Odkaz Dračích jezdců
hrálo se Jindy
od: 10. května 2011 20:40 do: 29. července 2012 17:51
Dobrodružství vedl(a) Darxen
| |
 | Kdysi dávno, v krásné zemi jménem Alagaësie žil jeden elf´, který ulovil a zabil draka. To však byla velká chyba, neboť draci se rozzuřili a to byl začátek dlouhé a krvavé války elfů a draků. Tato válka trvala dllouho a vypadalo to špatně, ale naštěstí to nakonec vyřešil elf jménem Eragon, díky kterému byl nastolen mír mezi draky a elfy, kteří spolu mnoho let bojovali. Tento elf se stal prvním Dračím jezdcem. A díky němu začali elfové a draci spolupracovat... Mír trval stovky let, Dračí jezdci létali na hřbetech svých nádherných draků a ochraňovali říši, ale jen do té doby, dokud se Jezdcem nestal Galbatorix, jehož drak byl zabit a on z toho zešílel. Začal prahnout po pomstě. Jezdci mu odmítli vydat dalšího draka a proto byla započata další krvavá válka. Galbatorix spolu s Křivopřísežníky a Morzanem v jejich čele zabil všechny ostatní Jezdce, sám se prohlásil králem Alagaësie a spolu s drakem Šruikanem, kterého ovládl nyní krutě vládne. Někde hluboko v lesích však stále žije naděje... Stále žijí lidé, kterým není osud Alagaësie lhostejný... Povstanou opět Dračí jezdci? |
| |
 | Cesta do Carvahallu Rázným krokem svých krátkých nohou jsem zkracoval vzdálenost, která mě dělila od poslední výspy civilizace, pokud se to tak dá říct, malé vesnice jménem Carvahall. Už jsem tu byl...kdysi jenže lidské osady mají hloupý zvyk se za století změnit k nepoznání a proto jsem vůbec nečekal, že by my snad mohla být nějak povědomá a taky že nebyla. Co se však za ty roky nezměnilo byla lidská nátura. Sotva jsem se přiblížil na dohled, ti kteří mě spatřili na mě zůstali civět s otevřenýma papulema, tedy pokud měli alespoň kousek slušnosti. Ta druhá, početnější skupina tvořící převážně mladé lidi a děti při pohledu na mou osobu začali ukazovat prstem a vyřvávat TRPASLÍK, TO JE TRPASLÍK načež se mým směrem začal valit houf dětí z dálky jištěný dospělými. Můj vzhled je asi trošku zklamal. Inu, můj ošuntělý zevnějšek má hodně daleko do klasických představ do zlata oděného prcka, ostatně proti těm vřískajícím špuntům jsem měl výhodu pár centimetrů a hlavně, smrad, který se kolem mě linul, působil jako dokonalý repelent. Jen málo kdo se odvážil přiblížit se ke mně na víc jak dva metry a dotyčný toho poměrně záhy litoval. No a když jsem ani nevykouzlil ze vzduchu hrnec zlaťáků, ani nenechal pršet pivo, začali si malí špunti nejdřív s posměchem a pak i provokováním. Kvůli početní převaze jejich všudypřítomných rodičů jsem trpělivě kráčel dál, tedy až do okamžiku kdy mě málem do hlavy trefil kámen. Ano málem chytil jsem ho ve vzduchu a zatímco jsem hleděl opovážlivci do očí rozmáčkl ho v mohutné pěsti. Taková primitivní ukázka síly poměrně slušně zapůsobila na děti(nechali mě na pokoji) ovšem dospělí začali až podezřele svírat násady nejrůznějších nástrojů. Teprve teď mi došlo, že přestože už jsem na okraji jejich vesnice a v obležení davu přes čtvrt hodiny, neřekl jsem ani slovo. To se mi stává v podstatě pořád. Zdravím ozval jsem se urgalsky. Fakt, že to není ten správný jazyk mi docvakl až podle jejich nechápavých výrazů. Kurva himl, to je tím jak se vyhýbám společnosti zavrčel jsem po našem a plynule přešel do lidské mluvy, která z mých úst zněla poněkud křečovitě s přízvukem jako poleno. Zdravím prohlásil jsem silněji a tentokrát se konečně dostavila kýžená reakce. Nejsem žádná podělaná atrakce, jenom tudma procházím, takže kdyby jste byli tak laskaví a uhnuli těma svejma zadkama z MOJÍ cesty, byl bych vám zavázanej V mých slovech nebyla ani špetka slušnosti nebo uctivosti, spíš spousta podrážděnosti. Tak nějak maně mě napadlo, že jsem vytvořil novou legendu o vulgaritě a neslušnosti trpaslíků. Bylo mi to docela jedno. Podstatný byl fakt, že se mi podařilo dav naprosto znechutit mou osobou a projít až do vesnice, ve které jsem si vyhlédl místní řeznictví. Pravda jenom tudy procházím, to ale neznamená že hodlám v Horách umřít hlady. Za stálého doprovodu čumilů, v uctivé vzdálenosti od mé osoby, jsem tedy vešel do prodejny s obličejem pro všechny případy vojensky kamenným. Zdravim, potřeboval bych nakoupit nějaký ty zásoby. ozval jsem se rovnou ode dveří a zamířil k prodejci. Co se mého vzhledu týče, vážně nevypadám na typického trpaslíka. Ač průměrné trpasličí výšky jsem i na svůj národ neuvěřitelně široký v ramenou, s mohutnou, svalstvem obalenou postavou. Sice nejsem žádný kulturista s pečlivě vykresleným i tím nemenším svalem ovšem obvod paží a hrudníku dává tušit, že tvrdá práce a život moje tělo zocelili více než dostatečně. Na sobě pak mám jednoduché kožené kalhoty a volnou košili bez rukávů, přičemž oboje vypadá, jako bych s tím strávil na cestě nejméně století, a taky to tak smrdí. V kontrastu s tím pak působí pečlivě vyčištěné vysoké boty vojenského střihu a bezprsté rukavice, na kterých jsou patrné obtisky čelistí těch, kteří mě vytočili víc než je zdrávo. Divný komplet pak dotváří neuvěřitelně zalátaný ruksak a jako já dlouhá hůl. Ohledně obličeje...teda spíš držky týče, je mohutná brutálně vyhlížející a tvrdá jako šutr. Na kráse mi pak rozhodně nepřidává ani široký, očividně na několikrát zlomený nos, usazený mezi párem tvrdých, tmavě hnědých očí, ani fakt že jsem plešatý jak koleno a vousy mám vážně dost krátké. Inu, ani mezi trpaslíky bych za krasavce považovaný nebyl, natož mezi zhýčkanými lidmi nebo nedej bože elfy. Asi jediná zajímavá věc na mě je pak řetízek ze stříbra, na kterém se houpe malé kovářské kladívko ze stejného kovu a znak klanu Dûrgrimst Ingeitum vytetovaný na pravém rameni. Jo a jen tak mimochodem co se smradu, který se kolem mě line, ten je vážně prvotřídní smrad upoceného chlapa, který nepovažoval za nutné se mít už pěknou řádku let. |
| |
 | Ceunon Poslední týden jsem moc nespal a to vše díky našemu drahému králi, kterému se nelíbí má neloajálnost vůči němu. Nevím možná si myslel, že když byl otec jeho pravá ruka a možná „přítel“ tak si myslí, že jsem vychován přesně podle jeho měřítek. No celkem to taky tak bylo, akorát to mělo opačný efekt než by chtěl. No ale zpět k současnosti, konečně se nalézám v Ceunonu, kde v současnosti doplňuji energii po tom dlouhém výletu obědem a číší vody(tedy ne že bych na to neměl peněz mám ještě dost, ale je lepší v téhle situaci nepít) v místní krčmě(U Zlomeného kelu) a Torak si zas dopřává klid a seno ve stáji. Jím jako obvykle zahalen do svého pláště pěkně v rohu místnosti, což mi dává občas nepříjemnou pozornost místních, ale na druhou stranu respektují moje soukromí tím že si nesedají blízko mě. Po jídle si objednám ještě jednu číši vody a rozložím na stůl mapu Alagaesie. Safryš, nebýt té kontroly v Yazuaku mohl jsem rovnou jít do Carvahallu, kde bych si jenom vzal nějaké zásoby a hurá do dračích hor, kde bych mohl říct drahému Galbatronixovi sbohem. Fajn, takže jsem teď tady v Ceunonu a tady jsou Dračí hory. Dobře takže to do Callvahalu budu muset vzít po druhé straně řeky a bude trvat tak dva dny. V Callvahalu pak jenom dokoupím vše nezbytné a následuje menší dovolená v horách až do Nardy. Bezva, to by byla jedna věc, asi si dneska pěkně odpočinu, doplním střelivo a procvičím se zbraněmi, Torak si může oddechnout a zítra za úsvitu vyrazíme pěkně jako stíny. Zaplatím hospodskému za jídlo a pití a vezmu si klíč od pokoje, který si raději ještě prohlédnu. No pod postelou sice proběhla krysa a line se sem trochu smrad z kuchyně, ale rozhodně se tu dá pohodlně přespat, takže si na postel hodím bágl s mapou a oblečením, krysu vyhodím z okna, zamknu a vyrážím pryč se všemi zbraněmi a penězi, zahalen v plášti. Šípy jsem koupil celkem za dobrou cenu od místních lovců, kteří si o mně myslel, že jsem takovej ten hraničář co chodí věčně po lese a nějaké zásoby od nějakého kupce, kterého pro změnu zajímali jen mé peníze. Sakra, tady je to pěknej blázinec, ale dobře pro mě, aspoň nemají žádný vlezlí otázky a to co mají jsou akorát tupí stráže. Výborně nákup hotov, takže je čas na trénink. Nejspíš ho udělám Po všech těch nákupech se vydávám do lesa trénovat. Po asi 15 minutách hledání najdu celkem pěknou mítinku přesně dělanou pro tyhle věci. Z uschlého stromu si udělám terč, do kterého střílím pořád z větší a větší vzdálenosti, ty pak vytáhnu, či odsekám zpět. Pak přichází na řadu trénink s mečem a imaginárním protivníkem. Postavím se doprostřed mýtiny tentokrát však bez pláště, takže mi jde konečně vidět do tváře, tasím meč a bojuji s mým imaginárním protivníkem se zavřenýma očima. Díky tomu všemu soustředění si nevšimnu postavy (Elizabeth), to však zjistím až asi po třech hodinách tréninku, že mně někdo sledoval. Rozhodnu se však neřešit, páč stejně ráno odjíždím a podle stop to bylo nejspíš dítě nebo žena, a dám si koupel v nedaleké řece. Páni, tomu říkám trénink, ale už bych se měl vrátit a dát si koupel. Moment, tady jsou něčí stopy a čerství! Sakra někdo mně sledoval a já si jej nevšiml kvůli tréninku? Moment, tyhle stopy jsou celkem malí a mělký. To znamená, že mně sledovalo nějaké dítě nebo žena. Fajn to mi nijak neublíží, konec konců ráno odjíždím. Po koupeli se zpět do pokoje, kde se převleču a opět zahalen v plášti jdu na večeři. U večeře si všimnu, že mně nějaká žena sleduje, nejspíš ta samá co mně viděla v lese. Nechávám ji být, jen se dívám opatrně co se děje v lokále. Po chvilce ke mně přijde a já nenápadně s rukou na dýce se jí zeptám. Potřebujete ode mě něco? |
| |
 | Ceunon Dnešní den pro mě začal stejně jako obvykle. Oblékla jsem se a vydala jsem se na snídani, kde překvapivě chyběl můj otec. Matka mi prozdradila, že přijel nějaký posel od krále a že je otec ve své pracovně. Něco ve mě mi říká, že to bude důležité a možná i zajímavé, rychle se najím a omluvím se u stolu, že potřebuji se jít procvičit. Zmizím v domě a nenápadně si stoupnu ke dveřím u otcovy pracovny. Jsou naštěstí otevřené a tak uslyším vše co bylo v pracovně řečeno. Otec má vyhledat nějakého uprchlíka, který snad přijde do našeho města nebo už přišel a dovléciho ke králi. Kdo mohl slavnému Galbatorixovi utekl? Ve městě jsem o mnoho oblíběnější než otec, hlavně otce se lidé bojí, mě ne. Já se snažím lidem, kteří strádají díky Galbatorixovi pomáhat, ale samozřejmě že někteří se mě také bojí díky mému otci. A díky svým kontaktům zjistím, že doopravdy do města přijel nějaký mladík. Musím si ho prohlédnout, chci vidět jak vypadá muž, kterýho hledá král. Obléknu si plášť a vyrazím mezi domy do města. Pozeptám se pár obchodníků a v hospodě a dozvím se že ten muž vyrazil někam do lesa. Nedělá mi moc velký problém ho nalézt. Pozoruji ho při jeho tréninku, jeho pohyby a zručnost mě imponují. Než Murtagh skončí svůj výcvik jsem už pryč a na cestě do svého domů. Nevím proč, ale musím na něj stále myslet. Proč tento mladík tak zajímá krále? Co je na něm tak vyjímečného... Stále mi to nedá, otci samozřejmě neprozradím, že vím, kde je muž, kterého ma nalést. Něco na tom muži se mi líbí, nedokázala bych ho udat a hlavně já králi nepomáhám. Celé dny si přeju, aby přišlo nějaké znamení a já mohla zmizet z domu a hlavně z dosahu svého otce. Po příchodu domů zaběhnu do svého pokoje a zabalím si, vše co bych mohla na cestě potřebovat. A co když mě sebou nebude chtít? Tahle myšlenka mě děsí, ale přeci já mu jdu pomoci, nemůže mě tu nechat? Ale co když je zlý? Zavrtím hlavou abych na tyto pochybovačné myšlenky zapoměla. Cestou z domu se zastavím v kuchyni a hlavně ve spíži a zabalím si nějaké jídlo. Matce řeknu že se jedu projét na svém koni. Můj kůň na mě už čeká před domem, osedlal mi ho náš stájník a předává mi koňské otěže. Poděkuji a vyjedu směrem ke krčmě, kde předpokládám, že bude Murtagh. Předpokládala jsem správně a muže jsem uvnitř vážně našla. Osazenstvo hostince mě velmi pozoruje, lidé ví kdo jsem a někteří muži mě i sledují se zájmem. Tady s ním mluvit nemohu. Sednu si k jednomu ze stolů a objednám si víno. Jak mi ho přinesou trochu se napiji, ale musím vymyslet jak si s ním promluvím a musím rychle, otcovi lidi tu mohou být co nevidět. Nechám si od hostinského přinést papír a brk a něco na papír naškrábu. Dopiji víno a zvednu se od stolu a přistoupím k Murtaghovi. Usměju se na něj. "Něco vám pane jen upadlo." Skloním se k zemi a udělám jakobych něco zvedala a položím ten kousek papíru před Murtagha a odejdu z hostince. Na papírku stálo "Jsi v nebezpečí... musíme si promluvit ve stájí hostince, hned...". Já samozřejmě jsem šla do stájí a čekám na Murtaghův příchod. Jsem mladá dívka, okolo 17 let. Mám dlouhé rovné černé vlasy. Oči mam světle modré, pro spoustu mužů jsem atraktivní a v Ceunonu o mě tvrdí, že jsem nejkrásnější dívkou města. Přestože jsem z bohaté rodiny, moje oblečení přepychové nemám, je z kvalitních látek, ale jinak obyčejné. Nosím jezdecké tmavé kalhoty, vysoké kožené boty, bílou košili a kožený tmavý korzet, který ukazuje mé ženské přednosti, kterých není málo. Dále mám tmavý cestovní plášť. U mého boku se mi houpe dvě šavle. |
| |
 | Roztříštění Dusot koňských kopyt se tlumeně ozýval na spadaném listí. V hlavě mi poletovaly rozvířené, ale šťastné myšlenky. Pozítří večer bychom měli dorazit do Osilonu. Radost vyzařovala i z mých společníků, příliš dlouho jsme byli v odloučení od naší rasy. "Blöthr!" Vytrhl mě ze zamyšlení Glenwingův hlas. Jeho hřebec okamžitě zastavil a poté se zastavila i moje Aideail a Faölinův Folkvír. Ihned jsem si vynadala, radost otupila mé smysly a přestala jsem dávat pozor. "Co se děje Glenwingu?" zeptal se Faölin a vyslovil tak moje myšlenky. V tu chvíli do nás narazil prudký poryv větru. "Hlaupa!" vykřikla jsem a Aideail se dala do pohybu. Slyšela jsem, jak naše koně prudce oddychují. Cítila jsem pod sebou Aideailiny svaly, jak se napínají a nesou mě hloub do lesa Du Weldenvarden. Cítili jsme to všichni, něco se blížilo, něco temného a nebezpečného. Naši koně letěli vpřed jako šípy poháněné kouzlem, ale přesto jsem věděla, že nemůžeme uniknout. "Co to je?" zeptala jsem se, ačkoli odpověď jsem tušila. Faölin přikývl, jako by četl moje myšlenky a obavy. ""Ano, Stín." Zoufale jsem se rozhlížela kolem, přitisknutá na šíji Aideail. Jak nás našel? Tak blízko Osilonu! Přestože naši koně byli jedni z nejrychlejších v celé Alagaësii, neměli šanci uniknout. Věděli jsme to všichni. "Arya svit-kona." ozval se vedle mě Faölinův hlas. Zněl vážně. "Musíš jít. Leť jako šíp, ochraň vejce!" Srdce mi sevřelo bolestné poznání. Má pravdu! Nemůžu je tu nechat, ale zároveň musím. Yawë mi to přikazovalo. Věděla jsem, že tohle je nejspíš jediný způsob, jak to vejce ochránit, ale nemohla jsem je opustit. S bolestným výrazem jsem mu pohlédla do obličeje. Tvářil se vážně, ale navzdory současné situaci měl rty prohnuté v takřka neviditelném úsměvu. Kousla jsem se do rtu. Gánga, Arya! Za Vardeny, za elfy, za celou Alagaësii! promluvil mi do mysli. Věděla jsem, že musím. "Fäoline... Odpusť." nedokázala jsem pokračovat. "Hlaupa, Aideail! Hlaupa!" znovu jsem vykřikla a podpořila jsem klisnu svými vlastními silami. Aideail vylétla jako šíp. Glenwinga i Faölina jsme brzy nechaly daleko za sebou. Mysl jsem měla zastřenou neuvěřitelným smutkem. Už jsme byli tak blízko Osilonu! Taková neuvěřitelná ztráta... Po chvíli se temná bytost přestala přibližovat. Což znamenalo, že už se střetli. Z oka mi vyklouzla slza a chvilku setrvala na mé tváři, než se skutálela dolů a zmizela někde pod námi. Vytrvale jsem Aideail podporvala svojí vlastní energií, ale za chvilku i mě začala docházet. A Stín už se zase začal přibližovat. Už ne tak rychle, jako předtím a byl poměrně daleko, ale přesto nás dožene. Musím zachránit vejce! "Blöthr!" vydala jsem povel. Aideail se zastavila, vděčná za ten odpočinek. Seskočila jsem z jejího hřbetu a běžela jsem dál mezi stromy. Cestou jsem se u každého na chvíli zastavila a od každého jsem si brala trochu energie. Když jsem usoudila, že to stačí, vytáhla jsem dračí vejce z tašky na boku a zvedla jsem je nad hlavu. Ze rtů mi rychle plynula slova pro přemístění. Bylo to složité, protože jsem musela zajistit, aby se vejce nějakým kouzlem nepřemístilo přímo ke Stínovi, nebo nedejbože ke Galbatorixovi. Přesto jsem si nebyla jistá, kam vlastně vejce chci poslat a k tomu jsem nevěděla, jestli jsem všechno udělala správně - únava a bolest mi zatemňovaly mysl. Cítila jsem, jak kouzlo odsává moje síly. Dostala jsem strach, jestli nemám málo energie. Co když mě kouzlo zabije, ale vejce se nepřemístí? Pak by bylo všechno naše úsilí marné. Rozostřoval se mi pohled a cítila jsem, že se moje mysl pohybuje velmi blízko temnoty. Už jen pár slov! blesklo mi hlavou. Když mi ze rtů vyšlo poslední slovo, ozvala se ohlušující rána. Cítila jsem, jak se propadám do temnoty. Zhroutila jsem se bezmocně na trávu a ponořila jsem se do bezvědomí. |
| |
| Nová společnice nebo kurtizánka? Ona tajemná postava vystoupila ze stínů, při tom ukazujíc své vnady a předala mi papírek, který mi údajně vypadl. Hlavou naznačím poděkování a pokračuji v jídle, páč se na nás dívá asi půlka lokálu. Chvíli mi to vrtá hlavou kdo to je a po přečtení vzkazu váhám co udělat. Hoho, nebýt těch šavlí skoro bych si myslel, že to je nějaká mladá kurtizánka, co mi tak asi chce? Papírek?Copak je na něm asi za vzkaz? Tak holka vypadala tak na 16-19 let. Podle oblečení a šavlí soudím, že peníze ji nejspíš chybět nebudou a rozhodně má vkus spíše pro praktičnost, ale zase se nestydí ukázat ty svoje „boží dary“. No tak se kouknu co mi to vlastně napsala a tuším, že pozvánka na příjemnou noc to asi nebude, na to jsem moc velký smolař:D. Moment, co to sakra…? Takže mně už nejspíš našli. Co teď? Ta ženská může mít něco společného buď s králem nebo Vardeny, ale obojí nevím jistě. Fajn, bohužel budu muset za ní jít a zjistit co ví a chce po mně. V nejhorším prostě odsud zmizím ještě dnes za tmy, akorát to budu muset buď risknout do lesa elfů nebo se držet plánu. Do háje už s tím zatraceným dědkem můj otec mu sloužil ne já a rozhodně se mi nechce po Torakově smrti se nechat zabít sám. Nechám jídlo ze dvou třetin nedojezené a odcházím směrem ke stájím, ale nenápadně se dívám a poslouchám zda mně nikdo nesleduje. Po cestě si schovám do rukávu dýku, kdyby se to nějak zvrtlo. Vcházím do stájí a vidím onu osobu, která mně varovala. Rychlím pohledem se podívám po stáji a teprve pak k ní přistoupím na tři metry, přičemž si sundám kapuci. No Elizabeth je nejspíš jasné, že jsem ochotný bez váhání vytáhnout meč, ale zatím ji projevuji tolik „důvěry“, že je nechávám v pochvě. Kdo jsi, o jakém nebezpečí mi chceš říct a proč to vlastně děláš?
Jsem vysoký s tmavými, rozježenými vlasy a tmavýma, tajemnýma očima.nosím černou tuniku, tmavé kalhoty a dlouhý plášť, u sebe mám svůj jedenapůlruční meč a samozřejmě dlouhý luk a toulec se šípy, v rukávu mám pro jistotu schovanou ještě dýku(což můžeš tušit). |
| |
| Ve stájích Stojím u svého koně a hladím ho po sametovém chřípí. Můj kůň je vážně ušlechtilé zvíře, je znát že něco stát musel. Jeho barva je šedá. Stojím ke vchodu do stájí zády, ale samozřejmě slyším blížící se kroky. Jak na mě muž promluví, ještě jednou pohladím koně a nakonec se otočím. Ve stájích je šero a tak si nemohu pořádně prohlédnout muže, který předemnou stojí, i když tu možnost jsem měla už v hostinci. Mírně se ušklíbnu. "Můžeš tu svoji dýku schovat, já tvůj nepřítel nejsem." Vím, že má tu dýku v ruce, už jí svíral v krčmě. Tady to nevidím, ale je mi jasné že mi nemůže věřit, hlavně kdyby věděl kdo je můj otec. Rozhodnu se nic netajit, tedy netajit nic, co je pro tuto chvíli důležité. "Vím, že tě hledá král, můj otec má zaúkol tě nalést a přivést mu tě. Ušetřím ti další dotaz, určitě se ptáš, proč ti pomáhám. Nenávidím svůj život, nenávidím svého otce, člověk si bohužel nemůže vybrat komu se narodí. Odsuzuji jeho chování, jak pomáhá králi, tomu tyranovi." Nachvíli se odmlčím a znovu se podívám na svého koně a na věci na něm. Je to zvláštní, vypadá to, že jsem zbalena na cestu a nejspíše na dlouhou. Najednou se v mé tváři změní výraz, lehký úsměv zmizí a já jsem náhle nervozní. Nevím jak pokračovat, zhluboka si oddechnu a prosebně promluvím. "Nevím kam jdeš, ale určitě daleko odsud. Prosím vem mě sebou, nebudu ti překážet. S mečem zacházet umím a já tu už prostě zůstat nemohu. Možná i otci by došlo kdo ti pomohl." Je na mě znát, že se bojím, že mě tu necháš. |
| |
| Rána pod pás přímo do srdce, svolení Ta slečna neznámá se mně jak se zdá hodlá dost věřit, když vidím s jakým klidem a otevřeností se mnou jedná. Když zmíní tu mou dýku, jen se pousměji a odpovím. Bohužel sama nejspíš tušíš, že k tomu zatím nemám důvod, raději mně přesvědč. Pokračuje dále a mně po jejím nástupu hrkne kdesi v břichu a nejspíš ještě víc. Prohlížím si pak jejího koně, vše nasvědčuje tomu, že se chystá odjet a možná na dlouho. Kruci, co teď? Nevypadá to, že mi lže, ale můžu jí věřit? Sám nevím jestli ty slova volila záměrně nebo je to jenom shoda náhod. Fajn co je jasný? Takže jedna věc, nejspíš už vědí, že jsem tady a musím vypadnout okamžitě za tmy, no ta už možná padla a druhá věc, že nevzít tuhle dívku mi moje svědomí nedovolí, no v nejhorším případě jí prostě zdrhnu nebo zbavím jejího trápení navždy, pokud to bude však nezbytné. Dobrá, poslouchej! Ještě jsi mi neřekla tvoje jméno, své ti řeknu až budem dost daleko odsud. Momentálně se mířím skrýt na místo, kterého se bojí i sám král a naprosto ze zjevného důvodu. Pokud opravdu chceš odsud zmizet vezmu tě, ale nečekej, že ti budu nějaký čas věřit a ani ti neřeknu zatím kam míříme. Dobrá do půl hodiny by měla padnout tma, pokud chceš do té doby ještě něco udělat tak rychle, pak musíme jet celou noc. Odejdu nechajíc ji o samotě do svého pokoje, kde si rychle sbalím všechny své věci, zamknu pokoj zevnitř a nenápadně se vytratím oknem ven. Počkám půl hodiny ve stínu sousedního domu a teprve pak zamířím do stáje, osedlám Toraka a mířím si to pryč i s mou novou společnicí. |
| |
| Ve stájích Všimnu si že moje slova o otci cizince velmi zasáhla. Možná nejsem jediná, kdo si nevybral rodinu. Třeba i proto ma problémy s králem. Uleví se mi, když muž souhlasí, že mohu s ním cestovat. "Promin, v tomhle zmatku jsem se zapoměla představit. Já jsem Elizabeth, pro přátele Liz." Zmínka o přátelých je zvláštní, ale občas mi přijde, že moje jméno je příliš dlouhé a hlavně Liz mám radši. Poté Murtagh odejde a já stojím samotná ve stájích. Nepotřebuji si nic zařídit, vše mám zbaleno. Nemusím se s nikým loučit, přátele jsem tu pořádně neměla, jen díky bohatému otci. Začíná se ochlazovat a proto si sundám plášť a obléknu si teplý kabátec a na něj si znovu obléknu plášť. Konečně půlhodina uběhla a já vyrazila ze stáje na Arodovi a společně s Murtaghem vyrazíme do hor. Nevím kam míříme, takže se nechám vést od svého nového společníka. |
| |
| Dalm Finguwar – u Slouna Ulice, kde se nacházelo řeznictví byla poměrně plná, což ti ztěžovalo průchod. Navíc na tebe všichni bez ostychu zírali, jako na nějakou atrakci, i když už se neodvažovali k tobě tak blízko. Drželi se dál, ale zvědavě tě následovali až ke krámu. Když si vešel dovnitř, Čumilové se nalepili ke dveřím a čekali, co se bude dít. Ti už totiž až příliš dobře znali řezníka Slouna… Řeznictví nebylo příliš velké a nepříjemně to tam páchlo. Na pultech ležely kusy nejrůznějších druhů masa, ale řezník nebyl nikde k vidění. Chvíli jsi tam jen tak postával a pak se konečně řezník objevil. Jmenoval se Sloun a byl nepříjemný už od pohledu. Byl zavalitý, na sobě měl nechutně špinavou a zkrvavenou zástěru. Měřil si tě malými očky, pod nimiž se nacházel poměrně velký nos a zkřivená ústa. Po čele mu stékal pot a bradu měl porostlou divokým strništěm. V ruce svíral rudě zbarvený sekáček na maso. A páchl potem… Nějakou chvíli tam jen tak stál a znechuceně si tě prohlížel od hlavy k patě. Pak si odplivl. „Pro vandráky tady nic nemám. A už vůbec ne pro takový jako si ty. Já prodávám jen slušným lidem, co mají na zaplacení, tohle je pro tebe moc nóbl. Kliď se vodsud, než na tebe pustím psisko!“ A s těmi nepříjemnými slovy se těžkopádně otočil a odkolébal se pryč, kamsi do zadních částí krámu. Už už jsi na něj chtěl zařvat nějakou tu nadávku, když vtom se odtamtud vynořila dívka. A docela pěkná dívka s dlouhými, kudrnatými vlasy barvy kaštanů, které jí volně splývaly na ramena. Měla přívětivé oči a přátelsky se na tebe usmívala. Nadávku jsi okamžitě spolknul a jen si na ni nechápavě zíral. „Omluv prosím chování mého otce, urazil tě. Potřebuješ tedy zásoby? Já tě obsloužím, řekni mi, co potřebuješ, ráda pomohu. Můj otec je mrzout… Nechtěl se tě dotknout…“ Její tváře lehce zrůžověly, což nasvědčovalo tomu, že se za svého otce zjevně stydí. Zvedla k tobě šedé oči a čekala, co odpovíš. |
| |
| Murtagh a Elizabeth – Nebezpečí číhá všude Sešli jste se před stájí, tma již padla a město se pomalu pohroužilo do tmy. Okna jedno po druhém tmavnou, když jejich obyvatelé zhasínali svíce a v ulicích už mnoho lidí nebylo. Odkudsi se ozvalo táhlé zavytí toulavého psa a z tmavého kouta naproti stájím na vás mrkají dvě velká žlutá očka nějaké kočky. Tiše nasednete na své osedlané koně a vyrazíte ulicemi směrem k bráně. Cestou potkáte jen několik málo obyvatel, povětšinou v podnapilém stavu. Město je zdánlivě klidné a tiché a nevypadá to, že by na vás číhalo nějaké nebezpečí. Jenomže znáte to, co se říká – nebezpečí číhá všude… Konečně jste se dostali k městské bráně, kterou stráží dva hlídači. Brána je otevřená a vypadá to, že hlídači podřimují, opřeni o své halapartny. Pobídnete tedy koně a blížíte se k východu z města. Už jen kousek a jste za branou… V tu chvíli vám však cestu zahradí několik jezdců na koních. V chladném svitu měsíce se zaleskne zbroj a na ní znak Galbatorixova Království, Jsou to královi vojáci! Ale ten, jenž seděl na koni v jejich čele, nebyl voják, neměl zbroj a ani netřímal meč. Je to muž oblečen ve zjevně drahých látkách. Otec Liz. Pohlédnete na sebe, v mladíkově pohledu je zloba a nedůvěra. „Sesedněte z koní a odhoďte zbraně!“ Vyzve vás muž v čele. „Murtaghu, ve jménu krále, jsi zatčen, podvol se! Budeš odveden do Urű'baen a podroben trestu za svou zradu. Chopte se toho zrádce Murtagha, dívku nechte být.“ Vyzval vojáky a ti seskočili ze svých koní a zamířili s tasenými meči k vám… |
| |
| Řeznictví Vážně jsem se snažil být na řezníka milý. Dokonce jsem si předsevzal, že nebudu agresivní, jenže ten človíček mi to docela dost zkazil. To že sám byl tlustý, nevzhledný a špinavý jako to prase mi zase tak nevadilo, to že mě považoval za chudého smraďocha taky ne, ale to že se na mě díval z vrchu, to mě rozpálilo doběla. Slušným LIDEM? to druhé slovo jsem zařval hodně naštvaně a udeřil do pultu mohutnou pěstí až v něm nepěkně křuplo. TAKŽE TY SE HODLÁŠ NA TRPASLÍKY DÍVAT Z VRCHU TY BUŘTE? řval jsem dál a přidal pár nadávek v urgalštině. Když se pokoušel odejít, rychlým krokem jsem mu zastoupil cestu a tvrdě ho nakopl do holeně, takže se chtě nechtě musel poroučet do kolen, kde jsem mu tvrdě sevřel hlavu, aby se tentokrát díval on hezky nahoru směrem na mě. Si myslíš, že když si vo pár pohlavků větší než já že se na mě můžeš dívat z vrchu co? To máš blbý hajzle, protože já, já jsem ještě větší rasista než ty. Takže v čil ti zlámu ty tvoje hnusný hnáty a... než jsem stihl pokračovat, popřípadě splnit svou vyhrůžku, zjevil se v místnosti řezníkův anděl strážný, buď hodně mladá manželka nebo...sama mi potvrdila že dcera. Jasně... zavrčel jsem a pustil řezníkovu hlavu. Musel jsem se hodně ovládat, abych odolal pokušení ho řádně nenakopnout. Omlouvám se že sem tak vyletěl ale...jsem na toto téma poněkud citlivej... hodil jsem jejím směrem svou poloprázdnou tornu. Potřeboval bych to naplnit. |
| |
 | //Děj začínám dva týdny po Gillianovém a Gröině příchodu. Pokud to bude rušit tvé plány, tak to prostě smaž nebo řekni ať to upravím. Ráno v trpasličím doupěti Probudil mě hlasitý šum hlasů. Už je to témeř dva týdny, co jsme tady v tom krysím doupěti zalezení, ale já si snad nikdy nezvyknu. Otevřela jsem oči a pořádně se zaposlouchala do toho otravného zvuku. No jistě! Roztržitě jsem vstala až se celá podlaha rozechvěla a vystrčila hlavu z našeho "malého pokoje". Jak jsem si myslela... dole se shromáždil poměrně velký dav lidí (trpaslíků tam bylo, co by na prstech napočítal) a vypadalo to, že přesně na to až mě to dožere a probudím se, čekali. Dav propukl v jásot, ale spíše byli nadšení, že se mohou svým příbuzným pochlubit, že spatřili draka na vlastní oči. Tohle by snad dožralo každého pořádného draka ne? Hluboko v hrdle se mi rozeznělo hrozivé vrčení. Po celé obrovité hoře se to rozeznělo a dav okamžitě utichl a začal se spěšně rozcházet. Někteří lidé dokáží být tak otravní... a kdyby jen lidé. Zalezla jsem zpátky do své jeskyně a při každém pohybu se tmavě zelené moje šupiny odrážely na diamantových stěnách kolem. Musela jsem uznat, že Farthen Dur byl velkolepý a snad kdybych nevyrůstala v divokých lesech kolem, zamilovala bych si to tu, ale chybělo mi všechno přirozené. Vítr, potoky, hory... ne tyhle napodobeniny. To není nic pro draka. Otočila jsem se k místu, kde spal Gillian. Byla jsem ráda, že ho moje vrčení neprobudilo. Co jsme tady přišli nedají mu pokoj. Navíc má být dnes přezkoušen v bojových uměních. Musí si pořádně odpočinout, ať jim ukáže, co v něm je. Před dvěma dny měl zkoušku z kouzel, ze které byl pořádně vykolejený. Samozřejmě, že věděl, že mu v těle proudí kouzlo, ale neměl učitele, který by ho mohl učit potřebným znalostem, takže si ho ty dvě zpropadenné zmije pořádně vychutnaly. Nemohla jsem zdejší údajně "nejlepší kouzelníky", dvojčata vystát. Slizcí jako hadi a právě tak odporní. Tiše jsem si povzdechla, když jsem si uvědomila, co udělá z Vardenským lidem informace, že jsem zastrašila ten dav tam dole. To bylo poprvé, co jsem na ně nějak zareagovala a určitě se to donese k Ažihadovi znásobené přinejmenším desetkrát. Až na Ažihada a trpaslíka Orika a Fredrika, který Glliana pořádně vyzbrojil, mě žádní lidé ani trpaslíci nezaujali. Z mysli Gilliana jsem často vyčetla vzpomínky na jeho rasu a to, jak se chovají apod., ale nikdy bych si nepomyslela, že budou tak nudní a při tom otravní. Už abychom se vydali někam na cesty... pokud to Ažihad nebude chtít povolit, asi Gilliana prostě unesu. Vedle mě se ozval nějaký pohyb a já v mysli ucítila slabý záblesk myšlenky. Dobré ráno, maličký. Přehrála jsem mu v mysli tu "malinkou příhodu" ještě chvíli jsme jen tak lenošili a užívali si, že jsme konečně chvíli spolu bez šumícího davu kolem nás, než jsme se vydali na snídani - tedy já jsem se včera nažrala dostatečně, ale Gillian se potřebuje před bojem posilnit. |
| |
| Překvapení u brány, smrt nebo rozum? Vyrazili jsme k bráně a všechno probíhá celkem bez problémů, jen tiché spící město s pár ožraly, kteří si nic stejně nebudou pamatovat. Pomalu se blížíme k bráně, kde hlídači jak jinak spí v pracovní době. Bohužel nám však zahradí cestu vojáci přímo od Galbatorixe v čele s nějakým zbohatlíkem, který je podle pohledu na Liz její otec. V mé tváři je jasně vidět podezření na léčku z její strany. Výborně vypadá to na pohodlný útěk. Zase jednou za čas mám i společníka, tedy společnici takže mně zajímá jak pak asi dopadneme s tím naším útěkem, i když to zatím vypadá velice nadějně. Výborně spící stráže mám rád, hlavně když chci zmizet. Ale sakra, co má být tohle? Vojáci od toho šmejdskýho dědka? Jak mně sakra našli tak rychle? Moment co to má ten bohatýrek za pohled na Liz? Že by to byl ten její otec?Podvedla mně, nebo s tím nemá nic společného? He, říkáš něco starče? Fajn udělal jsi chybu jestli si myslíš, že to půjde tak lehce. Okamžitě si pro jistotu obrním mysl a jakmile vojáci sesednou z koní už mám namířený luk s šípem v tětivě právě na pana chytrého. Máte smůlu, tak lehce to nepůjde, tedy vlastně se tak ani nestane vy patolízálci. Dám ti na vybranou, buďto ONI odhodí zbraně a uvolní průchod nebo tady budete mít pár mrtvol. |
| |
| Cesta z města Konečně jsme vyjeli a blížíme se k městským branám. Nevím proč, ale začínám mít z toho špatný pocit, snad chci i vykřiknout at jedeme jinudy, ale cestu nám náhle zaterasí můj otec se svými poskoky. Já tě tak nenávidím... a konečně musím být i zklamání pro tebe... Ten pocit, že mě musí i otec nenávidět mě hřeje uvnitř mně. Ale to je tak všechno. Jsem překvapená, že nás otec našel, že se tu objevil. Podívám se na Murtagha jestli má nějaký plán a ten už začal vlastně jednat. Vytáhl luk a zaútočil na otcovi muže, ikdyž jsem nikdy člověku neublížila taky bych se přidala, ale nemám čím, tak akorát bych mohla po nich házet své šavle, ale přijít o ně bych nechtěla. Čekám, jak se situace vyvrbí. Murtagh náhle vyrazil, to jsem měla vplánu vlastně od začátku. Ty muži udělali velkou chybu, že slezli z koní. S rozběhnutým koněm člověk ani ve zbroji s meči moc neudělá. Pobýdnu koně a vyrazím za Murtaghem a doufám, že srazím co nejvíc vojáků, aby se za námi nemohli vydat tak rychle. Ted to bude asi hra o čas a o náskok, je mi jasné, že vyrazí za námi. Musíme nalést skrýš. |
| |
 | Carvahall Sedím si ve svém skromném dřevěném domku ve městě. Právě by, pokud vše vycházelo, tak jak má, měla Arya vézt dračí vejce do Du Weldendewarden. Zavzpomínám, jak jsme tuto dohodu ujednali a od té doby si vždy, když by mělo být vejce na cestě, vzpomenu na Aryu a přeji jí i jejím společníkům štěstí na jejich cestě. Z mého rozpoložení mě vytrhne náhlé hlučné dění ve vesnici. Co se to děje? Ihned vyhlédnu ze dveří a zadívám se na náves. Ještě před tím než jsem ho spatřil dozvěděl jsem se to z rozjařených hlasů vesničanů a jejich dětí. Trpaslík. Není divu, že je kolem něj takový dav, trpaslíka jsem tu ještě neviděl a řekl bych, že sem vůbec nikdy žádný nezavítal, protože Carvahall je přeci jen kus cesty od Beorských hor. Proto je mi divné, co tady dělá. Poslali ho snad Vardenové? Ne to není možné. Že by se snad vylíhl drak z ukradeného vejce? Ovšem podle toho jak se chová moc na vyslance Vardenů nevypadá. I tak se pokusím v jeho mysli přečíst všechny jeho vzpomínky na Vardeny, pokud se však bude bránit, spojení rychle přeruším. |
| |
| V obchodě-Dodatek Když jsem žádal dívku aby mi doplnila zásoby, ucítil jsem jak se mé mysli dotýká nějaká jiná, zvědavá mysl. Lhal bych, kdybych řekl, že mě to nepřekvapilo. To že by někdo mohl v této vesnici disponovat uměním magie mě ani ve snu nenapadlo. Proto jsem zareagoval možná trošku přehnaně a okamžitě vybudoval nejen mentální zábrany. Mou mysl okamžitě vyplnil majestát Dračích hor, jak jsem si je pamatoval z minulé výpravy a vytlačil cokoli jiného. Naštěstí se cizí mysl okamžik na to stáhla. Co to kruci bylo? Pokud vím, Galbatorix je hodně netolerantní vůči mágům, kteří nejsou v jeho službách a tomu, že by vyslal magii ovládajícího špeha do takto zapadlé vesnice opravdu nevěřím, takže... Hele děvče... oslovil jsem z ničeho nic Katrinu, která patrně zrovna plnila můj vak masem. Plánuji cestu do Dračích hor, a tak bych se chtěl předtím poradit s nějakým moudrým mužem...abych utišil duchy. Je tu ve vesnici někdo takový? Stará bylinkářka, nebo vypravěč žijící stranou od ostatních? Někdo kdo se moc nestýká s ostatními.. |
| |
| Murtagh a Elizabeth – Na útěku a pronásledováni Když se jeden z vojáků skácí k zemi se šípem trčícím z hlavy, vojáci už na nic nečekají a vyrazí s meči na vás. Ale vy rozhodně nečekáte, až vás rozsekají na nudličky, Murtagh vypustí ještě jeden šíp, který však mine cíl a hned na to cvalem vyrazí k bráně, prodírajíc se vojáky a ohánějíc se mečem. Liz ho téměř okamžitě následuje. Podaří se vám probít se ven z brány, vojáci jsou vskutku v nevýhodě, když nejsou na hřbetech svých koní, ale okamžitě to běží napravit. Už bez jednoho svého druhy se vyšvihnou do sedel a tryskem vás začnou pronásledovat. Vítr donese k vašim uším křik Lizina otce. „Nezabíjejte je! Král ho chce živého a pozor na mou dceru!“ Ale pak už slyšíte jen hukot větru okolo vašich uší, dusot kopyt za vámi a tlukot vlastního srdce. Je vám jasné, že se musíte vojáků nějakým způsobem zbavit, to znamená, buď je zabít nebo je nějak setřást, najít nějaký úkryt nebo odbočku, kterou minou. Přece jen je velkou výhodou, že již padla tma a krajina se zahalila do neproniknutelné temnoty, ve které však ani vaše oči příliš dobře nevidí, musíte se spolehnout na koně a jejich cit. Liz – Vše ztraceno…? Uslyšíš, jak vzduchem prosviští šíp a tvůj kůň bolestně zařehtá. Šíp ho nejspíše zranil na zadní noze a kůň začíná ztrácet rychlost. Záhy zaslechneš křik. „Nestřílet! Nestřílejte vy hlupáci! Je tma, nesmíte je zasáhnout.“ Je ti jasné, že teď už není cesty zpátky, nemůžeš se nechat chytit, protože hněv tvého otce by byl opravdu velký a za pomoc zrádci je jen jediný trest, před kterým by tě neuchránil ani otec… Ale co dělat, když je tvůj kůň zraněný a zpomaluje? Murtagh – Věřit a zachránit nebo ne? Jsi o pořádný kus před Liz, tvůj kůň je rychlejší a zvyklejší pohybovat se ve tmě, ale musí v tom být něco víc. Ohlédneš se. V té temnotě nevidíš víc než jen jakési neurčité obrysy, ale obrys, který je nejspíš Liz je nyní vzdálený a stále zpomaluje. Něco tady nehraje, něco se muselo stát… Ale co? Co nyní dělat? Obrátit se a jet za dívkou, zjistit, co se stalo a pomoci jí nebo pokračovat…? Co když je to jen další léčka? Co když je skutečně lhářka? Ale co když ne… |
| |
| Dalm Finguwar - v krámě Po tvém nepěkném výstupu se na tebe dívka poněkud zamračila a její příjemný hlas rázem zchladl a byl tvrdý jako led. „Takže to bude chtít vážený pán naplnit?“ Otázala se s pohledem na tornu. „Dobře že jste neřekl čím, nejraději bych vám tam naházela kamení…“ řekla, ale začala brašnu plnit masem a zásobami. Její pohyby však byly rozčilené, ten tam byl stud. Naplnila tornu až k prasknutí. „Pět zlatých.“ Pronesla stále chladně. Ale dřív než od tebe přijala peníze, odpověděla na tvou otázku, kterou jsi položil, zatímco balila zásoby. Vypadalo to, že se zase poněkud uklidnila a její hlas opět změknul. „Ano, žije tady jeden takový člověk,“ řekla zamyšleně. „Žije v takovém dřevěném domku, tady kousek. Říká se, že je to vypravěč, zná spoustu úžasných příběhů, ale je také velmi moudrý. Nikdo doopravdy neví, co je zač. Ale jmenuje se Brom a je dost samotářský, žije stranu od ostatních a někteří vesničané o něm říkají, že je to starý podivín, ale já si to nemyslím. Skrývá se v něm cosi víc…“ Potřásla hlavou a usmála se, už zase byla přátelská. „A teď už raději běžte, způsobil jste už dost povyku. A za ty zásoby mi budu stačit zlatky tři.“ |
| |
| Únik Nevěřila jsem to mu, ale stalo se snad nemožné. Jsme pryč z města, opravdu naše koně je převálcovali a uhli nám z cesty. Je už pěkná tma a vidím jen Murtagha před sebou a světla města za sebou. Uslyším povědomí zvuk šípu a můj kůň bolestivě zařehtá. "Né můj kůň." Zděšeně vykřiknu, najednou si uvědomím, že můj útěk je nejspíš u konce, že otcovi muži mě dohoní a přivedou mě k němu. Svobodu, kterou jsem už skoro na sobě cítila je náhle pryč. Chci se snad vzdát a nechat se odvést domů... Říct doma, že dobrodružství bylo dost. Jenže teď bych nedostala jen tak ledajaký trest, nejspíš by mě popravili a otec by tomu nemohl zabránit. Ne já se nevzdám... Tato věta ve mě křičí. Já se vzpamatuji. Rychle skočím z koně. Není čas abych si vzala své zásoby, ale peníze postačí za to si koupím nové. Ohlédnu se dopředu na svého společníka, jistě si musel všimnou že spomaluji, možná i slyšel můj výkřik ohledně koně. "Murtaghu prosím nenechávej mě tu." Už znám jméno nového společníka, vyslovil ho otec. Svého koně opustím a rozeběhnu se, jak nejrychleji umím k obrysu, kde tuším Murtagha. Znám tady tu oblast a kdybychom se dostali až k horám je tam pár jeskyň, do kterých by se dalo schovat. |
| |
| Důvěra či zrada? Bohužel jaksi nerozuměli mému požadavku na klidný odjezd a jeden z nich to zaplatil životem, pak to byla hračka jim zdrhnout. Skoro se mi chce smát jaký na mně poslal amatéry, když takhle neuváženě jednali a dokonce sesedli z koní, místo toho aby mně někde v místnosti sebrali či na mně rovnou nenamířili luky. Pak už jenom slyším hlas Lizina otce, dusot kopyt a vlastní srdce, které postupně přehlušuje vítr v uších. Neslyším ani jak Liz vykřikla nad zraněním svého koně a pořád se ženu dál na svém oři.
Po chvilce si uvědomím, že neslyším Liz, ani když se ohlédnu tak ji nevidím. Něco se muselo stát, ale co teď? Možná je to past, i když měla už možnost ji provést ve stáji. Po chvilce přemýšlení uslyším její zděšený hlas a jedu teda rychle zpátky zjistit co se děje, ale pro jistotu si připravím další šíp a jsem připraven střílet na prvního vojáka, kterého uvidím(předpokládám, že si vezmou aspoň louče, páč je opravdu tma jak v pytli).
Ksakru, kde je ta ženská? To ji dostali nebo na mně šije boudu? Sakra co teď? Moment, ona je odtud, třeba zná někde v okolí nějakou skrýš, či rovnou cestu do Callvahalu. To byl její hlas, budu to muset risknout a jít jí pomoc. Pokud k ní dojedu a uvidím, že ji ještě nedostali a hlavně že je bez koně a nevidím vojáky beru ji sebou na Tornaka a míříme směrem k řece, kde bychom se jim mohli ztratit. Pokud ji však zajali, či vidím vojáky, bez váhání pálím jeden šíp za druhým, v dostatečné blízkosti pak bojuji s mečem. |
| |
| Murtagh a Liz - záchrana Otočíš tedy svého koně a tryskem se vracíš kus zpět, kde tušíš Liz. Konečně se dostaneš dost blízko, abys viděl, že seskočila z koně, takže to asi nehraje, její kůň je opravdu zraněný. Vojáci ji zatím ještě nedostihli, ale jsou již nebezpečně blízko. Máš otázky na Liz, ale ty budou muset počkat. Nyní není čas. Na nic už nečekáš, rychle dívku chytíš za paží a vytáhneš ji za sedlo. Ještě ji stačíš upozornit, ať se drží a už zase tryskáte kamsi směrem k řece. Jenomže mezi tím vás již téměř dohnali vojáci a dva z nich už byli u vás. Divoce hnali kupředu své koně a kopali je do slabin. Jeden z nich už už natahoval ruku po Liz, aby ji stáhl dolů. Už bylo opravdu třeba se vojáků nějakým způsobem zbavit a najít vhodný úkryt… |
| |
| Řeznictví Nemusíš být hned nevrlá. zamručel jsem, dost očividně se neřídíc svou vlastní radou. Dal jsem tvému taťuldovi důležitou lekci o trpasličí cti. Za takovou urážku co tu předvedl by ho normální trpaslík rozčtvrtil na místě... dál jsem ale raději mlčel a poslouchal její vyprávění o místním vypravěči. Jo, to by sedělo, jenom to jméno Brom mi říká velký kulový...asi to nikdo zas tak důležitej nebude, každopádně udělám líp, když si ho trošku proklepnu. Po této duchaplné úvaze jsem hrábl do kapsy a vylovil odtamtud své poslední peníze, které jsem jí položil na prasklou desku stolu, bylo to těch původních pět zlatek. Ty dvě zbylý jsou na opravu toho stolu. zamručel jsem s těžkým srdcem, jako by mě vyloženě fyzicky bolelo vzdávat se peněz, načež jsem rychle vypadl z řeznictví a hned jak za sebou zavřel dveře jsem oslovil dav. Není tu nějaký Brom? Starý vypravěč jménem Brom... pokud by mi nikdo neodpověděl, zamířím k místu, kde by podle dívčina popisu měla stát jeho chatrč. |
| |
 | Cesta je prach- Carvahall Ani jsem nevěděl jak dlouho už jsem na své pouti na sever všechny minulé dny mu přišli stejné ztrácel jsem se v jejich počtu nebyl jsem si jistý jestli je na cestě týden nebo měsíc. Věděl jsem jen ,že se nezměnilo roční období. Podívám se na zem a zdá se mi že jsou moje boty ošoupané jako nikdy před tím , už byl nejvyšší čas najít nějakou vesnici a aspoň na chvíli si sednou a popřemýšlet kam se vydat dál. Jenže jak se zdálo v těchto krajinách nemají moji bohové vliv takže nemělo smysl se k nim modlit i kdyby chtěl. Jediný smysl šlo nalez v monotonním tempu a pokusit se neusnout při zvuku hole narážejícím na zem. Má pozornost poznvolna uvadala když se na obzoru objevili první domy "Tohle by měl být Carvahall nebo aspoň doufám... už bylo na čase s trochou štěstí dnes sním něco lepšího než trpasličí chleba." objeví se mi v duči krásná myšlenka a tak se pomalu vydám vstříc vesnici. Instinktivně se víc zabalím do své kdysi oranžové nyní dost špinavé kutny jako by mi byla zima krok zpomalím tak jak se sluší na někoho staršího stáhnu si kápi víc do obyčeje neb se mi zád že slunce až moc oslňuje moje unavené oči, je mi jedno že se lehce hrbím a na svou kovovou hůl, jejiž hlavice lehce připomíná pochodeň teď kladu mnohem větší váhu než bych měl. Takhle to je mnohem lepší. Slunce se malinko posune na obloze než dorazím přímo do vesnice jak jsem si myslel jedná se opravdu o Carvahall a s velkým údivem zjistím, že se na mě nekoukají jako na atrakci spíš s němou otázkou v očích. Pozvolna kráčím výskou a rozhlížím se po hospodě nebo nějakém obchodě kdy bych mohl doplnit můj tak ošklivě vyjedený ranec. " Mamí podívej další trpaslík." ozve se nedaleko ode mě malá holčička a já po ní ihned střelím pohledem a vydám se k ní. " Další jak to myslíš další , šel tudy snad jiný trpaslík?" otázku pronáším s jistou naléhavostí v hlase přeci jen vědět že nějaký trpaslík byl ,nebo dokonce ještě stále je v této vesnici je něco co přináší spoustu otázek. " Co ho vyhnalo až sem? Je obchodník. Utíká před něčím.... Nebo jen čeká než ošoupe svou železnou hůl jako já?" jsou otázky které se mi derou na mysl víc než by bylo zdrávo rychle je zatlačím a rozhodnu se je případně položit onomu trpaslíkovy. Bohužel promluvit si s trpaslíkem znamená zjistit kde je. A to pro změnu znamená mluvit s lidmi ne že bych je snad neměl rád jen se vždy tak divně koukají a je z nich citit jakási nadřazenost. A jak se zdá obyvatele Carvahallu jsou na tom uplně stejně dostanu z nich na co se trpaslík ptal a dost možná mě navedou na stejnou chatu, jenže u toho několikrát stačí zmínit že se onen trpaslík choval divně a nepřátelsky a vůbec vyjadřují se o něm dost hanlivě. " Jistě jak jinak by se měl chovat , nebýt zmožen z cesty možná bych se choval stejně.... nic jiného si nezasloužíte když pohlížíte na trpaslíky jako na malý národ.... možná jsme menší než lidé ale naše duše je přesahují několikanásobně." |
| |
| Arya - Co dělat? Nejdříve ucítíš jemný dotek vánku na tváři, pak pomalu pootevřeš oči. Zpočátku nic nevidíš, netušíš, kde jsi ani co se stalo. Ale o okamžik později se prudce vymrštíš do sedu a nedávné události se ti začnou vybavovat. Nedávné? Vzhlédneš nahoru, k obloze, ale nedokážeš odhadnout, jak dlouho jsi zde ležela v bezvědomí, navíc prostor nad tebou zakrývají těžké koruny stromů. Vyděšeně se rozhlédneš kolem, jako bys čekala, že vedle tebe bude ležet věc, kterou jsi měla ochraňovat vlastním životem. Vejce. Ale pak si vzpomeneš, že jsi ho vlastně pomocí magie poslala pryč a to bylo důvodem tvé ztráty vědomí. Ale kam? Kam jsi ho poslala? A kde je Stín? Postavíš se, ale zavrávoráš. Pořád se cítíš slabá a navíc na tebe dolehl žal za tvé společníky a hlavně za NĚJ. Pokusíš se udělat několik vrávoravých kroků, ale kolena se pod tebou prolomí. Ucítíš, že ti po tváři stékají slzy a očekáváš, že se mezi stromy vynoří Stín a zabije tě. Ano, už slyšíš i kroky… „Tady!“ Místo Stína vykročí z lesa elf a za ním je několik dalších z tvého lidu. Rychle setřeš slzy a nechápavě na ně pohlédneš. „Jsi v pořádku?“ Otáže se líbezný, elfský hlas a za paži tě uchopí elf s dlouhými světlými vlasy, spletenými do copánků. Má přívětivý obličej, ale tváří se ustaraně. Ani se nedokážeš zeptat, co se vlastně stalo a kde je Stín. On ti však odpoví na tvou nevyřčenou otázku. „Já a má družina jsme byli nedaleko, když jsme zaslechli křik,“ začal vysvětlovat, zatímco několik dalších elfů se drželo v pozadí. „Běželi jsme sem, ale bylo již pozdě… pro tvé společníky, pokud byli tvými společníky.“ Sklonil hlavu. „Byla tady však nějaká temná bytost, ale zmizela dříve, než jsme ji mohli spatřit. Co se tady stalo? A kdo jsi ty a kdo byli tví společníci?“ Musíš mu odpovědět, ale nevíš, zda je bezpečné mu vyzradit vše. A navíc, netušíš, kde by nyní mohlo být vejce a jestli by ses ho neměla vydat hledat… |
| |
| Útěk Murtagh mě slyšel a přijel mi napomoc. Ulevilo se mi, když jsem uviděla jeho siluetu ve tmě. Pomohl mi na svého koně a začali jsme cválat rychle pryč. Chytla jsem se jeho kolem pasu, možná v jiné chvíli by si to člověk užíval takohovouhle blízkost muže, který je docela pohledný, ale teď já cítím jen adrnalin a strach, jestli unikneme. "Kousek odtud je chatrč hraničářů. Mohli by nám pomoci, mého otce rádi nemají a já jim i jednou pomohla. Určitě nás schovají." Vysvětlím ještě, kde se chatrč nachází a doufám že tam budeme co nejdříve a že hraničáři budou přítomní, ikdyž oni chatrč stejně nezavírají a mají tam schovaný sklep. Bohužel to, že jsem ztratila koně nebyla poslední nepříjemnost naši pronásledovatelé nás dohonili. Slyším dusot kopyt z obou stran. Ohlédnu se a vidím jak nás dva jezdci dohání a jak už na mě stahují i ruce. Jak se držím Murtagha kolem pasu nahmatala jsem jeho dýku. Uchopím dýku za rukojeť a místo abych se držela Murtaga držím se sedla ve předu a seknu po jezdcích. Nachvíličku je to musí zpomalit. Musíme se jich zbavit. "Střel po nich." Křiknu po Murtaghovi a chytnu otěže koně místo něj, aby mohl zneškodnit jejich koně. |
| |
| Trpaslík Trpaslík se mému pokusu o vniknutí do jeho mysli bránil, a tak jsem spojení rychle přerušil. To se dalo čekat, každý zkušenější cestovatel si umí bránit myšlenky před vetřelci. Trpaslík vylezl z řeznictví a začal se lidí na něco ptát. Jeden z vesničanů se u něj zastavil a ukázal směrem k mému domku. Trpaslík se ihned koukne tím směrem a naše pohledy se setkají, ihned zalezu zpátky dovnitř, zavřu za sebou dveře a čekám. Že by ho opravdu poslali Vardenové a hledal mě? Stojím u dveří a poslouchám, už slyším jeho blížící se kroky. Jakmile stane přede dveřmi, otevřu je a promluvím na něj: „Buď zdráv mistře trpaslíku, jestli ode mne něco potřebuješ, pojď dovnitř,“ natáhnu ruku ukazujíc na dřevěné křeslo v mém domku. Bude lepší, když si promluvíme v soukromí. |
| |
| Pronásledovatelé, rychle k hraničářům Přijel jsem pro Liz tak rychle jak to šlo a našel ji utíkající ke mně sama, páč její kůň byl postřelený. Na nic nečekám a podávám ji rychle ruku, aby mohla nasednout a tryskem míříme pryč.
Dělej! Nasedni a drž se pevně! Jeď Tornaku, ukaž jim svou sílu!
Sakra, do háje už s tímhle dnem. Prostě mně tu museli najít a pokoušet se mě zajmout, navíc jsem získal společnici, která skoro jak zázrakem mně dostane z jedné šlamastiky do druhé. Tak dělej a nasedni nebo nás doženou. Počkat, musíš se tisknout až tak pevně? Ten pocit by v jakékoli jiné chvíli byl minimálně potěšující, ale cítit ho teď je spíš minimálně nevhodný. Co? Hraničáři by mohli pomoct. Konec konců oni se starají hlavně o ten svůj les a zvířata, to by mohlo pomoc.
Bohužel nás naši pronásledovatelé nechtějí nechat odjet jen tak. Jsou blíž a blíž, dokonce jeden už sahá po Liz. Ucítím jak u mě Liz nahmatala dýku a málem se ve mně krve nedořezalo, když ji vytáhla, páč jsem na chvíli myslel, že ji bodne do mě, ale nakonec se pouze ohnala po tom chlapovi co jí chtěl stáhnout.
TAK A DOST!!! Ukončím to jejich pronásledování okamžitě! Uvidíme co vám udělá, když v té své zbroji spadnete z koně, možná minimálně zlomený vaz.
To klidně, podrž otěže a nakloň se trochu dopředu!
Předám jí otěže a díky tomu že se trochu ohla mohu lépe mířit a hlavně se udržím na koni. Pálím první šíp-mířím doprostřed hrudi a pak druhý do druhého koně. |
| |
| V Davu Jeden člověk z davu mi ukázal na chatrč na okraji vesnice, poblíž které stál jakýsi stařec a koukal se mým směrem. Tohle má být on? Představoval jsem si ho...většího zasmál jsem se v duchu starému vtipu a vyrazil směrem k jeho chatrči. Stařík, jako by se mě snad bál zmizel ve dveřích a zavřel za sebou dveře, jen aby je znovu otevřel, jakmile jsem se přiblížil a pozval mě dovnitř. Lehce nechápavě jsem naklonil hlavu a prohlédl si ho od hlavy až k patě. Lidi jsou vážně divní. Promluvit si, to bych řekl... zamručel jsem a stále se opíraje o svou oblíbenou hůl, stejně dlouhou jako já sám jsem vešel do jeho chajdy, dávaje si pozor na případné přepadení ze zálohy. Třeba by mě zajímalo, kde takzvaný vypravěč získal drzost na to, aby se mi pokusil vlézt do hlavy? |
| |
| Murtagh a Liz – Konečně v úkrytu… Tvůj první šíp se jen neškodně odrazí od vojákovy zbroje, avšak druhý, mířený na koně nemine svůj cíl. To je přinejmenším zpomalí. Kůň padne k zemi a pronásledovatelé mizí ve tmě za vámi. Snad alespoň na chvíli. Nebe je temné a chmurné a v tu chvíli se spustí prudký déšť. Za vámi se ozývá křik a klení, vy už však máte slušný náskok a stále cváláte kupředu, i když nevidíte téměř na krok, díky tmě a provazcům deště. Zanedlouho jste promoklí až na kost, vlasy se vám lepí na čelo a navíc začíná foukat poměrně prudký vítr, takže je vám poměrně zima. Jste nuceni zbrzdit koně do klusu, cítíte, že už vás oba daleko neunese. Díky Bohu však Liz vím, kde mají hraničáři svou skrýš a dokáže vás tam dovést i po tmě… Stihnete to a dorazíte do úkrytu hraničářů. Je opravdu důmyslně skryt před pohledy ostatních a ten, jenž neví, kde přesně leží, ho nenajde. Koně necháte stát pod dřevěným přístřeškem a sami se ukryjete před nepřízní počasí do dřevěného domku. Nejdříve však zabušíte na dveře. Nikdo však neodpovídá a tak vejdete dovnitř. Po krátké prohlídce zjistíte, že jste sami. Rozsvítíte tedy svíčku, která stojí na nevelkém stole uprostřed místnosti. Jste celí promoklí a je vám zima, bylo by dobré, porozhlédnout se po nějakém suchém oděvu nebo alespoň teplé přikrývce, jistě tady něco budou mít. Možná tady bude i něco k jídlu a je to ideální místo pro přečkání nepříznivé noci. Máš na Liz spoustu otázek a stále ji trochu nevěříš. Když na ni pohlédneš, musíš usoudit, že je vážně pěkná. I když se jí mokré vlasy přilepily na obličej a třásla se zimou, mokré oblečení přilnulo jí na tělo a vykreslovalo tak její tvary. |
| |
| V mém domku Trpaslík mé pozvání přijal a vešel do mého domku, zaskočila mě však jeho první otázka. Jak na to přišel? Asi se zeptal někoho z vesnice, kdo by mohl toto udělat. Takže teď když už to ví, mu to nemá cenu rozmlouvat, nikam by to nevedlo, a ještě více by mi musel nedůvěřovat. „Ano byl jsem to já,“ promluvím k němu po kratším zamyšlení, „ale nechtěl jsem ti nijak ublížit, pouze jsem se pokusil nenásilným způsobem zjistit, zda nám od tebe nehrozí nějaké nebezpečí. Vždyť víš, že jakmile jsi se začal bránit, tak jsem spojení ihned ukončil. Omlouvám se ti za to,“ dodám ještě na závěr. To by mělo být dost výmluvné, abychom se o tom mohli přestat bavit. |
| |
| V chatrči Někdo nám nejspíš přeje to nejhorší. Když unikneme pronásledovatelům, začne hrozně pršet. Zima je mi taková že mi mírně drkotají zuby, ale mi pokračujeme v jízdě dál. Držím se pevně Murtagha, abych nespadla z koně, který začíná být hodně unaven. Naviguji nás, tam kde se skrývá chatrč. Konečně jsme ji objevili a nikdo není ani uvnitř, možná jsou na lovu a díky tomu to počasí se brzo vrátí. Nevadí, přála bych si aby přišli, hlavně Dominique, ten by mě pochopil. Chápal by proč jsem konečně utekla a i proč jsem pomohla tomu to cizinci, i když ho ani neznám. I přesto, že jsme uvnitř budovi, je tu zima a my dva jsme velice prochladlí nebo si tedy myslím, že i Murtaghovi musí být zima. "Hraničáři tu určitě mají dřevo u krbu a i nějaké zásoby. Já se podívám po jídle, ty můžeš zatím prozkoumat krb." Ukážu rukou směr, kde se má nacházet krb. Než se ale vydám na průzkum strhnu ze sebe nějaké mokré věci. Rozepnu si plášť, kabátec, který mě už stejně ted nehřeje a rozvážu si korzet. Mokré vlasy si odhrnu z obličeje a vydám se po chatrči. Znám to tu, párkrát jsem tu byla. Vím, kde schovávají jídlo a v místnosti, kde jsou postele by měli být nějaké přikrývky. V malé komůrce jsem našla sušené maso a né moc starý chléb, donesla jsem to na stůl kousek od krbu. Jsem celou dobu zticha, přemýšlím o tom co se předchvílí stalo. Jak otec musí ted zuřit. Poté co jsem našla jídlo jsem se šla porozhlédnout po druhé místnosti, kde je na zemi asi pět postelí, vlastně v tý místnosti nic jiného než postele nejsou. Vezmu dvě přikrývky a dojdu zpátky ke krbu. "Musíš si sundat ty mokré věci, jinak ta přikrývka bude na nic." Usměju se položím přikrývku vedle Murtagha. Možná bych si měla sundat ještě košili, ale na to nemám odvahu, takže jen přikrývku přes sebe přehodím a zabalím se do ní. Možná nějaké suché košile tu hraničáři mají, ještě jsme to tu celé neprohlídli. Jestli už Murtagh zapálil v krbu, pobídnu ho, že bychom se měli najíst. "Bohužel jsem tu nenašla žádnou vodu." Ale i přesto se pustím pomalu do jídla. Ticho, které nastane je zvláštní, vím, že se mě chce na něco zeptat, vždyt jsme malem umřeli díky mé rodině, tedy mému otci. |
| |
| Sami doma u krbu a polonazí :D Moje palba oslaví úspěch a naši drazí pronásledovatelé pěkně mizí v dálce. No štěstí nám přeje tentokrát opravdu hodně a spustí se hrozný déšť. Liz se to zřejmě nelíbí, páč začíná pěkně drkotat zubany, ale pro mě to znamená setřesení těch osin v zadku a menší úsměv na tváři, i když ten Liz nezahlédne. Jsem nucen zbrzdit Tornaka, kvůli okolnímu nepřejícnému počasí s jeho únavě.
Nic tady nevidím. Hej Liz, kudy je to k těm hraničářům?
Díky jejím instrukcím se dostanem na naše odpočinkové msto, no rozhodně tu budem moct přebýt nepozorováni nikým krom hraničářů. Tornaka uvážu pod přístřešek a sundám mu zavazadla, která jsou také promoklá(i když né zas tak hrozně a pár důležitých věci je suchých), zatímco Liz zjistí, že nikdo není doma. Vejdeme tedy dovnitř a zapálíme jednu ze svíček na stole a já vidím konečně jakou úch… totiž škodu to udělalo na našich oblečeních(hlavně na Liz no :D).
Fajne, konečně si budeš moct odpočinout Tornaku. Co? Nikdo není doma? To je fuk hlavně už dovnitř a najít nějaké světlo. Bingo svíčka, tak ji zapálíme….whoa. Sakra to je tělo! Sice jsem věděl, že je to kus, ale s tím promočeným prádlem je to o tolik výraznější. Stop, nejseš žádnej nadrženej zákazník v bordelu, navíc mi toho o sobě moc neřekla, krom jejího jména a své nenávisti k bohatýrskému otci.
Vyndám z brašny druhou svíčku, i když najít nějakou se suchým knotem je obtížné a zapálím jí také. Poté podám tu původní svíčku a jdu směrem ke krbu, tedy jakmile zahnu do vedlejší místnosti uslyším zvuk padání mokrého oblečení. No samozřejmě se na tajňačku podívám a taky že mám na co. No komentovat slovy co jsem viděl by nestačilo, tedy až na menší chlapské zklamání s košilí…. Dojdu ke krbu, kde najdu sice spoustu dřeva, ale jen nerozštípané nebo třísky na podpal spolu se špalkem a sekerou. I já si tedy sundám mokré oblečení, tedy až na kalhoty a tuniku(prostě starý název trička), naštípám nějaké dřevo a zapálím oheň, pak už se starám aby nevyhasl a byl dostatek dřeva do rána. Po chvilce přijde Liz s něčím k jídlu a přikrývkami, navíc mně nabádá abych si ty mokrý věci(ten zbytek) sundal. Beru přikrývku s poděkováním, přehazuji ji přes sebe a teprve až tehdy si sundávám tuniku(hlavně aby mi nešli vidět záda, navíc mám jasně daný meč blízko sebe). Možná se zdá že se před ní trochu stydím, ale mně to je úplně fuk a hlavně na ní mám pár důležitých otázek. Pustím se tedy po vyzvání(navíc až jako druhý) do jídla. Ohledně stížnosti na vodu vytáhnu plnou čutoru z báglu a dám ji mezi nás. Chvíli však panuje jasné ticho, které se rozhodnu prolomit.
Dobře Liz, mám na tebe docela důležitý otázky. První je kdo jsi a kdo je tvůj otec. Ta druhá se týká tvého života až dneška a neboj času je opravdu dost. |
| |
| V chatrči Zaujme mě, jak si Murtagh opatrně oblíká kolem sebe deku, jak kdyby se předemnou styděl, pravda že moc mužů mladých takhle slečené jsem neviděla, možná jen své bratry. Ale co jsem zahlédla se mi líbí, ale radši se rychle otočím aby si nevšiml, že ho pozoruji. Začíná mi být už trošku teplo. Uvědomím si, že jsem si nesundala boty, které jsou taky docela mokré. Odložím jídlo a boty si sundám, zvednu se od stolu a dám si je ke krbu, aby co nejdříve uschly, takhle to udělám i s oblečením, které jsem ze sebe sundala předtím. Mezitím se mě Murtagh zeptal na moji minulost, s úšklebkem se na něj podívám. "Takže chceš slyšet, celý můj životní příběh? Například kdy mi vypadl můj první zub, to si moc dobře pamatuji i který to byl.... Nene přestanu si z toho dělat srandu." Celou dobu jsem se usmívala jak jsem si dělala srandu. Zabalím se pořádně do deky a sednu si zpátky ke stolu, nejprve se napiju a pak znovu promluvím. "Jmenuji se Elizabeth, to už víš. Celé mé jméno je Elizabeth de Vir. A můj otec je něco jako vlastníkem Ceunonu. Nevím jak se jím stal, to se dělo ještě než jsem se narodila. Nevím jestli tím, že byl bohatý nebo bohatým se stal až když začal pomáhat králi Galbatorixovi. Hlavní je, že se lidé ve městě otce bojí, já se jim snažím pomáhat a chránit, vlastně díky lidem z města jsem tě objevila tak rychle. Takže když jsem se narodila, moje matka ze mě chtěla udělat ženu pro nějakého zámožného muže, ale otec rozhodl, že budu cvičit boj s mými bratry. Moji bratři jsou tedka v hlavním městě u krále v jeho službách, doufám že se jim nic nestane, oni tam nechtěli, ale museli. Já jako žena jsem se vojákem krále nemohla stát, za což jsem vděčná. To je asi celý můj příběh, jsem dcera, bohatého krutého otce, která s ním nikdy nebude souhlasit." Dovyprávěla jsem svůj příběh, myslím, že to bylo dostačující. Mezi svojí řečí jsem občas dělala přestávky, že jsem si dala kus jídla nebo se napila. "A jaký je tvůj příběh, já ti řekla snad vše co tě zajímalo a i něco co tě nezájímalo. Nebo si to stále chceš nechat pro sebe, Murtaghu?" |
| |
| V dědově chatrči Nám? zeptal jsem se opatrně a jen tak nenápadně mu ukázal tetování na svém rameni, které představovalo znak klanu Dûrgrimst Ingeitum To by mě upřímně zajímalo, co za tajemství může mít obyčejný starý vypravěč, že kvůli tomu musí prohledávat mysl potulného trpaslíka. Tvářil jsem se stále zadumaněji. Co může být kruci zač? Ilegální mág, který se schovává v zapadlé vesnici daleko od civilizace? Ale proč? Ze strachu z krále? To je přece hloupost, jestli je to vážně čaroděj, prací pro krále by si vydělal neuvěřitelné jmění a kdyby chtěl svou moc skrývat, bylo by lepší usadit se v nějakém malém městě než tady. Venkované jsou ke každému cizinci podezřívaví, příliš velká šance, že si někdo něčeho všimne a udá dotyčného úřadům. Tak kdo...Varden? To je hloupost, k čemu by Vardenům byl srážce v takhle zapadlé vesnici? Není tu nic co by jim stálo za útok nebo ochranu, nejezdí tudy žádné cestovní karavany, žádní vojáci, které by mohli zabít tu taky nejsou tak proč... ve svém zahloubání jsem se očividně zarazil. V hlavě mi proběhla, alespoň pro mě nedávná zpráva o odcizení jednoho dračího vejce a o zmizení jeho zlodějů. No vážně, fungovalo by něco lépe pro úkryt dračího vejce než tento zapadákov? Chlápek neprovozuje magii, nechová se divně, jen si sem tam vypráví pohádky a přitom čeká na vhodnou příležitost. Čas, kdy se na ukradené vejce řádně zapomene a on si bude moct najít nového jezdce a postavit ho do čela Vardenů proti králi...jenže něco takového nedává smysl....hloupost, nechal jsem se unést. Proč by Vardenové svěřili vejce zrovna jemu? Jak by se takový stařík dokázal postarat o budoucího jezdce a dát mu správný výcvik? Mnohem užitečnější by bylo svěřit vejce elfům. Tohle by dávalo smysl, jenom kdyby ten stařec sám byl jezdec a to je hloupost. Jezdci jsou všichni mrtví... |
| |
| Gotnir Duraksson – Carvahall – „Ten druhý?“ Když vkročíš do vesnice, lidé se zastavují a ohlížejí se za tebou. Vyměňují si mezi sebou tázavé pohledy a tiše si šuškají. Napadne tě, co se asi děje a když zaslechneš malou holku, která prohodila cosi o druhém trpaslíkovi, vše je jasné. V Carvahallu je tedy ještě jeden trpaslík, ale kde? Nejdříve by sis však rád doplnil zásoby v nějakém krámku a třeba se tam dozvíš i více informací… Procházíš ulicemi a stále tě následují temné pohledy. Ten druhý se nejspíše nechoval nijak přívětivě. V jedné boční uličce dokonce koutkem oka zahlédneš jakousi skupinku farmářů s vidlemi v ruce. Pole však byla o něco dále, takže vidle měly nejspíše sloužit k čemusi jinému. Už se cítíš pěkně nepříjemně a tak raději rychle vejdeš do jednoho z krámků na konci ulice, aniž bys věděl, že to je ten stejný obchod, v němž před chvílí (nejen) nakupoval ten druhý. Za pultem stojí přívětivě vypadající dívka. Když vejdeš, zvědavě pozvedne zrak a zatváří se překvapeně. „S vámi se dnes roztrhl pytel…“ prohodí spíš sama k sobě. „Ale, omluvám se, za svou nezdvořilost, pane. Vítej ve Slounově řeznictví, mé jméno je Katrina a v tomto krámě seženeš zásoby na daleké cesty. Hádám správně, že jsi zde pro zásoby, stejně jako ten druhý?“ Nyní je ti už jasné, že tvůj kolega se zde také zastavil. Třeba ta dívka bude vědět něco víc o tom, kam šel… |
| |
| Carvahall- hledaní " hmm? Takže nejsem první trpaslík kterého tu vidíš děvče? V pořádku myslím ,že oproti lidem tam venku se ke mě chováš velice uctivě....vidíš a já jsem k tobě neuctiví buďte zdráva Katarino.. mé jméno je... Gotnir" trochu ho překvapila slušnost s jakou se k němu ta dívka chovala. Na malou chvíli zauvažoval o tom ,že ne všichni lidé budou mít vůči trpaslíkům předsudky. " Koukám že tu máte rušno to vám udělali ti venku?" komentuji rozbitý pult. " No mě do toho nic není docela bych rád doplnil zásoby a zjistil ,jestli tu je i hospoda nebo místo kde muže unavený trpaslík dostat soudek piva.... Ale to počká zajímá mě ten druhý. Nestává se tak často abych potkal jiného trpaslíka a rád bych s ním pohovořil. Náhodou nevíte kde ho naleznu?" svoje slova lehce doplnil drobnou mincí na ty lidé slyšeli hodně a tak se s nimi mnohem lepe jednalo. Stejně to bylo překvapivé zdálo se že řeznictví je mnohem vyspělejší než celá ves tolik pokory vůči starší rase. |
| |
| V mém domku I když si myslím, že by jsme se o tomto tématu mohli přestat bavit, trpaslík má stále další otázky. Tajemství? Že by něco věděl? Ne, to je nemožné. Teď už je to jasné, není od Vardenů. Ale co tu sakra dělá a proč o mě chce stále něco vědět? Nesmím mu nic prozradit. „Tím nám jsem myslel Carvahall, žiji tu a znám zdejší lidi, nechci, aby se jim něco stalo. Jak jsem říkal, nevěděl jsem, zda nám od tebe nehrozí nějaké nebezpečí. Odpusť, ale trpaslík takhle daleko na severu, to je trochu divné. Co tu vlastně děláš?“ zeptám se ho, aby už neměl žádné další otázky a taky prozradil něco o sobě. |
| |
| Zavřu oči a skloním hlavu. Můj žal je větší než oceán, ale vím, že mu teď nesmím dovolit, aby mě ovládl. Vejce jsem naštěstí přemístila, ovšem kam...? Galbatorix ho nejspíš nemá. Zcela jistá jsem si tím být nemohla, ale někde hluboko uvnitř jsem cítila, že je v pořádku. Když jsem si byla jistá, že jsem slzy zaplašila, otevřela jsem oči a pohlédla do tváře elfovi. Stále na mě vyčkávavě hleděl, čekal na odpověď. Ovšem co říci? "Děkuji Ti... Omlouvám se za své chování, ale právě jsem prožila skutečně nepříjemnou věc a..." odmlčím se, protože cítím, že se opět přestávám ovládat. To, co cítím, je neuvěřitelně silné a trhá mě to na kusy... Kde je ta stará Arya? Ta, která přijmula symbol yawë a s ním i povinnost ochraňovat vejce třeba i za cenu svého života? Ta, která přežila ten podlý útok Stína a zachránila vejce, i když při tom málem zemřela? Zatnula jsem zuby. Jsem silná. Musím být. Teď musím jednat rozumem a ne se nechat ovládnout emocemi. S vypětím všech sil jsem nasadila svůj obvyklý výraz. "Jsem Arya. Já a moji společníci..."[/b] skousla jsem ret, "jsme plnili královniny příkazy. Při cestě zpět nás dostihla ta věc... Oni mě chtěli ochránit. Řekli mi, ať jedu napřed a sami se otočili a šli bojovat." Zdálo se mi, že jsem v elfových očích zahlédla otázku, proč jsem nešla bojovat s nimi...? "Musela jsem je uposlechnout. Měla jsem za úkol ochránit něco velmi cenného. Odpusť, příteli, ale nesmím o tom mluvit." "Děkuji vám za vaši pomoc. Potřebuji si rozmyslet, co mám dělat dál. Prosím, pomůžete mi s mými společníky? Ráda bych s vámi šla do Osilonu, jestli je to možné." Zatímco jsem čekala na odpověď, zvedla jsem se a došla k Aideail. K mé obrovské úlevě se na ní náš prudký útěk nijak nepodepsal. Těžko říct, jak dlouho tu se mnou byla, pásla se a přitom čekala, až se proberu. Pohladila jsem kobylku mezi očima a prsty jí pročísla zacuchanou hřívu. Poté jsem se otočila čelem k družině a vyčkávala. |
| |
| Gotnir Duraksson - Carvahall, informace Dívka se na tebe smutně pousměje. „Nemám důvod chovat se k vám neuctivě. Ráda vás poznávám Gotnire.“ Přejela pohledem rozmlácený pult. „Ne, tohle neudělali vesničani, ale ten před vámi. Myslím toho trpaslíka, ten nebyl tak slušný jako vy, i když musím uznat, že můj otec se k němu nezachovat zrovna jak se sluší. Myslím, že můj otec by se vám nelíbil… Ten druhý mu ukázal, co dokáže trpaslík, když ho někdo urazí a takhle to dopadlo.“ Ukázala na nepořádek kolem a pak začala chystat nejrůznější potraviny, pro tvé zásoby. Mezitím pokračovala. „Hostinec je kousek odtud, myslím, že ho najdete lehce, ale nemůžu vám zaručit, že vás hostinský přijme. On nemá rád novoty a bojí se Galbatorixových vojáků, kteří tudy často procházejí. A ano, vím, kam odešel ten druhý. V malém domku zde bydlí jeden muž. Jeho jméno je Brom, je to vypravěč a cestovatel. Zřejmě toho v životě hodně zažil… Možná by vás přijal více než hospodský, zkuste za ním zajít, naleznete tam i druhého trpaslíka,“ nechvíli se odmlčela. „Abych řekla pravdu, nikdy jsem ještě neviděla trpaslíky, až nyní vás dva. Prozraďte mi, jsou všichni trpaslíci tak prudké povahy, jako ten, který tady byl předtím? Vy tak nevypadáte… A pokud mohu být zvědavá, odkud a kam máte vlastně namířeno?“ Otáže se zvědavě, zatímco na rozbitý pult položí poslední kousek masa. |
| |
| řeznictví rozhovor o rasách- Carvahall " Ne tak to jsi první člověk za dlouhou řadu zim co ho nemá. Jsem celkem rád ,že takový ještě někde existují , i když je smutné že jím je mladá dívka v malé vesnici..." vyslechl si řeč o tom , kdo způsobil ten nepořádek a proč. " hoho děvče , věř mi ,že pokud zničil jen pult a trochu upravil tvého otce zachoval se více než slušně. Mi trpaslíci si potrpíme na takové věci jako je čest a jednání s úctou. Pokud ho tvůj otec urazil měl velké štěstí ,že narazil na tak tolerantního trpaslíka co ho rovnou nezabije...Rozumím většina lidí tu nemá ráda novoty co také čekat že. Nicméně hospodští na celém kontinentu mají společnou jednu věc. Možná nemají rádi novoty ,ale když vidí peníz, jsou ochotní je rychle přijmout." zvláště pak lidští hospodští. " Brom říkáš, vypravěč a cestovatel ,který toho má za sebou dost. A co ho donutilo se usadit tady?" změnil téma. To ho opravdu zajímalo. Za prvé nevěděl co by mohl chtít trpaslík od nějakého vypravěče a za druhé věděl o spoustě lepších míst pro poutníky než byla tahle vesnice takových kde váš příběh nemůže z fleku odvyprávět kdejaká prodavačka masa. " To zkusím... hmm co se tvých otázek týká na svůj věk jsi dost zvědavá, řekl bych že to je dobře ,ale všeho moc škodí.... Jestli jsou všichni trpaslíci stejný. Hoho jsou všichni lidé stejní, elfy nebo každá rasa tu? Pochybuju...že nevypadám na prudkou povahu , děvče zlaté já už jsem dost starý rozbíjel bez důvodu. Zkus mě urazit a uvidíš jestli jsem stejný pruďas jako trpaslík přede mnou... Odkud kam jdu z míst kde jsem byl do míst kde teprve budu." odpověděl a šibalsky na děvče mrkl. " No rád bych s tebou klábosil déle ,ale musím nějaké tvé otázky nechat jiným trpaslíkům.... mimochodem kde bych tak našel toho Broma?" zaplatil za zásoby a přemýšlel ,že by zkusil zjistit ,jestli Brom disponuje pivem přeci jen někdo kdo nebude mít blbé poznámky a komu nebude muset ukazovat mince hned je lepší než hostinský. |
| |
| Arya – cesta do Osilonu, a co bude dál? Elf tě vyslechne a je natolik zdvořilý, aby se tě na podrobnosti nevyptával, i když na jeho očích je patrná zvědavost. Přikývne. „Omlouvám se paní, že jsem tě hned nepoznal. Vím, kdo jsi a omlouvám se za svou neomalenost. Chápu a samozřejmě ti poskytnu pomocnou ruku a doprovodím tě do Osilonu i kamkoli jinam, kam budeš chtít.“ Lehce skloní hlavu, jako důkaz pokory. „Do Osilonu to není odsud příliš daleko. Potřebuješ ještě s něčím pomoci?“ Otáže se zdvořile. Mezitím se ostatní připravují na cestu, každá z nich má koně, což je dobře, protože cesta bude o to rychlejší. I ty tedy vysedneš na svou klisnu a pomalu se vydáte na cestu. Takže míříš do Osilonu, jenomže, co tam? Bůhví, kam jsi to vejce poslala… Ale do Osilonu to určitě nebylo. Co jen budeš dělat? Co když se vejce dostane do rukou nepřátel? Cítíš, jak se ti žaludek nepříjemně svírá strachy. |
| |
| Sami doma u krbu a polonazí, je to tajné Poslouchám příběh Liz a rozhodně to vysvětluje pár věcí. Například ty její kvalitní věci a proč král pověřil právě jejího otce po mém dopadení, i když jsem se nedozvěděl proč získal tu funkci. Zarazí mně jenom to, že nemohla jít do armády jenom kvůli tomu že je žena, což může znamenat něco o jejích šermířských schopnostech. No aspoň ty šavle nemá jen pro okrasu, ale rozhodně si ji vyzkouším jen co přestane pršet a nebudu mít tak blízko u zadku armádu.
No rozhodně to byl zajímaví příběh, který lecos objasnil, ale bohužel neočekávejte takovou vstřícnost k mému osobnímu příběhu slečno Elizabeth de Vir. Není to hlavně o té nedůvěře co mezi námi panuje, to je jen… Jak to říct? Příliš nebezpečná informace, i když projevím trochu toho dobrého mravu a řeknu o sobě alespoň kousek.
Na chvíli se zvednu a přihodím pár polen do krbu. Potom položím asi dva metry od ohně moje mokré věci – plášť, tunika, boty(kalhoty mám kvůli přítomnosti slečně na sobě a přes záda pořád přehozenou deku), pak se vrátím zpět a opět zakousnu před pokračováním mého příběhu.
Tak, co z toho ti můžu říct? Dobrá, takže mé jméno je Murtagh jak si slyšela od těch vojáků. Hmmmm… takže asi takhle. Můj otec byl hodně podobný tomu tvému, akorát na hodně vyšším stupínku, teď je již mrtvý. Já sám si předtím myslel o králi a o tom jak mně přijal a vycvičil po otcově smrti „Óoo jaký to dobrý muž“ a viděl v něm jakousi náhradu špatného tyranského otce. Bohužel jsem prozřel dosti… drsným způsobem. No chtěl mi svěřit jeden úkol ohledně vyhlazení jedné vesnice, kde se měli údajně skrývat Vardeni a to včetně žen a dětí. No té noci jsem uprchl, ale můj učitel přitom zemřel, od té doby utíkám z místa na místo. Tohle je kousek mého života, ten bezpečný pro nás oba.
Možná, že vyzním trochu moc sobecky, ale rozhodně jde vidět, že to rozhodně nědělám pro zábavu. |
| |
| V Bromově chajdě Stále jsem si staříka měřil podezřívavým pohledem a nebyl jsem si jistý, co přesně si o něm mám myslet. Proč bych ti měl odpovídat na tvou otázku, když mi nejsi schopný upřímně odpovědět na tu mou? zeptal jsem se s lehce pozvednutým obočím. Možná smrdím jako prase, to ale neznamená, že s ním sdílím i rozum. Stařík, který je zběhlý v magických uměních takhle daleko na severu a prohledává mysl obyčejného trpaslíka. Bylo to zbytečně riskantní. Mohl bych být špeh krále a...oba víme, že pro mágy, kteří nejsou v jeho službách má jenom velmi malé pochopení. Aby někdo takto riskoval, musí mít důvod. V tomto případě řekl bych je ten důvod přímo to, že jsem trpaslík a možná i má příslušnost k Ingeitum. Jinak řečeno, co může mýt „obyčejný vesnický vypravěč“ společného s nejmocnějším z trpasličích klanů? celou dobu jsem mluvil naprosto klidně, ani jsem jej moc nesledoval, jako bych ani k němu nemluvil, ale spíš uvažoval nahlas. Samý spekulace, nic víc v ruce nemám...navíc dost pochybný, ale třeba se lekne... No, každopádně, po tvých tajemstvích mi nic není, tak se prosím nesnaž vyzvídat ta má. |
| |
Farthen Dűr Už je to několik týdnu co jsme přišli sem do Farthen Dűru a zároveň jsem se poprvé ukázal na veřejnosti. Moc dobře si vzpomínám na ten nervózní pocit, když jsem se měl setkat s vůdcem Vardenů nebo procházet mezi lidmi jako jejich jediná naděje. Nikdy si na takovouhle zodpovědnost nezvyknu a co je horší, nemam s tím žádné zkušenosti. Naštěstí je tu Gröene, která mě vždy nějak uklidní a právě díky ní, to tu přežívám. Je jako vzduch a bez vzduchu nedokážu žít... Právě tohle je má první myšlenka, kterou postřehne i Gröene a to mě trochu rozhodí. Nerad projevuji svojí slabost a zrovna Gröene patří mezi tu největší. Hodněkrát si uvědomuji, že právě ona je v mém životě tou největší oporou, silou a zároveň i slabinou. Za pouhých několik týdnu mi přirostla k srdci a proto, si život bez ní nedokážu představit. Pomalu se snažím otevřít oči a přitom hlasitě zívnu, čímž na sebe upoutám pozornost své dračice. S hlasitým vzdychnutím se posadím a rozhlédnu se kolem mě. V ustavičném mžourání očima jsem zahlédl zářící barvu zdí a stále se zvětšující zelenou šmouhu. Už od začátku jsem věděl že to není nikdo jiný než má přerostlá společnice a proto jsem se choval velice klidně. "Víš, že nemam rád, když mi takhle říkáš, zní to divně" Doslova jsem to na ní uraženě zabručel a pak jsem si znovu lehl. I když byla v místnosti postel, přesto jsem spal na zemi a postele jsem se ani nedotkl. Celý život spím na zemi a díky tomu jsem na ní zvyklí. Navíc mohu spát přímo vedle Gröene a to je pro mě hodně důležité. Lehne si místo mě a mě nesmírně potěší, že mi nepřipomíná tu dnešní zkoušku. Snad nevadí když přijdu trochu později..Vardenové i trpaslíci počkají, nikam se přeci nespěchá.. Přitulím se více k mé dračici a ona mi v hlavě přehraje ten moment s trpaslíky. Musel jsem se přitom zasmát, ale pak jsem jí pohladil po hlavě a v klidu na ní promluvil. "Mě taky vadí ta veškerá pozornost, ale musíme to nějak ustát. Začínají nám nějaké povinnosti a jednou z nich je vystupování před lidmi což mě fakt nebaví.". Malinko se pousměji a ještě několik minut společně odpočíváme. Teprve až po tom si uvědomíme, že mám dneska nějakou zkoušku boje a na tu bych měl dorazit včas. Už minule jsem přišel pozdě a taky mi to ty dvojčata dost vrátily. Jsou to sráči..ale mají pravdu...Magie je pro někoho jako jsem já velice užitečná ..musím se více snažit.. Celková příprava na další náročný den v téhle pevnosti mi trvá přes půlhodiny a teprve až pak jsem připravení jít. Kupodivu jsem se během té půlhodiny stačil i najíst z přinesené snídaně a to mi pro začátek stačilo. Gröene překvapivě neměla žádný hlad a tak jsme se okamžitě vydali dolu na cvičiště. To by mě zajímalo koho proti mě postaví...Orika ?? tvrdí se o něm, že je ze svého klanu ten nejlepší. Zase je hloupost proti mně postavit trpaslíka…vždyť jsou moc pomalí...takže jedině buď nějakého Vardena nebo Orik.. Na sobě mam lehké brnění odkaz (Ten na levo :) ), které jsem na cestách používal a pár zbraní. Meč i dýka jsou ukovány zdejšími kováři ale přesto podle Ažihada nedosahují síly zbraně jezdce. Mě je to poměrně jedno, nevyžaduji luxus a bojují jen s tím, co mi vyhovuje. Na cvičiště se dostanu o dvacet minut později a tak není divu, že už tam všichni musejí být. |
| |
| Murtagh a Liz - v chatrči, tajemný předmět Oba jste se o sebe tedy něco dozvěděli, i když Murtagh je poměrně tajemný a své tajemství si hodlá ponechat… Mezitím, co si povídáte, venku stále prší a jen o chvilku později, co Murtagh domluví, se venku ozve šramot- Oba sebou vyděšeně škubnete a vmžiku jste na nohách. Jsou to snad vojáci? Našli vás? Slyšíte, jak se se skřípěním otevírají dveře a do místnosti v tu chvíli vkročí několik temných postav. Když vejdou do kruhu světla, Liz pozná, že jsou to hraničáři, celí promoklí a mrzutí. Muž úplně vepředu, zjevně jejich kapitán se tváří zamračeně a nehápavě. „Co tady děláte, kdo jste? Liz…? Jsi to ty? A kdo je tohle?“ Změří si Murtagha nedůvěřivým pohledem. „Ale na tom teď nesejde. Venku je nějaký ruch, viděli jsme skupinu Galbatorixových psů a venku prší… Můžete se tady pro dnešek skrýt.“ Hraničáři byli velmi bystří a jejich smysly byly vyvinutější než smysly obyčejných lidí, proto mu hned došlo, o co tady asi jde. „Liz… vím, že jsi jistě za svého života viděla spoustu vzácných a drahých věcí…“ změnil kapitán najednou téma. „Víš, našli jsme v horách něco…no, něco zvláštního.“ V tu chvíli si všimnete, že skutečně cosi drží v ruce. Bylo to zabalené do kůží… „Nevíme, co by to mohlo být, něco takové jsem ještě nikdy neviděl. No, posuďte sami.“ A s těmi slovy odhalil kůže a onu tajemnou věc pozvedl tak, aby ji ozářilo světlo ohně. To, co držel v ruce, bylo opravdu zvláštní. Podobalo se to oválnému kameni, ale bylo to nádherně modré, modré jako hluboké, temné jezero a jeho povrch byl pokryt mnoha žilkami. Pak na něj kapitán zaťukal a ozval se nádherný, čistý zvuk. Ta věc byla dutá… |
| |
| V chatrči "Nemusíš mi vykat. Mé jméno znáš. Na vykání jsme přeci mladí." Při svých slovech se usměju na svého společníka u stolu. Murtagh se mi svěřil, tedy spíše něco malo mi o sobě řekl. Nevím, co se přesně s ním stalo, proč mi nemůže říct všechno. Ale nenutím ho, aby mi prozradil víc, až jednou bude chtít tak se to třeba stane. Než stačím něco dalšího říct, uslyšíme kroky. Zděšeně se podívám na svého společníka. Rychle vstanu a vytasím jednu ze svých šavlí. Dveře se rozevřou a v nich stojí hraničáři. Spadne mi kámen ze srdce. Začíná se nám docela dařit... Usměju se na známé tváře a jak uslyším své jméno tak kývnu, že jsem to vážně já. "No ten rozruch je kvůli nám. Jsou ti vojáci daleko, až se to uklidní odejdeme odtud." Rychle vysvětlím naši situaci, ale jsem přerušena jedním z hraničářů. Našli nějaký podivný předmět. Snad kámen, dutý kámen. Nikdy nic takového jsem neviděla, upřeně na to hledím. Lehce natáhnu ruku a toho předmětu se dotknu. "Nevím co to je. Ty jsi to někdy viděl?" Lehce od hraničáře vemu kámen a ukážu ho Murtaghovi, třeba on bude vědět co to je, mezitím se ještě zeptám hraničářů. "A kde jste to vlastně našli?" |
| |
| Gotnir Duraksson - Carvahall, za vypravěčem Dívka si tě vyslechla a pak zavrtěla hlavou. „To, proč se tady Brom usadil, netuším. Vlastně si myslím, že je víc než jen vypravěč… nikdo ho doopravdy nezná a nevím, proč se o něj ten trpaslík zajímal.“ Povzdechne si. „Ano, možná že jsem zvědav víc, než se sluší, ale toužím po tom, opustit tuto vesnici a vydat se do světa. Láká mě to, láká mě představa dobrodružství, ráda bych poznala trpaslíky a elfy…“ Její hlas byl zasněný a jako by vzdálený, pak se ale zase vrátila do reality a pousmála se na tebe. „Nechte si své tajemství, neměla jsem se ptát. A abych byla upřímná, doufám, že tudy už žádní trpaslíci procházet nebudou. Nejde o mě, já bych nějaké tvé druhy ráda poznala, ale jde o dobro a klid vesnice.“ Shrnula mince a podala ti ranec, nyní plný zásob. „A Broma najdete támhle, přes ulici. Žije v tom malém, dřevěném domku.“ Rozloučila se s tebou a odešla. Ty jsi vyšel na ulici, zkoumavých pohledů sis nevšímal a zamířil jsi k onomu domku, kde by měl přebývat Brom. |
| |
| rozhovor s dívkou " Víc než vypravěč proč myslíš?" zeptal se zájmem. " Ty toužíš po dobrodružství...Poradím ti nestojí za to jsem na cestě už nějaký den a moje největší dobrodužství bylo , jestli stihnu doběhnout hodit lejno za strom ,nebo budu muset ty špatný bobule vyvrhnout na cestě. Dobrodružství je na nic, je ti zima máš hlad a nestojí to za to. Jseš zvídavá a rozhodně toho máš v hlavě dost... jen si mladá. Jestli chceš zkus nějaké město to je až moc dobrodružství na malou holku. Jediné co za to stojí je nebe nad hlavou a čerství vzduch.." řekl zasněně ale doufal ,že vše předtím onu dívku znechutí vůči výletům. Přeci jen chtěl aby věděla do čeho se řítí. " Jaká tajemství děvče co vím sem ti řekl. Nedokážu povědět jací jsou trpaslíci , neznám je všechny. Nauč se číst a sežeň si knihy. Možná ti opravy ne starý trpaslík, který zapomněl jméno vesnice ve ,které byl. A na to kam jde musí ještě přijít. Nikomu to neříkej ale Gotnir chodí proto ,aby mohl chodit." spiklenecky na ní mrkl a byl si jist ,že o tom bude do půl dne vědět celá ves. Ale to nevadilo však to byla pravda. "Děkuju tak já se zajdu na toho vašeho Broma podívat." odkráčel k onomu domu. Cítil ,že bude dobré si odpočinout a tak se na chvíli opřel o stěnu domu a oddechoval. |
| |
| Rozhovor s trpaslíkem Můj pokus o odvedení rozhovoru jinam mi nevyjde a trpaslík dál pátrá po tom, proč jsem mu prohledával mysl. Dokonce nahlas řekne i své domněnky. Že ti po mých tajemstvích nic není? Tak proč se mě pořád vyptáváš? „Dobrá,“ pronesu, „s trpaslíky ani s klanem Dûrgrimst Ingeitum žádný problém nemám, ale jak si říkal mohl by jsi být špeh krále, a tak jsem chtěl zjistit, zda král na vesnici nekuje nějaké pikle.“ Jakmile to dořeknu uslyším zavrzání stěny mého domku. Už by opravdu potřeboval opravit. Zní to, jakoby se někdo těžký zvenku opřel do stěny. Otevřu okno a vykouknu ven, abych onomu dotyčnému vysvětlil, že by se neměl opírat o můj starý domek. Nemohu uvěřit vlastním očím, když venku uvidím dalšího trpaslíka. Že by přicestovali společně? Ne, vždyť ten, kterého mám v domku přicestoval sám. Tenhle musel přicestovat o něco později. Mysl mu rozhodně nebudu prozkoumávat, protože už vím, jak to dopadá. Co tu sakra oba dělají? Tak daleko od jejich domoviny. Počkám až se na mě onen trpaslík podívá. Vypadá unaveně. Nicméně mu řeknu: „Mohl by jsi se prosím opřít o jiný dům, myslím, že můj domek tvou váhu dlouho neudrží.“ |
| |
| Brom Když uslyším něčí slova vycházející od okna stavby o kterou se opírám, nejdřív chvilku nic nedělám jako bych zpracovával informace a v druhou chvíli už místo odpovědi míří hlavice mé přímo na okno a osobu v ní. Bude celkem snadné jí uskočit ,ale i tak je rána vedená dost silně. " TO CHCEŠ ŘÍCT ,ŽE SEM TLUSTEJ? TO SI SNAD DĚLÁŠ SRANDU VYLEZ Z TÝ BOUDY HOLOBRÁDKU A ŘEKNI MI TO DO OČÍ!!! zařvu po trpaslicku. "Ták co bude? Nikdo nebude tvrdit ,že sem tlustej. Ani ten komu patří ta nejzbrušovanější stavba co sem viděl!" zařvu znova. Celí obličej mi zrudne vztekem. Pak prudce udeřím holí do země a trochu se k ní přimknu jako bych se už potřeboval opřít. "Tsaaa a já myslel ,že se vypraveč Brom bude chovat slušnějc k trpaslíkům, zvláštť když má mít jednoho u sebe!" zabrblám a dávám si záležet aby to bylo slyšet. |
| |
| Druhý trpaslík Hned jak vypustím svá slova z úst, dojde mi, že to nebyl dobrý nápad narážet na trpaslíkovu váhu. Ráně vedené na mě se vyhnu, avšak narazí do okenního rámu a celé jedno křídlo okénka vpadne do domku. To je dneska teda den. Proč jen nejsem opatrnější jako vždy? Dál poslouchám jeho narážky. Hmm, tak vysvětlovat mu, že můj domek je opravdu v dezolátním stavu, nemá smysl. A dokonce ví i o tom druhém trpaslíkovi. Tak to je bezva, mám tu dva naštvané trpaslíky. Jak se jich teď zbavím? Možná na něj zapůsobí, když na něj promluvím jejich řečí. Proto k němu klidným hlasem pronesu: „Omlouvám se ti trpaslíku, opravdu jsem tě nechtěl urazit, jsem dnes unavený a vybírám nevhodná slova.“ |
| |
| Brom "Ty umíš po našemu..dobře..ale vážit slova neumíš. To že jsi unavený tě neomlouvá. Jestli si chceš usmířit jednoho naštvaného trpaslíka pozveš ho dál a nabídneš mu pivo. Stejně jako mu dáš možnost promluvit si s tím trpaslíkem uvnitř." řekl trochu popuzeně, ale vidina eventuálního piva ho trochu usmířila. Doufal že bude vpuštěn a upravil si trochu svoje putovní roucho. Pak už jen čekal co se bude dít dál. |
| |
| Osilon Na elfovu omluvu jen kývnu, že jsem ji přijala. "Ne, s ničím dalším už pomoct nepotřebuji, děkuji. Jsem vám moc vděčná za váš doprovod do Osilonu. Jestli je to možné, ráda bych vyrazila." S těmi slovy se vyšvihnu na hřbet Aideail a čekám, než ostatní vyrazí. Cestou na sobě cítím jejich občasné zvědavé pohledy. Cítím se o to mizerněji, zasloužili by si lepší vysvětlení, než jim mohu poskytnout. Alespoň poprosím matku, jestli to bude v mých silách, aby se jim odvděčila. Do Osilonu dorazíme ještě dnes, nejpozději zítra. A co dál? Zoufale jsem se snažila přijít na nějaké řešení. Ve vymýšení dalšího postupu mi bránily náhlé přílivy smutku. Výčitky svědomí se skoro nedostavily, za což jsem byla vděčná našemu myšlení. Hledět vpřed. Nač jsou všechna kdyby, když Faolin s Glenwingem jsou mrtví? Snažila jsem si připomínat, že pro smutek tu teď není místo. Musím se snažit jednat, kvůli nim, kvůli všem elfům, kvůli celé Alagaesii. Kvůli tomu co jsem. Potřebuji se dostat k vejci co nejblíž. To byla potíž - netušila jsem, kde by se mohlo nacházet. Ano, znala jsem kouzlo, které by mi určilo přibližnou polohu, ale bylo velmi náročné a záleželo na vzdálenosti toho předmětu. Pokud jsem ho poslala někam daleko, mohlo by mě zabít v mém současném stavu. Potřebovala jsem enegii. Takže až dorazím do Osilonu, pokusím se co nejrycheji načerpat co největší množství energie a potom... |
| |
| Usmíření Trpaslíkovi se má omluva nejdříve nezdála, ale pak vyslovil své přání, kterým by jsme to mohli smazat. Výborně tenhle si alespoň řekl, co chce, a dál se v tom nepitval. „Ale ano, pojď dál,“ řeknu a odběhnu od okna otevřít dveře. Ukážu na druhé volné křeslo, „tak, tady se můžeš posadit, já zatím doběhnu pro to pivo a vy si tu můžete spolu v klidu popovídat,“ pokračuji dál v trpasličím jazyce. Jakmile trpaslík vstoupí do mého domku, ihned se vydám během do hospody U Morna. Tak se snad ti dva zaměstnají mezi sebou a mě už nebudou otravovat. Stejně jsou oba nevrlí, ale přeci jen ten druhý vypadá trochu sympatičtěji. Jen doufám, že mi tam během mé nepřítomnosti, nerozboří, nebo nedej bože neprohledají celý dům. Obzvlášť ten první by toho byl schopen. Ne, jen jim hezky přinesu pivo a všechno bude v pohodě. Vstoupím do hospody, „Zdravím!“ pozdravím hospodského i celé osazenstvo hospody, přejdu k pultu, „potřebuji dva džbánky piva, prosím.“ |
| |
| Setkání trpaslíků " to bude opravdu fajn. Jen nějaké hodně silné." odpovím Bromovi. Nicméně zatím zůstanu stát přeci jen je slušné se představit i když nejspíš budu starší. " Tak je to pravda , vážně se v tomhle malém městě s jednou ukecanou pomocnicí řezníka nachazí další trpaslík.... Buďte zdráv mistře trpaslíku mé jméno je Gotnir a jak jsi jistě správně uhodl patřím do klanu Quan." odmlčel se upravil si svou kdysi oranžovou kutnu . Stáhl si kápi neb tak velela slušnost . Pravda neměl už tolik vlasů jako kdysi ale ještě byli husté oranžové na čele mu mezi špínou cest prosvítalo zvláštní tetování klíče. " Jsem rád, že tu vidím někoho z mého lidu , zvláště někoho kdo naučil místního řezníka jak se má chovat. Doufám ,že neodmítneš pivo přinesené tím holobrádkem a že si u něj trochu poklábosíme. Sice to nebude to pravé trpasličí ale co se dá dělat." věděl ,že mluví dost ale to na staré trpaslíky taky tak trochu pasovalo. |
| |
| Brom – Hospoda U Morna Když vejdeš do hospody, nejdříve si nevšimneš dvou Galbatorixových vojáků, sedících u jednoho ze stolů. Požádáš hospodského o džbánky piva, ale ten, místo, aby ti je dal, mlčí a jako by tě ani neviděl. Zopakuješ svou prosbu znovu, ale trochu ostřeji, avšak stále nic. A v tu chvíli ucítíš něčí dlaň na svém rameni. Když se otočíš, spatříš vojáka, který předtím seděl u stolu a vedle něj stojí druhý. „Jsi Brom?“ zeptal se ostře ten, který tě stále držel za rameno. Jeho druhá ruka spočívala na jílci meče. Druhý voják zatím mlčel, ale jeho pohled byl dost nepřátelský. Ž e by tě našli? |
| |
| Elizabeth – V chatrči Hraničář pohodí hlavou. „Našli jsme to v Dračích horách. Dost zvláštní ale bylo místo, kde jsme to našli. Tráva v okruhu několika metrů okolo byla spálená a zčernalá. Možná je to nebezpečné, dávej si pozor. Snad bychom to měli odnést zpátky nebo prodat… Ale teď to někam schovej. Já a ostatní jsme unavení a půjdeme spát.“ Tázavě pohlédneš na Murtagha, ale ten pokud něco ví, mlčí a nevyjadřuje se k tomu. Nakonec tu podivnou věc odložíš do kouta. Murtagh se mezitím v tichosti uloží ke spánku a i ty se přikryješ a chystáš se usnout. Celá chatrč ztichla a slyšíš jen tiché zvuky doléhající sem z venku. Ty však nemůžeš usnout, pořád ti hlavou vrtá ta podivná věc. Vstaneš tedy a přejdeš tiše místností a vezmeš věc opět do ruky. A najednou, jako bys cítila nějaký pohyb uvnitř. A pak se najednou věc ve tvých dlaních prudce pohne a ozve se jakési křupnutí… |
| |
| Arya – Osilon Ještě ten den dorazíte do Osilonu. „Nyní je čas se rozloučit, Arya svit-kona. Máme ještě nějakou práci. Doufám, že si poradíš sama.“ Lehce se ukloní a odkráčí pryč. Ty pořád myslíš na to složité kouzlo, díky kterému bys mohla najít alespoň přibližnou polohu vejce. Osilon je elfské město, krásné a zelené. Domy okolo tebe jsou ze stromů a po pěšinkách se procházejí krásní elfové. Odkudsi se ozývá líbezný zpěv. Nyní je načase, aby ses najedla a odpočinula sis, protože víš, že na takové náročné kouzlo, které tě čeká, potřebuješ hodně energie a i s ní to bude hodně riskantní. Ale budeš muset někoho oslovit, nebo se porozhlédnou, zda tady v okolí někoho neznáš. Ale pokud komukoli řekneš, že jsi dcera královny, jistě ti rádi pomohou. Záleží na tom, zda hodláš svůj původ prozradit či ne… |
| |
![22483216[1]5482.jpg](22483216[1]5482.jpg) | Ve vajíčku Už je tomu… no pěknou řádku let, kdy jsem přišla na svět. Teda abyste tomu rozuměli, já nepřišla úplně na svět. Ještě jsem totiž ve vajíčku, takže to není ‘na svět‘ v pravém slova smyslu. No ale už je tomu prostě pěknou řádku let, co trpělivě čekám ve skořápce, abych se mohla vylíhnout. Já vím, řeknete si, že to přeci záleží na mně, kdy to bude. Ale ono to není tak jednoduché. Mým úkolem je totiž vybrat si člověka, nebo elfa, nebo trpaslíka nebo… No zkrátka někoho, kdo by se mohl stát dračím jezdcem. A to právě není vůbec nic, co by nebylo složité. Takový jezdec musí být statečný a dobrosrdečný, nesmí být zlý a ubližovat nevinným. Aspoň podle mě. A taky by neměl toužit po moci, jako ten jeden. Galbatorix. Poté, co jeho drak zemřel, ukradl a ovládl jiného. Nebo tak nějak... Teda, to si ani neumím představit, jaké to je, být ukradený a násilně ovládnutý drak. Musí to být hrozné. Mezi jezdcem a drakem má vzniknout pouto. Pouto, vyvolané prvním dotekem, když je drak ještě malé dráče. Je to kouzlo. A nemyslím teď jen to opravdové kouzlo, ale myslím i obrazně řečeno. Kouzelný moment a … no, když má toto pouto vytvořené s jiným drakem, tak ten jeho nový musí asi hodně trpět. Podle mě to je dost necitlivé. Nevím sice, kde se ocitnu, až se vylíhnu, ani kdy a komu to bude. Jedno vím ale určitě, nechci skončit nikde násilím. No, ale vraťme se ke Galbatorixovi a jeho touze po moci. Myslí si, že když povraždí všechny jezdce, kteří se k němu dobrovolně nepřidají, a ještě ke všemu ukradne poslední zbylá dračí vejce, udělá si nové jezdce, naplno oddané jemu. Pche, jako by zapomněl, že si stejně nakonec vybíráme my, draci. Takže pokud nepřijde na nějaké kouzlo, jak nás skrz skořápku ovládnout, asi má smůlu. Teda nevím, jestli úplně u všech, ale u mě určitě. Já mu rozhodně nebudu činit nic po vůli. Nelíbí se mi a nelíbí se mi jeho intriky. Takže pokud čeká, až se vylíhnu některým z těch jeho primitivů, které mi pořád vodí, tak se asi nedočká… Už je tomu… no pěknou řádku let, kdy jsem přišla na svět. Trčím u Galbatorixe a vyhlídky na pořádný dračí život, na vítr ve křídlech a jezdce na zádech jsou… dosti bledé. Nic proti bezpečí vajíčka s pěkně tvrdou skořápkou, ale… Chtěla bych vidět svět. Tady je tma. Chtěla bych aspoň na chvíli spatřit modrou oblohu, zářící slunce, zelené lesy, louky… Už zase sníš? Vzpamatuj se. Hele, už zase někdo jde. Ono to je občas zábava, sledovat vlastnosti těch lidí. Tedy zprvu to byla veliká zábava. Ale po čase jsem zjistila, že jsou stejně všichni stejní. Sem tam nějaká výjimka… No, alespoň se podíváme, jestli budu mít štěstí a vytrhnu se trochu ze stereotypu, nebo ne. Co mě hned upoutá je fakt, že ten, kdo mě uchopil, není člověk. Je to elf. A ještě ke všemu mladá žena. Tedy na elfku mladá žena, samozřejmě. A zdá se mi… vystrašená? Ne, spíše, obezřetná a trochu napjatá. A… ona mě zvedá? No vážně, zvedá mě a odchází se mnou. Zbláznila se? Proč to dělá? Podle její povahy soudím, že nepatří ke Galbatorixovi. A dokonce se zdá, že to má v hlavě v pořádku, takže nevidím žádný vysvětlitelný důvod pro její počínání. Nikdo, kdo to má v hlavě v pořádku by přece nenakráčel do Galbatorixova nejstřeženějšího místa a neodnesl by dračí vejce. Ale musím uznat, že je opravdu zajímavá… Začínám se natřásat. Nahoru, dolu, nahoru, dolu… Pravidelný rytmus. Moc toho nevidím ani moc neslyším. Můžu jen zhruba odhadovat změny nálad v elfčině mysli. Ale řekla bych, že jedeme na koni. Teď… Strach, přidala na tempu. Zdá se, že je sama trochu zmatená, ale chce mě ochránit. Jedeme čím dál rychleji. Najednou zastavíme. Nevím, co dělá, každopádně než jsem se stihla vzpamatovat, byla jsem někde úplně jinde. A sama. Je tu ticho a klid. Nevím, jak jsem se sem dostala ani kde jsem. Ale doufám, že se elfce nic nestalo. Je to zvláštní, objevit se najednou, během chvilky v neznámém prostředí, opuštěná. I když… možná tak docela sama nebudu. Někdo sem jde. Skupinka mužů. Ha, už mě zase berou do rukou. Jeden, druhý, další, a kdoví kolikátý. Zkoumají mě. A ťukají. No ano, je to duté. Samozřejmě, že je to duté, jsem tam přeci já. Ne, kámen to opravdu není. Slyšeli jste někdy o dračím vejci? Asi ne. No, to je společnost. Jedno je jisté. Ani jeden z nich se na jezdce nehodí. Už jsem zase na cestě. Zajímalo by mě, co se mnou teď udělají. Prodají mě? Vrátí Galbatorixovi, až přijdou na to, co jsem zač? Ale já už se k němu nechci vrátit. Zastavili jsme. Další hlasy. Už zase zkoumají, co jsem zač, zřejmě s někým novým. Tedy určitě s někým novým, je tam nějaká dívka. Ale není to ta elfka, co mě zachránila a… Proč mají lidé tendenci ťukat na všechno, co jim přijde duté? Jak by se jim líbilo, kdybych se s nimi vyměnila? Zavřela bych je do vajíčka a klepala jim u hlavy. Vážně to není nic příjemného. A ještě mě drží vzhůru nohama. Taky nic moc, to vám povím… Už si mě opět bere někdo jiný. Ta dívka… hm… zajímavý človíček. Ta by mohla přijít na to, co jsem zač. Ale ne, nepřišla. To ovšem nevadí. Začnu hodnotit situaci. Abych se vylíhla a mělo to nějaký smysl, potřebuji jezdce, nebo… jezdkyni. A tahle dívka na to má skvělé předpoklady. Rozum, statečnost ani dobré srdce jí nechybí. Cítím, že ona je ta pravá. Ta, kterou hledám a na kterou jsem čekala. Konečně mám pocit, že se dočkám. Ale... ona mě zase pouští a dává do kouta. Ne, počkej, ještě chvíli si mě nech, prosím, neodcházej, vrať se...! Ha, vrací se. A... Ano, je to tam, drží mě v ruce. Tak, teď mě hlavně nepusť. Malinko nervózně začnu zevnitř klepat do skořápky, abych ji rozbila. Nejdřív jen tak zlehounka, dávám si na čas. Ale to nikam moc nevede. Zaberu tedy víc a svůj dočasný domov rozbiju. Ano, mohlo mě napadnout, že asi přistanu na zemi, ale i tak se trochu překvapeně oklepu a rozhlédnu po okolí. Rychle se ale vzpamatuji a zadívám se té dívce zhluboka do očí. Je to velmi vstřícný a příjemný pohled. Dívám se na ni svýma velkýma tmavýma očima a malinko zavrtím ocasem. Vlastně ji vybízím, aby se mě dotkla. U toho si ji zvědavě prohlížím. Zevnitř jsem ji už prozkoumala, ale teď ji už i vidím. Opravdu zajímavý človíček.... |
| |
| V chatrči Poslechnu si slova hraničářů a jen nad nima nechápavě zavrtím hlavou. Je to zvláštní. Ale už nemám moc myšlenky nad tím dlouho přemýšlet, jsem docela dost unavená, dnes toho bylo na mě dost. Zepřela jsem se otci, varovala jsem Murtagha před mým otcem a on mě pak zachránil a vrátil se pro mě a pak hraničáři přinesli nějaký kámen... Ne to není kámen, to je něco, ale netuším co. Na to, že jsem cítila, že musím jít spát, teď nemohu usnout, furt se mi hlavou ženou myšlenky a nejvíce o té věci co přinesli hraničáři. Je kousek ode mě, dala jsem jí do rohu. Kouknu vedle sebe na Murtagha a když si myslím že spí pomalu se zvednu a přejdu k rohu. Znovu přejedu rukou po hladkém modrém povrchu, ale náhle se stalo něco... Něco co se předtím nestalo, ozvalo se křupnutí a náhle na mě cosi vykouklo. "Jee to muselo být vejce... ale vejce čeho..." Úžasle promluvím, ale snažím se být potichu. Pozoruji, to co se objevilo předemnou, naprosto netuším, co to je. Ale něco mě k tomu táhne, něco mi říká že se toho musím dotknout. Lehce pohladím Safiru po čumáku, je to zvláštní pocit. Usměju se na ní, ale ten úsměv rychle zmizí když ucítím bolest. "Auu, co si to provedl?" Už nehledím na to, že probudím celou chytí a vykřikla jsem docela na hlas a nechápavě si prohlížím svoji ruku a pak Safiru, stále netuším, co to předemnou je, ale nějak tuším že mi to nechtělo ublížit. |
| |
| V chatrči Samozřejmě, že to bylo vejce. Vždyť jsem se vám to snažila říct celou dobu. A nevíš, co jsem? Drak jsem. Drak, víš co to je? Takový veliký létající tvor. No, já vím, že zrovna teď moc velice nevypadám, ale neboj se, já vyrostu. A ty budeš moje jezdkyně. Teda jestli se mě dotkneš. Hm... možná to s tebou nebude tak špatné, jak se zdálo. Když Liz natáhne ruku, aby se mě dotkla, povyskočím malinko radostí. Ano, už je to tady. Jsem velmi nedočkavá a netrpělivá. Tak, ještě kousíček, ještě malinký, už... Přivřu spokojeně oči a čekám, co se bude dít. Dotkla se mě a ruku zase stáhla. Jenomže já nic necítím. Začínám být zmatená. Jí se také nic neděje. Kde jsem udělala chybu...? Au! vyděšeně nadskočím a překvapeně zavrčím. Zhruba ve stejný moment, kdy bolestí vykřikne i má nová jezdkyně. Takže se to povedlo! Určitě, co jiného by to mohlo být? Provedl? Ale já nejsem drak. Teda ano, jsem, ale ne drak, jsem dračice... ještě se musíš hodně učit. Ale to nevadí, to zvládneme. Hezky spolu, ty a já. Naučím tě všechno, co má jezdec umět. No, dobře, možná by se hodila něčí pomoc, sama to asi také nezvládnu, já vím jen základy. A jen hodně matně. Jen taková intuice, kterou máme od narození a vylíhnutí... A co že jsem to provedla? Udělala z tebe jezdkyni. Budeš hájit a bránit nevinné, proti Galbatorixovi. To jsi stejně svým způsobem dělala doteď. Jen ode dneška na to nebudeš sama. Spokojeně se na ni podívám. Už jsem si ji prohlédla dostatečně, teď bych ještě mohla prohlédnout sebe. Prozkoumám si přední tlapy. No, zatím jen tlapky. Zvednu jednu, druhou a nakloním hlavu na stranu. Poté se ohlédnu a podívám se na svůj ocas. Máchnu s ním na jednu a na druhou stranu. A nakonec prozkoumat hřbet. A na něm křídla. Hezky si je protáhnu a dám je všem na odiv. No, všem... Dívá se na mě jen Liz, ale to nevadí. Každopádně, všechno funguje jak má, což je dobře. Když skončím s prozkoumáváním sebe, rozhlédnu se okolo. Ten svět je takový zvláštně hranatý. Počkat, to bude určitě vnitřek nějakého lidského obydlí. Váhavě udělám jeden krůček, druhý - malinko zavrávorám. Oklepu se a o něco jistěji vyjdu dál. Třetí, čtvrtý... malinko zrychlím, potom hop a skok a vyskočím na lavici u okna. Mám z toho všeho velikou radost. Jsem přímo nadšená. Jsou to moje první krůčky a vůbec první pohyb mimo vejce. A navíc, konečně se můžu podívat ven, na modrou oblohu a zelenou trávu okolo, přesně jak jsem si vysnila. Nadšeně vykouknu z okna, ale hned na to zklamaně sklopím oči dolů. Je tam úplně černo, stejně jako ve vejci. Třeba jsem se jen špatně podívala. Znovu zvednu hlavu a spatřím hvězdy na obloze. Musím uznat, že tohle jsem ve skořápce neměla. Ty bílé puntíky v nekonečné černi... Jsou úžasné. Otočím se na Liz a zavrtím ocasem, jako bych ji lákala, aby se taky přišla podívat na ten zázrak, co jsem právě objevila. Musím se přeci pohlubit. |
| |
| Příliš srandy na jednoho starého trpaslíka Král? Co by asi tak mohl mít král proti této vesnici? Než ale stihl na mou otázku odpovědět, začal se věnovat nějakému dalšímu trpaslíkovi před domem. No to se podívejme, další bratranec takhle daleko od domova? než jsem se stihl řádně pousmát nad jejich nesmyslnou výměnou zdvořilostí, přešli do mému sluchu lahodící řeči, načež se ten druhý trpaslík pozval na pivo a zatímco majitel zamířil do hospody, vešel dovnitř a představil se. Hned ve dveřích jsem si ho prohlédl od hlavy až k patě, přeci jen, na cestách jsem moc často někoho ze své rasy neviděl. Dalm syn Finguwarův, už 130 let vyhoštěný z Ingeitum. oplatil jsem mu zdvořilost, načež jsem se začal důkladně rozhlížet po starcově domu. Něco mi tu strašně nesedělo a chtěl jsem zjistit co to je. Jistě, promiň, že se k tobě obracím zády bratranče já jen...u Helzvogovi chlupaté prdele zaklel jsem a vyvalil oči, když jsem po přehrabování domu narazil na krvavě rudý meč dračího jezdce. Tak jestli tohle je obyčejnej stařík, tak já jsem naprcaná dračice odplivl jsem si a otočil se se svým úlovkem na kolegu. |
| |
| Zajímavý nález "Těší mě syne Finguwarův..Vadilo by vám kdybych vás oslovoval Dalme....." chtěl pokračovat ve zdvořilostech,ale sám Dalm ho označil za bratrance. " Pravda trpaslíci na pouti jsou jako rodina. ...Ten holobrádek tu má něco zajímavého dost pochybuji." komentoval Dalmovo počínání. Ale nijak se nad ním nepodivoval, neměl tušení co tu probírali a tak nevěděl ,jestli k tomu hledání má jeho noví bratranec důvod. Když nakonec vylovil krvavě rudý meč tak si Gotnir odplivl. " Ale to se podívejme ta holka v řeznictví říkala ,že je divnej ,ale že až tak..... by mě zajímalo jak k němu přišel...No pořádný téma k rozhovoru u piva... by mě zajímalo kde se s nim loudá." nijak víc to neřešil byl přece starý a unavený ne důležitý. Raději se posadil a čekal co míní s novým objevem udělat Dalm. |
| |
| V chatrči Nevím proč mluvím na to stvoření, přeci mi nemůže odpovědět. Stále zmateně sleduji to modré cosi a držím si přitom poraněnou ruku. Náhle bolest odezní, skloním zrak a sleduji stříbrnou značku. Sakra co to je za divnou popáleninu... Mezitím, co se snažím vzpamatovat, Safira si začíná prohlížet svět okolo sebe a přihopsala si to k oknu. Pustím svoji ruku, protože mě už nebolí a pomalu vstanu ze země. "Třeba mi hraničáři řeknou co jsi. Ve zvířatech se vyznaj tak snad... Třeba si nějaká ještěrka... ale ty křídla..." Ušklíbnu se a začnu pohledem na Safiru přemýšlet. Něco mi říka, co by mohla být, ale tu možnost zavrhnu, přece draci už neexistují, díky našemu povedenému králi. Zavrtím hlavou a všimnu si, že Safira je něčím vzrušená. Jen si pomyslím, že snad venku nevidí, ty co nás hledají. Přistoupím k oknu a podívam se ven, kde je jen tma a nic víc, náhle si uvědomím, že se kouká nahoru, tak také zvednu zrak. Chvíli nevím, co je tak venku zvláštního, ale nakonec se usměju a konejšivým hlasem, jí vše vysvětlím. "To jsou hvězdy víš. Teďka je noc a proto jsou na obloze hvězdy a pak když se podíváš támhle je měsíc a vedne uvidíš zase zlaté slunce." Znovu se usměju a pohladím jí po hlavičce, když si uvědomím co dělám se strachem ucuknu, že znovu ucítím tu bolest, ale ono nic, pokrčím rameny a pohlédnu na Safiru. "Zítra mě čeká spoustu věcí, musím odtud utéct. Takže půjdem spát a ráno zjistíme, co jsi a co s tebou." Ospale si zívnu, uvědomím si, že bych mohla Safiře taky udělat nějaký pelíšek, vezmu svůj plášt, který už uschnul a dám ho na zem a naznačím jí, že si na něj může lehnout. Plášť jsem položila kousek od své postele, počkám až si Safira lehne a i já zalehnu a snažím se usnout. |
| |
| V chatrči Ještěrka?! Dost zoufale a nešťastně se na ni podívám. Ještěrka... To si přeci nezasloužím. Teda nevím, jak vypadá ještěrka, ale... ne, draci určitě nejsou ještěrky. Když si všimnu, že se Liz blíží, nadšením zavrtím ocasem o něco rychleji. Jů, takže hvězdy. A měsíc? Jaký? Aha, to bude támhleto. Zadívám se na tu největší stříbrnou věc na obloze. Slunce bude ráno. A bude zlaté. Už se rána nemohu dočkat Při jejím pohlazení spokojeně přivřu oči a trochu zamručím. Nadšeně se jí zadívám do očí, ale jen na moment, pak se začnu rozhlížet, co bych mohla prozkoumat dál. Třeba támhle ležítaky nějaký člověk. Co by se stalo, kdybch se na něj šla podívat? Už už se chystám vyrazit zase dolů a za Murtaghem, ale Liz na mě promluví. Spát? Ale já nechci ještě spát, vždyť jsem se teď vylíhla, a je tolik věcí, které musím ještě prozkoumat. A nejenom ten mladím vzadu. Co třeba ty všechny věci naskládané na tom dřevěném vysokém? A támhle nahoře? Tak to také vypadá zajímavě, tam jsou zase jiné věci... Zdá se, že se tomu asi moc nevyhnu. Ale co, vyspím se, když jí to udělá radost, a zítra je přece taky den. Pozorně sleduji, co to na té zemi vyvádí. Tam si mám jít asi lehnout. Ale já bych radši k ní. No, tak... budu statečná, to vydržím. Seskočím na podlahu a stále trochu vrávoravě dojdu ke kebátu na zemi. Tam se schoulím do klubíčka a pozoruji Liz. Na chvíli se pokusím i zavřít oči. Ne, to nepůjde, takhle neusnu. Znova je otevřu. A když se zdá, že Liz spí, potichu se k ní doplížím, schoulím se jí do náruče a teprve teď mohu spokojeně usnout. |
| |
| Gillian - Na cvičišti Dnes tě tedy čeká zkouška v boji a rozhodně to nebude legrace. Vždyť tě budou pozorovat všichni Vardenové i trpaslíci, budou bedlivě sledovat každý tvůj pohyb a ty jim musíš dokázat, že jsi Jezdec. Bude to jistě těžké, ale ty to s mečem umíš velmi dobře… Když společně s dračicí dorazíte na cvičiště, sevře se ti žaludek, neboť je plné lidí a trpaslíků. Všichni se přišli podívat na jistě velmi zajímavý boj. Spatříš Ajihada, který stál uprostřed cvičiště, spolu s Dvojčaty a vládcem trpaslíků. Pokynul ti, abys šel za ním, do středu, aby na tebe všichni mohli vidět. Následuješ ho tedy i se svou dračicí a pak se rozhlédneš kolem. Je to hrozné, jak si tě všichni přeměřují zkoumavými pohledy a cítíš se díky tomu pěkně nervózně. Alespoň že máš svou dračici, která tě utěší. „Vardenové! Slyšte! Toto je Jezdec a zde je jeho drak! Nyní ho však čeká důležitá zkouška v boji, aby tak potvrdil své schopnosti a to, že je skutečně novým Jezdcem a že je schopen plnit své povinnosti. Proto se se mnou dnes utká v boji a musí mne porazit bez magie, pouze silou svých paží!“ To vykřikl Ajihad a s těmi slovy cvičiště opustil jak trpaslík, tak Dvojčata, i tvá dračice. Zůstali jste jen ty a Ajihad. Byl čas, abys tasil meč a ukázat jim, co umíš… |
| |
| Hospoda U Morna Jakmile vstoupím do hospody, ihned si všimnu dvou Galbatorixových vojáků sedících u jednoho ze stolů. Ti Galbatorixovi psi. Co tu k čertu dělají?! Dělám však, jako bych si jich nevšiml a v klidu požádám hostinského o pivo. Ten však nereaguje, a proto svou prosbu několikrát zopakuji. Po ucítění tlaku na svém rameni se otočím a zpozoruji, proč tam jen tak nehybně stál a nenalil mi. Sakra a já myslel, že už to dnes nemůže být horší. „Ano já jsem Brom,“ pronesu klidným silným hlasem, „proč se ptáte?“ Stále však sleduji meč, jeho ruku a i toho druhého vojáka a jsem připraven kdykoliv se uhnout. |
| |
| Sbírání sil "Děkuji za doprovod." Povzdechnu si a otočím se čelem ke slunci, které již mizí za obzorem. Co teď? Mám dát najevo kdo jsem? Ale co když se mě budou ptát? Ne, oni se ptát nebudou. Oni budou natolik slušní, že neřeknou ani slovo, pokud uvidí, že mi to není příjemné. Ale bude jim to jasné. Bude jim jasné, že se něco stalo - přijela jsem bez vejce. Bude jim jasné, že jsem zklamala. Kruci! Elfové se obvykle vyvarovávají sprostých slov, ale ve své současné situaci jsem si nemohla pomoci. Tak co tedy? Můžu se obléci tak, aby mě považovali za obyčejnou elfku. A co udělám, jestli se mi to kouzlo povede? Věřila jsem, že pokud stihnu nasbírat dostatek sil, velmi brzy bych to mohla zkusit a dokonce jsem si i byla celkem jistá výsledkem. Tak fajn. Oblékla jsem si tmavý plášť s kapucí a vydala jsem se do města. My elfové jsme se nechovali stejně jako lidé, nebo trpaslíci. Když se někde zeptám, zda bych tam nemohla přenocovat a dostat najíst, nikdo by mě neodmítl. Ale nechtěla jsem toho zneužívat. V Osilonu jsem měla jednu dobrou přítelkyni. Můžu se jí svěřit? Ne. V tuhle chvíli jsem neměla chuť to říkat ani Islanzadí. Ale věděla jsem, že pokud jí poprosím o pomoc s tím, aby nikomu nic neřekla, beze všeho to udělá. S tou myšlenkou jsem zamířila k jejímu domu. Nepochybovala jsem, že mě přijme... Já bych v opačné situaci udělala to samé. Jediný háček by byl v tom, kdyby z nějakého důvodu nebyla v Osilonu. Ale pokud bude, najím se u ní a přespím tam. Zítra zajdu do lesa a načerpám co nejvíce energie, abych byla připravená. |
| |
| Elizabeth – brzké ráno, útěk Probudíš se ještě za tmy, i když na obzoru už můžeš spatřit tenounký pruh světla vycházejícího slunce. Zdá se, že jsi vzhůru první. A pak si uvědomíš, že na tobě leží to podivné stvoření, které se včera v noci vylíhlo z toho vejce. Opatrně se posadíš a tvorečka položíš na zem, vedle sebe. Je třeba přemýšlet, co dál. Něco tě nabádá, abys toho tvora hraničářům neukazovala, něco ti říká, že bys měla co nejrychleji odejít, jenomže kam? Možná se skrývat v lesích… Co jiného ti zbývá? Ale Murtagha bys měla vzít nejspíše s sebou. Potichu tedy vstaneš, sbalíš si nejdříve své věci a poté se rozhodneš probudit Murtagha. Murtagh – brzké ráno, velké překvapení Celou noc jsi spal jako zabitý, po celém tom cestování jsi byl pěkně unavený. Zdály se ti však poměrně znepokojivé sny o Galbatorixovi a o tom, jak tě chytil a potrestal… Zrovna se ti jedna taková noční můra zdá, ostatně jako téměř každou noc. Ve snu tě kdosi pevně svírá za paži a necitlivě s tebou třese a cosi na tebe křičí. Pak vytáhne nůž a chystá se ti podřezat hrdlo, když tu se náhle probudíš a celý zpocený se prudce posadíš. S úlevou zjistíš, že ten, kdo s tebou třásl, byla Liz ve snaze tě probudit. Roztřeseně vstaneš a vyslechneš si, co ti chce říci. Poté se chceš dát do balení svých věcí a příprav na cestu, jenomže tu tvůj pohled padne na podivného, modrého tvora, ležícího na zemi a nechápavě na něj vykulíš oči. Máš takové tušení, že víš, o co jde... Podivný kámen, k tomu ještě dutý, on to asi kámen nebyl… A v tu chvíli ti to docvakne. |
| |
| Brom – V hospodě Voják se nechutně ušklíbne. „Hmmm, takže jsi Brom, jo? Tak to půjdeš s námi.“ V tu chvíli tasil meč a jeho ostří namířil na tvůj hrudník. Druhý voják nebyl tak ukvapený, mohl by to být možná celkem slušný člověk, nebýt toho, že je ve službách Galbatorixe. Ale v této době bylo mnoho dobrých mužů odvedeno a násilím přinuceno mu sloužit… „Jsi obviněn ze zrady, Brome-vypravěči. Za řeči proti králi, za lži a nabádání ostatních ke zradě. Jeden jistý člověk nám to potvrdil… Tímto jsi zatčen, budeš předveden před spravedlnost a poté oběšen za zradu.“ Řekl voják a spolu s tím vytáhl srolovaný pergamen. „Toto je zatykač a obvinění.“ Podotkl. „Svaž ho!“ Přikázal pak prvnímu vojákovi, který svíral meč. A voják se na tebe ten tedy vrhnul, jen zasunul svůj meč zpět do pochvy… |
| |
| Trpaslíci – Bromova chatrč Objevení meče je jistě přelomovým okamžikem, neboť se ukazuje, že Brom-vypravěč, není tak úplně Bromem-vypravěčem, když vlastní Jezdcův meč. Byl snad Jezdcem? Nebo je to zloděj? Či sluha krále v přestrojení? Všechny tyto otázky a ještě další jiné potřebovaly okamžité vysvětlení, ale Brom se stále nevracel, i když by tady již zřejmě měl dávno být… Začínáte být nevrlí a pěkně netrpěliví, ale co jiného dělat, než čekat? Možná by nebyl zas až tak špatný nápad, jít se po něm podívat do té hospody, je přece jen tady, kousek dál v ulici. Třeba se dostal do nějakých nesnází, ale třeba se taky jen zapomněl a teď tam s někým popíjí pivo a ne své hosty dočista zapomněl. Přesto… |
| |
| Arya – v domě přítelkyně Tvá přítelkyně naštěstí v Osilonu momentálně je. Když tě spatří, celá se rozzáří. „Aryo! Vítej, pojď dál. Jsem tak ráda, že tě po takové době zase vidím… Ale co tady teď děláš? Vždyť jsi odjela k Vardenům a…“ Ale najednou se zarazila a zmlkla. „Ale, zapomínám na slušné chování, omluv mne. Nejspíše o tom nechceš a možná ani nemůžeš mluvit.“ Pozvala tě tedy dovnitř a nabídla ti jídlo a pití. „Jen jez Aryo a poté si můžeš lehnout a odpočinout si. Nahoře v patře je ještě jedna místnost, která by mohla posloužit jako ložnice. Jak dlouho se hodláš zdržet?“ Povíš jí jen to, co ti přijde bezpečné a na co se cítíš. Rozhodně si musíš trochu dávat pozor na to, co říkáš a jak se chováš. Elfové velice dbají na vzorné chování a mají jasná pravidla, kterými se musí každý elf řídit. Jenomže ty jsi teď poměrně dlouhou dobu strávila mimo domov, mezi lidmi, u Vardenů, takže jsi poněkud zapomněla na všechny tyto pravidla. Ale jistě to nějak zvládneš… A druhý den již budeš připravena vyrazit a splnit svou povinnost. |
| |
| Hospoda U Morna A sakra, našli mě. Jeden z nich mi však namíří meč na hrudník. Mohl bych je zlikvidovat kouzlem, ale to bych se prozradil vesničanům a kdoví, jestli je král neopatřil nějakými ochranami, bude je muset porazit mečem, ale ten mám v domku. Poslechnu si z čeho jsem obviněn. Aha, tak kvůli mému vyprávění, tak to je v pohodě, myslel jsem, že za vedení Vardenů a zabíjení Křivopřísežníků, kdyby však král věděl, kdo doopravdy jsem, asi by na mě neposlal jen dva vojáky. Jakmile voják schová meč a chystá se na mě vrhnout, ihned rychlostí zamířím ke dveřím. Vyběhnu z hospody a mířím k mému domku. |
| |
| Špatná noc a dosti blbé probuzení Náš rozhovor s Liz přerušili vracející se hraničáři. Naštěstí jejich smysli byli dost schopné na to, že se raději neptali co se děje či kdo sem, místo toho se vytasili s nějakým divným modrým kamenem, co vypadal jak nějakej kus drahokamu. Na otázku ohledně kamene jen pokrčím rameny, ale z nějakého důvodu mně začíná svědit jizva na zádech což moc neřeším a raději jdu spát. Předtím však na sebe navleču ji suché oblečení a ustelu si v koutě, abych dal Liz nějaké soukromí a mně to přidalo pocit bezpečí. Usnu téměř okamžitě, páč ta cesta s tím útěkem mně opravdu dostali.
Bohužel se moc klidu nedostalo, neboť se mi opět zdál sen jak mně ten starej zmetek dostal. Visím s provazy kolem těla v nějaké místnosti do které pomalu za zvuku okovaných bot přichází samotný král diktátor.Murtaghu, Murtaghu… Tohle si neměl dělat, výš jak hrozně jsem doufal, že půjdeš ve stopách svého otce nebo alespoň v té jedné části? Bohužel jsi pro mě příliž nebezpečný a cenný na to, abych tě mohl jen tak nechat zmizet takže ti dám poslední šanci. Buď budeš po mně opakovat přísahu ve starověkém jazyku dobrovolně nebo ti můj drak slušně popálí tělo, nechám tě uzdravit a donutím tě k ní. Rozumíš????? A pak se sen změní, i když není o nic příjemnější. Někdo zahalen ve stínu se mnou přímo třepe a huláká na mně nějaká slova, kterým nerozumím, jeho stisk opravdu bolí a já nevím co dělat. Pak najednou vytáhne nůž s jasným úmyslem mně zabít. Nůž se mi pomalu přibližuje k hrdlu a…. Probudím se jak jinak ale místo neznámé postavy s nožem se na mně usmívá Liz. Nejspíš mi říká něco ve stylu, že už musíme odjet kvůli jisté nečekané události, o které nechtěla mluvit.
Fajne, jen si zabalím a můžem vyrazit. Taky zatracený…… Co má bejt tohle???... Moment snad….
Zrovna když si balím věci zahlédnu jakousi modrou modrou ještěrku, která leží u Liz v posteli. Začne mně zase svědit jizva a hlava mi šrotuje „kde jsem to už viděl?“. Za necelých pár vteřin mi to docvakne a já rychle přijdu k Liz, chytnu ji za obě dvě ruce a otočím dlaněmi směrem ke mně. Vypadám překvapeně, ale zároveň taky že vím co se tu děje líp než Liz.
Sakra, ten den prostě musel skončit nějakou noční můrou, no snad tu bude dneska lepší. Fajn jde se balit, tohle a tohle… Moment, co to je?Co mi to připomíná? 6e by to mělo něco společného s tím kamenem? Moment, vždyť to je drak!!!
Dostala ses teda do vážně nebezpečného světa. Na nic se teď neptej, hlavně ho schovej ať ho nikdo nevidí a vypadnem odsud.
Vezmu svoje věci a rychle a potichu vyrazímza Tonakem, kterého připravým a pak společně s Liz odsud zmizíme směrem do Callvahalu. |
| |
| V chaloupce na kuří nožce Jezdcův meč, to je vážně síla, je otázka, jestli šel vážně pro pivo nebo teď zdrhá až mu od bot jiskry lítaj. zamručel jsem a hodil meč na postel. Možná to byl meč jezdce, ale já jejich smysl pro „módu“ nikdy moc nechápal. Je sice hezké, že je ten meč nezlomitelný, ale když je to taková přezdobená barevná šunka tak co s tím? Asi bych se šel podívat jestli se vůbec hodlá vrátit... zašklebil jsem se a vylezl z domu. V případě, že se Bromovi nepodařilo utéct tak jdu klidným krokem k hospodě. V případě, že se mu utéct podařilo a vojáci jej pronásledují, budu mít velice jednoduchou práci. Prostě zapojím maximální rychlost svých krátkých nohou a dostanu se mezi něj a vojáky. Hej, hej co se to tady u všech smradlavejch draků děje? |
| |
| Rychlí pohyb? Ne děkuji " Myslíš , že by zdrhal bez meče? Těžko leda by to vbyl fakt pitomec. Ale to pivo mu nějak trvá." pokud byl meč položen tak okamžitě skončil lehce zmuchlán do Gotnirovy kutny a nesen jím. Pravda vypadalo to zajímavě když se trpaslík pokoušel nést meč prakticky skoro stejně dlouhý jako by on sám ale aspon mohl víc pajdat a být skroucený a to byla Gotnirova oblíbená role .Nechal kolegu trpaslíka běžet do předu a sám se klidně šoural za ním. |
| |
| Trpaslíci + Brom – Vojáci Vojáci se okamžitě pustili za utíkajícím Bromem. „Stůj! Hej! Stůj, ve jménu Galbatorixe!“ Křičeli a běželi, jak nejrychleji dokázali, ale byli poněkud v nevýhodě oproti Bromovi, protože na sobě měli těžké brnění, zatímco Brom běžel na lehko. Takže před nimi měl pěkný náskok. A pak se z domku vyřítili i oba trpaslíci a Dalm se duchapřítomně postavil mezi Broma a vojáky. „Být tebou, tak ustoupím,“ zavrčí na tebe jeden z vojáků. „Tento Brom je zrádce a čeká ho oprátka a kdokoli, kdo se mu rozhodne pomoci, se stane taky zrádcem! Takže ustup a nech nás konat naši povinnost!“ Zařval jeden a čepel jeho meče ti mířila přímo na hruď. Brom mezitím dorazil do svého domku a rychle se pustil do hledání svého meče, avšak, nenalezl jej… |
| |
| Problémy s Královstvím Když se vojáci zastavili a jeden z nich měl dost drzosti na to, aby na mě začal řvát a ještě k tomu proti mně pozvedl meč, jenom jsem zakroutil hlavou a nasadil svůj nejlepší úsměv. Naposledy když jsem ho použil, tak strážce brány, který jej zachytil omdlel. Tak hele mladej, nevím kdo ti co nasral do té tvé vymlácené makovice, ale... jen tak mimochodem jsem popadl čepel jeho meče do své pravačky a sevřel ji plnou silou svých mohutných prstů, aby s ní nemohl pohnout. Ti s ostřejšíma očima si mohou všimnout, že mi ostrá čepel v ruce očividně vůbec nevadí, nestekla po ní ani kapka krve. já u Helzvogovi chlupaté prdele nejsem občan tohoto království, jsem u všech všudy trpaslík. Jinak řečeno vy a ten váš král mi můžete třeba políbit mou smradlavou, upocenou, chlupatou PRDEL! s tím posledním jsem bez okolků ať už rozčílenému nebo šokovanému vojákovi vytrhl z rukou jeho zbraň, přehodil si ji jílcem do ruky a bez sebevětších cavyků mu ji vrazil do břicha. Opět vytáhl a hodil po druhém vojákovi jako by se jednalo o kopí. Od okamžiku, kdy jsem vyrval tomu prvnímu meč a hodil jej po tom druhém mohlo uplynout sotva tolik času, kolik je ho třeba pro mrknutí oka. Ti kdo to dokáží pak kolem mého těla mohou cítit slabé vibrování zvláštní, přírodní magie. |
| |
| V chatrči Ráno mě čeká překvapení, že Safira si ustlala v mé posteli a vlastně přímo na mě. Lehce jí ze sebe sundám a jestli se probudí naznačím jí, aby byla zticha a neprobudila celou chatrč. Rychle se obléknu do suchých věcí. Sakra co mám dělat... měli bychom zmizet... Murtagha musím vzít sebou... snad on bude vědět co dál... Můj pohled padne na spícího společníka, chvíli ho pozoruji asi se mu zdá nějaký nepříjemný sen. Kleknu si k němu a lehce ho párkrát pohladím po tváří, aby se uklidnil a probudil se v klidu a hlavně nikoho dalšího nevzbudil. Jak začne otvírat oči uštědřím mu úsměv. Než stačím říct, že bychom měli odejít, udělá to sám Murtagh, který si začne balit věci, pomohu mu. Samozřejmě si všimne Safiry a nějak i ví o tom, že mám něco na ruce. "Co se semnou děje... já ničemu nerozumím..." Já ničemu teda nerozumím, ale Murtagh zřejmě ano. Poslechnu ho rychle chytím Safiru a zabalím jí do pláště, nevím jak jinak bych jí schovala a hlavně cestouvání s ní bude namáhavé a vlastně ani nevím čím jí mám krmit. Snad Murtagh mi prozradí víc... |
| |
| Útěk Utíkám před vojáky do svého domku a daří se mi získat slušný náskok. Uvidím, jak z domku vycházejí oba trpaslíci a míří směrem ke mně. Že by se mi vydali naproti? Ten první z nich se postaví mezi mě a vojáky. A že by mi snad chtěli i pomoci? No od nich bych to nečekal. Dorazím do svého domku a ihned mířím na místo, kde si ukrývám svůj meč Zar´roc. V zásuvce pod postelí však nic není. Sakra, kde je, určitě sem si ho sem uklízel, tak kam se…trpaslíci. Ihned mi vše dojde. Naštvaně vyjdu z domku. Ti ať mi vypraví něco o slušném chování, chátra loupežnická. Nejprve mě však zaujme první trpaslík a jeho bojový výkon. Jak tohle dokázal? Ta jeho rychlost a udržet čepel v holé ruce? Nicméně však zjistím, že on u sebe můj meč nemá, když se však kouknu na druhého trpaslíka, ihned uvidím, jak z jeho kutny vyčuhuje jílec Zar´rocu. Když k němu zezadu přijdu blíže, ucítím slabý závan zvláštní magie, který však nevychází od něj ale od toho prvního. Trpaslík a magie? Tady nám někdo něco skrývá a také by to leccos vysvětlovalo. Tím se však teď nemám čas zaobírat, pokusím se chytnout jílec Zar´rocu a vytáhnout ho z trpaslíkovy kutny. „Tak ty mě tady poučuješ o slušnosti!?“ |
| |
| Logistický problém Došoural se akorát v nejlepším jak se zdálo trpasličí bratranec se pravě rozhodl učiniti vojákům menší přednášku o tom co si můžou políbit a co si myslí o jejich králi. " Zajímavé ale dost nebezpečné názory... o tomhle by se asi další karlovští nemuseli dovědět." velice ho zaujali dvě věci první byla běžící Brom druhá menší zachvěv magie jdoucí od prvního trpaslíka. Ten byl zajimavý hlavně proto že by se do něj dala schovat ta trocha pouťového triku který pravě ted potřeboval. Musel se dostat ke kameni neb bylo třeba případné utíkající vojáčky počastovat kamenným polibkem. Ale ohnout se pro meč bylo jaksi nemožné vzhledem k to muže stále držel s chumlaný meč. Už už si obracel hůl aby si kámen podal. Opravdu bystrý a nezaneprazněný pozorovatel mohl vidět malinké zlatooranžové prstíky sahající po kameni, ale i ty zmizeli když Gotnir zjistil ,že se Brom vrací. Tomu aby sebral svou čepel ani nebránil , jen se Bromovi mohlo zdát že jí trpaslík svíral nějak silně ,byla totiž až nepříjemně teplá , dokonce by se dalo říct, že pálila. Ona trocha zvláštní hodně staré magie mohla velice snadno splynout s tou ,kterou používal druhý trpaslík. "Fuj to sem se lek... Jasně že poučuju slušný je se nedivit a bojovat když po tobě jdou ...A nemeškat s pivem." |
| |
| Krádež meče Vytáhnu meč z trpaslíkovy kutny. Je nějaký horký, že by to byl nějaký vedlejší účinek té zvláštní magie? Trpaslík se na mě však obrátí a nevypadá to, že by toho, že mi sebral meč, nějak litoval. „Ono já bych bojoval, kdybych měl čím,“ obořím se ihned na něj poté, co mě nařkne, „Možná, že jsem tě urazil, ale omluvil jsem se ti a dokonce jsem vás chtěl pozvat na pivo. Ale nic tě neopravňuje k tomu, abys mi sebral můj meč. Obzvlášť trpaslík by měl vědět, jak je meč pro jeho vlastníka důležitý. Řekni mi, co tě k tomu vedlo, že jsi se mi hrabal v domku, a když si našel můj meč, tak si si ho v pohodě sbalil do kutny? A nesebral si mi snad ještě něco?“ pokračuji rozhořčeným hlasem dál k trpaslíkovi a celou dobu svírám svůj meč v pravé ruce, připraven kdykoliv zasáhnout, kdyby se trpaslík o něco pokusil. Takže teď ještě dokonce vědí, že mám něco společného s Jezdci. Doufám, že nepoznali, co konkrétně to je za meč. |
| |
| O bystrosti lidí "Boj teď otázky potom ... Ale jestli ti to važně udělá radost.. jak říkáš neměl si s čím bojovat... A protože pivo nepřicházelo hodně dlouho. No a tak sem si říkal ,že máš asi trable takže budeš potřebovat tvoji zbraň ... A no myslel sem že bude fajn jí skovat aby jí neviděli všichni z vesnice... Jestli máš jinej názor tak ho mít můžeš. Navíc ten meč by našlo i mimino a jestli je fakt tvůj tak to jen znamená, že sis ho měl líp skovat... ačkoliv to by si ho neměl tady." Mluvil spíš do prázdna sledoval jestli jeho bratranec ,nebude potřebovat pomoc. Nějakého výhružného proslovu si tonu si nevšímal. " A teď uhni cloníš v míření." |
| |
| Drobná potyčka s Královstvím, vše je zase v pořádku… Vzhledem k tomu, že vojáci jsou pouze dva, zvládne je Dalm úplně sám a nepotřebuje žádnou pomoc. Zvládne to dokonce pěkně rychle, takže za okamžik leží oba vojáci mrtví na kupě, okolo té kupy se utvoří další kupa zvědavců. Z davu čumilů se ozývají vyděšené výkřiky hrůzy žen a sprosté nadávky mužů. A pak přiletí první kámen. Přiletí odkudsi z davu a zasáhne Dalma přímo do obličeje. No, to rozhodně nebylo slušné, ale zabíjet vesničany by zase nebylo příliš moudré… Ano, i když vesnice nijak nesympatizuje s Galbatorixem, je poměrně logické, že nechtějí zbytečné potíže a ty zřejmě budou, protože tady právě zemřeli dva vojáci. Celá vesnice taky může být prohlášena za zrádce a povražděna, proto není divu, že se vesničané takto chovají… A pak letí další a další kameny a zasahují tři společníky. Možná je na čase zmizet… |
| |
| Rozbouření vesničané Jo, tak ty si my chtěl pomoct? To určitě, nevěřím ti ani slovo zloději. Kdyby mi ho nesl, podal by mi ho snad hned jak mě viděl a nečekal by, až si ho najdu sám. Na další výčitky už však není čas, protože kolem mrtvých těl vojáků se začínají shromažďovat vesničané. Když mi trpaslík řekne, abych mu uhnul, tak mu jen odpovím: „Už je po boji,“ a rukou ukážu na mrtvoly. Dav vesničanů je očividně znepokojen tím, že v jejich vesnici byli zabiti dva Galbatorixovi vojáci a začne po nás házet kameny. Vůbec se jim nedivím, král nebude tímto zjištěním nadšen. V ohrožení je celá vesnice, ale jdou po mě, a když odejdu, snad tím nevystavím vesnici nebezpečí. „Prosím uklidněte se,“ zvolám na vesničany, „ty vojáci si přišli pro mě, odejdu z vesnice a oni už sem nepáchnou,“ snažím se uklidnit vesničany i sama sebe. |
| |
Zkouška Už při odchodu z věže jsem se cítil nervózně a ten pocit se při příchodu na cvičiště několiksetkrát zhorší. Zastavím se hned na kraji cvičiště a nervózně se ohlédnu po přihlížejících Vardenech. Ale né, proč se tu sešlo tolik lidí... Beznadějně si povzdychnu a otočím se na dračici s otravným pohledem ve tváři. ... nelíbí se mi představa bojovat před tolika lidmi...cesta dračího jezdce nebude tak snadná jak jsem si představoval... Kupodivu si mě všichni okamžitě všimli a postupně se rozestoupili tak, aby mi udělali cestu. Na konci cesty stál Král trpaslíků, dvojčata a samozřejmě Ažihad, který mě okamžitě jednoduchým gestem přivolal k němu. Došlo mi, že nemam žádnou šanci dostat se z téhle situace pryč a tak mi nezbývá než se chovat podle nich. Hlavně ať ode mě nechce žádné proslovy...na tohle opravdu nejsem.. Několik rychlými kroky projdu uličkou až k Ažihadovi a rozhlédnu se okolo sebe. Jsem doslova obklopení zvědavými pohledy a to mě pomalu ale jistě dohání k šílenství. Přesto se snažím to překonat a zůstat v klidu aniž bych dal najevo svou nervozitu. Tohle začíná být na palici... Ve chvíli, kdy jsem se dozvěděl jméno mého protivníka, jsem od ostatních trochu poodstoupil a tasil svůj meč. Rozhodně jsem nečekal, že by mě zkoušel samotný Ažihad ale na to nebudu brát ohled. S tasením mečem a v bojové pozici čekám na první krok Ažihada. Jakmile zaútočí, rychle se vyhnu a bleskově provedu protiútok. Při boji žádnou taktiku nemam, ale snažím se dělat nečekané a rychlé útoky. Zezačátku ho jen tak oťukávám, ale po několika výměně ran zrychlím a můj hlavní záměr je najít jakoukoli slabinu v jeho bojovém stylu. Silou ani v rychlosti ho nijak nepřevyšuji ale přece musí mýt nějakou slabinu.....každý jí má.. |
| |
| Vesnice Složení těch dvou amatérů se ukázala jako naprosto primitivní věc, takřka bych řekl nehodná mého času. Ovšem větší problém se ukázal, zatímco se ti dva břídilové za mými zády hádali. Vesničané se patrně rozhodli, že naše přítomnost a dva mrtví vojáci jsou věci velmi, velmi nebezpečné pro jejich existenci a dál? Dál už se jen hází kamením a píská. Rozhodně nejsem z těch milých lidí, co by se nechal trefovat jako na střelnici a tak hned poté co mě zasáhl první kámen jsem se udeřil do prsou jako správný berserkr a s hlasitým řevem se vrhl proti davu vesničanů. Rozdával jsem rány a kopance všude kolem sebe a dosti tvrdě a přestože jsem se hýbal tak rychle jak jsem mohl, krotil jsem svou sílu i místa kam údery dopadali, tak abych nezpůsobil žádné trvalé následky ani smrt. Prostě jsem je jen srážel do bezvědomí a způsoboval dostatečně velké a viditelné podlitiny na to, aby mohli ukázat dalším královským vojákům, že i oni s cizinci bojovali za království...no vážně, nejsem já neuvěřitelně milý chlápek? Kdyby mi pak začalo jít do výrazného ouvej, začnu během boje komunikovat nejen se svým vlastním tělem, ale i s okolními přírodními duchy a vyžádám si jejich pomoc. Hlavně vítr a kamení by se mohlo rozhodnout brát mě jako spojence, zatímco vesničany jako své zapřísáhlé nepřátele. V případě, že se mi to podaří a vesničané se rozprchnou, nebo ve větším množství budou ležet na zemi, obrátím se na ty dva . Fajn, to bychom měli. Teď navrhuji zmizet do hor, než se tu objeví někdo příliš dotěrný... je mi jedno jak se rozhodnou oni, já sám mířím svým rázným tempem směrem k horám. |
| |
| Vesnice "Vida boj orpavdu skončil . No vida příště nebýt tak hrr a neproběhnout kolem nosiče jako splašená střela dřív než nosič stačí předat to co nese...." utrousil směrem k Bromovi. Pak zaregistroval letající kameny a tak nějak celkovou nevoli davu. Trochu neochotně se zachumlal do své kutny a snažil se krýt před kameny. Uklidnování od druhého trpaslíka ho celkem pobavila , opravdu přátelský bratranec. " Hlupáci mlátit nás místo aby jste spálili těla. Ty stráže tu nikdy nebyli je to jasné , kdo ví co je zabilo v lesích cestou sem. A nikdo neví kde jsou kosti. Stačí jen věřit tomuhle a jste v bezpečí." odfrkl si. Pravda napadli ho další cesty jak tohle vysvětlit ale znamenali moc ohně a tepla a toho bylo na danou chvíli až dost. " Hory... no proč ne." řekl a celkem rázně se otočil dokonce se začal pohybovat mnohem rychleji než doteď bylo na čas odložit starce a začít s trpaslíkem v nejlepších letech. |
| |
| Vesnice Snažím se uklidnit vesničany, ale než stačím říci to, co chci, vlítne mezi vesničany ten první trpaslík a začne je srážet na zem. Tak to teda ne. To jsi přehnal. Žil jsem tu s těmito lidmi dost dlouho na to, abych tě nechal jim ubližovat. „Okamžitě toho nech,“ křiknu na něj a vlezu mu do mysli, pokusím se překonat jeho obrany a donutit ho, aby toho nechal. |
| |
 | Carvahall Do té doby, než se jeden z těch trpaslíků pustí do vesničanů, postávám tiše opodál a pozoruji dění. Ale pak se rozhodnu zasáhnout a to rázně. Nenechám tady ubližovat svým lidem, lidem, které znám už mnoho let… Vystoupím z řady a postavím se mezi Broma, trpaslíky a lid. „Co se tady děje? Pane trpaslíku, ocenila bych, kdybyste toho nechal!“ Pak ale promluví ten druhý a jeho řeč se mi docela líbí. „Vesničané! Poslechněte ho, uklidněte se a pojďte spálit ta těla! Všechno bude v pořádku!“ Snažím se je uklidnit. Jsou všichni tak rozzuření a tak je třeba, aby aspoň někdo zachoval chladnou hlavu a rozum. S pohledem upřeným na vesničany čekám, co udělají. Oddechnu si, když se začnou uklidňovat a pomalu se ztrácejí. Mumlající, rozhořčený dav se rozchází, několik mužů se rozhodlo postarat o ta těla mrtvých vojáků. Spokojeně se usměju, ale pak svou pozornost otočím na tříčlennou skupinku před sebou. „A vy byste měli zmizet a to co nejrychleji a co nejdál…“ |
| |
| Cesta do Carvahallu (Murtagh, Liz a Safira) Slunce ještě stále nevyšlo, když jste vyrazili na cestu. Nějakým způsobem se vám podařilo nevzbudit hraničáře, což je třeba pokládat za úspěch. Vaše cesta vede do Carvahallu, který není příliš vzdálen, cesta však vede přes les, proto může být docela nepohodlná, a kdo ví, třeba vás i něco zdrží. Ostatně oba máte už od probuzení takový divný, nevysvětlitelný a nepříjemný pocit… Safiře se nejspíše způsob, jakým byla ukryta, příliš nezamlouval. Pořád se vrtěla, vrčela a dokonce se snažila kousat okolo sebe. Pěkně divoké zvíře… nebo co to vlastně je. Ano, to je dosti důležitá otázka a zdá se, že Murtagh o tom něco ví. Možná by bylo dobré pokusit se z něj něco vytáhnout. Cesta zatím ubíhala v poklidu, takže se tak naskytl ideální čas na povídání. Díky lesu jste byli i vcelku dokonale skryti před zraky případných vojáků. |
| |
| Cesta do Carvahallu Cestou nepromluvím na Murtagha a snažím se Safiru uklidnit. Prostě tedka musí být schovaná. Nakloním se nad ní a pošeptám. "Jinak to nejde... až budeme v lese půjdeš po svých..." Usměju se na ní a pohladím jí. Jak jsme se dostali do lesa, splnila jsem Safiře, co jsem jí řekla. Pustila jsem jí a doufám, že moc daleko neodběhne. Teď můj pohled padne na mého společníka. Chvíli se rozhoduji, jak začít nebo čekám, že začne on. Nevypadá to, že by on začal vysvětlovat. Chytnu ho za ruku. "Počkej potřebuji vysvětlení..." Stoupnu Murtaghovi do cesty, aby nemohl rozhovoru nějak utéct. Stojíme tedy velmi blízko sebe tváří v tvář a já ho stále držím za ruku. "Co se stalo... co se semnou stalo? A co je to zvíře, které jak se zdá ke mě patří." |
| |
| Vesnice Z mého původního možná ne zrovna dobrého plánu poněkud sešlo v okamžiku kdy jsem ucítil ve své mysli cizí dotek. Tedy, vlastně to bylo natolik nečekané, že jsem ani nestačil pořádně vybudovat obranu, když jí Brom pronikl. Problém byl, že si dal očividně hodně záležet aby mě zastavil a tak strhl ty hráze všechny. I ty, co jsem si postavil sám pro sebe, ne aby mě bránili před vnějškem, ale aby bránili vnějšek před mým nitrem. Veškerý oheň dlouho potlačovaného vzteku a nenávisti k drakům, jezdcům, elfům, i těm mizerným lidem co po mě hází kameny se vyvalil na povrch a zaplavil mou mysl. Pravda, Brom měl krátký přístup k mé mysli, možná dost dlouhý na to aby pochopil, že na obyčejného trpaslíka mám možná až příliš velkou moc. Moc podobnou...snad jezdec, snad stín, jenže byl jsem sám, neměl jsem draka ani hromadu duchů v jednom těle. Jen jednu duši stravovanou plameny nenávisti a zloby.? Dívka, která se přede mně postavila měla štěstí. Zavazela mi ve vyhlídnutém cíli a tak jsem ji jen popadl za bok a jen tak mimochodem hodil několik metrů stranou. Další vesničan takové štěstí neměl. Stál tak hloupě, že si o to přímo koledoval a tak mu má pěst zlomila hrudní koš i většinu žeber. Vážně nic moc pohled. Heehehehehehehehehehehe KREV!!! VÍC KRVE, CHCI KREEEEV!!! tak jak jsem byl jsem vletěl do teď už patrně hodně vyděšeného davu vesničanů a začal být, trhat, kopat, lámat, drtit...bylo mi to jedno. Jediné co jsem chtěl, co chtěli duchové mých předků vidět byla záplava krve těch odporných zrádců a vrahů, kteří nám ukradli naši zem. Zkusit vstoupit do mé mysli by v tuto chvíli bylo asi jako skočit do plamenů. |
| |
| Vesnice I když jsem chtěl původně zábrany jenom obejít, podařilo se mi je díky momentu překvapení odstranit. Když sem se dostal do nitra trpaslíkova mysli, teprve jsem si uvědomil, co jsem to udělal. Jsem z trpaslíkovy mysli vytržen a už se do ní neodvážím znovu podívat. To snad ne, co jsem to způsobil, co ty jsi vlastně za monstrum? Jakmile odhodí Katrinu o několik metrů dál, zařvu na vesničany: „Utíkejte!“ Kouzlem ze země zvednu kámen. Sakra, o co se to pokouším?...Žádné pochyby, musím zachránit vesničany a zničit tohle monstrum, nebo alespoň upoutat jeho pozornost na mě. Kámen vší silou vrhnu proti trpaslíkově lebce a zároveň se rozeběhnu a seknu po něm Zar´rocem. Snad v tobě nechal Morzan ještě nějaké síly, budou se teď hodit. |
| |
| Vesnice Skoro si unaveně povzdechl slova toho lidského mláděte , byla zajímavá .. na člověka, jenže rozzuřený dav se těžko krotí stejně jako rozzuřený trpaslík. O to víc pokud se trpaslíkovy něco stane že začne ještě víc zuřít. trochu z toho podezřívám Broma. Ale nejdřív je nutné zabránit větším masaktům. Zmatek bude na mé straněa malé jiskry pro mrtvá těla budou v té změti magie docela zatratitelné..né tak 3 zápachy hořících mrtvol. Ne že by to pomohlo moc ale ten smrad aspoň dá impulz sedlákům aby šli zvracet a nestáli v cestě trpaslíkovy. Těžce pochybuji o otm že by měl někdo čas zkoumat barvu plamene navíc při rychlosti hoření jakou plamen má. " Ty si se zbláznil myslíš že si toho kamene všimne?" zařvu na Broma i když ten mě stejně neslyší. Situace vypadá vskutku zoufale. Vážně není potřeba aby tu byl ještě větší masakr. Začnu hromadit víc síly pro ovládání plamene tohle nebude pouťoví trik tohle bude trochu složitější a dost možná si toho někdo všimne. Tak jako tka až bude vše hotovo rozletí se mi od prstů malá jiskřička a doletí kousek před oči trpaslíka a vystoupá nad jeho hlavu. Pokud vše vyjde jak já tak malá jsikra exploduje .. ne ničivě jen velké množství zlatavého světla a obrovská rána. Žádná tlaková vlna a prakticky žádné teplo z výbuchu nejdou. |
| |
| Pokec v lese Nějakým zázrakem se nám nepodařilo probudit hraničáře a nyní procházíme lesem, já ve předu a vedu Tornaka opatrně kolem stromů a Liz se svým novým přítelem za mnou.
Tss, zatracenej týden… Jakoby nestačilo že jsme se sotva zbavili vojáků a hned sebou máme takovej pytel na problémy. Jak jí to řeknu a kde mám vůbec začít? Navíc co má znamenat ten blbej pocit, kterej se dá považovat za šestej smysl? Něco se dnes zase stane nebo je to jen výplod mé fantazie? Hm… fajn jde se do vysvětlování…Ještě že nás nikdo nevidí a jsme v takové situaci, páč bych se jinak musel červenat. Zastavím sebe i Tornaka, když mi Liz vleze do cesty a podívám se po tom malém divochovi kde je a co dělá. Nakonec se plácnu volnou rukou do obličeje a začnu se ne nijak nahlas smát.
Hehehe… to škvrně si opravdu vybralo dost nesprávnou dobu k vylíhnutí nebo spíše mně jako doprovod. Ale co… dobrá tedy ten „prcek“ támhle je jedna věc o které jsi už určitě slyšela z bájí, historie nebo pohádek… Je to drak nebo zatím čerstvě vylíhlé vejce a ty… jsi jeho Jezdec, spřízněná duše, nejbližší přítel, pán… Jednoduše řečeno jsi teď něco jako jiná rasa. Jezdcové a jejich draci žijí údajně dokud nezemřou násilnou smrtí Jezdce, věk pro ně neplatí a draci celou tu dobu rostou… Chtě nechtě pokračuji dál ve svém výkladu, ale už za chůze. Dráčkovi pošlu do hlavy obrázek se sedlem na Tornakovi(aby si tam sedl).
Tak, snad si tam sedne… Jezdci a jejich draci mají něco jako společnou mysl… ne špatně řečeno, umí komunikovat pomocí myšlenek. Dříve Jezdci sloužili celému království Alagaësie pro jeho mír a jako jeho ochránci… no stalo se toho hodně a náš současný král spolu s dalšími 13 Jezdci všechny ostatní Jezdce údajně pozabíjeli, ale to je už prý hodně starý příběh, já sám jsem jej slyšel jen od svého otce v jednom z jeho opileckých záchvatů… to je zhruba vše co vím o historii, současnost je taková, že existoval ještě do včerejška jen jeden Jezdec a to náš král spolu s jeho drakem, ale teď začíná ta děsivá část. Existuje skupina odporu Vardenové, kterým chybí dostatečná síla na to aby svrhli krále a král zas má v plánu svou sílu rozšířit, ale k tomu potřebuje jisté osoby aby jej následovali a tak nějak tyhle dvě skupiny chtějí vlastně k získání svých tužeb to samé… tebe a tvého dráčka. Už chápeš důvod našeho spěchu a situaci ve které jsi?... Dobrá máš tedy jen dvě možnosti právě, nebo tři. První přidat se ke králi a být nástrojem ničení, druhý je přidat se k Vardenům a bojovat za ně, třetí dostat se k elfům a podrobit se jejich jak učení tak vůli. Prudce zastavím a otočím se přímo k Liz připraven použít zbraň(v nenápadném postoji však).
Jaká je tedy tvá volba? Doufám že si vybere tu třetí možnost, i když je pro mě jen o něco míň nebezpečná než druhá, ale rozhodně ji nenechám připojit se ke králi. Každopádně se budem muset na nějaký čas skrýt v Dračích horách, tam to bude pro toho draka víc než ideál. |
| |
| Situace ve vesnici Vypadá to opravdu zle, tedy pro vesničany. Zděšeně uskakují z cesty a snaží se dostat z dosahu šíleného trpaslíka. Ten za sebou nechával mrtvé či polomrtvé vesničany, ženy, muže, bylo mu to jedno. Vesnicí se nesl křik hrůzy a zoufalství. Bromův křik téměř zanikne v množství jiných hlasů, vesničany je zbytečné pohánět, dobře vědí, že je třeba utéct, ale ne všem se to daří. Trpaslíka nic nezastaví. Dva muží se mu postavili do cesty s napřaženými vidlemi, ale ukázalo se, že to nebyl dobrý nápad. Brom se ho pokusí zpomalit vrženým kamenem, avšak ani to nepomůže. Kolem vzplálo několik mrtvol plamenem. K řevu a zmatku se tak přidal ještě šílený puch, který lid donutil utíkat ještě rychleji. Pak se do toho vloží Gotnir. Kouzlem přivolaná jiskřička se zastaví nad Dalmovou hlavou a pak exploduje. Všechny v okolí oslepí prudké světlo a zem se otřese silnou ránou, která všechny také ohluší. Dalm se zastaví, oslepen a ohlušen výbuchem, stejně jako vesničané okolo. Malátně se potácí a zakopává o mrtvé i živé. Teď je ideální možnost ho dostat, je oslepený, oslabený a zmatený... |
| |
| Carvahallský masakr nasraným trpaslíkem Situace se nevyvíjela moc dobře přibývalo mrtvých a zraněných a vesničany utíkali moc pomalu. Naštěstí se jiskřička ukázala jako celkem efektivní zbraň na zpomalení trpaslíka. Hned po výbuchu jiskry se stalo něco co nečekal snad nikdo starý trpaslík mírně křupl v kostech a záhy se rozběhl a nebyl to běh pomalí naopak na trpaslíka to bylo hodně rychlé a na člověka jen rychlé. Důvod byl prostý dostat se Dalmovi dřív než nějaký bez mozek zjistí že má šanci a bude ho chtít zabít. Jen co byl kus od Dalma tak pronikavě zařval. " Kdokoliv se na něj křivě podívá rozzuří druhého trpaslíka tu. A vy už víte co umí nasraný trpaslík!" Otačel se a zkoumal pohledy všech co tu ještě zůstali, jeho kovová hůl zůstala ve střehu. " A ty s tím párátkem pro dračí jezdce, mi řekni co si mu udělal žádný trpaslík se takhle nezblázní jen tak!" zařval na Broma a po pravdě útok na Dalma čekal hlavně od něj. Nicméně musel si dávat pozor byl o dost možné že Dalm bude pořád zuřit. |
| |
| Carvahall Vrhnu proti trpaslíkovi kámen, což mu však nic neudělá, a pokračuje dál v bití vesničanů. Normálnímu trpaslíkovi by to rozbilo lebku ale tohle zřejmě není normální trpaslík. Vrhnu se po trpaslíkovi se Zar´rocem, náhle se však nad jeho hlavou objeví jiskra, která vybuchne v doprovodu ohromné rány a silného světla. Zavřu oči. Kdo udělal sakra tohle, že by to měl na svědomí ten trpaslík? Když však opět otevřu oči a chystám se znovu zaútočit na trpaslíka vidím, že je také oslněný jako ostatní vesničané. Tak kdo to tedy byl? Najednou se k němu přiřítí ten druhý trpaslík a začne ho chránit. „To si děláš srandu, jak můžeš bránit takovéhle monstrum,“ promluvím zvýšeným hlasem na trpaslíka, „já jsem mu nic neudělal, tohle je jeho pravé já, které se jen tak nezmění, což je dost dobrý důvod k jeho likvidaci, vždyť tohle už snad ani není trpaslík.“ |
| |
| Carvahall " A jak bych to neměl udělat je to trpaslík. Trpaslík vždy bude chránit druhého trpaslíka. Ale to je něco co ty nepochopíš holobrádku! Neudělal a ten kámen byl co? Já vím o trpaslících víc než ty sem jeden z nich a on se choval normálně jen si mu udělal něco kvůli čemu ztratil soudnost. Ať už to byla rána kamenem nebo nějaký špinavý trik zloděje dračího meče!" zařvu na Broma. " Kdyby jsi byl co k čemu tak když zuřil tak se mu postavíš ,aby mohli vesničani utéct. Ale to ne holobrádci vždycky byli na zákeřnost... a jak to pak dopadá!" tvářím se výhružně a hůl natáhnu trochu ví před sebou na znamená toho ,že pokud se Brom o něco pokusí nedopadne to dobře. |
| |
| Carvahall Trpaslík se na mě oboří řevem. Na nějaké urážky nejsem zvědavý. Zloděj dračího meče? Cha, kdyby věděl kdo já jsem, kdyby znal můj příběh… Uklidním se a klidným hlasem trpaslíkovi odpovím: „Tím kamenem jsem chtěl upoutat jeho pozornost, abych se mu mohl postavit a nebýt té jiskry skončil by pod ostřím mého meče. Že se předtím choval normálně? Byla ta jen slabší verze tohohle a já jsem mu bohužel nešťastnou náhodou pomohl dostat se k jeho pravému já a věř mi, kdybys viděl to co já, věděl by jsi, že tohle není příslušník vaší rasy, možná kdysi byl, ale teď už není.“[/b] |
| |
| Carvahall " Nebýt té jiskry tak máme o mrtvolu víc a myslím ,že by to byla tvoje mrtvola holobrádku. To že máš meč dračího jezdce z tebe nedělá mistra šermu! A jo choval se normálně nenechá si srát na hlavu a hold zmlátí každýho kdo ho uráží. Bodejď s tím jak se lidi chovají k trpaslíkům se jeho chování vuči nim ani trochu nedivím!" jeho rozhořčenost a obrovskou touhu podpálit Broma ještě víc podpoří potvrzení toho co si jen myslel. " Takže ty si se mu vrtal v hlavě? A mužem mi říct kterej pták ti nas*al do hlavy ,že tě tohle napadlo? Takže ty máš na svědomí tenhle masakr a teď se to snažíš hodit na trpaslíka. A co si mu řekl zabij je všechny? A kdo sakra si aby si říkal kdo není trpaslík a kdo je trpaslík . Víš co to vůbec znamená být trpaslík? Ne jak by si taky mohl že? Ukrást meč naučit se pár triků a pak si válet šunky ve vesnici a celou jí ohrozit svým chováním. Pokud hledáš někoho kdo muže za tenhle masakr tak to je ta samá osoba ,která dovolila aby tu i poslední vesničan vyprávěl že si divnej! Docela se divím ,že tahlevesnice ještě stojí. No asi takovej zmetek nestál ani za námahu to tay vyplenit. Jo tomu rozumím proč to plenit někdo kdo dřív používá moc než by použil mozek jí dřív nebo pozdějc zničí sám." |
| |
| Carvahall Nebýt té jiskry? Aha, takže tady máme dalšího kouzlícího trpaslíka. Následují další urážky od trpaslíka a dokonce nařknutí, že za tohle vše můžu já. Musím se hodně ovládat abych opět nezvýšil hlas nebo se dokonce nevrhl na trpaslíka. Nicméně mu opět odpovím: „Konflikt lidí s trpaslíky sem netahej, myslím si, že je to vzájemné a až se roznesou zprávy o tomhle masakru, postoj lidí k trpaslíkům se nijak nezlepší. Ovládnutí protivníkovi mysli je standardní postup při kouzlení, o čemž by jsi měl vědět, protože taky nějaké to kouzlo zvládneš, že? Tak tohle už si ale přehnal, myslet si, že jsem mu namluvil, aby pozabíjel vesničany je hodně sprostý, snažil jsem se ho zastavit. A kdo jsi vlastně ty, že si myslíš, že mě můžeš soudit, vůbec nic o mě nevíš, nevíš co jsem prožil, nevíš kdo jsem býval, co jsem udělal, něco si tu smyslíš a vydáváš to za pravdu.“ Při poslední větě postupně zvyšuji hlas až do křiku. Potom však náhle ztichnu a oči se mi zalijí slzami, vzpomínám na Safiru a Selenu, ale i na toho hajzla, co mi je obě vzal a jehož meč právě třímám v ruce. |
| |
| Carvahall " Jo jenže chyba není v trpaslíkách, ale v lidech jste mor uspěchaní vše chcete hned a neumíte zapojit hlavu. Nevím jestli je ovládnutí mysli standardní postup ,ale jak se zdá neovládáš ani ty standardní postupy pokud je to co říkáš pravda. Ale co chtít od lidí ,že pokud máte nějaký dar saháte po něm tak často jako trpaslík po krumáči, problém je že se tohle přirovnaní nedá použíti na shcopnost ovládat ten dar. Nicméně lidi byli vždy o jednodušších pohodlnějších cestičkách. A to hlavně co se používání darů týká. A jestli zvládnu nějaké kouzlo pár triků a používání mozku je jediné kouzlo ,které mám. A i kdybych měl moc ovlivnit mysl živého tvora budu to používat jako poslední ne první možnost. A kdo jsem někdo kdo vidí člověka který se stará o utlumenou hruzbu víc než raněné ten sem. Tváříš se tu jak ochránce lidí a přesto místo toho aby jsi teď dělal vše pro to aby neumírali zranění se tu hádáš se mnou. Není to dost ostuda ,dkyž si trpaslík vzpomene na tvůj lid dřív než někdo kdo s nimi žije po léta... jak říkám ryhclé jednání bez použití toho co máš v hlavě." dokončil svou řeč a zjistil ,že Brom opravdu není schopen zařídit míň mrtvých než je nutné. " Ty děvče pokud nechceš ,aby tvoji lidé umírali tak mě poslouchej!" zařval na Katrinu "Jestli tu máte mastičkáře pošli ho sem rouška a voda budou dobré proti tomu smradu. P5ines největší hrnec co tu máte a zařídit at je v něm voda a všichni ranění kteří utekli at přijdou.... nemůžeme je nechat zajít na sněď. To si nezaslouží ani člověk." rozhlédl se kolem trpaslíka naříkání raněných a umírajích nebylo moc příjemné ,ale přesto potřeboval vědět kde by jeho plamen mohl vykonat práci a kde je potřeba dřív než přijde ranhojič. Vše co mohlo být vypáleno a očištěno ohněm pahýli po končetinách vše bude potřebovat oheň. Otázka byla kolik ho bude muset stvořit. |
| |
| Carvahall Už nemám další síly dohadovat se s trpaslíkem, a tak mu pouze odpovím: „Ano, ty lidi potřebují pomoc, ale dokud tady bude on,“ ukážu na trpaslíka vzadu, „nebudou v bezpečí.“ Ten trpaslík jen tak neustoupí a vyřídit trpaslíka a jedno monstrum, kteří oba ovládají kouzla, není v mých silách. Dám se tedy do pomoci zraněným lidem a v nejhorších případech jsem ochoten použít i kouzla, stále však sleduji to vraždící monstrum a jsem připraven kdykoliv zasáhnout, kdyby se pokusil o cokoliv proti vesničanům. |
| |
| Carvahall " chtěl si říct dokud tady bude Brom, který leze do hlavy všem co potká aniž by se zamyslel nad tím co to udělá. Ty si ho taky neznal l,ale nebál si se mu vstoupit do hlavy, co já vím jakou zlou vzpomínku si mu připomněl.... Příště až si budeš chtít hrát na velkého mága tak si nejdřív rozmysli jestli na to máš." Odfrknu a dál zkoumám jak moc bude potřeba používat zlatý plamen. |
| |
| Vesnice Z předchozích událostí jsem si nic moc nepamatoval. Jenom vztek a rudo před očima, které mě hnalo dál a dál proti vesničanům. Pak oslnivý záblesk a všechno to bylo pryč. Opět jsem to byl já, uprostřed hromady pocuchaných vesničanů a s děsnou bolestí hlavy. Raději jsem si na ni položil ruce, moc to nepomohlo, ale aspoň zmizel pocit, že se mi rozletí na milion kousků. Hádáte se jako dva manželé, držte tlamy. procedil jsem skrz zuby a jen tak mávl rukou jejich směrem. Příště mi prosím vás nelezte do hlavy...ani mě do ní nemlaťte, bolí to jako čert. |
| |
| Vzácná přítelkyně Ettelwen naštěstí doma byla. Přivítala mě přesně tak, jak jsem čekala. Nejdřív jsem se trochu zarazila při přívalu otázek, který na mě spustila, ale Ett toho rychle nechala. Naštěstí jsem byla díky svému dlouhodobému pobytu mezi lidmi a trpaslíky zvyklá na tyhle nepříjemné situace, které se mezi elfy příliš nestávaly. Elfové měli vždy velmi vybrané a hlídané chování. S povděkem jsem přijala nabízené občerstvení i pokoj. "Ettelwen, velmi si vážím toho, co pro mě děláš. Nezdržím se dlouho, jen potřebuji nabrat sil na další cestu." dala jsem jí takovou odpověď, která byla přístupná pro nás pro obě. "Odpusť, nerada před tebou mám tajemství, ale máš pravdu - nemohu o tom mluvit. Proto jsem ti tolik vděčná." usmála jsem se na ni a daly jsme se do jídla. Po jídle mě Ettelwen zavedla nahoru do pokoje. Ještě jednou jsem jí poděkovala a pak jsem se ocitla sama. Ettelwen byla velmi citlivá a rychle vycítila, že potřebuji být o samotě. Lepší volbu jsem nemohla učinit. Jídlo mi vrátilo trochu sil, ale bylo to jen chvilkové. Potřebovala jsem načerpat hlubší energii a tu mi mohl dát jedině vydatný spánek a zítra... Zítra to konečně zjistím. Musím zjistit, kam se vejce dostalo a hned se vydám na cestu. Musím ho najít a ochránit... Třeba za cenu vlastního života. Nebyla bych jediná, blesklo mi hlavou a rázem mi ztěžklo celé tělo pod váhou všeho smutku. Ale pokud mám načerpat síly na pokračování, nesmím na to teď myslet. Vykoupala jsem se a ulehla do postele. Ráno mě čeká těžká zkouška... |
| |
| V lese Konečně jsem Murtagha přiměla aby mi vysvětlil vše co se kolem mě nebo nás děje. To co říká, já tomu nemohu uvěřit. Já a jezdec... To čeho jsem se obávala, co jsem se domnívala, ale myslela jsem že je to nemožné se vážně stalo. Vždyt na to nejsem připravená nebo snad ano, dráček si to nejspíš myslel, jinak by se nevylíhl. S překvapením koukám na Murtagha, snad jsem i zapoměla jak blízko sebe jsme a pochvíli pohlédnu na Safiru. Mezitím se dal Murtagh do pohybu a vysvětlu je mi dál. Nakonec mi dal navýběr, musím se prý rozhodnout. Jen tři možnosti... snad dvě ke králi bych se nikdy nepřidala... "Já... já ale nevím..." Vykoktám ze sebe a zastavím se a neschopna dál mluvit, bezradně koukám na Murtagha. "Nevím pro co se rozhodnout. Ke králi se přidat nechci, nástrojem zla být nehodlám. Krále bych chtěla svrhnout, ale s malým dráčkem a já jako Jezdec nic neumím. Neměla bych šanci. Verdanům bych nepomohla, byla bych slepou nadějí pro ně. Co podle tebe si mám vybrat? Elfi, aby mě učili. Dovolili by mi pak pomoci této zemi, nebo by mě učili do skonání věků. Oni na všechno mají čas, ale lidé v této zemi ne. Ty jsou v tyranii našeho krále už moc dlouho. Tak pro co se mám rozhodnout? Beru tě jako přítele tak mi poraď Murtaghu." Jsem velice rozhozena ani jsem si nevšimla, že Murtagh položil ruku na zbraň, snad na mě chtěl zaútočit, kdyby se mu nelíbila má slova. Možná se mu nebudou líbit, já sama nevím co mám říct. Přece včera jsem změnila svůj život a teď během minuty mám rozhodnout, jakým směrem se bude vyvíjet. |
| |
| V lese Samozřejmě, že se ráno probudím hned v momentě, kdy mě jezdkyně ze sebe sundá. Hezky se protáhnu, zavrtím ocáskem a spokojeně sleduji Liz. Přemýšlím, proč budí toho druhého člověka. Vždyť ho přeci nepotřebujeme, nebo ano? No, tak možná jo… zdá se, že by mohl vědět, že jsem drak. Takže vlastně spojenec, někdo, kdo jí konečně vysvětlí, že nejsem obyčejné zvíře a už vůbec ne ještěrka. Spokojeně si poskočím, a zatímco ti dva balí, pokračuju ve večerním průzkumu. Jasně, vždyť je ráno slunce, tráva, obloha! Jak se dostat k oknu, to už vím. A s jistějším krokem než včera nedočkavě vyskočím nahoru a vykouknu ven. Paráda… Nadšeně se otočím na Liz, jenomže ta má plné ruce práce, tak si mě moc nevšímá. Ale to nevadí. Spíš vymyslet způsob, jak se dostat ven. Ono takhle je to všechno moc hezký, ale když si to nemůžu vyzkoušet, je to k ničemu… Seskočím zase dolů a začnu hledat nějaký východ, díru nebo tak. Ale… ha! Tma…! Jak to, že je zase tma? Já přeci nechci tmu. No tak, co mi to děláš? A ani se nemůžu pořádně hýbat. Je sice hezký, že se mnou hýbeš ty, ale já nic nevidím, nemůžu si to užít, abys věděla… A tak začnu dělat mírně problémy. Lépe řečeno sebou nespokojeně vrtím, vrčím a snažím se všelijak dostat ven z toho čehosi. Prý, že mě v lese pustí! Ale co když se mi zrovna les nebude líbit? Co když bych teď viděla daleko víc a daleko zajímavějších věcí? V nespokojenosti pokračuju až do doby, než mě pustí. Podívám se na ni velmi uraženě a velmi ublíženě. Ale poměrně brzy na to zapomenu a začnu zkoumat, co mě to tak píchá do tlapek. Takové divné dlouhé cosi, docela malinké, ale když jeden špatně šlápne, tak pěkně pichlavé. A je toho tu tolik… Po zemi i nahoře, na… asi stromech. Fascinovaně se dívám do korun stromů. Jsem oproti nim tak malinká… A když se vzpamatuji z těch obrů, začnu nadšeně zkoumat okolí. Běžím k jednomu stromu, potom ke kapradí a hele támhle leze cosi, ne větší než drobeček. To je srandovní… Škvrně?! Prcek?! Zprudka se otočím a uraženě se na něj podívám. Jsem možná malá, ale rozhodně se mi nemusíš kvůli tomu posmívat. A vůbec, měl bys být rád, že tě bereme s sebou a ne mě urážet. A i když toho víš o dracích tolik, nelíbíš se mi. Od teď, abys věděl. Když mi ten človíček nabídne místo na sedle, docela mě to překvapí. Teda ne to sedlo, ale jeho myšlenka. Co to dělá? Kde k tomu přišel a proč? A vůbec, proč bych měla jezdit na zvířeti? Prozkoumám ty čtyřnožce a usoudím, že jsem jednoznačně hezčí, roztomilejší a určitě silnější, chytřejší a vůbec, prostě lepší. Hrdě zvednu hlavičku, abych Murtaghovi dokázala, že to zvládnu po svých a odkráčím směrem dál od nich. Navíc, co si to o sobě myslí? Nejdřív mě urazí a pak… pche… Když udělá onen prudký pohyb a nasadí výhružný tón, přiskočím okamžitě vedle Elizabeth a výhružně na něj zavrčím. A teď už nejde o zábavu, myslím to smrtelně vážně. Co na tom, že bych pravděpodobně neměla žádnou šanci? Ohrožuje mého jezdce a mojí povinností je ho bránit. No dobře, v mém případě ji, ale to je teď jedno. A navíc už zase uráží. Tentokrát ji. Jak ho vůbec mohlo napadnout, že by šla ke Galbatorixovi? To bych se jí nevylíhla, kdepak! Vím moc dobře, co je zač! Je mi upřímně jedno, jestli si vybere Vardeny nebo elfy. Tak či tak, půjdu s ní. Klidně i na konec světa! A budu ji bránit do roztrhání těla. I před takovýma, jako je on. Opravdu se mi nelíbí, jak se chová. Vůči mně i vůči ní… |
| |
 | V Lese Vidím na Safiře, že mi zatím úplně nedůvěřuje. Snad se to brzo změní. Teď ještě není čas to nějak měnit násilím. Jen doufám, že dobře pochopila, jak nasednout na Tornaka. Pak se otočím k Liz a vidím její zmatek a snad i strach z nutnosti rozhodnout se na jakou stranu se má dát. Vidím, že si všimla mé ruky na zbrani. Dělal jsem to jen nerad, ale bylo to potřeba. „Já Tě beru také jako přítele Liz, to přece víš. Záleží mi na Tobě a chci Ti pomoc. Bohužel věci jsou tak jak jsou, s tím teď nic neuděláme“ Sundám ruku k meči a popojdu k Liz. Zároveň koukám na Safiru a vyšlu k ní pozitivní myšlenky, že chci Liz pomoci a ne ji ublížit. Některé věci byly možná řečeny krutě a mohly vyznět urážlivě, ale bylo to myšleno v dobrém. Pokud mi to Safira dovolí, vezmu Liz za ruku a pravím: „Ještě si o tom popovídáme. Zkus nad tím přemýšlet. Teď stejně půjdeme do dračích hor. Tam alespoň budete mít se Safirou na sebe trochu času. Kdybys cokoliv potřebovala ještě vysvětlit, tak se na mě klidně obrať. Jako Tvůj přítel, Ti budu naslouchat.“ V duchu se stále nemohu rozhodnou, která z variant by byla lepší. Bude to těžké rozhodnutí. Kéž by existovala nějaká čtvrtá možnost. Podívám se na Liz a na Safiru a snažím se je popohnat a zase spíše přísněji dodám: „Ale teď už opravdu pojďme, tady není moc bezpečno, musíme rychle do Dračích hor!“ Proč jen se vždy takto blízko Liz cítím tak nějak nesvůj. Takový nahý a bezmocný? Já který bych měl být teď statečný a silný! |
| |
| Carvahall Lidé jsou vyděšení. Běsnění trpaslíka je vyděsilo k smrti. Bohužel někteří o ten život přišli. Nestačili rychle utéct a Dalm je usmrtil. Pár jich omdlelo a leží před nohama vás tří, pár kvůli bolesti, že ztratili ruku nebo jsou moc zranení ani utíkat nezvládají. Jak slyší o pomoci nedůvěřivě na trpaslíky koukají a nikdo se na prostranství nevrací. Proč by měli věřit po tom všem. Proč by jim ti samí co jim ublížili měli pomáhat a léčit je. Jedině ta dívka, Katrina, když slyší slova Broma, přijde k němu. "Přinesu vodu a nějaká prostěradla. Ale jak je ošetříme, musí jít. Postaráš se o to." Poslední věta je jen šeptaná pro Broma, nikdo jiný ji neměl slyšet. Katrina odběhla a zachvíli se vrátila s teplou a hlavně čistou vodou a s pár bílými prostěradly. Ti co chtěli pomoci, pomohli svým sousedům a za nějaký čas, všichni zranění leželi v postelích a bylo o ně postaráno. Mrtvý odneseni a budou jistě brzo pohřbeny. Ale ted je čas aby jste vy tři odešli... |
| |
| Carvahall Když ke mně promluví Katrina pouze kývnou hlavou na výraz souhlasu. Situace se uklidní a postupně jsou ošetřeni všichni zranění, bohužel některým již nebylo pomoci. Proč se tohle muselo stát? Možná je to znamení, že bych se měl vrátit ke svému starému životu a opět začít bojovat. Skrýval jsem se již příliš dlouho, nejspíš nadešel čas, abych opět pozvedl meč proti tyranii a násilí. Když zbydeme na návsi jen my tři, promluvím: „Nejlepší bude, když se zase všichni tři rozdělíme a půjdeme si vlastní cestou, říkali jste, že chcete jít do Dračích hor, tak to bude asi nejlepší.“ Tam alespoň nežije žádný člověk kterému by jste ublížili. Pokud nikdo nic nenamítne, tak se obrátím ke svému domku a začnu se balit na cestu. |
| |
| Ellesméra (Oromis, Eruner) Měl to být normální den. Tedy ne tak normální, měla dorazit eskorta s dračím vejcem. Ale den uplynul a po noci přišel další a elfové a hlavně dcera královny elfů a dračí vejce nikde. Nad všemi vysí velký otazník. Otázka, co se stalo? Co je mohlo zdržet? Jsou v pořádku a dorazí snad? Islanzadí musí vzniklou situaci řešit. Jestli se opravdu něco stalo, musí se to řešit hned a ne dále čekat. Zavolala si k sobě Oromise a jeho synovce Erunera a další elfské rádce. "Sešli jsme se tu z důvodu, který je nám jistě všem dobře znám. Dračí vejce nedorazilo od Verdanů k nám. Nemůžeme tu jen tak sedět a čekat, co se bude dít. Zavolala jsem si vás, aby jsme prodiskutovali různé návrhy." Islanzadí přejede pohledem po každém z vás a čeká, kdo první promluví a představí nějakou myšlenku. První se zvedne jeden z rádců. "Měli bychom vytvořit rychlou skupinu, která by zjistila co se stalo a přivedla by vejce zpátky k nám. Nejlepší by bylo začít u Verdanů jestli od nich vejce v pořádku vyrazilo." Radce si znovu sedne a je řada na vás aby jste se projevili. |
| |
| V lese Koutkem oka vidím Safiru, jak je nesvá a chce mě ochránit. Usměju se na ní a krátce kývnu hlavou, aby pochopila že ted se mi nic stát nemůže. Poté pohledem se vrátím zase na svého průvodce. Je milé, slyšet že mě bere taky jako přítele. Uchopí i moji ruku do té své, najednou se naše ruce spojili a já cítím zvláštní pocit. Překvapeně zamrkám víčky a znovu poslouchám, co mi Murtagh vysvětluje. "Jsem ráda, že jsi právě ty můj přítel." Usměju se na něj a najednou ho obejmu. To je ta moje horká krev, ten můj temperament. Snad hned si uvědomím, že tohle jsem asi neměla dělat a odtáhnu se. "Promin to jsem nechtěla. Já... Já ti chěla prostě poděkovat..." Maličko se zadrhávám při své omluvě. Odkašlu si a dám se do kroku, abychom byli v Dračích horách. "Máš pravdu, vyrazíme a v Dračích horách můžeme dále pokračovat v rozhovoru co bude s namí dál... tedy semnou a se Safirou..." Sakra já jsem tak pitomá, co to dělám... Takhle se chovat, ted máme jiné problémy... |
| |
| Zkouška Proslov skončil a všichni odešli. Teď jsi to jen ty a Ažihad. Je to těžká zkouška, už tě znervoznilo, že bojuješ s Verdanským velitelem. Tento boj si doopravdy nečekal. Připravoval jsi se na spousty variant, ale ne na tuhle. Zezačátku se jen oťukáváte, ani jeden z vás neudělá zbytečný vypad, úkrok, jen zjišťujete svoje schopnosti. Ažihad je zkušený bojovník, má za sebou léta výcviku a spousty bojů. Ale ani ty nejsi nováček. Chceš se stát výborným jezdcem, takže tohle je tvůj první krok k tomu. Snažíš se najít nějakou slabinu svého protivníka. Chvílema se ti zdá, že snad žádná neexistuje. Ažihad párkrát naznačí útok z leva ale je to klamný útok a zaútočí z jiné strany. Měl si vždycky při tom namále a jen tak tak jsi se ubránil. Měl jsi ale štěstí, že jsi si všimnul, že při těchto klamných útocích si Ažihad nechrání pravou stranu. Vyčkáš si a ve správný okamžik sekneš velkou silou do jeho zbraně. Povedlo se ti vyrazit Ažihadovy zbraň z ruky. Jsi překvapený už ti stačí jen svoji zbraň natáhnout k velitelovi Verdanů a ukázat kdo vyhrál. Už se k tomu připravuješ, ale Ažihad kopnul do prachu na zemi a ten ti vlétl do očí. Tohle jsi nečekal a Ažihad chytne tvoji nataženou ruku a bezproblému se zmocní tvého meče. Prach se snese k zemi a je jasné kdo vyhrál. Ti co koukali na boj se mohli opět nadechnout. Byl to neuvěřitelný boj a přesto že jsi prohrál ukázal jsi že je v tobě potenciál. Rozezní se velký potlesk a Ažihad se na tebe usměje a vrací ti tvoji zbraň. "To nebylo špatné Jezdče. Tento potlesk patří jen tobě. Myslím, že vejce se vylíhlo ve správných rukách. Příště při bojích, musíš přemýšlet dopředu. I když to vypadá že jsi vyhrál." Mrkne na tebe a zvedne tvoji ruku, tím potlesk přídá ještě více na síle. Pochvíli tvojí ruku pustí a zvedne ze země svůj meč. "V soukromí si potřebuji s tebou promluvit. Musím s tebou probrat, jak dál budeš trénovat." Ukloní se publiku a Ažihad odejde do svých soukromých komnat. Možná by si ho měl následovat, aby jste pokračovali v rozhovoru, který on naznačil. |
| |
 | Ellesméra Jako každý jiný den, ani dnes jsem neměl moc věcí na práci, ostatně jako mnoho dalších elfů. Začal jsem znovuuvažovat nad změnou mé tělesné schránky. Měl jsem zvláštní zálibu v rysech divokých koček, proto jsem měl stejné oči jako ony a právě jsem si začal pohrávat s myšlenkama. Jaké by to asi bylo mít kočičí drápy? zavázely by mi při psaní? Šplhat umím i bez nich, le s nima by to nejspíš šlo líp a krom toho to může být zajimavý pocit držet váhu něla na konečcích prstů. Zrovna když jsem začal uvažovat ad písní a pocity, které bych potřeboval k úpravě těla, dostaly se kemě zprávy o svolání rady. Všeho jsem nechal a se svým přítelem, fredkou Blármem, jsem vyrazil na místo rady. Když jsem tam doběhl, bylo tam již mnoho elfských šlechticů, rádců a mágů. Dokonce jsem viděl i naši slavnou kovářku Rhunön která byla snad nejstarší z elfů, jak jsem se domníval. Okamžitě když jsem spatřil královnu Islanzadí, zkroutil jsem ruku na hruď v elfském posunku věrnosti a poslušnosti. Zaposlouchal jsem se do nemilých novinek a vyslechnul jsem si návrh prvního rádce. Poté jsem předstoupil, položil jsem si dva prsty na ústa ve namení pozdravu a symbolu pravdomluvnosti, ke které mě stejně odsuzoval starověký jazyk. Atra esterí ono thelduin Pozdravím nejprve královnu podle zvyklostí načež namítnu. Osobně bych poslal zprávu na kraj lesa, od tama bych elfy nechal nazírat princeznu Aryu. Pokud je v pořádku, vydal bych se za ní a vejce bych začal hledat od míst, kde byla ještě její cesta naposledy v pořádku. Od těch míst už snad nebude problém najít další užitečné stopy a ušetřili bychom cestu k Vardenům a od Vardenů po stopách princezny Aryy. Při vší úctě, rád bych se sám k podobnému úkolu přihlásil. S tím se ukloním a počkám na reakci královny či ostatních rádců. |
| |
 | Ellesméra Již časně z rána jsem přecházel po svém domě a vyčkával na příchod elfů, upozorňujících mne na příchod Aryi a dračího vejce. Hodiny plynuly a nikdo pořád nešel. Ač jsem obvykle nadmíru trpělivý, nyní jsem začínal pociťvat nervozitu. Přecejen se jedná o jedno z posledních dračích vajec, které může být naší poslední nadějí v boji proti Galbatorixovi. Mou nervozitu vycítil Glaedr, který před chatrčí podřimoval. Aniž by zvedl svou hlavu, promluvil ke mě a snažil se mne uklidnit. Upokoj se, Oromisi. Nemysli hned na nejhorší. Aryu určitě nepotkalo nic špatného. Určitě jde jen o prosté zdržení. Jeho slova padla na velice úrodnou půdu a já se vskutku uklidnil. Máš pravdu příteli. Neměl bych být hned tak negativní, odpovím Glaedrovi a mírně se pousměju. Po lehkém obědu jsem vyšel ven a sedl si ke Glaedrovi odkud jsem až do večera pozoroval les. Když se setmělo, tak jsem usoudil, že mne tak pozdě už asi královna nechtěla obtěžovat a odložila naše setkání na ráno a proto jsem se odebral do své chatrče. Byl jsem už dost unaven a tak jsem se rovnou uložil ke spánku. Ráno jsem se ihned po probuzení šel k potoku umýt a cestou zpět jsem se během trochu protáhl. U chatrče mne už ale čekal elf, který mi oznámil, že mne královna Islanzadí očekává v místnosti rady. S díky jsem vešel do své chatrče, kde jsem si oblékl čisté, sněhově bílé roucho a vyrazil ven, kde jsem nasedl na Glaedra a vyrazili jsme do Ellesméry. Glaedr přistál před královským palácem, na místě jako obvykle. Ladně jsem seskočil z jeho hřbetu a rozhlédl jsem se. Pár elfů, kteří procházeli kolem, upírali svůj zrak na Glaedra, jehož šupiny v slunečním světle přímo zářily. S úsměvem jsem ho popládal po boku a vyrazil jsem za ostatními do místnosti rady. Na místo jsem dorazil s neutrálním výrazem ve tváři, ale jen co jsem uviděl svého synovce Erunera, tak jsem byl nucen se znovu usmát. Je to již nějakou dobu, co jsem jej viděl a tak jsem jej srdečně přivítal. Po chvíli však dorazila královna a tak jsem zaujal své místo a upřel na ní svůk zrak. Královna na nic nečekala a sdělila nám špatné zprávy, které nás postihly. Já to tušil! Tohle jsou opravdu špatné zprávy, pomyslel jsem si a vyslechl si návrh prvního rádce, po kterém promluvil i Eruner. Když můj synovec domluvil, tak jsem uznale přikývl a sám se ujal slova. ”Souhlasím s Erunerem. Určitě bychom měli poslat zprávu do všech našich měst a na naše hranice. Musíme zjistit jestli princezna Arya je už na území Du Weldenvarden nebo ne. Poté teprve můžeme podniknout další kroky”, promluvil jsem klidným hlasem a dal jsem o všem vědět Glaedrovi. Posléze jsem jen mlčky vyčkával co na to královna a ostatní rádci řeknou. |
| |
| Carvahall Všude smrděla smrt spálena maso hlína a dezinfekce. Opravdu dost nechutná kombinace. Nejhorší byl ale důvod, pokud nedorozumění mezi lidmi a s trpaslíky udělalo v malém měřítku takovou škodu, co lze čekat obecně? Možná není potřeba dračích jezdců aby se děli masakry , možná stačí jen používat dar špatně. Nevěděl jestli má Carvahall zapálit, protože co udělají ti lidé pokud je tu nechá, nejspíše budou proti trpaslíkům více , než kdy předtím a stejně tak celá jejich rasa. Nikdo z nich se nezeptá kdo za tím skutečně stál. " Měli bychom jít dřív než budou mít zase vidle pochodně a zbrklého človíčka schopného hrát si s myslí." neodpustil si poslední rýpnutí. |
| |
| V lese Malinko se uklidním a o kousek se stáhnu. Ale až na znamení své jezdkyně, ne toho holobrádka, co si nám tu hraj na průvodce. Ovšem stále jsem ve střehu a bedlivě ty dva pozoruju. Takže když Liz Murtagha obejme, dost vyděšeně poskočím a vykulím na ni překvapeně očička. Trochu nechápu, co to dělá, a to se mi nelíbí. A už vůbec se mi nelíbí, že mu je tak blízko, ale... no... budu doufat, že ví co dělá. Ale znova malinko varovně zavrčím. Od teď se mi ten človíček líbí ještě míň. Když se ti dva rozejdou, zařadím se své jezdkyni hrdě u boku. Ne, na toho čtyřnožce vážně nepolezu, mám svoji hrdost a svoje tlapky. Těm věřím ze všeho nejvíc. Tedy po své jezdkyni. A svým křídlům. A ohni, který budu jednou jistojistě chrlit. Ale to si musím ještě chvíli počkat. I když už teď se nemohu dočkat... Tak tedy, kráčím si vedle Liz, hlavičku hrdě vztyčenou a po očku pořád pozoruju Murtagha. Ať si říká kdo chce co chce, já mu nevěřím, kdepak. A jak si tak kráčím, dojdu postupně k názoru, že mě to už moc nebaví. Tedy ta chůze. Po dlouhatánské věčnosti (asi pěti minutách) to nevydržím a začnu zase vesele pobíhat kolem a zkoumat svět. Ovšem pozornost neztrácím. |
| |
| V lese na cestě do Dračích hor Konečně vyrážíme do Dračích hor. Tady není moc bezpečno a už jsem z toho trochu nervózní, jak jsme tu dlouho a ještě nevyrážíme. Nebo je to z něčeho jiného? To měla dělat to obětí. Udělala přesně to, čeho jsem se bál. A při tom to bylo tok příjemné a velice přirozené. Tak proč se tomu bránit. Jsem z toho stále nějaký zmatený. Stejně jako Liz trochu se zadrháváním pravím: „Já jsem také moc rád, že jsi moje přítelkyně“ Snad to zadrhávání není na mě moc vidět. „A víš ... děkuji za to objetí, to je v pořádku. Já … já to chtěl udělat dávno, ale nechtěl jsem ještě více pobouřit Safiru … stále mi nějak nevěří. Víš je dobře, že si věříme a …" Trochu se začervenám a pak jako bych se probral ze snů nebo transu pravím: „Musíme pospíchat, ať už jsme v Dračíh horách, snad tam najdeme trochu klidu.“ Co to vlastně povídám, co se to děje … musím nás teď hlavně dostat do bezpečí. Pro Safiru to bude teď potřebné. No už jsem to zase já, vyrážím rychle kupředu. Jak koukám tak Safira kromě Liz nikomu nedůvěřuje a vyráží po svých. Kdy asi tak bude létat a chrlit oheň. Jak dlouho to trvá? V Dračích horách to bude mít pro učení ideální. Cesta zatím vypadá v klidu a rychle postupujeme. Kéž to ještě chvilku vydrží. Počkám až mě Elizabeth dohoní a načnu rozhovor, co bude dál s ní a Safirou. Snad to spolu brzo zvládnou a Safira brzo dospěje. Ale co pak dál, nemůžeme se stále skrývat v Dačích horách. |
| |
| Carvahall S hodně nepříjemným výrazem ve tváři jsem si prohlédl celou tu spoušť. V očích jsem měl výraz trpaslíka, který už viděl tolik smrti, že pár mrtvých navíc ho prostě nemůže rozhodit. Beze všeho, stejně se zdá, že tady nás nevidí rádi. zamručel jsem, načež jsem nacvičeným přehodil popruh své torny přes rameno a pomalým krokem se vydal směrem k horám. Bylo mi docela jedno, jestli nás sledují nebo ne. Stejně snad kromě toho čaroděje Broma nebyl ve vesnici nikdo, kdo by proti nám mohl něco udělat. Podstatné teď byli pro mě Dračí hory. Hory a tajemství, které měli ukrývat. Tajemství, proti kterému byla smrt těch pár lidí naprosto bezvýznamná. |
| |
Zkouška Připravený v bojovém postoji stojím proti mému protivníkovi a snažím se z hlavy dostat přihlížející diváky, které mě neustále znervózňují. Přesto se časem uklidním a dokonce i sehraji celkem vyrovnaný souboj s Ažihadem. V jednu chvíli se štěstí obrátilo na mojí stranu, ale než jsem se vzpamatoval, už jsem ležel na zemi a měl u krku svůj vlastní meč. O vítězi nebyl pochyb a tak mi nezbývalo než výsledek bez řečí přijmout. Urychleně vyskočím zpět na nohy a vezmu si svůj meč od Ažihada, který mě i před všemi pochvalí. Nevím co přesně stojí za potlesk...prohrál jsem kvůli hrubé chybě a ještě jsem se před všemi ztrapnil...určitě čekají nějakého hrdinu a nakonec dostanou ubohého vesničana... I když mam o sobě pochybnosti, snažím se tvářit sebevědomě a nedat na sobě nic znát. S lehkým úsměvem pozoruji burácející dav a přitom poslouchám slova Vardenského vůdce. Co všechno budu muset podstoupit abych se vyrovnal Galbatorixovi a jeho království...vždyť ho nedokázali porazit ani bývalí jezdci a ode mě se očekává to, co oni nedokázali...nemožné.. Narychlo vyženu své pochybnosti z hlavy a mírně se ukloním stejně jako Ažihad. Bystřejší jedinci ,nebo Gröene si mohou všimnout mých pochybnostech, a to i přes mé šikovné přetvařování. Tak i tak nechám obavy za sebou a po odchodu Ažihada, přejdu ke své dračici. Tak co myslíš, půjdeme se podívat co nám Ažihad připravil za trénink ? Po dlouhé době se pořádně zakřením a společně s Gröene se vydáme do Ažihadových komnat. |
| |
| Carvahall Trpaslík si nedovolí neutrousit ještě jednu kousavou poznámku. Klid, už toho bylo všeho dost. Ve svém příbytku si začnu balit do torny svoje osobní věci, potřeby k cestování a nějaké jídlo. Zar´roc zabalím do kusu hadru a umístím ho taktéž do torny. Osedlám svého koně a nějaké věci dám ještě do sedlových brašen. Kam se ale vydám? Nejlepší bude jít navštívit elfy, jsou blíže než Vardenové, ke kterým by byla cesta moc riziková. Rozloučím se s lidmi, kteří pířpadně přišli, a vydám se směrem k Ceunonu. |
| |
| Ellesméra Královna vyslyší všechny návrhy, které padly na této radě. Jak uslyšela slova Erunera, zaměřila se na něj svým pohledem. Chvíli o jeho slovek přemýšlela a poté promluvil i jeho strýc Oromis. Královna kývla hlavou a opět promluvila. "Vaše slova jsou moudra. Oromisi, mohla bych tě poprosit aby ses ty ujal toho aby si nazíral moji dceru. Zkus ji objevit, jestli je už na území elfů a jestli žije. A ty, Erunere, děkuji za tvojí statečnost a využijí ji. Vydáš se do jednoho z našich měst. Vyšlu do každého města menší skupinku, kde se pozeptáte na Aryu a na dračí vejce. Nechci vzbudit neklid u našich lidí, takže budete mluvit vždy jen s hlavami měst. Erunere ty a další dva elfové pojedete do Osilonu." Královna rozdala další rozkazy, kdo vyrazí přesně kam a vy dva máte tedka dost práce. Eruner by měl s dvouma lučišníkama vyrazit na cestu, co nejdřív a Oromis se pokusit o to co ho královna poprosila jestli bude úspěšný a najde Aryu ukáže čas. |
| |
| soukromá zpráva od Osud Alagaësie pro "Myslím, že se dračí vejce vyklubalo. A není to asi odtud daleko... Doufám, že padlo do správných rukou..." Gleadr se najednou odmlčel a je ti jasné, že se věci daly do pohybu... |
| |
| soukromá zpráva od Osud Alagaësie pro |
| |
| Carvahall Situace se vážně uklidnila a nevypadá to na další zbytečné krveprolití. Trpaslíci i Brom se chystají na odchod z vesnice. Každý má rozdílný cíl své cesty. Trpaslící se vydali do dračích hor, snad tam najdou to po čem pátrají a nebo najdou něco o čem ani netušili, že by mohli objevit. Brom narozdíl od nich vydal opačným směrem. Chce se dostat k elfům, zjistit situaci, kolem dračího vejce, které ví, že mají v držení. Osedlal jsis tedy svého koně a vydal se na cestu, třeba taky objevíš něco, co jsi třeba ani objevit nechtěl... |
| |
| soukromá zpráva od Osud Alagaësie pro Vyrazil jsi z města a urazil jsi už dlouhou cestu. Už jsi se dostal od Dračích hor a máš je za zády, když jsi uslyšel zvuky, hlasy. Jedná se nejspíš o dvojici, protože jsi zatím uslyšel dva hlasy, které spolu debatují. Nevíš o čem, přímo smysl rozhovoru jsi nepostřehl. Ale je ti jasné že se jedná o ženu a muže. Něco ti říká, že je na tom něco zvláštního, hlavně nejdou po cestě jako ty, ale asi se skrývají. Možná mají důvod proč... (kdyžtak napiš soukromě jestli hlasy budeš sledovat nebo půjdeš dál k elfům) |
| |
| Zkouška Tvoje zkouška skončila, pro tebe to bylo snad jen ponížení, ale Vardenové v tom vidí víc. Vidí, že se staneš zbraní proti jejich nepříteli. Dav i když jsi prohrál ti tleská ale samozřejmě více tleská svému veliteli. Ažihad odešel a ty ho zachvíli následuješ do jeho komnat. Zaklepeš a po vyzvání vstoupíš. Ažihad není v místnosti sám. Jak jsi vstupoval, myslel sis že je to jeho dcera, Nasuada. Ale jak se na postavu zaměříš, víš že tvůj první úsudek je špatný. Jedná se o elfku, nikdy si jí předtím tady neviděl. Elfka stojí poblíš Ažihada a jak jsi vstoupil oba se na sebe podívali a Vardenský vůdce nakonec přikývl. "Gilliane nebud skleslý, že jsi prohrál. Já v tobě vidím velký potenciál. Věřím v tebe a i spousta dalších. Zavolal jsem tě, abychom mluvili o tvém dalším postupu, o tvém výcviku. Vedle mě stojí Aideail en Ilian, stane se tvým učitelem a myslím, že lepší jsme ti najít nemohli. Ale nechám Aideail, aby se ti představila." Ažihad se podívá na elfku vedle sebe a udělá gesto rukou, že je řada na ní. |
| |
| Aberon(Ixin-Se-Anae) Protože Surda podporuje Vardeny občas zásobama jídla a na oplátku dostávají informace, co se děje z dračím vejcem a také zbraně. Dnešní den měla být právě vypravena karavana právě se zásobami pro Vardany. Vždy se shání stateční lidé, kteří pomáhají s přepravou a proto si se ty přihlásila, že vyrazíš a pomůžeš s ochranou. V boji se docela vyznáš a hlavně to byl pro tebe impulz opustit město, což jsi chtěla už dávno. Přišla jsi na kraj města, kde už byli připraveny tři vozy a ještě se na ně nakládalo. Šla jsi za mužem jménem Patrik, byl to vysoký muž, svalnaté postavy, muž v nejlepších letech. Prohlédl jsi tě od hlavy až snad ke konečkům prstů na nohou. Poškrábal se ve svých vousech na bradě a nakonec promluvil. "No doufám, že budeš k užitku, zatím pomož ostatním nakládat a nic neupusť." Dvakrát zrovna milý nebyl, ale asi to bude slušný chlap. Otočila jsi se tedy a vyrazila k bednám, které se musejí ještě naložit. |
| |
| Cesta Královna Mě vyšle na cestu do jednoho z měst elfů, do Osilonu, spolu s doprovodem. Poslušně odpovím. Jak si přejete má Paní. Načež vyhledám zmíněné dva elfy, než na ně promluvím, položím si na ústa dva prsty a poté je oslovím. Těší mne, jmenuji se Eruner. Za deset minut se sejdem na kraji Ellesméry, směrem k Osilionu. Teď si každý zajdem jen pro nejnutnější cestovní výbavu, zbraně a skromné zásoby. Na delší přípravy není čas a neměli ychom ani nic dalšího potřebovat, čím rychleji získáme informace, tím líp. S tím se s elfy posunkem rozloučím a rozběhnu se směrem ke svému domu který je jak jeden z mnoha v korunách stromů. Ladnými skoky se vyhoupnu ke svým dveřím. Doma si dám na záda toulec s dvěma tucty šípů, do toulce vložím i nenapnutý luk. K pasu si připevním opasek s mým jednoručním mečem a přes rameno si pověsím mou cestovní brašnu ve které semnou cestuje můj dobrý přítel Blárm. Nakonec k němu do brašny hodím kus chleba a nějaké sušenky a vyběhnu k okraji města kde se mám sejít s mými společníky. Pokud zde stále nejsou, počám na ně a až přijdou vyrazím. Pokud již na mě čekají, jen na ně kývnu na pozdrav a opět vyrazím během směrem k Osilonu. Pravda, mohli jsme přivolat elfské koně, ale jsem jeden z elfů, který nerad využívá darů přírody, vím že koně nám pomáhají dobrovolně a rádi, ale mám vždy pocit, že jim laskavost musím nějak oplatit a oni jsou..... koně... nic nepotřebují. Proto vyrazíme pěšky, což není o moc pomalejší díky faktu, že jsme elfové. |
| |
| Cesta do Dračích hor Svým činem, že jsem Murtagha obejmula, jsem způsobila, že i on znervózněl a to jsem doopravdy nechtěla. Bohužel jsem si nevšimla, že Safiře se to moc nelíbilo. Vím, že nechápe lidské počínání, ale to co jsem udělala teď nechápu ani já. Byla to prostě moje impulzivní povaha. Uklidní mě, když uslyším, že i já jsem jeho přítelkyně. Odechnu si a věnuji Murtaghovi zářivý úsměv. Jak uslyším jeho slova, že se nemůžeme už zdržovat, krátce přikývnu. "Máš pravdu, na povídání budeme mít čas až budeme schováni v horách." Odvrátím se od svého společníka a při chůzi pozoruji svoji dračici Safiru. Ta zatím jde poslušně vedle mě, ale netrvá to bohužel moc dlouho. "Prosím Safiro, teď ne. Teď nemůžeš jen tak objevovat svět." Trochu jsem zvýšila hlas, aby mě poslechla a vrátila se zpátky ke mě. Nechci aby se ztratila. Naše cesta dál pokračuje do hor. |
| |
| Ellesméra Když jsem o všem dal vědět Glaedrovi, který zůstal venku, tak jsem svůj zrak znovu upnul na královnu. Ta přikývla a uznala moudrost Erunerových slov, načež mne požádala, abych Aryu našel pomocí nazírání. Mlčky jsem přikývl v odpověď a vyčkal na konec rady, který přišel hned vzápětí. Ihned na to jsem vyrazil ven z paláce. Cestou se však se mnou spojil Glaedr, který byl značně neklidný a sdělil mi zprávu, která mne zarazila. Tak vejce se vylíhlo? Jsi si jist? Jak blízko? Kterým směrem? Kde? , začal jsem Glaedra zasypávat sprškou otázek a vzrušení z té zprávy jsem nijak neskrýval. Počkal jsem si na odpověď a ať už byla jakákoliv, tak jsem řekl: Dobrá, ovšem naší prioritou je nalezení princezny Aryy, která jak doufám, bude vědět kde ono vejce poslala, což nám značně pomůže při pátrání po novém jezdci, řeknu Glaedrovi při usednutí do jeho sedla a vyrazíme. Jakmile dorazíme domů, tak ladně seskočím z Glaedrova hřbetu a spěšně zalezu do svého domku. Po chvilce však vyjdu se zrcátkem ven a usadím se před Glaedrem, aby mohl pátrat společně se mnou. Uklidním se a uchopím zrcátko tak, aby i Glaedr dobře viděl. Zavřu oči a plně se soustředím na kouzlo a na princeznu Aryu, načež vyřknu slova draumr kópa (snový pohled). V zrcátku by se měl objevit její obraz a pokud je na místě, na kterém jsem byl, tak i obraz místa, kde se nachází. Napjatě očekávám co se v zrcátku objeví. |
| |
| Osilon - cesta hledání dračího vejce V Osilonu jsi nepobyla moc dlouho. Vlastně jen jednu noc. Ettelwen věděla, že nemá cenu se vyptávat, co se ti stalo a kam budeš cestovat dál. Ráno jsi vstala a tvoje přítelkyně ti připravila snídani a dokonce i zbalila nějaké jídlo na cestu. Vřele jsi jí poděkovala a vydala jsi se na cestu. Netušíš přesně, kam jsi vejce svým kouzlem poslala. Tušíš že to bude někam k dračím horám. Proto tvoje první hledání zamířilo tam. Cestuješ pěšky ale i přesto jsi velmi rychlá. Vyšla jsi z elfských lesů a nebylo skoro ani poledne. Tvoje instinkty tě vedou, nepřemýšlíš o svých krocích do předu, necháváš se vést. Vážně to zafungovalo našla jsi místo, kde se díky tvému kouzlu muselo objevit vejce. Cítíš kolem zbytky svojí magie, ale to co jsi předpokládala, že najdeš tu není. Někdo ho musel vzít, doufáš, že to nebyl Stín. Ale kdo ho našel? Rozhlížíš se kolem, jestli neuvidíš něco, co by ti vše objasnilo. Víš že nejsi daleko od lidského města Ceunon, třeba tam by ses mohla vydat, třeba tam je ten co vejce má a netuší ani co našel... Tvé další kroky jsou jen na tobě... |
| |
 | Aberon - výprava k Vardenům Dnešním dnem jsem chtěla všechno změnit. Mohla bych začít všechno znovu a neohlížela se na minulost, ale upírala svůj zrak jen vpřed, a také to jsem měla v plánu. Přihlásila jsem se mezi hrstku dobrovolníků, která bude bránit karavanu k Vardenům. S bojem jsem neměla nikdy problémy, i když jako většině elfů, i když jsem byla jen poloelf, šlo nejlépe střílení z luků a kuše, což také patřilo mezi mé hlavni priority, ale na boj z blízka, jsem také nebyla úplně levá. Měla jsem svůj vlastní meč, který jsem měla stále u svého boku. Měla jsem lehkou výzbroj, protože na šaty jsem se moc necítila, aneb přeci jenom žít ve městě osamocena pro mě nebylo nejlehčí. Ještě než jsem šla za mužem, který velel výpravě, jsem si vyvedla svého fríského hřebce Onyxe z městských stájí a nechala ho u brány, mezitím než si promluvím s Patrikem. Byl připraven na jízdu, takže bych se potom ani zbytečně nezdržovala. Zhluboka jsem se nadechla a šla za velitelem se přihlásit, že jsem zde. ,, Jsem zde..´´ pronesla jsem kupodivu i odhodlaně a nebála se pohlédnou mu do očí, avšak on sám mi do nich pohlédl jen na pár chvilek a pak mě sjel pohledem do nejmenších detailů. Cítila jsem se z toho i celkem nepříjemně, ale jen jsem to překousla a když mi řekla ať jdu prozatím pomáhat ostatním naskládat bedny do karavanů jen jsem se bezeslova otočila a šla konat co mi řekl. Nebyl zrovna milý, ale asi měl své důvody. Každý může být náladový, ale myslím, že jinak to bude normální chlap. Co jsem se i rozhlížela po ostatních dobrovolnících, ženu jsem neviděla nikde, což možná byl další nezvyk. Žena by měla zůstat v domácnosti, jak by řekl každý jiný chlap, ale byla jsem trochu jiná než ostatní ženy. Měla jsem své sny. Vzala jsem bednu a odneska jí do do vozu a to jen opakovala stále dokolečka, nepočítala jsm ani kolik jsem toho nanosila, ale dokud se nekončilo stále jsem nosila. Nebylo to lehké, ale něco vydržet musím. A tak jsem tedy čekala na další rozkazy našeho velitele. |
| |
| soukromá zpráva od Brom pro Jedu směrem k Du Weldenvardern a nic nenasvědčuje tomu, že by mohly nastat nějaké potíže. Najednou však uslyším nějaké hlasy, které vycházejí odněkud mimo cestu, pohybují se směrem ke Carvahallu. Proč jen nejdou po cestě? Na tomhle se mi něco nezdá. Co když znamenají další hrozbu pro Carvahall. Musím zjistit, co mají v plánu. Zasoustředím se směrem odkud vycházejí ty hlasy a snažím se najít všechno živé, co se tím směrem nachází. Musím zjistit, co jsou zač. |
| |
| soukromá zpráva od Osud Alagaësie pro Zvědavost ti nedala a hlavně jsi se bál, že ti neznámí by mohli zamířit do Carvahallu. Ale velice ses mílil, ale to jsi poznal až jsi tu podivnou dvojici spatřil. Uviděl jsi mladou dívku kolem 17 let a muži s ní nemohlo být o moc více. Když jsi je uviděl právě se objímali nachvíli jsis řekl, že by bylo trapné kdyby tě uviděli, že je rušíš při něčem pro ně nejspíš intimním. Ale rychle se od sebe oddálili a ty jsi spatřil něco, co ti vyrazilo dech. Malé modré stvoření s křídly. Moc dobře víš, co právě vidíš. Drak... To slovo ti křičí v tvé mysli. Z toho krátkého okamžiku ti je jasné, že dřáče patří k té dívce, která ho právě okřikla, aby si nehrál a šel poslušně za nimi. Chtějí se schovat v horách a je jasné proč se chtějí schovat. S malým drakem cestovat je velmi nebezpečné. Najednou máš v hlavě spousty otázek, jaktože mají u sebe draka, kde našli vejce. A doufáš, že si drak zvolil správného Jezdce. Neměl by si je polekat, oba jsou ozbrojeni, ale chceš zjistit více, snad jim i pomoci... (jestli budeš chtít už na ně promluvit a nějak se jim ukázat tak to už napiš veřejně) |
| |
| soukromá zpráva od Brom pro Ani nemusím používat magii, když vidím, kdo to jde mimo cestu. Tak tihle snad Carvahallu neublíží, je to jenom mladý zamilovaný pár. I když ten chlapec mi někoho připomíná. Náhle však uvidím něco, co jsem opravdu nečekal. Drak?! Jak... Chvíli jen tak bezmyšlenkovitě sotjím a zírám na malé dráče, než o tom začnu přemýšlet. Je to ještě dráče, muselo se teprve před nedávnem vylíhnout, ale z jakého vejce? Jediné vejce, o kterém vím, je teď snad v bezpečí u elfů. Má ale i stejnou barvu, možné je přece cokoliv. Podle toho, jak se chovají, je ta dívka zřejmě jeho jezdkyně. Co teď? Měl bych jim přeci pomoci, tak zněla dohoda. Navážu proto kontakt s drakem: „Zdravím draku. Nelekej se, jsem přítel, stojím na cestě. Můžu tobě i tvému jezdci pomoci.“ Čekám, jak na to zareaguje. |
| |
| soukromá zpráva od Brom pro |
| |
| Vnitřní rozpory Stála jsem pořád na stejném místě, už pěknou dobu. Zmítaná protichůdnými pocity. Mám dvě možnosti - vrátit se do Osilonu a odtud pokračovat do Ellesméry, o všem matku zpravit a počkat si na další rozhodnutí rady, nebo... Nebo se můžu na vlastní pěst vydat za stopou vejce. Můžu za to já, tak bych ho také měla najít. Tak jsem to cítila, propastný pocit viny sžírající mě zevnitř a nutící mě okamžitě se vydat na cestu. Už už jsem málem vykročila na cestu, když jsem se donutila pořádně to promyslet. Ano, palčivá obava mě nutila co nejdříve zjistit, jak je to s vejcem. Ale tato touha nebrala ohledy na další věci. Sice mě s vejcem pojilo jakési pouto, které jsem si vytvořila v průběhu mého strážcovského poslání, ale to nestačilo k určení jeho přesné polohy. Když se ihned vydám ho hledat, mám šanci, že jej naleznu, ale také se může stát, že nenajdu nic a zbytečně se oslabím a tím vystavím nebezpečí. Ale hlavně - mám právo utajit tuto skutečnost? Člověk by řekl, že ano. Ale elfové jsou jiní - bylo by sobecké, sama se vydat pro vejce. Musím oznámit svoje selhání. Bude to těžké, ale když vejce budu hledat všichni elfové, máme pravděpodobně větší šanci. S povzdechem jsem se otočila, rozhodnutí bylo učiněno. Vydám se zpět do Osilonu a odtamtud do Ellesméry, jak nejrychleji to půjde. Vykročila jsem a nasadila rychlé tempo, čím více času uplyne, tím je větší pravděpodobnost, že se vejce dostane do nepravých rukou. |
| |
| Dračí hory Notnou chvíli šel mlčky, vlastně neměl důvod moc mluvit. Jediné o co se snažil bylo sesumírovat veškeré dění. Rozhodně jestli něco zjistil, tak to jak moc snadno se človíčkové chovají zbrkle jeli jim dána moc. o důvod víc držet plamen na uzdě stejně jako klíč k jeho tajemství. Pravda moc netušil kam vlastně jdou a jestli vůbec mají cíl. Ale byl si vědom toho ,že ty nejdivnější věci se dějí na cestě ne v jejím cíli. Nakonec se ale rozhodl prolomit mlčení. " Není nic horšího než zjistit jak rychlí v úsudku je bývalí dračí jezdec že? Jeden aby se bál pomyslet co zmůže jezdec, který není bývalí." zkusil začít nějak hovor. Potřeboval opatrně zjistit kam směřují a hlavně jestli zkazky ,které dolehli k jeho uším dolehli i k uším někoho dalšího. |
| |
| Dračí hory Z vesnice jsem odcházel i s druhým trpaslíkem v naprostém mlčení, směrem k Dračím horám. Netušil jsem, jaký má důvod k tomu, aby mě následoval, ovšem já měl svůj cíl velmi pevně a jasně daný. Chtěl jsem najít legendární poklad, cennější než veškeré zlato světa, který by se měl v oněch horách podle všech mě dostupných vodítek nacházet. Jestli tam opravdu bude a jestli já jej budu schopen najít, to už je věc druhá. Souhlasím. Dračí jezdci jsou to nejhorší, co tuto zemi mohlo potkat a potkalo. zamručel jsem jako odpověď a dál odměřoval cestu směrem k horám, než mi došlo, že to měl být možná pokus začít nějaký rozhovor. Proč vlastně nejsi v Říši? Odešel jsi nebo tě vyhnali? |
| |
| Dračí hory " to jo je otázka co by se stalo kdyby byl nějaký jezdec trpaslík i když dostat nějakého trpaslíka tak vysoko od jeho milované země....To je možná tím dračí jezdci jsou zvyklí na výšku ze které vidí celí svět. Možná si jen myslí ,že jim patří." jistě otázka toho proč není v říši, musela přijít a vlastně nebyl důvod proč nan í neodpovědět tak jako vždy. " Proč... jednou jsem se dostal z dolů a ucítil a uviděl svět mimo skálu, nevím nějak sem necítil potřebu stát se vězněm 4 stěn. I když občas si říkám ,že by ty 4 stěny byli fajn. A co dostalo mimo říši někoho kdo dokáže v afektu bojovat jako 8." |
| |
| soukromá zpráva od Safira pro Když na mě má jezdkyně promluví, svěsím smutně hlavičku a pomalu se přišourám zpátky k ní. Vždyť bych nešla nikam daleko, jen bych si poskakovala okolo. Ale co, přeje si to, tak jdu s ní. A trucovat taky dlouho nevydržím. Už zase se zvědavě rozhlížím okolo a mám občas takové... cukání, jak mě to nutí odběhnout a jít zkoumat dál. Ale nechci Liz zklamat, tak se statečně držím v její blízkosti a sem tam si alespoň vesele poskočím. Najednou se mi v hlavě ozve... cosi. Tedy lépe řečeno hlas. Zas tak nezvyklé to taky není, už to zkusil Murtagh, takže úplně novinka to nebyla. Ovšem teď jsem jasně poznala, že to není hlas našeho společníka. Že to je hlas jakéhosi muže, který tu rozhodně s námi není. A to mě vyděsí. Cuknu sebou, přikrčím se k zemi a s vykulenýma očima se rozhlížím vyplašeně okolo. Cesta, jistě... Tam jsem se měla podívat jako první a ne se zbytečně plašit. I když stále zůstávám ve střehu. Zastavím, zadívám se na onoho neznámého muže a obezřetně si ho začnu prohlížet. "Zdravím tě, neznámý. Kdo jsi?" jsou má první slova. "Kdo jsi a jak mě přesvědčíš, abych ti věřila? Jak mám vědět, že nejsi někdo od krále?" zeptám se ho odhodlaně. No... s mojí velikostí a mým jednodenním stářím to asi vyznívá spíše komicky než nějak... důležitě. |
| |
| soukromá zpráva od Safira pro Když na mě má jezdkyně promluví, svěsím smutně hlavičku a pomalu se přišourám zpátky k ní. Vždyť bych nešla nikam daleko, jen bych si poskakovala okolo. Ale co, přeje si to, tak jdu s ní. A trucovat taky dlouho nevydržím. Už zase se zvědavě rozhlížím okolo a mám občas takové... cukání, jak mě to nutí odběhnout a jít zkoumat dál. Ale nechci Liz zklamat, tak se statečně držím v její blízkosti a sem tam si alespoň vesele poskočím. Najednou se mi v hlavě ozve... cosi. Tedy lépe řečeno hlas. Zas tak nezvyklé to taky není, už to zkusil Murtagh, takže úplně novinka to nebyla. Ovšem teď jsem jasně poznala, že to není hlas našeho společníka. Že to je hlas jakéhosi muže, který tu rozhodně s námi není. A to mě vyděsí. Cuknu sebou, přikrčím se k zemi a s vykulenýma očima se rozhlížím vyplašeně okolo. Cesta, jistě... Tam jsem se měla podívat jako první a ne se zbytečně plašit. I když stále zůstávám ve střehu. Zastavím, zadívám se na onoho neznámého muže a obezřetně si ho začnu prohlížet. |
| |
| soukromá zpráva od Brom pro Odpovídám Safiře: „Takže už jste se rozhodli ke komu se přidáte. To je dobře, já určitě od krále nejsem. Promiň zapomněl jsem se představit, jsem Brom, přítel elfů a Vardenů. Mohu ti složit přísahu ve starověkém jazyce, že nejsem spolčen s králem a vše, co říkám, je pravda,“ domluvím a opět čekám na reakci. |
| |
| Cesta Jen jsem zakroutil hlavou. K čemu by to trpaslíkovi bylo? My jsme tvorové země, nepatříme do oblak, natož na hřbet nějaké přerostlé, pitomé ještěrky. znechuceně jsem si odplivl, dávaje najevo svůj názor na draky a všechny, kdo se s nimi spolčují. Hmm, nevyhnalo mě nic, odešel jsem sám. Chtěl jsem vidět něco, co nikdo z našeho lidu neviděl a také jsem chtěl najít něco, co jsme dávno ztratili. |
| |
| soukromá zpráva od Safira pro "Zdravím tě, Brome. Mé jméno je Safira," řeknu mu s mírnou zdvořilou úklonou hlavy. "Doufám, že se neurazíš, když tě o onu přísaho požádám. Časy jsou zlé, musíme býti na pozoru." |
| |
| soukromá zpráva od Brom pro "Safira!" Jakmile to jméno zazní v mé hlavě, ihned ukončím spojení myslí a do mé hlavy se začínají valit vzpomínky na moji milovanou dračici. Je snad tohle jenom náhoda? Teď musím být silný. Rychle zaženu svoje vzpomínky a opět navážu kontakt se Safirou. „Dobře, tady je ta přísaha,“ teď začnu mluvit nahlas, ale svůj hlas stále nechávám znít i v mysli Safiry: „Já Brom, přísahám, že nejsem spolčen s králem, jsem přítel Vardenů a elfů, vše, co jsem řekl byla pravda a zavazuji se, že vám pomůži.“ |
| |
| soukromá zpráva od Safira pro Jeho reakce na mé jméno mě velmi překvapí. Zkoumavě se na něj podívám, ale pak poslouchám přísahu. "Děkuji," ukloním se, když skončí. "Mohu mít na tebe ještě jednu otázku? Proč ji na mé jméno reagoval tak... zaraženě?" |
| |
| Cesta " To je taky fakt, jak říkám trpaslík by se nenechal od země odtrhnout, proto uvažujeme klidně, nemáme pocit ,že nám patří všechno kam dohledneme. tohle bylop orstě jasné trpaslíci směřovali svoje pohledy pod zem proto, neměli v srdcích velikářství tedy to lidksé nebo elfí. " Hmm a co se snažíš najít. Trpaslíci toho ztratili dost, třeba já ztrácel klíče tak dlouho až jsem si musel připomenutí nechat vytetovat na čelo." zatukal si na rudý znak klíče na čele. " No stejně nevím kde ty klíče jsou teď." |
| |
| soukromá zpráva od Brom pro „Ale to nic, jenom jsem si na něco vzpomněl a to ukončilo naše spojení. Představíš mě teď své jezdkyni?“ podívám se na dívku na koni. |
| |
| soukromá zpráva od Safira pro Přikývnu a ukončím spojení. Potom doběhnu Liz, postavím se před ni a zadívám se jí do očí. |
| |
| soukromá zpráva od Safira pro Přikývnu a ukončím spojení. Potom doběhnu Liz, postavím se před ni a zadívám se jí do očí. "Máme návštěvu," ozve se ti v hlavě. Možná chvíli přemýšlíš, odkud se ten hlas bere. Ale můj výmluvný a upřený pohled značí, že to jsem opravdu já. "Jmenuje se Brom a je to přítel. Složil přísahu ve starodávném jazyce. Chce nám pomoci." |
| |
| Cesta Spokojeně jsem naslouchal názorům svého kolegy na cestě a byl rád, že konečně jsem potkal nějakého dalšího trpaslíka, který neměl hlavu prázdnou jako většina lidí a všichni elfové, které jsem až doposud viděl. Inu, jsou to staré moudrosti a znalosti našeho národa, na které jsme zapomněli kdysi dávno. Já se je teď snažím najít a vrátit našemu lidu, tak prosté moje tajemství je. |
| |
| Prave se domlouva nove vedeni jeskyne,takze urcite budem hrat;) |
| |
| ... Adjihad a Aideail en Ilian ... Adjihad se bavil s nějakou elfkou, když jsi dorazil do jeho komnat. Samozdřejmě, že ti stráže před jeho dveřmi otevřeli, a poté opět drželi svou stráž pro bezpečí a klid svého vládce. ,, Budem potřebovat tvé zkušenosti pro vycvičení jezdce..´´ řekl jen Adjihad a poté se otočil k tobě jako k nově příchozímu do jeho komnat. Na jeho rtech se objevil malý nepatrný úsměv. ,, Tady ho máme.. Gillane.. Todle bude tvé nová učitelka, která se ti bude snažit dát co nejvíce svých vědomostí a zkušeností, které by se ti měli hodit.´´ doadal ještě a směřoval svůj pohled k elfce, která prozatím jen mlčela. V jeho pohledu byla výzva k jejímu představení. On sám se šel usadit, aby mohl váš rozhovor sledovat z povzdálí. ,, Zdarvím Tě Šrur’tugal a i tebe skulblaka. Mé jméno je Aideail en Ilian a ty jsi mým novým žákem. Budu tě vzdělávat v středověkým jazyce, ale i trénovat v boji a rozvýjet tvé vědomosti a zkušenosti, aby jsi byl připraven nác chránit. Začnem hned zítřejšího rána, pokud máš nějaké otázky ptej se mě nyní ať se zítřejšího dne ničím nemusíme zdržovat.´´ promluvila Aideail v středověkém jazyce a na svých rtech vykouzlila malý přátelský úsměv, ale spíše si prohlížela tvého draka. |
| |
| ... Eruner ... Cesta do Osilonu Královna se s tebou jen nakonec rozloučila a šla se věnovat dalším svým problémům, které vznikly po zmizení její dcery a hlavně problému s dračím vejcem. Dva elfové jen vyslechli tvá slova a též se rozběhli do svých domovů pro potřebné věci k cestě. Netrvalo jimto dlouho a když jsi přišel k bráně vašeho elfského města viděl jsi jednoho šermíře, který měl u svého pravého boku zastrčený meč v pochvě a na zádech toulec s šípy a lukem. U levého boku měl podobnou brašnu jako máš ty sám. Tam měl on uschovánsvé zásoby jídla, nebo aspon jsi si to myslel. ,, Jmenuji se Filat.´´ představil se ještě při rychlém pozdravu před vyražením na vaší dlouhou cestu. Druhý elf, který ti byl přidělen na cestu byl lukostřelec. Na zádech měl též jako tya Filat toulec s šípy a lukem. U boku měl též meč, a však na levé straně a brašnu tím pádem na pravé též s jeho skromnými zásobami jídla. ,, A já jsem Durm.´´ též se rychle představil, a poté jste svižným tempem mohli vyrazit na svou cestu. Ty sám jsi nechtěl využít pomoci přírody a oni se k tomu nijak nevyjádřili, takže jste pokračovali dál a dál, avšak s tížícími myšlenkami co když přijdete pozdě, a nebo se vám při vaší výpravě něco stane? Budoucnost byla nečitelná a záležela jen na vás samotných jak dopadnete. |
| |
| Cesta Když se mi elfi představí, provedu náležité elfské zdvořilosti a vyrazím na cestu. Měli bychom cestovat odhadem asi tři dny. Možná mě nebudou mít moc rádi, protože je nehodlám šetřit. Celý den poběžíme, udělám dvě krátké pauzy na jídlo a v noci budem odpočívat jen dobu nezbytně nutnou na to, abychom získali síly na další celodenní běh. Ačkoli zdejší lesy znám vcelku důvěrně, protože v okolí žiju dlouhá desetiletí, nic nepodcňuju a stále mám oči na stopkách. Sleduju každý keř, každý stín stromu či dost vysokou trávu na to abse v ní někdo schoval. Cítím že přicházejí temné časy a kdo ví jak daleko temnota došla. Po cestě se krom smyslů spoléhám i na magii, rozpínám svou mysl okolí, ale je to doslova žalostně malé okolí. prohlížení okolí očima a běh samotný mi berou tolik soustředění, že na rozpínání mysli ho zbývá jen opravdu málo. Stejně většinou necítím nic než hmyz, rostliny a sem tam malého tvra schovaného v trávě. Pohybujem se rychle, ne tiše. Okolí o nás ví a určitě si drží odstup. Krom toho cítím taky mé dva společníy a mou fredku Blárma, která mi zcela jistě není moc vděčn za tuhle nepohodlnou cestu, ikdyž mám lehký krok... v mé brašně si nemůže pořádně odpočinout a to i přesto že jsem ro ni už dávno brašnu speciálně upravil. Avšak, kdo ví co nás potká na cestě a zda do Osilonu skutečně dorazíme za 3 dny. |
| |
| Cesta do Dračích hor Chvíli jsme na sebe s Murtaghem nepromluvili a tak jsem myšlenkami někde jinde. Přemýšlím o sobě, co se všechno vlastně stalo a občas koutkem oka se podívám po Safiře. Asi toho je na mě moc, možná je to štěstí že se to stalo mě, ale já se šťastná necítím. Náhle v mé hlavě se ozve hlas, je to poprvé kdy na mě Safira promluví v myšlenkách. Leknu se a pohlédnu na ní. "Přítel?" Zeptám se jí v myšlenkách, ale nějak nečekám na odpověď. Pohlédnu směrem, který ukázala dračice a vidím tam stát muže. "Murtaghu máme náštěvu a chce nám pomoci. Proč by nám chtěl někdo pomáhat, proč skládal slib v starodávném jazyce?" Poslední větu řeknu tiše, spíš se jedná o myšlenku a nedokážu si na ní odpovědět. I když složil slib stáhnu ruku po meči a promluvím konečně na toho cizince. "Proč nám chceš pomáhat? Měl by si raději utéct a zapomenout co si viděl." Ale Safiramu nějakým způsobem věří, třeba nám doopravdy dokáže pomoci. Kdyby si nepřála jeho pomoci tak je k němu nedůvěřivá jako k Murtaghovi... |
| |
| Cesta Poté, co dráče požádám, aby mě představilo své jezdkyni, za ní poslušně odběhne a za chvíli už jde ke mně i se svým společníkem. Koho mi jen ten chlapec připomíná? Ne, to nemůže být on, ale je mu tolik podobný. Vždyť nechtějí ke králi. „Proč bych utíkal, nejsem zbabělec,“ odpovím jezdci. „Mé jméno je Brom,“ představím se, „jak jsem řekl tvému drakovi, jsem přítel Vardenů a elfů, a proto stojím za jejich zájmy. Dračí jezdec by mohl pomoct této zemi, a proto já chci pomoct Vám.“ |
| |
| Arya ... Jakto, že až teď? ... Tvé rozhodování bylo složité, ale pravdou bylo, že vejde si opravdu hledat sama nemohla. Bylo by špatné, kdyby se objevilo ve špatných rukou a ty by jsi o tom nevěděla. Galbatorix si často rád hrál s vejci, takže bůh ví jak je začaroval před nazýráním a jinými věcmi. Nebyl to příjemný pocit vědět, že vejce již ani nemusíš najít. Co když se už vylíhlo? Nesmysl, přeci by jsi něco pocítila, ale Galbatorichova kouzla jsou mocná, takže tomuto by jsi zabránit nemohla. I když pocit nevědomosti byl silný zatla jsi ruce v pěst a pokračovala svou cestou do Osilonu. Pokud se něco stalo elfové to budou vědět, tedy zda-li nějakého potkáš. Nezbývalo Ti nic jiného než jen doufat. Tvá cesta ubýhala opravdu velice a velice pomáhu a v hlavě jsi se možná zlobila sama na sebe, že se vejce ztratilo. Pokračovala si svým rychlým tempem k Osilonu, kde se budeš moci zastavit a i promyslet tyrůzná kouzla nad vejcem, ale opak byl pravdou. Na svém hrudním koši jsi začala cítit neuvěřitelnou polest, kvůli, které jsi se muslea dokonce i zastavit. Nebylo zvykem, aby se ti něco takového stalo, ale opravdu to bolelo. Nebyla to obyčejná magie, protože tadle smrděla zlem. Galbatorix! Během pár okamžiků Ti bylo jasné, že v tomhle má on prsty, pro své uklidnění jsi zavřela oči a zhluboka začala dýchat. Povedlo se Ti uvolnit, ale přišel další nával emocí. Vejce! Viděla jsi jak se vylíhla malá dračice a to nějaké dívce, která se zdála být v pořádku, ale poté to skončilo. Co to mělo všechno znamenat? Měla jsi nejspíše opravdu pravdu, že Galbatorix vejce očaroval, ale až takhle by nikoho nenapadlo. Nejhorší věc, kterou jsi si uvědomila, že teď ví, každý o Tvém selhání. Snažila jsi se vybavit, kde jsi dračiči s dívkou viděla, ale bylo to marné. Potřebovala jsi pomoc, takže jedinou pomocí byli Vardenové, kde měli i Dračího jezdce s jeho drakem. Pokud nenalezneš pomoc tam, tak poté jedině zpátky do Ellesméry, kde budeš muset uznat svou chybu před všemy elfy. Pomalu jsi vyšla tedy směrem k Vardenům, ale cesta je opravdu dlouhá, chvilku jsi s zamyslela zda-li si nepřivoláš jednoho z vašich elfských koní, ale to je již jen na tobě jak se budeš cítit nadále vyčerpaná. |
| |
 | Nový příspěvek v dobrodružství. Po měsíci a půl, páni! :-) Bohužel Vás musím zklamat, ani Váš Vypravěč, ani nikdo ze spoluhráčů ho nemá na svědomí. Přišel se na Vás podívat administrátor… Co teď s Vámi? Díky dlouhodobé neaktivitě Vaše dobrodružství spadlo do škatulky "Už se dlouho nehrálo -> odpad". Dejte mi sem nebo do pošty do dvou týdnů vědět, jestli jste našli novou chuť k hraní, chcete změnit Vypravěče, nebo se s tímto dobrodružstvím ve vodách andorských rozloučíme. Drag Oncave Pro mé kontaktování nepoužívejte herní poštu! Vzhledem k tomu, že se tohoto dobrodružství neúčastním, nedostanu se k ní. |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR