Andor.cz - online Dračí doupě

Vypravěčka - 11. března 2007 13:13

Svět je plný změn, alespoň ten civilizovaný svět. Města ožívají, četné lampy osvětlující noční ulice zaplašily stíny. Lidé obracejí svůj zrak více k univerzitám, než kostelům. Modlitební knížky nahradily vědecké nástroje. Na univerzitách lidé pokládají základy přírodopisným vědám, fyzice, chemii a lékařství. Propuká nová doba, nové století poznání a pochopení namísto víry a strachu. Však venkov, vzdálený světlům měst a jeho pokroku, zůstává stále plný temnoty a neslyšných stínů. Pověry a staré zvyky jsou zde reálnější než moderní objevy. Světlo lamp zde není tak jasné a nedokáže zahnat stíny starší než lidé, kteří tu žijí. Zdejší zem, daleko od města, je rozdělena mezi šlechtické rody. Stále tu panují staré pořádky a zvykové právo. Mnohá sídla a domy jsou sice opuštěna, jejich majitelé dávno odešli do zářivého a jásavého bohatství města. Prázdná okna jejich sídel zejí temnotou a syrovým, vlhkým chadem. Hluboké lesy jsou plné lovné zvěře, ale i šelem, které si za zimních nocí troufnou bez bázně i na člověka. Mezi poli v údolích se krčí vesničky a vsi. Některá sídla šlechticů jsou však ještě stále obývána, i dkyž doba jejich slávy dávno minula. časy, kde zde žili desítky lidí a oka svítila do noci, jsou pryč. Většinou ze starých rodů zbylo jen málo. Ne jinak tomu je i v případě rodu hraběte van Tassel. Starý muž zůstal poslední z celé větve kdysi velkého šlechtického rodu. K čemu je majetek a bohatsví, když není nikdo, kdo by jej zdědil. Nedávné noci zmizela jeho poslední naděje, jeho neteř Regina. Dívka zmizela z rodinného sídla za velmi podivných okolností. Nepočetné služebnistvo spolu s lidmi z nedaleké vsi prohledali dům, zahradu i les, ale po dívce jakoby se zem slehla. Zůstala jen jedna stopa, o to však podivnější. Zoufalý hrabě se rozhodl požádat o pomoc jinde. Poslal zprávu do města vyzývající, aby se dostavili na jeho sídlo schopní lidé, kteří najdou komtesu Reginu. Samozřejmě za nemalou odměnu.

Vypravěčka - 12. března 2007 11:03

Pro začátek bych zde napsala několik informací ohledně země, kde se příběh odehrává a uspořádání světa. Státním uspořádáním je země království, přesněji konstituční monarchie. Je sepsána ústava podle níž neexistuje otroctví nebo nevolnictví, avšak životní podmínky části lidí se od tohoto moc neliší. V čele státu je panovník a Shromáždění. Do Shromáždění jsou voleni zástupci předních šlechtických rodin. Právo volit má jen šlechta a bohatí občané. Právě zbohatlí kupci, obchodníci a majitelé manufaktur se snaží zapojit stále více do politiky. Jejich majetek je sice mnohdy větší, než majetek šlechty, ale chybí jim jméno vznešeného rodu. Řeší to rlůznými sňatky, nebo i "zakoupením" titulu. Nejvyšší šlechtický titul je vévoda, pak následuje hrabě a další tituly, ale to začíná být ve městech spíše přežitek starých časů. Na venkově se hirearchie zachovává. Města, vesnice, půda... je buď majetkem krále (státu), nebo šlechty a v neposlední řadě i právě zbohatlých měšťanů. Správa země je rozdělelna mezi jednotlivé úřady a úředníky. Místa úřednictva jsou placena. Do popředí zájmu vstupuje věda. Města se začínají honosit jmény univerzit, nositeli vzdělanostmi. Na akademické půdě se bádá a studuje v oblasti přírodních věd, fyziky, chemi, techniky i medicíny. Většina objevů a nových poznání však zatím zůstává jen tam, do praxe není zavedena. Odštěpují se nové obory lidského poznání. Vznikají nové ústavy a knihovny, ale i divadla, opery a kluby. Akademičtí profesoři si získávají uznání a věhlas. Pokud bohatý člověk chce být skutečně mezi městskou smetánkou, patří se, aby pořádal, či alespoň navštěvoval různé dýchánky, kam je v módě zvát akademiky a diskutovat na různá témata. Naopak církev ve městech ztratila většinu ze své moci, kterou v minulosti nad lidmi měla. Náboženství je monoteismus. Není to přímo Křesťanství se všemi jeho detaily a historií, ale je zde jen jeden Bůh. Základní symboly jsou stejné. V zemi není papež, nejvyšším zástupcem Boha na zemi je arcibiskup. Církev se dělí na mnoho nejrůznějších řádů. Některé mají často zcela rozdílné vnímání víry a výklad stavých textů. Na vesnicích zastává farář, či kněz velmi úctyhodné postavení. Po generace byli lidé zvyklí se právě na jen obracet se svými problémy a žádostí o rozhřešení. Zatímco město se nese ve znamení vědy, na venkově lidé stále věří v sílu modlitby a požehnání, která je má ochránit před zlem. I přes jistý ústup církve existuje mnoho škol, lyceí a internátů pod vedením řádů jeptišek a mnichů. I v nemocnicích, špitálech, chudobincích a sirotčincích se setkáte s řády milosrdných sester. Sociální úroveň prostých lidí je velmi různorodá. Jsou lidé movití, ale jsou i velmí chudí. A jak už to bývá, těch chudých je podstatně více, než bohatých. Ve městech najdete ty nejbohatší i nejchudší a rozdíly jsou mnohdy propastné. Bohatý majitel manufaktury a jeho udřený dělník, který nemá ani dost, aby nakrmil svoje hladové děti. Na venkově rozdíly tak velké nejsou. Lidé jsou zde na sobě více závislí. Když se neurodí, pocítí nouzi sedlák i podomek. Největší úcty se zde těší starosta, či rychtář, kněz, lékař a učitel, pokud ho ves má. Stále tu panují staré pořádky, takže šlechta má velmi výsadní postavení. Z nových objevů toho zatím do života lidí zas až tak mnoho neproniklo. Ulice měst jsou za nocí sovětlena lampami, je běžná kanalizace a tekoucí voda i ve vyšších patrech. Jsou nové lékařské postupy, léky a léčiva. Jak už to bývá, pokrok se dotknul i zbraní. Těžké meče jsou spíše zastaralé. Prosazují se střelné zbraně nabíjené předem s křesadlovým zámkem. K dopravě a přepravě je stále používána síla tažných zvířat. I když byl objeven parní stroj a objevují se možnosti jeho využití. Země má přístup k moři. Podnebí je mírné, spíše trochu chladnější. Oblast, kde se odehrává příběh, leží ve vnitrozemí na západě. Zdejší krajina je i po létech obývání divoká a svérázná. Kopcovitý terén pokrytý hustými lesy, krčící se políčka a vesnice. Zem je spíše kamenitá, dostat z ní tu trochu obilí a brambor dá práci. Po tom, co část lidí odešla do měst, je snad ještě bezútěšnější než dřív.

Vypravěčka - 12. března 2007 11:15

V kontrastu s racionalitou vědy vzniká i něco jiného. Nacházejí se lidé zaměření na okultismus, magii a esoterické obory. Vznikají okultistické spolky, lóže svobodných zednářů a další. To je trnem v oknu, jak akademikům, tak církvi. Jedni to považují za hloupost, druzí za rouhání. Nadšenými členy těchto spolků bývají dost často mladí šlechtici, nebo děti bohatých rodin. Zlatá mládež, která nemusí řešit žádné existenční potíže. Část z nich to dělá, aby byli jiní, odlišní a zvláštní. Je to i jistá móda , zábava mezi mladými ve městech. Někteří tím chtějí prostě naštvat svoje rodiče. A někteří tomu skutečně věří.

Vypravěčka - 12. března 2007 16:36

Den se sklonil ke svému konci, ale i kdyby byla půlnoc, nepoznali byste to. Nebe je zatažené a hustě prší. Přes temná mračna není vidět hvězdy ani měsíc. Blátivá cesta plná kazuží se vleče hustým lesem. Ten je dnes klidný, není slyšet vlky, ani jinou zvěř kvůli dešti. A vy můžete jen tiše či nahlas nenávidět události a okolnosti, které vás dostaly do této noci na tuto cestu. Jehličnaté stromy se tyčí do výše, cesta mezi nimi působí úzce a stísněně. A tam kdesi na konci jedné z cest má být sídlo hraběte van Tassel. Jeho rodina patří k jedné z nejstarších. A podle toho, co se říká, i k jedné z bohatých. Ovšem za poslední léta jí stíhá spíše neštěstí. Hrabě nemá žádné známé příbuzné, až na jedinou neteř. A ta před nedávnou dobou zmizela. Zmizela jakoby se po ní zem slehla. Všichni z hrabětova domu i s pár lidmi z okolí se mladou komtesu poušeli najít, ale bez výsledku. Hrabě se nakonec rozhodl vyhledat pomoc jinde, mezi povolanějšími. A tuto pomoc hodlá ocenit nemalou odměnou, když jeho neteř bude nalezena.

Marvin Silvers - 12. března 2007 21:23

Na cestě Jedu na svém koni lesní cestou a hrbím se před náporem deště. Z klobouku naraženého co nejvíce do čela crčí pramínky vody a stekají po mém kabátě. Mezi stromy náhle zahlédnu temnou siluetu domu. Sídlo rodiny van Tassel, můj cíl. Trochu se narovnám, mlasknu na koně, aby přidal do kroku a za chvíli už těžkou botou kopu do vrat. Popis Mám vysokou postavu s vypracovanými svaly. Věk bude nejspíš mezi pětatřiceti až čtyřiceti lety. Na sobě nejčastěji nosím dlouhý kožený kabát s vysokým límcem, na hlavě mám třírohý klobouk z pod kterého mi na ramena padají blonďaté vlasy. Pravou stranu tváře hyzdí dlouhá jizva, která jen o kousek minula oko. U levého boku se mi pohupuje těžký vojenský kord s prostým pleteným košem. Na každém stehně pak mám holstr a v nich pistole s křesadlovým zámkem. V ruce často svírám mušketu.

Mau - 13. března 2007 00:39

Cesta k Tasselovu sídlu.. Pomalejším znaveným krokem se k Sídlu cosi sune.. Na první pohled jen takový malý uzlíček hadrů.. Je to vlastně kabátec, jen není určen do tohohle počasí a jde vidět jak pod náporem trpí .. Úplně stejně jako já pod ním.. Jde mi vidět jen mokrý nosánek .. zbytek je někde pod tím promočeným kabátcem.. Právě se asi sama sobě divím, že jsem se pod tím náporem deště zatím nesložila a všechno to nevzdala, ale vidina toho jak už za chvíli budu někde v teple, mě ještě drží nanohou a tak odhodlaně pomalu šlapu dál k sídlu..

Ollaf - 13. března 2007 10:01

Cesta Déšť nepříjemně zkrápí zem a z cesty udělal jen hnusnou břečku podobnou sračkám v armádní latríně. Sprostě si zanadávám a odplivnu si někam od stezky. Hrad je nedaleko, to vím. Před chvílí mně minul jezdec, který se k hradu hnal jako by mu za zadkem hořelo. Včas uhnu, tak, aby mé oblečení a plášť nedoznaly ještě větších škod, než už doznaly. Vytrvalým krokem dojdu k bráně a : a) pokud tam nikdo není, zaklepu na dveře a čekám. b) Pokud už tam někdo je, pak nebuším na dveře, jen tázavě pohlédnu na bránu, na neznámé a kývnu hlavou na pozdrav. Jak vypadám: Zrovna teď ze mně toho moc není vidět. Jsem zabalen do pořádného pláště, jediné co je snad možno zahlédnout jsou rysy obličeje. Jsem vysoký dobře přesšest stop, široký v ramenou- *ať předeju pozdějším dotazům*- Tvář mám ostře řezanou a strohou, na několika mstech se pak dá najít nějaká ta jizva či jizvička, která, ale můj jinak vcelku pohledný obličej příliš nehyzdí, spíš naopak. Oči mám světlejší- zelenohnědé, naopak vlasy a vousy jsou tamvé. Pod pláštěm mám podivný oděv. Široké nabíravé kalhoty s řadou prostřihů- kalhoty mají černou barvu, prostřihy jsou modré, stejně tak pak vypadá kabátec s širokými rukávy. Pod kabátcem zdá se se skrývá prošívaná zbroj. Přes kabátec mám připnut prsní pancíř, na ramenou, jsou pak nárameníky. Ruce mám kryty plátovými rukavicemi. U pasu s emi houpe jednoruční meč uložený vpodivné pochvě šité jako by z kůží- asi koček. na Jílci je za popruh upevněn šalíř. Na zádech skryt pláštěm je pak batoh a na něm visí pěstní štít. To co je, ale nejvíc nápadné je obrovská zbraň, kterou sebou nesu- dobře stejně dlouhý jako já obouruční meč. nyí zamotaný v hadrech auložený v jakémsi pouzdře z kožešin, aby nepromokl.

Vypravěčka - 13. března 2007 10:52

Studený déšť prší z nebe v provazcích a cárech, jak by snad ani nikdy neměl skončit. O některých deštích lidé říkají, že to pláčou andělé. A najde se i pár bláznů, kteří chutnají vodu dopadající na jejich tváře ve víře, že bude slaná. Ale dnes to spíš vypadá, že Bůh se rozhněval a přivolal druhou povodeň. A jestli pláčí andělé, pak ve svých slzách chtějí utopit tento svět. Cesta dospěla až na jednu z četných křižovatek života. Zde se rozděluje na dvě. Můžete si všimnout cedule, která dříve hlásala, kam se můžete vydat. Nápis z ní však dávno vzal za své, smytý četnými dešti a vybělený časem. Usuzovat můžete jen ze svého odhadu, ale ten nakonec nebude tak složitý. Každá cesta je jiná. I v tomhle hrozném počasí se rozcestí jeví jako klasická hříčka, jíž je v každé z legend a pověstí vystavený hrdina. Cesty jsou dvě. Rovně pokračuje silnice taková, po které jste přijeli vy. Sem tam výmoly deštěm změněné v kaluže, zastřešená příkrovem věčně zelených stromů. Rovná a přímá. Druhá cesta se svíjí do zatáčky v pravo jak zapomenutá stuha. Je na ní víc kaluží a kamení než rovného povrchu. Po jejím okraji roste trnité křoví. Mrtvý strom zasažený bleskem jedné z bouří natahuje holé, zlámané větve... ve větru připomínají pařáty natahující se po opovážlivci, který by chtěl projet. Opuštěná cesta vedoucí snad ke stejně opuštěnému sídlu dávno zašlých dnů? O takových cestách se říká, že jedna vede do pekla, druhá do nebe. Ale která je která? Přímo scholastická hádanka.

Vypravěčka - 13. března 2007 11:36

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Letošní jaro přineslo do starého sídla nové změny. Jednoho dne hrabě van Tassel oznámil, že za týden přijede jeho neteř. Nikdy předtím jsi neslyšela o tom, že by hrabě měl neteř, nebo jakéhokoliv jiného příbuzného. A teď najednou z ničeho nic se tu má objevit jeho neteř a má tu podle všeho zůstat. V domě se pár věcí muselo změnit. Kdo ví kdy tu naposled bydlela a žila žena, tedy když se nepočítá hospodyně a dívky ze služebnictva. Ty jsi mladé komtese věkem asi nejvíce podobná, takže hrabě určil, že jí máš být " k ruce". Ve města by tomu řekli komorná a případně jí dělat i společnost. Regina přijela za týden, jak bylo řečeno. Když přijela, byla to bledá tichá dívka. Jakoby vnitřně něčím sklíčená, klopila oči a mluvila velmi tiše. Samotářská a nikdy si nechtěla moc povídat. Ale z jejícho chování jsi za krátkou dobu poznala, že není zlá. Nikdy se na tebe neutrhla a nikdy nekřičela. Nebyla namyšlená a sobecká jak se říká o dámách z města. Prostě ji jen něco velmi tížilo na duši. Dozvěděla ses, že je sirotek. Rodiče jí zemřeli, když byla ještě dítě a od té doby vyrůstala ve školách pro mladé dámy. Pomalu se to však začalo měnit, zvykla si v domě rychle, snad během několika dní. A dům ji zcela uchvátil. Víš, že se jím ráda sama toulala, i za nocí. Večer před spaním se často chodívala projít do zahrady. Sama. Začínala se usmívat a hraně ji učil jezdit na koni, takže na čerstvém vzduchu se jí pleť trochu opálila. Ale pak se to jednoho dne vše zas změnilo. Regina kdesi v temné hloubi domu objevila obraz podivného muže v životní velikosti, prokletý obraz. Hospodyně, když spatřila muže na něm, začala se křižovat a modlit. Regina si však svoje rozhodnutí nenechala vymluvit. Obraz nechala odnést do svého pokoje a od té cgvíle s ním často bývala sama. Jednou jsi ji viděla, jak na obraz mluví. Tobě se nikdy nelíbil, z tváře muže na něm jsi cítila zlo. Jeho oči tě probásledovaly, když jsi byla v pokoji. Jeho pohled je tvrdý, zlý a chladný až z toho mrazilo v zádech. Od chvíle, co byl on v jejím pokoji, chodila jsi tam nerada a co možná nejméně. Regina se začala měnit. Mívala divné sny, mluvila o tom z obrazu, jakoby byl živý a zdávalo se jí, že z obrazu vychází. I hrabě začínal mít obavy o její zdraví a chtěl z města zavolat lékaře. Ale už to nestihl. Tu noc Regina zmizela. Ale když jsi toho ráno vešla do komtesina pokoje jako obvykle, zažila jsi největší úlek ve svém životě. Dívka z masa a kostí v pokoji nebyla. Postel byla zastlaná, jak by si vůbec nešla lehnout. Ale spatřila jsi obraz Reginy. Stála po boku toho divného muže, uvězněná v rámu. Nebo alespoň zmizela Regina jako taková. Nikdo ji nenašel, nikde nebyla. Utekla? Nebo někdo unesl poslední z van Tasselova rodu, aby ho tak zničil? Kdo ví? Hrabě se rozhodl hledat pomoc jinde, mezi lidmi, kteří se živí nalézáním jiných a lámáním zámků záhad. Dnes večer by měli dorazit. Samo nebe je však zřejmě proti tomu, ač je léto, je zima a prší jak by měla přijít apokalypsa.

Ollaf - 13. března 2007 13:18

"Kurva," zavrčím do tmy a dívám se na zatracené rozcestí, které mi nyní přidává na seznam problémů další. Marně hledím na křižovatku a hledám ceduli, rozcestník nebo něco podobného. "Kurva!" zařvu znova a špičkou boty kopnu do nejbližšího stromu, znovu zanadávám a tentokrát udeřím pěstí do nebohého kmene, před očima rudo, třísky odlétají od kmene, jak plátová rukavice vráží do stromu. Po chvíli velmi intenzivního nadávaní, řvaní a vzteklého mlácení do stromu a kopání do země všeho zase nechám a postavim se k otázce kam dál stoicky a s klidem mně už tak dlouho silně nevlastním. Sídlo barona, je podle všeho někde v prdeli a tak vůbec, nikdo o něm nic nevbí a čert ví jak to tam vypadá... Nakvašeně kopnu znova tentokrát do nějaký kamene ten odletí do tmy. Přihnu si z vaku s medovinou a vydám se po kamenité cestě... ...cesta do Pekla je dláždněá, cesta do nebe vede oklikami...ach jo...

Marvin Silvers - 13. března 2007 16:23
	Rozcestí Dorazím ke křižovatce a zastavím. Nakloním se v sedle a pečlivě si prohlédnu rozcestník, ale nic z něj nevyčtu. Narovnám se a chvíli pozoruji cestu která vede do prava, ale nezdá se že by to byla ta správná. Plivnu do louže, pobídnu koně a pokračuji dál po cestě která vede přímo.

Ian ´LightingChain´ Belwero - 13. března 2007 20:03

Cesta Navzdor počasí vedu svého koně klidně mezi kapkama deště. Sedím na koni a jakobych snad ani nevnímal moc svět kolem sebe. Moje tvář je upřena před sebe jakoby jsem se snažil prohlédnout soumrak, který pomalu padá na krajinu. Jedu mlčky a ruka lehce svírá otěže. Po čistém světlém obličeji pozvolna stékají krůpěje vody. Čelo je skryto slepenýma tmavě hnědýmy vlasy. Obličej sám o sobě není výrazný. Možná jeho přeměrečná bledost a oči barvy bouřkových mračen. Tvář je oholena a nejsou na ní vidět žádné stopy po boji či po vráskách. Tělo samotné na koni je usazeno rovně a to tak, že kopíruje pohyb koně ale záda zůstávají roně. Tělo samotné není moc silné, přesto to vypadá, jakoby jsem si s nešťastným počasí moc hlavu nedělal. Celý jsem oblečen celkem monotoně. Pod promoklým černým kabátcem z kůže vystupuje límec bílé košile. Kalhoty jsou z pevného kvalitního plátna a nohy jsou obuty v černých jezdeckých botech. Na rukou mám černé kožené jezdecké rukavice. U sedla je připnut meč, kterého je vidět pouze hlavice a kus jílce. Hlavice samotná je ze železa, ale jílec se leskne a je na něm vidět, že je obmotán stříbřitým drátem. Od prvního pohledu celkem kvalitní práce. Meč možná působí až nepatřičně k mé konstituci. Sedlo černé barvy na sobě nese znak rodu Anarů. Erb, který měl slávu v minulosti ale jeho jas už opadá. Vyobrazen je havran na stříbřitém poli, který zatíná drápy do hada. Za sedlem jsou umístěny sedlové brašny z černé kůže. Kůň samotný doplňuje černé ladění. Jeho srst je skoro celá černá, kromě čela, kde je ze světle rusých chlupů lysina. Kůň vypadá poklidně a spokojený. Třebaže na něj dopadají v porudech kapky deště. Celý komplet vypadá netečně. Jakoby jsem se zde naskytl jen náhodou a jedu úplně jinou krajinou než je zde. Když dojedu na rozcestí, tak bez váhání pozvolna zabočím na cestu, která se rychle ztrácí v zátočině.

Mau - 14. března 2007 01:15
	Dál pomalu pokračuju po cestě.. Křižovatku, která jakoby tu byla jen od toho aby přiváděla do života pochyby a rozmrzelost, se snažím vší vůlí ignorovat.. Nakonec sice s menším zaváháním, ale i tak přesto pokračuju dál po cestě.. Přec kam jinak by jen tahle cesta jen mohla dál vést? ..

Yanyka - Chiroko - 15. března 2007 12:15

soukromá zpráva od Yanyka - Chiroko pro Sídlo na mě od prvního okamžiku, kdy mě do něj matka přivedla jako docela malé škvrně, působilo stísněným, ponurým dojmem. Dokonce ani vlídná a spravedlivá nátura hraběte nikdy nedokázala zaplašit chmurné, kradmé obavy bez konkrétní příčiny, které se mě čas od času uprostřed spletitých chodeb zmocňovaly. Postupem času jsem se naučila rychle procházet jen ty chodby a místnosti, které jsem měla na práci, zpočátku společně s matkou a později, když zestárla a zůstala jen u lehčích prací, i sama. Naučila jsem se znát ten vyhrazený prostor i potmě, ovšem jen velmi vzácně se stávalo, že bych tudy procházela v noci. Přes veškeré podivnosti tohoto domu jsem svou práci nikdy neodbývala. Třeba jen tak ze strachu. Ani jsem se na něj neodvažovala vymlouvat. Byla to práce jako každá jiná a vyjma nepříjemného pocitu z toho podivného interiéru jsem tu nikdy nezažila nic, co by mé obavy naplnilo a upevnilo. Později jsem se naučila takhle žít. Přemáhat strach, odhodlávat se k dalšímu postupu chodbami, k úklidu tmavých koutů a převlékání lůžek, vysoce nastlaných přikrývkami, jejichž vrstvy mohly skrývat ledacos... Přes veškerý strach jsem vyrostlo veselé a spořádané děvče. Pobytem v paláci jsem se prý vyhnula předčasnému studiu anatomie s některým mladým, výmluvným a přesvědčivým ochmelkou, naučila jsem se slušně mluvit i jednat s panstvem a s povděkem a určitou pokorou přijímat i vykonávat zadanou práci. Zatímco chodby a některé pokoje zůstaly pro mě tajemstvím, které sice bylo poutavé, ale příliš strašidelné, než abych se je snažila odhalit, hospodářské budovy a zahrady se staly mým malým královstvím. Zpočátku jsem si tam jako dítě jen tak hrála, později jsem nalezla zalíbení v zahradničení a ráda se k záhonkům, zalitým sluncem nebo i deštěm, utíkala z temných chodeb. Z příchodem jara jsem už zase zadoufala, že oznámená návštěva bude mladý pan Eliot, na kterého se s prvním sluníčkem začnínám těšit. Doufám, že je to právě on, který přispěchal předčasně alespoň na pár dní z města, aby vnesl trochu jasu do těch temných mlčenlivých chodeb. Ale hrabě oznámil příjezd své neteře. Dívky, o které tu nikdo nikdy neslyšel. Když mě vyvolil za její komornou a společnici, zpočátku jsem byla nesvá, dámu jsem nikdy neobsluhovala, ale s povahou té dívky má práce nebyla nakonec tak náročná. Uplynul měsíc a já přestala rozumět tomu, co se se slečnou děje. Ptala jsem se ostatních ze služebnictva, co je to za obraz, který si slečna tak oblíbila, odkud sem přišel a koho znázorňuje. A přitom jsem s rostoucími obavami sledovala harběcí neť, jak bledne a chládne, jakoby se ztrácela celému živému světu. Její počínání k obrazu bylo nepochopitelné. Alespoň pro mě. A pak přišel den, kdy jsem nalezla slečnu v obraze, vedle muže, který svým zjevem už tak působil dost děsivě a nesympaticky, nezmohla jsem se ani na výkřik. Zalapala jsem po dechu a musela se opřít dlaní o dřevěné obložení postele, abch neupadla. Nohy se mi roztřásly a před očima se zatmělo. Jak tohle vysvětlím pánovi….a kolik mu to ublíží?! Když jsem se konečně vzpamatovala, vyběhla jsem z pokoje na chodbu. Nerada křičím strachem, nikdy jsem to vlastně ani nedělala, ale viděla jsem jednou hospodyni, jak zaječela, kdy našla starou zdechlinu kočky. Raději tedy doběhnu právě pro hospodyni a dál už se ta zpráva šířila sama. Od toho dne pečuji o pána a do pokoje se chodit bojím. Nechce ani pomyslet, co se mohlo stát. raději pomáhám ošetřovat hraběte a tajně doufám, že někdo…někdo tohle všechno rozumně rozmotá a vysvětlí, abychom se tomu mohli jednou prostě zasmát….

Renoir von Infy - 15. března 2007 12:27

Přijíždím na svém koni, na Běloušovi, kterému říkám Ruprecht. Mnoho ze mne není vidět, neb jsem navlečen do černé pláštěnky s kapucí, kterou se snažím chránit před tím úděsným liákem. S každým zahřměním blesku se v mém oku zablískne skleněný lorňon... pláštěnka na mém hřbetu je prapodivně hranatě vyboulená - kdo by pod ní nahlédnul, zjistil by, že se pod ní skrývá dřevěná truhlice, v níž mám svoje knihy, něco málo osobních předmětů a pár "přístrojů". Mondieu, zatrolený liják. Co jen bych teď dal za šálek kávy s rumem a něco málo domácích vaflí... ..pronesu sám pro sebe

Vypravěčka - 15. března 2007 12:31

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Popohnal jsi koně po rovné cestě kamsi dál. Stále prší, takže brzy jsi promočený až na kost. Jiná rozcestí tu už nejsou, ale ani jiné známky jakéhokoliv osídlení. Les je stále hustý a cesta se tísní mezi kmeny staletých stromů. Všude je klid, zvířata jsou v dešti zalezlá. Jen v jednu chvíli jsi měl pocit, že na zemračeném nebi se ti nad hlavou mihnul nad korunami stromů ještě temnější stín. Snad nějaký velký pták. V tomhle počasí se vzdálenost těžko odhaduje, cesta ve studeném dešti ti připadá jako věčnost. Nakonec však les skončil. Cesta se vybořila z lesa a dál se vine. Po jedné straně je louka, nebo spíše pastvina a na druhé jsou políčka zkrápěná deštěm. Jsi na malém kopci a v údolíčku před sebou vidíš stíny domů. Některá okna slabě svítí do nadcházející noci. Lidé zde ještě věří na staré zvyklosti a za bouřek, či neklidných nocí zapalují v oknech hromničky.

Vypravěčka - 15. března 2007 12:56

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Jen co niha nohu mine se brodíš loužemi, kabát moc deště nepobral a brzy jsi zmáčená na kost. Voda studí. Nakonec můžeš být ráda, že jsi v hlubokém lese, vítr tady nemůže nabrat takových sil. Vykročila jsi po cestě dál... kamsi do tmy. V takový nečas se sice špatně odhaduje uplynulá doba, ale přesto začínáš být netrpělivá. Než ses vydala na cestu, mluvila jsi s několika místními lidmi. Řekli ti, po které cestě se dát a jak daleko přibližně leží hraběcí sídlo. V dešti se sice i kousek cesty zdá příliš dlouhý, ale tvoje cesta už trvá nějak moc dlouho. Podle toho, co ti řekli, měla bys být už blízko. Ale zatím kolem tebe je jen pustý les a nikde ani náznak jakéhokoliv stavení, natož hraběcího sídla.

Renoir von Infy - 15. března 2007 13:09
	Když dorazím ke křižovatce, bez zamyšlení trhnu otěžemi a nasměruji Ruprechta doprava.

Vypravěčka - 15. března 2007 13:39

odbočka Většina z vás se rozhodla odbočit z hlavní cesty v pravo. Takže se zde můžete i setkat. Povšimnout si, že nejste jediní, kdo se deštivou nocí brodí k cíli. Cesta je o poznání horší než ta, která vás vedla až doposavad. Ale po chvíli se otevřela krajina. Les ustoupil a proti zataženému nebi skrz bránu vidíte černou siluetu šlechtického sídla. Sídlo je skutečně velké. Jedná se o dvoupatrovou budovu, která může čítat více jak desítky a desítky pokojů. Jezdci zde budou o něco dřív, než pěší. Cesta vede přímo k sídlu. Dům se nachází v zahradě, která je obehnaná vysokou zdí zakončenou ostrými hroty. Brána je zasazena do svou sloupů, které zdobí sochy draků shlížejících dolů. Brána samotná je z černé mříže, zakončená stejnými hroty. Brána je otevřená, ale spíš než jako pozvání, působí jak dokořán zející chřtán. Sochy draků shlížejí na kohokoliv, kdo by se opovážil bránou projet. Mlčenliví strážci zkrápění deštěm nevypadají nikterak přátelsky. Přes upravou zahradu vede příjezdová cesta na prostranství před sídlem. Zde vytváří kruh, aby kočáry s hosty mohli přijíždět i odjíždět bez obracení. Však to už je dávno pryč, dnes je tu jen pusto a prázdno. Uvnitř kruhu je kruhová kamenná kašna. Dříve z jejího několikapatrového středu čišela voda, ale dnes je kámen omšelý, na mnoha místech porušený. A jedinou vodiu jsou dopadající dešťové kapky. Když se dostanete blíž, zjistíte, že dům sám je velmi starý. Byl postavený snad před půl tisíciletím v gotiském slohu... ponurá okna, lomené oblouky a fiály na několika věžičkách. Musíte zvedat hlavu, abyste pohlédli až nahoru. Na okrajích střech se plazí a křčí kamenné chrliče... mají podobu nejrůznějších démonů a příšer. Tento motiv zde nebude nejspíš ojedinělý. K velkým dvoukřídlým dveřím vede široké schodiště. Zábradlí poznamenané časem je opleteno břečťanem, který se pne i po části zdí. V prvním patře je balkon, který vytváří střechu nad částí schodů a prostorem před dveřmi. Balkon je se schody spojen sloupovím tonoucím v břečťanových listech, jen na místech prosvítá světlý kámen. Po každé straně jsou tři sloupy. Většina oken v domě je temných. Světlo přes husté závěsy prosvítá jen v přízemí, okna ve vyších patrech jsou temná a slepá. Na masivních dveřích je velké kovové klepadlo. Hlava jakéhodi netvora drží v zubaté tlamě silný železný kruh.

Renoir von Infy - 15. března 2007 13:52

Projel jsem na svém koni lesem, kde jsem v šeru narazil na pár zahalených postav kráčející stejnou cestou jakou putuji i já. Jen tak tak je můj kůň nepovalil do všudypřítomného bahna. Dorazil jsem až k domu, před bránou sesednul z Ruprechta. V zahradě jsem si povšimnul dalších "hostů". Jsem překvapen. Je tohle náhoda? Čekal jsem, že toto místo bude liduprázdé a přece! Zdá se mi to, nebo se zde koná nějaké přátelské shledání?

Marvin Silvers - 15. března 2007 14:36
	soukromá zpráva od Marvin Silvers pro Zastavím se a rozhlížím se kolem, jestli někde nezahlednu hraběcí sídlo. Zdá se však, že tady asi nebude. Kopnu koně do slabin aby se dal znovu do pohybu a namířím si to z kopce dolů do osady k nejbližšímu osvětlenému domu.

Yanyka - Chiroko - 15. března 2007 14:59

soukromá zpráva od Yanyka - Chiroko pro Venku už je tma. Přestože přišlo jaro, dny jsou stále dost dlouhé na to, aby tma přicházela dříve a k tomu těžké dešťové mraky... Pochmurnost celého místa ještě vzrostla s hustým deštěm. A i když voní čerstvou travou a hlínou plnou života, což by jinde a za jiných okolností povzbudilo mysl i tělo, tady je smutno. Jen pracovní nasazení při přípravě pokojů pro případné hosty, kteří by se pokusili hraběti najít ztracenou neteř, nás odvádí od temných myšlenek. Od chvíle, kdy byla Regina nalezena v rámu jsem si ani nezazpívala, jak bylo při práci mým zvykem. Buď mi hlas selhal v těžké atmosféře domu nebo jsem se neodvážila s ohledem na truchlícího hraběte. A že bych zpívala, jen co by ty studené zdi snesly, vždyť je tu pan Eliot! Dokonce jsem vynechala i naše pravidelné lekce šermu. Zpočátku to bylo přínosné, protáhnout se šermem, ale hněv a bezmoc, které se ve mně vždy vzedmuly, když jsem uchopila kord, mě přiměly dát si na čas pauzu. Obávala jsem se, že si zkazím styl a ještě někomu - ach, komu asi - ublížím! A tak zůstalo jen u úsměvů a krátkých, pochmurných rozhovorů, když jsme se potkali v knihovně nebo jiném z pokojů domu bez dalších svědků. Příprava pokojů pro tolik hostů je velká událost. Práce nad hlavu, spousta praní, sušení - a to vám je v takovém dešti pořádná dřina - žehlení a stlaní, utírání všeho toho prachu a mytí oken, něco jako jarní úklid, jen ve velkém. Kuchyni jsme musili dobře zásobit, aby bylo dost jídla pro všechny, připravit dost křesel do společenských pokojů a salonků, připravit koupací nádoby pro zájemce a k tomu všechono ostatní. Připadala jsem si jako na hodně dlouhé službě, něco jako práce za pár let v několika dnech. Konečně to vypadá, že máme téměř vše hotovo. Posledních pár drobností a pak...padnout v komůrce do lůžka a spát a spát... víčka mám těžká a ruce bolavé. Tvář pobledlou věčným pobíháním v domě, místo procházek po venku. Jedinné, co mi může do tváří vrátit barvu je mladý markýz, doušek vína nebo klidný, zasloužený spánek.

Ian ´LightingChain´ Belwero - 15. března 2007 15:51

Odbočka a cesta k sídlu Pomalu jedu uprostřed deště na svém koni. Kdyby kůň sám neuhnul neurvalci, který mne na koni minul, možná bych ani neuhnul z cesty. Takto pouze rukou odhrnu pár mokrých větví, který se dostali moc blýzko k mému obličeji. Což dokazuje, že tento svět přeci jen aspoň trochu vnímám. Nechám neurvalce předjet a pak se vrátím zpátky na cestu a pokračuji v poklidném tempu. Při výjezdu z lesa se zastavím a svůj zrak poprvé upřu na dům, který se přede mnou rozkládá. Zamrrkám, aby ch dostal z očí přebytečnou vodu z deště. Pomalu očima projíždím přes zdi a pokoje, jakobych se snažil podívat za stěny, nakonec pobídnu trochu koně dál. Kůň pozvolna vykročí. Na chvíli se opět zastaví před zdma zahrady. Opět očima přelétnu komplet zdivo, které přede mnou stojí. Pohled věnuji i drakům, kteří hlídají mřížoví brány jako svůj poklad. Nakonec projedu bránou do zahrady a směřuji k schodišti. Při úpatí schodiště se zastavím a pozoruji dveře. Pomalu to vypadá, jakobych očekával někoho, kdo mě příjde uvítat a nebo otevřít dveře. Záda předpisově rovná.

Ollaf - 15. března 2007 20:12

Kráčím dál rozmočenou cestou vstříc svému osudu, překvapivě najednou v poklidu a vyrovnaně. Přemýšlím nad až scholastickou otázkou, která vskutku vyvstala na rozcestí, jež nás bez označení zvalo na cestu možná do nebes možná až do samotných pekel. Má nátura mi nedala a vydal sjem se jak jinak, tou, která zdá s eskýtala více nebezpečí a vypadala méně přívětivě. už jen z proncipu, ale i z toho, co mně kdysi naučil můj starší bratříček, který chudák asi ještě pořád straší někde v klášteře- pánbíčkář jeden. Když zjistím, že po chvíli les ustupuje planině na níž se rozkládá- a to možná až doslova sídlo mého nového zaměstnavatele zašklebím se. Je to jako ze strašidelných příběhů- zámek vskutku gotický, oplívající množstvím skulptur nahánějícím děs a hrozícím v dešti oživnout a vrhnout se na nevítané vetřelce. O to více hrdě s hlavou vysko zdviženoua mohutným mečem přes rameno vykročím k černé bráně projdu jí a pokračuji dále do zahrady, kde jak zjistím nejsem první. Již zde před branou čekají dva jezdci. Minul mně jen jeden, druhý zřejmě na cestu vyrazil dříve než já. Jen oběma zdvořile pokývnu a tázavě se podívam ke dveřím....

Vypravěčka - 16. března 2007 12:14

před sídlem Snad Náhoda, nebo Osud svedl tři muže před sídlo hraběte van Tassela. Tři muži a přesto tolik rozdílní. Lišící se od sebe na první pohled snad ve všem. Však něco vás přeci jen spojuje. Všichni tři jste se tu sešli této dešťivé noci. Náhoda? Nebo snad záměr? Vedl vás společný cíl? A všichni tři jen čekáte, co se stane. Snad že se dveře sami otevřou a kdosi vás pozve dál? Nebo síla vašich myšlenek zabuší na klepadlo? Ale neděje se ani jedna z těchto smělých vizí. Místo toho dům zůstává temný a prázdný. Shlíží na vás jen několik chrličů u střechy, jinak je všude tma a ticho. Postáváte na dešti před sídlem a nikdo z vás se nemá k tomu, aby udělal první krok... ať už bude jakýkoliv.

Mau - 16. března 2007 14:18

soukromá zpráva od Mau pro Ještě chvíli dál pokračuji v cestě.. Už sice nalomená, ale porád si nechci připustit že bych mohla jít špatně.. .. vracet se? ach né .. určitě už to tady za tou zatáčnou bude .. jdu takhle ještě chvíli než mi déšť smočí i ten poslední záhyb šatů.. Jen se pak zloměně opřu o strom u cesty a chvíli se jen rozhlížím okolo, jestli opravdu by tu někde nemohlo být to hraběcí sídlo.. Pak se jen asi otočím a tak nějak bezmyšlenkovitě se vydám zpět k té křižovatce..

Renoir von Infy - 16. března 2007 18:59

Ten déšť je tak dotěrný. Vítr si pohrává s provazci ledové vody, jenž se snášejí z temných, rozhněvaných nebes a bičují rozvlhlou půdu, koruny stromů a taškovou střechu pochmurného sídla. Snažím se ukrýt do závětří výklenu v starobylé zdi, ale ani zde nejsem kryt před tou pohromou, která se zdá, že navíc pomalu přidává na intenzitě. Oh, přeci nebudu zůstávat venku. Na co tady ještě čekám? Pohlédnu na dva další přítomné. Pánové, co takto kdybychom se uchýlili k poněkud nezdvořilému aktu a bez pozvání vstoupili za dveře tohoto sídla? Nemyslím, že se tu snad zjeví někdo, kdo by nás pozval dál. Mám tu s sebou láhev dobrého koňaku, bylo by mi ctí, pokud bych vás jím mohl pohostit...

Vypravěčka - 17. března 2007 08:22

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Jako pomocnice v kuchyni a vůbec v domácnosti nemáš v sídla hravěte van Tassela moc práce. Hrabě žije sám, nikdy se neoženil, nemá děti ani žádné jiné příbuzné. Nesmírně velký dům s desítkami pokojů je už po léta z velké části prázdný. Dům působí ponuře a děsivě. Takže jsi vždy měla spíše strach se po jeho chodbách vydávat v noci a sama. Ale to není nic neobvyklého, stejně to tady cítí snad všichni. Život zde je poklidný. Služebnictva tu moc není, majordomus Albert, pak starší hospodyně a kuchařka, které pomáháš. Několik málo sluhů a jedna služebná - Yanyka. Je o několik let starší než ty. Hrabě má občas návštěvu, z města přijede jeho přítel mladý markýz Eliot. Jinak je zde spíš pusto a prázdno. Proto pro všechny z vás bylo velkým překvapením, když hrabě oznámil, že má neteř a ta sem přijede a bude tu žít. Dívka se jmenuje Regina a je jí něco málo přes dvacet let. Yanyka jí dělala komornou. Regina, když přijela, byla velmi tichá, spíš taková sklíčená. Je mírné a nekonfliktní povahy, když servíruješ jídlo, nikdy sis nevšimla, že by se nad něčím ošklíbala. Regina se dlouhé dny toulala po opuštěných chodbách a pokojích domu. A v jednom z těch zapomenutých míst objevila obraz, který se jí stal osudným. Obraz jsi zahlédla jen na chvilku, když ho sluhové odnášeli do jejího pokoje. Byl na něm vymalován muž v životní velikosti. Na zlomek okamžiku jsi zahlédla jeho oči, bylo v nich tolik zla. Jeho tvář vyjadřovala krutost a chlad. Yanyka od té doby chodila do komtesina pokoje jen nerada. A jednoho dne přiběhla vyděšená do kuchyně. Mladá komtesa zmizela, nebo alespoň zmizela z tohoto světa. Objevila se totiž vedle muže na obraze, jakoby ji někdo uvěznil do rámu. Sama jsi to neviděla, ale Yanyka byla opravdu vyděšená, když o tom mluvila. Hrabě a jeho lidé, i lidé z okolí prohledali snad vše, co se prohledat dalo. Po mladé dívce nikde ani stopy... Takže hrabě se rozhodl povolat někoho, kdo by se vyznal v podobných věcech. Ty s Yanykou chystáte po dlouhé době pokoje pro hosty.

Vypravěčka - 17. března 2007 08:41

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Sjel jsi dolů z mírného kopce a podkovy koně zaduněly na dřevěném mostku přes potok, který ohraničuje vesnici z jedné strany. Víska není nijak opevněná, ani onehnaná. Domky se tísní kolem malé návsi. Zamířil jsi k jednomu z nich v jehož okně vidíš skromě hořet malé světýlko svíčky. Dům má jen přízemí, je celkem malý a skromný. Na zápraží je stará oprýskaná lavice skrytá před deštěm pod přístřeškem nadedveřmi a zápražím. Zpoza dveří slyšíš lidksé hlasy.

Vypravěčka - 17. března 2007 08:44
	soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nohy tě od toho cestování v dešti začínají už trochu bolet, nehledě na to, že je máš mokré a promrzlé, jak se voda z louží dostala do bot. Cesta zpět se zdá být snad ještě delší, než cesta od rozcestí. Ale nakonec si přeci jen před sebou spatřila nic neříkající ukazatel a pochmurnou odbočku do leva.

Ollaf - 17. března 2007 08:49

Pokýnu postaršímu muži s jistou dávkou uznání jeho slov a myšlenka na koňak ve mně evokuje vzpomínky na medovinu ukrytou ve vaku. Už teď ve měn z té drzosti začíná vřít, ale svůj vztek pevně spoutám a zastrčím do pozadí. "Dobrá, pojďme tedy," pravím a zatlačím ramenem do dveří, protože ty jsou očivodně bez kliky, jen s klepadlem. Pokzud dveře nepovolí, pokusím se zatáhnout za klepadlo ještě jednou tentokrát směrem k sobě. Pokud ani tohle nevyjde vztekle zavrčím ado dveří rozezleně kopnu... Pak se podívám na oba své kolegy zdílející se mnou ten vlezlý déšť a hmátnu pod plášť a vytáhnu měch. "Pravda doposud nejsme pod střechou a koňak je přeci jen pití, příliš dobré pro pití takhle na dešti- takže co takhle na zahřátí kapke medoviny?" a nabídnu svým spolucestovatelům měch v jehož uspokojivě plném objemu se ukrývá zlatavá tekutina...

Yanyka - Chiroko - 17. března 2007 11:03

soukromá zpráva od Yanyka - Chiroko pro Venku už je tma. Přestože přišlo jaro, dny jsou stále dost dlouhé na to, aby tma přicházela dříve a k tomu těžké dešťové mraky... Pochmurnost celého místa ještě vzrostla s hustým deštěm. A i když voní čerstvou travou a hlínou plnou života, což by jinde a za jiných okolností povzbudilo mysl i tělo, tady je smutno. Jen pracovní nasazení při přípravě pokojů pro případné hosty, kteří by se pokusili hraběti najít ztracenou neteř, nás odvádí od temných myšlenek. Od chvíle, kdy byla Regina nalezena v rámu jsem si ani nezazpívala, jak bylo při práci mým zvykem. Buď mi hlas selhal v těžké atmosféře domu nebo jsem se neodvážila s ohledem na truchlícího hraběte. A že bych zpívala, jen co by ty studené zdi snesly, vždyť je tu pan Eliot! Dokonce jsem vynechala i naše pravidelné lekce šermu. Zpočátku to bylo přínosné, protáhnout se šermem, ale hněv a bezmoc, které se ve mně vždy vzedmuly, když jsem uchopila kord, mě přiměly dát si na čas pauzu. Obávala jsem se, že si zkazím styl a ještě někomu - ach, komu asi - ublížím! A tak zůstalo jen u úsměvů a krátkých, pochmurných rozhovorů, když jsme se potkali v knihovně nebo jiném z pokojů domu bez dalších svědků. Příprava pokojů pro tolik hostů je velká událost. Práce nad hlavu, spousta praní, sušení - a to vám je v takovém dešti pořádná dřina - žehlení a stlaní, utírání všeho toho prachu a mytí oken, něco jako jarní úklid, jen ve velkém. Kuchyni jsme musili dobře zásobit, aby bylo dost jídla pro všechny, připravit dost křesel do společenských pokojů a salonků, připravit koupací nádoby pro zájemce a k tomu všechono ostatní. Připadala jsem si jako na hodně dlouhé službě, něco jako práce za pár let v několika dnech. Konečně to vypadá, že máme téměř vše hotovo. Posledních pár drobností a pak...padnout v komůrce do lůžka a spát a spát... víčka mám těžká a ruce bolavé. Tvář pobledlou věčným pobíháním v domě, místo procházek po venku. Jedinné, co mi může do tváří vrátit barvu je mladý markýz, doušek vína nebo klidný, zasloužený spánek.

Nisse - 17. března 2007 11:10

soukromá zpráva od Nisse pro Očistím poslední svícen v pokoji a spokojeně se po něm rozhlédnu. Sice to není moje práce, normálně připravuji jídlo v kuchyni a pak ho předkládám na stůl, ale bylo třeba připravit neočekávaně pokoje pro hosty pro případné cestovatele, kteří by se chtěli pokusit zachránit komtesu. Chudák slečna, doufám, že ji zachrání, byla to taková milá osoba a náš pán pro ti tak truchlí. Vzpomenu si na vyprávění Yanyky o tom, jak se objevila na obrazu vedle pána s tak zlými zraky. úUplně se při té vzpomínce otřesu. Radši se vrátím ke kontrole pokoje. Ještě záhyb peřiny se mi nezdá a proto zastrčím hadřík na čištění za opasek své bílé zastěry a skloním se, abych peřiny urovnala. Přes rameno mi spadnou rusé vlasy, které bezmyšlenkovitě odstraním z obličeje, abych na svou práci viděla. Když je postel upravena k mé spokojenosti, otočím se k Yanyce, která tu je se mnou. "Tak máme hotovo?" Zeptám se docela vyčerpaným hlasem a vidím na pobledlé tváře Yanyky, že i ona už je unavená. Přemýšlím, co je potřeba, ale už mě opravdu nic nenapadá. Spíš mě už ani nic napadnout nemůže, protože moji hlavu zaměstnává jen jedna myšlenka.. Spát, spát, spát... "Půjdeš už do pokoje? Já..víš, ty chodby jsou temné..a ještě teď.." Zeptám se Yanyky a snažím se nedat znát a přitom dostatečně dát najevo, že mi opravdu není příjemné chodit po večerních chodbách takto sama. Od té doby, co se komtesa ztratila, se v tomto domě bojím čím dál víc. Nikdy jsem neměla moc odvahy a teď jsem ji snad ztratila docela. Zadívám se prosebně na Yanyku s nadějí, že aspoň kousek půjde se mnou.

Renoir von Infy - 17. března 2007 11:26

Usměji se na urostlého, statného muže, vzbuzujícího náležitý respekt, s vděčností přijmu nabízený měch a napiji se lahodného, hřejivého nápoje. Vskutku výtečný nápoj, musím uznat, pane! Vehnala mi do žil spoustu síly a rozjasnila mysl. Medoviny jsem ještě neměl tu čest okusit, abych se přiznal. Vrátím muži měch Mimochodem, promiňte, že jsem se hned nepředstavil. Jmenuji se Renoir von Infy a přijel jsem do zdejších nehostinných končin na pozvání pana Tessela. Prý zde došlo k čemusi, co si údajně žádá moji přítomnost. Proč mám jen ten pocit, že iVy jste zde ze stejného důvodu?

Marvin Silvers - 17. března 2007 12:01
	soukromá zpráva od Marvin Silvers pro Zastavím se před domkem a seskočím z koně, až se bláto roztříkne na sáh daleko. Uzdu přehodim koni přes hlavu, těžko někam uteče a zamířím ke dveřím. Chvilku poslouchám, ale přes šumění dveře nejsem schopný zaslechnout o čem se tam hovoří, ale to nevadí nejsem tu kvůli špehování. Pěstí silně zabuším na dveře a čekám až někdo otevře.

Vypravěčka - 18. března 2007 08:27

dveře Dveře sice opatřeny klikou jsou, ale to vám v tuhle chvíli moc nepomůže. Když Ollaf vezme za kliku, ta nepovolí. Ramenem se může opírat do dveří, jak chce, ale ani takhle se dovnitř nedostane. Je to celkem bytelná práce, dřevo je sice ozdobně, ale i úřčelně opatřeno silným kováním a panty jsou vsazeny do kamenných futer. Klika, kování dveří i klepadlo jsou ze stejného černého kovu. Vypadá to na práci dobrého kováře. Klika a kování jsou v klasickém gotickém stylu, kdy kromě zdobení se dbalo i na sílu. Dnes už se tak nestaví. Tahat za kruh klepadla také nepřineslo valný efekt. Klepadlo je určeno k jinému účelu, než je tahaní za něj. Navíc podle pantů se dá soudit, že dveře se otevírají směrem dovnitř. Je to i celkem obvyklé. Vaše přemístění ke dveřím ale alespoň jeden efekt mělo, tady pod sloupovím na vás neprší. Ovšem zima je tu stejná. Jak Olaff do dveří vztekle kopnul, dřevo zadunělo, ale po odeznění zvuku se kolem vás rozprostírá zas jen ticho rušené bubnováním deště.

Ian ´LightingChain´ Belwero - 18. března 2007 08:41

Před sídlem Téměř netečně pozoruji výkony dvou individuí, která se pokouší dostat do domu. Na mém obličeji se objeví možná stín pobavení, který rychle smyje déšť. Nakonec vyháknu nohu ze třmenu a dopadnu do vody před schodištěm. Pohladím rukou zmoklé nozdry koně a pustím uzdu. Přejdu kolem koně a vytáhnu z pozdra meč, který vypadá opravdu trochu nepatřičně. Připnu k opasku. Posléze se podívám směrem k mužům. "Alkohol? No zajímavá společnost." pomalu začnu stoupat po schodišti a černý plášť se mi pozvolna otírá o nohy, aby vypustil trochu mokrosti do už tak pomoklých kalhot. "Když dovolíte." Pravím a vezmu za kleapdlo a třikrát s ním udeřím. "U nás je ve zvyku klepat." Pravím. Hlas je má zvláštní podtón, jakoby přicházel z dálky, přesto je znělý a celkem hluboce posazený.

Ollaf - 18. března 2007 10:28

"Těší mně pane," ani se nenamáhám s úklonou, třebaže sjem k podobným věcem byl vychován, jen lehce skloním hlavu po vojenském zupůsobu. "Jmenuji se Olaf, nic víc, nic míň," pronesuv poklidu a pokračuji. "Jaks e dá všichni jsme zde ze stejného důvodu, a věřím, že pokud budeme i nadále spolupracovat a toto mizerné počasí se nezmění, pak budte medovinu ochutnávat častěji, protože přeci jen v malém množství zahřeje a přeci vaše oko ani ruku nepřipraví o přesnost." pronesu a usměji se. Nad prohlášením našeho třetího kolegy jen pozvednu nenápadně obočí a nechám ho zaklepat, aniž bych to jakkoli komentoval, ačkoli vlna vzteku, která mnou proběhne nemá daleko k tomu, aby explodovala... Opěts e, ale ovládnu ještě jšdnou nabídnu svému druhému milejšímu společníkovi, pak si přihnu znova a medovinu opět skryju pod svůj plášť, pod kterým to také náležitě zachřestí...

Renoir von Infy - 18. března 2007 11:17
	Sleduji mladíkovo počínání. Jsem lehce překvapen jeho svérázností a snažím se zachovat si přátelský výraz. S povděkem opět přijmu Olaffem nabízený měch. "Nuže, na naši úspěšnou spolupráci ve věcech budoucích, pane!" Přihnu si z měchu a vrátím ho jeho majiteli. Pak vyjmu z oka lorňon pokrytý krůpějemi vody a začnu ho zamyšleně leštit cípem svého krajkového kapesníku.

Mau - 18. března 2007 13:57

soukromá zpráva od Mau pro .. aspoň, že se tady nejde stratit .. pomyslím si snad i polohlasně.. Pak se jen na chvíli tak trochu bezvládně opřu o ukazatel a pokouším se trochu porozhlédnout okolo a nabrat ještě trochu dechu .. Nejsem si zcela jistá zda se mi to jen nezdá, ale v deštěm rozmočené cestě snad zahlédnu i stopy podkov nějakého koně jedoucího do té proklaté odbočky.. Navíc znovu pořádně zafoukalo a znovu jsem dostala od deště pořádnou facku a tak se pokusím sezbírat i tu poslední kapku síly co ve mě někde vězí, stáhnu si promočenou kapuci kabátece ještě více do obličeje a vydám se odbočkou dál ..

Yanyka - Chiroko - 19. března 2007 16:21

soukromá zpráva od Yanyka - Chiroko pro Yanyka je pohledná tmavovláska. Útlá a živá, příjemná a veselá nátura, i když od Reginina zmizení působí sklesleji. Nosívá podobné šaty těm tvým, vždy čisté a pečlivě upravené, s vlasy zapletenými do dlouhého hladkého copu. Stejně zodpovědně jako k odívání se staví i k práci. Nikdy nic neodbyde, ani když je unavená. Nereptá a k hraběti se chová s onou profesionální vlídnou odtažitostí. Víš, že tu žije od malička se svou matkou. Ta už je teď stará a na každou práci nestačí, ale aspoň vypomáhá, kde se dá. Yanyka tu tedy vyrůstala, zná kdejaký kout, ale jsou místa, kam nechodí a nikdy tam ani nebyla. Občas kuchařka nebo někdo ze staršího personálu zavzpomíná na její dětská léta, kdy do domu vnášela světlo bezstarostné radosti a hlučného veselí. Jak tancovala na kuchyňském stole, jak hledala poklad a jak si vymýšlela písničky o lidech ze sídla. Jsou to vesměs drobné a milé střípky vzpomínek, které jako dítě v obyvatelích domu zanechala. K lidem se chová mile a bezprostředně, hlavně k ostatnímu služebnictvu a se všemi vychází dobře. Vlastně je dost oblíbená pro svou povahu a ochotu k práci i pomoci. Co se soukromého života týče, matka by ji už ráda vyvdala. Yanyka je o rok, možná o dva starší, než byla slečna Regina, i když působí mladší. Jenomže do vsi se dostane málo a do města ještě méně, čímž se hledání nápadníků komplikuje. A pak je tu mladý pan Eliot, příjemný mladý muž, podporovaný hrabětem na studiích ve městě. Objevuje se v domě jen na prázdniny, ale po Reginině zmizení přispěchal do sídla předčasně. Pohled i čas, který mu Yanyka věnuje ji usvědčuje v celém rozsahu s přízně, která se vyvíjela posledních několik let. A i když se ji snaží tajit a všelijak maskovat povinnostmi a pohostinností, všem musí být jasné, co ta holka k panu Eliotovi cítí. Svou přízní ho ale nijak neobtěžuje, čas, který společně tráví, věnují studiu šermu, případně neutrálním, společenským rozhovorům, kde Yanyka více poslouchá o událostech ve městě a ve velkém světě. Yanyka se naučila více méně základy šermu, které se nyní snaží udržovat. Zahradník jí proto začal říkat Chiroko, podle nějakého příběhu o bojovnici z cizích zemí, jejichž název většině personálu nic neříká. Yanyka se toho jména chytla a občas je v žertu užívá. Jako přítelkyně pro ostatní dívky je ideální. Moc toho nenamluví, umí naslouchat a potěšit. Je vůči nim otevřená a jejich přátelství staví hned pod pracovní povinnosti.

Nisse - 19. března 2007 22:51

soukromá zpráva od Nisse pro Nisse je vcelku drobná rusovlasá dívka. Právě svým vzhledem trochu vyniká, ohnivá záře vlasů je vidět už z dálky a zelené oči trošku zvláštněji posazené v obličeji se dívají hloubavě na svět kolem sebe. Pleť je přirozeně opálená od sluníčka. Charakterem je ale Nisse přesný opak od svého výraznějšího vzhledu. Je velmi tichá, možná až příliš povolná. Potřebovala by nad sebou asi nějakou rozumnou ochranitelskou ruku, kterou ji naštěstí právě nyní poskytuje hrabě. Hrabě je naštěstí slušný muž, protože Nisse je bohužel ten tip dívky, která si příliš nechá líbit a neprojevuje pocity nevole. Její pokora dosahuje až někdy k nebezpečné pasivitě. Nisse byla odjakživa snílek. Přestože svoji práce dělá pořádně a není žádná nepořádnice natož zlodějka, občas se zasní a zapomene se. Okolí si už na to trochu zvyklo, tak ji jen připomene její místo a probudí z jejích snů. Ty jsou vždycky velmi rozmanité a ve volném čase, který si někdy ušetří, se takovým snům o bájných krajích oddává plnými doušky. Nisse pochází z této vesnice, její tatínek zemřel brzy po jejím narození na jedné ze svých cest do města za záhadných okolností. Maminka, která pracovala u hraběte jako kuchtička, ho brzy následovala. Nisse se proto od dvanácti živila v domě hraběte jako pomocnice v kuchyni. S ostatními se příliš nebaví, je dost málomluvná, jen občas se dostane do hovornější nálady a to ještě před těmi, které nejvíce zná. Jinak možná působí až chladně, ale opak je pravdou.

Yanyka - Chiroko - 19. března 2007 23:04

soukromá zpráva od Yanyka - Chiroko pro Pokusím se o úsměv, unavený a strhaný, ale svým způsobem šťastný. Řekla bych, že máme hotovo, přikývnu a ještě jednou přeletím pokoj kritickým pohledem. Nerada bych tu nechala třeba jen drobnost v nepořádku. Nakonec se spokojeně ohlédnu k Nisse, ruce založím na prsou. Je to jedna z dívek, které mi tu věkově nejlépe odpovídají, tedy kromě slečny Reginy. Je mi čímsi blízká. Možná i tím strachem z chodeb. Vzpomínám si na to, jakou hrůzu jsem z nich mívala jako dítě. Časem jsem je ale přijala takové, jaké jsou, i když po zmizení slečny Reginy se nedůvěra k jejich zákoutím zase zvýšila. Doprovodím tě. Odpovím věcně, i když ne bez vlídnosti. Posledním pátravým pohledem přeběhnu pokoj a zamířím ke dveřím. Když beru za kliku, zívnu a jen s obtížemi popadnu metličky a prachovky pod paži, abych si mohla zakrýt ústa rukou a potlačit nutkavou potřebu hlasitého projevu únavy. Loktem vezmu za kliku a nacvičeným pohybem špičky nohy, loktu a boku si otevřu cestu do chodby. Je tam tma, tedy skoro, až na pár svícnů, které roztančily dlouhé stíny po výzdobě na chodbách. Cosi unaveně zamručím a ohlédnu se k tobě. Ještě zhasnout svíce v pokoji! Už mi to vážně nemyslí. Povzdechnu si nad svou zapomětlivostí, s tlumeným rachotem odložím všechno náčiní mezi futry a uchopím jediný svícínek, který s sebou vezmeme na cestu chodbami. S ním v ruce obcházím ostatní svítidla se zhasínadlem ve druhé ruce. Teprve až je v pokoji tma, kterou tlumeně problikává jen dvojice svící v lesklých držadlech svícnu, jenž jsem si nechala v ruce, jsem spokojená a s úlevou zamířím k otevřeným dveřím. Mlčky, skoro prosebně se zahledím do tvé tváře, jako bych se ptala: nevzpomeneš si ještě na něco, na co jsme zapoměly? Ale je to jen okamžik, který zmizí s dalším plachým úsměvem, když ti podávám svícen, abych mohla zvednout odložená oprašovadla, odstraněné zaprášené dečky, čistící hadříky a další věci, pečlivě složené na hromádce, která se, odkládáním na prah dveří, malounko rozpadla.

Nisse - 20. března 2007 21:53

soukromá zpráva od Nisse pro Pohledem hledám v pokoji stále chybičky, drobnosti, které by se daly vylepšit, nějakou tu pavučinku, smítko. Ale už nic nenacházím a hlavně mé oči už nic takového nechtěji vidět. Prsty přejíždím po truhlici, už opět trochu napůl ztracená ve svých myšlenkách, ale také snad se snahou tím nepatrným pohybem rozvířit pryč možný usazený prach na zdobeném dřevě. Slova Yanyky mě vytrhnou z nesmyslné práce a roztržitě se na ni usměji. Její upamatování si na zhasnutí svícnů je pro mě tak rychlé, že ji ani nestačím pomoci. Jen se znovu ohlédnu a mimochodem se i podívám z okna, kde je černočerná tma a jediný zvuk vydávají kapky pleskající o okenní tabulky. Přitom zvuku se trochu otřesu chladem. Přijmu od Yanyky svícen, který pevně sevřu, až mi trošku zbělají kloubky na rukou. Přistoupím k ní blíž, jakobych měla pocit že, pokud se vzdálím, tak mě snad na chodbě něco uhryzne. V duchu se za takové myšlenky kárám, ale stejně si nemůžu pomoci a ubránit se jim.

Ollaf - 22. března 2007 09:56

Připojím se k přípitku a pobaveně hledím na našeho nového spolustojícího pod stříškou leč ve stále velmi nepříjemném prostředí. Pak i přes nepříjemný první dojem, jež ve měn vzbudil se rozhodnu podpořit zákony pohostinnosti a nabídnu muži měch s medovinou. "je chladno pane,a ymslím, že Vám udělá medovina dobře," nabídnu klidným a kultivovaným hlasme muži měch. te´d jako by stály podstříškou nedva, ale hend tři šlechtici. i držení mého těla se změní- ale jen na chvíli, pak jako bych si něco uvědomil a znovus e stáhnu pod plášť do klasického ostražitého postoje...

Yanyka - Chiroko - 22. března 2007 12:10

soukromá zpráva od Yanyka - Chiroko pro Kráčíme dlouhými chodbami, spletitými a setmělými. Postupuji jistě a rychle, bez toho, abych se příliš rozhlížela. Zkrátka a dobře mířím k blízkému, známému cíli a nechci si ani připustit, že by mě od toho mělo cokoliv odvést nebo zdržet. Cestou se stavíme u přístěnku, kam skládám ze své náruče pracovní pomůcky, pak už trvá jen chvíli, než staneme přede dveřmi jedné z komůrek pro služebnictvo, té, která patří Nisse. Jsme tu. Zamrkám na děvče spiklenecky a trochu tetrálně máchnu uváděcím gestem ke dveřím pokojíku. Zapal si v pokoji světlo a svícen mi nechej. Zašeptám a postavím se bokem tak, aby mohla otevřít dveře a dojít si pro svíčku. Nebydlím sice nijak zvlášť daleko, ale přesto bych se tu nerada potulovala bez světla, proto jsem rozhodnutá si svícen nechat u sebe. Občas si říkám, když svítí slunce, jak směšné jsou mé obavy večer, ale když potom stojím, jako teď, v tmavé chodbě s dvěma drobounkými a mihotavými plamínky světla, říkám si: co je to slunce?...

Ian ´LightingChain´ Belwero - 22. března 2007 15:41

Na schodišti Upřu na Olafa svoje temně modré oči. "Alkohol v tomto počasí? Jak nějaký pes za deště a ještě z měchu." Problikne mi hlavou ale na tváři se drží stále ten neúčastný výraz. "Děkuji za vaši nabídku pane, ale věřím, že vám poslouží lépe než mě." Pravím s nuceně společenským a naučeným tonem. Pak stočím můj pohled od pohledu na tělo a měch k očím. "Oči jsou branou k duši." Probleskne mi opět hlavou a upřu svoje oči do očí Olafa s výrazem očekávající další případnou konverzaci.

Vypravěčka - 22. března 2007 17:21

dveře do sídla Zaklepání na dveře se rozlehlo po domě. Zní jakoby přicházelo z dávno minulých časů. Jako brána mezi současností a dobou, kdy toto sídlo bylo postaveno. Závan starých časů. Po krátké chvíli se dveře pomalu otevřely. Ta pomalost vyzařuje rozvahu a důstojnost, mezi veřejemi se objevil starý muž v modrostříbrné livreji a klasické bílé paruce. Jeho oděv je možná stejně starý jako on, ale stejně tak čistý a upravený do nejmenšího detailu. Na svůj věk stojí rovně a pevně. Bledý vrásčitý obličej, hubená ruka spočívá na dveřích. Vyzařuje z něj klasická povaha všech majordomů - odměřenost, vrozená láska ke klidu a nesnášenlivost ke smíchu, který by rušil staré chodby. Všechny vás přehlédl strohým, odměřeným pohledem. "Přejete si?" Zeptal se tichým, přesto však zvučným hlasem.

Nisse - 22. března 2007 20:44

soukromá zpráva od Nisse pro Jdu za Yanykou chodbou a podezřívavě sleduji temné stěny. Opakuje se to tak několik let, celý můj život. Nikdy jsem nedokázala po tmě přejít sídlem hraběte sama a beze strachu. Od doby, co zemřel můj otec, je to ještě horší. Jako jeho přepadla smrt ze zálohy pod rouškou tmy, i já se bojím, co může číhat za černočernou nicotou. Konečně jsme ale u mého pokoje. Uvedení, které Yanyka předvede, mě rozesměje. Otevřu dveře a s velkou chutí vrhnout se do říše snů zahledím se na postel. Vstoupím dovnitř a v mihotavém světle svíčky najdu svůj svícen, který je položen na truhle. Vezmu ho, abych si zapálila svíci od Yanyky. V tu chvíli se ale ozve hlasité bušení na vchodové dveře. Ten zvuk, dlouho zde neslyšený v takovou hodinu, se rozlehne po celém domě. Vyděšeně sebou cuknu a upustím svůj svícínek. Snažím se ovládnout třes a nepouštět uzdu svým představám. "Hosté?" Zeptám se Yanyky. Při pomyšlení na možné obsluhování vyčerpaných cestovatelů, se mě zmocní ještě větší únava. Ale i strach, co to vůbec bude za lidi.

Renoir von Infy - 22. března 2007 21:55
	Na zápraží sídla Pohlédnu na oba mé dva kolegy, pak na věkovitého komorníka a pozdravím ho kývnutím hlavy. Dobrý večer. Tady pan Olaf, já a jestli se nemýlím tak i zde tento mladý muž přicházíme na pozvání pana Tessela. Doufám, že škodolibá náhoda nezmátla naše kroky a my nyní stojíme před jeho sídlem?

Yanyka - Chiroko - 23. března 2007 12:23

soukromá zpráva od Yanyka - Chiroko pro Myšlenky mi už v tuto chvíli bloudily někde kolem mé postele v komůrce na konci chodby, když Nisse zpozrněla a mě z příjemných úvah vytrhly rány na dveře. S útrpným pohledem se obrátím k Nisse a pokrčím rezignovaně rameny. Uklizeno máme, snad nebudou moc nároční... povzdechnu si, ačkoliv nijak nevěřím jedinnému slovíčku, které jsem právě vypustila z úst. Odložím svícen na okno a chvatně uhladím šaty, zástěru a vlasy, abych nevypadala jako cácorka, jak říkávala maminka, když jsem byla malá. Znovu popadnu svícen, zhluboka se nadechnu a kývnu k Nisse odhodlaně hlavou. Vím, co je naší povinností, nemůžeme si dovolit se prostě uložit ke spánku, když jsou tu hosté. Ať už jako služebné nebo jako mladší personál... Musíme tam jít. Pohodím hlavou směrem ke vchodu, odkud vycházejí hlasy. Majordomus by nás měl informovat, kam hosty uložit a vůbec zorganizovat práci kolem nich. To on nám velí, když pán spí nebo je pryč.

Nisse - 23. března 2007 20:15

soukromá zpráva od Nisse pro Uklidním se trochu. Snažím se nevymýšlet si v hlavě hrůzné zjevy nových příchozích. Seberu svícen ze země. Bohužel svíčka se při nárazu zlomila. Zamračím se a odložím svícen znovu na truhlu a část svíčky vedle něho. Pak si trošku dlaní uhladím vlasy, aby nezbedně nelítaly kolem mé hlavy. Srovnám šaty a smutně se podívám na Yanyku. "Ach jo..." Vyklouzne ze mě jen pozvdech. Ráda sloužím našemu pánu, ale dnes jsem už byla opravdu unavená. Znovu si trochu povzdechnu, ale pak nasadím trošku milejší výraz a vyklouznu z pokoje a zavřu za sebou dveře. Jsem připavena jít. Jen doufám, že půjdou brzy spát a ne si sdělovat zážitky z cest až do rána.

Vypravěčka - 24. března 2007 11:18

u domu Majordomus pokýval hlavou, rozvážlivě jakoby přemýšlel. Pak stejně ponurým hlasem odpověděl. "Ohlásím vás u hraběte van Tassela. Následujte mne." Otevřel vstupni dveře dokořán a vy za nimy můžete spatřit prostornou halu domu. Je osvětlená jen velmi spoře, takže detaily zatím rozeznat nejdou, dokud nevstoupíte dovnitř. Majordomus uhnul z dveří, abyste mohli vejít. Zůstal však u nich stát, zřejmě aby za vámi zas zavřel.

Vypravěčka - 24. března 2007 12:22

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Dům je rozlehlý a velká jeho část je opuštěná a napoužívaná. Občas se však vtírá pocit, že není opuštěný tak dolcela. že cosi z jeho minulosti stále žije v těch zdech. Dům občas připadá jako velké spící zvíře. Někdy vydává zvuky, které by domy vydávat neměly... jakoby se protahoval dýchal a sténal. Po chodbách se pohybují za noci stíny, podivné závany průvanu co zhasínají svíce jednu po druhé. Zvuky kroků v podlaží nad vámi... někdy bloudící a jindy zas cílevědomě spěchající kamsi... Vítr v komínech krbů kvílí za větrných nocí a někdy připomíná tichou a velmi vzdálenou hudbu, tesklivou a plačtivou. Starý hrabě vždy říkal, že každý starý dům má svou historii. Svůj příběh a svá tajemství. A historie tohoto domu nebyla nikdy příliš světlá. Každý vdech domu nahání spíš hrůzu. A v chladu starých chodeb nečíhá nic dobrého. Zláště od zmizení Reginy, jakoby se temnota domu prohloubila. Jeho steny znějí zlověstně. Každý zvuk, hlas jakoby byl ztišen, podivná tíseň dusí lidi a nutí je šeptat. Člověk se nemůže zbavit dojmu, jakoby kdosi naslouchal. Vaše pokoje se nacházejí v prvním patře domu. Na poloviční cestě mezi pokoji panstva v centrálním křídle a správní budovou v bočním křídle. Druhé patro obou křídel a celé třetí křídlo je opuštěné. A i tak je i v těchto místech více prázdných pokojů, než obydlených. Nitrem domu se až k vám doneslo zaklepání na dveře. Jakoby dům sám chtěl všem dát vědět, že někdo přišel. A nechal tento zvuk znít a rezonovat svými zdmi. Je to podivné, jak některé zvuky tlumí a jiné naopak jakoby sílily. Až když vyjdete na hlavní chodbu vedoucí ke schodišti do haly, můžete zaslechnout hlas starého majordoma. Hosté zřejmě dorazili.

Vypravěčka - 24. března 2007 12:22

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Dům je rozlehlý a velká jeho část je opuštěná a napoužívaná. Občas se však vtírá pocit, že není opuštěný tak dolcela. že cosi z jeho minulosti stále žije v těch zdech. Dům občas připadá jako velké spící zvíře. Někdy vydává zvuky, které by domy vydávat neměly... jakoby se protahoval dýchal a sténal. Po chodbách se pohybují za noci stíny, podivné závany průvanu co zhasínají svíce jednu po druhé. Zvuky kroků v podlaží nad vámi... někdy bloudící a jindy zas cílevědomě spěchající kamsi... Vítr v komínech krbů kvílí za větrných nocí a někdy připomíná tichou a velmi vzdálenou hudbu, tesklivou a plačtivou. Starý hrabě vždy říkal, že každý starý dům má svou historii. Svůj příběh a svá tajemství. A historie tohoto domu nebyla nikdy příliš světlá. Každý vdech domu nahání spíš hrůzu. A v chladu starých chodeb nečíhá nic dobrého. Zláště od zmizení Reginy, jakoby se temnota domu prohloubila. Jeho steny znějí zlověstně. Každý zvuk, hlas jakoby byl ztišen, podivná tíseň dusí lidi a nutí je šeptat. Člověk se nemůže zbavit dojmu, jakoby kdosi naslouchal. Vaše pokoje se nacházejí v prvním patře domu. Na poloviční cestě mezi pokoji panstva v centrálním křídle a správní budovou v bočním křídle. Druhé patro obou křídel a celé třetí křídlo je opuštěné. A i tak je i v těchto místech více prázdných pokojů, než obydlených. Nitrem domu se až k vám doneslo zaklepání na dveře. Jakoby dům sám chtěl všem dát vědět, že někdo přišel. A nechal tento zvuk znít a rezonovat svými zdmi. Je to podivné, jak některé zvuky tlumí a jiné naopak jakoby sílily. Až když vyjdete na hlavní chodbu vedoucí ke schodišti do haly, můžete zaslechnout hlas starého majordoma. Hosté zřejmě dorazili.

Vypravěčka - 24. března 2007 12:30

soukromá zpráva od Vypravěčka pro vesnice Dveře po malé chvilce otevřel muž ve středních letech. Podle jeho svalnaté figury je vidět, že je zvyklý tvrdě fyzicky pracovat. Na sobě má jen kalhoty a hrubou košili. Přes něj jsi na okamžik zahlédl světnici. Sešlo se tu několik lidí nejspíš ze sousedství. Střeredm pozornosti je mladá žena s malým dítětem v bílé zavinovačce v náručí. Muž vyšel ven před dům a zavřel za sebou dveře, teprve pak promluvil. "Dobrý večer, pane. Co potřebujete?"

Marvin Silvers - 24. března 2007 13:04
	soukromá zpráva od Marvin Silvers pro Vesnice Na pozdrav se rukou zlehka dotknu okraje klobouku. "Hledám sídlo hraběte van Tessela. Je někde tady?" zeptám se hlasem poněkud zastřeným zvednutým límcem svého pláště.

Vypravěčka - 24. března 2007 16:13

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Cesta je o poznání horší než ta, která tě vedla až doposavad. Ale po chvíli se otevřela krajina. Les ustoupil a proti zataženému nebi skrz bránu vidíš černou siluetu šlechtického sídla. Sídlo je skutečně velké. Jedná se o dvoupatrovou budovu, která může čítat více jak desítky a desítky pokojů. Cesta vede přímo k sídlu. Dům se nachází v zahradě, která je obehnaná vysokou zdí zakončenou ostrými hroty. Brána je zasazena do svou sloupů, které zdobí sochy draků shlížejících dolů. Brána samotná je z černé mříže, zakončená stejnými hroty. Brána je otevřená, ale spíš než jako pozvání, působí jak dokořán zející chřtán. Sochy draků shlížejí na kohokoliv, kdo by se opovážil bránou projet. Mlčenliví strážci zkrápění deštěm nevypadají nikterak přátelsky. Přes upravou zahradu vede příjezdová cesta na prostranství před sídlem. Zde vytváří kruh, aby kočáry s hosty mohli přijíždět i odjíždět bez obracení. Však to už je dávno pryč, dnes je tu jen pusto a prázdno. Uvnitř kruhu je kruhová kamenná kašna. Dříve z jejího několikapatrového středu čišela voda, ale dnes je kámen omšelý, na mnoha místech porušený. A jedinou vodiu jsou dopadající dešťové kapky. Když se dostanete blíž, zjistíš, že dům sám je velmi starý. Byl postavený snad před půl tisíciletím v gotiském slohu... ponurá okna, lomené oblouky a fiály na několika věžičkách. Musíš zvedat hlavu, abys pohlédla až nahoru. Na okrajích střech se plazí a křčí kamenné chrliče... mají podobu nejrůznějších démonů a příšer. Tento motiv zde nebude nejspíš ojedinělý. K velkým dvoukřídlým dveřím vede široké schodiště. Zábradlí poznamenané časem je opleteno břečťanem, který se pne i po části zdí. V prvním patře je balkon, který vytváří střechu nad částí schodů a prostorem před dveřmi. Balkon je se schody spojen sloupovím tonoucím v břečťanových listech, jen na místech prosvítá světlý kámen. Po každé straně jsou tři sloupy. Většina oken v domě je temných. Světlo přes husté závěsy prosvítá jen v přízemí, okna ve vyších patrech jsou temná a slepá. Nejsi tu sama ani první příchozí. Před dveřmi pod sloupovím sis povšimla tří velmi rozdílných mužů (Johan von Anar, Olaf a Renoir von Infry). Právě, jak se zdá, romlouvají s majordomem.

Vypravěčka - 24. března 2007 16:45
	soukromá zpráva od Vypravěčka pro Muž se na tebe podíval trochu zkoumavě, jakoby odhadoval odkud ses tu vzal a co chceš hraběti. "Sídlo Hraběte van Tassela je v lese. Musíte po silnici a na rozcestí v levo." Rukou ti ukázal zpět po silnici, ze které jsi přijel.

Marvin Silvers - 24. března 2007 17:15
	soukromá zpráva od Marvin Silvers pro Vesnice Poděkuji lehkým pokyvnutím hlavy, otočím se zády a dojdu ke svemu koni. Vyšvihnu se do sedla, obrátím koně a v dešti znovu vyrazím na cestu. Koně popoženu do klusu, abych byl co nejdříve u cíle a v suchu. Tentokrát snad už nezabloudím. Podivné postavy na kraji cesty si všimnu koutkem oka, ale hned jí pustím z hlavy.

Marcus. - 25. března 2007 20:06

u domu Kapky deště dopadají všude kolem mě, a bohužel se nevyhnou ani mé osobě. Naštěstí jsem již téměř u svého cíle. Zvláštní a trochu strašidelné sídlo místního šlechtice nepůsobí zrovna přívětivým dojmem, ale první pohled někdy klame. Projdu bránou a u hlavního vchodu uvidím tři postavy, které mezi sebou o něčem diskutují. Když přijdu trochu blíž, uvidím, že mezi nimi koluje jakýsi měch, nepochybně z nějakým lahodným mokem. Po chvilce chůze se konečně ocitám pod schodištěm. Přibližně ve stejné chvíli se otevírají velké dveře hlavního vchodu, a pravděpodobně majordomus či komorník se ptá postav na důvod jejich pobytu před branou sídla. Jeden z mužů se ujímá slova. Jsem již poměrně blízko, a tak zaslechnu útržky rozhovoru. Udělám několik kroků a stanu přímo u vstupních dveří. Jelikož komorník zrovna zve všechny ke vstupu do sídla, neváhám a pokusím se vmísit do skupinky. ”Přeji hezký den, pánové. Jsem zde správně u sídla hraběte Tassela? Pokud ano, doufám, že vám nebude příliš proti mysli, pokud se přidám k vaší malé společnosti.” Poté se rychle otočím na majordoma ”Samozřejmě s vaším svolením” Při těch slovech se lehce ukloním. Při těch slovech sundám z hlavy černou kápi, které mi po celou dobu chránila hlavu před deštěm, a též zakrývala můj obličej. Nyní mohou všichni vidět mé černé vlasy, trochu kontrastující se zeleno modrýma očima. Postava je kvůli oblečení těžko odhadnutelná, spíše střední, ne přehnaně vypracovaná. Je vidět, že místo mohutných svalu spoléhám více na rychlost a mrštnost. Oblečen jsem v černém oděvu, kalhoty ze zvláštního materiálu, stejně tak horní díl, s dlouhými rukávy. Na rukou černé rukavice a na nohách boty z pružného a měkkého materiálu. není vidět ani kousek kůže, krom hlavy, pokud nemám nasazenou kápi. Přes rameno mi vyčnívá jílec meče, obmotaný černou kůží. Záštita je poměrně malá, opět v černé barvě a má tvar čtverce. Není možné si nevšimnout podezřívavých pohledů kolemstojících, ale jak už jsem říkal, první pohled někdy mate… A někdy ne…

Yanyka - Chiroko - 25. března 2007 20:47

soukromá zpráva od Yanyka - Chiroko pro Vydám se tedy za skupinou lidí, kteří byli vpuštěni do domu. Sloužit v tomto domě má i své světlé stránky, víte kam nechodit, kam nekoukat a pochopitelně i jak se kam dostat co nejrychleji. Nemá smysl mířit do vstupní haly, ale pokusit se potkat návštěvníky, s majordomem v čele, na cestě k hraběti. Mohla bych dokonce běžet, jistě by to vypadalo působivě, personál, co se může přetrhnout, ale jednak nemám dost sil a pak, v daném stavu nemám chuť dávat hostům plané naděje na naši dnešní výkonnost. Chůzí domem ve chvíli, kterou jsem měla prospat co nejhlubším spánkem, je mi těžko, jakoby mi někdo na prsa zavěsil velký balvan. Sama ani nevím, jak se mi daří udržet tělo v pohybu a bdělém stavu. Ale drží se, tak o tom raději příliš nedumám. Občas se ohlédnu na Nisse, jestli mi stačí. Snadno zapomenu, že být schopná natáhnout krok neznamená, že je toho schopen i ten druhý. Hlídám si ji, možná je pro mě něco jako mladší sestra, stejně jako všechny starší služebné tety a zahradník nebo majordomus strýc, kterého se tak akorát neodvážím oslovovat. Určitě by hrozně bručel, jako vždy, když se prostě neudržím...

Mau - 25. března 2007 21:32

soukromá zpráva od Mau pro Síly mi už opravdu zmizely skoro všechny, když v tu náhle se přede mnou objeví ono hraběcí sídlo.. .. bože děku.. Pronesu v duchu když tu náhle zaznamenám ony hrůzu nahánějící detaily tohoto sídla.. .. kam jsi mě to jen zavedl .. pronesu teďka už opravdu polohlasem.. Naději z toho, že už budu u konce cesty náhle vystřídal pocit, že tato pouť ještě vůbec ani nezačala.. A najednou nevím, jestli se mi tam kam mířím opravdu chce.. Postupuju dál s bázlivou úctou k tomuto sídlu a snažím se si to tady co nejvíce zapamatovat a připravit se na to, co mě asi co nevidět potká.. Jakoby však každý další krok k tomuto domu mi vysával i to málo sil co ve mně jěště je.. Naštěstí pak zahlédnu postavy stojící tam předemnou u dveří.. Dopotácím se pomaličku skoro až k nim před balkón, kde už mě ale nohy neunesou a i když je už pár metrů přede mnou vidím, neudržím se již na nohou a jakoby se obtočím okolo sloupu a svezu se k zemi..

Renoir von Infy - 25. března 2007 23:38
	Pohlédu na dalšího příchozího. I on je stejně jako my celý promočený od hlavy k patě. Nabídnu k pozdravu pravici... Dobrý den, pane. Jsem doktor Renoir von infy. Jsem rád, že se nás na prahu tohoto ponurého sídla sešlo tolik. Bál jsem se, že zde bude nouze o lidskou společnost, ale jak vidím, nikoliv. Usměju se a pak nahlédnu do stinného interiéru domu. Co jen to sálá ze zdejších zdí?

Marcus. - 25. března 2007 23:55

Přívětivost muže, který mě oslovil jako první mne překvapila. Rychle jsem sejmul rukavici a nabídnutou ruku stiskl. Má ruka je jemná, nepokrytá mozoly, které se často vyskytují na rukou bojovníku a těžce pracujících. ”Rád vás poznávám. Mě říkají Marcus. ” Lehce se poohlédnu po okolí ”Ano, opravdu to tu vypadá jako bohem zapomenuté místo. Nemohu si jinak než pochválit, že tu nebudu muset být sám. Skoro tu až běhá mráz po zádech.” Můj hlas i výraz tváře je přívětivý a přátelský. Po podání rukou si okamžitě sundanou rukavici opět nasadím a upravím tak, jak byle předtím.

Ollaf - 26. března 2007 09:46

"Inu uvidíme, což nás čeká," usmějis e trochu záhadně, a pak se podívám na Marcuse. "Jmenuji se Olaf," pronesu klidně a nevzrušeně a nabídnu mu ruku ke stisku. pak po přivítání pobídnu své společníky- "Tedy pojďme, snad vevnitř nebude tolik profukovat a v ohni bude praskat oheň," zasěji se a pokynu mým společníkům, kteří jsou blíže ke dveřím, aby vešly, že je budu v těsném závěsu následovat, nebude-li mít komorník nic proti...

Nisse - 26. března 2007 21:26

soukromá zpráva od Nisse pro Yanyka vyrazí docela svižným krokem, aby našla majordoma. Chvilku zaspím, takže musím pak popoběhnout, abych s ní držela krok. Spíš ale za ní rychle cupitám, abych ji v těch temných chodbách neztratila. Když se Yanyka otočí a spatří, jak se jí jen taktak držím, zpomalí. Jdeme klidněji a já se můžu vydýchat. Teda, pořád stejně rychlá a svižná. Zamyslím se s úsměvem, který u mě není tak častý. Jsem ráda, že Yanyka je přede mnou, protože ve své ospalosti bych byla schopná zabloudit. Opravdu při chůzi skoro usínám.

Mau - 26. března 2007 22:21

.. prosíím. Počkejte ještě.. Uslyšíte slabounký vyčerpaný hlas dívky. Přibližne ve stejnou dobu, kdy jste to uslyšeli ji i spatříte, když vystoupí zpoza nejzadnějšího sloupu. Vidíte jakoby chtěla udělat další krok směrem k vám, pak jakoby si to ale rozmyslela a jen zůstane stát.. opře se o sloup .. a pomalu bezvládně po něm sjede k zemi.. Vidíte teď malou promočenou dívku, chvějící se zimou. Kapuce, kterou se asi většinu cesty chránila před škodolibostí přírody, už teď neplní svůj význam a jen tíha nacucané vody jí teď dívce stahuje dolů z hlavy. Dívka má bledý obličej hádáte ji věk asi dvaceti let. V hnědých delších vlasech se odrážejí odlesky od kapek které na ně stále dopadají, všimnete si ještě i modrých očí, které teďka ale vypadají nějak prázdné, jako by koukaly někam za vás do otevřených dveří..

Ollaf - 27. března 2007 10:21
	Nerozpakuji se a vykročím zpět do deště, kašlu an to, že můžu promoknout, tady je dáma v nesnázích. Dojdu až k dívce a automaticky jí uchopím do náruče a zvednu jí jako by nic nevážila. Pak s ní v náručí dojdu zpět pod střechu a čekám jestli nás pustí dál, abych dívku někde uložil a do úst jí vpravil pár doušků medovbiny pro zahřátí, protože přes její mokré oblečení cítím jak se chvěje zimou...

Renoir von Infy - 27. března 2007 10:37
	Pohlédnu na dívku. Jako lékař jsem hned pln obav. Přistoupím k olafovi a položím dlaň na dívčino čelo. Tato slečna potřebuje hned do tepla a převléknout do něčeho suchého. Mohlo by být zaděláno na zápal plic... zachmuřím se.

Ollaf - 27. března 2007 10:46
	"Pane," ukloním se komorníkovi. "Slyšel jste lékaře, měli bychom se o slečnu postarat, myslím, že vevnitř nám to půjde rozhodně lépe než v té zimě venku." trochus ezamračím,a le pak pohlednu na pana Renoara s jistým obdivem. pravda to,že se dívka třese následkem chladu a nemoc je možná jsme poznal sám, ale přeci jen, je dobře, že s sebou máme lékaře...

Marcus. - 27. března 2007 14:38

Samozřejmě i s Olafem jsem si zdvořile podal ruku, a na jeho návrh jít dovnitř jsem nemohl nic než s mírným úsměvem přikývnout. Náhle se za námi však ozval ženský hlas. Hned, jak jsem se otočil, uviděl jsem velmi vyčerpanou dívku ležící u jednoho ze sloupů. Olaf ani na chvilku nezaváhal a vykročil jí ku pomoci. Vzal ji do náruče, snad jako by ani nic nevážila a donesl ji před hlavní vchod. Tenhle člověk se mi začíná líbit… Když pan Renoir vyjádřil svou obavu, trochu sem se zachmuřil a rozhodl jsem se rozhodnout za komorníka: ”Pánové, pan majordomus nás již dávno pozval dovnitř a doufám, že nebude proti, vezmeme-li s sebou i tuto vyčerpanou dívku. Zjevně potřebuje rychle zahřát, takže…” Než dokončím větu lehkým krokem vstoupím do dveří, přičemž pohlédnu na komorníka a zdvořile pronesu: ”…s vaším svolením.” Udělám ještě několik kroků, pak se otočím, abych počkal na ostatní.

Ian ´LightingChain´ Belwero - 27. března 2007 18:49

Pohledem sleduji majordoma a pak náhlé hemžení, které se zjevilo náhle před sídlem. "Zajímavé." Proběhne mi myslí a ustoupím od dvří, aby mohli ostatní vstoupit. Stále se tvářím, jakoby jsem ke skupině, která byla původně u dveří, nepatřil. Zjevně se nehodlám představovat. Nakonec se vydám zpět ke svému koni proti směru chůze. Vezmu sedlové brašny a přhodím je přes rameno. Pak opět vystoupím před dveře, abych uzavřel všechny příchody do sídla.

Ollaf - 28. března 2007 10:07
	Vejdu i s dívkou do sídla za doprovodu mých dvou sympatických společníků a jednoho, kterýs e od nás distancuje. Tam vyhledám okamžitě nějakou pohovku, nebo cokoli, kde bychom mohli dívku položit, ve společnosti přátel zabalím dívku do deky, kterou vyndám zu vaku a začnem jí chystat nějaké bylinky...

Renoir von Infy - 28. března 2007 10:36

Jsem rád, že jsme již pod střechou a nemusíme snášet dotěrný liják. Sejmu ze sebe svou promočenou pláštěnku - nyní je vidět, že na zádech pod ní mám zvláštní těžkopádné zavazadlo, které připomíná batoh z lakovaného dřeva a koženými popruhy. Uvnitř se skrývá všechno mé nezbytné vybavení. Sundám ho z ramenou a otevřu jeho víko. Na okamžik lze spatřit, jeho obsah. Spousta jakýchsi třiptivých nástrojů a skleněných lahviček. Prosím, pane Olafe řeknu a podám svého společníkovi malou lahvičku. Podejte slečně do čaje toto. Je to cizokrajná povzbuzující tinktura. Vleje do těla novou energii.

Ollaf - 28. března 2007 19:30

"Děkuji pane," usměji se na postaršího muže, který se mi zdá být čím dál tím více sympatický. Pak se skloním nad dívkou a jemně jí pohladím vlasy, ale tak aby to cítila a promluvím při tom an ní: "Madam, vstávejte, je třeba, aby jste se převlékla z těch mokrých věcí. Byly bychom neradi, kdybyjste nám tady nastydla a dostala nějakou škaredou nemoc," pronesu tichým konejšivým hlasem. "navíc bychom Vám neradi lili do krku ten čaj v leže, myslím, že bude lépe,. kdyžs e alespoň na chvíli posadíte..."

Vypravěčka - 29. března 2007 08:56

technická Jste v hale šlechtického sídla, ne na tábořišti. čaj tady nepřipravíte, nemáte jak. Silou vůle vodu do varu nepřivedete a jak známo pro přípavu čaje je vroucí voda celkem základ. A skutečně si myslíte, že je vhodné, aby se mladá žena převlékala v hale sotva vlezla někomu do domu? Jak by asi působilo na vás, kdyby k vám přišel někdo cizí a hned mezi dveřma se začal převlékat a tábořit u vás v předsíni.

Vypravěčka - 29. března 2007 09:09

hala Komorník vás nechal všechny vejít do haly sídla. O moc větší teplo než venku tu však není. Hala vytopená není a se zbytkem domu to moc jiné nebude. Studená podlaha je z dlažby, různé barvy mramoru tvoří ornamentální dekor. Osvětlení je jen velice sporé. U stropu je sice lustr, ale ten už nejspíš dlouhou dobu nikdo nepoužíval. Veškeré světlo vrhá několik málo svic v závěsných cvícnech na zdech. V hale je více stínů, než osvětlených míst. A sporá světlo jen prohlubuje pochmurnou atmosféru tohoto místa. Z haly vedou dveře po obou stranách. Na proti vchodu stoupají dvě dřevěná schodiště, která se však setkávají na úrovni prvního patra. že pokračují dále do druhého jen tušíte, neboť schodiště se utápí ve tmě. Zábradlí schodišť je vyřezávané. Na první pohled se jeho ornamenty zdají stejné, ale když se podíváte pozorněji, zjistíte že se liší. Pravé schodiště má zábradlí zdobené tvary listů a drobnými figurami andělů. Na zábradlí levého schodiště jakoby život zemřel a zůstaly jen suché větve oplétající se trním kolem sloupů za kterými se krčí nestvůrní démoni a zpoza kterých vylézají pekelné zrůdy, aby každého kdo tudy projde stáhly přímo do Armagedonu. Celkové rozmístění figur je však téměř totožné. Pod obloukem schodišť je malé místo k posezení. Oblouková dřevěná lavice bez jakéhokoliv polstrování, za to s bohatě vyřezávaným opěradlem. Vykládaný stolek a tři křesla. Hala má četné výklenky, které jsou buď přázdné, či zde na podstavcích odpočívají sošky zahalené příkrovem stínů. Když se však plameny svící zachvějí a stíny se na okamžik rozestoupíte, spatříte, že ani na těchto sochách není nic veselého. Znázorňují utrpení, bolest a smrt. Po stranách dveří v pravé části haly stojí dvě stará brnění. Na zdech je několik tkaných gobelínů. Výjevy na nich ukazují prolévání krve, boj a umírající poražené. Ponuré a děsivé výjevy odhalující nejtemnější část lidské duše. Majordomus příchod vás, ani dívky nikterak nekomentoval. Jen decentně nadzvednul levé obočí a podíval se po vás poněkud pohoršeně, když jste se tu snad rozhodli rozbít tábor. Ale přešel to s klidem. Namísto toho se otočil k pravým dveřím. "Počkejte zde. Ohlásím vás u jeho milosti, hraběte van Tassela."

Marcus. - 31. března 2007 14:32

S klidem sleduji počínání mých společníků. Majordomus se nenechal naprosto ničím rozhodit a pokračoval v našem uvedení. Když nám sdělí, že nás ohlásí u pána domu, jen mu odpovím: “Zajisté, počkáme zde. A děkujeme za shovívavost“ Po těch slovech se lehce ukloním. Když se majordomus vydá vstříc pracovně či pokojům hraběte, otočím se na své společníky. ”Až se majordomus vrátí, asi bychom ho neměli nechat moc čekat, hrabě by to nemusel nést zrovna potěšeně. Pokud se naše nově příchozí nevzchopí, navrhuji aby tu s ní pan Renoir zůstal a postaral se o ni. My tady s Olafem zatím vyřídíme s hrabětem vše potřebné. Doufejme, že to pochopí, neuvedli jsme s zrovna dle protokolu. Nerad bych byl po pár minutách hned zase vyhozen do toho marastu” Po svých slovech se začnu usmívat. Netrpělivě očekávám návrat komorníka.

Vypravěčka - 01. dubna 2007 14:19

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Muž se otočil a vrátil se zpátky do světnice. A ty ses vydal zpět do deště. Musel jsi urazit celou cestu až na rocestí, a pak se vydat po pochmurné stezce kamsi. Cesta je o poznání horší než ta, která tě vedla až doposavad. Ale po chvíli se otevřela krajina. Les ustoupil a proti zataženému nebi skrz bránu vidíš černou siluetu šlechtického sídla. Sídlo je skutečně velké. Jedná se o dvoupatrovou budovu, která může čítat více jak desítky a desítky pokojů. Cesta vede přímo k sídlu. Dům se nachází v zahradě, která je obehnaná vysokou zdí zakončenou ostrými hroty. Brána je zasazena do svou sloupů, které zdobí sochy draků shlížejících dolů. Brána samotná je z černé mříže, zakončená stejnými hroty. Brána je otevřená, ale spíš než jako pozvání, působí jak dokořán zející chřtán. Sochy draků shlížejí na kohokoliv, kdo by se opovážil bránou projet. Mlčenliví strážci zkrápění deštěm nevypadají nikterak přátelsky. Přes upravou zahradu vede příjezdová cesta na prostranství před sídlem. Zde vytváří kruh, aby kočáry s hosty mohli přijíždět i odjíždět bez obracení. Však to už je dávno pryč, dnes je tu jen pusto a prázdno. Uvnitř kruhu je kruhová kamenná kašna. Dříve z jejího několikapatrového středu čišela voda, ale dnes je kámen omšelý, na mnoha místech porušený. A jedinou vodou jsou dopadající dešťové kapky. Když se dostaneš blíž, zjistíš, že dům sám je velmi starý. Byl postavený snad před půl tisíciletím v gotiském slohu... ponurá okna, lomené oblouky a fiály na několika věžičkách. Musíš zvedat hlavu, abys pohlédl až nahoru. Na okrajích střech se plazí a křčí kamenné chrliče... mají podobu nejrůznějších démonů a příšer. Tento motiv zde nebude nejspíš ojedinělý. K velkým dvoukřídlým dveřím vede široké schodiště. Zábradlí poznamenané časem je opleteno břečťanem, který se pne i po části zdí. V prvním patře je balkon, který vytváří střechu nad částí schodů a prostorem před dveřmi. Balkon je se schody spojen sloupovím tonoucím v břečťanových listech, jen na místech prosvítá světlý kámen. Po každé straně jsou tři sloupy. Většina oken v domě je temných. Světlo přes husté závěsy prosvítá jen v přízemí, okna ve vyších patrech jsou temná a slepá. Podle všeho nejsi první příchozí za této temné noci. Mladý sluha odvádí z nádvoří osedlaného koně. Zjevně už přijela nějaká návštěva před tebou.

Yanyka - Chiroko - 01. dubna 2007 15:22

soukromá zpráva od Yanyka - Chiroko pro Chodba, zákruta, křižovatka, temné schodiště... a v té spleti pravidelný rytmus majordomových kroků. Víme kam míří a stíháme jej co nám nohy stačí, až nám sukně, dlouhé po kotníky, pleskají o stehna a o kolena. Chlad chodeb zebe na rukou a na šíji, na strach není čas, ani na únavu. Majordomus není žádný rychlík, ale jeho, snad až nepřirozeně, pravidelný krok i náskok, berou dech. Na chvíli se zastavím a zaposlouchám. Majordomus šel teprve ohlásit návštěvu, neboť jeho chůze je osamocená. Dovolím nám tedy vydýchat se a pak odlehčeně kývnu směrem k hlavnímu schodišti. Nemusíme už tolik spěchat... stačí, když počkáme nad schodištěm. Snažím se, aby to znělo vesele, ale pomyšlení na čekání v studeném příšeří chodby nad schodištěm mě nijak netěší. Přesto se utěšuji tím, že budeme moci sledovat hosty zpoza brnění, a tak si je pěkně prohlédneme. Alespoň nějaké povyražení...

Marvin Silvers - 01. dubna 2007 17:38
	soukromá zpráva od Marvin Silvers pro Před sídlem Pátravě se rozhlédnu kolem sebe, ale nezdá se, že by tu bylo něco podezřelého. Popojedu s koněm před sluhu a zastavím ho. Je tohle sídlo hraběte van Tessela? nakloním se v sedle a zeptám se ho. trocha vody mi steče z alímec, ale nevšímám si toho a sleduji každý pohyb mladého muže a čekám na odpověď.

Nisse - 01. dubna 2007 19:58

soukromá zpráva od Nisse pro Zhluboka oddechuji. Nikdy jsem nebyla žádný sportovec, jako malá jsem s dětmi neběhala po loukách a nelezla po stromech. Spíš jsem vytrvalá, takže svým pracovním tempem můžu pracovat dlouho, než abych za krátký čas podala velký výkon. Proto jsem v tuto chvíli opravdu vděčná, že už jsme mohly s Yanykou zastavit. Zasteskne se mi po mém lůžku, mám chuť se stočit do klubíčka, zavřít oči a usnout. Pak mi ale dojde, jak si zpestřit čekání na chodbě, jejíž studený vzduch nás začne pomalu objímat a způsobuje zimnici, která je znásobená nevyspalostí. A myslím, že to došlo i Yanyce. Podívám se na místo odkud bychom mohli vidět hosty, ale pak se obrátím k Yanyce. První krok se bojím udělat. Jako vždy.

Renoir von Infy - 01. dubna 2007 20:50
	Pohlédnu na pana Marcuse a pokývám hlavou. Máte pravdu, pane kolego. Zůstanu zde se slečnou. Jinak, co se pana Tessela týká, osobně ho sice neznám, ale proslýchá se, že jest člověk povahy neprchlivé a určitě bude mít pro naše lehce netaktní chování pochopení.

Ian ´LightingChain´ Belwero - 01. dubna 2007 21:10

Hala Vstoupím poslední dveřmi a uzavřu je za sebou. Postavím se kousek od dveří a pozvolna směřuji své kroky k levému zábradlí k soškám demonů. Jak jdu pomalu odkapává voda z konce mého kabátu. Posunu pouze sedlové brašny po rameni. Nakonec se zastavím před schodištěm, mírně stranou. Je vidět, že jsem se zastavil spíš k levému zábradlí. Můj modrý pohled je upřen na sošky a zjevně si je prohlížím. Z mého chování je zřejmé, že se s povlem, který opečovává venkovaku rozhodně nemíním ztotožnit.

Mau - 02. dubna 2007 00:14

Okamžik vůbec nejevím nějaké větší známky vnímání.. Pocit něčí přítomnosti mě ale do jisté míry uklidnil a tak třes pomalu ustal a vypadalo to jako bych pomalu přecházela do spánku.. .. po celou dobu kdy mě Olaf nesl jsem vypadala jako bych vůbec nic nevnímala, když mě pak ale položil na lavici a promluvil na mě, trochu se pohnu, zatnu svaly a trochu jako by se víc schoulím, pak už ale pomalu otevřu oči, které už vypadají o trochu zdravěji, jakoby teď jen velmi unavené a pomalu si prohlédnu obsazenstvo haly.. Pak se rukou opřu o lavici a pokusím se trochu narovnat a sednout si .. při tom ještě pohlédnu na Olafa stojícího nademnou a jen srdečně špitnu "Děkuji .."

Ollaf - 04. dubna 2007 20:01

Máte pravdu pane Marcusi, asi to tak bude nejlepší pan von Infy zdáse je z nás všech lékařem nejepším," pronesu a usměji se, když dívka otevře oči a něco zašpitá. Pak už jí předám do péče našemu milému staršímu pánovi a vrhnu pohled na čtvtého muže v místnosti jež jedná s povýšeností hodnou aristokracie- tj. zdegenerovaně přezíravě. Pak se zase otočím k Marcusovi, panu Von Infy a dívence. "Myslím, že bude v pořádku, je ještě mladá, tělo vydrží hodně a když budechtít i duch.." odmlčím se, "Tak bude za chvilku v pořádku, i když pravdaprochladlá musí být pořádně, je nerozum vydávats e tak nalehko na tak dalekou a ještě k tomu tak silně nepříjemnou cestu.." dokončíma vyčkáváým příchodu majordoma...

Vypravěčka - 05. dubna 2007 12:37
	soukromá zpráva od Vypravěčka pro Sluha se na tebe podíval trochu podivně. Prohlédl si tě, a pak odpověděl. "Ne, tohle je sídlo hraběte van Tassela." Déšť mu smáčel vlasy a promáčel košili i vestu, kterou má na sobě. Nevypadá přílíš ochotně se tu s tebou zastavovat a vybavovat. Ani to není jeho práce.

Marvin Silvers - 05. dubna 2007 12:48
	soukromá zpráva od Marvin Silvers pro Před sídlem Kývnu hlavou na znamení, že rozumím. Seskočím na zem až se bláto rozstříkne na sáh daleko, z pouzdra vyjmu pušku zabalenou v kůži proti vlhku a přes rameno si přehodím sedlové brašny. Potom po sluhovi hodím opratě. Postarejte se mi o koně, a bez ohlédnutí se vydám ke dveřím do sídla.

Vypravěčka - 05. dubna 2007 13:10

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Sluha se na tebe podíval,ale pak si jen něco zamručel pro sebe. Vzal koně za uzdu a pokračuje kamsi dozadu ke správní budově. Normálně tu návštěvy nebývají, takže by tě nejspíš poslal zas tam odkud jsi přišel. Ale dneska se tu uš sešlo víc lidí, takže příchod dalšího už tak jako tak nic nezmění. Masivní dvoukřídlé dveře vypadají nepřístupně zavřené. Jejich kování je sice zdobené, ale zároveň i dost pevné a účelné. Na dveřích je velké klepadlo zpodobněné jako hlava jakési zubaté nestvůry, která v tesácích svírá železný kruh.

Marvin Silvers - 05. dubna 2007 13:35
	soukromá zpráva od Marvin Silvers pro Před sídlem Schody vyběhnu po dvou a před dveřmi se na chvilku zarazím. Zamračeně si prohlédnu masivní dveře a železné klepadlo. Nakonec ho přeci jenom vezmu do ruky a několikrát s ním pořádně udeřím.

Vypravěčka - 05. dubna 2007 14:10

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Před nějakou dobou se tvůj život změnil. Po změně jsi sice toužila a setkání s tajemným mužem bylo vzrušující a slibovalo tolik nových zážitků. Ovšem někdy se vše nepovede, jak člověk předpokládal. Provdala ses sice za šlechtice, ale přesto jsi skončila tady... v polorozpadlém, studeném domě, kde zebe meluzína a vlhko se zařezává do kostí. Přivedl tě sem tvůj manžel a doposavad ti dostatečně neobjasnil příčinu, proč tady jste. Oproti tvému očekávání jsi zjistila, že ses provdala sice za upíra a šlechtice, ale stojí poněkud v nízké kastě. Dostává úkol od toho, který ho přivedl k neživotu. Když v úkolu uspěje, mohlo by to zvednout jeho postavení... a tím pádem i tvoje. Ačkoliv je léto, nebo by alespoň mělo být, studený vítr šlehá po zdech. Prší... voda proniká rozbořenou střechou a zatéká snad po celém domě... nebo alespoň to, co z něj zbylo. Dům byl před desítkami let postaven ve viktoriánském stylu. Jako pohodlné a příjemné sídlo nejspíše šlechtické nebo bohaté rodiny. Ale od těch dob se hodně změnilo. Dům zůstal opuštěn a pomalu chátral. Vše tu zůstalo tak, jak bylo. Jakoby lidé, co tu žili, jen odjeli a už se nikdy nevrátili. Vyřezávaný nábytek napadený plísní, rozklížený a zničený vlhkem jste našli pod prostěradly. Ve skříních staré šaty. Na zdech obrazy, nádobí ve skříních. Jen z vytráže ve dveřích zbyly jen pokroucené cínové rámy, barevná sklíčka vyrazil vítr prázdných let. Některé zdi jsou zborcené a po schodišti je o strach jít. Všechno cenné je však pryč, kdysi dávno se do domu někdo vloupal a odnesl vše, co pro něj mělo nějakou cenu. Okna jsou slepá bez skleněných tabulek. Dveře za větrných nocí skřípou v rezavých pantech. Dům se nachází na samotě v hlubokých lesích, kde se za měsíčních nocí ozývá vytí vlků. Cesta, která k němu kdysi vedla, je dávno zarostlá travou a keřema. Je sotva rozeznatelná v podrostu. Bylo téměř nemožné tudy projet. Do nejbližší vesnice je to přes deset mil. Další nejbližší lidé žijí v jednom z velkých šlechtických sídel.

Vypravěčka - 05. dubna 2007 14:33

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Ačkoliv je léto, nebo by alespoň mělo být, studený vítr šlehá po zdech. Prší... voda proniká rozbořenou střechou a zatéká snad po celém domě... nebo alespoň to, co z něj zbylo. Dům byl před desítkami let postaven ve viktoriánském stylu. Jako pohodlné a příjemné sídlo nejspíše šlechtické nebo bohaté rodiny. Ale od těch dob se hodně změnilo. Dům zůstal opuštěn a pomalu chátral. Vše tu zůstalo tak, jak bylo. Jakoby lidé, co tu žili, jen odjeli a už se nikdy nevrátili. Vyřezávaný nábytek napadený plísní, rozklížený a zničený vlhkem jste našli pod prostěradly. Ve skříních staré šaty. Na zdech obrazy, nádobí ve skříních. Jen z vytráže ve dveřích zbyly jen pokroucené cínové rámy, barevná sklíčka vyrazil vítr prázdných let. Některé zdi jsou zborcené a po schodišti je o strach jít. Všechno cenné je však pryč, kdysi dávno se do domu někdo vloupal a odnesl vše, co pro něj mělo nějakou cenu. Okna jsou slepá bez skleněných tabulek. Dveře za větrných nocí skřípou v rezavých pantech. Dům se nachází na samotě v hlubokých lesích, kde se za měsíčních nocí ozývá vytí vlků. Cesta, která k němu kdysi vedla, je dávno zarostlá travou a keřema. Je sotva rozeznatelná v podrostu. Bylo téměř nemožné tudy projet. Do nejbližší vesnice je to přes deset mil. Další nejbližší lidé žijí v jednom z velkých šlechtických sídel. Sem, do tadytoho zapadákova, na snad samý kraj civilizovaného světa... daleko od všech klubů a večírků. Do těchto míst jsi přivedl svou ženu. život po tvém boku takový, jaký je, není to, jaký očekávala že bude. Jsi sice upír, ale mladý... což znamená, že stojíš na samém konci hirearchie. Tvůj stvořitel nad tebou má stále velkou moc. Sám o sobě nemůžeš stvořit dalšího upíra, to může jen on. Stejně tak nemáš moc majetku, dostáváž od něj měsíční apanáž... za jisté služby. Vykonáváš pro něj různé úkoly. Tento má být důležitý. Pokud se ti povede, mohlo by to znamenat, že si výrazně polepšíš. Hirearchie upírů je velmi pevná. Dělí se na jednotlivé generace a kasty. Když vyšší upír upadne do spánku, jeho místo získá následující. Ale pokud ze spánku zas procitne, získá zpět veškerou svou moc a jeho následovník se posune zas na své původní místo. Někteří z velmi starých upírů už spí po dlouhá desetiletí. Jejich procitnutí by značně změnilo současné postavení mnohých vyšších upírů. A proto jsi byl poslán sem. Tvému "stvořiteli" se podařilo zjistit, že kdesi tady odpočívá jeden z nejstarších upírů. A tvým úkolem je tomuto probuzení zabránit. Zlikvidovat spícího nosferatu, než se probudí.

Vypravěčka - 05. dubna 2007 15:32

hala Je to sotva chvilka od odchodu majordoma, dům je podivně tichý. Jak by byl prázdný, jeho klid připomíná klid hřbitova za úplňkové noci, kdy měsíc tiše hladí omšelé náhrobky dávno zašlých dnů. Když se halou rozlehlo několik temných zadunění, téměř to zabolelo do uší. Ten zvuk jakoby rozezněl celý dům, pronikal jeho zdmi a rezonoval v prázdných pokojích. Kdosi udeřil klepadlem na vstupních dveřích. Majordomus je pryč, odešel za hrabětem ohlásit vaši přítomnost. Nikoho dalšího ze služebnictva nevidíte. Je tedy na vás, jak se zachováte. Někdo tam venku nejspíš stojí a čeká. Ale není tu nikdo z domu, kdo by mu otevřel... Záleží tedy na vás, jestli dotyčného vpustíte dál, nebo necháte čekat, až někdo přijde.

Vypravěčka - 07. dubna 2007 18:09
	soukromá zpráva od Vypravěčka pro technická majordomus šel za hrabětem a někdo další klepe na dveře. Je na vás, jestli chcete reagovat, nebo budete čekat na schodech. Na rozhodnutí máte čas do pondělka, pak budu pokračovat já. Je to čistě na vás, pro mě jsou obě možnosti na stejno.

Vypravěčka - 07. dubna 2007 18:09
	soukromá zpráva od Vypravěčka pro technická majordomus šel za hrabětem a někdo další klepe na dveře. Je na vás, jestli chcete reagovat, nebo budete čekat na schodech. Na rozhodnutí máte čas do pondělka, pak budu pokračovat já. Je to čistě na vás, pro mě jsou obě možnosti na stejno.

Ian ´LightingChain´ Belwero - 07. dubna 2007 23:42
	Hala Klepání mne necchává naprosto v klidu. I nadále prohlížím interiér haly s plným zaměřením na levé schodiště. Přesto, když se nikdo nepohne k tomu otevřít dveře stočím na chvíli pohled k skupince a vrhnu na ně tázavý pohled. Pak se vrátím k mému osobnímu průzkumu. Stále stojím na místě.

Nisse - 08. dubna 2007 21:51
	soukromá zpráva od Nisse pro Schodiště Vylekaně sebou trhnu znovu, když se domem ozve druhé klepání. To snad není možné, další hosté? To ne, ale ne... Povzdechnu si v duchu a podívám se na Yanyku tázavě. Nechce se mi moc jít otevřít, vlastně o to se vždycky staral majordomus, ale zase nechci nechat nikoho stát v tom nečase. Nerozhodně přešlapuji na místě.

Yanyka - Chiroko - 08. dubna 2007 22:27

soukromá zpráva od Yanyka - Chiroko pro Schodiště I já sebou trhnu a přitáhnu se ještě blíž skulině, kterou pozoruji naše hosty. Snad doufám, že otevře někdo jiný, i když sama bych se v cizím domě sotva něčeho podobného odvážila. Majordmus je pryč a ještě dlouho bude, sotva odešel a než prokličkuje chodbami a promluví s pánem... zachytím pohled Nisse a docela tichoučce si povzdechnu. Někdo otevřít musí, aby ještě dům nepomluvili... pokrčím tedy rameny, napřímím se, couvnu neslyšně o dva kroky zpět do chodby a cupitavě se rozeběhnu ke schodišti a následně mezi hosty ke vstupním dveřím. Nasadím profesionální výraz služebné, neutrální, nepřítomný a zdánlivě prázdný. V mdlém světle svící je moje tvář bledá a strohá. Nespěchám, ze schodů scházím pomalu a důstojně, dobře vím, jak nehezké by bylo, kdybych v tom šeru klopýtla...

Nisse - 09. dubna 2007 19:07

soukromá zpráva od Nisse pro Schodiště Přemístí se na místo, kde se skrývala Yanyka a odtamtud pozoruji hosty. Sama se neodvážím vyjít, jen sleduji, jak Yanyka sestupuje pomalu dolů. Vypadá tak sebejistě..to já bych hned klopýtla.. Zkusím si představit sebe na jejím místě a celá se otřesu. Cizí lidé jsou pro mě v tomto domě velmi neobvyklou situací. Snažím se dýchat pravidelně, abych náhodou na sebe nějakou nehodou způsobenou mým třesem neupozornila. Sleduji situaci a setrvávám stále v tajnosti. Dokud se majordomus nevrátí, zůstanu tady. Pak už budu muset taky vylézt. Smutně si pomyslím.

Světlana Volkova - 10. dubna 2007 17:36

soukromá zpráva od Světlana Volkova pro Nikdy jsem práci nemilovala, a když jsem se provdala za šlechtice, doufala jsem, že už nikdy nezažiju klášterní bídu. Koneckonců jsem z ní utekla, odhodila starý život, ale najednou se vše zase vrací snad ještě horší. Dům na spadnutí, plesnivinou smrdící postel, zima a lezavo. Samota. Možná právě proto občas upadám do iracionálních záchvatů pláče nebo vzteku, kdy demoluju už tak zničený dům. To je jediná výhoda. Když roztrhám plesnivé šaty, je to naopak k užitku, protože se jich zbavíme. Problém je v tom, že mě únava přemáhá čím dál častěji. Prudké emoce střídá skoro letargie přecházející ve spánek. Je mi jedno, zda ve dne nebo v noci, jsem schopna spát pořád. Taktéž mě často trápí nachlazení. Nejsem stavěná na takové podmínky. V klášteře jsem o něco zesílila, ale chudokrevnost mi sil zase ubrala. Mně samotné je záhadou, jaktože mě ještě neschvátil zápal plic. Jedině fakt, že když Bela splní úkol, polepšíme si a možná mě vysvobodí z časté churavosti, mě donutil tady přežívat bez scén, jaké bych ztropila, kdyby tomu bylo jinak. Okna jsem utěsnila cáry starých šatů, peřiny vyvětrala aspoň na chvíli, než znovu začalo pršet. Vaření jsem se pořádně nenaučila ani v klášteře - byla bych nejraději, kdybych nemusela jíst. Beltrán by neměl takové starosti se zásobami a já se netrápila tím, že moje kulinářské pokusy skoro nejdou pozřít. Schoulená pod peřinou, jejíž pach nedokázal vyvětrat ani čertsvý vzduch, se snažím zachovat aspoň kousek tepla. Už se mi hnusí nosit několik dní stejné šaty, protože ani prát se nedá. Než bych došla někam k vodě, promrzla bych a stejně byla špinavá. Natožpak aby to v tomhle proklatém domě pořádně uschlo. Na vytí vlků jsem si zvykla, ale ani za nic by mě nikdo nedostal ven v noci a ještě v takovém počasí. Možná jen Bela.

Arnold Stormbringer - 10. dubna 2007 18:37

soukromá zpráva od Arnold Stormbringer pro Když jsme poprvé dorazili k našemu dočasnému domovu, odmítl jsem jej přijmout. Ještě dobrou hodinu jsem v okolí pátral po jiném stavení, ale pak jsem si musel přiznat drsnou realitu – budeme muset přežívat v téhle barabizně. Kdybych byl sám, neřekl bych ani popel. Vystačil bych si se sklepem a přístřeškem, pod kterým bych schoval koně, jenže má žena je šlechtična zvyklá na komfort, teplo, pravidelnou koupel výbornou stravu. I když jsem se hned po ustájení koní dal do upravování ložnice, podmínky v domě jsou stále velmi nevhodné k životu. Kdybych se z Roxanne napil, možná bych ji tak zabil. Nejsem vrah žen. Za svůj neživot jsem ztratil spoustu šlechtických manýrů a spoustu naprosto nešlechtických jsem získal, přesto je pro mě dáma dámou. A pokud jde o dámu mého srdce, udělám pro ni cokoliv. Těžko se divit, že jsem dnes nebyl na lovu, ale ukradl jsem ve vsi nějaké starší ošacení. Evidentně by padlo spíš vysokému mládenci, ale doufám, že mou ženu zahřeje stejně dobře. Do ložnice jsem si zvykl vstupovat až po zaklepání. Skloním hlavu, protáhnu se dovnitř a rychle za sebou zabouchnu. Vysoký, šlachovitý v příliš krátkém rubáši převázaném kusem provazu, s kapucou staženou do očí, tak vypadá nemrtvý šlechtic, který tajně loví poblíž vsi. Neuškodila by mi koupel, stejně tak bych mohl v blízké době vzít břitvu a oholit si pomalu rostoucí vousy. Zatím je pořád rozeznat, že si pěstuji knír a bradku, ale přijde čas… „Miláčku, spíš?“ zašeptám a položím svou kořist na peřinu – dlouhá košile, silné kalhoty, ošoupané boty a vesta z ovčí kůže. Něžně rusovlásku pohladím po tváři. Kdyby se stále nebudila, jemně do ní šťouchnu. „Musíme co nejdříve navštívit naše vznešené sousedy, musím se jich na mnoho vyptat. Navíc by ti snad mohli poskytnout azyl, pokud si na sobě dáme záležet a budeme se trochu ohánět titulem.“ Mluvím tiše, tvářím se starostlivě. Dobře cítím pach nemoci, který mou ženu obestupuje. Nemáme před sebou moc tajemství, pokud vůbec nějaká, a tak zná cíl mé cesty. Stejně jednou bude patřit do „rodiny“. „Máme nějaké peníze, ale nejsem si jistý, jestli bych za to mohl najmout pokoj ve vesnickém hostinci,“ dodám po chvilce přemýšlení. „Rozhodně ne na delší dobu. A tady už teprve zůstat nemůžeš.“

Mau - 11. dubna 2007 00:39
	Vstupní hala.. Zvuk klepadla mě teď pro chvilku opravdu probral. Při první nečekané ráně se neudržím a pěkně sebou trhnu. Pak se jen zhrouceně na židli schoulím, přitáhnu si nohy co nejvíc k tělu a obejmu si je rukama.. Dál pak jen takhle zbědovaná tiše sedím a koukám ke dveřím, přemýšlejíc, kdo že to za nimi může být..

Světlana Volkova - 11. dubna 2007 17:40

soukromá zpráva od Světlana Volkova pro Smysly mi v nehostinném prostředí zbystřely, jak tomu velí instinkty a potřeby - vždyť jsem tu často sama a kdo ví, kdo sem může zabloudit. Dezertéři, bandité anebo někdo příliš zvědavý... Pro ty všechny je starý, rozpadlý dům lákadlem. Vím, že šance jsou malé, ale ti, kdo si nedávali pozor, dávno hnijí pod zemí. Možná začínám být přehnaně paranoidní, ale divil by se mi někdo? Kroky, doprovázené všudypřítomným vrzáním a skřípěním, jsem zaslechla, než zaklepal. I tak jsem pro jistotu sevřela dýku pod polštářem. Jeden nikdy neví. Pustím zbraň a uvolním se, jak mi to třes svalů dovolí. "Ne, tady to pořádně ani nejde..." Nehezká "líčidla" v podobě kruhů pod očima (zatím sice ne nejhorších, ale čet ví, co ukáže čas) se v pobledlé tváři nedají přehlédnout. "Buď je tu zima, nebo se... bojím," přiznám neochotně. Moje hrdost trpí společně s tělem, protože začínám být odporná sama sobě. Jsem jako strašidlo. Moje krásné vlasy ztrácí na kvalitě a já tiše doufám, že ze všeho stresu nezačnu pelichat jako zvíře. Podívám se, co mi donesl. Nakrčím nad páchnoucí ovčí houní nos, ale pořád lepší než nic. Jen s velkým sebezapředím vylezu z postele a rychle si pod sukně natáhnu několikrát ohrnuté nohavice, přes vrček zvířecí kůži. Je mi do breku. Vypadám jako selka a žiju ještě hůř, protože ony mají doma aspoň teplo! "V tomhle se mám jít předvádět šlechticům?" Šok přehluší vděk aspoň za to málo. "Vyženou mě jako obludu. Neuvěří, že mám... titul," řeknu hořce. To slovo pro mě nic neznamená. Už ne. Zatím mi nepomohlo, naopak všechno udělalo horší. Zalezu do těžce vydobytého teplíčka, ale přitulím se k chladnému tělu, nevěda, co mu musím způsobovat za muka vláčně plynoucí rudou řekou pod kůží. Už není tak jiskrná jako předtím, ale pro hladového...

Arnold Stormbringer - 11. dubna 2007 17:59

soukromá zpráva od Arnold Stormbringer pro Povzdechnu si a posadím se na kraj postele. Mé současné ošacení není moc čisté, ale to není ani postel. Smutně se podívám na tu, jež mi uloupila srdce. „Mám o tebe strach.“ Přitisknu se a doufám, že příliš nechladím. Snažím se nevnímat tlukot srdce, pulzování krve a další lákadla, kterými na mě kořist, vlastně manželka, působí. Ztěžka polknu. „Musíme se dát do pořádku, lásko. Oholím se, vykartáčuju si oblečení a přeleštím boty,“ plánuju nahlas. „Můžu pro tebe něco udělat?“

Vypravěčka - 12. dubna 2007 12:26

hala Nový příchozí musel za dveřmi trpělivě počkat, až se majordomus vrátí od hraběte. Když starý muž přišel, nejsprve vám vyřídil, jak se věci mají. "Pan hrabě vás očekává. Všechny." Dodal pevně a výmluvně. Hrabě se chce setkat se všemi, kdo zavítali do jeho domu, výjimky neexistují. Přeci jen je otázkou slušnosti, je-li člověk v něčím domě, se nejprve setkat s pánem domu a představit se. Nazaire Pak se majordomus obrátil ke dveřím a otevřel dotyčnému, který prve klepal. Venku přede dveřmi stojí další promoklý muž. Majordomus si ho prohlédl a jako obvykle se otázal, co si dotyčný přeje. Spíše už jen, aby učinil zvyklostem za dost, než že by to nebylo jasné. Nazaire přes majordoma vidí halu, ve které jsou již přítomni další lidé. Hala se topí ve stínech, hoří tu jen několik málo svic, takže detaily nelze rozlišit.

Vypravěčka - 12. dubna 2007 12:37

soukromá zpráva od Vypravěčka pro schodiště Zamířil jsi k levé straně schodiště, které stoupá do temnoty prvního patra. řezbáři, který vyřezal zábradlí schodiště se musí přiznat um i fantazie. Jednotlivé figury jsou všechny ve stejném stylu, ale každá je jiná. Nenajdeš tu dvě stejně pokroucená monstrózní těla, dvě stejně obludné hlavy... Sochy démonů se šklebí a natahují pařáty do prostoru schodiště. Působí věrohodně a živě. Po jejich zrůdných křivkách tančí světla chvějícíh se svící a vtiskávají jim život. Je to jak zvrácený tanec, kdy se nehybné sochy pekelných stvůr probírají a ožívají. Přejíždíš pohledem a občas se nemůžeš ubránit dojmu, že se některý z démonů skutečně pohnul. Plazí blíž k tobě a paže, která dříve spočívala na dřevě se nyní natahuje po tobě. Náhle jsi zaslechl zapraskání nahoře na schodišti. Jakoby se tam někdo nebo něco pohnulo. Pak jsi zahlédl obrys siluety jak někdo sestupuje pomalu dolů po schodech. Ostatní si ho ještě nemohli všimnout. Po několika krocích jsi rozpoznal, že ten dotyčný je mladá dívka.

Vypravěčka - 12. dubna 2007 12:41

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Než jsi sešla ze schodů, vrátil se majordomus. Občas je s podivem, jak rychle se dokáže pohybovat domem. Jakoby znal nějaké tajné chodn´by, nebo průchody. Po domě vždy chodí neslyšně a objeví se kdekoliv znenadání. Většina hostů dole tě zatím nezpozorovala. Zaobírají se jinými věcmi a jejich pozornost se ke schodišti neupíná. Ale jeden z nich, mladý muž (Johan von Anar), který působí jako šlechtic, si prohlížel levou část schodiště. A jeho pozornosti jsi neunikla.

Světlana Volkova - 12. dubna 2007 16:58

soukromá zpráva od Světlana Volkova pro Za horkých letních nocí bych si chlad sálající zpod oblečení mého manžela nemohla vynachválit, ale počasí posledních dnů nepřeje takovým myšlenkám. Málem se odtáhnu, jak mi velí tělo. Obejmu mrtvého ještě pevněji. Jak je to dlouho, co ze mě naposledy pil? Dva týdny? Víc? Někdy mě za osamělé noci bodne žárlivý osten, že se té cti dostává ušmudlané poběhlici z vesnice. "Já zase doufám, že moje nejlepší šaty vydrží ještě jednu cestu. I zásah kartáče. U pekel, jak ráda bych se vykoupala...! Jenže to je o zdraví. Nechci tam jít jako špindíra. Za koupel a pořádné jídlo bych..." Povzdechnu si, nedokončím větu. Co bych? Nic nemám. Mohla bych být leda tak vděčná.

Vypravěčka - 13. dubna 2007 11:45

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Mrtvý klid opuštěného místa narušil zvuk podkov na rozbitém dláždění příjezdové cesty. Kdosi se blíží k vašemu místu. Podle ozvěny podkov lze rozeznat, že se jedná o osamoceného jezdce. A o vašem úkrytu ví jen jeden... člověk. Pokud by někdo z vás vyhlédl z okna, spatřil by jezdce na koni, který zastavil před domem. Jak se zdá, muži dnešní nečas vůbec nevadí, i když mu voda crčí z sametového třírohého klobouku a stéká po černém koženém plášti na boky a zadek koně. Klobouk má naražený hluboko do čela, takže nelze zahlédnout jeho tvář. Sedí na dobře stavěném koni cizokrajného plemene. Muž zvedl hlavu a pohledem přejel polorozpadající se dům. Celá scéna připomíná jednu z povídek mistra děsu. Už chybí jen blesk, který by rozťal dům ve dví a ten se pak zřítil do močálu. Místo plesku proťal monotóní bubnování deště na poslední zbylá skla oken jasný hlas. "Hej, vy dvě hrdličky, to ani neuvítáte hosta..."´ Tím mužem je vikomt Lestat de Valois. Je to mladý šlechtic a mimochodem upír. Setkali jste se s ním krátce po svém příjezdu a Beltrán díky tomu poznal, že mohou být mnohem horší stvřitelé, než je ten jeho. Lestatova stvořitelka byla, mírně řečeno, sadistická mrcha, která se vyžívala v trýznění čehokoliv a kohokoliv, včetně svého "následníka". Lestat však před nedávnou dobou získal svobodu, když ona odešla za poněkud tajemných okolností na věčnost. Žádná škoda, ani mezi upíry. On si tedy polepšil, když získal její majetek a nemovitost. S tím spojený i titul a svobodu.

Vypravěčka - 13. dubna 2007 11:45

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Mrtvý klid opuštěného místa narušil zvuk podkov na rozbitém dláždění příjezdové cesty. Kdosi se blíží k vašemu místu. Podle ozvěny podkov lze rozeznat, že se jedná o osamoceného jezdce. A o vašem úkrytu ví jen jeden... člověk. Pokud by někdo z vás vyhlédl z okna, spatřil by jezdce na koni, který zastavil před domem. Jak se zdá, muži dnešní nečas vůbec nevadí, i když mu voda crčí z sametového třírohého klobouku a stéká po černém koženém plášti na boky a zadek koně. Klobouk má naražený hluboko do čela, takže nelze zahlédnout jeho tvář. Sedí na dobře stavěném koni cizokrajného plemene. Muž zvedl hlavu a pohledem přejel polorozpadající se dům. Celá scéna připomíná jednu z povídek mistra děsu. Už chybí jen blesk, který by rozťal dům ve dví a ten se pak zřítil do močálu. Místo plesku proťal monotóní bubnování deště na poslední zbylá skla oken jasný hlas. "Hej, vy dvě hrdličky, to ani neuvítáte hosta..."´ Tím mužem je vikomt Lestat de Valois. Je to mladý šlechtic a mimochodem upír. Setkali jste se s ním krátce po svém příjezdu a Beltrán díky tomu poznal, že mohou být mnohem horší stvřitelé, než je ten jeho. Lestatova stvořitelka byla, mírně řečeno, sadistická mrcha, která se vyžívala v trýznění čehokoliv a kohokoliv, včetně svého "následníka". Lestat však před nedávnou dobou získal svobodu, když ona odešla za poněkud tajemných okolností na věčnost. Žádná škoda, ani mezi upíry. On si tedy polepšil, když získal její majetek a nemovitost. S tím spojený i titul a svobodu.

Ian ´LightingChain´ Belwero - 13. dubna 2007 12:26
	soukromá zpráva od Ian ´LightingChain´ Belwero pro Pohledem postupně docestuji pohledem až obrysu dívky. Chvíli ulpím pohledem na dívce a pokývnu hlavou na pozdrav.

Ian ´LightingChain´ Belwero - 13. dubna 2007 12:29
	Hala Když vstoupí zpátky do hlay majordomus pouze trochu nakloním hlavu při jeho slovech. Pak se podívám směrem k ostatním, jestli se rozhodnout urazit pána domu svojí netečností nebo ne. "No schválně, zda-li služebnictvo bude otálet i nadále v této hale či nikoliv." Probleskne mi hlavou. Nakonec však stočím pohled opět k zábradlí a čekám, až se ostatní dají do pohybu.

Marvin Silvers - 13. dubna 2007 14:52
	Hala Zběžně pohlédnu na majordoma a pak se zahledím do stínů za ním na postavy, které se tam skrývají. "Přišel jsem, abych našel neteř vašeho pána," odpovím na dotaz a stále pozoruji osoby v hale. Pušku držím skloněnou k zemi, aby mi co nejméně navlhla a trpělivě vyčkávám, až mě majordomus pozve dovnitř.

Yanyka - Chiroko - 13. dubna 2007 16:39

soukromá zpráva od Yanyka - Chiroko pro Hala Pohled muže u zábradlí mě trochu zaskočí, zarazím se vprostřed schodiště, uhnu očima a už jen udiveně sleduji majordoma, který kolem mě právě proplul ke vchodu. Zase se tedy obrátím a začnu zvolna stoupat vzhůru. Srdce mi divoce buší, tolik lidí tu nebylo velmi dlouho...pokud kdy bylo. Záměrně se vyhýbám dalším pohledům k hostům i k tomu, který mě zpozoroval a v mžiku, který mi připadá jako věčnost sama, zmizím za rohem nad schodištěm, odkud jsem se zprvu vynořila.

Vypravěčka - 14. dubna 2007 14:22

hala "Pojďte dál, pane. Jeho milost, hrabě van Tassel vás přijme společně s dalšími, kteří dnes přišli." Odpověděl majordomus nově příchozímu muži. Pak ustoupil ze dveří, aby ten mohl vejíd dál do haly. Za ním dveře opět zavřel a oddělil tak studené ticho domu od šumění deště a větru venku. Váš počet v hale se tedy rozrostl o dalšího návštěvníka. Majordomus vám však nedal čas na seznamování, hrabě vás již očekává a bylo by nezdvořilé nadále meškat. Starý muž v dobře udržované livreji zamířil k postraním dveřím vedoucím z haly. Dveře otevřel a zůstal u nich stát v dosti výmluvném gestu. "Pánové a dámo, tudy prosím, hrabě vás očekává." Jeho oslovení jasně naznačuje, že se i od Mau očekává její přítomnost.

Arnold Stormbringer - 14. dubna 2007 21:10

soukromá zpráva od Arnold Stormbringer pro Pomaličku se vymaním z objetí a pořádně rusovlásku přikryju vším, co je nadosah. Protesty utiším prstem na jejích rtech. "Je moc velké chladno, než aby ses tiskla ke kusu ledu." Zamířím ke dveřím, zastavím se, ruku na klice. "Zatím se zkus zahřát, já rozdělám venku oheň a ohřeju trochu vody. Na omytí aspoň některých částí tělo to bude stačit. Možná i pro oba. A ty máš pořád s sebou parfém, to já si asi budu muset najít nějakou tůňku." Zvuk kopyt jsem si plně uvědomil, až když můj hlas dozněl a myšlenky se částečně odvrátily od manželky. Zamrkal jsem, zvážil své možnosti a nakonec jsem se rozhodl, že se budu vydávat za služebníka. S kápí přehozenou přes hlavu jsem zamířil ven, abych přijal naši návštěvu.

Arnold Stormbringer - 14. dubna 2007 21:27

soukromá zpráva od Arnold Stormbringer pro Zrovna jsem se chystal vyjít ven, když se návštěvník prozradil. Rychle schodím kápi z hlavy, ale roucho si nechám - na převlékání není čas. Když už nemám vznosné oblečení, aspoň vyjdu vznosným krokem - přerázuji až k Lestatovi. Záda rovná, brada hrdě vystrčená. "Zdravím. Před chvílí jsme pořádali maškarní, ale skoro všichni byli za zajíce a srnky, tak se to neudrželo," zažertuji a podám mu ruku. Zase zvážním a ztiším hlas. "Stačí se podívat na tu barabiznu a je jasné, že v ní nemůže žít mladá žena. Musím Roxanne dostat do tepla a sucha. Co nejdřív." Kdysi dávno bych byl příliš hrdý, než abych, byť takhle nepřímo, požádal o pomoc, ale dnes je všechno jinak. Snad je větší gentleman než já.

Arnold Stormbringer - 14. dubna 2007 21:32
	soukromá zpráva od Arnold Stormbringer pro Zvenku je slyšet můj hlasitý hlas. Právě se v žertu vítám s hostem: "Zdravím. Před chvílí jsme pořádali maškarní, ale skoro všichni byli za zajíce a srnky, tak se to neudrželo." Jenže před kým bych omlouval svůj zjev?

Vypravěčka - 15. dubna 2007 08:36

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Lestat zůstal sedět na svém koni, když ses vybořil z domu. Stín klobouku mu zakrývá obličej, ale přesto ses nemohl ubránit dojmu, že jsi pod ním zahlédl jízlivý úsměšek, když tě viděl v tevém "oblečení". Vtipu se nezasmál. Tvoje narážka ohledně Roxanne a této barabizny zůstala bez odezvy, jakoby ji vůbec neslyšel. Prošla kolem něho a nedotkla se ho. Místo toho si posunul trochu klobouk z čela. Z jeho rohů crčí voda. "Mám pro tebe něco, co by tě mohlo zajímat... informace. Ale přece nebudeme mluvit tady venku v tom nečase." Svoje slova zakončil chladným, povrchním úsměvem.

Ian ´LightingChain´ Belwero - 15. dubna 2007 11:59

soukromá zpráva od Ian ´LightingChain´ Belwero pro Svýma bouřkovýma očima sleduji počínání ženino. "Podivné. Myslel jsem, že se ztratila komtesa a zatím to vypadá, že se zde ztratilo mnohem více." Přiložím ruku k ústům v přemýšlivěm gestu a tmavá obočí se stáhnou nad oči, takže to pomalu vypadá, že se na mé tváři usadil bouřkový mrak. "Zajímavé. Velmi zajímavé." Mlčky přejedu druhou rukou prsten na ruce.

Světlana Volkova - 15. dubna 2007 13:33

soukromá zpráva od Světlana Volkova pro Vystrčím hlavu z hromady, která se na mě najednou ocitla kvůli přespříliš starostlivému manželovi. Sice mi je víc teplo, protože mě přestal studit, ale taky ve mně hlodá zvědavost. Jen představa vlezlé zimy a studeného deště mě donutí zavrtat se jako krtek do peřin. Však on mi Beltrán všechno řekne. Vždycky to dělá. To mi ale nebrání špiclovat uši. Jen nevím, jestli mi to v dešti pomůže.

Vypravěčka - 15. dubna 2007 15:45
	reakce takže, pánové a dámo na reakce od většiny z vás čekám už od 12.dubna

Arnold Stormbringer - 15. dubna 2007 16:52
	soukromá zpráva od Arnold Stormbringer pro Můj přátelský výraz nahradí jiný, zcela profesionální. Jen přikývnu. "Koně můžeš schovat támhle pod přístřešek. Zrovna tak si můžeme promluvit tam - uvnitř není moc věcí, na které bychom se mohli posadit, aniž bychom riskovali jejich zničení."

Vypravěčka - 15. dubna 2007 17:02

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Lestat jen pokrčil rameny. Odhrnul plášť, aby mohl seskočit z koně, a tak odkryl i kožený celkem větší vak, který pod pláštěm ukrýval před deštěm. Zavazadlo je zabaleno, aby vlhkost počasí nemohla ohrozit to, co se nachází uvnitř. Koně vzal za uzdu jednou rukou a v druhé potěškal vak. "A s tvojí roztomilou ženuškou se nesetkám? Škoda, něco jsem jí přivezl... " Znovu ve výmluvném gestu potřásl vakem. "Ale dobrá, jak myslíš..." V Lestatovi je těžko se vyznat. Působí někdy dojmem dekadentního mladého šlechtice s jen trochu bledší pletí, ale těžko říct, co se skrývá za jeho očima. Na tváři má vždy lehký úsměv, ale jeho oči zůstávají studené. Na druhou stranu to však není někdo, kdo by se plížil stíny s úmyslem vrazit dýku do zad, a to ani obrazně.

Arnold Stormbringer - 15. dubna 2007 17:07
	soukromá zpráva od Arnold Stormbringer pro Vak probudí mou zvědavost a možnost, že je v něm něco pro Roxanne... Já hlupák. "Pokud vážně chceš riskovat návštěvu toho starého domu, bránit ti nemohu. Jen doufám, že se mi mou milovanou nepokusíš odloudit." V hlase mi zní únava poslední doby. Není to únava fyzická, je to ta mnohem horší - únava ducha.

Mau - 16. dubna 2007 00:35

Hala.. Příchod majordoma ve mne vyvolá naději, že bych se mohla dostat z tohoto proklatě studeného a strašidelného místa někam, kde třeba bude snad i teplo a světlo.. A tak nečekám moc dlouho a sic velmi nejistě se postavím se a čekám kdy vyrazí pan doktor Ifry abych mohla vyrazit za ním.. Nově příchozí bude asi rychlejší a tak i když jsem jeho příchodu nevěnovala moc pozornosti, tak až bude okolo mne prochlázel, tak si ho zběžně prohlédnu a pokusím se o milý usměv jako pozdrav..

Marvin Silvers - 16. dubna 2007 08:02

Hala Projdu halou ke dveřím u kterých stojí majrdomus. Když procházím kolem dalších návštěvníků, jen si je zběžně prohlédnu. Nic neřeknu, ba ani klobou nesmeknu na pozdrav. Za mnou jenom zůstavají zablácené stopy. Služky tu budou mít co dělat, aby ten binec dokázali uklidit, ale to mě netrápí. Jsem tu abych jim pomohl a tak mě budou muset tolerovat. Vejdu do dveří, za nimi se zastavím a ustoupím ke stěně, aby i ostatní mohli projít, pak se rozhlédnu kde to vlastně jsem.

Ollaf - 16. dubna 2007 09:19

Poděkuji majordomovi, pak dojdu k Mau a optám se: "Bude libo rámě, či se necítíte dostatečně silná, v tom případě, bych si dovoolil, vás opět odnést," pronesu klidým a kultivovaným hlasem gentlemana a usmějis e na své společníky. V tom úsměvu není nic čím bych s emohl bavit, naopak je takový poněkud vážný, sám si totiž dobře uvědomuji stav v jakém dívka je. "Pojďme tedy, ať nenecháme jeho milost čekat," jakoby zavelím a ať už s Mau v náručí či jen po svém boku zamířím ke dveřím...

Yanyka - Chiroko - 16. dubna 2007 14:04

soukromá zpráva od Yanyka - Chiroko pro Rychle jsem vyběhla zpět nad schodiště, jakmile jsem zachytila pohled muže u zábradlí. zachovala jsem se jako malá holka, splašeně a polekaně, ale te´d už to sotva napravím. Vlastně to byla reakce i na skutečnost, že se ve dveřích dole v hale objevil záhadně rychlý majordomus. Proplul ke dveřím, jakoby nic a konal svou práci. Tolik let zde žiju a stále mě to ještě překvapuje. Pojď, zažehneme svíce v pokojích a probudíme kuchařku, ať je v pohotovosti.Hosté asi budou chtít jíst. Kývnu k Nisse. Nechce se mi dělit a chodit po jedné, ani teď, když je dům vpodstatě plný lidí. Budeme to prostě muset stihnout ve obě dvě. Ještě jednou nakouknu do haly, kde majordomus právě pobízí hosty, aby jej následovali, a pak uchopím Nisse za ruku a vykročím spěšně zpět k pokojům. Až hosté příjdou, musí být připraveny k obývání...je třeba zapálit krby, rozestlat postele, zažehnout svícny...

Vypravěčka - 16. dubna 2007 15:50

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Lestat se jen usmál. "Neměj obavy, příteli, chci odloudit jinou... a vlastně i to je jeden z důvodů, proč jsem tady." Slovo "odloudit" použil naprosto schválně, jako odpověď na to, co jsi řekl ty. Uvázal koně k jednomu z trámů, který vyčnívá ze stěny přístřešku. Vzal vak a vykročil směrem k dveřím do domu. Počkal na tebe, než přešel prách a ocitl se ve stínu staré haly, kam sice trochu táhne, ale alespoň jsem neprší. "Mám malou pozornost i pro tebe." Dodal tak trochu spiklenecky. Pak se na tebe podíval s očekáváním, jestli tě bude nejdříve zajímat dárek pro Roxanne, nebo informace, se kterými přichází.

Vypravěčka - 16. dubna 2007 17:08

Majordomus počkal, až se všichni zvednete a nachystáte k odchodu ke hraběti. Pak vám otevřel dveře po straně haly, které z obou stran rámují vystavená stará brnění. Sice jsou pečlivě vyčiště, naolejována a vyleštěna, přesto jsou na nich vidět známky, že byla skutečně používána v bojích a nejen pro okrasu. Jeden z kovových rytířů svírá v rukách obouruční meč opřený špicí mezi špičkami nohou, druhý drží vztyčené kopí s rudým praporcem za hrotem. Za dveřmi vede chodba dál do domu. V první chvíli jsou dveře po obou stranách chodby, ale pak pokračují jen na jedné straně, na druhé jsou okna z lomených oblouků vedoucí na nádvoří. Chodba je celkem široká, ale spíš strohá. Podlaha je tvořená dlaždicemi, strop má klasickou klenbu lomených blouků s žebry zdobenými fiálami ve středu. I zde hoří jen pár světel, takže tu vládne šero a studené stíny. Na zdech mezi okny a dveřmi jsou různé obrazy, tapiserie, nebo dekorace tvořené z chladných zbraní a štítů. Na konci chodby jsou opět dvře i na straně, kde byla okna. V levo stoupá úzké kamenné točité schodiště. Cítíte, jak vám po nohách přeběhl studený průvan. Lem pláště se zavlnil. Druhé dveře jsou ve středu chodby. Ty majordomus otevřel. Vešel dovnitř a zůstal stát mezi futry, oznámil váš příchod, pak ustoupil a naznačil vám pokynutím ruky, abyste vešli. Pokoj na konci chodby je průchozí salonek. Dveře na druhé straně jsou ovšem zavřeny. Je tu o poznání více světla, než v hale, či chodbě. V krbu plápolá oheň a plní místnost alespoň trochu přívětivým teplem. Zem uprostřed pokoje je pokryta kobercem z dálného východu. Salonek je zařízen více novodobě a pohodlněji, i když i zde zanechala gotická architektura nesmazatelné stopy. Okna vedoucí ven jsou zatažena sametovými závěsy, na kterých je patrný zub času. Látka už nemá tak jasnou barvu jako dříve, ale stále je pevná a plní svůj úkol. Je zde několik polstrovaných dřevěných židlí po obvodu salonku. Je tu větší vykládaný stůl, u něj dvě křesla, a nakonec jedna pohovka u zdi vedle dveří. Krb je chráněný mžíží s dvěma alegoriemi draků po stranách. V pokoji je přítomen postarší muž, podle všeho hrabě van Tassel. Je oblečený celkem skromě v kalhotách, bílé košili s krajkovým límcem a vyšívaném tmavo hnědém kabátci. Šediny svých vlasů neskrývá pod parukou. Jeho tváři dominují přímé a poněkud přísné oči, ve kterých se podepsal smutek uplynulých dní. Přesto nevypadá jako bezmocný starý člověk, ale spíše jako někdo, kdo je odhodlán dobrat se řešení. Na svůj věk bude zřejmě v dobré kondici. Když jste vešli do pokoje, sedí v křesle za stolem, poblíž krbu. Pokynul vám rukou, ale nevstává. Přeci jen je to šlechtic. "Jsem hrabě van Tassel." Jeho hlas je pevný a zvučný. "Buďte vítáni v mém domě. Máte za sebou jistě dlouhou cestu, posaďte se." Gestem ruky vám nabídl, abyste se posadili dle svého pohodlí. Vaše představení je očekáváno.

Vypravěčka - 16. dubna 2007 17:27

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Než jste však stihly společně odejíd od schodiště do labyrintu chodeb vedoucích k pokojům pro hosty, zaslechly jste kroky na chodbě a zpoza jedné ze soch se vynořila postava mladého muže jen slabě osvíceného zakrytým světlem v jeho rukách. Na první pohled jste v něm obě rozpoznaly markýze Eliota. Je to mladý šlechtic z nepříliš bohaté rodiny, kterého hrabě podporuje na studiích a on čas od času jezdí na jeho sídlo dělat mu společnost. Markýz přijel ještě v době, kdy komtesa byla v pořádku. Hrabě chtěl, aby tu dívka měla někoho ve svém věku, kdo by jí pomohl zvládnout úvod do společnosti po letech strávených v lyceích. Ale přítomnost galantního markýze nebyla nic platná a Regina tu chřadla. Eliot chodí vždy upravený, má čokoládově hnědé oči a delší kaštanové vlnité vlasy svázané na temeni sametovou stuhou, jak je dnes u mladách pánů v módě. Jeho tvář je vždy hladce oholena, oděv čistý a upravený, jak se na mladého muže sluší. Nikdy ani s jednou z vás nejednal ošklivě, je vstřícný a přátelský. Poslední dobou však sklíčený, jako každý v domě, neštěstím které se přihodilo mladičké neteři hraběte. Podle zakrytého světla lucerny ani on nestojí o prozrazení. "Co říkáte na naše hosty?" Zeptal se vás docela přímo nikterak pohoršen tím, že jste je sledovaly zpoza schodiště. V jeho hlase zaznívá stopa hořkosti, zřejmě jim moc nevěří.

Vypravěčka - 16. dubna 2007 17:27

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Než jste však stihly společně odejíd od schodiště do labyrintu chodeb vedoucích k pokojům pro hosty, zaslechly jste kroky na chodbě a zpoza jedné ze soch se vynořila postava mladého muže jen slabě osvíceného zakrytým světlem v jeho rukách. Na první pohled jste v něm obě rozpoznaly markýze Eliota. Je to mladý šlechtic z nepříliš bohaté rodiny, kterého hrabě podporuje na studiích a on čas od času jezdí na jeho sídlo dělat mu společnost. Markýz přijel ještě v době, kdy komtesa byla v pořádku. Hrabě chtěl, aby tu dívka měla někoho ve svém věku, kdo by jí pomohl zvládnout úvod do společnosti po letech strávených v lyceích. Ale přítomnost galantního markýze nebyla nic platná a Regina tu chřadla. Eliot chodí vždy upravený, má čokoládově hnědé oči a delší kaštanové vlnité vlasy svázané na temeni sametovou stuhou, jak je dnes u mladách pánů v módě. Jeho tvář je vždy hladce oholena, oděv čistý a upravený, jak se na mladého muže sluší. Nikdy ani s jednou z vás nejednal ošklivě, je vstřícný a přátelský. Poslední dobou však sklíčený, jako každý v domě, neštěstím které se přihodilo mladičké neteři hraběte. Podle zakrytého světla lucerny ani on nestojí o prozrazení. "Co říkáte na naše hosty?" Zeptal se vás docela přímo nikterak pohoršen tím, že jste je sledovaly zpoza schodiště. V jeho hlase zaznívá stopa hořkosti, zřejmě jim moc nevěří.

Yanyka - Chiroko - 16. dubna 2007 17:54

soukromá zpráva od Yanyka - Chiroko pro Už mám nakročeno vpřed, ale kroky v chodbě mě donutí se zastavit a ohlédnout. Ulehčeně se obrátím celá a pozdravím mladého pána patřičným pukrletem. Tím jakoby oficiality skončily, když k němu promluvím, hlas zní pevně a řeč je přímá. Nejprve pokrčím rameny a nakloním hlavu na stranu. Jsou cizí, to dělá hodně. Myslíte, že slečnu nenajdou? Narozdíl od markýze se neodvážím projevit skepticky. Raději zvolím oprávněně ustaraný tón, za nímž se skrývá další otázka. Zda nerozvíří a neprobudí to, co doposud dřímalo v domě, příčinu té podivné nálady... Ale to si vyslovit netroufnu. Otázku spolknu jako nedobré sousto a ohlédnu se krátce na svou společnici. Zběžně přelétnu zvědavě pána Eliota od hlavy k patě. Kampak má asi v tuto chvíli namířeno? Jistě ne nám na pomoc...nejspíš byl také zvědavý na nové obyvatele domu... Budete pátrat i vy, pane? Nasadím znovu ten zdvořilý tón, ale zadrhne se mi znatelně v hrdle. Měla jsem ke slečně hezký vztah, i když byla podivná. Ale pomyšlení na to, že tento mladý muž bude s vervou a zápalem hledat a zachraňovat nějakou jinou ženu, mně pod nosem, mi není po chuti. kdesi v hrudi zahlodala žárlivost, nepatřičná, nemístná, nevhodná pro toto místo i pro tohoto muže.

Nisse - 16. dubna 2007 21:51

soukromá zpráva od Nisse pro Ani se neohlížím, když mě Yanyka vezme za ruku, aby mě odvedla. Vím, že má pravdu. Čeká nás prostě spousty práce. Tolik lidí si tu snad nikdy nepamatuji. Mám ale z nich dost rozporuplné pocity. Zvykla jsem si na společnost, která tento dům obývá, ale tohle bude pro moji povahu těžký oříšek. Za zády se nám ale ozve hlas mladého markýze. Otočím se a lehce se ukloním, pak se dívám jen do země nebo shlédnu dolů ze schodiště, abych viděla, jestli hosti už vešli za majordomem představit se hraběti. Na markýze se nedívám, trochu se před ním stydí. Nechávám proto Yanyku mluvit, ta si s ním rozumí. Není na nás zlý, ale mám ostych před ostatními lidmi celkově. Jeho dotaz ohledně "záchranářů" ale moji mysl hodně zaměstná. Mají vůbec šanci zachránit komtesu? Kdoví, co se jí stalo, nepřipadají mě tak zkušení, skvělí, jak by měli být. A ani moc důvěryhodní. Dumám o nich v duchu, ale nahlas se nevyjadřuji. Nevím, jestli jsem čekala nějakého hrdinu podobného výplodům mé fantazie, ale tito nenaplňují mé nitro nadějí na záchranu mladé paní.

Ollaf - 17. dubna 2007 07:50
	Vejdu dovnitř jak mi to dovolí shon u dveří. Nejdříve usadím promočenou dívku, a teprve potom a se postavím tváří k hraběti. "Dovolte, abych se představil pane, jmenuji se Olaf," řeknu pevným hlasem bez emocí, udělám jen lehkou úklonu spíše vojenskou než nějak úctyhodnou, a teprve po jeho pokynutí se usadím na židli a vyčkávám až sek podobnému kroku odhodlají i ostatní...

Marcus. - 17. dubna 2007 12:52

Jakmile nás majordomus vyzve, abychom šli za ním, samozřejmě neváhám a ochotně ho následuji. Olaf se ujal starosti o promočenou dívku a tak jdu po chodbě několik kroků za nimi, kdyby bylo potřeba nějakého zásahu. Mám však důvěru v pana Infyho, že by vše vyřešil. Ve chvíli, kdy jsme se ocitli konečně u cíle naší cesty, tudíž u hraběte, první se představování chopil Olaf. Jakmile domluví, neváhám: ”Mě říkají Marcus, je mi ctí se s vámi setkat.” Při těchto slovech se lehce ukloním a poté ustoupím někam stranou.

Saline - 17. dubna 2007 14:36

soukromá zpráva od Saline pro Pokrčím ve tmě rameny. Nesnáším tuhle bezmocnost. Převrátili jsme na ruby každý kousek téhle země a po Regině nikde ani stoopy, kromě toho proklatého obrazu. Od chvíle, co v něm zašla zalíbení se začali dít divné věci. Aby se Regina bezpečně vrátila domů si přeji nejvíc ze všeho, ale tihle dole mi nepřipadají jako někdo, kdo by ji dokázal zachránit. Někteří z nich mi spíš připadají jako supi, kteří se slétají na mršinu. Ničemové, kteří zneužívají cizího neštěstí a doufají, že na tom vydělají. Nezbývá mi než doifat a to z hloubky srdce nesnáším. Jen zůstat sedět s rukama založenýma v klíně a čekat, co bude. Ne! Rozhodnutí nebylo nijak těžké. Dát na tuhle bandu pozor a pokusit se stůj co stůj najít slečnu Reginu. Ostatně, i kdyby to nebyla dáma, dlužím to jejímu strýci. Za vše, co pro mne udělal a dělá. Rysy mého obličeje zvážní a trochu ztvrdnou při těch myšlenkách. Ruka na lucerně se bezděčně sevře v pěst. Ale uvědomím si, že tu nejsem sám. Podívám se na Yanyku i Nisse a pokusím se o povzbudivý úsměv. "Všechno bude dobré. Regina se vrátí." Na další otázku Yanyky bez váhání rozhodně přikývnu. "Jistě, věřím, že Regina potřebuje každou pomoc. I hrabě. Nemohu to nechat jen tak." Domem se rozhostilo zas to mrtvé ticho, když všichni hosté z dola i majordomus odešli za hrabětem. To mi připomene jednu věc. "Yanyko, měla bys jít se mnou za hrabětem. Myslím, že bude chtít, aby je doprovodila do komtesina pokoje." Nezní to jako pokyn, nebo rozkaz.

Saline - 17. dubna 2007 14:36

soukromá zpráva od Saline pro Pokrčím ve tmě rameny. Nesnáším tuhle bezmocnost. Převrátili jsme na ruby každý kousek téhle země a po Regině nikde ani stoopy, kromě toho proklatého obrazu. Od chvíle, co v něm zašla zalíbení se začali dít divné věci. Aby se Regina bezpečně vrátila domů si přeji nejvíc ze všeho, ale tihle dole mi nepřipadají jako někdo, kdo by ji dokázal zachránit. Někteří z nich mi spíš připadají jako supi, kteří se slétají na mršinu. Ničemové, kteří zneužívají cizího neštěstí a doufají, že na tom vydělají. Nezbývá mi než doifat a to z hloubky srdce nesnáším. Jen zůstat sedět s rukama založenýma v klíně a čekat, co bude. Ne! Rozhodnutí nebylo nijak těžké. Dát na tuhle bandu pozor a pokusit se stůj co stůj najít slečnu Reginu. Ostatně, i kdyby to nebyla dáma, dlužím to jejímu strýci. Za vše, co pro mne udělal a dělá. Rysy mého obličeje zvážní a trochu ztvrdnou při těch myšlenkách. Ruka na lucerně se bezděčně sevře v pěst. Ale uvědomím si, že tu nejsem sám. Podívám se na Yanyku i Nisse a pokusím se o povzbudivý úsměv. "Všechno bude dobré. Regina se vrátí." Na další otázku Yanyky bez váhání rozhodně přikývnu. "Jistě, věřím, že Regina potřebuje každou pomoc. I hrabě. Nemohu to nechat jen tak." Domem se rozhostilo zas to mrtvé ticho, když všichni hosté z dola i majordomus odešli za hrabětem. To mi připomene jednu věc. "Yanyko, měla bys jít se mnou za hrabětem. Myslím, že bude chtít, aby je doprovodila do komtesina pokoje." Nezní to jako pokyn, nebo rozkaz.

Ian ´LightingChain´ Belwero - 17. dubna 2007 14:40

Nechám všechny zůčasněné projít a slehkým pokynutím hlavy se rozloučím se schodištěm. Moje chůze je tichá a cestou ke dveřím sundám promočený plášť, který přehodím přes ruku. Chodbu procházím s upřeným pohledem, jakoby mne ani nezajímala její výzdoba. Nakonec vstoupím do pokoje, kde nás očekává hrabě. Počkám až hrabě pokyne a usadím se ke stolu. Když dojde řada na představování tak povstanu a pokloním hlavu ve formálním pozdravu. "Sir Johan von Anar k vaším službám." Pravím svým vzdáleným hlasem a opřu se rukama o stůl. Na prstu je levé ruky je vidět velmi zřetelně pečetní prsten s krkavcovitým ptákem, jenž zatíná drápy do hada. Je to práce, která je dělána ze stříbra a perletě. Na jeho velikost, která je celkem malá, je ornament celkem detailní a výrazný. Prsten sám nevypadá moc moderně. Spíše zastarale. Po představení opět usednu.

Arnold Stormbringer - 17. dubna 2007 20:06

soukromá zpráva od Arnold Stormbringer pro Vyrazil snad na námluvy? napadne mě, ale nezeptám se. Když by chtěl, svěřil by se. Pohladím jeho zvíře po krku, pohledem zkontroluji, zda trám vydrží a srovnám s návštěvou krok. "Dárek," pozdvihnu obočí a promnu si bradu. "Asi by bylo nejlepší podarovat Roxanne, ale vzhledem k podmínkám, které tu vládnou, je... neupravená," zvolím nakonec diplomatický výraz. Snad není tak neupravená jako já, napadne mě. Mé city zkreslují její obraz a vím, že by nebyla ráda, kdyby ji v takovémto stavu někdo viděl. "Jistě chápeš, že by byla trochu nervózní, kdybys ji navštívil v její ložnici jen tak. Co kdybys okamžik počkal a já se jí půjdu zeptat?" Po krátkém zaváhání mu ukážu jednu ze bytelnějších židlí.

Mau - 17. dubna 2007 22:01

Vděčně jsem přijala Olafovo rámně a nechala se odvést a usadit.. Pak, když se ale Olaf sám zvedl a ředstavil, uvědomila jsem si svou neslušnost, a tak se ho opět trochu chytnu a taky se postavím .. "Omlouvám se pane hrabě.." řeknu slušně, a rychle si ještě odhrnu mokré zatoulané vlasy z obličeje ".. jmenuji se Mau, taky bych vám ráda pomohla." Pak se taky trošku zpožděně jako ostatní ukoním. Vypadám trošku zaskočeně, mluvím zřetelnou slušnou mluvou, ale jde vidět že jsem nidky ještě před nikým tak váženým osobně nestála.. Kdybych nebyla tak promrzlá, asi bych se určitě červenala..

Marvin Silvers - 17. dubna 2007 22:30
	Postavím se k levé straně dveří a tam také zůstanu. Na výzvu nijak nereaguji a stále stojím na místě, jenom pušku opřu pažbou o podlahu, druhý konec svírám v ruce. Když se ostatní představí, jenom zabručím: "Nazarie," a tím to pvažuji za vyřízené a vyčkávám co nám hrabě hodlá říci o své neteři a jejím zmizení.

Yanyka - Chiroko - 17. dubna 2007 22:52

soukromá zpráva od Yanyka - Chiroko pro Snad nje to pochybnost v markýzově tváři, když hovoří o našich hostech, snad je to pochybnost i má vlastní, která mě přiměje, kousnout se do rtu, jen abych neřekla něco nevhodného. Snad se mezi nimi někdo schopný najde... neodpustím si nakonec pochybovačně a semknu na okamžik rty, jako dítě, které se neudrží a vysloví nějaké ošklivé slovo. Znovu se ale napřímím a nejistě sevřu svícen a stisk zase povolím. Ruce mám chladné. Zebou. Váhavě se otočím směrem k hostovským pokojům. Ještě dnes? Vydechnu poněkud užasle. Já...totiž, viděla jsem mezi nimi nějaké vyčerpané děvče a všichni jsou promočení... zarazím se a znovu se otočím k panu Eliotovi, abych se na okamžik vpila samou únavou zmateným pohledem do jeho tváře. ...a taky je dost pozdě...pronesu stísněně a polknu. Jen sama myšlenka, že bych měla vstoupit ještě dnes do uzamčeného pokoje mě děsí. Na druhou stranu pocítím ovšem i vzrušení a zvědavost, neboť zakázané dveře zapovězeného pokoje s tajemným obrazem mě od onoho nešťastného dne zaměstnávají všemožnými otázkami a úvahami. Nakonec ale přikývnu. Ať už se pan hrabě rozhodne jakkoliv, bude třeba hosty uvést a postarat se o ně. A k tomu jsme tu my s Nisse. Máte pravdu, bude lepší jít k panu hraběti. Zamumlám ještě a ještě jednou nerozhodně pohlédnu k Nisse. Nechci ji nechávat v chodbách samotnou a posílat ji k hostovským pokojům bez doprovodu. Někdo to tam ale uchystat musí. Zatěkám na kratičko pohledem mezi panem Eliotem a Nisse. Bylo by hezké, jít s ním sama, ale nikdy nevím, o čem mám mluvit, pokud vůbec. Pokaždé, když se to stane, jsem v rozpacích. Ne, bude lepší, když Nisse půjde s námi. Hrabě nás rozešle, kam je třeba. Zhluboka se nadechnu, povzbudivě kývnu na Nisse i pana Eliota a vykročím tam, kam se mladý pán vydá.

Vypravěčka - 18. dubna 2007 17:28

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Lestat jen přikývnul, když ses jako první rozhodl řešit dárky a ne skutečný důvod proč tu je. Tváří se docela neutrálně, jako většinu času. Na židli se ani nepodíval, místo toho jeho pohled klouže po staré hale a jejím práchnivějícím vybavení. "Ne, díky... rád postojím." Při další větě se jeho tvář trochu rozjasnila v úsměvu, ale oči zůstávají neutrální a netečné. "Věřím, že se jí můj dárek bude líbit a k její upravenosti a pohodlí přispěje." Naznačil trochu tajemně. "Doufal jsem, že budu mít to potěšení předat jí ho osobně." Vypadá klidně, vyrovnaně a trpělivě. Víš, že Ona je mrtvá... a pokud s tím má něco společného, je jeho klid obdivuhodný. Ale kdo ví, jak vlastně odešla z tohoto světa. Gestem ruky v rukavici ti naznačil, ať klidně jdeš. On počká.

Arnold Stormbringer - 18. dubna 2007 17:47
	soukromá zpráva od Arnold Stormbringer pro Málem se musím pousmát nad jeho zdvořilým odmítnutím. Nedivím se ti, já bych si na to v ničem jiném než v těchhle hadrech taky nesedl. Napadne mě, zda už pro něj přišli lovci. Doufám, že nehledá azyl u nás - těžko se postaráme sami o sebe. "Okamžik," ukážu ukazovákem a palcem pravé ruky, jak dlouhý okamžik myslím a zmizím nahoru.

Arnold Stormbringer - 18. dubna 2007 17:57

soukromá zpráva od Arnold Stormbringer pro Znovu zaklepu, vyčkám na pozvání a vstoupím. Oddychnu si a zavřu za sebou. Mám trochu těžší krok. "Přijel nás navštívit Lestate, drahá. Prý má pro tebe dárek," oznámím skoro až radostně, ale v mém hlase jsou slyšet starosti. Ten "muž" není obyčejný ani mezi námi - nějak se dokázal zbavit své paní, a proto je teď tady. Pokud to skutečně zvládl, zneklidňuje mě to. "Ten dárek by prý odpomohl nepohodlí, miláčku. Chtěl by ti ho předat osobně." I když tuším, nemohu si být stoprocentně jistý, co s Roxanne udělá vidina setkání se s někým v takovémto domě a...

Světlana Volkova - 21. dubna 2007 17:40

soukromá zpráva od Světlana Volkova pro Čekání se vyplatilo. Z peřin se vynoří akorát moje ryšavá hlava s pobledlým obličejem. Nedokážu potlačit svoji zvědavost. Prospělo mi to, protože vypadám mnohem víc živěji a zdravěji než před chvílí, když jsem se trápila neradostnými myšlenkami. "Dárek? Pro mě? Proč?" Pomalu se drápu z teplíčka. Moje reakce se dala čekat - jakmile řekl, že osobně, málem jsem vyskočila rovnýma nohama. Pečlivě urovnám pelech - těžko se tomu dá říkat postel - aby z něj zatím unikalo co nejmíň tepla. "Osobně? Proč nemohl přijet až za chvíli! Vždyť..." Šlechtická marnivost. Mužské nohavice si pod silní nechám, ale smrdící ovčí vestu odhodím. Popadnu svůj plášť a zahalím se do něj od hlavy až k patě. "Nechci, aby ses za mě styděl," zamumlám. "Jenže asi bude muset sem, protože do té zimy nejdu. Leda by mě lusknutím prstů přenesl do vyhřátého sídla se spoustou jídla a měkkou postelí."

Arnold Stormbringer - 21. dubna 2007 22:40

soukromá zpráva od Arnold Stormbringer pro Skoro nahlas si oddychnu, už jsem se totiž bál, že krásná tvář mé Roxanne bude jen chřadnout. Pokrčím rameny. "Jak se zdá, z nějakého důvodu nás přijel navštívit. Možná hledá úkryt," vyslovím svou domněnku a rázem toho zalituju. Neměl bych ji znervózňovat. Ne, dokud to není nezbytné. Udělám k ní pár kroků, rozpřáhnu náruč a zarazím se. "Nestydím se za tebe, to by ses spíš ty měla stydět za mě. Zrovna asi nejsem dost čistý..." zarazím se a opatrně sevřu postavu v plášti v náručí. "Já už ho sem dostanu," mrknu a zmizím za dveřmi.

Nisse - 21. dubna 2007 23:45

soukromá zpráva od Nisse pro Poslouchám rozhovor Yanyky a mladého pána, ale mé myšlenky jsou nakonec opět silnější, takže jejich řeč ustoupí do pozadí. Promítám si každého člověka, který dnes přišel, a v duchu uvažuji, jestli se jim to může povést. Každý z nich mi svým způsobem trochu nahání hrůzu. I ta dívka, která dorazila tak promočená. Z myšlenek mě vytrhne pohled Yanyky. Je zvláštní, že jsem si všimla jejího pohledu, přestože bych nedokázala určit, o čem s panem Eliotem mluvila. Unaveně se pousměju. Naše práce rozhodně dnes nekončí. Kdoví, jestli dnes vůbec skončí... Poslední myšlenku věnuji svému lůžku, a pak se konečně opět plně věnuji realitě, abych šla tam, kam je mě potřeba.

Vypravěčka - 25. dubna 2007 16:10

Hrabě si vyslechl vaše uvedení, které nijak nekomentoval. Vždy pouze pokýval hlavou. Bikomu z vás nevěnuje více pozornosti, než jinému. Každému pohlédl zpříma do očí, jeho pohled je pevný a jaksi důrazný. Dává tušit, že ač mu nyní stáří ubírá síl, je to spíše muž činu, než slov. Pak je řada na něm, aby promluvil a zasvětil vás do událostí, které se tu odehrály. Zhluboka se nadechl a začal pomalu hovořit klidným hlasem. "Jak se k vám nejspíše doneslo, zmizela má neteř komtesa Regina. Její zmizení se událo za poněkud podivných okolností. Pokoušeli jsme se ji najít všude možně po okolí, ale jakoby se po ní zem slehla. Nikde jsme nenalezli ani jedinou stopu. Až na..." Na okamžik se odmlčel, jak by přemýšlel nad vhodnou formulací dalších skutečností. "... až na obraz v její ložnici. V den svého zmizení se zároveň objevila na plátně vedle portrétu jakéhosi šlechtice. Má neteř ten obraz objevila v hlubinách domu a byla jím fascinována. Je to jediné, co po ní zůstalo." Stručně nastínil, co se tu děje. Otevřeným gestem ruky vám dal najevo, že se můžete ptát, pokud vás něco bude zajímat. "První, kdo si všimnul, že komtesa zmizela, byla její služebná Yanyka, ona objevila i podivnou změnu na obraze. Samozřejmě i ona vám odpoví vaše otázky a zavede vás do Reginina pokoje. Od jejího zmizení se tam s ničím nehýbalo." Dodal ještě hrabě pro úplnost.

Saline - 25. dubna 2007 17:03

soukromá zpráva od Saline pro Na Nisse se pokusím povzbudivě usmát. O tom, že by snad měla jít kamkoliv po domě sama, mne ani nenapadne uvažovat. Tenhle dům mi připadal vždy ... nejméně zvláštní. A od té nešťastné události s Reginou jakoby se tu usadila temnota ještě víc. Žádná mladá dívka by neměla po jeho chodbách chodit za noci sama. Ve skutečnosti jsem nikdy moc nechápal, co mladou neteř hraběte fascinovalo na všech těch zaprášených a zatuchlých pokojích, které už nikdo po desetiletí neobýval. Takže ani by mne nenapadlo jednu z těchto dvou dívek nějak poslat samotnou. "Pochybuji, že jim hrabě dopřeje odpočinek a pohodlí dříve, než je seznámí s nešťastnými událostmi posledních dní." Odpovím na slova Yanyky. "Ostatně jsou tu, aby ji našli a ne jako hosté." Doplním sám myšlenku, která mne pálila na jazyku. Nevidím moc důvod, aby kdokoliv z nich odpočíval a požíval konfortu, když nevíme, kde je ubohá komtesa. "Tak pojďme." Zakončím raději rozhovor a vykročím chodbou směrem do křídla, kde je přijímací salonek.

Saline - 25. dubna 2007 17:03

soukromá zpráva od Saline pro Na Nisse se pokusím povzbudivě usmát. O tom, že by snad měla jít kamkoliv po domě sama, mne ani nenapadne uvažovat. Tenhle dům mi připadal vždy ... nejméně zvláštní. A od té nešťastné události s Reginou jakoby se tu usadila temnota ještě víc. Žádná mladá dívka by neměla po jeho chodbách chodit za noci sama. Ve skutečnosti jsem nikdy moc nechápal, co mladou neteř hraběte fascinovalo na všech těch zaprášených a zatuchlých pokojích, které už nikdo po desetiletí neobýval. Takže ani by mne nenapadlo jednu z těchto dvou dívek nějak poslat samotnou. "Pochybuji, že jim hrabě dopřeje odpočinek a pohodlí dříve, než je seznámí s nešťastnými událostmi posledních dní." Odpovím na slova Yanyky. "Ostatně jsou tu, aby ji našli a ne jako hosté." Doplním sám myšlenku, která mne pálila na jazyku. Nevidím moc důvod, aby kdokoliv z nich odpočíval a požíval konfortu, když nevíme, kde je ubohá komtesa. "Tak pojďme." Zakončím raději rozhovor a vykročím chodbou směrem do křídla, kde je přijímací salonek.

Vypravěčka - 27. dubna 2007 08:16
	Čekám na reakce kompletně od všech v jeskyni.

Arnold Stormbringer - 27. dubna 2007 18:18
	soukromá zpráva od Arnold Stormbringer pro A zase po schodech dolů. Mít ložnici v patře má své výhody a nevýhody. Aspoň že nejsem náchylný na nemoci kloubů. "Madame návštěvy přijímá," oznámím s úsměvem. "Ráda tě znovu uvidí, jen pojď." A zase po schodech nahoru. Kdybych ho nechal čekat aspoň na odpočívadle... Ale co. A znovu klepu. Některé návyky začínají otravovat i mě samotného.

Nisse - 27. dubna 2007 23:55

soukromá zpráva od Nisse pro Chvíli ještě přešlapuji na místě, ne snad, že bych byla netrpělivá. Spíš to vyjadřuje boj myšlenek v mé hlavě. Na jednu stranu začínám být dobrodruhům nakloněná. Komtesa byla milá a jestli oni mají šanci ji zachránit, tak se budu snažit jim pomáhat a starat se o jejich pohodlí. Ale na druhou stranu jsem stále silně nedůvěřivá. Nechtějí jen našeho pána zneužít? On se jistě nedá, ale co když mají jen špatné úmysly? Jdou využít cizího neštěstí? Snažím se své myšlenky zaplašit, ale to mi jde jen opravdu těžce. Usměji se unaveně a rozpačitě na pana Eliota. Jsem ráda, že nemusím po domě chodit sama a proto vykročím za ním. Držím se v těsné blízkosti, jen jak to jde a není to považováno za neslušné, protože tmavé chodby mě opravdu v tuto hodinu děsí.

Vypravěčka - 28. dubna 2007 15:36

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Lestata jsi zastihl dole v hale. V poklidu si prohlížel jednotlivé součásti vybavení, nebo spíše jeho zbytků. Vypada tím docela zaujatě. Dokonce z rumiště na podlaze zvedl zbytek jakési sošky, oprášil ji a postavil na krbovou římsu kousek vedle odštípnutého rohu. Když schody zaskřípěly pod tvým krokem, otočil se k tobě. Tvoje oznámení ohledně návštěv doprovodil úsměvem, který odhalil jeho dokonale bílé zuby. V očích však stále zůstává netečnost a chlad. Dokonalý šlechtic, dalo by se říct, navenek přátelský a společenský, ale nikdo neví, co se skrývá pod maskou. "Výborně. Jsem si jist, že bude potěšena. Ostatně vy oba." Zvedl ze země vak, který odložil vedle krbu. A vykročil za tebou. Klobouk a plášť si neodložil, jak by bylo slušností v jiném domě, tento na to jaksi není uzpůsoben. Počkal až zaklepeš a otevřeš dveře. Dovnitř vešel až po tobě. Roxanne pozdravil kavalírským smeknutím klobouku, takže se na okamžik odkryla jeho tvář. Doprovodil to elegantní úklonou a švihnutím pláště. Působí to až lehce teatrálně. Trojrohý klobouk si pak ovšem zas usadil hluboko do čela. "Dobrý večer, madam." Pozdravil ženu, těžko říct jestli to byla ironie, či ne... vzhledem k Roxannině oblečení. "Než začnu s tím, proč jsem přišel... Přivezl jsem ti něco z města." Jeho rudé rty odhalily bílé zuby v úsměvu. Jednou rukou drží celkem rozměrný kožený vak, velmi pečlivě zabalený, aby jeho obsah byl uchráněn od nečasu. Druhou rukou začal uvolňovat staženou tkanici vázání vaku.

Vypravěčka - 28. dubna 2007 15:45

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nemusela jsi čekat dlouho. Po chvíli jsi uslyšela dvoje kroky na starém schodišti a jen o malý okamžik později zaklepal nejspíše tvůj manžel na dveře. Když otevřel a prošel dovnitř, následuje ho ještě druhý muž. Z jeho tváře či postavy se dá těžko něco rozeznat. Obličej stíní trojrohý klobouk s ozdobným lemováním a muži od ramen splývá kožený plášť s vysokým zvednutým límcem chránícím krk. Pozdravil tě rozmáchlým smeknutím klobouku a úklonou doprovázenou zavířením pláště. V tomto prostředí to působí až teatrálně. Klobouk si pak zas nasadil hluboko do čela. "Dobrý večer, madam." Těžko říct, jestli jsi v jeho hlase zaslechla ironii, nebo nikoliv... vzhledem ke tvému oblečení. "Než začnu s tím, proč jsem přišel... Přivezl jsem ti něco z města." Promluvil s úsměvem. O Lestatovi by se dalo říct, že je to dokonalý šlechtic. Nikdy se nepřestává usmívat, jeho gesta jsou přátelská, ale jeho oči zůstávají netečné a studené. Kdo ví, co se skrývá pod maskou. Možná jen za ta léta neživota získal jiný pohled na svět. Jednou rukou drží celkem rozměrný kožený vak, velmi pečlivě zabalený, aby jeho obsah byl uchráněn od nečasu. Druhou rukou začal uvolňovat staženou tkanici vázání vaku.

Yanyka - Chiroko - 28. dubna 2007 17:53

soukromá zpráva od Yanyka - Chiroko pro S panem Eliotem procházím chodbami, než se dostaneme až k pokojům, kde hrabě přijal naše návštěvníky. Na poznámku o tom, že nejde ani tak o hosty jako o pracovní sílu, nemohu než mlčky přikývnout a dát tak mladému pánovi za pravdu. Vůbec jsem si neuvědomila, že bych na celou věc mohla nahlížet i z této stránky. Když dorazíme na místo, postavím se stranou, hned vedle dveří, abych nebyla příliš na ráně a zároveň tak, abych byla viditelná z pozice, kde se nachází náš pan hrabě. Tiše postávám vedle Nisse a naslouchám tomu, co zde bude proneseno, abych posléze byla schopná reagovat, případně odpovídat na dotazy. Občas přelétnu příchozí pohledem. Snažím se je přestat vnímat jako hosty a vyžírky a naučit se hledět na ně jako na dočasné zaměstnance. Chvílemi se dokonce přistihnu při myšlence, zda bylo nutné jim chystat pokoje, když by, jako takoví, mohli klidně spát v čeledníku. Ten je stejně prázdný, co pamatuju...

Světlana Volkova - 28. dubna 2007 23:47

soukromá zpráva od Světlana Volkova pro "Úkryt? Tady?" Moje uchechtnutí je trpké a neveselé. "Mnohý by se raději uchýlil k rakvi na opravdovém hřbitově. Stejně mám dojem, že jednou mě to tu zaživa pohřbí, až se pode mnou propadne schodiště." Nechám manžela odejít a zatím se snažím dát dopořádku. Aspoň trochu učesat vlasy, schoulit se úžeji do pláště, aby nebylo vidět moc z mého ošacení. "Ano, pro vás, stvoření noci, je večer vždy dobrý." Zazněla v mém hlase snad... tichá závist? Ano, chci být takovou jako Bela, přestože pro jiné je to nejhorší noční můrou a mnoho nedobrovolných upírů by mě proklínalo za rouhavá slova i myšlenky. V přítomnosti jiného upíra jsem však ve střehu. Uvědomuju si, že i oproti obyčejným mužům jsem žalostně slabá a křehká - a to mají pouze chlípné choutky. Upírům stačí cítit a slyšet... Ano, bubnující srdce. O něco zrychlenější tep. "Co to je?" projevím upřímný zájem, ale nepostoupím dopředu. Neznám ho a nevím, jestli si potrpí na nejapné vtípky, jak to mají někteří šlechtici ve zvyku.

Vypravěčka - 29. dubna 2007 12:22

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Lestat se nad Roxanninou poznámkou jen ušklíbnul. Jeho oči se na zalomek okamžiku zablýskly. "To je pravda... A některé večery jsou obzvlášť dobré." Pronesl tajemně dramatickým hlasem. Ani na okamžik však nepřestal s rozvazováním tkanice na vaku. Pak zanořil ruku dovnitř a začal vytahovat část jeho obsahu. I v příšeří se dá rozeznat zelená barva a sametový materiál. Upír vytáhl věc ven a položil vak na zem. Oběma rukama pak věc uchopil a protřepal. Zelená změť sametu se rozvinula do dámských šatů. Lestat Roxanne podal dlouhé dámské šaty, za které se nemusí stydět ani mladá dáma ve společnosti. Jsou ušité z kvalitního, jemného sametu. Takže jsou nejen hezké, ale nejspíš budou i teplé. Smaragdovou barvu zdobí ornamentální zlaté vyšívání kolem výstřihu, na lemu sukně a manžetách rukávů. Počkal, až si je vezme, a pak znovu zvedl vak. Záhadně se na ženu usmál. Možná to ještě nebude všechno, co pro ni má. Během okamžiku vytáhl z vaku ještě i teple podšitý plášť s kapucou ze stejné látky a stejně zdobený jako šaty. Počkal, až si prohlédneš šaty a podal ti i ten. Nechal Roxanne s její radostí a obrátil se k Beltránovi. "Jak jsem slíbil, mám něco i pro tebe..." Prázdný vak spadl s tichým zvukem na zem a Lestatovi v ruce zůstalo jen ploché, obdélníkové pouzdro... či jakási krabička z tmavého tvrdého papíru převázaná stuhou. A tu podal Beltránovi.

Vypravěčka - 29. dubna 2007 12:22

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Lestat se nad Roxanninou poznámkou jen ušklíbnul. Jeho oči se na zalomek okamžiku zablýskly. "To je pravda... A některé večery jsou obzvlášť dobré." Pronesl tajemně dramatickým hlasem. Ani na okamžik však nepřestal s rozvazováním tkanice na vaku. Pak zanořil ruku dovnitř a začal vytahovat část jeho obsahu. I v příšeří se dá rozeznat zelená barva a sametový materiál. Upír vytáhl věc ven a položil vak na zem. Oběma rukama pak věc uchopil a protřepal. Zelená změť sametu se rozvinula do dámských šatů. Lestat Roxanne podal dlouhé dámské šaty, za které se nemusí stydět ani mladá dáma ve společnosti. Jsou ušité z kvalitního, jemného sametu. Takže jsou nejen hezké, ale nejspíš budou i teplé. Smaragdovou barvu zdobí ornamentální zlaté vyšívání kolem výstřihu, na lemu sukně a manžetách rukávů. Počkal, až si je vezme, a pak znovu zvedl vak. Záhadně se na ženu usmál. Možná to ještě nebude všechno, co pro ni má. Během okamžiku vytáhl z vaku ještě i teple podšitý plášť s kapucou ze stejné látky a stejně zdobený jako šaty. Počkal, až si prohlédneš šaty a podal ti i ten. Nechal Roxanne s její radostí a obrátil se k Beltránovi. "Jak jsem slíbil, mám něco i pro tebe..." Prázdný vak spadl s tichým zvukem na zem a Lestatovi v ruce zůstalo jen ploché, obdélníkové pouzdro... či jakási krabička z tmavého tvrdého papíru převázaná stuhou. A tu podal Beltránovi.

Světlana Volkova - 29. dubna 2007 14:14

soukromá zpráva od Světlana Volkova pro Kdyby mě nechránil pud sebezáchovy, jistě bych to nevydržela a sama se k vaku vrhla. Sice si zachovávám zdvořilý úsměv, jaký se pro vznešenou návštěvu sluší, ale oči mi žhnou nedočkavostí a rozjasňují pobledlou tvář. V okamžiku, kdy ukáže šaty, jsou jako dva majáky. Zasálá ze mě téměř dětinská radost, která přehluší i obezřetnost. Přitisknu k sobě krásné šaty, jako když se někdo nad propastí úpěnlivě drží kořenů borovice. Doufám, že mi padnou. Byla by věčná škoda, kdyby mi byly malé. Větší se dají vždycky zabrat a v klášteře, v tom odporném doupěti, jsem se naučila aspoň něco užitečného. Můj vděk ani nemusím vyjadřovat slovy, protože je dost patrný. Obezřetné napětí těla zmizelo a upír se pro mě hned stal přátelštějším, i když si dobře uvědomuju, jak nebezpečný by mohl být při nevhodném chování nebo poznámce. Z hrdla se mi vydere vydechnutí díků, které by člověk možná nepostřehl, ale neí to projev neúcty - spíš nemám slov. Vím, že upíři mají lidi za póvl, a tak je pro mě o to větší poctou, že jednoho mám za manžela a druhý mě obdaroval. Vím, že teď jásám jako služka, které paní milostivě dovolila, aby si vzala její staré šaty, protože jí jsou malé a už se jí nelíbí, protože vyšly z módy. Jenže po tolika útrapách jsou pro mě tyhle kusy oblečení víc, než v to jsem doufala při depresích a zoufalství. Kdyby tu nebyl Lestat, hned si je vyzkouším. Zpozorním až ve chvíli, kdy předává něco i Belovi. Mezitím už beze studu, je mi tot totiž jedno, odhodím plášť a ukážu cestováním a neustálým nošením poznamenané šaty, abych si ihned přes ramena hodila plášť. Bystrýma očima pokukuju, co to je. Má zvědavost zdaleka nekončí. "Ale do takového špinavého domu je jich škoda," pronesu pak smutně, když si uvědomím, že sotva projdu ven, budou od prachu a pak od bahna.

Arnold Stormbringer - 29. dubna 2007 14:56

soukromá zpráva od Arnold Stormbringer pro Nechám hosta vstoupit prvního, a pak se postavím po bok své ženy. Vedle ošuntělého hadru, který mám na sobě, pořád ještě vynikne její krása. Zvědavě pozdvihnu obočí a zadívám se na vak. Zajímá mě už delší dobu, ale neodvažuji se hádat, co v něm může být. I tak mi představivost nabídne leccos - od šperkovnice po mrtvé štěně. Sám se musím podivit, jak mě to vůbec napadlo. Ale je pravda, že by to byl skvělý dárek pro nepříjemné dámy. Doufám, že tak na něj Roxanne nepůsobí. V duchu se okřiknu za své skoro až buranské myšlenky a upřu pozornost na vybalování daru. Po tváři se mi rozlije výraz údivu a na okamžik i studu. Já ho takhle "pohostím" a on pro nás má tohle? Ten jestli s námi ještě někdy prohodí slovo, to bude zázrak. Ovládnul se, trochu smutně se usměju a pomalým kývnutím naznačím své díky. Nepromluvím, ale má ústa jasně naznačí slova, jakých má žena zrovna nění schopna. Když ji opět vidím šťastnou, mám radost, ale je mi líto, že jsem ji sem vzal. Mé rozhodnutí, sehnat jí jiný přístřešek, jen nabyde na síle. "Pro mě jsi snad ani nemusel," řeknu lehce nervózně. "O to větší díky a omluvy ti patří. Přivítat tak pozorného hosta zde..." povzdychnu si a převezmu pouzdro. Po chvíli váhání opatrně rozvážu stuhu a nahlédnu dovnitř.

Nisse - 29. dubna 2007 21:14

soukromá zpráva od Nisse pro Jakmile vejdem do místnosti, moje jakoby odvaha, kterou jsem snad na chvíli získala na chodbě, se vytratí stejně rychle jako plamen svíčky ve větru. Sklopím oči a na hosty se raději vůbec nepodívám. Sleduji jen špičky svých bot. Stojím vedle Yanyky, která je na tom rozhodně líp než já. Vůbec jí nezávidím, že bude muset případně odpovídat na otázky kolem ztracení komtesy. Ještě že já na nic odpovídat nemusím... Pomyslím si a ani mě nenapdane, že by to mohlo být jinak. Občas se přece jen odvážím a aspoň jedním okem pohlédnu na hosty. Moc dlouho mi to nevydrží ale a radši dále zkoumám jen své botky. Avšak pozorně poslouchám, co se tu říká, abych náhodou nebyla před naším pánem nepozorná.

Marcus. - 30. dubna 2007 01:24

Pozorně vyslechnu vše, co nám baron sdělil. Zmínka o obraze je vskutku poněkud podivná, ale dokud nebudeme vědět více, je zbytečné dělat předběžné závěry. Po řeči barona nastalo hluboké ticho. Možná, že každý přemítal nad problémem, který nám baron nyní přednesl. Každopádně ticho, které se v místnosti vznášelo už nějakou dobu mi začalo být nepříjemné. ”Mohu li se zeptat” začnu poněkud váhavě, ”není poblíž pokoje vaší neteře pokoj někoho jiného, který by třeba mohl něco zaslechnout? Rozhodně by nám pomohla každá drobnost. Také bychom si potom rádi promluvili se služebnou. Pokud máte nějaký další návrh, kdo z obyvatel sídla by si mohl něčeho všinout, bylo by nám to velmi nápomocno. ” Svou krátkou řeč ukončím lehkou úklonou.

Vypravěčka - 30. dubna 2007 10:38

Ach jo... Žádný baron tam nikde není. Od počátku je to hrabě van Tassel. Je fascinující kolikrát ho dokážete překřtít, nebo mu změnit titul. Pokud se tak děje v klasickém textu, tak ještě zamhouřím oko, ale alespoň v přímé řeči si na to dávejte pozor. Tohle není nic proti tobě, Artanisi. Jen mám zkušenost, že když se něco takového neuvede na pravou míru hned, ostatní se toho chytnou. Je zajímavé, že všichni spíš převezmou to, co napsala jiná postava, než PJ. Tohle už je takový artefakt her. Fascinuje mě kolika různými způsoby hráči komolí jména cizízh postav, z hostinského klidně udělají hostinskou, nebo hrají rošády s tituly. A přitom když se někdo, byť jen v diskuzi, dopustí překlepu jejich jména, nebo ho, nedej bože, špatně skloňuje, tak se každý hned ozve.

Vypravěčka - 30. dubna 2007 11:04

Hrabě trpělivě vyčkává, jestli někdo z vás má nějaké otázky. Jeho pohled pomalu klouže z jednoho na druhého, až se zastaví na Marcusovi, který promluvil. Pozorně vyslech jeho dotaz, a pak odpověděl. "Tento dům je velmi rozsáhlý, pane. Většina z jeho pokojů je dávno opuštěná a zbylo zde jen málo obyvatel. V blízkosti Reginina pokoje není nikdo. Je i velmi starý, zdi jsou pevné a silné. Sotva je něco slyšet přes jeden pokoj." Když chtěl pokračovat, ozvalo se krátké zaklepání na dveře, kterými jste přišli. Dveře otevřel mladý muž, kterého doprovází dvě ženy. Hrabě jim pokynul, ať vejdou, pak zpět na Marcuse. "Mluvit s Regininou služebnou můžete ihned. Ona vás pak i zavede do jejího pokoje."

Saline - 30. dubna 2007 11:16

Projdeme na konec chodby, a apk dolů po strmém a úzkém kamenném schodišti, které se stáčí do přízemí. Ocitneme se tak před dveřmi salonku, kde mi řekl hrabě, že přijme hosty. Naposledy se otočím na obě dívky a povzbudivě se usměji. Vím, že Nisse je plachá a necící se dobře z cizích lidí v domě. Rád bych jí dodal trochu odvahy. Yanyka je obdivuhodná, jak vše zvládá, i přes tragické události. Krátce zaklepu na dveře salonku, a pak je otevřu. Když nám hrabě pokyne, vejdu jako první, ale ustoupím, aby mohly dovnitř i obě dívky. Jsem celkem mladý, má tvář je dohladka oholená, mám výrazné hnědé oči a delší hnědé vlasy sčesané a v zadu svázané sametovou stuhou, jak je dnes v módě. Jsem oblečený do dobře ušitých šatů z kvalitního materiálu tlumených barev. Bílá košile, kabátec a kalhoty. Pohledem přejedu všechny přítomné v salonku. Těžko říct, co se mi honí hlavou, ale optimisticky se netvářím. "Dobrý večer, jsem markýz Eliot." Pozdravím přítomné pokynutím hlavy. "Yanyka a Nisse. Yanyka je komorná a společnice mladé komtesy." Představím i přítomné dívky.

Vypravěčka - 30. dubna 2007 11:51

soukromá zpráva od Vypravěčka pro "Mně se váš dům líbí." Odpověděl Lestat na Beltránovu omluvu. Jeho hlas i výraz ve tváři vypadají upřímně. "Jeho dekadence..." Rozhlédnul se kolem docela s potěšením. Když Beltrán rozvázal stuhu a otevřel krabičku, našel v něm pár rukavic z jemné tmavé kůže. Rukavice jsou vyšší a na vnitřním lemu mají drobně vyšitý monogram BM ozdobným stehem. Rukavice jsou skutečně kvalitní ruční práce. Lestat se trochu záhadně usmál, když Beltrán rozbalil dárek. Jakoby do jeho úsměvu pronikla trocha jízlivosti. Díky za dárky od obou dvou přešel upír jen mávnutím rukou. "Brzy budeš mít lepší příležitost." Komentoval jen Roxannin povzdech, že není kam si šaty obléknout. Pak se od ní odvrátil a přistoupil o krok blíž k Beltránovi. "Jak jsem řekl, mám informace, které tě budou zajímat." Hovoří teď čistě s ním, je k němu otočený čelem a Roxanně nevěnuje pozornost. Ačkoliv je sice Beltránovou manželkou, pro jiné upíry je to pořád lidská služebnice a jako taková nemá do záležitostí mezi upíry co mluvit. "Vanda je mrtvá. Žádná škoda té děvky není." Na okamžik se mu zablesklo v očích a rysy jeho tváře jakoby prosvitla na zlomek momentu tvář bestie. Pak se zas ovládl. "Ale já s jejím odchodem nemám nic společného." Začal pomalu s vysvětlováním. "Chtěla zabít jednu holku, aby mě potrestala. Jenže jsem jí našel v zahradě mrtvou... s probodnutým srdcem a useklou hlavou. A Regina neměla ani škrábnutí. Nevím, kdo jí to udělal, ale musel to být někdo silný. Zabít někoho jako ona není jen tak. Teď je ta malá pryč. Slehla se po ní zem. Děje se tu něco divného a myslím, že to souvisí s tím, koho ty hledáš." Větu nechal neuzavřenou...

Vypravěčka - 30. dubna 2007 11:51

soukromá zpráva od Vypravěčka pro "Mně se váš dům líbí." Odpověděl Lestat na Beltránovu omluvu. Jeho hlas i výraz ve tváři vypadají upřímně. "Jeho dekadence..." Rozhlédnul se kolem docela s potěšením. Když Beltrán rozvázal stuhu a otevřel krabičku, našel v něm pár rukavic z jemné tmavé kůže. Rukavice jsou vyšší a na vnitřním lemu mají drobně vyšitý monogram BM ozdobným stehem. Rukavice jsou skutečně kvalitní ruční práce. Lestat se trochu záhadně usmál, když Beltrán rozbalil dárek. Jakoby do jeho úsměvu pronikla trocha jízlivosti. Díky za dárky od obou dvou přešel upír jen mávnutím rukou. "Brzy budeš mít lepší příležitost." Komentoval jen Roxannin povzdech, že není kam si šaty obléknout. Pak se od ní odvrátil a přistoupil o krok blíž k Beltránovi. "Jak jsem řekl, mám informace, které tě budou zajímat." Hovoří teď čistě s ním, je k němu otočený čelem a Roxanně nevěnuje pozornost. Ačkoliv je sice Beltránovou manželkou, pro jiné upíry je to pořád lidská služebnice a jako taková nemá do záležitostí mezi upíry co mluvit. "Vanda je mrtvá. Žádná škoda té děvky není." Na okamžik se mu zablesklo v očích a rysy jeho tváře jakoby prosvitla na zlomek momentu tvář bestie. Pak se zas ovládl. "Ale já s jejím odchodem nemám nic společného." Začal pomalu s vysvětlováním. "Chtěla zabít jednu holku, aby mě potrestala. Jenže jsem jí našel v zahradě mrtvou... s probodnutým srdcem a useklou hlavou. A Regina neměla ani škrábnutí. Nevím, kdo jí to udělal, ale musel to být někdo silný. Zabít někoho jako ona není jen tak. Teď je ta malá pryč. Slehla se po ní zem. Děje se tu něco divného a myslím, že to souvisí s tím, koho ty hledáš." Větu nechal neuzavřenou...

Marvin Silvers - 30. dubna 2007 18:32

Přemýšlím o tom co nám hrabě pověděl. Není toho moc, ale ptát se na nic nehodlám, alespoň ne teď. Po dni stráveném v dešti a na cestě si chci hlavně odpočinout a najíst. Možná by neuškodila ani horká koupel, ovšem pochybuji, že se nám tu dostane takového luxusu. Když se otevřou dveře, prudce se otočím a pozvednu pušku. Ostražitě si příchozí prohlédnu, nezdá se že by byli nebezpeční a tak pušku zase skloním. Na markýzův pozdrav neodpovím a otočím se znovu k hraběti. Jenom doufám, že se mi tenhle hejsek nebude plést pod nohy. Úplně stačí tihle amateři co přišli předemnou. Budu si na ně muset dát pozor, kdo ví co jsou vlastně zač a podezřele se podívám po všech přítomných.

Yanyka - Chiroko - 30. dubna 2007 20:44

V duchu si opakuji to, co mi markýz řekl o příchozích a tak se pokloním pouze před hrabětem, pěkně zdvořile, jak se na služebnou patří a věnuji mu krátký pokorný pohled. Když se ale obrátím k novým obyvatelům domu, kývnu jen hlavou, jako bych zdravila nové spolupracovníky. Jsem útlá dívka s tmavými vlasy, pohledná a tichá. Zjevně sloužím již nějaký čas, neboť mé pohyby i chování k domácímu panstvu jsou přesné, jakoby samozřejmé. Oblečená jsem čistě, velmi podobně jako dívka, která přišla se mnou. Dlouhé jednoduché šaty a zástěra, v nenápadných, skromných barvách. Vlasy nosím spletené do copu, hladce a důkladně, pleť mám bledou a mladou. Nebude mi víc jak dvacet, třiadvacet let. Velké pozorné oči blýsknou bystrým pohledem z jednoho na druhého, než konečně zase ulpí na starém hraběti. Když se o mě zmíní markýz Eliot, znovu kývnu hlavou na souhlas, že jsem ochotná pomoci a odpovídat na otázky. Zůstávám však stát na svém místě poblíž dveří, Nisse i pana Eliota. Čekám, až tato audience skončí.

Nisse - 30. dubna 2007 23:12

Vejdu ostýchavě do místnosti. Přestože bych měla být zvyklá, hosté mě přivádějí do rozpaků a téměř zapomenu, jak se mám chovat. Naštěstí zachytím pohyb Yanyky, takže se také zbkrle ukloním, abych se pak se zrakem upnutým na zem postavila vedle ní. Po chvíli mi to nedá a podívám se po našich hostech. Znovu si je prohlížím, tentokrát zblízka. Na důvěře mi to ale rozhodně nepřidá. V oblečení jsem podobná Yanyce. Také jednoduché šaty, převázané zástěrou, která odhaluje útlý pas. Rusé vlasy mám spletené do copu, z kterého ale postupně nezbedně vyklouzávají, aby mi hrály kolem vlasů a padaly do čela. Ještě znovu jsem věnovala pár rychlých pohledů a ukázala své zelené oči a pak se raději znovu začnu soustředit na své boty.

Arnold Stormbringer - 01. května 2007 20:56

soukromá zpráva od Arnold Stormbringer pro Usměju se a nepatrně zavrtím hlavou. „Asi jsem na dekadenci moc starý ročník. Ale uznávám, že jako místo, kam se člověk přijde podívat, je to ideální.“ Nemyslím to jako nějakou narážku, ale dost možná to tak mohlo vyznět. Očekával jsem psací soupravu, dýku, možná i nějaký prapodivný umělecký předmět, ale rukavice? Jsou skvělé. Výborný doplněk prakticky k čemukoliv. „Máš mé díky,“ zašeptám, opatrně je vyndám a prohlédnu si je. Po chvíli uložím černé skvosty s mými monogramy do zpět do pouzdra. „Vyzkouším si je, až budu trochu čistější. Byla by jich škoda k těmhle hadrům.“ Zvážním a postavím se blíž své ženě. Nelíbí se mi, že s mou paní jedná takto, ale aspoň jí to vynahradil dary. Mnohem víc mě znepokojuje to, že ta „žena“ je skutečně mrtvá. Kdysi by si z mé tváře přečetl vše, teď odhalí snad jen jiskřičku podezření v mých očích. Okamžik si všechno promýšlím. Lestate mi nepřijde jako lhář, ale zcela mu nevěřím. A to useknutí hlavy a probodnutí srdce… „Na první pohled bych řekl, že to nebyl nikdo z nás,“ poznamenám hloubavě, „našinec totiž ví, že stačí jen probodnout srdce, nebo useknout hlavu. Ale,“ dodám vzápětí, „když by to chtěl někdo z nás takhle nastražit, dost možná by to rád hodil na nějaké lidové vymítače.“ Ptát se na česnek, kříže a podobně je zbytečné – kdo by tomu věřil, vzal by si to, stejně tak ten, kdo by to chtěl nastražit. „Obávám se, že už nehledám spícího Staršího,“ svěřím se Roxanne i návštěvě se svými myšlenkami. „Rád bych věřil tomu, že se jen chtěl někdo dostat na Vandino místo, ale to by byla až moc velká náhoda.“ Podívám se šlechtici do očí. „Jsem rád, že jsi nám to řekl. Uvědomuješ si, že jsi pravděpodobně v nebezpečí? Že někdo dost možná brousí kůl a chystá sekeru i na tebe?“

Mau - 02. května 2007 00:34

Pořád zatím jen potichu sedím vedle Olafa a potichu poslouchám co hrabě vypráví .. Pak zase jen potichu sedím .. nemám, úplně promočená, odvahu se teďka hraběte na cokoliv zeptat.. Za příchod tří nových tváří jsem opravdu vděčná.. Zaprvé přerušili tu trapnou chvilku ticha a pak s radostí v srdci vidím, že tu nebudu sama mezi těmi samýmy silnými, udatnými a pozuby ozbrojenými muži.. Jen představení markýze Eliota moc šťastně nevezmu.. a vypadám zase o ždibínek nešťastněji .. Tak další markýz. Je to tu samý baronský synek nebo válečný hrdina.. Ještě že tu jsou ty dvě holky .. jenže .. ony tu pracují! .. co tady dělám já? Kam jsem se to zas vydala .. Jinak dál trošku nervózně sedím a čekám až to tady zkončí.. SNad bych se i Yunyky na něco ohledně zmizení zeptala, ale určitě ne teď promoklá před hrabětem a navíc první..

Vypravěčka - 02. května 2007 13:22

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Lestat vypadá docela klidně, nebo spíše netečně. Když Beltrán přešel po pokoji, otočil se, aby mu stále byl tváří v tvář... čelem k němu, ale stále zatím věnuje pozornost jen druhému upírovi a ženy si nevšímá. Takové chování u něj a jemu podobných se asi nezmění do doby, než i z Roxanne bude jedna z dětí noci. "Na někoho z nás to je příliš čisté, na některého z lovcu příliš tiché a nenápadné. Podivné okolnosti, žádné stopy a to, co se dělo kolem Reginy... " Trochu zamyšleně odpověděl Lestat, větu nechal nedokončenou. Zřejmě mluví pravdu, ale nejspíš ne celou. Jeho tón hlasu je zamyšlený a trochu zastřený... jakoby přemýšlel o dalších věcech, které však nevyslovil a nechává si je jen pro sebe. "Ne, myslím si, že za tím stojí on, ale ještě se neprobudil. Probuzení Staršího bychom poznali. Slyšel jsem, že jejich moc jim částěčně zůstává i na hranici nevědomí." Lestat se na okamžik odmlčel. "Potřebují prostředníka. To s Vandou, Regina a její zmizení... příliš mnoho na to, aby to byla náhoda." Podíval se Beltránovi zpříma do očí a v jeho pohledu se zablesklo cosi dravčího. "Ty chceš, aby se neprobudil. Já chci tu dívku. A myslím, že jedno s druhým souvisí. Můžeme si vzájemně pomoct." Na upíra až nezvykle přímo řekl, oč mu jde. V jeho tónu i výrazu tváře je patrné, že to myslí vážně. A nemá rád, když nezíská, co chce.

Vypravěčka - 02. května 2007 13:22

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Lestat vypadá docela klidně, nebo spíše netečně. Když Beltrán přešel po pokoji, otočil se, aby mu stále byl tváří v tvář... čelem k němu, ale stále zatím věnuje pozornost jen druhému upírovi a ženy si nevšímá. Takové chování u něj a jemu podobných se asi nezmění do doby, než i z Roxanne bude jedna z dětí noci. "Na někoho z nás to je příliš čisté, na některého z lovcu příliš tiché a nenápadné. Podivné okolnosti, žádné stopy a to, co se dělo kolem Reginy... " Trochu zamyšleně odpověděl Lestat, větu nechal nedokončenou. Zřejmě mluví pravdu, ale nejspíš ne celou. Jeho tón hlasu je zamyšlený a trochu zastřený... jakoby přemýšlel o dalších věcech, které však nevyslovil a nechává si je jen pro sebe. "Ne, myslím si, že za tím stojí on, ale ještě se neprobudil. Probuzení Staršího bychom poznali. Slyšel jsem, že jejich moc jim částěčně zůstává i na hranici nevědomí." Lestat se na okamžik odmlčel. "Potřebují prostředníka. To s Vandou, Regina a její zmizení... příliš mnoho na to, aby to byla náhoda." Podíval se Beltránovi zpříma do očí a v jeho pohledu se zablesklo cosi dravčího. "Ty chceš, aby se neprobudil. Já chci tu dívku. A myslím, že jedno s druhým souvisí. Můžeme si vzájemně pomoct." Na upíra až nezvykle přímo řekl, oč mu jde. V jeho tónu i výrazu tváře je patrné, že to myslí vážně. A nemá rád, když nezíská, co chce.

Světlana Volkova - 02. května 2007 14:56

soukromá zpráva od Světlana Volkova pro "Příležitost?" Jenže to už se věnuje Beltránovi. Vlastně si nejsem jistá, jestli teď můžu mluvit. Když otec jednal s nějakým mužem a já musela být u toho, bylo to něco jiného, tam mi bylo jedno, zda se dopustím faux pas. Asi se budu muset Beltrána přeptat, na co všechno jsou jiní upíři hákliví. S jeho pánem jsem se viděla pár vteřin, takže jsem to nepotřebovala vědět. A když se ke mně Lestat chová jako k póvlu, byť vznešenému... Jsem z toho zmatená. Jakmile moje uši zachytí, že probírají nové informace, zářící tvář se změní na pohled mladého vlka, který přihlíží hostině dospělých. Vláčným pohybem velmi pomalu zavážu nebo zapnu plášť - konečně je mi teplo i bez toho pelechu - a nespouštím z nich oči. Výskyt jiného silného nemrtvého mě trochu děsí. Beltrán mě však ujišťoval, že zatím spí, uklidnila jsem se tedy. Až do doby, kdy vyslovil svoji domněnku. Moje tváře zase trochu zesinaly. S takovou bych se každou noc ve strašidelném domě musela bát. Hlavně když by byl Beltrán pryč. "Kdo je Regina?" S dotazem se obracím spíš na Beltrána. O tomhle se mi asi zapomněl zmínit. Nechci v tom mít zmatek - nejhorší by bylo, kdybych tu musela být a ještě bych nic nevěděla nebo mi něco uniklo. Takhle se mám čím zaobírat.

Ian ´LightingChain´ Belwero - 02. května 2007 18:00

Vyslechnu si vyprávění hraběte a pokývnu hlavou. Nevypadá to, že bych se na něco chtěl zeptat. Na tváři se mi rozhostí celkem klid. Možná až moc strnulý. Když vstoupí do místnosti další tři lidé, tak skloním hlavu na pozdrav. Zjevně nepovažuji za důležité se představovat. Můj pohled pozvolna přejede přes markýze a Nisse na Yaniku. Na tváři se mi rozhostí výraz pochopení a zároveń tázavosti. Je to však výraz, který se přes tvář přežene jako stín a pak zase zmizí za maskou z klidu.

Ollaf - 03. května 2007 09:47
	Sedím vedle Mau a nikterak se neprojevuju, zatím nemám žádné otázky, zdás e, že jsou tady jistě lidé mnohem povolanější než já na to, aby se ptali. Každopádně, ale stále poslouchám velmi pozorně, nově příchozím pokývu hlavou a změřím si dívky ne mlsným, ale taky ne lhostejným pohledem- asi už jsme příliš dlouho na cestě, pomyslím si a sám pro sebe se usměji.

Mau - 03. května 2007 16:19

Nervózně se rozhlížím po sále.. Hrabě asi čeká na nějaké naše reakce a nepřipadá mi že by někdo další kromě Marcuse chtěl něco více vědět nebo se aspoň nějak projevit.. .. sakra! Nebude to nezvořilé? Vždyť všichni mlčí, asi bych měla taky.. Ale zase ať si nemyslí že je nám to jedno.. sakryš.. Nakonec mě asi zvědaveost přemůže a.. "Ehh.. mohu tedy ještě něco?" .. nervózně se do ticha optám. "Tedy zatím o tom zmizení nevíte vůbec nic? Mohla se sama jít projít a už se nevrátila, nebo ji někdo unesl přímo z jejího pokoje?" Kdybych nebyla ještě trochu promrzlá asi bych to dík nervozitě vyhrkla jedním výdechem, takle ale to naštěstí mohlo vyznít míň nepatřičně.. Rychle pak změním pohled z Hraběte na Yunyku a .. "A copak je s tím obrazem? Copak znamená, že se tam objevila? To jí tam někdo přimaloval?" ..po tom kdy domluvím se na ni trochu smutně usměji a pokynu na pozdrav hlavou. Pokud nezačne hned mluvit, asi se pohledem vrátím zpět k panu hraběti ..

Vypravěčka - 04. května 2007 13:03

Hrabě se již chystal sešlost ukončit, když se Mau osmělila a vyslovila svoje otázky. Podíval se na ni klidnýma očima a vyslechnul její dotazy. Mírně pokýval hlavou a odpověděl. "Víme, že zmizela v noci. Večer odešla do svého pokoje, jako obvykle... a ráno byla pryč. Je pravda, že moje neteř se chodívala večer projít do zahrady za sídlem. Ale z této večerní procházky se vrátila. Nenašli jsme ani žádné stopy násilného vniknutí do jejího pokoje." Na okamžik se odmlčel, ale pak ještě doplnil. "Ostatně uvidíte sami. Od komtesina zmizení jsme s ničím v pokoji nehýbali. Yanyka vás tam zavede. Pak jsou pro vás přichystané pokoje a večeře. Chápu, že musíte být po dlouhé cestě unavení." Pak Yanyce pokynul, aby se vás ujala a odvedla do Reginina pokoje. Než jste však opustili salonek, hrabě vás ještě upozornil na jednu věc. "Výslovně si nepřeji, aby kdokoliv z vás jakkoliv manipuloval s obrazem. Dokud se neozřejmí souvislost mezi zmizením mé neteře a oním obrazem, nebudu riskovat jeho poškození." Jeho hlas zní jasně a přísně, nepovoluje žádné dohady a nesouhlas.

Yanyka - Chiroko - 04. května 2007 13:45

Unaveně sleduji dění v síni, víčka mám těžká jako z olova. Několikrát musím potlačit zívnutí, až mě zabolí čelisti. Když dívka, která přišla promoklá s ostatními, položí tu podivnou otázku ohledně zmizelé komtesy, vzhlédnu krátce k markýzovi, jako bych se chtěla ujistit, že otázka byla míněna vážně. Nakonec ovšem přecejen pokrčím rameny, školená k úslužnosti a ochotě, odhodlám se dívce odpovědět. Předejde mě však hrabě, což je jistě štěstí, neboť jsem měla na jazyku něco ne tak docela vhodného a má slova by jistě byla poznamenaná špatně maskovanou jízlivostí. Copak jsme nějací hlupáci, kteří nepoznají, že někdo jen odešel?! Kývnu k hraběti hlavou a krátce a úslužně se ukloním, než se obrátím ke dveřím, abych pátrače prvedla chodbami až k pokoji slečny Reginy. Jakmile za námi ale zaklapnou dveře, promluvím v odpověď na otáku té promoklé dívky, ale svá slova směřuji celé skupině. Kdyby se šla slečna Regina jen projít, jak říkáte, jistě bychom ji už někde objevili a kromě toho z pokoje nezmizelo nic z toho, co by nikdy neopustila. Nemluvě o tom, že se tak záhadně objevila v rámu, a věřte mi, domalovat ji tak přesně do obrazu, který měla v pokoji, by sotvakdo v celém domě vůbec svedl, natož zvládl za jedinou noc. Na chvíli se odmlčím, hledajíc slova vhodná pro společnost v této sestavě. Přes všechnu svou únavu se narovnám a zvedno o kousek bradu. Obávám se, že v tomto případě jde skutečně o problém hlubší a složitější než je přehlédnutí nebo nedomyšlení možností, kam mohla slečna Regina odejít. A pak...ztlumím hlas, dosud jasný, i když unavený a tlumený, aby se chodbami nerozléhal příliš hlasitě, a chraplavě se zarazím. Sklopím pohled k zemi...a pak, ten obraz je skutečně...divný....vždycky byl. Jenomže muž, který na něm byl vyobrazen, se pohnul, vždycky jakoby mě sledoval, ale od chvíle, kdy se v něm objevila slečna....změnil pozici. Polknu ztěžka a zřetelně se zachvěju, jakoby mi jen pomyšlení na obraz nahánělo husí kůži. Chodbami kráčím tak rychle, jak mi světlo v ruce dovoluje, abych rychlým pohybem plamínky svící nesfoukla. Svícen držím až křečovitě. Je znát nervozita a strach...nechci se tam vrátit a když to musí být, chci to mít rychle za sebou.

Saline - 04. května 2007 13:57

Když vidím, že se skupina chystá odejít do komtesina pokoje, pokynu hlavou směrem k hraběti. "Rád bych se pátrání po mladé komtese účastnil osobně." Spíše než prosba je to však oznámení. Většina z přítomných ve mě nevzbudila velkou důvěru. Nechci nechat osud mladičké neteře mého přítele jen v jejich rukou a sám nečině přihlížet. A nechci s nimi nechat ani samotnou Yanyku. Cítím trochu výčitky, že se něco takového stalo za mojí přítomnosti v domě. Takže se pokynutím hlavy omluvím hraběti a vydám se spolu s nimi do prvního patra, kde měla Regina svůj pokoj. Do odpovídání Yanyky nijak nezasahuji, není důvod, vede si nadmíru dobře. V jedné ruce nesu vlastní zdroj světla - malou lucernu na lampový olej. Chodby domu nebývají v noci osvětlené, takže chodit po domě s rozsvíceným světlem je tady celkem samozřejmostí.

Nisse - 04. května 2007 23:50

Potichu poslouchám slova, která jsou v salonku vyřčena. Už raději nespouštím svůj pohled z podlahy a ze špiček mých bot. Sice občas na sobě cítím oči hostů, ale ostýchavost mi nedovolí zvednout hlavou a podívat se jim do tváře. Když ale promluví Yanyka, trochu se to změní. Její hlas je mi tak známý a důvěrný, že mi dodá i odvahu, přestože zní velmi unaveně. Zvednu hlavu a podívám se na ni. Opravdu vypadá tak vyčerpaně. A to nás ještě čeká obsloužení hostů, to bude na dost dlouho. Trošku nevrle si prohlédnu hosty, konečně s menší stydlivostí. Pak téměř bezmyšlenkovitě se s ostatními odeberu ze salonku do chodeb domu. Opět pohroužena do svých myšlenek, kráčím za ostatními, ale stále v dohledu světla, vzdálit bych se neodvážila. Občas si bezmyšlenkovitě urovnávám zástěru a až po chvíli mi dojde, kam vlastně kráčíme. Celá se otřesu už jen při té myšlence vkročit do pokoje komtesy. Nejraději bych se otočila a někam utekla, ale tma kolem mi útočištěm není. Proto pokračuji s ostatními a snažím se ovládnout třasot svého těla.

Arnold Stormbringer - 07. května 2007 16:38

soukromá zpráva od Arnold Stormbringer pro „Zaslechl jsem to jméno ve vsi,“ prohodím k Roxanne, „zmizelá dcera zdejšího šlechtice, tuším.“ Teď, když jsem Lestatovi naznačil své priority, mohu se věnovat i jemu. „Spolupráce by mohla být výhodná,“ uznám a poškrábu se na bradě. Zadívám se Lestatovi do očí. „Rád ti pomohu. Tak jako tak, nejspíš budu muset požádat někoho o azyl pro mou ženu a Reginin otec je stejně dobrý jako každý jiný. Jak se vlastně jmenuje?“

Ian ´LightingChain´ Belwero - 09. května 2007 10:38

Poklonou se mlčky rozloučím s hrabětem. Nechám přes židli přehozený promojklý plášť a následuji ostatní. Mlčky možná až netečně následuji skupinku. Bouřkové oči mám neustále v pohybu, jakobych něco hledal. Ani na chvíli se nezastaví. "Většina věcí je mnohem složitější než si prostý lid myslí." Pravím opět mým trochu dutým hlasem a pak vypadá, že nemám zatím moc co říci. Jen očima těkám a těkám. Jakobych hledal sebemenší stopu po čemkoliv, co by tohoto sídla nepatřilo.

Marcus. - 12. května 2007 14:58

Když si vyslechnu všechny rozhovory, pohroužím se do svých myšlenek.. nějak se mi nezdá, že by komtesa byla proste vcucnuta do obrazu, na to stojím moc pevně nohama na zemi, I když život mě už naučil neodsuzovat žádnou možnost. Zjevná možnost je, že si někdo již obraz připravil dopředu celý ho přemaloval dal to stejného rámu a pak jen vyměnil, aby zamaskoval unesení komtesy a my se tu zabývali jen falešnou stopou, ale na druhou stranu je to dost práce, proč by se s tím někdo tak dlouho dělal, a už vidím někoho jak se táhne s obrazem uprostřed noci po cizím sídle.. a ještě aby ho nikdo neslyšel. Zatím z toho moc moudrý nejsem, a spoléhám, že se v pokoji komtesy dovíme více.

Vypravěčka - 13. května 2007 09:35

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Lestat nechal odpovědět Beltrána, vlastně ani v nejmenším nevypadal, že na Roxanninu otázku by vůbec odpověděl. Sice se na ni na okamžik podíval, ale pak se věnuje zas upírovi. "Regina je neteř hraběte van Tassela. Hrabě se jí ujal po smrti jejích rodičů." Doplnil na vysvětlenou hledně totožnosti mladé dívky. "Hrabě je ze staré šlechty, nemá moc pochopení a snahy pro dobročiné skutky. Zvláště když se v jeho domě usídlilo neštěstí. Pochybuji, že jen tak přijme Roxannu pod svou střechu. Ovšem možná by tu byla možnost..." Na okamžik se zamyslel. "Regina byla vychována v různých školách pro mladé dámy. Snad by se Roxanne mohla vydávat za její přítelkyni z lycea. A my se můžeme podílet na pátrání po dívce. Jsem přesvědčený, že tak se dostaneš ke Staršímu." Lestat mluví pomalu a klidně. Oči má studené a v jeho tváři je zamyšlený výraz, až příliš netečný na člověka, bez odrazu jediné emoce. Prostě chladně plánující, aby se dostal k tomu, co chce.

Vypravěčka - 13. května 2007 09:35

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Lestat nechal odpovědět Beltrána, vlastně ani v nejmenším nevypadal, že na Roxanninu otázku by vůbec odpověděl. Sice se na ni na okamžik podíval, ale pak se věnuje zas upírovi. "Regina je neteř hraběte van Tassela. Hrabě se jí ujal po smrti jejích rodičů." Doplnil na vysvětlenou hledně totožnosti mladé dívky. "Hrabě je ze staré šlechty, nemá moc pochopení a snahy pro dobročiné skutky. Zvláště když se v jeho domě usídlilo neštěstí. Pochybuji, že jen tak přijme Roxannu pod svou střechu. Ovšem možná by tu byla možnost..." Na okamžik se zamyslel. "Regina byla vychována v různých školách pro mladé dámy. Snad by se Roxanne mohla vydávat za její přítelkyni z lycea. A my se můžeme podílet na pátrání po dívce. Jsem přesvědčený, že tak se dostaneš ke Staršímu." Lestat mluví pomalu a klidně. Oči má studené a v jeho tváři je zamyšlený výraz, až příliš netečný na člověka, bez odrazu jediné emoce. Prostě chladně plánující, aby se dostal k tomu, co chce.

Vypravěčka - 13. května 2007 14:52

Yanyka vás vede chodbami sídla k pokoji mladičké komtesy. Zavedla vás zpět chodbou do haly a po schodišti nahoru do prvního poschodí, pak dále chodbami do nitra domu. Všude vládne chmurné ticho a syrový chlad. Na domě je cítit, že už léta je téměř neobýván. Temné chodby působí stísněným dojmem, který je ještě umocňován gotickou architekturou a výzdobou. Původní majitel sídla měl zřejmě jakousi zvrácenou zálibu v ponurosti a krutosti, strachu... Těžko tu narazíte na světlou barvu, vše je zašlé. Jak procházíte chodbou, světlo se dotkne pláten obrazů a odhalí jejich děsivé výjevy z pekel, bojů a krveprolití. Upírají se na vás nenávistné oči démonů a stvůr jakoby zkamenělých ve výklencích. Dům je starý, velmi starý... žije svým vlastním, skrytým životem. Těžko se ubráníte u některých soch, či obrazů dojmu, jakoby vás sledovaly. A bouře zuřící venku jakoby dům probouzela. Slyšíte bubnování dešťe na oknec, chodbou se občas prožene průvan, který jakoby se bral odnikud. V komínech dávno vyhaslých krbů skučí meluzína. V záblescích mrtvolně sinalého světla blesků sochy i výjevy na obrazech se probouzejí, hýbají. Nakonec jste došli až před jedny z mohutných, vyřezávaných dveří . Řezba v ebenovém dřevě je ornamentální, působí až nečekaně jemně a detailně. Stejně je vyvedena i klika z tmavého, zašlého kovu. Dveře mají zámek, ale zamčené nejsou. Slovo starého hraběte platí v tomto domě jako zákon, nikdo by se neodvážil jeho nařízení porušit. Když se Yanyka dotkla kliky, ta se podvolila jejímu tlaku a dveře se pomalu otevřeli do temného pokoje. Blesk na okamžik ozářil siluetu velkého okna s dveřmi na balkon a stíny nábytku v pokoji. Ale abyste si pokoj mohli prohlédnout, bude to chtít v něm rozsvítit. Regina vždy měla v pokoji lampy i svícny.

Arnold Stormbringer - 13. května 2007 16:14

soukromá zpráva od Arnold Stormbringer pro Už začínám zvažovat, že bych zaplatil nějaké rodině z blízké vsi, aby Roxanne poskytli střechu nad hlavou, ale Lestate ještě neskončil. Zamyšleně poslouchám. Buď ji miluje, nebo se snaží přijít na to, kdo zabil Vandu. Krátce mu pohlédnu do očí. Nebo je v tom něco úplně jiného. „Jen bychom museli nějaké ty školy znát a dost toho o Regině vědět.“ Na okamžik se odmlčím. „Pokud pokud se s mou ženou podělíš o to, co víš, bude mít příležitost vypátrat něco i v sídle hraběte van Tassela.“ Pohlédnu na manželku, jestli snad není proti. Bylo by to ale ideální.

Světlana Volkova - 13. května 2007 18:51

soukromá zpráva od Světlana Volkova pro "Aha," pokývám hlavou, když je mi vysvětleno, co je zač. Aspoň mám naději na neděravou střechu nad hlavou a nerozbořené schodiště. Tedy, měla jsem ji, než Lestat v podstatě řekl, že hrabě se bude ošívat, kdyby mi měl poskytnout azyl. Jenže já jsem v rozpadlé barabizně na můj vkus příliš dlouho a nehodlám se vzdát příležitosti být v nesmrdící posteli. Na Beltránův pohled pokrčím rameny a čekám, co vypadne z druhého upíra. Dokud nebudu mít informace, nemůžu se vydávat za nikoho.

Marvin Silvers - 15. května 2007 14:18

Poté co Yanyka otevře jenom zběžně nahlédnu do pokoje a postavím se stranou. Nemá cenu nikam spěchat, alespoň dokud nebude světlo. Opřu se o zeď a s pramalým zájmem se dívám na výzdobu v chodbě. Ten kdo to dělal měl opravdu hrozný vkus a nebo byl šílený. Jenom doufám, že alespoň na hajzliku si tohle odpustili. Vůbec bych se nedivil, kdyby komtesa z tohle strašidelného zámku prostě utekla, sám bych to tu nejraději zapálil a zmizel jako smrad. Ze svých myšlenek, ale nedávám nic najevo. Hodně mi v tom pomáhá i klobouk, který mi zakrývá většinu obličeje.

Saline - 17. května 2007 11:50

Když dojdeme až k Reginině pokoji a Yanyka otevře dveře, je mi celkem jasné, že na prohlídku pokoje by se hodilo světlo. Proto projdu mezi těmi, kteří šli vepředu a vejdu do pokoje. Nevyznám se v něm sice jako Yanyka sama, která chodila ke komtese snad každý den, ale jednou či dvakrát jsem uvnitř byl, tak vím, kde jsou světla. Rozsvítím lampy v pokoji a vrátím se zpět ke dveřím, vedle ktarých zůstanu stát. Myslím, že již není dodatečně třeba zdůrazňovat, že s ničím v pokoji od zmizení hrabětovy neteře se nehýbalo. Snad to napomůže k její záchraně.

Yanyka - Chiroko - 17. května 2007 17:05

Do pokoje mladé komtesy se mi ani za mák nechce a tak vstupuji opatrně a neochotně. i tu kliku jako bych mačkala věčnost, i když dveře jsou otevřít jistě velmi snadno. Když ale vidím, jak se pan Eliot aktivně pustil do mé práce, rozsvěcení lamp, vrhnu se ke svítidlům z druhé strany pokoje a pomůžu mu alespoň s těmi posledními, které na mě zbyly. zastavím se vedle postele. Prsty ruky přejedu přes hebké draperie ložního prádla, pečlivě uskládané na posteli a ze všech sil se snažím pohledem vyhýbat místu, které nás všechny tolik vyděsilo...místu s obrazem. Oči nechávám pro jistotu sklopené k zemi. Cítím chlad a lehkou nevolnost, strach z toho pohledu....dravce. Nechci ani vidět, jestli se výjev obrazu nějak změnil...ačkoliv vím, že se dříve či později budu muset tím směrem podívat. V duchu se na ten okamžik připravuji. Pro začátek mlčím. Je jasné, čí byl tento pokoj a tak nepovažuji za důležité tuto skutečnost zdůrazňovat. Ostatně, jazyk se mi lepí na patro a v krku mi vyschlo, nejraději bych si zalezla někam za závěs, jen kdybych se tu nebála zůstat sama....

Ian ´LightingChain´ Belwero - 17. května 2007 18:54

Nechám se provést domem k pokoji komtesy. Je vidět na mně jakobych pookříval, jak postupně nasávám atmosféru domu. Postupně můj nečitelný výraz přechází do výrazu spokojeného, téměř až domáckého. Před dveřmi se zastavím a prohlédnu dveře ze svého postu, mírně mi přes tvář přeběhne obláček nesouhlasu. Možná i vzdoru, jakobych nesouhlasil s tímto vzorem zde v tomtot domě. Před pokojem nechám služebnictvo, aby rozsvítilo lampy, aby bylo v pokoji vidět. Je na mne zjevné, že rozsvítit nebo se snažit o to před služebnictvem, rohodně nemám snahu. Nakonec udělám úkrok od otevřených dveří a rukou naznačím, že můžou, ti jenž chtějí vstoupit, vstoupit. Je vidět, že to není gesto podřízenosti. Spíše slušnosti.

Vypravěčka - 20. května 2007 15:37

Eliot společně s Yanykou rosvítili lampy v pokoji, kde přebývá mladá komtesa. Takže vy si celou místnost můžete prohlédnout. Pokoj nemá lustr, osvětlován je několika olejovými lampami na zdech. Lampy ztvárněné jako kovové lucerny jsou vždy po dvou připevněny na zdi zhruba ve výši hlavy dospělého člověka. Pokoj je prostorný a na první pohled jakoby do tohoto domu ani nepatřil. Celé jeho zařízení je jiné, než jak jste zatím v sídle viděli. Je jasné, že byl zařizován pro ženu. Nábytek je zdobený jemným vyřezávaním, na podlaze leží měkký koberec. Vzduch v pokoji je jemně prosycen vůní řezaných růží. Vše v pokoji vypadá velmi staře, ale nedotknutě. Jakoby to nikdo po dlouhá léta nepoužíval. Světlo sem za dne proniká velkým oknem, kde jsou i dveře na balkon. Okno a dveře zakrývá jemně tkaná záclona, po stranách je vyšívaný závěs, který je v tuto chvíli roztažený. Okna i dveře na balkon jsou zavřené. U pravé zdi stojí dřevěná postel s vyřezávanými nebesy. Umělec si dal s řezbou skutečně záležet. Postel je čistě povléknutá a zastlaná, na dece leží složená hedvábná noční košilka. Vedle postele se nachází noční stolek, na kterém kromě několika drobných věcí osobní potřeby leží čerstvá rudá růže. Postel je o zeď opřená v čele. Je tu velká skříň, knihovna s knihami a kulatý stolek s dvěma polstrovanýma židlema. Na stolku leží zdobené desky z tvrdého papíru jaké se používají na kresby. Dalším skvostem je toaletní stolek v levém rohu pokoje u okna. Stolek je doplněn stylovým zrcadlem tvaru lomeného oblouku, který drží ebenový drak. Socha draka vytváří rám zrcadla. Na toaletním stolku se nachází zdobená truhlička a šperkovnice, křišťálový flakon s parfémem a pár dalších ženských věcí. Vše je pečlivě srovnáno. Ve váze z černého skla jsou tři čerstvé rudé růže na vysokém stonku. Zmiňovaný obraz není ode dveří do pokoje vidět. Stíní ho právě postel. Obraz je pověšen, nebo spíše opřen o zem, na zdi vedle okna naproti lůžku. Obraz v životní velikosti zobrazuje celou postavu, je zasazen do stříbrného rámu. Odhadem musí být velmi těžký. Pozadí obrazu je temné, bouřková mračna zakrývající oblohu a blesk. Vypadá jako portrét jakéhosi šlechtického páru z dávných časů. Dvojice stojí podle etikety, žena po mužově pravém boku. Muž je vyšší a mohutnější postavy, má na sobě černé kalhoty, košili se šněrováním zdobeným stříbrnými přezkami a přes ni dlouhý černý kabát se zvednutým límcem a pláštěm sahajícím nad lokty. Vnější rukou se opírá o vycházkovou hůl s hlavicí v podobě dračí rohaté hlavy. Rohy tvoří rukojeť a hlava draka se dívá dopředu. Druhou rukou drží dívku kolem pasu. To gesto, ačkoliv je to jen obraz, je majetnické, je to z něj cítit. Jeho postoj je sebevědomý a jistý. Jeho tvář je světlá, orámovaná černými vlasy a tmavým, zastřiženým strništěm. Má tvrdé a kruté rysy. Jeho oči jsou až nelidsky světlé, chladné s dravčím pohledem. Úzké rty s bezcitným výsměchem. Dívka je mladičká. Vypadá nevinně a křehce, úzký pas, oblé boky. Oblečená je do plesových šatů v karmínově rudé barvě zdobených zlatem. Šaty jí odhalují bledý dekolt a jemná ramena, zároveň halí její paže až po lokty. Levá ruka jí spočívá volně na široké sukni, která splývá až na zem. Druhou rukou má pozvednutou před hrudník a drží v ní rudou růži. Pas šatů je ze zlata zdobený rubíny. Její hrdlo zdobí složitě vypracovaný zlatý náhrdelník s rubíny. Stejné drahokamy ve zlatém zasazená jsou vpleteny i do dívčiných zlatých vlasů tvořících složitý účes s jedním uvolněným pramenem na straně obličeje. Její tvář je půvabná, ale bledá, možná až příliš bledá pro zdravou dívku. V modrých očích je plachost a stud. Rty se neusmívají, ve tvářích žádná barva, jak by byla smutná, či snad vystrašená.

Vypravěčka - 21. května 2007 13:09

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Lestat se jen usmál, jako obvykle. "Podle toho, co vím, pochybuji, že by hrabě znal přímo jména všech těch škol. Regina jich navštěvovala hodně. Její strýc jí tam odeslal hned po smrti jejích rodičů." Jak se zdá, záležitosti kolem dívky mu nejsou zcela neznámé. Pak se poprvé podíval na Roxannu. Zahkleděl se na ni s přimhouřenýma očima. Prohlédl si ji od hlavy až k patě a zpět. Jeho pohled není pro mladou ženu nikterak příjemný, je pátravý a hodnotící. Ušklíbl se a promluvil k Roxanně. "Ty přeci máš s podobnýma školama své zkušenosti. Takže předpokládám, že někdo takový, to dokáže sehrát." V jeho výrazu ani tónu není nic zlého, není v něm stopa po pohoršení, nebo opovržení. Nic takového. Je to spíš chladná kalkulace.

Vypravěčka - 21. května 2007 13:09

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Lestat se jen usmál, jako obvykle. "Podle toho, co vím, pochybuji, že by hrabě znal přímo jména všech těch škol. Regina jich navštěvovala hodně. Její strýc jí tam odeslal hned po smrti jejích rodičů." Jak se zdá, záležitosti kolem dívky mu nejsou zcela neznámé. Pak se poprvé podíval na Roxannu. Zahkleděl se na ni s přimhouřenýma očima. Prohlédl si ji od hlavy až k patě a zpět. Jeho pohled není pro mladou ženu nikterak příjemný, je pátravý a hodnotící. Ušklíbl se a promluvil k Roxanně. "Ty přeci máš s podobnýma školama své zkušenosti. Takže předpokládám, že někdo takový, to dokáže sehrát." V jeho výrazu ani tónu není nic zlého, není v něm stopa po pohoršení, nebo opovržení. Nic takového. Je to spíš chladná kalkulace.

Nisse - 23. května 2007 15:53

Jdu za ostatními chodbami domu, ale mé nohy těžknou a těžknou, čím blíže jsme u pokoje. Přesto mi strach z tmavých prostorů nedovoluje se odtrhnout od skupiny, přestože bych to udělala ráda, abych už nemusel pokračovat v cestě. Pak se zastavíme. Slyším, jak Yanyka otvírá dveře a společně s mladým pánem pak rozsvěcí světla, protože vidím, jak se z pokoje začíná linout záře. Nejdu jim pomoci, protože než bych se dostala přes naše hosty, bylo by stejně vše hotovo a akorát bych obtěžovala svým protlačováním se. Postávám na místě, ruce sepjaté a spuštěné dolů. Když pomalu hosté vcházejí dovnitř, opatrně postupuji za nimi. Jakmile se dostanu ale k prahu, nevejdu dovnitř, pokud to ode mě není přímo žádáno. Přestože v pokoji jsou nyní světla, čiší z něho chlad.

Arnold Stormbringer - 23. května 2007 20:13
	soukromá zpráva od Arnold Stormbringer pro Souhlasně přikývnu. Ano, nepravděpodobné, leč možné. Moc se mi nelíbí, jak si náš host prohlíží hostitelku, ale nedám to najevo. A nemohu zcela souhlasit s jeho závěry: "Jistě dokáže, ale ne bez dostatku informací. Roxanne Reginu vůbec nezná, ani neví, jak dotyčná vypadá." Zhluboka se nadechnu. "Neznalost podrobností by mohla mít tragické následky."

Světlana Volkova - 23. května 2007 21:32
	soukromá zpráva od Světlana Volkova pro Ačkoli mi Lestatův pohled není příjemný, narovnám se ještě víc, zvednu bradu a dívám se mu do očí. Potom pokývám hlavou. "Ano, potřebuju něco víc, čeho bych se mohla chytit. A hlavně... proč by tam měl přijmout Regininu známou?"

Vypravěčka - 27. května 2007 21:31
	soukromá zpráva od Vypravěčka pro Lestat se pod návalem připomínek jen ušklíbnul. "A proč by do svého domu měl vzít cizí ženu? Pro to jsou snad lepší důvody?" Opáčil studeným hlasem. "Já vám rozhodně svůj nápad nevnucuji, pokud máte nějaký lepší, tak sem s ním." Na jeho tváři se objevil výraz očekávání. Jedno obočí má lehce povytažené, ruce založené na prsou.

Vypravěčka - 27. května 2007 21:31
	soukromá zpráva od Vypravěčka pro Lestat se pod návalem připomínek jen ušklíbnul. "A proč by do svého domu měl vzít cizí ženu? Pro to jsou snad lepší důvody?" Opáčil studeným hlasem. "Já vám rozhodně svůj nápad nevnucuji, pokud máte nějaký lepší, tak sem s ním." Na jeho tváři se objevil výraz očekávání. Jedno obočí má lehce povytažené, ruce založené na prsou.

Saline - 27. května 2007 22:02

Dívám se na skupinu takzvaných zachránců... pánů dobrodruhů a holku, kteří sem přitáhli Bůh ví odkud. Krev se ve mě začíná pomalu vařit, když vidím, jak tu jen nečině postávají a ani se nepokusí třeba jen předstírat zájem o osud zmizelé komtesy. Začít ji hledat. Moje přesvědčení, že je to jen banda příživníků, kteří se snaží něco vyzískat na cizím neštěstí nabírá na síle. "Zřejmě musíte být velmi zkušení v hledání ztracených lidí, když vám stačí jen postávat ve dveřích." Jízlivost v hlase se nepokouším zakrývat, mluvím dost nahlas, aby to každý z nich slyšel. "Tak nám objasněte, kam se poděla komtesa."

Světlana Volkova - 30. května 2007 14:50

soukromá zpráva od Světlana Volkova pro "Proč by si do svého domu měl vzít vůbec někoho, když je zkostnatělý starými mravy a propastí mezi... obyčejnými lidmi a šlechtou." Hlasitě vydechnu. "Já chci pouze vědět všechno, co bude potřeba. Bez znalostí nic nezahraje ani nejslavnější diva. Krom toho, že je jeho příbuzná a byla vychovávána na lyceích, nevím nic. Jestli si mám něco vymyslet, tak pak nebijte mě, jestli to nevyjde." Rozpovídala jsem se. Koneckonců, jde mi o lepší bydlo, tak nehodlám stát opodál. Týká se mě to? Týká.

Vypravěčka - 30. května 2007 16:21

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Stojíš vedle postele, jak vidno, dobrodruhům se do pokoje moc nechce. Markýz Eliot už nevydržel jejich chování a nechal volný průchod svým emocím. Už od počátku se na ně díval negativně a nyní, když se ani neobtěžují prohlédnout si pokoj, jim vmetl do tváře svůj názor. Vzduch v pokoji je chladný, netopí se tu. Venku za velkým oknem stále zuří bouřka. Světlo blesku vždy prosvítí jemné záclony a vykreslí temnou siluetu zábradlí na balkoně. Slyšíš bubnování deště na mramor balkonu i okení tabulky. Venku se vítr opírá do staletých stromů v zadní části zahrady. Komtesa měla ze svého balkonu skutečně ponurý výhled. Však přes vzdechy bouřky, jsi zaslechla ještě něco jiného. Tam... venku za oknem. Snad v první chvíli tě napadlo, že jen větve nějakého ze starých stromů se pod náporem větru dotýkají skla, ale stromy jsou až dále v zahradě. K balkonu nedosáhnou. Zvuk se po krátké pauze ozval znovu. Tichý škrábavý zvuk... zaskřípění, jak by nějaké ostří přejelo po tabulce okna. Venku je tma zatímco v pokoji se svítí, takže nemůžeš spatřit, co nebo kdo to je.

Arnold Stormbringer - 30. května 2007 18:51
	soukromá zpráva od Arnold Stormbringer pro Jen souhlasně přikývnu. Roxanne má pravdu. Sice ji mohla říct jemněji, ale v zásadě... Čert to vem. Teď je důležitější jí najít přístřešek a Lestatovi děvče.

Vypravěčka - 31. května 2007 11:46

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Z relativního pohodlí města ses ocitl v deštivé, studené noci. Sám jsi byl poslán, abys prošetřil zmizení dívky z jednoho z šlechtických sídel na venkově. Ve městech se sice rozmahá pokrok, ale venkov si udržel dál svůj pochmurný ráz. Má být sice léto, ale místo toho je pořádná zima. Od odpoledne hustě prší a bouřka nevypadá, že by kdy chtěla přestat. Sám jedeš na koni opuštěnou lesní cestou. Od silnice se odděluje odbočka, která vypadá spíše jak ze starých příběhů. Nepoužívaná, poničená cesta plná bláta a louží. Zlámané větve stromů natahující se jak pařáty po tom, kdo by tudy chtěl projet. Člověk by jen těžko uvěřil, že tohle má být cesta ke šlechtickému sídlu. Ale je to tak. Vydal ses po ní a za nějakou chvíli se les rozestoupil a proti tobě se v náhlém zablesknutí z temnoty nadcházející noci vynořila silueta starého domu. Skrze otevřenou bránu se díváš na šlechtickou budovu, které se oproti městkým domům zdá být obrovská. Gotické sídlo z tmavého kamene má dvě patra, počet pokojů bude překračovat desítky. Většina oken je temných, do deštivé noci svítí jen dvě. Cesta vede přímo k sídlu. Dům se nachází v zahradě, která je obehnaná vysokou zdí zakončenou ostrými hroty. Brána je zasazena do svou sloupů, které zdobí sochy draků shlížejících dolů. Brána samotná je z černé mříže, zakončená stejnými hroty. Brána je otevřená, ale spíš než jako pozvání, působí jak dokořán zející chřtán. Sochy draků shlížejí na kohokoliv, kdo by se opovážil bránou projet. Mlčenliví strážci zkrápění deštěm nevypadají nikterak přátelsky. Přes upravou zahradu vede příjezdová cesta na prostranství před sídlem. Zde vytváří kruh, aby kočáry s hosty mohli přijíždět i odjíždět bez obracení. Však to už je dávno pryč, dnes je tu jen pusto a prázdno. Uvnitř kruhu je kruhová kamenná kašna. Dříve z jejího několikapatrového středu čišela voda, ale dnes je kámen omšelý, na mnoha místech porušený. A jedinou vodou jsou dopadající dešťové kapky. Když se dostaneš blíž, zjistíš, že dům sám je velmi starý. Byl postavený snad před půl tisíciletím v gotiském slohu... ponurá okna, lomené oblouky a fiály na několika věžičkách. Musíš zvedat hlavu, abys pohlédl až nahoru. Na okrajích střech se plazí a křčí kamenné chrliče... mají podobu nejrůznějších démonů a příšer. Tento motiv zde nebude nejspíš ojedinělý. K velkým dvoukřídlým dveřím vede široké schodiště. Zábradlí poznamenané časem je opleteno břečťanem, který se pne i po části zdí. V prvním patře je balkon, který vytváří střechu nad částí schodů a prostorem před dveřmi. Balkon je se schody spojen sloupovím tonoucím v břečťanových listech, jen na místech prosvítá světlý kámen. Po každé straně jsou tři sloupy. Většina oken v domě je temných. Světlo přes husté závěsy prosvítá jen v přízemí, okna ve vyších patrech jsou temná a slepá. Promočený na kost a třesoucí se zimou na svém koni jsi dojel až ke schodišti. Na dveřích je velké klepadlo z tmavého kovu v podobě zubaté tlamy odporného tvora svírající kovový kruh. Na pověry nevěříš, takže jsi několikrát silně zabušil klepadlem. Po chvíli se jedno křídlo dveří otevřelo a naproti ti přišel starý kajordomus v omšelé, ale čisté livreji. Představil ses mu a on tě zavedl k hraběti van Tasselovi. Hrabě se podíval na tvou průvodní listinu, a pak ti krátce vypověděl, co se tu stalo. Před několika dny zmizela jeho mladá neteř, komtesa Regina. Společně s čeledíny prohledali celý dům a i okolí. Nejblíže je jen malá vesnice. Město je daleko odsaď. Ale po dívce nikde ani stopy, jen podivný úkaz na obraze, který měla mladá šlechtična v ložnici. Ostatně na ten se můžeš podívat sám. Jak ses dozvěděl, v pokoji se od zmizení dívky s ničím nehýbalo. Vše zůstalo zachováno. Dnes večer přijelo i pár dobrodruhů, lovců odměn, nebo co to má být zač... zkrátka lidí, kteří si nechávají platit za práci, kterou má dělat policie a myslí si, že ji umí lépe. I oni jsou v současné chvíli v dívčině pokoji. Po prohlídce na tebe bude čekat připravený pokoj a večeře. Starý majordomus tě provedl domem. Všechny chodby domu jsou temné, nikde nesvítí světlo, majordomus tě doprovází s olejovou lampou. V jejím mihotavém světle z přístěnků a výklenků chodeb vystupují temné stíny, krveprolití na starých tapiseriích, nebo sochy. Vše je tu ponuré, strohé a temné. Ten, kdo postavil tento dům měl dosti podivný vkus. Dům je spíše jako hrobka, cesta do pekel. Těžko se stíháš orientovat kudy tě starý muž vede. Zastavili jste kdesi v prvním poschodí. Z jednich otevřených dveří vychází světlo a slyšíš mužský hlas. Majordomus ti pokynul, že toto je pokoj komtesy a najdeš tam i zbytek společnosti. Včetně služebné Yanyky, která byla komornou Reginy a která objevila její podivné zmizení. Další už je na tobě.

Martin Sovering - 31. května 2007 12:26

soukromá zpráva od Martin Sovering pro Prý se nemám tak namáhat. Prý si mám jet odpočinout. Prý nemám být tolik pracovitý. Je to blb a ignorant. Hlavou se mi honí slova komisaře, mého nadřízeného. Poslední dva případy podle mě skončily naprostým fiaskem. Ten sériový vrah prostě nemohl být jen tak nějaký otrapa z ulice, nemohl to být žádný chudák. Kde by vzal peníze na drahé cigarety? Zabíjí ty lidi naprosto stejným způsobem a jejich mrtvoly pak zhanobí tím kůlem. Na všech místech činu jsem našel nedopalky zlatých Windsorek. Blesk pročísne oblohu a hned s ním udeří hrom. Málem spadnu z koně, ale díky tomu šoku si uvědomím, že je tu odbočka. No pane jo. Tohle vypadá jako cesta do pekel. bleskne mi myšlenka hlavou, ale zdravý rozum jí ihned umlčí. Quercus Robur, dub letní. Vysadili je tu kvůli ochraně před sluncem a také to byla móda tehdejších let. Nepřiznám si to, ale hluboko uvnitř sedí strach. Strach, který má každý tvor. Strach z neznáma, z nejasného nebezpečí. Strach z nebezpečí, které není vidět, není slyšet a nelze se na něho připravit. Báchorky a povídačky na strašení dětí. Bludy a mýty na umlčení hlasu rozumu,. dodám si odvahy a vjedu do brány. Jak někdo může v dnešní době bydlet na takovém místě? Proč se někdo takovýmto zůsobem straní světa? No to není divu, že se odtud strácejí mladé dívky. Jistě se jí zachtělo do města, staroušek jí to nedovolil a tak utekla. Jsem opravdu rád, že jsem již zde. Cesta k vám byla opravdu ... divoká. poznamenám po představení a pak se již zaposlouchám do stručného vylíčení událostí.

Martin Sovering - 31. května 2007 12:59

"Ehm, ehm ..." odkašlám si hned ve dveřích a očima přelétnu celou společnost. Pak se podívám na koberec, obličej se stáhne do podmračeného výrazu a obrátím se na majordoma. "Nemělo se s ničím hýbat a také sem neměl nikdo chodit!" začnu káravě, "Víte kolik důležitých stop se ztratilo tím, že tu tihle ... lidé se tu jen tak procházejí?" Mám opravdu zlost, že tu vidím nějaké "dobrodruhy", kteří jistě nic nevědí o metodách moderního vyšetřování, tedy jistě nic nezjistí, ale zaplaceno dostanou královsky. Ještě že tohle nedělám pro peníze. No, ale co, z koberce se už stejně nic nedozvím ... Vstoupím dovnitř. Jmenuji se inspektor Martin Sovering a byl jsem pověřen vyšetřováním. Hned na úvod bych vás chtěl požádat, aby jste se ničeho nedotýkali. Moderní věda má mnoho metod, kterými lze případy jako tento rychle vyřešit. Ovšem je nutné, aby nedocházelo k ovlivňování vyšetřovaných předmětů, tedy k jejich kontaminaci." Připadám si jako na přednášce na univerzitě. Ovšem podle výrazů obličejů, zde nejsem na akademické půdě. No, určitě to bude těžší, než jsem čekal. Pokud bych se měl popsat, pak bych to jistě učinil způsobem mě vlastním ... stručně a jasně: výška: 5-6 stop postava: průměrná věk: 25-30 let Vlasy: kudrnaté, nečesané, spíše kratší, tmavě hnědé Oči: modré až modrošedé Tvář bledá, kruhy pod očima. Na sobě bílou halenu, černomodrý kabátec a kalhoty stejného střihu, jezdecké boty.

Marcus. - 02. června 2007 17:18

Konverzace ostatních si příliš nevšímám. Od dveří si prohlédnu celý pokoj. Nasaji jeho trochu pochmurnou atmosféru a pak vstoupím dovnitř. Stoupnu si doprostřed pokoje a nechám své smysli pracovat za mě. Vstřebávám detaily celé výzdoby. Pak udělám pár kroků ke zmiňovanému obrazu. Důkladně prohlédnu rám i kresbu. Udělám další krok až je můj obličej několik centimetrů od malby. Zkoumám, jestli je tam ztracená dívka přimalována, či jestli je již součástí původního obrazu. Pak se otočím směrem do pokoje a vyřknu nahlas svůj dotaz. ”Mohu li se zeptat, v jaké póze stál muž na obraze než se tam záhadně objevila i komtesa? A za další….” kývnu hlavou směrem k ustlané posteli, ”Předpokládám, že takto byla postel připravena před tím, než komtesa ulehla. Všiml si někdo zda zde byla růže již předtím, než šla komtesa spát? A taktéž bych se chtěl zeptat v kolik hodin je postel takto stlána, jestli v průběhu dne či až večer…“ Můj dotaz je směřován hlavně na služebné, které pravděpodobně stlaly postel.

Nisse - 02. června 2007 17:29

Postávám stále na chodbě, protože většina hostů se ještě neodhodlala vejít do místnosti. Ale celkem mi to vyhovuje. Bohužel mladému pánovi ne, ale jeho rozčilení chápu. Oni těžko něco objasní, natož aby našli komtesu... Jakoby na protest zazní mužský hlas ve dveřích. Host se hněvá kvůli poničení stop. Samozřejmě, že mu rozumím a vím, co tím chce říct, ale nyní si uvědomuji akorát, že jsem neskutečně unavená, proto mi jeho slova plynou, jak se říká, jedním uchem dovnitř a druhým ven. Mezitím další muž vejde do místnosti. Místo, které se uvolní, zaujmu, abych viděla také dovnitř. Ne snad, že by mě strach přešel, ale kdyby bylo něco potřeba, je mou povinností být včas na správném místě. Muž v místnosti začne pokládat otázky. Je jasné, že se na to neptá mladého pána. Odlepím oči od podlahy a zadívám se na Yanyku. Doufám, že bude odpovídat ona, byla daleko více s komtesou a navíc, není mi příjemně mluvit před tolika lidmi.

Vypravěčka - 03. června 2007 15:24

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Lestat předvedl další z široké plejády svých úsměvů. Studených, necitelných... nelidských. Vlastně je to spíš malé vycenění bílých zubů, decentní a dekadentní. Jeho pohled směřuje na Roxanne, která mluví. Nedívá se na ní jako upír na člověka, v jeho pohledu není dravec, ale je znát, že pro něj ani není rovna s rovným. Podobně se lidé dívají na zvíře, které se naučilo něco víc než jiná zvířata. Oceňující pohled s mírným pokynutím hlavou věnoval Beltránovi, zřejmě obdiv nad výsledkem práce šlechtitele. "Protože podle starých mravů a zvyklostí šlechty nevyhodí přítelkyni své neteře z domu. To se prostě nedělá, neprospívá to dobrému jménu." Odpověděl klidně. Není to možná logický argument, ale na tradicích a zvyklostech toho po létech logického moc nezůstává. Dávné příčiny se vytrácejí a zůstávají jen zvyklosti a rituály, které v nové době postrádají smysl. Docela příznačné pro celou šlechtu v dnešní době objevů a změn. Zvláště tady, na venkově, daleko od měst mají tradice svou nezmenšenou sílu. Ve stínu starých lesů přežívají, skrývají se před světem, který zažívá osvícení vědy. Pověry, kletby, víra... to vše je zde stále živé, dýchající hluboko v každém z místních. "O Regině ti řeknu, co vím, pokud to bude k něčemu. Ani sám hrabě toho o své neteři o mnoho více neví. Její rodiče zemřeli, když byla ještě dítě a on ji nechal rovnou poslat do první ze škol. V nich vyrůstala až do dospělosti, se svým strýcem se setkala teprve nedávno, když přijela sem. Pochybuji, že by se o ní najednou začal živě zajímat... je to šlechtic. Ani Regina o sobě nikdy příliš nemluvila. Co vím, zajímala se o umění. Měla ráda hudbu i malířství, oboje studovala. Nejlepší učitelé malířství jsou na univerzitě ve Florencii. Pochybuji, že by hrabě poslal svou neteř na jinou školu, než nejlepší."

Vypravěčka - 03. června 2007 15:24

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Lestat předvedl další z široké plejády svých úsměvů. Studených, necitelných... nelidských. Vlastně je to spíš malé vycenění bílých zubů, decentní a dekadentní. Jeho pohled směřuje na Roxanne, která mluví. Nedívá se na ní jako upír na člověka, v jeho pohledu není dravec, ale je znát, že pro něj ani není rovna s rovným. Podobně se lidé dívají na zvíře, které se naučilo něco víc než jiná zvířata. Oceňující pohled s mírným pokynutím hlavou věnoval Beltránovi, zřejmě obdiv nad výsledkem práce šlechtitele. "Protože podle starých mravů a zvyklostí šlechty nevyhodí přítelkyni své neteře z domu. To se prostě nedělá, neprospívá to dobrému jménu." Odpověděl klidně. Není to možná logický argument, ale na tradicích a zvyklostech toho po létech logického moc nezůstává. Dávné příčiny se vytrácejí a zůstávají jen zvyklosti a rituály, které v nové době postrádají smysl. Docela příznačné pro celou šlechtu v dnešní době objevů a změn. Zvláště tady, na venkově, daleko od měst mají tradice svou nezmenšenou sílu. Ve stínu starých lesů přežívají, skrývají se před světem, který zažívá osvícení vědy. Pověry, kletby, víra... to vše je zde stále živé, dýchající hluboko v každém z místních. "O Regině ti řeknu, co vím, pokud to bude k něčemu. Ani sám hrabě toho o své neteři o mnoho více neví. Její rodiče zemřeli, když byla ještě dítě a on ji nechal rovnou poslat do první ze škol. V nich vyrůstala až do dospělosti, se svým strýcem se setkala teprve nedávno, když přijela sem. Pochybuji, že by se o ní najednou začal živě zajímat... je to šlechtic. Ani Regina o sobě nikdy příliš nemluvila. Co vím, zajímala se o umění. Měla ráda hudbu i malířství, oboje studovala. Nejlepší učitelé malířství jsou na univerzitě ve Florencii. Pochybuji, že by hrabě poslal svou neteř na jinou školu, než nejlepší."

Arnold Stormbringer - 03. června 2007 16:09

soukromá zpráva od Arnold Stormbringer pro Už si pomalu začínám zvykat, že Lestate se řadí k oné většině upírů beroucích svůj nový život za privilegium. To mně osobně nepřijde neustálý hlad po krvi jako adekvátní cena za nesmrtelnost - onu dvojsečnou zbraň, jakou dokáží ocenit jen učenci. Chápavě přikývnu. "Ano, šlechta se od dob mého života téměř nezměnila, snad jen ta městská využila nové vynálezy pro své hry." Obrátím pohled k rusovlásce: "Jen tě tam nejspíš neuvítají s otevřenou náručí. Tak jako tak, je to lepší než toto místo." Vše bylo v pořádku až do slova "pochybuji". Mám co dělat, abych na návštěvníka nevypoulil oči. On neví! Pořádně o ní nic neví a chce ji. Jestli tak vystaví Roxanne nebezpečí... Uvědomím si, že zatím jsem podezíral jen Lestata. Přinesl dary, což mě, jako stále ještě tradicionalistického šlechtice, do jisté míry uklidňuje, ale... Ale ta dívka. Nikomu nikdy nic neřekla, znenadání zmizela a hledá ji upír. Co je zač?

Ian ´LightingChain´ Belwero - 03. června 2007 17:18

Zjevně nemám snahu jít do pokoje, pouze se přesunu abych viděl po té co služebnictvo rozsvítí lampy. Bouřkovýma očima projedu pokoj. Můj pohled se zastaví nejdříve na řezaných růží a pak přejde ke knihovně, kde se na chvíli zastaví. Nakonec jede dál a zastaví se na loži s připravenou růží. Nakonec se přeci jen pohnu do pokoje. Nevipadá to, že bych nějak dbal upozorňování, aby jsme se ničeho nedotýkali. Postupně přejdu ke stolu u něhož se zastavím. Pohled zklouzne na obraz, který mi zastíní nějaký muž. Jeho aktivita mi příjde téměř komická, přes tvář mi přejede mírný úsměv a pak se na něm zase usadí nezůčasněný výraz. Když muž odstoupí od obrazu, tak si ho prohlédnu. Moje oči se nejdříve posunují po postavě muže. Na některých místech se zastaví. "Drako." Probleskne mi hlavou, když se podívám na vycházkovou hůl. Po té proběhnu pohledem po dívce. Zastaví se na růži, kde na chvíli setrvá a pak přejde k obličeji. Nakonec se mi pohled rozeběhne k pozadí obrazu a prohlížím si ho. Můj pohled připoutají bouřková mračna, která mají stejnou barvu jako moje oči. Nakonec se stočím k rámu. "Velmi masivní." Probleskne mi hlavou, když se dívám na stříbrný rám. "V kterém pokoji byl obraz nalezen." Nakonec pravím mým vzdáleným hlasem. V tonu je znát, že mne to vskutku zajímá přestože výraz praví něco jiného.

Světlana Volkova - 03. června 2007 17:40

soukromá zpráva od Světlana Volkova pro Snažím se nevnímat, že se na mě dívá jako na psa, který se naučil chodit po dvou a ještě u toho štěká. Zamračím se, ale neřeknu nic. Nelíbí se mi to. Upíři by taky měli přestat být zkostnatělí jako šlechtici a dělat rozdíl mezi tím, kdo je ocení a usiluje o to, aby byl jako oni, a hlupáky, kteří se před nimi třesou a křižují. "Dobře." To je jediné, čeho se ode mě dočkají. Při zmíňce o umění mi před očima přelétne vzpomínka na povinné hodiny hudby, což by mladá dáma měla zvládat. Nedopadlo to zrovna dobře, protože jsem nechápala noty. Nakonec, pro dobro všech zúčastněných, mě přestali trápit. Zahlodá další otázka, takže ještě mlčet nezůstanu. "Kdy tam půjdeme?"

Vypravěčka - 04. června 2007 14:35

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Atmosféra pokoje je narušená přítomností lidí tady. Ale i tak, když se rozhlédneš, pokoj působí jinak, než všechny prostory domu, které jsi zatím viděl. Cosi tajemného a temného je i zde, celým domem prosakuje jeho staroba. Skutečnost, že tyhle zdi jsou tu už po staletí. Jakoby nasákly prožitky lidí, kteří tu bývali. Ale v tomhle pokoji to je jiné. Vše se zdá být nedotčené. Nábytek, postel, koberec... podle dekoru a zpracování stáří odpovídá stáří domu, je to původní vybavení, nebo velmi zdařilá kopie. Ale vše je nové... nepoužívané. Rám je ze dřeva, vyřezávaný a pokrytý vrstvičkou kovu. Už jen samotný rám musí být velmi těžký. K jeho transportu muselo být zapotřebí více než jen jednoho člověka. S něčím tak těžkým, ale i velkým není jednoduché manipulovat. Obraz se spodní částí dotýká podlahy. Nejsi malíř, ani odborník v oblasti malířství. Těžko bys dokázal poznat originál od zdařilé kopie. Obraz je malován pravděpodobně olejovými barvami na plátně. Běžně používaná technika i před několika stoletími. Co jsi schopen svým neškoleným zrakem posoudit, všechny tahy štětce vypadají stejné... od jednoho malíře. Nikde na obraze nevidíš známky, že by dívka byla přimalována následně. Takové přimalování by nejspíš vyžadovalo celé překreslení obrazu, protože asi sotva předtím muž na obraze stál tak, že jednou rukou objímal prázdný prostor - drží dívku kolem pasu.

Saline - 04. června 2007 16:07

Napjatou atmosféru v pokoji naruší příchod dalšího člověka. Hrabě mě informoval, že poslal žádost do města, aby poslali inspektora, který by zmizení mladé dívky vyšetřil. Jeho příchod a rázný začátek mě poněkud uklidní. Někdo konečně začne pátrat po neteři hraběte. Předstoupím před inspektora a pozdravím ho krátkým pokloněním hlavy. "Dobrý večer, pane. Je dobře, že jste tu. Jsem markýz Eliot, rodinný přítel hraběte. Mohu vás ujistit, že s ničím v pokoji se od zmizení slečny Reginy nehýbalo." Pak, jak je mým zvykem, představím i obě služebné dívky. "Yanyka a Nisse. Obě slouží u hraběte už delší čas, Yanyka je společnicí mladé komtesy." Otázky Marcuse ohledně stlaní postele a růží bude muset zodpovědět nejspíše Yanyka. Nemám ponětí o stlaní nebo květinách v pokoji, vlastně ani o podobě obraze před Regininým zmizením. V jejím pokoji jsem nikdy před onou událostí nebyl. Gentleman nevstupuje do komnat mladé dámy. Ovšem na otázku pana von Anar odpovím. "Tento dům je velmi rozlehlý a snad nikdo nemá přesnou představu, co se skrývá v kterých pokojích. Co vím, Regina má dobrodružnou povahu, ráda objevovala tajemství zapomenutých pokojů a v některém z nich našla ten prokletý obraz. Nechala ho do svého pokoje přenést čeledíny. Říkají, že byl někde v zadním křídle v druhém patře. Ale ani oni si dnes přesně nepamatují, ze kterého pokoje obraz odnášeli." Snažím se alespoň přiblížit odkud by obraz mohl pocházet. Ale vím, že je to jen velmi hrubé určení. Ovšem i někdo, kdo tu žije, se příliš neorientuje v neobývaných částech domu. Kromě Reginy do nich nikdo skoro nezavítal někdy i desítky let.

Martin Sovering - 05. června 2007 10:17

Slova markýze Eliota přivítám s povděkem a dokonce se na mé vyhublé tváři objeví náznak úsměvu. "Velice vám děkuji pane. Je mi ctí, že mohu pomoci a ujišťuji vás, že udělám vše, co bude v mých silách, aby se slečna našla," odpovím a lehkou úklonou své poděkování a rozhodnutí případ dovést do konce podtrhnu. Lehce se ukloním i oběma dívkám. Při této příležitosti si lze všimnout toho, že se pohybuji poněkud prkeně. Jako bych nemohl úplně volně pohybovat hlavou. Když se otáčím, pak to víceméně dělám celou horní polovinou těla. Poslechnu si to, co markýz říká o obraze, domu i slečně Regíně. Samozřejmě mě ihned napadne několik možných příčin jejího zmizení, nicméně je příliš brzy se k některé z nich přiklonit. Pak se obrátím na majordoma: "Naprosto chápu, že je nezbytné spěchat s vyšetřováním a co nejdříve zjistit, kde je slečna Regína. Nicméně bych nejprve rád navštívil svůj pokoj, přelékl se do oděvu z kterého nebude kapat voda a vybalil si náčiní." Všechno má svůj čas a i k vyšetřování je nutné přistupovat s určitou posloupností. Doufám že brašny z koně mi už dali do pokoje. Snad se k nim chovali opatrně. Jestli se mi něco rozbilo ... Otočím se ke společnosti v pokoji. "Takže vážení dokud to tu neprohlédnu, prosím opusťte pokoj!" mluvím klidně ale rozhodně. Opravdu nehodlám riskovat, že tu budou zničeny důležité stopy. "Nicméně, budu tu hotov asi za hodinu a pak se," podívám se po "dobrodruzích", pak se na to tu můžete podívat vy." Vyjdu z pokoje a postavím se k otevřenému křídlu dveří s "názorným gestem vyhazovače". "Milé dámy pokud nebudete ještě příliš unavené, rád bych si s vámi oběma promluvil," pronesu své přání a pokusím se o konejšivý úsměv. "Také budu potřebovat mluvit se všemi, kdo v posledních pěti dnech byli v domě, či se setkali se slečnou," požádám ještě majordoma, nicméně chápu, že již dnes nebude možné. Takže to až zítra."

Vypravěčka - 05. června 2007 12:17

soukromá zpráva od Vypravěčka pro "Možnosti máme dvě." Začal Lestat odpověď ohledně doby odchodu. "Buď ještě dnes večer, nebo zítra po setmění. Podezřelé to nebude. Hrabě vypsal odměnu za nelezení dívky a do jeho domu se budou sjíždět hledači. A cesta Roxanne se mohla protáhnout do pozdních hodin z nejrůznějších důvodů... " Upírova odpověď je celkem pochopitelná. Pro něj i Beltrána je takřka nemožné pohybovat se venku, když svítí slunce. Nemusí sice dny trávit zavření v rakvích v podzemí, ale nemohou ani na denní světlo. Ovšem stará šlechtická sídla bývají docela stinná místa, takže tam by takový problém být nemusel... pokud se upír vyhne dennímu světlu, které proniká skrze okna. Takže klíčové je dojet na místo... do domu. Ačkoliv je Lestat většinu času nečitelný, nyní je na něm vidět, že by rád vyrazil spíše dříve než později.

Vypravěčka - 05. června 2007 12:17

soukromá zpráva od Vypravěčka pro "Možnosti máme dvě." Začal Lestat odpověď ohledně doby odchodu. "Buď ještě dnes večer, nebo zítra po setmění. Podezřelé to nebude. Hrabě vypsal odměnu za nelezení dívky a do jeho domu se budou sjíždět hledači. A cesta Roxanne se mohla protáhnout do pozdních hodin z nejrůznějších důvodů... " Upírova odpověď je celkem pochopitelná. Pro něj i Beltrána je takřka nemožné pohybovat se venku, když svítí slunce. Nemusí sice dny trávit zavření v rakvích v podzemí, ale nemohou ani na denní světlo. Ovšem stará šlechtická sídla bývají docela stinná místa, takže tam by takový problém být nemusel... pokud se upír vyhne dennímu světlu, které proniká skrze okna. Takže klíčové je dojet na místo... do domu. Ačkoliv je Lestat většinu času nečitelný, nyní je na něm vidět, že by rád vyrazil spíše dříve než později.

Vypravěčka - 05. června 2007 17:41

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Atmosféra pokoje je narušená přítomností lidí tady. Ale i tak, když se rozhlédneš, pokoj působí jinak, než všechny prostory domu, které jsi zatím viděl. Cosi tajemného a temného je i zde, celým domem prosakuje jeho staroba. Skutečnost, že tyhle zdi jsou tu už po staletí. Jakoby nasákly prožitky lidí, kteří tu bývali. Ale v tomhle pokoji to je jiné. Vše se zdá být nedotčené. Nábytek, postel, koberec... podle dekoru a zpracování stáří odpovídá stáří domu, je to původní vybavení, nebo velmi zdařilá kopie. Ale vše je nové... nepoužívané. Růže se zdají být čerstvé. Ačkoliv růže na lůžku není ve vodě, nevypadá povadle. V poličce knihovny je vyrovnáno několik knih. Také je tu pár svitků a dvoje desky z tvrdého papíru zavázané na červenou stuhu. V dolní polici je krabička z tvrdé kůže v jaké bývá psací sada. Dřevěná větší krabička s malým kovovým zavíráním, ale bez zámku. Pak ještě tenký delší dřevěný penál s jemnou řezbou motivu zámořské lodi. Spodní část knihovny je uzavřená zdobenými dvířky. Stůl je uklizený. Zdobené desky do jakých si malíři ukládají kresby. Na stříbrném podnose zde je křišťálová karafa s vodou a jedna broušená číše. Karafa je z poloviny prázdná, trocha vody je i ve sklenici.

Arnold Stormbringer - 05. června 2007 18:18
	soukromá zpráva od Arnold Stormbringer pro "Cítíš se dost silná na cestu?" zeptám se ženy. Sám se potřebuju omýt, trochu očistit oblečení, ale protože budeme muset dělat dojem cestujících, nebudu muset být dokonale vymóděný. Stačí se převléct, očistit oblečení, vzít si ty skvělé rukavice, osedlat koně... Dokonce začínám přemýšlet nad tím, jak nás představím.

Ian ´LightingChain´ Belwero - 05. června 2007 18:32

Pohledem přejedu pokoj ještě jednou a na chvíli se zastavím na růži na loži dívky. Do mého pohledu se vkrade jistý náboj zájmu. Nakonec však opustím toto místo a přejdu pohledem na Soveringa. "Je-li to vaše přání." Pravím neutrálním vzdáleným hlasem. "Doufám, že zde skončíte před půlnocí." Pronesu vzdáleně dutým hlasem a pak se otočím k služebnictvu, jenž rozsvěcovalo lampy. "Může mi někdo ze zdejšího služebnictva ukázat část domu, kde byl obraz nalezen?" Zeptám se a v mém vzdáleném hlase zazní něco jiného, co tam dřív nebylo. Jakobych nepokládal otázku, ale spíše rozkaz, kterému se chce svojí nenáročností vyhovět.

Nisse - 06. června 2007 18:45

Stále stojím na svém místě, ale tentokrát už častěji pohlédnu jinam než na lem svých šatů. Konečně se totiž opravdu něco začíná dít a s příchodem toho rázného pána se mi zdá, že do zítřejšího večera bude komtesa zpět v pořádku. Pozorněji poslouchám o čem se mluví. Když dotyčný poslední příchozí řekne, abychom odešli z pokoje, docela radostně a ulehčeně si povzdechnu. Vybaví se mi v mysli má postel a začnu příjemně přemýšlet o odpočinku. Pak mi dojde, že ale jistě bude třeba ubytovat hosty a splnit jejich přání. Navíc mě zarazí požadavek a to docela příkrý od jiného pána, aby byl zaveden do odlehlejších částí domu. Doufám, že ten úkol nepřipadne mně. Nejen že bych se nevyznala, ale asi bych se navíc zbláznila strachy. Ustoupím ze dveří, abych uvolnila cestu odcházejícím hostům. Až teď mně jaksi zpětně dojdou slova onoho horlivého pána. On si s námi chce promluvit? To snad ne! Opravdu se mi nechce s nikým mluvit. Uvědomím si a zaplaví mě pocit strachu, až se začnu klepat, jakoby chodbou zafoukal najednou opravdu studený vítr. Nic jiného si nemohla přeci čekat. Samozřejmě, že se musí ptát. A ty musíš pomoct, pokud něco víš. Snažím se uklidnit samu sebe. Stojím napnutě jako svíčka, aby na mně nebylo vidět ustrašené drkotání.

Světlana Volkova - 08. června 2007 13:19

soukromá zpráva od Světlana Volkova pro Kupodivu přikývnu. Před příchodem upíra jsem vypadala tak trochu jako o něco čilejší nebožtík, ovšem teď, při vidině všech těch úžasných věcí, jako je teplé jídlo a postel, jsem se dokonale probrala. Jen mi prospěje, že mám nad čím přemýšlet. Aspoň se nebudu utápět v depresi z nehostinného místa a vůbec. "Ale bez toho, abych se umyla a učesala, nikam nejedu. Ty šaty si nechám na potom, protože si je nechci špinit venku a aspoň si budu mít co převléct... Snad tu najdu něco, co se dá ještě použít." To už mluvím spíš k Belovi, protože vím, že upírovi jsou moje marnivé rozmary volné. Přejdu k truhlici, kterou jsem pečlivě vysmýčila, aby mi tam šaty nehnily, a začnu vytahovat nějaké svršky, které jsem nechtěla nosit na doma a nechávala si je na další případnou cestu. Taky zažily svoje lepší časy - a asi hodně dávno - ale zašila jsem si je a vyprala někdy předtím, než začalo pršet. Je to jen tmavý kabátek - hnědý anebo kdysi černý - a trochu zmuchlaná sukně podobné barvy s honzíkem a rozvázanou mašlí na něm. Klobouk jsem si zapomněla v jednom hostinci, když jsme jednu noc museli rychle zmizet. Ještě košile s krajkovými rukávy a límečkem, kterou mi Bela koupil společně s tmavým šátkem, kryjícím stopy po jeho zubech. Teď jsem zaujatá hledáním všech nepatřičných stop na oblečení, abych nevypadala jako velký pobuda, že si jich výjimečně nevšímám. Spíš jen tak na půl ucha.

Arnold Stormbringer - 08. června 2007 15:32
	soukromá zpráva od Arnold Stormbringer pro Přikývnu, protože to považuji za samozřejmost. "I já se budu muset trochu upravit. Nemůže to vypadat, že sis vzala nuzáka. Nejsnazší bude, pokud se prohlásím za zchudlého šlechtice, který zde má za úkol najít věc, kterou zde ukryl jeho otec." Odvrátím se k nelidské návštěvě. "Když vyrazíme teď, stihneme se tam dostat do úsvitu?"

Vypravěčka - 10. června 2007 15:48

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Okamžité Roxannino hemžení okolo šatů Lestat nijak nekomentuje. Nepřešel to ani jako nepatřičného. Prostě jen ženě přestal věnovat pozornost. Ostatně snad všechny společensky výše postavené ženy, které nemají nic jiného na práci, švitoří při každé příležitosti o šatech, účesu, střevících nebo čemkoliv podobném, co mají ony, nebo co má jiná žena. Je to součástí jakéhokoliv dýchánku, nebo společenské události. Takže muži jsou zvyklí to tak nějak přecházet. Lestat se jen formálně usmál, nacvičený výraz tváře. "Jsem si jistý, že vám to bude slušet." Zazněla jeho společensky korektní leč neosobní odpověď. "Jistě, jsme tam za krátkou dobu. Sídlo hraběte je kousek odtud, hned za lesem. Jeho dům je jedno z těch starých šlechtických sídel." Odpověděl na vysvětlenou ohledně vzdálenosti sídla hraběte. Takových domů bývalo a stále ještě je v kraji více. šlechtické rody si je nechávali stavět na samotě, obklopené lesy, s velkou zahradpu nebo parkem s altány a jezírky. Některé z domů jsou staré staletí. Část z nich je opuštěna a zapomenuta podobně jako dům, kde se nacházíte. Hodně rodin odešlo do měst za pohodlím a společností.

Vypravěčka - 10. června 2007 15:48

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Okamžité Roxannino hemžení okolo šatů Lestat nijak nekomentuje. Nepřešel to ani jako nepatřičného. Prostě jen ženě přestal věnovat pozornost. Ostatně snad všechny společensky výše postavené ženy, které nemají nic jiného na práci, švitoří při každé příležitosti o šatech, účesu, střevících nebo čemkoliv podobném, co mají ony, nebo co má jiná žena. Je to součástí jakéhokoliv dýchánku, nebo společenské události. Takže muži jsou zvyklí to tak nějak přecházet. Lestat se jen formálně usmál, nacvičený výraz tváře. "Jsem si jistý, že vám to bude slušet." Zazněla jeho společensky korektní leč neosobní odpověď. "Jistě, jsme tam za krátkou dobu. Sídlo hraběte je kousek odtud, hned za lesem. Jeho dům je jedno z těch starých šlechtických sídel." Odpověděl na vysvětlenou ohledně vzdálenosti sídla hraběte. Takových domů bývalo a stále ještě je v kraji více. šlechtické rody si je nechávali stavět na samotě, obklopené lesy, s velkou zahradpu nebo parkem s altány a jezírky. Některé z domů jsou staré staletí. Část z nich je opuštěna a zapomenuta podobně jako dům, kde se nacházíte. Hodně rodin odešlo do měst za pohodlím a společností.

Marcus. - 15. června 2007 00:03

Ihned po výzvě inspektora zareaguji a pomalým krokem se vydám zpět ke dveřím. Když vycházím z pokoje a míjím nově příchozího experta z řad ochránců pořádku, pohlédnu mu do očí a s lehkým úsměvem řeknu: „Ale jistě, pane inspektore. Nechtěl jsem v žádném případě poškodit jakékoliv stopy po zločinu. Velice se omlouvám.“ Můj výraz naznačuje, že myslím svou omluvu vážně, ale oslovení inspektora znělo možná až posměšně. No dělá se dost důležitým uvidíme co umí…

Saline - 28. června 2007 14:29

V nepřítomnosti hraběte je tak nějak na mně, abych vydal pokyny. Požadavek inspektora je více než rozumný, a když se zbytek přítomných uvolí ho poslechnout, vydám služebným dívkám příslušné pokyny. "Nisse, Yanyko, odveďte naše hosty a inspektora do připravených pokojů." Obě dívky připravily pokoje už odpoledne. Jen při Soveringově zmínce o "náčiní" si neodpustím poznámku. "Hrabě si výslovně přeje, aby obraz nebyl nijak poškozen ani přemisťován, než se objasní jeho spojitost se zmizením komtesy." Což mě přivede i k odpovědi na otázku pana von Anar. "Jistě, hned ráno vás tam dovede jehoden z pacholků, kteří obraz přenášeli. Ale ani oni si nejsou příliš jistí, odkud to vlastně bylo." Možnost, že by se chtěl jít podívat na ono místo hned v tento noční okamžik mi ani nepřijde na mysl. Nikdo z místních mená ve zvyku se za tmy příliš pohybovat po domě. Podle některých to nosí smůlu.

Vypravěčka - 23. července 2007 13:41

Na pokyn mladého markýze zavedly služebné Nisse a Yanyka všechny hosty do jejich pokojů. Pokoje pro hosty jsou přichystány v prvním patře levého křídla. Podle uzpůsobení pokojů, lze soudit, že toto křídlo sloužilo v dobách rozkvětu sídla pro ubytování hostů. Na šlechtická sídla se v těch dobách sjíždělo na různé slavnosti, plesy a dýchánky desítky pozvaných osob. A bylo zvykem, že se rody mezi sebou i pravidelně navštěvovali, takže v domě pobýval téměř vždy někdo z přátel či spřízněných rodin. Pro tyto účely byla tato část domu zařízena. Po obou stranách chodny jsou podobné dřevěné dveře s ozdobným kováním a klikou vedoucí do podobně upravených pokojů. Okna pokojů na pravé straně vedou do zadní zahrady, pokoje po levé straně mají výhled na nádvoří. To jste se ovšem dozvěděli pouze z úst služebných. Přesvědčit se o tom budete moci až ráno, nyní se všude rozprostírá stejně černá tma. Jednotlivé komnaty mají i celkem obdobné vybavení. Pohodlné, dříve jistě i velmi komfortní, ovšem dnes spíše zašlé. Je na nich vidět, že již po desetiletí nebyly používány, i když někdo pečlivě setřel prach, vyklepal lůžkoviny a vyvětral. Stejně v místnostech zůstává syrový chlad. Tyto ložnice byly zřejmě určeny pro běžné hosty. Najdete v nich širokou postel, často s nebesy, kam se pohodlně vejdou i dva lidé. Psací stolek se sekretářem a polstrovanou židli. Stůl s lavicí nebo křesílky. Šatní skříň i nižší police na odkládání drobností. Vedle je postele je i nezbytný noční stolek. Topilo se zde v krbu či kamech. Ačkoliv je léto, v domě je stále chladno, takže pro případ potřeby je v každém pokoji přichystáno dřevo na zatopení. O rozdělání ohně byste se už ale museli postarat sami. Z každého pokoje také vedou dveře do koupelny. Málokterý z pokojů má koupelnu sám pro sebe. Obvykle je to i ten, který místo krbu má kamna a podle stylu zařízení lze odhadovat, že byl určen pro ubytování dam. Většinou je malá koupelna umístěna mezi dvěma pokoji, jejichž obyvatelé se o ni dělí. Koupelny jsou vybaveny vanou, zrcadlem a porcelánovým umyvadlem pro běžnou hygienu a samozřejmě i toaletou, kterou je však nutno vynášet. Najdete tu i měkké osušky, připravený džbán s vodou pro opláchnutí a stojan na odložení oděvu. Světlem vám zde poslouží svícny či olejové lampy připevněné na zdech. Z koupelny vedou malé dveře na chodbu, aby služebnictvo mohlo odnášet a vynášet vodu bez rušení panstva. V pokojích s kamny jsou v koupeně ještě i malá dvířka, kudy se do kamen přikládalo. Krby jsou umístěny zadní stěnou na zdi koupelny, takže oheň v nich vytápí nejen pokoj, ale i koupelnu. Bydlet můžete bez problémů každý dám, pokojů je připraveno více, než kolik vás je. V šatních skříních je možno ještě najít pozůstatky po minulých obyvatelích. Ale postele i pokoje jsou čistě uklizené. Pokud někdo z vás chce večeřet, služebné se o vás postarají a donesou vám něco ze studené kuchyně... kousek pečeného masa, sýru a chleba. Kuchařka už šla spát, takže teplého jídla se dočkáte až ráno. Pokud by někdo z vás přeci jen toužil ohřát se po tom nečase venku svařeným vínem, či něčím podobným, nezbývá mu, než uprosit jednu ze služebných, pokud mu ovšem vyhoví.

Vypravěčka - 23. července 2007 13:43
	tech. Pokud kdokoliv z vás chce cokoliv dělat, nechť mi napíše. Můžete normálně pokračovat a navázat. Martin se může vrátit do pokoje komtesy a zbytek v jejich pokojích nic nedrží. Pokud nebudete nic dělat, přesunu děj na ráno.

Vypravěčka - 23. července 2007 13:45
	soukromá zpráva od Vypravěčka pro Vy dva dojedete na hrabětovo sídlo ještě v noci. Zapojení s ostatníma bude záležet na jejich aktivitě. Pokud půjdou spát, setkáte se s nima u snídaně. Přes den nemůže Beltrán ven na slunce, ale pokyb po domě by mu neměl činit obtíže, když si dá trochu pozor. Navíc slunečný den to nebude.

Vypravěčka - 23. července 2007 13:45
	soukromá zpráva od Vypravěčka pro Vy dva dojedete na hrabětovo sídlo ještě v noci. Zapojení s ostatníma bude záležet na jejich aktivitě. Pokud půjdou spát, setkáte se s nima u snídaně. Přes den nemůže Beltrán ven na slunce, ale pokyb po domě by mu neměl činit obtíže, když si dá trochu pozor. Navíc slunečný den to nebude.

Martin Sovering - 25. července 2007 16:51

soukromá zpráva od Martin Sovering pro V pokoji se ihned vrhnu na vybalování suchého oblečení. Být někdo uvnitř, jistě by si nemyslel, že jsem policista. Spíše se chovám jako nějaký mladík, kterému velmi, ale opravdu velmi brzy má přijít dámská návštěva. Právě nyní poskakuji po pokoji na jedné noze a z druhé se pokouším stáhnout promočenou ponožku. "Zatraceně, tohle mi byl čert dlužen. Nesnáším tohle počasí a vůbec venkov je strašné místo!" láteřím jako bych si tu ponožku měl sundávat do konce života. Po půlhodině jsem konečně převlečen a vybaven svým "nářadím". Pochopitelně mám zápisník a potřeby pro psaní, sadu lup, které dokáží zvětšovat tak, že bych bleše mohl spočítat chlupy na chodidlech, dvě pinzety, několik lahviček, zkumavek a hedvábných hadříků na doličné předměty a konečně upravenou hornickou lampu, která dokáže vyvynout velmi jasný paprsek světla. Myslím, že to by asi zatím stačilo. Vyjdu na chodbu, rozhlédnu se a zamířím k pokoji, kde ještě nedávno přebývala mladá dáma. Cestou se mi hlavou honí mnohé myšlenky a nápady na to, jak případ vyřešit. Jsem ve svém živlu ...

Vypravěčka - 06. srpna 2007 21:08

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Na okna tvého pokoje dopadaí dešťové kapky. Stále prší hustě, v komínu krbu slyšíš kvílet meluzínu, která se prohání po léta studenými komíny. Celý dům je pochmurný a depresivní. Pokud sis nerozdělal oheň, je v pokoji docela chladno. Promáčené oblečení z cesty ti tady jen tak neuschne. Ale na tohle asi jako muž zvyklý na hospodyni asi moc nemyslíš. O tvoje svršky se nakonec bude muset postarat některá ze služebných. Vyšel jsi na chodbu se svícnem v ruce. Plamen svíčky se na okamžik rozkomíhal v průvanu chdby, že už se zdálo, že svíce zhasne a ty se tak ocitneš v naprosté tmě. Průvan zmizel, jakoby někdo zavřel dveře. Uslyšel jsi i duté prásknutí kdesi daleko v domě, ale na chodbě nikoho nevidíš. Ani neslyšíš šum nebo ruch svých společníků, zdi domu jsou silné a zvuky z jednoho pokoje do druhého moc neproniknou. Vydal ses chodbou domu, jak sis zapamatoval cestu od komtesina pokoje. Po nějaké chvíli jsi zjistil, že ses nejspíše ztratil. Možná jsi někde špatně zabočil... ztratit se ve spleti chodeb, výklenků a schodišť je snadné. Ocitl ses na chodbě naproti schodišti, které jsi prve neviděl. Dlouhá chodba vede rovně, schodiště je po tvojí pravé straně, stoupá z jednoho z mnoha výklenků. Jinak chodba vypadá jako všechny ostatní... dveře pokojů, sem tam nějaké křesílko, obrazy předků nebo různých výjevů, zvířecí kůže, nebo postavené zbroje... Přes den sem přichází světlo jedním velkým oknem téměř přes celou výšku i šířku chodby. ve tvaru lomeného oblouku. Venku v bouři sjel blesk a udeřil rachotící hrom, jakoby bouřka zuřila přímo nad domem. V zlomku okamžiku záblesku se vitráž rozvítila a ukázala obraz rytíře v plátové zbroji sedídího na koni, který drží v ruce cosi bílého. Obraz rytíře složený z malých sklíček se promítá na zem chodby. Stojíš sám uprostřed temnoty, vidíš jen tam, kam vrhá světlo svíčka ve tvojí ruce. Schodiště před tebou je na první pohled velmi staré, úzce se vine a stoupá nahorů, dolů nevede. Prudké dřevěné točité schody lemuje bohatě vyřezávané zábradlí, jehož sloupky mají podobu lomených oblouků zdobených typickým vzorem v oblouku. Vidíš jen několik prvních schodů, zbytek je zahalen v tomnotě. Plamínek svíčky ohýbá mírný proud vzduchu ze schodiště. Máš celkem tři možnosti: - vrátit se - pokračovat dál chodbou - jít nahoru po schodišti

Nisse - 09. srpna 2007 16:44

Mladý pán vyzval naše hosty, aby se v našem doprovodu odebraly ke svým pokojům. S Yanykou je tam odvádíme a je to velmi zvláštní pocit. Tak dlouho v těchto zdech nebylo tolik lidí, nebylo zde slyšet tolik kroků. Je to příjemné vědět, že za rohem čeká člověk a ne černočerná tma naplněná fantazijními představami. Ale svým způsobem jsem z toho plachá, nikdy jsem nebyla příliš pro velkou společnost a poslední období mě v tom spíše podpořilo. S Yanykou ukážeme hostům pokoje. Když otvírám dveře, ještě rychlým zrakem zkontroluji, jestli opravdu vše je v pořádku a pak s klidem pustím hosta dál. Sama zůstanu stát u dveří, kdyby hosté chtěli snad ještě něco přinést k jídlu. V duchu ale prosím, ať už chtějí jít jen spát i když vím, že takové myšlenky jsou vůči hostům krajně neslušné, což způsobí, že se mírně červenám.

Martin Sovering - 27. srpna 2007 07:54

soukromá zpráva od Martin Sovering pro Nepříjemný pocit strachu mi sedí za krkem a způsobuje, že se rozhlížím více, než bych to činil ve dne. Proč bych se jako měl bát? Vždyť žádné čáry a kouzla neexistují. Vždyť jsem policista ve službě a nejsem žádný ... Výjev rytíře ozářeného bleskem i prásknutí hromu mě skutečně vyděsí. Nadskočím a jak cuknu rukou, málem si zhasím svíci. "Sakra!" zakleju a zamračím se. Takže jsem jinde. Někde ... někde ... Ehmm ... kde to jako jsem? Schody? Né, to je nesmysl. Jít dál? No, to asi také ne. Takže zpět a znovu? Bezradně se rozhlížím a pokouším se přijít na nejlepší řešení. Půjdu zpět a zkusím to znovu. Rozhodnu se nakonec. Událost s rytířem a bleskem způsobila překvapivě, že jsem se poněkud uklidnil a zjištění, že jsem se ztratil vyburcovala mojí mysl. Vydám se tedy na cestu zpět a přitom sleduji, co míjím. Snažím se zapamatovat si alespoň "předky" visící na stěnách ... Doufám, že tu nebudu bloudit do rána ...

Ian ´LightingChain´ Belwero - 02. září 2007 23:02

Pokývnu hlavou na slova Eliota. "Dobrá. Myslíte, že by bylo možno uvést men do části sídla už teď, přeci jen zmizení je třeba šetřit rychle." Pravím opět mím trochu vzdáleně znějícím hlasem a upřu na Eliota svoje bouřkové oči jakoby jsem ho chtěl vyzvat k tomu, že může klidně i on sám. Můj postoj je celkem klidný, jakobych nasál klid tohoto domu, který ostatním toliko vadí a rozhodl se ho šířit, kde jen můžu.

Mau - 03. září 2007 23:53

Do pokoje jen koukám zvenčí a jen pomalu se odhodlávám vstoupit, když zaslechnu jak inspektor říká něco o možném zničení důkazů. A tak se jen stáhnu zpátky na chodbu a nechám se následně mlčky odvést do svého pokoje.. U dveří do pokoje, který mi byl přidělen, jen potichu poděkuji Niss a zmizím v něm. V pokoji vše ze sebe svléknu a zkusím to nějak pověsit, aby aspoň menší věci do rána uschly. Pak zalehnu do postele, jen tak jak mne Pán bůh stvořil, a v tu ránu usínám.

Vypravěčka - 18. září 2007 09:39

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Rozhodl ses pro nejvíce pragmatickou možnost... vrátit se. Otočil ses zády k pokračování chodby, skleněnému rytíři i tajemnému schodišti vedoucímu kamsi do neznáma a vykročil jsi zpět. Chodba je široká, stěny domu pocházejí z gotiky, jsou tedy silné, z mocného kamení... sotva by přes ně dolehl nějaký zvuk. Procházíš kolem dveří vedoucích do nitra domu, do tajemstvím a staletími opředených pokojů. Bouře na okamžik umkla, vše se ztišilo, takže slyšíš jen svoje kroky... a za sebou v chodbě jakobys zaslechl druhé kročeje. Snad je to jen nějaký sluchový klam, možná se zvuk tvých kroků jen odráží od kamenných silných zdí. Znějí tiše, v první chvíli si ani nemůžebýct jistý... Ale po několika krocích zvuk zesílí... zrychluje. Jakoby tě někdo stíhal. S překvapením si uvědomíš, že i ty sám jsi podvědomě zrychlil. Snažíš se ovládnout proti tvé vůli rozjitřenou mysl... Jsi přeci z města, vše se dá vysvětlit vědeckým přístupem... ale kdesi hluboko v tobě hlodá po generace vrozený pocit nejistoty z tohoto domu... z temných zákoutí staršíh půl tisíciletí. Stále slyšíš za sebou kroky, pokud se ohlédneš, nikoho nespatříš... ale tomu nemůžeš moc věřit. Vidíš jen na malou vzdálenost, ve stínech, tmě a výklencích by se bez potíží mohl skrývat kdokoliv. Pokud zrychlíš, zrychlí i kroky, pokud zastavíš, umklnou. Jsi téměř na konci chodby odkud jsi přišel. Chodba končí malou halou, kde je i jedno z větších schodišť a zalomená chodba do dalšího křídla.

Saline - 18. září 2007 14:55

Na okamžik se rozmýšlím nad návrhem mladého šlechtice. Ovšem jeho argument mi zní více než logicky. Ano, není času na zbyt, s každým dnem kdy je Regina pryč o ni mám stále větší obavy. Nakonec tedy přikývnu. "Dobře, můžete se tam podívat hned." Je sice pozdě a služebnictvo už spí, navíc vím, že nikdo z nich by doprovolně nešel kamkoliv do nepoužívaných částí domů v noci. Služebnictvo pochází z míztních lidí a tady jsou lidé ještě stále pověrčiví. "Doprovodím vás tam osobně. Chcete se převléknout, nebo vyrazíme hned?" Zeptám se věcně.

Ian ´LightingChain´ Belwero - 18. září 2007 16:51
	Upřu na eliota můj bezvýrazný obličej, kterému vévodí pouze modré oči. "Děkuji, netřeba." Pravím, třebaže je ze mne vlhkost cítit na metry daleko. Je zjevné, že se s ní zabývat nemíním. Ukloním se v rozloučení ostatním "hledačům" a vyjdu na chodbu, kde očekávám Eliota.

Saline - 24. září 2007 13:50

soukromá zpráva od Saline pro Přikývnu na znamení sohlasu. "Tak tedy pojďme." Vykročím chdbou ke schodišti. Tam pak zamířím do vyššího patra, da křídla, kterén se už dávno nepoužívá. Kolem sebe se příliš nerozhlížím. Ačkoliv nejsem pověrčivý jako služebné, na temnotu a chlad domu jsem si nikdy nezvykl. "Dům je starší více jak půl tisíciletí. Celá jeho historie není známá, stejně tak jeho inventář." Poznamenám cestou. Nakonec se zastavím na počátku jedné z dlouhých, černých chodeb bez světel. Na první pohled se ničím neliší od jiných léta opuštěných chodeb domu, zaprášených a po léta neobývaných, nachází se v jedné z nejstaších částí. Lomené oblouky chodby jsou z masivního kamene, stejně jako zdi. Ve světle svícnu je vidět jen její počátek, zbytek lze jen tušit v noční tmě. "Sluhové říkají, že přinesli obraz z některého z pokojů v této chodbě. Ale kde přesně byl, si nejsou jistí." Oznámím stručně a trochu bezradně ukážu rukou dopředu, do stínů a temnoty, kde se matně rýsují dvě řady temných dveří.

Vypravěčka - 24. září 2007 16:18

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Lestat de Valois počkal, až se Roxanne ustrojila do šatů a Beltrán přichystal jejich koně. Venku stále prší, bouře bude nejspíš zuřit nad krajem až do rána. Upír se zahalil do svého pláště, klobouk si stáhl hlouběji do čela a vyšvihnul se na svého hřebce. Kůň je na něj zvyklý, tak se ani neplaší. Zvířata jinak těžko snáší tuhle noční rasu, přítomnost dravce je znervózňuje. Vyjel na cestu před vámi, aby vás vedl. Tempo jízdy přizpůsobil vašim možnostem a podmínkám. Vzhledem k noci a počasí nemáte z projížďky po kraji nic moc. Noc a déšť proměnila les v černou masu lišící se jen hlubšími stíny. Cesta je rozbahněná, mezi kameny tečou stužky vody, ale i tak se dá projet. Těžko odhadnout, jak dlouho jste jeli, ale moc daleko to nebylo, když se na temném nebi proti vám otevřel pohled na černou siluetu starého šlechtického sídla. I v temnotě je patrné, že dům je skutečně velký a rozlehlý, postavený kdyzi dávno v gotickém slohu. Kolem něj se rozkládá zahrada obehnaná silnou zdí a mřížovým. Široká brnána je však otevřená, příjezdová cesta vede zahradou na malé nádvoří k průčelí domu. Přijeli jste pozdě v noci, na vaše zaklepání otevřel starý majordomus. Ač je pozdě a všichni již nejspíš spí, je stále ustrojený v livreji. Lestat se mu představil jako vikomt de Valois, vás uvedl jako přítelkyni komtesy Reginy s manželem. Majordomus vás uvedl do domu. Oznámil vám s lístostí, zvláště Roxanne, že mladá komtesa je již několik dnů pohřešovaná. Hrabě je ještě vzhrůru, pokud chcete, přijme vás v knihovně a sám vám řekne víc. Ovšem je pochopitelné, jestli jste po dlouhé cestě unaveni a chcete si odpočinout a ponechat setkání až na ráno. Majordomus také probudil jednoho z čeledínů, aby se postaral o vaše koně.

Vypravěčka - 24. září 2007 16:18

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Lestat de Valois počkal, až se Roxanne ustrojila do šatů a Beltrán přichystal jejich koně. Venku stále prší, bouře bude nejspíš zuřit nad krajem až do rána. Upír se zahalil do svého pláště, klobouk si stáhl hlouběji do čela a vyšvihnul se na svého hřebce. Kůň je na něj zvyklý, tak se ani neplaší. Zvířata jinak těžko snáší tuhle noční rasu, přítomnost dravce je znervózňuje. Vyjel na cestu před vámi, aby vás vedl. Tempo jízdy přizpůsobil vašim možnostem a podmínkám. Vzhledem k noci a počasí nemáte z projížďky po kraji nic moc. Noc a déšť proměnila les v černou masu lišící se jen hlubšími stíny. Cesta je rozbahněná, mezi kameny tečou stužky vody, ale i tak se dá projet. Těžko odhadnout, jak dlouho jste jeli, ale moc daleko to nebylo, když se na temném nebi proti vám otevřel pohled na černou siluetu starého šlechtického sídla. I v temnotě je patrné, že dům je skutečně velký a rozlehlý, postavený kdyzi dávno v gotickém slohu. Kolem něj se rozkládá zahrada obehnaná silnou zdí a mřížovým. Široká brnána je však otevřená, příjezdová cesta vede zahradou na malé nádvoří k průčelí domu. Přijeli jste pozdě v noci, na vaše zaklepání otevřel starý majordomus. Ač je pozdě a všichni již nejspíš spí, je stále ustrojený v livreji. Lestat se mu představil jako vikomt de Valois, vás uvedl jako přítelkyni komtesy Reginy s manželem. Majordomus vás uvedl do domu. Oznámil vám s lístostí, zvláště Roxanne, že mladá komtesa je již několik dnů pohřešovaná. Hrabě je ještě vzhrůru, pokud chcete, přijme vás v knihovně a sám vám řekne víc. Ovšem je pochopitelné, jestli jste po dlouhé cestě unaveni a chcete si odpočinout a ponechat setkání až na ráno. Majordomus také probudil jednoho z čeledínů, aby se postaral o vaše koně.

Vypravěčka - 25. září 2007 10:05

soukromá zpráva od Vypravěčka pro V pokoji sice není žádné velké teplo, takže těžko říct, jestli ti věci do rána uschnou. Ale ve skříni se při nejhorším najde pár svršků po předchozích obyvatelích domu. Postel je dlouhá a široká, že by se na ní pohodlně vyspali dva lidé. Čelo postele v nohách a za hlavou je zdobené podobně, v nohách je nižší, za hlavou sahá do výše než jak vysoká jsi ty. Postel má nebesa, ale přesto by ses v ní mohla postavit a stále by ses jich hlavou nedotkla. Je vyřezaná z dřeva a mořená. Sloupky nebes ve čtyřech rozích lůžka mají podobu antických sloupů v jónském stylu včetně hlavic. Ulehla jsi do postele a zachumlala ses do deky. Sice je v první chvíli studená, stejně jako vše v pokoji. Ale ji čistá a není cítit zatuchle, služebné pokoj zřejmě odpoledne vyvětraly. Za okamžik ti je pod ní teplo, deka je velká a poměrně těžká, povlečená do sametové, hebké látky. V teple a suchu se ti během okamžiku začaly klížit oči. Spánku ses nebránila, tak tvou mysl odnesl na svých křídlech do noční snové říše. ... Uprostřed noci tě však cosi probudilo. Otevřela jsi oči a posadila ses na posteli, aby ses rozhlédla co to mohlo být. Venku ještě stále prší, noc je černá a nevlídná. Pokoj slabě osvětluje plamen vyhasínající svíčky, kterou jsi zřejmě před spaním zapomněla sfouknout. V jeho teplém světle vidíš čelo postele v nohách, stolek a dveře do pokoje. Všude se zdá být ticho a klid. Už sis znovu chtěla lehnout a oddat se spánku, když jsi z chodby zaslechla tichý zvuk. Snad to jsou čísi nkroky, jakoby někdo přecházel za tvýma dveřma. Náhle se kroky zastavily. Napínáš uši, ale nic neslyšíš. Do tvé duše se vloudila svíravá úzkost. Nevíš, čeho by ses měla bát, kroky mohly být jen vrzáním starých prken ve starém domě. Staré domy vydávají své zvuky. Ale ať se snažíš rozumem uklidnit sebevíc, stále cítíš úzkost a strach. Podvědomě cítíš, že tohle nebyl jen dům, že tam někdo je... a čeká.

Arnold Stormbringer - 25. září 2007 18:25

soukromá zpráva od Arnold Stormbringer pro Převléknu se, dám oblečení trochu do pořádku a natáhnu si darované rukavice. Připravím svého i Roxannina koně. Jsem připraven vyrazit, snad mě plášť s kápí ochrání před nepřízní počasí. Už abychom tam byli, pomyslím si nespokojeně. Cesta není těžká, jen nepohodlná a nepříjemná. A já už chci, aby se má milovaná ocitla v klidu a bezpečí. Někde, kde by ji neohrožoval padající dům a hladový dravec – já. Ukloním se, rozhovor zatím nechávám na Lestatovi. Ustoupím Roxanne, vejdu za ní a pomohu jí z pláště. Spolu se svým je zatím zavěsím na věšák – jsem si jistý, že se o ně někdo postará. Soucitně sevřu ručku rusovlásky, a jak muž pokračuje ve vyprávění, přivinu ji ke své hrudi. Políbím ji do vlasů, hladím ji po zádech. „Miláčku, nevyspím se, jestli nebudu vědět, co se s tvou přítelkyní stalo. Myslím, že bychom si měli špatné zprávy poslechnout vcelku, abychom se z nich co nejdříve vzpamatovali.“ Pohladím ji po tváři. „Vyslechneme si, co nám hrabě může říct, a pak se prospíme, ano?“ Není to žádný rozkaz, skutečně je to návrh, který může být odmítnut.

Světlana Volkova - 25. září 2007 19:42

soukromá zpráva od Světlana Volkova pro Moje čilost díky dárku od upíra a nadšení poněkud ochably jako plášť nacucaný vodou. Ta cesta je nutná, opakuju si pořád, protože jinak bych se asi začala vztekat, že mě tahají ke všem čertům - a tam by navíc bylo asi tepleji a víc sucho. Jako správná mladá dáma bych měla jet na speciálním sedle, hezky vzpřímeně a dle pravidel, ale všechno je jinak. Choulím se před větvemi i deštěm, třesu se lezavou zimou a závidím těm dvěma, že nic z toho necítí víc než něco otravně vlhkého. Musím Beltránovi pomoct, protože pak... Pak bude líp. Tvářit se zdrceně mi jde. Nemusím to příliš hrát, schlíple vypadám kvůli dešti už preventivně. Muži, navíc nějací sluhové a uprostřed noci, nebudou zkoumat, zda je můj pohled patřičně zoufalý a vůbec. Stejně se ode mě nečeká, že něco řeknu, mlčenlivý úžas je mnohdy lepší. A tak pokývám hlavou. Inu, poslušná ženuška. Byť jen naoko. Zatím mě drží na nohou vidina pořádné postele a teplého pokoje, pro to bych si vyslechla klidně i kázání pomateného mnicha.

Mau - 26. září 2007 00:29

Strnule sedím uprostřed postele, křečovitě tisknu v dlaních svůj křížeček a přemýšlím co dělat.. .. jsem tu úplně nahá a někdo asi číhá za dveřmi .. zamčela jsem? Co teď bože! .. Chvíli jsem pohlédla ke svým věcem, ale hned jsem se otřásla zimou při pocitu že bych se měla znovu soukat do těch mokrých věcí.. Nakonec se jen v posteli postavím, zabalím se do deky a pomalu takto z ní slezu .. Jednou rukou držím deku a v druhé stále tisknu křížek.. Takto udělám dva kroky směrem ke dveřím a dost vzděšeným hlasem křiknu.. .. kdo je tam? Co tam děláte?

Vypravěčka - 26. září 2007 14:34

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Majordomus přikývl na znamení pochopení a rukou ukázal dál do domu. V druhé ruce drží několikaramenný svícen - jediné světlo, které vidíte. Dům se jinak noří do temnoty noci osvětlené jen občasným zábleskem odcházející bouřky. Déšť bubnuje na oknech, ale jinak je dům tichý... spíše jako hrobka, než obydlí živých. Je tu zima a syrovo jako v místech, kde se již dávno netopilo. Z haly si toho mnoho prohlédnout nemůžete, světlo svícnu v rukách starého muže osvětluje jen nejbližší okolí. "Následujte mne, prosím. Pan hrabě vás přijme v knihovně." Odpověděl bledý, starý muž odměřeným tónem. Zamířil přes halu ke schodišti, z jeho tvaru lze usuzovat, že to je pouze jedna polovina, jedno křídlo schodiště. Mírně se stáčí do boku a s druhým schodištěm se opět spojuje na úrovni prvního podlaží. Vede vás po pravém křídle schodiště. Vaše kroky praští na starých dřevěných schodech, ale zvuky umlkají. Těžké ticho je překryje a zadusí dříve než mohou narušit mrtvý klid domu. Vyřezávané zábradlí je zdobené motivy z ráje. Andělé nesou lomené oblouky zdobené řezbou a motivy drobných lístků. Měkké světlo svic pomalu klouže po jejich jemných tvářích, oživuje peří jejich křídel a jejich roucha se vlní v komíhání plamínků. Patrem vás majordomus provedl až před veliké dveře o poznání větší než ostatní v domě. Jsou přímo na ochozu jednoho z dalších schodišť v místech, kde zřejmě hlavní křídlo přechází v jedno z bočních. Jeho zaklepání opět zaniklo až v nepřirozeném tichu domu. Pak otevřel dveře a vstoupil dovnitř. V domě máš podivný pocit. Snad je to únavou s nepříjemné cesty, snad chladem a vyčerpáním, ale téměř ses roztřásla i tady, v suchu. Vysoké stropy s lomenou klenbou, silné zdi, které nepustí žádný výkřik... kdo ví, proč tě napadlo v této spojitosti právě toto. Spletité chodby, desítky pokojů... schodiště, průchody... Člověk by se tu klidně mohl ztratit a nikdo by ho nikdy víc nespatřil. Doufala jsi v azyl, v místo, kde si odpočineš... a místo toho ses ocitla spíš v hrobce. Když procházíš kolem soch, které jen vyhlédnou ze tmy na prchavý okamžik ozářeny světlem svic, máš pocit, že tě jejich oči sledují... dál... i když jejich tváře zas dávno zmizely ve stínech. Snad je to jen nocí... Snad až slunce vyjde se i tohle místo projasní...

Vypravěčka - 26. září 2007 16:53

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Majordomus přikývl na znamení pochopení a rukou ukázal dál do domu. V druhé ruce drží několikaramenný svícen - jediné světlo, které vidíte. Dům se jinak noří do temnoty noci osvětlené jen občasným zábleskem odcházející bouřky. Déšť bubnuje na oknech, ale jinak je dům tichý... spíše jako hrobka, než obydlí živých. Je tu zima a syrovo jako v místech, kde se již dávno netopilo. Z haly si toho mnoho prohlédnout nemůžete, světlo svícnu v rukách starého muže osvětluje jen nejbližší okolí. "Následujte mne, prosím. Pan hrabě vás přijme v knihovně." Odpověděl bledý, starý muž odměřeným tónem. Zamířil přes halu ke schodišti, z jeho tvaru lze usuzovat, že to je pouze jedna polovina, jedno křídlo schodiště. Mírně se stáčí do boku a s druhým schodištěm se opět spojuje na úrovni prvního podlaží. Vede vás po pravém křídle schodiště. Vaše kroky praští na starých dřevěných schodech, ale zvuky umlkají. Těžké ticho je překryje a zadusí dříve než mohou narušit mrtvý klid domu. Vyřezávané zábradlí je zdobené motivy z ráje. Andělé nesou lomené oblouky zdobené řezbou a motivy drobných lístků. Měkké světlo svic pomalu klouže po jejich jemných tvářích, oživuje peří jejich křídel a jejich roucha se vlní v komíhání plamínků. Patrem vás majordomus provedl až před veliké dveře o poznání větší než ostatní v domě. Jsou přímo na ochozu jednoho z dalších schodišť v místech, kde zřejmě hlavní křídlo přechází v jedno z bočních. Jeho zaklepání opět zaniklo až v nepřirozeném tichu domu. Pak otevřel dveře a vstoupil dovnitř. Dveře nechal otevřené, aby ho vaše trojice mohla následovat dovnitř. Když se podíváš na Roxanne, všimneš si, že tvá drahá se tu cítí poněkud ztísněně. Je pobledlá a strnulá, ale možná se ti to jen zdá v matném světle svíček. Lestat se tváří jako šlechtic... v jeho tváři není nic příliš znát, ale i tak se dá odhadnout, že dům jeho zálibě pro ponurá místa vyhovuje.

Arnold Stormbringer - 26. září 2007 18:48

soukromá zpráva od Arnold Stormbringer pro Zde vážně nenarazíme na dům plný veselí, pohody a štěstí. Nadechnu se vzduchu prosyceného stářím a lidskými pachy. A dnes k tomu přispěji. Nedám nijak najevo, že jsem sluhu slyšel, skoro jako bych se za ním hnul náhodou. Roxanne jsem dávno nabídl rámě, už ji neobjímám. Nemám teplo, které bych jí mohl předat. Stoupám po schodech tak, aby Roxanne pohodlně stačila. Nepřipouštím si, že by nám sluha mohl odejít se světlem příliš daleko – vypadá kvalitně a spolehlivě. A staře. Vlastně je dosti podobný schodišti, dokonce v sobě má i jistou krásu – pokud tedy pomineme to, že jako člověk je nevzhledný, jako „nábytek“ totiž vůbec nevypadá špatně. Přitisknu nehřející rty na Roxanninu tvář, usměji se a uvolním jí průchod dveřmi. Pocity, které jsem schopný vyčíst z její tváře, jsou mi cizí stejně jako Lestatovi, dům je pro mě jen další zastávkou na cestě. Jenže já zde nebudu muset zůstat. Jen tuto noc a možná další den. Krátce pohlédnu na majordoma, zhodnotím ho. Už tě někdo vysával, chlape? V duchu ho vyškrtnu ze seznamu možných obětí. Ne. Jeho malátnost by byla příliš nápadná. To kuchař by se mohl snadno vzpamatovat a podkoní… Ano, to by šlo.

Vypravěčka - 26. září 2007 19:06

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Podlaha ač pokrytá kobercem tě zastudila do bosých chodidel. Najednou jakoby se v pokoji ochladilo. Ať napínáš uši sebevíce, neslyšíš nic jiného než déšť za oknem. Ale víš, cítíš, že za dveřmi někdo je... a čeká. V mysli tušíš ruku, která se zvolna natahuje po klice. Zaslechla jsi tiché zapraskání podlahy... jak by někdo přenesl váhu na druhou nohu, nakročil... natáhnul se. Strach ti přišktil hlas, tvoje otázky zazněly zoufale do prázdna... a zůstaly bez odpovědi.

Světlana Volkova - 26. září 2007 19:14

soukromá zpráva od Světlana Volkova pro Víc se přitisknu k Beltránovi, i když je mi z toho ještě větší zima. Svírám jeho paži, jako by mi docela přeskočilo, snažím se dostat do jeho ochranného náručí před čímsi, co vlastně ani neexistuje, a i kdyby, pro upíra je to jen k smíchu. Oni jsou noční tvorové, tmy se nebojí. Já taky ne. Bojím se toho, co je v ní. Právě soužití s upírem mi ukázalo, že "neboj, ve tmě není nic víc, než to, co ve dne" není ani za mák pravda. Číhají tam bytosti podobné jemu - bytosti, pro které jsem snadnou kořistí, když se slabá potácím za světýlkem. Vždykcy jsem byla skálopevně přesvědčena, že mě Beltrán ochrání před čímkoli. Věřila jsem mu a klidně jsem s jeho vedením v noci sešla strmou stezičku. Ovšem tady... Od zjištění, že je upír, jsem si tolik nepřála, aby bylo ráno. Snad bude v knihovně víc světla. Ano, světlo, to lidi přitahuje jako můry, protože díky němu žijí. Povzdechnu si. Už abych byla zase silná a pořádná nevěsta, ne jen něco, s čím se Beltrán musí obtěžovat, protože bych mu nestačila a v podmínkách, jaké snese on, nevydržela.

Vypravěčka - 26. září 2007 20:42

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Majordomus vaši trojici zavedl do knihovny. Mnohé domy mají pokoj, kterému se vznešeně říká knihovna... ve skutečnosti je to jen obyčejná místnost, kde je několik polic s knihami, stolek a křesla na čtení. Ovšem zde je tento název zcela na místě. Knihovna je osvětlena mnohem lépe než chodby. Sice to není plné světlo, ale několik sloupových svícnů se silnými voskovicemi alespoň z části osvětluje prostor. Knihovna sahá přes dvě podlaží. Klenutý strop kdesi ve výšce je sice ve stínu, je i tak je na něm znát jakási malba. V úrovni patra je dřevěný ochoz spojený s dolní částí knihovny malým točitým schodištěm. Kolem dokola kruhového půdorysu knihovny jsou vysoké police a skříně s uloženými knihami. Bude jich tu zřejmě až několik tisíc. Dole je velký psací stůl, historické globy v dřevěných stojanech. Jeden znázorňuje mapu světa a druhý oblohy. Dále je tu několik pultů na vysoké noze pro uložení rozevřených knih. Čtecí stolky, křesla... Za dne přichází světlo do knihovny velkými okny v průčelí obou pater. Za velkým psacím stolem z tmavého dřeva, který má přední nohy zdobené ornamentální řezbou lvů, sedí starší prošedivělý muž v dobře padnoucím oblečení z drahé látky v tmavějších barvách. Majordomus vás krátce uvedl tak, jak vás předtím Lestat představil. Na stole před ním leží rozevřená silná kniha vázaná v kůži. Světlo ze svou lamp na krajích stolu se odráží od zažloutlých ručně psaných stránek. Muž k vám vzhlédl, když jste vešli dovnitř. Je na něm patrná únava, ale i starost, která brání jeho klidnému spánku. "Dobrý večer, jsem hrabě van Tassel. Rád bych vás ve svém domě uvítal za jiných okolností. Majordomus vás jistě zpravil o té hrozné události. " Obrátil se pak pohledem spíše na Roxanne. "Vážila jste dlouho cestu, ale musím vás zarmoutit. Moje neteř Regina zmizela."

Vypravěčka - 26. září 2007 20:42

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Majordomus vaši trojici zavedl do knihovny. Mnohé domy mají pokoj, kterému se vznešeně říká knihovna... ve skutečnosti je to jen obyčejná místnost, kde je několik polic s knihami, stolek a křesla na čtení. Ovšem zde je tento název zcela na místě. Knihovna je osvětlena mnohem lépe než chodby. Sice to není plné světlo, ale několik sloupových svícnů se silnými voskovicemi alespoň z části osvětluje prostor. Knihovna sahá přes dvě podlaží. Klenutý strop kdesi ve výšce je sice ve stínu, je i tak je na něm znát jakási malba. V úrovni patra je dřevěný ochoz spojený s dolní částí knihovny malým točitým schodištěm. Kolem dokola kruhového půdorysu knihovny jsou vysoké police a skříně s uloženými knihami. Bude jich tu zřejmě až několik tisíc. Dole je velký psací stůl, historické globy v dřevěných stojanech. Jeden znázorňuje mapu světa a druhý oblohy. Dále je tu několik pultů na vysoké noze pro uložení rozevřených knih. Čtecí stolky, křesla... Za dne přichází světlo do knihovny velkými okny v průčelí obou pater. Za velkým psacím stolem z tmavého dřeva, který má přední nohy zdobené ornamentální řezbou lvů, sedí starší prošedivělý muž v dobře padnoucím oblečení z drahé látky v tmavějších barvách. Majordomus vás krátce uvedl tak, jak vás předtím Lestat představil. Na stole před ním leží rozevřená silná kniha vázaná v kůži. Světlo ze svou lamp na krajích stolu se odráží od zažloutlých ručně psaných stránek. Muž k vám vzhlédl, když jste vešli dovnitř. Je na něm patrná únava, ale i starost, která brání jeho klidnému spánku. "Dobrý večer, jsem hrabě van Tassel. Rád bych vás ve svém domě uvítal za jiných okolností. Majordomus vás jistě zpravil o té hrozné události. " Obrátil se pak pohledem spíše na Roxanne. "Vážila jste dlouho cestu, ale musím vás zarmoutit. Moje neteř Regina zmizela."

Martin Sovering - 27. září 2007 09:05

soukromá zpráva od Martin Sovering pro Co to má být? Je to nějaký zlotřilec, nebo že by to byl sluchový klam vyvolaný pozdní hodinou a atmosférou domu? Při pohledu na schodiště se zastavím a začnu horečně přemýšlet kudy dál. Z přemýšlení o cestě mě stále ruší ty neznámé kroky. Vzhledem k tomu, že se ozvou vždy, když vyrazím já, udělám jednoduchý pokus. Otočím se a vyrazím směrem kudy jsem právě šel. Ovšem nehodlám dojít znovu k rytíři. Pouze chci vědět, kdo to za mnou jde! "Nemysli si, že se budu bát nějakého strašidla. Na takové nesmysly odmítám věřit," zamumlám tak nějak do vzduchu. Ani nevím, zda hovořím s neviditelným následovatelem, či se svým vlastním strachem.

Vypravěčka - 27. září 2007 09:55

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Jak ses otočil, udeřil tě do tváře silný poryv studeného průvanu. Odhrnul ti vlasy z čela, projel pod šaty až na kůži a zastudil v kostech... Plamen sviíce ve tvojí ruce zakolísal... a zhasl jak zmařený lidský život. Ocitl ses tedy sám ve tmě chodby... nebo alespoň můžeš doufat, že sám. Skoro jsi nepoznal svůj hlas, zní v něm více strachu a nervozity, než jsi byl ochotný si připustit. Před tebou je ještě dlouhá noc a ty jsi zabloudil kdesi v chodbách domu... Van Tasselovo sídlo se všemi svými chodbami, pokoji, průchody a schodišti připomíná labyrint. Člověk se tu snadno může ztratit... nebo třeba zmizet, když nechce být nalezen.

Martin Sovering - 27. září 2007 10:39

soukromá zpráva od Martin Sovering pro Otřesu se a zježí se mi vlasy i všechny chloupky. V první chvíli instynktivně vytáhnu zbraň a namířím jí ... do tmy. Pochopitelně mi věci, které jsem v této ruce držel vypadly na zem. Ozval se zvuk rozbíjejícího se skla a já můžu jen předpokládat, že se něco i vysypalo. Zatraceně! No to snad ne! Co je tohle za dům?! Uvědomím si, že se chovám jako pitomec. V té tmě nevidím ani na špičku svého nosu tak kam to mířím? A to zastřelím průvan? Pistoli zase zasunu pod kabátec, přidřepnu si a začnu šátrat po zemi. Někde tu mám křesadlo. Ale kde? Zatracená tma a zatracený průvan a zatrace ... Srovnám si v hlavě slovo zatracený, přiřadím k němu slovo dům a pak se raději pokusím myslet na něco jiného. Sousloví zatracený dům se mi ani trochu nelíbí.

Vypravěčka - 27. září 2007 11:13

soukromá zpráva od Vypravěčka pro V první chvíli sice nic nevidíš, můžeš jen po slepu tápat v temnotě, ale postupně si tvoje oči začínají přivykat a ty rozlišuješ jednotlivé stíny... na konci chodby vidíš slabě prosvítat skleněnou vitráž s rytířem. Nakonec se ti podařilo vyštrachat křesadlo a po několika pokusuchech zažehnout svíci. Její měkké, matné světlo se rozlilo kolem. Vysmíváš se pověrčivým lidem, ale nekonec se sám téměř modlíš za světlo a upínáš se k němu jako k nejvyšší instanci. Ač se na to snažíš nemyslet, sousloví zatracený dům ti několikrát projelo myslí, ta si s ním pohrála a najednou ti v myšlenkách vytanulo Dům zatracených... tvůj pohled spočinul na obraze znázorňujícím maškarní bál. Na první pohled není na reji masek nic podivného, ale jak ses na něj zahleděl, vidíš podivná gesta a grimasy některých postav... krvavé stopy na hrdlech, smrt co se připlížila v tanci, studené pichlavé oči za škraboškami a vyceněné špičáky lačnící po krvi.

Martin Sovering - 27. září 2007 11:30

soukromá zpráva od Martin Sovering pro Na co přesně potřebuji světlo? Pokud je vidět i bez něj, pak ... napadne mě, že pokud nebudu používat svíci, nebudu od ní oslněn a uvidím toho více. Ale rozhlížet se můžu až ráno ... copak to tu je? Obraz mě rozhodně zaujal. Někde hluboko v mysli mě začíná docházet, že tento případ budu muset řešit poněkud jinak, než všechny doposud. Na nějaké čáry máry nevěřím, ale svět neznáme dokonale a to, co se nám nyní jeví jako záhada, by lidé za sto let rozluštili během chvíle... Přistoupím k obrazu a pořádně si ho prohlédnu. Dívám se na lidi, kteří se na něm vyskytují, dívám a na prostředí, které je na něm zobrazeno. No, doufám, že mými svědky v tomto případu nebudou obrazy na stěnách a brnění ve výklencích. Mráz mi přeběhne po zádech, při pohledu na ty ledově zlé výrazy ... Nakonec nechám obraz obrazem a zamířím ke schodišti. Takže ... v jakém patře jsem a do jakého že to patra chci?

Arnold Stormbringer - 27. září 2007 18:34

soukromá zpráva od Arnold Stormbringer pro Jsem příjemně překvapen rozlehlostí knihovny. Musím se usmát – a vytáhnout kapesník. Sice možná ani neumí číst, ale nashromáždil toho pěkné množství. A já se musím stát skutečně nemocným a přecitlivělým šlechticem. S trochou úsilí kýchnu. Postavím se ke stolu na vzdálenost, kterou vyžaduje etiketa. Otřu si nos kapesníkem a ukloním se jako šlechtic šlechtici – téměř neznatelně. Byli jsme jakž takž představeni, což zatím stačí. „Je nám líto, že přicházíme v takovou dobu,“ řeknu tónem vyjadřující upřímný soucit, ovšem s utrpením Roxanne – to prozradí pohled. „Doba nepřeje dobrým lidem, přesto by si měli přátelé pomáhat. A ač jsem vaši neteř neznal,“ pokračuji po tichém zachrchlání, „nabízím vám svou pomoc.“

Vypravěčka - 28. září 2007 17:17

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Po chvilce rozvažování u schodiště ses rozhodl zkusit své štěstí o patro níže. Sešel jsi dolů, tam máš pocit, že ti je chodba už více povědomá. Zamířil jsi dál a nakonec se ti s ještě jedním malým vracením a hledáním cesty podařilo najít chodbu, kde je i Reginin pokoj. Dveře její komnaty jsi rozpoznal celkem snadno, liší se od ostatních dveří v domě. Vzal jsi za kliku a pomalu je otevřel. Ačkoliv jsou z masivního dřeva, kloužou v pantech snadno a bez skřípění. Pokoj se topí v temnotě. Nebe venku je zatažené, takže sem světlo nevniká ani velkým oknem. Svíčka ve tvé ruce osvětluje jen malý kruh kolem tebe. Pokud budeš chtít něco vypátrat, bude potřeba více světla... Vzpomínáš si, že v komtesině pokoji bylo několik lamp a svícnů.

Světlana Volkova - 29. září 2007 13:00

soukromá zpráva od Světlana Volkova pro Lehce poklesnu v kolenou, v rukou na lemu umolousanou a zacákanou sukni. Stále je všechno na Beltránovi, alespoň dnes, dokud mě nenapadne, čeho se chytit. A taky dokud si neodpočinu hezky u teplých kamen, pokud je tady vůbec mají. Moje mlčení nemá být projevem nezdvořilosti, spíš jako předtím oné zdrcenosti. Já posmrkávání hrát nemusím. V takovém počasí se mě rýma zmocní raz dva. Krátce pohlédnu na Lestata, zda se nám po cestě do knihovny neztratil. Ne, je tu, tváří se pořád stejně. Neodbytný pocit, že bych měla něco říct, mě donutí se zeptat aspoň na prostou věc: "A... kdy se to stalo? Jak dlouho je pryč..."

Vypravěčka - 29. září 2007 15:24

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Lestat si zaujatým pohledem prohlédl knihovnu. V celé věci vystupuje jako jeden místní šlechtic, který měl to potěšení se s komtesou setkal, a když zaslechl zprávu o jejím zmizení, rozhodl se nabídnout svoji pomoc. Hrabě se na Beltrána posmrkávajícího Beltrána podíval poněkud zvláštně. Možná ho Beltrán špatně odhadl a přecitlivělý mladý šlechtic v něm příliš sympatií neprobudil. Hrabě je sice už staršího věku, ale jeho držení těla je pevné a rovné, prozrazující lepší kondici než by mnohý očekával od muže jeho let. Nad nabídkou obou mužů přikývl hlavou. "Vaši nabídku rád přijímám. Buďte mými hosty." Ostatně už tak do svého domu sezval různé dobrodruhy i vyšetřovatele, není tedy důvod odmítat pomoc dalších dvou mužů. O poznání méně formálněji se obrátil pak zpět k Roxanne, zatím to vypadá, že nepojal nejmenší podezdření ohledně její známosti se svou neteří. "Regina zmizela před pěti dny." Podle hlasu je znát, že mu na dívce skutečně záleží. "Ztratila se ze svého pokoje, kde po ní zůstala jen jediná stopa - podivný obraz."

Vypravěčka - 29. září 2007 15:24

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Lestat si zaujatým pohledem prohlédl knihovnu. V celé věci vystupuje jako jeden místní šlechtic, který měl to potěšení se s komtesou setkal, a když zaslechl zprávu o jejím zmizení, rozhodl se nabídnout svoji pomoc. Hrabě se na Beltrána posmrkávajícího Beltrána podíval poněkud zvláštně. Možná ho Beltrán špatně odhadl a přecitlivělý mladý šlechtic v něm příliš sympatií neprobudil. Hrabě je sice už staršího věku, ale jeho držení těla je pevné a rovné, prozrazující lepší kondici než by mnohý očekával od muže jeho let. Nad nabídkou obou mužů přikývl hlavou. "Vaši nabídku rád přijímám. Buďte mými hosty." Ostatně už tak do svého domu sezval různé dobrodruhy i vyšetřovatele, není tedy důvod odmítat pomoc dalších dvou mužů. O poznání méně formálněji se obrátil pak zpět k Roxanne, zatím to vypadá, že nepojal nejmenší podezdření ohledně její známosti se svou neteří. "Regina zmizela před pěti dny." Podle hlasu je znát, že mu na dívce skutečně záleží. "Ztratila se ze svého pokoje, kde po ní zůstala jen jediná stopa - podivný obraz."

Arnold Stormbringer - 29. září 2007 22:54

soukromá zpráva od Arnold Stormbringer pro Mám co dělat, abych nezajásal a udržel si výraz slabocha – ten muž se mnou nesoucítí, je mnou, doufejme, znechucen! Tedy, pokud není dobrý herec. Nevypadám schopně, bude spoléhat, že všechnu práci zastane Lestate. Mne bude považovat za poskoka. Překážejícího poskoka. Řádně se narovnám, skoro se zakloním, pak sebou trhnu, kapesník před tváří, ale nekýchnu. Skloním kapesník, ale jentaktak jej stihnu vrátit do cesty kýchnutí. „Omlouvám se,“ zahučím, jako kdybychom byli na svatbě a kněz se právě zeptal, zda má někdo námitek. „Ehm,“ upozorním na sebe nesměle, „mohli bychom ten obraz vidět? Samozřejmě ne teď!“ upřesním rychle. „Už dost na tom, že vás obtěžujeme v tak pozdní hodinu.“

Ian ´LightingChain´ Belwero - 30. září 2007 19:22

soukromá zpráva od Ian ´LightingChain´ Belwero pro Poslouchám malou provázecí pohádku o domě. "Věřím, že je jeho duše stará." Pravím hlasem, který v opuštěnosti domu působí jako usedající chlad. "Možná starší než si většina myslí. Vždy je zde další možnost předchozího života domu." Pomyslím si trochu zasněně. Pak napnu pohled do tmy. "Myslím, že můžem vyrazit v prohlídku." Pravím hlasem, který naznačuje, že již není potřeba.

Světlana Volkova - 30. září 2007 22:40

soukromá zpráva od Světlana Volkova pro Obraz? Buď ji ten, co ji unesl, dal vymalovat... Ne, hloupost. Kdy by to stihl udělat? Leda někde v těch školách, tím pádem by ji musel znát předtím. A že by byla zakletá v obraze jako princezna z pohádek? Nedivila bych se, kdyby jedno z toho byla pravda. V takovém domě, navíc dívce, co ji hledají dva upíři, se může stát cokoli. "A ani po pěti dnech stále nic? Třeba dopis..." Je jasné, kam mířím. Nejdřív k racionální věci - pokud ji někdo unesl, možná chce výkupné. Mračím se, jak přemýšlím. Pomáhá mi to, odvádím myšlenky od mokra a zaměstnávám je něčím jiným. Pořád mi tam však nesedí ten obraz, pokud by se jednalo vážně o únos hmotnou bytostí. Nebyl by důvod ho tam nechávat, leda by nás chtěl někdo zmást a přesvědčit, že je to dílo magie. "Pořád nechápu, kdo by chtěl Regině ublížit," zamumlám nakonec, aby mě bylo slyšet, ale neskákala jsem někomu do řeči. Dívám se někam na koberec, rty lehce našpulené v nespokojené grimase, že někdo "ublížil" mé "přítelkyni". Jako bych se najednou probrala z úvah, pokusím se omluvně pousmát. "Beltrán má asi pravdu. Jen... jsem chtěla vědět co nejdřív, co s ní... Co se stalo." Když ke mně nebyl tak škrobený, na Regině mu záleží a já jsem údajně jediné živé pojítko s ní, o kterém ví, snad pochopí a uvěří.

Saline - 02. října 2007 16:00
	soukromá zpráva od Saline pro Krátce přikývnu a jsem připravený následovat pana von Anar, podle toho kam on vyrazí. Chtěl se podívat odkud je obraz, tohle je nejpřesnější určení, jaké mu mohu poskytnout... dále je tedy na něm, kde se rozhodne začít. Já ho jen v tichosti doprovázím, sám jsem zvědav, co objeví. V těhle končinách domu jsem byl jednou, či snad dvakrát.

Vypravěčka - 03. října 2007 10:34

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Hrabě se podíval na Beltrána nezaujatým pohledem. "Ovšem, můžete se podívat do jejího pokoje. Jsou tu i další lidé s praxí v podobných záležitostech. Předpokládám, že se s nimi setláte u snídaně." Lestat moc nemluví, ale hrabě mu věnoval zkoumavý pohled. Možná se snaží pátrat v paměti, kdy a jak se mu Regina zmínila o setkání s tímto mužem. Poznámka Roxanne vyvolala stín smutku ve tváři muže, tiše si povzdechl a zavrtěl hlavou. "Ne, krom toho prokletého obrazu se nenašlo vůbec nic." Po krátké odmlce pokračuje. "Zmizela snad v noci, ráno její služebná Reginu nenašla v pokoji. Prohledali jsme dům i okolí a nikde se nenašla ani stopa." Když mladá žena vyjádří nepochopení, kdo by chtěl Regině ublížit, hrabě jen pokývá. Zjevně i jeho takhle otázka trápí. "Jistě, to je v pořádku. Reginu jistě vaše návštěva potěší." Vyjádřil hrabě víru, že se jeho neteř najde... "Je pozdě, musíte být unavení po cestě. Majordomus vám ukáže vaše pokoje. Dobrou noc." Rozloučil se s vámi hrabě a pokynul majordomovi. Ten vám ukázal ke dveřím a vyzval vás, abyste ho následovali.

Vypravěčka - 03. října 2007 10:34

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Hrabě se podíval na Beltrána nezaujatým pohledem. "Ovšem, můžete se podívat do jejího pokoje. Jsou tu i další lidé s praxí v podobných záležitostech. Předpokládám, že se s nimi setláte u snídaně." Lestat moc nemluví, ale hrabě mu věnoval zkoumavý pohled. Možná se snaží pátrat v paměti, kdy a jak se mu Regina zmínila o setkání s tímto mužem. Poznámka Roxanne vyvolala stín smutku ve tváři muže, tiše si povzdechl a zavrtěl hlavou. "Ne, krom toho prokletého obrazu se nenašlo vůbec nic." Po krátké odmlce pokračuje. "Zmizela snad v noci, ráno její služebná Reginu nenašla v pokoji. Prohledali jsme dům i okolí a nikde se nenašla ani stopa." Když mladá žena vyjádří nepochopení, kdo by chtěl Regině ublížit, hrabě jen pokývá. Zjevně i jeho takhle otázka trápí. "Jistě, to je v pořádku. Reginu jistě vaše návštěva potěší." Vyjádřil hrabě víru, že se jeho neteř najde... "Je pozdě, musíte být unavení po cestě. Majordomus vám ukáže vaše pokoje. Dobrou noc." Rozloučil se s vámi hrabě a pokynul majordomovi. Ten vám ukázal ke dveřím a vyzval vás, abyste ho následovali.

Martin Sovering - 03. října 2007 13:37

soukromá zpráva od Martin Sovering pro "No konečně. Už jsem se bál, že to nenajdu," oddechnu si, zavřu dveře a než se dám do rozsvěcení lamp, položím svícen na zem a v tomto slabém světle prohlížím koberec. Pro někoho by to asi bylo bláznivé, ale já vím, že v denním světle je všude plno rozptýleného světla, které brání lidskému oku vidět reliéfní detaily. Při světle svíčky tak vystupují na koberci stopy normálně neviditelné. Lezu tedy jako blázen po podlaze a snažím se dešifrovat, jaké stopy tu jsou. Nakonec se zvednu, rozsvítím jednu lampu a poznatky si zapíšu. Pak rozsvítím další lampy a začnu si prohlížet celý pokoj detailněji, než odhadce majetku...

Marcus. - 08. října 2007 16:36
	Ihned jak mě služebné zavedli do mého pokoje si odložím promočené šatstvo a nechám ho schnout rověšené různě po pokoji. Sednu si na postel a jen tak medituji. Nechystám se jit brzo spát a tak ponořen do svých myšlenek přemítám co dál...

Vypravěčka - 14. října 2007 18:06

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Pokoj mladé komtesy se topí v noční temnotě. Pouze se slabým světlem svíčky jsi klesl na kolena a prozkoumáváš podlahu místnosti. Zem je pokrytá měkkým kobercem v jemných barvách, který působí nejen útulně, ale izoluje i studenou kamennou podlahu. Na konci prolézání pokoje jsou tvé výsledky nevalné. Několikrát ses bolestivě praštil o nábytek, který je rozestavený ve tmě v pokoji. Služebné jsou zřejmě opravdu poctivé ve své práci, protože na koberci jsi toho mnoho nenašel. Všude je vysmýčeno a uklizeno. Koberec je podle dotyku a vzhledu stavu nový, na rozdíl od nábytku. Nenese stopy dřívějšího používání. Našel jsi jen dva listy papíru, které zapadly pod postel. Na obou listech jsou uhlem načrtnuté studie člověka. Na prvním je zachycena celá postava muže, jakoby náčrtek nějakého obrazu. Na druhém listu pak detail obličeje. Když ses zadíval pozorněji. rozpoznal jsi rysy muže, který je na obrazu v Reginině pokoji. A u vchodu na balkon bylo v záhybu závěsu zamotané černé ptačí pero.

Martin Sovering - 16. října 2007 14:51

soukromá zpráva od Martin Sovering pro V pokoji komtesy Zatr... já se na to už vykašlu! Blbej stůl! Doháje, proč to zkoumání musí tak bolet? No tedy ... toto? nadávám si při první ráně do hlavy. Při druhé se chytím za naražené místo a skrz stisknuté zuby se ozve zanaříkání. Třetí rána spustí lavinu šeptaných lamentů a to se opakuje při každém dalším setkání se dřevem i jinými materiály. ... Postavím se, rozsvítím dvě lampy a pak posadím se na stoličku. Pak začnu zkoumat kresby. Zjištění, že na papírech je načrtnut muž z obrazu mě překvapí, ale né zas tolik. Však říkali, že do toho obrazu byla celá zblázněná. Takové dívčí poblouznění. Kolik mladý dam v dnešní době obdivuje siláky na plakátech, či v časopisech ... Ptačí pírko uschovám jako důležitý předmět a vydám se obhlédnout několik podle mne důležitých stop. První z nich je, zda v pokoji nebudou další stopy po přítomnosti nějakého ptáka. Sice o tom pochybuji, když si vzpomenu na důkladnost služebných, ale jeden nikdy neví. Druhou věcí je využití posledních poznatků z oboru kriminalistiky. Sám jsem si již několikrát ověřil, že lidé po sobě zanechávají jisté podpisy. Na hladkých a lesklých površích jsou vidět optisknuté dlaně, prsty ... Podle mého názoru je lidská kůže promašťována a tedy při styku s hladkou plochou nechá otisk, stejně jako razítko, či tiskařský lis. Lze pak velmi snadno poznat zda se jedná o velkou ruku muže pracujícího na poli, či ruku malou, kterou obratně vládne dáma z vyšší společnosti. Někteří kolegové ze zahraničí dokonce tvrdí, že se podle otisků prstů dají rozlišovat všichni lidé. Prý je to spolehlivější než pachová stopa, kterou umí nalézt cvičený pes. K tomuto účelu sebou mám černý, grafitový prášek na světlé povrchy a bílý křídový prach na povrchy tmavé. Nyní tedy prolézám pokoj, s pomocí lupy a lampy svítím na všechno, kde by mohly být vidět nějaké ty otisky a pokud nějaký naleznu, popráším ho a pak si ho překreslím do svého bloku a detailně popíšu. Je to zdlouhavá a úmorná práce. Nakonec mě únava přemůže. Asi je čas vrátit se do pokoje a prospat se.

Vypravěčka - 04. listopadu 2007 20:48

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Majordomus se na pokyn hraběte uklonil a vybídl vás, abyste jej následovali do vašich pokojů. Provází vás studenýma chodbama a tmou opuštěného sídla. Až nakonec zastavil v jedné chodbě, která se na první pohled ničím neliší od ostatních, kterými jste procházeli. Na první z vyřezávaných tmavých dveří s těžkým kováním ukázal s pohledem na Lestata. Uvedl do pokoje. Lestat se jen krátce otočil a popřál vám dobrou noc... ve stínech chodby se krátce zaleskl jeho dravčí úsměv. Vás dva uvedl před další dveře pokoje, které jsou v o něco větším odstupu od předchozích než ostatní v chodbě. Jako manžele vás ubytoval do jednoho pokoje. Uctivě vám popřál klidnou noc ... se zvláštním výrazem na slově klidný. Otevřel dveře do pokoje a zapálil několik svic v jednom ze svícnů, abyste nezůstali po tmě. Pak se vzdálil. Vy máte možnost si prohlédnout pokoj, kde jste pro následující noce ubytováni. Pokoj je celkem prostorný, pohodlně se do něj vejdete oba. Okno je zatažené těžkým závěsem tmavě modré barvy. Samet stejné barvy padá v měkkých záhybech z nebes postele až na zem. Postel je vyřezávaná z tmavého dřeva, s masivními čely a sloupy, které drží nebesa. Velikost postele je bohatě dostačující pro dva snad i tři lidi. Jsou zde ustlané deky i polštáře. Pokoj je vybavený nábytkem. Jsou tu skříně, stolek a křesla, toaletní stolek s oválným nastavitelným zrcadlem a další zařízení včetně koberce. Je tu i velký zamřížovaný krb, ve kterém však už dávno oheň neplápolal. Vzduch v pokoji sice není zatuchlý, služebné tu dnes vyvětraly, ale je tu chladno. Ve slabém světle několika svic se na tapetované zdi rýsují dvířka.

Vypravěčka - 04. listopadu 2007 20:48

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Majordomus se na pokyn hraběte uklonil a vybídl vás, abyste jej následovali do vašich pokojů. Provází vás studenýma chodbama a tmou opuštěného sídla. Až nakonec zastavil v jedné chodbě, která se na první pohled ničím neliší od ostatních, kterými jste procházeli. Na první z vyřezávaných tmavých dveří s těžkým kováním ukázal s pohledem na Lestata. Uvedl do pokoje. Lestat se jen krátce otočil a popřál vám dobrou noc... ve stínech chodby se krátce zaleskl jeho dravčí úsměv. Vás dva uvedl před další dveře pokoje, které jsou v o něco větším odstupu od předchozích než ostatní v chodbě. Jako manžele vás ubytoval do jednoho pokoje. Uctivě vám popřál klidnou noc ... se zvláštním výrazem na slově klidný. Otevřel dveře do pokoje a zapálil několik svic v jednom ze svícnů, abyste nezůstali po tmě. Pak se vzdálil. Vy máte možnost si prohlédnout pokoj, kde jste pro následující noce ubytováni. Pokoj je celkem prostorný, pohodlně se do něj vejdete oba. Okno je zatažené těžkým závěsem tmavě modré barvy. Samet stejné barvy padá v měkkých záhybech z nebes postele až na zem. Postel je vyřezávaná z tmavého dřeva, s masivními čely a sloupy, které drží nebesa. Velikost postele je bohatě dostačující pro dva snad i tři lidi. Jsou zde ustlané deky i polštáře. Pokoj je vybavený nábytkem. Jsou tu skříně, stolek a křesla, toaletní stolek s oválným nastavitelným zrcadlem a další zařízení včetně koberce. Je tu i velký zamřížovaný krb, ve kterém však už dávno oheň neplápolal. Vzduch v pokoji sice není zatuchlý, služebné tu dnes vyvětraly, ale je tu chladno. Ve slabém světle několika svic se na tapetované zdi rýsují dvířka.

Světlana Volkova - 04. listopadu 2007 21:19

soukromá zpráva od Světlana Volkova pro Jsem nadšená. Za strastiplnou cestu a chvíli strachu na chodbách tohoto domu to rozhodně stálo. Sotva majordomus odejde, téměř dětinsky se zaraduju nad vybavením pokoje. Trochu zima, ale pořád nehrozí, že mi strop spadne na hlavu, není tu cítit plíseň a zatuchlina a... A vůbec! "Škoda, že taky nemáme takový dům... jen by z něj nemusel jít strach. A co, jsem s tebou. To největší nebezpečí, jakého se můžu bát, je tvůj chtíč a hlad." Loupnu po něm očima a usměju se. Po dlouhé době jako dřív, ne znaveně. Když má člověk nějakou naději na lepší časy, i strasti těla jdou stranou. Věřím, že mě tady dobře pohostí a já zase o něco zesílím. Beltrán nemůže neustále krást a penězmi také nesmíme plýtvat. Za bohaté jídlo snad kuchaři zlíbám ruce. V návalu entuziasmu svého manžela políbím, jako bych chtěla rozehřát studené tělo. Večer se vydařil - nové a krásné šaty, opuštění naší barabizny a nastěhování se do domu, který je v celku. Jen doufám, že nebudu mít nějaké hnusné sny. Pod vším tím nadšením se skryl tetelivý strach, který si teď už zase nepřipouštím.

Vypravěčka - 04. listopadu 2007 22:11

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Rozsvítil jsi lampy a podíval ses na uhlem načrtnuté kresby. Vzhlédl jsi k onomu obrazu, abys porovnal náčertky s plátnem a všiml sis podivné věci. Jakési červené skvrny na bledých rtech muže. Přistoupil jsi blíže k obrazu, aby sis celou věc prohlédl zblízka. Vidíš, že skutečně na rtech muže je cosi červeného... vypadá to jako krev, která by mu vytékala z úst mezi rty a v malém pramínku stékala k bradě. Krev vypadá jak by byla skutečná,.. nejen namalovaná.

Martin Sovering - 05. listopadu 2007 07:42

soukromá zpráva od Martin Sovering pro No nazdar. Tak hohle začíná být velice zajímavé. Trochu mě zamrazí a bezděky se rozhlédnu po pokoji. V chodbách domu to sice není příjemné, ale tady to je mnohem ... nepříjemnější. Místa činu jsou vždy poněkud nepříjemná místa... Vstanu a dojdu k obrazu. Chvíli so ho prohlížím, ale toto světlo není vhodné k detailnímu průzkumu obrazu. Ale pokud to i zblízka bude vypadat jako krev, vezmu kousek hadříku, který mám ve své výbavě a odeberu vzorek, který uložím do připravené krabičky. Následně jsem připraven zhasnout, vyjít na chodbu a vydat se do svého pokoje...

Arnold Stormbringer - 05. listopadu 2007 18:42

soukromá zpráva od Arnold Stormbringer pro Drzý chlap! pomyslím si. Za mých časů bych ho mohl spráskat na nádvoří, host nehost. Při pohledu na místo, kde se má žena snad uzdraví, se neubráním závisti. Také bych chtěl mít takové překrásné sídlo, ale copak je to možné? Nic takového jsem nezdědil, což nemohu říct o našem hostiteli. Oplatím manželce úsměv a schovám kapesník. „Dnes se mého chtíče a hladu neobávej, lásko. Musíš se prospat a já tě nemůžu neustále unavovat svými touhami.“ Nečekané objetí jsem schopen opětovat až po chvíli – skutečně mě vyvedlo z rovnováhy. Sevřu krásnou mladou dámu pevně v chladném náručí, jako kdybych se jí snažil předat část své síly a jistoty. Začichám a najednou si až moc dobře uvědomuji, že objímám člověka – kořist. Dostanu chuť jen trochu zabořit zuby… Jemně se od Roxanne odtáhnu. „Nemůžu ti teď nic brát, miláčku. Převlékni se a pojď si lehnout – zůstanu tu s tebou, než se půjdu projít.“ Zná mě dobře, určitě z výrazu mé tváře pozná, že mám hlad, že budu pít. Svědčí o tom i doteky a pohledy, kterým se bránil, abych jimi nebyl ještě více sváděn.

Světlana Volkova - 05. listopadu 2007 19:34

soukromá zpráva od Světlana Volkova pro Byl dlouho pryč, než mi donesl to, co ukradl, dlouho se mě úzkostlivě střežil. Můj úsměv zmizí, zamračím se. Překousla jsem, že sahá na cizí ženské a dokonce je... líbá svým zvláštním způsobem, protože vím, že pro něj jsou jenom maso, potrava. Jako je pro mě kuře nebo kráva. Ovšem teď mi připadá, že... "Už ti nechutnám?" Kdopak je teď lovec a kořist? Každého predátora zmate, když k němu oběť sama přistupuje, nabízí se mu a láká ho. "Jsou ty z vesnice lepší? Protože... protože jsou zdravé?" Od začátku se mi líbilo, co se mnou dělal. Ve své mysli jsem vyčnívala nad lidmi, protože já jsem upírova milá, on si mě vyvolil za svou manželku i nápoj pro mlsání. Tak co se děje? Vezmu ho za ruku, ať chce nebo ne, a znovu se uminutě přitulím. Neumím snášet odmítnutí.

Arnold Stormbringer - 05. listopadu 2007 20:06

soukromá zpráva od Arnold Stormbringer pro „O to nejde, miláčku,“ zašeptám a pohladím svou nejmilejší oběť po tváři. Pevně ji k sobě přitisknu. „Dost možná jsi tak nemocná právě proto, že jsem tě až příliš často chutnal. Ale dělal jsem to jen proto, že líbání s tebou není jen o chtíči a hladu, je to mnohem víc o tom, co nás spojuje.“ Pohladím rudou hřívu, políbím ouško. Jsem stále stejně chladný, a tak hřejivé city v mém hlase nepřipraveného překvapí.

Světlana Volkova - 05. listopadu 2007 20:22

soukromá zpráva od Světlana Volkova pro Povzdechnu si. "Nechci, abys mě tu nechal samotnou. V cizím domě! Tady hrozí jiná nebezpečí. Když se tu ztratila jedna, může i druhá. Je to tu pěkné, ale mám z toho špatný pocit. Kláštěr je proti tomu přívětivé místo. Taky ano, je tam klid, člověk se nemusí ničeho bát. Až... ehm, na společnost." Schválně trochu natočím krk, abych jím byla blíž zubům. Nevinné nahnutí hlavy, a kolik toho udělá. Živá, trochu prokřehlá, ale teplejší než on. "Nepustím tě," řeknu náhle nečekaně tvrdě. "I kdybych se tvému hladu měla postavit do cesty, buď budeš trpět, nebo se napiješ ode mě. Co si myslíš? Že nebude podezřelé, že zničeho nic mizíš z pokoje své manželky a jdeš se toulat? Ten majordomus se mi nelíbí, má oči všude." Aspoň nějaký rozumný argument.

Arnold Stormbringer - 05. listopadu 2007 20:32

soukromá zpráva od Arnold Stormbringer pro „Ale ty nejsi jen tak nějaké děvče, ty…“ zahledím se na krk, ztěžka polknu a mám co dělat, abych odvrátil pohled. Pomalu ji pustím ze sevření a odtáhnu se. Nevypadám nijak nadšeně jejím rozhodnutím a už vůbec se nezdá, že bych se jím hodlal řídit. „Takhle to nepůjde.“ Naštěstí i já mám vysvětlení. „Nevezmu si tě na svědomí – pořád jsi ještě slabá a snadno se unavíš. Až si tu pobudeš pár dní, pak jistě, ale ne dnes.“ Zvednu prst, abych dal jasně najevo, že hodlám pokračovat. „A v domě se pohybovat umím. Navíc půjdu až za pár hodin, v úplné noci, kdy budou všichni spát.“ Natáhnu ruku a vezmu jemnou ručku do své. „Nechci o tebe přijít, Jiskřičko.“

Světlana Volkova - 05. listopadu 2007 20:43

soukromá zpráva od Světlana Volkova pro Jeho rozhodnutí mě nijak nepotěšilo. Slova jsou pěkná, ale žena někdy potřebuje i činy, v ten správný čas, jaký muži většinou promarní a nepochopí. Nenechám si ruku chytit. "Tak dobře." Takové "dobře" vůbec není dobré. Díky změně prostředí se cítím lépe, i když můj opravdový stav tomu nemusí odpovídat. Posmrkávání, vůbec se nehodící k dámě, není pláčem, ale rýmou. Otočím se zády, vyhrabu ze svých věcí něco na spaní a - světe div se - zalezu do ústraní, za paraván, jako bych se snad styděla. Vyjdu ven v dlouhé noční košili, dlouhé rukávy a knoflíky zapnuté až ke krku. Nechce, tak co bych zbytečně mrzla. Zalezu do natřepaných duchen, že mě opět není skoro vidět, jako když jsem ležela ještě doma. Doufám, že se rychle zahřejí a moc neprofouknou, protože teplého lidského objetí se už nikdy nedočkám.

Vypravěčka - 10. listopadu 2007 15:45

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Rozhůédneš se kolem sebe, ale spatříš jen prázdný pokoj. Stíny nábytku se lehce vlní na podlaze, jak se plamen svíce v tvé ruce zachvěl. Nikdo tu není, nebo alespoň nikoho nevidíš. Červená skvrna na rtech muže vypadá i při pohledu zblízka jako krev... jako krev, která mu vytéká z úst, nebo snad jen zůstala ulpělá na rtech? Možná je to jen barva... Barva, která se podivně zaleskla v záři světla. Ale ať se snažíš sebevíc, nemůžeš si vzpomenout, že bys ji tam viděl, když jsi obraz spatřil prvně. Natáhneš ruku s předem pečlivě nastříhaným kouskem látky směrem k plátnu obrazu. Tvoje ruka se třese, celý dům i zmizení dívky na tebe působí více, než jsi ochoten si připustit. Nepříjemný pocit vzroste, když se trocha červené tekutiny skutečně otře do hadříku. Vazkost, barva, slabý zápach... ano je to krev. Čerstvá krev, která ještě nestačila zcela zaschnout. Jak se jen mohla dostat na obraz? Na krutá ústa bledého muže? Z nejhlubších zákoutí tvojí mysli se začaly vynořovat dávno zapomenuté pověry. Tmářství, proti kterým bojuješ, ale která se v tomto kraji stále zdají být živá. Vytanuly ti střípky pověr o krevsajícíh bytostech ze zásvětí... Zatřásl jsi hlavou, abys odehnal nepříjemné a nechtěné myšlenky. Nuceně ses usmál, abys sám sobě dokázal, že ničemu z toho nevěříš. K tvým uším však nedolehlo sebevědomé pousmání, ale křečovitý úsměšek. Než jsi zhasnul lampu v pokoji, zhnova ses rozhlédl kolem sebe. Chvilku jsi stál proti dveřím na balkon a zíral do tmy za nimi. Na okamžik se ti zdálo, jakoys tam venku cosi zahlédl. Ale když se nic nepohnulo, zhasnul jsi lampu a vyšel na chodbu. Zamířil jsi cestou ke svému pokoji, alespoň jak sis pamatoval, kudy tě vedl majordomus. Dospěl jsi do chodby, kde jsou pokoje s ubytovanými hosty. Všechny dveře se zdají na první pohled stejné, ale neztratil jsi duchapřítomnost a odpočítal dveře od konce chodby. Ani nevíš proč, ale pocítil jsi jistou úlevu, když jsi za sebou konečně zavřel dveře svého pokoje. Oči ti již těžknou olovem únavy... a snad i ta měla dnes na svědomí tvoje zjitření mysli. Ráno, až se vyspíš a vzejde bílý den, dům se jistě nebude jevit tak tajemně... a vše se vysvětlí. Teď je na čase si odpočinout... a naplánovat další postup.

Vypravěčka - 10. listopadu 2007 15:52

soukromá zpráva od Vypravěčka pro o několik hodin později... Roxanne usnula celkem rychle, i když se její spánek nedá označit za nejklidnější. Strasti posledních dnů se na ní podepsaly. Dívka občas ze spánku zanaříká, škubne sebou na posteli... Ale jak se lůžko zahřálo, tělo se uvolnilo v teplé, měkké posteli a pomalu se zklidnila i mysl. Roxanne usnula hlubokým, zaslouženým spánkem. Beltrán dlouho seděl u lůžka své ženy ... a naslouchal. Napínal uši, jestli do ticha noci nepronikne jiný zvuk, než jen dech jeho manželky, kapky na oknech a tiché zapraštění trámů starého dřeva kdesi v útrobách domu. Jestli se neozve tichý šepot, zvuk nohou neslyšně přešlapujících kolem dveří. Ale mrtvý klid domu neruší nic, než dech živé Roxanne. Po několika hodinách uspokojen klidem v domě, tmou a hloubkou noci, potichu vstal od postele a vydal se na lov.

Vypravěčka - 10. listopadu 2007 15:52

soukromá zpráva od Vypravěčka pro o několik hodin později... Roxanne usnula celkem rychle, i když se její spánek nedá označit za nejklidnější. Strasti posledních dnů se na ní podepsaly. Dívka občas ze spánku zanaříká, škubne sebou na posteli... Ale jak se lůžko zahřálo, tělo se uvolnilo v teplé, měkké posteli a pomalu se zklidnila i mysl. Roxanne usnula hlubokým, zaslouženým spánkem. Beltrán dlouho seděl u lůžka své ženy ... a naslouchal. Napínal uši, jestli do ticha noci nepronikne jiný zvuk, než jen dech jeho manželky, kapky na oknech a tiché zapraštění trámů starého dřeva kdesi v útrobách domu. Jestli se neozve tichý šepot, zvuk nohou neslyšně přešlapujících kolem dveří. Ale mrtvý klid domu neruší nic, než dech živé Roxanne. Po několika hodinách uspokojen klidem v domě, tmou a hloubkou noci, potichu vstal od postele a vydal se na lov.

Mau - 11. listopadu 2007 13:13
	soukromá zpráva od Mau pro Bezradně popostávám hned u dveří .. .. chtěla bych křičet, ale nejded to .. Tak tu teď jen stojím a čekám až konečně vezme za tu zatracenou kliku a otevře, abych se mohla zkusit kolem něj prosmýknout a dostat se pryč z tohoto prokletého pokoje..

Arnold Stormbringer - 11. listopadu 2007 16:27

soukromá zpráva od Arnold Stormbringer pro Lov Jako živý jsem čekání nenáviděl, ale jako noční dravec jsem se mu musel naučit. Zaměstnávám svou mysl vymýšlením plánů, nasloucháním dechu své milované, který beru jako velmi lehkou „předehru“ k tomu, co bude následovat. Jenže to nevydrží věčně, a tak dojde i na bezhlesnou poezii a nakonec i na matematické operace. Dobrá hodina může dělit chvíli, kdy jsem vešel do pokoje od té, kdy jsem jej opustil v kalhotách, košili a plášti. A samozřejmě obutý. Jdu tiše po chodbách, naslouchám a čichám u dveří. Mířím do křídla pro hosty, kde by se mohla vyskytnout nějaká vhodná oběť.

Vypravěčka - 12. listopadu 2007 14:19

soukromá zpráva od Vypravěčka pro I ty s Roxanne jsi byl ubytován tam, kde ostatní hosté. Takže si můžeš ušetřit bloudění po chodbách ponurého sídla. Jak jsi čekal u manželčina lůžka, až noc pokročí, měl jsi možnost naslouchat domu. Jako jeden z noční rasy, máš smysly bystřejší, jemnější než lidé. Tvoje vnímání pokračuje i tam, kde jejich skončilo. Po tmě jsi vyklouzl na chodbu a vydal ses dál mezi dveřmi, kde možná odpočívají další. Potřebuješ si vybrat... najít vhodnou oběť. Právě v tomto umění spočíná přežití tvého druhu. Nebýt odhalen, stát se jen přízrakem... legendou a pověrou, co straší ve snech... ale ve skutečnosti nikdo nic neví. Víš o těch, kteří za svou neopartnost zaplatili "životem". I dnes chodí po zemi lovci. Za jedněma dveřma jsi zaslechl dech podobný tomu Roxanninu. Dech mladé ženy. Zastavil ses a chvilku nasloucháš. Natáhl jsi už ruku po klidce a lehce stiskl, ale zarazil ses. Žena se probudila. Slyšel jsi, jak se posadila na posteli. Její hlas tážící se tmy, kdo se v ní skrývá... hlas jehož melodie je plná strachu. Dech se zrychlil, tlukot jejího srdce k tobě proniká skrze dveře a probouzí v tobě hlad. Hlad který již není tlumený láskou. Dívka se zvedla z postele a zůstala stát za dveřmi. Jen tenké dřevo dveří tě dělí od ní... od jejího života, jejího tepla a krve.

Arnold Stormbringer - 12. listopadu 2007 15:51

soukromá zpráva od Arnold Stormbringer pro Hlad mě plní životem a vzrušením, mám chuť dveře vyrvat z pantů, vpadnout dovnitř a sát, rvát a trhat, a až budu nasycen, tak se popatlat krví, kterou bych ze sebe pak mohl celou noc olizovat. Hloupost! okřiknu se v duchu. Jemně položím ruku na dveřní desku. „Slečno, otevřete mi!“ zaprosím naléhavě, ale nijak zvlášť hlasitě. „Slečno, jste tu v nebezpečí! Pojďte se mnou a dovolte mi, abych vás chránil! Slečno, mám o vás strach!“ zním spíš jako kdybych potřeboval chránit já. Můj hlas nabere na naléhavosti: „Blíží se to! Rychle, prosím!“

Vypravěčka - 17. ledna 2008 09:27

Moji milí, omlouvám se za hanebně dlouhou neúčast. Nebyla jsem tady dva měsíce. Po pravdě musím říct, že rozvažuji, jestli vůbec navazovat a jestli pokračovat. Jestli se po takové době ještě vůbec dá navázat. Jestli to má smysl a cenu jak pro vás, tak pro mne. Druhá myšlenka, která mne napadá je ještě fatálnější. Přiznávám se, že rozmýšlím, zda vůbec v hraní na Andoru, nebo v jakémkoliv hraní na netu pokračovat. Nemyslím si, že by to byl definitivní konec navždy, ale ani nevím, kdy bych zase hrála nebo vedla jeskyně. Nechci vás zdržovat a marnit váš čas čekáním. Dávám si tedy lhůtu symbolických 13 dnů. Tedy 13. den očekávejte veškeré příspěvky, nebo moje rozloučeníl. Valkira

Vypravěčka - 30. ledna 2008 17:32

13 dnů uplynulo.... Lhůta skončil, slunce zapadlo a já již vím, co napsat... Jak jsem se rozhodla. Můj dnešní příspěvek bude jen jeden... poslední. Rozloučení po několika letech na... nevím, jak dlouho. Přemýšlela jsem o tom, co vám zde napsat. Jestli jen prosté sbohem, nebo delší rozloučení. Vzhledem k tomu, že se nikdo z vás neozval, vezmu to stručně. Nemohu říct, že by mi docházely nápady, nebo mne nebavilo vést hru. Ale nemám už příliš náladu se zabývat věcmi okolo, dohadovat se s lidmi, uhánět hráče kvůli příspěvkům a řešit situace, kdy po měsíci hraní třetina lidí odejde. Proto jsem se rozhodla, že si dám pauzu. Takže tímto se s vámi loučím.

Ian ´LightingChain´ Belwero - 01. února 2008 09:46
	Jako proč se ozývat? Tohle rozhodnutí leželo na tobě a myslím, že kdyby jsme tu začali vést zuřivou diskuzi ve snaze tě přemluvit, že by to nebylo dobré pro tvoje rozhodování. Proto jsem zcela výjmečně držel zobák. No snad tě odpočinek posílí a v doktorandovi se sem příjdeš ještě podívat. Raught.

Arnold Stormbringer - 01. února 2008 18:07
	Ani odsud se mi nezobrazovaly příspěvky.

Yanyka - Chiroko - 14. února 2008 15:29

Vida, jeden si pauzu dává, jiný se z nedobrovolné, ale o to delší pauzy vrací. Jako já. Co naplat, Valkiřiny jeskyně mám ráda a byly z těch, které jsem si po "Velké čistce" (pracovní název) chtěla nechat. Ale co už. Každý občas potřebuje vypadnout a u PJů se tomu ani nedivím. Je to příliš náročná a nevděčná funkce. Ať už sem PJka ještě zavítá, teď nebo jindy, nebo se tu třeba už neobjeví, chtěla jsem jí poděkovat za ten kus práce, který tu pro nás udělala. A omluvit se. Cítím část viny i na sobě, protože ozvat jsem se mohla. Aspoň na icq. Děkuji, Valkiro, a nezlob se.