Sídlo MG

V sídle bylo obvykle živo, z Nessina pokoje se ozývala hudba a její tančení bylo slyšet i do mé pracovny, kde jsem pročítala složky kandidátů, oblečena v saténové noční košilce a černém županu jsem popíjela ranní kávu a psychicky se připravovala na závod svého miláčka, vzala jsem do ruky fotku v rámečku a zadívala se na něj.
Měl krásné tmavé oči a dlouhou černou hřívu, byl to jeden z nejlepších dostihových koní v mé stáji.
Jiní lidé měli na pracovním stole fotky rodiny, já koní a své sestry. Organizaci jsme zdědili po matce Cassandře a starší sestře Sellen.
Chtěly se věnovat svým rodinám a práce padla na nás dvě. Podepisovala jsem pozvánky a dávala je do nadepsaných obálek, jazyk jsem měla rozřezaný od olizování a docela mě bolel.
Když jsem byla hotová s psaním předala jsem obálky majordomovi, aby je odeslal.

Prošla jsem přes obývací pokoj
(Tak nějak vypadá: odkaz)
do kuchyně a nalila si džus, posnídala jeden toast a půl grepu, následovala jsem do své ložnice kde jsem se převlékla do černé sportovní soupravy a vydala se ven zaběhat si, přede dveřmi se ke mě připojili dva bodyguardi.
Měla jsem v plánu je unavit, nesnášela jsem ty jejich kamenné tváře, po několika metrech jsem snožmo přeskočila zídku a dopadla jsem na nohy, běžela jsem dál a s vypláznutím jazyka jsem je nechala za sebou.
Jsem prostě jednička.
Říkala jsem si, když jsem se vracela zadním vchodem domů.

Ti, kteří dostali pozvánku

Napiš svou denní rutinu až k tomu kdy přiletíš do BA.

Nessie

Ty se uveď sama sestřičko =)

Londýn

Den jako každý jiný

"Vstávej Dridere, dělej sakra! Steve bude zase celej rozzuřenej že jdeme pozdě!" A ještě mnoho podobných argumentů mého bratra mě přinutí vstát. "Náš drahej šéfík Steve mi může akorát tak políbit ... " Štěknu nevrle. Posadím se a mrknu po hodinách. Cože? Už půl sedmý? Tak to už je fakt vážný. Zapadnu do koupelny. Udělám tam rychlou očistu, hodím na sebe čistou policejní uniformu a seběhnu za bratrem do kuchyně. "Mě je to sakra jedno Dridere. Víš od čeho je budík? Mě už fakt nebaví ty tresty za pozdní chození slízávat s tebou!" Protočím oči v sloup a rychle do sebe hodím nějakou menší snídani. "Dobře Nicku, dobře. Ode dneška už budu nový brzovstávající člověk." Prohodím nevzrušeně. Jooo to bude chtít dny tvrdý práce. Pomyslím si a společně vyrazíme k autu.

Na okrsku jsme během chvíle. Samozřejmě že k naší smůle, s mým přičiněním, nám zase šéfík poblahopřál k našemu pozdnímu příchodu. Ještě štěstí že to je dobrej člověk jinak už máme oba dva vyhazov. V několika posledních dnech nás málem kvůli mě vážně vyhodil. Ale to bych nebyl já aby se mi to nepodařilo nějak zakecat. Už jsem se nemohl dočkat co nám přidělí za práci dneska. Ani jsem nebyl nijak zklamaný když nám dal zase na starost pár dalších křižovatek. Ale ani překvapený. To bude určitě tím jak to děláme už skoro dva měsíce pořád dokola. Oba dva jsme tedy nasedli do auta a vyrazili. V hlavě jsme měli příjemnou myšlenku. Jak budeme tohle dělat dalších osm hodin. "Tohle je ale fakt nespravedlivý. Jsme snad nějaký blbí pochůzkáři nebo co? Kdyby nás nasadili na něco tvrdšího tak by čuměli co svedou Waninghemové!" Poslouchám tiše vedle sebe Nicka. Vážně s ním souhlasím. Máme na víc než jen projíždět městem a civět na křižovatky. "Tak jim to ukážeme. Uděláme perfektní a zdlouhavý plán jak v Londýně masově zvednout zločinnost a pak jim ukážeme sílu Waninghemů!" Divoce se zasměju a začnu si s ním zpívat jakousi pošahanou písničku. Samozřejmě jsem měl zase pravdu. Jak vypadal náš další den? No podle rozvrhu asi takto. Do oběda jsme hlídali dvě křižovatky kde se nedělo vůbec nic. Jak nás lidi zahlídli tak hned přepnuli na režim slušné jízdy takže nebylo ani koho chytit. Potom malá návštěva v kavárně a zbytek pracovní doby hlídat poslední dvě křižovatky kde se až na pár případů rychlé jízdy nedělo zase vůbec nic. Ale když vím že za to dostanu slušný peníze tak proč to nedělat že jo?

Domů jsme se vrátili skoro až kolem šesté hodiny. Nick se jen rychle převlékl a zase někam zmizel do města. A já? Já jsem měl zbytek večera a celý zítřejší den volno. Krása. Už jsem se těšil jak si dnes odpočinu když v tom mě o opaku přesvědčil dopis který mi dnes přišel. "Copak to asi je?" Jakmile však zjistím co je v obsahu div nedostanu infarkt. To teda ne. Až do Buenos Aires jako nepoletím! Trochu se zděsím ale co to sakra může být? Pracovní pohovor? O jakou práci se asi může jednat? Co já vím tak jsem si žádnou jinou práci nehledal. Nebo by to mohla být Nickovo práce? Ten zmetek! Hodím tu nabídku doma na stůl a chodím kolem toho jako kolem horké kaše. Co mám asi dělat? Mám napsat o odmítnutí? Nebo tam skutečně jet a přesvědčit se sám? Letenku tu mám. Vůbec teď nevím co dělat. A jak dlouho tam budu muset být? Co moje povinnosti tady? Nakonec udělám finální rozhodnutí. Bratrovi zanechám v počítači vzkaz a důvod mé nepřítomnosti, pro jistotu mu udělám i kopii té pozvánky kdyby náhodou nevěřil. Narychlo si sbalím nějaké důležité věci a vyrazím na letiště. Ještě určitě chytnu nějaké letadlo. A jestli se jedná jenom o nějaký pitomý žert tak toho bude někdo moooc litovat. Celou cestu se dost bojím jestli jsem fakt neskočil někomu na špek. Až když vystoupím na letišti tak už je pozdě o tom přemýšlet. Když už jsem tady tak se nehodlám vracet. Jen si dolétnu do Buenos Aires a uvidíme co dál. Uvidíme kam mě odvede ta "pravá ruka" co tam bude čekat. Další co mě moc zajímá. Kdo to asi sakra bude?

Cesta nebyla zrovna nic moc. Přiznám se že z toho letadla mi bylo celkem nehezky tam u žaludku ale nakonec jsem to zvládl "čistý". A když jsem konečně dorazil do věhlasného Buenos Aires byl jsem víc než překvapen ruchem na tamním letišti. No dobře, teď už jen a jen čekat.

U mě doma, kdesi na okraji Chicaga

Už delší dobu trávím doma a ven vycházím jen kvůli nákupu jídla a pití, nebo abych si šel zacvičit a udržel se v kondici. Doma jsem vlastně už od té doby, co mě vyhodili z armády za nevhodné chování. Totiž, několikrát jsem rozbil hubu svému nadřízenému, který mi asi třikrát obtáhl holku. Koledoval si o to a já zase věděl, co bude následovat. A tak skončila má kariéra vojáka. Po dlouhých 16 ti letech. Je mi 32 a za sebou mám už celkem dost akcí a ještě víc mrtvol. Jako ne že by mi to vadilo, ale fakt neměl lézt za mojí holkou. Asi po měsíci jsem málem zkopal i jí. No udržel jsem se a navíc, já ženám neubližuji. Jen jsem jí řekl své a poslal do pr… tam kde sluníčko nesvítí.

Zíral jsem na vypnutou televizi a ruku jsem držel na glocku G19, který ležel na stole.
Abych se tak přiznal, na začátku jsem trošku lhal. Doma jsem jen přes den, ale v noci… no v noci pobíhám venku, straším malý sráče a vybírám prachy pro místní gang. Jen úplňky jsou takové, no. Jsem při nich nesvůj a celkem dost agresivní. Celkem hodně agresivní. A ne vždy ve své kůži. A to doslova. Ale to později. Tu zbraň nedržím jen tak náhodou. Čekám, že mě za chvilku navštíví párek lidí, co si se mnou chtějí něco vyřídit. A už mají zpoždění. Že by se dozvěděli, co jsem vlastně zač a dostali strach? Kdo ví. Jediný, kdo přišel, byl pošťák, který mi jen něco strčil poštovní škvírou ve dveřích. Sledoval jsem obálku, jak se houpavým pohybem snáší k zemi.
Zajímavé usmál jsem se a vyprovodil jsem poláka až do přízemí. Ušima. Slyšel jsem ho. Až dolu. Stále jsem čekal na ten páreček.

Už to jsou čtyři měsíce, co jsem to, co jsem. Vlkodlak. Se vší parádou. No dobře, se vší ne no. Umím se měnit, kdykoliv chci, mám větší sílu, jsem rychlejší, mám dokonalý sluch a čich a celkem obstojně vidím ve tmě. A v mé práci se to hodí. U výběrčího výpalného je to dokonalé. Všichni radši platí a já dostávám své prachy, za to, že platí.

Nepřišli, tak jsem se zvedl z křesla a došel si pro obálku. Nejdříve jsem si k ní nedůvěřivě přičichl a ucítil jsem pach jakési ženy.
Ženská? A mě? podivil jsem se a nakonec obálku otevřel. Obrátil jsem jí otvorem k zemi a na zem vypadla letenka a jakási kartička. Zvedl jsem oboje a pozorně jsem se začetl.
Tak pracovní pohovor a v Buenos Aires, zajímavé podivím se a podívám se na letenku.
No proč ne pokrčím rameny a jdu si zabalit svých pět švestek. Tak nejdřív nějaký hadry na sebe, jako jsou třeba džíny, maskáče (+ celá bývalá vojenská výbava, kterou se mi podařilo čmajznout), nějaký ty spodky, ponožky a boty. Pak jsem si zabalil své hračky. Dva bojové nože, dva glocky G19 s trochou nábojů (tři plné zásobníky do každé zbraně) a svou milovanou čiperku (odkaz). K ní jsem si samozřejmě vzal pár těch nábojů (celé balení).

Cesta do BA byla zajímavá. Tak prvně jsem musel pronést své zavazadla přes terminály (když člověk ví jak na to, jde to) a za druhé jsem je musel ukecat k tomu, že si je do letadla beru všechny. Chvilku to trvalo, ale povedlo se. Když jsme konečně přistály, opět se mi jakýmsi šikovným způsobem povedlo pronést své tašky. Konečně jsem byl mimo bezpečnostní rámy a začal jsem pátrat po oné pravé ruce.

Rodné město Francie

Jako skoro každý pracovní den jsem se probudila v šest hodin ráno, abych zvládla cestu do práce, vlastně to nebylo daleko, ale v hlavním městě hlavně co se týče cesty k Vítěznému oblouku. Tedy skoro každému by mohlo dojít, že se nacházím v Paříži, ano v té krásné a velkolepé Paříži, která některé spisovatele inspirovala k vytvoření skvostných děl. Ale dost o tom. Dost o tom mluvit, jak moc krásná je Paříž a jak jsem moc šťastná, že zde bydlím a že jsem zde prožila 28 let, i když pokud se zaměříme na pár let zpátky, tak si uvědomím že to bylo poměrně krušný čas. Přesněji zaměření se na mých 16 let, kdy byl můj otec násilník a pokusil se mne s matkou zabít, což se mu naneštěstí podařilo a to docela vyvolalo ve mně menší strach z mužů a hlavně jsem přestala díky tomu věřit na tuto lásku.

Ale dost o minulosti, proč se zaměřit na cestu do mé práce, která netrvá zas tak dlouho a ani ne po chvílce cesty, kterou zabralo moje vzpomínání. Jsem se ocitla před vchodem z jedné budov ve které pracuji jako soukromá psycholožka a jsem vskutku velmi dobře placená. Nevím zda to je tím, jak moc flirtuji s šéfem, který i když je ženatý ze mně vskutku nemůže. A několikrát se stalo, že jsem byla položena na jeho stůl a chtělo se po mně víc, než mu obstarat kávu. Naštěstí pro mne do toho vždycky vešel buď nějaký pacient, nebo pravá sekretářka.
No doufám, že ho dneska nepotkám nemám na něj náladu. pomyslím si, když se usadím na své pohodlné kožené křeslo a prohrabuji se poštou, která mi byla před chvíli hozená jako psovi na stůl. Mohla za to hloupá sekretářka, která si myslí že jedu po šéfovi a po pravdě jí ani nedochází, že asi dlouhou dobu po ní jedu já.
Ach zlatíčko, proč si tak hloupočká. To ti to mám sakra říct na rovinu? další otázka co vypline na mysl při pohledu na rozčilenou sekretářku, které nyní blbne tiskárna a já přitom netrpělivě čekám na svého pacienta. Přitom si pomalu otevírám jednu z obálek.
Když jí rozbalím poměrně něvěřím svým očím a po pravdě to přikládám k tomu, že si ze mně chce určitě šéf vystřelit. Ale když ho spatřím u dveří, jak na mně přísně kouká, začínám chápat, že to takový vtip ani není.
Luizo, sbal si svoje saky paky a padej na to letiště. Dneska ti to jede. A neptej se proč, nenamítej. A dělej. Než se rozčílím. s těmito slovy mně vskutku posadí opět na židli a s otevřenou pusou na něj hledím, krom toho očima se na něj dívám, jako kdyby spadl z Marsu.
A hrabu se přitom v minulosti, zda jsem něco tak vážného nepohnojila.
Byla jsem dobrá, ne byla jsem výborná. Jelikož jsem tu jeho firmu, či co to je dostala na velkou příčku. Díky mému talentu, ano ráda tomu říkám talent, sem začalo chodit čím dál tím víc lidí. A byli ochotni zaplatit cokoliv.
Stále jsem na něj hleděla, jako opařená s otevřenou pusou do kořán, že by mi do ní mohla klidně vletět nějaká včela.
Co tu ještě čekáš? Tyto věci ti klidně zabalím jen padej už. pronese opět naštvaně a do toho se připojí ta jeho dívčina, tedy sekretářka, která mi to všechno vyjasní. A mně nezbyde nic jiného, než rezignovat. Vstát a odejít z kanceláře. Možná ta druhá práce bude lepší.

Cesta do Buenos Aries, Buenos Aries

Domů jsem dojela v nadčasové rychlosti, než kdy dříve. Zabalila jsem si věci, teda spíše ty potřebné a oblečení jsem se tak nezaobírala, jelikož mi bylo jasné, že si tam něco pořídím. Miluji totiž nákupy.
Na letišti pracovala moje známá, takže se mi podařilo zaopatřit dobrou letenku a ani jsem nemusela čekat dloho na letadlo směřující do Buenos Aries. Je však pravdou, že i tak jsem neměla v lásce letadla, lety a bylo mi z nich povětšinou těžko, takže jsem si dala prášek na spaní a prospala to.
Probudila jsem se až se letadlo ocitlo na zemi. A já se ocitla v novém městě, zajímávém městě s ještě zajímavějším názvem.
Buenos Aries, těš se Luiza De Montano se objevila na scéně napadne mne a přitom se trošku usměji, což na sebe upoutám cizince, který se mnou přiletěl, ale nějak extra jsem se jím nezabývala a raději rychle zmizela z jeho dohledu. Sice byl pěkný, pohledný a k nakousnutí, ale nedokázala si připustit, že by se mne mohl dotknout. Většina takto pohledných můžu, jsou spíše arogantní a ženy využívají ve svůj prospěch.
Nakonec ani ne po dlouhé době jsem se objevila na terminálu a vyhlížela onu pravou ruku, v doufání že se bude jednat spíše o ženu.

Langley, Virginia, U.S., 5. a.m.

Nepříjemný zvuk budíku mě donutí přetrhat sen, který mě v noci pronásledovat, otevřít oči a ještě chvíli ospale mžourat na bílý strop nad sebou. Nechce se mi vstávat, ale tak je to každý den a bohužel pro mě je den příliš krátký, abych si ještě na dobrou půl hodinu zdřímla.
Odhodím pokrývku, posadím se na posteli, prohrábnu vlasy a rozhlédnu se po ztemělém, tichém bytě.
Nemám ani psa, rozhodně by mě pokaždý asi pokousal, protože by mě ani neznal. Ano, tak málo času trávím doma.
Mno nic, je načase začít den.
Krátká rozcvička, několik minut na stepperu a na běžícím pásu, abych se trochu probrala a rozproudila krev. Lehce zbrocená potem se vydám do koupelny, dát si rychlou sprchu, umýt vlasy a provést patřičnou ranní hygienu.
V županu a s vlasy zabalenenými do ručníku zamířím do kuchyně, připravit si něco málo k snídani. Rychlý pohled do lednice mě přesvědčí, že opravdu není na místě něco kuchtit, našla jsem zbytek salátu z večeře, kousek sýra a pomerančový džus.
Pak mi dojde, že jsem ještě ani nedala připravit kávu, proto nechám všechno ležet na kuchyňském stole a než všechno připravím na talíř, tak obsloužím kávovar.
Jemně syčí a kuchyň naplní vůně čerstvě připravované kávy. Bez ní bych asi celý den byla nevrlá a vůbec neměla žádnou energii pracovat.
Opírám se zády o lednici a hledím na hromádku pošty ležící na stolku u okna. Vzala jsem ji sice ze schránky už včera, nicméně bylo už pozdě a já toužila už jen po horké sprše a posteli. Takže tu teď ležela netknutá a přitahovala můj pohled.
Stejně bych se na ní někdy musela podívat a kafe ještě nebylo, takže jsem se odlepila od lednice, posadila se a jala se prohrabovat hromádkou pošty.
Naprostý standard. Pár náboženských letáků, výpis z účtu, platba za telefon, upozornění, že mi brzo vyprší řidičák a jedna obálka s podivnou známkou a razítkem z Buenos Aires s ručně psanou adresou na moje jméno.
"To je přeci v Argentině, ne?" napadne mě.
Nikoho v Argentině neznám, tedy nikoho ze soukromého života, někoho, kdo by mi posílal dopis s ručně psanou adresou a do mého bytu.
S rostoucí zvědavostí dopis roztrhnu a z obálky vytáhnu pouze tmavý lístek, bez dalšího vysvětlujícího dopisu.
Pozvánka do Buenos Aires s přiloženými letenkami. Na dnešek. To by rozhodně znamenalo nejít do práce, kdybych se rozhodla, že bych toho využila.
Odložím pozvánku na stůl a dojdu si pro kafe se snídaní.
Během jídla jsou mé oči neustále fixované na text na pozvánce, i na letenky ležící vedle ní a hlavou mi probíhají všechny nejrůznější myšlenky a scénáře, co by se stalo, kdybych přijala i kdybych odmítla.
Najednou popadnu telefon, druhou rukou otevřu telefonní seznam a vyhledám číslo, které vzápětí vymačkám. Chvíli to vyzvání, pak to na druhé straně cvakne a ozve se rozespalý dívčí hlas.
"Ano?
Nadechnu se a promluvím.
"Ahoj, tady je Danielle Day. Mohla bych mluvit s tátou?"
Odpověď nedostanu, chvíli je ticho, a pak zaslechnu známý hlas.
"Danielle, tady je Jeff. Stalo se něco?"
"Ne, všechno je v pořádku. Jen jsem si chtěla vzít pár dní dovolenou. Právě jsem zjistila, že musím něco zařídit a na pár dní odjet. Vím, že vás teď asi ruším, ale ani se dneska nedostanu do kanceláře.
"Nevidím důvod, proč bys nemohla. Na směně je dost lidí a nic závažného se snad neděje, aspoň nemám žádnou takovou informaci.
Rozbuší se mi srdce a já si hlasitě oddychnu.
"Poslyš, Danielle, je všechno v pořádku? Osobně, zníš nějak divně."
Šéf očividně nezavěsil a ptá se na důvod. Kéž bych mu ho mohla říct, ale nemůžu. Je to těžké přiznat si to i sama sobě, natož přímo jemu.
"Ne, jen je to opravdu duležité a navíc si potřebuju pár dní vydechnout. Vážně moc děkuju. Ozvu se, jakmile se vrátím."
Nic víc už není třeba říct, hovor ukončím a v naprostém klidu dojím snídani.
Možná jsem zrovna našla způsob, jak se všeho pryč.
Poté se rychle sbalím, pár nezbytných věcí – oblečení, hygienické potřeby, doklady, peněženku. Pak mi pohled padne na trezor se zbraněma.
Mám nebo nemám? Povolení přenášet zbraně mezi státy, mít je v prostředcích veřejné dopravy, to všechno mám povoleno. Stačí jen ukázat služební průkaz, tak proč se najednou nemůžu rozhodnout, jestli je mám vzít nebo ne.
Otevřu jej, očima přejedu po obou zbraních, a pak se rozhodnu pro standardní P229.
Sbalené mám všechno, takže se rychle obléknu do kalhotového kostýmku, naložím zavazadla do auta a vyrazím na letiště.
Na letiště všechno proběhne bez větších problémů a já najednou sedím v letadle několik tisíc metrů nad zemí, místo na cestě do práce na cestě do Jižní Ameriky.
V Buenor Aires vystoupím, vyzvednu zavazadla a vyčkávám, co bude dál.

Káhira
Den jako každý jiný – prohlásil by každý jiný, jen ne já.

Ráno začalo velmi malebně. Jako ostatně každé káhirské ráno. Člověk by řekl, že se to již brzy vydýchá neboť i to nejlepší už po čase nebývá superlativ. Slunce, které v saharské poušti dosahuje přes den skoro padesáti stupňů a v noci bodu mrazu přece jen není to nejlepší místo pro vycházku a tak nezbývá než volit povodí Nilu a nebo Káhiru.
Problém může nastat jen v případě, že Káhira je vaším domovem již po 20 let. Znáte každou uličku, každé zákoutí, každou zkratku. A to je spíše výhodou v zalidněných ulicích. Ale vraťme se ke zvonění budíku.
Zvuk, který proťal vzduch pokoje byl tak HLASITÝ. Možná právě to a nic jiného mě donutilo vzbudit se z tak krásného nočního snění…
Ale je tu další ráno a další práce. V rychlosti se obléci. Kostýmek není zase tak těžké na sebe navléci. Snídani oželet se slzami v očích, při pobíhání po bytě a dlouhé návštěvě koupelny, abych ze sebe opět udělala člověka. Zajímavé je, že každé ráno mi tato činnost jde rychleji od ruky. Pak už ale opravdu nezbývalo nic jiného než sebrat ze stolu složky, které jsem si vzala na doprostudování. Nezapomenou mobil, klíče a ostatní ty položky, které nosí ženy ve svých kabelkách. Zamknout a vyrazit do práce.

Ale tento den byl cítit příslibem nového… snad vzrušujícího dne. Přestože má práce se skládala, z řešení právních zápletek, žalob, obhajob, shánění důkazů pro a proti. Spořádání hektolitrů kávy a popsání tun papírů – udělat si v hlavě pořádek a plán ať už útoku nebo obrany není jen tak, víme? Kolikrát jsem si jen pomyslela: Jaké by to bylo být někým jiným – třeba pracovníkem muzea… tolik nových exponátů… a to TICHO.
Od rána telefony – je úžasné mít sekretářku – a pak jen sledovat zápisy v diáři, kdy kde být a vyhrát či v případě neúspěchu prohrát spor.
Ovšem i tato práce má své velké výhody. Velký příjem, poznávání nových lidí… rozhodně lepší než být zaměstnána v jednom ze zdejších veřejných domů. Ale každá práce má své výhody a nevýhody, ale to ví již každé malé dítě.

A právě dnes měl přijít na řadu velmi důležitý spor mezi mezi dvěma vyhlášenými firmami v oboru vyvážení egyptských exponátů do světových muzeí. Začátek bitvy byl naplánován na desátou hodinu ráno. Přestože bylo jasné, že spor vyhraje druhá strana z mojí strany jsem do toho opravdu dala vše a snad i něco víc, co se skrývalo až někde na dně možností. Po maratonu poznámek, námitek, odkládání jsme skončili jako poražení přesně v 15:50. Smutné? Možná… ale já zaplaceno dostanu při jakémkoliv výsledku. Sobecké? Ne… to je jen hra jménem Život.

Po návratu do mé útulňoučké kanceláře na mne čekala došlá pošta. Účty, účty, žádosti, anonym? Vtipné…. Ale co je tohle? Podivný dopis, u kterého je mi záhadou co může obsahovat je podivně přitažlivý. Otevřít? Ne? ANO! Naštěstí (nebo bohužel?) to byla jen pozvánka. Nutno dodat, že velmi zajímavá… Pracovní pohovor? Copak opravdu potřebuji změnit zaměstnání? Ne… ani bych neřekla… ale…. Je to velmi tajemné… stejně ty další spory se dají odložit tak proč neuniknout z tohoto malého pekla na Zemi a zažít změnu? Navíc, když pisatel pamatoval i na letenky? Kolikrát za život se mi tato možnost naskytne? Ale co když je to jen žert? Ne na to je to příliš propracované…

Hej Miyo? Dnes už mi sem prosím nic nepřepojuj. Musím teď o něčem přemýšlet. Sekretářka je opravdu skvělá věc. A také mi prosím přesuň ty nedůležitější spory na neurčito ano? Pravděpodobně asi na několik dní budu mimo zemi takže nechci být nikým rušena. Pokud se objeví něco opravdu naléhavého – prezident, vláda, muzea – pošli mi podrobnosti mailem.

Ještě několikrát obrátím pozvánku v ruce a nevědomky se již chystám k odchodu. A tak se i stane. Posbírám své věci, naposledy instruuji sekretářku a vydám se zpět domů. Tam nebyl zase takový problém sbalit své věci a vydat se na káhirské letiště. Jediné co mi bude chybět jsou pyramidy… vždy mě tak fascinovaly. Ale to už stojím v letištní hale a naposledy uvažuji, zda se nevrátit domů a ke své práci. NE! A už na to nemysli! Honí se mi hlavou. Poslední cesta k útěku se mi uzavřela se vstupem do letadla a těžko skákat z letadla, které je již ve vzduchu. To by nebyl chytrý tah. Cesta byla celkem pohodlná… přece jen… pracovní vytíženost mi nedovolila užívat si často dovolených.

Terminál v Buenos Aires byl stejně jako v Káhiře a kdekoliv jinde na světě přeplněn lidmi. Někteří ovšem vypadali, že na něco či někoho čekají. Je možné aby ten samý dopis přišel i jiným? A tak je nenápadně stojím s koukám, kdo že by mohl být ta tajemná pravá ruka.

Londýn

Už od čtyř sedím v okně. Hubené ruce objímají pokrčené nohy a nepřítomný zrak se dívá skrz zašedlé okenní tabulky. Můj byt se rozhodně nedá řadit k luxusním, spíš k ucházejícím. Co také chcete, když nemáte práci?
Sleduji temnou oblohu, která se nese nad Londýnem. Typické. Ale mně toto počasí nyní sedí. Vydržím na svém místě sedět až do sedmi. To už venku na ulicích panuje opravdu čilý ruch, děti běží do škol, lidé do práce a jiní jdou někam, nevím kam, ale za nějakým úkolem.

I já se zvednu, volné kalhoty z jemné látky mi plandají kolem štíhlých noh, nyní spíše pohublých. Až do pasu mi sahé volnější tílko. Oboje tmavé barvy, nyní už lehce seprané.
V pokoji je rozestlaná postel, na peřinách je vidět, že už si tu někdo hodně dlouho nestlal. Na stole je zadrobečkovaný talíř, ovšem drobečky jsou dávno ztvrdlé, vždyť už tam leží snad týden. Ulepená sklenice svědčí též o dlouhodobém nepoužívání. Začala jsem totiž pít vodu z lahve.
Ušetří to nádobí...
Vedle tohoto nechutného nádobí leží několik listů posypaných notami. Na jedné ze dvou židlí pak je futrál od houslí.
Kousek od stolu se nachází kuchyňská linka. Je malá a kupodivu na ní nic není, protože všechno nádobí je v dřezu. Vedle linky se tísní nízká lednička a na ni mikrovlnka. Zdi jsou prázdné, dříve tam byly fotky, ale je vidět, že jsem je kdysi strhala. Pozůstatkem jsou zbytky izolepy osamoceně tvořící body.

Z pokoje vede chodbička, kterou se vydám. Je tmavá, krátká a na jejím konci u nástěnného věšáku jsou vchodové dveře. Na pravé straně dveře na záchod a do koupelny. Já zamířím do těch bližších, tedy do koupelny. Menší koupelnu jste jistě neviděli. Jen se otáčím a přistoupím buď k umyvadlu a nebo zalezu do sprchové koutu. A pak zase otočka a můžu vyjít ven. Tak vykonám svůj ranní kolotoč a na chodbičku se dostanu už učesaná, se zamaskovanými kruhy pod očima, s převázanýma rukama. I oblečení se změnilo, nyní mám černé džíny a svetr, kde se střídají černé a šedé pruhy, jen kapuce celá černá. Pod tím je ještě šedé tílko. Na barvy si moc nepotrpím.

Kruci, mě se tak nechce, ale jinak bych už asi umřela hlady.
Zarazím se při nazouvání svých bot.
Ne, hlady ne..to je moc bolestivé a dlouhé.
Zkonstatuji nakonec, obleču si kabát a s klíčema a peněženkou v kapsách vyrazím ven.
Nejprve sejdu schody a poté už se ocitám na ulici. Mé kroky neomylně míří k obchodu na rohu. Pokud je to možné, svým pohledem sleduji jen chodník. Nikoho jiného nepotřebuji vidět, nezdravím, neusmívám se. Vlastně ani zde žádné lidi neznám. Znala jsem jen lidi ze souboru a to se mě už nějaký čas netýká.
Rok..je to rok..jak tomu můžu říkat nějaký čas? Je to rok, co nejsem schopná ničeho!!!
Peskuji se ve svém nitru, ale moc mi to nepomáhá.

U obchodu je veselo, místní babičky se vydaly také nakupovat. Jen protočím oči vsloup, o to jsem totiž zrovna nestála. Staré ženy mi věnuji pohdrlivý pohled, vytvoří mi uličku a jakmile za mnou zapadnou dveře obchodu, jistě mě začnou pomlouvat. Ale na tom mi nesejde. Jen rychle proplouvám regály a hážu to nejpotřebnější: máslo, sýr, vejce, džem, pití, sladkosti (na těch jsem poslední dobou závislá, i když na váze to kupodivu není vidět), nějaké čínské polévky a pečivo. To stačí. Zaplatím u pokladny požadovanou částku, nákup naskládám do koupené igelitové tašky a rychle zase mířím pryč.
Babičky už mají nejspíš na jazyku někoho jiného, protože o mě ani pohledem nezavadí. Ale rozhodně mi to nevadí.

Rychle spěchám zpět domů. Cítím se tam aspoň o trochu lépe. Jakmile se dostanu do bytu, namířím si to ke schodům, ale pak se zarazím.
Ještě schránka, do háje...
Dojde mi a vracím se zpět do chodby. Přehodím si tašku s nákupem do levé ruky a pravou zalovím v kapse. Vyndám klíče, chvíli zápasím se zámkem a pak chytám poštu. Spousta reklamních letáků, které si různě vystřihuji a nebo jen trhám a potom... Ještě něco. Zarazím se a zvědavě si prohlížím obálku.
Kdo MNĚ může psát??
Nechápu, ale založím obálku k ostatním papírům. Vyšlapu rychle schody a schovám se do bezpečí svého bytu.

Rychle sundám boty, zamířím do pokoje, kde mrsknu nákup k ledničce, reklamy a obálku dám na stůl, shodím kabát a posadím se. Reklamy odložím stranou a zvědavě se vrhnu na obálku. Nevycházím z úžasu.
Z Buenos Aires? Pracovní pohovor? Pro mě? To snad..a i letenky přiložili? Co to má znamenat??
S nechápavým výrazem a s obálkou v ruce zamířím na své oblíbené místo k oknu. Předčítám si to stále dokola, i když více informací nemám šanci z toho vyčíst.
Poté vyhlédnu z okna. Rozhodně nevím, jak se rozhodnout.
Možná předtím, než se utrápím k smrti, bych to měla vyzkoušet...
Zní neustále v mé hlavě. A myslím, že je to jasné.

Cesta do Buenos Aires
Odhodlala jsem se. Dala jsem ještě jednu šanci svému životu.
Třeba, třeba z toho všeho je úniku. Třeba se toho všeho zbavím a zapomenu.
S takovou myslí jsem si zabalila pár věcí, nezapomněla na neodmyslitelné housle a noty, protože to je jediné, co umím. Netuším, co mě čeká, nevím, koho hledají, ale když mi dali letenku, poletím.

Vydám se na londýnské letiště, překonám ostych z davu lidí, zamířím do letadla a spokojeně usínám. Čeká mě dlouhá cesta. Raději spát, než si lidi kolem sebe uvědomovat. To by mě asi přivedlo k šílenství.

Konenčně cesta končí. Celá rozlámaná vylézám z letadla. Nespala jsem skoro vůbec, jen jsem se o to snažila. Ale nešlo to. Úplně jsem odvykla být s lidmi. Je to velká změna.
S utrápeným výrazem odcházím pro své zavazadlo a poté mířím k východu. Rozhlížím se, kde je ta pravá ruka. V krátké černé sukni jsem se podlouhé době odhodlala dát na odiv štíhlounké nohy, v halence tmavě zelené barvy s lehkým výstřihem, ale rozhodně s dlouhými rukávy, abych zakryla obvazy a v kabátku opět černé barvy se nervozně dívám na lidi kolem a přemýšlím, který je ten, kdo se o mě postará. Bez ozdob, bez líčení, trochu jak vyvoraná myš, lehce rozcuchané rozpuštěné vlasy, tak se určitě zdám jako ta pravá pro tuto práci. Na to ale teď nemyslím.

Něco málo pravidel

1. Pj a Ppj má vždy pravdu
2. Ppj je právoplatný zástupce Pj
3. Slovo Ppj má stejnou váhu jako slovo Pj
4. Za neuposlechnutí Pj a Ppj 1 varování
5. Za 3 varování zabití postavy
6. Postavy zabíjím
7. Za dobře splněný úkol stupeň úrovně navíc
8. Nechci rozbroje mezi hráči
9. Sprostá slova používat jen v krajních případech
10. Jakékoli problémy mezi hráči bude řešit Pj a Ppj

Ve sklepě u stroje

Chladná podzemní místnost a vé své podstatě i tichá. Šum strojů již nevnímám. Za svůj život jsem si zvykl. I když spíše než místnost je to byt. Sklepní byt. Informační srdce této organizece. Místo, které jsem za ty ctyři roky opustil jen párkrát. Vím, že o pár pater výš mám někde pokoj a pokud se nepletu tak jsem se v něm ze začátku i vyskytoval. Ale jak práce přibývalo tak jsem se uchýlil sem. K serverům, datovým uložištím a mému stroji.

Promnu si oči a kouknu na hodiny v rohu monitoru. Chvíli mi trvá než si reálný čas srovnám s časem mým a také těch ostatních.

Teď již budou na cestě.

proběhne mi hlavou a vybaví se mi můj předchozí úkol. Probíraní vytipovaných lidi, hledaní všech dat, které se jich týkají a po filtraci poslání nadřízeným. Sundám z uší sluchátka a dojdu si uvařit další čaj. Očima přeběhnu prázdné pytlíky od čaje s povzdechem si udělám v duchu poznámku o objednání další zásoby.

Letiště - Všichni

První příspěvek pro vás

Ti, kteří už doletěli to napíšou v dalším příspěvku. Ti, kteří ještě nenapsali to vměstnají do toho prvního.

Poté, co jste všichni vystoupili z letadla a pokud, tak jste si vyzvedli svá zavazadla, postupně vás všechny obešel vážně vypadající a vysoký muž od letištní ostrahy.
Jako by ten pán přesně věděl, kteří z vás to jsou (možná to bude tím, že jste nechápavě zírali kolem sebe), ke každému z vás došel a požádal vás, aby jste vyšli před letištní halu.
Tam vás, vedle hlavních dveří, postupně všechny nechal stát v hloučku.
Neznali jste se a je na vás, jestli jste spolu začali komunikovat, ale prosím reagujte přesně na to, kdo přišel první a podobné maličkosti..


Sídlo MG - Já

Jeden z těch výjimečných dní

Grrrrr...vrrrr...bléééé....hůůůůůůů....
Zabručím, zatímco se jako správný spáč kolem deváté hodiny ranní převalím v posteli a zamáčknu nevrle budík.
odkaz
Zachumlám se do peřiny, schovám hlavu a nevrlým: "Mazej o dům dál!" vyženu služebnou ode dveří, kde tiše zaklepala.
Ale slečno Nessie, dnes je přeci velký den, musíte vstávat.
Ozve se její tichý a nesmělý hlásek a dveře se s tichým cvaknutím otevřou. Já se nevrle posadím na posteli, celá rozcuchaná a oslintaná a kouknu na ni.
Taky jsi mi mohla dát ještě pět minut, Scarlet. Kdo tu má hlavní slovo, hmmm?
Poškádlím ji trochu, ale obě víme, že si dělám jen legraci. Služebná se s letmým úsměvem otočí ve dveřích, které za sebou zase zavře a já zůstanu v pokoji sama.

Vylezu z postele, jedním pohybem praštím do rádia a tak se celým mým pokojem, a vlastně i patrem, rozehraje velice hlasitá hudba. Přesněji řečeno metal.
Já začnu jako divá poskakovat po pokoji, házet sebou ve složitých tanečních kreacích a tímto stylem po pár minutách doskotačím i do koupelny, která je připojena k mému osobnímu pokoji. odkaz
Táááák...
Pomyslím si zvesela a skočím do vany, kde jenom proběhnu pod sprchou, umyju si vlasy a nahá se postavím před veliké zrcadlo.
Namaluji si na ten hnus, co mám na krku, nový obličej a hned se cítím líp. Poté, znovu poskakujíc jako šílenec, se vrátím do ložnice, kde prudkým pohybem otevřu obě křídla skříně a začnu se jí prohrabovat.
Co já jen budu dělat? Asi... Jo, tohle si vezmu a půjdu se projít po zahradách..
Mluvím sama na sebe a mezitím na sebe soukám tento model, pod kterým mám černé, krajkové spodní prádlo.
odkaz
Ano, jsem jedna ze slečen, která pokud na sobě nemá "pracovní model", ráda se obléká slušivě a žensky.

Kouknu na věšák, kde je prozatím pověšen oblek, který nosím v "pracovně naladěných chvílích". Usměji se i na jednu ze zbraní, kterou v té době vždy nosím při sobě.
Nyní, beze zbraní a jen tak nalehko, vypnu hudbu řvoucí z rádia a vyjdu ven z pokoje, kde v křesílku z každé strany dveří sedí mí dva bodyguardi.
Dveře zavřu a projedu vstupní kartou čtečku u dveří.
Ahoj Bobby, ahoj Mikeu..
Řeknu zvesela a s každým si plácnu na pozdrav.
odkaz , odkaz
(Oba mají to, co má na sobě ten druhý, Mike)

Jdeme se projít do zahrady, jo? A koukejte mě dneska hezky chránit, kluci. Jsem neozbrojená..
Řeknu, zvonivě se zasměji a rozhodím rukama, jakože já nic.
Jasně lady...
Zní Bobyho odpověď.
Pro tebe všechno...

Pomalu vyrazíme, sejdeme z prvního patra, kde se nachází moje a sestřina ložnice, po schodech dolů a ven z domu.
Máme spolu krásný vztah, protože spolu trávíme hodně času, takže mi čas ubíhá velice rychle.
Venku zpomalím tempo a celé dopoledne, povídajíc si se svými bodyguardy, kteří jdou každý po jednom mém boku a usmívajíc se na dnešní krásný den.
Samozřejmě po cestě vyzvednu svou odkaz
Fenka jménem Lady kolem nás celou cestu poskakuje, štěká a já jí vesele házím klacíky a hraji si s ní.
Kolem jedné odpoledne mi konečně zaškrundá v žaludku a já se celá uprocházená a upovídaná vydám zpět do domu.
Kluci, já mám hlad jak vlk, dám si oběd, jo? Vemte si volno, já si užiju poslední volné odpoledne a pak musím stejně za ségrou..
Řeknu a u dveří si s každým z nich znovu plácnu. Také nechám kluky, aby Lady vzali k jejímu rozlehlému kotci s boudou a velkým výběhem u stájí.
Zasměji se na ně a vrhnu se v dolním patře do kuchyně, kde si uvařím jednoduché špagety, jen se sýrem a kečupem.
Rychle do sebe tu várku naložím a nacpaná k prasknutí se vydám po schodech zpět do "našeho" patra.
Na hodinkách, které mám na zápěstí zjistím, že jsou dvě hodiny a to je tak akorát čas na to si zdřímnout.
Ty dva poťouchlíky, Bobbyho a Mika, najdu čekat v jejich křeslech u mého pokoje.
Kluci kluci.. Já nevím, že by si občas neuděláte opravdové volno..
Prohodím k nim oběma, prohrábnu Mikovi vlasy a vejdu do svého pokoje.
Oblečená tak, jak jsem byla, zapadnu do postele a okamžik, přejedená k prasknutí, usnu s poslední myšlenkou.
Chmmmpfff.. Musím se svojí morálkou něco udělat..

Večer a odjezd pro kolegy

Probudí mě znovu tiché zaklepání na dveře.
Slečno Ness, musíte vstávat. Za chvíli vyrážíme pro ty holomky na letiště.
Jemný hlas Bobbyho mě donutí k úsměvu.
Jasně Bobby, díík..
Zavolám za ním a zvednu se celá pomačkaná z postele. Dostelu to, co jsem rozrochnila a láskyplně kouknu na svůj mundůr.
ÁÁááááách... Blaženě vydechnu a vrhnu se k věšáku.
Obleču se během pár minutek, dozapnu kozačky a kouknu na sebe do zrcadla.
odkaz
Pod tím mám přiléhavé,kožené kalhoty zastrčené v kozačkách a jednoduchý, černý korzet.

Pomalu projdu pokojem a stiskem různých tlačítek na různých místech zaktivuji "schovky", které mám po pokoji (kde jsou popisovat nebudu).
Poberu a připevním na sebe veškeré zbraně, které u sebe vždy nosím a zkontroluji jejich zásobníky, jestli jsou plné.(Jaké zbraně u sebe nosím zatím vědět nepotřebujete =-D )
Samozřejmě jsou, takže vyjdu nyní už s trochu chladnějším, pracovním výrazem ven ze dveří.
Tak hoši, jdeme..
Řeknu jen tiše, kývnu každému z nich na pozdrav a oni mě na oplátku krok za mnou, každý z jedné strany, následují.

Projdeme bytem a já si při východu z domu nasadím své sluneční brýle, jako tomu je ostatně vždycky. Dodává to mému chladnému,pracovnímu vzezření ještě větší nádech tajemna a nepřístupnosti.
Poté, co vyjdeme ze dveří, zahlédnu v zahradě na lavičce sedět svou nádhernou sestřičku, která si čte knihu.
Mávnu jí na pozdrav, a na mé tváři se na malý okamžik objeví úsměv, ale poté jí jasným posunkem dám najevo, ať se připraví do hlavní pracovny.

Na pravé straně naší vily se nacházejí dvě garáže. Jedna má osobní(kde má své auto také má sestřička), která je pevně zamčená a jedna pracovní, kde se také nacházejí pracovní auta.
Přesně řečeno, pět takovýchto vozů, vyskládaných vedle sebe. odkaz
Dojdeme s Bobbym a Mikem do garáží, každý nastoupíme do jednoho z vozů a ve stejnou chvíli se ozve uším lahodící bručení motorů.
Vyrazím jsem na cestu jako první, za mnou mě následují kluci. Vyjedeme po příjezdové cestě až k bráně, kterou dálkovým ovládáním otevřu a vyrazíme ve 21:30 k letišti, kde za půl hodiny mají čekat naši noví kolegové.

Buenos Aires - letištní hala


Nadšeně vystoupím z letadla. Jsem rád že zas šlapu po pevné zemi. To byl ale blbej let. A ten sýr co tam podávali byl taky nějakej divnej. Pomyslím si trochu naštvaně a okamžitě si to zamířím pro svůj kufr.
Letištní hala je k mému menšímu překvapení plná lidí, což mi nějak nevadí ale sotva se tu dá hnout a to už je horší. Hej, kam sakra všichni spěchaj? Napadne mě když tak ten ruch pozoruji od pásů kde čekám na svůj zatracený kufr. Kdyby tak tohle viděl Nick, ten by se z toho zbláznil. Poté se moje myšlenky nadobro upoutali k tomu pohovoru který mě čeká. O jakou práci půjde? A kam mám vlastně jít? Nebo spíš kam vlastně půjdu?
Nakonec se jen v hale nedaleko od východu usadím na svůj kufr a čekám a čekám a čekám. Ale nic se neděje. Pohrávám si znuděně s mincí, sem tam se ohlédnu jestli se něco mezi lidmi nezměnilo... tohle je na draka. Tak co bude k čertu? To tu mám vysedět důlek? Mám si někam zajít nebo tu ještě chvilku počkat? Nervozně chodím sem a tam. Přemýšlím jak jinak si ještě zkrátit čas. Mezi lidi se občas chvilku upřeně dívám a někoho si chvilku prohlížím. Tenhle spěchá tam, tenhle zase támhle, další na něco čeká... začíná mě z toho bolet hlava.

Konečně se ale později po další nudné chvíli něco stane. Když uvidím jak se ke mě blíží člen letištní ostrahy dost znejistím. Udělal jsem snad něco? "Děje se něco šéfe?" Optám se ho a už čekám co na mě chce. Jeho prosba mě ale víc než dost překvapí. "Tohle já znám. Jestli mě chcete zatknout tak to udělejte tady a hned." Řeknu trochu divoce ale naštěstí jde pořád o něco úplně jiného. Ale o co zatraceně? "No dobře, tak tedy před letiště." Zvednu ze země svůj kufr a zamířím si to před vchod. Tak to jsem zvědavej o co zase pude. Pomyslím si rozrušeně.
Dorazím přesně na místo určení jak řekl. Je to tam až na pár spěchajících lidí zcela prázdné. Hodím kufr zas na zem a opět se na něj usadím. Tak, a teď zase čekat a čekat a čekat? Vytáhnu zas z kapsy svojí minci a začnu si s ní jen tak házet jestli mi padne pana nebo orel.
Panejo, jak je to asi u lidí který mají takovýhle cestování každej den?

Toronto

"Hej! Bille! Vstávej! Přijdeš pozdě do práce!" neodbytný hlas mého spolubydlícího, ajťáka Petra Nikolajeviče Dosdého ně neúprosně tahal z krásného snu.
Táhni v řiť, šedý mraku, ještě mi nezvonil budík nevrle odseknu a přikryju si hlavu polštářem.
"Ne, nezvonil, protože jsi ho včera rozmznul o stěnu, pamatuješ?" jeho výsměch mě přiváděl k něpříčetnosti. Jednu výhodu to ovšem mělo: Už se mi nechtělo spát.
"A tak jsi mi včera řekl, že musíš být v sedum v práci, tak dělej, já na to trošičku zapoměl a je za deset minut vosum" hlas je najednou plný strachu.
HEJ, COŽE!? Kurňa, snad tam šéf není, protože jinak jsme přerušen vyzvánním telefonu. Zvednu ho.
Dawson?
"Tady je Cormack, nemusíte chodit, pane Dawsone. A ačkoliv toto měl být váš poslední den u nás, máte okamžitou výpověďm, čili žádné odstupné. Přeji hezký den"
V telefonu cvakne a já tam stojím jako opařený.
Do háje, takže jsme bez prachů a moje jediná možnost je dosat tu práci v Aires řeknu si zoufale a podívám s ena obálku, která mi leží na nočním stolku.
No co, aspoň kvůli mě nebusou kluci a holky v klubu plakat
Dobalím si všechny věci, dvě pistole a nože uložím do bezpečnostních schránek, které jsem si koupil na letišti už včera a jdu si zaběhat, jako každý den, když nejsem v práci.

Když přijde čas odjet na letiště, rozloučím se s Péťou a chytnu si taxi.
Na letišti, vzhledem ke schránkám a mým skvěle připravným dokladům (Díky, Péťo) vše šlape jako švýrské hodinky. I když se stejně všechno dneska vyrábí v Číně.
Nastoupím do letadla, které jako obvykle "kvůli neoekávaným problémům s počasím" má asi dvacetiminutové zpoždění.
Vzlétneme a já si pustím svoji oblíbenou muziku. Do uší mi příjemně šeptá a já blaženě usnu.

Buenos Aries

Probudí mě hlas pilota, který hlásí teplotu, čas a další nepodstatné údaje a já s euž nemohu dočkat, až budu moct vypadnout z letadla.
Když se tak stane, zmateně so rozhlížím a hledám někoho od MG. Proto mě překvapí, když ske mě přijde ostraha letiště a zavede mě k jistému týpkovi, který nevypadá zrovna čerstvě. Popravdě řečeno, je dost zelenej. Asi tak jako sedma.
Tak to jsem zvědav, jestli hodí šavli začnu se hádat sám se sebou a pousměju se.
Pěknej den, přeju, já jsem Bill řeknu svým texasským skcentem a podávám zelenýmu týpkovi ruku.
Hej, Billy, co když je z Marsu? probleskne mi hlavou a já stěží potlačím smích.

Boloňská univerzita, Itálie.
Dnes mě jako každý jiný den nevzbudil budík, ale vypadlé dveře. Ano vypadlé dveře. Způsobila to univerzitní ochranka, která poté vešla dovnitř pokoje a co víc s ochrankou přišel i sám děkan univerzity.
Zaslechl jsem děkana, jak říká
"Máme podezření, že zde uchováváte drogy, které následně prodáváte… "
Víc jsem mu nerozuměl, protože mě jeden z těch tupců, co jsou zde zaměstnaný jako ochranka přimáčkl k posteli a vykřikl něco, čemu jsem ani nerozuměl, když jsem mu však chtěl říct co to dopr*ele dělá, tak jsem nemohl, protože na mě ležel takovou silou, že jsem stěží dýchal.
Můj spolubydlící na tom nebyl o moc lépe. Toho drželo nějaký zpocený smradlavý prase, které bylo cítit až ke mně.
No a třetí z těch tří „borců“ prohledával naše skříňky…
V prvních chvílích jsem se snažil vykroutit, ale zcela marně, ta gorila mě držela vážně pevně, takže jsem toho nakonec raději nechal.
Chvíli to trvalo a už jsem myslel, že konečně vypadnou s tím, že nic nenašli, ale opak se ukázal pravdou. V mém šuplíku byl schován, ale vážně dobře schován, protože ani já ho neviděl.
Ten dotyčný co ho našel, ho samozřejmě vítězoslavně zvedl nad hlavu a děkan mi řekl, že jsem s Univerzity okamžitě vyloučen, do hodiny si sbalit věci a pak odsud vypadnout.
"Co… Cože? To, ale nejsou mé drogy. To mi tam musel někdo podstrčit. "
Snažil jsem se obhájit avšak bezúčinně. Děkan a ti tři odešli, ovšem ochranka zůstala nejspíš stát za dveřmi.
Ještě horší pro mě bylo, že když se dveře zavřeli, tak můj spolubydlící mi provinilým a šeptavým hlasem, aby to nebylo slyšet někde jinde řekl
"Výš, ty drogy jsou ve skutečnosti mí. Dokážeš si představit, co by se stalo, kdyby je našli u mě u syna starosty Janova. Zde máš šedesát tisíc eur do začátku. "
Po té odešel.
Začal jsem si balit věci, předtím než jsem si však začal balit věci jsem vytáhl z kufru dopis, který jsem tam před cirka týdnem hodil. Když jsem ho otevřel, tak jsem zjistil, že jsem byl pozván k přijímacímu pohovoru do Buenos Aires.
Že by má spása?
Pomyslil jsem si. Poté jsem si tedy rychle sbalil věci a vyšel před pozemek univerzity. Mezitím jsem si ještě stihl zavolat taxi, takže už jsem na něj čekal jen asi sedm minut. Když přijelo, tak jsem nastoupil a řidiči přikázal, aby mě odvezl na letiště. Tam jsme dorazili až za nějakou chvíli, protože letiště od mé bývalé školy nebylo moc blízko.
Řidiči jsem nechal nějaké to dížko. A pak spěchal, abych to letadlo stihl. To mi nakonec jen tak tak neuletělo a já spokojen seděl v letadle, které mířilo do Buenos Aires.
V něm jsem se prospal, přečetl si noviny, zahrál hry a po nějakých desíti hodinách jsme konečně byli na místě.
Jen co jsem si vyzvedl kufr, tak na mně poklepal na rameno nějaký muž. Když jsem se otočil, tak se představil a zavedl mě ven před letištní halu. K nějakému chlápkovy u kterého mě nechal a řekl, že za chvíli přivede další.

"Čau hoši, vy jste tu též kvůli tomu pohovoru? Pokud ano, tak já jsem Giuseppe a postupně jim podám ruku."

Na sobě jsem měl.

Kalhoty + boty odkaz, košili odkaz

Letištní hala, Buenos Aires

Sotva letadlo přistane na půdě hlavního města Argentiny, pomalu vstanu ze svého sedadla, vezmu příruční zavazadlo z přihrádky nad svou hlavou a poslušně se zařadím do fronty lidí, kteří vystupují ven.
U dveří mi letuška popřeje hezký den, na což odpovím jen lehkým úsměvem a pokývnutím hlavy. Jestli bude dobrý, to se ještě uvidí.
Projdu spojovací chodbou k výstupní bráně, a pak eskalátorem do haly, abych si vyzvedla kufr. Zatímco se vezu na schodech, sáhnu do kapsy pro mobil, abych si vypnula mód pro letadla a podívala se, jestli mě nikdo nesháněl.
Hm, ani jeden nepřijatý hovor nebo zpráva, zvláštní. Asi berou v práci moji dovolenou docela na fest.
Mobil vklouzne zpátky do kapsy, já sestoupím z eskalátoru, postavím se k pásu a sleduju, jestli se objeví můj kufr. Chvíli to trvá, lidé kolem mě odebírají zavazadla, než se připlouží to moje.
Vydám se letištní halou – pomalý krokem a vyhlížím někoho nebo něco, co by mě upozornilo, co dál.
Možná bych se spíše mohla zastavit na jednom místě a nekroužit tady.
Rozhodla jsem se, že si zajdu do kavárny pro kafe a něco malého k zakousnutí, abych se pak i s papírovým kelímkem posadila na nejbližší lavičku, srkala kafe a čekala, co nastane dál.

Náhle se ke mně začne blížit muž. Nicméně se jedná o letištní ochranku. Trochu zpanikařím a začnu v kabelce lovit služební průkaz a povolení k nošení zbraně. Co jiného by asi po mě chtěl, když mám v kufru devítku a letím ze Spojených států do Jižní Ameriky.
Než se mi podaří oba dokumenty najít, muž mě osloví přímo jménem a instruuje, abych se přesunula před letištní terminál a čekala tam. Pak mě opustí, s jednou rukou držící kafe a s druhou napůl ponořenou do kabelky.
"No nic holka, tak se sbírej, je čas přejít na další stanoviště," pomyslím si, posbírám si věci a mířím ven před halu.
Vypadá to, že nejsem asi sama, kdo dostal poštou tuhle "zvláštní" pozvánku, protože spatřím tři muže v hloučku, kteří rozhodně nevypadají, že by tu jen tak čekali na taxík.
Nikoho jiného nevidím, proto se nadechnu, přistoupím k nim a představím se.

"Ahoj, jsem Danielle, teda doufám, že oslovuju správný lidi a nevypadám teď jako naprostý pitomec, řeknu s úsměvem.

Pohled na mě ve standardním pracovním oblečení:
odkaz

Věznice, další nudný den

Probudily mě rány obušku nejen na mých mřížích, ale také na mřížích ostatních cel. Spojené s řevem "Vstávejte, burani, no tak VSTÁÁVAT!" to opravdu není nic příjemného, ale po dvou letech si na to člověk zvykne.
Vstal jsem z pryčny a šel si stoupnout k mřížím, které se právě v ten okamžik otevřely, stejně jako všude jinde.
Postavil jsem se před celu a unaveně si promnul oči.
Ku*va to bude zas den....

Seřadili nás do fronty vedoucí do jídelny a já měl dnes opravdovou chuť toho zmetka Grinsdorfa, dozorce, který nás v tu chvíli hlídal a pořádně mě dloubl do žeber obuškem, nakopat do zadnice.
Naštěstí jsem se jako každé ráno udržel a beze slova jsem došel zástupem až do jídelny, kde nás čekala jakási podivná šlichta, které se říkalo ovesná kaše.
Barva byla šedivá a chuť připomínala neprané ponožky, ale tady nebylo radno si zahrávat a protestovat. Tady, ve věznici, určitě ně..

Dloubal jsem se v jídle s hlavou sklopenou a zamrzlým výrazem jako vždycky. Byl jsem tady prostě brán za velkého drsňáka, a to od doby, co jsem dvěma mým spoluvězňům zlomil nos a jiné končetiny, takže mi každý dal pokoj.
Místo vedle mě bylo volné a já se pomalu začal psychicky připravovat na celodenní práci u obálek a poté v prádelně.
Avšak během jídla mi někdo zaklepal na rameno obuškem a já prudce trhl hlavou. Poté jsem jí nechal znovu namířenou obličejem k jídlu a lehce sklopenou.
Hele, Bowle, Vstávej! Chce s tebou mluvit Velkej Šéf.
Ozvalo se za mnou a prudké trhnutí ramenem mi naznačilo, že na nic se čekat nebude.
Vstal jsem, za zády mi onen dozorce spojil ruce pouty a vyrazili jsme do horních pater našeho malého,vězeňského království, ze kterého jsem měl naštěstí za necelého půl roku vypadnout.
Ano, jsem problémový a ano, peru se. Nesnesu autoritu, ale v tom, co dělám jsem sakra dobrej. A tím myslím boj tělo na tělo.

No nic..Vyrazili jsme rychlým krokem a během dvou minut jsme mlčenliví došli před dveře Velkého šéfa místní věznice.
Dozorce zaklepal, otevřel a tiše mě šoupl dovnitř, kde se mě ujali další dva dozorci a posadili mě na křeslo u Šéfova stolu.
Díky, Marvine. Teď už to zvládneme, vraťte se do jídelny.
Řekl šéf dozorci a vrátil pozornost na mě.
Tak... Ty mě teď budeš poslouchat a budeš se dívat na mě, dobře?
Ozval se jeho chladný hlas a hlava, do té doby sklopená, byla tvrdým škubem jednoho z dozorců natočena na Šéfa.
Odesíláme tě za prací, na kterou si tě jistí lidé vyžádali. Poletí s tebou dozorce, vše ostatní se dozvíš tam. To je všechno, jdi se připravit. Za půl hodiny vyrážíte.

A to bylo všechno. Jeden z dozorců mě znovu beze slova zvedl ze židle a dotáhl mě do mé cely, kde zůstal, dokud jsem si nepobral své zbytečnosti, kterých bylo opravdu pomálu.
Ano, ostatní na mě koukali, že by mi nejraději utrhli hlavu, ale já byl na vrcholu štěstí. Ač jsem nevěděl, kam jedeme a co se bude dít, určitě to bude super a lepší, než vězení.

Vyrazili jsme s dozorcem do přízemí, kde jsme prošli ostrahou a já, ve svém oranžovém oblečku, jsem nastoupil do černého auta, kde už čekal další dozorce, oblečený v jakési super extra uniformě.
A já stále mlčel, celou cestu na letiště a také celou cestu letadlem, která nebyla moc příjemná.
Seděli jsme sice pohodlně, ale já měl celou cestu spoutané ruce a na žebrech jsem cítil dotyk dozorcovi zbraně.
Jako bych měl kam utéct, blbečku....
Myslela jsem si celou cestu.

Buenos Aires
Když letadlo dosedlo a my z něj vystoupili, jen s jedním mým malým kufrem, který neobsahoval nic jiného než moje dvoje staré kalhoty, nějaká trička a šedou, sepranou mikinu, ujal se nás chlápek z letištní ostrahy a jal se nás odvádět kamsi před letiště.
Můj dozorce mi celou cestu samozřejmě držel ruce spoutané za zády a táhl mi chudák kufr, protože já nemohl.
Dorazili jsme na místo, kde už čekali tři muži a jedna žena. Nevím, na co si chudáci pomysleli, když mě, namakanou horu se studeným pohledem, spoutaného a v tom mém oranžovém mundůru uviděli, ale zrovna moc mě to nezajímalo.
Nechtěl jsem se nijak kamarádíčkovat a nemohl jsem se dočkat, až se toho pitomého dozorce zbavím.
Tak, na co tu čekáme, Flewoyi?

Klid před bouří?

Let... sedadlo u okýnka se nezdálo být až takovou výhodou, zvlášť kdyžvše co jsem mohla vidět byly čistoskvoucí bílé mraky. Velmi uspávající kombinace... naštěstí jsem mohla usnout s klidným vedomím, že nejsem jediný egypťan v letadle.... začínala bych si pak připadat jako černá ovce.
Naštěstí let probíhal poklidně, tedy co jsem v polospánku zaregistrovala. Až mi bylo líto se probouzet.
Vše hezké a klidné musí jednou skončit a tak jsem byla probuzena hlasem pilota, který kdesi cosi hlásil, naštěstí v mé hlavě se to neusadilo.Nač se zatěžovat něčím co není třeba?
Probrat se do bdělého stavu mi trvalo několik málo minut a tak jsem si mohla vychutnat pohled z výšky na toto argentinské velkoměsto z mé, teď už výhodné pozice u okna.


Bouře nebo jen přeháňka?
Jaké překvapení mě však čekalo v hale, kde i mé krátké čekání se ukázalo jako podezřelé. Vypadám snad jako nebezpečná osoba, terorista či živoucí bomba? Kdo ví... tady nejsem na domácí půdě.

A tak jen stojím na svém místě, mile se umívám a čekám než ke mne letištní ochranka dojde svým hrozivým krokem a pokerovými výrazy, jen proto aby konali svou povinnost.To si ale nemoli vybrat někoho jiného?
Následuje malý povzdech, pár kroků mezi davy lidí chtivých letu a konečně vykročím do volného prostoru – ven z budovy. Ale... Nezdá se, že by čekali jen na odvoz... na to vypadají příliš nedočkaví... a tak velká skupina... honí se mi hlavou zatímco jen nenápadně pokukuji po tom malém davečku, který mne tak zaujal.
Pomalu k nim přistoupím a:Hádám, že čekáte na pravou ruku, která byla zmíněna v pozvánce, je to tak? Bohužel vás zklamu, neb já jí opravdu nejsem... Jsem tu ze stejného důvodu, zvědavosti jako vy. Mimochodem... jmenuji se Leyla. Dodám s úsměvem, který by měl a také působí více než mile, doufajíc, že mé pracovní oblečení nepůsobí příliš škrobeně.

odkaz

Osaka
Den ze scanneru

"Renata-san! Tatakiokoshite kudasai!"
("Renato, vstávejte..")
Tichý, přesto však dostatečně průbojný hlas mé babičky, postarší ženy, klečící vedle mé rohože, dosti nepohodlné pro někoho, kdo se narodil v NY, pronikl do mé snu o tanečním klubu. Marně jsem se pokusila zachytit vlákno příběhu, který mne noc co noc vracel o rok zpátky, kdy jsem ještě mohla s ostatními děvčaty z Dance Life skotačit na pódiu.
"Dekaketé, obásan... Netai!" zabručela jsem zpod přikrývky. Nejraději bych se obrátila na druhý bok, ale tady si to nemůžu dovolit, je to skoro jako urážka.
("Běž pryč, babi.. Chci spát.")
Hloupá zastaralá etiketa.. Když tu člověk dá najevo nevrlost, hned aby se omlouval. Verzí omluvy urazí další lidi a pak už je to jako kolotoč.. Nebýt toho cvičení, nejraději bych zase jela zpátky. Ale máma je pořád nešťastná, že mne vylili z toho kroužku. Zatracený kotník..

"Tatakiokoshité..." protáhla babička varovně a mne nezbylo, než vylézt. Není dobrý nápad zkazit si den hned z rána, a když takhle Kiruko začne, je lepší ihned přestat provokovat. To jsem si dosti názorně ověřila hned první týden tady, před pěti lety o prázdninách..
("Vstávej!")
Vymotala jsem se z pokrývky, pod přísným pohledem babičky ukázkově srolovala pokrývku i futon a uložila je do skříně, jejíž jméno si dosud nepamatuju. Pak jsem se vypařila do koupelny.
Vyčistit zuby - aspoň že používají moderní kartáčky -, srovnat vlasy do latě hřebenem s nebezpečně ostrýma zubama - prý to prokrvuje pokožku a zabraňuje plešatění, díky babi, v devatenácti mi vážně hrozí pleška.. - a umýt obličej. To je ranní rozcvička, při níž se aspoň trochu osvobodím od pout japonských tradic. Snídaně už je občas docela horor.

"Itadakimasu..." zazní dvakrát u stolu. Pamatuji, když se to ozývalo třikrát, v dobách, kdy ještě žil děda. Jeho hluboký hlas přehlušil i babičku, tak mi stačilo vždycky jen něco zamumlat.
("Dobrou chuť")
U snídaně se nemluví, prý to přináší smůlu. Taktéž, ačkoliv mne už po pár minutách bolí kolena od klečení, nesmím se z tatami zvednout a musím počkat na ostatní než dojedí. Takže sedím s hlavou sklopenou do misky s trochou rýže a zeleniny. Jak tohle někdo může jíst každý den? Nejdřív se mi snažili vnutit i syrovou rybu, ale tu jsem opravdu důrazně odmítla..
Od jídla odnáší a myje nádobí nejmladší člen rodiny. Takže když rodina čítá babičku a mne, hádejte, na koho to vždycky padne? Kiruko se rozvalí na nízké pohovce s včerejšími novinami a já drhnu hrnce od připálené rýže. Chci mladší sestru!

Kolem půl deváté se mi konečně podaří odejít z kuchyně, aniž bych "byla vrácena", že tady a tady je to ještě mastné. Už mi nezbývá moc čau, dneska mne babička poslala zpátky snad čtyřikrát takže mám, co dělat, abych stihla ranní cvičení. V rychlosti si sbalím batůžek, natočím vodu a pokusím se v předsíňce nesrazit s babičkou, která jde právě pro ranní poštu.

Na taichi jsou krásné dvě věci. Možná víc.. Za prvé, člověk se nemusí nikam honit a potit se ve snaze splnit příkazy trenéra, protože je to pomalé cvičení na protažení. Za druhé, ve chvílích cvičení jde myšlení stranou. A nakonec, je to čínské cvičení, takže člověk na to Japonsko víceméě na chvíli zapomene. Dokud to neskončí..
Ačkoliv je Osaka oproti Tokyu opravdu malinké město, dá docela práci prorvat se poledním provozem zpátky domů. Doprava je tustrašně předražená, tak jsem se v rámci zachování plné kapsy a protažení hojícího se kotníku rozhodla, že sotva i to doktoři dovolí, začnu chodit pěšky. Nikdy bych nevěřila, jak je těžké splnit svá předsevzetí.. První dny jsem měla opravdu velikou chuť se na to vybodnout a dojet domů autobusem. Teď už dva měsíce chodím a moje fyzička se pomalu vrací k normálu.
Cestou si u stánku koupím salát se smaženými chobotničkami. Oběd. To je jedno z mála jídel, kterým jsem tady vbrzku přišla na chuť, i když to prve byla hloupá sázka se spolužačkami v NY, které už při pomyšlení, že někdo zvládne jíst chobotnice, omdlévaly. S hůlkami už jsem se docela sžila, takže vcelku svižně vyzobávám z papírové, lehce promaštěné misky smažené breberky po celý zbytek cesty domů.
"Konnichiwa!" zamávám na sousedku na zahrádce před domem a brankou vklouznu do té naší. Měla jsem to štěstí, že sem jezdím od mala a že vypadám jako ostatní, takže si na mne sousedé rychle zvykli.
("Dobrý den.")

Z předsíně pozdravím i babičku, hovící si tentokrát mezi listy novin dnešních. Rychle se přezuji a popadnu hromádku dopisů, ležících na mé straně stolu. Tím mi babička obvykle dává najevo, že sou pro mne, a víc se o ně nestará. Ani když jsem byla menší, tak mi dopisy nikdy nečetla, dokud jsem ji nepoprosila. Slušnost..
Prohodím s Kiruko jen pár slov a s psaními v ruce zapadnu do svého pokoje. Kdysi jsem si vymohla aspoň křesílko k televizi, tak tam teď zapluju.
První dopis je jen pohled od mámy. Klasické bláboly o tom, jestli se mám dobře, jak je na tom noha.. Píše mi skoro každý týden, až si občas myslím, že je snad paranoidní, či co.
Druhý je od holek z Dance Life. Sehnaly si na mne adresu a napsaly, jak je jim líto, že mne vyhodili..
Aspoň se mi ozvaly.. Ale můžu jim věřit? Komu teď můžu věřit, jestli mi říká pravdu, nebo se mne jen snaží utěšit..
Pak už je to jen hromada letáků. Jestli mi j sem Kiruko dává, abych neměla pocit, že na mne lidi zapomněli, nebo jestli se jich jen zbavuje, to nevím..
Tady je ještě jeden! vyhrabu vítězně z hromádky ještě jednu obálku, však známka z BA mne poněkud zarazí v rozletu.
Kdo mi tak může psát? Tam nikoho neznám.. Vyjma holek ze soustředění, ale ty si na nás ani nevzaly kontakt.. trhám nervózně obálku.
Práce? V Buenos Aires?! A letenka? ten lístek jsem si snad přečetla šestkrát dokola. O té organizaci tu není nic víc psáno, jen kdy mne očekávají. A letenky v obálce..

"Obásan?" odsunu papírovou stěnu do obývacho pokoje.
("Babi?")
"Kikimasu.." ozvalose z pokovky téměř okamžitě a stěna novin se odsunula.
("Poslouchám..")
Rozhodla jsem se to příliš nevysvětlovat. Přišla jsem k ní a strčila jí do rukou ten lístek. Kiruko anglicky umí, kvůli tátovi, takže jsem jen doplnila pár věcí, kterým úplně nerozuměla. Například, kde leží BA.
"Ikita toki, itte.." vrátí mi lístek po chvíli, krčíc rameny. Pak ještě dodá, abych to kdyžtak napsala mámě.
("Jeď, jestli chceš..")
To's mi tedy pomohla, babi.. zvednu se z kleku.

To tajemné psaní mi vrtá hlavou celý den. Až do večera mám volno, takže sedím povětšinou u televize, protože počítač babička nevede. Už mi docela chybí..

Kolem čtvrté si rychle udělám něco k večeři. To něco je tady velice specifické, protože v celém domě je asi jenom rýže.
Pojedu.. Té rýže už mám po krk a přece... vždycky se ještě můžu vrátit. rozhodnu se během jídla. Pak po sobě rychle sklidím a s batůžkem opět vyrazím na dlouhý trénink. Bojová umění čekají - je důležité udržet tělo v kondici.. Ale od té doby, co mne vyrazili z DanceLife, už o tom začínám dost pochybovat.

Domů se vracím až kolem deváté večerní, zpocená a utahaná. Kolem babičky, kuchtící si teprv teď nějakou večeři, projdu rovnou do svého pokoje, zapadnuvši cestou do koupelny.
"Oyasumi nasai.." zamumlám jen.
("Dobrou noc.")

Myslím, že Kiruko pochopila, že jsem se rozhodla odjet. Ráno jsem se vzbudila sama, ona nepřišla. U snídaně jsem se dozvěděla, že mi odhlásila obě cvičení, takže mi zbývá čas do poledne na balení. Pak mne nějaký její kamarád hodí na letiště.. Skoro jsem ji objala.
Na sbalení se do malého černého kufru s kolečky mi stačilo mnohem míň času, protože jsem si stejnak z NY nepřivezla všechno. Oblékla jsem se na mé poměry slušně, sice klasicky džíny a oblíbený fialový top, ale překryla jsem to docela střízlivým černým sáčkem.

Letiště v Buenos Aires

Ve dvanáct si to k našemu domu opravdu přihasil nějaký Japonec s Nissanem - prý mámin bratranec. Nasoukali jsme se dovnitř, já naposled zamávala babičce, a teď, o půl dne později, vystupuji z letadla na neméně rušném letišti v BA.
Teď ještě nějak najít tu pravou ruku MG.. rozhlédnu se kolem nervózně, když konečně po pásu dorazí můj kufr. Vysunu madlo a projedu poslední kontrolou, těkaje pohledem po veliké hale.
Na odvaze mi nijak nepřidá, když se ke mě blíží muž z ostrahy. Naštěstí zjevně ví, proč tu jsem, takže mi jen vyřídí, že mám vyjít před halu.

Před halou (Drider, William, Giuseppe, Danielle, Thomas, Leyla)

"Dobrý den.." vykodrcám se s kufrem ze dveří haly. Na místě už stepuje - či víceméně posedává po kufrech - už pět lidí, plus jeden v oranžovém, kterého vede ochranka. Oranžová mi není neznámá, koneckonců jsem taky ze států, takže tomu muži věnuji jen jeden nedůvěřivý pohled.
To tu práci dostal i někdo z basy? zamračím se nakrátko a prohlížím si i ostatní čekající.

Před letištěm
Drider, William, Giuseppe, Danielle, Thomas, Leyla a Renata

Potuluju se po letišti a hledám někoho, kdo by mě odvezl do onoho sídla.
Tak co bude, kurva? zavrčím, když v tom se ke mě nachomítne nějakej bezpečák a mě zatrne.
Nekecej, že se mi to nepodařilo pronést podivím se.
"Můžete jít se mnou, pane?" osloví mě modrá čepice.
"Děje se něco?" zeptám se klidně a snažím se, aby můj hlas nezněl nejistě.
"Nic důležitého, jen jestli byste mohl jít se mnou" usmál se. A dokonce i mile.
Že by se mi to povedlo? podivil jsem se, protože o mých taškách nepadla ani zmíňka - zatím.
"Pokud to není nic důležitého" pokrčil jsem rameny, ale i tak jsem si ho prohlížel nedůvěřivě, připraven mu jednu vrazit a co nejrychleji zdrhnout. Překvapilo mě, že jsme nezamířili do té jejich místnustky, ale rovnou k východu z letiště. Doprovodil mě až ven, tam se se mnou rozloučil a odešel. Divil jsem se ještě víc. Pak jsem jen pokrčil rameny a rozhlédl se po ulici před letištěm. Stála tam jakási skupinka asi sedmi lidí.
Spolupracovníci? napadne mě, ale nijak zvlášť si jich nevšímám. Zatím není proč. A navíc vypadají, že si o něčem povídají. Neposlouchám je, jen tam tak postávám, opírám se o futrál své hračky. Tašky jsem si hodil vedle sebe a čekal.

Před letištěm - John, Drider, William, Giuseppe, Danielle, Thomas, Leyla a Renata

Dívala jsem se kolem sebe, zda jsem náhodou tu pravou ruku nepřehlédla, aby nedošlo k nějakým problémům, které se opět u mně stali nedopatřením. Prohlížela jsem si každého, který kolem mne prošel detailně a sama spekulovala o tom, co by mohl dělat za práci nebo jaká je jeho povaha, čeho by byl schopen a tak dále. To už mám nejspíš ze své práce a tak se toho asi nezbavím. Zvyk je jako stará košile, sic vyměnit se dá. Myslím tím tu košili.
Tak kdepak máme tu pravou ruku? Že by to byla nějaká dívka? No mohla by být. Ale co si zase myslím.. to nebude. napadne mne, ale to se na scéně objeví nějaká osoba, tedy spíše ta pravá ruka a pomalu si nás začne "vybírat". Ani se nedivím, podle čeho zjistil, kdo jsme. Ano bylo to snadné, podle našeho chování. Vlastně sama jsem si začala promítat, kdo by tak mohl být v mém týmu a po pravdě jsem si pár lidí správně typla.
Tedy přidala jsem se k hloučku skoro jako poslední, takže se o mně moc nevěděo a směřovala jsem s nimi až před letiště. Kde jsme asi na něco, či na někoho čekali a pomalu se někteří začali seznamovat. Já si je spíše ze začátku prohlížela. Hlavně si začala o nich dělat nějaký obrázek.
Dobrý den, mé jméno je Luiza pronesla jsem, abych nebyla osočena, že se o ně nezajímám. Ba naopak jsem se o ně zajímala až moc. Hlavně mne zaujala dívka, která se představila jako Leyla a byla velice pohledná, akorát jako u své sekretářky tak i u ní, bych neměla nějaké velké šance. Chlapy se o ní zajímají a s určitou pravděpodobností i ona.
Moji další pozornost zaujme ten jehož nejspíš propustili z basy, tedy kdo ví jestli, protože na sobě měl stále vězeňské oblečení. Prohlédnu si ho trošku více do detailu a začínám si promítat za co by mohl sedět. Určitě ho sem pozvala z nějakého pádného důvodu, jako každého z nás.
Takže určitě to bude nějaký expert.. přes výbušniny? přes zbraně? Kdo ví, ale myslím že to brzy zjistíme. Doufám, že naši pravé ruce je jasné do čeho jde. Ale určitě je. s touto myšlenkou se usměji na ostatní, kteří tu vedle mně stojí a čekají kdy se tu na scéně objeví pravá ruka, ten chlápek jí nejspíše pomáhal, jak mi po chvíli co odešel došlo.
Trošku více mně zaujala dívka, které nikdo nejspíše nedokázal odpovědět na otázku, tedy nebyla úplně vyřčena, ale i tak. Usměji se na ní a přistoupím menší krůček blíže k ní.
Těší mne, Danielle. Pěkné jméno. Ano s velkou pravděpodobností jste na správném místě a v správném hloučku. Toto se jen tak nevidí, že. Mé jméno je Luiza, jak už jsem předtím řekla. Těší mne. pronesu trošku uklidňujíc, protože mi to jinak nedá a dále na ní přátelsky hledím. A vyčkávám příchod pravé ruky.

Letiště Buenos Aires, před terminálem

Skvělý, pomyslím si, když všichni tak krásně mlčí.
I když na druhou stranu, není se asi čemu divit, vlastně se vůbec neznáme a i těch pár zdvořilostních frází, co každý právě teď vypustil z úst, je asi maximum, co jsme schopní si na tomto místě říct.
Mno, nebudu nikoho nutit k další diskuzi, když je zjevné, že všichni spíš čekají, co bude dál.
Položím kabelku na kufr, opřu se o zeď a vešekerou svou pozornost věnuju zvytku kávy v papírovém kelímku.
A samozřejmě mobilu, který vytáhnu z kapsy, ale jeho display vůbec nic neukazuje. Zvláštní. Takový den se mi stal snad jednou, kdy jsem při dovolené v Irsku zapoměla mobil doma, ale tohle už se mi začíná nelíbit.
Možná bych mohla zavolat do kanceláře a zeptat se, jak to tam jde, jen tak úplně nenápadně, jako člověk, který na něco čeká a tak trochu se nudí. Což v tuhle chvíli naprosto odpovídá mojí situaci.
Vyhledávám v seznamu číslo do práce, když v tom mě osloví čísi ženský hlas, až se leknu a upustím mobil na zem.
"Teda páni, docela jsi mě vyděsila", pousměju se, snažíc se zakrýt překvapení a skloním se pro mobil na zemi.
Její další přehršel slov ohledně mého jména a i konečně odpovědi na mou předchozí otázku ve mně vyvolá smích.
"Jméno mě bohužel vybírali rodiče a příjmení mám holt po tátovi, snad možná až se jednou vdám, uvidíme. Jinak mě moc těší, Luizo," pronesu kupodivu víc přátelsky než bych sama čekala a má ruka se setká s její v pevném stisku.
"Jsem docela ráda, že jsem tedy na správném místě na správný čas. Jen nějak nevidím žádný pokrok v našem čekání," pokrčím rameny, nechám mobil vklouznout do náprsní kapsy a rozhlédnu se kolem, jestli neuvidím někoho, kdo by nás konečně mohl oficiálně dát dohromady.

Mé odpoledne

Po mém 5ti kilometrovém běhu jsem byla hodně zpocená, pískala jsem si a kráčela halou domu na proti mě se objevil Erik a Nicolas moji bodyguardi.
Ahoj kluci, jsem doma.
Špitla jsem tiše a dělala jako, že tu nejsem. Dostala jsem kázání o tom co by tomu řekla moje matka a nejstarší sestra.
Myslím, že ony nebyli o nic míň stejné.
Pomyslím si a koukám se do země, oni mají tak nějak u mě respekt.
(Erik odkaz
Nicolas odkaz)
Maličko provinile se docourám do své pracovny. Vezmu si složky svých nových kolegů a odejdu do svého pokoje. Relaxace u bazénu bude ta nejlepší volba.
Obléknu si černé dvoudílné plavky Fox, na nohy si nazuju žabky a přes sebe hodím černé háčkované šaty.
(odkaz
odkaz
odkaz
odkaz)
Vezmu složky a dojdu k bazénu, kde si od barmana nechám namíchat nealko mojito a služku pošlu do kuchyně, aby mi připravila dračí ovoce, granátové jablko a sandwich s krůtím kari.
(Bazén a bar

odkaz
odkaz)
Pročetla jsem si složky svlékla se do plavek, skočila do bazénu a jak je mým zvykem dala jsem si jich 20.
Když jsem si uvědomila, že je něco okolo třetí, odešla jsem do svého pokoje kde jsem si dala půl hodinovou sprchu, rychle se nalíčila vlasy si stáhla do pevného drdolu a oblékla si rudý kostým a vysoké boty. odkaz
Sama jsem opustila sídlo a jela směrem k dostihové dráze, vzala jsem si sklenku sektu, kterou zde podával číšník.
Vydala jsem se pohladit černou perlu Al Hatála, vyjádřila jsem podporu žokejovi a popřála mu hodně štěstí.
odkaz
Potom jsem si stoupla k hrazení a dívala se jak se další žokejové řadí s koni do boxů, můj Al byl už v boxu a jeden z koní Vesper se né a né zařadit, stavěl se na zadní a řehtal jako o život. Po čtvrt hodině přetahování byl diskvalifikován. Potom to začalo, vždy jsem Cormicovi říkala, aby se držel v první půlce po zadu a nechal ho ukázat se při finiši, poslechl mě, ze začátku jel jako na bál ale v druhých 500 metrech se rozjel ale žokej ho škrtil moc dlouho předběhla ho dvouletá kobyla ropného magnáta z Texasu.
Se špatnou náladou jsem se vracela domů, bylo něco kolem osmé, nějak jsem se zapovídala se svou kamarádkou, zalezla jsem do pokoje a začala jsem vybírat oblečení na večer. Převlékla jsem se do volných kalhot a pohodlné tuniky a šla se najíst k venkovnímu krbu pod vistárie udělala jsem si zeleninový salát a vzala si lahev vody.
odkaz
Dojím jídlo a odnesu špinavé nádobí do myčky, vezmu si z Vojnu a mír, dojdu do zenové části zahrady a posadím se na lavičce, dívám se na západ slunce a čtu si. Uvidím svou nádhernou sestřičku, která na mě kývne a já porozumím tomu.
Odejdu do svého pokoje kde se převléknu a namaluju se, opět jinak.
(v tom vás i přivítám odkaz)
(můj pokoj odkaz )
Následovně se přesunu do obývacího pokoje, naliju si whisky a pustím si Armstronga, čekám jen na příjezd našich nováčků a mé milované sestřičky.

Před termínálem
William, Giuseppe, Danielle, Luiza, John, Thomas, Leyla a Renata


Pozoruji jak se mince v letu otáčí a hází odražené sluneční paprsky na všechny strany. Teď to bude orel. Rozhodně to bude orel. Sázím v duchu a čekám až mince dopadne do mé ruky. Díky mé nešikovnosti mi však proklouzne mezi prsty a se slabým cinknutím se rozkutálí po chodníku. Hej, kam mizíš? Dívám se jak mi mizí z dohledu kdesi na silnici. Mám se pro ni zvednout nebo ne? Ale šlo jen o jednu libru, to mě nezabije. Aspoň tady někomu udělám radost až jí najde. Pokud jí teda vůbec někdo najde.
Promnu si rukama obličej a zaposlouchám se do okolních zvuků. A chvilku mi trvá než si uvědomím že ten čirý rozhovor se nese hned od mé levice. Podívám se tedy o co jde a překvapeně s sebou trhnu když vidím kolik se tam najednou vyrojilo lidí. Whoa, tohle všechno má stejnej cíl jak já? Pomyslím si a krátce si každého prohlédnu. Vypadá to na lidi z lepší čtvrti. Alespoň tak usuzuji podle toho jak dobře vypadají, samozřejmě až na toho vězně. Ten musí mít vážně radost. Propustí ho z věznice a okamžitě ještě dostane práci, no kdo by tohle nechtěl?
Nicméně já nejsem oblečen ani hůř ale ani lépe. Mám na sobě oděné jen odkaz a kalhoty odkaz. Zbytek věcí se povaluje v mém kufru.
To vypadá že budu mít fakt skvělý kolegy, a kolegyně. Ale co... jsem si sakra jistej že to bude pořádná prča... Věnuji ještě jednou všem krátký pohled než se upoutám k hodinkám. Jak dlouho tady asi ještě budeme? A na co vůbec zase čekáme? Docela se tu už nudím ale co nadělám. Můžu akorát poslouchat jak si tu ostatní plkají. To bych ale nebyl já abych nezačal plkat taky. "Zdravím bando. Máte se?" Řeknu po další chvilce mlčení. "Moc mě těší že vás poznávám. Já jsem Drider. Drider Waninghem." Zasměju se a začnu přemýšlet jak se představovali ti ostatní. Zaslechl jsem tu Guiseppeho, Danielle, taky Leylu... jak dál? No, bude to chvilku trvat než si je zapamatuju všechny.
"Takže my budeme teda kolegové jo? To bude skvělý ne?" Zachechtám se a zvednu se ze svého kufru. Už mě z toho sezení začal hezky bolet zadek.
To bude teda fakt mazec. Doufam že budeme aspoň trochu jako tým. Miluju týmovou práci. O tom by jsme jim mohli s Nickem vyprávět.

(Všichni kromě Anette)

Pravá ruka

(Ještě jednou odkaz na auta)
Já a mí dva bodyguardi jedeme na letiště rychlou a docela příjemnou rychlostí. Jejich auta jsou tichá a následují mne, z mého však řve velice nahlas metal a já hazím divoce hlavou se smíchem, který je snad ještě hlasitější.
Hááááárd, roooooooooooooooook, halelůůjáááááááá!
Řvu společně s písničkou, ale poté, co přijíždíme k letišti, hudbu okamžitě vypnu. Zpomalím tempo na pouhých 40km/h a v zrcátku upravím už tak neposedné, modré vlasy.
Zkontroluji v něm také to, jestli mě Bobby a Mike následují a je tomu tak. Bobby , můj oblíbenec, je pár kroků za mnou a Mike zase pár kroků za ním.
V zrcátku na ně kývnu a touto rychlostí projedeme letištěm.

Při projíždění mě z mého mrazivého výrazu vyruší telefon zvonící na sedadle spolujezdce. Zastavím na kraji silnice, vytáhnu mobil a zvednu ho.
Ahoj sestřičko..
Ozve se v něm a já ihned poznám Lin. Pousměji se, ale poté se můj výraz změní zpět na chladný.
Nad oceánem vypukla bouře. Jedna z nich, Anette Meissen, dorazí později.
Nic neřeknu, jen zaklapnu mobil a zachmuřím se.
Poté kouknu do zrcátka, znovu kývnu na Bobbyho, nahodím motor a rozjedeme se.

Už po cestě uvidím hlouček lidí vedle východu, přesně na místě, které jsem letištní ostraze popsala a spokojeně pokývu hlavou.
Dojedeme k nim a tak, ve 22:30, před hloučkem našich kolegů zastaví tři černá auta vyrovnaná za sebou.
Jako vždy sehraní vypneme motor ve stejnou chvíli a troje dveře se s cvaknutím otevřou.

Vystoupím z auta, prohrábnu své namodro obarvené vlasy a otočím pohled přes střechu auta na skupinku lidí, kteří už vypadají docela uvolněně.
Až na toho vězně.. Doufám, že nebude dělat problémy..
Pomyslím si, ale to už si, krok za mě, stoupnou mí bodyguardi a vyrazíme směrem k nim.
Jdu pomalým, trochu houpavým, ale vyváženým krokem, nohu přes nohu. Ruce mám v kapsách mého černého kabátu(odkaz) a hlavu mírně sklopenou k zemi.
Naopak mí bodyguardi hledí zpříma na vás.
Takto, v lehce trojúhelníkové formaci, dojdeme až k vám. Postavím se s vážnou tváří, avšak s jiskřičkami v očích, které nejsou díky slunečním brýlím vidět, kousek od vás a přejedu pohledem celou skupinu.
Mám mírně rozkročené nohy a ještě než něco řeknu, jednu ruku vytáhnu a prudkým pohybem, při kterém se mi rozevlají vlasy, vyhodím brýle na hlavu.
Všechno, co dělám, vypadá velice přirozeně. V tomto stylu jsem vyrostla a tak se nezdá být žádný z mých pohybů afektovaný, ba naopak, jako by tohle přesně bylo to správné chování.
Počkám, až se vaše pozornost přesune na mě a mé pomněnkově modré oči vás znovu přelétnou pohledem.
Můj zvonivý hlas protne pravděpodobně panující ticho.
Zdravím Vás, moji milí.
Myslím, že všichni čekáte na mne. Jsem Pravá ruka a mé jméno zní Nessie De Elliane.
Spustím bez ostychu s už trochu přístupnějším, ač stále ledovým, výrazem.
Mí dva bodyguardi stojí jako sochy a jejich ranní přátelskost je nyní ty tam. Jen čekají, jestli vše proběhne v pořádku.
Vítám Vás tedy zde u nás, v Buenos Aires, a srdečně vás zvu do našeho sídla. Prosím, nastupte po třech do aut. Vše potřebné se dozvíte na místě.
A...Jsem velice ráda, že jste tady..
S tím se lehce pousměji, konečně, a vydám se zpět k autům. Předpokládám, že mě a mé bodyguardy budou všichni následovat, takže nastoupím do auta a stejně tak učiní i Bobby a Mike.
Pohlédnu před sebe a počkám, až ke mě tři z nich nastoupí. Kufr auta se s cvaknutím otevře a plynulým pohybem se kapota nadzvedne nahoru.

Moje auto: William, Luiza, Qiuseppe
Bobby(auto za mnou):Renata,John,Leyla
Mike(poslední v řadě):Danielle,Drider,Thomas a jeho dozorce

Pravá ruka

Když přijedou auta, jen se pousměju.
Mhmmm, Lexus, to je něco pomyslím si a vezmu si svoji tašku.
Když k nám začne promlouvat docela hezká modrovlasá kóča, která vypadá, jako by se právě vrátila z Toronta, nebo možná ještě z větší díry, zbystřím. Mluví docela mile, ale je v tom něco...náborového. Asi jako když jsem nastupoval do báně. Nicméně, tohle by měla bejt práce a ne vězení. I když...Ti dva týpci vypadají, jako bachaři. nebo ti nejobávanější muklvé, narvaní do smokingu. Nejsou ale tak rádbydrsní, jak se muklové obvykle snaží tvářit. Ale nevypadají na dva... Dost, Billy, stačí, musíš s tim přestat napomenu se a pokusím se o úsměv.
Když dojdeme k autům, zálibně se podívám na tu zvlátní dívčinu.
Tobě by sekla kérka, zlato pomyslím si, kdysi ji prohlížím. Je docela hezká. Vlastně docela dost.
Svoji tašku hodím do kufru limuzíny a suveréně si sednu na sedadlo spolujezdce.
Promiňte slečno Nessie, a kam že to teď jedeme? zeptám se dívčiny, zatímco se čeká, až dojdou ostatní.

Když přijdou, pohodlně se usadím a dávám pozor na cestu, abych v případě nouze trefil na letiště.

Pravá ruka

Chvilku ještě chodím nervozně sem a tam než mě vyruší burácení motorů nesoucí se odněkud ze silnice. Že by? Našpicuji uši, zaostřím zorničky a skutečně je to tak. No to byla doba. A ještě přijeli v Lexusu? Sakra co mi chtějí dát asi za práci? Dívám se radostně na perfektní vůz značky Lexus a v hlavě mi to šrotuje jak krásnou výbavičku musí mít pod kapotou. Samozřejmě až do doby než se nám na pozornost dostane "Pravá ruka". I s dvěma dalšími lidmi. Tak tohle jsem fakt teda nečekal. Myslel jsem kdoví co tam nebude za burana a ono tohle. To je halucinace? Poslouchám uvítací řeč modrovlasé krasavice a nemůžu si pomoct ale připadá mi to jako kdybych nastupoval k mariňákům. Pff co ty víš blbe? Možná nás fakt nasadí do armády Spásy. Napadne mě v duchu než nastane čas balit. "Já jsem taky rád že jsem tu, ani nevíte jak." Prohodím pobaveně a zamířím si to k poslednímu, ještě neobsazenému, autu. "Co by na to asi řekl Nick kdyby mě teď viděl? Určitě by nadával jakej jsem vůl že jsem do toho vůbec strkal nos." Hudruju si tiše pod vousy.
Možná na tom ale přece jenom něco je. Ale rozhodně je to lepší než zase jako idiot celej den čumět po křižovatkách. Jestli se k tomuhle někdy vrátím tak půjdu radši prodávat preclíky. Pomyslím si a usadím se na přední sedadlo třetího vozu, vedle jednoho z těch dvou ne zrovna moc příjemně vypadajících lidí. "Zdravim kámo." Pozdravím než se připoutám. Nevypadá to že by na něj měla moje slušnost nějaký účinky. "Asi mi neřekneš co s náma teď bude co?" Nadhodím do vzduchu a tak nějak počítám s tím že nedostanu odpověď.
Hodil jsem vůbec kufr do kufru? Ale jo bude tam. Jo určitě. Dyštak se mi zejtra ozvou Ztráty a Nálezy.

Pravá ruka

U letiště jsme čekali docela dost dlouho, nevím přesně jak dlouho, protože hodinky jsem měl hozený v kufru a mobil v tašce a ani jedno se mi nechtělo vyndavat, zvlášť když kousek ode mě stál nějaký chlápek, který musel být spoután, aby nezdrhl.
Postupně se nás tam sešlo docela dost, asi devět.

"Jo to asi budeme kolegové."

Odpovím na otázku poslednímu příchozímu

Ještě chvíli jsme čekali na tu "pravou ruku". Když kolem projeli tři černý lexusy, vystoupila z jednoho vystoupila pěkná slečna a z dalších dvou nějací chlápci, tak sem jim zatím nevěnoval nějak zvlášť pozornost, tedy ne těm chlápkům.
Pomalým krokem došli až k nám. Tam se zastavili a ta slečna k nám promluvila. V hovoru se představila, uvítala nás atd.

"To já jsem také velice rád, že jsem tu"

Když jsme dostali instrukce kdo s kým pojede, tak jsem se zvedl, přes rameno pravé ruky jsem si přehodil tašku odkaz, do ruky chytl rukojeť kufru odkaz a došel k autu ze kterého vystupovala ona slečna.
Tašku a kufr jsem si dal do kufru a šel si sednout na místo, které se naskýtalo za řidičem.
Tam jsem se pohodlně usadil a čekal co se bude dít.

"No, to je dobrá otázka."

Řeknu svou reakci na otázku, muže sedícího vpředu.

Jen ukrácení času a pozorování okolí

Mám pocit, jako by snad den byl nafukovací a měl více než 24 hodin. Což je více než vyčerpávající. Ovšem to co následovalo před terminálem bylo… zajímavé. Dívka, snědší pleti, která se nám představí jako Luiza mne zaujme už jen pohledem, který vrhne na nás (mne). Opravdu jsem v něm zachytila malý střípek chtíče? Zaujetí?
To se k nám již postaví další člen… týmu? Drider…. hm… zajímavé jméno... a možná ještě zajímavější osobnost. Jak dlouho asi čekal (odhodlával se) než k nám přišel?

Ale je nás.... jeden, dva, tři.... devět. Tolik? Mno ale proč ne... jen... čím můžou být ostatní? Sebe znám, ale k čemu je nám vězeň? To snad budeme potřebovat i člověka jeho schopností?
Rozhovor mezi Luizou a tou hnědovláskou sleduji jen na půl ucha. Jen nepodstatné tlachání pro ukrácení času.

Pravá ruka – Začátek... ale čeho?

Kde jen může být ta záhadná pravá ruka? To s tím opravdu dělají takové průtahy? Napadne mne a mysl mi sklouzne zpět k práci. Opravdu mi to čekání bude stát za to? Co když zrovna teď přijdu o něco co by mohlo být průlomové pro mou kariéru právníka?

Tento názor jen ukotvil vzhled našich.... hm.... průvodců? Modrovlasá dívka je přece jen velmi odlišná a i přesto, že se nám představila, její jméno mi napovědělo jen to, že má stejné příjmení jako bylo to na pozvánce.

Ty gorily zase tak moc přitažlivé nebyly.... to už by mi byl milejší velbloud. Ne, že by auto pro mě bylo drakem z dob sfingy ale... v Káhiře je provoz velmi hustý a vyjet v dopravní špičce se rovná pokusu o sebevraždu. Tak tedy jen sleduji dění a kolem a některé dotazy nových... kolegů.

Bohužel, snad řízením osudu jsem se dostala do teritoria jedné z goril. Kdo by si byl pomyslel, že to skončí takhle? Jenže, vše co začne jednou k něčemu směřuje, a kdo jsme my, že si troufáme tvrdit co přijde? A nebo co bude omegou našeho bytí? Ne... teď jsme jen figurkami na šachovnici hry, která právě začíná.

Letiště, Buenos Aires

Stále vyplašeně sleduji letiště, v dlani svírajíc rukojeť svého zavazadla, což je vlastně kufr na kolečkách. Housle jsou pro teď uschované uvnitř, ale jsou tak dobře obložené oblečením, že se jim těžko mohlo během cesty něco stát. Ale to mě nyní netrápí. Ve svých zmatených pohledech se otočím i na tabuli příletů a překvapeně konstatuji, že jsme měli zpoždění.
Vůbec si to neuvědomuji..ale co když jsem už něco prošvihla?
Moje tvář už není vyplašená, ale spíš zoufalá. A klid se nedostavuje ani poté, co vidím, že ke mně míří muž z letištní ostrahy.
Ale..já přeci..nic nevezu, nepřevážím drogy nebo tak něco...
Mám dojem, že se začínám instinktivně krčit, když mi však ten muž vysvětlí svůj důvod, proč mě vyhledal, jen pootevřu ústa a nakonec se zmůžu na zmatenou odpověď:
"Ach...tam..před letiště..hned půjdu."
Učiním pár kroků, ale pak se ještě otočím a s trochu rozpačitým úsměvem zavolám za tím mužem:
"Děkuji!"
Poté přidám do kroku a kufr za mnou jen poskakuje. Nyní jsem ráda, že nemám boty na podpatku. Nejen, že v nich normálně neumím chodit, ale teď bych se rozhodně zabila.

Před letištěm (ostatní + Nessie, její ochranitelé a auta)

Zadýchaná prolétnu vchodovými dveřmi na letiště a na první pohled mě upoutá skupinka lidí kolem tří aut. Někteří už dávají svá zavazadla do kufrů, někteří ještě čekají.
Pro tentokrát věřím své intuici...
Nebuď vtipná, jen pro tentokrát?
Nesmlouvavě zatřepu hlavou, protože nyní právě není vhodný čas řešit své nitro. Cupitavým během se dostanu k autům, kufr začíná být přeci jen pro mou drobnou ručku těžký. S přerývaným oddechováním se levou rukou opřu o poslední auto v řadě (to, které řídí Mike) a pravou rukou postavím svůj kufr na kolečkách.
"Uch...omlouvám se...já...totiž..."
Nemůžu vůbec popadnout dech a vůbec se nedivím, téměř rok jsem nic nedělala. Mé drobounké tělo se jen chvěje a nyní lituji, že jsem si vzala tu černou minisukni, protože i přes silonky je vidět, jak se mi klepou útlounké nohy.
Z kapsy kabátku vytáhnu sežmoulanou pozvánku a ukážu ji ostatním, aby pochopili, na co se ptám, zatímco se snažím svůj dech zklidnit. Kabátek je rozepnutý, takže odhaluje tmavě zelenou halenku s knoflíčky, která svým volným střihem skrývá, jak moc jsem štíhlá, nebo spíš pohublá. Temně kaštanové vlasy už dávno nejsou krásně rozčesané, ale nesourodě spadají na záda a nebo zakrývají obličej.

Zatím se dívám na svoji levou dlaň, která se opírá auto, a jen pravice, svírající pozvánku, poukazuje, že jsem schopná komunikace. Jak se ale zklidňuji, zvedám svůj pohled a prohlížím si pomalu okolí.

Před letištěm
Drider, William, Giuseppe, Danielle, Thomas, Luiza, Leyla a Renata

Postávám před letištěm, opírajíc se o futrál své hračky a poslouchám ostatní, jak se představují. Spojuju si jména s obličeji a snažím si je zapamatovat. Všichni čekáme jen na jednu osobu.
Kde kurva je? zavrčím a to celkem nevrle. Ještě, že jsem na čekání zvyklej. Ponořím se do pozorovatelského stavu mysli a přestanu vnímat věci, které by mne mohly nějak rozptylovat. Například kecání mých "kolegů". Sleduji silnici, po které přijíždějí auta k letišti a čas od času kouknu i na chodník. Prohlížím si tváře chodců, ale nevěnuju jim valnou pozornost.

Ani nevím, jak dlouho jsme čekali, když přijely tři auta, ze kterých vystoupila jedna žena a dva muži. Muži, kteří vypadali na bodyguardy. A taky, že jo. Žena s modrými vlasy přijde k nám a představí se nám. Pak nás uvítá ve městě a pokyne nám, abychom nasedli do aut a nechali se odvést do jejich sídla. Zaslechl jsem její jméno, které jsem si hned spojil s onou pozvánkou.
Buď je to dcera, sestra, nebo matka zamyslím se, ale tu poslední možnost hned zavrhnu. Na matku je moc mladá. A celkem i pohledná. Sleduji, jak mí nový kolegové nasedají a také zamířím k autu. Jsem nasměrován k onomu prostřednímu. Složím své malá zavazadla do kufru a ještě jednou zkontroluji, zda jsou bezpečně zavřená. Když jsem byl s kontrolou spokojen, nasedl jsem do auta. Sedl jsem si dozadu, za spolujezdce a čekal, až nasedne zbytek a vyjedeme.

Před letištěm - John, Drider, William, Giuseppe, Danielle, Thomas, Leyla a Renata

Občas po očku sleduji tu krásku Leylu, i když vím jaké šance jsou na úspěch. Nakonec raději začnu lépe vnímat slečnu Daniellu, kterou se mi podařilo vylekat. Omluvně se na ní podívám. Protože jsem toto vůbec v úmyslu neměla.
Na mé tváři se objeví úsměv značející přátelství. A mám k ní určité sympatie, krom toho i velkou ochotu jí být nápomocná, ač se jedná o cokoliv. Vlastně ohledně řešení psychologických problému tu jsem já.
Já mám takové tušení, že za chvíli by se mohlo něco dít. Určitě nás dlouho čekat nenechají. To by mohlo vést k možnému nezájmu pokud bychom čekali delší chvíli. Podle mně to čekání je na to, abychom se pořádně seznámili. pronesu opět s úsměvem a pohlédnu na muže, který se představil jako Drider.
Zajímavý typ muže. prohrábnu si jednou rukou vlasy a druhou si držím své zavazadla.
Jak jsem před chvíli říkala, tak se taky i stalo. A na scéně se objevila pravou ruka. Poměrně mne potěšilo, že se jednalo o ženu. S ženou jako šéfkou, to je lepší než pokud je šéf muž. Tomu jde většinou o jediné, pokud s ním pracuje pohledná žena. A to většinou vede k problémům. Typu vyhazov, jak u mého předešlého zaměstnání.
Ještě předtím než se k nám úplně dostaví se na Daniellu usměji a trošku se k ní natočím.
Jak jsem před chvíli říkala. pronesu jí spíše do ucha, jako kdyby to bylo nějaké velké tajemství a mrknu na ní spiklenecky.
Potom už vnímám pouze její slova, která se mi nezdají vůbec ničím zvláštní. Je to prostý vztah zaměstnavatele k zaměstnanci a podle mého názoru, by to tak mělo také být. Nemělo by tu příliš velké kamarádičkování či příliš velká odměřenost až nenávist. Podle mně by se nemělo zacházet v tomto ohledu od extrému do extrému.
A dva bodyuguardi po jejím boku značí, že se jedná nejspíše o velmi důležitou osobnost, která zde v Buenos Aries musí být velmi známá či až příliš bohatá. Proto se oni starají o její bezpečnost.
Její přiřazení, kdo si ke komu sedne mne poměrně překvapí, ale nějak se to snažím na sobě nedát znát. Strčím své zavazadla do kufru, jak to udělali ostatní, kteří jedou ve stejném voze a poté si sednu tam kde je místo. To že mi jakýsi muž zabral místo u spolujezde mne sice trošku rozčílí, ale s úsměvem na tváři se pouze usadím a nemám nějak v úmyslu vytvářet spory. Ale musím uznat, že ta jeho otázka se v této chvíli hodila. No bylo nám řečeno, že pojedeme do jejich sídla. Trošku se ušklíbnu a raději sleduji výhled z okna a přitom naslouchám pozorně jejich rozhovor. Mám ráda, když mám ve všem přehled.

Pravá ruka

Stojím, dalo by se říci, že jako socha a snažím se nemyslet.
Ač to moc nejde.
Představte si že jste strávili dva roky zavření ve vězení a najednou cítíte čerstvý vzduch, jste od věznice velice daleko a pravděpodobně vás čeká nějaká práce příhodná tomu, jaký jste.
Sic pořádně nevím, co čekat, těším se jako malý kluk.
Ale nedávám na sobě nic znát. Ostatní se vesele představují, poslouchám veselé rozhovory kolem mne, ale já mlčím. Stojím a mlčím, spoutaný, po boku svého dozorce.
Hmmm...Jak dlouho ho asi budu mít v patách? Doufám, že zmizí rychle..
Pomyslím si, ale to už zahlédnu tři přijíždějící auta a je mi jasné, že to je Pravá ruka.

V očích se mi zaleskne, ale jinak nehnu ani brvou.
Sleduji modrovlasou kočku, jak s obrovskými efekty vystupuje z auta, jak se k ní připojují její dvě gorily a jak na nás poté velice sametovým hlasem mluví.
Já jí jen propichuji pohledem, ale nic neříkám. Jako ostatně vždy..
Nikdy jsem nebyl zrovna mluvka a to se ve vězení ještě prohloubilo..

Když zjistím, do kterého auta mám nastoupit, jen tázavě kouknu na svého dozorce a ten mě lehkým trhnutím pouty za zády popožene.
Jdu k auta, kde počkám až naloží kufr a nastoupíme. Sedneme si na volná místa, dozorce sleduje mne a já koukám z okýnka, jen proto, abych nemusel věnovat jediný zbytečný pohled lidem, kteří se mnou popřípadně sedí v autě.

Pokud na mne někdo mluví, ignoruji ho. Můj tvrdý a mrazivý pohled je zabodlý na letiště za okýnkem a všichni si můžou všimnout, že svaly na mém těle, které i přes oranžový mudůr krásně prostupují, jsou zaťaté.
Jak já už bych se převlík, sakra...
Pomyslím si, když se nespokojeně zavrtím a pokusím se nějak pohnout kousavou látkou na svém těle.
Poté znovu zamrznu a v rámci možností ani zbytečně nemrkám.

První "setkání" s nováčky

S uvařeným hrnkem usednu ke stroji a prsty se rozběhnou po podivné klávesnici. Normální člověk by řekl, že s multifunčností se u téhle klávesnice trošku přehánělo, ale mě v podstatě tři klávesnice, ze kterých jsou dvě plně programovetelné, naprosto vyhovuje. Místnost ozáří světlo ze soustavy devíti monitorů. Usednu do křesla a na vrhcní řadu monitorů si vytáhnu data o našich nových spolupracovnících. Nečtu je, ale musím je mít připravení kdyby si je sestry vyžádaly. Dva z prostředních monitorů po chvíli prstového tance na klávesách, ukáže výtah z letištních bezpečnostních kamer. Dalším tancem si najdu nové přírůstky.

Upiji čaje a nasadím si brýle. Vyčistím obraz z kamer a prohlédnu si nové tváře. Další rychlý prstoklad a místností se tiše rozezní Conquest of Paradise. S úsměvem zavřu oči a zkusím si vzpomenout kdy jsem naposled jedl.

Den? Dva? Tři?! A kruci!

zakleji v duchu

Jestli se tohle sestry dozvědí to si zase vyslechnu.

povzdechnu si a prsty se opět rozběhnou po klávesnici. Po půl hodině se ozve opatrné zaklepaní na dveře. Zvednu se od stroje a dojdu je otevřít. Úklonou poděkuji služebné za přinesené jídlo a s čerstvými tousty usednu zpět k monitorům. To už ale Ness dorazila a vykládá uvítací řeč. Na poslední monito v prostřední řadě mi překladač vypsal co jim říká. Hold odezírací soft je krásná věc. S úsměvem si její proslov přečtu a s chutí se zakousnu do toastu.

Před letištěm
Příjezd pravé ruky

Mého příchodu si zjevně nikdo ani nevšiml.
Což může být i docela s výhodou.. přisunu si kufr a posadím se na něj, bedlivě sledujíc budoucí spolupracovníky.
Mezi některými už se rozjel poměrně čilý rozhovor, někteří, stejně jako já, jen sedí na kufrech a tišesledují ostatní. Čas od času mi pohled zabloudí i tomu trestanci. Něco mi říká, že je rozhodně dobrý nápad si jej hlídat.
Mezi nimi všemi jsem s přehledem nejmladší, o tom netřeba pochybovat. Ať už jsou ty ženy jakéhokoliv věku - přičemž většině z nich stejně bude tak kolem třicítky -, zdají se být všechny snadno zařaditelné do kolonky "pracující". Stejně tak muži, vyjma oranžového, který, pokud vůbec pracoval, tak spíš jen v rámci věznice.
Je to prostě bouchač.. Ať už jsme tady z různých důvodů, on tu bude spíš na tu manuální práci.. ušklíbnu se.
Což vede k jedné otázce - co tu proboha dělám já? K čemu jim je devatenáctka, co sotva prolezla střední?

Pravá ruka se nějak fláká, takže po chvíli vyhrabu z četných kapes sáčka telefon - takovou tu barevnou placku bez tlačítek - a vytočím matčino číslo.
"Už jsme tady.."
...
"Čekáme.."
...
"Jo, samozřejmě, že jí cinknu taky.. Pozdravuj tátu." značně otrávený výraz na konci hovoru značí, že jsem si z matčiny trany představovala poněkud jinačí přístup.
Druhé vyzvánění trvá poněkud déle. Ono než se Kiruko prodere skrze všechny ty odsouvací papírové stěny.. Z angličtiny do japonštiny přejdu stejně plynule jako obvykle.
"Moschi moschii.. Ogenkidesu?"
...
"Hai.. Motschimasu. Migi-no-te wa kimasen deshita.."
...
"Takusan desu.. Hee.. Hatschi-nin desu.." přelétnu si všechny zběžně pohledem, počítaje.
"Haha o kentaidenwa o shimashita.. Imaa.."
...
"Hai.. Ashita né? Hai, shimashó.. Já atode." odložím telefon.
("Haló.. Jak se máš?"
"Ano.. čekáme. Ta pravá ruka ještě nepřijela."
"Hodně.. hmm.. Je nás osm."
"Mámě už jsem volala."
"Jasně.. Zítra? Jo, zavolám.. Měj se zatím..")
Tak tohle mám z krku.. Snad jim stačí, že se ozvu jednou za pár dní, aspoň ze začátku.. Jen doufám, že si máti nezjistí adresu... Zas dostávat den co den dopisy..

To budou oni.. zvednu se z kufru, jakmile spatřím tři černá auta v závěsu. Tak nějak mi to sedí k dosavadnímu tajnůstkaření kolem celé věci.
To, co však vyleze z prvního auta - bodyguardi mne nijak nepřekvapí - se vymyká i těm největším šílenostem, co jsem potkala v Japonsku.
A to jsou tamní teenageři hodně šáhlí.. Modrý vlasy?! A celej ten styl.. Tohle je spíš pravej šašek, než pravá ruka šéfky nějaký tajný organizace.. snažím se neušklíbnout navenek a vůbec nijak nedát najevo svůj poněkud jiný názor na tuhle módu.
Ale aspoň jí to ladí k očím...poznamenám, když vyhodí brýle na vrch hlavy a spustí svůj uvítací proslov.
Po pravdě řečeno, jediné, co mne z jejího krátkéřečnění zajímá, je informace, do kterého auta mám zalézt. Jsem poněkud unavená z cesty a tak vůbec... Takže jen hodím svůj kufřík do prostředního auta a bez větších skrupulí zalezu na místo spolujezdce, které zůstalo prázdné. Žena se zdá být poněkud nesvá z toho, že byla přiřazena do auta bodyguarda, a ten muž se rovnou posadil na místo za mnou.
Každý tam, kde je mu nejlíp.. Teď snad už pojedeme rovnou do sídla - mám hlad a možná bych i spala..
Nemám moc chuť bavit se s ostatními, tak jen, co se dveře zavřou a auto nastartuje, nahodím sluchátka (odkaz, ale v Opravdu Výrazné Zelené) a nesundám je, dokud nejsme na místě.. Do uší mi plyne denní dávka punkrocku, uklidňuje mne, ale přesto pozorně sleduji cestu.

Před letištním terminálem, ostatní čekající + nová slečna s ozbrojeným doprovodem

S rukama založenýma na prsou, beze slova sleduji nově příchozí i již stávající čekající, naslouchajíc Luizinému povídání.
Ostatní se nijak v velkému hovoru nemají. Mno uvidíme, kam to povede později, protože bez vzájemné komunikace ani nic dobře nepůjde.
Luiza pronese něco ve smyslu, že by se snad už mohlo k něčemu schyloval, co nás posune dál než jen k naprosto neplodnému čekání.
"Taky doufám, protože se mě rozhodně nechtělo brát si dovolenou jen abych ji strávila čekáním na někoho, kdo se ani neobjeví," pronesu malinko ostřejším tónem než jsem původně myslela.
Nejsem vůbec zvyklá na dlouhé čekání, můj život i práce je přeci jen v mnohem rychlejším tempu.

Jakoby však někdo vyslyšel moje slova, protože se za rohem objeví menší kolona tří aut, vedená tmavým Lexusem, která zabrzdí u obrubníku kousek od nás a zevnitř vyskočí modrovlasá holčina s energií na rozdávání a za ní dva udělaní chlapi s kvádrech.
Zbystřím pozornost a obrátím se směrem k nim.
Slečna ze sebe vychrlí hromadu seznamujících informací, tedy nic přímo k věci, ale přislíbí, že na místě se rozhodně dovíme více.
Pousměju se na Luizu a vydám se k autu, které bylo určeno pro můj převoz. Jemným zaklepáním na kufr auta řidiči naznačím, že bych ho ráda otevřela, abych si do něj mohla dát zavazadla.
Pak otevřu zadní dveře auta a posadím se na poslední volné místo v autě. Mno kdo dřív přijde, ten dřív bere, ale rozhodně mi nijak nevadí posadit se na zadní sedadlo. Pohodlně se uvebím, přehodím nohu přes nohu, kabelku si položím na klín a čekám, až nás odvezou.

Všichni

Poslední opozdilec - Přípravy na odjezd

Bobby i Mike na jakékoliv otázky reagují :"Dozvíte se od šéfek", nebo "Jedeme do sídla MG."

Všichni jste začali postupně nasedat do aut, zatímco já zpříma hleděla před sebe.
Mé periférní vidění zaujala osůbka, která se k nám přiřítila jako velká voda a vypadalo to, že něco mumlá.
Sic jsem měla chuť se pousmát, neudělala jsem tak.
S vážnou, kamennou..Možná trochu ledovou tváří jsem znovu vystoupila z auta, obešla ho a došla k Anette.
Vítám Tě. Ty budeš Anette Meissen, že? Tvůj let měl zpoždění, vím o tom.
Řeknu jí uklidňujícím hlasem, kývnu hlavou tak, že mě modré vlasy se zavlní kolem ramen a oči schované za slunečními brýlemi vesele zamrkají.
Tedy..Pojedeš v mém autě, dobře? Všechno se dozvíš spolu s ostatními až v sídle..
S tím jí pokynu k mému autu, které v zástupu tří stojí na prvním místě a sama se k němu vydám.
Nastoupím a konečně odpovím na otázku jednoho z mužů, právě toho, který si sedl na přední sedadlo.
Zahledím se před sebe a čekám, až si Anette dá kufr do kufru auta a promluvím tichým, ledovým hlasem.
Nyní jedeme do našeho sídla. Budeme tam během půl hodinky.
Na nic dalšího nereaguji, jen čekám a vyloženě se těším, až tohle šaškování skončí.

Odjezd do sídla MG

Nakonec tedy všichni nastoupily a tři plná auta byla připravena k odjezdu. Zkontrolovala jsem zpětné zrcátko a nechala okýnko sjet dolů. Vytáhla jsem ruku a v jakési, vám pravděpodobně neznámé, jedno-dlaňové znakové řeči jsem něco řekla svým bodyguardům.
Odpovědí mi bylo dvojí pokývnutí hlavou.

Auta v jeden okamžik nastartovala, já zkontrolovala volnost cest a vyrazila jsem jako první v řadě pryč z letiště. Jeli jsme klidně, necelých 120km/h a cesta ubíhala rychle.
Projížděli jsme krásnou krajinou, zelenou přírodou a nakonec jsme projížděli lesem.
Po necelé půlhodince mlčenlivé cesty jsme dorazili k odbočce, od které vedla po dlouhé cestě krásná silnice.
Najeli jsme na ni a po dvou minutách jsme dojeli k velké bráně, před kterou všechna tři auta zastavila.
Já ze dveří vytáhla dálkový ovladač, díky kterému se brána po stisknutí tlačítka pomalu otevřela.
Projeli jsme, brána se zavřela a my pokračovali v příjemné cestě do sídla.

Po necelých pěti minutách, cesta se zdála být nekonečná, se nám nakonec před očima objevilo naše krásné sídlo.
odkaz (HP)
Na rozdíl od obrázku, ke schodům a také podél nich vedla silnice také. Nahoře na schodech stála má nádherná sestřička, jejíž rudé vlasy poletovali ve vlahém větříku a na tváři měla dokonale stejný výraz, jako já.
Také jsem si všimla, že sestra tam stojí bez bodyguardů, za což jsem jí hodlala pořádně vyčinit.
Tři auta znovu zastavila za sebou stejně jako na letišti a motory utichly ve stejnou chvíli.
Já urychleně, dřív než všichni, vystoupila z auta a mí dva bodyguardi udělali to samé. Postavili se vedle sebe krok za mnou a já okamžitě vyrazila Lin v ústrety. Vyběhla jsem schody a jemně jí políbila obě tváře.
Ahoj sestřičko.. Tak ti je vezu...
Otočím se, stojíc po boku své sestry a sleduji, jak vystupujete z aut a pravděpodobně si prohlížíte jak nás, tak naše rozlehlé sídlo.

Příjezd kolegů

Nedočkavě jsem přecházela po pokoji už připravená na jejich příjezd. Nedbala jsem na bodyguardy a vyběhla jsem ven a ladným krokem šelmy jsem se vydala na příjezdovou cestu. Okolo byla tma a po příjezdové cestě hořely louče , stejně tak na cestě k domu, která měla necelých 150 metrů.
Přišel za mnou náš someliér a na připravený stolek postavil sklenky a rozlil kvalitní sekt, poděkovala jsem pohledem a zapálila jsem si doutník.
Na tváři jsem měla spokojený i když ledový výraz, když mé oči zahlédly světla našich aut věděla jsem, že za několik málo chvil budou doma.
V duchu jsem si promítala jejich tváře a opakovala si jejich jména.

Auta přijela ke mě a jako na povel zastavila. Pokývala jsem uznale hlavou a nepatrně se usmála. Sestra ke mě vyběhla a políbila mě, byl to plnohodnotný polibek na tvář, né falesné líbání na plesech smetánky.
Ahoj sestřičko.. Tak ti je vezu...
Sevřu jí za ruku pevně a mé oči se zapíchnou do aut. Čekám, až všichni vystoupí. (Je jasné, že nikdo nezůstane sedět.)
A sejdu o jedno patro schodů níž snad následovaná svou sestrou.
Promluvím klidně a vyrovnaně.

Vítejte v Sídle organizace, jsem Lin vaše potencionální zaměstnavatelka. Byli jste vybráni náhodně, někteří to dostali příkazem.

Podívám se na Thomase a potom přejedu všechny pohledem.

Vystupte prosím se mnou po schodech, vezměte si sklenku a následujte mne do útrob našeho domu, který bude i váš. O zavazadla se nestarejte, prosím.

Postavím se na pravou stranu schodů a čekám až projdou okolo mne, abych jim podala ruku.

Vzhůru na cestu

Nakonec se tedy všichni usadíme, opozdilci ještě chytnou svůj "vlak" a nic nám nebrání vyrazit.
Jupí! Vzhůru za novou prací! Zaraduji se v nitru a pozoruji jak zbytek nasedá do aut. Už se fakt těším na odhalení naší nové práce. Dívám se ještě na nějaké to dění tam vpředu než mé přemýšlení přeruší burácení motoru. Jak krásnej zvuk krásnýho auta. Víc mě však potěší když se konečně dáme do pohybu k tomu sídlu tajemného MG. Taky doufám že nebudou nějak moc plný silnice.

Většinu cesty jsem zticha a dívám se na své okolí. Pozoruji rozmanitou, krásnou přírodu a sem tam se poohlédnu po našem řidiči. Pořád je to ten ne zrovna moc příjemnej chlápek. Bohužel.
Snažím se většinou přemýšlet co mě asi čeká až dorazíme a jaké to tam vlastně bude? Taky se snažím být zticha ale to bych nebyl já kdybych během cesty aspoň něco neprohodil. Zaměřil jsem se hlavně na pana řidiče kterému jsem začal klást spoustu dotazů. Například "Jaký to je pracovat s takovou krasavicí?" nebo "Kolik vám platí za hraní takovýho divadýlka na tvrďáka?" a taky ještě dotazy typu "Musí to bejt hrozně stereotypní nuda že jo? Nebo snad ne?" Nemohl jsem si vůbec pomoct. To napětí a nervozita tomu vůbec taky nepřidávali. A chtěl jsem jenom trochu uvolnit v autě atmosféru nic víc. Ale bude to asi trochu trvat než spolu budeme se všemi mluvit jako přátelé. No jo, pilný chvilky seznamování, to bude něco.
Když vjedeme do lesů tak si najdu aspoň krátkodobou zábavu. Počítám stromy. Debilní ale jak jednoduché, a zabaví to. Škoda že je to ale jen ta krátkodobá zábava. Když už mě z toho začnou tak bolet oči a hlava tak se jen pohodlněji usadím a zkouším si trochu odpočnout. Přeci jen mě ještě z toho zatraceného letadla nehezky trápí žaludek. Kudy ten pilot proboha letěl? Měli jsme jednu turbulenci za druhou. Divím se že jsem tam nehodil šavli.

Vůbec nevím kolik uběhlo času, nebo jestli jsem spal ale k vědomí jsem pořádně přišel až když s autem škubly brzdy. "To už jsme tu?" Vyhrknu rozespale. Porozhlédnu se po okolí a až když spatřím velkou bránu je mi to jasné. Bezva! Už jsme tady! Už jsme tady! Zas se normálně usadím, trochu se upravím a s úsměvem na rtech pozoruji jak míjíme bránu do toho tajemného sídla MG.
Víc než dost mě však překvapilo samotné sídlo. Byl to fakt krásný "domek". Ou, no tohle! To je jak sídlo Adamsovy rodiny! Napadne mě když to všechno vidím. Ale to to vidím teprve zvenčí. Jak to musí vypadat asi uvnitř?! "Proooboha, co nám asi chtějí dát za práci sakra?" Prohodím s úžasem jakmile vyskočím ven z auta. Zamířím si to ke kufru že si vyndám zavazadlo ale nechám to na později když zjistím že se na schodech nachází jakási rudovlasá krasavice. Jedna hezčí než druhá. A slyšel jsem správně? Sestry? Pomyslím si než se začnu věnovat její uvítací řeči.
No jo, Lin ... Lin ... jak to zas bylo na té pozvánce? Kdybych jen nebyl takový sklerotik. Jaká škoda že já jsem celkem tvrdej případ.

Když je proslov u konce vydám se, přesně jak říkala, za ní po schodech. "Drider Waninghem, moc mě těší." Představím se když si spolu potřeseme rukou a vezmu si ze stolku sklenku. Sice je mi jasné že jsem se zase představoval zbytečně ale jistota je jistota. Postavím se trochu stranou, vyčkávám na ostatní. Hej kámo! Tohle by mi Nick hnusně záviděl! Zakřením se nad touto myšlenkou a dívám se jak asi na své nové okolí reagují ostatní.

Cesta do neznáma, či spíše za novou prací

S hraným úsměvem na tváři se občas podívám na své kolegy, avšak s patrným odměřením. Nechci si hned někoho připustit k tělu, ale nechci vypadat jako nějaké semetrika, tudíž nejspíš zvolím roly kamarádky na oko, aby se neřeklo. Důležité je, aby byli schopní se mi svěřit. Od toho jsem vlastně tady, ale připustit si je úplně k tělu není zrovna to nejlepší a hlavně největší chybou psychologů, je si vzít jejich problémy na sebe. To většina dělá a potom si hledá psychologa z kolegů. Bohužel je tomu tak.
Povzechla jsem si, jelikož jsem se po náročné cestě cítila unaveně a pohlédla jsem raději z okna, do učí jsem si strčila sluchátka, která vedla z mého MP3 přehrávače, jež jsem měla schovaný v bundě, kdyby náhodou nastala ta krizová situace a ta podle mého názoru také nastala.
Kdyby na mně někdo promluvil, neslyšela bych ho, tím pádem bylo pro toho dotyčného se o cokoliv pokoušet zbytečné. Nechtěla jsem mluvit o nějakých zbytečnostech, když mi bylo jasné, že i slečně Nessie není do řeči a po pravdě ona je tou důležitou osobou.
Cesta s hudbou v uších plynula vážně rychle, když jsme dojeli na místo právě dohrála moje oblíbená písnička, ze které jsem měla jako vždycky smíšené pocity, protože si člověk nebyl hned jistý, co si od toho myslet. Teda samozřejmě, já v ní viděla psychologický podtext.
Nezbývalo mi nic jiného, než si sundat sluchátka a s přátelským úsměv na rtech, elegantně vystoupit.
Musím uznat, že dům byl velmi skvostný a velkolepý. Není se čemu divit, když se s určitou pravděpodobností jednalo o velmi bohaté dívky, jak je zjevné podle toho, že nám koupily letenky, mají vlastní řidiče a bodyguardy. Jen nad tím skvostem pokynu hlavou, kdybych neměla zábrany možná bych i hvízdla, ale tuším že toto dokaží někteří za mně. Moji pozornost však zaujal někdo jiný. Opět se jednalo o jednu ženu, krásnou ano velmi nádhernou ženu. Možná to vypadá, že stále střídám své přítelkyně, ale pravda to vůbec není. Jsem už dva roky sama, dva roky, které mně ničí. A proto se není čemu divit, že si přeji opět někoho najít, ale v tomto světě a při mé práci je to nejspíše nemožné.
Věnuji jí několi pohledů, a když si nakonec uvědomím, že by mohl někdo sledovat, raději odvrátím tvář a raději si vytáhnu své zavazadlo.
Sakra, proč se mi právě musí líbit ty nedostupné, ty které si mně za žádnou cenu nevšimnou, protože jsou obletovány chlapy. Holt holka máš to těžké. Co tak změnit pohlavý?.. Ani omylem, aby mi udělali to stejné co mé matce. To nikdy. s touto myšlenkou ladně projdu až ke dveřím, kde stojí ona kráska. Přátelsky se na ní usměji, však snažím se na svých očích nedat hned znát ty velké sympatie.
Velice mne těší, jsem Luiza, ani nevíte jak. pronesu, přitom se mi trošku chvěje hlas a v hlavě se mi ženou různé představy, které raději zmiňovat nebudu. Delší chvíli ji však držím za ruku a pohlédnu na ní, bohužel své city na uzdě neudržím a z mých očích by mohla leccos vyčíst. Když si uvědomím, možná z její reakce, co jsem provedla, raději sklopím oči a zmizím dovnitř za ostatními. Skleničku jsem si nevzala, protože nepiji alkohol.
No to se mi podařilo, hned první den. A co pravidlo- co není v domě, není pro mně? To mně ještě nenapadlo? Všechny jsou tak krásné, všechny jsou překrásné. Ale od toho mají chlapy, tak se sakra probuď do reality. A co tak si dát tu sklenku? opět se to žene myšlenkami, takže na chvíli se na mé tváři objeví zamračení a uvnitř mně ničí bolest z nenaplněné lásky.
Psycholožka s komplexama. Neprotiřečíš si? opět další myšlenka, která mně pomalu a jistě sráží na kolena. Ano, ano. Vždycky jsem se dokázala sama zničit. To nikdo nemusel udělat, já si působila bolest sama a hlavně tu psychickou. Nedívám se nějak po interiéru, i když vím že je krásný. Stojím kousek od dveří a tiše pozoruji naši zaměstnavatelku, spíše slečnu Lin.

Sídlo Organizace

Konečně vyrážíme. K prvnímu autu na poslední chvíli přiběhla ještě nějaká dívčina, pořádně na ni nevidím.. Modrovláska jí krátce něco vysvětlila, asi totéž, co nám, odezízat ze rtů neumím, a posadila ji k sobě do auta, takže můžeme jet.

Naše tři auta si to k sídlu hasí docela slušnou rychlostí. Ze svého místa spolujezdce vidím chlápkovi na palubní desku..
Sto dvacet? Slušné.. A to nás vezou se vší bagáží - kolik asi jeli směr letiště? ušklíbnu se. Se sluchátky na uších se v sedadle řádně uvelebím a ačkoliv koukám ven z okénka, moc krajinu nesleduji.
Proč "ochat" nad zelení a lesy? Centrum New Yorku je taky jedna velká džungle.. A lidi se jí jezdí kochat víc, než ven do polí..

Podle mého nejedeme ani půl hodiny, když auta náhle odbočí na vedlejší, ale dosti udržovanou silnici. Jako bych najednou v sedadle vyrostla. Narovnám se a koukám kolem..
Skoro bych řekla, že brzy budeme na místě..
To už zahlédnu bránu a auta zastaví, čekajíce, dokud se neotevře. Předpokládám, že ta modrovláska má ovladač.
Pípák, jak my slušně říkáme.. pousměju se. Beze spěchu vypnu muziku a "uklidím" sluchátka za krk.
Kabeláž místo řetízků.. Moderna..ušklíbnu se a sotva auto zastaví před domem a motory ztichnou, čiperně vyskočím. Kufr nechám kufrem, ten ještě chvíli počká, zatím sleduji dění na schodišti.
Sestry.. Pravděpodobně. pozoruji uvítací polibek. Rusovláska je ještě o kousek hezčí - a o kousek klidnější - než modrovláska.
Lin.. Lin De Elliane? Takže naše zaměstnavatelka.. Jo. vzpomenu si na jméno z letáčku, ale to už se rusovláska představí, scházejíc k nám dolů po schodech.
Následuje prohlídka domu.. zazubím se pro sebe, lámaje si krk ve snaze obhlédnout zpod schodiště celé průčelí.
Fajnové bydlení.. Že bude i naše? Takovej hangár bych brala..
Vystoupám nahoru po schodišti. Po chvilce sebepřemlouvání si vezmu i sklenku, abych neurazila - alkohol nijak nemusím. Dobré víno je dobré víno, ale jen někdy se hodí.. Pak přijdu na řadu s potřesením rukou.
"Také mne těší.. Jmenuji se Renata." ukloním se lehce zároveň s podáním ruky.

Odjezd z letiště

I když se zprvu zdá, že moje problémy nikoho nezajímají, přeci jen se z prvního auta vynoří jistá žena. Jako první věc mě na ní upoutají modré vlasy a to mi vyloudí jemňounký úsměv. Ne však posměšný, naopak, líbí se mi určitá dávka extravagance.
Její hlas je uklidňující, ale obličej tvrdý a nepřístupný. Trochu to ve mně působí zmatek, nejsem si jistá, co si o ní myslet. Můj dech je stále zrychlený, a tak raději ani neodpovídám, jen poslušně kývám. Podle jejích instrukcí dám své zavazadlo do kufru a usadím se do auta, kde už sedí i jiní. Moc si je neprohlížím, na to se příliš stydím. Raději jen složím ruce do klína, zavřu oči a snažím se zklidnit. I když už necítím svůj tep až ve spánku, začínám pociťovat, jak se mi klepou kolena.
Jen klid, jen klid...všechno jde vždy rychle ukončit.
Hovořím v mysli sama k sobě a vzpomenu si na své okno v bytě.

Oči mám zavřené celou cestu, ale cítím velmi dobře, že jedeme rychle. Možná i proto je raději neotvírám, protože bych se asi zbláznila strachy.
Nevím, jestli jsem na chvíli usnula, těžko říci, ale přijde mi, že cesta uběhla velmi rychle. Jakmile slyším, že motory utichly, oči opět otevřu. Naše modrovlasá řidička rychle vystupuje a postupně ji i my následujeme. Trochu rozlámeně se vykolébám z vozu a narovnání mi činí potíže. Nejde o to, že sedačky v autě by byly nepohodlné, ale spíš o to, že letadlo už mě dost zničilo a teď by mi spíše pomohla postel, než ježdění autem.

Ohlédnu se k domu a lehce překvapením pootevřu ústa.
Toto je snad sen...
Jistě bych podobný dům u takové ženy, jako je ta modrovlasá, nečekala. A nic na tom nepřidá nejspíš její sestra, jak soudím ze vzájemného polibku mezi modrovláskou a rudovláskou. Ale i když dům vypadá spíš jak z hororu, mně se líbí. Možná tím, že dokonale odpovídá mé náladě poslední doby.
Chvíli ještě postávám u auta, ale když se k nám rudovláska přiblíží, přistoupím i já blíže ke schodům. Vyslechnu si její jméno a ihned stisknu zmačkanou pozvánku, která je opět uschovaná v kapse kabátku.
To je ona, jejíž jméno tam stálo...
I ona působí chladně a nesmlouvavě, ale možná, že tak je to dobře. Víc v tom zatím číst nehodlám, na to jsem příliš unavená. Po vzoru ostatnícha podle pobídky Lin i já vystoupám po schodech, automaticky uchopím skleničku a poté se ocitnu přímo před ní. Zarazí mě její krása, ne snad, že bych si ji z dálky nevšimla, ale spíš z toho důvodu, že až nyní zblízka mě opravdu upoutala.

Podám ji svou ruku a trochu mdle ji stisknu, zatímco se téměř šeptem řeknu své jméno:
"Anette Meissen."
Poté poodstoupím, aby měli prostor i ostatní se s ní přivítat. Jakmile sama Lin vyrazí do domu, budu ji následovat, ale ne nijak velmi blízko ní. Jen tiše zpovzdálí vše sledovat.

Sídlo MG

Už jsme se chystali k odjezdu, když slečna, která se nám představila jako Nessie, vystoupila z auta a někam šla.

Další čekaní.

Pomyslel jsem si zklamaně.

Naštěstí to netrvalo dlouho a vyrazili jsme, mezitím si přisedla ještě jedna slečna.
Jelikož jsem si všechny své věci nechal v kufru a v tašce a lidé v tomto autě, také nebyli nějak zvlášť komunikativní, tak mi nezbylo nic jiného než pozorovat okolní krajinu a to zrovna zábavné nebylo.
Sice byla celkem pěkná, ale byl jsem rád, když jsme poklidným tempem dojeli na cílové místo.
Když jsem spatřil sídlo, tak jsem byl uchvácen. Tímhle se mohli v Itálii pyšnit jen někteří velmi, ale velmi bohatí lidé a ne dvě mladé slečny.
Jen co vystoupila Nessie, tak jsem udělal totéž. Když jsem zaregistroval, tu krásnou slečnu u onoho sídla, počkal jsem, až nám řekne uvítací řeč, šel jsem k ní, potřásl si s ní rukou a řekl

"Giuseppe Salvatore, těší mě."

Přitom jsem se usmál. Poté jsem pokračoval ke stolu, kde jsem si vzal sklenku a čekal až budeme pokračovat, nejspíš v prohlídce a ubytování.

Sakra, pomalu začínám být rád, že mě z té univerzity vykopli.

Sídlo - Vysvětlení? Ne... jen další otázky

Cesta ubíhala celkem poklidně… okolí se kolem nás míhalo a snad ve spojení s časovým posunem jsem se cítila jako moucha v mučivých vedrech – tedy naprosto bez života.
Možná snad jen proto, že osazenstvo našeho auta s bodyguardem té modrovlasé slečny bylo tiché jako při černé hodince mám čas vzpomínat na to co jsem nechala za sebou – na svou práci, byt, Alima, tu překrásnou scenérii pyramid za plného úplňku – mno trochu romantiky ne? Pohled se zamlžil věcmi dávno minulými, které zůstaly v mé mysli pouze jako odrazy na zrcadlící se hladině jezera zážitků.

A tak jsem byla celkem převapena poté co jsme zastavili před rozlehlým sídlem… možná bych i hvízdla nebo jinak projevila nadšení ale únava a život mezi starověkými památkovými velikány jednoho naučí necivět s otevřenou papulou.

Ovšem… jaká sestra, taková i druhá… kdo by čekal, že budou tak rozdílné vzhledem? Možná… ale uvítací řeč mě trochu minula… přec jen vzpomínky jsou vzpomínkami ale to jak občas naruší vnímání prostoru je opravdu hrozné. Po vystoupení z auta si jen vytáhnu své kufry a sleduji tu dívku, která se na letišti představila jako Luiza.
Ty pohledy jsou možná trochu přehnané… … napadne mne pobaveně. Aby se tu nezakoukala do celého osazenstva. Jedna věc mne ovšem opravdu upoutá. Potencionální zaměstnavatelka? Proč?

Nechci být příliš horlivá – tato vlastnost mi nikdy nebyla blízká a tak jen způsobně počkám až několik nových kolegů učiní pokyny slečny Lin. A pak se snad pomalým krokem, při kterém se snažím do svého obličeje vehnat trochu zájmu a oživit unavený pohled i já vystoupím několik schodů a podám ruku potencionální zaměstnavatelce. Bylo by to přece ignorování gesta a podrývání autority no ne?

Těší mě. Jmenuji se Leyla Al-Ariš. Jen doufám, že známky únavy nejsou tak patrné… vezmu si tedy skleničku s pitím a učiním několik kroků dovnitř, kde se jen tak rozhlížím a čekám než sem přijdou i ostatní.

Cesta autem, příjezd do vily rodiny De Elliane

Příliš, tedy vůbec se nevyptávám víc na cestu, on řičit nevypadá, že by nám něco chtěl (a nebo směl) říci.
Tři auta se odlepí od okraje cesty a zamíří jedno za druhým do místního provozu.
Pohodněji se zabořím do sedadla a zavřu oči.
Na jednu stranu se mi chtělo spát, na druhou stranu něco uvnitř bylo zvědavé na to, co se bude dít.
Po deseti minutách mi tohle poklimbávání začne tak trochu lézt na nervy.
Otevřu oči, rozhlédnu se po lidech v prostoru auta, a pak můj pohled zamíří ven z okna. Opustili jsme zašedlou městskou zástavbu a vjeli do (dá-li se tak říct) do venkovské krajiny.
Něco takového jsem viděla naposledy....nikdy. Byla jsem zvyklá na kanadskou floru, či holandskou zeleň, nicméně jihoamerický venkov byl rozhodně o něčem jiném.
Ale já tady nejsem na žádném poznávacím zájezdě, tedy zatím to tak rozhodně nevypadá.
Najednou se uprostřed lesní cesty vyloupla vysoká železná brána, kterou jsme pak projeli na soukromý pozemek té modrovlasé holčiny.
Příjezdové cestě vévodil obrovský dům, připomínající některý z francouzských zámků na Loiře – tedy aspoň zvenčí a rozhodně mi vrtalo hlavou, jak asi bude vypadat vevnitř v porovnání s divokou povahou naší "zaměstnavatelky", kterou už stačila dát najevo.
Pak si všimnu, že na vrcholku venkovního schodiště někdo stojí. Zaměřila jsem svou pozornost na tuto postavu – a z té se vyklubala další mladá žena, tentokrát s krvavě rudými vlasy.

Všechna auta pomalu zastavovala. Vystoupila jsem zadními dveřmi a rozhlédla se kolem.
Obě mladé ženy se velmi přátelsky ba přímo sestersky (jak příhodné) přivítaly, a poté ta nová pronesla pár slov, při kterých jsem se zamračila.
Tedy hlavně při poslední větě.
"Vybráni a nebo vám byl úkol přidělen příkazem? Kam teda spadám já? Copak někdo u nás na büru o tomhle?" problesklo mi hlavou a já si vybavila naprosto tichý mobil.

Zamrkala jsem a má tvář se zase rozjasnila. Tohle si vyřeším, až skončí tohle úvodní představení.
Vystoupám po schodech k rusovlásce, pevně jí stisknu ruku.
"Danielle Day, k vašim službám, dá-li se tomu tak říct," pronesu a vydám se k ostatním, kteří mě s představením předběhli.
Převzala jsem sklenici se sektem a vyčkávala, co bude dál.

Příjezd do sídla MG

Takže nakonec já i můj osobní dozorce nastoupíme do auta, které nám bylo určeno a já roztáhnu kolena tak, aby mi bylo pohodlně.
Celou cestu propichuji očima stromy venku, nebo kolena dozorce sedícího naproti mně. O nikoho jiného pohledem nezavadím, ač občasná chuť by byla.
Jak dlouho jsem si nesáhl na ženu?
V puse se mi při pohledu na tu roztomilou myšku sedící kousek ode mne začnou sbíhat sliny.
Avšak můj dozorce si všimne, jak civím a jedním poklepáním obušku o mé koleno mi dá jasně najevo, že se mám raději koukat z okýnka...

Cesta ubíhala snad pomaleji než práce v lochu. I když tady alespoň nehrozila rána obuškem, za což jsem byl rád.
Já mlčel, dozorce mlčel, civěli jsme na sebe.

Avšak nakonec, když už jsem měl vážné podezření, že cesta je nekonečná, auta začala zpomalovat a nakonec naše procesí zastavilo před velkou,železnou branou.
Ale moc dlouho jsme se neohřáli a už jsme pokračovali v cestě. Avšak nejeli jsme moc dlouho.
Zrovna jsem náhodou koukal předním sklem na cestu, když jsem uviděl ten palác.
Hmm..Anglický styl... Pěkné..
Pomyslel jsem si a nezapomněl jsem si vzpomenout na kobky, ve kterých jsme v lochu byli.
Tak tady se mi bude líbit..

Zastavili jsme, všichni včetně mě vystoupili z aut a já, čekajíc na dozorce, který šel pro můj kufr, jsem zapíchl pohled na další kočku.
Byla na rozdíl od modrovlasé krásky červenovlasá, ale kráska to byla snad ještě větší.
Olízl jsem si rty, ale to už se ty dvě políbili na tvář, mou myslí se prohnaly nechutně zvrhlé myšlenky, které jsem rychle zahnal-ze strachu, abych nezačal mít Problém- a otočil jsem se na dozorce, který konečně vyprostil mou tašku a vracel se ke mě ve chvíli, kdy na mě při monologu modrovláska stočila pohled, čehož jsem si tím pádem nevšiml.
Stoupl si mi po boku, chytl mě a jedno rámě, jelikož jsem měl stále ruce nepohodlně spoutané za zády a jako jednoho z posledních mě odváděl za slečnami na schody.

Když jsme vystoupali nahoru k nim, pohlédl jsem na červenovlásku trochu kajícně.
Dobrý den. Jsem Thomas Bowle, což jistě sama víte, madam.
Usmál jsem se a můj dokonale sametový hlas, který jsem uměl navodit, zaskočil i dozorce, který se na mne otočil.
Přitom, kdy jsem mluvil o tom, že to jistě ví, jsem zachřestil pouty, kterými jsem měl za zády spoutané ruce a mrkl na svůj rozkošný, oranžový mundůr.
A myslím, že budu muset sklenku odmítnout..
Dodal jsem ještě, věnoval jsem jí jeden velice hluboký a přímí pohled do očí, na modrovlásku jsem ze slušnost kývl a poté mě dozorce, stejně jako já pokyvující hlavou, odvedl nahoru na schody.
Tak...A teď se bude dít co? Rád bych se zbavil toho vohejhuly, co ho furt tahám s sebou jako kouli u nohy... Grrr....
Pomyslel jsem si, zatímco mi dozorce věnoval jeden ze svých výhružných, němých pohledů.

Cesta do sídla a v sídle

Do auta k bodyguardovi si přisednou ještě dvě ženy, které moc nevnímám. Konečně se rozjedeme a můj pohled se stočí k okénku na mé straně. Tiše sleduji ubíhající cestu, dokud neusnu.

Probudím se, až když auto zastaví a nás "vyženou" z aut. Před sídlem na schodech stála jakási žena, která nás hned po vystoupení z aut uvítala.
Lidí jako smetí odfrknu si a vyslechnu si její uvítání.
Tak ty jsi ta Lin zamyslím se a opět si spojím její obličej s jménem a uložím si je hluboko do paměti. Ukončí uvítací řeč a vyzve nás, abychom jí následovali do sídla.
O zavazadla se nestarat? No to čekej, děvenko. Svýho miláčka tu nenechám zamračím se a obejdu auto ke kufru. Nějak nevnímám bodyguardy (pokud se mě snaží zastavit) a otevřu kufr auta. Hlasitě zavrčím, když uvidím, v jakém je kufr rozpoložení.
Jasně znovu zavrčím a vytáhnu si svou hračku.
Ahoj krásko pohladím obal na zbraň a vydám se za ostatními.

Sklenku? Jen jednu? No co, stejně mi alkohol nic nedělá pokrčím rameny, urovnám si zbraň v pouzdru na zádech a vezmu si sklenku. Pak přijde řada s podávání rukou i na mě.
"Admer" řeknu tiše a potřesu si rukou s Lin. Pomalu se začínám cítit nesvůj, mezi tolika neznámými lidmi, ale to za chvilku přejde.

Přešlo a já se konečně začal rozhlížet po domě.
Zajímavé, hodně zajímavé objeví se mi na tváři výraz uznání, při pohledu na interiér sídla.
Takže tady budeme bydlet, jo? No proč ne pousměju se a pokračuji v prohlídce.

Cesta do sídla a sídlo samotné

Slečinka mi odpoví jednou větou a potom se soustředí na jízdu. Jelikož sám nemám rád, když mi někdo mluví do řízení, radši se snažím pamatovat si cestu, ačkoliv to není vůbec jednoduché.
Při jízdě mě rozčiluje to strašlivé ticho.
Chtělo by to nějakou muziku pomyslím si a vrátím se ke své oblíbené činnosti, koukání z okna.

Po nějaké době dojedeme do nádherně vypadajícího staroanglického domu.
Když ho spatřím, potichu hvízdnu.
Tyjo, tak tomu říkám barák potichu utrousím.
Z domu vyjde žena s rudými vlasy.
"Vítejte v Sídle organizace, jsem Lin vaše potencionální zaměstnavatelka. Byli jste vybráni náhodně, někteří to dostali příkazem." řekne a její oči se na mě na okamih zastaví.
Pod tím pohledem jako by se skrýval ten nejdokonalejší sken. Po zádech mi přeběhne mráz, naštěstí se její oči ihned soustředí na dalšího z nás.
Tyvole, bejt tu mříže, přijdu si jako zpátky v lochu ušklíbnu se a poočku sleduji modrovlásku.
Z mého přemýšlení mě vytrhne hlas rudovlásky: "Vystupte prosím se mnou po schodech, vezměte si sklenku a následujte mne do útrob našeho domu, který bude i váš. O zavazadla se nestarejte, prosím.
Projdu kolem rudovlásky, podám jí ruku, křivě se na ni usměju, vyjdu do patra, kde si ze stolku vezmu sklenku a rozhlížím se.

Seznamování

Se všemi jsem si podala ruku a přivítala je na Taře, mém a sestřině domově. Dávala jsem si dohromady jména první domy.

Drider- tichý,policista-disciplína, maličko zbrklí
Luiza-snaživá, psycholožka-vybudování si důvěry, přehnané reakce
Renata- profesionální,tanečnice-ohebnost, kritizuje vše
Anette- výjimečná,houslistka-preciznost, sebepoškozování
Giuseppe-nadšený, student-tvárná povaha, egocentrik
Leyla- vyrovnaná, právnička- smysl pro spravedlnost, neprůbojnost
Danielle- schopná, IT technik- spolupráce, zvědavost
Thomas- silný, rváč-špinavá práce, agresivita
J.L- inteligentní, voják-dril, chladný
William-vtipálek, profesionální zápasník- smysl pro fairplay,cynik

Dokončím si přiřazování tváří a povah, co jsem zjistila z jejich složek, které teď Shadow převáděl do elektronické podoby, aby se nikde neválely. Když se u mě zastavil Thomas s doprovodem, sjela jsem Flewoie velmi ledovým pohledem a stejně tak ledovým hlasem, který se mu zapíchl do hlavy a drtil mu mozek, jsem promluvila.

Co to má být, proč nemá na sobě civil a proč jsou nutná ta pouta? Sundejte je! Snad jsem vám poslala náramek, který mu máte dát, zajímalo by mě kde je, jestli se ztratil, Shadow vám moc poděkuje.

Poslední větu řeknu s jasným tónem ironie v hlase. Jeho věznitel poslechl, sundal mu pouta a já mu rukou naznačila, ať vypadne, že už tu není potřeba.
Počkala jsem, až všichni dojdou do domu, Nessie mě následovala (snad) jen kousek k domu, měla svůj program a mě teď čekala administrace a vysvětlení, proč jsou zde. Před francouzskými dveřmi vedoucími do obývacího pokoje, jsem ji objala, políbila na tvář a popřála jí dobrou zábavu. Protože jsem věděla, že mě čeká zodpovídání mnoha otázek.
Vstoupila jsem francouzskými dveřmi do obýváku a pokynu všem, aby šli za mnou do jídelny kde je rozhodně více místa k sezení. Posadím se do čela a nechám je, aby se posadili tak jak sami chtějí.

odkaz

Jídelna

Ještě jednou dobrý večer, prosím posaďte se, vyřídíme nějaké formality a potom už vás nechám ubytovat se a dopřeji vám komfort vašeho domova. Dům je označen na modré a červené zóny, modrá zóna je ta, ve které se můžete volně pohybovat, bazén, zahrada, vaše pokoje a celé spodní patro, kromě mé pracovny. Máte k dispozici i střelnici, jen prosím neopouštějte areál domu. Červené zóny jsou naše pokoje, levé křídlo a suterén, do těchto míst se dostanete až po prověrkách. Budu velmi ráda, když zavoláte vašim blízkým a do zaměstnání, že se nějaký čas zdržíte v našem domě, Zajisté nikdo zde není násilím, jen některé jsem si vyžádala.

Podívám se na Thomase s náznakem úsměvu, který jak se objevil tak rychle zmizí. Nechci působit nijak falešně či přeslazeně, proto volím ledový výraz na tváři a klidný tón hlasu. Dám si neposedný pramen vlasů za ucho a pohodlně se opřu o židli.

Organizace Mg má velice dlouhou tradici, naše nejstarší sestra ji společně s mou matkou vedla 23 let a po 23ti letech jsem ji převzala já a má sestra. Zabýváme se řešením někdy velmi složitých případů, což se týká hlavně únosu nebo pohřešování osob. Proto třeba zde máme psycholožku a nebo také právničku, jsou zde také muži a ženy ze státního sektoru a i ti kteří mají temnější minulost, prosím, snažte se spolu vycházet, akce jsou nebezpečné a nechci, aby někdo zařval, kvůli směšné hádce, nebo jakémukoliv jinému nedorozumění.

Je poznat, že na mém hlase je něco zkroušeného a maličko je v mém hlase znát i bolest, né všichni jí asi zachytily. (předpokládám, že Luiza jako zkušená psycholožka zachytila)

Jistě budete po cestě unaveni, je pro vás připraveno malé občerstvení a potom vás moji lidé odvedou do vašich pokojů. Slečno Anette, prosím, zastavte se zítra, někdy po snídani u mě v kanceláři zde v přízemí, musíme probrat nějaké detaily. Ostatní mají volný den.

Zvednu se ze židle a zastrčím ji způsobně ke stolu, omluvně kývnu rameny a jemným pokynutím prstů na Eriku, která je zde hospodářka, jí naznačím, aby nosila na stůl. Jako předkrm je klasika, šunkové rolky plněné krémem, hlavní chod je argentinská svíčková s grilovanou zeleninou a jako desert je čokoládová pěna, k pití je červené víno nebo velký výběr nealka.

Prosím omluvte mne, ale jsem unavena.

Kývnu hlavou směrem k zúčastněným a vydám se nahoru do svého pokoje, kde rychle proběhnu sprchou, obléknu si černou bavlněnou noční košili a hodím flopa do postele, sáhnu po knize a nejsem schopná ji otevřít, ihned mi padne s unavenou rukou dolů, přetočím se na bok a spím do té doby, než mi zazvoní budík.

Ráno

Vzbudila jsem se jako obvykle v 5:00 a potom jen chvilku polehávala v posteli, po chvilce jsem vstala a okolo těla si obmotala župan a šla jsem zkontrolovat poštu na notebooku, který jsem měla na psacím stole. Intranetem jsem napsala Nessie i Shadoowi zprávu, ve které stálo.

Okolo 13:00 sraz v mé kanceláři.

Spáchala jsem ranní hygienu, převlékla se a odešla si udělat něco k snídani, potom jsem si zapla v obýváku televizi a sledovala nějakou stupidní telenovelu, potom jsem bez zájmu přepínala programy, aniž bych našla něco zajímavého,nudila jsem se, zatím nikdo nebyl vzhůru. Vzala jsem do ruky svou oblíbenou knihu a četla jsem si, bylo zvláštní, že i Drákula mě uspával. Vzbudila jsem se po osmé, ihned jsem zamířila do pracovny, co kdyby tam na mě čekala slečna Meissen .

(Mé oblečení: odkaz)

Rodinné sídlo de Elliane

Po potřesení rukou a důkladném pohledu od ...Lin...jsme se všichni začali stavět pomalu jak vojáci na porážku. To je jediné přirovnání, co mě v tuhle chvíli a pro tuto situaci napadne.
Možná by nás už vzala do domu, když ještě předvede docela ostrou scénu, zbaví jednoho z nás pout a vyhodí jeho ozbrojený doprovod.
"Ta ženská má buď silnej žaludek a nebo dokonalý sledovací systém, kterému bezmezně věří," pomyslím si v duchu, ale nahlas nic neříkám, přesto si v duchu udělám mentální poznámku "dávej si pozor holka".

Když už jsme si s majitelkou potřásli rukou úplně všichni, pokyne nám a zavede do domu.
Zatím se velká okružní jízda nekoná, jen nás zavede do jídelny.
Přejedu očima po stole a židlích, které jsou natěsnány jedna vedle druhý.
"Koukám, že nám moc osobního prostoru neposkytují," bleskne mi hlavou při pohledu na uspořádání.
Přesto se usadím na jednu z nejbližších židlí, snažím se zabrat co nejméně místa a poté začíná trochu komplexnější představení, toho proč jsme tady.
Jako první přichází informace k ubytování, domu, popis kam smíme a nesmíme, doplněná požadavkem, abychom se ozvali domů a nahlásili, že se nám pobyt prodlouží na neurčitě dlouhou dobu.
Kdyby bylo dopoledne, tak zavolám do kanceláře Stacy a poprosím jí, aby vedení mou informaci předala. Je to moje přítelkyně a spolupracovnice – sedíme spolu v kaneláři přes stůl a navzájem si vypomáháme. Bohužel to bude muset být napřímo.
Dále už moje myšlenky ani nedojdou, protože je řada na představení organizace, její cíl a vlastně se začíná rýsovat i vysvětlení, proč jsme tady.

A najednou všechno, jak to rychle začalo, zase končí. Majitelka agentury nás opouští a zbytek dne je podle jejích slov na nás.
Takže volnej večer. Tak to se mi už dlouho nepřihodilo.
Večeře je vynikající, pro mě velice příjemná změna po všech těch rychlých jídlech v práci a doma, sestávající hlavně ze salátů a sem tam nějakého jídla na donášku. Domácí kuchyni jsem neměla už od té doby, co jsem odešla z domova na vysokou.
Sotva jsem odložila příbor, už mi odnášejí prázný talíř a já tak trochu žasnu nad organizací tohoto místa.

Zvednu se ze své židle, opatrně, abych do nikoho nevrazila a rozhodnu se najít svoji ložnici. Naštěstí to není příliš těžké a já za pár okamžiků stojím v místnosti, která se doslova topí v nádherně zelené barvě.
Moje zavazadla sem už stihli přenést, takže se rozhodnu s telefonátem ještě vyčkat a dát si nejprve sprchu po dni stráveném v letadle, a pak při cestě v autě sem.
Sprcha byla sice krátká, ale osvěžující a já popravdě začínám mít velice dobrou náladu. Kostýmek, ve kterém jsem přijela trochu vykartáčuju a pověsím na ramínko do skříně. Na večer zvolím něco víc pohodlnějšího a vhodnějšího pro tuhle situace. Džíny a bílá halenka je podle mého pro teď ta naprosto správná kombinace.

odkaz

Poté se usadím na postel, chvíli uvažuju nad tím, co řeknu a vytočím číslo na informace.
Kdyby to bylo do práce, vymačkala bych telefon i poslepu.
"Dobrý večer, potřebovala bych najít a spojit jedno telefonní číslo. Jeff Dalton, Langley, Virginia, Spojené státy."
Spojovatelka se mnou ještě probere pár doplňujících otázek, pak číslo najde a přepojí.
"Ahoj, Jeffe, tady je Danielle," vyhrkla jsem do telefonu, když se představil.
Následovalo pár zdvořilostních vět, o tom, jak si užívám dovolené, co zařizování té důležité záležitosti, když jsem začala tušit, že už budu muset s pravdou ven, tedy aspoň částečně.
"Podívej, veškeré to zařizování se pravděpodobně protáhne na dobu neurčitou, nevím přesně jak dlouho. Vím, že to asi není správné, hlásit ti to po telefonu, ale jinak to prostě nejde. Určitě se ozvu, jak budu vědět něco víc.
Chvíli mlčel.
"Udělám, co budu moct, ale pokud se vedení rozhodne, že tě vyrazí, ani já tomu nebudu moct zabránit."
Tohle jsem moc dobře věděla. Jeffovi jsem poděkovala a zavěsila.
Byla jsem ráda, že je tohle všechno za mnou. A potřebovala jsem všechno jít vydýchat, pročistit hlavu.
Vyšla jsem z pokoje, pak před dům a pomalu kráčela po cestě v udržovaném trávníku. Večer byl pěkný, naštěstí ne moc teplý a já za tohle všechno byla vděčná.

Náš nový domov


Tak a je to tady. Nebo ještě ne. Teď bude asi co? Dáme prohlídku nemovitosti? Přemýšlím v nitru hrajíc si se sklenkou sektu který do sebe následně obrátím. A po malé scénce s vězněm a věznitelem se otočím a zamířím si to ke dveřím onoho krásného sídla. V mysli mi ale přesto utkvěl výraz kterým Lin toho chlápka od ostrahy sjela. To vypadá že tady se s náma asi moc mazlit nebudou kámo. Napadne mě a neubráním se mírně pobavenému smíchu. Ale co může být horšího. Vzpomínám si na svůj policejní výcvik, to bylo páni peklo.

Když konečně skončí veškerá ta venkovní seznamka následuji majitelku, teda spíš šéfku, do útrob velkého sídla. Čekal jsem tak trochu že bude nějaká bližší prohlídka ale za cestu do jídelny jsem taky moc vděčný. Ihned se mi na mysl vybaví obrovské množství různých gurmánských pokrmů což mě taky přivedlo k otázce jestli si tady taky potrpí na dodržování zásad u stolu. Používat tuhle lžíci na tohle, tamtu zase na támhleto. Pokud ano tak jsem jasný adept na vyhazov. Ale raději to v mém vlastním zájmu teď nebudu rozebírat.
Usadím se na nejbližší volné místo. Rukama pohladím stůl a přejedu pohledem po všem co se na něm nachází. Hmmm moc luxusní. Pomyslím než začne detailnější proslov. Konečně se dozvídáme co se vlastně děje.
Zajímavou informací je pro mě hlavně rozdělení domu na červené a modré zóny. No bezva. Zejtra už si to zase nebudu pamatovat, co je to ta modrá a červená zóna. Poté mě ale zrovna moc nepotěší požadavek abychom zavolali svým blízkým kvůli prodlouženému pobytu zde. Vlastně ani nevím co mě na tom tak překvapilo, s tímhle jsem přeci počítal. Spíš mě ale děsí jak to asi vezme Nick. Já vím že má teď opravdu strašnou radost z toho co jsem mu doma zanechal za vzkaz.
Pozorně poslouchám hlavně u části kde nám Lin vysvětluje co nás tady bude čekat za práci. To je pro mě snad nejlepší novinka kterou jsem tady dneska slyšel. "Tomu se říká perfektní a smysluplná práce." Prohodím radostně jen tak pro sebe. Vždycky jsem chtěl pomáhat lidem v nějakém větším smyslu a teď se mi naskytla perfektní možnost toho využít.

A když je nám konečně všechno důležité sděleno moje oči se rozzáří nad nadcházející slavnostní hostinou. Jsem tak rád že zas dostanu do žaludku něco normálního co chutná jako jídlo. A vskutku že skvělého jídla bylo dost. Mezitím jsem taky přemýšlel jak obrovské mají asi tyto dvě sestry vlastnictví. Počítám že nějaká ta miliarda to zřejmě bude. Když mají i vlastní sluhy a služky. Jo ty musí mít život. Vsadím se že si dokonce bankovkama zapalujou doutníky. Napadne mě než konečně můj břich ohlásí že má již dost. Počkám než mi odnesou prázdné talíře a pak si ještě jednou prohlédnu okolní osazenstvo. "Tak teda doufám že se moc nenávidět nebudeme." Prohodím se smíchem a vstanu od stolu. "Prozatím se loučím." Nechám se někým odvést ke svému pokoji a už se náramně těším až si chvilku odpočnu.

A vskutku že z mého pokoje mi spadla čelist. "Hoho děláte si srandu? Takovej luxus si snad ani nezasloužím, proboha." Rozesměju se a hezky si ho celý projdu. Ta zelená se mi tady opravdu líbí. A ten krásný výhled z oken. Dokonce už sem dotáhli i můj kufr. "Ha há. Perfektní. Tady se mi bude krásně bydlet. Fakt že jo." Prohodím a otevřu dokořán jedno z oken. Poté skočím na prohlídku koupelny kde se rovnou i pořádně vysprchuju. Potom se vrhnu na zabydlování. Naskládám věci do skříní a šuplíků, trochu si upravím hromadu sošek které mám všude po pokoji... A když je hotovo posadím se na postel a nasávám čerstvý vzduch který sem proudí otevřeným oknem. "Ajo, já zapomněl." Plesknu se do hlavy a spěšně hledám mobil. Chvilku se na něj nejistě dívám než vytočím Nickovo číslo.
"Zdar Nicku, to jsem zase já Drider. Hele kámo asi se tady nějakou dobu zdržím. Ta práce co mi tu nabízí je fakt velká ryba a já jí nechci nechat uplavat." Chvilka ticha. "Hej brácho, dávej tam na sebe pozor a zkus to nějak vysvětlit i šéfovi. Ať mi dá klidně i padáka. A nebo počkej, radši ne. Prostě mě z toho nějak vykecej, věřím ti. Prozatím zdar, Drider." Skončím hovor a úlevně si oddechnu. Jo ten z toho bude radostí skákat až si to poslechne.
Když se ujistím že už se asi nic zajímavějšího dít nebude zavřu zas okno a jdu si lehnout. Už toho mám dneska plný kecky.

Nový domov?

Trochu křečovitě svírám sklenku a občas opatrně usrknu, zatímco sleduji ostatní, jak se s naší novou zaměstnankyní vítají. Zrovna polykám další lok, když se však leknutím lehce zakuckám. To práve Lin pěkně sjela dozorce jednoho z mých nejspíš budoucích kolegů.
Páni, člověk by to do ní rozhodně neřekl, ale pořádek si umí zjednat.
Uznale na ni pohlédnu, zatímco se snažím utlumit nutkání rozkašlat se. Podaří se mi to, ale raději sklopím oči, protože se cítím za svůj projev trapně. Ovšem v reálu si toho stěží někdo všiml.

Jakmile se ostatní začnou pohybovat, zvednu opět oči a sleduji, co se děje.
Aha, konec vítání, jdeme dále.
Následuji ostatní a dívám se kolem sebe s lehkým překvapením ve tváři.
Velká změna proti mému mrňavému bytu. Pěkné, bohaté, jaké pak jsou asi opravdu?
Přemýšlím jak o domu, tak o jeho majitelkách. Když vejdeme do jídelny, překvapí mě trochu její stísněný ráz o proti ostatnímu zařízení. Když se Lin posadí, vyhledám i já volné místo, které bude dost daleko od ní, ale ne naproti ní. Nejde o to, že by mi byla nepříjemná, ale spíš o neurčitý ostych a obranu zároveň.
Posadím se, pohodlně se opřu o opěradlo a složím ruce do klína. Hlavu mám sklopenou, ale uši nastražené na to, co se bude říkat. A brzy se dočkám.

Střelnici? Na co bych potřebovala střelnici?
Jsem trochu zděšená, ale snažím se na sobě nedat nic zdát. Naslouchám dále, protože Lin ještě zdaleka nekončí. Nyní už i zdvihnu svoji hlavu a obrátím svůj pohled se zájmem přímo na ni.
Únosy? To zní jakobych byla u nějakého odvětí bezpečnosti...nebo snad detektivové? Ale co tu dělám já? Se zbraněni neumím, k sakru, vždyť jsem jen hrála v orchestru, tak to jsem tu asi špatně...
Vlna nejistoty mě nutí se různě ošívat na židli, až mám nutkání vstát. Proto si vůbec nevšimnu jisté hořkosti v hlase naší zaměstnavatelky. Už už se chystám, že vše uvedu na pravou míru, že se museli splést a že sem jistě nepatřím, když Lin znovu promluví.
Věnuji jí opravdu nechápavý pohled, ale toho ona nedbá.
Ano, to bude potřeba domluvit pár podrobností, ale viděla bych to spíš na větší věci. Možná mi sama chce říci, že sem nepatřím. Třeba mě chce ušetřit trapáku před ostatními, to je celkem milé.
Z tohoto důvodu se na Lin příjemně usměji, jen co mi to jde, a kývnu hlavou na souhlas.

Poté se už Lin rozloučí a nám začnou nosit jídlo. Trochu si nejsem jistá, jestli budu umět správně stolovat. Nejsem žádné prase, ale také jsem nechodila tam, kde jsou třeba tři vidličky. Jak se ale zdá, nikdo to tu nebude příliš řešit.
Druhým mým problémem je, že toho zrovna moc nenajím. Proto se ani nedotknu předkrmu, jen upíjím minerální vody. Ze svíčkové jen sezobám zeleninu a až dezert můj žaludek polichotí. Sladké mi dělá dobře na nervy, proto jsem se jím živila poslední rok téměř neustále. Ale stejně se to na mé postavě nepodepsalo, ba naopak. Víno si nedávám, mám své zkušenosti, jak vypadám v opilosti.
A dnes si to vážně nechci zkazit.

Pokud bude u stolu probíhat nějaká konverzace, tak se ani nebudu zapojovat. Chvílema jsem totiž trochu mimo, v myšlenkách se toulám ve svých vzpomínkách, takže se jen nepřítomně usmívám. Když dovečeříme, někteří z nás se začnou zvedat od stolu. I já se nezdržuji, cítím únavu a také chci být sama.
Už mi tato bohatá společnost stačila, teď chci mít zase klid sama pro sebe.
Vstanu a pečlivě zastrčím židli zpět ke stolu. Poté s tichým
"Dobrou noc."
odcházím ven z jídelny a podle rady sloužících se dostanu do svého pokoje.

V pokoji

Když se octnu ve dveřích svého pokoje, už svůj údiv neskrývám. Vejdu dovnitř, opatrně se rozhlížím s otevřenými ústy a s převapeným pohledem, jakobych měla pocit, že to všechno může zase zmizet.
To je krása, opravdu krása. Kdyby mě tady nechali a už nikdy mě odsud nebrali pryč, tak tady zůstanu a slíbím jim, jim všem, že už nic neprovedu...
V duchu se dušuji, což by měli slyšet někteří psychologové, ke kterým mě zprvu v orchestru chtěli posílat, dokud mi nedali vyhazov.
Posadím se na postel a všimnu si i televize se zvláštními tlačítky. Nikdy mě však stroje nelákaly, a proto ji nechám být. Raději se věnuji svým zavazadlům, která jsou tu už také.
Vybalím si to nejpotřebnější, ale moc to nepřeháním.
Co když mi zítra Lin řekne, že se zase můžu sbalit? Je to více než pravděpodobné.
Je mi z toho pomyšlení na nic. Mám dojem, že stále něco ztrácím, ale chci také jednou získávat. Abych přišla na jiné myšlenky, zajdu do koupelny, kde se osprchuji, rozčešu své neposedné vlasy a v černém tričku s dlouhými rukávy a v bílých kraťáscích, které jen zdůrazňuji přehnanou štíhlost mých noh se vrátím zpět do pokoje.

Chvíli jen sedím v tureckém sedu na posteli a se zavřenými očky si užívám přítomnost zde. Cítím po dlouhé době dobrý pocit, ale zároveň strach, že ho opět ztratím.
Měla bych jít spát.
Říká část mého rozumného já, ale ta druhá část s tím vůbec nesouhlasí a je raději proto, abych si vzala své housle. A tak také udělám. Chvíli je ladím, protože díky cestě se přeci jen trochu rozhodily. Ale poté si už začínám hrát pro své vlastní potěšení. Pomáhá mi to uklidnit se, ale také přitom dobře přemýšlím. Nevím, jak tlusté zdi tu mají a jestli mě někdo může slyšet, ale v tuto chvíli je mi to jedno.

Ani netuším, jak dlouho hraji, ale když cítím už opravdu neovladatelnou únavu, odložím housle na prádelník a zachumlám se do peřin. Své rány na předloktích mám jen lehce ovázané, to aby mohly přes noc dýchat a lépe se hojily.
Jednou se třeba všechno zahojí.
A s touto myšlenkou usínám.

Druhý den ráno, opět v tom krásném pokoji

Pomalu otvírám oči a vychutnávám si ten pocit, že nic z toho krásného, co mě večer obklopovalo, stále nezmizelo. Podívám se na hodinky a zjišťuji, že v tomto prostředí nemám nutkání vstávat sama od sebe tak brzy, jako doma. Je totiž už sedm hodin.
Teda, to se mi normálně nepodaří tak dlouho spát.
Hlad mě neobtěžuje, ale rány mě trochu svědí. Proto si odskočím do koupelny, kde je ošetřím mastičkou, znovu převážu a také spáchám nějakou tu ranní hygienu. Vlasy si nechám opět rozpuštěné, na sebe si vezmu šedé upnuté džíny a vzpomenu si, jak jsem musela hledat v dětských velikostech, aby mi nebyly volné. Vyloudí mi to na tváři pobavený úsměv. Poté si vezmu bílé tílko a na to jednoduchý svetřík s dlouhými rukávy, také bílé barvy.
Ani se nenamáhám v pokusech namalovat si oční linky. Nervozita se mě začíná zmocňovat, takže by to asi nedopadlo dobře.

Vrátím se do pokoje a při pohledu na hodinky mi je jasné, že je ještě hloupost, abych chodila za Lin.
Je teprve půl osmé, možná za půl hodinky, uvidíme.
Celkově se mi nechce vycházet z pokoje, cítím se tu bezpečně a kdybych nemusela, nevyjdu odtud snad už nikdy.
Vyhlédnu z okna a pozoruji okolí. Poté se znovu obrátím k houslím a nedá mi to, abych opět neprovětrala jejich struny. Nevím, jak se to mohlo stát, ale když se znovu ohlížím na hodiny, je už půl deváté.
Jej, ale teď už bych mohla jít.
Spěšně odložím housle a zamířím do přízemí. Ihned jdu směrem ke kanceláři Lin, ale jak se tam blížím, můj krok se zpomaluje a zpomaluje.
Co když mi to opravdu řekne? A já se ještě teď půjdu sbalit? Achjo...ale je to reálnější, než něco jiného... Vždyť co já tady můžu dělat?
S podobnými myšlenkami už stojím před jejími dveřmi a po chvilce váhání zaklepu. Netrpělivě vyčkávám, co se bude dít.

V jámě lvové
Seznamování

Ještě než nás Lin zavede dovnitř, dosti drsným způsobem zpraží doprovod oranžového muže - myslím, že se představil jako Thomas - a pošle jej pryč.
Ona ho tu chce nechat na svobodě? Pustit ho? Copak se zbláznila? Ví bůh, za co seděl.. povytáhnu obočí a propuštěnému Thomasovi věnuji ještě jeden hodnotící pohled.
Dle konstituce za rvačky.. To by mne zajímalo, k čemu nám bude.. Nechci mít kudlu v zádech..

Prohlídka domu se nekoná, jen stručná procházka přízemím komplexu. Lin nás zavedla do jídelny, však už se také zešeřelo a můj žaludek se začíná hlásit. Před večeří nás ale čeká ještě mnoho vysvětlování.
Posadím se, kde je zrovna volno. Snadno zapadnu na úzkou židli - nechápu proč je to tu tak stěsnané, když je to tu všechno jinak velké - a nohy skrčím pod sebe. Zvyk z klečení na tatami, doma často protáhnu nohy až na druhou stranu stolu, nevšímaje si námitek ostatních strávníků.
Červené a modré zóny? Doufám, že jsou pořádně značené, jinak jsem schopná to překročit už zítra..ušklíbnu se, při zmínce o střelnici se však poněkud zarazím.
Střelnice?! Tak tady to začíná být zajímavé.. Co to asi bude za práci?
Dozvědět se o je mi dáno už chvíli poté..
Únosy, pohřešování? Takže v podstatě bezpečnostní služba.. Jenže co tu v tom případě dělám já?!

Odchod paní de Elliane mne nijak moc z přemýšlení nad mojí existencí tady nevytrhne. Jdlo už ano..
Konečně - po půl roce - pořádné jídlo.. Já věděla, že rychlý odlet z Japonska je snadné řešení přebytku rýže.. usměju se zeširoka a pustím se do jídla. Bohatsví krmě už mne po domu celkově nezaskočí, jím spíš střídmě, aby mi zbylo místo na očekávaný dezert. Nespletla jsem se.. Netušíte, jakou radost udělá teenagerovi čokoládová pěna. Piji pouze vodu - alespoň jeden lahodárný účinek na mne měla změna prostředí NY na Japonsko.
Po jídle i během jídla se naše společnost začíná rozcházet. Nechám se tedy doprovodit do svého pokoje, kde už naleznu si donesené zavazadlo.
Žjóva..hvízdnu uznale nad svou novou ložnicí. Vyčkám odchodu doprovodu, zavřu dveře, otevřu okno - a přistanu na posteli.
Mít tak tohle doma, to by se žilo... přetočím se na záda a vyzuju kecky, odesílaje je pod postel - máme se tu přeci zabydlet, ne? V ponožkách se vydám ke svému kufru a položivši jej, otevřu ho. Do přilehlých skříní vcukuletu vyskládám všechno, co jsem si s sebou přivezla, džíny, halenky, a zejména botičky.. Ty vyložím do řady na dně skříně.
Však jestli tu budeme delší dobu - odsud se mi nechce ani vracet - dokoupím si další věci.. Nebo pošlu pro věci domů, musela jsem tam spoustu kouků nechat..
Prolétnu rychle sprchou, využívaje tak vybalování hygieny, a již v pohodlném pyžamu se vrátím na postel.
odkaz
Otevřeným oknem se dovnitř line melodie houslí a příjemný večerní vzduch.
Kdo si s sebou přivezl housle? Žádné takové zavazadlo jsem neviděla.. Nebo snad hraje některá sestra? přemýšlím. O chvíli později však, zakutaná v peřinách, už blaženě spím.

Ráno

Vyhrabat se ráno z vyhřáté a veskrze pohodlné postele byl poněkud problém. Kolem půl deváté projdu ranní sprchou ve snaze tochu se probrat, vlasům trochu napomohu žehličkou, aby držely v perfektním mikádu a následně stanu před skříní se stejným dilematem, jako obvykle.
Volný den.. Takže volné oblečení.. pokrčím nakonec rameny a popadnu úzké bílé kalhoty a odkaz, přihodím žluté páskové sandále a ne nepodobna žluťáskovi opustím pokoj, abych se došla nasnídat.
Snídani si dám jen lehkou, abych s ní vydržela den, ale dlo jsem měla včera večer. Pak jen, se sklenicí nějakého džusu, vyjdu ven z budovy a zamířím si to k bazénu.

Slečna Meissen

Když se ozve zaťukání dojdu ke dveřím, vezmu za kliku a na tváří se mi mihl malý úsměv, ale potom se vše vrátilo do normálu a do obličeje se vrátili, neutrální výraz.
Prosím posaďte se slečno.
Posadím naproti ní a čekám, až si pohodlně sedne, potom začnu mluvit, tichým a klidným hlasem.
Určitě si pokládáte otázku, proč tu jste, ale vím, že je divné brát do takové organizace houslovou virtuozku, nejen z toho důvodu, že sama hraji na elektrické housle, ale také kvůli vašim vizím , tedy kvůli vašim snům, budete pro mou organizaci velkým přínosem, vím, že jste pomohla policii v případu malé Connie, která se ztratila před několika lety.
Podívám se jí do očí, abych svým slovům dodala váhu.
Pro organizaci, můžete být velkým přínosem, prosím, staňte se členem rodiny.
Pokývám hlavou a napíšu na šek úhledným písmem 2000 liber.
Toto bude váš týdenní plat, pokud přijmete.
Přistrčím jí šek a čekám co mi na to řekne.

Seznamování a nové otázky

Po mém vstupu do domu přišlo na řadu ještě pár dalších. To, že ten trestanec na sobě už dávno neměl mít pouta, přejdu jen jako by to bylo velmi běžné… vždyť, kolikrát jsem již viděla nějakého trestance?
Ovšem to jediné co mne celkem udiví je to, že i ta porcelánová panenka je schopna ironie. Tak že by to přece jen nebyla až taková skleněná květina? To se ukáže později…

Jídelna vypadala celkem normálně… na to jak je ten dům tak obrovský.
Červená a modrá zóna? To si opravdu myslí, že tu budu zavřená jako v akváriu? To ne… navíc, kam asi tak jít, když můžu jít maximálně v areálu domu? Tohle nevidím na dlouhou zábavu...
Historie společnosti je… celkem… zajímavá. Ale jistě na světě existuje více zajímavějších věcí. Při zmínce o telefonátech mě… zamrazí. Už předem vím, co Alim odpoví a bude to odpověď velmi nemilá. Ale faktem je, že do práce bych asi zavolat měla. Věta o tom, že tato společnost se zabývá únosy a pohřešovanými… je… zajímavější než začátek.

Přestože se paní domu omluví, nijak mne to k životu neprobere. V mysli se mi jen vykresluje pohodlná postel a spánek… minimálně 10 hodin. A pak mooožná budu použitelná.
Přestože je podávána večeře jen ze slušnosti sním od každého chodu pár soust a s díky odmítnu. Přece jen, spánek je přednější. Po večeři jsem tedy odvedena do mého pokoje a… pusu ponechám pootevřenou v němém údivu.
Opravdu je tohle můj pokoj? Nevěřím… tedy, ale věřím… jen… je to nezvyk. Přestože toužím po posteli, spáchám na sobě (harakiri? Ne-e) sprchu a ještě na noc si pročešu černé kadeře dlouhých vlasů… i přestože mi ruka padá únavou a oči se mi klíží… jen co tedy dokončím pročesávání vlasů, vrátím se k posteli.
Zde je ulehnutí jen dílo okamžiku a… tak bohužel se v posteli musím převalovat notnou chvíli než usnu. Ale ani toto není pro mne herkulovský úkol a tak do půl hodiny oddechuji ze spánku.

Ráno? Spíš noční můra…

K mé hrůze jsem se probudila velmi brzy… a to jsem chtěla spát táák dlouho. Je ovšem pravdou, že telefonát jsem odkládala co to jen šlo… a že to již déle odkládat nejde je jasné.
Vylezu tedy z postele a otevřu okno (předpokládám, že tam nějaké, co jde otevírat je).
Nejprve navolím číslo do práce. Miya by tam již měla být…
No tak… zvedni to… Dobré ráno, jsi v kanceláři? Ano.. skvělé. Bohužel ta odmlka bude trochu delší. Neptej se co… já sama ani pořádně nevím… prostě to ber tak, že delší… delší dobu nebudu k dispozici. A hovor ukončím.

Zavolat rodině a sdělit jim, že delší dobu budu mimo domov…. Ti to vzali v klidu a celkem obstojně… ale….
Teď přijde na řadu ta horší část. Další číslo znám téměř zpaměti. Alime? Jsi tam? Spíš? Ne? Tak to je fajn… Víš jak jsi mi tuhle říkal, že chceš jet do Menkaura na vykopávky a já měla jet s tebou? Mno… tak to asi nepůjde. Nejistota v hlase je celkem dosti patrná.
Dostala jsem pozvánku k celkem zajímavému projektu a… Ne nemůžu ti říct víc.
A ani nechci… odmlka je způsobena dlouhým monologem druhé strany.
Vrátit se domů? Jen kvůli tomu, že ty mi to přikazuješ? Ale prosím tě… kdo jsi TY abys MI poroučel? Tohle prostě řešit nehodlám… a je mi jedno co si o tom myslíš.
Hovor ukončím více než předčasně a snad jen díky vzteku s telefonem chci mrštit o zeď… nakonec si to však rozmyslím a pouze ho prohodím oknem – co nejdál a je mi naprosto fuk, když se bude kdokoliv podivovat co to z toho okna vlastně letí.

Po tak “uklidňující“ půlhodině jsem se vydala zchladit se do sprchy. Dnešní den snad bude lepší než ráno… napadne mne při oblékání jeansů, které…. Jsou prostě obnošené tak akorát a obyčejného černého trička s krátkým rukávem.
Jenže…. Co teď? Jít ven? Prohlédnout si okolí? Možná….
Uvažovala jsem zatímco jsem scházela do přízemí.

Nová práce

Snažím se uklidnit a začít se chovat, jako dospělá žena, která je pevně na zemi a je odhodlaná zasvětit práci tělo i duši. Teda aspoň tu duši.
Občas pohlédnu na ty dvě krásky, jejíž jména si velmi dobře pamatuji a asi si je budu dlouho uchovávat v paměti.
Co je v domě není pro mne. nakonec s touto myšlenkou usoudím a mírně se nad ní ušklíbnu. Chci přeci, aby mi práce vydržela a neskončila kvůli tomu, že se do mně zamiluje šéf a já jej odmítnu. Jenže v této situaci by se spíše karty možná obrátili, ale to asi řešit nebudu. Je to marné.
Mé myšlenky vyruší určitě vzrušení, když se šéfka zlobí na toho strážníka, který ještě vězni nesundal pouta.
S ním asi budu mít těžkou práci. Nevypadá na člověka, který by se hned někomu svěřil. A budu dost ráda, když po našem setkání vyjdu celá. I když teď bych se asi za své ukvapené závěry měla stydět. na chvíli se nad touto myšlenkou pozastavím a vzpomenu si na své staré případy, kdy jsem v začátcích díky tomuto ukvapenému závěru měla pěkné problémy.
Raději jsem se svoji minulostí a hloupostí nezabývala a následovala všechny směřující do jídelny. Cítila jsem se poněkud vyčerpaně a ani se sama sobě nedivím po té cestě. Opět jsem nastražila uši, abych poslouchala každé její slovo ve kterém se dozvím více o své nové práci. Trošku mně překvapí ta zmínka ohledně zón, ale nedávám to na sobě znát, jako někteří. Ohledně zmínky, abychom měli někam zavolat se pouze ušklíbnu. Po pravdě nemám komu zavolat. Z práce mne šéf vyhodil. Matka se se mnou z mně neznámého důvodu nebaví a starostlivou přítelkyni nemám. Takže všem to bude zcela jedno.
Její vysvětlování ohledně organizace a toho co budeme dělat, bych si nejraději zapsala. Ale to raději neuskutečním. Avšak z jejího hlasu ucítím něco, co by asi nikdo nepostřehl.
Něco jí trápí, něco v její minulosti. Že by někoho ztratila? Že by někoho ztratila právě díky nějaké hloupé chybě? Co se stalo s její matkou? Že by toto dívku zasáhlo? Ztráta rodiče dítě zaznamená. nad touto myšlenkou se ještě někdy možná pozastavím, ale nyní na sebe nechci upozornit. Jsem na to příliš unavená, možná příště.
Slečna Lin se s námi rozloučí s tím, že je velmi unavená a odejde. Chvíli se dívám tím směrem kterým odešla.
Jídla se moc nedotknu nemám nějak hlad a krom toho mi můj žaludek pomalu a jistě vypovídá službu. Krom toho mám strašnou chuť si zapálit ještě předtím než se odeberu ke spánku.
Proto se s těmi co ještě zůstali v jídelně rozloučím, tím že jim popřeji dobrou noc a odeberu se do svého pokoje, kde se obleču do něčeho pohodlného. Přeci jen máme dneska volný večer, kdo ví jak tomu bude zítra.
Můj pokoj mne velmi potěší, vypadá to tu úžasně a tak útulně. Nejspíš si na to zvyknu a nebude se mi pak chtít odejít.
Převleču se do pohodlnějšího oblečení, ve kterém se budu cítit o mnoho lépe než v tom, co jsem měla na sobě předtím.
odkaz
Ještě chvíli se dívám po místnosti a vychutnávám si to, jak je zařízená.
No skvěle dokonce tu máme i televizi, ale na ní dneska není nálada. Na co je vůbec nálada. Měla bych zavolat? Ale komu, sakra? s těmito myšlenkami si vezmu krabičku cigaret a vyjdu z pokoje na čerstvý vzduch.
Zapálím si tam jednu cigaretu a vychutnávám si každý šluk. Krom toho si vychutnávám i to prostředí kolem. Je tu klid, který jsem nejspíš dlouho potřebovala. Francie byla překrásná, ale nejspíš ne pro mě. Nejspíš ne pro člověka, kterému vyhovuje klid.
Ještě mi to nedalo a zapálila jsem si další cigaretu značky Davidoff, pod tou záminkou, že kdo ví kdy si jí ještě dám.
Krom toho toto ticho naruší hra na housle, která je překrásná a mně pomalu a jistě dojímá. Spadá na mne únava a to všechno, takže mi nezbývá nic jiného než dokouřit cigaretu, odebrat se nahoru, kde se nestihnu ani pořádně převléci, jelikož na mně nejspíš dopadne pořádná únava, nejspíš ještě z těch prášků.

Ráno

Opět mne probouzí, jako každé ráno ta strašná noční můra, tedy spíše náznak dávné minulosti na který ne a ne zapomenout. Jako vždycky jsem se spatřila matku, kterou mlátil otec a potom to jak se mne otec snažil přivlastnit. Na ty strašné chvíli nezapomenu a díky tomu jsem se raději odpoutala od mužů, jenže tady mi je budou oni připomínat.
Sakra. Sakra. zakleji, když nedopatřením spadnu z postele. Rychle se postavím a vlastně si uvědomím, že jsem nespala v noční košili, ale v něčem jiném. Raději to rychle zamířím do koupelny, kde se osprchuji. Pořádně ze sebe smyji to všechno, jak jsem to dělávala kdysi.
Jakmile jsem hotová a připadám si čistá. Obléknu se do něčeho pohodlného.
odkaz
A potom se vydám ze svého pokoje pryč, kde doufám bude někdo s kým bych mohla zahnat svoje vzpomínky na minulost.
A při mém očekávaní se mi podaří potkat někoho, koho bych velmi ráda potkala. Je tou osobou Leyla, která vypadá poněkud rozrušeně, i když to na ní je těžké poznat, ale profesionál, jako já to musí poznat hned.
Dobré ráno. pozdravím jí, když stojím na přízemí a ještě chvíli přemýšlím nad tím, či si dám snídani nebo ne.
Děje se něco? Víte, pokud by se něco dělo, jsem od toho nejspíše tady. A po pravdě už bych ráda i něco dělala. Jsem psycholožka. vyklopím ze sebe slova, za která bych se nejraději styděla. Ale nakonec jsem ráda, že můžu myslet na něco jiného, než na svoji minulost. Díky které jsem se vlastně stala tím, čím jsem.
Chystám se jít si zapálit, i když bych neměla. Nechcete jít se mnou? Kouříte taky? Klidně vám jednu dám. Nerada chodím kouřit sama. A klidně mi můžete říct co se vám stalo. Můžu hádat. Budou v tom určitě chlapi. Většinou oni za to můžou. Většinou díky nim jsou v mé kanceláři zničené ženy. navrhnu jí a přitom si vzpomenu i na minulost. Její odpověď mi je možná jasná. Tato žena nevypadá na někoho, kdo by si ničil zdraví cigaretami, tak jako já. Ale pro mě to je jediné uklidnění v mém hektickém životě. Nesnídám, pokud ano tak černou kávu a moji snídani je cigárko hned po ránu. Vypadá to na to, jako kdybych chtěla umřít velmi mladá, i když opak je možná pravdou.

Uvítání

A tak jsme se dostali do jídelny. Usadil jsem se na druhý konec stolu (skoro naproti Lin). Seděl jsem a čekal až začne mluvit. Svou hračku jsem měl opřenou o nohu a jednu ruku na ní.
Střelnice, super. Doufám, že je tam dostatek zbraní zamyslím se a podvědomě pohladím pouzdro zbraně. Skoro nepřítomně poslouchám její řeč, jen občas zpozorním, když řekne něco o domu, pokojích, jídle a volném dnu. Řeč skončí a sloužící přinesou jídlo, do kterého se hned s chutí a vervou pustím. Sním všechno, co se dá jíst. Jsem tak naučenej.

Po jídle se nejdříve odeberu na prohlídku střelnice. Pouzdro se zbraní mám na pravém rameni a přidržuji si ho rukou. Na sobě mám woodland maskáče odkaz, zelené triko odkaz a na nohou mám kanady odkaz. Na sobě mám ještě zelenou mikinu odkaz a na rukou bezprsté rukavice odkaz.
Střelnice je přesně dle mého gusta. Přibližně osm boxů plus dva pro střelbu z odstřelovaček. Přesně pro mě. Opatrně jsem odložil svou lásku na první stůl, který jsem uviděl. Nejdříve jsem si prohlédl vybavení střelnice a pak i zbraňový arzenál. Měl jsem celkem štěstí, protože jsem našel náboje přesně do své krásky. Vzal jsem si jednu krabičku a odnesl jsem si jí k poslednímu boxu.

Popis boxu: dlouhý asi čtyři sta metrů, na konci kovový terč v podobě člověka. Na pravé straně boxu je digitální počitadlo zásahů a u něj ovládací panel. V boxu je možno si i lehnout.

Vynuloval jsem počitadlo, nastavil jsem si ho na největší vzdálenost a došel si pro zbraň. Opatrně a s péčí jsem jí vybalil. Předně jsem jí zkontroloval, vyčistil a odnesl k boxu. Řádně zajištěnou jsem jí opřel o zeď a došel jsem si pro podložku a sluchátka. Pečlivě jsem si upravil místo pro ležení, nasadil jsem si sluchátka a z pouzdra na zbraň jsem vytáhl zaměřovač. Zkontroloval jsem ho, zda je v pořádku a pak ho nainstaloval na zbraň.
Tak jo, zkalibrovat pousmál jsem se, dal si krabičku s náboji k sobě a naládoval jsem si zásobník na pět ran (víc ani nejde). Zasadil jsem ho do zbraně a tu nabil. Přes zaměřovač jsem se podíval na terč, pečlivě jsem zacílil, odjistil zbraň a zmáčkl spoušť.
Kurva, ta je levá zkritizoval jsem svou střelbu a začal štelovat optiku.
Tak co teď? zeptám se sám sebe a znova vystřelím.
No vida, už je to lepší, ale pořád hrůza povzdechnu si a dál štěluju. Ale teď už jen jemně a po každém pootočení vystřelím zkušební střelu. Když jsem konečně spokojený, pořádně se rozhýbu zhluboka nadechnu a pečlivě zacílím.
BOOOOM!!! ozve se střelnicí a kulka přesně zasáhne místo, které jsem chtěl.

Po vystřílení všech nábojů, jsem poklidil na střelnici (prázdné nábojnice atd.), vyčistil a zajistil zbraň a odešel jsem ze střelnice. Ani jsem se neobtěžoval sniperku znova schovávat do pouzdra. Přehodil jsem si jí křížem přes záda a tašku vzal do ruky.
Tak, teď do pokoje, do cvičebního a do tělocvičny řeknu si a tak i udělám.

Vybavení pokoje mne moc neohromí. Nepotřebuju takovej luxus. A navíc na něj nejsem zvyklej. I můj starej byt vypadal, jako bych se právě nastěhoval a to jsem tam bydlel už dva roky. Televize jsem si moc nevšímal, ale postel mne zaujala. Vyzkoušel jsem její měkkost a spokojeně se pousmál.
Ale tak proč ne usměju se a pořádně se rozhlédnu. Tašky tu už jsou, tak si jen něco málo vybalím (věci do tělocvičny). Převléknu se a vyrazím hledat tělocvičnu. Na sobě mám tílko odkaz a bermudy odkaz. Na nohou mám obyčejné kecky.

V kanceláři Lin De Elliane

Čekala jsem, že se ozve dále a já se ještě jednou zhluboka nadechnu a pak připravená vstoupím. Ovšem, omyl. Lin mi otevře sama a tak mě zastihne s trochu nepřipraveným, za to ale řádně překvapeným výrazem. Rychle se snažím tvářit opět profesionálně, jako se tváří ona. Ovšem nedaří se mi to tolik, nervozita je na mě znát.
"Dobré ráno."
Tiše špitnu jako přišlápnuté kuře a následuji ji dovnitř. Když se posadí, usadím se také, ovšem jen na okraj sedadla, jakobych očekávala, že za chvíli opět půjdu. A to navždy.

Napjatě naslouchám mladé ženě a s jejími slovy roste můj údiv.
Hraje na housle, co to s tím ale má dělat... Connie? Jak o tom může vědět? Nikdo o tom neví. Tutlala jsem to a myslím, že dost úspěšně...
Můj pohled už není upřený na Lin, ale ztrácí se kamsi do prázdna, do vzpomínek.
Ano, to jsem se zase jednou dívala na televizi..po dlouhé době. Měla jsem hrozný sen, viděla jsem, jak tu dívku týrají a znala jsem to místo.. Ano, bylo to sklepení německého divadla v Kolíně nad Rýnem. Není to daleko od místa, kde jsem se narodila, tam to dobře znám... Ale stejně..ano, zdál se mi ten šílený sen, a tak jsem vstala a šla se podívat na televizi, to jsem ji ještě měla... A tam zrovna dávali toto a chtěli informace.. Řekla jsem jim to, anonymně, ověřili to a byla to pravda... Ale co, to je náhoda nic to neznamená..

Znovu se vrátím zpět a vnímám oči Lin. Jen letmo se usměji, ale vnitřně stále pochybuji. Ovšem jistý hlásek ke mně promlouvá.
A co ty představy, když jsi seděla v okně a přemýšlela jsi o smrti? Jen díky tomu, že jsi najednou měla vidiny jiných trpících lidí, jsi neskočila...
Projede mnou vlna třesu. Vím moc dobře, že můj vnitřní hlásek má pravdu. Pevně semknu víčka a slyším jen, jak Lin cosi píše. Když zvuk psaní skončí, opět oči otevřu a nevěřícně zírám na částku a poté na Lin. Chvíli tyto pohledy střídám, než skončím opět na její tváři.
"Ale..já nevím.. Není to tak pravidelné, víte.. A také, nejsem si tím jistá. Nikdy jsem o tom nepřemýšlela. Jednou jsem si to ověřila, byla to pravda, ale více... Jak můžete vědět, že do toho má cenu investovat?"
A hlavně jak na to mohla přijít? Kde se to mohla odsud z Argentiny dozvědět??

V kanceláři s Anette

Cítím její nervozitu a periferním pohledem sleduji její tvář. Pokývám na její slova hlavou a zahledím se jí do očí.
Velmi jsem vám chtěla poděkovat i za rodiče Connie, zavolala jste do televize, na druhé straně telefonu, jsem seděla já.
Poposednu si , dám si nohu přes nohu a po intercomu nám objednám u hospodářky kávu, čaj a džus.
Po chvilce vše přinese, naliju si kávu s mlékem.
Dáte si kávu nebo čaj?
Na tváři se mi objeví uvolněný výraz a veselý úsměv, vím že před ní se nemusím mít na pozoru, co jsem o ní zjistila potřebuje pozitivně motivovat a potřebuje být veselá.
Potom promluví ona, nechám jí mluvit tak dlouho jak ona potřebuje, není slušné jí skákat do řeči, pokyvuji hlavou při jejích pochybách.
Tak děvče začne trénink a získávání sebedůvěry, neboj tebe si vezmu pod ochranná křídla Anette.
Řeknu si v duchu, ruce složím na stůl.
Jakou skladbu máte nejraději? Já velmi ráda hraju skladby od Vanessy Mae a také Irskou muziku.
Pronesu lehkým konverzačním tónem a věnuju jí vřelý úsměv a pohled do mých žlutých očí, ne opravdu nemám kontaktní čočky, v jejich barvě je něco z očí otce i matky.
Naše matka Cassandra je velmi zvláštní člověk a dalo by se říct, že náš otec také, jediné z našich sourozenců máme stejného otce, který nás i vychovával a pomohl mamce udržet organizaci nad vodou.
Pozoruji Anette a pořád přemýšlím nad tím, jak někdo jako ona může prožít takový život.

V kanceláři s Anette

Cítím její nervozitu a periferním pohledem sleduji její tvář. Pokývám na její slova hlavou a zahledím se jí do očí.
Velmi jsem vám chtěla poděkovat i za rodiče Connie, zavolala jste do televize, na druhé straně telefonu, jsem seděla já.
Poposednu si , dám si nohu přes nohu a po intercomu nám objednám u hospodářky kávu, čaj a džus.
Po chvilce vše přinese, naliju si kávu s mlékem.
Dáte si kávu nebo čaj?
Na tváři se mi objeví uvolněný výraz a veselý úsměv, vím že před ní se nemusím mít na pozoru, co jsem o ní zjistila potřebuje pozitivně motivovat a potřebuje být veselá.
Potom promluví ona, nechám jí mluvit tak dlouho jak ona potřebuje, není slušné jí skákat do řeči, pokyvuji hlavou při jejích pochybách.
Tak děvče začne trénink a získávání sebedůvěry, neboj tebe si vezmu pod ochranná křídla Anette.
Řeknu si v duchu, ruce složím na stůl.
Jakou skladbu máte nejraději? Já velmi ráda hraju skladby od Vanessy Mae a také Irskou muziku.
Pronesu lehkým konverzačním tónem a věnuju jí vřelý úsměv a pohled do mých žlutých očí, ne opravdu nemám kontaktní čočky, v jejich barvě je něco z očí otce i matky.
Naše matka Cassandra je velmi zvláštní člověk a dalo by se říct, že náš otec také, jediné z našich sourozenců máme stejného otce, který nás i vychovával a pomohl mamce udržet organizaci nad vodou.
Pozoruji Anette a pořád přemýšlím nad tím, jak někdo jako ona může prožít takový život.

V kanceláři s Lin

Další překvapený pohled. Je tu více překvapení, než asi dokážu vstřebat, protože se mi lehce zatmí před očima.
To ona zvedla tenkrát ten telefon? Ano, byl to nějaký ženský hlas, to vím, ale více si nepamatuji. Jen vím, že jsem popřála hodně štěstí a vím, že to opravdu dopadlo dobře, ale splnili mé přání a nezveřejnili mě...
Vzpomínky mě objímají tak silně, že si ani nevšimnu, jak mě Lin nabízí něco k pití. Když konečně vidím její tázavý pohled, jen odmítnu nesouhlasným zakýváním hlavy.
Mám dojem, že kdybych teď cokoliv pozřela, tak by to nedopadlo dobře...
Na sucho polknu a žaludek se mi nepříjemně otočí.

Trošku překvapeněji zamrkám, když Lin změní jméno. Přestanu si šeku všímat a trochu se ze své křeče uvolním. Na rtech se mi mihne jemný úsměv, hudba je mé oblíbené téma.
"Já... Víte, co nehraji v souboru, tak hodně improvizuji a nebo hraji tak, co mě napadne, co kde uslyším. Ale musí mě to chytnout... Tak nějak vnitřně. To mi asi někdy v souboru vadilo, že se hráli věci, které se mi až tolik nelíbili. Ale byla to práce, tak se nic jiného nedalo dělat."
Díky svým slovům opět zapluji myšlenkami do minulosti a s lehounkým úsměvem vzpomínám, jak jsem trávila dlouhé zkoušky v divadle a poté se vrátila do bytu a tam... Tam čekal Lucas.
Dlaně se mi křečovitě sevřou v pěst a z očí mi vyhrnkou slzy. Rychle sklopím hlavu, jakoby mi to mohlo pomoci, aby si Lin mého rozrušení nevšimla. Raději mlčím, hlas by mě totiž zcela jistě zradil.
Je to rok, rok a já se s tím nedokážu stále srovnat! Jak je to možné?
Vím to moc dobře, proč se to děje.
To ta zrada, byla to zrada a to moc bolí... Jeho tvář se mi pomalu rozplývá, ale tu zradu stále cítím. Byl to jediné, co mě drželo nad vodou a dělalo můj život šťastný. A pak zmizel. Proč, proč???
Úplně ztratím pojem, kde sedím, jen stále sleduji své nohy, aniž bych si to uvědomovala. Myšlenkami se toulám hodně, hodně daleko.

V kanceláři s Lin

Další překvapený pohled. Je tu více překvapení, než asi dokážu vstřebat, protože se mi lehce zatmí před očima.
To ona zvedla tenkrát ten telefon? Ano, byl to nějaký ženský hlas, to vím, ale více si nepamatuji. Jen vím, že jsem popřála hodně štěstí a vím, že to opravdu dopadlo dobře, ale splnili mé přání a nezveřejnili mě...
Vzpomínky mě objímají tak silně, že si ani nevšimnu, jak mě Lin nabízí něco k pití. Když konečně vidím její tázavý pohled, jen odmítnu nesouhlasným zakýváním hlavy.
Mám dojem, že kdybych teď cokoliv pozřela, tak by to nedopadlo dobře...
Na sucho polknu a žaludek se mi nepříjemně otočí.

Trošku překvapeněji zamrkám, když Lin změní jméno. Přestanu si šeku všímat a trochu se ze své křeče uvolním. Na rtech se mi mihne jemný úsměv, hudba je mé oblíbené téma.
"Já... Víte, co nehraji v souboru, tak hodně improvizuji a nebo hraji tak, co mě napadne, co kde uslyším. Ale musí mě to chytnout... Tak nějak vnitřně. To mi asi někdy v souboru vadilo, že se hráli věci, které se mi až tolik nelíbili. Ale byla to práce, tak se nic jiného nedalo dělat."
Díky svým slovům opět zapluji myšlenkami do minulosti a s lehounkým úsměvem vzpomínám, jak jsem trávila dlouhé zkoušky v divadle a poté se vrátila do bytu a tam... Tam čekal Lucas.
Dlaně se mi křečovitě sevřou v pěst a z očí mi vyhrnkou slzy. Rychle sklopím hlavu, jakoby mi to mohlo pomoci, aby si Lin mého rozrušení nevšimla. Raději mlčím, hlas by mě totiž zcela jistě zradil.
Je to rok, rok a já se s tím nedokážu stále srovnat! Jak je to možné?
Vím to moc dobře, proč se to děje.
To ta zrada, byla to zrada a to moc bolí... Jeho tvář se mi pomalu rozplývá, ale tu zradu stále cítím. Byl to jediné, co mě drželo nad vodou a dělalo můj život šťastný. A pak zmizel. Proč, proč???
Úplně ztratím pojem, kde sedím, jen stále sleduji své nohy, aniž bych si to uvědomovala. Myšlenkami se toulám hodně, hodně daleko.

Náramek, večeře a konečně klidný večer plný...Spáááánku

Když udělám na červenovlásku divadélko ohledně toho, že si nemohu vzít sklenku se sektem, očividně to v ní vzedme vlnu vzteku.
Naprosto klidně se rozkřikne na toho šaška, co za mnou celou dobu leze jako had a během chvíle se, doprovázeno jeho nechápavými obličeji, ozve cvaknutí mých pout.
Promiňte, madam. Bylo mi řečeno, že náramek mu nemám nandávat, dokud vy sama mi neřeknete.
Spustí můj do té doby "hlídací pes", ale to už si spokojeně mnu otlačená zápěstí. Když tohle dozorce dořekne, samovolně k němu natáhnu levou ruku a on mi kolem zápěstí připevní jakýsi elektronický náramek, který je asi napojen na nějaké hlídací zařízení, nebo tak něco.
V tomhle jsem se nikdy nevyznal...
S mnohými omluvami se dozorce otočí a odchází pryč od sídla, zatímco já velice děkovně, jak nejvíce to umím, pohlédnu na červenévlásku Lin.

Nakonec si sklenku přecijen nevezmu a jdu úplně na konci průvodu do domu.
Jako vždy mě následuje můj mrazivý výraz a svaly pod oranžovým mundůrem je hrají.
Usadím se na židly u stolu a s úsměvem si vyslechnu Lin, jejíž hlas je tak dokonale melodický, že se přistihnu, jak usínám.
Není se čemu divit...
Pomyslím si a pokusím se, pokud se na mně Lin podívá, lehce pokývnout hlavou.

Modrovláska s námi nevečeřela a Lin také odešla co nevidět, ale mě to bylo v tu chvíli docela jedno.
Naprosto jsem si užíval dokonalost toho pokrmu. Nacpal jsem se k prasknutí a bezeslova se zvedl od stolu.
Pokynul jsem hlavou všem přítomným a rychle se vydal pryč z místnosti.
Opravdu jsem nikdy nebyl přátelský člověk.

Začala jsem bloudit domem a hledat naše pokoje, avšak marně. To občasné nevnímání u stolu se mi vymstilo tak, že jsem dobrou půlhodiny bloudil po tom obrovském domě a hledal svůj pokoj, čekajíc nějakou pryčnu, nebo tak něco. Přecijen, byl jsem vězeň.
Nakonec mne vysvobodila právě ona hospodářka, která nám nosila to lahodné jídlo.
Poté, co jsem se dostal znovu do přízemí, aniž bych kohokoliv potkal, všimla si mne a odvedla mne k mému pokoji, kde mi popřála slušně, což mne dokonale rozsekalo, dobrou noc a tiše se vypařila.
Já se podíval na jmenovku na dveřích a tiše otevřel.
To, co bylo uvnitř mě ohromilo. Takový luxus jsem jednoduše nečekal.

Zavřel jsem dveře a když jsem zkonstatoval, že mne určitě nikdo neuvidí, přešel jsem k posteli, jejíž hedvábné povlečení jsem pohladil bříšky prstů.
Na mé tváři se, opravdu, objevil úsměv.
Tak tohle jsem nečekal...
Zašeptal jsem a došel ke dveřím, díky kterým jsem uviděl nádhernou koupelnu.


Nakonec, když jsem se přestal rozplývat nad luxusem, který jsem nezažil ani před basou, natož při ní, odešel jsem do koupelny, kde jsem si dopřál opravdu dlouhou a horkou sprchu.
Z kufru, který už jsem měl v pokoji jsem si vyndal jen černé boxerky, které jsem si oblékl a padl do postele.
Nepřikryl jsem se, nýbrž jsem k sobě jen přitáhl deku, jako by to bylo to nejnádhernější, co jsem kdy viděl a okamžitě jsem usnul.
A nehodlal jsem se, díky příštímu volnému dni, budit nijak brzy.

Procházka s Anette

Když poslouchám, to s jakým nasazením mluví o svém hraní pusměju se, už nejsem ta tvrdá bussinesmanka, ale snažím se být přítelkyní.Pozoruju její úsměv na tváři, poprvé za náš rozhovor se usmála, ale potom její výraz opět ztuhne, napřímím se a odkašlu si. Oči se jí lesknou, jsem bezradná, netuším co se v takových chvílích dělá.
Přemýšlej holka, no svou sestru bych objala a zlechtala, ale co u neznámého člověka?
Když zaregistuju její slzy, vytáhnu ze stříbrné krabičky jeden extra jemný kapesník a podám jí ho.
Potom se mi zrodí v hlavě plán a jen se pousměju.
Co kdyby jsme se šli projít po zahradě, ukázala bych vám své psi.
Řeknu s nadšením a postavím se, počkám až se zvedne i ona. Než to udělá zkontroluji stříbrnou tabatěrku potaženou rudou kůží, jestli je v ní dost cigaret, strčím pouzdro do kapsy společně s zippem, na kterém je vyobrazena hyení hlava.
Elegantně jí otevřu dveře a rukou pokynu k obývacímu pokoji. Provedu ji přes kuchyň ven k zadnímu vchodu, kde stojí moji bodyguardi. Ty počastuji skoro dětským úsměvem, popadnu Anette za ruku a řeknu: Utíkej.
Vláčím jí za sebou až k meditační části, udýchaně se usměju a posadím se na pohodlné bambusové křeslo, ukážu na křeslo před sebou, sáhnu si do malé ledničky pro vodu a jednu podám i Anette.
Tak vítejte v organizaci. Jste přijata, nevím jak jste na tom skondicí, ale budete muset projít lehkými testy.
Pousměju se a podám jí ruku.

Procházka s Anette

Když poslouchám, to s jakým nasazením mluví o svém hraní pusměju se, už nejsem ta tvrdá bussinesmanka, ale snažím se být přítelkyní.Pozoruju její úsměv na tváři, poprvé za náš rozhovor se usmála, ale potom její výraz opět ztuhne, napřímím se a odkašlu si. Oči se jí lesknou, jsem bezradná, netuším co se v takových chvílích dělá.
Přemýšlej holka, no svou sestru bych objala a zlechtala, ale co u neznámého člověka?
Když zaregistuju její slzy, vytáhnu ze stříbrné krabičky jeden extra jemný kapesník a podám jí ho.
Potom se mi zrodí v hlavě plán a jen se pousměju.
Co kdyby jsme se šli projít po zahradě, ukázala bych vám své psi.
Řeknu s nadšením a postavím se, počkám až se zvedne i ona. Než to udělá zkontroluji stříbrnou tabatěrku potaženou rudou kůží, jestli je v ní dost cigaret, strčím pouzdro do kapsy společně s zippem, na kterém je vyobrazena hyení hlava.
Elegantně jí otevřu dveře a rukou pokynu k obývacímu pokoji. Provedu ji přes kuchyň ven k zadnímu vchodu, kde stojí moji bodyguardi. Ty počastuji skoro dětským úsměvem, popadnu Anette za ruku a řeknu: Utíkej.
Vláčím jí za sebou až k meditační části, udýchaně se usměju a posadím se na pohodlné bambusové křeslo, ukážu na křeslo před sebou, sáhnu si do malé ledničky pro vodu a jednu podám i Anette.
Tak vítejte v organizaci. Jste přijata, nevím jak jste na tom skondicí, ale budete muset projít lehkými testy.
Pousměju se a podám jí ruku.

Život je tak krásný... dokud nepotkáte někoho, kdo kvůli maličkosti svět rozdrtí - Luiza

Dobré ráno i tobě. Raní úsměvy jsou pro mne něco co neznám... většinou... když musím do práce. A tak jsem celkem překvapena, že je již někdo vzhůru a pro lepší konverzaci sejdu ze schodů úplně.
Děje? Spíš už se stalo... a odnesl to chudák mobil. Ale jen co přijedu domů vyřídím si to i s ním... i kdybych ho měla zahrabat kdesi v pouštních dunách. Ironický úsměv to může přibližovat pravdě, ale nikdo nejsme dokonalý že?

Zapálit? Mno... musím s díky odmítnout. Jedině tomuto zlozvyku jsem nikdy neholdovala. Ale máte pravdu... je v tom chlap. I když nevím, proč jsem si myslela, že by mohl reagovat jinak... Bláhovost mi asi tedy nechybí... další chyba v mém životě? Proč ne...

Po krátkém přemýšlení se přece jen rozhodnu jít s ní ven. To opravdu vypadám tak... ustaraně? Ne... on mě k tomuto nedožene ani kdyby na to měl celé století.

Půjdeme tedy ven? Nakloním hlavu mírně ke straně a usměji se na můj doprovod. Pořád bude lepší si povídat než myslet na cokoliv jiného.

Se sestřičkou a poté můj vlastní plán

Sledovala jsem všechny možné budoucí kolegy, na každého z nich tiše kývla a v mé duši se rozlévala spokojenost.
všichni, opravdu všichni, vypadali jako dokonalí adepti na to, být našimi kolegy a to mne těšilo.
Dokonce jsem neměla strach, když Thomasovi sundal dozorce pouta, nasadil mu náramek, který nám obstaral Shadow poté odešel.
Věděla jsem, že to máme se sestřičkou dokonale zabezpečené a tak jsem strach opravdu mít nemusela.

Poté jsme se všichni společně vydali k domu, kde jsem se zarazila a opětovala sestře sesterké obětí a polibek.
Usmála jsem se na ni a tiše zašeptala.
Tak to zvládni, má drahá...
Poté jsem se od ní odklonila a beze slova se vydala pryč od nich, následovány svými bodyguardy.
Můj plášť za mnou vlál, jako by chtěl mému odchodu dodat větší grády a poté, co jsem se otočila se na mé tváři konečně mohl objevit můj známý, zářivý úsměv.
Bodyguardi si toho samozřejmě všimli a jako by to byl jeden člověk na mne pohlédli a spiklenecky mrkli.


Zatímco ostatní večeřeli a řešili důležité informace s Lin, já jsem obešla dům z druhé strany a vešla zadním vchodem.
Proběhli jsme s kluky, dokonale potichu, domem a vyběhli do patra, kde máme já a Lin pokoje.
Jeden z bodyguardů zůstane před dveřmi pokoje, zatímco já projedu kartou čtečku a vejdu. Druhého se smíchem, konečně, odešlu sehnat mi něco k večeři.
Ihned co vejdu do pokoje, na stole ležící laptop otevřu a nechám ho "vzbudit se". Já si zatím odložím plášť, zbraně odklidím na jejich místa a poté se přesunu ke stolku, na kterém onen laptop leží a sednu si k němu.
Nasadím na ucho pilot a před laptop spustím hovor. Zatímco poslouchám vyzvánění a připojování se, díky pár kliknutí mi na laptopu vybíhají různé tabulky a složité výpisy.
Konečně se ozve hlas, který jsem potřebovala.
Ahoj Zoe, tak mluv.
Řeknu tiše, zatímco si pročítám nové a nové zprávy, vybíhající mi na laptopu a zatímco mé prsty hbitě kmitají po klávesnici.
V uchu mi tiše bzučí hlas jedné z informátorek, která mi podává informace o dívce, kterážto bude pravděpodobně první případ našich nových kolegů.
Domluví a já jen tiše brouknu poděkování a vyndám sluchátko z ucha. Odhodím ho na stolek, zaklapnu laptop a zachmuřím se.
To už ale přijde má večeře a tak na problém zapomenu s tím, že to zítra ráno řeknu Lin.

Navečeřím se, osprchuji se a padnu do postele jako zabitá. Avšak než usnu, nezapomenu zařvat i přání dobré noci jednomu z bodyguardů, který je určitě před mým pokojem..

Ráno..

Probudí mě zpráva, pípnutí, které se ozve od laptopu.
Tiše zabručím, protáhnu se a jen se otočím na posteli tak, abych dosáhla na laptop, který otevřu a přečtu si zprávu od Lin.
Přikývnu a v myšlenkách začnu spřádat plán na zničení své sestry, která mne vzbudila takhle brzo.

Rychle vyskočím z postele, protože jsem si jistá tím, že už neusnu a přesunu se do koupelny, kde mě jako vždy čeká rychlá, ranní a velice otužovací sprcha.
Umyji si vlasy, ostatně jako každý den a vyloženě si to užívám.
Trvá to ani ne patnáct minut a já s tichým pochechtáváním vyběhnu nahá z koupelny a vrhnu se na skříň.
Nakonec na sebe natáhnu můj oblíbený model.
odkaz
Díky lehce chladnějšímu ránu zvolím i lehké bolerko, které mě před vánkem ochrání.

Prohlédnu se před zrcadlem, na nohy vezmu kozačky bez podpatku a tiše, jak nejtišeji to umím, otevřu dveře od pokoje.
Vykouknu ven a poté, co zjistím, že Bobby, který mne dnes v noci hlídal, sladce spí.
Usměji se a proplížím se kolem něj. Přesněji..Plížím se až ke schodům, které však začnu brát po dvou a rychlým tempem seskáču do přízemí, kde rovnou zamířím do kuchyně.
Otevřu lednici a vylovím misku s kaší ještě ze včeješka. Sednu si k baru a během pár minut to do sebe naházím, bez jakéhokoliv zdržování. Nerada vysedávám doma, když je venku tak krásně, což díky sluníčku oprvadu je.
A do 13:00 mám přeci čas.
Naprosto neslušně, ale proč ne, když mě nikdo nevidí, vyblíznu misku a hodím ji do myčky.
Oknem vyskočím rovnou z kuchyně a rychlým krokem zamířím rovnou k "boudě"(Opravdu veliké), ve které bydlí má fenka.
Otevřu vrátka a Lady odkaz rychle vyběhne ven. Začne kolem mne jako vždy skákat, stejně jako já užívající si to, že jsem zase jednou utekla bodyguardům.
Avšak konečně také musím jít uskutečnit svůj plán, takže zamířím rovnou k sílu, dojdu na stranu, kam mají Všichni naši "noví kolegové" okna z pokojů a přiložím si ruce na ústa.

Pro všechny!

Anette ty podle toho, jak se dohodneš s Lin. Zatím jsem neviděla vaše soukromky.

S rukama stále u úst a s Lady pobíhající kolem mne začnu řvát do oken kolegů. Ač jsou možná někeří v koupelně, nebo mají zavřeníá okna, jsem si jistá tím, že mě slyší.

Héééééééééj!! vstáávejtéé, chásko líínááááááá !!!!!

Zařvu na ně a tuhle větu řvu do chvíle, než uvidím všechny hlavy vykouklé z oken(Anette ne).
Poté, co vykouknou, se zářivě pousměji a Lady na ně začne štěkat.

Tak honem, honem! Venku je krásně, máme tady stáje, nebo si běžte zastřílet. Přece celý den neprospíte..

Věnuji všem ještě jeden zářivý úsměv a poté se jen ladně otočím a začnu přes zahrady odcházet pryč.
Vyvenčit v klidu Lady a sebe.

Ránko, ráno, ráníčko

Byla jsem poměrně ráda, že dnešní ráno nebudu trávi sama ponořená do minulosti, jako kdybych nepochopila ten fakt, že se nedá minulost napravit. Po pravdě já jsem byla vzorovej psycholog, který musel mít svého vlastního psychologa. Ale před půlrokem jsem usoudila, že bude lepší když se s tím nějakým způsobem poperu sama. I když nyní toho začínám litovat, jelikož to nebyl zrovna nejlepší nápad.
Ale dost o minulosti nyní bych se měla vráti do reality. Opět se usměji na Leylu a omluvně se na ní podívám za svůj chvilkový mimostav.
"Ano půjdeme. Už ji potřebuji." pronesu s úsměvem na rtech a ukážu přitom na cigaretu, kterou jsem si stihla vytáhnout. Ano jediný můj zlozvyk, kterého se nevím pořádně zbavit a kterého se ani nechci zbavit, i když to ničí zdraví.
Pomalými kroky vycházím se svým doprovodem ven na čerstvý vzduch, kterého jsem si více méně užívala včera. Ale té krásy jsem si pořádně nevšimla.
"Je to tu krásné." pronesu jen, aby se neřeklo a zapálím si cigaretu. Přitom přemýšlím, co bych jí řekla o mužích. Většinou jsem se setkávala s ženami, jejíž muži je tyranizovali a oni se od nich nedokázaly odpoutat. I když toto je zřejmě jiná věc se zaměřením na rodinné hádky, či spíše manželské hádky.
"Hádáte se s svým manželem často? O čem jsou většinou vaše hádky? Promiňte za mé otázky, ale většinou se setkávám s muži, kteří mlátí svoje ženy. Ale tím vás nechci strašit. To už je tou moji prací." pronesu a přitom k ústům přiložím cigárko a vdechnu do sebe pro někoho škodliviny, pro mně uklidnění a potom vydechnu kouř.
To však uslyším někoho, jak se snaží zbylé ospalce vzbudit. Nedá mi to a musím se tomuto stylu buzení zasmát. A upřímně jsem ráda, že jsem se vzbudila takto sama. Avšak opět vrátím na ní pozornost. Na konec usoudím, že by bylo vhodější, kdybych se nyní nebavila o těchto věcech a nekazila tím krásný začátek dne.
"Omlouvám se. Nechala jsem se unést svoji prací. Víte ta slečna, co před chvíli mluvila, říkala něco o stájích. Co tak se na ně podívat? I když se musím přiznat, že jsem na koni stála..no ani si nevzpomínám." promluvím, jakmile dokouřím cigaretu a nedopalek hodím do koše.
Podívám se na ní tázavě na tváři mi hraje přátelský úsměv, v očích menší jiskřička, která asi nemá cenu popisovat.
"Půjdeme se na ně podívat? Myslím, že za to nic nedáme." zeptám se jí a trošku napjatě očekávám její reakci. Jelikož moje otázky ohledně jejího vztahu nebyli zrovinka nejlepší. Ale prostě si nemůžu pomoct, jelikož to je moje práce a od čeho jiného tady asi jsem.

Uvítání a jídlo

Ke stolu si sednu pokud možno někam dozadu, nechci na sebe zbytečně upozorňovat...prozatím.
Když šéfka začne mluvit, nastražím uši, co kdyby říkala něco zajímavého...
"Ještě jednou dobrý večer, prosím posaďte se, vyřídíme nějaké formality a potom už vás nechám ubytovat se a dopřeji vám komfort vašeho domova. Dům je označen na modré a červené zóny, modrá zóna je ta, ve které se můžete volně pohybovat, bazén, zahrada, vaše pokoje a celé spodní patro, kromě mé pracovny. Máte k dispozici i střelnici, jen prosím neopouštějte areál domu. Červené zóny jsou naše pokoje, levé křídlo a suterén, do těchto míst se dostanete až po prověrkách. Budu velmi ráda, když zavoláte vašim blízkým a do zaměstnání, že se nějaký čas zdržíte v našem domě, Zajisté nikdo zde není násilím, jen některé jsem si vyžádala.
Při zmínce o blízkých se pousměju. Jo, fotrovi bych zavolat moh', bude fáákt šťastnej proběhne mi hlavou a já se pohodlně opřu, očima stále hledajíc "modrou" sestru.
Rudá sestra se usměje na toho týpka, co ho přivezli s náramkama... Pak spolu hodíme řeč, je mi povědomej, možná že seděl v Lompocu, jako já
Koukám na mukla s nepokrytým zájmem, odhaduji, za co asi seděl.
Tipuju napadení, nebo loupežný přepadení, nebo že by vrahoun? Mnom, každopádně bude moc fajn mít tu mezi těma svatouškama někoho normálního

Když mluví o hiostorii, v jejím hlase zaznívá nostalgie. Já popravdě řečeno, moc nedávám pozor, pořád pokujuju po té modrovlásce...Nessie se myslím jmenuje.
Poté mluví na Anette, jednu z nás, a říká něco o nějaké schůzce. Ale To slovo "volno" se mi v uších rozezní jako rajská hudba.
Usměju se a když rudá sestra odejde, s chutí se dám do jídla. Něco takového jsem už dlouho neměl. Možná ještě doma, když sousedi zabíjeli a já se šikovně připletl, když se dělala svíčková, ale jinak je to jedno z nejlepších menu, co jsem kdy měl tu čest jíst.
Když dojíme, Rudá sestra se omluví a jde spát. Já ještě chvilku sedím a popíjím, ale potom, když mi začne padat hlava, se zvednu a zamířím do svého pokoje. Vede mě tam jakýsi sympatiocký starší pán v livreji. Když mě zavede před dveře, omluvně se na něho podívám, jakože nemám drobné. On ale s úsměvem zakroutí hlavou a vzdálí se.

Ráno

Běžím lesem, za mnou se žene smečka obrovských vlků. Snažím se jim utéct, ale nejde to. Je to jako bych plaval v pudingu, zatímco oni letí jako vítr. Potom se ke mě dostane největší z nich...Héééééééééj!! vstáávejtéé, chásko líínááááááá !!!!!
Řev ostrý jako břitva se mi zařízně do uší a já úlekem spadnu z postele.
No co to kur... začnu jadrně nadávat, než si uvědomím, že mě ten jekot vlastně vysvobodil z mé noční můry.
Vykouknu z okna a vidím Nessie, jak na pomalu odchází k lesu.
Rychle na sebe hodím odkaz a uvažuji o skoku z okna, ale když se podívám dolů, rozběhnu se na schody, ty seskáču a vyletím do zahrady.

V zahradě běžím tím směrem, kam předpokládám, že zmizela modrovláska. Vzhledem k mé kondici by neměl být problém ji dohnat.
Když si jí všimnu, povážlivě zpomalím
Ehm...slečno Nessie, smím vám dělat doprovod? zeptám se a snažím se moc nefunět.

V kanceláři s Lin --> Společně v zahradě

Trochu bezmyšlenkovitě přijmu nabízený kapesník, ale ruce znovu položím do klína, snad jakobych nevěděla, k čemu kapesník slouží.
Proč mi to Lucas udělal? Proč po tom všem mě nechal? Jemu jsem věřila, jen jemu...
Až když na mě Lin promluví, zvednu hlavu. Opatrně její úsměv opětuji a zdráhavě přikývnu. Osuším si slzy a poté kapesník strčím do kapsy u kalhot.

Zvednu ze svého místa a cítím, že nohy mám opět slabé. Musím se přidržet židle, abych nedala znát, jak se mi klepou. Naštěstí to netrvá dlouho, takže když vyjdeme z kanceláře, kráčím už celkem klidně. Jdu ovšem s hlavou sklopenou, jakoby mi Lin řekla tu nejhorší věc a ne to, že chce se mnou spolupracovat. Ani nevím, kudy jdeme, nevšimám si bodyguardů. Možná bych za chvíli opět zaplula do svého světa myšlenek, ale to Lin nedopustí. Její dotek mě prudce vytrhne ze snů a vpraví opět do reality. Překvapeně se na ni podívám a ještě více dám najevo svůj šok, když slyším její povzbuzení.
Utíkat???
Není čas však nic rozmýšlet, protože už jsem vlečena přes zahradu. Mám dojem, že spíše vlaju, než bych sama utíkala. Snažím se svůj běh-neběh nějak udýchat. Nemývala jsem zlou fyzičku, ale poslední rok jsem opravdu spíš nic nedělala, než dělala. A je to hodně znát.

Lin mě zavede do krásného koutku zahrady. Slyším zurčení vody, jemné šumění listů, prostě ráj na zemi. Kdybych nebyla tak ufuněná, jistě se daleko více kochám tou zelenou krásou, takto však jen s vděčným pohledem přijmu nabídku posadit se a padnu do křesla.
Automaticky přijmu lahev s vodou, ale překvapený pohled mi stále nemizí z obličeje.
Přijata? Fyzické testy? Tak to se uvidí...
"Já... Eh... Děkuji. Díky! Teda ta fyzička... Bývalo to lepší... Ale teď jsem nic moc nedělala... Ono se to zase dá dokupy... Doufám..."
Snažím se nějak omluvit svoji zadýchanost a raději svůj stud schovám do lahve s vodou. Spolknu dva plné doušky a začínám se cítit lépe. Do nohou i rukou se mi vlévá živá krev a je to pocit, který jsem dlouho nezažila.
Konečně nebudu mít tak ledové prsty u nohou.
Jemňounce se pousměji a přijde mi skoro zázračné, jak stačí málo, abych tu podivnou stálost a bezduchost v sobě začala ubíjet. Až trochu nevěřícně se podívám znovu na svoji novou zaměstnavatelku.

V kanceláři s Lin --> Společně v zahradě

Trochu bezmyšlenkovitě přijmu nabízený kapesník, ale ruce znovu položím do klína, snad jakobych nevěděla, k čemu kapesník slouží.
Proč mi to Lucas udělal? Proč po tom všem mě nechal? Jemu jsem věřila, jen jemu...
Až když na mě Lin promluví, zvednu hlavu. Opatrně její úsměv opětuji a zdráhavě přikývnu. Osuším si slzy a poté kapesník strčím do kapsy u kalhot.

Zvednu ze svého místa a cítím, že nohy mám opět slabé. Musím se přidržet židle, abych nedala znát, jak se mi klepou. Naštěstí to netrvá dlouho, takže když vyjdeme z kanceláře, kráčím už celkem klidně. Jdu ovšem s hlavou sklopenou, jakoby mi Lin řekla tu nejhorší věc a ne to, že chce se mnou spolupracovat. Ani nevím, kudy jdeme, nevšimám si bodyguardů. Možná bych za chvíli opět zaplula do svého světa myšlenek, ale to Lin nedopustí. Její dotek mě prudce vytrhne ze snů a vpraví opět do reality. Překvapeně se na ni podívám a ještě více dám najevo svůj šok, když slyším její povzbuzení.
Utíkat???
Není čas však nic rozmýšlet, protože už jsem vlečena přes zahradu. Mám dojem, že spíše vlaju, než bych sama utíkala. Snažím se svůj běh-neběh nějak udýchat. Nemývala jsem zlou fyzičku, ale poslední rok jsem opravdu spíš nic nedělala, než dělala. A je to hodně znát.

Lin mě zavede do krásného koutku zahrady. Slyším zurčení vody, jemné šumění listů, prostě ráj na zemi. Kdybych nebyla tak ufuněná, jistě se daleko více kochám tou zelenou krásou, takto však jen s vděčným pohledem přijmu nabídku posadit se a padnu do křesla.
Automaticky přijmu lahev s vodou, ale překvapený pohled mi stále nemizí z obličeje.
Přijata? Fyzické testy? Tak to se uvidí...
"Já... Eh... Děkuji. Díky! Teda ta fyzička... Bývalo to lepší... Ale teď jsem nic moc nedělala... Ono se to zase dá dokupy... Doufám..."
Snažím se nějak omluvit svoji zadýchanost a raději svůj stud schovám do lahve s vodou. Spolknu dva plné doušky a začínám se cítit lépe. Do nohou i rukou se mi vlévá živá krev a je to pocit, který jsem dlouho nezažila.
Konečně nebudu mít tak ledové prsty u nohou.
Jemňounce se pousměji a přijde mi skoro zázračné, jak stačí málo, abych tu podivnou stálost a bezduchost v sobě začala ubíjet. Až trochu nevěřícně se podívám znovu na svoji novou zaměstnavatelku.

Otázky, otázky, otázky… to už vážně potřebuji psychologa?

Její snad závislost mě celkem pobaví. Opravdu si to nedokáže odepřít… To, že přistoupí tak přímo se svými otázkami jsem opravdu nečekala.
Manželem? Ne… kdepak… řekněme, že manžel je pro mne to co by jiní nazvali zátěží. Být věčně pod dohledem? Dozorem? Nesmět z vlastní vůle udělat pomalu ani krok? To nikdy.
Z tónu hlasu, který použije je jasné, že za tímto názorem si stojí a nehodlá ho měnit.
Navíc tohle byla jeho vina. Nedokázal přenést přes srdce, že s ním nebudu u možná bodového zlomu kariéry archeologa. I když si stejně myslím, že v Menkauru nic nenajde. A řekněme, že jeho slova typu… Okamžitě se vrátíš. Bez odmlouvání. … to jsem opravdu neskousla.

Tok mých myšlenek zabrzdí netypické buzení. Chudáci ti, co ještě spí… raději než být buzena takhle, to raději vstát sama.

Koně? Proč ne… alespoň nějaké ranní zpestření. Napjatost v hlase? Proč? Jen se zeptala a já popravdě odpověděla… takhle se stresovat jen z pár otázek…

Večer a následné ráno

Procházka zahradou mi nádherně pročistila hlavu, i když obyčejně jen chození bez cíle moc v lásce nemám.
Nakonec jsem se rozhodla, že toho pro dnešek bylo už dost a zamířila jsem zpátky do vily, chodbou do své ložnice a zamknula za sebou.
Možná by tohle měl být bezpečný dům, ale už ze zvyku jsem tohle prostě udělala. Ani jsem se necítila na sprchu, pčká určitě do rána, takže jsem se jen převlíkla do spacího
odkaz
Padla do postele, zahrabala se do měkoučkých peřin a než by člověk dokázal napočítat do deseti, byla jsem už někde v říši snů.

Konečně ráno?

Ačkoliv jsem si rozhodně nenatočila budík, ani jsem vlastně nemusela, otevřela jsem oči přesně v pět ráno, jako kdybych vstávala do práce. Což jsem vlastně nemusela.
S mručením jsem se převalila několikrát na posteli, ale rozhodně jsem věděla, že teď už rozhodně neusnu.
Vyhrabala jsem se z postele, dala jsem krátké cvičení na zahřátí, jen tak pár cviků na protažení tak na dvacet třicet minut. Pak si rozhodně ještě během dne vyberu nějakou aktivitu.
Po cvičení jsem si napevno stáhla vlasy k hlavě, aby se mi nenamočily a dala jsem si konečně dlouhou horkou sprchu, kterou jsem si chtěla dát už včera, ale vyčerpání mi už toho moc nedovolilo.
Následovalo rychlé vysušení, prohrábnutí mým oblečením. Vzala jsem si toho jen málo "hodně civilního", nakonec se rozhodnu pro džíny, bílou mikinu a károvanou košili s krátkým rukávem.
odkaz

Vyjdu ven na chodbu a mé kroky vedou do jídelny. K mému překvapení už budu i obsloužena a dostanu snídani.
Trochu mě to vyvedlo z míry, než jsem vykoktala, co vlastně budu chtít, ale nakonec jsem ze sebe dostala, že kafe bude dobrý a ať mi prostě na talíř přihodí nějaký ten sendvič.
Má fantasie mě v tomhle okamžiku docela opustila. Žádná kontinentální snídaně nebo tak něco, prostě jen prachobyčejný sedvič. Příště se holt na něco takovýho budu muset připravit.
I přesto byl sendvič naprosto vynikající, ani jsem se neodvažovala zeptat, co tam všechno dali.
Když jsem byla asi v polovině snídaně, zaslechla jsem, jak jedna ze sester právě páchá hromadný budíček a trochu jsem se pousmála. Koukám, že i do aktivity nás musí nějak motivovat.
"Zastřílet si? Mno ani ne, mám toho v práci tak trochu plný zuby," pomyslela jsem si a vzpoměla si na svou zbraň zahrabanou někde na dně mých věcí v pokoji.
Takže tak trochu nedobrovolně zvítězila návštěva stájí. Koňů jsem se nebála, dokonce jsem se na nich dokázala i udržet. I když naposledy to bylo asi v době, kdy jsem ještě chodila s Jamiem, příslušníkem kanadské jízdní policie, který měl pro koně slabost i v osobním životě a svého času mě tímhle nadšením nakazil taky.

Dojedla jsem, poděkovala za výbornou snídani, opustila dům a vcelku pomalým krokem jsem se vydala do stájí.

Krásně započaté ráno

Včera večer jsem usnul ani ne do minutky. A určitě jsem spal jako nemluvně což dokazuje i pár snů z nichž si pamatuji sice jen jeden. A že to byl teda sen jak se patří. Byl jsem kdesi na pláži, popíjel jsem ledový čaj a pozoroval šumící moře. Všude kolem pobíhala hromada krasavic v bikinách a dokonce se tam objevilo i pár mých holek z minulosti. Potom se tam však objevil i Nick a začal na mě nehezky řvát.
Než však zjistím co bylo dál tak se s trhnutím probouzím a vracím se zpátky do reality. Chvilku mi trvá než si uvědomím že se zvenčí pod okny ozývá téměř podobný křik jakým na mě ve snu řval Nick. S několika nadávkami co si to Nick dovoluje lézt mi do snů se z postele dobelhám k oknu a jsem o to víc překvapený když zjistím že se jednalo jen o velmi krásný budíček slečny Nessie. Safra, ty teda ví jak probudit. Trochu mě to štve, přeci ještě není tak pozdě. Ale krátký pohled na budík mě přesvědčí o opaku.
Otevřu okno dokořán a vpustím dovnitř čerstvý vzduch. Pořádně se pak protáhnu až mi nehezky rupne v kloubech, udělám pár kliků, pár dřepů a zamířím si to přímou čarou do koupelny kde strávím aspoň půl hodiny. Pořádně se ve sprše vydrhnu, trochu se oholím. Prostě pořádná hygiena jak se patří.
Potom když konečně koupelnu opustím tak nahý chvilku lezu po pokoji sem a tam. Přemýšlím co asi dělat teď dál. Nakonec se začnu přehrabovat ve skříni a na postel vyhazovat věci co si na sebe vezmu. odkaz
A když jsem si jistý že jsem udělal všechno co jsem chtěl tak si to zamířím z pokoje někam ven. Přemýšlím o tom co Nessie říkala. Jít do stájí? Nebo si jít zastřílet? Jedno lepší než druhé že jo...

V první řadě tedy zamířím do jídelny na malou snídani. A jak to vypadá tak jsem se tu zastavil asi jako poslední. No dobře, trochu jsem si přispal no. Pomyslím si než si nechám přinést trochu čaje a pár sendvičů s ovocem. Já jsem byl vždy jeden z těch druhů lidí kteří se drželi názoru že na celém dni je snídaně nejdůležitější.
Rychle jsem do sebe svoji porci kopnul a jakmile jsem vyřídil svoje díky kuchaři s radostí jsem si to zamířil někam ven. Vilu jsem proběhl jako blesk, schody bral po třech. Nevím co ve mě způsobilo takovou radost. Jestli celý tenhle krásný den nebo myšlenka co během něj budu moct všechno dělat. Každopádně jsem tryskem vyběhl do zahrady a zastavil se až u jakéhosi pomníku než jsem začal přemýšlet kam si zajdu. Střelnice, posilovna, stáje či bazén? A ještě něco ne? Opakoval jsem si v duchu a přemýšlel kde bude asi největší zábava. Střelnice byla lákavá ale zrovna teď jsem neměl moc chuť poslouchat štěkání zbraní. Nakonec jsem si udělal menší procházku zahradou tam a zase zpátky než jsem se rozhodnul že bych se mohl podívat do stájí. Měl jsem koně vážně moc rád. Jsou to krásná a ušlechtilá zvířata. Hlavně jsem na nich strašně moc rád s bratrem jezdil na naší rodinné farmě ve Skotsku kam se matka s otcem uchýlili krátce po smrti naší tety Selmy.

Zamířím si to teda ke stájím, nebo směrem kde by měli stáje být, a přemýšlím jestli kromě toho taky jak asi využiji zbytek dne. V hlavě s začnu dělat takový malý program. Potom bych si mohl zajít do posilovny, pak do bazénu, následovala by malá procházka zahradou a pak až střelnice, potom zase posilovna a k večeru další toulky zahradou. Jo, to vypadá na perfektní plán.

S Anette

Je mou reakcí mírně zmatená, ale i já se občas potřebuju pobavit a chovat se jako dítě, jinak bych se ze všech těch povinností zbláznila, odložím krémový kabát a na oči si nasadím brýle.
Na to, že je 09:00 Sluníčko peče celkem solidně. Upíjím spokojeně vodu, potom si vzpomenu, že chci dnes s nimi a sestrou slavnostně poobědvat a také jim představit Shadowa.
Usměju se na svou společnici a omluvně jí ukážu telefon.(odkaz)
Vytočím hospodářku a španělsky spustím.
Por favor, prepare para la mitad del almuerzo duodécimo, vamos a tener un tirón en la mesa de trece personas. Como aperitivo de ensalada de judías verdes francesas con tocino y el tomate, plato principal, sin necesidad de peces, algunas de bacalao o el atún a no dejar a usted, pero hacer chutney de postres y galletas y preparar un té de menta fuerte. Gracias.
/:Prosím připravte na půl dvanáctou oběd, vytáhněte se budeme mít u stolu třináct lidí. Jako předkrm salát z francouzských zelených fazolek a rajčat se slaninou, hlavní jídlo no třeba nějakou rybu tresku nebo tuňáka no to nechám na vás, ale udělejte desert z manga a piškotů a připravte silný mátový čaj. Děkuji.
Ještě napíšu dvě sms jednu pro Nessie a jednu pro Shadowa
Stojí v ní....
Oběd se koná v půl dvanácté, prosím dostavte se za pět minut půl do jídelny.
Pošlu SMS i svým bodyguardům, aby okolo 11:00 šli najít nové adepty.


Potom se opět začnu věnovat Anette, na jazyku mám větu, kterou jsem nezapomněla.
Fyzičku si zlepšíte, nemějte strach, jen prosím, když budete mít depresi přijďte za mnou nebo za mou sestrou, zbytečně si neubližujte.

Pohledem sjedu mezi vodopády, kde má hrob můj bývalí přítel, který zemřel velmi mladý chybou jednoho ze svých kolegů, mezi kameny plane malý plamínek naděje. Proto jsem také novým kolegům kladla na srdce to o spolupráci. Nemám ráda, když umírají mladí.
Potom si ještě chvilku spolu povídáme.

Jsem lenoch a nestydím se za to

Probudí mne, z mého krásného snu plného volnosti, halekání. Ač je to jeden z nejpříjemnějších hlasů, jaký jsem kdy slyšel a samozřejmě v něm poznám Nessie, tak mi moc radosti nepřidá.
Kouknu na bodík a když zjistím, že je 8:00, zabručím a znovu se zachumlám do té nejpříjemnější peřiny, pod jakou jsem kdy spal.
Usnout se mi podaří už jen na hodinku, a tak v 9:00 pomalu vylezu z postele a rozhlédnu se po pokoji.
Tak to nebyl sen...
Zabroukám si sám pro sebe a usměji se. Ano.. Usměji se. Usmívám se, když mne nikdo nevidí. Usmívával jsem se před svou matkou, než zemřela..
Ano..Občas se usmívám.....

Vyhoupnu se z postele na nohy, párkrát vyskočím, to proto, aby se mi rozproudila krev v žilách a naběhnu do koupelny, rovnou pod ledovou sprchu.
Když mi ledová voda přestane vadit, ač na tváři mám kamenný výraz, je to fakt děsivé, normálně se umyji voňavým mýdlem a vodou horkou.
Je to úžasný pocit.
Když vylezu, nahý, projdu koupelnou i pokojem a zamířím rovnou ke skříni. Tam konečně vyskládám oblečení z tašky a také najdu něco na sebe.
odkaz

Poté vyběhnu z pokoje, který za sebou zamknu a hodím klíčky do kapsy. Jdu do kuchyně a když dorazím, hospodářka zrovna s někým mluví a z horečného přikyvování soudím, že asi s jednou z "velitelek".
Počkám, než položí telefon a poprosím ji, aby mi ukázala, kde si mohu vzít nějaké jídlo.
Nakonec zvítězí bageta a nějaký ovocný salát.
Vše si vynesu ven před sídlo, kde si sednu na slunce, na lavičku, a začnu si pomalu vychutnávat jídlo.
Jako sedmém nebi..
Jediné, co asi trochu mou idylku kazí, je náramek poblikávající na mém zápěstí, ale i za nebe a za tuhle spokojenost se platí.
Volnou rukou pomnu přívěšek, který jsem si konečně zase mohl vzít na krk a hlavou se mi začnou míhat vzpomínky na matku.
odkaz
Takto sedím, jím, přemýšlím a užívám si volnost, dokud můžu a dokud mne někdo nezavolá.

Venčení, sms a William

Zatímco spokojeně odcházím od domu, jehož obyvatele jsem právě pravděpodobně všechny do jednoho vzbudila, zapípá mi telefon v kapse.
Čekajíc sms od bodyguardů, kde sakra jsem, se zasměji a vytáhnu ho odkaz a poté, co zjistím, že mi píše Lin se rozzářím ještě víc.
Zatímco Lady loví kdesi v křoví nějakou myš, nebo to tak alespoň zní, já začnu ťukat do telefonu odpověď.
Drahá, doufám, že pro mne bude něco jiného =-P
Stisknu odeslat, strčím telefon zpět do kapsy kalhot a zapískám na Lady.
Maláá, kde jsii? Ná míček, náá.
Lady přiběhne a radostně se vrhne aportovat míček, který jí v tu chvíli hodím.
Nevnímám a tak mě Williamova přítomnost trochu zaskočí.
Když se zastaví vedle mne, trochu nadskočím a málem mu jednu vypálím.

Ale jistě, já i Lady budeme velice rády, když nám budete dělat společnost. Jen prosím příště dejte vědět, jinak bych taky mohla zareagovat přehnaněji a ublížit vám..
Zvonivě se zasměji a zatímco stále pomalu kráčím zahradou, Lady přinese zpět míček.
Sehnu se a hodím jí ho znovu pěkně daleko.
Tak daleko, že se ozve nejdříve jedno cáknutí v místním rybníčku, ke kterému míříme a poté mnohem mohutnější cákání.
Heleme se, to ji asi nebudou muset koupat..
Zasměji se, protože v tu chvíli se do našeho pohledu dostane to krásné jezírko, nyní vyrušené Lady, která si plave pro balónek.
Tak, jak se vám u nás líbí?
Pokračuji, když dojdeme k jezírku a já se postavím na kraj, sledujíc svou fenku jak se snaží.

S Lin v meditační části zahrady

Opět upiju vody a s překvapením sleduji, jak plynule Lin mluví španělsky.
Tak není se co divit, žije tu. Ale já nejsem schopná naučit se nic.. Vůbec nejsem schopná teď fungovat. Do háje..jak dlouho mi to ještě bude trvat?
I když si takové otázky uvnitř pokládám, sama dobře vím, jak dlouho to ještě bude. A že to nebude lehké.
Trochu křečovitě a netrpělivě si pohrávám s lahví od vody. Chápu, že má Lin spoustu zařizování a trochu se jí divím, že tu se mnou ztrácí čas, ale právě proto, že mám dojem, že jsem tu navíc, se cítím nemístně. Ovšem to už se na mne obrátí a opět způsobi překvapení.
Jak o tom může vědět?
Lehce se jednou rukou dotknu předloktí druhé ruky. Ucítím bolest, rány jsou stále nezahojené. Od té doby, co řezání bylo častější se začali špatně hojit.
Jak ale toto všechno může vědět? Já to nechápu...
Sklopím hlavu a je mi trochu nepříjemné, že se o tom mluví. S nikým totiž o tom nemluvím, žádný psychologové, nikdo. Nikdo to jednoduše neví, aspoň to jsem si do poslední chvíle myslela.

Abych nějak přehodila téma, zachytím se toho, co mi ještě říkala v domě.
"Ehm, mluvila jste o psech. Jaké pak máte?"
Se zdvořilým úsměvem a pohledem někam mimo, abych se jí nemusela dívat do očí, se optám. Nejsem žádný milovník zvířat, nijak s nimi zkušenost nemám, ale psů se nebojím. A hlavně nyní mi poslouží jako záchrana, aby se nemluvilo o mně.

Modrovláska

Když na Ness promluvím, málem inkasuju jednu do spodní roviny kousací.
Jen taktak uhnu a přestože jsem velice vyjukán, věnuji modrovlásce úsměv tak zářivý, jak jen je to možné.
Dobrá, slečno Nessie, pro příště se vynasnažím, slibuji vám to. V zájmu zachování svého zdraví řeknu a zlehka se po japonském způsobu ukloním. Není v tom žádný posměch, ale popravdě potřebuji schovat cukající koutky.
Co by mi mohla taková žabka jako ty udělat, kromě zlomení srdce? řeknu si pro sebe, ale na venek nedám nic znát.
Když Ness odhodí klacík a ozve se dvojí "šplouch", zasměji se.
To asi opravdu nebudete, slečno Ness, jen tu asi budeme muset strávit poněkud delší čas, protože nepočítm s tím, že se chystáte namočit interiér vašeho krásného domu.
Když dojdeme k jezírku, zalapám po dechu. Něco takového u nás doma nemáme. Jenom poušť a kaktusy.
Líbí se mi u vás moc, je to něco úplně jiného, než na co jsem zvyklý. Jsem ve své podstatě městský člověk, do přírody jsem moc nepřišel. A když už, tak jsem byl někde v přírodě, bylo to hlavně ve skalách, kde opravdu moc zeleně není. stále se usmívám a pomalu začínám toužit skočit do toho jezírka a zkusit, jestli ta voda je tak báječná, jak vypadá.
Slečno Nessie, máte sebou plavky? poněud nesměle navrhnu.

Úvodní den v novém domově

Po úvodním seznámení jsme šli do domu, respektive do kuchyně. Jelikož jsem do ní vešel jako téměř poslední, tak jsem si u jídelního stolu místo k sezení vybírat nemohl, místnost byla sice vybavena luxusně, ale že by u stolu byl nějaký prostor se říci nedalo. Seděl jsem a prohlížel své okolí, když v tom majitelka a naše snad zaměstnavatelka začala pronášet uvítací řeč

"Ještě jednou dobrý večer, prosím posaďte se, vyřídíme nějaké formality a potom už vás nechám ubytovat se a dopřeji vám komfort vašeho domova. Dům je…"

Když domluvila, tak se s námi rozloučila a odešla, poté se začala podávat večeře.
Jako předkrm klasika - šunkové rolky plněné krémem,
jako hlavní chod - Argentinská svíčková s grilovanou zeleninou, pro mě, pro Itala něco co mám poprvé, ale i přesto, že se v této kuchyni moc nevyznám, tak typuji, že zde to bude typické jídlo.
A nakonec dezert – čokoládová pěna.
K pití jsme měli na výběr široký výběr nápojů. Já osobně jsem zvolil, espresso a perlivou neochucenou vodu.
Když jsem dojedl a dopil, tak jsem si pomyslel

Na Rossini to sice nemá, ale je to tu též dobré.

Následně jsem se rozloučil se všemi ještě přítomnými, nechal si ukázat cestu na pokoj a vydal se na něj. Když jsem do něj vešel, tak jsem byl příjemně překvapen. Vybavení a vlastně vše tu bylo suprové. Mělo to jen jedinou vadu na kráse a to barvu vybavení. Po té jsem si šel prohlédnout i koupelnu a i celou místnost, kterou jsem měl obývat já.
Když jsem prohlídku ukončil, tak jsem si začal vybalovat věci. Veškeré oblečení jsem si poskládal do skříní, parfémy, gely atd. vyskládal na poličku u postele, vzal si ručník a šel se vysprchovat.
Místo toho, aby mě sprcha probrala, tak mi přidala na únavě a tak jsem si šel lehnout.

Ráno

Ráno mě nevzbudilo nic jiného než

"Héééééééééj!! vstáávejtéé, chásko líínááááááá !!!!!
Tak honem, honem! Venku je krásně, máme tady stáje, nebo si běžte zastřílet.
Přece celý den neprospíte."

Když jsem se koukl z okna, tak jsem zjistil, že nás nevzbudil nikdo jiný než ta slečna, která měla na starost naší přepravu sem.

"Raději bych se koukl na fotbal než, abych střílel jak ten vůl z pistole anebo jezdil na koni."

Řekl jsem si při cestě do sprchy. Po ní jsem si vyčistil zuby, oblékl do trička odkaz, kraťasů odkaz, vzal si ponožky odkaz a boty odkaz, následně upravil vlasy do této podoby (viz. iko, ale odkaz ) a navoněl parfémem odkaz.

Po usouzení, že bych si mohl prohlédnout zdejší okolí jsem se vydal z pokoje na pozemky sídla a na prohlídku okolí.

Příjez lidí

Přes bezpečnostsní systém sleduji uvítání a krátký brífink, kterého se jím hned dostalo. S úsměvem u toho chroustám toasty. Při zmínce o sektorech nechám projet bezpečnostní systém diaknostikou. Jistota je jistota. Naši hosté se odeberou do jídelny a já odložím prázný talíř někam za sebe. Prsty se mi opět rozběhnou po klávesnici v mé vlastní práci a hudba ve sluchátkách tiše hraje.

Probuzení

Vedle mě zavyje mobil. Ani se ho nenamáhám zaplácnout. Za chvíli mi ve sluchátkách ozve Linin hlas přeříkávájící zprávu. Prototím zavřené oči v sloup.

"Odpověď."

zachroptím k počítači a čekám než mi odpoví pípnutím.

"A vážně tam musím být?"

Plácnu do Entru a odpověd ukončím. Tohle ještě pořešené nemám.

"Odeslat."

přikážu a sundám si hluchadla. Protřu oči a mrknu na hodinky. Se zjištěním, že mám ještě tak dvě hodky čas se od stolu přesunu k postely do které padnu.

"Bedny."

Zapnu repráky kvůli případné odpovědi od Lin a s klidem zase usnu.

Návrat od bazénu
Thomas Bowle

Ačkoliv jsem doufala, že se s postupujícím ránem začne k bazénu trousit více lidí, je tu stále liduprázdno.
Asi je na ně voda moc studená. usměj se pro sebe. Před chvílí jsem teplotu vody vyzkoušela - žádný zázrak to není, ale koupat se v tom dá.
Po ranní sprše se jim do vody asi už moc nechce..

Pomalu se zahradní cestou vracím zpět k domu, v ruce prázdnou sklenici. Nemám příliš přehled o čase, mobil klidně spočívá v kapse žebradla (odkaz), kabelku e mi takhle po ránu nechtělo tahat, navíc ji snad nebudu potřebovat..
Vzdálený křik - budova to dost tlumí - mi však napoví, že musí být asi devět nebo půl desáté, prostě nějaký pěkný zakulacený čas.
To modrovláska - ten hlas poznávám - asi budí ospalce.. Ale kam se poděli ostatní? přidám trochu do kroku, rozhodnuta podívat se po nich třeba do stájí.

Blížíc se ke vchodu do sídla se však náhle zarazím. Na lavičce pod schody vysedává Thomas, ten trestanec, a já nemám asi dost odvahy, abych kolem něj jen tak prošla..
V klidu, vklidu.. Máme být přátelé, máme spolupracovat..
"Dobré ráno, pane Thomasi.." pozdravím s tradiční úklonou hlavy a zastavím před ním tak, abych mu nestínila.
" J-já.. Nevíte, kde jsou ostatní? Myslela jsem, že po ránu přijdou k bazénu, ale asi je spíš lákala a střelnice nebo koně.."

Na lavičce s Renatou

Sedím v klidu na lavičce před sídlem organizace a snažím se v hlavě utříbit myšlenky.
Ještě před pár hodinami jsem se snažil pozřít odpornou vězeňskou stravu. Bál jsem se každou minutu, kdy dostanu kudlou do zad nabo obuškem přes záda.
Odpočítával jsem minuty, kdy se konečně dostanu zpět do klidu své cely..
A teď?
Sedím před obrovským a nádherným domem, naprosto volný.. Dobře, až na ten náramek, ale rozhodně jsem na tom líp.
Na mou tvář svítí slunce, jsem po dokonalé snídani a místo dozorců mi tu velí dvě nádherné ženy.
Buď je to jen hloupý sen, nebo jsem se zbláznil......

Z mých myšlenkových pochodů mne náhle vytrhne zvláštní, ženský hlas.
Prudce otevřu oči a lehce nadskočím, vylekán tím náhlým narušením ticha.
Avšak když zjistím, že hledím do tváře mile vypadající dámě se sněhově světlou pletí, okamžitě se jako slušný muž postavím a také pokynu hlavou.
Dobré ráno, Renato?
Řeknu s lehkou nejistotou v hlase, protože jménem se mi vždy trochu motala.

Stále stojíc pokračuji dál, co nejslušněji dovedu. Přecijen, ač navenek vypadám jako chladný kus kovu, opravdu takový nejsem.
A když už nemám čeho se bát, tak proč alespoň lehce neukázat, že se umím chovat i slušně?
Bohužel, kde jsou ostatní nemám tušení. Já jsem schválně vyhledal klidné místo, kde budu moci alespoň trochu přemýšlet.
Ale pokud nemáte nic proti, mohli bychom se projít, co říkáte?
Můj hlas je znělý a trochu tvrdý, ale můj pohled je nejotevřenější, jaký umím vykouzlit.
Pokynu rukou, s lehce natočeným tělem po cestě k parku tak, aby mohla kolem mne projít, pokud bude chtít.
Na mé tváři se kupodivu, opravdu, objeví lehký náznak úsměvu.

u jezírka s Willem

Stojíme s Willem, bok po boku, u jezírka a já mám pohled snad přikovaný na svou nyní plavající fenku Lady.
Asi jsem přecitlivělá, ale mám strach. Je to štěně a mohlo by se jí cokoliv stá, že jo...

Ale nic to nemění na tom, že s přikyvováním poslouchám Willova slova a jemně se u toho usmívám.
Bolerko krásně hřeje díky slunečním paprskům, které na mé tělo dopadají, takže jsem naprosto spokojená.
Občas přenesu váhu z nohy na nohu a když k nám přiběhne mokrá Lady s klackem v tlamě a oklepe se, hlasitě se zasměji.
Ty uličnicéé..
Zakřičím, zatahám jí za ocas, díky čemuž jí vytrhnu druhou rukou z tlamky klacek a hodím jí ho zpět do jezírka.
Lady se spokojeně a vesele znovu vrhne do pravděpodobně chladné vody a já obrátím zpět pozornost k Willovi ve chvíli, kdy se mě zeptá na plavky.

Tím chcete říct, že se chcete jít koupat do toho studeného jezírka plného ryb?
Zakřením se, ale když shlédnu jeho pobavený a souhlasný výraz, zakřením se.
To beru jako výzvu!
Řeknu naoko temným hlasem a rozhlédnu se kolem.
Když zjistím, že široko daleko nikdo není a před husté stromy a keře sem není od sídla vidět, zapíchnu pohled do Willových očí.
Tak fajn.. Kdo doběhne do vody poslední, tak platí tomu druhému večer panáka..
Řeknu nyní už s hlasitým smíchem a začnu rychle rozepínat bolérko.
Otočím se k němu zády a co nejrychleji dokážu se vysvlěču i z ostatního oblečení, takže během krátké chvíle před ním stojím jen v odkaz (bez punčoch).

Věnuji mu ještě jeden pobavený pohled a vyběhnu vstříc průzračné vodě. Když do ní vběhnu, zjistím že je studenější, než se na břehu zdálo.
Pořádně zařvu, spíše zaječím a když jsem dost daleko, vrhnu se šipkou vpřed.
Po vynoření se hlasitě nadechnu, po dechu zalapám a ještě jednou pořádně zavýsknu.
Poté začnu pohledem vyhledávat Willa.

Vstříc ke koním, aneb kolik známých tváří potkáme

Vyslechnu si její slova a přestanu se raději věnovat tomuto tématu. Vlastně je chvíle volna, proč se v této chvíli volna zabývat prací, vždyť můžeme dělat tolik jiných věcí. A tu jednu se nyní chystáme dělat. Jít se podívat na koně a možná se i na jednom z nich svést.
Jsem vůbec jistá, že na nich umím jezdit. pomyslím si a zhluboka se nadechnu, a poté vydechnu. Jak nás to učili při některých stresových situací. Jenže toto je hloupost, kvůli které si já s velkou radosti dělám obavy.
Bylo mi tehdy patnáct, když jsem na něm naposledy seděla a jakž takž to na něm uměla. Nikdy jsem nebyla talent na sporty. Spíše jsem do všeho šla po hlavě.
A není toto snad nějaký adrenalinový sport? opět ně napadne a musím se přitom ušklíbnout. V této chvíli se můj pohled vrátí k Leyle.
"Dobře tak jen to chce je ještě najít. " pronesu k ní s úsměvem na rtech a pomalými kroky se vydám tam, kde si myslím že by měli být.
"A vy na koních jezdích umíte?" zeptám se jí, jelikož mně to velmi zajímá. Alespoň by mi s tím mohla pomoct. Připadám si vážně zvláštně, ale snad se to nezapomíná.
To však v té chvíli spatřím další známé tváře ze včerejšího dne, kteří si také vyšli zpříjemnit dnešní den projížďkou na koních. Drider a Danille A musím se na ně usmát, také se držím abych na ně jako malá holčička nezamávala. Nějak ze mně spadly obavy a jsem ráda za každé rozptýlení od mých myšlenek. A krom by se mělo využít každé chvíle k seznámení.
"Dobré ránko. Taky se jdete podívat ke koním?" pozdravím je s úsměvem na tváří a poté se po očku podívám na Leylu. Podle mého názoru obě potřebujeme nějakou činnost na rozptýlení, tedy hlavně já.
"Ani vám to ranní buzení nezávidím. Raději bych se probudila sama, než být někým buzena." řeknu s menším úšklebkem a musím se z toho oklepat. Protože toto mi kdysi prováděl moje matí, když jsem měla vstávat do školy. A já to nenáviděla. Proto jsem vážně ráda, že mne ta noční můra vzbudila.
"Dnešní den je krásný snad bychom si mohli udělat menší projížďku na koních, i když musím se přiznat, že jsem na nich dlouho nebyla." opět pronesu a věnuji všem úsměv. Nyní už se cítím lépe než předtím a za to vděčím s určité pravděpodobnosti jim. A hlavně tomu, že jsem mezi lidmi. Tuto práci zřejmě budu milovat. Krom toho nejsme daleko od stají, takže pokud se k nám přidají mohli bychom se k nim vydat společně. Tedy ještě pohlédnu na Leylu, abych se ujistila, zda to nechci pouze já ale i ona. Společnost vždycky prospěla.

Prosluněné ráno u stájí

Mířila jsem si to ke stájím, hlavu víceméně skloněnou k cestě, sem tam jsem kopla na nějakého z kamínků na prašné cestě. Bylo mi příjemně. Byla to moc fajn změna od každodenní rutiny, kdy člověk po snídani nastoupil do auta a na zbytek dne se zavřel v kanceláři v práci, maximálně si při troše volného častu šel k večeru zaběhat.
Připomínalo mi to tři týdny o každých prázdninách, kdy jsem s tátou jezdívala na návštěvu k babičce do Holandska, ale to mi najednou přišlo tak strašně vzdálené, jako by se to všechno stalo v minulém století.
Najednou mě ze zamyšlení vytrhne čísi zavolání spojené s pozdravem. Trochu polekaně zvednu hlavu a zjišťuju, jestli to vlastně patřilo mě. Zjevně ano, protože přede mnou u stájí stojí ta slečna - Luiza, která se jako jediná na letišti se mnou dala do přátelského rozhovoru, než si nás vyzvedli, společně s další členkou naší nově utvořené družiny.
Přidám do kroku a za pár vteřin již stojím u nich, ruce vražené do kapes džín.

"Dobré ráno i vám oběma. No koně mi ze dvou nabízených variant přišli jako ta lepší varianta. Střelnici dneska najdete na každém rohu, ale takové stáje, to už je zázrak něco najít. Tak jsem se rozhodla trochu si oprášit jízdu na koni," pousmála jsem se a dodala na pozdrav.
Luiza vypadá docela potěšeně, že jsme se tu sešly takhle my tři a navíc ještě k nám míří Drider. Rozpovídá se o nechuti vstávat a o nabídce společné projížďky, jako bychom se znali snad celý život a ne jen dva dny.

"Vstávání je vždycky nanic, ale když si člověk navykne, tak už má stejně v hlavě nastaveného budíka a neudělá s tím nic, ani kdyby se stavěl na hlavu. Já třeba dneska ráno koukala do stropu kolem páté, jako bych normálně vstávala do práce a přitom jsem věděla, že tomu tak není a ještě nějakou dobu nebude. Asi si budu muset navyknout na nějaké to víkendové vstávání."

Na společnou projížďku chvíli nic neříkám, původně jsem chtěla si zajezdit sama, ono je to pár let zpátky, co jsem naposledy seděla na koňském hřbetě, takže spíš tak pomalejší tempo, ale nakonec se rozhodnu souhlasit. Ona by to asi byla nuda projíždět se tady úplně sama.
Takže nakonec přikývnu.

Nedaleko od stájí s příjemnou společností
Leyla, Luiza, Danielle

Když jsem konečně v dáli uviděl tyčit se budovu stájí srdce mi radostí poskočilo. Byli skutečně hezčí než jsem čekal. Chvilku jsem si jen tak z dálky prohlížel je i celé okolí než jsem pokračoval dál. V hlavě si mezitím začnu oprašovat svoje zkušenosti co se týče jízdy na koni. Přeci jenom je to už docela dlouho co jsem měl možnost na nějakého nasednout. Jak dlouho asi tak? No, něco přes šest měsíců určitě. Pomyslím si a drobet se tomu zasměju. Na naší rodinné farmě bych trávil klidně i celé týdny ale jistě to zn každý tady. Práce je až nad hlavu, povinnosti vás zavalují jako lavina. Popravdě občas za to mohl i Nick. Ten jeho nesmyslný řád který určuje jeho život dodneška nechápu.

Sotva ale ke stájím dorazím čeká mě další milé překvapení. Jsou tam už hned tři dobré duše. Trochu jsem čekal že tu bude prázdno ale takhle je to taky jen dobře. S veselým úsměvem si to k nim zamířím.
"Dobré ráno přeji i já Vám slečny." Pozdravím je se zářivým úsměvem když se přidám k jejich společnosti. "Ano, přišel jsem se sem jen kouknout ale malá projížďka by mi určitě přišla jen vhod. Zatím lepší způsob na zahnání špatné nálady neznám." Odpovím Luize a pobaveně se zasměji. "Pokud budete chtít jakkoliv poradit jsem Vám k dispozici. S koňmi jsem přeci jen strávil ... většinu svého života." Prohodím a rozhodím trochu nejistě rukama. No, většinu. Z mýho života to jsou celkově tak asi jen dva roky ale to se taky přece počítá. Pomyslím si a krátce si každou prohlédnu. Snažím se vybavit si zas jejich jména.
"My jsme se ještě do pořádného kontaktu nedostali že? Pokud se tedy nepočítají ty dvě minutky na letišti." Prohodím a nabídnu každé ruku k potřesení. "Prosím, jmenuji se Drider Waninghem." Představím se než si to zamířím do vnitřku stájí odkud se ozývají radostní koně. "Já vím, je to divné jméno. Je to tak trochu spojení jména anglického a německého. Původem pocházím z Berlína ale vyrůstal jsem v Londýně. Což byla trochu škoda pro mě ale otevřely se mi tam nový možnosti." Mluvím bez ustání a ani si pořádně neuvědomuji svoji ukecanost. Kdo by řekl co všechno s člověkem udělá jen trocha dobré nálady. Ale takový jsem byl já vždycky. Strašně ukecaný a kypící optimismem. Mohl bych ho přímo rozdávat ale občas i mě už to nekončící pobavení dost štve. A myslím že se to nijak nezmění. Už takový vždycky budu, s tím nic nenadělám já ani nikdo jiný tady.

Koupání s Nessie

Když vykřikne, že to bere jako výzvu, jen se tiše uchechtnu, ale reakci na sázku se prostě neubráním.
Tak jo, beru, akorát že to nebude panák, ale celá večeře.
Prohodím směrem k ní a začnu ze sebe strhávat hadry po jejím způsobu. Triko a tepláky jsou dole hned, takže během chvilky vedle ní stojím jen v upnutých, černých boxerkách.
Pohlédnu na ni ve chvíli, kdy z ní spadne také poslední kousek oblečení a tiše hvízdnu, zatímco ona se rozbíhá k vodě po vzoru děvčat z pobřežní hlídky.
Sakra, to je ale zadeček..A ty nohy...MMmmmmm..
Hlavou mi proběhne pár necudných myšlenek, které se pokusím zahnat a následuji ji do jezírka ve chvíli, kdy se ozve hlasité šplouch a její výkřiky.

Vběhnu do jezírka, když je vody asi do poloviny stehen ponořím se a plavu směrem k slečně Nessie.
A nyní už opravdu chápu její křik - voda je velice ledová.
Pod vodou mám doširoka otevřené oči, což mi nedělá problém, protože jsem se jako malý hodně často koupal.
Vždy, když se potřebuji nadechnout, jen se otočím na záda a vystrčím z vody pouze ústa.
Tímto způsobem doplavu za záda slečně Ness, která jelikož se rozhlíží nad vodou mě nevidí, pořádným kopnutím se vynořím z vody s hlasitým cáknutím a snad ještě hlasitějším:
Bááf!!
V tu chvíli ji chytnu za boky a pořádným tlakem ji potopím. Poté čekám, jak moc velké následky si ponesu.

S Anette později oběd

Vezmu Anette pod paží a vyjdeme spolu ven z meditačního koutku, usměju se na ní, když v tom mi zapípá sms a hned 2x.
Vytáhnu mobil a naťukám sms.
Neboj Nessie, pro tebe bude krávu a kuře.
A druhou hned vyťukám pro Shadowa.
ANO MUSÍŠ!
Potom jsem se opět začala věnovat Anetta, vedla jsem jí za dům k větší budově, kde byla hospodářská zvířata a pelech tam měli i chrti, které používám na psí závody.
Máme hlavně chrty,sestra má svou Lady, cože je taková bílá koule, ale děsně roztomilá. Moji psy mají ubytování támhle.
Ukázala jsem na pravé křídlo statku, střecha byla z pálených tašek jinak celé stavení bylo namítnuto na bílo, všude bylo čisto a uklizeno.
Provedla jsem ji po okolí statku, potom jsem se podívala na hodinky a usmála se.
Je 10:00 za dvě hodiny je oběd. Co budete chtít dělat teď?
Napsala jsem sms do stáje podkonímu, aby nikoho nepouštěl na vyjížďky ven, jen do jízdárny, u které se dala otvírat střecha.

Leyla, Drider,Daniella, Luiza

Když jste všichni stáli u stájí přišel k vám podkoní a oznámil vám, že za dvě hodiny je oběd.Bohužel tudíž nesmíte odjet ze stáje, potom vás provedl vnitřkem stájí, v každém křídle bylo asi 20 koní pro rekreační ježdění a v zadní části za jízdárnou měla stáje má pýcha, čtyři koně arabského původu, s nejlepšími geny. Bylo jen na vás, kterého z koní si vyberete, podkoní vám o nich poví po výběru své.

Renata a Thomas

To co budete dělat nechám na vás dvou.

Nessie a William

Vy dva se o sebe postaráte sami. Nessie ví v kolik je oběd.

Giuseppe

Když ses procházel po okolí, zahlédl si mě a Anette a přidal ses k nám.

S Lin kolem domu

Místo odpovědi mě Lin prostě popadne.
Je taková..jak to říci..plná energie, plná života a no, překvapivá jednoduše.
Uvědomím si opět s překvapeným výrazem, který však vyměním po chvíli za výraz klidu. Jiného klidu, než který jsem zažívala, když jsem se dívala do očí smrti.
Nechám Lin odepsat na smsky, mám stále dojem, že ji vyrušuji a beru jiným. To už mě ale nenechá na takové věci myslet, protože mi ukazuje pejsky.
"Chrty? Běháte s nimi a nebo je berete na závodiště?"
Vzpomenu si, jak někteří boháči z divadla měli taky takové psy a vodili je pak vždy v neděli na malý okruh v jednom londýnském parku.
Osobně mi přijde taková zábava nechutná, ale každý má asi jiný vkus.
Hlavně nechci svůj názor říkat nahlas, nechci se Lin dotknout.

Když mi Lin oznámí čas, mám už vážně špatný pocit.
"Nevím, asi se projdu a užiju si sluníčka, měla bych to po této stránce napravit."
Kývnu s rozpačitým úsměvem ke své bledé pleti.
"Nechtěla bych vás déle vyrušovat, jistě toho máte dost na práci."
Mluvím k Lin dál, ale nedívám se jí do očí, takže zahlédnu muže, který se k nám blíží. Je to jeden z těch, kteří přijeli se mnou, ale jméno rozhodně neznám.
Jen má..no já nevím, vzhled jak italský mafián.
Napadne mě a trochu mi zacukají koutky.

Procházka parkem
Thomas

Zdá se, že jsem jej trochu polekala..neudržím letmý úsměv, když Thomas vyletí z lavičky jak na pružině.
Pán se nám tu zamyslel..
"V tom případě doufám, že neruším.." odvětím na jeho slova o klidu. Na předešlý pozdrav jsem pouze s mírným úsměvem kývla, abych potvrdila o jméně.
"Ano.. Můžeme se projít.." přikývnu pak, malinko roztržitě. Sklenici odložím vedle lavičky, nechci ji s sebou tahat, abych ji někde nerozbila.
Snaží se být slušný.. A milý.. Zatím mu to docela jde.. věnuji Thomasovi zvláštní úsměv a projdu kolem něj.
Ono koneckonců vězení není místem, kde by se na zdvořilostech a úsměvech nějak lpělo.. Nic jiného než výraz tvrďáka asi nezbývá..

"Chcete se jen tak projít, nebo chcete zajít na střelnici, ke koním, k bazénu... Jistě je zde toho spousta, co paní De Elliane při budíčku nezmínila.. Však do oběda zbývají ještě asi dvě hodiny." nabídnu mu, zatímco po jeho boku kráčím zahradou.
Blázníš? Vždyť netrefíš ani špejli na pouťové střelnici.. a tady ho zveš na tu opravdovou? Tady to vzduchovky nebudou..
Tak on třeba střílet umí.. A jestli budu pracovat tady - tak se to stejnak musím naučit.
Už tě vidím.. A jela jsi někdy na koni?
Tak to třeba náhodou jo, táta mne kdysi vzal na ranč.. usměju se při vzpomínce na návštěvu "Opravdového ranče jak z Dálného Západu!". Tenkrát jsem se koní bála, od té doby už nikoliv.

"Co si myslíte o práci Organizace? Proč vybrali zrovna nás? Vždyť - propána - já jsem bývalá tanečnice, co bych tak dělala u vyšetřovací služby? Sekretářku?!" nadhodím, uchechtnuvši se.
Zato tvoje role tady je poměrně jasná..

Setkání

Procházka mi trvala zhruba hodinu a půl, za tu dobu jsem si pomalu prošel celé území sídla a můj názor na něj je tento

Vila (zámek či co to je) – je opravdu skvostná.
Zahrada – velké a přírodou obehnané prostory. Trávník je upravován a keře, stromy atd. také, žádná auta tam (doufám) nejezdí a tak je to krásné místo s čistým ovzduším – ideální na odpočinek.
Stáje – Také velká a velice pěkná budova. Určitě je někdy navštívím.

Při tom co jsem procházel stájemi, tak jsem také spatřil skupinu o několika lidech, kteří měli být mými novými spolupracovníky, po chvilce rozhodování sem nakonec zvolil možnost nepřidání se k nim a pokračovat v prohlídce sídla, což se mi nakonec ukázalo jako velice dobré rozhodnutí.
Po té co jsem se vracel zpět rozhodnut dokončit prohlídku a dojít si na svůj pokoj pro mobil, ze kterého bych zavolal rodině a známým, že se zde zdržím.
Ale své plány jsem si rozmyslel hned, jak jsem dorazil před tedy spíše za dům a spatřil tam dvě krásné slečny. Samozřejmě nemohl nechat ujít kontakt s nimi a tak jsem si to k nim zamířil.
Když jsem byl zhruba dva metry od nich, tak jsem se s úsměvem na tváři zeptal.

"Ahoj, mohu se k vám přidat?"

Stáje

Naši diskuzi přerušil podkoní, aby nás upozornil, že projížďka musí být krátká, protože nás za dvě hodiny čeká oběd, který nesmíme zmeškat.
V mém případě to vyhovuje. Myslím, že pro člověka jako já, toho času bude až až – abych pak neskončila s bolavými zády a nohama zkroucenýma do "o".
Poté, co nám ukázal přehlídku obyvatel stájí, zastavila jsem ho, ještě než odešel a požádala o pomoc při výběru a osedlání koně.

Kdysi jsem možná pár plemen a typů znala, ale dneska mi tak v paměti zůstal maximálně fríský kůň, kterého bych si ale moc neosedlala, pokud nedělám parkour.
Pomohl mi vybral menší kobylku, klidnou a nebouřící se proti váze na svém hřbetě (zvláště, když byla malá) a nakonec mi pomohl přes ní přehodit sedlo a utáhnout všechny přezky.
Zastrčila jsem levou nohu do třmenu, odrazila se a přehoupla se na koňský hřbet.
Kobylka se naštěstí k mé radosti ani nepohnula.

Stáje
Leyla, Daniella, Luiza

Postávám u vchodu do stájí a pozoruji křídla plná koní než k nám zavítá podkoní s pár hezkými zprávami. Trochu mě mrzí že bude naše projížďka jen tak hopem ale jsem rád že to bude aspoň něco než-li nic. Zamířím si to za ním dovnitř mezi koně a sem tam se u nějakého zastavím.
"Musí to být radost tu pracovat že? Kdysi jsem snil o něčem podobném." Prohodím zatímco si prohlížím jednoho moc hezkého vraníka. "Ahoj kamaráde? Jak se máš? Jsi fakt moc krásnej víš o tom?" Řeknu mu pobaveně a zadívám se do jeho velkých, krásných očí. Poté když se od něj odtrhnu zamířím na obhlídku ostatních koní a největší pozornost věnuji hlavně klenotům slečny Lin, čtyřem koním arabského původu. Což je pro mě asi stejný zážitek jako kdyby se přede mnou zjevil sám Ježíš Kristus. Jak je jen mohla získat? Musejí mít neskutečnou cenu. Pomyslím si a notnou chvilku je pozoruji s posvátnou úctou než se konečně rozhodnu vrátit se zpět mezi koně určené na vyjížďky.

S dovolením podkoního si vyvedu vraníka kterému jsem lichotil a ihned se pustím do osedlávání což mám do minutky hotové. "Tak co myslíš kamaráde? Budeme doufám kamarádi že jo?" Pohladím ho po krku a zasměji se. Po očku se zadívám po holkách jak si vedou a zamířím si to se svým novým kamarádem ven ze stájí kde hodlám na holky vyčkat než budou připravené si vyrazit.

Stáje

Jsem velice ráda, že se k nám připojí a půjdeme společně se podívat na koně. Krom toho cítím se lépe, když vím že někdo z nás o nich ví a můžeme pomoct. I když si připadám trošičku hloupě.
Krom toho je velmi dobré, že se takto sbližujeme. Velice se mi zamlouvá povaha Dridera, který je tolik ukecaný a dokáže obklopovat i potom strašném probuzení humorem. Potřesu mu ruku a představím se mu. Na mé tváři hraje, skoro jako vždycky úsměv, nyní však není úsměv, který hraji.
Došli jsme do stájí, kde nám podkoní oznámil, že za dvě hodiny bude oběd, čímž se projížďka na koni bude trvat chvíli. Jen jsem si povzdechla a vydala se ostatními se podívat na koně a nějakého krasavce si vybrat, tedy spíše si vybrat klidného koně, který mně snese a neprovede žádnou blbost.
Musela jsem pouze kývat hlavou, když jsem objevila takovou krásu. A ve většině případu tyto zvířata, dokázala s lidskou psychikou udělat zázraky. Doktoři doporučují si jednou zaplavat s delfínem. Ještě jsem to sice nezkusila, ale musí to být překrásné.
Ještě požádám podkoního, aby mi s výběrem pomohl a omluvně se přitom tvářím, že ho otravuji se těmito věcmi. Je dlouho co jsem na koni seděla.
To bude ještě zajímavé. pomyslela jsem si, když jsem měla vybraného koně a dokonce se s ním i dalo by se říct sblížila. Možná až v této chvíli jsem pochopila, co tím mysleli, že koně zlepšují psychiku. Stačilo se zadívat do jejich krásných očí a poslouchat jejich dech a člověk byl díky nim klidný. Podkoní mi pomohl ho osedlat, jelikož já sama bych to nedokázala a vydala jsem se s ním ven ze stájí. Trošku prosebně jsem se podívala na Dridera.
“Prosím, pomohl bys mi na něj nasednout. Já vím jsem nemehlo.“ poprosím ho o službičku a přitom se na něj omluvně dívám a v duchu si nadávám.
Proč to dělám, když na koně ani nedokážu nasednout? Jsem se musela praštit do hlavy. Jsem tak nemožná. napadají mne tyto myšlenky, při čemž se zašklebím, jako kdybych jedla kyselí citrón. Což v této chvíli může připadat velice vtipné. Pokud mi pomůže, tak se ani ne po chvilkové vtipné grotesce, tedy tak bych to já nazvala, ocitnu na koni a začnu se sama sobě smát.
“Moc děkuji. Já bych to sama nezvládla.“ poděkuji mu a trošku více se zahledím do jeho očí. Jako kdyby ta nechuť k mužům se trošku zmírnila. Teď si připadám, že jsem všechny házela jenom do stejného pytle, vždyť můžou být výjimky.
Sedím na koni a netrpělivě čekám, co mi řekne Drider, který se mnou bude muset mít hodně trpělivost.

Stáje - Luiza, Drider, Daniell

Jak se zdálo staly jsme se magnetem rána. Sotva jsme vyšly ven přidali se k nám Drider a Daniell. Na představování jsem nikdy moc nebyla... a tak jsem jen podala ruku a řekla své jméno.
Společně jsme došli až do stájí, kde jsme byli podkoním upozorněni, že za dvě hodiny se podává oběd. Škoda... doufala jsem, že bude více času na prozkoumání okolí. Ale co se dá dělat... zprotivit se paní domu nikdy nebyl můj sen.

Po prohlídce zdejších ustájených krasavců přišel na řadu opravdový unikát. I u nás mají obrovskou cenu... větší než jakou si kdy dokážu představit... ale jsou opravdu překrásní. Naštěstí, vím, že dnešek není dobrý den na zahrávání si s ďáblem a tak jsem se porozhlížela mezi ostatními koňmi. Ale... kterého si vybrat? Jeden byl krásnější než druhý... vraník, bělouš, ryzák, grošák, palomino.... Tak kterého z nich?!

Nakonec jsem se rozhodla pro bělouše, který vypadal celkem klidně... ale co je teď nemusí být za deset minut. Doma jsem občas na koni jezdila, ovšem to bylo v patnácti letech, než se strýc rozhodl svou farmu prodat.
Na druhou stranu, tohle není velbloud a a když jsem zvládla jízdu na něm, co mi může zabránit, abych to nezvládla i tady?
Přestože jsem z tohoto prostředí již velmi dlouho pryč, netrvá mi to dlouho než oživím svou paměť. Ale i tak jsem nejpomalejší ze skupiny. Co na tom, že mi nasazování udidla trvalo o trochu déle? Kdo by se nebál o své prsty? A to, že si raději ještě jednou zkontroluji podbřišník, zda ta mrška předtím nezadržela dech a tato chyba by mohla předestřít scénu pro můj pád?
A ano... opravdu... podbřišník byl trochu uvolněn. Ale když jsem vyřešila i tento problém jsem koníka vyvedla ven k ostatním.
Jak se zdálo, všichni již byli v sedlech a čekalo se jen na moji maličkost. Snad jen v náhlém okamžiku studu, že jsem tak pomalá jsem pevněji stiskla otěže a usmála se ostatní.
Jak koukám, tak jsem přece jen posledním. Pronesu směrem k nim. To se již ale otáčím ke koníkovi a po několika sekundách se i já dostávám nahoru. Ne, že by mi to nešlo, ale bělouš se rozhodl ucouvnout a tak jsem přece jen měla trochu problém. Ale to byla maličkost.
Když jsem se tedy konečně dostala nahoru jedno bylo jasné, jestli teď něco přijde bude to bolet. Přejedu ostatní pohledem a: Tak co teď? Projížďka?

Stáje
Leyla, Daniella, Luiza

"Tak co kamaráde? Kam si zajedeme nejdřív?" Povídám si s vraníkem a ještě jednou si prohlížím jak jsem upnul sedlo. Po očku pozoruji i holky jak se pomaloučku polehoučku se svými vybranými koňmi připravují. Jak jsem jen vypadal já když jsem poprvé nasedal na koně. Pomyslím si a drobet se nad těmito starými vzpomínkami uchechtnu. To byli doby. Jak zábavné, člověk by je měl chuť prožít znovu když se nad tím zamyslí...
Brzy se však zas vrátím myšlenkami do reality když si uvědomím Luizinu přítomnost s menší prosbou. Což mě nutí se trochu pousmát.
"To že neumíš nasednout do sedla neznamená že jsi nemehlo." Zasměji se a odtrhnu se od svého koně, v doufání že mi mezitím někam neuteče. "Není to nic za co by ses měla stydět." Prohodím a pomohu jí vyhoupnout se do sedla. "Nemáš vůbec zač. Jak jsem řekl. Jsem vždy k dispozici." Řeknu pobaveně a chvilku spočinu v jejích očích než jsem nucen trochu plaše uhnout. "No ... kdyby jsi potřebovala cokoli dalšího ... tak stačí jen zavolat." Zasměji se a odběhnu zpět ke svému oři který už mezitím jde někam jinam svojí cestou.

Vyskočím si zpátky do sedla a vrátím se s ním zpátky ke stájím kde už se mezitím stačili holky shromáždit. Není nic lepšího než skupinová projížďka. To mám vážně moc rád. Pomyslím si s úsměvem a se slovy co dál se začnu ohlížet po okolí. "Pojedeme rovnou za nosem ne? Nebo snad víte o nějakém hezkém místě?" Trochu zavtipkuji a popoženu koně do klusu podél stájí. Zamířím si to někam přesně za tím nosem. Nebo kamkoliv kde by to bylo ideální na odpočinkovou jízdu.

Koupání s Williamem - Pořádně naražené koleno

Stále se rozhlížím, kde nad hladinou zahlédnu Willovu hlavu,ale kde nic tu nic.
Dokonce se i párkrát otočím kolem dokola, špicuji uši, ale Will nikde.
Znovu se zahledím do dálky, když tu za sebou uslyším mocné cáknutí a "bafnutí". Hrozivě se leknu, cuknu sebou a mám co dělat, abych nehodila záda a neutopila se, ale Will mi s tím,aby se mi to utopení povedlo, docela rád pomůže.
Ve chvíli, kdy se děsně leknu jeho mohutného "baf" mne také chytí za boky a celou svou vahou na mne skočí,čímž mě potopí pod vodu.
Já nejen že si pořádně loknu, ale také narazím nohou na dno, které očividně není tak hluboko,jak jsme si mysleli, takže si díky bolesti loknu vody znovu.
Chvíli mám pod vodu opravdu co dělat, abych se neutopila.

Do prd*le...
Pomyslím si pod vodou, než se srovnám a odrazím se levou,nepoškozenou,nohou ode dna a pokusím se vyplavat nad hladinu.
Z bolesti v koleni se mi pořádně motá hlava, takže mám co dělat, abych se vůbec na hladinu dostala.
Ale naštěstí se povede..Během asi dvou minut se s velmi hlasitým nadechnutím objevím na hladině a hned jak vydechnu a naberu stejně hlasitě do plic další vzduch, strašlivě bolestně zařvu.
Poté upřu nazlobený pohled na Willa.
Co sis sakra myslel?
Jen počkej!
Snažím se jen rukama udržet horní část těla nad hladinou,ale je to namáhavé, když mám jednu nohu úplně nepoužitou, takže se od něj s naštvaným výrazem otočím a začnu se pomalu, s pomocí rukou a jen jedné nohy, přesouvat ke břehu.
Pod nos si syčím pořádné nadávky a když se dostanu ke břehu tak,že se nohou dotýkám dna, dohopsám až na úplný břeh.
Tam se svalím na zem, chytnu si otékající koleno a pořádně nahlas,vztekle zařvu.
Lady kolem mne vyděšeně běhá a já začnu pohledem znovu vyhledávat Willa.
Mezitím se natáhnu pro oblečení a začnu na mokré tělo natahovat černé tílko a poté i šedé bolerko.
Když vezmu do ruky kalhoty, trochu nešťastně zaúpím a znovu zvednu pohled...

Procházka zahradou

Se slečnou Renatou

Takže nakonec já i slečna Renata vyrazíme, bok po boku, vstříc parku.
Však já mám co dělat, abych se udržel ve vší slušnosti. Její krásné tvary mne opravdu lákají.Sic se snažím koukat před sebe, občasnému zavadění očima o její pozadí,nebo snad poprsí, se prostě neubráním.
No, můžeme se projít jen tak? Jsem rád, že po dlouhé, opravdu dlouhé době slyším ticho a klid..Že po dlouhé době vidím a cítím slunce, víte?
Řeknu svým hlubokým hlasem a vedu nás směrem k výběhům koní.

Jdeme alejí, kde i přes to, že je léto, hrají stromy všemi barvami. Cesta je z bílých kamínků a všude kolem to voní nejen sluncem, ale všemožnými květinami.
Pousměji se a v dálce, na konci cesty, zahlédnu ohrady koňského výběhu.
Ale koně si alespoň můžeme prohlédnou,ne?
Řeknu s úsměvem a dál udržuji pomalé tempo chůze.

Při její poznámce o organizaci na ni konečně znovu pohlédnu, avšak pohled nechám přibitý v jejích očích,které jsou stejně krásné, jako její jiné přednosti.
Co si myslím o organizaci?
Začnu tiše odpovídat, zatímco se rychle blížíme k ohradě výběhu.
Myslím si, že je to opravdu záslužná práce a když na to ty slečny mají,je to lepší, než kdyby sázeli na dostihy, ne?
Řeknu a usměji se.
To už přicházím k ohradě a já stočím pohled na koně pasoucí se v dálce. Je to pohled opravdu krásný, smyslný.
Nikdy jsem moc přes ty bestie nebyl, nejezdím na nich, ani na ně nesázím,ale jsou nádherní,to ano..
Majestátně vyhlížející a slunce, které vytváří odlesky na jejich srsti, tomu přidává smyslnou krásu.
A přioš vybrali právě nás?
Možná proto,že na nás nikde nikdo nečeká?
Odpovím, protože přesně tak je tomu u mne.
Zasměji se a rychlým skokem se vyhoupnu na ohradu,kam si sednu, otočivší se tělem dovnitř ohrady.
Nebo nám tu budete tančit,pro zpestření..
Hlasitě se zasměji a po dlouhé době se cítím opravdu uvolněně.

Asi umřu...

Když začne nadávat, okamžitě mi dojde, že jsem opět svou rozjařeností někomu ublížil.
A dohajzlu, Wille, dávej trošku pozor
pomyslím si a plavu hned za ní, abych jí mohl v případě nouze pomoci a hlavou mi probíhají všelijaké tresty, které mě asi čekají za zmrzačení jedné z vedoucích organizace.
Doufám, že to tu není autonomní území, nechci být mučen a poté sťat. Nebo vlastně jakákoliv smrt je hnusná. Dokonce i ztráta končetiny by mě mrzela. Ksakru, ať jí nic není! Díky procesu "samoschízy" jsem začínal být pěkně zoufalý.

Když na mě začne křičet, jen zakoktám
Pro...promiň, já nechtěl... a neodvažuju se jí podívat do očí.
Když se dostaneme na břeh, moudře počkám, až si ona krásná zraněná oblékne aspoň horní část oblečení. Když vezme do ruky kalhoty, uděám krok vpřed.
Počkej, podívám se ti na to, můžu? Ve skautu jsem lovil bobříky pokusím se chabě o vtip a čekám, zda mi dovolí uplatnit své znalosti z oblasti zdravovědy.

S Anette a Guiseppem

Samozřejmě že můžete, já vás stejně nechám osamotě a půjdu připravit jídelnu na oběd a převléci se.
Nasadím opět profesionální výraz, otočím se k odchodu,po chvilce se otočím.
Je 10:00 oběd je v půl dvanácté prosím, buďte přesní, nerada čekám.
Rázným krokem odejdu do domu, kde se zastavím v kuchyni, abych zkontrolovala dění a něco málo ochutnala.
Janine, Roza a Lily naše kuchařky se celkem činní. Ochutnala jsem dezert a olízla se.
Holky, zase je to báječné jako obvykle. K večeři připravte švédské stoly a k snídani také, ať nemáte moc práce, týden budeme mimo Buenos Aires, no když o tom přemýšlím, mimo budeme možná i déle, ale vše se v čas dozvíte. Vše nasvědčuje tomu, že se budeme pohybovat ve výcvikovém středisku v Norsku.
Pokynu na Eriku, abych si jí vzala stranou, dala jí instrukce k odjezdu. Ví přesně co má mimo zbraní zabalit, to je práce sestřičky.
Pokynu jí hlavou a odejdu do svého pokoje, kde si hodím relaxační půl hodinovou koupel a začnu si hledat nějaké věci na sebe.
odkaz
Když zjistím, že už mám jen je čtvrt na dvanáct, sejdu dolů, abych překontrolovala přípravy.
Napsala jsem SMS těm dvěma.

VŠE JE PŘIPRAVENO, ČEKÁ SE JEN NA VÁS A NAŠE HOSTY.

Posadila jsem se do křesla a zapálím si vanilkový doutník.


Ostatní

Vše je na vás máte prostě čas do 11:30. Naložte si s ním jak chcete.

Večer

Po střelnici následovala tělocvična, ale v té jsem moc dlouho nezůstal. Udělal jsem si jen těch pár cviků, co mě mají udržet v kondici, jako je třeba běh na dvacet kiláků (na mašině), jízda na kole na sto kiláků, pár kliků a nakonec nějakej ten boxík. Když jsem vylezl z tělocvičny, byl jsem celej splavenej, takže jsem si to rovnou zamířil do sprch. A ze sprch do jídelny na něco k dlabanci.

Něco málo jsem do sebe naházel a pak jsem se vydal do svého pokoje. Znovu jsem ho přejel kritickým pohledem, zavrtěl hlavou a šel si lehnout. Usnul jsem do pěti minut.

Ráno a dopoledne

Vstal jsem celkem brzo. Asi v pět ráno. Ještě před snídaní jsem se ještě vydal do tělocvičny a pak zase do sprchy. Nakonec jsem se na tu snídani teda vydal, ale vzal jsem si jí k sobě do pokoje. Nestál jsem o společnost. Po snídani jsem se rozhodl, že prozkoumám sídlo a přilehlé pozemky. Lidí jsem si moc nevšímal. Jsem samotář a myslím, že to dávám hodně okatě najevo. Loudal jsem se po pozemcích až do oběda, který byl kolem půl dvanácté. Do jídelny jsem dorazil jen o pár minutek před danou hodinou.

Na procházce
Thomas Bowle

"Samozřejmě.." odvětím s milým úsměvem - občas je třeba trochu té slušnosti opětovat.
"Chápu to.."
Kdo by nechápal.. Nějaká ta léta v lágru.. A člověk asi vážně zapomene, jak vypadá slunce...

Nebyla bych správnou ženou, kdybych si nepovšimla občasných, kradmých pohledů, i když se můj společník snaží hledět kupředu. Neurazí mne to, spíše potěší..
"Můžeme.. Zdá se, že tu strávíme ještě mnoho času, tak není na škodu se podívat, co zdejší stáje nabízí.." přikývnu a malinko zrychlím krok, neb se mi zdá, že při nynějším tempu bychom k výběhu došli až tak kolem poledního.

"Záslužné to sice je... Ale spíš jsem měla na mysli, co tu děláme my.." namítnu, doprovázeje toto mávnutím ruky. Vzápětí je mi odpovězeno.
"Že na nás nikdo nečeká? Nemyslím si, že je tomu tak u všech.. I já mám v NewYorku rodinu, myslím, že některé z těch žen mají manžely.."pokrčím rameny.
"A tančit vám tu nebudu, na to zapomeňte.." uzavřu.
Podobným způsobem jako Thomas se opřena o levou ruku přehoupnu přes ohradu, až šaty zavíří, a pak skočím zpět, sedaje si tak na okraj plotu.
Doufám, že to nění moc zadělané od ptáků..ušklíbnu se, upomínaje se tak na bílé kalhoty.

"Myslím, že se sem opravdu uchýlil zbytek kolegů.." prohlásím po chvíli, pohled upřený někam na druhou stranu - myslím si, že na hřbetech těch koní tamhle vzadu vidím postavičky..

Druhé a třetí probuzení a odchod na oběd

Bedny zavyjou oznamující příchozí SMS. Než si to stihnu uvědomit už z nich na mě řve Linin hlas

"ANO MUSÍŠ!"

jen si povzdechnu a překulím se na druhý bok. A než opět usnu tiše zadoufám, že se "šéfová" před obědem ozve. Naštěstí pro mě ví jak jsem spolehlivej pokud se uložím ke spánku a před mým očekávaným probuzením se sklepením opět rozezní zavytí. Po vyslechnutí zprávy protřu oči a odeberu se trochu zkulturnit. Když vylezu ze sprchy jen z pelechu vyhrabu brýle, které mi během spánku opět spadly a s PDA v kapse se vydám do jídelny.

"Tak tady sjem nebyl ani nepamatuji."

Pronesu když vstoupím, ale raději jen polohlasně. Lin by se to prohlášení líbit nemuselo.

Na břehu jezera

Část s Willem, poté sama a nakonec v jídelně s Lin a Shadowem

Snažím se, sedíc na břehu, obléknout kalhoty a že by to zrovna šlo se říct nedá.
Chytám dokonce trochu hysterák, protože mě koleno bolí jako čert a mě se nechce oblíkáním kalhot ještě to zhoršovat.
Nakonec za sebou zaslechnu Willův hlas.
Ne, to teda nemůžeš!
Štěknu na něj krátkou odpověď, zatvrdím se, jednou rukou zvednu s bolestnou grimasou nohu a natáhnu na ni nohavici.
Bolest je to opravdu veliká a už teď přemýšlím nad tím,jestli máme v domě ještě tu starou ortézu.
Každopádně se mi tedy podaří,bolest ne-bolest, natáhnout kalhoty, a tak se jedním zhoupnutím dostanu "na nohy". Tedy..Jen na tu jednu.
Kouknu se na hodinky a poté se stále naštvaným výrazem na Willa.
Je deset hodin, v 11:30 začíná oběd, buď prosím přesný, protože Lin nesnáší nedochvilnost.
Já si jdu sehnat něco na tu nohu. Ahoj...
Mluvím ledovým hlasem, zatímco Lady, jako by to snad vycítila, sedí u mé zdravé nohy.

Otočím se a začnu pomalu pajdat k domu. Ano,pajdat...Ač se snažím sebevíc, na nohu pořádně nedošlápnu, a tak se ploužím opravdu pomalým tempem.
Vyloženě doufám,že mě Will nedoběhne, protože jsem na něj rozzuřená tolik, že bych mu i s pochroumaným kolenem mohla nakopat zadnici.
Každopádně dojdu až ke kotci malé Lady, kde ji zavřu a hodím jí tam už připravený kus flákoty k obědu.

Poté jdu od kuchyně, kde zaúkoluji jednu ze služebných, aby mi našla ortézu a také,že najde, a tak ji nasadím pod kalhoty na koleno.
Skoro není vidět, ale pro ty, kteří se na koleno zaměří,určitě.

Poté odejdu od svého pokoje, pajdajíc jako nemohoucí po schodech, a před pokojem potkám oba dva bodyguardy, kteří si asi mysleli,že spím.
Ahoj kluci..
Usměji se jejich vyjeveným výrazům.
Za chvilku jdeme na oběd, tak si střihněte, který z vás dvou půjde se mnou.
Propajdám už s úsměvem kolem nich a otázku o tom, co se mi stalo, "naoko" neslyším.
V pokoji s opláchnu obličej, znovu se nalíčím a umyji vlasy, protože jsem zjistila přítomnost jakýchsi zelených řas.
Když je vše hotovo a já vypadám tak,jak mám, vyrazím z pokoje ven.
Přesněji je 11:13hod.
Vezmu s sebou jednoho z bodyguardů, Bobbyho odkaz, který mi ceou cestu po schodech pomáhá, abych si nerozbila dr*ku.
Takto, kdy mě Bobby drží pod paží, se dopajdám až do jídelny, kam dorazím těsně po Shadowovi.
Přilítne mu jeden pěkně mířený záhlavec, přičemž mám co dělat, abych nespadla. Tedy, spíše má co dělat Bobby, aby mě udržel.
Jo, taky by ses měl víc ukázat. Jinak si začnu myslet, že jsi zmutovaná krysa, která nám řádí v kobkách.
Poté dopajdám k Lin, nakloním se,abych jí políbila na tvář a jelikož ona bude sedět v čele stolu, posadím se po její levici.
Promnu koleno a Bobby se postaví za mou židli. Až v tu chvíli, asi opožděně, mi přijde sms od Lin.
Hodím telefon na stůl a trochu přidušeně se zasměji.

Kolem domu s Lin a poté jen s Giuseppem

Trochu rozpačitě a nervozně se usměji, když se ten divný muž, u mě pod názvem mafián, k nám přidá. A vzápětí se Lin rozloučí.
Ojéje, být tu s ním sama? No dobrá...dřív jsem to s chlapy uměla, tak to snad přežiju. Ale žádné dřív už není, dřív jsem byla úplně jiná...
Mile se na Lin usměji, ale všimnu si, že už se tváří úplně jinak. Zase jako předtím, tak bych to charakterizovala.
Chvíli sleduji její mizející postavu a poté se opět otočím k tomu italsky vypadajícímu mladíkovi.
Nebo prostě jižansky, abych ho hned neřadila do Itálie.
Nevím, co říci, takže je chvíli trapného ticha.

Pak se konečně odhodlám, už to nemůžu vydržet.
"Ehm.. Co budete dělat do oběda?"
Super inteligentní dotaz...
Sarkasticky se ohodnotím, ale popravdě mě nic lepšího nenapadlo. Váhavě vyčkávám odpověď a raději se nedívám přímo na něj, ale tak různě kolem.

Rozhovor

Téměř hned co přijdu, jedna se slečen odejde a tak jsme zůstali jen sami dva.

Tak toto je tak trochu trapný okamžik

Pomyslel jsem si, když byla chvíle ticha a oba dva jsme koukali bůhví kam jinam, která naštěstí byla prolomena, sic otázkou, trochu zvláštního typu, ale aspoň to.

"Tak do oběda to nevím, co budu dělat, pokud vám však vadí má přítomnost, nejspíš si půjdu na chvíli lehnout.
Jinak, to vykání mi přijde takový zvláštní a nemám rád, když mi lidi vykají. Tak co kdybychom si tykali?"

Při nabídce tykání se usměji a poté se dívám přímo na Anette.

Stáje – Druhé dějství? - Luiza, Drider, Daniell

Jak je vidět tak Drider s koňmi snad ani žádné problémy nemá.
Mno ale na druhou stranu existuje lepší způsob jak se nejrychleji sblížit? Těžko.
Pomalu jsem si začala zvykat na velikost té síly, které jsem snad trochu… velela. Ale to se může změnit. A snadněji než by si kdo pomyslel. Ovšem jen myšlenka na to, že bych měla sletět dolů se mi fakt nezamlouvala. Kdo ví, co bych si mohla udělat? Zlomit? Narazit? Raději nedomýšlet.

Řekla bych, že jet jen tak za nosem bude nejlepší. Pochybuji, že vzhledem k tak krátké době, jakou jsme zde strávili budeme vědět o nějakém krásném místě.
Jak se zdá, tak Drider je celkem nedočkavý… napadlo mne jen co jsem viděla jak popohnal svého koně ke klusu.

To ho nenapadlo, že Luiza to třeba nezvládne? Už jen to, že jí pomáhal nahoru mu mohlo napovědět. Navíc, pokud se ho její kůň pokusí následovat, udrží se?

Proto se otočím na Luizu. Chceš nějak pomoct? Nebo... to zvládneš? Starostlivost v hlase se přece jen projevila.

S Giuseppem

Chvíli začínám pochybovat, zda jsem tak stupidní dotaz měla vůbec vypouštět z pusy, ale když mi Giuseppe odpoví, můj pohled je plný vděčnosti.
Aspoň se necítím tak trapně...
Lehounce si oddechnu a jemně se na něhou usměji.
"Tykat si? Jasně...proč ne?"
Trochu rozpačitě se pousměji a vlastně až teď mi dochází, co mi říkal předtím.
Hmm, to vypadá, že chce být spíš o samotě. No...nebudu mu stát v cestě.

Opět s lehce odměřeným tónem mu odpovím.
"Jestli si chcete, tedy chceš jít odpočinout, tak běž. Nebudu tě zdržovat. Asi spíš zůstanu venku, je hezky a takové počasí jsem si moc neužila."
Vysvětlím své důvody a nakonec mi opět cuknou koutky do úsměvu. Můj postoj už je trochu uvolněnější, než předtím.

Stáje - premiéra na koni - Drider, Daniell, Leyla

Připadám si jako jediná, která poprvé sedí na koni, tedy spíše abych byla přesnější po dlouhé době.
Slova Dridera mně uklidní, protože jsem měla pocit že jsem jediná ta která by mohla být považována za nemehlo.
Dobře budu na to myslet... tedy počítej s tím, že za malou chvilku to udělám. pronesu s úsměvem na rtech a prohlédnu si co všechno mám k dispozici, tedy je pravdou, že dokážu leda tak pojmenovat sedlo.
Sklopím trošku hlavu a poslouchám jejich slova. Ne že by se mi nelíbilo, to jaký mám dalo by se říct nadhled, ale jsou tu takové obavy i přesto, že mám naprosto skvělého a krotkého koně.
Na Driderova další slova pouze rozpačitě pohlédnu a vyměním si menší pohled s Leylou, která mu odpoví místo mně.
Uvidíme, co nás po cestě cvrnkne do nosu. pronesu z mně neznámého důvodu a chvíli přemýšlím, jak s koněm zacházet. V tom uslyším hlas Leyli, který mně z mého přemýšlení vyruší.
V pohodě nějak to zvládnu. Teda budu muset. pronesu rozpačitě a pokusím se využít své znalosti v této oblasti, tedy spíše oživit své dětské vzpomínky, kdy jsem na ranči jezdila ostošest.
Je pravdou, že se v této chvíli pokouším napodobit to stejné, co udělal Drider a příliš se nezabývám tím, že v mém případě ta troška přehnanosti může připadat vtipné, tedy nakonec můj kuň pouze kráčel.
V pohodě já si budu vychutnávat trošku pomaleji, tu krásu přírody, která se mi nabízí. řeknu, abych je obeznámila s tím, že ke cvalu či ke klusu nebudu hned připravená. A začnu si přitom pobroukávat písničku a v hlavě se mi žene text, kterou mi kdysi máma zpívala, jako ukolébavku. I když po pravdě ona už je vcelku známá, asi se máti nechtělo nějak vymýšlet.
I've heard there was a secret chord
That David played, and it pleased the Lord
But you don't really care for music, do you?
It goes like this
The fourth, the fifth
The minor fall, the major lift
The baffled king composing Hallelujah

Hallelujah, Hallelujah
Hallelujah, Hallelujah....
Začíná se mi vcelku líbit tato projížďka a pomalu ze mně ten stres a obavy z toho, že spadnu opadávají a začínám si užívat to, že jsem na vyjížďce spolu s ostatními.

Před obědem

"Mě by jsi nezdržovala, ale dobrá, přeji příjemný zbytek odpoledne a nejspíš se uvidíme u oběda."

Po té se zvednu a jdu do svého pokoje, do kterého dorazím za chvíli. V něm si naliji do skleničky vodu, kterou jsem vypil a pak si šel lehnout.
I přesto, že jsem byl unavený se mi nějak spát nechtělo a tak jsem jen ležel na posteli a přemýšlel nad různými věci, když bylo kolem čtvrt na dvanáct, tak jsem vstal a popošel ke své tašce, jenž jsem položil na postel a po chvilce přehrabování se v ní, jsem vytáhl mobil. Zjistil jsem, že je úplně vybitý a tak jsem znovu otevřel tašku, abych našel nabíječku. To se mi povedlo a tak jsem jí zapojil do první zásuvky jenž jsem uviděl.
Po chvilce nabíjení jsem ho konečně zapnul, ale po zjištění, že mě nikdo nesháněl, jsem ho položil zpátky a šel pomalu do místnosti, kde by se mělo jíst. Tam jsem došel chvilku před dvanáctou.

Kolem domu - opět o samotě --> Jídelna

Snažím si zachovat jemný úsměv, ale přesto mi unikne rozpačité zamrkání víček.
To bylo rychlé...
Ani nestačím hlesnout nic na rozloučenou a už vidím záda "italského mafiána". Chvíli stojím jako ve snech.
Holka, kde je tvůj šmrnc, kterým jsi získavala muže dřív? Kde...nenávratně pryč, v troskách snu, kterým jsem si vystavěla...
Myšlenky mi opět přivodí známý knedlík v krku. Chvíli pevně semknu víčka a snažím se zhluboka dýchat, abych se uklidnila. Podaří se.

Otevřu oči a zjistím, že jsem stále sama. Zhluboka vydechnu a volným krokem se rozejdu na procházku kolem domu. Jen tak bezcílně bloumám, myšlenkami jsem v Londýně a u své práce, kterou jsem dříve zastávala.
Je možné, že jsem si to nechala všechno vzít? Snad Lucas mi to vzal? A není to jen a jen moje chyba? Ach, nedivila bych se, tolik věcí jsem pokazila..tolik...
Známý pocit, kdy můžu za vše na světě, mě začne svírat jako kazajka. Vzpomenu na hořké zkušenosti s rodiči, vzpomenu i na jiné zážitky. Za chůze rezolutně zatřepám hlavou, abych ty myšlenky zahnala. Odlepím oči od trávníku, po kterém kráčím, a pohledem vzhůru se snažím zvednout i své myšlení. Jde to ztuha.

Nechci se vracet zpět do pokoje, momentálně bych nevydržela v uzavřeném prostoru jen tak bezcílně sedět. Proto ještě chvíli kráčím zahradami, až dospěje čas k vhodnému bodu pro návrat do domu. Otočím se a téměř s nadšením kráčím, jakoby mi vypršel trest. Blíží se půl dvanáctá.
Rychle vyběhnu schody a zamířím si to rovnou do jídelny. Je už téměř půla, někteří už tam jsou. Jemným úsměvem kývnu na pozdrav a pokud už tak učinili jiní, tak i já zaujmu místo u stolu. Pokud však ne, budu nejspíš někde v klidném koutku postávat a sledovat okolí.

Projížďka Leyla, Drider & Luiza

Počasí bylo ideální na projížďku (maximálně trochu chladněji, ale to se s dlouhým rukávem dalo vydržet) a já si kupodivu jízdu užívala. Příliš jsem se do debaty nezapojovala, možná jen sem tam pár slov, popravdě jsem byla i sama překvapena, jak takhle strávený volný čas může být úžasný. Jen si pročistit hlavu, nemyslet vůbec na práci a na hromadu starostí, které jsem nechala bez vyřešení doma i ty, které mě teprve čekají a bylo to snadné a skvělé.
Na hodinky jsem se podívala jen dvakrát - poprvé bylo spíš jen ujištění, že je ještě čas zaklusat si, podruhé už mi bylo jasné, že je čas koně opustit a jít na oběd, který měl být povinný. Což znamenalo, nepřijít pozdě.

"Půjdu se připravit na oběd, jdete taky?" optala jsem se ostatních, seskočila s koně a s díky jej předala čekajícímu podkonímu.
Vydala jsem se do domu, po schodech nahoru a chodbou do svého pokoje. Rychle jsem si opláchla obličej, pročísla vlasy rozcuchané po projížďce a zamířila do jídelny.

Projížďka
Leyla, Danielle & Luiza

Když jsem klusem trochu popohnal koně zase jsem zpomalil a zařadil se poklidným cvalem zpět k holkám. Bylo na mě vidět jak si celý tenhle výlet užívám. Z mého obličeje prostě ta dobrá nálada nespadla. Sem tam jsem s holkami prohodil pár slov jak se jim daří. V práci nebo i trochu v životě. Atmosféra byla skutečně skvělá. A vypadalo to že ji nic nikdy nepokazí.
Slunce krásně svítilo, vítr byl svěží a ani ne moc chladný. Tohle jsem přímo miloval. Strašně mi to připomínalo staré časy na tetiččině farmě. Ještě než jsme se s bratrem odstěhovali do Londýna. Neboj, však se ty časy zase jednou vrátí. Pomyslím si a drobet zase koně popoženu.

Nakonec když Danielle upozorní na čas trochu posmutním že tomu musí být konec. Ale nahodím novou šťastnou tvář. Docela se těším na ten oběd. Po takovéhle jízdě jednomu vyhládne...
"Jo jo. Půjdu s tebou." Řeknu Danielle a začnu se s ní vracet ke stájím. Po očku se ohlédnu jestli za námi jde i Leyla s Luizou. Pomohl jsem odsedlat koně a případně jsem pomohl i Luize s Leylou než jsem klusem zamířil do svého pokoje kam jsem přiběhl jako divoká voda. Rychle jsem skočil pod sprchu kde jsem se důkladně vydrbal a navoněl. Potom jsem na sebe rychle vytáhnul ze skříně čisté věci. Jednoduché bílé tričko s džínami. A potom jsem konečně vyrazil na oběd. Nekoukal jsem na hodiny. Možná tam budu moc brzo ale doufám že ne pozdě.
"Dobré odpoledne přeji." Pozdravím jakmile vejdu do jídelny a pokud můžu posadím se na nějaké volné místo. Potom už jen čekám až dorazí zbytek a započne hostina.

Konec projížďky - Jídelna
Drider, Daniell, Luiza

Přišlo mi, jako by čas hnal vpřed jako splašený... sotva byl čas si zaklusat a Daniell hlásila, že je již čas se odebrat k obědu. Přestože jsem nečekala, že čas uteče tak rychle, hlad nakonec zvítězil.
Snad jsem se trochu pozastavila nad tím jak Daniell předala koně a šla se připravit... protože většinou je dobrým... zvykem se o koně pak i postarat, což sice chvíli zabere ale můžná z toho někteří mohou mít lepší pocit. Po této činnosti, kdy už mi opravdu nezbývalo nic jiného jsem se vydala zpět do pokoje.

V pokoji jsem ze sebe svlékla oblečení a zalezla na deset minut do sprchy. Potřeboval jsem ji jako sůl.
S koncem sprchy se ale ukázal menší... zádrhel. Co si teď vzít na sebe, aby to nevypadalo nevhodně? Prošacovala jsem veškeré kufry co jsem s sebou měla a nakonec se rozhodla vzít si

odkaz a odkaz. Pak už stačilo jen překartáčovat vlasy a dokopat odraz v zrcadle sejít dolů.

Jak se ukázalo nebyla jsem jediná, kdo již byl v jídelně. Po vzoru ostatních zaujmu místo u stolu. Při vcházení přikývnu na pozdrav - ten je provázen i přáním: Dobré odpoledne.

Oběd

Típla jsem cigaretu a dopila jsem dvěma doušky whisku, bylo něco okolo dvanácté.
Takže přesnost, není z jejich dobrých vlastností. Posadím se do čela ve velké jídelně, s dlouhým černě lakovaným stolem.
odkaz
Po levé ruce jsem posadila svou sestru a po pravé Shadowa, toho viděli všichni poprvé, byl jim zcela neznámí.

Potom jsem pokynula ostatním ať se posadí a nechala donést oběd. První byl teplý salát z francouzských fazolek, slaniny a rajčat. Vypadal opravdu skvěle a se zálivkou z kysané smetany chutnal skvěle. Erika chodila okolo stolu a nabízela vodu nebo bílé víno, já si nechala nalít jen vodu.

Po předkrmu jsem promluvila.

Zítra po snídani okolo půl desáté odlétáme všichni do výcvikového střediska, nebalte si prosím sebou žádné věci, vše dostanete po obědě, sama vás odvedu do skladů.
Odmlčela jsem se a napila se vody.
Všichni se musíte naučit bránit, výcvik bude trvat několik dní, samozřejmě že vás chceme mít velmi dobře připraveny, někdy je lepší hodit do vody a plavat, ale my .. Já i má sestra chceme, abyste přežili.
Odkašlu si a pokynu Erice, aby nosila na stůl, potom už jen mlčím, čekám jestli někdo další nepoloží nějakou otázku.

Až všichni dojí, vydáme se společně do skladů v patře pod jídelnou nafasují si tam khaki kapsáče, černá trička, kanady, svetry a khaki bundy. Do batohů jim nandám několik sáčků s MRE, zápalky, lahev na vodu, lékárničku a nůž.

Na zbytek dne máte volno. Ness a ty pojď se mnou podívám se ti na tu nohu.

Oběd a poté vyfasování nových věcí

Už už chci začít počítat sekundy, které ještě uplynou do doby, než se budeme moci usadit. Někteří to sice už udělali, ale mně se to zdá neslušné.
Jsem tu sotva den, tak počkám, až promluví hostitelka.
A tak zatím jen stojím a snažím se nezešílet z té skupiny cizích lidí, mezi kterými nejspíš nyní budu trávit svůj život. Aspoň ponějakou dobu.

Vysvobození přichází - Lin nás posadí a já si uvědomuji, že radostí se mi na rtech objeví jemný úsměv. To už nám ale nesou předkrm. Voní to opravdu líbezně a díky tomu jsem ochotná sníst více soust, než obvykle. Tedy možná celkem deset menších lžic.
Ale tomuto se opravdu nedá odolat.
Když ke mně přijde hospodyně s nabídkou pití, nechám si nalít jen vodu. Alkohol je pro mě jen symbolem osamocených večerů.

Dřív, než přijde další chod, na kterém už v žádném případě nemám místo v žaludku, se Lin ujme slova. Zvědavě se na ni podívám a můj postoj je uvolněný. K ní jediné jsem si stačila za tak krátký čas vybudovat jakýsi náznak mostu důvěry. Ale opravdu jen slabý náznak.
Ovšem nyní mám dojem, že se Lin rozhodla ten "náznak" pořádně vyzkoušet.
Cože? Výcvikové středisko? Já vím, mluvila o fyzičce? Ale co? To budu přeskakovat ploty a já nevím co?
Chvíli mám pocit, že vyskočím ze židle a uteču, ale nakonec se kousnu do rtu a setrvám na místě. Moji pozornost zaměstná další jídlo a jak pomalu přezvykuju sousta, tak pomalu přežvykuji i v hlavě náš přesun.
Jistě má proto dobrý důvod. Ach jo, budu to muset zvládnout. Třeba to bude ta nejlepší možnost jak zapomenout. Tělesná bolest...
Trochu se zachvěji přitom pomyšlení a mám dojem, že mě předloktí začínají pálit.
Ale toto bude jiná bolest.

Oběd uběhne velmi rychle, ale přesto si dokážu nějak sesumírovat, že výcvik bude jen pro mé dobro. Jakžtakž smířená s nastálou situací se tiše zvedám, abych s ostatními následovala sestry. Až v tu chvíli si uvědomím, že s nimi seděl nějaký neznámý mladík. Ovšem mnoho pozornosti tomu nevěnuji, očividně nepatří k nám, ale k nim.
Je to možná divné, to takhle dělit, ale už to tak je...jsme my a jsou oni...
Když nafasuji všechny věci, koukám asi hodně vyjeveně. S některými věcmi vůbec netuším, co budu dělat. A maskáčované oblečení? Jen bezmocně krčím nos. Ovšem bez protestů si svoji kupičku odnáším do pokoje.

Ještě že je zbytek dne volna. Můžu se tu rozpitvat...
Pomyslím si, když položím všechny věci na lůžko. Zrak mi padne na housle.
Hm, tak ty si sebou jistě nepovezu. Nejlepší čas se s nimi řádně rozloučit.
Vezmu si housle, posadím se do otevřeného okna a začnu si tiše pro sebe hrát. Uklidňuje mě to, zaměstnává mě to, a to je to hlavní, co potřebuji.
Z okna se začne linout tato melodie: odkaz

Oběd

"Ty aby jsi si hend nerýpla."

odpovím s úsměvem Ness na její záhlavec a za chvíli ji následuji ke stolu po pravici hostitelky. Vedle sve levé ruky položím PDA s načtenými informacemi o našich nových spolupracovnících. Hold si rád udělám přehled o tom kdo co je a jak se chová. V první řadě mě zajímá jejich reakce na výcvik a na mě, jakozto pro ně neznámého člověka.

Na jídlo, přesněji předkrm, které se předemnou objevilo chvíli nevraživě koukám, ale nakonec se do něj pustím. Mezitím dostanu pro mě tradiční sklenku vody. Vyslechnu Linin proslov a snesu další chod oběda. Během celého jídla si postupně prohlížím všechny nové tváře a pokaždé přeběhnu prsty po PDA pro ukázání složky toho či onoho člověka.

Při zmínce o skladech se na Lin podívám s otázkou v očích. Pro jistotu raději úplně zamlčím svůj nazor na čas odjezdu. Nakonec plně rezignuji, seberu sve PDA a vydám se společně se všemi do skladů. Automaticky si vezmu věci a zamířím do podzemí, ze kterého jsem byl vypuzen.

Zkažená nálada a úprk

Veškeré otázky jsem nechal nezodpovězené. Ano, zachoval jsem se jako hulvát, ale co jsem měl dělat?
Ta náhlá volnost se na mne podepsala víc než dost a tak jsem jen civěl na horizont před sebou a na krásku vedle sebe jsem se ani nepodíval, natož abych na ni snad promluvil.
Po chvilce jsem si začal pískat, možná pro ulehčení situace, ale ani to na mé nervy nezabralo.
Musím pryč.. Chci pryč..
S tím jsem se zvedl a pohlédl na krásku.
Hele promiň, ale.. Asi nejsem moc dobrý společník a ...Měj se..
S tím jsem seskočil z ohrady a rozeběhl se. Avšak po pár krocích jsem se zastavil a ještě jednou se na krásku otočil.
Hele.. Být tebou, radši tvrď, že jsi mě neviděla, ok?
Výhružný pohled se mi sice nepovedl, spíše to byl pohled nešťastný, ale i tak jsem se otočil a rychle jsem se rozeběhl pryč.

Byl už čas oběda, ale já na něj namířeno neměl. Doběhl jsem do hlavní zahrady, avšak k domu jsem neběžel. Otočil jsem se a rychlým během jsem se po příjezdové cestě vydal k hlavní bráně.
Musí s nimi mluvit. Musím vidět svou rodinu...
S tím jsem doběhl až k bráně a udýchaně jsem se jí chytil. Sklopil jsem hlavu a dobrou minutu zhluboka dýchal..
Pak jsem se pokusil bránu přelézt, dřív, než si toho, že chybím, všimnou a udělají něco s tím náramkem.
Snad mě ta japonka, nebo co to je, neprozradí.....
Chytil jsem se brány a udělal první krok nahoru.

V zahradě - svědkem útěku

Thomas zarytě mlčí a já jej mluvit nenutím.
Musí to být těžké..
Dřív než však stačím navrhnout, že bychom se třeba mohli také projet, otočí se na mne a nějak rychle se rozloučí.
"Ty se také měj.." pokývnu.

Už po pár jeho krocích je mi jasné, že neodchází, ale utíká. Brzy se zastaví a ještě jednou ke mně promluví.
"Udělám to tak.. Ale být tebou, neutíkám... Ten náramek nemáš pro srandu králíkům a stejnak - kam tady chceš utéct?" pokrčím rameny a seskočím z ohrady, vydávaje se na druhou stranu. Už se blíží čas oběda..

Oběd

Do jídelny přijdu až jako poslední.. Vyjma Thomase, samozřejmě. Teď už jsem dost nervózní, trochu mne trápí, že jsem ho jen tak nechala jít a co se s ním stane.
"Pardon," špitnu jenom a vmáčknu se ke stolu k ostatním. Přinesou předkrm.

Naprosto mimo vypiplám ze salátu slaninu a pak poněkud bezmyšlenkovitě pokračuji fazolkami. Vzhledem k tomu, že je moc nemám ráda, zjistím to docela brzy a přestanu. V jednom kuse napínám uši, jestli neuslyším Thomase, že se vrací, anebo jestli Ness nebo Lin nějak nezareagují, vždyť touhle dobou už musí překročit hranice pozemku. Poměrně dlouhý pohled věnuji cizímu muži vedle Lin.
Kdo to je? A proč tu nebyl včera?

Po předkrmu Lin promluví o plánech na další dny.
Výcvik? No potěš, to mne odsud vyrazí pěkně brzy.. zamračím se na chvilku a poté se věnuji obědu.

Po jídle nás sestry odvedou dolů do skladu. Každý vyfásneme maskáčovou soupravu a batoh s potřebnostmi. Ušklíbnu se.
Opravdový výcvik.. Ještě kukly a samopaly. Budu v tom vypadat jako idiot... jako obvykle..
Pak si svou kupku odnesu do pokoje, sbalím to všechno do batohu, který nám dali, a posadím se na parapet, hledím k bráně.
Kde teď asi může být? Podařilo se mu téct, nebo už jej některý z bodyguardů přivedl zpět? Co s ním vůbec udělají? Vezmou ho zpátky, nebo.. nebo ho.. zastřelí?

Konec projížďky, jídelna
Danille, Leyla, Drider - Drider

Pomalu jsem si začala užívat projížďku, to co jsem pozapomínala jsem rázem nabrala. A byl velmi příjemný pocit být trošku větším a z té výšky se dívat na svět. Docela jinýma očima, než jsem se dívala doposud.
A byla jsem velmi ráda za to počasí, za to že oni jsou úžasní lidé, ne ty které jsem znala doposud. Ty kteří mi chodili do kanceláře a byli sobecký, mysleli jen na sebe, přitom neměli žádné problémy a zaplatili si hodinu u mně jen proto, aby se na mně mohli dívat. Jelikož návštěvníků v mé ordinaci bylo více mužů než žen. Proto jsem taky ráda, že jsem odtamtud konečně vypadla.
Tu už je mi z úst Danille oznámena nemilá zpráva, že tuto projížďku budeme muset ukončit a půjdeme na oběd. S povzdechnutím tedy souhlasím mlčky s nimi.
Seskočila jsem tedy z koně a předala ho podkonímu a šla společně s nimi, sice trošku pozadu a se svým začínajícím zmatkem v hlavě, když jsem pohlédla na Dridera.
Šlo by to je mít opět ráda? Jaké by to bylo? Byl by stejný, jako můj otec?
Vždyť toto jsou otázky uplakané malé holky a ne mně. ptám se sama sebe a nakonec tyto otázky ukončím okřiknutím se v duchu.

Raděj si to pak zamířím do svého pokoje, kde se rychle osprchuji. Hodím na sebe ryfle a nějakou fialovou halenku. Ovoním se novou parfémem, který jsem si koupila v Paříži. A rychle si to šinu do jídelny, při čemž mi je jasné, že nepříjdu včas. I když je pravdou, že jsem na toto vůbec nebyla ani v práci, ale tam si na to pak všichni zvykli. Nevím, jaké to bude tady.
Asi si vyslechnu kázání o tom, jak se chodí včas. A co to znamená přijít v 12:00. Chjo.. já se to snad ani nenaučím. A vyhodí mně dřív než stihnu říct - Omlouvám se už se to nikdy nestane. napadne mne a s touto myšlenkou vejdu do místnosti. Na mé tváři se hned objeví červeň a raději sklopím pohled. Usadím se tam, kde zůstalo místo a soudě dle toho, že ani ne po chvíli ještě dojde jedna slečna. Si trošku povzdechnu a uklidním svoji mysl. A raději abych se zaměstnala úplně pustím se do předkrmu.
Zaposlouchám se do jejího hlasu a snažím se pobrat všechna důležitá slova. Občas na ní s úžasem v očích pohlédnu.
No to vypadá na slušnou práci, která bude stát člověka hodně dřiny. Ale proč ne. Jsem strašně zvědavá, co se z toho vyvine. napadne mně po jejich prvních slovech. A raději se podívám po všech, zda mají nějaké otázky, anebo protože mně zajímá jejich reakce na tuto věc. Tu si všimnu nějaké nové tváře, které ale raději nevěnuji pozornost, protože se stejně dozvíme o koho se jedná.
Chtějí nás mít připravené. Připravená na co? Nic nám o tom neřekli. Zvláštní, zajímavé. s touto myšlenkou si upiji vody a prohrábnu si nervozně rukou vlasy. Pak se opět pustím do jídla.

Po jídle se vydáme do skladiště, kde obdržíme khaki kapsáče, černá trička, kanady, svetry a khaki bundy a do batohu několik sáčků s MRE, zápalky, lahev na vodu, lékárničku a nůž.
Chvíli se na to vážně dívám jako vyvoraná myš. Ale raději bez otázek se s tím, co jsme dostali přesunu do svéh pokoje. Kde do batohu poskladám kapsáče, třičko, kanady, svetr a bundu.
Opět volná chvíle. A co teď? Hm.. co tak pokračovat v té projížďce? A co tak najít Dridera a jít s ním. napadne mně a ani chvíli neváhám.
A vyjdu ze svého pokoje za jediným účelem najít Dridera.
Pokud se mi podaří ho najít, tak na něj trošku nervozně pohlédnu s úsměvem na tváři.
Když máme to volno, co tak pokračovat v té projížďce? Myslím, že jsem si vzpoměla a šikl by se nějaký učitel, který by mi řekl jestli to dělám správně. pronesu k němu a mrknu přitom na nej. Vážně mně šokuje, kde se to ve mně vůbec bere. Ale nedám to na sebe vůbec znát a jen s úsměvem na rtech na Dridera hledím

Během oběda a poté

Tiše jsem se poohlížel po ostatních. Párkrát jsem zamyšleně pozoroval i jednoho doposud neznámého muže jenž zde byl s námi. A jen co dorazil poslední s úsměvem na rtech jsem se díval jak je nám nošeno na stůl. Hmmm to vypadá perfektně. Pomyslel jsem si když se ke mě donesla vůně jídla. A s tichým "dobrou chuť" jsem se do něj hladově pustil. A že to bylo skutečně vynikající.

To nejlepší ale samozřejmě přišlo až po obědě když nám Lin oznámí naši brzkou cestu kamsi do výcvikového střediska. A dokonce poletíme. Kde to asi bude proboha? Pomyslím si ale vlastně na to docela těším. Je mi jasné že to tam bude asi těžké ale o to zajímavější bude na co nás tam budou připravovat. Ještě si vzpomínám na svůj výcvik u policie. To byl panejo záhul. Mihne se mi hlavou a jen se nad tím pobaveně usměji.
Když je konečně vysvětlování všeho důležitého u konce mlčky zamířím ostatními do skladů kde vyfasujeme hned věci na cestu. Wow. Tomu teda říkám výbava. To bude rozhodně asi něco víc než jen nějaké cvičení. Napadne mě než si jako ostatní skočím dát věci do svého pokoje.

Položím věci na postel a krátce se v nich přehrabuji. Občas si na sebe i zkusím něco vzít. "To se mi líbí. Fakt že jo." Drobet si zapózuji před zrcadlem než je začnu zase úhledně skládat a pokládat do skříně. Rovnou taky přemýšlím jak vynaložím se zbytkem nynějšího dne. Co si zajít na střelnici? Nebo do tělocvičny? Aspoň bych se na zítřek trochu připravil. Pomyslím si než mě z přemýšlení vytrhne klepání na dveře. "Moment." Křiknu a drobet ve spěchu nacpu do skříně poslední věc než se skokem přesunu ke dveřím. A jaké to překvapení když za nimi stojí Luiza. "Ahoj. Copak bys ráda?" Optám se s úsměvem než mi po chvilce vyjasní důvod své návštěvy. "Já nemám nic proti. Naopak budu jen rád." Odpovím a drobet se zasměji. Jedním skokem se ještě přesunu k posteli kde chňapnu po své modré kšiltovce než konečně vyrazím s Luizou zas ke stájím. "Alespoň budu díky tobě zase nějak užitečný." Prohodím mírně pobaveně. A jsem opravdu rád. Že můžu nějak posloužit.