. Když jsem v její blízkosti, usměji se na ní svůdně. A mon cheri. promluvím a políbím ji na ruku. Dovolte mi, abych se vám představil. Moje jméno je Dorrian, všichni mi však říkají průvodce, jelikož z nám dobře New York. Prochodil jsem ho snad celý. dodám a sednu si k ní. Je mi jedno, co si bude myslet. Toužím po ní. Nevím, co mne to popadlo.

Pán Záhad - 26. února 2009 22:06

Bar Diablo Majitel baru je celý bez sebe, potom co udělal Dorrian. Nejraději by se s ním začal být, ale ví že Dorrian je silnější než on a že by bylo težké si s ním začít. Tak se rozhodne jít do "kuchyně" Dorrianovi nalít, když však vyjde spatří tam nově příchozí. Něco si zamumlá pro sebe a jde k ní, kde už sedí Dorrian, a vypadá to, že s ní flirtuje. Tady máš ten nápoj mladej. promluví směrem k Dorrianovi. A co si dáte vy? Máme tu čerstvou lidskou krev. pronese hrdě, jelikož dneska ulovil sám člověka.

Rashed (V) - 26. února 2009 22:08

soukromá zpráva od Rashed (V) pro Ulice NY city Noc Vysoká 3lachovitá postava muže se prochází temnými ulicemi New yourku, Má černé kapsové kalhoty a stejně černou přiléhavou „bundu“ či blůzu, končící u horního lemu kalhot, která spíše než aby plnila funkci udržení tepla, je pro image, obojí je pobito množstvím ocelových přesek a doplňků v jednom uchu má drobnou náušnici – kroužek. Přes sebe má ještě kabát, také tenký dosahující až na zem odhalující jen těžké černé glády. Jdu ulicí, sotva zahnu za roh nastane mi krásný výhled, vidím ulici po níž projíždí auta vysoké domy po jejích stranách a mezi nimi měsíc, stříbrná zářící koule jakoby byla pověšena uprostřed mezi doby, cítím jak mým tělem prochází energie, ucítím jak se mi do úst hrnou sliny. Krásná noc Pomyslím si Stvořená k lovu, dnešní noc je má. prsty si nervózně začnu klepat na nohu, zabočím do první temné uličky a tlumeně zavrčím, navenek to nevypadá že bych se měnil ale hlas už není tak zcela lidský i ruce se mi mění spíše na drápy a já cítím jak ohromně nabývám síle. Přede mnou je požární schodiště žebřík je zdvižený několik metrů do vzduchu aby k němu vandalové nemohli, pousměju se a jediným silným odrazem vyskočím až na klec ocelového schodiště které zarachotí jak o sebe některé jeho části zabouchají. Rychle začnu šplhat, neobtěžuju se jít po schodech, lezu po kleci, přecijen když je ta krásná noc tak si to musím trochu užít Párkrát se odrazím na protější zeď abych se drápy chytil ve spárách, kousek popolezl a skočil zpět na klec. Když vyskočím na střechu budovy zdaleka nevypadám jako člověk. Na střeše stojí přihrbená šlachovitá ale očividně silná postava přibližně humanoidních rýsů spojaná s vlčími. Přeskočím na vedlejší střechu a zavětřím.

Pán Záhad - 26. února 2009 22:12
	soukromá zpráva od Pán Záhad pro New York Ano zavětříl jsi a není to jen tak ledajaký pach, je to vlkodlak, jako jsi ty, který se prochází temnou ulicí a jde neznámo, kam. Je ti jasné, že tě taky cítí, ale nevšímá si tě. To by tě mohlo rozčilit, ale ucítíš také něco jiného. Něco, co má jakoby na sobě nápis "kořist". A ty se tím směrem vydáš. Možná ji ulovíš možná ne. Ale adrenali budeš mít.

Aileen - 26. února 2009 22:21

Bar Diablo Chladně si změřím muže, který si ke mě přisedně a začne ihned konverzovat. Nechám ho přeříkat celý jeho monolog, políbit zdánlivě křehkou ručku. Ještě jsem se ani nesnažila mu odpovědět, když přišel barman. Výborně, přineste mi, prosím. Usměju se na barmana a pak se opět zahledím na Dorriana. Milý Dorriane, mé jméno je Aileen a ti, kdož přežili setkání se mnou mi tak i říkají. Vaše přezdívka je velice výmluvná, sire, ovšem já v New Yorku žiji už od dob jeho založení. Myslím, že ho známe oba stejně. Samozdřejmě, že jej znám lépe, znám i zastavěná zákoutí a staré, prvoplánové cesty, jsem ovšem natolik taktní, že tuto informaci zamlčím.

Gabriel Delicius - 26. února 2009 22:26

Bar Diablo Aileenina reakce mne vůbec nezaskočila, ba naopak mne potěšila. Já rád nebezpečí slečno. Nebezpečí je můj přítel. Ano, možná zde bydlíte, ale nezapomeňte, že New York je nebezpečné místo. Kriminalita nám stoupá, potom co jsou zde ti vlkodlaci. Takže by bylo lepší se procházet po ulici ve dvou než vy sama. Nerad bych byl, kdyby se vám něco stalo. Fanscinujete mne. promluvím a smočím rty do poháru. A chvíli pozoruji její tvář. Tak zdánlivě křehká a přitom tak drzá. Hm, Dorriane ty jsi do ní po uší zamilovaný. pomyslím si a usměji se na ni.

Aileen - 26. února 2009 22:34

Bar Diablo Ano, já vím, New York je nebezpečné místo a vy byste tedy raději neměl dráždit jeho největší nebezpečí. Opovím mu ledově a nevěnuji mu žádnou pozornost. Jen mechanicky odpovídám a rozhlížím se kolem. Nevzrušeně listuji knihou, která ležela na stole. Zablešenci mě vůbec netrápí, chápu, že z nich máte strach, ale nemusíte. A pokud chcete nutně chodit ve dvojici, tato místnost je, řekla bych sire, plná dosti, aby jste si vybral ochránce. Mne velice fascinuje tato kniha a přesto ji nevyrušuji.

Ryuu - 26. února 2009 22:35

New York - bar Diablo Mířím do baru Diablo, kde jsem poslední dobou často. Jdu pozdě, předtím jsem si prozkoumal okolí města a i ted se držím spíše ve stínu a nechci se měsíčnímu svitu moc vystavovat. Cítím v okolí přítomnost dalšího, ale nereaguji na to. Chci se skrýt a to mi poskytne bar. Vejdu dovnitř a najdu si místo stranou a sám. Posadím se a jen tak šlehnu pohled po okolí. Znají mě tu a tak vím, že si ke mě hnedtak někdo neposadí. Dneska mám na sobě červenočerné kalhoty s vyšíváním na okraji nohavic, opasek ze širokého šátku a taky červenou košili. Jsem vyšší postavy kolem 185 cm, dlouhé černé vlasy převážně rozpuštěné a nebo jen zlehka spoutané. Stále tak, aby kryly uši. V levém uchu mám naušnici tvořenou různě tvarovaný a nabarvený kůstky malých hlodavců. tvář je oválná. Oči jsou úzké a trochu tvarem vlčí, barvou hnědožlutou, plet je opálenější. nejčastěji nosím volné oblečení, dlouhé pláště a haleny na způsob dlouhých kimon. Na malíčku pravé ruky mám rodiný prsten, na kterém je vyryt znak rodiny.

Rashed (V) - 26. února 2009 22:35

soukromá zpráva od Rashed (V) pro Střechy NY city Noc Čenichám po okolí když mě do nosu praští prazvláštní pach. Parťák. Přeběhnu k okraji střechy abych ho mohl vyčichat dál, cítím ho cítím že není daleko, nevšímá si mě. Jen počkej prašivče já tě dostanu. projde mnou vlna zlosti. Takhle se chováš ke svýmu pobratimcovi? Začnu lézt hlavou dolů po zdi domu, po chvilce se otočím tak abych lezl napřed nohama, cítím ho, i kdybych teď nechtěl tak ho najdu ale najednou ucítím tu vůni, tu přesladkou vůni, nemůžu tomu odolat otevřené okno, odtamtud to jde, úplně cítím jak jde vůně z malého okýnka na opačné straně uličky, přeskočím na druhý dům, a popolezu nad okno kde se zachytím drápy jedné ruky těsně nad oknem a pověsím se tak abych viděl dovnitř, ačkoliv je tam tma vidím dobře, jednat to teplo jo jde z těl, spíš z tělíček, vidím tam dvě malé děti, jednak vidím ve tmě. Ta vůně je úplně omamná, nejraději bych tímsklem proskočil chytil jednoho z nich za krk do tlamy a než by si kdokoliv cokoliv uvědomil, byl bych pryč, cítím jak mi divoce bije srdce. Volná dlouhý řát prostrčím okýnkem abych otevřel velké hlavní oknoa pak v tichosti proskočím dovnitř. Pojďte za strýčkem, nebude to bolet, uvidíš. Dvě děti, nevidím zda jsou to dívky nebo chlapci, cítím jen jejich čerstvou krev nepokaženou kouřením smogem alkoholem, dlouhodobou špatnou stravou, je to mladá voňavá krev. Přijdu k spícímu dítku položím mu ruku na ústa aby nemohlo řvát, vidím jak vyděšeně otevře oči. Baví mě lovit. Ahoj. Pronese zle vrčivě šeptem má vlčí tvář. Popdnu dítě pod paži stále drže ruku na jeho ústech a opět proskočím oknem bleskově vyšplhám na střechu a tam dítě hodím na zem, jakoby ho paralyzoval strach, nehýbe se nekříčí, jen na mě hledí. Lov je tak úžasná věc cítím tu moc co nadním mám, přiskočím k němu a prokousnu mu hrdlo, začnu odsávat krev, cítím že žije, rozběhnu se a přeskakuju s bezvládným tělíčkem střechy, jdu za pachem toho vlkodlaka,je úžasné se takhle krmit cítím jak mi to vlévá život do žil, jakmile jsem spokojený upustím tělíčko na střechu. Buď chcípneš nebo z tebe bude Vlkodlak, jako ze mě. pomyslím si pyšně, na tělo dítěte se ani neohlédnu a skáču na další střechu cítím že se k němu přibližuju, cítím ho.

Pán Záhad - 26. února 2009 22:43
	soukromá zpráva od Pán Záhad pro New York Ten vlkodlak zmizí a ty ho víc necítíš, za to ucítíš smečku upírů, která se prochází městem. Nejspíš jdou na lov. Cítí tě taky, ale pohrdají tebou. Co by nám ten vlkoušek mohl udělat. pomyslí si a jdou dál temnou cestou. Tvůj adrenalin začal vřít. Toto neměli dělat.

Pán Záhad - 26. února 2009 22:50

Bar Diablo Majitel podniku si všimne, že to baru přišel jeho přítel. Sice je vlkodlak, ale tomu nevadí, za to se obává reakce Dorriana, který vlkoudlaky moc v lásce nemám. Nejdříve donese nápoj dívce a poté se přesune k Ryovi a posadí se u něj, jelikož vidí, že jeho lidé mají co už pít a on má na chvíli čas. Ach Ryuu, dlouho jsem tě neviděl příteli. Co bysis dal? Nevím, zda ti bude chutnat čerstvá kre stážníka, kterou tu pro tebe mám. Budeš tu dneska spát, nebo se někam chystáš? promlouvá k němu a sem tam ho pohladí po vlasech. Považuje ho za svého syna, kterého bohužel nikdy neměl.

Gabriel Delicius - 26. února 2009 22:55

Bar Diablo Když do místnosti přijde ten mládenec, zacítím pach vlkodlaka. Nejraději bych na něj vystartoval, ale když zjistím, že si s ním tak majitel pěkně povídá, raději toho nechám a dál věnuji pozornost krásce, která právě čte knihu. Vidíte toho vlkodlaka? Co to má být? promluvím k ním a dívám se nenávystně směrem k nově příchozímu. Snažím se udržet svůj vztek na uzdě a znova se napiju toho krásného moku. Povězte mi něco o sobě. Vím, že jste chladná a těžko dosažitelná, ale chtěl bych vědět víc. Líbite se mi a jak. promluvím k dámě a přitom popíjím dál svoji sklenku krve.

Rashed (V) - 26. února 2009 23:02

soukromá zpráva od Rashed (V) pro Střechy NY city Noc Najednou cítím….vlasně necítím nic. Co to má sakra? pro jistotu se kousek vrátím ale nic necítím, jakoby se po něm slehla zem, chvíli zmateně pobíhám po okolních střechách, rozhodnu se slézt dolů. V rychlosti seskáču z dalšího z vysokých domů a na zem opět dopadnu jako člověk, začichám opět ve vzduchu, necítím ho zato cítím něco jiného. Je to krev, ale smrdí jak chcanky. Upír….ne jeden. musejí být blízko, cítím že mě cítí, cítím i tu auru arogance co se kolem nich line. Popojdu na hlavní ulici a okamžitě zachytím jejich stopu. Špinavci jedni netopíří ani nevědí jak se správně prokousává hrdlo ale tváří se jako šampioni světových soutěží ve všem. Nemají na to aby mi mohli něco udělat, Jsou to malé zpropadené nuly, cítím něco co jsem nikdy necítil, jakoby se tep mého srdce zrychli a vše kolem bylo najednou o něco pomalejší, nikdy sem se takhle přímo nekonfrontoval s upíry, tedy nikdy sem nebyl takhle rozhodnu je zabít. Jinýmy slovy upíra sem nikdy nelovil, ale momentálně mi to přijde jako velmi dobrý nápad, vydám se po jejich stopě, je silná, silnější než toho vlkodlaka, nesmím je nechat aby se mi ztratili, musím je dojít abych je měl na dohled, chvíli je budu sledovat aby znervózněli, pak třeba zajdou do uličky kde si je budu moct podat. Z jedné z kapes vytáhnu menší nůž. Škoda že bouchačka zůstala doma, mohla být legrace. pomyslím si mezi myšlénkami na smrt upírků, už je vidím, dobře si je prohlédnu a spočítám. Jdu tak aby si mysleli že je sleduju chci aby si mě šimli a aby si všimli že se kryju před jejich pohledy. Cítím jak mi zrychleně bije srdce cítím vidím jejich tělesné teplo ačkoliv je minimální, vidím jak se na sebe otáčejí, zamyslím se a vidím jejich smrt, už druhou.

Ryuu - 26. února 2009 23:32

Bar Diablo Jak vejdu, všimnu si několik pohledu, ale nereaguji na ně a jako pravý šlechtic se posadím. Příjde ke mě majitel a přátelsky se na mě usmívá. jen mu oplatím krátce usměv, aniž bych nějak ukázal zuby. " Né, díky. Krev si nech pro své upíři kamarády a hosty, já sám jsem si už své chytil....a asi za chvili zase půjdu. Nerad bych někoho tady ohrozil. Však víš, co je za čas." upozorním ho a pak se na něj více usměji, až ukáži pár svých nebezpečných tesáků. " Ale vrátím se včas, ještě před svítáním, abych ti popřál dobrou noc." uklidnuji ho jako by to byl můj otec. Snad proto snážím i to jeho dotýkání se mě. Pohledem sjedu k dalšímu stolu, kde se snaží tvářit nenápadně, ale velmi dobře čtu z tváře toho upírka, jak mě nejspíš nemá rád. Můj pohled je mírně provokativní, rozhodně mě nějaký upír nerozhodí. Neprovokuji ho dlouho, spíš jen moment a pak ho nechám věnovat se dámě, a já sám obrátím pozornost zpátky na majitele.

Aileen - 27. února 2009 07:12

Bar Diablo Celou dobu se věnuji knize, neměla jsem v plánu číst, ovšem jinak, než že budu tohoto muže okázale ignorovat se ho asi nezbavím. Odcházet se mi nechce. Hlavu zvednu až při příchodu vlkodlaka. A heleme se, tady je to i pro zablešence? Prohlédnu si nově příchozíhon velkýma očima, nesoudím ani se netvářím jako Dorrian. Dokonce se i lehce usměji, než opět zabořím pohled do knihy. Jistě že vidím, sire, slepota mne ještě neobrala o krásy světa. Odpovím mu nevzrušeně. Na chvíli odložím knihu a natáhnu se po své sklence. Mohu vám říci, že vás nikdy nikdo neučil taktu a o sobě? Ráda čtu a nesnáším, když mě někdo ruší. Byla to zcela zřetelná narážka na něj.

Pán Záhad - 27. února 2009 07:43

soukromá zpráva od Pán Záhad pro New York Je pochopitelné, že se ně ně těšíš. Máš pravdu to něměli dělat vystartuješ na ně a uvědomíš si, že je jich tam na tebe pět, ale proč ne. Ty se chceš tímto lovem bavit. Je pravda, že na tebe nemají, a tak jsi rychle s nimi hotov, cítíš se výborně, konečně sis užil další lov. Ale co by se nestalo. Možná jsi se přepočítal, ale z temného kouta, na tebe někdo vystřelí šipku, která tě zasáhne do ramene, ty se to nevšímáš a na toho útočníka se vrhneš. Ten útočník je však silnější než, ty. Je to divné, ale je to tak. Bez mrknutí oka tě shodí na zem. Tentokrát na tebe zamíří pistoli ve které má stříbrné kulky a je připraven vystřelit. Ty chvíli čekáš na jeho reakci, avšak když už chceš něco udělat, vystřelí na něj někdo jiný. Upír se svalí k zemi a ty spatříš v dálce siluetu ženu, vycítíš že je taky to stejné co ty. Možnná jsi to udělal schválně, či to bylo tou ztrátou krve, ale omdlel jsi. Tak že vnímáš všechno kolem sebe. PS: Teď už se píše veřejně.

Gabriel Delicius - 27. února 2009 07:50

Bar Diablo Co si ten lykantrop o sobě sakra myslí? Měl bych mu uštědřit lekci. žene se mi hlavou lákavá nabítka, tu však změní ta druhá. Tato dáma se zdá být nedobitná, já si však počkám a najdu její zranitelné místo. Sice není zas až tak lákavá, ale uklidní mne. Znova se pohledem vrátím na tu ledovou uzavřenou duši a při její odpovědi se usměji, i když mám strašné chutě ji políbit na tvář a odvést si ji do svého krásného hnízdečka lásky. Ale to raději ponechám představě. Když už jste zabořená do té knihy, můžete mi prosím říct o čem je? snažím se znova upoutat pozornost na sebe, doufajíc že to vyjde.

Jasper Whitlock Hale - 27. února 2009 08:19

New York, záhadný vlkodlak Když jsem spatřila přesilu v jaké byli upíří chtěla jsem svému parťákovi pomoct, už dlouho jsem s žádným vlkodlakem nemluvila, lépe řečeno s lyknatropem. Žiji o samotě asi hodinu od tohoto rušného města, plném upírů, kteří si myslí že mají nadvládu nad světem. Už jsem byla na odchodu, když jsem usylšela vístřel, který pocházel z místa, kde byl před chvíli ten lykantrop. Nejspíš bude potřebovat pomoct. pomyslím si a rozeběhnu se za ním. Nerada se tady v New Yorku přeměňuji, takže zůstávám ve své lidské podobě. Onen záhadný lykantrop by mohl před sebou spatřit vysokou štíhlou ženu, s plnými rysy. Na sobě mám černé kalhoty a bílou halenu, která je zahalena dlouhým cestovním pláštěm s kapucí. Vystřelila jsem po tom upírovi a nedoufala jsem v to, že ho zasáhnu a on že se skácí k zemi. Potom jsem se svým rychlím tempem přesunala, k svému vrstevníkovi. Byl zraněný a jediné, co mě napdalo bylo ho odvést k sobě domů. Vzala jsem ho do náruče a odnesla ho do svého auta. S jeho váhou jsem neměla vůbec problém. Kdyby teď byl při vědomí spatřil by před sebou krásné červéné a hlavně rychlé Porsche. Nesmím nějak otálet, otevřu zadní dveře a toho lykantropa opatrně položím na své zadní sedadlo. Vůbec mi nevadí, že ty potahy budou pak od krve. Mezitím se přesuna na sedadlo jezdce a připoutám se. Jelikož jsem rozhodnuta dojet, co nejdříve domů v rekordním čase a tam toho cizince vyléčit. Doufám, že to vydržíš. promluvím směrem k němu, dívajíc se do zpětného zrcátka. Moje cesta trvala nejspíš půlhodiny z toho New Yorku a přede mnou se otevřela velká brána, do mého paláce. Měla jsem zde velkou zahradu a za domem byl i les, kde chodím ve své pravé podobě lovit zvěř. Kdo by věřil, že kus jízdy z New Yorku se nachází toto místo, nikdo o tom neví a já jsem ráda, že tomu je tak. Cizince odnesu nahoru do svého pokoje a na chvíli odejdu pro potřebné věci, abych ho mohla vyléčit.

Pán Záhad - 27. února 2009 09:02

Bar Diablo Nevšímá si Dorriana, který se začíná velmi vztekat, on sám ví, že kdyby něco zkusil na Ryuu, už by mu nikdy nenalil. Dobře, co už mám s tebou dělat. Hlavně přijď v pořádku a nemysli si, že jsi tu na obtíž. Já jsem rád, že tě tu mám. Ale je jen na tobě, zda tu zůstaneš, nechci tě nutit. promluvím hlubokým otcovským hlasem. Všechno je prozatím v pohodě, když však do místnosti vejdou dvě zahalené postavy, je těžké na nich poznat zda sem přišli kvůli kapce krve, či snad kvůli boji. Však všechno se vyjasní, když někdo z nich vystřelí stříbrnou šipku po Aileen, přitom do cesty mezi šipkou skočí Dorrian, který se jí snaží zachránit, a přitom shodí Aileen na zem. Když se všichni spamatujete oni zmizí a vy si myslíte, že je to sen, a však není. Dorrian mám v rameni šipku. Toto zranění není však smrtelné a Aileen by mu mohla poděkovat, jelikož on jí zachránil život.

Aileen - 27. února 2009 09:27

Bar Diablo Už poněkolikáté za sebou čtu jednu a tu samou větu a velice mě to rozčiluje. Sire, pokud vás ta kniha tak zajímá, prosím Vstanu a hodím mu ji do klína. Klidně si ji přečtěte ať z toho máte také nějaký zážitek. Je to cestopis objevné cesty. Nakloním se pro svou sklenku, vezmu ji štíhlých prstů a odcházím k baru. Chvíli koketuji s myšlenkou, že se posadím k barmanovi a vlkodlakovi. Pochybuji, že tam by mě můj nevítaný společník sledoval. Dveře se s vrzáním otevřou. Nevěnuji tomu pozornost, dokud neslyším svist letící šipky a pod vahou Dorrianova těla nespadnu na zem. Se vzteklým syčením se zvednu, připravena útočníkům ukázat, s kým si hrají. Jsou ale již pryč a šipku určenou mě má v rameni Dorrian, klečící na zemi. Ach, to jste nemusel, Sire, děkuji. Ukažte. Skloním se k němu a šipku z jeho ramena vytrhnu. Na rukou mám rukavičky, tak mi to nijak nevadí. Schovám si ji do záhybu suknice. Teď jen stačí, necháte li si to vyčistit a bude to v pořádku.

Gabriel Delicius - 27. února 2009 09:36

Bar Diablo Sedím u stolu a poslouchám neodbytnou ženu. Je jak kus ledu. Když dopoví odejde za tím vlkodlakem. Začnu mít v sobě vztek. Sakra, snad si ten vlkouš nemyslí, že mi ji přebere. pomyslím si a nejraději bych dal tomu vlkodlakovi, co proto. Vstanu a jsem odhodlán jít k němu s jediným úmyslem, když však ucítím divný pach. Jsou to lidé, ti zpropadení lovci. Co tu sakra chtějí? zeptám se sám sebe a rázem se mi zjeví odpověď, když vystřelí šipku, která není určená mě, ale té slečně. Neváhám ani chvíli a vrhnu se na slečnu v úmyslu ji zachránit, v úmyslu jsem ale neměl, aby mne ta šipka zasáhla. Avšak vypadá to, že jsem odmekčil její ledové srdce. Ale musel slečno. Nechci, aby se vám něco stalo. promluvím a přitom zasyčím bolestí, když mi vatáhne šipku. Kdyby jste byla tak hodná? dodám. Hlava se mi začne motat a po chvíli ztratím vědomí.

Ryuu - 27. února 2009 09:42

Bar Diablo Majitel na mě mluví s tím, že je to jedno, že mě vždy rád uvidí.Jen se na něj usměji. " Kdybych se tu s tebou necítil, nepřišel bych." řeknu jasně, že je to on, kdo mě sem táhne, nic jiného. Do místnosti vejdou dva další, nelíbí se mi to a tak zvednu hlavu. Ovšem nejdou po mě, ale po upírech. Jen je pozoruji a vidím, jak zranili jednoho z upírů. " Asi bych měl jít, budete tu mít zábavu a v klubku zaslepených upírů nemám chut se ocitnout.....tak ráno." rozloučím se a vstanu. Hlídám si záda a vykročím ven z baru. Zkus na mě zaútočit a šipka ti nebude stačit.... varuji je v duchu.

Pán Záhad - 27. února 2009 09:54

Bar Diablo Majitel podniku si vzdychne a nechá Ryuu odejít, teď tu má pěkné nadělení. Zraněného upíra s šipkou v rameni. Hele lidi. Co to má sakra bejt? Toto je seriozní podnik. pronese mezi zuby a zvedne Dorriana, odnese ho do malé místnosti, kde je postel položí ho na ni. New York - Ryuu Nejspíš jsi se rozhodl správně. Být s upírama v jedné místnosti je nepříjemné, toť pravda. Procházíš se temnou uličkou New Yorku, a pak něco zavětříš v dáli, je to krev, ne lidská, ale upíří a taky se zde objevuje i lykantropí krev. Můžeš si toho nevšímat a jít dál, či jít po stopách svého čuchu.

Ryuu - 27. února 2009 10:04

New York Odejdu a ani se kvůli upírům neohlídnu. Akceptuji jejich přítomnost, ale nějak velký příznivec nejsem. Pokračuji temnýma uličkama a mířím ven z města, dneska nemám na město ani chut, ani nárok. Mé smysly zachytí krev jak upíří, tak lycantropa. Cože....že by se to štěně dostalo do potížích? To je mi ale divný......to musí být hodně mladý, aby nezvládlo upíry...nebo že by ty lovci. Né, ty šli po upírech. Zakroutím hlavou, nechápu to. Zastavím se a nasaji ještě jednou vzduch a vydám se k místu, kde bych měl cítit zraněného lycantropa.Nechvátám, jen jdu a mám smysly ještě více v pozoru, nejen kvůli úplnku, ale nerad bych byl sám zraněný. A nebezpečí tu může být stále, at už lovec či nějaký silnější upír.

Pán Záhad - 27. února 2009 10:14

New York Když dojdeš k místo, spatříš na zemi pár upírů, ale ten lykantrop je pryč. Někdo ho odnesl pryč, nejspíš také lykantrop. Vydáš se po jejich stopě, jenže ta stopa ti zmizí na opuštěném parkovišti. Však něco jiného zaujme tvoji pozornost je to člověk. Nejspíš opilec, jelikož se motá a nedokáže jít rovně. Všimne si tě a jde směrem k tobě. Chceš se napít chlapče. Je to dobré. promluví a je blízko tebe, ty cítíš jeho smrad a je ti proti srsti. Snažíš se ho ignorovat, ale to je marné. Za to tě víc sleduje. Když se rozeběhneš ty, on se také rozeběhne. Nezbývá ti než s ním začít bojovat, či se ho pokusit znova setřást.

Ryuu - 27. února 2009 10:24

New York Dojdu až na místo, kde se odehrála bitka. Je tu několik mrtvých upírů a taky krev lycantropa, ale jeho stopa mizí na parkovišti s tím, že ho vzal jiný. Pro sebe se usměji a vydám se pryč, za město. Ovšem nalepí se mi na paty opilec. Nabízí mi pití, gestem ho odmítnu. Nedá se odbýt a pronásleduje mě. Jdu dál a najdu si další temnou uličku, kde se zastavím. " Nechci se napít a vypadni." řeknu jasně a pokud ani tehdy to neudělá, dostane ode mě pořádnou ránu pěstí. Lidské tělo je křehké a tak mu moje rána nejspíš zlomila dolní čelist. nebo jí aspon vykloubila. Na to se otočím a mířím ven z města. Nemám rád velká města....neměl jsem a nikdy mít nebudu. Dnes se cítím maximálně nespokojený a začínám být i podrážděný.

Pán Záhad - 27. února 2009 10:35

soukromá zpráva od Pán Záhad pro Ulice New Yorku, bar Diablo Procházíš se New Yorkem, s partičkou lovců. Víš, že dneska je tvůj den. Úkol zní jasně, vtrhnout do baru Diablo, udělat tam rozruch, a pak odejít. Toť vše. Vtrhnete do Baru, kde jsou zákazníci. Čtyři upíři a jeden vlkodlak, to tě překvapí, jelikož jsi nečekal přitomnost vlkodlaka. Ale to nezmění situaci. Vtrhl jsi s pár muži do baru, vystřelil si po jedné šipku a odešel jsi zpět, čekajíc na to, co se bude dít dále, jsi se schoval do jedné z rohových ulic, tak abys viděl na bar. Po chvíli vyjde z baru muž, ten lykantrop, nevšímá si tě a jde dál. Buď ho budeš pronásledovat, či zůstaneš je na tobě.

Rashed (V) - 27. února 2009 10:40

soukromá zpráva od Rashed (V) pro New York city souboj Vidím jak upíři zahnuli do uličky bokem, jdou mi pěkně na ruku, blížím se k oné uličce, rozhlédnu se zda nikdo není okolo, jen nějaký opilec se motá opodál. Pousměju se a částečně se proměním když skáču doprostřed uličky co nejdál do tmy do toho zavrčím jako zvíře. Upíři stojí už v kroužku kolem připravení. Ahoj smradi. Na nic víc nečekám, nůž vyletí z mé ruky a první z těch šmejdů se sune k zemi na dalšío skočím než se vzpamatujou, drápy mu zabořím hluboko do krku a skoro mu utrhnu hlavu, dalšího nacpu ke zdi takovou silou že cítím jak mu to přelámalo žebra a sune se v bolestech k zemi, kolem hlavy mi prosviští hvězdice, ve vzduchu cítím strach. Oni se bojí. mezi pohyby se nahlas směju. Vidím na zemi zlomenou násadu koštěte, skočím na dalšího upíra abych ho svalil na zem popadnu násadu a vrazím mu ji do srdce. Pak se jen pomalu otočím na posledního. Ztichnu, můj hladový výraz se upře k tváři té bestie, vidím jak vytahuje pistoli. Ale copak. Než stihne zareagovat skočím na zeď potom kousek výš na protější a nakonec plnou silou z vrchu na něj, než ho roztrhnu. Nahlas se začnu smát ještě než se narovnám, srdce se mi uklidňuje rychlost plynoucího času se dostává do normálu, ovšem v tu chvíli cítím jak se mi do ramene zaboří šipka. Znova se pousměju, teď teprve začíná zábava. Zlomím šipku v rameni a s vrčením skočím na útočníka rozhodnut ho popravit velmi bolestivě, k mému řekvapení ovšem letím k zemi zády dopředu já, vytahuje bouchačku, přemýšlím co teď, nahmátnu pistoli toho upíra co sem ho zabil, ovšem do ruky s prostřeleným ramenem se kterou teď budu těžko nějak zvlášť rychle hýbat. Vidím do hlavně pistole vidím tvář toho chlapa, vím že se z toho dostanu, jsem lepší než on a brzo se mu pomstím, to se ovšem ozve výstřel a ten kterého sem si chtěl zabít já, se kácí k zemi. Do hajzlu. pomyslím si ale to už se mi mlží obraz před očima. Jen vidím jak ke mně přijde nějaká postava než omdlím

Pán Záhad - 27. února 2009 10:40

Hodinu cesty z města - Ryuu Ano nebaví tě už New York, toho opilce jsi setřásl, takže můžeš volně jít, kam chceš. Však se tě ujme vzpomínka na svoji známou, taky lykantropku, jako jsi ty. Neviděl jsi ji už pěknou řádku let. Bydlí kousek od tvé cesty. Kdysi jsi s ní chodíval na lov zvěře, do jejich lesů. Měla to tam nádherné. Teď však nevíš, zda tam pořád bydlí. Ale ta chuť ulovit nějaké zvíře, je silnější a proto se přemůžeš a vydáš se cestou za ní. Netrvá to ani dlouho a ocitne se před tebou velká železná brána, tedy vstup do jejího domu.

Pán Záhad - 27. února 2009 12:17

soukromá zpráva od Pán Záhad pro New York Ano jsi ze zámožné rodiny, a také jsi bohatá, proto se sama sebe ptáš, co děláš v tomto velkém nepěkném a hlavně špinavém městě. Kde se to hemží upíry, kteří nejsou takové kvality, jako jsi ty. Však jediné, co tě sem přinutilo bylo to, že tě tu čeká tvůj velmi známí. Jmenuje se Dorrian a měl by ti s něčím pomoct. Domluvili jste se, že se setkáte v baru Diablo, kde majitel podniku je také upír a co víc, podává se tu krev. Dorrian si umí vybrat místo. Když však vejdeš do baru, spatříš že je tam celkem jedna osoba a to dívka malá až neuvěřitelně drobná. Vypadá velice křehce a rozhodně ne nebezpečně. Má až po stehna dlouhé, karmínové kudrnaté vlasy. Jemnému obličeji dominují velánské oči, které působí až nevinným dojmem. Na sobě má smětanový korzet a širokou rudou suknici. Té dívky si nevšímáš, spíš tě zaujme krev na zemi, vycítíš že ta krev je upíra. Po chvíli vyjde ze zakoutí i majitel podniku. Můžeš před sebou spatřím vysokého a dobře stavěného muže. Ve věku třiceti let. Vlasy má bíle spadající po ramenech. Oblečený je ve smokingu a hned upoutá tvoji pozornost. Dobrý večer, slečno. Co si dáte k pití? zeptá se tě.

Charvy - 27. února 2009 12:57
	Bar Diablo Mlčky sleduju dění v baru a popíjím doušek po doušku. Všiml jsem si nově příchozích, avšak s nikým se nepouštím do dialogu, neznám je, z části se jich obávám. Mohl bych se jít poohlédnout po městě pomyslím si a po baru hledám Dorriana. Nestihl jsem si všimnout co se mu stalo a tak jdu za hostinským Co se stalo tomu průvodci, Dorrianovi ? ptám se a nervózně pokukuji po hostech.

Pán Záhad - 27. února 2009 13:01
	Bar Diablo Hostinský přijde k Charvymu, který se ho na něco zeptá. Jen se vrhl do rány, kterou měla schytat tady ta dáma. Toť vše. dáte si ještě něco. Sedne si k baru a prohlédne si nově příchozí, není to vška Aileen, ale jiná dívka, která přišla nepozorovaně. A přitom čeká, co si slečna vybere.

Charvy - 27. února 2009 13:04
	Děkuji, za jak dlouho by mohl být zdráv, potřeboval bych si projít město zeptám se. Doufám že brzy

Kandrales Enthyr - 27. února 2009 13:19

Bar Diablo Dveře se rázem otevírají a dovnitř vstupuje muž poměrně sysmpatické tváře. Jeho věk věk dosahuje sotva čtyřiceti let, je urostlý a ve tmavě hnědý kožený kabát oděný. Odění pod kabátem nepůsobí nadvakrát honosně, zjevné si příliš na módní výstřelky nepotrpí. Těžké kožené boty, tmavě modré rifle a k tomu šedá vesta s několika kapsami. Rozhlédne se po lokále a pohledem zhodnotí osazenstvo. Jako jedné z prvních věcí, které zaznamená jsou zajisté náznaky, jako by se zde svrhla nějaká bitka. Nezdá se však, že by jej to nějak vzrušovalo. Klapot jeho bot a pohyb vpřed značí, že se chystá vstoupit a očividně není ozbrojen. Co je ještě podivnější, nejde o upíra ani lykana, což osazenstvo pozná již z jeho pachu. Není mrtvý, oproti tomu je stále smrtelníkem a otázkou zní, proč sem vůbec zavítal. V temnou uličku - v místo, které moc smrtelných bytostí nezná. Jeho tvář neposkytuje informaci o jeho emocích, působí klidně - vyrovnaně. Zatímco se za ním dveře zavírají, jedna jeho ruka je vložena ledabyle v kapse a postupuje dále. Zjevně se přišel jen napít, nebo se tu má s někým setkat - že by snad se svým hostitelem? mohl by si nékdo pokládat tuto otázku. Muž přistoupí k baru a opře se o něj, koukaje po obsluze, přičemž je natočen k osazenstvu baru pravým bokem.

Gabriel Delicius - 27. února 2009 13:28

Bar Diablo Probudím se na posteli, přesněji nevím kde. Vstanu prudce, jelikož si uvědomím, že jsem měl zde mít schůzku s důležitou osobou. Je to dívka, šlechtična, se kterou jsem si měl o něčem důležitém promluvit. Týká se to, lovců upírů, kdy jsem se doslechl, že chtějí zaútočit na jistou rodinu. Proto jsem neváhal a musel to říct mé paní. Vstal jsem prudce, i když se mi točila hlava, nedbal jsem toho a šel zpátky k baru. Kde už na mne čekala. Rány na ruce jsem si nevšímal. Ba možná upoutám víc její pozornost. pomyslím si, tato myšlenka však patří nově příchozí. Omlouvám se, že jste musela tak dlouho čekat. Stal jsem se obětí těch, kteří po vás jdou.Něměla byste tu být tak sama. promluvím k ní a vzápětí si všimnu muže, který vejde do baru. To že je člověk, mne velmi znepokojuje. Že by to byl lovec, to si nemyslím a raději si ho nevšímám.

Pán Záhad - 27. února 2009 13:38

Bar Diablo Hostinský nemusí ani odpovídat na chlapcovu otázku a hned se před ním zjeví Dorrian, velice ho překvapí. Jelikož nedoufal, že bude hned na nohou. Znepokojí ho však, když jde k té dívce. A k tomu do baru přišel člověk. Nevypadá na ozbrojence a to ho víc děsí. Projde k němu ladným krokem, i když jeho tep se více zvýšil, díky tomu, co se před chvíli stalo. A k tomu, co si dá ten muž. Mají tu jen krev. Na chvíli se zamyslí a přitom se pohladí po vlasech. Vzápětí na to si vzpomene, že tu má ještě láhev whisky, ta by mu měla snad postačit. Když je v blízkosti toho muže, zastaví se. Co si dáte cizinče? Krev, asi nebude pro vás tak chutná. promluví k němu zvýšeným arogantním tónem, jako by ho chtěl svým hlasem vystrašit.

Charvy - 27. února 2009 13:42

Bar Diablo Všimnu si příchodu člověka a to mě velmi znepokojí. V tu chvíli uvidím Dorriana a chci zaním jít, ale v tom si všimnu té dívky ještě chvilku počkám pomyslím si a pozoruji toho člověka. Lovec upírů, tady, sem by se neodvážil zavrhnu první myšlenku a zeptám se barmana vidím, že Dorrian je už v pořádku, kdo je ta dívka za kterou tak vyrazil ? a poprosím ho o další sklenku. Měl bych zkusit navázat konverzaci a dozvědět se víc o místních

Charvy - 27. února 2009 13:55
	Vidím že barman hovoří s tím člověkem už dost ostýchání pomyslím si a přistoupím k nim. Zdravim řeknu tomu člověku ty nejsi upír, ale nevipadáš jako bázlivý člověk a požádám barmana o sklenku. Připiješ si semnou ? zeptám se a zapomenu na to, že je to člověk. Pořád se porozhlížím po ostatních a čekám na vhodnou příležitost na rozhovor s Dorrianem.Bar Diablo

STEEL - 27. února 2009 13:58

Bar Diablo Když přijedu k baru a zahlédnu ho, myslím, že tohle je jen hloupí vtip. Tuhle díru snad vymyslel sám ďábel, tohle totiž, to je příšerné. Řidič mé limuzíny vystoupí a otevře mi dveře podá mi ruku v bílé rukavičce a já do ní vložím svou. Jsem vysoká mladá dáma. S dlouhými vlasy pečlivě sčesanými do úhledného drdolu. Na krku mám velice drahé perly a to samé jako náramek. Ruce mám v rukavičkách dlouhých, ale pod mým kožichem bílého tygra je nelze vidět. V dlouhých nožkách ve vysokých kozačkách na jehlovém podpatku vejdu do baru. Znovu se ošiji, nad tímhle místem. Když zahlédnu podivnou krvácející dívku jen pozvednu obočí a začnu vyhledávat toho za kterým jsem přišla. Když se mě barman zeptá na pití jen doufám ve vysvobození. Konečně, a omlouvá se… měl by ale za výběr tohohle místa. “Jistě, nemůžeme jít někam do….“ chtělo se mi prosit o čistotu a klidné místo, ale neudělám to. “Někam do soukromí?“ Pod rukou chytím pevněji svou maličkou kabelku a zamrkám, bezchybně dokonalými černými očky pod závěsem řas.

Rashed (V) - 27. února 2009 13:59

Neznámý pokoj Probuzení Všechno je zahaleno v mlze vidím jen útržky a i ty rozostřeně, jsou prokládány chvílemi kdy nevnímám a vše co sem viděl zapomínáma. Ta postava, stojí nade mnou……Vrčící motor, nějaká slov a zase tma…..Opět slyším vrčení motoru, tentokrát nemůžu odolat dojmu že již nejsem v NY. Kam to… chtěl bych vstát, mé smysly jsou zmatené zase upadám do temnoty…..Někdo mě vykládá z auta, nese mě přes rameno snad žena Ta šipka, muselo na ní něco být, tohle obyčejná šipka neudělá…. jen mi hlavou projde mšlenka než zase zapadnu do temna abych mohl vše zapomenout…. Budím se na velké posteli, vidím kolem sebe luxusní pokoj. Kde to? pokusím se zvednout ale v tu chvíli zavrčím bolestíšipka v rameni je nepříjemná. Ven s ní, bude otrávená omámili mě ti prevíti aby si mě mohli chytit, byla to past. Zavrčím znova a chytím kousek týbla co čouhá z rány, z hlavy sundám černou jednoduchou čepici zimního střihu ovšem z lehké látky abych ji smotal a strčil mezi zuby. Chcípněte všichni. pomalu se dávám dohromady že vidím a jsem schopný analyzovat prostředí, když vykouknu z okna překvapí mě že nejsem ve městě. Jak dlouho sem byl mimo? zeptám se sám sebe. Ačkoli mám zuby zkousnuté kolem čepice mé vrčení je slyšet na všechny strany když si vytahuju šipku z ramene, vztekle ji prohodím oknem a vstanu, zamotá se mi hlava ale to teď neřeším, musím se první dostat pryč odtud, dopotácím se k oknu a otevřu jej dokořán s plánem vyskočit a jít domů. Pod sebou uvidím červené Porsche něco mi říká že by mi mělo být povědomé. Je vysoký, šlachovitý, očividně má i spoustu šíly, má černé kapsové kalhoty a stejně černou přiléhavou „bundu“ či blůzu, končící u horního lemu kalhot, která spíše než aby plnila funkci udržení tepla, je pro image, obojí je pobito množstvím ocelových přesek a doplňků v jednom uchu má drobnou náušnici – kroužek. Přes sebe má ještě kabát, také tenký dosahující až na zem odhalující jen těžké černé vojenské boty. Když si sundá čepici odhalí celou oholenou hlavu která má jen uprostřed pruh o něco málo delších vlasů přecházejících na týle v copánek na způsob indiánských válečníků, má také krátkou bradku a na zbytku tváře strniště.

Jasper Whitlock Hale - 27. února 2009 14:10

Můj dům Když stoupám po schodech slyším vrčení, které jde z pokoje. Vejdu do pokje a ten cizinec tu není. Kam se poděl? vnukne se mi myšlenka a později si všimnu otevřeného okna. Nejspíš z toho okna vyskočil. Bez váhání skočím taky, kdysi v dětství jsem to dělala, když jsem měla hlad a rodiče mi zamykali pokoj. Takže dopadnu v pořádku. Spatřím před sebou toho zraněného cizince, který se už drží na nohou, takže je na tom nejspíš líp, než jsem si předtím myslela. Hej..Kam chceš zdrhnout? V takovým stavu by jsi nikam neměl jít. promluvím k němu a snažím se ho dohnat, to se mi podaří. Položím svoji ruku na jeho paži, ne tu zraněnou a podívám se mu do očí. Přičemž ho políbím na rty. Asi to je způsobené tím, že jsem dlouho neměla pořádného chlapa. Ty muže svého druhu.

Gabriel Delicius - 27. února 2009 14:25

Bar Diablo A má slečna si mne všimla. pomyslím si a věnuji ji pozornost, když řekne, že chce jít do soukromí, rozhodnu se jít s ní tam, kde jsem před chvílí ležel a dá se říct odpočíval, tam by nás neměl nikdo vyrušovat. Ano chápu vás. Tak tedy, půjdeme do jedné místnosti, kde bude klid a je tam postel, takže si máme kde sednout. Mimochodem, dáš si něco na pití? promluvil jsem k ní a narážel na toho cizince, člověka se kterým se teď bavý ten majitel podniku. Ale dál nic nedělám pouze jdu do té místnosti, která je napravo a dá se tam vejít dveřmi. Posadím se na postel, jelikož nejsem tak v pořádku, jak jsem si před chvílí myslel. Hlava se mi točí, ale snažím se na to nějak nemyslet a čekám kdy za mnou přijde Istar, abych pověděl vše co jsem slyšel a co se vážně stalo.

Rashed (V) - 27. února 2009 14:49

Vila Útěk Vyskočím z okna dopadnu o něco tvrději než bych čekal, cítím se omámeně, ale rychle zase sbírám síly, vydám se po cestě kterou vidím před sebou, chvíli uvažuji že bych si vypůjčil porsche ale ten nápad zavrhnu, cestou si musím něco ulovit. Krok za krokem jdu cestou, spíše trochu kličkuju, vlasttně jsem rád, že jdu. Uslyším za sebou dopad, někdo vyskočil z okna nevím proč, ale nemám potřebu se otáčet. Myslím mi probleskne tvář upíra střelce, přesně toho pro kterého si jdu. Slyším jak na mě křičí, otočím se už sahám pro nůž abych ho po té ženě hodil ale zjistím že kapsa je prázdná. Půjdu kdy chci a kam chci. Sakra. Myslí mi opět projde obraz tentokráte upíra jak se kácí k zemi s kudlou v srdci. Vidím jak se ta žena přibližuje, ruka se mi protáhne do vlkodlačího spáru, nikdy sem to necíti ale teď ani, jak moc mě proměna vysiluje, ale nikdy sem nebyl tak oslabený když sem se měnil, ucítím že to není člověk ani upít, je taky vlkodlak, ruka se mi začne měnit zpět, to už se přiblíží a položí mi ruku na rameno. Nemám už ani sílu jí říct ať na mě nesahá, nemám moc rád tyhle familiárnosti, zvláště ve chvíli kdy nevím kde jsem co tu dělám a jak se dostat nejlépe zpět domů. Už se chci otočít že jdu pryč, podívám se na rameno, to se regeneruje ale i to mi bere spustu sil, to už se ale její rty dotknou mých, nechápu co to dělá. Najednu stranu to vůbec není nepříjemné až na to že mi rychle ubývá sil ale na druhou se teď cítím jako nějaká děvka. Naž stačím začít přemýšlet co dál podlomí se mi kolena a já padnu na lokty na zem, jsem rád že se vůbec udržím při vědomí.

Aileen - 27. února 2009 14:54

Bar Diablo Jistě, Sire. Požádám barmana o vodu, kterou vymyji zbytky stříbra, které tráví jeho krev. Nakonec si poručím vodku. Lidské pití s velkým obsahem lihu, kterým mu ránu přeliju. Když je čistá, je jen otázka času, kdy se zahojí. Kývnu na barmana, ten na další dva chlápky a ti Dorriana odnesou někam pryč. Nejspíš do nějakého pokoje. A nyní.. Zvednu se, očistím si šaty, znechuceně se podívám na zbytky nevyužité krve na zemi ale neřeším to. Vezmu si plášť a rozloučím se s barmanem. Děkuji, žiji zde již celý život tohoto města, ovšem bar tohoto typu vidím mpoprvé. Jste muž na svém místě, Sire. Nashledanou. Rozloučím se s ním, uvážu kápi a vyjdu ven. Jediným cílem je najít ty dva, kteří se mě pokusili zabít. Proč zrovna já? Můj původ je silný a pokud to jsou lovci, dobře to vědí.

STEEL - 27. února 2009 14:57

bar diablo Když promluví, přimhouřím oči, ale nechám svou tvář naprosto kamennou. Cítím tu něco divného, něco co se mi nelíbí, tam kde bydlím, je klid lidé si mě a mé rodiny váží a s úctou se nám klaní a tak to má být. Tedy nemohu očekávat ani čistou sklenku natož třeba křišťál. Ponurým barem se odeberu za průvodcem. Projdu dveřmi a špičkou boty je zavřu za námi. Když se usadí na postel projdu pomalu k němu a rozepnu knoflík svého kožichu a hodím jej na postel. Tím odkryji dokonale tvarované útlé tělo velice bělostné barvy. Mám na sobě černé elegantní tříčtvrteční kalhoty, s opaskem s kamínky a černé korzetové tričko bez ramínek. Dlouhé rukavičky k loktům si ponechám a jednu jen trochu stáhnu. “Kde máš o zranění!“ Řeknu chladně a podívám se na něj v očekávání, že mi ukáže přesně místo kde je raněn.

Ryuu - 27. února 2009 15:27

Za městem Opilec mi už dá pokoj a tak zamířím ven z města. Postupuji pomalu a rozvážně, nemusím se nikam hnát, noc je ještě dlouhá. Po chvili se odstraním od silnice a pustupuji okolím, které je zpustošené díky vlivu civilizace. Hrozné....co dovedou...a to jsem jim pomáhal...měli mě tenkrát zabít....neměl jsem se dožít tohoto zpustošení. zaženu touhu zavít žalostí nad tím, co vše vidím. Vzpomenu si na dívku, s kterou jsem dříve lovil. Moc se mi tam nechce, ale jak se ocitnu před její branou, jen zírám na to její sídlo. sem jsem nechtěl jít....tohle přeci nechci...lovím sám, bavím se sám.....tak co dělám tady? No, když už jsem tu. povzdechnu si a ohlásím se u brány a zazvoním.

Kandrales Enthyr - 27. února 2009 15:47

Bar Diablo Vyslechnu obvyklá pohostinná slova z hostinského profese Dík, postačí mi flaška vodky. odvětím nezaujatě, mé chuťové buňky baží po něčem ostřejším. Má levá ruka sklouzne z pultu a zanechá na jeho desce pětidolarovou bankovku, přičemž se ještě před chvílí zdálo, že ta ruka byla zcela prázdná, ačkoli se ještě před chvílí nacházela v kapse. Heh... Dík, ale mám svoje. Nulka ani béčko neukojí mou žízeň. poušklíbnu se k přistupivšímu muži. Můj pohled není příliš zkoumavý, nicméně si jej během vteřiny mohu prohlédnout od hlavy až k patě. Ty asi nejseš zdejší, co? pozvednu obočí v otázce a zahledím se mu do očí. Seš upejr, co? pousměji se v otázce, na níž by mi svou odpověď jen stěží zapíral. Abych pravdu řek, nejsem tu dnes kvůli tý flašce vodky. další z mých úšklebků Něco důležitějšího mě sem přivedlo. Neznáš tak náhodou nějakýho Charvyho? mrknu na něj, ačkoli se zdá, že odpověď předem znám. Viditelně jsem sice člověk, ale to není zdaleka vše.

Pán Záhad - 27. února 2009 16:19

Bar Diablo Cizinec si poručí vodku, kterou mu jde hostinský urychlěné dát. Položí mu ji a hnes si vezme pětidolarovku, která mu náležitě patří. Poslouchá se zaujetím rozhovor těch dvou upírů, a přitom neztrácí kontrolu nad svým barem. Jestli jsis nevšiml chlapče, tady okolo jsou upířy a tady máš tu svoji láhev. promluví k muži a podá mu láhev vodky a přitom čeká, co mu ten mládenec poví. Mezitím odejde ta žena, která před chvílí zachraňovala Dorriana. Za městem - Ryuu Přes bránu spatříš červené porshe a dva lykantropy, mimochodem ta žena je tvá dávná přítelkyně. Ten druhý, je vlkodlak, kterého jsi viděl v New Yorku, teď je těžce zraněný. Dáš si dvě a dvě do hromady a zjistíš, že ten zraněný lykantrop, kterého jsi hledal, je ten který se tu teď válí po zemi.

Gabriel Delicius - 27. února 2009 16:27

Bar Diablo Sedím na posteli a vedle mně je ona. Nevím zda je to sen, či bdím. Však, když promluví, vím že to není sen, ale skutečnost. Odkryji svoje rameno, kde je malá stopa po zranění, naštěstí to není nic těžkého. Ti lovci zřejmě šli po vás slečno. Já nebyl na mušce, jen jiná upírka, kterou jsem zachránil, nejspíš si mysleli, že jste to vy. Máte štěstí, že jste přišla až teď. Tak tedy k věci. odpovím ji a zhluboka se nadechnu, jako kdybych chtěl nabrat druhý dech. Slyšel jsem rozhovor dvou lovců, když jsem se potloukal včera po New Yorku. Nevšimli si mne. Jelikož, když chci, aby mne neviděli, tak mne nevidí. Ale dost k tomu. Bavili se o tvé rodině, že je příliš bohatá. Jeden člověk si je najal na vaši vraždu. Nevím zatím, kdo ale zjistím to. řeknu ji všechno, co jsem slyšel.

Ryuu - 27. února 2009 16:42

Před sídlem Jen co se ozvu, všimnu si jí a taky její návštěvy. Tak to jsi byla ty, kdo ho zachránil a on nejspíše zmlátil ty upíry, ale nevypadá to, že by to nějak zvládnul bez poskrnky....no mají si co vyjasnovat a plést se mezi ně při úplnku, ne...to nemám za potřebí. Odvrátím se od brány a nechám ty dva být.Ujdu pár metru, než se zhluboka nadechnu a dlouze zavyji. Na znamení, že jsem tu ted já a já jdu lovit. Potom se rozeběhnu do krajiny užít si lov jako pořádný vlk samotář.

Jasper Whitlock Hale - 27. února 2009 17:07

Vila Nevím, co mne to v té chvíli popadlo, když se však chci omluvit, ten lykantrop dopadne na kolena. Měl jste ležet. Tak jestli dovolíte, vraťte se se mnou do mého pokoje a já se pokusím vám to ošetřit. promluvím k němu a podeberu a odnesu ho zpátky do pokoje, ze kterého před chvíli utekl. Položím ho na postel a rychle jdu do kuchyně pro vodu, nejspíš bude mít žízeň, a taky vytáhnu z lékarničky pár obvazů a věci na šití. On nemusí nějak reagovat, a vidí, že jsem zpátky s vodou, kterou mu podám. Tak a teď se vám to pokusím zašít. Dovolíte? čekám na jeho reakci a potom mu podám sklenici vody.

Pán Záhad - 27. února 2009 17:11
	Lov - Ryuu Ano lovíš sám. Nemusíš se ani moc pokoušet a podaří se ti najít po čichu pach srny, která je nedaleko v lese. Tady jsi chodil na lov s Yenou a teď lovíš sám. Pěkná vzpomínka na minulost. Snažíš se být nepozorován a sleduješ srnu, svoji oběť, kterou jsi si vybral.

Ryuu - 27. února 2009 17:32

Lov sice toto místo vyvolává vzpomínky, ale já si je ted nemůžu připouštět. Měsíc působí a mé pudy, které v sobě kolikrát násilím krotím, ted vyplouvají naporvch. Pronásleduji srnu, kterou cítím tak blízko. Jen co je v mé blízkosti, jsem už já dávno v plné své podobě, kdy nevnímám nic jiného než chut cítit její krev a zuby drtit a rvát její maso. Hned jak jí uvidím, vyběhnu plnou svojí rychlostí, skolím jí k zemi a s chutí se zakousnu do jejího krku, abych jí co nejdříve usmrtil. Hned na to začnu plnit své břicho jejími vnitřnostmi, které jsou pro mě jako ta nejlepší odměna.

STEEL - 27. února 2009 17:38

Bar diablo - zadní místnost stojím nad ním a čekám až si odhrne rukáv. Prohlédnu si ránu a trochu zvednu obočí, čekala jsem něco mnohem horšího, ale jak se zdá na umření to není, ikdyž ztráta krve jistě nebyla příjemná. Ač se upíři velice dobře a rychle regenerují, je známé, že jejich krev léčí, více méně. Tedy hojí rány. rukou sáhnu za záda a vytáhnu dýku, je ze zvláštního odlehčného kovu a její rukoveť je vykládaná diamanty. Oštří je poměrně dlouhé a tvarované podobně jako kuchač na ryby. Stáhnu si jednu rukavičku k zápěstí a nožem se opravdu lehce říznu. muž mluví o lovcích a o tom, že šli po mě. Nedám na sobě ničehož nic znát, naopak nechává mě to ledově klidnou. Ze svého zápěstí nechám jen pár kapek stéci do rány Dorriana. Rána se rychle zacelý a má také rukavičku opět natáhnu a nuž otřu o látku na jeho paži a zasunu zpět do pochvy kterou mám šikovně, na zádech. mezi tím co uklízím svou dýku, on domluví. "Dorriane....pokud si mi chtěl jen tohle, jsem tu zbytečně, vždy se najde někdo kdo mě chce zabít... mě nebo mou rodinu, již několik století, proč bych právě teď měla mít obavy?" zeptám se a sáhnu pro svůj kožich.

Charvy - 27. února 2009 19:45

Bar Diablo Pán si všiml že jsem upír pomyslím si a pousměji se. Najednou mě strne úsměv. Zarazím se nad jeho otázkou proč by mě hledal, lovec upírů či starý známý nebo dobrodruh váhám s odpovědí. Poté se odhodlám No, ten Charvy, to jsem já. Proč mě hledáš, nechceš mě snad zabít že ne ? odpovím a nervózně čekám na odpověď. Nemá s sebou zbraň, tak to nebude lovec uklidním se. Poté se pousměju a spadne ze mě nervozita a tréma, mám dojem, že je to poznad. Popadnu sklenku krve a přisednu si k němu.

Gabriel Delicius - 27. února 2009 21:18

Bar Diablo Ano, její krev zcelí moji ránu a cítím se lepé. Vím, že Istar je celkém paličatá dívka, která si myslí, že se o sebe umí postarat, ale raději bych byl v její blízkoststi a hlídal jí. Vůbec neskrývám citi k ní, sice jsme spolu nikdy nic neměli, ale teď bych toužil po opaku. Však jednou si k tobě najdu cestu. pomyslím si. Nůž otře o látku na mé paži, málem bych zapoměl na její šlechtické zvyky, ta jediná věc mi na ní vadila. Jinak jsem na ní vše miloval a tato láska se mi vrací i teď. Možná v nich nevidíš takové nebezpečí, ale měj se na pozoru. Nikdo neví, co jsou zač a to mne na tom děsí nejvíc. Já je nespatřil, jen jsem slyšel jejich rozhovor. A ničí mne to pomyšlení, že by se ti mělo něco stát, Istar. má slova jsou více méně přátelská, kdyby se do nich více ponořila slyšela by v nich vábící píseň lásky, ale její zahledění to nemůže slyšet. Mohu se však mýlit. V její osobě, jsem se hodně mýlil. Už z dřívějška jsme se znali, tehdy byla až moc křehká a měla ráda luxus. A já byl skušenější. Tak jsem jí zaučoval, myslel jsem si že ni nedokáže, zřejmě jsem se mýli.

Pán Záhad - 27. února 2009 21:36

New York - Aileen Vydáš se hledat ty zbabělce, kteří se tě pokusili zabít. To neměli. Jen vystřelit a zmizet. Netušíš proč vlastně to děláš, ale Dorrian tě zachránil, nejspíš mu to dlužíš. Jdeš po temné ulici, kterou si před nedávnem procházela do baru Diablo, a zde jsi se potkala s Dorrian. Uvědomíš si svoje arogantní chování k němu a začneš toho litovat, však poté, než jsi odešla, sis všimla, že má nejspíš o zábavu postaráno, díky té slečně, kterou byl okouzlen. Je ti to trošku líto. Však přestaneš myslet na něho a zavětříš člověka, který je nedaleko tebe. Nevíš přesně, zda je to ten lovec, který vtrhl do baru, či nějaký neozbrojenec, ale vydáš se jeho směrem, až dojdeš do slepé uličky, zde jeho pach, jakoby mávnutím proutku zmizí. Něco ti tu nehraje, jak by mohl zmizet, když tu je slepá ulička a po chvíli ti přijde odpověď ve formě, šipky, která tě lehce škrábně po rameni. Po té ze svého úrkytu vyjde i ten muž, který po tobě střílel a míří na tebe, připraven vystřelit další. Tebe jsme neměli zabít. To byla jiná žena. Avšak teď když znáš naši tvář, bude pro nás dobré když zmizíš. promluví na tebe, ten jež míří. Nestřelí. Opak, za tebou stojí další osoba, které sis vůbec nevšímla, udeří tě do hlavy a ty ztratíš vědomí. Probudíš se nejspíš v nějkém temném pokoji bez oken, je to nejspíš suterén. Hlavy ti třeští a ztratila jsi celkem hodně krve. Vůbec netuší, proč jsi tady a kdo tě tu vězní. Lov - Ryuu Srnu jsi si ulovil. Minulost je minulost, toť fakt. Když se najíš dosita, chytne tě veliká žízeň a vzpomenš si, že nedaleko je rybník, tady jsi s tou zmiňovanou ženou chodil vždy po jídle pít. Když dojdeš k němu spatří před sebou dalšího lykantropa, vůbec ho neznáš. Je mladý. To Yena z něj omylem toto udělala. Sice je mladý, ale je dobře stavěný a velmi silný. Všimne si tě, ani se k němu nemusíš výrazně přibližovat. Přestane pít a hodí na tebe vražedný pohled. V hlavě se mu žene jediná myšlenka na tebe vystartovat, avšak to nezrealizuje. Dnes mu ten lov na srny stačil. Teď se chce jen v klidu napít vody, a pak zase odejít. Co tady děláš? Toto je pozemek Yeny. A tebe jsem tu nikdy neviděl. promluví k tobě vztekle a stoupne si do bojové pozice, čekajíc na tvoji reakci a odpověď.

Kandrales Enthyr - 27. února 2009 21:43

Bar Diablo Jo, všim sem si, že je to tu samej nemrtvej. prohodím přes rameno k hostinskému, přičemž sáhnu po láhvi s alkoholem. Hostinského úděl pro mě tímto končí, proto k němu nepěesunu ani svůj zrak. Evidentně mi za to již nyní nestojí. Všímám si okolního dění, nicméně nedávám na sobě najevo význam toho všeho. Nyní jsem zaměřen spíše na konverzaci s Charvym. Můj výraz se intuitivně rozjasní po tom, co mi prozradí, že jde přesně o něj. Já a zabít tě? Myslíš, že bych to svedl? pousměji se nad tou myšlenkou, kdy se evidentně neozbrojený muž pouští do řežby s naboostěným upírem. Možná. Ale ne, nejsem tu kvůli tomu. Mám pro tebe nabídku. povím ve chvíli, kdy se má paže s lahví přesune vpřed a v úhlopříčném sklonu přidrží láhev vzhůru etiketou k mému zraku. Jop, ruská... povím spíše k sobě při pohledu na písmo ražené azbukou. Koukám, že seš nervní. Já byl taky, když mi vypálili značku. usměji se žertovně, kdy v úsměvu společně se svými tak akorát bílými zuby odhalím i předloktí pravé paže. Zde je jakoby v maso vyryt podivný ornament. Připomíná lebku z profilu proťatou vertikálně mečem. Co je ovšem zvláštní, její čelist je nepřirozeně protažena a skýtá i špičáky. Znak působí velice starobyle a očividně jej nemám do masa vyrytý krátce, nýbrž již řadu let, proto je i dobře zhojené. Než se tady usadit, líp by se nám konverzovalo mezi čtyřma očima, co říkáš? natočím hlavu lehce na stranu a pohodím jí, abych odehnal pramínky vlasů na mé tváři. Je to gesto, směřující ke dveřím, vedoucím do lokálu. Jako bych jej vybízel k odchodu v mém doprovodu.

Ryuu - 27. února 2009 23:56

Les Po sražení srny a mém nasycení pocítím chut se napít. V blízkosti je rybník a tak se vydám k němu. Pár metrů od něj se zastavím a hledím na mladíka, který tu je a nejspíše se mu nelíbí má přítomnost. Oklepu se a napřímým uši, abych ho pořádně slyšel. Z jeho zloby mám jen tichou radost. Je to zelenáč a ty dokáži pod sebe dostat i s plným žaludkem. " Jdu se jen napít, lovil jsem tu i dříve s Yenou.....to ty jsi byl ještě člověk." řeknu klidně a očima ho pozoruji. Vykročím k rybníku a čekám od něj útok. Je mladý a nejspíše i dost zbrklý,a takové jdou dobře předvídat a taky dobře se jim ubránit. Jen čekám na tu jeho první chybu. Ačkoliv vypadám jako bych si z něho nic nedělal, jsem připraven před jeho případnou ránou uhnout.

Pán Záhad - 28. února 2009 03:34

Les - Ryuu Ano je pravda, že on by se rád pral, a že tento jeho souboj je předem proharný, však takovouto hloupost on neudělá. A k tomu, když mu řekneš že jsi Yenin známí, raději tě nechá být. Jelikož má strach, že by se na něj Yena zlobila a možná ho vyhodila i z kultu, který ho teď drží při životě. Ty Yenu znáš? Jsi taky v jejím kultu? zeptá se tě a je vidět, že se zkrotil jako beránek. Toto jeho chování by tě mohlo velice překvapit. Bar Diablo Hostinský dál nenápadně poslouchá rozhovor těch dvou. Neunikne jeho pozornosti ani to vypálené znamení, které má muž na ruce, to už u někoho viděl, ale u koho, pak se jeho myšlenky přesunou k Dorrianovi, ano u něho to viděl, jelikož Dorrian je moc známí v tom kultu, kolikrát přemlouval hostinského, aby se přidal do toho kultu s ním, ale on raději odmítl. Po chvíli konverzování do baru vstoupí žena, malé postavy, zahalena celá v černém, má na sobě cestovní plášť s kapucí a není ji přiliš vidět do tváře a to jí vyhovuje. Nechce aby jí někdo viděl, má jediný v úmyslu a to najít Dorriana a povědět mu, co se stalo její sestře. Však v té chvíli, když ona vstoupí, je na odchodu Kandrales s Charvym. Ona Kandrala dobře zná, sama ho jsem poslala a vkládá do něj velkou důvěru. Potřebovala by od něj pomoc, ale když vidí, co Kandral dělá, raději je nechá být. A jde k majiteli podniku rozvážným krokem. Kde je Dorrian? Potřebuji s ním nutně mluvit. promluví k němu a majitel podniku hned ukáže, kde jsou ti dva. Jelikož nechce přijít víc s touto ženou do konfrontace. Přesně zná její úmysl. Vejde do pokoje a ignoruje, to že zde má Dorrian s někým schůzku. Dorriane, musíš mi pomoct jde o moji sestru. Nejspíš ji unesli. vysloví tato slova se strachem a nakloní se k němu, přičemž sundá kapuci a odhalí tím svoji tvář má temně černé vlasy a na krku má, jakoby v maso vyryt podivný ornament. Připomíná lebku z profilu proťatou vertikálně mečem. Co je ovšem zvláštní, její čelist je nepřirozeně protažena a skýtá i špičáky. Znak působí velice starobyle a očividně jej nemám do masa vyrytý krátce, nýbrž již řadu let, proto je i dobře zhojené. Istar Ten stejný ornament, který má Dorrian na paži, viděla jsi ho, ale nebrala jsi to v potaz a hned tu vidíš spojitost. Ale vůbec netušíš, za koho jsi v této hře a to tě celkem děsí.

Pán Záhad - 28. února 2009 03:39

soukromá zpráva od Pán Záhad pro Technická poznámka Dovolila jsem si pár uprav, a proto tě chci na to upozrnit dřív, než začneš odpovídat na svůj příspěvek. Jak jsem se v poště zmiňovala budou zde Kulty - ty mimochodem patříš do Kultu upírů a jsi sestrou té, které říkají Královna. Víš o tom, že Dorrian zde také patří a jste staří přátelé, ale na okolí musíte působit tak, že se vůbec neznáte. Když tě unesli lovci, dali hned zprávu tvojí sestře, která neváhala a vydala se do baru tě hledat. Potřebiji, aby jsi mi napsala v příspěvku, jak se čítíš v tom vězení ve kterém se nachazíš a v jakém jsi stavu, toť vše. PS: Doufám, že se nějak nezlobíš.

Gabriel Delicius - 28. února 2009 03:52

Bar Diablo Istar mi ani neodpoví na otázku a do místnosti vejde, ta kterou nejvíc obdivuji a díky které jsem při životě. Její sestra zmizela. Kdo by měl velký podíl na tom, kdyby se šéfka rozhodla s tím vším praštit? napadne mne a nemusím čekat dlouho na odpověď, která není daléká. Ti lovci. tato odpověď mi ujasní vše. Proto do tohoto baru vstoupili, ale jediné, co nechápu je to, že mají v úmyslu také zabít i Istar. Co by z toho měli? Ale jestli se jedná o kult lovců, tak ti jdou po každém a nejdřív si vybírají bohaté lidi, aby mohli získat jejich majetek. A to Istar má. hned mne napadne druhá myšlenka. A při ní si pročísnu rukou vlasy. Istar, už asi víš proč po tobě jedou. A proč byses jich měla bát? No protože, se tito jen tak nevzdají. řeknu jí a doufám, že mne pochopí. Pokusím se udělat vše, co je v mých silách, ale měla bys spíš o tom mluvit s Kandralem. Já bych se s němi do styku nedostal tak jako on. řeknu nově příchozí dámě, kterou znam mnoho let a zmizení její sestry mne celkem zničí. Ale znova se pohlem vrátím na Istar. Prosím, pojď se mnou. V mém klanu budeš v bezpečí. řeknu Istar a čekám na její odpověď.

Charvy - 28. února 2009 08:27

Bar Diablo Souhlasím odpovím mu. Ten člověk si získává na mé důvěře pomyslím si ale přeci jenom si musím dávat pozor, v NY to ještě moc neznám. Měl bych ti jenom říct, že nejsem moc znalec NY a nevyznám se tu, kam by jsme šli ? V tu chvíli ze mě opadne všechna nervozita, když se kouknu na jeho paži. Avšak, nemohl jsem si jasně vybavit, čí znak byla tato lebka. Nějak intuitivně mě napadlo lovců to jistě nebude, lycanů též ne, je to člověk a má pro mě nějákou nabídku a zvednu se od baru připraven na opuštění baru. V tu chvíli mi napadne jistá myšlenka nebyl toto znak jednoho z klanů ? zeptám se sám sebe a odcházím z baru. Před odchodem kývnu na barmana jako znamení, že ho zdravím a odcházím.

Rashed (V) - 28. února 2009 10:51

Vila Útěk se nezdařil Chvíli se snažím na zemi vydýchat, ale cítím že se to zlepšovat nebude, bojuju s tím jak jen to jede ale nakonec musím uznat sám sobe, což je nejbolestivější že sám to nezvládnu a pomoc budu potřebovat. Na její slova jen něco zavrčím a naposledy se pokusím zvednout i když je to marný boj. Štěrk na příjezdové cestě cestě se mi zarývá do rukou a já vůbec nejsem rád že jsem v této ponižující poloze popravdě právě tohle mi vadí mnohem víc než cokoliv jiného, popadne mě i bezdůvodný vztek na tu vlkodlačici že mě vůbec takhle vidí, zavrčím znova ale cítím jak se už i u toho zadýchám a vztek na ni mě brzo přejde. Ve chvíli kdy si mě pověsí na rameno stihnu jen heknout protože cítím její rameno na svém žaludku, cestou se jen trochu zvládám prohlédnout dům. Musím odtud vypadnout jak jen to půjde, Rashi, dáš se dohromady vstaneš poděkuješ a odejdeš, nic složitého. Uvědomuju si jak to může být do New Yorku daleko ale vůbec mi to nevadí, jakmile budu fit tak to určitě nebude žádný problém. Cesta do schodů,ačkoliv žena nejde žádným dupavím krokem ba naopak jde ladně a celkem plynule je pro mě pekelným zážitkem, cítím se slabě a s každým ze schodů jakoby mi její rameno víc tlačilo na břicho, tak si celkem oddechnu když už ležím na posteli v pokoji. Osamím v něm, v tu chvíli začínám přemýšlet a opět mě chytá vztek na mou bezmocí a nad nastálou situací, vždy sem se o sebe staral sám a teď ani netuším kde sem, kdo je ta žena jak se dostanu domu a kdy to zvládnu. Momentálně není chvíle, že bych se s někým chtěl bavit, rozhodnu se že budu dělat že spím ale když žena vejde než svůj plán domyslím překvapí mě to takže z plánu předstíraného spánku nic nebude. Voda kterou přinesla by mi bodla ale moje nálada je teď taková, že se mi ji nechce přijímat ani za nic tak odvrátím tvář a mlčím, na její otázku jen lehce pokrčím rameny.

STEEL - 28. února 2009 11:13

Bar diablo zadní místnost Dívám se na něj a jeho obavy mi příjdou možná trochu směšné, ale nakonec to ani moc neřeším a obléknu si svůj kožich. "Dorriane....." Promluvím, ale už to nestihnu doříct, do místnosti vejde žena v kápy. Pozorně vnímám její slova, ale únos nějaké holky mě opravdu vůbec nazajímá. Dorriane, skoro to vypadá jako by si mě neznal, neplánuji, nespřádám intriky a už vůbec se neženu do potíží. Řeším vše jak to přichází. Lovce a nepřátelé zabíjim a ty co mě uctívají akceptuji. Dorriane, tohle je něco, co víš, nechápu proč jsi mě přivedl sem, vystavil si mě nebezpečí a jak vidím celkem realnému! Zvednu s postele svou kabelku a zapnu knoflík na svém kožichu. Žena která k němu mluví se odpovědi nedočká, ale Dorrian začne opět mluvit ke mě. zavrtím hlavou a jdu ke dveřím. "Dorriane, já věřím na osud, jsem ze starobylého rody, uctívající tradice, nikdo z naší rodiny a tím méně já hraběnka Istar de la Clarett, se nebudeme družit do klanů, nejsem zvyklá se někomu klanět, nejsem zvyklá někoho uznávat, nedopadlo by to dobře." Chytím kliku a naposledy zvednu od dveří své černé oči k němu. "Vážím si tvého strachu o mě, a toho, že mě chceš ochraňovat, ale jsem si vědoma svých schopností a sil, a především toho, že můj život už je příliš dlouhý než aby ho ukončil nějaký lovec, mým osudem je něco jiného!" věnuji mu úsměv, ale na ženu se vůbec nepodívám. otevřu dveře a výjdu ven přičemž dveře od zadní místnosti opět za sebou zavřu.

Aileen - 28. února 2009 11:33

Nezdařené pronásledování To, že je sleduji v žádném případě nedělám pro Dorriana, ale pro opovážlivost těch lidských červů. Do hlavy se mi vkrade vzpomínka na mé chování k Dorrianovi, ale lítost je to poslední, co bych cítila. Vzpomenu si na jeho řeči a pak najednou změnu taktiky a přidání se k další ženě. Ušklíbnu se nad tím. Ostamtně mám o Dorrianovi svůj vlastní úsudek. Kdo by se divil, ten nejspíš běhá za každou sukní. Pachová stopa mne dovedla až do slepé uličky, ovšem tam stopa zmizela. Zmátlo mě to a okamžitě jsem vycítila lest. Se zasyšením se podívám na roztrhlou číst pláště, smetu ho na stranu a všimnu si skřábnutí. Tohle byla velká chyba.. Zasyčím na muže a odhalím veliké ostré špičáky. S čím jsem však nepočítala byla rána do hlavy, která mě složila na zem. Když se opět proberu, jsem v nějaké tmavé místnosti, silně dezorientovaná a malátná. V suknici nahmatám šipku, kterou jsem si schovala. Slezu z postele a dojdu ke dveřím. Vydržím čekat nekonečně dlouho, dokud nepřijde nějaký člověk, který by mi posloužil jako zásoba energie.

Jasper Whitlock Hale - 28. února 2009 11:34

Vila Nejdříve, ale udělám pravý opak, kdysi mne to učili rodiče. Ještě než to zašiju. Nejspíš ta šipka byla otrávená. Takže mi dovol, abych ti vymáčkla jed. Bude to bolet to si piš, ale zachráním ti tím život. promluvím a si sednu blíž k němu. Roztrnu mu kosili, kde je postizené místo, a začnu mu vymačkávát a potom vycucávat jed z těla, tak abych ten jed nezpolkla, jemu to působí velkou, bolest, ale drží se. Potom si vezmu obvaz a ovazu mu to na pevno, tak aby krev neprosakovala a zastavovala se, a nakonec mu podvážu ránu, aby se jed nešířil do trupu a neumřel, tak aby byl provázek na jedná straně na hraně ramene a na druhé v podpažím. Celá akce může trvat půl hodiny, které pro něj znamenalo velké utrpení.

Rashed (V) - 28. února 2009 11:53

Vila Léčba Na její slova o vymačkávání jedu nijak zvlášť nereaguji, je mi jasné, že to bude bolet ale už se mi také stalo že sem si sán vypaloval rány, takže nějaké takové mačkání ran přežiju. Když podle mě by bylo nejjednodušší sežrat si tu nějakou tu oběť ovšem nějak si neuvědomím že nemám dost sil na přeměnu. Samozřejmě že byla otrávená, obyčejná šipka se mnou nic neudělá. Jen počkej až si tě najdu ty hajzle, ty se ještě budeš divit jak ti Rash zatopí, budeš klečet úpět prosit, ne prosit, budeš žebrat o to abych tě zabil zychle. Cítím jak to celkem ošklivě bolí když mi ta žena začne ránu ošetřovat ale sem rozhodnutý nedat nic najevo, jen zatnu zuby a hledím z okna, cítím jak mi z rány vysává jed či krev a jen doufám že se ten jed moc nerozšířil. Teprve když mě začne obvazovat uvědomím si že na sobě nemám ani plášť ani svou bundu, zajímalo by mě kde jsou, nerad bych je tu nechal, což se skoro stalo při mém prvním pokusu o útěk. Nakonec sem tedy rád že sem neutekl protože mám své věci rád a taky by možná nebylo tak složité mě po nich vystopovat. Když mi začne vázat ránu jsem rád že je po všem, tedy alespoň po tom nejhorší. Měla by ses naučit pálit rány. Jsem si jistý že tu bude mít nějaký krb a sám sem si kdysi jizvu od nějakého šmejda pálil pohrabáčem. Cítím jak mě obvaz dost omezuje v pohybu ale s tím teď nic neudělám do toho mi žena ještě podváže ránu, stále neodtáčím pohled pohled od okna, vždy sem byl samotář a najednou se o sebe nepostarám sám a ten kdo se o mě stará není nikdo z těch známých co mám, ale nějaká cizí žencká, cítím se jako čokl co ho našli přivázaného u popelnice a dovedli do útulku kde se o něj starají.

Pán Záhad - 28. února 2009 11:57

Věznitelé - Aileen Skutečně dokážeš dobře, čekat a to se ti i vyplatí, jelikož k tobě příjde jeden se záměrem ti nějak obvázat ránu, jelikož nechtějí aby jsi jim umřela. Ten tvůj úmysl s šipkou skutečně vyjde a ty ho zabiješ, když se k tobě chce skonit, tím že mu prošeřeš hrdlo a začně týct krev, které si ty napojíš a tvá síla se ti začne vracet. Bar Diblo - Istar Ano už jsi na odchodu, ale ta žena se za tebou vydá, chytne tě za ruku a podívá se ti do očí. jestli si myslíte, jak jste silná, to se tedy mýlite děvče, proti těmto lovcům, z Kultu není nikdo z nás tak silný. Jich je více než nás a jsou všude, podle mne celé město New York je jimi plné. promluví k tobě a pořád tě drží za ruku. Je ti to nepřijemné a tak se okamžitě vytrhneš z jejího sevřetí. Řekla jsem vám pravdu, je pouze na vás jak s ní budete zacházet. dodá a nechá tě odejít.

Aileen - 28. února 2009 12:06

Sídlo Mám veskrze radost z naivity těch obávaných lovců. Už jsem pochopila, oč tu jde. Chtějí zdržet mě a zabít sestru i mě. Pak se podle nich celý upírský kult rozpadne. Jak naivní. Jenomu starostlivci, který mne přijde ošetřit se to nevyplatilo. Prořízla jsem mu hrdlo a nasytila se jeho krve. I to, že mě chtěli ošetřit vypovídá oi jejich naivitě, škrábnutí mi sice tráví krev, ovšem na umírání to zatím není. Tím spíš ne teď, když vypiju prakticky celý obsah lovcových krevních zásob. Rána se zacelí s novou energií prakticky Lovce prohledám abych zjsitila, zda u sebe má zbraně.

Pán Záhad - 28. února 2009 12:18
	Sídlo - Aileen Má u sobě krátký meč na jehož čepeli je vyrit znak jejich kultu, je to had a v jeho očích se objevují malé částečky, čehosi, co nejspíš bude obroušený diamant. Neváháš a vezmeš si ten meč, přičemž se rozhodneš odsud utéct, ale kde jsi ti není známo. Však riskneš toho. Kolem nikdo není. Je to opuštěné, žádná stopa potom, že by tu někdo byl.

Gabriel Delicius - 28. února 2009 13:37

Bar Diablo Vůbec mne nepřekvapí její chování. Znám ji už mnoho let. Ta její čest a pýcha, ji přivedou do velkého nebezpečí. Její myšlení mne znepokojuje a ten její unáhlený odchod. Kdy i moje paní odejde za Istar, aby si s ní promluvila a přemluvila jí to. Nestačil jsem ani ragovat a byli obě dvě ženy na kterých mi záleží pryč. Rozhodl jsem se jít za nimi a spatřil jsem, jak má paní drží Istar za ruku a mluví k ní odhodlaně. Nechci do jejich rozhovoru nějak moc zasahovat. Všimnu si však, že jediná naše šance, zachránit její sestru z vězení, právě odchazí a to Kandralas. Sice ho moc nemám v lásce, ale rozhodnu se s ním promluvit místo mé paní. Počkejte Kandrale a Charvy. Musím si s Kandralem o něčem důležitém promluvit. řeknu odhodlaně aniž bych mrkl okem. Omlouvám se příteli, ale tady se jedná o život. doplním dále směrem k Charvymu.

Jasper Whitlock Hale - 28. února 2009 13:44

Vila Tak podařilo se mi ho vyléčit, teď je pouze na jeho regeneraci, kdy se uzdraví. Kdybys chtěl lovit, mám nedaleko svého domu les, kde se vyskytuje hodně srnek, tak můžeš. Můj dům je teď i tvůj dům. promluvím k němu přátelským tónem hlasu. Snažím se mu pomoct, jelikož mi jeho přítomnost působí velkou radost. Je tak silný a nezoutaný, taková jsem byla kdysi já. Nejspíš jsme se vůbec neseznámili. Mé jméno je Yena, jsem důležitou osobou v kultu lykantropů. Nevím zda jsi o nás slyšel, ale je jich nás tu celkem hodně, ale nejvíc je upírů a lovců. Však mi s nimi bojujeme. Proto jsem tě přivezla jsem. Tady jsi v bezpečí. dodám k předchozím slovům a odkryji pravdu o svém původu, možná toho budu litovat, ale je mi to teď jedno.

Pán Záhad - 28. února 2009 13:53

soukromá zpráva od Pán Záhad pro Cesta zpátky Je překvapující, že jsi tak rychle dostala z jejich vězení. Sice přesně nevíš, kde jsi, ale tvé orientační schopnosti ti nedovolí se ztratit. Kousek od úkrytu je opuštěné auto, neznámé značky, jelikož je velmi špinavé, ale určitě je pojízdné. Nasedneš do něj a vůbec nic ti nesedí. Proč tě unesli, a pak nechali jít? může se ti hnát hlavou. Tato myšlenka, neustojí ani v té chvíli, kdy nastoupíš do vozu a na předním sedadle vedle řidiči objevíš mapu, na které je znázorněno, kde jsi a kde je New York. Je to nejspíš hodina cesty. Piš soukromě.

Pán Záhad - 28. února 2009 14:51

soukromá zpráva od Pán Záhad pro New York S lovci jsi způsobil rozruch v baru Diablo, kdy jsi střelil šipku po té ženě, v myšlence, že je to sestra velitelky Klanu upíru. Měli jste za úkol na sebe upozornit a dokázat svoji převahu v klanu lovců. Po půl hodině vás začala pronásledovala ta stejná osoba, po které jste šli. Ty jsi se jí schoval ve slepé uličce kousek u popelnic. Využil si chvilky její nepozorovanosti a střelil jsi šipku, zasáhl jsi ale rameno. Však tvůj přítel jí dostal tím, že ji praštil velkým kusem trámu do hlavy a ona upadla do bezvědomí. Odvezli jste ji na místo určení, tedy jak vám řekl šéf. A nechali jste ji tam somotnou. Vůbec jste nechápali jeho záměr, ale raději jste ho poslechli. Byla v bezvědomí a ztratila krev, tvůj přítel se rozhodl, že s ní zůstane a pomůže ji se vyléčit, ty jsi však na jeho plán nepřistoupil a nechal jsi ho tam být samotného. Tím sis zachránil život. Vrátil jsi se zpátky ke svému pánovi. Jeho dům je v centu New Yorku, dá se říct v mrakodrapu v šestém patře. Nikdo by si nemyslel, že zde bude mít svoji klan. Pěkné místo. Vejdeš do jednací místnosti, kde tě čeká s pár muži. Tak co pane Drabere splnil jste úkol?zeptá se tě.

Rashed (V) - 28. února 2009 15:09

Vila Léčba Když skončí s ovazovaním ani se nehnu nehnu možná bych měl poděkovat, ale já sem se o nic neprosil, nikdy sem se nikoho o nic neprosil., nabídne mi možnost lovu v jejím lesíku ale je mi to jedno, srny nemusím, lidská krev je mnohem lepší. Taky řekně něco o tom že tenhle dům je i můj dům, řekne to tak že mě to dokonce zaskočí, nejsem zvyklý aby se takhle ke mně někdo choval, odjakživa se protloukám sám a nikdo za mě nic neřeší a teď tahle panička co nejspíš všechno zdědila jen si tu žije mi nabízí abych tu bydlel? Nebudu tě obtěžovat, brzo odejdu. Odpovím jí velmi krátce na její sloova aniž bych pohnul hlavou, nechci tu zůstávat nechci být na někom závislý, chci se pomstít, možná se chovám dětinsky, vím že ona za to co se stalo nemůže ale jednoduše je teď jediná poblíž tak asi působí trochu jako hromosvod mé špatné nálady. Když se představí její jméno mi nic neřekne. „Rashed“, odpovím chladně, aniž bych se pohnul. Další slova co řekne mě vyvedou z míry. Cože? Smečka, ona dělá šéfku ve smečce? Podivím se velmi její slovům, Smečkou označuju kult vlkodlaků, není to hanlivě míněno ba spíše naopak, stejně jako lidé a vlci jsou i vlkodlaci společenská sptvoření žijících nejraději v kontaktu s jinými, to jen pár z nás se odtrhne a žije svůj život, určují si vlastní pravidla a mají vlastní svět, většina z těchhle individualistů nepřežije dlouho protože jednoduše nejsou připraveni, jsem vyjímka žil sem dost dlouho, a dnes, dnes sem mohl umřít. Slyšel. Odpovím zase jen velmi krátce, nevím co si mám myslet, natožpak co říct ale najednou se mi zdá jakoby na mě byl vyvíjen tlak, vím že se chce přátelit ale já sem se nikdy s nikým moc nepřátelil byli tu ti se kterými sem měl dohody a známosti, ale přátelit se neumím. Nepotřebuju bezpečí, postarám se o sebe, jakmile to půjde odejdu. Nebudu tě obtěžovat. Seznámit se s kultem mě sice zajímá, ale cítím, že tu nejsem úplně klidný, ani nevím kde sem. Zdravou rukou si sáhnu na rameno abych s ho nevím proč přes obvaz ohmatal, doufám že nejpozději do večera to bude v pořádku.

Jasper Whitlock Hale - 28. února 2009 16:02

Vila Libí se mi jeho hrdost. Kdyby byli tak hrdí mí lykantropové, asi by jsme měli pokoj od těch upírů a lovců, co nám tak znepříjemňují život. pomyslím si a pomalu se zvedám, jelikož mne už dole někdo čeká. Jsi vlk samotář. Taky jsem kdysi takový typ znala. Byla jsem to také. Ale jednou mne málem zabili ti lovci a já zjistila, že je lepší být ve smečce než o samotě. Proto ti říkám, zvaš to ještě jednou. promluvím k němu a jsem na nohou. Pomalu se blížím ke dveřím. Ale nebudu tě tu držet. Až se uzdravíš můžeš odejít. Jen mi dovol, abych tě odvezla do New Yorku. tato slova jsou poslední, která mohl slyšet, jelikož jsem odešla z pokoje a šla dolů do konferenční místnosti, kde na mne už čekalo pár důležitých lykantropů. Vyprávěli si, ale když si mne všimli ztichli a čekali až promluvím. Posaďte se. Jste tu protože, jsem konečně našla toho vyvoleného. Je zde. Sice je zraněný, ale pořádně silný. To on je náš vůdce. Pokud bude mít zájem, vzdálím se. promluvím k nim a posadím se do čela stolu. Kolem slyším šepot, nejspíš je překvapilo to, že jsem ho konečně našla. Našeho vůdce. Však netrvá ani chvíli a hned ke mně jeden promluví. Promiňte, ale nevěřím vám, dokud ho nespatřím bojovat. vysloví tato slova kolem je slyšet zase šum. Mlčte! Jestli mne nevěříte, stak si nevěřte. Vaše chyba. zakřičím, takže by můj hlas mohl být slyšet až do jeho pokoje. On se vrátil řeknu poslední slovo, které mne zmohlo. Hlava mne začne strašně hučet a nejspíš mám horečku. Že jsem ten jed, nevyplivla. vzpmenu si na tu chvíli, kdy jsme ošetřovala Rasheda a přitom omdlím.

Pán Záhad - 28. února 2009 16:12

Vila Když Yena ztratí vědomí, začne se kolem ní scházet hlouček lykantropů. Nikdo však není ochoten jí pomoct. Až na jednoho, je to mladý lykantrop Azuriel, který ji vezme do náruče a odnese ji do pokoje, kde však spatří Rasheda. Omlouvám se, že vás ruším, ale Yena najednou omdlela. Nevím, co mám dělat. promluví k Rashedovi a položí Yenu do křesla, jelikož postel je plná. Na chvíli se vzdáli, aby v kuchyni namočil ručník a snížil jí teplotu. Poté se zase vrátí a polží ji ručník na hlavu. A nejistě čeká.

STEEL - 28. února 2009 16:27

Bar Diablo když mě neznámá žena chytí za paži trhnu rukou a vyprostím se z jejího sevření. "Nejste v postavení, aby jste se mnou takto hovořila a také to mluví dostatečně o vašem vychování. A již nikdy více mne nedržte...." vyjdu z místosti a po jednom kroku se otočím na jehlovém podpatku kožených, vysokých botách a jen se usměji, tak moc ironicky jak to umím jen já. "I kdyby jste měla pravdu, klan není jistotou výhry..." kývnu hlavou k její lebce, která evidentně značí klan. ".... a já nejsem tele abych se takto nechala značkovat!" povím ostřeji a rozhlédnu se po baru, projdu kolem něj ke dveřím u baru zahlédnu ještě Dorriana s nějakými dvěma muži, kývnu hlavou směrem k nim, snad jako gesto na rozloučení a pomalu vyjdu z baru.

Pán Záhad - 28. února 2009 16:46

Bar Diablo Žena na tebe rozpačitě hledí, není to však tím, že jsi k ní takto hovořila, ale kvůli tomu, že má o tebe strach. (ISTAR) Nevíš však z jakého důvodu, se tak k tobě chová. Proč ti chce pomoct? A nemáš zájem se nějak moc vybavovat, a tak odejdeš z baru. Ona je však neodbytná a jde za tebou. Dobře jak chcete, je to vaše věc. Je mi jedno, co s vámi bude, když vás zajmou lovci, či nějácí lykani. Omlouvám se vám, za své předešlé chování. Ať vás štěstí doprovází na cestách. promluví k tobě a nechá tě jít dál. V té chvíli se strhne na New York déšť a začíná se blížit k hodinám raním, tedy jsou tři hodiny ranní, ale pořád je tma.

Rashed (V) - 28. února 2009 16:47

Vila Usínám Cítím že mě prohlídla, přesně poznala co sem zač, ví že sem nezávislý, že se spoléhám na sebe, pravděpodobně ví že nerad někomu něco dlužím. Poslouchám co říká ale neodpodpovídám, myšlenky se mi honí hlavou, smečka byla to, po čem sem od dob, kdy jsem vlkodlak, toužil, ovšem navykl sem si na svůj život dokonce se mi zalíbil, smečka ti totiž mnoho dá a mnoho si toho vezme, musíš poslouchat bůhví koho, jen proto že byl ve smečce o něco dřív, když se do tebe normálně naveze vlkodlak dáš mu co proto, když když je to v rámci smečky všichni to odsoudí. Slyším jak za Yenou zakladnou dveře, sáhnu po sklenici vody a začnu plnými doušky pít, pak ji opět odložím vedle džbánku, cítím se být unavený, tak usínám, obvaz na ruce by mi normálně vadil ale teď jsem tak unavený že si ho ani nevšimnu. Vysoký muž upír, ulice, ano je to on přesně toho sem tak dlouho hledal, jsem spokojený našel sem ho a teď ho zabiju, rozběhnu se porti němu, vidím jak míří kuší , v běhu mě zasahuje jedna šipka za druhou. Běžím i přes strašnou bolest co cítím, jsem rozhodnutý ho zabít. Padnu k zemi, cítím jak krvácím z ran. Nemůžu se hýbat, slyším kroky jak se blíží, zní divně jakoby ulice zněla jako dřevěná podlaha přijde ke mně shlédna mě s opovržením natáhne kohoutek co zní jako cvaknutí kliky. Právě cvaknutí kliky mě probudí, otevřu uči slyším kroky, těžké, ne jako měla ta žena, mám oči otevřené dokořán ale to příchozí nemůže vidět, ucítím že je to lykan a cítím i ji, se zavrčením se na něj otočím a to on zrovna spustí, v tu chvíli už sem z postele venku a snažím se protáhnout rameno. A já to mám vědět jak? podívám se na něj zle, tenhle pokoj sem tak nějak podvědomě označil již za své teritorium a jiného vlkodlaka tu nevidím zrovna rád ale pozornost upřu k Yeně, prohlédnu si ji netuším co by to mohlo být když si uvědomím že mi sála ránu, začnu přemýšlet co je to za jed že takhle dokáže účinkovat. Rukou jí otevřu ústa a čichnu k nim, ucítím ten jed, nebo spíše něco co tam nepatří ale předpokládám že to bude ono. Vem ji do koupelny. poručím nesmlouvavě a popadnu džbánek s vodou. Musíme to z ní dostat, dlužím jí to. nerad někomu dlužím. Na co čekáš dělej! zvýším hlas a vyjdu na chodbu, snad se tu vyzná lépe než já, a skutečně, ukáže mi dveře koupelny, já je otevřu, ukáže se mi další luxusní místnost. Ty si žiješ v pohodlíčku. Počkej. začnu do ní lít džbánek vody aby v sobě měla co nejvíce tekutin, naštěstí některé reflexy jako polykací a dávivý fungují spolehlivě vždy, jakmile uznám, že má dost protáhnu prst do dlouhého drápu. Dej ji přes vanu. Za chvíli její tělo visí přes okraj vany tak jak já sem visel na jením rameni, tak aby jí vana tlačila na žaludek, do toho jí strčím prst hluboko do krku aby začla dávit, což se povede, neznám žádný elegantnější způsob ale ani žádný účinnější. Jakmile vyblije vše poručím tomu mladíčkovi a ť ji posadí, on ji položí na zem aby byla zády k vaně a já do džbánku natočím vodu aby se mohla napít až se vzbudí.

STEEL - 28. února 2009 16:59

Před barem Diablo Když vyjde žena za mnou poněkud mě to zaskočí, nečekala jsem to a tak přimhouřím oči a otočím se k ní. Nejraději bych jí poslala pryč nebo se prostě zeptala proč mě pronásleduje, ale to zrovna promluví. "Nikdy, ale nikdy se ke mě již takto nechovejte, jsem šlechtična a můj rod zažil mnohé, ale tohle trestal stejně a to smrtí, jen proto, že jste stejného rodu to neudělám, jen proto, vaše starost o mou osobu je dojemná, ale myslím, že o mě vůbec nic nevíte." Začne pršet, z mé limuzíny cyskočí řidič a přiběhne s dešníkem velkým a černým. Rozevře ho a dopřeje mi útočiště před dotěrnými kapkami. Snad proto, že si nevážím nikoho, a ani neuznávám ty našeho druhu, nechávám ženu pod deštěm. "Tohle není bezpečné místo a vy to víte, snad už pro mé a zřejmě tedy i vaše bezpečí, bychom měli být docela jinde." Když si vybavím co řekla o lykanech jen se trochu pousměji. Vybavím si jednu historku ženy, kterou otec zabil, protože příliš mluvila, řekla, že jsem zhouba upírů a jen kvůli mě jich stovky zahynou protože ztratím mysl i srdce pro jednoho z jejich řad. Jak teatrální.... nikdy jsem tomu nevěřila a věřit nebudu, měla bych už odjet... no dobrá... měli bychom... Stojím před ženou a čekám co mi řekne.

Jasper Whitlock Hale - 28. února 2009 17:38

Vila - já v ohrožení života Všechno se kolem mne motá, jako kdyby bloudila v jednom bludném kruhu. A přesto vím, co se se mnou děje. Rashed mi teď nejspíš zachránil život. A snažím se probarat. Otevřu oči a vidím tam Rasheda a Aurila. Pokusím se na něj usmát, ale místo toho se znova nakloním do vany a vybliji celý obsah. Po té se cítím líp a pokusím se postavit, tím že se zachytím za Rasheda. Hlava se mi zamotá, ale nevzdám se tak rychle. Teď bych vám měla já poděkovat za záchranu svého života. Myslela jsem si to, to vy jste náš vůdce. promluvím k němu, přičemž vyslovím, to co jsem nechtěla, ale je mi to jedno, jelikož se mi před očima oběví tma a já znova upadnu do bezvědomí. Tentorkrát je to na dlouho.

Peter Draber - 28. února 2009 18:16

soukromá zpráva od Peter Draber pro New york Když odvede s kamarádem upírku na místo dohdnuté předem tak se trochu nepohodnem a já odejdu. Vydám se směrem k šéfově residenci. městem se rozhlížím kolem sebe ze zvyku.když dorazim před mrakodrab kde sídlí šéf tak kouknu do výše směrem k jeho střeše. mělo by to býti špatro řekne a si a vejde do baráku s rukou na meči a jde přímo k schodišti.U něj se zastaví a pak se už jen rozeběhne po schodech do šestého patra ze začátku beží rychle a ohebně ale u pátého patra trochu spomalý ale hned zas přidá při vspomínce na tvrdý tréning. Před tim něž vejde k šéfovi tak se zastavía vydýchá. Pak vejde sebevědomě a s úctou. Vyslechne si otázku od šéfa stojí vzpřímeně a pak hlasitě odpoví. Ano. řekne stručně a jasně.

Rashed (V) - 28. února 2009 18:16

Koupelna Budí se Chvíli to prvá ale po chvíli zaznamenám jak se Yena začíná pomaličku budit, potěší mě to ale stojím nad ní a nechám toho mladíčka ať se stará můj výraz je jako kus ledu nehnu ani brvou. Jen ji sleduju, nečekám že spo hne tak rychle, ale to už znova zvrací do vany, vidím jak se jí ten mladíček snaží pomoct, ale ona ji teď nepotřebuje , je z nejhoršího venku, já když v těle nemám jed se cítím také mnohem lépe a síly se mi vracejí mnohem rychleji, i ona by na tom měla být stejně, asi ještě lépe, mě se dostal do krve, ona ho jen vycucala. Natáhnu k ní ruku se žbánkem ale vidím že chce radši vstát, tak jí pomohu a podepřu jí. Když mi děkuje za záchranu rychle jí odpovím. Neděkuj, účty jsou vyrovnané. Opět mluvím úsečně a rychle, to co řekne jako druhé mě ale docela docela vyvede z míry. Překvapeně na ni hledím a pak se nahlas rozesměju, není to příjemný smích, skoro by naháněl hrůzu, zní zle. Blouzníš. Odpovím jednoduše ale to už cítím jak se uvolnila a omdlela vzhledem k tomu že ji podepírám zraněnou rukou je mi jasné že tak ji neunesu, předám džbánek tomu mladíkovi a vezmu ji do náruče tak abych alespoň většinu váhy měl na zdravé ruce, Zraněná bolí jako čert ale není to zdaleka to nejhorší. Přijdu zpět do pokoje kde jsem spal a uložím ji do postele, teď už se z toho musí dostat sama, uvidím své věci pohozené na křesle. Zjistím ovšem že mám hlad, je mýtus že vlkodlaci nemusí jíst a já dostávám opravdu hlad, odejdu z místnosti a zavřu za sebou je mi jedno jestli tam ten mladíček je nebo ne, já jdu prostě najít kuchyni a sežeru to první co uvidím. Když sejdu ze schodů, cítím několik vlkoušů, už je taky vidím jak postávají v salonu, najednou vidím jak na mě hledí jako na svatý obrázek ta se nezapomenu mračit, nemám na ně náladu a zajímalo by mě co dělali když Yena omdlela a proč to řešil jen tem mladíček. Sjedu je všechny pohledem, uvědomím si že na sobě nemám košili ale jen obvaz. Do kuchyně pokračuju podle vůně, cítím maso, nehodlám být nějak zdvořilý ani hrubý, hodlám být rychlý, proto se vydám k nejbližšímu pořádnému kusu masa. Nachystejte něco pořádného pro vaši paní, není jí dobře. Stručně poručím personálu, na to jaký je to dům mi přijde že jich je tu málo, hodně málo.

Pán Záhad - 28. února 2009 20:02

soukromá zpráva od Pán Záhad pro Vila Konečně jsi se po dlouhé a namáhavé cestě vrátil zpátky do svého domu, kde by na tebe měla čekat Yena a další lykani. Za to jen spatříš své známé a Yena nikde není. Jsi rozčílený a myslíš na jediné, že ti s někým zdrhla. Když ti jeden z nich řekne, co se jí stalo, to že zachránila jednoho upíra a vysálu mu jed, který se ji potom dostal do krve a nebýt toho lykantropa, myslí Rasheda, nejspíš by to nepřežila. Ty jsi měl však v úmyslu něco jiné, a proto se hned ujmeš vedení. Upírů a lovců se to hemží, a když je Yena v bezvědomí, nemá to kdo vést. Sedneš si do čela stolu v konferenční místnosti a čekáš na novinky, které ti řeknou tvojí známí okolo sedící. Dlouho čekali až ty přijdeš, a teď jsi konečně zde. Technická poznámka Byl jsi v Pekingu za svým bratrem, abysi spojil klany lykantropů v případě útoku ze stran upírů, či lovců. PS: Teď piš veřejně.

Pán Záhad - 28. února 2009 21:00

Vila Tak jsi v kuchyni - je to docela přepychová kuchyně má tu veškeré moderní vybavení, mikrovlnka, lednice, sporák, dřes atd. Můžeš tu spatřit dvě osoby obě jsou lykani jako ty. Jeden je starší, může mu být tak něco kolem třiceti let, vysoký štíhlý dobře stavěný. Ten druhý je mladší než ty, také vysoký a štíhlý. Co se stalo naši paní? promluví k tobě ten starší a čeká na odpověď. Ten mladší vytáhne z lednice, velký kus masa. Bude to stačit?zeptá se tě a ukáže na maso.

Aileen - 28. února 2009 21:21

soukromá zpráva od Aileen pro Bůh ví kde Hodně se divím, že nikde nikdo není. Co je to za proklatou past? Ostražitě se rozhlížím, větřím pach aby mne nikdo nemohl překvapit. Tohle není dobré..3 Bez jakýchkoli problémů vyjdu ven na čerstvý vzduch. O kus dál objevím auto. Není zamčené, vypadá spíš jako připravené. Nasednu dovnitř a okamžitě mne upoutá jistý papír na sedadle. Je to mapa. Tak to není jen tak, tímhle autem nejedu... Zavrtím hlavou. Prohlédnu si mapu a zjistím, že jsem bohužel dost daleko, tak auto budu muset použít. Snad to není nějaká lest jak zabít sestru..

Pán Záhad - 01. března 2009 08:51

soukromá zpráva od Pán Záhad pro Auto Auto je zcela neškodné, sice je to starý krám, ale odvést by tě mělo. Ano vypadá to jako lest, ale lest to není. Prozatím. Za chvíli však vyjde slunce. Když to tak vememe jsou tři ráno, sice ještě slunce nesvítí. Máš dvě šance : a) zapneš motor při čemž nastartuješ, když bys udělala, auto nevybouchne, ba naopak rozjede se b) budeš tam jen tak sedeť a doufat, že tě někdo zachrání, tvé možnosti nejsou tak špatné, jelikož tě šel Dorrian hledat, ale také tě nemusí najít. Vyber si jednu z těch dvou možností a já ti to pak vyhodnotím

Aileen - 01. března 2009 09:29
	soukromá zpráva od Aileen pro Auto Nastartuji a rozjedu se, podle mapy jedu zpět k baru. Jedu hodně hodně rychle, abych se vyhnula východu slunce, které by mi velmi ublížilo, pokud bych se nestihla schovat.

Pán Záhad - 01. března 2009 09:43

soukromá zpráva od Pán Záhad pro Auto Ta rychlost auta se mohla dostat tak na 180, to znamená, že tvá šance je nadějná. Ale autu pomalu dochází benzín, takže nakonec spomalí. Jediné tvé štěstí je, že když auto dojelo, zastavilo před opuštěným celkem zdemolovaný barákem, kde nikdo není. Není to zas tak daleko od New Yorku, ale parsky světla se blíží, jelikož už je sedm hodin ráno. Můžěš vejít dovnitř a přečkat, s tím, že se v noci pokusíš dostat zpátky do baru. Či to riskneš a půjdeš hned do baru, přičemž bys tam taky nemusela dojít.

Pán Záhad - 01. března 2009 12:18
	soukromá zpráva od Pán Záhad pro Technická poznámka Přijala jsem tě jelikož potřebuji lovce upírů a vlkodlaků. Takže prosím změň si v životopise, že jsi lovec upírů a vlkodlaků, i když na to nevydáš tak jsi ostrá. Diky..pak ti řeknu víc.

Kandrales Enthyr - 01. března 2009 12:47

Bar Diablo Zastavím se kousek ode dveří v okamžiku, kdy vstoupíu temně oděná žena Co ta tady dělá? může snad prozradit můj tázavý výraz. Rozhodně je právě ona tou poslední osobou, koho bych v tomto místě očekával. Zůstanu stát, jako přikovaný a s lehkou zdvořilostní úklonkou hlavy, jen sleduji, jak kolem mne prochází. Vnímám Charvyho slova, ale neodpovídám mu, dokud nevyslechnu rozhovor ženy s Dorrianem, v němž zazní i mé jméno, tudíž se mne viditelně týká. Tak moment! Mrzí mě, že si podali vaši sestru, ale budou jistě chtít néco nebo někoho do protihodnoty. Zdravým rozumem můžu odhadovat, že jim nešlo tak o ni, jako o Vás. prohodím k ženě Moment kámo. kývnu k Charvymu, abych ukojil jeho nedočkavost a dále se věnuji ženě. Každopádně není vhodný, probírat to tu tak na veřejnosti, i stěny maj uši. kývnu k ženě i k Dorrianovi. Na to se dá žena na odchod a tak přenechá daný případ plně na svém příteli. Mymí patří můj pohled právě Dorrianovi, kdy má paže odkládá láhev vodky do jedné z hlubokých kapes.

Aileen - 01. března 2009 13:01

soukromá zpráva od Aileen pro Auto Moc se mi líbí, jak ta rachotina dokáže jet rychle. Vycházející slunce mám za zády, ujíždím skoro v přesných intervalech jako mne paprsky dostíhají. Když už se dosah slunečních paprsků zvětšuje, poznám, že není jiné východisko než zastavit a schovat se v polorozpadlé budově. Pod New Yorkem by se měla táhnout veliká síť kanálů, kterými se dá dostat kamkoli. Při mém štěstí žádné vyústění v těchto místech není. Vyběhnu tedy dovnitř domu a schovám se před sluncem zde.

Pán Záhad - 01. března 2009 14:28

soukromá zpráva od Pán Záhad pro Sídlo Tvoje sídlo je v lese, dost daleko z New Yorku. Tvoje sestra Aileen ráda jezdí do New Yorku a tvrdí ti, že hledá nové oběti, nebo plní tvoje vládcovské povinnosti, které ty bohužel neděláš. Není to tím, že by jsi nechtěla, ale tím, že jsi mladší než Aileen a o to víc jsi zasněná. Takže se prozatimní vlády ujala Aileen, která odjela do New Yorku si s někým promluvit. V této vile je plno upírů z tvého klanu. Mají tě strašně rádi a taky tě rádi hýčkají. Jsi jejcih diamant, velmi vzácný. Dva upíři stojí před tvým pokojem a hlidají tě. Jsi ve svém sídle, je zde velmi moc pokojů. Tvůj pokoj je však ze všech nejhezčí, možná je to tím výhledem na krajinu a les, nebo těmi sladěnými barvami modré a černé, kterými jsou zdi pokoje namalované. Prostě je to pokoj tvých snů. Ale něco tvoje snění vyruší, zaklepání na dveře. Přijde dovnitř mladá dívka, také upírka vycítíš. Je drobná, štíhlá ve věku asi sedmnácti let. Dobrý den královno, mrzí mne, že musí k vám takto jít, ale mám pro vás špatnou zprávu. promluví k tobě, když otevřeš dveře. Z hluboka se nadechne, protože co ti teď musí říct je pro ní velmi náročné. Vaši sestru unesli, Kaira. Se vydává za vás a šla do baru Diablo, kde je Dorrian a také Kandralas. Ti ji snad najdou a zachrání. dodá tiše. A čeká na tvoji reakci.

Pán Záhad - 01. března 2009 14:39
	soukromá zpráva od Pán Záhad pro stará bouda Schovala jsi se do přístřešku staré barabizny, která je postavěná z pálených cihel. Je to docelá malá místnost, ve které se teď nacházíš, ale před světelnými paprsky tě zachrání. Prozatím ti to poslouží, jako docela bezpečný úkryt. Nikdo tu není, žádná živá duše. Můžeš jen čekat.

Gabriel Delicius - 01. března 2009 14:57

Bar Diablo Poslouchám napjatě Kandrala. Má pravdu i stěny toho baru mají uši, a proto mne napadne jediné, vrátit se zpátky do naší vily, kde je bezpečí a všem tu mohu plně důvěřovat. Tak tedy vrať me se zpět do naší vily, je tam bezpečněji a jsou tam i naši přátelé. Bude nám tam všem líp a hlavně jí. řeknu Kandralovi a podívám se na svou přitelkyni, která právě vyšla z venku. Co říkáš na můj návrh? zeptám se Kandrala a čekám na jeho reakci.

Pán Záhad - 01. března 2009 15:04
	Bar Diablo Žena se vrátila z baru a našla tam Dorriana s Kandralem, jak spolu hovoří o ni. Přistoupí k vám a zhluboka se nadechne. Chtěla bych se vrátit zpátky do vily? Tam se budu cítít lépe. Můžeme jít? zeptá se Kandrala a čeká na jeho odpověď. Při nejhorším půjde s Dorrianem zpátky do vily.

Alexandra. - 01. března 2009 15:12

Sídlo Sedím v temném pokoji a koukám se kolem sebe. Nepřipadá mi však, že by tu byla tma. Vím, že za těžkými závěsy číhá krásné a nebezpečné slunce. Aileen se ještě nevrátila ze své noční toulky a to mě trápí. Asi se dostala dál než chtěla a teď se musí někde ukrývat. Musím pak za ní poslat nějaké muže. Rozhlédnu se po svém pokoji, který mám tak moc ráda. Nikdy jsem ho nebrala jako klec. Ta kombinace modré s černou mě uklidňuje. Dokonce mi někdo dal do vázy i černé růže. Vezmu vázu opatrně do rukou a přičichnu si ke květům. Pokoj mých snů a přání. Nakonec se vrátím do postele. Zasněně se koukám do stropu a sním o životě ve světle. Ze snění mě však vyruší zaklepání na dveře. Posadím se na postel. Do pokoje přijde mladá dívka, patří mezi nás i když nevypadá na to že by jí bylo více než 17 let. Dobrý den, jakou špatnou zprávu mi přinášíte? Zeptám se mladé služebné. Cože? Kaira se vydává za mě a moje sestra je v nebezpečí? Zeptám se úzkostným, ale přesto nádherným, hlasem. Copak můžu věřit, že jí zachrání? Přece musím také něco udělat. Napadne mě v okamžiku. Nachystej mi moje bílé šaty. Po zatmění se vydám se svými strážci na procházku. Oznámím služebné hlasem, který nesnese námitek. Mám až moc velký strach o svou sestru.

Kandrales Enthyr - 01. března 2009 15:13
	Bar Diablo: Pozoruji dění okolo mne. Těžko uvěřit, že okolo smrtelníka se shlukne tolik násosek bez chuti na jeho krev. usměji se pro sebe Fajn, přesunem se tam, vezmem sebou aj Charvyho. pohodím hlavou za sebe k vyčkávajícímu upírovi. Mistr mě poslal, abych mu osvětlil situaci, mohl by se hodit. přikývnu, dodávaje na důrazu svým slovům.

Aileen - 01. března 2009 15:19
	soukromá zpráva od Aileen pro Opuštěná barabizna.. Opřená v rohu místnosti se zavřenýma očima medituji. Poslouchám sebemenší známky přítomnosti někoho dalšího. Po nějaké době otevřu oči a podívám se skrz okno ven. Alexandro, opovaž se opustit sídlo. Pokud se ti něco stane, zabiju každého, kdo se mi postaví do cesty.

Pán Záhad - 01. března 2009 16:08

Sídlo Ta dívka se na tebe jen nevěřícně podívá. Vždyť ti řekla, že v tom baru je tvoje dvojče Kaira, takže ty tam nemusíš a můžeš tu být v bezpečí. Přece jí to poručila Aileen a nemůže to porušit, za to by ji mohla klidně čekat i smrt. Slečno, nikam nechoďte je tam Kaira. Vaše dvojče. Ona to vyřídí. Je tam s ní Dorrian a Kandrales, ti nejlepší. Prosím nikam nechoďte. Vaší sestře by se to vůbec nelíbilo. promluví k tobě přisněji než je zvyklé. Uvědomí si svoji chybu. Omlouvám se vám. Nechtěla jsem na vás křičet. Netrestejte mne. vysloví svoji omluvu a čeká na tvoji reakci. Bar Diablo Žena tiše přikývne a čeká, co řekne Charvy, ráda ho pozná blíž v sídle. Kde na ní někdo důležitý čeká. Dobře vezmeme ho sebou. promluví ke Kandralovi. Nejdřív, ale musím zařídit odvoz. doplní a vezme si mobil, vytočí číslo a zavolá. Přesně nejsou slyšet slova, jelikož mluví tiše spíše šeptá. Po té se otočí ke Kandralovi, Dorrianovi a tomu novému. Auto tu bude za chvíli, ale měli bysme už jít. Už je šest hodin ráno, slunce sice nevyšlo, ale bude nejlepší, když odsud budeme pryč, než nás zasáhnou paprsky slunce. dodá, čekajíc na vaši reakci.

Alexandra. - 01. března 2009 16:18

Sídlo Mě nebude nikdo říkat, co mám nebo nemám dělat. Zavrčím přísně. Kaira je schopná, ale pro ni moje sestra neznamená tolik co pro mě. Uvědomím si jak moc bych byla bez svojí sestřičky ztracená. Stejně mi ty šaty nachystejte. Musím se jít najíst. Promluvím už trochu klidnějším hlasem, ale klidná nejsem ani trochu. Doufám, že se sestra brzy vrátí, abych ji nemusela jít hledat. Vezmu si sebou nejlepší muže. Ochrání mne. Nemusíš se bát. Usměju se a tak odhalím řadu dokonale bílých zubů, kde dominují špičáky. A teď vyplň má přání. Je to skoro k vzteku. Jako bych o sobě a svém bytí či nebytí musela poslouchat ostatní. Jako by nemohlo záležet jen na mě.

Charvy - 01. března 2009 16:25
	Bar Diablo Mlčky poslouchám rozhovor a v duchu si dávám vše dohromady. Když začnou mluvit o mě, zpozorním. Ta žena se mi začíná líbit promluvím sám k sobě a pousměji se. Rád pojedu s vámi do vily a vzpomenu si na Kandralese když mluví o mistovi, že má pro mě poslání. Jsem poměrně rád. Přidávám se k nim čekajíc na odvoz do vily.

STEEL - 01. března 2009 16:47

před barem - auto - domov Za ženou se už ani neohlédnu. přejdu s řidičem k autu a ten mi nabídne ruku, abych mohla nasednout. Nasednu do své limuzíny a složím si ruce na klíně. Vydechnu z hluboka a snad i úlevně. konečně na místě kde se cítím trochu bezpečněji a především lépe, než-li v té zavšivené díře. Proč si všichni myslí, že potřebuji pomoci? No každopádně ti lovci, mě opravdu znepokojují, ale není to nic nového, již několik lovů bylo vyhlášeno na naši rasu a jsme tu stále. Promnu si rty a z ozdobné dřevěné krabičky vyndám úzkou cigaretu. Nasadím ji do kovového držátka s umělou náústkou. Poté ji vložím do úst a zapalovačem typu zip ze zlata si připálím. Potáhnu kouř a v tom sjede okénko mého řidiče, dívám se ven a jen gesten ruky naznačím aby jel. "Do rezidence Johan...." Řidič kývne a auto se rozjede. Za okny s černými skly pozoruji ubíhající krajinu a domy. Má ponurá nálada, by byla třeba vylepšit, myslím že mladý Jörgen bude tím pravým rozptýlením, pro mou dlouhou chvíli. To už přijíždíme k rezidenci naší rodiny. Je jím zámeček gotického rázu. Tmavý, ale jak to nejlépe říci, pro úpíry naprosto ideální. Kovaná brána s erbem našeho rodu uprostřed čímž je květ třešně s korunou a ptákem, který má být sokol. Má velký historický význam, i já jsem s ním obeznámena, ale je to opravdu zdlouhavé. Brána se otevře a automobil výjždí dovnitř. Z cigarety mi upadne popel a já jen uhnu nohou, aby nespadl na mé kalhoty. Auto zastaví n a příjezdové cestě před vchodem do domu, přičemž po schodech seběhne mladý sluha s deštníkem.

Pán Záhad - 01. března 2009 16:53

Sídlo Ta malá dívka se na tebe podívá rozpačitě. Nechce aby se na ni Aileen zlobila, když tě nechá jít ven samotnou, i když by s tebou bylo pár schopných mužů. Dobře paní. promluví k tobě smělým hlasem a vejde do pokoje. Podívá se do skříně a vytáhne ti šaty, které si chceš obléct. Položí ti je opatrně na postel, jako kdyby to bylo velmi křehké. Pošlu sem někoho s tím jídlem. A taky pár můžu, kteří vás budou doprovázet do New Yorku. její tón hlasu je tichý, dá se to přirovnat k šeptání. Hned jak domluví, jde dolů. Kde hledá pár schopných mužů a taky někoho, kdo ti udělá jídlo. Netrvá dlouho a do tvého pokoje vejde mladá dívka, vycítíš že je to člověk. Ta dívka mezitím sehnala pár dobrých mužů, kteří jsou ochotni za tebe položit i svůj život, kdyby jsi nebyla v nebezpečí. Víte, co máte dělat? Nespustit z ní oči a chránit ji celým svým tělem. promluví k ni ta dívka. Všichni na souhlas přikývnou a ona může s klidem zase vejít do tvého pokoje. Bar Diablo Žena se na Charvyho usměje, jelikož přečetla jeho myšlenku, která byla určena jí. Mezitím už je vůz u baru, slyšete jeho motor. Jsem ráda, že se mnou půjdete do vily. Vše důležité vám tam povím. řekne Charvymu a otevře dveře do baru, rychle přeběhne do černé limuzíny, která má temně černé okna, tak aby neproniklo světlo. domov Sluha ti přidržuje deštník, tak aby na tebe nesáhla ani jedna kapka, sice je to pro něho velmi namáhavé, ale co by pro tebe neuděl. Má paní měla byste trošku rychleji jít, jelikož se blíží slunce. Už je sedm hodin ráno. promluví k tobě ten, který nad tebou drží černý deštník, paraple.

STEEL - 01. března 2009 17:01

rezidence rodiny de la Clarett Vystoupím z auta a na mladíka s dešníkem se obožím pohrdavím pohledem. "Kdo jsi, že mi radíš.... vím nejlépe co musím... nechci tě již ve svém domě vidět!" řeknu a deštník mu vytrhnu z ruky, s kabelkou v jedné ruce a s deštníkem v druhé vyběhnu schody ke dveřím. Projdu jimi a prvnímu podanému hodím deštník, další mi pomůže vysvléct a další převezme mou kabelku. Projdu halou až do přijímacího sálu kde u dveří do otcovy pracovny zahlédnu komorníka. Je to ghůl, slouží mému otci, každý jednoho takového máme. Dělají vše v náš prospěch a jsou věrní jako psi. Tento se jmenuje Ferdinand, ale nějak se ujalo jméno Dino, takže mu nikdo jinak ani neřekne. Znamená to jediné otec je v pracovně. "Chci jít za otcem Dino...!" Stojím před dveřmi a čekám než je otevře.

Alexandra. - 01. března 2009 17:05

Sídlo Dívka mi vytáhne šaty ze skříně a já je jen přejedu prsty. Látka se jemně dotýká mých chladných prstů. Děkuji vám. Obléknu si bílé šaty a na krk připnu šperk, který kdysy patříval mému rodu. Ani mi nevadí, že služebná odešla. Za chvíli do mého pokoje vejde jiné děvče. Cítím její krev jak jí proudí v žilách a mírně se zachvěju vzrušením. Vím, že pro mě má být jen krmením, ale mě připadá jako bych tomu člověku brala víc než jen život. Jako by mi pak už navždy strašil v hlavě. Nechám dívku přijít blíž k sobě. Vypadá to, že nemá strach. Obejmu ji kolem pasu pravou rukou a levou jí odhrnu vlasy z krku. Neucítíš bolest tak jako já. Slíbím dívce a jediným kousnutím probodnu krční tepnu a napiji se její krve. Když skončíl položím mrtvolné tělo na svou postel a ještě chvíli hladím dívenku po vlasech. Mohla jsem to být kdysy já... Zavřu oči a kdybych mohla z očí mi začnou téct slzy. Asi se nikdy nesmířím s tím, že jsem vrah. Když se vrátí děvče do mého pokoje stojím u okna a představuji si co za ním asi je. Sehnala jste mé ochránce? Zeptám se aniž bych vzhlédla od okna.

Pán Záhad - 01. března 2009 17:38

Sídlo Dívka se na tebe chvíli dívá. Mate ji, že se díváš z okna a ani se k ní neotočíš. Ano našla, ty nejlepší. Má paní jsou ochotni za vás položit i život. Jsou dole mám pro ně zajít? zeptá se tě rozpačitě a čeká, co ji poručíš. rezidence rodiny de la Clarett Dino se ukloní a poté se na tebe usměje. Váš otec je v pracovně a je sám. Očekává vás. promluví k tobě a otevře ti dveře do pracovny z nichž vyjde tvůj otec. Rád tě vidím, Is. jsem šťasten, že se ti nic nestalo. Musím si s tebou nutně promluvit. Týká se to naši budoucnosti. řekne a vrátí se zpátky do své pracovny sedne si na křeslo. A čeká až vejdeš dovnitř také. Posaď se. nabýdne ti, když jsi blízko něj. Řeknu ti to po pravdě. Bylo nám nabídnuto spojení naší rodiny s kultem upírů. Bude to lepší pro náš boj s Kultem lovců. Pomohou nám a potom to ukončíme. Co si o tom myslíš? Ale pokud řekneš ne, tentorkát tě neposlechnu řekne ti a čeká na tvoji reakci.

Alexandra. - 01. března 2009 17:48

Sídlo Zavrtím hlavou. Nechoď pro ně. Já za nimi půjdu sama. Řeknu a usměju se. Bílé šaty mám bez jakékoliv poskvrny od krve. Zařiď té dívce skromný pohřeb. Nechci, aby mě přišla strašit. Poručím ještě a vezmu si černý kabát s kapucí. Vyjdu ven ze svého pokoje až k několika odvážným upírům. Zkoumám jejich myšlenky, ale je jasné, že mě udrží v bezpečí i za cenu vlastní smrti. Za jak dlouho budeme moci vyrazit? Zeptám se jednoho z mužů. Vůbec nejsem unavená. Krev mladé dívky mi dokonce vehnala červeň do tváří.

Ryuu - 01. března 2009 20:47
	Les Jak se zmíním o Yeně, zkrotne a začne se zajímat, v čem jsem. Dojdu k vodě a nejdříve zaženu svojí žízen, než se na něj otočím. Protáhnu se a mladíka si pořádně prohlídnu. " Můžeš hádat, ale myslím, že Yena je dost chytrá a nenechá jen tak někoho lítat po jejích pozemcích." čímž jasně dám najevo, že Yena je moje velmi dobrá známá a nejspíše členem jsem.

Pán Záhad - 01. března 2009 20:53

Sídlo Respektivě by sme mohli teď. Máte přeci černou limuzínu, a její okna jsou temná, tak aby nepropustila světlo. Ale paní je to zbytečné. Jak můžete vědět, kde se vaše sestra skrývá? promluví tiše ten můž je vysoký štíhlý a velmi statný. Má nakrátko ostřižené černé vlasy, a na tváři mu raší vousy. Jeho věk je něco se blíží k dvacetipěti let, ale je těžko určit jak dlouho žije, jako upír. Les Tak to se omlouvám, jsem zde nový a neznám kolik je členů ve klanu. promluví k tobě a nechá tě být. Vrátí se zpátky do sídla. Ty tam jsi sám.

Pán Záhad - 01. března 2009 20:55
	soukromá zpráva od Pán Záhad pro stará barabizna Medituješ, ale také bys mohla využít své schopnosti, kterou máš. Umíš komunikovat pouhým myšlením, ale to pouze s upírem. A jak je známo, tak ten dar má i tvoje sestra.

Aileen - 01. března 2009 21:03

soukromá zpráva od Aileen pro Barabizna Posadím se na zem do tmavého rohu a zavřu oči. Zaměřím se na myšlenky sestry. Je to sice obtížnější, takhle dál, ale jde to. Poznám, že hned jak bude večer chystá se mne hledat. Alexandro, víš dobře, jaký postoj zaujímám k tvým procházkám bedze mě. Jsem v pořádku. Dorazím po západu slunce. Do té doby zůstaň kde jsi! Je to autoritativní hlas. Jen doufám, že jí zas nepřepadne její královská nálada.

Alexandra. - 01. března 2009 21:05

Sídlo Protože jsem napojená na její myšlenky. Odseknu muži, který na mě promluví. Upravím dlouhé zrzavé vlasy pod kapuci mého pláště. Nepodrývejte, prosím, má rozhodnutí. Řeknu mužům a podívám se jim do očí. Vím, že na ně působím jen jako sedumnáctileté dítě. Dokonce taková i jsem, ale moje sestra pro mě znamená celý život. Bez ní bych raději umřela. Vyrazíme do New Yorku. Tam budu k ní blíž. Vysvětlím ostatním a vyrazím do garáží.

Pán Záhad - 01. března 2009 21:13

Sídlo Promiňte má paní. řekne křehký jeho hlas a je na jehlách, zda mu odpustíš. V garáži na tebe už všichni čekají. Pár nabroušených upírů. Jsou všichni vysocí, svalnatí a dobře stavění. Jako kdyby byli dvojčata, ale s jednou vyjímkou a to barvou vlasů a strukturou obličeje. Všichni když tě spatří ukloní se a poté jeden z nich promluví. Váš vůz je připravený. Můžeme tedy okamžitě vyrazit do NewYorku. Jeho hlas je tak mužný, až by na normálního člověka způsobil strach. Všichni nasednou do auta a ten muž ti otevře dveře a přitom se na tebe usměje a odkryje ti svoje čistě zářící zuby a protáhlé horní špíčáky.

Alexandra. - 01. března 2009 21:22

Sídlo Nemám vám co odpouštět. Usměji se na muže. Možná jsem až moc soucitná, ale to přeci nevadí. Myšlenky mé sestry zachytím, ale jen jako při špatném signálu. Přijedu pro tebe. Počkej na mě. Nikdo mě nenajde. Kiara je ve městě nebudou mě hledat mám ochránce. Pošlu sestřičce zprávu a snažím se soustředit. Sejdu pár schodů a už se octnu v garáži, kde již čeká má ochranka. Děkuji vám. Není na co čekat. Vyrážíme. Usměji se na muže, který mi otevře dveře. Taky tak vycením trochu protáhlé špičáky. Uvelebím se na sedačce a jen čekám kdy dorazíme na místo. Nikdy jsem ještě v NY nebyla.

Pán Záhad - 01. března 2009 21:34

Cesta Cesta se zdá být dobrá. Vše je v pořádku, paprsky slunce se do tvého auta nedostanou, spíš se slunce schovalo za mraky a začalo pršet a ty přesto vidíš krajinu je pěkná a náhle se dostanete do New Yorku, velkého kolosálního města, plném všemožncýh stvoření, myšleno vlkodlaky. Celou vaši akci však něco přeruší. Jsou to výstřeli na váš vůz v centru New York, a tím zasáhne ridiče, ten strhne volant a nabouráte, auto se přitom obrátí na druhou stranu, tedy na střechu. Kolik je tam zraněných, dá se říct, že každý z vás má nějáké zranění. Ty jsi dopadla špatně na ruku a máš otřes mozku. Dveře od auto otevře jeden muž vytáhne tě z auta. Nic se ti nestane, jelikož počasí je děsné a je spíše tma. Takže den se přeměnil na noc a přitom prší. Konečně vás mám. Na tuto chvíli jsem čekal. promluví a namíři na tebe pistoly, ve které jsou stříbrné kulky, někdo z tvých pomocníku se proberu a vystoupí z auta, bohužel náhle je zastřelen jiným lovcem. Ke tvému nabouranému autu se seběhlo asi dvacet lovců. Jste v pasti.

Alexandra. - 01. března 2009 21:45

Cesta Cesta probíhá klidně. Slunce se ke mě nedostane a já tak pozoruji svět ve kterém nebudu moct nikdy žít. Svět plný života a slunce. Začne pršet, ale to mi nevadí. Déšť mám docela ráda. Vnímám i vlkodlaky kolem nás, ale já za nikým nepřišla. Jen hledám svou sestru. Jenže najednou ucítím hroznou ránu. Auto se nabourá a mi zkončíme na střeše. Dopadnu špatně za ruku a také cítím jak se mi motá hlava. Naštěstí nejsem křehounká dívenka tak to snad bude dobré. Dveře od auta se otevřou a někdo mě vytáhne ven. Počasí naštěstí zabraňuje tomu, aby se ke mě dostalo slunce. Ani se nestačím vzpamatovat a slyším lovcův hlas. Lehce vyjeknu, protože se leknu. Vydím jak zastřelili někoho z mých pomocníku. Cítím že jsem v pasti. Pomoc... pošlu zoufalou myšlenku ostatním upírům. Snažím se trochu vzchopit. Co ode mě chcete? Zeptám se lovců a snažím se zvednout na nohy.

Aileen - 01. března 2009 21:54

Barabizna Sestřina odpověď se kvůli velké dálce mé mysli nedotkla. Beru to tak, že mposlechla a čeká tak, jak má. V poklidu se opírám o zeď a medituji. Až zoufalé "pomoc" které se mi rozkřičí v hlavě mne probere. Prudce otevřu oči a polknu. Venku se zatáhlo a prší. Okamžitě jsem na nohou. Autem se už neobtěžuju, beztak nemám benzin. Běžím jak nejrychleji mohu, v myšlenkách volám celý můj klan a hledám sestru. Už jdu, vydrž! Strach o ni mi přidá na rychlosti, div, že neletím. Dorriane, Dorriane! Mají Al..královnu! Rysy ve tváři už dávno nejsou tak sladké a křehké, jak by měly být. Jsou napnuté, oči zaostřené na něco v obrovské dálce a rty zkřivené do hrozivé grimasy.

Endar - 01. března 2009 21:55

Základna a sidlo Konečně doma už se těším za Yenou zajima mě jak moc ji to tu šlo. Určitě bude rada že se s námi spoji další klan bude nas vic a konečně budem moci zkoncovat s tou valkou proti upirum. Pomyslim si když vystoupim z auta před naším sídlem a poté se rozejdu ke dveřím. Tak bando sem doma. Řeknu když vztoupim do dveří a uvidim par známích. Zamiřim do salu kde zaseda naše rada. Tak předem mám dobre zpravy muj bratr a jeho klan nam poskytne veškerou pomoc.Oznámím a pak se začnu vyptávat. Jak to tu šlo? Kde je Yena a jak si stojime ve sledovačce těch dvou upiřich kralovniček těch sester. Chci vedět přesně kde ted sou neměl by to bejt problem sledujeme je už dlouho. Otočím se na nejbližšího poddaneho a čekam co my řekne. Sakra jde je Yena ted ji tu potřebuju vic než kdy jindy zase se někde flaka a flirtuje s mladýma vlkama tak ja ktomá ve zvyku. Zamyslim se a nadale čekam co mi kdo řekne.

Pán Záhad - 01. března 2009 22:03

Základna a sídlo Yena je nahoře v posteli udělalo se jí nevolno, jelikož se jí do úst dostal nejspíš jed. Zachraňovala jednoho vlkodlaka, který měl v sobě otrávenou šipku. promluví a nadechne se zhluboka. Pokud se jedná o ty dvě sestřičky. Jedna byla unesena lovci upírů, ale teď je na bezpečném místě. A ta druhá, teď se mi donesly zprávy, že je v nebezpečí, jelikož byla na cestě za svoji sestrou, a přitom napadli její auto smečka lovců. Nevím, zda ještě je při životě. dodá a je rád, že jsi se vrátil. Raději přijimá rozkazy od muže, než od nějaké ženy.

Endar - 01. března 2009 22:32

Sál Kruci to nám chybělo Yena je přiotrávená a mě mezi prsty utika spojenectví Pošlete pro doktora at Yenu uzdraví jinak ho vlastnoručně roztrhnu. Celkem agresivně se obořím na prvniho vlka co se mi podiva do očí. Pošlete pět chlapu pro tu starší co ji unesli a okamžitě at se u dveří seřadí dvacitka nejlepších jedeme pro tu mladou jestli je tam někde v okolí pár našich ať okamžitě zhodnoti situaci a pokusi se na lovce udeřit té mladši se nesmí nic stát je to rozkaz a nestrpím odmlouvání.At chlapy te starší řeknou že máme jeji sestru v bezpečí doufám že zachranime aspon ji. Vyjedu rovnou na vlka po levici, chytim ho pod krkem a nenávistně se mu zadivam do očí Nesnesu odmlouvání je to sice jen upirka, ale je to velitelka a já ty přísavky zatim potřebuju hrozba lovcu je velká až příliš na to abych zustal v klidu.Zamyslim se pustim toho kluka a zvednu se k odchodu do zbrojnice. Zbrojnice Vejdu do vnitř a ještě než mě Uriel pozdraví vysipu ze sebe. Bez řečí vytas mi par zbraní a vestu a to hned nemá čas tu vykecávat. A ano spoji se s námi. Odvětím na nevyřčenou otázku a čekám na sve zbraně. Hlavní dveře Když dostanu sve vybaveni a jdu na misto srazu naši male jednotky samozřejmě už všichni čekaji. Ano tak se mi to libi bez kecu poslechnout. Tak chlapi většina z vas mě bude mit rada min než má a ten zbytek mě mit asi radi už nebudou, ale jedme zachranit upirku. Prosil bych bez řečí nerad nych vam připominal kdo už tu pár století vládne. Sjedu naši malou skupinku pohledem. Tak jdem na to snažte se at se te male nic nestane je duležitá i když je to jen upirka. Vyjdu hned ven a nasednu do již připraveneho auta je tam ještě dalších pět stejných a do každe jdou čtyři chlapy. New York střetnutí Po příjezdu asi dvou bloku od mista kde maj bejt lovci zastavujem a připravujem se k akci. Tak je každemu jasne co má dělat? budem ve čtyrech teamech team jedna jesem já a osazenstvo mého auta zbytek se rozdělte jak chcete já a mí chlapy jdem pro malu zbytek se postrejete o lovce nevime kolik jich je ale nas bude určitě min i tak se sanažte ztraty na obyvatelich jsou přípustne lidi bude dost vždy. Usměji se a pote vyražím se svim teamem na misto ke se vybouralo to auto. Ještě to mi tak zchazelo krucinal nesmime o ni přijit. Útok a malé vytězství Udeřili sme celkem rychle lovci nas asi nečekali celkem lehce sme prošli až k male upirce. Sice sme přišli o par našich ale duležite je že sme vyhrali Pomyslim si a otočím se na upirku. Teď pujdeš holka pěkně s náma a bez řečí dlužíš nám svuj život. Divam se upirce do očí v nichž muže vyčíst jen smrt pokud se nepodřídí.

Endar - 01. března 2009 22:36

soukromá zpráva od Endar pro Cesta do New Yorku Běžíš jak vítr ale najednou ti v cestě zastaví auto a z něj vyskočí pár vlkodlaku je jich celkem pět a ty víš že jim neunikneš. Stuj okamžitě zastav nebo budem nuceni to udělat nasilim- vystoupi z řady jeden z nich a miři na tebe zbrani. Mám rozzkaz tě odvest k nam na panství audělam to at chceš nebo nechceš. Míří na tebe a tváří se přesvědčivěji než většina upiru co znáš.

Alexandra. - 01. března 2009 22:39

NY Chvíli jen tak čekám co se mou lovci udělají, ale najednou přijdou vlci a všechny je pozabíjí. Jsem z toho hodně v šoku. Nevím jestli je lepší zemřít rukou lovce nebo vlka. Řeknu a mírně na vlka, který mě drží zavrčím. Takové mírné obranné gesto. Dívám se na vlka jasně modrýma očima. Také zůstatek nemoci. Ta mi nechala většinu mého lidství. Pokud dovolíte chodit ještě mohu. Postavím se na nohy a pokusím se nedýchat, abych nevnímala vlkodlačí pach. Navíc mě bolí ruka na kterou jsem spadla.

Endar - 01. března 2009 22:57

NY No nevím co měli v planu oni ale já vás zabít nehodlam navíc máme vaší sestru takže pokud neposlechnete necham zabit ji. Obořím se na malou vztavajici upirku a zvednu ji ze země. Přišel se mv tehle akci o par mich nejlepších lidi pro nic za nic to ale nebylo takže se zvedej a jdeme. Mávnu na dva chlapy aby ji odnesli do auta. Nic se vám nestane dokud budete poslouchat mám návrh at dopadne jak chce vy a vaše setra pote budete moci svobodně odejit a nechav vas doprovodit až k vašemu sidlu. Mluvim k upirce když ji odnaší ke mě do auta a ja je nasleduji. Tak to by bylo teď ještě tu druhou a máme to vše tam kde chceme mít. Teď ale ještě musim za Yenou a za tím co ho zachranila hned poté. Přemejšlím cestou zpátky a upirky si nadale nevšímám. Sídlo Vystoupime u našeho sidla a já odvádím upirku do jednoho z pokoju u dveří necham par chlapu a okna pokoj nemá. Tady zustanete než k vám přivedou sestru a než si vás obě zavolám. Me jmeno je Lykaon a jsem vudce toho tady. Otočím se a zavřu za sebou dveře které poté i zamknu a necham hlidat. Nikdo ven a dovnitř jen já jasné. Řeknu a odejdu pryč. Yenin pokoj Yeno lasko co ti to kodo provedl? Proč sakra musíž za každou cenu někoho zachraňovat ničí život nemá takvou cenu jako tvuj. Přemejšlím, klečím u postele a hladim Yenu po tváři. Už tu byl doktor? Co říkal a kde je? Otočím se na jednu ze služek a sjedu ji nenavistným pohledem.

Jasper Whitlock Hale - 02. března 2009 06:04

Můj pokoj Všechno se kolem mne točí, ale když uslyším povědomí hlas svého jediné. Pokusim se otevřít znovu oči. Vůbec však nevím zda je to realita, či jen pouhý sen. Když však zjstím, že mne hladí po tváří otevřu oči a chvíli na něj vyjeveně hledím. Hlava mne už přestala bolet, nejspíš je to jeho přítomností. Já žádného doktora nepotřebuji. hlesnu, na svoji obranu a nadechnu se zhluboka. Pomalu se posadím, abych na něho lépe viděla. Konečně jsi se vrátil. Jsem ráda, že tomu tak je. Jak jsi se měl? položím mu nejspíš hloupou otázku, potom co se mi stalo. Je tady. Konečně. pomyslím si a políbím ho na tvář. Je mi lépe. Všechno se zdá být dobré. další moje optimistická myšlenka, to mne udivuje. Ale nedám to na sebe znát.

Endar - 02. března 2009 06:15

Yenin pokoj Když se probudi má milovaná je se usměji. Ahoj lásko. Vedlo se skvěle a mám dobré správy. Když se však chce zvednou jen ji lehce silou zatlačím zpátky na lůžko. Teď lež prve co řekne doktor a bez odmlouvání. Přísně se na ni zadivam i když ji miluji nedovolim aby o mě a mích slovech pochybovala. Bratr a jeho klan nám slibili pomoc. A ve vyslichacim pokoji máme tu mladou Alexandru která vede upiry. Usmivam se na Yenu a jakmile ji položím polibim ji na čelo.

Ryuu - 02. března 2009 06:24

Les Mladík se omluví a zmizí. Zakroutím hlavou. Ty štěnata jsou horší a horší....měla by je poučit o chování a né je tvořit a nechat jen tak běhat....takhle je zabijou lovci a nebo upíři pro jejich horkou krev a nezvládnutí svých pudů. a na znamení konce lovu znova dlouze zavyji. Vím určitě, že to slyší všichni u Yeny na sídle. Vrátím se zpátky do své podoby a vydám se z lesa. Přeci jen jsem spokojený a nyní se ovládnu natolik, abych došel domů a trochu se prospal. Znova jdu kolem sídla a rozmýšlím, zda se tam mám stavit či ne. Zase stojím před branou a pak vejdu. Měla dost časi si pohrát, a já potřebuji aby udělala pořádek. Nemíním se při lovech hádat s mladíčky.

Alexandra. - 02. března 2009 06:31

NY Připadám si jako kotě, které patří rozmazlené holčičce a ta ho tahá kam se jí zachce. Je mi divné jakotože mají sestru, když říkala, že je v bezpečí. Nic se ti nestane pokud uděláš co chci. Tak si volně přeložím vlkodlakova slova a nejsem z toho moc nadšená. Odnesou mě do auta. Sednu si co nejvíc pohodlně a ruku, kterou mám poraněnou si prohlédnu. Žádné viditelné známky zranění na ní nemám. Sestřičko, pošli mi zprávu, že žiješ. Napojím se na mysl mé sestry. Jsem k smrti vyděšená. Asi tak jako by byla každá mladá dívka v moci vlkodlaků. Sídlo vlkodlaků Nakonec dorazíme do nějakého sídla. Ani nemám čas si ho prohlédnout a už mě táhnou pryč. Zatáhnou mě do pokoje bez oken. Jak originální. Hlavně, že se na mě nedostane slunce. Takže sestřičku dovedou sem a taky s námi chtěji mluvit. Kdyby nás chtěli zabít už to asi udělali. Napadne mě a snažím se vlkodlaka brát jako vyjednavatele né nepřítele. Lykaon vůdce. To zní srandovně. Vůdce lykanů. Zahihňám se, když jsem sama. Sundám ze sebe černý plášť a dám ho na jednu z židly. Uhladím sněhově bílé šaty, které se naštěstí nezničili. Upravím si trochu vlasy, aby neměla sestra strach, že se mi něco stalo a už jen čekám až příjde. Nemužu se dočkat až budeme zase spolu.

Aileen - 02. března 2009 07:11

Na cestě Běžím jak nejrychleji mohu. Jediné, co mne táhne je myšlenka na sestru. Náhle přede mnou se skřípěním zastaví auto a z něj vyskáče pět vlkodlaků. Nejsou přeměněni ale ten pach mi drásá nos. Nenechám toho prvního ani domluvit, než mu spánkem prorvu pečlivě schovanou stříbrnou šipku, kterou jsem měla v záhybu sukně. Spodní čelist mám stáhlou hodně nízko a odhaluju momentálně obrovské špičáky. Je to hodně náhlé, když zaslechnu sestřiny myšlenky. Ti zablešenci ji chytili! Svaly se mi napnou a nutí mě to k zuřivosti. Všichni jsou už proměněni, tři už se skoro připravují ke skoku, když místo vyjednavače zabere další a zastaví je. Máme tvou sestru, vaší královnu. Pojď v klidu nebo ji zabijeme. Je to jako ledová sprcha, celá se uklidním a jako beránek je poslušně následuju.

Rashed (V) - 02. března 2009 07:38

Kuchyně Jídlo V kuchyni nic moc nedělám, vlastně jen čekám až mi donesou nějaké jídlo, mezitím si beru po kousku snad ode všeho co uvidím, nečekám žádné odmlouván ani tak nic, proto mě překvapí že vůbec promluví. Pohodlně a asi i drze si sednu na jednu z židlí u stolu, vidím že je tam připraveno nějaké pečené tak se do něj bez okolků pustím. Je toho opravdu dost abych se v klidu zasytil já a přinesl toho dost i Yeně. Není jí dobře. Můj tón napovídá že o tom nebudu dále diskutovat, když vytáhnou maso z lednice uchechtnu se. A co takhle něco co by mohla jíst aniž by se měnila, asi jí radši vezmu tohle. Popadnu tác s masem a zvednu se, aniž bych se ohlédl vyrazím opět do jejího pokoje, cestou popadnu džbánek s vodou, otevřít si dveře už musím loktem. Vyšlapu schody, jídlo mi udělalo opět o něco lépe. Když Otevřu dveře jejího pokoje, mimo to že je vzhůru uvidím záda nějakého muže, není to ten co ji sem donesl ale jiný. Očividně jsou si blízcí vidím jak ho líbá na tvář a on říká něco o doktorovi, Samozřejmě ani nepozdravím jen se zasměju. Nepotřebuje doktora ale klid. Už zase se mračí, jako obvykle. Jeho slova o nějaké Upírce Alexandře přejdu, není to moje věc, je to věc klanu, k tomu upírů je na zabíjení spousta, a každý druhý si říká princ a princezna nebo kníže, hrábě, lopata.

Endar - 02. března 2009 07:42

soukromá zpráva od Endar pro Cesta na vlkodlčí panství Po tom co nastoupíš do auta tvích nových "věznitelu" je ti na hlavu dan černý pytel aby si neviděla kam přeně jedete. Jezdíte asi pul hodiny po okolí a pak it z ničeho nic je pytel sňat a ty z ona uvidiš velký dům. Tak vystupovat nebo tě snad máme prosit? Oboří se na tebe jeden z vlkodlaků ale než stačíš něco říci jsi surově vytažena ven. Panství Nic nezkoušej jinak tva sestra zemře. Ozve se za tebou a ty si všímáš že vlkodlaci jež tě přivezli ustupuji ustivě stranou. Za tebou stojí vlk s šedými vlasy a jeho oči ktere tě provrtavaji prozrazuji že na tomhle světě je dele než ty nebo kdokoliv s tveho klanu. Teď pojď semnou budeš odvedena k tvé sestře.Otočí se k tobě zády a pomalu odchází do domu. Jsi následována čtyřmi vlkodlaky a cestou potkavate zpoustu dalších. Pokoj s tvoji sestrou Byla si uvedena do pokoje bez oken a se železnými dveřmi u nichž stoji stráž. Tady je tvá sestra odpočiňte si a zitra očekavejte že vás obě povolám mám něco k probrání. A nic nezkoušejte vaši poskoci nas tu možná najdou ale v tom případě ty a tvá sestra zemřete. Promluvi znovu vlkodlak a poté odejde a znovu zamkne dveře.

STEEL - 02. března 2009 10:22

rezidence rodiny de la Clarett když otec přistoupí ke dveřím, které se otevřou věnuji mu drobnou úklonu. "Otče ráda tě vidím, jsem v pořádku otče z čeho plynou tvé obavy o můj život? Víš, že si poradím vždy a nikdy jsem neměla vážnější újmu na zdraví....!" projdu do jeho pracovny a usadím se do křesílka přes stůl za kterým sedí otec. rozhlédnu se kolem sebe a očima projedu celou místnost. U krbu zahlédnu nahou dívenku, krčí se u plamínků a modlí se aby byl již konec. Otec měl vždy slabost pro takovéhle slečny skoro děti, a popravdě jejich krev byla i pro mě poněkud lahodným omamným nápojem. Aniž bych chtěla špičáky ukáží svou délku. Mé deváté zuby se zvětší a ukáží svou bělostnou moc. Prohlížím si dívku a poslouchám otce. "Jistě otče oč jde, chceš se přidat do klanu upírů? zavrtím hlavou a podívám se na něj. "Nemyslím, že je to dobrý nápad, již tu bylo několik období kdy lovci po nás šli a nikdy neuspěli, nikdy, proč tedy nyní se přidávat k nějakým upírům. Otče víš, že neuznávám nikoho jiného než tebe, nehodlám poslouchat nějakou babu, která si myslí, že snědla moudrost světa....omlouvám se, omluv mě otče za mou prostořekost, ale vždy jsme to zvládli proč bychom nyní neměli..... nechci dát do rukou svůj život někomu, koho neznám!" zakončím svůj dlouhý monolog a vstanu z křesla. projdu kolem stolu k oknu a zahlédnu svítání na obzoru. Sáhnu po tkanici a zatáhnu za ní. Okno se zatáhne černou folii. Otočím se k otci a čekám na jeho slova.

Jasper Whitlock Hale - 02. března 2009 12:00

Můj pokoj Když řekne něco o těch dvou sestrách znejsitím. Políbí mne na rty. Jak dloho jsem na to čekala. Do toho do pokoje vejde ten, kterého jsem zachránil, v ruce spatřím tác s jídlem. Ani jedno z těch věcí neudělám. Jsem silná dost. To byla jen chvilková záležitost řeknu a vstanu z postele, abych pak mohla jít do místnosti, kde ty dvě drží. Chci vidět ty dvě. Mám na to právo. řeknu a pomalu scházím po schodech. Lykaón se nejspší divý, co jsem udělala. Ale je mi to jedno. Když však jsem v blízkosti pokoje a chytnu za kliku, hlava se mi zamotá a ocitnu se na zemi. Co to sakra se mnou je? Ten jed to být nemůže.Někdo mi musel dát něco do pití. pomyslím si a ocitnu se zase v bezvědomí.

Pán Záhad - 02. března 2009 12:48

rezidence rodiny de la Clarett Tvůj otec pořád sedí na křesle a ani se nehne. Já vím, že to cítíš jinak. Ale teď to je jiné. Naše rodina s nimi hodně bojovala, ale už nemáme síly. Pochop to prosím. Je to naše jediná šance a my je poslouchat nebudeme. Jen je využijeme při boji. To je všechno promluví k tobě vřele a nadechne se zhluboka. Podíva se na dívku u okna, vyskočí z křesla a zakousne se jejího krku, proksne krční tepnu. Poté když vypije všechno se ti začne opět věnovat. Je to důležité, abysme ty naše síly spojily, i když se ti to nelíbí. promluví k tobě přesvědčivě a sedne si zpátky do křesla. Přemýšlej o tom důkladně. dodá.

Aileen - 02. března 2009 17:55

Sídlo Trhni si.. Zavrčím nabroušeně, když mi dá na hlavu pytel a strhnu ho. Našla bych to tak jako tak podle pachu, tak je to fuk... Když tahá mou křehkou maličkost z auta udělám jednu věco, zlomim mu ruku v lokti. No co? Musí vědět, že se sebou takhle zacházet nenechám a stejně mu to sroste. Jestli se jí jen dotneš... Ano, má v očích stáří..ale já taky. Zračí se mi v nich vědomosti přes tisícovku let staré. Následuji ho za Alexandrou. Jdu vzpřímeně s hlavou vztyčenou. Nikdo sice neví, s kým má tu čest ale z postoje je už ledacos patrné. Hned jak se za mnou zavřou dveře, sestru pevně obejmu. Konejšim ji jako malé děvčátko, kterým i přes všechna ta léta je. Po chvíli se však napřímým a autoritativně, přísně a naštvaně se zamračím. To je přesně ono, proč jsem ti zakázala v mé nepřítomnosti opouštět sídlo. Nemůžeš alespoň JEDNOU poslechnout mé přílazy? Povzdechnu si a posadím se vzpřímeně a nehybně čelem ke zdi.

Alexandra. - 02. března 2009 18:04

Sídlo Jakmile do pokoje vstoupí sestra rozběhnu se a skočím jí do náruče. Kdybych mohla tak se hned rozbrečím, ale nejde to. Už dlouho jsem nebrečela. Naposled, když jsem umírala v posteli, než mě sestra zachránila. Měla jsem o tebe strach víš. Řeknu jako by to mělo vše omluvit a udobřit tu chladnou clonu mezi námi. Kdybych zůstala sama stejně by můj život neměl pro mě smysl. Kleknu si k nohám své sestře a posádím se na nohy. Koukám se sestře do očí. Modrá očka jsou plná smutku. Nezlob se na mě prosím. A oni nám nechtějí ublížit. Chtějí nějakou dohodu nebo tak něco. Vysvětlím sestřičce co jsem vyčetla v myslích vlků. Nevím jak moc se jim dá věřit, ale tohle vím.

Pán Záhad - 02. března 2009 18:28

soukromá zpráva od Pán Záhad pro Sídlo Tak jsem rád, že jste svůj úkol splnil. promluví k tobě tvůj šéf a zhluboka se nadechne. Je mi líto, že vám musím oznámit, že váš společník je bohužel mrtvý. Zabila ho ta malá dívčina, kterou jste tam odnesli. Je mi to líto, asi pro vás velmi znamenal. Měl bych ještě pro vás jednu práci. Pokud ji tedy přijmete. promluví k tobě a napije se vody. Podívá se na tebe zvědavě a usměje. Jedná se o přepadení auta, které by se blíží do New Yorku, je v něm sestra, té unesé a náhodou to je vůdkyně klanu upírů. Chci ji za každou cenu. promluví k tobě a znova se napije vody. Tento jeho monlog ho velmi vystihuje.

Endar - 02. března 2009 19:12

Sídlo-Yenin Drahá právo máš to ano ale silu nikoliv. Lež klidně a Snažím se Yenu uložit, ale ona neposlechne a přesto vztane. Doprovázím ji ke dveřím a lehce ji jistim v podpaží. Muže jež vešel s tácem si nevšímám. Drahá opatrně jed ještě nemusí bejt zcela pryč. Říkám když ji odvádím ke dveřím. Yena šahá na kliku, ale v zápětí padne k zemi. Krucinal felčara a vodu hned! Zařvu pootevřenýma dveřma, ale to už Yenu nesu zpátky na postel. Zlato co mi to děláš máš mě poslouchat a ne stát si za svim. Běží mi hlavou když Yenu pokladam.

Pán Záhad - 02. března 2009 22:40

Yenino a tvoje sídlo Někdo zavolá doktora, který urychleně přijede do vašeho sídla. Prohlédne si Yenu, a hned ho napadne jediné. Otrava, ale ne z toho, že by spolkla ten jed, když se pokoušela zachránit toho druhého lykantropa, ale z toho, že jí někdo musel úmyslně dávat kapičky jedu. Musím vám oznámit, že vaši přítelkyni se někdo pokouší zabít a to tím, že ji dává do jídla kapičky jedu. Neřeknu vám přesně, jak dloho se to děje. Ale s odhadem bych typoval, že nejspíš dva týdny. Tato nevolnost na to poukazuje. promluví k vám odborně, jelikož v tom pokoji je kromě vůdce i neznámí muž, také lykantrop. Jako lykantrop by se mohla z toho dostat, ale bude to těžké a namáhavé. Projde si peklem. Toto byl jen začátek. Měl bych tu lék. Slyšel jsem, že tu máte upíry. Ta upírka by jí mohla vysát krev a tím ji zbavit jedu. Je to sice riskantní, ale ona má velkou sílu, takže by to mohla zvládnout. A když ji dáme transfúzy, která ji zase vrátí krev mohla by to zvládnout. Je to však na vás pane. dopoví a čeká na vůdcovu reakci. Les, vila Vydáš se do vily, kde se zatím udělo hodně věcí. Povídá se, že vůdkyni někdo otrávil, a že je na tom těžce. Jediná šance na její uzdravení je, že ji vysaje krev upírka. Je tu ale velké riziko. Můžeš se vydat k ní nahoru, abyses ujistil, co se děje a možná i pomohl, či půjdeš zpátky do New Yorku.

Peter Draber - 03. března 2009 06:51

soukromá zpráva od Peter Draber pro Sídlo Když šéf začne něco řikat , že mu je něco líto tak už tušim , že to nebude nic dobrého.Pak zaslechnu koho.Dám si ruku na čelo a otočí se trochu do prava,ale hned se vrátí. Do prdele řekne si spíše pro sebe než pro ostatní. Dyt na to nemohla mýt sílu.Dyt jen přežívala. Když zaslechnu šéfa jak začne mluvit o práci nemam o ni ze začátku moc zájem dokud nezaslechnu cíl útoku. Rád to udělám.Jen se chci zeptat když jsme byli rozmetáni v baru a z mé skupiny nás zbylo jen já on teda jen játed už tak jestli tam pujdu sám nebo se mnou někoho polšete. Optá se protože by radši pracoval sám kdyby někoho zase hromadně zabyli aby to nebylo na sobě. pak si vzpomene na bar diablo.Já je ve a já jse zůstal to neni vůči nim fer řekne ale dál na to nemyslí a už ted přemýšlí nad plánem jak přepadnout auto s sestrou vůdce upírů.

Endar - 03. března 2009 17:12

Yenin pokoj Když přijde doktor chvili něco provádí a poté oznámí že ji někdo tráví a to už nějakou dobu. Mé oči sjedou k novému vlkodlakovi. Jestli si to byl ty zemřeš. Probleskne mi hlavou. Doktore upirky na ni použít nemužu nesmi se jim nic stát a oba víme co by mělo za následek kdyby se jim naše krev dostala do těla. Je to stejně smrtelné jako kdyby nám někdo do krve pustil stříbro. Musím to udělat já sám. Vím že je to nebezpečné, ale musím to udělat musím zachranit ji a zároveň nesmim ohrozit upirky. Řeknu až ledově klidným hlasem i když se příliš klidně necítím. Jestli nemám přežít ať si, ale ji zachráním a mír uzavřu pak ať už rozhodne osud jestli se spojenectví má udržet nebo ne já pro to své udělam. S touhle myšlenkou naruším tepni Yeniny ruky a začnu pomalu odsavat krev přičemž vždy pečlivě odplivnu vše do nachystaneho lavorku. Doneste další krev ať se ji ta její čistí. Zakřičím a poté si až uvědomím že ještě troška její krve mi zustala v puse. Je už ale pozdě polkl sem. Krucinál ať se stane co se má stát. Pomyslím si a dál vycucávám krev z Yenina těla.

Pán Záhad - 03. března 2009 18:03

Yenin pokoj Doktor nic dalšího neudělal, vytáhl z cestovního mrazícího boxu, pár transfúzí, nejspíš asi pět. Jak chcete? Je to na vás. promluvil k tobě a ty si byl rychlejší než on a zakousl jsi se do jeji ruky. Ta tvoje rychlá reakce zachránila Yenu. To že jsi polkl ti nic neudělalo, jelikož to bylo malé množství, než měla Yena v sobě. Doktor ti přinesl další krev, píchl jí do žíly stříkačku pro přímou krevní trasfúzi. Teď je to na ní. Zda se bude snažit, či ne. řekne a sedne si k její posteli. Všechno vypadá dobře, když však se Yenin dech zpomalí a dochazí k zástavě srdce. Doktor se rychle postaví na nohy a začne jí dělat masáž srdce a dýchaní z úst do úst. To zvládneš děvče. křičí, když se nadechne a poté ji obsah svého dechu foukne do úst přičemž se její hrudník, trochu zvedne. Yena se po pár vteřinách nadechne sama. Vypadá to, že už je vše v pořádku. Veškerou krev jsi ji pročistil, takže by se z toho měla dostat sama. Udělal jsem, co bylo v mých silách. Teď je všechno na ní. Doporučuji vám na ní mluvit. Dřív se i probere. řekne doktor. Vezme si svoje věci a odejde z místnosti pryč. Nechá vás tam samotné.

Endar - 03. března 2009 19:17

Yenin pokoj Děkuju doktore peníze vám dám hned pojďte semnou. Řeknu dotorovi a jdu s ním abych mu mohl dát co si zaslouží. Pracovna Přijdete se na ni ještě podivat? Zeptám se zatím co mu dávám tučnou obálku. Počkám si na odpověď pak se vrátím zpátky za svou láskou. Yenin pokoj Lásko bude to zase v pořádku uvidíš. Máme dvě upirky jedna vede upiry a druhá je jeí sestra. Mluvím na Yennu a hladím ji při tom po tváři. Budu muset zjisti kdo to udělal kdo by ji chtěl zabít a proč. A taky musim zajit za těma dvěma možná bych jim mohl dát malej doprovot a nechat je se pohybovat volně sou tu jako hosti. Přemejšlím u Yeniny postele. Hej ty kdo jsi? Otočím se na toho noveho který nadale okouní s tacem v ruce. A děla že se ho to tu netýká. Mluv kdo jsi a jak to že tě neznám nedostal sem správu že by se někdo nový přidal k naší smečce. Znova se otočím na Yennu a nadale se s ní snažím mluvit i když mě asi neslyší. Nakonec se zvednu a jdu k upirkam cestou vemu čtyři sve muže který mužu stoprocentně duvěřovat a jednu vlčici pošlu za Yennou aby o ni pečovala další dva vlky postavim ke dveřím Yenina pokoje jako stráž. Vyslichaci mistnost a nynější pokoj upirek Při vztupu do pokoje mí muži instinktivně šáhnou po zbranich ale zadržím je pohybem ruky. Tak slečny nebo paní upirky jak chcete já jsem Lykaon a vedu to tu. Jste tu teď mími hostmi a propo nyní mate možnost chodit tu jak chcete uzavřene mistonsti jsou pro vas tabu a tidle čtyři vas budou doprovázet je to pro vaše dobro tak se nesnažte jim utect. Do večera vam nachystame pokoje tadle mistnost je nedostačující. Jen vás žádám neutikejte jste tu abych svama něco prodiskutoval a poté vás nechám doprovodit až k vašemu sidlu. Nezabijim upiry pokud to není nutné. Mluvím tiše a chladně psolední větu řeknu chladněji než předešlé. Chvíli počkám na jejich reakce a poté odejdu abych mohl dát rozkaz k připravení dvou pokojů tak aby se do nich nedostalo slunce. Zasedací místnost Do zasedačky si povolám pár výše postavených vlkodlaků usednu do čela stolu a promluvím. Našim hostům se nesmí skřivit ani vlas, jsou to jen upirky ale dokud jsou tu na mé pozvání a dokud je nepošlu zpátky jsou tu hosti. Druhá věc je okamžitě mi zjistite a je mi jedno jak kdo je ten nový a kde se tu vzal. Vydavam rozkazy a když se chi zvednou ještě dodám. Pro ty dvě připravte pokoje vedle sebe a připravte je tak aby se tam za dne nedostalo slunce. Řeknu a poté vztanu a odejdu.

Aileen - 03. března 2009 19:35

Pokoj Chvíli si masíruji spánky. Já vím že ne, ovšem pokud chtějí dohodu, dělá se to jinak! Zhluboka se nadechnu a krotím své rozčilení. Vyděsilo mne, když jsem zjistila že ji mají. Nechci na ni zbytečně křičet. Po nějaké době se opět otevřou dveře a dovnitř vstoupí vůdce vlkodlaků. S ledově klidným, nezaujatým pohledem poslouchám co říká. Mírové jednání se dělá jinak, než že nás unesete. Stačilo se dohodnout, prostředky ke kontaktu jistě máte. S takovýmto jednáním by příště řádná dohoda být nemusela. Už nejsem rozčilená. Jsem klidná a chladně mu sděluji fakta. Vidím, že se stále dívá na Alex. Asi čeká její odpověď, ona je podle něj královna. Doprovod k sídlu nepotřebujeme a čekání není nutné. Co se dohodnout teď a dál to nechat být? Hledím na něj černýma očima. Mám hlad, potřebuji jíst. Pokud však trváte na delším pobytu, požaduji večeři. Říkám to jakoby nic, je to tak. A rozhodně nečekám, že mi přivedou starého seschlého dědka. Nějaký mladík by byl daleko lepší.

Alexandra. - 03. března 2009 19:47

Pokoj Zatahám sestru za dlouhé šaty. Pak se zvednu a urovnám bílé šaty. Také bych se raději vrátila co nejdříve. Upíři budou mít o nás strach a nechci, aby kvůli dohodě byli zavraždění nevinní. Vysvětlím a podívám se na vlkodlaka laskavě modrýma očima. Mé jméno je Alexandra, ale to vy jistě už víte. Mluvím dál klidným hlasem. Jsem zvyklá vše řešit spíše dohodou nežli bojem. Můj hlas není chladný. Vlastně nenaznačuje žádné emoce. Bude lepší zůstávat tady. Tenhle vlk nás nechce zabít, ale ostatní by nás rádi viděli mrtvé. Uzavřeme dohodu a vrátíme se domů. Pošlu sestřičce zprávu a podívám se na ní modrýma očima a lehce na ní mrknu.

Rashed (V) - 03. března 2009 20:07

Pokoj Léčba Yena se pokouší vstát ale od začátku je mi jasné že to moc nepůjde, když dojde ke dveřím tak dokonce havaruje na zem, s kroucením hlavy položím tác na stolek abych jí pomohl ale ten chlapík je rychlejší a už ji zvedá aby ji za moment položil na postel. S tím doktorem měl asi pravdu netrvá dlouho a jeden se objeví je to asi nějaký jejich lékař, nebo je to to taky lykan ale to je v celku jedno, hlavně zjistil že byla otrávena, cítím k ní určitý závazek, že mě zachránila, ačkolv nerad děkuju a nerad dělám cokoliv podobného svědomí mi nedovolí jen tak odejít. Slyším jak doktor plácá a přijde mi to trochu na hlavu. Nejsme ve středověku abychom pouštěli žilou, to nemáš protijed? vyjedu na doktora, po chvíli si uvědomím že sem stále polonahý košile nemá cenu zachraňovat tak si ze židle vezmu svou „bundu“, ale kabátec tam zatím nechám, nemá cenu se přehřívat. Když ten, co se považuje za vůdce lečí Yenu přemýšlím, pohled mi sjede na tác s jídlem, okamžitě si to uvědomím. Dostávala Jed po kapkách do jídla, dva týdny, je to buď někdo ze sluhů nebo jeden z kuchařů. Sehnu se k jídlu a čichnu k němu, přes jedy sem nikdy nebyl machr ale čich jám jako všichni lykani skvělý a když se na vůni masa zaměřím, přecijen v něm najdu trošičku prapodivného zápachu. Je to jasné, kuchyň. Trochu mě vyděsí když si všimnu že doktor Yenu musí resuscitovat, se zatajeným dechem čekám co bude, nakonec se chytí, až v tu chvíli si oddechnu. Ten vlkouš na chvíli odejde z místnosti i s doktorem a pak se zase vrátí, chvíli si všímá Yeny a pak se otočí na mě, na tváři se mi objeví úsměšek. A co to má tebe co zajímat?! napřímím se, nemám rád když na mě někdo takhle mluví a už vůbec ne takový cucák, kdybych tu nebyl jako návštěva už bych mu jednu vrazil. Při jeho zmínce o nových členech se hlasitě rozesměju a píchnu ho prstem do hrudi. Tak si dej bacha chlapče, abych tě nenaučil slušnému chování, když chceš znát moje jméno zeptáš se slušně a nejdřív mi prozradíš svoje. Zavrčím a bez dalšího slova ho obejdu a vyrazím do kuchyně, žrádlo cestou vysypu do koše, když vrazím do dveří mám štěstí jeden z těch dvou prevítů je na dosah ruky, než se stačí vzpamatovat letí místností směrem k druhému, zase cítím jak se vše zpomalilo slyším jak mi tluče srdce rychleji a nabývám na síle, než se oba dají dohromady proskáču kuchyní a jsem u nich. Tak pánové. Popadnu Joba pod krkem a zvednu kdyby chtěl některý z nich sahat po noži nebo něčem podobném nechám ho proletět se po místnosti, má zuřivost mi dává opět neuvěřitelnou sílu a cítím že se opět dostávám do formy. Kdo z VÁS má na svědomí ten jed?!?!?!? Pokud nechtějí mluvit budu po nich šlapat dokud mi vše neřeknou nebo neumřou.

Jasper Whitlock Hale - 03. března 2009 20:57

Můj pokoj Pořád jsem ve tmě, také se mi stalo, že jsem uviděla zářivý kruh, stála jsem uprostřed něj a čekala na chvíli, kdy půjdu dál. Spatřila jsem v něm i pár lidí, kteří jsem dobře znala svoji matku a bratra, ty které jsem ztratila. Slyšela jsem jak mne lákají, abych zůstala Chtěla jsem měla jsem tam všechno. Ale věděla jsem, že by to znamenalo konce normálního života. A poté, co jsem uslyšela něčí hlas, který mi říkal právě tato slova To zvládneš děvče. rozhodla jsem se bojovat. Znova jsem se dostala k životu, ale pořád jsem byla v bezvědomí a slyšela jen hlasy svého nejmilejšího, který mi říkal tak krásná slova, že jsem měla sto chutí otevřít oči, ale šlo to těžce a poté i toho druhého, který tak zle promlouval ke mému milému. Byl to ten kterému jsem zachránila život. Musím zabránit tomu nejhoršímu. nutila mne tato myšlenka vstát z postela a také jsem se s ní pokusila otevřít oči, ale ze začátku to šlo těžce, při čemž ten druhý odešel. Druhý pokus byl naštěstí uspěšný. Otevřela jsem obě oči a podívala se kolem sebe. Všechno bylo na svém místě. Chtěla jsem se posadit, ale neměla jsem vůbec energii, připadala jsem si, jako kdyby někdo ze mne vysál život, a poté co jsem spatřila, že mám svou ruku zavázanou v oblasti žil, pochopila jsem, příčinu toho faktu, jak se cítím. Někdo my vysál krev. Že by ty upírky? pomyslím si a pokusím se znova posadit. Jenže nemám takovou sílu v rukách, takže se mi to nezdaří. Lásko, co se to se mnou děje? pošeptala jsem tiše, jelikož mi to me síly dovolovali, ale tak aby to i on slyšel. Nadechla jsem se, jako bych cítíla sevření na hrudi. Musím vstát a vidět ty dvě. řekla jsem a znova se pokusila posadit, ale bylo to marné mé tělo mne neposlouchalo. A začala jsem se cítít až příliš slabá.

Pán Záhad - 03. března 2009 21:01

Kuchyně v sídle My jsme to pane neudělali. To někdo jiný. Klidně se podívejte, máme ruce čisté. řeknou ti a ukážou ti rukou směrem ke kuchyňské lince. Něco by ti tam však nemělo hrát, jelikož tu není jeden se kterým jsi mluvil a ten který ti dával maso a ptal se tě, jestli je to dobré pro paní. Zmizel, neznámo kam. Jakoby se poděl ze zemského povrchu. Nezbyla po něm žádná stopa nic, mážná jen něco vizitka, na které bylo napsáno telfonní číslo a k tomu obrázek New Yorku. Toť vše.

Rashed (V) - 03. března 2009 22:03

Kuchyň Zuřím Chvíli dělám trošku nepořádek a tvářím se zle na ty dva chlapíky, vypadají dost vyděšeně takže bych jim snad mohl věřit. Potom mi to dojde, něco je špatně. Sakra ale co, co mi tu nesedí? Kde JE?!?!?! musí jim být jasné koho myslím, ten třetí z kuchyně někde tady okolo musí být. Kdy odešel? KAM?!?! Řvu na ty dva otázky ne že bych byl nepříčetný ale když se budou bát, budou mluvit rychle a pravdu. Jednoho z nich mezitím zvedám za krk do vzduchu. Pak si všimnu vizitky na stole a obrázku města. Pustím chlápka nevybíravě na zem a jdu pro papírky, obhlídnu je a strčím do kapsy, zavětřím, jasně ho cítím, vyběhnu po stopě ven ale mé pronásledování nemá dlouhého trvání, stopa se ztratí v místech kde před nějakou dobou parkovalo auto, štěrk z vysypané cesty je rozhrnutý jak měl naspěch když odjížděl. Zavrčím směrem kterým odjel a vlezu zpět do domu. Takže tu mají dvě upírky, velitelky upírů, zajímavé to bych od nich mohl dostat informace. Vejdu zpět do domu. Během chvíle poznám kde obě upírky jsou, cítím je teď docela zřetelně slyším jak ten co si říká vůdce debatuje někde s ostatními pohlaváry. Drze vejdu do jejich pokoje. Dobrý den dámy, kdybyste nevěděly, já sem tu ten zlý. Představím se jednoduše, dojdu k nim a mé prsty se změní v drápy když se opřu o stolek. Mám pro vás jednoduchou otázku. Začnu jim popisovat chlapíka co mě střelil. Kdo to je a kde ho najdu. Končí má slova, tvářím se i mluvím klidně i když bych je nejraději na místě roztrhal, jsou to jejich zajatci, né moji, já neberu zajatce.

Ryuu - 03. března 2009 22:04

Sídlo, New York Jak vejdu do sídla, všimnu si, jak je tu rušno a to se mi nelíbí. Nemám rád ostatní lycantropy, upíry a ani lidi. Vlastně celkově společnost nemusím. Otočím se a chytnu nejbližšího, co tam je. " Vyřid Yeně, at má sílu a že na ní myslí její dávný přítel." řeknu a odejdu zpátky do města. Vydám se zpátky do klubu, přeci jen jsem slíbil mijitele, že se vrátím brzo a tak aspon jednou nějaký ten slib splním.

Pán Záhad - 03. března 2009 22:15

New York, Bar Diablo Cesta ti trvá chvíli, dá se říct, že ani ne půlhodina a jsi v New Yorku. Zase v tom hrozném městě, kde všude kolem je smog a špína z ulic, lidé kteří si jdou vzájemně po krku. Upíří, i vlkodlaci. Mísí se to všemožnými rasamy. Je až hamba, kam ten svět spěje. Bar Diablo je uprostřed toho dění v temné uličce, do které se nikdo neodvážil vstoupit, a však něco se tu stalo. Ten tvůj přítel je mrtvý. Všechno kolem je zdecimované a rozbité. Na zemi najdeš vizitku na níž je napsané nějaké číslo a obrázek New Yorku. Kandrales musel odejít Podíval jsi se na tu ženu a řekl jsi jí, že bohužel s ní nikam nemůžeš jít. Že máš na práci něco jiného a musíš odejít daleko. Tvoje povinnost tu tedy končí. Tvé cesty vedo někam jinam. Nasedneš na motorku a podíváš se naposled na New York. Sbohem. tato slova možná vyzněla z tvých úst a poté si odjel neznámo kam, pro ostatní ale ty jsi věděl kam jedeš.

Endar - 04. března 2009 00:53

Yenin pokoj Probírá se hurá ona se probírá. Projede mnou myšlenka jak blesk nebem. Chvíli Yenu pozoruji a hladím ji při tom po tváři. Lásko lež klidně nesmíš se unavovat. Držím Yenu lehce na lůžku a políbím ji při tom na rty. Upírky uvidíš až ti bude lépe zlato budeme se s nima muset sejít ty víš proč už jsme o tom diskutovali dříve i když jse ti to moc nelíbilo. Musí se to udělat jinak nás lovci zničí je nás čím dál méně a jich čím dál více. Mluvím pomalu a tiše aby to slyšela pouze ona. Musel jsem ti vysát krev a vyčistit ji jinou ale budeš v pořádku den dva si poležíš a poté se s nimi sejdem. Teď mě omluv jdu něco zařídit. Políbím Yenu na rty a odejdu do pokoje upirek. Pokoj upirek Když přijdu k pokoji zrovna vidim jak toho nového odnáší dva naši chlapci v bezvědomí do pokoje pro hosty. Neměl se pokoušet projit skrz stráže pokud chtěl jit dovnitř měl jit prve zamnou. Pomyslím si a s ušklebkem vejdu dovnitř. Jestli vás ten mladý šmejd obtěžoval promiň te. On k nám nepatří nevím kde se tu vzal, ale má družka si přála aby zde zůstal než se uzdraví. Nechám vám přivést dvě mladé dívky lidke rasy aby ste ukojili váš hlad. Prmiňte mi za moje "pozvání" vás k nám, prostředky sice byli jak se s vámi spojit, ale okolnosti tomu chtěli jinak vaše mladší sestra může říct sama. Usměji se a tvářím se teď i vlídněji. Po očku sleduji tu mladší. Má krásně modré oči člověk by v nich utonul a to ještě rád a s usměvem na rtech. Pomyslím si a usměji se. Co se týče toho co s vámi chci prodiskutovat. Chvíli tu budete muset vydržet má družka je indisponována a bez ní se nic projednávat nebude. Vím že jste na své lidi napojeny myšlenkama proto jim řekněte že jste v bezpečí. Nic se vám nestane a co se týče toho mladíka zovu se omlouvám. A k vaší více méně agresivitě a aroganci vím že pro vás jsme nepřátelé a vy pro nás taky, ale po dobu vaší návštěvy zde vás žádám aby jste nechali svou zášť vůči nám uzavřenou. Jste tu v dobrých rukou tidle vás ochrání sroprocentně jim důvěřuji. Teď mě omluvte musím ještě něco zařídit později se znovu zastavím Usmívám se, chráním si své myšlenky proti jejich kouzlu a odcházím s pokoje. Chodba Když vylezu ven na chodbě už stojí ti dva co odnášeli toho mladíka. Doufám že jste mu dali co proto. Zavřít zamknout spoutat a hlídat nesmí se sem ani přiblížit nenechte ho opustit pokoj a pokud ano jen v doprovodu Yeny nebo mě. Vydám tozkaz a vrátím se zpátky za Yenou do pokoje.

Pán Záhad - 04. března 2009 06:13
	Pokoj Upírek - Rashed Sice si vešel do pokoje, ale zapoměl si na stráš. Jeden z nich ti něco pích do ruky, nějaké uspávadlo a z tebe se po chvíli stal klidný a měl si chuť spát. Když věděli, že jsi zavřel oči odnesli tě do nějakého temného pokoje bez oken, nejspíš to je v suterénu a svázali tě ocelovými řetězi. Zamkli ocelové dveře na pár západů a nechali tě být o samotě.

Jasper Whitlock Hale - 04. března 2009 06:29

Můj pokoj Tentokrát poslechnu, co mi řekl a pokouším se uklidnit a nevstávat. On si s těma upírkama poradí. Hlava mne strašně bolí a tím, že mi vysál krev, mi vysál něco důležitého a to energií, jsem slabá a cítím se jako dítě. Nemůžu vstát, nemůžu nic dělat. Musím pouze ležet a čekat. Ale já to čekání nenáším. Po chvíli se mi udělá strašně zle, hlava se mi zatočí a cítím se jak mi hoří čelo. Když si chytnu čelu jednou zdravou rukou, ucítím že vážně mám zvýšenou teplotu. Po té cítím strašný mraz a je mi na umření. Netrvá ani chvíli a vidím opět svého milého ve svém pokoji. Pokusím se i přes ty příznaky nedat na sobě nic znát, ale po té co mne chytne palčivá bolest na břiše Strašně to bolí. síknu bolestí a ooté se moje očí uvadějí do tmy. Zase stav bezvědomí.

Rashed (V) - 04. března 2009 16:21

Cela Opravdu vztek Už vcházím do pokoje abych si promluvil s těma dvojka upíříma courama když tu periferně spatřím v koutku každého oka osobu, můj loket vystřelí, sem nevrlý a nechci se nechat zastavovat, ale to už jich na mě naskáče hned několik a jí cítím jak do mě někdo bodne injekci, ještě chvíli odporuju. No počkejte nuzáci, roztrhám vás jako hady. Ale cítím jak neuvěřitelnou únavu. Pomalu usínám. Pak jen cítím jak mě někam nesou. Budím se pomalu do okolní tmy po chvilce si moje oči přivyknou a já začnu rozeznávat tvary toho pokoje, spíše mi připadá jako cela. Vyškrábu se na nohy, zjistím že ruce mám svázané za zády a ještě přivázané k tělu řetězem. Který idiot tu svazuje řetězem? když se dobře nakloním uvidím na řetěze i zámek, než bych ze sebe řetěz setřepal, nějakou dobu by to trvalo, radši k sobě někoho přilákám a tomu kdo má tohle na svědomí asi brzo něco udělám. Ruce nebudu potřebovat. Zády naskočím tvrdě na dveře slyším jak se dunění rozléhá domem a potěšeně se usměju, celé toto ještě párkrát zopakuju.

Aileen - 04. března 2009 16:45

Pokoj Do pokoje vejde nějaký další vlkodlak, ovšem nemá šanci jakkoli zareagovat a už je odnášen pryč. Nijak na to nezareaguji, jen položím ruku na rameno své mladší sestře, abych ji uklidnila. Za chvíli opět přijde vůdce. Opět nehnu ani brvou a jen poslouchám, co chce. Nemusí říkat nic, všechno vím. Odpovím mu monotónně. Když pak slyším, na co myslí, zasyčím. Byl to jen chvilkový záchvěv, jinak si své myšlenky pečlivě chrání. Ovšem myšlenky, které se dají vyčíst i z očí ochraně moc nepodléhají. Ano, má krásné modré oči. Skoro všichni moji upíři maji barvu svou vlastní. Jen mírně zabarvenou a zastřenou. Jediné jí zůstaly oči modré. Největší výjimku však tvořím já. Mé oči žhnou tekutým zlatem a vypadají, jako kdyby v nich zlato vřelo a míchalo se. Již se stalo, sestře nemusíte říkat, co má dělat. Sama ví jak si svůj klan vede. Nonšaalantně pohodím hlavou plnou karmínových kudrlinek a zatvářím se nevinně. Není to maska, pokud mne nevyprovokuje, vypadám nevinně prakticky celou dobu.

Alexandra. - 04. března 2009 17:00

Pokoj Držím se blízko svojí sestry. Přítomnost vlkodlaků mě trochu znervózňuje, ale není mi nepříjemná. Do pokoje vejde nějaký vlkodlak, ale ihned ho odvedou pryč. Pak se vrátí neohrožený vůdce. Usměji se na něj a odhalím tak trochu špičaté zoubky. Já už sem dnes jedla. Řeknu sestře a dávám jí tak najevo, že si může vzít i moji dívku. Sklopím hlavu a dál rozhovor neposlouchám. Pošlu zprávu svojí zástupkyni Kiaře. Ta jediná mě může zastupovat. Kiaro, jsem se svou sestrou na jednání o smíru mezi naším klanem a klanem likanů. Veď ostatní moudře než se vrátíme. Pošlu jí své myšlenky a pak se mi trochu podlomí nohy. Raději si sednu. Moje komunikace je na docela vysoké úrovni, ale hodně mě to vyčerpává. No raději se asi něčeho napiju. Přiznám sestře a všimnu si, že vůdce už je pryč. Nedá se nic dělat. Ještě budu mít čas s ním dohodnout všechny podmínky naší dohody.

Ryuu - 04. března 2009 19:06

Bar, Město Postupuji cestou, kterou znám přímo k baru. Čím jsem blíž, tím se mi to nelíbí víc a víc a jak dorazím, zastavím a zírám na to, co se během jedné noci stalo. Vstoupím do klubu a najdu mrtvolu mého přítele. Ostatních si nevšímám a jen je přecházím. Pokleknu k němu a pohladím ho tak, jako hladil on mě ještě před pár hodinama. " Bál jsi se o mě, přitom ses měl bát o sebe, drahý příteli." zadržím v sobě lítost. Potlačím touhu dlouze zavýt a jen vstanu. Ruce se sevřou v pěst a temně zavrčím. Naposledy se rozhlídnu a najednou zahlídnu vizitku. Sehnu se a zvednu jí ze země. Přičichnu k ní a znova zavrčím. Pach, který je tu všude, si budu pamatovat. "Pomstím tě, slibuji." řeknu a vyrazím ven z klubu do města. Nemám ho rád a ted ještě si musím najít nový bydlení. Ale ten pach si budu pamatovat a až ho někde pocítím, ucítí někdo moje tesáky ve svém hrdle.

Pán Záhad - 04. března 2009 20:29
	Město Ten někdo kdo zabil tvého přítele se nebojí za sebou nechat stopu a to vizitku, takže nejspíš máš před sebou velkého nepřítele. Počasí je pod psa, jelikož začalo pršet a hromy a blesky dokazovaly veškerou nadvládu nad světem. Svrhlo se peklo na zem v podobě dopadů blesků. Všichni kolem tebe utíkali a snažili se schvoat před kapkami deště. Nechtěli být zmoklí, jako slepice.

Ryuu - 04. března 2009 20:53

Město Pokračuji městem za stopou, která mě vede k mému nepříteli. Netají se tím a já se ho nebojím. Stál jsem dřív proti různým protivníkům, proti převaze a tak mě hnedtak nějaký pach nezastraší. Třeba jen nepočítal s tím, že by se přátelil s lycantropem. Začne pršet a blesky křižují oblohu. Lidi pobíhají jako slepice a mě déšt kazí stopu. Zavrčím a oklepu se, ale nezpomalím. Počasí mi nevadí a klidně budu mokrý. Něco vydržím a rozmary počasí znám z dob, kdy jsem neměl stálý domov a toulal jsem se, kolikrát i mimo civilizaci v různých situacích. A ani ještě jako člověk mi počasí hrůzu nenahánělo, vlastně jsem tohle přímo miloval.

Endar - 05. března 2009 00:27

Yenin pokoj Znovu sedim u postele sve lasky a hladím ji po tváři. Když tu najednou se probere a blouzní. To bude tou krví doktor říkal že si teď projde peklem, ale je silná je silnější než kdokoliv jiný našeho druhu ani já se ji nemužu vyrovna v síle jejiho ducha. Přemejšlím si jen tak pro sebe když svou lásku pozoruji. Pak ale otevře oči a jasně pronese že jí něco bolí. Lásko to bude v pořádku vše se brzy spraví neboj. Snažím se Yenu konejšit, a zároveň přesvědčit i sebe že to tak bude. Určitě se uzdraví pár dnu to potrvá, ale nakonec se uzdraví je silná. Stále si opakuji pro sebe a držím Yenu za ruku.

Pán Záhad - 05. března 2009 06:22

Dějový posun času Vila Děj se posunul o dva dny, kdy se Yena uzdravila a byla schopná se už postavit na nohy, sice s malou pomocí, ale dokázala to. Upírky mezitím byly pořád v to pokoji, kdy za nimi pořád chodil Lykáon a přesvědčoval je, co pro něho znamená spojenectví. Také jim řekl, že si s nimi bude chtít promluvit Yena jeho přítelkyně, až se uzdraví a dneska je právě ten den, kdy se cítí silná. Aileen a Alexandra Sice vás tu drží, ale starají se a počují o vás, jak ve vaší vile. Zhlavní podíl má na tom Lykáon. Aileen se za ten čas s ním dobře seznámila a pochopila přesně, co je zač a co může od něj očekávat. To že spojenectví je vaše jediná naděje nebudu zdůrazňovat. Rashed Když se Yena vzbudila a byla schopná vstát sama ti šla otevřít dveře v úmyslu tě pustit. Musel si jí, ale slíbit, že zde neproběhně nějaký souboj, či s Lykáonem, nebo s někým jiným. Ty však toužíš sám sebe pomstít a najít toho kdo Yeně do jídla kapal jed. Proto raději odejdeš a vrátíš se zpátky do New Yorku, kde nasaješ stopu, kterou si cítíl u Yeny, tedy to musí být ten, který se ji pokusil zabít. Do cesty ti však vstoupí Ryuu, který také hledá toho stejného lovce. Můžeš se k němu přidat, čímž se vaše šance rapidně zvýšší, či pujdeš sám. Ryuu Toulal si se ve městě a hledal stopu, která byla velice náročná, ale ty jsi se nevzdal, když si ji měl na dosah ruky vstoupil ti do cesty RASHED, který hledal také toho stejného muže. Mužeš se k němu přidat a hledat společně s tím, že se vaše šance na hledání zvýšší, či budeš hledat sám. Istar Když se chtěl tvůj otec přidat ke kultu upírů, netušil že se oni budou chtít přidat ke kultu lykantropů, a tak rapidně změnil svůj názor a místo toho má sto chutí se kultu upírů a kultu lykantropů postavit a bojovat s nimi. A začal zbrojit svoji velkou moc proti kultům. Charvy a Dorrian Když jste přicestovali do vily museli jste čelit tomu, že vůdkyně klanu upírů zmizela i se svojí sestrou. Této myšlenky se Dorrian obával a tak se je vydal hledat a tebe tam nechal samotného. Kandrales odešel daleko, jelikož ho ve své rodné zemi něco čekalo.

Jasper Whitlock Hale - 07. března 2009 13:47

Vila, konečně zdravá Dva dny jsem se cítila slabá. Bojovala jsem s bolestí a s utrpením. Vnímala jsem všechno, jen jsem se nedokázala hýbat. Myslela jsem na jediné a to na smrt, i když můj přítel mi byl oporou. Možná díky němu jsem ožila a cítím se takto silná. Jsem dokonce připravená jít za tím mužem, kterého jsem zachránila a malou nesrovnalostí mi ho můj přítel nechal svázat a odvést do nějakého skladiště. Vešla jsem tedy dovnitř. Byl tam svázaný. Toto jsem nechtěla. Klekla jsem si k němu a pohladila ho po tváři. Nebýt jeho, nejspíš by nikdo nezjistil, že mne někdo nechal otrávit. Omlouvám se za to, že tě nechali takto svázaného. Můj přítel chce pro mne to nejlepší, a taky mne chtěl chránit. Hned tě pustím. řekla jsem mu a rozvázala jsem mu jeho pouta.

Pán Záhad - 07. března 2009 15:04

soukromá zpráva od Pán Záhad pro Zařazovací příspěvek Přišla jsi na návštěvu do vily, kde je sídlo klanu upírů a je tam tvůj dobrý známý Dorrian. Který není zatím k nalezení. Čekáš tam v pokoji pro hosty, který vypadá jako palác náhle k tobě přistoupí mladičký upír, je na něm vidět, že se přeměnil teprve nedávno. Vážená paní, omluvte Dorriana, který příjde později, jelikož byl před chvíli v New Yorku, ale hned se vám bude věnovat. řekne mladý upír a napjatě čeká tvoji reakci. Dorrian mu řekl, jak si v jeho životě důležitá, a jak se má k tobě chovat, jako ke královně. Kdyby se k tobě choval neurvale, dokazal by ho Dorrian i zabít. Netrvá to ani chvíli a do dveří vstoupí muž vysoký, šíhlé postavy. Oblečený je celý v černém. Na sobě má dlouhý cestovní kabát s kapucí. Také může spatřit krátké modro černé vlasy a temně černé oči. Ano je to Dorrian. Dlouho jsi ho neviděla, ale pořád si jeho tvář pamatuješ.

Irsay z Royossu - 07. března 2009 16:45

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro Zařazení v pokoji pro hosty Jsme usazena v pokoji pro hosty. Jeho vybavení je vskutku palácové, ale přesto to nemá na vlastní palác v rodném Turecku. Ach milovaný Attatürk...překrásná Konstantinopole, jak mi chybí Tvé výstavní paláce...stověžatá metropole... Kdepak je ten holomek Dorrian, už nás měl dávno přivítat...nechat nás čekat. To mu oplatíme až se na nás pojede podívat do pouštního sídla v novém Royossu. Čekáme, dlouho čekáme. Vlastně čekáme celý život...Ach ano, celý život je ejn čekání na něco. jaku unavující. V momentě, když už začínáme uvažovat o torporu když tu se neonate zjevil ve dveřích. ROzklepané ruce, těkavé pohyby, ještě příliš mnoho krve v tkáních... Jen nakousnout krček a bedeme spokojená. Bude to sic krev studená, ale přes to výjimečná. Tichým a bojácným hlasem přednese své poselství, načež jej mávnutím ruky a slaďounce nevinným pokynutím hlavy pošleme pryč. Opět nastává dlouhé čekání. Nehnutě sedíme v pohodlném křesle u temného okna a sledujeme dění noci. Proč jsme vlastně přijeli? Splatit svůj dluh ze svatých válek? Nebo jen cestujeme? Ano, je pravda, že New York je naší destinací poprvé, přesto nás sem netáhne žádný úkol, což je zajímavé... Měla bychom uvažovat o oslavách svých tisících narozenin. Nikdy není dost brzy na započetí plánování. Ach ano! Koho pozveme? Hmm, to bude zapeklité, skoro všichni jsou již po smrti. Kam to vlastně přesuneme? Do svého sídla, či do Istanbulu? Ne, to ne, Attatürk není vhodné místo pro oslavy. Možná Zakázané město...Ale přesunout tam mé Progeny bude stát mnoho životů. Je to hloupá smečka, jen někteří jsou vycvičeni. Alespoň že hlídají me Dominium... Uvažujeme dál o oslavách vstupu mezi Methusalemy, když tu se naráz dveře otevrou a stojí v nich ten holomek, který nás tu nechává upadnou do Torporu. Vstaneme z křesla, které se nám stalo útočištěm a poupravíme elegantní černé šaty, které jsme si na toto dlouho očekávané setkání oblékla. Dorriane, zašeptám v očekávání v medovém hlase, temně zelené oči zbystří a pramen rudých vlasů nám spadne do tváře. Odhrneme jej co by ne a dál pokračujeme v přivítání, Dlouho, předlouho se naše cesty nespojily, nemám pravdu? rty se roztáhnou do úsměvu a ani mu nebudeme vyčítat to dlouhé čekání...

Gabriel Delicius - 07. března 2009 21:23

Sídlo klanu Stala se strašná věc, unesli naši královnu. řekl mi jeden, když jsem vešel do sídla společně s Charvym, kterého jsem si po té zmínce přestal všímat. To nám chybělo. Kdo ji unesl? zeptám se toho muže s obavou, že se jedná o lovce, a ani jedna z nich by to nemohla přežít. Ne pane. Lovci to nejsou, nýbrž to jsou lykantropové. odpoví mi na moji otázku a já v tu chvíli ztuhnu. Cože vlkodlaci? Co po ní chtějí? To se mi nezdá. řeknu svoji myšlenku a projmu si rukou hlavu a pochoduji z místa na místo. Ještě něco pane. promluví rozpačitě a taky se na mne tak dívá. Co se děje? zeptám se ho a uvažuji, co mi bude chtít říct. Že by se něco dalšího stalo, když jsem zde nebyl. Ve vašem pokoji je Irsay z Royossu. Žena, která tvrdí že vás zná. odpoví mi na otázku, a já při zmínce toho jména si vzpomenu na starý časi, kdy jsem s ní byl bok po boku. Tak to se mi líbí. Vyřiďte ji, že za chvíli příjdu. promluvím k němu přátelským tónem hlasu a přesunu se do koupelny, kde si strčím hlavu pod tekoucí vodu. Nejspíš se snažím zklidnit svoji vroucí hlavu, které je plná myšlenek. Proud vody, jako kdyby mne jich zbavoval. Poté co jsem spokojen, utřu si svůj mokrý obličej do ručníku. Irsay, toto jméno mi z ní v hlavě už pěkně dlouho. promluvím k svému odrazu v zrcadle, který tam vůbec není. Konečně vyjdu z koupelny a jdu do svého pokoje, otevřu dveře a spatřím před sebou tu krásnou bytost. Odpusťte mi, že čekáte tak dlouho, ale musel jsem zde něco vyřešit. A teď jsem zde, abych se vám mohl věnovat. Máte pravdu, dlouho jsme se neviděli. promluvím k ní a usměji se na ni. Ta její krása mne velice ohromila. Přistoupím blíže k ní a pohladím ji po vlasech, jako vzpomínku na minulost, která se nedá zapomenout.

Endar - 07. března 2009 21:25

Vila Konečně se Yena cítí lepe a proto si s ní jdu promluvit o mém plánu. Musime se s nimi spojit i když se ti to nelíbí je to naše jediná šance. Argumentuju když se semnou Yena hádá. Moc se ji do toho nechce a ja bych do toho taky nešel kdyby to nebylo potřeba ale nebezpečí lovcu je veliké. Přemejšlím si když zas něco komentuje a moc ji neposlouchám. Jednou sem vudcem klanu i když jen diky ní tak se rozhodnu a buď mě klan za to zavrhne a zabije nebo poslechne. Letí mi další myšlenka hlavou. Víš co já už sem se rozhodl zajdu pro ty dvě upirky a promluvíme si s nimi třeba na to nepřistoupí a tak se nebudem muset dale hadat. S tim se zvednu ze židle a bez dalších řečí vyrazím k upirkam do pokoje. Pokoj upirek Když přijdu k pokoji do cesty mi vztoupí jeden z hlidaču u dveří ale v zápětí si uvědomí svou chybu a uhne stranou. Sem rád že to hlidání berete tak vážně. Vycením zuby v usměšku a poté vztoupím do pokoje. Dámy rád bych vás pozval k jednomu stolu aby jsme si mohli promluvit. Buďte tak laskave a pojďte semnou. Otočím se a nabídnu té mladší rámě když vidim jak vystrašeně hledí na lykany kolem. Oni vám nic neudělají. Promluvim klidně a rozhodně. Zasedačka Vztoupím do zasedací místnosti a tam už na mě Yena čeká a tváří se dosti naštvaně když vidi upirky a navic když mě jedna z nich drží za paži. Nabídnu upirkam místa a sam si sednu do čela stolu. Pozval jsem vás sem abych s vámi projednal ukončení sporů mezi našimi klany a uzavření míru. Než něco řeknete zkuste chvili přemýšlet o tom že lovci nás postupně vybíjejí sami nemáme šanci dlouho přežít. Dejme stranou naši nesnášenlivost a spojme se proti společnemu nepříteli. Řeknu a poté se pohodlně uvelebím a ekám až někdo přeruší nastálé ticho nějakou smysluplnou větou.

Jasper Whitlock Hale - 07. března 2009 22:18

Vila Jediná šance? Co mi to vykládáš? Víš co se potom stane, když nám někdo z té naši dohody ustoupí. Ale máš pravdu, můžeme si s nimi promluvit, ale nepočitej s tím, že do toho hned půjdu. řeknu mu a sedím ve svém křesle a pozoruji výhled z okna. Poté můj drahý vyjde z pokoje a jde směrem do pokoje upírek. Následuji ho. Však když zjistím, že ho drží jedna z upírek za ruku mne začne rozčilovat. Žárlím. Sakra, co si to o sebe myslí? Nejspíš by spíše bral moji smrt, když se takto chová.pomyslím si. Uvelebím se blízko svého jediného a poslouchám jej tiše. Nemyslím si, že by to byl správný nápad. Co se bude potom dít, když někdo z našich klanů poruší smlouvu? Uvažoval si nad touto myšlenkou? Jaká je naše šance na přežití, když se tyto dva klany spojí. Myslím, že nulová. řeknu mu a čekám na jeho reakci. Jsem nepříjemná. Nechce se mi jít do něčeho v čem nemám pevnou důvěru.

Irsay z Royossu - 07. března 2009 22:28

Sídlo klanu - Dorrian Jsme pohlazena po vlasech, jak vřelé to přivítání, to bychom ani v nejmenším nečekali. Dorrian byl vždy shovívavý k naší hrozné povaze, ano, ano. Jen zdali jej to nepřejde. Jistě se ptáš, proč jsme zde, ale na to ti bohužel neodpovíme. Jen tak jsme sedla do prvního letadla, co nás odvezlo z Attatürku a jsme zde. Oh promiň, já vím, já vím, nelíbí se ti když takto mluvím, pousmějeme se a napravíme tak svůj zvyk, který nás naučil Ludvík XIV. Král slunce nás toho naučil víc, ale toto je ten pro všechny nejotravnější zlozvyk... Následuje objetí, které vyjadřuje dlouhá léta odloučení. Dorrian se vůbec nezměnil. Ani ty pomyslné vrásky se mu do tváře nevyhloubily. Ale u nás by se jich mohl dočíst. Protivní neonate, působí tolik starostí, až se jejich vlastnímu elder ductu tvoří vrásky na čele. A oni si pak ještě dovolí kousnout! Promneme si bolestně nedávnou jizvu na zápěstí, kterou nám způsobil neurvalý neonate. Drahý Dorriane, vem nás ven, vem nás do noci, půjdeme hodovat a ty mi povíš o svém životě. jak se ti nyná vede, Vidím, že jsi stále zdráv a v dobré kondici, máš kam složit hlavu, máš své vlastní progeny, nebo snad ne? Vede se ti dobře, neníliž pravda? Usmějeme se na muže před námi opět tím nevinným úsměvem a opravdu vypadáme snad jako pětadvacetileté děvče, co právě vypadlo z kláštera, ale kdeže, tak to přeci nikdy nebylo... Jen malá otázka, co je to v tomto sídle za podivný rozruch?

Ryuu - 07. března 2009 22:45
	New York - Rashed Pokračuji po stopě a hledám toho, kdo mi zabil přítele a zničil tak můj dočasný způsob. Najednou se mi do cesty připlete jiný lycantrop, viděl jsem ho u Yeny. Zadívám se na něj, přišel mi zraněný. " Tak to vypadá, že jsi už zdráv." poznamenám a vydám se dál po stopě. Uvidíme na jeho reakci, podle toho se zařídím. Bylo by fajn jít po něm ve dvou, ale nejsem zvyklý se doprošovat.

Gabriel Delicius - 07. března 2009 22:54

Můj pokoj Objala mne, to mne mile překvapí. Nikdy jsem nečekal na tuto chvíli, kdy si mne začne brát vážně. Usměji se na ni, pokouším se být k této ženě velmi zdvořilí. Znamenala v mém životě hodně, byla pro mne nedosažitelná láska, na kterou jsem se pokoušel zapomenout, a teď se mi to znova vrací. Její dotek. Ty její překrásné rty. Na nic jiného se mi nechce v této chvíli myslet. Chtěla by jít ven, to chápu. Také bych s ní rád šel, a proto se postavím a protáhnu se. Ven můžeme moje krásko klidně hned. Je den udělaný pro nás. řeknu a mám namířeno ke dveřím. V tom se mne pak zeptá, co děje. To je na dlouhé vyprávění. O tom si řekneme až budeme venku. I stěny mají uši. Dovol mi tedy, by jsem se do města svezli na mé motorce, která čeká na mne na parkovišti dole. řeknu Irsay a jdu pomalým krokem dolů do parkoviště. Nasednu na svoji vytuněnou motorku a čekám až Irsay nasedne také.

Irsay z Royossu - 07. března 2009 23:24

S Dorrianem Ano, ano pojďme. Budeme hodovat a provedeš mne tímto potřeštěným městem, žadoníme, roztomile se uculíme a zamrkáme dlouhými řasami, na nichž se zračí odraz samotné noci, ba bojovné smrti. Dorian nás vede do garáží, ke svému motocyklu. Sama jeden vlastníme v Novém Royossu a proháníme se na něm dalekou pouští. Kůň nebo motocykl, vše je svobodnější než automobil, ikdyž rychlá kola máme rovněž v oblibě. Jen kde neustále brát peníze na ta auta, která neonate rozskeají na svých zběsilých jízdách. Asi jim to zakážeme... Spletité myšlenkové pochody se odehrávají v naší mysli během pouhých vteřin, jsme tak naučená. Dorrian dosedne na svůj motocykl, ale nás ty překrásné šaty nepustí do polohy, kterou si motocykl vyžaduje. Jen malý moment, pousmějeme se a z pásku na stehně vytáhneme stříbrnou dýku. Tou natrhneme rozparek šatů notně výše, abychom se konečně mohla pohodlně posaditi. Dýku dáme do bezpečného úkrytu zpět za pásek na stehně a nasedneme na motocykl. Boty rovněž nejsou vhodné pro tento způsob přepravy, ale lodičky už to nějakým způsobem zvládnou. Přichytíme se Dorriana za pas a něžně mu zašeptáme přes modročerné vlasy do ouška... Můžeme vyrazit...

Aileen - 07. března 2009 23:25

Jednání Poslouchám nejdříve Lykaona a postupně jeho žárlivou choť, jenž nejspíše není zběhlá v ochraně myšlenek. Především vás musím upozornit, že pokud bude smír dojednán, nikdo z našeho klanu jej neporuší. Nejdou přes rozkaz královny a pokud ano, zaplatí za to smrtí. Konečnou. Ovšem co pak? Až se nebezpečí ve formě lovců stane minulostí, jak to bude poté? Kdo zaručí, že to není lest, jak zanést do našeho klanu pochyby a intriky a postupně jej oslabit až zcela zničit? Sedím vzpřímeně, ruce mám složené v klíně a klidně na ně hledím. Jediný, kdo má rebelatntské myšlenky v případě lykanů je Darrien, ovšem ten má příliš práce s hledáním osudové ženy. Uznávám, že smír a spojení sil je pro tuto situaci nejlepší řešení a pokud vy udržíte na uzdě své my udržíme naše. Žádné porušení neznamená válku, porušení jednotlivců řešíme smrtí. Berte to jako podmínku. Pokud někdo z vašich překročí stanovenou hranici, máme právo jej zabít. Stejně tak platí i pro vás.

Jasper Whitlock Hale - 08. března 2009 09:15

Jednání Poslouchám napjatě, jak mluví ta upíří královna a začne mne přemáhat vztek. Smír..smír. Oni asi nechápou, co se může potom stát. Kdo z vlkodlaků a upíru, by souhlasil se spolupráci? Ale budíž. Já u toho být nemusím. žene se mi hlavou myšlenka, která asi vyvolá můj plán. Pokud mi udržíme na uzdě? Co je to za hloupost? Podle mne pokud vy udržíte na uzdě ty svoje špičáky. Brát jako podmínku? Tak to není moje věc. Víte co, já tady vlastně nemám co dělat. Sbohem. vychrlím ze sebe rozčileně tato slova a odejdu do svého pokoje. Kde si vytáhnu svůj kufr a začnu si balit svoje věci. Upírka jedna namyšlená. V tomto domě už jsme skončila. procedím mezi zuby a snažím se svůj vztek zmírnit. Co se ještě v tomto domě stane? Už se mne pokusili zabít. promlouvám k sobě a balím si dál svoje věci. Tady nehodlám nic nechat. Vypadá to, že ta ženská zastoupila mne, když jsem byla na tom nejhůře. Ještě, že mám dole svoje rychlé auto, abych osud byla daleko. pomyslím si a jsem na cestě na parkoviště, kde na mne čeká moje auto. Snažím se být nenapadná. Nemám v úmyslu se střetnou s Lykáonem.

Gabriel Delicius - 08. března 2009 09:30

Cesta do New Yorku Jsem rád, že jsem se s ní opět setkal. S ženou, která slovo elegance, nemusí ani zdůrazňovat. Je jako květina, rudá růže s málými trny. napadne mne první myšlenka u kterou se posměji. Chvíli čekám než má růže dosedne na motorku a udělá pár úprav, tak abychom mohli jet. Když je všechno hotové, se ke mne nakloní a pošeptá mi do ucha omamná slova z jejich úst. Nastartuji motorku a začnu na ní uhánět, tak že ji dokážu ovládat. Mon cheri. New York je nebezpečné místo. Držte se mne a já vám zaručím bezpečnost. Nerad bych byl, kdyby se tak krásné dámě něco stalo. řeknu slova, která myslím vážně. A začnu si užívat toho, že je v mé blízkosti a mohu se jít dotýkat. Konečně jsme dojeli do New Yorku, město je špinavé a šedé. Prašné a strašné. Je tu vidět jak lykany, tak i lovce. Nerad tu chodím sám, ale s ní to bude něco jiného. Zastavím na jednom parkovišti, vystoupím z něj, jako první, abych poté mohl pomoct, vystoupit dámě. Tak tady jsme. Ve městě plném nebezpečí a tajemství. řeknu a ukážu kolem sebe.

Irsay z Royossu - 08. března 2009 10:39

Cesta do Nového Yorku s mým průvodcem Jízda nás uvolňuje, rusé vlasy vlají kolem jako oheň, cáry černých šatů se rovněž vzdouvají ve větru. Rychlostí, která nenabírá konce svištíme mezi auty jako nepostřehnutelná ohnivá smršť ...nebo spíše smrt? Kdo ví.. My víme Máme chuť pustit se toho muže a nabrat vítr do plachet, ajko bychom snad mohli letět. Věříme, že i to bychom dokázala. Avšak pevně svíráme Dorrianův pas, abychom z motocyklu nevypadla. Ne, že by se nám něco stalo, ale nechceme se válet po špinavé vozovce mezi těmi nemotornými řidiči. Dorrian nás upozorňuje na nebzepečenství, která Nový York skýtá, ale my se mu musíme pouze vysmát. Oh, Dorriane, le mien petit, proč se obáváš toho, že bych snad mohla přijít k újmě? Což jsem ti ve svatých válkách nedokázala, že mohamedánka jako já se o sebe dokáže postarat? Sic ti dlužím život, ale i přesto, nepodceňuj bojovnici, kterou sis pustil za záda.. Větu nedokončíme, je to možná ke konci šeptaná výhružka, ale svého kouzla přinucení není zatím proč použít. Nový York v celé své umolousanosti na nás nepůsobí dobře. Tokio či Peking jsou sic mnohem špinavější metropole a rozhodně bychom toto nesrovnávali s Londýnem ke konci devatenáctého století, ale přes to si toto s ničím špinavějším nezavdá. Je to odporné, samé ztroskotalé existence,lovci, kteří jen číhají na svou noční kořist a pach vlků... Proč ti se tu pohybují jen tak? Mají snad noční obyvatelé nějakou úmluvu s nimi? Být to na našem panství, ztrestáme to! Dobrá, dobrá, máme sice významné přátele u lykanů, ale to je něco jiného. Tady se poflakuje kde jaké lupino! Dorrian zastaví na kdovíjakém parkovišti a sesedne z motocyklu. Podá nám ruky a my ladně shopsneme až podpatky lodček doklapnou na asfaltovou cestu. Kde to jsme, mon suivant? samozřejmě myslíme přesné místo, když položíme tuto otázku, Nový York nás napadne... Jazyk francouzský je přeci pěkná věc. Je hezké když se v něm mluví, nebo alespoň malé lichotky, pronesené touto složitou řečí získávají na vznešeností...

Gabriel Delicius - 08. března 2009 11:04

New York Zapoměl jsem na její přednosti, na to jak je vzácná a dokonalá. Na to, že se dokáže o sebe postarat. Také jsem zapoměl na to, že jsem jí kdysi zachránil život a ona mi to teď všechno připoměla. Minulost na kterou jsem toužil zapomenout. Už dlouho jsem tady a žijiu v této podobě. Nebojím se už ničeho, ba naopak mám chuť s tím vším skončit. Když se mne Irsay zeptá, kde to jsem. Usměji se na ni. Vím dobře, že ona odpověď na tuto otázku zná. Zmýlil jsem se ve vás. Odpusťte mi. Vaše krása mne omámila a já ucítil touhu, jak předtím se o vás starat. Jste silná. To si uvědomuji. Probudila jste ve mě minulost, na kterou jsem už dávno zapoměl. A opět se ve mně vynořila touha po vás. Ale vím, že to nikam nevede. Budu pouze váš průvodce na vaši pouti. promluvím k ní a pohlédnu ji do očí. Moje mysl je zahalena touhou po jejich rtech. Dorriana, Dorriana. Co to děláš? Ty jeden sukničkáři. Pohráváš si s láskou. žene se mi hlavou myšlenka a vzpomínka na minulost. Možná jsem moc flirtoval s ženami, ale to proto, že jsem chtěl zapomenout na ni. A teď je zase zpátky. Žena mého života, neživota. Jak hloupá to zmínka. při této myšlence bych nejraději odešel a nechal jí tu samotnou. Jenže něco mne nutí tu zůstat s ní. Nadechnu se zhluboka, jako kdyby mi něco svíralo hrdlo a otočím se k ní. Noc čeká má paní. řeknu směle a vydám se jako první do ulic New Yorku.

Irsay z Royossu - 08. března 2009 11:19

Nový York Odpuštění uděleno, usměji se na něj jako víla co rozdává dětem bonbónky, když jí poví slaďounkou básničku. Náš drahý průvodce pokračuje ve svém monologu a nenechá se přerušit. Na toto jsme opravdu dočista zapopmněla, Dorrian k nám choval jisté city. Jak podivné pro krvelčanou bestii. To je u našeho druhu zvláštní, ač denodenně zbavujeme života, někteří jsme schopni milovat. Snad kapka nostalgie? Snad kapka vzpomínek rozčeřila klidnou vodu naší mysli? Proč zapomínat na minulost? Nebyl jste v ní snad spokojen, pane Dorriane? Tak jako paní svému rytíři, nyní i já k němu vzhlížím jako ve středověku, kdy ještě nevěděl kým jsem. Připomeňme si staré časy, bylo to v nich tolik jiné než teď a ot nám chybí... zažadoním lehce a nasají vůni velkoměsta. Je zde snad rozlévaná krev na každém kroku... Statný rytíři Dorriane, nyní buďte naším průvodcem, otázky citů a touhy vyřešíme později. Kam nás to tedy vedete? hlas pln očekávání a dychtivosti, v očích se nám zračí žádostivost po dobrodružství, po krvi. Ne, nejsme hladová, možná jen toužíme po boji... Toužíme po rozčeření toho klidu... Zaklesneme se do Dorrianova nenabézeného rámě, jakmile nasadíme stejný krok jako on a necháme se vést těmi tenými uličkami...

Gabriel Delicius - 08. března 2009 11:33

New York Poslouchám její slova. Zase se chovám, jako malý kluk, když dostane něco na co se tolik těšil. Ale tuto ženu jsem nikdy nedostal. Zapoměl jsem jí taky nabídnout rámě, to jsem ale hulvát. okřiknu se v mysli a jdu s ní stejným krokem . Kráčíme po ulici a jediné místo, co stojí za to navštívit je bar Diablo. Mám tam známeho. Možná by se tam Irsay mohlo líbit. Nejdříve bychom mohli jít do baru Diablo, kde je můj milý přítel. Rád bych vás dva seznámil. řeknu Irsay a znova si ji začnu všímat. Pěkná žena vnadných křivek. Dorriane vzpamatuj se. okřiknu se. Tuto myšlenku však vyruší pohled na zdemolovaný bar Diablo. Pustím rámě své společnice a rozeběhnu se dovnitř. Spatřím tam hostinského mrtvého. Sám nevím co tam spatřím. Je tu cítit smrt a pach vlkodlaka. Já věděl, že ten vlkodlak tu nemá co dělat. Proč si mne neposlouchal příteli? Pomstím tě. sedím opřen o pult a dívám se do země, je tu spoušť a binec. Toto si můj přítel nezasloužil. Cítím v sobě nával vzteku. Je mi jedno, že to bude vidět má drahá. Sedím pořád a v hlavě se mi ženou vzpomínky na minulost, kterou jsem s tímto mužem zažil. To on mi dal druhou naději. Tak to nemělo dopadnout. řeknu ještě jednou a pomalu se postavím na nohy. Když jsem na nohou kopnu silou do stolu, takže se na něm objeví díra. Nesnáším vlkodlaky. promluví skrze zuby a chvíli tam stojím a rozhlížím se po baru. Před pár dny to tu bylo klidné. Všichni tu byli a bavili se. Teď už je to vzpomínka. pomyslím si a pořád se koukám po místnosti.

Irsay z Royossu - 08. března 2009 11:51

Nový York Bar Diabolo, to zní velice dobře, usmějeme se na svého průvodce a zdá se, že ho přivádím do rozpaků. Blížíme se k zdemolované budově a upřímně doufáme, že to není bar, kam by nás Dorrian chtěl usadit. Je to tu cítit...psinou... nakrčíme malý nosík ve znaku, že nám to nevoní a necháme si utéci svého průvodce. Naše podpatky si klapou svou a vedou nás do zdemolovaného baru. Na jednu stranu si oddychneme, že takhle to místo opravdu vypadat nemá, na druhou stranu se nám nelíbí situace, která zde nastala. Opatrně překračujeme zlámané rozházené židle u vchodu a ladně mířím k baru, kam nám zapadl náš průvodce. K tomuto místu nás nic nepoutá, ale Dorriana zdá se ano. Je to mrtvola, co tam leží na zemi? Muž nebo upír? Dorrian se kolem nás prosmýkne a jde si vylít zlost na nějakém poraženém stole. Postavíme se na vyvýšeninu za ním, takže jsme skoro stejně vysoká, možná to mohlo být podium to, na čem stojíme. Drobné ruce se proplétají kol Dorrianova pasu a míří vzhůru k objetí hlavu mu s námahou položíme na vysoké rameno a šeptáme do ouška. Zablešenci zabili tvého přítele Dorriane? Copak s tím uděláme? Ano, ano, pomstíme jej...ukážemetěm psům, že nemají šanci se nám rovnat a zaženeme je do kanálů ke splaškům, kam patří, že ano Dorriane? Holýma rukama rozthráme jejich hrdla a budeme poslouchat poslední hrdelní zvuky, jak se dusí vlastní krví tou pomalounkou smrtí, že ano Dorriane? Krvelačná víla projevuje svůj pud...chtíč po smrti...

Gabriel Delicius - 08. března 2009 12:25

New York Svůj vztek zmírním, když mne ta krásná žena obejme a začne hovořit o jeho smrti. Obnoví se mne pud krvežíznivosti, který jsem dlouho skrýval. Odpoutám se od ní. A začnu čichat ten pach, který smrdí po čoklovi. Toto neměl dělat. Začít si se mnou. Ano má paní. Jediná mého srdce. Jde se na lov. řeknu jí a vůbec si neuvědomím, co jsem jí vůbec řekl. Mluví ze mne bolest, láska a lítost. Je mi jedno, jak budu v jejich očích vypadat. Možná jako úbohý muž, který nic nezvládne. Tak si i připadám. Jsem slabý a bez lásky. Láska, cožpak můžeme milovat? zeptám se sám sebe a jdu po stopách toho pachu. Hon nastal. promluvím rozčíleně a vrhnu se do ulic.

Pán Záhad - 08. března 2009 12:32
	New York - Irsay Dorrian ti zmizel z dohledu a vydal se po stopě sám, nechal tě tu chvíli bloudit. A však jak předtím řekl, toto místo je plné bestií, typu lykanů, lovců a upírů. A vypadá to, že jsi narazila na jednu smečku lovců upírů. Kteří se na tebe vrhli. Je jich nejspíš něco kolem desítky. A jediné, co chtěji je tvoje smrt.

Rashed (V) - 08. března 2009 12:36

Vypuštěn Cela Nevím kolik je hodin nebo kolik uteklo času od doby co mě zavřeli, bouchání do dveří mě přešlo po pár hodinách rušení celého domu. Sedl sem si h jedné stěně abych usnul, přivodil sem si něco jako stav tranzu, abyc se úplně uvolnil a čekal až se kdokoliv objeví abych se mu mohl mile pomstít. Držím už svůj vztek v sobě, respektive ho pomalu formuju na plán. Za dva dny, o kterých nevím že jsou jako dva dny, připadají mi jako týden vrznou dveře, já se probudím ze svého tranzu celou dobu mám hlavu vztyčenou a oči zavřené, zabiju toho kdo se přiblíží, to je můj plán dokud neucítím že je to Yena, když ucítím její ruku na své tváři, trhnu hlavou, nechci aby se mě kdokoliv dotýkal, když uvolňuje pouta nijak jí to neulehčuju tím že sem zády blízko ke zdi, jakmile pouta povolí chci jít a poslat prvního koho uvidí čelem proti zdi, ale Yenina slova mě zastaví, když vycházím z cely, velmi dobře si zapamatuju obličeje těch poskoků jen jednoduché trochu výhružné gesto k nim pošlu. Vyjdu na povrch, vidím že je den, ani se s Yenou nerozloučím jen na ni kývnu. Díky řeknu nezvykle, neuvědomím si že u ní v pokoji nebo někde v domě je ještě můj kabát a vyrazím směrem do NY. Netrvá dlouho cestou lesem a dostanu se k hlavní cestě, Nemám přímo hlad, že bych potřeboval lovit ale spíš bych něco zakousl. Na hlavní cestě si stopnu projíždějící dodávku. NY Když přijedu do NY, první co udělám, je že jdu domů, dát si sprchu, převléct se a hlavně si vzít nůž a pistoli, protože to vypadá že začíná válka a jsou takoví jako je ten chlapeček co si říká vůdce, já mu říkám zrádce krve, paktuje se s naším úhlavním nepřítelem, místo co by ho zničil. Vyjdu z domu, netrvá to dlouho než najdu stopu kterou sem hledal, jdu po ní, abych po chvíli potkal jiného vlka. Nemíním se schovávat, nebo dělat že nic jako on, pochvíli se zastavím a popojdu k němu, zahledím se mu do očí, moje nálada očividně není kdovíjak dobrá a mohlo by být nebezpečné se mě snažit popudit. Co si myslíš že děláš? Ten, koho sleduješ je můj. Trochu majetnicky se stavím ke své oběti. Vlastně ani nevím proč to dělám když s tím domem nechci mít nic společného, ale na někom si chci vybít vztek, buď to bude tento jedař, nebo ten co mě střelil, jeden z nich ano.

Irsay z Royossu - 08. března 2009 12:39

Hon v Novém Yorku MUŽI! Hloupí muži! Jak od nás může očekávat, že budeme běhat po Novém Yorku v šatech a lodičkách?! Muži!!! Jsou slepí a myslí jen na své!!! Alespoň že tento zuří místo truchlení! Vylíváme si svou zlost ve své mysli, ale navenek jsme klidná, jako hladina vody a nedáváme nic znát. Dorrian mizí, doslova nám utíká a my osiříme v tomto zpropadeném baru. Vydáme se ted před poničenou budovu, když tu ucítíme pach lidí. jsou všude kolem nás a netváří se přívětivě, že nás vidí. Lovci... Pročpak chtějí zabít zrovna nás? Vždyť jsme tu jen jako nevinné pětadvacetileté děvče, co zabloudilo... Tváříme se co nejnevinněji a možná až vystrašeně, opravdu by nám mohli věřit, že jsme člověk. Pánové prosím, pomozte mi, zabloudila jsem a mám ten pocit, že mne někdo sleduje... Obrátíme se na ně s touto prosbou a dokonce sputíme slzu z temně zeleného očka. Hledáme nejkratší cestu ven a nacházíme dva slabé články desítky lovců. Jeden je nemocný, tedy nemůže podat stoprocentní výkon a jeden je nový. A hned tento páreček vedle sebe! To bude má cesta úniku, pokud mi pánové neuvěří mou slaďounkou tvářičku...

Pán Záhad - 08. března 2009 13:02

Lov - Irsay Poslouchají, jak k nim mluvíš a jeden po tobě vystřelí šipku, která tě zasáhne do ramene a škrábne tě pouze. Ale i tak. Než začneme s tím bojem slečno. Dovol te mi, abych vám řekl, že tato šipka, co vás zasáhla je otrvávená. řekne jeden z nich, ten co vystřelil a dívá se na to, jak se ti dělá zle. Myslím si, že boj už nebude zapotřebí. skloní se k tobě, jelikož ty ležíš na zemi a pohlédne ti do tváře.

Irsay z Royossu - 08. března 2009 13:11

Lov na mě ve zpropadeném Novém Yorku Nevěří nám! Jak nám mohou nevěřit? V tom bude něco jiného! Zpropadený Dorian! Zbrklé a lidské pohyby se mění na klidné a vyrovnané, střelí po nás šípku! Jak si něco takového může ta chátra dovolit! uhnu, ale přecijen mne šipka škrábne. To nás naštve! To nás irituje! Hloupé ovce! Není nám dobře, vše se v nás obrací. Je to jedem, odporným jedem. Co od nás ksakru chtějí? Padáme na kolena, zatmělo se nám před očima. Jeden z nich k nám přistupuje. Oženeme se po něm drápy, které v mžiku utvoříme a zasáhneme ho na holé kůži. Zda-li to však byla tvář, nebo krk, to nevíme. Jed působí proklatě rychle a my ztrácíme vědomí. Tak skončila slavná éra, opuštěna mužem a přemožena zbabělou přesilou a jedem místo opravdového boje...tsche...lidi...

Gabriel Delicius - 08. března 2009 13:21

New York Sakra uvědomím si, když ji zde nevidím. Během chvilky se otočím a rychle se rozeběhnu zpátky. Kde spatřím ji a pár lovců. Jak nad ní klečí. Ještě, že jsem si vzal svoji pistoli. pomyslím si a začnu po těch obludách střílet. Vy bestie zakřičím a láduji do nich svůj zásobník. Ona leží na zemi a ztrácí vědomí. Už zase se mi vrací ta chvíle, kdy jsem ji zachraňoval naposled a teď také je její život v mých rukou. Už mne to nebaví. Ale přesto jsem rád, že to mohu udělat. Konečně je po nich. pomyslím si, když se porozhlédnu po okolí. A rozeběhnu se k ní. Kdybych měl srdce, bušelo by mi jako o závod. Ta šipka je otrávená k čertu. pomyslím si a skloním se nad ní. Vydrž má drahá. promluvím a vstanu. Na zemi leží, jeden živý a mne napadne jediné, že musí u sebe mít protijed. Vezmu kuši, co leží vedle něho a střelím ho. Přitom se dívám, jak jed působí. Kde je protijed? zeptám se ho a on se na mne rozpačitě podívá. Asi chce žít. Vytáhne z kapsy lahvičku a dá mi ji do ruky. Vezmu si ji a skloním se zpátky k Irsay. Otevřu láhvičku a její obsah ji naliju do krku. Pij..to tě zachrání. řeknu tiše a držím ji v naručí. Jako kdyby se celý svět zastavil a my dva jen čekali na chvíli, co se bude dít.

Aileen - 08. března 2009 13:27

Jednání S lehce nakloněnou hlavou na stranu poslouchám Yeniny myšlenky. Ne že bych jí přímo lezla schválně do hlavy, ovšem ten chaos přeslechnout nejde. Horkokrevné psisko.. Lehce se nad tím pousměji. Omluvte mne.. S posměšnou úklonou vyletím jako blesk z pokoje, mé zmizení je sotva postřehnutelné. Během chvíle se zjevím ve dveřích Yenina pokoje. Žárlivost zaslepila vaši mysl, lady? Oslovím ji s lehkým úsměvem, ledově chladná. Pokud uklidníte svou horkou krev a budete schopna na pár chvil poslouchat, dovolím si říc pár slov. Na moment se odmlčím. Nejspíše vidíte v plánovaném smíru velikou překážku, já však nikoli. Žádný z upírů v Královnine klanu nemůže jít přes její rozkaz na tak to myslím je i ve vašem klanu. Rozrůstající se komunbita lovců značí veliké riziko vám i nám. Dočasným spojenectvím nic neztratíme. A mohu vás ubezpečit že ani já, ani Alexandra rozhodně nezabírá vaše místo po boku vašeho zabl...eh přítele.

Irsay z Royossu - 08. března 2009 13:37

Lov na mě a Dorrian, kterého to už nebaví Otevíráme své uhrančivé oči. Nad námi se sklání Dorrian. Postupně se nám vrací cit do všech částí těla. kolem nás leží destíka mrtvých či umírajících mužů - lovců. Již jen ze zvyku, ne že bychom to potřebovala, se zhluboka nadechneme. Vstaneme na své vlastní nohy. Děkujeme za naši opětovnou záchranu, Dorriane. Doufám, že budu mít příležitost nějak splatit svůj velký dluh. Jako v barokních dobách mu vysekneme ukázkové pukrle, ale hlava se nám přitom velice nebezpečně zamotá. Projíždí námi palčivá bolest. Zuřivostí zatínáme zuby a bolestí tiskeneme oční víčka k sobě. Nemluvíme více, jsme chladná, jsme malátná. Otevřeme oči a před námi umírá muž, kterého jsme sekla drápy. Ač ztrácíme stabilitu při každém kroku, zuřivě muže nakopneme. Jak si můžeš dovolit něco takového... Zbabělče! procedíme tiše mezi zuby. Šipkou dokáže upíra zabít každý. opět zavřeme oči a lhce nakloníme hlavu na stranu a posloucháme zvuky okolí. Je třeba se uklidnit...

Jasper Whitlock Hale - 08. března 2009 13:43

Můj pokoj Už jsem připravená odejít a do mého pokoje vrazí ta upírka. Co si sakra o sobě myslí, ta ženská? Mne nikdo nebude řikat co mám dělat. pomyslím si, ale vyslechnout bych si ji měla, jako pravá dáma. Dovolte, jaká žárlivost? Je to jeho věc s kým si bude. promluvím k ní rozčileně, ale v té chvíli si vzpomenu na to, jak mi zachránil život tím, že mi vysál krev a riskoval, že by mohl umřít také. Můj vztek se zmírní. Ale připustit si spojenectví s touto upírkou je nepřípustné. Vyslechla jsem si vás. A to stačí. Dovol te mi, abych odešla. Proč vás vůbec prosím? Sbohem. promluvím k ní a odejdu z pokoje. Urychleně dojdu ven, kde na mne už čeká moje autičko. Nasednu do něho a nastartuji motor. Chvíli jen tak čekám, jako kdybych si sama sobě říkala, že dělám dobrou věc a poté se rozjedu neznámo kam.

Gabriel Delicius - 08. března 2009 13:51

Záchrana jejího života Konečně se probouzí. pomyslím si a pokouším se o usměv. Nic by se jí nestalo, kdybych ji neutekl. Byl jse vzteklý, jak pes. To není dluh. Jsem rád, že se vám nic nestalo. Už mne ti lovci nebaví. řeknu a přidržuji jí, aby nespadla. Byl to jed, sice jsem ji dal urychleně protijed, ale ten protijed nemusí působit hned na první podání. Vidím, jak se ji motá hlava, a tak se rozhodnu udělat něco, co ji nejspíš nebude líbit. Vezmu ji na ramena, jako malé dítě. Je příliš slabá na to, aby nějak protestovala. Odnesu ji do nějakého hotelu, kde nabere ztracené síly. Vím, že se vám to nelíbí. Ale to bude pro vás lepší. Než se vám udělá dobře a budete moci chodit. řeknu ji a jdu rychlím tempem do hotelu.

Irsay z Royossu - 08. března 2009 13:59

Protest v Novém Yorku Vyhubit ty potvorné stvoření... sykneme směrem k lovci, který právě zemřel. Dorian si nás chce hodit na ramena, ale to v žádném případě nedovolíme a uskočíme od něj pár metrů. Kdyby nás alespoň vzal do náručí a ne na ramena pomalu jak pytel brambor či rozmazlené děcko... Značně začneme protestovat.Ne, já jsem v naprostém pořádku. Najdu si mladé děvče, vezmu si její životní sílu a hlavně oblečení a budu v nejlepším pořádku! odsekneme a rázně vykročíme na ulici, kde se rozhlížíme po mladé kořisti. Šipka nás jen škrábla a jed pouze otupil. Pokud by to tak trvalo déle, jistě by nám to způsobilo něco vážnějšího, ale dal jsi nám protijed velmi brzy, tedy není to nic horšího než snad kocovina... zářivý úsměv...kdo by mu nevěřil? Má hlava se opět vrací do normálu, sice to bude chvíli trvat, ale jed se s mým tělem pral jen pár minut a upíra jen tak snadno neporazí pouhé škrábnutí. Je tak?

Gabriel Delicius - 08. března 2009 14:25

Nedbalé chování v New Yorku Jak je libo. Chtěl jsem ti jen pomoct. Je to tvoje věc. řeknu Irsay, ale místo toho abych ji pustil si ji přiblížím k sobě a dotku se svými rty, jejich. Konečně v nich najdu spočinutí. Mým tělem se prodírá energie a síla, kterou mi pouhým polibkem poslala. Nejspíš se jí to nelíbí, a tak ji pustím. Omlouvat se ti za to nebudu. Irsay, jediná v mém srdci, co mne dokázala odměkčit. promluvím k ní a ustoupím o pár kroků dál. Koukám na ni rozpačitě, jsem blízko hotelu. Takže by si tu mohla odpočinout, po případě i nabrat sílu. Než cokoliv řekneš. Pojďme dovnitř. Něco si tu najdeš. řeknu a vstoupím dovnitř.

Irsay z Royossu - 08. března 2009 14:50

bůh ví jaké chování v Novém Yorku Za tvou pomoc jsem vděčná, Dorriane, ale nemyslím si, že odpočinek v hotelu je tím pravým ořechovým, pousmějeme se na něj a opět klidně získáváme kontrolu nad svým tělem. Dorrian nás však nepouští, ne ne, odhodlává se k něčemu jinému. Políbí naše krvavá ústa, konečně se zachová jako muž! Konečně se odhodlal! stojíme jako přimražená a na chvíli se v naší tváři zračí překvapení. to však v momentě zmizí a vystřídá jej opět ten slaďounký nevinný úsměv. Oddaný pohled ujistí muže o jeho nadvládě nad ženou, avšak to je možná jen naučený pohyb k tomu, aby žena získala co si přeje. Necháváme jeho činy nehodnocené, nekomentované, tak jak si přeje on. Oh Dorriane, vem nás hodovat, načerpáme sílu a půjdeme po té bestii, která ublížila tvému příteli. Žadoním jako malé dítě a zasklesnu se do jeho nenabízeného rámě. Uhrančivýma očima poutáme jeho zrak a nasáváme vůni lidí kdež tu nám něco pomalu, ale jistě dochází. Vůně vlkodlaka nebyla tak silná a tělo bylo sotva vychladlé. Co vůbec dělalo tolik lovců u zjevně ne lidského baru? Pokud by to byl útok vlkodlaků, zůstala by z toho místa opravdu jen kůlnička na dříví a barman by se válel všude kolem, rozsápán mocnými drápy. Ale když tomu Dorrian tolik věří, necháme ho v tom neníliž pravda? Pobavíme se bojem, na mé tváři se zračí vypočítavý úsměv kdž obhlížím kořist v hotelu. Zahlédnu mladý pár. žena vstupuje do výtahu a muž odchází. ŽEna má postavu jako já, bylo by zbytečné jít do sídla a vracet se pak na stopu, posloužím si zde...

Alexandra. - 08. března 2009 15:08

Den D... jednání Jsem u nás v pokoji a příjde za námi Lykaon. Galantně mi nabídne rámě a já ho s usměvem příjmu. Vedle něj si připadám docela malinká a bezmocná. Dojdeme do zasedací místnosti, ale neunikne mi nenávistný pohled vlčice alfy. Trochu se přikrčim a nakonec si sednu na místo, které je mi určené. Vlčice si asi myslí, že moje sestra je vládkyní a že ona rozhoduje, jenže ona jen mluví a já jsem ušima. Poslouchám celý rozhovor a nijak se do něj nezapojuji. Nakonec vlčice odejde a moje sestra jde za ní. Podívám se Lykaonovi do očí. Smlouvu dohodneme raději my a pokud souhlasíte budou na nich muset být i podpisy našich nejbližších jako souhlas. Promluvím tiše, ale důrazně. Dlouhé zlatozrzavé vlasy nemám dnes do klasického copu, ale rozpuštěné. A v podstatě souhlasím se svou sestrou. Porušení smlouvy se potrestá smrtí zůsčastněných pokud to nebude jeden z nás.

Endar - 08. března 2009 15:35

Jednání Je to přesně jak sem si myslel Yena je zahořklá už od mlada vuči upirum vyvraždili ji rodinu a ona to stále nepřekousla je stále nezralá i když už je jedna s těch starších. Běží my myšlenka hlavou když Yena začne rozkřikovat o podrazech a o tom jak je ta smlouva k ničemu. Poté se rozběhne pryč a za ní ta zrzavá upirka a já zustavam sam s malou Alex. Ano asi se domluvime jen my protože jak tak koukám sem stále jedinej kdo si myslí že mír s vámi je lepší než válka na dvou frontách. Ale teď mě na moment omluvte musim odběhnout vaši ochránci se o vás postarají. Promluvim tiše k Alexandře a rozběhnu se ven. Auto se pomalu rozjíždělo k bráně a proto se rozbiham k ní abych Yenu zastavil tam.Stoupnu ji do cesty a čekam zda se mě pokusí srazit a odjet nebo zastaví. Zlato stůj prosímtě. Není to jak si myslíš nic s žádnou z upirek nemám jsi má jediná. Volám na Yenu za volantem a nadale ji blokuji cestu.

Jasper Whitlock Hale - 08. března 2009 16:19

Marný pokus o útěk Sakra. pomyslím si a strhnu volant, jelikož bych to nestihla ubrzdit a narazím do nějakého stromu. Jsem v pořádku, jenže moje autičko už není. Co si to sakra o sobě myslíš? zeptám se ho a koluje ve mne vztek a zlost, když si pomyslím, že by s tou upírkou něco mohl mít, ale když si uvědomím. Že už po druhé rizkoval kvůli mé maličkosti život, uklidním se. Měla bych ti víc důvěřovat. Vím, že ty to zvládneš. Už jsi mi tolikrát zachránil život a já se chovám, jako nějáká hloupá husička. Odpusť mi to. promluvím k němu a jdu za ním. Ohodlaná se vrátit zpátky a tu dohodu podepsat, i když mám v tom pár nesrovnalostí. Ty upírky si poslechu, ale můj názor na věc nezmění. pomyslím si, když jsem ve jeho blízkosti a políbím ho na rty, dlouho jsem toto neudělala. Pojďme do domu promluvit si s tě mi upíry. pošeptám mu do ucha a něžně ho do ucha kousnu, a přitom doufám, že ho to mírně vzruší.

Alexandra. - 08. března 2009 19:53
	Zasedací místnost... Najednou jsem v místnosti sama a ani nevím jak. Nevadí mi to. Jsem zvyklá být sama. Začnu si splétat cop a přitom si potichounku zpívám jednu ze starých písní. Jemný měkký hlásek se odráží od stěn a vytváří tak ozvěnu. A pluli tou dálkou dál až tam kde svý srdce mám... Notuji a nakonec copu udělám mašli z jemné bílé stuhy.

Ryuu - 08. března 2009 21:03

New York - Rashed Uslyším jeho odpověd a zasměji se. Pohrdavě se na něj podívám a zakroutím hlavou. " Já si s ním mám co taky vyřizovat. A to že je tvůj, mě nezajímá. Zabil mi přítele, a já ho chci pomstít. Pokud nejdeš se mnou, bude toho, kdo ho najde první. Bojovat s tebou nebudu, je to mrhání sil a on by mezitím unikl." řeknu a pak se vydám sám dál. Vypadá to, že tohle je taky spíš samotář a já si aspon procvičím smysli a zjistím, zda jsem ještě dobrý,č i patřím do starého světa a sem se nehodím.

Gabriel Delicius - 09. března 2009 10:15

Hotel a krvavá jatka Všimnu si jak se Irsay dívá po té dívce, jak po touží po její krvi. Tu dívku ji zanechám, ať si s ní pohraje v tom výtahu. Já mám něco jiného, vyčíhl jsem si toho muže, který jde ven. Rozhodnu se jít za ním. Ani neví, že ho sleduji a já využívám této situace a skočím po něm. Přičemž ho celou svou silou svalím na zem, takže se nejspíš udeřil do hlavy a ztratil vědomí, protože se nebrání. Bude to rychlé. řeknu tomu muži a zakousnu se mu do krku. Toto jsem potřeboval, pocítit jeho lidskost. Hloupé bezmocné zvíře. řeknu tiše a dál vysávám z něho život. Když on umírá, já cítím v sobě nezkonalou sílu, kterou jsem dlouho necítil. Konečně jsem ukojil svoji touhu po lidské krvi, která nebyla podávána v kališku, jako víno. Měl bych se vrátit do hotelu za Irsay. Mám divný pocit, jako kdyby se mělo znova něco stát. pomyslím si a rozeběhnu se zpátky do hotelu.

Irsay z Royossu - 09. března 2009 15:23

kořist nalezena v Novém Yorku Sladká to žena, sedmadvacet možná méně. Slaďounká krev té blonďaté hlavinky, jen pulsuje v těch jejích tnounkých žilách...jen pojď za námi, jen pojď... Následujeme blondýnku do výtahu. Jsme v něm jen my dvě. Blondýnka po nás mrskne podezřívavým pohledem a hned uhýbá, my však neuhýbáme. Bedlivě ji pozorujeme a žádostivě hledáme všechny lehce dosažitelné tepny. Blondýnce se nelíbíme, to je jasné, hledí na nás znepokojivě a rozpačitě se usměje, když vidí, že na ni stále hledíme. hledíme na ni s chtíčem a cítíme, jak její srdce zrychluje svůj tep. Dobrý den, pozdravíme a ona nám pozdrav nesměle oplatí. Vidí v nás žádostivou roztouženou ženu s potrhanými šaty, trochu rozcuchanou a se zarůstajícím šrámem na rameni. přejdeme blíže k ženě. je trošku vyšší než my, ale to nám nevadí. žena je námi omámená, omámena vůní predátora. Podívá se na nás a my jí hledíme do očí...ona se v těch našich ztrácí a již neví kudy kam. Lehce ji pohldíme po tváři a zamotáme psrt do jejích blonĎatých loken. Výtah náhle otevře své dveře a blondýnka s trhnutím zpozorní. Vyjde ze dveří výtahu a my ji sledujeme. Otáčí se po nás, otáčí... Otevírá dveře číslo 665... jak příhodně vtipné! my ji ladným vlnivým krokem následujeme. Blondýnka se zastavuje u dveří, ano zastavuje, ale nakonec vchází dovnitř a zavírá dveře. Přejdeme a lehce zaklepeme... ...ťuk... ...ťuk... ...ťuk... Stojíme za dveřmi a hledíme do kukátka, na druhé straně se mihne stín. je slyšet toužebný rychlý dech a tlukot jejího srdce nám snad urve uši...Dveře se otevrou a ona nás pouští dovnitř. Hotelový pokoj je strohý...projdeme kolem ní a posadíme se na letiště. Blondýnka přejde za námi... Pojď, jen pojď... Stojí před námi... Sundej nám lodičky... nakážeme dívce plavých kadeří a ona poslušně sudává černé botičky. Položíme jí nohu na rameno a poroučíme dál... Sundej nám punčošky... děvče zajíždí pod lem potrhaný koktejlových šatů a chvatně uchopí krajkový lem punčochy, kterou následně stáhne z ladné štíhlé nožky naší, to samé na druhé noze...Děvče si počíná obratně a pod příslibem rozkoše se nás něžně dotýká. Ona je roztoužená a její ňadra se nádechy vzdýmají až to není možné. Nakloníme se k ní a něžně svou služtičku políbíme na krvavé rtíky. Přetáhneme ji na postel a lheneme si nad ni. Polibky směřujeme po šíji na levé straně a dívka nevnímá, její libido ovládá nyní její tělo. Mé oči ztmavnou více než před tím, nehty se promění v drápy a v ladném krásném úsměvu se objeví dva bělostné špičáky, které se zanoří do dívčiny kůže. Ona vykřikne, ne bolestí, ale rozkoší...tak působí polibek upíra. Oběť umíra sice v agonii bolesti, ale ona si myslí, že je to něco odlišného. Zanecháme to krvavé dílo na posteli a odebereme se k její skříni. Sesuneme ze sebe černé šaty a vybereme jednoduché džíny, černé triko s ladným výstřihem akrátkými rukávy a tmavou koženou budnu. Dotoho se oblečeme a ještě zahneme rifle když si obouváme černé tenisky... Dokonalé.... prohlédneme svůj neexistující odraz v zrcadle...

Gabriel Delicius - 09. března 2009 17:47

Zpáteční cesta Něčí pach mne udeří do tváře. Je to ten stejný pach, který jsem cítil v tom baru Diablo. Takže to vypadá, že tu někde musí být. Cítím ho a dobře ho cítím. Je tu však ještě druhý lykantrop, ale to mi je jedno. Mám u sebe přece pistol a v zásobníku je dost kulek pro oba. Vystoupím ze svého úkrytu a vystřelím, celý svůj zásobník do obou dvou. Nevím, zda jsem se strefil, ale hned jsem se rozhodl utéct z místa a vrátit se zpátky do hotelu. Tak teď je to můj osud. pomyslím si, když jsem v hotelu a po pachu vstoupím do výtahu, který mne doveze do nějakého patra, kde by měla být Irsay. Prohlížím si pokoj a po čuchu vstoupím do pokoje číslo 665. Pěkné číslo. pomyslím si a bez klepání vstoupím. Nechci strašit, ale nejspíš po mě jdou dva lykantropové. řeknu jí, když vejdu.

Pán Záhad - 09. března 2009 18:17

New York - Rashed a Ryuu Než stačil Rashed odpovědět Ryuovi, vystřelil po vás někdo skoro celý zásobník. Rasheda střelil do ramene, ale byl to jen mírný škrábanec. Ryuu zasáhl do nohy, také to není zlé zranění, vlastně toto zranění vás na chvíli zabaví, aby jste ho nemohli více sledovat. Vila Yena a Lykáon Jak se usmiřujete, tak se stane něco něčekaného. Rozjede se oproti vám auto ve kterém spatříte pár mužů, v úmyslu mají jediné. Yenu zabít a Lykáona unést. Počítají však, že se oba dva budou bránit. Nedopatřením však udělá jeden z nich chybu a vystřelí po Yeně, kterou kulka zasáhne do ramene a ona je zatím ze hry. Poté zabrazdí, vyskáče z nich pár mužů, vystřelí po Lykáonovi uspávací šipku a naloží ho do auta, odvezou neznámo kde. Hlavou se vám mohou hnát otázky. Kdo? Co? Proč a jak?

Jasper Whitlock Hale - 09. března 2009 18:27

Nebezpečí Usmiřuji se s Lykáonem a náhle se něco rychlého a nečekaného stane. Auto se rozejde oproti nám a po chvíli někdo z nich po mě vystřelí, na moji smůlu mne to strefí do ramene. Je to nejspíš hluboká rána, a tak se ocitám na zemi a svět se kolem mne točí. Vidím pouze jen mlhu a obrysy, jak mého milého někdo unáší. Po té upadnu do bezvědomí. Z bezvědomí se probudím asi po půl hodině, kdy už je všechno pryč. Lykáon tu není a není tu ani to auto. Postavím se na nohy a nejraději bych se vydala za tím autem a zachránila svého přítele, ale nemám na to dostatečné síly. Ta rána na rameni je poměrně hluboká. Měla bych se vrátit do vily, kde mi to vyléčí a potom se vydám za Lykáonem. pomyslím si a snažím se koncentrovat myšlenky. Pomalými kroky se dostanu dovnitř, po schodech nahoru vystoupím, tak že se opírám o zeď ramenem, takže na ni zanechám krvavou stopu. Dojdu až do jednací místnosti, kde by mne mohla objevit ta upírka, Alexandra. Vypadá to, že je jediná moje naděje. Když spatřím, jak na mne překvapeně hledí, pokusím se promluvit a vyjastnit jí situaci, Někdo unesl Lykáona a mě postřelil. řeknu ji tato slova a hlava se mi zatočí. Pokusím se stát na nohou, ale nakonec se shroutím k zemi a ocitnu se v bezvědomí.

Alexandra. - 09. března 2009 18:51

Jednací síň Ještě chvíli tak sedím v jednací síni a pohupuju nohama. Jenže najednou tam v běhne paní Vlčice. Vyjeveně se na ní podívám. Pak trochu překvapeně, když uvidím, že krvácí. Vysvětlí mi rychle co se stalo, když upadne do mdlob ve vteřině jsem u ní a zachytím ji, aby nespadla na zem. Položím ji do jednoho z křesílek. Pak se otočím na své strážce. Doneste mi pinzetu a dezinfekci. Taky nějaké ručníky a obvazy. Notak rychle. Poručím jednomu z nich a roztrhnu rukáv Yeniných šatů. Kulka zustala uvnitř a ztratila spoustu krve. Pak se otočím na druhého strážce. Zalarmujte ostatní z klanu. Řeknu a trochu mi to skřípe mezi zuby. Unesli Alfu tak rychle! Poručím mu a zůstanu s Yenou sama v místnosti. Její krev mě naštěstí neláká.

Pán Záhad - 09. března 2009 19:04
	Jednací síň Do místnosti vtrhnou dva vlci, kteří ti dají vše potřebné o co jsi si jim poručila. Poté když jim řekneš, co se stalo, že unesli velitele klanu se začnou dít věci. Všichni se shormáždí do jednací místnosti a čekají na příkazi své velitelky, která je bohužel v bezvědomí.

Aileen - 09. března 2009 19:20

Jednací síň Jak já nesnáším slunce.. Pomyslím si, když z okna vidím co se děje a nemohu nijak zasáhnout. Ne že bych oboum těm lykanům nevyškrábala oči, oba se chovají nadutě (asi jako já), ale slíbila jsem spojenectví a jsem ochotna jej držet. Navíc nemám lovce vůbec ráda. Netrvá to moc dlouho, když se vrátím zpět do místnosti. Yena už tam je, já jsem mezitím prolétávala celé sídlo a zkoumala, co se bude hodit. Přezíravě jsem přinesla tu pinzetu, co sestřička zrovna chce. Tady ji máš.. Hodím ji po ní a ona ji bez mrknutí oka v letu chytne. Dezinfekce v tomto případě nepomůže, stejně jako nás i je stříbro tráví. Musí se jí vyčistit krev. Přijdu blíž. Počkej srdíčko, udělám to, ano? Jen vydrž. Alex to nemůže dělat. Kvůli nemoci není tak silná. Nejen že pro nás je jedovaté stříbro, ale i vlkodlačí krev, nesmím tedy ani nedopatřením polknout. Yena je v bezvědomí, tak nebude zdržovat a otravovat protesty. Zakousnu se jí nad ránu a saju, když mám pusu plnou plivnu na zem a saju dokud není její krev čistá. Tak, teď si jen odpočine, rána se zacelí sama. Hrozně se šklebím, je mi špatně z krve i stříbra, musím si rychle vypláchnout čímkoli pusu, jinak mi bude pár dní velice mizerně a pokud se to dostane do mé krve, nejen to. Za chvíli tam řpijde další vlkodlak s pinzetou i dezinfekcí. To brzo.. Zabrblám, otevřu dezinfekci a pořádně si s ní propláchnu pusu. Takže, jak jste slyšeli, lovci unesli Lykaona a nikdo s tím nestihl nic udělat. Nekoukejte ted na to, kdo já jsem, jak vidíte, já vaši paní zachránila, nezabila, tak laskavé poslouchejte. Vyberte deset z vás a jeďte po pachu. Hned jak zajde slunce, vydám se za vámi a pomocí myšlenek za vámi vyšlu další a pošlu pomoc. Rozumíte? Nehodlám se s nimi dohadovat, ani jedna alpha není k dispozici.

Jasper Whitlock Hale - 09. března 2009 20:01

Jednací síň Z bezvědomí se probudím právě v té chvíli, kdy ta upírka využila situace toho, že jsem v bezvědomí a začala za mne mluvit. Začala jsem být vzteklá a chtěla ji uštědřit lekci, či ji vynadat, ale na to jsem neměla síly. Jen jsem se porozhlédla po místnosti, kde byli ty dvě upírky. Tato situace se mi vůbec nezamlouvá. Dvě upírky, znepřátelená rasa a já jsem v takovémto stavu, kdy se nemůžu bránit. ženou se mi v hlavě myšlenky a tato myšlenka vyvolá to, že se posadím. Nerozhoduj za mne. I když toto jsi udělal dobře. Já jsem tady šéf. promluvím k ní, ale nejsem tak vzteklá, jak jsem před tím měla v úmyslu. To já půjdu půjdu svého přítele hledat. Já ho najdu. Moje láska k němu si ho najde. pomyslím si a snažím se postavit, bohužel na tuto věc nemám dostatečné síly a tak si znova sednu do křesla a rozpačité hledím na ty dvě upírky, jelikož si začínám uvědomovat, že mi někdo zachránil život a nikdo z těchto hloupých služebných by to nedokázal. Ti by se mne nedotkli a nechali by mne umřít. Jedné z vás bych měla poděkovat, za svůj život. promluvím přátelským tónem. Možná podepsat dohodu mezi dvěma klany, není tak zlý nápad, jak jsem si myslela. prolítne mi hlavou myšlenka.

Alexandra. - 09. března 2009 20:06

Jednací síň Nakonec mi požadovanou pinzetu donese sestra. Znalecky rozdělám dvěma prsty ránu a vytáhnu kulku, která uvízla v Yeně v rameni. Nedělám to poprvé a kulka naštěstí nebyla v kosti takže to šlo dobře. Pak od Yeny odstoupím a nechám jednat svoji sestra. Ani jsem si nevšimla, že moje šaty jsou umazané krví vlčice Alfy. Když se probudí a promluví podívám se na ní světle modrounkýma očima. Krev se ještě čistí. Musíte odpočívat. Vašeho přítele jistě najdou ostatní vlci a naši jim v noci začnou pomáhat pokud to bude nutné. Vy musíte být tady. Smečka nesmí zůstat bez velení. Řeknu Yeně. Ne, rozkazovačně, ale jen jako radu.

Jasper Whitlock Hale - 09. března 2009 20:47
	Jednací síň - záchrana Smečka? Toto už dávno není smečka. Tady jsou ti, kteří to přežili. Když tu není Lykáon, je to na nic. Nemám sílu, jako on. A teď mne nikdo nebude poslouchat. promluvím a chytnu si bolavé rameno. Podívám se na něho, tady byla před chvílí stříbrná kulka, který mne málem zabila. Hledat ho půjdu já. řeknu poslední svoje slova a zavřu oči. Musím být silná na Den D.

Endar - 09. března 2009 21:16

Před Vilou Když se konečne podaří uklidnit Yenu z ničeho nic se odkud si přiřítí auto z nějž vyskáčou chlapci a začnou po nas palit. Instinktivně se přeměním a zautočím ale to už do mě naráží šipka a po jejim zapichnutí mě opustí sília a já usnu. Někde v autě Probudim se po nějaké době a všimnu si že jsem v autě které jedem kam si. Kolem mě je spousta lovcu a tak dělám že spím. Co mi asi chtějí a jak dopadla Yena snad není mrtvá nic si nemužu vybavit poslední co si pamatuju je ta šipka. Určitě chtějí vědět jak to že sem odolnější vuči stříbru než jiní ale to je lehke prostě sem s ním od mala přicházel do styku a vyvinul sem si proti němu věčí odolnost. Běží mi myšlenky hlavou a já pomalu znovu upadám do spánku.

Ryuu - 09. března 2009 21:29

New York - Rashed Než mi stačí odpovědět a nebo se každý vydat svojí vlastní cestou, tak po nás začne někdo střílet. Lidí utíkají a já se rychle schovám za nejbližší možný úkryt, kdy vykukuji a snažím se přijít, kdo to po mě střílí tak zbaběle. Jak jsem uhybal, dostal jsem zásah do nohy, ale to mě ted netrápí. "Šmejde..já tě dostanu...ted ještě s větší radosti." zavrčím vztekem a jen co zbran ztichne, vyběhnu za ním. Ovšem kulhám a tak se mi ztratí. Znova zakleji a pak se pustím do ošetření rány natolik, abych mohl rychle běžet za ním. Jen se podívám na druhýho, ale nevypadá to, že by byl vážně raněn a tak seo něj více nestarám.

Pán Záhad - 09. března 2009 23:05

Věznitelé - Lykáon Probudíš se ve velké místnosti bez oken, bez ničeho. Je tady velká tma, na kterou si tvé oči brzo zvyknou. Jsi připoutaný silnými řetězi. Takže nebude lehké se jentak odpoutat a pomstít se všem. Náhle do místnosti vkročí neznámá osoba, jelikož ti svítí do očí nevidíš ji do tváře. Obávám se, že vaše přítelkyně to nepřežila. promluví k tobě a na chvíli se odmlčí. Musel jsem přece nějak zabránit dohodě mezi upíry a vlkodlaky. Pochopte to, není to dobré pro náš kult. Když se dva protivníci spojí. dodá a zasměje hlubokým pohrdavým tónem. Teď už jste vy bestie prohráli na velké čáře. promluví a pořád se směje. Ten smích na někoho působí strach, ale na tebe ne. New York - Ryuu Toho útočníka se ti bohužel nepodaří najít. A ty se cítíš unavený a oslabený, je to nejspíš tou ztrátou krve. Měl bysis něco ulovit k snědku. Tomu druhému se nic nestane.

Irsay z Royossu - 10. března 2009 00:05

hotel Smýváme poslední kapičky krve ze svých rukou...ne, nesmyjeme je, přece nenecháme zbýt poslední kapičky nazmar... Znenadání do dveří vrazí náš obětavý zachránce, Dorrian. Vždy nám připomínal mýtického Dorriana, jež se nemohl podívati do svého obrazu, neboť by zestárl. Znala jsem ho? nebo ne? nebo je to tento Dorrian? Dorrian Gray bylo jméno jeho...Toužebný býval pohled jeho...toužebný pohled těch podivných modrých očí...ach kolik rozkoše jsme s ním zažila...či to snad byl jen mýt? nebo sen...kdo ví železitý pach ansycuje těžký vzduch pokoje a bezvládné tělo blondýnky dál leží na posteli. Jen si lidé či jiná stvoření mohou domýšlet co se tu událo. My, v jejím oblečení, které nám až na drobnosti padne, se prochízíme po pokoji směrem k Dorrianovi, kdež tu nám sdělí nepříjemnou novinu... Jdou li po tobě, mon petit, jdou i po nás a to přeci nedopustíme, že ne? dožadujeme se odpovědi jako by s dítě dožadovalo zmrzliny... Půjdeme a roztrháme ty potvorná psiska, že ano, mon petit... přejdeme až těsně kk němu a položíme mu ruce na klenutou hruď. Temně zelené oči upínáme k těm jeho a rysé vlasy si necháváme spadnout kolem slaďounké tvářičky... Dopřeješ nám radosti? dopřeješ nám vzrušení v podobě trhání vazů a rochnění se v zakrvavené kůži loup gare? znenadání se ocitáme za jeho zády a naše dlaně pohlazením směřují přes břicho k zvonovité hrudi. Přitiskneme se na svalnaté Dorrianovo tělo a hlavou něžně tisknutou k místu, kde by mělo býti srdce posloucháme neexistující rytmus. Zlehka, ale slyšitelně a jen pro něj cititelně se nadechneme a vydechneme... Copak uděláme s potvorami, které ohrožují náš život? Přeci je jako za starých časů křesťanských válek rozdrtíme, neníliž pravda, mon petit? Pozvedneme chladnou ocel či stříbro a pobijeme ty chlupaté bestie? šeptáme mu něžně ta sladká slůvka o pomstě za jeho přítele...šeptáme mu vzrušeně a toužebně chtíč po krvi...našeptáváme mu...Jdi...a zabij...

Endar - 10. března 2009 03:46

Mistnost kde si Když vejde ten neznámí muž do nosu mě praští známí zápach jež vydavaji upiři. To je hloupost upiři nemužou na slunce a oni mě přepadli za bileho dne. Projede mi myšlenka hlavou, ale to už ke mě te muž mluví. Pusť mě a vaše smrt bude rychlá. Zavrčím když mi oznámí že Yena je mrtvá. Takže ji dostali ty svině všechny do jednoho pobiju. Běží mi hlavou touha po pomstě a já se snažím vší silou zabrat do řeězu. Sice se mi povede kousek přetrhnout ale je to zbytečné jsem zamotaný do vice než en jednoho. Svázali jste mě pevně ale já se dříve nebo později osvobodim a pomstim se vyhubim celou tvou rasu. S klidným a ledově chlaným hlasem mu zdělím jeho budoucnost a pozoruji ho.Když se začne smát tím trapným smíchem jež mu asi připada strašný musim se usmat taky. Myslíš že mě zastrašíš?Musel by jsi ještě sníst hodně polívečky aby si ve mě zbudil hruzu. Zažertuju a trhnu sebou tak že řetězi zachrastí. Uklidnim se a ponořím se do svích myšlenek tak že si muže dal nevšímám. Jestli se mi povede utect pomstím tě má milovaná. Neměla jsi utikat nemuseli jsme být venku drahá. Všechno je to moje chyba neměl jsem trvat na tom míru nehadali by jsme se a ty by jsi teď žila. Myšlenky putuji mou myslí jedna za druhou a ja začnu upadat do dalšího spánku. Pomsta bude má. Pomyslím si než usnu.

Pán Záhad - 10. března 2009 16:20

Věznitelé - Lykáon Chvíli tě poslouchá, ale poté tvoje výhružky ignoruje a dál tě sleduje. Jsi mu ukradený. Vycítil tvoji bolest a touhu pomstít Yenu. Byla to tvoje přítelkyně, možná si ji i miloval. Nebo jsi si to jen nalhával. Ale teď je rád za tvůj vztek, za to jak se cítíš. Když usneš nechá tě být o samotě, jelikož si myslí, že ty už pro něj nejsi hrozbou. Sídlo lykantropů - Alexandra, Aileen Sice Aileen nabídla Yeně, že půjde jeho milého hledat, Yena to odmítla a na chvíli si šla lehnout. Slunce pořád svítí a může být něco kolem tří hodin odpoledne. Slunce se nám rozjasnilo a mraky zmizely z oblohy. Takže ven určitě nemůžete jít. Ochránci Yenu odnesli do jejího pokoje, kde si bude moct lépe odpovčinout a vás dvě nechali o samotě v myšlenkovém pochodu událostí. Dokud do místnosti nevešel jeden lykantrop, vysoký asi dva metry, bylo na něm vidět, že je starý a zažil toho hodně. Byl oděn do pohodlných riflý a volné mikině, s těžko čitelným nápisem, bylo vidět že to tričko je velmi zašlé. Kde je má dcera Yena? Co se jí stalo? Hned potom co mi volali, jsem sem přišel. promluví ten lykantrop a je jisté, že on je otec Yeny. Zadívá se blíže na vás a zjistí, že jste upírky. Na chvíli znejistí, jelikož tu nebyl dlouho, měl moc práce. Vy nejste jako my? Cítím ve vás pach upíra. Co jste provedli s mou holčičkou? promluvím vzekle a nejraději by na vás skočil, ale raději se ovládne a nechá vás v klidu odpovědět na jeho otázky.

Jasper Whitlock Hale - 10. března 2009 16:39

Můj pokoj Probudím se ve svém pokoji, sice nevím jak jsem se sem dostala, ale na to mi moc nezáleží. Musím přece zachránit Lykáona. Oplatit mu to, co udělal pro mě. pomyslím si a rozhlížím se po svém pokoji. Najednou na stole spatřím jeho legendární šavli o které mi tolik vyprávěl a vždy ji měl u sebe. Teď ji budeš potřebovat. pomyslím si, když u ní stojím a držím ji v rukou. Je tak lehká a tak ostrá, že se o ni nedopatřením říznu do ruky. Tu malou ranku si olíznu. Toto se mi zahojí rychleji než ta rána na rameni. mihne se mi hlavou, když se dívám do zrcadla a prohlížím si rameno, na kterém byla před chvíli krvacející rána a teď je to obvázané. Najednou se mi udělá špatně od žaludku, ale tu bolest potlačím. Ze skříně vytáhnu černou mikinu a obleču si ji, abych na sobě měla aspoň nějaké oblečení. Kalhoty si nechám, jelikož na nich není žádná stopa po krvi. Jsem oblečená, stačí jenom nenápadně vyrazit. pomyslím si a sejdu pomalu dolů kde na mne čekají moje milované berety, se kterými umím výborně zacházet. Tyto pistolie si strčím do kalhot. obrázek berety Vyjdu z místnosti, ve které schováváme zbraně a dojdu na parkoviště, kde kromě zdemolovaného auta je i rychlá motorka. Nejspíš značky Honda. Nejdřív vyrazím do New Yorku, tam nejspíš budou. Upírů je tam hodně.

Gabriel Delicius - 10. března 2009 16:51

Hotel Poslouchám jak ke mně mluví Irsay, ale na její otázky neodpovím, jelikož se vracím do minulosti, kde jsme byli spolu a všechno bylo nádherné. Jenže já jsem odešel do New Yorku a ona zůstala tam. Ta minulost byla tak krásná. Nic jsem si nenalhával. Byl jsem svůj a teď. Co teď vůbec dělám? Jsem v pomyslném kultu, kde není svoboda. Už mne to nebaví pořád někoho poslouchat. Chci být volný, jak tehdy. pomyslím si a snažím se dál potlačit svoje city k Irsay na uzdě. Nejraději bych jí slíbal. Tu její dychtivost oplatil. Možná mne žene jen chtíč, ale otočím se k ní a začnu jí líbat na rty. Po té si ji vezmu do náruče a položím ji na zem. Když jsem nad ní, pomalu ji začnu líbat na krku a jemně se do jejího krčku zakousnu, tak abych ji nezranil. Dorriane, ty jsi se normálně pomátl. kříčí ve mne druhý hlas a snaží se mne zastavit, ale je to marné. Chci tě teď. pošeptám Irsay do ucha a znovu jí líbám a její krvavá ústa, která ve mne vždycky působila jako hřích a smyslnost.

Irsay z Royossu - 10. března 2009 22:26

hotel Tak jako laboratorní myška hlavinkou stlačuje tlačítko pro to, aby se její smyslové receptory ukojily a byla jí poskytnuta rozkoš dokud nezemře, tak i upíři josu stejní...vše dělají pro vlastní potěšení ať už v jakémkoli smyslu... Dorrian nás překvapuje svou odhodlaností a my se jen usmíváme. ENcháme ho dělat si s námi co se mu zlíbí a prsty zajíždíme do jeho vlasů. Horoucí polibky opětujeme, jsme hravá a nenasytná, jako kočka drápeme jeho kůži a sem tam slíbáme krůpěje krve, které necháme vytéct na povrch. Hotelový pokoj tím poněkud oba demolujeme, ale budiž. Při jeho polibcích, při jeho pohlazení, napínáme se jao tětiva luku a následně konečně klidně spočíváme v Dorrianově náručí. Zavíráme oči, jako bychom chtěla spát, ale jen spočíváme a posloucháme tiché šelestění hotelu. otočíme se k Dorrianovi a spočneme na jeho nahé hrudi... Měli bychom odejít...

Rashed (V) - 11. března 2009 10:49

NY Ryuu a útok Uvědomím si že nemluví hloupě, má pravdu, má stejné právo ho zabít jako já, nemám moc rád společnost a trestná výpravaje věcí nenápadnou, až do samého konce, ale můžu z něj aspoň vytáhnout informace. Dobře dodám neochotně ale to za zády uslyším výstřel, vlastně dva, při druhém mi ramenem projede ostrá bolest, zavrčím zlostně a bolestí a už se otáčím abych se podíval kdo to byl. Zahlédnu ho, ovšem pravé rameno mám opět prostřeleno. Kurva. zakleju a levačkou sáhnu pro pistoli, jak ji vytahuju protočí se mi mimovolně v dlani, očividně je to nacvičený pohyb na který jsem zvyklý, zamířím na postavu, ale levačkou musím mířit déle, než sem zvyklý na pravou ruku ačkoliv se to vše děje jen ve zlomku sekundy, do toho mi ten druhý vběhne do rány takže nakonec nevystřelím a rychle zbraň schovám. Jdeme pryč! zařvu na toho druhého, vlastně ani nevím proč, vidím že má prostřelenou nohu takže asi bude potřebovat pomoc s přesunem.

Aileen - 11. března 2009 12:12

Sídlo Jak si přeješ.. Odpovím Yeně a poklidně se posadím do nějakého křesílka. Ovšem nehodlám tu zůstat, hned jak slunce zapadne za obzor a tma rozjitří mé smysly, vydám se za záchranou toho nafoukaného psiska. Poklidně sedím, nyní je asi na mě, abych vedla tyhle otrhané zablešence, dokud se nenavrátí sám Alpha, aby je vedl. Během několika okamžiků do místnosti vtrhne starý vlkodlak, prohlížím si jej, myslím, že jsem ho již viděla. Jistě jsme již před těmi několika tisíci let měli tu čest. Vaše dcera je v pořádku, napadli ji, ale nic jí není. Žije. Je ve svém pokoji a sbírá síly. V tu chvíli mě do myšlenek praští Yeniny myšlenky. Tak už ne, vydává se na cestu na vlastní pěst. Bylo by záhodno, nechat ji sledovat, jinak vaše smečka přijde o oba vůdce. Pošlete skupinku nejlepších vlkodlaků, ať jí doprovázejí. Ovšem neměla by to vědět, já a mé jednotky dorazíme po západu slunce. Jsme tu pro podepsání smíru, sire, nemusíte se tedy obávat zrady. Královna drží své slovo. Kývnu na Alexandru, od doby co přišel držím se strategicky před ní, abych ji chránila.

Endar - 11. března 2009 12:32

Mistnost Miloval jsem ji ano vim jistě že jsem ji miloval sice ne tak jak by si zasloužila a rozhodně ne hned od počátku, ale postupem času jsem se zamiloval a udělal bych pro ni cokoli. Yeno má milovaná pomstím tě pomstím tě nespočinu dokud všichni nezemřou. Běží mi hlavou myšlenky. Když ten muž odejde proberu se ze sveho hraneho spánku a začnu znovu pracovat na svích poutech. Sakra jak já nesnáším ty řetězy ten kdo to vymyslel by měl trpět a ne si v klidu zemřít. Polohlasem kleju ale to už se mi povede přetrhnout další část a tím si trošku uvolnit ruce. Tak to by bylo teď už jen sundat to uplně a započít dílo pomsty. Pomyslím si a začnu v sobě probouzet dlouho spící krvelačnou bestii.

Pán Záhad - 11. března 2009 15:39

Sídlo lykantropů - Aileen, Alexandra Ten lykantrop si tě prohlíží a zuřivě se na tebe dívá. Můžemi někdo vysvětlit co se tu stalo? Kde je Lykáon? Proč je moje dcera zraněná? A co tu sakra děláte vy? Jaká dohoda? zplňuje vás otázkami. Vy tu nemáte co poroučet. Ale musím uznat, že v tomto ohledu máte pravdu. Toto udělám. A vy tu zůstanete. řekne rozzuřeně a dívá se po pokoji. Stráže, kde jste sakra? zakřičí, tak aby ho bylo slyšet. Když dojdou do místnosti stráže prohlédne si je nenávistně. Kde jste byli, když se to stalo mé dceři? zeptá se jich a když neodpoví, vytáhne pistoli a jednoho z nich zastřelí. Ptal jsem se vás na něco. promluví dál a čeká na odpověď toho lykantropa, který se klepe. Nechce přijít o život, jako ten druhý, který leží s prostřelým hrudníkem na zemi. Těmto jatkám můžete zabránit a tomu lykantropovi zachránit život.

Jasper Whitlock Hale - 11. března 2009 15:50

New Yorku - hledání Na motorce obcházím New Yorku, už tak beznadějně hledám asi půlhodinu a pořád se mi nepodařila najít nějaká stopa, která by mne zavedla za ním. Ale nakonec ucítím jeho pach je tak silný. Někde tu musí být. pomyslím si a spatřím v dálce nějaké prázdné skladiště, je to v blízkosti řeky. Vypnu motor, abych na sebe neupozornila a nestala se obětí lovců, tak jak se stal můj milovaný. Pomalu sejdu z motorky a blížím se k opuštěnému skladišti. Jeho pach je čím dál silnější. Lásko má jediná. Už jdu za tebou. pomyslím si, když jsem přikrčená ke zdi, tak aby mne nikdo neviděl. Avšak co by se nestalo, nějak se zachytnu o bolavé rameno a nechtěně křiknu od bolesti. Přičemž na sebe velmi upozorním. Tak nic no. Bude to muset jít po zlým. Mihne se mi hlavou myšlenka a výjdu ze svého úkrytu a začnu kolem sebe střílet beretami, které svírám pevně v rukou. Ta střelba je pořádně slyšet, takže by to mohl slyšet i Lykáon. Takto jsem zabila nejspíš pět lovců, kteří se na mně řítili, ale něco mne oslepilo. Byla to ohlušující rána do hlavy ze zadu a já se zhroutila k zemi. Poté mne nejspíš v bezvědomí odnesli do místnosti, kde byl Lykáon připoutaný řetězi. Mne jen tak nechali nejspíš si mysleli, že jsem natolik oslabená, abych se nemohla pohnout a to se hluboce mýlili. Sice nebylo v mém úmyslu se takto dostat ke svému milému, ale i tak jsem ráda, že jsem při něm.

Aileen - 11. března 2009 15:53

Sídlo Lykaon byl unesen a va še dcera jej jela zachránit, zcela nelogicky sama. Odpovím mu chladně, nehodlám se s ním tady překřikovat. Já tady nezůstanu Odpovím stejně chladně a nehnu ani brvou, dívám se na něj normálně, nezaujatě. Uklidněte se! Až teď zvýším hlas a ten pročísne housnoucí atmosféru jako ledové ostří. Už tak máte málo lidí a zabíjíte další? Takto tuto válku nevyhrajete! Vaše dcera je nejspíš po vás a chtěla utéci, nikdo to nečekal akdyž zakázala komukoliv za ní chodit, vaše stráže přeci nebudou porušovat její rozkaz. Napadli ji nejspíše lovci, Lykaona chytili a ji postřelili. Nic jí však není, opět zcela pochybuji, zda se neuhodila do hlavy. Její chování by tomu nasvědčovalo. Během vteřiny stojím před vlkodlakem. Skolňte tu zbraň a raději dělejte něco smysluplného. Pomozte dceři a vašemu zeti!

Pán Záhad - 11. března 2009 16:00

Sídlo Lykantrop se na tebe něvěřícně podívá, po té se podívá na zbraň, kterou odhodí na zem. Nebudu jim pomáhat. Dostali se do této šlamastiky dobrovlně a mne nepotřebovali. Tak proč bych o ně měl starat teď. Hloupě jsem si mysel, že něco změním, když sem příjdu, ale nezměním. No nic omlouvám se, že jsem způsobil rozruch. promluví k Aileen a odejde zpátky ke svému autu, jako by nic. Jako by se nejednalo v této hře o jeho dceru. Její život už ho nezajímá, potom co ho opustila a začali si s Lykáonem. Jeho a smečku nechala být. Dala se do nemožného kultu a rozpoutali válku mezi lidmi a upíry. On chtěl pouze jen žít v míru a oni to porušili. Poté jeho rod vymřel a on zůstal sám se svým zármutkem a nenávisti k vlastní ceři. Možná by byl on schopný ji unést, ale proč tu vůbec byl, kdyby ji unesl. Měl o ní strach.

Gabriel Delicius - 11. března 2009 16:11

Hotel Vrátila se mi opět minulost, kdy jsem byl s Irsay. Byli jsme volní a teď jsme také volní, jak tenkrát, jako kdyby se čas ani nezměnil. Mé city k ní nezmizeli, ba naopak se znova vrátily. Lehl jsem si napostel a začal oddychovat. Ona ležela na mě. Byla to nádhera. Proč chceš někam chodit? Zůstaňme tady. Tenkrát nám bylo tak dobře jak teď. promluvím k ní a pohladím ji po vlasech a políbím na čelo. Mne už nebaví nikam chodit. Chci si užít dnešek. dodám a pořád ji hladím po vlasech a poslouchám její dech. Na chvíli se zarazím. Možná to pro ní neznamenalo tolik, jak to znamenalo pro mne. pomyslím si a sednu si. Co pro tebe znamenal dnešek? položím ji hloupou otázku a chci na ní znát odpověď.

Irsay z Royossu - 11. března 2009 18:21

hotel Ležíme na posteli, na jeho hrudi, lehce oddychujeme, ikdyž nemusíme. Tělo blonďaté ženy jsme odhodili z postele pryč. Dorrian nám odporuje a líbá nás na čelo, jako by nás skutečně miloval...ale ne...láska je jen pouhý mýtus. Snad mám chuť se mu i vysmát, ale je to přeci muž. Jeho ego by to neuneslo, proto se naplno ovládáme. Nehty lehce přejedeme po jeho zádech, až mu po nich přeběhne mráz. Vždy jsme měla slabost pro svalnaté muže... Dorrian pokládá samé hloupé otázky. nahá se nakloníme k jeho zádům a naše prsty jemně prohmátnou jeho šíji. Poté ruce spustíme okolo jeho krku k jeho hrudi. Proč musíš kazit pěkné chvíle? Líbáme jeho krček a záda, muži to přeci milují. Prokazujeme mu oddanost, tak jak to ženy dělávají, když chtějí mít ptáčka v hrsti. Posadím se obkročmo na jeho klín čelem k němu. Rukama pohladíme klenutou hruď a vtiskneme mu na rty vášnivý polibek. Nebudeme... Oh, přece nenávidí když tak mluvíme... Nebudu ti lhát Dorriane. Nejsem svatá ani počestná žena, ale ctižádostivá, svá slova šeptáme, přitom jej líbáme na ústa a směřujeme k jeho krku a hrudi, po chvíli se zamjěříme na ušní lalůček... Vzala jsem si od tebe co jsem chtěla a nebránila jsem se, když sis totéž bral ty. Oba jsme spokojeni s vývojem událostí, neníliž pravda? Dráždíme jazykem ušní lalůček a jemně kousneme do jeho boltce...to vždy muže vydráždí k nepříčetnosti...neovládají se... My jsme dokonalá rasa, Dorriane a láska je u nás velice vzácná, jinak je to pouhý chtíč, pouhá touha...až svou touhu ukojíš, až se mne nabažíš, opustíš mne...nebylo by to poprvé...do té doby si můžeme užívat dokonalosti nás dvou... lehce se nadzvednu,a le opět klesnu na jeho klín...cítíme jeho prsty jak se zatínají do naší kůže...nehtem uděláme lehounký šrám na jeho kůži od krku až na hruď až se objeví malá krupěj krve...krev slíbáme a ocitáme se v agonii, když pijeme tuto ambrozii. Rána se hned za naším dotykem zaceluje a my jen pozorujeme tento úkaz... Jsme dokonalí...a tolik jedineční...chceš-li mne Dorriane, vem si mne...do té doby, než nás to oba omrzí a začneme se otmu bránit... vtiskneme mu horoucí polibek, až snad máme pocit, že prostěradla či vzduch kolem nás hoří tou vášní... Po chvíli, pokud Dorrian nečiní jinak si lehneme zpět na postel vedle něj. Nebudeme se mu přeci vnucovat, pokud nás nechce... Chci jít pryč, tělo už dává znát, že se rozkládá...navíc jsem tě odvedla od problémů ve tvém dominiu a rovněž je zde problém s tím, kdo tě sledoval... Tělo opravdu už lehce zapáchá, ale obyčejný člověk by to neměl šanci poznat, pouze náš druhpopřípadě ten vlkodlačí... ta nelibá vůně udeří do nosánku...nahá se protáhneme jako kočka na posteli a čekáme, co udělá...

Ryuu - 11. března 2009 18:30

New York Útočník je pryč a tak se jen podívám na druhého, ale ten je v pořádku a jen mluví jako skoro všichni této době. Jen zakroutím hlavou. Nemám rád příliš hrubá slova. Ošetřím si ránu natolik, abych mohl chodit a vyrazím pryč. Pachová stopa je pryč, ale já mám rád adrenaliovný sporty. No aspon si to trochu ztížíme...budeme hledat pach a jak tě najdu...tak už se tě nepustím a nějaká pitomá střelba mě neodradí..zjistíš, jak je lani, kterou stopuje hladový vlk. pomyslím si a vydám se kulhaje do města. Rána mě oslabuje atak než ted nastopování se vydám hledat nějaký ukryt, kde bych mohl přespat a načerpat sílu.

Alexandra. - 11. března 2009 19:30

Sídlo vlků Když konečně vlkodlak zmizí hned obejmu svoji sestru. Koukám vyděšeně a rozrušeně. On on ho jen tak zabil.... Promluvím zvýšeným hlasem a celá se třesu. Tak nějak jsem si zvykla zabíjet lidi kvůli jídlu, ale omlouvala jsem to tak, že lidé také zabíjí zvířata kvůli jídlu. Jenže on ho jen tak chladnokrevně zabil. Bez zjevného důvodu a já já to musela vidět. Můžeme už prosím odtud? Já tady už nechci být. Řeknu trochu plačtivě, ale rozhodně. Jsme v nepřátelském území a to se mi nelíbí.

Aileen - 11. března 2009 20:09

Sídlo Neboj se, já jsem tu s tebou a tobě nikdo neublíží. Políbím Alexandru na čelo. Posaď se, hned se vrátím a pojedeme pryč. Slíbím jí a otočím se na přeživšího vlkodlaka. Chraň ji, pokud se cokoliv bude dít, zavolej mě. Výt myslím umíš a pokud jí ublížíš garantuji ti, že chcípneš ale tebe to bude dlouho bolet. Syčím na něj. Hned se vrátím, srdíčko. Vezmu si svou kápi a na chodbě najdu ještě další dvě. Včechny je na sebe navrstvím, ty dvě sice hrozně smrdí, ale co se dá dělat. Vyběhnu ven, kličkuji stíny a snažím se vyhnout slunci. Během chviličky starého vlkodlaka doženu. Zastav své kroky, Marie! Nevzpomínáš, pro jaké ideály jsme před dvěma tisíci let žili? V co jsme věřili? V klidný život bez bojů a válek. Opět jsem u sjednávání smíru. Obnovme staré přátelství a buďme u toho opět oba. Promluvím opět tím samým ledovým hlasem. Ano, jsem to já, Marie, Aileen. Odcházíš, abys žil sám když nastávají krušné časy a pro poslední boj je potřebné každé srdce? Není důležité, zda bije, či nikoli. Nezapomeň, co je pro tebe důležité, Marie. Dál už nemluvím, je na něm, jak se rozhodně, až si to nechá projít hlavou. Hned poté se rozeběhnu a vrátím se do sídla. Připrav nám auto se ztemnělými skly a připravte se. Odvezu svou sestru do sídla a vydáme se pro vašeho pána. Doporuč mi čtyři z vás, na které se mohu spolehnout a nechat je u Alexandry. Samozdřejmě tam nehodlám nechat jen ji a ty zablešence. Ještě naší ochranku, daleko početnější. Hned poté připravte vaše jednotky a střetneme se nedaleko zříceniny. Odcházíme, Alexandro.

Alexandra. - 11. března 2009 20:30
	Sídlo Dobře, věřím ti. Řeknu sestřičce a stulím se na židly do klubíčka. Čekám co se bude dál dít. Pozoruju vlkodlaka, který mě hlídá. Začnu si potichu broukat nějakou melodii. Jen abych se uklidnila a nakonec přijde za mnou sestřička. Ano, jistě. Odcházíme. Řeknu potichu a hned se vydám za sestřičkou. Vždycky byla starší a já jsem zvyklá ji poslouchat. Ne sice slepě, ale často.

Gabriel Delicius - 11. března 2009 21:36

Hotel Irsay má pravdu. Co se to se mnou děje? Že by se ve mě objevila znovu tal lidskost? Jak říkají lidé, láska. To není možné. Ne. Je to ta touha, chtíč ji ukojit. Ale přesto. Tentokrát ji nechci ztratit. žene se mi hlavou spousta myšlenek, takže její dotyky moc nevnímám. Jsem odpoutaný od tohoto světa a na chvíli uzavřený ve svém světě, do kterého mohu pouze já. Vzpamatuji se, když si Irsay opět lehá na postel a promlouvám ke mne, něco ve stylu pojď pryč, tady to strašně páchne. Po necelé sekundě, mne rozkladající pach, té dívky uhodí do nosu a uvědomím si, že bude nejlepší odsud odejít. Už kvůli tomuto pachu a lovcům, kteří nás mohou pronásledovat, před třemi dny tu byli a zautočili na sestru královny. Královna. Sakra. Teď až jsem si uvědomilm že je u těch lykanů. Ale nic se jim nestane, přece chtějí podepsat nějakou smlouvu o příměří mezi těmito dvěma druhy. Pěkně úbohé. žene si mi hlavou další skupina myšlenek, které se snažím poskládat. Poté se zase vzpamatuji a podívám se na Irsay, dychtivou a ctižádostivou upírku. Máš pravdu tady páchne. Jdeme, najdeme si další hračku. promluvím k ní, ale tentorkát chladně. Nevím co mne k tomuto tónu přimělo. Vstanu z postele obléknu se do černé mikiny s kapucí, kterou jsem nechal povalovat na zemi a netrpělivě čekám, až se Irsay oblékne a my budeme moct konečně odsud odejít.

Pán Záhad - 11. března 2009 21:50

Sídlo Lykantrop, když na něho mluvíš Aileen, ta slova a vzpomínku na staré časi mu vnucuješ a připomínáš. Zastaví se a poslouchá tě. Je pravda, že si kvůli tomu byla ochotná jít na slunce, které tě mohlo zabít a toho si on moc váží, a proto ti věnuje pozornost, když se rozeběhneš zpátky. Nejraději by ti odpověděl, ale když se otočí nejsi tam, tak se rozhodne vrátit zpátky do sídla. Vešel do dveří, když jste obě dvě byli připraveni odejít. Podíval se na tebe a oči se mu zářili. Nepoznal tě. Uplynulo mnoho let. Aileen. Odpusť mi, že jsem vás nepoznal a takto se choval. Raději se chovám, jako hulvát, aby se mne druzí báli a nechali mne být. Boj? Proti komu mám bojovat. S lovci? Tento boj je už mnoho mnoho let. A pořád jsme nevyhráli. Máš pravdu. Počítej se mnou. promluví k Aileen a ukloní se jí. Znova mu dala chuť do života. Poté do místnosti vstoupí ti nejlepší lykantropové, kteři Lykáonovi slouží a jsou za něho ochotní položit i život. Je jich něco kolem desítky. Jsou silní. statní a svalnatí. Je na nich vidět, že si hodně zažili a rozumí své práci. Jeden z nich přistoupí k damám. Nejspíš jejich velitel. Dovolil jsem si vzít těchto deset mužů, kteří jsou velmi schopní a za Lykáona, našeho pána i půjdou do pekla. promluví k Alexandře a všichni se jí pokoloní. Teď je pro nich Alexandra jejich velitelka, i když to by měla být Aileen, která to všechno vymyslela.

Irsay z Royossu - 11. března 2009 22:01

Odchod z hotelu Dorrian je k nám nyní chladný, již ho nebavíme, přesně jak jsme předpokládala. Ani se na nás nepodívá, při našem snažení je v jiném světě. Tak jak jsem řekla... zašeptáme pravděpodobně neslyšně, opravdu pochybujeme, že to mohl slyšet. Otočíme se k němu zády a oblékneme se do oblečení blondýnky. Nyní jako by mezi námi byla podivuhodná tlustá stěna...pohrajeme si sama se sebou a přivineme se k němu... Ano, milki azis, najdeme si novou hračku... použijeme arabský jazyk, který by měl znát, často jsme s ním takto mluvila, už dlouho jsme to nepoužila...ta slova můj drahý...nyní žadoníme jako malé dítě, ať nás veme za novou hračkou. Vyjdeme do z pokoje a přejdeme do výtahu. Postavíme se k zadní stěně a počkáme, až se zavřou dveře... Polib nás Dorriane... zašeptáme žádostivě a čekáme jeho reakci...Chceme znát, jak se k tomu postaví. Zda-li jen z povinnosti, nebo ještě pořád po nás touží...

Alexandra. - 11. března 2009 22:02

Sídlo Sleduju rozmluvu mezi starším vlkodlakem a svojí sestřičkou. Nijak do toho nezasahuji jen tak poslouchám. Snad jim nevadí, že jsem tady s nimi. Nakonec do místnosti vstoupí několik vlkodlaků. Jsou silní, statní a svalnatí. Trochu z nich jde strach, ale já se nebojím. Přistoupí ke mě jejich velitel a já na něj upřu své modré pronikavé oči. Možná, že do těch pekel budete muset doopravdy jít. Otočím oči k sestře. Ty víš co mají dělat. Víš, že se v boji nevyznám. Pomyslím si a sklopím oči. Nechápu proč poslouchají upírku a vybrali si mě jako svou velitelku. Měli by poslouchat Alfu a ne mě. Doufám, že sestru poslechnou.

Rashed (V) - 11. března 2009 22:13

Ny Skrýš Naše snahy nám teď nebudou nic platné, když nic jiného, je tenhle lepší než ten hlupák ve vile, ten ještě uvidí až ho potkám. Jsi v pohodě? Houknu na vlkouše vidím že se chce někam vydat ale výrazně kulhá, asi to nemá cenu. Nech toho, jdem ke mně, vyrazíme v noci, něco ulovíme a najdem ho. Nahodímmu návrh. Ještě sem tě tu neviděl ale znát bych tě měl, tolik vlkoušů ve městě není. Cítím k němu sympatie možná právě proto že je mi tak podobný, nežádá ničí pomoc, je nezávislý a tváří se že i hrdý, ne jako ten hlupák co musí mít všude stráže aby udržel dvě malé upírky v domě. Vyrazím směrem do bytu. Pojď ještě kývnu hlavou.

Gabriel Delicius - 11. března 2009 22:20

Hotel Stojím ve výtahu a Irsay se ke mně nakloní a chce políbit. Ona si myslí, že mi to poručí? Ne, mám taky svoji mysl a dokážu i uvažovat. v duchu se rozčiluji nad jejím chování a podívám se jí upřímně do očí. Irsay, teď jsi připadám jako ta hračka. Využíváš mé touhy k tobě ve svůj prospěch, ale to vlastně dělá každá žena. promluví k ní ještě víc chladněji a snažím se potlačit myšlenku jí políbit na její ústa, která se mi nabízejí. Dost Dorriane. Seber se. Minulost se nedá vrátit zpět. Má tě, jako svoji hračku. pomyslím si, ale potlačím svoji myšlenku a přitáhnu si Irsay majetnicky k sobě a políbím ji na rty, vášnivěji než předtím. Ať si dělá se mnou co chce, jsem její hračka. pomyslím si a s touto myšlenkou jí dál líbám na jejich krvavých rtech. Poté se však výtah zastaví v přízemí, kde bude mnoho obětí, ale co by se nestalo. Recepce je obklíčena lovci upírů, kteří na nás míří pistolemi. Lásko, tak to vypadá, že máme o zábavu postaráno. promluvím arogantně a výtáhnu z opasku pistoli. Nabiju ji, aby se dala použít, a poté vytáhnu i tu druhou, kterou hodím Irsay. Lov může začít. promluví směrem k nim a stopím si do útočné pozice. Když vystřelí oni, vystřelím i já.

Aileen - 11. března 2009 22:22

Sídlo Ovšem teď, kdy i tvůj zeť přišel na to, že spojenectví je lepší, máte něco navíc, Marie. Je to tak, jak by to být mělo. Neukláněj se, je tu pro tebe pořád spousta práce. Doufám, že ještě zvládneš vést pár vlkodlaků. Po dlouhé době se usměju. Posaď se, drahá.. Něžně chytím Alexandru za paži a odvedu ji k posteli. Královna je otřesena nadálým stavem, není schopna s vámi por tuto chvíli hovořit. Do soumraku vás povede Marius. Vážně se na ně podívám, aby pochopili, že Marius je autorita, proti které nemá nikdo z nich navrch. Ovšem opatrně, nikdo z nás neví, jak moc jsou lovci nyní silní. Nepouštějte se do ničeho po hlavě, zbytečně neriskujte životy a až se přiblíží naše jednotky, nepropadejte panice a útočte jen na nepřátele. To my v době smíru nejsme. Jasné? Mám autoritativní a generálský hlas. Rozhodně si neberu servítky a nehodlám jim nic opakovat dvakrát.

Irsay z Royossu - 11. března 2009 22:36

hotel Docílila jsme toho, co jsme chtěla. Je v našich spárech, ale neměla jsme v úmyslu mu ubližovat, ani mu poroučet. Byl to návrh, ne rozkaz... usmějeme se na něj a vášnivě se k němu přitiskneme. Nejraději bychom zastavila výtah a dala průchod vášni...Tak jako ve starých časech, tak jako ve starých dobách... Proč svou energii nevyužije i při milování. Nemůžeme být jen nostalgičtí, musíme si vše pořádně užít... Ach ano, přemýšlela jsme nad tím, že jsme si užila předchozí minuty plnými doušky, kdež tu se výtah zastavuje a dává nám to znát tíživým pocitem. Na recepci nás čeká překvapení... Zpropadení lovci, jestli nás brzy nenechají být, přísahám, že je pobiji do jednoho!!! Sykneme zuřivě, chytíme zbraň, kterou nám Dorrian podává a po zaujetí pozice pálíme seč nám kulky stačí. Jedna zpropadená kulka nás šmírne po rameni. Bohudík, je to jen obyčejná kulka a ne žádný další jed. Nyní si uvědomujeme, že Dorrian nás dostal přesně tam, kde nás chtěl mít, chtěl abychom si odpočala po tom druhém úmrtí a donutil nás k tomu po svém...

Ryuu - 11. března 2009 23:42

New York Moc daleko se nedostanu a promluví na mě ten druhý. Zastavím se a napřímým, teprve pak se na něj otočím. " Není to nic strašného, co bych nepřežil." a jako by to byl velmi dobrý vtip, usměji se. Nejspíš ho ale nezajímá můj zdravotní stav, protože příjde s návrhem, abych šel k němu a pak si něco ulovil a nabral sílu. Zní to lákavě, ale mám mu věřit....no příjde mi jako to štěně, jen je trochu bojovnější....no proč ne. Třeba ve dvou se ten parchant chytne líp a když ne,...aspon zjistím, jaký jsou prokletý zvyklý na tuto dobu. Stojím a je znát, jak nad tím přemýšlím. Pak se kulhaje rozejdu za ním. " Na chvilkové spolupráci není nic špatného." poznamenám a nechám se vést až k němu do toho jeho příbytku.

Gabriel Delicius - 12. března 2009 06:34

hotel To je snad zlý sen. pomyslím si a pálím kulky, co se dá. Když však jeden střelec postřelí, sice jen tam je škrábanec, Irsay do ramene. Rozčílím se a můj vztek v této chvíli nemá meze. Netuším co dělám, ale jen jsem si jistý, že jsem se vyhíbal kulkám, jako kdyby tam nebyli. Možná pro mne nebyli. A dostal se do blízkosti lovců, kteří byli teď v nevýhodné pozici. Já byl za nimi a oni si toho nevšimli. Poté jsem využil situace a hlaveň pistole jim namířil na hlavu, tentorkát bylo lovců pět. Hola amigos. promluvil jsem španělsky a přitom neskrýval svůj Španělský šarm, kdysi jsem byl obávaný v Španělsku. Teď si můžeme zahrát. Je to fifty fifty. Nikdo totiž nebude střílet na moji muchacha. promluvil jsem sebejistě, jelikož jsem měl jistou výhru v rukou.

Irsay z Royossu - 12. března 2009 09:55

hotel Rána po škrábnutí kulkou nás nijak nebolí ani neomezuje, ale pomalu a jistě nám dochází náboje v zásobníku. Dorriana rozzuří naše zranění a probudí se v něm krvelačná bestie. Útočí s tím svým španělským duchém, který jsme v něm snad nikdy nezažila. Došly náboje. Přikrčíme se u zdi výtahu a vyhýbáme se posledním kulkám. Mladý neopatrný lovec k nám přistupuje v odmění, že jsme mrtvá, ale za to zaplatí životem. Dorrian se mezitím zbavil těch ostatních. Vypadáme rozzuřeně a rovněž rozzuřená jsme. Jak si vůbec někdo může dovolit nás takto napadnout a ještě k tomu na veřejnosti!!! Slyšíme policejní sirény. Pojď ty náš rváči, musíme odejít... zašeptáme když se němu lehounce jako vánek přivineme, stoupneme si na špičky a mimoděk mu vlepíme děkující polibek. Máte někde poblíž ve městě úkryt zbraní? nebo prostě jen úkryt? Bylo by jistě dobré tam zajít a poté můžeme jít pronásledovat ty vlkodlaky...Mimochodem tak si vzpomínáme, že jsi nám neřekl co se stalo ve tvém Dominiu, Dorriane... zapůsobíme uhrančivýma tmavě zelenýma očima s mírným rudým okrajem. Hledíme na něj dychtivě v tom nekonečném víru událostí...přesvědčujeme ho kokamžitému odchodu...

Gabriel Delicius - 12. března 2009 20:02

hotel Všechno se seběhlo tak rychle a já jsem se choval, jako tenkrát v Španělsku, kdy jsem byl jako toreádor v aréně a pohrával si s býkem, v mé rodné Barceloně, kde jsem se i narodil a poté prožil dětství, když jsem však v dvaceti letech potkal neznámou ženu, která se také podílela na mé přeměně, stal jsem se tímto. Pořád ve mě je horkokrevný Španěl. Možná je to ode mne hloupé, ale neumí skrývat své city, nejspíš jsem jediný z nás, který se takto hloupě chová. Podívám se na Irsay, která nám něco vyprávěla o Dominiu. Nějak na to nereaguji, nemám náladu ji něco říkat, či snad jí odpovídat. Jsem vyčerpaný, jak po psychické stránce, tak po stránce i fyzické, jelikož dnešek musím uznat je pěkně perný. Máš pravdu měli bysme jít do úkrytu. Ale jediný úkryt byl bar Diablo, jenže teď už tam nikdo není. Musíme si najít vlastní úkrty. promluvím k ní chladněji než jsem měl v úmyslu, ale to nevadí nebudu se ji nějak omlouvat, či vůbec dokazovat svoji lítost. Vrátili se mi vzpomínky na minulost, a hořkost, kterou jsem prožívál k té ženě, co nás proměnila a nechala nás být o samotě prodírat se tímto zapovězený životem. Amores perez.m pošeptal jsem do větru a volným krokem šel zase ven. Sice byl den, ale v New Yorku bylo strašné počasí, mraky skrývali slunce, které nám nedělalo problém. Může být něco kolem sedmé hodiny večerní. pomyslím si, když pozoruji zataženou oblohu. Jdeme Irsay? promluvím k ní, tentokrát jazykem, kterému ona rozumí. Avšak neskrývám tu touhu promluvit i něco Španělsky.

Pán Záhad - 12. března 2009 20:39

Peter Draber a město New York Úkol se vám nezdařil všechno bylo možná marné. Jsi v New Yorku procházíš se ulicemi, plný záští a nenávisti vůči těm neživým. Upírům, kteří zabíjejí lidi, kvůli uspokojování své touhy po krvi. Díky té jediné věci žijí a jsou. Procházíš se dál ulicemi, která nemají směr. Jsou vlastně stejná, každá je temná a špinává, je cítít zatuchlinou a možná i nebezpečím, které všude číhá na neozbrojené člověka, ale ty ozbrojen jsi. Máš u sebe pistoli, možná dokonce i dvě pistole, pokud si tu druhou někde nechal. Všechno vypadá poklidně dokud neuslyšíš z nějakého místa výstřeli. Je to v hotelu Nonse. Než stačíš něco udělat střelba se utiší a z hotelu vyjdou dvě postavy muž a žena. (Irsay a Dorrian) Nemusíš ani dlouho zkoumat, jak vypadají a podle dlouholeté zkušenosti zjistíš, že se jedná o upíry a ne o ledajaký pár, který se nechtěně připletl do přestřelky. Je pouze na tobě, co uděláš. Ale radím ti zatím nedělej nic, či je pouze sleduj.

Irsay z Royossu - 12. března 2009 21:16

hotel, následně Nový York Tváříme se rozzuřeně. Odhazujeme chladnou nevypočitatelnou masku a nastupuje zuřivost. Dorrian je k nám chladný, tedy nebudeme jej nutit k tomu, být s námi přidružen. Nemluvíme. Nemáme proč. Ani Dorrian s námi nemluví. Jen něco prohodí o úkrytech. Dobrá tedy, najdeme si vlastní ukryt, sídlo necháme sídlem, Dorriana necháme Dorrianem... Mnohem víc se nám líbil ten horkokrevný španěl, který v nás dokázal probudit tu divokou orientální krev. Vyjdeme z hotelu a máme jakýsi špatné dojem. Poplašeně se otočíme a něco hledáme, ale není nikde nic, co bychom měla vidět. cítíme se poněkud malátně a chvíli jdeme jen za Dorrianovou vůni a příliš nevnímáme. Asi zbytek toho jedu... ticho po cestě nám nevyhovuje. Máme takové divné...co to jen může být...za mlada jsme tomu říkala...pocity? Ano, jistě, musí to být něco takového... Zajímavé...kam to povede? Usmějeme se nad svým experimentem, ale nadále nám vadí ticho mezi námi a Dorrianem. Pálí nás otázka, musíme ji vyslovit...Jenže k čemu to povede? Všimneme si, že na nás lidé podivně hledí a uvědomíme si, že máme rukáv zakrvácený. Rána je dávno zacelená, ale navenek to tak nevypadá. Snažíme se skrvnu nějak zakrýt, ať nevzbuzujeme zbytečnou pozornost, ale nedaří se nám. Asi budeme muset bundu vyhodit, což s enám nelíbí... Po chvíli mlčení to již nevydržíme, opravdu nás něco žere...něco pálí a slunce za mraky to není. Ve stínu uličky Dorriana zastavíme. Vypadáme poněkud nezdravě, ale to už pravděpoodbně od přídory. Dorriane, lituješ snad něčeho?? otočíme se k němu uraženě, tápavě, nechápavě... Pokud ano...odejde...odejdu a již se nikdy nebudeš muset znechuceně dívat na můj obličej... dokončíme sklesle a už je nám jasné k čemu všemu to vedlo...otočíme se k Dorrianovi zády. Možná v náznaku odchodu, možná jen dramatické gesto. Něco z toho to bude...

Pán Záhad - 12. března 2009 21:23

soukromá zpráva od Pán Záhad pro New York - události Poté co tě vyslali do města New York, jako vyšetřovatele záhadných vražd, které si tu konali a lidé je brali, jako že je v pořádku. Jenže šéfovi to nešlo do hlavy, a tak tě ze San Frencisca vyslal do New Yorku, vysvětlit mu, co se tu děje. Sám si ho ptal, proč San Frencisco, se zajímá o New York a šéf ti pouze řekl, že v New Yorku má rodinu a chce vědět, co se tam děje, kde jeho rodina žije po hromadě. Ty jsi nějak neprotestoval a vydal si se do New Yorku nahánět krvelačné bestie a vyřešit pár vražd, tedy těch vražd bylo poslední dobou až až. Ale co tě na těch všech pisech zaujalo, tedy když jsi přišel první den do práce v New Yorku. Bylo zde několikanásobná vražda v baru Diablo, kdy strážnící chodili do baru, aby tam něco zjistili a poté se vůbec nevrátili, nejspíš ti hned došlo proč. Krvavá jatka, zde probíhala. Seděl si ve své kanceláři, jako obvykle a studoval si spisy, když do místnosti vstoupila temná osoba zahalená v černém od hlavy až k patě. Na hlavě k tomu měla kápi, takže ji nebylo vidět do tváře. Přisedla si naproti tobě a sundala si kápi, zjistil si, že je to muž středního věku něco kolem čtyřiceti let, vysoký a svalnatý. Zjsitl jsem, že se zajímáte o vraždy, které se stali v baru Diablo, rád bych vám byl nápomocen. promluví k tobě muž. Celého hodiny strávíš posloucháním historek, které ti vypráví o bytostech jež se živí krví, tedy upíří a také bytostech, které se za úplňku mění a to vlkodlaky. Ps: piš ještě soukromě.

Gabriel Delicius - 12. března 2009 21:40

New York Nemám nějakou chuť se Irsay vybavovat, jako kdyby se mezi námi utvořila zeď poskládána ze vzpomínek na minulost, která je bohudík za námi. Když Irsay ke mně promluvím stojím k ní zády a jen naslouchám jejímu hlasu. Poté si uvědomí, že když ji nechám jít, ztrátím to co jsem díky ní opět našel. Nejen je to nezkonalá touha po ní, která mi ničí mysli, ale také to je cit, který jsem dlohou zkrýval před sebou samotným a nechtěl si nic takového přiznat. Když se otočím stojí ke mně zády a je připravená odejít. Toto ji nedovolím. řeknu si v duchu a předběhnu ji. Najednou se ocitám před ní a dívám se ji do očí. Nevím, co jsi to se mnou udělala. Nejspíš si mne okouzlila svým šarmem. Nemohu bez tebe být. Neznám směr cesty kam se vydat, když nejsem ve tvé blízkosti. Možná bude hloupé, když bych ti řekl, že k tobě něco cítím a není touho po jediném, tedy taky to v tom je, ale je to něco silnějšího. promluvím k Irsay a příblížím se k ní blíž. Její tvář pohladím a políbím ji na rtech. Můj svět se rázem změní. Všimnu si špinavé bundy, kterou na sobě má. Vysleču si svoji a obléknu ji ji, tak aby nemusela tu mikinu vyhodit. Neoupustím tě. Budeme spolu. promluvím k Irsay a znova ji opětuji pár polibků.

Irsay z Royossu - 12. března 2009 22:07

Nový York Dorrian nás zadrží a nemíní nás enchat ze života odejít, ikdyž už jsme vykročila první krok, když s námi nemluvil. Přesto nás předběhne a zastaví. Jeho dotek v nás něco probouzí, jeho polibky uspokojují cosi v nás a rozlévají v nás teplo. Nevíme co to je, proč to je, čím to je...Ale je to jako za těch časů, kdy jsme znala co je to cítit, monžá...milovat. Ale ne, upíři přeci nemilují. Polibky mu oplácíme, ale pořád máme ten podivný pocit nebezpečí, rovněž podivný pocit malátnosti. Jsme maličká, on se k nám musí sklánět a my stojíme na špičkách, když jej chceme líbat. Ruce máme položené na jeho klenuté hrudi. Po pár vteřinách k nim přiložíme hlavinku a posloucháme neexistující zvuk jeho netlukoucího srdce. Těžce si oddychneme, spíš jen ze zvyku než abychom to potřebovala... Dorriane...zašeptáme něžně. Před jistou dobou se nám často stávalo, že jsme měla výpadky vědomí, následně paměti a takto přesně to začínalo...vzpomínáme si, ale budeme doufat, že tato záhadná choroba je již dávno pryč. Ač jsme velice arogantní stvoření a ostatní nechápou, jak se do tak malé osůbky může vtěstnat toliko zášti, ironie a všech špatných vlastností, ale nyní je to na moment pryč. Jsme jen žena v obětí muže...Snad mu i dovolujeme, ať si s námi jedná, jak se mu zlíbí...

Peter Draber - 13. března 2009 06:44

Město New York v nějaké uličce Když se náš další úkol nezdaří tak vypadnu s ústředny a začnu se poflakovat městem. Nejdřív procházi místamakde to celkem znám ,ale načež moje kroky najdou cestu v temných uličkách.Chvíli co chvíli si kopnu do nějakého doho kamene a nebo do čehokoliv co leží předemnou. Pak zaslechnu střlbu moje hlava se instinktivně otočí k směru střelby a jedna z ruk zabloudí k zbrani.Podle zvuku poznám že to bylo v budově než někde venku.A načež se vynoří dvě postavys zé též budovi od kud se střílelo.A když mi dojde že jsou to upíři tak mam chut hned vystřelit ,ale mé skušenosti mi v tom zabrání. Nejdřív na ně kouká s nenávistí a docházímu že by jen tak neměl stát. A pak zas jde ale směrem k domu a k jednomu z aut ,kde se přikrčí a kouká na pár upírů.

Gabriel Delicius - 13. března 2009 15:20

New York Držím její křehké tělo ve svých rukou a dívám se ji do očí. Mohl bych s ní dělat tolik věcí. Je mi oddaná a neprotestuje. Že by snad také něco cítila k mé osobě? hovořím se svým druhým já v myšlenkách. Podívám se Irsay do očí upřímně. Co má drahá? Cítím, v tobě nějakou změnu a docela mám strach. Je ti něco? promluvím k ní, jelikož prává Irsay by toto nedovolila, nikdy by mi nedovolila, abych si s ní dělal, co sám uznám za dobré. Než mi stačí odpověďet můj zrak věnuje pozornonost k nějakému autu a můj pach vycití přítomnost další osoby, která je člověk. Citíš to stejné? Máme společnost. promluvím k Irsay a je ve mně poznat vztek a rozhořčenost, že nám ti lovci nedají konečně pokoj. Co si sakra o sobě myslí, že nás budou stále lovit. Už mne to nebaví, být pouhý terč. s touto myšlenkou jdu k autu, kde se spatřím toho muže, jež nás sleduje. Vytáhnu na něj zbraň a mířím mu ji k hlavě. Nejraději bych mu vystřelil mozek, ale napadne mne něco jiného. Proč po nás jdete? Kdo vás sem poslal? ptám se rozčileně toho muže a kopnu rozčileně do něj, takže mu nejspíš způsobím nějaké zranění. Poté nad ním stojím a stále mířím hlavní pistole na jeho hlavu. To sakra nevíte odpovědět? O co vám jde? pořád se ho ptám a čekám na jeho odpověď.

Irsay z Royossu - 13. března 2009 15:46

nový york Posumějeme se...má o nás strach. Jak milé. Ne, jsme v naprostém pořádku. Krev té dívky nebyla čistá...jsme jen trochu malátná. Pravděpodobně byla opilá a do toho měla ještě nějaké prášky... Nemáme ráda, když to lidí míchají. Možná zalžeme, možná ne, není nám tak úplně jasné, zda-li jsme schopna vše dobře analyzovat. Dorriana vydráždí přítomnost někoho jiného. Pravděpoodbně toto je to nebezpečí, které jsme cítila. Nejsme si jistá co to přesně je. Lidé jsou všude kolem, nejsem tak dobře schopna rozeznávat všechny pachy lidí, od konkrétních. Dorrian nás opouští a jde k nějakému autu, za nímž se kdosi skrývá. Přejdu zpět za ním a v záchvatu milosrdenství, možná snad jakémsi zatemění mysli ho donutím nestřílet, ani muži dál neubližovat. Kdo je to? Jen obyčejný člověk ne? Co od nás chce? zašeptáme zničeně. Opravdu se nyní necítíme dobře. Jen mžouráme přes zacloněné oči. Něco nám zde příliš vadí...

Gabriel Delicius - 13. března 2009 21:41

New York Mířím nad tím mužem pistolí a do toho vejde Irsay, která vypadá strašně. Něco s ní není v pořádku, předtím takto nevypadala. Nevěřím, že by na ní mohl mít nějaký vliv, že ta krev dívky nebyla čistá. Už tolikrát v sobě měla krev člověka, který pořád míchal. Co by se mělo měnit? Tím to není. Musí to být něčím jiným. hlavou se mi ženou myšlenky, které se týkají Irsay. Chtěl bych ji pomoct, ale nevím jak. Teď mne však napadá. Co když ta dívka byla nějaká past? Co když měla v sobě nějaký jed, který se teď dostal do krve Irsay a udělal to, že se cítí, tak jak se cítí. Ten lovec by mi mohl něco říct. pomyslím si a začínám si uvědomovat stav, ve kterém je nejspíš Irsay. Nechám muže na chvíli být a obrátím pozornost k Irsay. Není to ani jedno z toho, co jsi mi říkala. Ta krev té dívky byla nejspíš otrávená. Oni to na nás ušili. promluvím k Irsay a rozpačitě se na ní dívám. Čekám na chvíli, kdy se ji udělá špatně a spadne k zemi. Přece musí být nějaký protijed, nebo něco takového. Ale kde ho sehnat? pomyslím si a začnu se hrabat v minulosti. Mám známého v New Yorku, který si hraje s jedy a má na každý jed, také i protijed. Možná by měl i protijed na toto. napadne mne myšlenka, jak bych mohl pomoct Irsay. Ještě něž se vydám na cestu. Uhodím prudce toho muže do hlavy, tak aby ztratil vědomí. Vím, že to bude nejspíš hloupé, ale budu tě muset někam odnést. Musíš šetřit síly. promluvím k Irsay a vezmu ji do náruče. Cesta bude trvat nejspíš půlhodiny. Není to moc ani daleko. Snad to Irsay zvládne. pomyslím si a jdu poměrně rychlím tempem.

Pán Záhad - 13. března 2009 22:00

věznitelé Lykáon a Yena Než se Lykáon stačí vzpamatovat z toho, že Yena žije ji zase někdo z nich odnese a Lykáon tam nechá samotného v jeho rozpoložení, jelikož byl velmi přesvědčený, že Yena je mrtvá. Mezitím Yenu odvedou do bílé místnosti, kde nejsou žádné okna a nic tam není. Ještě než jí sem odnesli, jí něco píchli do ramene, takže to vysvětluje ten fakt, že se chová, tak bezbraně. Poté ji posadí na nějakou lavici, někdo by snad řekl, že je to lavice smrti a začnou ji něco dělat. Snad zkoumat, ale jisté je že ji to působí nesnesitelnou bolest a ona se rázem ocitá v bezvědomí. Když konečně skončí, ten její pokus je Yena skoro polomrtvá. Teď jim tu akorát překáží. Vezmou ji do nějakého auta, když už jsou daleko od místa, kde je Lykáon držen vyhodí ji z auta za jízdy. Nestačí jim v jakém už je stavu, teď má ještě pár oděrků, jak se kutálela po silnici. S něčím však nepočítali, že by ji mohli najít. New York - Rashed, Ryuu Oba dva jste se vydali k Rashedovi, ale po cestě jste spatřili v dálce, nějaké auto a poté vyhozeného člověka z toho auta, je to nejspíš žena. Když dojdete blíž uvědomíte si, že ta žena je vlastně Yena, tu kterou dobře znáte a oboum zachránila život. Teď je na tom však hrozně. Ten nemá skoro žádný a blbě se jí dýchá. Dalo by se vydedukovat, že je na hranici mezi životem a smrtí pokud něco neuděláte.

Irsay z Royossu - 13. března 2009 22:24

nový York Očkem hlídáme mladíka, který se krčí u auta, aby nám náhodou něco neudělal. Dorrian má svou hypotézu o naší malátnosti, aly my máme tu svou. Zadržíme jej od chůze někam pryč, ale nestihneme jej zadržet od toho, že nás zvedne. I když se nám velice líbí, že nás máš v náručí, zastav se a nikam nechoď. Tohle není poprvé co se to stalo...někdy prostě jen špatně reagujeme an určitou krev. Prosím dej nás dolů. Jsme jen trochu slabá po tom jedu, asi byl o něco silnější něž jsme předpokládala... Snažíme se tím obhájit a nevinně mu hledíme do očí. Ten pohled, ten úsměv, tomu by věřil kdokoli. působíme ženskými zbraněmi a dokonce vypadáme důvěryhodně. Jsme přeci silná upírka a ne nemocné kotě. Pojďme zpět do tvého dominia...do vašeho sídla. Přeci se tam něco dělo nebo snad ne? Tam si odpočinu, přísahám.... po cestě si najdeme nějakého svalnatého hromotluka a jeho krev nás pročistí...zase bude dobře a pokud ne, už se s námi nebudeš muset trápit... pousmějeme se záludně... Budeš mít pak od nás svatosvatý klid... Hlavou se nám víří všemožné myšlenky, ale žádná nelze být zformulována. Snažíme se vypadat důvěryhodně. široce otevřené oči, hluboké nádechy...důvěryhodně a na upírku zdravě...

Rashed (V) - 13. března 2009 23:50

NY Opětovné setkání Vypadá to že se ten chlapík rozhodl jít se mnou, jdu procházkovým tempem směrem domů aby mi stačil, rána prošla skrz a já cítím jak se zaceluje, ale potřeboval bych si něco ulovit, na tuhle akci bych měl rád dost sil. Nejsme daleko od mého domova, když se zatáčkou prořítí černé auto a z něj vypadne tělo, pousměju se. Žrádlo a rozběhnu se k oné oběti, než si jí někdo všimne, ale popár krocích ucítím že je to vlkodlak, dokonce známý pach. Yena? zeptám se sám sebe když běžím k tělu, skutečně je to ona, sotva dýchá, zvednu ji a podpírám ji jednou rukou, sáhnu do kapsy a tomu chlapíkovi hodím klíče od bytu. Támhle. ukážu na vchod domu. Vezmu Yenu do náručí, v poslední době už podruhé prostřelené rameno se ozve ale ten kousek ji musím donést, dobelhám se s ní k vchodu počkám až otevře a vynesu ji po schodech, neužívám výtah, zaprvé to obvykle nemám zapotřebí a zadruhé je věčně zaseklý nebo rozbitý, bydlím poměrně vysoko takže mě cesta zmůže. Drž se holka, drž se Mluvím na ni potichu, nevím proč to dělám, asi proto že mě zachránila, nebo proto že toho co se označuje za vůdce prostě nemám rád a je to idiot, kdyby mu za krdelí nestála kupa ochránců nic by neudělal takhle jen dělá ramena. V bytě ji položím do své postele a jdu napustit vodu do sklenky abych jí dal napít. Co teď sakra? podívám se na druhého, je mi jasné, že Yena potřebuje krmení, to my všichni ale nevím jak dlouho vydrží. Udrž ji naživu. Řeknu mu jednoduše, nemám strach je nechat v bytě, není tu moc co krást ani nemají důvod. Vyskočím oknem na protější střechu, cítím jak se mi do žil vlévá adrenalin a jak se vše kolem zpomaluje, opět začíná lov, tentokrát je opravdu o život. Netrvá dlouho než ucítím v jedné z uliček bezdomovce. Uběhne velmi krátká chvíle než se nakrmím, nejdéle trvalo rozhodování, jestli se nejdříve nakrmím já nebo vezmu oběť Yeně, ale bezdomovec je nic moc, raději se posilním a dám dohromady abych jí chytil něco lepšího. Po chvíli dalšího hledání spatřím ze střechy v okně mladou ženu samotnou v bytě, je krásná, je skoro škoda jí zabíjet ale je to nejlepší cíl, a má otevřené okno, proskočím dovnitř , na podle kinetickou silou udělám kotoul, žena na mě vyjeveně hledí a těsně potom se rozječí. Přiskočím k ní a zacpu jí ústa, vidím děs v jejích čích cítím jak se třese, cítím její strach, jak ji tráví, uslyším jak ze stojanu bere velký nůž, chytím její zápěstí a povalím ji na zem, nůž odhodím začne do mě bušit pěstmi ale ale toho si nevšímám, je to ne slabý odpor. Zpoza pasu vytáhnu pistoli a přiložím jí ji k čelu. Tak a teď se uklidníme, pustím vaše ústa a vy nebude křičet, pomůžete mi a nic se vám nestane, nechci vás zabít ani vám ublížit, mám vám mnoho co nabídnout. Na zdi zahlédnu doktorský diplom v rámečku. A vy máte mnoho co nabídnout mě, jste pro? Vyděšeně na mě hledí, na mé tváři se objeví milý úsměv a pomalu sundám ruku z jejích úst, vidím jak jí naskočila husí kůže, rychle dýchá a její hruď se divoce vzdouvá, mám chuť se do ní zakousnout. Tak vidíte že to jde, slibuju že se vám nic nestane. žena se celá třese, ale zdá se že mi věří, nevím jestli je to strach, nebo umím něco o čem nevím ale není to poprvé co mi lidé v podobné situaci šli pěkně na ruku. Jdeme zvednu se i s ní ji chytím rukou kolem pasu a lehce zvednu, ona se mi instinktivně chytí kolem krku a i nohama se mě chytí.vylezu na okno, slyším jak vyděšeně jíkne, když skáču přes ulici, a skáču přes střechy směrem domů, cítím jak se mě křečovitě drží a třese se, za chvíli stojím opět v bytě u otevřeného okna poblíž postele Yeny.

Gabriel Delicius - 14. března 2009 00:07

New York Poslouchám, jak k nám Irsay hovoří a pořád jdu svým krokem, když však řekne něco ve znění, budeš mít pak od nás svatosvatý klid, položím ji rozlobeně na ni hledím. Ty si myslíš, že chci mít od tebe klid? Tak to si vážně špatně myslíš. Sakra, Irsay. To nevidíš, co k tobě cítím? promluvím k Irsay a chodím do kola. Zase se u mě projevil ten horkorkevný Španěl. Sice mi to nebudeš věřit. Možná zase použiješ, že je to nemožné, aby jsme mi měli city. Ale možná jsem blázek, když ti řeknu, že já ty city k tobě mám. dodám a zhluboka se nadechnu a pořád se jdem sem a tam. Plní vzteku, plní vášně a touhy. Víš Irsay? Kdykoliv, když vidím, že jsi v nebezepečí začnu mít strach, že o tebe příjdu. A ztratím ten cit, který jsem k nikomu nezažil. Možná je to hloupost, ale je tomu tak. zase vede svůj monolog a vím, že Irsay si mne ráda vyslechne a poté zareaguje. Kdybych měl srdce rozbušilo by se mi při každém tvém dotyku, či pohledu, který věnuješ mě. Jsem nejspíš blázen, ale jisté je že do tebe. promluvím a příjdu k Irsay blíž pohladím ji po vlasech. Zřejmě jsem se uklidnil, už se na ni usmívám a hledím ji upřímně do očí. Dívám se na ni, jako na obraz, který je pro mne tak vzácný. Polibím ji na vlasy a přičichnu si k nim, jakokdybych je chtěl ovonět a vsát do svých smyslů jejich vůni. Miluji tě pošeptám ji do ucha a vím, co si bude myslet, že jsem blázen. Možná jsem, ale do ní. Políbím ji na rtech a poté si ji trošku odtáhnu od sebe, abych věděl jak zareaguje na to, že jsem ji otevřěně vyslovil ta dvě slůvka, které většinou cítí lidé než mi, krvelačné bestie.

Pán Záhad - 14. března 2009 08:21

Akce doktorka New York Nejspíš účelně si vešel do domu ženy, která ve dne pracuje, jako doktorka v New Yorské nemocnici. Specializuje se na výzkum, jelikož její otec měl nevylečitelnou nemoc, v noci se z něho staval lykantrop. Snažila se tomu nějak zabránit, dělala pro to vše, a pak zjistila skutečnou pravdu tohoto města. Stala se nejen doktorkou lidských ras, ale také jiných ras jako jsou lykantropové. Když jsi ji chytil a držel pusu na jejich rtech, měla strach a obavy. Ale také si uvědomila, že nejsi tak ledajaký člověk, ale lykantrop, který ji buď jde zabít, či ji poprosit o pomoc. Tyto dvě možnosti zvažovala celou cestu, co jsi měl na rameni a odnášel jsi do svého domu. Když jste se ocitli bytě u otevřeného okna poblíž postele na které je zraněná žena, pochopila, že je to nejspíš to druhé, ale v hlavě ji hlodala myšlenka. Co bude dál až to skončí? pomyslela si a skonila se k Yeně, nemusel jsi jí ani vybízet, aby se blíž podívala na její stav. Po dlouhé chvíli toho všeho zkoumání dospěla k rozhodnutí, že ti co jí to udělali, ji velmi zkoumali a Yenu to velmi ničilo. Ale v této chvíli nemůže s jistotou říct, co jí je. Musí jít do nemocnice, tam kde léčí lykantropi. Jen tam zjistí víc. Rozpačitě na vás dva pohlédne. Vidím, že jste oba dva zranění. A ta žena bude potřebovat speciální pomoc. Já ji zde nemohu nabídnout, jelikož nemám své vybavení, které se mi v této situaci velmi hodí. Jak jste asi věděli jsem lékařka. To však není všechno, můj otec byl to stejné co vy. Bohužl před dvěma lety zemřel. promluví k vám a pozoruje vás. Strach už jí přešel. Teď má touhu zachránit tu ženy, jelikož ji připomíná nemocného otce, kterého zachránit nemohla. Je jen na vás dvou, zda ji to necháte udělat a zachránit tím Yenu.

Pán Záhad - 14. března 2009 12:47

soukromá zpráva od Pán Záhad pro Věznitelé Někdo ti odvede Yenu ani nestačíš nějak zareagovat. Řetězi už jsou příliš slabé na to, aby udrželi tvůj vzte, který teď máš v sobě. A proto se z těch řemenů dostaneš překvapivě rychle, ani jsi to nečekal, že to vůbec půjde. Jsi na odchodu, kdy do tvého vezení příjde ten samí můž, já vím, nejspíš by tě napadlo na něj vlítnout a zabít ho, ale něco tě překvapí a to je nějaká nová šipka, kterou máš ve své noze. Všechno se kolem tebe točí, jakž takž vnímáš kde jsi a pomalu, ale určitě se skláníš k zemi. Ten můžu k tobě přistoupí a pořád nad tebou drží zbraň. Asi vám přjde divné, jak se teď cítíte. Ale s pomocí vaši přítelkyně jsem vyvinul zbraň, která zabije všechny lykany, ve velké dávce. promluví k tobě a je v něm cítít velká nenávist a chtíč po pomstě. Poté se k tobě sehne a podívá se ti do očí. Tentokrát vám nelžu. Ale vaše přítelkyně je na tom nejspíš hodně bledě. Má v sobě velkou dávku stříbra, kterou žádný lykan, ještě nepřižl. Můžete se s ní teď jen rozloučit. A já zapoměl. Už tu není. Odvezli jsme ji k mostu a hodili do řeky, odsud se jen tak nedostane. promluvi hrubým hlasem a v duchu se smál, nad tvou bolestí. Jelikož dobře věděl, že ty jsi Yenu moc miloval. Ještě něco. Jsi jediný, kterému stříbro nic nedělá. Proto si s tebou ještě pohraju a pojedeme do mého sídla. Pryč z New Yorku. dodá a postaví se na nohy. Nejraději by si do tebe kopl, ale to neudělá. Stačí mu tvoje vnitřní bolest. Po chvíli tě odnesou do kamionu pár můžu. Na hlavu ti nasadí pytel, abys neviděl na cestu. Připoutají tě silnými řetězi, které si ti už nepodaří zlomit. A to nejen kvůli jejich síle, ale kvůli tomu, že ty jsi teď velmi slabý na to, abyses tomu nějak postavil.

Ryuu - 14. března 2009 17:28

Rashed, Yena a doktorka Jdeme k němu a to, že kvůli mě jde pomaleji mě uráží. Nemluvím s ním a ani se na něj nedívám, jen pokračuji. Zastaví auto a někoho vyhodí. Můj takzvaný společník se k němu rozběhne jako kdyby mu někdo naservíroval žrádlo. Zakroutím hlavou a povzdychnu si. Při prokleté církvi, s kým jsem to skončil? Tohle je snad i pod jeho úroven, je jak domácí čokl. Hrozný, měl jsem zůstat ve svém rodném sídle. a dojdu za ním, protože se kupodivu do žrádla nedal. Jak jsem blíž, cítím pach Yeny, ale nechám to na něm. Pokud jí chce tahat jako nějaký její sluha, at si to dělá. Chytnu klíče a zadívám se k místu, kde má být jeho byt. Rozejdu se tam a otevřu mu dveře, aby mohl projít. Jen se podívám za námi, ale mám dojem, že to je past. Dobrovolně si položí Yenu do postele a po podání mě nechá s ní a sám uteče nejspíš na lov lidí. Zatřesu hlavou. Jeho chování je mi čím dál více odporné. Jen co zmizí, přisednu si k Yeně a pohladím jí po vlasech. " Pěkně si tě podali....no on se o tebe to pejsek postará, dost sis ho omotala kolem prstu....a to štěně v lese taky, jak mě napadlo. Nebýt po lovu, asi bych ti ho zabil." hovořím k ní klidně a pak to tu projdu, zda tu něco nenajdu. Nakonec jí udělám čaj podle starých metod, který dodává sílu. Nevyléčí, ale udrží jí dostatečně dlouho na živu. Ano, služba církvi, moje pletky s poddanými někdy vynesou i přínosy. Přisednu si k ní a zkusím do ní dostat už vychlazení čaj. Nechám jí pít pomalu, a pak jí zase uložím a hlídám její stav. Přitom jí zlehka hladím po vlasech. Jak se přiřítí to psisko s nějakou ženou, která se málem strachem zhroutí, vstanu a uvolním mu místo. " Ted už se o ní postaráš....já mám na práci něco jiného." řeknu a jen s odporem pohlédnu na ženu. Tohle je vážně ubohost...to jí budeš trhat či doufáš, že si jí sama uloví. ..není nad vysokou, neřve, dobře se chytá a má sladké maso. Lidské je mi odporné, je napuchlé touto dobou, je jako zkažené. a pomalu se otočím k odchodu. O své zranění se nestarám ted, budu mít na to čas, až budu zase sám. Žena promluví a tak se zastavím a zadívám se na ní. To, že reaguje na mé zranění přehlížím. " Je to jeho byt, on si tě přivedl, on at rozhodne. Jestli jí dovedeš zachránit, tak to udělej. A pro příště, o mě se nestarej." odpovím jí a jen zůstanu stát u dveří a počkám si, jak se pejsek rozhodne. No tak jí kývni...bud ti kecá a nebo mluví pravdu. Riskni to, tipuji tě na to, že kývneš na nemocnici. pohledem sjedu k Yeně, která má život na vlásku.

Pán Záhad - 14. března 2009 18:36

soukromá zpráva od Pán Záhad pro kancelář Do tvé kanceláře vejde však jiná osoba, je to žena, vysoká 160 cm. Štíhla s plnými křivkami a ty pochopíš, že je to nejspíš kapitánova dcera, která se na tebe přišla podívat. Ani nečeká na tvoje pozvání, a také že ji povolíš se posadit, možná bez dovolení si sedne naproti tobě a podívá se ti do očí. Její vlasy jsou temně černé, spíše havraní. A její oči karmínové, ta barva se tě snaží pohltit. Drahý pane, jak jste asi pochopil. Jsem dcerou vašeho šéfa. A vůbec se mi nelíbilo, jak jste se choval k tomu muži který vám přišel pomoct. Možná to neřekl tak jak měl. Za to se vám omlouvám, ale dovolte mi, abych vám já něco pověděla. A doufám, že neskončím jako on. promluví a usměje se na tebe. Je to spíš pokus tě na sebe upoutat. Tak tedy začneme. začne pokračovat ve svém monologu a zhluboka se nadechne. Upíři, tedy nemrtví se živí lidskou krví, která jim dává nezkonalou sílu. Jsou velmi rychlí a mrštní. Jejich potrava jim zřídka uteče. Slunce jim dělá špatně, takže vychází ven většinou v noci. Sice jsou nemrtvý, ale zabít je muže stříbrná šipka, či kulka a také kůl bodnut do srdce. Potom zde jsou lykantropové. Tvorové, kteří na rozdíl od upírů mohou chodit venku i přes den. Mají neskonalou sílu. Mají rádi lov zvířat i lidí. Často jsou ve skupinkách, jako upři nesnáší stříbro. promluví tento dlouhý monolog a nadechne se víc z hluboka, jelikož chce dál pokračovat. Patřím do kultu lovců, kteří se snaží tyto noční tvory pro jednou zničit. doplní a čeká na tvoji reakci.

Irsay z Royossu - 14. března 2009 23:57

nový york Dorriane...Dorriane, Dorriane... možná trochu bědujeme ve své mysli. Necháme ho, ať se vypovídá, sama se cítíme vyčerpaně na slova. Když si to tak uvědomíme, ani jsme si neodpočinula po dlouhé cestě z Atattürku. Sice jsme dlouho čekala, ale to nebyl odpočinek. Jen na něj dlouze hledíme, dlouze do jeho očí a posloucháme jeho slova... Co od nás očekáváš rytíří Dorriane? Ž e ti poté, co jsme vlastně před pár hodinami přiletěla z Atatt...z Konstantinopole okamžitě povíme, jak jsme na tom se svou hlavou a zdánlivým srdcem? Sic objevujeme, že nejsme kus kamene... sklopíme zrak dolů, nemůžeme se mu dívat do očí... ...ale je to vše neskutečná smršť. Sotva před pár chvílemi sis nás vzal jelikož jsi pouze toužil a protože jsme oba byli omámení krví a nenadálým setkáním a hned poté jsi k nám byl tak chladný, že jsme byla rozhodnuta odejít. Nevíme co si máme myslet...co máme...pravděpodobně citít...a ještě méně, co ti máme odpovědět. Jsme zametná. Přehazuješ si s naším životem jak chceš... Uvědomujeme si, že konec byl těžký a složitý a pro odlehčení se opět okouzlujícně lehounce něžně až dětsky usmějeme... Hlupáčku... toto slovo proneseme hraně jako zamilovaná třináctiletá dívenka tohoto světa. Stoupneme si na jakousi pochybnou bednu, ať jsme vyšší, dáme Dorrianovi ruce okolo krku a políbíme jej na rty snad na usmířenou, nebo bůh ví, zda-li ne jen tak. Cítíme, že to je to, co bychom v této chvíli měla udělat... Měli bychom vyrazit k jeho Dominiu...tedy, doufme že jeho...přeci není žádným podřadným poskokem...

Gabriel Delicius - 15. března 2009 08:22

ew York Poslouchám její slova a začínám si uvědomovat své chování. Bylo těžké z mého chování pochopit, co k ní cítím. A teď na ní vychrlím toto. pomyslím si a dál naslouchám jejímu něžnému hlasu. Má pravdu měli bychom jít do klanu a odpočinout si tam. Ona si nejspíš myslí, že ten klan vedu já. Tak to jí nejpíš bude mrzet, když ji povím celou pravdu. mine mne hlavou myšlenka. Chytnu se hlavu, jako kdyby mně na ní něco bolelo. Poté se podívám Irsay do očí. Máš pravdu měli bychom se vrátit zpět. Musím ještě najít moji královnu. promluvím k Irsay a snažím se naznačit, že nade mnou je ještě někdo. Dorriane, vážně bys jí měl najít. pomyslím si a s touto myšlenkou jdu pomalým krokem ke své motorce, tak aby mne stíhala Irsay. Když jsem na ní, nasednu si a chvíli čekám, co bude Irsay dělat.

Pán Záhad - 15. března 2009 09:00

Sídlo Slyšeli jste Aileen. Toto vykonáme. Je vám to jasné? zeptá se všech kolem a v hlavě ho napadají myšlenky, které jsou na něm znát. Kdyby jeho dcera byla, taková jaká je Aileen, nebyla by v nebezpečí a nic by se ji nestalo. Ona je lehkovážná a nepřemýšlí, proto je také tam kde je. Ano pane. se ozve ze všech stran. Oni ho poslouchají na slovo, když je ještě nevedl Lykáon, byl jejich pánem Marius. Vydáme se na cestu teď hned. Čas je velmi krátký. Snad se do té doby nic nestane mé dceři. promluví rozpačitým tónem a uvnitř jeho je cítít bolest, strach a obavy o život jeho dcery. Miloval jí. Byla pro něho vším. Višchni se na jeho rozkaz vydali ke dvoum vozům a zmizeli neznámo kam. S vámi tam zůstal pouze mladičký lykan, který byl pověřen úkolem, dostat vás do vašeho sídla. Rád bych vás svezl do vašeho sídla. Jsem pověřený tímto úkolem, před chvílí mi to řekl Marius. Tak mi to prosím dovolte. Dole na nás čeká vůz, který vám bude sloužit jako dopravní prostředek. Je to černá limuzína a okna jsou zalepena lepící páskou, takže to paprsky slunce nepropustí. promluví k vám rozpačitě ten lykan. A jde pomalými kroky dolů na parkoviště, kde na vás čeká limuzína o které vám vyprávěl.

Irsay z Royossu - 15. března 2009 10:01

Nový York Chvíli uvažujeme zdali jsme nepřemýšlela nahlas, ale ne. Nesedí nám Dorrianova reakce, ale necháme ji být. Poté, co se tak podivně chytí za hlavu jej pohladíme po vblasech ale nesledujeme jeho, nýbrž něco jakoby v dálce za ním, Načež si vzpommeneme na jeho slova. Musím najít svou královnu... jeho slova si plně uvědomíme, ale snažíme se nijak nereagovat. Zachováváme kamennou tvář. Královnu...ach tak...Na jaké pozici je tedy ten Dorrian, který se nám vždy ukazoval jako schopný a průbojný?? Copak se stalo tvé královně, že ji musíš hledat? zeptáme se nevinně a následujeme jej k jeho motocyklu. Nasedneme za něj a chytíme se jeho pasu, přičemž hlavu položíme na jeho záda. Jeho bunda je nám trochu velká a uvažujeme o tom, že bychom mu ji měla vrátit...

Gabriel Delicius - 15. března 2009 11:24

New York A jej. Vše je prozrazeno. Proč jsem neudržel tu svoji pusu na uzdě? Či snad tu touhu přečíst její myšlenky. pomyslím si, a snažím se svoji touhu číst ji myšlenky, držet na uzdě. Neměl jsem. Vždyť to používám ve svůj prospěch. Ale to stejné dělá i Aileen, s Alexandrou. Je to můj hendikep a zároveň i dar. pomyslím si a naslouchám jejím slovům. Přitom se snažím udržet nutkání, přečíst ji její myšlenky. Ovládl jsem to předtím, ovládnu to i teď. Co je na tom těžké? hlavou se mi žene skoro tisíc myšlenek, takže se snažím na Irsay tak moc nemyslet. Měl bych jí říct pravdu. tato myšlenka je silnější než ty ostatní. Omlouvám se ti. Nejspíš bych ti měl něco říct. promluvím a rozpačitě se dívám po okolí. Sedím na motorce, takže mi nevidí do tváře a to je pro mne jediné plus. Měl bych se ti přiznat o svém daru, či raději hendikepu, který mám a snažím se jej nepoužít. promluvím tato slova a nadechnu se, chvíli uvažuji, jak mám tu větu správně formulovat. Mým prokletím a prokletím mé paní, ona to spíše bere jako svůj dar, je to že dokážeme číst myšlenky ostatních. Já se to snažil udržet. Proto jsem byl k tobě, tak chladný. Ale teď jsem to nutkání tu touhu neudržel a musel to zjistit. To co si myslíš. promluvím k ní rozpačitě a sedím pořád zády k ní. A tu bundu si raději nech. Blíží se bouřka. dodám a nastartuji motorku.

Irsay z Royossu - 15. března 2009 14:15

Nový York Strneme ve svém posedu, strneme, nedýcháme, nehýbeme se, jsme jako kámen... Jak se opovažuje...proběhne nám hlavou jediná myšlenka. Máme chuŤ vyskočit z motorky a jít si vlastní cestou, ale hustá doprava, kterou se právě proplétáme nás donutí si to rozmyslet. Jednak bychom způsobila dopravní kolaps, nehledě na to, že díky ztrátě rovnováhy by se vysekal i Dorrian, a jednak by bylo poněkud podivné, že tak křehounké děvče jen tak vyskočí z motorky a v naprostém pořádku odkráčí po silnici. Nemysli...nemysli... opakujeme si pořád dokola...už jsme se s takovými setkala a tento dar má i jeden náš ochočený neonate...no, zas tak nový není. A rovněž tuto schopnost vlastnil náš ochránce Elysia a ten nás cvičil v zastření své mysli vůči jiným. Nyní jsme ale naprosto rozrušená. Dovolila jsme mu cokoli a on zneužil naší důvěry a hrabal se nám v hlavě...cítíme se zrazená a to nám dá sílu k tomu, abychom se své mysli udělala utrpení pro jiné. Pokud se sám bude nyní snažit něco vyčíst v naší mysli, pošleme mu pouze ostrý střep událostí. Nemluvíme, nekomunikujeme...jsme jen strnulá v okamžiku. Čekáme až dojedeme do jeho sídla, tam máme chuť vzít si své věci a vrátit se zpět do Konstantinopole... aaarrghh...Istanbulu...

Aileen - 15. března 2009 14:36

Sídlo Nashledanou, Marie. Uvidíme se po setmění. Usměju se na něj a obejmu ho, ostatní vlkodlaci okamžitě zbystří, ale to je mi jedno. Dobrá, nemeškejme a pojďme. Přikývnu, chytím Alexandru jemně za paži nad loktem a vedu ji s sebou. Zabalím ji do jedné z kápí a jdeme. Následujeme ho na parkoviště. Počkám, až otevře dveře, a teprve pak vyběhneme a nastoupíme. My s Alexandrou dozadu, vlkodlak dozadu. Alexandro, odvedu tě do sídla a tam zůstaneš. Ano, Nemusíš se bát, nic se mi nestane a před rozedněním se vrátím. Zbytečně bys mi přidělala práci, kdybys šla také. A teď mne prosím omluvte. Zavřu oči a soustředím se. Můj dar, který já opravdu beru jako dar, ale nezneužívám ho sobecky, je natolik rozšířen, že dokážu slyšet myšlenky na kilometry daleko. Poslouchám tedy kdyby se nám náhodou někdo chtěl postavit do cesty.

Gabriel Delicius - 15. března 2009 14:40

New York Nejspíš ji pohlcuje vztek, ale raději to nebudu zjišťovat. Přece vím, čeho je tato nevinná duše schopná. pomyslím si a jedu na maximum. Vlasy mi plápolají ve větru, a jakž takž dokážu minout auta. Na mne to působí, jako adrenalin. Při nejhorším se můžeme vybourat. Smrt je krásná věc. pomyslím si a dál kličkuji mezi vozy. A směji se tomu. Možná doufám, že toto vyvede Irsay z jejího přemyšlení. Ale když to nezabírá, otočím hlavou směrem k ní a dívám se ji do očí. Takže na cestu vůbec nevidím. Nečetl jsem si tvoje myšlenky. Až do té chvíle, kdy jsem se plně nesoustředil. Víš chtěl jsem možná vědět, co ke mně cítíš. mluvím k ní a přitom jsem stále otočený směrem k ní. Rychlost mám pořád na maximum. Poté však vidím světlo kamionu. Rychle tu motorku otočím, tak aby jsme se nesrazili, ale dojde k něčemu jinému . Přítom rychlém otočení a té rychlé jizdě se nám to nějak nepovede a narazíme do stromu.

Pán Záhad - 15. března 2009 15:16

Bouračka Motorka narazila prudce do stromu, takže se nepočítá s tím, že by Dorrian a Irsay byli mávnutím proutku v pořádku. Oba dva měli velké štěstí, že z toho vůbec vyvázli. Sice s pár pohmožděniny a otřesem mozku. U Irsay tu bylo ještě něco vykloubené rameno, za to Dorrian má mírně krvácející ránu na břiše, způsbenou prudkým naražením na řídítka. Oba dva však v tuto chvíli leží nehybně na zemi a k nim, se začal shlukovat dav lidí. Možná budoucí potrava.

Alexandra. - 15. března 2009 15:27

Sídlo Dívám se jak se sestra loučím se starým vlkodlakem a raději se držím stranou. Odejdeme se sestrou ze sídla. Následuji ji na parkoviště. Nakonec zaběhneme do auta. Dobře, zůstanu tam. Řeknu v odpovědi. A sleduji sestru jak poslouchá myšlenky ostatních. Zavřu oči a soustředím se na to, abych na nic nemyslela. Docela bych si dala něco k jídlu. Už tak dlouho jsem nejedla. Ale s tím musím počkat až budeme doma. Pak mi seženou nějaké jídlo.

Pán Záhad - 15. března 2009 15:32

Cesta k vašemu sídlu Jedete poklidně autem. Nikdo vás nesleduje, avšak se něco stane. Řidič prudce spomalý, jelikož se před ním tvoří velká kolona aut. Teď není cesty zpátky. Musíte pouze čekat, až se to tu uklidní. Jelikož Aileen, naslouchá jinému myšlení, zjistí, že ta zácpa je způsbona autonehodou, spíše tím, že motorka vrazila do stromu. Obě dvě vycítíte, že tam mezi nimi je i váš dobrý přítel Dorrian a nesjpíš na tom není nejlíp. A je tu s ním i jiná upírka. Je na vás zda, jim pomůžete.

Irsay z Royossu - 15. března 2009 15:49

BOURAČKA V Novém Yorku Jeho bunda se vzdouvá ve větru a působí jakýs takýs odpor. Naše vlasy jsou definitvně rozedrány z uzlu, který jsme si před cestou vytvořila a vlají jako ohnivý závoj. Dorrian se však nebezpečně proplétá mezi auty a ohrožuje tím i nás. Po chvíli se Dorrian otáčí a vystaví nás tak smrtelnému nebezpečí..ale potřebuje nám něco sdělit Jak můžeme vědět, že nám nelže...? .A on si snad myslí, že se ještě budeme smát! Proti nám se však řítí kamion. Hrůzou vytřeštíme oči a jakmile si Dorrian také všimne nebezpečí, strhne řízení a narazíme do stromu. Proubouzíme se. Vše nás příliš bolí a neunikne nám zuřivý a bolestivý výkřik. Okamžitě se kolem nás shlukne dav lidí. Samozřejmě ani jeden z nás neměl helmu, máme štěstí, že nás ti lidé nevidí rovnat si zlomený vaz a vstát z mrtvých...V dálce zahřmí hrom...Dorrian měl pravdu, přichází bouřka. Chladivé kapky cítíme na své zakrvácené tváři. Těžce zakašleme, krev máme všude a dusí naše dýchací cesty, i když je normálně nemáme důvod používat. Jen ze zvyku se snažíme nadechnout. Otevíráme oči. Nevíme jak dopadl Dorrian, ale v tuto chvíli nás pouze napadá, že až ho uvidíme, tak mu utrhneme hlavu! Někdo se o nás začíná starat. Krátkými impulsy nervů zjišťujeme, jak jsou na tom naše končetiny...vše je v pořádku, až na vykloubené rameno, které palčivě bolí...opět nám uteče výkřik. Před očima máme rudo. Krev je naprosto všude...A my ji potřebujeme...ano, potřebujeme krev... krev Potřebujeme čerstvou krev. Silnou krev... C-co se ...stalo? snažíme se mluvit, ale mladík, co se nad námi sklání se nás snaží utišit. *Pojď blíž... zašeptáme a víme, že nás muž slyší a uposlechne jako hloupá ovce jdoucí na porážku... Nic jiného také není...jen hloupá ovce... Slečno, nehýbejte se, n-nemluvte, budete v pořádku, už volali sanitku... mluví zmateně, ale naklání se k nám. Déšť nám kane smíchán s naší krví po tváři, zatím je to jen pár kapek, co spadlo z nebe, přesto kapou a lehce působí jako slzy a díky našim výkřikům je vše věrogodné a autentické. Avšak rameno nás příliš bolí, musíme ho nahodit zpět. volnou rukou přichytíme muže u sebe...vypadá to, jako bychom ho jen objímala, jako bychom potřebovala lidské teplo, abychom se uklidnila z šoku, avšak pravda je naprosto odlišná. Ztratila jsme většinu krve, která se nyní pohybuje v tratolišti kolem nás a i my sama se divím, že ještě alespoň myslíme, a pohybujeme se, akorát s šílenou námahou a malátností, jen instinktivně jdeme za tím, co je pro nás přirozené. Muž má na sobě pouze košili, svou bundu dal nám. Košili má zakrvácenou naší krví,a le i tou svou. On si to neuvědomuje, ale naše bělostné špičáky roztrhly jeho kůži pod klíční kostí, aby zranění nebylo tak nápadné a předevšemi, ikdyž si toho nikdo nevšiml jsme si vzala co jsme potřebovala...ne mnoho, jen tolik, abychom přežila a vzpamatovala se. muž zmateně hledí, pokládá si nás na klín, abychom neležele na zemi. Nebýt tu toliko lidí, už bychom se snažila dát si rameno do pořádku, je to nesnesitelná bolest... Dorrian... K-kde j-je Dorrian? Kde jsi? intenzivní myšlenku vyšleme klidně na míle daleko a možná i to je potřeba. Vyletěla jsme ze sedadla motorky přes strom několik desítek metrů pryč...měla jsme být mrtvá...

Aileen - 15. března 2009 16:08

Cesta Jedeme poměrně dlouho. Výhoda je, že čím blíž New Yorku jsme, tím ošklivější počasí je. Zde už vůbec nesvítí slunce, nebe je zbrázněno černými mraky, ze kterých padají provazce deště. Počkej tady Povzdechnu si a to samé rozkážu vlkodlakovi. Vystoupím z auta, zachumlám se do pláště a jdu až ke stromu, kde leží Dorrian. Irsay cítím blízko. Neviděly jsme se léta, má milá. Pomyslím si. Viděl někdo co se stalo? Zeptám se, jeden z nich mi to řekne jak to viděl, dávno jsem však z jeho myšlenek zjistila, co se děje. Dorriane, ty idiote. Já mám yšlenky nečitelné, což je výhoda také jsem to byla já, kdo svůj dar předával dál oblíbencům. Volali jste pomoc? Ne, tak tedy ani nevolejte. Zvládnu to sama. Začnu dělat, že provádím první pomoc. Tři z nich odejdou. Zůstanou jen dva. Na co čekáte? Chcete zjistit, že jsou v pořádku, Ale jistě, můžete mi pomoci. Sladce se usměju. Oostatní auta mezitím odjela a ani nikde jinde nejsou svědci. Bleskurychle ty dva chytím a zlomím jim vaz. Kývnu na vlkodlaka, aby mi pomohl naložil ty dvě mrtvoly, Dorriana raději odtáhnu sama. Najez se Alex, toho druhého nech jim. Promluvím k sestře a opět vyjdu z auta. I ve své drobnosti vypadám důstojně. V smetanověbílém korzetu a krvavě červené sukni schovanými pod černým pláštěm. Pomalu jdu až tam, kam doletěla Irsay. Ta se mezitím před zraky všech krmí, ovšem znám ji. Ona ví co dělá,už od doby co jsem ji prvně spatřila, cítila jsem z ní sílu. Dorrian je v pořádku, pojď Irsay, odvezu tě za doktorem. Kývnu na ni, na ostatní se dívám tak, že postupně raději všichni odcházejí. Chceš si jej nechat? Zeptám se kývnu k muži, jemuž sedí na klíně. Je jedno, jak se rozhodně. Otáčím se k odchodu a vracím se do limuzíny.

Gabriel Delicius - 15. března 2009 16:13

Bouračka New York Probouzím se na míle daleko než je moje motorka. Nade mnou klečí mladá žena, která mi velice připomíná Irsay, možná je to způsobené tou ranou do hlavy. I-irsay, omlouvám se ti. promluvím tiše a vyčerpaně. Všechny končetiny mne bolí, byla to velká rána. Ta žena, jež se nade mnou sklání se na mně nevěřícně podívá. A začne mi vysvětlovat, co se stalo se mnou a mojí motorkou. Vnímám její slova, ale taky vnímám její krev, která koluje v jejich žilách. Je to jako omámení, a do toho tlukot srdce. Tu její krev potřebuji. pomyslím si, když se nade mnou tak sklání a vlaje svými vlasmi. Pokusím se posadit a poté zjišťuji svoje další zranění, krvacející ránu na břiše, která byla nejspíš způsobena těmi říditky. Dokázal jsem přežít v horších situacích. Rozhlédnu se kolem sebe a poté spatřím před sebou Aileen, která mne pomůže vstát a odnese mne do auta. D-děkuji. promluvím tiše a pořád se snažím udržet při vědomí. Sedím v autě a napjatě čekám, jestli je Irsay v pořádku.

Irsay z Royossu - 15. března 2009 16:29

Po bouračce Zdá se nám to, nebo je to opravdu ona? Ta majestátní Aileen. Naše stará známá, dlouho jsme se neviděly. Krev muže nám pročistila organismus a dodala novou sílu. naše zranění se zacelila a všichni kolemjdoucí co nás pozorovali odcházejí, tudíž si můžeme nahodit zpět vykloubené rameno. Unikne nám tiché zasténání, ale to je vše... Krev muže nás sice posílila, ale chutnala podivně, měla jakýsi odporný puch, odpornou příchuť. Aileen praktický vyhodí všechny ostatní a my se přestáváme válet na zakrvavené zemi. Ne, děkuje...děkuji. Chutná jako krysa, A doktor nebude potřeba, není to nic vážného... podotkneme s úsměvem a poněkud malatáně vstáváme. Zadržíme Aileen. Předpokládám, že ty jsi vůdčím typem této situace. Ráda bych tě požádala o odvoz do sídla, dnes jsem přiletěla a mám tam své věci. Poté bych buď požádala o možnost odpočinku a regenerace, nebo alespoň o taxi do hotelu... své požadavky řekneme najednou, Víme, že Aileen měla vždy ráda přímé jednání a taktéž i my. Očekáváme Aileeninu odpověď, nehodláme se jí doprošovat, aby nás vzala pod svá ochranná křídla, jen jsme ji požádala o malou laskavost. Nevidíme nikde Dorriana, ale jsme si jistá, že je v pořádku, proto mu to nyní osladíme. Kráčíme vedle Aileen směrem k limuzíně

Alexandra. - 15. března 2009 16:49
	V autě Čekám na ostatní poslušně v autě. Už sem natropila dost hloupostí. Teď je musím odčinit. Nějak mě přešla chuť. Promluvím na sestru, která přinese polomrtvé lidi do auta. Jen zhnuseně nakrčím nos.

Aileen - 15. března 2009 16:50

K limuzíně Myslela jsem si to, hrozně smrdí. Lehce pobaveně se ušklíbnu a podám Irsay ruku, aby se zvedla. Já vím že ne, ovšem podle lidí vyléčí vše jen doktor. Neberme jim iluze. Usměju se na Irsay a nabídnuvší jí rámě, aby její chůze nebyla tak vrtkavá, vedu ji k autu. Nemuší prosit ani nic jiného. Smozřejmě počítáme s tvou přítomností. Povzdechnu si. Pracovala jsem několik desítek let na normální mluvě, zde už královský plurál nefunguje a jen se vrátíš, vše je zpět. Opět se pousměju a zavrtím nad tím hlavou. Zůstaň v našem sídle jak dlouho budeš chtít, nikdo tě nenutí zůstat ani tě nevyhání. Vše je jen na tobě. Královna čeká v autě. Opět se pousměju. Irsay a Marius jsou jedni z mála, kteří vědi pravdu. Právě pro ty stovky, ba tisíce let spolupráce. V sídle dostaneš všeho, čeho si žádáš, odpočinek, jídlo cokoliv. Myslím, že bude o čem si promluvit. Počítám ovšem s tvou pomocí při vymyšlení strategie. Dnešní doba je krutá a lovci se to tu jen hemží.

Gabriel Delicius - 15. března 2009 16:59

po bouračce Sedím ve dveřích auta a dívám se do země. Pokouším se udržet v bdělosti, i když to je vlastně jedno. Na co si myslel? Muselo ti přece dojít, že se toto stane. Riskoval si její život a svůj. Tobě na svém životě nezáleží, ale na jejím by mělo. Když ji tolik miluješ, nebo si to jen namlouváš? žene se mi hlavou myšlenka, které se nedá uniknout a jen tak tam sedím, až do té doby, než spatřím Irsay. Pomalu vstanu a přestávám myslet na bolest, jdu rozhodným krokem za ní. Kdybych měl srdce nejspíš by mi tlouklo, jako o závod. Odpusť mi to. promluvím k Irsay, která teď vypráví s Aileen. Bude nejlepší, když odejdu. A nechám Irsay být. pomyslím si a než mi stačí nějak Irsay vynadat, nadechnu se zlobka, už ze zvyku. Odcházím. Raději ti nebudu působit další bolest. promluvím k Irsay jdu někam do neznáma. Je mi jedno kam mne mé nohy nesou. Jak je vidět Irsay je v pořádku na mne nezáleží. Jak tak jdu klidným krokem spatřím před sebou někoho, koho jsem dlouho neviděl. A dusil jsem kvůli němu vztek. Je to ta žena, která ze mne udělala tohle a nechala mne být. Co tady sakra děláš? promluvíl jsem rozčileně k ní a díval se jí nenávistně do očí. Už jsem se necítil být slabý, ba mou hlavou proudila nenávist. Vlastně proč se ptám. Nech mě být. promluvil jsem k ní a nevšímal si jí. Dál pokračoval svoji neznámou cestou.

Irsay z Royossu - 15. března 2009 17:06

K limuzíně a limuzína Ani jsme si neuvědomila, že ještě musíme hrát divadlo pro lidi. Aileen je pozorná k našemu stavu jak zdravotnímu tak i psychickému. Ale zajisté, je mnohé co si vyprávět. Jak dlouho jsme se již neviděly? Marně se snažím spočítat ty dlouhé roky, opravdu pouze marně. Děkujeme za vaši pohostinnost a opravdu oceníme odpočinek ve vašem sídle mnohem více, než v hotelu. Zajímavá událost, dnes jsme již podruhé zemřela, má drahá. Máte to tu příliš nebezpečné a příliš sledované, o tom si však promluívme později. Jediné, po čem nyní toužím, je koupel. Poté rozebereme možnosti, které tento nebezpečný svět skýtá... Vrací se nám staré čase. Přichycena Aileenina rámě docházíme k limuzíně. Jsme obě maličké a obě zrzavé. V boji to bývala výhoda, pokud už jsme měly bojovat, nikdo si nemyslel, že jsme dvě ale my jsme byly a mnozí za svou chybu nepozornosti zaplatili životem. Vidíme otevřené dveře limuzíny a vnich se na nás zubí malá Alexandra, ach ano, slyšela jsme již o ní a nechápeme, proč nás to nenapadlo dříve. Zdravíme tě královno Nového Yorku... pousmějeme se a lehce nazančíme hlavou úklonu. Nesnášíme se podřizovat, ale zde jsme pouze hostem. Své Dominium máme pod palcem tak jako tak, což nám připomíná, že jim budeme muset věnovat hovor. Posadíme se do limuzíny nejlépe na opačnou stranu od Dorriana, jemuž nevěnujeme jediný pohled. Oba jistě vypadámě zbědovaně a zakrváceně. Oba vypadáme jako bychom právě vstali z mrtvých...Dorrian chce odejít. Něco se v nás pere. Na jednu stranu se v nás vzedmula vlna vzteku, která chce roztrhat jeho každičký kousek. Na druhou stranu jsme ráda že žije a chceme jej zadržet. a na další stranu jej necháme odejít.

Alexandra. - 15. března 2009 17:10

Limuzína Spolu se sestrou příjde nějaká upírka. Pečlivě si ji prohlédnu pronikavě modrýma očima. Ahoj.. Pozdravím jí a mavnu na ní gestem ruku. Říkej mi prosím Alexandro.. Poprosím nově příchozí upírku a trochu se zavrtím na svém místě. Už chci jet domů, umýt se a převléct si šaty. Moct si učesat dlouhé zrzavé vlasy a také si odpočinout po dlouhé cestě a k malování jsem se již také dlouho nedostala.

Pán Záhad - 15. března 2009 17:19

Nějaká nehoda Před zraky lidí se objeví neznáma postava ženy, která je poměrně vysoká a štíhlá. Má temně černé vlasy spíše havraní. Její plné křivky přiměli tolik můžu skočit do propasti a nechat si vzít dobrovolě život. Tato žena je nevlastní sestrou Alexandry a Aileen. To ona přeměnila Dorriana a udělala si z něho hračku. A teď před ní stojí a nechce s ní mluvit. Však ona mu nevěnuje pozornost, jde dál její cíl je jasný. Chce zabít obě své sestry a stát se královnou. V ruce drží pistoli ve které jsou dvě stříbrné kulky. Nechce minout, a taky že nejspíš nemine. Už tolik let se učila zacházet s pistolí, že jí toto nedělá problém. Však když je ve vaši blízkosti, znejistí, jelikož tam spatří i druhou ženu. Co tady sakra dělá? Ale co už. Nějak si s ní poradím. pomyslí si a míří zbraní na Aileen, poté na Alexandru. Tak co, která z vás půjde první? zeptá se sama sebe a je připravená k vystřelu, když do ní někdo žduchne. Je to Dorrian, který pochopil její úmysly a snaží se vás všechny zachránit. Ona sice vystřelila a rána byla pouze v okně limuzíny, nikoho z vás nezasáhla. Poté namířila zbraň na Dorriana, který se během svého pokusu ocitl na zemi. Proč mi to děláš? Tato kulka není určená tobě, ale jim. promluví k Dorrianovi a pořád na něho míří. Vy už jste nesjpíš zaregistrovaly, že po vás někdo jde a mohly byjste jít pomoct Dorrianovi, který vám zachránil nejspíš život.

Aileen - 15. března 2009 17:28

Barbara Je to jako útok, když ji uslyším. Ty její myšlenky. Zmatené, bláznivé, pomatené.. Jejíma myšlenkama vidím, co chce udělat. Nemohu tedy hned vystoupit, musím chvilku počkat. Uvidíme. Skrčte se.. zašeptám, nerozkazuji, ony ji nevidí. Ve chvíli, kdy střelí do auta vím, že má již jen jednu kulku, avystoupím z auta. Setře přikážu, ať zůstane uvnitř. Zatoulaný pes se vrátil? Cítím jeho smrad.. Zasyčím a dojdu až k ní. Chceš mě zabít? Střílej. Usměju se nani. Ona možná měla desítky let k naučení se střelby, ovšem já své dva tisíce let života také neprospala. Barbaro cítíš to taky? Cítíš že umíráš? Že nadchází konec? Laskavě až děsivě se na ni usmívám. Tak střílej.. Ve chvíli, kdy vystřelí udělám vývrtku, protočím se hodně do strany prostřelí tedy jen plášť. Vrhnu se na ni a jemnou ručkou ji chytím a hodím proti stromu. Jako přízrak smrti se k ní pomalu blížím.

Pán Záhad - 15. března 2009 18:17

Barbara Hodíš ji oproti stromu a ona se udeří, ale to jí nabrání v pomstě. Postaví se na nohy a začne se ti vysmívat. Zlato to jsi vážně myslela, že budu mít jednu pistoli a v ní dva náboje. Já totiž vím, že máš stejný dar, jako já. A proto to byla jen zkouška. Nepodceňuj mne. Teď jsem tě nepřišla zabít. Možná jsem to chtěla zkusit, ale to nejde. Nemá to cenu. Se s tebou vybavovat. promluví k tobě nenavistně a vytáhne druhou zbraň. Podívá se na Dorriana. Víš, kdysy jsem tě milovala, proto jsem tě nechala být. Pojď se mnou a ukážu ti tvojí cestu, vrátím čas zpátky a budeme jen mi dva. promluví k Dorrianovi, a dál věnuje pozornost Aileen. Milá drahá sestřičko. Na tvé místě bych se ani nehla. Jelikož tady v okolí jsou moji poskoci. promluví k tobě a pořád na tebe míří zbraní. Stačí jen slova a přijdou si pro tebe. Nemysli si, že blafuji. Vždyť mne znáš. Víš čeho jsem schopná. tuto myšlenku věnuje tobě a uvnitř se usmívá. Konečně před tebou stojí. Na toto se tolik let těšila a teď to může vykonat, ale její úkol není tě zabít nýbrž donést tě někam do neznáma. Stojí před tebou a Dorrianem, v rychlosti blesku se přesune za Dorrianem, který jakž takž stojí na nahou a namíří mu pistoli mezi oči. Tak co? Jak to uděláme? promluví k tobě rozhodnutě. Nic jí nebrání v tom zabít Dorriana, i když toho muže z hlouby srdce milovala.

Gabriel Delicius - 15. března 2009 18:29

Barbara Můj pokus zachránit ty dvě nebyl marný, ale ocitl jsem se na zemi. Mezitím si Barbara hrála s Aileen. Nejdřív jsem si mysel, že Aileen tento boj vyhraje, ale nejspíš jsem se zmýlil, jelikož Barbara, byla vždy houževnatá a všechno si předem připravila, takže tento souboj bude na dlouho. Stojím a vnímám, jak Barbara mluví nejdřív k Aileen, a pak začnene věnovat pozornost mě. Já a jít s tebou. Co blázníš? Nemilovala jsi mne, to ty nedokážeš. promlouval jsem k ní rozzuřeně, a taky bych po ní rád vystartoval, ale ten fakt, že by tu mohla mít pár můžu, mne zastavil. Napjatě jsem čekal, sotva jsem se držel na nohou, jelikož se ozvalo mé zranění. Poté se ke mně Barbara přiblížila na mířila mi zbraň na hlavu. Bylo mi jedno, co se v této chvíli stane, ale tu její zbraň jsem přesunul na místo, kde jsem kdysi měl srdce. Střílej. Aspoň mne zbavíš trápení. promluvím a dál se tisknu k zbrani. Barbara na mne překvapeně zírá, ale pořád míří zbraň na místo, kde bylo kdysi srdce. Na co čekáš? Sakra. Dělej. křičím na ni. A nejraději bych to všechno vzdal. Skončí to, když vystřelí. Skončí to všechno. Nech jí být. Ať se stane, co se stane. Řekni prosím, Irsay, že jsem ji miloval. A že jsem jí nechtěl ublížit. promluvím v myšlenkách k Aileen a napjatě čekám, co se mnou udělá Barbara.

Aileen - 15. března 2009 18:32

Barbara Miláčku, nechtěla jsi říc že ty máš stejný dar jako já? Nepokrytě se jí posmívám. Vždycky ti myšlení kazila závost a touha být první. Ale to nebudeš. Nebudeš první ani když mne zabiješ. Ale to přece víš. Švitořím nadále a prohlížím si ji obrovskýma zelenýma očima. Nejde to, že? Já vím, že nejde. Slabost ti to nedovolí. Radši budeš zabíjet mladší. Opět se dokonale usměju. Barbaro, buď tak hodná a nemotej Dorrianovi hlavu, on není tak hloupý jako tví ostatní poblouznění poskoci. Opět se lehounce pousměju a mrknu na Dorriana. Nedovolím jí ublížit ti, nepoddávej se jí. Isray tě má ráda.. Vložím mu myšlenku do hlavy, ani Barbara nemůže mé myšlenky slyšet. Vracím tak Dorrianovi naději a snažím se vymítit vzpomínky na tuhle ženu, kterou jsem snad nikdy neměla tvořit. A ty znáš mne, pokud budu chtít, nestane se mi nic a tvoji poskoci padnou k zemi. Tím mi vyhrožuješ? Zasměju se, jako by nevěděla, že každý mladší upír je slabší než já. Já jsem první. Nestačím se divit, jaký blázen se z ní stal. Když se objeví za Darrienem, jen se pousměju a rychlostí vyšší než ona se jako tornádo dotočím až za ni, vyrvu ji pistoli z ruky a srazím ji k zemi. Zabodnu ji podpatek do zad a pistioli namířím na jejé hlavu. Teď ať se tvoji miláčkové o nic nepokouší, jinak přijdou o velitelku a chcípnou taky.

Pán Záhad - 15. března 2009 18:39

Barbara Leží na zemi. Není překvapená toto čekala. Věděla, že nad ní vyhraješ. Bylo ji to jasné, už úplného začátku, když toto přijala. Dobrá tedy, vyhrála si. Dělej si se mnou, co chceš. Stejně ti nic neřeknu. Oni si pro tebe přijdou. Jsou silnější než a než ty. Mají proti nám upírům velmi mocnou zbraň a to je jed. Pár mích přátel to okusilo a byli silní, jako ty. promluví a něco, co měla v ústech a oba dva jste to nezaregistrovali spolkne a na místě je mrtvá. Tento výstup nikdo z vás dvou nepochopil. Ale Dorrianovi byla jasná, kdo zatím vězí.

Gabriel Delicius - 15. března 2009 19:00

Barbara Čekal jsem až stiskne spoušť, věřil jsem, či snad jsem doufal, že to udělá. Že mi ulehčí trápení. Sice ta myšlenka, že mne má Irsay možná ráda, mi dala naději, ale byl jsem pouze v jejich rukou. Aileen se řítí za mnou a vezme Barbaře zbraň, srazí ji k zemi. A poté něco promluví, když řekne jed znejistím. Stojím na zemi a projde po mém těle chlad. Jed. To budou určitě lovci. Sakra, kde jsou. rozhlížím se po okolí a poté ještě víc znejistím, když spatřím, že Barbara je mrtvá. Barbara es muerto de bola. promluvím v Španělštině a sehnu se k ní. Odsunu Aileen podpatek a obejmu Barbařino nehybné a mrtvé tělo. Nechtěl jsem, aby to takto dopadlo. Ty jsi si zasloužila jinou smrt. Proč tě ti lovci nenechali být? Proč to tak muselo dopadnout? Bylo mi jasné, že mně nezabiješ?Proč to tak mělo dopadnout? ptal jsem se sám sebe a držel ji v náručí. Sice se v ní uvnitř cítil nenávist, ale také jsem ji považoval za svoji sestru, která mi vrátila zpátky život a udělala ze mne to co jsem. Byl jsem, jako by bez sebe a jen držel její tělo v náruči. Poté jsem se podíval na Aileen. Já ji nemiloval. Ona byla pro mne, jako sestra kterou jsem neměl. A teď mne nechala, znova mne opustila. promluvím do větru a pořád ji držím v obětí. Chápeš mne? zeptám se Aileen a pořád jsem smyslu zbavený.

Irsay z Royossu - 15. března 2009 20:18

The Limo Královna je malé dítě, ale upíří dítě, což není to stejné. Sic by s ní mělo být stejně zacházeno, aby nebyla rozmazlená, je to královna. Upíří královna, která by měla býti dostatečně vzdělaná pro tento úkol. Rovněž by již měla být vyspělá uvažováním, když ho zastává. Pro ni jsme však jen malá zrzavá ženská, kterou zná její sestra. Věnujeme jí zářivý úsměv a odhrneme si z čela zakrvácený pramen rusých vlasů. Vypadáme strašně, potřebujeme koupel a převléknout se... Dobrá tedy, Alexandro. Naše...ehm...mé jméno je Irsay z Royossu. Pocházíme z dálné země Turecké. Jsme zde na návštěvě z Atattürku...Konstantinopole a z našeho Dominia v zapomenutém Novém Royossu. Tvá sestra nás nyní pozvala do vašeho sídla, kde podebatujeme o starých časech a možná opět zabojujeme na stejné straně. Ač je to dlouhý monolog, kterým se uvedeme, je nezbytný pro to, aby malá Alexandra věděla kdo jsme, když je tedy tou královnou Nového Yorku. Naše mluva je klidná, smířlivá a sebejistá. V našem hlase lze jistě nalézt množství autoritativnosti, se kterou si sjednáváme pořádek doma, ale vše je ve zdvořilé míře. Snad až ten královský plurál, kterýžto zmínila aileen je nezdvořilý, ale jsme tak zvyklá mluvit a jsme mezi svými, není třeba přetvářky...Snad až na tu, která chrání náš život... V té chvíli nás Aileen utiší a dá nám pokyn k tomu, abychom se skrčily. Vždy jsme Aileen důvěřovala, nebyl důvod od toho nyní upustit a neposlechnout. Limuzína je pod palbou a my instinktivně stáhneme malou královnu pod sebe a přimáčkneme ji k sedadlům... Je přeci důležitou osobou a sestrou Aileen. Nebylo by nám odpuštěno, pokud bychom ji neochránila, když bychom měla možnost... Vykoukneme ven a sledujeme nastalou situaci. Původkyní palné hrozby je černovlasá žena. Máme ten pocit, že jsme potkala i ji v dávné minulosti. Ach...člověk jde do neznámého města navštívit jediného přítele a potká toliko starých známých. Jsme zvědavá na co nebo na koho ještě narazíme... Dorrian vypadal, že byl v nebezpečí, ale tuto situaci rusovláska v momentě vyřešila. To je tak, když si muži přejí důležité a dramatické odchody...Ale je přeci dobře, že se mu nic nestalo, neníliž pravda? Aileen si se ženou hraje jako kočka s myší, ale stejně máme ten pocit, že je potřeba ji krýt. Alexandro, zlatíčko, víš zde o nějaké zbrani? zeptáme se jí pravděpodobně jako malého dítěte, ale nemůžeme si pomoci. I kdybychom zbraň nedostala, jsme připravena vyletět z auta a pomoci. Avšak nelíbí se nám hlouček diváků, kteří sledují další show. Už jsme jim připravili dost velké divadlo při bouračce a nyní ještě toto a téměř za bílého dne! Situace se naráz změní a je vidět, že Aileen nepotřebuje žádnou pomoc. Vystupujeme z limuzíny. Slyšíme jejich hovor, na to je náš sluch dost silný. Rovněž víme, o čem se zde mluví, ten jed, který nás měl zabít, když nás Dorrian opustil u Diabola. V našem těle je ještě protijed. Bude slabý, ale bude. Alexandro zlatíčko, zůstaň v autě. Doporučíme jí a vydáme se směrem k dvojici s mrtvou Barbarou. Slyšela jsme, podotkneme, když k nim dorazíme. Pokud máte dobrého vědce, dostane z mé krve protijed. Jak jsme řekla, dnes jsme měla být již dvakrát mrtvá... proneseme směrem k Aileen a doporučíme spěšný odchod...

Gabriel Delicius - 15. března 2009 21:00

smutek nad ztrátou Objímám Barbařino tělo, do té chvíle, kdy k nám příjde Irsay. Směle se na ní podívám. Před malou chvíli si málem kvůli mě zemřela. Co mám teď dělat bude lepší, když odejdu. žene se mi hlavou myšlenka, takže tu mojí myšlenku může postřehnout Aileen, která je vedle mne. Také mi zachránila život. Pomalu se postavím na nohy a přistoupím blíž k Irsay. Nevím zda se mnou bude mluvit, ale já s ní musím mluvit. Musí vědět, jak strašně mi je to líto. A klidně jí to řeknu teď a tady. Před Aileen, které věřím. pomyslím si a podívám se Irsay do očí. Nejspíš uhne pohledem, ale to mi jedno. Jen ať si mne vyslechne a potom klidně zmizím. Dovol mi, abych se ti omluvil za to všechno. Neměl jsem ti číst tvoje myšlenky, ale byla to pouze jedna, které lituji. Neměl jsem jezdit rychle, ale stoupl do mne adrenalin, z toho že se mnou nemluvíš. Nemůžu tě vymazat ze svého života, ale raději půjdu pryč, abych tě před sebou zachránil. Ten protijed nepotřebuj. A i kdyby, tak by byl aspoň klid. promluvím k Irsay odhodlaně a poté se vydám ladným krokem do neznáma. Je to pomalý krok, kdyby se nás pokusila Irsay zastavit, ale v to pochybuji. A tak jdu. Uvnitř cítím bolest a nenávist sama sebe.

Aileen - 15. března 2009 21:11

Já nevim kde Pozoruji, co se děje. I mě je okamžitě jasné, že jsou to lovci. mNe neovládá smutek nad ztrátou "sestry". Byla blázen a navíc se přidala do sekty, byla slaboch a nezměnila se. Pozoruji Drriana, kterak smutní nad ztrátou ženy která ho využívala a chtěla zabít všechny kolem. I když jsem nechtěla, slyšela jsem jeho myšlenky, nesouhlasila jsem s nimi., Zasloužila si přesně takovou smrt, jakou si sama zařídila. Poslouchám Dorrianova slova, jemně odsunu jeho ruce z Barbařina těla, tu nechám bez povšimnutí dopanout na zem. Stejně má žulové tělo. Něžně Dorriana obejmu. Nebyla nic, pro co by jsi měl trpět, můj drahý Dorriane. Nic proč by jsi měl ronit hořké slzy. Byla blázen a v rukou lovců nebezpečná, zabila by i tebe. Děkuji ti za život. Políbím ho na tvář, není to, mjako bych líbala muže, ale jako bych líbala syna, kterého chci utěšit. Ano, pokud budeš tak laskavá, využijeme tvé nabídky. Teď raději pojďme, všude kolem mohou být lovci, pospěště si a mějte smysly napnuté. Já jdu napřed, musím vysvětlit Alexandře, proč si beru domů mrtvoulu naší sestry. Seberu Barbaru ze země. Hodlám ji ještě upálit. Podle mě není upír mrtvý dokud neshoří na popel.

Irsay z Royossu - 15. března 2009 21:20

ještě furt ten ňjů Jooork Drahoušku, pokud máme protijed ve své krvi, dostaneme vzorec a jed nadále nebude nebezpečný... vyjasníme mu skutečnost s jedem. Poté se chystá odejít... Co od nás čekáš Dorriane?! rozkřikneme se na něj. Vždy od nás odcházíš, pořád! Opostil jsi nás v Atattürku, opustil jsi nás dnes již jednou a to podotýkáme, že jsme zemřela a opouštíš nás teď. Do nebezpečí se dostaneme jak s tebou tak bez tebe. Nebudeme tě zadžovat a prosit na kolenou abys zůstal. To nikdy neuděláme, na to jsme příliš hrdá. Je to tvé rozhodnutí a my ho budeme respektovat, ať už se nám to bude líbit nebo ne. Pokud chceš odejít, tak jdi, ale pamatuješ si doufám, co se stalo naposledy! V naší mysli se objeví obraz jak ztrácíme vědomí přitom, jak naše rameno jen poranila jedovatá šipka. Už máme dost těch dramatických odchodů, pokud nás skutečně miluje, zůstane s námi a bude nás ochraňovat v době, kdy to budeme potřebovat...bude hýčkat ženu kterou miluje, ale ne, on chce odejít a nechat nás napospas. nyní se otočíme já a následujeme Aileen do limuzíny, je třeba získat protijed.

Gabriel Delicius - 15. března 2009 21:32

Irsay Zastaví mne ta moje kráska a vyjasní mi, co by jsem měl udělat. Vzpomínám na to, kdy jsem ji opustil a před barem si na ní počíhali lovci, který ji málem zabili, nebýt mne, tak by tu už nebyla. V životě jsem se, tak o nikoho nebál, jak v té chvíli, kdy jsem jí málem ztratil. Když se však otočím, je ona otočená zády. Počkej. křiknu na ni a doběhnu ji v půlce cesty do limuzíny. Udělal jsem chybu, které jsem si vědom. Teď už jí však neudělám. Miluji tě a budu tě chránit. To co se stalo nedokážu vrátit zpět. Sic toho strašně lituji. Má jediná. promluvím k ní a pokleknu si na kolena, možná to bude hloupý nápad, možná mi řekne ne, ale musel jsem se o to aspoň pokusit. Vím, že nejspíš v takové věci nevěříš. Ale toto jsem měl udělat v Atattürku. Ale teď tě o to žádám. Vzala bysis mne? Žila bys se mnou navěky? promluvím k ní a stále klečím před ní na kolenou, jako muž který miluje a chce být vyslyšen. Ať se vysměje mé pošetilosti. To mi nevadí. Musel jsem jí to říct. pomyslím si. Jen chci, aby to bylo spěvněné něčím silným. Já s tebou zůstanu, to ti přísahám. promluvím k ní a čekám na její reakci.

Irsay z Royossu - 15. března 2009 22:25

Ten blbec co mi právě vyrazil dech C-cože? Cože? COŽE? Co? Opravdu doslova na něj vytřeštěně hledíme. Srdce se nám roztlouklo, ikdyž je již tisíc let mrtvé, dech se nám zrychlil, ikdyž jej již tisíc let nepoužíváme. Brada nám klesna, zelenohnědé oči mají rozšířené zorničky jako bychom právě zkonzumovala pytel Canabis. Lehce se nám krev nahrne do hlavy a celé tělo naráz vypoví funkci. Opravdu nás zakrvácený muž, který nás dnes nechal dvakrát zemřít a dnes dvakrát nás opustil žádá o ruku? Naráz se nám do hlavy ženou pouze myšlenky na to, že před ním stojíme v zakrvácených a děravých riflích, rezavé vlasy máme zmáčené deštěm a slepené krví, sama jsme si odporná, že jsme pro tuto chvíli opustila dokonalost, ale máme chuť utéct...prostě odejít. Napadne nás jediná možná odpověď... Zeptej se nás zítra...a s prstýnkem, podle starých tradic. My jsme přeci ze staré školy... pokusíme se vykouzlit okouzlující odzborojující úsměv, ale víme, že to nepůjde. Pravděpodobně je mu jasné, že odpovíme ano, ale necítíme se dobře v ohavném zakrváceném šatstvu, před bandou lidských okounilců a navíc, když přestává pršet. Podáme mu ruku, aby vstal a hodláme nasednout do limuzíny, dostat z naší krve protijed, dát si koupel, nevystěhovat se z pokoje tohoto horkokrevného španěla, probudit se večer, prodiskutovat s Aileen jak jsme se měly, udělat ze sebe dokonalou bohyni a odpovědět na jeho otázku...A běda tomu, kdo nám náš plán překazí...tomu urveme hlavu...

Gabriel Delicius - 16. března 2009 02:30

Žádost o ruku Podle toho, jak se na mne Irsay dívá usoudím, že je nejpsíš v šoku a to ve velkém. Snubní prystýnek. Ten mám u sebe už pěkně dlouho, když jsem jí porvé opustil, měl jsem v úmyslu si ji vzít. Ale to je teď jedno. pomyslím si a pomalu stanu. Vytáhnu z kapy peniženku do, které jsem se léta nepodíval a začnu se v ní prohrabovat. Po úmorném hledání se mi ho povede najít, je tak maličký. Tak nádherný. Zlatý prstýnek, objevuje se po stranách i bílé zlato, ve tvaru rozpůleného srdce, na každé straně jsou do srdce vysázeny malé diamanty. A z opačné strany je vyratý nápis - Navěky Dorrian. S prsenem ruce zoopakujeme tetnto proces. Myslíš, si že bych tě požádal o ruku bez prstenu? Omyl má drahá. Teď to jen tvoje rozhodnutí. Z Atattürku jsem odešel kvůli tomu, že jsem chtěla udělat právě toto a neodhodlal se. příznám svoje city a stále klečím na kolenou a prosím. A teď tu jsem a prosím svoji jedinou o její ruku. V naději, že mi řekne ano. promluvím a dál s nadějí čekám, prsten držíc v ruce, tak aby ho viděla.

Irsay z Royossu - 16. března 2009 10:02

tak opět Nehledíme na prsten, jen zaregistrujeme, že nějaký je. Proč nám to dělá? Chtěla jsme vypadat lépe, než takto umolousaně a už jsme mu v podstatě ano řekla. Otočíme se tedy k němu zpět a usmějeme se. Děláš nám to těžší, Dorriane. Nyní ano, vzpomeneme si na malý prstýnek, který nosíme už tisíc let a sundáme jej nenápadně z levé ruky. TO, co pro nás znamenal, už není... Takových žádostí o ruku jsme již zažila mnoho během svého dlouhého života a jednu z nich rovněž přijala. Ze svého lidského života si příliš nepamatujeme, ale na jednu událost si vzpomínáme přesně. Stála jsme v bílých šatech před oltářema před námi byl muž...ano...kterého jsme milovala tak neskutečně...až mi srdce puklo žalem, když ho po měsíci odvedli vojáci. Nikdy jsem jej již neviděla a o měsíc později jsem byla kousnuta a ztratila to,c o jsem nosila pod srdcem. Ale to už je dávno. Jsem tisíciletá vdova... tato situace je úsměvná. Toto bude nová zkušenost, další svatba a dalši muž, který říká, že se mnou zůstane na věky. Nevíme, zda-li nás opravdu miluje a nemáme nejmenší tušení, zdali my, milujeme jeho. Ale co se pak stane, když to nezkusíme. Zabít ho můžeme vždy rozesměji se ve svém nitru. Ano, Dorriane. Vezmu si tě na zkušební dobu pár set let, pak tě vyměním. rozesměji se i na něj. Očekávám polibek a konečně si prohlédnu prstýnek. Musím uznat, je překrásný,,,

Gabriel Delicius - 16. března 2009 10:30

Řekla ano Klečím s prstýnkem v ruce a hledím na ni. Na svoji jedinou, a když nám vysloví, že ano. Jsem štěstím bez sebe. Prstýnek ji navléknu na levý prsteníček. Pár set let mi bude vskutku stačit. Jsem ten nejšťastnější upír na této planetě, když si mi řekla ano. U budu se snažit tě, také udělat šťastnou. Jsi pro mne všechno. promluvím k ní a vstanu ze země. Políbím ji a vezmu jí do náruče. Tak dlouho jsem o této chvíli snil a teď se mi můj sen splnil. Dovolí má nastávající, abych ji odnesl v náručí do auta? Položím ji otázku a usmívám se na ni. Snad toto mé štěstí vydrží na dlouhou dobu. pomyslím si, když stojím před svoji jedinou, která mi právě řekla ano.

Rashed (V) - 16. března 2009 11:12

Byt Doktorka Vidím jak tu ženu pomalu přechází strach, na jednu stranu mě to těší a ona bude schopna postarat se o Ženina druhou je mi divné že se tak drží, přecijen normální lidé neskáčou po střechách a podobně, prohlíží Yenu v bezvědomí, jen stojím poblíž a prohlížím si toho vlkouše, měří si mě nepříjemným pohledem, ale popravdě mě moc nezajímá ať si dělá co chce, stále cítím dluh k Yeně ale nemíním ji zachraňovat pořád. Samozřejmě že se o ni postarám. tvářil se jako bych ho měl potřebovat k tomu abych Yenu zacránil, krom toho že otevřel dveře ale neudělal nic. Prostě se dělá důležitým. Žena zmíní zranění, pohlédnu na zakrvácenou díru oblečení a mávnu rukou. Starejte se raději o ni. pronesu jednoduše. Nechápu kde žena přišla na to, co jsme my, nikdo lykantropii nezmiňoval. Něco o nás víš. Zamračím se na tu dívku a hlavou se mi ženou myšlenky. Zadívám se na Yenu, cítím její emoce, nezdá se mi že by lhala, chce jí pomoct. Odvezu vás do špitálu, ale nikdo nebude vědět že tam je, nikdo se nedozví že je to ona a co jí je a určitě ji nebudeš lykantropii. promluvím jednoduše. Vezmu Yenu opět do náruče. Jdeme. vyrazím z bytu cestou vezmu u dveří klíče od auta doktorka jde za mnou a sleduju vlkouše pohledem než vyjde a zabouchnu dveře. Během chvilky jsme v garážích pod obytnou částí domu, nastoupím do velkého fordu f-150 a Yenu naložím na zadní sedadla, doktorku nechám nastoupit na místo spolujezdce, pokud bude vlkodlak chtít, také se vleze ale o tom spíše pochybuju, vypadá že se raději vydá svou cestou. Auto se za zvuku silného motoru vyřítí z nádraží a letíme vstříc nemocnici.

Irsay z Royossu - 16. března 2009 12:00

bože už jeďmě Ne, nechci abys mě nosil do auta, dokážu tam dojít. pousměji se. Pane bože...on po mě vážně chce, abych se vdávala? On po mě vážně chce, abych žila jen s ním a zapomněla na vše ze svého života? zarazím se zhrozeně, ale zkoušíme na sobě nedát nic znát. Musíme jet, okamžitě. Musíme dostat protijed z mé krve...musíme odejít... V momentě, kdy na náš drobný prstík navlékl ten kroužek, jako by na nás hodil skálu. Začínáme uvažovat. uvažovat o všem, co se děje... Když holoubka lapají, pěkně mu zpívají, pak mu kroužek dají a svět před ním tají... My jsme upírka! Vznešená a nepotřebujíce muže! Co nás to napadá, že zůstaneme s jedním?! Tisíc let jsme byla bez kroužku na prstě a nyní sentimentálně si jej necháme nasadit? Prosím už jeďme... Sednu si bezpodmínečně do limuzíny a už o tom nehodlám diskutovat. V momentě, kdy však dosedneme do limuzíny, opět, nyní ucítíme pach vlkodlaka. Co to tu páchne jako zmoklý čokl?

Gabriel Delicius - 16. března 2009 17:26

cesta autem Jdu pomalým tempem do auta, a sám nevěřím tomu, co se stalo. To nemůže být pravda, že by mi řekla ano. Z Atattürku jsem odešel, jelikož jsem si ji chtěl vzít a bál jsem se, že se mi do očí vysměje. Ona je ten typ ženy, která má ráda, když je o ní zájem. Nikdy by si nezačala s jedním mužem... začnu uvažovat, když jdu do auta. A co když se změnila? Ona? Ta ledová královna? Ne to není možné. promlouvalo ke mně druhé já, které jsem dlouho v sobě dusil. To kvůli němu jsem odešel bez boje, ale teď se mu postavím. Mlč! Ona je ta jediná, kterou miluji. A tyto nezměníš. Věřím ji. takovým to způsobem ho odeženu a nastoupím do auta, sednu si vedle Irsay. Ucítím zvláštní pach lykana. Nejsou lykani naši nepřátelé? zeptám se sám sebe, ale poté si uvědomím tu dohodu mezi oběma rodama a raději si ho přestanu všímat. Začnu se spíš věnovat Irsay. Pohledím ji ropačitě do očí, jako bych v nich chtěl číst. Slíbil jsem jí, že se ji nebudu hrabat myšlenkách, a taky ten svůj slib dodržím. Miluji ji a je pro mne vše. Ale oči nedokáží lhát, pomyslím si a lehce se na Irsay usměji, cítím mezi mnou a jí napjetí, které snažím prolomit. Doufám, že to nepovažuješ za donucení. Klidně mne můžeš odkopnout. Říct zmiz a já zmizím....Ne toto jsem nevyčetl z tvé hlavy, ale z tvých očí, které se na mne tak chladně dívají. promluvím k ní a raději se podívám opačným směrem, abych se jí nemohl dívat do očí a vidět se v nich, jako zrůdu.

Pán Záhad - 16. března 2009 17:39

Akce doktorka Žena si nasedne do auta vedle spolujezdce a prohlíží si tě, tak jako kdyby měla na očích radar. Nejspíš se sám sebe ptáte, co může tato úbohá bytost vědět o vás. Povím vám, že toho vím poměrně hodně. Můj otec byl, také lykantrop. Ale stal se jím, když mně byli dva roky. Naučil mne úplně všechno o této rase. A taky mi pomáhal v mé studií, která se týkala vás. promluví a zhluboka se nadechne, jelikož jí tyto informace vyčerpávají. Stala jsem se lékařkou, abych mohla pomáhat nejen lidem, ale i této rase. Svého otce jsem, bohužel nezachránila. Bylo už moc pozdě. Doufám, že vaší přítelkyni budu nějak nápomocná. promluví sklesle a dívá se z okna, pozoruje město, kterým teď projíždíte. Není to ani daleko a dojedete před velkou buduvou s nápisem Hospital Fadre. V tuto dobu je celkem plná, ale vy si toho rozruchu příliš nevšímáte. Procházíte bílými uličkami. Je tu cítít desinfekcí, však znáte nemocniční pach. Také sem tam je cítít i zašlé lidské tělo. Prostě hrůza. Najednou se ta doktorka zastaví před dveřmi, které jsou černé, narozdíl od ostatních. Odemče je a vejde dovnitř. Když rozvítí světla, spatříte před sebou uprostřed místnosti lůžko a kolem jsou všechny potřebné stroje, které ani neznáte, ale viděli jste je v televizi. Abych vám to vyjasnila. Můj otec byl lékař a schodou okolností i majitel této budovy, proto zde mám extra místnost o které nikdo neví. Neptají se mne, jelikož teď jsem majitelka já. promluví na tebe a ukáže ti na lůžko. Polož jí sem. Hned začneme. Čím dřív, tím líp. promluví a ukáže ti na to lůžko, kde máš Yenu položit.

Irsay z Royossu - 16. března 2009 17:54

The Limo, please reach the destination! Ale drahoušku, nedívám se na tebe chladně, nedívám se na tebe vůbec... rozesmějeme se, jako by to měl být skvělý vtip, který samozřejmě nebereme vážně. Dorriane, myslíš-li si, že jsme typ ženy, která se k něčemu nechá nutit, tak se v tom opravdu mýlíš. A urážíš nás. zaškaredíme se na něj a jsme opět ta nečitelná žena. Pousmějeme se a opřeme se o něj. Už bychom si ráda dala teplou koupel. Máme toho hodně na programu. Nyní se opět zamýšlíme nad blížícím se výročí tisíce let... ...Tisíc... ...Thousand... ...Die Tausend... ...Millier... ...Migliaio... ...Mil... ...тысяча... ...Tisúca... ...Tysiąc... ...Tusen... ...ألف... ...১০০০... ...千 - qiān... ...χίλιοι ... ...אלף - élef... ...천 - cheon... ...Mille ... ...هزار'هِزار - hezār... ...Bin... ...Tisíc... ...Jsme stará ropucha... Zatímco si v mysli vyjmenováváme kolika jazyky dokážeme říci slovo tisíc, pomalu ale jistě si uvědomujeme, že teď budeme řešit nejen narozeniny, ale i svatbu. Uděláme to ve velkém stylu? Nebo jen v pár lidech? Uděláme to po upířím, po lidském, nebo prostě jen navlékneme kroužky? Začíná mne to unavovat a uspávat... Už ať jsme na místě...

Pán Záhad - 16. března 2009 18:20

Malé zrychlení - limuzína Mezitím co se Irsay dávala znova dohromady s Dorrianem a on jí požádal o ruku. Tak Aileen spálila tělo své sestry, které shořelo na popel a Alexandra se na to divála. Nechápala o co jde. Konečně jste se sešli ve voze a váš šofér, tedy lykan zapl motor a auto se rozjelo. Panovala tu tichá a napjatá atomosféra. Jedině, kdo se vybavoval byl Dorrian s Irsay a Aileen s Alexandrou, mohly z jejich rozhovoru pochitit pouze slovo svatba, hned by jim mělo dojít, že se Irsay bude vdávat a ten šťastný bude Dorrian. Cesta netrvala dlouho a dostali jste se do vašeho sídla. Už byla celkem velká tma, něco kolem šesté hodiny večer. Zastavíte před domem a spatříte tam skupinu lykánů vedených Mariusem, tedy známým od Aileen. Přišel včas, podle dohody, ale sejít se měli někde jinde.

Gabriel Delicius - 16. března 2009 18:38

limuzína Zase jsem něco plácl, aniž bych se v tom vyznal. Měl bych ji věřit. Důvěřovat. Není taková, jak byla předtím, něco se v ní změnilo. A to mne na ní překvapuje. Myšleno v dobrém slova smyslu. pomyslím si a pohladím na Irsay, které se opřela o moje rameno. Vůz se konečně rozjel a jedeme zpátky do vily, kde jsem se s ní setkal po tolika letech. Během té doby mohla mít tisíce mužů. Když jsme u té tisícky, nemá něco slavit? Ano, je to výročí. Jak jsem na to mohl zapomenout? Měl jsem jiné myšlenky. Opustil jsem jí, ale nepřestal jí milovat. tato myšlenka mne vratí do minulosti, do starých časů, které jsem strávil s ní. A znova si je zoopakujeme. Pohladím ji po vlasech a přiblížíme její obličej, který hledí někam jinam, políbím ji na její krvavá ústa a zavřu přitom oči. Všechno nejlepší k tvému vyročí. Teď jsem si na to vzpoměl. Co kdyby byla svatba ve stejný den, kdy to budeš slavit? promluvím k ní a přitom dojedeme na místo. Cesta vskutku netrvala dlouho a před branou se objeví banda lykanů. Počkat toto se mi nelíbí. Od kdy spolupracujeme takto s lykany? zeptám se Aileen a vystoupím z auta. Poté si uvědomím, kdo pře námi stojí. Starý známí. Marius. A kdopak nám to tu vstal z mrtvých? zeptám se ho. On byl jediný kterého jsem, jako lykana bral. Nemá on náhodou dceru? pomyslel jsem si a čekal na jeho reakci.

Irsay z Royossu - 16. března 2009 19:03

Sídlo Dorrian si chce něco dokázat a máme takový dojem, že nám opět čte myšlenky. To mu stále nemůžeme odpustit a měla bychom své myšlenky mít na pozoru. Uraženě na něj pohlédneme. Ne, rozhodně se to nebude slavit ve stejný den, jestli se vůbec něco bude slavit... sykneme naštvaně. Navíc k našemu takzvanému výročí ještě zbývá dost dlouhý čas. Nemysli, nemysli...jak si vlastně můžeme vzít muže, kterému jsme před pár hodinami přestala věřit? proběhne nám hlavou myšlenka a víme, že na tom ještě budemem muset zapracovat. Po pár minutách dorazíme k jejich sídlu a netoužíme p ničem víc, než po koupeli. Nesmíme zapomenout na ten protijed, máme jedinečnou a pravděpodobně poslední možnost jej z naší krve dostat... Vystupujeme z auta a do nosu nás udeří silný pach vlkodlaků. Panebože, to jste vypustili hlídací psy? Nebo přišla žebrota? šeptneme směrem k Dorianovi. Tváříme se nepřístupně a trochu se vciťujeme do role, kdy jsme bývala v Royossu, tam jako královna šlapeme po podobných. Přesto se však budeme chovat slušně a nekonfliktně, jakmile dorazíme na doslech lykanů a k lykanům. Jeden Lykan je nám povědomý a je z něj cítit stáří v tom moudrém slova smyslu. O co tady jde? zeptáme se ostře.

Aileen - 16. března 2009 21:09

-> sídlo Jejich rozhovor jsem neposlouchala. Nebylo to jen z taktnosti, ale i přemýšlení. Uvažovala jsem nad Barbarou. Nechám ji spálit a pak pohřbít. Pohřeb je to jediné, co jí dopřeju. Krásný mramorový náhrobek. Jen se lehce pousměju, když zjistím, že Irsay a Dorrian se budou brát, ale nekomentuji to. Jistě bude čas, promluvit si a pokud dovolí, uspořádám svatbu v mém sídle. Velkolepu. Toužila jsem se vdát, jako živá jsem si to přála, ovšem nikdy k tomu nedojde. Mám své povinnosti. Až když mne do nosu uděří pach vlkodlaků zbystřím. Proč teď? Proč tady? Těkám očima z okénka, hned jak zastavíme, okamžitě vystoupím. Irsay, Dorriane, to je můj přítel Marius. Běžte do sídla, Darriene, postarej se o zjištění vzorce protijedu a postarej se Irsay o koupel a to nejlepší ubytování, ale to ty jistě zvládneš. Lehce se pousměju. Vy dva, odveďte Alexandruz do jejích komnat, přiveďte jí někoho k jídlu a postarejte se o ni. Vyhlaště, že jsou zde lykani, moji přátelé a nikdo se nebude bouřit, rozumíte? Rozkážu a pošlu je pryč, stráž která věděla že přijdu čekali na mé rozkazy, navíc lykani neútočili. Co se děje? Zeptám se stejně ostře Maria jako Irsay předtím. Na něčem jsme se přeci jen shodli.

Alexandra. - 16. března 2009 21:17

Sídlo Do komnat se dostanu sama. Jen mi sežeňte to jídlo. Poprosím stráže a vydám se do svých komnat. Tam se umyji a převléknu se do čistých šatů. Snažím se mít jasnou hlavu, ale moc mi to nejde. Nikdo mě hlídat nemusí, zvládnu to sama... Zamrmlám si, když jsem sama a vytáhnu si malířské plátno. Mám chvíli čas než mi dovedou jídlo. Trochu zatřepu hlavou. Snažím se nemyslet na lidi jako jídlo. Jen jako na nutnost.

Gabriel Delicius - 16. března 2009 21:30

Sídlo Ona si zase myslí, že ji lezu do hlavy. Sakra, že jsem jí něco říkal. Teď jí však nebudu vyvádět z omylu. pomyslím si, když je na mne zase Irsay naštvaná, ale toho si tak nevšímám a věnuji pozornost Mariusovi. Když se však Irsay zeptá, kdo to je lehce se pousměji. To je Marius, ale to ti před chvílí řekkla Aileen. promluvím k Irsay a poté se otočím na Aileen. Já ho znám až moc dobře. řeknu Aileen a usměji se na ni. S Mariusem jsem chodil po New Yorku, lovit lidi. Všem to připadalo hloupé, že se spojil upír s lykanem, ale mně to bylo jedno. Poté když mi řekne Aileen, abych se postaral o Irsay, o koupel a ten protijed, tak se na Irasy mírně ušklíbnu, jelikož je nejspíš na mne stále naštvaná. Tak pojď Irsay. řeknu jí a čekám až ke mne příjde. Nečetl jsem ti myšlenky, jen jsem si vzpoměl. A je jen na tobě, jestli mi budeš věřit, či ne. promluvím k ní naposled, jelikož už nemám náladu se obhajovat. Nic jsem neprovedl. Je na ní, jak to příjme. pomyslím si, když jsem uvnitř domu a chvíli čekám na místě, než Irsay za mnou příjde.

Pán Záhad - 16. března 2009 21:41

Marius Marius nějak nemluví na Dorriana, sic ho zná z dřívějška, ale teď nemá touhu s ním mluvit, jelikož jeho dcera je v nebezpečí, ve větším než si myslel. Když na něho málem vystartuje Irsay, která se ho podle něj oplzle ptá, proč tu je, jen se usměje. Jelikož jí dobře zná z dřívějška, ale než by ji chtěl říct kdo je, tak jí Dorrian někam odvede. A poté mu pozornost věnuje Aileen a ostře se na něho podívá, jako kdybyho chtěla nejspíš zabít, či něco takového. Odpusť, že jsem přišel až teď ale máme málo času. Volali mi, že je Yena v nemocnici Hospital Fadre, kde pracuje moje dobrá známá, a že má nejspíš velkou dávku jedu v sobě. A teď jsem se dovtípil, že někdo by měl mít protijed. Času je málo. Možná má jen půlhodiny na přežití. Myslel jsem, že když je ta dohoda, tak bys mi mohla pomoct. Ale nejspíš jsem se zmýlil. promluví a otočí se k Aileen zády. Pohledí na svoje muže zhrouceně. Jdeme dál. Yenu musíme za každou cenu zachránit. promluví ke svým mužům a jde pomalým krokem ven.

Aileen - 16. března 2009 21:50

Marius Jen si povzdechnu. Mám snad kolem sebe bandu nechápavých tupců? Marie, dělá to ta doba odloučení, že už neznáš mé chování? Jen mám ráda pevný řád. Jak se tam Yena dostala? Oni ji jen tak poslali do nemocnice? Je to divné, tohle celé je jedna velká podivná hra. Protijed v krvi má Irsay, pojď dál a popros ji o pomoc. Ona nespodá pode mne, nemohu jí poroučet ač jsem starší než ona. Ostatní vlkodlaci zůstávají venku, moc se mi to nelíbí, ale nechávám tam dva své a kdyby se něco dělo, dozvím se to ihned.

Pán Záhad - 16. března 2009 21:57

soukromá zpráva od Pán Záhad pro Sídlo věznitelů Nedokážeš přesně odhadnout, jak dlouho si jel do jejich sídla, ale teď si se ocitl u nich. Ležíš, jakoby na nemocniční posteli a jsi připoutaný k řetězům, tak aby jsi je nedokázal roztrhnout. Kolem tebe prochází několik postav, ale ty jim nevidíš do tváře, spíš je vidíš rozmazaně. Stojí nad tebou a něco na tobě zkoumají, týká se to tvého DNA, tedy DNA lykana. Experimentují s tvojí krví, jaké snese množství stříbra, i když vědí že jsi vůči tomu immuní, musí přerušit nějak ty hranice. Možná jste immuní vůči stříbru, ale vůči tomuto nejspíš nebudete. řekne a pýchne ti něco, co ti oslabý organismus tvoje srdce přestane, jako tlouct a ty jsi na chvíli, jako by mrtvý. Nevnímáš nic. Všechno se spomaluje i tvůj tep a dech. Zavíráš oči. Vypadá to jako smrt, ale ty neumíráš fyzicky, ale duševně. Všechno co jsi prožil za posledních pár dní, jako by se ti vypařilo.

Rashed (V) - 16. března 2009 21:59

New York Ulicemi NY Jakmile vyjedeme žena se rozpovídá, slyším ji ale za celou cestu k ní nestočím pohled, sleduju silnici a prostor před sebou, mohla by nabýt dojmu že ji možná neslyším nebo neposlouchám, opět mám pevný výraz ve tváři, strpím ji a nezakousnu jen proto že mi na zadním sedadle leží Yena a jí stále něco dlužím. To že o nás mluví jako o této rase mě uráží, jako by lykantropie byla nějaká nemoc, oči se mi varovně zůží, snad aby dostala signál ale dost možná to upovídaná ani neslyšela, nezajímá mě její otec ani její osud zajímá mě jestli Yena přežije. Její Emocionální výlev jde zcela mimo mě a jediné co z něj pochopím že jí umřel otec, zbytek mi přijde jako prázdná slova. O moment později zastavíme u nemocnice, stále mlčky vyjdu z auta a Yenino tělo vezmu do náruče. Vydrž, to se spraví. proudí mi hlavou myšlenky, to jak mi osvětluje že jí to tu patří moc neposlouchám, ale když chce ať mluví, vejdeme do tmavých dveří, uložím Yenu an lůžko uprostřed pokoje. Můžeme začít?!?!?!?!!! Odfrknu si a podívám se na ni. Můžete řeknu jednoduše. Kde bydlím víte, nashledanou. Odpovím jí jednoduše a odcházím Jste za ni zodpovědná, jestli v tom bude levota tak pamatujte že mě v tomhle městě nikdo neuteče. Zmizím z nemocnice jako pára nad hrncem a vydám se hledat záhadného traviče. Přišel čas na malou past, doufám že doktorka nebude tak hloupá aby k Yeně někoho pouštěla než se dá dohromady. Z kapsy vytáhnu papírek s číslem toho chlapa co ji přiotrávil vytočím ho na mobilu. Zdravím, tady přítel, mám pro vás informaci ohledně vůdkyně smečky vlkodlaků, za hodinu pod brooklynským mostem, sám. Zavěsím telefon aby se jim mě případně nepodařilo vystopovat a jedu směrem ke smluvenému místu. Jsem tam s patnáctiminutovým předstihem abych si to lépe okoukl a nenechal se nějakým parchantem překvapit, najdu si strategické místo a počkám do příchodu toho muže, pokud tedy přijde.

Irsay z Royossu - 16. března 2009 22:04

sídlo Dobrí den Marie, pozdravíme zdvořile, ale jen co bychom mohla, dála bychom mu neskutedčnou dávku uštěpačnosti, až by se všem těm jeho zablešencům postavily chlupy na chrbátě. S Dorrianem odcházíme. Drahoušku, dost, dnes nemám náladu na hádky. Prostě jsi nám vlezl do hlavy, to je pro nás zásadní. Dnes chci koupel. Vem mne teď někam, kde mi vezmeš krev, ať si najdou ten protijed, je to pro celé upírstvo, tedy je to třeba ihned, dokud to nevyprchá. Zatváříme se unaveně a na rtech máme pouze tři slova. Koupel, čisté oblečení...pak si se mnou dělej co chceš. Nejříve tedy krev a pak koupel a čisté oblečení. Hnusíme se sama sobě, že vypadáme takto...

Pán Záhad - 16. března 2009 22:10

Marius Marius se otočí zpátky k Aileen a rozpačitě se na ni podívá. Jelikož úplně zapomenul na minulost, teď se mu jedná o dceru. Takže se možná chová trochu blbě. Neduvěřuje nikomu a to je jeho chyba. Jde s Aileen do její vily, nikdy tu nebyl, takže se rozhlíží po místnosti. Poté narazí na Irsay s Dorrianem. Dorriane, Irsay. Měl bych k vám velkou prosbu. Zaslechl jsem, že Irsay má v sobě protijed. Moje dcera je nejspíš otrávená tím stejným jedem, i když je lykanka, jelikož na nic jiného se ti zlotřilí lovci nezmohli. Rád bych vám pomohl s protijedem. promluví k vám Marius a podívá se na vás oba s prosebným výrazem.

Gabriel Delicius - 16. března 2009 22:36

sídlo Poslouchám pouze, jak na mne mluví a touží po koupeli. Dobře splním ti tvé přání a po té odsud odejdu. Nechám tě, si všechno promyslet. Tedy zda budeš se mnou chtít pořád tu svatbu. promluvím k ní a poté se všimnu Mariuse, který pro nás chce protijed. Já myslím, že by to šlo. Mohli bychom jít do mého pokoje, tam mám všechno potřebné. řeknu Mariusovi a jdu do svého pokoje společně s Irsay a ním. Začnu hledat po šuflících, krabičku ve kterém by měla být jehla a skumavka. Po malé chvílce se mi to podaří. Sednu si k Irsay, která sedí na křesle a podívám se jí do očí. Bude to trošku bolet, ale to ty zvládneš. Jinak vypadáš dobře. Myslím, že tento pokoj ti poslouží, i když je můj. Já stejně odejdu, abysis to promyslela. promluvím v klidu a beru ji krev, když je to hotové jsem na odchodu. Mějte se. promluvím k nim a čekám u dveří, kdyby mi chtěla Irsay něco sdělit, ale v to nedůvěřuji.

Irsay z Royossu - 16. března 2009 22:52

sídlo Dorrianovy řeči už nás přivádí k šílenství. Máme chuť mu hodit prstýnek na hlavu a ztratit se... Doriane, dost už. Pokud tohle nechceš, je snadné to odvolat. Pořád nám říkáš, že z toho můžeme vycouvat. Tak kdo z nás dvou vlastně chce vycouvat? Přeruší nás Marius s jeho prosbou Moment. Proč bychom ti měla pomáhat Marie? Je mi líto tvé dcery, ale Jste lykané, naši úhlavní nepřátelé tak jako lovci. Z jakého důvodu, bychom vám měla pomáhat? Otočíme se na Maria a čekáme jeho odpověď, avšak je nutné odebrat krev, jdeme tedy s Dorrianem, který se o to postará. Píchnutí jehly nás nebolí. Zkumavku vezmeme do dlaně a Dorriana necháme odejít, máme dost jeho dramatického chování...a to ještě nejsme ani manželé. nyní čekáme na MAriovu odpověď, pokud bude přesvědčivá, jsme ochotna mu pomoci, ale čiší z nás nenávist k vlkodlakům, máme s nimi špatné zkušennosti a přežila jsme je jen náhodou.

Pán Záhad - 16. března 2009 23:00

Maurius Následuje tiše ty dva zamilované až do Dorrianova pokoje a sleduje proces, který vykonává, tedy odběr krve. Poté se stane svědkem hádky mezi Dorrianem a Irsay, usměji se mírně, když Dorrian odejde z pokoje a mezitím se mu věnuje zase Irsay. Moje dcera umírá a ty jediná ji můžeš zachránit. Ano jsme lykané, ale podepsali jsme s vámi upírami nějakou smlouvu a nedovolím aby moje dcera zemřela. Irsay vždyť mne znáš. A když to nepůjde po dobrým půjde to i po zlým. promluví tato slova a vytáhne na tebe pistoli. Je rozčilený, jeho dcera mu umírá a jediná naděje mu říká ne. Pro něj není jiného vychodiska. K tomuto jsem nechtěl dojít. Ale budu muset. promluví rozčileně a je z něho sršet vztek. Mám velké zkušenosti s zabíjením upírů. Dlouhá léta jsem žil v míru, ale když mi nepomůžeš zachránit moji jedinou dceru. Udělám to nejhorší. promluví k tobě ještě víc rozčileně, ale tentokrát uslyšíš pouze výstřel a ty spadneš na zem, jenže ta kulka co tobě měla patřit je zarytá v Dorrianově rameni, už po třetí ti dnes zachránil život. Tento výstup byl slyšet po celém domě, takže se k tomu pokoji dostanou všichni.

Gabriel Delicius - 16. března 2009 23:08

sídlo Jsem odhodlaný odejít, a taky že už stojím na schodech, když si uvědomím, že by Irsay mohla Mauriusovi vzdorovat, jelikož ona nemá ráda lykany. A kdo by je měl rád? Vyběhnu po schodech znova nahoru, kde slyším jak na ní, ten lykan, který si kdysi říkal přítel, míří pistolí a vyhrožuje jí. Z jeho myšlenek, které ani nevyslovil usoudím, že mu jde o jediné a to získat ten protijed po zlém. Ale nepočítal jsem s tím, že to udělá takto. Neváhám tedy a do jeho střelné rány skočím, Irsay svalím na zem, takže utrpí malý otřes nejspíš, ale zachránil jsem ji tím život a sám se ocitnu v nebezpečí. Zasáhl mne. Sakra. On si mne dovolil zasáhnout do ramene. pomyslím si a nejraději bych vstal, ale nejde to. Ta kulka je otrávená? zeptám se ho tiše, a po chvíli pochopím jeho odpověď, když se mi točí hlava a vidím před očima černotu. Upádám do bezvědomí.

Pán Záhad - 16. března 2009 23:14

Ulicemi NY Ten muž dojde, jak si se s ním domluvil. Sedí v autě a svítí na tebe zařivými světly. Poté z auta vystoupí a ty spatříš muže odděného v společenském nóbl oblečení, k tobě přistoupí. Je vysoký nejspíš, jako ty. Dobře stavěný, takže nejspíš sportovec. Prohlídne si tě od hlavy až k patě. O co jde? zeptá se a vytáhne si cigaretu, kterou si poté zapálí a kouká na tebe vyjeveně. S nikým o ničem nemluvil a žádné přátele nemá. Je mu jasné, že se jedná o past. Ale rád toto riziko podstoupí.

Irsay z Royossu - 16. března 2009 23:21

hádka v sídle Jsi to ty! Myslela jsme, že jsi mrtev! Dojdeme k šokujícímu poznání, které jsme si už myslela při vyslovení jeho jména. Uvědom si, že jsme svou královnou v Royossu a zde nepodléháme ničemu, než zákkonům slušnosti, nejsme ti povinna nic! syknu zuřivě, on se s námi chce ještě hádat. Myslela jsme, že budeš argumentoval, ale ty tasíš zbraň. To tě ta léta nic nenaučila, že zbraně nic neřeší?! On se na nás opovažuje vytáhnout zbraň! Jak jsi vůbec tak rychle věděl, že mám protijed?! Přišli jsme na to sotva před půlhodinou! A jak se vůbec opovažuješ na mě mířit zbraní?! Rozkřiknu se na celé kolo a začíná mi být jedno co se bude dít, ale on střílí. byla jsme na tuto možnost a okamžitě se přesouváme za něj. V tu chvíli se však zjeví Dorrian s tou jeho tendencí nás vždy a všude zachraňovat. Odhodím lykana stranou a přikleknu k Dorrianovi. Jak jsi zamilovaný, tak jsi hloupý... Políbím jej na rty....Zjištění, že je v kulce jed udělá další velký průlom. Vlkodlak na mne jistě zaútočí, ale upíři mají tu výhodu, že jsou rychlejší, odhodím jeho zbraň a rázem mu stojím na krku. Ty jsi spolčen s lovci...jak jinak bys to věděl?! Odkud jinud bys měl ten jed?! Stačilo argumentovat...nyní, je mi osud tvé dcery ukradený... je mi jedno jak, ale svými starými bojovými schopnostmi jej uvedu do bezvědomí. Aileen, kdo z toho vyrobí protijed?!řiknu na celé sídlo a běžím k ní.

Endar - 17. března 2009 03:47

soukromá zpráva od Endar pro Někde Když konečně zastavime a oni mě vytahnou ven ani se nebranim ne že by mi to nedovolila sila ale protože sem rezignoval na veškerou obranu. Bez Yeny nemá smysl žít ať si dělají co chtějí ať mě třeba zabijí nemá smysl bojovat pro něco co již není. Yeno drahá jestli náš druh má něco jako nebe čí peklo nevím, ale jistě vím že pokud není posmrtný život již tě neshledam. Ty jsi nyní v nebi a ja pujdu do pekla za svuj život který sem vedl než sem tě poprvé spatřil. Zamýšlím se a nejak je mi jedno že mě položili na jakej si stul a kolem mne se potuluje spousta lidi a cosi dělají. Když pochvili na mne jeden promluví něco o tom že ma krev je sice vuči stříbru imuni do vysokých mezí jen přivřu oči a znovu se ponořím do svích myšlenek. Poté ale znovu zazní jeho hlas a probere mne blikání. Pak z ničeho nic ucitim male pichnutí. V jednu chvili se nic neděje, ale poté se mi začne zastavovat srdce mé myšlenky a vzpominky začnou blednout a ja začnu v sobě panikařit. Ano smrt ano přijmu ji, ale ne bez vzpominek potřebuji vzpominku na svou milovanou Yeno ach Yenoooooo. Křičí co si v me hlavě. Poté uvadne i ten hlas a ja se propadnu do černo černé tmy. Sny Zda se mi sen. Jsem v lese tmavem lese nikde nikdo jen tma a stromy les prázdný les a uprostřed něj já. Ať se podivam kamkoliv všude je les. Kde to jsem? Co je todle za misto ani za mak se mi tu nelibi. Mluvim v tom snu sam k sobě a snažím se přeměnit ne na zrudu nýbrž na obrovskeho vlka. Proměna však nejde tak jak bych si představoval a proto ji necham. Co to semnou je a kde to jsem že by sen?To není možné tyhle sny jsem přeci mival už dávno jako mladý vlkodlak a od doby co sem znal.....Jsem je neměl.Koho jsem to znal? Vím že někoho ano mé srdce někoho postrada, ale nemužu si vzpomenout koho nebo co. Panicky se zarazim a přemejšlím koho nebo co jsem to znal?Poté se sen rozplyne když mě probudi blikání a ja chvili otevřu oči. Probuzení Zase to blikání. Takhle to vypadá v nebi? Ne to musí být něco jiného. Pak se blikání změní na černé pozadí s létajícími míčky. Mají různé barvy. Pak se ke mně zelený přiblíží. Pokusím se ho chytit ale nepodaří se to. Počkej poď sem! Řeknu a z mého ústního míčku odletí další modré míčky. Je to ůžasné tenhle svět. Pak zahlédnu červený míček a ženu se za ním. Probuzení po 2 hodinách Nesnáším míčky. Lítají všude kolem. Někdy do mě narazí, ale já už si zvykl. Dokonce jsem si všimnul, že všechny míčky mají jinou barvu než já. Já jsem velký míček. Občas sem přijde jiný velký míček, ale vylétávají z něj jen modré míčky. Myslím, že je to komunikace. Dnes jsem měl zajímavou zkušenost. Jeden míček se mně dotknul a já cítil něco jako hmm řekněme tomu třeba kontakt. Probuzení po 6 hodinách Z míčků se stala obrovská galaxie míčků. Všechny se převalují. Pak je najednou tma. Pokusím se říci. Kde jste kamarádi! Kam jste zmizeli! Pak je chvíli tma. Hrozná bolest mi brání jakoby otevřít mi míčky. Nechápu to. Jak se dá otevřít míček. A ono je něco uvnitř? Co je to vlastně uvnitř. To jsem já. Probuzení po 12 hodinách Pomalu otevírám oči. Chybí mi míčky. Vidím jen bílej strop a zelený stěny. S kachličkama. Ale kde jsou míčky. Pak si začnu vzpomínat. Jsem míček. A umím myslet míček. Ne jsem člověk. A umím říkat míček. A myslet lidsky. A mluvím jako člověk. Já umím mluvit! Dojde mi. Umím se i hýbat, ale nejsem člověk. Co nebo kdo jsem? Aha už vím jsem na pul člověk na pul vlk nemají mě rádi a já taky nikoho nemám rád. Ale ano někoho jsem rád měl, ale koho?A kdo neměl rád mě? Začne mi vrtat hlavou a ja se pomalu posadim a prohlížím se. O co tu jde? A kde to jsem? Na mysli mi vevztanou další myšlenky a ja jen sedim a koukám po te mistnosti.

Pán Záhad - 17. března 2009 06:35

Marius Když ho Irsay praštila uvedl se do bezvědomí, ze ktrého se po chvíli dostal. V místnosti nikdo nebyl pouze na zemi ležel Dorrian, klek si k němu a zkusil nahmatat tep. Stejně by tě lovci zabili. Jelikož jsou tady. Obklíčili dům, za tím co já jsem na sebe upozornil, oni si tu přichystali všechno potřebné na boj a nemají strach zautočit ba naopak. Bude to nepěkné. promluví naposled a zkousne něco, co má v puse svalí se k zemi. Někomu by to mohlo připadat jako kianidová kapslička, ale ono to není. Dá se říct, že Marius, Barbara byli něco jako "teroristé". Když Irsay dožene Aileen, spatří červený světílko, jak poletuje ze strany na stranu a poté se zastaví na Aileen, tedy přesněji řečeno na místě, kde měla kdysi srdce. Mělo by ti dojít, že kolem domu je několik odstřelovačů, kteří jsou připraveni vystřelil. Protijed by se dal udělat v malém pokoji nahoře v pravo dveře jsou modré.V tom, jsou potřebné věci k výrobě protijedu, ale bude těžké spíše nemožné se tam dostat, když na vás obě svítí červené světýlko. Za chvíli se odněkud vynoří nějaký upír. Paní, musíte se odsud dostat. promluví a hned je sejmut červeným světýlkem, mrtev dopadá na zem.

Rashed (V) - 17. března 2009 09:22

Ny Brooklynský most Vidím jak auto přijíždí, vyjdu ze stínů a čekám na ně, blíží se ke mně, v rukávu mám malou vrhací dýku za pasem nabitou pistoli dostatečné ráže aby snad i vlkodlaka zabila jednou dobře mířenou ranou. Auto přede mnou zastaví, jen čekám až světla zhasnou a ukáže se ta postava. Když spatřím jeho tvář jen se zlehka pousměju. Na jeho slova mám dvě odpovědi. Zrádce krve. je ta první, ta druhá je dýka vržená přesně na jeho zápěstéí ve chvíli kdy si zapaluje cigaretu. Zabil si ji. dost možná bude mít mikrofon tak alespoň svedu stopu od ní slova pronesu velmi rychle a ještě během toho tahám bouchačku abych mu na druhé ruce bleskově prostřílel zápěstí loketní a ramenní koub, pokud se to vše povede, vím že je na chvíli neškodny a dám si chvíli práci s tím aby i on měl čas vidě t jak mířím na jeho kotní, než mu do nohy střelím. Přijdu volným tempem až k němu, pokud klečí, milerád ho skopnu k zemi, pokud už leží přišlápnu mu krk. Teď se budu ptát a ty budeš odpovídat, první otázka zní pro koho děláš? chvíli se odmlčím A kde ho najdu. počkám si na jeho odpovědí a do obličeje mu mířím zbraní.

Pán Záhad - 17. března 2009 15:44

soukromá zpráva od Pán Záhad pro jsi lykan Probudíš se z důkazem tvé normální skutečnosti, nejsi pouhý míč. Dokážeš mluvit, a taky se hýbat. Někdo ti chybí, někoho postrádáš. Cítíš se, jako rozpolcená osobnost, chybí ti kus sebe. Když se víc spamatuješ, zjistíš že ležíš na bílém křesle, jsi rozvázaný, jelikož na tvých rukách jsou pouze stopy po poutech. Nejspíš vstaneš, aby ses mohl podívat po místnosti. Je prázdná přesně, jako ty. Nic nevíš o svém minulém životě, víš pouze jen to, že nejsi jako ostatní. Nejsi člověk, jsi lykan. Zvíře se pomalu začiná v tobě probouzet. Tvé smysli se vrací. Mohl by tu někdo být, ale není. Všechno je vyprázdněné, nejsou tu ani stopy po tvých unozcích, spíše těch kdo tě sem dovedli. Když se podiváš z okna spatříš ulici, prázdnou a špinavou ulici, nikdo tu není. Kdo by byl vlastně v takové nebezpečné ulici, srší z ní strach a nebezpečí, ale přeci se tam někdo objeví. Malá holčička se prochází po venku a poté zamíří do té špinavé prokleté uličky, kde na ní číhá nebezpečí. Nebojí se spíše to nebezpečí vyzívá, jako kdyby vyzívala ďábla. Všimne si tě, jak stojíš u okna a pozoruje tě. Měla by z tebe cítit strach a odejít, jenže to ona neudělá. Stojí a dívá se na tebe svými modrými očičkami tě studuje, a jakoby se tě pokusila hypnotizovat. Touží po společnosti, jako ty. Když se však odhodláš za ní jít, zmizí jako pára nad hrncem. Byla to jen halucinace, kterou vyvolalo tvoje podvědomí na náznak toho, že ty jsi skutečně někoho ztratil, ale přesně nevíš koho. Rád by jsi to věděl, ale tvoje minulost je pryč něco, či lépe někdo ti ji vymazal. Když se rozhodneš jít dál, spatříš před sebou velké město, plné lidí bez tváře, jako kdyby měli na sobě masku. Je to něco jako přetvářka. Ze všech je cítit chaoz, nenávist, pomsta a zloba. U málu lidí jsi vicítil lásku a pochopení. Náhle tě ze tvých myšlenek vyruší ta malá dívenka, která byla v té uličky podívá se na tebe rozpačitě svými modrými očičkami. Chvíli z ní cítíš strach a bolest, ale také naději a touhu po něčem, co ty nechápeš. Ztratila se a hledá maminku v tomto velkém městě. Taky jsi se ztratil? promluví k tobě tichým nakřáplím hláskem, jako kdyby jí bylo do breku. Sedne si na obrudník silnice a hledí do země. Utekla mi a nechala mně tu samotnou. Mám strach a hlad. Nelíbí se mi to tu. Jsem v tomto velkém městě opuštěná. Je mi teprve osm a půl roku a mám život před sebou, ale ona mně tu nechala. Ztratil si taky někoho? zeptá se tě a pohledí ti upřímně do očí, ve kterých je tolik otázek, co tě postupně začínají pohlcovat.

Pán Záhad - 17. března 2009 15:54

NY - Brooklynský most Ten muž leží v křečích na zemi, je způsobena tou bolestí kterou jsi mu udělal. Přišlápl jsi mu krk a on nemůže dýchat ani ti odpovídat na tvé otázky. Zhluboka se nadechne. Já..já jsem nic neudělal. Najili si mně. Nikoho jsem nezabil. Jen mi řekli, abych té ženě dal to jídlo, ve kterém něco bylo a já přesně nevím co. Neměl jsem v úmyslu ji otrávit. promluví k tobě a myslí to vážně, ale kde kdo by ti to mohl říct, takž bude jasné, že mu to neuvěříš. Ale pak se stane obrat, který jsi nečekal ten muž něco spolkne a to vyvolá jeho náhlou smrt. Poté jen slyšíší výstřeli kolem sebe. Je to několik lovců, kteří jsou na Brooklinském mostě a střílí po tobě z něj samopali.

Aileen - 18. března 2009 15:13

Sídlo Celá ta scéna mě opravdu vykolejila. Co se to děje? Je to horší, než jsme si mysleli.. Promluvím k Irsay. Olíznu si rty a zamyslím se, světýlko vidím také. Irsay, musíš se dostat do těch modrých dveří. Půjde to těžko, ale zvládneš to. Ty ano. Kdyby mne chtěli zabít, udělali by to ihned. Já tu tedy zůstanu. Vidíš ty dveře na kraji? Teď nejsi vidět, když půjdeš na chodbu. Vyjdi ze dveří a dej se do prava. Půjdeš kolem dveří, těch si nevšímej a pak jsou další. Těmi se vrátíš sem a projdeš až do těch modrých, kde je laboratoř. Musíš to zvládnout sama, případně vzít ještě někoho s sebou. Ale rychle Dorrian je také zasažen. Povzdechnu si a zamyslím se. Musíme jednat rychle. Zakaž všem aby šli dovnitř do sálu, jen někoho pošli, aby nepouštěli Alexandru do místností s okny. Pokynu jí, aby si pospíšila a obhlížím situaci. Prázdný sál. Povzdechnu si, svěsím ramena a sklopím hlavu. Jen předstírám, že se vzdávám. Musí to vypadat dobře, tak, aby si ničeho nevšimli. Předpokládám, že mě nechtějí mrtvou. Ne hned. Stojím tak nějakou dobu. Lovci přeci nemají až tak vyvinutý smysl, aby mne zastřelili při bleskurychlém pohybu. Ten vykonám teď. Sotva postřehnutelně skočím ke zdi.

Pán Záhad - 18. března 2009 18:20

sídlo - Aileen Tvůj pokus schovat se před laserovými paprsky, se ti vskutku velmi podařil. Když lovci zjistili, že jsi mimo dosah jejich zbraní rozhodli se vejít dovnitř tím způsobem, že hodili do oken nějaký plyn, který se zdál neškodný, ale neškodný nebyl. Začala jsi se z něho dusit, a bylo ti jakoby jsi se něčím otrvávila. Začala se ti točit hlava a přestala si vnímat skutečnost, která se děla. Zhroutila jsi se k zemi a před očima jsi viděla tmu, avšak si byla stále při smyslech. Přistoupil k tobě jeden z těch lovců a klekl si k tobě, aby zjistil zda nějak reaguješ, či jsi smyslů schopná. Když viděl, že se nějak extra nehýbeš, tak se rozhodl vstát a vytáhl z kalhot vysílačku. Jedna je vyřízená. Zbývají ještě dvě. promluvil do ní. Chvíli bylo ticho a bylo jen slyšet šustění. Tu jednu z chci živou. S těmi dalšími víš co máš dělat? odpověděl mu neznámí hlas. Ten muž si nad tebou stoupl a vytáhl zbraň. Je připravený vystřelit. sídlo Irsay Hned jak ti tato slova pověděla Aileen přistoupil k tobě nějaký upír, zřejmě Aileenin lékárník. Vysoký, svalnatý černoch, kterému může být něco kolem třiceti lidských let, ale ve skutečnosti je celkem dost starý. Mé jméno je Tycar. A jsem tady, abych ti pomohl s tím protijedem. Dorrian je můj dobrý přtel a nedovolým, aby se mu něco stalo. Pojď se mnou nahoru. Čím dřív to uděláme, tím větší šance bude mít Dorrian na uzdravení. promluví k tobě vážně a přátelsky, je z jeho hlasu znát, že se obává a Dorrianův život, který vysí na vlásku a je vlastně ve tvých rukou. Když vejdete do místnosti spatříš tam pár věcí, kterým nejspíš nebudeš rozumět. Dáte mi tu skumavku, nebo si to uděláte sama? Ale dělejte to rychle. Jelikož ten jede, co je v jeho těle stoupá pěkně rychle, a když se dostane do jeho mozku, nemohl by to přežít. promluví k tobě sebejistě a odhodlaně. Ví nejspíš o čem mluví. sídlo Alexandra Maluješ avšak z tvého malování tě vyruší hluk a poté do místnosti vkročí tvůj přítel a osobní strážce Rufus, který se o tebe stará už řádky lel a Aileen má v něm velkou důvěru. Královno, měla byste okamžitě opustit tuto místnost, jelikož je to velmi nebezpečné. Na naše sídlo zautočili lovci a s jediným úmyslem nás vyzabíjet do jednoho. Proto vás prosím pojďte se mnou. promluví k tobě a chvěje se mu hlas, když spatří na tvém těle červeně blikající světýlko, bezrozmyšlení na tebe skočí a svalítě k zemi. Ty jen uslyšíš výstřel a ucítíš na sobě střepy z rozbytého skla. Tvému ochránci se nic nestalo, jen se na tebe otcovsky podívá. Teď snad už víš o čem mluvím. Musíme jít do sálu, tam nejsou okna. promluví k tobě a začne se plazit ke dveřím, tak aby byl mimo dosah laserových paprsků.

Irsay z Royossu - 18. března 2009 18:27

Sídlo Aileen nám dá pokyny. Ne rozkazy, to by neudělala, jen pokyny. Je třeba je splnit, v takových chvílích jsme ochotna se podřít a udělat co je potřeba. Je to i pro naše drahé bezpečí. Ale přiznejme si pravdu, toto bychom v Royossu nikdy nedopustila...Nejsme zasažena, tedy se nemusíme obávat, že bychom kdy byla. Lovci jsou jen lidé a my... my jsme nejrychlejší tvorové planety. Nějakého geparda hravě strčíme do kapsy. Rozhlédneme se a nepostřehnutělně vletíme zpět do sídla. Jsme napadeni!!! Všichni do zbraně!!! křikneme v hale. Přiskočí k nám tři upíři a ptají se co se děje. Nemáme čas an vysvětlování, pošleme je vyhlásit poplach a ochránit malou Alexandru. Zbytek domu je již na nohou. My spěcháme k těm dveřím. ROzrazíme je a bohudík tam najdeme bůh ví koho, ale je to upír a má na sobě bílý plášť což je pozitivní zjištění, neboť sama bychom ten lék vyrobila až za dlouho. Naše znalosti v tomto oboru nejsou zorvna dobré. Vytáhni z toho protijed! Hned! A udělej ho kotel! poručíme mu a kdyby náhodou nechtěl poslouchat, klidně mu přiložíme zbraň k hlavě a zrychleně mu vysvětlíme situaci. Teď nám nezbývá nic jiného než čekat, až protijed vyrobí, abychom pak mohla spěchat za Dorrianem a píchnout mu ho.

Pán Záhad - 18. března 2009 18:36

sídlo Irsay Výroba protijedu trvá dvacet minut, během toho se život Dorriana velmi krátí. Konečně uprchlo dvacet minut napjatého čekání, které ubíhali nejen tobě, ale i Dorrianovi, který je tom v této chvíli velmi, ale velmi zle. Slečno váš přítel má jen pět minut, takže musíte být velmi rychlá. Doufám, že to stihnete. promluví na tebe ten doktor, nebo něco takového a dá ti do ruky injekci s protijedem. Čas ubíhá tik tak..tik tak.. a Dorrian je na konci této chodby. Máš na to pět minut. zní v tvé hlavě něčí hlas, někdo se ti vloupal do myšlenek. Nezvládneš to. Vzdej to. Stejně to nemá cenu. Už je mrtvý. Mrtvý. promlouvá k tobě hlas a přitom se ti směje, slyšíš jeho děsivý smích. Hlava tě začíná pobolívat, dech se ti zrychluje.

Aileen - 18. března 2009 18:53

Sídlo Ten plyn mě vážně překvapil. Nikdy jsem nic takového neviděla, ale nevzdám se. Žiju přes dva tisíce let a minimálně jednou tolik mám ještě v plánu. Přeci jen, já nejsem slaboučký upírek, kterého by vyřídili nějakou hloupou jedovou pilulkou. V klidu, mírně zmátožená ležím na zemi a poslouchám. Nepřežiješ další minutu... Úplně tiše, nepovšimnutě nahmatám v proláklině suknice onu stříbrnou šipku. Bleskurychle bez větších problémů vyskočím na nohy , muž stojí tak že není oknem vidět. Šipku mu zabodnu ze strany do krku a trhnu s ní do strany. Rpozpráala jsem mu krk skrz na skrz, sthl už jen zachroptět. Vezmu jeho vysílačku a zbraň. Postavím se k závěsu u okna, skrz který kouknu ven. Vidím dobře, ne nadarmo se upíří oči přirovnávají k ostřížím. Ovšem to je urážka upíra. Stačí tedy jen najít všechny viditelné lovce a jednoho po druhém odstřelit. Vím, že je zburcuji, ale co se dá dělat. Rozeběhnu se ven, chodbou dál až k sálu, kde je Alex. Rychle...a nevycházej, dokud pro tebe nepřijdu. Prosím, poslechni mě. Vedu ji za sebou chodbou a za jedním obrazem odrkyju tajnou chodbu, o které neví ani ona. Zůstaň tady, nikdo o tom neví. Jen tu zůstaň. Vyběhnu ven, zastrčím obraz a rychleji než sluneční paprsek běžím sídlem za Irsay. Společně, královno z Royossu, společně opět vymítíme nebezpečí.

Irsay z Royossu - 18. března 2009 19:21

sídlo Pět minut je pro nás celý rok. V mžiku skočíme do pokoje k Dorrianovi a píchneme mu pritjed. Ten, kdo se nám vloupal do hlavy nás nezajímá. Jen zavřeme oči a ze své hlavy ho vymýtíme. Jediné, co teď uvidím je tma a pokud se bude chtít dostat do našich myšlenek, bude ho to bolet jako střep. Chce to mnoho soustředění, ale nikdo nemá právo dělat si z naší hlavy letní sídlo. Zdá se, že něco špatného vdechujeme, proto pouze přestane dýchat, vždyť to nepotřebujeme a je to jen hloupý zvyk. Přiskočila jsme k Dorianovi a píchla mu injekci. Okna jsou zastřená, není na nás vidět. Položíme si jeho hlavu do svého klína a opět čekáme. Probuď se...Probuď se...Probuď se...Probuď se... šeptáme si, ale jen a jen čekáme. Zbytek světa nás nezajímá...

Gabriel Delicius - 18. března 2009 19:39

z mrtvých stání Všechno bylo temné, a tak černé. Nebylo vidět kam jdu, každý můj krok byl pro mne namáhaví. Nemohl jsem se hnout a byl jsem v pasti. Mohl jsem pouze uvažovat a myslet, toť bylo všechno co jsem dokázal. Ptát se na otázky, a přitom neznát odpověď, která byla na dosach ruky. Tak těžké bylo pro mne zjištění, že už možná nejsem mezi živými, tedy nebyl jsem už člověkem, ale takto jsem si svůj konec nepředstavoval.....Avšak stalo se něco. V té hrozné tmě jsem spatřil malé světýlko a něčí hlas, který mi říkal - probuď se. Malá naděje na přežití. Přestal jsem přemýšlet a snažil se ko tomu, k té naději nějak dostat, ze všech dostatečných sil jsem se o to pokusil a podařilo se. Pomalu jsem se pokoušel otevřít oči, když se mi to podařilo spatřil jsem před sebou rozmazaný obrys postavy, a nábitku, který byl okolo. Avšak zaměřil jsem se na tu postavu, na jejiž klíně jsem měl položenou hlavu. Konečně si mé oči zvykli na to všechno kolem a zjistil jsem, že ta žena, na která mi nejspíš zachránila život byla Irsay. Pokusil jsem se posadit, ale nešlo to hlava se mi zatočila a já se znova ocitl na jejím klíně. Omlouvám se. mé síly stačili abych řekla tato slova. Měl jsem otevřené oči a snažil jsem se koncentrovat, abych ve správný okamžik vstal.

Rashed (V) - 18. března 2009 19:41

NY Brooklynský most Ten hajzl je bezbraný, teď chvípne jako krysa nic dalšího vědět nechci a jeho kecy už ho nezachrání. Zradil si svou krev, chcípni s věčnou hambou kryso. Řeknu mu jednoduše a na jeho obličej namířím pistoli a pousměju se. Nevyplatí se se mnou dávat do křížku. už chví vystřelit když vidím jak sebou začne ve smrtelných křečích škubat, asi se pojistil jedem. Zbabělče Zazní ještě výstřel a kulka mu projde hlavou, kdyby náhodou jen dělal že umírá, to už ale slyším další výstřely a jen kousek ode mě ze zapráší a slyším jak se kulka odrazila od země. Rychle zvednu pohled a netrvá dlouho než najdu střelce, jsou nahoře...lovci to už kolem zapráší salva kulek ale sou příliš daleko museli by to být božští střelci, rychlým tempem se přesunu za sloup poblíž, k autu to mám kousek, v bubínku mám sice poslední náboj ale několik náhradních bubínků mám u sebe. Chlapci chlapci částečně vykouknu a zamířím směrem k nim, nečekám že trefím ale po chvíli míření vystřelím jen aby věděli, že mě nemají srát. Ještě vyměním bubínek v mém Coltu a opět se rychlejší chůzí vydám k autu, když do něj sednu naopak se začnu pohybovat velmi rychle a to směrem k mostu rád bych si s nima promluvil z očí do očí.

Irsay z Royossu - 18. března 2009 19:49

Dorriansi hraje na Jesus Christ Superstar Čekala jsme, nevěděla jsme jak dlouho, ale čekala jsme netrpělivě s očima přilepemýma na jeho očních víčkách. Probuď se...Probuď se...Probuď se... Nemusela jsem mluvit, věděla jsem že by mne slyšel a on mne slyšel. Pozvolna otevřel oči a uvědlal pohyb, kterým měl vstát, ale okamžitě jsme ho přitlačila zpět k zemi, spadl by tam i sám. začíná mluvit, což je dobré znamení. V momentě mu na ústa vtiskneme vděčný polibek jako díky za jeho probuzení, ale pak jej udeříme do ramene. Ne moc, jen jako náznak. Máš za co se omlouvat!!! Proč jsi jen skákal do té střely? měla jsme to pod kontrolou...JEště jednou nám budeš zachraňovat život a něco se ti přitom stane, vlastnoručně tě roztrháme!!! Nevíme zdfali máme křičet, nebo šeptat a je to něco mezitím a sem tam nám i selže strach...Vážně jsme se o něj bála...Opět jej políbíme a vděčně na něj hledíme... První dluh je splacen a druhý se zrušil, jakmile jsi se pokusil nás zabít... usmějeme se na něj, Jsme si kvit... políbíme jej do třetice... Musíš odpočívat...sAileen se o to postaráme. Kulka byla čistý průřez, tak by se to mělo rychle zahojit... konstatuji a ještě chvíli setrvávám na místě...

Alexandra. - 18. března 2009 19:55

Sídlo Jistě už jdu… Pustím z ruky štětec a zamažu si tak bílé šaty, ale toho si vůbec nevšímám. Vím, že teď jde o víc než o zničené šaty. Rufus na mě skočí a svalí mě k zemi. Uslyším výstřel a ucítím střepy rozbitého skla. Naštěstí se Rufusovi nic nestalo. Kouká se na mě přívětivě. Když na mě promluví jen kývnu na souhlas a plazím se s ním ke dveřím mimo dosah laseru. Doufám, že se nic nestalo sestře ani Dorianovi. Jsou jako moje rodina. Musíme se dostat do sálu. Nejsou tam okna, ale celou cestu musím být na kolenou. Trochu jsem se i pořezala o střepy v pokoji, ale to je jedno. Trochu se cítím jako krysa, která si chce zachránit vlastní kůži. Jak je na tom sestra? Zeptám se Rufuse a snažím se zachytit myšlenky kolem sebe, ale jsou jen plné úzkosti, strachu, ale také plánů.

Gabriel Delicius - 18. března 2009 22:38

splacen dluh Konečně se z toho začínám vzpamatovávat, hlava mi začíná myslet. Poslouchám, jak ke mně Irsay promlouvá a přitom mi dává polibky, které jsou nádherné, jako by to byl sen. Její slova vnímám, je v nich strach, zlost a ten třetí je uklidnění. Mají vše pod kontrolou? Co se tu sakra děje? pomyslím si a když nám přikazuje, abych si lehl a odpočíval, tak se pokusím postavit na nohy, sice ze začátku je to těžké, ale nakonec se mi to povede. S dost těžkým pokusem se dostanu na nohy a udržím se taky na nich. Nejdřív se sice opírám o zeď, ale poté dokážu bez opěry chodit. Rameno se začíná hojit, takže to je dobré. Co se tu sakra dělo? Když jsem byl mimo? zeptám se Irsay a je ve mně cítít beznaděj. Poté si všimnu červeného světýlka na, které svítí na těle Irsay. Neváhám a povalím ji na zem, tak aby ji nezasáhl, vím že by nejspíš uhla. Ale taky jsem to neudělal kvůli tomu, abych ji zachránil, možná z toho že jsem ji chtěl dostat do té pozice ve které jsem byl před cvhíli já. Ležím na ní, ale ne celou svou váhou, jelikož se opírám o lokty a přitom jí líbám na jejích krvavých rtech.

Irsay z Royossu - 18. března 2009 22:49

sídlo Dorrian se opět snaží postavit, ale nejde mu to, budiž. Jakmile se postaví,má připomínky, ale než začneme cokoli vysvětlovat, porazí nás na zem aobhajuje to tím, že si přes zatažené závěsy přecijen někdo našel místo a chtěl po nás střílet, avšak začne nás líbat v očekávání jiných věcí. Na to není čas...Vidíš jeho? opět se postavíme a kopneme do mrtvoly Maria. Byl to zrádce nejvyšší. Spolčil se s lovci a ti teď obklíčili dům, zatím nevímeo ztrátách, ale říkal něco o tom, že odtud není úniku. Hádáme, že se zabil sám, já ho jen omráčila a pak jsme upozornila Aileen. Poté jsme tě šla zachránit. Rozmezí cirka půl hodiny... podám mu ruku aby vstal. Je třeba se dostat na jejich stanoviště a likvidovat je jednoho po druhém, ty si odpočiň, je nás zde dost, co se o to postará a pokud se o to nepostarají vaši ochránci, Aileen a já seo to dokážeme postarat samy...nebylo by to porpvé a nebude to ani naposled... lehounce jej obejmeme a pak se mu působivě zadíváme do očí... *Dorriane, běž si odpočinout. * Tady je postel, přála bychom si, abys v ní ná nás počkal. *Jsi slabý Dorriane, víčka se ti klíží a jediné, po čem toužíš je odpočinout si, nemám pravdu, drahoušku? šeptáme a mírně jej tlačíme k posteli. Vtiskneme mu polibek na rty, což ho donutí zavřít oči...

Pán Záhad - 19. března 2009 09:01

sídlo - Irsay Jakmile vyjdeš Irsay z pokoje, ve kterém jsi před chíli byla. Ocitne se před tebou v černém zahalený muž s jediným úmyslem a to tě zabít. Je jasné, že ty jsi o něco hbytější a rychlejší, ale on jen o malou nepozorovanou vteřinu, které využil, na tebe skočil a oba dva, jak jste se překláněli o zábradli v souboji, jste spadali první patro dolů. Oba dva máte nějaké pohmožděniny, s určitou platností, jsi dopadla špatně na tu stejnou ruku, kterou jsi měla při té nehodě vykloubenou. Ten muž se postaví na nohy, ve velké sekundě, a ty pochopíš, že to nejspíš nebude pouhý člověk, ale taky upír. Irsay z Royossu. Tak dlouho jsem čekal na tento okamžik, kdy se ti budu dívat z očí do očí. promluví na tebe a vytáhne šalvy, na které je první lykaní krev, která působí, jako ohromující jed na upíry. A silně se ti tou šavlí zaryje do té bolavé ruky, až z ní začne téct krev. Citíš se malátná, ten jed na tebe začíná působit, ale ne zas tak ve velkém, jak by působil někoho jiného. Spíš pro tebe to má paralizující účinky, nemůžeš se hnout a jen ležíš na zemi, jako tělo bez duše. Klekl si na kolena a pohladil tě po vlasech. Neměla sis se mnou zahrávat. S mými city a potom nás sprostě opustit a jít sem. Toto se mi vůbec nelíbí. Tak teď za to bolestivě zaplatíš, stejně tak jak jsem za to splatil já. pošeptá ti do ucha a dívá se ti do očí. Nemůžeš se hnout. To se mi líbí. Ale neboj nepotrvá to dlouho a ty už nebudeš. řekne a stoupne si nad tebe. V ten moment, kdy se pořádně napřáhne, s úmyslem ti to zabodnout do srdce, uslyšíš shora vystřel. Poté se ten útočník skácí k zemi a je mrtvý. Nevíš, kdo tě mohl zachránit, ale je ti nejspíš jasné, že to byl Dorrian. Když se po pár minutách k tobě dostane, zjistíš, že jsi měla pravdu je to on. Stojí před tebou a zachránil ti nejspíš život, ale pořád tu je ten fakt, že ty se nemůžeš hnout. sídlo Aileen Jak tak probíháš místnostmi a specháš za královnou z Royossu, tak tě čeká nemilé překvapení, kousek před tebou vybuchne bomba, která tě odhodí na protější zeď, a přitom ti to způsobí nemilou bolest. Chvíli ležíš na hnusné špinavé podlaze a snažíš se orientovat, kdo by na tebe mohl útočit. Po chvílí se ze stínu vynoří nějaká postava ženy, která vypadá stejně, jako ty. A ty pochopíš, že to je náhoda, že si to vybrali za jediným účelem, a to vás pěkně zmást. Aileen. Jak dlouho jsem čekala, až se tato chvíle stane. A konečně se stala. promluvila a je připravená k boji. Jakkoliv budeš bojovat ona bude bojovat stejně, jako ty. tuto myšlenku ti někdo vnukne. sído Alexandra Sestra je na tom dobře, bojuje po boku Irsay z Royssu. Přikázala mi, abych tě dostal do bezečí. promluví a odkyrje obras za kterým je chodba a poté tě chytne za ruku a šoupne tě dovnitř. Tady zůstaň! Ber to jako rozkaz a poslechni mne. Tvoje sestra to tak chce. A ty tu zůstaneš, je ti to jasné. Já se musím postarat o ty hrozné lovce, kteří demolují sídlo. promluví Rufus a zavře za tebou obraz. Jsi sice ve tmě a nic nevidíš, ale jsi v bezbečí.

Pán Záhad - 19. března 2009 09:07

Brooklynský most - na mostě Jakmile dojdeš k mostu, zjistíš že ti hnusný chlapi, kteří na tebe stříleli, mají u sebe jako rukojný Yenu, která na tom není tak hrozně jak předtím, jen je trošku pomlácená. Míří ji zbraň na hlavu a nebojí se spustit spoušť. Zajímalo by nás, jestli tuto ženskou znáš? zeptá se tě jeden z nich a také na tebe míří pistolí. Když se Yena, chce nějak bránit udeří ji silně do hlavy a ona se zkácí k zemi, poté na tebe však mrkne, jako kdyby to omdlení jen hrála.

Jasper Whitlock Hale - 19. března 2009 09:11

nějaký most Nic si nepamatuji z toho, co se dělo předtím, a jak jsem se ocitla v autě těch hnusných odporných lovců, kteří mi teď míří zbraní na hlavu. Když však spatřím před sebou Rasheda, mírně se usměji, jelikož vím, jaký on je silný a odhodlaný bojovat. Poté se pokusím k malému útěku, který mne však stál úder do hlavy, ale pomohl mi se dostat k zemi. Mrkla jsem na Rasheda, jako na náznak, teď vystřel a na zemi čekala, co se bude dít dál.

Gabriel Delicius - 19. března 2009 09:24

pokus mě uspat Ano usínám, jelikož začínám chápat o co Irsay jde. Nejdřív se mi tato situace líbí. Odpočinek vážně potřebuji, ale poté pochopím, že by mohla být v nebezpečí. Ještě než jsem usnul, napojil jsem se na její myšlenky. Když jsem zjistil riziko, že je v nebezpečí. Raději jsem otevřel oči a snažil se lépe koncentrovat a soustředit se. U těla Maria, jsem spatřil pistoli, tu která na mně vystřelila a způsobila moje zranění. A to že jsem málem umřel a můj život byl v Irsayiných rukou. Jak si mohl takto poklesnout? zeptal jsem se Maria, když jsem klečel na zemi nad jeho jeho tělem. Vstal jsem a rozhodl se vyjít ven, tam jsem slyšel hlas toho muže, který držel nad Irsay šavli a nebál se ji použít. I když bych teď měl ležet a odpočívat, nevšímat si toho tady, toto bude muset vykonat a zachránit tě opět. pomyslím si a vystřelím v ten moment, kdy on je odhodlaný ji to zapíchnout do srdce. Poté co se sklání k zemi, sejdu po schodech za ní. Když stojím její blízkosti a spatřím na zemi tu šavli o které jsem něco slyšel, velmi znejsitím a po celém těle se mi přežene mráz. Avšak snažím se to na sobě nedat znát a skloním se k Irsay, vezmu ji do náruči a jdu rychlím krokem za tím doktorem, který by měl mít proti tomu poslední protijed, který je sice hodně let starý, ale měl by nám v tomto ohledu pomoct. Když dojdu k těm dveřím, opatrně je otevřu a Irsay položím na lůžko, které tam je. Uvědomím si, že v tomto pokoji nikdo není. Dostali ho. mine mne hlavou myšlenka a začnu se prohrabovat šuplíkami. Vím, že je Irsay vzhůru a vnímá, ale nevím, co bych jí v tuto cvhíli vyprávěl. Nejspíš to, že když nenajdu ten protijed, umře rychlím způsobem a bolestivě v křečích. To raději budu mlčet a dál hledat.

Rashed (V) - 19. března 2009 12:44

NY Brooklynský most Když nedbale zastavím na brooklynském mostě, světla mého auta míří přímo na ty chlapíčky, bez váhání bych je přejel kdyby… Yena!?!?! Překvapeně vytřeštím oči a prudce zabrzdím., vylezu klidně z auta, ale nedám na sobě znát překvapení, nerad bych jim dal příležitost myslet si že mají navrch. Vidím jak na ni míří, druhý z mužů míří na mě. Proč bych ji měl znát, klidně vás tu postřílím všecky. Mířím na ně pistolí Nemáte šanci, vzdejte se! Řeknu okázale sebevědomě, ne tak že se je snažím přesvědčit, ale tak že já to vím a předpokládám že oni to ví také. To už sebou ale Yena škubne a náhle padá k zemi jak dostala zásah pažbou pistole, to je moje chvíle, než padouši stihnou zareagovat jeden z nich padá k zemi s dírou uprostřed čela z mojí čtyryačtyricítky, zazní další výstřely, tentokrát ve skoku, když letím směrem k lovci, opět použiju zaručené zápěstí, loket rameno, když k němu přiskočím, povalím ho k zemi a mezi zuby mu nacpu bouchačku, ne abych ho střelil ale aby nemohl nic rozkousnout v tlamě jako ten předtím, dupnutím mu zlomím klíční kost druhé ruky, jsem si teď jist že nic neudělá, svíjí se na zemi a já ho chytím pod krkem abych mu nahlédl mezi zuby. ale ale, copak to tu máme pronesu rádoby přátelsky když mu sahám do úst abych odtamtud vytáhl ampuli s jedem a druhou rukou mu tam držím pistoli kdyby mě chtěl kousnout. Strčím si ampuli do kapsy. Tak teď si se mnou budeš muset povídat, já se ptám ty odpovídáš. Usmívám se když mu z úst vytahuju zbraň. Kdo je tvůj šéf a kde ho najdu? jen se ohlédnu abych se podíval jak je na tom Yena. Kde je teď ta doktorka? A kde vás najdu víc? Spokojeně, zle se usmívám.

Irsay z Royossu - 19. března 2009 13:10

Loutka v sídle Poté, co odejdeme od Dorriana, stane se osudová chyba. Nepozorujeme své okolí pouze na vteřinu a už nás někdo hodlá zabít. Ten tvor je nám známý, ale nejsme si jistá, nevíme proč. Snažíme se mu strhnout kápi, jelikož jeho vůně ani jeho hlas nám jheho totožnost neosvětluje. V krutém souboji spadneme z jednoho patra a my si opět pohmoždíme ruku, kterou jsme si díky Dorrianovi vykloubila při oné autonehodě. Muž proti nám vytráhne šavli, na níž je krev lykana. Opět nás chtějí otrávit?! To si nemohou najít efektivnější způsob?! zuřivě proti němu skočíme a zlámeme mu hnátu, avšak chvatem, který je nám velice známý, nás sekne šavlí do ruky. Jed se vmžiku dostává do už tak zdevastovaného krevního objehu, ale lykaní krev jsme v sobě měla již tolikrát, že jsme proti ní téměř imunní. Tak jako významní krávlové, jsme si nechala kapat tento jed do jídla. Větší množství nás pouze paralyzuje na několik hodin a možná nám způsobí slabost, značnou slabost, ale ne víc. Zabít by nás mohlo leda tak to, kdyby nám do krku nalili celého lykana. Muž si nám vylívá své srdce a my stále nemáme nejmenší ponětí, kdo by to mohl být. Jsme si jistá, že to není nikdo z Atattürku ani z Royossu, ale kdo je to, to nevíme. Cítíme se malátná a ztrácíme kontrolu nads vým tělem. Ano, přichází očekávaná paralýza. Zbabělče!!! To neumíš bojovat, že mne chce zabít pomocí jedu?! syčela bychom na něj kdybychom mohla, ale jen vysíláme vražedné pohledy. Muž se nad námi napřahuje a my jen poklidně ležíme. Takto je náš další dnešní konec. V jednom dni umíráme již potřetí. Začíná to být poněkud nudné a otravné. Už!!! Muž nám chce zanořit šavli do těla a nám by se možná na tváři rozlil úsměv zadostiučinění...Kdo ví...Avšak nic takového se nesplní. Mé myšlenky konečně o smrti, které jsme pravděpodobně šťastně vysílala všude okolo přehluší výstřel. Napadne nád jediné... Dorrian... A ano, samozřejmě je to můj...snoubenec...můj budoucí manžel, kdo mne přišel zachránit. Teď netušíme, zda-li jsme mu vděčná, či jsme zuřivá, že si nás opět dovolil zachránit. Nese nás někam pryč. Položí nás na lůžko, které je chladné a něco hledá. Nehledej...možná není třeba...možná se to konečně má stát...jsme tu nepřirozená...jsme tu na víc...jsme mrtvá více než tisíc let... Myslíme si pro sebe a už nám nezáleží, jestli se usídlil v naší hlavě a poslouchá...my to už možná poklidně vzdáme...

Gabriel Delicius - 19. března 2009 13:44

rukopis Hledám a pořád hledám po šuplíkách všude, kde se to dá. Co vlastně hledám? pomyslím si, když pořád nic nedokáži najít. Podívám se rozpačitě na Irsay, znova jsem ji vlezl do hlavy, jelikož je to jediné spojení s ní, které zatím mám. Ty to nesmíš vzdát. Najdu to. vyšlu povzbuzující myšlenku směrem k Irsay a dál hledám, nakonec se mi dostane do rukou několik let starý rukopis, který je zapečetěný. Je velmi zašlí starý, možná když to ten dotyčný psal, ten papír byl čistý a měl nějakou barvu podobající se bílé, ale teď tmavě žlutý až hnědý. Roztrhnu pečeť a začnu si v tom číst. 25. května 1356 New York Ty jež čteš tento dopis, jsi nejspíš ve velké slízelné situaci, ze které je těžké vychodisko. Možná se mne ptáš, jak to vím, ale stejně, jako ty mám dar. Můj dar je jiný, vidím do budoucnosti a tímto rukopisem ti chci pomoct. Tvá milá teď nejspíš je zraněná lykaním jedem, který jak si ty myslíš zabíjí. Ale to není fakt. Ona je jediná, která toto dokáže zvládnout, avšak bude potřebovat se napít tvé krve, která ji velmi pomůže. Poté bude pár dní mimo, možná si i projde peklem, ale tak to musí být. Jinak by se budoucnost pozměnila. Když to tak bude, bude pro oba nejlepší, když se z toho města dostanete a vrátíte se zpátky do Royssu. Tam budete žít pohromadě. Možná je hloupé věřit těmto slovům a přitom nevědět, kdo já jsem. Řeknu ti to tak Irsay z Royssu, byla moje dcera, tedy já ji z ní udělal upírku. Ona si doteď myslí, že jsem byl zákeřně zavražděný, ale to není pravda, udělal jsem to tak, aby si to všichni mysleli a Irsay byla v bezpečí. Teď tě však prosím o jediné, neříkej ji nic o tomto dopise. Bude lepší, když o ničem nebude vědět. Jiné vychodisko není. Sbohem cizinče a starej se o ni. Přečetl jsem si tento dopis a řaději jsem ho zahodil do ohně, jelikož jsem věděl, že by o tom dopise, chtěla Irsay něco vědět. Poté jsem si k ní přisedl a z kalhot jsem vytáhl dýku a podřezal si zápěstí, krev která se mi velkém z ruky spustila, jsem jí nechal skapat po kapkách do ústy Irsay, tak jak to bylo psáno v dopise. Když jsem to vykonal, zavázal jsem si ránu šátkem, který jsem našel a sedl si k ní. Hladil ji přitom po vlasech a díval se jí do očí. Ty to zvládneš. To mi věř. Nejspíš to bude, jako procházka peklem. Ale mi to zvládneme, a pak se vrátíme do Royssu. Odejdeme odus a budeme tam žít. promlouval jsem k ní a držel ji za ruku. Čas pro mne touto chvíli zastavil. A je mi jedno co se stane, hlavně, že budu s ní. pomyslel jsem si a seděl u ní beze slov a bez hnutí.

Pán Záhad - 19. března 2009 14:10

Brooklynský most Ten muž nevypadá na to, že by ti něco řekl, raději zemře násilnou smrtí ve tvých ruko, než horší smrtí v rukou toho nejvyššího. Díva se na tebe a mlčí. Nezáleží mu na životě. Dělej si se mnou co chceš, ale nikdy ti neřeknu pravdu. To ze mne nedostaneš. Střel si...Tak vystřel. Ta doktorka je v pořádku, šlo nám jen o ni. promluví poslední slova a dál mlčí. Čeká na chvíli, kdy ho usmrtíš, jelikož rád zemře ve tvých rukou.

Jasper Whitlock Hale - 19. března 2009 14:19

Brooklynský most Chvíli se válím po zemi a snažím se víc koncentrovat, hlava mne přestala konečně bolet, poté se postavím na nohy a jdu za Rashedem, který míří na nějakého neznámeho chlápka, jež mne před malou chvíli měl v úmyslu zabít. Když uslyším něco o doktorce, jsem velmi rozpačitá, jelikož si nic nepamatuji z posledních šesti dnech, připadá mi to, jako kdyby se svět pro mně zastavil a přitom se událo tolik věcí. Rashede, můžeš mí říct o co tu sakra jde? zeptám se ho a pořád ničemu nerozumím, snažím se vzpomenout, ale nejde to, je to marné. Pak se podívám na toho chlapa, který se svíjí v bolestech na zemi. Jakou roli v tomto hraje on? znova se zeptám Rasheda, jelikož já sama neznám pravdu, která mi nejspíš unikla. Poté si sednu na obrudník, hlavu si položím na své nohy. Sakra. Co se to se mnou stalo? Proč si nic z těch dní nepamatuji? ženou se mi hlavou myšlenky a začínám se poddávat pesimismu.

Irsay z Royossu - 19. března 2009 15:36

lékařská místnost Ležíme a po očku se snažíme pozorovat Dorriana. Povzbuzuje nás, ale nám je to jedno. už si přejeme možná opravdu zemřít. Vidíme periferním viděním, že Dorrian něco čte. Je to zažloutlé, velmi zažloutlé a s pečetí, která mi něco připomíná...zeptáme se jej. Minuty ubíhají a my jen zavřeme oči...rezignovaně... už ať je to pryč... Dorrian se k nám přiblíží, rozřízne si zápětí a nechá skanout ten lahodný mok na naše krvavé rty. Ta ambrosie vniká do naše těla, do našeho krevního objehu a nutí jed ustoupit. Upíří krev je silnější než vlkodlačí...tak jako upíři jsou silnější než vlkodlaci... Slibuje nám procházku peklem, ale tu už jsme si zažila mnohokrát. Bože a opravdu od srdce se nám rozšiřuje palčivá bolest, neskutečná, jako by nám plameny spalovaly nitro. Oheň se rozšiřuje až do konečků prstů a já bych si přála více zemřít než takto zůstat bůhvíjak dlouho. Zavřeme oči a už jen to nám způsobuje velkou bolest, ale ne, odmítáme se pohnout, odmítáme vydat hlásku. budeme jen ležet a možná umřeme...

Alexandra. - 19. března 2009 16:05

Sídlo Najednou se ocitnu v černo černé tmě. Sestra je v pořádku a to mě uklidňuje. Raději ani nedutám, aby nikdo nevěděl, že tady jsem. Snažím se na nic nemyslet a raději poslouchat co si ostatní myslí. Tolik bolesti všude kolem a já jsem zahalená v temnotě. Co když všechny zabijí a já budu tady tak dlouho dokud mě hlad nevyžene ven a oni mě pak zabijí? Co když už se ven nikdy nedostanu? Jako bych na tyhle věci už dříve nenarazila, ale vždy když jsem uzavřená v temnotě není mi to příjemné. Nemám strach ze tmy, ale z toho co v ní může číhat. Sednu si a nohy přitáhnu k tělu. Hlavu si položím na kolena a pokouším se dostat se do stavu nevědomí. Něco jako spánek i když budu moct vnímat okolí.

Pán Záhad - 19. března 2009 16:28
	sídlo Irsay Ta nezkonalá bolest se začíná zmírňovat, ale pořád ji cítíš, ale ne v takové velké dávce, jako předtím. Už bys mohla otevřít oči, a pokusit se promluvit. Dorrian tě stále drží za ruku a hladí tě po vlasech. Neodešel od tebe a možná také měl. Přeci dům je plný těch lovců a mohli by ho zabít, jenže mu všechno bylo jedno. Drží tě za ruku a dívá se na tebe. V jeho očích je vidět naděje.

Irsay z Royossu - 19. března 2009 17:23

lékařská místnost Nevíme jak dlouho to trvá, jen to dokážeme přežít. možná bohužel, že to dokážeme přežít. Bolest ustupuje a my otevíráme oči. Vyšleme krátký impuls, aby se nám pohly prsty a ony se vskutku hýbou. Sice pohyby bolí, ale samozřejmě se to dá přežít... Dorriane? Zašeptáme malátně s jasnou námahouv hlase. Odhodlaně se posadíme a hledáme dopis, který četl. Zůstalo nám to v hlavě a chcceme to vědět... Co se děje? proč nebojuješ? Jak jsi věděl, že nám tvá krev pomůže? Nikdy se to nepoužívalo...jen v Royossu téměř sedm století zpět... Vychrlíme na něj otázky a konečně vstaneme. Protáhneme se,a le místo bolestných úšklebků nasadíme kamennou tvář a nestaráme se o ustupující bolest. Projdeme se po laboratoři a hledáme zbraň i dopis, který četl Nelíbí se nám to...

Gabriel Delicius - 19. března 2009 19:16

lékařská místnost Sedím u ní a nevnímám okolí jen jsem zaměřený na ni a čekám, kdy konečně otevře oči. Když se to konečně stane, vysloví ze rtů moje jméno. Jak krásně se to v této chvíli poslouchá, když je vidět, že se začíná dávat do pořádku. Posadí se a začne se ptát na otázky ohledně toho dopisu. Čekal jsem, že k tomu dojde. Ale ne tak rychle, kdy si neznám nějakou výmluvu. Řeknu jí to později, teď budu muset uvést od tématu. pomyslím si a dívam se na Irsay, která hledá ten dopis, ale nenajde ho, už je dávno spálený. Ještě chvíli se na ni dívám a pak se odhodlám. To co hledáš nenajdeš. Už je to dávno spálené a tomu, kdo to psal jsem přísahal, e mu nic neřeknu. A věř mi, že bych ti to hned řekl. Nemůžu. promluvím a dívám se na ni. Stojím kus od dveří, když mne mine hlavou něčí myšlenka, bolest a utrpení těch, kteří lovci považují za svoji oběť. Teď tě prosím, abys zůstala tady a odpočívala. Já musím zachránit to, co se ještě dá. promluvím. Opustím Irsay, ač velice nerad ji zase nechávám o samotě. Ale klan mne potřebuje. Aileen a Alexandra mne potřebují. Tato myšlenka mne žene kupředu a vzniká v mém těle větší nenávist. Pomocí pistole se snažím tuto havěť lidí prostřílet, až se dostanu do blízkosti Aileen a nějaké další ženě, která je ji velmi podobná. Jsem v šoku, jelikož nevím, kdo je pravá Aileen. Ale potom si vzpomenu na náš dar, či prokletí. Aileen, pokud mne slyšíš. Skrč se! vnuknu pravé Aileen myšlenku a čekám na její reakci. Když poznám pravou Aileen, vystřelím po té druhé.

Rashed (V) - 19. března 2009 20:01

NY Most Očividně je mé jednání zaskočilo ale ten co sem ho ještě nezabilse snaží tvářit jako hrdina. Ale já sem nikdy neřekl že tě nechám žít. s těmi slovy mu na mířím na kotník a normálně mu do něj vystřelím. Zabiju tě tak jako tak, jde o to jak nereaguju na jeho bolestný řev normálně mluvím dál. Takže mluv. skloním se k němu. Je jen pár vlkodlaků co si říkají vidoucí, nikdo o nich neví, já jsem jedním z nich a jejich zbraní je víš co? Dokážeme cítit nejsilnější citové vazby obětí strašně si vymýšlím ale to on ani v nejmenším nemůže tušit. Takže si velmi jednoduše najdy ty co miluješ a zabiju, nehledě na to že tě taky můžu převést na odlehlé místo tam tě nadopuju drogami a ty mi sám všechno řekneš, tak jako tak to vyklopíš, když mi to řekneš teď čeká tě rychlá bezbolestná smrt pronesu k němu konverzačně. Lovec má snědou kůži, je to hispánec, lovci nemívají děti ale mexikáni mají rodiny veliké. Co takhle caparti tvých sourozenců. jdu na jistotu, mluvím ovšem trochu nekonkrétně kdyby náhodou ale chlapík je teď tak vyděšený že si to snad neuvědomí. Tak co rychlá smrt, nebo umučení a vyvraždění tvých blízkých?. zeptám se ho nakonec a pohled stočím k Yeně. Nevím našel sem tě válet se na ulici tak sem odchytil dokrotku tak před dvěma hodinami a nechal tě u ní, tvářila se důvěryhodně a když sem si šel najít jednoho hlápka potkal sem tyhle dva i s tebou. odpovím velmi stroze, snad i naštvaně, očividně sem hodně naštvaný kvůli tomu co se stalo v sídle. Nevzala mi náhodou můj kabát nějak sem ho u vás nechal, odcházel sem trochu ve spěchu pronesu poněkokud sarkasticky.

Irsay z Royossu - 19. března 2009 20:11

lékařský pokoj, poté prostě sídlo všude možně Nevěříme... proběhne nám hlavou myšlenka. Hledáme zbraň, dobře víš, že to z tebe dostaneme i později a rozhodně zapomeň na to, že bychom tu zůstala a ležela...ty jdeš také pryč. Já jsme v naprostém pořádku. Nic, co bychom nezažila již tisícekrát. odsekneme a dál se poohlížíme alespoň po zbrani, když nebudeme moci najít ten kus pergamenu. Dorrian odchází a zanechává nás svému osudu v naději, že budeme mlčet. Sic jsme královna Royossu a musíme být uchovávána stejně jako Alexandra kvůli vládě v našem Dominiu, ale jsme bojovnice a vždy jsme jí byla. Toho se nevzdáme a navíc tu není nikdo, kdo by nás nutil k tomu se tolik ochraňovat, jako nutí Alexandru, všichni zůstali v Türkiye. Zbraň jsme nenašla, musí nám tedy stačit naše ruce a překrásná dýka, kterou máme sebou za každých okolností. Má překrásná dýka je naprosto unikátní a vlastním ji již celá staletí. Když je v naší ruce, je jakoby její součástí a v boji o dýkách nás nikdo nepředčí. Tiše a nespozorovatelně vyrazíme z pokoje, je nám jedno, kdo nás uvidí, likvidujeme každého, kdo nemá v sídle co dělat. Jsme rychlá a nedáváme možnost výběru. Jsme smrt, vznešená, krvavá a bolestivá...jsme smrt....

Pán Záhad - 19. března 2009 21:07

soukromá zpráva od Pán Záhad pro zahajovací příspěvek Do New Yorku si přiletěl za svým přítelem Dorrianem, díky starým časů a také kvůli tomu, že on od tebe potřebuje pomoc, zabit se už konečně lovců, kteří vám už jdou na nervy. Dorrian věděl, že po tvém boku se nejlépe bojuje, jak tenkrát, a proto tě zavola, abys co nejrychleji přijel do sídla. Když jsi konečně z letiště vyšel a našel sis odvoz do sídla upírů, tedy tam kde je Dorrian, dojel jsi do velkého krásné a luxusního domku, ze kterého byla slyšet střelba a dům z blízka vypadal, jako kdyby tam vybuchla bomba, taky že vybuchla. Můžeš buď zůstat a dívat se dál na tu zkázu, nebo vejdeš dovnitř a pomůžeš Dorrianovi se zbavit těch, strašných lovců, kteří nedají pokoj. Teď můžeš psát veřejně.

Pán Záhad - 19. března 2009 21:12

sídlo - Irsay Lovců už zde bylo málo, ne tak jako předtím o to se postral Dorrian a s pár dalšími upíry, kteří ještě zůstali. A přesto se pohybuješ po sídle velkou rychlostí, možná v očekávání, že konečně najdeš nějakého žijícího lovce, avšak se toho dočkáš, před tebou se ocitnou nejméně tři ještě žijící lovci, připraveni si s tebou zabojovat, při pohledu na tvoji dýku se lehce usmějí. Tím nás chceš zabít? promluví k tobě jeden a zaroveň s tím, co promluví na tebe vytáhne zbraň, to stejné udělají všichni. Hurá do boje. pronesou oba a vystartují po tobě.

Irsay z Royossu - 19. března 2009 21:20

sídlo jsme tisícekráte rychlejší. Jsme stín s porovnáním jejich pomalých krků. Jednou jsme tady, poté zas tam. Stačí svaknout vypínačem v té místnosti a rozhostí se tam tam. Vzduchem se ozve seknutí a chřástavý zvuk dusícího se chřtánu jednoho z lovců, poté dutá rána, jak jeho tělo padlo mrtvé k zemi. My vidíme naprosto skvěle, jsme na noc stavěná. Ti druzí dva začnou střílet a ve tmě trefí sebe. Není však problémem bodnout znovu a přetít míchu lovců. ikdyž bychom chtěla, nemůžeme se napít jejich krve, mohou být nakažení...Zbývá poslední...vzduch pročísne chladný vánek a ozve se zašustění čepele. Ta poté narazí na něco měkkého a jako máslem tím projede. čepel rozleje mnoho, mnoho krve a jakmile opět rozsvítíme světlo, z dýky bude odkapávat karmínová tekutina a tři vysmátí lovci budou ležet v tratolišti krve... Kdo se směje naposledy ? šeptnu uštěpačně a pokračuji ve své pročišťovací cestě sídlem. Jsme jako duch, jsme jako stína stále jsme smrt...

Pán Záhad - 19. března 2009 21:27

sídlo - Irsay Zabila jsi všechny a kolem nikdo není. Jen dá se říct v kuchyni se ozívají zvuky, když se tam jdeš podívat spatříš tam Dorriana, jak míří na Aileen a na druhou ženu, která je vlastně taky Aileen. Úplná kopie, tedy která z těch dvou je kopie? Ani jedna z nich nemluví, až do té doby, když si všimnou tvoji přítomnosti. Irsay, zbav nás té ženy, která vypadá, jako já a není to já. Tady Dorrian to nedokáže. promluví k Irsay nepravá Aileen a usměje se na ni, poté přejede pohled k Dorrianovi, který míří zbraní na obě dvě. Je to vážně svízelná situace, ze které je jediné vychodiska zabít nepravou Aileen, ale pokus je jen jeden.

Aileen - 19. března 2009 21:46

Sídlo Sjedu tu druhou od hlavy k patě. Nejsi moc vydařená kopie, podívej se na sebe. Někdo tě vysloveně zkazil, maličká. Promluvím k mé kopii. Další boj se mnou samou vypadá jako tanec, krásné nic nepřinášející kreace. Je to trošku jako schizofrenie. Nic pěkného. Za chvíli přijde Dorrian. Dorriane nemám ráda, když mi lezeš do hlavy.. Řeknu mu a opravdu se maličko pokusím. Dorriane, hned jak tuhle krasotinku zabiju, zjisti mi, prosím, kdo dělá tak nepovedené kopie. Budu jim muset stát modelem, aby to za něco stálo. Sdělím mu a když ona zná veškerou mou bojovou techniku, udělám to jinak. Jako v mládí, zaživa. Jak se perou ženy? Škrábou, koušou rvou vlasy.. Podívej se třeba na tohle, co to je? Naprosto špatný odstín. Vyrvu jí silný pramen vlasů a hodím Dorrianovi k nohám. Jako další použiju menší lest. V dalším pohybu ochabnu, předstírám, že mne její útok porazil. Vrávorám a couvám, když se zastavím a jako lvice se po ní vrhnu. Irsay, opravdu vypadám tak otřesně? Zeptám se přítelkyně s úsměvem na rtech.

Irsay z Royossu - 19. března 2009 22:03

sídlo, tanec v kuchyni Jako ten smrtivý stín vletíme do kuchyně, odkud slyšíme ten humbuk. Překvapí nás dvě Aileen, ale tu jednu známe přecijen dosti dlouho na to, abychom ji poznala. Přistoupíme k nepravé Aileen a odhodíme ji ke stěně. Pravé Ailéén podáme svou dýku. Hrej si má milá, vždyť ty víš, že vypadáš naprosto úchvatně a tato levná napodobenina se ti nemůže rovnat. Vypořádejte se s ní má milá... pousmějeme se a čekáme na reakce obou Aileen, jak té pravé tak i té nepravé. Lehounce a tichounce se jako duch přisuneme k Dorrianovi avšak všímáme si, že své myšlenky máme na pozoru... Jak můžeme být manželé, když před sebou toho toliko skrýváme a tolik si nevěříme? Proneseme si tiše ve své hlavě, schována za svou neproniknutelnou zdí...

Gabriel Delicius - 20. března 2009 08:02

sídlo, dvě Aileen Rozkaz. šeptnu směrem k pravé Aileen a dál se dívám na ten souboj, který vypadá velmi zvláštně, ale vím, že Aileen ji zabije hned, jelikož ona má lepší techniku boje než tamta, i když ta druhá se snaží napodobit její boj. Poté co do místnosti vejde Irsay, jako vychřice, či snad bouře. Promluví k Aileen a hodí ji dýku, přisune se k mně. Zadívám se na ní, na tu její krásu, která mne tak upoutala. Říct nebo neříct? Milovat, či nemilovat? Žít či zemřít? Ten, co to psal mne prosil, abych o tom pomlčel. Ale on už je dávno mrtev, či možná žije. Irsay by měla vidět pravdu. Ale co když k tomu muži něco cítila? A teď mne opustí. Raději na to nemyslet. mine se mi vzpomínka na ten dopis, který bych nejraději nečel, ale to bych nezachránil Irsay. Budu jí to muset říct. Je to v rukách osudu. pomyslím si a podívám se na Irsay. Drahá, líbilo se mi to, jak si se zachovala. Avšak jsem tě prosil, aby jsi ležela a odpočívala. promluvím k Irsay a dál sleduji situaci. Vím, že ji toto nejspíš rozčílí a řekne mi, že jsem taky neležel a ona že je sílná a zažila to mnohokrát. Znamenáš pro mne hodně. A proto bychom si měli o něčem důležitém promluvit. To nám oboum nejspíš změní život, tedy spíš mně. řeknu Irsay a projedu si rukou po vlasech. Sakra. Jak to budeš formulovat? Víš četl jsem dopis, ve kterém psal muž z 13. století, že když se tvé rty napijí mé krve, tak ty to zvládneš. A málem bych zapoměl, ten chlápek z tebe udělal toto a možná žije. snažil jsem se představit situaci, která v realitě bude vypadat hůř. Poté jsem sjel pohled na Aileen a tu mladou bojovnici. Skončete to už. promluvil jsem na Aileen a její kopii. A vztekle raději odejdu z místonosti, ven na čerstvý vzduch. Tam si zapálím cigaretu. Nicotin, ten mne dokáže uklidnit. pomyslím si a dál si v klidu pokuřuji. A přitom jsem ostražitý, ale nic se neděje. Lovci jsou nejspíš kaput.

Irsay z Royossu - 20. března 2009 13:14

sídlo Oba očekáváme, až si Aileen vyřídí své účty s touto její žalostnou napadobeninou, která v životě nemá předurčeno nic jiného než selhat. Sledujeme ten tanec a čekáme, než to Aileen skocuje. Dorrian nám hubuje, že jsme měla zůstat ležet, ale máme pro něj jen jedno slovo... Nápodobně, drahý... Poté s námi chce o něčem mluvit. Soustředěně na něj pohlédneme a čekáme co by nám rád pověděl. Avšak k ničemu se nemá a po pár vteřinách odchází. Počkáme do konce Aileenina souboje a to je pro jistotu. Měla byste vydat rozkaz, má drahá, týkající se zákazu pití krve všech zde. Lovci mohou být nakažení jedem. Možná bychom měli odejít, nevím, zdali jste nějak domluveni, ale pokud ne, za chvíli tu budou lidé... Doporučím, co bych udělala a počkám si na Aileeninu reakci. Drahá omluvte mne na chvíli, zdá se, že můj budoucí muž má nějaký problém a je třeba ho vyřešit Věřím, že jakmile nastane chvíle klidu, můžeme si promluvit i my dvě.... Přejdeme k Dorrianovi ven. Vezmeme mu cigaretu od úst a jednou do sebe nasajeme ten šedý dým, pročež mu cigaretu vrátíme. Konečně klidá jej obejmeme. Pověz ná...mi co o tedy jde? Víš že nesnesu tajemství a teď, když hodláš být můj muž, tak už přede mnou máš další? Řekni mi to teď sám po dobrém, nebo to půjde po zlém... Začneme lehce, možná směšně vyhrožovat, ale naše výhružky jsou vážné za jakýchkoli okolností a je třeba respektovat je i nás...

Gabriel Delicius - 20. března 2009 14:50

sídlo Dál si pokuřuji svoji cigaretu v klidu venku, když za mnou přijde Irsay a vezme ji, a taky si potáhne, načež mi to znova vrátí. Chvíli poslouchám, jejím slovům, které chtějí znát pravdu, co bylo v tom dopise. Přisunu se k ní a jemně ji pohladím po její nádherné tváři. Dívám se ji do jejich nádherných očí a pociťuji touho po její kráse, které se však snažím odolat. Tak tedy drahá. Nevím, jak se zachováš, když ti to řeknu, ale je mi to jedno. promluvím k ní a podívám se do země. Ještě jednou si potáhnu ten dým, který na lidi působí, jako zabiják, ale nám nevadí. Ten dopis byl z roku 1356, ten dopis psal nějaký jasnovidec, který věděl, co se stane a řekl mi, abych ti dal svoji krev, že ti to pomůže, tak jsem to taky vykonal. promluvím ji zkráceně a nejraději bych jí neřekl, kdo byl ten, co jí to napsal. Pak se opět podívám do jejich nádherných očí, které mě pohlcují. Ten kdo to napsal, byl ten kdo z tebe udělal toto. On nezemřel, hrál to, aby tě ochránil. promluvím a uhnu ji pohledem, znova se podívám do země a otočím se ji zády. Nevím, jestli žije, ale klidně si ho hledej a najdi. Buď s ním šťastná. Určitě jsi ho milovala. On možná ještě žije a čeká na tebe. vychrlím ze sebe tato slova a mávám rukama. Přestávám bojovat o její lásku, tento souboj je dávno prohraný, jen jsem si to nechtěl přiznat. Ta láska ke mně možná ani nebyla.

Irsay z Royossu - 20. března 2009 16:01

sídlo Nemožné... Strneme v jeho objetí a začneme horlivě přemýšlet. Vracíme se sedm či osm století nazpět a jasně si vybavujeme jak se tehdy vše událo a znovu nám toto připadá nemožné. Podstoupíme od Dorriana a uvědomíme si jednu věc. Přestaneme se ostýchat a vrazíme mu facku jako obyčejná uražená žena muži, který ji urazil. Takto ty nás miluješ? Vzdáváš se nás při každé možnosti. Jen se těšíš, abychom po tobě hodila prsten a odešla. Je-li to tvé přání...ale nech nás říct jednu věc. Ten dopis, který jsi četl, musí být podvrh. Klidníme své vášnivě temperamentní chování a klidná dál pokračujeme Chvíli rozvažujeme, zdali mu máme vysvětlit co se kdysi stalo, ale už je vše pravděpodobně jedno, tedy nám nic nebrání mu vše říct. Ten muž, nemůže být na živu, sama jsme mu uťala hlavu a pohřbila ji od těla naproti tekoucí vodě. Nenáviděla jsme jej a toto bylo jediné východisko, kam jsme odešla, tam nás pronásledoval, tak jsme to takto narafičila. Bylo to na počátku 13. století. Dvě staletí jsme vydržela ta příkoří a pak jsme prostě vzala jeho šavli, kterou před pár vteřinami zabil vklodlaka a uťala mu hlavu...Musel to být podvrh... Jsme k němu otočená zády a rozhodneme se k ráznému kroku. Stáhneme prsten ze své levé ruky a položíme si jej do dlaně, dlaň k němu natáhneme a dáme mu poslední možnost volby. V každém momentě, kdy jen můžeš nás opouštíš, dáváme ti tedy možnost výběru...odejdi od ná...ode mne nadobro tím gestem, že si toto vezmeš zpět, nebo mi jej zpátky navleč. Pokud zvolíš první možnost, vrátím se na své Dominium a už mne nikdy neuvidíš. Zvolíš-li možnost druhou, neopovažuj se vyslovit to, že bys mne chtěl opustit, nebo mi dovolil, abych tě opustila já... Potřepeme odhodlaně hlavou a zrzavé vlasy slepené krví nám dopadnou na jejich právoplatné místo. Hledíme na něj rozhodnutá s nataženou paží v níž se skrývá prsten. Chceme znát odpověď...teď...

Gabriel Delicius - 20. března 2009 16:38

sídlo Irsay mi bezdůvodně vrazí facku, tedy možná v tom důvod je. Ten dopis byl podrh? To to není možné. Jak by ten dotyčný mohl vědět, co se v tuc chvíli stane? A co když jde o nějakou past? Co když to všechno byla jen hra, kterou jsme mi hráli z danými postavami, jako v divadle, kdy se herci musí naučit na zpaměť text, který poté přednesou. Ale my se tu nic neučíme, ne dobrovolně. Co se tu sakra děje? Kdo si tu s námi hraje? mine se mi hlavou myšlenka a chvíli nevnímám rozčilenou Irsay, která tentokrát má ve všem pravdu. Sundá si prsten a čeká, co s ním udělám. Chvíli čekám a dívám se na její dlaň, ale je mi jasné, že s ní chci být. Samozřejmě jí ho navlkénu zpátky na její drahocený prst a políbím ji ruku. Odpusť mi má drahá. To nejsem já. Někdo si tu s námi hraje. A já musím přijít na to kdo. Když říkáš, že ten dopis byl podvrh, tak se mi pokus vysvětlit to, jak věděl, že se ta chvíle stala? promluvím k ní a vstanu. Pohladím ji po vlasech a dívám se jí do očí. Už tě neopustím. Budu o tebe bojovat, klidně i se samím pánem pekel. snažím se ji přesvědčit o své lásce k ní, o té touze, vlastně o všem co k ní cítím. Musíme spolu najít toho, kdo si s námi tolik hraje. Nebaví mne to. Tato hra je hloupost a já nejsem žádný herec. promluvím rozčileně. A jdu nasednout na svoji druhou motorku, Harley Davidson. Přitom se podívám na Irsay. Jedeš se mnou. Nejspíš vím, jak tu osobu najít. Má přece myšlenky a já je dokážu vicítit. Tak ho najdeme a zničíme ho. Jednou provždy. My dva bok po boku. promluvím k Irsay, když sedím na motorce a čeká, co mi řekne. Přitom si zapálím ještě cigaretu.

Irsay z Royossu - 20. března 2009 17:43

sídlo Prsten dostaneme zpět a nyní je nám jasné, že svůj královský plurál, který Dorrian tak nenávidí, nebudeme smět dál používat. Hlavou nám však běží další myšlenky. Co když Mundala žije? Co když řeka vyschla? Co když mu někdo pomohl? Byl jasnovidec, takže co když to narafičil on an nás? Co když ho našli jen náhodou? Co když žije? Panické myšlení opustíme v té chvíli, kdy se Dorrian chystá odejít. Přejdu za ním a s klidem mu vezmu klíčky Harleye. Ne, odpovím jednoduše a je jasné, že už o tom nehodláme diskutovat. Pravděpodobně bude chtít vysvtlení, tak mu jej bez váhání dáme. Za chvíli bude svítat, také jsi potřebný zde. *Nyní pojď se mnou, hledat jej můžeme i zítra... Zahledíme se mu do očí a jemně jej táhneme pryč. Je -li Mundala naživu, Dorrian se s ním nikdy nesmí setkat. Nutně si potřebujeme zavolat do Royossu, aby našli to místo, které jsme již osm století míjela velkým obloukem. Dorrian nesmí s Mundalou bojovat. Mundala je neporazitelný bojovník, jeho jméno se překládá jako bojovník a my jsme jej zabila v jediné nestřežené chvíli za celý jeho život. Zavoláme do Royossu a zdali zjistíme, že je na živu, víme kde jej najít...on přeci vždy miloval výšky... Neodbytně vedeme Dorriana zpět do sídla, kde zjistíme situaci. Jediné co však nyní chceme je koupel a hovor. Náš telefon se rozbil při autonehodě,musíme najít jiný. Drahý, potřebuji zavolat Dominiu, musí se strachovat...mohu tě požádat o telefon?

Gabriel Delicius - 20. března 2009 18:44

sídlo Vzala mi klíčky, jak si to mohla dovolit? napadne mne první myšlenka, když sedím na své motorce a ona nechce nasednout. Poté mi to vysvětlí, ale přece mi v tom něco nevoní. Nejspíš se něčeho bojí, ale čeho. Táhne mne do sídla a nic mi neřekne, nemyslím si, že mne v sídle potřebují. Vždyť už tu nikdo není, nikdo z lovců jsou mrtvý. Na zemi po nich zbyla jen jejich mrtvá rozkládající se těla, která shnijí a jejich duše se ocitne v pekle. Jednou se tam ocitne moje duše. Kdo ví, kdy se mne tamten z pekelnejch vezme do svého království. pomyslím si, když se procházím kolem mrtvol. Irsay to nic neudělá, to já jsem až moc přeictlivělí. Poslední dobou ano. Poslední dobou se ve mně něco změnilo, to když jsem si ji znova potkal a ucítil jsem k ní tu horoucí vášeň a zároveň lásku. Nikdy jsem si nemyslel, že bych mohl něco cítít, jako upír. Jako člověk jsem miloval: Byl jsem vášnivý Španěl, který jako toreádor, rád okouzlil ženy. Teď už nejsem nic. vzpomínám na staré časi. Potom se zastavím, když na mne Irsay opět promluví. Chce telefón, tak jí dám ten svůj, který jsem nechal doma, ještě než se stala ta naše bouračka na motorce. Než ti dám ten telefón, tak mi řekni po pravdě. O co tu jde? Kdo byl ten, co tě stvořil? Irsay, teď mi nelži ty. A dívej se mi do očí, když se mnou budeš mluvit. promluvím k ní celkem s nátlakem a dívám se ji upřeně do očí. Jestli uhne pohledem, zjistím že mi lže. Přitom v ruce držím ten mobil, o který mne žádala. Pevně ho svírám v ruce a pustím ho, jen když mi řekne pravdu.

Irsay z Royossu - 20. března 2009 19:32

sídlo Zaškaredíme se na něj, ale jak chce, klidně mu o tom povíme. Co bys rád věděl? Ž jsme ho z duše nenáviděla? Že jsme byla jeho děvka? Že si prostě jednou vybral těhotnou novomanželku, zabil jí celou vesnici, řekl, že je to její vina a pak z ní udělal tohle? Před dávným časem jsem toho litovala, teď jsem smířena se svou podstatou a nacházím v tom rysy dokonalosti. Ten muž se jmenoval Mundala a pokud jsi někdy hledal ve starých kronikách, narazíš na něj od starověku. Byl to největší válečník své doby a v jediné chvíli nepozornosti, se mu to vymstivlo. Ano, on viděl budoucnost, ale jen když se mu zachtělo. Jednala jsem rychle. Zabíjeli jsme vlkodlaky a když zabil posledního, strhal ze mě šaty a čekal až roztáhnu nohy, aby se ukojil po svém vítězství. NA vrcholu vášně jsem mu prostě uřezala hlavu...Tak jsem ho nenáviděla...to jsi chtěl vědět? Povíme mu lehce uraženě tuto šílenou story a pokud pohlédne do naší mysli, klidně mu přehrajeme veškeré nejhorší vzpomínky na toho nejhoršího z nejhorších. Ale potřebujeme vědět, jestli někdo nenašel jeho hrob, jestli řeka nevyschla...pak bude důvod se strachovat... Kdybys byl nyní tak hodný, můj drahý, napusť mi vanu. Chci ze sebe již konečně smýt tu krev a špínu a obléci se do něčeho normálního. Do něčeho svého... naléhavě na něj pohlédnu a nastavím ruku, do níž by mohl dát svůj telefon... Děkuji...

Gabriel Delicius - 20. března 2009 19:51

sídlo Toto jsem chtěl slyšet? sám sebe se ptám a rozpačitě se přitom dívám na Irsay, teď se na dívám jinak, v mých očích je vidět překvapení a možná i lístost, kterou by ona nerada viděla. Dám ji do ruky telefón a jdu do svého pokoje, kde půjdu napustit teplou vanu. Měla byse uvolnit z toho stresu ve kterém teď je. A který jsem já zapříčinil. pomyslím si, když napoštím vanu. Ve váze na stolíku je pár rudých růží, jejichž lístečky roztrhám a roznesu je po vodní hladině. Poté se podívám po nějaké te svíčce, kterou zapálím a položím ji na vanu. Když je konečně voda teplá, tak se vrátím zpátky za Irsay a přitom si vezmu do ruky jednu z těch růží, která zbyla. Voda je připravená a tady něco máš. Úplně se podobá tvoji kráse, ale ty jsi krásnější. Teď pojď se mnou a uvolni se. promluvím k Irsay a růži se dotknu jejich ramenou. Poté se k ní příblížím, tak abych jí mohl políbit, když se to stane a vykonám svůj polibek. Jemně ji sudnávám její zakrvacené a špinavé oblečení, které na sobě má. Přeji si, abys zapoměla na minulost a užívala si této chvíli. Nemysli, neuvažuj. Unášej se proudem vody. promluvím a pořád její pokožku ochutnávám polibky. Přitom ji jemně vezmu do náruče a donesu jí až k vaně, kde je vše připraveno. Svíčky jsou rozvícené a na místě. A v horké vodě po hladině plují lístečky růži.

Irsay z Royossu - 20. března 2009 21:21

sídlo Vezmeme si telefon a Dorrian odchází připravit nám vanu. V jeho očích je lítost a snad bychom se nad tím i rozzuřila,a le ne, nyní není čas, musíme zjistit o co tady jde. Přejdeme do jedné z temných chodeb a odkopneme mrtvolu lovce na hromadu, která se tvoří v hale. Jdeme hlouběji ani nevíme kam, nechceme, aby náš hovor někdo vyslechl. Vytočíme známé číslo k nám domů, do Royossu. - ´adžal? ozve se v aparátu temný mužský hlas sotva po jediném zazvonění. - To jsem já, Adjatayi, tady Irsay. - Malika!!! Dělali jsme si strarosti, cesta dobrá? - Několik pokusů o mé zabití... - Přijedu!!! Nehsi, laffa!!! přeruší nás a křikne na někoho jiného tam v dálném Royossu. Musíme se usmát a hlavně zarazit, než Nehsi sbalí celý arsenál a přijedou. - Ne, žádné balení, jsme v pořádku. - Nehsi, kifaja!!! To jsem rád. - Jaké je to v Royossu? - Zajali jsme lupiny. Neonate se dál učí a před pár hodinami přestala písečná bouře, která začala, když jste odjela. Jinak je vše tak, jak jste to zachovala, milki sajjida. - Džajjidan. Džiddan džajjidan. Něco potřebuji Adjatayi. Pět minut plného běhu od našeho sídla, je to tak 200 - 350 kilometrů, je skála, pod tou skálou teče řeka... - La, mallika. Řeka vyschla dvě staletí zpět, skálu strhli a postavili na ní domy, žil jsem tam. Přeruší nás opět a nám se zastaví dech is rdce, kdybychom něco z toho měla. - Mustahil...Víš to jistě??? - ´adžal. - Kosti, našli kosti??? - Co je kosti? - Hajakil! Wadžara utur Hajakil?? - Džahala. Zeptám se knihovníka. - Sarican Adjatay! - Knihovník není v sídle, je na lovu. Zavolám mu a řeknu, aby se vám okamžitě ozval, mallika. - Džajjidan. Očekávám brzké zprávy. Ozvěte se na toto číslo. Salam aleikum. - Aleikum salam mallika. Hovor ukončíme a chvíli si jej přehráváme od začátku do konce. Domy, lidé tam postavili domy. Musíme vědět, jestli našli Mundalu... Slyšíme, že nás Dorrian hledá, tedy jdeme za ním do jeho pokoje. Přichystal nám překrásné překvapení. Necháme se svléknout a zanést do vany, avšak pak jej nehodláme pustit a strhneme jej do vany sebou. Vyhodíme jeho oblečení pryč a lehneme si na jeho nahou hruď. takto odpočíváme. v klidu a pokoji, ale hlavou nám neustále běží rozhovor s mým arabským přítelem... Telefon jsme položila blízko sebe a každou vteřinou jej hypnotizujeme a doufáme v jeho zazvonění, doufáme, že ponese dobré zprávy... MH: Překlad arabského rozhovoru. Pokud by si někdo myslel, že mluvím arabsky, mýlí se. Spím se slovníkem :D - Ano? ozve se v aparátu temný mužský hlas sotva po jediném zazvonění. - To jsem já, Adjatayi, tady Irsay. - Královna!!! Dělali jsme si strarosti, cesta dobrá? - Několik pokusů o mé zabití... - Přijedu!!! Nehsi!!! Balit!!! přeruší mne a křikne na někoho jiného tam v dálném Royossu. Musíme se usmát a hlavně zarazit, než Nehsi sbalí celý arsenál a přijedou. - Ne, žádné balení, jsme v pořádku. - Nehsi, dost!!! To jsem rád. - Jaké je to v Royossu? - Zajali jsme lupiny (vlkouše). Neonate (Nově stvořený upír) se dál učí a před pár hodinami přestala písečná bouře, která začala, když jste odjela. Jinak je vše tak, jak jste to zachovala, má paní. - Dobře. Velmi dobře. Něco potřebuji Adjatayi. Pět minut plného běhu od našeho sídla, je to tak 200 - 350 kilometrů, je skála, pod tou skálou teče řeka... - Ne, královno. Řeka vyschla dvě staletí zpět, skálu strhli a postavili na ní domy, žil jsem tam. Přeruší nás opět a nám se zastaví dech is rdce, kdybychom něco z toho měla. - Nemožné...Víš to jistě??? - Ano. - Kosti, našli kosti??? - Co je kosti? - Kosti! Našli kostru?? - Nevím. Zeptám se knihovníka. - Rychle Adjatay! - Knihovník není v sídle, je na lovu. Zavolám mu a řeknu, aby se vám okamžitě ozval, královno. - Dobře. Očekávám brzké zprávy. Ozvěte se na toto číslo. Mír s tebou. - Mír s vámi královno.

Gabriel Delicius - 20. března 2009 22:32

sídlo Irsay mne strhne do vody, toto mne mile překvapilo, jelikož jsem nečekal, že by se mi to mohlo stát. Jsem velmi spokejený, ale pořád ve vzduchu cítím nějaké napjetí mezi mnou a Irsay. Co se děje? položím ji krátkou odtázečku a poté ji jemnou houbičkou umívám záda, a poté celé tělo. Tú es muy venus, mi seňora. Te amo. Mi corazón palpitación para surtir ti. promluvím k ní a políbím ji na tvář. Přitom si přeji jediné, aby tato chvíle neskončila. Uvolni se. Jsi velmi napjatá. Měla byses uklidnit. A toho telefonu si nevšímat. Nehypnotizuj ho tolik, nebo se z toho zblázním. Chtěl bych...přál bych si, aby tato chvíle neskončila a my si jí jen užili, ale jak si jí mám užívat, když ty se pořád díváš na ten telefon. Co se děje? Neříkej mi, že nic. Chci být tvůj manžel a to se vším všudy. To znamená to, že jestli tě něco trápí, chci o tom vědět své. promluvím k ní a možná zazněla moje Španělská horkokrevnost, kterou rád uvnitř skrývám. Jen před Irsay ji nechávám vyjít napovrch. U ní je mi jasné, že se na ní mohu stoprocentě obrátit, a teď když bude mou ženou, není co před ní skrývat. Žádné lži nic. Ale teď mi spíše případá, že ona něco předemnou skrývá. Ale co? O co tu sakra jde? A jakou roli hraji v této hře? pomyslím si a nejraději bych to na ní vychrlil, avšak to neudělám, tato chvilka je pro mne důležitá.

Irsay z Royossu - 20. března 2009 23:41

vana Stále poklidně ležíme na Dorrianově hrudi. máme zavřené, ale ano, co chvíli je otevíráme a hledíme na telefon. Neuvědomujeme si, že sit oho všiml. Ne, opravdu se nic neděje. Jen...v Royossu jsou neklidy s chlupáči...Odehrál se tam nějaklý boj a já čekám, jak to dopadne... Srdce nás bolí, že mu musíme lhát, ale je to pro něj tak lepší... La, mallika. Řeka vyschla dvě staletí zpět, skálu strhli a postavili na ní domy...Postavili domy... uvažujeme dál a opravdu doufáme, že nám nehledí do hlavy. Něžně jej políbíme na hrudi. Jen máme starosti, jaké by královna měla mít...Nejraději bych se vrátila a bojovala o své sídlo. Vím, že vyhrají, ale nechci přijít o jediného z nich... Toto ani tak lež nebyla, ale Mundala by nám dělal větší starosti ikdyby se doma bojovalo. V tom momentě telefon zabzučí a my vyskočíme a nátahneme se po něm. Zrychleně dýcháme a pro jistotu se k Dorrianovi otočíme zády. - ´adžal? (Ano?) - Mallika, kutubridžal, mamun hivar? (Královno, Knihovník, je rozhovor bezpečný?) - La, bal takallama. Wadžara utur Hajakil? (Ne, ale mluv. Našla se kostra?) - ´adžal. Mundala hajija. Qatala sufix atararadžulha. (Ano, Mundala žije. Zabil své nálezce.) - Allah...(Alláhu/Bože) zašeptáme. Je možné, že jen tomuto Dorrian rozuměl. Nepamatujeme si, že by kdy rozuměl mé řeči arabské. Arabština má spoustu nářečí a většina z nich je dávno zapomenuta... - Máme přijet mallika? (Máme přijet královno?) - La. Za doby mé nepřítomnosti budete poslouchat Adjataye. musím jít. Salam aleikum. (Ne, za doby mé nepřítomnosti budete poslouchat Adjataye) - Aleikum salam mallika. (Mír s vámi Královno) Položíme telefon a položíme jej na stoličku vedle vany. znaveně klesneme zpět na Dorrianovu hruď. Nemluvíme, něžně jej políbíme na hruď a dál mlčíme. Víme co máme udělat, jako královna víme. Mundala hajjija...hajjija...

Gabriel Delicius - 20. března 2009 23:55

vana Co se tu děje? To jí nějak nemůžu uvěřit. Můj šestý smysl mi říká, že se stane něco zlého. mine se mi hlavou myšlenka, když Irsay telefonuje. Sice se nevyznám v jazyku Arabském a porozumím jen slovu Allah. Irsay a volat nějakého boha. To se mi zdá podivné. Ne něco v tom je a já zjistím co. tato myšlenka ve mne vyvolá touhu dozvědět se pravdu. Irsay, řekni mi pravdu. O co se tu jedná. Proč si s někým telefonovala arabsky? Bylo to nějak závažné. Nelži mi prosím. Řekl jsem ti o tom dopise a měl jsem mlčet. Tak mi ty řekni pravdu. Jestli mi to neřekneš, tak se budu muset podívat do tvoji hlavy, jelikož já chci znát odpověď. A jsem si jistý, co ty mi budeš muset udělat. Opevníš se myšlenkovou zdí, která ve mne vyvolá zmatek, chaoz, ale pokud mi jako moje budoucí manželka nic neřekneš. Tak budu muset nějak zasáhnou, i když mne to ublíží. promluvím k Irsay a jsem připravený si projít jejím peklem, tou její pomyslnou zdí, kterou nejspíš vůči mne podnikne. Ale než to udělám, pohladím ji po vlasech a zhluboka se nadechnu. Vážně to tak chceš? zeptám se ji a napjatě čekám její odpověď.

Irsay z Royossu - 21. března 2009 00:28

vana Habbibi...(Miláčku) proneseme konejšivě, jako bychom těšila malé dítě, které nemůže dostat svůj bonbon. Nasadíme sladký úsměv, smířlivý a nemyslíme na nic a pokud ano, tedy ve svém rodném jazyce... Mustahil la šaj dara...(Nesmí nic vědět) Ze všech sil se snažíme vypadat klidně a spokojeně. Však nás již nic těžkého nečeká. klidná se na něj usmějeme a políbíme jej na rty, jakobychom to chtal zamluvit, ale je nám jasné, že nás nenechá. Hodláš být žárlivý manžel, můj drahý? zatváříme se jako by to byla ta nejvtipnější věc na světě. Já jsem ze země arabské, kde všichni mluví arabsky a některé věci je jednodušší vyřidít rychle v rodném jazyce, než abych je dlouze vysvětlovala v angličtině. Když mluvím s někým z rodné země používáš snad jiný jazyk než ten rodný? A nic se neděje, bitva dopadla dobře, jen se objevil jeden starý přítel, který si žádá mou přítomnost. Řekla jsem, ať mu udělají pohodlí a vysvětlí mu, že jsme na diplomatické návštěvě ve státech. To je celé, nic závažného. Jsou to jen starosti královny, stejné jako má Aileen...tedy Alexandra...Říkám ti pravdu, kterou potřebuješ slyšet, nic se neděje. i Ctadara milki C aziz. (Omlouvám se můj drahý) V Royossu zastávám post královny, ty budeš později stát po mém boku a musím řešit každou maličkost. Mám starost o svůj lid, to je celé. Snad se mnou, jako můj budoucí muž nechceš bojovat myšlenkami? Dobře víš, že tě mohu přesvědčit, abys toho nechal. Nevěříš mi snad jako můj budoucí muž? Milki zawdž? pousmějeme se a zahledíme se mu pevně do očí. *Buď klidný a důvěřuj mi. *A odnes nás do postele, byla to dlouhá noc... laškovně se pousmějeme a dychtivě jej obejmeme. La, mallika Mundala hajjija... vytane nám opět na mysli, ale tu myšlenku hned zapudíme...

Gabriel Delicius - 21. března 2009 08:35

vana, postel Poslouchám její slova, která mne začínají uklidňovat, ale pořád mi v tom něco nehraje, nevím přesně co ale já to zjistím. Nějak ti nemůžu věřit drahá, nevím co v tom je. Ale něco mi tu nesedí. Když si myslíš, že je všechno v pořádku, tak tedy nebudeš nic namítat, abych s tebou jel do tvé rodné zemi. mine se mi hlavou myšlenka a poté vycházím opatrně z vany, abych své drahé nějak neublížil. Poté si na sebe hodím svůj černý župan a druhý rudé barvy přichistám své milé, která se do něj oblkéká, když je to hotové, vezmu ji do náruče a uložím ji do postele. Pořád z ní nedokážu spustit oči, jako by mne přitahovala. Jsem klidnější než předtím a nejspíš vím čím to je. Nestalo se mi to málokrát, kdybych se po boku s touto ženou necítil nějak ovládaný. Ležím na postely a dívám se na ni, na to jak je krásná, jak mne od první chvíle upoutala a já přestal racionálně jednat. Každý dotek na její tváři, každý polibek co jsem jí věnoval, jsem cítil dvojnásobně a považoval to za hřích, který by se měl potrestat. Na chvíli jsem stím přestal a zadíval jsem se jí do očí. Chci ti věřit. Věřím ti. Ale když říkáš, že o nic nejde, tak mi dovol jít s tebou do tvé rodné země. Přál bych si zoopakovat ty staré časi, jako tvůj manžel. To znamená vzít si tě zítra.Nechci žádný velký obřad, jen už si přeji, aby náš osud byl takto spečetěný. A nikdo nemohl nic namítat. promluvím k ní a hladím ji po vlasech, také ji párkrát políbím na její chladné, krvavé rty, před kterými se nedokáži ubránit. Moc bych si to přál. pošeptám ji do ucha. Na chvíli se od ní nejméně dva centimetry otáhnu, abych ji mohl vidět lépe do očí a napjatě, nejistě čekám, jak zareaguje.

Pán Záhad - 21. března 2009 09:02

sídlo - Aileen Podařilo se ti zabít tu tvoji bezcenou kopií, která měla v úmyslu tě zabít. Jelikož ti Irsay dala dýku a ty jsi ji přijala, tak ta dívka nebyla nějak ozbrojená, takže nemohla zoopakovat ty stejné pohyby, jaké jsi dělala ty. V jediný moment jejího zaváhaní, jsi jí to zaryla do krku a ona byla na místě mrtvá. Kolem nikdo už nebyl, žádný nepřítel. Vypadá to, že jste tento souboj vyhráli. Po chvíli za tebou přijde Rufus, který už po staletí je osobním strážcem Alexandry. Všechno je v pořádku má paní. Zabili jsem ty lovce do jednoho. Už nic po nich nezbylo, teda kromě jejich hnusných pachnocích těl. Teď mi prosím dovolte, abych vaší sestru sem přivedl z jejího úkrytu. promluví k tobě a zmizí, jako pára nad hrncem. Nechá tě samotnou v myšlenkách. sídlo Alexandra Najednou někdo s obrazem pohne a do té místosti vejde světlo. Chvíli si tvé oči musí zvyknout na tmu, která zde byla. Po nějaké chvíli, lepši řečeno po deseti vteřínách, před sebou spatříš Rufusa, který tě přišel vytáhnout z toho hrozného tmavého úkrytu, který ti však zachránil život. Má drahá paní. Všechno je v pořádku. Porazili jsme ty lovce na plné čáře. Můžete klidně odsud vyjít. Vaše sestra je v kuchyni, ale varuji vás předem, je tam strašný nepořádek. promluví a podá ti ruku, aby ti pomohl se odsud dostat.

Irsay z Royossu - 21. března 2009 10:55

postel Říkala jsme si, že bychom si konečně mohla odpočinout, když Dorrian vysloví ta strašná slova... ...zifaf??? Ghadan??? Mustahil!!! (svatba? zítra? Nemožné!!) Vztyčíme se na lokty a podíváme se na Dorriana jako na blázna... La! (Ne!)Žádná svatba zítra! Teď není čas na takové věci. Svatbu klidně do měsíce, ale ne zítra... Povím rozhodně a budou doufat, že mne poslechne... Nechtěj si to rozházet s nevěstou. Něvěsta je ten nejnebezpečnější druh na světě... Snažím se to zamluvit... La ghadan...(Ne zítra). Avšak náhle si vzpomeneme, že mluvil o příjezdu do royossu... A na můj domov je času dost. Nejdříve vyřídíme záležitosti zde. Musím také udělat jednu věc, která byla vlastně druhým důvodem pro můj příjezd... Důvod byl jediný, zastavit se na cestách v New Yorku za starým přítelem a teď máme na krku svatbu a vraždícího netvora. Tedy totéž v bledě modrém. Přisuneme se k Dorrianovi a lehneme si na jeho hruď. To ti nestačí, že sis zavázal snad nejfrivolnější ženu co známe? Přijela jsme včera a už máme kroužek na prstě. Vše popořadě. Ty musíš zítra pomoci s obnovou sídla a já si zařídím své záležitosti, ano? Ach, milki ´armal...(Ach ty můj vdovče)

Aileen - 21. března 2009 12:01

Sídlo Celá zakrvácená zkončím z páráním těla mé kopie. S nožem od Irsay jsem jí udělala pěknou plastickou operaci. Ne, opravdu nejsem sadistická, ale měla jsem chuť jí ukázat, co zvládnu já a co ona. S ústy od ucha a podržíznutým hrdlem ležela bezceně na zemi a já se pohodlně zhroutila na pohovku. Vyrušil mne až příchod Rufuse. Alexandra je v pořádku, Výborně. Nejdřív ji odveďte do její ložnice a přiveďte jí jídlo. Rozkážu mu a on zas odejde. Posbírejte těla a spalte je. V rychlosti, než sem Alex přijde to tu ukliďte. Zatáhnu závěsy u rozbitého okna. Sama odejdu do svých komnat, kde už mám prozíravě připravenou koupel a nové šaty a jedna z mladších upíreček mi přijde pomoc se zavazováním korzetu nových šatů a učesáním. Do sálu přijdu ještě před Alex, dokonale upravená, čistá, smetanově bílá. Sál už je také čištý a venku na pozemcích hoří ohně, ze kterých stoupá fialový dým. I já mám ve svých řadách pár lidí.Hodí se pro práci ve dne.

Gabriel Delicius - 21. března 2009 15:31

postel Poslouchám, jak ke mně mluví, a přitom odmítá udělat svatbu okamžitě. Chvíli jen tak ležím klidně v posteli a odpočívám. Málem bych zapomněl na svého drahého bratra Diega, který je určitě v Španělsku. Kdo ví, jak si tam žije. Vzpomínám, když mi toto udělala Barbara, jak jsem byl bezbranný a zničený tím, čím jsem se stal. Neměl jsem ani potuchy, co mám dělat. Na to jak zabít člověka a vysát jeho krev. Nebýt Diega mého Španělského kolegy, kterého jsem začal považovat za svého bratra. Byl ode mne starší a silnější. To on se rád pral, když měl někdo něco zlého proti mně. Naučil mne všemu, a to jeho umění doteď používám. Byl bych rád, kdyby na té svatbě byl i on. Takže budu muset odjet do Španělska. Sama Irsay, říkala, že má něco na práci. Já vlastně taky. zapřemýšlím se, že přestanu vnímat na malou chvíli realitu. Pohladím Irsay po vlasech, po jejich hebkých nádherných vlasech, které ji tolik zdobí a políbím ji na čelo. Má drahá, nejspíš tě budu muset zklamat a teď jsem si vzpomněl, že bych rád viděl svého bratra Diega, však ho znáš. A nevím zda budu muset do Španělska za svým bratrem. Toužím potom ho spatřit na naší svatbě. promluvím k Irsay, nenechám ji nic namítat a vezmu do ruky telefon. Naťukám nějaké číslo, které snad nebude Irsay zajímat a poté čekám, zda z něho uslyšímznámí hlas. Nemusím ani dlouho čekat až Diego zvedne sluchátko. - Pronto ozve se ze sluchátka mužský hlas a já hned poznám, že se jedná o Diega. - prosím - Diego? Buenos dias, mi hermano. Como esta? začnu hovořit do telefonu Španělsky, jelikož nevím, zda Diego ovládá angličtinu. – Diego? Dobrý den, můj bratře. Jak se máš? - Buenos dias. Dorrian, es tu? Muy bien.Proč voláš drahý příteli? Stalo se snad něco? - Dobrý den. Dorriane, jsi to ty? Moc dobře. zeptám se mě Diego a já se tomu zasměji. Už ho vidím, jak sedí za svým pracovním stolem ve svitu lampy a něco počítá. - No, no. nejde o nic zlého. Jen jsem se chtěl zeptat, zda bys nepřijel na mou svatbu, jako můj svědek. zeptám se ho napjatě čekám na jeho reakci. Byl bych rád, kdyby se tu ukázal. On Irsay dobře zná, párkrát ji viděl, ale to mu stačilo udělal si o ni obrázek. - Svatba? Si, si Koho si mi hermano bude brát? - Irsay. promluvím a přitom se na ní podívám s úsměvem na rtech. - Konečně. Víš co, zítra přijedu. V New Yorku si musím ještě něco důležitého vyřídit. Potom si v klidu promluvíme. Pozdravuj Irsay. Hasta la vista, Dorrian. - Taky sbohem. řeknu a hovor ukončím. Podívám se na Irsay, když hovor ukončím. Pohladím ji po tváři, která mi připadá, jako obrázek, který namalovalo strašně moc světa známých autorů. Mluvil jsem s Diegem. Takže nemusím nikam jezdit. Přiletí sem do New Yorku. Doufám, že se dneska nikam nechystáš? Rád bych si dnešek užil. promluvím k ní a zpytavě se na ní podívám. Říkala jsi mi, že je všechno v pořádku. A mně pořád připadá, že se něco děje, tak mi řekni o co tu jde. Prosím tě. Mám si kleknout na kolena? začnu se chovat, jako malý zhrzený milenec, který po něčem touží. Já toužím jen po pravdě.

Alexandra. - 21. března 2009 16:33

Sídlo Nechám se Rufusem vytáhnout ven, ale nohy mě moc neposlouchají. Mám pocit, že jsem tam byla snad věčnost. Oči si nějak nemohou zvyknout na světlo, když jsem teď byla v temnotě. Přitisknu se k Rufusovi, abych nespadla na zem. Nepořádek mi nevadí, to přeci víš. Promluvím k němu a vzhlédnu k němu modrýma očima a zkouším se zaznamenat každý kousek Rufusova obličeje, abych věděla, že mě oči zase poslouchají. Udělám první krok a vypadá to, že budu moct jít aniž bych spadla. Jdu směrem ke kuchyni a všude míjím nepořádek, který je v domě. Ale vůbec mi to nevadí. Hlavně, že sestra žije. Můžeme začít znova.

Irsay z Royossu - 21. března 2009 18:13

postel Diego...Diego...nepamatuji si na něj. Není to ten tvůj rádoby bratr, co mne nemohl vystát a rval se se mnou při každé příležitosti? zeptáme se nevině a přitulíme se. Jsme ráda, že došla řeč na něco jiného. Pokud to tak chceš, nebudu nic namítat když bude na svatbě, pokud se se mnou nebude rvát ve svatební den. Nebo alespoň na obřadu. Na hostině ho s naprostým klidem opět položím na lopatky... Namítneme. Dorrian nyní hovoří přes telefon. Přirozeně díky skvělému sluchu slyším i člověka na druhé straně, ale nějak se o hovor nezajímám ikdyž španělštině rozumím. Dorrian poté položí a věnuje se opět nám. Oh, vítečně, Diego zítra přijede. pozorovateli se možná může zdát, že můj tón není příliš nadšený,a le takto reaguji na většinu novinek. Ani nemáme chuť se z čehokoli radovat... Mundala hajjija...(Mundala žije) Je nám jasné, že ot tak nemůže zlstat a nyní ,máme aslepoň o Dorriena postranáto bude s Diegem. Dělej si co chceš drahý, já ti stále říkám, že se nic neděje, že mám jen obyčejné každodení starosti královny. A věnuji ti dobu, kdy bude slunce na obloze, už jsem ti říkala, že si musím něco zařídit. Budeš tu mít Diega. Pokud bude vše dobré, sejdeme se s ním jakmile dorzaíme do sídla... *Teď spi...byl to dlouhý den a už se na nic neptej...*vše je v pořádku, *buď klidný. Hledíme mu do očí, přímo se do nich vpíjíme a vlepíme mu smířlivý polibek...teď už nám pouze zbývá čekání na soumrak...

Mundala - 21. března 2009 22:46

New York Stojím na té nejvyšší budově v New Yorku a pozoruji dění na ulici. Nejsem tu sám, jelikož tu při mne je můj dobrý společník, který mne dostal z mého uvěznění, co mi připravila Irsay. Noc je tak temná a prší, déšť stéká po mém těla a mne vůbec nevadí, naopak jsem tomu rád, jak dlouho jsem toto nezažil a teď konečně. Konečně mám v rukách cit a moc, to právo mi vzala Irsay. Nejspíš budu chtít vykonat pomstu. Či jí snad nechám jen tak odejít. To neudělám, proč bych to také měl dělat. Jsem přece silný. Vládce upírů, to já bych měl být na jejím místě. Upřela mi ho. žebe se mi hlavou myšlenka. Po chvíli se však otočím na toho svého pomocníka, který se schovává před deštěm. Je mi celkem do smýchu, když vidím upíra, jemuž vadí déšt. iš-štá tSubb ja sajjed promluví ke mně a je schovaný před deštěm. Možná prší, ale co mi to udělá. Jsem silný, silnější než předtím. promluvím k němu a raději se otočím k němu zády, pozoruji přitom lidské červy, schovávající se před děštěm a mým zrakem. Pane měl bych vám, něco říct. Irsay je zde v New Yorku a nejspíš už taky vědí o tom dopise. promluví ke mně a rozpačitě se na mne podívá. Já vím. Čekám na tuto chvíli, od té doby, co jsi mne ty vykopal a dostal mezi živé. Dej mi prosím mobil. řeknu tomu úbohému pomocníkovi a vezmu si jeho mobil. Ano pane. Mám tu i to číslo o které jste nás žádal. promluví rozklepaným tónem hlasu. Vytočím číslo, které by mělo být do sídla upírů přesně, tedy číslo mobilu upíra, který se jmenuje Dorrian a právě mi chce vzít Irsay, tím že se s ní ožení. Tomuto musím zabránit. Masaa El Kheir. Irsay, vím že tam jsi. Rád bych ti oznámil, že jsem mezi živými, a jestli chceš toho svého manžílka ještě vidět, tak prosím přijeď zpátky do New Yorku. Přesněji do baru Rosaria. Rád bych si s tebou o něčem osobním promluvil. hovořím rychlejším tempem, jelikož nemá cenu si nějak dlouze vyprávět po telefonu. Teď jen čekám, co mi řekne.

Irsay z Royossu - 21. března 2009 23:42

postel Ležíme na Dorrianově hrudi a dlouze přemýšlíme. Snad už se snáší soumrak na světlou krajinu. Nečekala jsme, že naše moc přinutí Dorriana sptá tak dlouho, ale dělo se toho moc. Naráz zazvoní jeho telefon. Jako budoucí žena se k němu nahneme a když nevidíme žádné jméno, stejně nám něco říká, že bychom ten hovor měla vzít. Možžná jsou to z Royossu... - ´adžal? (Ano?) Mé přesvědčení se naplňuje. Nepanikaříme, jsme klidná. není nic, co bys nás překvapilo. Vyhovoří nám své tužby a prosby se s námi setkat. Věděla jsme, že toto přijde, proto nezbývá nic jiného než souhlasit. - Bar Rosaria? Ne nejvyšší budova města? Džajjidan. Kuntu hunaka. (Dobře. budu tam.) Hovor sama ukončíme. Spícímu Dorrianovi vtiskneme polibek na rty. Lehce nás vnímá a mírně nám polibek oplácí,a le dál spí. Vstaneme z postele. Ze svého kufru vytáhneme laptop a na mapě New Yorku si najdeme bar Rosaria. Smažeme historii, pro jistotu, kdyby nás chtěl náš drahý sledovat. smažeme i čísla v jeho mobilu, nesmí nic zjistit. Vytáhneme své věci z kufru a oblečeme se konečně do svého. Jeho rudý župan přehodíme přes opěradlo křesla a nahá přejdeme k vybranému oblečení. Krajkové prádlo, své pohodlné rifle, černé tílko na to černé triko s třičtvrtečním rukávem a svou milovanou koženou bundu. Do záhybů šatstva či těla schováme dva vrhací nože a svou překrásnou dýku, kterou nám Aileen vrátila, jakmile se vypořádala se svou kopii. uvědomíme si, že jsme v kapse předchozího oblečení měla klíčky od Dorrianovy motorky, vezmeme je tedy a napíšeme krátký vzkaz... Musela jsem do města, půjčila jsem si Harleye, vrátím ho v pořádku nebo ti koupím nového. Vrátím se možná pozdě... Nabarvím si rty rudou rťěnkou a dáme polibek jan na papír tak na Dorrianovo líce... Musím odejít, sbohem...zešeptám e av momentě jsme u dveří. Nasedneme na harleye. Neužíváme si cestu, ikdyž je možná poslední svobodná cesta, kterou zažijeme. Za pár minut dorazíme do baru Rosario. Předpokládáme, že je to špeluňka, ale co už. Směle vkročíme dovnitř, posadíme se k nejzapadlejšímu stolu a jakmile dojde servírka, objednáme pět panáků nejdražší vodky, kterou tam mají. Jeden do sebe hned hodíme, s dalšími čekáme na svůj osud.

Mundala - 22. března 2009 00:42

bar Rosaria Je tu. napadne mne, když ucítím její vůni, která se nedá zapomenout. Jak tehdy té osudné noci, co mne stála život. Ale teď jsem zpět a dvakrát tak silný. Přisoupím k ní, jako temnota, které by se měla bát, jako to největší zlo, které třímá v mých rukou. Když jsem v její blízkosti, snažím se udržet na uzdě svoji touhu jí zabít, či snad si vzít to, co tě patří jinému, ale raději to nechám být. A přisednu si k ní, v ruce držím skleničku s whyskey, kterou jsem si sebou donesl. Kopnu do sebe sklinku s jejím obsahem a prohlédnu si Irsay. Nic se na ní nezměnilo. Je pořád tak úchvatná, jak byla předtím. Ale tentorkát mne její krása, tak neupoutá. Vím o jí jde. Nejraději by mne viděla mrtvou. pomyslím si a zadívám se do těch skleniček vodky, co do sebe tak rychle hodila. Zapálím si cigaretu a začnu si ji vychutnávat. mabrúk (gratuluji) Moc dobře si mne dokázala zabít, ale nepodařilo se ti to. A teď tě tu před sebou vidím. A toužím po jediném, ti tu bolest oplatit, ale nejsem jako ty. Jsem chytřejší. promluvím k Irsay a znova si potáhnu ten šedivý dým do plic. medhá bijja(chtěl bych) ti říct, že bys neměla nic pít v baru kde jsi nikdy nebyla. Jelikož toho dokáží využít. zvova jí něco povím a zase pokuřuji cigaretu. Moje myšlenka se vrátí o půl hodiny zpátky. Když jsem zavolal Irsay a pozval ji na toto setkání, předem jsem si všechno připravil a věděl přesně co bude pít. A tak jsem přinutil vedoucího podniku, aby jí nalil tu láhev vodky do které jsem ji přimíchal, dá se říct oblbovací prášek, při kterém bude vláčná, jako kotě a já si s ní budu aspoň moct nějak pohrát. Doufám, že ti nic není drahá. Že se ti netočí hlava, anebo že ztrácíš kontrolu nad svým tělem. To bych velmi litoval. promluvím k ní a využiji toho, že je v takovém stavu, kdy s ní mohu, cokoliv dělat. Vezmu jí na ramena, jako pytel brambor a odnesu jí do horního patra, ze kterého je pěkný výhled na město. Když tam jsem, tak jí hodím na afaltovou zem a je mi jedno, že si nějak ublíží. Tady tě budu rozhodovat já. Její život, či neživot je v mých rukou. Pochoduji z leva do prava. Nenávistně se na ni dívám, a pak vytáhnu tu svoji pistoli, a nejraději bych jí zaryl tu kulku do srdce, aby pocítila stejnou smrt, jak jsem jí zažil já. Co jsi si myslela? Když jsi mne zabíjela? Co jsi cítila, ať ti to stejné můžu oplatit. promluvím k ní a sehnu se přitom k ní, abych jí mohl vidět do očí. Zbraní jemně projdu po jejím těle, až se zachvěje. Možná touhou, možná strachem, ale to mne nezajímá. Přiložím ji zbraň k hlavě a zadívám se na její tvářičku. Víš přece, že ženy nemlátím, ale tebe s velkou chutí zmlátím. promluvím k ní a zatahám ji o vlasy a přitom ji rychlím pohybem odhodím na nějaký ventilátor, nebo kdo ví co. Je mi jedno, že by jí to mohlo bolet, na tom mi nezálží. Rád si tuto cvhíli užiju s plnými doušky. Přiblížím se k jejímu nehybnému tělu a zase se nad ní skloním. Jak se teď cítíš? Bolí to, že? zeptám se ji nenávystně a zapálím si další cigaretu, kterou ji přiložím na její levé rameno a mám to položené do té chvíle, kdy se začne nějak projevovat. Ale na tom mi nezáleží, chci cítit její bolest.

Irsay z Royossu - 22. března 2009 01:39

bar Rosaria Přisedne si k nám. Jeho vůně, temnota, vše jak to bývalo. Ostatní čtyři panáky vodky nechávám nedotčené. Přisedá si k nám naproti. Prsty mu přikopneme dva panáky vodky Byl jsi vždy příliš horlivý než chytrý Mundala......podotknu a naráz vím, že on se vodky ani nedotkne. Zavřu oči a mavnutí dlouhým řas je až namáhavé. To už ani ty nedokážeš bojovat se ženou...bez toho....aby byla omámená jedem?...Už...mne to unavuje...muži... Naše artikulace je poněkud těžší, ale není to nic, co bychom nepředvídala. Nepředvídala jsme sice jeho útok s jedem, ale odteď je nám jasný každý jeho krok. Jsme klidná, smířená s osudem. Věděla jsme, že dnes buď zemřeme, nebo konečně zas budeme žít, ale úmrtí jevěc pravděpodobnější. Dnesjiž po čtvrté či po páté? A třetí to jed v mé krvi? Je to už poněkud nudné. Necháme se odnést nahoru. Nevydáme ani hlsáku přitom, jak nás týrá. Dnes máme v sobě již mnoho jedu a malý panák nemohl mít tolik omamné látky,a by mne vyřadila na dlouho. Jsme přeci upírka, mocnější než ubohý člověk... Ano, při brozdání jeho zubraně po naší kůži se zachvějeme,a le ne, není to strach a není to ani touha ač milování s ním byla věc nepřekonatelná, když se staral o svou milenku. Je to svrbění rukou, abychom mu neutrhla tu jeho odpornou hlavu. Chceš vědět, co jsme cítila v momentě, kdy jsme měla ruce až po lokte potřísněné tvou krví a třímala hlavu s posmrtným bolestným úšklebkem v rukou? Cítila jsme zadostiučinění a klid. To, co ty nikdy nepocítíš, neboť tvůj marný život je naplněn hloupou vendetou, která nic neznamená. Zacházel jsi se mnou jako s nejhorší ku*vou tvého harému a tak tě ta ku*va zbavila života... Artikulace se opět zlepšuje ale valná část našeho těla je stále ochromena. Odkopne nás stranou a hodlá nás pálit cigaretou... Ne, bolest je to, co jsme se za ta staletí odnaučila cítit. Už ty jsi mne odnaučil cítit bolest...Pokaždé kdy ses vrátil rozčilen, podrobil si mne horším věcem...dělej si co chceš...Sakin qatala...Ana Wudžida sulh (Klidně zabij, jsem smířená)... Nehodláme vydat sebemenší hlásku, která by mu dopřála to potěšení, aŤ nás pálí, ať nás mučí, ať nám ubližuje...bolest již necítíme...

Mundala - 22. března 2009 08:47

bar Rosaria, že by konec? Vůbec mne nepřekvapí její chování. Naučil jsem jí to velmi dobře. Zajímavé, co se člověk nenaučí. V tomto případě upír. Nechám tu hru s cigaretou a přiložím si ji k ústům. Co sis myslela, že udělám? Odpustím ti to?Nezajímala jsi mne. Ale teď si myslím, že jsme úplně stejní. Oba dva, tak bojovní. promluvím k ní a postavím se na nohy. Tato hra mne vážně nebaví. Připrav se na smrt. řeknu a pistoli namířím opět na ni. Nestisknu hned spoušť, jelikož se mi oči potěmní a vysktytne se další vidina. Předtím než jsem se do ní úplně ponořil, vystřelil jsem a nejspíš ji trefil do ramene, aby mne po tu část, kdy budu mimo nějak nemohl vyrušit. Vidím Irsay...svatbu..muže, jak je natěšeny, že si ji vezme...Všechno se změní, když dovnitř vejde Lykan...A pak jen smrt. myšlenka se zmírní a dál vnímám, bylo to jen na malou chvíli, takže ona nestačila nějak zareagovat s postřeleným ramenem. Hm..nejspíš bude lepší ji o tu svatbu nepřipravit. Stejně si s ní poradím. Na dnešek určitě nezapomene. pomyslím si a zase se sehnu k ní. Pohladím ji po vlasech a políbím i na tvář. Nechám tě žít. Tam ten nahoře se nad tebou smyloval. Nechám tě odejít. Na tvém místě bych šla okamžitě za tím svím vyvoleným, který spí poklidně v posteli. Mohl bych za ním přijít a zavraždit ho. řeknu jí a je mi jedno, jak zareaguje. Já jsem toho schopný a ona to ví. A teď imši (jdi)! Jdi si za ním. A nebo víš co? Můj drahý přítel tě odveze zpátky, aby jsi se tam nějak dostala. promluvím k ní. Mondragare, pojď sem. Okamžitě. zařvu, tak aby mne ten poskok uslyšel. Když příjde podívá se na mně nevěřícně, jelikož nepočítal s tím, že by Irsay mohla dnešní nocí žít. Má s ní jiné úmysli. Teď chci, abys jí uspal tím svým práškem a odvezl jí zpátky. pravým rozčileným tónem hlasu, stejně tak se i cítím. Samotného mne překvapuje, to co dneska dělám. Mondrag se k ní posadí a do tváře jí foukne nějaký třpitivý prášek, který uvede její oči do tmy. Ahlem saida (sladké sny) řekne tato slova, když konečně ví, že už nepatří mezi ty bdící. Sehnu se nad ní vezmu její zničené tělo do náruče a odnáším ji do auta. Netrvá to ani dlouho a položímjí na zadní sedadlo. Sednu si na místo řidiče, jak překvapující, pro Mondraga, ale pro mne ne. Mám v úmyslu ji dopravati do toho sídla upírů a možná se setkat v tváři tvář s tím jejím snoubencem. Když jsem konečně dojel do toho sídla a ocitl se před vstupní branou, připadalo mi to jako sen. Jako vzpomínka na minulost, než mne tato ženská usekla hlavu. Teď si s ní v tuto chvíli můžu jakkoliv zahrát. Ale to by si přála ze všeho nejvíc, a tak to neudělám a místo toho jí vytáhnu z auta, na studenou prašnou zem. madhá bijja (velmi rád) tě nechám na tomto světě živou. Však příjde ten pravý čas. pošeptám ji do ucha, a pak se postavím a chvíli jentak z hora pozoruji její krásu, která se vůbec nezměnila, i když teď vypadá celkem hrozně. Na její kožené bundě, tedy přesněji v oblasti ramne, je teď poměrně velká krvavá stopa, ale z toho se určitě dostane. Nasednu do auta a odjíždím v stříc osudu. My dva se ještě uvidíme.

Pán Záhad - 22. března 2009 09:51

sídlo - Aileen, Alexandra Ve vašem sídle probíhali úklidy ve velkém, až do temné noci. Ani jste si toho nevšimli, že je noc, a po pravdě řečeno se vám už vůbec nechtělo jít ven. Irsay někam zmizela a Dorrian ležel v posteli, spal. To zapříčinila Irsay, která ma taky dar, jako vy, ale trošku jiný. Alexandra Rufus si s malou Alexandrou začal velmi rozumět. Začali si povídat, když byli v jejím pokoji. To je temná noc. Nemyslíš? Na obloze je pár mráčku a tolik nádherných hvězd. promlouvá k Alexandře a směje se na ní, jelikož ho Alex velmi okouzlila. Ta její něžnost, ta křehkost, při které má tendenci být ochranářský. Pohladí ji jemně po tváří, a pak se jeho rty přiblíží k jejím. Políbí ji, ale pak raději couvne. Toto by ublížilo nejen jí, ale i jemu. Omlouvám se. řekne když je na odchodu, ale na chvíli se zastaví, ještě se podívá na její krásu, ukloní se jí a usměje se na ni. Když mi řeknete zůstaň, tak zůstanu. promluví a čeká, že mu právě tato slova vysloví. Aileen Začíná tě upoutávat velmi mladý upír bojovník, tou svoji něžností a svůdným pohledem, který ti stále oplácí, když se procházíte sídlem a díváte se, kde by měli být další úpravy. Záclony bychom měli koupit. V kuchyně nějaké spotřebiče. Po pravdě řečeno má paní, ta kuchyně by potřebovala přestavět. Proč jí tu vůbec máte? zeptá se tě a nahodí tázavý kukuč, mírně se usměje. Jelikož i ty jsi ho něčím upoutala, možná tím svým vládcovským chováním. Raději se však zdržuje a je chladný. To myslím, že je všechno. Hned to půjdu do města koupit. Budete chtít ještě něco? zeptá se tě a čeká na tvoji reakci.

Irsay z Royossu - 22. března 2009 11:02

bar Rosario, poté sídlo KDyž nám míří zbraní do obličeje ucítíme, že konečně můžeme vstát. Jen se mu vysmějeme, přidržíme se zdi a zešeptáme... Niran džaban... (Střílej zbabělče) Vysmíváme se mu do tváře a nejdříve nás postřelí do ramene. Odhodí nás to k zemi, ale stále máme snahu se vykasat nahoru...On má svůj proslov, poněkud zmatený. Nejdříve chce, abych odešla, poté zas, ať spím. Přijde ke mně a dá mi polibek na líce a tu si vzpomenu, že mi i chybí objetí tohoto muže. Uvědomím si, že jsem rezignovala, že nebojuji....že bojovat musím...Avšak někdo jiný mne uspí. Probudíme se na prašné zemi před sídlem. Nikde nikdo není, což je pro nás přínos. Chvíli ležíme, až zjistíme, že se můžeme pohybovat, dostaneme se nenápadně do Dorrianova pokoje. Budeme přešťastna, pokud stáel spí. Zavřeme se v koupelně. Svlékneme své věci a lehneme si do napuštěné vany. nařízneme ránu po kulce a obratnými prsty ji vytáhneme. Bolest je to nesnesitelná,a le víme, že nesmíme křičet...nesmíme vydat ani hlásku, Dorrian se každou chvíli probudí... když je kulka pryč, hodíme ji do své kapsy, aby ji nenašel. Mundalo...co jsi viděl...co jsi viděl...Až se příště setkáme, nezažiješ upíří trosku, ale zažiješ královnu...královnu Royosskou, bojovnici, jež se učila u nejlepšího a nejlepšího zabila...teď jsou čin jen musí zpakovat... Do očí se nám vhánějí slzy a proto se celá ponoříme do vany. Po pár vteřinách vypadáme jako utopená...

Gabriel Delicius - 22. března 2009 12:31

sídlo Probudím se těsně před příchodem Irsay, nenápadně se na ni podivám, abych zjistil co se jí stalo. Je zraněná. Lhala mi, že si jen něco musí vyřídit. Lhala mi ve všem. uvnitř mne to začne vřít, ale pořád ležím se zavřenými oči. Když vejde do koupelny, postavím se obratně na nohy, ale snažím se být velmi tichý, abych na sebe neupozornil a ona mohla poté odejít bez odpovědi. Kdo by jí mohl takto zřídit? Lovci? Ne, lovci to nebudou. Ale ano, je tu někdo, jedna osoba, která je tak silná jako ona. Ten co napsal dopis, ten co ho zabila v jeho nepozorované chvíli. On to přežil. tato myšlenka mne žene blíž ke koupelně. Když jsem v blízkosti dveří, zjistím že je zamčeno, ale to mne neodradí. Pořádně nakopnu dveře, až ony se rozletí dokořán. Pravě v té chvíli, kdy Irsay vypadá, jako utopená. Skloním se nad ní a vytáhnu její tvář nad hladinu, tak aby se mohla nadechnout. Cítím, že pořád žije, a proto nějak nepanikařím. Teď se mi však žene do těla horda adrenalinu. Lhala jsi mi úplně ve všem. O tom, že ten, kdo napsal ten dopis a ten kdo tě vlastně stvořil žije. promluvím a v tu chvíli bych jí nejraději dal facku, ale to neudělám. To ne. Klečím nad ní a nevěřícně se jí dívám do oblyčeje. Nenechám ji nic říct, raději vedu monolog, který si ona vyslechne a bude klid. Nevím, kdo z nás víc touží po té svatbě. Ale myslím si, že ty to nejsi. Lžeš mi do očí. Lžeš taky o tom, že si mne chceš vzít? dál mluvím, jako shrzený milenec a dívám se na ni. Pozoruji její oči, její tvář. Málem jsem o tebe dneska přišel už po několikáté. A teď jsem ti nemohl nějak pomoct nenechala jsi mne. To mne nejvíc rozčiluje. Chci s tebou být po boku a bojovat s tebou proti němu. Tak jako pravý manžel. To chci tak moc. řeknu a vstanu, končím tímto gestem svůj monolog a čekám, na její reakci, které si vlastně vůbec nevšímám. Mám největší chuť vypadnout odsud a vyvětrat si v New Yorku hlavu. Jdu do pokoje, kde si přečtu ten lísteček, na kterém mi oznamuje, že si půjčila mého Harley. To už nemá meze. Půjčí si mého Harley, kterého tam určitě nechala, odjede si do New Yorku, za starým známým, který ji málem zabil. tato myšlenka vyvolá to, že raději odejdu z místnosti, jelikož bych udělal něco zlého, a to v tu chvíli nechci. Chvíli stojím u svého pokoje, přecházím z místa na místo a snažím se uklidnit. Pokuřuji zapálenou cigaretu, a dým se mi žene do plic. Potom se odhlodlám vrátit zpátky do svého pokoje. Teď mi řekni celou pravdu. A nelži mi už. s touto větou se posadím na křeslo a čekám co mi řekne.

Irsay z Royossu - 22. března 2009 13:40

sídlo Dorrian nás vytáhne z vody a pomalu nás proklíná. Nemluvíme, není nic, co bychom řekla, stejně nás nás nechce poslouchat. Jen se držíme okraje vany a hledíme mu do očí. Více či méně odhalil to, co se stalo, ale nezdá se nám, že to bylo obyčejnou úvahou, myslíme si, že hleděl do mé mysli...Poté, co odejde zavolám lidského sluhu. Ostýchá se vejít do koupelny, ale nařídím mu, aby během půl hodiny dovezl Dorrianův Harley. Nesmí na něm jet, ale musí ho dovézt, jinak příjde o svůj mrzký život. Nehodlám muži ublížit, ale chci jej jen postrašit,a by o půl hodiny později opravdu stál Dorrianův Harley dole v garáži. Ponoříme se opět do té teplé vody a zjišťujeme, že již enní tak horoucí, jako byla na začátku. Nyní bychom si přála být utopená, nebylo by to pak tak složité. Vypustíme vodu a zabalíme se do osušky. Poté si sedmene do rohu místnosti. Obejmeme si kolena a přemýšlíme...Musíme vypadat žalostně,ale na tom nám nyní nezáleží. Dokonalost jde stranou při hrozbě smrti. Jsme vyčerpaná a hladová... Mundala hajjija...Mundala, co jsí viděl? Kdo byl ten druhý muž, co je tvým plánem? Měl si mne zabít když jsi měl možnost...Zmizela bych z Dorrianova života a dál jej neničila... Nehodlám vyjít z koupelny, ej nyní mým bezpečným útočištěm...jen zašeptám tak, aby mne i Dorrian čekající ve vedlejší místnosti dobře slyšel... Bylo třeba ochránit tvůj život na místo mého...jsou věci, které neovlivníš...Allah indahu qudra...(Je to v Alláhově moci) V době, kdy jsme se stala čím jsme se stala, nevěřila jsme ve svého boha, ale ten nás přinutil a ukázal se v celé své podobě, že budeme muset pykat... Chceš-li se ptát...odpovím, ale nenechám tě bojovat můj boj... Milki nidal...Milki qasin wa damawi nidal...(Můj boj...Můj krutý a krvavý boj)

Gabriel Delicius - 22. března 2009 14:13

sídlo Nevylezla z koupelny, jen na mne mluví z druhého pokoje, kdybych byl hluchý neslyšel bych jí, ale to je v této situaci jedno. Vstanu z křesla a chvíli přemýšlím, jestli mám jít za ní do pokoje, či mám zůstat tady. Allah? Co pořád s tím bohem má? Je to náš osud, který je v našich rukou a my dva si určujeme pravidla. pomyslím si a s touto myšlenkou vstoupím do koupelny. A spatřím tam ji, jak vypadá zničeně, ale pořád je tu ta její krása, ta neodolatelnost. Přistoupím k ní a prohlédnu si jí, i když mne uvnitř ničí to jak vypadá, nedám na sobě znát lítost, jelikož by jí to rozčílilo. Má naše svatba cenu? Víš strašně tě miluji, to jsem v této chvíli pochopil. Ale..nevím, jestli ty to stejné cítíš ke mně. Proč si mi řekla ano? Máš na výběr, je tu hodně mužů, kteří o tebe stojí. Proč já?...Takže ten Mundula žije? Proč mi nechceš dovolit ti pomoct? Chci ti pomáhat. Přeji si to. promluvím k ní a přisednu si k ní. Pohladím ji po jejich mokrých vlasech, potom po její nádherné tváří, která mne dokáže odměkčit. Přisunu se k ní ještě víc, abych jí políbil a obejmu jí. Potřebuju tě. Znamenáš pro mne hodně. Život si bez tebe nedokážu představit. pošeptám ji do ucha, a přitom ji stále držím v obětí, ze kterého ji jen tak nehodlám pustit.

Irsay z Royossu - 22. března 2009 14:55

sídlo Naše oči se dívají do prázdna, sledují něco, co tu není. Tak jako jasnovidci tímto pohledem budoucnost vidí, my se na ni rovněž snažíme přijít. Neuvědomujeme si slova, neuvědomujeme si doteky... Nic co je pomíjivé nemá v tomto životě cenu...Nevím co k tobě cítím, nebo jestli je to cit, ale přeji si, abys byl šťastný, tedy pro to je tu mé ano. Já neznám lásku, zapomněla jsme ji před tisícem let... pošeptám téměř neslyšně, tak jako býval neslyšný úder srdce, tak naše slova vychýzejí z krvavých rtů... Je irelevantní to, co si přeješ, pokud tě to má ohrozit na životě... Ano, podle všeho, Mundala žije. Řeka vyschla, postavili domy... jako v blouznění zopakujeme slova, která nás děsí už od posledního telefonátu z domu. Avšak nyní nás děsí jiná věc, Mundala mi neublížil proto, že budu trpět mnohem více, dkyž budu žít...Musíme vědět co se stalo...musíme vědět, co viděl... Šla jsem za ním s tím, že si svou zlost vybije na mně a tebe nechá žít...Ale z nějakého důvodu nechal žít i mne a sám mne dovezl sem, tedy není nic v čem bys mi mohl pomoci...Potřebuji do města...musím na vzduch... Vymaníme se z jeho objětí a bleskurychle se oblékneme. snad ještě s mokrými vlasy se na něj otočíme s tím, že bychom měla něco udělat... Omlouvám se, že jsem si půjčila tvůj motocykl, během pěti minut by měl být dovezen zpět dolů. Avšak potřebuji nějaký dopravní prostředek. Nechtěla jsem ti prohledávat věci kvůli klíčkům k jinému dopravnímu prostředku a teď tě o něj žádám... Obrátíme se na něj a ikdyž hledíme do jeho očí, jako bychom se dívala skrze něj... Musíme vědět...a klidně pro to zemřít... Dorriane, prosím...

Gabriel Delicius - 22. března 2009 15:35

sídlo Poslouchám, jak ke mně hovoří, ale nic nenamítám. Neříkám a ani nějak jinak se jí nesnažím zabránit v její řeči. Když mne však odtrhne postavím se bleskurychle na nohy. A jen jí pozoruji, jak se obléká znova do nějakého oblečení. A potom chce po mne klíčky. Teď ti zase něco řeknu já. A ty mne budeš poslouchat a ne mi zase šeptat do ucha, jak moc jsem unavený. To ti teď už nevýjde. dopovím ji a pevně svírám v rukou klíčky od svého dalšího dobravního prostředku a to rychlého auta, který ji jen tak do ruky nedám. Do toho New Yorku půjdu s tebou. Nenamítej nic neříkej. Teď už nejsem ten slabý hloupý Dorrian, kterým jsem byl před chvílí. Probudila si ve mně skrytou sílu a já ti chci pomoct. Mundala mi nic neudělá neboj se. Raději zemřu v jeho rukou než s tím faktem si vezmu život, kvůli tomu že on ti něco udělá. Přeju si to a chci, abys mi toto mé přání splnila. promluvím k ní a hodím na sebe černou koženou bundu. Sejdu dolů po schodech ke svému rychlému vozidlu, kterému s oblibou říkám" avispa" (vosa), jelikož je tak rychlí, jako ona. To auto je Porshe Carrera. Nasednu na místo řidiče a čekám, co udělá Irsay. Víš kde by měl teď být? Zlato nepokoušej se mi něco vnutit. To nemám rád. Nebaví mne si hrát tuto hru, kdy já musím na slovo uposlechnout. Teď mi věř, že jak ty si dokážeš opevnit svoje myšlenky předemnou, tak já dokážu neuposlechnout, to co mi pošeptáš do ucha. A věř mi, že neblafuji. promluvím k ní, když sedím v autě a napjatě čekám až si natoupí. Věř mi, že se ti to tentokrát nepovede. Vrátil jsem se zpátky. pomyslím si a nastartuji auto.

Irsay z Royossu - 22. března 2009 15:47

sídlo Následujeme jej, ale jeho podmínky odmítáme splnit. Nenasedneme do auta a nebudeme poslouchat. Jsme rozhodná, prostě nemůžeme připustit, aby se tito dva setkali... Ne, Dorriane, já tě za ním nezavedu. Chceš -li se s ním setkat, pak to nedovolím...Nyní se hodlám jít nakrmit, nejedu za ním... Možná ej to lež, možná ne, ale nehodláme Dorriana zavést k jeho smrti... nikdy jsme o něm netvrdila, že je slabý a hloupý, ale Takto to prostě nejde, takto to nefunguje. Zakazujeme sobě i jemu, aby se ti dva kdykoli setkali...Máme svůj plán... Nasedneme do auta na místo spolujezdce. Zavez nás do města přješ li si to, ale Mundala nebude ten, se kterým se uvidíme...Za prvé si potřebuji obstarat nový telefon, nemohu neustále používat ten tvůj a za druhé mám hlad... A ne, nemám nejmenší ponětí, kde by mohl být...

Gabriel Delicius - 22. března 2009 16:19

sídlo Dobře, jedeme do města. Obstaráme telefon i potravu. Ale ty si ode mne nehneš ani o krok. Budu s tebou na každém rohu. promluvím k Irsay a rozjedu svoje krásné porsche a nabírám přitom na maximální rychlosti, ale s tím rozdílem, že oproti tomu, jak jsem jel, jak blázen na motorce, jsem se teď poučil a dávám přitom velký pozor. Takže si to zrekapitulujeme. Irsay sem přišla za neznámím účelem, tedy tvrdí že mne přišla navštívit. Já se do ní zamiloval a už po několikáte jsem jí zachránil život. Teď se to ocitl ten, co jí stvořil a usiluje o její život. Prima, máme se na co těšit. A kdo ví kdy bude svatba? ženou se mi hlavou myšlenky, ale přitom nespouštím oči ze silnice. Mlčím, jelikož nevím, co jí mám říct. V tuto chvíli bude nejspíš lepší moje mlčení. Nakonec to svoje mlčení, jako pravý temperativní Španěl nevydržím. Jen mi teď řekni jediné. Když chceš abych byl šťastný a řekla jsi mi ano, tak doufám, že tu svatbu nepovažuješ z donucení. To bych byl nerad. A raději bych zmizel z tvého života. Já o tebe bojuji, jenomže ty to nevidíš, a ani možná nechceš vidět. promluvím poslední slova a dál se věnuji řízení svého vozu. Do New Yorku jsme dorazili tak ve dvě hodiny ranní, takže tma tu ještě viditelná je. Do pěti hodin už nebude, takže v pět hodin budeme muset být zpátky v sídle. Zaparkuji auto na neznámém parkovišti a je mi jedno kde. Vystoupím, jako první a jako gentleman otevřu dveře dámě, a pomůžu ji vystoupit. Rozpačitě se na ní podivám, jelikož uvnitř pociťuji o ní velký strach, při kterém nedokáži racionálně uvažovat, a proto se podívám, zdali mám u sebe nějakou zbraň, když si uvědomím, že ano, tak jsem klidnější. Tak kam půjdeme? zeptám se a nabídnu své dámě rámě.

Irsay z Royossu - 22. března 2009 16:33

Nový York Sedíme v autě a nevnímáme. máme zavřené oči a zdá se že o něčem přemýšlíme, ale naše mysl je naprosto prázdná, nesmíme myslet, odhalil by nás...Nevnímáme jedinou otázku a až po chvíli si uvědomíme, že na nás Dorrian mluví... Co prosím? O čem jsi mluvil? I kdyby nám odpověděl, jsme duchem naprosto mimo. Hodnotíme terén, hodnotíme východy, hodnotíme naprosto všechno. Nejlepší možné cesty napadení, nejlepší možné cesty úniku,. Všimneme si ,až jsme dojeli a po vystoupení z auta nám nabídne rámě... Žádné prudké pohyby... Opatrněse jej přichytíme... Kamkoli, vyber bar a já na toaletách zabiji svou oběť...Tak mi to bude vyhovovat... Necháme se odvést do jím zvoleného baru a vybíráme svou první oběť...vybereme dvě. Ženu lehce mi podobnou a muže, co ji doprovází. Obrátíme se s úsměvem an Dorriana a něžně řekneme, když se mu pevně zahledíme do očí... Vybrala jsme si. *Počkej zde, nechi je vyplašit. *Počkej dokud nepříjdu ano? Bylo by to nápadné. vnutíme mu nenápadně... Zdá se, že se mi vrací živots a barva do lící když mám jít lovit. Přejdu k maldému páru a vysvětlím jim, že jsou tisícími hosty za krátký časový úsek a že mají nárok na odměnu. Zavedu je do zadu...Dívku poprosím, aby si vzala mou bundu a před očima jí zavraždím milého...chvíli ji proženu po Novém Yorku a pak se vydám naprosto jkiným směrem. Ona nese mou vůni a my můžeme odejít... Dorrian bude ochráněn...

Gabriel Delicius - 22. března 2009 16:50

New York Chvíli tam stojím, jelikož mi zase něco našeptala. Rozzuřím se a snažím se v sobě potlačit vztek. Sakra..udělala to už zase. Kdy s tím konečně přestane? mine se mi hlavou myšlenka a vyběhnu z baru. Cítím její vůni a utíkám za tou dívkou, která má na sobě bundu Irsay. Když jí doženu, a chci jí pohledět do očí, spatřím, že se nejedná o Irsay, ale o někoho, kdo vlastnil její bundu. To nemá už konce. Kdy konečně sakra pochopí, že jí chci pomoct? křičím a jsem strašně naštvaný, ta dívka přede mnou omdlí a tím pádem se stane moji kořistí. Sehnu se nad ní a odkryju jí vlasy z krku, zakousnu se mírně do jejího těla a saju její krev, která mi dodává velkou sílu. Když už je konečně moje potrava mrtvá vydám se neznámým směrem za Irsay a snažím se jí najít pomocí jejich myšlenek. Irsay zase jsi to udělala. To už nemá smysl dělat já si tě stejně najdu. vyšlu k Irsay myšlenku a moc nepočítám s tím, že k ní doletí, ale když ano bude to znamenat, že je blízko. Nasadím rychlejší tempo a uháním New Yorkem do pěti hodin jí musím najít, jinak bude pozdě a na olboze se ocitne světlo, které by jí mohlo ublížit. Jestli jí nenajdu, a jí se něco stane, tak pro mne tato šaráda, která si říká život skončí.

Irsay z Royossu - 22. března 2009 16:59

Nový york Víme, že naše lest dlouho nevydrží, snaží se vždy prolomit naši bariéru a otázka prolomení je v uvědomění si, že to, co děláme vlastně není to , oc chceme udělat...Jako stín, nepostřehnutelná lidským okem proletíme Novým Yorkem k nejvyšší budově tohoto města. Nezajímá nás, jestli je možné nahoru jít či ne, přesto jdeme a těch bůh ví kolik tisíc schodů nám nedělá žádný problém. Přede dveřmi na střechu se ze zvyku hluboce nadechneme. Buď nás čeká smrt nebo porozumění. Otevřeme dveře. Klidně, nespěcháme avšak nikdo tu není. Tedy počláme. Víme, že si nás hlídá a sleduje nás na každém kroku, tedy postačí chvíle a dveře se opět otevřou a vejde bojovník na kterého čekáme. Opřeme se nohou o zábradlí a shlížíme na pitvorný Nový York, díváme se do dáli a nevidíme nic, než jen temnotu. Až sem doléhá hluk z ulic a zde rovněž panuje silný vítr, jež vzdouvá mé vlasy pohrává si s nimi ve výšinách...nese mou vůni výš, nikoli níž...nyní zbývá jen doufat, že Dorrian bude čekat a jednou nám odpustí... Je to pro jeho dobro...

Mundala - 22. března 2009 22:10

soukromá zpráva od Mundala pro New York, zase Irsay Když jsem odvezl Irsay do sídla a položil ji na zem, začalo mi hlavou vrtat, co dělá v sídle upírů. Proč není v Royssu? A tak jsem si naplánoval, to že jí budu sledovat. Každičký její krok, každičký pohyb, který vykoná. Nic mi neuteče. Proto mi bylo jasné, že se mne vydá hledat. Šel jsem po jejich stopách, stejně, jako ona si myslela, že jde po mých. Vystoupil jsem z auta před tou velkou budovou, kterou tolik miluji. Ten výhled, ten pocit být ve výškách, mne naplňuje něčím zvláštním. Touha, ne. Spíš adrenalin, ten pocit, když z toho můžeš spadnout, je nenapravitelný. Jdu lehkým krokem po těch schodech, jsem jako vánek, spíš bouře. Nespěchám každý svůj krok si mozkem propočítávám. Toto jsem nezažil dlouho. Když konečně dojdu k místu, nejsem tím nějak znavený, spíš mi to velmi prospělo. Otevřu dveře a vejdu dovnitř. Ještě je překrásná temná noc a svítí hvězdy, takže se nám nemůže nic stát. Ladným krokem predátora jdu až k Irsay. Podívám se na ní zřetelně, než k ní promluvím. Je krásná, opět je krásná. Vůbec nedá na sobě znát, že byla před chvíli postřelená. Naopak lidé, ti by byli hned v nemocnici a umírali na to. Mi upíři jsme jiní. pomyslím si a pohladím Irsay po jejich vlasech. Co tady děláš? Říkal jsem ti přece, že máš být u toho svého...Ale jsem rád, že tu jsi.... Víš kolik schodů má tato budova? Počítal jsem každičký schod a napočítal, že je těch schodů dohromady 15 000. To znamená, že v každém patře je těch schodů třicet a tento mrakodrap má těch pater padesát. promluvím k ní se zájmem se jí podívám do očí. Tak co tě sem přimělo těch tolik schodů vyšlapat? Že bych v tom byl já? zeptám se a usměju se. Zapálím si cigareu a její obsah vdechnu do plic. Prohlížím si Irsay a čekám na její odpověď-

Irsay z Royossu - 22. března 2009 23:18

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro nejvyšší budova Nového Yorku Čekám, když konečně uslyšíme jeho tiché kroky. Přejde kám, jsme k němu zády, opřená o zábradlí. Pohladí nás po vlasech a něco to v nás probouzí. Nevíme co,a le něco ano.Zavřeme oči a otočíme se k němu. Táhne nás k němu něco víc, je to možná to, co mne táhne ke svému stvořiteli. Hledíme mu do jeho očí tím uhrančivým pohledem, vpíjíme se do jeho očí a rusé vlasy se nám vzdouvají okolo tváře. Opět se nám nechce bojovat, boj nikdy neměl cenu...Ne s ním. Jednak měl vždy větší sílu lepší kvality a techniky. Já jsme byla pouze jeho žákyně. Musím vědět. * Pověz mi co jsi viděl, *pověz mi, proč si mne nechal žít...musím to vědět... vpíjím se mu do těch jeho očí...nikdy nedokázal odolat. S ním to vždy bylo jiné, ikdyž jsme jej nenáviděla za to, co nám dělal, byl to stvořitel, byl to druhý muž, kteérho jsem v životě poznala...Byl to ten temný a nebezpečný bojovník, který se ukázal až o staletí později...rvní staletí jsme byla hloupá husa, která jej milovala. Ale teď, teď jsme již jiná, silná bojovnice, pyšná a vychytralá...jen tak nás nedostane. Bojovně se postavíme před něj. vzytčíme bradu a čekáme jeho odpověď... **Pověz mi, co jsi viděl... Naše tmavě hnědé oči se vpíjejí až do jeho duše a jsme ochotná udělat cokoli, abychom se dověděla to, co chceme...

Mundala - 22. března 2009 23:51

soukromá zpráva od Mundala pro budova s Irsay Dívám se na ni a pokuřuji dál cigaretu. Její oči se začínají zarývat do mých a ve své hlavě slyším toho našeptávače, který mi dlouho chyběl. Mírně se usměji. Tak ty má drahá, bys chtěla vědět. Co jsem viděl. Myslím, že se to za chvíli dozvýš. promluvím k Irsay a vytáhnu mobil, naťukám do něj nějaké číslo a chvíli čekám, až to někdo zvedne. - Masaa El Kheir (dobrý večer) Našli jste ho? zeptám se jich a čekám na jejich reakci. - na-am(ano), za chvíli ho sem dovezeme. Pane víte jistě, co děláte? - Vím, tak jsem to viděl ve své vidině. Doufám, že o mých myšlenkách nechceš pochybovat? začínám se pomalu rozčilovat tím, jak mám nechopné muže. - lá(ne) to bych si nedovolil. Za pět minut jsme zde. Bislema( na shledanou) - BislemaTak zní moje poslední slovo a já položím mobil, schovám ho do kapsi a znova se podívám na Irsay. V té vidině jsem spatřil tvého muže, jak porazil lovce a lykany. A teď se s ním chci sejít. S tvým dovolením i bez tvého. Jelikož ho můj pomocník dováží sem. promluvím k ní a odhodím nedopalek cigarety, vytáhnu si ještě jednu a pak se podívám na Irsay, krabičku s cigaretama jí nabídnu. Chceš? Vem si. Teď jen spolu musíme přečkat těch pár minut, než nám k tobě tvůj drahý příjde. A něco ti řeknu. Ty ho miluješ. V té vidině jsem taky viděl tvoji lásku k němu. Až skončí tento boj s lovci a lykany, zabiju ho. To mi věř. pravým odhodlaně tato slova a neuhýbám přitom pohledem. Nemám to zapotřebí.

Irsay z Royossu - 23. března 2009 00:21

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro nejvyšší budova Ne! Proč se s ním chceš sakra setkat?! šeptnu ublíženě. To, že Dorrian ej tím důležitým nás nijak nepřekvapuje. Měla jsme v něj vždy důvěru, ale tohle jsme nechtěla. Mundala hovoří s někým přes telefon, slyšíme oba hlasy a nechce se nám věřit, že by Dorriana zajali. Nepřejeme si to. Tohle byla jediná věc, kterou jsme nechtěla. Ne, proč se s ním chceš vidět... Pokorně skloníme hlavu. Co chceš oproti němu? Co chceš, abys jej nechal být? Chceš abych odešla s tebou a nechala tě mučit mne na dosmrti? co chceš? Nabízí nám cigaretu, ale ne, odmítneme ji ikdyž kouření nám zrovna nevadí... Od tebe už nechci nic...nebojuješ čestně ale s jedy...změnil jsi se ve zbabělce... šeptnu a opět mu pohlédnu do očí. Proč mne nechal žít? NA tom, že by Dorrian zabvil svět lovců i lykanů by se nic nezměnilo...bojoval by ze vzteku... Ne, říká nám, že DOrriana milujeme,a le to mu nevěříme, to bychom musela cítit...nevěříme že jej milujeme...lásky nás zbavil on...sám šílený a mocný mundala...Proklamuje nám jeho smrt..ale to nemůžeme dopustit....Rychlým pohybem podkopneme jeho nohy až ho necháme spadnout na záda...posadíme se na něj a zablokujeme mu možnost vymanění, přičemž mu ke krku přiložíme postříbřenou čepel té překrásné dýky s okřídlenou ženou, která již zažila toliko krve... On tu dýku dobře zná...od něj jsem ji dostala...Ucítí její chladné ostří na svém chřtánu a můj zběsilý pohled v jeho očích... T O J Á N E D O V O L Í M ! ! ! nekřime, ne, jen šeptem zdůrazníme každé písmeno,a by věděl, že ot myslíme vážně a nemohl se nám vysmát...nyní vidí bojovnici, kterou z nás udělal on sám...aniž by o tom věděl...

Mundala - 23. března 2009 00:51

soukromá zpráva od Mundala pro střecha Ležím na zemi, v té poloze na kterou jsem čekal. Nedivím se ani tomu, že mi k mému krku přiložila dýku. Nesmějeme se jí, ba jsem chladný. Tu mne zabiješ a oni zabijí Dorriana. Věř si nebo ne. promluvím a chvíli čekám na její reakci. Dveře se otevřou dokořán a z nich vyjde můj člověk Mondrag (uspávač), který míří na Dorriana pistolí. Dorrian se skoro drží na nohou, jelikož mu ten můj poskok foukl do tváře, ten stejný prášek, jako Irsay. Využiji moment jejího překvapení a jsem zase na nohou. Tentokrát vytásím já pistol a namířím ji to na hlavu. Hni a zabiju tvého přítele, i když má zničit lovce, tak to udělám. Vidíš, že se ledva drží na nohou. On už je dávno ze hry, pro tuto chvíli. promluvím k ní a podívám se na Dorriana. Tak co Dorriane? Chtěl bych s tebou uzavřít jednu malou důležitou dohodu. Která se bude týkat vyzabíjení lovců a lykanů, ale to si spolu o tom promluvíme později. pošlu myšlenku Dorrianovi. V pekle ve kterém jsem byl jsem se hodně naučil, a tak to pro mne není problém. Ještě víc, se zaměřím na Irsay. Pohladím ji tou zbraní po jejím těle. Znova cítím ve svých rukách trumf.

Gabriel Delicius - 23. března 2009 01:03

New York, hledání Irsay Marně se prodírám New Yorkem a doufám, že jí najdu. Však, ale něco se tu přeci jen děje. Někdo moji maličkost sleduje, nějaká ta osoba mužského pohlaví. Když zrychlím krok, zrychlí i ona. O co tu sakra jde? Co se tu děje? Kdo to je? ženou se mi hlavou otázky, na které odpovím, tak že si s tím mužem promluvím, a tak přidám víc do kroku a začínám po New Yorku uhánět, on dělá to stejné. Tato honička mne přestává bavit, a tak spomlaým. On to stejné. Otočím se k němu a rozhodnutým krokem se vydám za ním, abych si s ní promluvil a když tak si s ním i pohrál. Necouvá, a to mne na chvíli překvapí, jelikož jiný by to na jeho místě udělal. Když jsem v jeho blízkosti vytáhnu na něho zbraň. Kdo jsi a proč mne sleduješ? zeptám se ho a místo toho, aby mi odpověděl mi něco foukne do tváře, nějaký prášek. Nejdřív se rozkašlám, potom se mi zatočí hlava a upadnu do bezvědomí. Probudím se až v autě, na zadním sedadle. Celé moje tělo je malátné, nedokážu se ani pohnout, natož se z této šlamastyky nějak dostat. Auto po malé chvilce zastaví a ten muž mi jde otevřít dveře. Teď si všimnu jeho tváře detailně, a připadá mi velice známá, jenže netuším. Odkud toho cizince znám? sám sebe se ptám, když mne vytáhne z auta a pomalými kroky mne dopravuje do výtahu. Na výtahu naťuká nějaké číslo, a ten se poté spustí nahoru. Nějak to nevnímám, jelikož se mi oči zavýrají. Probudím se až jsme na místě, někde navrchu té výžkové budovy. Rozhlédnu se kolem opatrnými pohyby a spatřím Irsay. V mém pohledu je znát rozčilení, že mi zase utekla a neřekla proč. Hloupě mne oklamala. Někdo mi vnukne myšlenku, je to ten Mundala, který stojí nad Irsay a míří na ni zbraní. Tentokrát se odhodlám postavit a stát sám na nohou bez pomoci držení. Pomalým lehkým krokem se vydám za Irsay. Je v tom málátnost, ale na tom teď nezáleží. Sic vypadám, jako nějaký opilec, či zfetovanec, ale to mi snad moje drahá odpustí. Nech jí jít a promluvíme si o čemkoliv. promluvím k němu, tak aby ho i Irsay slyšela, a pak obrátím pozornost na ni. Zase jsi mi lhala. Zase jsi mi vnutila pocit, který jsem nechtěl. Zradila jsi mne. promluvím k ní rozhořčeně a posadím se na zem. Hlava se mi sice točí, ale ne tolik jak předtím. Znova přejedu pohled na Mundalu. Nech jí být. řeknu a oči se mi znova zavřou.

Irsay z Royossu - 23. března 2009 01:16

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro střecha Jakmile na nás vytáhne zbraň, bez váháni ji odkopneme, až poté přichází varování, že mohou zabít Dorriana. NEchám tedy boje a postavím se před Mundalu. V tu chvíli dorazí jeho poskok s Dorrianem. Vše se nám ztrácí a tak lehce nevíme co dělat. šachujeme s posledními figurkami, které nám ještě živé v rukách zbývají. Položíme ruce na Mundalovu hruď, ostatnímu nevěnujeme pozornost. Chtěl si přeci nás...Chtěl jsi mne, co zěmnilo tvůj názor? Dorriana se to netýká tak proč jej do toho zatahuješ? Nemá nic, co chceš ty. Tvé sídlo je v Turecku,jheo zde...Není ve tvém zájmu a je jen dobře že se postará o lovce i lykany... Vymlouváme mu to vše. hledíme do výšky, neb jsme maličká a on statný. Ruku máme lehce položenou na jeho hrudi, jakobychom snad bránila v dalším postupu. V druhé ruce třímáme dýku,a le ani si to neuvědomujeme.. Dělej si se mnou co si zamaneš, ale jeho z toho vynech... Tuto myšlenku bych nejrači rozsela do jeho mysli, vnukla mu ji, ale nemůžeme. Dorrian si stěžuje na mou zradu, jen letmo na něj pohlédneme... Musela jsem...Dorriane...toto se tě přeci netýká... Neměl jsi tu být... sladký hlas přemlouvávající aby snad nečinil žádnou hloupost, z tohoto se můžeme dostat vždy. Stačí zabít uspávače a k tomu stačí jeden jediný pohyb a nůž v jeho hlavě s epostará a konečný klid jeho duše... Jsme na nejvyšší budově Nového Yorku...Zábradlí není vysoké. Stačí jej pořádně chytit a skočit...budou nás sic sbírat po malých kouscích,a le mundala již živ nevstane... Pevněji jej uchopíme za lem kabátce, jen zatím pro zdůraznění našich slov... !Domluv se se mnou Mundala, jeho z toho vynech...! Promluvím tato slova arabsky, tedy Dorrian nerozumí. Hledím do Mundalových temných očí a pocítíme zachvění, nevíme proč. Vítr opět vzdouvá naše vlasy a nám trhá srdce takto Dorriana vidět... Musela jsem...musela jsem tě ochránit a nyní jsem selhala...říkám sbohem pokud bych jej už nemohla říci... Tuto jedinou myšlenku necháme vyklouznout ze své hlavy a to pouze k Dorrianovi, oproti jiným jsme neustále obrněna...

Gabriel Delicius - 23. března 2009 07:00

soukromá zpráva od Gabriel Delicius pro střecha Hlava se mi začíná zlešovat, všechno začíná být v normálu, až do té chvíle než mi má drahá vnukne myšlenku, která mne velmi zarmnoutí. Neříkej sbohem. Jelikož, jak jsem říkal, ty si ublížíš, tak já taky. Ty asi nechápeš tomu, co já k tobě citím. Otevři oči, prosím. J-Á T-Ě M-I-L-U-J-U. vnuknu znova myšlenku Irsay, při které se hbitě postavím na nohy. Takto jí vidět ve mně vyvolalo velkou zlobu, zlost, bolest a hlavně strach o ní. Uvědomuji si, že jestli nějak nezasáhnu, ona skočí dolů s ním, aby on byl mrtvý. Riskuje svůj život pro můj. Proto jsem pochopil, že v této hře, hraji neocenitelnou roli, takže když já si něco udělám, bude klid. Proto jsem vytáhl svoji zbraň a namířil jsi jí na hlavu. Pak jsem se podíval na Irsay, aby pochopila, že jsem toho schopný. Tak co teď uděláš Irsay? Já se nebojím smrti, ale hned v té stejné chvíli, kdy ty budeš chtít skočit dolů, si já prostřelým hlavu. A nebo to mám udělat dřív než ty? promluvím k ní a dívám se jí do očí, tak aby mne viděla a pochopila, co k ní citím. Ty Mundalo, pokud mne chceš vidět živého. Odejdi. My dva se někde sejdeme. Ale teď vážně odejdi. promluvím k Mundalovi v myšlenkách a jdu ladným krokem k Irsay. To dělám proto, abych upoutal její pozornost a on mohl zmizet. Stále přitom držím svoji zbraň v úrovni své hlavy. A pořád si říkám. Skočíš, tak já se střelím. A budeme oba dva v pekle. tato myšlenka je nejspíš pro dnešní večer moje jediná, která by mohla konečně Irsay vysvětlit, co k ní cítím. Když jsem v její blízkosti a pevně držím svoji zbraň, kterou mám přitisklou k své hlavě, tedy v pravé ji třímám. Tou druhou rukou strhnu Irsay k sobě, aby se mi dívala do očí a na něj. Lásko prosím, pojď se mnou. pošeptám, tato slova, když vím, že Mundala během této chvíli zmizel. Chytnu jí za ruku a dívám se jí upřeně do očí. Zbraň, kterou jsem držel v ruce pouštím na zem. Pohladím jí po vlasech, potom se moje rty ocitnou na jejich. Nemohl jsem ti to dovolit. další myšlenka, kterou ji vyšlu a přitom jí líbám na jejich krvavých rtech. Tento souboj s Mundalou jsem přežil bez újmy, jelikož on mne chce na něco jiného. Kvůli dohodě, kterou já potvrdím.

Mundala - 23. března 2009 07:20

soukromá zpráva od Mundala pro střecha Dívám se Irsay do očí, jsou tak temné a kdysi jsem se v nich ztrácel, tetokrát jsem nejspíš uhádl její úmysl a věděl, co nastane. Proto mne vůbec nepřekvapil Dorrian, který vytáhl svoji zbraň a namířil si to na svoji hlavu. Bylo mi to jasné, že to udělá. Ale nevěděl jsem co udělá Irsay. Domlouvává jí, aby neskočila, ale ona je toho schopná, jenže teď je riziko, že když ona něco naznačí, on si vystřelí mozek z hlavy, tedy pokud nějaký má. Dobrý chlap, pochopil rychle, o co tu v této situaci jde. mine se mi hlavou myšlenka a mírně se usměji, když jde za námi. A mne přes myšlenku, řekne, že bych měl jít. To také udělám, když je v mé blízkosti a Irsay si přetočí k sobě. Tato chvíle je moje. Tato chvíle je pro útěk, sic nikdy neutíkám z boje, ale toto je jiné, kdybych zůstal ona by zemřela a on s ní. Toto nemůžu dovolit, když vyhlídky na budoucnost jsou tak slibné. Odejdu, ale vrátím se. Dohoda, je dohoda. promluvím k němu v myšlenkách a zmizím ve tmě. Ale ještě jednu myšlenku zde mám, která je určená Irsay, a tu jí vsunu, až po nějaké chvíli kdy už jsem celkem pryč. Já ho nechci zabít. Já s ním chci bok po boku bojovat proti lykanům a lovcům. Říkám ti drahá, je lepší stát na jeho straně, než proti němu. A pochopit to, co k tobě cítí. Jelikož ty to stejné cítíš k němu. tato myšlenka se k ní určitě dostane. Jelikož její zvědavost a pátrání po pravdě je silnější než ona sama. A to co teď udělala pro Dorriana, vykazuje to, že k němu něco cítí jenže si to nechce přiznat. Zmizel jsem z boje, jako slabý válečník, ale měl jsem k tomu důvod, který byl silnější než má touha bojovat. Kdyby se něco stalo Irsay, Dorrian by mi to neodpustil a já bych byl v boji s ním, na špatné straně.

Pán Záhad - 23. března 2009 10:19

soukromá zpráva od Pán Záhad pro most Procházíš se po New Yorku. Už dlouho jsi zde nebyl a dnešní noc je tak překrásně temná a možná by se i dalo něco ulovit pro predátora, jako jsi ty to není vůbec těžké. Avšak, když si vyčíhneš nějakou potravu, tak tě v tom vyruší, jakési podivné zvuky nahoře. Jsou tam dva lykani a dva lovci, tedy ten jeden lovec je mrtev a ten druhý pomalu v bolestech umírá. Nejspíš je tvoje zvědavost horší než, tvoje ostýchavost. Kdo ví, co se může stát, když půjdeš nahoru.

Irsay z Royossu - 23. března 2009 12:57

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro střecha V jedné ruce dýka, ve druhé ruce svíáme lem Mundalova pláště. hledíme do Mundalových očí. *Pojď se mnou... šepot je neslyšný a už Mundala jej musí jen odezírat z mých rtů, ale než se začnu soustředit tak, abych ho dostala plně do mé moci, DOrrian provádí hlouposti. Nejdříve si toho nevšimneme a proto jemně suneme bojovníka, jehož se snažíme sevřít v naší moci, k zábralí a daří se nám, avšak Dorrian se toto rozhodně úplně přerušit...Vytasí zbraň a přiloží si ji k hlavě... Co to děláš hlupáku, tvůj osud není pitomá smrt pro ledajakou ženu... Sykneme zuřivě a probouzí se v nás krvelačná bestie. Naše oči se změní a v našem úsměvu se vynoří dva bílé špičáky. Pevněji přichytíme Mundalu,a le dostali nás do pasti. Jsme šelma, kterou obklíčili lovci. Dorrian se k nám opatrně přibližuje. Chovají se k nám jako k ét nevyzpytatelné šelmě. Pousměji se a i s mundalou udělám krok avšak oba jsou rychlejší a když spojí své síly, jsou silnější než já. Bojovník se zapře a Dorrian nás strhne k sobě, tedy není možnost skoku. Snažíme se vymanit z Dorrianova sevření a dostihnout Mundalu,a le otočíme se a on je pryč. Zbabělče! Křičela bychom, ale nemůžeme si to dovolit, pak nám ponouká myšlenku...myšlenku lásky, ale my zuříme... Chce dohodu a teď říká, že mu neublíží, přitom řekl, že ho pak zabije...musíme být rychlejší.... Dorrian nás donutí dívat se na něj. Jsme však nyní chladná a jako kámen. Líbá nás, ale my opětujeme jen proto, že musíme... Co jsi to udělal? šeptáme zničeně...mohla jsme jej nadobro zabíta zmizet z Dorrianova života, který by se poté ubíral mnohem lepším směrem. Jsme duchem jinde, pátráme po zbylých možnostech. ztrácíme kontrolu nad svým tělem a klesáme k zemi. Sedíme na té střeše a přísně hledíme do prázdna...Uvažujeme nad možnostmi...uvažujeme...

Gabriel Delicius - 23. března 2009 14:00

soukromá zpráva od Gabriel Delicius pro střecha Ona nic nepochopila. Nepochopila, co pro mne znamená. Nepochopila nic. a Teď je tak chladná. pomyslím si a přisednu si k ní. Dívám se na ženu, kterou nepoznávám. Už není, taková jako byla před tím. Která mne dokázala svým uhrančivým pohledem svést a choval jsem se, jako kluk. Teď z ní je někdo jiný. Co bych měl dělat? Nedovolím ti takto odejít z mého života. To po mně nemůžeš chtít.... A proč ty kvůli mne dáváš v sázku svůj život?...Myslím si, tedy jsem si jistý, že to není jen z přátelství a že je v tom něco víc. promluvím k ní a začínám vést svůj dlouhý monolog. Sednu si k ní, tak aby mi viděla do očí, i když ona hledí do prázdna. Pohladím ji po její nádherné tváří. Slíbil jsem ti, že už neodejdu z tvého života a teď ty chceš odejít. Tak mi tedy řekni, jaká je v tom spravedlnost? promlouvám k ní a ona mne nejspíš neposlouchá, a tak se nějak nezdružuji s tím, že by mi odpověděla. Poté se pomalu postavím na nohy a zapálím si cigaretu, kterou v této chvíli velmi potřebuji, snad jakoby z lidského zvyku mám tendenci se jí uklidnit. Dívám se na ní a připadá mi tak křehká, a přitom má tolik síly v sobě. O této ženě jsem toužebně snil a ona se vzdává života. Je chladná a už se v ní tolik nevyznám a přeci ji miluji. Já hlupák jsem se do ní bezhlavě zamiloval....Co tám pomůže? Co nás zachrání? žene si mi hlavou až přespříliš myšlenek. Utečeme spolu..daleko odsud. Kde nás Mundala nebude hledat. Já chci o tebe bojovat, ale ty mi to nedovolíš. Tak mi dovol sakra aspoň toto...Nejsem už žádné dítě...Jsem muž, který o tebe stojí...tak sakra řekni něco. Nebo mám jít? Zmizet z tvého života? Tak stejně, jak chceš zmizet ty z toho mého. promluvím k ní a vyskočím na okraj toho zábradlí. Sedím na něm a je mi jedno, zda z něho slítnu. V této chvíli mi je všechno jedno. Přidržuji se jednou rukou a druhou si chytám hlavu. Já ti přísahám, že skočím. Pokud mi sakra neřekneš, co proto tebe znamenám a neříkej mi, že nevíš. Moc dobře to víš. Proč by jsi mne tedy chtěla zachraňovat před ním a riskovat svůj život?...Jestli však neznámenám v tvém životě nic. Tak bude jedno, že si mne pozbíráš po kouskách na té zemi, jelikož mne ta hra už přestává bavit. promluvím a nakláním se dolů. V této chvíli bych chtěl znát její názor. Když se však nakloním o trochu víc, tak přepadnu přes zábradlí a jsem ve velké výšce, ale stačil jsem se chyti zábradlí. A teď nezbývá čekat co mi řekne, zvládl bych se vytáhnout, ale s tím, že mi nebude lhát, jak mi lhala ve svých citech. Jsem schopný se pusitit. Dneškem jsem schopen udělat cokoliv jen pro její oči, pro její úsměv a ty krvavé rty.

Irsay z Royossu - 23. března 2009 16:36

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro střecha Sedíme na zemi a uvědomujeme si, že opravdu na ničem nezáleží. Konečně pohlédneme do Dorrianových očí, konečně pohlédneme a vidíme jeho, ne prázdnotu. Posloucháme jeho slova a opravdu je slyšíme. Dorrian si pohrává se svým životem na zábradlí. Je to upír, i kdyby skočil, zachytí se, ale já nechci aby skákal. Avšak on dělá hlouposti. Jak blesk se přitočíme k zábradlí a podáme mu záchrannou ruku. Vlasy nám vlají ve větru a roznášejí jejich těžkou levandulovou vůni kolem věže... *Chyť se a nedělej hlouposti...Vždyť jsem ti už říkala, že není tvým osudem zemřít pro ženu... Náš hlas je naplněn něčím nepopsatelným, něčí, co nechápeme ani já sama. Vytáhneme Dorriana zpět a opět klesneme na zem.Hledíme zklamaně na Dorriana a čekáme, že se k nám opět posadí. Co se z nás stalo? Jsme troska. Přišel on a opět z nás udělal tu Ku*vu, co je schopná všeho, ale uvnitř prostě není...Dorriane, musíš mi říct co je to za dohodu...ty nevíš, čeho je schopen, on udělá naprosto cokoli... Chceme se schoulit v jeho bezpečném náručí, ale nebudeme mu nutit ochranářský postoj. Nedokážeme mluvit, hlas by se nám zlomil, proto necháme svou hlavu otevřenou a ucelíme ten zmatek, který v ní nastává Nevíme, co je to láska Dorriane, zahubili to v nás, zahubili v nás city. Ale jestli je to to, co nás nutí k šíleným věcem, ta beznaděj, která v nás panuje, když děláš takové hlouposti...ta beznaděj, která nás nutí obětovat vše a podrobit svůj domov zmatku , když zemřeme...jestli je to tohle vše, pak ano, miluji... Cožpak si nevšímáš, jak roztávám při tvých dotecích? což si nevšímáš, jak nás tohle vše ničí? On tě chce zabít a to já nemůžu dovolit...za každou cenu tě před ním musím ochránit... Nechám se bičovat, nechám se postřelit, nechám se pálit, nechám se řezat, nechám ho dělat cokoli, jen aby on z toho všeho vynechal tebe... Tak dopadla královna Royossu, ta o které se psalo v kronikách...je z ní ztroskotalá kurva... uhnu pohledem a zaměříme se na svou paži. nehtem prořízneme svou kůži po celé délce až k lokti a necháme téct tu krev, která vlastně není ani naše... Já již nemám zvůli...

Gabriel Delicius - 23. března 2009 18:14

soukromá zpráva od Gabriel Delicius pro střecha Tak přeci nejsem Irsay lhostejný. pomyslím si, když mne vytáhne nahoru. Poslouchám, jak ke mně hovoří. Chvíli jen tak stojím a dívám se na ni, ale pak ucítím velkou touhu být v její blízkosti a posadím se k ní. Ptá se mně na tu dohodu, jenže on mi o té dohodě nic neřekl. Poté mi vnukne myšlenku, v které mi říká svoje city, kterou jsou pro mne důležité. Tušil jsem, že něco takového v ní je, ale myslel jsem si, že je to moje zdání. Chvíli tak sedím a dívám se na ni. Nejraději bych jí objal a políbil ji na ty její krvavá ústa, avšak ona uděla pěknou hloupost. Když mne miluješ, tak proč děláš toto. promluvím a utrhnu kus svoji košile, položím to na její ruku a pevně to zavážu, aby se nedostalo víc krve ven. Sice jí to nezabije, ale oslabí. Podívám se jí nevěřícně do očí, jelikož v nich vydím zmatek, který jsem nejspíš způsobil, pohladím ji po vlasech a po tváří. Já ti chci pomoct. Mundala mi nic neřekl ohledně té dohody. Když mi řekne, budeš první která se o tom něco dozví. Měli bychom odejít. Ale ne do sídla, tam by se nás vyptávali, co se dneska stalo a o to já nestojím...Kus cesty od New Yorku mám takovou malou chatku, kde je les a úžasná krajina. Tam oba příjdeme na jiné myšlenky. promluvím k Irsay a obejmu jí. Nechám ji ať skončí v mé naruči a hladím ji po vlasech. Potom se podívám na hodinky, které mám na rukou a dojde mi, že za malou chvíli bude vycházet slunce. Irsay, pojď se mnou do té chatky. Za chvíli výjde slunce, které mi nesnášíme. Tak pojď se mnou. promluvím k ní a hbytě se postavím na nohy, podajím jí ruku, aby se taky postavila. Když je na nohách udělám něco jiného vezmu jí do náruče a ty schody dojdu s ní. Položím ji do auta na sedadlo spolujezdce a nasednu na místo řidiče. Rychle nastartuji motor a uháním tou nejvyšší rychlostí, kterou mám na tachometru. To jest 250 km/h. Dávám přitom pozor na silnic, protože nemám v úmyslu se vybourat potom všem. Dorazíme k chatce, když už je nad obzorem slunce. Ta chata není malá, ba naopak je velmi krásná a celkem prostorná, je celá ze dřeva, tedy jsou zde i věci vyrobené z něčeho jiného, než je dřevo, ale na tom tak nesejde. Zaparkuji auto v garáží a vystoupím z něj, otevřu dveře dámě. Promiň, ale muselo to tak být. Tady si oba dva odpočineme. Mundalovi to zabere dost času, aby nás zde hledal. řeknu Irsay a čekám kdy vystoupí.

Irsay z Royossu - 23. března 2009 18:48

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro chata NEchám se unášet,je nám jedno co s námi dělá, chceme si jen lehnout. Nemáme nejmenší ponětí o čase. Ceslou cestu nemluvíme a poté, co se dostaneme do chaty, pomalu a tiše se necháme vést. Zavede nás do ložnice. Svlékneme svou bundu, sundáme zakrvácený cár jeho košile, jež naprosto nebyl potřeba, rána se ottiž okamžitě zacelila. Tak ráda bychom se dívala na východ slunce, neviděla jsme jej již pěknou řádku let. pouze to napodobení ve filmech. Tak ráda bychom se vyhřála pod tím překrásným teplem. Nechala roztát ty prokřehlé kosti. najdeme první věc na kterou si můžeme lehnout. Ať je to gauč nebo postel, je nám to jedno. Posadíme se a poté si lehneme. Cítime se drobná, cítíme se bezmocná a cítíme se odporně nemocná. Zavřeme oči a ruce složíme pod hlavou. Ležíme na boku a hlavou se nám začínají honit různé věc. Vír myšlenek je nezastavitelná věc... Dohoda...co mu může chtít... Proč jsme utekli sem? V sdíle je bezpečně, tady...kdo ví jaké je to tady... Přála bychom si, aby si Dorrian lehl k nám a objal nás, ale nebudeme mu říkat, nechceme se mu vnucovat...už tak ovlivŇujeme jeho vůli...jeho život...ovlivňujeme víc než dost...

Felipe D'Arcy - 23. března 2009 20:28

pod mostem Nikdy nebylo lepší chodit po New Yorku než v noci Usměju se pro sebe spokojeně a koukám se po nočním městě. Vždycky mě fascinovaly ty osvětlený mrakodrapy stejně jako celé město. Jedna myšlenka mě však při těchto procházkách vždycky trápila a to... Co je s rodinou Možná bych je mohl najít podle telefoního seznamu, ale podle mě na veřejnosti beztak vystupují pod jinými jmény a bylo by to takřka nemožná. Ano pořádně tedy nevím jestli jsou naživu... Po nějaké době zabloudám k Brooklinskýmu mostu. Na malou chvíli se pod ním zastavím a koukám se na tmavou hladinu řeky. Začíná mi z toho být docela zima a taky začínám mít docela solidní hlad. Fajn a co sežrat Podívám se kolem sebe jestli tu neuvidím nějakou občerstvovnu, ale bohužel bez úspěchu. Jedna by tu teda byla, ale ta už má dávno zavřeno. Víc než restaurační zařízení mě nyní zaujme zvuk, který se ozývá z mostu. Podívám se nahoru a potom pomalu vyskočím nahoru, abych se podíval pořádně co se tam dejě. Schovávám se za jednu z lamp, která je na mostě, protože bych nechtěl, aby si mě ty likani, stejně jako lovci všimli. Přecejenom to takhle bude bezpečnější...

Aileen - 23. března 2009 21:00

Sídlo Ve společnosti mladého upíra procházím sídlo a diktuji mu, co všechno má obědnat, Nové rámy a pevnější skla, žádné kulky které jimi projdou, prosím. Dál lepší mučírnu, ty lovecký příšerky mě začínají štvát a s rychlou smrtí je nuda. Samueli, i my tu máme několik málo lidí a ti potřebují jíst. Záclony nepotřebujeme, spíš nové závěsy, nejlépe z nějaké velice silné látky. Nejlépe tmavě rudé. Diktuji dál a rozhlížím se kolem. Jeho pohled je velmi roztomilý, takový až štěněcí. Ne, to je vše, můj milý. Dej to však zařídit lidem. Je moc světla, oni to nakoupí a zařídí. Usměju se na něj a lehce pokynu, že může jít. Já zatím jdu směr mé komnaty, které jsou naštěstí čisté, neporušené a v krásném, luxusním stavu. Postel mám vystlanou měkými dekami, polštáři. Kolem trámu je čalounění a temně rudá nebesa. Tu postel miluji.

Gabriel Delicius - 23. března 2009 21:39

soukromá zpráva od Gabriel Delicius pro chata Doprovodím Irsay do mého a teď i jejího pokoje. Když si lehne, chvíli nad ní stojím a pak si uvědomím, že dneska má přiletět Diego. Určitě přiletí k pozdím hodinám večerním. Proto se hrnu k telefonu, který je na nočním stolku u postele, kde leží Irsay a vytáčím číslo. Chvíli se nic neděje jen slyším pípání. - Pronto (prosím) ozve se Diego a ani neví, jak jsem rád, že mi to zvedl. - Hola mi hermano (ahoj můj bratře) Veines ahora? (přijedeš dnes) - Si hermano. porqué preguntar? (proč se ptáš. - Nosotros tenemos grande probléma. (máme velký problém) Ale to vyřešíme potom. Jsem v naší chatě s Irsay, takže nejezdi do sídla, ale rovnou za mnou. promluvím k němu a podívám se na Irsay. Si. Hasta mañana(nashledanou) promluví a zavěsí. Po tomto hovoru jsem klidnější. Podívám se na Irsay, která leží v posteli a lehnu si k ní. Pohladím ji na vlasech a políbím ji na její tvář. Zlato všechno bude v pořádku. Nevíš, jak mi je, když se takto cítíš ty. Nevím, jak to můžu vrátit zpět a jak bych chtěl. promluvím k ní a obejmu jí. Dnešek byl vážně zajímavý. Setkal jsem se s tím kdo jí stvořil, takovou jaká je a nezabil mne. Netuším, o co jde v této dohodě, ale když to Irsay nějak pomůže udělám pro ní všechno. pomyslím si a políbím ji její krvavé rty a tento polibek se promění v hluboký procítěný polibek, na který jsem dlouho čekal.

Irsay z Royossu - 23. března 2009 21:55

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro chata Dorrian mluví s Diegem. My jen pokojně ležíme na jeho posteli. Uvědomíme si, že bychom brzy mohla mít hlad. Que lleva manjar, por favor šeptneme, ale předpokládáme, že to slyšel jak Dorrian, tak Diego. Dále ležíme na posteli a ničím se nenecháme vzrušovat. Jakmile dolehne k nám, na něco se jej musíme zeptat. Jaké problémy? My jsme ten problém, Dorriane? zeptáme se jako malé nedůvěřivé dítě. Dorrian nás začne líbat. Sic unaveně, ale přesto mu se vší vervou polibek oplácíme. Prsty brouzdáme pod jeho košilí na svalnaté hrudi a ani neotevíráme oči. Posloucháme jeho slova a při nich jej líbáme na krku, kde kdysi s neskonalým životem proudila krev a teplao srdce. Lehce jej kousneme do ušního lalůčku a poté pošeptáme... Nemusel bys teĎ litovat, pokud bys nás to nechal vyřešit, nebo skočit... opětovné lehounké kousnutí a poté se opět skloníme k jeho rtům. Naše krvavá rána jej odevzdaně líbá. Ač teď nemáme náladu, on si zjevně přeje lechtivé hrátky, proto se obratně vyhoupneme nad něj. lokty se zapřeme o jeho hruď a prsty nám projíždějí jeho tmavé vlasy. Lehce na něm sedíme a naše přítomnost je znát. Vtiskneme mu vroucí vášnivý polibek, ale od doby, co jsme do postele ulehla, jsme ani neotevřela oči... Nesmí ti ublížit...nesmí...

Gabriel Delicius - 23. března 2009 23:06

soukromá zpráva od Gabriel Delicius pro chata Poddávám se jí touze a zorveň té svojí. Potom se začínám jako horkokrevný Španěl, každý její dotek, každý její polibek, je pro mně slast, kterou se jí snažím oplatit. Když na mně sedí, tak se aní usměji a jemně ji položím na postel a vystřídám si její pozici, tak že se opírám a lokty, abych jí nezmačkal a dívám se jí přitom do očí. Ty problémy nejsi ty. To jsem nikdy neřekl. Miluju tě. promluvím a políbím ji na její dravé rtíky, po kterých tak toužím. V této pozici se cítím lépe, než když byla Irsay nahoře. Na tuto pozici mám výhradné právo. Ničeho nelituji. promluvím k ní a znova jí políbím. Pak mne vyruší zvonící mobil v mé kapse, který si nejdřív nevšímám, ale po pár minutách ho zvednu. Když zjistím, že to je Mundala. Tak se podívám na Irsay a usměji se na ni, snažím se na sobě znát klid. Diego mi volá, měl bych jít do pracovny je to důležité. promluvím k Irsay a vztanu přitom z postele. Rozhodným krokem se vydám po schodech dolů, kde je pracovna. Tam se zamču a konečně zvednu ten mobil, uvnitř si připadám, jako ten největší lhář, že takto lžu své nasávající. - Prosím. promluvím a čekám, až se někdo ozve z druhé strany. - Je tam Irsay? Jestli jo, tak tento rozhovor hned ukončíme. - Není. Je nahoře v pokoji a já jsem dole. Tak mluvte. promluvím rozčileně, tomu muži do telefonu a přitom si uvědomím, že by mne mohl také zabít. - Dnes se uvidíme, ale bez Irsay. V New Yorku na 6th evenue, tam je bar který je výškové budově. Budeš tam sám. Je ti jasné. Jinak ti sem pozvu nějakého zabijáka, který ji zabije. promluví ten muž, Mundala. - Co když mne nebude poslouchat? optám se ho. - V kapse u kalhot máš ode mne překvapení ve formě, toho uspávacího přášku, namíchej to Irsay do pití a budeš to mít hotové. řekne Mundala a zavěsí telefon. Chvíli sedím v pracovně zavřený, a když vytáhnu z kapsi tn prášek uvědomím si, že by mne Irsay mohla slyšet, ale bude raději předstírat, že se nic neděje, a když jí budu chtít dát něco napití, budu muset z její sklenice pít. Ale teď raději o tom nebudu myslet. Odemču dveře a jdu zpátky do pokoje, kde je Irsay. Když zpatky v pokoji směle se na ní podívám, na svoji drahou a nechci jí to udělat, ale budu muset. Dáš si něco k pití? zeptám se a přisedám si k ní.

Irsay z Royossu - 23. března 2009 23:33

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro chata Dorrian odchází a zanechává nás samotnou. Proč má raději když je nahoře? Vrtá nám hlavou, ale necháme to být. Vrátí se a nabízí nám něco k pití. Stále ležíme na boku, ruce lsožené pod hlavou, oči zavřené. Snažíme se ucelit tok myšlenek. Ne, možná později mi můžeš udělat radost a otevřeme víno...Kde jsme přestali? natáhneme k němu ruku, ale nemusíme proto otevírat oči. Napadá nás, proč bychom je vůbec kdy měla otevřít. Copak se děje? Něco se Diegovi stalo? Volali jste is před chvílí... Posadíme jej a naše smysly se zostřují když odmítáme použít zrak. opřeme se o jeho záda a rukama lehounce rozepínáme knoflíčky na jeho košili, přičemž jej líbáme na krku. Dobře víme, že ti působíme pouze problémy... Jakmile jsou knoflíčky rozeplé, sundáme jeho košili a odhodíme ji an křeslo. obejmeme jej kolem pasu a hladíme jeho svalnatou hruď, přičemž něžně líbáme jeho záda a očekáváme odpověď. Dochází nám však jedna věc...zamkl se... Proč se dole zamykal? Ví, že bych jej nešpehovala...slíbil mi přeci, že nebude mít tajnosti... Lehce se zarazíme v polibcích,a le pak nepoznatelně pokračujeme

Gabriel Delicius - 24. března 2009 00:07

soukromá zpráva od Gabriel Delicius pro chata Sednu si na postel k Irsay a v hlavě mám tak velký zmatek, že sice její doteky vnímám, ale nejsem tak vášnivý, jak předtím. Budu muset jí do nápoje přisipat prášek na spaní. Budu to muset udělat, i když toto vůbec nechci. Miluji tě Irsay, a tak to nedovolím, aby si ten Mundala hrál s našimi životy a ty abys kvůli němu se chtěla zbavit života. Tomu nemohu dovolit a proto to udělám. pomyslím si a začnu vnímat, její doteky, které mne až příliš vzrušují, i když jako upír nedýchám, udělám pár výdechů a nádechů, jelikož toto pro mne slast. Ty její doteky. Ze zadu. Diego, je v pořádku. Jen mi zapomněl něco říct. Týká se to nějakého důležitého obchodu, kvůli kterému dneska příletí. promluvím, z poloviny to je lež a z poloviny pravda. Diego přijede kvůli nějakému obchodu. Dám na sobě znát, že nějak už to všechno nevnímám, lehnu si na postel a položím svoji hlavu jí do klína. Přitom se mi hlavou žene, tolik myšlenek. Jak jí mám dát do toho víno, tak aby neviděla ten prášek? pomyslím si a s touto myšlenkou zavřu oči.

Irsay z Royossu - 24. března 2009 00:32

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro chata Nesoustředí se, nevnímá nás, jsme mu snad lhostejná? Něco se nám nelíbí...něco v jeho hlase je jiné. Po dlouhé době otevřemem oči, když nám položí hlavu do klína. Skloníme se k němu a něžně jej políbíme na rty. Konečně naše hnědé oči shlížejí do těch jeho, ale i v těch našich je něco jiného, něco zvláštního, něco, co tam nikdy nebylo a nepatří. je to část prohry, je to ostražitost a možná i po staletí ta hrozná věc...strach...prsty si pohráváme s jeho vlasy a jemně brouzdáme po jeho tváři a nahé hrudi. Co se děje? co ti dělá starosti? Co mám udělat, aby ses cítil šťasten, když mé tělo nechceš? Nevyčítám, není nic co bychom mu mělůa vyčítat. Nyní konečně opět hledíme do jeho tvááře. nechtěla jsme, aby viděl co je v našich očích ale nyní je to on kdo se dívá a nevidí, tedy není proč se obávat... co tě tíží? pověz mi...něco mi napovídá, že se něco děje...Mně přeci nmemusíš nic tajit... Opět se k němu skloníme a vtiskneme mu vroucí polibek na čelo. Upír a milovat? Královna Royosská a milovat? Není to směšné?! Není to nemožné?!

Alexandra. - 24. března 2009 08:25

Můj pokoj Miluji temnotu každé noci a světlo každého dne. Promluvím a koukám se na hvězdy, které probleskují mezi mraky. Zavřu chvíli oči a ucítím pohlazení po tváři. Otočím svůj obličej k Rufusovi a on mě políbí. Trochu mě to překvapí. Odtáhnu se a položím si ruce na srdce. Tohle se mi ještě nestalo. Nic nic se nestalo Promluvím rychle. Můj první polibek. Zůstaň, prosím. Řeknu vážně a dívám se Rufusovi do očí. Nikdy mě nenapadlo, že někdy budu takto prosit.

Gabriel Delicius - 24. března 2009 10:04

soukromá zpráva od Gabriel Delicius pro chata Co mam dělat? Jak tomu mám zabránit? Toto já přeci nechci a ona taky ne. Přeji si mít klid ve své duši a být s ní. Je to tak těžké pochopit? ptám se sám sebe. Se zavřenýma očima, jí opětuji polibky. Uvnitř cítím prázdnotu a bolest, která se mi začíná naplňovat po celém těle. Dopadane toto jednou dobře? sám sebe se ptám a pak si uvědomím jedinou věc, že blízko této chaty je malý kostel a je v něm také farář. Možná toto je to po čem nejvíc moje duše touží, ale Irsay to nedokáže pochopit, sic se mi přiznala ke svých citech, ale přesto to nebude chtít slyšet. Možná to změní naše téma a obrátí řeč jinam, jelikož jednou zjistí pravý důvod mých myšlenek, ale to já nesmím dopustit. Nevydržím do měsíce čekat, než bude náš osud zpěčetěn. Než nás dva oddají. Chtěl bych si tě vzít hned. Nedaleko odsud je kostel a farář je můj známí. Nestojím o velkou svatbu. Jen už si přeji být tvým manželem, už potom všem, jak jsi mi řekla, co moje duše si přála vědět. Teď si myslím, že není potřeba dál čekat. Na co čekat? Na smrt?..Tak to není moje parketa. Dopřéj mi tento svůj dar a buď mou navěky. Potom můžeme chystat nějakou velkou svatbu, jako obnovu tohoto tajného sňatku. promluvím k Irsay svoje zbožné přání a doufám v jeho vyplnění. I toto je jedna z myšlenek, která mi proudí hlavou. Teď je to pouze na ní, jak se zachová. Nejspíš mi řekne ne...Ale musel jsem to vyslovit. Musel jsem jí říct, co moji duši trápí. Sama to chtěla, ale to co budu muset udělat večer, toho budu velice litovat... Možná bych to nemusel udělat, možná by mi v tom mohl pomoct Diego. tato myšlenka mne na malou chvíli uklidní. Možná bych jí ani nemusel nic sypat do pití ten prášek po kterém usne, abych odsud odešel. Po celkem dlouhé chvíli jí opatrně položím na postel a začnu jí zahalovat polibky, kterou jsou vášnívější než, kdy byli. Miluji tě. pošeptám ji do ucha a pokračuji dál v polibcích.

Irsay z Royossu - 24. března 2009 11:55

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro chata Ne, svatbu ne... Jsme lehce zaražená, že si vždy a všude najde způsob, jak nás opět dovést k oltáři, ale je-li to jeho přání. Nenechá nás odpovědět a položí nás na záda a líbá nás a my mu polibky opětujeme. Naše ruce se obtočí okolo jeho krku a pročísnou jeho tmavé vlasy. Jeho vous nás šimrá a je to více než příjemné...Napneme se jako tětiva luku a stehny jej pevně obejmeme okolo panve...pote mu však něžně do ucha pošeptáme... Je to opravdu to, co tě tíží? Je ti jedno, že tu nebude tvůj bratr? je ti jedno, že tu nebude nikdo? Ode mne není třeba nikoho, jakmile se doví, že jsme podlehla světským zásadám a vzala si muže a ještě k otmu cizince...nebude se jim to líbit a udělají si svatbu po svém, tedy čeká nás v Royossu dalšího překvapení...Je-li to tedy to, co si přeješ nejvíc ze svého mrtvého srdce...udělám to... Povzdychneme si ale přesto se usmějeme. Políbíme jej a přetočíme na záda. Víme že má raději jiné pozice, ale na chvíli ať nás nechá... Je to tedy to, co tě tíží? To, že k sobě nepatříme podle nějakého papíru? udělám to, zdali tě to učiní šťastným... Sedíme na něm a čekám na jeho odpověď. nelíbáme jej, jen jsme opřená rukama o jeho svalnatou hruď a čekáme na jeho odpovědi...

Gabriel Delicius - 24. března 2009 13:29

soukromá zpráva od Gabriel Delicius pro chata Ano to mé srdce tíží nejvíc, jelikož už bych si přál být tvým manželem v dobrém i zlém. Dlouho jsem se tomu bránil a teď po tom nejvíc toužím. Nejde mi o papíry, chci abys vědela, že k tobě patřím...Možná tedy jde o papíry, ale o důkaz toho, že se na mne můžeš kdykoliv obrátit... Je mi to jedno. Na ničem jiném mi nezáleží na tobě. Tedy pokud mi říkáš ano. Mohli bychom to udělat, teď hned. promluvím a obratně vstanu. Tak že položím Irsay na postel a sám se v rychlosti vyhoupnu na nohy. Dojdu k oknu, abych se podíval v jaké jsme situaci. Může být něco kolem sedmé a osmé hodiny rané, ale slunce je zakryto temným mrakem, který nepřipouští jeho paprsky. Je to něco, jako kdyby bylo zatmění slunce, ale to nehrozí. Vítr si jemně pohrává s okolními stromy a vypadá to, že bude pršet. Jako kdyby nám něco dopomáhalo k tomu, abych si jí odvedl k oltáři a stal se jejím mužem podle zákona a nikdo nám to nemohl odepřít. Pokud chceš. Můžeme jít klidně teď. Slunce je zakryto mohutným mrakem a vypadá to, že bude znova pršet. promluvím k Irsay a obléknu na sebe zpátky svojí košili, kterou mám uloženou na křesle. Kleknu si k posteli a zadívám se Irsay do očí. Ještě můžeš říct ne. poslední slova, která vyslovím a políbím ji něžně na čelo.

Irsay z Royossu - 24. března 2009 13:47

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro Když před námi klečí a chce nám vzít to jediné, co nám ještě zbývá, svobodu, pocítíme náhlý nával toho, čemu se říká strach a chceme utéct, chceme odejít. Vstaneme a přejdeme k oknu. Jednou jsem ti to slíbila, tedy udělám co si přeješ. Chci přece, abys byl šťasten. Podívala bychom se na sebe do zrcadla kdybychom mohla,a le pouhý pohled na naše oblečení stačí. Džíny, černé triko a na křesle pohozená kožená bunda. Tak jsme si představovala svou svatbu? Že budeme vypadat jako trhan? Nikdy není nic takové, jak jsme si to představovala...Přála bychom si tu mít Adjataye...ten nám vždy pomohl se rozhodnout a udělal vždy vše, co uznal za vhodné, abych já byla dál jako ve vatě. Napadá nás, že až se setká s Dorrianem, bude to zlé...Adjatay nás miluje a to nejen jako svou královnu...ctí nás...dělá pro nás vše, ale není to láska, jakou k nám pravděpodobně cítí Dorrian. Nevíme co dělat... Neotáčíme se k Dorrianovi a ze stolku vezmeme hřeben, který jsme tam spatřila. Začneme si jemně pročesávat dlouhé rezavé vlasy a nasadíme při tom klidnou a usměvavou masku. česání vlasů nás vždy uklidňovalo. je to tvé přání, tedy pojďme. Když si myslíš, že je potřeba papír na to, abych ti patřila, ted ypojďme... Odložíme hřeben zpět na stůl a prudkým pohybem rozhrneme tlusté závěsy. Do pokoje vnikne oslepující světlo a možná bychom si přála, aby to bylo to světlo, co již vše ukončí, ale není. Slunce je bezpečně schováno za mraky. Otočíme sek Dorrianovi. Naši tvář zdobí lehký úsměv. Vypadáme stejně jako v den, kdy jsme do Nového yorku přijela. Klidná, vyrovnaná, tajemná žena z dálného východu...Připravena k odchodu...

Gabriel Delicius - 24. března 2009 16:44

soukromá zpráva od Gabriel Delicius pro chata Irsay roztáhne závěsy a propustí dovnitř světlo, kdyby to slunce zářilo, asi by tu už nebyla. Jdu rozhodným krokem k ní, kdyby mi mělo srdce bušit, tak mi bušilo, každým krokem, čím jsem ji blíž, tak tím by tlouklo víc. Já tě miluji. A takto tě nechci vidět, utrápenou, kvůli tomu, co bych si přál. Možná podepsat papíry, ale pro mne to je víc. Odpusť mi. Stále jsem křesťan, i když jsem to co jsem. A přál bych si být oddán před zraky toho nejvyššího. Pokud však ty nechceš nemusíme. promluvím a obejmu jí, tak pevně, tak silně jak je moje láska k ní, aby si to lépe uvědomila a dokázala to pochopit. Doufám, že když přijede Diego, tak donese ty šaty, které u něho mám slíbené. Už od toho, kdy jsem si chtěl Irsay vzít v Royssu a neudělal to. Říkal to, že je koupí. A kdybych něco potřeboval mám zavolat a do telefonu říct, že se jedná o velký problém. Proto jsem to taky řekl a Irsay si myslela, že jde o ní a přitom nešlo. ženou se mi hlavou myšlenky, když jí držím v náručí a dívám se z okna. Na obzoru se objeví rychlá motorka a já poté zjistím, že je to ta moje motorka a on si jí musel půjčit. Pohlednu do tváře Irsay a políbím ji na její krvavá tolika vášnivá ústa. Můj bratr přijel s malým překvapením pro tebe. Přece bych tě nenechal být u oltáře, bez žádných šatů, jen v riflích a v tomto černém tričku. To si nemysli. To bych nedovolil. promluvím k Irsay a pomalým krokem jdu dolů, abych mu otevřel, když jsem ve dveřích spatřím jeho dalšího horkokrevného Španěla, který mi tolikrát pomohl. Dorrian, buenos dias. Kde máš tu překrásnou Irsay? zeptá se mně a usměje se na mně laškovně, jak předtím. Diego, vůbec jsi se nezměnil. Je nahoře. Máš ty šaty? zeptám se Diega a s nedočkavostí čekám, co mi řekne. Vlastně ani nic neřekne, jelikož v ruce drží na věšáku nádherné šaty, které budou Irsay určitě slušet. Muy buena. Gracias, mi hermano. Myslím, že se jí budou líbit. Jsou nádherné. Máš to u mě. promluvím k Diegovi a na chvíli se odmlčím, otevřu dveře, do kořán, tak aby vešel. A teď mi řekni co se děje? zeptá se mně, ale já raději mlčím a pošlu mu myšlenku. Irsay má problém s Mundalou. Slyšel jsi to jméno? Vlastně na tom nezáleží. Potřeboval bych jí dneska nějak zabavit, abych mohl na tu schůzku s ním Týká se to nějaké dohody, ale nic víc mi neřekl. Takže nevím na čem jsem. Jediné, co si dal za dohodu, bylo, abych jí nevzal s sebou. Abys jí zabavil a když to nevyjde, tak jí dal do pití toto. Zvládneš to. Diego se na mně překvapeně podívá. Zvládnu. Tak kde je ta tvoje nevěsta, Dorriane? zeptá se mně svým hlubokým hlasem, jako kdyby jí chtěl přivolat. Stojíme na chodbě a díváme se jeden na druhého, tolik let jsme se neviděli a teď toto. Svatba.

Irsay z Royossu - 24. března 2009 17:19

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro chata Ach Dorriane, proč si myslíš, že bychom se nechala do něčeho nutit? To slunce za mraky do nás vnuklo nový život, novou osobnost. Jsme ta stejná povýšená žena, která zrovna přijela z Royossu, ne to slabé stvoření, které se nechalo bít, střelit, pálit a bylo bez myšlenek na zemi an střeše té nejvyšší budovy Nového Yorku. Dorriane, nedělá nás to nešťastnou, prostě je to jen něco jiného. A pokud ty se stále považuješ za křesťana, poté já jsem muslimka...my mohamedáni máme své tradice a já nejsme pokřtěna v tom tradičním slova smyslu, možná nás neoddá... Poté si u obrozu všimneme motocyklu a je nám jasné, že je to jeho bratr, Diego. Dorrian nám proklamuje, že nám koupili šaty, tedy dobrá, jsme spokojená, že se nemusíme vdávat v tomto...Chvíli setrváme nahoře poté, co on jde přivítat svého bratra a opět musíme nasadit tu královskou masku, která nepropouští žádné emoce. Ladně scházíme ze schodů. Ač máme na sobě jen to téměř trhanské oblečení, scházíme jako královna a již ze schodů Diega vítáme. Buenos dias, Diego. Vítám tě, ač zde nejsem doma. Jaká byla cesta? Promluvíme zdvořilostním a milým tónem, přičemž se ladně usmějeme... Sejdeme k němu a obejmeme jej jako budoucího švagra. Nejsme si jistá, jestli to není ten jeho bratr, který se s emnou pořád tak rád rval, proto jsme obezřetná a číháme na každé chvíli jako kočka při kořisti, která má utéct.

Pán Záhad - 24. března 2009 17:32

Brooklynský most Ten muž se na tebe překvapeně podívá, jelikož je strachy bez sebe v tuto chvíli, vyhrožuješ, že mu zabiješ jeho milovanou rodinu, kterou má. Rozklepaně se na tebe podívá a z hluboka se nadechne. Vážně....jjjá nikoho neznám. Povolali mne sem a neřekli mi ani svoje jméno.... Musím uživit rodinu, tak jsem tu práci vzal. promluví a je strachy bez sebe. Najednou však ucítíš prazvláštní pach, je to pach měnivce v panthera, kdybys podívál dole našel bys ho, jak se prochází pod mostem. Nepozorován ve tmě. Vím...jediné. Žije tady v New Yorku. nakonec se odhodlá a promluví k tobě. Rezignovaně položí hlavu a zavře oči.

Rashed (V) - 24. března 2009 18:27

Most Vyrušení Směju se jak stojím nad tím chlápkem, směju se jak změkl, jak mi chce neajednou vše prozradit, jak si chce zachránit svůj ubohý živůtek, jak se třese a zmítá na místě bolestí a nemůže to vydržet. Byl hrdina a je z něj slabá oběť Tak ty nikoho neznáš! zozesměju se Ale jaký si byl hrdina, nemá cenu se s tebou zahazovat, jsi obyčejná nula. Nechci se s ním moc zahazovat, asi mu budu muset ustřelit další kousek těla, on se odvolává na rodinu. No jasně nechám je žít, ale až se tvůj šéf dozví že sis se mnou přeci jen povídal tak je nechá na pokoji? Teď sem okolo viděl 3 chlápky jak nás pozorují. samozřejmě je to lež chci ho jen vystrašit ale v tu chvíli mě do mosu praští něco jineého, zpod mostu něco ucítím, jen tam stočím hlavu ale místo nepozoruji, otočím se zpětk chlapíkovi. Vybral sis špatnou stranu, právě jsi prohrál, máš poslední přání? Třeba říct mi pravdu! zavrčím, otočím se na Yenu. Chceš někam hodit? zeptám se jednoduše a hodím hlavou k autu, když opodál ucítím ten pach zase, teď je to blíž, může to vypadat že sem na lovce zapomněl ale to není ani náhodou pravda, jen zpola otočen pryč aniž bych mířil vystřelím chladnokrevně lovci mozek z hlavy. Do hajzlu, někdo mi ho škrábl. zanadávám když se o moment později jakoby nic přesunu k autu a hledím na malý škrábaneček, kterého by si nikdo nemohl všimnout bez bližšího zkoumání, spíš ale získávám čas abych rozpoznal pořádně pach, je nezvyklý, je to měňavec, nějaká číča, nikdy sem neměl rád kočky. A je blízko, vylezl na most. Kde si kočičáku? Nastoupím do auta a stáhnu okénko počkám jestli nastoupí, případně ji popoženu nervózním klepáním na volant zapnu dálkové a rozjedu se směrem odkud cítím pach jakobych chtěl odjet, měňavců je v NY málo a nikdo neví na cí sou straně, když cítím že je pach nejintenzivnější, stočím prudce volant, auto se vytočí možná se zadní kola dokonce trochu smýknou a a světla teď pálí do tváře postavě za lampou, z okýnka vytáhnu bouchačku a namířím na něj. Kdo kurva seš číčo. řeknu už hodně nevrl za poslední dny se situace v NY hodně přiostřuje a všechno co není normální člověk je nebezpečný.

Pán Záhad - 24. března 2009 19:15

sídlo - Aileen Do tvého pokoje, poklidně vkročí tobě velice známý upír. Je vysoký nejméně dva metry, štíhlý svalnaté postavy. Podívá se na tebe svými modrýma očima a usměje se. Dlouho jsem tě neviděl Aileen. Nedala jsi o sobě znát. Proč? Já myslel, že po mně toužíš. promluvím k tobě a usměje se znova, přiblíží se k tobě a pohladí tě po tváří, jako kdybys byla jeho Monou Lisou a on tě mohl tímto pohybem namalovat. Proč si neužít ten dnešní den? To tvoje vítěztví. promluví k tobě a posadí se na tvoji postel. sídlo Alexandra Rufus si tě k sobě opět přitáhne a začne tě hladit po tváří. Jeho doteky proudí z vášně, která mu tepe v hlavě. Snaží se být k tobě něžný, jelikož mu připadáš tak křehká, takový malý anděl jsi v jeho životě. Políbí tě vroucně na tvá ústa a hodlá v tomto polibku dál pokračovat, když tě pokládá na postel. Opravdu to tak chcete má paní? zeptá se tě a podívá se ti rozpačitě do očí. Pro něho, by to znamenalo jediné. A to vyhazov, ale to mu je v této chvíli jedno. Touží po tobě, umřel by pro tebe. Jeho ochrankářský instiknt, který mu říká, že tě má za každou cenu ochránit, mu tě v hlavě nadává, že to nemá dělat.

Alexandra. - 24. března 2009 19:29

Sídlo Rufus mi dává všechny něžnosti, které dává muž ženě, kterou vroucně miluje. Chci, abys tu byl. Řeknu potichu a podívám se Rufusovi do očí. Poprvé tohle cítím. Co to vlastně je? Touha nebo láska? Ptám se sama sebe a zavřu oči v marné snaze na chvíli opustit tento pokoj. Nedovolím nikomu, aby tě odtud vyhnal. Já mám poslední slovo. Promluvím a usměji se. Otevřu blankytně modré oči a podívám se na Rufuse. Víš, že jsem ještě dítě? Je to otázka a zároveň také upozornění.

Pán Záhad - 24. března 2009 19:39

sídlo - Alexandra Rufus si tě prohlédne a usměje se nad touto myšlenkou. Možná v lidském těle jsi dítě, ale uvnitř. Ty jsi velmi dospělá. promluví k tobě a začne tě hladit po vlasech. Pokud nechceš nechám toho. Já jen si přeji, abys byla šťastná. pošeptá ti a políbí tě na rty. Tento jeho polibek je zvláštní, je v něm skrytá vášeň a vzplanutí, které jsi v něm vyvolala. Potřebuje tě cítít. Jen ty jsi pro něj vším a zaroveň, si připadá v této chvíli strašně. Považoval se, za tvého otce a teď se z něho stal milenec. Na chvíli se od tebe otrhne a posadí se na postel. Jelikož si začíná uvědomovat chybu, které se dopustil.

Alexandra. - 24. března 2009 19:49
	Sídlo Nikdy jsem nevyrostla jako sestra. Je to následek nemoci. Vždy budu dítě. Promluvím potichu. Nechci Rufuse odradit. Jsem teď šťastná. Řeknu potichu, abych nenarušila atmosféru, která je mezi námi. Když se odtrhne sednu si vedle něj na postel a obejmu ho. Přitisknu své tělo k Rufusovému a připadám si hloupě a také krásně.

Gabriel Delicius - 24. března 2009 20:05

soukromá zpráva od Gabriel Delicius pro Diego Beonos diaz, seňora. Koukám, že vypadáš náramně pěkne. Sluší ti to. Dlouho jsme se neviděli. promluví k Irsay, Diego a usměje se na ní. Prohlédne si jí do detailu, jako kdyby byl nějaký ten rentgen. Poté se usměje a jpověsí svatební šaty na věšák a jde za Dorrianem do kuchyně. Tak mý drazí přátele, co takhle si dát Šampaňské a poté jít do toho kostela. Uzavřít náš sňatek. promluvím k Irsay a mírně se usměji. Vezmu jí za ruku a odvedu jí do kuchyně. Kde je všechen nábytek ze dřeva. Prostě nádhera se na to podívat. Vytáhnu ze sklenice šampaňské a tři skleněné sklenice ze skříně. Položím je na stůl k Irsay a Diegovi. Otevřu láhev, špunt naštěstí nevystřelí, takže je v pořádku. Tomu faráři bude jedno, jestli jsi muslimka, či ne. On tnás oddá, i přesto že máš svoji víru. Znám ho až moc dobře. Neboj se má drahá. promluvím k Irsay přes myšlenku, jelikož nechci aby se nám do toho začal vměšovat Diego, to on pořád dělal. Naleji do skleničky šampaňské každému a přitom se na oba usmívám. Salud (na zdraví) promluví Diego a přiťukne si s Irsay a Dorrianem. Salud, bratře. Jaké je to ve Španělsku? zeptám se ho a usměji se na něj. desastroso (katastrofa) Lovci už vyvraždili skoro celé Španělsko. Už tam není ani jeden upír. Možná já, ale to je všechno. Změnilo se toho hodně. Dorriane, proto jsem tady. Chtěl bych se usadit v New Yorku a pomoct ti bojovat bok po boku s tou odpornou havětí. promluví k Dorrianovi a podívá se na Irsay. Ty její oči ho okouzlily už poté co vstoupil do místnosti, a ona jej objala. Usmál se na ni a uvnitř pocítil touhu po její kráse. Uvědomím si v té chvíli, když Diegovi oči spočinou na Irsay, že nebyl zas tak dobrý nápad ho sem vozit, jelikož se může stát, že mi jí z mého života dokáže vzít. To je mi líto. Diego. Snad ti budu moct být nějak nápomocen. promluvím a raději jsem ticho. Zadívám se do sklenice, které je skoro poloprázdná, kde kdo by si myslel, že je poloplná, ale já si myslím pravý opak. Jsem pesimista odjakživa a kvůli nikomu jsem to nemusel měnit, ale pokud to bude chtít Irsay, tak pro ní udělám vše. Deigo mlčí a dívá se do své sklenice, kde byli ty časi, co se proháněl po Španělsku na svém koni a hnal ulící býky. To už je dávno pryč, ty časi jsou pryč.

Pán Záhad - 24. března 2009 20:19
	sídlo - Alexandra No a co když budeš navěky v sedmácti letech. Co bych za to dal já. Je mi dvacetsedm let. To zas tak věkový rozdíl není. Nebo snad je. promluví a opatrně tě zase položí na postel, opatrně ti začne rozepína tvoji halenku a líbá tě přítom na rty. Jeho doteky jsou něžné a opatrné, jsi pro něj křehká váza, kterou nesmí rozbít, kterou nechce rozbít.

Alexandra. - 24. března 2009 20:25
	Sídlo Není, ale mi už budeme navždy uvězněni v těchto tělech. Zasměju se trošku a můj smích je uklidňující a zvonivý. Ucítím jak Rufus rozepíná mou halenku a podívám se mu do očí. Je tak něžný. Chceme to tak? Zeptám se a koukám na něj jako malé hloupé dítě. Jako bych ani netušila co se děje.

Felipe D'Arcy - 24. března 2009 21:20

Most Nenápadně pozoruju schovaný za lampou co se děje na mostě. Docela mě překvapuje, že si to tu tak volně, ale v okolí nikdo neni tak nadruhou stranu proč by ne. Slyším jak se o něčem bavěj, ale všechny slova se ke mě nedostanou. V podstatě je mi to jedno a mohl bych odejít, ale když už se na to koukám tak se aspoň podívám jak to dopadlo. To bude asi vážný když ho zastřelil Moc mě to nenadchlo. Asi tu bude každou chvíli dost poldů a bylo by lepší se tu nezdržovat. Dřív než však stašim seskočit zase dolů, zastaví kousek odemě auto s tím, no řekněme smradem. Pomalu vyjdu ze svého úkrytu, protože stejně nemá cenu se schovávat když ví, že tu jsem. Předtím jsem si však nevšiml té zbraně. No zalejzat zpět už by asi taky nemělo cenu. Koukám se mu do očí, ale jenom krátce. Víc mě zajímá ta jeho zbraň. "A kdo jsi ty?" Oslovení radši žádný nedávám, protože by to nemuselo dopadnout nejlíp. Už tak jsem si asi zavařil na to, že jsem mu neodpověděl, ale co bych mu asi měl řikat, že jsem támhle odněkaď mu bude asi stejně jedno...

Jasper Whitlock Hale - 24. března 2009 21:35

most Nějak neposlouchám výlevy Rasheda a toho chlápka, když se mně zeptá zda nechci svést, pokrčím rameny a dál si ho nevšímám. Najednou ucítím překvapující pach. Rashed to taky cítil a tak se vydal v autě za ním, ale já raději půjdu po svých. Je to měnivec. Odhaduji, tak nějaká kočkovitá šelma. Nejspíš leopard, či možná i panther. Musím tam být dřív než Rashed. pomyslím si a raději se přemením na půl ženu a sněhově bílou vlčici, která je celkem statná a silná. Dorazila jsem pozdě. pomyslím si, když Rashed začne mířít zbraní na toho měnivce. Přeměním se zpátky na lidskou podobu, na kterou jsem dost zvyklá a přistoupím k Rashedovi. Stoupnu si před toho měnivce, takže kdyby střílel, tak by musel střelit mne. Nech ho to v klidu vysvětlit. Možná tu šel jenom na lov, jak ty a já. Toť všechno. promluvím k Rashedovi a pak se otočím k tomu pohlednému muži. Tak ty jsi měnivec. Typovala bych tě buď na leoparda, či na panthera. Jinak jsem Yena. Omluv tady Rasheda, který se neumí chovat. řeknu tomu měnivcovi a mírně se na něj usměju. Co se ještě stane? Nic si nepamatuji z toho dění. Kde je Lykáon? Co s ním udělali? Žije ještě? pomyslím si a chvíli jsem, jakoby mimo, jakoby se čas zastavil. Na chvíli zavřu oči. Otevřu je a je zase všechno při starém. Rashed míří zbraní na mne a na toho chlápka za mnou. Jsem celkem v nevýhodné situaci.

Pán Záhad - 24. března 2009 21:41

sídlo - Alexandra Rufus se při tvé otázce zastaví a mírně se usměje. Jen pokud to chceš ty. Věř mi, že k tobě budu vždycky něžný, ty moje křehké stvoření. promluví k Alexandře a pohladí jí po vlasech. Pomalu si k ní lehne na bok, hlavu ma opřenou o ruku a dívá se jí do očí. Klidně si můžeme jenom povídat. Tato noc je naše. promluví k Alexandře a pohladí ji po tváři. Mírně se k ní přikloní a políbi ji znova na její rty, kterým nedokáže odolat. Jsou pro ně pastí, v které uvízl dobrovolně.

Pán Záhad - 24. března 2009 21:54

soukromá zpráva od Pán Záhad pro New York Upíři a vlkodlaci, že tato stvoření existují, tak jsi se o tom dnešního dne mohla přesvědčit už několikrát, kdy ti vpadly do cesty a ty jsi to jejich střetnutí málem nepřežila. První bylo, když si šla do hotelu, tedy do své nové práce, pro pár věcí a vtrhli tam, dva upíři. Jeden pohledný muž Dorrian a druhá zrzavá drobounká dívka Irsay, kteří tam stropili velký skandál a dokonce se tam i střílelo. Ale ty jsi naštěstí odešla živá a zdravá, když tě odsud vyhnali lovci, kteří šli po nich. Druhá zkušenost byla, když jsi se procházela po městě, aby jsi si uklidnila nervy a potkala si lykana, který si tě vůbec nevšiml, jelikož měl na spěch. Ty dvě situaci, ti vysvětlilo to, že upíři a vlkodlaci žijí a jsou tu v New Yorku. Sic je tato představa děsívá, ale je tomu tak. Když jsi doma dědeček nervózně stojí u okna a přes odhrnutý závěs pozoroju dění na ulici. Když tě spatří mírně se tě lekne, jako kdyby jsi byla duch a on jediná žijící bytost na zemi. Nechoď k oknu a schovej se do sklepa. Tam tě nenajdou.. Deanno..je to rozkaz. promluví a čeká až ho poslechneš, jen v té chvíli bude klidný.

Alexandra. - 25. března 2009 06:40

Sídlo Nejsem křehké stvoření. Zavrtím hlavou v protestu. Jsem silnější než vypadám a právě ty bys to měl vědět. Promluvím a snažím se svému hlasu dát co nejvíc dospělí výraz. Ležíme teď vedle sebe a on si opřel hlavu o mou ruku. Díváme se vzájemně do očí. Neříkej to jako by to byla naše poslední noc. Promluvím k Rufusovi, když začne mluvit o naší noci. Polibku se nebráním, ale předešlé chvíle v kobce na mě ještě působí. Cítím se trochu otupělá. Mám své povinnosti a ty to víš… Řeknu a raději se podívám do stropu. Nechci se mu teď dívat do očí a kdybych byla člověk jistě bych plakala.

Pán Záhad - 25. března 2009 08:23

sídlo - Alexandra Rufus se na tebe rozpačitě podívá a nejraději by v této situaci odešel, ale tvých krásných očí, té jejich moci se nebrání a stále u tebe leží. A není snad tato noc poslední? Povinnosti? Jaké povinnosti ty máš? Vždyť za tebe všechno řeší tvá starší sestra Aileen.....Alexandro, víme oba moc dobře, co k sobě skrýváme a teď to chceš skončit, kvůli povinnostem? Dobře. Já klidně odejdu. promluví k tobě Rufus a tentokrát se postaví a jde k oknu. Kde roztáhne závěsi temné noci a pozoruje dění na ulici. Omlouvám se. Nechal jsem se unést svými pocity. promluví k tobě a v jeho duši je tak velký zmatek, kterému vzdoruje. Jelikož jeho city jsou rozpolcené.

Irsay z Royossu - 25. března 2009 11:23

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro chata P5i Diegových lichotkách postačí pouze Děkuji a lehká úklona hlavy. Opravdu musím začít uvažovat, zdali je to ten bojovný bratr či ne. Dorrian nás odvádí do kuchyně a rozlévá šampaňské. Ne tu levnou napodobeninu, co pije každý, ale pravé víno šampaňské ze Champagne...Jsme zvyklí jen na to nejlepší jelikož si to můžeme dovolit. Dorrian ke mně vyšle myšlenku a já si uvědomím, že má mysle je naprosto neopevněná proti čemukoli telepatickému. NEsnášíme, když to děláš a nepřejeme si to, Dorriane... Pohlédneme na něj ostře a doufáme, že toto je poslední myšlenka, kterou bude z naší hlavy číst. Má sice pravdu a toto je zjištění o kterém jsme se dohadovali a rovněž je oprávněn poslat mi tuto myšlenku, když vedle sedí Diego, ale přesto, i jako náš manžel si budeme přát, aby zachovával alespoň tento malý kousek soukromí. Nemusí vědět vše a rozhodně se nám nelíbí, že by nám prohledával myšlenky. Tato představa je naprosto odporná. To nám rovnou může rozpárat dutinu břišní a hledět co je uvnitř...co uvnitř již zemřelo... Při této myšlence si lehce v rukách potočím s nožem, který je položen na kuchyňské liště u které sedíme, než se přesuneme jinam. Surefe! (Na zdraví) Připojím i svůj přípitek a muži se začnou bavit o tom, jaké je to ve španělsku. nemohu nezasáhnout. To je na tom zem Španělská tak zle? myslela jsme, že Nový York je na tom nejhůř, hned po transylvánii. Když se podíváš, tak zbytek světa je na tom mnohem lépe. například v Konstantinopoli jsme lupine garou už téměř vyhubili a slouží nám pro pobavení nebo jako otroci... Jsme hrdá na své úspěchy...

Patreen Jekatěrina Kazzarski - 25. března 2009 11:26

soukromá zpráva od Patreen Jekatěrina Kazzarski pro Doma "Što...?! IIlja Andrejič, što éto, što gaváriš?!" vypadne ze me; naprosto naplněná překvapením si ani neuvědomím, že jsem sklouzla do ruštiny, kterou jsem vždy považovala za svůj druhý rodný jazyk. "Já... Kdybys věděl, co se mi cestou z práce stalo...!! A potkala jsem... potkala jsem... Počkat!! Ty VÍŠ, co se to kolem děje, že jo...? Co jsou... Co jsou Ty potvory zač?! A nikam se schovat nepůjdu, chci být s Tebou, tetou Drew a Patrickem... kde... kde je vlastně Patrick ??

Alexandra. - 25. března 2009 13:12

Sídlo Ne, nikdy nebude poslední. Odpovím na první z položených otázek. Proč končit něco co nikdy nebylo a nebude? Mám povinnosti vůči svému lidu víš. Sice moji moc má moje sestra, ale já jsem ostatním na očích. Vysvětlím a dívám se jak Rufus vstává a jde k oknu. Za závěsy se skrývá celý svět, který znám. Nic se nestalo. Není co odpouštět. Promluvím a zapnu halenku, kterou mi Rufus rozepnul. Chce se mi utéct, ale nevím kam. Ráda bych se najedla. Promluvím po chvilce, abych přešla na jiné téma.

Gabriel Delicius - 25. března 2009 13:54

soukromá zpráva od Gabriel Delicius pro chata, Mundala Podívám se rozpačitě na Irsay a uvědomím si svoji chybu. Slíbil jsem jí, že se jí nebudu hrabat v hlavě a teď jsem ten slib porušil. Teď si myslím, že ta svatba nebyla tak dobrý nápa. Bude lepší, když zmizím z jejího života a nebudu jí dál působit bolest. Tam v New Yorku na střeše byla tak zničená, jelikož si mne přála ochránit, ale já se dokážu ochránit sám. A s tím Mundalou si to taky sám vyřeším. Dneska budu muset odejít a pochybuji, že by ta naše svatba měla ještě význam. Šaty ať si nechá. Raději zmizím z jejího života, než aby jí ten chlap dál ubližoval. Raději odejdu od ní. v hlavě se mi žene vodopád myšlenek, které způsobí můj psychický chaoz, který uvnitř mám. Zadívám se do své skleničky a když zjistím, že je prázdná naliji si znova. Ano ve tvé zemi je to jiné, jelikož jsi u moci ty. Tak silnou ženu jsem nikdy neviděl a velmi mile mne to překvapuje. promluví Diego k Irsay a usměje se na ní. Tento úsměv je svůdný, jako kdyby po ní uvnitř tolik toužil. Pak přejde pohled na Dorriana, který se utápí v alkoholu. Bratře, co ti je? Takového utrápeného jsem tě nikdy neviděl, jakým jsi teď. Stalo se snad něco? zeptá se Diego Dorrina a vezme mu tu láhev, aby si Dorrian znova nenaléval. Když zjistím, že je o mne tak velký zájem, tak se rozčileně podívám na Diega, který zase chce slyšet, jak to jeho bratr nezvládá. Ano nevzládám to, ale jemu to říkat nebudu. Nic..koukám, že se dobře bavíte, takže já můžu jít. promluvím a zvednu se. Oba dva budou nejspíš překvapení, takže toho využiji. Nasednu na motorku, nastartuji jí a odcházím na to místo, kde mne bude očekávat Mundala. Slunce nesvítí, takže je to vyhodné, jak pro mně tak i pro něj. Irsay mne snad nebude pronásledovat, takže to vypadá celkem nadějně. Nezapomněl jsem ani na svoje zbraně, které mám u sebe. Dvě pistoli připevněné k pasu a nůž v botě, takže kdyby si Mundala něco chtěl začít, jsem boje schopný. Sic netuším, jaká je má šance proti němu, ale aby měla Irsay, konečně od něho pokoj, tak jsem schopný všeho a on mne potřebuje živého, jelikož chce se mnou uzavřít dohodu, takže mám nejspíš nějakou naději na úspech. Když dojedu k místu určení, nikoho nevidím. Nikdo mne nesleduje, to znamená, že Mundala bude konečně sám. Vyjdu těch několik schodů, abych byl na místě. Zase na střeše výškové budovy, ten chlap musí milovat adrenalin. Nikdo tu není, takže si budu moct ujasnit situaci ve které jsem se ocitl.

Pán Záhad - 25. března 2009 14:07

soukromá zpráva od Pán Záhad pro doma Dědeček pořád stojí u okna a pozoruje dění venku, když se ho zeptáš, co jsou zač pohledne ti rozpačitě do očí. Upíři nemrtvý, jsou bytosti, které za nocích vycházejí ze svých úkrytů a živí se lidskou krví. Když se jednou napijí, nedokáží přestat... Lykani, jsou bytosti, které se za úplňku dokáží přeměnit. Žíví se čimkoliv, hlavně ať je to maso. Ty rasy se nemají moc v lásce a dlouhá léta mezi sebou bojují. odpoví ti a znova se podívá z okna, je jako smyslů zbavených. Teď však po jeho tváří stékají slzy. Oni si ho odvedli. Unesli Patricka. Teta Drew ho šla hledat. Neposlouchala mne. Oni jí už nejspíš mají. Zůstali jsme jen mi dva. řekne skleslým tónem hlasu a skloní se k zemi. Jeho duše je naplněná prázdnotou. Ztratil to na co mu nejvíc záleželo. Uteč! Dokud není pozdě. Najdou si nás. Uteč! Já je zadržím. promluví k tobě přesvědčen o své pravdě a jde za tebou, aby tě objal.

Patreen Jekatěrina Kazzarski - 25. března 2009 14:35

soukromá zpráva od Patreen Jekatěrina Kazzarski pro Doma "Što... što..." opakuji šeptem a nejsem skoro schopna pohybu; pomalu mne zahaluje mlha - jako po tatínkově úmrtí, ale teď... tetička Drew... Patrick... PATRICK...!! Dojde mi, když ke mě dědeček přijde a obejme mě. Vytrhnu se z jeho náruče a tak, jak jsem -jen v džínách a halence, bez svetru, bez bot- běžím ke dveřím. "Nikam nechoď...!! Schovej se, zamkni se... najdu je... Nejdu je !!" zakřičím ještě mezi dveřmi, ohlédnu se a s dědečkem si vyměním pohled; než se vzmůže na odpor, vyběhnu ven... Snad mě poslechne. Okamžitě se do mě zakousne chlad; proniká mými chodidly a hladí mne po nahých pažích... Běžím po setmělé ulici, vlastně ani nevím kam, a křičím: "Teto....!! Tettičko Drew!! Teeetoooo, tetičkooo...!! Patrickuuu...!! Bráško... Brááááškoooo...!!"

Pán Záhad - 25. března 2009 15:00

soukromá zpráva od Pán Záhad pro doma Křičíš a nikdo tě neslyší. Možná přece někdo. Ze svého temného úkrytu se vynoří dva muži zahalení v černém. Dámo neměla byste tu bloudit po nocích... Slyšel jsem, že někoho hledáte. Mohla byste je popsat. promluví jeden z nich, je starší vysoký, jako tvůj dědeček. Oba dva jsou lidé, lovci těchto nočních zvířat a udělají pro tebe mnohé, aby našli tvého bratra a tetu. Nemusíš se nás bát. My tu jsme proto, abychom tento svět zbavili těch upírů, co tady jsou. A pomůžeme vám hledat vaší rodinu. Jakže se jmenují? Potřebujeme o nich vědět všechno. Měla byste raději jít s námi. Tady je to pro vás nebezpečné. promluví k tobě ten mladší, je vysoký jako ty a je o tak dva roky starší než ty. Podívá se na tebe a usměje se i, aby tě nějak upokojil.

Rashed (V) - 25. března 2009 15:40

NY Most Vystupuju z auta stále míře na toho kočičáka, dost se podivím že je Yeně najednou tak dobře, když sotva před hodinou ji od smrti nedělilo téměř nic a to ji od té doby ještě stihli unést a bůhví co udělat… To už ale přiběhne Yena a postaví se před něj. To ale mění situaci. řeknu s uplným klidem, vytáhnu ze zbraně bubínek a do ruky sei vysypu nábojnice z nichž jen jedna jeještě plná a do pistole strčím další plný bubínek a znova tentokrát už na dvojici zamířím. Nedělalo by je oba prostřelit jednou kulkou ale chci abyy Yena věděla že mu nevěřím a nevěřím defakto ani jí, na její slova se hodně nahlas rozesměju. Pokud je tu na lovu jako ty nebo já tak ho tím tuplem střelím, protože já sem tu byl řešit TVOJE problémy s chlapem co TOBĚ sypal jed do jídla a tys tu už vůbec nebyla na lovu, počkat potom co sem tě našel jak tě hodili před hodinou a půl někde na cestu a vzal tě k doktorce te asi vlastně unesli, tak se teď loví u smečky? Pronesu hodně posměšně a některé slova vyslovuju obzvláště zřetelně, nejen že asi ani neví co dělá, hloupě se postaví zády k někomu o kom nic neví, kdo nás musel poznat a místo toho aby se radši rychle pakoval pryč, nebo se nám ukázal se schoval za blbou lampu. Začnu se divit že jsem neviděl že je Yena slabá. Po tom co se zmíní o tom, že se neumím chovat se rozesměju opět. Nedivím se že smečka tak upadá, to že se paktujete s upíry. odplivnu si na zem, to se ale kočičák tváří jako hrdina. Dokud držím tohle, tak mi budeš odpovídat. z pistole vyjde výstřel a měnivcovi prosviští těsně kolem ucha, očividně sem rozladěn a nemám náladu na nějaké žerty.

Jasper Whitlock Hale - 25. března 2009 16:01

most Stojím a poslouchám, co mi Rashed povídá, uvnitř pociťuji nával vzteku. Já...já se tě o to všechno nežádala. Měl si mne raději nechat zemřít. To by bylo lepší, než teď poslouchat to tvoje vyčítání. Víš co, tak si mne zastřel. promluvím a jdu blíž k Rashedovi, který na nás pořád míří, tak aby byla jeho pistol v úrovni, kde mám srdce. Dívám se na něj upřímně. Tak vystřel sakra. Buď mne zabiješ ty, nebo oni. Ale mně už je to jedno. Na ničem mi v této chvíli nezáleží. Tak si vystřel. promluvím přesvědčená o své pravdě, uvnitř sebe cítím zmatek, který chci tímto úkonem skončit a dál nic nevnímat, jen konečně po těch dlouhých letech opět pocítit klid. Ztratila jsem svého nejmilejšího, který pro mne hodně znamenal. Už nemám nic, a pokud toto ukončí mé trápení, tak to beru. pomyslím si a zavřu oči. Jsem smířená nad svým osudem.

Irsay z Royossu - 25. března 2009 16:32

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro chata Již ode dávna je jasnější, že ženy mají na mnohem víc, než jim jejich role zatím přisuzovala. I Nový York je pod nadvládou ženy. A většina upířích Dominií funguje pod takovýmto vedením. Ale každá silná žena potřebuje mít vedle sebe silného muže. Přitočíme se k Dorrianovi, obejmeme jej a políbíme na znamení, že patříme jemu, a že DIego nás nijak neláká. Sic je to fešný španěl, něco se nám na něm nelíbí a ty jeho pohledy jsou...nelíbí se nám. Nemá v sobě tu moc co Dorrian... Zdá se, že naše frivolní léta jsou již za námi, viď má drahá? Toto bys v životě neudělala. Zůstat s jedním mužem, když máš v hrsti dva...ach, drahá... Prolétne nám hlavou myšlenka. Dorrian se utápí v alkoholu a nám se to nelíbí, jelikož nás nevnímá, nevěnujeme nám svou pozornost a my potřebujeme, abychom byla středem pozornosti. Je tomu tak už po staletí, tak tedy proč by se to nějak mělo měnit? Diego se jej ptá, co se mu stalo a já mám na to svou odpověď... Jeho nastávající je jeho životním problémem, enníliž pravda drahý? Dorrian je však duchem mimo a odchází, tu nám něco dochází... Kam jde?! Zeptáme se Diega ostře, když slyšíme startovat motocykl. Diego se nemá k odpovědi. Zuřivě vezmeme ten nůž a zabodneme jej do dřevěné kuchyňské desky dokonce několik centrimetrů... Kam jde?! Nejde doufám za ním!!! Zaburácíme na Diega a je vidět, že si s námi není radno zahrávat...vyběhneme ven z chaty a větříme našeho nastávajícího... Lhal nám...na lži jsme tu přeci já!!!

Pán Záhad - 25. března 2009 17:02

soukromá zpráva od Pán Záhad pro Diego Diego vyběhne za tebou rychlostí blesku a v ruce drží klíčky od toho auta. Nevím, co se mu stalo. Nevím za kým šel, ale prý že je to tvůj známí z dřívějška, a že ho musí zastavit. Nic víc mi neříkal....Tady mám klíče od auta. promluví k tobě Diego a odemče dveře, nasedne na místo řidiče a netrpělivě čeká, co ty uděláš. Tak co Irsay? Na co čekáš? Pojedeš za ním, nebo mi ukážeš, jak moc mu jsi nevěrná a jak moc jsi mu lhala. promluví k tobě Diego, který sedí v autě a motor, se už ozívá. S takovouto doženete Dorriana, ale musíš chtít ty.

Felipe D'Arcy - 25. března 2009 17:20

most Hm, začíná to vypadat čim dál tim líp Ušklíbnu se a poslouchám slova té dívky, která předemnou stojí. Moc často jsem se nesetkal s takovou ochotou, ale vždycky byly milejší jak upíři. Bohužel jako nevim jak se mu mám asitak představit, protože nevim co chce vědět. Co je však horší je výstřel, který přijde po chvíli. Už čekám, že se zhroutim na zem v bolestech, ale bylo to jenom kousek odemě. Podrbu se na uchu, u kterého mi prletěla kulka a zatvářim se docela vážně. Je vidět, že se opravdu nechce moc vybavovat. "Jmenuju se Felipe a jsem to co jsem. na žádnym lovu jsem nebyl prostě jsem se procházel po New Yorku." Nemyslim, že by ho tyto informace moc potěšily, ale víc toho nemám co říct. Jeho otázka byla opravdu hloupá. Jak dopadne jejich roztržka je mi celkem ukradená. Nerad bych to schytal i já...

Irsay z Royossu - 25. března 2009 17:23

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro chata, nový york... Co ty si to ksakru dovoluješ?! obořím se na diega, otevřu dveře řidiče a vší silou ho vyhodím do lesa, buh ví jak daleko. Víc nás ten holomek nezajímá. Sedneme si an místo řidiče a zběsilou rychlostí hodláme dohnat dorriana, jakmile se nám to podaří předjedeme jej a zastavíme, samozřejmě tak, aby se jemu nic nestalo... Co to děláš? Co tohle má být? Diego mne obořuje z nevěry a ty se jdeš nechat zabít? Slíbils, že mne neopustíš a teď jedeš za největším nepřítelem a vrahem, jakého svět poznal...Proč? Zklamaně na něj hledíme...proč nám to dělá?

Patreen Jekatěrina Kazzarski - 25. března 2009 17:26

soukromá zpráva od Patreen Jekatěrina Kazzarski pro Na ulici Překvapeně se zastavím, když proti mě ze stínu v jedné uličce vystoupí dva muži; jeden je už starší, má šedivé vlasy - druhý může být o něco málo starší než já. Nejdříve couvnu a zatnu pěsti, odhodlaná prát se, pokud to bude nutné, ale jejich slova mne uklidní - nakolik je to jen v téhle situaci možné. Ne, nepanikařím; klidně, stručně a přehledně popíšu svá podivná "setkání třetího druhu" za dnešek, a stejně tak jim dám dokonalý popis brášky i tetičky Drew. ůAle... ještě dědeček... Zůstal doma... říkala jsem mu ať se zamkne, ale on je tolik tvrdohlavý..." řeknu nakonec. Dlaněmi si přejíždím po nahých pažích - od země stoupá chlad a já jsem bosa; teprve teď, když jsem se zastavila, uvědomilajsem si jaká je venku zima.

Gabriel Delicius - 25. března 2009 17:42

soukromá zpráva od Gabriel Delicius pro New York Když uháním do New Yorku, tak mne Irsay zastaví kousek před tou budovou. Zastavím motorku těsně před jejím autem a oddechnu si, když do svého milovaného autíčka nenabourám. Sesednu z motorky a jdu za Irsay, která se mně vyptává. Ano má právo se mně na toto ptát, ale odpověď jí moc nepotěší. Proč? Protože chci aby nám dal pokoj a chci vědět víc o té dohodě. Ty bys mne nepustila. Nenechala bys mě. Raději by ses kvůli mně obětovala, co když jsem právě chtěl udělat to samé, jen aby nás dva konečně nechal být. promluvím k Irsay a pohledím ji do očí. Nejraději bych jí políbil, či snad vzal do náruče a odnést ji odsud, ale teď nemůžu. ŽÁDÁM TĚ o jediné NECH MĚ za ním JÍT. Neboj se nic se mi nestane. On mi nic neudělá. Irsay, miluji tě. A jsem stejně paličatý, jako ty. Jen chci aby tě nechal být. Dokážeš to pochopit? promluvím k ní a pár slov zdůrazním se ji a nasednu znova na motorku. Vlastně jsem jí během tohoto svého monolugu nedal ani možnost mi odporovat. Zapl jsem motor a znova se vydal tou cestou, ale tentokrát jsem to vzal oklikou, tak abych zmátl Irsay, která mne nejspíš bude pronásledovat, když jsem však došel k místo, kde by měla být nějaká výšková budova, nebyla tam. Ale Mundala tam byl a to mi stačilo. Tak co je ta dohoda? O čem je? A řekni mi to teď hned. Dávám si jedinou podmínku. Nech mně a Irsay na pokoji. promluvím k Mundalovi a jsem si jistý, že teď jsem v nevýhodné pozici, abych si dyktoval pravidla této hry.

Aileen - 25. března 2009 18:10

Sídlo Sebastiane, nejsi to spíše ty, kdo touží po mě? Lehce posměšně se usměju, prohlížím si ho skoro černýma očima. Ne že bych se mu posmívala, ale dávám najevo, že po něm skutečně netoužím. Alespoń ne psychicky. Víš co se říká o myšlení? Opět se lehce nadřazeně pousměju. Zařídil si všechno? Zeptám se ho a pohodlně se uvelebím na posteli. Na dotek neprotestuju. Přece jen nejsem z kostky ledu. Chceš udělat oslavu? Prosím.. Najít nějakého člověka a oplácat ho svíčkama? Prosím. Posluž si a oslavuj, jak je libo.

Irsay z Royossu - 25. března 2009 18:12

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro nový York To, že blokujeme dopravu nezajímá ani jednoho z nás. Překvapuje nás, že Dorrian ani nezareagoval na poznámku o svém bratrovi, ale až já ho podruhé potkám, nebudeme už tak milostivá... Nedělej to... Zašeptáme, ale Dorrian nás neposlouchá a odjíždí. Má-li pravdu a Bojovník se s ním chce pouze dohodnout, tak mu opravdu nic neudělá...ale co když...Ne, nevíme co dělat...musíme jen čekat...a jak se nám čeká nejlépe...přeci to místo, které jsme milovala už ve Francii...na soše Svobody. Nastoupíme zpět do auta...koupíme tu nejstarší lahev červeného vína, jež se v Novém yorku nachází a vydáme se k soše svobody. je nám jedno jak a jestli nás někdo vidí, ale poté, co se dostaneme do její koruny, vyšplháme až úplně nahoru, kam se dostane málokdo. Nám nic nehrozí...jsme přeci upír. nám se nemá co stát. Usadíme se pohodlně v její koruně a hledíme na město Nový York. Máme jej jako na dlani, kdyby teď slunce vylezlo zpoza mraků, jsme na místě mrtvá a nám by to možná ani vůbec nevadilo. náš budoucí manžel nás opustil a jemu to také nevadilo. Jeho bratr nás osočuje z nevěry a to mu také nevadilo...už nás to nezajímá...Vítr zde je hlasitý a krutý a nese naši vůni na celý nový york...nese ji daleko za oceán a pohrává si s našimi rezavými vlasy...a my dál popíjíme nejstarší víno, které nový york vlastnil.

Gabriel Delicius - 25. března 2009 19:52

soukromá zpráva od Gabriel Delicius pro New York Shůzka s Mundala nebyla vůbec zajímavá jen jsme se dohodli na tom, že on nechá být Irsay a já s ním do toho půjdu, to bylo všechno. Nic mi neřekl, takže ho neberu vážně, co se týká toho, aby nechal Irsay být. Vydávám se po New Yorku, abych našel Irsay a promluvil jsi s ní o tom všem. Určitě bude na mně naštvaná, ale toto riziko klidně podstoupím. Prostě si s ní chci jen promluvit. O tom všem a chci vědět, jakou roli hrají v jejím životě, jelikož mne rozčiluje, to že se ke mně chová, jako k malému dítěti, který se o sebe neumí postarat. Jediné místo, které mne napadne je Socha svobody, jelikiož i ona, jako Mundala zbožňují výšky a adrenalin, který způsbují. Vydám se za ní a je mi fuk, zda tam někoho potkám. Musím ji vidět. Musím si s ní promluvit. Když se konečně dostanu úplně nahoru a spatřím Irsay, jak popíjí víno, popadne mne vztek, že si zahrává se svým životem, i když je upír. To by neměla. Jsem tu. A pořád tu budu. Vidíš. Mundala mi nic neudělal, jak slíbil. A co ty tady děláš. Riskuješ svůj život. A pro co? Ne pro mně.. to ne. Popíjíš víno, které je staré možná, tak jak ty.. Tak se mnou sakra mluv. Klidně mne můžeš shodit. Na mém životě mi už nezáleží. promluvím k Irsay a vezmu jí to víno a napiju se ho. V této chvíli mi může udělat co chce, klidně i shodit ze Sochy svobody. Je mi to jedno už mi na ničem nezáleží.

Irsay z Royossu - 25. března 2009 20:21

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro Statue of Liberty Sedíme opřena o jeden paprsek koruny Liberty. Je zde místa přehaněn mnoho a naprosot nic nám nehrozí. Valčík bychom zde mohla tančit a nespadla bychom. Už jakmile je Dorrian dole, poznám, že tam je...cítím jej na sto honů. Sedíme v sedu tureckém a sedí se nám dobře, když on nám vezme naši lahve vína. Tak staré víno není na světě... zešeptáme pouze. Vítr duje a přináší vůni oceánu. Jen k němu vzhlédneme. Jsme ráda, že žije. něco nám napovídalo, že přežije, avšak kdyby ne, ráno by nám pomohlo zbavit se sebe sama... Proč bych tě měla zabíjet? A nemysli si, že zde ohrožuji svůj život. Ten je přeci v pořádku kdykoli. buď nad ním bdím já, nebo ty...ikdyž se netajím tím, že bych se ráda prolétla tím neskonale voňavým vzduchem. Podívej, otoč se k oceánu a támhle ji uvidíš...Evropu...starý kontinet...tam je... Prudce vyskočíme a lehounce nám podjede noha, avšak jsme upír, balanc nám nedělá sebemenší problém. jsme lehounká jako vítr, přesto nás neodvane ani ta největší vichřice...Nadšeně ukazujeme v dáli, kde je naše oblíbená zem a i ta naše rodná hrouda. Chceš mi říct o co šlo, nebo to budeš tajit, tak, jako svůj odchod? zeptáme se aniž bychom se k němu otáčela...stojíme totiž zády a lehounce hopskáme k okraji Libertiny hlavy, až tam, kde chceme zahlédnout Evropu a Libertino dvojče v překrásné Francii...

Gabriel Delicius - 25. března 2009 22:54

soukromá zpráva od Gabriel Delicius pro socha svobody Pořád popíjím to víno, které jsem vzal Irsay a poslouchám, jak ke mně hovoří a ukazuje mi Evropu, a to všechno. Nějak na to nereaguji a dívám se na krajinu, na města na to všechno a udivuje mne to. Zarazím se však v tu chvíli, kdy Irsay vyskočí a podjede jí noha, v té chvíli jsem k ní blíž. Je otočená ke mně zády a dožaduje se pravdy, kterou ji rád řeknu. Dohodl jsem se s ním, že ti dá pokoj. Že tě nechá být, za cenu toho, že já s ním budu spolupracovat na vyhubení lovců a lykanů, když on nás dva nechá jít svou cestou. Řekl mi, že zná úkryt těch lovců. Až se mnou za týden příjde s úplným plánem, vypukne proti nimi lov. odpovím ji a chytnu ji za ruku. Přitáhnu si jí k sobě, aby mi viděla do tváře. Teď je na tobě, zda mne budeš pořád chtít vidět, či se mne zbavíš. Čekám na tvoji odpověď. promluvím a pořád ji držím za ruku, tak aby se mi dívala do očí, jelikož když mi řekne, že o mně nemá zájem. Jsem schopen z jejího života odejít a ničím ji nezatěžovat. Dole mám motorku, takže nebude problém na ni nasednout a odjet. pomyslím si, když stojím v této velké výšce a dívám se dolů. Pěkný pád by zní byl a leccos by ukončil. A nebo mám nasednout na motorku a odjet z tvého života. To klidně udělám, klidně teď hned. promluvím k Irsay a pohladím ji po tváří, jako kdybych jí chtěl dokázat tímto gestem, co pro mně znamená. Vzdal bych se kvůli ní všeho, jen pro ty její oči a rty, kterým mne fascinuje od první chvíle, kdy jsem jí poznal.

Irsay z Royossu - 25. března 2009 23:11

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro statue of liberty Pozorně posloucháme. Je pravda, že nám to tu klouže, ale co bychom byla za upíra, kdyby nám podklouzla noha a my zemřeli na ztrátu balancu? Přitáhne nás k sobě a násilím nás drží, nemůžeme se mu vysmeknout a pak povídá šílené věci ze kterýcha ž běláme vztekem. Řekl, že až dokončíte svou práci, tak tě zabije... řekneme ještě klidně, ale poté nás rozlítí ta věc s jeho odchodem. Dorriane!!! Už zase?! Svolila jsem ti ke svatbě ještě dnes a v kostele a ty už mne zase opouštíš??? Víš co, když ti to udělá radost, tak jdi...já se tě nebudu pořád doprošovat, abys se mnou zůstal!!! Když jsi nebyl rozhodnut, tak si tohle vůbec dělat neměl!!! Sundáme si z prstu prstýnek a opět natáhneme tu ruku k němu. Jsme odhodlána mu to už vrátit... Odejdi a já skočím...pak bude na světě klid!!! Máme chuť vzít ten prsten a hodit jej do oceánu. Máme chuť za ním poslat i Dorriana, ale pak nám zbývá jediné, zavolat domů a rozloučit se s Adjatayem a Nehsim a skočit z vrcholu, ale vím že v polovině letu bych přišla o zdravou mysl... Už tak nás o ni připravili... Co je špatně Dorriane? Pověz mi? Nelíbí se ti naše tělo? Což neukojíme tvůj chtíč? Nelíbí se ti naše uvažování? Nelíbí se ti žít s královnou Royossu? tak proč si ji krucinál žádal o její ruku? Ničíš už tak rozdrásanou mysl apravděpodobně i srdce... konec je tichý...téměř zaniká ve větru.... hlavu skloníme a díváme se pod sebe, ruka s prstenem stále natažená...ať si jej vezme když chce odejít... Tak jdi, je-li to tvé přání...královna Royossu se ti už dávno přislíbila a tobě to není dost dobré... snad bychom plakala, kdybychom měla slzy...muž, který říká,ž e nás miluje námi opovrhuje...

Gabriel Delicius - 26. března 2009 00:01

soukromá zpráva od Gabriel Delicius pro socha svobody Zase jsem jí řekl něco, co jsem neměl a tak křehké duši mluvil o svém odchodu. Podíval jsem se jí rozpačitě do očí a na malou chvíli začal uvažovat o tom, co kdybych si ten prsten vzal a opustil jí. Jediná možná odpověď byla, ta že bych nejspíš skočil do moře, ze sochy svobody, na které se teď ocitáme. Klekl jsme si na kolena opatrně, tak aby mi noha nepodjela a já se mohl dožít této svatby. Jsi překrásná v mých očích i tvá duše je nádherná. Já jen mám strach o tebe. Nechci tě zklamat. Chci být tvůj hodný manžel a ukázat ti to dobré, co ti ten ničema Mundala vzal. A až skončí ta dohoda, tak já zabiju jeho...možná s tvojí pomocí... Odpustíš mi teď moje hloupé chování vůči tobě. Neměl. Neměl jsem, ti tak hloupě vyhrožovat svým odchodem, který nebyl vyvolaný z žádného důvodu. Omlouvám se ti. promluvím k Irsay a navléknu jí na prst, ten prsten, který si už po druhé sundala. Po druhé jsem zachyboval ve svém rozhodnutí. A to jsem neměl. Pokud tedy svoluješ k sňatku, tak bych rád s tebou odešel od tohoto nebezpečného místa, ač překrásného a zajel do toho kostela. Nejdřív bychom se měli stavit do mé chaty, pro šaty.... Co ti říkal můj bratr? Osočoval tě, že mi jsi nevěrná. Tak to zašel moc daleko. Neměl...já ho zabiju. pokračuji dál ve svém monologu a postavím se zpátky na nohy, celkem prudkým pohybem, takže ledva udržuji rovnováhu a kýmácím se ze strany na stranu. Nakonec se mi však podaří udržet balanc a tentokrát obejmu Irsay a políbím ji na její rty, jako důkaz toho co k ní cítím.

Irsay z Royossu - 26. března 2009 00:21

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro statue of liberty and that woodhaus Přestává ti věřit, drahý, ona ti přestává věřit...jsi příliš nerozhodný... MLČ! Ano, mlč...nech ji být...Máš sice pravdu, ale my nechceme poslouchat ten tvůj otravný hlas... Naše osoba začíná být šílená, ale má pravdu...již potřetí nám navléká prstýnek na prst a sundáme-li si jej ještě jednou, bude to definitivní...a to bych mu také měla říct... donutíš-li nás sundat si ten kroužek ještě jednou...nebude už návratu a bude to definitivní... zašeptáme. Měla bychom obhájit Diega, nebo spíše zachránit mu ten jeho zpropadený krk. Diega přenech nám...Nebudeme ho zabíjet, ale uděláme to, co umí každá žena...uděláme mu ze života nesmírné peklo...Nyní pojď, pokud sis to opět nerozmyslel...naplánoval jsi svatbu, tedy musíme to podstoupit... lehký úsměv zdobí naše rty, tu krvavou ránu, jež Damian začne horlivě líbat. Toto místo je nestabilní, ale je to tím, že pršelo...za suchého počasí je zde krásně...nebo alespoň ve francii bývá. zhoupneme se zpět do koruny Liberty a návštěvníci na nás nechápavě hledí. Někteří dokonce ječí a chtějí volat ochranku. Dostaneme se dolů a čekáme u automobilu...Vzala jsme jej sem, měla bychom jej vzíti zpět. S dorrianem se políbíme. on nastoupí na svou motorku já do jeho auta...vydáme se do nového yorku ale my, my sama se znenadání vydáme jiným směrem...vábí nás to k nejvyšší budově yorku...jednou ji celou objedeme, ale ne, nic nevidíme... pouze Dorriana v dálce, jak míří nevědomky zpět do chaty...zařadíme vysokou rychlost a řítíme si to nebezpečně mezi auty, abychom jej dohnala... chata dorazime zaroven. My vyběhneme nahoru a oblečeme se do šatů, které nám přivězli. učešeme se a víme, že jsme dokonalá. šaty jsou překrásné a sluší nám.jsme připravena.Jako královna scházíme po schodech dolů. kde jistě už čeká diego se svým bratrem.

Gabriel Delicius - 26. března 2009 01:09

soukromá zpráva od Gabriel Delicius pro sem tam, svatba Poslouchám Irsay a nic nenanmítám, vlastně dělám všechno podle ní, tak že se najednou octinu u sebe doma, respektivě na chatě a stojím u schodů a čekám na svoji nevěstu. Kdo by věřil, že se to někdy stane mně. Já tedy ne. Když schází ze schodů, vypadá jako anděl temnoty, který omíjí moji duši a zároveň toužím po jejím splanutí. Podívám se na Diega, který na ni hledí, jako kdyby byla panna Marie. Rozčíleně na něj vrhnu bratrovražedný pohled, avšak si v zápětí uvědomím, že to nemám dělat. Ukloním se před její krásou a vezmu jí do náruče, tak opatrně, abych ty její šaty nezničíl. Položím ji u mého auta a otevřu jí dveře. Když si nasedne, zavřu dveře a nasedám na místo řidiče. Celou cestu mlčím, spíše si připadám nervózní, z nějaké nepochopitelného důvodu, si tak připadám a nedokáži si to vysvětlit. Nastartuji rychle motor a rozjedu se do kostela, kde už na mne nejspíš bude netrpělivě čekat farář. Otevřu dveře Irsay a pomůžu ji vystoupit z vozu. Když si všimnu faráře, jak chodí ze strany na stranu znerózním ještě víc, avšak to na sobě nedám znát. Tak má drahá, teď se mne jen tak nezbavíš. Tedy pokud mne nebudeš chtít zabít. promluvím k Irsay, když ten farář promlouvá to svoje. Konečně dojde na tu důležitou větu.. Berete si vy Dorriana De Marde, zde přítomnou Irsay z Royssu......? když to dopoví. Podívám se na Irsay a má odpověď je jasná. Ano promluvím a rozpačitě se podívám na Irsay, teď je to na ní. Může mne poštvat k vodě, či být navěky mojí ženou. A táži se vás Irsay z Royssu berete si zde přítomného Dorriana De Marde.....? tato chvíle mne naplňuje překvapením a velkým napjetím. Buď řekne ano a bude mou. Nebo řekne ne.

Gabriel Delicius - 26. března 2009 01:09

soukromá zpráva od Gabriel Delicius pro sem tam, svatba Poslouchám Irsay a nic nenanmítám, vlastně dělám všechno podle ní, tak že se najednou octinu u sebe doma, respektivě na chatě a stojím u schodů a čekám na svoji nevěstu. Kdo by věřil, že se to někdy stane mně. Já tedy ne. Když schází ze schodů, vypadá jako anděl temnoty, který omíjí moji duši a zároveň toužím po jejím splanutí. Podívám se na Diega, který na ni hledí, jako kdyby byla panna Marie. Rozčíleně na něj vrhnu bratrovražedný pohled, avšak si v zápětí uvědomím, že to nemám dělat. Ukloním se před její krásou a vezmu jí do náruče, tak opatrně, abych ty její šaty nezničíl. Položím ji u mého auta a otevřu jí dveře. Když si nasedne, zavřu dveře a nasedám na místo řidiče. Celou cestu mlčím, spíše si připadám nervózní, z nějaké nepochopitelného důvodu, si tak připadám a nedokáži si to vysvětlit. Nastartuji rychle motor a rozjedu se do kostela, kde už na mne nejspíš bude netrpělivě čekat farář. Otevřu dveře Irsay a pomůžu ji vystoupit z vozu. Když si všimnu faráře, jak chodí ze strany na stranu znerózním ještě víc, avšak to na sobě nedám znát. Tak má drahá, teď se mne jen tak nezbavíš. Tedy pokud mne nebudeš chtít zabít. promluvím k Irsay, když ten farář promlouvá to svoje. Konečně dojde na tu důležitou větu.. Berete si vy Dorriana De Marde, zde přítomnou Irsay z Royssu......? když to dopoví. Podívám se na Irsay a má odpověď je jasná. Ano promluvím a rozpačitě se podívám na Irsay, teď je to na ní. Může mne poštvat k vodě, či být navěky mojí ženou. A táži se vás Irsay z Royssu berete si zde přítomného Dorriana De Marde.....? tato chvíle mne naplňuje překvapením a velkým napjetím. Buď řekne ano a bude mou. Nebo řekne ne.

Irsay z Royossu - 26. března 2009 09:30

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro kostel Jízsa probíhá mlčky. Pánové na mne překvapeně hledí. Dorrian mne vezme a přenese přes bahno, abych si nezamazala šaty.V tu ránu si uvědomím, že nemám svědka...Budeme doufat, že se najde někdo z farářovy rodiny. Dorazíme na místo a na Dorrianovi je znát jeho netrpělivost a nervozita. Na místo mé svědkyně přijde faářova mladá služka, která se klepe strachem, jelikož ví co jsme zač, ale slíbili jsme jim, že se rána dožijí bezúhony. stojíme před oltářem, dorrian řekne to své..a pak... A nyní se táži Vás, Irsay, královno Royosská, berete si zde přítomného dorriana de Marde za............................? Je to tu...nyní po nás chtějí opověď... Ne! Možná! Slíbilas mu to... slíbilas mu sebe... slíbila jsme mu svůj život... Chvíle je poněkud dlouhá, kdy naposledy mohu rozvažovat svobodně, poté to už bude stále to, co si přeje manžel...hledím do země a sem tam do rukou, kterou mi zdobí růže z farářovy zahrady...jedna jediná růže...jsme duchem nepřítomna a toto je ta chvíle kdy se nám přehrává celý život... Nu co, zabít ho můžeme vždycky... Tak ano... vyhrkneme naráz a pousměje me se na Dorriana, který si zjevně oddychl. stejně tak jako farář a pravděpodobně všichni ostatní... Prohlašuji vás mužem a ženou, nyní můžete políbit nevěstu. Spadne na nás obrovský balvan, něco, co jistě nemůžeme přežít...jakto, že ještě chodíme po tomto světě? což ostatní nevidí, že jsme již úplně rozdrcena? Co s námi bude, drahá královno...mallika, mallika... (královno, královno)

Gabriel Delicius - 26. března 2009 11:57

soukromá zpráva od Gabriel Delicius pro kostel Ta chvíle, kdy se Irsay rozhoduje je pro mne ničivá. Nikdy taková ničívá nebyla. Teď může říct, co chce. Nebudu jí to vyčítat. Když však řekne svoje ano, jsem štěstím bez sebe. Náš první polibek, co jsme v tomto svazku manželském. Hm.. zajimavé. Vážně zajimavé, že se takto odhodlala. Ona mne vážně musí milovat. Nebo si to snad jen nalhávám. Ne to ne.. mine se mi hlavou a políbím svoji nastávající, která se vůbec nějak nadšeně netváří. Vlastně se netváří vůbec. A to mne ještě víc znervozňuje. Na chvíli věnuji pozornost faráři, který je na odchodu, když však trošku otevře dveře, sic i malou škvírou se roznese do místnosti zářivé světlo. Couvnu od dveří a podívám se rozpačitě na Irsay. Vypadá to, že tu budeme zavření. Tak to nám ještě chybělo. Budeme tu muset zůstat, až do tmy. To světlo je v takové dávce nebezpečné a teď nemůžeme nic dělat. Pouze být tady zavření a čekat. promluvím ke všem přítomným a ani mi nevadí, že to slyší farář, který nás před chvíli oddal. On ví co jsme zač, takže mu to nepůsobí nějaký problém. Přejede pohledem na mně a na Irsay, pak se podívá na služku vezme jí za ruku a nechá mne s Irsay být. Nechá nás tu počkat do noci, než se všechno uklidní a my budeme moct domů. Posadím se na chladnou zem a opřu se zády k oltáři. Přitom stále pozoruji Irsay. Jak moc bych byl rád, kdyby se ke mně posadila. Ale nutit jí nebudu, nikdy jsem jí k ničemu nenutil. Jen možná k této svatbě. Omlouvám se, že to tak muselo dopadnout. Sám jsem si to vybarvoval jinak. promluvím k Irsay a zadívám se do země. Jsme v pasti. Manželé, kteří se z tohoto kostela nemohou dostat, jelikož kdyby vyšli ven, tak je světlo zabije... možná smrt jsme si přáli... teď nevím co mám dělat. Jen čekat. mine se mi hlavou myšlenka a přestanu okolí vnímat, jen tu zem do které mé oči hledí. Takto jsem si to nepředstavoval. promluvím tiše, možná tato slova měla patřit mým uším, ale nedivil bych se, kdyby se to dostalo až k Irsay.

Pán Záhad - 26. března 2009 13:03

sídlo Alexandra Rufus se na tebe podívá rozpačitě, už nestojí u okna, ale je ve tvé blízkosti a hladí tě po tváři. Znamenáš pro něj hodně. Ty si tak ubířáš tu krásu života, kterou můžeš mít. Proč to děláš? Aileen se o to postará. Měla byses starat hlavně o sebe. promluví Rufus a obejme tě, ale jemně, jelikož mu pořád připadáš, jako křehká porcelánová panenka, která by se mohla kdykoliv rozbít. Když řekneš že máš hlad, usměje se na tebe. Tak pojďme spolu na lov. promluví k tobě Rufus a otevře okna, je sice ráno, respektivě osm hodin, ale je tma, jelikož se zase prší, mraky zakryli bezpečně slunce, které dlouho nevynoří na svět. sídlo Aileen Sebastián se na tebe rozpačitě podívám. O jakém muži má paní hovoříš? A proč bych ho měl oplácat svíčkama. Já s vámi chci prožít noc a ne se tu starat o nějakého chlápka. promluví Sebastián, který je o dvě hlavy vyšší a taky silnější. Lehne si na tebe, opatrně taky že se podepře lokty a dívá se ti do očí. Poté tě políbí na tvá ústa a v tom polibku hodlá dlouho vydržet.

Pán Záhad - 26. března 2009 13:11

soukromá zpráva od Pán Záhad pro venku Ten jeden muž si všechno zapisuje, co mu hovoříš do malého notýsku a ten druhý se rozpačitě kouká ze strany na stranu, jako kdyby něco hledal, jako kdyby cítil něčí pach. Půjdeme s vámi pro vašeho dědečka a pak půjdete oba dva s námi do našeho sídla, kde vám pomůžeme se vším. promluví k tobě ten straší. Ten mladší si všimne, že jsi takto nalehko oblečená a dá ti svůj kabát, aby ti zahřál. Poté se podivá na tvé nohy, které jsou hole. Vezme tě do náruče, aby si dále nestála na té zemi a s pomocí tvojí navigace tě doveze zpátky domů, kde u okna pořád stojí tvůj dědeček. Když se podívá na ty spolčeníky, co jsou s tebou velmi znerózní a podívá se na ně nenávistným pohledem. Co tu děláte? A co po mně chcete? zeptá se jich a rozeběhne se za nimi. Ten mladý tě položí opatrně na zem a podívá se rozpačitě na tvého dědečka. Přišli jsme vám pomoct najít vaší manželku a vašeho vnuka. My vám je najdeme. Teď pojďte s námi do bezpečí. promluví k tvému dědečkovi a usměje se na něj. Dědeček se těsně před ním zastaví a rozpačitě se na tebe podivá, jako kdyby se tě ptal, zda jim věříš.

Irsay z Royossu - 26. března 2009 16:00

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro kostel Je to tu...Královna Royosská, tá, kterou si nikdy nepodmanil žádný muž je nyní pod čepcem...již podruhé za ten svůj už ubohý život... Dorrian nás políbí, poté co si vyměníme prsteny a svědci dosvědčí to, co měli a my dáme farářově služce slíbenou odměnu. Hodíme jí kytici a z prstu sundáme jediný prsten, který pro nás nemá žádný význam. Prsten, jež jsme dostala jako upomínku na člověka, který za upomenutí nestál. Děvče musí být šťastné. Setkalo se se třemi bestiálními upíry a přežilo, chytilo svatební kytici a dostalo prsten, který má hodnotu několik tisíc dolarů. Když pohlédneme na své pěstěné ruce, najdeme tam více prstenů. Jeden, jež nám dal svůj stvořitel a jaksi tak uvědomujeme, tak jsme jej nikdy nesundala z pravého prsteníčku. ne levém prsteníčku jsou nyní dva prsteny, kterými si nás k sobě přivázal Dorrian a rovněž vlastníme na pravésm prostředníčku prsten od Adjataye a Nehsiho a na levém prsteníčku je překrásný něžný šperk od Krále Slunce. šperků máme více, ale jen tyto stojí za opravdovou zmínku. Nemůžeme doejít, venku je světlo. farář se služkou docházejí a my tři osiříme v kapli. Pohlédneme na Diega a s neskrývaným odporem pouze sykneme do vzduchu Nech nás! Prstíkem ukážeme na sakristii a nepochybujeme o tom, že nebude odporovat. Jednak jsme starší, jsme silnější, jsme moudřejší a máme tu Dorriana...koho si myslí, že by Dorrian bránil? NA čí stranu by se postavil? Na stranu své ženy, či na stranu svého bratra? Ne, nebudeme tak krutá a nenecháme jej rozhodovat. Poupravíme si šaty ve výstřihu a poposuneme si je tak, abychom si mohla sednout ke svému muži. Copak je manželi? Nejsi šťasten, že se konala ta svatba, kterou sis tak přál? Snad se ti nelíbí, že už máš papír na to, že mne...vlastníš? pousmějeme se, ale slovo vlastníš řekneme s nesnesitelným odporem. Tak to vždy bylo a tak to vždy bude. Muži se žení jen proto, aby ženu podle zákona vlastnili, nic jiného. Láska v tom nehraje roli... Tak sis přivlastnil královnu Royosskou a pořád nejsi šťasten? Copak je manželi, přec jsi říkal že toto je to, po čem tak moc toužíš... Pousmějeme se a pohladíme jej přívětivě po tváři, přičemž mu po chvíli zvedneme bradu... Vždyť slunce za chvíli zapadne za zenit...Nevadí nám, že jsme tu zavřena. Nebo ty se snad cítíš nepříjemně se svou ženou? Už mám dva kroužky, které si mám undávat... tvář nám zdobí lehký úsměv a vypadáme vskutku jako pravá královna v těch šatech. Vznešené držení těla.překrásné šaty, upravené vlasy, něžná sebevědomá tvář hledící na toho muže, jež vedle nás zklamaně sedí...

Gabriel Delicius - 26. března 2009 20:37

soukromá zpráva od Gabriel Delicius pro kostel Sedím opřen o oltář a nevnímám, když Irsay promluví na Diega, aby vypadl jen se na Diega rozzuřeně podívám, a pak znova zvártím svůj pohled na zem. Když si Irsay ke mně posadí, mírným pohledem ji věnuji pozornost. Poslouchám, jak ke mně hovoří a myslí si, že jsem chtěl si jí upevnit zákonem. Ale to tak není. Či snad je? Či snad jsem jí nevěřil, že by mi dovolila žít s ní. Teď bude muset, jelikož je to její povinnost. Tak jsem to chtěl? žene se mi hlavou myšlenka. Pohledím Irsay do očí a na chvíli pohledem uhnu. Nadechnu se možná ze svého zlozvyku, který jsem jakožto každý člověk, kdysi vykonával, teď mi není zapotřebí. Je to jen hloupý zlozvyk. Vytáhnu z kapsi cigaretu, kterou si také zapálím. Vdechnu kouř z cigaret a pak se zase podivám na Irsay, tentokrát s úsměvem na tváři. Omlouvám se ti. Jen mne celkem vykolejilo to všechno. Nelituji toho, že jsem se tím stal. A pokud to bereš, že jen zákon nás drží, tak si uvědom, že ten zákon můžeš kdykoliv porušit a se mnou se rozvést. Nebo to bude nejspíš pro tebe více přijatelné. Mne zabít.... Ty říkáš že si tě chci udržet zákonem. To se mýlíš. Já tě vlastním už od první chvíle, co jsem tě poznal a co jsi za mnou přijela sem a já si uvědomil, co pro mne znamenáš. Teď mne na chvíli poslouchej a přemýšlej. Kdybych byl v Royssu s tebou, jako někdo kdo tě miluje. Bez těchto zákonů. Myslíš, že by mne nechali jen tak žít. Ne. Nenechali, vždyť jsem byl s tebou ve tvé zemi, tenkrát. Zamilovaný do tebe. Chtěl jsem tě navštívi a oni to nepochopili. Málem mne zabili a ty si je v tom musela zadržet, jinak by to udělali. Proto jsem si tě zval. Nejen z toho důvodu, že tě miluji, ale také z toho důvodu, že chci být ve tvé zemi živ, abych ti mohl pomáhat. Irsay, dokážeš to pochopit? pravým svůj vyčerpávající monolog a poté si potáhnu šedý dým do plic. Kleknu si na kolena a ukloním se dámě, kterou miluji. Své královně, která si získala mé srdce a stala se mojí ženou. Před tebou královno Roysská se klaním. Před tebou má královno, co jsi tak okouzlila moje srdce. pravým upřímně a sednu si zpátky k ní. Přisunu si jí blíž k sobě a políbím ji na její krvavé rty, tak vášnivě, jak nikdy předtím.

Irsay z Royossu - 26. března 2009 22:08

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro kostel Myšlenka rozvodu nás poněkud pobaví. Na tuto podívanou bych vskutku zašla, jak nás rozvádějí...jak vlastně dva upíry rozvádějí podle lidských zákonů. jak vtipné...Zase kouří. máme chuť mu tu cigaretu vzít a zahodit. Pořád jen žmoulá ten filtr ve rtech. Avšak netajíme se tím, že některé dýmy jsou povznášející. Dělá nějaké podivné kreace a jeho dlouhý monolog se nám příliš nelíbí. Chudák malý, on vlastně ani neví, že s tím, že když tě přestane bavit, tak ho zabiješ, že s tímto jsi do othoto svazku šla...Irsay...ty vypočítavá... Našeptává nám hlásek v naší hlavě. je to podivné. Nebyl tam celá staletí a nyní se zase objevuje. Pak, ale řekne největší chybu svého života...opravdu řekne, že nás vlastní...On tento slovní obrat myslí vážně!!! Rozlítí nás to, ale nepohneme ani brvou. nesmíme. Tak ty si opravdu myslíš, že nad námi máš nadvládu... Víš Dorriane, časy jsou jiné a tehdy jsi byl cizinec, koho nikdo neznal. Chvíli dokonce neonate, nemýlím-li se...Jak si představuješ, že se měli zachovat? Ale nechme to být. Po chvíli se před námi pokloní, což je příjemné zjištění a rovněž si tím vyžehlil to odporné "Já tě vlastním". Chtěl jsi být mým mužem podle zákona, tedy jím jsi...jediné, k čemu tě nyní zákon zavazuje je, abys mne miloval a ctil, tak jak nám to přednes farář... Dorrian nás políbí. Vášeň v nás narůstá a chceme s tím něco udělat. Tak, jak nám šaty dovolí si je posuneme a obkročmo se posadíme do jeho klína. Polibky mu opětujeme. Žhavě, dychtivě, a před oltářem hříšně a nemorálne, ale co, stejně půjdeme do pekla. Naše ruce jsou až neovladatelé a dychtivě hladíme jeho hruď, přičemž prstíky zabíháme pod košili. Překvapuje nás, že my jsme ta promiskuitnější...jako by byl stydlivým mužem a nepoznal krom nás žádnou jinou...vždy bývají dychtivější muži a toto jsme z něj dostala snad jen v hotelu...kde je ta hrokokrevnost? kde je ten temperament? Doteď nás vždy odmítnul a už nás nebaví se mu nabízet...jsme žádoucí žena...

Gabriel Delicius - 27. března 2009 00:03

soukromá zpráva od Gabriel Delicius pro kostel Jsme hříšnici a ať si nás bůh strestá, jak chce stejně naše cesty míří do pekla. Tak proč si toto neužít. pomyslím si a opět se ve mně začíná probouzet horkokrevný Španěl. Tu košili, co mám na sobě strhnu, aby měla Irsay lepší přístup. Poté ji opatrně položím na zem, takže se opřu lokty, abych jí netlačil a mé polibky jsou tolik vášnívé. Podívám se na ty její krásné šaty a na chvíli pocítím nad sebou rozčilení, že je chci zničit, ale jestli se k jejímu tělu mám takto dostat, tak to udělám. Však udělám něco jiného, oplatím ji pár něžných dotéků a hodně vroucích obětí, kdy jakoby vzplane ještě víc oheň mé vášně, kterou jsem tak dusil a teď vyjde na svět. Přitom jí však opětuji polibky, které smeřují k jejímu sladkému krčku, který je naplněn cizí krví a to mne fascinuje. Cizí krev koluje v nás dvoum. A nám to je jedno. usměji se nad touto myšlenkou a dál se dotýkám Irsay. Potom se převalím na záda, tak aby ona byla na vrchu a mohla si dělat, co se jí zlíbí. Miluji tě a ctím tě má královno.promluvím a dál jí opětuji vroucí polibky, ve kterých je tolik vášně Španělského svůdnika, který už není svůdnikem. Poté se však něco stane. Dveře od se rozletetí, jakž takž jsem schování před sluncem a z nich vyjde nějaký lykan. Podle toho výzoru, jak vypadá usoudím, že je pěkně starý a má za sebou nějaké zkušenosti. Stoupnu si rychle do bojové pozice a čekám, jak zareagvuje. Co tu chcete? zeptám se toho lykana a jsem připraven k boji.

Endar - 27. března 2009 00:23

soukromá zpráva od Endar pro kostel Procházím se ulicemi se svojí malou holčičkou, kterou jsem proměnil a vzal jí pod svá ochranná křídla. Teď jsem se s ní rozhodl navštívit tento kostel, abych jí ukázal, jak to tu ve světě chodí. Je až příliš malá a o ničem neví. Musím jí tedy říct, či snad vysvětlit co se tu děje. Otevřu dveře dokořán a vejdu dovnitř, tam spatřím moc nepěkný obraz, jak upír s upírkou souloží. Rozčileně hodím na ty dva pohled a nechám malou, aby si sedla na lavici a pomodlila se, jakozto dělala kdysi, když byla člověkem nyní, je lykankou. Má drahá mohla bys pro mne něco udělat? zeptám se jí a něco ji pošeptám do ucha, tak aby to nikdo neslyšel ani ti dva upíři, kteří se teď na nás nenávistně koukají. Té malé hočičce je něco kolem šesti let, je malá pěkná blondýnka, a vypadá jako anděl. Dojde k tomu upírovi a kopne co nejsilněji do nohy, ten se na ní rozčileně podívá a to mi stačí, abych zahájil útok. Celou svou silou a rychlostí se na toho upíra vrhnu a naberu ho na oltář, kde mu nejspíš prokřupne pár kůstek a on ztrácí vědomí. To je holt výhoda nás lykanů mladej. promluvím a podívám se na dámu, kterou odněkud znám, ale přesně nevím odkud. To je mi však jedno. Ona je taky na řadě, ale s ní si to zahruju jinak. Vytasím svůj meč, který je ukován z krvi prvního lykana, který je mím dědictvím, jediné co mi zůstalo po rodině a čekám, na chvíli co bude dělat ta upíři ženská, která mne celkem přitahuje. Jeden upír je ze hry, druhý zbývá. řeknu škodolibě, když se dívám na toho upíra, který se v bolestech leží na zemi.

Irsay z Royossu - 27. března 2009 00:58

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro Kostel Dorrian si s námi pohrává téměř jak se mu zlíbí a nás to těší. Roztrhne svou košili a musíme přiznat, že v tom mu horlivě pomáháme. Avšak než se mu podaří rozvázat a rozepnout naše šaty, do kostela někdo vtrhne. Už od prvního zavátí větru je jasné, že ten puch patří lykanovi. Oba se otočíme a nenávistně hledíme na toho zablešence. Chvíli nám to nedochází, ale odněkud si jej pamatujeme. Má sebou malého blonďatého andílka...holčičku, tak šestiletou. S Dorrianem se postavíme a zpět upravíme. Oba nás přešla chuť. Z toho odporného puchu... Nestojíme o boj, ani jeden z nás, i když pohled na toho vlkodlaka nás naplňuje touhou roztrhat jej na sněhové vločky. S Dorrianem si vyměníme významný pohled, když tu přiběhne to malé děvče a nakopne Dorriana do nohy. Tím zpříčiní ztrátu naší pozornosti k němu a tu jedinou malou chybu. Dorriana odhodí na oltář a ten se ocitá v bezvědomí. Vlkodlak je statný, ale pořád je to zbabělec, když neumí bojovat rukama a potřebuje k tomu zbraně. Naše svatební šaty nejsou nejvhodnějším oděvem pro boj s tímhle štěnětem, ale nic jiného nám nezbývá. Popadneme stříbrný svícen a urazíme jeho kus o zbytek kamenného oltáře, čímž se zaostří alespoň do malé špičky. Neváháme a tu věc hodíme proti lykanovi a vylmi bychom se divila, pokud by jej to alespoň mírně nezasáhlo. Moselo jej to minimálně škrábnout, ale stříbro působí pěknou neplechu. Toto však slouží na odlákání pozornosti nám. Jsme rychlejší, mnohem rychlejší a obratnější a než on se naděje, máme v rukou tu jeho holčičku a u krku jí držíme svou překrásnou dýku, kterou jsme měla uloženu páskem na stehně. Nebyl nejmenší problém ji nyní vytáhnout a přiložit k hrdlu této malé holčičky. Vzpomněla jsme si...již víme kdo je to hloupé štěně... Tak co, Lykáone. Budeš chtít bojovat s někým, kdo tě nijak neprovokuje i za cenu ztráty života tvého malého blonďatého andílka? Dobře víš, že jsme mnohem rychlejší než ty a není pro nás nejmenším problémem jí podříznout hrdlo...necukej se děvenko...Podříznout jí hrdlo a poté se vrhnout na tebe. Neb už jsi zapomněl dobré způsoby, jež byly u Konstantinopolských delegátů proklamovány po celém světě Když držíš meč místo toho, abys bojoval rukama, když už tedy notně potřebuješ bojovat? Dnes už máme dost bojů, tedy odejdi s klidem a bezúhony a najdi si jiné upíry, které by bavilo tvé laškování s mečem a propadli by ti životy. Dnes jsi narazil na špatnou trojici. Držíme děvčátko pevně, nemůže se ani hnout, přesto se vše snažíme vyřešit diplomaticky. Nějakým záhadným způsobem nás v tuto chvíli boj neláká, spíše svatební noc s naším novomanželem. Naše záda jsou krytá, neb stojíme u stěny. Ze sakristie nyní vybíhá Diego a zastane ochranný postoj u Dorriana, který se doufáme již probouzí ze svého bezvědomí. Sebevědomě hledíme na Lykáona, na vlkodlaka, kterému ještě nenastal čas umřít.

Endar - 27. března 2009 01:09

soukromá zpráva od Endar pro kostel Sic mne ta upíří potvora zasáhla do ramene, tou stříbrnou hračkou, ale mne to vážně nic nuedělalo. Nějak jsem nepadl k jejím nohám, ale překvapil mne ten zvrat, kdy má u sebe moji milou holčičku a drží ji nůž k jejímu něžnému krčku. Rozčileně se na ní podivám a je na mně znát, že nechci aby té malé ublížila, tak se raději narovnám, a když hovoří dyplmaticky uvědomím, že jsem se dneska zas tak moc nepřišel prát. Jen této malé křéké dívce jejiž život je teď v jejích rukou, ukázat jak to v tomto světě jde. Podívám se na tu ženskou upírku a dojde mi odkud jí znám. Z té Konstantinopole, kde jsem kdysi byl. Toto mne už unavuje. Dej mi tu holčičku a nech nás jít. Však mi se ještě jednou potkáme, ale za jiných okolností. promluvím a vezmu si tu malou dívenku se kterou odejdu z kostela. A nechám je tam být. Ať si schnijou klidně. Ať jsou v pekle ty jejich duše. proluvím k malé holčičce a jdeme dál cestou necestou.

Gabriel Delicius - 27. března 2009 01:21

soukromá zpráva od Gabriel Delicius pro kostel Ten náraz jsem od toho upíra nečekal, když však dopadnu k zemi zatočí se mi hlava a já upadnu k zemi, ale není to kvůli tomu nárazu ba naopak, kvůli něčemu jinému, ten kus svícnu, který byl na tom oltáři se mi zabodl do těla, když mne ten hlupák napadl. Diego se ke mně sehne, aby zjistil, jak jsem na tom, když si uvědomí, že mám v těle zapíchnutý kus toho stříbrného svícne, a jak je známo tak mi upíři nesnášíme stříbro. Diego se postaví na nohy a jde k Irsay, právě v té chvíli, kdy si ten lykan vezmu tu holku, tak on přijde k tobě a podivá se ti rozpačitě do očí. Dorrian je na tom zle. Strašně zle. Nabodl se přitom na stříbrný svícen, který má teď ve svém těle. promluví k tobě Diego a je celý bez sebe. Neví, co teď má dělat. Dorrian umírá a vy nemůžete nikam na světlo. Možná zavolat o pomoc faráře, který je nedaleko kostela.

Irsay z Royossu - 27. března 2009 01:26

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro kostel Ano, my se ještě potkáme...Doufám, že tvé slovo mi zaručí, že se nevrátíš a nepovraždíš nás... Toto je spíše konstatování. Lehounce pohladíme malou holčičku po zlatých vláscích a přiklekneme k ní. Broučku těš se, ještě potkáš svoji zubatou tetičku a ta potom tvému průvodci rozsápe ceeeeličké tělo. dívence dáme polibek do vlasů,a le stále přitom sledujeme Lykáona a jsme dokonce ostražitá i kté malé vlčici. Jakmile schová ten svůj meč, a přejde k východu, kde čeká na svého malého andílka, pošlu ji k němu a dál se o ty dva nezajímám. Snad jen pokud by měli v úmyslu se vrátit, ale stačí pošeptat pár slůvek a to štěně bude bezmocné... Zatím anshledanou Lykáone...

Irsay z Royossu - 27. března 2009 01:36

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro kostel Ano, my se ještě potkáme...Doufám, že tvé slovo mi zaručí, že se nevrátíš a nepovraždíš nás... Toto je spíše konstatování. Lehounce pohladíme malou holčičku po zlatých vláscích a přiklekneme k ní. Broučku těš se, ještě potkáš svoji zubatou tetičku a ta potom tvému průvodci rozsápe ceeeeličké tělo. dívence dáme polibek do vlasů,a le stále přitom sledujeme Lykáona a jsme dokonce ostražitá i kté malé vlčici. Jakmile schová ten svůj meč, a přejde k východu, kde čeká na svého malého andílka, pošlu ji k němu a dál se o ty dva nezajímám. Snad jen pokud by měli v úmyslu se vrátit, ale stačí pošeptat pár slůvek a to štěně bude bezmocné... Zatím anshledanou Lykáone... V tu chvíli ke mně přiběhne Diego, který zbytečně zmatkuje a děsí nás. Jakmiel se za Lykáonem zavrou dveře, můžeme vynechat ve své ostražitosti a přiběhneme k Dorrianovi. svícen má zabodnut v pravém rameni, tedy nemusí to být tak zlé. Drž jej! Sykneme nevrle k Diegovi, který ve svém vlastním zájmu musí udělat, co říkáme. Nyní mlčky, jednoduše a bez paniky svícen vytáhneme. Dorrian se jistě začne zmítat bolestí, ale Diego jej pevně drží. klid, drahý... usmějeme se na něj tak, jako se dkysi smály valkýry na padlé bojovníky, jež odváděly do valhaly. Ale Dorriana nikam neodvádím, spíš jej přivedeme zpět k životu. Jediné, co nás napadne je vysát postižené místo. Svícen je starý, velmi starý, tedy spíše rezavý a rezavé stříbro se neuvolňuje tak rychle. Nyní má zasaženu maximálně paži. uvažujeme ve své hlavě a poté konáme. přilehneme k jeho pravému rameni a do rány ponoříme dva bělostné špičáky. Ty nasají krev smíchanou s odporným stříbrem a my nyní musíme kontrolovat, zdali nepřijde k úhoně i náš život. Vysajeme stříbro z rány a ta se pomalu začne hojit...avša to potrvá ještě dlouho. Musíme se odtud dostat a slunce bude na nebi ještě tak pár minut. Vezmeš jej a zaneseš do auta, řídit budu já... Poručím Diegovi, ano přesně tak...poroučím mu. z dorrianovy kapsy vytáhnu klíčky od auta a napadne nás ještě jedna věc. Potřebuje krev na posilněnou... Rozřízneme své zápěstí a necháme jej přisát se k ráně, ať si vezme, kolik potřebuje...My to zvládneme...

Gabriel Delicius - 27. března 2009 08:08

soukromá zpráva od Gabriel Delicius pro kostel Cítím veškeré dění ve svém těle. To co Irsay udělala, bylo pro ní velmi rikskantí, a mne to zachránilo život, ale nebyl bych rád, kdyby to bylo za cenu jejího života. Potom poručí Diegovi, aby mne zanesl do auta, ale to je nemožné je přece světlo, nás tři by to zabilo. Sic okna v mém autě jsou temné a nepropustí žádný paprsek, ale i tak cesta do auta by byla pro nás tři krutá. ne...ne-po-je-deme promluvím v útrškách, ale snažím se Irsay zastavit v tom nejhorší, i když mi chce pomoct. Pak však udělá něco jiného, rozřízne si zápěstí, ale moje rána vysaje trochu víc té její krve, než by ona sama očekávala. V mém těle začíná proudit život, dobytá energie se burcuje napovrch a i s tou příčinou otevřu oči, abych se podíval na svoji milou ženu, která mi podruhé zachránila život, neživot. Jako na náznak toho, že mi je líp, pohladím Irsay levou nezraněnou rukou, tak jemně jak to nejlépe dokažu, po její nádherné tváři. Nikam nepojedeme. Já to vydržím. promluvím k Irsay a usměji se na náznak, že mi je lépe.

Alexandra. - 27. března 2009 10:02
	Sídlo Neubírám si nic ze svého života. Správně už bych měla být v hrobě a já můžu žít a mohu dýchat i milovat. Promluvím a hlas se mi trochu chvěje. Obejmu Rufuse a přitisknu se k němu. Ale co když přestane pršet? Zničím si šaty. Ještě nikdy jsem takhle na lovu nebyla.

Irsay z Royossu - 27. března 2009 11:25

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro koste Pití krve od upíra je vždy náročnou činností a to i tehdy, když ta krev, kterou saje z našich žil, není naše. Hloupá královno, jak můžeš obětovat svůj život pro život muže... šeptá hlásek v nás. Nejsme si jistá, jestli to nemluví to stříbro, ale nemělo by. a I kdyby, musela jsme ho do sebe dostat jen nepatrnou část, která naše tělo pouze mírně oslabí, nic víc. Lehce se opřeme dozadu na ruce, když skončí a je pln síly, my to vydržíme. Bojovala jsme s křesťany u svatých válek a přes den sme se musela schovávat pod kameny a mrtvolami, než přišli a zachránili nás. Musela jsme hladovět ve vězneí, tohle je nic. Pohladí nás po tváři, je mu lépe. Slunce bude za zenitem za malou chvíli, pak půjdeme. Nebudu přeci zachraňovat tvůj život, abych ho pak sama ohrozila... zašeptám s jemným úsměvem na tváři. Teď si odpočiň, toto mu nařídíme a nezajímá nás, jestli se mu to líbí nebo ne. Sama vstaneme a cítíme se poněkud malaátně, ale snažíme se na sobě nedat nic znát. Odejdeme do sakristie a hledíme přes zakryté okno tam, kam pravděpodobne vlkodlak odešel. Posadíme se na židli a skloníme hlavu do dlaní. Mundala...Diego...Lykáon...Dorrian...muži, kteří nám ničí život, kkrálovno...Už ať je to zpropadené slnko pryč...

Endar - 27. března 2009 11:46

soukromá zpráva od Endar pro Kostel Když ta pijavice mluví k mému andilku a políbí ji na vlasy mám sto chutí k ní znovu vletět a dodělat toho jejiho šaška. Tak poslouchej Irsay moc dobře si tě pamatuju a ty mne taky takže víš že sem schopnej udělat cokoliv jen ne porušit sve slovo pokud k tomu nedostanu záminku. Takže si seber tu svou padavku co se válí na zemi a nech mou holčičku být a k te tve nespravne trojce víš moc dobře že toho tveho poskoka i tu tvou hračku zvladnu vyřídit v cupu letu. Promluvim od dveří a znovu šáhnu k meči jež mám uplej na zádech. Ale to už se muj andilek plouží pomalu ke mně a je na ni vidět že pomalu natahuje. Pojd maličká už se nemusíš bát ta zlá teta ti nic neudělá bojí se o svou hračku která se válí na zemi. Zvednu andilka do naruče a odkráčím. Pohledem přez rameno zjistim že ta upirka stale stoji na svem mistě a tak v poklidu odejdu.

Gabriel Delicius - 27. března 2009 13:50

soukromá zpráva od Gabriel Delicius pro kostel Ležím na zemi, tak jak mi poručila královna Roysská, která mi zachránila život opět a teď jde do sakristií. Podvědomně si nejspíš nechci přiznat, že jsem vysál trošku víc její krve, tedy ne její, ale nečí jiné, než jsem měl v plánu. Dívám se na ni, jak tam sedí s hlavou položenou v rukách, a pak se něco stane v mé hlavě. Slyším, nějaký hlas, který je tak tichý a pomalu se začne zvětšovat. Vidíš co jsi udělal Dorriane. Podívej se je zničená kvůli tobě, ale nedá to na sobě znát, natolik je hrdá. Znám ji až moc dobře, to já jsem jí stvořil. Ano, ano jsem v tvé hlavě, abych ti pomohl. Možná ti i o ní něco řekl. Varoval tě. Když jí nebudeš vyhovovat zabije tě, tak jak mně. Jen se jí na to klidně zeptej. Potvrdí ti to. ten hlas v mé hlavě, je hlasem Mundali. S tím zjištěním se postavím na nohy, a přestávám vnímat situaci tady a chodím, jako smyslů zbavený. Tebe zabila, jelikož jsi jí tolik ubližoval. Ničil jsi jí. Kde jsi? Nemůžeš být daleko, tak se ukaž. Ukaž se mi. vyšlu k Mundalovi myšlenku, který tu někde musí být, ale přesně nevím kde. Nejspíš bude venku, někde zapadlý v autě a vychutnává si tuto situace, že jsme zavření tu a vyhýbáme se slunci. Sic se mně Diego snaží položit znova na zem, abych odpočíval neposlouchám ho a pořádnu mu vrazím, že padne k zemi. A dál se dívám po místnosti. Kde jsi? Tak se sakra ukaž? Postav se mi, jako chlap. křičím teď a uvědomím si, že to může slyšet i Irsay, ale to je mi jedno. Mně jen tak nenajdeš. Však mi se setkáme. A ty poznáš. Jaká je královna Roysska. Zbaví se tě. A to se neboj. znova je v mé hlavě, ale zmizí. On si myslí, že budu věřit jemu, tak to se plete. S tímto zjištěnim si sednu k zemi a chytnu si hlavu, která mne začne strašně bolet, že on mi do ní dal ten stejný zmatek, který mi do něj může dát Irsay, když se jí podívám do hlavy. Pokusím se zavřít oči, abych se uklidnil, ale je to marné. Nic nepomáhá a já se pouze zmítám v křečích, kterou mi vsugeroval do hlavy ten Mundala. Tímto způsobem naše dohoda skončí. To němel. Zdá se mi o Irsay, která stojí na výškové budově připravená skočit dolů, jsem tam s ní já. Podívá se na mně a jako by mi chtěla říct - odpusť mi, ale musím to udělat. Poté se znova podívá dolů k zemi a určuje si svoje místo dopadu. Chci za ní jít, ale nemůžu, jelikož mne mé nohy přestali poslouchat a já nemůžu nic dělat. Dívám se na ní a nemůžu jí říct, co k ní cítím. Jsem bezmocný. Nemůžu nic dělat a vím, že skočí. Naposled se na mně podivá a pak se oddá větru a zřítí se k zemi. Irsay. křiknu ze svého snění, takže to nejspíš slyší. A něco se z mých očí line je to kapka slze, o které jsem si myslel, že to upíři nemají. Dál jsem však v tomto nevědomí, v tomto chaozu, ze kterého se nedokážu dostat.

Irsay z Royossu - 27. března 2009 15:46

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro kostel Hodlala jsme si na chvíli odpočinout, ale odpočinku nám není dopřáno. Cítíme se podivně a rovněž cítíme něco náhlého, jakoby přítomnost Bojovníka, což je však nemožné. Halucinace královno, jenom to. Avšak Dorrian to prožívá jinak a rozkřikne se na celý kostel. Popuzeně, nebo možná vyplašeně vyběhnu. Co se děje?! Vykřikneme, ale nikdo nás neposlouchá. Dorrian uhodí Diega, svého tak milovaného bratra, an kterého se tolik těšil. Poté dorrian blouzní a křičí naše jméno. Přiskočíme k němu a sedneme si na chladnou zem. Jeho hlavu položíme do svého klína a začneme co jiného než našeptávat... *Buď klidný můj drahý, klid a odpočívej, jsem tu...

Gabriel Delicius - 27. března 2009 16:26

soukromá zpráva od Gabriel Delicius pro kostel Cítím zmatek a chaouz. Zlobu a strach v jednom. Hlava mi pořád hučí a všude kolem mne je tma. Nic tu není. Jen ta čeronočerná tma, ze které se snad zblázním, jestli v této tmě budu déle. Pak s té nicoty slyším hlas, je to hlas Irsay, která ke mně promlouvá a snaží se mne uklidnit. Irsay žije. Ne to není možné. Skočila z té budovy, viděl jsem to a nemohl jsem jí v tom zabránit. Ne.. To nemůže být pravda. Je to halucinace. jakoby přemýšlím v té své nicotě. V té své proklaté mysli, kterou mám teď zmatenou. Něco, či snad nějaký moment mne donutí opět otevřít oči, nedokáži to slovy popsat. Je to jako kdybych viděl anděla. Ale to je nemožné. Anděl by mi nepomohl, to spíš ďábel. Oči nejdřív vidí tmu, která se začne přeměňovat na tvary, které se mi míhají, takže je dobře nedokáži popsat. Jediné co rozeznám je Irsay, na jejíž klíně mám položenou hlavu. Rozpačitě se na ní podivám, jelikož netuším, jestli tato Irsay není moje halucina, jelikož jsem jí dobře viděl, jak skočila z té střechy a byl jsem přitom. Kde to vlastně jsem? pomyslím si, když si mé oči na všechno zvyknou a já si uvědomím, že jsem v kostele. Pomalu se opřu o lokty a pokouším se vstát, ale jde to těžce. Rozhlížím se kolem, abych si uvědomil kde jsem a vzpamatoval se. Vždyť jsem byl na výškové budově a ona byla nahoře na té výškové budově... Připadá mi, že mi něco chybí. Nějaká moje minulost. Co se se mnou stalo? sám sebe se ptám a udiveně hledím na Irsay. Kde to jsme? Co se stalo? Jsi to vážně ty? ptám se Irsay a přitom se snažím postavit, ale raději si znova položím hlavu do jejího klína a hledím vyjeveně na Irsay. Vypadá to, že mi někdo vymazal moji paměť. pomyslím si a opatrně zavřu oči, ale přitom stále vnímám. Jen se snažím uklidnit svoji hlavu, která mne strašně bolí. Je to ničivá bolest, které se nedokáži zbavit.

Irsay z Royossu - 27. března 2009 17:29

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro kostel šeptáme mu uklidňující slůvka, ale příliš to nepomáhá. Nakonec se probudí,a le mluví z cesty. Jistě, že jsem to já, nebo snad máš někde druhou ženu? Jsme v kostele, ještě pořád. Slunce zajde do půl hodiny. Co je ti? co se děje? Jsme velice znepokojena jeho chvoáním. Hladíme jeho vlasy, hladíme jeho tvář. Zrak se nám sem tam poněkud rozmaže,a le to je to vyčerpání, čemuž nepřikládám žádný význam. Nutíme ho zůstat ležet, dívá se na nás jako na zjevení, jako na ducha...připomene nám to jednu stařičkou vzpomínku. V době,, kdy byl mundala ještě tím hodným pánem a chvíli nás miloval, měl vidění, že zemřeme...toto probíhalo naprosto stejně a když jsem ležela u jeho postele řekl, že se o nás bál, že nás viděl umírat na bojišti. Tehdy jsme se milovali jako nikdy......tehdy nás on milovala bál se o nás a postaral se, aby se jeho vidění nevyplnilo...bylo to totéž, jako to, jak se Dorrian chová nyní...

Gabriel Delicius - 27. března 2009 18:21

soukromá zpráva od Gabriel Delicius pro kostel Ležím na jejím klíně a snažím se vpamatovat, vzpomenout si na minulost, uvědomit si ten fakt, co se všechno stalo. Co děláme v kostele?...Neříkej mi, že jsme se už vzali. Já si z toho nic nepamatuji, mám velký okno. Jen si pamatuji tu střechnu na které jsme byli, a ty jsi z ní skočila. Já...já nevím. Co to se mnou je? Myslel jsem si, že jsem tě ztratil. promluvím k Irsay a sednu, si tak, abych jí mohl obejmout. Byl to možná sen, ale takový živý sen, jako kdyby mne Mundala chtěl varovat před něčím. Snad se tento sen nesplní. Ne to nedovolím nepřipustím, aby se jí něco stalo. Když jsem v této chvíli nejspíš její manžel. ženou se mi v hlavě myšlenky a pořád držím v obětí svoji jedinou Irsay, jako by po mne nic jiného neznamenalo. Poté mne však vyruší poklepáni na rameno a já se podívám na svého bratra, který má rozbitý ret. To jsem mu nejspíš udělal já. Vítám tě zpátky bratře. promluví a kulhavým krokem se odklidí, tak aby nás nerušil. Nikdy jsem si nevšiml, že kulhá, nikdy to na sobě nedal znát. Pohladím Irsay po vlasech a políbím ji na její krvavá ústa, tento polibek je vášnivý, jako kdybych jí měl ztratit. Tak to chápe moje podvědomí. Ale tomu zabráním. Miluji tě... vážně jsem si myslel, že jsem tě ztratil. Nech mne, abych se o tebe postaral. Ani nevíš, co pro mne znamenáš. pošeptám ji do ucha a opětuji ji dalších vášnivých polibků, které v této chvíli znamenají pro mne všechno všecičko na světě. Myšlenka, že by měla zemřít. Mne málem zabila. Toto nedovolím, nedovolím nikomu, aby jí ublížil. pomyslím si a dál se jí dotýkám. Pomalu jí sundávám ty její nadherné šaty, abych se dostal blíže k jejímu tělu, tak jak jí ten tam nahoře stvořil.

Aileen - 27. března 2009 22:44

Sídlo, komnaty Nemluvím o muži, Sebastiane a oslavovat jsi tady chtěl jedině ty. Lehce se pousměju. Skoro to nejde poznat. Mám stále arogantní výraz, ale v temných očích vesele poskakují uličnické jiskřičky. Jeho výška i sííla mi imponují, ale neobávám se. Stačil by jediný rozkaz amusel by uposlechnout. Být vůdkyní klanu má své výhody. Ale já nechci. Nač se připravovat o potěšení, které mi neublíží, spíše mne baví? Ve své maličkosti a křehkosti ležím pod ním, a pohled opětuji. Když mne pak políbí, nebráním se ale nevycházím vstříc. Jen ať se mládě snaží.

Pán Záhad - 28. března 2009 12:03

komnaty - Aileen Jeho polibky jsou čím dál tím víc intenzivější, a také při nich, jeho ruce se pokoušejí ti odstranit veškeré šaty, co máš na sobě. Jeho rty, jeho doteky jsou čím dál tim víc vášnivější, jako kdyby v něm hořel plamen vášně a chtěl se tě zmocnit, tak to probíhá mezi vámi. Má paní, všechno co řeknete, co promluvíte to uposlechnu. Jsem ve vaší moci. promluví a dál tě líbá na tvé rty, které pro něho v tuto chvíli znamenají ráj a zapomnění. Ale v tom vašem vášnivém vzplanutí vás někdo vyruší, jelikož někdo zaklepe na dveře. Je to mladá upírka. V lidském věku jí může být něco kolem osmnácti let, takže je o rok starší než tvoje sestra. Rozpačitě se na tebe podívá, jelikož netušila, že vás dva bude rušit při něčem tak důležitém. Odpusť mi, že vás ruším, ale někdo na vás dole čeká a rád by vás viděl. Je velmi neodbytný. promluví k tobě mladá dívenka a čeká co uděláš. Sebastián se mezitím postaví na nohy a hodí na malou dívenku pár nenávystných pohledů, jelikož ho vyrušila v tom nejlepším a odejde z místnosti. sídlo Alexandra Rufus tě pohladí po tvé něžné tváři a znova tě políbí na tvé sladké rty. Když se zmíníš, že by mohlo pršet, mírně se usměje. Tento déšť bude ještě dlouho má paní. Věřte mi. Přece bych neriskoval váš život. A o šaty se nebojte, když se ušpiní, také si budou dát vyprat. Pojďte se mnou na lov a užijete si to ve velkém. To mi věřte. promluví k tobě Rufus a usměje se na tebe. Přiblíží se k oknu, ze kterého také vyskočí, než stačí nějak zareagovat je dole a mává na tebe. Snaží se tě zlákat, abys šla také dolů za ním.

Mundala - 28. března 2009 12:23

sídlo klanu upírů Ano, to já jsem se byl podívat na Irsay a Dorrian, kteří jsou dnešním dnem manželé. Ano to já jsem Dorrianovi vsugeroval myšlenku, že jeho drahá Irsay umře. Je to pravda, jelikož já jí donutím, aby si vzala život. A proč to dělám? Jelikož pomsta je sladká. Sedím v autě a čekám u kostele, na tu chvíli, kdy se Irsay s tím svým dostanou z toho obklíčení v podobě slunce, které celkem pěkně praží, ale mně to nevadí, jelikož jsem ve svém tmavém autě v bezpečí. Na chvíli zavřu oči, jakobych měl znova mít vidinu, kterou mám. Ano mám. Vidím královnu upírů a nějakého upíra, kteří se procházejí po lese a chystají se na lov. Jdou ve dne. Je temný den a prší. Kapky deště dopadají na její tvář a ona se tomu směje. Je šťastná, ale ne na dlouho, když se pomalu začne slunce z mraků dobývat a jeho paprsky, jak je známo nejsou moc dobré pro nás. Nemají se kde ukrýt..jsou daleko od svého sídla...od jediného bezpečí, které by jim v této chvíli zachránilo život.. s touto vidinou si uvědomím, jaké nebezpečí hrozí této mladé ženě a rozhodnu se jí varovat. Nastartuji motor a rychle uhaním do sídla upírů je varovat. Tachometr mám na maximum, takže jízda je velmi nebezpečná, ale mě osobně velmi přitahuje a imponuje mi. Jelikož adrenaliv v mé krvi, tedy ne v mé krvi, rapidně stoupá a to se mi líbí. Rychlá jízda a velké výšky to je něco pro moji osobu. Netrvá to ani dlouho a já se ocitám, před velkým honosným sídlem, kde jsem před nedávnem doprovodil Irsay, které jsem celkem moc ublížil. Takže mi jasné, že mne nikdo se zde přítomných nepřivítá s otevřenou náručí, ale musel jsem varovat. Otevřu dveře od auta, jelikož se nebojím tohoto počasí, které je deštivé a je mi jasné, že během hodiny, či půl hodiny se toto počasí změní a slunce vyjde na obzor a bude svítit. Přitom jeho paprsky zabají mladičkou královnu, když nějak nezasáhnu. Vejdu dovnitř, jako nějaký duch, který si přišel pro oběť, ale v této chvíli jsem pouze přišel varovat. Venku se na mně nenávistně vrhne několik upíru, který já lehce zvládnu, avšak se zastavím, když můj zrak střetne s jakousi mladičkou upírkou, Zavolej mi tvojí královnu, nebo někoho který má zde důležité postavení. zakřičím na mladou upírku, která se strachy třese a to mi ještě víc imponuje. Při tomto mém výstupu se na mně začne ze všechn stran hrnout ochranáři královny s jediným úkolem a to mne nejspíš zabít. Já si jich nevšímám a zapálím si cigaretu, jejíž obsah začnu vdechovat do svých plic. Nepřišel jsem se s nikým z vás tady prát. Chci jen varovat vaší paní, před jejím osudem. promluvím přesvědčivě na všechny a napjatě čekám, až se tu ta královna objeví, jelikož jí nechci zničit její armádu, neschopných upírů.

Aileen - 28. března 2009 13:06

Komnaty Užívám si příjemného rozmazlování. Nijak se do jeho práce neangažuji. Ano, také putuji jemnými prsty po jeho tvrdé kůži, zkoumám každičký detail jeho těla, ale nic víc, nic míň. Mám svaou hrdost, já nežádám, neprosím. Mysl mám uzavřenou. Pro tuto chvíli nechci poslouchat nic, co by vyrušilo vzácné okamžiky samoty. Ač žiju dlouho jako tento svět samotný, chvil, které mám jen pro své potěšeění, je málo. Stále musím jako strážný anděl stát za zády své sestry a ochraňovat ji jako oko v hlavě. Nechávám Sebastiana zkoumat jazykem hebkost svých rtů, příchod někoho mne nevzruší. Jen lehce natočím hlavu abych zjistila, co se zase děje. Jak jsem řekla, soukromé okamžiky jsou vzácností. Zaveď ho do sálu a něco mu nabídni, hned jsem tam. Lehce zívnu, je to spíš ze zvyku. Únava není možná u někoho mé rasy, zvlášťě ne u prvního. Nestrácej víru, Sebastiane. Na tvé uspokojení máš věčnost. Slíbím mu, objedu jeho rty palcem a vstanu. Natáhnu na sebe jen lehké šaty, které spíš odhalují než zakrávají, jsou korzetové, sukně má dlouhé rozparky po obou stranách až po hýždě. Odhalená ramena a ňadra spíše nezakrytá skryji silným temně fialovým pláštěm, na kterém se rozprostřou dlouhé kudrliny rudých vlasů. Co tě přivádí do královského sídla? Zeptám se ho se vztyčenou hlavou, na stráže i ostatní upíry jen kývnu. Chci soukromí.

Irsay z Royossu - 28. března 2009 13:38

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro kostel Na žádné střeše jsme nebyli, leda včerejšího dne, ale neskočila jsme. A ano, před necelou hodinou jsme se vzali a jsme uvězněni v kostele, napadl tě vlkodlak. Ze střechy jsem neskočila, zabránil si mi, abych zabila sebe i jeho... Vypovíme mu souběh událostí a snažíme se jej udržet zpět v leže. Avšak on má po chvíli jiné nápady. Odkloníme se od něj, není nám dost dobře na to, abychom dokončili, z čeho nás ten srstnáč vyrušil Přestaň, teď není vhodná chvíle. Navíc jsi stále unaven a zmožen. Nenecháme jej rozepnout ani centimetřík šatů a vůbec se nám nelíbí Diegova přítomnost, i když pouze v sakristii. Není zde vhodné místo, ani doba, o tom jsme se již přesvědčili. Slunce za chvíli zapadne a my budeme moci odejít. Měl jsi vidění Dorriane...odkdy míváš vidění? Co jsi viděl? Řekni mi to... Naléhám na něj.

Mundala - 28. března 2009 13:57

sídlo Nejraději bych se s těmi jejími strážemi vypořádal, ale nejsem tu kvůli tomu. Přišel jsem kvůli něčemu jinému, kvůli něčemu důležitějšímu. Když spatřím Aileen, mírně se pousměji a nadechnu se šedého dýmu, který má pro mne úžasné učínky. Prohlédnu si jí celou do detailu, jelikož jsme se dávno neviděli. Mírně se na ní usměji, když se mne zeptá, co tu dělá. Hm. Nejspíš jí nikdo nesdělil to, že jsem byl po smrti a znova jsem byl přivedený na svět uspávačem. tato myšlenka ve mně vyvolá celkem radost, že tomu tak je. Jdu k ní blíž, abych se jí mohl dotknout a připomenout si starší časy, kdy jsem sice měl za přítelkyni Irsay, ale s touto kráskou jsem také měl krátkodobý románek. Nejsem svatý. Co tu dělám? To je zajimavá otázka. Ani sám nevím. Měl jsem pouze vidění, ve kterém se tvé sestře něco stalo. Tudíž jsem tě přišel varovat. A možná si zoopakovat staré časy. řeknu jí a pohladím ji po tváři a podívám se jí do očí, jako kdyby byla Mona Lisa a já jsem byl Leonardo da Vinci. Co tak si zoopakovat staré časy? promluvím k ní a políbím ji na její rty, po kterých jsem nejspíš dlouho toužil.

Gabriel Delicius - 28. března 2009 14:41

soukromá zpráva od Gabriel Delicius pro kostel Rozpačitě se dívám na Irsay a svoje ruce si přitáhnu k sobě, posadím se, abych lépe viděl a byl ve střehu. Marně se pokouším vzpomenout si na průběh události, které se během dnešního dne staly. Nic si však nepamatuji, ani to, jak probíhala svatba. Připadám si jako idiot. Tu nejkrásnější cvhíli si nepamatuji. Nic si nepamatuji a za to jediné může Mundala, který to nejspíš udělal. Co mám sakra dělat? pomyslím si a s touto myšlenkou se postavím na nohy. Vidění? Já neměl vidění. A kdyby to bylo vidění, tak v tom má prsty jediná osoba, kterou my dva dobře známe. Já ho najdu a on mi to vysvětlí. promluvím k Irsay. Ale to důležité, co jsem viděl v té vidině, nebo jak se tomu říká, ji raději pomlčím. Jdu rozhodnutým krokem ke dveřím, abych je otevřel. Když slunce zapadne nic se mi nestane, ale když ne, tak zmizím ze života Irsay. Aspoň jí nebudu tolik zatěžovat tím vším. Vymazal mi paměť. Nic si nepamatuji, co událo během dnešního dne. Nevím nic. A tolik bych to chtěl vědět. Dokážeš to pochopit, Irsay? Ztratil jsem jeden z těch nějkrásnějších dnů, co jsme spolu. promluvím k ní a odhodlaně otevřu dveře. Slunce naštěstí zapadlo a nic mi neudělalo, nastoupím rozhodnutě do auta a čekám na reakci Irsay a Diega. Spíše ne reakci Irsay, o Diegovi vím, že se o sebe dokáže postarat.

Aileen - 28. března 2009 16:12

Sídlo S hlavou nakloněnou na stranu jej pozoruji, poslouchám co říká a sleduji jeho reakce. Dávno tomu, co tento krasavec obydloval mou ložnici. Stejně jako on si celou detailně prohlédne mě a div mne nesvlékne očima (což by k mému chatrnému oblečení bylo lehké) tak si jej prohlédnu já. Přibližuje se až ke mě. Stále na něj tiše, vyčkávavě s lehce pobaveným úsměvem hledím. Jeho drsná ruka spočine zcela lehce, něžně na mé jemné tváři. Sdělíš mi, že má sestra je v nebezpečí a očekáváš polibek? Porcedím skrz zuby, které jsem mu do tru zatnula. Řekni mi všechno co víš a pomoc mi ji najít, pak si zopakujeme cokoliv budeš chtít. Slíbím mu. Sestra je jediná, pro kterou bych obětovala vše.

Mundala - 28. března 2009 16:38

sídlo Také si mne prohlížím cítím její oči na svém těle, a jak bych se k ní chtěl ještě víc přiblížit a políbit ji na její rty, ale ona nechce. Vlastně je to pochopitelné, když její sestra může umřít a já jediný o tom něco vím. Tuto výhodnou pozici si chci dlouho nechat. Odstoupím od ní a mírně se pousměji, tento můj úsměv je spíš určený pro její oči. Má drahá. Ano. Očekávám polibek, což sis vážně myslela, že ti hned řeknu, kde je a já z toho budu nebudu mít nic a ty si budeš moct se mnou dělat, co chceš. Možná mne i zabít. To by ti stejně nevyšlo. promluvím k Aileen a znova jí pozoruji, tu její krásu a to její oblečení, které bych v této chvíli nejraději sundal. Nuž tedy řeknu ti kde je tvoje sestra, ale já myslel, že když v tomto domě bydlíš, tak budeš vědět, kde se tvoje rodina schovává. Neníliž pravda. Ale řeknu ti to. Tvoje sestra je nahoře v pokoji s nějakým Rufusem, tedy jejím bodyguardem, nebo jak se tomu říká v řeči anglické. A chystají se na lov. Když však budou daleko, od tohoto překrásného sídla zastihne je slunce, které vyjde na oblohu a víš jak to dopadne. Ty je varovat nebudeš. Někoho tím úkolem pověř. Ty se mnou tu zůstaneš. promluvím majetnicky k ní a přitáhnu si jí k sobě a pevně ji držím. Nehodlám jí pustit, jelikož tu dohodu by určitě porušila. Když bys odešla, tak bys na mně s určitou pravděpodobností poštvala ty svoje stráže. pošeptám ji do ucha a polibím ji na její rty. Z mé pevného sevření se tak lehce nedostane, ba naopak.

Irsay z Royossu - 28. března 2009 16:56

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro kostel - chata Pochopila jsme veškerá jeho slova a jsme docela šťastná, že nemá žádná vidění. Sedneme si do auta a necháme ho řídit až do chaty. Vystoupíme z auta, ale necítíme se dobře. Avšak on si přeje jistě to, co každý muž, tedy budeme hodná. Dorriane, pojď sem, prosím... zavoláme jej, když se posadíme nahoře na postel. Jakmile k nám přijde, necháme ho ať si sedne a sama se posadíme do jeho klína, ač nám to šaty příliš nedoovlují. Upřeně se mu zadíváme do očí a zšeptáme. *Vnímej, vnímej všemi smysly, podívej se do mých očí a poslouchej můj hlas a myšlenky, které ti plynou z mých očí...Bude to můj dar tobě... Zavřeme oči a uvolníme se. Obejmeme jej kolem krku a opět mu hledíme do těch jeho očí a vzpomeneme si na dnešní den. Královna Royosská schází ze schodů v těch překrásných bílých šatech a on stojí pod schody se svým bratrem....ů Další vzpomínka... Dorrian stojí před oltářem a dívá se, jak jdeme uličkou, Na jedné straně stojí on a jeho bratr Diego, na druhé straně mladičká vyděšená služka a uprostřed pod oltářem stojí farář. královna Royosská dojde k oltáři...proslov faráře...Dorrianovo Ano...naše Ano a bez jakékoli dlouhé chvíle, která před tím nastala...a první manželský polibek...následně odchod faráře. Objetí. Hříšné polibky pod oltářem a poté jen světlo...jen to, co si pamatujeme, jakmile nabyl vědomí po svém vidění. Žádné zlé chvíle, žádná vzpomínka na vlkodlaka, nic, co by mu to mohlo pokazit. Políbíme jej na ty jeho španělské rty vášnivě a nyní jej tedy v bezpečí chaty necháme dělat co se mu zlíbí, avšak jsme slabá, jsme neskutečně slabá, ale snažíme se to na sobě nedat znát. Bolestivý úšklebek nám však neujde. Jsme ale přesvědčena, že si jej nevšiml, neboť nám polibky jistě opětuje...ať si manžel se svou drahou ženou dělá co chce...Ona nemá dost síly, aby se bránila...

Aileen - 28. března 2009 17:01

Sídlo Nejdřív sestra, pak polibek. Přivřu oči a zlověstně si jej prohlížím. Nehraj si se mnou, Mundalo, víš, že se to nevyplácí. Ne, má sestra není pes na vodítku, abych věděla pokaždé kde je. Chtějí se s Rufusem vydat na lov? Nenávistně zúžím oči. Za to jej stihne trest, bídáka! Ví přeci, že cokoliv musí nejprve projednat se mnou! Lehce zavrčím, když tak přemýšlím. Idiot! Kvůli jeho nerozvážnosti by zemřel! Na co myslel? Nebo to byl úmysl? Nezůstanu! Zavrčím tentokrát na něj, ale to už mě chytí. Ač jsem starší s daleko delšími zkušenostmi, toto nečekané sevření mě vyvede z míry, nemohu nic. To že nevěříš mému slovu mne uráží! Rosarie! Zavolám služebnou. Přispěchá brzy a já se krátce zamyslím. Má sestra je ve svém pokoji, Rufus stojí dole pod oknem a čeká na ni. Běžte tam a okamžitě ho zavolejte. Urychleně! Poručím jí. Za chvíli přijde Rufus a Mundala bude mít stejně po zábavě, budu muset řešit důležitější věci.

Mundala - 28. března 2009 17:22

sídlo Pořád ji držím ve svém sevření, i když k ní příběhne ta její služka Rosarie. S tou bych si taky pohrál, ale teď si nejdříve pohraji s Aileen, která se chová tak nadřazeně, jako kdyby tomuto vedle, vždyť jak mi je známo toto všechno vede Alexandra a ne tato furie, se kterou jsem kdysi něco měl. Dívám se ji do očí a raději nemám žádné myšlenky, jelikož je mi známé jaké je její umění, a kdyby se chtěla nějak vloupat do mojí hlavy, tak jí sešlu myšlenku plnou chaozu a zmatku, kterou jsem seslal Dorrianovi a vymazal mu tu nejhežčí chvíle jeho života. Ne nevěřím. Můj život mne naučil nevěřit nikomu. Tak mi to odpusť, že nevěřím tvojí osobě. promluvím k ní právě v tu chvíli, kdy do místnosti vejde Rosalie a Rufus, který je celkem překvapený, že o něm oni vědí. Mírně se nad tím vším usměji. Dobře nechám tě být, ale dnešní noci se setkáme. To mi věř má drahá. Buď ty dorazíš ke mně a já ti řeknu ještě, co vím. Nebo já dorazím k tobě. promluvím rozhořčeně, jelikož je mi jasné, že tu budu této chvíli zbytečný v jejich rozhovoru. A je mi jasné, že její zvědavost, bude větší než její cudnost.

Gabriel Delicius - 28. března 2009 18:19

soukromá zpráva od Gabriel Delicius pro chata Dojedeme do chaty a já moc nemluvím, nemám náladu mluvit ani nevím, co bych jí řekl. Ztratil jsem důležitý den svého života, který se nedá vrátit. Následuji jí do našeho pokoje, kde se posadím a Irsay si sedne do mého klína, udělám, jak mi řekla a podívám se jí do očí, soustředím se na to všemi smysli a vidím, to všechno, co se za dnešek událo, ty nádherné chvíle, které jsme spolu zažili a já na to zapomněl. Cítím se strašně ukřivděně. Dotýka se mně a mně je to velmi příjemné, ale něco mi ničí me smysli a chuť to udělat. Jsem na to vyčerpaný psychicky. Nemůžu nic dělat, nemůžu uvažovat a nedokáží se s ní milovat. Promiň Irsay. S tebou to nějak moc nesouvisí. Miluji tě a věř mi, že bych s tebou chtěl prožít v plném naši první manželskou noc, ale nejde to. Nemůžu. Nejsem toho schopen po psychické stránce a dá se říct, že i po fyzické stránce. promluvím k Irsay a ulehnu do postele vyčerpáním, které mne strašně zmožilo a díky němu si odepřu naši noc. Pojď si ke mně lehnout. Vypadáš na to, že bys to taky potřebovala. Můžeme si jen povídat. Neodepřeme si přece polibky. promluvím k Irsay a natáhnu ruce, k ní a pomalu si jí k sobě přitáhnu, tak aby si lehla za mnou.

Irsay z Royossu - 28. března 2009 20:03

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro chata Zase...zase jsme se mu nabídla a on nás nechce...ne, tohle nás urazilo...tohle už je vrchol...za celou odbu je toto minimálně po šesté, ano po šesté, kdy jsme se mu nabídla a on nás odmítá. Dala jsme mu svou krev i za cenu toho, že můžeme zemřít...teď ji potřebujeme. Je třeba odejít. Když nás náš drahý nechce...Nehneme se ani o píď byť si nás přitahuje. Dobrá tedy. Jen odpočívej, já potřebuji něco jiného než odpočinek. Promluvím klidně s tónem, jehož zabarvení je naprosto nerozeznatelné a dokáže jej pravděpodobně jen zmást. Ani se nepřevlékáme do něčeho pohodlnějšího, prostě odcházíme, odejdeme na lov. Nebudeme u manžela, když nás odmítá. Vyjdeme hlavními dveřmi ven do chladivého večera. vítr pročísne naše vlasy. a my ucítíme vůni člověka. Jdeme po té vůni, stopujeme ji dlouhé kilometry, avšak pro nás to nic není. jsme nejrychlejším a nejobratnějším tvorem planety...Nedaleko je malá osada. Vyhlídla jsme si jednoho muže, který se odpojil od skupiny. Všiml si nás, jak stojíme v temném lese a pozorujeme jej ve svých bílých svatebních šatech. Ptá se nás, zdali jsme nezabloudila...ne to ani v nejmenším. V momentě se ocitáme u něj. Chce nám dát to, co nám manžel nedopřeje. uchopí nás pevně a natlačí na strom. je opilý a také tak jedná. vynutí si náš polibek a nás ta hra baví. děláme, jako bychom s ním v tomto činu osuhlasila, přitom jej však kousneme a nenecháme v něm jednu jedinou kapku krve. pohodíme jeho tělo do nedaleké řeky a jako vlk samotář se procházíme nočním lesem. plná síly, nyní plná energie, ale poněkud omámená z množství alkoholu, které se muži dostalo do krve.... Jsme nedaleko od chaty ale nehodláme se do ní v této chvíli vracet. Teď ne. Necháme muže odpočívat!

Aileen - 28. března 2009 20:53

Sídlo dohodnutá změna Posílám Rosalii pryč, ale Mundala ji na poslední chvíli zastaví. Ne Rosalie, vzkaž Rufusovi a Alexandře, ať se zdržují v sídle. Slunce brzy vychází. Pak, až slunce zajde za obzor, pošli je za Aileen. Rozkáže. Chci něco namítnout, ale silněji mě stiskne. Chceš přece případně další informace, že ano? Zašeptá mi do ucha. Jen zavrčím a zamračím se na něj. Dobře Rosalie, jděte a varujte je, pak ať Rufus přijde. Pokud neuposlechnou, zabiju ho bez možnosti vysvětlení! S tím jí vyhodím. Co po mě chceš, Mundalo? Já jsem ta, která tady vydává rozkazy? Ale on ten, který zachránil sestru. Chceš obnovit co bylo už dávno zapomenuté? Toužíš snad po mě tak, že mi musíš vyhrožovat? Lehce arogantně a vyzývavě se na něj se zakloněnou hlavou podívám. Mimoděk si vzpomenu na to, co jsme spolu prožili. Na intimní chvíle a rozklepou se mi kolena. Netrvdím, že se mi jeho smyslnost a vášnivost nelíbila. Spíš naopak. Pust mě! Rozkážu, opřu se o něj a pokouším se ho odtlačit.

Alexandra. - 28. března 2009 21:46

Sídlo Jestli si myslíš, že za tebou skočím jsi pěkný hlupák. Zabrblám si pro sebe a sčešu si vlasy do drdolu. Šaty si sundám a obléknu si dlouhé bílé kalhoty a přiléhavé tričko s nemalým výstřihem. Podívám se na okno a jako malé dítě se bezmyšlenkovitě rozeběhnu proti oknu a vyskočím z něj. Dopadnu na zem jako kočka a s její ladností se protáhnu. Tak mi ukaž cestu. Usměji se a upravím vlas, který mi vypadl z pečlivě upraveného účesu.

Mundala - 28. března 2009 22:12

sídlo Ta její vyzívavost v těch jejich očích ve mně vyvolá vzpomínky na minulost, které byli tolik zapomenuty, jelikož jsem spíše měl v hlavě jedinou a ta mne taky připravila o život, byla to královna Irsay z Royssu. Mírně se přitomto všem, co se udělo usměji a stále pevně držím Aileen, i když mi přikazovala, že bych jí měl pustit. Proč bych tě měl pouštět Aileen. Nepustím tě, neudělám tu chybu. Ty si nejspíš myslíš, že tě pustím a nechám tě tak lehce odejít. To neudělám Aileen. Přece mne znáš až moc dobře a víš, jaký jsem nedůvěřiví. promluvím k Aileen a přitáhnku si jí k sobě, že bych byl v této chvíli schopen jí rozdrit kosti v jejím těle, ale tento poho zmírním, když mé rty se dotknou jejich a ten polibek je tolik vášnivý a potřebný v této chvíli. Pustím to sevření a pohladím jí po jejich rezavých vlasech. Je strašně podobná Irsay, ale Irsay je o moc hezčí na můj vkus. Kde máš pokoj? zeptám se Aileen a vezmu jí do náruče.

Gabriel Delicius - 28. března 2009 22:35

soukromá zpráva od Gabriel Delicius pro chata Neměl jsem v úmyslu nějak naštvat Irsay. Neměl jsem v úmyslu, aby mi odešla a já ji musel hledat po všech čertech. pomyslím si a s touto myšlenkou se postavím hbytě na nohy a otevřu okno, porozhlédnu se přitom po okolí a nadechnu se vzduchu, abych zaměřil její vůni a mohl jí lépe najít. Když něco ucítím, vyskočím z otevřeného okna dolů a dopadnu v pořádku na své nohy, toto jsem se učil při býčích zápasech v aréně, takže mi to nedělá takový problém. Sakra, ona byla naštvaná. Citíl jsem v ní vztek na moji osobu. Že jsem nedržel pusu. Měl jsem se jí věnovat víc, teď bych tady nepobíhal a nemusel se o ní bát. s touto myšlenkou přidám rychlost v kroku a spíše se rozeběhnu. Začnu si vzpomínat, co zde v okolí je osada, takže tam bude určitě Irsay hledat svoji kořist, když tam ale dojdu spatřím tam několik můžů jak pobýhají a někoho nebo něco hledají. A má drahá si našla kořist, takže nebude daleko. ta myšlenka na tváři vyvolá mírný úšklebek. Znova nasaji vduch do svých plic, rádoby plic, abych ucítil její pach, její vůni, která mne k ní brzo donese. Zamířím do lesa, který je nedaleko mé chaty a spatřím ji v spanilé kráse, jak se prochází bez cílně po tomto mém území, jelikož jsem z velké části vlastníkem tohoto lesa. Podívám se na měsíc, který je v této chvíli v úplňku a mírně se pousměji. Tento den je dělaný pro nás dva. Přidám do běhu a jsem rychlí, jako ten gepard, který teď našel kořist, tak já se snažím dostihnout Irsay, když se mi to podaří. Nenechám si upřít tuto chvíli, která by pro nás mohla hodně znamenat. Odpusť mi, že jsem tě takto odbil. obejmu Irsay ze zadu, jako kdyby tato chvíle byla pro mne ta nejdůležitější na světě a pocítím to teplo, které mezi námi je.

Aileen - 28. března 2009 22:47

Sídlo A proč bys neměl? Nemáš na mě právo, nárok ani nic jiného. Nevzpomínáýš, jak tomu bylo tenkrát? Chtěl jsi vše, nezbylo ti nic! Zasyčím na něj rozlobeně. Když si mě k sobě zase přimáčkne, zaryju nehty do jeho paží a bráním se. Ač líbá nádherně a neodolatelně, pokouším se bránit. Odstrkávám jej od sebe, ale jen tak se nedá. Nepokoušej se to opakovat... Zasyčím znovu, když toho konečně nechá. Okamžitě mne pusť! Rozkážu zase, když mne nese v náručí. Neřeknu ti, kde mám komnaty. Odpovím arogantně a odmítám spolupracovat. Kdyby se však snažil, není nic těžkého mé komnaty najít. Ze sálu vedou jen patery dveře. Dvoje na chodbu, třetí do laboratoře, čtvrté do Alexiných komnat a páté do mých.

Irsay z Royossu - 28. března 2009 23:05

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro les Stačí nám jednou nasát vzduch a je nám jasné, že tu je, že nás hledá, že nás sleduje. Obejme nás, dkyž se k nám v momentě přiblíží, ale my se vymaníme z jeho sevření. Proč neodpočíváš? Dnes jsi téměř umřel a měl stříbro ve své krvi, měl bys odpočívat...není co odpouštět. otočíme se na něj s tváří na níž není rozeznatelná grimasa. Nelze v nás naprosto nic vyčíst. Jsme jako kus kamene, který když se básník snaží popsat, nemá pro to slov. jsme nádherná v noci, ale nelze onás nic říci. Nelze nic vyčíst z naší tváře, naše postoje, tónu našeho hlasu. Nelze... Avšak v té chvíli si uvědomíme, že jsme mu prozradila něco co nevěděl, doufám že si toho nevšimne, ale prozradila jsme to, že málem zemřel. Buďme ráda, že jsme neprozradila kvůli komu. Hledíme na něj v těch svých šatech svatebních a hádáme se sama se sebou co udělat. *Běž si odpočinout Damiene, potřebuješ to... Hledíme do jeho očí, přímo se vpíjíme do těch temných hlubin. Ráda bychom byla se svým mužem, s mužem, jež nás miluje a neodmítá, ale toto není on. Nevnímá nás... nevěnuje nám pozornost... Naše polibky mu nic neříkají... Naše dotyky jej ani nepřimějí se zachvět... Nezajímáme jej, královno... Proč jste si vzala muže, kterého nezajímáte, královno?) Hlásky v mé hlavě mi napovídají, že dýka je stále ukryta na našem stěhně...rozvod by byl krátký...Ale vzala jsme si toho muže proto, že nám sliboval věčnou lásku. A teď, pod stejnými hvězdami, kdy nás žádal o ruku, jej nezajímáme...pod stejnými hvězdami uvažujeme o odchodu...

Mundala - 29. března 2009 03:22

sídllo Tak zlobivou holku jsem ještě neviděl, ale to mne na ní tolik fascinuje, to jak se dokáže chovat a dělá, že se jí to nelíbí, to je pro moje pokušení, kterému jsem tolik let nedokázal oddolat. Držím ji v náruči a odnáším ji do jejich komnat začnu uvažovat logicky, když jsem měl tu vidinu bylo v ní toto, takže ty její komnaty buduo hned ty v blízkosti Alexandry, Aileen by nikdy neopustila svoji sestřičku, takže otevřu dveře naproti Alexandřina pokoje. A ano strefil jsem se správně ve svém výběru. Položím Aileen opatrně do postele a sám si taky lehnu, na ní, ale ne celou svou váhou, opírám se o lokty a dívám se jí do jejich nádherných očích, které mi dlouho chyběli. Ano já chci hodně, a taky že to hodně dostanu. Vždycky jsem to dostal. řeknu a pár vášnivými polibky mé rty obklopují její. uvědom si Aileen.... že jsem kvůli tvé sestře... riskoval život... a vydal se tě varovat.... mluvím a přitom jí líbám na krku a cestička mých polibků jde, až k jejím rtům.

Gabriel Delicius - 29. března 2009 03:40

soukromá zpráva od Gabriel Delicius pro les V jejím výrazu se nevyznám, ale uvnitř ní začínám pociťovat nenávist vůči moji osobě. Řekne mi něco, typu, že jsem málem zemřel a to mne překvapí. Podivám se rozpačitě na ni a ona mi začne znova našeptávat. To mne tak rozčiluje. Snažím se tomu hlasu ubránit, ano snažím se. Moje vůle by měla být silnější než to její umění. Mundala to taky dokázal a já to taky dokážu. Ne, Irsay nepůjdu si lehnout do postele. Budu tady s tebou tutu přenádhernou noc. promluvím k ní a na malou chvíli se o ní odthnu a dívám se někam jinam, jelikož kdybych se jí podíval znova do očí, tak bych pocítil chtítč uposlechnout její rozkaz. Něco se v tu chvíli, ale stane, něco co jsme oba dva nečekali. Z nějaké strany začnou vzduchem svyštět dvě kulky, které jsou určené nám oboum. Můj první dojem, je že pochybuju, že by mne a Irsay, ty nejrychlejší tvory na světě mohly zasáhnout, ale když si uvědomím, že se jedna zarila do mého stehna přestanu o tom pochybovat. Vzpomenu si, že se kdysi vyráběli takové kulky, které spíš připomínali torpédo, či raketu, která nikdy neminula cíl a já se o tom mohl v této chvíli přesvědčit. Dopadl jsem špatně na zem a uhodil jsem se do hlavy. Ztratil jsem na malou chvíli vědomí, a taky pojem jak je na tom Irsay. (- nejspíš čistý průstřel tvého břicha) Probudím se, když nademnou stojí nějaký muž a míří mi na hlavou zbraní. Po malé chvíli, kdy se snažím přiviknout na to všechno si uvědomím, kdo ten muž je. To je ten Mundalův poskok, který si říkal uspavač. Pokusím se vstát, ale on mi pistol ještě víc zaryje do spánku, a k tomu mne začne strašně bolet prostřelená dolní končetina. Ty.. ty ha*le. Co jsi udělal s Irsay? křičím na něho a snažím se opět nějak pohnout, abych se dostal z této nevýhodné polohy, ale je to marné. Ublížíš ji a já zabiju tebe. oromluvím přesvědčivě, i když jsem v nevýhodné pozici, jednou se z ní dostanu a pak vykonám svojí pomstu. Mlč! Mlč! Nebo tuu tvojí krasotinku zabiju. Ale o to mi v této chvíli nejde. Mundala tě chce vidět živého. promluví a sleze ze mně, přičemž mne postaví opět na nohy a míří na mne zbraní. Přestávám nějak dobře vidět, takže nemůžu posoudit situaci, v jaké je Irsay. A snaží se mně odvést, ale to já nedovolím. Spadnu na zem, jako kdybych omdlel a to ho vyvede z míry. Sice to nejdřív hraju, ale potom se fikce změní ve fakt.

Pán Záhad - 29. března 2009 04:16

sídlo - Alexandra V tom vašem lovu, vás zarazí Sofie mladá upírka, která je o rok starší než Alexandra, rozpačitě k vám přispěchá a podivá se na vás oba, jako kdyby jste byli duchové. Vaše sestra, Aileen, mne posílá za vámi, abych vás zarazila v tom, aby jste neodešli, jelikož za chvíli vyjde slunce a je vám jasné, že mi paprsky nesnášíme. promluví k tobě rozpačitě dívenka a její hlas se třese. Rufus se na ní nevrle podívá, jako kdyby jí nevěřil. Prší. Nevšimla sis? A bude ještě dlouho... tuto větu nedopoví, když si uvědomí, že opravdu začne slunce vycházet na nebe, vezme Alexandru silně za ruku a strhne jí zpátky ke dveřím, tak že oba dva ztratíte balanc a ocitnete se na zemi, on pod tebou a pod tou mladičkou dívkou, kterou spolu s tebou strhl. Postaví se na nohy a pomůže ti vstát, rozpačitě se na tebe podívá, jelikož se poprvé stalo, že jeho smysl selhal. To jsem nevěděl. Odpusťte mi paní...ne zabte mne, jelikož jsem vás nedopatřením málem zavraždil. promluví k Alexandře a klekne si na kolena. Toto jeho chybování, jej bude stát draho. Nejspíš život, pokud se Aileen nad ním smyluje.

Alexandra. - 29. března 2009 11:10

Sídlo Když přijde Sofie jen ji vyslechnu a pokývám hlavou. Já si to myslela. Dost! Zařvu na Rufusu, když se tak na Sofii oboří. Nesnáším, když někdo odporuje lidem, kteří jsou jen poslaní, aby vyřídili vzkaz. Když skončíme všichni tři na zemi musím se začít smát. Přijde mi vtipné jak se tu všichni válíme po zemi. Bylo to i mé rozhodnutí. Mohla jsem říci ne. Řeknu Rufusovi, kdyby mě nutil byla by to jiná, ale on mi jen dal návrh. Ale teď mi zařiď nějakou sváču nebo si tě podám. Řeknu naoko naštvaně, ale koutky mi cukají v pobaveném úsměvu.

Irsay z Royossu - 29. března 2009 11:23

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro les Odporuje nám. Snaží se vzdorovat, ale zvládá to pouze díky tomu, že nehledí do našich očí a používá svou sílu vůle. Ta mu však na dlouho nepomůže, neboť by musel být mnohem starší a mocnější na to, aby odolal našeptávání. S upíry je to vždy těžší, ale o takový Bojovník podlehne, stačí působit mocnou silou vědomí i nevědomí...Hledíme na něj, zvedneme mu bradu a když se chystáme opět našeptat mu jeho osud, ucítíme pach Uspavače...Zběsile se otočím, ale je pozdě. Vzduchem letí dvě kulky. Jedna zasáhne Dorriana a než se stačím vyhnout, druhá zasáhne i náš. Čistý průstřel boku nás shodí na zem, ale není to nic hrozného, prostě nám jen zničil svatební šaty. Avšak ve vteřině, kdy se chceme zvednout a bojovat, ucítíme Uspavačovu sílu a upadneme do bezvědomí. Probouzíme se na zadních sedadlech auta. Tmavá skla, nikde nikdo...nikde nic. Jsme stále malátná a neschopna pohybu, tedy dál ležíme na sedadlech a čekáme co se bude dít. Ani tak moc vlastně nečekáme, neboť opět upadneme do bezvědomí. Poslední co však cítíme je mundalova vůně...

Aileen - 29. března 2009 12:02

Sídlo Když správně uhodne mé komnaty, jen si povzdechnu. Ach jo, bránit se tomuhle svůdníkovi je setsakra těžké. Mundalo já to nech.. Nestihnu to ani doříc a už ležím na posteli, on na mě a líbá mě. Proč musí líbat tak dobře? Uvědomuji si to, ale to neznamená, že jsem nějaká cena či odměna. Protestuji, proti mé vůli se mi klíží oči. Líbí se mi, co se mnou dělá. Je to celkem rozdíl, zas někdo kdo nedělá jen co chci, ale co chce sám. aplatím ti, řekni si kolik a budeš to mít.. Snažím se ještě navrhnout jinou dohodu. To by snad mohl přijmout. Když však dál putuje polibky po mék krku, slabě zavrním.

Mundala - 29. března 2009 12:54

sídlo Líbám ji a po celém mém těle se žene vášeň, každým polibkem je silnější a nedá se ji oddolat. Když mi však Aileen, řekne, že mi zaplatí, tak se na ni zdrceně a poté naštvaně podívám. Ty si myslíš, že si nechám od tebe zaplatit? Tak to se mýlíš. Já nejsem žadný striptér, u kterého jsi si obědnala striptýz. promluvím rozčileně k Aileen a pořádně stisknu její ruku, aby pochopila, že to myslím vážně. Když však chci něco říct, zazvoní mi mobil a já zvednu, je to uspávač, který nejspíš vykonal to o co jsem ho prosil. Pane jste to vy? promluví Uspávač - Ano, jsem to já. Kdo jiný by to mohl být?.. Máš to, jak jsme se spolu o tom bavili? řeknu, tak aby Aileen nevěděla o co se jedná. - Ano pane mám. To čersvé maso jsme odnesli do vaší chlapy, daleko od toho starého masa. A to staré maso je teď v autě a čeká na vás před sídlem. promluví v Uspávač a mířně se pousměji, při tom faktu, že se zbavím dvou much jednou ranou. - Dobře hned jsem tam. řeknu naposled a zavěsím. Podívám se Aileen, která leží klidně v posteli a během malé chvilky zmizím z jejího dohledu, jako kdybych byl pára nad hrncem.

Aileen - 29. března 2009 13:18

Komnaty Nechci ti platit za sex ani za striptýz, ale za to, aby si mě nechal být! Zavrčím podrážděně. Zlobím se sama na sebe, že mu nedokážu vzdorovat. Už tenkrát jsem nemohla a jak je vidno, nic se nezměnilo. Očividně jsem ho ntím rozzuřila. Snažím se to zakrýt, ale jeho výbuch mě vyděsil. Naštěstí pro mě mu zazvoní telefon. Ještě že tak.. Ten hovor je jako záchrana. Vím jistě, že bych neodolala a tohle mi hodně pomohlo. Ochránilo mě to před ním. S vykasanou sukní odhalující obě nahé nohy až po boky a korzetem sesunutým natolik, že stačí kousek a je vidět to co by mělo být zakryté si jen oddechnu a zavřu oči. Je pryč.

Mundala - 29. března 2009 14:22

soukromá zpráva od Mundala pro auto Nasedl jsem do svého auta, a tam mne čekalo milé překvapení v podobě Irsay, která leží na zadním sedadle a je v bezvědomí, mírně se nad touto situací usměji a dál řídím vůz. Dojdu do opuštěného skladu, někde při vodě, je to daleko od New Yorku a od těch všech lidí. Vytáhnu drahou královnu Roysskou z auta a vezmu jí do náruče, využívám toho, že je v bezvědomí, a tak nebude dělat žádné problému. Odnesu jeí bezvládné tělo do toho skladiště, kde vlastně není skoro nic. Jsou tam jedny dveře, které využuji, abych zde mohl věznit tuto krásku, která teď bude v mojí moci, jelikož mám i jejího přítele Dorriana, který mi poslouží, jako vydírací prostředek naši spolupráce. Místnost je prázdná a temná, nejsou tu žádné okna, ze kterých by se mohla dívat na svět, není tu nic takového. V koutě je pouze postel, na kterou ji opatrně uložím a jednu ruku ji připoutám k posteli, tak abych měl jistotu, že mi neuteče. Donesu si židli k její posteli a posadím se na ni. Čekám, do té doby, kde se probudí a bude při smyslech.

Irsay z Royossu - 29. března 2009 14:46

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro místnost Probouzíme se. Cítíme podivné věci a hlavně rybinu a moře. Musíme být někde u přístavu. Avšak nejpodivnější je, že cítíme Bojovníka. Prudce otevřeme oči, ale musí si přivykat na tmu, která v místnosti panuje. Kde sem?! Zeptmáe se jakmile prudce vstaneme, ale něco nám nedovolí jít dál. Musíme se zpěposadit, jelikož jsme ještě příliš malátná a navíc připoutaná. Bojovník sedí na židli kousek od nás, rozhodně ne na dosah, abychom mu zakroutila krkem. Kde to jsme? Proč jsem připoutána? Co chceš? A kde je Dorrian? S naprostým klidem sedíme naproti němu, v celé své zakrvácené kráse svatebních šatů a ptáme se jej na tyto otázky. Položíme je naráz, ať je také naráz může zodpovědět...

Pán Záhad - 29. března 2009 14:48
	sídlo - Aileen Do pokoje vejde Sebastian, který je celý bez sebe, jelikož tě viděl s jiným můžem a žárlí. Strašně žárlí. Co to mělo být? Co to bylo za chlapa? Snad jste mu pani nepodlehla? ptá se tě a ač mu jakkoliv odpovíš, nedá si říct a položí tě na postel a lehne si na tebe, tak že se opírá o lokty a líbá tvoje sladké rty.

Mundala - 29. března 2009 14:59

soukromá zpráva od Mundala pro místnost Dívám se tak dlouho na Irsay, když konečně otevře oči a posadí se. Zahrunuje mne tolik otázkami a já se této situaci ve které je pouze zasměji. Ale, ale Irsay. Ty nevíš co chci. Chci se ti přece pomstít. A toto je trest za to, že jsi mne zabila. Byl jsem v pekle a doufal jsem na jediná a to na pomstu, kterou dnešního dne vykonám. promluvím nadřazeně, jelikož si v této situaci, tak připadám, ale nejdu blíž k ní a ani se jí nehodlám dívat do očí, jelikož znám až moc dobře ten její dar. Dorrian, to jméno odněkud znám. Ale odkud?.. Dorrianův život vysí na vlásku a je daleko od tebe. Jeho život je v mých rukou, takže buď hodná. Stačí vytočit číslo a Uspávač ho zabije. odpovím ji na její otázku a přiblížím se k ní. Chci abys trpěla. A taky se uvidí, co pro tebe znamená ten Dorrian. pošeptám ji do ucha, ale než by nějak stačila zareagovat uskočím zpátky a posadím se na židly.

Irsay z Royossu - 29. března 2009 15:09

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro místnost Sedím klidně, jako pravá královna, kterou nelze vyprovokovat k hloupým činům, které nejsou její povaze vlastní. Ač on mluví nadřazeně a možná má zde tuto možnost nadrazeného chování, přeci je jasné, že já si něco takového nemusím dokazovat stejně jako on. Hm a mým trestem má být co? Hladovění? To už jsem zažila mnohorkát. Psychické či fyzické týrání? Ne, nepřijdeš s ničím novým, co bych si už nezažila. Jsme klidná i při jeho řečech o Dorrianovi, ten se o sebe umí postarat, pokud je při vědomí. Mundala se nám nedívá do očí... Copak? bojíš se pohlédnout do našich očí? Děsí tě ten pocit, že bych tě i tak mohla ovládnout? Přiblíží se k nám ale rychle uskočí. Poněkud bezdůvodně, protože my jen dál poklidně sedíme. čiší z nás stoický klid, naprostá vyrovnanost. cítím,e že se nám vrací síla, proto jediným pohybem zpřetrháme ta hloupá pouta. Je nám dost let na to, abychom mohla. Dál však poklidně sedíme na té hloupé posteli. Takže? Vpíjíme se do jeho očí v momentě, dky na nás pohledí a poutáme jej tímto zrakem, títmo pohledem tak, že se od nás nebude moci odtrhnout. Moc našeptávání spočívá v upoutání a vsugerování...nic víc to není...Poslechnou i staří a mocní...dlouho jsem cvičila.

Mundala - 29. března 2009 15:34

soukromá zpráva od Mundala pro místnost Podívám se kldině do jejich očí, které se do mne vpíjejí. Myslíš, že bych si tě nepřivedl sem, kdybych neměl nějakou pojistku? Přinuť mne udělat, to co chceš ty. Vím, jak to dopadne. Pokud zemřu dnešního dne já, tak tvůj drahý to taky nepřežije.. promluvím přesvědčivě a dál se dívám do jejich očí, dotknu se jí a přitáhnu si jí k sobě blíž, aby mne mohla zabít a riskovat život svého přítele. Já o tomto našem setkání měl vidinu a jak nebyla dobrá pro mne, tak nebyla dobrá pro Dorriana. Víš, že tu vidinu, co měl Dorrian vypadala jinak. Neskočila jsi ty z té střechy, ale on. Nejsi jediná, která dokáže našeptávat, to dokáže i Uspávač a právě v této chvíli to dělá. Za čvrt hodiny se z tvého přítele stane placka. A věř mi, že já neblafuji. Teď je v New Yorku, který je půlhodiny vzdálen odsud. Autem se tam dostaneš za tak devět minut, když si pohneš. Tak si vyber. dál se ji dívám do těch jejích očí a čekám, co udělá. Co mi vsugeruje. Jsem si jistý, jelikož toto se stane. A ona tomu nebude moct nějak zabránit, pokud se nevzdá té touhy mne zabít. Je to buď se zbavit jednoho protivníka a vzít v potaz život druhého, kterého ona sama, jak říkala miluje.

Irsay z Royossu - 29. března 2009 16:00

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro místnost Přítáhne si nás, tedy posadíme se do jeho klína, jak máme ve zvyku, když chceme ovládat muže. hledíme do jeho očí a z kapsy mu vytáhneme mobilní telefon. Působíme na něj tou největší silou, kterou můžeme, hledíme do jeho očí a šeptáme ****Zavolej Uspavači *****Zavolej mu a řekni, aby Dorriana pustil *****Přikaž mu, přesvěč ho! *****Všelikým způsobem zabráníš, aby Dorrian skočil! šeptáme a přitom hledíme do jeho očí. Děláme ty stejné triky, které miloval. Prsty jemně ťupkáme po jeho šíji a lehounce se přibližujeme své krvavé rty k těm jeho... *****Zavolej Uspavači a odvolej ho... Nelíbáme jej, jen jsme přiblížena. Nanbízíme se mu, jen ukazujeme že jsme tu a že chceme, aby odvolal uspavače. nadechneme se a našeňadra se vzedmou. Naše vůně se rozplyne kolem a mámí ho k tomu, co chceme aby udělal. Medový hláske, našeptávání, krása a to, že on nikdy neodolá.

Mundala - 29. března 2009 16:34

soukromá zpráva od Mundala pro místnost I toto jsem čekal, že udělá. Že mne přinutí, abych zavolal na to číslo, jelikož jsem čekal na tuto chvíli, která nastane a já podlehnu té její kráse, která mne tak fascinuje, a proto jsem si vzal malou pojistku, poručil jsem tomu svému kašparovi, aby si našel někoho, kdo v této chvíli zvedne ten mobil a začne se mnou hrát hru, kterou snad Irsay nepozná. Pochopil mne dobře a udělal o co jsem mu poručil. Jelikož veděl, jaké je to mít někoho ve své moci, a taky že to naše dobrá přítelkyně Irsay, dokáže. Líbí se mi to, ano netvrdím, že by mi tato žena nebyla lhostejná. Už tolik let jsem jí nenáviděl a zároveň toužil po jejím těle a jejich rtech. Nadechnu se hluboka té její vůně, která se tu rozplyne a mám touhu jí políbit na ty její rty. Ale to neudělám. Vezmu mobil a vytočím pro jistotu jediné číslo, které není číslo Uspávače, i s touto variantou jsem počítal. Ano přišel jsem zde velmi připravený, abych mohl zahrát tu hru, ve které já budu mít eso v rukávu. Na chvíli se ozve z nějakého neznámeho konce číslo, tak jak jsem si to s tím dotyčným naplánoval. - Uspávači, jsi to ty? zeptám se a chvíli, čekám než se někdo ozve an druhém konci. - Ano pane, co si přejete? Je snad něco v nepořádku, můj pane? ten muž to opravdu hraje velmi dobře, že bych mu na to skočil taky - Chci, abych pustil Dorriana a nechal ho odejít. Neptej se mne proč. Prostě to udělej. Udělej to co ti říkám. promluvím do mobilu a poté ho vypnu. Znova se podivám na Irsay, která si nejspíš oddechla a myslí si, že její přítel je v bezpečí. Tak co teď má drahá? Budeme si hrát? zeptám se jí a dívám se na ni. Tik tak.. tik tak.. Běží vám dvou čas, kdy Dorrian, vážně skočí z té budovy. Stane se to za malou chvíli a ona to nebude moct ovlivnit. s touto myšlenkou před ní stojím a na mé tváři je nepatrný úšklebek.

Irsay z Royossu - 29. března 2009 17:15

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro místnost Je příliš klidný a ten hlas...to nebyl Uspavač. Vytrhneme mu mobil z ruky a roztříštíme jej o podlahu. Lžeš mi! Máme ten pocit, že nás zastaví, když budeme chtít odejít, musíme mít jistotu. Ještě jej nemůžeme zabít. Něco nám napovídá, že by to byl špatný tah. Vytáhneme svou stříbrnou dýku a vrazíme mu ji do hrudi. To jej nezabije, ale oslabí. Pro jisotut mu zlomíme vaz jediným tahem to proot, aby nás skutečně nesledoval. To jej na chvíli zpomalí. Vezmeme mu klíčky a vykopneme dveře místnosti. Přeběhneme celou halu a nasedneme do auta. Nasajeme Dorrianovu vůni a v momentě víme kde je. Jako stín se dostaneme nahoru a než se uspavač naděje, je vejpůl a každá z jeho polovin letí na opačnou stranu Nového Yorku. Dorrian bude jistě v jeho moci, tedy nezbývá nic jiného, než ho z ní dostat. *Probuď se!

Aileen - 29. března 2009 17:23
	soukromá zpráva od Aileen pro Sídlo Když přijde Sebastian, jen se usměju. Jeho žárlivost je roztomilá. Velmi roztomilá. Neměj strach, můj milý mladý upírku. Nepodlehla jsem jeho svodům. Naštěstí. Nebráním se jeho polibkům a dotekům. Spíš je potřebuji. Potřebuji ukojit touhu, kterou ve mě rozbouřil Mundala.

Pán Záhad - 29. března 2009 19:24

soukromá zpráva od Pán Záhad pro sídlo Líbá tě na tvých rtech a jeho polibky jsou čím dál tím víc intenzivnější, jeho doteky dráždí nejen jeho smysli, ale měly by dráždit i ty tvoje. Jeho rty jdou po cestičce, která stoupá o rtů až k tvému krčku, hladí tě na břiše a pomalu z tebe sundává veškeré oblečení, která na sobě máš, když už je s tou práci hotov, tak jeho polibky jsou intenzivní, tak jak jeho doteky. Chová se k tobě tak vášnivě a zároveň, je tak něžný, jelikož ti nechce ublížit. To jsem rád, že tomu tak je. promluví k tobě mezi polibky, která věnuje tvým rtům.

Gabriel Delicius - 29. března 2009 19:47

soukromá zpráva od Gabriel Delicius pro střecha New Yorku a pokus o sebevraždu Vlastně ani přesně nevím, co se stalo, když mne postřelil, někdo mne dostal do auta a já ztratil vědomí. Probudil jsem se až na nějaké střeše té nejspíš největší budovy v tomto New Yorku. Ležel jsem na zemi a nehybně přihlížel situaci ve které jsem se octl. Kde je Irsay? Je v pořádku? Musím se odsud rychle dostat. Musím ji zachránit. Musím tomu všemu zabránit a zabít Mundalu. ženou si mi v hlavě myšlenky, když se dívám na tu situaci a nemůžu se nějak pohnout, nemůžu nic dělat. Všimne si toho, že jsem se probudil a sehne se ke mně. Vítám tě mezi živými. Mundala měl pravdu. promluví ke mně a klečí přitom nade mnou. V čem měl Mundala pravdu? Kde je Irsay? mluvím k němu a chytnu ho za jeho košili. Mundala ji nejspíš zabil. Je mrtvá a ty tomu nemůžeš nějak zabránit. tato myšlenka ve mně vyvolá vztek, který právě v této chvíli. Nemohl jí zabít. Nemohl. mluvil jsem k němu a pustil ho. Pomalu jsem se postavil na zraněnou nohu a došel k zábradlí, jako kdyby mi někdo našeptával, ale jiným způsobem, než to dělávala Irsay, která se mi dívala přitom do očí. Uvnitř cítím vztek, bolest, strach a beznaděj, kterou vyvolala ztráta mé jediné Irsay, kterou jsem miloval a pořád ji miluji. Stal se nečekaný zvrat tohoto mého konce, když Irsay jako kdyby vstala z mrtvých. Rozpačitě jsem se na ní podíval a znova jsem se podíval dolů na tu výšku. Jsem připraven skočit dolů a ztratit všechno jen aby Irsay byla šťastná. Svatba. Miluji jí. Láska. Touha.... nežnost.. bolest... vášeň.. to všechno k ní cítím, jelikož jí potřebuji. Promluví ke mně, abych se probudil a já se pokusím opět otevřít oči. Nadechnu se zhluboka, je to spíš se zvyku a odvrátím svůj pohled na Irsay. Pomalu se začnu kulhavým krokem přibližovat k ní a dívám se rozpačitě na její šaty, na kterých je krev. Když jsem v její blízkosti přitáhnu si jí k sobě, jako kdyby znamenala pro mně celý můj život a já ji mohl opět ztratit. Ale já tomu nedovolím, nikdo a nic nás dva nerozdělí, tedy jen ona, když se mne bude chtít zbavit. Opět v ohrožení života a opět jsme oba dva zachránění. promluvím k ní a políbím ji na její rty, tento polibek je tolik vášnivý a je naplněn touhou k ní, která mi v této chvíli drásá nervy.

Irsay z Royossu - 29. března 2009 21:54

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro střecha Proč nás neposloucháš? kdybys dál odpočíval, možná by se toto nestalo. Nebo kdybys nás poprvé s ním nechal skočit, k otmu ostatnímu nemuselo vůbec dojít... Sykneme naštvaně. Něco pro mne udělej manželi. Jdi do sídla a buď tam na ochranu královny. Mám špatný pocit. Já tam dojdu do pár hodin. Necháme ho nás ještě jednou políbit a ívc nás toot nezajímá. Hodláme to jít skončit jednou pro vždy. Doufáme, že se se svými zraněními ještě nevybelhal z přístavu a rychle autem dojeme zpět na to místo kde nás věznil...bez Dorriana. Vejdeme zpět do té cely, kde jsme jej zanechala...

Pán Záhad - 29. března 2009 22:24

soukromá zpráva od Pán Záhad pro střecha Proč nás neposloucháš? kdybys dál odpočíval, možná by se toto nestalo. Nebo kdybys nás poprvé s ním nechal skočit, k otmu ostatnímu nemuselo vůbec dojít... Sykneme naštvaně. Něco pro mne udělej manželi. Jdi do sídla a buď tam na ochranu královny. Mám špatný pocit. Já tam dojdu do pár hodin. Necháme ho nás ještě jednou políbit a ívc nás toot nezajímá. Hodláme to jít skončit jednou pro vždy. Doufáme, že se se svými zraněními ještě nevybelhal z přístavu a rychle autem dojeme zpět na to místo kde nás věznil...bez Dorriana. Vejdeme zpět do té cely, kde jsme jej zanechala...

Aileen - 30. března 2009 06:16

soukromá zpráva od Aileen pro Sídlo Mezi vším tím laskáním a rozmazlováním pomůžu z oblečení i já jemu. Na něžnost si nepotrpím, radši vášeň. Ovšem vášeň až příliš symbolizuje Mundalovo jednání, které v této chvíli potřebuji spíše zapomenout, než si jej připomínat. Užívám si tedy jeho něhu a v menší míře, lehce ostýchavě mu ji oplácím. Spíše se to zdá ostýchavé, není v tom však nic jiného než egoismus. To i já a dost bylo mluvení.. Jemně jej chytím za paže a naznačím mu, aby se vytáhl výš. Když tak udělá, vpiju se rty do jeho a jazykem zkoumám jeho ústa.

Mundala - 30. března 2009 13:24

soukromá zpráva od Mundala pro sklad Když mne Irsay zanechala polomrtvého v té mísnosti, byl jsem na tu chvíli připravený a předpokládal jsem, že mne bude chtít znova navštívit, až najde Dorriana a zabije mého pomocníka, takže jsem si zaopatřil plán B. Našel jsem si pár svých velice dobrý upírských přátel, o který jsem věděl, že by mne nikdy nezklamali a povolal jsem je, aby mne v této chvíli, kdy mne znova přišla Irsay navštívit, pomohli jí dostat. Když Irsay vešla do místnosti, čekalo na

Patreen Jekatěrina Kazzarski - 30. března 2009 15:57

soukromá zpráva od Patreen Jekatěrina Kazzarski pro Na ulici; doma "Hej, tohle vážně není nut--" začnu se rozčilovat, když mne mladší z těch dvou podivných mužů zabalí do svého saka a následně vezme do náruče, ale on mi jen s úsměvem položí prst na rty a jako by nosit neznámé, bosé a vyděšené dívky byl jeho denní chléb, pomalu následuje svého staršího společníka k domovu. Nejdřív jsem z toho pekelně nervózní... upřímně řečeno, takhle blízko jsem nikdy k žádnému muži nebyla... tedy kromě brášky, samozřejmě; nicméně navzdory své vrozené ostražitosti musím uznat, že se v jeho náruči, zahalená do saka, které ještě dýchá teplem jeho těla, cítím... v bezpečí. Dojdeme až k našemu domu; na nic nečekám a rozběhnu se dovnitř. Zdá se, že dědečka mí "hosté" značně překvapí. "Éto charašó, Ilja, charašó..." uklidním ho, pak si ale uvědomím, že se chovám značně nespolečensky, užívaje jazyka, který neznají všichni, tak přejdu zpět do angličtiny: "To je v pořádku, dědečku. Věřme jim - stejně nemáme co ztratit... prosím, řekni jim všechno, co víš..." mluvím na něj, zatímco běhám kolem a dávám dohromady věci, které se mohou hodit, až opustíme dům - zápalky, lahev s vodou, nějaké nože... Mezitím se obléct... tenisky, svetr...

Milo Crosby (profesor tance) - 31. března 2009 19:44

Někde za New Yorkem Zachytil jsem čerstvou stopu upírky, která teď přede mnou utíká a má proč, jelikož dnešní den bude pro ní ten poslední den, který na tomto světě žije. Jak já nesnáším upíry. Už od té doby, kdy mi zavraždili mé rodiče a já se na to musel dívat. Nesnáším ty bídný červy a nad jejich hrobem jsem přísahal, že je zabiju do jednoho. tato myšlenka ve mně vyvolá zrychlení tempa, a když jsem nadosah, zastavím a vytasím svoji pistol se stříbrnými kulkami a vystřelím po ní. Zasáhnu jí nečekaně, ale dál se její zničenou duší nezabívám a vracím se zpátky do New Yorku, abych tam vyzabíjel pár upírů, které mám na seznamu a budu za to dobře placený.

Isabella Lenair - 31. března 2009 20:02

pronásledovatel Už od New Yorku mám divný pocit, že mne někdo pronásleduje. S určitou pravděpodobností to bude nájemný lovec upírů a vlkodlaků. Vím proč se mne chtějí zbavit, jelikož já jsem ta která našla jejich skrýš a všechno to jejich vybavení jsem poznala a teď, když to chci povědět svojí královně upírů Alexandře, tak mne musí tento hloupý žoldák pronásledovat, jako nějakého úbohé zvíře. Ještě že slunce opět zalezlo za mraky. Nejspíš bych tu nebyla a nemohla oznámit královně, kde ti lovci jsou. Ale jakou mám teď pravděpodobnost, že se odsud dostanu? přemýšlím, když zrychlím tempo svého kroku, ale ten můj pronásledovatel je mi v patácha a když pocítím bodavou bolest v boku, která mne odhodí na zem, pochopím, že jsem celkem v nevýhodě. Ale ten lovec se najednou otočí a jde pryč. To mne překvapí, ale ne dlouho, když pocítím, jako se mi do těla začíná dostávat stříbro, ale na to nějak nereaguji. Musím varovat Aileen. s touto myšlenkou se opět postavím na nohy a rychlím krokem se plížím k sídlu, které odsud na štěstí není daleko. Když dojdu dovnitř ničeho si nevšímám, i toho že se ke mně ostatní upíři shromažďují, ale já je nevnímám. Jsem odhodlaná se dostat k pokoji Aileen za každou cenu, když do toho pokoje vstoupím spatřím tam muže, který nad ní leží. Takže jsem přišla v nepravou chvíli. Omlouvám se vám má královno, ale musím vám... tuto větu nedopovím, jelikož se spadnu k zemi. Aileen by si mohla všimnout na pravém boku krvacející rány, která ještě nezaschla. Jsem vysoká nejméně stošedesát coulů, přitažlivá a štíhlá upírka s dlouhými černými vlasy až po ramena. Vypadám na dvacet pět let. V upířích letech mi je něco kolem stovky.

Mundala - 01. dubna 2009 06:13

soukromá zpráva od Mundala pro sklad Když mne Irsay zanechala polomrtvého v té mísnosti, byl jsem na tu chvíli připravený a předpokládal jsem, že mne bude chtít znova navštívit, až najde Dorriana a zabije mého pomocníka, takže jsem si zaopatřil plán B. Našel jsem si pár svých velice dobrý upírských přátel, o kterých jsem věděl, že by mne nikdy nezklamali a povolal jsem je, aby mne v této chvíli, kdy mne znova přišla Irsay navštívit, pomohli jí dostat. Když Irsay vejde do místnosti, čeká na ní poněkud nemilé překvapení v podobě dvou upírů, kteří jí jsou nejspíš povědomí a znamí. Jeden se dotkne její ruky, a přitáhne si jí, tak jak bych to občas udělal i já. Tím způsobem, jí zaryl do ruky ostrý prsten s velkou dávkou poslední Uspávačovi drogy, která má schopnosti Irsay a velmi dlouhou dobu paralizovat, je to něco jako lykaní krev, ale při tomto Irsay neumírá, jen se nemůže vůbec pohnout. O její smrt se postarám já. Jakmile se něco začne s Irsay dít, tak do mísnosti vejdu, i když ještě pořád stojí na nohou, ale ta dávka se jí začíná pomalu vstřebávat do těla a ona to nejspíš v mírných dávkách. Nepostřehl jsem a možná jsem i zapomněl na to, že Irsay má ve svém těle malý obsah i Dorrianovi krve, který toto moje usílí může také překonat a zničit. Mám od Irsay celkem velký odstup, tak aby se ke mně nepřiblížila a nemohla mi nějak znova ublížit. Jsem znova ve své kůži a mám znova tu sílu, kterou se mi pokoušela Irsay vzít, ale nevyšlo jí to. Zapomněla totiž na moje karty, které mám pořád v rukávu. Má drahá. Velice mne podceňuješ. Víš to vůbec? Uvědomuješ si to, jakou velkou chybu děláš? Neměla jsi to dělat. Něměla jsi se vracet. Neměla jsi mne zabíjet. promlouvám k Irsay, když se jí začnou podlamovat kolena, v takovém to stavu bude nejspíš pár minut, typiju tak deset minut, ale za tu chvíli se dá udělat tolik věcí. Dojdu k ní a položím ji na chladnou zem. Nemůže se hýbat, nemůže nic a toho já využiji. Odhrnu vlasy z jejího překrásného krčku a zaryju se jí do něj svými špičáky, její krev se mi pomalu začíná dostávat do krevního oběhu a já přestávám vnimat svoje okolí. I když by se mohla cítít velmi vyčerpaná, dokázala by mne zabít i v takovémto stavu, toho je schopná a jsem si tím jist. Takže si toho nevšímám, jelikož a dál odsávám z jejího těla krev tedy krev někoho jiného a to mne na tom nejvíc vzrušuje, kterou předtím do svého těla pracně dostala. Na chvíli se zastavím ano, na chvíli přestanu a odvrátím svůj pohled na ní. Nebude to bolet. Smrt je lehká. promluvím k ní a uvědomím si, že těch deset minut už uběhlo a ona by už mohla být v pořádku, ale když mne hned zabije nedostane se tak rychle do sídla za Dorrianem. Bude tu muset zůstat.

Irsay z Royossu - 01. dubna 2009 12:16

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro místnost Už při vchodu do budovy jsme cítila další dva upíry a bylo jisté, že oni ucitili nás. Nemělo smysl se skrývat, tak či tak, by prostě počkali a vyčíhali si nás. Vešla jsme do oné místnosti, ale byli tam jen ti dva. Jednoho jsme nemělq problém zabít hned, vrhnule se na nás a píchl nám nějakou látku, druhý už byl větším problémem, ale než jsme se zhroutila na zem pod náporem jedu, dokázala jsme mu překrásně ublížit. Klesla jsme na zem za pomoci Bojovníka. Nyní bychom žádala jednu věc. Noc s ním, neboť on byl naprosto úžasný milenec. Ale jsme vdaná a nehodláme se jej o nic doprošovat a už vubec ne se mu nabízet. Jed překvapivě působil jen jako oslabující prostředek, přičemž se hned vytratil, ale to už se BOjobník sklonil a tak, jako každý upír nám dal osculum Osculum je prazvláštní stav platící jak na člověka, tak na upíra. Jakmile upír kouše do kůže své oběti, obět se dostává do agonie a téměř orgasmu, to aby se nebránila. myslí si, že nám tím ubližuje,a le to ne. Přichytíme jej rukama, neb je již můžeme ovládat. Stále v té agonii, kdy se od nás odtrhne a my malátná a téměř s poslední kapkou krve na něj hledíme, podlehneme pudu sebeukojení a políbíme Bojovníka. NEjsme to my, nevíme co děláme. ANše já upadlo v koma v momentě, kdy se přisál k našemu hrdlu. V tom momentě jsme byla ztracena a možná bychom i takto zemřela, kdyby se teď neodtrhl. Nyní ale rovněž nesleduje okolí. Naopak, ty nesmíš podceňovat nás... Ze svého stehna sejmeme dýku a odřežeme jeho hlavu od zbytku těla. Veškerá krev, kterou si od nás vzal nyní příjde nazmar. Jsme slabá na to, abychom hlavu opravdu odřezala, ale stalo se až ke kostem. Mrtev spočine na našich zakrvácených ňadrech a my si těžce oddechujeme. Zabila jsme svého druhého stvořitele... Chvíli spočíváme, ale v době, kdy by se snad mohl dát zpět dohromady jej se značnou prací opravdu roztrháme na koustky a zapálíme. Svatební šaty naprosto celé od krve, tělo v nich taktéž, a dýka rovněž celá od krve v mých rukách. Takto vyjdeme z hořícího skladiště, teď máme jistotu, že je mrtev, předtím jsme to nevěděla, že tz popela již nevstane...nyní to víme. Bezcílně se potloukáme městem. Máme cíl, sídlo, ale nejsme schopna tam dojít před východem slunce, to je nám jasné. Lidé se za námi otáčejí, dokonce se bojí zavolat policiji, někteří si myslí, že je to maškaráda, ale ne...Opravdu jde zakrvácená nevěsta městem. Bezcílně, malátně, bezmyšlenkovitě. Jsme mrtvá na místě, ale přesto jdeme dál...V momentě, kdy nás někdo zastaví, může přijít o své drahocené hrdlo, ale nikdo nás enstaví. Lovec, vlkodlak nebo upír nebo dokonce obyčejný člověk může být naší smrtí... Zabila jsme svého stvořitele... Smrt je lehká pod rouškou noci čeká Na křídlech démona přichází tiše snadný konec má nenalezneš skrýše... Ač básník popíše ji krásně... nezná ji...skládá jen básně...

Pán Záhad - 01. dubna 2009 18:57

soukromá zpráva od Pán Záhad pro město Procházíš se městem, jako těle bez duše. Město je temné a jsou rozsvícená pouze pouliční světla, tak aby lidé mohli kolem tebe aspoň trochu vidět. Je tam hodně lidí, ale tím faktem se ty nezajímáš. Jdeš dál, kdo ví přesně kam ty jdeš, to víš nejspíš jen ty sama. Ty jediná znáš cíl své cesty, který je daleko. Jsi v New Yorku a sídlo je nejspíš dvě hodiny autem od tohoto velkého města. Nejdřív si tě někdo nevšímá, až do té doby, kdy se něco velkou rychlostí prohání městem. Spekulovat zda je to člověk, či upír by se v tuto chvíli dalo, ale kdo ví. Nakonec se zjistí, že to není ani jeden z těch dvou, ale že je to partička lykanů. Už od prvního pohledu je na nich znát, že jsou poměrně dospělí a vyzrálí, co se týče lovu a boje, takže to s němi nebude tak lehké. Když tě doženou, stoupnou si před tebe a zatarasí ti cestu, abys nemohla jít dál. Jsou tam čtyři silní a vyzrálí lykani, kteří jsou také plně ozbrojeni, každý má u sebe katanu, kterou po pár sekundách vytasí skoro každý kromě jednoho, který je ze všechn nejstarší a opírá se o svoji slepeckou hůl. Ale.. ale. Upírka v zakrvácených svatebních šatech? To je nějaký vtip ne? Myslím tedy, že bude tento boj celkem zajímaví. promluví k tobě jeden z mladých upírů, kterému je něco kolem třiadvaceti lidských let a vlkodlačích mu může být něco kolem 150let. V tu chvíli, kdy se na tebe chce vrhnout, ho zastaví ten slepec svojí holí, tím že mu podlomí kolena. Neměl bys jí tak podceňovat. Cítím, že z ní velkou energií, i když tě vypadá velmi zničeně. Nedávej znát na první dojem, jelikož se tolikrát můžeš smrtelně zmílit. promluví k tobě ten slepec, kterému může být něco kolem padesáti lidských let. Na lykaní roky je to už 2000 let, kdy se tady prochází po tomto světě. Hodně toho zažil a ovládá tolik bojového umění, které nerad využívá v praxi, ale které mu hodně pomohlo se zbavit protivníků. Jakmile se ten druhý opět postaví na nohy a chce na tebe vystartovat ten stařec se k němu přiblíží a kdo ví co mu udělal pouhým svým dotekem, ale ten lykan leží na zemi a je mrtvý. Otočí se na ostatní, kteří před ním ukloní a raději odchází. Přistoupí blíž k tobě a pouhým rychlím dotekem tě zbaví tvojí zbraně, která jako zmizí z tvé ruky, ale neobjeví se v jeho. Je prostě pryč. O tomto muži si mohla slyšet dlouhé povídačky, ale nikdy si nejspíš nevěřila tomu, že je to pravda, že by tento slepec dokázal tolik věcí udělat a tolik toho napáchat. Vy musíte být Irsay z Royssu. Ta která zabila už po druhé svého stvořitele. Už tolikrát jsem se vámi chtěl střetnout v tváři v tvář, ale jak vidíte bohužel vás nemohu vidět. A nemohu se ujistit, zda jste tak krásná, jak se o vás říká po celém světě, který jsem tolikrát prochodil. promluví k tobě a dotkne se tvojí ruky je to něžný dotek muže, je to něco jako pohlazení, nějak se mu nebráníš, a kdyby ses bránila, neměla bys proti němu žádnou šanci. A jemu stejně nejde o to tě zabít, nybrž ti pomoct. Netuším kam máte namířeno. Ale dovol te mi, abych vás k tomu místu zavezl. dodá a jeho oči pohledí do tvých. Ty v nich vidíš pouze prázdnotu, jeho oči už nikdy nebudou vidět, ale z a to jeho smysli jsou ostražitý a každý tvůj sebemenší pohyb uslyší. Jeho tělo je natolik hbyté, že proti němu v boji v tomto stavu nebudeš mít naději. On je sice lykan, ale na tolik vyspělí, že si s tebou nechce nic začít a pouze před tebou stojí, drží tě za ruku a čeká na to co mu řekneš.

Aileen - 01. dubna 2009 21:49

Sídlo Další vyrušení. Naštěstí až po "akci" kdyby to bylo přední, nejspíš to mládě rovnou zabiju. Ono už je toho na jednoho dost. Vás mláďata neučil nikdo slušenému vychování.. Povzdechnu si, když vejde dovnitř. Jemně ze sebe Sebastiana shodím, leží na druhé polovině postele. Zcela nahá z postele slezu a dojdu ke křeslu, na kterém leží plášť, do něhož se zahalím. Do ničeho jiného. Ano? Co musíš? V tom už se řítí zraněná k zemi na můj bílý, perský koberec. Lehce si povzdechnu. Stráže, odneste Jessicu na ošetřovnu. Špiní mi koberec. A až bude vzhůru a relativně v pořádku, zavolejte mě. S mávnutím ruky je pošlu pryč. Klidně odpočívej. Já jdu pracovat. Rukou přejedu nahému Sebastianovi po vypracovaném břiše až ke krku. Přehnu se a vezmu si své šaty. Za chůze se obleču a odejdu do sálu řešit neodkladné záležitosti.

Irsay z Royossu - 01. dubna 2009 22:52

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro Nový York Nehledíme...jsme jen tělo bez duše. Když nás chtějí zabít, jen se ostražitě přikrčíme. Byť by nám mohli jakkoli ublížit, nepochybujeme o tom, že by k zemi padli mrtvi oni a ne my. Je zde slepec. NEjsem si jistá kdo to je, ale máme jisté podezření. Zbraň nám zmizí z ruky. Jsme jako zvíře, které má své reakce, ale potřebuje mít svou ochranu. Muž k nám mluví, necháme jej. Muž se nás dotýká, necháme jej. Mou zbraň pane...nehodláme ji proti vám použít, dnešního večera máme boje dosti, ale ta zbraň...mnohé pro nás znamená. Dýka je tak stará, jako my a byla nám darována stvořitelem. Dejte nám zpět tu zbraň, znamená pro nás mnohé... Zašeptáme. Neposlouchá-li nás, budeme to opakovat tak dlouho, dokud nám dýku nevrátí...znamená pro nás mnoho. Ani my, netušíme kam to vlastně jdeme... ucítíme tíživý prsten na levé ruce...vlastně dva... Možná k manželi...Přejete-li si strávit své poslední chvilky této noci se smrtí, nebudeme vám bránit. Jen se obáváme, že nebudeme dobrou společnicí Ani na něj nehledíme...hledíme kamsi do prázdna. Nevíme kam jdeme... Nevíme co jsme... nevíme kdo jsme nevíme čí jsme neznáme tento svět neznáme vlastní mysl... nevíme neznáme

Pán Záhad - 02. dubna 2009 00:00

soukromá zpráva od Pán Záhad pro New York Ten muž se na tebe mírně usměje, když se scháníš po své dýce. Ukáže ti ruku na důkaz, že tu dýku u sebe nemá. Svoji dýku máte u sebe milá dámo. Schovám na tom stejném místě, jak předtím. Nemýlim-li se měla by být u vašeho stehna. Ani nevíte, že jste jí tam dala zpátky. Sama. promluví k tobě a znova se na jeho tváři objeví malý nepatrný úsměv, jelikož on je něco jako iluzionista, toto mu tolikrát zachránilo život. Vy a smrt? Vy se smrti vůbec nepodobáte. Věřte mi. Já už smrt viděl tolikrát než vy. Takže si myslím, že bych byl dobrý společník. Náhodou tady v New Yorku mám byt. Takže byste tu mohla přečkat východ slunce a vašemu manželi byste mohla zavolat. Tak co berete to? zeptá se tě a jde pomalým tempem. Svojí slepeckou holí oklepává, kde jaké místo a bezmyšlenkovitě zamíří do nějakého domu. Odemče dveře a nechá je otevřené, jelikož tuší, že za ním příjdeš. Sedne si do křesla, který je v celkem opuštěném pokoji a potichu poklidně tam sedí. Telefón je na malé škřínce.

Irsay z Royossu - 02. dubna 2009 00:22

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro nový york netušíme jak se dýka ocitla zpět na našem stehně, ale poo malé kontrole zjistíme, že je opravdu tam. muž nám nabídne azyl...nevíme proč bychom ho nemohla přijmout, asi převládne pud sebezáchovy v tuto nezdárnou chívli a opravdu jdeme za ním. manžel ať je v pokoji...necháme jej, ať si užije klid bez nás. žádáme vás pouze o místo k opočinku...manželovi bude lépe bez nás... promluvíme poněkud zklesle...nevyrazně...zničeně...není to již ta královna royosská...něco z nás zemřelo s mundalou. posadíme se do křesla v tom hrozném zjevu ale netoužíme po koupeli...nechceme ji...je to naše znamení války...boje. Kdysi jsme tak zůstavali do třetího dne, kdy jmse mrtvé po boji vyslali do těch krajin zapomenutých. Co chcete od pomocnice smrti? co žádáte? proč nám pomáháte? jsme přeci nepřátelé... zeptáme se tiše nevýrazně... MH: sorry za krátkost...spolubydla uz chtela jit spat, tak sem udala jen nacrt

Pán Záhad - 02. dubna 2009 06:49

soukromá zpráva od Pán Záhad pro New York Muž od samého začátku čekal, že za ním příjdeš, proto ho vůbec nepřekvapilo, že jsi se posadila do jeho křesla. Jeho pohled byl směřující někam do neznáma, sic neviděl a tak to mohlo na jeho okolí působit. Zhluboka se nadechl, svoje dlouhé šedivé, které mu právě v této chvíli spadali do tváře si odhrnul. Sice mu ty vlasy nějak příliš nevadili, ale on to přesto udělal. Naklonil se na stranu odkud mluvíš a hluboce nasál tvoji vůni, potom se mírně usmál. Možná na důkaz přátelství či stvrzení dohody. Okno bylo otevřené a do místnosti se prohnal vítr, který byl jako pohlazení, jako dotek. Nebyl chladný, za to pouze velmi příjemný. Pomocnice smrti, tak si říkáte. V tom případě já jsem smrt. A co si žádám? V královno Roysská máte zrak a já ho nemám. Já vám pomůžu znova najít samu sebe, jelikož v této chvíli vypadáte strašně. A vy mi naoplátku pomůžete se skoncováním těch hnusných lovců, kteří mne strašně iritují a nedají mi pokoj. promluví a hlavu má sklopenou, jako kdyby se díval do země. V ruce žmoulá, jakou si věc, je to zlatý prsten s nějakým erbem, na tom erbu je namalovaný vlk. O tom erbu se kdysi velmi moc vyprávělo, jelikož ti kteří v něm byli. Byli nejsilnějšími vlkodlaky s tvojí zemí prý měli dohodu, jelikož oni a upíři byli velmi silní a veškeré boje nedopadali dobře, jak pro ně, tak i pro vás. Říct v této chvíli, že mohli být nesmrtelní, by možná bylo poněkud směšné, ale jiná teorie se nikdy nenašla. A tak jim věřili. Postupem času se tito lykani z rodu Molgoronů začali ztrácet a mizet. Nikoho to netrápilo a tak se na ně rychle zapomnělo. Jeho pohled je směřující k zemi, jako kdyby zkoumal veškeré vlákna, které obsahuje koberec. Kdysi jsme se viděli a já věděl, že vy budete ještě dlouho žít. A že se znova setkáme. Náš osud je vlastně stejný, neníliž pravda. Dnes jste se zbavila toho nejhoršího muže, který vám ubližoval. A víte, že jste vůbec nad ním nevyhrála? Jelikož v této chvíli je vám vše úplně jedno. Bylo by vám jedno, kdybych k vám došel a chtěl vás zabít?.. Nebylo. promluví k tobě opět jeho tajemný hlas ve kterém nelze spoznat barva. Přistoupí k tobě blíž a chytne tě za ruku, zkoumá tvoji ruku pečlivým dotekem, který mu v této chvílí nahrazuje oči, poté se dostává víš a víš. Až se ke konci dostane k tvému obličeji. Jeho dotek byl měl pro tebe znamenat, něco jako pohlazení s velkou dávkou vášně a jemnosti. Vůbec jsem nepochyboval o vaší kráse. Věděl a možná i hloupě věřil, že jste tak krásná, jak se říká. Ale nemýlil jsem se. promluví a dotýká se ti obličeje. Pěčlivě se dotýká tvých rtů, jako kdyby to pro něj znamenal polibek, který sám ani nechce zrealizovat.

Irsay z Royossu - 02. dubna 2009 11:44

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro nový york Každý z nás nemrtvých či věčných je smrt. Chcete-li nás zabít, jistě, že se budeme bránit. Zbývá nám pud sebezáchovy, ale bude nám jedno, zda-li vyhrajeme či ne Ač to vypadá, jako bychom hleděla a pozorně jej poslouchala, naše vědomí je pryč. Jsme jen prázdná schránka. možná nyní toužíme po objetí manželem, ale ne...nechceme jej sebou zatěžovat, bolelo by jej takto nás vidět. Neúotřebujeme vaši pomoc pane...naše nitro je ztracené a je to tak mnohem lepší, než když bychom cítila. Pokud bychom začala cítit, nebylo by to dobré ani pro jednu ze čtyř stran. Přejete-li si zrak, daruji vám jej, ale bude vám kničemu. Vidíme méně než vy...vidíme jen obrysy, žádná světla, žádné teplo, žádné barvy, žádnou auru, která z koho vyzařuje...nevidíme dech jež se sráží při chladném počasí...nevidíme...nic... jako bychom mluvila,a el naše rty se nepohybují. Prohlíží si nás muž svýma rukama? Ano, prohlíží. Možná by nám přejel mráz po zádech při jeho dotycích, ale ne, jen nepřítomně sedíme. ...zabilas... ...zabila si jeho, mallika... ...zabila si sebe, mallika... ...tím zabiješ svého muže...mallika... Věřím, že dohody o vyhlazení lovců probíhají, ale byly potvorně sabotovány útokem na sídlo královny nového yorku. Zde není naše působení, nejsme zde nic jiného než na diplomatické návštěvě za starými známými. Nemáme vám jak pomoci. Obraťte se na Aileen...a její sestru Alexandru, ony jsou ty, se kterými se můžete dohodnout. Měla bychom odejít. Nepřítomně se zvedáme a uvědomujeme si, že na pásku s naší dýkou se pohupuje i mobilní telefon. Ne, nebudeme nikomu volat.

Pán Záhad - 02. dubna 2009 15:28

soukromá zpráva od Pán Záhad pro New York Slepý muž tě důkladně poslouchá a když mu řekneš, že chceš odejít chytne tě za ruku. Chápu co se s vámi stalo, ale nechtějte po mně, abych vám v tom všem vyhověl. Zůstanete tady a budete odpočívat. přistoupí k oknu a mírně odkryje závěsy, abyti ukázal, že venku není tak bezpečno. Do místnosti začne proudit ohromující světlo. Znova ty závěsy zakryje a sedne si na křeslo. Já to světlo neviděl, nýbrž cítil. Tato chvíli není pro vás. Zůstanete tady, než se zase zatmí. Nepustím vás. promluví k tobě jeho temný hlas, Stoupne si hbytě ke dveřím, a na malou chvíli to vypadá, že by mohl vidět, ale je to klam, který on velice moc dobře ovládá. S vámi královno mám jiné zájmy. Nezáleží mi na nějaké Aileen, královně upírů. Vy máte větší moc než ona. To mi věřte. Zabila jste svůj strach a tím zabila i sama sebe. promluví a v jeho hlase je jakýsi zvláštní tón. Kdybys vážně odešla, byl by schopen tě všemi prostředky zastavit.

Irsay z Royossu - 02. dubna 2009 15:40

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro byt v novém yorku Není tu možnost jak bych vám mohla být nápomocna. Aileen je ta na níž byste se měl obrátit. Zastavil nás, tedy zůstaneme, je-li to jeho vyslovené přání. Před světlem neunikáme ač je jen pár milimetrů od naší obnažené kůže. Proč bychom před ním utíkala. Sedíme, jako kdybychom byla na svém trůně royosském. Vypadáme sebevědomě, vypadáme autoritativně, ale to vše je jen pouhá maska. Nyní nejsme naprosto nic z toho všeho. Jsme snad jen jako obraz té krvavé královny. Zavíráme oči a hodláme ten den přečkat v pouhých vteřinách. krátký torpor, žádný odpočinek, jen nevědomí. víme, že venku je již tma, proto otevřeme své zelené oči, ale ne, vždyť ony vidí totéž co před tím...jen obrysy, které pro nás nic neznamenají. Je tma... měla bychom odejít...

Pán Záhad - 02. dubna 2009 15:43

sídlo - Aileen, Alexandra, Dorrian Všichni jste se nashromáždili v sále. S Alexandrou tam přišel i ten její přítel Rufus. Dorrian je tam kupodivu sám a nějak na všechny nereaguje, jelikož je duchem nepřítomen, protože ho jeho manželka opustila a ještě se nevrátila. Sedí v koutě a je zahleděný do země. Přišel před dvěma hodinama, nepozorován, když mladičká Alexandra právě něco podnikala s Rufusem. A Aileen byla zavřená se Sebastianem v pokoji. Náhle k vám přistoupí velmi starý upír, který je o deset let mladší než Aileen a rozpačitě se na všechny podívá. Lovci jsou blízko. Ale nikdo přesně neví, kde přesně se skrývají. Až na tu jednu mladičkou upírku, která vidí do budoucnosti, takže bychom toho mohli využít a být tedy tímto způsobem napřed. promluví a porozhlédne se po místnosti, tedy po všechn zůčastněných. Je vysoký, nejspíš něco kolem dvou metrů, dobře stavěný. Vlasy jeho jsou temně černé spadající po ramenech, jeho oči jsou stejné temné barvy, které mlčky pozorují tuto situaci.

Gabriel Delicius - 02. dubna 2009 15:59

sídlo Poslechl jsem Irsay a vydal jsem se zpátky do sídla, kde na mne nikdo nečekal. Byl jsem tam úplně sám a pocítil jsem uvnitř něco, co vypadalo, jako ztráta drahoceného člověka. Ztratil jsem nejspíš Irsay a tím jsem ztratil i sám sebe. Když jsem došel do sídla, raději jsem nepozorován vešel do sálu a sedl si na nejblížší židly, která tam byla a díval se do země, jako kdybych z té země chtěl něco vyčíst. Svatba. Ta svatba byla velkolepá všechno bylo nádherné, jako to všechno se muselo pokazit. Mundala nás nemohl nechat v tento překrásný den, který se bohužel změnil v peklo, které bude dlouho trvat. Ach, Irsay doufám, že ti nic neudělal. Sice jsi mi slíbila, že se vrátíš v pořádku sídla. Ale kdo ví? Třeba to byla jen hloupá lež, kterou si sama sobě i mne nalhala, jelikož si mi nechtěla přiznat, že žiješ. tyto myšlenky svíraly mou mysl a nechtěli se jí vůbec vzdát, i kdybych se bránil, byla by pořád v pasti a tak jsem naslouchal jejich hlasu a byl duchem nepřítomen. A co když žije? Měl bys jí okamžitě jít hledat. Potřebuje tě ani netušíš, jak moc. Tak jdi za ní. Na co čekáš? promlouval ke mně druhý hlas a já si začal připadat, jako nějaký schizofrenik, kterému se to stává. Poslouchal jsem toho muže, který je nejspíš velmi dobrým známým Aileen a uvnitř mne spalovala, jakási bolest. Mluví něco o lovcích a nějaké ženě, která vidí do budoucnosti, znova mi to připomene toho úbohého Mundalu, který Irsay nechtěl dát pokoj a rozčileně se postavím. Lovci si stejně pro nás přijou a my budeme připravení. Jen nechci věřit jakési ženě, která o ničem neví. promluvím rozčileně a vydám se do pokoje. Spatřím tu zraněnou osobu, jak poklidně leží a odpočívá na posteli, přikrytá. Mírně se nad tímto jejím stavem pousměji. Přisednu si k ní a dívám se na ní, jako kdybych jí chtěl těmi oči ubodat. Však já zjistím tvoji pravou tvář. pomyslím si a čekám do té doby, kdy otevře konečně oči.

Isabella Lenair - 02. dubna 2009 17:22

sídlo Netuším, co se se mnou dělo, když jsem byla v bezvědomí, ale z nějakého neznámého důvodu jsem se octla na něčí posteli a přede mnou seděl neznámí upír. Prudce jsem otevřela oči, abych se podivála o koho se jedná. Neznala jsem ho nejspíš to je tím, že jsem sem dorazila, až před dvěmi dny a s tímto mužem jsem se ještě nesetkala. Opatrně se pokusím posadit, abych na něj lépe viděla. Rozpačitě se na něho podívám, netuším, co mu mám říct. Netuším nic. Je to horší než jsem si myslela. pomyslím si a mírně se na něj usměji. Vy budete nejspíš Dorrian. Moc jsem tady o vás slyšela. Mé jméno je Jessica. promluvím k němu opatrně a pokouším se vstát, jelikož mne už nebaví sedět a nic nedělat. Vím, kde mají sídlo lovci a ráda bych vám to tam ukázala. promluvím přesvědičiva a obléknu se do své černé kožené bundy.

Gabriel Delicius - 02. dubna 2009 17:32

sídlo Konečně se ta žena probudila. Netuším, jak se dostala do mého pokoje, ale velice mne to irituje. To by se nemělo dělat. Mluví o nějakém sídle lovců, tak stejně jak hovořil Mundala. Tato vzpomínka na toho hnusného prašivého bastarda ve mně vyvolá strašně zlé a nepředvidatelné chování. Vůbec mne nezajímá, kde mají lovci sídlo. Pokud chcete nastoupit do jejich pasti, tak klidně. Ale se mnou nepočítejte. promluvím k ní a ohodím židly na které jsem právě seděl. Stal se ze mně blázen, který chce jediné a to konečně najít svoji jedinou manželku, která je kdo ví kde. Ale já jí najdu. Pokud jste si slečno nevšimla. Jsem ženatý a moji manželku, se pokoušel někdo zabít. Tak mne nechte být laskavě. promluvím, jako kdyby mi něco vyjasnilo v hlavě a rozeběhnu se zpátky k parkovišti, kde si vezmu jeden z vozů Aileen, jelikož te moje jsou, kdo ví kde v New Yorku. Nastartuji plyna a úháním do New Yorku po čichu za svou jedinou Irsay. Byl jsem blázen, když jsem na malou chvíli uvěřil tomu, že by mohla být mrtvá. pomyslím si a šlápnu víc na plyn.

Rashed (V) - 02. dubna 2009 17:54

NY Most Yena se začne vztekat jako malá holka, popravdě mi přijde nepříčetná a není mi ani trochu vděčná a začne pronášet něco o tom že sem ji měl zabít, místo toho aby mě tu poslouchala, na můj vkus moc rychle věří všem okolo sebe. Kočičák řekl pár slov ale vlastně mi nepodal žádnou informaci. Tak se vypadni dál procházet než začnu mít spštnou náladu. Řeknu mu výhružně a Yeně namířím pistoli doprostřed čela, z mých očí jde vyčíst jediné, nikdy neměl problém někoho zabít, můj výraz je chladný, zabít je pro něj jako si po ránu dát sprchu, nic nenormálního. Víš co milá zlatá? Nezasloužíš si umřít tady a teď mojí rukou Stále jí mířím doprostřed čela, pokud se mě pokusí přerušit umlčím ji rázným syknutím. To pod tvým vedením, to tu začlo upadat, ty jsi příčina úpadku naší rasy. Můj hlas se plní zlobou, nikoliv však nezní rozzuřeně, je ledově chladný. Jsi krvezrádce, nezasloužíš si být vlkodlakem, od teď žij se svou ostudou, jsi ta jež zradila své rodné a moc dobře víš co se s takovými dělá. Zahodila si hrdost svou i naši vlkodlačí a pošlapala ji paktováním s upíry….Sbohem. Pistoli schovám za pas, teď ji nezabiju, ale jen proto aby měla čas o všem přemýšlet aby věděla co učinila, smrt je vysvobození, život je pro ni trest. Sednu do auta a během chvíle mizím v dáli…jedu si najít nějaké lovce, upíry, nebo jen oběti.

Pán Záhad - 02. dubna 2009 23:06

soukromá zpráva od Pán Záhad pro New York Když se probudíž z toho svého nevědomí. Sedí pořád na křesle, a dívá se do země, jako kdyby v ní něco hledal, ale to není pravda. Je přece slepý, je známo však že slepci, mají všechny ostatní smysli pomalu tak dobře vyvinuté, jak netopýr. Aho máte pravdu. Je tma. Můžete už odejít. Nikdo vám v tom nebude bránit. promluví a otevře ti dveře. Chvíli čeká až odejdeš a pak za tebou i ty dveře zavřeš. Ocitneš se venku, ve tmě a nikde nikdo. A přeci tu cítíš tu povědomou vůni, svého manžela, který se tě vydal hledat. Je venku a prochází se sám ulicemi, jako tělo bez duše.

Gabriel Delicius - 02. dubna 2009 23:18

soukromá zpráva od Gabriel Delicius pro opět hledání v New Yorku Když konečně dorazím do města New York, na toto město mám velmi dobré i bolestivé vzpomínky, které se týkají posledních dvou dnů, co jsem strávíl s Irsay. A teď jsem ji nejspíš znova ztratil. Utíkám, hledám a nasávám její vůni, která mne dopraví až do nějaké temné uličky. Ve které je celkem moc činžovních domů, jež omítka, stále drží. Její vůně mně dostane až k jednomu jedinému domu, který tam na mne čeká. Je to šedívý dům s rozbitými okny. Prostě je v hrozném stavu. Bezrozmyšlenkovitě otevřu dveře, jelikož ucítím kromě její vůně i pach lykana. Toto mne rozčílí a já se vydám do druhého patra, kde spatřím Irsay, jak stojí na chodbě v zakrvácených šatech. Rozpačitě na ní pohledím, v mých očích není litost, ba něco jiného, toto nedokáži popsat pouhými slovy. Přistopím k ní rychlím krokem a obejmu jí. Na tuto chvíli jsem napjatě čekal a konečně nastala. Opět se s ní setkávám se svoji jedinou. Vezmu její tvář do svých mohutných rukou, tak aby se mi mohla dívat do očí a políbím ji na její krvavé rty, které mi tolik chybělo, jako kdybych jí měl navěky ztratit. Zabila jsi ho? Už je konec. Jsme tu jen my dva. Zůstaňme tedy spolu. promluvím k ní a pohledím ji upřímně do očí, jako kdybych z nich chtěl něco vyčíst, ale tuto věc nemám v úmyslu.

Irsay z Royossu - 03. dubna 2009 00:01

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro Nový York Scházíme z patra. Lykan nás nadále nezajímá...jen vytáhneme svou dýku, ujistíme se tak, že je stále skutečná a že se sama dokážeme udržet v bezpečí. AJko duch se jakoby vznášíme nad schody, když odcházíme z bytu toho slepce. Jsme jako ty bílé paní, ejž se zjevují na hradech. Jen naše šaty nejsou nikdy více bílé, ani naše kůže není sněhobíle alabastrová, naše vlasy jsou slepené krví...Naše myšlení je kdesi pryč. Jsme jen prázdnou schránou. tabula rasa řekli by...prázdný list. nevidíme barvy, pouze obrysy...slyšíme tlumeně. nejsme to my... Manžel...je zde manžel. Cítíme jej, ale až když je u nás. Vezme naši tvář do rukou, ani netuší, že poslední tři kapky krve se v našem těle nacházejí. Slyšíme jej tlumeně. nutí nás dívat se na něj,a le náš pohled je prázdný a omámený. Možná někde daleko vzadu je jeiskra života, jiskra, kterou vídávál při našich chvílích...ale je tak enpatrná, že tam možná ani není. svatební šaty a vlastně celé tělo naprosto zmáčené krví a zakrvácené dýka v našich rukou jen potvrzují naše slova když řekneme ...Majjit... Mrtvý...jak on, tak my...pravděpodobně. Naše mysl si dookola přehrává poslední myšlenku. Myšlenku, kdy nás podruhé kouše...čtvero děr po zubech nikdy nezarostou...myšlenka na agonii, myšlenka na polibek, jež jsme si opětovali před smrtí...poslední má lest a pak jen rudá...poslední barva kterou si pamatujeme je karmínově rudá, která byla naprosto všude...oheň...možná ledový...chtěla jsme se ho dotknout...ano...pálí nás od něj ruka...proč není zlatý?, jako vždy býval... ...manželi...

Pán Záhad - 03. dubna 2009 00:02

New York - Soralen Procházíš se New Yorkem v očekávání, že si dneska najdeš nějakou tu nejlépe lidskou oběť. Město je krásně temné a lidmi se to hrene ze všechn stran, takže je těžké si z těch mnoha lidí někoho vybrat. Ale nakonec ucítíš podivný pach. Je to druhý lykan, který se prohání po New Yorku. Bez přemýšlění, bez cíle. New York - Ryuu Potom co jsi odešel od Rasheda, jsi se vydal po neznámo kam po městě, najednou ucítíš pach lykanky, která o tobě už ví s určitou pravděpodobností.

Gabriel Delicius - 03. dubna 2009 00:24

soukromá zpráva od Gabriel Delicius pro new york Opět jsem jí našel, ale něco v ní je podivné. Změnila se, vypadá jako chodící mrtvola, ale to my upíři vlastně jsme. Jenže kdysi vypadala, jinak. Takto ji neznám. Řekne jediné slovo a opět je někde mimo. S velkou bolestí a odporem se jí podivám do hlavy, jelikož jsem to sice slíbil, ale ona mi nedává jinou naději. Ten úbožák si jí dovolil, takto ublížit? sám sebe se ptám a v mém těle začne vřít krev, která už dlouho vře, ale pomstít se mu nemohu, jelikož on už je mrtev její rukou. Dotknu se její dýky, tak abych se jí pořezal a obsah té krve nechám nakapat do jejich úst, aby nabrala větší sílu, jelikož teď je velmi slabá a nedokázala by nejspíš ani dojít do mé chaty. Když nechám stéct do jejich krvavých úst určitý obsah své krve, tak aby Irsay mohla kdykoliv přestat. Tak si svoji ruku obážu obinadlem, který jsem měl v případě potřeby u sebe. S omotanou rukou vezmu Irsay do náruče jsem rozhodnutý ji odnést do auta, když jsme u mého vozu. Otevřu dveře od zadního sedadla a položím ji opatrně na zadní sedadlo a je mi jedno, že by se mohla nějak bránit, či snad něco namítat. Nebudu jí poslouchat. Je v strašném stavu a oba dva v této chvíli potřebujeme jediné a to dojet do mé chaty, kde se ona dá do pořádku. Tak teď poslouchej ty mne. Dojedeme ke mé chatě a tam se vykoupeš a smiješ ze sebe jeho krev a budeš odpočívat. promluvím přesvědčivě o své pravdě a Irsay, nemůže nic namítat. Nastartuji motor a uháním do chaty. Když jsme po hodině mého dlouhého mlčení dojeli do chaty, jelikož jsem Irsay vůbec neposlouchal a byl ve svém světě, odnesl jsem jí zase v náruči do našeho pokoje. A tam jí opatrně položil na postel. Diego už nebyl, zbyl po něm jen lísteček na posteli, který jsem si raději nečetl a zmačkal ho a vyhodil ho do koše. Zmizel jsem na malou chvíli v koupelně, abych připravil Irsay její koupel, když už byla hotová sedl jsem si k ní a díval se do její překrásné tváře, kterou jsem tolik miloval a pořád miluji. Okoupej se a odpočiň si. promluvíl jsem poslední slova a čekal na její reakci.

Irsay z Royossu - 03. dubna 2009 00:38

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro nový york následně chata V žádném případě mu nedovolíme pořezat se a jsme ještě možná nevrlá a bojovná Přeci nebude kazit svou krev tou jeho!!! Ať se manžel ani neopováží...nebude si jakkkoli ubližovat... Poslední kolo krve v našem těle se prohání jako o život a i kdyby se manželi podařilo nějak se pořezat, odmítáme jeho krev a počkáme až se zacelí jeho rána...Nechceme krev upíra. Nesmíme ji mít...Krev upíra je jinou věcí než krev člověčí. je specifickáa my se ji nyní obáváme...obáváme se jejího účinku. Klesáme mu v náručí a on nás odnáší do auta. Neprotestujeme, nemluvíme, jen ležíme kam nás položil, dýku si tisknouc k hrudi. Potřebujeme člověčí krev... Doveze nás do chaty, odnese nás do postele, pohlédneme nakoupelnu, odnese nás i tam. Snad už získáváme něco na svém vědomí,a el to je přesto pryč. Zabila jsme svého stvořitele, to nám přeci nemohlo jen tak projít. A také že neprošlo. Chceme dosáhnout na lem šatů, ale ne...je to daleko.posadíme se na okraj vany a hledíme do té čiré překrásné vody. Naráz ano, příjde to. Dostaví se omámenost, otupělost, bezvědomí. V zakrvácených šatech padáme do vody, padáme do napuštěné vany, padáme pod hladinu. Nevidíme nic, jen tmu. neslyšíme nic, jen zčeření naráz klidné vody, necítíme nic, než jen její teplou náruč. Manželi musí být jasné, že potřebujeme doplnit svůj zdroj potravy a po jeho krvi se z nás stane pouze nepříčetná bestie. EJ třeba se dát dohromady a je třeba zabít nyní člověka...Při tom pádu jsme stále svírala svou dýku, která je nyní zabodnuta do našeho boku. Stříbro se nemá jak dostat do našeho krevního oběhu...žádný není. Po chvíli opravdu může vytéct ta poslední kapička naší krve, ta pověstná, smrtelná, ale nezabije nás to i když opravdu můžeme zemřít... Jsme potopena pod vodou, jež se zabarvila do ruda díky krvi, která se smývá z našeho těla a šatů, se kterými jsme v bezvědomí do vody upadla. Z pravého boku nám vyčnívá naše drahocená dýka a je to jakoby se stvořitel ze záhrobí mstil za svou smrt...a tahá nás zpátky...zpět k ěnmu na druhou stranu...

Gabriel Delicius - 03. dubna 2009 06:07

soukromá zpráva od Gabriel Delicius pro chata záchrana Irsay Jakmile se Irsay dopotácela do koupelny. Uvědomil jsem si, jaké riziko jí to může přinést a taky jsem si uvědomil, že mám na dobrém místě uschovanou "transfuzi". Tu bude potřebovat, co nejdřív, a pak ji najdu nějakého člověka, který dostane zbytek té krve do jejího těla. V ruce držím transufizi a jdu rychle, jako hurikán do koupenlny, kde spatřím potopenou Irsay a v jejím boku tu pověstnou dýku. Irsay! zakřičím bezrozmyšlenkovitě. Je mi jedno, že by mi dýka něco udělala. Vytáhnu Irsay z vany. Požím si její bezlvádnou hlavu do svého klína a zavedu jí transúzi s čerstvou lidskou krví, jelikož naše rodina má tajný recept, jak si udržet čerstvost. Když vím, že se do jejího těla dostala aspoň nějaká ta krev, vytáhnu její dýky z boku a odhodím ji na zem, k té její ráně přiložím pevně svoje třičko, které jsem si předtím i pracně sundal a pevně to obvážu, aby se jí už žádná kapička nedostalal z těla. Celou tu scénu, kterou jsem prožil se mi krev začala hnát do mozku a srdce mi bušilo, ze zvyku, jako o závod. Teďjen napjatě čekám, jak to všechno skončí, zda se Irsay z toho dostane. Udělal jsem všechno, co se stalo. Snad. Hladím její tvář a její hlava je pořád položené v mém klíně. Vypadá tak poklidně, jako kdyby byla připravená na smrt, ale to si nesmím namlouvat. Toto udělal Mundala, který ji nedá spát a chce jí mrtvou. Tomu já musím zabránit. V pravé ruce se do jejího těla opět dostává krev lidská, která nemůže vůbec pochybovat o tom, zda je čerstvá, jelikož ten náš starý recept tu teorií vytratí. Její bok je pevně obázaný, takže z něj nemůže vytéct žádná kapička krve. Má drahá ty to zvládneš a když to zvládneš odjedeme do Royssu, kde budeme poklidně žít. mluvím k ní, jako kdybych sám sobě snažil dodat odvahu a nemohl si přiznat, že tento den by mohl být jejím koncem. Teď je to na ní a na čase. Ale královna Roysská je silná velice silná. Toto zvládne. Pomalu se postavím na nohy a vezmu jí do náruče i s tím pytlíkem ve kterém je krev a opatrně jí odnáším do postele, kde bude lepší místo pro její odpočívání. Pohladím ji naposled po vlasech a rozhodnotý ji najít člověka odcházím z této místnosti. Ještě jí bude dlouho trvat, než otevře opět oči. Nejsem to já ten horkokrevný Španěl, který se vším bojoval. Stal se ze mně ten, který má strašné obavy o bližního svého. Uháním po lese, jako kdyby čas nebyl. Zastavím se, když ucítím pach člověka. Vrhnu se po něm a nezabírám se tou otázkou, zda je to muž či žena. Když zjstím že je to překrásná žena, mírně se usměji a uháním zpátky do své chaty. Vypadám jako smrt. Jsem bez trčika, a na mé nahé hrudi není má krev, ale krev Irsay, nebo někoho jiného. Dojdu do místnosti s dívkou, kterou mám na svých ramenou a položím ji na zem, jakmile se začne chtít prát uhodím ji do tváře a uvedu jí do bezvědomí. Její nehybné tělo, pak nechám být na zemi, jen jí svážu ruce a nohy, aby nemohla utéct. Sednu si k Irsay do postele a napjatě čekám, kdy se probere. Držím ji přitom za ruku. Ty se z toho dostaneš. Já tě z toho dostanu. Udělám pro tebe všechno, má královno. Nenechám tě odsud opět utéct. Zmizet z mého života, když jsem tě opět našel. s touto myšlenkou se dívám na její bezvládné tělo ležící na posteli a napjatě čekám na ten moment, kdy otevře oči.

Irsay z Royossu - 03. dubna 2009 12:12

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro chata Nevnímáme, nevnímáme ani kousek manželovy přítomnosti. Jsme opravdu jako mrtvá. Nevíme kdy, ale infuze nám dodá alespoň trochu té síly. Manžela nevidíme, pravděpodobně šel něco obstarat, ale je tu dívka. Po chvíli je ona mrtvou a my opět nabýváme na síle, ale odpočinek je to, co nyní potřebujeme...opět upadáme do bězvědomí. Nevíme kdy se probouzíme, ale máme konečně zdravější barvu ve svých tvářích. Nehýbeme se, jen otevřeme oči. Vše kolem je zakrvácené a stále máme na sobě svatební šaty, ale endokážeme říct, zda-li jsou stále promočené, nebo již suché. Ucítíme mírný tlak na ruce a zjistíme, že ji dorrian úzkostlivě svírá. Pohlédneme na něj s bolestným výrazem a poprvé za celou tu dobu se opravdu díváme na něj a ne skrze něj. rychhlým pohybem si sáhneme na krk a opravdu...jsou tam čtyři rány místo dvou...pohlédneme zpět na dorriana ale spíše s mrtvolným výrazem než s tím, co jsme měla když jsme přijela do nového yorku. Přijela jsme se podívat za přítelem a každou minutou nám hrozí smrtelné nebezpečí a dokonce jsme se vdala. Jak dlouho? Vydechneme těžce jako stařena na smrtelné posteli. chceme vědět, jak dlouho jsme byla mimo svět živých, jak dlouho nás manžel opečovává...chceme vědět co se změnilo...

Gabriel Delicius - 03. dubna 2009 15:10

soukromá zpráva od Gabriel Delicius pro chata Tu celou dobu, kdy byla má jediná mimo jsem myslel na jediné a vracel se do minulosti. Proč jsem se tehdy neodhodlal? Proč jsem tehdy zmizel z jejího života a vzdal se jí? Teď by tu neležela. Nemusela by za mnou jezdit. Nemusela by nic... Nebo jsem měl raději zmizet z jejího života? Měl jsem jí zastavit. Měl jsem odejít, když jsem chtěl. Nic by se nestalo. tyto myšlenky do mojí hlavy narážejí a vyvolávají strašně bolestivé otázky, na slovo kdyby, jenže teď to nemohu změnit. Když Irsay otevře opět oči, něco ve mně se zklidní a já citím opět úlevu. Pořád svýrám ve svých rukou její křehkou dlaň, ale něco se ve mně změnilo. Opět se ve mně probudila naděje a větší chtíč vyvraždit všechny lovce, kteří by měli v úmyslu nějak mé jediné ublížit. Promluví ke mně a já cítím, že jí je lépe. Ten pocit na mé tváři vyvolá uspokojiví, pro ní spíše konejšivý úsměv. Ulehnu za ní do postele a pohledím ji upřímně do očí, jako kdybych v ní chtěl vyvolat tu stejnou naději, jakou teď uvnitř cítím. Svoji ruku ji na její rty, a pohladím je jemně, jako kdyby se proměnily na pírko, které je jemně hladí po jejich rtech. Pšššt pošeptám ji do ucha, ale přitom jsem si jistý, že mne nebude poslouchat. Zahledím se jí do očí a ve své hlavě si začnu přehrávat, všechno co se stalo. Pak se otočím na bok, tak abych se mohl Irsay lépe dívat do očí. Začnu cítit vztek nad touto situací ve, které je. A nejspíš vybuchnu, jako sopka. Jak dlouho, co? Co chceš vědět? Jak dlouho jsem se obával o tvůj život? Jak dlouho jsem čekal na tu chvíli, kdy se probudíš? ptám se jí a chci, aby mne jedinkrát poslouchala a konečně mi něco nevnucovala, co jsem já sám nechtěl. Kdybys mně aspoň jednou poslouchala a nic mi nevnucovala. I když chápu, že máš o mně strach. Uvědom si prosím, že bych se o sebe postaral a ty bys nemusela takto vypadat. Proč ti mám říct, jak dlouho jsi byla mimo?.. Nevnímal jsem ten čas. Nevnímal jsem nic. Každá sekunda byla pro mne utrpení. Kdy konečně sakra pochopíš, co pro mne znamenáš? Kdy konečně přijmeš moji pomoc? tento tón hlasu je nesnesitelný, jelikož jsem rozčilený a snažím se to trochu ovládat. Nehodlám teď poslouchat tu její mluvení, jelikož by mne nejspíš znova uklidňovalo a nalhávala mi to, co by se jí hodilo. Teď to nedovolím. Pohladím ji po vlasech a snažím se uklidnit. Neměl jsem se takto chovat, ale měl jsem o tebe velký strach. Nikde jsem se tolik nebál. Nikdy jsem tolik nikoho nemiloval, tak jako tebe. tato slova jsem myslel vážně a nehodlám se svojí pravdy vzdát. Ona je jedinou ženou v mém životě. Možná jsem až moc lidský, možná jsem až moc převzal ty lidské vlastnosti, které se týkají lásky, ale je mi to fuk. Chci žít každý den s touto osobou.

Irsay z Royossu - 03. dubna 2009 22:53

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro chata Jeho tón v nás probouzí úzkost. Jsme slabá a to nejen fyzicky, ale i psychicky. Pomalui se zvedáme z postele, abychom byla co nejdále od něj. V očích máme zhrozený výraz... Proč po nás křičíš, Dorriane? manželi? Vydechneme těžce a schoulíme se v rohu místnosti hned za postelí. Přisuneme svá kolena k bradě, prsty zaboříme do vlasů a pohybujeme se kolíbavě v před a v zad... ...musela tě ochránit... ...ublížil by ti... ...musela tě chránit... Nemluvíme my...jen nějaká naše šílená část. Co se to s námi stalo? Naráz se zarazíme. jakoby působením cizího kouzla...podivná magie. Vytřeštěnýma očima hledíme kamsi do dálky. Z očí nám tečou slzy. tO, co jsme neznala tisícovku let. Netušíme co se děje. Naráz se v našich citlivých uších rorzezní otřesný zvuk a my si je urychleně chytíme, jakobychom tomu zvuku chtěla zabránit v proniknutí. Schoulíme se do klubíčka a naráz tma...nic nevidíme...naprosto nic neslyšíme. nic necítíme, až na to, jakoby nás někdo trhal na kousky a naráz....nic...bílé světlo...to vše může trvat nanejvýš pár minut,a le nám to připadá jako věčnost v níž jsme se ztratila...nehty zaryjeme do svých paží až si drásáme vlastní maso...hledíme na manžela...jakobychom nevěděla co se právě stalo...netušíme...nemáme nejmenší ponětí co se děje... dorriane... Zašeptáme jako když něvesta padá svému milému do propasti... a zas je to rpyč...vše je pryč...leze nám na mozek to tisíciletí...

Gabriel Delicius - 03. dubna 2009 23:37

soukromá zpráva od Gabriel Delicius pro chata Dívám se rozpačitě na Irsay, která je schoulená v rohu pokoje. Proč jsem se takto zachoval? Proč jsem na ní křičel? To jsem neměl. To si nezasloužila. s touto myšlenkou se k ní začínám pomalu přibližovat. Když si k ní sednu, přitáhnu si jí k sobě a sám se posadím na chladnou zem, Irsay mám na klíně a svými polibky se dotýkám její krvavé tváře. Moje rty neskutečně potřebují cítit její a tak se promění v jeden dlouhý polibek, který nepřestane, i kdyby to ona chtěla skončit, či já. Toto je něco co se nedá utnout. Tato touha je silnější než já, znova se ve mně probudila vášeň. Znova jsem se stal tím starým horkokrevným Španělem, který po této ženě toužil a bál se jí to říct, bál se jí opět získat. Opatrně sundávám ty její zakrvácené svatební šaty a moje doteky přesto neochabují ani polibky, které jsou čím dál tím víc hlubší a hluší. Moje nahá hruď se lepí na tu její. Snažím se být tolik opatrný, abych jí neublížil. Je tu ten fakt, že ona málem před chvílí zemřela. Ale teď je to jiné. Toužím po ní, tak moc a silně než kdykoliv předtím. pomyslím si a dál ji obdarovavám polibky a svými doteky se ji snažím uvést do blaženého stavu, aby na všechno zlé zapomněla a mohla myslet pouze na tuto chvíli.

Irsay z Royossu - 04. dubna 2009 00:04

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro chata Manžel po nás vyžaduje manželské povinnosti. Nejdříve jej chceme odmítnout, ale pak přeci ucítíme. Cítíme jeho doteky, cítíme jeho kůži. Nejsme nijak zvlášť aktivní, ale nejsme prkno ani leklá ryba. Opatrně z nás sundá šaty a dožaduje se naší pozornosti. Splníme mu jeho příní. Je to pro nás však obzvláště bolestivé. Nemáme nejmenší tušení proč, ale chceme utéci. Manžel nás ennechá a dál se dožaduje svého. Počítá s tím, že tomu příjdeme na chuť a nakonec pravděpodobně přijdeme. Položí nás nahou do měkkých pěřin aopečovává naše myšlenkami zjizvené tělo... Znaveně ulehneme do krvavých peřin a otřeseme se zimou. necháme se obejmout dorrianem...naším manželem, ale stále nám neřekl to, co jsme chtěla slyšet... Pověz nám...jak dlouho jsme byla...pryč...? zašeptáme něžně...možná mrtvolně...jsme k němu přitisknuta zády a lehce se třeseme chladem...mrazem jež přebíhá přes naše nahé tělo...

Gabriel Delicius - 04. dubna 2009 00:30

soukromá zpráva od Gabriel Delicius pro chata Cítím, že s Irsay není něco v pořádku, sic se snaží nějak na sebe neupozorňovat, ale po malé chvíli mi dojde, že jí je zima a tak vezvmu z křesla deku a zakryji Irsay, aby se aspoň trochu zahřála. Tisknu se k ní, jelikož zahřívání dvou osob navzájem, mne vždycky přitahovalo. Znova se mně zeptá na tu stejnou otázka a já se snažím vzpomenout, nevím jak dlouho to trvalo. Možná to ani sám nechci vědět, ale nakonec se dopátrám pravdy. Jak dloho jsi byla pryč? Nemohu to s odhadem říct. V bezvědomí jsi byla nejspíš dvě hodiny. Proč se ptáš? Proč se o to tolik zajímáš a kazíš tuto chvíli?.. Irsay, ani nechci pomyslet na to, co by se stalo, kdybych tě opět ztratil. promluvím a políbím ji na její rty. Dotýkám se jí. Mé dotyky jsou tak něžné, tak vzácné, jelikož jsem to tak nikdy necítil, jak teď. Podpřu si rukou hlavu a hladím Irsay pod peřínou její nádherný bok, ve kterém byla před dvěmi hodinami zabodnuta dýka a teď po ní není památka, žádná jizva nic. Odjeďme odsud. Někam daleko. Do tvé zemi, královno Roysská, tam se ti nic nestane. Budeš v bezpečí svého lidu. promluvím k Irsay a dál si pohrávám s jejím tělem, které je tak dokonalé. Nic jiného jsem si nemohl ani přát.

Pán Záhad - 04. dubna 2009 15:05

soukromá zpráva od Pán Záhad pro doma Dědeček se pokusí na chvíli uklidnit a divá se rozpačitě na ty dva muže. V jeho očích je vidět vztek a nenávist, jako kdyby ty dva znal. Ale to je nemožné. Pane profesore, víme že o těch bytostech víte mnohé, takže nám můžete dát za pravdu, že bude lepší, když odsud odejdeme. A to tedy do našeho úkrytu v New Yorku. promluví k němu starší muž a pohled přesune na toho mladšího, jako na nějaký náznak. Ten druhý se na chvíli vytratí, aby si nejspíš zavolal a pak vejde zpátky s celkem nepjatým výrazem v obličeji. Rozpačitě se podívá na teba a poté na dědečka. Je pro něho těžké vám obou oznámit tu nemilou zprávu. Nadechne se zhluboka, jako kdyby ho něco dusilo a právě, že ho dusí ta skutečnost, kterou ti musí oznámit. Právě jsem hovořil s pár lidmi, kteří měli nastarost hledat vaše příbuzné a mám pro vás nemilou zprávu, která se týká vaší tety. Bohužel našli její mrtvé tělo nedaleko odsud. Vášeho bratra však nadále hledají. Proto vás prosím. Pojďte s námi. Zachráníte si život. promluví k tobě ten mladší muž a přistoupí k tobě, aby tě objal jelikož mu jasné, jak na to budeš reagovat.

Irsay z Royossu - 04. dubna 2009 17:27

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro chata Snaží se zabránit chladu, jež brouzdá po našem těle, ale více než fyzický mráz je tento třas psychického původu. Konečně zodpoví naši otázku a my si očividně oddechneme.. To je dobře Snažíme se vypadat v naprostém pořádku, ale ne, nejsme. Snažíme se, aby to manžel nepoznal, ale on je hloupě všímavý. Otáčí si nás k sobě a líbá nás na krvavé rty. Víme, že dvě hodiny jsou dobrý čas...posledně to bylo půl roku...Ale je docela možné, že ještě nejsme z nejhoršího venku. Promiň nám... Omlouváme se tiše svému manželi, ale opravdu nám nezáleží na tom, zdali nám odpustí. Je to na něm a nebududeme se jej pro něco takového doprošovat. Avšak zaráží nás, ten náš muž... Proč royoss? Proč teď a proč tam? Tam je to nebezpečnější než zde, jen tam se cítíme, že to máme více pod kontrolou. Vlkodlaci jsou nadále bojoivní a někteří stále nevyhubeni a svobodní a celá eskadra z celého světa se tam stahuje...proč teď Royoss? šeptáme tiše. Nechápeme jeho touhu po Royossu. Je to sic naše země, kteoru milujeme nadevše a toužíme po ní, ale proč on?

Gabriel Delicius - 04. dubna 2009 20:49

soukromá zpráva od Gabriel Delicius pro chata Poslouchám, jak ke mně hovoří a přitom se jí něžně dotýkám. Možná se jí nevědomě snažím umlčet, aby na to zapomněla, ale vím, že jí to dlouho nevydrží a bude chtít vědět pravdu. Sám si utvořím v hlavě myšlenky, proč vůbec chci odjet do Royssu. Přitom se postavím a jdu ke skříni, ze které vytáhnu černou sametovou košili a obleču se do ní. Netuším, za jekého důvodu to dělám, ale udělám to. Zapnu si jí a nechám jen tři knoflíky rozepnuté. Posadím se do křesla a svoji hlavu schovám do klína. Jsem zničený, nevím co jí mám říct. Vůbec netuším. Tam se o tebe dokážou lépe postarat než tady. Vždyť jsi tady málem přišla tolikrát o život, a to díky tomu, že jsem to prostě nezvládl. Nezvládl jsem tě ochranit, jelikož jsem na tom byl sám. A ty jsi mi nedovolila, abych se o tebe staral. Chápu, že jsi mne chtěla zachránit a zabránit Mundalovi, aby mi ublížil. Ale pochop to, že jsi málem přišla o život. Málem jsem tě ztratil. Umřela bys a já bych zemřel taky. vyslovím svoje myšlenky, které jsem chtěl nejraději mít jen pro sebe, ale nešlo to. Musí vědět co cítím. Je mi strašně hrozně, když jí takto vidím. Když vidím, jak je zničená, a to kvůli mně, jelikož nebylo by mne, nic by se jí nestalo. s touto myšlenkou se postavím a jdu k oknu, otevřu ho a dívam se ven. Pozoruji tu překrásnou tmu a nevnímám nic kolem sebe. Ani Irsay, prostě nic. Jsem pouze zahleděný do dáli a uvažuji o minulosti. Kdyby jsi sem nepřijela, nebyli bychom manželé. Nikdo by ti neublížil. Žila by jsi tam v bezpečí. Řekni mi proč jsi za mnou přijela a neříkej mi navštívit starého přítele. Tolik let jsme byli od sebe a nechápu, že jsi si na mně mohla vzpomenout. Řekni mi prosím proč? A nelži mi. promlouvám k Irsay, jsem otočený k ní zády a dívám se z okna. Cítím se být zničený a něco, jako kdyby mne táhlo ven, ale přesto tu stojím a dívám se do prázdna. V hlavě mám jedinou myšlenku a to Proč? na kterou si sám nedokážu odpovědět. Mohu jen spekulovat o faktech.

Soralen - 04. dubna 2009 22:42

New York, noční toulky Miluju noční New York. Nepopsatelně, vášnivě, ten výhled, hvězdy, měsíc. Úžasné. Obzvlášť miluji sezení na římse mrakodrapu. Je to jako dívat se na malé mraveniště. Celé město mám jako na dlani a nejlepší na tom je, že střechy jsou normálně přístupné. Nikomu tedy nebývá divné, jak jsem se sem dostala. Tedy, nikdy nikomu nebylo, jelikož mě tu ještě neobjevili. Ale je top teorie, kterou si brzy jistě ověřím. Velmi ráda se procházím po okraji kolem dokola, jako baletka. A občas, to však jen velice vyjímečně, zvlášť při úplňku, mi to nedá a podle starých zvyků si zavyju na měsíc. Dnes večer ale ne.

Irsay z Royossu - 04. dubna 2009 22:46

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro chata Zabalíme se do deky a přistoupíme k manželi. Ze zadu jej něžně obejmeme a hlavu položíme na jeho záda. uvnitř nás máme podivný pocit. Chceš vědět pravdu? Cestovala jsem. jsem již rok na cestách po svých známých po světě a bylo mi řečeno, že zde bych mohla najít tvou královnu Aileen i tebe. Tedy jsem přijela za starými známými a možná tě trochu potrápit za to, žes nás opustil, ale neměla jsme žádný úmysl o tebe bojovat nebo si tě dokonce vztít...Teď, nyní je však vše jiné. na prstě máme kroužek, opět jsme zabila svého stvořitele a ano...více než několikrát málem přišla o život. Ale to už je naším údělem...riskovat. Za ten rok, co jsem na diplomatikcých cestách se stalo mnohé. viděla jsme nevysvětlitelné, mnohokráte bojovala a mnohokráte bojovala o svůj vlastní život s těmi odpornými jedy. ENpřijela jsem proto, abych se stala tvou ženou, přijela jsem jen v rámci svých cest a v rámci výměny informací. Nyní jsem jediná, kdo zná jak jsou na tom veškerá hlavní upíří sídla...je to pro vyšší princip... Odpovíme mu zdlouhavě po pravdě a čekáme na jeho odpověď. Uvnitř nás svírá podivný pocit. 'jsme spokojena s vývojem věcí. Dokázala jsme nemožné. Zabít nadobro svého stvořitele, dokázat, že mezi upíry je možnost vytvořit lásku a dokonce se vdát...muslimka za toho zpropadeného katolíka... Dorriane... zašeptáme. snad bychom chtěla doknčit,a le ne...nevíme jak.objímáme jej, hlavu máme položenu na jeho záda a choulíme se jen v přikrývce u otevřeného okna za jeho mohutnou postavu...

Milo Crosby (profesor tance) - 04. dubna 2009 22:54

New York, to proklaté město Když jsem konečně vykonal svůj úkol, rozhodl jsem se na malou noční oddechovou vycházku po New Yorku. Nasedl jsem na motorku a vydal se napospas New Yorku, bezcílně bez ničeho. Netuším, co mne bude čekat. Možná se ocitnu v nějakém nebezpečí, ale to mi je jedno. Jdu tam, kam chce jít moje duše. Jen jí poslouchám v této chvíli. Zastavím u nějaké vysoké budovy, která má celkem moc schodů a tak se rozhodnu jí vyběhnout. Možná z toho důvodu, abych byl v lepší kondičce, když se ocitnu v tváří v tvář nějakému tomu upírovi, který si myslí, že může všechno. S celkou námahou dojdu ten poslední schod, a jsem na samém vršku. Otevřu dveře a tam spatřím, nějakou neznámou ženu. Velmi mne to překvapí. Myslel jsem si, že toto miluji jen já. Pohled z výšky a to riziko pádu. To mne vždycky vzrušovalo, i když jsem člověk. Jsem také silný. Také se vám líbí město na dlani? zeptám se ji a vejdu blíž, abych se mohl podívat dolů na ty lidi, na ty auto. Prostě na to všechno.

Soralen - 04. dubna 2009 23:04

Výšková budova Cizí přítomnost cítím už od chvíle, kdy se objevil v posledním patře. Možná, kdybych stála u dveří, cítila bych ho dřív, ale možná. To jeko s kdyby. Jsem tedy připravena a přestanu chodit po okraji. Co kdyby náhodou. Třeba nějaký zapálený lovec, který by zkusil hodit vlčici ze 73 patra. Ano, líbí. Je to jako mít před sebou desku ze stolní hry. Jen na figurky nedosáhnete. Odpovídám mu a pohled mu moc nevěnuji. Místo toho se vrátím na římsu, posadím se na ni a jen se dívám dolů. Neměla jsem dřív závratě? Ta vzpomínka je celkem nejasná. Nevím. Už jste někdy přemýšlel, jaké by to bylo letět z takové výšky dolů? Zeptám se ho. Já přemýšlela, sice jsem nevymyslela dopad a zlomila si nohu a klíční kost, ale bylo to skvělé. Pocit volnosti a adrenalin v krvi.

Milo Crosby (profesor tance) - 04. dubna 2009 23:15

výšková budova Poslouchám hlas té ženy a posadím se na římsu. Dívám se dolů, na to všechno a mírně se směji. Mnohokrát jsem o tom přemýšlel a pár krát se to snažil zrealizovat, když jsem byl na tom psychicky nejhůř. Je to nádherný pocit. Uvědomit si, co můžete tím pádem ztratit a zároveň získat. odpovím ji na otázku a pořád hledím dolů. Před sedmi lety jsem poznal na vlastní kůži, co je to být na dně. Syna mi zabila parta upírů, vedená královnou Aileen, která se v tom angažovala a nejpíš se jí hodně líbilo, když jsem trpěl a díval se na to, jak můj syn umíral a ona se mohla napít jeho krve. Nechala mně žít a to neměla. Když jsem přistoupil k mrtvému tělu svého syna, přísahl jsem mu, že jej pomstím a zbavím svět těch hnusných upírů. Jenže jednou se něco ve mně zničilo a já se vydal na tu stejnou budovu s jediným úmyslem a to skočit z ní. Ukončit veškeré svoje trápení. Ale neudělal jsem to. Jakmile jsem seděl na té římse uvědomil jsem si, že to tak ti upíři chtěli a tak jsem se uklidnil a začal znova bojovat. myšlenkami jsem někde v minulosti. Snažím se z toho dostat a tak opět pohledím na tu neznámou dívku, která sedí na římse stejně jako já a dívá se na město New York, která je jako na dlani. Nejspíš bych se měl představit. Mé jméno je Vander. Jsem poněkud rád, že tuto noc nemusím být sám. Ale s někým, do má taky rád adrenalin. promluvím k té ženě a podívám se na ni. Možná se na ní zahledím až příliš, jako kdybych jí pohledem sváděl.

Gabriel Delicius - 04. dubna 2009 23:35

soukromá zpráva od Gabriel Delicius pro chata Poslochám jak ke mně mluví a snažím se uklidnit svoje myšlenky a tu touhu odsud odejít, která stoupá a stoupá. Je ve velkých dávkách a nedá se to zastavit, jenže já to musím potlačit, jelikož kdo ví co by se mohlo stát Irsay. Dobrá tedy. Když to takto říkáš, možná jsem klidný. Možná nejsem. Vůbec netuším, co ti mám na to říct. Možná tu je jediná věc a to, že jsem měl zůstat s tebou v Royssu. Nic by se nestalo. Odpusť mi to, má královno. Královno mého srdce. promluvím k Irsay a vezmu jí opět do náruče. Opatrně ji položím na postel a lehnu si na ní, tak že se opírám o lokty. Dívám se jí do očí a pozoruji všechny detaily na její tváři. Políbím ji na ten krk, kde má čtyři jizvy a naráz se ve mně něco probudí, jako kdyby mi někdo vnutil poslední myšlenku. Je to záblesk toho, jak se zachoval Mundala, ale v tomto zábleku jsem já ten co ji vysává její krev a ona v bolestech umírá. Této myšlenky se leknu a posadím se urychleně do křesla. Ze zvyku se zhluboka nadechnu, v těle se mi žene adrenalin a snažím se vzpamatovat, jelikož netuším, zda jsem to udělal či ne. Když se podívám na Irsay, která leží na posteli a je v klidu, pokouším se uklidnit, ale pořád to nejde. Dívám se do země a cítím se poněkud vyčerpaný. A pořád jako kdybych v hlavě slyšel nějakou tu myšlenku, která mi začíná pulzovat a vždycky když to začne víc pulzovat, tak se mi rozbolí strašne hlava. Postavím se opět na nohy a jdu k oknu s každým krokem slyším tu myšlenku. Sám to tak chceš. Ty sám bys chtěl okusit její krev. Tak to udělej. Udělej to. pochybuji o tom, že by mi tuto myšlenku vnutil Mundala, vždyť je mrtvý. Ale mohl za sebou zanechat někoho, kterému dal ty stejné schopnosti. Takže náš boj neskončil. Chytnu se za hlavu a přepadnu přes okno dolů. Je to druhé patro, takže utrpím jen nějaké malé zranění. Možná otřes mozku, ale to je mi jedno. Hlavně že ta myšlenka skončí. Ocitnu se na zemi. Citím se být strašně slabí a proto zavřu oči a omldím.

Irsay z Royossu - 04. dubna 2009 23:47

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro chata Jen hlupák šeptá coby - kdyby. jsi snad nespokojen s tím, co je teď? zašeptáme. Bere nás do náručí, tolik to milujeme, můžeme mu být na blízku více než jindy, cítíme se bezpečně. Líbá nás a my se napínáme jako tětiva luku. avšak naráz políbí ty čtyři rány na našem krku. Pocítíme se podivně a totéž se děje s ním. Jedn z rány stále vyprchává a Dorrian uskočí do křesla. Vztyčíme se na rukách a ikdyž jsme klidná, nechápavě na něj hledíme. Co se děje, Dorriane? zašeptáme, ale on se zmítá v jakýchsi podivných bolestecch. přiskočíme k němu, ale nejsme dostatečně rychlá a Dorrian vypadne z okna. Hlupáku, co to děláš?! Oblékneme se do jeho odhozené košile, která je nám nesmírně veliká. Vyskočíme z okna za ním a v naprostém pořádku jako kočka dopadneme na nohy, jimž se nic nestane.. Posadíme se na zem, nemůžeme jej odnést, nemáme dostatek síly. Proto se jej snažíme probudit na místě. Dorriane, co se děje? šeptáme...ptáme se jej a máme podivné podezření. V momentě, kdy jsme my dva u sebe, dostáváme se do smrtleného nebezpečí mnohem častěji, než když jsme dostatečně daleko. čím to může být?

Gabriel Delicius - 05. dubna 2009 00:29

soukromá zpráva od Gabriel Delicius pro chata Cítím se hrozně. Hlava mi třeští a strašně bolí. A cítím pár svých polámaných žeber, jak se derou o zmínku. Otevřu oči a snažím se rozpoznat všechno, co je kolem mne. Ten pocit, co jsem měl předtím zmizel. Všechno je pryč a pokusím se opatrně postavit na nohy. Snažím se nevnímat bolest, snažím se nevnímat nic. Jen to jediné a to je chůze, při které se chci dostat do zpátky do té své chaty. Otevřu dveře a vyšlapu těch pár schodů, do pokoje. Naznačím Irsay, že nechci pomoct, že to dojdu sám. Když jsem konečně nahoře, ulehnu do postele, tak jak jsem a zavřu oči přitom pořád vnímám. Nevím, co se děje. Připadalo mi to, jako kdybych viděl něco Mundalovýma očima. Tu chvíli, když se zakousl do tvého krku a vysával ti krev i život. Ale tentorkát v tom byla nějaká změna. Umřela jsi. Nevím, co to je. Netuším, zda je to varování před něčím. Prostě nevím nic. promluvím vyčerpaně a pořád mám zavřené oči. Pojď za mnou. promluvím a otevřu opět oči. Natáhnu ruce, jako kdybych byl dítě a chtěl lízátko. Tak já žadoním o Irsay. Ještě jsem si pořádně neužili naší svatební noc. promluvím k Irsay a čekám, co udělá.

Irsay z Royossu - 05. dubna 2009 00:56

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro chata Překvapují nás jeho slova, ale snažíme se nedat to na sobě znát. Přijmeme jeho volání k sobě, chytíme ho za ruce a obkročmo se posadíme na jeho klín. Měl tu moc, je to sugesce, mám ji i já, jen mnohem silnější. jsou to jen představy. Iluze a sugesce. Upíří jed možná zůstal uvnitř rány a tys nějakým způsobem dostal představy do svého těla. Není to nic...jsme pořád tady...živá. Lehce se usmějeme, držíme jej za ruce a něžně jej políbíme. Svatební noc...Ani nevíme...měli jsme ji, ale byla zde ta potíž s umíráním obou dvou... Položíme hlavu k jeho netlukoucímu srdci. Obejmeme jej rukama a zavřeme oči. Něžně spočíváme na jeho hrudi. Uvnitř nás je ten podivný pocit. Hřejivý i takový, co nás svírá a nutí se o něj bát. Neznáme ten pocit, nikdy jsme ho neměla...jen tehdy k´před tisícemi let...těžce si oddychneme... Nebolí tě něco? Zeptáme se starostlivě. a co nejvíce se k němu přitiskneme, abychom cítila jeho teplo, jeho kůži, jeho vůni...jeho...Potřebujeme cítit, že je naživu, že nás miluje. za tu krátkou dobu jsme si přivykla na jeho lásku. Na ten klid ve dvou a možná jsme i poznala, co je to milovat...

Soralen - 05. dubna 2009 09:27

Výšková budova Se zdviženým obočím a lehce nechápavým výrazem se na něj podívám. Ztratit jo, ale získat? Co asi tak získáte kromě smrti, v lepším případě ochrnutí celého těla? Za pár minut pádu už se dole nezvednete. Vzrušující. Odpovím kysele a ušklíbnu se. Je až neuvěřitelné, jak jsou ti lidé hloupí... Zamyslím se nad tím a maličko nakrčím nos. On pak nějakou dobu mlčí a já se jen dívám na nebe, nestavuji tvář hvězdám a pomalu dorůstajícímu měsíci. Přemýšlím si nad svými soukromými věcmi a jeho intimní výbuch melancholie, jenž mu jde vidět i ve tváři, mě nijak nezasahuje. Mé jméno je Soralen.. Stále se dívám na nebe a v odlesku hvězd se, když mluvím, zalesknou ostřejší zářivě bílé zuby a v temně hnědých očích se zaleskne obraz měsíce.

Aileen - 05. dubna 2009 09:44

Sídlo Poslouchám, co říká upír který právě dorazil. Znám ho dlouho a zrovna jemu důvěřuji. Ovšem říká se, důvěřuj ale prověřuj. Děkuji za informaci, Claudie, ovšem nejprve mám nemilou povinnost. Věřím vám všem, ovšem jak se říká, důvěřuj ale prověřuj. Pomocníci lovců jsou ve všech řadách, viděli jsme už nezkrotnou Barbaru a dokonce i Marius se stal jejich loukou. Na první pohled nevíte kdo kam patří, ovšem jak se zdá, všichni mají na zubech připevněnou jedovou ampulku. Takže každého v tonto sídle prohlédnout! Pak teprve můžeme dohodnout strategii. Malou Isabellu prohlédnout, schovat a ochraňovat. Je momentálně velmi důležitá. Třeba ji ubytujte s Alexandrou. Nebude ti to vadit? Věkově je stará jako ty, budete si rozumět.

Gabriel Delicius - 05. dubna 2009 09:55

soukromá zpráva od Gabriel Delicius pro chata Poslouchám Irsay a její hlas mne uklidňuje. Cítím se mnohem líp, i když mám možná pár zranění, ale na tu bolest jsem zapomněl. Teď si přeji jediné a to ji. Mít ji u sebe, být s ní a zapomenout s ní na všechno, co událo. Políbím ji na její vlasy a nasaji jejich vůni, která mne vždycky ukliňovala. Vědět to, že je teď v bezpečí, že se jí nic nemůže stát, jelikož to nedovolím, je tak krásný pocit. Nebolí mne nic, má drahá. Všechno je pořádku. Teď se nám nic nestane. Teď je jen tato chvíle, kterou si oba můžeme užívat. šeptám ji do ucha. Její rty si přitáhnu k těm svým, a poté se to promění v jeden dlouhý hluboký polibek. Obejmu jí také, tak pevně, jako kdybych jí měl ztratit. Možná to je takový můj pocit, který jsem si vsugeroval. Položím ji opatrně na postel a znova si uléhám do té pozice, ve které to muž má nejraději, že je žena nad ním. Nechápu proč to dělám, je to možná z toho mého mužského pudu, který se dere o slovo. Líbám ji na její rty, pak polibky vytvářím, jakoby cestičku od rtů až ke jejímu krčku a tentokrát nepřemýšlím, nad ničím. Každý můj dotek, každý můj polibek, je vyvolaný tím, co cítím. Miluji tě. A přeji si, abys byla šťastná. pošeptám jí a dál ji opětuji několik polibků a nežných dotyků. Sám se dostávám do euforie. Je to pocit blaženosti a bezpečí. Takový pocit jsem neměl tolik let a musím uznat, že mi chyběl.

Alexandra. - 05. dubna 2009 10:05
	Sídlo Okolního dění si moc nevšímám. Vím, že Aileen mi řekne vše co budu potřebovat. Když začne mluvit o tom, že Isabella bude bydlet se mnou trochu si sestru změřím pohledem. Věřím tvému úsudku. Odpovím jí v myšlenkách. Je skvělé, že když si spolu my dvě povídáme v myšlenkách nikdo jiný to neslyší. Asi jsme na jiné frekvenci.

Milo Crosby (profesor tance) - 05. dubna 2009 10:07

výšková budova Dívám se pořád na město, a pak sjedu pohled na tu dívku, jejichž jméno je Soralen. Všímám si těch detailů na jejím obličeji. Je až moc bledá na člověka, a pak se můj pohled utkví na jejich ostrých zubech. Ona je upírka. první myšlenka, která mne napadne, když na ní pohledím. Prudkým pohybem se postavím na nohy, abych byl dál od ní. Ty jsi upír? Že já jsem to nezjistil dřív. promluvím a pomalu vytahuje na ní zbraň, kterou teď na ní mířím. Proč mi to nedošlo dřív? Měl jsem si uvědomit. promlouvám k ní a pořád svírám v ruce zbraň.

Soralen - 05. dubna 2009 10:24

Výšková budova Nebuď směšný.. Štěkavě se rozesměju a upřu na něj svou pozornost. Radši se uklidni a tu hračku schovej, ještě si ublížíš. Zašklebím se na něj drze a jen v klidu kopu nohama. Když se ještě furt neuklidnil, vyšivihnu nohy a přesunu těžiště, tím pádem si nohy přešvihnu za hlavu a plynule přistanu ve stoje. Přestaň mě urážet, vypadám snad jako nějaká pijavice? Zavrčím na něj a veskočím, během chvíle se plynule dostanu za přístěnek s dveřmi a během setiny vyskočí na střechu obrovský vlk s bohatou strstí. Oproti vlkům je větší, mohutnější a ladnější. Velikost je spíše jako nějaký kůň. Podívám se na Vandera a zavrčím. Pak opět skočím za přístěnek, načež vyjdu a dozapínám si knoflíčky u kabátu. Už v tom mám praxi. Ne, nejsem pijavice.

Isabella Lenair - 05. dubna 2009 10:27

sídlo Hned potom, co ten můž vybuchne jsem udivena. A nejraději bych vstala z postele a odešla odsud, ale něco mi v tom brání, je to bolest hlavy se, kterou zavřu oči a upadnu zpátky do bezvědomí. Probudím se nejspíš po půlhodině, hlava mne už tak nebolí. Takže se můžu v klidu postavit na nohy. Porozhlédnu se po pokoji toho muže a je tu tolik mužského oblečení. Nechápu, že mne sem dovezli. Toto mne celkem hnusně překvapilo. Místo toho, abych byla někde jinde, tak jsem byla v pokoji nějakého mužského a pohádala jsem se ním. Co se mi tady ještě stane? Už mne to nebaví pomyslím si a scházím ze schodů. Kde už na mne čeká Alexandra a Aileen. Přejedu pohledem rozpačitě po těch všech zúčastněných. Zarazím se u těch dvou, ukloním se jim, jelikož jsem na to zvyklá. Přála jste si se mnou mluvit paní? Mám pro vás důležité informace týkající se sídla upírů. promluvím ke všem a usměji se na Alexandru, jelikož mne uklidňuje ta její tvářička. Ta mladost.

Milo Crosby (profesor tance) - 05. dubna 2009 13:48

výšková budova Když ke mně promlouvá, pokládám zpátky zbraň. Čekám chvíli, co se z té dámy stane a mé zjištění je jasné. Není to upír, ale lykan. Mírně se pousměji nad tím zjištěním, jelikož jsem se ještě nikdy v tváří v tvář nesetkal s nějakým lykanem. Nikdy mne nikdo neposlal na lov lykanů. A možná jsem i za to rád, že tomu tak je. Jelikož jsem k této ženě, tedy lykance pocítil nějakou tu přitažlivost. Možná to je pouze myšlenka, možná to je tím, že jsem dlouho někoho neměl, ale je to tak. Když si dozapíná knoflíčky u kabátu, uměji se ještě víc, jelikož mi ta scéna, kterou mi teď předvedla připadá moc dobrá. A možná i trošku směšná, že mi musela dokazovat to, co není. Dobrá tedy. Omlouvám se tě, že jsem tě nazval pijavicí, nebo jak jim říkáš. Takže ty jsi lykanka? Zajimavé. promluvím a posadím se na římsu a opět se dívám dolů. Kdo tě přeměnil a kdy? Co všechno dokážeš? vychrlím na ní otázky a čekám na opověď, pak si uvědomím, že je to neslušné a otočím se na ni. Promiň jsem moc zvědavý. Nikdy jsem se osobně nesetkal s lykanem. promluvím k ní a v mých očích je poznat chtíč. Ta žena mne okouzlila. Jaké by to asi bylo užít si noc s lykanem? sám sebe se zeptám a na mé tváři se objeví zamyšlený úšklebek.

Wirdenchies - 05. dubna 2009 15:05

soukromá zpráva od Wirdenchies pro sídlo Wesprů Pěkně noha, před nohu, noha před nohu to by však nesměla ta jedna zklamat. Na potrhaném oděvu a krvavých šrámech přibývá i trochu prachu a bláta. Šlachovitý mladík si povzdechne a znovu se snaží vzepřít a dostat se na nohy. To ho však přepadne záchvat kašle. takže není divu, že se k brance zapadlého, docela honosného sídla téměř doplazí. jedna bledá ručka chňapne černé vysoké mříže. Ještě kousek pak následuje pokus vytáhnout se vzhůru a zavolat o pomoc. Pomoc však přijde o trochu dřív. Můj můj pane! slyším ostré cinknutí kbelíku a rýče zahradník když mi postarší Anton otvírá mříže, skoro dovnitř vpadnu. Ihned mě podepře a na půl odvleče k hlavnímu vchodu. A hle, zde přichází má pečovatelka- to dostanu vyhubováno. Na potřetí pokus se mi podaří zvednout hlavu a protlačit přes oteklý obličej úsměv naznačující: to je dobré, nic to není. Můj pane! podle toho hysterického výkřiku to jí tak nepřipadá. Antone! Odveď ho prosím do jeho pokoje, připravím mu koupel pak krátký pád do bezvědomí. proberou mě slova mé milované služky. Tolik péče....tolik o mě nepečovala ani matka....Vlastně kdo je má matka? ...zase řádil. Není pro vás bezpečné se takhle vysilovat. Až se jednou dostanete přez hranici svého plazení, těžko vám budeme nápomocni. Pojďte na tváři mě pohladí její rusý pramen. Zelená očka má přimhouřená v tiché zuřivosti. Na to nemám co říct. za krátko mě odvlečou do koupelny a z jejich pomocí se vysvleču a následně ponořím do horké, velmi příjemné vody. Slastně si oddechnu. Antone, přines obvazy dveře se zavřou. Zůstávám tu jen já a má milovaná sluštička. Starostlivě si mě prohlíží. Pak zvedne mou pravou ruku Tohle by chtělo zašít. neříkejte mi, že jste zase náhodou někoho potkal pane. och, proč vám bůh nedal trochu rozumu? strhávám ruku do vody- až do vycákne do jejího výstřihu a s bolestivým syknutím od ní otáčím hlavu Předemnou o Bohovi nemluvte slyším že chce ještě něco dodat a tak jen vysíleně zvedám ruku. Povzdechne si a začne mě drhnout. O pár hodin později jsem jako ze škatulky. Obvázaný, čistý a voňavý. Dívám se na sebe do zrcadla, očka se mi mhouří. Hřeben v Asteliných rukou zabere moc krutě- aby mě probudila. Doufám že dneska zůstanete doma pane. Pravděpodobně zase přijde nějaká horečka odfrknu si To bych nesměl vycházet ven nikdy, protože nemoc si pro mě vždycky přijde. Zrzka mě ještě chvíli přemlouvá, ale já jsem tvrdohlavý. Dlouhý černý kabát ve větru pleská o mé tělo, ebenová hůl duní o zem a já směřuji k Diablu...

Wirdenchies - 05. dubna 2009 15:07

soukromá zpráva od Wirdenchies pro sídlo Wesprů Pěkně noha, před nohu, noha před nohu to by však nesměla ta jedna zklamat. Na potrhaném oděvu a krvavých šrámech přibývá i trochu prachu a bláta. Šlachovitý mladík si povzdechne a znovu se snaží vzepřít a dostat se na nohy. To ho však přepadne záchvat kašle. takže není divu, že se k brance zapadlého, docela honosného sídla téměř doplazí. jedna bledá ručka chňapne černé vysoké mříže. Ještě kousek pak následuje pokus vytáhnout se vzhůru a zavolat o pomoc. Pomoc však přijde o trochu dřív. Můj můj pane! slyším ostré cinknutí kbelíku a rýče zahradník když mi postarší Anton otvírá mříže, skoro dovnitř vpadnu. Ihned mě podepře a na půl odvleče k hlavnímu vchodu. A hle, zde přichází má pečovatelka- to dostanu vyhubováno. Na potřetí pokus se mi podaří zvednout hlavu a protlačit přes oteklý obličej úsměv naznačující: to je dobré, nic to není. Můj pane! podle toho hysterického výkřiku to jí tak nepřipadá. Antone! Odveď ho prosím do jeho pokoje, připravím mu koupel pak krátký pád do bezvědomí. proberou mě slova mé milované služky. Tolik péče....tolik o mě nepečovala ani matka....Vlastně kdo je má matka? ...zase řádil. Není pro vás bezpečné se takhle vysilovat. Až se jednou dostanete přez hranici svého plazení, těžko vám budeme nápomocni. Pojďte na tváři mě pohladí její rusý pramen. Zelená očka má přimhouřená v tiché zuřivosti. Na to nemám co říct. za krátko mě odvlečou do koupelny a z jejich pomocí se vysvleču a následně ponořím do horké, velmi příjemné vody. Slastně si oddechnu. Antone, přines obvazy dveře se zavřou. Zůstávám tu jen já a má milovaná sluštička. Starostlivě si mě prohlíží. Pak zvedne mou pravou ruku Tohle by chtělo zašít. neříkejte mi, že jste zase náhodou někoho potkal pane. och, proč vám bůh nedal trochu rozumu? strhávám ruku do vody- až do vycákne do jejího výstřihu a s bolestivým syknutím od ní otáčím hlavu Předemnou o Bohovi nemluvte slyším že chce ještě něco dodat a tak jen vysíleně zvedám ruku. Povzdechne si a začne mě drhnout. O pár hodin později jsem jako ze škatulky. Obvázaný, čistý a voňavý. Dívám se na sebe do zrcadla, očka se mi mhouří. Hřeben v Asteliných rukou zabere moc krutě- aby mě probudila. Doufám že dneska zůstanete doma pane. Pravděpodobně zase přijde nějaká horečka odfrknu si To bych nesměl vycházet ven nikdy, protože nemoc si pro mě vždycky přijde. Zrzka mě ještě chvíli přemlouvá, ale já jsem tvrdohlavý. Dlouhý černý kabát ve větru pleská o mé tělo, ebenová hůl duní o zem a já směřuji k Diablu...

Pán Záhad - 05. dubna 2009 15:18

bar Diablo Vkročíš do temného baru, který je prázdný a rozbitý. Nikdo už tam není a není slyšet ani smích a poklid, který zde kdysi panoval. Už tu nic není. Jen je tu pouze cítit smrt a na podlaze je vidět kaluž krve, která je skoro všude. Ptát se na otázky typu - Kdo? Proč? A jak? je pochopitelné, ale nikdo ti na ně neodpoví, jelikož tu nikdo není. Ale pocítíš něčí vůní, někoho, spíš je pach lykanky, která je na jedné z budov s mužem, ten muž je člověk. Ta budova je nedaleko odsud. Můžeš se vydat tím směrem, nebo zůstat tady. To jest jen tvoje dobrovolné rozhodnutí.

Patreen Jekatěrina Kazzarski - 05. dubna 2009 15:29

soukromá zpráva od Patreen Jekatěrina Kazzarski pro Doma Zatímco mladík odejde do předsíně s telefonem u ucha, pozorně naslouchám rozhovoru neznámého staršího muže s dědečkem. "Ten muž říká, že dědeček o těch... těch tvorech... ví mnohé...? Ale - ale kde by se k těm znalostem dostal, jak by mohl... "Ilja...? Kák možno Ty znáješ..." začnu, ale tentokrát si uvědomím včas, že jsem se dopuistila neslušnosti a přeladím na angličtinu: "Omlouvám se, je to jen reflex. Chtěla jsem říct - dědečku, jak bys o nich mohl něco vědět...?" Než však Ilja stihne odpovědět, do pokoje vejde ten mladší z mužů a podle jeho bílé tváře okamžitě poznám, že nenese dobré zprávy, což okamžitě potvrdí. "Tetičko Drew... Ne.. Ne...!!" Odstrčím mladíka, který se mě v dobrém úmyslu pokusí obejmout a zamračím se: "Já nejsem z cukru, pane... A nejsem zvyklá, aby mě objímali úplně cizí lidé... Teď... Teď musíme najít Patricka, rychle..." řeknu pevně, a slzy si dovolím teprve tehdy, když se k mladíkovi otočím zády.

Wirdenchies - 05. dubna 2009 15:34

Diablo a dál opatrně vkročím dovnitř- a v zápětí se skoro přerazím o židli. Zavrčím a rozhlédnu se. ptát se? To ani nemá cenu. Nejsem tak hloupý na to aby mi to nedošlo. a klidné popíjení se konat nebude a přeci jen- i když mé smysli nic nevnímají, řádně to tu prozkoumám. Možná už ze zvyku a nebo z nudy. ten poslední souboj....byl tak nudný....Stále mě napadá proč tu vlastně jsem? K čemu mi to všechno je? na chvilku se posadim na židli a nechám se unášet vírem myšlenek moudrá mysl, vzdálená slova, síla z jiné sféry...K čemu mi to je? Když mám to své slabé lidské tělo? zvednu ruku obvázanou obvazem Lykanka....Co by se stalo kdyby pozřela mou krev? Buď by jí to zabilo a nebo by byla jako já....směšné přihlouple se usměji a záchvat kašle mě chvilku ohýbá. Oblíznu si rty zkrvavené nemocí a slabostí těla a zvednu se. Vypluji do tmy a rozhlížím se je to jako stále čekat na znamení co nepřichází....Třeba by mohlo čekat támhle za tím rohem.... rozejdu se do nějaké uličky a zastavím se tak daleko od člověka s vlkodlačicí, jak jen si to můžu dovolit abych slyšel o čem se baví (takže můžu stát hodně daleko)

Soralen - 05. dubna 2009 15:49

Výšková budova Vypadá to tak.. Pokrčím rameny a uhladím si poměrně rozcuchané vlasy. Co tím myslíš? Mě nikdo nepřeměnil. Mě prostě kousnul vlk. Opět pokrčím rameny. A kdy? To už je dávno. Ani si to přesně nepamatuju, bude to tak sedmdesát let, myslím. Nevím přesně. A co všechno dokážu? Taky přesně nevím, nezkusila jsem ještě všechno. Každopádně když skočím z týhle budovy já, maximálně si něco zlomím. Když ty, umřeš. Vysvětluju mu jako by se nechumelilo. Maličko se pokrčím v kolenou a vyskočím na stříšku přístěnku. A to je jdno, klidně se ptej. A nesetkal ses s lykanem? Já nejsem taková jako ostatní vlkodlaci. Oni jsou v přeměně půl na půl. Já, jak sis všiml, nejsem. A vlastně, co ví takový lidský červíček jako ty o upírech a vlkodlacích? Ty nejspíš taky nebudeš..normální. Nemyslím tím, že si pejr nebo lykan. To bych poznala. Tipuju to spíš na lovce nebo nějakého fanatického historika.

Milo Crosby (profesor tance) - 05. dubna 2009 22:33

výšková budova Poslouchám, jak ke mně ta bytost hovoří a vypráví mi o tom, že je vlk. O tom jsem nidky neslyšel. Nikdy jsem se nezaobíral tou teorií, že by se někdo dokázal proměnit ve vlka. Vlastně nikdy jsem se nezajímal o lykany a o vlky. A teď si myslím, že jsem to měl udělat. Když domluví a zeptá se mne, zda jsem lovec celkem mile mne to překvapí, jelikož jsem rád, když se o mne někdo aspoň trošku zajímá. Ano jsem lovec. Ale jsem lovec těch nenasitných pejrů, kteří nemají nikdy dost. promluvím k té ženě a odhodlaně jdu k ní, jako kdyby bych byl smyslů zbavený. Přitáhnu si její rty, ke svým a políbím ji. Je mi jasné, že bude chtít ucuknout, nebo mi dát facku. Klidně to risknu. Jen jsem chtěl poznat, jak líbá vlčice. Odpusťte mi, ale nemohl jsem odolat promluvím k ní a o krok ustoupím.

Irsay z Royossu - 05. dubna 2009 22:50

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro chata jsme ráda, že mu nic není, opravdu od mrtvého srdce jsme ráda, že se mu nic nestalo. chceme jen poklidně ležet na jeho hrudi, ale ne, on požaduje manželské povinnosti. Ne, nechceme, ale on si přeje. Tedy, musíme podlehnout, prostě nám nic jiného nezbývá. Snažíme si přožít každý jeho dotek, každý polibek a naráz opět to vášnivé milování. Nejsme unavená, jen naše nálada není tak náruživá ani žádostivá, přesto podlehneme svému manželi jak on si přeje. těžce poté oddechujeme příjemně unavena. lažíme, lehneme si přímo na něj. nevíme proč tolik miluje polohu nad námi, ale dopřejemu co chce. po konci toho úžasného aktu se celou svou vahou položíme na jeho nahé tělo a obejmeme jej. hlavou spočíváme na té svalnaté hrudi a cítíme se unavená...

Gabriel Delicius - 05. dubna 2009 23:06

soukromá zpráva od Gabriel Delicius pro chata Bylo to vzplanutí vášně, kterou jsem zažil jen v tom hotelu a poté jsem se k ní nějak nedostali víckrát. Toto a svatební noc? To nemůže být pravda. Svatební noc jsme měli mít předtím a tolikrát byla pokažená tím, že nám někdo usiloval o život. Nejdřív Mundala, potom Lykáon a lovci. Jak já ty dva nenávidím. Ještě že je po Mundalovi. Ještě najít to sídlo lovců a zničit je. Pak nám dají konečně pokoj. s touto myšlenkou se postavím opatrně na nohy. Obléknu si opět svoji černou košili a jsem rozhodnutý odsud odejít. Možná na lov, kdo ví. Stojím u okna a dívám se zněj, jelikož mám strach tu nechat Irsay samotnou. Mohlo by se jí přitížit. Musím tu zůstat... Ne. Vemu ji s sebou na lov. s touto myšlenkou se opět podivám na Irsay, která leží v posteli a odpočívá. Přiblížím se k ní, jako vánek, jako vítr, či snad bouře. A posadím se k ní na postel. Netuším, proč jsem se postavil a šel k oknu, ale to mne nezajímá. Pohladím ji po vlasech a políbím ji na čelo. Pojď se mnou na lov. Udělá se ti líp. promluvím k Irsay a čekám napjatě na její odpověď, kterou doufám brzo poznám. Opět se postavím na nohy, a začnu vytahovat věci ze škříně, až najdu nějaké to svoje oblečení. Hodím to Irsay na postel. Oblékni se do toho. Zahřeje tě to. Myslím, že ti to bude. promluvím k ní a ukážu jí na to oblečení, které se povaluje na posteli vedle ní. Oba dva potřebujeme lidskou krev a ty nejvíc. pravým a čekám, jak zareaguje.

Irsay z Royossu - 05. dubna 2009 23:29

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro chata Opět od nás vstává a obléká se. Přejdeme nahá tan pokoj a žhavě jej políbíme. Poté se zabalíme do peřiny a chceme odpovědět, že chceme zůstat zde, že nám není tak úplně dobře, ale ze zamotané peřiny vypadné dýka....naše dýka. Zabalena do peřiny posadíme se na zema do třesouchích se rukou vezmeme ten zakrvácený kov. Zabilas ho... šeptáme, ale ten hlas není náš. Jsme jako v tranzu, pohledem připoutána ke stále krvavé dýce. hledíme na ni a nechtíc se pořežeme na prstě... Kam ta dýka patří? kolik krve prolila? kam ta dýka patří, do srdce, ano, tam ej její místo, tam má být... Znenadání si v tom podivném transu bodneme dýku přímo do srdce. Poslední pohled j ena dorriana, který hází oblečení na postel...

Gabriel Delicius - 06. dubna 2009 06:21

soukromá zpráva od Gabriel Delicius pro chata, kolikátá smrt? Jen co se na malou vteřinu otočím, tak se stane něco hrozného, strašného. A to, jak si Irsay bodne dýku přímo do srdce, ve mně vyvolá zmatek a spousto otázek. Nevím, co přesně dělám, ale tady se jedná už po několikáté o její život a jestli teď selžu, vše je ztracené. Neví, zda jsem v té chvíli rychlí, jak blesk, či jako stín, ale někdo mi propujčil rychlost, abych to vše zvládl. Doběhnu do místnosti, pro tu další infúzi, a pár obvazů. Všimnu si tam, taky léku na uklidnění, který v této chvíli bude potřebovat Irsay, jelikož se mi na ni něco nezdá a plyne to z psychického hlediska. Dojdu rychle do místnosti, kde už je položená na posteli, a tam kde kdysi bylo srdce, má zabodnutou tu svou dýku. Budu se jí muset zbavit, jinak si ještě ublíží. pomyslím si a s touto myšlenkou, opatrně vytahuji tu dýku, když ji vytáhnu, položím na tu její ranu obvaz a omotám ji pevně, aby nemohla uniknout žádná její krev. Uvědomuji si, že ta dýka je stříbrná, a taky to, že jí měla v těle, zanechalo stopy po stříbře. Zapíchnu ji insfúzi opět do ruky, říznu se kuchyňský nůž a nechám ten tok, krve zkapat jí do úst. Přikryju jí dekou, aby jí nebyla zima, až se probudí. V této chvíli, už nemůžu nic dělat, leda, že bych jí dal ten prášek na uklidnění. Nebyla by tak aktivní, myslela by, to ano, ale nemohla by se nějak příliš pohnout, apoň do té doby, než jí najdu nějakého člověka...Ne. To se zamítá. v této chvíli udělám, ale jinou věc. Tu její dýku schovám, daleko od ní. Když chci odejít na lov, tak někdo zaklepe na dveře. Netuším přesně, kdo to je, ale jdu otevřít. Venku stojí nějaký chlápek, který není ani upír ani lykan. Toho využiji a jediným pohybem ho uvedu do bezvědomí. Odnesu jeho malátné tělo na vrch, aby když se Irsay probudí, tak se mohla nakrmit jeho krví. Když to vykonám, tak se vydám zpátky do kuchyně, kde si vezmu dvě láhve staré whisky, té nejlepší a začnu jí popíjet. Raději si vezmu i tu druhou láhev, a s oběma jdu nahoru za Irsay. Jako alkoholik se v této chvíli cítím. Sednu si k oknu na chladivou zem a popíjím whisky, jako kdyby to byl čajíček, jenže není. Jedna láhev vypita, teď ještě druhá. pomyslím si, když otevřu tu druhou. Jsem v pokoji Irsay, ale teď mi je všechno jedno. Uzavřel jsem se do sebe a do láhve, kterou popíjím, takže už jsem celkem v podnapilém stavu.

Irsay z Royossu - 06. dubna 2009 10:12

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro chata Nezemřela bychom...Vůči našemu stříbru sic nejsme imunní, ale máme ho v těle již tolik spolu s různými jedy, že ne...že nám to nic neudělá. Avšak jsme v bězvědomí. dorrian vykoná vše možné, aby zachránil náž žviot-neživot. chvíli se potácíme v krajinách nevědomí a objevují se nám pouze vzpomínky na bojovníka...jeho polibky , jeho doteky...vše se nám zobrazuje...Naráz prostě otevřeme oči a ticho pokkoje prořízne náš úzkostlivý nádech. Prudce se posadíme a hledíme do prázdna...Podíváme se na své ruce a vidíme že v nich nic není. Jsme oblečena do košile, pod níž cítíme obvaz. Vythrneme si infuze z rukou...není jich potřeba. Vstaneme z postele a lehce překročíme tělo člověka, které je na zemi. Hledáme něco...něco hledáme... Není v našch rukou...není...kde je? Musíme ji najít, musíme ji vidět...musíme ji držet...je třeba ji mít...

Gabriel Delicius - 06. dubna 2009 12:17

soukromá zpráva od Gabriel Delicius pro chata Dívám se na Irsay, která už konečně vstala a vůbec si mne nevšimla. Nevšimla si mojí maličkosti a něco hledá. Vím, co hledá. Ale to jí nedám. Nedám jí to. Sedím u okna a pozoruji jí. To její chování, jako kdyby se nic nestalo mne, začíná vytáčet. Hledáš něco? zeptám se jí a jsem rozčilený. Možná to je tím, že jsem tolik pil toho alkoholu, ale je mi to jedno. Zda bude naštvaná. Nezáleží mi na tom. Nenajdeš to. To já nedovolím. Už jsi dvakrát málem zabila. Co kdybych tu nebyl? Co by se stalo? mluvím k ní rozčileně a stoupnu si na nohy. Jako opilec se dopotácím kolíbavou chůzi za ní a chytnu jí za ruku silně, tak aby se z mého sevření nedostala a dívala se mi očí. NEDOVOLÍM TI, ABYSIS OPĚT UBLÍŽILA tyto slova zdůrazním a dívám se jí do očí. Její tvář si otočím, aby neuhla pohledem. Nehodlám ji pustit, nedopustím ji, aby si znova udělala. Sice jsem opilý a ztrácím na rovnováze, ale něco jsem tím získal. Přestal jsem se kontrolovat, přestal jsem uvažovat na životě a na smrti. Ještě si ublížíš a já zemřu taky. promluvím k ní po pravdě. A vytáhnu svoji pistoli. Dám ji do její ruky a pevně jí sevřu, přitom namířím na svoje srdce, tak aby mohla stisknout spoušť. Můžeš mně zabít rovnou. toto je poslední slovo, které řeknu ve svém dlouhém monologu a dívám se jí do očí. Je mi jedno, zda stiskne spoušť. Jsem připravený na všechno.

Irsay z Royossu - 06. dubna 2009 13:15

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro chata nenacházíme co hledáme a všimneme si, jak nás manžel nutí se na něj. Svým pevným stiskem nám poláme kosti v našem zápěstí ale donutí nás to jen bolestivě se ušklíbnout. Křičí po nás a my na něj odevzdaně hledíme s podivným nádechm v očích. Jeho stisk nepovoluje a nutí nás bolestivě poklesnout. -vnutí nám zbraň do zlomené ruky a my ji pevně uchopíme. namíří zbraň na své srdce, ale my kvůli náhlé malátnosti klesneme ke kolenům. zbraň stále držíme v ruce a neuvědomujeme si, že to, kam zbraň míří je nyní naše srdce. Prohlížíme si ji, jako by byla první, kterou ve svém životě vidíme. Chytíme ji podivně...míří na naše srdce ale přesto ji držíme spoušť a naše nestabilní ruce se klepu a nebezpečně povolují spušť zbraně...Vypadáme ne tak zničeně jako předtím...vypadáme, že nevíme co je svět...Avšak hlavou nám víří mnohé myšlenky... Jeden hlas nás nutí zmáčknout spoušť, jiný zase křičí ne...polož tu zbraň! Další nás obviŇje ze smrti všech, kterých jsme kdy milovala...Jsme jako dítě, které dostalo do rukou otcovu zbrAň a hledí na ni jako poprvé...doufá v její nenabitost a téměř možná i vystřelí...

Gabriel Delicius - 06. dubna 2009 13:27

soukromá zpráva od Gabriel Delicius pro chata Dívám se na chování Irsay. Ona se vážně chce zabít? Tato skutečnost ve mně vyvolá rozpaky, ale po chvíli se uklidním, jelikož si uvědomím, že v zásobníku není žádná kulka, není tam nic. Takže jsem poklidný a dívám se na ni. Ty chceš opravdu skončit se svým životem? ptám se jí a čekám na její odpověď. Sehnu se k ní a vezmu jí zbraň, i když spoušt stiskne. Nevystřelí nic se nestane. Sehnu se k ní a vezmu jí a položím si jí na klín, jako malou holčičku. Nedovolil bych ti abyses zabila.

Irsay z Royossu - 06. dubna 2009 13:48

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro chata Nevystřelila jsme a ani bychom to pravděpodoběn neudělala. Vezme nám zbraň a položí si nás do klína. Hladí nás po vlasech a v nás se naráz objeví další rozpor...jako by několik osob přebývalo v jednom jediném těle. Jedna zničená, která již nemůže sama se sebou dál žít. Věrná manželka, jež miluje svého muže. Nenasytná upírka, bestie, jejíž hlavní emocí je charkteristická vášeň, přičemž vše ostatní její lhostejné. Vezmeme jeho tvář do svých dlaní. a prázdnýma očima mu pohlédneme do těch jeho ustaraných My přeci nemůžeme zemřít, hlupáčku... Vtiskneme mu horoucí polibek. Své ruce obtočíme okolo jeho krku a ty jeho necháme ať dělají co se jim zlíbí. Rukou si přitáhneme člověka, jež stále ležív bezvědomí. Nahýbáma se přes Dorriana a z pod košile vykukují naše nahé pevné, pěkně tvarované hýždě. Roztrhneme jeho košili a holou rukou vyrveme jeho tlukoucí srdce z těla. Krev nám stéká po rukou a my se opět obkročmo, jak to máme nejraději posadíme do manželova klína. Je v nás cosi jiného. Cosi...co se tímto chováním snaží zahnat jakousi bolest. Těmi pohyby se dorrianova košile na našem nahém těle rozepla a spoře zakrývá ty nejtejnější části anšeho těla. Naše oči jsou podivné, jen prázdné, naše ústa se promění ve lživý úsměv se dvěma ostrými špičáky. Ty se zakousnou do téměř tlukoucího srdce člověka, až krev v srdci nashromážděná jistě potřísní i manžela. kapky krve kanou po naší bradě a směřují přes krk až mezi ňadra. Vzduch nasytí kovová vůně krve a my lehce rudýma očima pohlédneme na Dorriana...náš krk je odhalený a čtyři jizvy jsou na něm jasně patrné. Zakousneme se opět do již netlukoucího srdce člověka a polibkem toto krvavé maso předáme do opilých úst Dorrianových. Je možné, že toot je ta pravá královna Royosská,a le je v ní něco podivného...neodhaleného...něco, co nahání strach. Před chvílí hleděla na zbraň..nyní je zbraní ona...

Soralen - 06. dubna 2009 20:32

Výšková budova Hmmm... Nic víc na to neřeknu. Ne že bych upíry milovala a toužila stát se jejich mazlíčkem, ale problém s nima nemám. Beru je jako ostatní lykanu, jako lovce i jako lidi. Prostě tu sou. Tečka. Když mne pak líbá, nechám se. Nevycházím mu vstříc ani nic jiného. Jen ho nechám. Když se pak odtáhne, jen se roztomile a pobaveně usmívám. Během chviličky se však má reakce změní, chytím ho pod krkem a držím ho jednou nataženou rukou nad dvěstěmetrovou propastí. Chtěl jsi to zkusit? Ale skok z týhle budovy si taky chtěl zkusit, ne? Nemohl jsi odolat, tak co kdybych ti dopomohla ke zkoušce i v tomhle? Vážně se na něj dívám, nažež s ním trhnu a hodím ho zpátky na střechu. V některých případech není risk zisk.. Vyskočím na stříšku a tam se pobaveně posadím. Nechtěla jsem ho hodit dolů. Nemohla jsem odolat... Zavrním a roztomile se usměju.

Gabriel Delicius - 06. dubna 2009 20:38

soukromá zpráva od Gabriel Delicius pro chata Nerozumím jejímu chování. Předtím se málem složila a chtěla se zabít, a teď je z ní něco jiného, ale to něco jiného mne tak nesmírně přitahuje. A přestávám uvažovat nad tím, co bylo předtím. Teď je teď. Nic už se nedá vrátit zpátky, a pokud si chce hrát, tak já tu hru budu hrát s ní až dokonce. s touto myšlenkou si jí přitáhnu k sobě a políbím jí. V pevném obětí hodlám déle vydržet. Moje polibky jsou plné vášně, lásky, ale také se tam objevuje hořkost a zloba. To všechno jí předávám v jediném polibku, který by možná pro člověka znamenal smrt, ale pro ní ne. Polibky se pomalu dostávám k jejímu odhrnutému krku, na kterém jsou čtyři jizvy po kousnutí, když jsem se minule jich dotkl pocítil jsem bolest, ale teď je to něco jiného, po celém těle mi koluje chtíč a to po jejím těle. Po ní. Jazykem prozkoumávám ty čtyři jizvy a přitom se tolik chvěji. Netuším proč, ale je to na mne znát. Vezmu jí do náruče a odnesu jí do postele, opět mám tu polohu, jaká se mi líbí, ale teď udělám, něco jiného. Otočím se, tak že Irsay je na mně a já jsem pod ní. Přitahuji si jí k sobě a hladím její nahé hýždě až přecházím k bokám, pevně si jí k sobě přitáhnu, a přitom jí opětovávám několik vášnivých polibků. Držím jí natolik pevně, že kdyby byla člověk, nemohla by se nadechnout. Ale ona je upír a pěkně vášnivý upír. Znova se ve mne probouzí ten Španiel, ale ve kterém je něco jiného, něco čeho by se normální lidé báli. Tu krev, kterou má na svých ňadrech slízávám a jsem smyslů zbavený. Jsem tolik vášnivý, a tolik toužím potom jejím těle, že mi je jedno, či se mnou spolupracuje nebo ne. Jsem dokonce tolik smyslů zbavený, že s jí položím pod sebe a opět jí opětuji několik polibků, plné bolesti, touhy a té vášně, které je tam tolik, že jsem kvůli tomu přestal i rozumně myslet. Stala se ze mne bestie, která co chce to si vezme a v této chvíli, chci jí a taky jí mám. Toužím po tobě, ani si to nedokážeš představit. pošeptám ji do ucha a dám jí dlouhý polibek, na ty jizvy, které mi nedají klidu.

Irsay z Royossu - 06. dubna 2009 20:46

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro chata vášnivý Španěl, náš manžel, nás k sobě tiskne a nezajímá se o náš opravdový stav a myslíme, že je to jen a jen dobře. Odnáší nás na postel a nechá nás ukojit se sama svými pohyby. NA jistou stranu nám to vyhovuje, al epoté se opět navrátí ke svému nejoblíbenějšímu. Přichytíme se pelesti i dřevěného čela postele, ale to vše se nám drolí pod stiskem něžných rukou. Polibky mu opětujeme a něžně jej koušeme do kůže. Naše jizvy mu však nedávají spát. Stále po nich brouzdí stále po nich touží, možná chce udělat svůj znak na naší kůži, který bude věčný. Lehce se nahneme a rozhodneme strpět manželovo přání. Je to přeci náš manžel. Napneme krk a odhrneme z něj vlasy, Je jasné jak pod kůží pulsuje krev. je to téměř vidět... Tak kousni svou královnu, dkyž to chceš... Ach ano...ty jsi můj Bojovník... zašeptáme a pevně jej stiskneme stehny. Rukama jej držíme u sebe. On nám při svém stisku drtí žebra. Stiskneme krvavé srdce v našich rukách a rozmělníme jej na kaši, která na nás padne. Krvavá lázeň, jež sytí naše polibky, teče po naší bradě, po našem krku, přes čtyři jizvy až k odhaleným ňadrům. Pokud by ho však zajímaly naše oči...jakoby nebyly. Oči a vše s nimi, oči, to okno do duše...vše je mrtvé...tělo se sice hýbe, mozek myslí, rozkoš se přijímá i dává, ale soudnost je mrtvá...

Gabriel Delicius - 06. dubna 2009 21:33

soukromá zpráva od Gabriel Delicius pro chata Tato Irsay mne překvapuje. Je jiná, je úplně jiná. Není tam to, co jsem na ní možná nejvíc miloval. Něco v ní se změnilo. Něco z ní se vytratilo, ale přesně nedokáži říct co. Hrají s ní tu její hru, a přesně netuším, jakou roli v té hře mám, ale na druhou stranu, mne tato hra celkem baví. Když si odhrne vlasy, z toho svého krku, který mi nedá pokoj, tak zpanikařím. Nevím co mám dělat, jsem jak smyslů zbavený dívám se na ten její krk. Vůbec netuším, co se to se mnou děje a nechci to udělat. Ale potom, co zaslechnu její myšlenku, neovládnu se. Nejsem to já. V této chvíli netuším, kdo jsem. Možná je to tím, že když v opilosti jsem schopen čehokoliv, a teď jsem v takovém stavu, že mi je všechno jedno. Snažím se potlačit tu svoji touhu, tu svoji chuť to udělat. Opět si hraje, tentokrát stiskne to krvavé srdce, které teče po jejím těle. Každou tu kapičku, která tam je tak jí slízávám, jako kdybych nechtěl, aby přišla na zmar. Vydám se cestičkou krve, která stoupá od jejich ňader k tomu, krku na kterém jsou ty jizvy a koluje v nich krev. Sama řekla, abys zakousl do toho jejího krčku, po kterém ty tak toužíš. Sama to tak chce. Touží po tom a ty po tom taky toužíš. Zakousni se a saj tu její krev, který ani nepatří. tato myšlenka vyvolá tu skutečnost, že to vážně udělám. Svými dvěmi špičáky se zahryznu do jejího hrdla, tam kde jsou ty čtyři jizvy po kousnutí Mundali. Vysávám z jejího těla krev a to ve velkém množství, toto množství bude určitě Irsay chybět. Uvnitř pociťuji její bolest a zmatek, jako kdybych vysával i s tou její krví, její myšlenky. Přestaň nebojí zabiješ. To ty nechceš. promlouvá ke mně hlas a já se jej snažím poslechnout, odtrhnu se od ní prudce a zadívám se jí do tváře. Nechápavě se na ní dívám. Netuším co se to se mnou stalo, ale teď je opět v ohrožení života. Opět jsem to byl já, ten který jí malém zabil. Odpusťmi, prosím. pošeptám ji do ucha a odvracím se od ní. Jsem rozhodnutý ji raději opustit, jelikož čím víc jsem u ní, tím víc ona trpí, jako kdyby to bylo prokletí nás obou, jako kdyby ten Mundala měl v tom prsty i po smrti. Přistoupím k oknu a dívám se z něj. Netuším, co mám dělat. Ani netuším v jakém je stavu Irsay, ale nevšímám si toho. Musím odejít a tebe zachránit. Někdo nás dva proklel. A my nemůžeme být šťastní. Musím odejít a tebe opustit. Musím to udělat. Musím tě zachránit před sebou. promlouvám k ní a posadím se na křeslo daleko on ní. Pořád netuším v jakém je stavu, pořád nevím nic. A proto jsem raději od ní dál, abych se nemusel dívat na tu pohromu, kterou jsem napáchal. Musím odejít, abys ty žila. promlouvám do větru a chytnu si hlavu. Cítím se být tak bezmocný. Necítím nic jen bolest a zmatek. Sedím a pozoruji zem, v hlavě mám tolik myšlenek a nevnímám co se děje. Jen mne zaráží, že nám někdo nepřeje. Ničí mne to. Budu se jí muset vzdát, jen kvůli tomu, aby mohla žít. Byl bych schopen jí zabít a to já nechci. Nemůžu. Tolik jí miluji.

Irsay z Royossu - 06. dubna 2009 22:27

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro chata Udělá to. Zakousne se do naší bělostné kůže a rozšíří počet věčných jizev. Při jeho vkousnutí se nebezpečně napneme a díky jeho sevření se polámají další kosti, ale to nám nikdy nevadilo. Zaryjeme nehty do jeho zad tou bolestivou rozkoší, jež působí upírův polibek a nevědomky táhneme...táhneme jako smyslů zbavená a způsobíme mu osm dlouhých jizev na zádech, které se brzy zacelí. rozkošnou bolestí vzdychneme, možná zaúpíme a přitiskneme ho k sobě mnohem více. člověk, ani upír si neuvědomuje ztrátu krve do té doby, než až opravdu umírá a to se nám nestane. Díky jeho infuzím máme v sobě krve více než dost. Dorrian se najednou prudce odtrhne, až máme strach o téměř živé maso, které by tímto pohybem mohl vzít sebou, ale ne, nevezme. Chvíli ležíme, až to musíme rozdýchat a dát možnost kostem srůst. Poté pohledíme vyzývyvě na Dorriana. Manželi? Proč odcházíš z lože roztoužené ženy? zeptáme se nevinně a vstaneme na lokty. Krev máme rozmazanou všude možně a tu malou ztrátu ani necítíme. Dorrian lituje....zase lituje! Lituješ snad toho, že jsi naším mužem? zeptáme se tvrdě, až ho možná zamrazí. Jsme silná žena, Dorriane, jen tak nás muž nezabije... Chováme se, jako bychom si nepamatovala co se stalo před vlastně několika desitky minut. jakoby se nic z toho nestalo, žádná smrt, žádné ohrožení života. Opět od nás odcházíš? Pak sis nás nikdy neměl brát, když se ti to nelíbí... Odešla bychom, ale tato manželská hádka je nutná vyřešiti. Nemáme ráda slabost a rozhodně ne slabost u mužů....

Gabriel Delicius - 06. dubna 2009 22:57

soukromá zpráva od Gabriel Delicius pro chata Dívám se na Irsay překvapeně, nečekal jsem na to, že to zvládne, ale té krve, kterou jsem dostal do jejího těla bylo až moc. Postavím se prudce na nohy, a pořád sleduji Irsay, která na mne mluví, jako na toho kdo by litoval Ona si vůbec neuvědomuje, co se jí během dneška mohlo stát. Vždyť tolikrát málem přišla o život. napadá mne v hlavě jediná myšlenka. Nikdy bych toho nelitoval. Ty to nechápeš? Jen chci, abys byla v pořádku. To chci tak moc? mluvím na ní vyšším tónem hlasu. Už nejsem schopen jí dokázat, jak moc toho nelituji, či snad jak moc jí miluji. Nějak jí nepouštím k tomu, aby hovořila. Hodlám pronést svůj monolog, který sice bude mít pár mezer, ale ne tak dlouhých, aby mohla nějak hovořit. Nejsem ochoten jí připustit ke stolu, teď jsem strašně rozčílený z toho, že mne tolik osočuje, jako kdyby nevěděla, co se jí před nedávnem stalo. Jsi silná žena. To ano jsi, ale za dnešek jsi tolikrát málem zemřela, tak mi promiň, že mám o tebe strach. A že se ti snažím pomoct. promluvím k ní a jdu za ní. Posadím se na postel a posadím jí na svůj klín, pevně chytím její ruku, opět a dívám se jí do očí. Jsem rozčílený. Nikdy jsem neřekl, že bych snad litoval toho, že jsem si tě vzal. Opakuji nikdy. Nelituji toho. promluvím k ní s důrazem a její ruku víc zmáčknu, aby si to uvědomila. V tobě je těžké se vyznat. Kdo ty vůbec jsi? Nejsi ta, kterou jsem kdysi znal. Jsi jiná. Jako kdyby ten Mundala z tebe vysál život. Vždyť jsi do svého srdce zabodla dýku. Kdo jsi? nejsem schopen slova, a tak k ní vyšlu myšlenku. V tento moment nejsem schopen ničeho. Pořád jí držím za ruku, ani nevím za kterou a nějak mi na tom nezaleží, zaleží mi na jediném, a to abych se dozvěděl pravdu. Jsem už vyčerpaný natolik, abych hrál tuto hru. A není se čemu divit, když mé ženě hrozila tolikrát smrt a já ji musel zachraňovat. Nelituji toho, ale neměla mi hovořit o tom, že bych litovat naší svatby. Nikdy bych jí nelitoval. Nikdy.

Irsay z Royossu - 06. dubna 2009 23:17

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro chata Nechápavě na něj hleídme. Nepamatujeme si nic z toho, o čem mluví. Sahneme na své srdce a ne, není tam žádná jizva, není tam nic, co by tohle připomínalo. Lžeš, o čem to mluvíš? Nic takového se nestalo... šeptáme nevěřícně. Snažíme se mu vytrhnout, ale ruku svírá více než pevně. Snažíme se nemyslet na to, co říká, přeci to nemůže být pravda. Jsme v pořádku celou tu dobu. Pokud tedy ničeho z toho nelituješ, proč se tak potom chováš, manželi? šeptáme a hlas se nám láme zoufalstvím, že by snad mohl mít pravdu, ale ne, myšlenku takovou zamítneme v okamžení. Potřepeme hlavou a naše vlasy se zavlní, vychází z nich omamná těžká vůně levadnule a mys e tím snažíme vytřást ty podivné myšlenky, které nám vnucuje. volnou rukou jej obejmeme okolo krku a nemíníme poslouchat ty lži. Jsem...ta...kterou...sis...vzal...Irsay...kterou...jsi miloval...v ženě je...přece vždy...těžké...se vyznat...ale mne...přece...dobře...znáš... Svá slova přerušujeme polibky, které mu věnujeme povalíme jej na postel. Mírně na něm poposedneme a snažíme se uvolnit tu sevřenou ruku. Nic takového bych si přece neudělala, Dorriane... Poslední slova provází úsměv a polibek, za nějž by se styděla i nejpromiskuitnější kurtizána...

Gabriel Delicius - 06. dubna 2009 23:27

soukromá zpráva od Gabriel Delicius pro chata Jako by zapomněla. Jako kdyby se pro ni nic nestalo. A my začali od znova. Nevím, zda je to dobré, ale raději si to nebudu kazit a říkat jí o minulosti na kterou zapomněla. Je to tak lepší pro nás pro oba. Položím se na postel, jak chce. Její polibky opětuji a jsem nejspíš šťastný, že na to všechno zapomněla. Že si nic už neudělá. Ty jsi nic nepamatuješ? pošeptám ji nevěřícně do učí a políbím ji na její rty. Ten polibek je tolik dlouhý a tolik vášnivý, že je těžké se z něj vymámit. Ano znám tě. Opusť mi, že jsem se v tobě zmýlil. Toužím po tobě a málem jsem tě ztratil. promluvím k ní a uvolním jí tu ruku. Ulehnu na postel a jí nechám ať si je v na mne, možná je to pro tuto chvíli lepší. Dotýkám se jejího těla opět. Opět jsem ten, který touží po jejím těle a opět se jí snažím uspokojit, tak jak předtím. Nežné polibky, všude, tentokrát si dovolím políbit i její nádherné plné křivky, které mne tak nesmírně přitahují, tentokrát se považuji za manžela. Něco se ve mně změnilo. Ale přesně netuším co. Jsem jiný. Jako kdyby nějaká moje stránka zmizela a dlouho se nevracela. Když jsi v pořádku, tak proč nejít na lov. Je krásný den a my bychom se mohli provětrat. navrhnu jí a opět jí věnuji několik polibků a přitom čekám na její reakci.

Irsay z Royossu - 06. dubna 2009 23:35

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro chata Hloupě mluví náš muž. Nechápeme o čem a proč vlastně. Jak bych si mohla pamatovat něco, co se nestalo, můj drahý? Nebo snad víš o něčem více než já? Usmějeme se záludně a oddáváme se dávkám vášně. Oba se převalujeme po posteli tak že to snad ani není možné, přitom rozbíjíme její nádrherně řezané čelo. šimráme jej svým vlasy a líbáme ten klenutý hrudník avšak vypustí z úst něco, co nás rozlítí i pobouří. Okamžitě přestaneme s těmi překrásnými polibky a tvrdě sykneme... Ne! To v žádném případě! Chceš-li, jdi...nám stačí okno a zbylá krev v něm...vlasně ji nepotřebujemem vůbec! Rty se stáhnou do úzkostlivé čárky a oči na něj přísně hledí. Nějakým způsobem sedíme na něm a rukama se opíráme o jeho hruď,avšak nyní byla naše reakce přehnaná...jakoby venku bylo něco, k čemu máme zarytý až nenávistný odpor...

Gabriel Delicius - 07. dubna 2009 06:51

soukromá zpráva od Gabriel Delicius pro chata Nechápu. Nerozumím. Zapomněla na to. Ale jak? Co teď. Nesmím jí to za žádnou cenu, připomenout. Je tepší, když to neví. pomyslím si a opětuji jí polibky a to všechno. Když jí řeknu o tom, že bychom mohli jít na lov, je proti. Jindy by proti nebyla, ale teď je proti. A já se jí vlastně ani nedivím. Tolikrát jí bylo ublíženo. Přitáhnu si jí k sobě a políbím ji na její rty. Raději si budu užívat této chvíle, než se vracet do minulosti. Nikam nepůjdu... Bez tebe ne....Chci tě. Toužím po tobě, má královno. šeptám jí do ucha a přitom jí zahrnuji polibky. Doteky a polibky se to hemží. Polibky jsou opět ty, které by normální lidi zabily, ale jí ne. Ona není člověk. A je tak silná. Jednou se dozví pravdu a tebe bude nenávidět. žene se mi hlavou myšlenka, na kterou raději zapomenu a dál se věnuji svojí královně. Tolik polibků jí snad ani neopětoval ten Mundala. Mundala, ten co jí tolik ublížil. nechápu tomu, že na to musím myslet v této chvíli, kdy oba toužíme a chceme svoji touhu ukojit. Tentokrát se přehoupnu do té polohy, kterou mám tolik rád. Jsem na ní a dívám se jí do očí. Skloním se k jejím rtům a dám jí tolik silný polibek, který oslovil srdce mnoha dam. Dám do něho svoje umění, a to umění milovat. Dám do něho svojí lásku, a zároveň strach o ní, aby už konečně přestala o mne pochybovat. Začal jsem si víc uvědomovat její tělo, a při každém doteku, jsem měl pocit, že jí znám. Že ona je moje Irsay, která pouze zapomněla na to nejhorší a já na to stejné musím taky zapomenout. Přitáhl jsem si jí k sobě blíž, tak pevně, tak majetnicky, aby přestala pochybovat o tom, že jí moje duše miluje. Volnou rukou jsem brouzdal po jejích krásně tvarovaných hýždí, a stoupal nahoru až k jejímu tak krásnému tělu. TY jest moje Afrodité. Tolik dokonalá žena, která oslepila muže. A ten muž ti podlehl. sehnu se k ní a pošeptám jí do ucha tato slova, jako kdybych se ocitl v Antice a ona byla moje bohyně, která si právě vybrala mne z tolika mužů, které tolik o její náklonost bojovali. Tisknu se k ní tolik, že mi nezáleželo na tom, že kdyby byla člověk zemřela by. Zadívám se na její krček, kde je tolik ran a je zde i moje stopa, se kterou jsem jí zbavil té bolesti. Hraji si ní. Hraji svoji hru. Políbím jí na její krk a začnu jej polibky ochutnávat, ale tak, aby z jejího drahoceného hrdla nekápla kapka. Experimentuji s jejími doteky, vlastně s celým jejím tělem. Políbím ji bok, kde by měla být jizva a není. Políbím jí misto, kde by mělo být její srdce a ta jizva, která tam není. Políbím její krček, kde je tentokrát šest jizev, jako pámatka na tu její bolest. Na malou chvíli přestanu a podívám se jejích očí, které mne tolik upoutaly. Vezmu jí do své náruče a odnesu jí do koupelny. Kde všechny stopy potom incidentu, který se udál nejsou. Napustím vanu, a když je té teplé vody plno usednu do ní Irsay si přitáhnu k sobě do vody. Když ulehne na mně, cítím se tak blaženě. Koupel potřebujeme oba dva. Dotýkám se polibky kapek vody na jejím těle. A opět se moje mysl uvede do minulosti, kdy byla před necelými třemi hodinami v ohrození života, zde ve vaně. Snažím se na tu myšlenku zapomenout, ale je to silnější než já. Nejspíš si všimne mého ustaraného pohledu v mých očích, ale je mi to jedno. Ležím ve vodě, která tak krásně hřeje moje tělo a na mém klíně je královna Roysská, po které moje rty a všechno tolik touží. Tak proč si kazit tuto idylku?

Milo Crosby (profesor tance) - 07. dubna 2009 19:10

výšková budova Vůbec mne nepřekvapuje její reakce, a když se ocitnu nad dvěstěmetrovou propastí, nějak ve mně nekoluje strach, že bych přišel o svůj život, který vlastně nebyl nějak zajímavý. Neměl vlastně cenu a změnit se už také nedá. Takže, když mne pustí z této výšky spíš mne osvobodí. Ale ona místo toho udělá něco jiného, hodí mne zpátky na střechu, při pádu si vykloubím rameno, ale té palčivé bolesti si nevšímám, jelikož naučil jsem se jí nevšímat. Sedím na zemi a pozoruji tu roztomilou lykanku s úsměvem na rtech se na ní dívám. Pro mne v této chvíli měl risk zisk. Myslím, že jsi mne měla raději zbavit života. promluvím a zadívám se do země, hlava se mi celkem točí a vidím rozmazaně, ale i s tímto faktem se postavím na nohy a snažím se na nich udržet. Já jsem taky nemohl odolat a klidně bych to ještě jednou vyzkoušel. Ale raději tě nebudu pokoušet. promluvím na ní a přiblížím se k ní kolíbavým krokem.

Irsay z Royossu - 07. dubna 2009 22:22

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro koupelna...odnesl nás tam ap onořil nás do vody...něco se nám zobrazuje...samé hloupé podivné myšlenky, všude vidíme krev. líbáme dorriana, ale nesoustřeídme se na to. kousneme jej do rtu trochu více a vyteče kapička jeho krve, která skane na naše rty...slatstně je oblízneme a naráz uvidíme všechno....ráz na ráz si vzpomeneme na všeechnu bolest, ne všechnu krev...na všechny pokusy i nepokusy zemřít ...prudce se odtrhneme od dorriana a zhrozeně na něj hledíme...třeseme se a ej to znát...nehty si drásáme kůži až teče bůh ví kolik krve..jsme až nepříčetná ale zhrozená díky vší té krvi...

Gabriel Delicius - 07. dubna 2009 23:01

soukromá zpráva od Gabriel Delicius pro chata Všechno je výborné až do té doby, kdy si Irsay nejspíš na to všechno vzpoměla. A je jak smyslů zbavená, ani se jí v této chvíli nedivím, ale to co si začne dělat. Mne rozčilí. Její krev je skoro všude a stéká i po mně. Kolikrát jsem se jí pokoušel zachránit a teď ona udělá opět toto. Pokud jí opět zachráním, měl bych jí dát tu injekci na uklidnění. To co mi kdysi dal můj strýc, když jsem byl velice nemocný a chtěl se zabít.Mám to přeci schované v kapse košile pomyslím si a vezmu ze země košily, ve které mám schovanou injekci. Vezmu jí a v obratným pohybem její celou dávku zapíchnu do její ruky, aniž by to tolik vnímala. Po chvíli se s ní začne něco dít. Točí se jí hlava a vidí nejspíš černotu, ale pořád je při vědomí. Odnesu jí do svého pokoje, kde jí položím na postel. A vytáhnu ze skříni obvazy, kterými pečlivě obvážu ty její rány Nebude se moct hýbat. Bude omámená. Bude slabá na to, aby si ubližovala. A já budu moct klidný. Proč mi to opět děláš? Irsay? Ty nevíš, že jsi moje všechno? Nedovolím ti odejít na onen svět. Nedopustím tomu. šeptám ji do ucha a sedím na posteli. Její hlavu si uložím do svého klína a hladím ji po vlasech. Všechno bude v pořádku. Jsem tu.pošeptám ji do ucha a políbím na její rty. Cítí se být ospalá a omámená, nemůže se ani pořádně pohnout. Ruce jí mohou piřpadat velice těžké, jako kdyby byli z betonu. Ale pořád dokáže vnímat okolí. Jen se nedokáže hýbat, tak jak předtím.

Irsay z Royossu - 07. dubna 2009 23:24

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro brani se injekci, ale stejně ji asi dostane. Lhal si...lhas si nám...zatajil jsi nám to šeptá než upadá do malátnosti...pak jen prostě leží na posteli...třepe se a najednou se jí z očí spouštějí slzy...neví kdy to přestane účinkovat. ale jakmile ano, pevně se přichytží dorrianovy hrudi a stále opakuje slova...zabila...zneuctila...lež... MH: sry...fakt nemám elán.

Gabriel Delicius - 08. dubna 2009 02:09

soukromá zpráva od Gabriel Delicius pro chata Nemůžu jí takto vidět. Sžírá mne pocit beznaděje. Cítím její bolest a jak bych jí tolik chtěl pomoci, ale to nedokážu. Nedokážu nic. Když se jí z očí spouštějí slzy pouze je otřu a hladím ji po tváři. Musel jsem. Nechtěl jsem, abysis ublížila. Nemůžu se na to dívat. Irsay. Ty to vážně nechápeš? Znamenáš pro mně hodně a to jak si ubližuješ mne ničí. Nemůžu bez tebe žít a ty chceš zemřít. Už tolikrát jsi se pokusila zabít, že já už nemám sílu, tě takto vidět. promluvím k ní. Když se přichytí mojí hrudi, je pořád tolik malátná, jen zjišťuji, to jak je silná. Jak moc je silná. Tato dávka, která je v té injekci dokáže normálního člověka usmrtit a nás dostat do stavu, kdy se nedokážeme pohnout. Položím ji opět do svého klína a ty její slova ignoruji, není to ona. Není to ona. Irsay, která byla je někde uvnitř jí. Tuto ženu neznám. To není ta, kterou jsem si kdysi bral. Sevřu v jeden stisk její ruce, jelikož to ona dokáže. Dokáže s němi hýbat, ale jinak je slabá. Držím ty její ruce pevně a nějak se nezajímám o to, že na nich jsou pořád ty krvavé šrámy, které si udělala. Ona si také te bolesti nevšímá. Nejspíš ji drtím ruce přitom stisku, ale nevnímám nic. Jsem zahleděný do jejich očí. A snažím se jakoby, napojit na její hlavu a vymazat jí ty její vzpomínky an minulost, jednou pro vždy. Chce se ti spát. Usináš. vnutím ji tu myšlenku a je to stejné umění, které má Irsay, ale tomuto se nedá odolat. Využívám toho, co mne dědeček naučil. Té moci vymazat paměť té osoby, kterou tolik miluji s tím, že je tu riziko, že zapomene na všechno. Na celý svůj život, který žila a bude muset začít od znova. Nebude si nic pamatovat, to všechno co prožila za těch spoustu let. Udělám to jen proto, abych jí zbavil té bolesti a touhy se zabít. Nabourám se do její hlavy, tak aby to nemohla zjistit a ani zastavit, a jako kdyby jediným polibkem na její čelo vymažu její minulost, tedy netuším jestli všechnu, ale přál bych si aby si nepamatovala, to co se událo za ty tři dny. Aby si jen pamatovala to, jak přišla navštívit svého starého známého. Obětuji kvůli ní všechny ty svoje krásné chvíle strávené s ní. Musel jsem to udělat. pošeptám jí do ucha a políbím ji její krvavé rty. Irsay je v bezvědomí a přesně netuším, za jak dloho se z něho dostane. Pustím její ruce a položím ji na postel, oblečuji jí do své mikiny a kalhot. Napjatě sedím na křesle a dívam se na ní. Přitom jí držím za ruku. Do místnosti se přiřítí dva lovci, kteří jsou tu za jediným úmyslem a to mne a jí zabít. Bojuji s nimi, avšak se mi podaří je oba přemoct. Když je po všem uvědomím si jediné věci ve svém těla a to dýky Irsay, kterou tam jeden z nich zabodl do mého boku. V tu chvíli, když si to uvědomím zavřu oči, spadnu na zem a omdlím. Nevím, zda umírám, či to přežiji. Můj život je v rukou Irsay.

Irsay z Royossu - 08. dubna 2009 11:27

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro chata MH: příspěvek znamenal, že čekala až to dopůsobí, ne, že by se to přebilo. Dorrian se nás snaží utišit, ale poté dělá nečekané věci. Pevně nás drží, až tak pevně, že láme naše kosti. V bolestivém úšklebku se mu snažíme vymanit a snaží se na nás používat totéž umění, jako je to naše... Ne....Co to děláš?! NE! rozkřikneme se jelikož víme co má v úmyslu. Našeptávání na nás nepůsobí, jsme vůči svému umění imunní, ale ne vůči jeho myšlenkám...Chce nám vymazat paměť! Chce-li to tolik udělat, bude ho to bolet, velmi bolet. Bráníme se jak můžeme, ale ne, nepomáhá to. Nakonec upadáme do bezvědomí a vše...vše je pryč... Probouzíme se. Hlava nám nesmírně třeští. Netušíme co s tím udělat. Snažíme se zůstat chvíli v klidu, ale když otevřeme oči, nezdá se nám zde nic povědomé. Vyděšeně se posadíme. Oblečení co máme na sobě...je mužské a tak velké. Ta vůně, je nám povědomá. Ale v žádném případě nepoznáváme to místo zde. Hlava nás nesmírně bolí, třeští a jsme zmatená. Snažíme si vzpomenout na poslední místo, kde jsme byla a je to Moskva...(Asi rok zpět) Chtěla jsem jet zpět domů a pak cestovat...ne...ještě dál...cestovala jsme a včera to byla Paříž, musela jsme usnout a někdo nás musel...znásilnit a unést... Proboha... Rozhlédneme sed po pokoji. Muž s vyrvaným srdcem, dva další mrtví muži a...Dorrian? Dorriane? Z boku mu ční naše dýka. Chvíli uvažujeme zda sjme mu to udělala já, ale ani jsme nevěděla, kde je...proč je teď tady? Začneme jednat rychle. Vytrhneme dýku z jeho boku a na zemi nalezneme transfuzi, tu mu zavedeme do krevního oběhu. Něco nás tíží na levé ruce...dva prsteny... To jsme se i vdala?? Co se to krasku děje??? čekáme, až se probudí a vysvětlí nám to...

Gabriel Delicius - 08. dubna 2009 18:47

soukromá zpráva od Gabriel Delicius pro nevědomí Vidím temnou místnost, která mi připomíná spíše propast, jež je pode mnou. Všude kolem mne je černota, tma a nic jiného. Nemůžu se pohnout z místa. Nedokážu se hýbat, celé mé tělo je ztuhlé a já se dívám vstříc propasti. Koukám z ní dolů, a tam spatřuji všechno čeho se obávám, všechen svůj strach a svoji bolest. Například tam vidím Irsay umírat mou rukou. Pomyslet na to, zda je to pravda, by mi v této chvíli vůbec nepomhlo. Rozhlížím se kolem, zda nevidím něco povědomého a nakonec spatřím tu osobu, kterou tolik nenávidím, která by měla být dávno mrtvá a není. Možná je to sen. Možná iluze, která je způsobena tím zraněním. Možná jsem také mrtev, že toto všechno vidím a to co je kolem mne je peklo. Přibližuje se ke mně a na jeho tváři vidím smích a radost, že tu není sám. Stoupne si ke mně a ukazuje na mé tělo, které se nedokáže hýbat. Sedím na zemi a dívám se na něho, na toho muže, který moji jedinou připravil málem o život. Takto jsi dopadl a kvůli komu. Kvůli té, která o tebe nemá zájem. Chce tě zabít. Taky že tě zabije. Měl bys to udělat dřív než ona. promluví ke mně sedne si vedle mne. Pořád se směje mojí bolesti. Netuším zda můžu komunikovat, ale nakonec se o to pokusím. Lžeš mi. Jsi vymyšlený. Jsi jen halucina, kterou mám způsobenou díky svému zranění. křičím na něj a snažím se jej tímto tónem hlasu zahnat, a taky že se mi to podaří, jako kdyby se přede mnou objevila cesta, která směřuje do neznáma, ale hlavně pryč odsud. Už se mohu hýbat, vnímám okolí. Postavím se na nohy a jdu po té cestě zpátky. Ale něco mi v tom chce zabránit, je to Mundala, který se chytne mé ruky a drží mi ji. Vysmeknu se mu a jdu dál. Však jednou spatříš její pravou tvář. promluví ke mně naposled, když jsem daleko od něj. Daleko od tohoto světa, ve kterém jsem na malou chvíli octl. chata Ocitám se opět ve světě živých. Možná ze zvyku se nadechnu, v ten stejný moment, když se Irsay zeptá na to co se tu ksakru děje. Otevřu prudce oči a spatřím její tvář. Spatřím tu ženu, kterou jsem miloval, a která si teď nepamatuje, co se stalo. Ale pamtuje si kdo jsem, takže mne to celkem těší. Můžeme začít od znova. Irsay. Co tady děláš? promluvím k ní a snažím se ji přivést na jinou stopu. Netuším, zda mi to uvěří, ale je to pouze pokus. Pokusím se postavit na nohy, když to jde posadím se do křesla dívám se na ni. Neřeknu ti co se stalo, jelikož to sám nevím. Prostě jsme se tady oba dva ocitli. Já osobně jsem za to rád. pravým dále a dívám se naní. Jsem rád, že je v pořádku a snažím se nepokazit tu svoji hru. Co kdybych to uhrál na lovce? pomyslím si a tento nápad se mi zdá být přívětivý. Tady v New Yorku jsou lovci. Když se podíváš na zem, máš pravý jejich důkaz. Spatřil jsem tě zde, jak ležíš a je, jak tě chtěli ublížit. Bránil jsem se, ale oni byli rychlejší a silnější. Nevím co s tebou udělali, ale jsem rád, že se naše cesty opět propojily. promluvím k ní a moje oči se začínají zavírat, ale přesto vnímám okolí i jí.

Irsay z Royossu - 09. dubna 2009 20:40

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro chata čekáme, než se Dorrian vzpamatuje a mezitím si přivoníme k oblečení, které máme na sobě, je to jasné, je to Dorrianova vůně. Posadíme se na postel a čekáme. Dorrian se probudí a vytasí na nás velmi zvláštní historku, které příliš nevěříme... Dorrian, Proč nám lžeěš? Přísně na něj zpod řas pohlédneme. Dobře víš, že nám nedovedeš lhát, nidky jsi nebyl dobrým lhářem a já tě mohu přinutit říci celou pravdu...Jak bychom se jen tak mohla dostat kamsi do Nového Yorku, když včera jsme byla ještě v Paříži...Jak bychom se mohla dostat do tvého oblečení? A nezapírej, že toto není tvé oblečení...My nztrácíme paměť jen tak...a v poslední době jsme nebyla v zájmu lovců, tak proč bychom v něm měla býti teď?? Jen tak bezděčně si prohrábneme vlasy a pokračujeme přes šíjí, kterou si chceme bolestně promnout, ale s šokem narazíme na něco podivného... TO není možné!!! Místo dvou malých jizev je tam nyní jizev šest...zhrozeně sklopíme zrak a oči nám zabloudí ke skříni, odkud z nedovřených dveří vykukuje cíp bělostných, avšak zkrvavených šatů...možná..svatebních...pohlédneme na svou ruku, kde se honosí prsten zásnubní a manželský, naopak prsten našeho enpřítzele hybí...Hluboce, možná až vražedně pohlédneme na dorriana...on je ten, který nám lže... *řekni nám pravdu... proneseme pomalu a zlostně...rozzuří nás to, že jsme se opět poddala sání krve upírem a proto v mžku přiskočíme k dorrianovi, chytneme jej pod krkem a zvedneme několik čísel do vzduchu... Řekni nám pravdu!!! zaburácíme proceděně skrze zuby a vražedně tomu muži hledíme do očí...jistě chytí naši ruku a na té spatříme stejný prsten, jako na své ruce... Lže nám!!!

Gabriel Delicius - 09. dubna 2009 21:39

soukromá zpráva od Gabriel Delicius pro chata Vlastně jsem měl tušit, že této historce Irsay neuvěří, ale pravdu ji za žádnou cenu nemohu říct, už tolikrát se kvůli tomu pokusila zabít, že to jak jsem jí vymazal paměť by nemělo žádný efekt. A tak mlčím a dívám se jí do očí, když mne drží pár metrů na zemí. Dotknu se její ruky v pudu sebezáchovi, i když na mne zkouší ty svoje triky ohledně toho, abych jí řekl celou pravdu. Nic jí neřeknu. Můžeš po mne chtít, abych ti řekl pravdu. Ale já ti jí neřeknu. Dělej si se mnou co chceš. Zabij mne, ale nechtěj po mně, abych ti něco řekl. promluvím a snažím se vysmeknout z jejího stisku, ale po malé chvíli to vzdám a jsem pořád nad zemí. Musel jsem. pošeptám do vzduchu, ale tak aby se dostalo i k jejím uším a zadívám se do jejich očí. Nechtěj po mně, abych ti tou pravdou ublížil. pošlu k ní svoji myšlenku a zadívám se do jejich očí. Snažím se odolat tomu, co po mně chce. Prostě jí nemůžu za žádnou cenu říct pravdu. Nezvládla by to. Nepřekonala by to.

Irsay z Royossu - 09. dubna 2009 21:59
	soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro chata Pevneji stiskneme jeho hrdlo a použijeme více svého umění, než bylo do teď zapotřebí Řekla jsem, abys mi pověděl, co se doopravdy stalo! Procedíme mezi zuby a náš pohled spaluje a vraždí v jednom. Pokud nám iopravdu začne povídat, pustíme jej na zem

Gabriel Delicius - 09. dubna 2009 22:06

soukromá zpráva od Gabriel Delicius pro chata Chce vědět pravdu a tentokrát se nedá odradit. Tak tedy se s ní jediným dotekem vydám do její minulosti, ale ukážu jí jen to co se stalo za ty dva dny, ten třetí den jí neukážu. Neukážu jí ani to, jak se vydala za Mundalou, který jí málem zabil. Na to ať raději zemřu, než abych jí to ukázal a ona se dostala zase do toho hrozného stavu, jako předtím, když se tolikrát pokusila zabít. Ano, jsem tvým manželem už třetí den. Ano, zabila jsi Mundalu, který opět ožil. dodám k té její minulosti a čekám, až mne pustí na zem. To je všecho, co se za těch pár dnů událo. promluvím k ní odhodlaným tónem hlasu a čekám až mne pustí.

Irsay z Royossu - 09. dubna 2009 22:30

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro chata Vyjevi nam to, co ma na mysli a my to nechápeme...nechápe jak se to vše mohlo stát...chybí nám mnohem více v naší paměti, než jen tři dny a on je odhodlán nám dále lhát...Ani na něj nepohlédneme a odcházíme. Odcházíme z tohoto proklatého místa. Běžíme do nového yorku, kde zapadneme do prvního butiqueu a koupíme si pohodlné oblečení. Zaplatíme šifrovaným účtem...nějakýý nový způsob platby...co my víme. máme chuť si koupit to nejstarší víno nového yorku ale ne...ekoupíme...místo toho půjdeme tam, kde předpokládáme, že byl Bojovník, který opět ožil...Na nejvyšší budovu nového yorku. Vyfičíme na tu střechu a stále si opakujeme, že to není možné...náš pohled je znechucený...nasáváme vůni tohoto místa a ano...opravdu zde cítíme našeho nejlepšího milence všech dob...byl krutý, ale šikovný... a jestli jsme ho zabila podruhé, zasloužil si to, jenže jak můžeme mít tu jistotu, že opět nevstane z mrtvých? Chtěla bychom vlastnit ty své vzpomínky...nepochopíme, jak si Dorrian...náš...manžel...mohl něco takového dovolit...po cestě jsme si koupila telfon a zavolala do domova...řekla jim, ať se připraví na můj příjezd...teď jen zabookovat letenku a odejít...

Gabriel Delicius - 09. dubna 2009 23:35

soukromá zpráva od Gabriel Delicius pro chata, new york Úkázal jsem jí všechno, co jsem s ní prožil. Nevím, jakou dobu jsem jí vymazal z paměti, ale když jí něco chci říct ona odsud odejde. Rychle vyskočím z okna a nasednu do auta, celou dobu jí sleduji, jak jde nakoupit do nějakého butique, a pak se rozhodne jít na tu největší buduvou, kde jsme se setkali s Mundalou a ona málem zemřela, když mne chtěla zachránit a jeho zabít. Netuším, zda jsem jí v tom měl nechat. Teď, když jí opět ukážu pravdu, udělá to co předtím. Ublíží si. Sleduji jí až k té budově, kdy zaparkuji před vchodem a těch pár schodů, který je nejspíš něco kolem 15 000 vyběhnu, abych si s ní o tom všem promluvil, vždyť mi ani nedala tu šanci jí to vysvětlit. Když tam dojdu stojí a dívá se kolem. Nějak na sebe nechi upozoroňovat, jdu za ní, jako smrt, či snad i duch. Musel jsem to udělat. Ale s úmyslem ti vymazat z paměti tento den, kdy jsi několikrát zemřela, kvůli tomu, co jsi zažila. Ale pokud chceš tolik vědět, proč jsem ti vymazal ten kus života, tak klidně ti ji opět ukážu. Klidně ti to všechno opět ukážu. promluvím k ní, když jsem u ní a přitáhnu si jí k sobě, aby se mi dívala do očí. Jsem šťastne, že se chová takto, než kdyby předtím věděla o té minulosti, kdy se tolikrát chtěla zabít. Ale teď je to na ní. Já nemám sílu. Už netuším, jak jí pomoct. Pohladím ji po tváři a čekám, co mi řekne.

Irsay z Royossu - 09. dubna 2009 23:49

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro nový york Dorriana cítíme již od chvíle, co vystoupil z automobilu. Procházíme se lehounce po zábradlí a poryvy větru nás derou na jednu či druhou stranu.Příjde a hodlá něco vysvětlovat ale vytrhneme se z jeho náručí. Myslíš si, že nám můžeš vrátit v zpomínky, kteréžto jsi nám vzal??? Vlezl si nám do hlavy, jen tak a pošlapal naprosto všechno! Nemáš nejmenší ponětí, co jsme dělal když jsme nebyla s tebou. nemáš nejmenší ponětí, jak Mundala zahynul...pokud jsi tedy nevzal veškeré mé vzpomínky a nenacpal si je do vlastní hlavy! Vymazal jsi vše... Rozhořčečně po něm křičíme a chceme se vymanit z jeho sevření ale cítíme se poněkud slabá. V žilách nám koluje nemnoho krve a cesta do nového yorku nás poněkud vyčerpala.

Gabriel Delicius - 10. dubna 2009 00:00

soukromá zpráva od Gabriel Delicius pro New York Rozumím jejímu rozpoložení, taky bych se tak stejně choval, jak se chová ona teď, ale taky musí pochopit to riziko, které jsem kvůli tomu, aby přežila. Vzdal jsem se kvůli ní všeho. Nechal jsem to být a možná se dnešním dnem i rozejdeme. Udělal jsem to, aby to přežila. Pokud dnešním dnem bude náš konec, nemá můj smysl život a já můžu z této budovy skočit. Ale předtím si jí k sobě přitáhnu a v peným stisku dál pokračuji. Chci jen aby se mi podívala do tváře. Nemám nejmenší ponětí, jak Mundala zahynul, ale za to vím, co se stebou stalo během toho jediného dne. Chtěla jsi se zabít. Už tolikrát jsi se pokoušela o svoji smrt, že jsem tomu nemohl jen tak přihlížet. promluvil jsem k ní a opět jí nechal pohlednout do minulosti, i když jsem to neměl v úmyslu. Sakra. Vidíš co po mne pořád chceš. Já nevím, co mám udělat, abyses zbavila toho pocitu a té bolesti. Chci abys se mnou začala opět tak žít, jako předtím, než jsme potkali Mundalu. Ale to se nestane. dodám a vypustím jí z toho sevření. Přesunu se k zábradlí a dívám se dolů. Dnešek je moje chvíle. Já a smrt. pomyslím si, když se dívám dolů. Klidně si odejdi. To ty dva dny, co jsi mi říkala, jak mne miluješ byli lež? zeptám se jí a sám sebe. Začnu přitom hazardovat se svým životem a smrtí, když vyhopsnu na zábradlí a procházím se po něm, nohou nějak blbě došlápnu a ztratím kontrolu, kterou znova naberu a opět se procházím. Nevnímám Irsay, vnímám jen smrt, která se mi nabízí. A kdo ví, zda tomu Irsay zabrání.

Pán Záhad - 10. dubna 2009 18:13

sídlo - Aileen, Alexandra, Isabella Jakmile Aileen promluví k tomu upírovi, vejde do místnosti Isabella, která něco řekne, ale vy jí nějak nevnímáte a zabíváte se jejím bytostí. Ano má paní. Chápu Vás, když mluvíte o tom, že i upíři a vlkodlaci přestoupili k lovcům, ale také bych se Vás chtěl upozornit i na riziko, které si k srdci raději nechcete dát a to je Irsay společně s Dorrianem. Víté o nich něco... Dozvěděl jsem se od nějakých svých zdrojů, že Irsay zabila Mundalu a to už po druhé. Nemýlim-li se. Nechci na ní nějak svalovat vinu, ale mám pocit, že té ženě se nedá věřit. A to raději nemluvím o tom Dorrianovi. promluví k tobě Claudius a ukloní se ti, jelikož netuší, co mu řekneš na jeho slova. K Alexandře se nějak moc lísá Rufus. Posadí si Alexandru na klín a hladí ji po její tváři a líbá ji na její šíji. Až to tu skončí. Zajdeme nahoru? pošeptá tiše Alexandře do uší, aby to slyšela jen ona a ne Aileen, která by jí to nedovolila. Mezitím v tom všem zmatku se ještě víc Isabelle přitíží, ale nedá to na sobě znát. Nadechne se zhluboka a posadí se někam do kouta. V hlavě cítí zmatek a bolest, která ji pulzuje na spánkách. Na chvíli se ocitne mimo tento svět. V budoucnosti.

Irsay z Royossu - 10. dubna 2009 21:32

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro nový york Jakmile se vymaníme z jeho sevření, okamžitě mu vrazíme facku. Jak sis něco takového mohl dovolit?! Jen taj jsi hazardoval s mou pamětí! Jen tak sis vzal co jsi chtěl! Pokud by ti na nás opravdu záleželo, nic takového by jsi neudělal a nalezl jinou cestu, jak se toho všeho zbavit, jak to přejít!!! Rozkřikneme se na něj a stáhneme jej zpět z toho proklatého zábradlí. Už jej nehodláme dál poslouchat...Dovolil si příliš... Pokud jsme ti kdy řekla, že jsme tě milovala...Pak jsi to sám vlastní chybou vymazal...tak nás laskavě neobviňuj z něčeho takového...za vše si můžeš jen ty sám! Na podpatku se otočíme a sletíme schody. Ač máme v nitru podivnou starost, o toho našeho...muže...nehodláme zde déle setrvat...Dovolil si příliš. Zavoláme svým telefonem na letiště a objednáme si nejbližší letenku do Cařihradu...tedy Istanbulu. Chtěla bychom si vzít své věci,a le nemáme nejmenší ponětí, kde jsou, navíc, jsou to jen věci. Vezmeme si taxi a míříme na letiště. Letí nám to za hodinu.

Pán Záhad - 10. dubna 2009 21:34

soukromá zpráva od Pán Záhad pro úvoďák Vítejte v New Yorku prohodí chlápek, když ti otevírá dveře od taxíku. Ano jsi opět zde. V tomto velkém temném městě, kde je o zábavu postaráno. Už nikdy se nebudeš muset strachovat o svoji potravu a nikdy se nebudeš muset nudit. O všechno je tu postarané. Teď je teď. A minulost můžeš hodit za hlavu. Všude kolem cítíš, tolik duší, ze který se táhne tolik energie a síly, stačí si jen někoho ulovit a zakousnout se do jejich krku. Vysávat z nich ten jejich úbohý život, který mají. Ale jakmile se rozhodneš něco udělat, ucítíš vůni nějakého druhého upíra, který není od tebe daleko. Je na tobě co uděláš.

Victoria Christie le Dante - 10. dubna 2009 21:47

soukromá zpráva od Victoria Christie le Dante pro začátek děkuji odpovím muži s vlídným úsměvem a rozhlédnu se kolem sebe... konečně...v bezpečí pomyslím si než však stihnu přemýšlet nad čímkoli jiným ucítím jiného upíra... jeho vůně je však jiná a velmi...zajímavá.... nepatří k mým pronásledovatelům...to bych poznala řeknu si.... ale zase...co když tu na mě už čeká někdo další...někdo z nich...někdo...koho ještě neznám... zamyslím se a raději rychlým krokem jdu dál od místa kde ho cítím.... pokud mě bude pronásledovat nějak horlivě bude to někdo z nich pomyslím si

John Derlon "J.D" - 10. dubna 2009 22:02

soukromá zpráva od John Derlon "J.D" pro Začátek Procházím se po New Yorku a ohlížím se zda tu nespatřím někoho povědomého, či tu nenajdu svoji oběť, jelikož začínám pociťovat uvnitř hlad. Tolikrát jsi byl na cestách a pořád tady bloudíš. Najdi si konečně někoho s kým budeš v pokoji žít. promlouvá ke mně můj druhý hlas a já se mírně nad tou jeho myšlekou usměji. Najít si někoho. Tss. Procházím se dál New Yorkem, když najednou ucítím překrásnou vůni upírky, která přede mnou utíká. Ano zrychlím tempo a jako gepard ke své oběti se řítí, tak se řítím já k ní. Když jsem v její blízkosti zpomalým, aby se mne ještě víc nelekla. Slečno. Odpusťte mi, že jsem Vás vystrašil, ale neznáme se? promluvím k ní a čekám, až se zastaví. Já stojím na místě a chvíli čekám. Po mé tváři se rozlije úsměv. Victorie, jsi to ty? zeptám se té ženy a připadá mi, že jí odněkud znám.

Victoria Christie le Dante - 10. dubna 2009 22:10

soukromá zpráva od Victoria Christie le Dante pro někde v NY cítím že se za mnou řítí.... slyším jeho kroky...které náhle zpomalí... pak mě onen upír osloví a zastavím se.... ten hlas je mi povědomý otočím se a muž mě osloví mým jménem.... po dlouhé době slyším své pravé jméno z úst někoho jiného....často jsem musela měnit jména abych přežila a teď?.... chvilku se na něho zamyšleně dívám.... odkud ho znám...sakra Victorie...vzpomínej... napomenu se za pomalé myšlení.... mezitím stále nejistá jeho identitou se zeptám My se známe?

John Derlon "J.D" - 10. dubna 2009 22:24

soukromá zpráva od John Derlon "J.D" pro New York Chvíli čekám na reakci Victorií, která si na mne vůbec nevzpomíná. A proč také by si měla na mne vzpomenout. Strávili jsem spolu překrasný měsíc v Paříží. Milovali jsem se tolik upřímně. Byla pro mne velký poklad, který jsem potřeboval a chtěl jí ochránit a najednou zmizela z mého života. Uprchla mi a vůbec mi neřekl důvod svého odchodu. Byl jsem zklamaný a něšťastný. Teď se mi to všechno, co jsem k ní cítil vrací. Dojdu blíž k ní a přitáhnu si jí k sobě. Políbím její ústa, po který jsem tolik toužil a která jsem na ní tolik miloval. Jak si mi to mohla udělat? Jak si mohla opustit mne? A nechat mne samotného v Paříži. Tolik jsem tě miloval. Co se stalo? Myslel jsem si, že jsi cítila to stejné, nebo to byla lež? promluvím k ní tak chladně, a přesto je v tom vicítit vášeň, kterou před ní snažím potlačit. Tolik mi ublížila, tím že mne opustila a já zůstal samotný. Potloukal jsem se tímto světem a myslel na jediné. Máš co jsi chtěl Lestre, tak proč jí neřekneš opět co k ní cítíš? Proč jí to neodpustíš? promlouvá opět ke mně moje druhé já. Dívám se rozpačitě na Victorií a cítím uvnitř sebe zmatek.

Victoria Christie le Dante - 10. dubna 2009 22:35

soukromá zpráva od Victoria Christie le Dante pro New York i když mě velmi nečekaně políbí jsem sice překvapená ale nebráním se.... po jeho slovech stojím jako opařená a najendou mi svitne.... překvapeně si položím ruku na ústa a zašeptám Anthony? můj dech je o něco rychlejší když svou dávnou pařížskou lásku kterou jsem už dávno pohřbila vidím tady přímo před sebou.... snažím se potlačovat slzy a s odpovědí si dávám načas.... chlad a vášeň jenž z něj pulsuje je nevýslovně vzrušující.... nakonec ze sebe dostanu trhanou odpověď ty...já....oni....já tě nepřestala milovat....a-a-le řekli mi že...že si mrtvý a chtěli mě zabít tak.....tak j-jsem musela utéct....ne-nevěděla jsem.... dál už se to nedá jelikož potlačit slzy v této situaci se vážně nedá...... řekni že zase jen sním dodám ještě jelikož se mi o něm často zdává....o podobné chvíly sním už delší dobu....

Alexandra. - 10. dubna 2009 23:07
	Sídlo Rufus si mě posadí na klín a hladí mě po vlasech. Nechávám se takto rozmazlovat až do chvíle než promluví. Na kůži mi přeběhne mráz a já znervózním. Chtěla jsem dojít až sem? Nemůžu tady věřit ani sobě natož někomu jinému. Zašeptám v tiché odpovědi Rufusovi.

Pán Záhad - 10. dubna 2009 23:14

soukromá zpráva od Pán Záhad pro Vzpomínka na minulost Na malou chvíli se ocitneš v roce 2008 v únoru v proslulé Itálií, přesněji řečeno v Benátkách, kdy se touto chvíli pořádá maškarní ples, na který ty jdeš s velkou oblibou, jelikož to tolik miluješ se na malou chvíli odpoutat od všech povinností a opět můžeš žít volně. Tento den tě nikdo nepozná tento den je tvůj, a proto se cítíš tak volná, když se procházíš po náměstí Piazza San Marco, kde už je nashromážděno tolik lidí schovaných pod maskou ve velkolepých robách, když se procházíš kolem nich. Každý muž se na tebe podívá s údivem a skoro každá žena začne žárlit na tvoji velkolepou krásu, na tvoji eleganci a to všechno co se skrývá uvnitř tebe. Ale ty tu nejsi kvůli zábavě, jsi tu kvůli něčemu jinému, spíše kvůli někomu jinému, čekáš tu na někoho, kdo by ti mohl přidat pár informací ohledně toho, jaké je dění zde v Itálií, jak jsou na tom upíři proti lykanům a lovcům. Je překrásná tma a na nebi je vidět mnoho překrásných hvězd, které ty dobře poznáváš. Měsíc je v úplňku a ty najednou pocítíš touhu se vydat na most vzdechů, kde uvidíš dobře na Dóžecí palác s někdejším vězením, ale také v jehož interiérech se ukrývají unikátní díla italského malířství a sochařství. Můžeš zde spatřit díla Hieronyma, Bosche, Veroneseho nebo Tintoretta. Tento most spojuje Dóžecí palác, ale raději se nevydáš dovnitř a díváš se do vody Canala Grande, po kterém se projíždějí kolonády a zamilovaní si užívají atmosféry. Tak nevině se na ně podíváš a uvnitř si myslíš svoje, jak by bylo velkolepé jich zbavit života a napojit se jejich krví. Máš to v úmyslu udělat, už se chystáš ke skoku, když tě někdo chytí za ruku a pevně si tě k sobě přitáhne. Toho muže dobře znáš. Jmenuje se Mark a strávila jsi s ním v minulosti plno krásných nocí, pro kterých by byl schopen i zabít. Když si uvědomíš, kdo on je mírně se na něj usměješ a možná i rozpačitě podíváš. Jeho oblečení za renesančního kavalíra, tě velmi fascinuje a nejraději bys mu tu košili sundala, ale s tím raději počkáš a vyslechneš si ho. Zadívá se na tebe rozpačitě v jeho hlavě se zjevují myšlenky na minulost, kdy jste prožili tolik vášnivých a toužebných nocí. Proč jsi mne chtěla vidět? Že bych byl zase tvoje hračka na jednu noc? zeptá se tě a přitáhne si tě k sobě blíž, abys cítila víc jeho vůni. Podlehneš mu a přitiskneš se k němu. Doteky brouzdáš po jeho těle a snažíš se mu rozepnout jeho košili, ale on se nedá, chytne tě za ruce a podívá se ti do očí. Je v ních vidět zmatek, který v něm panuje od první chvíle, kdy jsi ho kontaktovala a oznámila mu, že by ses ráda s ním viděla a promluvila s ním o něčem důležitém. Rozpačitě se na něj opět podíváš a snažíš si uspořádat v hlavě myšlenky, než mu něco řekneš. Chtěla jsem se zeptat, jak je na to Itálie, co se týká lovců a lykanů. A možná si taky zavzpomínat na ty staré časy. promluvíš k němu a přitáhneš si jeho rty, ke svým, ale on se odtrhne a popojde krok dál od tebe. Zná až moc tvoje chování a to, že dokážeš manipulovat s myšlenkami. V tu chvíli, kdy to udělá vypukne překrásných ohňostroj na náměstí Piazza San Marco, kde je tolik lidí a ohňostroj pozorují s velkým nadšením. Ty si toho, ale nevšímáš a díváš se na Marka, který tě raději ignoruje. Nejsem tvoje hračka. Itálie je na tom dobře. Nemusíš mít starosti. Jestli to je všechno, byl bych rád, kdyby si mne nechala být o samotě. promluví k tobě a nechá tě být samotnou. Chvíli čekáš a díváš se překvapeně na to místo, kde před chvíli byl a už tu není. Stojíš na kamenném mostě přes kanál a nevíš kam mají směřovat tvoje kroky. Po tvém těle se přežene náramná chuť po krvi, aspoň se tímto můžeš na malou chvíli zabavit a tak jdeš hledat někoho, kdo by uspokojil tvoji touhu po krvi. Podaří se ti najít v koutě mládence, kterému je něco kolem třiceti let, stojí opřený o dům a hledí do prázdna. Na chvíli si pomyslíš, že by to mohla být ta správná oběť pro tebe, ale stane se zvrat, který změní tvůj názor a pohled na věc. Když se k němu přiblížíš na jeho tváři se objeví nenávistný výraz, to nějak nebereš v potaz a je ti to vlastně jedno. Máš hlad a jedinou volbou je ten svůj hlad ukojit a on je na blízku, v prázdné uličce, která zrovna nevoní po růžích, či jiných květinách. Usměješ se na něj a vrhneš se k němu, jako k milenci. Políbíš ho na jeho ústa, jelikož jsi svoji touhu po těle neuspokojila u Marka, tak tento ti ji vynahradí před jeho smrtí. *Líbí se ti to.* vnutíš mu tu myšlenku a rozepínáš mu košili, kterou má na sobě. V této chvíli ti je jedno, jak se chováš, i to že porušuješ svoje zásady, které bys měla dodržovat. Jen chceš uspokojit svoji touhu, to přeci není nezákonné. On ti podléhá, každý jeho dotek v tobě probouzí dávno zapomenutou vášeň, kterou si dlouho skrývala před světem i před sebou sama. Podléháš mu tolik, že zapomínáš kdo jsi a kdo je on. A ani na malou chvíli si nemyslíš, že by mohl být nebezpečný. Ale když má za zády schovanou dýku, přesvědčíš se o opaku, ale už je celkem pozdě nějak si to vyčítat jsi v nedobré pozici a nedokážeš se bránit, jelikož ty sama nechceš. Vášeň k němu ohromila tvoje smysli a pozoruješ s údivem tu dýku, která se ti během chvíle může zabořit do srdce, ale v tu chvíli do toho někdo zasáhne, je to Mark, který strhne toho muže, k zemi a začne se s ním být. Během toho jejich souboje se vzpamatuješ a uvědomíš si svoji zásadní chybu, kterou jsi udělala. Začneš mít chvilkový strach o Marka, ale to brzy přijde, když se postaví na nohy a přitiskne si tě k sobě. Neměl jsem odejít má královno Roysská. pošeptá ti do ucha a políbí tě na rty….

Irsay z Royossu - 10. dubna 2009 23:45

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro jízna na letiště Sedíme v taxíku a naráz se nám zobrazí vzpomína, nejsme si jistá, jak je stará, ale ano, musí to být únor...více než před rokem. V duchu zaklejeme Dorriana, že nám vzal toliko vzpomínek ale raději se plně položíme do té ukázky minulosti. Ach ano...Marcus, jak jsme bavili při ničení renesančních ideálů, jak nám bylo dobře. Avšak on si myslel, že jje milujeme, že jsme mu poddána, zatímco jsme jej jen využívala ve svůj prospěch. kde je jemu nyní konec? To bychom věděla nebýt naší vymazané paměti! Ač naprosot nechápeme, jak jsme se mohla spustit s nějakým pobudou na Benástských špinavých ulicích, jež jsou spíše podobné odpadním stokám, přesto jsme to udělala. Nechápeme to, vždy jsme si anšla nějakého bohazého, slušného, hezkého a hlavně čistého podnikatele. Užila si jeho mužství, vysála jeho krev a vybrala jeho bankovní konta. A nyní se spustíme s nějakou lůzou na chodníku? Musí to být nějaké pomatení mysli, něco tak odporného bychom přeci absolutně nikdy neprovedla. Možná jsme se ale nespustila, jen jej vysála a on nás tak odporně překvapil,a le buďme ráda za odvážného AMrcuse, který se vrátil, ochránil život své královny, ach ano, své, to my jsme jej vychovala v to, co je, nebo byl...nemůžeme si vzpomenout...praštíme pěstí do kolene tou zuřivostí nad ztrátou vzpomínek... Ochránil tehdy svou královnu, odvedl ji do své ložnice a tam se o ni se vší něhou a vášní postaral. Vzbudila jsme se druhé noci a vyklouzla z jeho života...ach ano. Vyklouzla z jeho života a potkala jeho téměř pokrevního bratra...byly to šílené časy...dál je to vše orzmazané, avšak pamatujeme si, jak je na tom itálie. Informace, které jsme pro radu měla získat jsme získala... Pokračujeme dál na letiště. Už to netrvá dlouho a dorazíme. Projdeme bezcelní zónou, projdeme vším možným a po chvíli sedíme na svém místě připravena k odletu. Poletíme celý den tou úžasně komfortní první třídou, bude to pohodlné. aKapitán nám oznamuje půlhodinové spoždění...dobrá tedy...uvažujeme nad svým mužem...ale zatím máme jen rozhořčení ve své mysli...

John Derlon "J.D" - 11. dubna 2009 11:46

soukromá zpráva od John Derlon "J.D" pro New York Když si konečně uvědomí kdo jsem, je překvapená je v šoku a slyším její dech, který mne překvapuje, jelikož je upír a ne člověk. Vyjasní mi, proč mne opustila a já zůstanu šokováním stát na místě. rozpačitě se k ní podívám, když spatřím na její tváři slzy, vezmu z kapsy kapesník a utřu jí je. Zadívám se do jejich očí a vracím se do naší překrásné minulosti, kde jsem byl já a ona. Tolik jsme se milovali a oni nám to vzali. Mám sto chutí se jim pomstít. Dotknu se její tváře a podívám se ji upřímně do očí. Pohladím ji po vlasech a opět jí políbím na rty. Dneska nesníš má drahá. Jsme spolu. A budeme spolu navěky věkům, pokud budeš ty chtít. Miluji tě a nevzdám se tě znova. pravým k ní, jako ten největší milovník, který svoji milence našeptává kouzla lásky a chce pro ní udělat mnohé. Pojď se mnou. Dnešní noc patří nám. promluvím k ní a přitisknu si ji víc k sobě, kdybych měl srdce rozbušilo by se a nedokázalo by přestat tlouct. Natolik jsem se do ní zamiloval a opět pocítil kouzlo svého života. Líbal jsem jí na její rty a tiskl jí silně k sobě, aby pochopila, že nejsem pouhý sen.

Pán Záhad - 11. dubna 2009 15:54

soukromá zpráva od Pán Záhad pro Letadlo ve kterém se ocitáš je soukromý letadlo, které ti s určitou pravděpodobností zamluvil Adjataj tvůj věrný přítel, který tě nikdy nezklame. Je to velmi komfortní a luxusní letadlo se vším všudy. Hlavně jsi tu sama bez nikoho. Kromě místa, které jsi ty obsadila je tu ještě pět dalších. Každé sedadlo je po třech rozmístěno samostatně k oknům, na pravé straně a tři další sedadla na levé straně, tak aby cestující měli překrásný výhled na krajinu a hlavně prostor. Ale toto letadlo má jednu velkou výhodu a tou je, že okna jsou temná a černá, takže nepřipouští světlo. Kdyby ses zabývala do detailů tohoto letadla, tak bys mohla zjistit, že sedadla a všechno vybavení je barvy béžové. Jsou tu čtyři okna, tedy na každé straně dvě. Dlouhá a široká ulička, která je široká tak dva metry a vysoká nejspíš sedm, či osm metrů, dělí pravou a levou stranu, tak aby letušky mohly bez problému obsluhovat cestující. Když se zahledíš do předu spatříš tu, že zde je dokonce i malá televize, kde by cestující mohli sledovat nudné filmy, které můžou sledovat, aby se tolik nenudili. Vzadu je malý úložný prostor, kde se normálně ukládají zavazadla. Je to taková temný úložný prostor, který nestojí ani za zmínku. V předu je cucpit, odkud se všechno řídí a je tam místo pro letušku. Kdyby ses k nim chtěla dostat, musela bys otevřít honosné dveře, které jsou opět povědomé béžové barvy. Na malém stolíku, který ti tam přichystala letuška sklenici s rudým vínem, jak jsi si přála. Když ti oznámí kapitán, že tento let je na půlhodiny odložen, nějak se nezabýváš tím z jaké příčiny a raději se napiješ toho výborného kvalitního vína. Na malou chvíli ti to něco připomene krev a ty se opět ocitneš ve své vzpomínce na minulost, teď je to však červe 2008 a místo určení je Kahira, Egypt. Tehdy bylo strašné až příšerné horko, které ti vůbec nevadilo a nýbrž si ho nejspíš milovala. V pozdních hodinách večerních bylo celé město pod svícené a to všechno mělo okouzlující účinek. Stála jsi na balkóně svého pokoje a dívala jsi ze ven na krajinu, na to všechno co ti Káhira nabízela. Ubytovaná jsi byl v hotelu Marriott sídlící v bývalém paláci přímo na břehu Nilu, jež ti nabízel kasino, restaurace, zahradní prostory a malý bazén, ale ty jsi raději zůstala ve svém pokoji a sledovala z okna dění na ulici. Dohlédla si až na pyramidy v Gize, které byli osvícené, tak aby na ně každý viděl a mohl se poklonit jejich kráse, kterou se pyšnil sám Cheops, po kterém se jedna z pyramid nazvala, byla první a po smrti Cheopsovy pokračoval ve stavbě těchto krás i jeho syn a vnuk, kteří nechali postavit další dvě. Je to zázrak a je to krása, kterou ty na nich tolik miluješ. Když se podíváš za ty pyramidy, zjistíš že už je tam pouze poušť, ve které tolik zbloudilých duší zemřelo žízní a při písečných bouří. Jsou to překrásné pouště, ale tolik nebezpečné. Něco spíše někdo tě z tvého přemýšlení vyruší. Je to opět Marcus, kterého jsi opustila v Italií, když jsi s ním strávila noc. Netušíš, co tu dělá. Vrhneš na něj nenávistný pohled, jelikož si dovolil až příliš, když se dostal bez pozvání do tvého pokoje a ani nezaklepal. Nepromluvíš k němu, jen ať se snaží. Chováš se k němu, tak chladně. Jsi jako smrt, která si pro něj přišla. Nejspíš máš v úmyslu zbavit jej života, ale on použije svoji mocnou zbraň na tebe a snaží se tě uklidnit, podaří se mu to, ale ty jsi i během toho ostražitá a napjatě čekáš na to, až ti konečně vysvětlí důvod, proč tu je. Drahá královno Royosská. Opět se tu setkáváme za stejných okolností. promluví k tobě a ještě víc se k tobě přiblíží. Přitiskne si tě k sobě a vezme tvoji tvář do svých rukou. Jaké staré časy myslíš? zeptáš se ho a odtrhneš se od něj. Dneska nemáš na něj náladu, nemáš náladu na nic. Před tím než jsi měla jít na sezení jsi se dozvěděla, jak je na tom Egypt, že uzavřeli spojení s lovci a z upírů se stali pouhé loutky, které se nechají ovládat. Toto tě tolik rozčílilo, že když ti to oznámili raději jsi na tu schůzi nešla vrátila jsi se zpátky do svého pokoje a zůstala tady. Marcus se na tebe zadíval tím svým ďábelským pohledem, při kterém jsi se vždycky zachvěla, ale tentokrát jsi mu nepodlehla. Byli jsme tu spolu když u moci byli Fátimovci, kteří neuznávali svrchovanost bagdádského chalífy, vládce věřících, a začali tento titul používat roku 909 sami promluvil k tobě a začal si o sobě myslet, jak moc není chytrý, že ti oprášil znalosti Egypta, které si znala nazpaměť a do teď je znáš. Ušklíbla si se na něj a dál jsi sledovala Káhiru v noci. On tě nezajímal. Tu minulost dobře známe. A co nám chceš tím naznačit. zeptáš se jej a na malou chvíli mu věnuješ pohled po kterém on tolik toužil, ale raději si jej nevšímáš. Jak si mohli dovolit podepsat smír s těmi lovci. To nedokáží pochopit, že je lovci hned zabijí? Pro lovce nikdy neexistoval smír. Upíři v Egyptě zahynou, tak jako tak. A co mi s tím královno Royosská. opět slyšíš ve své hlavě hlas, který se dere na povrch, ale ty ho raději potlačíš pro tuto chvíli. Vždyť ti neříká nic nového. Chci ti jen naznačit, že Fátimovci byli stejně slabí, jako ti kteří jsou teď u moci. Pamatuješ si přece na Saladina, který se prohlásil za sultána. Znala jsi ho až moc dobře, není-liž pravda. promluví k tobě opět, ale ty nechápeš, co tím myslí na co vůbec naráží. Saladina dobře znáš, bojovala si po jeho boku v bitvě u Hattínu a dobyli jste spolu Jeruzalém. V té době jsi nechápala proč se rozhodl uzavřít dohodu s Richardem Lvím srdcem, který se pokoušel dobýt Jeruzalém zpět. Ano znaly jsme ho, ale pořád netušíme, co tím chtěl básník říct. Můžeš nám to prosím vysvětlit? promluvíš k němu rozhořčeně a vrhneš na něj nenávistný pohled. Přitáhneš si ho k sobě a pohledíš mu hluboce do očí. *Řekni nám pravdu* našeptáváš mu a on tomu podlehne. Nadechne se ze zvyku. Saladin podepsal přeci dohodu z Ramly, která zajišťovala volný přístup křesťanským poutníkům do města. Tato dohoda byla výhodná pro obě strany, protože křesťanům zůstaly zachovány některé palestinské přístavy a Saladin vrátil svaté křesťanské relikvie. Kompromis umožnil křesťanským poutníkům navštěvovat boží hrob a další svatá místa v Jeruzalémě, Saladin se tak zbavil nebezpečného protivníka, protože zbylá území křižáckých států byla jen pouhým stínem jejich moci před bitvou u Hattínu. Chápeš to. Tato dohoda, kterou podepsali upíři s lovci, je také výhodná jak pro nás, tak pro lovce. promluví k tobě. A ty zůstaneš stát a díváš se na něj rozpačitě, jelikož netušíš, zda to myslel vážně, či mu taky vymyli mozek, jak těm kteří tu dohodu podepsali. Allah s Vámi. Vy vůbec netušíte, že oni tu dohodu poruší. Jen toto jsi nám chtěl říct? zeptáš se ho a nejraději bys ho odsud vyhnala. Vždyť ani neví co říká. Se Saladinem to bylo jiné, jelikož věděl, že tu dohodu ani jedna strana neporuší, až teď to začínáš chápat. Vždyť o rok později, po té dohodě zemřel. Tato dohoda byla dobrá pro obě dvě strany. Ale dohoda s upíry a lovci se ti vůbec nezdá. Není možné, aby lovci nechali na pokoji upíry, když je mají tolik v úmyslu vidět mrtvé. Mysli si co chceš, královno Royosská. Tato dohoda je úplně stejná, jako dohoda z Ramly. promluvil k tobě naposled a zmizel, když jsi se na něj chtěla podívat, či nějak zareagovat. Snažila jsi se v hlavě uspořádat myšlenky a raději jsi šla do kasina, si trošku užít zábavy, která tam panovala… V tu chvíli se opět ocitneš na palubě letadla na svém místě, víno je rozlité na zemi, to jsi nejspíš rozlila, když se ti opět vrátila vzpomínka na minulost. Cítíš se nějak slabá a cítíš na blízku vůni Dorriana. Před očima máš temno, ale pořád vnímáš, když tě Dorrian vezme do náruče a odnáší tě odsud. V tom letadle je bomba. promluví k tobě a s větrem o závod, se tě snaží dostat daleko od letiště, jelikož mu nikdo nevěřil, že by to mohl být možné, tak jen let o půl hodiny opozdili, jakmile se ocitnete na pevné zemi a daleko od toho letadla položí tě Dorrian opět na zem. Ani ne po malé chvíli dojde k velkému ohlušujícímu výbuchu soukromého letadla ve, kterém jsi měla zemřít. Výbuch Vás dva smetl na zem a střepy se dostali Dorrianovi do těla. V této situaci vůbec není jasné, zda nějaké střepy nejsou i ve tvém těle. Kolem dokola se stala velká katastrofa způsobená výbuchem. Tolik lidských životů zmařených a tolik letadel, rozbitých. Je to katastrofa, je to jako 11.září 2001, kdy byl atentát na dvojčata, s tímže toto bylo na tvoji osobu. A způsobilo to nejspíš menší neplechu než, co se stalo 11. záři 2001.

Gabriel Delicius - 11. dubna 2009 16:25

soukromá zpráva od Gabriel Delicius pro New York, sledování Irsay Irsay mi vrazí facku a rozkřikčí se na mne. Má pravdu měl jsem najít jinou alternativu, ale jakou? Ta paměť se jí vrátí po částech, nejsem tak dobrý v tomto umění, umím jen hovořit přes myšlenky a taky ty myšlenky číst. Toto jsem používal jen někdy, abych zamaskoval svoje stopy. Normálnímu člověku se ta paměť nevrátila, ale Irsay je něco jiného. Vydám se za ní po schodech dolů, když ona nasedne do taxíku. Nasednu do svého vozu a sleduji ten její taxík, až k letišti. Projde bez celní zónou v pořádku, ale mne tam zastaví pár chlápků. Raději nejdu dál a nepokouším své štěstí. I když vím, že bych jí mohl ztratit. Stoupnu si do koutu a přemýšlím, co mám dělat. Zaposlouchám se do myšlenek kolemjdoucích a snažím se najít Irsay, abych si s ní promluvil přes myšlenky. Zaposlouchám se do myšlenky někoho jiného. Za malou chvíli to letadlo svlétne a vybuchne. To bude pohroma, ale šéf bude rád, že se té ženské zbavil. Už mu nebude dělat problémy, teď když je u moci on. A všichni mu naslouchají. Dokonce i ten Adjataj. Hm.. to bude podívaná. Ta bomba vybuchne, i kdyby to letadlo nezvlétlo a někdo tomu chtěl zabránit. Bude to krásný pohled, ale měl bych odsud odejít. nevím odkud přesně se line ta myšlenka, ale jedíné co vím, je že je musím varovat. Rozeběhnu za nějakou ženskou, která prodává letenky. V nějakém letadle máte bombu.Nedělám si srandu. Je tam bomba, která vybuchne za každou cenu. promluvím k ní a snažím se jí přesvědčit. Podívá se na mne rozpačitě a neví co říct. Poté se podívá do počítače, aby se ujistila, kolik letadel je na dráze. I kdyby byla v letadle bomba, pane. Máme tu těch letadel dvacet Můžu klidně na půlhodiny zastavit provoz, ale vůbec netuším, zda se nám během té půlhodiny podaří je najít. řekne mi a poté zavolá nejspíš na letecké vedení. Nečekám, až mi něco řekne a rychle jednám. Proběhnu, jako duch kolem celní kontroly až se dostávám na ranvej, kde by mělo být letadlo Irsay. Pomocí její vůně jí najdu. Je v malém soukromém letadle. Nastoupím do něj a je mi jedno, že se to nebude líbit kapitánovi letadla, či letušce a už vůbec mne nezajímá názor Irsay, kvůli které riskuji v této chvíli život. Vezmu ji do náruče, i když vím, že se bude bránit. V tom letadle je bomba. promluvím k ní, když ji odnáším na bezpečnější místo, dál odsud. Ale vůbec netuším, zda nás při výbuchu něco zasáhne, jelikož vůbec neutším, jaký typ té bomby to je. Položím ji na zem a když jí něco chci říct, tak to letadlo vybuchne a do mého těla se dostanou střepy. Upadnu na zem s Irsay. Nohu mám rozedratou a krvácí. V zádech mám zabodnutý kus skleněného střepu. Irsay je na tom dobře, jelikož před výbuchem jsem jí svalil na zem a zabránil tomu, aby se jí do těla dostal nějaký střep. Můj život je ve velkém ohrožení, ale dostal jsem se z horšího, ale tentokrát je tu velké riziko. Ležíc na Irsay upadnu do bezvědomí, díky velké ztrátě krve.

Irsay z Royossu - 11. dubna 2009 17:19

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro letiště Začínáme se rozpomínat. Incident z Egypta nás opět rozlítí a převrpři tom sklenici červeného. Něco se nám nezdá na tom, že jsme v Al quairo potkala Marcuse, začíná na něm být něco divného. Naráz se však přiřítí Dorrian. Řekne, že v letadle je bomba. Není to pro nás nic nového, v Royossu se to děje každou chvíli, ale čekala jsme, že hysterická Amerika prohledává letadla mnohem více. Amerika nás opět zklamala. Dorrian nás vezme do náruče a odnáší nás pryč. Bomba musí vybuchnout okamžitě, al e přestojsme se dostali dost daleko. Dorrian je však zasažen střepy. Šrapnely, v podobě úlomků letadla a dokonce části haly se rozletěly do okruhu několika stovek možná i tisíce metrů. Výbuch to byl tedy opravdu silný. Rozhodneme se Dorrianovi pomoci. Vytáhneme šrapnely z jeho těla a přitáhneme mu člověka, který pozvolna umírá, ať se napije. Však rány se mu brzy zacelí. Poté vytáhneme střepy ze svého boku, který je jen lehce poškozen. Nyní musíme uvažovat. Mohou nás najít a nyní bude pro tuto chvíli lepší, když budeme předstírat, že jsme mrtvá. V tom všeobecném zmatku ej jednoduché dojít do haly a jako duch si tam vzít, co potřebujeme. Je třeba paruka. Nyní budeme mít krátké černé vlasy. Vezmeme si rovněž dlouhý čistý černý kabát, který zakryje naše zkravevní oblečení. Doplňkěm bude působit velké černé brýle. Vrátíme se k dorrianovi a zničíme náš mobilní telefon. Prohledáme Dorrianovy kapsy a půjčíme si ten jeho napíšeme krátkou zprávu v arabštině Irsay je mrtvá, nikomu nevěř, M. Tuto zprávu pošleme Adjatayovi. Jemu věříme, je dost silný na to, aby se ubránil i myšlenkovým útokům a je jediný komu mohu věřit. Avšak nyní je nutné odletět domů a stále předstírat svou smrt. Počkáme než se Dorrian vzbudí, poté musíme naplánovat svůj útěk z nějakého soukromého letiště, všechna ostatní budou uzavřena. Jakmile se Dorrian vzbudí, zašeptáme mu jednoduchá slova. Děkujeme, al enic to na situaci nemění... Možná nepozná podle vzhledu ženu před sebou, ale podle vůně a hlasu ano...

Victoria Christie le Dante - 11. dubna 2009 19:29

soukromá zpráva od Victoria Christie le Dante pro New York jsem stále překvapená.... ani nevím jestly brečím smutkem že jsem tak naivně věřila že je mrtvý nebo štěstím že to byla lež..... když mi otírá slzy upřu na něj pohled a v jeho očích vidím naši společnou a překrásnou minulost..... zároveň je na mě celkem vidět že mi něco dělá starosti.... jeho dotyky jsou překrásné a reálné.... a když mě ještě ubezpečí že vážně nesním ve tváři se mi objeví šťastný úsměv... I já tě miluji...a nikdy jsem nepřestala....nikdy obejmu ho a dodám... s tebou půjdu kamkoliv nechám se k němu tisknout a jsem ráda že to cítím....už vím že to není sen.... jeho polibky oplácím jakobych mu nahrazovala všechny ty co jsem mu nemohla dát za dobu kdy jsem byli odděleni.... to už se nestane.....doufám

Gabriel Delicius - 11. dubna 2009 21:57

soukromá zpráva od Gabriel Delicius pro letiště Ležím na zemi v bezvědomí, ale cítím, když mi Irsay vytahuje z těla šrapnely. Když se probudím, není tu. Zmizela a nechala mi tu plomrtvého člověka. Ze svých posledních sil jsem se mu zakousl do krku a sál jeho krev, která mi naplnovala síly. Začal jsem se cítit silný, ale raději jsem se ještě svalil na zem a odpočíval, abych na sebe nějak neupozornil. Když se ke mně vrátila Irsay, měl jsem raději zavřené oči a snažil se odpočívat. Jakmile rozbila svůj mobil, došlo mi, že bude nejlepší pro ni, když se prohlásí za mrtvou a ještě víc moji teorií potvrdila, když si vzala můj mobil napsala někomu zprávu. V tu chvíli jsem otevřel oči a podíval se na ženu, kterou jsem vůbec neznal. Promluvila na mne, ale podle jejího hlasu a podle té vůně, jsem pochopil, že je to Irsay a má teorie se víc potvrdila. Byla to ona, ale teď vypadala jinak. Víc se mi líbili ty její kudrnaté zrzavé vlasy, které jsem na ní tolik miloval. Těžce jsem se postavil na nohy, abych jí ukázal, že jsem v pořádku. Neděkuj. Neměl jsem právo ti vymazat paměť. Nežádám tě o odpuštění. Vím, že bys mi neodpustila. Chci tě jen požádat o to, zda bych nemohl být po tvém boku, když budeš bojovat. Chci ti být nápomocen. Mám svoji schopnost slyšet myšlenky lidí, takže bych ti mohl odhalit nepřítele, jak jsem to udělal v tomto případě. Uvědom si, že beze mne bys byla mrtvá. promluvím k ní svůj monolog, který na malou chvíli zastavím a jdu k ní blíž, chytím ji pevně za ruku a otočím si, ji tak abych jí viděl do tváře, když s ní budu dál mluvit. I když jsem udělal, to co jsem udělal. Jsem tvůj manžel, který ti bude pomáhat. I když mne nebudeš milovat. Já tě stále miluji a nepřestanu. Nejspíš budeš potřebovat nějaké letadlo, abyses dostala do Royossu. Já sám vlastním soukromý pozemek a mám malý triskáč, kterým tě tam dopravím. Jen chci vědět, zda mne vemeš sebou do Royossu. Můj život je totiž ve tvých rukou má královno. Vzdávám se ti, abych odčinil to co jsem napáchal. To jak jsem ti ublížil. dodám a pustím ji ruku. Kleknu si na kolena, jako její oddaný sluha, který ji prosí o odpuštění, kterému však tato žena neodpustí. Nikdo nás nevidí, všichni se zabívají sami sebou. Je tu takový chaoz. Sanitkami je to tu narvané. My dva jsme daleko od toho dění a nikdo si nás nevšímá.

Irsay z Royossu - 11. dubna 2009 22:14

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro letiště Přísně na něj hledíme. Nesmíme si k němu připustit jakékoli city a lítost nám nic neříká. Jakmile nás uchopí za ruku, snažíme se mu ji vytrhnout, nepůsobí na nás dobře, dkyž se nás snaží někdo ovládat, avšak manžel má pravdu...Potřebujeme nahlédnout do myslí lidí a pokud je to někdo z našich nejbližších, jen těžko se poddá našemu samotnému umění. Dorrian nám ještě bude užitečný... ...náš manžel... slovo se nám v mysli zobrazuje s obrovským odporem. jak ses mohla poddat muži královno Royosská? Dorrian nám bude nápomocen, odveze nás do ROyossu. Za naším sídlem je kus starého letiště, vzdálen asi pět kilometrů uprostřed ničeho, tam bude bezpečné přistání a lokaci Royossu si pamatujeme velice dobře. možná bude ale lepší dojet do Atattürku. Dobrá, využijeme tvé pomoci. Odpovíme jednoduše stručně jako královna ke svému poddanému. Sám se postavil do této role, sám poklekla před ženou, která svou královskou moc nepopírá, ale ráda dokazuje. Kde je tvé auto? Zeptáme se jej stručně a jakmile nám popíše směr, vydáme se jím jako blesk a ani se neohlížíme zpět, zdali nás někdo vidí nebo sleduje a zdali je Dorrian s námi. Dosedneme do auta, víc nás nezajímá, jsme na sedadle spolujezdce a jakmile Dorrian dosedne na místo řidiče, sdělíme mu úsečně svou myšlenku. Máme dvě možnosti přistání. Buď přímo v Atattürku...tedy Cařihradu...ach...Istanbulu... Dlouhé přemýšlená nad názvy jednoho města je zde pouze proto, že někteří neznají jeho další názvy a už jsme si zvykla je opakovat. ale nejsme si jista, jak by se tam přistávalo, možná bude lepší opuštěné letiště. Pět nebo deset kilometrů za Royosským panstvím, uprostřed ničeho, ale napadá nás, co letové plány? Letadlo, které se neidentifikuje bude sestřeleno... Uvažujeme a vzpomeneme si, že stále v rukách máme jeho mobil. Podáme mu jej s děkovným kývnutím. Ještě jedna věc, tvého boje nebude zapotřebí. Ten zbabělý zrádce bude otázkou jednoho jediného muže v našich řadách a to si sama vyřešíme spolu s Adjatayem. Nyní očekáváme, že konečně rozjede toho plechového oře, Royoss čeká...

John Derlon "J.D" - 11. dubna 2009 23:12

soukromá zpráva od John Derlon "J.D" pro New York Když se na mne Victorie usměje cítím se v sedmém nebi. Obejme mne a opětuje moje polibky, jako kdyby se mi to snažila vynahradit. To všechno co nám odepřeli a vzali mi jí. Tak dlouho jsem byl na cestách a zdálo se mi o ni, všude kde jsem byl jsem viděl jí, ale nikdy jsem se jí neopovážil oslovit, raději jsem byl zdrženlivý a svůj sen o ní, jsem nechal utéct. Teď je to však jiné. Je tu. Stojí přede mnou a dotýká se mne. Miluje mne a líbá mne, jakoby se nic nestalo. Jako kdyby ty léta neuprchly a my byli spolu pořád a jen se milovali. Jenže toto je lež, co si v tuto chvíli myslím. Ona mne opustila a kdo ví co za těch let prožila? Kdo ví, kolik měla románků s jiným mužem? Určitě jsem nebyl jediný, kdo se jí dotýkal a líbal jí. Určitě jsem nebyl jediný, kterému našeptávala, že ho miluje. Já byl sám a jí jsem měl ve svém srdci navěky, žádnou ženu jsem nikdy nemiloval. Victorie byla moje první a poslední. .Po celém mém těle se rozlije žárlivost. Teď už to nejsem já, který by jí odnesl do svého bytu a tam s ní strávil krásnou přenádhernou noc. Teď jsem někdo jiný. Probudila se ve mne ta žárlivá osobnost, ta moje rozpolcená povaha, která nikomu nevěří a neduvěřuje. Sevřel jsem pevně její ruku, aniž bych se zabíval tou otázkou, že bych jí mohl nějak ublížit, a i kdyby její kosti by opět srostly, takže to bylo vlastně jedno. S kolika muži jsi spala? Kolik mužům jsi říkala, jak je miluješ? Nelži mi, že jsem byl pouze ve tvém srdci. Vždyť si na mne zapomněla. Musel jsem se připomínat. Nic ti nevěřím. Řekni mi konečně pravdu. křičím na ní, ano dělám to. Nejsem to já. Je to moje druhá osobnost, kterou jsem si sám vyvolal v těch chvílích, když jsem byl opuštěný. Bez ní. Raději jsem měl dvě osoby a nebyl jsem sám. Jedna byla vzteklá a nenáviděla svět, vlastně nikoho. A druhá byla milující a ochotná pomáhat. Teď se ve mně probudila ta první, kterou jsem se snažil potlačit, ale bylo to marné. Svírám její křehkou ruku a dívám se jí do očí. Jsem plný vzteku a hořkosti.

Gabriel Delicius - 12. dubna 2009 00:13

soukromá zpráva od Gabriel Delicius pro letiště Vyslechnu jí a když se mne zeptá, kde je moje auto zrkáceně jí vysvětlím, kde je a vyběhnu za ní, jsem malý kousek od ní. Když dosednu na místo řidiče, řekne mi svůj plán. Takže jsou tam dva způsoby jak se tam přistát. Buď do Attarurku, či přistát pět nebo deset kilometrů od Royosského panství. Ta druhá možnost bude lepší. Není tam nic a je tam staré letiště, aspoň nějaká lepší varianta, k přístání. Kdo ví co je v tom Attaruku? zrekapituluji si, co mi Irsay řekla a když mi podá mobil, vezmu si ho a nějak ji nevnímám. Řekne mi, že boje není potřeba, ale já mám tušení, že bude potřeba boje. Vůbec netuším, jak se chce dostat v tomto obleku na panství. Neznám její plán a nevím co má v úmyslu. I přesto nastartuji auto a rozjedu se ke svému soukromému letišti, kde na nás čeká malé letadlo, jež jsem dlouho nevyužil. Jen v té době, kdy jsem jel za Irsay do Royossu. Letiště není daleko od New Yorku, trvá nám to tak půlhodiny, než k němu dojedeme. Je to velký hangár, který je v pusté krajině, uprostřed ničeho. Někdo by se nad tím udivil, že kus od New Yorku není nic. Ano je tomu tak a já jsem za to rád. Otevřu bránu a vynoří se malé, ale oproti naší velikosti velké, letadlo. Které jsem nechal nazvat Irsay. Ano podle jejího jména, které jsem tolik miloval a miluji ho pořád, i když ona ty stejné city necítí ke mně. Nejspíš mi lhala, když mi říkala, že ano. Ale raději se tím zabívat nebudu . Dojdu na místo pilota a chvíli čekám, až se přes malou uličku dostane Irsay, ke mně. Ona mne bude celou tu cestu navigovat, takže jí potřebuji mít u sebe, jako kopilota. Když dosedne na své místo, zavřu pomocí nějakého tlačítka dveře a nastartuji letadlo. Všechno se mi vrací. Opět ty staré časy, které jsem prožíval s Irsay a ted je to pryč. Všechno se zničilo. Všechno jsem zničil. Vymazal rok jejího života a vzpomínky na sebe, i když občas byli zlé, ale dalo se to překonat, až teď vidím tolik možností, které jsem mohl vykonat a neudělal jsem. Místo toho jsem jí vymazal paměť a teď se dějí tyto věci, kterým nedokáži nějak zabránit. Letadlo se vzlétne a já raději nastavím autopilota, jelikož budu muset kontaktovat svého přítele, který to má všechno pod palcem, aby nám zajistil klidný let, který bude bezproblémový. Volám ho přes vysílačku a o chvilkovém šustění se ozve nějaký zvuk. Tady základna co se děje? promluví ke mně povědomí hlas. Je to ten, kterého jsem potřeboval. Tady letoun Irsay 1. Chtěl bych tě požádat o to, zda bys mi umožnil klidný let do Istambuli. Přesněji určeno do Attaruku. řeknu mu a čekám na jeho reakci. Vím, že to pro mne udělá a tak jsem klidný podívám se na Irsay, která se raději dívá před sebe. Máš ho mít příteli. Zase letíš za tou svoji Irsay? Já myslel, že jsi se jí vzdal. zasáhne do mé minulosti, jako blesk. Opět se mi zjevý ta chvíle, kdy jsem jako zbabělec od ní odešel a nechal jí být. To je na dlouhé vyprávění. Končím. pravým poslední slova a vypnu vysílačku. Rozpačitě se podívám opět na Irsay. Nechci, aby tento let byl o tom, že budume oba dva mlčet. Bude nejlepší, když přstaneme na tom letišti nedaleko tvého panství. Mohu se zeptat, jaký máš plán? A k čemu mne budeš potřebovat? zeptám se jí a prolomím tak ticho, které je mezi námi. Raději věnuji pozornost řízení letadla, které jde díky autopilotovi úplně samo.

Irsay z Royossu - 12. dubna 2009 00:30

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro letadlo Dosedneme na místo kopilota. Není třeba navigovat, Istanbul si to najde samo, ale Royosské letiště je o kus dál, bude třeba navigace podle map, nebo spíše GPS. Jakmile dosedneme, sundáme si paruku krátkých černých vlasů a naše rezavé kadeře se divoce zvlní a dopadnou na své právoplatné místo. Sundáme velké brýle i kabát a hodíme vše na křeslo v kabině pro cestující. Dorrian vzlétne a domlouvá se se svým přítelem, který poněkud nevhodně zasahuje do minulosti našeho bývalého vztahu. Sedneme si zpět do kokpitu a začneme se hrabat v GPS navigaci. Není to vůbec složitý systém, ale let potrvá několik hodin. Dorrian má k nám několik otázek. Uvědom si, že jsi sám nabídl své služby, tedy nekonej tak, jako kdybychom se tě o něco doprošovala... odsekneme tvrdě a kontrolujeme to, co správný kopilot kontrolovat má. Není to poprvé co jsme nucena trávit let v kokpitu a starat se o ty malé kontrolky a tlačítka. Posloužil jsi nám v dopravě, za to si můžeš vybrat odměnu. Řekni si co si přeješ, my to rozvážíme a buď ti nabídneme jinou alternativu, nebo to splníme, pokud to bude možné a přijatelné. Opět máme poněkud nadřazený tón, ale jsme na to zvyklá již tisíciletí. Adjatay bude čekat, máme smluvené znamení. Je dost chytrý na to, aby si zjistil zdali přijedu nebo ne a i když jsme mu poslala zprávu o tom, že jsme mrtvá, pochopil skrytý text. Bude nás čekat na letišti. Já se schovám do kufru a pokud ty budeš chtít jet na ROyosské panství, můžeš předstírat, žes přišel podat zprávu o naší smrti. Ale Adjatay bude podezřívat ze zrádcovství i tebe...ani já nyní nemám jistotu, že to nejsi ty, kdo nás podvedl... Odhalíme tvrdě svůj úsudek. Dala jsme mu na vybranou. buď půjde s námi a prohledá mysli ostatních, nebo odejde s odměnou, kterou si řekne. Nebo rovněž může letadlo otočit a zůstat zde, v novém yorku. Jsou i jiné způsoby, jak se co nejrychleji dopravit na své dominium...

Pán Záhad - 12. dubna 2009 12:50

soukromá zpráva od Pán Záhad pro letadlo Než ti stačí Dorrian nějak odpovědět, či reagovat. Zatmí se ti před očima a ty se ocitáš opět v minulosti. Tentokrát v Royossu v září 2008, kdy jsi přijela z Egypta. vzpomínka první Rozhodla jsi se navštívit vůdce lovců ve tvé zemi, abys ho konečně zbavila jeho ubohého života, a konečně tvůj národ zprostila jejich vlády. Nechtěla si připustit, aby se stala nějaká dohoda, ta stejná která byla v Egyptě. Hned co jsi dorazila ze Egypta, tak si měla jediný cíl a to najít sídlo lovců a zabít jejich velitele. Požádala si Adjataje, aby ti našel veškeré potřebné informace, které si v tuto chvíli potřebovala a on to splnil. Sice chtěl s tebou do toho sídla jít a pomoct ti s vyhubením lovců, ale ty si ho raději zastavila, jako kdyby si měla nějakou vidinu, že bude lepší, když do toho sídla půjdeš sama a sama vykonáš pomstu, za všechny ty padlé, které v tomto boji přišli o život. Sídlem jsi se prohnala, jako smrt, kterou nikdo nedokázal zastavit, jelikož každý kdo se ti postavil do cesty, to zaplatil svým životem. Na tvých rukách třímala krev tolika ubohými lovci, kteří se nedokázali postavit jedné ženě, jedné velice silné upírce, kterou jsi ty. Byla jsi pomocnice smrti, která je zbavovala bolesti a života. Byla si černý temný stín, který zná svůj cíl. Dostala jsi se k jeho dveřím. Naplněná nenávistí a chtíčem po jeho smrti, jsi otevřela dřevěné dveře. Nějak jsi se nezajímala vybavením té jeho kanceláře. Byl tam seděl na svém koženém křesla a před sebou měl mohutný dřevěný stůl, na kterém bylo položeno několik složek, když si se blíže podívala na to, jak vypadají ty složky, mohla jsi tam zahlédnout jméno, které ti bylo tolik povědomé a i ta fotka, která na tom byla, ti byla víc než povědomá. Poznala jsi na ní Dorriana. V hlavě ti kolovalo jediné, ale to jsi na sobě nedala znát. Přiřítila jsi se k němu, jako smrt, která si pro něj už jde. Věděl, že s ním bude konec, že z toho souboje nedostane živý. Tolikrát o tobě slyšel a teď se s tebou setkává v tváří v tvář. Ani mne nepřekvapuje, že jste si mne našla, tak rychle. A vůbec nedoufám, že z této naši schůzky vyjdu živý. Ale rád bych Vám před svoji smrtí, pověděl svůj plán do budoucnosti. promluvil a to tě trošku překvapilo, ale neztrácela jsi kontrolu. Dívala jsi se na něj, jako když se smrt dívá na svoji oběť a on jí byl. I kdyby ti řekl všechno co má na srdci, stejně bys ho připravila o život. Mluvte, ale své smrti nikdy neuniknete. řekneš mu a sedneš si na stůl, ve svých překrásných černých šatech vypadáš neodolatelně, tolik smyslně, že by ti každý podlehl i on, kdyby si nebyla jeho smrt. Myslíte si, že když mne připravíte o život, tak tím zničíte všechny lovce? To se milá královno Royosská mýlíte, jelikož v mnoha ostatních zemích, je tolik lovců, kteří s tím neskončí, tak jako já. V Egyptě se naší moci podrobili upíři a uzavřeli s námi smlouvu. Ale oba dva víme, že lovci tu smlouvu poruší a všechny upíry v Egyptě povraždí, ale to jsem nechtěl říct… promluví a na malou chvíli se odmlčí, jelikož ho jeho dlouhý monolog unavil. Vstane, aby si mohl dojít k umyvadlu a napustit si vodu do sklenice. Ostražitě se na něj díváš. Myslela jsi si, že to s ním skončuješ rychle, ale teď raději posloucháš jeho slova, která jsou pro tebe důležitou informací a díky nim budeš vědět, jak reagovat v budoucnosti. Mluvte. Nemáme na vás tolik času. odsekneš k němu a postavíš se prudce na nohy. Dojdeš k němu, k tomu vysokému muži, který může mít dva metry. Otočíš si k sobě, aby se díval smrti do očí a čekáš na to, kdy ti řekne, to co potřebuješ vědět. Ty potřebné informace, kvůli kterým jej nemůžeš rychle zbavit života. Dobrá tedy. Mnoho upírů a lykanů s námi spolupracuje, není-liž pravda. I ve vašem sídle je pár takových spiklenců, kteří jsou v našich řadách. A pokud se nemýlím, tak na stole je složka jednoho takového upíra. Jeho jméno dobře znáte. Kdysi jste s ním měla i románek. Neříká vám, něco Dorrian? Říká, já vím. Ano spolupracuje s námi už řádku let. Myslím, že hned poté co vás opustil, tak jsem ho zkontaktovali a on se dal na naší stranu, kvůli svému životu. Raději se dal na naši stranu a začal bojovat proti vám, než by bojoval s vámi. pokračuje v tomto svém monologu a ty už ztrácíš nervy, které jsi držela na uzdě. Neposloucháš ho. Nechceš ho poslouchat, jelikož Dorrianovi pevně věříš. Nikdy by tě nezklamal. Vždyť tě kdysi miloval, toto by neudělal. Pokud by ty jeho slova lásky nebyly pouhá lež. Díváš se mu do očí a ve tvých je nenávist, zloba, kterou cítíš k této rase, jež tu je mnoho let stejně, jako upíři. Ubohá lidská rasa, ani netuší co je čeká. Myslíš si, že náš touto řečí nějak zničíš, či náš donutíš abychom tě nechali žít? To se mýlíš. Nevěříme ti ani slovo. promluvíš jeho poslední slova, která on uslyší a zabodneš mu do srdce svoji dýku. Na tvých černých šatech je tolik skvrn po krvi. Tolik jsi jich dneska zabila. Tímto se jiná královna nedokázala pyšnit. Ty jediná si během této noci vykonala nejméně padesát vražd, kterým se zapíšeš opět do dějin. Ze zvědavosti jsi se podívala na složku, která by měla patřit Dorrianovi a vzala jsi si jí. Neotevřela jsi jí, jelikož by jsi raději chtěla slyšet pravdu z jeho úst. A proto jsi se rozhodla druhý den vydat za ním do Ameriky. Přesnější určení místa New York. vzpomínka druhá Adjataj tě dovezl na letiště a pomohl ti s tvými kufry, abys je nemusela nést. Vždy byl k tobě pozorný. Obzvláště dneska, kdy jsi se rozhodla ho na nějaký ten čas ho opět opustit. Stáli jste na hale a čekali, kdy ti oznámí let. Ajataj se na tebe rozpačitě podíval, v jeho očích byly pochybnosti o tom, že co právě děláš je dobrý nápad, ale ty si se na něj usmála. Pokoušela jsi jej tímto úsměvem uklidnit. Habibi. Neboj se, tvoje královna se o sebe dokáže postarat. A kdyby se něco stalo, tak máme na tebe číslo. Zavoláme ti okamžitě, jak dojedeme. Myslíme si však, že se vrátíme velice brzo. A v pořádku. pravíš k němu konejšivě. Po dlouhé době se ti podívá do očí a pořád v nich vidíš pochyby. Není rád, že tě musí nechat odejít samotnou. Vždyť ani do Egypta, či do Itálie s tebou nejel, jelikož si mu to zakázala. A hned co jsi se vrátila, chceš zase odejít. Dobrá tedy královno. Věřím Vám, že jste silná a že se o sebe dokážete postarat. Hned, jak přiletíte, zavolejte, promluví poslední slova, když oznámí tvůj let. Vydáš se jako stín do svého letadla, které je opět soukromé. Sedíš v letadle a na klíně máš položenou složku Dorriana, která tě tolik tíží. Chtěla byses do ní podívat, ale raději to neuděláš, jelikož si s ním o tom nejdřív chceš promluvit. Musíš vědět pravdu. A když by to byla pravda, vykonáš jediné. I když nerada, ale budeš ho muset zabít. …

Gabriel Delicius - 12. dubna 2009 13:54

soukromá zpráva od Gabriel Delicius pro letadlo Poslouchám, jak ke mně hovoří Irsay a cítím její změnu. Kdysi jsem toto na ní miloval, ale teď potom, co jsem s ní zažil ty tři dny, mi připadá jiná. A nelíbí se mi to. Je to mojí vinou. Neměl jsem se jí hrabat v hlavě a vymazat jí ty vzpomínky na mně. To všechno, co zažila za ten jeden rok. Řekne mi, že bych si měl vybrat nějakou odměnu, ale jediná má odměna by byla ona. Znova bych si přál cítit její polibky a doteky, ale tomu už je konec. Je tolik chladná a zahleděná do sebe. Dokonce mne obviňuje ze zrady. A začínám si myslet, že všechno ví. Začínám rozumět tomu jejímu příjezdu sem. Zjistila pravdu o mně, která není taková, jakou jí kdo řekl. Sice jsem u lovců, ale z jediného důvodu, abych se infiltroval do jejich skupiny a všechny je zničil. Nebýt Kandrala nevěřili by mi a já bych se nedostal na takové místo, ze kterého mám o všem přehled. Ale teď si spíš myslím, že mi lovci nevěří tolik, jak mi věřili kdysi. Já a zrádce. Hloupost. Proč si to myslíš, královno Royosská? Nebo tě to jen napadlo z toho důvodu, že jsem ti vymazal paměť, jelikož jsi se tolikrát chtěla zabít. A pokud vím, tak se ti pomalu vrací. Takže mne přestaň obviňovat. Proč jsi sem vůbec přijela? promluvím k ní rozčíleným tónem hlasu, jelikož mne už přestává bavit tato hra na kočku a myš. A já jsem nejspíš tou myší, přitom ta kočka tu myš, kdysi milovala a teď je tomu konec. Odvrátím pohled od ní a dál se dívám na ty různá tlačítka a páčky, abych se ujistil, že je všechno v pořádku. Pojedu s tebou za každou cenu. Nechci nic. A kdybych něco chtěl, stejně by mi to nedala. promluvím do větru a vnímám jen tento stroj. Všechno je zatím bez problému, ale já mám pocit, že se něco stane.

Irsay z Royossu - 12. dubna 2009 14:20

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro letadlo Vzpomínáme si. Naráz nám vše dojde. Jak jsme mu mohla jen na chvíli věřit, jak jsme si ho mohla vzít? Toho zrádce! Jak jsme mohla... Opatrně nahmátneme dýku za svým pasem tak, aby to nebylo nápadné. Musíme být klidná, nedat na sobě nic znát. Zabezpečit svou mysl a pro jistotu nad ničím nepřemýšlet. Budeme klidná, Adjatay to vyřídí... Adjatayi... povzdechneme ve své mysli. Vadí nám, že jsme nevzala sebou tu složku, vadí nám, že jsme ji doteď neotevřela, nebo si alespoň nevzpomínáme na její obsah. Jedno je jasné, tímto Dorrian pozbyl poslední kousek naší důvěry. Proč jsme přišla do Nového Yorku? hmmm...těžká otázka...neumíme ti odpovědět, protože si to nepamatujeme! Naštvaně praštíme s mapou o palubní desku a odejdeme dozadu do kabiny cestujících. Můžeme si to dovolit, neboť letadlo řídí autopilot a oba jsme v kokpitu jen pro kontrolu...Posadíme se do pohodlného křesla a urputně si snažíme vzpomenout si na další věci...musí toho být více...

Gabriel Delicius - 12. dubna 2009 14:49

soukromá zpráva od Gabriel Delicius pro letadlo I když mi řekne, že mi na to nedokáže odpovědět, nějak jí nedokáži věřit. Nejspíš zjistila, co jsem zač. Musela na to nějak přijít, ale jak? Nepohlédnu do její mysli, i kdybych tolik chtěl, ale tu pravdu musím zjistit jinak. A měl bych jí to všechno říct, když je moji manželkou. Odejde a nechá mne tu samotného s haldou myšlenek v hlavě. Odejde do zadní kabiny a já jdu za ní, abych si s ní to všechno konečně vyjasnil. Já vím proč tu jsi. A vím moc dobře, že jsi si vzpoměla na důvod svého příjezdu. A pokud si myslíš, že jsem ti hleděl do hlavy, tak to s mýlíš. promluvím k ní a stojím před ní. Dívám se na tu ženu, kterou jsem miloval a pořád ji miluji. Nebudu ti lhát. Pracuji nejen pro svoji královnu, ale taky pro lovce a to z jediného důvodu, abych o všem věděl. Sama Aileen to uznala za vhodné, když udělám tuto věc a já jsem jí poslechl. Vykonal jsem to. Proto Mundala říkal, že jsem schopen ty ničemi lovce zastavit. Ale ztratil jsem s němi spojední, jako kdyby to všechno věděli. Nevím, zda si vzpomínáš na ten incident v hotelu, čí v sídle? I mne tam chtěli zabít. Můžeš mi věřit, nebo nemusíš. Máš přeci u sebe tu dýku. Zabít mne můžeš kdykoliv, nebo můžeš využít mých vědomostí o nich. Vím, kde mají svá sídla a útočiště. Vím o všech. dodám svůj monolog, kterým ji říkám veškerou pravdu a infomace, které mne budou stát i život, když se to dozví. Ale mne je to jedno. Irsay musí vědět pravdu. Vytáhnu svoji pistol a kleknu si na kolena. Dám ji jí do ruky a pevně ji držím, tak aby mohla mířit na mé srdce, jak tenkrát. Je jen na ní, zda mi ušetří život, který je dávno ztracen, či zemřu v jejich rukou. Střílej, nebo mne vyslechni. promluvím k ní a zavřu oči. Čekám na svůj osud, který je dávno předurčen.

Victoria Christie le Dante - 12. dubna 2009 15:32

soukromá zpráva od Victoria Christie le Dante pro New York Jsem ráda že jsem s ním a tuším že je to opětované ale najednou se vedle něj ucítím nejistá.... na něčím přemýšlí..... než stihnu já přijít na to co to asi je sevře mi ruku a vychlí na mě žárlivé otázky které mě zraňují..... Co to s tebou je? zeptám se namísto odpovědi se zoufalým výrazem ve tváři a snažím se vymanit ruku z jeho sevření které je však na mě moc pevné..... Proč na mě křičíš?Proč mi nevěříš? ptám se dál a doufám že mi odpoví.... Co se to s tebou stalo? dodám ještě vduchu s dalším marným pokusem o únik....

Irsay z Royossu - 12. dubna 2009 17:36

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro letadlo Nedá nám chvíli pokoje. Jak jsme s ním mohla vydržet v manželství? Jistě jsme vše musela předstírat za určitým cílem...Zbraň si do ruky nevezmeme, jen jej shlédneme kritickým pohledem. Schovej tu zbraň panáčku, pokud nemáš keramické kulky, tak nás zabiješ oba... Proneseme prostě a jednodušše s poměrně povrchním pohledem. Nezajímají nás víc tvá slova, poslechneme si tvé vysvětlení,a le sám uznáš, že ti již nemůžeme důvěřovat. Nevyvádí nás z míry, jen sedíme v křesle a hledíme ven na temný oceán. chce-li nám něco vysvětlovat, může, budeme jej poslouchat, ale důvěru v něj již nemáme. Snažíme si vzpomenout na více věcí a nyní jsme se přesvědčila, že jeho umění ovládání vzpomínek není tak horké...avšak napadá nás, nehleděl-li nám do naší mysli, jak to vše může vědět? Ne, vskutku se mu nedá důvěřovat...nedá se důvěřovat žádnému muži...Jsou tak patetičtí...tak náchylní ke zradě. Je-li Aileen spokojena s jeho službou, je to její věc. Nám rovněž tento muž poslouží. Můžeme dokonce předstírat...ale to vše až později... Nemysli si, že jsi ejdiný kdo zná veškeré polohy domů lovců, i my máme své zdroje a o své zemi víme první poslední a včetně tajných informací...

John Derlon "J.D" - 12. dubna 2009 19:48

soukromá zpráva od John Derlon "J.D" pro New York I mne překvapí moje změna chování. Ihned jí pustím ruku a zadívám se omluvně do jejich očí. Znova jsem podlehl, tomu svému hlasu, kvůli kterému začínám už bláznit a nevím, kdo jsem. Vytáhnu krabičku s cigaretami a jednu cigaretu si zapálím, abych uklidnil své druhé já, které potřebuje nikotin. Vzdechuji ten kouř do svých plic a vše kolem se tlumí. Už se moje druhé já nedere na povrch, jak předtím. Jsem klidný a uvolněný. Rozpačitě se podívám na Victorií a netuším, co bych jí měl říct. Kdybych jí řekl pravdu, netuším, zda by mi uvěřila, ale jinou možnost nemám. Stejně by na to přišla. Potom, co jsi odešla. Jsi mi vzala něco důležitého. Vzala jsi mi lásku. Neumýslně. A já přestal milovat své okolí a moje srdce patřilo jen tobě. Utápěl jsem se v alkoholu a vytvořil jsem si svoje druhé já, abych nebyl samotný. Dřív jsem jej ovládal, ale teď to není možné. Je silnější než já. řeknu jí celou pravdu a posadím se na asfaltovou zem, nezáleží mi na tom, že je chladná. Nezáleží mi v této chvíli na ničem, možná jen na tom, aby mi odpustila. Omlouvám se, že jsem na tebe křičel. Či ti nějak ublížil. Nechtěl jsem. Nebyl jsem to já. dodám a znova se nadechnu toho kouře, které to moje druhé já dokáže zastavit a potlačit jej. Rozdělená osobnost. Blázen. Uvěří mi to vůbec? pomyslím si a zadívám se na zem. Nemám sílu ani vůli se jí po tom všem, co jsem udělal, podívat do očí. Dál se věnuji cigaretě a té zemi, která je tolik špinavá.

Victoria Christie le Dante - 12. dubna 2009 20:07

soukromá zpráva od Victoria Christie le Dante pro New York hned jak mě pustí mám chuť utéct pryč aby se to neopakovalo jelikož jsem se ho v tu chvíly začala neuvěřitelně bát.... nakonec se zkouší klidnit cigaretou... nechutnej zlozvyk pomylsím si a udržuji bezpečnou vzdálenost při jeho řeči.... smutně sklopím hlavu.... způsobila sem ti takovou bolest.....odpustíš mi to někdy? zeptám se posmutněle a přejdu k němu.... sice mám ještě trochu strach z jeho neovladatelnosti ale už enní tak velký.... kleknu si k němu na zem přímo za něj.... nemusíš se omlouvat....to bych měla spíše já pravím ještě posmutněle a nejistě ho objemu zezadu kolem krku.... špinavá zem mi aktuálně také nevadí i když mým čatům to asi vadit bude... (oblečení viz.Vera Savila v andělech) tiše čekám jak zareaguje a snažím se být připravděna na cokoli....

John Derlon "J.D" - 12. dubna 2009 22:44

soukromá zpráva od John Derlon "J.D" pro soukromá zpráva od Lester Anthony Jasper pro Valerius le Dante New York Sedím na prašné zemi a vnímám všechny její slova a všechno co udělá. Klekne si za mne a obejme mne. Zahodím cigaretu do kanálu a otočím se k ní, abych jí mohl políbit na její ústa, po kterých jsem tolik toužil a byla pro mne neodolatelná. Posadím si jí do klína a políbím ji vroucně na její rty. Pohladím ji po vlasech a objímám ji, jako kdybych se chtěl vrátit zpátky do těch let, kdy jsme spolu byli v Paříži a nic se nestalo. Miluji tě. Potřebuji tě. Jsi můj život. pošeptám ji do ucha nechám se unášet svými polibky a doteky, kterým zkoumám její božské tělo, které jsem dlouho neměl. Miluji ji a nikdy jsem jí nepřestal milovat. Vezmu ji do náruče a odnáším ji do svého bytu, který není daleko odsud. Neboj se. Jdeme ke mně. Tam nás nikdo nenajde. posšeptám ji do ucha, když vejdeme do staré budovy, kde je několik obytných bytů. Vyjdu s ní pár schodů a donesu jí do svého pokoje, kde ji položím na postel a sám si na ní také lehnu. Můžeme vrátit čas zpátky. promluvím k ní a pomalu jí sundávám šaty, tak aby se nezničili. Jindy bych měl v úmyslu je roztrhnout a sundat je násilím, ale k ní jsem byl vždycky opatrný a pozorný. Přitom ji líbám na její rty.

Gabriel Delicius - 13. dubna 2009 00:26

soukromá zpráva od Gabriel Delicius pro letadlo Posadím se do křesla za Irsay a poslouchám její slova, raději se jí nedívám do tváře, jelikož mám neskonalou touhu jí v této chvíli políbit. Ale v této chvíli, v jaké jsem se ocitl, to nemůžu vykonat. Ublížil jsem jí a teď bych po ní žádal nějaké polibky. Stala se z ní zatrpklá královno, kterou jsem nikdy neznal a raději ji nechci poznat. Potom, co ji s tím vším pomůžu se vrátím do New Yorku, kde mne lovci nejspíš zabijí. Za to, že jsem je zradil, ale to je v této chvíli fuk. Takže bys chtěla slyšet vysvětlení. Nuž řeknu ti ho. V sídle jsme měli jednoho upírského zvěda, který pracoval pro lovce. Zabili jsme ho a s Aileen jsem se domluvil na tom, že se vydám za něj a budu jí informovat o každém jejich kroku. A myslím si, že ty vůbec nevíš o tom dění. Vždyť v Egyptě jsi ani nezabila toho Marcuse, který když přijel do New Yorku, začal mi o tobě vyprávět. Ale já mu věřil polovinu. Ale v jediném měl pravdu. Nedá se ti věřit. V ničem. Jak mám vědět, že mne nezabiješ? A proč to neuděláš, teď hned. Rozvod by byl horší. Ano, chci se s tebou rozvést. Byl jsem hloupý a věřil jsem ve tvoji lásku. Ještěže jsem ti vymazal tu paměť. promlouvám k ní svůj dlouhý monolog a nejraději bych odsud odešel. Je tu možnost útěku, ale to mne bude stát život. Skočit z letadla bez padáku a zabít se. Ale to by si Irsay velice přála a to jí nesmí projít. Postavím se prudce na nohy a přistoupím k Irsay. Přitáhnu si jí k sobě a políbím ji na její krvavé rty, tak jak předtím. Ani nečekám, že na to bude nějak reagovat. Prostě to tak cítím, jako kdyby se něco zlého mělo stát. Než stačí Irsay nějak pořádně reagovat, ucítíme náraz, při kterém se někdo snažil letadlo setřeli, tak to se mu taky povedlo, jelikož zničili pravé křídlo a možná ještě něco poškodili. Nás dva to odhodilo na zem. Sice jsem se praštil do hlavy, ale nějak jsem to nepovažoval za tragické a postavil se na nohy. Vydal jsem se do kokpitu, abych zjistil přesnější poškození tohoto letadla. Zjistil jsem jediné, že toto letadlo spadne, buď jej dopravím do Istanbuly, kde to způsobí takovou katastrofu, jako v New Yorku ta bomba. Nebo to napálíme do oceánu a snad z toho vyvázneme i živý. Tak či tak. Ale lepší možnost bude ta druhá. Proto se z posledních svých sil pokusím to letadlo dostat do oceánu, do té vody, která opět vykoná tupý náraz, který bude tentokrát ohromující a půjde tu o život. Naráz do vody byl strašný, ale nic co by se nedalo zvládnout. Já si během toho uvědomil, jak je život krátký a co dobrého jsem za ty tři dny zažil s Irsay. Díky té ráně jsem utrpěl velký otřes mozku, pár zlomených žeber a také zlomené nohy, která je teď zaseklá mezi sedačkou a palubní deskou, takže se odsud nebudu moct bez nějaké pomoci dostat. A k tomu se letadlo začíná potápět, jako Titanik. Nejsme daleko od hladiny, jenže já se tam nedostanu a je mi to vlastně jednou. Doufám, že je na tom Irsay lépe. Proto si začínám uvědomovat, že moje smrt bude lepší. Teď jsem si uvědomil, že byla hloupost ti to udělat, takto ti ublížit. To jsem dokázal jen já. Už nemá cenu můj život. Ztratil jsem tvojí lásku. Ztratil jsem všechno na čem mi záleželo. Ano vzdávám se. Nechám svůj osud být. Ty můžeš uplavat. Odejít a přežít. Mne tu nechat. Vždyť ke mně už nic necítíš, takže to bude pro tebe lepší. Než pro mne riskovat. Už tolik jsi pro mne riskovala, že toto nemá cenu. promluvím k ní přes myšlenky, jelikož nemá cenu normálně hovořit a pokouším se uvolnit svoji nohu, která je tam pořád zaseklá. Možná by to šlo, kdyby mi Irsay pomohla, ale tentokrát mi to je jedno. Jestli umřu, jsem s tím smířený. Zavřu oči a čekám na chvíli, kdy mne ty hlubiny pohltí. I když, jako upír bych to přežil. Stačí se jen odsud nějak vyprostit. Otázkou je jak? - Jak je na tom Irsay, nejspíš otřes mozku, opět vykloubené rameno, naražené žebra.

Irsay z Royossu - 13. dubna 2009 00:50

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro MH: člověče try si něco vymyslíš a vzápětí to absolutně otočíš letadlo Za každou cenu jej přerušíme, když se nám to bude hodit. Nedoprošujeme se tvých vysvětlení, sám jsi je nabídl, tak nedělej, jako bychom o ně žedonila! odsekneme tvrdě, ale ani na něj nehledíme. tím, že nás podceňuje nás hluboce urazí. Jak se jen opovažuješ...nemáš nejmenší ponětí jak to v mé zemi chodí a ty patetické zmínky vašich nových Yorčanů nestojí za reč. u vás se bojuje slovy, u nás rukama... úsečná slova nás nutí velmi se držet a dlouhé nebezpečné nehty až zarýváme do kožené sedačky. Nám že se nedá věřit!!! pokouší naši trpělivost, holomek jeden! Tak proč sis nás bral, když jsme tak hrozná? Jak sis mohl uvědomit, nedá se věřit ani tobě a v našem světě platí jednoduché pravidlo a to že důvěru můžeš mít pouze v sebe! Poučíme jej jako malé hloupé dítě. Políbí nás! on nás políbí! Vrazíme mu facku, ale vzápětí letadlo dostane prudký náraz. Oba přepadneme a my se na chvíli dostáváme do bezvědomí. Vážnější zranění nám nehrozí, vše se v momentě zahojí. Ani utopení pro nás není tak žhavé, své tělo natolik nepoužíváme. Avšak chladná voda oceánu nás opravdu probere. Letadlo se potopí podivuhodně rychle. malátně se snažíme vymanit se zpod sedačky, která se utrhla a hledáme manžela. spatříme jej u palubní desky. šance stát se vdovou... Napadne nás...jenže...něco se v nás stejně pohne. Vysvětlíme si to tak, že přeci mu nemůžeme zůstat dlužna životem. silou odtrhneme palubní desku nebo sedadlo, podle toho, co půjde lépe. Nyní on má volnou cestu. Vyplujeme k povrchu, ale jen tak,a bychom viděla. Hledáme známky toho, co se mohlo stát. Jako upírka jsme ve vodě rychlejší než na souši a podle posledních údajů z GPS nejsme daleko od pobřeží. Stačí se vydat na severovýchod.

Petr Kreinr - 13. dubna 2009 01:52

Letiště, New York Na oznamovací tabuli se právě objevil nápis že právě doletělo letadlo z Evropy, které startovalo ve Francii sotva to tabule oznámí už se objevují první cestující z letadla, mezi kterými také jde muž mladšího vzhledu tak kolem dvaceti dobře oholený z dobře pasujícími brýlích, v kvalitním hnědým kabátě, černých mažestrových kalhotách a černých značkových botech a se sportovní taškou v ruce. Míří k východu kde na něj čeká tmavě modrá Octavia značky superB v klidu nastoupí a tašku nechá u kufru tu mu ihned dá do kufru řidič. Frenku kde je otec? Myslel jsem že bude tady říkal že se už nemůže dočkat až přijedu! zeptám se ho protože místo vedle mě je prázdné a měla na něm sedět mě dobře známá osoba Mám ho omluvit pane Dereku že prý neodkladné záležitosti v práci! odpoví řidič okamžitě a je vidět že tohle říká často Hm když to říkáš ty, tak už pojedeme nemám rád létání ať už jsme odsud! požádám ho přátelsky. Ten jen nastartuje a my si to v klidu míříme do centra velkoměsta, když jedeme středem prohlížím si z okna okolí, ale my jedeme dál, až na druhý okraj města kde se nacházejí rodinné domy. My po chvíli zastavíme u velkého panství které patří už od pradávna starobylému rodu Treisů, který je ale samozřejmě modernizovaný. Vjedeme před bránu, kde si nás projede kamera až pak se brána otevře. Ihned nato auto zastaví na konci své cesty, u dveří domu ihned se otevřou dveře Díky Franku můžeš jít! Dnes už to zvládnu sám! řeknu bez jakéhokoliv rozmýšlení Ano pane a vítejte doma! řekne spokojeně řidič Doma! Jo jsem zase doma po patnácti letech zase doma! řeknu spokojeně a jen na Frenka kývnu. Vyjdu dva schody a otevřu dveře a tam stojí muž ve fraku. Vítejte zpět pane! Já jsem Henry zdejší komorník a tajemník vašeho otce! Jsem vám plně k dispozici pane! letmo se usměju Henry tak za prve neříkej mě pane jsem Derek, za druhé beru na vědomí a za třetí můžeš mě ukázat kde mám pokoj? řeknu když se chystá ještě něco říct ale já mu to nedovolím Ano pane Dereku pojďte za mnou! řekne okamžitě a já se vydávám hned za ním. Sakra ani jsem nevěděl že je to tak velký! říkám si pro sebe a dívám se po vstupní hale. Pak vejdeme na půlkruhové točité schody kde při stěnách jsou vyvěšeny obrazy mích předků kde na posledním jsem já Ani nevím že by mě někdy někdo nanášel na obraz! řeknu Dovezl ho nedávno váš otec! řekne ihned Henry Vyjdeme do prvního patra a zamíříme do pravého křídla panství kde se nachází můj pokoj. Jsme tu pane Dereku! poví a otevře dveře Díky Henry já si na chvíli půjdu pospat ten posun času je hroznej! odpovím a trochu zívnu Jistě zařídím, aby vás nikdo nevyrušoval pane! jen se na něj podívám Pane Dereku! řekne hned na to. Ten jejich blbý zlozvyk! pomyslím si a vlezu do pokoje. Ani jsem nezavřel, protože vím že Henry to udělá za mě a bylo to tak dvě vteřiny na to se dveře zavřou. Ani se nedívám po interiéru jen se zbavím všeho oblečení které mám na sobě. Jsem úplně nahý a hned padnu na postel, na které ihned usínám.

Pán Záhad - 13. dubna 2009 03:27

Derek Probudí tě zaklepání na dveře, je to Henry, který je neuprosný a pořád buší na dveře. Pane potřebují vás v New Yorku. Je to naléhavé. Týká se to jedné dívky, které se ztratil bratr. Její babičku bohužel zavraždili lovci. Jste jediný, kdo tomu všemu natolik rozumý. Potřebujeme Vás. promluví k tobě sluha Henry, který je u dveří a napjatě čeká, až se oblékneš, jakmile se oblékneš dá ti do ruky klíčky od auta a mapu, na které je vyznačené přesné místo určení, kde by měli být další dva lovci. Ale ty jsi z těch dvou nejvíc zkušený. Deanna Caitlin Stoilov-O´Connor Vyběhla jsi do té strašné zimy a hledáš svého bratra, ani jsi si nevšimla auta, který jede po silnici. Když byl ve tvé v blízkosti natolik, že ti nestihl uhnout, pochopila ti to auto nejspíš neuhne. Jakž takž zabrzdil. Nejspíš jsi si odřela koleno. Ale to je všechno.

Gabriel Delicius - 13. dubna 2009 03:49

soukromá zpráva od Gabriel Delicius pro letadlo Irsay mne vyprostí a zachrání mi tím můj život neživot. Nepovažuji to za to, že by v ní snad byla nějaká kapka lásky, to už není a taky si toho raději nevším. Plavu na ten severovýchod, kde by mělo být pobřeží. V hlavě mi zní tolik myšlenek. Kdo o tom mohl vědět? Jediný, kdo by o tom mohl vědět je Jacob, ten se kterým jsem se domlouval přes vysílačku, aby ten let byl klidný. Že já jsem mu vůbec věřil. Měl jsem tušit, že je taky spolčený s těmi lovci. Stejně jako já, ale to je jiné. s toto myšlenkou se mi všechno vyjasní. Proto se mně ptal, zda jedu za Irsay. Proč mi to nedošlo dřív? další myšlenka, kterou se obviňuji kvůli svojí hlouposti. Podaří se mi doplavat na pobřeží. Nikdo tu naštěstí není, jelikož jsou tři hodiny ranní, ale nepočítám s tím celkově, že tu nikdo nebude. Položím se na zem a snažím se oddechnout. Jsem vyčerpaný a potřebuji nějakého člověka, jakmile se ke mně dostane Irsay, prudce se posadím. Proč si mne tam nenechala? Vždyť jsi se mohla stát vdovou. To jsi chtěla, nebo snad ne. Vždyť mne ani nemiluješ, tak k čemu jsem ti tolik dobrý, že strpíš ještě můj život. promlouvám k ní a postavím se na nohy, abych jí viděl do očí, když mi bude odpovídat na moje otázky. A bude ke mně mluvit. Než něco řekneš, tak ti chci oznámit, že i Jacob, patří k lovcům. On jediný věděl o našem výletu do Istanbuly. A já hlupák, jsem u tom řekl. Opět jsem ohrozil tvůj život, má královno. Manželko. Ty která mne tolik nemiluješ a přeci jsi mne nechala žít. promluvím k ní a nejraději bych si zapálil cigaretu, jenž krabička je kdo ví kde. Stojím před Irsay, před velkou královnou a připadám si, jako troska. Minule ona jí byla a teď se stala ze mně. Posadím se opět na zem, jelikož to nemá cenu. Zadívám se do země. Kam půjdeme tentokrát? Já to tady neznám. odseknu jí a dívám se pořád na zem, která je tolik špinavá, ale mne to nevadí. Jsem rád, že si můžu chvíli odpočinout. Láska, která v ní kdysi byla už není. Byla to jen lež. A teď je tomu konec. Konec všmu. I tvůj konec Dorriane. žene se mi hlavou myšlenka, která je natolik pravdivá, že se nedá spekulovat.

Petr Kreinr - 13. dubna 2009 04:07

Sídlo rodu Treisů-Pokoj->New York->dívka Připadá mě to jako chvíle co jsem usnul. Když v tom mě probudí bušení na dveře Řekl jsi že mě nikdo nezbudí a přitom to teď děláš ty dobrá ironie mohlo mě to napadnout! zavolám na něj na znak že už jsem vzhůru. Jen se obleču a můžu vyrazit! zavolám Doufám že vybavení mám někde v autě, které dostanu! zeptám se ale je to zbytečné vždy je v kufru. Obléknu se vezmu klíče a běžím ke garážím, kde použiji klíče k odemčení jen to blikne u jedné červené Audi a3 cabrio To mu říkám auto! řeknu spokojeně a skočím do vozu zapnu GPS pro jistotu tohle místo označím jako DŮMOV kdybych se náhodou ztratil zadám polohu z mapy do GPS navigace zapnu rádio ať si hraje co si hraje a už si to mířím k mému cíli. Ani se na GPS nedívám jen poslouchám ženský hlas, který hlásí pokyny zjistil jsem že je co se týče silnic přesný -odchylka 1metr takže se na obrazovku nedívám. A s větrem ve vlasech mířím k cíly. Blížíte se k cíly odbočte doprava za 3,2,1 dojel jste k cíly zadejte nová souřadnice! ozve se a při čísle 1 to švihnu ke krajnici ale na poslední chvíli si všimnu dívky tak rychle dupnu na brzdu Sakra! zařvu a pokouším se to trochu zbrzdit, ale bohužel jí auto trochu škráblo. Ihned vypnu motor klíče dám do kapsy! A vyskočím z auta ani neotevírám dveře. Jste v pořádku? Nestalo se vám nic? zeptám se trochu ustrašeně, taková nehoda nikdy není příjemná ihned se podívám na její nohu, kterou má trochu odřenou Počkejte v kufru mám lékárničku omlouvám se měl jsem se tu setkat s jednou ženou a nedával jsem pozor promiňte rád vám za tu nehodu zaplatím! Opravdu mě to mrzí! odpovím a snažím se dívat po ženě o které mluvil Henry ale nenapadlo by mě že by to mohla být ona! Kruci ani mě neřekl jméno! řeknu zklamaně a vezmu do ruky mobil No jo ale vždyť nemám číslo! No pěkný to to pěkně začíná! zakleju a dám mobil do kapsy No a jak mám teď najít tu ženu? Prý zmizel jí bratr zabili jí babičku! Ale jak jí mám tady najít? říkám si docela nahlas pro sebe až pak si uvědomím že je tady ta dívka Ehm omlouvám se ta lékárnička! Jistě hned jí přinesu! omluvím se a okamžitě pro ní skočím do kufru, vezmu jí a doběhnu k ní. Tomu se říká pech co? odpovím a pokusím se o úsměv a co nejlíp odřeninu vyčistím jako by byla holčička hezky něžně a opatrně. Hotovo tak a jak jí teď najít? zamyslím se nahlas a dívám se po okolí

Victoria Christie le Dante - 13. dubna 2009 09:44

soukromá zpráva od Victoria Christie le Dante pro New York -> U Lestera cítím se jako bychom se přenesli zpátky do Paříže...jeho polibky vášnivě oplácím a jsem šťastná že jsme zase spolu.... jeho slova o tom že jsem jeho život přelétnu okouzlujícím úsměvem i já tebe miluji a nikdy jsem nepřestala řeknu už v jeho náruči i přes výraz velkého blaha že jsem zase s ním ze mě vyzařuje podivná aura tajemna.... jakmile mě odnese k sobě připadám si konečně v bezpečí.... tady mě nenajdou...nemůžou....a kdyby jo nebzudou tu hned.....bude jim to trvat....a hlavně jemu..... zamyslím se ale to už jsem pokládána na postel a zbavována šatů..... chyběl si mi....moc jen co to dořeknu začnu mu také sundavat oblečení v doprovodu polibků které mi chyběli stejně jako má láska.....

Irsay z Royossu - 13. dubna 2009 09:51

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro letadlo, pláž Na hladině nebylo nic vidět, což je poněkud divné, ale poté jsme plavala k pobřeží. Bylo to daleko, ale nedalo se nic dělat. Dorrian má opět jeden ze svých výlevů, ale je zbytečné mu na to odpovídat. Nesnášíme když vedeme slabošské řeči, proto to prostě ignorujeme. Svou zemi známe dokonale, ale tohle ještě není naše zem, přesto i zde to známe dobře. Když zavětříme, z jihu cítíme pach města, z východu...Sahary. Jsme v Africe. Mauritánie, možná Západní Sahara, ale typuji Mauritánii. Musíme být na mysu severně od Nouakchottu. Cesta přes poušť může trvat celou noc za plné rychlosti. Navrhuji vydat se na východ a podle pachu dojít do oázy Tamnrasset. Žije tam kolonie upírů a je to původní Mundalovo sídlo, zničené Tuaregy. Stačí jít po nejsilnější vůni datlovníku. Odpovíme. Vždy jsme se tu orientovala skvěle. Nasajeme do nefunkčních plic dávku vzduchu prosyceného pískem. Od Sahary táhne zima a i známá vůně datlů (ovoce ne pták). Je to cesta na čtyři hodiny, dojdeme tak tak, takže buď si sám zemři zde, nebo se přes oceán vrať do Npvého Yorku, nebo vstaň a pojď! Už nečekáme, je jeho věc co udělá. Prostě se rozběhneme za vůní datlů...

Gabriel Delicius - 13. dubna 2009 12:49

soukromá zpráva od Gabriel Delicius pro pláž Poslouchám, jak ke mně hovoří a přitom se postavím na nohy. Nasaji tu stejnou vůni datlů, ale k tomu nasaji i její levandulovou vůni, po které tolik toužím, ale snažím se udržet. Rozeběhnu se, ne za vůni datlů, ale za její překrásnou vůní, které ničí moje smysly. Doběhnu Irsay a z nějakého neznámého důvodu se jí snažím zastavit. Ten důvod je mi uvnitř známý. I když jsem se snažil ho pro tuto chvíli držet na uzdě, teď se to vyvedlo z míry. A já jsi si jí opět příthl k sobě, i když jsem počítal s tím, že by mi mohla dát facku, jak v tom letadle. Prostě jen nechci ukázat svoji prohru. Nepřestanu o ní bojovat. Dělej si se mno co chceš, ale nemůžeš mi vzít jediné. Jediný polibek. A já tě už nechám být. Půjdu s tebou do tvého sídla, ale přestanu si tě všímat. promluvím k ní a políbím ji na její krvavé rty. I s tím rizikem, že mi něco udělá.

Irsay z Royossu - 13. dubna 2009 13:22

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro poušť Políbí nás, ale my poněkud nespolupracujeme. Jakmile skončí, drze na něj pohlédneme. Spokojen? Zabil jsi naši duši a teď hodláš zabít i naše tělo? Na poušti není se kde skrýt před sluncem, tak si své hrátky nech na jindy... Dál se rozběhneme vstříc vůni datlů. Tsche! On že si nás přestane všímat...ještě mu ukážeme zač je toho v Royossu loket... Při běhu začneme vzpomínat...musíme se rozpomenout na vše...chybí nám Moskva...víme, že jsme z nějakého důvodu odjela do Moskvy, al proč? a co se tam stalo...to je zatím záhadou, potom, co nám náš manžel vymazal paměť...

Pán Záhad - 13. dubna 2009 19:51

New York - Rashed Potloukáš se městem. Jsi velmi rozčílený na Yenu, která se začala chovat hloupě a spikla se s upíry. Kousek odsud je bar, do kterého jsi kdysi rád chodil a teď tam v tuto dobu je narváno lidmi, takže by nebyl problém si s pár lidmi pohrát. A kdo ví, ještě co bys mohl udělat. New York - Wirdenchies Stojíš chvíli a uvažuješ nad tím, zda půjdeš nahoru na tu budovu, kde jsou ti dva. Tím myslím Vandera a Soralen. Ale raději si je nevšímáš. Na malou chvíli zavětříš povědomou vůni lykanky, o které jsi si myslel, že je mrtvá. Můžeš se mýlit, nebo to může být pravda.

Jasper Whitlock Hale - 13. dubna 2009 20:02

New York Cítím se hloupě, když odejde Rashed a hned po něm odejde i ten měnivec. Chvíli stojím na místě a přemýšlím, co bych měla udělat. Netuším, co mne čeká, když půjdu tím směrem. Vůbec netuším, co mne bude čekat, když nikam nepůjdu. Zhluboka se nadechnu, jako kdybych se snažila něco zavětřit, ale je to marné. Nejsem toho schopná. Nejsem schopná ničeho. Připadám si jako nula, jako nic. A v tom měl možná Rashed pravdu. Ale já jsem žádnou dohodu s upíry nepodepsala. Nic s němi nemám společného. Kéž by tu byl Lykáon, ten by mi dokázal pomoci. pomyslím si a procházím se ulicemi New Yorku. Jsem jako tělo bez duše. Nic nevnímám. Najednou ucítím povědomou vůni lykana, kterého jsem znala z minulosti, ale to nemůže být pravda. Řekli mi, že je mrtví. Stojí tam opřený a dívá se do neznáma. Zahledím se na něj a vzpomenu si na staré časy, kdy jsem se ještě jmenovala jinak. Wirdenchiesi šeptnu jen tak do vzduchu, ale mohlo by to slyšet. Jsem unavená a vyčerpaná. Vůbec se mi nechce jí jinudy. Raději půjdu přes toho chlápka, i když by mohl chtít bojovat. Snad se nic nestane. Jdu odhodlaně k tomu muži. Uvnitř se cítím strašně vyčerpaně a nejistě.

Wirdenchies - 13. dubna 2009 20:17

New York noc je chladná, stíny mezi sebou tiše šeptají, stejně jako ten páreček na střechách. Měsíc proplouvá svým černým královstvím a dohlíží na své krvavé děti.... Opřu se zády o zeď domu a z hlavou zvednutou k nebi tak dlouho setrvávám. Rozhlédnu se- přeci jen, vidět mě teď služka, asi by mě zabila. Zaštrachám v kabátu po cigaretě a vtisknu jí mezi rty. Jakmile zakřesnu oheň, vstoupí do uličky známá vůně- a až pak ta žena. Popotáhnu a oči upřu jejím směrem (Yena) když mě osloví mým jménem- tím měkkým, mučivým přízvukem, srdce mi poskočí až do krku. Bolí to, má být mrtvá, zanechal jsem si jen několik nejméně bolestivých vzpomínek, abych se nezbláznil a ona tu teď vypluje z noci. Krásná vůbec nezestárla....Opravdu je možné, že je to ona? zakašlu a odlepím se od zdí. Irviko?

Pán Záhad - 13. dubna 2009 22:22

soukromá zpráva od Pán Záhad pro Vzpomínka na Moskvu Sedíš v zapadlé hospodě, kde chodí největší spodina. Ani netušíš, jak si se sem mohla dostat. Víš jen to, že ti někdo zavolal a řekl ti, že pokud chceš vědět něco víc o dění v Rusku, tak bys sem měla přijet. Do této nechutné a zapadlé putyky, kde se to hemží různými lidmi z nižší společnosti, pro které znamená alkohol všechno. Zaprodali by kvůli tomu moku i svůj život. Sedla jsi si do kouta a doufala jsi, že si tě nikdo z nich nevšimne, taky se to stalo, až do té chvíli, kdy k tobě přistoupil muž, který byl zahalený celý v černém. Hned na sebe upoutal pozornost. Každý o něm slyšel a každý se ho kvůli jeho pověsti raději vyhýbal. Ale ty jsi k němu byla natolik lhostejná, že jsi si nechtěla připustit to, že by ti mohl nějak ublížit. Što tady robíte slečno? zeptá se tě hrubé a chytne tě pevně za ruku, v úmyslu má jediné, zlomit ti jí a taky, že se mu to pomalu daří. S bolestivým úšklebkem se mu snažím vymámit ze sevření. Vůbec nechápeš, v jaké situaci jsi se octla. Netušíš, kdo ti volal. A teď si připadáš velice hloupě, že jsi tomu člověku věřila a takhle jsi se dostala do pasti. Přišla jsem se napít ruské vodky. Říkali mi, že jí zde máte dobrou. promlouváš k němu rozhodným tónem a snažíš se vyprostit z jeho sevření. Jemu se však podařilo ti už pár kostiček v ní zlomit. Snažíš se překousnout bolest, která po chvíli zmizí a druhou rukou se pokoušíš dostat se až ke stehnu, kde máš připevněnou dýku, která by ti v této chvíli mohla pomoci. Ten muž si však všimne tvého pokusu a chytne tě i za tu druhou ruku. To Vám tak slečno uvěřím. Přišla jste tu za jiného důvodu. řekne zkomoleně. A v tu chvíli, kdy se chceš, jakkoliv bránit, se do místnosti přiřítí nějaký muž, který ti do tváře foukne, jakýsi prášek. O tom muži jsi leccos slyšela. Říká si Uspávač, a taky že se mu podařilo tě uspat. Přestala si ovládat své tělo a upadla jsi do bezvědomí. Probudila jsi se až na zaprášené špinavé zemi. Šaty, co jsi měla na sobě, byli už špinavé a dá se říct, že i roztržené. Takže jsi usoudila, že s tebou dělali i jiné věci. Pokoušela jsi se vstát nebo nějak se pohnout, ale byla jsi malátná a ruce ti připadali, jako kdyby měli tunu železa. Usoudila jsi tedy, že tě museli pořádně zdrogovat a snažila jsi se být klidná. Byla jsi až moc smířená se svým osudem. Věděla jsi, že tento stav nebudeš mít na věky, a tak jsi raději zavřela oči a opět jsi se uvedla do stavu nevědomí. Z tvého nevědomí, tě však probudila studená sprcha. Otevřela jsi prudce oči, dál jsi se však nemohla hnout. Všechno kolem tebe bylo tolik černé. Uvědomila sis, že ta místnost nemá okna. Má pouze dveře, které střeží pár osob a jedna tě v této chvíli polila studenou vodou. Klekl si k tobě a tvoji hlavu si položil do klína. Byl to ten Uspávač, který ti do obličeje foukl nějaký prášek, kvůli kterému se teď nemůžeš hnout. Já se budu ptát a vy mi budete odpovídat. promluví k tobě přísně a přiloží ti k hlavě pistoli. Mrkneš na něho souhlasně, že mu rozumíš a chápeš ho. Co tu děláte? Samotná v této zatuchlé Moskvě? položí ti první otázku. A ty si vzpomeneš na ten telefonát. Kde ti nějaký povědomý hlas říkal, abys přijela do toho pajzlu a počkala na něj, jelikož má pro tebe důležité informace. Někdo nám volal….. řekl nám,.. že má pro nás… důležité informace… ohledně toho, jak… to tu funguje. odpovíš mu na otázky s velkou tíhou, jelikož se cítíš strašně vyčerpané. Myslela jsi si, že to pomine, ale pořád se tak cítíš. Nedokážeš se pohnout a ještě ti přitom někdo míří zbraní na hlavu. Toto by se ti v Istanbuly nestalo. Tam k tobě mají všichni úctu. Dobře. Druhá otázka. Kdo vůbec jste? opět se tě na něco zeptá a tobě to připadá strašně hloupé, ale bude na to muset odpovědět, jelikož nemáš na vybranou. Naše jméno je velmi známe. Jsem Irsay z Royossu. Ty hlupáku. promluvíš k němu bez problému a tím zjišťuješ, že se cítíš lépe. Pomalu už dokážeš hýbat s konečky prstů, které tě začínají poslouchat. Nebude trvat dlouho dobu a začneš hýbat celým tělem. Jenže musíš do té doby vydržet. Irsay. Co vás přimělo sem do Moskvy? Přestaňte mi lhát. křičí na tebe, jelikož se nedokáže ovládat a to bude tvojí výhodou, jakmile své tělo dokážeš opět ovládat. Přijeli jsme zde. Zjistit, jak je na tom Moskva. Myslím, co se týká boje mezi lovci a upíry. Je to diplomatická cesta promluvíš důrazně a snažíš se pohnout s rukou, ale pořád v ní nemáš ten cit, který bys potřebovala k uchopení dýky a zabodnutí mu jí do srdce. Kdo je Váš informátor? další otázka na kterou mu nedokážeš opovědět. Nevíš, kdo ti volal. Nepředstavil se. Vůbec ti o sobě nic neřekl a ty jsi mu hloupě uvěřila. Jako kdyby ovládal to stejné umění, jako ty. Ale využíval to jinak. Přes myšlenky. V tuto chvíli to může být kdokoliv. Každý má přeci z tebe strach. Jsi nevyzpytatelná a tolik silná. Nevíme. Nepředstavil se. odpovíš mu, ale on tuto odpověď nechce slyšet. Pistol ti namíří na spánek a přitlačí ji tak silně na něj, aby tě to bolelo. Snažíš se soustředit. Pokoušíš se své tělo přinutit, aby s tebou na malou chvíli spolupracovalo, ale je to marné. Nic. Víte to. Jen ho nechcete prozradit. Kdo je váš informátor? dál pokračuje v šachové partií, kdy on ti dává Mat. A ty v této chvíli neznáš své šachové figurky. A i kdyby nevíš, jak je použít. *Neznáme nikoho. Nemáme žádného informátora. Jsme tu samotné. Hledáme jen pravdu. Chceme vědět, jak je na tom Rusko. Nic bližšího nevíme. Věřte nám.* snažíš mu našeptávat a to se ti podaří. Odloží zbraň a nechá tě být v té zaprášené místnosti. Ležíš na zemi a chvíli jsi sama. Náhle se tu někdo objeví. Může se spekulovat o tom, zda je to skutečnost nebo lež, klam, kterou vytvořila tvoje mysl z té látky, kterou máš v těle. Vidíš před sebou svého stvořitele. Mundalu. Známého bojovníka, který ti tolik ublížil a ty jsi mu ho zbavila života, když si s tebou užíval. Mlčíš a díváš se na něho. V hlavě vidíš opět ty chvíle, které jsi s ním prožila. Ty jeho polibky a doteky. Naopak i bolest, jak tě mlátil a považoval tě za jediné. A to jsi si v této chvíli nechtěla připustit. Nejsi skutečný. Jsi jen sen. To nemůže být pravda. nemluvila jsi. Tvá mysl byla otevřená a on jí slyšel naslouchal jí. Slyšela jsi jeho smích, ale na jeho tváři jsi nespatřila žádnou zmínku potom, že by se smál. Jsem to já Irsay. Mysli si, co chceš. Ale mne se jen tak nezbavíš. Jsem tu s tebou. Ve tvých myšlenkách na věky zůstanu. Zabila jsi mne. A jednou přijde den mojí Vendety. Kdy ty poznáš čeho jsem schopen. Tvůj milý Dorrian ti mou zásluhou velmi ublíží. Zbaví tě všeho. A ty ho potom zabiješ. A pak toho budeš litovat. Všechno se to stane. A ty tomu nezabráníš. vlezl ti do hlavy a vložil ti do ní smutek a bolest. Utrpení, které vidíš, se brzy stane. Nejsi skutečný. To není pravda. snažíš se popřít jeho existenci, ale vůbec se to nedaří. Jeho smích tě uvnitř ničí. Mysli si co chceš. Tvůj informátor, zemře. A ty tomu nezabráníš. Zabiješ ho. promluví poslední slova a tvé oči se pomalu klíží. Usínáš. Upadáš do nevědomí a stále slyšíš jediné. Zabiješ ho. V Moskvě jsi se potom dozvěděla, že Rusko ještě udolává lovcům a upíři mají silnou moc. Takže ještě dvě dynastie to překonají. Ale pořad jsi měla v hlavě tu vzpomínku na tu událost, která se stala. Jenže jsi jí nevěřila, jelikož jsi se probudila ráno v hotelu a byla jsi naprosto v pořádku. Šaty byli čisté a nebyli na nich žádné zmínky potom incidentě.

Irsay z Royossu - 13. dubna 2009 22:52

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro poušť, následně oáza Tamnrasset Běžíme po poušti, když si vzpomeneme na moskvu. To, co se tam odehrálo, musel být jen hloupý sen, protože tak bychom se přeci nikdy nechovala. ikdyž...pokud nám tvrdí, že bojovník opravdu byl vzkříšen z mrtvých a poté opět námi zabit...Ne! V žádném případě. Běžíme dál a vůně datlů je mnohem silnější než dříve. musí to být již jen pár kilometrů, jenže slunce pomalu vychází. Ohledneme se po Dorrianovi, běží někde poblíž. na obzoru zahlédneme buďto fatamorganu nebo opravdovou oázu. Něčím se nám podsekne noha, ale sehrajeme to na efektivní skluz obří písečné duny. Běžíme dál, až jsme prvním hliněným domům téměř nadosah. Slunce už nám začíná pálit naši kůži, skryjeme bolestivý úšklebek...tolik to přeci bolet nemůže a také že nebolí. efektivním saltem proskočíme okenicí prvního okna a skryjeme se v útrobách domu. Oddychneme si a zjistíme, že jsme v nějakém vstupu do podzemních prostor. Náhodou jsme rovnou musela narazit na kolonii upírů. Přiřítí se nějaký muž...tedy upír zahalený v bělostné Abě. Pokloníme se tak, jak se klaní královna...jen nepatrně. Salam Aleykum...jsme Mallika Royosská a žádáme o úkryt před slunečním světlem, možná nějaké doplnění sil a zaručujeme vám, že vás při soumraku opustíme... Promluvíme arabsky. Muž rovněž něco prohodí a hluboce se nám ukloní. řekne nám, že vůdce zde není a že on je ten, kdo to má nyní na povel. Vede nás do podzemního labyrintu a poskytne nám jeden jediný pokoj pro nás i pro dorriana pokud tedy ovšem dorazil. Poděkujeme a osiříme v místnosti. Chceme si dát koupel. Upír nám důvtipně nechá přinést čisté šaty. Sic jsou to tradiční téměř kroje, jsou čistě a neděravé...postačí...

Gabriel Delicius - 13. dubna 2009 23:22

soukromá zpráva od Gabriel Delicius pro poušť, následně oáza Tamnrasset Nějak neposlouchám Irsay, vlastně v tu chvíli si uvědomím, že mi hrozí nebezpečí v podobě slunečních paprsků, které jsou před námi. Běžím po poušti a snažím se to všechno překonat. I když cítím, jak slunce pálí moji kůži. Snažím se to ignorovat palčivou bolest na svém rameni, která se neustále hlásí o slovo. Jednou zemřít musíš. pomyslím si, když jsem nadosah nějakých domů. Z posledních veškerých sil se pokusím udělat to stejné salto, jako Irsay. Dovnitř se však dostanu, jakž takž. Při mé smůle mám spálené rameno, ale tu bolest se snažím ignorovat a nezajímám se o okolí. Jdu za tím upírem a Irsay, jsem nějak po zadu, ale to mi je jedno. Nemluvím nic a také nic raději nedělám. Jen vejdu do pokoje a posadím se do křesla. Ten upír se začne zajímat o moje rameno. Drahá, můžeš mu prosím sdělit. Že nic nepotřebuji. promluvím k Irsay. Zahledím se do země. Jako kdyby se ve mně něco změnilo během té cesty sem. Teď už mne můj život nezajímá. Nezajímá mne vůbec nic.

Irsay z Royossu - 13. dubna 2009 23:32

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro pokoj Cítíme se unavená a špinavá...písek máme opravdu všude. Upír se podívá na Dorrianovo rameno, ale sám usoudí, že se to musí zahojit sama. Ví to sám Odpovíme dorrianovi. Svlékneme ze sebe zničenou koženou bundu, potrhané černé tílko a naprosto zničené kalhoty. ve spodním prádle přejdeme po pokoji pro ručníky a nějak nás neinteresuje že manžel sedí v křesle...podle všeho nás viděl i nahou mnohokráte a navíc jsme se nikdy tolik nestyděla. Nevystavovala ale nestyděla. dveře do koupelny nejdou zavřít, necháme je tedy otevřené, sundáme spodní prádlo a ponoříme se do horoucí vody ve vaně vytesané do skály. zavřeme oči a vzpomínáme. vybavuje se nám cesta do nového yorku a přivítání s dorrianem, vybavuje se nám i jak nás nechal zemřít rukami lovců...

Gabriel Delicius - 13. dubna 2009 23:49

soukromá zpráva od Gabriel Delicius pro pokoj Snažím se ignorovat Irsay, ale když si svlékne ze sebe to oblečení. Zahledím se na ni na svoji manželku, která je tolik krásná a tolik mne fascinuje její tělo a to všechno. Opět se ve mne probudít touha, kterou se snažím udržet, ale nejde to. Nemůžu. Před očima se mi vybaví tolik krásných chvil, které jsem s ní prožil, a také si uvědomím, že jsem byl hlupák, když jsem jí po několikáte chtěl opustit. Třeba na té Soše svobody, jak si opět sundala prsten z prstu. Tolikrát jsem jí ublížil a ničil její mysl. Bylo vážně dobré si v této chvíli uvědomit, co jsem udělal. Rozhodným krokem se vydám za ní do koupelny. Leží ponořená ve vodě. Opět se mi před očima zjeví ta scéna, kdy jsem jí uviděl polomrtvou a v boku měla zaraženou svoji dýku. Přistoupím k ní a zahledím se na ni, jako na Monu Lisu, po které tolik toužím, jenže jí nemůžu mít, z jediného důvodu, že ona je obraz a já člověk. Co asi cítil Leonarda Da Vinci, když jí poprvé maloval? pomyslím si a opět pohledím na Irsay. Vzpomínky se ti vracejí, že? položím ji otázku a pořád stojím v místnosti, jako duch a dívám se na ní. Na její krásu, která ohromuje moje smysli. Moc bych si přál ležet v té vaně s ní, ale nedá se to zrealizovat. Raději tam stojím a mlčky jen přihlížím.

Irsay z Royossu - 14. dubna 2009 00:03

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro vana Promneme si šíji a se zavřenýma očima ležíme ve vaně, slyšíme, jak Dorrian přichází do místnosti s vanou, které se jen stěží dá říkat koupelna. Potřebovala bychom masáž. šikla by se. Adjatay měl vždy šikovné ruce a rád se o nás postará, když mu řekneme. Dorrian se nás ptá na naše vzpomínky. Zajisté, jak jsi řekl, nejsi v tomto umění příliš sběhlý, tedy vzpomínky s epomalu, ale bohužel opravdu pomalu vracejí. Co jsi vzal, nedá se vrátit zpět v momentě, který si usmyslíš... Něco se v nás mění, jak se rozpomínáme, ale tahle vzpomínka se nám vůbec nelíbí. Pověz nám...na co jsi myslel, když jsi nás roztřískal o strom?? zeptáme se jej když se nám náhle zničehožnic vyjeví vzpomínka na rozmlácenou Yamahu, let vzduchem přeze stromy a krmení se na člověku uprostřed hloučku lidí...a také na naše rusovlasé dvojče Aileen. To nás však tolik nezajímá...musíme jen navést nějaké téma, ať jen nestojí a neciví na naše nahé tělo skrývající se jen pod málem pěny.

Jasper Whitlock Hale - 14. dubna 2009 00:06

New York Je to on. To nemůže být pravda. Ne to není pravda. Když jsem ho přeměnila, co se vlastně vůbec stalo. Byl silný.. ale nic si z toho nepamatuji. Jen to že jsem dlouho ležela zraněná v nějaké místnosti a čekala jsem na smrt. Bojovala jsem jen kvůli vzpomínce na něj. Když jsem se uzdravila oznámili mi, že zemřel. Byl to lež. Vždyť je tady. pomyslím si a jdu rozhodným krokem za ním. V do očí se mi derou slzy, které se za každou cenu snažím zastavit, ale je to marné. Nejde to potlačit, když dojdu k němu, stéká mi slza po tváři. Ano jsem to já. Wirdenchiesi. Jak nám to mohli udělat? Proč to vůbec udělali? položím mu otázky, na které nelze znát odpověď. Vezmu mu cigaretu a zahodím ji, jelikož vidím, že je nemocný a neměl by kouřit. Pojď za mnou domů, do sídla. Máme si co říct a tady to není bezpečné. řeknu a čekám na jeho reakci. Obejmu ho, jelikož potřebuji slyšet jeho srdce, jak buší. Nejdřív Lykáon, pak Wirdenchies. Co mám teď dělat? pomyslím si a s touto myšlenkou se zhluboka nadechnu, jako kdyby mi něco svazovalo hrdlo.

Gabriel Delicius - 14. dubna 2009 00:20

soukromá zpráva od Gabriel Delicius pro vana Pomalu a jistě se k ní přibližuji. Je na ní vidět, že by nejspíš v této chvíli potřebovala jediné a to masaž. Všimnu si její ztuhlého krku, který by potřeboval promasírovat. Proto bez jejího požádáni se přiblížím až k ní a kleknu si na zem. Začnu jemně masírovat její rameno, které bylo mnohorkát vykloubené. Chvíli přemýšlím nad tím, na co jsem myslel, když jsme nabourali do toho stromu. Na co jsem myslel? Ze začátku jsem se pokoušel ti dokázat svoji pravdu o tom, že jsem ti nelezl do hlavy... Na co jsem myslel? Byl jsem vzteky bez sebe, když jsem ti řekl, jaký je můj dar. Přál jsem si, abys mi v tu chvíli věřila...Když jsme nabourali do toho stromu. Měl jsem o tebe velký strach o tebe. Obviňoval jsem se, že z toho co jsem udělal. Nemusíš mi to věřit. Během těch tří dnů, jsme zažili mnoho zlých chvilek, ale taky pěkných. na chvíli zastavím svůj monolog a přitom dál pokračuji v uvolňovací masáži. Během, které se ji všechny svaly uvolňují. Třeba to jak jsme se milovali v hotelu. Bylo to plné vášně. Či snad i naše svatba, i když dopadl jinak, než bychom si přáli. Ale k tomu ty sama dospěješ. Tak co, královno? Jaký mne čeká trest? Že byses už konečně rozhodla ukončit můj život? promlouvám k ní svůj monolog, který raději ukončím a dál se věnuji té masáži.

John Derlon "J.D" - 14. dubna 2009 05:55

soukromá zpráva od John Derlon "J.D" pro u mě V této chvíli jsem si myslel, že se nic lepšího mé osobě nemohlo stát, ale pořád jsem cítil tu její tajemnou auru, kterou tam nikdy neměla. Nikdy nebyla taková tajemná a teď mi připadá, že něco přede mnou skrývá. Proč mi to nechce povědět? Proč mi nechce říct, co jí trápí? Bude mi to muset říct. pomyslím si a s touto myšlenkou se jí dotýkám. Přitáhnu si její nahé stehno blíž. Leží na mne v objetí. Objímá můj krk a tolik vášnivě mne líbá, že se mi to až nechce zastavit, ale já musím vědět pravdu. Řekni mi... Jak to s tebou je?... Ty přede mnou něco tajíš? ...Prosím. ...Řekni mi pravdu. promlouvám k ní mezi polibky. Mé doteky jsou hourlivější, ale raději je ubrzdím, jelikož teď na to není dobrá chvíle. Teď chci vědět pravdu, kterou mi ona řekne za každou cenu. Nelži mi! řeknu důrazně a dívám se na ní. Už jsem si i od ní odsedl, abych měl lepší výhled, abych byl ve výhodě. Sleduji každý její pohyb. A já dobřé poznám pravdu od lži. Takže i když mi bude lhát, já ji to věřit nebudu. Tak co má drahá? Budeš mi lhát? pomyslím si a napjatě čekám, co mi řekne. V této situaci se to žene nervy, ale já se snažím být klidný a proto si raději hrábnu do kapsy pro cigaretu a zapalovač. Přiložím cigaretu k ústům a zapálím si oheň. Začnu vdechovat ten kouř, který obsahuje nikotin, do svých plic. A cítím se ještě víc klidný. Teď mi může říct všechno. Já to snesu.

Soralen - 14. dubna 2009 10:20

Výšková budova Nelíbí se mi jeho jednání. Jak to tak vypadá, mám nulový respekt, a to se mi moc často nestává. Zvědavě jej pozoruji, zvedá se a jde ke mě. Očividně má něco s ramenem, nejspíš od toho hození zpět na střechu. No, asi jsem mohla být šetrnější.. Pokoušet, mě? Zúžím oči a varovně zavrčím. Pokoušíš spíš sám sebe, vidím ti na očích, co chceš. Ale to já nechci. Zasyčím. Nemyslím to úplně vážně, prostě si s ním hraju. Zlobím ho a varovně pozoruji. Ale dobře, chceš mě? Chceš cítit můj dotek? Skočím před něj a jako dotek mu nahodím rameno zpět do jamky. Není zač.. Roztáhnu rty do úsměvu a odhalím bílé zoubky. Tak, a teď? Jsem menší než on a docela o dost. Mám zvedlou hlavu abych na něj viděla, dívám se na něj na délku necelých deseti centimetrů vzdálenosti mezi námi.

Irsay z Royossu - 14. dubna 2009 11:27

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro vana Ostražitě ucukneme, když se k nám přiblíží a ruka nám vysstřelí k dýce, kteoru máme položenu na okraji vany u stěny, ale ukazuje se, že nám chce jen udělat masáž, tedy necháme jej. Možná se k němu chováme trochu jako ke sluhovi, ale začínáme cítit i touhu. Jsme náruživá žena a postrádáme to, co je pro každou živou bytost přirozené. Navíc masáž naši touhu podněcuje. Ale ne, nenecháme se zviklat. Popravdě jsme se neptala na opravdový stav tvé mysli ale na to, co to mělo znamenat...A jak ti máme věřit, že nám neslídíš v hlavě, když o nás víš více, než my sama. Když začneš mluvit o věcech, na které jsme zrovna pomylsela? Namítneme podezřívavě a začneme houbou omývat své tělo. Koupelna je naplněna osvěžující pomerančovou vůní, která se vpíjí do naší kůže, která na slunci schytala pár škod. ale rány se zacelují. Muž...pokoj, ve kterém jsme se probudila. Nahý Dorrian, černá košile na nás rozepnutá odhlaujíc naše nahé tělo...zabořila jsme ruku do mužovy hrudi a vytrhla jeho bijíci srdce... Otřeseme se vášní, ale musíme rozumně uvažovat, ptá se, jak s ním naložíme. Nejsme paní na tomto panství a ty nejsi námi stvořený, nemáme nad tebou žádnou moc. Jsi v podrůčí královny Aileen a navíc tvým trestem je tvůj mizerný život. Smrt je vyvobozením...smrt je jen začátek... zašeptáme nakonec.

Wirdenchies - 14. dubna 2009 12:19

New York omámeně sleduji jak ke mě připlouvá. pomalu, opatrně. stejně tak otvírám v sobě hluboko zazděné vzpomínky na ní. Ale oni se vyhrnou proti mě jako krev z čerstvé rány. Podlomí se mi kolena kruci. Sotva se setkáme a už jsem zase slabý jak vidíš, křehkost těla a náchylnost na nemoci se mě stále drží, ale samozřejmě jsem trochu jiný. kdo by po tom všem nebyl. Odmítnu tvou pomoc a když zahodíš cigaretu usměji se. Místo abych se pro ní sehnul tě obejmu- téměř medvědí silou i když se mé slabé tělo chvěje. Prsty ti zamotám do vlasů a pomalu ti zakloním hlavu. Naše rty se setkají. Stejně jako slzy. Je to ona. takhle můžou líbat pouze její rty pomalu uvolním své sevření- snad v obavě, že až ho uvolním tato krásná iluze se rozpadne. je vidět že hledám slova Už je to dávno, ale tvou vůni si stále pamatuji..... na těch pár otázek co mě taky zžírá jen zavrtím hlavou Nevím. Snad pro naši bezpečnost. Ale kdyby ještě žily, tak bez ohledu na to, co pro mě udělali bych je zabil. Do posledního....Zdá se mi by však, že už mě někdo předběhl stále na tobě visím očima a znovu si vzpomínám na to, jaké to bylo. Nabídnu ti rámě. O zmínce o nebezpečí se jen ušklíbnu...

Victoria Christie le Dante - 14. dubna 2009 16:46

soukromá zpráva od Victoria Christie le Dante pro u něj Vroucně si přeji aby nám tuhle chvíli nic nevzalo a plnými doušky si úžívám jeho doteky když v tom zpozoruj že zase nad něčím přemýšlí a v zápětí se dozvím nad čím.... přes tvář mi přelítne slabý bolestný výraz... proč se ptáš? zeptám se vduchu a uhnu od něj pohledem.... při tom se i já trochu odtáhnu stranou a hlavou párkrát pohnu jakobych odpověď hledala ve vzduchu..... na chvilku se rozhostí ticho... tedy jen do chvíle než se ozve cvaknutí zapalovače... přitáhnu se k němu, cigaretu mu sprostě zabavim a natáhnu do sebe její obsah.... hned po vydechnutí kouře se na něj krátce podívám jako bych čekala na reakci mé menší zlodějiny a s dalším kouřovým výdechem řeknu víš....po tom jak mě dostali ti lovci mě hned nezabili....chtěli mě....jak to definovat.....na hraní.....já jim několikrát utekla proože mě několikrát chytli ale teď se bojím že mě zase vypátrají a už to nebude jen hra....prostě mám strach aby i tady nebyla část jejich bandy a najednou se tu nezjevili a aby mi tě tentokrát doopravde nevzali..... řeknu smutně a při tom koukám jinam..... celá pravda je mnohem horší lásko....a tou tě nechci nijak ranit..... dodám vduchu a znovu natáhnu kouř do plic.... (cigaretu mám v levé ruce na které je na prsteníčku patrná lehká otlačenina od prstýnku.... pokud si všímá tohoto drobného detailu tak já o něm nevím každopádně to vypadá jako by prstýnek byl schválně udělán menší aby nešel jen tak lehce sundat což se mi evidentně podařilo až nedavno.....)

Gabriel Delicius - 14. dubna 2009 23:33

soukromá zpráva od Gabriel Delicius pro vana Poslouchám její slova a masíruji jí přitom záda. Uvnitř mne vybruje jakási energie, která chce vystoupit ven. Cítím vášeň, kterou se snažím potlačit. Ale opět to je pro mne marné. Opět nedokáži logicky uvažovat. Nad svým tělem a zároveň i nad svojí myslí. A k tomu cítím tu pomerančovou vůni. Nedokáži se poslouchat. Můj chtíč je horší než já. Pak tedy mne nezabiješ. I když bys mohla. zopakuji si jen pro sebe, co mi řekla a přiblížím se k ní. Tentokrát se nakloním k jejím zádům, tak abych je mohl políbit. Polibky směřují až k jejím ústům, které oblbuji moje smysli. Přestávám logicky uvažovat, i kdybych chtěl. Nejde to. Je to silnější než já, ten pocit, že je v mé blízkosti a já se jí nemůžu dotknout, ničí moje smysli, a proto se chovám, tak jak se chovám. Dělej si se mnou co chceš, ale nepopírej, že necítíš tu vášeň, tak já. Nevěřil bych ti to. pošeptám ji do ucha a pořád stojím u vany. Jsem pouze nakloněný na dosah jejich rtů. Pokud mi dovolí. Vezmu jí do náruče a odnesu jí do postele. Lehnu si oparně na ní. Zase ta moje oblíbená poloha. A líbám její rty, pak scházím dolů a prozkoumávám polibky celé její tělo, po které jsem tak dlouho šílel. Nechápu co se to se mnou děje. Když se převalí na mne, nechám ji ať si dělá se mnou, co se jí zalíbí. Tolik jsem tento akt čekal. Na to všechno, že jsem velmi šťasten. A to z jediného důvodu. Konečně mohu ukojit svojí vášeň k ní. Nežádám tě o odpuštění. promluvím mezi polibky a jazykem prozkoumávám těch tvých osm jizev na krku.

Irsay z Royossu - 14. dubna 2009 23:45

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro vana nebudeme si přeci tvou krví špinit ruce. A nejsi ani náš sluha abychom rozhodovala o tvém životě...zabila bychom tě ledva v boji... Odpovíme na otázku, nebo spíše jeho konstatování. Jenže manžel chce plnit manželské povinnosti. Polibek mu ještě věnujeme, ale odnést se rozhodně nenecháme... Jsme snad tvůj majetek? jsme snad děvka kterou sis zaplatil? Ublížil si nám dorriane a vzal si nám jednu z nejcennějších věcí a vzal si nám i sebe..tak nyní nečekej, že budeme poslušná ženuška!! Odsekneme a rozhodně se enencháme nikam nosit...zvláště nás vytočí jeho přesvědčování, že cítíme a chceme to stejné. Zabalíme se do ručníku a posadíme se od křesla kde je džbán s čerstvou ještě teplou krví, který nám obezřetně donesli...Vražedně hledíme na manžela... "Nežádám tě o odpuštění..." To bys tedy měl chlapče!

Jasper Whitlock Hale - 14. dubna 2009 23:52

New York V jeho obětí se cítím tolik bezpečně. Vrací se mi vzpomínky na něj. Když jsem se uzdravila, ocitla jsem se v New Yorku a zamilovala se do Lykáona, ale nejspíš jsem si to jenom nalhávala, jelikož tohoto muže jsem nikdy nepřestala milovat. Je pro mne vším. Opět cítím tu silnou lásku, kterou k němu cítím. Tu touhu po jeho rtech. Políbí mne a já se cítím, jako v sedmém nebi. Toto jsem s Lykáonem nezažila. Měla jsem ho ráda, ale nikdy jsem ho pořádně nemilovala. Tak stejně, jak on miloval mne. Příjmu jeho rámě a vykročím s ním, ke svému autu, který jsem před malou chvíli odcizila. Vůbec nevím, komu patřil, ale teď mi poslouží jako dopravní prostředek. Nastoupím na místo řidiče a zapnu motor, když nasedne, rozjedeme se směr k mému sídlu. Pojedeme do mého sídla. Nejspíš o mně mají starost. promluvím k němu a snažím se zapomenout na to, co se stalo. Je na mně znát, že mi myšlenky kolují v jiné sféře. Jsem unavená a minulost mne opět našla. Rozpolcuje moje dvě osobnosti. Ke dvoum mužům skrývám lásku, ale k Wirdenchiesi je to silnější než k Lykáonovi. Tolik si mi chyběl. pošeptám, když dojedeme do mého sídla, které je opuštěné. Nikdo zde není. Žádné stopy po mých služebných, či snad po ochrance. Nikdo tady není. A já vůbec netuším, co se tu stalo. Sednu si na zem do temného kouta a přemýšlím o událostech, které se staly. Vůbec však netuším, proč tu nikdo není.

Gabriel Delicius - 15. dubna 2009 00:10

soukromá zpráva od Gabriel Delicius pro vana, pokoj Poslouchám její slova a nějak na ně neopovídám, nechám jí být a sedím na posteli. Hledím na ni. Snažím se přestat myslet na to jediné. Pokouším se uvažovat logicky. Tím, že bych s ní něco měl, bych nic nevyřešil. Neodpustí mi to, tak či tak. pomyslím si, když hledím na ni a na džbán s krví. Uvnitř mne se to začne naplňovat vztekem, který stoupá a adrenalin se mi žene do krve. Nikdy jsem o tobě neřekl, že jsi děvka. A můj majetek, také nejsi. A ty jsi ublížila mě, když jsi mne nechtěla poslechnout a bojovala jsi s Mundalou sama. Našeptávala jsi mi, abych tě nechal být a myslela sis, že bych ten boj s ním nezvládl. Mohl jsem ti sakra pomoct. Nic by se nestalo. Tak nesvaluj celou vinu na mne. I ty na tom máš svůj podíl. Měla jsi mi trochu věřit. tento tón hlasu se podobá křiku, ale není to řev. Slyší to pouze ona a ne nikdo jiný. Dojdu k ní a pohledím ji do očí, přitisknu si její rty, ke svým až z nich vznikne jeden dlouhý polibek. Neříkej mi, že to s tebou nic nedělá. Cítíš to stejné, jako já, ale nechceš si to připustit. Nenávidíš mne a nenávidíš přitom samu sebe. promluvím k ní a odejdu z jejího pokoje. Nestojím o to, abych se s ní hádal. Kdyby za mnou šla ignoruji jí. Jdu do nějaké místnosti, kde je barový pult. Nikdo zde není, tak si bez dovolení vezmu láhev whisky a sednu si do kouta. Popíjím whisky a přitom se snažím zapomenout na Irsay, tím že vypiji velké množství alkoholu. Opilý se promenáduji po těchto chodbách a je mi všechno jedno. Byl bych schopen vyjít na slunce, kdybych našel správnou cestu tam. Zablodil jsem, a tak jsem se rozhodl se posadit na špinavou zem. V ruce stále třímám už druhou láhev whisky, kterou budu muset později zaplatit a směji se čemukoliv. Irsay, Irsay! Jak jsi jen mohla? křičím natolik, že bys to Irsay mohla slyšet. V mém hlase je znát zoufalost a bolest, kterou v tuto chvíli cítím. Jsem všeho schopný. Největší moje štěstí je, že tu nikdo není, ale díky mému řvu, tu také někdo může být.

Patreen Jekatěrina Kazzarski - 15. dubna 2009 02:52
	soukromá zpráva od Patreen Jekatěrina Kazzarski pro ehmm...

Irsay z Royossu - 15. dubna 2009 15:02

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro oáza Některé boje musí člověk vybovovat sám tak buď rád, že sem ti zachránila ten tvůj život! Promluvíme k němu ostře, když nás obviňuje z toho, že bychom mu mohla nějak ublížit. Nemá nejmenší právo na něco takového. jen jsme jej chránila. Náhle si uvědomíme, že si pamatujeme, jak jdeme za mundaloua chceme s ním skočit z mrakodrapu. co se stalo, že jsme neskočila? Zrádci se věřit nedá... promluvíme tiše, když nás obviňuje z nedůvěry. Poté nás políbí a my se sice musíme držet, aby to s námi nic neudělalo, ale zachováváme chladnou tvář. Upíři nemilují, Dorriane, měl by ses o tom poučit. Upíři necítí nic...A sama se sebou jsme spokojena. To je ejdiná láska, která se příčí tomu, co jsme řekla...milujeme jen samu sebe. Odchází z pokoje a my přemýšlíme. Snažíme se dál rozpomenout na to, co se dělo. Nevíme, jak dlouho to může trvat, nejspíše několik hodin, ale uslyšíme jeho hurónský křik. Idiot! sykneme a rychle se oblékneme do zdobného kroje arabských žen (pokud jsi viděla mumii jedničku, tak to, co dostala evelyn v tém vesnici) Rychlostí blesku projdeme podzemí a najdeme toho ztroskotance v echvíli, kdy se k němu blíží strážce Elysia a jeho stráž. Dosáhneme Dorriana dřív a prudce jej uhodíme do tváře. Jak se opovažuješ...! Větu ani nedokončíme a opět jej uhodíme, ale nyní jej uvedeme do bezvědomí. Přejdeme ke strážci Elysia. Hluboce se omlouvám za jeho chování. Škody, které napáchal uhradí a slibuji, že se o něj nyní postarám a důrazně jej potrestám za jeho troufalost. Brzy vyjde slunce, odejdeme tedy a nadále vám enbudeme působit problémy. Promluvím dlouze a přesvědčivě. Chystalis e toho hlupáka zabít za jeho neuctivé chování. (btw, v arabii bys alkohol nenašla, oni nechlastají). Nemáme nejmenší ponětí, kde vzal alkohol, ale zbavíme ho jej. Necháme jej odnést do našeho pokoje a kdyby se probudil před východem slunce, rázně mu vyčiníme. jak si dovoluješ mne tu zahanbovat?!?! Chceš, aby nás vyhodili na denní světlo? Hlupáku...co si o sobě mylsíš??? Z aoto, tě trest nemine!!! Slunce zapadlo. Strážci Elysia zajistíme značný obnos za služby, které nám zde byly poskytnuty a prudce vyrazíme pouští směrem k Istanbulu. Tam budeme muset opět přeconocvat, ale zavolal jsme Adjatayovi, bude tam a přes den nás převeze v temném automobilu. Nebude tedy potřeba nocovat. Pokud se Dorian hodlá vydat za námi, nebráníme mu, ale hodlal-li by zde zůstat, důrazně jej vyprovodíme ven... Co ej to za manžela, když své ženě královně působí jen ostudu!!!

Wirdenchies - 15. dubna 2009 21:51

New York když mě má divoká válečnice odvádí na vodítku upředeného ze své jedinečnosti a vábné vůně k autu, trochu znejistím než do něho nasednu a pak se trochu pohodlněji snažím uvelebit na sedačce- což mi dost dobře nejde. Povzdechnu si Pro někoho kdo žije tak dlouho je těžké zvykat si na nové věci. proto se radši ještě pořád spoléhám na nohy. Co takhle vycházku při měsíčku? (taková slůvka, co jsme si spolu říkaly- vždy to končilo vášnivou nocí a lovem ) když však proneseš to s těmi starostmi- jen souhlasně kývnu. chápu že chvátáš abych tě ujistil, že mi to nevadí, položím svou dlaň na tvou. než dojedeme k sídlu- krátce usnu. Kéž by ten krátký spánek vyléčil mé -nemoci téměř zmrzačené tělo. Docela rád vyjdu zase ven z té jezdící krabice na čerství vzduch. Rozhlédnu se a přistoupím k tobě zezadu. Po té tě obejmu. opatrně- přeci jen, nechci ti ublížit a už je to pořádná doba, co jsem tě takhle objímal naposledy. Políbím tě do vlásků Bydlím na opačném konci města. Už je to měsíc a vždycky jsem tudy procházel lákán tvou vůní, ale měl jsem tolik strachu -že jsem nikdy nevstal u prahu tvého sídla. zašeptám. pak vytuším že něco neni v pořádku. Rozhlédnu se- démon lehce zbystří mé smysli. (rozhlédnutí působí spíš jako bych se kochal a né hledal nepřítele) pak se přidám ke tvému boku a vezmu tě za ruku. Zazpívám ti prastarou píseň v jazyce který už nikdo ze zdejších nemůže znát. Je to tak trochu náš jazyk. Zní to jako milostné špitání, ale při tom se v těch slovech táži Tohle není v pořádku že? Půjdeme dál, překvapení bude NAŠE výhoda

Gabriel Delicius - 16. dubna 2009 03:43

soukromá zpráva od Gabriel Delicius pro oáza Sedím a poslouchám Irsay, občas se jejímu monologu zasmeji. Někam mne nerozčiluje přítomnost stráží, možná jsem měl v úmyslu, aby si se mnou dělali, co chtěli, ale teď je krize zažehnána. Irsay mne uvede v bezvědomí a já vůbec neprotestuji. Za prvé by to bylo k ničemu a za druhé, nemám v úmyslu mlátit ženy. Nejsem přeci Mundala. Probudím se a hned v tu chvíli si vyslechnu přednášku od Irsay. Nějak nemluvím. Nic raději neříkám, jelikož by mi to také nebylo platné. Když Irsay odejde z pokoje, jdu za ní jako tichý společník. Mlčím, když dává peníze našemu pohostiteli a já jim, také trošku připlatím. Poté se pomalým krokem vydám za svoji královnou Royosskou, jdeme opět pouští do Istanbuli. Jdu za ní pomalým krokem, jako nějaký ocás zlatého retrívra. Jsem jako její stín. Stín smrti. Je celkem chladné počasí, ale to mi v této chvíli nevadí. Spíše mi je to příjemné. Irsay si v tuto chvíli neuvědomuje malého nebezpečí v podobě štíra, který je velmi vzácný a právě jí uštkl do nohy, když na něj stoupla. O tomto zvířeti se nese tolik legend, některá z nich povídá, že ono jediné uštknutí o tohoto tvora, lépe řečeno od toho druhu, by dokázalo usmrtit upíra. Ale v tuto chvíli to Irsay, pouze oslabí natolik, že nebude moc dál jít pouští. A proto zastaví, kvůli tomu, jak se jí začne točit hlava. V té chvíli si uvědomím, co se jí mohlo stát a rozeběhnu se za ní. Vezmu jí do náruče a jsem odhodlaný ji celou tu cestu nést. Nemůžeme se zastavit. Nemůžu se zastavit a vysát jí jed z těla, i když bych v tuto chvíli chtěl. Za námi je slunce, které sice zapadlo, ale za malou chvíli se může objevit na horizontu. Máme málo času, vlastně čas není vůbec. Vydrž dojdeme tam. Zvládneš to. pošeptám ji konějšivě a stojím si za svým názorem. Irsay opět unášena v mé naruči. Může namítat. Může se bránit, ale tím by se její síla marně vyčerpala. V hlavě se jí žene spousta vzpomínek. A také odpověď na její otázku, proč neskočila. Dorrian, zabraňující jejímu skoku, tím že si k hlavě příblíží pistoli... Dorrian a Mundala, když spojí svoje síly a Mundalovi se podaří utéct. první vzpomínka. Druhá vzpomínka, jak sama královna Royosská přiznává Dorrianovi pomocí myšlenky, jak ho miluje. Třetí vzpomínka opět minulost, vášnivá jejich noc strávená v hotelu. Dorrian, který kvůli jejímu škrábnutí v sobě opět probudil šelmu. Čtvrtá vzpomínka, svatba Dorriana a Irsay. Drahá, kde máš toho svého Adjataje? Dlouho toto nevydržíš. Budeme muset zastavit. Musím ti přece dostat z tvého těla ten jed. promlouvám k ní a zastavím na místě. Zakousnu se nad její ránu a vysávám její krev, která je spojena s jedem. Vysávám opatrně, tak aby se mi jed štíra nedostal do krvi a nezpůsobil i mne nějaké škody. Když se mi to podaří, roztrhnu si košily a zavážu jí tu ránu na pevno, kdybych náhodou nevysál všechen jed. Tento jed se pomalu dostává do těla a působí tam značnou neplechu. Teď předpokládám, že se jí pouze dostal nejspíš do noh a oslabil jí natolik, že nemůže sama chodit. Proto jí v tuto chvíli nesu v náručí. Mohl bych si s tebou v tuto chvíli dělat co chci. Splnit svoje manželské povinnosti. Ale to neudělám. Místo toho se o tebe starám a pečuji o tebe. A víš z jakého důvodu? Jelikož tě M-i-l-u-j-i. promluvím k ní a slovo miluji, vyhláskuji, aby to slyšela v lepším kontrastu. Nadále cestujeme pouští, ale teď se cítím také unaven. Nohy se mi začínají podlamovat, ale já se to snažím ignorovat. Před námi se však objeví. Nějaký malý plácek, kde si můžeme odpočinout. Posadím se s Irsay na zem a pokouším se odpočinout. Oči se mi nějak klíží, jako kdybych měl v sobě, také nějaké množství jedu. Ale s tím jsem šel do toho. Pokusím se z toho otřepat a dál hladím královno Royosskou, které začíná být lépe, jelikož se jí do tváře žene i barva. Pohladím její vlasy a políbím ji na čelo. Nikdy jsem tě nepřestal milovat. A klidně si můžeš myslet, co chceš. Nikde nepopřeš ten fakt, že tě dokážu milovat. Proto sis mne i vzala... Sem si vědom, že jsem ti nehorázným způsobem ublížil. Vymazal ti paměť, ale přece také víš, že to není nadobro. Tak proč si pro tuto chvíli nezačneš uvědomovat, že ty mne také miluješ? promluvím k ní dlouhý svůj monolog a má únava se zvětšuje. Nakonec své oči zavřu. Po malé chvíli by se Irsay mohla pohnout, její nohy by už nebyli tolik ztuhlé a daly by se ovládat, i když by malinko kulhala na tu pravou nohu, ve které může být malé množství jedu, nepatrné.

Patreen Jekatěrina Kazzarski - 16. dubna 2009 13:53
	soukromá zpráva od Patreen Jekatěrina Kazzarski pro Omlouvám se, ale nějak nechápu. Nepsala jsem nic o tom, že běžím na ulici, rozhodně ne bez těch dvou chlapů nebo dědečka... Nebo mi něco uniklo?? Možná ano, neříkám, že en... Prosím o vysvětlení.

Irsay z Royossu - 19. dubna 2009 13:21

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro poušť a tak dále Běžíme po poušti a naráz nás nějakým záhadným způsobem uštkne škorpion. Nejnebezpečnější druh. Do nynějška jsme nepochopila, jak nás při této rychlosti může něco tak pomalého, jako je živý tvor bodnouti, ale bodl. A jelikož jsme běžela rychleji, než cokoli na světě, a ten vypůjčený krevní koloběh v nás běžel s námi, naráz jsme omdlela. Pdle všeho, nás Damian chytil a odnesl někam do bezpečí, ale prcní co uvidíme, je Adjatay, jak nás schovává do auta před slunečním světlem, odváží nás do nějaké chatrče v poušti a tam nám vysává jed. Adjatayi...Útrpně, ale zároveň se značnou úlevou na něj pohlédneme a schoulíme se v jeho bezpečném náručí... Ochráním tě královno...přišel jsem pro tebe... Usínáme opět, ale ještě před tím mu dáme arabský pokyn, aby Dorriana zavřel, jakmile nás dovede do sídla. Hned po osumraku cítím jak jsem nesena do kufru Adjatayova auta. Schoulím se tam do klubíčka na měkkých dekách, které Adjatay předvídavě připravil a prospím celou cestu až do Royossu. Dorrian je svázán na sedadle. Royoss nesmíme za noci vylézti z auta, ale už se cítíme mnohem lépe. Adjatay nám pomohl. Dorrian je odvlečen do kobky, kde ej zavřen a hlídán a já musíme čekat do denního světla zavřena v garáži v kufru auta. netrvá to dlouho a Adjatay pro nás příjde. Přenese nás do našich komnat a nikdo nás přitom bohudík nezahlédne. Jsme položena do své postele a cítíme, jak vedle nás spočívá mladý chlapec. Zřejmě usnul. Je naší potravou...předvídavě přichystanou. Po chvíli slyšíme, jak se před naším pokojem Adjatay arabsky hádá s nehsim a knihovníkem. Proč stále chodíš do královnina pokoje? - Po tom ti nic není Knihovníku. - T9m, že si ji budeš připomínat ji neoživíš... (Nehsi) - Leda že...(Knihovník) - Žádne, leda že...Odejděte. Doel je vězeň, Nehsi...jdi jej hlídat. Zostuzoval naši královnu u Tuaregů a Mundalova domu... Přikázala Adjatay a vyhnal je od pokoje. Poté přišel do našeho pokoje a odklidil mrtvého mladíka. Posadilse k nám a aochranářsky na nás hleděl. Je nám zima Adjatayi...Chceme cítit bezpečí... Zašeptala jsme a Adjatay si k nám lehl a objal nás...zahříval nás svou kůží. Ochraňoval nás. Popsala jsme mu, co jsme si dosud pamatovla, ale svatbu jsme mu zamlčela. On nám popsal, co se dělo zde a že má podezření na zrádce. Ti se prý po zprávě, že jsme byla zabita, hromadně ztráceli a umírali. S knihovníkem a Nehsim je likvidovali, dokud se nedostali k vrcholu. Pověděl nám,ž e Marcus se dere na naše místo a v tu ránu nám vše docvaklo. Marcus...ten hlupák, kterého jsme nechala žít, ten hlupák, kterému jsme pomohla přežít...ten, který v benátkách ochránil náš život...on se nás nyní chtěl zbavit...on byl strůjce toho, že vykopal našeho stvořitele před staletími...Marcus... Marcus...ta proradná zmije!!! Vlastníma rukama jej roztrháme na kusy... šeptala jsme zuřivě a tiskla pěsti až nám bělaly klouby. Adjatay nás objal pevněji a rovněž zašeptal... Jsem rád, že jsi živa Mallika...

Gabriel Delicius - 22. dubna 2009 21:40

soukromá zpráva od Gabriel Delicius pro sídlo v Royossu Chovají se ke mně, jako k nějaké zvěři, a přitom jsem se pouze pokoušel Irsay zachránit. Všechno, co jsem udělal bylo pro ni dobré a ona se ke mně takto zachová. Nechám se svázat Adjatayem, jelikož nemám už tu sílu se s ním, jakkoliv vypořádat. Irsay mne zklamala, zničila moje mužské ego. Když jsem byl odvlečený do kobky, myslel jsem na jediné. Na pomstu. Mé nitro sžírala touha po pomstě a díky ní se i zvyšovala moje síla. Z nějakého důvodu se mi podařilo prolomit ty pouta, která mne svazovala. Ale neutekl jsem. Posadil jsem se do kouta a začal přemýšlet. Říkal jsem ti to. Říkal jsem ti, že se tě bude chtít zbavit. Zničí tě a bez problému tě zabije. Nevěřil jsi mi. Ale jsem rád, že se budeš moci přesvědčit o tom, že je Irsay velmi zlá a nebezbečná. Zbavila se mne a zbaví se i tebe. promlouvá ke mně něčí hlas, který je schovaný uvnitř a dere se o místo. Je tak silný, že nedokáži ignorovat. Kdo jsi? Co děláš v mojí hlavě? promlouvám přes myšlenky k tomu druhému hlasu, který je uvnitř a ničí mne. Nedokážu myslet na něco jiného. Má pravdu, když mne varuje před Irsay. Přesně víš, kdo jsem. Mundala. Usadil jsem se ve tvé hlavě, abych ti pomohl se zbavit Irsay. Spojením mých a tvých sil, budeme neporazitelní. A netvrď mi, že tě Irsay miluje. Právě se objímá s Adjatayem. Na tebe úplně zapoměla. dalši zničijící slova, kvůlim kterým stoupá adrenalin v mé krvi. Dobře. Poslouchám tě. Co chceš udělat? Jak se mám odsud dostat? Hlídá mě Nehsi. Ten by mne dokázal hned zmlátit. Jiný útěk odsud není a pokud já vím, tak ty jsi už dávno mrtví. nějak moc tomu Mundalovi nevěřím, i kdyby je v tom několik háčků. Sice je moje tělo mrtvé, ale má duše ne. Tehdy, když jsi byl v tom kostele. Jsem se dostal do tvé mysli a zanechal tam svoji duši. S veškerým svým věděním a silou. Stačí teď, abys potvrdil naše spojení a pomůžu ti se odsud dostat. Zároveň bych ti chtěl i říct, že na toto sídlo se žene několik lovců, kteří jsou velmi dobří a vybavení. Takže Irsay bude mít o zábavu posataráno a ty se budeš moci bezpečně dostat do její blízkosti, a pak jí zabít. promluvil ke mně svůj plán, který se mi přestal líbit. Ale potom co mi ta žena udělala, se jí s radostí zbavím. Dobrá tedy. promluvím k němu a postavím se na nohy. Naráz ucítím nával energie, který mi začne proudit v těle. Je to dávné kouzlo, které provozovali už staří Egypťané, aby mohli pokračovat dál ve svém vědění. Myslel jsem si, že je toto umění zapomenuté a ono není. Nehsiho jsem svojí silou uvedl do bezvědomí a zavřel ho do stejné kobky, kde jsem byl před necelou chvíli já. Procházel jsem se těmi uličkami jejího sídla, jako stín. Každý kdo mi stoupil do cesty byl rázem mrtví. V tu chvíli, kdy jsem se přiblížil k pokoji Irsay. Se ozval výbuch z dola. A pak se to hemžilo lovci. Když mne poznali, raději byli se mnou a bojovali proti jejím strážím a osazenstvem v sídle. Dobře. A co teď? zeptal jsem se Mundali přes myšlenky a čekal na jeho odpověď. Pomůžu ti přesvědčit Adajataye o tom, že chceš pomoct Irsay, aby se dostala do bezpečí. Pak si s ní budeš muset poradit sám. odpověděl mi. S kamenou tváří jsem otevřel dveře a vstoupil do pokoje, kde byl už připravený Adjatay k odchodu. Oblbl jsem ho svoji myslí, i když byl Adjatay velmi silný, nikdy by nezastavil Mundalu a mně, když jsem se s ním spojil. Uvěřil mi to a odešel bojovat za královnu. Jsme tu opět jen mi dva. Ale teď tě chci odvést do bezpečí. Nemusíš mi věřit. řekl jsem Irsay a přiblížil se k ní. Vzal jí do své náruče a políbil ji na rty. Tomuto polibku nemohla odolat, byl natolik silný, že raději spolupracovala. Do toho polibku jsem také vložil touhu po mě, aby mi mohla víc věřit a jít se mnou.

Irsay z Royossu - 22. dubna 2009 22:18

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro Royosské sídlo Adjatay nás objímá a zahřívá a my spokojeně usínáme. Probouzíme se, dkyž se cítíme opět dostatečně silná. Adjatay zaraženě hledí na naši levou ruku. Co je to? Ty jsi...vdaná??? hledí na nás nevěřícně, jako kdyby byl zrazený. Jen přikývneme, nevysvětlujeme, prostě jen přikývneme.Adjatay zuřivě strhne oba prsteny a hodí je přes celou místnost. je to ten, co tě neustále ohrožuje? Pak budeš vdovou... Rozhodně chce vstát, ale zadržíme jej. Je to má starost, Adjatayi, on bude potrestán jen za to, jak se choval v oáze. Opustíme jej a necháme deportovat k jeho královně, ať ona uzná za vhodné, jak jej potrestat. Naráz se ozve výbuch zespodu. Nic, co bychom nečekali, zálohy jsou dole. Lovců je mnohem méně než nás a zrovna jdou do boje ochočení lykanové. řekne Adjatay. Nasadíme si připravenou paruku a i kuklu na hlavu, kteár chrání náš obličej proti poznání. Zakryjeme svůj pach levnými parfémy a do živůtku dáme dýky, které nám pomohou v boji. Nám to i přesto nedá a chceme bojovat. Naše stará zbroj je připravena na svém místě. Za pas dáme dvě pistole, do bot dýky a do rukou překrásný meč. Kolem pasu si obepneme kožený živůtek, který bude chránit naše tělo proti lehkým nárazům a hloupým kulkám, které se v arábii tolik nepoužívají. Hrdí arabové milují svou chladnou ocel. Lovci nemají nejmenší šanci proti neskonale rychlým a silným upírům a proti bestiálním vlkodlakům. Sama se účastníme bojů až nám cizí krev stéká po těle. Náš meč narazí i na Dorriana, ale tomu se vyhneme. Hned nás líbá. Ano, vkládá do toho touhu, ale jsme silná žena. avšak cítíme Mundalovo umění milovat. Dorrian, ač je skvělý milenec, s Bojovníkem se nemůže srovnávat, tak je a tak to vždy bude, ale tenhle polibek byl jiný, tak jako to bývalo vždy jindy. Adjatay nás opouští, což je divné, v boji by od nás nikdy neodešel. Boje ustávají. Jen jsou zabíjeni ti, co přežili. Také že ti nevěřím. To, jak si nás zostudil v oáze nezná mezí...za to, budeš potrestán. jak sis jen mohl myslet, že se v přítomnosti královny Royosské můžeš takhle opít a na návštěvě, kde nám jen z milosti poskytli přístřeší dělat takovéto manévry??? Vyčiníme mu okamžitě a ze vzteku utneme nějakému lovci hlavu jednou jedinou ranou. A jak ses dostal z vězení??? Co jsi udělal Nehsimu??? křičíme na něj když osiříme v hale mezi mrtvolami. Nepotřebuji tvou pomoc...

Gabriel Delicius - 22. dubna 2009 22:50

soukromá zpráva od Gabriel Delicius pro Royosské sídlo Poslouchám ten její výčet a připadá mi to hloupé. Mírně se tomu zasměji. Uvnitř cítím vůči ní nenávist a zároveň i touhu. Jsme sami v hale. Nikdo tu není. Mohl bych si s ní dělat, co bych sám chtěl. Jsem silnější než ona. Ano teď když se spojili moje síly s Mundalovými. Stejně, když jsme se spojili v tu chvíli, kdy Irsay chtěla skočit z té střechy a ukončit svůj život. Měl jsem jí nechat to udělat. To jsem byl vážně takový hlupák, když jsem si myslel, že jí miluji. pomyslím si a podívám se na to, jak je ozbrojená. Na to, jak má na sobě cizí krev. Přistoupím k ní blíž a dotknu se jejího meče, té chladné oceli, díky které bylo sťato tolik hlav. Tolik mrtvol už má za sebou. Vytrhnu jí z ruky meč a odhodím ho pryč. Nedělá mi to žádný problém. Uvnitř se cítím natolik silný, že mi v tuto chvíli nedokáže nějak ublížit. Musím se za to držet, abych jí neublížil. Ty mi nemáš co vyčítat. Taky jsi se pěkně zachovala. Já ti tady zachraňuji život a ty mne uvrhneš do kobky. Měl jsem tě nechat, když jsi chtěla skočit z té střechy. Byl by klid. promluvím k ní arogantně a vůbec to nejsem já. Něco ve mně se změnilo. Jsem jiný a silný. Schopen jí zbavit života, jenže uvnitř mne je pořád ta duše, která toto stvoření miluje. Tak co? Budeš se mnou bojovat? Troufáš si na mne? Vždyť si to pořád omítala. Vypadáš strašně v této zbroji. Bojíš se zemřít? šeptám ji do ucha a přitom pokouším otupit její mysl, která pořád bojuje s tou mojí. Ale za pomocí Mundalova umění se mi podaří, aby mi dala všechny svoje zbraně, které u sebe má. Odhodím je na zem a přitáhnu si jí pevně k sobě, jako kdyby mi patřila. Stisknu jí a nezajímá mne, že bych jí mohl rozdrdit. Chci aby cítila tu bolest, kterou mi působí. Chceš pohlednout do mé hlavy a vidět ten zmatek, který jsi kvůli tobě zažil. Ničila jsi mne. Lhala si mi. křičím na ní a pořádně jí chytnu za ruku. Vloupám se do její hlavy, je mi jedno, že použije to svoje umění. Mundala se o to postará. V její mysli se utvoří chaoz, cítí tu stejnou bolest, kterou jsem cítil já, ale cítí to intenzivněji, že se jí podlomí kolena a ocitne se v mé náručí. Využiji tedy jejího ropoložení a odnesu jí do auta, se kterým se vydám zpátky do Mundalova sídla, kde jsem způsobil velký rozruch. Oni na to už byli připravení. Mundala se s nimi tak domluvil, proto tam byl i alkohol. Chtěl ve mně vyprovokovat nenávist k této ženě a to se mu taky povedlo. Odnesu Irsay do nějakého temného pokoje a uložím ji na postel. To co se jí dělo v mysli, bylo velice nepříjemné a nedostane se z toho hned. Bude se několik dní cítit velice malátná a nebu tak moc silná, jak si myslí, že je. Bude slabá a já si s ní budu moct dělat, co uznám za vhodné. Sednu si k její posteli a pozoruji jí. To jak má zavřené oči, a tak krásně vypadá. Tuto ženu jsme milovali oba. Mě se zbavila, teď se bude chtít zbavit i tebe. s toto myšlenkou si zapalím cigaretu a vdechnu její obsah do svých plic. Takto to nemělo dopadnout. pošeptám směrem k ní. Na malou chvíli se ve mně objevila ta osoba, která jí milovala. Zároveň jí opět potlačím, abych byl silný. Nesmím milovat. Musím nenávidět. Pokuřuji cigaretu a pozorují spící krásku.

Irsay z Royossu - 22. dubna 2009 23:16

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro Royoss Nevíme o tom, že bys nám kdy zachránil život, jen si ejj ohrožoval!!! Hraje si s naším mečem, ale prudce mu jej vytrhneme, až jej pořežeme, jenže on jej opět vytrhne nám. Ale...to není Dorrian, jakého známe má mnohem víc síly a nenávisti. Něco se stalo...něco se změnilo. To, co nikdy nemělo být. Jsi hlupák. Snažila jsem se ochránit tvůj život a ty mne z toho nyní viníš. Lituješ věcí, které jsi pro nás udělal? lituješ toho, že si nám říkal jak nás miluješ? To je tvá starost!!! Strhneme si kuklu z hlavy a spadne i černá paruka. Jsme tu sami,nikdo nás nevidí. Kldině si na tebe troufnu! Jsi jen ubožák a smrti se nbojím...ta už si pro nás přišla...a už dávno jsme mrtvá!!! Jednu mu vrazíme hřbetem ruky, až zajisté upadne, ale k našemu překvapení neupadne do bezvědomí. Dostává se do naší hlavy. SDnaží se prolomit naše bariéry, ale není mu to nic platné, to jsme cvičila dobře, avšak nás to vyčerpává. Musíme se bránit fyzicky i psychicky. I jemu působíme nesnesitelnou bolest. Lidé by při tom zemřeli, ale on ne. Měl by upadnout do bezvědomí, ale ne...místo něj upadám do bezvědomí já. Vyčerpána na smrt. Probouzíme se v oáze. Nemůžeme se hnout, jsme tak malátná a tak bezbranná... Takto to nemělo dopadnout...říká si on... Tohle je tvé přání...chceš nás zabít, tak nás zabij. Nejsi jediný, kdo tvrdil, že nás miluje a pak nám působil nesnesitelná muka, jaká bychom ani v pekle horúcím nezažila...Nepřijdeš s ničím novým...lháři a zrádče svého vlastního druhu... Syčíme zpoza sevřených zubů. jde to těžce, každé slovo zadrháváme a jen s eponoříme do měkké postele... Každý muž je zrádce...Každý muž chce jen jediné a nesnese, aby žena byla nad ním... mluvíme ztěžka, až se nám oči klíží...Jsme lhostejná k jeho idiotskému chování.

Gabriel Delicius - 23. dubna 2009 00:24

soukromá zpráva od Gabriel Delicius pro Mundalovo sídlo Zkoumám ji až do té doby, kdy se opět probudí a je plná výčitek. Opět připomíná to, co jí udělal Mundala, to jak se k ní choval a jak jí ničil. Kdysi bych jí litoval, ale teď ne. Jsem k ní lhostejný. Neměla jsi mne zabíjet. Neměla jsi to udělat. Teď budeš umírat s tím faktem, že tě zabije ten, který tě tolik miloval. Ten pro kterého si byla život. Jaké to je? promluví za mně Mundala a já se na ní vrhnu. Ničí mne ta spalující vášeň, kterou k ní prožívám. Ta touha, kterou se snažím ukojit. Lehnu si na ní a teď mi jedno, že bych jí byl schopen rozmačkat. Klidně to udělám, jen abych uspokojil svoji touhu. Líbám ji na její rty, dotýkám se jí až zavadím o dýku, kterou má schovanou na stehně. Vezmu jí do ruky a přiložím ji k jejímu krku. Takhle si mne zabila. Takto. To bylo tolik hloupé. Čekal jsem o tebe lepší výkon. promluví opět Mundala a donutí mne přitisknout tu dýku k jejímu hrdlu, tak že uvoří malou hlubokou ranku, která začne trochu krvácet. Podívám se rozpačitě na nůž a pak na Irsay, která leží pode mnou a je tolik bezbranná a teď má moji vinnou na krku nepatrnou ránu, která dost krvácí a působí ztratu krve, jež jí opět vyčerpává. Odhodím tedy nůž na zem a sednu si křeslo naproti ní. Dívám se na ní. Pozoruji svoje ruce, které jsou to schopné udělat. Což si sakra neuvědomuješ, že jsem to nebyl já? Nikdy bych ti nevymazal paměť. Nikdy bych ti neublížil. To on. Mám ho ve své hlavě a nutí mne to udělat. Nemůžu. Nejde to. promluvím k Irsay a je to opět ta moje polovička, která ji tolik miluje. Cítím se jako blázen, schizofrenik, který netuší co má dělat. Odpusť mi. šeptnu a zadívám se na ní. Nevím co mám dělat. Raději mlčky sedím a dívám se, jak stéká kapka krve po jejím krku.

Jasper Whitlock Hale - 23. dubna 2009 00:42

Mé sídlo Jsem tolik šťastná tou jeho přítomností a tím, jak se mne dotýká. Na malou chvíli zapomenu na stres a bolest, kterou jsem po těch tolik let zažila. Vůbec netuším co mám dělat. Nikdo tu není. Přijmu jeho nabýzené rámě a procházím se s ním. Nechci myslet na starosti, chci pouze myslet na tento den. Blízko mého sídla je les. Mohli bychom zde lovit zvěř, jako za starých časů. Jako kdyby se nám nic nestalo a my dva se nerozdělili. Ti, kteří za to mohli, jsou určitě mrtví. Za to my pořád žijeme. promluvím a dostanu se z jeho rámě. Podívám se na něj laškovně, jako kdybych byla kočka. Chyť si mne. promluvím a rozeběhnu se do lesa, který je tolik temný a číhá tam tolik nebezpečí. A to mne v této chvíli tolik vzrušuje. Lykáon a teď on. Kolik ještě mužů mi vkročí do mého života? pomyslím si a zastavím se na malou chvíli, jelikož se mi zatočí hlava. Začne mně strašně bolet a hučet. Chytnu si jí a snažím se na to nemyslet, ale to nepomáhá. Nakonec spadnu k zemi a ocitnu se opět v bezvědomí.

John Derlon "J.D" - 23. dubna 2009 01:03

soukromá zpráva od John Derlon "J.D" pro Můj byt Poslouchám, jak ke mně hovoří a dívám se na cigaretu, kterou drží v ruce. Podívám se na její prsteníček, na kterém je stopa po prstenu, nejspíš to je snubí prsten. Vezmu si dalši cigaretu, jelikož jí v tuto chvíli nutně potřebuji. Lžeš mi. Neříkáš mi celou pravdu. promluvím k ní rozčileně. Vezmu její levou ruku a shodím na postel cigaretu, kterou v ní držela. Tady je důkaz, že mi lžeš. Zaslíbila jsi se jinému. A zradila mne. Pamatuješ si na Notre Dam? řeknu a rázem se octneme na to místě v představě. Notr Dam - neznámého roku Bylo deštivé počasí a každý se před ním schovával, každý až na nás dva, kteří jsme tu bouřku tolik milovali a toužili po ní. Procházeli jsme se ulicemi a vnímali to kouzlo Francouzké noci. Kolem se procházelo tolik lidí a turistů, které obďivovali krásu tohoto místa. Neodolatené Paříže, která skrývá tolik smyslnosti a harmonie. Mohli jsme jít, kamkoliv jsme chtěli, ale oba jsme toužili po jediném. Podívat se na to místo, které inspirovalo Victora Huga k napsání románu Notr Dam de Paris.(či Zvoník u Matky boží) Vcítil jsem se do role Guasimoda, když jsem vcházel do té honosné budovy pronásledován tebou. Byla jsi pro mne má Esmeralda, která v tomto mém příběhu nezemřela. Vylezl jsem po schodech nahoru, kde byl překrásný výhled dolů na celé Pařížšké město a povídal jsem si s chrliči, jak to dělával on. Přišla jsi ke mně a já si tě k sobě přítáhl. Toužil jsem potom tě cítit. Vychutnával jsem si s tebou každičkou chvíli v té výšce, pak jsem se rozhodl k jedné věci. Vzal jsem tě za ruku a vrátili jsme se zpátky do vnitř. Slib mi tady před Bohem, že mne budeš do smrti milovat a že se nikdy nerozdělíme. Za týden bychom se zde mohli oddát. promluvil jsem k tobě a dal ti na ruku snubní prstýnek. Slibila jsi mi, že se nikdy nerozdělíme, ale příští týden jsi byla fuč. Rozpačitě se podívám na tvoje ruce, kde není ten prsten, který jsem ti dal. Zapomněla jsi na mne. Kde máš ten prsten, který jsem ti dal? zeptám se jí a nechtěně jí uhodím do tváře. Z jejího rtu začne téct krev. Nevěřícně se podívám na to, co jsem jí způsobil a schoulím se do kouta. Toto jsem neměl udělat. Raději odejdi. Než bych ti mohl ještě víc ublížt. Jsem toho schopen. Jsem všeho schopen. Nechci, abys trpěla. pravým zdrceně a zadívám se do zemi. Nevnímám okolí Nevnímám nic.

Victoria Christie le Dante - 23. dubna 2009 11:05

soukromá zpráva od Victoria Christie le Dante pro jeho byt hned jak na mě uhodí že lžu jeho slova se mi zabodnou do srdce jako dřevěný kolík.... okamžitě si vybavím nezapomenutelný okamžik na katedrále a v očích se mi zase objeví slzy.... náhle mě však uhodí.... pekvapeně se na něj zadívám..zase ho ovládá ta zrůda v něm..... Není to jak si myslíš..... prohodím a zvednu se z postele při tom si upravím oblečení jenž mi ještě před několika miutami sundaval a dodám .....to o čem si myslíš že je pravda jsou jen tvé doměnky nikoli pravda......pokud tě má skutečná pravda zajímá najdi si mě kde chceš když mě posíláš pryč.....ale myslíš že to pro tebe nebude problém snažím se působit chladně ale roztřesený hlas mi to moc nedovolí..... ještě mu věnuji krátký pohled a pak se dám na odchod.... v hlavě mi stále zní jeho bodající slova zdradila si mě!zaslíbila ses jinému!!lžeš mi!Pamatuješ si na Notre Dam?? jak bych mohla zapomenout? zapoměla si na mě... nezapoměla...nikdy..... cstou omylem vrazí do nějakého chlápka jelikož mi myšlenky neodovolili dávat větší pozor... pardon omluvím se ale místo toho abych pokračovala dál mě zastaví nevypadáte dobře nechcete jít támhle se mnou do baru? bar?skvělé místo s letmým úsměvem přikývnu a jdem..... vejdeme do baru já jsem však myšlenkami stále s ním.... proč si mě poslal pryč?Proč si mě nechal jít?Asi si měl pro mě vážně zůstat mrtvý značně se trápím.....muž co mě jsem přivedl se mi během chůze asi představil ale nějak jsme ho neposlouchala..... sedneme si k baru něco mi vykládá ale já jem stále duchem jinde..... dokonce mi objednal i nějaké pití ale já nepiju..... nakonec se s mužem rozloučím s tím že musím na toaletu a tam si úmyslně spletu dveře a vlezu na pánské..... zrovna je tam jeden muž na odchodu.... ani se nezdržuji s nějkým sváděním,rovnou za námi zavřu přirazím ho ke zdi a hladově se mu zakousnu do krku..... tělo nechám na zemi a opláchnu si ruce a otřu ústa...mám štěstí že nikdo nepřišel.... rychle opustím toalety a vrátím se k baru s dalšími myšlenkami na Lestera.....

Irsay z Royossu - 23. dubna 2009 11:43

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro oáza Vykřikneme pod jeho náporem. Normálně bychom to neudělala, ale je k nám surový a právě nám polámal téměř všechna žebra. Avšak jakmile se zvedne, žebra se opět bolestivě zacelí. Vše se vrátí do původního stavu. chová se jako Mundala...je to mundala... Mundala... Vydechneme tiše a nevěřícně. Musíme ho zabít. Magie je mocná, může se odloučit do těla jiného, z těla Dorrianova. toto se už stalo. Stačí vyvolat rozpor osobností a zde to bude nejspíš má smrt. Tedy dobrá. Pořeže nás hluboko na krku. je to bolestivé a my opět vykřikneme a za zacelující hrdlo se chytíme. Odskočí od nás. Opřeme se na lokty do strážné pozice a moudře promluvíme Tohle jsi ty Dorriane, tohle je to, co chceš...Nikdy by se to nestalo, pokud bys k tomu nedal souhlas. Měla jsem tě varovat a jeho zabít při první příležitosti. Je to ale stále tvá chyba. To ty činíš...nikdo tě nemůže ovládnout, ani tisíciletý bojovník. Uvnitř jsi to stále ty, kdo proti tomuto nic nedělá...nebojuje. Uboze jsi se vzdal svého těla a pokud proti tomu nic neuděláš...převezme vládu nad tvým tělem... Rozhodneme se v momentě...žena je totiž největší zbraní sama o sobě. shodíme poničené sako, které jsme doposud měla na sobě a v těsně obebínajícím triku s hlubokým plným dekoltem se malátně dosuneme k němu. Posadíme se mu obkročmo do klína. Po cestě jsme zvedla svou dýku a pořezala se jí do ruky. Kapky krve jsem enchala skanout na svá ňadra a na jeho rty. Přičemž jsem mu vtiskla dýku do mohutné ruky. Nikdy ti neodpustím...nyní udělej to, co chceš udělat...to, proč jsme tady. Letmé pohyby klína našeho oproti jeho dráždí jeho libido, to je nám jasné...Tak, jako každý upír ovládáme mnohé šeptání ze stínů, ale je to něco jiného než našeptávání...Jen musem tam kolem ucha proltí hlásek který říká... ...zabij!... těch hlásků je mnoho a přidává se i hlas mundalův zajisté. Odhalíme mu své srdce, ale tím ano...tím musíme vyvolat ten rozpor osobností. Zrádce Dorrian nás možná nezabije, pokud k nám cítí, to, co říká... Jsou tři možnosti... Buď Bojovník převezme jeho tělo a slaboduchého Dorriana udupe v jeho vlastní mysli... Nebo se oba ustálí do jedné hladiny a zabijí nás... Nebo toté ž s tím rozdílem, že nás enzabíjí, a vlastně je i čvrtá možnost.. Dorrian v sobě najde sílu a odvahu a on sám vypudí Muindlalu ze svého těla...je možné, že ten se pak zhmotní ve své vlastní a pak je potřeba jej zabít, nebo přeskočí an osobu jinou. vtomto případě nejbližší a to buď mne, enbo si vybere někoho jiného...víc možností není...A tohle jednu z nich vyporovkuje... ...zabij!...

Gabriel Delicius - 23. dubna 2009 14:47

soukromá zpráva od Gabriel Delicius pro oáza To jak ke mne mluví, a jak se chová dráždí moje smysli. Osočuje mne z toho, že jsem to já, že jsem se vzdal a má pravdu. Vzdal jsem se. Sedí na mém klíně a do ruky mi dala svoji dýku. Hlásek mi našeptává jediné, a to že bych to měl vykonat. Zabít tak krásnou ženu. Zbavit se jejího úbohého života, který měla. Zbavit se lásky, kterou jsem k ní cítil. Zabij ji. Sama chce, abys to udělal. A nebo mi dovol, abych to udělal bolestnější. Než mne zabila, něco jsem nedokončil a teď bych to rád skončil. Tu hru, kterou chci za každou cenu vyhrát. promlouvá ke mně opět Mundala. Rozpačitě se podívám na dýku, kterou svírám ve své ruce, a poté se podívám na srdce, které se odkryla. Ne.. toto neudělám. Něco jsem nedokončil a teď bych to rád vykonal. Než si mě zabila, něco jsme provozovali. promluví k Irsay opět Mundala a hodí dýku na zem. Přitiskne si Irsay k sobě a odhrne její vlasy, tak aby odkryl její krk. Rozpačitě se dívám na její krk, na těch šest jizev. Dvě tam jsou ode mne a zbytek od něho. Opět se oba zakousneme do jejího krku, ale po tomto kousnutí nezbyde žádná jizva, toto je osudové a jen málokdo se z toho dostal. Vysávám její krev a zbůsobím ji osculum, které je silné. A proto si vůbec neuvědomuje, že jí to může zabít. Poslední kapka její krve. Poslední kousek životá má v sobě. šeptá mi nějaký hlásek, který nepatří Mundalovi. Všechnu to co jsi k ní cítíl a měl, teď zničíš. Irsay je jen jedna. Tak zastav svoji žížeň a nech jí žít. Jeho od sebe vypudíš a zničíš. Či snad najde si někoho jiného. A pak ona jej opět zabije. Tak přestaň s tím. Nech jí žít. s touto myšlenkou se prudce odtrhnu od jejího krku. V jejím těle koluje nepatrné množství krve. Položím ji opatrně na postel. Co to sakra děláš? Mohl jsi jí zabít. Skončit ten její úbohý život. promlouvá ke mně Mundala a je celý rozčilený. To nechci já. To chceš ty. Ta tvoje touha po pomstě. Udělala dobře, když tě zabila. Je konec. Mundalo je konec. Dál naše dohoda neplatí. promluvím k ní a chytím se za hlavu. Snažím se toho vetřelce dostat ze svojí hlavy. Způsobuje mi to strašnou bolest a ničí to moje veškeré smysli. Jediné, co mne drží při životě, je vzpomínka na Irsay. Na to všechno dobré i špatné, co jsme spolu prožili. Když se mi podaří toho parazita vypudit ze své hlavy, spadnu k zemi z nedostatku sil. Mundala si v té chvíli našel jinou oběť, ve které bude našeptávat. Je to mladý muž a díky Mundalovi, je teď velmi silný. Pokusím se posadit a podívám se na Irsay, která leží v bezvědomí na posteli, celá od krve. Na malou chvíli si myslím, že se mi jí opravdu podařilo zabít, ale to je jen klam. Pořád v ní koluje drobounká kapka života. Oba v této chvíli potřebujeme klid a oddych. Ona to bude potřebovat víc. Bude pro ní těžké a velmi náročné se z toho dostat. Z toho velkého vyčerpání, které je natolik silné, že by ostatní upíři nepřežili. Jenže ona je jiná. Je tolik silná. Jsem ten co tě málem zabil a tolik tě miluje. Teď mi však dovol, abych se o tebe staral po tu dobu, kdy se budeš cítit takto špatně. Jsi slabá a tolik vyčerpaná, pro každého bys byla lehká oběť. Já tě budu bránit. Budu tě milovat. Mundala je pryč. promluvím k ní a posadím se na křeslo. Rozpačitě pozoruji tu ženu, které jsem tolik ublížil a málem jí teď zbavil života. Však překonal jsem to a ona žije. Dostane se z toho. Jen bude potřebovat mojí pomoc. Vezmu jí do náruče a jdu po těch různých chodbách v podzemí, když narazím na místnost, o které nikdo nevím. Je tam postel nic víc. Položím na ni Irsay a očistím mokrým hadrem veškeré krvavé rány na jejím těle. Tady nás nikdo nenajde. pošeptám ji do ucha a čekám na tu chvíli, kdy se probudí.

Pán Záhad - 23. dubna 2009 15:30

soukromá zpráva od Pán Záhad pro bar Ten muž se kterým jsi přišla sem se na tebe nenávistně podívá. Teď je něm něco jiného. Něco, co tě na malou chvíli odvede od tvého přemýšlení a vzpomínek na Lestra. Užila jste si? Vidím na vašich rtech, kapku krve, která je tolik čerstvá, takže dokážu usoudit, že to bylo před chvílí. promlouvá k tobě ten muž a vezme tě prudce za ruku, div že ti ji neutrhne. Odvede tě zpátky na ulici a tam na tebe vytáhne pistoli. Tak jsem tě našel. Tvému muži jsi velice chyběla. Mám ti prý předat vzkaz. řekne rozčileně a ty se mu zadíváš do tváře. Je to černoch, kterému může být něco kolem dvaceti pěti let. Vysoký je dva metry a je tolik silný, to jsi usoudila, díky tomu stisku, který ti nejspíš zlomil pár kostí. Namíří na tebe pistoli a během malé chvíle po tobě i vystřelí. Zasáhne tě do ramene, jako upírovi to s tebou nic neudělá, jenže tato kulka je naplněná tolik stříbrem, že se ocitáš na chladné zemi a nejspíš myslíš na smrt. Sedne si k tobě a podívá se ti do tváře, spatříš jeho temně černé oči a pochopíš, že to není člověk, nybrž stejný upír, který loví svoji rasu, jako tvůj manžel. Přeji příjemné umírání. Nikdo tě tu nenajde. Ani tvůj Lester. Prostě nikdo. promluví k tobě arogantně a vstane. Ještě si nenávistně kopne do tvého těla, a pak zmizí. Začne strašně pršet, jak tehdy v Notr Damu, tehdy kdy jsi byla s Lestrem a všechno bylo v pořádku. Teď však ležíš na zemi s čistým průstřelem ramene a do tvého těla se dostává ve velkém množství stříbro, které tě začne pomalu oslabovat a ty zavíráš oči.

John Derlon "J.D" - 23. dubna 2009 16:54

soukromá zpráva od John Derlon "J.D" pro můj byt, poté New York Promlouvá ke mně a já si toho nevšímám. Poté odejde z místnosti a já zůstávám o samotě. Chvíli pokuřuji, ale pak se uvnitř mne něco hne. Před očima uvidím záblesk, své vidiny, jak někdo na ní míří zbraní a poté vystřelí... S touto myšlekou vyskočím na nohy a rozeběhnu se za ní. Neznámo kam. Kdybych měl srdce, určitě by bušilo o závod, ale to nemám. Pokouším se ucítít, alespoň něco, co by mne k ní zavedlo. Její vůni, kterou jsem tolik miloval. Podaří se mi to, ale už je pozdě. Leží na zemi s krvácející ranou na rameni. Vezmu ji do náruče a odnesu jí opět do svého pokoje, ze kterého kvůli mně odešla a stalo se jí toto. Vytáhnu z jejího ramene kulku a poté se rozhodnu zbavit její tělo stříbra, které je obsažen v její krvi. Zakousnu se pod tu ránu a vysávám krev, kterou nepolikám. Poté ji vyplivnu a toto dělám až do té doby, když zjistím, že jsem vykonal, to co jsem mohl. Obvážu její rameno a čekám na to, jak si s tím sama poradí. Udělal jsem pro ní všechno, co bylo v mých silách. Pořád mi nejde do hlavy, kdo měl zájem o to, aby byla mrtvá. Zjistím tu pravdu, kterou mi tajíš. pomyslím si a pohladím ji po vlasech. Leží na posteli a odpočívá. Zítra jí bude líp. Dneska musí pouze odpočívat. Všechno bude v pořádku. Jsem tu. Neopustím tě. pošeptám ji do ucha a dál ji uzkostlivě držím za ruku. V hlavě mám tolik myšlenek a výčitek.

Irsay z Royossu - 23. dubna 2009 21:16

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro Royoss Další výkřik bolesti. Místo sexu se nám zahryzl do krku a způsobí další dvě jizvy. Přitáhneme jej více k sobě a od pasu mu vezmeme jeho nůž. Chceme mu uříznout hlavu jako jsme to udělala Mundalovi, ale ne...naráz upadáme do bezvědomí. Dál nevíme co sed ěje. Probouzíme se. čelo máme orosené bůh ví čím a cítíme se slabá... Adjatayi? zašeptáme zničeně, až se to ztrácí v tichu. Rozeznáváme první obrysy a spatříme Dorriana... Ne...je v něm Bojovník... Rychle ale stejně nesmírně zničená chceme najít svou dýku, ale nikde není. Svalíme se z postele a schoulíme se v zaobleném rohu místnosti vydolované do vlhké hlíny...kde sme? Co chceš? Proč si mě nezabil? Vychrlíme jak nám to zničené tělo dovoluje . slova jdou těžce z našich úst a vyčerpává nás to jako nic...jsme bezmocná a každou chvíli opět ztratíme vědomí...sahneme si na krk a nyní je tam již osm jizev... s takovou budeme brzy podobna jehelníčku...

Gabriel Delicius - 23. dubna 2009 21:44

soukromá zpráva od Gabriel Delicius pro prozatimní úkryt Pozoruji Irsay, která se probouzí a hledá Adjataye. Dívám se na ni rozpačitě. Posadím se k ní a její hlavu položím sobě do klína. Pohladím ji po vlasech a snažím se jí uklidnit. Nezabil jsem tě, jelikož jsem to neměl v úmyslu. Mundala je pryč. Vypudil jsem ho ze své mysli, ale počítám s tím, že se někdy vrátí. Netuším však kdy. Teď bys měla odpočívat. Jsi tolik slabá. Hned, jak bude noc ti donesu nějakou potravu, která ti aspoň trocu dodá sílu. promluvím k ní a vezmu ji do náruče, položím ji opět do postele a sleduji její tvář, která je tolik zničená. To všechno jsem jí způsobil já. Zničil jsem jí, ale teď se ji pokusím ochránit před světem. Přisednu si k ní a pohladím ji po vlasech. Přitom ji zpívám starou ukolébavku v dávno zapomenutém jazyku, která kdysi ukidňovala duši vojáků. Tak se teď pokouším uklidnit i jí. Hladím ji po vlasech a dívám se na ni utrápeně. Jsem to opět já. Ten, který ji miloval. Mundala už je pryč a doufám, že je daleko. Aspoň do té doby, než se jí udělá lépe. Jsme v bezpečí. Nikdo o nás neví. Odpočiň si. pošeptám ji do ucha a políbí ji na čelo. Držím uzkostlivě její ruku a dívám se na ní rozpačitě. Uvědomuji si, co jsem jí udělal a uvnitř mne to ničí. Snažím se to na sobě nedat znát a pouze se na ní dívám.

Wirdenchies - 23. dubna 2009 21:50

od sídla milé do náruče druhé milé najednou to ze sebe chrlíš a já jen přikyvuji- asi se příliš soustředím na to co by se mohlo stát, co to ticho kolem tvého sídla znamená a tak odpovím huhlavě pouhé Lov by byl krásný, ale nikdy to nebude jako dřív. Povrchové rány se zahojí, ale srdce furt krvácí.... to se mi můj anděl vášní vysmekne a bezstarostně se vrhne za minulostí, za snem co už dávno odplul. Ještě chvíli postávám na místě a vnímám vůni co tu kolem rozproudila. dívám se jak mizí- poslouchám však nepřítele (pokud tu nějaký je). pak se pohnu kupředu a běžím za ní. To mi dlouho nevydrží. Na okraji lesa mě přepadne záchvat kašle. Můj typický nepřítel, typický znak mého slabého já- prostě jsem mrzák. Opřu se o strom a zhluboka dýchám. nyní bych na nepřítele mohl působit i slabě.... úsměv skryju ledovou neprostupnou tváří a vpluju do lesa. Lákán její vůní, dotýkám se míst kudy běžela, kůry stromů o kterou se otřela, kráčím v jejích stopách- a pak o ní málem zakopnu. V poslední chvíli stočím krok a udělám docela vtipnou otočku. Irviko? zašeptám a znovu se zaposlouchám do okolí ne, nezdá se, že by jí někdo napadl. nevidím žádnou krev, necítím rozvířenou auru ani přítomnost nebezpečí. kleknu si - i když se zdá že šeptám na svou milou a držím jí v náručí- stejně tak se věnuji i okolí a možnému nebezpečí. život mě naučil být ve střehu. Pohladím Irviku po tváři Irviko? zašeptám. tentokrát se do hlasu vkrade i něco z obav. Znovu se rozhlédnu neměl bych ukazovat svou sílu zdá se jako bych plakal. Přitom se však soustředím na své vnitřní já a vysílám k ní - k mé milé- signály v myšlenkách. opatrně vstupuji do jejího vědomí, abych nezavadil o provazce myšlenek, vzpomínek a jejích snů. pak zopakuji její jméno. Irviko.....

Victor le Dante - 23. dubna 2009 21:50

New York cesta z Itálie mi připadala jako věčnost...a že o té věčnosti něco málo vím..... nakonec však s myšlenku na pomstu vůči té děfce jsem čas přestal vnímat.... hned jak dorazím do New Yorku seženu si taxi a nechám se i s několika maličkostma převést k svému příteli jenž mě informoval o Victoriině příjezdu..... Alexi zdravím tě přivítám se s ním a společně odenesm mé věci k němu.... dík že mě tu necháš teď mi řekni kde jí máte řeknu u něj šel po ní bratr odpoví on ježiši kriste doufám že jí nic neudělal řeknu a vyběhnu ven.... ve vchodu do budovy se srazim s hledaným dvoumetrovým svalnatým chlápkem kterej je ještě navíc černej..... ne moc našeně zvednu hlavu a podívám e ně něj kde je? nejspíš už mrtvá vtáhne zbraň se kterou jí postřelil jedna kulka do ramene dodá a já začínám zuřit Ty PARCHANTE!!!!MĚL SI JÍ NAJÍT NÉ ZABÍT!!! zařvu na něj pak vytáhnu svou pistoli s otráveným kulkami a bez váhání na něj vystřílim tři kulky do oblasti srdce to už dorazí jeho bratr hned na něj namířím ale ten mě ihned ustrašeně ubezpečí že s tim neměl nic společnýho a tak ho nechám a poručim mu odkliď to a připrav mi něco k večeři na oslední slvo se ďábesky ušklíbnu já jdu hledat Victorii...přesněji její tělo....po tomhle by se něměla ropadnout konstatuji a zmizím v New Yorské tmě ovšem poprvé se mi stalo že nevím kde začít hledat.....

Irsay z Royossu - 23. dubna 2009 21:59

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro sídlo Nenecháme na sebe sáhnout. Ač padáme na každém korku, ač je nám nesmírně zle...naše orgány se zevnitř užírají z nedostatku potravy. Potácíme se po pokoji a z posledních sil se vrhneme na dveře. nemáme silu je vylomit, nemáme sílu je otevřít...jsou zamčené... Nesahej na mně!!! Okřikneme jej jakmile se nás snaží dotknout, nechceme, aby nás hladil ani líbal...Na jednu stranu sice ano...mohl by se něco přiučit Mundalovu umění milovat, ale buď nás zabije, ale hlavně ať se nesnaží předstírat, že je to něco co nechtěl...a to mu také vmeteme do tváře... Nepředstírej, že se děje něco, co nechceš...nepředstírej zrádče a hlupáku...Chci pryč...proč je zamčeno?! začínáme být zoufalá...ale ne...královna se zoufale nikdy nechová!

Gabriel Delicius - 23. dubna 2009 22:20

soukromá zpráva od Gabriel Delicius pro sídlo Dívám se rozpačitě na Irsay, která se potácí místnosti. A může si ublížit. V této chvíli je velmi zranitelná a proto jsem zavřel dveře, aby se odsud nemohla dostat a nějak si ublížit, či aby snad aby jí někdo neublížil. I když v této chvíli jsem jí ubližoval já. Stoupnu si k ní a chytím ji za ruce. Tak, aby se mi podívala do tváře. Mysli si, co chceš. Třeba mi i nevěř. Ale já ti nedovolím, abys odešla z toho pokoje až do té doby, kdy uvidím, že se cítíš lépe. A teď jsi půjdeš okamžitě lehnout, nebo tě k té postely přivážu. promluvím na ní odhodlaně a také ji vezmu veškerou svoji silou do náruče a odnesu jí do postely, i když se brání. Není tak silná, jako já. Je vyčerpaná, takže se mi podaří ji uložit do postele. A přivázat jí ruce silnými řetězy, které se nedají jen tak zničit, k té posteli, aby se odsud nemohla dostat. Musí to tak být. Teď tady zůstaneš a budeš odpočívat. Já ti donesu, nějakou tu kořist. řeknu k ní, jakmile se její oči začnou klížit. Otevřu dveře a vydám se pro nějakou tu potravu, ještě předtím jsem ty dveře zamkl, takže se Irsay z toho pokoje nemůže dostat. Je v pasti a zamčená. Není tam žádné okno, ze kterého by se mohla odsud dostat. Najdu si nějakou lidskou služku, která se prochází po tomto sídle a vezmu jí do náruče. Odnesu jí do pokoje, kde leží Irsay a položím ji na zem. Ta žena už je smířená se svým osudem, jen se rozpačitě podívá na sváznou Irsay a poté na mně. Věřte mi. Bude to rychlé.promluvím k ní a opět zamču dveře. Klíč schovám tak, aby jej Irsay nemohla najít. A sednu i k ní na postel. Ty řetězy, trochu povolím, aby se mohla té ženě dostat a vysát z ní život, ale to je všechno, co pro tuto chvíli vykonám. Dívám se na ní. Na tu její bezmoc. I když teď vysaje krev té ženy, bude pořád slabá. Ta síla jí naběhne až po pár dní. Přesně netuším kdy. Možná jsem něco vykonal já. Ale nikdy bych nebyl schopen tě zabít. Ublížit možná ano, ale zabít tě ne. promluvím na svoji obhajobu a zadívám se na ní.

Pán Záhad - 23. dubna 2009 22:29

New York - Victor Hledáš Victorií, ale jako kdyby se po ní slehla zem. Usoudíš, že ji nejspíš někdo našel a pokusil se jí vyléčit. Ale pořád netušíš, kde by mohla být. Proto jdeš ulicemi, jako tělo bez duše a nevnímáš nic. Najednou ucítíš lidský pach. Je to kus cesty, ale ty se k nim dostavíš. Toho muže odněkud znáš, je to Derek Treis. Známí lovec, se kterým jsi se tolikrát setkal a bok po boku jsi s ním bojoval upírama. A teď se na něj díváš a spatříš i nějakou dívčinu, která je zraněná. Její krev ucítíš na míle daleko a dostaneš na ni neukojitelnou chuť. Touhu po té její krvi, ale snažíš se tomu zabránit, nějak moc ti to nejde. Derek si všimne toho tvého chování.

Victor le Dante - 23. dubna 2009 22:37

New York bloudím,hledám a nenacházím.... ta čubka se svho mizernýho života jen tak nevzdá.....určitě jí někdo pomohl.... usoudím a sem našvaný ale naštvanost se vytratí hned jak se ohlásí hlad.... kruci v tom ucítím lidský pach a hned se po něm vydám nakonec naleznu starého známého.... tys mi tu chyběl pomyslím si ale přesto se pousměji.... ovšem pak se k hladu přidá i pach krve té ženy co je s ním.... ááá sakra...asi sem se přece jen měl u Alexe najít hned a né to odkládat zanadávám si ale o už vidím že o mě Derek ví a já se snažím potlačit chuť na tu dívku..... prozatím se neozývám čekám s čím vyrukuje on...... krev tu není žádnou lidskou krev necítím...nic tu není...a už vůbec tu není krásná dívka jenž je zraněná....... snažím se uklidnit chutě ale moc to nepomáhá......

Petr Kreinr - 23. dubna 2009 23:01

New York-dívka Když na ní mluvím najednou omdlí Ale né už zase! oddychnu si Halo jste v pořádku..... poplácám jí po tváři a pak jí nahmátnu puls Zrovna teď mě tu omdlí ženská když mám někoho hledat! No víborně co se ještě stane? zapřemýšlím nahlas Notak doklady Dereku podívej se od kud je a hoď ju tam. zní mě v hlavě a hned hledám doklady když si všimnu že se na mě někdo dívá instinktivně hmátnu po zbrani a podívám se tím směrem. Zprvu nemůžu uvěřit svím očím Sakra Alexi co ty tady děláš? zeptám se ho když si všimnu starého přítele Tys tu teda chyběl! dodám a všimnu si jeho pohledu jak se dívá na tu holku Ne ne ne neříkej mě že máš hlad to ani nevyslovuj! nechcu to slyšet! odpovím a ukážu na něj prstem Né že první ženu kterou srazím ty hned vypiješ na to zapomeň od té doby co tě znám bych měl mít něco v autě počkej! řeknu vezmu jí do náruče a položím jí opatrně do auta na zadní sedadlo a hned jdu do kufru kde otevřu box kde mám nějakou starší krev Chytej lepší nevedu! Máš smůlu ale lepší než nic! řeknu a hodím mu krev v pytlíku Bon apetit! zvolám posměšně

Jasper Whitlock Hale - 24. dubna 2009 09:12

sídlo Netuším, jak dlouho jsem mimo vědomí. Ale když uslyším jeho hlas, jak volá moje staré jméno, pomalu otevřu oči. Opět se dostávám do vědomí. Hlava mne pořád bolí, připadá mi to, jako kdyby se chtěla rozbít na několik střepů. Ničí mne to a cítím se tak slabá. Co to se mnou je? sama sebe se ptám v myšlenkách, jelikož nechci působit starost mému milému, kterého jsem opět našla. A na Lykáona v této chvíli zapomněla. Pokusím se posadit, i když to jde velice těžce, tak se mi to podaří. Nadechnu se zhluboka, ale je to nesmírně namáhavé. Cítím se jako stoletá stařena, která čeká na smrt. Umírám? další otázka, kterou si raději sama položím. Nedokáž si na to opověďet. Možná ano. Možná umírám. Podívám se rozpačitě na něj a nevím, co mu mám říct. V této chvíli netuším, co mám vůbec dělat. Cítím se tolik bezbranná. Odnes mne prosím do mého pokoje... Odnes mne kam chceš... Potřebuji si odpočinout... To je vše. každá věta je pro mne těžká, ale nakonec se mi je podaří vyslovit. Obejmu ho a poslouchám, jak mu bije srdce, které kdysi bilo pro mne. Teď netuším, zda je tomu ještě tak. Pousměji se na něj a snažím se ho uklidnit. Zároveň se uklidňuji sama sebe. Jednou přijde konec. Musíš být na něj připravená. promluví ve mne moudrý hlas a když si tu pravdu nechci přiznat, budu se muset na tu myšleku konce připravit. Pohladím jej po tváři a políbím na jeho rty. Cítím se pořád slabá, ale snažím se, aby to on nepoznal. Nechci ho zatěžovat tímto problémem. Jak vidím, má jich on sám až nad hlavu.

Milo Crosby (profesor tance) - 24. dubna 2009 09:58

výšková budova Její chování se mi velmi líbí. Vykloubeného ramene si vůbec nevšímám a pozoruji jí. Když mi ho nahodí zpátky, bolestivě vykřiknu, ale potom se cítím lépe. Zadívám se do jejich očí a usměji se na ní. V její blizkosti si připadám, jako něco víc. I když vím, že by mi mohla zakroutit krkem a zabít mne, ale to mi je jedno. Budu riskovat svůj život. Co teď? Já nevím, co bys chtěla. Ano pokouším sám sebe, jelikož mne nesmírně přitahuješ. Nejde to ti odolat. Tak si mne klidně zabij. Riskuje kvůli jedinému polibky svůj život. Co mi na to řekneš? promlouvám k ní a dívám se na ní upřímně. Přestal jsem vnímat bolest ramene, které mám už nahozené zpátky. Už mi je to jedno. Teď myslím na jediné. Jaké by to bylo se stát vlkoušem? s touto myšlenkou se zakřením a dál pozoruji tu krásku, která stojí přede mnou.

Victoria Christie le Dante - 24. dubna 2009 17:03

soukromá zpráva od Victoria Christie le Dante pro ulice -> zase u Lestera muž mě z přemýšlení vytrhl zmíňkou o krvi... zapanikařím ale než stihnu cokoli udělat pevěn mě stskne a vytáhne mě ven ne prosím.... zaúpím když na mě vytáhne zbraň ale je mi to na dvě věci v tu chvíli na mě vystřelí a jak jsem tušila nebyli to obyčejné kulky...... rána mě uslabuje a já padnu z zemi.... slyším ještě mužův arogantní hlas a poznámky k Lesterovi... ach...kdyby si tu byl pomyslím si v tom však do mě muž kopne a odejde.... hned na to začne pršet což mi na faktu že umírá nijak nepřidává.... pomalu zavřu oči a upadám do bezvědomí.... Mezitím se mi zdá sen.... Jsem u Lestera v bytě....jsme vedle sebe na posteli a mluvíme....nejspíš o svatbě....na minulosti nám nezáleží....jsme sami a začínáme znovu.....ale z debaty nás vyrve rána a najendou se rozrazí dveře od pokoje a v nich stojí on.....ten před ním utíkám....ten na kterého se snaím zapomenout.... okamžitě vytáhne zbraň a namíří na Lestera Ne! Viktore ne!!! zakřičím na něj ale on přesto vystřelí a s nábojema si nedělá starost.... nevím po jaké době ale prudce se probudím slzami v očích.....(ze spánku jsem řvala) snažím se ro rozmrkat a zorientovat se... Kde...kde to.....sakra po chvilce rozpoznám Lesterův pokoj ale jsem ještě ze sna vyděšená na to než abych si uvědomila že on je vedle mě....... z ramene mi vystřelí ještě menší bolest a všimnu si že ho mám zavázané.... aspoň vím co z toho byl sen a co realita

John Derlon "J.D" - 24. dubna 2009 18:30

soukromá zpráva od John Derlon "J.D" pro doma Sedím a držím její ruku. Hladím ji po vlasech. Když se v jednu chvíli prudce otevře oči. Ještě předtím, však strašně křičela. Nepomhlo nic, i když jsem se jí snažil uklidnit. Teď je naštěstí z toho venku. Rána na rameni se zaceluje, takže to potrvá jen malou chvíli a bude v pořádku. Kdybych jí nevysál krev, kde byli stopy po stříbře, asi by tu dávno nebyla. Pohladím ji po vlasech a zpívám ji starou ukolébavku, jejiž jazyk je dávno zapomenutý. Snažím se jí všemi prostředky uklidnit. Hladím ji po vlasech. Pak se k ní přiblížím a políbím ji na její rty, tak opatrně, abych ještě víc neporanil její rameno. Byl to sen. Jsem tady. Musíš odpočívat. Všechno je v pořádku. Už tě neopustím. Zůstanu tady s tebou. Odpusť mi, že jsem tě vyhnal. Něměl jsem. promlouvám k ní a lehnu si na postel. Její hlavu položím na svoje neexistující srdce a sem tam jí políbím na její vlásky. Nic se ti nestane. Nedovolím nikomu, aby ti ublížil. uvnitř mne se projevuje ochranářský pud. Pak si však uvědomím, že křičela nějaké jméno. Viktor, nebo tak nějak. Mohla bys mi říct, kdo je Viktor? položím ji otázku, ale jsem pořád klidný. Teď jsem smířený s tím, co by mi mohla říct. Nebýt mne nebyla by zraněná. Neměl jsem jí vyhnat, když jsem jí opět spatřil. Měl jsem být s ní. Teď jí za každou cenu musím chránit. Jako poklad, který je pro mne nesmírně cenný. Hladím ji po vlasech a snažím se jí uklidnit. Zpívám ji dál píseň, která je o lásce. Je v latinském jazyce, který málo kdo ovládá. Victorie mu však rozumí. Je o dvou milencích, kteří zvládli společně všechny překážky a porazili toho, kdo jim stál v cestě za štěstím.

Isabella Lenair - 24. dubna 2009 18:46

sídlo Nikdo si mne nevšímá a to mne docela rozčiluje. Podívám se na královnu, která se věnuje Rufusovi, raději mlčím a sednu si do kouta. Chvíli jsem v klidu a čekám, až si mne někdo všimne, když se nic neděje, tak si jich také nevšímám. Začne mne strašně bolet hlava a myslím na jediné. Prosebně se podívám na Casiuse, který právě dohovořil, a přitom se chytnu za hlavu. Ocitnu se v budoucnosti. Spatřím v ní dva lovce, kteří jsou u jednoho auta. Z jednoho ucítím, že je upír, který zabíjí vlastní krev. Ten druhý je úbohý člověk, ten mne tak nezajímá. U nich je i nějaká žena, která je v tuto chvíli mimo ze hry... Pak se přiblížím k jiné budoucnosti. Spatřím v ní lykana, který se žene do našeho sídla za jedinou věcí. Za pomstou. Chce to tu zničit a všechny pozabíjet. Přitom unese mne a Alexandru.. s těmito myšlenkami se ocitnu opět v realitě. Všichni se na mně rozpačitě koukají. I sama Aileen si mne všimla. Sedne si ke mně a naláhá, abych jí řekla, co jsem viděla. Viděla jsem dva lovce, kteří se mezi sebou povídali. Jeden byl upír. Zabíjel vlastní druh. Pak jsem se ocitla zde, ale v budoucnosti. Chystá se sem nějaký lykan, který touží po pomstě. řeknu zkráceně co jsem viděla a snažím se uklidnit. Můj hlas se třese a je těžké se vrátit do normálu. Příjde sem a zabije všechny co tu jsou. Alexandru a mne unese. Ono se to stane. Musí mne poslouchat. s touto myšlenkou se postavím na nohy a snažím se myslet na něco pozitivního. Všichni na mně rozpačitě dívají, jako kdybych byla blázen. Možná jsem. Možná se to nestane. Nejsem v tom tak dobrá, jako můj stvořitel. Mundala.

Victor le Dante - 24. dubna 2009 19:17

New York - s Derekem, neznámou dívku a hladem No to je mi ale přivítání poznamenám a jdu k němu blíž s pohledem stále na dívce mimochodem Alex je moje spojka s tímhle městem...zapoměl si snad na mé jméno.....a...nebo jsem se ti představil pod jiným jménem? zamyslím se pak mě však zarazí od pokusu o vysátí té ženy a to jsme na to pouze myslel.... hele notak.....stejně vykrvácí dřív než jí někam dovezeš...nebo padne do komatu a neprobere se.... začnu ukecávat pak mi však hodí krev chytnu sáček a už dle pachu cítím že bude aspoň stoletá..... stejně nepřežije....to je plýtvání čerstvou krví řeknu protestativně ale nakonec se nasytím z krve co mi dal..... zas tak zašlá není ale i tak...čerstvá je lepší.... A nech si ty posměšky jinak.... dopiji krev .....co děláš v New Yorku? zeptám se a zahodím prázdný sáček od krve a otřu si ústa......

Irsay z Royossu - 24. dubna 2009 21:12

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro oáza Bojem se vyčerpáme až upadneme do bezvědomí. Je podivuhodné, že se nám zdá sen. Sníme o poklidném královském návratu a pak zas hned o spravedlivém boji. žádné střelné zbraně, žádné jedy...nic tak ubohého, ale poctivé zbraně ocelové. Probouzíme se. P5ivázaná za jednu ruku k posteli...připadáme si jako pes s obojkem...Uvnitř zuříme a chceme řetěz vytrhnout, ale výsledkem je pouze zlomené zápěstí. Vykřikneme bolestí akdyž už si chceme jako pes ruku ukousnout...však by dorostla... všimneme si. že v nohách postele sedí mladá služebná. Krev ve jejím těle nám přímo lomcuje s tělema přejeme si ji rozcupovat na kousky a nabažit se její krve, ale ne...rozhodneme se jinak.. Nedopřejeme mu nic...poodhrneme vlasy z krku a poukážme an som jizev... Ty žes nás nikdy nechtěl zabít? nechtěj nás rozesmát zrádče... sykneme ztěžka a schoulíme se v hlavách postele u řetězu. Zavřeme oči a intenzivně myslíme na svého věrného Adjataye...V takových situacích pro nás vždy přišel...stačilo jej volat...on má na nás zvláštní smysl...vždy cítí, když ejj potřebujeme...vždy ví, když je zle a vždy se objeví i kdyby se zem měla zbořit...

Soralen - 24. dubna 2009 21:54

Výšková budova Co bych měla říkat? Já nejsem ta, co tu žadoní o dotek, o polibek. Nejsem ta, která chce přijít o všechno. Lehce arogantně se pousměju. Jsem neodolatelná? Zatočím se do kola. Nemůžeš se vynadívat? Jen šaškuju, jsem celkem ironické stvoření a ráda s lidmi manipuluji. Zabíjet tě? Nerada mám na rukou krev, je to nepěkné a neestetické. Zašklebím se a s hraným znechucením se otřesu. Není důležité, co já chci. Protože to, co chci já mi človíček jako ty nemůže dát. Takže, otázka spíš je, co chceš ty. Opět se zašklebím a pobaveně na něj vypláznu jazyk. Ráda si s lidmi hraju jako kočka s myší.

Gabriel Delicius - 24. dubna 2009 22:56

soukromá zpráva od Gabriel Delicius pro oáza Podívám se rozpačitě na těch osm jizev. Čtyři jsem udělal já. Ano je to pravda. Pokusil jsem se jí zabít. Jdu za ní a rozvážu jí tu ruku. Jsem rozhodnutý ji pustit na svobodu. Zachoval jsem se strašně, jako její manžel. Stala se ze mne zrůda, který jí jen ubližovala. To jsem nebyl já, i když si Irsay, myslí něco jiného. Tak víš co. Běž si za tím Adjatyem. Je mi jedno co se s tebou stane. Dobře pokusil jsem se tě zabít. Ale ty jsi to měla také v úmyslu. Zbavit se mne. Bude lepší, když se vrátím do New Yorku. Tady už nemám, co dělat. promluvím k ní. Ale pak si uvědomím, že bude lepší, když se mne zbaví toho života, vždyť to měla tolikrát v úmyslu. Dám ji do ruky její nůž a podívám se na ní. Zapomněl jsem na jedinou věc, po které ty toužíš. A tím myslím moji smrt. Vdovo. promluvím a čekám co s tou dýkou udělá. Může mi uříznout hlavu a zbavit mne života. Zabít mne a bude klid. Bude mít klid od svého manžela, který ji tolik ublížil, ale jediné se musí nechat. Miloval jsem jí. Na začátku. Tehdy bylo všechno dobré, ale všechno se proměnilo v peklo a to díky Mundalovi, který nám skřížil cestu. A zničil to všechno překrásné. Kleknu si na kolena, tak aby mohla lépe provést mojí vraždu. Tak mne zabij, než to udělám já. Než zabiji tebe. Nechci, ale je to silnější než já. Jediné, co ti řeknu. Je že jsem tě miloval a v hloubunách srdce tě miluji. Vysměj se mi klidně do tváře. A řekni mi, že upíři nemohou milovat. řeknu a zadívám se nejspíš naposledy do jejich překrásných očí. Irsay se mnou však nespolupracuje. Je na tom bledě. Odmitá se krmit, takže je velmi slabá. Naposledy se podívám po místnosti a vezmu ze skříňky infuzí a zavedu jí do těla krev. Nějak se nebrání, jelikož je v bezvědomí. I když bych chtěl zemřít v jejich rukách, tak raději zmizím zpátky do New Yorku, kde mne budou nejspíš potřebovat. Sbohem, Irsay. promluvím, když jsem ve dveřích a zmizím z jejího dohledu. Vydám se neznámo kam.

Irsay z Royossu - 24. dubna 2009 23:35

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro Párkrát trhneme za řetěz, ale nepodaří se nám víc než si zlomit zápěstí...opět. bolest nás vysílí a ani neslyšíme nic z toho co nám říká...jen matně nám vkládá do ruky dýku, ale tu hned pouštíme na zem...je těžká...neudržíme ji v rukách. omdlíme. Zavede nám do těla infuzi, ale je studená a zkažená a naše tělo ji prostě odmítá přijmout. dívka už utekla. Jsme odvázaná a Dorrian rovněž zbaběle utekl. musíme jít...sebereme ze země svou dýku, ale upadneme...jsme vysíléná...až příliš...Máme i nějaký úmysl upadnout do torporu, ale ne...Adjatay nás najde. Zvedneme se...vypotácíme se z pokoje a pohybujeme se po chodbách směrem k povrchu. Musíme jít do svého sídla. Snažíme se běžet po temné poušti, ale po chvíli prostě padneme k zemi. Opět sladké bezvědomí, opět tma...opět nicota...a za pár hodin smrt.

Ivan Alexandrovič Sorbov - 25. dubna 2009 00:25

soukromá zpráva od Ivan Alexandrovič Sorbov pro všechno možné, oáza Dojel jsem do svého sídla, které není vůbec velké, ale patřilo mojí rodině. De Irisiusové zde byli už po tisíciletí. To oni spolu s někým pomáhali postavit tuto, která se pyšní svojí krásou jenom díky nám a jěště pár lidem. Před týdnem jsem ještě byl ve Francií, kde jsem zjišťoval její stav, jelikož tam mám zbytek rodiny, na kterou jsem skoro zapomněl. Matka mne přivítá hned u vchodu. Políbí mne na tvář a obejme svého synka, kterého si osvojila a přijala ho do své rodiny. Jaké to je ve Francií, Adriene? zeptá se mne a chvíli mi nedá klid. Vím, že je zvědavá, ale rád bych si na chvíli od toho všeho odpočinul a zašel na nějaký ten lov. Drahá Mamá, je to tam dobré. Francie se drží. Jsem s ní naprosto spokejený. Jen bych si rád, zaskočil ven na lov. promluvím ke své matce ironicky, a už mne přestává bavit hrát si na hodného synátora. Něčemu jsem se přiučil ve Francií. Hodně lovců se mne pokoušelo zabít, ale já jsem ten boj vyhrál. Nevzdal jsem se. Změnil jsem se. Má matka se na mne rozpačitě podívá a chce něco říct, ale já si jí přestanu všímat a raději odejdu z místnosti. Někam ven. Ulovit si na poušti, nějakou tu kořist. Jsem celkem vyhladovělí. Ale ve Francií jsem se naučil ten hlad ovládat. Vysléknu si košily, jelikož mne už nebaví mít na sobě tolik oblečění a s holou hrudí se rozeběhnu do pouště. Jsem velmi ostražitý, kdyby se tu vyskytlo nějaké nebezpečí, jsem připravený se s ním vypořádat. U pasu mám svůj starý dobrý samurajský meč, který mi daroval sám velký bojovník, když jsem mu pomáhal ve válce. Bojoval jsem při jeho boku a tolik protivníku jsem zabil jednou ranou. Nikdo si však na mne nevzpomněl. Raději se po mně slehla zem. Zastavím se, když si všimnu v písku ležící mrtvolu. Tedy myslím si, že ta osoba je mrtvá. Přijdu k ní blíž a spatřím tam dívku, tedy ženu stejné rasy, jako jsem já. Posadím se k ní, abych na ní lépe viděl. Spatřím na jejich rukách stopy po řetězech a neunikne mé pozornosti její krk, na kterém je osm jizev. Kdo Vám to mohl udělat? zeptám se jí, ale vím, že mi neodpoví. Usoudím, že bude lepší, když jí dopravím do svého sídla. Vezmu jí do naruče a odnesu jí do svého pokoje. Jsem, jako stín. Jsem smrt, která si jde pro úbohé tvory. Tady s tímto jsem se už setkal, takže vím, co mám dělat. Položím její skoro mrtvé tělo na svoji postel a porozhlédnu se po pokoji. Musím do jejího těla dostat krev. pomyslím si a s touto myšlenkou se na malou chvíli vytratím dolů za matkou. Najdi mi okamžitě nějakého člověka. A nediskutuj se mnou. přikážu své matce. Raději mne poslechne. Vrátím se do pokoje, kde pořád leží ta žena. Na chvíli se vrátím do minulosti, kdy jsem byl v podobném stavu v pralese. Umíral jsem a staří domorodci mi zachránili život jednou jedinou bylinou. Jejiž jméno si nepamatuji, ale mám ji pořád u sebe. A proto jí v této chvíli použiji. Rozemelu jí v rukách, tak aby se to dalo dobře polikat a pak jí vložím do její pusy. Umožním ji to spoknout, když se to podaří. Je už zde mladá dívka, která bude té ženy oběť. To co jsem té ženě dal, by jí mohlo probrat a umožnit jí, aby se napojila krví této krásné ženy, která se třese strachy. Klid maličká. Nebude to bolet. nad těmito slovy se zasměji. Smrt nebolí. Smrt je příjemná. Když se ta spící žena probudí, cítí se velice malátně a pořád je slabá, ale dokáže se nakrmit krví té dívky. Ještě jtu dívku vezmu blíž k ní, aby se nemusela tolik namáhat. Přitom se usmívám, abych té ženě ukázal, že je v bezpečí. Že se o ní postarám. Doufám, že už je vám lépe. Rád bych totiž znal vaše jméno. Mé je Adrien. promluvím k té ženě, která se cítí mnohem lépe a podám ji ruku, na náznak pozdravu.

Irsay z Royossu - 25. dubna 2009 01:07

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro neznámo kde Probouzíme se, když nám někdo nutí něco do našich úst. Polkne to jen náš reflex a ta hnusná bylina nás okamžitě probere. náš stav se nelepší, jen jsme při vědomí. mžouráme unavenýma očima a vidíme před sebou muže. Zaujmou nás jeho čokoládové oči, ale také jeho uklidňující hlas. Přinese nám dívku, ale my odmítáme pít. Avšak pud sebezáchovy je silnější. Po několika minutách odmítání a snažení se přemoci sama sebe, mladík nařízne dívčinu kůži a my se již neudržíme. Přitáhneme si tělo dívky k sobě a sice jsme slabá, ale držíme ji pevně když se cuká. Je docela možné, že ji muž drží více než my, ale aspon se snažíme. Odkloníme se od dívky v momentě její smrti a padneme na postel vyčerpáním. skřivíme se celá v agónii, když se obnvují. Schoulíme se a špičáky poraní náš spodní ret. Naše tělo se zmítá a napíná, ale poté s ekonečně povolí. jsme enskutečně vyčerpána a krev dívky nám pomohla jen přežít, životní síly nám mnoho nedodala. Muž na nás dále mluví. N yní rozeznáváme ostře řezané rysy jeho tváře. Drsnou ruku která se o nás náhodou otřela, když z nás shazoval mrtvé děvče, starostlivý úsměv, ale pevný charakter. Ir...zarazíme se...Irsay z Royossu, královna Rosyosská, kancléřka Istanbulská, methuzalemia...nic z toho...ne...Anna, jmenuji se Anna...V-vělmi n...velmi mne těší Adriene...věřím, že...že ti vděčím za svůj život...tedy...děkuji, jsem...tvou dlužnicí...Kde to jsem? mluvíme nesmírně ztěžka, každým lsovem se vyčerpáním zadrháváme. Ponoříme se více do měkých peřin a hledíme na muže. Je nám líto, že se nmeůžeme předstvait svým pravým titulem, ale...ale královna Royosská zemřela nedlouho zpět v Novém yorku při výbuchu letadla. Je to tak? jistě že ano...Náš pohled je stejně jako naše tělo nesmírně bezbranný a vyčerpaný. Všimneme si však že muž je svlečen do pů těla, což nám i v tomto stavu poněkud imponuje. letmým pohledem prohlédneme jeho tělo, ale vrátíme se k tváři...není nám ani povědomá, nemůže být tedy moc starý. Ale stejně, kdo ví, kde jsme. Můžeme být kdekoli na světě. Po tak hektických pár dnech, kdy jsme zabila svého stvořitele, vdala se, přežila autonehody, mnohé srážky s lovci, mnohá věznění, nespočetné sání krve až téměř do poslední kapky,havárii letadla, výbuch letadla, boj s vlkodlaky, mnohé otravy jedy nejrůznějších kalibrů, popáleniny a dál...toto nám zabere dlouhou rekonvalescenci. Nejsme téměř silnější než dítě. Jsme nesmírně zničená a unavená a ani řasy již nemají tu sílu se zvedat nahoru a dolů před těma hnědozelenýma očima. Avšak ty oči dál hledí na nového muže, který zachránil náš život...

Ivan Alexandrovič Sorbov - 25. dubna 2009 06:16

soukromá zpráva od Ivan Alexandrovič Sorbov pro moje sídlo Jsem rád, že se díky té dívky vyhla smrti. Teď bude muset chvíli počkat a večer jí přivezu další oběť, která ji dodá trochu sil. Cítím, jak mne pozorují její oči. Představí se mi unaveným tónem hlasu a já se jí vůbec nedivím. Vypadá na to, že si toho hodně prožila. Představí se mi. Ale já se dál chovám, jako gentleman. Velice mne těší Ann. Škoda, že naše seznámení je za takových okolností. Jsme pořád v Istambuli. Našel jsem Vás na poušti. A pořád mne zaráží, co jste tam dělala. mluvím na ní uklidňujícím tónem hlasu. Posadím se na křeslo, které je hned vedle posteli a dál sleduji tu ženu. Anna, pěkné jméno. Nikdy jsem jí neviděl, co jsem tady. Ale dal bych ruku do ohně, že tu její tvář jsem někde spatřil. pomyslím si, ale raději nedám na sobě nic znát. Do mého pokoje vkročí má matka, která musí za mnou neustále chodit. Nevím, co chce po mně teď. Ale jasně jsem jí řekl, ať mne neotravuje, jelikož je tady návštěva v podobě zraněné dámy. Adriene. vysloví moje jméno, ale já se na ní vražedně podívám a ona raději odejde. Nechci řešit rodiné problémy, před touto dámou, která si potřebuje odpočinout. Sehnu se k ní a pohladím ji po vlasech. Netuším, proč jí právě hladím po vlasech, ale určitě to má nějaký svůj význam. Měla byste si jít odpočinout. Potřebujete nabrat síly. Večer zde budete mít potravu. O to se postarám. Ale teď byste měla zavřít oči, i když to nejspíš bude připadat hloupě. řeknu jí a ukloním se před její krásou, která mne ohromila, i když je tato dáma ve stavu, v jakém je. Její krása je ohromující. Vydám se tedy za svoji matkou dolů, kde na mne už na mne netrpělivě čeká. Co se děje? Víš že jsem ti říkal, že mne máš nechat. A ty se sem přiřítíš, jako by nic. Toto nestrpím. Po jeho smrti, jsem tady pánem já a s tím se smiř. pravým na ní povýšenecky a nehodlám se jí jakkoliv omlouvám. Je to pravda, se kterou by se měla smířit. Byl tu nějaký muž. Myslím že jí hledal. Myslím, že to nebyl upír, ale člověk. Nějaký lovec. konečně dostane ze sebe ty podstatné informace. Mávnu rukou při zmínce o lovci. Lovců se nebojím. Tolik jich zemřelo v rukách mých, že si sem může klidně přijít. Zabiji ho. S lovci neznám slitování. Jsou to podlý červové, kteří jen zabíjejí. Ale ne jako my, kteří se snažíme uživit. Zabíjejí pro zábavu. Netvrdím však, že by lov nebyl zábava. To je všechno, co jsi mi chtěla říct? Nějak mne zmínka o lovcích nepřekvapuje. Když jsem vrkočí budeme připraveni. A teď mne omluv. Musím najít statného muže, který bude mít krve dosti. promluvím k ní a pořád takto oblečen se vydám nahorů, kde před sebou spatřím muže, kterého jsem měl na mysli. Netrvá mi to dlouho a jde za mnou. Dovedu ho do pokoje té dámy, uvedu jej ve stav bezvědomí a čekám, že se mademoselles probudí opět z bezvědomí. Díky tomuto muži se její síly zvětší. Omluvte mne, že jste na mne musela čekat. Ale vyřizoval jsem problémy, které má každý. Chci Vás upokojit, že je vše v naprostém pořádku. promluvím k ní a toho muže jí přidržím, aby se mohla lépe napít jeho krve. Pravý důvod proč jsem odešel dolů, jí zatím neřeknu, jelikož se mi to zdá nepodstatné. A jsem rád, že je v takovémto stavu, v jakém je. Víte? Velice jste mne zaujala. Vůbec si nedokáži odpovědět na pár otázek, typu: Jak jste se ocitla na té poušti? či Pořád si připadám, že jsem Vaši tvář viděl, ale Vaše jméno ne. Nic mi neříká. Je to až velice zajímavé. Nemyslíte? promluvím k ní svůj dlouhý monolog, který jsem nechtěl použít, ale nakonec jsem ho použil, ale ne s veškerými otázkami, kterých je velmi moc. A bude lepší, když jí tím nebudu zatěžovat. Když je ten muž mrtev, sundám jeho mrtvolu z jejího těla. Ve tvářích už vypadá lépe, takže se její stav o mnohé zlepšil. To znamená, že by bylo pro ní dobré, kdyby se mnou šla na krátké procházky. Čerstvý vzduch je dobrý lék. Až se budete cítit lépe, řekněte mi. Rád bych se s Vámi prošel po svém sídle. Máme tu překrásné zahrady. Něco ve stylu Versailles, ale nejsou tak honosné a nemají tolik fontán. Ale i to stačí. připadám si, že stále hovořím jen já ani jsem jí nenechal doříct její příběh. Podívám se na ní omluvně a usměji se na ní, opět. Omluvám se Vám. Nechal jsem se unést a Vás vůbec nepustil k slovu. Tedy můžete mluvit, pokud chcete. promluvím k ní a dotknu se její ruky. Nevím, z jaké přičiny to udělám, ale jsem tomu rád. Má touha by jí políbila hned, ale něco mne pořád drží ve střehu. A je to lepší. Držím ji za ruku a dívám se do jejich očích. Dívám se na ní, jako kdybych jí už znal. Ale to není vůbec možné.

Victoria Christie le Dante - 25. dubna 2009 16:56

soukromá zpráva od Victoria Christie le Dante pro U Lestera během chvíle se plně zorientuji.... už vím co se stalo,kde teď jsem a po polibku který opětuji už vím i s kým jsem... Lestere vydechnu mon amour,jak bych ti nemohla neodpustit...zachránil si mě řeknu na jeho slova a hned jak si lehne přitulím se k němu a nechám se hladit po vlasech z milostné idylky mě vytrhne s otázkou na Viktora ne....já...nechci o tom mluvit řeknu zezačátku nervózně ale nakonec rozhodně a s vnitřní prosbou cítím že rána se zaceluje a jsem ráda že mi pomohl...nebýt jeho zemřela bych... ale nejde mi do hlavy proč by mě chtěl najednou Viktor zabít když mě chtěl živou.... polouchám Athonyho zpěv.... hezky se to poslouchá a krásně by se u toho i usnulo.... zavřu oči ale nespím.... občas si broukám část písně kterou znám

John Derlon "J.D" - 25. dubna 2009 17:36

soukromá zpráva od John Derlon "J.D" pro u mně doma Je to krásná idylka, i když s faktem, že málém přišla o život. Zpíváme spolu poslední sloku písně. Když ta píseň skončí cítím se lépe. Než předtím. Jsem s ní tolik šťasten. Pomalu sundám její obvazy, abych se mohl podívat, jak je na tom. Rána se pomalu zaceluje, a to mne překvapuje, kdyby se to stalo mne, byl bych hned vyléčený. Rozpačitě se na ní podívám, jelikož vůbec netuším, co způsobuje ten její stav. Nějak se mi nezdá ta tvoje rána. Nehojí se rychle. Vím, že bych se tě na to neměl ptát. Ale kdo je ten Victor. Prosím, řekni mi to. pořád se nenechám odbýt. Pokládám ji otázky, na které bych rád znal odpověď. Vůbec netuším co se s ní děje a to mne znekliďnuje. Spatřím na jejím těle pár jizev. A to mne ještě víc překvapí. Já nemám žádnou jizvu a to jsem toho tolik vybojoval a tolik toho zvládl. Tak co se to s ní děje. Nedokáži si odpovědět. Rozpačitě se na ní dívám. A na mé tváři je vidět úzkost a bolest z toho, že nic o ní nevím. Nejsem rozčilený, nybrž jsem něšťastný, jelikož nevím, co se s ní za tu dobu stalo. Někdo ji ubližoval a já pořád nevím kdo. Chtěl bych vykonat pomstu. Jenže nemohu, jelikož neznám svého nepřítele. Nadále ji hladím po vlasech, i když mám myšlenky někde jinde.

Victoria Christie le Dante - 25. dubna 2009 19:30

soukromá zpráva od Victoria Christie le Dante pro U něj doma společně tedy dozpíváme poslední slohu překrásné písně a já jsem ráda že sem zase s ním... pak mi však sundá obvaz a neudiví mě jeho rozpačitost a překvapení při pohledu na ránu která se na upíra zaceluje velmi velmi pomalu...což není zrovna nomrální už předem vím že se z tohohle nevykroutím a jakmile vysloví očekávanou otázku odpovím Viktor je zrůda...odporná lovecká zrůda původě jsem chtěla nechat odpověď takhle jednoduchou ale asi bych se necítila dobře kdybych mu nřekla víc.... jeho pohled je až moc starostlivý.... dobře...tak setkala jsme se s ním Itálii kde jsem se schovávala.... on mi nabídl azyl a já u něj zůstala...věřila jsem mu....jen proto že byl také upír.....ale to byla chyba po nějaké době začal být nepříjemný a já ud něj utekla...jednou mě chytlil a omlouval se..já neměla kam jít a tak jsem to s ním ještě jednou zkusila....jen jako spolubydlícího....nikdy sem ho ani trochu neměla ráda....pak jsem ale zjistila že mi něco udělal protože se mi i drobné ranky nehojili jak měli..... utekla jsem znovu a utíkám pořád....před ním...i před jinými lovci.... řeknu svůj příběh ve stručnosti omlouvám se lásko že musím vynechat zranitelné detaily a hnusná fakta

John Derlon "J.D" - 25. dubna 2009 21:59

soukromá zpráva od John Derlon "J.D" pro doma Vyslechnu si její příběh a do mého těla se začne valit adrenalin. Jsem rozčílen tím, co se jí stalo. Měl jsem jí hledat. Neměl jsem se jí jen tak vzdát, když jsem zjistil, že odešla. Ale teď se mohu jen obviňovat. Raději udělám jinou věc. Postavím se na nohy. Vytáhnu ze skříně svůj černý kabát, který na sebe obléknu. Do bot si vložím dvě dýky. A za pas si zastrčím dvě nabité pistole. Je mi jasné, že mne bude chtít Victorie zastavit, proto se před tím než odejdu s ní rozloučím. Políbím ji na její rty a v tomto polibku hodlám vydržet dlouze. Budu muset jít. Musím se pomstít. Vykonat pomstu. Musím zabránit tomu, aby ji dál ubližoval. Nesmí. pomyslím si a jsem připravený odejít, když na mne Victorie pohlédne, jako kdyby mi chtěla říct nikam nejdi. Něco se ve mne prolomí a já zůstanu stát u okna rozpačitě se dívám na ulice, kde se prochází tolik lidských červů a připadám si tolik slabý, jelikož jsem jí neochránil. Musím vykonat pomstu. Nesmí ti už nikdy ublížit. Musím ho zabít. Zničet ho. Aby ti už neublyžoval. promluvím k ní a jsem otočený zády. Dál pozoruji dění na ulici a nevšímám si okolí.

Victoria Christie le Dante - 25. dubna 2009 22:09

soukromá zpráva od Victoria Christie le Dante pro u něj doma a to jsem to ani nemusela říkat celý řeknu si vduchu když vidím jak se zbrojí Ani an to nemysli řeknu varovně ale pak mé protesty umlčí dlouhým polibkem.... nedělej to...neodcházej pak ale přejde v oknu jako by mě slyšel nejde pryč.... pousměji se nad tím,zvednu se a přejdu k němu neblázni... začnu a obejmu ho zezadu ...je to upír....upír který loví upíry...myslíš si že na tebe nebude nachystaný? zetám se nemůžeš se mu postavit jen tak.....když už tak musíš mít neobyčejné zbraně jako on..... řeknu a vzpomenu si na ten sen.... podobný mě vytšinou chytil vždy když dorazil do města ve kterém jsem byla.... sakra...jestly se Anthony dozví že je Viktor v New Yorku tak ho nezastavim.... navíc....můžeš být v klidu....on sám mě hledá živou a lovil mě vždy po evropě...je ještě pár míst kde jsme nebyla a jistě mě bude hledat tam než mu dojde že jsem na jiném kontinentu..... snažím se ho uklidnit....ale to spíše potřebuji já....

John Derlon "J.D" - 25. dubna 2009 22:46

soukromá zpráva od John Derlon "J.D" pro dona Obejme mne a snaží se mne uklidnit. Jenže něco mi říká, že mi nehovoří celou pravdu. Proč jí teda postřelili? Musel v tom být jiný úmysl. On je tady. Cítím to. pomyslím si a otočím se k ní, tak abych jí viděl do tváře. Myslí si, že já nemám ty speciální pistole, jako on. Mám je. Koupil jsem je u starého přítele Dorriana, který se už tolikrát setkal v tváří v tvář smrti. S jeho pomocí jsem zničil lovce ve svém sídle ve Francií, ale pak jsem se raději ostěhoval sem, když se dostal k moci Adrien de Irisius, který to tam všechno zlikvidoval. A já si připadal beznadějný. Chytím ji za její zraněnou ruku, ale vůbec si neuvědomuji, že by jí to mohlo bolet a přitisknu si jí k sobě. Nelži mi prosím. Víš, že to nesnáším. Tak to prosím nedělej. Kdo jiný by měl zájem tě vidět mrtvou než on. Přemýšlej o tom. Já nejsem hloupý. promlouvám k ní rozčileně, jelikož mne nebaví ta její lež. Přeji si slyšet pravdu, kterou neznám. A ona mi pořád lže. Ničí mne to. Pustím její ruku a jdu do kuchyně, kde si vezmu láhev alkoholu. Nevím přesně co to je, ale potřebuji zahnat žízeň. Potřebuji se uklidnit, ale spíš ve mně tento alkohol vyvolá vztek než uklidnění. Sedím na zemi a popíjím alkohol. Nevnímám okolí vnímám jen tu láhev, která je pro mne v této chvíli vše. Proč mi to děláš? Proč mi neřekneš pravdu? Řekni mi jí. mluví ze mně alkohol, který mám v sobě. Když je láhev práznda hodím ji na zem. Postavím se na nohy a začnu všechno rozhazovat po zemi. Vše co je v kuchyni, když by Vicky přišla do kuchyně mohla by utrpět nějaký ten úraz, jelikož nevnímám okolí. A jsem vzteky bez sebe.

Victoria Christie le Dante - 25. dubna 2009 23:37

soukromá zpráva od Victoria Christie le Dante pro u něj zase pociťuji jeho nepříjemnost.... ruka za kterou mě drží zase křičí bolestí nakonec mě pustí a jde do kychyně... jdu za ním ale když vidím že se zase utápí v chlastu opustím tu místnost.... po chvilce je slyšet je rachot jak všechno tam ničí.... choleriku! řeknu si a odejdu pryč.... bez jediného slova zase uteču z jeho bytu..... neohlížím se na riziko že by tu někde byl Victor....je mi to jedno...větší nebězpečí pro mě teď představje Lesterovo druhé já....

Petr Kreinr - 25. dubna 2009 23:46

New York No víš rád jsem se stebou vyděl ale zrovna mám úkol abych tu tu pročistil od takových jako jsi ty takže hrozeb takže radši bys měl jít abys mě nepřekážel v práci protože to je to jediný proč jsem tady práce a radost se bavit takových jako jste vi! Ikdyž tebe mě asi bude fakt líto proto ti dávám šanci zmyzet z města dokud to jde zajdi si za kým potřebuješ ale jako přítel ti říkám zmizni z města nebo se u někoho hodně dobře zašíj! řeknu mu protože teď naněj nemám náladu úkol má přednost

Victor le Dante - 26. dubna 2009 00:04

New York taky tu mám práci.....v podobném stylu.... řeknu s úšklebkem a doufám že....pokud mě při našem příštím shledání chceš vážně zabít.....se už radši neuvidíme...doufám že budeš likvodovat na druhé straně města řeknu a kývnu hlavou na rozloučenou Good by my friend řeknu anglicky už na odchodu.... přejdu o pár ulic dál a do vytrénovaného nos mě praští známá vůně.... já říkal že mi něunikneš ty děfko.... jako stopařský pes běžím za pachem.... naleznu místo kde byla postřelena je tam její krev..... vzhledem k dešti to není tak výrazné ale přesto to tam je.... zorientuji svůj směr a jdu směrem kudy jí nejspíš někdo odnesl.... tak kooho sis natáhla do postele teď hm? zamyslím se a najednou kolem mě vyběhne z divné budovy.... asi mě hned neviděla což je dobře.... kdopak tě asi tak rozhodil? zeptám se a udělám pár delších kroků k ní.... chytnu jí za ruku,pořádně jí stisku a přitáhnu Victorii k sobě s dábělským úsměvem na tváři zdravíčko

Victoria Christie le Dante - 26. dubna 2009 00:11

NY - venku vyběhnu od Lestera sama pryč sama nevím kam jít ale doufám že se něco najde.... jsem celá úplně rozhozená takže nedávám mco pozor... najednou mě kdosi chytne za ruku a pevně jí stiskne... v domění že je to ten od koho jsme teď odešla vyhrknu Lestere! pusť..... pak mě ale kdosi přitáhne k sobě a vidím že to není Lester Vi-Vi-Vi-Victore! zhrozím se a snažím se vykroutit jeho sevření.... nejde to.... jak si mě našel?! mysle...myslela sem si že...že budeš hledat jinde

Aileen - 26. dubna 2009 09:49

Sídlo Claudiova slova mne pobouří, možná má pravdu, ovšem od toho tu jsem já, abych ji určila. Ještě dávno před vámi, jsme s Irsay bojovali bok po boku, mou důvěru tedy drží pevně ve svých rukou. Stejně jako Dorrian. Odpovím ledově a propaluji Claudia očima. Zabila Mundalu? Zajímavé.. Nemusím slyšet, že Rufus opět láká Alexandru do soukromí. Stačí, že na to pomyslel. Rufusi, nemyslím, že od toho tu jsi. Zvláště ne v této situaci. A jak jsem řekla! Té kontrole se podrobí všichni. Jsem pyšná na svou sestřičku, ač je za pozornost ráda, je inteligentní a myslí dopředu. Jchvíli přemýšlím, když na mě najednou zaútočí velice silné myšlenky. Nejsou to jen myšlenky, je to Isabellino vidění. Vidím jej i ve své hlavě. Upířího lovce pro tuto chvíli neřeším. Vstanu a dojdu k ní. Vidím co jsi viděla. Neměj strach, budeme připraveni. Nic se ti nestane. A už vůbec ne Alexandře. Někdo tu není tak silný, jak se dělá, že Lykaone? Stáří možná máš, přesto mentalitou zaostáváš. Porušuješ dohodu. Podle Isabellina vidění, se sem chystá bývalý lykanský vůdce Lykaon. Alexandro, snažně tě prosím, abys zapomněla na všechny jeho dosavadní řeči a nevěřila mu ani slovo. Co o něm víme. Je jiný než další vlkodlaci. Podle informací má silnou obranyschopnost a imunutu na stříbro. Toho využijeme. Okamžitě vyřiďte vývojářům, ať se pustí do vývoje nové zbraně. Ale urychleně. Ať spojí všechny známé prvky. Co třeba tekutý dusík v kulce? Ten by nadělal paseku.V tuto chvíli mi nejde o mou ochranu, podle Isabellina vidění zemřu. Ovšem to se nestane, už kvůli Alexandře ne.

Pán Záhad - 26. dubna 2009 11:05

sídlo Claudius se v tuto chvíli věnuje Isabelle, která se pořád cítí nesvá, i když jsi se pokoušela jí uklidnit. Když hovoříš o svých plánech a vyvoji nějaké té nové zbraně, podívá se na vyvojáře, který si to všechno propočítá. A pak se na Aileen podívá se strachem v očích, jelikož netuší jak vezme jeho odpověď. Vývoj té zbraně by potrval několik měsíců. A nedá se to urychlit. Nemáme zde dostatečné vybavení. Není tu nic promlouvá k tobě a je celý nesvůj, jelikož se obává o svůj život. Casius na něj místo tebe vrhne nenávistný pohled, jelikož se mu ta jeho odpověď vůbec nezdá. Podle mého názoru lžeš, že se nadá vytvořit nějaká zbraň do týdne. Na suroviny se nevymlouvej. řekne mu rozčileně a myslí si, že zdílíš jeho názor

Aileen - 26. dubna 2009 11:23

Sídlo Že nejde? Stačí jen pár kulek. Normální ráže. Odvrtat zadní část a dovnitř implantovat tekutý dusík, následně zadní část opět zacelit. Těch kulek stačí pár, aby Lykaon už něudělal ani krok. Postavím se a procházím místností. Nebo bude lehce stačit, když použijeme tu věc, kterou používají lovci. Zabije upíry i vlkodlaky, to by taky mohlo tomu zablešenci dát pořádně zabrat. Vše pro tvé blaho, sestřičko. Je jedno, kdo lže nebo ne. Teď udělejte tu kontrolu a neopovažujte se mi nic zatajit, víte že to zjistím dřív než se nadějete. Najednou dostanu nápad. Pošlu Claudia dál od Isabelly a skloním se k ní. Dokážeš vidinu vyvolat? Pro blaho tvé i mé sestry potřebuji vědět, kdo se při kontrole odhalí jako zrádce. Tím se to značně urychlí. Snažně tě prosím. Pokud je tu zrádce, nemůžu nikomu věřit, že mi nezatají někoho od lovců ale zároveň nemohu být u kontroly, jelikož se sama pustím do vývoje té zbraně. Ne nadarmo žiju už tolik let a zkušenosti ze světových válek se neztrácí.

Victor le Dante - 26. dubna 2009 11:38

Někde venku nějak ses nám zakoktala co? poznamenám a nepouštím jí i když se snaží sebevíc.... Lester?ááááá zrada....on nepošel něšťastnou láskou co? a já doufal že se zabije sám....no nic...však na ně taky přijde řada oznámím jí a dám se do chůze při tom jí táhnu s sebou jinak....občas by neškodilo přestat myslet a začít uvažovat.....naivko....myslelas že tě nanejdu má drahá? já mám kontakty všude drahoušku...a to že si sem dorazila mi bylo řečeno hned jak tě vidělo první New Yorské oko...... A že bych hledal jinde? ano chtěl jsem se podívat do Norska...to je pravda...ale vím že tam bys nezdrhla....stejně tak ty okolní země jinak si Evropu procestovala celou....jo a část Asie a nemohu vynechat ani těch pár Afrických zemí u moře..... kam jinak by mohla děfka jako ty zmizet než do nejdéle obývaného města ve kterém by snad mohla mít známé a doufat že jí tam někdo jako já nenajde..... vedu svůj nechutný monolog po cestě při tom jí pevně držím a společně...ač nedobrovolně směřuji naše kroky k mému aktuálním příbytku.....

Irsay z Royossu - 26. dubna 2009 19:51

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro kdesi v Cařihradu Odpoví nám kde se nacházíme a má na nás spoustu otázek. Nakrmí nás stejně jako předtím, ale my opět potravu z neznámého důvodu odmítáme avšak tento náš stav je nebezpečný, tedy musíme pít a od nás donutí otevřenou ranou, abychom ke kervi přičichla a nechala vylétnout na povrch tu bestii, která se v nás skrývá. Mluví...pořád mluví, má samé všetečné otázky, až se nám udělalo zle. sic se nám vrací barva do lící, jenže jsme stále nesnesitelně slabá a odpočinek vůbec nepomáhá...nabízí nám procházky a chová se k nám poněkud něžně...na to ani nejsme zvyklá...PRomneme si spánky a usmíváme se na něj, avšak nepatrným neplánovaným pohybem odhalíme osm jizev na našem krku. jakmile si to uvědomíme, teatrálně zpět přehodíme vlasy a budeme doufat, že si ničeho nevšiml. lehce s epousměje a rozhodneme se mu odpovědět na pár otázek. Běžela jsme... Běžela jsem do Royossu a podle všeho zkolabovala vyčerpáním, jež nastalo, když jsem se nepohodla se svým...mentorem (jakoby učitel). Naše slova se zadrhávají a ani tu lež mu nechtějí říkat, ale pravdu se dovědět nesmí. Jednak nevíme zda-li je loajální k sousednímu Royosskému panství a jednak nevím, jestli není spřáhnut s lovci. Naše slova i pohyby jsou pomalé, až dokonce pomalé i na člověka. cítíme se tím přílišně vyčerpána...vše je pro nás vyčerpávající, ale sil se nám nedostává ani litry krve, které do nás doslova vecpal. Adriene, nevím zda-li se cítím na procházku, možná později. Na čím panství jsem? Komu se mám ohlásit? Také bych vám ráda poděkovala...za...vaši pohostinnost a za záchranu svého života. Otočíme se na bok a s nefalšovanými díky na něj hledíme. Vypadáme jako ubohoučký člověk. možná čtvrt století staré rezavé děvče co se ztratilo a narazilo na spásného vlka...

Victoria Christie le Dante - 26. dubna 2009 20:08

Venku jeho tón se mi nelíbí....jistě má se mnou zase nějaké své plány které se mi odjakživa nelíbily.... neboj...věděla jsem že mě tu najdeš....ale zaseknu se protože mě stiskne víc auu zaúpím ....ale netušila jsme že tak dokonale rychle řeknu jako bych mu skládala kompliment lichotky si nech od cesty...proč už mě sakra nezabiješ?! nebo co po mě chceš?!!!! zeptám se a přes přestávky se mu snažím vykroutit.....ovšem bez úspěchu.... cítím že je silnější oproti posledímu ne moc příjemnému setkání..... když je mi jasné že mě nepustí a táhne mě do ěnjakého svého aktuálního bydliště vzmůžu se na jediný poslední krok.... pomoooooooc začnu křičet nevím jestly mi je to něco platné ale za pokus mi to stojí ach bože já sme tak naivní....proč sem si myslela že ěm nenajde..proč jsem utekla od Lestera?no..vlastně ani nevím od koho z těch dvou mi teď hrozí větší nebězpečí..... řeknu si a pokouším se znovu zavolat pomooooooc!!!

Gabriel Delicius - 26. dubna 2009 20:30

letiště, zpátky do New Yorku Jakmile jsem odešel od Irsay, rozeběhl jsem se po poušti k nejbližšímu letišti, abych se odsud dostal, jelikož jsem už neměl v úmyslu jí nějak ublížit, i když jsem jí nechal polomrtvou. Věřím, že se z toho dostane i bez mé pomoci. Konečně jsem se po dlouhé a úmorné cesty dostal do nějakého neznámého města, tedy pro mne je neznámé, jelikož jsem tuto celou Istambul neprošel a nějak moc se tu nevyznám. Hlavně, že je tady letiště. pomyslím si, když se procházím letištní halou a jsem rozhodnutý si tady někde koupit letenku. Stoupnu si do velké fronty a čekám tam chvíli, když ucítím vábivou vůni dívky, která stojí přede mnou. Snažím se té její vůni odolat, jelikož nechci působit tady nějaký rozruch. Nakloním se k ní, jako kdybych jí něco chtěl říct, a také že to udělám. Buenos diaz, seňora. Taky letíte do New Yorku? zeptám se jí a přitom se pokouším udržet si od ní odstup. Ta krev v jejím těle mně strašně láká, že se chytím za pusu a snažím se nedýchat. Dorriane. Nesmíš. Nesmíš se prozradit. v mysli na sebe kričím a snažím se odolat. Napjatě čekám co mi ta dívka řekne. Nebudu se divit, že by mne mohla vynadat, jelikož s ní hovoří cizí muž, který se ani nepřestavil. Na sobě mám černé kalhoty a černou sametovou košily, na které je malá nepatrná skvrna od krve. Na dívku se dívám odhodlaně a snažím se od ní držet odstup, takže se vůbec nedivím lidem, kteří na mně nadávají, že bych měl popojít.

Ivan Alexandrovič Sorbov - 26. dubna 2009 20:54

soukromá zpráva od Ivan Alexandrovič Sorbov pro mé sídlo Je k tobě milá. Snaž se k ní být taky milý. pomyslím si a oplatím ji úsměv. Pořád mne zajímá, kde jsem tu její tvář viděl. Určitě na nějakém obraze, který mám na tomto sídle. Začnu si hrát se svojí bradou, jelikož přemýšlím, zda je to ona, či nikoliv. Když vzpomene sídlo Royosské. Na malou chvíli se zarazím. Do Royossu? To je velmi zajímavé. Tam žije jeden můj známý. Aaa.. Už jsem si vzpoměl, komu je tato mladá žena podobná. Jeho královna vypadá stejně, jako tato žena. Bylo mi od něho věnováno pár jejich obrazů. Tato žena mi nejspíš zatajila své pravé jméno. pomyslím si a snažím se být klidný. Zadívám se na její tvář, na to jak je unavená a vyčerpaná. Něco mne na ní přitahuje, nějaké to její kouzlo osobnosti, kterým si mne k sobě přičarovala. Kdybych mohl, tak bych jí políbil, ale něco mi říká ne. A proto raději počkám. Nacházíte se na panství rodiny de Irisius, které patří mne. Do Royossu? Tam mám své starého přítele. Pokud chcete mohl, bych Vás tam dopravit, až se Vám udělá lépe. promluvím k ní, ale pořád mi něco říká, abych se jí zeptal na tu podobu. Té ženy na obraze, který vysí na chobě a jí. Je to ta samá osoba, či je každá jiná. Rád bych se Vás na něco zeptal. Jste velice podobná té královně. Mám pár obrazů s ní, které mi daroval ten můj přítel. Ale ta královna se jmenovala jinak. Pokud vím, její jméno je Irsay z Royossu. Tak mne napadá, zda jste ta žena z obrazu, či někdo jiný. Jí velice podobný. Ale myslím, že byste mi mohla říct pravdu. Aspoň toto bych si zasloužil. Nic jiného po Vás nechci, než pravdu. promluvím k ní svůj dlouhý monolog a zadívám se na její tvář, která mi nedá spát, jelikož mne tolik okouzlila svým šarmem. Velmi mne zajímá, co mi řekne. Sedím na křesle naproti ní a pozoruji její křivky. Všechno je úplně stejné, jak na tom obraze. Kdysi jsem nad tím obrazem trvávil hodiny a hodiny. Jelikož jsem nemohl odolat její kráse a teď se možná sní setkávám. Kdyby se podívala lépe na můj krk, spatřila by na něm tetování v podobě draka, chrlícího oheň. Toto tetování je znakem mé rodiny. A je velmi známé po celém světě.

Irsay z Royossu - 26. dubna 2009 21:37

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro jeho sídlo NE! to ne! dá se říci, že i polekaně vytřeštíme oči na muže, který v momentě odhalil naše tajemství. Neměla jsme zmiňovat Royoss... Nemohu...královna Royosská byla napadena zrádci z vlastních řad, dnes už se nedá nikomu věřit... pohlédnu na něj omluvně a zapůsobím svou silou..opřeme se na rukách, abychom byla v úrovni jeho očí. Jemně se přichytíme jeho tváře, nebo se nám hlava zamotala a hluboce mu pohlédneme do hnědých očí.Vpijeme se do nich, jako by to mělo být naposled, co se vidíme..**Neptej se na to, nejsme si podobné, zapomeň ne to, že ses chtěl kdy zeptat... Doufáme, že jej to upokojí. klesneme vyčerpáním zpět na postel, neb to vyžadovalo velkou sílu a energii. Těžce a vlastně jen ze zvyku vydechneme a podíváme se na něj s očima,jež začaly samovolně slzet. Nikdy nám oči neslzely od odby, co jsme upírka...nebo vlastně ano...vždy, když jsme byla na smrt vyčerpána a už jsme nevěděla jak nabrat síly...a to bylo za celých tisíc let jen třikráte. Panství de Irisius...bývali loajální v dobách minulých, ale kdo ví, jak je to nyní. Časy se mění nebezpečně rychle a i manžel zradí svou ženu pro nic za nic...

Ivan Alexandrovič Sorbov - 26. dubna 2009 22:07

soukromá zpráva od Ivan Alexandrovič Sorbov pro mé sídlo Dobře. Dobře. Budu Vám věřit. promluvím k ní, ale pořád mi v tom něco nehraje. Jsou tu zrádci, to ano. Ale kdo by měl v úmyslu jí ublížit? Ž e by někdo z jejich? Můj přítel by mi k tomu mohl něco lepšího sdělit. S tou Irsay se velmi dobře znal. Ona v něm měla důvěru, takže by o tom mohl něco vědět. pomyslím si. Podívám se do jejich očí, ze který tečou slzy. Nelíbí se mi to. Vůbec se mi to nelíbí. To její vyčerpání. To jak se nemůže pohnout. Uvědomím si, že bychom tu mohli mít nějaký lék, který by ji pomohl se z tohoto stavu dostat. Ale kde jen může být. Matko! Pojď se okamžitě! zařvu svým hlasem, ze kterého jde až hrůza. Po malé chvíli do mého pokoje vtrhne moje matka a rozpačitě se na mně dívá. Co chceš? zeptá se mne a ten její tón hlasu se mi nelíbí. Rozčileně se na ní podívám, jako vrah. Ano ten můj pohled, kdy jí začne být špatně, celé tělo jí začne hořet. Ten její stav se mí líbí, ale musím jí bohužel nechat při životě, jelikož ona zná to místo, kde je schovaný rodinný lék, který dokáže zabránit smrti i tomu nejhoršímu případu. Chci, abys našla ten lék, který je našim dědictvím. Neříkej nic a dones mi ho okamžitě. promluvím k ní a ona během chvíle zmizí. Přisednu si k Ann a pohladím ji po ruce. Tohle ti pomůže. Už se nebudeš takto cítit. Nabereš sílu a bude ti líp. Pak se spolu vydáme na lov. promluvím k ní a uvědomím si, že jí tykám. Ale teď už na ničem nesejde. Po chvíli se má matka přiříti a v ruce drží malo krabičku, ve které je schovaný ten lék. Podá mi ho a nevěřícně na mne kouká. Nevšímám si jejího pohledu. A vytáhnu z krabičky injekční jehli a ampulku, kterou do té jehly napustím. Teď ti to píchnu. Ocitneš na malou chvíli v pekle horoucím. Všechno tě bude bolet a pálit, ale potom mi věř, že se budeš moci hnout. promluvím k ní a vpíchnu ji to do ruky. Po pár sekundách se její tělo začne kroutit od bolesti, ale ta bolest začne ustupovat a všechno se dává do normálu. A teď odejdi matko. promluvím k ní a vyženu jí ze svého pokoje. Podívám se na Ann rozpačitě, jelikož netuším, jak se cítí. Ale vidím v jejím stavu změnu. Je na tom lépe. Má větší sílu, ale pořád ne takovou, jakou měla kdysi. To se postupem času začne zlepšovat. Jak se cítíš? zeptám se jí a čekám na odpověď. Právě v této chvíli si uvědomím, že jsem jí celou dobu držel ruku. A nechápavě se dívám na její ruku, kterou drží má.

Irsay z Royossu - 26. dubna 2009 22:21

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro jeho sídlo Chce nám něco píchnout, ale v rámci těch maličkých možností, které nám vyčerpání dává se příliš nemůžeme bránit. jsme jako ubohá lidská schránka. Jemu stačí nás obejmout jednou rukou a přinutit nic nedelat i když nám může něco zlomit. stále se bráníme... Ne! NE! křičíme, ale on nás neposlouchá. Jsme příliš vyčerpaná abychom s ním dále bojovale, ale příjde horší věc. Bolest, jakou jsme snad ještě necítila. jakobychom hořela slunci...začneme se zmítat a v agonii už očekáváme svou smrt, ale ne...ono to přestane stejně jako to přišlo. Začneme se třást a schoulíme se do klubíčka. Těžce oddychjujeme... Co to sakra bylo? sykneme šeptem, kdy dýšíme jako po právě zaběhnutém maratonu. Ubližuje nám stejně, jako všichni ostatní broučku...jen si přeje naši smrt...je jeden z dalších... našeptává nám vnitřní ostražité já...

Pán Záhad - 26. dubna 2009 22:24

New York - Ariel Procházíš se temnými uličkami města New Yorku. Z nějakého neznámého důvodu jsi se sem dostala. Něco, jako by tě sem táhlo, ale ty přesně nevíš popsat slovy, co to bylo. Všechno je zajímavé na každé straně můžeš spatřit noční podniky, ale nikdo nevyčkává dlouhé fronty. Je to tajuplné a zajímavé. Nevšímáš si dál těch ulic, které jsi prošla a možná i četla jejich názvy, však ty se někde objevíš. Či si najdeš někde dobré místečko, kde přespíš tuto přenádhernou noc, která je tolik temná. Kde kdo by se jí bál, ale ty ne. Ty jí miluješ. Z tvých myšlenek tě někdo vyruší, nějaké světlo, která na tebe svítí, je to auto, které stojí u silnice. U něho můžeš spatřit muže a ženu, která bohužel už není mezi živými. Zemřela v té chvíli, kdy jsi se objevila. Je to náhoda, či osud? Kdo ví? Teď je jen na tobě co uděláš. New York - Derek Jakmile Victor odejde té dívce se přítíží. Je na tom velmi špatně. Nedokážeš odhadnout její zranění, ale není to nejspíš jen odřené koleno, ale něco vážnějšího. V tuto chvíli bude nejlepší ji odvést do nemocnice. Ale v té chvíli spatříš jinou ženu, v tu samou chvíli zjistíš, že ta dívka zemřela.

Ivan Alexandrovič Sorbov - 26. dubna 2009 22:46

soukromá zpráva od Ivan Alexandrovič Sorbov pro sídlo Zeptá se mne co bylo, to jsem jí píchl. Pořád se u ní projevují účinky z toho, ale za malou chvíli bude mít sílu, která ji dostane za spáru smrti. Je to starý lék, který dostává ty, jako jsi ty, ze spáru smrti. Teď ti bude lépe. Věř mi. promluvím k ní a pohladím ji po vlasech. Vezmu deku, která ležela na křesle a zakryji jí, aby jí bylo tepleji. Smrt si tě chtěla odnést. A toto jí zabránilo v tom, aby to udělala. Jenže smrt nechtěla, aby to bylo jen tak a proto ti tolik ublížila. Já sám jsem tím několikrát prošel a překonal to. dodám a tím ukončím svůj monolog. Hledím na ní a pořád mám v hlavě otázky. Netuším, co mohlo způsobit ten její stav. Nepohodla se se svým učitelem. Co jí udělal? Musel jí hodně ublížit. s touto myšlenkou se na ní ochránářsky podívám a napjatě čekám na tu chvíli, až se bude moci aspoň víc pohnout. Přiblížím se k ní. Vůbec netuším, co se ve mně hnulo a proč to vůbec dělám. Políbím jí na její rty. Vůbec však netuším, co udělá. Na malou chvíli přeruším, to co mi chtěla říct. Vzápětí se však raději oddtrhnu. V tom nejlepším se musí přestat. Omluvně se na ní dívám, ale svoji omluvu nevyslovím. Nýbrž čekám na její reakci.

Irsay z Royossu - 26. dubna 2009 23:03

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro jeho sídlo Starověké léky...spíš jedy a podobné. Přikryje nás dekou, ale připadáme si, jako kdyby na nás ta deka hořela. shodíme ji ze sebe a cítíme, jako by se nám veškeré vnitřnosti naruby obracely a téměř samy drtily, ale ne, podle něj se nám nic neděje. Jenže se dál klepeme zimou. Nesneseme na sobě těžké látky, ale oblečneí vůbec necítíme. A to je celé zakrvácené a potrhané...Adrien mluví...mluví a naráz se k nám podivně přiblíží. Obrovskýma očima pohlédneme do těch jeho a cítíme, jak se naše rty spojují v jemném polibku. Musí cítit, jak se nesnesitelně třeseme zimnicí, ale ani jeden z nás na to nebere ohledy. Naše ruka instinktivně vystřelí a obejme jeho krk čímž jej jen tak rychle nepustíme. Vzpomeneme si na dorriana a na dobu, dky nás chtěl podřezat jako čokla. Ta jizva ještě stále není zacelená, což je podivné. Adrien se od nás odtrhne a omluvně na nás hledí, ale my nespouštíme ruku z jeho krku a hledíme mu do očí. Stříbřitá slza stéká po naší alabastrové kůži která je téměř průsvitná...jen volá po pohlazení a laskání. Avšak když spočine na naší kůži, pomalu by se mohl popálit...tak jsme v horečkách, ale stále se klepeme zimou. Deku na sobě nesneseme...pálí nás ta látka, ale jeho dotek byl poněkud uklidŇující...sama se nepouštíme do ničeho...čekáme na jeho reakci a trvá-li to dlouho...ruku spustíme. chystáme se setřít tu slzu z tváře...slzu, v níž se zračí celý svět...

Ivan Alexandrovič Sorbov - 26. dubna 2009 23:21

soukromá zpráva od Ivan Alexandrovič Sorbov pro sídlo Stále se třese zimou. Ten její stav mne překvapuje. Cítil jsem se, tak když mi dali to stejné? Stejné? Mohla to vyměnit. Ta proradná sv*ně. Ale ne nemohla, jelikož by věděla, že jí nenechám žít. A ona ten svůj život miluje. pomyslím si, jelikož mne ten její stav udivuje. Drží mne ve své blízkosti. Otřu jí slzu, kterou má na své tváři. A políbím ji opět na rty. Tentokrát ji opatrně položím na postel a lehnu si nad ní, tak abych jí neublížil. Vysléknu její zničená tričko. A nejraději bych zavolal služce, aby jí donesla nějaké šaty, ale v této chvíli se mi nechce dělat nic. Líbám ji na její krvavé rty a dotýkám se jejího těla, které je tak žhavé, jako kov právě vytažený z ohně. Nevím, čím to je způsobeno, ale nevšímám si toho. Jelikož se má mysl a všecho ztrácí v jejich polibcích. Toužím po jejich rtech a dotecých. Dotýkám se jejího těla, ty její tvary mne ničí. Jako kdyby ji stvořil celou pro mne. Líbám ji na krku, ale zastavím se u jizvy, která je způsobená nějakou řeznou zbraní a zaujatě se na ní dívám. Pak můj pohled směřuje na ní, tentokrát je v tom chtíč znát pravdu. Ten surovec ti tolik ublížil. Kdo to je? Já si ho najdu a zbavím ho života, jednou pro vždy. promluvím k ní. Vůbec netuším, kde se to ve mně stalo. Nikdy jsem se takto nechoval k ženě, kterou jsem znal tak malou chvíli. Jak dlouho to může být? Hodina? Den? Věčnost? pomyslím si a čekám na její odpověď. V této chvíli jsem všeho schopen. A za to mohou ty její překrásné oči, které mi nedopřejí nic. Musím o nich snít. Musím je milovat. A to jsem myslel, že mým očím nikdo neodolá.

Petr Kreinr - 26. dubna 2009 23:43

New York-dívka Ihned jak odejde si všimnu že se její stav horší ihned se dívám jak bych jí mohl pomoci ale pak si taky všimnu že se ke mě blíží nějaká žena Co se to sakra dneska děje? zapřemýšlím znovu se podívám na tu ženu skontroluju puls a zjistím že žádný nemá tak ihned začnu s umělím dýcháním ale je to k ničemu dívka je mrtvá Ale vždyť ona měla jen odřený koleno tak jak sakra? Ale né policajti moje otisky věci! uvědomým si a sleduji tu ženu co udělá jestli jí budu muset ukliďnovat nebo něco jiného, ale hned nato vezmu mobil a vytočím jedíné číslo které tam mám a to na řidiče který mě sem dovezl Frenk. Chvíly to zvoní a pak se ozve jeho hlas No Franku prosimtě potřebuju abys ihned přijel ke mě najdeš mě podle vyhledávače a přijeť co nejrychleji mám problém záhadmě mě tu zemřela jedna žená já budu muset informovat policii ale mám nějaké věci v kufru které nechci aby našli! odpovím klidně a vyrovnaně Jistě pane hned tam jsem! odpoví Díky počkám potom zavolám policii a informuj ostatní chci potom znát příčinu úmrtí tak ať na to někoho pošlou pak ti zavolám kam jí vezou abys tam pak zašli a zjistili co a jak! nečekám na odpověď a ihned mobil zavěsím a až potom si uvědomým že je tu ta žena která vůbec nekřičí jako by věděla co se děje a jen tomu přihlížela Ehm asi jste to slyšela že? zeptám se a vytahuju peněženku Ehm kolik by vám stačilo abyste prostě šla dál? A ignorovala tudle situaci? zeptám se a začnu počítat bankovky ale pak radši vytáhnu oi šekovou knižku Tak kolik deset patnáct? zeptám se s klidem jelikož v takové situaci nejsem poprvé ale už se mě dlouho nestala

Irsay z Royossu - 26. dubna 2009 23:58

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro jeho sídlo a postel Romanticky nám setře slzu z tváře a pokládá nás na postel. jsme křehounká...jako z porcelánu a bílá jako z papíru. stačí drsnější pohyb a něco nám klidně zlomí. Přilehá nás a dotek jeho kůže nás uklidňuje svléká nás z trička, které stejně nemělo valný význam oblečení a líbá nás. Vybral si příliš nepříhodou chvíli. Agonie jeho polibků spojená s bolestí, zimnicí a hořící kůži je smrtelnou kombinací. I když...když nás lehounce zalehne...to s emu musí nechat, má snahu aby ná ani trochu neublížil. Jakmile si lehne na nás, třas se poněkud uklidňuje. Jeho pevná kůže chladí tu naši, ale stále jsme ve stavu, kdy nejsme schopna se s ním milovat. Když nás chytne surověji nebo jen více než doposud, způsobí nám podlitinu. Naše tělo se chová jako živé a dokonce bychom i přísahala, že nám jednou bouchlo srdce...avšak to vše bude jistě jen klam. Zavřeme oči a hladíme jej po holých zádech. v obličeji máme bolestný úšklebek, ale napneme se jako tětiva luku, když líbá náš krk. avšak všimne si jizvy způsobené Dorrianem. Odvrátíme se od něja nemluvíme... On nezemře...nedokážeme jej zabít ani poslat na smrt... uvědomíme si svůj hřích a cítíme se jako člověk příšerně vyčerpána. Tělem se k němu přitiskneme. Zády jsme opřena o jeho hruď, oba ležíme na boku. čekáme, že nás obejme a dál bude chladit svou kůží naše rozpálené tělo. Jsme souchoulená do klubíčka až si objímáme kolena jako zoufalé dítě. Byla bychom ráda, kdyby dál nebrouzdal zrakem po něšem těle. Jizev na krku si nevšiml, snad si nevšimne tisíců dalších jizev z jiných zákeřných bojů...

Ivan Alexandrovič Sorbov - 27. dubna 2009 06:38

soukromá zpráva od Ivan Alexandrovič Sorbov pro sídlo Jakmile se zeptám na její jizvu, neodpoví mi. A když chci zabít toho kdo jí to udělal, neřekne mi ani jeho jméno. Dobrá. Bude lepší se neptat. pomyslím si. Otočím se k ní a obejmu její tělo, které je tolik vroucí, až mne to vyvádí z rovnováhy, ale nedám to na sobě znát. Otočím si jí k sobě, tak abych se mohl dotýkat jejich rtů. Líbám ty její překrásné rty, které pro mně znamenají v této chvíli snad život. Byl bych schopen pro její oči i zabíjet. Čím je to způsobené to netuším. Hladím ji po jejím těle a chovám se k ní něžně, nikdy bych se takto k nikomu nechoval, ale ona je jiná. Je význámná. Cítim to uvnitř, a proto se snažím být k ní tolik opatrný. Ann. šeptám ji do ucha její jméno, tím stylem, že bude chtít slyšet i svoje pravé jméno z mých úst, které jsou lačné. Nepatrný a neumyslný stisk její ruky způsobý podlitinu, náhle jakmile si to uvědomím, velmi zneróvzním, jelikož nevím co mám dělat. Je tak křehká. Je křehká, jako socha, která se může rozbít. pomyslím si a nedám na sobě znát. Vzpomenu si na dávnou milost, kdy naše rodina měla prazvláštní schopnost. Jejich krev byla něčím vyjimečná. Dokázala zničit tolik jedů a stala se vůči nim immuní. Proto jejich krev používali moji předkové, jako sérum. A mnoho z nich se z toho dostalo, díky té krvi, která nejspíš koluje v mé. Posadím se na postel a vytáhnu svůj nůž, podívám se uklidňujíc na Ann, jelikož by si mohla myslet, že mi jde o to jí zabít, ale to vůbec nemám v úmyslu. Proříznu si pravou ruku, tam kde mám žíly a nechám svoji krev skápnout na její rty. Vidím, jak odmítá, ale přesto se mi to podaří. Hluboce se zadívám do jejich očí, ve kterých vidím, jak nechtějí. Jak se snaží. Dvě kapky spolkneš a to za každou cenu. a to také vykoná. Dvě kapky krve spolkne. Dvě, které jí z toho konečně dostanou. Už nebude cítít horko ani zimu. Žádný můj nechtěný dotek jí nezpůsobí podlitinu. Bude se cítit lépe a silnější než předtím. Neptej se proč? A neptej se, co jsem udělal. promluvím k ní, ale není to našeptávání, které bych v této chvíli udělal. Je to něco jiného, je to prosba, aby to vykonala. Pohladím ji po vlasech a čekám na tu chvíli, kdy se pokusí aspoň něco vykonat. Její tělo už je v pořádku. Dokáže se hýbat. I když bych jí nechal odpočívat a odešel. Zaujmu pozici, ve které jsem byl. Položím se na ní opatrně a začnu jí líbat na její rty.

Milo Crosby (profesor tance) - 27. dubna 2009 10:29

výšková budova Líbí se mi ta její hra. A rád si zahraji na myš. Proto se nějak nedám rozházat. Na mém životě, tady nikdy nezáleželo a nikdy záležet nebude. Takže ty jsi v této hře kočka a já myš? promluvím k ní a přiblížím se k ní. Je mi jedno, co mi mohla udělat. Ano má pravdu, přeji si její dotek a její polibek. Ale snažím se tomu jejímu kouzlu odolat. Nesmí nade mnou vyhrát. pomyslím si a přitáhnu si jí k sobě. Zadívám se do jejich temných očích, ve který se začínám ztrácet. Začne ze mně vyzařovat něco silného. Nějaká síla o které sám nevím. Nemůže uniknout z mého sevření, i když se o to snaží sebevíc. Neodolatelná? To vskutku jsi. Nemohu se na tebe vynadívat. Přeji si vidět tvoji tvář. Mohl bych se na tebe dívat několik hodin v týdně a neomrzela bys mne. promluvím k ní a pořád ji k sobě tisknu. Nechci jí pustit, jelikož si myslím, že je pouhý sen, který se mi může rozplynout. Jsem odhodlaný udělat všechno, pro její polibek. Pro to, aby tady zůstala.

Irsay z Royossu - 27. dubna 2009 12:18

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro jeho sídlo a postel Dotek jeho kůže na té naší je uklidňující a dokonce zklidňuje třas. Nejsme aktivní, jen se mu odevzdáváme, ať si bere co chce...sjme příliš slabá na to, abychom opětovala jeho aktivitu. šeptá nám do ucha Ann a my opravdu toužíme po tom, aby vyslovil naše pravé jméno. Sic není daleko od pravdy...naše druhé jméno je opravdu Anna, stejně je nám to milejší. Naráz bere do ruky svůj nůž. Opatrně se opřeme na lokty a vrhneme na něj zhrozený pohled. Utvrdí nás v tom, že nás zabít nechce, ale přesto, to, co dělá je až příliš nebezpečné... Ne! To nesmíš...to nesmíš udělat! Upíří krev ne!... Snažíme se vymanit z jeho sevření, ale kapky na nás přesto dopadají a to díky tomu, že on má tisícekráte větší sílu než my sama. Jakmile dopadne první kapka na naše rty, zarazíme se. jejím dopadem se otřeseme, ajko by na nás spadla tuna kamení, či snad by nám někdo bodl kůl do srdce. Přestáváme vzdorovat...rozum jde stranou. Druhá kapka...totéž...třetí...čtvrtá...a poté nic...prsty si setřeme kapky ze rtů a slízneme je...proudí nám žilami a dávají do nás novou sílu...jeho sílu. PRobouzí v nás bestii. špičáky se nám protahují, hnědozelené oči dostávají rudý nádech. Nehty zarýváme do matrace, až způsobíme trhliny. Zakloníme hlavu v protáhnutí, které znamená spokojenost...spočíváme na něm, neb nás musel chytit, abychom se nezmítala. Prudce otočíme hlavu k němu. Zadíváme se hluboko do jeho očí až by se on v těch našich mohl ztratit...Rukama obejmeme jeho krk a obkročmo se posadíme do jeho klína. Muži milují iniciativu a tohle je rpo ně iniciativní až dost. Poprvé mu skutečně plně opětujeme polibek...vášnivý vroucí, až zapomínáme na tělo a jeho ztrasti. Stále hoří, ale třas již téměř ustal. Stále jsme slabá a toto nás vyčerpává, ale vždy to byly jen stavy mysli a mysli je nyní osvobozena od zábran. Pro nás je krev upíra jako velký třesk, co stvořil vesmír... ...šeptej mé jméno... zašeptáme téměř neslyšně, když mu lehce nakousneme ušní lalůček. Avšak anší tváří proběhne bolestivý úšklebek když pocítíme vyčerpání. Pevně se jej přichytíme, abychom neomdlela a zakryjeme to vše lehkým poposednutím... Adriene, co jsi to provedl... je to spíše řečnická otázka, enbo naše smysluplné já se naráz dostalo k moci a uvědomilo si, co ejho nezbedná sestra dělá. Ale enbylo to na dlouho. vtiskneme mu vášnivý polibek plnými rty, které opět získaly svou rudou barvu a ztratily tu hronznou mrtvolně modrou...jsme jiná...jsme dravá, ač stále znavena. Síly jsme sice nějaké pobrala,a le dlouho nevydrží a proti jeho krvi se musíme bránit...to je nám jasné...Už žádná krev upíra...už nesmíš má drahá...

Ivan Alexandrovič Sorbov - 27. dubna 2009 13:24

soukromá zpráva od Ivan Alexandrovič Sorbov pro mé sídlo Probudil jsem v ní bestií. Ano. Potom jsem toužil, teď je jiná. Poznal jsem její druhou osobnost a to mi velmi imponovalo. Už mne nebavili ty slečinky, které nedokázali vášnivě milovat. Ona je jiná. Teď se proměnila. Chce, abych šeptal její jméno. Její překrásné jméno. Ann. pošeptám do větru a vše jen k jejím uším. Kousne mne do ucha a mne to vzruší. Ale pak si poposedne, jako by se v ní něco změnilo. Zeptá se mne, co jsem to udělal. Pokusil jsem se tě dostat z toho stavu.. promluvím k ní, ale pak mne umlčí zásobou několika vroucích vášnivých polibků. Stejné polibky jí opětuji. Položím ji opět na postel. Lehnu si na ní, tak abych jí neublížil a dotýkám se jejího těla. Jejich plných tvarů, jež mi ničí všechny moje smysli. Nejsem schopen logicky uvažovat, nýbrž poslouchám svoje pudy. Každý můj dotek zklidňuje její tělo. Už tolik nehoří a tp mne uklidňuje dál pokračuji. Nechám vyhrát svoje pudy nad myslí. Nepřemyšlím, neuvažuji. Ann vykřiknu její jméno, jelikož mne natolik přitahuje, že se nedokážu ovládat. Jsem smyslů zbavený. Možná ji neumýslně ublížím, stisknu víc její ruku. Nevšímám si její bolesti. Chci uspokojit svoje pudy. Jen potom jediném toužím. Stalo se ze mně to, co jsem před světem skrýval. Nikdy jsem nemyslel, že se to ve mně probudí. Nepřestávám, dál v tom pokračuji. Jsem ten, který touží po jejím těle a za každou cenu se chce uspokojit.

Irsay z Royossu - 27. dubna 2009 15:22

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro jeho postel Probouzíme se. Pravděpodobně po aktu. Cítíme se zhrzená a pamatujeme si pouze útržky. Vášnivý sex, kdy on se nestaral o nás a polámal nám křehká zápěstí a žebra, která se hojí velice pomalu a stále pobolívají, ale také vlnu ukojení chtíče, který nás ovládl po požití jeho krve. Opřeme se o čelo postele a zachumláme se do přikrývky. čekáme, až se vzbudí on, popřípadě přijde odněkud jinud. Cítíme se provinile vůči Dorrianovi. Po tom všem, co nám udělal...stále je náš manžel. Však tohle se nikdy nedoví... Nikdo mu to totiž nepoví... Pohlédneme do Adrienových očí a pohladíme jej po tváři. Ať se stane cokoli...nikdy nesmíš dopustit, abych se krmila krví upírovou...už nikdy...mohou se stát hrozné věci... vyvražděné rodiny...vypálené vesnice...zničená města...to, co bývalo považováno za přírodní katastrofu, několikrát jsme to byla jen já... Upír má tu moc...má tu sílu, ale má rovněž zábrany, které mu přikáží takové věci nedělat...u mne upíří krev zdá se odstraní i toto...umíme být vášnivá šelma i bez ní a to, co se nyní stalo se dít nesmělo. Stále jsme poněkud vyčerpaná...proto jsme také po aktu upadla v bezvědomí. U upírů je tato věc nesmírně namáhavá i pokud mají mnoho sil a vyžadovat to po nás když jsme málem ztratila svůj život...Naráz si uvědomíme, že má náš obraz někde na chodbě...nesmí nás vidět vedle něj...obyčejně nás malíři dokázali vyportrétovati velmi přesvědčivě...Lehce jej políbíme na rty a poté se opět opřeme do sedu zpět o čelo postele, přičemž si rukama obejmeme kolena.

Rachel Anne Summers - 27. dubna 2009 15:46

Letiště Čtu si velmi zajímavý článek v novinách – 2 lidé zemřeli za divných okolností. Byla k tomu přiložena fotka. Samozřejmě dvě ranky od špičáků kdo jiný než upír. Znechuceně jsem noviny položila vedle sebe a podívala se z okna taxíku. Byla jsem v Istanbulu jen pár dní a ani jsem si to tady nestihla prohlédnout. Cesta ubíhala velmi rychle. Uviděla jsem velkou budovu letiště. Zase jsem jela pryč. Nikdy jsem se na žádném místě dlouho nezdržovala. Nechtěla jsem si udělat přátele a potom o ně zase přijít. Stačilo mi že mí rodiče takhle dopadli. Pořád to bolí, když si na ně vzpomenu. Když taxi zastavilo dala jsem řidiči peníze a vzala si kabelku. Na sobě jsem měla krátkou minisukni, tričko bez ramínek, lodičky a ve vlasech sponku. Vkročila jsem na letiště a rozhlédla se. Šla jsem k přepážce koupit si letenku. Byla tam ohromná fronta. Říkala jsem si jestli na mě zbyde letenka. Měla jsem namířeno do New Yorku. Najednou mi někdo těsně u ucha řekne Buenos diaz, seňora. Taky letíte do New Yorku? Rychle se otočím tak že do toho tajemného muže skoro narazím. Podívám se na něj dost nepřátelsky. Nevím co je vám do toho a proč bych vám to měla říkat? řeknu dost z ostra. Jo, letím do New Yorku, když vás to tak zajímá. Dost divně se na něj zašklebím a všimnu si skvrny na jeho košili. Je červená. Vypadá jako KREV! To snad není možné. To se mi jenom zdá třeba to je barva. Dál se tou myšlenkou nezaobírám. Otočím se od něj a koupím si letenku. Vezmu si rychle svou tašku a odkráčím do letadla. Sednu si a vytáhnu svůj ipod. Pustím si hudbu a dívám se z okna. Zrovna hraje strašně krásná písnička o lásce – Taylor Swift Love Story. Dám si jí víc nahlas a položím svou ruku na opěradlo. Vezmu si svůj blok a začnu si do něj zapisovat nějakou básničku, která mě teď napadla. V rozhlase už ohlašují, že za chvíli odlétáme. Pohodlně se usadím a doufám že budu sedět sama. Doufám zbytečně. Ke mně si totiž přisedne ten muž který mě oslovil, když jsem si kupovala letenku. Rychle se otočím k oknu a ignoruji ho.

Ivan Alexandrovič Sorbov - 27. dubna 2009 16:46

soukromá zpráva od Ivan Alexandrovič Sorbov pro sídlo Stala se ze mne krutá bestie, která ji ublížila. Jakmile upadne do bezvědomí, přestanu a raději se přesunu do koupelny. Jsem na sebe rozčilený. Toto se nemělo stát. Neměl jsem to udělat. Teď je na tom, kdo ví jak. Zlomená žebra a zápěstí. jsem na sebe tolik rozčilený. Pobýhám z místa na místo. Chytám se za hlavu. Sakra! Ty idiote. křičím na sebe a vrazím ruku do zrcadle, o kterém pořád nevím proč tu je. Zrcadlo se roztříští na několik střepů. Z ruky začne krvácet. Nejspíš i několik střepů v ní zůstalo, ale toho si nevšímám. Rozhodnu se jít za ní do pokoje a omluvit se jí. Sedí tam opřená o čelo postele a je zachumlaná do peřiny. Promluví ke mně, že nesmím už nikdy dopustit, aby se napila upírské krve. Tak tedy ano. promluvím k ní a sednu si vedle ní. Políbí mne na rty, a pak se ode mne vzdálí. Rána na ruce se pomalu zaceluje, ale ty střepy jsou pořád v ní. Nějak nemám v úmyslu si je vytahovat. Přisednu si k ní a tou zraněnou rukou si přiblížím její tvář k sobě blíž, abych jí mohl políbit na její rty. Jak se cítíš? Neměl bych zavolat nějakého svého rodinného lékaře? zajímám se o její stav a navrhnu jí alternativu. Tento lékarník, či lékař zachránil hodně potomků z naší rodiny život. Pořád jí držím v blízkosti svých rtů a dívám se jí do očí. Nehodlám od ní odvrátit pohled. Potřebuji vidět její oči. Potřebuji jí cítit u sebe. Stal jsem se poněkud závislím na ní a na jejím těle. Nejspíš to je tím, že jsem nikdy nepoznal, tak zajímavou osobu, jako je ona. Pohladím ji po tváři a neuvědomí si, že je to tou rukou, ve které mám ještě pár malých střepů. Nebolí mne to nemyslím na bolest.

Gabriel Delicius - 27. dubna 2009 17:12

letiště Odpoví mi, ale dost znechuceně, vlastně se jí vůbec nedivým, jelikož mne poznala teprve malou chvíli. Jsem cizí člověk, který na ní hovoří. Připomíná mi to dětství, kdy mi matka říkala. Nemluv s cizími lidmi. Neber si lízátka. Nad tou vzpomínkou se usměji, ale to už je ta dívka pryč a na mně přišla řada. Koupím si lístek a odkráčím do letadla. Jediné volné sedadlo je u ní. Hm. Tak to bude ještě zajímavý let. Překonal jsem havarií letadla i ten výbuch. Musím to tady zvládnout. Musím se udržet. Nesmím vyvolat rozruch. žene se mi hlavou a dívám se na dívku, která poslouchá hudbu a ignoruje mne. Pokouším se jí taky ignorovat, ale ta krev v jejím těle. Ta žíla, která ji naběhla na krku. Mne nutí něco udělat. Snažím se sedět na místě. Najednou k nám příjde letuška a něco nám přiveze. Ve vozíku spatřím láhvy od Brandy. Co si dáte? zeptá se nás. Ta dívka jí nejspíš neslyší, ale já nám oboum objednám dvě sklenice Brandy. Rád bych si dal dvě skleničky Brandy. Jednu pro mne a tu druhou pro tu krásku. promluvím k ní a usměji se na mladou letušku. Už jsem potlačil chuť po té její krvi. Zaklepal jsem na dívčiny záda, aby se otočila. Podám jsem jí skleničkyu a čekám na její reakci. Pro Vás na lepší seznámení. Mé jméno je Dorrian. řeknu a usměji se na ní, přičemž odhalím své dva dlouhé špičáky.

Rachel Anne Summers - 27. dubna 2009 17:35

Seznámení Zaposlouchala jsem se do písničky a v hlavě si zpívám. Najednou mi někdo poklepe na ramena. Rychle otevřu oči a zamračím se. To snad není možný. On mi snad nedá pokoj. Asi jsem mu neřekla dost jasně ať mě nechá být. Otočím se na něj s nevěřícným pohledem. Vidím že mi podává sklenku Brandy. Nedůvěřivě se na něj podívám když řekne. Pro Vás na lepší seznámení. Mé jméno je Dorrian. Jako kdyby mě to mělo zajímat pomyslím si. Chvíli čekám abych ho napnula ale po chvíli si přece jen skleničku vezmu. Brandy je moje oblíbené pití a když mi ho někdo nabízí nepohrdnu. Natáhnu ruku a beru si z jeho ruky skleničku. Při tom pohybu se ho trošku dotknu rukou a najednou cítím jako kdyby mnou projela elektřina. Trošku s ní cuknu a skleničku si rychle přitáhnu k sobě. Vidím že se na mě ten zmíněný Dorrian usměje a odhalí tak dva douhé špičáky. Trochu se při tom zjištění zamračím ale hned nasadím normální výraz. Možná je to upír. Ty příznaky. Je bledší na dotek víc studený. Ta krev na košili a teď ty špičáky. Domněnky jsem nechala stranou. Prvně jsem se napila Brandy a pak řekla. No určitě to je lepší seznámení než to minulé Ušklíbnu se na něj a zase si loknu. Neměl byste to takhle dělat někdo by se mohl vyděsit a myslet si že jste úchyl takhle někomu šeptat do ucha. To se nedělá. řeknu káravým tónem ale pak se začnu smát svým zvonivým a vysoko posazeným smíchem. To snad není pravda jakto že ho vůbec neznám a směju se. Je pravda už jsem se dlouho nesmála. Je to krásný pocit. Těší mě Dorriane. Docela nezvyklé jméno. Já jsem Rachel. Představím se mu a přiťuknu si s ním. Ale na řadě je další otázka. No a copak tady děláte takhle sám? Proč jste jel zrovna sem? Navštívit přátele, za rodinou, za prací a nebo zcela kvůli více lidem a rekreaci? Tím posledním jsem narážela na jeho jídelníček. To by vysvětlovalo tu skvrnu na jeho košili. Určitě si sem přijel pozabíjet pár nevinných lidí. Ostatně jako upír že. Jim záleží pouze a jedině na krvi. Trošku jsem se napila a čekala na odpověď. Přitom jsem se zaposlouchala do úplně ztišené hudby a čekala.

Victor le Dante - 27. dubna 2009 19:36

venku na její poklonu o dokonalé rychlosti hledání se jen usmívám když jí tahnu dál.... pak se náhle zeptá proč jí nezabiju... prudce se zastavím a obličejem se zarazím těsně u jejího s nepříjemným úsměvem ve tváři.... moc brzy na tvou smrt...moc brzy pak se mi zase snaží vykroutit... bez zájmu se otočím a táhnu jí dál... zrovna míjíme uličku kde sem se setkal s Derekem když v tom začne křičet.... potutelně se zasměji jako vrah který zaženě oběť do slepé uličky ze které nemže utéct.... myslíš že ti to pomůže? zeptám se ale to už zase zakřičí.... v tu chvilku si nejsem jistý zda Derek po mém odchodu zmizel.... ze sebejistého výrazu se stal lehce nervózní jelikož nevím jak by naše setkání teď dopadlo..... při tom ale z uličky cítím pach smrti.... vsadim klobouk že ta žena zemřela jak jsem předpovídal.....já mu říkal že je to plýtvání čerstvou krví zakroutím nad tím hlavou a te´d si uvědomím že jsem zase zastavil.... využiju této příležitosti a prudce s Victorií třísku o zeď.... kdyby byla člověk jistě si vyrazí dech ale takhle může po dechu maximálně trochu pátrat.... držím jí obě ruce jednou svou jako doposud a druhou ruku hrábnu pod kabát a vytáhnu nůž.... s úsměvem přejíždím s nožem po její hladké tváři.... když jí přejíždím přes rty usmívám se ještě víc a trochu přitlačím....jak jsem čekal lehce ucukla čímž si přivodila říznutí přes rty.... ale ale....ty sis ublížila.... prohodím arogantně... břiblížím se víc k její tváři a ať by se v této chvíly cukala jakkoli políbím ji.... není to však běžný manželský polibek....z mé strany to je jen rozdráždění svých chutí z její krve.... odtáhnu se od ní a zastrčím nůž zpátky....hned poté zalovím v kapse kabátu a vytáhnu cosi jako stříačku.... s jejím hrotem přejedu přes její ránu a pomalu vypouštím tekutinu ze stříkačky.... už si to jednou zažila tak se necukej nebo to bude horší.....zničila by sis tvůj krásnej xichtík zašklebím se pak zase stříkačku uklidím...v kapse mám pouzdro do kterého jí zastrčím ale není to vzhledem k hloubce kapes možné vidět.... pak čekám co na tohle bude říkat a na tváři mám svůj typický nadřazený úsměv....

Gabriel Delicius - 27. dubna 2009 20:35

letadlo Její myšlenky jsou velice zajímavé. Snažím se nesmát. Nahodím kamenou tvář a čekám až mi něco řekne. Dotkne se mne rukou, aby si vzala skleničku. Ten její dotek ve mně vyvolá rozpoložení, ale snažím se to překonat. Pomyslí si, že jsem upír. Chytrá holka, která nemá upíry v lásce. pomyslím si, ale to se mi představí, jako Rachel a řekne mi, že je moje nezvyklé. Víte původem jsem Španěl, proto toto nevyklé jméno. A proč tu jsem. Byl jsem tu se ženou, ale nepohodli jsme se a rozvedli jsme se. Takže nevím, zda to mám přiřazovat k rekreaci, či k práci. Jinak provozuji cestovku a létám s letadlem. odpovím jí na její otázku a pokynu letušce, která nás opět obejde, aby nám dala ještě dvě skleničky. Tak a teď byste mi mohla povědět Vy. Co tady děláte? Nebo Vám mohu tykat. zeptám se jí. Snažím se být slušný. Napiji se skleničky a vychutnávám si alkohol, který je obsažen v ní. Mé oči pořád pozorují Rachel. Je velmi zajímavá. Neodolatelná. Ale opět si vzpomenu na svojí manželku. Irsay. Kde jsi? Co se s tebou stalo? Bylo ode mne rozumné, že jsem od tebe odešel? pomyslím si a zatvářím se poněkud utrápeně. Ano také se tak cítím. Sleduji její oči a popíjím skleničku. Přestávám poslouchat svoje smysli, které by nejraději vysály její krev. Držím se na uzdě.

Ariel - 27. dubna 2009 20:42

New York New Yorku, jsem tady! Těš se, otřeseš se v základech. Je to divné, vždycky jsem sem toužila jít. Hrozně moc, prahla jsem po New Yorku. Mnohokrát se mi o něm zdálo, ale teď je sen skutečností. Jdu tam, kam mě to táhne, až dojdu k nějakému muži, který v náručí drží ženu. Zastavím se, pohodlně opřu o fasádu domu a pozoruji je. Hlavu nakloním na stranu. Vím, že žena zemřela. Neslyším její srdce. Tak tak, slyšela, viděla.. Roztomile se pousměju. V mém hlase, očích a úsměvu není žádná zlomyslnost ani nic zlého. Jen se dívám. K čemu by mi byly peníze? Bezelstně se usměju. Peněz mám dost a ještě víc. Úplně v klidu se na něj podívám a v modrých očích mi blikne. Dál v klidu sedím na římse, nohy v converskách překřížené a sukni nařasenou. Zářivě červené vlasy mi trčí do všech stran.

Irsay z Royossu - 27. dubna 2009 20:43

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro s cizím mužem v cizím pokoji... Pousmějeme se, aby si nic nevyčítal. Všechna zranění se přeci brzy zahojí. ale jsme ostražitá. Takových lékařů, co popisuje je zde málo a je více než možné, že on nás již ošetřoval a nesmíme dopustit své prozrazení. Jsme v pořádku, enní třeba volat žádné doktory...Jen jsme byla vyčerpána již předtím a pak prostě tělo vypnulo...ale bylo to krásné...užila jsme si to... nevědomky přecházíme do pluralu králů, pousmějeme se a políbíme jej konejšivě na rty měníc téma, jenže ucítíme krev. Jeho krev. Hladí nás po tváři zraněnou rukou. naše smysly se zbystří a do našich očí vstoupí zhrozený pohled. Rychlým pohybem chytíme jeho ruku za předloktí a oddálíme ji od své kůže. Přísně na nej pohlédneme a opravdu jako královna jej upozorníme na jeho chybu. ...řekla jsem ne...žádná krev upírova... Jeho ruku držíme bezpečně od sebe i když se musíme až příliš přemáhat, abychom neslíbala jeho ránu a nepodvolila se bestii, která se v nás ukrývá...

Rachel Anne Summers - 27. dubna 2009 20:52

letadlo Poslouchám písničku, která mi právě hraje a v hlavě si přehrávám její slova. Přeruší mě jeho hlas. Víte původem jsem Španěl, proto toto nevyklé jméno. A proč tu jsem. Byl jsem tu se ženou, ale nepohodli jsme se a rozvedli jsme se. Takže nevím, zda to mám přiřazovat k rekreaci, či k práci. Jinak provozuji cestovku a létám s letadlem. Zrovna se rozvedl jo? Zajímavý příběh. To mu asi není moc do zpěvu. Podá mi další skleničku a já se napiju. Hm.... Asi nebyla pro vás ta pravá. Určitě si najdete jinou. Létáte? To musí být skvělé. Usměji se na něj. Tak a teď byste mi mohla povědět Vy. Co tady děláte? Nebo Vám mohu tykat. Já tady nedělám nic moc. Jenom projíždím. No klidně mi můžeš tykat mě to je jedno. Usměji se při tom a znovu se napiju. Když se na něj znovu podívám jeho výraz se změnil na zmučený a ztrápený. Přijde mi ho trošku líto a honem se snažím vymyslet něco co by ho rozveselilo. Už se zase vrací mé staré já ještě když rodiče žili. Stále veselá Rachel. Nemůžu dovolit abych se s ním nějak moc spřátelila ale můžu ho snad potěšit. Asi pocházíš z New Yorku. Jaké to tam je? Vyprávěj mi o tom něco. Doufám že tam není moc hluk. Zatímco čekám než mi povypráví jaké to tam je. Vezmu svůj blog a začnu si tam zapisovat slova k písni.

Petr Kreinr - 27. dubna 2009 20:54

New York Tak co chcete za to abyste v klidu prošla a nic o téhle situaci nevěděla? zeptám se a jsem mírně zaskočen tohle jsem nečekal Ehm mohu se zeptat kdo jste? zeptám se s klidem ale policii ještě nevolám jelikož tady ještě není Frenk a dál na ní koukám Tak co jsi zač umýš číst myšlenky jsi snad nemrtvá či dlak? Notak kdo jsi? zamýšlím se Tak co tedy když peníze ne? promluvím bezestrachu ale docela se bojím že se tu objeví policie a to se mě moc nehodí

Ariel - 27. dubna 2009 21:03

New York A proč bych nutně musela něco chtít? Copak si myslíte, že jsem nikdy neviděla ženu? Navíc, vy jste ji nezabil. A vůbec, proč nezavoláte policii? Je tak těžké jim říci, že jste ji někde objevil a nesl ji, aby jste ji odvezl do nemocnice? Lehce pohupuji nohama nad zemí a sleduji ho. Jmenuji se Ariel. Usměju se na něj a v očích mi opět hravě zajiskří. Z mé mluvy mohl pochytit francouzský přízvuk. A nejen ten, má angličtina má zajímavý nádech všehochuti. Nic, co bych měla chtít? Možná ji..ale to ne.. Maličko hlad mám, ale u mě je to vedlejší.

Petr Kreinr - 27. dubna 2009 21:28

New York Pozorně jí sleduji a čekám kdy nebo co udělá ale připadámě až moc klidná jestli to je člověk Nebojte policii zavolám jen co tu nebude pár věcí co by se jim nemuselo líbit! A promiňte já jsem Derek představím se Mám dojem že s něčím takovým jste se už potkala. dodám a podívám se na ní přejdu k ní a začnu hledat její doklady Deanna Caitlin Stoilov-O´Connor přečtu na dokladech Sakra to byla ona to byla ta co jsem hledal! Sakra! Tak to znamená že ta policie padá tady jde o něco víc! dojde mě Prosím pojď te semnou a já vám to vysvětlím ale bohužel budeme muset policii vynechat! odpovím dám mrtvou ženu na zadní sedadlo a dívám se na ženu Prosím nedovolte abych vás musel nutit a nastupte si máte mé slovo že se vám nic nestane a že se vám pokusím vysvětlit o co jde! odpovím a otevírám dveře spolujezdce a čekám jak zareaguje

Ivan Alexandrovič Sorbov - 27. dubna 2009 21:36

soukromá zpráva od Ivan Alexandrovič Sorbov pro sídlo Ujišťuje mne, že je všechno v pořádku a tudíž nepotřebuje doktora. Políbí mne, a pak odtáhne moji ruku. Až v této chvíli si uvědomím, že s ní něco mám. To jsem nechtěl. promluvím k ní a vytáhnu ze skříně lékarničku. Vyčistím i ránu a obvážu si ruku. Tak co, spokojená? zeptám se jí, ale nečekám na její opověď opět jí políbím na její rty, lehnu si vedle ní. Položí se na moji hruď a poslouchá neexistující tlukot mého srdce. Uvnitř mne se začne projevovat hlad. Ucítím vůni člověka, který je v tomto sídle a znejistím, jelikož mi nejde do hlavy, že se sem dostal. Odtrhnu se od Ann. Vytáhnu svoji dýku, jsem namačkaný k stěne a potichu se přibližují ke dveřím. Najednou se dveře rozrazí. Hned mi dojde, že je to nějaký lovec. Vrhnu se na něj a chíli soupeříme. Zbavím jej zbraně a zakousnu se mu do hrdla saju jeho krev. Cítím se velmi silný a opět naberu krev, kterou jsem ztratil díky té ráně na ruce. Nevšimnu si však toho druhého. Ten se mne pokusí nějak přemoci, ale je mu to marné jsem rychlejší než on. Hodím ho na zem a uvedu jej do bezvědomí. Tak Ann. S ním nabereš ještě víc sil. promluvím k ní a usměji se na ní. Vezmu tělo toho prašivce pryč odsud, ať to tady nepáchne. To samé jsem dělal i s předešlím tělem, těch lidských tvorů. Posadím se a čekám, co bude dělat Ann. Je na ní krásný pohled.

Ariel - 27. dubna 2009 21:46

New York To by jste měl. Přitakám, nohy zkřížím pod sebe a dál jej pozoruji. Vzhled je jednoduchý. Vypadám dosti mlaďounce. Tak na osmnáct. Postavou jsem drobná, štíhlounká a má pleť je velmi světlá. Policii se obvykle nelíbí spousta věcí. Zahoupu nohama a usměju se. Ne, jste první Derek, kterého jsem potkala. Ano, vím, že mluvil o něčem jiném, to ale nevadí, nebrání to naivitě tohoto rozhovoru. Měla bych s vámi jet? Vy si na zadní sedadlo pokládáte mrtvolu, vynecháváte zákon a dost možná zemřela vaší vinou? A já bych měla jet s vámi? Proč ne. Šílená jsem na to dost. Během chvíle sedím na sedadle spolujezdce, pásem připoutaná a dívám se skrz okénko ven. A donucovací prostředky by vám vážně nepomohli, pane.

Petr Kreinr - 27. dubna 2009 21:57

New York Sednu si za volant připoutám se a vyrážím Jde o to že určití lidé mě poslaly pro tuto ženu abych jí vyzvedl že jí jiní lidé ublížili a já jí měl chránit né jí zabít dozvěděl jsem se že by se měla vyskytovat na místě kde jsem byl nevěděl jsem že je to ona zastavil jsem ona se mě tam připletla a já jí škrábnul nárazníkem do nohy a pak během chvíle zemřela a zrovna když jste se objevila vy není to divné? zeptám se a podívám se na ní když už jedeme k mému domu A co se týká těch prostředku to jste řekla vy! odpovím a musím se usmát

Ariel - 27. dubna 2009 22:06

New York Určití lidé, vás, určitého muže poslali pro určitou ženu, kerá ale byla tak neurčitá, že jste s určitostí nevěděl, která to určitě je. Zadrmolím rychle a lehce se ušklíbnu. Tak asi máte jedovatý nárazník, nemyslíte? A to, že zemřela zrovna když jsem přišla není divné. Prostě se to stalo. Nebo snad máte pocit, že jsem jedovatá, nebo jsem ji uřkla, nebo tak něco? Vždyť vy pořád žijete. To by jste asi taky nepřežil. Nevinně pokrčím rameny a zadívám se z okýnka. Vy jste mě nechtěl nutit, zajímalo by mě, jak by jste to udělal..

Irsay z Royossu - 27. dubna 2009 22:14

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro cizí postel Ano, lepší, děkuji... pousmějeme se a políbíme ruku, která když se vyčisitla, hned se zacelila. Avšak on něco ucítí. Ucítíme ottéž...člověka. Zabalíme se do deky a do rukou vezmeme svou dýku a klekneme si na posteli v bojovné póze, kdyby se náhodou něco stalo. Jenže on má vše pevně v rukou a k nohám mi složí člověka. Ne...nemůžu...jsme již přesycena...síla stačí...nabere se v příštích dnech..Můžeme od něj získat informace. V žádném případě nechceme víc krve...už ne...lehneme si zpět na postel a hledíme na něj poněkud zamyšleně.

Petr Kreinr - 27. dubna 2009 22:22

New York-Auto No tak nějak. odpovím Jde o to že jsem nevěděl jak vypadá jen jsem věděl její jméno a místo to je vše a pak podle dokladů mě to došlo! odpovím klidně a dívám se na ní A co já vím tak nárazník mám čistý z něj to být nemohlo! Ale vy jste to klidně být mohla a třeba jste mě nezabila proto že si jen chcete užít pěknou noc a pak teprve mě zabijete a nebo ani to a v tom případě nám to vyjasní ti za kterými jedeme! podotknu a oko mě lítá od pozornosti v jízdě na Ariel A kdybych vás nepřinutil po dobrém věřím že by se mě to nějak povedlo. odpovím a usměju se A jak vidíš nebo vidíte tak se mě to povedlo. podotknu a sleduju pozorně cestu kdyby náhodou mě tam chtěl vlítnout nějakej debil

Ariel - 27. dubna 2009 22:31

Ne York - Auto Vážně? A jak jsem to udělala? Vždyť jsem přišla až když zemřela, byl jste to vy, kdo ji zabiůl. Já rozhodně nejsem čarodějnice. Ušklíbnu se, nic si z nařknutí nedělám, je to můj styl života. Nebrat si to špatné, ale žít sama za sebe a sama se sebou. Moc si nefanděte.. Pronesu jen po jeho slovech o noci. Co si o mě myslí? Nejsem coura a ani kudlanka nábožná. Bez větších púroblémů zvednu obě štíhlé nežky, přitáhnu je až k hrudi a podrážky bot opřu o palubní desku. Za kým jedete vy, na to pamatujte. Důležitě na něj kývnu. Já bych mohla vystoupit i za jízdy. Noma problema. Povedlo? A co přesně se vám povedlo? Tykání přejdu bez povšimnutí. Tykání nabízí první žena. Tak jsem vychovaná. Nedonutil jste mě k ničemu, nefanděte si, jen jsem zvědavá na komedii. Mám ráda drama.

Ivan Alexandrovič Sorbov - 27. dubna 2009 22:55

soukromá zpráva od Ivan Alexandrovič Sorbov pro sídlo Oznámí mi, že už se nezmůže na víc krve a že je přeplněná. Dobrá tedy. Z toho lovce se pokusím aspoň vymámit nějaké informace, ale až se probere ze stavu bezvědomí. Lehne si do postele a pozoruje mne. Nevím, co na mně hledá. Přiblížím se k ní. Položím se na bok a jsem otočený k ní tak, abych jí viděl do jejich očích ve který se ztrácím. Přitisknu se k ní a políbím ji opět na její rty. Tolikrát jsme byli vyrušeni, že už nedopustím, aby nás kdokoliv rušil. Může to být kdo chce. Co mi řekneš o sobě Ann? Připadá mi, že tě vůbec neznám a věř mi, že bych tě rád poznal. Odkud jsi? pokládám jí tolik otázek přitáhnu jí k sobě a položím ji na svoji hruď. Čekám na její odpověď, kterou mi snad řekne. Hladím ji po vlasech. Hraji si s jejími prsty na rukou. A všimnu si prstenu, která má na ruce. To musí být zásnubní prsten. Ona je vdaná? rozpačitě se na ní podívám. Všimne si, proč jsem se tak na ní podíval. Je to kvůli tomu, že je vdaná a kdo ví za koho. Tak ten její manžel jí ubližovat? sám sebe se opět ptám a neznám odpověď, která se mi nenachází. Mohu mít pouze nějaké dedukce. Držím ji za ruku, přesně, tam kde má ty prsteny. Nevím zda jí držím silně, či nikoliv, ale i tak je to pro mne šokující zjištění.

Petr Kreinr - 27. dubna 2009 22:56

New York Néé tak to neberte to byl jen můj osobní názor ale zřejmě nebyl dobrý! podotknu No však tu sedíte ne? Tak se mě to asi povedlo. dodám a usměju se No já teď jedu do mého domu jelikož jsem tu noví tak ještě všechny důležité budovy firmy pro kterou pracuji neznám a tudíž nevím kde jsou tak jí k patologovi vezme můj kamarád! Sakra vidíte na to já úplně zapomněl! vyhrknu a rychle vytočím číslo Ehm Frenku! začnu mluvit a mám tu na hlasitý odposlech skrz autorádio Ano pane stalo se snad něco napadli vás tam upíři? Já se omlouvám trčím v zácpě! ozve se hlas kterému volám pak se hned podívám na Ariel Néé nic takového byl klid ale jde o to že se to trochu zkomplikovalo a ta osoba pro kterou jsem jel byla ta kvůli které jsi měl přijet ale teď už je to zbytečný protože jí mám na zadním sedadle a mířím na panství kde doufám jí někdo hodí k našemu patologovi a zjistí co se jí stalo protože já nerad ztrácím ty kteří mě byli přiděleni! odpovím trochu agresivněji Rozumím pane budu tam a odvezu jí doktoru Prestovi! jen zavěsím a snažím se dál nemluvit a dál sledovat jízdu. A jen sem tam kouknu na Ariel Ehm je mě líto že jste to slyšela! Ale nenapadlo mě že by to mohl říct. vymluvím se a na jednu stranu jsem rád mám o starost míň

Irsay z Royossu - 27. dubna 2009 23:45

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro postel Proč bys měl o mně něco vědět? Pousmějeme se. Znáš mé jméno...znáš barvu mých očí, vůni mých vlasů, můj hlas...to ti stačí...nekaž tuhle chvíli a nech nás zůstat tou neznámou ve tvém životě...nekaž tuhle chvíli zbytečnými otázkami kdo vlastně jsem... Nepřejeme si bý odhalena a uděláme pro to cokoli. (MHAKH (Mimo hru ale ke hře) : Adjatay jí strhl prsteny v momentě, dky osiřeli v pokoji před bitvou a strhl je oba a ona si je nenasadila, ale dobře, dejme tomu, že strhl jen jeden, nebo jen jeden tak rychle našla) Všimne si zásnubního prstenu na naší ruce a zamyšleně na něj hledí.Jsme ráda, že Adjatay ten snubní sundal. Odthrneme od něj ruku a odvrátíme se. Kdo je tvůj známý v Royossu? možná máme společné spojence...

Ariel - 28. dubna 2009 07:04

New York Nebudu s ním polemizovat o tom, zdali se mu to povedlo, či ne. Je dosti nedůstojné, vést mrtvé tělo na zadním sedadle. A ještě nedůstojnější je zmizet ze světa bez pohřbu. Pronesu zamyšleně, myslím, že si nezasloží, aby zmizela. Její rodina se trápila kde je a ona přitom byla někde rozpitvaná na kousky. Rozhovor Dereka a toho Frenka poslouchám, ovšem poznámka o upírech se mnou ani nehne. Je lovec? V tom případě ne moc dobrý, když si nechá nastoupit upírku do auta. Dál poslouchám. Zajímalo by mě, jestli tou podivně formulovanou větou má zmást mě a nebo sebe. Dál už tomu pozornost nevěnuji, není to moje věc, jestli lovec ochránil, nebo zabil nějakou ženu. Nevím o čem to mluvíte a omlouvat se nemusíte.

Petr Kreinr - 28. dubna 2009 12:37

New York Sleduju že jí to vůbe nevyvedlo z míri Hm takže ty jsi asi taky jedna z nich no to se podívejme na tak mladou máš docela dobré chování notak kdy to dáš najevo když se říznu? zamyslím se no ehm když už o mě skoro vše víte co kdybyste mě řekla něco o sobě vy co třeba koníčky nebo co ráda jíte ne? zeptám se jí Notak vysypto! Řekni že patříš k nim a zjednodušmě to prolomme ledy! říkám si a čekám kdy a co výjde najevo Ale vy jste dobrá hodně lidí když vydí krev se hned sesype nebo začne divně jančit ale vy né vy jste v klidu? To se musí nechat! nahodím a čekám jestli z ní něco vyleze mezitím si hraju z prstem a schválně si zatrhnu nehet a sakra zrobna teď! Doprkínka zanadávám a snažím si zatrhlej nehet ukousnot což se mě podaří ale uškobnu ho moc takže se z boku začne řinout má krev Ale né to snad to je naschvál vážně neska fakt nemám svůj den! zanadávám strčím si ten prst a schválně před ní nasaju svou krev Tak co holka chytneš se nebo jsi odolnější než si myslím? říkám si pro sebe a čekám na její reakci

Ivan Alexandrovič Sorbov - 28. dubna 2009 16:14

soukromá zpráva od Ivan Alexandrovič Sorbov pro postel Je tolik tajemná a to se mi líbí. Možná bude lepší, že o ní nevím nic. Možná je to tak lepší. Ale jednou se tu pravdu dozvím a klidně využiji i svůj dar, který už jsem přednedávnem využil. Odvrátí se ke mne zády a zeptá se mne na to koho znám v Royossu. Dobře beru na vědomí, že chceš být tajemnou neznám. Nechtěj však po mně, abych ti hned řekl, kdo je můj známý v Royossu. Něco za něco. promluvím k ní a otočím si jí k sobě, tak abych jí viděl do tváře. Nemám rád, když je někdo ke mně zády. Také by mi mohla lhát. Nic o ní neznám, tak proč se mne ptá na mého známého. Mohu jí vůbec věřit? ženou se mi v hlavě myšlenky. Hledím ji do očích a ona se v těch mých utápí. Řekneš mi něco o své minulosti. Proč jsi byla na té poušti? Kdo ti tolik ublížil? Chci znát jeho jméno. vnutím ji tuto myšlenku a ona mi na ní bude muset odpovědět, i když se bude snažít tomu odolat. Pořád ji hledím do očí a držím ji za ruku.

Gabriel Delicius - 28. dubna 2009 16:59

letadlo Snaží se mne uklidnit, dokonce se na mně usměje. Ten její úsměv, ty její rty. Ach ten život v ní. Snažím se udržet, abych jí nic neudělal. Tady ne. Před tolika lidmi ne. Nesmí o tom nikdo vědět. pomyslím si a dál pokračuji v té své hře na člověka. Zeptá se mne, jaké to je v New Yorku. Na malou chvíli se ocitnu v minulosti, kdy jsem opět po dlouhé době spatřil Irsay. Na tu její tvář se nedá zapomenout. Na ty rty a eleganci. Už vím, co jsem v ní viděl. Lituji toho, že jsem jí málem tolikrát připravil o život. Neměl jsem. Bohužel jsem opět v letadle. Ta dívka si zapisuje něco do bloku. Nejspíš nějaká píseň či báseň. New York je zajímavé město. Hlavně v noci. Tolik nevyřešených případů se tam stalo, že je škoda o tom mluvit. řeknu jí a nakloním se k ní, abych si lépe přečetl to co píše, jelikož mne to zaujalo. Stejně se své smrti nevyhneš. Možná by nebylo špatné, kdybych tě proměnil. pomylsím si a usměji se nad touto myšlenkou. Píšete básně či písně? zeptám se jí a čekám na její odpověď. Její hlas mne velice přitahuje. Ona celá mne nesmírně přitahuje. Spíš ta krev, jež jí koluje v žilách. Sám se divím, že jsem jí nezakousl a nevysál z ní už dávno život.

Irsay z Royossu - 28. dubna 2009 17:21

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro jeho postel Otočí si nás k sobě. známého...to přeci nic není...ej to jen otázka...Stejně tak jako se ptám tebe, se mohu zeptat svý...ehm...Royosských... Pousmějeme se, ale něco se mění. Řekneš mi něco o své minulosti. Proč jsi byla na té poušti? Kdo ti tolik ublížil? Chci znát jeho jméno. zhrozíme se. Běžela jsme do Royossu...Dorrian...co to děláš...co to... Bráníme se jeho pohledu. Ta slova jako bychom ani neříkala my sama, ale prostě vše z nás šlo automaticky. Má dar! Sama bychom mu to nikdy neřekla...On má dar! Vymaníme se z jeho sevření a rázem jsme na druhé straně pokoje... Jak se opovažuješ! Ty máš dar...ty jsi na mně použil svůj dar?! Jak jen... Nemáme slov. Je to stejná zrada jako zrada Dorrianova, když nám prohledával naši mysl. Nesoustředila jsme se...nečekala jsme to. nyní budeme a každý další takovýto pokus bude provázen nesmírnou bolestí, kterou jsme schopna mu způsobit. Začneme se oblékat. Už zde dále nesetrváme...

Ariel - 28. dubna 2009 17:29

NY auto Něco o mě? Vy jste mi toho také zrovna moc neřekl. Koníčky? Inu, ráda čtu a běhám. Miluji tanec. A jídlo? Mám ráda maso, například steak. Lehoulince se pousměju. Líbí se mi, jak se snaží, abych se prozradila, ale proč bych to dělala? Krev? To jsou léta praxe. Toužila jsem být chirurgem, navíc, kde jsem měla vidět krev? Rozhodně si nemyslím, že lehoulinké škrábnutí, které dotyčná měla by mělo někoho normálního nějak pobuřovat. Na jeho pokusy s nehtem se jen zhnuseně ušklíbnu. Nesnáším, když si lidé koušou nehty a tohle je obzvlášť ošklivé. A ta krev? Ta mě vůbec nevzrušuje. Chuť by byla, ale to jsou léta praxe. Radši si to zalepte. Tím, že si dáte špinavé ruce do pusy ničemu nepomůžete, spíš naopak.

Rachel Anne Summers - 28. dubna 2009 17:32

letadlo Napadl mě další řádek mé teď nové písně. Má ruka s pérem v ruce rychle kmitá po papíře. New York je zajímavé město. Hlavně v noci. Tolik nevyřešených případů se tam stalo, že je škoda o tom mluvit. Nakloní se ke mne aby si přečetl píseň. O těch nevyřešených případech jsem slyšela. Velmi zajímavé. Spousta lidí se nenajde a ostatní zemřou vždy za tak zvláštních okolností že? V mém hlase jde slyšet narážka, nenávist a odpor. Vypadá to že jsem asi jeho další oběť. Trošku si s ním pohraju V mysli se usměji. Chci ho co nejvíc naštvat. Divím se že tak dobře ovládá. Hned jak dorazíme do New Yorku tak mu uteču. Určitě se ale někde potom potkáme. A to bude stát za to. Píšete básně či písně? I písně i básně. Tohle je zrovna píseň. Taky skládáte? Hrajete na nějaký hudební nástroj? Šeptám mu těsně u ucha a mile se přitom usmívám. Schválně si dám vlasy na bok, tak že mám krk skoro u jeho rtů. Potichu se mu zasměji do ucha a čekám na jeho reakci.

Ivan Alexandrovič Sorbov - 28. dubna 2009 20:58

soukromá zpráva od Ivan Alexandrovič Sorbov pro sídlo Říká mi pořád to stejné, ale aspoň jsem se dozvěděl jméno toho, který ji tolik ublížil. Pak si uvědomí, že jsem na ní použil svůj dar. Něco mi však říká, že jsme na tom stejně. Určitě na mne něco použila, abych se jí na nic neptal. Musela to udělat. Něco musela udělat. pomyslím si a podívám se na ní, jak se začne oblékat. Odcházíš? Řekni mi z jakého důvodu odcházíš? Že jsem se zajímal jen o pravdu. Nemám rád, když mi někdo lže. Nesnesu žít v nevědomí. A pokud se jedná o použití svého daru. Tuším, že ty jsi udělala to stejné. A neptej se mne, jak to vím. promluvím k ní svůj monolog, nenechám ji nějak reagovat a přijdu k ní blíž, abych jí zabránil v odchodu.Přitáhnu si jí k sobě, abych jí zadržel. Nezeptal jsem se na všechno. Nikam nepůjdeš. Sama si mi přeci řekla, že jsi měla na mále. A pokud máš v plnáu jít do Royossu, ten je odsud vzdálen kus cesty. Opět by jsi mohla zkolabovat na poušti.A kdo by tě tentokrát zachraňoval? Dobře, neměl jsem po tobě chtít takovým to způsobem, abys mi řekla pravdu. Nebudu dál po tobě chtít znát pravdu. Nebudu ti nic vnucovat. Zůstaneš tady do té doby, než ti bude líp. dořeknu svůj dlouhý monolog a vezmu jí do naruče, i když se brání. Položím ji na postel a držím ji pevně, tak aby ležela. Sice se brání, ale je velmi slabá, takže pod nátlakem mé síly, se po malé chvíli uklidní a zůstane ležet. Posadím se k ní a hledím ji do očí. A nechám jí, aby mohla nějak slovně reagovat na můj dlouhý monolog, jelikož se předtím nedostala ke slovu.

Irsay z Royossu - 28. dubna 2009 21:33

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro pokoj A já nesnáším, když mi někdo leze do hlavy a k něčemu mě nutí! Zastaví nás v oblékání a přinutí tí nás doslova tím, že si nás přehodí přes rameno a odnese do postele, neprostestovat. Potřebuji se ochránit před vším a před každým. A není to tak, že bych ti řekla, ať mi vyklábosíš svá největší tajemství...Děkuji, za tvou pohostinnost, ale dokáži se o sebe dost dobře postarat sama. To, jak si nás našel byla výjimka. Dostala jsme na frak a to, co jsme si v posledních dnech prožila, by zabilo snad kohokoli, ale já jsem pořád tady...Navíc nás už hledají... Aniž bychom to my postřehla, pozvolna přecházíme z normální mluvy do pluralu králů a naopak. Mohlo by nás to prozradit, ale to se stát nesmí. Neprosila jsme se o tvou záchranu ani pohostinnost, jsme ale jistá, že se ti patřičně odvděčíme za tvou ochotu nám...za tovu ochotu mi pomoci... Snažíme se vstát a dokončit své oblékání.

Petr Kreinr - 28. dubna 2009 22:03

New York-Auto To nic není už to ani neteče. odpovím a sledují Ariel Jestli je upír tak své emoce umí hodně dobře skrýt! pomyslím si S takovou už jsem se dlouho nesetkal!uvědomím si a zatrhlý nehet už nevnímám Hm tak Steak jo? A aspoň krvavý? zeptám se a pořád se musím vracet ke krvi A jestli se smím zeptat co vám tu kariéru překazilo že už dávno nejste chirurg? zeptám se a dál hovořím klidným tónem A nemusíte se bát nic to není jen malé škrábnutí! podotknu a mířím do mého sídla. Po chvíli jízdy dorazíme k panství mé rodiny kde za plotem je vidět mohutná stavba která je hodně dobře střežená nejmodernějším vybavením. Pomocí tlačítka v autě zapnu automatické otevírání brány když vjedu na pozemek brána se okamžitě zavírá přijedu ke vchod vypnu motor a rychle vyběhnu Ariel otevřít začíná to v autě trochu zapáchat Tak jsme tady ale upozorňuji sem se dostanete jen semnou a nebo jedině když zemřete za stejných okolností jak můj třetí cestující. pokusím se zavtipkovat když jí otevřu dveře od auta a hned jí zabouchnu a hodím klíčky jednomu muži který ihned nastoupí a odjíždí pryč. Ehm dá si kurážná žena nějaké pití nebo chce abych jí někam zavezl? Kde si půjde svou cestou? optám se a čekám co se bude dít

Ivan Alexandrovič Sorbov - 28. dubna 2009 22:06

soukromá zpráva od Ivan Alexandrovič Sorbov pro sídlo Postřehnu to, jak začíná mluvit v pluáru. To se jsem dlouho neslyšel, tak na ní chvíli překvapeně hledím. Ale své rozpaky ukryji pod maskou. Nechám jí doříct všechno, co má na srdci, ale on se opět snaží vstát. Zadržím ji v tom, tím že ji chytím za ruku a přitáhnu si jí k sobě. Zadívám se do jejich očí, ale tentokrát v tom nemám umysl jí něco vnutit. Udělal jsem to, protože jsem chtěl. Ano a udělal bych to i po několikáte. Okouzlila jsi mne tou svojí sílou, tím šarmem. Jsem rád, že jsem tě mohl poznat. Ale dnes ti vážně nedovolím odejít a to z jediného důvodu, že už slunce je na horizontu. řeknu jí ten fakt, který se nedá změnit a pohladím ji po tváři, přitisknu opět svoje rty k jejím a snažím se jí umlčet pod haldou polibkou. Neřekl jsem jí nic o sobě a bude to tak lepší. O mně nemusí vědět nic. Ví jen tak málo. Nejspíš bude vážne nejlepší, když o sobě budeme vědět tak málo.pomyslím si. Jakmile se naše rty dotknout promění se v hluboký polibek, který nikdo nemůže pochopit. Není v tom žádný cit. Jen touha a pokušení, kterému já nemohu odolat. Ale nakonec to přeruším já, jelikož mne zaujal ten přechod z normální mluvi až k pluáru. Začala jsi na malou chvíli mluvit v pluáru. Jsi snad nějaká šlechtična? zeptám se jí a posadím si jí na klín. V tuto chvíli už nechce odejít. V mém obětí se cítí lépe, cítím ten její pocit. Ty její doteky, když jsem jí líbal na její krvavé rty.

Irsay z Royossu - 28. dubna 2009 22:47

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro jeho postel Jediný fakt, který nás přinutí zůstat je to, že nás zadrží a to, že slunce je již dávno na obzoru. Jak jsme si toho mohla nevšimnout? Necháme jej tedy, ať si nás k sobě zpět přitáhne. Tváříme se naštvaně. Jenže pozná jednu jedinou základní věc. Já nevím nic o tobě, ty nevíš nic o mně...tak je to lepší...Původně jsem jen obyčejná dcera hospodáře... Usmějeme se a tím tedy zamluvíme tu pasáž s informacemi o naší osobě. nechceme aby dál věděl, kdo doopravdy jsme. Vymaníme se z jeho náručí...stále jsme rozlícena z toho, že se opovážil z nás něco vypáčit svou silou. Položíme se na postel a otočíme se zády k němu hledíc ze zakrytého okna. Pomalu z něj sálá teplo a částečky světla sem tam proniknou, ale jsou tak slabé, až mikroskopiské, že nemají nejmenší šanci nám ublížit...

Ivan Alexandrovič Sorbov - 28. dubna 2009 23:15

soukromá zpráva od Ivan Alexandrovič Sorbov pro sídlo Dcera hospodáře a Royoss? To se musela s někým velmi vzácným zaplést, aby se dostala do Royossi. Že by byla nějaká schovanka té královny? žene se mi v hlavě myšlenka. Ona se mezitím vymámí z mého sevření a lehne si na postel. Je otočená zády, jako kdyby chtěla, abych odešel. Mám odejít či zůstat? Vypadá to, že bude lepší, když na malou chvíli odejdu. pomyslím si a bez nějakého náznáku odejdu z jejího pokoje. Začnu se procházet po chodbách v tom si všimnu toho obrazu, který mi poslal Adjatay, jako dík za moji pomoc. Zahledím se do obrazu a vzpomenu si na ty chvíle, kdy jsem na něj hleděl každou noc a přál si tuto ženu spatřit. Ta žena na obraze je mi povědomá. Jako kdybych jí někdy viděl. Ale to nemůže být pravda. pomyslím si a dál jsem zahleděný na ten obraz. Vzápětí na to spozoruji svoji matku, jak se chystá do mého pokoje, v němž je Ann. V ruce má nějakou pistoli. Nečekám ani minutu a rozeběhnu se za ní, abych jí zastavil v tom nejhorším. Podaří se mi jí zastavit v momentě, když otevírá dveře. Proběhne mezi námi souboj. Ale s tím faktem, že já jsem silnější než ona. Proto se mi hned dostane do ruky zbraň. Matko. Já věděl od samého začátku, že jsi s těmi lovci spolčená. Vždyť pro to tady byli, proto se sem tak lehce dostali. promluvím k ní rozlíceně. A vložím ji zbraň do ruky. Zahledím se do jejich očí. Udělala jsi velkou chybu a teď toho velmi lituješ. Nedá se to vrátit zpátky. Teď to budeš muset ukončít, vnutím ji tu myšlenku a ona si přiloží k hlavě pistoli, zmáčkne spoušť. Vystřelí si mozek z hlavy. Ten výstřel byl slyšet do pokoje ve kterém je Ann. Takže může být chvíli neklidná. Mezitím se v tom pokoji ten lovec probouzí s jediným úmyslem jí zabít. V ruce drží dýku, bohužel jsem mu neprohledal kapsy. A vrhne se na ní. Ann se bude určitě bránit a nejspíš by ho přemohla hned, kdyby měla větší sílu. Takto budou mezi sebou hrát takovou hru, kdy on jí bude držet v blízkosti hrdle dýku a ona se bude snažit tu dýku dát co nejdál. Pokud by zavovala moje jméno, hned bych se za ní vydal. Ale pokud ne. Nemám nějak v zájmu jít za ní. V této chvíli ne. Pokud zavolá Vstoupím do jejího pokoje. Toho muže, který ohrožuje její život zabiji, tím že mu zlomím vaz. Jeho tělo hodím za dveře. A sednu si k Ann. Začnu jí uklidňovat, jelikož se jí mohlo něco stát. Je vidět, že ještě nemá tolik sil, aby se mohla bránit nějakému lovci, kterého by jindy zabila a nestálo by jí to tolik sil, jak tento souboj a pokus o záchranu svého vlastního života. Položím se na postel a jí si opět položím na svoje neexistující srdce. Hladím ji po tváři a broukám si nějakou píseň. Na chvíli se přestanu zpívat a přiblížím se k její hlavě a nasaji její vůni. Měla bysis odpočinout. Aspoň na malou chvíli uvolnit svoji mysl. promluvím k ní, ale nezní to jako příkaz spíš jako prosba. Abych jen nehovořil. Zavřu také oči, ale neustále se něžně dotýkám jejího těla, hladím ji po vlasech po tváři. I když mám zavřené oči. Napjatě naslouchám hlase okolí. Jsem pořád rozčilený z toho, co moje matka udělala. A vzpomenu si na to, jak mi dávala ten lék. Co když to byl jed? To ne. Nemohl to být. pořád si nejsem jistý. Ale je vidět, že se její stav zlepšil. Takže to nejspíš nebude pravda. Snažím se nedat na sobě znát svoje rozpoložení a pořád mám zavřené oči.

Gabriel Delicius - 29. dubna 2009 06:01

letadlo Myslí si, že bude moje další oběť. Není daleko od pravdy. Ale já z ní udělám něco jiného. Proměním ji v upírku lačnou po krvi. To stejné monstrum, které jsem v této chíli. Pak se mne zeptá zda píši,či hraji na nějaký hudební nástroj a nakloní se tak, abych se jí mohl zakousnout do hrdla to však neudělám, i když mi vůně její pokožky drásá nervy a ničí je. Jak dlouho to sakra vydržím? sám sebe se ptám a udělám něco nečekaného. Teda nejspíš pro ní. Políbím ji na její rty. Ze začátku se brání, ale pak se pusa promění na dlouhý, hluboký polibek, kterému neodolá. Doufám, že to jí umlčí na malou chvíli. A zabrání těm jejím pokusům. pomyslím si a raději se od ní odtrhnu. Pouze na klavír. Proč se ptáš? Chceš snad založit nějakou kapelu? promluvím k ní, jakokdybych na tu scénu s polibkem zapomněl. Hledím ji upřeně do očí. Každou mimiku na její tváři rozeznávám. Studuji její tvář. Zajímám se o ní. Připadám si, jako kdyby svět neexistoval. A my bychom jen tady byli. Za hodinu doletíme do New Yorku. oznámí letuška, ale i toto nevnímám. Mám hodinu. Potom si s ní mohu dělat co chci. pomyslím si a dál ji hledím do tváře. Jsem v blízkosti jejich rtů.

Rachel Anne Summers - 29. dubna 2009 15:21

letadlo Jsem pořád ve stejné pozici a čekám co udělá. Najednou mě políbí což mě teda dost zaskočí. Chci ho odstrčit ale to ho mu je jedno. Spíš jako kdyby si myslel že to chcu a přitáhl si mě víc. Už mě to dost štve asi ho kopnu „někde“. Je mi to nepříjemné a vydím že mě nehodlá pustit. Takže se nechávám líbat. Když se ode mne konečně odtrhne. Zuřím... Nejraději bych mu rozkopala ten jeho ksicht. Ještě že jsem se naučila pár bojových umění. Mělo by to stačit aspoň na rozbití ksichtu. Škodolibě se usměji. A pak mi odpoví jako kdyby se nic nestalo! Pouze na klavír. Proč se ptáš? Chceš snad založit nějakou kapelu? Pche.. s tebou? To určitě. Jedině tak ve snu. Jen tak. Ne kapelu založit určitě nechci. A už vůbec ne s tebou. Dívá se mi pořád do očí. Už mě to pěkně štve. Co na mě pořád tak čumíš? Nikdy jsi snad neviděl holku nebo co? Utrhnu se na něj a pěkně to ve mně vře. Nejradši bych mu nakopala tu jeho prdel Už se ve mně probouzí zase ta stará Rachel – agresivní,nafoukaná, sobecká, nedůvěřivá. Když letuška oznámí že za hodinu budeme přistávat okamžitě mě to potěší. Stále je blízko mých rtů. Nechci aby mě zase políbil. Nelíbilo se mi to. Měl chladné rty a zuřivě je na mě tiskl. Zamračila jsem se na něho a odstčila ho tak že se vmáčkl do sedadla. Vzala jsem si svou tašku přes rameno a odešla jsem na toaletu. Nalíčila jsem se tam a zavolala aby mi přivezli auto (Porsche 911 TURBO) na letiště. Plánovala jsem jak mu asi tak zdrhnu. Zdá se že si tady moc dlouho nepobudu jestli toho Dorriana budu mít pořád za zadkem. Nějak jsem tušila že upíři mají různé schopnosti. Nevěděla jsem jakou má on ale určitě nějakou měl. Já sice upírka nebyla ale měla jsem možnost předpovídat budoucnost. Když mě políbil viděla jsem jak mě kousl a proměnil v upíra. Tohle jsem nechtěla. Vidění budoucnosti mám už hodně dlouho. Radši jsem na to ještě před ním nemyslela, kdyby měl náhodou schopnost číst myšlenky. Šla jsem zpátky na své místo. Ani jsem se na něho nepodívala. A pořád jsem se dívala z okna. Nemohlo mě ani napadnout něco si myslet. Tašku jsem hodila na zem a ozvala sse trošku rána Pár lidí se podívalo co se to děje ale já tomu nevěnovala pozornost. Čekala jsem na to až ten let konečně skončí.

Irsay z Royossu - 29. dubna 2009 16:27

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro jeho pokoj Výstřel. Co to sakra... Prudce vstaneme, ale všimneme si, že se probouzí ten lovec. Nestihneme zareagovat, on se proti nám v mžiku vrhá. Zahráváš si s nepravou chlapečku... Snažíme se mu alespoň nahnat strach, protože nemáme více síly než on...Ale máme hbitost. V momentě, kdy se snažíme dostat za něj, abychom mu mohla zlomit vaz nás ale chytí. Je zkušenější a také starší než jiní lovci, proto má vyvinuté reflexy. Ovládáme různé způsoby boje, tedy tato poloha pro nás je sice nebezpečná, ale víme, že se z ní můžeme dostat. Avšak pořeže nás přes celou hruď. Bolestivě vykřikneme a ubírá nám to síly. Tak rychle se to nezacelí, to je nám jasné,a le stejně. Odhodíme jeho dýku, ale on pro změnu odhodí nás proti dveřím. Poraníme si hlavu...ztrácíme vědomí...On se proti nám vrhá s dýkou v dlaních...

Ivan Alexandrovič Sorbov - 29. dubna 2009 17:36

soukromá zpráva od Ivan Alexandrovič Sorbov pro sídlo Jsem připravený odklidit tělo mé matky, když uslyším bolestivý výkřik a poté velkou ránu v blízkosti dveří. Neváhám ani minutu a vletím do pokoje právě v tu chvíli, kdy se ten lovec snaží ukončit její život a to tím, že je připravený ji zabodnout dýku do srdce. Jakmile zjistí moji přítomnost vrhne se po mně. Ano cítím jeho sílu a jeho zkušenosti. Ale já jsem mnohem silnější než on a ovládám nějaké ty techniky boje. Bojujeme proti sobě. Podařilo se mu, to že mne pořeal na rameni. Nekřiknu bolestí, i když to celkem bolí. Ve velké rychlosti se přesunu za něj a zlomím mu vaz, jelikož mne tato naše hra přestane bavit. Jakmile se zhroutí k zemi, začnu věnovat pozornost Ann, která je na tom celkem bledě. Vezmu jí do náruče a odnesu do postele, kde bude lepší ošetření jejího zranění. Opatrně začnu vytahovat ty velké kusy dřeva z jejího těla. Ty, které jsou v blízkosti jejího srdce, ještě s velkou opatrností vytáhnu. Podaří se mi to všechno vytáhnout, aniž bych jí ohrozil při životě. Hrábnu do nočního stolku, kde mám lékarničku. Vytáhnu z ní obvazy, kterými obvážu místa, jež má zraněná, abych zabránil vykrvácení. Když se mi podaří ji zachránit před vykrvácením, napjatě čekám až se probudí. Její hlavu mám položenou do svého klína a hladím její vlasy. Ty mi tady neumřeš to nedovolím. pomyslím si a pořád ji hladím po vlasech. Rána na mém rameni se rychle zacelí, takže teď na něm mám pouze malou ranku. Za to vůbec netuším, jak je na tom její tělo. Doufám, však že se z toho dostane a z toho bezvědomí se probere co nejdřív.

Irsay z Royossu - 29. dubna 2009 17:44

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro jeho postel Vytáhne z nás veškeré kusy dřeva. Zaváže naše rány a opět si s námi dělá co chce, ale my se neprobouzíme. lyšela bychom jeho slova kdyby mluvil, ale probudit se nemůžeme. Rány se před jeho zraky zacelí, ale my jsme stále v bezvědomí. Bezvládné tělo a jeho mrtvolná barva. Začíná působit divná látka v našem těle....Fyzické tělo je mrtvé, ale mysl žije...mysl je v pořádku, jen neotevřeme oči, nepohneme sebou, nebudeme mluvit...jsme mrtvá a to téměř doslova.

Ivan Alexandrovič Sorbov - 29. dubna 2009 18:28

soukromá zpráva od Ivan Alexandrovič Sorbov pro sídlo Její rány se zacelí, takže počítám s tím, že se probudí, jenže ona je nadále v bezvědomí. Nehýbe se a to mne celkem znerovzňuje. Nevím, co mám dělat. Uvědomuji si, že nejspíš ten lék, co mi dalala moje matka, byl nejspíš jed. A tato žena mi teď před mými zraky umírá. To nemohu dovolit. Musím tomu zabránit. Opatrně položím její hlavu, abych mohl na malou chvíli jít do knihovny, kde by měl být schovaný ten pravý lék. V té knihovně je taková malá místnůstka, kde můj přítel vytváří různé léky, na vyhojení ran a stává se, že zde i vyvine jed. Proto mne hned napade, že ho moje matka musela sehnat od něho. Rozrazím dveře a objevím se u něj. Překvapeně se na mně podívá, než stačí jakkoliv zareagovat, chytím ho pod krkem a držím ho metr ve vzduchu. Jsem rozčilený, jsem schopen ho bez mrknutí oka zabít. Řekni mi, co jsi dal mé matce? Měl to být dávný lék a on to byl jed. Teď mi žena v mém pokoji umírá. Na tu věc. Tak sakra chci znát pravdu a také zda je na to nějaký protijed. promlouvám k němu rozčileně a čekám na jeho reakci. Rozpačitě se na mně dívá, jelikož ona nejspíš musela na něj zapůsobit svým darem. Dal jsem jí jed, jelikož řekla, že by se chtěla zbavit jedné ženy, která je lovec a chce tě zabít. Samozřejmě, že mám protijed. Tady ho máš. Musí to vypít. Máš na to přesně deset minut. Tento lektvar slouží jako protijed ke všem jedům, co vymysleli lovci. Je to něco jako univerzál. Omlouvám se. promluví ke mně a dá mi do ruky láhvičku s tekutinou, která je v modré barvě. Barva je odporná, ale vůně je příjemná. Rozeběhnu se za ní do pokoje, abych jí ho podal. Když jsem u ní, zbývá mi ještě pět minut, proto se jako první napiji toho lektvaru, abych okusil jeho účinky, když to se mnou nic neudělá. Rozhodnu se, že jí dám to stejné. Otevřu její ústa a poukouším se, aby to spolkla. A to se mi také podaří, i když je její tělo mrtvé. Ann, ty to zvládneš. Jsem tady s tebou. A dostanu tě z toho. Jen mi musíš pomoct. Otevři oči. Ty to zvládneš. promlouvám jí do duše a pokouším se využívat i svůj dar na její mysl. Otevřeš oči. Ten protijed tě z toho dostane. promlouvám jí do duše. Její tělo je stále nehybné. A já jsem čím dál víc zoufalý, jelikož nevím, co mám dělat. Držím ji za ruku. Na malou chvíli jí můžu připomínat Dorriana, který byl tolikrát u ní v těchto stavech. Ale jsem to pouze já. Ten muž, který jí zná teprve jeden jediný den a teď u ní napjatě sedí a čeká až se probudí.

Soralen - 29. dubna 2009 18:36

Výšková budova Pomaloučku před ním couvám, až se zastavím zády o zeď. Na jeho otázku o kočce a myši nakloním hlavu na stranu a chvíli se na něj dívám. Mňau.. To je moje odpověď. Já jsem číča a on je malá šedá myška. No, malá. Je o třicet čísel minimálně vyšší než já a šedá? Tenhle chlapík rozhodně nevypadá, jako nudný distancovaný tip. Přiblíží se ještě víc a já jsem uvězněna mezi ním a tou zdí. Mohla bych samozřejmě utéct, ale nechce se mi. Ráda si hraju. Překvapí mě náhlou silou. Skoro mě v mohutném obětí rozmáčkne. Zvedne mě do vzduchu, do úrovně jeho očí. Sleduji ho zblizoučka, ovšem aby mi to bylo pohodlnější, zaháknu se nohama kolem jeho pasu. Přeješ si vidět mou tvář? A na čí tvář se díváš? To je mi kuriozní přání. Odevzdaně se opírám o zeď, nohy stále zaháklé kolem boků.

Wirdenchies - 29. dubna 2009 19:06

Yena-Irvika-sídlo Přestanu dýchat abych jí slyšel, abych vnímal každý její pohyb. Dokonce i zadržím zakašlání- pro mě tak typické. Čekám až otevře oči, když zmateně hledí do okolí nasměruji jí tvář ke mě. Zadívám s ejí hluboko do očí a poslouchám oč se snaží. Stačí mi jen to pouhé dones mě domů pak jí dám prst na rty ve znamení že chápu a už nemusí pokračovat. Sáhnu jí na čelo- jestli nemá horečku. nemůžu ji odnést do sídla, pokud se neujistím že v něm není nikdo nevítaný utrhnu si pramen vlasů a rozhodím ho do tmy. Pak cosi zašeptám- prameny se přemění na dvě vrány. Zakrákají, zakrouží mi nad hlavou a pak mi jedna- větší a vůdčí usedne na rameno. Něco jí pošeptám. zdá se jako by kývla a pak ta podivná, lehce, tmavě modře světélkující stvoření vylétnou za svým cílem. Až pak se zvednu- s tou krásnou nevěstou co jemně držím v náručí. Zachvěji se- zadusím kašel a pomalými kroky- přeci jen nechci klopýtnout- zamířím k sídlu. Yeny sídlo pokud nějaký nepřítel pozoruje oblohu (či nějaký nevítaný host) vidí na ní jednu vránu. Když na ní dopadne měsíční svit je trochu zřejmé že nebude obyčejná. zdá se, jako by jí obtahovala tmavě modrá kontura. Dvakrát zakrouží nad sídlem a na chvíli se usadí na střeše než znovu vzlétne (pokud jí zabiješ, zemře jako normální pták, jen mrtvolu nikde nevidíš) vrány pokud přilétne jen jedna vrána, znamená to vetřelce a tak se začnu připravovat k boji. Irviku paralyzuji (uspím) a skryju jí stínem noci. To samé v případě že vrány přinesou zprávu o tom že tam někdo je. Pokud je podle jejich výtečného zraku vzduch čistý zrychlým a odnesu svou milou do sídla- pokud potkám služebné, pravým že jsem její dávný přítel a zkolabovala v lese. Pokud není nikdo kdo by se o ní postaral, odnesu jí do prvního pokoje který mi přijde vhodný a klidný. Pak o ní pečuji sám. (v obou případech u ní zůstávám a odcházím jen když jdu přeměnit obklad a tak)

Irsay z Royossu - 29. dubna 2009 20:20

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro jeho postel Naše oči se pozvolna otevírají ale ač v pokoji není žádné světlo, to málo nás oslepuje... Adjatayi? Dorriane? Adriene? Zašeptáme správně jeho jméno, ale ani si nemůžeme vybavit posledních pár minut vědomí. Byl to jen let na něco dřevěného...víc nic...tma... Uvědomujeme si, že jsme stále v jeho pokoji, v jeho posteli a rovněž si uvědomujeme, že naše tělo je plně funkční. Další objevení je, že slunce se má brzy k západu a my bychom měla odejít. Přiblížíme se k Adrienovi a políbíme jej na rty Děkuji jednoduché slovo...nic víc. Zvedneme se a hodláme odejít. Oblékneme si konečně jen triko, které nám zbývalo si obléci a vycházíme z místnosti. Musíme už jít pryč...když tu se zahledíme na obraz, na který jsme stála modelem...Je starý tak tři staletí, ale přesvědčivý...musíme jít...

Ariel - 29. dubna 2009 20:30

Auto Krvavý je jeden z těch, které neodmítnu, ale mám ráda i propečený. Usměju se na něj bezelstně a nevinně zamrkám. Lidé v mládí nadělají chyb, které nejdou vrátit. Bohužel, neukončila jsem studie. Možná se k tomu někdy vrátím, ale kdo ví. Spíš je nemohu dokončit, protože už nestárnu a už by bylo podezřelé, kdybych i v údajných 26ti letech vypadala jako teenager. I do malého škrábnutí se může dostat infekce. Mad jeho pochybným vtipkováním se jen ušklíbnu, nic na to neřeknu. Záhadná smrt, kdy já s tím nemám nic společeného, mi vtipná nepřijde. Právě jste nechal své auto i s tou mrtvolou odjet, čím mě tedy chcete odvézt?

Ivan Alexandrovič Sorbov - 29. dubna 2009 21:02

soukromá zpráva od Ivan Alexandrovič Sorbov pro sídlo Proubouzí se. To je dobré zjištění, jak pro mne tak i nejspíš pro ní. Zašeptá mé jméno. Jsem rád, že se cítí lépe. Poděkuje mi a políbí mne na rty. Rád bych v tom polibku pokračoval, ale ona se ode mne vzdálí. Obleče si tričko a odejde. Opustí mne. Chvíli tu sedím a hledím do země. Nevím co mám dělat. Něco mne však přiměje, vydat se za ní. Spatřím jí, jak stojí před obrazem, který jsem dostal od starého přítele. Uvědomím si podobu toho obrazu a její, jsou si tolik podobné, jako kdyby to byla jedna osoba. Ne to nemůže být pravda. pomyslím si a přistoupím k ní. Nechci, aby odešla. Byl bych rád, kdyby se mnou aspoň jeden den zůstala. Chytím ji za ruku a zahledím se jí do očí. Přiblížím se k jejím rtům a políbím ji. Prosím neodcházej. Ne teď. pošeptám ji do ucha a čekám na její reakci, když odejde něco ve mně se ztratí. Obejmu jí, jelikož toužím cítit její tělo. To že je v pořádku a v bezpečí. Opět jí políbím na její rty, promění se to na dlouhý polibek, kterému podlehne. Pod záplavou polibků jí odnáším opět do svého pokoje, doufajíc že zůstane.

Irsay z Royossu - 29. dubna 2009 21:26

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro pokoj když už opravdu chceme odejít, prostě nás opět odnese.Nesnášíme, že s námi nahrává jak se mu zlíbí. Když se to tak vezme, tak jsme i jeho královna. Jeho sídlo je pohrouženo pod mým územím a mou ochranou ač jsou si zde vlastními pány, oficiálně náleží ke mně a on si se mnou takto nahrává..vyhoupneme se na něj a rozhodně promluvíme Musím odejít...budou mne hledat. Byla jsem...zmizela jsem při bitvě a bude mít o mně starost...Jsem nezvěstná den nebo dva...ztratila sem pojem o čase...může to být klidně více...Děkuji za tvou pohostinnost, ale musím odejít. Chceš-li můžeš mne doprovodit do Royossu, pokud tě zde nic nečeká v nejbližších dnech. Máš-li automobil, bude to jen výhodnější...ale musím odejít. Dlouhé vysvětlení rázně zakončíme polibkem a hodláme odejít z místnosti. Setrváš-li zde...žij dobře svůj život...věřím, že se ještě někdy spotkáme...

Ivan Alexandrovič Sorbov - 29. dubna 2009 21:43

soukromá zpráva od Ivan Alexandrovič Sorbov pro sídlo Vyslechnu si jí a omluvně na ní pohlédnu, jelikož jsem zapomněl na to, že by měla nějaké povinnosti. Pak mi navrhne, že bych jí mohl doprovodit do Royossu, a také že to nejspíš udělám. Pohovořím se svým starým přítelem Adjatayem, kterého jsem neviděl už několik let. Přesněji to nedokáži říct. Políbí mne a odejde opět. Urychleně vstanu a dojdu k ní. Chytím ji za ruku a bok po boku se vydáme ven, kde na nás čeká můj automobil, tedy spíš teréní vůz. Rád tě doprovodím do Royossu. Aspoň si budu moci popovídat o starých časech s Adjatayem, kterého jsem neviděl řádky let. Nevím, zda jsi se ním už viděla. Ale nejspíš ano. Rád bych se tě zeptal na jediné. Je pořád živ a zdráv? promluvím k ní, když startuji motor. Oba dva už sedíme ve vozu. Auto se po malé chvíli rozjede. Adjatyi. Nemohu se tě dočkat. Máme si toho tolik říct. Mohl bys mi pak říct, kdo je tato žena. pomyslím si, když jsme blízko sídla. Nikdy jsem tu nebyl ani jsem neměl to potěšení se setkat v tváři v tvář s královnou. Viděl jsem jí pouze na obraze. Dorazíme k sídlu. Vystoupím z auta a jako gentleman otevře dámě dveře, když vystoupí z nich, čekám na to kam se vydá, jelikož já jsem tu nikdy nebyl.

Petr Kreinr - 29. dubna 2009 22:04

Panství To není žádný problém! Tak kam chcete hodit? zeptám se a ukážu jí aby šla semnou za roh domu kde jsou garáže. Když jsme na rohu můžeš vydět otevřené garáže a v nch nejrůznější typy aut a motorek Tak který? zeptám se klidně a podívám se na Ariel a mám nutkání se smát Nebo jestli by jste si dala radši ten krvavej stejk? zeptám se po chvilce Ale v domě platí podmínka žádný kousání! A upíři se musí chovat slušně! podotknu a pošeptám jí to do ucha a usměju se Nemusíte se bát já nezabíjím na potkání ja jen ty co jdou do celosvětového aktu! Těch klidných a v úvozovkách hodných si nevšímáme! podotknu a dál se dívám na vhodné auto

Irsay z Royossu - 29. dubna 2009 22:07

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro Royoss Jakmile vyřkne jméno mého dávného přítele, poněkud nás zamrazí a ztuhneme. Takže adjatay je jeho věrný přítel... Dochází nám souvislosti z nynějška ale i let minulých. Prč jsme jej jen do Royossu zvala. Adjatay? Po bitvě žil...pak nevím...zastav prosím kousek od sídla. a Mám za to, že jsi myšlenkový našeptavač, bu%d tak hodný a přivolej Adjataye a řekni mu, ať najde tu paruku...už bude vědět o čem mluvíš... jsme přesvědčena o tom, že to udělá a kdyby ne, jednoduché našeptání mu v tom pomůže. Po chvíli opravdu dorazí Adjatay. Jeho úsměv se rozjasní když nás vidí a rozpřáhne paže. Samou radostí po něm skočíme a je nám jedno, že nás to nesmírně vyčerpá. Skočíme mu do náruče a jeho pas obejmeme nohama. Měl jsem obavy Mallika...Kdes byla...? zeptá se nás a postaví nás zpět na zem. Dorrian...stačí jedno slovo a Adjatayovi neběhne rudá zloba do tváře. Poněkud se nevěnujeme Adrienovi, ale ot příjde. Důležité je, že jsem zpět. Přinesl jsi oč jsem žádala? Kývne hlavou a podá mi černou paruku, plášť a velké brýle, které dosti dobře zahalí náš obličej. Oblečeme si to a muži mají zaítm dost času na přivítání. Adriene? Starý brachu, dlouho jsme se neviděli... Zachránil můj život Adjatayi. Buďme mu vděční, nyní nás přišel jen doprovodit. Jaký je stav v sídle? zeptáme se zatímco si muži podávají ruce.

Ivan Alexandrovič Sorbov - 29. dubna 2009 23:04

soukromá zpráva od Ivan Alexandrovič Sorbov pro Royoss Chce, abych zastavil. Tedy zastavím. Potom odhalí můj dar, který použiji. Přivolám Adjataye přes myšlenky, uslyší mne a může být i na míle daleko. Po malé chvíli ho spatřím. Ann mu skočí do náruče. Jako kdyby se ti dva velmi dobře znali. Držím se od nich dál, jelikož jsem jí sem pouze doprovodil a teď bych měl jít pryč. Adjatay si mne všimne a začne se mnou komunikovat. Ano je to dlouho. Hodně dlouho. Co tvoje královna? promluvím k němu a když se ho zeptám, na to jak se má královna rozpačitě se na mně podívá. Vzápětí, když se na něj Ann prosebně podívá, pochopí že by mi neměl říkat pravdu. Královna je bohužel mrtvá. Napadli jí z vlastních řad. odpoví mi na otázku. Ann se ho zeptá na to, jaký je stav v sídle. Marcuse jsme nenašli pořád je tady, ale netušíme kde. Však mi ho najdeme. To mi věř, má Malika. objasní ji stav v sídle. Těkám pohledem po Ann a Adjatyovi. On se k ní jedná, jako ke své královně a ona má na sobě nějaký kostým,kterým zakrývá svoji pravou identitu. Mohl by mi někdo z Vás dvou říct, co se tady děje? Rád bych Vám pomohl. nabýdnu svoji pomoc. Adjatay jí hned příjme, jelikož si vzpomněl na ty staré časy, kdy jsme bok po boku spolu bojovali. Ann se na něj zle podívá, ale zatím nenamítá. Rozhodneme se tedy jít do sídla. Společným tempem chůze se tam vydáme. Jakmile vstoupíme do sídla, je v něm pár mužů, kteří jsou ještě schopni bojovat, jinak tam i zde spatříme hodně mrtvých a zraněných. Mezi nimi i Nehsiho, který se drží pořád při životě. Má prostřelené rameno a dává na sobě znát, že to není nic vážného. Jakmile spatří Ann, usměje se na ní a obejme jí. Má Mallika, podařilo se nám zničit lovce a veškeré protivníky, co zde byli. Doufám, že jsou to všichni. promluví k ní. A mně pořád nejde do hlavy to oslovení. Mallika? Mallika, co to je? Už jsem se s tím setkal, ale kde? žene se mi v hlavě myšlenka. Stojím dál od nich, jelikož se nerad zaplétám do cizích rozhovorů. Něco nás v tom rozhovoru vyruší. Ohromný výbuch, který je natolik blízko, že nás to všechny někam hodí. Já se tupě udeřím do hlavy a ztratím vědomí. Nevím, v jakém je stavu Ann. Ale Nehsi a Adjatayovi se nic vážného nestalo. Jen se snažili ten oheň co vznikl uhasit. A to se jim také podařilo. Probouzím se v něčím pokoji a vedle sebe spatřím anděla, tedy Ann. Nevím, co se přesně stalo. Pamatuji se jen tupý úder do hlavy a toť všechno. Co-co se stalo? Jak dlouho jsme byl mimo? položím ji otázku a chci se posadit, ale hlava se mi zatočí, takže raději zůstanu ležet. Potom co uhasili oheň Adjatay se Nehsim mne odnesli do pokoje pro hosty a poté ke mne přišla i Ann.

Irsay z Royossu - 30. dubna 2009 18:54

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro Royoss Adjatay v momentě přijme jeho pomoci, ale zatím jej jen zprahneme pohledem. Tohle si nesmí dovolit. Marcus bude na starém letišti čekat na pomoc. Vem muže a běžte pro něj. Poručím jakmile bočními vchody procházíme sídlem. Potkáme zraněného Nehsiho. Co se děje, vždyť jakmile jsme zmizela, už byli všichni mrtví... -Napadli nás ze zálohy druhý den a přidali se k nim zrádci. Teď už se vykonávají jen popravy. Přikývnu po objetí a v tu chvíli spadne kus nosné stěny. Může se to znást jako výbuch, ale jen spadla nestabilní část. Zasype nás to v chodbě, ale během pár minut je cesta volná. Adrien se udeřil, proto ho Nehsi odnáší do jednoho z volných, nebo už volných pokojů. Mně se nic nestalo, v Pravý čas jsme uhla a navíc nás okamžitě začali bránit Nehsi i Adjatay. Začneme procházet sídlo a pomocí Adjataye, Knihovníka i Nehsiho zjišťujeme loajalitu zbylých. Není už mezi nimi zrádce. Vracíme se do pokoje, kde jsme zanechali Adriena. Posadíme se na postel v momentě, kdy se probudí. Spadla okrajová část domu, kus tajných chodeb, nic velkého a mimo jsi byl asi hodinu. jak je ti? Doufám že dobře. Musím odejít, mám nějaké povinnosti. U tvých dveří je Nehsi pro tvou vlastní ochranu. Pokud ybs cokoli potřeboval, zajdi za ním. Já za tebou přijdu později. Políbíme jej na čelo a v momentě, kdy on se ani nestačí vzpamatovat, jsme pryč ze dveří. Ač jsme stále slaba, tohle místo na nás působí dobíjecím dojmem. Jsme opět ve svém živlu a je možné že i víc než to. Adjatay se již vrátil se svými muži. Bohudík žádné ztráty a Marcus stále žije. Schováváme se ve stínech, když se všichni ostatní shromáždí v poničení hale. Marcuse, který má svůj život jen na vlásku, jelikož jej muži nesmírně dobili, drží dva muži. Adjatay stojí před ním s trestním bičem. je to zvláštní bič, má na sobě stříbrné ostny a jeho bicí část je rozdělena do čtyř ocasů. Budeš potrestán za svou opovážlivost...Budeš potrestán za to, co jsi učinil královně...budeš potrestán za pokus o převzetí moci nad jejím sídlem... Marcus vzdoruje, ale Adjatay jej umlčí ránou bičem, přičemž mu roztrhne ústa. Po Adjatayově boku stojí knihovník a přišel dokonce Nehsi, který měl hlídat Adriena. Sundáme svůj kabát i brýle, ale paruku si zatím necháme. Bez vůdce nejste nic...vaše královna je sice mrtvá, ale vy mne potřebujete!!! Křičí Marcus beznadějně... Co tě vede k tomu, že je královna opravdu mrtvá...? Vykřikneme zpoza davu upírů a všichni se začnou zběsile otáčet. KDO TO ŘEKL???Křičí Marcus Nyní vystoupíme ze stínů a jdeme pomalu k Adjatayovi. Postavíme se do čela svého úderného komanda v podobě tří hřmotných mužů. Zdravíme tě Marcusi...dlouho jsme se neviděli... Přiklekneme k němu a strhneme si krátkou černou paruku z hlavy. V tu chvíli, kdy dlouhé rusé vlasy zavlní se zpět na své právoplatné místo a jako ohnivý vodopád hodí odlesky na všechny strany...v tu chvíli propukne všeobecný hřmotný jásot mých mužů...mého města upírů, kteří jsou k nám dostatečně loajální. To není možné!!! Křičí Marcus... Jak vidíš, tak je...Proč jsi to udělal Marcusi?? zeptáme se jej a vezmeme si svou šavli, jíž nám Knihovník podává. Očekáváme Marcusovo vysvětlení...

Victoria Christie le Dante - 30. dubna 2009 19:46

venku nečekaně se zastaví a já do něj málem nabourám....jeho úsměv je tak příjemný jako nožem probodnutá ruka.... hned jak mi oznámí že je moc brzy na smrt zpanikařím a nsažím se znovu vykroutit ale to už mě zase táhne dál.... Lestere...proč jsem od tebe odcházela?!měla jsem risknout to že mi ublížíš ty než abych se nechala mrzačit od něj zalituji nad ukvapeným rozhodnutím znovu po cestě zavolá o pomoc ale je mi to na dvě věci...široko daleko nikdo....a nebo jen někdo kdo dělá že neslyší... všimnu si že se zastavil a nad něčím nervózně přemýšlí ale než stačím postřehnout co stojí za změnou v jeho tváři nečekaně mě chytne a vrazí se mnou zádama do zdi.... trochu zalapu po dechu...obě mé ruce drží jednou svojí a v druhé má nůž.... bojím se jak moc mi chce znetvořit obličej když s nožem opřejíždí po mé tváři.... zatím jen lehce a tak nic nedělám ale jakmile přitlačí u rtů trochu sebou cuknu a on mi je rozřízne.... po jeho arogantním dodatku na něj vrhnu vražedný pohled ale v tom se přiblíží obličejem víc než chci... začnu se cukat ale je mi to na houby a on přitiskne rty na mé.... polibek neoplácím ale cítím jak se více než mým rtům věnuje mé krvi.... když se otáhne zašklebím se ale to už v ruce nemá nůž ale ten nechutnej...věc s jejíž pomocí mi dá do rány mě známou tekutinu zpomalující regeneraci..... v této chvíly se necukám ale se slzami v očích čekám až dodělá své "dílo" když to uklidí pokusím se znovu o vytrhnutí ale má ruku stále ve střehu...boužel pro mě... nakonec mě napadne kopnout ho někam a pokusit se o útěk.... nápad ihned z realizuji a v případě že mi v bolestech pustí ruce začnu utíkat ak nejrychleji umím....

Pán Záhad - 01. května 2009 09:33

soukromá zpráva od Pán Záhad pro tvé sídlo - Marcus Marcus se na tebe překvapeně dívá, jelikož netušil, že to přežiješ. Ten výbuch letadla. Měl to dobře naplánované. Nepočítal s tím, že by tě někdo mohl varovat. Vůbec nepočítal s tím, že se stane něco takového a on se ocitne v pasti. Klečí na zemi, na jeho těle je několik krvavých rán, jež způsobil ten bič. Do jeho krevního oběhu se žene ve velkém množství stříbro. Nemusel by ti nic říkat, připravil se psychicky na smrt, ale z neznámého důvodu to udělá. Stejně bys na něj zapůsobila svojí mocí. Proč jsem to udělal? nad touto myšlenkou se pozastaví a chvíli mlčí. Nehsi se napřáhne s bičem a chce to z něj vymlátit. Tak mluv! poručí mu Adjatay, který by ho už nejraději viděl mrtvého. Vždyť málem zabil královnu. Nebýt nejspíš toho ubohého Dorriana asi by tu nebyla. Nebudu mluvit před Vámi všemi. To ona si to přála vědět. promluví a z posledních všech sil se tě dotkne. Ocitnete se v Itálií, toho dne kdy jsi ho opustila. Itálie Ihned jakmile jsi ho opustila se probudil. Čekal to. V tu chvíli tě za to nenáviděl a proklínal. Opět ti podlehl a ty jsi mu utekla nejspíš do náruče jinému. Posadil se na postel a dlouze přemýšlel. Slunce už začalo vycházet na obzor, nepatrné paprsky se dostávaly do jeho pokoje a ozařovaly jej. Do blízkosti jeho těla se však nedostaly. Nemusel se proto obávat svého života. Z jeho přemýšlení ho něco vyrušilo. Pouhé zaklepání na dveře. V tu chvíli si myslel, že bys to mohla být ty. Otevřel proto dveře s úsměvem na tváři. Spatřil ve dveřích dva muže v temně černém obleku a na očích měli brýle. Hned si uvědomil, že to jsou lovci a přišli si pro něj. Byl odhodlaný s nimi bojovat. Kdo jste? zeptal se jich, ale tu odpověď už znal. Na posledy se porozhlédl po místnosti, aby si uvědomil všechny východy odsud. Jediné dva východy mu slibovali jistou smrt. Než stačil nějak zareagovat nebo ten muž odpovědět, ucítil vpíchnutí jehly do svého krku a skácel se k zemi. Jsme lovci a odteď nás budeš poslouchat na slovo, jelikož tuto látku, kterou jsme ti dali, budeš potřebovat a my ti jí budeme dávat, když nás budeš poslouchat. Jinak se ti stane to nejhorší. Umřeš v křečích. promluví k němu jeden z nich a udeří ho do hlavy… Zjevil ti z jaké příčiny zabíjel svůj druh, a také proč se pokusil zabít i tebe. Toto co vykonal ho velice vyčerpá a upadne do bezvědomí, je to také způsobené tím, jak je jeho tělo zničené. Nehsimu je jasné, že pořád žije a tak jeho bezvládné tělo odnese do kobky, kde byl kdysi Dorrian. Jsi tam s Adjatayem, ale pořád ti připadá, jako kdyby vás někdo sledoval. Ano tuto celou scénu sledoval Adrien, kdy sis sundala paruku a odhalila to, že královna žije. Všichni jsou velmi spokojený, že tento boj vyhráli a jejich královna je při životě. Adrien na tebe rozpačitě hledí a je připravený k odchodu. Adjatayovi dojde, že bude lepší Vás dva nechat o samotě. Proto je za malou chvíli ten poničený sál i prázdný. Odešel s tvými lidmi někam jinam s určitou pravděpodobností do komnat.

Ivan Alexandrovič Sorbov - 01. května 2009 09:54

soukromá zpráva od Ivan Alexandrovič Sorbov pro Royoss Oznámí mi všechno co se stalo a poté mne políbí na čelo. Jakmile chci nějak zareagovat, či jí poděkovat, zmizí. Vstanu prudce z postele. Nevnímám to, že se mi zatočila hlava. Mohl bych si o ní promluvit s Nehsim. Možná by řekl pravdu. pomyslím si. Otevřu dveře, ale nikdo je nehlídá, jak mi řekla. Z dola se ozývají zvuky, tak se za nimi vydám. V této chvíli vyhraje zvědavost nad mým rozumem, který mi říká, abych byl poslušný a zůstal v pokoji. Jsem schovaný ve stínu a pozoruji dění. Vidím právě to, jak vykřikne z davu upíru. A pak se začne přibližovat k tomu zbitému muži. Ta její věta mi zůstává v hlavě. Co tě vede k tomu, že je královna opravdu mrtvá...? pořád a pořád si tu větu přehrávám ve své hlavě. A začínám si dávat dvě a dvě dohromady. Našel jsem jí na poušti, byla skoro mrtvá. Pak chtěla jít do Royossu a znala se s Adjatayem. Mluvila v pluáru. Zachoval jsem se k ní, jak hulvát. pomyslím si a jsem mimo. Nikdo o mně neví. Až do té doby, kdy Nehsi odnáší toho zrádce do kobky, tak si mne všimne. Proto vyjdu ze svého stínu a prosebně se podívám na Adjataye, spíš mu přes myšlenku poručím, aby šel. Lhala jsi mi. Měl jsem to tušit. Chtěl bych znát jediný důvod, proč? A konečně mi řekni pravdu. promluvím k ní a přistoupím k ní, tak abych jí viděl do tváře. Její oči mi nemohou lhát, v této chvíli ne. Viděl jsem všechno. Královno. oznámím jí a kleknu si na kolena. Pořád chci znát pravdu. Budu to od ní vyžadovat, až mi to ona sama řekne.

Gabriel Delicius - 01. května 2009 15:11

letadlo Její chování se změnilo. Rozhodla se na malou chvíli odejít na toalety. Mohl jsem předpokládat to, co tam bude dělat. Takže mne nepřekvapilo to její chování poté. Sedla si zpátky na místo a dívala se z okna, její taška spadla na zem a lidé se na ní začali dívat. No super. Ještě na sebe upozorňuje. Ale to jí bude na nic. Však já ji chytím a může používat, jaké chce schopnosti. Vždyť já mám u sebe svého miláčka neznámého kalibra. pomyslím si a škodolibě se usměji nad tím, jak se mi podařilo převést ten stroj. A taky využít pár svých známých. Také jsem hrál tu její hru, že se budeme navzájem ignorovat. A v hlavě jsem přemýšlel nad tím, jak s ní odsud odejdu. Bez toho, aby mi utekla. Letadlo konečně přistálo a lidé se začali chystat. Opatrně a hlavně nenápadně jsem vytáhl pistoli, tak aby to nikdo neviděl pouze ona. Přitiskl jsem to k jejímu tělu, když jsme pořád seděli. Nehni se a nic se ti nestane. Nechtěj, abych to použil. Dávno vím, že jsi zjistila, kdo doopravdy jsem. Nejspíš také víš, co chci udělat. promluvím k ní, když vím že tu nikdo není. A já toho můžu patřičně využít. Sedím vedle ní a mířím ji zbraní na hlavu. Má na výběr. Mezi čistým průstřelem hlavy, či poddání se mně a tím, že by se mohla stát upírem. Napjatě čekám na to, co si vybere a jsem schopen kdykoliv zmáčknout spoušť.

Pán Záhad - 01. května 2009 18:14

New York - Victor a Viktorie Jakmile tě Victorie kopne, na malou chvíli se věnuješ bolesti a jí se podaří od tebe utéct. Má malý náskok, ale i přesto se jí podaří uprchnout daleko. Když Victorie utíká nějak moc si neuvědomuje okolí a ani toho, že jí někdo chytí za ruku a přitáhne jí do nějakého baráku, kde jí Victor nemůže hned najít. Když se Victorie stačí vzpamatovat spatří před sebou Lestra, který jí po celou tu dobu hledal. Vypadá to, že krize je zažehnána, ale Victor jí může kdykoliv najít.

John Derlon "J.D" - 01. května 2009 18:31

Byt, hledání Jakmile se uklidním a vyřádím v kuchyni, pochopím že tady opět není. Hodím na sebe svůj černý plášť a vydám se do ulic New Yorku. Nadechnu se hluboku, jelikož mám v plánu jí sledovat díky její vůni, která mne i předtím zavedla za ní. Jakmile něco zavětřím, jdu za tou vůni. Jsem ve pořád ve střehu. U pasu mám dvě pistole, nabité kulkami, které používají lovci. Dostal jsem to od svého starého přítele Dorriana, o kterém teď nevím nic. Ale tuším, že budu potřebovat jeho pomoc. New York je tolik temný, že se cítím ve svém živlu. Stačím si ještě zapálit cigaretu a pokuřuji jí i za rychlé chůze. Cítím, že vůně je silnější a silnější. Mohu tedy usoudit, že bude blízko. A také že je. Utíká a já nedokáži odhadnout před čím a ani před kým. Stačím ji chytit za ruku a odtáhnout do nějakého baráku, kde nás ten její pronásledovatel hned nenajde. Obejmu jí a snažím se jí uklidnit, jelikož cítím jak je neklidná. Políbím ji na vlasy a nedachnu se její vůně, která mne sem donesla. Chci se jí podívat do tváře do jejich očí a políbit ji na rty. Místo toho objevím na jejich rtech strašnou ránu. Znejistím a jsem schopen opět zmizet do tmy, abych si to s ním vyřešil jednou pro vždy. Ale místo toho raději zůstanu zde. Políbím ji opatrně tu ránu na jejich rtech a zadívám se jí do očí. Mrzí mne to. Měl jsem se chovat k tobě lépe. Neodešla bys a toto se nestalo. promluvím k ní a obejmu jí ještě víc silněji. Cítím se velmi vinen, ale neomluvím se jí. Tady zůstaneme. Nenajde nás hned. Pak utečeme za Dorrianem, mým přítelem. promluvím k ní a vyzradím jí svůj plán, který mne napadl v této chvíli. Dorrian mi říkal o jedné své skrýši, která je daleko od města. Stačí najít nějaký vůz a můžeme uprchnout. Nikdo nás tam nebude hledat. Posadím se na schody a jí si posadím do klína. Nevím, jak dlouho tady budeme. Ale cítím, to jak je unavená. Cítím její bolest a vůbec nevím, co mám dělat. Však myšlenka na to, že spolu utečeme ve mně probouzí aspoň trochu optimismu.

Victoria Christie le Dante - 02. května 2009 10:06

útěk - opuštěný dům jsem ráda že alespoň nějaké místo nemá z ocele a hned v první příležitosti začnu utíkat....cítím že mě pronásleduje a strach že by mě zase chytil mě pohání dál... neotáčím se a ani nevnímám okolí...kdybych do někoho narazila ani bych to asi nepostřehla... náhle ze tmy vylítne ruka a zatáhne mě do nějakého domu.... chci křičet jelikož si v první chvilce myslí že je to Victor.... ale on by mě neobjal...nevdechoval by mou vůni s takovou vášní....nesnažil by se mě uklidnit.... pohlédnu mu do tváře a když spatřím Lestera s úlevou vydechu...on však vidí ránu co mi Victor udělal...vidím jeho nutkání jít tam a pomstt mě...ale to nechci...pohledem ho varuji ať nedělá to na co myslí a jsem ráda že namísto odchodu mě něžně políbí a začne se omlouvat... neím co bych mu na to měla říct...vyčítat mu to nechci jelikož za to mohu i já...kdybych neodešla nestalo by se to....ale jeho chabou omluvu která se ani nezdá jako omluva nemohu jen tak přijmout jelikož nevím kdy něco podobného neudělá znovu.... v obětí ho také pevně stisku ale stále nic neříkám a na jeho plán s útěkem jen unaveně kývnu.... nakonec si sedne na schody já si mu sednu do klína a přitulím se k němu jako zmučené kotě.... nejradši bych spala ale na to se až moc bojím faktu že Victor je tam někde venku a nedá si pokoj dokud mě nevypátrá.... přítomnost Lestera mě uklidňuje i když strach je ze mě pomalu cítit více než přirozená vůně

John Derlon "J.D" - 02. května 2009 11:49

opuštěný dům Cítím její strach, který ji pohlcuje. Hladím ji po vlasech a snažím se ji uklidnit. Uvědomuji si její únavu a tu bolest, kterou si musela projít, když jí ubližoval. Napadne mne jediné, že by měla na malou chvíli zavřít oči a odpočinout si. Nenajde nás hned. Či snad bude lepší, když nasedneme do nějakého auta, které stojí před tímto domem a nepůjdeme hned. Ta druhá možnost se mi zamlouvá víc. Riskuji to, že by nás mohl najít, ale on je daleko. Zmátli jsme ho. Bude mu trvat chvíli než si uvědomí, co jsme udělali, ale i tu malou chvilku využiji. Vezmu Victorií do náruče a odnesu jí k autu. Otevřu svou silou ten vůz a položím Victorií na zadní sedadlo, aby si v něm mohla odpočinout. Ve velké rychlosti se přesunu na místo řidiče a zapnu motor. Je mi jedno, že uháníme tímto městem tou největší rychlostí, ale musíme se odsud dostat, a proto na to vůbec neberu ohled. Teď je mi přednější má Victorie, než nějaké zákony a vyhlášky. Za hodinu tam budeme. Měla bysis odpočinout. Nenajde nás, tak rychle. Neboj se. promluvím k ní, jakmile se na malou chvíli podívám do zpětného zrcátka. Leží na zadním sedadle a mlčí. Proto se rozhodnu pustit rádio, abych tuto tichou atmosféru nějak vyrušil. Hrají překrásnou píseň, na kterou jsem spolu tančili v Paříži pod hvězdami na Montmartre, když jí hrál na kytaru zpěvák, který si chtěl vydělat nějaké ty peníze. Pohledím do zpětného zrcátka a zahledím se na ní, ale přitom pořád vnímám ostražitě tu silnici. Takže se nám žádná nehoda nemůže stát. Odpusť mi. tuto svoji omluvu myslím vážně. Něco ve mne změní, jako kdyby se obě dvě mé rozpolcené osobnosti spojily v jednu. Cítím se být silný a jsem vyrovnaný. Je to i poznat na mém výrazu. Nyní je všechno v pořádku, i když máme možná za zády jejího manžela.

Victoria Christie le Dante - 02. května 2009 13:45

dům -> cesta pryč bez námitek se nechám odnést do auta a tiše doufám že jsme Victora zmátli natolik aby nás hned nedostihl... ulehnu na zadní sedačky a koukám na Lestera...ten řídí jako největší maniak ale mě to nevadí cítím jen tu rychlost a strah ze mě trochu opadl... za hodinu....to budeme snad v bezpečí... zamyšleně koukám na sedačku před sebou a jsem duchem mimo...však jen do chvíle než zapne rádio a já se zaposlouchám do známé písně...usměji se a spokojeně zavřu oči.... když Lester žádá o odpuštění jsem už v polospánku a tak jen kývnu doufajíc že zrovna kouká do zpětného zrdcátka.... snad nás Victor nenajde i když....on má oči všude jak říkal.... nejsem si jistá jestly před ním někdy budu v bezpečí.... s myšlenkami všude možně nakonec usínám...

Rachel Anne Summers - 02. května 2009 16:41

letadlo Nechtěla jsem se na něj dívat. Určitě přemýšlel jak mě dostat. Kruci... Jak se odtud dostanu? To je teda pěkně blbá situace! Cítila jsem jak klesáme dolů. Letadlo přistávalo. Cítila jsem náraz. Lidé se začali zvedat a brát si tašky. Chtěla jsem se otočit a najednou jsem ucítila na těle něco přimáčknutého. Otočila jsem se a Dorriana a podívala se dolů. Mířil na mě pistolí. Když už věděl že v letadle nikdo není přiložil mi pistol k hlavě. Nehni se a nic se ti nestane. Nechtěj, abych to použil. Dávno vím, že jsi zjistila, kdo doopravdy jsem. Nejspíš také víš, co chci udělat. Myslíš že se bojím? Jo zjistila jsi totiž nenápadný jako koloběžka na cestě. Jedině idiot by to nepoznal. To radši zdechnu než abych byla to co ty. Rukou jsem mu vyrazila pistol z rukou a bouchla ho do břicha a obličeje. Vzala jsem se rychle tašku a přeskočila ho. Utíkala jsem co nejrychleji z letadla. Když jsem byla u svého auta tašku jsem hodila na sedadlo spolujezdce a naskočila. Klíčky už naštěstí byly v zapalování. Rychle jsem nastartovala a udělala velmi rychle hodiny a jela co nejrychleji tohle auto dokázalo jet. Když jsem dorazila do města. Zbavila jsem se auta a místo něho si pořídila motorku. Vešla jsem do 15 patrového paneláku v kterém jsem teď měla bydlet. Bylo tam vše co jsem chtěla. Balkon s dlouhými závěsy vedle něj bylo piano. Kousek dál byla na sedačce položena kytara. Tohle bylo moje jediné přání nad to všechno. Šla jsem k balkónu a otevřela jej. Naproti v paneláku jsem ale uviděla někoho koho jsem už nikdy nechtěla vidět. Dorrian. Bydlel přesně naproti. Myslela jsem že je to snad zlý sen. Vypadalo to že si mě nevšiml. Všechno mi už bylo jedno. Jestli mám umřít pak nejspíš umřu. Už se mnou nebude mít žádné slitování. Určitě jsem ho naštvala, že jsem mu utekla. Sedla jsem si na židli k pianu a začala hrát svou oblíbenou písničku a začala k ní zpívat. Můj hlas se rozléhal po bytě. Bylo to nádherné. Měla jsem krásný, zvonivý, vysoko posazený hlas. Mnoho lidí mi říkalo ať se stanu zpěvačkou ale já nechtěla. Sláva mi připadala zbytečná. Milovala jsem když jsem hrála na piano a zpívala někde u jezera v přírodě. Tohle jsem milovala. Ale to bylo jenom sem tam za čas. Když jsem dohrála přejela jsem prsty po klávesách. Vstala jsem a šla do kuchyně. Když jsem dojedla umyla jsem nádobí a šla do koupelny. Osprchovala jsem se, vyčistila zuby a oblékla se do bavlněných světle modrých kraťásků a tílka. Ještě jsem se učesala a vyšla z koupelny. Šla jsem na balkon. Venku už byla docela zima a vál studený vítr. Závěsy všude možně létaly a já stála mezi nimi a opírala se o zábradlí. Naskakovala mi husí kůže ale spát se mi jít nechtělo. Dívala jsem se dolů na ten ruch. I když už byl večer lidé stále někde chodili, na silnicích bylo stále plno aut a všude se svítilo.

John Derlon "J.D" - 02. května 2009 21:30

úkryt Dívám se na silnici, nechci aby se při mém řízení mé milé něco stalo, a proto se pozorně dívám na silnici, která se před námi míjí. Ta krajina, kterou jsem projeli, byla překrásná. Zahleděl jsem se na ní a přestal vnímat, co se děje. Cítil jsem, že Victorie už spala, a proto jsem jí nechtěl budit. Vzbudím ji až, když budeme na místě. Když dojdeme k místu určení, objeví se před námi dřevěná chatka, která je v opuštěném lese. Kousek odsud je nějaký kamp a také je tu nedaleko kaple. Kaple? Co kdyby nás tam oddali? pomyslím si a opatrně vystoupím z auta, jelikož jí nechci vzbudit. Otevřu opatrně zadní dveře a vezmu jí do náruče. Zjistím, že je chata prázdná a tak jí otevřu. Jsem na jehlách, zda tu nikdo není. Kdyby tady byl, byl bych schopen použít i svoji zbraň a střílet. Naštěstí tady však nikdo není. A toho využuji. Odnesu Victorií nahoru a položím ji opatrně na postel. Je tolik vyčerpaná, že si ani neuvědomuje, že jsem jí dopravil až sem. Sám si ulehám k ní na postel, zbavený trička, které mne dusilo. Hledím do stropu a přemýšlím. Svatba? Hloupost. Nebudu takový, jako Dorrian, který věřil a zklamal se. Teď kdo ví, kde je. pomyslím si a pořád se dívám do stropu. Jsem stále ve střehu. Pod polštář jsem si schoval ty dvě pistole, kdyby se náhodou něco stalo, jsem připravený je použít. Nakonec zavřu oči, ale pořád vnímám okolí.

Gabriel Delicius - 02. května 2009 21:56

letadlo, lov Její pokus se zachránit, se jí vydařil. Ano na malou chvíli jsem jí dovolil náskok, jelikož já miluji hru na kočku a myš. V této hře jsem já ten dravec a ona tou kořistí. Nasedla do auta a odjela. Na mně už čekala černá limuzína, kterou jsem si k sobě přivolal. Nasedl jsem na místo řidiče a jel za tou vůni, kterou jsem cítil. Lákán její vůni jsem dojel až k nějakým činžovním domům. Rozhodl jsem se, že se tady zabydlím. Věděl jsem v jakém domě bydlí, a tak jsem se "přistěhoval" naproti. Teda celé rodince, která tam bydlela, jsem vysál jejich život. A tím jsem přestal mít chuť na tu malou dračici, která se mi vzepřela a to jsem na ní obdivoval. I to, že nejspíš věděla o mé existenci tady a začala hrát překrásnou píseň místo toho, aby nějak ječela či se snažila utéct. Rozhodl jsem tedy jít ji navštívit. Vydal jsem se za tou její vůni, která mne vábila. Vyšel jsem ze svého úkrytu a vydal jsem se do jejího bytu. Zdolal jsem těch několik schodů, co zde byli. Nebylo to moc. Vůbec mi to tak nepřipadalo. Stál jsem u jejich dveří a ta její vůně byla tak intezivní, že jsem se nad tím pousmál. Chtěl jsem zaklepat, ale zjisil jsem, že dveře jsou otevřené. Toto bys neměla dělat. Co kdyby přišel někdo, kdo by tě chtěl zabít? pomyslím si a vejdu dovnitř. Zjišťuji, že je na balkoně. Když projdu kolem jejího piana neodolám a posadím se k němu. Začnu hrát Beethonovu Osudovou. Ano, vím že o mne ví. Neuteče. Nechce se jí. Nemá kam utéct. Líbí se Vám? Beethovem věděl proč jí nazvat Osudová. Že ano? Smrt je osudová. Někdy bolí a jindy ne. promluvím k ní a dál hraji na klavír to svoje. Nedívám se do not, jelikož si všechno pamatuji nazpaměť. Hraji, jak mi paměť dovoluje. Najednou přestanu a příjdu k ní. Zadívám se jí upřímně do očí. Smrt nebolí. tuto myšlenku jí vnesu do hlavy a políbím ji na její rty. Přejdu polibky k jejímu hrdlu, z neznámého důvodu se vůbec nebrání, jelikož je nejspíš s tím smířená. Zahryznu se do něj, tak abych jí mohl přeměnit na to stejné co jsem. Když to vykonám, uložím její bezvládné tělo do postele a čekám až se z toho probudí, sice bude nejdřív slabá, ale to dokáži změnit.

Milo Crosby (profesor tance) - 02. května 2009 22:12

výšková budova Na čí tvář se dívám? Víš, že já ani nevím. Vůbec netuším, kým jsi byla předtím. Jediné co vím je, že jsi vlkouš a lovíš. Zabíjíš, abys ukojil svůj hlad. Ale to stejné děláme i my lidé, není-liž pravda. promluvím k ní a pousměji se nad svoji myšlenkou. Odevzdaně se opírá o zeď a nohy má zaháklé kolem mých boků. Ještě víc ji přitisknu k zdi. Jelikož se mi ta myšlenka, že jsem celkem silný zamlouvá a tak toho chci nejvíc využít. Nakonec se rozhodnu jí položit na zem, ale pořád se jí držím v blízkosti té zdi, aby mi neutekla. Políbím ji na její rty, po kterých tolik toužím. Nemůže se pohnout. Nemůže mi utéct. Tak proto mi ty polibky také opětuje a to z jediného důvodu, aby si zachránila možná svůj život, či se jí to možná i zamlouvá. Pozoruji její oči, jak se na mně dívají. Ta hra na kočku a myš se mi velice zamlouvá. Možná se moje role změnila na jinou a já se stal tou kočkou, ale kdo ví? Teď využívám toho, že mám uvnitř nějakou sílu a hraji si s ní.

Soralen - 02. května 2009 22:40

soukromá zpráva od Soralen pro Výšková budova Pletety si pojmy z dojmy, vážený. Já lovím jen zvířata, abych se najedla. Nebo si jídlo kupuju. Jsem hodná malá vlčice. Ale dokážu bejt i zlej krvežíznivej vlk. Zazubím se na něj nevinně. Ještě víc mě přitiskne ke zdi, až se mi drsná štukatura zarývá do zad. Naštěstí mě položí na zem, neutíkám. Nemám důvod. Popravdě? Ať už je tenhle chlapík jakejkoli, jedno mu nikdo neupře. Je neuvěřitelně sexy. Po tom polibku po téhle hře už fyzicky toužím. Nemůžu se dočkat, až ucítím jeho rty na svých. Ne že bych se na něj okamžitě vrhla, ani ho neobejmu. Zatím. Jen se nechávám líbat a vycházím vstříc. Slastně přivírám oči a skoro vrním. Rozhodně se neodtahuji, spíš naopak. V nestřežené chvíli se lehce odrazím do země a skočím mu kolem krku. Ruce zaháknu za zátylkem a nohy opět obtočím kolem jeho pasu. Hladově líbám jeho rty, až se mi z toho motá hlava.

Milo Crosby (profesor tance) - 02. května 2009 23:10

soukromá zpráva od Milo Crosby (profesor tance) pro výšková budova, hra na kočku a myš Líbí se mi její chování a cítim náhlou změnu ke mně. 0ba dva po sobě toužíme. Polibky si opětujeme, ale chce to něco víc. Tedy já jsem toho názoru, vůbec nevím jak ona a je mi to i jedno. Skočí na mne a drží se mého krku a koleny objímá můj pás. Já zase udělám jiný tah, položím ji na zem, trochu prudčeji než bych chtěl, ale jí se nic nestane. Začnu ji vyslékat to co má na sobě tudíž to nejdříve začne kabátem, pak červenou halenkou, až se dostanu k jejímu nahému tělu. Líbí se mi její postava, je tak akorát pro mně. Položím se na ní a vůbec si neuvědomuji, že bych jí mohl nějak ublížit. Obou nám je to v tuto chvíli jedno, jelikož toužíme po jediném. Oba to chce. Cítím to v jejich polibcích, které mi vášnivě vrací. Jsem naplněný touhou k ní a teď jí mohu ukojit. Chovám se, jako bestie. Občas se mi podaří její ruce silněji zmáčknout, či jí udělat na těle podlitinu, ale to oba necítíme. Toužíme po sobě. Poddáváme se svým pudům, které chtějí jediné a to je sex. Jež proběhne a ona spočine rozkoší a mém rameni. Z nějakého důvodu se ocitla na mně a já pod ní. Toto se mi také líbilo a ona si aspoň vychutnala to, že se cítila, jako kočka. A já opět byl tou myší. Spočinula na mně a já nás zakryl svým černým cestovním pláštěm, který jsem měl na sobě. Leželi jsme na zemi, která byla špinavá, ale bylo nám to jedno. Tak co bude teď? položím ji otázku a tím zničím to ticho, které mezi námi je po tom vášnivém sexu, jež by se mohl dát znova zrealizovat.

Soralen - 02. května 2009 23:25

soukromá zpráva od Soralen pro Výšková budova Vášnivost jeho jednání mne zbavuje rozumných myšlenek. Nemůžu se ovládat. Chci ho a hned a podle jeho dalších kroků to cítí stejně. Nebráním se proto, když mne zbavuje oblečení, naopak z něj rychle stahuji i to jeho. Romantika ani nic jiného mezi námi není. Je to čistě pud, vášeň, kterou nedokážeme uhasit. Je úžasný, užívá si to stejně jako já a to jde vidět. Bolest necítím, stejně jako on necítí, že mu zarývám nehty do zad, že ho v jednu chvíli bezmyšlenkovitě kousnu. Ovšem to je bez následků, nejsem proměněná. Vášnivě ho zásobuji polibky, zkoumám jeho rty, každý záhyb těla. Nakonec vydechnu, ulehnu vedle něj a slastně přivřu oči. Tiše oddechuji, je mi krásně. Ovšem já mám energie na rozdávání, žádná únava se u mě nekonná. Teď už něžně jezdím prsty po jeho hrudi a přivírám oči. Kdo ví... Odpovím a olíznu si rty.

Milo Crosby (profesor tance) - 03. května 2009 08:52

soukromá zpráva od Milo Crosby (profesor tance) pro výšková budova Já myslel, že to budeš vědět ty. Ale nejspíš jsem se mýlil. šeptnu jí do ucha a nakloním se k ní, abych jí mohl políbit na její rty. Pořád mám nutkání si to zoopakovat. Cítím se překvapivě pořád silný. A to, co mi udělala na zádech se rychle zahojilo. Nějak mne to však nevyvede z míry. Asi jsem pil až moc energi drinků. pomyslím si a nad touto úvahou se musím usmát. Opět si lehnu na ní a polibky jí sjíždím až k jejímu krku, a pak zpátky po cestičce k jejím rtům. Vezmu jí za její oběd dvě ruce, svoji jednou. Doteky zkoumám její tělo na malou chvíli se zastavím u jejich plných tvarů a nemohu se vynadívat. Pro někoho by nemusela být pěkná, ale pro mne je božská až moc. Opět v tom, co dělám cítím jen ukojení svého pudu a to je nejspíš v této chvíli dobré. Ona je vlkodlak a já člověk. Vražedná kombinace. Ta hra na kočku a myš se mi velmi líbí. Její rty jsou jen a jen pro mně. Hraji si s ní a ona si hraje se mnou. Nevnímáme bolest a ani ona nevnímá to, že jak na ní ležím, tak jí drtím její žebra. Je to až sado maso. Ale oba nás to uspokojuje z neznámého důvodu. Vydechnu, když jsem opět ukojil svoji touhu. Tentokrát jsem byl celou dobu na ní. Otočím se na bok a dívám se jí do očí. S ní bych to mohl dělat každý den a neomrzelo by mne to. Nebude lepší, když spolu zajdeme na nějakou tu skleničku a seznámíme se blíž? zeptám se jí a hledím ji do očí.

Soralen - 03. května 2009 09:20

soukromá zpráva od Soralen pro Výšková budova Jen lehce zavrním a neodpovídám mu. Nechávám se líbat a jen oddechuji. Občas ho skoro až propaluji tmavýma očima, jak si ho prohlížím. Líbí se mi to. Líbí se mi, jak si s nabitou silou i začal připadat dominantnější. Jako alpha samec. Mám ráda dominantní muže, který ví co chtějí a nebojí se použít trošku násilí. Ve snesitelné míře, samozřejmě. Občas letmo zasyčím, kvůli lámání žeber, ale nijak to neřeším. Proteď to není priorita, navíc, až zkončíme, brzo zas srostou. Líbilo se mi to stejně jako předtím, nemůžu říc, jestli víc nebo míň. Když zkončí a odvalí se, jen lehce oddechuji, na tváři blažený a přesto lehce tajemný úsměv. Nakloním se k němu blíž a tvářím se, jako bych mu chtěla věnovat ten nejvášnější a neerotičtější polibek, který dovedu. Dám mu však pouhou pusu. Nemyslíš, že blíž už se seznámit nemůžeme? Ale dobrá. Přikývnu a pousměju se.

Milo Crosby (profesor tance) - 03. května 2009 09:51

soukromá zpráva od Milo Crosby (profesor tance) pro Výšková budova U skleničky se dá dělat tolik věcí. Nemyslíš? A pak můžeme zajít třeba do hotelu. Tato chladná zem mi nepřipadá nějak dobrá, i když to stálo za to. promluvím k ní a na mé tváři se objeví tajemný úsměv. Pomalu vstanu, abych se mohl obléct do kalhot a černé košile, jež mi teď leží na špinavé zemi. Ale mně vlastně nezajímá. Otřepu od toho prach a obléknu si to na sebe. Ona se mezitím také oblíká. Opět bych jí chtěl povalit na zem a zoopakovat si to, ale dvakrát tak rychle za sebou, to pro tuto chvíli stačí. A neměl bych si na to zvykat, jelikož mi může utéct. Jakmile je oblečená. Nabídnu jí, jako pravý gentleman, rámě a sejdme společně schody. Když jsme venku na ulici, porozhlížím se po nějakém baru, který je v tuto hodinu ještě otevřený. Všimnu si jednoho s nápisem No sé. A vydám se svoji společnicí dovnitř. Posadíme se u nejbližšího volného stolku. Přijde k nám čísnice celkem mladá dívka. Co si dáte k pití? zeptá se nás a usměje se na mně, já ji však ten úsměv neopětuji, nýbrž se zahledím na svoji neznámou krásku. To nejlepší šampaňské co máte. promluvím k té dívce a usměji se na Soralen. Chtěl bych oslavit naše setkání. promluvím k ní tajemným tónem hlasu a přiblížím se k ní natolik, že jí políbím na rty, velmi vroucně a vášnivě a zahledím se do jejich očích. Pak nám servírka donese to šampaňské a nalije nám ho do skleniček. Na nás. pronesu krátký přípitek a usměji se na ní.

Rachel Anne Summers - 03. května 2009 10:03

Smrt? Z mého piana se začne ozývat hudba. Ano tuhle skladbu poznám hned. Beethovenova osudová. Jaká to ironie, že jí hraje právě teď. Jak smutné že umřu. Ten parchant. Nesnáším ho. Byla jsem hloupá a naivní, když jsem si myslela že tady nebude nikdo, žádný upír, kterému bych voněla tak moc. Já vždycky přitahovala upíry. Asi to bylo mou krví. Jednou mě už jeden kousl. Naštěstí jsem mu utekla. Ale tady? Je to k ničemu, stejně by mě chytil. Promluvil na mně ale já ho neposlouchala. Bylo mi jedno co mi říká. Stejně umřu. Hmmm.......... Chvíli hraje ale potom přestane. Zavřu oči a smiřuji se s tím co se za chvíli stane. Jsem k němu stále otočená zády. Zastaví se a já se na něj otočím. Dívá se mi do očí. Nechápu proč to dělá a je mi to jedno. Nakloní se ke mně a políbí mě. Nebráním se. K čemu by mi to bylo. Kdybych se bránila určitě by se rozčílil. Doufala jsem že to udělá rychle. Měl to docela snadné. Určitě si chtěl hrát víc. Polibky přejde až k mému hrdlu. Nakloním hlavu. Cítím jeho špičáky na mé kůži. Zarývá mi je do kůže až přetne tepnu. Cítím jak saje mou krev. Bolí to. Přitáhne si mně k sobě blíž a drží mi hlavu. Tiskne mě čím dál tím víc. Cítím jak slábnu a zavírám oči. Jsem v nějaké tmě. Tohle je smrt? Tohle prázdné temné místo? Je to zvláštní. Nikdy jsem si takhle svou smrt nepředstavovala. Myslela jsem že to bude jiné. Najednou jsem sebou škubla. Něco mě zabolelo. Jakto? Jsem mrtvá tak jak můžu něco cítit? Cítila jsem oheň ve svém těle. Jako kdyby mě někdo upaloval zaživa. Oheň postupoval strašně pomalu. Tohle bylo mnohem horší než jak jsem si to představovala. Ječela jsem. Končetiny už byly v pořádku. Tam jsem už nic necítila ale moje srdce a hlava. Bylo to jako kdyby mi někdo hodil něco na hlavu. Myslela jsem že se mi rozpadne na milion částí. Ruce jsem měla sevřené v pěstích. Nehty jsem ryla do kůže abych aspoň nějak překryla tu bolest. Z hlavy se mi oheň stáhl do srdce. Nevím jak dlouho jsem takhle trpěla ale připadalo mi to nekonečné. Najednou všechno přestalo. Nadechla jsem se. Už jsem byla vzhůru ale oči jsem měla stále zavřené. V místnosti jsem někoho cítila. On mě proměnil? Já myslela že chce jenom mou krev. Zajímalo by mě proč to udělal. Ani jsem si nevšimla, že mezitím co jsem přemýšlela jsem otevřela oči. Ležela jsem na posteli. Cítila jsem se slabá. Bože... Myslela jsem si že aspoň budu silná, když jsem upírka. To je ještě horší než kdybych byla člověk. Teď by mě mohl kdokoli napadnout a já bych tady ležela. A co mé vize? Ne... ne ne na to nesmím myslet. Co kdyby tady byl ten idiot ještě by měl slyšel. To by mi tak ještě scházelo. Jak jsem tam tak ležela a přemýšlela nad tím vším ani jsem si nevšimla že se na mě Dorrian dívá. Měl tak spokojený výraz, že bych mu ten jeho ksicht nejraději rozkopala. Zamračila jsem se na něj. Podívala jsem se na strop. Nemohla jsem uvěřit co jsem viděla. Do detailů jsem viděla prach, který padal dolů. Na stěně byla tak malá a úzká prasklinka a já si jí všimla. Vypadá to že být upír má i své výhody. Zlepší se smysly. Chtěla jsem se zvednout ale jako kdyby mi nohy vypověděly službu. Začala jsem se vztekat. Co to je sakra! Jsem upír a ani se nemůžu zvednout. To je teda pěkně trapné. Myslela jsem že budu silná nebo tak něco. Brblala jsem si potichu. Dorrian to ale stejně slyšel a začal se smát. Pěkně mě vytáčel. Kdybych se zvedla rychle bych odkráčela a nikdy se tady už nevrátila. Zamračeně jsem hleděla do stropu a nehodlala s ním ani promluvit.

Gabriel Delicius - 03. května 2009 10:27

přeměna Mezitím, kdy se ona cítila tak hrozně, jsem zašel do kuchyně a vytáhl ze skříně skleničku na víno a nůž. Nožem jsem si přeřízl žily na levé ruce a nechal skapat svojí krev do té skleničky, když byla sklenice plná. Pak si zavážu ruku nějakým utěrkou na nádobí a posadím se k ní. Ona si v té chvíli brblá něco pod nos. Celkem se tomu zasměji, ale to vrhne na mně nanávistný pohled a pak se dívá do stropu. Posadím se blíž k ní a pomohu jí si sednout. Dám ji napít té svoji krve, která ji udělá velmi dobře a probudí v ní dravou šelmu, která bude toužit jen potom jediném. Nediskutuj se mnou a pij. Uvidíš, hned ti bude lépe. promluvím k ní a dívám se na ní, když vidím, jak jí to začne pomalu chutnat a její síly se vrací. Možná před malou chvíli chtěla utéct, teď však tady zůstane se mnou, jelikož jen já ji můžu pomoci najít nějakou oběť a zasvětit jí do toho všeho. Zamyšleně se na ní dívám a sleduji její vyraz ve tváři, který se mění. A to mne velmi těší. Ještě chvíli čekám, až se rozhodne vstát a jít se mnou na ten lov.

Rachel Anne Summers - 03. května 2009 11:15

Chuť, nenávist... KREV!!! Přisedne si ke mně a zvedne mě. Cítím se nepříjemně. Nesnáším, když na mě šahá. Zavrčím. Přiložím mi k ústům skleničku. Je v ní něco červeného. Krev. Fuj... Tohle nechci. Nemůžu zabíjet lidi. A nejvíc se mi na tom všem hnusí to že ta krev je jeho. Hnus. Začnu to pít. Jsem ze sebe zhnusená. Nediskutuj se mnou a pij. Uvidíš, hned ti bude lépe. Chcu něco říct ale on mi drží hlavu a lije do mě tu hroznou tekutinu. Když jí polknu mým tělem se rozplyne nádherný pocit. Otevřu víc ústa a začnu to rychle hltat. Cítím jak se mi vrací síly. Když dopiji usměji se a odhalím tak své delší špičáky. Nemůžu se ovládnout pořád myslím na krev. Podívám se na sebe. Mám na sobě jenom kalhotky a tílko. Pořád je ve mně cosi lidského. Rychlostí blesku zaletím do koupelny. Udělám hygienu a převleču se do minišatů bez ramínek. Nalíčím se, učesu se a vezmu na sebe nějaké šperky. Vypadám jako nějaká modelka až na to že mé oči žízní po krvi a jsou červené. Vezmu si lodičky a přiběhnu těsně k Dorrianovi. Podívá se na mě. Vypadá to jako kdyby mě svlékal očima ale to je mi v tuto chvíli jedno. Mám žízeň. Prostá věta. Pochopil že chci jít na lov. Otočí se k oknu a vyskočí z něj. Udělám to samé a potom čekám co bude dál.

Gabriel Delicius - 03. května 2009 12:33

Lov Cítím nahlou změnu v ní a jsem velmi rád, že je tomu tak. Najednou vstane a odejde do koupelny, aby se tam mohla upravit. Celkem mne to potěší, jelikož ta dívka je velice krásná. Jakmile se upraví je neodolatelná a já záhy přestávám myslet na Irsay a toužím jen po této osobě, jakou ona představuje. Řekne mi, že má žízeň, a tak se rozhodnu jít do ulice. Nějak se mi nechce jít dveřmi a tak seskočím z okna. Ona udělá to stejné. Rychle se učí a to se mi na ní ještě víc líbí. Nabídnu jí své rámě, jelikož nechci, aby se do niče pouštěla sama. Ladným krokem tedy dejme po tomto temném městě a hledáme si oběť. Mé kroky zamíří do temné uličky kde je pár mladých dívek. Nejspíš jsou to ty ženy, které prodávají své tělo za peníze. Usmívají se na mně a přistupují k nám. Podívám se na svoji princeznu, která si vybírá oběť a pohladím ji po tváři. Vyber si má drahá a hrej si s ní. promluvím k ní a usměji se na ní. Opustím její rámě a vyskočím na mladou dívku, která se na mne rozpačitě podívá. Jsem rád, že cítí strach. Odhrnu z její vlasy, tak abych se mohl zakousnout do jejího hrdla, a pak jen vysávám život a krev z ní. Ano jsem bestie a vrah, ale co jiného se dá dělat. Dívám se na moji drahou, jak si vede a jsem opřený o zeď. Pozoruji jí se zaujetím.

Soralen - 03. května 2009 13:20

Výšková budova Do hotelu? Můj milý, já ale nejsem žádná děvka. Zahledím se na něj a mile se usměju. S touto grimasou zní ta slova dosti opovržlivě. Zvedám ze země svoje věci a pomalu se oblékám, červenou halenku zapnu tak, aby zakrývala, ale zároveň odhalovala tolik, aby mu fantazie pracovala na plno. Vím, že je už viděl, tohle je ale jiné. Natáhnu si kalhoty, boty a kabát, pak si jej prohlédnu. Všimnu si výrazu jeho očí. No no, dvakrát ti to nestačilo? Pobaveně si ho prohlédnu. Zaháknu se do něj a společně sejdeme doůlů. Já osobně bych nejraději skočila, ale udělám mu tedy radost a jdu pěšky. V baru se posadím, sundám si kabát, nožku přehodím přes druhou a uhladím si vlasy. I teď si uvědomuji, jak jsem vůči němu drobná. Maličká a štíhlá. Po číšnici jen vrhnu pohled a skoro zavrčím, uklidním se ale a jen ji propálím očima. Očima s takovým žárem, až jí z toho zamrazí. Když se pak Vander přiblíží, nechám se chvíli líbat, i když teď v tom není ten žár co předtím. Na nás? Já a ty jsme nějaké my? Zeptám se poťouchle.

Milo Crosby (profesor tance) - 03. května 2009 13:25

bar Mlčím a popíjím skleničku se šampaňským. Oba dva se k sobě chováme teď tak chladně, že se mi tato hra už celkem přestává líbit. My? No mohlo by být? Ale raději na to zapomenout. Nevěděl jsem na co mám připít. Tak jsem připil na toto. To snad vadí? položím ji hloupou otázku a zadívám se do sklenice, která je v této chvíli poloplná, či poloprázdná. Nejsem optimista, takže jí vidím jako poloprázdnou. Mírně se nad tím pousměji. Tak co bude teď? zeptám se jí a čekám na její reakci. Pořád hledím do sklenice a hraji si s ní. Na nic jiného nemyslím.

Soralen - 03. května 2009 13:42

Bar Vidím, jak ho moje malé popíchnutí zklamalo. Dřív bych to nechala plavat. Vždycky mi záleželo jen na sobě. Na ničem jiném. Ale.. nechci aby byl tak smutný. Je pravda, že mě něčím zaujal. Tak proč si s ním nespestřit dobu, než ho budu muset opustit? Nechám ho domluvit a následně se zeptá, co bude teď. Zvednu se od stolu, vezmu si svou sklenku a přejdu k němu. Obkročmo si mu sednu na klín a zavřu oči. Teď.. Napiju se a políbím ho, tím polibkem vmísím do jeho úst obsah mých, čili to šampaňské. Teď budeme my.. Usměju se na něj něžně a povzbudivě.

Rachel Anne Summers - 03. května 2009 14:26

Lov Příjmu jeho rámě a společně se vydáváme na lov. Procházíme se temným městěm a nad námi svítí měsíc. Nikdy jsem všechno nevnímala tak podrobně jako teď. Je to úžasné. Najednou zamíříme do temné uličky. Uvidím tam stát partu dívek. Nadechnu se a začne mě pálit v krku. Všechny se na něj usmívají a jedna k němu příjde dokonce i blíž. Dorrian se na mne otočí a pohladí mě po tváři. Vyber si má drahá a hrej si s ní. Jsem tak zaslepená žízní, že ani nemůžu vzdorovat. Pustí mě a skočí na dívku, která u něj byla nejblíže. Odhrne jí vlasy z šíje a zakousne se do ní. Nadechnu se a cítím její teplou krev. Zavrčím a zatarasím cestu jedné, která se snažila utéct. Otočí se a utíká na druhou stranu. Já jsem však rychlá a jsem tam dřív než ona. Narazí do mě a já ji chytím za vlasy a škubnu s ní dozadu. Zakousnu se do ní. Když jí vysaju pustím její bezvládné tělo, které klesá k zemi. Dopadne na zem a já se podívám na něj. Stojí opřený o zeď a se zaujetím mě pozoruje. Uslyším vzlyk posledního děvčete. Otočím se na ni a vidím že se krčí u zdi. Její vůně je tak intenzivní a já mám stále hlad. Vrhnu se na ní a pomalu piji tu slastnou, červenou tekutinu. Vypadá to že už jsem dost nasycená. Zvednu se a příjdu k Dorrianovi. U koutku úst mám krev, která je z té mrtvé dívky. Příjde ke mně a slízne jí. Začnu ho líbat. Vůbec nevím co to dělám ale chci ho. Líbám ho až přejdu k jeho krku a kousnu ho. Líbí se mi to. Pusu mám od jeho krve. Chytnu ho za vlasy a přitisknu ho k mé šíji. Kousne mě. Přitáhnu si ho zase k mým ústům a olíznu mou krev z jeho úst. Zase se začneme líbat a on mi vloží jazyk do pusy. Několik minut se tam takhle líbáme až přestanu. Usměji se na něj a opřu se o zeď, tak že on je mezi ní a mnou. Jsem u něho dosti blízko. Skoro se ho dotýkám celým svým tělem. Dívám se mu zpříma a vyzývavě do očí.

Milo Crosby (profesor tance) - 03. května 2009 15:42

Bar Hledím chvíli do skleničky. Nejsem smutný spíš jsem zamyšlený nad tou otázkou, zda ta sklenička je plná, či poloprázdná. Z toho přemýšlení mě vyruší Soralen, která se posadí na můj klín a políbí mne, polknu to šampaňské a pozoruji jí. Přitom se v ní nemohu vůbec vyznat. Teď budeme my? Zajímavé. Předtím jsi myslela něco jiného. Člověk, aby se v tobě měl vyznat. promluvím k ní neutrálním tónem hlasu. Odložím její skleničku na stůl a políbím ji na rty velmi vášnivě, že se od mých rtů nechce odpoutat. V tu chvíli se odněkud line hudba. Někdo prvně zahraje na housle, a pak se to přesune ke klavíru. Na tuto melodie by se dalo tančit tango. Proto jsem hned vstal a podal jí ruku. Začal jsem si s ní tančit to tango, které byli tolik o vášni. Ano, jako kdybychom tam byli jen mi dva a nikdo jiný. A přitom jsem toto nikdy netančil a teď si připadám, jako profesionální tanečník. Přitom tančení si jí k sobě přitáhnu a políbím ji vášnivě na rty. Ta melodie je z Moulin Rouge.

Gabriel Delicius - 03. května 2009 17:40

lov Mé děvče si hraje se svojí obětí, až zabije všechny ty coury. Pak se přiblíží ke mně. Spatřím na jejich rtech krev a slíznu jí. Poté se ke mně přiblíží a zakousne se mi do krku. Hraje si se mnou a mně se ta hra začíná také líbit. Když si mne přitáhne k sobě, zakousnu se do jejího krku, tak abych jí nezanechal nějakou jizvu. Pak si mne přitáhne ke svým rtům a slízne svoji krev. Toto mé děvče mi velmi líbí. Líbám ji až se to promění na vroucí polibek. Ona se z toho polibku odtrhne. Ještě víc ji přitlačím ke zdi a líbám jí nansitně na její rty a přejedu polibky až k jejímu hrdlu, jazykem zkoumám ty dvě jizvy, které jsem jí vytvořil. Kdyby byla člověk asi by lapala po dechu, ale ona je to stejné, co jsem já. Polibky se přemění v doteky. To už se neudržím. Chci jí teď a tady, ale vůbec se to tady nehodí. Proto jí vezmu do náruče a odnesu jí zpátky do jejího pokoje. Kde si začneme hrát.

Rachel Anne Summers - 03. května 2009 18:04

Polibky nebo možná něco víc Hrubě mě vezme za paže a přitiskne mě ke zdi. Je na mě úplně nalepený a líbá mě stále vášnivěji. Polibky mi přejede až k hrdlu a jazykem mi začně objížděť jizvy, které mi tam udělal. Začne se mě dotýkat. Vezme mě do náručí a donese až do mého pokoje. Jemně mě položí na postel. Šibalsky se usměju. Chytnu ho za košili a stáhnu ho k sobě. Obkročmo si na něj sednu a roztrhnu mu košili. Začnu ho líbat a pomalu jedu dolů až ke kalhotům. Posunu se zpátky k jeho ústům. Mezitím co ho líbám mu rozepínám a stahuju kalhoty. Přetočí mě pod sebe a strhne ze mě minišaty. Začíná mě všude líbat. Když leží všechno oblečení na zemi vstoupí do mě. Vzdychnu mu u ucha. Vypadá to že se mu to líbí. Jazykem přejedu po jeho krku a zase ho kousnu. Oblíznu jeho krev a přesunu se zase k ústům. Takhle to jde skoro celou noc. Ráno se probudím v jeho objetí. Ďábelsky se usměju nad mým plánem, který se mi zrovna teď zrodil v hlavě. Kousnu ho a začnu ho sát. Najednou se probudí a já ho pustím a rozesměji se. Je to legrační takhle ho kousat. Lehnu si na něj a začnu ho líbat. Přitom ho pevně držím za vlasy.

Soralen - 03. května 2009 20:00

Bar Nechceš aby bylo "MY"? Myslela jsem, že by to bylo hezké. Zlehoulinka pokrčím rameny a zatvářím se celkem zklamaně. Nejspíš je mi líto, že jsem to zkazila. Naštěstí se ukáže že ne, přitáhne si mě a políbí. Celou svou podstatou se vpíjím do jeho rtů, zkoumám každý kousek jeho rtů a nemůžu se ho nabažit. Do mých uší se dostane hudba. Hudba tak vášnivá a smyslná, až se mi podlomí kolena. Miluji tango, celou svou osobností. Vstal a já s ním, svinula jsem se mu do náruče a začal tanec vášně. Jak je vidět, já tango znám a umím. Ne nadarmo žiju již tak dlouho. Při tom tanci plném vášně lehce, štíhlou nožkou odkopávám stolky ke stěně. Udělalo se místo, ani sklenička se nerobila a nic. Do sálu nakoukla číšnice, které při pohledu na náš vášnivý tanec spadla čelist. V lokále již nikdo nebyl a začlo pravé smrtící víření vášně.

Victoria Christie le Dante - 03. května 2009 21:35

úkryt cítím že mě vynáší z auta a po chvilce pokládá na postel ale jsem natolik vyčerpaná z pokusů o únik od Victora že to vnímám jen lehce v polospánku.... na posteli se k němu automaticky přitulím a ještě dlouho odpočívám.... nakonec se s cuknutím v celém těle proberu.... kdy ty šílený sny přestanou? pomyslím si jelikož se mi zdálo o jedné mučivé noci s Victorem rozhlédnu se a uvidím pokoj ve kterém jsem pravděpodobně v bezpečí... zvednu hlavu a podívám se na Anthonyho... má zavřené oči ale tuším že nespí tvrdě... vybavím si včerejší noc ale přes to všechno se usměji,pohladím ho po tváři a hlavu skloním tak že mé dlouhé vlasy napadají do jeho tváře a políbím ho polibkem ve kterém jasně dávám najevo že mu nebo spíše jeho druhéu já odpouštím ač se nechoval nejlíp....

Milo Crosby (profesor tance) - 03. května 2009 22:04

tango vášně Ano to tango s ní je tolik vášnivé a také nebezpečné. Když jsem jí k sobě přitáhl v poslední otočce, jelikož hudba dohrála, políbil jsem jí na její rty. Pevně jsem jí k sobě přitiskl. Hrajte dál. poručil jsem těm dvou, kteří tu ještě zůstali. Houslista a klavírista. Hráli dál, jelikož měli strach o svůj život. Ano byl bych schopen v této chvíli zabíjet i nevinné a neozbrojené lidi. V této chvíli bych udělal cokoliv pro tuto překrásnou krásku, která byla záhadná a člověk se v ní nemohl vyznat. Naklonil jsem se s ní a políbil jí vášnivě na její krk, pak jsem si jí k sobě opět přitiskl a tancoval s ní, jako kdybych byl nějaký tanečník, který to už tancuje závodně. Hudba dohrála a ti dva utekli, jelikož si všimli toho, že si jich nevšímáme a patřičně to využili. Přitiskl jsem Soralen ke zdi, která byla blízko nás a sjížděl jí polibky až ke krku a poté i k rtům. Tiskl jsem se na ní. Nic mne nazajímalo pouze to, že bych jí tady chtěl. I když jsem jí měl za dnešek dvakrát. Nakonec jsem se rozhl přisednout ke klavíru a začal jsem hrát. Tato píseň je velice známá, jelikož je to Yestrday od Beatles. Tuto píseň jsem hrál svým dětem, které jsem měl a ta upírka mi je zabila. Uvnitř jsem pociťoval nenávist k ní. Hrál jsem dál. Zaposlouchaný do melodie. Z mých očí nejspíš tekly slzy, ale já si toho nevšímal.

John Derlon "J.D" - 03. května 2009 22:26

Úkryt Cítím, že se ke mne Victorie přitulí. Dál mám zavřené oči, ale vnímám okolí a všechno, co je kolem mne. Jakmile se Victorií probudí, pomalu otevřu oči. Políbí mne na rty a já jí polibek opětuji. Přitom jí pohladím po tváři a zadívám se jí do očí. Chvíli je tak na ní hledím. Nakonec si přitáhnu opět její rty ke svým a proměním to v jeden dlouhý polibek. Doteky sjíždím po jejím těle. Překvapivě jí to uklidňuje. Obrátím se tak, že ležím na ní a hledím ji do očí. Jsem opřený o ruku, tak že jí nemačkám. Chovám se k ní až moc jemně. Jemně přejedu prsty přes její rty, na kterých je pořád vidět ta jizvu, kterou jí ten ubožák udělal. U mně jsi teď v bezpečí. Ochráním tě. pošeptám jí a vydám se do kuchyně, zda tu nenajdu něco potřebného. Dorrian měl vždy tajné skrýše ve kterých něco měl. Zastavím se však u dveřích a zahledím se na Vicky, kterou v tuto chvíli nechci opustit. Kuchyň počká. Teď mám tady ji.pomyslím si a usměji se na tebe. Ležím na boku a hladím ji po tváři. Dívám se jí do očí, v nichž se ztrácím. Kdy mi řekneš pravdu? nakonec k ní promluvím, ale pořád se na ní usmívám a přiblížím se k ní, políbím ji na rty a čekám na její opověď.

Gabriel Delicius - 04. května 2009 06:16

Noc, vášeň, extáze Položím ji na poslet a začneme si hrát. Nejdřív ona mi sundá značkovou sametovou košily, kterou ze mně strhne. Líbá mně skoro všude, když přejde polibky až ke kalhotům, dojde mi co nejspíš bude této noci. Probudí se ze mně opět ten můj pud, kdy toužím po sebeukojení. Přetočím si ji pod sebe a strhnu jí minišaty. Chvíli zkoumám její nahé tělo, polibky přejíždím a hledám. V tu stejnou chvíli do vstoupím s blažený pocitem. Toto provozujeme celou noc, až do té doby než nás to unavý a usneme. Ona se probudí nejspíš dřív, poznám to hned když se mi zahryzne do krku a saje ze mne krev. Stejně, jak jsem to dělal Irsay a málem jí zabil. Kdo ví? Možná se mi to i podařilo. pomyslím si a chytím svoji malou pijavici za ruku, tak aby se mi mohla dívat do očí a vnímat to co jí říkám. Má drahá. Vysávat můžeš kohokoliv jenom ne mne. Aby ti to bylo jasné. tuto větu zdůrazní a přísněji se na ní podívám. Ale ten pohled se změní na jiný, ucítím v tomto domě přenádhernou vůni krve. Ten vlastník zde musí bydlet. pomyslím si a zamyšleně hledím na kliku. Zahrajeme si takovou hru. Budeme uvnitř této budovy a budeme lovit. Ten kdo jich uloví víc vyhrává. Jde se lovit! vyslovím ze svých úst svůj plán a vyskočím z postele. Jdu za tou vábivou vůní, která je velmi blízko. Vstoupím do pěkného bytu a spatřím tam ženu, která se strašně moc podobá Irsay. Zahledím se na ní. Chvíli se jen tak na ní dívám. Nevidí mně, nebojí se mne. Dál se jenom usmívá. Dojde ke mně a začne zkoumat moji tvář. Překvapeně na ní hledím. Možná malou chvíli mi připadá, že bych neměl. Nakonec se mi podaří uklidnit. Odsunu její vlasy z šíje a zakousnu se jí do hrdla. Vysávám z ní život i krev. Chvíli tady sedím a hledím na její mrtvé tělo. Uvnitř se mi zjevuje ta vzpomínka, kdy jsem Irsay málem zabil. Vlastně už byla dost vyčerpaná, možná už je i mrtvá. Bude lepší když na ní přestanu myslet. Od toho mám tady svojí dračici Rachel. pomyslím si a nad touto myšlenkou se musím pousmát. Sic jsem jí říkal, že kdo uloví víc lidí ten vyhraje, mně překvapivě stačila ta dívka. Po čuchu jsem se tedy vydal za Rachel a tiše sledoval jak si vede, nemohla mne vidět, natolik jsem byl opatrný.

Jasper Whitlock Hale - 04. května 2009 06:28

mé sídlo Hlava se mi točí a je mi velmi zle. Cítím se jako stará stařena, která má co chvíli zemřít. Pozoroji co dělá můj drahý. Jen jedním očkem, tomu druhému se nechce. Jsem natolik vyčerpaná, že nemohu pohnout rukama. Nemohu nic Obě vrány přiletí a informují nás, že v tom sídle není ani noha. To nemůže být pravda. Nemohli jen tak zmizet? Vždyť než jsem odešla, tak tu ještě byli. pomyslím si a rozpačitě hledím na svého jediného, který mne odnáší do sídla. Jakmile mne položí na postel cítím, jak mi hlava hučí, je to strašná bolest, kterou i jako to co jsem nedokáži snést. Ti ničemové lovci si se mnou hráli. s touto myšlenkou se bolestivě ušklíbnu a zadívám se na svého jediného, který ke mně na malou chvíli přisedl. Zadívala jsem se mu do očí. Když jsem odcházela naposledy, byl jsi ty vyčerpaný....Teď se naše role změnili. promluvím k němu vyčerpaně, ale přece jen se snažím udržet při životě. Pociťuji svoje popraskané rty, proto je sjedu jazykem, abych je aspoň trochu navlhčila. Dívám se na svého jediného chvíli, a pak usínám, jelikož chci zabránit té bolesti hlavy.

Soralen - 04. května 2009 07:18

Bar Miluji ten tanec, tu vášeň a jiskření mezi námi. Je tam skoro až hmatatelný elektrický náboj. Když mě k sobě přitiskne a líbá, nechám se a vroucně mu je oplácím. Jeho slova o hře podpořím nebezpečným blísknutím očí. To umím jen já, změnit v záblesku lidské oči na vlčí a zase zpět. Když mě zakloní, natáhnu ruce za hlavou tak, aby se všechny svaly protáhly. Dál tančíme, až se mi z toho motá hlava. Nakonec mě přitiskne ke zdi a opět líbá. Zakloním hlavu, abych mu usnadnila cestu a vzdychnu. Cítím jeho napětí, cítím, jak moc mě chce. Nebráním se. Nakonec mě však pustil a šel ke klavíru, omámeně jsem po zdi sjela na zem a tam zůstala sedět. Chvíli trvalo, než jsem se vzpamatovala. Poslouchala jsem, jak hraje. Pomaloučku jsem k němu dolezla po kolenou, přeci jen klavír byl hned vedle, klekla jsem si před něj a jemně setřela slzy.

Milo Crosby (profesor tance) - 04. května 2009 10:02

Bar NO SE Jakmile mi setřela slzy, přestal jsem hrát. Jelikož vzpomínka na minulost mne velice bolela. Raději jsem na to nemyslel a začal jsem se věnovat své krásce, která tu byla. Začal jsem se věnovat nám dvou. Sedl jsem si k ní na chladnou zem a posadil jsem si jí na klín. Její rty jsem přitiskl ke svým a políbil jsem jí vřelým a vášnivým polibkem. Toužěbně jsem na ní pohlédl. Líbal jsem jí na její rty a hladil jí po tváři. Mé dotyky byla tak něžné, že ani já jsem nechápal, kde se to ve mně vzalo. Pak se ve mně probudilo opět to vášnivé já, které jí položilo na zem a lehlo si na ní, tak abych jí neublížil. Polibky jsem sjížděl až k jejímu krku, a pak zpátky. Vyzařovala ze mně touha, vášeň a smyslnost. Jako kdyby se spustila opět hudba, ale tu hudbu jsme jen mi dva slyšeli. Jako kdyby nějaký duch hrál na housle. Začal jsem jí pomalu vyslékat to její červenou halenku a přitom jí pořád líbal na její rty. Poté i na celém těle. Leží na chladné zemi a mé tělo se dotýká toho jejího. Takovou touhu a vášeň jsem k jiné necítil..

Rachel Anne Summers - 04. května 2009 15:22

Hračička... Chytne mě za ruku tak abych se mu dívala do očí. Promluví na mne a na každé slovo klade velký důraz. Má drahá. Vysávat můžeš kohokoliv jenom ne mne. Aby ti to bylo jasné. Připadá mi to směšné. Kdybych ho asi chtěla zabít udělala bych to hned. Protočím oči v sloup a pozoruji jeho změněný výraz. Zahrajeme si takovou hru. Budeme uvnitř této budovy a budeme lovit. Ten kdo jich uloví víc vyhrává. Jde se lovit! Vyskočí z postele a utíká za svou obětí. Musím uznat že mám taky docela žízeň. Ale vůbec se mi nechce. Obmotám kolem sebe přikrývku a vyjdu ze dveří. Když kolem nich procházím kouknu na sebe do zrcadla. Kdybych byla člověk vypadala bych po ránu hůř. Ale jako upírka vypadám i po tak vášnivé noci úplně skvěle. Najednou ucítím mužskou vůni. Líbí se mi. Oblíznu své rty a vydám se k pokoji. Cítím tam tři lidi. Dvě ženy a jednoho muže. Otevřu dveře a vstoupím dovnitř. Mezitím ty dvě děvky vstoupily do koupelny. Ten kluk se na mě podívá. Je mu kolem 19 let. Takže ještě štěně. Zírá na mě docela překvapeně a já se na něho slastně usměji. Usměje se na mě také a promluví. Ahoj. Ztratila si se? Můžu ti pomoct. Ďábelsky se usměje. Přistoupím na jeho hru. Chci si tak moc hrát. Dorrian už asi bude mít vypitých hodně lidí ale mě to je jedno. Příjdu k jeho posteli. On se zvedne a přistoupí ke mně. Pomalu mi stahuje z těla obmotanou přikrývku. Přikrývka spadne na zem a já tam stojím ve své celé kráse. Začne mě líbat. Já se usměji a zuby mu trošku natrhnu ret. Oddálí se ode mě já ho ale pevně chytnu za vlasy. Vím že ho to asi bolí. Mrštím s ním o zeď. V tu chvíli dovnitř vběhnou ty dvě děvky. Nestačí se ani pořádně rozhlédnout co se děje a už mají obě zlomený vaz. Obě dvě vysaju. Ten kluk se na mě dívá úplně vyděšeně. Dopiju poslední kapky těch dvou prostitutek a podívám se na něj. Mé oči svítí červenou barvou a pusu mám celou od krve. Na posteli vidím župan. Přehodím si ho přes sebe a pomalu jdu k němu. Chytnu ho pod krkem a zvednu tak aby stál a díval se na mě. Cítím jak je vyděšený. Přitisknu se na něj a rty mám u jeho úst a říkám. Ale copak chtěl sis užít? Myslím že si užiju spíš já. Sorry v posteli musíš bejt hroznej. Jsi přece jenom člověk že a nemáš žádnou výdrž. Moc bych si to s tebou neužila. Najednou na stolku uvidím sklenici. Chytnu ji a rozbiju o zeď. Vezmu jeden dost ostrý střep a říznu ho po celé jeho délce tváře. Zařve bolestí ale já si to užívám. Oblíznu mu celou tu jeho krvavou čáru. Rukou jedu dolů po jeho nahé hrudi a najednou mu střep zapíchnu do boku. Začne šíleně ječet. Už mě to moc nebaví. Nakloním jeho hlavu na stranu a zakousnu se. Když vypiju zbytky jeho krve pustím ho a on se sveze na zem. Usměji se a otočím se.

Irsay z Royossu - 04. května 2009 18:33

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro Royoss Když mi Marcus ukáže proč je vlastně proti nám, rozlítí nás to. Měl jsi raději chcípnout, než se postavit proti vlastnímu druhu!!! Zaburácíme na celý sál a jedinou ranou utneme Marcovu hlavu. Všichni rázem zaburácí, Adjatay odnáší ne tělo v bezvědomí, ale dva kusy těla mrtvého. jde jej spálit. Ostatní jdou slavit a dávat sídlo zpět dopořádku. Věděla jsme, že nás Adrien pozoruje. Cítila jsme jej...jeho oči na své kůži. Vyčerpáním se posadíme na kus zříceného sloupu. Před námi je tratoliště Marcovy krve. Adrien si před nás klekne a ta jeho odvaha, že mu hned musíme všechno vyjevit nás poněkud zaráží. Střepneme z meče kapky krve a sic nechtěně, ale stejně po Adrienovi ostře vyjedeme. Nejsme ti ničím povinována vysvětlovat co jsme zač a co se zde odehrálo. V čem tedy bereš takovou jistotu, že ti musíme zákonitě říci pravdu??? Jsme královna, Adriene, musíme se chránit všemi způsoby a jak sis mohl povšimnout, probíhala zde vzpoura, kterou jsme musela řešit, zatímco nás náš rádoby-manžel unesl a chtěl zabít spolu se stvořitelem, kterého jsme popravila již dvakrátero!!! Nyní bychom se nejraději do hlavy bila, že jsme nemlčela, neboť ví již příliš mnoh. otočíme se k němu zády a do nějakého cáru látky utíráme svou přenádhernou šavli...

Soralen - 04. května 2009 19:04

Bar NO SE Cítím jeho bolest, touhu, něžnost, špatné vzpomínky a to všechno. I já umím být něžná, tolik něžnosti ode mě ještě nikdo nezažil, ale musela jsem ho ukonejšit. Jemně, skoro váhavě přejíždím prsty po jeho zádech, zkoumám každý záhyb těla, každou linii obkresluji. Rty hladím rysy tváře, bradu, čelist až k uchu, kolem strů, nos i čelo. Troška jemnosti občas neuškodí. A jemnost a něžnost znamenají víc, než jehn živočišnou touhu a hnání pudem. Zcela poddajně jsem se nachala položit na zem i svléknout, štíhlými prsty vjedu do vlasů a dál jej hladím.

Ivan Alexandrovič Sorbov - 04. května 2009 20:58

soukromá zpráva od Ivan Alexandrovič Sorbov pro Royoss Tak to tedy je. Proto byla tak vyčerpaná na té poušti. Ten úbožák se jí pokusil zabít. pomyslím si a omluvně se na ní podívám. Ukloním se jí. A postavím se. Omlouvám se ti má paní, že jsem tak zasahoval do Vaše soukromý. promluvím k ní s tím, že jí začnu vykat. Tak se to víc hodí, když je ta královna a já jsem její pouhý služebný. Budete chtít s něčím pomoct, či mám raději odejít? doplním a zadívám se na ní. Pořád se mi v hlavě přemítá ta naše chvíle, kdy jsem jí líbal na její rty a skončil jsem s ní i v posteli. V tu dobu jsem nevěděl, co je. Možná jsem jen tušil, ale zachoval jsem se zle. Vždyť jsem si jí vzal násilím. Rozpačitě se na ní dívám a čekám na její reakci. Nakonec se odhodlám k něčemu jinému. Přistoupím k ní blíž, tak abych jí mohl naposledy políbit na její rty. Ten můj polibek je tolik vášnivý, že je těžké mi odolat. Nejraději bych jí odnesl do pokoje, ale to nejde, přeci jen je královno a já její oddaný sluha.

Milo Crosby (profesor tance) - 04. května 2009 22:32

Bar NO SE Hladí mne po vlasech. Celkem mne to překvapí, že to stvoření jakým je ona dokáže také cítit bolest, kterou prožívám. V této chvíli jsem to potřeboval. Cítit doteky, jež mne zbavovali té bolesti, kterou působila minulost. Jsem úbohý člověk, kterému vyvraždili rodinu. Tak mne omluv. promluvím k ní trošku nepěkným tónem hlasu. Ale nemyslím to tak. Rád bych ještě uronil pár slz, ale nejde to. Lehnu si na chladnou zem a ona mi položí hlavu na moji hruď. Cítím její teplo. Cítím tu pohodu a klid. To všechno mne uklidňuje. Promiň, že jsem se tak zachoval. omlouvám se jí za to předtím. Vím, že jsem to neměl říct. To je poprvé, co se omlouvám lykanovi. Mírně se nad tím pousměji. Hned je na mně vidět, že už mi je lépe a to díky této ženě, která mne dokázala upokojit, ukonejšit svými doteky a polibky. Pohladím ji po vlasech a hledím přitom do stropu. Cítím se lépe. Jako kdyby ze mne spadl kámen, který mne drtil.

Irsay z Royossu - 04. května 2009 22:48

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro royoss Nevykej nám, cítíme se stará a to přecijen vypadáme na dvacet ne? Pousmějeme se a on si nás k sobě otočí a políbí nás. Jsme ráda, že Adjatay není a nevidí nás. Uvědomujeme si, že na prstě máme jen jeden prstýnek a druhý je stále někde v naší komnatě, tam, kde jej adjatay odhodil. Dělej si co chceš Adriene, Jsi zde vítaným hostem. Ty jsi zachránil život náš, my jsme dalo by se říci zachránila život tvůj, jsme si téměř kvit, ikdyž ti stále budeme dlužit službu. Jsi stále ještě slabý a navíc slunce vychází. Dnešního dne se bude pracovat a večer oslavovat...spálíme marcusovy ostatky...ty jsi volný,můžeš jít, nebo zůstat na oslavy... Opět nás líbá na krvavá ústa a je těžké odolat, ale jsme stále příliš slabá. Tato událost nás nesmírně vyčerpala. Odebíráme se do svého pokoje a je nám vcelku jedno, zda-li nás následuje nebo ne. padneme na kolena a začneme hledat prsten...co s ním uděláme až jej najdeme, to ještě nevíme...pravděpodobně si jej připneme na řetízek okolo krku.

Ivan Alexandrovič Sorbov - 04. května 2009 23:13

soukromá zpráva od Ivan Alexandrovič Sorbov pro Royoss Rozhodne se tedy jít do svého pokoje následuji jí. Jí je to jedno. Jakmile vejdu do jejího pokoje spatřím jí, jak hledá prstýnek. Spatřím ho v blízkosti dveří. Zvednu ho a zadívám se na něj. Hledáš toto? zeptám se jí a když pochopím, že to nejspíš hledá. Dám jí ho do ruky. Ona si ho připne na řetízek. Sám jí s tím pomohu. Když je to hotové posadím se k ní na zem a políbím jí na její rty. Přitom jí hladím po vlasech. Na chvíli se od ní odtrhnu a zadívám se jí do očí. Jak ti mám teda říkat. Ann? Královno? Irsay? její pravé jméno víc zdůrazním a opět jí políbím na její rty. Vezmu jí do náruče a odnesu jí do postele, tak aby si mohla odpočinout. To v této chvíli potřebuje. Lehne si mi na hruď. Hladím ji po tváři a pomalu zavírám oči. Únava mne přemohla.

Soralen - 05. května 2009 07:39

Bar NO SE Je mi to líto, avšak minulost nezměníš žádným činem. Nikdy už nevrátíš, co je pryč. Radši žij přítomností a tvoř si budoucnost. Jemně kroužím prsty po jeho hrudi, mám zavřené oči a jen oddechuji. Poslouchám tlukot jeho srdce. Posunu se výš a dál jej jemně hladím po vlasech, po krku a sem tam ho políbím na čelo, tvář a lícní kost. Ještě nikdy mne tak neokouzlil člověk. Ano, dřív samozřejmě ano, ale od doby přeměny mě ty ubožáčci nedokázali ničím nadchnout. Bar už je dávno prázdný, odešli úplně všichni, radši.

Victor le Dante - 05. května 2009 14:41

někde v NY -> hledání své milované ženušky V domění že jí držím pevně jí provokuji pohledem když v tom mě nečekaně kopne a já zaúpím bolestí a nechtěně jí půstím.... Ty svině Zasyčím vytočeně a jen co bolest povolí půstím se po její stopě... V jednom místě jí však ztratím jako by jí někdo někam zatáhl tak rychle že nezanechala pachovou stopu.... Rozhlédnu se kolem a vidím opuštený dům.... Vlezu do něj a zjistím že v něm byla a asi s nějakým mužem nebo spíše se svým dočasným zachráncem... V tom zaslechnu zapištění pneumatik a rychlý odjez auta.Vyběhnu ven druhým vchodem a vidím odjíždějící auto.Zašklebím se a rychle běžím k Alexovi do domu... Po cesttě mu zavolám ať mi připraví motorku ale on odvětí že mi jí zrovna opravuje Mellisa takže to nebude hned... Naštvaně zaklapnu mobil a doběhnu ke garáži kde Mellis dodělává poslední věc.Od posledního výletu se trochu zkurvil motor,spálili kola a pomačkalo pár součástek.Samozřejmě všechno samo... Hned jak se motorka funkční nasednu a jedu na zkušební cestu pátrat po místě kam by mohla moje drahá utéct...

Irsay z Royossu - 05. května 2009 16:17

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro Royoss jmenuji se Irsay Anna Royosská...je mi jedno jak mi budeš říkat. Jsme poněkud odtažitá. Laxně se necháme odnést do postele a necháme jej, ať si nás nastaví do libovolné polohy, ale po pravdě nespolupracujeme. Jakmile usíná...i kdyby neusínal, tak mu s tím pomůžeme...lehounce jako vánek vstaneme z postele a jdeme projít sídlo. jakmile nám prsten dosedl na krk, bylo nám proti mysli, aby se nás Adrien dotýkal...musela jsme z pokoje odejít. Našla jsme knihovníka. Pověděl nám, v jakém je sídlo stavu a překvapilo nás, že to až tak špatné není. V ten moment doběhl lidksý sluha... Paní, mám zprávu pro královnu Royosskou... Přijmeme listinu a přečteme si ji... Irsay, drahá královno, sestro... Po celém světě mocných se rozléhá zpráva, že jsi zahynula, ale to přeci možné není...Povolávám tě k sobě do svého sídla, je zde něco, co by tě mohlo zaujmouti. Louis...princ Pařížský... Tak bratříček si na nás vzpomněl. Knihovník mi naznačí, že odjet mohu, situace je zde přeci stabilní...ukázala jsem, kdo je tu pánem. Tedy...nezbývá nic jiného než se zbalit a odjet do Paříže, když nás Louis potřebuje.

Irsay z Royossu - 05. května 2009 16:18
	soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro jdu do svého pokoje, kde stále odpočívá Adrien, snažím se jej nevzbudit a sbalím si své věci na týdení výlet do Paříže.

Milo Crosby (profesor tance) - 05. května 2009 16:56

Bar NO SE V její přítomnosti se cítím skvěle. Ta žena mne od první minuty, co jsem jí viděl okouzlila. Necítím však k ní lásku. Možná uvnitř mne je i ta láska, ale spíše k ní cítím touhu a potřebu cítit její tělo, rty. Ležíme na chladné zemi. Nikde nikdo. Jen my dva a přítomnost. Nevím, co se stane za malou chvíli, ale raději na to nechci myslet. Podívám se na ní a posadím se, jelikož jí chci vidět do očí. Nemohu těm jejím očím odolat. Je zvláštní, že jsi mne ještě nezabila. Že jsi pořád se mnou, i když bys mohla být se svým druhem a užívat si větší srandu s němi, než se mnou. Promiň, ale udivuje mne to. promluvím k ní a zamyšleně se na ní zadívám. Pohledem se snažím zapamatovat její tvář, jelikiož může kdykoliv zmizet. A já se tu octnu sám. U takového druhu, jako je ona to bývá na denním pořádku. Takže počítám s tím, že se to stane. Kdy mne opustíš? Jen se chci připravit na to nejhorší. zeptám se jí a hledím jí upřímně do očí. Čekám na její odpověď. Na její reakci. Kdyby mi řekla odejdi, byl bych schopen odejít? sám sebe se ptám.

Ivan Alexandrovič Sorbov - 05. května 2009 22:19

soukromá zpráva od Ivan Alexandrovič Sorbov pro Royoss Na malou chvíli usnu, ale probudím se, jakmile zjistím, že vedle mne není. A to pořád cítím její vůni, takže není daleko. Zavřu na malou chvíli oči, ale vnímám dění okolo. Cítím, jak se blíží sem. Začne si balit věci, nejspíš někam odjíždí. Prudce vstanu, abych zjistil, co skutečně dělá. Vážně si něco balí. Někam jede. A co tady budu dělat já? Zahledím se na ní. Spíš chvíli čekám, jak se zachová. Nakonec se odhodlám k ní dojít. Chystáš se někam? položím jí hloupou otázku a je mi jasné, jak mi odpoví. Ale i přesto se o to zajímám. Kdys mi to chtěla říct? další otázka, které by se mohla královna Royosská vysmát. Ale chci znát odpověď za každou cenu. I když by se mi vysmála do tváře, jsem ochoten udělat pro to všechno. Nejraději bych jel s ní. Potom, co se jí stalo. By se jí společník na cestách mohl hodit. Chytím ji za ruku, aby si uvědomila moji přítomnost a zahledím se jí do očí. Vezmeš mne sebou. A budeš ráda, že s tebou jdu, jelikož jsem ti zachránil život. Kdo ví, co se může na těch cestách stát. tuto myšlenku jí vnutím pravě v nepatrné chvíli její nepozorovanosti. A sleduji její chování. Stále stojím v její blízkosti, držím ji za ruku a hledím ji do očí.

Irsay z Royossu - 05. května 2009 22:35

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro royoss Jak vidíš, tak ano, odjíždím. Je mne potřeba jinde... Otočí si nás k sobě a ještě se chová uraženě s tím, že se nás ptá kdy jsme mu to chtěla říct. Naštvaně se na něj otočíme. Odkdy jsme ti povinována hlásit každý svůj krok??? Uvědom si, kdo jsem já a kdo jsi ty. Dělej si co chceš... Avšak obrátí nás na sebe...zahledí se do našich očí a vnukává nám myšlenku. Vrazíme mu facku Jak se... Větu nedokončíme slovíčkem opovažuješ jelikož vnuknutí myšlenky právě zabralo. Na tváři se nám rozhostí úsměv. Mohu tě vzít sebou, budu ráda, že s emnou půjdeš, jelikož jsi mi zachránil život a kdo ví, co se mi ještě na cestách může stát... Slovo od slova zopakujeme jeho myšlenku, kterou nás uboze donutil zůstat s ním a dokonce jej vzít do Paříže. Vejde sluha a říká, že letadlo je připraveno. Můžeme vyrazit, sbalená jsme již nějakou chvilku.

Ivan Alexandrovič Sorbov - 06. května 2009 06:33

soukromá zpráva od Ivan Alexandrovič Sorbov pro Royoss, Paříž Jsem rád tomu, že to takto dopadlo. Sic jsem porušil ten slib, že jí nebudu nikdy lést do hlavy a nikdy jí nebudu nic vnucovat. Ona však dělá to stejné. Tak v tom nevidím žádný problém. pomyslím si a vezmu její kufry, které ma nabalené. Já si věci brát nebudu, byla by ztráta času se vracet zpátky do mého sídla. V Paříži se určitě najde obchod, kde bych si mohl něco na sebe koupit. Peněz mám dost. další moje spekulace, když konečně nastoupíme do malého soukromého letadla, které je velmi luxusní. Posadím se na sedačku a hledím z okna. V tuto chvíli poněkud mlčím. V Paříži jsem byl nedávno, když jsem se odhodlal, že navštívím velkolepou Francií. Velice se tam líbilo. A teď tam budu s ní. S tou nejpřekrásnější ženou na celém světě, která mne tolik ohromila a upoutala. Ta její osobitá síla, ta chuť bojovat. Tyto vlastnosti se mi na ní nejvíc líbili a přitahovali mně k ní. Proto jsem jí taky přinutil, abych s ní mohl letět. Zároveň jsem i uvnitř pociťoval strach z toho, co by se jí tam mohlo stát. Sice tam bylo nepatrné množství lovců, když jsem tam byl naposledy, ale teď se to mohlo změnit. Hleděl jsem z okna, ale pak se můj zrak odvrátí na jediný objekt a to na královnu Royosskou. Jak dobře se znáš s Louisem, princem Pařížským? zeptám se jí a hledím ji upřeně do očí. Vztáhnu k ní ruku, jako na náznak, aby si mi posadila do klína a já jí mohl cítit ve své blízkosti. Hleděl jsem na ní, jako malý kluk, který si přeje nový kolo. Tak jsem po ní toužil. Mezitím už letadlo vzlétlo. Pilot hlásil, že je všechno v pořádku a do Paříže přiletíme až za sedm hodin. To bude na obzoru slunce. Snad nám Louis přichystá nějakou tu černou limuzínu. Když jsem byl naposledy v Paříži. Lovci byli potlačeni. Ale netuším, co se děje v této chvíli. promluvím k ní. A pořád mám ruku v té pozici, aby si sedla na klín.

Wirdenchies - 06. května 2009 19:52

Yena stále je mi to podezřelé.... a tak radši vrány nechám kroužit nad sídlem, kdyby náhodou Tak velký dům bez služebných? to mi k ní nesedí... když začneš mluvit o slabosti, jen se ušklíbnu Jsem to stále já, slabý a nemocný, jen už se s tim líp vyrovnávám jako důkazem zakašlu. Pohladím tě po vláskách a když vidím jak máš suché rty, navlhčím ti je vodou. pak ti nabídnu vlažný čaj (tvůj vlastní, našel jsem ho v kuchyni) Dívám se na tebe, vyměňuji obklad... měl by ch jí pomoci, mohl bych jí pomoci, ale mohl bych jí stejně tak dobře zabít....Ale je to dítě noci, nemělo by jí to ublížit Vim o způsobu jak ztlumit tvou bolest chvilku čekám co odpoví a pak dám dlaně k sobě, jako v modlitbě, až na to, že se vzájemně nedotýkají. Chvilku tak setrvávám, oči zavřené, na čele známá vráska soustředění. pak mezi dlaněmi probleskne bíložluté, světlo (žádné agresivní) Zavři oči svítící dlaně začnou přejíždět pár centimetrů od tvého těla. jsou však dostatečně blízko abys cítila jejich přítomnost. Začínám od břicha a hlavy, ruce v určitém intervalu přesouvám nad tvým tělem, na několika bodech se zastavím. Cítíš proud energie, žádné magie, ale energie. Ten 'dotyk' přináší úlevu, vyrovnanost. Pokud tě předtím bolelo něco víc než hlava cítíš v těch místech příjemné brnění jak se naplňují energií a uzdravují se....Je to lepší než hodně silný prášek na spaní. trošku tě to i ukolíbá a uklidní. Když světlo uhasne, vidíš jak se mi ruce trochu chvějí parádní. její chakrové body jsem vyrovnal, ale má energie kolísá.... v ruce utlumím zakašlání. Už by si měla dokázat usnout políbím tě na čelo a trpělivě vyčkávám dokud ti nespadnou víčka.... už jen pár minut....

Gabriel Delicius - 07. května 2009 07:32

Dům smrti Sleduji jí, jak si užívá. Jakým stylem zabíjí. Je naplněná zášti a to se mi na ní líbí. Ale pořád to není má drahá ženuška, která si teď je v Istambuli a kdo víc, co tam dělá. Zamyšleně hledím na svoji dívenku, která právě vykonala vraždu, která stála za to. Ano líbilo se mi to. Proto vyjdu ze svého stínu a začnu tleskat. Na mé tváři se objeví zajímavý úsměv, který je tolik tajemný. Na malou chvíli si vzpomenu na sídlo v New Yorku, které vlastní Aileen. Měli bychom tam zajít, jelikož po těch vraždách už nebudeme moci zde být. Tak má drahá, vidím že sis pohrála. Měli bychom tedy přejít k jiné věci. A to odsud zmizet. Policie tu bude, co nevidět. Ne, že bych se jí bál. Ale chtěl bych tě s někým představit. promluvím k ní se zaujetím. Je na mně poznat, že s tou dámou se chci za každou cenu setkat a seznámit jí s ní. Proto ani nečekám na odpověď a beru jí do náruče, abych jí odnesl do černé limuzíny a my mohli odejít. Po celou dobu jízdy mlčím. Dávám velký pozor na cestu, jsem dokonce i zahleděný. Irsay, nebylo to dávno, kdy se naše cesty spojily. A my se opět setkali. Láska, kterou jsem ti vymazal tě málem zabila. Já jsem tě zabil. Pořád však žiješ. Cítím to. Ty nemůžeš umřít jen tak. tuto myšlenku vyšlu a několik mil daleko. Celkem pochybuji, že by jí mohla slyšet. Po celé hodině tiché a tajuplné jízdy konečně dorazíme do sídla mé paní. Otevřu dveře dámě, ale nějak na ní nečekám. Vejdu do domu. Naštěstí je všechno při starém. Slyším zvuky z haly. Vydám se tím směrem a spatřím celé osazenstvo. I svoji jedinou paní. Ukloním se před její krásou a hodností. Irsay z Royossu. Tedy má manželka zemřela za záhadných okolností. Prosím dovolte mi, abych zde se svoji novou slečnou zůstal několik dní a nocí. Slybuji, že Vás nebudeme rušit. promluvím k nim a zahledím se na svoji paní. Irsay pořá žije, ale nevím komu mám zde věřit. Její dávný přítel ji nechal v letadle bombu. Nebýt mne dávno by nežila. I když? To Vám dopovím až budeme sami. promluvím k Aileen přes myšlenku a čekám na její reakci. Také se dívám na svoji malou, která se tady prochází, hledí na toto velké překrásné sídlo. Pořád klečím před svoji paní a pohledem se dívám po těch, jež tady jsou. Vidím zde známé tváře, jako je například její kancléř. Ale jeho jméno si nepamatuji. Hledí na mne nenávistně. I já mu ten jeho pohled oplatím. Něco mi na něm nesedne. Když byli její přátele a poskoci schopni se jí postavit, nevím co se stane tady. Má paní neměla byste nikomu věřit. dodám směrem k ní a zahledím se do země. Napjatě čekám na její reakci.

Irsay z Royossu - 07. května 2009 12:12

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro royosss, paříž Uvažujeme nad tím, co bynám Loui mohl chtít a proto když potkáme Adjataye, dohodneme se na soukromém čísle, na kterém se můžeme spojit. Máme takový dojem, že Loui nám bude chtít přichystat překvapení a stále bychom měla dopředstírat svou smrt, proto většina věcí v jednom jediném kufru je převlek. Stále nechápeme, jak jsme mohla dopustit to, že s námi Adrien pojede...dochází nám, že musel použít svou moc na to, aby nás přinutil s ním jet. nastoupíme do aeroplánu. Loui je jeden z methusalemas, ke kterým se i já brzy připojím, pokud do té doby nezemřu a jsme k sobě jako bratr se sestrou... s poněkud důvěrnějším vztahem, který nehodlám měnit... Natáhne k nám ruku a přeje si,a bychom si k němu sedla, ale my se k němu ouze nakloníme, přichytíme se opěradel rukou a svůj obličej přiblížíme k tomu jeho do těsné blízkosti. zahledíme se do jeho očí tím nejupřenějším pohledem, kterým jsme ovlivňovala bojovníka za starých časů... ***Už nikdy na nás nepoužiješ svou moc. Pokud ano...stáhnu tě z kůže... Tak jaky my jej teď nesmíme vyhodit z letadla...prostě nemůžeme, nařídil nám, abychom ho vzala sebou a musíme poslechnout...tak on už na nás svou moc nikdy nepoužije...Je toproti jeho přirozenosti. Proti němu samému. Irsay... Dorrianův hlas... Napřímíme se, je to jako kudla do zad. Svými smysly prohledáme celé letadlo,a le to je nemožné, není tam. Zřetelně jsme jej slyšela vyslovit naše jméno... Rozhodneme se to neřešit a po zbytek cesty se usadíme v kokpitu k pilotu letadla. Nemáme chuť být s Adrienem, jsme stále slabá a on by po nás požadoval mnohé věci a taktéž odpovědi. Obloha nás uklidŇuje, je nám na ní dobře. Po chvíli vezmeme svůj kufr a v koupelně se převlékneme a zamaskujeme svou tvář a z dlouhovlasé rusovlásky se proměníme v krátkovlasou brunetu.Kabát s vysokým límcem, velké brýle, možná vkusný klobouk ke koktejlovým šatům, které máme na sobě. Jsme žena k nepoznání. Dorazili jsme. Dojedeme letadlem přímo do hangáru na Louiho soukrromém letišti. zbožŇuju jak jsou všichni upíři bohatí... V temném hangáru nás čeká auto s řidičem. Posadíme se do limuzíny a čekáme na Adriena a poté až se rozjedeme do sídla.

Ivan Alexandrovič Sorbov - 07. května 2009 12:55

soukromá zpráva od Ivan Alexandrovič Sorbov pro Paříž Jakmile se mi zahledí do očí, je mi jasné, že bude chtít použít svůj dar. Proto mne vůbec nepřekvapí, když mi poručí, abych jí už nikdy do ničeho nenutil. Pak se napřímí, jako kdyby něco hledala a rozhodne se jít do kokpitu. Nechám jí. Nebráním jí v tom. Přeci jen je moje královna. Vůbec nevím o čem bych s ní měl mluvit. Toto je lepší způsob. Dívám se na oblohu, která je tolik překrásná. Nemohu se té krásy vynadívat. Vždycky jsem rád cestoval a to kvůli tomu výhledu. O Loiu. Co si vymyslíš pro Irsay? Proč jí sem vůbec zveš? To jste vážně, tak dobří přátele? pomyslím si a dál hledím z okna. V hlavě se mi promítají vzpomínky na Francií. Byl jsem tady nedávno. Všechno bylo v pořádku. Bylo zde málo lovců a málo lykanu. Proto doufám, že se to nezměnilo. Irsay se mezitím převlékla a změnila se. Málem bych jí nepoznal. Musím však uznat, že jí to velice sluší. Má dobrý vkus. Jakmile letadlo dorazí do hangáru, čeká na nás limuzína. Nastoupím do ní a vyrazíme za ním do jeho honosného sídla, které se velice podobá Zámku ve Versailles. Luis si to schválně nechal vybudovat, aby poukázal, že i on má moc jako Ludvík XIV. Netrvá dlouho a jsme na místě. Honosné sídlo se pyšní svými francouzskými zahradami esteticky a účelně členitými mnohými terasami a fontánami, ozdobené množstvím soch a sousoší. Dorazíme k sídlu, kde na nás už čeká Luis. Když mne spatří usměje se. My dva se velmi dobře známe, jelikož jsem mu celkem pomohl vyvraždit poslední upíry, kteří zde byli. Vystoupím z auta a otevřu dveře Irsay. Když vystoupí, podíva se na ní Luis nejdřív překvapeně, ale pak mu něco dojde. Bon jour. Mademoiselle. Už jsem si myslel, že jste mrtvá. Ale vy nejste. O Vás se velmi mluví. Celá Paříž je nešťastná, jelikož ví o Vaší smrti, která budík není pravdou. promluví k Irsay a nabídne jí rámě. Oba dva společně vejdou do domu. Já jdu tiše za nimi. Rozhlížím se kolem sebe a nakonec se vydám do knihovny a zabořím se do knih. Nemám v úmyslu nějak řešit Irsay. Má o zábavu postaráno. Než chceš něco říct Luisovi, ocitneš se ve svém pokoji, který vypadá překrásně. Královský pokoj ti přichystal.Tušil, že příjdeš ty a ne Adjatay, i když Adjataye měl také velmi rád. Dovolil jsem si ti uspořádat pohřeb. Na který jsem pozval velmi tvých známých. Možná tak lépe poznáš, komu věřit a komu ne. promluví k tobě a na jeho tváři spatříš zákeřnost. Jeho plán je vskutku zajímavý. Je pouze na tobě, zda jej příjmeš.

Rachel Anne Summers - 10. května 2009 17:01

Dům smrti Dorrian vyjde ze stínu a začne mi tleskat. Usměji se na něj. Na jeho tváři zpozoruji velmi záhadný úsměv. Tak má drahá, vidím že sis pohrála. Měli bychom tedy přejít k jiné věci. A to odsud zmizet. Policie tu bude, co nevidět. Ne, že bych se jí bál. Ale chtěl bych tě s někým představit. Je velmi spokojený a jde vidět že mě s tím dotyčným chce seznámit. Na nic nečeká a popadne mne do náručí. Dojdeme k černé limuzíně, která stojí před domem. Nasedneme a limuzína se rozjede. Velmi by mne zajímalo kam máme namířeno. Celou cestu neprohodí jeden z nás ani slovo. Dívám se z okna a prohlížím si vše. Mám tak ostrý zrak. Nikdy jsem si ničeho tak moc nevšímala. Všechno jsem viděla až do úplných podrobností. Najednou jsem si vzpomněla, že jsem ještě v županu. Vlezla jsem dozadu a převlékla se tam. Vzala jsem si tyrkysové šaty s ramínky a lodičky stejné barvy. Vlezla jsem zpátky dopředu. Ani se na mě nepodíval. Ne že by mi to vadilo. Teď přišlo na řadu líčení. Jako obvykle černé linky, výrazná krvavě červená rtěnka a tyrkysové stíny. Zrovna se dolíčím, když dojedeme k velkému a překrásnému sídlu. Otevře mi dveře ale jde dovnitř a nečeká na mne. Když se rozejde k hale jdu za ním. Je tam spousta lidí. Teda chci říct upírů. Ukloní se před nějakou paní. Nevím co mám dělat a tak radši zůstanu stát. Začne mluvit o své bývalé manželce. Nechci poslouchat a tak se pomalu procházím a dívám se na toto sídlo. Je to tam překrásné. Obrazy olemované zlatem, křišťálové lustry a spousta dalšího. Pohled mi zůstane stát na upírech co tady jsou. Periferním viděním vidím nějakého mně neznámého upíra, jak se nenávistným pohledem dívá na Dorriana. Ten mu jeho pohled opětuje. Dorrian před ní stále klečí se svěšenou hlavou. Asi to je nějaká upíři královna nebo co. Projede mi hlavou. Opřu se o stěnu a čekám co se stane.

Irsay z Royossu - 11. května 2009 13:26

soukromá zpráva od Irsay z Royossu pro paris Vystoupíme z automobilu. Loui na nás hledí zprvu překvapeně, ale v momentě mu dojde totožnost a důvod ženy, jež se před ním maskuje. Mon cherri... přivítá nás polibka na krvavě rudé rty a těsně nás obejme. Já věděl, že jste na živu, ale zpočátku jsme o vás měli veliké obavy. Uznale kývá hlavou ale my nemáme co mu říct. je jasné, že jsme jej pozdravila, je jasné, že jsme mu pochválila jak vypadá... Byla jsme na cestách po světě, zpráva o naší smrti se musela rozšířit velice rychle, ale hlavní strůjce je již mrtev naší rukou...Pročpak jsi nás povolal do Paříže Loui? Zahákneme se do jeho rámě a jsme vedena do pokoje. Jak se má tvá královna Loui? - Osnovala vzpouru, popravil jsme ji...dostaneš její překrásný pokoj. promluví jakoby nic a zářivě se na nás usmívá. je stejným králem slunce jako jeho neposlušný rozmazlený synátor... Mohl vládnout věčně, kdyby nás poslouchal, nenechal nás uspad a upadnout do torporu na desetiletí, nerozházel všechny peníze a nezemřel...byl hloupý, na to, jak skvělého měl otce a tetičku... Vede nás do honosného pokoje jeho mrtvé královny a tam nám vysvětlí jeho výtečný nápad. To je skvělé Loui...ale jak poznáme, kdo je zrádce a kdo ne? - Jednoduše mon cherri. Zde máme malý poklad, představuji ti Janu. Dovede k nám tak patnáctiletou holčičku, neonate, mohou jí být tak maximálně dva roky. - Jana, podle doteku pozná historii věci nebo člověka. Dotkne se pláště a může vidět odkud se vzala vlna do něj použitá a co s ní všechno dělali. Dotkne se člověka a podle určitého helsa se doví vše...například dotkne se mně, pomyslí na tebe a uvidí všechny ty nemravné věci co jsme spolu dělávali... šibalsky se na nás usměje. Výjimečné dítě... - To vskutku ano mon cherri. Našli jsme ten poklad před několika lety. Vychovali ji, zahrnuli ji dary a láskou a před rokem a půl jsme jí dali dar nejvyšší....ale ona má i svůj kaz...lže nám to vyřešíme za tvé drobné pomoci. Lehce přikývneme a děvčeti našeptáme, že Louisovi ani nám nesmí nikdy lhát a musí nám říct vše, co se doví. Kdo všechno dorazí Loui? zeptáme se jej když pošle malou dívenku pryč a my se posadíme an pohodlnou, měkkounkou postel.

Ariel - 11. května 2009 18:53

Panství To já nevím, New York neznám, jsem tady spíše jako nomád. Cestuji po hotelích a ubytovnách, jen projíždím. Oznámím mu zas s tím sladkým evropským přízvukem. Ladně a tichounce ho následuji, mé kroky skoro nejsou slyšet. No, Jaguár XJ200 by stál za hřích, ale jak vidím, ten není kouskem z vaší sbírky. Rozesměju se, miluju rychlá auta, nemůžu se jich nabažit. Ale to Audi TT je taky kousek. Ukážu na jedno z aut. Ne děkuji, dnes mám chuť spíše na propečený. Sladce se pusměju a nevinně zamrkám. Kousání? Upíři? Předtím jsem si myslela, že si ten váš přítel dělá srandu, ale tohle je už divné. Vždyť žádní upříi neexistují. Překvapeně se na něj podívám a na dokonalém čele se objeví vrásky. Celkově je na mě příliš detailů, aby bylo poznat, že já nejsem nemrtvá. Zabíjet na potkání? Vážně vám nerozumím, asi bych raději jela. Mohla bych být hollywoodskou hvězdou:D Otočím se k bráně a nechám si ji otevřít, kývnutím se rozloučím a odjedu. Dost dlouho, abych si byla jista, že mě nevidí jdu normálně. Až když mám jistotu a tu díky mému daru ám, rozeběhnu se a běžím zpět do města. Pf...hloupí lidé...

Soralen - 11. května 2009 19:04

Bar NO SE Proč bych tě měla zabít, líbíš se mi, človíčku. A já jen tak na potkání nezabíjím. N často. Zazubím se na něj a ležérně mrknu. Já nemám druha, jako vlkodlak jednám sama za sebe, vztah s vlkodlakem jednoho rodu by mě svazoval a držel při zemi. Natáhnu k němu ruku a stáhnu ho k sobě na zem. Chceš snad? Abych odešla? Abych se již nevracela? Nezačínej s tím, nechci teď nikam odcházet. Prozatím je mé místo zde, po tvém boku. A může to tak být, záleží na tobě.

Milo Crosby (profesor tance) - 11. května 2009 20:55

Bar NO SE Nechám se stáhnout k ní na zem a hledím ji do očí. Přitisknu si její tvář k té své a zahledím se jí ještě víc upřeně do očí, naše rty se spojí v jeden polibek. Pak na malou chívili se od ní odtáhnu, abych mohl promluvit. Nechci, abys odcházela. Zůstaň tu se mnou. Nějak jsem si přivykl tvé společnosti. Tvým dotekům a polibkům, po kterých toužím. Připadá mi však hloupé, když bych si přiznal, že jsem se možná zamiloval do vlčice. promluvím k ní a na malou chvíli se od ní odtrhnu, jelikož se to nejspíš vážně stalo. Ale to není možné. Nemůže to být pravda. Ona je vlk. Je to jen flirt, který provádíme. Vůbec k sobě necítíme. Užijeme si a pak se navzájem opustíme. pomyslím si a zadívám se na ní. Na tu božskou ženu, které nemohu odolat.

Victoria Christie le Dante - 13. května 2009 21:41

Úkryt Jeho polibek protáhnu jak to jen jde a pomalu zjišťuji že jeho dotyky jsou velmi uklidňuící... Nakonec se převrátíme tak že opatrně leží na mě a jen se pousměji nad tím jak má vždy rád tu pozici ve které by mohl všechno... Z rány na rtech už krev neteče a dokonce se po několika hodinách od jejího zpsobení začíná lehce a vemi pomalu zacelovat.... Moje rameno je na tom podstatně lépe i když ještě není úplně zacelené.... Moje regenerace je oproti jiným upírům velmi velmi pomalá díky té tekutině co mi nejen dal přímo do rány ale také mi něco koluje v těle takže má regenerace je o něco málo rychlejší než lidská... Na jeho ubezpečení se pousměji a šeptem odpovím Děkuji A pohladímho po tváři...Pak se někam vidá ale ve dveřích si to rozmyslí a vrátí se ke mě Nechám se hladit a také se usmívám ovšem až do chvíle než se zeptá když mu řeknu pravdu... Dost mě překvapí že se stále usmívá a tak jen prostě řeknu Jednou se jí celou dozvíš....Téměř vše jsem ti řekla a.....prosím....prozatím o tom už nechci slyšet řeknu prosebně a také ho políbím a doufám že se opětně nenaštve....

John Derlon "J.D" - 14. května 2009 15:27

Úkryt Ležím vedle ní. Když mne prosí, abych počkal jen se na ní podívám. Pohledím ji upřímně do očí. Chápu, že bude nejspíš lepší, když mi to řekne později. Sic vůbec nevím, kdo chce ublížit mojí princezně. Jediné kterou miluji. Snažím se na to však nemyslet. Tu bestií v sobě, co chtěla znát stále pravdu se mi podařilo potlačit. Teď jsem velmi klidný. Ležím na boku a dívám se jí do očí. Chvíli mlčím. Pouze jí hladím po tváři. Jemnými doteky. Nikdy jsem takový nebyl nejspíš mne změnilo to, když jsem jí opět spatřil. Možná jsem pocítil tu chuť jí pořád chránit a starat se o ní. Ona je moji princeznou. Jedinou, na kterou jsem nepřestal myslet. Ale co když se stane, to že se tu objeví, onen muž který ji bude chtít ublížit. Jak toto skončí. pomyslel jsem si a zahleděl jsem se do jejich očí. Vzpamatoval jsem se, jelikož jsem cítil její ruce na mé tváři. Chápu tě. Řekneš mi to v tu pravou chvíli. Už je ti líp? překvapuje mne, že jsem tolik klidný. Jsem rád, že jí nemohu ublížit. Přitáhnu si jí k sobě a políbím jí na rty. Ona pak spočine na mé hrudi, jako kdyby chtěla slyšet tlukot mého srdce, které už dávno tlouct nebude. Je jako kdyby z kamene. Možná tam ani vůbec není. Občas mi chybí to, že nejsem člověkem. Nemohu se podívat na slunce. Nevidím, jak vychází na obzor. Jeho paprsky se nikdy nedotknout mé pokožky, aniž by mi nějak neublížili. Byl jsem člověkem, a pak jsem se stal tímto. Nemrtvým a vlastně ani neživým. Odpočívám a v hlavě se mi žene tolik myšlenek, a kterých se nedá odpovědět.

Pán Záhad - 14. května 2009 18:23

soukromá zpráva od Pán Záhad pro Paris Má drahá přijedou všichni, ti kteří si přáli tě vidět mrtvou. Ti jež tě velmi dobře znají. Ti kterým jsi říkala přátele, ale kdo ví, kdo je tvůj pravý přítel a kdo lhář. odpoví ti a usadí se za tebou na postel. Opět se mu zjeví ty chvíle, kdy jste si spolu užívali. Jako kdyby se nic nestalo a i přesto tomu je tolik let. Královna Royosská a princ. Jako kdyby to bylo z pohádky. Ty dvě velkolepá jména si, kde kdo pamatoval. Staré časy byly vskutku velmi významné pro něj. Pamatuje si každou chvíli. Pohledí ti do očí, jako kdyby z nich chtěl něco vyčíst, ale nevyčte. Nemá takový dar, jaký má Dorrian. Jeho darem je jeho velká síla, šarm a moudrost. Tak má drahá. Koukám, že jsi se taky do někoho zamilovala. Ale jak tě znám, tak si myslím, že jeho lásku mu pořdně nevracíš. promluví k tobě a na jeho tváři se objeví úsměv, jako kdyby něco plánoval. V jeho hlavě se spřádá tolik plánů, které se týkají poprv těch, jež ti ublížili.

Victoria Christie le Dante - 14. května 2009 19:40

Úkryt Překvapuje mě jeho klid...Upřímě jediné dvě věci kterých se teď bojím jsou Victor a nepříjemná druhá polovina mého milého... Tak přece to není tak zlé Jeho reakce je úplně jiná než jsem čekala a jsem ráda že to je takto Neboj..řeknu ujistím ho A ano...už je mi líp....to protože jsem s tebou řeknu s úsměvem a opětuji jeho polibek, následně se k němu přitulím s hlavou na jeho hrudi... Tolik bych si přála zaposlouchat se do zvuku jeho srdce které boužel už nikdy neuslyším...Stejně tak neucítím nikdy tlouct své srdce Jak málo stačí k tomu stát na hranici života a smrti a chodim po zemi jako oživlá mrtvola zachovalého stavu pomyslím si a zavřu oči, při tom však plně vnímám okolí Doufám že nás nenajde jako v tom mém snu Sice ze mě tajemná aura zářit nepřestala ale začíná jí přetloukat jiná aura.....aura štěstí....štěstí a spásu kterou jsem našla v podobě mého drahého kterého jsem znovuobjevila Asi bych se po dlouhé době podívala na slunce kdybych o něj měla znovu přijít nebo kdybych se měla vrátit do role pokusné krysy u Victora