Andor.cz - online Dračí doupě

Trinidad- ostrovní stát v je ostrovní stát v Karibském moři při severním pobřeží Jižní Ameriky.

Původní obyvatelé byli vyhubeni nemocemi a zotročováním, které na ostrov přivezla kolonizace, Ta začala v roce 1532. O ostrov jevily zájem rovnou čtyři námořní mocnosti Britové, Francouzi, Nizozemci a Španělé. Roku 1763 připadlo Tobago Britům, kteří v roce 1797 obsadili i Trinidad. Původní obyvatelé byli nahrazeni otroky z Afriky.

Rok 1838-

Trinidadem cloumají nepokoje spojené se zrušením otroctví. Mnoho Afrických otroků je zastřeleno svými pány, kteří se nemohou smířit s tím, že jejich majetek nabyl svobodu. Štětí mají v tom, že i Evropu postihla krize. Která vzala zemědělcům práci. Hýbala jí průmyslová revoluce. Lidé se stěhovali do průmyslových center a jejich koncentrace zapříčinila snižování ceny pracovní síly.

Tehdy k břehům Trinidadu, začalo připlouvat více lodí z Evropy, na plantážích je práce dost, i když naslibovaných peněz není zase tolik, ale pořád lepší než živořit. Mladí a silní se uchytí na plantážích, ti kteří zeslábli na dlouhé cestě pracují v docích.

Žijí na okraji města většinou na ubytovnách, pro námezní síly. V okolí vyrůstají lokály nevalné pověsti a také domy, na kterých je zavěšena červená lucerna, ta znamená, že tam jsou dámy svolné ke všemu. Za úplatu se dá sehnat od pančovaného alkoholu po kvalitní opium a extrakty z makovic, které sem dovezli z orientu.

Zde přijdete o život kvůli nedopité lahvi bourbonu nebo několika niklákům.

Pod bílou vlajkou

Zaplivaná putyka se topí v poledním slunci, od přístavu proudí vánek, nesoucí pach z rozkládajícíh se ryb a míchá se s pachem zvratků a rozkládající se moče. Před putykou se potácí žena v otrhaných šatech s rozbitým rtem a snaží se ze dvora vymést bordel, který přinesl velký vítr, který i na moři udělal spoušť. Ráno se do přístavu nevrátili dvě rybářské lodě a teď jde městem průvod, kterému vévodí velká kapela, hrající funebrácké písně a chraplavým hlasem provolává starý černoch hesla na spásu jejich duše.

To probudilo i tebe, kdybys měl kocovinu, možná bys nadával jako špaček a byl sprostý na své zaměstnance, kteří vyspávali v lokále na lavicích, někteří i pod nimi. Jak si kdo ustele tak si lehne. Když sejdeš dolů, oni se už pomalu sbírají ze země a ta samá žena, která zametala venku, jim teď nalévá rum. " Dobré ráno šéfe," zahuhlá přes rozbitý ret. A čtyři páry krví podlitých očí se na tebe upře, jako by čekali na rozkaz, nebo na políček, za to, že nic nedělají.

" Pane McCollinsi." Upře jeden z nich na tebe pohled a potom sklopí hlavu. Žmoulá si cíp špinavé košile. Nečeká až mu odpovíš. " Včera večír oddělali Alaistra, našli ho dneska v přístavu s prostřelenou kebulí." Ostatní jako kumpáni přešlápli z nohy na nohu a žena si popotáhla.

Emily - pomocná síla v hospodě

Gang

Interiér pubu

Pod bílou vlajkou

"Zasraný funebráci," probudím se s nadávkou a protřu si oči. S hlasitým zívnutím se protáhnu, natáhnu na sebe volné plátěné kalhoty a košili, kterou si jen ledabyle zapnu na dva knoflíky (ke všemu do špatných dírek). Rukou si přejedu přes obličej, podrbu se ve vousech a ze stolku seberu zbytek nedokouřeného doutníku, který si okamžitě zapálím. Zatahám a z kousku doutníku se vznese velký namodralý dým. Na nohy si vezmu staré vysoké boty a sejdu dolu do lokálu. Pohledem přejedu bordel, který zbyl po včerejších pijanech a zastavím se na Emily, která nalívá zaměstnancům rum na brobuzenou.
"Uklízet to tu budu sám?" zahulákám svým chraplákem a sleduji, jak se ti budižkničemové hrnou do úklidu.
"Votevřete vokna a dveře, ať se ten smrad vyvětrá," zavrčím a jdu spočítat kolik alkoholu mi zbylo.

Když mi jeden z těch mizerů řekne o smrti jednoho z nich, zhluboka si povzdechnu.
"Zjistěte, kdo ho zabil a přiveďte mi ho," řeknu a napiju se bílého rumu. Domácí, ten vždy potěší a zahřeje.
"A Johne, tiše a rychle," pronesu nebezpečně potichu.
"Kde je zase ten povaleč Muray?" zavrčím a rozhlížím se po zmiňovaném, kterého nikde nevidím.

U Vyschlé dásně

Ricky

Hospoda s nevelkým lokálem praskala ve švech a přes hluk nebylo slyšet vlastního slova. Kouř štípal v očích a občas tvůj stůl někdo polil ředěným rumem. Jednou na něj přistál mladík, o kterého se strkali dva habáni, klukovi nemohlo být víc jak devatenáct, podíval se na tebe prosebným pohledem a chtěl ti něco říct, ale potom ho jeden z nich chytl vzadu za krkem a vytáhl ho ven ze dveří. Jeho komplic se na tebe podíval: " Zapomeň na něj, je to mrtvola." Ukázal na tebe jednooký a potom jako had proklouzl mezi davem a zmizel ze dveří.

Díky množství vypitého alkoholu alkoholu, tě ani nenapadlo přemýšlet o tom co se stane s klukem, kterého jednooký a jeho komplic vytáhl z hospody. Když hodiny na jedné z kostelních věží odbíjeli druhou hodinu ranní, si mezi zvukem zvonu zaslechl výstřel z pistole, nedaleko svého bytu. Bydlíš v prvním patře hospody, její majitelka ti nabídla pokoj a stravu, za udržování klidu v lokále.

Lokál

Okno tvého pokoje je situováno do ulice. Je jen na tobě, jestli se dojdeš podívat k oknu nebo výstřel budeš ignorovat.

Pokoj:



Amelie (majitelka hospody a "hotelu"):

Někdo káže z divadelní manéže
Cosi o zkaženosti dnešní mládeže
Potom se odplíží nocí vlahou
Od svojí staré za svou drahou
A mimochodem, co mu brání?
Pán Bůh je přežitek a tma ho chrání.

Slyšela jsem ho vstát, ještě než vyšlo slunce. Potichu se oblékl, opláchl si obličej a dopil zbytek vína v číši, jež zůstala na stole. Po celou tu dobu a snad, i když odcházel a podlaha pod ním zavrzala, si myslel, že spím, chudáček mladý voják. Jak bych si mohla nevšimnut, že v mé posteli už není nic, co by mohlo hřát? A noční vzduch je tu vždy o tolik chladný.

Bojovala jsem s nutkáním vyjít ven a najít si potěšení, jež by mi dopřálo lidského tepla nebo snad dokonce znovu najít jeho, i když mi jméno mladého vojáka zůstalo skryto mezi polibky. Třeba k nám zavítá anebo jej potkám v ulicích… uvažovala jsem ještě chvíli a hleděla přes skleněné tabule svého okna na hvězdy. Aneb odpluje a už se nevrátí. Blbost! Odsud nikdo neodplouvá brzo, v duchu jsem se hádala, ježto mi bylo líto, že by hned zmizel. Je přece talová škoda přijít o stydlivá cukrátka jako on, mlsně jsem se usmála a znovu se ponořila do temných vod svých snů, z nichž mě probral až ranní průvod funebráků.

„K čertu,“ líně jsem se protáhla a přehodila si deku přes hlavu. Polední slunce nepříjemně pražilo do oken mého bytu, jež i přes pytlíčky s vonnými bylinami začal být cítit rybinou, funebráci hráli hlasitě a hůř, než kdejaký šumař, co se zve bardem a za pár drobných vám udělá stojku. Z vedlejšího bytu ke mně doléhal dětský pláč; Marina se zřejmě ještě nevrátila anebo “obsluhuje“ domácího, hnusný, tlustý, zpocený prase, který ovšem snadno propadne ženské kráse a snadno se nechá ukecat na nižší nájem a to se vždycky hodí.

Převalila jsem se na druhou stranu postele, kde se ve změti oblečení válel i můj župan. Pomalu jsem si jej oblékla a vlekla se přes malou místnost ke koupelně. Ve svém životě jsme dokázala oželet leccos, ale ranní hygiena k tomu nepatřila. Byl to zvyk ještě z dob, kdy jsem žila se svou rodinou. Opláchla jsem se, upravila a jako každé ráno se navlékla do bílých šatů. Čekalo mě několik málo věcí, jež jsem v čas nepřítomnosti mamá Célie musela vyřešit, ale ještě dřív jsem se musela stavit za Mariom.

Je to velice milá žena, jedna z mála, jež mi pomohla v prvních dnech na Trinidadu. Vlastní menší obchůdek poblíž přístaviště, ve kterém seženete takřka vše. Převzala jej po svém muži, Jahmovi, jež zemřel na moři, obchod vlastní nikdy nebyl jeho, ale jeho bratra, ovšem Mariom byla jediná schopná se o něj starat, a tak i když je to pro ženu nevhodná pozice, jej získala ona.

„Mariom,“ zaťukala jsem na skleněnou výplň pootevřených dveřích a proklouzla dovnitř krámku. Na pohled to byl menší obchůdek. Voněl po všemožných bylinách a cukrátkách, jež Mariom přechovávala ve skleněných dózách. Stěny byli obložené dřevem po minulém majiteli, jež byl truhlář a kde náhodou chybělo obložení, byl zavěšen obraz nebo plakát, kterých měla Mariom také bezpočet. Domnívám se, že je to její menší závislost, ale ona sama mi k tomu nikdy nic neřekla, a tak jsem se po čase přestala ptát.

„Ach, děvče moje milé,“ vykoukla zpoza pultu a hned se pod něj zase schovala. „přes ty otrapy není nic slyšet,“ zamumlala a vytáhla na pult menší dřevěnou krabičku, přestřihla provaz, jež jí obepínal a otevřela jí. „ráno mi je přivezli, myslím, že tyhle doutníky půjdou na odbyt,“ vesele se usmála a naaranžovala krabičku s doutníky do výlohy. „nevypadáš nejlíp, nechceš čokoládu?“ čiperně přeběhla na druhý konec pultu a přinesla mi zabalený kousek čokolády.

„Děkuju Mariom,“ usmála jsem se a hned si kousek ukousla.
„Pro to jsi sem ale nepřišla, že?“ pohodila hlavou a počala postrkovat věci na pultu, aby byli úhledně vyrovnané.

„Ano i ne,“ přiznala jsem trochu nejistě. „vlastně se nám stala taková menší nepříjemnost, pamatuješ si, jak si nám… tedy mamá Célii prodali ty vázy na květiny?“ rozpovídala jsem se a mezitím přecházela po obchůdku a prohlížela si vystavené zboží.

„Prodala jsem jí hodně věcí a váz jsem prodala jéje,“ mávla rukou a dál se věnovala přendávání spon. „i když…“ zarazila se a pohlédla na mě přes rameno. „nebyly takové vysoké? S červenými emblémy pokud si dobře vzpomínám,“ popostrčila si brýle na nosu a vrátila se zpět ke své práci.
„Ano, ano to byly ony,“ přitakala jsem hned. „neměla bys ještě dvě?“
„Možné někdy ve skladu,“ zamumlala. „co se s nimi vlastně stalo?“ otočila se ke mne i se sponami a odnesla je na jejich místo.

„Nu, však to znáš, Mariom, nic, co by zde nebylo obvyklé až všední,“ skousla jsem si ret a uhnula jí z cesty.
„Takže zpitý zákazník?“ tipnula si a konečně se zastavila, aby mi věnovala vyčítavý pohled. „já to vždycky říkala. Ty i ta Célia byste si měli dávat pozor, teď je to jeden otrapa za druhým, žádnej poctivej chlap,“ nebýt v obchodě snad by si i odplivla, ale takhle se jen zašklebila a prosmýkla se malými dveřmi do skladu.
Po chvíli vzteklého mumlání, které však postrádalo vulgarismy, již se Mariom snad nikdy nedopustila, se vrátila s jednou vázou, naprosto totožnou s tou, jež mamá Célia kupovala.

„Tumáš,“ položila jí na pult a narychlo ještě oprášila zástěrou, jež měla uvázanou kousek nad pasem, aby jí přichycovala býlí šátek z její domoviny. „platit mi za to nemusíš, jednu těžko prodám a jestli je tam vzadu někde druhá… no,“ mávla rukou.

„Děkuju Mariom,“ nahnula jsem se přes pult a v rychlosti jí políbila na tvář. Popadla jsem vázu a vyšla z obchodu ven. Hned nad ním je obchod Paní Lewisové. Tato obstarožní paní si velmi zakládá na starých a hezkých věcech, a také na tom, aby jí každý říkal madam nebo alespoň paní. Všem je známo, že od úmrtí jejího muže, které dost pravděpodobně nebylo moc dobrovolné, po ní pálí Daniel Hagerman, vlastník kadeřnictví pro pány. Jeho pokusy trvají už déle, než má paměť na tyto místa sahá, ale jak se zdá madam Lewisová zůstane vdovou už navždy.

Mé kroky vedli, jež přes několik míst; rodinnou lékárnu Darwinů, jejíž majitel nás pravidelně navštěvuje a je tak i ochotný našim děvčatům pomoct v různých problémech, obchod slečny Darcyové, kde se za dobrou cenu dalo sehnat oblečení i pro ženy mě podobným a i těm, co jen vysedávaly s dětmi a čekaly, až se muž vrátí a konečně i Redwoodův hostinec, kde vaří snad nejlépe ve městě. Ráda se tu zastavuji ještě před tím, než jdu do “práce“. Pan Redwood se vždy postará o to, aby mě nikdo neobtěžoval, i když v tuhle denní dobu je tu jen málo hostů.

Odcházela jsem spokojená se stále nerozbitou vázou. Snad bude Célia ráda, přemítala jsem, zatímco jsem kličkovala k Nočnímu cirkusu. Nerada jsem otevírala, když mamá nebyla přítomna v domě. Byl to zvláštní, svazující pocit, ale uklidněním mi mohlo býti, že se nejdéle zítra vrátí.

„Uhni,“ odstrčila jsem menšího kluka, jež se mi motal pod nohami. Z dálky jsem viděla červený lampión našeho domu, a také našeho známého hosta. Přidala jsem do kroku.

„Dobrý den, pane,“ usmála jsem se na muže v černém, jež nervózně poťukával hůlkou.
„Ah! Dobrý, dobrý,“ překvapeně poodstoupil a mžoural proti slunci. „madam Célia…“
„Není tady,“ skočila jsem mu do řeči. „ale měla by se brzo vrátit, když den počkáte…“ nechala jsem větu nedokončenou. „nechcete se snad u nás zdržet?“ kývla jsem hlavou k vchodovým dveřím, jež jsem měla za zády.

„Ne, děkuji,“ cvrnknul rukou do cylindru. „vrátím se zítra,“ upozornil mě s úsměvem a za ťukotu hůlky o chodník zmizel mezi lidmi. Snad tu už mamá bude, pomyslela jsem si a vběhla do domu.

Noční život

Normální večer přehlédnu pohledem bavící se společnost. To by toho po mě šéfka chtěla moc, aby tu seděli jak pěny. Jen ať se vybijou.

Když se dva nakorbení chlápci začnou přetahovat o mladíka, jen se na ně podmračeně zadívám. "Tady ne!" houknu na ně a zvednu láhev ze stolu o chvíli před tím, než by ji mladíkovo tělo smetlo při dopadu na zem. To víš že jo mladej. Ty naděláš nějakej průser a já se v tom s tebou povezu. Máš si dávat bacha na to jak a s kým si zahráváš.

Nad ránem rozeznám mezi zvukem zvonu výstřel. V mžiku sedím na posteli a rozhlédnu se po místnosti. Ne blbče, to bylo dál, někde venku. Ale je dobrý bejt vopatrnej. Mrknu na svíčku, jestli je skutečně zhasnutá a přejdu k oknu. Dvěma prsty poodtáhnu lehce kus závěsu, jen dost na to abych se podíval ven a přitom nebyl pokud možno vidět. Starat se tady vo to za takovou almužnu. Kdyby v tom alespoň byly pořádný prachy. Na chlast a nějakou luxusní děvku. Ale jen žrádlo a ubytování? Co je tohle pak za život?

Plantáž

Xavier

Isabella ti přitiskla hlavu na prsa a její obnažené stehno se přitisklo k tomu tvému, otřela se o tebe spokojeně jako kočka a zadívala se na tebe zelenýma očima. Potom se protáhla, posadila se na tvé posteli a olízla si rty. " Mladý pane co s náma bude, čeká nás nějaká budoucnost, nebo skončím v nějakém bordelu jako matrace pro přístavní dělníky." Zapálila si úzký menší doutník a napila se červeného vína, které mělo silné a zemité aroma.

Isabell

Děvče začalo přemýšlet o vdavkách za bohatého pána, naivně a hloupě. Ale co by tomu řekla společnost, tvá rodina a ty sám, kdyby sis měl vzít služku. To by ti tvé ego nedovolilo. Kdyby náhodou otěhotněla, máš pro ní připravenou andělíčkářku, která by ji a hlavně tebe, zbavila rodičovských starostí. Dívala se na tebe a čekala na tvou odpověď, kdyby nevtrhl do místnosti majordom, asi bys jí musel odpovědět.

" Pane Xaviere, právě vám přišel vzkaz od Lady Sophie, v pokerovém klubu " Black horse", je dnes turnaj o tisíc liber. Kurýr čeká na vaši odpověď." Ukloní se a nahou Isabell gentlemansky ignoruje.

Sophie

Celie na cestách

Když Celia odjížděla, dala ti na starost recepci a Saraghina, měla na starost chod celého podniku. Ze všech dívek jste tu nejdéle a ona vám důvěřuje nejvíc. Také máte více volna a bere si od vás menší částky. Také si měla lepší pokoj, ostatní dívky se musely většinou střídat v malém pokoji a koupat se v malé koupelně, kde si samy musely topit pod kotlem, pokud jim to čas dovolil a nečekal na ně dole další zákazník. Většinou jim byli přidělováni dělníci z doků, kteří se cestou domů zastavili, aby se odreagovali. Ty a Sara jste si mohly vybírat.

Tvůj pokoj:


Dnes si měla pracovat až od večera, sedět na recepci a mile se usmívat na pány. Sara ti řekla, že přijde po obchůzkách a bude obsluhovat za barem. Měla si od mamá uloženo, že když nějaká dívka přijde pozdě do práce, můžeš jí strhnout peníze a nechat ji celou noc pracovat zadarmo, a peníze půjdou do rozpočtu Nočního cirkusu.

(Co děláš přes den je na tobě. =) )

Interiér baru:

Pokoj pro dívky

Pozvánka na výlet

Sora

Tvůj pokoj byl umístěn pod střechou, abys měla co největší klid a nikdo tě nerušil pokud si sama nechtěla. Celie tě tam ubytovala, ze tvých vydělaných peněz. Vybrala ti vybavení sama, bylo to jako by ti sama, mladá dáma v černém, viděla až do duše. Nechala tě vybrat i oblečení, které si měla nejraději, ona sama nosila černé těžké šaty, nikdo ji v jiných nikdy neviděl. Dívky vedly o jejím podivném odívání diskuze a sem tam zaznělo, že je Celia vdova po bohatém šlechtici z daleké Itálie. Někdo o ní tvrdí, že je to čarodějka, která ovládá voodoo a vyzná se v jedech. Je pro všechny velká záhada a nikdo o její historii neví ani co by se za nehet vešlo.

Před úsvitem zaslechneš zaslechneš, tiché klapání podpatků a zavrzání schodů. Po chvilce se ozve lehké zaklepání na dveře. O několik úderů srdce později, se otevřou dveře a do nich vstoupí Celie, oblečená do černých těžkých šatů s dokonalým drdolem na hlavě.

" Soro, vstávej jedeme spolu za město, dojdu pro kočár a za půl hodiny." Podívala se Celie na hodinky, připnuté u pasu a opět je pustila k boku. Potom za šustění sukně a klapotu podpatků odešla.

Ráno jako z obrázku

Zakouřený lokál neznámo kde neznámo kdy. Rozhlédnu se po spoluhráčích a zjišťuji jak se tváří, až když se všichni podívají do svých karet se podívám já. Eso, král srdcové. K bildu přihodí sto liber a pozoruji reakce spoluhráčů - položil, položil, dorovnal, dorovnal, dorovnal a dorovnal. Hra pokračuje... Vše se vyvíjí jak potřebuji, na tváři lehce zklamaný výraz i přes to že mi na stůl postupně přichází královská flash. Za celou hru se na stole nashromáždilo více než tři tisíce liber. Dorovnávám, zvyšuje a přihazuje deset tisíc liber. Všichni ostatní kromě mě pokládají. Navyšuji na All-in což činí patnáct tisíc liber, úžasné on dorovnal, zřejmě si myslí že blafuji. A karty šli na stůl....

Otravné sluníčko Xavierovi zasvítí do obličeje s protivným zabručením se probudí a zjistí že ho oblejzá Isabella. Měl bych si zajít do bordelu... Užuž jí chtěl ze sebe shodit, ale posadila se. Pohlédl na ni a snaží se rozpomenout jak se tvářil jeho protihráč ze snu. Během toho co mluví a snaží se naznačit že by se měli vzít přemýšlí o tom jak bezpečné by bylo vyhrát takovou sumu.

Právě jsem se chystal ji odpovědět že mě bolí hlava a že si o tom promluvíme později, když se zaťukáním vstoupil Juan.

Díky bohu tohohle chlapíka mám skoro rád. Jakoby tušil kdy přesně má přijít. Ignorujíc dívku vstanu, dojdu k umyvadlu, kde si opláchnu obličej a nahou hruď. Otírajíc se do ručníku pohlédnu na Juana.
Taková nabídka se neodmítá. Usměji se a znovu se zamyslím nad snem. V kolik to začíná Juan? Zamířím k proutěným dveřím malé komůrky kde jsou poličky s oblečením. Vyberu si volnou černou košili a hnědé jezdecké kalhoty. Po tom co mi odpoví jej gestem pošlu pryč, však dřív než zavře dveře ještě vykřiknu:
Juan! Juan, kolik by mě stál spolehlivý ochránce na dnešní noc... nebo lépe... Kolik by mě stál měsíčně? Když odpoví i na tuto otázku už jej pošlu aby vzkázal poslíčkovy mé díky za pozvání a jeho přijmutí. Když jsem oblečen vydám se do jídelny, kde na mě nečeká snídaně.
Michaeléééé!!! Zaječím skoro hystericky, kde mám kurva snídani?!

Nový život

Artur

Něco přes sto mil se rozkládá tvůj vysněný nový domov. Jaké bylo zděšení, když jsi ho uviděl, za starou barabiznu, na které bude práce jako na kostele, jsi věnoval všechny své úspory, další peníze jsi investoval na palubní lístek na loď Ivory. Žena se rozplakala jen co uviděla pole porostlá pýrem a bodláky.

Bylo jasné, že tak se neuživíte, potřeboval si ještě jinou práci, která by vám vynesla nějaké peníze, abys mohl pořádně zvelebit svůj dům. Žena si také musí najít práci, nějakou, kterou zvládne a nebude vyžadovat tolik fyzické námahy. Vždyť je uzlíček nervů a neuzvedne ani vědro s vodou.

Port-of-spain znamenalo jedinou naději, najít si práci a ubytování v něm a na farmu dojíždět ve svém volnu.

Je to už delší čas, co jsem viděla svého otce. Nechtějí ho sem příliš často pouštět a v docích je i tak dost práce. Každý den se modlím, aby byl vpořádku a neopustila ho síla. Je jediný z mých nejbližších, kdo mi zůstal. Po té, co farma i s plantážemi propadla do rukou panu Loganovi a jeho dvěma synům se mnohé změnilo a mnohé ještě změní...

***

"Kimani! Kimani!" zvedla jsem se a otočila, akorát abych malou Suzanne chytila do náruče. Pohladím ji po skoro bílých vláskách.

"Ale no tak... Gabriel tě zase zlobí? Nebudeš před ním přeci pořád utíkat. Jsi už skoro dáma, tak mu to taky ukaž...." mrknu na ni, když její úsměv najednou trochu opadne a modré oči těknou kamsi za má záda. Sotva se stihnu narovnat, když...

"Kimani... a kdo asi tak udělá zbytek práce?!" krátce přikývnu, ještě zlehka plácnu holčičku, která se rozeběhne pryč a sama natáhnu krok, aby pan Logan nemusel dlouho čekat. Jeden pohled ale stačil, abych zjistila, že to nebude moc platné.
Stál tam, rozkročený přede dveřmi na verandu, ruce v bok, rty pevně semknuté a čelo podmračené.

"Omlouvám se, pane, já..."

"Přijď za mnou, až budeš hotová. A bez nějakého otálení."
Skloním v tichém přikývnutí hlavu. Proč se hrdlo stahuje a v očích pálí? Nemáš přeci důvod... Alespoň ZATÍM ne... Bojíš se, že přijdeš o místo. Bojíš se ale oprávněně?

"Kimani...? Už se připozdívá, zajdi se ještě podívat ke stodole, jestli je zavřená."
Přikývnu Joeovi a znovu natáhnu krok, ani už nepočítám, pokolikáté za dnešní den, únava je ale něco, co si nemohu dovolit. Snědá barva kůže nikoli díky opálení téměř splývá s tmou, stejně jako černé vlasy a oči. Pohyb provází jen šelest dlouhé trávy, než se bosé nohy konečně dotknou travnaté pěšiny. V dálce tuším obrys stodoly, ale než se k ní dostanu, je už úplná tma, která mne zaskočila - zapomněla jsem, jak rychle se tu v téhle době setmí. Drobné rozechvění uvnitř sebe samotné se pokusím zaplašit, ale marně.

No tak, děvče. Co by se ti tady mohlo stát? Tma ti přeci neublíží. přesto se ohlédnu za sebe k domu, kde do noci svítí jako oči okna od rozžhnutých lamp. Snad na pár chvil ta zlatavá záře zaplaší strach a povolí sevřené hrdlo, opětovný pohled na temnou siluetu stodoly všechno zas ale přivede zpět k životu.
Pomalu, krok za krokem se ocitám blíž a blíž. Stodola je dávno prázdná, užívá se jen ke skladování sena a nářadí, dobytek přemístili jinam. Ještě jednou se otočím, ale světla jen mihotavě problikávají skrz křoviska. Ozve se skřípnutí - reakce vyostřených smyslů a těla na sebe nenechá dlouho čekat - přesto z úst nevyjde žádný výkřik. Nikdo však ve dveřích nestojí, jen zírám do další, ještě větší tmy, co je uvnitř stodoly a jen matně začínám tušit obrysy balíků slámy a dalšího. Pomalu, úlevně vydechnu, natáhnu se po jednom křídle a zavřu jej, nahmatám po paměti menší dřevěnou závoru, současně s tím ale zjistím, že jsem se někde musela zachytit cípem sukně. Zlomek vteřiny, mrknutí okem... víc to být nemohlo. Následovala další rána. Kopanec pod žebra, nejdřív ostrá, pak tupější, ale přece intenzivní bolest. Bolest, co srazila na kolena a donutila schoulit se, jako by to snad mohlo pomoct. Nepomohlo. Rána do hlavy, pak lýtka, boku a tváře. Z rozraženého rtu se spustila krev, co natekla do úst, na jazyku jsem ucítila její teplou, kovovou příchuť.

"Ta už se bránit nebude." sykavý hlas se zaryl do uší. Následovalo dloubnutí špičkou boty mezi žebra. Už jsem to skoro nevnímala, v hlavě mi hučelo, ve spáncích tepala krev a z bohatého množství té, co jsem spolykala, se začínal zvedat žaludek. Ne zrovna něžně mě popadl pod rameny, vytáhl výš. Otevřely se vrata do stodoly a ve mě se všechno sevřelo.

Je tohle konec? Ale.... PROČ???? chtělo se mi křičet, ale neovládala jsem tělo. Zašustění slámy, která zapíchala do zátylku a těla jako tisíce jehliček. Stisk lícních kostí, které přinutil ústa zasténat.

"Budeš držet, ty děvko. Rozumíš?!"
Následovala facka, tvář pod ní zapálila, ale sotva znatelně. Necítila jsem, jak mi vyhrnul sukni, jen vzdáleně vnímala tlak v podbřišku... bylo to už tolik bolesti, že nebyla cítit vlastně žádná. Ne ta fyzická...
Stiskla jsem víčka pevně k sobě a snažila se.... myslet na Suzanne, na její krásné vlásky, které se tak podobaly slunečním paprskům. Snažila se nevnímat horkost, která vycházela ze středu těla a rozpínala se po stehnech. Podobnou horkost, která v podobě slz zkropila i tvař.

"Kimani...? Už se připozdívá, zajdi se ještě podívat ke stodole, jestli je zavřená.""
Joe...? Proč.... Joe...
Hlava se svezla k rameni stejně, jako dlaň zatnutá v pěst rozevřela a zůstala ležet... už bez hnutí.

***

Teplo. Hřejivý pocit. Odkud?

"Kimani!.... Kimani!"

Suzanne? tváří prokmitne snad náznak úsměvu.

"Zdál se mi.... ošklivý sen..." tiché zašeptání s úlevným výdechem. Ticho... a tma.

***

"Kimani?... Kimani!!!" pozvednu ztěžklá víčka. Kolem je stále tma. Zkusím se pohnout - tělem projede příšerná bolest okamžik po tom, co poleví ztuhlost. Obraz před sebou jsem vnímala rozmlženě, jako by se vlnil. Hučení v hlavě neustávalo, ale divoký tep krve ve spáncích už odezníval. Nade mnou se objevila silueta.

"Kimani... Řekni něco... Co se stalo... Kdo ti to udělal...?"
Zatřesení. Patrně jsem na pár chvil ztratila vědomí. Zkusila jsem zaostřit, ale jedno oko bylo nepřirozeně přivřené, sotva jsem na něj viděla. Přesto jsem po pár chvílích a hlavně hlase poznala Jeremyho, mladšího syna pana Logana.

"Joe, vezmi lístek a vyřiď tenhle vzkaz. Doručíš ho...."
Zbytek jsem neslyšela, všechno utichlo. Ještě jsem viděla, jak se na mě Jeremy zadíval, stiskl pevně rty a v očích se mu něco zalesklo. Jediné, co jsem ještě vnímala bylo příšerné sucho v ústech. Pak se všechno zas ponořilo do milosrdné temnoty nevědomí. Hlavou proběhla myšlenka, že se z ní už nikdy nechci probudit...

Ostrov hemžící se mrtvolami

George a Ricky

Georg

Tvoji špiclové vypátrali stopu zavražděného až k baru Vyschlá dáseň. Jeden pro tebe doběhl, protože, tam stopa končila a bylo zavřeno. Vše ti vylíčil a požadoval po tobě, aby jsi tam došel.

Ricky

Výstřel byl jen jeden, potom si usnul jako pařez, vzbudilo tě až bušení na dveře a docela velké vedro v pokoji. Zapomněl si, žes zavřel okenice, po té střelbě, aby tě nic jiného nerušilo. Ale proti bušení na dveře, ani zavřené okenice nepomohly. Šéfová asi nebyla doma, jinak už by otevřela. Takhle to záviselo na tobě. Když si sešel dolů uviděl si tam čtyři mladíky, kteří začali přes sebe hulákat jestli jsi neviděl jejich bratra. Jeden přes druhého ti ho začali popisovat a bylo to celé chaotické. Musel jsi je okřiknout, aby se uklidnili. Nejvyšší a asi i nejstarší začal popisovat chlapce, který měl konflikt s těmi dvěma. Jako třešnička na dortu byl fakt ten, že ho našli zastřeleného nedaleko hospody, kde bydlíš.

Potom přišel i pátý a vedl sebou velkého robustního muže. Který vypadal, jako že celou tuhle mateřskou školku vede.

Nový život? A lepší? To sotva.

Vskutku. Měl jsem sto chutí s něčím praštit o zem. Za tohle jsem zaplatil snad i sedřenou kůži z vlastních zad? Abych teď vypadal jako bídák, co nemá ani střechu nad hlavou? Nicméně, obchod byl již uzavřen a já se nemohl domáhat ničeho většího. Já se ženou na obdělávání nestačíme. A na koupi otroků nemám prostředky. Prachy. zavšivený svinstvo, kterého je potřeba i v Novém světě.

Tady to máš, Arthure..svoje království plné bodláků.

Ani pohled na Anne mě netěšil. Padla na kolena a pořezala si dlaně o ostrá stébla trav. Velké slzy se jí kutálely po pihaté tváři a oči měla zarudlé a nateklé. Neviděl jsem v ní nic krásného, již dlouhé roky ne. Byla prvním životním zklamáním a jak je vidno ani tím posledním.

„Přestaň fňukat, Anne.“ uchopil jsem ji hrubě na drdol zrzavých vlasů a zvedl jí na nohy, nevšímajíc si bolestivého zajíknutí. „Vracíme se do města. Koukej se dát dohromady, než tam dojedeme. Musíme si najít práci.“ poslal jsem ji zpět na vůz a sám ještě chvíli hleděl na barabiznu. Bude to dřina. Výzva. A já se nenechám srazit na kolena. Přinejmenším ne vlastní vinou.

„Otři si oči. A zkus se usmát, ženo.“ ani jsem se na ni nepodíval, když jsem dal koni pokyn k pohybu. I přes hořkost nového začátku jsem byl celkem spokojený. Zvrácené potěšení nad tím, že má rozmilá Anne je zde úplně sama, bez maminčiny sukně, kam by mi mohla nedopatřením utéct. Vždy na tom bude někdo hůř, než jsem momentálně já sám.

*

Jakmile kolem nás opět začal bujet život, začal jsem se usmívat, tím bezstarostným způsobem. Dokonce jsem i náznakem pohladil svou ženu po tváři a pomohl jí dolů na blátivou zem.
„Obstarej si něco malého k jídlu a buď opatrná, zkus sehnat něco poctivého. Sejdeme se tu tak za čtyři hodiny.“ s tímto jsem ji propustil. Nezklame mne.
Věděl jsem, že v docích se hodí každá ruka, ale nechtěl jsem se oddělat hned na začátku. Proto jsem se rozhodl nejdříve zajít si do místního lokálu na skleničku. Lidé rádi mluví. A kdo ví, třeba se naskytne příležitost.

„Zdravím, vespolek.“ sňal jsem klobouk a posadil se k baru. „Tu nejlepší, co máte.“ kývl jsem na muže za barem a rozhlédl se po místním osazenstvu.

Do hajzlu, ještě je ránopomyslím si, když mne probudí bušení na dveře. "Máme zavřeno!" zařvu z plných plic ležíc na posteli, ale když bušení neustává, pomalu vstanu a sejdu dolů. Nějací čtyři mladíci o překot začnou cosi drmolit a to mé bolavé hlavě zrovna nepomáhá. "Ticho! Mluvte jen jeden doprdele! A potichu!" zakřičím na ně a promnu si spánek. Když přijde i starší muž robustní postavy, adresuji svou odpověď na něj. "Aha tenhle. Včera tady byl. Něco popil ale pak si pro něj přišli nějaký dvě gorily. Vypadalo to, jako by s nima měl nějakej nevyřízenej kšeft nebo co. Odtáhli ho ven a dál nevím. Co dělaj hosti mimo lokál není naše věc a nikdo mi neplatí za to, abych se ptal."

O střelbě se ani nezmiňuji, protože není jasné, jestli se střílelo vážně po něm. Ikdyž z toho co říkají to tak vypadá.

Nový život, nová tvář...

„100 ¥? Děláte si legraci?...“ svého hrubiánského otce slyším jen zastřeně, neboť se věnuji žijící Osace ozářené ranním sluncem. Koho by napadlo, že mě bude pálit slza při opouštění rodiny. Ještě před týdnem bych nejraději utekla sama. Jenže teď je všechno jinak. A já se topím ve vzpomínkách…

Co začalo povstání na pomoc chudině, jde to s naší rodinou z kopce. Otec, vysoce postavený úředník, je najednou obyčejný občan… a to je zřejmě něco, co nedokáže přenést přes srdce.
Pokaždé když přijde domů, pečlivě mu skládám noční kimono a rákos před schody je perfektně čistý – i tak mě čeká trest. Právě znovu čistím už tak dokonalý rákos a zrak mi padá na jeho vycházkovou hůl. Polknu při vidině, která mne zřejmě nemine ani dnes. Jizvy na zádech se znovu rozhoří, aniž by se jich někdo dotkl.

Matka spolu se třemi bratry – Yuki, Haru, Nemae a sestrami – Enma a Riko nikdy nepřipustila, že gentleman, který je jejím mužem, je i proradný a nechutný ničema. Když se to stalo poprvé, přišel opilý, cítit byl po kouři a dešti. A suverénně přišel ke mně a začal mě svlékat. Nezapomenu jeho dech páchnoucí po stoce, který mi šeptal výhružky do ucha mezitím, co se uspokojoval. Nemohla jsem křičet, nemohla jsem plakat, nemohla jsem nic. A zřejmě proto, že jsem byla tak „vstřícná“ si svoji zlost přicházel utišit častěji.

„Hej! Soro!“ vytrhnu se ze svých myšlenek. Otec s pochybným rybářem na mě zírají. „Ty huso! Už jsi zase mimo? Tady pán ti něco povídá! Tak poslouchej! O bože…“ nasadí ztrápený výraz „vidíte jaké s ní máme trable? Podívejte se na ni. Má šanci? Není hezká, zuby nic moc i když bílé a ty vlasy!...“ následoval výčet mých chyb. A já si připadala jako obyčejný kus tuňáka, vylovený tady v přístavu, kterého posuzují pro cenu.

Kvůli krizi se rozhodla rodina (zcela jistě to byl nápad otce, ale budiž) mne poslat pryč. Prodat na loď snů, jak jí říkala matka, která naivně věřila, že mě odveze do lepšího světa, kde budu moci pracovat a žít svůj život. Ach maminko… jak strašlivě jsi se mýlila. „Podívejte se pane…. Ishyawa… pochybuju že ji někde vezmou, co ty podělaný jizvy?“ Kousla jsem se do rtu při vzpomínce na nesmazatelné kresby mezi lopatkami.

Nic není takové, jako si představíte.. nic a nikdy. Otec nedostal ani 100 ¥ za mou osobu. Místo rozloučení si cestou od lodi počítal peníze. A jediná matka se loučila... mávající ručkou. A kde je svoboda? Nový život? Práce? Místo ráje jsem v pekle na neznámém ostrově, kde někoho oddělají přímo za denního světla. Ale jedna věc tu pro mne zářila jako Slunce – rudý lampion – lucerna, která mi dávala směr. A navíc…

***

S trhnutím otevřu oči. Tohle se mi stává často.. moc často. Vzpomínky se jen tak přemílají v kruzích. Zaposlouchám se do zvuku přibližujících se bot a vím, že přichází Celia. Na tváři se mi mihne úsměv. Je mi jedno, za jak divnou ji považují lidé… je má spřízněná duše. " Soro, vstávej jedeme spolu za město, dojdu pro kočár a za půl hodiny." S přívalem radosti nadzvednu obočí a vyskočím z postele. „Ano mamá!“ špitnu a hlavou kývnu v gestu poklony. Tohle se musím odnaučit!

A bude to těžké – stejně jako bylo těžké přestat nosit kimona. Vypadala bych na ulici jako blázen, ale když mohu celý den uvnitř podniku a... pracovat, občas si na sebe kimono obléknu. Barva, kterou neodkládám? Rudá a černá, která tak silně kontrastuje s mými havraními vlasy a bledou tváří. Během chvíle již stojím pod schody upravena a připravena. A když uvidím Celii vykouzlím na tváří úsměv.

"Jak vypadali ty gorily, mladej?" vyslechnu si výpověď mladíka, co bydlí v baru u Vyschlé dásně. Prohlížím si ho, měřím si ho zkoumavým pohledem a přemýšlím, jestli mi říká celou pravdu. Pak se podívám na okno nad jeho hlavou a hned po tom se otočím po místě, kde dle všeho skapal Alaistr. S dírou v hlavě.
"Výstřel, slyšels?" zavrčím otázku a trošku si promnu klouby na rukou (dlaně vypadají jako dva talíře).

"Takový korby. Nic zvláštního. Asi..." popíšu hodně zhruba jak si je pamatuju. Nic jim nedlužím, tak coby ne. Nechci aby se tu v tom někdo rejpal. Na druhou stranu tomu týpkovi dole taky nemám žádnou extra motivaci vyžvanit všechno. Tady věci holt choděj jinak. "Výstřel? Jo slyšel, jeden. Ale ne hned, až nějak kolem druhý mebo tak ňák. Někde támhle" máchnu rukou směrem, odkud jsem vystřel slyšel. "Jenže tady se střílí každou chvílí, jako bys to nevěděl šéfe" pokrčím rameny.

Zadívám se směrem, kterým jsem ukázal a pak opět dolů na skupinku. "Jestli to byl váš kámoš tak mě to je líto, ale víte jak to v těhlech ulicích chodí ne? Jestli se do něčeho namočil, je to jeho blbost"

Nabídka určuje poptávku

Juan nepromluvil jen mrknul a pousmál se. Isabell mezi tím se oblékla a vypadla, plynule se vystřídala s Michaelem, který ti nesl výživnou snídani a položil ti ji na postel. " Dobrou chuť pane." Potom odcházel směrem ke dveřím. "Sám Juan odjel do města, prý ví kam zajet, aby našel nějakého." Potom se s tebou rozloučil jemnou úklonou. Na servírovacím stolku spolu s bohatou snídaní leželi i dnešní noviny.

xxx

O několik minut později v hlavním městě kde popíjejí už od ranních hodin muži v nálevně lepší kategorie, kde se dohadují pracovní kontrakty. Několik si jich odvedl dokmistr, pro další si přišel statný muž a nabídl jim práci na kakaové plantáži, plat byl směšný. Do lokálu vešel muž středního věku a rozhlédl se okolo. Zadíval se Arturovým směrem.

" Pane?" Oslovil tě s lehce španělským přízvukem." Hledáte práci, vypadáte jako schopný mladý muž." Odkašlal si a přejel tě zkušeným pohledem. Pokynul na barmana a ten mu přinesl sklenku vody. " Můj pán hledá osobního strážce, víte, je to bohatý muž a kde kdo mu usiluje o život." Potom se posadil vedle tebe a čekal na tvou odpověď.

Poslouchám mladíkovu výpověď, avšak podívat se do okna, ze kterého čučí se nenamáhám.
"Jak vypadali," zavrčím, tentokrát nebezpečněji. Podívám se na holomky, co mne doprovází a kývnutím je pošlu očíhnout barák.
"Jo to vim," odpovím na jeho pokrčení ramen. Ovšem jeho poslední věta mne celkem nakrkne. Alaistr patřil mezi ty lepší špicli, co jsem měl a velmi rád bych se dozvěděl, kdo ho oddělal.

Nálevna a zlatá rybka mezi sledi

Na kuráž a i na zpravení nálady jsem do sebe kopl silnou kořalku. Sledoval dění kolem a tvářil se, že mám na lepší nabídku, než se dřít za směšný plat na plantáži, když potřebuju rozjet vlastní obchod.

Naštěstí to netrvalo dlouho a připojil se ke mne slušně vypadající muž. Byl upravený a objednal si vodu. Vsadil bych se, že se i voní dámským parfémem. Zkoumavě jsem se na něj zadíval. Ach tak, sluha. A pokud sluha vypadá takto, jak zámožný asi bude jeho šéf? přimhouřil jsem oči a vyslechl si, co měl na srdci.

„Tudíž bych měl riskovat vlastní život pro někoho cizího.“ povím zjednodušeně. „To ovšem vyžaduje záruku uspokojivého platu, kolik váš pán nabízí?“ přešel jsem přímo k penězům. Nemám čas na vytáčky. A jestli mám vsázet krk všanc za něčí hříchy, ať to taky něco vynese. Mile jsem se usmál.

"Hele šéfe, sdílím tvůj zármutek, ale nevím proč se mám pro nic za nic do něčeho namočit. Uznej sám, že podstoupit takovej risk bez řádný kompenzace je hovadina" zadívám se na něj. Když vidím, že se jeho poskoci začínají rozcházet, poněkud zbystřím. "Všechno něco stojí, i informace. seš světaznalej muž šéfe, tak to víš přece taky" sáhnu nepozorovaně rukou do ničního stolku mezi oknem a postelí a ze šuplíku vytáhnu vystřelovací nůž. "Z kolik ti stojej přesnější informace?" přejedu zkoumavě pohybem veškeré okolí v zorném poli.

Dlouhá cesta

Sehnala jsem drožku a došla zpět do domu pro mou malou Soru, kočímu jsem přikázala, aby naložil dvě zavazadla k nám na korbu. Jeden lékařský kufřík a druhý koš s jídlem a přikrývkami. Soře oplatím milý úsměv a jemně ji vezmu za loket, je to krásná orientální panenka, která si prošla peklem. " Pojedeme navštívit mého známého, jeho bratr je zde nechtěným hostem, i když platí více než královsky, ale přiděluji ho spíš dívkám za trest." Kočí nám pomůže do kočáru a zabouchne dvířka. Přes nohy nám přehodím teplou deku a kočímu dám povel k odjezdu. " Určitě si toho muže pamatuješ, když s ním byla naposledy Miriam, musel přijít přístavní lékař, aby jí dal dohromady," připomenu jí ten nešťastný okamžik.

Krajina ubíhá a kočí je nucen občas zastavit, a nasadit plátěnou střechu, jelikož se na naší drožku snáší déšť, který naše slunečníky z jemné krajky nezachytí. Pojíme něco málo z našeho plného koše a potom si povídáme o společenském dění a nebo jsme střídavě předčítaly z knih, které se nám líbili. Já jí četla Stendhala.

"Večer na venkově

Když následujícího dne spatřil paní de Ręnal, byl jeho pohled podivný; hleděl na ni jako na přítele, s kterým je třeba se bíti.
Přítomnost paní Dervillové dovolila Julienovi, aby méně mluvil a více se zabýval tím, co měl v mysli. Po celý den bylo jeho starostí, aby se posílil četbou knihy, jež ho nadchla a vzpružila jeho duši.
Zkrátil vyučování dětí a konečně, když přítomnost paní de Ręnal mu připomenula jeho touhu po vítězství, rozhodl se, že je nevyhnutelně třeba, aby tohoto večera ponechala svoji ruku v jeho ruce.
Když slunce zapadalo a přiblížila se rozhodná chvíle, tlouklo srdce Julienovo zvláštním způsobem. Nadešla noc. Pozoroval s radostí, jež sňala veškeru tíhu s jeho hrudi, že noc bude velmi temná. Nebe, pokryté těžkými mraky, poháněnými velmi teplým větrem, věštilo bouři. Obě přítelkyně se dlouho procházely. Vše, co tohoto večera činily, připadalo Julienovi podivným. Zdálo se, jakoby toto počasí působilo jim pocit rozkoše.
Konečně usedli; paní de Ręnal vedle Juliena a paní Dervillová vedle své přítelkyně. Zaujat tím, čeho se chtěl odvážiti, Julien nevěděl, co říci. Rozhovor vázl.
"Zdaž budu takto rozchvěn a nešťasten při svém prvním souboji?" řekl si Julien, neboť měl příliš málo důvěry v sebe, než aby si uvědomoval stav své duše.
V jeho smrtelné úzkosti by mu byla všechna nebezpečí připadala přijatelnějšími. Kolikrát si přál, aby se paní de Ręnal nahodila nějaká věc, která by ji nutila k návratu do domu! Násilí, které byl Julien nucen si činiti, bylo příliš veliké, než aby jeho hlas nezněl rozčileně. Brzy se však počal také chvěti hlas paní de Renal, Julien si toho však nepovšiml. Hrozný zápas, který v jeho nitru povinnost sváděla s plachostí, byl příliš těžký, než aby byl schopen všímati si něčeho mimo sebe sama. Zámecké hodiny odbily již tři čtvrti na deset, aniž se čeho odvážil. Julien, rozhořčen nad svou zbabělostí, si řekl: "Přesně ve chvíli, kdy bude odbíjeti deset hodin, provedu to, co jsem si po celý den sliboval, že dnes večer učiním, anebo půjdu do svého pokoje a zastřelím se."
V poslední chvíli očekávání a napětí, ve které trýzeň dojmů přiváděla Juliena téměř o rozum, hodiny nad jeho hlavou odbíjely desátou. Každý úder tohoto osudného zvonu zazníval mu v hrudi a působil tam fyzickou bolest.
Když konečně poslední úder ještě dozníval, vztáhl ruku a uchopil ruku paní de Ręnal, jež ji ihned odtáhla. Julien, aniž dobře věděl, co činí, ji uchopil znovu. Třebaže sám dojat, byl překvapen, jak ledově chladná byla ruka, již držel; stiskl ji křečovitě; byl učiněn poslední pokus, aby mu byla odňata, ale konečně tato ruka spočinula v jeho ruce.
Bylo pro něho štěstím, že v jeho skvěle vyjadřovaných slovech nalezla toho večera zalíbení paní Dervillová, která velmi často shledávala ho neobratným jako dítě a málo zábavným. Pokud šlo o paní de Ręnal, jejíž ruka spočívala v ruce Julienově, nemyslila na nic; uvědomovala si toliko, že žije. Hodiny, které strávila pod touto lipou, o níž místní tradice pravila, že byla zasazena Karlem Smělým, byly pro ni obdobím štěstí. S rozkoší naslouchala sténání větru v hustém listí lípy a šumu několika kapek, jež řídce dopadaly na nejnižší listy. Julien si nepovšiml okolnosti, která by ho byla zcela uspokojila; paní de Ręnal, jež byla nucena vyprostit si ruku, protože vstala, aby své sestřence pomohla zvednouti vázu s květinami, kterou vítr převrhl na zem, jakmile znovu usedla, opět bez zdráhání podala mu ruku, jako by to mezi nimi bylo samozřejmou věcí.
Půlnoc již dávno minula; bylo nutno konečně opustiti zahradu; rozešli se. Paní de Ręnal, unesena štěstím, že miluje, byla tak zmatena, že si téměř nečinila výčitek. Nemohla spáti štěstím. Julien, jenž byl k smrti unaven zápasem, jejž po celý den sváděla v jeho srdci pýcha s plachostí, upadl v olověný spánek.
Druhého dne vzbudil se v pět hodin a bylo by jistě zarmoutilo paní de Ręnal, kdyby byla věděla, že jí nevěnoval ani jediné myšlenky. Dostál své povinnosti, a to povinnosti hrdinské. Tento pocit naplnil ho štěstím, a zamknuv se ve svém pokoji, oddal se četbě.
Když zazněl zvonec k snídani, zapomněl při četbě na všechny své včerejší úspěchy. Když vcházel do salonu, řekl si s lehkostí: "Musím té ženě říci, že ji miluji."
"

Když má schovanka četla svou knihu, přijížděli jsme k plantážím. " Zastavte nedaleko a dojděte k tomu se vzkazem, že hledáte mladého pána Jeremyho, že mu máš vyřídit tento vzkaz." Podala jsem mu malý, úhledně složený papírek. " Nikomu jinému jej nedávej." Varuji ho. A potom už jen sleduji jeho záda mizící za branou.

"Dvě libry?" nabídnu mu vcelku vysokou sumu na místní poměry a zaujatě se na něj podívám. Všimnu si jeho sledování okolí a nemohu se neusmát. V kapse přehrábnu mince, tak, aby zacinkali a aby šlo vidět, že prachy mám i přes můj vzhled. Pak z kapsy vytáhnu doutník, zapálím si jej a labužnicky potáhnu.
"Takže?" ozve se můj chraplák ulicí.

Obchod

Muž beze slov sáhl hluboko do kapsy a vytáhl černou peněženku. " Bude vám, řekněme, dvacet liber jako zástava stačit?" Vysázel na stůl několik zlatých mincí. Přisunul je k tobě a usmál se. " Můj pán bude jistě štědřejší." Objednal u barmana další sklenku kořalky pro tebe a pro sebe opět sklenku vodu, tentokrát s ledem, který byl dražší než lahev nejlepší whisky.

Poposedl si a peníze posunul ještě blíže a potom ti nabídl ruku." Plácneme si?" Pousmál se a modré oči zabodl do těch svých. Čiší z něj loajalita k pánově rodině a k jeho rozhodnutím. " Pán nabízí ubytování a stravu." Přihodí ještě další informaci k dobru.

" A ještě maličkost, jak vám mám říkat mladý pane?" Povytáhl obočí a upil vody.

"Tři a plácnem si. Jednu za každého chlápka a třetí za to, že sejdu schody. Nechci to tu řvát po okolí" mrknu na něj. Nečekám ani na odpověď a jdu ke dveřím, které otevřu a pokynu mu, aby šel blíže. To jsou teda kšefty. Ikdyž jestli tu dneska večer bude zase nával, snad se konečně povede trochu líp a šéfová udělá štědré gesto ... ale co si to nalhávám, to vážně nehrozí.

Rukou pokynu muži aby šel blíže "money first" mrknu na něj. Pokud souhlasil s částkou a nepokusil se mě nijak podrazit a zaplatil, řeknu mu vše co o těch dvou vím. Od barvy očí po charakteristické jizvy a obličejové rysy.

Plácneme si.

Oči se zabodly na slušnou sumu peněz, která se přiblížila k mé dlani. Nasucho jsem polkl, i když jsme zprvu vypadal, jako kdybych si peněz nevšiml. Nemůžu se po nich ihned sápat, jak bych to vypadal?
Přijmu sklenku, ale ještě se nenapiju. Zkouším odhadovat, co to bude za zaměstnavatele, podle chování jeho podřízeného. Vypadá to, že si umí lidi získat. Chvíli potrvá, než se vyznám mezi zdejšími poměry. Ale neber nabízenou pomoc…v nouzi.

Pousmál jsem se. „Ta nabídka nezní špatně.“ znal jsem a vzal sklenku do rukou. Plácneme.“ rozhodl jsme, co již bylo smluveno předem a pevně stiskl mužovu dlaň. „Arthur Spencer.“ usmál jsem se a přiťukl si s jeho vodou. „Jen ještě maličkost…mám ženu. Nebude s tím problém?“ další krk na živení. „Snad chápete, že bych nerad bydlel odděleně.“ zadívám se na muže. „A kdo je vlastně teď mým chlebodárcem?“ schoval jsem peníze do náprsní kapsy saka a odsunul sklenku pryč od sebe. Pro dnešek mi alkohol stačil. Sesednu a čekám, zda dostanu další instrukce.

Kočka není doma, myši mají pré, teda aspoň jedna

Dneska, dneska, dneska. Tak copak budu dneska dělat? Možná bych ani nemusela vylézat z postele. No, to je ale výborný nápad. Není nad to, lebedit si ve své posteli...sama, bez cizí přítomnosti.
Měla jsem do večera, než mi začne služba, spoustu času, jak si dnešní den naplno užít.

Mé válení se v duchnách nemělo příliš dlouhé trvání. Paulette, ta naše vychrtlá francouzka, co jí blonďaté kudrny neustále lascivně přepadávají přes uzoučká ramínka, bez klepání vtrhne do mého pokoje, skočí mi do postele, jako by jí bylo pět a začne mě tahat ven.
Občas ji mám ráda, občas bych jí jednu pořádnou mlaskla, jako třeba právě teď.

"Jsi zalezlá jako medvěd v zimě. Pojď, jde se ven. Svítí sluníčko, zajdeme do parku a dneska mají trh, tak si můžem koupit nějaké nové spony do vlasů nebo tak," švitoří tím svým pisklavým sopránem a já se držím, abych jí nepraštila polštářem, ale to bych jí asi zabila.

"Když teď hned vylezeš z té postele, tak s tebou půjdu třeba do pekla," zamručím více než nesouhlasně, ale už se hrabu ven. Aspoň můžu nechat převléct ložní prádlo, byť bude dneska určeno jenom pro mě.

Než vstanu a pořádně se rozkoukám, už je u mě znovu Paulette, která už stihla – kdy krucinál – prolézt můj šatník a vytáhnout mi z něj
šaty, které budou podle ní to pravé ořechové na dnešní prosluněnou procházku. Se znatelným povzdechnutím se do nich nasoukám a ve společnosti toho nezbedného kůzlete se vydávám ven.
Paulette je neustále tři kroky přede mnou, pokaždé se vrací, jen aby mi něco s rozzářenýma očima ukázala, nebo pošeptala a už zase kouká kde co lítá.
Je ještě dost mladá a ve městě krátce, takže jí dokáže ještě stále dosti věcí fascinovat.
Parkem prolétneme téměř jako blesk, donutím jí jen na krátkou přestávku, abychom usednuly a daly si malou svačinu. Rozhlížím se kolem sebe a s pousmáním musím konstatovat, kolik mužů, kteří kolem nás během jídla prošli, stisklo kliku na dveřím našeho podniku a vstoupilo dovnitř.

To už jsme ale zase na nohou a namísto trávy v parku nám sukně šustí o dláždění vedoucí na tržiště.
Nemám v plánu nijak zvláště utrácet, ale udělám radost aspoň Paulette, které ze svých peněz koupím hřeben do vlasů, ve kterém se – jak sama prohlásí – cítí jako princezna..."jakže se to vlastně jmenuje?"

Trochu zklamaně jí musím dostrkat zpátky do podniku, protože se musím převléci z vycházkového oděvu do pracovního, učesat se a nalíčit a zamířit na pracoviště své dnešní směny, abych mohla s tím nejkrásnějším úsměvem, jaký dokážu vykouzlit, vítala všechny příchozí.

"Oho, chlapec chce vyjednávat. Když slezeš dolu..." pokrčím rameny, ale to už zmizí od okna a po chvilce se otevřou dveře. Přijdu k němu blíž a on nastaví ruku. Z kapsy vytáhnu hrst mincí a odpočítám z nich tři libry. Může si všimnout, že tam mám více než jen tři libry.
"Doufám, že mi říkáš pravdu, už jen kvůli tvému zdraví," řeknu potichu a fouknu mu kouř těsně nad hlavu. Je téměř nemožné, aby nevěděl, kdo jsem, byť i takové případy se tu objevují, zvláště jedná-li se o nové ucha ve městě. O tom bych ale něco věděl. Ještě jednou se podívám do okna, odkud koukal a pak pokynu na jednoho z holomků. Ten písknutím přivolá ostatní a vrátí se ke mě.
"Jestli bude tvá informace pravdivá, pošlu za tebou jednoho z mých hochů. Když ne, taky se to dozvíš, ale jinak," zachraplám, potáhnu z doutníku a otočím se k odchodu.

Plácneme si

Juan nakrčí čelo, když se zmíníš o své ženě. " No jednu služebnou máme, ale ta spíš zahřívá pánovu postel, než aby pracovala." Na oplátku stiskne i tvou dlaň a potom ji pustí. " Myslím, že mu nebude vadit. Řeknu mu, že je má pomocná síla a uvidíme co se s ní dá dělat." Přikývne. " Vaším zaměstnavatelem bude mladý pán Xavier Shale." Hodil na pult několik mincí, po kterých ihned sáhla barmanova hbitá ruka.

" Máte koně či povoz pane?" Zeptal se, když v tom do dveří vešla tvá žena, s ještě více zkroušeným výrazem a rudýma očima než předtím. "Nic jsem nenašla, prý jsem moc hubená a neduživá." Vrhla se k tobě a s pláčem tě objala. Muž pozvedl i druhé obočí. Když se od tebe tvá žena odpoutala, přitočil se elegantně k tobě a pošeptal ti do ucha. " Nebude lepší než pradlena. Nenapadlo vás ji dát do nějakého sanatoria?" Po očku sledoval to klubíčko neštěstí.

"Radost s tebou obchodovat šéfe. Hele řekl jsem ti tři libry za přesný info, dostal jsem tři libry a ty víš všechno co o nich vím já. Férovej obchod. Ale dejte si bacha, to už je sice jen moje domněnka ale přijde mi, že by to mohlo být něco většího" kývnu za ním a zastrčím si mince do kapsy u kalhot. "Nevím v čem vy chlapi jedete a je mi to jedno, ale snad víte co děláte" pokrčím rameny a kývnu na rozloučenou.

No, teď už je to na nich. Choval se jak nějakej kápo, ale jen jestli nepřeceňuje svoje možnosti. Po skončení rozhovoru zavřu a zajistím dveře a sednu si na chvíli do lokálu. Nebylo by to poprvé, co by někdo předstíral klamný odchod, jen aby mohl využít následného polevení pozornosti druhé strany. Usadím se tedy v tmavém koutě a trénuji házení nože na dřevěném obložení stěny.

"Ty si snad nikdy neslyšel o poctivosti pana McCollinse?" odpoví mu jeden z mých hochů, mezitím co já se už otáčím k odchodu.
"Bobo, dělej, máme práci," zavolám na něj a spolu s hochy se vydám zpět ke své hospodě. Cestou všem čtyřem řeknu co mi dal mladík za informace.
"Nejdřív zjistit kdo to je, pro koho dělá a podobně, jasný. Žádný kontaktování, ani vybavování. Jen sledovat, do ničeho se nemíchat," přikážu jim a pak je mávnutím ruky rozeženu do práce. Do hospody, odkud už jde cítit vařící se jídla a odér nemytých těl námořníků a jiné chamradě, se vracím sám. Zaměstnanci už pracují, takže si to zabrousím za pult, vystrnadím mladou holčinu, co vypomáhá a sám začnu nalévat zákazníkům. A poslouchat novinky.

Cirkus otevírá své šapitó

Raven a Saraghina

Stmívalo se rychle a s první hvězdou vstoupila do podniku i první dávka zákazníků. Raven i Saraghina dnes byly ušetřeni od upocených těl a páchnoucím dechu po zkvašené rybině a levné kořalce. I když přes bar a recepční pult je cítit skoro vše. Ti kteří nemají dostatek peněz na lepší služby, jsou některou z dívek odvedeni do pravé části domu, kde je za barem muž a dívky, vlastně už ženy mají něco za sebou. Dveře jsou masivní, nikdo z lepší společnosti nestojí o ten puch, který tam proudí z levného chlastu a cigaret.

Na druhé straně za rudým závěsem panovalo mírné přítmí a kouřící tyčinky vyluzovaly příjemnou vůni opia, před nedávnem je dovezli z orientu, spolu s neduživou Číňankou, kterou někdo hned druhý den oddělal v postranní uličce.

Dveře podniku se otevřou a do místnosti vejde postarší muž v tradičním arabském oblečení a následuje jej mladá dívka, může jí být o trochu více než Paullete. Jde směrem k tobě a přívětivě se usmívá. " Jsem s paní tohoto domu domluvena na pokerovém turnaji v malém salónku." Poví sladkým, skoro dětským hláskem. " Jsem Sophie Ingram." Oči se jí šibalsky lesknou.

Madam Sophie

Lokál

Mlčky jsem přikývl, když se Juan zmínil o tom, že by se něco našlo i pro mou Anne. Sám jsem ani nedoufal, že by si ji někde vzali na svědomí.
Pokusím se vtisknout si do paměti jméno svého nového zaměstnavatele. Nic mi to zatím neříká, ale zatvářím se mírně ohromeně. Jen vím, že jistě bude bohatý.

Výstup mé ženy bych si i odpustil. Přesto jsem ji objal kolem ramen. Měla strach. A právem, kdybych si ovšem před momentem nepotřásl rukou s Juanem. „Uklidni se Anne. Vše je v pořádku.“ chlácholivě jsem ji políbil na tvář. Byla tu spousta slídivých očí na to, abych se k takové chuděře mohl chovat krutě. Dělám si tu jméno.

Naklonil jsem se k muži. „Je zesláblá dlouhou plavbou a již doma churavěla. Dejte jí pár dnů na zotavení a nabrání sil. Pokud bude nemožná, uvážím ono sanatorium.“ sdělil jsem mu diskrétně. Popravdě se mi nelíbily výdaje za zařízení, kam bych ji poslal, když tu ještě může být užitečná. Vždy měla jaksi podlomené zdraví. Důkazem je, že mi nedokázala porodit zdravého potomka. To břímě leží na jejích bedrech.

„Anne, toto je pan Juan, sluha pana Xaviera Shalea, našeho nového zaměstnavatele.“ stiskl jsem jí paži a upřeně se na ní zadíval, což znamenalo, aby se chovala kapku reprezentativně. „Má žena Anne.“ představil jsem je a opustil nálevnu.
„Co vše tedy bude má práce obsahovat? Jestli mi to pan Shale nechce povědět sám.“ snažím se zjistit víc o své nové práci.

„A…máme povoz.“ dodám.

Mé přání nebylo vyslyšeno. Netroufám si říci, zda bohudík či bohužel, ale je to rozhodnutí osudu a tak něco znamená.
Sotva tiše zasténám, když cítím, jak mě někdo zvedne.

"Joe, pomoz mi s ní. Opatrně... a potichu. Nikdo nás nesmí vidět, hlavně ne Scott nebo otec!"
sykavý Jeremyho hlas se mi rozpíjí v mysli, podobně jako pod stále zavřenými víčky tančí prapodivné obrazce.

"Přijď za mnou, až budeš hotová. A bez nějakého otálení."

"Kimani...? Už se připozdívá, zajdi se ještě podívat ke stodole, jestli je zavřená."

"Kimani... a kdo asi tak udělá zbytek práce?!"

"Omlouvám se, pane, já..."



JOE?

"Budeš držet, ty děvko. Rozumíš?!"
Nevím, jestli jsem vykřikla doopravdy, nebo jenom ve vlastních myšlenkách. Čelo se podmračilo a tělo roztřáslo slabostí a zimnicí. Žaludek byl stažený a v krku pálilo. Ucítila jsem něčí chladivou ruku na rozpáleném čele.

"Vydrž ještě. Už tam brzy budeme."
Vrznutí, ale jiné, než to, co... Zafrkání koní, pár vteřin ticho.

"Madam Celie... Děkuji, že jste tak rychle přijela, jsem vám velmi zavázán a jistě vám tohle ještě nějak odčiním. Musím se už bohužel vrátit, než otec zjistí, že jsem pryč."
Zdálo se mi to, nebo jsem na sobě ucítila jeho pohled?

"Postarejte se o ni, prosím."
V tu chvíli jsem Jeremyho hlas skoro nepoznala. Vzápětí se ke mě sklonil a zašeptal jen tiché: "Je mi to líto..." otevřela jsem doširoka oči, ale náš pohled se setkal sotva na zlomek okamžiku... pak už jsem viděla jen jeho záda, jak mizí ve tmě. Joe mi ještě pomohl do toho kočáru, co přijel. Snažila jsem se ohlédnout, když dal kočí pokyn k tomu, aby se zvířata dala do pohybu, ale všechno mě bolelo.

"Jeremy...." snad jsem chtěla vykřiknout, ale nešlo to - ze rtů splynulo jen stěží srozumitelné zašeptání.

Show must go on

A je to tady. Člověk by podle kliky a otevírajících se dveří mohl zastavovat velké hodiny v hale.
Nasadit profesionální úsměv, byť si jej někteří z mužských, kteří se objeví na prahu, ani nezaslouží, odhadnout naditost jejich portmonek, podle toho dát téměř neznatelný pokyn té nebo oné holce – to nepředstavuje žádný problém.
Někteří z pánů přicházejí nervózně žmoulajíc své klobouky, jiní svou nejistotu zahnali dopředu nějakou kořalkou, další vstupují s jistotou "já tady mám nesporné právo být".

Muž, který v dnešní večer stane u recepce, rozhodně nevypadá jako některý z obvyklých návštěvníků. Konverzaci však nezastane on, nýbrž jeho neobvykle mladý doprovod.

Při jejích slovech nepatrně svraštím obočí.
"Pokerový turnaj? Jaký pokerový turnaj? Karty, které se tady hrají, obvykle končí trochu bizardním způsobem, mladá dámo."
Nahlas však pronesu trochu jiná slova.
"Omluvte mě na okamžik. Půjdu se jen na něco zeptat, a jsem zase zpátky u vás."

Vysoukám se zpoza stolu a zamířím na bar za Saraghinou.

"Poslyš, mám tam nějaké mládě, co má tady prý rezervovaný salonek na pokerový turnaj. Mě Madame Celia o ničem takovém neříkala. Víš něco o tohle ty?" zeptám se jí.

Odjezd

" Pobyt na čerstvém vzduchu, vám určitě pomůže Anne." Vzal do dlaní její třesoucí se ruku a zlehka ji políbil. "Juan, jsem majordom vašeho nového zaměstnavatele. Postará se o vás a budete se mít jako v bavlnce." Podíval se ženě do očí a potom jemně pustil její ruku. Potom se otočil na tebe. " To vám jistě pan Xavier řekne sám." Lišácky se pousmál a vyšel ven na denní světlo, před kterým si zakryl oči.

" Pojedeme asi šedesát mil daleko." Odvázal svého koně a vyhoupl se do sedla. " Prosím následujte mne."

>>>> Skip

Dojeli jste před honosné sídlo, kde mladý černoch čekal až Juan sleze z koně a převzal si jeho otěže, když odešel i s koněm. Juan ukázal na dveře. " Pojďte se mnou zadním vchodem, tento je jen pro pánovi hosty," obešel dům a vyhnul se dívce, která věšela panské prádlo a bez slov ji minul. V kuchyni se zrovna chystalo k večeři. " Michaeli, nandej něco k jídlu také naším hostím." Položil muži ruku na rameno a sám odešel z kuchyně.

xxx

"Pane," uklonil se Juan před Xavierem a vstoupil do haly. " Našel sem vám muže, který by vás pro tento večer mohl chránit, je mladý a dobře stavěný, dal jsem mu obligátních 20 liber. Myslím, že on vydrží déle, než ty předchozí." Usmál se tak zvláštně, že těm co ho neznají by zatrnulo.

S povzdechem jsem znovu posunula vázu a znovu poupravila květiny v ní. Ano, teď by to už šlo, souhlasně jsem kývla a prosmýkla se kolem křesel. Svíčky hoří, vonné tyčinky taky, děvčata se... chvíli jsem se zaposlouchala. připravují a lampión už září. Dokonalé, spokojeně jsem se usmála. Mamá by na nás mohla být hrdá, pomyslím si. V rychlosti si ještě urovnám šaty a vrhnu se za bar, jež jsem si pro dnešní večer malinko poupravila. Vše jen, abychom mohla rychleji obsluhovat a kasa se plnila.

Zrovna jsem se skláněla pod bar, abych z bedny vytáhla pro jistotu ještě jednu láhev rumu, když se u baru ukázal jeden z prvních pánů. Okamžitě jsem se usmála a vstala.
"Dobrý večer přeji, copak to bude? mile jsem se otázala, ale dřív, než stihl odpovědět jsem mu jeho přání splnila sklenkou rumu. Muž se usmál a hned jí do sebe vyklopil, načež jsem mu dolila další a on mi začal vyprávět. Mluvil a mluvil zatímco jsem proudili další muži. Snad mu ani nevadilo, že ho chvílemi neposlouchám. Nebo to ani neví?

"Další?" kývla jsem na muže v klobouku, jež již dlouhou dobu postával opřený o barový pult a se sklenkou vína pozoroval místní dámy. Zřejmě vytržen ze svých představ přikývl. "a už jste si vybral? nadhodila jsem zatímco jsem mu dolévala vína. "co ta černovláska v rohu? Nebo raději něco exotičtějšího? ponoukala jsem ho ještě chvíli, než se vydal zkusit své štěstí a jeho místo nezaujala Raven. Salónek?

"Ach, no ovšem!" odložila jsem láhev na pult a naklonila se k ní. "to mládě, guvernérova dcera Sophie, vše jsem vyslovila s důrazem, aby bylo znát, jak je to důležitá persona. "to má s mamá dohodnuté. Prý budou hrát o tisíc liber," ušklíbnu se. "uveď je a zeptej se, co chtějí," mrknu na Raven a vydám se pro trošičku jiný alkohol.

Ten kdo to udělal by zasloužil nejhorší muka

Dívám se na dívku v mladíkově náručí a nakrčím čelo. " Ten kdo ji tam ublížil pane Jeremy, dojde svému osudu." Pronesu krutě a ukážu na kočár kam jí mají uložit. " Postarejte se o svého bratra, nesmí k nám do podniku vkročit." Syknu, aby to neslyšela ani Sora a do ruky mu vtisknu prsten s odklápějícím se kamenem. " Je to slabý jed, bude mít jen silné nevolnosti a křeče v žaludku." Pohladím ho černou rukavicí po tváři. "Opatrujte se mladý pane." Udělám mu křížek na čelo a pobídnu kočího, aby se rozjel.

" Lež holčičko." Přitlačím té nebohé dívce čelo zpět na podložku a lékařský kufřík položím Soře na klín. " Ošetřím tě a za několik dní budeš v pořádku." Vyndám gázu a nakapu na ní několik kapek tinktury lihu, přiložím je na opuchliny a pohmožděné rty ošetřím vodou, několik mililitrů jí nakapu i do úst. " Vozko, jeď opatrně." Přikážu pevným hlasem. " Soro vyndej mi opiovou tinkturu." Natáhnu k ní ruku a počkám až mi dívka vloží do dlaně lahvičku, kterou potom otevřu a přiložím jí ke rtům dívky. " Napij se andílku, bude se ti zdát něco krásného a nebude tě nic bolet." Nerada vidím dívky na drogách, ale teď to je nutné.

Domů dorazíme v pozdních ranních hodinách, vozkovi řekne ať dívku zanese do mého pokoje a položí ji na postel, do ruky mu vrazím pytlík se 100 librami za mlčenlivost a nechám ho odejít. Soru pošlu také spát a mezi dveřmi jí políbím na čelo.

Když odejde, svléknu ze šatů nejprve sebe a potom začnu svlékat dívku ze špinavých šatů. "Musela jsi hodně trpět, ale ono to přejde. A pomsta bude tvá." Omývám tělo chladnou vodou a balím její pohmožděniny do bílého silného plátna. Sem tam otřu dívčiny rty studenou vodou, aby je neměla tak okoralé.

Čekám, než se dívka vzbudí a bude schopna něco povědět. Lokál nejdu překontrolovat, chci být s ní.

Hledání krys

Už se připozdívalo, když k tobě přiběhl jeden muž z tvého gangu, byl celý uřícený a na saku v okolí ramene měl krvavý kruh. " Pane máme je, ale naši dva kluci to odnesli. Ten cizák s tím divným přízvukem měl pravdu." Svezl se a nejbližší sesličku a vypil sklenku vody, kterou mu přinesla dívka.

" Už je sem vedou." Než to dořekl rozrazili se dveře a tvoji chlapci táhli do hospody dvě gorily, které měli jak je vidět dost. Jejich obličeje vypadali jako by se o ně postaral lodní šroub. Dostrkali je do lokálu a každý si stoupl jednomu z nich za záda.

Odpoledne a večer

Odpoledne se vrátila majitelka, aby ti přidělila nějakou další práci, potřebovala dojít do doků pro zásilku vína a nové šaty. Celou cestu si měl pocit, že tě někdo sleduje. Proto si zrychlil krok a díval se nervozně přes rameno. Když si se vracel zpět, podivný pocit přestal, ale tvé podezření zůstávalo.

Večer byl jako každý jiný, vyřešil si pár rvaček domluvou, jednu dokonce svými pěstmi. S úderem druhé si vyházel poslední zákazníky a když si uklízel v lokále, někdo zabušil na dveře. Houkl si něco ve stylu máme zavřeno, ale klepání bylo neodbytné. " Chce s vámi mluvit pan McCollins." Ozvalo se z poza dveří, došlo ti, že je to ten co ti zaplatil za informace.

Cesta mi připadá nekonečná, chvilky mírně zamlženého vědomí se střídají s naprostým opakem, kdy sotva vnímám, co se okolo mě děje. Jediné, co stále jasně zůstávý vryto do mysli je slovo s velkým otazníkem. Nebýt tak slabá jako ještě nikdy, patrně bych měla strach... velký strach. Jenže teď.... teď je mi všechno lhostejné. Děsivě lhostejné...

***

Pomalu začnu vnímat, co se kolem mě děje. Snad kdesi v koutku duše sebe sama zadoufám, že se mi to všechno jenom zdálo a snad proto odmítám ještě hodnou dobu pozvednout víčka, i když vím, že pravdě se nedá vyhnout.

"Kde je Jeremy...? zní to spíš zpola jako zasípání, stále se cítím víc jako hodně unavená a i přes to, že cítím, že je moje tělo čisté si přijdu špinavá. Stejně jako taková přijdu hodně lidem tady - jen kvůli barvě kůže.
Zkusím otevřít oči, i víčka se zdají hrozně ztěžklá, rozpraskané rty bolí a v podbřišku cítím nepříjemný tah a pnutí. Čelo se podmračí pod zábleskem až příliš blízké a živoucí noční můry, než se opět pokusím zjistit, kde vlastně jsem. To místo neznám... pokoj je světlý, stále jako by rozzářený - až bolí oči. Jak se zostřuje zrak a sílí vědomí, s tím také stále více křičí ona otázka a tělo zaplavuje slabost způsobená strachem. I přes bolest se stulím do klubíčka, znovu pevně stisknu víčka - netrvá to dlouho a vyklouznou z pod nich slzy, ramena se pod pláčem rozechvějí.

"Proč....? Proč se to stalo?" slova smísená se vzlyky tak, že je jim těžko rozumnět, ale kdo ví, snadno se domyslí. Všechno, co jsem znala zmizelo a já před sebou nebyla schopná vidět nic než prázdnou, inkoustovou čerň.

Zpovídání Krys

Opravdu nemám rád, když někdo neposlouchá moje příkazy, ale co se dá dělat. Další dva kluci mrtví. Musím doplnit stavy. Někdy. Brzy.
"Odveďte je dozadu, proboha," houknu na pořízky a sleduji dění v hospodě. Návštěvníci naštěstí moc nečumí. Jsou to lidi z branže, takže letmí pohled jim stačil, aby věděli, že mají dělat, že tu nejsou.
"Bille, vem to za mě, Clarku, dojdi pro informátora," rozdám příkazy a doufám, že je tentokrát splní do posledního detailu. Pak se ledabylým krokem vydám za krysami.
"Takže pánové, chci informace a být váma, vysypu je rychle," podívám se na ty dva, co zabili mého chlapce.
"Polej je ledovou, aby vnímali," řeknu Johnovi.

Celý den je rutinní záležitost. Obstarám něco kolem lokálu a zařídím nějaké pochůzky. při té poslední mám ale velmi nepříjemný pocit, že mne někdo sleduje. několikrát se poněkud nervózně ohlédnu, ale pak se raději uklidním a pokusím se setřást pronásledovatele v uličkách a průchodech. Večer proběhne jako vždy. V kapse si pohrávám s jednou z liber, které jsem obdržel od muže zvaného McCollins. Podle svého zvyku jsem si třetinu nechal u sebe na okamžité výdaje, třetinu jsem si zašil do pukliny ve stěně za skříní v pokoji a třetinu si schoval zevnitř do pravé boty. Měl jich dost což o to. A je to snad víc než dvakrát tolik, co vydělám tady. Podle chování a mluvy ostatních je to vážně nějaký místní boss. Ale proč by se zase obtěžoval přijít sám, když je to takovej kápo?

V zamyšlení vyšoupnu poslední hosty z lokálu a začnu poklízet největší bordel. Dnes rozmlácenou židli hodím k zadním dveřím a už se chystám vyjít nahoru, když někdo buší. "Máme zavřeno. Přijďte zejtra!" houknu, ale když bušení neustává a hlas promluví, jen se pousměji, ale opatrnosti není nikdy nazbyt "Neznám žádnýho McCollinse" zabručím otráveně a odsunu zástrčku v malém zašupovacím okénku ve dveřích a vyhlédnu ven. chci vědět, jestli poznám muže, který tu dnes s ním byl, nebo je to někdo jiný. Možná někdo z druhé strany...

Klimbnu, když mě v tom vyruší z mělkého spánku hlas dívky. Zní spíš jako skřípějící okenice ve větru, ale porozumím jí. Ptá se po mladém pánovi. " Ten je doma děvčátko." Pohladím dívku po zdravých vlasech a sáhnu jí na čelo. " Ty musíš nabrat hodně sily." Posadím se k tobě na postel a otřu ti čelo a rty.

" Jsi u přátel, tady ti nikdo neublíží. Já jsem mamá Celie." Usměju se na tebe a opět ti přejedu prsty po vlasech. " Pan Jeremy je i můj přítel, zachránil tě před těmi co ti chtěli ublížit, ale nemohl odejít s tebou, jeho otec by vás určitě našel, tebe by zabil a Jeremymu by určitě udělal něco velice bolestivého."Přivřu oči. " Až na pana Jeremyho, to nejsou dobří lidé."

Pokud ti to zranění dovolí, můžeš vidět štíhlou ženu v bílé noční košili. Husté černé vlasy jí v jemných vlnách padají až k bokům. Pleť má o několik odstínů světlejší než ty, ale není příliš bledá jako ostatní evropanky, které si vídala, patří jistě k nějakým jižním národům. Černé oči a tebe hledí měkce a sálá z nich měkké teplo. Rudé rty má stažené do starostlivé úzké čárky a uprostřed čela mám vrásku od toho jak krčím obočí.

" Přinesu ti něco k jídlu, musíš nabrat spoustu sil." S těmi slovy se zvednu a pod mýma nohama zapraskají parkety. Jak mile zmizím za dveřmi, něco ti ladně vyskočí na postel a s hlasitým zamňoukáním se ti něco měkkého otře o ruku. Ze tmy na tebe kouká pár jantarových očí a kočka se na tebe přitiskne.

" Ale znáš McCollinse, dneska ti vrazil ty peníze za informace o těch hajzlech co mi zabili bráchu." Když ses podíval, poznával si kluka, který tě přišel navštívit dneska ráno. Docházelo ti, že je to jeho šéf, který ti zaplatil tolik peněz za napráskání těch dvou.

" Dneska jsme je našli, umřeli při tom další dva, chceme vědět jestli to jsou oni." Utřel si rukávem no a přešlápl si z nohy na nohu, bylo vidět že je nervózní a opravdu hodně tě potřebuje.

"Okey ... hned jsem tam počkej" rázným pohybem zavřu malé okénko a zajistím ho. Ujistím se, že jsou pořádně zatarasené dveře a pozhasínám světla v lokále. Pak vyjdu ven zadním vchodem, který za sebou zamknu a obejdu dům a připojím se k mladíkovi. "No tak jdem. Ale jestli jste je střelili do palice, moc toho nepoznám. Svaly tady má spousta chlapů z plantáží a jinak jsem viděl jen ksicht" mávnu na něj rukou. "Tak mě veď, ale varuju tě. Žádný podrazy kámo." Pak vyrazím za ním kam půjde. Stále se ale snažím být ve střehu a orientovat se v okolí.

Kráčíte po osvětlené frektventované cestě, po které i teď jezdí drožky a vozí ty co se zdrželi v hospodách moc dlouho, policista, který vás míjí si vás prohlédne, ale nechává vás jít dál. Být to jiný policista, asi vás zastaví a nechá vás, aby jste se legitimovali. Kluk z rychlí a zabočí do uličky a ke staršímu baráku na jehož dveře zaťuká. Ihned mu otevřou a on ukáže na tebe, aby sis pospíšil. Je tu další z těch, kteří se ukázali u tebe ráno.

" Jsou vzadu."

Ukáže někam za bar a ten co pro tebe přišel, tě zatáhne do hloubky domu a odvede tě do místnosti, kde jsou ti dva, na kost promočeni. Nad nimi stojí Geord a dívá se směrem ke dveřím do, kterých vcházíte.

"Měl jsi pravdu chlapče, čehož si cením. Nechci tě unavovat ukázkou toho, co děláme lidem, kteří zabíjí mé hochy. Ne chci ti jen poděkovat," mávnu na Clarka, který mu dá menší váček mincí. Podle váhy to může odhadnout na deset liber.
"Dobrých lidí a informací si cením. Více si však cením těch, co mi nelžou a nesnaží se mne podvést," řeknu mu ještě a pokynu Clarkovi, že můžou jít. Teď mě čeká tlučení informací z těch dvou parchantů.
"Šéf platí slušně," zaslechnu ještě Clarka, jak šeptá přivedenému mladíkovi.

"Díky šéfe. Jak jsem řekl, byl to kšeft. Výhodný pro obě strany. Neměl jsem důvod vám lhát" zastrčím si měšec do vnitřní kapsy odrané plátěné bundy. Potom mrknu na dva chlapíky a přikývnu "jo, jsou to voni. Určitě" sjedu je ještě jednou pohledem a pak opět prohodím k očividnému leadrovi momentální situace. "Nemám důvod vyjebávat s lidma, dokud nechtějí oni vyjebat se mnou" řeknu věcně a jakoby nepřítomně přikývnu na slova mladíka zvaného Clark. "Bohužel, těch co ctí svoje dohody a kontrakty zrovna v tomhle městě není moc. Ale jinde to není lepší" pokrčím rameny a vzpomenu si na svoji poslední ´zakázku´ v Lisabonu, která mimo jiné nasměrovala moji cestu sem.

"Co jsem tak pochopil, nejste jen nějakej vobyčejnej obchodník nebo tak něco. Ne, že by to něco měnilo na tom, jak bych se k vám choval. Lidi co si zasloužej můj respekt si ho nezasloužej penězi ... ikdyž ne že by jim nemohli pomoci ke hrané uctivosti" pousměju se a zadívám se na ty dva.

Sotva vnímám, co všechno mi ona neznámá žena říká, naopak její doteky pálí, probouzí ještě víc ony pocity na to, co se dělo... kdy vlastně? Přijde mi to stále jako sotva pár okamžiků zpět.

Doma? ....

"Postarejte se o ni, prosím..."

"Je mi to líto."

"Pan Jeremy je.... přítel, zachránil tě před těmi co ti chtěli ublížit.... ale nemohl odejít s tebou, jeho otec by vás určitě našel, tebe by zabil a Jeremymu by určitě udělal něco velice bolestivého."
Zadívám se na onu ženu, patrně cizinku.

Zabil?

"Proč by mě...." sama zprvu nevím, proč se zarazím vprostřed věty. Snad kvůli tomu, jak začnou ožívat vzpomínky, jako prvé ty, co jsou rok, dva staré?

"Ty budeš jistě Kimana, hm?"
dívám se na muže, sedícího za stolem, jako bych ho opravdu viděla poprvé. Špinavé blond vlasy, i přes vyšší věk zvláštně impozantní a ne vysloveně nepohledný a ač pro nsši rasu zvláštní i s určitým charismatem, ale i respektem. Snad mě v ten okamžik opravdu napadlo, že to nebude pro nás tak zlé? Bohužel ano.
Když jsem pak přihlížela, jak rodiče odvádějí a hlavně matku, jak pláče a otec se snaží udržet ji v náručí...

Oči se mi znovu zalily slzami.

"Pojď blíž..."
chvíle ticha, vrznutí kožené výstelky většího křesla, ve kterém seděl.

"Nerozumíš snad?"
v zátylku zamrazilo a podtón hlasu toho muže spíš způsobil že mi nohy ztuhly už úplně. Zamračil se, pak náhle vstal - škubla jsem sebou. Podle úsměvu, co mu přeběhl přese rty mu to činilo potěšení. Došel až za mě, cítila jsem jeho dech u ucha.

"Ty se naučíš poslouchat... A ještě ráda." zašeptal, jeho dlaň sjela po křivce šíje na rameno, kde zachytila košili a stáhla jí z něj dolů.

"Vzpomeň si na otce. Nebude navždy nejmladší a já můžu zajistit, aby mu nepřidávali příliš práce navíc."
Škubla jsem sebou, jak trhnutím zatáhl za šněrování na živůtku šatů a pozdě stiskla rty - stačil z nich uniknout vzlyk. Zas jsem cítila jeho úsměv.

"Mysli na to..."
Cítila jsem, jak vyhrnuje sukni a druhou rukou vklouzává pod ní. Chabá obrana snažit se tisknout stehna k sobě.

"Tak mysli na to..." syknul jedovatě mžik předtím než se prsty dostal tam, kam žádný muž a kam jsem žádného nechtěla pustit ještě dlouhý čas. Krátce, spokojeně se zasmál, zatímco jsem cítila, jak se mi vlastní nehty bolestivě zarývají do dlaní - aby přehlušily tu bolest tam dole.

"Nezapomeň..." stěží přikývnu.

"Takže co uděláš, až ti příště řeknu, abys přišla blíž? ... Co?"
okamžik ve mě zápasí vzdor s tím odpovědět - to se však změní, když tělem projede záchvěv od bolesti, co způsobí jeho další pohyb uvnitř mě samotné.

"Přijdu...." zpola to zní jako zakňučení.

"Tak je to správně... Hodná a rozumná Kimani."zašeptal mi ještě do ucha, vtiskl polibek na šíji a konečně mě pustil. Sotva odešel, málem se mi podlomila kolena, ale... nakonec na to nebyl čas - měla jsem práci. Spoustu práce...

Nevím, kdy se ona žena, co se mi představila jako Celia, vytratila z pokoje, ale byla jsem víc jak vděčná, když mě z nočních můr a stínů minulosti probral měkounký, sametový dotek srsti a přívětivé, zelenkavé oči kočky, která se na mě hned natiskla. Na tváři to vykouzlilo málem úsměv - nebýt bolesti, která jí díky tomu projela a zkřivila ho tak v prapodivný škleb.

K mé úlevě naštěstí Sara ví, kdo jsou zač mí podivní návštěvníci v mé recepci. Tedy aspoň jeden z nich, za což jsem jí nesmírně vděčná.
"Guvernérova dcera? To by se mi taky líbilo. Klidně bych si vzala i toho oplzlého dědka s jeho penězma," spiklenecky mrknu na Saru. "Uvedu je do zeleného hráčského salonku a hned jsem u tebe zpátky s jejich objednávkou. Dám si záležet a budu extra milá."
Nechám Saru, aby se dále věnovala zákazníkům na baru, s lehkým pokývnutím hlavy pozdravím jednoho z mužů, který prochází kolem mě.
V okamžiku, kdy projdu dveřmi do recepci, mám na tváři ten nejkouzelnější úsměv, který dokážu.
"Omlouvám se, že jsem vás nechala tak dlouho čekat. Již jsme na vás připraveni, následujte mě, prosím."
Téměř poslepu sáhnu pod recepční pult a na první pokus vytáhnu klíč ke zmíněnému salónku.
Oba návštěvníky vedu dlouhou chodbou, až do téměř posledních dveří, které odemykám a vpouštím je dovnitř.
Místnosti vévodí velký osmihranný herní stůl, potažený zeleným plátnem. Několik pohodlných polstrovaných židlí i pohovka pod oknem, nad kterým decentně zatáhnu závěsy.

"Co vám můžu nabídnout k pití? Máme široké spektrum alkoholických i nealkoholických nápojů, ze kterých si můžete vybírat," ukážu na malý stolek u jedné stěny, na které leží úhledným krasopisem madam Celie vypsaný seznam nápojů.

"Pokud byste neměli dealera, mohu vás nabídnout služby některého z našich zaměstnanců, máme tady několik opravdu zručných," dodám ještě a postavím se kousek od dveří, abych počkala, co si nakonec vyberou.

Za několik málo minut, ti kočka přelezla s ladností svou vlastní, přes nohy a natiskla se ti na břicho a mňoukla nespokojeně, když si ji přestala hladit. O několik zavrnění později se otevřeli dveře a v nich stála zase ta žena, která se celé tvé bezvědomí starala.

" Hecaté, co tady děláš." Její tón hlasu zněl spíš než nazlobeně, pobaveně a kočka švihla radostně ocasem. Ozvalo se táhlé mňau a vlhký čumák se dotkl tvé ruky. Ladně k tobě dojdu a položím tác s polévkou, mlékem a čajem na noční stolek.

"Kimani, musíš něco snít." Černé vlasy mi padnou do očí a já je hřbetem ruky odhodím. "Hecaté dolů, Kimani bude jíst." Pohladím ji za ušima a popostrčením ji donutím, aby šla dolů. " Posadíme tě." Opatrně tě otočím na záda a podložím ti záda a hlavu polštáři. Na klín si položím tác a vezmu do ruky sklenku s mlékem, kterou ti dám ke rtům a zátylek ti zvednu, aby ses lépe napila. " Není čerstvé, ale i tak má v sobě dost bílkovin." Řeknu spíš pro sebe a usměju se.

Nakonec je dobře, že tu se mnou zůstala právě ona,spokojeně se usměju vracejíc se s několika láhvemi kvalitnějšího pití. Odložím je pod bar a s milým, snad i lehce koketním úsměv se otočím na čekající pány.

"Omlouvám se, co to bude?" zašvitořím vesele a když muži podávám sklenku, lehce ho pohladím po ruce. Omluv nikdy není dost a spokojenost zákazníků je tu přední.
Místo staršího pána zabral již lehce přiopilý mladíček, už na pohled bylo znát, že bohatý, ve tváři nepříliš krásný a s jizvou, jež se táhla od pravého oka až ke rtu.

Usmála jsem se a jako každému tady mu položila onu otázku. Měl problém si vybrat, ale nakonec jsem se dohodli na menším kompromisu a pro dobro podniku jsem mu do pití nedala tolik alkoholu. Beztak pochybuji, že by si toho všimnul.

"Hej, madam," jen se stačím otočit a už na mne pokřikuje další muž. Jakoby neviděl, že mám svý práce dost, otráveně si pomyslím, ale s úsměvem se k němu přitočím.
"Slečna, mladý pane" zalichotím mu, i když mladým se už několik let zvát nemůže. "vybral jste si? zeptám se rovnou, abych s ním dlouho neztrácela čas.
"Hmm... co byste mi doporučila?" odpoví mi otázkou a usadí se na barové židličce. Bravo, tohohle se nezbavím.

"Rum," odpovím v rychlosti. Host se zakření v náznaku, že o nic takového nestojí. "když ne rum tak jen Sherry," zaculím se a v rychlosti doleji skleničku jinému hostovy.
"Chlast pro ženský," odfrkne si.
"Takže brandy," navrhnu, postavím před něj skleničku a naliji mu pití. "vyhovuje, pane?" dotáži se hned, i když mi je jasné, že jsem uhodila hřebíček na hlavičku. Muž se po druhé sklence sebere a odejde k jednomu stolu. Aspoň, že tak, ale kde je Raven?

Jak se říká: Bohatému štěstí přeje

Michael si, jako vždy, snídaní vynahradil svou pomalost a špatný smysl pro přesnost. Kdybych nevěděl že matka by ji udělala lépe, řekl bych že to byla snídaně hodna boha. Po snídani, která proběhla záhadně dobře, jsem si nechal osedlat koně a vydal se na projížďku po plantáži. Bylo to klidné dopoledne, kdy si každý hleděl své práce. Poslouchal jsem zpěv ptáků a přemýšlel o pokerovém turnaji který se má odehrát dnes v noci. Přemýšlel jsem i o své bezpečnosti a doufal jsem že Juan vybere toho nejlepšího ochránce, při takové práci nejde o fyzickou zdatnost, nebo postavení se do dráhy kulky, ale hlavně o spolehlivost a důvěru. Musí to být někdo kdo se nehlásí přímo pro takovou práci.

Před obědem jsem se vrátil do vily. Juan tu ještě nebyl, ani jsem to nečekal a tak jsem si ke stolu pozval všechny zaměstnance co nebyli na plantážích. Ti měli oběd později než já. Dobré dvě hodiny po obědě jsem své zaměstnance stále zpovídal, ptal jsem se na jejich rodiny, na zdraví, na spokojenost u mě. Dověděl jsem se spoustu neužitečných věcí, ale oni si myslí že o ně mám zájem a tím si je tu udržuji.
Oběd byl samo sebou vynikající, Michael se znovu předvedl jako skvělí kuchař. To mi vnuklo myšlenku že bych mohl zvýšit plat jemu, Isabelle i Juan by si to zasloužil. A po rozchodu zaměstnanců se ke mě připojila právě Isabella. Co kdybych ti sehnal manžela.... Byla by jsi spokojená a já bych si sehnal jinou služebnou. Ale to by nešlo... Byl bych závislý jen na domech s červenou lucernou. S falešným úsměvem jsem jí vzdělil že oba máme hodně práce a ona určitě víc. Z jídelny jsem téměř utekl.

--- --- ---

Juan mě zastihl akorát když jsem vycházel ze své pracovny, která sloužila více jako odpočívárna, prohlížel jsem si své nové křeslo jež včera přijelo na obchodní lodi z Evropy. Bylo to křeslo s vysokým opěradlem polstrované kůží, velmi pohodlné a pro mě zbytečné. Dřív než domluvil znovu jsem otevřel dveře pracony.
Juan, dobrá práce. Pošli jej za mnou. Vkročil jsem zpět do pracovny a postavil se za mohutný dubový stůl. Když Arthur vstoupil, (samozřejmě sám, Juan moc dobře věděl jak bych reagoval na to že přivedl někoho o koho jsem prozatím nežádal) ocitl se v útulné místnosti zařízené dle nejnovější módy.

Xavier Shale, dobrý den. zapředl silný francouzský přízvuk a mladý muž natáhl ruku k pozdravu. Juan, si myslí že Vy jste ten nejvhodnější pro tuto práci, je to pravda? Jistě víte co obnáší stát vedle muže mého postavení a mít ochotu zastřelit kohokoli kdo se na mě byť jen křivě podívá. Xavier pohlédl Arthurovi do očí a přečetl si v nich to samé co v očích každého koho se Juan přivede.
Nabídnu to samé co ostatní plus deset procent navch, pokud se dnes večer ukážete jako zdatný v této práci přidám dalších pět procent. Jako osobní strážce si nemohu dovolit aby jste bydlel mezi ostatními zaměstnanci a tak stejně jako Juan dostanete pokoj Přímo zde ve vile. Samozřejmě stravu, stejnou jako dostávám já. Kriticky si jej prohlédne od hlavy k patě.
Budete potřebovat nové oblečení a alespoň dvě zbraně... Umíte střílet?
Odpověď na poslední otázku jako by měla určit jestli si má hledat novou práci nebo jestli je přijat. Xavierův obličej zkřiví úšklebek pro něj typický.

Pohovor

Xavierova vila na mne udělala dojem. Úplně jsem z mysli vypustil starost o mou manželku. Nepamatuji se, kde jí bylo naznačeno ať zůstane. Nezajímalo mne to. Lesk tohoto sídla sliboval tučnou odměnu za dobře odvedenou práci. Záleží na tom, jak dlouho svedu přežít. Byl jsem touto možností nadšen a zároveň i naštván. Ale co se dá dělat. Lepší než se strhat v docích.

Po vyzvání jsem vešel do pracovny. Krátce jsem se porozhlédl a poté zabodl tmavý pohled do nového zaměstnavatele. Dbá o sebe. A mluví narovinu. Já se tvářil nekonfliktně, usmíval jsem se takovým tím způsobem muže, který ví víc, než dává najevo.
Poslouchal jsem podmínky, které si kladl a nepatrně jsme přikývl.

„Krve na svých rukou se neštítím. A špinavý Londýn nikdy nebýval bezpečnou procházkou v růžovém sadu.“ toť k otázce se zbraněmi. „Leccos svedu i s nožem.“ podíval jsem se na svůj oblek, který byl slušný, ale ne dostatečně reprezentativní na takové úrovni, jakou Xavier vyžadoval.

„Pokud vám mám dělat osobního strážce, měl bych se také…orientovat v místních poměrech, přiřadit si jména a činy k jistým lidem.“ jedině tak budu moci vydržet déle, než ti ostatní. Byl jsem klidný, ale pot na zádech značil, že se mi vidina brzké smrti nelíbí. Zatím jsem se neptal, na jak dlouho si bude moje služby přát, sám jsem tu odpověď nechtěl slyšet.

„Chcete si mne vyzkoušet?“ hravě cuknu koutky rtů.

Na jeho odpověď pouze kývnu a znovu se otočím ke krysám, co zabili mé muže. Pak ale informátor znovu promluví a já se opět otočím k němu.
"Ty peníze nejsou pro koupi tvého respektu ke mě, ale jako malá pozornost za dobré informace. Já si lidi nekupuji, nemám to zapotřebí," vyvedu ho z omylu a znovu si jej pozorně prohlédnu.
"A chápeš dobře. Nejsem obyčejný obchodník, nebo majitel hospody. Tohle město mi patří. Já vládnu jeho podzemí, čímž vlastně vládnu i jemu. Vím o všem, co se kde šustne a co nevím, to velmi brzy a razantně zjistím," roztáhnu ruce, jako bych chtěl obsáhnout co vše mi patří.
"Možná bych měl pro tebe práci, pokud bys měl zájem a žaludek," řeknu jen tak mimochodem a znovu se otočím k těm dvěma.
"Teď se mnou, ale nenech dále zdržovat," mávnu rukou a přiblížím se k vrahům, kteří se zatím začínají probírat. Nezávidím jim ten pohled, který uvidí, až se proberou.

Nabitý večer


Muž se naklonil k děvčeti a něco jí zašeptal do ucha. A dívka si tě lusknutím prstů přivolala. " Pán si dá mátový čaj a pro mne prosím sekt. Myslím, že dnes budete mít podnik plný." Její hlas byl jako zvonění tisíce zvonečků, někomu se z něj po delší chvíli mohlo dělat špatně.

" Ach dealer, chtěla jsem vás o něj požádat, ten náš onemocněl a kdybych nikoho nesehnala, musela by být nucena turnaj zrušit." Nakrabatila čelo. " Děkuji madame." Potom už se ti přestala věnovat a mluvila s mužem v cizím jazyce, kterému si nerozuměla. Arabština ve zdejších krajinách nebyla moc slyšitelná.

Do zeleného salónku vstoupila dívka oblečená do barevného sárí a rozešla se rovnou k tobě.



" Raven, jsou tu další muži na pokerový turnaj." Dívka mluvila opravdu tiše, působila zde spíš pro méně zámožnou klientelu. Mamá jí neměla moc v oblibě, protože i když měla všechno, dívka kňučela jako štěně, že tu pracovat nemůže a několik zákazníků za ni odmítlo zaplatit.
Když ti mamá potom řekla, abys zavolala přístavního lékaře, věděla si, že se Celie opravdu rozlítila. A Parvátí nesla jasné známky jejího vzteku, měla záda, ramena, břicho a rozkrok pokryté rudými, sem tam krvavými šrámy a obočí měla roztržené. Celie není jen přívětivá a dobrá duše.

Rozjíždíme se

Učiním několik kroků směrem k děvčeti a vyslechnu si její přání, i přání jejího doprovodu.
Zajímalo by mě, jestli umí mluvit anglicky, španělsky nebo portugalsky, i když v kartách člověk společnou mluvu nepotřebuje a v případě jazyka roztažených dámských nohou už vůbec ne.

"Samozřejmě. Jeden mátový čaj a sekt už jsou na cestě. A s dealerem si nemusíte vůbec lámat tu vaši překrásnou hlavinku. Máme tady klučinu, který s kartami v rukou dokáže pravé zázraky a namíchá vám karty jedna báseň," ujistím ji, že teď má všechny starosti nechat na mě, sama se pohodlně usadit a užívat si večera. Proto tady přeci jsme.

Když se ve dveřích objeví Parvati, jen stěží se udržím, abych neprotočila oči v sloup. Madame Celia si na ní neustále stěžuje a po pravě se ani nemůžu divit. Ta holka má pokaždé neuvěřitelné množství keců, ať už se po ní chce jen ustlat postel nebo uspokojit zákazníka. Nevím, v jakém královském paláci ji vychovávaly, ale pokud se jí tady nelíbí, může jít taky ven na ulici a zkusit se uživit sama. Každá práce v téhle době je těžká, a my všechny tady můžeme být rádi za oporu v podobě naší Madame.

"Dobrá. Dojdi prosím za Sarou, aby připravila sekt a mátový čaj. A prosím dones i cukřenku, pánové z těchto exotických zemí mají rádi čaj notně oslazený. Ale nedávej ho přímo do čaje, nech ji stranou, ať si pán nasype, kolik rád. Jestli to popleteš, tak ti jednu namelu sama. Tohle jsou velmi významní klienti. A mazej už," přitočím se k ní a spíš šeptám, tak aby oba hosté neslyšeli, co si říkáme.

"Znovu mě prosím omluvte, dorazili další účastníci turnaje a je mou milou povinností uvést je."

S těmito slovy a úsměvem vycouvám ze dveří a mířím zpět do recepce.

"No tak jo. Nechám vás tu pracovat" podívám se na něj a opět ty dva, jimž adresuji další slova "requiescat in pace bastardi". Je mi celkem jasné, co se s nimi stane, až výslech skončí. A zasloužej si to. Byli dva na jednoho.

"S tou prací si nedělej starosti šéfe. Jeslti by měl úroveň, mám na ni žaludek. Kdyžtak víš kde mě hledat." Nebylo by to špatný sehnat si něco lepšího, než tu nuzárnu ve které jsem teď. A tenhle nevypadá, že by se živil tím, že obírá žebráky o poslední niklák na chleba. Nebyla by to ani první a asi ani poslední práce pro podobného člověka. Koneckonců i Vito Carolli měl slušně plnej měšec. Ale byla to i jeho zhouba.

Kývnu muži na rozloučenou, stejně jako ostatním v domě a prosmýknu se dveřmi ven. To už je skoro na založení účtu v bance. Pomyslím si poněkud hořce.

Zlomený anděl

Mamá přivítám svým úsměvem a ona mi oplatí jejím laskavým, který mě vždy zahřeje u srdce. „… známého“? Přemýšlím, kdo z odporných chlapů dívky u nás nesnášejí, který je hrubý.. a..zlý. Jenže takových tu není málo. Když mám v drožce přes nohy teploučkou deku, mamá mě ujišťuje, že „ho“ znám. Kroutím hlavou na odpor… a potom si vzpomenu na Miriam. Polknu. „Ach… tenhle. To bylo.. strašidelné.“ Naskočí mi husí kůže. Chudák Miriam byla jako rozbitá panenka. Ale teď zapomínám na starosti a užívám si jízdu s mamá. Ani déšť mi nevadí a očima hltám každou kapku, která mi ulpí na rukách složených v klíně ještě před tím, než kočí přetahuje střechu drožky.

„Mamá.. jak dlouho tam budeme?“ velkýma očima sleduji tvář ženy, která mi zachránila život. Miluji povídání s Celií o samotě. Můžeme si povídat o všem! A nikdo nebude kroutit hlavou nad neurvalostí, nevhodností či dětinskostí. Mohla bych s ní hovořit celé hodiny a stejně by mi nedošla témata k hovoru. A postupem cesty se dostává ke knize. Naslouchám příběhu, který předčítá s naprostou tichostí.

Pokaždé, když mám možnost brouzdat v knihách, jako byla tato, mám pocit, že příběh žiju společně s hrdiny. Je to něco úžasného. Zkrátka vkročím do světa, který pokaždé bude mnohem zajímavější, než ten můj by mohl někdy být. Ani nemuknu. Jen se soustředěným výrazem hltám každé slovo. A poslední věta… „musím té ženě říci, že ji miluji.“ Neodpustím si jemné povzdychnutí nad naivitou toho příběhu. Nikdy jsem neslyšela nikoho říci – mám tě ráda, natož miluji tě. Podívám se na Celii. „Mamá, byla jste někdy zamilovaná?“ Je to jako by se dítě ptalo své matky. A ani nevím, proč jsem tu otázku vyřkla, zkrátka mě tížila na hrudi jako kámen. Nečekám odpověď… vlastně čekám zlost, že jsem se odvážila na něco takového zeptat. Má mysl si ale stále nezvykla na jednu věc, že tahle dáma není, jako má matka nebo otec. Už jen pomyšlení na ně mi působí mdloby.

Právě jsem u plantáží. Bezva! Usměji se a těkám po rozlehlé půdě. Hmm mladý pan Jeremy? Při promýšlení, jak asi vypadá mě vyruší on sám. Dívám se, jak kráčí s dívkou v náručí. Položím si bříška prstů na ústa. Snad je v pořádku. Dle rozhořčení mamá vím, že tohle je zlé. Nevnímám co dalšího říká panu Jeremymu, mé oči jsou uvězněny na těle dívky. Jsem v šoku co dokáží lidé spáchat, ale ať mám scénáře sebehorší, nic nepasuje ke stavu dívky. Ach bože! Dej ať bude v pořádku!

Prosebně hledím na mamá, když jedeme drožkou a na klíně mi spočívá její lékařský kufřík. Chová se jako profesionální lékařka a jen já si připadám, jako někdo, kdo by sotva pomohl setřít pot. Když mě však poprosí o opiovou tinkturu, mé ruce ihned nahmatají drobnou lahvičku. Až začne zabírat, je to na dívce vidět a já doufám, že v tom snu, který jí mamá přála, bude něco hezkého. Je tak krásná. Kdo by chtěl ublížit tak krásné slečně.. Ale když si uvědomím, co mám za sebou já, a mnoho dívek, které znám, bodne mě u srdce při pomyšlení, čím si prošla.

Konečně doma, zhluboka vydechnu. Vozka mezitím odnáší dívku do pokoje. „Mamá… já se o ní klidně postarám. Neměla by být sama. Já… teď neusnu. Mohu být nějak nápomocna.“ Upřu na ní své mandlové oči. Jenže dostanu polibek na čelo a musím spát. Vlastně mamá chápu. Ta dívka je na tom zle a její zkušenosti ji pomohou víc, než má noční služba. Ještě než usnu se však stejně přikradu k dveřím mamá a tichounce zaklepu na dveře, zda nepotřebuje vyměnit vodu, ručníky nebo gázy.

"Ale no tak pane, snad byste odsud nechtěl jít střízlivý?" naoko se mračím na jednoho ze zákazníků. "to bych vás pak musela... zaučit," mrknu na něj a sama do sebe vyklopím skleničku, jež jsem si dost naředila vodou. Pán se ještě chvíli ostýchá, zřejmě neznalý toho, co se zde sluší a co všechno si může dovolit, když k baru přijde Parvátí.

"Co tu chceš?" zeptám se jí, když si jí odtáhnu na kraj baru, aby náš rozhovor nerušil hosty. Nechci, aby poslouchali ty její keci, jak už to dál nejde a že by se jinde měla líp. Měla by být ráda, že má vůbec kde žít, pomyslím si vztekle, ale rázem se uklidním, když ze sebe začne sypat objednávku. Hmmm za tohle budou slušně peníze, sama pro sebe se usměji.

"Ne, nečekej, jdi se věnovat hostům, postarám se o to sama," odmítnu její nabídku na to, aby nápoje odnesla. Ráda bych viděla zbytek hráčů, tisíc liber není málo a je pravdou, že bych si malý kousek od výher ráda uzmula pro sebe. Takové nové šaty, šperk... zasním se, když připravuji čaj a rychle obsluhuji všechny, aby v čas mé nepřítomnosti měli, co pít.

Všechno postavím na stříbrný podnos, jež jsem nepoužívala od svých prvních dnů tady. Ale přitom je tolik krásný, zvednu jej a odcházím do zeleného salónku. Na tváři mi hraje veselý úsměv, jímž obdaruji všechny kolemjdoucí a nakonec i samotnou guvernérovu dceru a jejího hosta. Nebo muže? zamyslím se, když jim servíruji jejich objednávku.

"Doufám, že budete spokojeni," zářivě se usměji.

Jen co ses chystal prosmíknout se dveřmi ven, ozvalo se z pozarohu štěknutí pistole. Najednou se ti zatmělo před očima a cítil si strašnou bolest v rameni, bylo to, jako by ti někdo ustřelil ruku. Viděl si před očima hvězdičky a do obličeje ti létaly třísky a kusy omítky. Od výstřelů ti také píská v uších, máš pocit, že ti prasknou bubínky.

Ti co jsou uvnitř hospody, uslyšeli jen ránu, poznali v ní hned výsatřel z pistole, a výkřik, který nepatřil nikomu jinému než Rickymu. Ti dva které jste přivedli a hodlali na nich provédst exekuci a ti dva zařvali jako jeden. "Kluci nezklamali, přišli si pro nás." Potom jeden z nich dvakrát zahvízdal na prsty.

"Merda!" zapadnu potácivě zpátky do domu a zabouchnu za sebou dveře. Okamžitě koukám, jestli je možné dveře nějak zajistit. Klíče, petlice a zástrčky. jakmile udělám všechno možné pro zajištění dveří, odskočím od nich chytnu si rukou ránu. Zadívám se na následně oddálenou krvavou dlaň a odplivnu si. Pak houknu na mladíky stojící ve vstupní hale "Nečumte sakra! Dostaňte šéfa do bezpečí a zabedněte okna!" Sám se snažím nevnímat bolest a vrhnu se k nejbližšímu oknu a pokud má nějaké okenice, zabouchnu je. Pokud ne, alespoň zatáhnu závěsy. "Zhasněte všechny světla!" pokračuju v zatahování závěsů či zajišťování oken, přestože bolest a rozostřené vnímání mi působí značné problémy přesně koordinovat své pohyby. Teď ne Ricky, na kňučení bude dost času pak. Je mi jasné, že jsem asi ten poslední co by tu měl rozkazovat, ale nemůžu si pomoct. Tyhle věci se prostě udělat musí.

Když si se vrátila na recepci, stáli tam další čtyři gentlemani. A ptali se po turnaji, které zde měla pořádat madame Sophie. Ten který mluvil měl silný italský přízvuk. Z očí mu nekoukalo nic dobrého. Díval se jako by za tebe a mluvil s tebou jako se služkou. Odveď mě k madame Sophii a dones mě a mým přátelům dobrou lahev whisky." Muži spokojeně zabručeli. " Kolik bude stát noc s tou indickou kurvičkou?" Uchechtl se mladý hejsek a poplácal Parvátí po zadečku, ta i přes snědé opálení zrudla jako panna a zachichotala se.

K Sari došli zbylí dva muži a ten jeden jí nestydatě civěl do výstřihu. " Fabio, zase čumíš děvkám na kozi." Hulákal na celé kolo a stálý zákazníci, kteří konverzovali s dívkami se otáčeli po tom nezdvořákovi. " Pane, toho není chování vhodné gentlemana." Postavil se mladý vojáček. " Dej si pohov mladej." Choval se jako sedlák, než jako někdo, kdo přišel hrát o tisíc dolarů.

Ti dva u baru:

Fabio

Emanuel

Když si se vrátila na recepci, stáli tam další čtyři gentlemani. A ptali se po turnaji, které zde měla pořádat madame Sophie. Ten který mluvil měl silný italský přízvuk. Z očí mu nekoukalo nic dobrého. Díval se jako by za tebe a mluvil s tebou jako se služkou. Odveď mě k madame Sophii a dones mě a mým přátelům dobrou lahev whisky." Muži spokojeně zabručeli. " Kolik bude stát noc s tou indickou kurvičkou?" Uchechtl se mladý hejsek a poplácal Parvátí po zadečku, ta i přes snědé opálení zrudla jako panna a zachichotala se.

K Sari došli zbylí dva muži a ten jeden jí nestydatě civěl do výstřihu. " Fabio, zase čumíš děvkám na kozi." Hulákal na celé kolo a stálý zákazníci, kteří konverzovali s dívkami se otáčeli po tom nezdvořákovi. " Pane, toho není chování vhodné gentlemana." Postavil se mladý [urlhttp://t3.gstatic.com/images?q=tbn:ANd9GcSL8NSgOCZAimzv4MC-0rz2JZzR--SI1BOQx8IQQqkNZAtskl5K5Q&t=1]vojáček[/url]. " Dej si pohov mladej." Choval se jako sedlák, než jako někdo, kdo přišel hrát o tisíc dolarů.

Ti dva u baru:

Emanuel:


Fabio:


Ti dva u baru:

Další várka karbaníku a kurevníků

Nepamatuju se, že bych byla pryč nějak extrémně dlouho, ale na recepci už čeká ne jeden, ani dva, ale čtyři chlapi.
Ten starý na mě vyštěkl jako na psa. Buď si před ostatními hraje na velkého pána, že se mnou bude jednat jako s děvkou a nebo mou osobou vážně opovrhuje. No, tak či onak, má smůlu, já sebou zametat rozhodně nenechám.

"I vám přeji dobrý večer, pánové," pozdravím je a s důrazem na slova "dobrý večer" upřu pohled na toho nevychovance.
"Madame Sophie vás již čeká. Nemůže se dočkat dnešní hry. A whisky to je opravu to nejmenší. Můžeme vám nabídnout tu nejlepší irskou a skotskou, jakou byste raději pánové?" obrátím se s úsměvem na ostatní mužské a mrknu na ně.

Parvati se zatím chová nějak moc slušně, jenže bůhví, co bude pak dělat, až se jí bude dostávat do kalhotek. O další skandál s její osobou Madame Celia rozhodně nestojí. Ne při téhle příležitosti.
"Co byste řekl nejprve pár skleničkám výborné whisky, několika partičkám karet, pak bych vám představila naše nejlepší dívky?" nabídnu mu s pozdviženým pravým obočím a úsměvem, který mi trhá koutky úst.
Další můj pohled směřuje k Indce, a dává jí dost jasně najevo, aby se klidila do míst, kam náleží a to hned a okamžitě.

Nakloním hlavu na stranu a sleduji, jak dva míří do baru k Saře. Myslím, že si s nima holka dokáže moc dobře poradit. Hraně založím ruce na prsou a začnu nevěřícně vrtět hlavou.
"Vím, že se vašim společníkům naše barmanka určitě líbí, ale nedokážu říct, kolik trpělivosti pro mužské touhy bude mít Madame Sophie," pronesu ledově klidným hlasem k tomu postaršímu muži, který ve mě rozhodně nenašel prvotní zalíbení.

"Ach, dobrý večer pánové," přívětivě jsem pozdravila příchozí pány, jež se hlásily k turnaji. Nebýt toho tak je... raději jsem nedomýšlela, aby se vztek nepromítl i do mé milé grimasy, kterou si ovšem ani trochu nezasloužili. Burani, co ojedou svou starou, jen když jí dají na hlavu noviny. "prosím, následujte mne," pokynula jsem rukou ke dveřím k salónku. Jsem ráda, že nešli k baru, to bych se pak o ně musela starat celou noc.

"10 liber, mladý pane," odpověděla jsem s úsměvem. Tenhle si ještě rád připlatí. "je to exotické zboží," doplnila jsem a věnovala Parvátí pohled, jež jí měl naznačovat, že tuhle práci nesmí posrat.
"Když mě omluvíte," lehce jsem kývla hlavou a vyšla ze salónku, abych podle přání přinesla whisky. Budou tu hrát celou noc, chlastat a hrát, ach Bože! vztekala jsem se v mysli.

Ač jsem si myslela, že to nejhorší, co mohlo na turnaj přijít, již sedí s guvernérovou dcerou, mýlila jsem se. Na baru otáleli ještě další dva hráči a jak jsem brzy zjistila, nejednalo se o moc milé pány. To mi tak scházelo.
"Ale no tak, pánové" chlácholivě jsem se usmála a obešla bar. "tohle přece není vůbec nutné," usmála jsem se na mladého vojáka i na hráče. "nechtěli byste se připojit k madam Sophii a dalším hráčům? Jsem si jistá, že hra za chvíli začne a já vám mezitím donesu láhev whisky, ano?"

Pětiminutové zpoždění k večeři!

Výborně! Xavier téměř zakřičí, stiskne znovu jeho ruku jako ďábel co právě sepsal smlouvu o duši. Zítra ráno dostanete první plat. Stále držíc jeho ruku jej odvádí ke dveřím které následně otevírá se slovy:
Je čas na večeři a už máme zpoždění. Jak že jste říkal že se to jmenujete? Odvádí muže po schodišti do přízemí kde se nachází jídelna, dost velká pro třicítku hostů.

Přesně jak jsem předpokládal Juan nechal připravit stůl i pro hosty. Ovšem co jsem nepředpokládal byla žena již sedící na místě čestného hosta. Zastavil jsem se ve dveřích hledíc na její způsob krmení se. Nebylo to nijak neslušné, ale velmi šokující.
Juan? Hlas jsem velmi nebezpečně ztišil. Juan, kdo je ta žena a především co dělá na židli mého nového zaměstnance? Otočím se k muži který se s drobnou úklonou postavil zhruba metr přede mě. Muž se podíval pohledem, který bych nikomu jinému neodpustil, již dlouhá léta tento pohled používal při vysvětlování.
Pane? To je prosím žena jež bude též ve vašich službách, jistě jste si všiml že už několik dní se neuklízí v některých částech domu, proto jsem usoudil že bude vhodné slečně Isabell sehnat pomocnici. Tady pan Spencer se zmínil že jeho žena je též nezaměstnaná, tedy jsem si dovolil usnadnit si hledání mezi děvčaty z města. Ušetřilo to Váš čas a Váš osobní strážce mohl dorazit ještě před turnajem. Juan předvedl poklonu tak hlubokou že by se mohl špičkou nosu dotknout drahé podlahy.
Odbyl jsem jen mávnutím ruky a nechal Arthura posadit se po mé levici, to už kuchař servíroval hovězí pečeni i nám.

Po večeři jsem vyzval svého nového zaměstnance, aby ponechal svou ženu v rukou Juana a následoval mě do stájí. Slunce již začalo klesat k obzoru a tak jsem se nechtěl ničím dalším zdržovat.
Jak jsem si již zmínil, dnes vás čeká první služba. Až teprve ve stájích jsem se rozeřval na podkoní aby odsedlal dva z třinácti koní a okamžitě je připravil na cestu. Africký chlapec poslušně vyvedl dva bělouše před stáj a chystal se pomoci Arthurovi do sedla. Věděl že ode mne by dostal jedině políček. Vyšvihl jsem se na koně a aniž bych čekal zamlaskal jsem mírumilovně na zvíře, aby se dalo do klusu. Oba koňmo jsme se rozjeli do města, přesněji do klubu "Black Horse".

Muži odešli do salónku a slyšely jste jen sladké vypísknutí slečny Sophie, která všechny čtyři radostně přivítala. Vše potřebné měli, takže vás nebudou otravovat minimálně příští dvě hodiny. Některá z vás nechala připravit v kuchyni něco k snědku a polonahá dívka, která fungovala jako číšnice jim donesla táci s vybranými pokrmy a ovocem.

Parvátí se k vám otočila a obořila se na vás. " Kvůli vám jsem přišla o kšeft, to mě musíte opravdu hodně nenávidět, že mi odpíráte obživu. Celia mě už tak nenávidí a zadarmo mě tu nenechá. Kvůli vám skončím jako děvka na ulici." Spustila na vás přímo před zákazníky, kteří sledovali působivé vystoupení dívky s hadem.

Dívka na pódiu sebou cukla, když na vás indka vykřikla a jemným škrábáním hada na hřbetě se jej snažila uklidnit. Všechny oči se právě upíraly na vás.

Zcela neočekávaně dostali najednou všichni čtyři nově příchozí aspoň nějaký rozum, dá-li se tomu tak říkat a odebrali se do salonku, aby se věnovali původnímu záměru, proč sem vlastně dnes v noci přišli.
Sotva jsme se ujistily, že je hostům odneseno vše potřebné k pití a něco malého i jídlu, pohodlně jsem se opřela o bar u Sary a oddychla si.
"Přihraješ mi sem jednu irskou? Bez ledu, prosím," požádám Saru.
Měla bych se asi spíš vrátit na své místo, které mi pro dnešní večer určila Madame Celia, ale já raději prohodím pár přátelských slov se Sarou, než mi připraví drink, který do sebe obrátím.

"Díky, ale teď už se asi vrátím..." Svá slova bohužel ani nedořeknu, když se tady jako fúrie objeví ta indická fuchtle a začne po nás hulákat po celém baru.
Počkej, holčičko, my dvě jsme spolu husy nepásly.
"Omlouvám se, jen prosím, pokračujte v zábavě," vybídnu hosty i naši tanečnici, aby se v klidu vrátili ke sledování i předvádění show.
Když se pohledy všech obrátí zpět k malému pódiu, obrátím rozzuřený pohled na Parvati, chytnu jí pod krkem a odvádím jí do přední haly.

"Tak a teď mě hezky poslouchej. Můžeš si vybrat – buď mě hned poslechneš a zamíříš do pokojů, tak obvykle patříš, budeš dělat svou práci a vydělávat, jak bys tolik ráda, nebo můžeš mít další hromadu keců a potom to nebudu já, kdo si s tebou bude chtít popovídat, je ti to jasný?!" pronesu k ní ledově chladným hlasem.

První šichta se kvapem blíží

Hned ze začátku poznávám, že pan Xavier se s ničím příliš nemazlí. Dohoda je uzavřena bez dalších vytáček. Ani jsem se mu nestačil zmínit o Anně a už mne odváděl do jídelny. „Spencer, pane. Arthur.“ dodal jsem ve spěchu. Stále mi nedocházelo na co jsme to vlastně kývl. Luxus a vidina peněz mi zamlžila zdravý rozum.

Věnuji své ženě tvrdý pohled, neboť stojím asi dva kroky za pánem domu. Nemusela by tolik hltat a…naštěstí Juan situaci převzal do svých rukou a vše vysvětlil. Oddechl jsem si. Jestli bych kvůli ní měl ještě cokoliv ztratit, vybral bych si to na jejím těle stonásobně.

„Jste moc velkorysý, pane Shale.“ když přede mne bylo servírováno to chutné jídlo, teprve v ten okamžik jsem si uvědomil, jaký mám vlastně hlad.A stále nechtěl věřit v jakém zlatém dole jsme se to ocitl.

Po večeři jsem ještě sdělil Juanovi, že je Anna němá, aby se nepodivoval její zamlklosti. Ale sluch jí slouží navýsost dobře.
Po té jsem následoval svého zaměstnavatele do stájí. Všichni ho tu poslouchají na slovo. Takový život. Kývl jsem na chlapce, že se do sedla vyšvihnu sám a dojel jsem pana Xaviera. Zdá se, že si budu muset zdejší situaci odvodit sám. Bože, dej abych tuhle noc přežil.

Dům pana Sheldona:

DOJEM Z ANNY

Anna. Anna vypadala jako…
Ano. Tak bychom nejspíše mohli začít popis kohokoli jiného.
Zajímá vás zda byla hezká nebo ošklivá, zda měla křivé zuby nebo pohled ujíždějící na stranu. Pravdou je, že nevím. Nemám nejmenší tušení. Nevzpomínám si. Byla typem, kterého každý hravě přehlédne. Oním člověkem co vás čas od času zastaví a chce si s vámi povídat jako starý známý, ale vy nemáte nejmenší tušení kým je a co tu dělá. Tušíte, že jste jej snad kdysi znali, že je vzpomenout si téměř důležité a téměř uchopitelné, ale nepodaří se vám to ani později, když jste v klidu a vaše mysl pracuje na plné obrátky.
Někteří lidé si špatně pamatují tváře, ale to s tím nemá nic společného. Je to spíše jako prokletí, nebo dar. Odpověď závisí vždy na tom koho se ptáte.
Přesto nevybočovala z řady a ani za ní nijak nepokulhávala. Na jejím nevýrazném a bledém obličeji posetém pihami nebylo nic, co by pohled druhého mohlo zaujmout a donutit jej tak setrvat v okamžiku. V oné nutné vteřině potřebné k zapamatování si nové tváře a jejího uložení do podvědomí.

Jak tedy chcete popisovat osobu, která je prakticky nepopsatelná? Neuchopitelná a v poněkud přehnaném pohledu tedy nadsmyslová? Mohly bychom se o to pokusit pomocí příměrů, říci o ní, že připomínala šedou myš, zkyslé mléko nebo leklou rybu. Jenže kdo by si pod těmito pojmy mohl představit člověka z masa a krve. Spíše tušíme než vidíme vzdálené obrysy postavy, která se nám skrývá za mlhavou clonou neproniknutelnosti. Jakýsi neduživý, politováni hodný věchýtek nervů, špinavé kůže a vystouplých kostí. Ženu, jenž svým vzezřením i chováním připomíná dítě. Neopeřené kuře.

A proč také ne? Koneckonců, co je komu do soukromého života pana Spensera. Kdo by se v těchto časech mohl pohoršovat nad tím, že má manželku mladší patnácti let. V jistém smyslu by to mohlo být dokonce pokládáno za trend, módu nebo životní styl…

Mladá paní Spencerová na sobě měla dozajista ty nejlepší šaty, která měla. Ovšem, je zapotřebí zmínit, že šlo zároveň o jedny z nejhorších šatů, které kdy Xavier na ženě viděl. Mohla za to nejspíše ona pytlovitá neforemnost, či vychrtlost, jenž se pod ní rýsovala. Puritánský střih dosahující až téměř ke krku byl nelichotivým doplňkem všeho co na nebožačce mohlo zůstat ženského. Hrubě tkaný šedý len byl na několika místech vyspraven viditelnými záplatami. Z potrhaných a umolousaných rukávů bylo znát opotřebení prací. Vystupovaly z nich ruce, útlé a hubené, zrudlé od nedávného drhnutí kartáčem, jenž se ukázalo být bezvýsledné, neboť špína zažraná pod nehty se z nich téměř nehla. Toto byly ruce tvrdě pracující ženy, typické pro pradleny, šičky nebo děvečky ze statku.

Projevem se to stvoření, na první pohled skromné a kajícné hodilo spíše na jeptišku. Vždyť nepozdravilo, nepoděkovalo a ani se jinak slovně neprojevilo. To ticho bylo zarážející až nepříjemné, takže jednoho mohlo napadnout jestli dívka nesložila slib mlčenlivosti.
To i všechny další výše popsané doprovodné jevy byly pouhým vyústěním na první pohled zřejmého kontrastu mezi oběma manžely. Byly jako den a noc.
Jak se ale stalo, že je pan Spenser statný a silný, zatímco jeho žena vypadá jako by ještě nedávno těžce churavěla. S těmi kruhy pod očima, jako by nespala několik nocí. A proč je sedřená, jako by pracovala od rána do večera zatímco její manžel nijak stahaně nevypadá? Nedává ji snad najíst?

Rozhodně, neboť mlčení, které mladá paní Spencerová ani jednou neprolomila, nahradila za to vydatnými sousty. Bylo až zarážející kolik se toho do onoho neduživého a na smrt vzhlížejícího stvoření vejde. Člověk by dostal chuť jen při pohledu na to jak se láduje, byť v jejím stolování nic nepřipomínalo předepsanou etiketu. Jedla, téměř jako by si myslela, že to je naposledy nebo jako by poprvé jedla něco tak dobrého. Což je vlastně možné, neboť spodina nemá panskou večeři každý den.

Po večeři zbledla, až se zádlo, že snad skutečně vypustí duši a jakákoli naděje, že se pan Xaver dočká pár vlídných slov z jejich úst pominula. Pohled té dívky byl vyhýbavý. Takže bylo zatěžko na ni hledět zpříma nebo si někam zařadit barvu očí. Vlasy pečlivě skryté pod šátkem vidět ani nebylo, jen tu a tam se z pod zátylku uvolnilo pár zpocených pramenů neurčité barvy.

Anna:

Blbci! ulevím si v duchu, když za mnou mizí salónek i jeho nynější obyvatelé. Povrchní, zbohatlí prasata, pochybuji, že si to aspoň jeden z nich vydělal, všechno jen dědí, rychlím krokem procházím chodbou, abych co nejdřív byla u baru. Parvátí tam sice zůstala, tedy alespoň doufám, že ano, což by mohlo nadělat větší paseku, než kdyby tam nebyla. Tak co je lepší?

"Hned to bude," usměju se na Raven hned, co doleji pánovi whisky. "nevím proč, ani nechci, aby se tu ti hráči zdrželi, jeden z nich chtěl Parvátí, ušklíbnu se a otočím se se skleničkou k Raven. "kdyby to pomršila..." zakroutím hlavou a nalévám jí pití. "navíc tisíc liber, jak tu není mamá mám docela i strach," přiznám se. Zabijou tu i pro míň.

Vrátím láhev zpátky a než se stihnu otočit zpět, zjeví se tu Parvátí. Ta husa! Kráva jedna blbá... pomyslím, když tu začne řvát. Raven naštěstí vše rychle vyřeší, tak rychle popadnu nějaké pití a jdu mezi hosty jím dolít. Nevím, co si to ta děvka zase vyskakuje, snad má pocit, že když tu není mamá může si dovolit víc. Chyba.

"Prosím pane," doleji i mladému vojáčkovi, jež se mě předtím zastal. "děkuji za to, co jste předtím udělal," mrknu na něj a na popud ostatních mužů, jež čekají i svou dávku alkoholu se znovu dám do pohybu. Tiše mezi nimi procházím, abych nerušila vystoupení.
Nakonec zamířím znovu za bar, avšak i když mám vše hotové, zvědavost mi nedá. Přece tu fuchtli chtěl, poškozené zboží si zbohatlík nevezme, uklidním lahve a vydám se do chodby, kde zmizela Raven i Parvátí.

"Bude hodná?" zeptám se Raven, když na ní narazím. "nechci mít problém s guvernérem, mohl by nás zavřít ze dne na den.

Počkám, až Parvati zapadne do dveří, vedoucí do pokojů, kam má správně být a oddychnu si. Doufám, že v nich zůstane a nevyplíží se zase ven, nedej bože – ale fuj – abych jí náhodou našla v Zeleném salonku, jak sedí některému z pánů na klíně a chichotá se jako malá holka.
Průser by to asi byl, ale já s ní v tomhle okamžiku skončila a případné pokračování by vedla samotná mamá, a to si myslím naše milá indická přítelkyně určitě nelajzne.

Posadím se zpátky na recepci, přivítám několik dalších mužských zákazníků, většina z nich stálic našeho podniku.

"Dobrý večer, pane Douglasi. Dlouho jsem vás tady neviděla, ale vypadáte úžasně. Co byste řekl na pár skleniček, pokoukání na naši sličnou tanečnici a já bych pak zařídila, aby si na vás Remy udělala čas? Myslím, že je to víc než lákavá nabídka strávení dnešní noci," pousměju se na jednoho z nich a rychlým, zkušeným pohybem shrábnu mince ležící na stole a pohybem ruky ukážu k baru.

Sara se rozhodla, že za mnou na chvíli dojde, za což jsem ráda. Není nad to, při všem tom vítání a placení si aspoň na chviličku zpříjemnit tu nudnou část práce trochou popovídání.
Samozřejmě téma dnešního večera je : Parvati. Vůbec se Saře nedivím, stejně jako já stojí o to, aby dnešní večer bez mamá probíhal zcela hladce bez tmavovlasých ukňouraných zádrhelů.

"Řekla bych, že si dala zpátečku. Pochybuju, že stojí o pořádný výprask. Ale pokud si myslí, že nám z toho udělá peklo, no..snad by se dalo zatáhnout za pár drátků vedoucí ke guvernérovi, aby se celá situace uklidnila. Ale k tomu snad nedojde. Pár lidí z jeho rodiny by asi neocenilo, kdyby guvernér obrátit svou pozornost na Cirkus. Už tak zavírá oči nad faktem, že existujeme," povzdychnu si a pohlédnu na hlavní dveře.

"Doufám, že si polepší i u zákazníků," pronesu své přání nahlas a ze srandy zaklepu na recepční pultek, jak to vždycky dělají staré babky, aby se jejich přání nezakřiklo. "nu už tu byli a ani to by je neproslavilo," usoudím, i když Bůh ví, co všechno starý pán dokáže ututlat. Nebo by mu to bylo jedno? "hlavně po tom novém... zákonu pro černé, slyšela jsem, že jich pár napadli u přístavu, chudáci. Nikdo je nikde nechce a když ano stejně s nimi zachází jako předtím," rozmluvím se, jelikož tu zrovna nikdo není.

"Možná by k nám mamá mohla nějakého říct, co myslíš?" být tu nová snad bych se i nad svými myšlenkami zarděla, ale po celou dobu, co jsem tady jsem ani s jedním nebyla, ale to co o nich koluje... mlsně jsme se olízla. "nebo i černošku, měla by se tu líp, možná i jako my dvě," sladce se zasměju a zhoupnu se v bocích, aby se mi zavlnila krátká sukně, která spíš kryje zadeček, než intimní místa.

"Ti," ukážu palcem k zelenému salónku. "všichni přišli?" dotáži se a během chvilky se zase tvářím jako bych byla mezi hosty. "jen jestli nemám pro něco dojít," dodám jen na vysvětlenou. "myslím, že než vyjde slunce, bude tam půlka baru."

Dnes odpoledne

" Snažně Vás ještě jednou prosím, aby jste zvážila zda mě příjmete.." Dívka stála na prahu a nevypadalo to, že by se měla k odchodu, udělám vše proto, aby jste se mnou byla spokojená. Navíc nežádám po vás ubytování ani stravu, pouze nutnost odvozu. Ten se však hravě skreje do nákladů, které musíte vynaložit za jiná děvčata, která mají v nevěstinci, jak jsem slyšela, zároveň placené ubytování a stravu. Neduživá dívenka semkla rty: .Navíc, umím hrát na klavír a umím též šít. V Londýně jsem pracovala v jednom krejčovském salónu a leccos jsem okoukala. Mohla bych děvčatům ušít nějaké šaty, pokud mi ukážete střihy, jaké se v těchto místech nosí a dáte látku.

Vy chcete paní vědět důvod, proč jsem za vámi přišla. Důvod je takový, že mi nic jiného nezbývá. Když si najdu poctivou práci, můj manžel mi vezme všechny peníze co vidělám. Nemám tedy možnost nic ušetřit, abych od něho mohla odejít. Když bude věřit, že jsem si našla práci v některé z továren, vývařovně, prádelně...vezme mi jen nutný základ a nikdy jej nenapadne k jakým skutečným penezům si zde příjdu. Tak postupně nastřádám, abych od něj mohla odejít. On nic netuší, bohudík. Já však pro tento svůj plán musím mít nějaký peněžní základ. Přeji si osamostatnit se a stát se nezávislá na tom tyranovi. Jsem si jistá, že to nebude už moc dlouho trvat a jednoho dne mě prostě zabije. Dívka ve svém monologu postupně měnila barvu od ortvolně bílé až k rudé. Bylo vidět, že jí činí potíže mluvit o těchto osobních věcech, na druhou stranu bylo jasné, že musí s pravdou ven. V tomto domě se stejně nic dlouho neutají.

Nevypadalo to s ní ze začátku vůbec dobře. Vždyť se na ni stačilo jen zdálky podívat a bylo jasné, že tahle květinka nevykvetla zrovna do krásy. Byla příliš hubená a vypadala spíše ještě jako děcko. Jenež děckem nebyla, což se ukázalo při dotazu na věk. Dalším problémem byla načistota oděvu a celkového vzezření. Popravdě, o tenhle zjev by se lepší ze zákazníků ani neopřeli, natožpak s tím vzezli do postele. Naštěstí je součástí každého podobného pohovoru i bližší ohledání. Naštěstí, kdyby nebylo, zavolá madame už nejspíš dávno vyhazovače, jesli nějakého platí. Protože, když si dívka svlékla neforemný oděv a sundala špinavý čepec z vlasů bylo jasné, že se z nějakého důvodu dělá úmyslně ošklivou. Proč? Nebylo těžké to uhodnout. Chová se tak, jak by se zachovala každá rozumná žena na jejím místě: snaží se svým zjevem odradit svého despotického manžela, který ji nejspíše bije a možná ji dělá ještě daleko ošklivější věci.

"No v to můžeme jenom doufat, pokud všechno půjde jako po másle. Víš jak, kdo maže, ten i jede," uchechtnu se do saténové rukavičky, které jsem si dnes vzala k oblečení.

Při Sařině zmínce o situaci černých na ostrově trochu zvážním. Ještě dosud mám v paměti, jak bok po boku sklízeli bavlnu, zatímco já stála na verandě, umývala v kádi nádobí a koukala na ně.
"Lidé jen velmi neradi mění své zvyky. Pokud někdo nežil nebo nepracoval s nimi a teď nemám na mysli majitelé plantáží, tak si jen horkotěžko budou zvykat, že ti "zasraní negři" budou mít stejná práva jako oni."

Při Sařinem více než chtivém pohledu však neudržím vážný pohled. Na očích své kolegyně vidím, jak už si ty ebenově černá těla představuje.
"Ani já jsem teda neměla tu čest, ale měla jsem aspoň drobnou příležitost vidět na vlastní oči, co se povídá a řeknu ti, holka...neuvěříš, dokud neuvidíš, ale nádobíčko mají výstavní, jen co je pravda...jenom naleštit," propuknu v hurónský smích.

"Mít černou spolupracovnici..já nejsem proti, jsou to obvykle milé holky, ale myslím, že je docela brzo od toho zákona a pánové by možná chtěli trochu špásování zadarmo, protože platit by se jim asi trochu příčilo," pokrčím rameny. Sama netuším, jak by to vypadalo, mít v kolektivu černé děvče.

Následuji pohledem její prst směřující k salonku.
"Jak už jsem říkala prve, ani jsem nevěděla, že se nějaký turnaj koná. Neříkala ti mamá, kolik má přijít lidí? Ono ti malá sešlost může být třeba 15 lidí. Ale možná bychom mohly okouknout, jestli už nejsou rybičky na suchu, trošku je prolít, aby pak zapomněli na otevřený účet," dodám k jejímu nápadu.

MH: Píšu v zastoupení Victorii, nemůže k netu.

V "Black Horse" to vypadá – no, vcelku jako obvykle. Není tady tolik osazenstva, jak tomu bývá v jiné večery, ale rozhodně tady zábava nevázne.
Ale ať se rozhlížíte, jak se rozhlížíte...nikde tady nevidíte ani plavé vlasy Lady Sophie, ani vám nepřijde, že by se tady měl konat pokerový turnaj.
Pár mužů jen sází karty na stůl, častuje se nepříliš slušnými výrazy, ale nic co by naznačovalo, že se bude hrát o velké peníze.

Přistoupíte k baru a otážete se muže, stojícího za ním, leštíc utěrkou sklenice na whisky, jestlipak ví, že se tady dnes má odehrávat pokerový turnaj.
Muž se na okamžik zarazí, poškrábe se na začínající pleši a s omluvou "hned se vrátím, pánové" se vzdálí.

Netrpělivě čekáte, až se vrátí, aby vám konečně prozradil něco víc, když najednou vidíte, jak se k vám doslova řítí majitel "Black Horse", utírá si kapesníkem pot z čela a v patách má onoho muže od baru.

"Vzácní hosté, velice se vám omlouvám. Došlo ke změně, kterou vám Lady Sophie asi v závalu příprav na turnaj zapomněla oznámit. Hrát se nebude zde, ale v podniku Madame Celie, tedy v Cirkuse," vysvětluje překotně a očima zabloudí ke stojacím hodinám v rohu místnosti.

"Myslím, že pokud si pospíšíte, tak ještě stihnete začátek. A ještě jednou se vám hluboce omlouvám."

"Tady spíš suší," dodám, když se přestanu zadržovat smích. Jedno vyrušení za večer stačí a bude jen dobré, když na něj všichni zapomenou.

"Nedivila bych se kdyby teď někdo vylezl s programem proti nim. A všichni volí radši to snazší než to správné," postesknu si a raději ani nedodávám, že by tím "milým" spoluobčan mohl být pan Logan. Leží mu to pěkně v žaludku a my, celý tenhle dům, ač tu je jeho syn skoro pečený vařený, nemá rád taky. To bych si pak mohla hodit mušlí, který debil by musel být mým manželem a já poslušná manželka/uklízečka. Stejně nechápu, jak tak mohou žít.

"Zvěsti jsou jen dobré," přitakám, když se konečně přestanu smát. Skousnu si ret, ale zvědavost mi nedá: "kde jsi potkala čokoládu?! snad jsem se i malinko zarděla, když jsem se ptala. Nebo to byli myšlenky na to, že bych jich takových našla víc? Hmmm... ještě mladičký, ale vypracovaný z plantáží.

Nespokojeně svraštím čelo. "To chtějí i po mně," pronesu s úsměvem, i když často takové chvíle úsměvné nejsou. "nebýt mamá, už bych byla párkrát bez večeře," připustím, i když s tím, co si obě dvě vyděláme za jednu noc něco takového nepřipadá v úvahu. Navíc, muži zde jsou velmi ochotní a... svolní.
"Musím ale uznat, že mají nádhernou pleť; co jsem jich pár z blízka viděla, skoro bez chybičky," snad i ve stáří jím to vydrží a my pak budeme staré, vrásčité fuchtle.

"Malá sešlost," zopakuji její slova a pokrčím rameny. "snad už nepřijdou další burani," pronesu trochu tišeji z obavy, aby nás neslyšeli. "ti na baru byli jak sedláci a snad i ti by se chovali lépe a ten starý... škoda mluvit," zakroutím hlavou a nehty zabubnuju o dřevěnou desku.
"Jestli půjdeš tam, já půjdu dolít," pohodím hlavou k baru. "vsadím se, že z hadiska mají pěkně vyschlo."

Pokrčím rameny, když se rozhovor začíná víc a víc stáčet k politice, které po pravdě rozumím asi jako koza petrželi.
"Třeba si lidé zvyknou na nový zákon. Ale to uvidíme rozhodně za nějakou dobu. A abych pravdu řekla, tak z milého pana guvernéra nejraději vidím...celou jeho rodinu kromě něho. Až na pár výjimek," dodám rychle.

Koukám, že jsem u Sary vzbudila víc než jen pozornost, co se týče mužského pokolení tmavé barvy pleti.
"Vyrůstala jsem na plantáži, nějaké ty lehčí domácí práce, asi si to dokážeš představit. Na ty těžší byli černí otroci a občas moje máma. No a víš jak, dospívající holka je hodně zvědavá, tak jsem se jednoduše byla párkrát kouknout. Přiznám se, občas moje sny následující noc byly více než divoké."
Nevím jestli bylo nebo nebylo štěstí, že jsem zůstala pouze u svých představ, namísto činů.

Musím jen souhlasit se Sarou. Ze začátku to rozhodně bývaly tahanice o to, jestli mi někdo zaplatí za uspokojení jeho potřeb a kolikrát člověk slýchávál "Za cože to mám platit? Za to, že ta holka leží v posteli jako dřevo?" popřípadě "Madam, kdybych chtěl vyklátit slonici, tak jedu někde na safari." jen aby někteří vypočítaví pánové nemuseli za noc se mnou vysázet řádku mincí na dřevo.
"Rozhodně pokud už bohužel nejsou sedřené prací na plantážích, tak mají na pohled pleť úplně sametovou, že by se jí člověk nejraději dotkl. A neznám nikoho, kdo by dokázal napodobit ten jejich něžný pohled laně," přiznávám.

"Však i na ně dojde. Tak já tedy půjdu trochu doplnit sklenice a necháme se překvapit, zda ještě někdo dorazí."

S těmito slovy se zvednu od pultu a zamířím chodbou k Zelenému salonku. Zaklepu na dveře, krátký okamžik počkám a pak s úsměvem vklouznu dovnitř.

"Jen jsem si říkala, zda byste si dali ještě něco k pití...a pánové, přeci tady nebudete sedět jen tak na suchu. Co vám můžu přinést?" optám se.

Tiše se zasměji a stále s úsměvem na rtech dodám: "nápodobně." Jeho příchod sem by byl určitě jen náš brzký odchod, probleskne mi hlavou myšlenka, ale necítím se na to, abych vedla spekulace s Raven. A ještě k tomu tak špatné!

"A já si myslela, že tě znám," skousnu si spodní ret a rychle pohledem přejedu její tělo. Nikdy by mě nenapadlo pomyslet si, že by mohla vyrůstat na tak strašném místě jako plantáž a k tomu tam její matka pracovala s černochy, takže na tom nemohli být moc dobře. Křečovitě se usměji, abych neměla lítostivý výraz, jež bych za celý večer ze své tváře nesmyla. "ale s žádným...? povytáhnu obočí a po chvíli se zatvářím trochu provinile. Pravda, jsem sice lehké děvy, ale i já mám věci, o kterých se mi nechce mluvit, Raven má určitě taky.

"To je pravda," rychle změním téma a znovu nahodím onen milý úsměv. "ty oči jsou prostě úžasné, člověk by platil jen za to, aby se do nich mohl dívat," přenesu váhu na druhou nohu a na okamžik se zadívám jestli se po nás někdo neshání.

"Dobrá... a nenech se od nich vyvést z míry," pronesu ještě než se rozejdu k baru, kde už pomalu končí vystoupení tanečnice s hadem.

Zazní výstřel a já se hbitě otočím. Nikdo by do mé kolosální postavy tu hbitost neřekl, což je má výhoda. Překvapím tím spoustu zmetků, co se mě snaží okrást. Vidím mladíka, jak se potácí zpět do místnosti a všimnu si i jeho krvavé rány na ruce. Zaregistruje jí, prohlídne si, jak je to vážné, ale hned začne rozkazovat. Ten chlapec se mi líbí čím dál ti víc.
"Nejsem bezzubej a ani zbabělec," zachraplám a zpod opasku vytáhnu malý, na zakázku dělaný revolver. Sice nemohu říci, že je první svého druhu, ale zase mohu říci, že tak rozlezlej a známej není. V rychlosti prohlédnu stav bubínkového zásobníku a otočím se na naše vězně.
"Kamarádi asi neví, proti komu stojí," zavrčím, oba dva mocným kopem srazím i s židlemi k zemi, až odletí dva metry nazad. S potěšujícím úsměvem zaslechnu jak jednomu z nich praskly nějaká ta žebra.
"Tak kurva, neslyšeli ste mladýho? Zabednit okna, zhasnout. Paule, dej mladýmu zbraň," rozkřiknu se a hned začne všechno kmitat. Paul podá mladýmu revolver dovezený z Ameriky s plným zásobníkem a nábojový pás a začne pomáhat kamarádům se stavbou barikád, která se skládá z převráceného stolu a jedné skříně. Já sám, nehledě na své bezpečí dojdu k parchantům válících se na zemi, přidřepnu si k nim a jednomu z nich přiložím revolver k oku.
"Tak mluv, nebo to kamarád schytá," promluvím na druhého, kterému držím ruku na krku, avšak netlačím mu na něj, jen zabraňuji tomu, aby vstal (stojím uprostřed nich, pravému tisknu revolver do oka a levému ruku pod krkem, na levého mluvím).

Alespoň zlehka, co ještě trochu oteklá a hlavně bolavá tvář dovolí, se pousměji. Jméno kočky znělo exoticky, stejně tak, jak ona sama vyhlížela. Ještě jednou jsem rukou přejela po pružném hřbetě a vzpomněla si na vyprávění otce o přecijen větších zvířatech, jako byli gepardi, lvi... silní, elegantní, mrštní lovci, kteří dokázali ulovit i tak hbité běžce, jako jsou antilopy.
Narodila jsem se tady na Trinidadu... a strávila zde celý život až doposud - ale neznamená to, že mi v žilách nekoluje krev předků a žár afrického slunce. Občas je tady až příliš chladno...

Nechám se vytáhnout do polosedu, i když to rozhodně není bezbolestné. Hlavně žebra se ozývají snad až příliš. Pevně stisknu rty a podmračím čelo - i taková trocha pohybu je náhle neskutečnou námahou. Úlevně vydechnu, cítím, jak se čelo perlí potem. Vzpomenu si na matku, když byla nemocná - dělala jsem pro ni vlastně to samé, co tahle žena pro mne. Cizí žena... Které ale Jeremy věří.
Vlastně ani nevím, kde jsem...

Doušky mléka příjemně chladí a osvěží tak vyschlé hrdlo, i když napoprvé nejsem schopná vypít moc. Přesto pocítím úlevu, i když je poměrně malá, mě se zdá skoro obrovská.

"Kde vlastně jsme?" hlas zní stále trochu přiškrceně, i když nyní je to hlavně stále tou podivnou únavou a navíc cítím zatím lehkou pachuť nevolnosti.
Mám pocit, že jsem zaslechla zaklepání, pohled očí automaticky sklouzne ke dveřím. Ukáže se, že jsem se nespletla. Tělo se mírně napne v očekávání, kdo to může být, vzápětí ihned zaplaším ty nejčernější myšlenky, co se snaží vydrat ven a dál jen tiše sedím v posteli.... a čekám. Nic jiného mi stejně nezbývá.

Za pomocí zubů a druhé ruky si strhnu rukáv od plátěné bundy na zraněné ruce a následně si s ním co nejpevněji ovážu ránu. Alespoň nebudu ztrácet tolik krve, i když už teď to cítím. Hlava se mi trochu motá, ale zatřesu s ní a chytím opasek s náboji a pistolí. "No jak myslíš starouši" ušklíbnu se na jejich vůdce a opasek si chvatně připnu. Hned vytáhnu pistoli a zkusmo vykloním a protočím bubínek. Sakra už je to docela chvilka, co jsem střílel. Ale to se nezapomíná. Navíc jsem měl dobrýho učitele. "Díky" kývnu na mladíka co mi pás s pistolí hodil a pohybem zápěstím bubínek zacvaknu zpět a natáhnu kohoutek.

"Hele jak to tady vypadá? Má to nějakej zadní východ, patro, nebo výlez na střechu" zeptám se tlumeným hlasem, když sfouknu poslední svítící lampu a skrčím se za provizorní barikádou. "Chtělo by to trochu omrknout situaci". Následně ostatním popíši, odkud zhruba šli výstřely, i když díky rezonanci střelby se to určuje jen velmi složitě. "To kdyby něco, teď pojďte někdo za mnou ty dveře zajistit" a přikrčený cupitám k zadním dveřím. Ty potichu pootevřu na malou mezírku a chvíli sleduji okolí. Snažím se zachytit jakýkoliv pohyb a obhlédnout místa, kde by se mohl někdo schovávat. Pokud nic neuvidím, vyklouznu ven a pokusím se obloukem dostat do zad těm, kdo po mě stříleli. Snažím se držet při zemi a pohybovat se ze stínu do stínu.

Hledání práce

Tvůj muž tě poslal, aby sis hledala práci. Měla si na to velký dostatek času, ale všude kam si přišla tě odmítali s tím, že jsi moc hubená, nebo, že jsi moc špinavá. Až když jsi došla k zvláštnímu místu starý dům, oprýskané zdi, spousta opelichaných, toulavých koček, které právě zajímala mršina potkana ležící na vyšlapaném trávníku. Jako v každém zapadlém dvoře to smrdělo zvratky a močí, nikdo tu nebyl, kdo by ti trochu poradil kam jít. Z oken se ozývalo chrchlání a zvuky kopulujících párů. I teď za dne to bylo místo neřesti.

Z domu vylezla korpuletní dáma, která si vyslechla, celý tvůj poutavý život a zapálila si dlouhý robustní doutník a sjela tě pohledem. Potom tě vzala hrubě za ruce a prohlédla si je. " No na šičku moc ruce jemné nemáš. A špinavá jsi, že by na tebe nesáhl ani negr propuštěný z plantáže." Hlas měla jako když se o sebe třou ozubená kola. Oblečená byla do vybledlých šatů fialové barvy, lemovala je zažloutlá krajka a páchla jako dva týdny nevynešený popelník.

" Maríííííí." Zařvala, až ti zalehly uši. Z pokoje vykouklo podivné stvoření s blond vlasy a za ní ze vynořila mužská hlava, která se ihned stáhla zase zpět do pokoje. " Co je Soledad?" Hulákaly na sebe místo toho, aby Marí přišla dolů. " Pojď tu mladý.." Udělala pauzu." No jak se jmenuješ." Strčila do tebe až jsi udělala několik kroků vzad. " Postaráš se o ní, vykoupeš jí a půjčíš jí nějaký šaty." Počítala na prstech všechny tři body. " Jo a o vodvoz se nestarej to budeš mít zařízený, ale nepočítej s tím, že tu budeš chodit se zákazníkama. Budeš opravovat šaty a pomáhat v kuchyni." Vtáhla tě dovnitř a tam to vypadalo podobně jako venku. Ale jen ve vstupní hale, pokud se tomu tak dalo říkat. Bar a přilehlý salón, tyto dvě místnosti, byly krásně uklizeny a sklo na baru odráželo světlo lustru.

Marí:


Bar:


Blondýna přišla a za ní cupital opálený muž a zapínal si poklopec, strčil jí půl libry. A pelášil, viděla si jen jeho špinavé paty. " Budeš mít půl libry na den, klidně si je můžeš nechávat tady v trezoru." Pokrčila rameny Soledad a podívala se na Marii. " No můžete jít." Popostrčila tě směrem k blondýně.

To co se již stalo odpoledne - flashback:

Vůbec se mi to místo nelíbilo. Někeré věci mě dokonce šokovaly, jen bych se to nikdy neodvážila přiznat nahlas. Jednu chvíli jsem dokonce přemýšlela, že zaproestuji, to, když mi oznámili, že dostanu pouze půl libry na den.
Tak málo? Stěží ušetřím něco málo, aby mi to Arthur nevzal. Takhle jsem si to nepředstavovala. Byla jsem nespokojená a aby toho nebylo málo, dokonce jsem se začala mračit, což rozhodně nepůsobilo zvláště sympaticky.
" Dobrý den, já jsem Anna...", stiskla jsem ruku Marii a zpříma na ni pohlédla. Přemýšlela jsem, jestli je život nevěstky lepší, než ten, který vedu s Arthurem, neboť Marie vypadala strhaně a zničeně.
Promiň Marie, nevadí mi, když se vykoupu. Vlastně jsem se kdysi koupala celkem ráda, ale teď nosím toto staré oblečení a špinavý zevnějšek kvůli tomu, aby ode mne nechal můj muž ruce dál. Nechci totiž už mít žádné děti. Dvakrát jsem potratila a myslím, že by mě to potřetí zabilo. Proto si nechám své staré šaty stranou a vždy se do nich znovu obléknu, když budu odcházet z práce.

Ještě jsem se obrátila k paní domu a řekla jí: " Děkuji vám za práci. Vynasnažím se." Ve skutečnosti mi však stále nešla z hlavy myšlenka na to, že jsem čekala něco lepšího. Není vůbec zvláštní, že chudé a nešťastné dívky často vidí ve svém útěku za prostitucí něco téměř romantického. Myslí si, že se stanou svobodnými a nezávislými. Že budou nosit krásné šaty, vonět se drahými parfémy a když budou mít štěstí, najdou si bohatého milence, který by je zaopatřil, snad i vykoupil z tohoto údělu.
Ale nyní, když jsem viděla, jak to skutečně chodí na takovém místě, všechny ideály byly ta tam. Koneckonců, s prací zde můžu kdykoli skončit a zkusit si najít něco jiného.
" Pověz mi Marie, jaké to je dělat tuhle práci? Je to těžká práce? Zeptala jsem se zvědavě.

V pokoji

" Jsi v ..." ... otočím se za zvukem zaklepání. " Kimani." Dám si prst před ústa, aby byla chvilinku potichu. Pootevřu dveře a podívám se kdo za nimi stojí." Soro, jak to, že ještě nespíš." Pokárám děvče a potom ji k sobě přitáhnu a jemně políbím do vlasů. " Šup do postele." Ukážu na druhou volnou část postele, která je vedle Kimani volná, a když si lehne, přetáhnu jí deku přes nohy a přikryju ji až po zuby.

" Kimani, jsi v nevěstinci, tohle je Sora, jedna z mých dívek, které zaměstnávám a mám je velice ráda. Jsou tu ze svobodné vůle." Osvětlím jí, naši práci a přitáhnu si k sobě pléd, který mám přehozený přes ramena a dlouhé černé vlasy mi splývají až k pasu. " Kimani sem k nám přišla protože potřebuje pomoc, nikomu o ní zatím neříkej, věřím ti má milovaná a ty to víš." Polehtám ji pod palcem na noze a na obě dvě se usměju. Potom, když polévka trochu vychladne, tak jí začnu krmit Kimani.

Nový přítel?

Vůbec mi nevadí, že jsem se odhodlala v noci vplížit za mamá, zda něco nepotřebuje, přijala mne vlídně (ostatně jako vždy) a vtáhla do pokoje. Kimani tam byla a chvíli jsem vlastně nevěděla co říct, ale poté se mi vrátil do tváře můj povzbudivý úsměv a darovala jsem ho právě jí! Když mě mamá představila, kývnutím hlavy jsem opět naznačila poklonu.
Áchjo! Japonsko je ve mně hluboce zakořeněné. „Samozřejmě že to nikomu neřeknu!“ posadím se na posteli a přikrývku si omotám kolem sebe. „nikomu!“ zdůrazním.

„Takže Kimani… to je krásné jméno! Můžeme… můžeme být kamarádky?“ Bude se ti tu líbit!“ začnu ze sebe chrlit... i když si uvědomuju, jak hloupě to znělo, pravdou je, že jsem nikdy neměla kamarády. A mít přítele, kterému se svěříte s vaším utrpením, je přeci něco jako boží dar ne?

Chvíli v tichosti sedíme a když mamá začne krmit Kimani, jen je pozoruju. Hlavou mi víří myšlenky, proč je asi utajena přítomnost Kimani. Vlastně celkově je kolem ní tajemno, ale už teď mi přirostla k srdci. Máme něco společného a něco mi říká, že to je právě naše hrozná minulost.

„Mamá? Můžu klidně nosit jídlo.. nebo uklízet? Oh Kimani! Co by jsi řekla na hrnek horkého jasmínového čaje!? Z domova odkud pocházím, jsem se naučila skvělý postup. Zcela určitě by ti udělal dobře!“ Zajiskří se mi v očích. Když můžu pomáhat druhým, jsem šťastná. "Teda.. úplně nejlepší bude ti ho uvařit až se pořádně prospíš, ale vážně! Umí divy!"

Turnaj

Cesta byla pohodová, snadná. Před barem Xaver sesedl a přivázal koně. Poté s Arthurem v patách vstoupil. U baru každou vteřinou kterou tam musel stát ztrácel trpělivost víc a víc.
Když se konečně zjevil majitel klubu, doslova na něj vykřikl:
Connard! Vyřítil se z klubu jako by se za ním hnal roj vos, odvázal a nasedl na koně a aniž by čekal na Arthura zabořil vztekle ostruhy do slabin.

Najít podnik Noční Cirkus nebylo těžké, horší bylo uřídit vlastní vztek a splašené zvíře. Jen díky tomu se Xavier v dlouhém závěsu s Arthurem dostal na turnaj až za dlouhé dvě minuti.

Jak k sakru může být někdo tak tupý a měnit místo konání, ve stejný den kdy zve lidi? Zatracená Sophie! Aby si jí vzalo peklo! V duchu se vzteká a začíná i dávat vinu za zpoždění každému s kým se dnes setkal, dokonce i Juanovi.

Vzteky celí bez sebe se nechal dohnat Arthurem a až v jeho doprovodu vstoupil do Nočního Cirkusu madame Celie. Rozhlédl se a u vstupu třískl rukou o bar a skoro neslušně se zeptal kde že je ten turnaj.

Nový život

Ten kľud je ubíjajúci.
Pocit, že sa na tomto ostrove nič nedeje ma prenasleduje takmer odkedy som prišiel - čo je už pár dní, snáď 2-3 týždne. Za tú dobu som samozrejme nemal čas príliš skúmať okolie, väčšinu času zabrali vybavovačky spojené s kúpou domu a pozemkov okolo. Teraz, keď som už konečne plne zabydlený v pomerne luxusnej vile ktorá dokonca vyžadovala najatie dvojice upratovačiek a najatý miestny chlapík zháňa pracovnú silu na priľahlú plantáž však mám konečne voľno. A s ním spojenú nudu.
Doteraz pomerne hektický a aktívny život skončil v jedinom okamžiku. Tak nespravodlivé, tak kruté. Už je však neskoro sa nad tým zamýšľať. Som tu a ochotný podnikať. I keď popravde si sám priznávam, že v tom moc dobrý nie som. Zháňanie mužov na pole, vybavovačky okolo domu, pozemkov...to som predtým nikdy nerobil. Dopekla, však poriadne ani neodhadnem reálnu cenu toho, čo mi predávajú.
Chmúrne myšlienky však prezatiaľ zaženiem. Nudu sa zdá budem môcť taktiež zahnať. Len náhodou som sa totiž dozvedel o atrakcii, akurát prítomnej. Nočný cirkus. Rozhodne stojí za návštevu.

Prípravy na cestu do mesta a návštevu podniku nie sú dlhé. Oblečenia tu ešte moc nemám, výber preto nieje náročný a okamžite sa uspokojím s košeľou a kabátom podľa pomerne novej módy. Či aspoň to bolo v móde, keď som opúšťal Kanadu. Nechýba ani klobúk, tunajšie počasie je na môj vkus až moc teplé a samozrejme dostatok mincí. Na rozdiel od väčšiny miestnych som si nenavykol nosiť zbraň, i keď samozrejme v dome výzbroj mám. Nejak sa mi však nechce veriť, že by sa ma niekto pokúsil zabiť.

Přecijen lehčí zvědavost zvítězí nad únavou a ani ne tak rozlámaností, ale spíš podivnou otupělostí těla. Mírně se nadzvednu, oči - nebo spíš to jedno - se naplno otevře, pohled směřuje ke dveřím, kde stojí ona žena - a není sama. Když poodstoupí, spatřím nevysokou, štíhlounkou dívku, nemyslím ani na to, kolik je jí let. Něčím je zvláštní, skoro až éterická, jako nějaká duše, spíš než živý člověk. Na mírném pousmátí je teď už dost znát vynucenost a jak jej přemáhá únava.
Kdybych mohla, snad se sama trochu posunu, ač štíhlá dívka příliš místa nepotřebuje - alespoň podvědomé zdání tak napovídá. Nad náhlým vodopádem slov z jejích úst se znovu pousměji - tentokráte je to již přirozenější. Zavřu oči a pomalu, s úlevou vydechnu, přičemž Soře jemně přikývnu.

V nevěstinci.... dobrovolně... Jeremy by mě nikam na špatné místo neposlal. myšlenky se slova po slově podivně líně táhnou hlavou, sotva je i přes to stíhám zachytávat, stejně jako si uvědomovat samu sebe. Oči mám stále zavřené, víčka se občas jemně pohnou. Skoro to vypadá, jako bych usínala a možná by se tak i stalo... kdyby se pak ze tmy pokaždé nevynořil obrys stodoly a do ticha polospánku neozval hlas...

Nakonec přecijen oči otevřu a i přesto, že si přijdu jako přítěž se nechám od Celie nakrmit, Nemám ostatně navýběr, pochybuji, že bych vůbec udržela lžíci. Ani ne tak kvůli síle, jako spíš podivnému třasu v rukách, způsobenému nejspíš nepříjemnému napětí z toho všeho. Snažím se příliš nemyslet na to, co bude, ale nejde tomu zabránit.

Co se stane, když mě tady najdou? - Moc dobře to víš, odvedou tě zpět. - A pak...?

Položím se zpět na polštáře, opět vysílená i něčím takhle prostým a samozřejmým, jako je jídlo. Nejen teplejší polévka způsobí, že se čelo opět leskne potem. Natekhlý ret přecijen stále bolí a je citlivý, nijak to všechno neusnadňuje. I přes mírně bodavou bolest se musím zas téměř usmát, když se Sora nabídne s pomocí. Její horlivost, snaha a jemně zdrženlivé přátelství, jistá srdečnost.... stejně jako otevřenost, pevnost a důvěryhodnost Celie jsou mnohem účinnější na rány, hlavně ty na duši, co nejsou vidět, než cokoli jiného. Pootočím se k dívce vedle sebe.

"Díky.... ráda." na nic víc se nezmůžu... a ani na další nemám příliš myšlenky. Opět se na dívku usměju, přivřu zdravé oko, v kterém je jiskra jen matná především díky únavě. Nejraději bych spala snad už napořád. Spala a pak se probudila a zjistila, že se mi to všechno jen zdálo... Všechno... a šla s matkou podívat se, co dělá otec na plantáži, kde bude jistě ve společnosti Neda a dalších.

„Díky… ráda.“ Vlna tepla a radosti, která se rozlije mým tělem je tak krásná! Nikdy jsem takovou nezažila! Očka se mi rozzáří a obdaruji Kimani dalším upřímným úsměvem. „Ano!“ trochu poposkočím radostí a špitnu toto krásné slůvko. Ihned se mi v hlavě začne rodit přesný postup při vaření čaje a také představy, jak bude Kimani chutnat.
Když už jsem pryč z domova, z pekla, které mě svíralo jako těžké okovy, s úsměvem vzpomínám na jednu věc. Na mého nejmladšího bratra Yukiho.
Bylo mu teprve 5 let, když jsem od nich byla odtržena a nikdy na něj nezapomenu. Hlavně na jeho úsměv, který jsme měli oba dva stejný. A nezapomenu právě na ten „hraný“, když jsem mu poprvé udělala jasmínový čaj. Ach bože! Ten by vzkřísil i mrtvého jak se mi napoprvé nepovedl a on se přesto usmál a poklepal si na bříško, jak moc dobré to bylo.

Když nastalo ráno, neslyšně jsem se vykradla z pokoje do mého. Tam jsem se převlékla do černého kimona a opláchla si obličej, rozčesala dlouhé havraní vlasy a spletla do silného copu. Ták jo. Usměji se na sebe do zrcadla.
Hlavou mi víří myšlenky na Kimani a na muže, který je za tohle zodpovědný, jak říkala mamá. Ale na nic nemohu přijít.

Slunce háže do mého střešního okna tak krásnou zlatou barvu, že mám sto chutí ji chytit. A i když to nejde, rozhodnu se ji alespoň namalovat. Vytáhnu uhel a tvrdé čtvrtky, které mi kdysi obstarala mamá. A pustím se do malování.
Čas mi rychle uteče, a když se podívám na výtvor, uvědomím si, že jsem nenakreslila okno se slunečními paprsky, ale Kimani a její krásné oči a úsměv, který mi darovala.
Za chvíli se vyplížím z pokoje po schodech do kuchyně, kde na nejvyšší poličce leží pytlík s mou směsí pro jasmínový čaj. To jí postaví na nohy!

"Je tu vchod do sklepa a tam chodba, která ústí v přístavu," promluví jeden z mých pohůnků, zatímco já se stará o ty dva sráče na zemi.
"Mluv, nebo je po něm," zavrčím na chlápka, kterému držím ruku pod krkem a druhému víc přitlačím hlaveň do očního důlku, až začne slzet krev. Kdybych ještě trochu přitlačil, asi mu bulvu zdemoluju, ale to mi je krajně jedno. Chci znát informace a jsem schopný pro ně udělat cokoliv.

Noční přestřelka

George:

Špeh, kterého i držel pod krkem zachroptěl a bylo, těžké odposlouchat co on chce. Chtě nechtě, si musel pustit jeho krk, aby mu bylo rozumět.
" Víme, že vaše banda chrání ten Celiin hampejz, konkurence ji chce odrovnat jednou pro vždy jako nemocnou čubku." Promluvil jeden se silným irským přízvukem. Odkašlal si a pokračoval dál. " Vítr vane z druhý části města, od baráku tý španělský holky Rity, nás najímá její starej, rejdař od Lloyda." Chroptí dál.

Ricky:

Dostal si se ven, ale i tady na tebe čekali, viděl si jen záblesk, který vyšel z hlavně a potom už ti jen šíleně pískalo v uších. Na krku si ucítil jak ti dopadla omítka, ale kulka se do tebe nezahryzla. Potom už bylo vidět jen stín, který mizí někde v postranních uličkách. Adrenalin pomalu vyprchával z těla a tebe zásah bolel víc než cokoli jiného. Výstřely utichly a ulicí se rozezněl pískot strážníkovi píšťalky. Nejrozumnější bylo, vrátit se zpět a nechat se ošetřit, oni znali tohle místo lépe jak ty, tys neměl, žádnou šanci proti nim.

" Jestli mi tu hodláš vyprávět celej svůj život, tak to zkrať." Obořila se na tebe blondýna a z baru vzala sklenku s nazlátlou tekutinou a její obsah obrátila do sebe." Po tvejch hadrech mi nic není, hlavně, když budeš dělat to co se po tobě chce. Můžeš si tu vydělat i pár korun navíc, ale bacha, aby na to nepřišly ostatní holky." Vyhne si volnou halenu, která odhaluje ramena, nad břicho a ukáže ti jizvu, která vede od pravého ňadra přes pupík a mizí za gumou její sukně." To mi udělala Angelica, když zjistila, že jsem měla v pelechu jejího kunšafta a ten mi dal dvakrát tolik co jí." Podivně se zašklebí a provádí tě domem.

"Tam je kuchyně, většinu času budeš spíš tam, než v lokále. Nikomu se nelíbí vychrtliny." Pevně ti stiskne zápěstí." Musíš trochu zesílit," Zamumlá si pro sebe." Pracovní dobu budeš mít od rána od pěti hodin, pomůžeš holkám z kuchyně se snídaní pro kunšafty a holky. Potom budeš opravovat šaty a čistit boty." Zapálí si doutník a ukáže na schody." Do pokojů holek nesmíš, ty si uklízejí sami." Instrukcí je mnoho. " Na oběd tu jsem jen já a Soledad. Večeře se potom objednávají na osobu. Většinou tu budeš tak do půl osmé." Mezi tím jste došly k koupelně. Marí tě postrčila do dveří.

"No vykoupej se, támhle máš šaty." Ukáže na krejčovskou pannu, na kterou jsou navlečeny zelené, krátké šaty s velkým výstřihem.

"Až budeš hotová přihlaš se v kuchyni," Přejela tě pohledem a zabouchla dveře.

Hned jak vylezu ze dveří, zaryje se do zdiva těsně vedle mě kulka. Skoro až s komickou plynulostí zapadnu otočkou opět zpátky a nohou za sebou zabouchnu dveře. Jsem dezorientovaný a moje pohyby jsou podvědomé. Ruka mě pálí jako čert, nic neslyším a zrak se mi mlží ze ztráty krve. Pokusím se nějak zajistit dveře, opět alespoň nějakou zástrčkou či klíčem a sehnutý se po zdi sunu zpátky do haly. "Maj to vobšancovaný a za chvíli tu máme i šerify. Měli by jsme vypadnout!" syknu na ostatní a hlavně na jejich šéfa. Jinak si dřepnu těsně vedle rohu a namířím na zadní dveře uličkou. Kdyby někdo vrazil dovnitř, jsem připravený střílet, i když bych v současném stavu nemohl ručit za svou mušku.

Místnost, která má dva východy, jeden do hospody, jeden do ulice se zdála zaplněná. Krom mne a mladýho, tam byli ještě dva parchanti, co mi právě řekli své informace a tři mí chlapi. Na takhle malej kamrlík to bylo moc.
"Pod nohama máš poklop do sklepa, takhle nejde vidět, když nevíš, co hledáš," řeknu mladíkovi ale pohledem neuhnu od hajzlů.
"Ještě něco, co bys mi chtěl říct?" zeptám se parchanta, co se rozmluvil a povolím tlak na oku druhého grázla. To, že mi jde po krku starej od Španělky mě ani nepřekvapuje. Nikdy mě neměl rád. A já jeho taky ne.
"Kde se ten starej parchant schovává?" zeptám se mluvky a natáhnu kohoutek malého, ale silného revolveru, jehož bubínek se nedá vyjmout. Nabíjí se odklopením západky na zadní straně bubínku.

Otočím se a chvíli zrakem pátrám a hledám onen poklop. Dělá mi to trochu problémy, protože nemohu úplně zaostřit, ale nakonec pochopím co měl namysli a další část mé snahy se upíná k otevření naší únikové cesty, což mi také chvilku zabere. Nakonec se mi to konečně podaří a otřu si pot z čela. Chvíli koukám a mířím dolů do temného místa, jako bych se snažil vycítit, jestli tam někdo je, ale pak začnu pomalu slézat dolů. "Pojďte, už nemáme moc času. Jestli si chce hrát na hrdinu a nechce vám říct co ví, prožeňte mu kulku hlavou ať si to pamatuje pro příště" syknu a pokračuji dolů.

Tohle je vážně kurevskej den.

Parchanti nic víc neřeknou.
"Chm, dobrá," zmáčknu spoušť, hlava nadskočí a po zemi se začne rozlézat hustá břečka krve, úlomků kostí a mozku. Druhej chlápek začnu řvát, ale já ho stejným způsobem prásknu do oka. Místností se ozve druhý výstřel, ale to už zalézám do tajného vchodu, který vede do sklepa.
"Jestli mi něco provedou s hospodou," zavrčím, zajistím vchod, když projde poslední z nás a rozhlédnu se po tmavém sklepě.
"Paule, rozsviť," řeknu tiše a po chvilce se rozžehne zápalka a následně svíčka. Bezeslova se úzkým prostorem procpu dopředu a dovedu ostatní k na první pohled obyčejné zdi. Chvilku ji ohmatávám, dokud nenarazím na hrbolek, který se od ostatních liší pouze svou ohmataností a zmáčknu jej. Stěna se tiše vysune a já ji otevřu jako obyčejné dveře.
"Dovede nás do přístavu. Odtamtud půjdeme rovnou k Celii. Jak jinak než opatrně, nechceme, aby nás někdo viděl," poučím je všechny. Naposledy se rozhlédnu po tajném sklepě, který skrývá nejlepší doutníky, alkohol a zbraně i s municí. Prostě pašerácký koutek. Jsou tam ještě jedny dveře, které vedou trošku níž, kde se schovává ještě větší sklad. Tohle je jen taková přestupní stanice.
"Ještě než vyrazíme, vybavte se. Vezměte si zbraně, munici a vše, co se může hodit. Ty, mladej, v támhletý truhle jsou léčiva, obvazy a podobné věci, něco si tam pober, Paule pomoz mu a podívej se mu na to. Moc se tím nezdržuj, jen ať to nekrvácí, úplně mu to ušetří u Celie. Jen vemte s sebou nějaký felčarský věci," řeknu a sám vytáhnu colt model 45, též známý jako Single Action Army, naplním si kapsy municí a vezmu si něco málo doutníků.

Zbraň se nabíjí takto

Zastrčím revolver do pouzdra na opasku a opřu se o zeď. Stejně jsem měl vždycky radši pušky. Libuju si spíš v přesný střelbě než kadenci. Když sejdou všichni dolů a rozsvítí, jen se rozhlédnu a pokývu uznale hlavou. "Jo, takovej sklep jsem vždycky chtěl starouši" ušklíbnu se a když mi ukáže, kde jsou zdravotnické potřeby, hned tam dojdu. Otevřu bednu a strčím si do kapes několik obvazů a lahviček s dezinfekcí. "Jen mi tohle dotáhní nafest a kašli na to, teď není čas" pohodím hlavou ke kusu látky, kterým jsem si ránu sám stáhl a syknu, když tak učiní. Nedělej scény, není to první kulka co jsi schytal. No jo, ale první do týhle ruky! vynadám a odseknu sám sobě a když si šéf a jeho banda doplní výstroj, jdu za nimi a doufám, že to nebude tak daleko.

Když se dostaneme mezi lidi, sundám si opatrně bundu abych si nevysypal věci z kapes a hodím si ji ledabyle přes rameno, aby náhodou někdo nezahlédl krvavý flek a nevzbudilo to zbytečně pozornost. Když se blížíme k cíli, už i přes urputnou snahu těžko držím pevnou rovnováhu a občas se lehce zapotácím. Nejraději bych upadl a v klidu si poležel, ale rozum mi říká že musím jít dál. Ještě kousek...

Chvilku sleduji počínání svých lidí i pomáhání mladíkovi. Nejdříve jsem ho odhadoval na nějakého malého ubrečence, co se snaží vydolovat ze situace co nejvíce a vždy, když přijde ostrá vřava stáhne prdel a zmizí, ale mile mě překvapil. Jen se pousměju, když odmítne nějakou pomoc a jen si nechá dotáhnout provizorní obvaz na ruce. Vzpomenu si na časy, když jsem býval mladý a vlastně stejný jako on.

Vylezeme na povrch, pach špinavého přístaviště mě jako vždy praští do nosu, ale já, na rozdíl od jiných, v tom necítím smrad, ale vůni. Vůni svobody a velkých možností. Nevěřili byste, co vše se dá sehnat v přístavu. Jenže teď tu nejsem, abych se kochal mumrajem, který tu panuje i v noci, ale proto, abych se co nejrychleji dostal k Nočnímu cirkusu madame Celie. Je to skoro přes celé město, i tak to ale netrvá tak dlouho. Ještě než úplně opustíme chudší a špinavější části města, zahlédnu koutkem oka mou hospůdku, kde to jako obvykle kypí životem a na střelbu, či jiné věci se nebere zřetel. Je mi jakýmsi uspokojením zjistit, že dovnitř se nikdo z nepřátel neodvážil a všichni postávají a hlídají venku.
"Moje láska se jen tak nedá," zašeptám spíše pro sebe.

Konečně dorazíme k vykřičenému domu, kde bez jakéhokoliv ostychu vpadnu dovnitř i se svými kumpány a zastavím se až před recepcí. Pohled na nás musí být skvostný, ale co se dá dělat. Ovšem děvčata mě i mé hochy znají, ví, že mi máme noc zdarma, jelikož je chráníme a kolikrát jim dohazujeme kšefty, dovážíme levné pití a kuřivo.
"Potřebuji mluvit s Celií, Raven," oslovím pohlednou dívku u recepce, nehledě na proudící zákazníky. Ohlédnu se za sebe a podívám se na Paula, Johna a onoho mladíka (Rick Carter). Ten se sotva drží s prostřelenou rukou.
"A volnej pokoj s ošetřením pro mladýho, chytil jednu kousavou," dodám po chvilce a netrpělivě se podívám na Raven.

Další návštěva na obzoru

Osazenstvo salonku příliš mnoho požadavků na občerstvení nemá, slečna Sophie příliš mnoho ze sektu neupila, u jejího společníka se netroufnu odhadnout, zda by si ještě dal další šálek mátového čaje a pánové ne zcela překvapivě požádají o další whisky.
Jinak je veškerá jejich pozornost upoutána rozhovorem, točícím se kolem pokerové partie.
Nijak zvlášť se již v salonku nezdržím – projdu chodbou zpátky do recepce, jen na krátký okamžik se zastavím na baru, abych vyřídila požadavek čtveřice vedle a zase se vrátím na své místo na recepci.
Obsluha hostů je sice na prvním místě, ale na druhou stranu, mám pro dnešní večer zadaný úkol a Madame Celia by asi nebyla nadšená, kdyby se od pánů doslechla stížnosti, že museli dlouho čekat na uvedení.
Pár dalších starých známých návštěvníků, někteří zamířili do baru, u jiných jsem hodila pohledem po některé z holek, aby se jej ujala. Všechno jde jako po drátku, vše je jak má být.

Neuplyne ani pár minut, když se rozrazí dveře a dovnitř majestátně vpluje pan McCollins s aurou, jako by mu celý podnik patřil. No...něco málo pravdy na tom bude, rozhodně za část pověsti tohoto místa vděčíme právě jemu. A rozhodně, jako vždycky, není sám.
Věnuji mu široký úsměv, mnohem vřelejší než komukoliv, kdo se tady dneska objevil.
"Dobrý večer, pane McCollinsi, ráda vás tady vidím," pronesu s pokývnutím hlavy a vstávám, abych obešla pult přímo k němu.
"Bohužel vás musím zklamat. Madame Celia je momentálně mimo podnik. Odešla s jednou z děvčat po pochůzkách a nesdělila nám, kdy se vrátí. Můžu nějak pomoci já a nebo aspoň dáte nějakou tu skleničku a malé povyražení?" odpovím mu už vážnějším hlasem, ani se tak moc neusmívám.
Po další prosbě se můj pohled zastaví na mladíkovi, který vypadá, že se každou chvíli skácí na zem, čelo orosené potem, krev protékající mezi prsty.
"To je samozřejmé. Volný pokoj máme. Nechám hned přinést horkou vodu a přivedu lékaře."

Ach Bože, zas to zlitý psisko, pomyslím si otráveně, když vidím, jak si našeho "milého" zákazníka odvádí jedna z děvčat. Soucitně se na ní zadívám, ježto velmi dobře vím, co je to za prasáka. Chodí sem skoro pravidelně, většinou chodí k levnějším, ale dneska, jak se zdá, zřejmě vyhrál v kartách, a tak se rozjíždí. Pokud se teda vůbec rozjede, tiše se zasměji, i když není nic vtipného, když klient nemůže, je to spíš ubohé a pro nás otravné. Kolik se jich už rozbrečelo? na malý okamžik se zamyslím, když mě z myšlenek vytrhne dívka oděná v sárí.

Snad tomu čert chtěl, že jsem si rovnou myslela, že je to Parvátí. Jen by to zkusila... stiskla jsem ruku v pěst a hned jí zas uvolnila, aby si zákazníci ničeho nevšimli.

"Budete si ještě přát?" přitočila jsem se k plešatějícímu, ale galantnímu muži a dolila mu další sklenku. A kde je vlastně Raven? Už je v tam s nimi dost dlouho? Nebo, že by si jí jeden odchytl? dumala jsem zatímco jsem rozlila ještě dolila ještě několik sklenek.

Štěstí mi přálo, zjevila se zde další dívka s vystoupení a všichni hosté teď sledovali jen ji. Pravý čas to zjistit... vyklouzla jsem zpoza baru a vyšla z místnosti do chodby. Z dálky jsem slyšela hlasy, ale slova mi zůstala zastřená orientální hudbou.

"Rav..." zastavila jsem se v půlce kroku. Sakra! No to snad ne? Co ten tady zase? A co ten kluk?! přes tvář mi přeběhlo hned několik pocitů, než jsem si znovu nasadila onu milou masku. "stalo se něco hostům? vypálila jsem okamžitě a hnala se k nim. "poprali se snad? nebo je někdo napadl?! měla jsem strach, ano. Naše patronka tu nebyla, salónek plný důležitých hostí a chlapec sotva plnoletý, co vyděsí každého, kdo sem vejde.

"Nemůže tu tak postávat," kývla jsem na neznámého mladíka a hodila mu přes ruku kus rudé látky ze svých šatů.


^^ snad jsem do ničeho neskočila...

"Raven, drahoušku, víš, že tvé nabídky málokdy odmítnu, ale dnes bohužel musím," usměji se na Raven, pro kterou mám opravdu slabost. Když tedy nepočítám Celii. Zde je vlastně můj druhý domov, zvláště když část peněz, které vydělám jde jako sponzorský dar sem. Podívám se na Johna i Paula a kývnu na ně. Ví kam mají jít, proto mezi sebe vezmou mladíka a mají se k odchodu. Ještě než to ale stihnou, přijde další dívka, která je známá jako Saraghina. Nevím proč, ale asi mne nemá ráda. A to jsem jí nic neudělal.
"Vše je v pořádku, Saraghino, už zařízené," věnuji jí jeden z mnoha úsměvů a znovu se podívám na mladíka, který má postřelenou ruku. Sar mu ji překryje kusem látky ze své róby, což okvituji pouhým kývnutím hlavy.

"Běžte Johne, za chvilku za vámi přijdu," popoženu otálející muže a znovu otočím svou pozornost k dívkám. Nemám v plánu jim říkat, co se stalo a že si na jejich zaměstnankyni a mě brousí zuby konkurence.
"Ovšem sklenka něčeho ostřejšího by opravdu bodla," pousměji se opět na Raven a rozhlédnu se po recepci. Je zde živo, spoustu z těch lidí znám a oni znají mě. Ví kdo jsem, ví čím se živím, nikdo ale nic neříká a málo kdo mi věnuje více pozornosti než je třeba. Nikdo se nechce zaplést s místním šéfem podsvětí, pokud se nejedná o nějaký nekalí obchod.
"Sar, vám nikdo neublíží, to nedovolím," zareaguji trošku později na strach, který jsem zahlédl v dívčině očích. Nikdo neublíží dívkám z patronátu Madame Celie dokud já dýchám a jsem schopen držet zbraň a nůž na krku všech, co by se o to přeci jen pokusili. Vždyť jsou pod mou výlučnou a hlavně bezplatnou ochranou.

Když se situace rozhýbe do bodu, kdy by mi měl někdo někam pomoci, už to skutečně potřebuji. Ztráta krve byla velká a ani si přesně nepamatuji jak jsme se dostali sem a o co jde.

"Díky starouši, vzals mě rovnou do nebe co?" uculím se unaveně přes rameno na McCollinse a matným pohledem přejedu dvě přítomné dívky. Když mi jedná položí přes raněnou ruku kus rudého oblečení, věnuji jí vděčný pohled. "Grazie mille bella signora. Hluboce bych se vám uklonil, obávám se však, že bych upadl" poodhalím bílé zuby v úsměvu a dál se nechám vláčet. Nevím co se děje potom a na nějakou dobu odpadnu, proberu se až na nějaké posteli nebo lůžku či co to je. Kde to jsem? Jo aha ... v nebi.

V pořádku, v pořádku, jak to jen může říct? divím se.
"Doktor taky? pozeptám se spíš ze zvyku, jež mi velí vždy všechno vědět. Nesnáším, když mi něco zůstane utajeno. "asi bude lepší, když dojdu pro Darwina; má náš dům v lásce," vesele se pousměji. A rozhodně nikomu neřekne, že tu skladujeme skoromrtvého... dodám v duchu a s nervozitou sleduji, jak mladíka vedou do jednoho z pokojů. Snad si už nikdo jiný ničeho nevšimne.

"Takže..." odmlčím se a skousnu si ret. "padl na naší ochranu?" zeptám se se strachem. Ne, určitě to byl ten zápas. Jinak nemají důvod útočit.
"Až se vrátí mamá budeš to s ní muset vyřešit," sdělím mu pochmurně zatímco se promenáduji k recepci, kde je i lehký kabátek.

"Dojdu teď pro Darwinam, pomůže mu a já pak dodělám zbytek," obeznámím je se svým plánem, a když nikdo nic nenamítne odejdu z dobu a běžím k rodinné lékárně pane Darwina. Kousek od ní je menší lokál. Nic dobrého, ale když chcete prokecat s přáteli celou noc není tu nic lepšího. Směřovala jsem právě tam. Když není u nás tak kde jinde, že?

Vrazila jsem do dveří lokálu. Všechny pohledy a stejně tak i oplzlé narážky se strhli k mé maličkosti. No jasně, nemají tak hudrujou, pomyslela jsem si znechuceně a popoběhla ke stolu, kde seděl pan Darwin.

"Omlouvám se, strašně moc," začala jsem a bylo na mě znát, že jsem jej nechtěla uvrhnout do této situace. I když jemu se to určitě libí, praseti. "stala se... jistá věc, nechci k tomu volat doktora, pomohl byste?" mluvila jsem potichu, ježto ti bližší hosté nám naslouchali a já nechtěla nějaké pomluvy, co by mohly kolovat.
Pan Darwin po chvíli souhlasil, došel si pro své věci a společně se mnou se vydal do Černého cirkusu.

"Budete něco potřebovat?" ptala jsem se ještě, než jsme vešli do pokoje, kde měl mladík být.
"Voda tam je?" optal se ihned pan Darwin.
"Samozřejmě," zastavila jsem se před dveřmi a pomalu je otevřela. Mladík tu skutečně ležel, nevypadala nijak dobře. Ach Bože, jen ať tu neumře, prosím.

"Mám počkat?" položila jsem mu další otázku, i když je pan Darwin nemá rád. Pan Darwin prostě jen rád šoustá, to je celé. Přikývl a přešel k posteli s mladíkem.
Byl to zručný muž a ač nikdy nebyl studován zdravotníkem vedl si, dle mého, dost dobře, i když věřím, že pro onoho mladíka to mohlo být dost bolestivé.

"Tak?" vyhrkla, když si Darwin začal házet věci do tašky. Nic mi neřekl jen nenaznačil, že to zas tak špatné není, řekl mi, co s ním dělat a kdy by měl přijít na kontrolu, pak se definitivně sbalil a šel za svou ženou.

Nakonec jsem hned po něm odešla i z pokoje já. Snad ještě Georg a Raven nic nezačali, pousmála jsem se a vydala je hledat. Pakliže zrovna neměli nic na "práci" přišla jsem až k nim-
"Bude prý v pořádku, ale nevím, nevypadá moc dobře. Zůstala bych u něj, ale je tu bar... zamumlala jsem. "nebo sem někoho dáme? Ráda bych u něj zůstala kdyby se něco stalo," dobrotivá krávo, nadávala jsem si v duchu a jen, co mi odpověděli jsem se vydala pro čisté oblečení a znovu do pokoje mladíka.

"Ahoj hrdino," usmála jsem se a sedla si k němu na postel. "cítíš se už líp? pozorně jsem si jej prohlížela, než se můj pohled znovu zastavil na jeho ruce.
"Pár dní a bude ti líp," řekla jsem s klidem, zvedla se z postele a došla si pro misku s vodou, jež jsem postavila u postele.

With great responsibility come great problems

Chystala jsem se, že vpadnu do kuchyně, abych odchytla malého Joea, který asi bude právě umývat nádobí, aby okamžitě všeho nechal a doběhl pro doktora, když se najednou ve dveřích spojující recepci a bar objeví Sara, která pravděpodobně vyšetřila chvilku, aby se mnou znovu prohodila několik slov a trochu nám oběma uvolnila jednotvárnou noční směnu.
Když však v hale spatří pana McCollinse, obličej jí náhle ztvrdne. Nervózně se poškrábu na krku, ale nezazlívám jí to ani se nedivím. I já mám pár návštěvníků, které když vidím vstupovat do dveří, že bych se nejraději otočila na patě a zmizela několik mil daleko, ať už se stejných důvodů jako má Sara, nebo ze zcela opačných.

Vypálí směrem k mužům několik ostřejších slov, ale pak se začne více zajímat o mladíkův zdravotní stav. Trochu kontruje můj návrh dojít pro lékaře. Nadhodí pár argumentů – nevím, tohle město není žádný ráj, takže potyčky v ulicích jsou doslova na denním pořádku, a myslím, že by pan McCollins dokázal doktorovi zaplatit slušné peníze za držení huby, ale krucinál, nakonec musím uznat, že má zase pravdu. Jistota v podobě pana Darwina je mnohem lepší než si ukousat nehty nervozitou, zda se opravdu někde něco neprořekne a v tu ránu jsme v problémech asi všichni.

"Pan Darwin zní hodně dobře. Přichystám zatím všechno potřebné do pokoje. Pane Collinsi, mohla bych vás zatím poprosit, abyste se tedy usadil na baru, chvíli sledoval show a já se za několik minut vrátím, abych vás obsloužila," souhlasím se Sarou a pohybem ruky ukážu směrem do baru.

Ozbrojený doprovod podepře mladíka a napůl odvádí a napůl odnáší do pokoje. Vrazím do kuchyně, až všichni přítomní obrátí svou pozornost na mě ve dveřích.
"Potřebuju horkou vodu do zadního pokoje, a myslím tím hned teď."
V dalším okamžiku jsem pryč, mířím do společné koupelny a ze skříněk vyndám pár čistých, bílých pláten, které nebude asi na škodu mít připravené po ruce a vydávám se do pokoje, kam už chlapi stihli mladíka uložit. Přitáhnu blíže jeden z taburetek a položím na ně přinesená plátna. Pak se otočím na kluka a položím mu ruku na orosené hořící čelo.
"Pomoc už je na cestě, bude tu určitě dobrý," pousměju se na něj a snažím se jej povzbudit, i když netuším nakolik je při vědomí, aby mě slyšel.
Snad se Sara vrátí s lékárníkem brzo.
Odcházím z pokoje, ještě se na něj naposledy obrátím, jako by byl zraněné koťátko, o které se člověk bojí nechat jej o samotě.
Vyhnu se jedné holce z kuchyně, která sem míří i s horkou vodou. Vida, jak umí poslouchat, když se jim chce.

Byť je to pro tuhle noc Sarina práce, je více než samozřejmé, že na tu krátkou chvíli vklouznu za bar já, sehnu se pro čtyři skleničky a už sahám po známé láhvi.
"Jako obvykle a nebo snad máte chuť na něco zcela jiného? Pánové si dají určitě také, že je to tak? Vím, že jsou dneska ve službě, ale přeci jen bychom jim nemohli odepřít aspoň jednu skleničku," zeptám se pana McCollinse.

Na Saru i pana Darwina je jak, jak se zdá spolehnutí, protože netrvá příliš dlouho, než se objeví u nás se zprávami ohledně zraněného mladíka.
"Ty jsi naše dobrá samaritánka," pousměju se na ní. Neboj, za bar někoho seženu, myslím, že Paulette je dneska volná a pánové mají rádi ten její kůzlecí humor, ty se můžeš postarat o našeho pacienta. Kdybys cokoliv potřebovala, víš kde mě najdeš, kdykoliv se můžeš na mě obrátit," zamítnu její pochybnosti, co teď bude důležitější.
"Já se budu muset vrátit zpět na recepci, povinnosti volají a nerada bych zklamala mamá," pronesu smutně, zase opustím bar, pár krátkých minut hledám tu francouzskou kurvičku, abych jí poslala k baru a zase se vracím k vítání.

"Jako vždy," kývnu hlavou, když mne Raven doprovodí k baru a nabídne pití. Vnímám však napůl, takže automaticky vezmu sklenku se skotskou whisky a napiju se. Normálně by mi nějakou chvilku trvalo, než bych doušek spolkl. Tentokrát jej ale polknu ihned a nechám si nalít další. Když se zeptá, jestli může nalít i mým mužům, jen přikývnu. Přemýšlím, jak a kdy podniknu protiútok, jak bude silný a kam bude vedený. Jestli se nejdříve zbavím starýho, nebo rovnou a bezohledně napadnu jejich bordel. Kdo ví. Jedno je ale jisté, Celie by ráda věděla, co se děje.
"Chlapci, nepřežeňte to," řeknu Johnovi a Paulovi, kteří si už nechávají nalít druhou sklenku. Mladíka již odvedli a v momentální chvilce by u něj měl být doktor. Pokud se Sar povedlo, vytáhla z postele Darwina, se kterým se vyrovnám později. Za chvilku se dole objeví Saraghina se zprávami o mladíkovi. Bude v pořádku, byť tak nevypadá. Sice se řekne střelná rána do ruky, ale pokud se trefí nějaká důležitá céva, je to v hajzlu.
"Skočím se podívat na mladýho, pak počkám na Celii v její kanceláři," podívám se na děvčata i oba muže.
"Až tu skončíte, vraťte se do hospody a zařiďte úklid toho bordelu v zadní místnosti. Hlavně bacha na ty hajzly," zaúkoluju Johna i Paula, lehce se ukloním děvčatům a vyrazím se podívat na mladíka. Jen nakouknu do pokoje, zkontroluji, že má vše, co potřebuje a hned se musím pousmát. On toho zrovna teď moc nepotřebuje, je mimo. Pak se vydám do kanceláře madame Celie. Ještě než ale opustím chodbu, kde se nachází pokoj s raněným, uslyším jak se otevírají dveře. Než se stihnu ale otočit, spatřím jen lem šatů a opět se zavírající dveře. Sara se za ním šla podívat. Jen se pousměji a dojdu až ke kanceláři, kam vstoupím a usadím se na pohovce pro hosty. Než se Celie vrátí, dám si drobného šlofíka.

Točí. Celý svět se kolem mě točí... Pomalu otevřu oči a zahlédnu dívku co stála u uvítacího pultíku a jakoby z dálky slyším její hlas ale moc nerozumím slovům. Ta mi do hlavy dojdou až dávno potom, co dívka odejde. To už je u mě ale jiná i s doktorem. Sakra to je servis, to by se mi líbilo pořád. Na obvazy a dezinfekce co mám v kapse už si ani nevzpomenu, je ale dost možné, že mi je vyndali když mě ukládali na postel. "Doktore, je mi jedno co budete dělat ale ať je ta ruka funkční. Vypalte to ohněm, zalejte vařícím olejem, niente, ale ať v ní neztratím cit" podívám se na něj a zase odpadnu.

Když se opět proberu, sedí u mne ona dívka co přivedla doktora a něco mi povídá. Jakejch pár dní? "Nemůžu tady bejt tak dlouho, to mi domácí rozprodá věci, víte jak to tady je, když se někdo nevrátí na ubytovnu do dvou dnů..." pokusím se vstát, ale bez sebemenší známky úspěchu. Naopak mi tělem projede podivná vlna nevolnosti, postel se se mnou zatočí a opět padnu bezvládně na lůžko.

Takže on žije, pousměji se na okamžik než začne blábolit. To jsem si mohla myslet, další posranej hrdina, zatřepala jsem hlavou a posadila se k němu na postel.
"Seš u George, ne? Ten se o to postará, neměj strach..." snažím se jej uklidnit, ale dřív než stihnu dokončit větu mladík opět odpadne. Jeden by neřekl, co všechno dokáže jedna rána, pomyslím si, když namáčím kousek bílého hadru, abych mu očistila ruku a zchladila čelo.

Na dlouhou dobu je to poslední taková činnost. A některé to dělají denně, slepice, pousměji se nad osudem některých žen.

"Simy," křiknu, když vykouknu z pokoje a zahlédnu jednu z dívek. Myslím, že je to zrovna jedna z těch "horších", ale nikdy jsem neslyšela, že by s ní byly problémy. "nějakou pánskou košili," požádám jí až moc vlídným hlasem a opět zmizím v pokoji, kde mladíka vysvléknu z té jeho. Beztak by z toho krev nedostal... zakřením se a s nechutí hodím košili ke dveřím, jež se záhy pootevřou a dovnitř nakoukne blonďatá hlavinka.

"Hoď mi to," zamumlám a chytnu čistě bílou košili. Simy se ani nepozastaví a hned zase zmizí. Konečně někdo, kdo ví, co má dělat.

Konečně na místě

Najednou se vás u baru sešlo několik, dva dobře vypadající gentlemani, jeden který mlátil pěstí do stolu a s ním jeho tichý doprovod, který nemohl mít víc než třicet let. Snažil se získat pozornost Raven. Georg čekal na zprávy o stavu jeho nového přítele, který jako rozzuřený pes hlídal Georgův majetek a neznámí muž, kterého nikdo nikdy v Cirkusu neviděl. Na koho asi společnost čekala, a prodlužovalo se tím zahájení pokerového turnaje o tisíc liber.

Dívky si ihned začali všímat movitějších pánů, typovaly to od oka, ten kdo měl lepší oblečení, ten byl středem pozornosti. Mysticky působící Aleera, se zavěsila do rámě muže v klobouku (Arthur Wilson) a hned ho odvedla k pultu kde obsluhovala místo Saraghiny, mladá francouzka Paulette , která ihned začala nabízet alkoholické nápoje a vesele se smála. Na pódiu zrovna zpívala krásná španělka, jakousi milostnou píseň, zpívala tak smutně, že se až kámen ustrnul.

Darwin, lékař, kterému Celie bezmezně věřila se podíval na Rickyho a potom na tebe. "Slečno, myslím, že to nebude nic pro vaše krásná očka, kde je prosím madame Celia, ta zná felčarské dovednosti a umí to co já." Podíval se na Saraghinu a posunul si brýle na nose. Potom nalije na bílé pláténko několik kapek, ostře páchnoucí tekutiny a dá ji Rickymu k nosu. "Počítejte od deseti k jedné." Řekl Rickymu, když mu přikládal plátno na nos.

Rozjížděli se ti oči, obličej dívky, která tě dovedla do pokoje jako by byl v mlze a hlasy zněly vzdáleně. Počítal si nahlas, někde na pětce, tvůj hlas ustanul. Potom si usnul, a spal si spánkem beze snů.

Co viděla Sara pokud neodešla. Lékař si lozložil kufřík, plný nejrůznějších nástrojů a propriet, kterým dominoval opravdu velký magnet. Odezinfikoval ránu, rozřízl ji ostrým skalpelem a tobě řekl, abys osušila krev. Potom vzal do pinzety magnet a kroužil s ním na paží Rickyho. Během pár úderů srdce byla kulka venku a lékař mohl dokončit svou práci. Precizně jej sešil, uklidil si své nástroje a dal ti několik instrukcí. " Slečno, měla byste být u něho než se probudí, bude cítit velké bolesti, dejte mu pár kapek morfiové tinktury a tak za tři hodiny mu dejte jíst, silný kuřecí vývar." Odkašlal si a napil se vody. " Zítra pro mne pošlete, podívám se na tu ránu." Otočil se na patě, u dveří si umyl ruce a potom odešel z podniku.

Graveyard shift

To nám teda noc zajímavě pokračuje. Sara nám odešla hrát si na zdravotní sestřičku, pan McCollins se nechal odvést do jednoho z volných pokojů, aby tam podle svých slov počkal, až se vrátí Madame Celia a projednal s ní důležité a tajné záležitosti. Přeberte si to.
Holky nám začínají pánům posedávat na klíně, pochichtávat se vtípkům, které většinou moc k smíchu nejsou, na pódiu nám začíná další, tentokráte pěvecké číslo. Tuhle zpěvačku mám docela ráda, dokáže v člověku najít city, o kterých si nikdy předtím ani nebyl vědom.
Paulette se zvonivým smíchem posílala po barovém pultu jednu skleničku za druhou.
Aspoň tohle se nám daří. Nikdo z hostů ani netuší, že máme v zadním pokoji kluka, zraněného pravděpodobně ne za zcela počestných událostí. Kdyby to tak pokračovalo, tak bych byla rozhodně více než spokojená.

Přivítám dalších několik návštěvníků, z nichž většina zamíří do pokojů s holkama a zbytek na bar dát si něco k pití. Mince zazvoní o pult, pohybem ruky se o ně postarám a pánové mají o zábavu postaráno.
Ale asi mi není přáno, abych měla chvíli klidu. Jeden ze stolů v baru okupuje párek návštěvníků, z nichž jeden není zrovna tím nejtišším společníkem. Jelikož na baru už není Sara, bude na mě, abych mu trochu zatnula tipec.
"Dobrý večer, pane. Jsem moc ráda, že jste si na příjemné strávení dnešního večera vybral náš podnik, ale jsou tady i jiní hosté, kteří by ocenili, aby je nikdo nerušil. Bylo by možné, abyste nám tady tolik netřískal do stolu?" Můj hlas postrádá jakýkoliv tón rozzlobenosti, je spíše prosebný.
Přejedu pohledem na jeho společníka, s připraveným zářivým úsměvem.

Dopis...

Netrpělivě jsem přecházel po pokoji, od té... nepříjemné události, zrůdnosti, odpornosti, příšernosti, co byla spáchána na mé milé přítelkyni Kimami jsem se nemohl pořádně soustředit, ani pracovat, zžírán touhou dopadnou toho ničemu, či dokonce ničemy, co byli schopni, něco tak odporného spáchat.
Udeřil jsem pěstí do stolu, když tu se před domem zastavil posel od madam Celie. Ach, díky Bohu za její pohotovost.
Ponořen v ambivalenci úlevy a stále vzrůstajícího vzteku jsem se začetl do listu psaného jemnou dámskou ručkou. Četl jsem jej jednou, podruhé a nakonec i potřetí, načež našel svoji smrt nad plamenem svíčky. Já budu pátrat, slibuji, Kimami!

Udusil jsem v sobě svá nepatřičná podezření k mému bratru, který sice dokáže být ničema, ale nerad bych jej obvinil z oné zrůdnosti... Přesto několik málo plamínků zášti stále hořelo na dně mé duše, která umírala bolestí, za krásnou dívku tmavé pleti. Odkdy rozhoduje barva??! Zoufale si prohrábnu vlasy, div, že si nějaké nevytrhnu a poté, co obstarám nezbytné nutnosti pro můj odjezd netrpělivě vyběhnu do stájí.
Snad proto, že tě musím vidět... Pomyslím si v odpověď racionálním výčitkám a pobídnu koně do běhu. Směr - Kimami...

Na mieste

Prostredie cirkusu ma prekvapí, našťastie príjemne. Vítaná zmena po posledných rušných dňoch zháňania a vybavovania malicherností. Z domácich nepoznám nikoho, väčšinu času sa teda len držím opodiaľ, nezapojím sa ani do pokrového turnaja. Karty mi nikdy príliš nešli, taktické klamanie v praxi nieje pre mňa. Veľmi preto poteší keď som doslova odvedený kráskou s ázijskými rysmi. Podobných žien som v domovine príliš veľa nevidel.

Ešte viac rozradostí nádherná Francúzka pri pulte. I keď Brit, k Francúzom som nikdy prílišný odpor necítil, v prostredí Kanady by to beztak bolo nemožné. Hneď si teda objednám whiskey či čokoľvek podobné, podľa priania tiež objednám nápoj pre Aleeru. Napriek tomu, že by som radšej hovoril s barmankou rešpektujem snahu cudzinky, a samozrejme - popravde ma i fascinuje. Takže len dúfam, že hovorí anglicky.
"Odkiaľ ste, pani?" oslovenie lady je použité skôr humorne než so skutočným významom, no nič vhodnejšie ma nenapadlo. Predpokladať, že sa jedná o slečnu by bolo hlúpe.

Kolotoč kolem své osoby vnímám jenom v mlhách. Delirium mě posune do jiného světa plného nelogiky a absurdních výjevů. Několikrát otevřu oči, ale sotva se mi to podaří pořádně, doktor mě uspí nějakým roztokem. "Deset, devět, osm, sedm ... šest ..... pět." Víčka se mi klíží neuvěřitelnou silou, jako by byla z olova. Konečně usnu normálním spánkem, nebo lépe řečeno doslova do něj upadnu.

Nevím jak dlouho jsem byl mimo, ale když se probudím, dívka stále sedí u postele. Otočím se směrem na ni syknu, když mi ranou projede bodavá bolest. Sakra, hlavně ať je funkční, ať se zahojí, ať v ní neztratím cit! projede mi hlavou zděšená myšlenka. Copak bych mohl dál existovat jako doposud s nějakým omezením pohybových funkcí? "Nemusíte mě hlídat pořád, ale díky" pousměji se směrem k dívce a rozhlédnu se po pokoji. "Jak dlouho jsem byl vůbec mimo?" syknu opět a druhou ruku si přiložím na ránu.

Graveyard shift

To nám teda noc zajímavě pokračuje. Sara nám odešla hrát si na zdravotní sestřičku, pan McCollins se nechal odvést do jednoho z volných pokojů, aby tam podle svých slov počkal, až se vrátí Madame Celia a projednal s ní důležité a tajné záležitosti. Přeberte si to.
Holky nám začínají pánům posedávat na klíně, pochichtávat se vtípkům, které většinou moc k smíchu nejsou, na pódiu nám začíná další, tentokráte pěvecké číslo. Tuhle zpěvačku mám docela ráda, dokáže v člověku najít city, o kterých si nikdy předtím ani nebyl vědom.
Paulette se zvonivým smíchem posílala po barovém pultu jednu skleničku za druhou.
Aspoň tohle se nám daří. Nikdo z hostů ani netuší, že máme v zadním pokoji kluka, zraněného pravděpodobně ne za zcela počestných událostí. Kdyby to tak pokračovalo, tak bych byla rozhodně více než spokojená.

Přivítám dalších několik návštěvníků, z nichž většina zamíří do pokojů s holkama a zbytek na bar dát si něco k pití. Mince zazvoní o pult, pohybem ruky se o ně postarám a pánové mají svou zábavu.
Ale asi mi není přáno, abych měla chvíli klidu. U pultu stojí další párek návštěvníků, z nichž jeden není zrovna tím nejtišším společníkem. Jelikož na baru už není Sara, bude na mě, abych mu trochu zatnula tipec.
"Dobrý večer, pane. Jsem moc ráda, že jste si na příjemné strávení dnešního večera vybral náš podnik, ale jsou tady i jiní hosté, kteří by ocenili, aby je nikdo nerušil. Bylo by možné, abyste nám tady tolik netřískal do stolu?" Můj hlas postrádá jakýkoliv tón rozzlobenosti, je spíše prosebný.
Přejedu pohledem na jeho společníka, s připraveným zářivým úsměvem.

Anna zaraženě zmlkla a už nepromluvila. Myslela si svoje, jak byla ostatně zvyklá a pozorně naslouchala instrukcí ženy jenž před ní stála. Vypadala, že je v tomto podniku už nějaký ten pátek. Její způsoby byly poněkud zdrsnělá a obhroublé, což Anně nepřišlo překvapující.

Dívka přikývne a nahlédne do kuchyně. Při zmínce o tom, že by měla zesílit si pomyslí: To se nesmí stát! Mohla bych poté přijít Arthurovi zase přitažlivá.. Popis práce jí nepříjde příliš náročný. Vařit i prát v dnešní době umí asi každá žena. Jenže...vydrží tu vůbec? V tak hrozném prostředí? A co, když se k ní budou chovat hrubě? Jestli ano, tak už prostě jednoho dne nepříjde.
Všechno však bude lepší než život s Arthurem!

Koupání šlo ztuha. Především odstranit špínu zažranou za nehty. Její kůže byla z kartáče celá zrudlá. Ještě s mokrými vlasy vyšla z koupelny. V šatech, které měla na sobě se cítila jak nahá a měla tendence si zakrývat hrudník skřížením paží. Nervozně si upravila rozpuštěné vlasy za ucho. Vešla do kuchyně a bázlivě se rozhlédla.
" Dobrý...dobrý den."

Noční Cirkus

Xavier byl celkem dost temperamentní muž, jak jsem si stačil již všimnout. Místo osobní stráže jsem si začal připadat jako kus hadru, který za ním vlaje. Jak mu mám dělat tělesnou ochranu, když mluví úsečně a nesděluje mi své plány dopředu? Nedivím se, že ti přede mnou nevydrželi dlouho. Je to horší než hlídat malé neposedné dítě. Pokud přečkám tuto noc, budu si o tom s ním muset promluvit, i za cenu, že by mě propustil. Nehodlám nasazovat vlastní život jen tak nadarmo.

Když jsme se konečně dostali do dalšího podniku, měl jsem pot i na zádech, jak jsem hnal koně, abych svému zaměstnavateli stačil. U dveří jsem s ním srovnal krok, tedy..držel jsem se těsně za ním, ne vedle. Sundal jsem si klobouk z hlavy a pokynul na pozdrav přítomným. Xavier na sebe upozornil dost výbušným způsobem. Pokud hodlá na sebe takto upozorňovat pokaždé…začínám litovat, s kým jsem se to dal do spolku.

Porozhlížím se kolem a nemusím dlouho přemýšlet, co je to za místo. Už jen ta červená lucerna venku. Ženy tu jsou krásné. Jak se zdá, i profesionálně nevtíravé, leč přítulné. Zpěvaččin hlas dodává podniku zvláštní atmosféru. Kdyby se do něj Xavier na chvíli zaposlouchal, třeba by se uklidnil snáze.

Ale přese všechny ladné křivky, mi před očima vytane vzpomínka na snědou pokožku, hluboké až uhrančivě jiskrné oči, ve kterých tonulo tolik něhy i zahalených tajemství. Na úsměv, který rozdmýchával oheň v mých útrobách a na lesk tančící po uhelně černých pramenech. A já se mimoděk musel pousmát a zatoužit po tom, co již minulo.

Snad jsem měla doktora alespoň doprovodit ke dveřím, pomyslím si, když mladík opět upadne do hlubokého spánku. Chvíli mu ještě otírám čelo, než si dovolím si také odpočinou. Z vedlejšího pokoje si donesu džbán, ve kterém je víno zředěné s vodou. Není to moje nejoblíbenější pití, hlavně proto, že jej vždy popíjím s jedním důstojníkem, už na pohled dost odpudivým mužem, leč stane se, že s ním čas od času musím jít já.

Otřepu se a dojdu k oknům. A ráno ještě nepřichází, pomyslím si a opět se usadím k mladíkovi na postel. V rukou držím skleničku, otáčím jí a sleduji, jak zředěné víno olizuje okraje sklenky. Vyruší mě až syknutí mladíka. V tichosti pokoje to zní až nepřirozeně ně tiše. Zřejmě se dívky uskromnily, pomyslím si ještě předtím, než se na mladíka otočím.

"Nechceme, aby se vám ještě něco stalo," podotknu tiše. Mohlo by nás to totiž až moc stát! dodám v duchu, ale na mladíka se vlídně usměji. "daleko méně, než Pan doktor čekal," připustím. "snad je to tak dobře," zašeptám a vstanu z postele, abych mohla dojít ke stolku, kde vedle džbánu s vínem stojí i jeden mešní s vodou.
"Nemáš žízeň?" otočím se na mladíka a raději rovnou naliji do sklenky vodu.

Jako by dnes smrti nebylo málo

Nikdo z vás nečekal, že večer vezme takové obrátky. Raven se snažila usměrnit muže u baru, který mlátil pěstí do pult, který se zachvěl. Jeho mladý doprovod nasával vůně a pocity z místa, které lákalo k neřesti. Mladý pán Leander Wilson se nechal obletovat kráskou, která mu štěbetala do ouška pochvalná slůvka a lákala ho do jednoho z luxusních pokojů v podkroví. Paulette, ta malá koketka, zrovna tančila can -can za barem a odhalovala štíhlé nožky, její zvonivý smích naplňoval uši pánů u baru.

Najednou ze zadního salónku vyběhla slečna Sophie, bílá tak jako kdyby viděla ducha a mířila si to rovnou k recepci. Klopýtala mezi stolky a občas do nějakého vrazila. Panu Leanderovi přišlápla dokonce nohu" Prosím zavolejte mi bryčku, nebudu tu ani minutu." V očích se jí leskly slzy a hlas se jí chvěl. Několik úderů srdce potom co vyběhla vyděšená dívka, e jako uragán řítil ze salónku muž, který se choval jako hulvát a obtěžoval přítomné dámy. Měl napřaženou ruku a v ní třímal revolver. " Ty malá čubko." Křičel až mu od úst létala pěna, vypadal jako vzteklý pes, kterého je třeba utratit.

Vzduch zhoustl a jako by se zastavil čas, když místností zazněl výstřel, který měl být pro tu malou Sophii. Mohla být ráda, že byl tak špatný střelec. Kulka se zastavila o muže, který ji ještě před několika minutami, v duchu proklínal. Na bělostné košili gentlemana vykvetl rudý květ a on nestihl ani vykřiknout, sesunul se k zemi, k nohám svého strážce. Střelec ještě jednou vystřelil, ale pro dobro přihlížejících minul. Potom jen cvakal naprázdno. Slečna Sophie se odporoučela také na zem, chuděrka omdlela, návalem celé situace.

Štěkot zbraně byl slyšet i v nejvyšším patře.

Cesta

Tvá vůle byla nezdolná, ani otec by tě nezastavil, musel si vidět svou přítelkyni, která jistě zažívala hotová muka. Musel si prchnout nepozorovaně, ani Joe, váš poslední černý sluha, se nesměl dozvědět kam odjíždíš. Celia apelovala na to, abys byl opatrný a neprozradil ji. Byla sama v cizím prostředí mezi dívkami pokleslých mravů. Pořád si přemýšlel o tom, kdo ji mohl tak hnusným způsobem ublížit. Otec ještě seděl ve své pracovně a řešil záležitosti okolo plantáží s hlavním předákem, byl slyšet vzrušený rozhovor. Dřív než za hodinu se z pracovny nedostanou, to byla příležitost, jak uniknout nepříjemným otázkám. Bratr byl mimo dům už několik dní, nevypadalo to, že by se měl vrátit dříve než za týden. Ale, kde je ten proklatý Joe? Který by mohl tvému otci povědět, že si odjel.

Když zmizela Kimani, otec tě nechtěl nikam pouštět.

"Jo no, to je od vás hezké signora. Ale vážně nehodlám obtěžovat více než doteď. Ale ano trochu vody bych si dal prosím" pousměji se vděčným pohledem a následně přijmu sklenici vody. "Jsem si ale jistý, že máte zábavnější věci na práci než sedět u jednoho blbce, který se nechal postřelit." Vypiji vodu se sklenice a syknu, když se opět ukládám na postel. Tohle je vážně den za všechny prachy.

Konečně mám trochu času rozhlédnout se po místnosti, do které mne donesli. Místo výzdoby ale pátrám pohledem po svých věcech. Zvláště pak po měšci, kvůli kterému vlastně mám za sebou celou tuhle anabázi. Přemýšlím, jestli mi vůbec bude stát za to riskovat tady podobné věci za to, abych si chvíli užil. Neměl bych začít využívat prostředků jinak? Pokud bych vydělával víc než bych potřeboval, třeba je nějak investovat. Nebo možná.... Z přízemí se ozve výstřel a hned nato druhý. No to snad... "Merda" posadím se prudce na posteli až heknu a rychle se začnu rozhlížet kde mám pistoli. Skutečně krásný den a noc.

Podnik

Zvláštní jak se v jediném okamžiku dokáže proměnit celá situace k horšímu. Mělo mi být podezřelé, že jsem našel dobrou práci, nocleh i stravu .. za tak krátkou dobu. Asi mi nebyl souzen snadný začátek v novém světě.

Jako tělesná stráž jsem se neosvědčil. Nestačil jsem Xaviera strhnout dostatečně včas stranou. Ta proklatá kulka mu nyní brala život a v jeho očích čpěla smrt. Nenabídl jsem svůj život za jeho. Vážil jsem si sebe sama a on pro mne, kromě finančního zajištění, neznamenal vůbec nic. Pravděpodobně jsem tu skončil. Do hajzlu.

Sáhl jsem po zbrani, ale připadalo mi zbabělé střílet po někom, kdo se již odzbrojil. Přesto jsem vyrazil jeho směrem, abych ho omráčil. Nadělal tady škody už dost. Doufal jsem, že mi někdo z přítomných milostpánů podá pomocnou ruku. Ale možná si ty svoje rozmazlený pracky nechtěj špinit. Zatnul jsem zuby a uštědřil tomu nezřízenému pořádnou ránu do zad. Byl jsem naštvaný. Přímo rozezlený. Dnes se mi už podruhé rozsypala vidina lepšího života. A tak mi bylo jedno, jestli si krví zadělám košili, nebo že mi přerazí nos. Chtěl jsem se prát a vybít si vztek.

Ani trochu klidu mi nedají

Sotva se vyškrábu do pokoje, který je určen pouze mě a ulehnu na chvilku do pohodlné postele, vyruší mne zvuk střelby. Nejdříve se ho rozhodnu ignorovat s myšlenkou, že se střílelo někde venku, ale když zaslechnu i druhý výstřel a následně křik žen, dojde mi, že to venku nebylo. Vylítnu z postele, popadnu revolver, který jsem si položil na stolek a naboso seběhnu až dolu.
"Co se to tu kurva..." zaburácím a pak si všimnu postřeleného, teď už nejspíše mrtvého, muže, nejspíše mrtvé ženy a chlápka, který právě pouštěl bouchačku na zem. Mimo něj jsem viděl ještě jiného chlapíka v celkem slušivých hadrech, jak se po střelci vrhá. Ani trochu jsem nelenil, přiskočil ke střelci a poslal mu dobře mířenou ránu pěstí do zubů. Ta by ho mohla uzemnit.
"Ticho, sakra," zaburácí můj hlas v tom lomozu a já se rozhlédnu po všech přítomných.
"Může mi někdo vysvětlit, co se tu sakra stalo?" zeptám se všech. Vím, chovám se jako kdyby mi to tu patřilo, ale momentálně je mi to ze srdce jedno.

Ráno druhého dne

Sora

Možná se ti to zdálo, ale jako bys v noci, když si usínala zaslechla výstřel ze spodního patra domu. Už si jich několik slyšela a mohla si odtušit odkud šel. Nebylo to poprvé co si zde gentlemani vyměňovali názory pomocí koltů. Podezřelé ticho bylo znepokojivé. Jen dva tiché hlasy se mezi sebou dohadovali u recepce, jeden patřil mamá a druhý? To se těžko odhadovalo. Ale také jako bys ho znala. Minimálně jednou s tebou mluvil. Mamá si jen povzdechla a prosila muže, aby odešel a zatím se nevracel. Prosila ho opravdu úpěnlivě. Pokud se rozhodneš vykouknout zpoza rohu, uvidíš staršího muže, kterak se objímá s Célií. Ta mu vtiskne dlouhý polibek a strká ho ze dveří ven.

Potom se posadí do křesla k nedopité sklence a zoufale praští rukou do stolu. Byla nešťastná , jinak perfektně upravené vlasy jí padaly do obličeje a ruce se jí chvěly, jako v zimnici.

Zvláštní ráno

Seděla jsem u sebe v pokoji a přemítala nad událostmi, které se staly. Vyplížily se z mých vzpomínek tak rychle, že je musím pochytat.
Zvláštní jak jedna dívenka, může zůstat v paměti jiných lidí. Jak se asi má Kimani? Povzdechnu si. Ale následně sebou škubnu.
Výstřel? Tady? Jsem zvyklá na žárlivé či něhy chtivé pány, ale tohle?

Vykouknu z poza rohu a tam vidím mamá s nějakým pánem. Na chvíli se usměji úlevou, protože si myslím, že vše byl omyl, ale mamá vůbec nevypadá uvolněně. Spíše naštvaně, smutně… nedá mi to a musím jít za ní. Mohu ale? Na dva kroky vyjdu z pokoje a zvolám. „Mamá? Mamá, co to bylo za hluk?“ podívám se pozorně na roztřesenou ručku. Najednou se zdá být tak stará. „Mamá jste v pořádku?“ špitnu.

Podívám se směrem, ze kterého jde hlas a zaostřím na postavu. " Copak tady děláš Soro." Promluvím k ní vlídně a pokynu jí, aby ke mně přišla. " Jsem v pořádku drahoušku." Pokusím se o bezstarostný tón hlasu a když je u mě vezmu ji něžně za ruku. " Dnes v noci se tu střílelo, byl zabit mladý muž. Ještě téhož večera k nám přivedl pan McCollins chlapce, kterého postřelili na ulici." Hlas se mi zasekne a tobě dojde, že ten kdo líbal mamá byl zrovna McCollins. " Původně chtěl zabít slečnu Sophii, která odcházela ze salónku, ale to jak byl posilněn alkoholem mu moc na mušce nepřidalo a on zasáhl toho nebožáka." Pokřižuji se.

" Víš co by to bylo za tragédii, kdyby někdo zranil slečnu Sophii," vytřeštím zarudlé oči a pevně ti stisknu ruku. " Guvernér by nad námi už ochranou ruku nedržel. Naštěstí je jen otřesena a pro příště bude vědět v jaké společnosti se nemá nacházet." Shrnu ji celou situaci.

"Ach bože! To je hrůza!" špitnu tiše při dovyprávění mamá. Jakto, že jsem neslyšela žádnou paniku? Hloupá hloupá holko!!
"Mamá... můžu pro Vás něco udělat? Něco doručit, pomoci při něčem? Cítím se strašlivě nepotřebná.. Jak se má vůbec Kimani?" škemrám záplavou otázek.
Držím mamá za ruku a chlácholivě ji poklepávám.
Pan McColins? Hlavou mi proběhne jeho obraz.. měla jsem ho za nabubřelého brumlu... Ale dnes večer pomohl.
"Aspoň, že se nikomu jinému nic nestalo.. musíte to brát tak. Brzy bude vše v pořádku mamá..."

"Pojďte nabídnu jí rámě ruky, nedáte si můj Jasmínový čaj?" pokusím se o úsměv.

Co to sakra?

Čekala jsem až ten protivnější ze svou mužů konečně řekne, co má na srdci, že je tak netrpělivý, až se dostane na řadu a já ho obsloužím, když najednou prásknou z chodbě dveře a z nich se vyřítí slečna Sophie a rozhodně nevypadá, že je stále v herní, veselé náladě.
Přenesla jsem svou pozornost z chlapa na ní a rozhodně mě její zběsilý útěk mezi stolky rozhodil.
Sophie třesoucím se hlasem požádá o zavolání bryčky, ale než jsem schopná se obrátit na jakéhokoliv z chlapců, kteří nám tady vypomáhají, aby vyběhli ven a sehnali slečně nějaký odvoz domů, řítí se v jejím závěsu jeden ze těch chlapů, kteří přišli ve skupince. Ruku má napřaženou před sebou a si všimnu, že není prázdná.
Bohužel.
Má v ní zbraň.
Úlekem se mi rozšíří oči a já v první chvíli instinktivně přiklekla, srdce mi buší jako o závod, čelo se mi orosí potem a trhnu sebou, když zaslechnu vystřel.
O pár chvil později později zaslechnu i zvuky zápasu a odvážím se vystrčit hlavu zpoza pultu a sleduju, jak se druhý z příchozích mužů vrhá na toho pomatence s pistolí.
Sesbírám odvahu a přesunu se ke dvěma ležícím na zemi.
Tomu muži už příliš pomoci nemůžu, rudý skvrna na jeho hovoří za více než vše, slečna Sophie naštěstí jen omdlela, což poznám podle mělkého dýchání a trochu si oddychnu. Nevím, co by se nám stalo, kdyby ji někdo zabil. Guvernér by si nás podal po kouskách a zaživa.
"Paulette, přestaň s tím hopsáním a přines mi čichací sůl. A fofrem," křikla jsem přes rameno na holku za barem.

Výstřel z pistole přivolá i pana McCollinse, který se sem přiřítí rychlostí blesku.
"Asi se něco stalo v herním salonku. Možná někdo podváděl, nebo se nelíbilo něco jiného. Bohužel to místo slečny Sophie schytal tenhle muž, který s tím vším neměl pranic společného. Zkouším jí probrat, aby nám řekla něco víc a nebo budou vědět její společníci. Ti ještě salonek neopustili," odpovím, co jsem viděla já.

Převezmu od Paulette lahvičku s čichací solí, odzátkuji jí, podepřu Sophii hlavu a přistrčím jí lahvičku kousek od nosu.

Cirkus v cirkuse

Nálada sa mi stále zlepšuje, kráska pri mne je rozhodne skúsená harcovníčka a ja sám pomaly podlieham jej vábeniu. Snáď posledný drink a skutočne sa odoberieme do jednej z izieb. Ponúkam jej rámě a už už sa chystám vyraziť, keď lomoz od dverí oproti upúta pozornosť väčšiny osadenstva. Nejaká žena, zjavne rozrušená, nevšímam si ju dokiaľ mi nešliapne na nohu. Rozhorčene sa obrátim, no hneď potlačím krátky nával zlosti, nebolo by vhodné robiť tu scény, preto vystrúham strojený úsmev, rozhodnutý viac si ju nevšímať. Avšak nemám šťastie, začatá dráma pokračuje. A napätie sa stupňuje.
Začujem hnevlivý výkrik, ani tomu však neprikladám moc veľký zmysel. Z krátkeho pozorovania naberám dojem, že väčšina obyvateľov ostrova sú nevychovaný burani, časť sa maskujúca za zbohatlíkov, zbytok obyčajná sedlač. Výnimočne nemám chuť sa na dotyčného oboriť a vštepiť mu slušnosť, čo sa ukáže ako veľmi múdre. Chlapík drží revolver.
Okamžite ako tresne výstrel reagujem inštinktívne, skrčiac sa k zemi a stiahnuc i dievčinu Aleeru s ktorou som doteraz koketoval. Ruka mi naprázdno siahne po vzduchu pri nohe kde by mal byť revolver. Avšak nie je, keďže som ho nechal doma. Nestihnem ani zanadávať keď tresne druhý výstrel, našťastie zrejme niekde úplne mimo. A potom dôjdu náboje.
Pomaly sa dvíham, vidím, že sa na strelca rúti spoločník zastreleného chlapíka – že vlastne niekoho zastrelil si tiež všimnem až teraz. Necítim potrebu sa zapojiť, už nepredstavuje hrozbu. Celkom chladnokrvne otočím pohľad a nevšímam si ani ďalšieho muža ktorý dobehol a pustil sa do bitky. Toto sa ma netýka a týkať nesmie, nechcem si tu zbytočne narobiť nepriateľov. A o priateľov tiež nestojím.
“Odoberieme sa teda na izbu, pani?“ spýtam sa Aleery celkom kľudne a nevzrušene, akoby sa nič nestalo a udalosť práve prebehnutá bola na úrovni objednania drinku či odchodu nejakého hosťa, proste bezvýznamná. I keď samozrejme, musím si priznať, že ma to rozhodilo. Nabudúce, ak prežijem vôbec dnešok, budem chodiť ozbrojený.

" Vidíš, Kimani." Podívám se na dívku vyděšeně. " Snad neslyšela střelbu a nepolekala se." Podívám se na skvrnu od krve, která pomalu hnědne." Musíme někomu říct, aby to vyčistil." Stoupnu si a zavrtím hlavou. " Ne děkuji, nechci." Odmítnu její čaj, snad tím nezraním její city. Přitáhnu si Soru k sobě a vtisknu jí rty do sladce vonících vlasů. " Musíme být hodně opatrné, nevím kdo nám teď půjde po krku." Pošeptám jí do ucha a potom se od dívky odtáhnu.

" Bež probudit Kimani, připrav jí koupel a najdi jí nějaké vhodné šaty." Dívám se na Soru a zlehka jí držím za ruce. " Myslím, že pokoj v prvním bude volný víš, ten modrý. Potom nechej poslat pro doktora Darwina, ať jí prohlídne a pro Holmswoodovou, ať jí ušije několik šatů na míru." Přemýšlím, jestli bude ještě něco potřebovat. " Myslím, že by se jí mohl líbit i nějaký ten parfém." Usměji se. "Určitě vybereš něco příjemného." Dám na její dobrý vkus. " Budu ve své pracovně." Projedu si své vlasy rukou a zmizím za rudým závěsem.

Cestou necestou

Nikdo nesměl vědět, že odjíždím, dokonce ani Joe... Musel jsem se jako nějaký zloděj krást ze svého vlastního domu, avšak udělal jsem to rád. Mylady Celia by si to jistě přála a Kimami zrovna tak. A to přeci rozhoduje o všem! Jako v horečce se rozhlížím na všechny strany a dbám na to, aby ani prkno pod mýma nohama nezavrzalo nijak nepřirozeně. Nešlo jen o neprozrazení mých záměrů, ani otec mě nikam nechtěl pouštět, od té... doby.
Tiše polknu, odmítám na to jen pomyslet. Avšak, co má milovaná přítelkyně? Jistě to má stále před očima, surovost, jakou jí z paměti už nikdy nikdo nevezme. Chudinka, má ubohá Kimami, je teď sice v dobrých rukách, ale mezi ženami pokleslých mravů, což žádnému slušnému děvčeti nemůže svědčit...

Na okamžik potlačím svoje obavy a hodnou chvíli poslouchám u dveří otcovi pracovny. Vzrušený, hlasitý rozhovor se točí kolem plantáží. Druhý muž bude nejspíš hlavní předák. To bude jistě na dlouho, mám nejmíň hodinu... To snad stačí. Musím ji alespoň spatřit! Bratr byl už pár dní mimo dům a to mi neuvěřitelně hrálo do karet. Jen ten zpropadený Joe! Musím si vymyslet nějakou důvěryhodnou lež, kdybych na něj náhodou, při mé smůle narazil.
Kradu se tiše přes pozemky a dávám stále pozor, zda se někde nemihne postava, či jen černá kůže. Pokud bude vše v pořádku, vrhnu se do stájí, jaké si předtím řádně obhlídnu a tím nejrychlejším tryskem zmizím z otcových pozemků.

"Nemám co jiného bych dělala," zalžu trochu, i když je stále lepší vysedávat tady, než být za barem. K ránu už to ta nebývá zdaleka tak růžové jako když se setmí. S náznakem úsměvu mu podám sklenku a sednu si na blízkou židli.
"Neměl byste sám sebe odsuzovat, ostatní pak snadno přijmou váš názor a budou vás tak brát," mluvím tiše a pomalu. "navíc vás přivedl pan Collins, tudíž to bylo v zájmu věci pana Collinse," vstanu a vezmu si prázdnou sklenku. "chcete ještě jednu?" stočím k němu pohled, když dojdu ke stolečku, kde stojí džbán.

Sama si do poháru naliji trochu vínu a začnu jej pomalu upíjet. Čeká mě ještě dlouhá noc, pomyslím si při pohledu na mladíka. A to se má ještě vrátit mamá! s povzdechem odložím pohár, když se náhle ozve výstřel a hned za ním další.

Otřesu se a zadusím v sobě výkřik. Raven, hosté! Zadržím na chvíli dech a rychle přeběhnu ke dveřím, kde se zastavím a otočím se na mladíka.
"Ty zůstaneš tady, jasné?" věnuji mu přísný pohled a proklouznu za dveře, abych mohla jít dolu pomoci.

Všichni, kteří viděli střelbu

Arthur, George, Raven, odcházející Leander

Slečna Sophia se probrala bezprostředně potom, co jí přiložila Raven k nosu čichací sůl. Posadila se a opět propukla v pláč. Její modré oči, vypouštěly tolik slz. Hlasitě vzlykala a útočník jí častoval výhružkami a slovy, které používali spíše dělníci na plantážích než ctihodní muži. Pokusil se vysmeknout Arthurovi a vrhnout se na nebohou křehkou dívenku, která se krčila v Ravenině náručí. " Ty zasraná děvko." Zařval až mu od úst létaly sliny. Další katastrofě, zabránil opět Arthur, který muže pacifikoval znovu na zem.

Paulette odběhla za bar a přinesla slečně Sophii sklenku bourbonu a podala jí Raven. Mladá dívka nebyla schopna mluvit. Ze salónku se začali hrnout jejich spoluhráči a dívali se na tu spoušť, kterou jeden z nich natropil v tomto podniku. Muž , který promluvil jako první byl ten co plácal tu neschopnou Parvátí po zadku a také se nechoval moc uctivě. Teď byl bledý jako stěna při pohledu na mrtvolu muže a na ležícího kumpána na zemi. " Fabio ty idiote, čeká tě šibenice. Madame, za nic nemohla. Podváděl ten starej dědek." Řval na něj a divoce gestikuloval. Další dva muži vlekli za sebou, toho, co si dával mátový čaj.

" Jsi idiot, naprostý idiot bratře." Modré oči těkali po místnosti.

Aleera se k tobě tiskne i několik minut po tom co se střílelo, nechce se tě pustit a její horké rty přimknuté na tvém krku, nejsou nijak nepříjemnou záležitostí. Chvěje se ti v náručí jako panna a těká očima po zúčastněných. " Ano, půjdeme do mého pokoje." Vstane a uhladí si kratičkou sukni, které zakrývá jen to nejnutnější a dává prostor pro fantazii. Potom přejede pohledem tebe a pokusí se o úsměv. I když se bojí je svůdná a každé její gesto láká k tomu si jí vzít hned na pohovce.

Pevně sevře tvou ruku a vede tě bočním schodištěm do prvního patra, zatočíte vpravo a zastavíte se před dvoukřídlými dveřmi. Když se otevřou, ucítíš vůni opia a těžkého santalového dřeva. Jsi jako v jiném světě, pokoj nepatří k největším, panuje zde přítmí, na oknech jsou těžké závěsy a světlo zde zajišťuje jen jadeitová lampa ve tvaru čínského draka a jeden lampion. " Jsem vaší dlužnicí můj pane." Nakloní se k tobě, a políbí tě na rty.

Její šaty:

Svítá a ty jsi teprve v půlce své cesty, odtušíš, že se dostaneš do cílové stanice někdy před polednem. Ale žene tě pocit, že uvidíš Kimani, která tě potřebuje. Nebo si to alespoň myslíš. Madame ti dala slib, že se o ní postará a nenechá nikoho, aby jí sebemenším způsobem ublížil. Když odtušíš že je tvůj kůň unavený, zastavíš v menším městě a necháš ho odpočinout.
Nic ti nekazí plány a ty jsi blíž a blíž dívce, o kterou máš strach. Tvůj otec za tebou nikoho neposlal a Joe, ten si snad ani nevšiml, že si odjel. Musíš doufat. A nebo si vymyslet dobrou výmluvu, která je potom uspokojí.

Bez sebemenších problémů si se dopravil do města kde je dům madame Celie.

" Jo o tobě tu mluvila." Přejela tě krví podlitýma očima žena silnější postavy s celkem pohledným obličejem. " To je dost, že ke mě někoho strčili." Chytne tě za ruku a podívá se na tvojí dlaň a na nehty. " No doufám, že umíš vzít za práci, tohle nebude procházka." Utře si rukávem nos. " Ráno přijdeš a vybereš krb, ve kterém se bude péct maso. Potom dojdeš na trh pro ryby, vyzvedneš zeleninu a pomažeš sem, kde budeš připravovat oběd."

Prohlédne si tě znovu. " Jsi hezká, divím se, že tě šoupla sem." Zamyslí se. " Jasně, jsi moc hubená, musí tě trochu vykrmit. Ale tady to holky nemají jednoduchý, občas tu najdou nějakou mrtvou, která se znelíbí a má víc kunšaftů než ty ostatní." Drmolí. "Jo to u madame Celie, se mají její holky jinak. Brigita mi to povídala, ty holky tam mají skoro všechny peníze pro sebe." Zasnila se.

Na slova dívky o tom abych zůstal v pokoji jen zachmuřeně přikývnu. Hned jak zavře dveře se ovšem posadím na posteli a musím se pevně chytit pelesti, jak se mi zatočí hlava. Po chvíli malátným krokem dojdu k židli, na kterou mi odložili opasek s pistolí a náboji. Revolver vytáhnu z pouzdra, vyklopím bubínek a ujistím se, že je doplněný. Potom zbraň opět zajistím, sednu si zpátky na posteli a schovám ji pod polštář. Opět si lehnu ale napnutě poslouchám a při jakémkoliv další náznaku konfliktu hodlám vyrazit ven.

Po střelbě
„Kimani“ špitla jsem se souhlasným výrazem ve tváři k mamá. Nechce můj čaj, nevadí.. on by ji pomohl. Nezlobím se na ni. S úsměvem ji pohladím po paži a rázně řeknu:“ Samozřejmě mamá, nemějte strach, o vše se postarám!“ hlavou kývnu. Není čas nadávat si, že ses to měla dávno odnaučit, teď jsi tu ty a Kimani. Prudce se otočím a peláším po schodech nahoru. Mé havraní vlasy za mnou vlají jako vlečka.

Udýchaná stanu na horním schodu u pokoje Kimani. Lehce zaklepu a hned otevřu dveře - s úsměvem. „Kimani? … jsi.. jsi vzhůru?“ nejsem si jista, zda slyšela střelbu a je vzhůru, nebo je jen dobrá v předstírání… „Mááme spoustu práce“ protáhnu se smíchem. „Pojď.“ Nabídnu hubenou ručku. Do kádě nalívám vařící vodu, doplním trochu vonných olejů a připravím ručníky. Mezitím, co se Kimani vykoupe (pokud jí to nebude vadit) jí rozčešu vlasy. Po koupeli přinesu rudé šaty:

„Jsou to mé šaty, jsem sice drobnější… ale tyhle ti budou určitě sedět. Navíc,.. ta barva ti bude slušet.“ Usměji se a podám šaty. Když si je oblékne, radostně sprásknu ruce a zašvitořím. „Paráda!“

Poté si začnu namotávat pramen vlasů na prst. Dělám to pokaždé, když přemýšlím. „Takže..šaty máme..!“ přemýšlím nahlas. „Pošlu pro madam Holmswoodovou…udělej si pohodlí. Nechceš nějaké knihy? Nebo.. čaj?“ nabídnu jí, když si něco vybere, přinesu a poté zmizím za dveřmi. Pošlu, tak jak jsem slíbila, pro doktora a madam Holmswoodovou a také se domluvím s malým chlapcem Jimmym. Známe se.. už z dob, kdy jsem byla na ulici. Je to moc milý hoch, nezkažený. Podám mu pár peněz a pošlu pro parfém LaVie. Což znamená život.
Kdysi jsem si ho moc chtěla koupit, ale je v něm cosi.. co nepatří k mé osobnosti. Ke Kimani se však bude hodit určitě. Mezitím seběhnu za mamá, která je u sebe. Když vstoupím, jen lehce kývnu hlavou a špitnu „Vše je zařízeno mamá. Doktor přijede do hodiny a madam Holmswoodová za pár minut.“

Když mi chlapec parfém přinese, nechám mu dvě zlatky a až bude Kimani v pokoji sama potichu jí ho předám. Parfém ve fialovém balení s fialovou stuhou kolem rozprašovače. „Snad se ti bude líbit.“ Usměji se.



*Poznámka: omlouvám se, za dlouhou neaktivitu ^-^

Nová práce

Anna se vyplašeně usmála, ráda vás poznávám. Buďte si jistá, že umím vzít za práci. Vždyť jsem byla jsem jediná dívka mezi třemi bratry.
Anna se rozhlédne a pak dá ruce v bok. Obhlédne si místnost a v rohu, za krbem si všimne špinavé, od sazí zčernalé lopatky a kyblíku. Ihned se dá do práce s čištěním krbu, přitom však velmi pozorně poslouchá ženina slova: Paní měla jistě svůj důvod, když mě poslala za Vámi do kuchyně. Navíc, v kuchyni se má člověk vždycky dobře. Zdejší dívky vypadají, že jsou otřelé životem. Nahání mi hrůzu, přizná Anna a otře si pot z čela.

Už už se chystá vyjít s plným kýblem ven na dvorek, když ji cosi zarazí: madame Celia? Kdo je to? Nakloní hlavu na stranu.

Situace se uklidňuje, tedy snad aspoň trochu

Nevěnuju tomu řvoucímu hovadu ani jediný pohled. Někdo, kdo se rozhodne střílet po ženě, je naprosto obyčejný ubožák. A navíc po člence guvernérovy rodiny, tak to je idiot a navíc sebevrah.
Slečna Sophie vypadá naštěstí v pořádku, spíš jen pořádně vyděšená, než zraněná. Sama měla pořádnou kopici štěstí a pár mužů, kteří střelci zabránili, aby trefil cíl.

Paulette mi dnes večer snad pomalu čte myšlenky, protože mi přinesla z baru sklenici jantarové tekutiny. Asi bude šikovnější než jsem si myslela.
Donutila jsem slečnu Sophii, aby bourbon vypila najednou.
Naklonila jsem se k ní.
"Vydržte, bryčka tady bude za pár minut. Bude vám stačit doprovod někoho od nás, nebo pošleme k vám domů?" zašeptám, tak aby slyšela jen ona.

Najednou byl bar i recepce plný hráčů ze salónku, hlasy obviňující z podvádění a nepodvádění.
Jo, proto nehraju karty pro peníze. Jakmile lidi u herního stolu slyší šustění bankovek a cinkání mincí, jsou jako smyslů zbavení a občas i připraveni zabít. Stejně jako se tomu stalo i teď.
Musela jsem něco udělat. Tohle procesí tady zůstat rozhodně nemohlo.
Postavila jsem se a ledovým pohledem přejela všechny přítomné.

"Teď je úplně jedno, kdo začal podvádět. Tahle horká hlava to ukončila vskutku brilantně. Teď vás požádám, abyste pro dnešní večer podnik opustili. Rozruchu tady již bylo dost."

Jenže co s mrtvým mužem na zemi? Napadá mě jen jediná věc. Vstávám a přecházím k panu McCollinsovi.

“Tohle rozhodně není dobré. Víte, jak se z téhle situace dostat?“ optám se.

Není posvícení…dnes ne

Byl jsem neskutečně naštvaný. Osud mi přivál do cesty Xaviera a ponechal mi pocit klidu pouhých několik hodin. Jeho sluha nás vykopne do prachu ulice. A to v tom nejlepším případě. Kdo ví, jak se ještě budu muset zpovídat. Kurva!

Všiml jsem si ženy, která stála za barem. Přišla blíže k nám a oslovila muže, který mi pomohl zadržet toho šílence.
„Jestli se můžu do toho vložit…ten mrtvý byl můj zaměstnavatel, asi bych měl jeho tělo dopravit do jeho sídla..“ čímž jsem trochu naznačil, že by se mi hodila malá pomoc při balení těla do prostěradla ..zkrátka při převozu domů. Netušil jsem jak to tu chodí. Kdo tu určuje pravidla. Však zdá se, že se brzy přiučím.

„Mimoto, jmenuji se Spencer. Arthur.“ kývnu. „Stávají se tu podobné eskapády často?“ mírně nakrčím obočí.

Mezi sny a bděním

Snad se mi to jen zdálo, i když si matně vzpomínám, jak jsem se na posteli posadila a všechno bylo tak.... opravdové, tak.... živé... Zpětně si uvědomuji přerývaný, zrychlený dech a tep - oboje bylo mé vlastní. Výstřel? Tady?
Otočím se k oknu, venku se pomalu rozednívalo, obzor měl šedavě namodralou barvu, ale slunce se ještě skrývalo daleko za ním. Venku panovalo příšeří, uvnitř pokoje hutné, tmavé šero. Vztáhnu dlaň - jako by to bylo snad poprvé - a velmi, velmi zlehka se jí dotknu tváře. Škubnu sebou a ruku hned odtáhnu. Brada se mírně roztřese, tichým prostorem v sotva slyšitelné ozvěně zazní zdušený vzlyk. Tělo se chvěje jako v zimnici, po lících ale nestéká horečnatý pot - nýbrž slané slzy. Ani nevím, kdy se mi podařilo zas usnout...

***

"Kimani? … jsi.. jsi vzhůru?"
Pomalu otevřu oči. Bělmo je mírně zarudlé a lesklé, ale to se dá snadno přičítat únavě a probuzení. Jako první spatřím rozostřenou siluetu dívky. Několik okamžiků trvá, než její rysy vystoupí z podivné mlhy polospánku - sotva hned po té stojí u mě a natahuje hubenou ručku.
Přes tvář se mi mihne trochu rozpačitý, snad omluvný úsměv. Pomalu, opatrně se zvedám, jako nějaká polámaná loutka. Všechno po noci ležení ztuhlo a rozhýbávání bolí o to víc. Zažila jsem však i větší bolest - tu fyzickou rozhodně. Zatnu zuby a napřímím se jak to záda dovolí, i když ramena jsou stále mírně shrbená.
Zvuk vody, která plní káď je zvláštně, příjemně uklidňující - podobně jako přítomnost Sory. Snímání obvazů nějaký čas zabere, ruce jen povzbudí vůně olejů, co se line z příjemně teplé lázně, přes kůži už teď při představě, jak se do ní tělo noří přeběhne lehká husí kůže.
Úlevně, dlouze vydechnu, když se ponořím až po krk. Rány sice chvíli štípou a pálí, ale za pár okamžiků v nich už jenom slabě cuká - a i to se postupně vytratí. Přemáhá mě opět spánek, jakási malátná rozespalost, ale tóny vůně, připomínající tichou hudbu květů a bylin hladí smysly spíš k probuzení.
Doteku ve vlasech se nejprve leknu, ale když zjistím, že je to Sora, zas se uklidním. Vzpomenu si na matku.... i na otce. Stýská se mi po obou. Uvidím je dřív, než po tom, co budu muset jít tak, jako všichni?
Přistihnu se, že přemýšlím nad tím, že jsem noc předtím skoro doufala, aby se tak stalo. Jenže co otec? Co ostatní? Něco takového si přát... na mém místě není nic hezkého.

"Díky..." pousměji se na Soru, pak pomalu vstanu a vyjdu z lázně, sotva stihnu sáhnout po plátnu na usušení se, ukáže mi šaty. Ústa se víc pootevřou, oči rozšíří a hruď zastaví v nádechu. Nikdy jsem si nepředstavovala, že na podobně krásné šaty budu moct pomyslet, natož si je vzít na sebe! Pohled roztaje, zaperlí se v něm v náznaku slzy a není to nijak předstírané. Polknu, abych ulevila od sevření hrdla, pak váhavě natáhnu ruku, zlehka dlaní pohladím látku i vyšívání, ale stále váhám. Nakonec si šaty od dívky přecijen vezmu.

"Jsou opravdu... nádherné, překrásné... Díky." stisknu rty.

"Snad... čaj... s trochou jasmínu." pousměji se a shlédnuk šatům. Ty s její pomocí nakonec obleču. Když za Sorou zapadnou dveře, přejdu k zrcadlu a sleduji odraz, co se nabízí... látka se nakrčí pod stále sílícím stiskem dlaně. Těžko se mi dýchá, tváří se odvrátím a pohled očí sklopím k podlaze, nakonec je zas zavřu. Paže se třese, nakonec škubne a sukni pustí.
Otřu si hřbetem ruky oči a zkusím se projít.

Tak... vzpřímeně, narovnat záda... ne tak ztuhle... lehce.... neskláněj tolik hlavu.... napomínám samu sebe, ale není to moc co k čemu. Nakonec se s povzdechem posadím do křesla, ruce sepnuté v klíně a s napůl bezradným a nejistým výrazem čekám, až se dívenka vrátí. Netrvalo to tak dlouho, i když se mi to zdálo jako nekonečné hodiny. Když se dveře pokoje zas otevřely, škubla jsem sebou v leknutí, ale vzápětí se s úlevou usmála.

"Ale..." s nevěřícným výrazem střídavě hledím na flakónek v dlaních a na jeho dárkyni.

"Nedáváš mi toho až příliš? Stejně jako madam Célie. Já... nevím, jestli vám to budu moci někdy zplatit byť zčásti..." hlas se mírně chvěje, snad dojetím, možná ještě jiným pocitem.

"Opravdu děkuji. Kdybys cokoli kdykoli potřebovala... neboj se za mnou přijít. Vždycky se budu snažit ti pomoci. To je to jediné, co ti můžu dát já..." stisknu rty v pousmátí, stejně tak zlehka lahvičku v dlani. Snad se Sora neurazí, že jej nerozbalím a neokusím vůni hned, ale... potřebuji se konečně probudit, i když sama sobě v tom bráním. Jenže čím déle budu v tom jistém snu.... tím horší pak bude probuzení.
Prázdný pohled se opět zaostří, když se setká s pohledem druhé dívky.

"Říkalas, že pošleš pro madam Holmswoodovou... Kdo je to?"

Súkromný pokoj

Rozrušená dievčina pri mojom boku je dostatočné rozptýlenie aby som čoskoro takmer - samozrejme len takmer - zabudol na zmätok ktorý sa rozpútal pred chvíľou. Niežeby streľba bola čosi výnimočné, no vražda v pomerne "civilizovanom" prostredí, či aspoň prostredí ktoré som za civilizované pokladal je predsa len udalosť ktorá by rozhodila každého, kto na podobné veci nieje zvyknutý. Veľmi vhod teda padne keď opustíme dejisko a vstúpime do omnoho útulnejšej a príjemnejšie pôsobiacej izby.
Nikdy som nebol prílišným fanúšikom Východnej kultúry, no to, že je zaujímavá sa jej uprieť nedá. Izba, i dievčina.
"Stáva sa to tu často?" spýtam sa akonáhle skončí jej polibek, premlčiac zmienku o dlžníctve. Bozk netrval dlho, skutočne nie som zvyknutý bozkávať ženu na pery, v doterajšej spoločnosti to nikdy nebývalo zvykom.
Niežeby som mal skutočne záujem viesť konverzáciu, možno však prevážila mne typická starosť o seba - ak sú podobné incidenty časté budem musieť zvažovať čo ďalej. Usadím sa však na posteľ, stiahnuc dievčinu k sebe a chytiac ju okolo pása, hneď na to si však zložím kabát. Samého ma potom prekvapí ako rozptýlene pôsobím.

Po střelbě

Krucinál, jak moc by mě pomohlo, kdyby teď a tady byla madam Celia. Ta by tuhle situaci vyřešila s ledově chladnou hlavou. Já jsem jen pouhá zaměstnankyně, a moje rozhodnutí mě může stát hlavu. Tedy doufám, že nebude.
Pohlédnu na mladého muže, který přišel ve skupince toho zastřeleného a hlásí se k němu jako se svému - teď už určitě bývalému - pánovi. Nedokážu posoudit, jak moc ho situace rozhodila.

"To nebude špatný nápad. Rozhodně by se mělo tělo odvézt dříve než se tady objeví někdo z guvernérova domu. Což možná díky.." ztíším na okamžik hlas, přítomné slečny Sophie, to nebude dlouho trvat. Bohužel pro guvernéra jsme trnem v oku a to tak velkým, že by si jej nejraději vytrhl oběma rukama, takže je určitě jasné, proč se snažím, aby tělo co nejrychleji zmizelo. Moc často se tady takové věci nestávaj - spíše pánové sem tam skolí nějaký infarkt uprostřed milostných hrátek, ale střelba na denním pořádku určitě nebývá. A pokud se přihodí, madame Celia dokáže vše dokonale zamést pod kobereček," dodám stále polohlasně.

Nové přátelství

Když se poprvé dotknu vlasů cukne. „Em.. promiň, jen je rozčešu..“ pronesu s jemností v hlase. Nevím proč, ale beru ji jako kamarádku, sestru. Zvláštní na člověka, kterého jste nikdy neviděli… přesto je mi v něčem známá.
Na její díky nevydám ani hlásku, jen přemítám, kdy mi naposledy někdo opravdu od srdce krom mamá poděkoval. Zvláštní krásný pocit na srdci mi rozproudí teplo do celého těla.

Když přijde na šaty a vidím, jak se usmívá, jak jí září ty překrásné oči, dala bych jí snad všechno. Připomíná mi slova mojí matky, když jsem byla malá. Mám smutné oči, vždy jsem měla, ale na svůj původ nikoliv úzké, ale větší. „Máš oči vystrašené laně.“ Říkala vždy. Teď když vidím ty Kimanini, má podobné. Oči ublížené, raněné, ale šťastné laně z nového začátku

„Nemáš za co děkovat!“ ihned jak vysloví čaj, radostně a trochu dětinsky zatleskám a připravuju se na odchod. Poklidím potřeby na mytí a hřebeny. Když se vrátím vidím její bezradný výraz. „Neboj se, vypadáš úžasně, nepleť si mysl s tím, jak zapůsobit. Máš neskutečné charisma, větší než kterákoliv tady z nás. Věř mi..“
Hlas se jí chvěje, když jí dávám flakónek, ale chytnu ji za zápěstí a usměju se: „Jdi ty! Nemám moc, ale i tak mám víc než v tuto chvíli ty. A vůbec mi neuškodí, když ti dopřeju to, co mám já. Zasloužíš si to!“

Na její přátelskou nabídku jen pokývnu hlavou a udělám.. opět instinktivně jemnou poklonu. „Samozřejmě – i to nejmenší je občas to nejlepší co nám přátelé mohou nabídnout.“

Zazubím se a vydávám se do svého pokoje když mě zarazí dotazem. Otočím se a nechám havraní vlasy aby dokonaly pohyb. „paní Holmswoodová? Ale, neměj strach! Mamá mi poručila abych pro ni poslala. Je to moc milá paní. Ušije ti nějaké šaty, přeci nemůžeš zůstat jen v těchto! Mohla bych ti nabídnout nějaké další mé, ale nejsem si jista, zda by ti seděly barvy…já jsem spíš na černou.“ Dokončím s bláznivým zamyšleným úsměvem. Ihned se však vracím do reality. „žádné obavy, pokud chceš, zeptám se mamá, zda můžu být s paní Holmswoodovou s tebou, aby ses cítila jistější.“

Pokud Kimani odsouhlasí, rychle seběhnu za mamá a zeptám se jí. Pokud odvětí, že není mé přítomnosti potřeba, přejdu k sobě do pokoje a převléknu se do mého oblíbeného černého kimona a upravím se.

Nový příspěvek v dobrodružství. Modrý. Kvůli dlouhodobé neaktivitě Vaše dobrodružství spadlo do škatulky "Už se dlouho nehrálo -> odpad" a přišel na Vás správce s koštětem. Dejte mi do dvou týdů vědět (nejlépe přímo herním příspěvkem, pokud si nechcete spamovat v dobrodružství, můžete i poštou), jestli jste našli novou chuť k hraní nebo byste rádi vyměnili vypravěče. Pokud se mi neozvete, po skončení lhůty bude dobrodružství ukončeno!

Drag Oncave

PS: Pro mé kontaktování nepoužívejte herní poštu!
Vzhledem k tomu, že se tohoto dobrodružství neúčastním, nedostanu se k ní.

Prosím nerušit dostavila se akorát tvůrčí krize.

V kuchyni


Kuchařka se napřímí. " Madame Celia, je snad nejlepší bordel mamá na ostrovech, říká se, že nad ní drží ochranou ruku sám guvernér." Rozhlédne se a otře si ruce od mouky o zástěru." Její dům je na hlavní třídě a má tu nejlepší klientelu. Nic tam dívkám nechybí a nemusí chodit s každým přístavním dělníkem, na kterého jim Celia ukáže, holky si tam vážně vybírají. A taky jsou královsky placeny." Stoupla si k plotně, aby zamíchala bublající jídlo. " To víš holka, tady je to jinej život, musíš poslouchat ty služebně starší, nebo se může stát, že ti vrazí kudlu pod žebra." Potřásla hlavou a pozorovala tě jak děláš svou práci. " Madame Celia je jedna z nejkrásnějších žen na ostrovech. Je velice štědrá a její děvčata k ní vzhlížejí jako ke své matce, nikdo neví, kde bere takové prostředky, je opředena mnohým tajemstvím." Usměje se. " Já na drby nedám, ale slyšela jsem že chodí v černém proto, že je vdova po důstojníkovi anglické armády, který tragicky zahynul a ona si to vyčítá, chudinka malá." Sklopila oči a povzdechla si. " Moc ráda bych ji poznala." Šeptla.

Nevábný bordel, kde me zaměstnali:


Anna si rovněž pomyslí, že by se s tou ženou chtěla poznat. Musí být neobyčejná. Jen co o ní slyší začne ji obdivovat. Musí to být žena, která je jí tak rozdílná. Jak ji popisuje kuchařka, zní přesně jako někdo, kým Anna nikdy nebude: emancipovaná a silná. Ona, Anna..musela až do dnešního dne vždy poslouchat svého manžela a nikdy nedělala to co by si sama přála. Kéž by jednou mohla také uchopit život do vlastních rukou a nebýt stále závislá na libovůli druhých.
Musí to být výjimečná žena. Povzdechne si.
Anna pracuje velmi tvrdě, na což je zvyklá. Je jí však nepříjemné, že na sobě musí mít tak vyzývavé a prostopášné šaty. Když je skončena s prací, která jí byla nařízena usmyslí si, že se půjde podívat jak vypadá podnik paní Cellie. Nikdy by ji nenapadlo, že by ji do tak luxusního domu někdo mohl přijmout, ale chtěla by alespoň vědět jak vypadá. Snad jí po práci zbude trošku času a bude tam moci skočit....- plánuje si.


Večer příjde za majitelkou: Zdá se, že už mám všechnu práci hotovou paní, můžu už jít pro dnešek domů?

Je už pozdě. Měla bych si vzít vzít bryčku a vrátit se zpátky za Arthurem. Když příjdu příliš pozdě určitě se bude zlobit. Bude si myslet o mě zlé věci a nenechá si vysvětlit, že musím tvrdě pracovat....Ale ještě předtím bych tak ráda viděla ten dům, který mi popisovala kuchařka, dům rozkoše paní Cellie, kde si žijí dívky svobodně a v radosti...

Plavba

Tři měsíce trvala plavba z tvé rodné Anglie na Trinidad, byly i chvíle kdy sis myslel, že se tam nedostaneš, obzvlášť kdy vás na širém moři zachvátila bouře, kdy se vaše loď naklápěla ze strany na stranu a voda se přelévala přes palubu....

Jak moc se ti ulevilo, když vaše loď přirazila ke břehu, byl si rád, že po tolika dnech na moři se můžeš dotknout nohou země. Měl si chuť skoro padnout na kolena a děkovat Bohu, za šťastné přistání. Poslal si poslíčka se svými zavazadly do nejlepšího hotelu ve městě a sám si se snažil najít putyku svého otce. Měla honosný název "Pod bílou vlajkou." Nikdo by nečekal takovou zaplivanou putyku, do které jsi měl o několik minut později vstoupit.

Námořník tě odnavigoval naprosto přesně. Nevěřil si svým očím, když si bral za kliku. Všechno tam bylo ulepené a páchlo to stejně jako přístav, po levnch děvkách se tam plazili dělníci z přístavu a jedna se sápala po tobě. " Panáčku co si užít?" Odstrčil si ji, zavrávorala a spadla. " Hele mladej, dej si odchod." Houkl na tebe zavalitý chlap, který držel v ruce kudlu." Ty se chlapečku nepatříš." Narovnal se a na kudlu nabodl nahnilé jablko.

Myslel jsem si, že ta cesta bude nekonečná. Loď není zrovna nejelegantnější dopravní prostředek. Když se nad tím tak zamyslím, zatím nikdo nepřišel, na nic v čem by se pohodlně cestovala. Takže staré dobré cestování na hřbetu koně. Konečně jsem ucítil pevnou půdu pod nohama. Upravím si oblek a rázným krokem zamířím za svým dědictvím. Zatím jsem nepochopil, proč někdo vymění civilizovanou Anglii za něco takového, jako je tako zem. Přístaviště nehorázně páchlo. Můj žaludek byl ještě pořád rozdrážděn z plavby a tohle mu moc nepřidalo. Konečně jsem došel k otcovo hospodě. Stačilo mi, abych vzal za kliku a moje černé kožené rukavice se přilepily. Otevřel jsem dveře. Další závan smradu. To co jsem spatřil uvnitř, se nedalo, popsat. Děvky se tam plazily po smradlavých prasatech, kterým se zde říkají námořníci. I já jsem byl vyzván jednou z dívek, abych si s ní užil. S tímhle? To snad ne, nejel jsem sem jenom pro to, abych si užil s něčím takovým. Nevybíravě jí odstrčím. Chce se mi z ní zvracet. Nejspíš jsem udělal chybu. Jeden z námořníku se na mě oboří. Mile se na něj usměju. Neskrývám ale pohrdání a odpor.

„Ano nepatřím sem. Nic ovšem nemění na tom že moje přítomnost zde bude častější.“

Oznámím mu. Rozejdu se po tom pokladu, co mi odkázal otec a pořádně si to tam prohlédnu. Dávám si pozor na co a na koho šahám.

„Byl by někdo z vás laskav a prozradil mi, kde najdu Madame Celii?“

Špinavá práce
Promnul jsem si kořen nosu a následně si prsty vjel do vlasů, téměř jako kdybych si je chtěl vyrvat. Ovšem tak horké to nebylo. Sebepoškozování jsem ve zvyku neměl. Proč mám takovej talent na průsery? otráveně jsem zkřivil rty a pohlédl na ženu. I přes vytíženost situace jsem se na ní zastavil pohledem. Bylo to naprosto cosi odlišného, než co mám dosud doma. Její tvary byly plné, oblé a tolik...žádoucí? Jsem si jist, že tahle krasavice umí příst jako divoká kočka. Pousmál jsem se.

„Holt, máme krapet smolnej den, madam.“ pleskl jsme o sebe dlaněmi a kývl hlavou k chladnoucí mrtvole. „Nyní se bude umění paní Celie výtečně hodit...bylo by tu něco do čeho můžu tělo zabalit a nějaký vůz v čem ho urychleně odvézt?“ přehodit nebožtíka přes koňský hřbet mi připadalo až groteskně nápadné. I když bych mohl předstírat, že je k smrti opilý..hah. Budu muset s sebou vzít i jeho koně, takové plemeno je snad nápadnější než hrudka zlata v blátě.

Požádal jsem muže, který mi již pomohl, aby mi píchnul i s odnesením těla. Čím dřív odtud vypadnu, tím líp. Ta nejhorší část teprve přijde...komorník a všechno vysvětlovaní. Upřímný dušovaní a lži. Do hajzlu. Nevědomky jsem zavadil prsty o sponu na svém kabátě.

Bouře se začíná uklidňovat...aspoň dočasně

Návštěvníci Nočního cirkusu se začínají chovat jakoby se vůbec nic nestalo. Zcela normálně a nevázaně. Paulette za barovým pultem vypadá stále ještě malinko pobledle a ztuhle, ale snaží se obsluhovat zákazníky s lehce nuceným úsměvem, nalévá pití, odkazuje na show na pódiu, takže ani oni už si neuvědomují, že tady před pár chvílemi zemřel člověk.
Slečně Sophie sedí u mých nohou, stále se slzami v očích, úzká ramínka se jí chvějí. Každým okamžikem čekám, že se tady objeví náš klučina pro všechno s bryčkou a nebo někdo z její rodiny, aby jí odvezl domů. Kde jí rozhodně bude mnohem lépe než tady.

Mladý muž, který došel s oním již už mrtvým, si mě krátce prohlíží a svůj pohled doprovodí úsměvem. Pak přenese svou pozornost k mrtvole na zemi. Samozřejmě má pravdu, madame Celia určitě učiní všechny možné kroky a zapojí veškeré své charisma, tak aby tato nepříjemná událost zůstala jen neznatelným přízrakem posledních dní, jako by snad ani neexistovala. Jenže ještě se musíme zbavit poslední překážky před tím, než madame Celia začne kouzlit – zbavit se těla.
S tím mi muž nabízí pomoc, ale potřebuje k němu prostředky. A to co nejdřív. Zhluboka se nadechnu a slétnu pohledem k mělce dýchající slečně Sophii. Rozhodnutí je nyní na mě. Snad bude správné.

"Za chvíli přijede náš pomocník s povozem. Nebude to již dlouho trvat. Můžete si jej vypůjčit. Madame to určitě nějak vysvětlím. Budete chtít nějakou deku na přehození?" nabídnu ještě.

Pak pomůžu slečně Sophii na nohy, odvádím jí do relativně klidné kuchyně a za okamžik se vracím s další sklenicí brandy, aby se malinko uklidnila.

" Ty, to je asi ten vznešenej synáček našeho pána." Houkne na opilce barman. Ten opilec, ti ihned svým sakem začne leštit židli. "Prosím pane posaďte se." Poklonkuje a barman leští sklenku, kterou před tím dokonce pečlivě umyl. " Pane, rum na účet podniku." Šoupne ti muž sklenici plnou nazlátlé tekutiny. "Madame Celia, bude nejspíš ve svém podniku, pokud chcete odvedu vás tam, to víte, tyhle ulice moc bezpečný nejsou, ještě by vás mohli zamordovat." Naznačí podříznutí krku. " To víte, neznáte to tady a váš mladý krček, by mohlo potkat neštěstí." Začne mu tikat oko."Paule, nestraš hosta." Okřikne ho barman." Doprovodím vás tam sám." Barman si sundá zástěru. "Molly vezmi to za mě." Houkne na ženu, která sedí na klíně jednoho ze štamgastů.

Ta líně sleze, mezi tím ji praští po zadku, jen vypískne a zasměje se, její ústa připomínají černou díru. Molly si stoupne za bar a začne rozlívat alkohol." Pojďte mladej pane." Vezme tě za loket a vyvede tě z té díry, konečně ucítíš čerstvý vzduch, i když o libé vůni se nedá mluvit. Vede tě uličkami, kdyby tě někde klepnul a pohodil, po probuzení by ses neorientoval, je to takové malé bludiště.

Ani jsi to nepostřehl, najednou jsi byl na menším náměstíčku, v jehož středu byla kašna, i když byla tma slyšel si její zurčení a pouliční lampy osvětlovaly její ladné tvary a velkého lva na jejím vrchu, který svíral korunu a na ní bylo zlaté R, na počest královny Victorie. Okolo náměstí bylo několik obchodů a kaváren, jeden hotel a policejní stanice, nestihl sis přečíst co to je za obchody, tvůj průvodce tě zatáhl do postranní uličky a ukázal na dům, který osvěcovala rudá lucerna, jak je u těchto domů zvykem.

Když si otevřel dveře, ovála tě orientální těžká vůně. Malou místnost osvětlovaly svíčky a od ostatního prostoru ji odděloval paravan. Přes který nebylo vidět, když jdeš dál uvidíš recepci, kde sedí mladá dívka. " Dobrý večer mladý pane." Usmála se na tebe a podala ti ruku.

" Mluvil tu někdo mě?" Zaslechly jste sladký hlas oné dámy, která vlastnila tento podnik. V černých vlasech se jí lesklo světlo svíček a na krásné tváři měla lehce podmračený a zamyšlený výraz." Slyšela jsem střelbu." Postaví se vedle Arthura a mile se na něj usměje. " Celia." Podá mu ruku a mile se na něj usměje.

"Nejdřív se uklidníme," přejede pohledem všechny zúčastněné. " Madame Sofii zavoláme bryčku a mrtvého pohodíme v uličce. Potom zavoláme četníky. Ten co ho zabil bude ještě cítit střelným prachem. Prostě a jednoduše zde hledal úkryt a vy pane, ukážu na mladíka, " jste hrdina, který jej zastavil." Opět další milý úsměv.

(Pan McCollins jako by nikdy nebyl, hráč už nechtěl hrát, dejme tomu Arthure, že ti ho pomohl zpacifikovat někdo jiný.)

Mamá ani Kimani tvé služby nepotřebovaly, ty jsi mohla v klidu odpočívat. Sluncem zalitá ulice tě lákala ven. Měla si šťastný týden mamá tě dolů do lokálu nevypisovala, jen zítra si měla službu na baru a v neděli si byla psaná na recepci. Julliet, hezká blondýnka, která tě potkala na chodbě, tě mile pozdravila. " Máš na pokoji dárek." Usmála se na tebe, když tě míjela.

Opravdu, když si přišla na pokoj, ležela na posteli krabice, na ní kytice japonských pivoněk a vzkaz, na kterém, pokud si ho otevřela stálo.

Drahá Soro,
již dlouho jsem vás neviděl a Vaše přítomnost mi chybí. Prosím přijměte tento malý dárek a pozvání na sobotní zásnubní ples mého bratra. Poručík William Scott Clark. ps: děkuji za odpověď

Ihned ti došlo od koho ten dopis je, už několik měsíců k vám dochází mladý voják, který nikdy nechce jiného než tebe.
Pivoňky krásně voní. Když otevřeš krabici, najdeš v nich nádherné šaty.

Otec zřejmě nikdy neměl dobrý vkus. Nejprve zaplivaný putyka pak odporně vyhlížející lehká dívka o kterou bych si neopřel ani kolo. Nabízenou sklenku odmítnu. Nikdy nevíte co v tom skutečně může být. Zvedá se tu žaludek. Je to jenom jedna velká opilecká díra. Muži se vysmeknu. Jeho odporně špinavé ruce nechali pozůstatky na mém rukávu. Znechuceně to otřu. Ne jenom že moje děditství je díra. Ono i tohle místo je odporné a zašlé. Taková okraj civilizace. Ráj ožralů pašeráku a děvek. Docela mě překvapí že je tu takovéto náměstíčko.

Vstup do recepce mě ohromí. Kdo by kdy řekl že se tady najde něco takového. Mile se usměji. Dojdu ke slečně. Opatrně jí uchopím za ruku a naznačím políbení.

"Dobrý večer mademoiselle."

Ukloním se a rozhlídnu se po recepci.

"Byla by jste tak laskavá a zavolala mi Madame Celii? Byl bych vám za tuto službu nesmírně laskav."

Noc byla divoká, Rick kterého si měla ošetřovat k ránu zemřel, ty však víš co máš dělat, nechtěla si tím zatěžovat mamá a nechala si poslat pro muže pana McCollinse. Který ti oznámil, že i jeho šéf je po smrti, našli ho v postranní uličce kousek od doků ubodaného a okradeného, musela to být přesila, i když straší pán, ale uměl se bránit. Předala si jim tělo a mladík, jménem Marius tě ujistil, že se o nic nemusíš starat, za několik dní ho vyvrhne moře na druhé straně ostrova. S těmi slovy se s tebou rozloučil, něžně políbil hřbet tvé ruky a opustil podnik s mrtvolou na zádech.

Měla si celý den volno, mohla si se prospat nebo jít ven, nakoupit si nějaké věci.

(omlouvám se že je to tak krátké)

" Jen běž." Majitelka si tě prohlédne a hodí ti jednu libru. " Pokud budeš chtít přijď i zítra." Potáhne si z cigarety. " Dům paní Celie je v uličce u náměstí, stačí se zeptat někoho kdo půjde okolo, on tě navede." Je možné že slyšela rozhovor mezi tebou a kuchařkou. Je na tobě jestli si oblékneš své staré šaty a budeš se mořit v horku, i když je po šesté hodině večer ní, slunce má velkou sílu. V zelených šatech ti bylo i přes velké vedro v kuchyni příjemně.

Majitelka ti dá sebou doprovod, malého umouněného kluka a velkého psa. " Odvede tě do bezpečnější části, než je tato, aby se ti něco nestalo, však víš co tu je za svoloč." Usměje se na tebe skoro mateřsky a popřeje ti hezký zbytek dne. " Odvedu kam až budeš chtít." Utře si nos kluk a pomalu tě vyvádí ven ze dvora.

Pozvánka ke štěstí

Mamá ani Kimani nic nepotřebovaly, takže jsem se rozhodla projít se po ulicích. Slunce zalévalo každičký kout, větřík se jen líně občas zvedl a prohrábl mé havraní vlasy. Slastně přivírám oči. Je zvláštní, když váš život plný neštěstí a zrady, objeví se někdo, kdo vás z této temnoty dostane – mamá. S úsměvem si připomínám její milou tvář.
Mnoho žen, by nebylo šťastných na takovém místě jako já, ale pro mě je to nebe oproti peklu v mé domovině. Vracím se zpět do stínu mého nového domova, zastavím se u zrcadla, které je hned u vstupních dveří a rychle upravím vlasy, aby nevypadaly, jako když jsem přijela z plavby. V hlavě si přemítám, co za práci mám tento týden ještě udělat, mamá na mě byla hodná a zbývá mi jen služba na baru a poté na recepci. Jsem mamá vděčná, že mě neuhání prací, ale ráda jí vždy pomůžu, čímkoliv.

S úsměvem na rtech si pobroukávám jednu starší japonskou melodii a chodbou téměř tančím k mému pokoji. Milá blondýnka mě zastavila se zprávou, že mám dárek na pokoji? Povytáhnu obočí v údivu.
„Já?...“ špitnu. To je omyl, určitě to bude pro Raven, to ta měla vždy plno obdivovatelů. Chvilku, jen malinkou chvilinku mě napadla nepříjemná myšlenka, že je to jen vtip, ale tyhle dívky znám již nějaký čas a jsou jako mé sestry. Neublížili by mi… myslím. Opět se usměju, poděkuji s úklonou (zřejmě se toho zvyku nezbavím) a pospíším si do pokoje.

A skutečně, na posteli spočívá krabice a kytice těch… nejkrásnějších japonských pivoněk, které jsem viděla. Vezmu je do ruky a přivinu k sobě, jako by byly to nejkřehčí. Všimnu si vzkazu u nich a s roztřesenými prsty si ho přečtu. S každým slovem mi stoupá tep, do tváří se mi nahrnuje krev a úsměv – ani nevím, kde se vzal. „Poručík William Scott Clark…“ šeptem opakuji slova napsaná ve vzkazu. Usměju se při vzpomínce na pohledného, mladého vojáka, který tu byl během několika měsíců několikrát… vždy u mě. Srdce divoce bubnuje a já téměř neslyším vlastní myšlenky.

Náhle se s trhnutím probudím ze snu a opatrně nakouknu do krabice. „Můj ty…“ vydechnu, překrásné šaty blankytně modré, s krajkou na ramenou. „Jsou… jako obloha po bouři.“ Mluvím sama pro sebe a něžně hladím záhyby látky. Přepadne mě pocit nekonečného štěstí, skousnu rty, položím šaty opatrně na postel a vyběhnu z pokoje. Řítím se, až na schodech narazím na mamá: „Mamá… já, … omlouvám se.“ Rychle se ukloním a běží pro čistý kus papíru, aby napsala odpověď. Cítím se jako ubohé děcko, ale šťastné děcko.

Nejdražší poručíku,
jsem poctěna Vaším vzkazem a ještě více překrásnými dary. Bude mi potěšením přijmout Vaše pozvání na zásnubní ples Vašeho bratra.
Těším se na setkání s Vámi, jistě jste zažil další zajímavé dobrodružství – víte přeci s jako chutí poslouchám Vaše slova.
S upřímným pozdravem
Sora
P.S. Pivoňky jsou mé nejoblíbenější květiny – jste snad věštec?

Konečně jsem se uklidnila, tep se zpomalil a já zhluboka dýchala. Vyšla jsem ven a můj malý přítel – tulácký hoch od rybářů tam byl, jako vždy, když jsem potřebovala pomoci k úsměvu. „Ahoj Thomasi!, uděláš pro mě službičku?“ zaprosila jsem a jeho šibalské mrknutí, když viděl jméno navzkazu, mi dalo odpověď.
Dívala jsem se do dáli, jak peláší a v duchu prosila, aby ty Pivoňky vydržely dlouho, dlouho… moc dlouho. Při návratu do domu jsem opět narazila na mamá: „Ach mamá!“ ukloním se s omluvou, „omlouvám se, jak jsem do vás na schodech vrazila! Představte si, že poručík William mne pozval na zásnubní ples jeho bratra.. . no věřila byste tomu?“ nadšení mi jiskří z očí. V tom se zarazím: „Mamá, smím tam jít, že?“ sepnu ruce v prosbě.

Je na čase procitnout...

Musím se znovu pousmát nad tou dívkou s dlouhými, černými vlasy - ale velmi světlou pokožkou a mandlovýma očima. Snad poprvé mne doopravdy napadne, kolik jí asi může být let? Díky štíhlé postavě i obličeji vypadá jako malé děvčátko, nejinak i chováním. Snad možná při té myšlence na to, jak je mladá a na jakém místě - i když madam Célie jistě není nijak zlá... se do úsměvu i pohledu promítne jakýsi smutek a tichá bolest.
Mírně nesouhlasně pokývu skloněnou hlavou, ještě chvíli tak zůstanu, s očima upřenýma někam skrze podlahu. Nakonec se napřímím a znovu, teď již přirozeněji, se pousměji.

"Jsi moc hodná... snad až příliš. Ale jistě máš lepší věci na práci, veselejší. S paní Holmswoodovou to určitě zvládneme. Ale děkuji." znovu se na ni zadívám... na druhou stranu, nemůžu nalézt vysloveně pocit lítosti k téhle dívce - je zdravá, plná energie, i když se ji snaží krotit...
Pousmátí se mírně váhavě rozšíří do úsměvu. Sotva za Sorou zaklapnou dveře, trochu váhavě se zas pootočím k zrcadlu. Popojdu dál od něj, abych se viděla celá. Úsměv zmizí, ramena se nadzdvihnou v povzdechu, látka šatů zašustí, jak se posadím. Měla bych se radovat....? Nejsem ani smutná... jen tak podivně, netečně lhostejná. Přejde to?

Lehčí zaklepání na dveře. Chvíli trvá, než se domyslím, že bych měla dotyčného za nimi vyzvat, ať vstoupí - protože to jinak neudělá. Nejsem na tohle zvyklá... Celý tenhle svět je pro mě jako jedno velké, kouzelně pohádkové místo... a i když známé, tak příliš vzdálené, než abych se ho mohla někdy smět opravdu dotknout. To je důvod té nejistoty? Je tohle důvod toho strachu, napětí, co v sobě mám stále jako napnutou, při sebelehčím dotyku vibrující nit?
Dovnitř vstoupí sice již starší žena, ale s postavou, kterou by jí mohly mnohé závidět. Pomalu vstanu.

"Paní Holmswoodová?" snad zbytečná otázka, po které následovalo pokrčení v kolenou a hlubší sklonění hlavy. Vzápětí mě ale chytila za bradu - rázněji, ale ne bolestivě. Spíš mě to překvapilo.

"Stůjte rovně, jinak vás pořádně nezměřím. A ty šaty sundáme. No tak, šup šup!"
Stud? Nikoli... ale pomoc z těch nádherných šatů jsem potřebovala. Když ležely přes opěradlo a ona žena se shýbala pro metr, neodolala jsem a natáhla ruku, konečky prstů se dotkly látky a trochu zvláštně zabrněly - a tohle mírné zachvění se promítlo do celého těla. Nejvíc však na tváři, na které se zas objevil úsměv...

"Tak, děvče, určitě je to všechno?" trochu skepticky si mě prohlédla. Byla nejspíš zvyklá na mnohem náročnější zákaznice. S úsměvem přikývnu, poděkuji jí a rozloučím se. Konečně... jsem se cítila alespoň trochu uvolněná, i když braní přesných mír na šaty není zrovna věc, kde se to žádá. Možná proto, že mi ten napjatý pocit kdy jsem musela nehnutě stát připomínal naopak něco, co znám a jsem zvyklá? Sama nevím.
Do šatů jsem vklouzla už lehce, sotva jsem si to uvědomila - a dokázala si s nimi už poradit. Zbývalo trochu upravit mírně rozvrkočenější prameny vlasů, i když podél obličeje jich přecijen pár zůstalo.

Co je vlastně za den? A je odpoledne, nebo už večer? uvědomila jsem si, jen co jsem prošla kolem okna. Pokoj byl tak čistý a v zářivě světlých barvách, že tu bylo světlo jako za časného ranního plného slunce snad pořád. Odhrnula jsem záclonku - k večeru přecijen ještě něco času zbývalo.... ale co v téhle místnosti?
Jistá narůstající zvědavost, hlodající uvnitř mě samotné stále urputněji, nakonec dala najevo svou převahu. Ač jsem dveře otevírala se značnou nejistotou a opatrně vyhlížela na chodbu, ač jsem se jí spíš proplížila jako zloděj, stejně jako po schodech.... nakonec jsem se pomalu napřímila a s očima doširoka otevřenýma, málem i ústy, jsem si prohlížela vše kolem.... až jsem zjistila, že je přede mnou poslední schodiště... ústící do přijímací haly s recepcí a vším potřebným. Všude bylo prázdno a až překvapivý klid - ne však nepřirozené ticho - zvuky zvenčí sem přecijen doléhaly. Zatímco venku byl život, a den, tady byla noc.
Pár okamžiků jsem se snad trochu bezradně rozhlížela, pak zůstala stát u pultu.

Co asi mladý pán Jeremy....?

Celia seděla nad nějakými spisy, které si neuměla identifikovat. Jen na tebe otočila hlavu. " Maličká Soro, nemohu ti mluvit do tvého života, ale bojím se o tebe, nechci aby si byla terčem posměchu, jelikož mnoho pánů tento dům navštěvuje." Mateřsky tě políbí do vlasů. " Pošlu tam s tebou naší krásnou Saraghinu. Bude ti dělat garde. Tohle tomu vojáčkovi řekni, že tě nechci poslat samotnou." Nemůže odolat tvému sladkému, dětskému pohledu.
Potom tě Celie poslala pryč, měla ještě mnoho práce.

" Soro, Soro." Potkal tě na chodbě chlapec, kterého si poslala s dopisem a v ruce svíral další papírek. Natáhl s ním k tobě ruku.

Má milá. Děkuji za vaší rychlou odpověď, která hřeje mé srdce, chci uchránit vaši čest, vezměte si sebou doprovod, jaký je vám libo. S pozdravem, váš milující.

Pohledem jsem bezmyšlenkovitě zavítal k majitelce podniku. Mírně jsem se pousmál. Byla také půvabná, svým způsobem elegantní, ale cosi zastřeného za jejím hlasem a v očích napovídalo, že je to vskutku inteligentní dáma, na kterou by bylo lepší si dát pozor. Možná to byl pouze první dojem, ale i tak mne neodradil. Připadala mi sympatická, i když svým způsobem nebezpečná. Zvláštní.

„Těší mne, madam..“ zachytil jsem její dlaň a sklonil se k náznaku políbení. „Já jsem Arthur Spencer.“ představil jsem se na oplátku a sledoval, jak přebírá otěže šílené situace. Zdálo se, že ji vražda nijak nevzrušila. Jakoby to tu bylo na denním pořádku. Tiše jsem se zasmál, když mne označila za hrdinu. Alespoň mírný obvaz pro sluhu bývalého šéfa…když nad tím tak přemýšlím, tohle byl můj nekratší pracovní úvazek.

Kývl jsem na slova madam Celie, naznačil jsem muži, který mi pomohl, aby by znovu píchnul s odnesením mrtvoly do nedaleké, ale špinavé uličky. Sakra práce. Budu si muset vymyslet přijatelnou pohádku. Ale až po návštěvě četníků…

Když jsem se vrátil do podniku, posadil jsem k baru a poprosil krásku Raven o něco ostřejšího k pití.

odpověď

Spadne mi ze srdce ohromný kámen! Téměř slyším jeho dunění. „Mamá nemějte strach! Slibuju, že neudělám nic, co by pošpinilo vaši reputaci, nebo co by mě vystavilo nebezpečí! Jsem jako malé děcko, které slibuje mamince poslušnost před tím, než jdou na trh. „Se Saraghinou?“ chvíli přemýšlím, nevzpomínám si na rozbroje mezi námi, vím o koho jde. Je to překrásná slečna! Vždycky jsem si říkala, jak je možné, aby Bůh nadělil tak krásné oči! „Dobře mamá, cokoliv chcete pro váš klid!“
Mamá mě posílá pryč a já se ještě otočím za ní a za hroudou papírů, která ji čeká – „Nechcete s něčím pomoci mamá?“

Pokud nic chtít nebude, dojdu zkontrolovat spisy na baru, abych měla na svou část práce vše v pořádku a nebylo nutné něco doplnit. Slyším své jméno? „Ach! Thomasi! Už jsi zpět? Máš to u mě víš to viď?“ cvrnknu mu do ouška a chytneme se za malíčky. Děláme to pokaždé, když si děkujeme, nebo něco slibujeme – náš malý rituál.
Spěšně a s bušícím srdcem přečtu odpověď, poté znovu, pomaleji a představujíc si jeho hlas. Přitisknu si vzkaz na hruď a chvíli mlčky stojím, dítě uvnitř mě však nedovolí, abych byla v klidu dlouho. „Božínku, ať už je večer!“

Vysvobození

Hlas madam Celie jsem v tuhle chvíli slyšela mnohem raději, než cokoliv na světě. Klidný, vyrovnaný, stejně jako výraz v jejím obličeji. Jako by se s něčím takovým potýkala dnes a denně.
Teď mi bylo úplně jedno, jestli dostanu kázání, nebo dokonce bití, ale byla tady a celou situaci zvládla lusknutím prstů. Mnohem elegantněji než já sama.
“Dobrý večer, mamá,“ pozdravila jsem ji, lehce třesoucím hlasem, sledujíc oba muži zvedají bezvládné tělo bez života a vynášejí jej ven.

Za pár vteřin jsem se vzpamatovala a doběhla do kuchyně pro hadr, abych setřela krvavou skvrnu v recepční hale, dříve než se začne pořádně vpíjet, protože pak by to nebyl ten nejlepší pohled pro muže, kteří sem hlavními dveřmi každý večer procházeli.
Zakrvácený hadr jsem pro jistotu spálila v kamnech a ruce jsem si pořádně umyla, než jsem se vrátila do prostor určených pro naše hosty. Napadlo mě, že bych se ještě šla porozhlédnout, jak to vypadá v salónku, kde před střelbou hráči holdovali hazardní hře. V místnosti panoval spíš nepořádek, převrácené židle, rozházené peníze, rozbité sklenice – to nebude příliš velký problém uklidit. Zamířila jsem na bar k Paulette, která vděčně přijala výměnu pozice servírky za úklid. Do tváří se jí už začala vracet barva, ale věděla jsem, že na chvíli se bude chtít schovat a v klidu a o samotě získat otřesené sebevědomí.

Muž, který před chvíli pomáhal zlikvidovat tělo svého pána, se vrátil k baru a požádal o něco ostrého k pití. Přejela jsem očima po lahvích, které jsem měla za sebou, a pak jsem se rozmyslela. V tuhle situaci bude nejlepší ta domácí režná, schovaná dole v barovém pultu. Přistrčila jsem k němu sklenici a tady nový, namočený kus látky, který byl připravený na umývání sklenic, aby si mohl aspoň otřít ruce z nošení mrtvoly.

“Až moc vzrušení na jednu noc, nezdá se vám?“ prohodím směrem k němu.

Vděčně jsem se podíval na Raven, když mi nalila sklenku něčeho, co mne dozajista vzpruží. Ještě předtím jsem si otřel ruce do hadru. „Doufám, že na mne moc neulpěl pach..“ zamumlal jsem si spíš pro sebe. Žena byla sice ještě trochu otřesená, ale jinak se zdálo, že se vše uklidnilo a pomalu vrátilo do starých kolejí. Na to si budu muset zvyknout. Zapomíná se tu. A celkem rychle. Držet hubu a krok.

Napil jsem se. Byla to síla. Horko se mi rozlilo z hrdla a steklo až do břicha. Zatřepal jsem hlavou a párkrát zamrkal. Zachutnalo mi to. Vážně dobrá vzpruha. Lokl jsem si znovu.
„ Takhle rušno tu bývá každý večer?“ navázal jsem rozhovor s dívkou za barem. „To bych vám tu hrdinu mohl dělat každý den..“ pobaveně jsem se usmál. Pak mne napadlo, že to není až tak zlý nápad. „Nepotřebuje náhodou někoho na výpomoc…takřka v čemkoliv? Dnes jsem přišel o zaměstnavatele i bydlení naráz..“ přes ní projde určitě dost lidí a chlapi se rádi svěřujou ženám v bordelu, než vlastním manželkám.

Madame Celia si zatím odešla vyřídit nějakých pár záležitostí – asi k sobě do kanceláře, řekla bych. Jako by to byl jen obyčejný večer, tak jako každý jiný.
U baru se mi zastavilo několik dalších mužů žádajíc o trochu alkoholu – buď aby si ještě víc zpříjemnili hudební produkci, která už zase pokračovala na pódiu, nebo pro sebe a svou vybranou dívku, kterou měli v plánu odvést si na pokoj.

“Rušno? No pokud máte na mysli nějakou tu rvačku buďto nad děvčetem nebo nějaké to posilnění alkoholem, ostřejší hádka...tak to se tady objevuje docela často. Ale vražda...to je spíš záležitost ulice. Tam venku jde opravdu občas člověku o kejhák, ani neví jak,“ odvětila jsem a dolila muži ještě jednu štamprli, ale pak už pití schovala – ono dobrého pomálu.

“Práce, práce...těžko se takhle uvažuje, když stojíte v podniku téměř plném žen...ale možná by se tady něco našlo. V současné době nám tady – od odchodu toho posledního – vyhazovač. Vím, že to možná zní podivně, v podniku, který by měl vycházet mužům vstříc, ale vždycky a u většiny holek existuje určitá hranice, která by se neměla překračovat. Někdy taky není madame Celia, aby diplomaticky celou záležitost vyřešila, takže určitě by se hodila nějaká ta mužná záloha, co kdyby náhodou. Rozhodně být vámi, zkusila bych o tomhle prohodit pár slov s madame – to, že se na tu pozici hodíte, jste dnes prokázal. Ale samozřejmě je to na vás.“

*Madam, je to spíš proto, aby nespadlo opět do smetí - to bych velice nerada.. Doufám, že jssi to ještě s naší jeskyní nevzdala.. :) *

Připravuji se na večer. určitě, určitě to dopadne dobře... že? podívám se na nejistý obraz v zrcadle. Unavené oči, které přesto tančí štěstím a i přes to, že jsem toho dnes moc nenaspala, nikdy se v nich neztratí ta jiskra. Zazubím se na sebe a pokračuji ve splétání vlasů.
Splétám si je do jednotlivých copánků a ty do většího copu. Díky tomu, že jsou mokré, se po uschnutí zakudrnatí a já budu mít vlnité vlasy na tu úžasnou událost.
Hbité prsty brzy práci dokončí a já vyběhnu ven z pokoje. Na chodbě potkám několik smějících se děvčat, zamávám jim a běžím do přízemí.
broukám si mou oblíbenou melodii a odcházím na bar. Znovu překontroluji zásobu. Jsem tak nervózní, že jsem určitě něco přehlédla.

Občas s vzdychnu štěstím, a já nevnímám okolní svět.

Podnik a návrat do sídla

Naslouchal jsem slovům Raven a přitom dopíjel, co mi nalila. V krku mne hřálo a onen pocit se postupně dostával do břicha a níž. Bylo mi tak nějak jedno, že ten arogantní idiot dneska umřel. Nevytvořil jsem si k tomu chlápkovi žádnej vztah. Byla to jen práce. Promnul jsem si kořen nosu a potlačil zívnutí.

„Víte co, slečno..“ narovnal jsem se v zádech a podíval se zpříma na krásku. „Zastavím se tu zítra kolem poledne, pokud by to madame Celiu příliš neobtěžovalo, nebo i klidně později. Byl bych rád, kdybyste jí o tom řekla…za zeptání nic nedám.“ usmál jsem se a slezl z barové stoličky. Nic se nemá uspěchat. O tom bych už mohl být poučen. „Pěknej zbytek večera..“ pokynul jsem Raven a odporoučel se z podniku. Těžko mi bylo z toho, že budu muset cestou vymyslet upravenou verzi pravdy pro sluhu.

Nasedl jsem na svého koně a vzal s sebou i zvíře svého bývalého zaměstnavatele. Pokud jde v těhle místech o kejhák každýmu, kdo se jen blbě podívá, chci bejt ocaď, co nejdřív pryč.
Uvěřit, že boháčovi ruplo v bedně a za někým se rozeběhl, aniž bych měl šanci ho následovat, by hmm..nemuselo být tak těžké. Jen tu byla ona nevýhoda, že sluha znal svého pána mnohem lépe, než já.
Kdybych tam nenechal Annu, snad bych se ani nevracel. Ale tím bych jenom podpořil vinu, co by na mě hodil.

Celia se později vrátila za tebou a do dlaně ti vtiskla deset liber. "To máš za to, jak dokonale si zvládla onu situaci dole. A také bych tě ráda poprosila o maličkost, Soru pozval jeden mladý voják na ples, chtěla jsem poprosit Saraghinu, ale ta musí odjet mimo město, jestli by ses té malé japonečky neujala a nedala na ní v tom doupěti pozor, bojím se o ní, ještě není tak zběhlá ve věcech tohoto rázu, nechtěla bych, aby si z ní dělali legraci, ty víš, jak to v těch kruzích chodí." Mluvila skoro šeptem, nechtěla aby o Sořině tajném výletu někdo věděl.

Nová den

„Už jsem si myslela, že nevyjdeš,“ zašeptala jsem vycházejícímu slunci, jež jsem tak dlouho vyhlížela na potemnělé obloze, a zatáhla záclonu. Byl nový den; všechno včerejší bylo zapomenuto, jakoby to slunce mohlo smazat, avšak ve mně hlodal jakýsi pocit, co tížil. Byla to snad vina? Obavy?

Noc dnes k ránu byla jednou z nejhorších, co mě zde kdy potkala, cítila jsem se ztahaná jako pradlena, co celí den máčí své ruce v mýdlové vodě a přes noc vyspravuje staré šaty. Snad jsem se cítila i… zoufalá. Na malý okamžik. Jen na malý… ohlédla jsem se do malého zrcátka zavěšeného na stěně. Ne, jsem neuhasitelný oheň, kaleidoskop přání, tlačím své kolo osudu a vytvářím si tak nový osud!
Zhluboka jsem se nadechla a vnesla do své tváře klid a do svých očí harmonii. Mamá by se mělo brzy vrátit a po tomhle by neměla zbýt žádná památka krom řečí.
Jistým krokem jsem se vydala do patra, kde ležel onen zranění mladík. Aspoň dal na má slova a nevyšel, děkovala jsem Bohu, ač pro mě neměl jasnou podobu ani jméno.

Vešla jsem do ztemnělého pokoje; záclony byli zatažené, a v tichosti za sebou zavřela dveře. Došla jsem až k posteli, nalila do sklenice vodu, a pak zacloumala s tělem na posteli. Dotýkala jsem se jej přes tenkou přikrývku, a tak mi to hned nedošlo.

„Ri…“ vyslovila jsem počáteční písmena nešťastníka na posteli. „bože, sakra,“ splynulo mi z úst. Rozhrnula jsem záclony, abych se ujistila, že tělo na mé posteli je už dávno bez duše. A přitom ještě hřeje, nemůže být tak dlouho po smrti, v duchu jsem zalitovala, že jsem sem nepřišla dřív. Snad abych mu pomohla nebo tu jen byla s ním?

Ztratila jsem chvíli překrýváním těla prostěradlem, než jsem vyšla ven a poslala jednu z těch hloupých, levných husiček pro někoho od McCollinse. Jeden by věřil, že to zabralo skoro celou věčnost, než se jeden z jeho mužů zjevil u našich dveří.

„To mě ovšem… mrzí,“ odpověděla jsem nevýrazným hlasem na jeho zprávu, že McCollins je mrtev. Snad na jeho místě skončí někdo podobný, problesklo mi hlavou, třeba tenhle, otočila jsem se muže, kterého jsem vedla do pokoje, kde bylo Rickovo tělo. Mile ráda jsem se ho zbavila a stejně tak ráda se i zbavím téhle postele. Později… připomněla jsem si a vedla hosta i s nákladem zpět ke dveřím.

„Děkuji, Mariusi,“ s opatrností jsem vyslovila jeho jméno, snad jen z čisté obavy, že by on mohl skutečně zabrat McCollinsovo místo a s úsměvem na rtech jsem jej nechala jít. Až tohle všechno uslyší mamá.

Všude bylo až moc klidno, a tak jsem se usadila do salónku s šalvějovým čajem, myšlenky mi proudily jak potoky z hor a teprve až jedna mladičká novicka mě vyrušila v mém zírání do zdi.

„Ne, ne,“ zavrtěla jsem hlavou nad její otázkou, jestli se mi něco stalo. Bylo znát, že něco zaslechla, a tak jsem jí pár vlídnými slovy pokusila uklidnit. Aspoň pak večer bude pracovat jako vždycky, mihlo se mi hlavou, ale to už jsem se řítila do svého pokoje, pro lepší oblečení, abych mohla zmizet v ulicích města.

Trochu překvapeně jsem zírala na bankovku. Čekala bych spíše vyplísnění než odměnu, ale madame Celia má zjevně na celou situaci jiný názor než já. A rozhodně jí ho brát nebudu, protože tohle je mnohem mnohem lepší.
Peníze jsem si hodně rychle schovala než si to mamá rozmyslí a poslouchám další úkol, který mě čeká na večer.
Naší mladé, krásné a křehké Asiatce se dostalo pocty a vyráží se bavit. Tomu zmíněnému vojáku se určitě líbila, jak už naznačila madame Celia, ale všechno má i druhou stranu mince. Pozvat do společnosti prostitutku, byť ze solidního podniku se občas rovnalo sebevraždě.
Ale třeba se na ně usměje štěstí a celý večer si užijí. A já jim zpovzdálí budu dělat tak trochu neviditelné garde.
“Samozřejmě, to je to nejmenší, co můžu udělat,“ souhlasila jsem a už už jsem se obracela k odchodu do svého pokoje, když mě napadla ještě jedna věc.

“Byl tady ještě ten mladý muž…přišel s oním nešťastníkem, ptal se poté na práci, protože jaksi…je bez práce. Odkázala jsem ho na vás, možná se tady objeví,“ dodala jsem a teď už doopravdy odešla nahoru.

Čekala mě příprava před samotnou tajnou akcí. Bylo třeba abych i já byla nějak slušně a decentně oblečena, ale byl to opravdu nadlidský výkon najít něco ve svém šatníku, tak aby člověk nevzbuzoval přílišnou pozornost, o kterou se nestojí.

Nakonec se mi podařilo vybrat jedny šaty, které byly vhodné do společnosti a nekřičely všude, co dělá jejich majitelka.
Rychle jsem se omyla, oblékla, nalíčila a učesala. Make-up jsem musela párkrát předělávat, ale nakonec jsem byla se svým zevnějškem spokojena a mohla jsem vyrazit pro Soru.
Podvečerní čas se skvěle hodil pro tajný odchod. Děvčata ještě neměla nikoho nahoře na pokojích, ale už byla usazená hezky dole, čekajíc…takže nebyl problém nepozorovaně přejít po chodbě k Sořinému pokoji, na který jsem zaklepala.
“Soro, tady Raven. Připravena?“

Večer

Raven, Mamá

Čím blíže je večer, tím více si uvědomuju rozdílnou povahu toho, co se může stát. Já půjdu do společnosti, do vysoké společnosti – když vezmu v úvahu, kým jsem a kam patřím. Co když… co když to dopadne hrozně? Co když se znemožním a zákazníci k mamá už nebudou chodit. Co když kvůli mně ztratí střechu nad hlavou a co když… Tak dost, dost. Zatřesu hlavou. Nač ty hororové představy, nějak to dopadne. Klid, klid, klid… Z toho rozrušení si musím povolit korzet a začnu přecházet po pokoji, abych se vydýchala. Srdce slyším tlouci až ve spáncích.

Obrátím se k zrcadlu a pozorně si prohlédnu svou tvář. Tak temné oči, oči vyplašené laně –říkávala matka. Skousnu rty a začnu pročesávat dlouhé havraní vlasy, které se překrásně zvlnily díky copu. Přitom si zpívám melodii, kterou mi kdysi zpívávala má babička. Je o drobném ptáčkovi, který chce z klece ven, ale nakonec se i přes možnost útěku vrátí. Ne proto, že by se měl u pána převelice dobře, ale proto, že ho děsí neznámý svět tam venku.

Tak jo, podívám se s nedůvěrou na šaty, které si chci vzít. Přemýšlela jsem nad tolika šaty. Ale nic mi nepřišlo dost dobré pro to, kam jdu. Až jsem našla vzadu ve skříni šaty, které dlouho nespatřily světlo. Pomněnkově modré s bílým krajkovým vzorem. Když se šaty (odkaz) ocitnou na mě, se zatajeným dechem přejedu rukou po povrchu. Otočím se zády k zrcadlu a spokojeně pokývu, jizvy pod lopatkami jsou zakryté a nejsou vidět. Vlasy vlnité, spadají jako vodopád až k pasu. Je to… slušné a ne moc vyzývavé. Asi jsem našla ty správné… uculím se a připadám si opět jako to malé děcko, které je připraveno pro každou špatnost.
Trhnu sebou při zaklepání. „Soro, tady Raven. Připravena?“

Tak nakonec jdu s Raven? Zaraduju se. Tuhle slečnu mám moc ráda, i když s ní netrávím tolik času, abych ji poznala lépe. Jedno vím určitě, s ní se nebojím nastávajícího večera. „Jistě Raven…“ usměji se, otevřu dveře a vběhnu za ní na chodbu. Prohlédnu si ji od hlavy dolů, téééda, neudržím v sobě uznání. Sluší ti to! … Tak, můžeme? nabídnu jí z legrace rámě. Alespoň dnes můžeme zakusit život těch, kteří se na nás dívají skrz prsty..

Cestou k bordelu paní Cecílie

Pohlédnu na kluka a na psa:
Takže paní si myslí, že ty jsi ten, který by mě zachránil, kdyby se vyskytlo nějaké nebezpečí? Zeptám se zvědavě a usměju se.
Na cestu jsem si vzala své staré šaty a jsem celá rozechvělá. Přeci jen už se začíná stmívat a měla bych se co nejprve vrátit. V noci tu jistě bývá nebezpečno. Bázlivě se rozhlížím.
Chlapče, měl by jsi se raději vrátit. Stčí, když mi popíšeš cestu k domu paní Cecílie.

Pokud se dostanem až k domu zaklepu. Pokud je otevřeno vcházím dovnitř a ptám se po paní Cecílii - protože sháním práci.

Nový příspěvek v dobrodružství. Modrý. Kvůli dlouhodobé neaktivitě Vaše dobrodružství spadlo do škatulky "Už se dlouho nehrálo -> odpad" a přišel na Vás správce s koštětem. Dejte mi do dvou týdů vědět (nejlépe přímo herním příspěvkem, pokud si nechcete spamovat v dobrodružství, můžete i poštou), jestli jste našli novou chuť k hraní nebo byste rádi vyměnili vypravěče. Pokud se mi neozvete, po skončení lhůty bude dobrodružství ukončeno!

Drag Oncave

PS: Pro mé kontaktování nepoužívejte herní poštu!
Vzhledem k tomu, že se tohoto dobrodružství neúčastním, nedostanu se k ní.

Určitě budeme pokračovat dál. =)

Odjíždíme

Po zaklepání se ještě rozhlédnu kolem sebe, jestli tady nemihne některé z ostatních děvčat. Určitě bych si vymyslela nějaký rozumný důvod, proč stojím tady v šatech, které více zahalují než odhalují, ale pokud by to bylo jen možné vyhnula bych se nejenom jim, ale i jakékoliv lži. Přeci jen s nimi budu muset ještě pracovat, tak je třeba vyvarovat se všech možných nepříjemností, které by mohly nastat.

Soře však netrvá příliš dlouho otevřít dveře a vyjít ven nachystaná.
Na oblečení a celkové úpravě si dala setsakramentsky záležet. Ve světle modrých třpytivých šatech a předlouhých havraních vlasech splývajících po ramenech a zádech vypadá nesmírně křehce a zranitelně. Až se mi v mysli objeví myšlenka, zda takhle jemná kráska bude schopná ubránit se všem něm nebezpečným predátorům společnosti. Nemůže vedle mě v rudých šatech a více než ženskou postavou vypadat více odlišně. Voda a oheň. Doslova. Jestli to však byl záměr mamá, pak se jí více než vydařil. Pokud máme na plese přitáhnout společně pozornost, pak je výsledek více než stoprocentně jistý. Za to dám ruku do ohně.
“Děkuji. I ty vypadáš překrásně,“ vrátím jí kompliment.
Poodstoupím o kousek dál od dveří, aby mohla vyjít ven na chodbu v celé své kráse. Její nabídce rámě se zasměju, ale samozřejmě se do něj zavěsím. Trocha odlehčení před takovou akcí rozhodně vůbec neuškodí

“Čeká nás velký svět, Soro. Dnešní večer si určitě užijeme, máš na to mé slovo,“ spiklenecky na ní mrknu a vyrazíme po bočním schodišti, k zadnímu východu z budovy.
Mamá určitě použila nějaký ze svých mnoha triků, protože jsme cestou ven nikoho nepotkaly. Jedinou živou duši. Když jsme zmizely za rohem, spadl mi obrovský balvan ze srdce. Ten druhý mi tam zatím zůstal.

Neměla jsem příliš informací k jaké příležitosti se bude ples pořádat. Představa, že by se tam mohl objevit někdo z guvernérovy rodiny, mě svírala hruď, že jsem myslela, že mi musí vyskočit srdce ven korzetovým živůtkem. A to nejen kvůli událostem z včerejšího večera. Navíc, když jsem dnes neměla podporu mamá, byla jsem na to zcela sama.

O pár domů dále jsme podle instrukcí našly zaparkovanou bryčku s klučinou, kterého jsem nikdy neviděla. Skvěle, aspoň nás nečeká cesta plná všetečných otázek.
Pomohla jsem Soře na sedadlo a sama se usadila vedle ní. Kluk bez dalšího otálení pobídl koně a rozjel se k sídlu, kde se ta slavná událost měla odehrávat.
Zhluboka jsem se nadechla a povzbudivě se na Soru pousmála.

Nový příspěvek v dobrodružství. Modrý. Kvůli dlouhodobé neaktivitě Vaše dobrodružství spadlo do škatulky "Už se dlouho nehrálo -> odpad" a přišel na Vás správce s koštětem. Dejte mi do dvou týdů vědět (nejlépe přímo herním příspěvkem, pokud si nechcete spamovat v dobrodružství, můžete i poštou), jestli jste našli novou chuť k hraní nebo byste rádi vyměnili vypravěče. Pokud se mi neozvete, po skončení lhůty bude dobrodružství ukončeno!

Drag Oncave

PS: Pro mé kontaktování nepoužívejte herní poštu!
Vzhledem k tomu, že se tohoto dobrodružství neúčastním, nedostanu se k ní.