Palargalův vzestup
hrálo se Dvakrát týdně
od: 13. dubna 2007 19:11 do: 09. července 2008 19:06
Dobrodružství vedl(a) Spellsinger
| |
 | Dobrodružství se odehrává na Algoru, ledovém světě Darianské soustavy, světě, kde panuje věčná zima a sníh... Je právě rok 1133. Monsecké císařství zaujímá celý poloostrov Jednorožce. Dlouhé měsíce už probíhají jednání o osamostatnění Limarského knížectví, ale ta jsou náhle přerušena smrtí císaře. Nikdo neví, kdo za vraždou stojí a celé císařství na čas upadlo do zmatku. Jenže teď... Kdysi řadový čaroděj Monsecké armády Palargalas náhle získal moc, která zcela nepříslušela čaroději jeho úrovně. Není známo jak a vlastně ani o něm se toho moc neví. O několik dní později ale sám sebe prohlásil císařem a odpůrce bez meškání zabil. Ostatní šlechtici ho zdráhavě uznali a on nyní železnou rukou vládne z císařského trůnu. Ne všichni ho ale přijali. Mezi jinými i baron Ryška a mnoho dalších důstojníků 6. císařského regimentu. Dezertovali a založili Limarský odboj v centru Limory-Thal. Tím začala válka... Vy nyní sedíte v malé hospůdce ve vesnici, která snad ani nemá jméno a čekáte, až se přežene sněhová průtrž, která vás zahnala pod střechu... Neznáte se a ani svět vás nezná. Jen bezcenné figurky v této partii...pěšci, kteří možná jednou dají šach mat... |
| |
| Samozřejmě platí obvyklá pravidla, to jest: Na začátek napíšete podtrženě kde jste, tučně se píše přímá řeč, kurzívou vaše myšlenky. Barvy si vyhrazuji já. Prosím, aby jste si po sobě četli své příspěvky, ať v nich není moc nesmyslů nebo velkých gramatických chyb. Díky a přeji dobrou hru! |
| |
| Vesnice Sníh se snáší ve velikých vločkách na krajinu a vysoko na nebi poletuje jediný, osamocený havran. Shlíží při tom na malou vesničku, ztracenou uprostřed sněhové pláně...pár malých domků schoulených u horkého zřídla, jež je uprostřed a poskytuje sotva dost tepla na zahřátí těch několika málo lidských příbytků a malé farmy, které tu stojí. Vy se mezitím snažíte někde ve vesnici nalézt úkryt před sněhem, někteří už možná sedíte v malé hospůdce... Navzdory zapadlosti vesičky je v lokále živo - je zde asi patnáct hostů a majitel mezi ně roznáší teplé jídlo a pití. Zdá se, že tolik lidí už tu dlouho nebylo. Je pravděpodobné, že nečekaná záplava sněhu, jež se valí z nebes, sem zahnala mnoho poutníků z okolí... |
| |
 | Tichú noc v hostinci narúša len hučanie neúprosnej snehovej víchrice ktorá ma "zaviala" až sem zapisuje si do svojho zvlhnutého denníku menší človek sediaci v rohu a sám si neuvedomuje, že si šomre popod nos hlasnejšie než si myslí. Čo by som tam asi tak ešte napísal? uvažuje polohlasne. Je to jeho prvý pokus a snaha napísať niečo nevšedné. Nazval to Dobrodruhove spisy. Vždy sa museí uškrnúť keď sa na ten názov pozrie. Myslím že mi došli nápady ukončí predčasne svoju kreatívnu činnosť a zaklapne denník ktorý zastrčí do vaku. Hostinský! Ešte jedno pivo! zahučí. Zlatý mok je jeho najobľubenejší nápoj. Ale, veď koho by nebol? zamyslí sa, ale vnútorný monológ už nemôže dokončiť. Ten hostinský je nejaký rýchly! a začne si vychutnávať horkastú chuť piva ktorá mu steká dole hrdlom Mmm... |
| |
 | Hostinec Nohy mě zábly, celá jsem se třásla. I přes kožený kabátek, sukně a halena není oblečení do takového počasí. Nejednou jsem po cestě zakopla, ale nakonec jsem se dostala do hostince, ve kterém nemrzlo, ba dokonce tam bylo teplo. Příjemné teplo. S tichým pozdravem vejdu dovnitř a zavřu za sebou dveře. Opatrně udělám pár kroků vpřed a sednu na první volnou židli. Opřu se o opěradlo a oči se mi zavřou… Jsem desetiletá dívka menšího vzrůstu s, po lopatky dlouhými, kaštanovými, kudrnatými vlasy. U pasu mám kožený váček s penězi a na krku se mi houpe stříbrný řetízek. |
| |
 | Hostinec Do okolního hluku nezřetelně zavrzají dveře a mimo několika sněhových vloček doprovázených chladným vzduchem vnikla do lokálu do širokého pláště zahalená postava. Hned co přibouchla dveře, zabraňujíc tak dalšímu mrazu obtěžovat hosty přejela místnost pohledem. „Hmm, no budiž... Sňala ze sebe svrchní plachtu plnou tajících vloček odhalujíc tak tělo mladé, asi dvacetileté ženy. Dlouhé vlasy černé jako noc měla spletené do praktického copu. V pohledné tváři se zračily dvě hnědé inteligentní oči. Popraskané rty z venkovního mrazu měla stažené do úzké drkotající štěrbiny. Její šaty v zelenomodrém duchu rozhodně nebyly pro takové mrazy, na zádech zdobený luk, pár šípů čouhajících z toulce, u pasu dýka a vůbec celkově vypadala dosti nalehko. Z držení těla, kvality ošacení a výrazného prstenu na levé ruce soudíte, že tato dívka nejspíš nebude z nejchudších poměrů... Když se po chvilce jejím tělem opět rozproudilo teplo, její tvář se uvolnila a nasazuje opět klidný výraz postoupila k jednomu ze stolů a objednuvšíc si něco na zahřátí sledovala po očku okolí... |
| |
 | Od zasněžených lesů se k vesnici kymácí postava zahalená v huňatém tmavofialovém plášti s kapucí s velmi dlouhými chlupy zvířete, které zde není známé. Chvíli se rozmýšlí, zda jít jinam, jinde zkusit štěstí, ale nakonec své kroky obrátí ku vesnici a dveřím hostince. Hostinec Pomalu vstoupím do hostince. Na prahu dveří ze sebe sklepu napadaný sníh, který za chvilku utvoří na podlaze malou loužičku. Rozepnu si huňatý plášť a sundám kapuci a odhalím tak svůj velmi exotický vzhled. Nachová pleť, dlouhé špičaté uši a bílé oči bez zorniček. Přesně pro tohle mě mnozí lidé nenávidí. Dlouhé černé vlasy s pramínky tmavě fialové mi splývají po ramenech a končí těsně nad lopatkami. V obličeji, velmi krásném a zajímavé, se ale skrývá jistá odměřenost. Rty mám pevně semknuty k sobě a tvrdým pohledem se rozhlédnu kolem. Hledám, kdo by mohl dělat problémy. Svou štíhlou a atletickou postavu prozatím skrývám v plášti. Z oblečení je vidět pouze tmavá kazajka, kalhoty a vysoké cestovní boty obšité kožichem a velmi vhodné na dlouhodobé cestování mrazem. Oblečení je z tmavě fialové látky prošívané silnou stříbrnou nití do různých cizokrajných ornamentů a znaků. Vyhledám volný stůl, nepřeji si jej sdílet ještě s někým, a usadím se u něj. Sundám ze sebe huňatý plášť a položím jej na židli vedle sebe, kterou si ještě přitáhnu blíže k sobě. Odhalím tak svou zbraň, kterou nosím u levého boku. Exotický meč, který je sám o sobě uměleckým dílem vykládaným několika fialovými drahokamy a záštitou z velmi tmavého kovu. “Prosila bych něco teplého. Bylinkový čaj, nejlépe.“ Můj melodický hlas se rozezní jako píseň, avšak úsměv byste v mé tváři hledali jen ztěží. |
| |
| Hostinec V hostinci hučí obvyklý hovor. Příchod malé holčičky vyvolá několik pobavených poznámek, příchod Aley pro změnu zahvízdnutí a mnoho hodnotících pohledů. Ale když vejde Monaya, celý lokál na okamžik ztichne. Hned se ale rozezvučí bzukotem šuškání a šeptandy... "...možná drowka...ne, ti mají černou kůži...koho to sem Smrt přihnala?...zabiják...jen ticho..." zaslechnete mezi šumem. Hostinský na to zřejmě nereaguje a velmi liberálně obsluhuje všechny v lokále. |
| |
| V hostinci Zastrčím si neposlušné vlasy za uši a povzdechnu si. Ale proč právě teď? Zamrkám víčky, abych zahnala slzy, které mi pomalinku stékají z koutků očí. Poposednu na židli, abych z ní nesklouzla. Je na mě trochu vysoká a já jsem zase moc malá. Ale… on… vždycky říkal, že na velikosti nezáleží. Popotáhnu a otřu si uslzené oči do rukávu bílých, zamazaných šatů. Lehký kabátek si svléknu a položím do klína. Tady uvnitř je teplo, není tu ticho a nejsem tu sama… Z kapsy vytáhnu provázek, kterým si svážu neposedné kudrny, jenž mi opět spadly do tváře. Uklidni se. To… To přejde. Jedna, dva tři, čtyři, pět, šest, sedm, jak je to další? O- osm? Jasně, osm, devět, deset,... Dech se mi trochu zklidnil. Opřu se o vysoké opěradlo a začnu naslouchat hlasům okolo mne. |
| |
| Hostinec Pohledů na sebe si nevšímám, jsem na ně víceméně zvyklá, nedá mi to vlastně ani moc práce, neboť chvíli po mně přichází přinejmenším velmi nezvykle vypadající žena, k níž se rázem obrátí všechna pozornost. Mou poměrně zcestovalou duši nepřekvapí zas tolik věcí, ovšem takto zvláštní osobu opravdu vidím poprvé a přeze všechno vychování se nezdržím zvědávého pohledu. Závan vzrušení pronikne mým tělem, jako ostatně vždy když narazím na něco nové... Při očním kontaktu zraky odvrátím, ale ty její oči mi nezadržitelně utkví v mysli a nemůžu se toho pohledu zbavit... Upiji horkého kořeněného vína a dál se rozhlížím po místnosti. Povšimnu si nenápadného děvčete, které mi do okolní krčmářské atmosféry vůbec nezapadá, ostatně stejně jako podivně vyhlížející cizinka... Holčička vypadá že má na krajíčku, což mým myšlenkám nedá pokoje... Vypadá ztraceně, nebo je mi přinejmenším podivná představa dětí v hospodách... Zvednu se ze své židle a pomalu kráčím směrem k ní. Cestou mi pořád v hlavě znějí poslední události a já přemítaje nechtěně drcnu do jednoho ze stolů, za kterým sedí jakýsi muž, jenž si zrovna cosi zapisuje do svého notesu... " Ach, promiňte, nechtěla jsem... Vyhrknu automaticky se smířlivým pohledem a jdu dál k děvčátku... Naposled se ještě rozhlédnu po někom, kdo by mohl být snad jedním z rodičů... " Není ti nic?... Co tady hledáš děvče, tohle není zrovna místo pro děti... Říkám tiše, nakloněna k ní, hledíc zpříma do jejích uslzených očí... |
| |
| Hostinec Uslyším kroky. Ale nenapadlo by mne, že míří ke mně. Nejsou tak těžké, jako bývaly strýčkovi, takže to bude nejspíš žena. Jinak jim nevěnuji přílišnou pozornost. Tedy do té doby, co mě osloví ženský hlas. Zprvu se leknu, ale jen na chvíli. Otřu si slzy opět do rukávu. Zdvihnu hlavu a upřu směrem k ženě své oči, bez života a bez výrazu… “Já vím, že to není pro děti, ale cesta vedla sem! Strýček leží u lesa a já tam nemohla zůstat, byla strašná zima, chtěla jsem, ale začal padat ten studený sníh! A cesta mě dovedla sem, já to tu neznám a tak jsem došla sem, nikam jinam jsem nemohla, nevěděla jsem-“ Zarazím se. Slova, která jsem zprvu vyhrkla mne vcelku překvapily. Hlas se mi přitom nepříjemně třásl, zněl naléhavě a beznadějně zároveň. Zajedu rukou k opasku a chvíli ho ohmatávám. Nakonec vytáhnu kožený váček, kde cinká asi dvacet zlatých mincí. “Nevíte náhodou, jestli by to vystačilo na teplý čaj? Já nevím, kolik toho tam je.“ Zeptám se prosebně. Sice ženu nevidím, ale už jen to, že ke mně takto přišla, mi napovědělo, že bych jí si mohla věřit. |
| |
| Hostinec Tohle přímo nesnáším a nikdy si na to nezvyknu. Lidé... ty jejich pohledy, ty řeči. Diví se všemu, co se vymyká jejich patetickému normálu.. S myšlenkou stejně přívětivou jako úsměvy a pohledy lidí naposledy rozhlédnu kolem. "To musím mít bílou pleť, abyste mě obsloužili? A nebo vám mé peníze nejsou dost dobré." Pronesu směrem k hostinskému, aniž bych zvýšila hlas. Upřeně na něj pohlédnu a oční kontakt držím, dokud se nesebere, nevezme ten hrneček s horkou vodou a čajem a nedonese mi ho k mému stolu. Ostatní jsou mi ukradení. Ať už místní krasáva, nebo děcko. |
| |
| Hostinec Na ženu ktorá doňho drgla hodí letmý pohľad a nič nerieši. Malé dievčatko si skoro vôbec nevšimol ale poslednú príchodziu si premeral pohľadom no jej farbu pleti si veľmi nevšíma. Nie je veľmi rasisticky alebo na poverách založený človek. Aaa.. pozrimeže. Čo sa to len tomu dievčatku hompáľa na krku? a zadíva sa na striebornú ozdôbku na jej krku. Hodnú chvíľu obdivuje klenot. No hneď ako zacvendžia peniaze v jej mešci objaví sa temný záblesk v jeho oku. Zdvihne sa a prehovorí hneď ako sa dievčatko niečo spýta tej ženy. Môžem ti nejak pomôcť maličká?. Na polceste k dvom ženám si všimne poznámku krásnej cudzinky "A nebo vám mé peníze nejsou dost dobré". Toto bude ešte dlhý deň pomyslí si s nadšením |
| |
| Hostinec Pootočím hlavu směrem, kterým jsem zaslechla mužský hlas. Tím pohybem mne však zastudil na krku stříbrný řetízek a já si konečně uvědomila, že ho mám. Ten je přeci strýčkův! Ano, vzala jsem si ho přeci. Ale co to je? Má to kulaté hrany… Přejíždím prsty pomalinku po obvodu stříbřitého na povrchu zdobeného přívěsku. Mohl by to být… třeba ten… Jak tomu říkala ta žena? Medaile? Ne! Medailon! Třeba je to medailon. Ale co by tam strýček měl? Čí obrázek? Pustím přívěsek a stisknu oběma rukama kožený měšec, stále nastavený k ženě, kterou jsem požádala o malinkou pomoc. Při vzpomínání a přemýšlení jsem hlavou nepohnula a upírala jsem na muže své oči bez života a jakéhokoli výrazu. “Já… Ne. Tedy vlastně.. Kde to jsem? Jak se to tady jmenuje? Je to nějaké město?“ |
| |
| Hostinec "Jak ti říkají?" Zeptám se, přisedaje pomalu vedle ní... " Povídej copak se stalo děvče?" Starostlivě koukám na dítě šmátraje po čemsi v jedné z mých kapes. "Určitě to stačí neboj, ale raději to schovej..." Odpovím na její dotaz a očima vyhledávám hospodského. Objednávám hrneček horkého čaje a vyšívaným kapesníkem z náprsní kapsy se pokusím otřít její uslzené oči... Posléze jí kapesník podávám a chvilku hledíc na příchozího muže. Podrážděné řečí o kvalitě obsluhy vypouštím mezi zbytkem okolního ruchu... " Kde to vlastně jsem? To není špatná otázka..." Napadne mne když se dívenka zeptá na totéž... V duchu přemítám jak dlouho jsem mohla jít a jak daleko od panství můžu být?... |
| |
| Hostinec Ucítím, jak mi ta žena utírá mé nevidomé oči nějakým kapesníkem. Občas to trochu drhne, takže je buď roztrhaný nebo má na sobě nějaké vyšité ozdůbky. Váček s penězi si na její radu opět připnu k opasku. “Strýček mi říkal Nessima. Šli jsme spolu do jednoho města z jedné menší vesnice. Na jména si nevzpomínám. Na druhou stranu, on mi toho strýček moc neříká, ale je ke mně hodný a naučil mě hodně věcí. Ale když jsem se ráno u ohně probudila, chtěla jsem ho překvapit, že už jsem vzhůru. Ale on se nehýbal. Ani mi neodpovídal. Dlouho jsem na něj volala, ale nic. A začala být hrozná zima a začal padat studený sníh, a tak jsem šla podél cesty do města. Ona byla ohraničená kameny, těmi většími a šlo se docela dobře. No a potom jsem přišla sem..“ Dovyprávím té hodné paní, co se mi stalo a uchopím dlaněmi šálek s horkým čajem. Krásně to hřeje.. Tak příjemně.. A taky to uklidňuje.. |
| |
| Hostinec Hospodský zřejmě nakonec usoudil, že peníze mají ode všech stejnou barvu. "Ale co, peníze nemají minulost..." zamumlal si pod vousy staré, a v těchto končinách velmi oblíbené, heslo. Po chvíli tedy donese hliněný hrnek s čajem jak Monaye, tak malé Nessimě. Holčičku si sice změřil poněkud podezřívavým pohledem, ale vzhledem k tomu, že jsou u ní Alea a Namirasil, zřejmě je považuje za nějakou podivnou rodinku. Zvenku se stále ozvýá svištění sněhu a bouřky, ale občas máte pocit, že se přidávají i jiné zvuky, které však nedokážete identifikovat. |
| |
| soukromá zpráva od Věštec pro Zatímco tě opečovává ta žena, která si k tobě nyní i přisedla, slyšíš z venku, krom zvuků bouře, i jiné zvuky. Chvíli je nepoznáváš, ale pak téměř zřetelně uslyšíš odfrknutí koně a cinkání kovu o kov, sem tam i lidské hlasy, i když netušíš, o čem mluví. |
| |
| Hostinec Tak aspoň, že tak. Pomyslím si, když si hospodský vezme peníze a za chvilku mi přinese čaj. Otočím se, abych viděla, komu nese ten druhý hrnek. Malé holce... Odvrátím se od nich zpět ke svému hrníčku a ještě horký zlehka usrknu. Na co já tu vlastně čekám?... Na venek si držím tvář bez emocí, ale v očích se mi na krátký okamžik objeví stesk. Čekám tu jen, dokud nepřejde bouře. Nakoupím si na cestu... a snad nikdo nebude dělat problémy Dlaně položím na hrníček, ohřívám si studené prsty, přičemž jemně a rytmicku bubnuji do keramiky hrníčku. |
| |
 | Fuj to je ukrutná zima.. Malá postavička se motá po ulici, v jedné ruce lahev z které si občas přihne.. motá se dál a dál občas zaškobrtne, ale k zatím ještě nespadla. Postavička je zachumlána do černého pláště s kapucí přetaženou přes hlavu.. Další zaškobrtnutí.. Sakra..chtělo by to nějakej teplej a suchej hostinec.. mumlá si pro sebe. Motá se ještě kousek když zahlédne vývěsní štít na jedné budově. Ha to je to co hledám.. zas si pro sebe zamumlá a vydá se potácivým krokem ke dveřím. Ještě než sáhne na kliku naleje do sebe zbytek láhve.Následuje odříhnutí a let láhve někam do ulice.. Snad mě nevyhoděj..Zaberu za kliku a vlezu za dveře. Maj tady ale fakt teplo. Tady bude dobře.. v duchu se zasměju a pokračuju ke stolu. Cestou z hlavy schodím kápi a hospodě se tak ukáže pohled na moji hlavu, které dominuje velký nos a tamavá malá očka přívětivého pohledu.Jinak vypadám vcelku normálně, na hlavě střapatý vlasy tamvé barvy.Oblečení jednoduché a vcelku ošopané.. Hej hola hospodo!! Zahalekám když si sednu ke stolu Nalejvej nějakou kořalu. Venku je zima že by ani psa nevyhnal.. Čekám, a přitom si prohlížím lokál.Hmm nejsou tady jen místní jak to vypadá.. bleskne mi hlavou když zyhlýdnu divnou ženskou.. A ještě ta divná rodinka..Fakt zajímavá společnost..Nu což..zamumlám si potichu.. |
| |
| Hostinec Když do hospůdky vejde šotek, několik lidí blíže dveřím podrážděně zabručí, protože pustil dovnitř zimu. Jinak mu ale nikdo nevěnuje nijak přílišnou pozornost, krom hospodského, kterému zazří oči. Takhle plný lokál už dlouho neměl a on vidí velké, tučné zisky. O pár okamžiků později už nese šotkovi láhev a malou skleničku. |
| |
| Hostinec No konečně.. Bleskne mi hlavou když hostinský přinese trochu tý kořalky. Díky ti pane.. Tohle sem rozhodně potřeboval. poděkuju krčmáři. Naleju si skleničku a pozvednu ji v ruce, přičichnu k obsahu.Aaaa vypadá to že je i celkem silná.. usměju se a naleju do sebe celou sklenku naráz... Hned po ní následuje další.. Chvilku jen pozoruji lokál, koukám se na výzdobu která teda neni moc bohatá ale plní dojem útulna.. V tom mě něco napadne.. Začnu si prozpěvovat starou písničku z dob mládí, jen potichu pro sebe.. Je na mě vidět ta dobrá nálada, trošku posilněná alkoholem.. Tak čas pline a do mě zmizela už skorem půlka lahve.. Radost se začíná obracet v depresi..Heh už mě to nebaví chlastat tady sám.. spolu s tou myšlenkou zalétne můj pohled k podivné ženě.. Mno je vidět že týdlec se společnos taky moc nehrne.. Seberu odvahu a a zbytek v lahvy.. Zvednu se ze židle..Motám se kousek přes lokál rovnou ke stolu té ženy. Hej hola paninko.. Doufám že moc neotravuju ale nebaví mě tam sedět na samotce a koukám že k vám taky nikno moc nezavítá.. Lehce se jí pokloním.. Škyt neovládnu se.. Nemoch bych si teda na chvilku přisednout?? ptám se. |
| |
| Hostinec Pozorne počúva príbeh ktorý mu rozpráva to dievčatko. Nessima?... Prazvláštne meno. Postupne zvraští čelo od sústredenia aby mu neunikla žiadna súvislosť z Nessiminho príbehu. A kde si nechala svojho deduška maličká? spýta sa nesústredene chlapík ktorý sa neurčito usmeje. Tie zlaté mince čo más v tom vrecúšku túžobne sa zahľadí na miesto kam ho schovala. Možno ich mal tvoj dedko viac. Nebolo by rozumné nechávať ich niekde vonku v zime! ustráchane prehovorí. Mohli by sme ho ísť pohľadať a nejako mu pomôcť. Vieš vlastne prečo sa nehýbal? Spod jeho zachmúreného obočia je jasne vidieť že mu práve v tejto chvíli ušli všetky súvislosti. Ehm... Vravela si že sa voláš Nessima? prednesie hlúpo Ja som Namirasil. Ehm.. zahľadí sa na ženu ktorá bola pri dievčatku ako prvá A Vaše ctené meno je? |
| |
| Hostinec Napiji se sladkého čaje. S jeho douškem do mě vproudí vlna tepla a klidu. Jak tak poslouchám toho muže a čekám na odpovědi té hodné ženy, zaslechnu zvenčí zvuk koňských kopyt, cinknutí kovu o kov, a nějaké hlasy. Slyším to nejasně, ale přeci jen. Ale na druhou stranu, co je zvláštního na koních? Tak někdo přijel na koni. No a co? Moje chyba to ale není, že jsem na žádném nikdy seděla a nikdy (možná) žádného neviděla. “A co jsem měla dělat? Vím, že to nebylo správné ho tam nechat, ale mně byla strašná zima. Těch mincí víc neměl. To vím naprosto přesně. Vždycky důrazně opakoval, že si je připíná k opasku. Abych věděla, kde je mám hledat, kdyby se něco stalo, kdyby.. No samozřejmě, že vím, proč se nehýbal!! Vždyť on je… on…“ Zatím jsem o tom v duchu sice přemýšlela víc než dost, ale jedno důležité slovo jsem vždy opomenula. Snad ze strachu. “On umřel.“ Dořeknu tiše. Ještě že přešel na jiné téma tak rychle, nestačila se mi pokazit nálada ještě víc. “Těší mne.“ Pokusím se uměle usmát. Uměle proto, že bych to jinak ani nezvládla. “Myslíte, že je koním taky taková zima? Ti co stojí venku by se totiž jinak jistě třásli zimou.“ Chudáčci malí... Přijdou určitě do stáje, ale ne do tepla k ohni. |
| |
| Hostinec Koho to sem ďábel nese? Stočím pouze pohled ke dveřím, abych zahlédla toho, kdo sem pouští zimu. Ani ohřát se tu pořádně nedá. A všude všichni tlachají... Opilcovi nevěnuji pražádnou pozornost, ani jsem si ho neprohlédla. Jen vím, že kdosi škytá a kynklá se za mnou. O to větší je můj tichý údiv, když dotyčný sebere odvahu a vydá se mě oslovit. Tohle většinou žádný člověk nedělá, když vidí, že sedím u stolu sama. Nikdy si nikdo nepřisedne. Už jsem mu chtěla říct ne, ale domnívám se, že by si stejně usedl s mým a nebo bez mého svolení. Tak jen ležérně pokynu dlaní, aby se posadil, že židle je volná, ale ani slůvkem ho neobšťastním. |
| |
| Hostinec Atmosféra zase pomalu dospívá k normálu, lidé se vracejí ke korbelům a hovoru a dalšímu z nově příchozích už jen málokdo věnuje pozornost, krom několika štamgastů, kteří se hlasitě smějí a očekávají nějaké veselé představení. Pak se otevřou dveře. Všichni ztichnou spolehlivěji, než když přišla Monaya. Ona, to je někdo, koho snad nenávidí, ale ten kdo právě přišel, může znamenat problémy pro všechny, kdo jsou v okolí několika mil. Velké problémy. Ve dveřích stojí vysoký, svalnatý a větrem ošlehaný muž v plátové zbroji. V podpaží drží helmu s rudým kapitánským plukovnickým chocholem. A přes prsa má to, co vyvolává obavy - zelenou šerpu se znakem bílé želvy. Znak Limary. Není nejmenších pochyb - tenhle člověk je z 6. regimentu. Regimentu, který dezertoval z císařství. Vzbouřenec. Tady, na okraji císařského území. Není těžké si domyslet, co se asi bude dít, obzvlášť, když zvenku slyšíte už velmi jasně frkání koní, cinkot zbraní a hovor... Jako první se vzpamatuje hospodský. Opatrně přijde ke kapitánovi. "Co si přejete, pane?" začne podlézavě. Kapitán mzu položí ruku na rameno, nakloní se k němu a tiše mu cosi říká. Trvá to dlouho, než ho pustí a hospodský jen vyděšeně zabručí nějakou kletbu a zaběhne do kuchyně, odkud vzápětí slyšíte hluk počínající práce. Kapitán se sedne k jednomu ze stolů a jen tiše sleduje hostinec. Několik návštěvníků se začíná tiše a opatrně balit. Očividně radši volí mráz venku, než takovýhle risk. Je to jednoduché - kde jsou vzbouřenci, bude se bojovat. A když ne, zítra se tu můžou objevit Císařští a všechny svědky vyslechnout...a oběsit. |
| |
| Hostinec Hneď ako zbadám kapitána zdesene sa opriem o stoličku. Počul som už o týchto mužoch i keď presne neviem čo je ich "náplňou práce" a už tobôž netuším že čo také mohol hovoriť hostinskému tak dlho. Možno chcú nejaké jedlo pomyslím si a uspokojím sa s touto myšlienkou keďže nepripúšťa veľa násila a bolesti. Skúmavo pozriem na ženu pri stole ktoreá sa ešte nepredstavila a na malé dievčatko. Až teraz pochopím Nessiminu poznámku o koňoch. Ako si to vedela maličká? Veď cez tento hluk si mohla počuť akurát tak dorážanie vetra na okenice! poviem polohlasne no poriadne nervózne smerom k Nessime. Tak čo? Zostávame a počkáme že čo sa bude diať alebo ideme niekam inam? opäť polohlasom prehodí k prísediacim. Do pekla! Nechcem problémy! Kašlem na ne! Veď doteraz som putoval sám a neporebujem spoločnosť. pomyslí si s miernym zachmúrením a pomaly si začne obliekať dlhý čieny kabát na ktorom je kde tu vidieť záplata. |
| |
| Hostinec Nikdo mi nestačil zodpovědět moji otázku o těch koních, protože dovnitř vešel někdo, komu nejspíš jeden z těch koní patří. Má těžké kroky, takže to bude nějaký velký muž. Jelikož si ho nemohu prohlížet jako ostatní v lokále, pozorně poslouchám. Z toho pozorného poslouchání uslyším vedle sebe Namirasila. “Náhodou ne. Slyšela jsem klapot kopyt a řehtání koní. Přece poznám koně!“ Řeknu trochu dotčeně. Dopiji do dna můj čaj a položím šálek na stůl. Vtom se trochu zarazím. “Proč všichni odcházejí? A proč bychom měli odejít i my?“ Zeptám se nemálo zmateně. Tak tomu nerozumím! Udělalo se snad venku hezky, že už je tu polovina lidí? Nebo snad ten nově příchozí? |
| |
| soukromá zpráva od Věštec pro Z různých útržků jsi poskládala zhruba to, že kapitán chtěl jídlo a nějaké léky pro své muže a také možnost přespat v nějakých stodolách. Mužů je prý hodně. Odtáhnou hned ráno a pokud možno tiše a bez rozruchu...Z tónu hlasu je poznat, že kapitán má z něčeho velké obavy. |
| |
| Kapitán dál očima přejíždí všechny lidi, kteří zůstali v lokále a nevesele se usměje, když vidí ty, co odcházejí... Déle zůstane očima jen na skupince kolem Nessimy. Zřejmě je mu divné, že je tak malá dívka v hostinci a možná se mu i zdá, že Namirasil ani Alea asi nebudou jeho rodiče. Nakonec očima spočine na Monaye a na Břímovi. Překvapeně pozvedl obočí a sleduje střídavě jednoho a druhého. Takováhle dvojice ho zřejmě dost překvapila. Jinak ale zachovává na tváři neutrální, možná trochu zachmuřený výraz a čeká, až hospodský vyplní jeho přání. |
| |
| Hostinec Ne, že bych si vybrala zrovna příhodnou chvíli pro svou návštěvu lidského hostince. Prostě jsem neměla navybranou a teď to dostávám slíznout. Kolem mě se hromadí podivná individua, která ještě víc lákájí pozornost k mé maličkosti. A to je přesně to, co teď vůbec nepotřebuji. Když vstoupí do hostince žoldák, mírně se přikrčím rameny. Je to obranný mechanismus, který jsem si vsugerovala už jako malá elfka. Prostě se přikrčím a nikdo mě neuvidí. Jenže ono to ve skutečnosti tak dobře nefujguje... ne tak, jak bych si přála. Vypadá to na problémy.. Hodím po žoldákový bilým očkem a oplatím mu stejný výraz, jakým mě on počastoval. Cizinec v cizí zemi.. Přimhouřím provokativně oči a chvíli se s ním peru v očním kontaktu. Pak ale ustoupím a věnuji se dál teplému pití. |
| |
| Hostinec To tedy nechápu! Všichni odcházejí. To je divné město... Nakloním se k Namirasilovi a Alee a zašeptám: “A navíc, ten kapitán má spousty starostí. Něčeho se bojí. Má venku hodně mužů, myslím, a potřebují léky. Podle mne se něco stalo.“ Když zaslechnu ještě, že tu budou chtít vojáci přespat a ráno bez rozruchu odejít, uvědomím si jednu důležitou maličkost. Kde budu spát já? A co budu dělat? Ta myšlenka mě hluboce zasáhne. Náhle mne zamrazí v zádech, jako by se na mě někdo díval. Ten kapitán? Pomyslím si a obrátím „pohled“ k jeho stolu. Bradou se opřu o opěradlo židle. |
| |
| Hostinec Pri obliekaní kabáta začuje dievča ako hovorí niečo o mužoch a liekoch. To že tam má plno mužov je jasné dokonca aj mne ale ako vie niečo o liekoch a tak?.. zamyslí sa To dievča je nejaký veštec či čo? Vrhne podivný pohľad na Nessimu a strasie sa Naháňa to strach ale mohlo by to byť užitočné! Veď vedela aj o tých koňoch! Zrazu sa mu rozleje po tvrári úsmev. Sadne si a bezstarostnejšie sa oprie o vŕzgajúcu stoličku. Pomaly siahne po nedopitom pive a dopraje si pár dúškov. To decko by možno vedelo čo mi padne v kockách a aké karty majú ostatný! A možno by dokonca vedela predpovedať na koho si vsadiť aby som vyhral! S blaženým pohľadom sa pozrie na Nessimu. Zrazu jeho pohľad stvrdne a zatvári sa vážne Myslím že by som ti mal niečo vysvetliť maličká. Poobzerá sa či sa naňho nikto nedíva alebo nepočúva a stíši hlas. Ten kto práve teraz prišiel do krčmy.. a potichu jej rozpovie všetko čo o vzbúrencoch vie. |
| |
| Hostinec Ani Namirasilovi znalosti o vzbouřencích nejsou příliš rozsáhlé a jen málokdo z vás zjistil něco víc, co už věděl. Oni sami si dávají velký pozor, jaké informace o nich kolují a i když je jejich hlavní sídlo, Limora-Thal, císařství známo, nikdo vlastně neví, kam sahá jejich vliv... |
| |
| Hostinec Sedím stále opřená bradou o opěradlo, s hlavou otočenou ke kapitánovi a zároveň poslouchám pana Namirasila. Abych řekla pravdu, tomu co říká, nerozumím ani slovo. Tedy smysl toho. Vždyť vzbouřenci jsou ve všech městech. V každém se nějací najdou. A je přece jedno, jací jsou. Nebo ne? Ale na jeho řeč okázale přikyvuji, aby si třeba nezačal myslet, že mluví do větru. No… Do větru, já ho poslouchám, ale nějak to nechápu. Je toho na mě moc! Umřel mi strýček, jsem sama v cizím městě, nemám kde spát a nevím, co budu dělat. Snažím se na to ale nemyslet. Jde to sice ztuha, ale… Když jeho řeč skončí, nic neříkám. Přemýšlím, co se na to dá říct. Nic moc. Mě by ale zajímalo… ten kapitán. Co se mu stalo? Říkám si pro sebe a „hledím“ stále ke kapitánovu stolu. |
| |
| Hostinec Kapitán stále sedí, očividně netečný k okolí, ale pak zachytí Nessimin slepý pohled. Zkoumavě se dívá malé holčičce do očí, jako by v nich hledal něco víc, než vyděšené dítě. Snad jako by mu něco připomněla. Na okamžik se mu od očí podivným způsobem odrazí světlo, snad jako by v nich byla slza...ale je to hned pryč, on zamrká a odvrátí pohled. Právě v tu chvíli mu hospodský donesl malý, v nepromokavém plátně zabalený balíček. Kapitán ho beze slova přijal, kývl na hostinského a poprvé za celou dobu se usmál. Ještě naposledy přeletěl pohledem hospodu, na okamžik ulpěl očima na Nessimě, a pak se otočil a rázným krokem odešel ke dveřím... Ve dveřích ho málem srazil mladý muž v uniformě 6. regimentu, překryté zeleno-hnědým pončem pokrytým listím, větévkami a podobným smetím. Vrazil do hospody jako velká voda, vrazil do kapitána a odrazil se od něj na podlahu. Kapitán udělal krok vzad, aby udržel rovnováhu. Ošklivě se na příchozího zamračil a už už se nadechoval, že začne mladého vojáka řádně po vojensku "vychovávat", když muž rychle vstal, zasalutoval a bez okolků začal mluvit. "Pane! Našli nás. Máme několik kontaktů jen pár mil odsud. Šest birmů, po dvou z každého směru...odřízli nám únik. A ještě něco, pane...nemrtví..." řekl muž přerývavě. Poslední slovo ze sebe dostal až po krátké odmlce a vyslovil ho s neskrývaným strachem. Kapitán se jen zachmuřil a otočil se na hostinského. "Schovej to." řekl a hodil mu zpět balíček. Pak se otočil, vyrazil ven ze dveří se zvědem v patách. Zvenku ještě slyšíte kapitánův křik. "Do sedel! Připravte zbraně. Rozestavte se kolem!" Do toho všeho se mísí hluk příprav, vyděšené ržání koní a cinkot zbraní a postrojů. Zato v hospodě nastalo dusivé ticho. Vše je jasné. Bojovat se bude přímo tady. Většina štamgastů hledí vystrašeně na dveře, hospodský stojí uprostřed lokálu, bledý jako stěna a na prsou svírá balík. Pak vypukne vřava, když se kdosi vrhne ke dveřím a většina osazenstva ho jako lavina, či spíš jako ovce následují... |
| |
| Hostinec Kapitánův pohled, který na sobě občas cítím, ve mně vyvolává zvláštní pocity, nervozitu, smutek a samotu. Proto sem tam zamrkám, abych zahnala chmurné myšlenky a začnu myslet na něco krásného. Třeba na léto a zlaté slunce na modré obloze. Tak dlouho jsem je neviděla... Mé představy o pohádkové krajině přeruší těžké kroky, dveře a srážka dvou mužů. Kapitánův hlas poznám, ale ten mladší musel patřit někomu... nějakému jinému vojákovi. Jeho slova mě ale vyděsí. Kdo to jsou nemrtví?! Začnu se zmateně rozhlížet kolem sebe, když vtom vypukne vřava a většina přítomných se rozeběhne ke dveřím. Kam bych šla ale já? Neznám to tu a nevidím, kam jít. “Co se stalo?“ Zavolám někam, kde si myslím, že by se mohl nacházet hostinský. Prudce vstanu. Stisknu si pevně na hrudi stříbrný řetízek s medailonkem, jako bych ho chtěla uchránit i před těmi... nemrtvými. Ať už je to kdokoli... |
| |
| Napäto pozoruje kapitána keď doňho vrazí jeden z jeho vojakov. Sústredene si vypočuje ich rozhovor po ktorom hneď vyskočí na nohy ako Nessima. Rýchlo preč! povie si sám pre seba. Ako rýchlo sa však postavil tak rýchlo sa posadí Čo to malo znamenať? Čo má byť ten balíček? Hostinský je určíte tiež vzbúrenec! Prečo by s nimi inak takto paktoval?.. Veď jedlo tam predsa mať nemohol pretože to by sa zasítil ledva sám kapitán.. Takže asi niečo dôležitejšie! Uvažuje rýchlo. Určite tam je niečo dôležité.. Možno dačo veľmi cenné pre vzbúrencov a možno ja pre kráľovstvo.. Ale určíte to nemôže byť až 'tak' cenné pretože to mal len hostinský V hlave sa mu vytvára príliž veľa 'možno' a to ho znervózňuje. Keď tak hladí na vyklepaného hostinského napadá ho zvrátený plán. Ja mu ten balíček zoberiem! Ale čo ak si to niekto všimne? Čo ak si pohnevám vzbúrencov? Ale čo ak tento boj pre nich dopadne katastrofálne a obsah toho balíka je pre vzbúrencov dôležitý a hneď ako ich tie nemŕtve príšery pobijú zabijú aj hostinského a žiadny iný vzbúrenec sa k tomu nedostane? Vedie vnútorný boj pre a proti zmocniť sa balíčku A čo len dopomôcť hostinskému aby ho nikto nezabil a nechať to naňho?.. A prečo by som to vlastne nemohol nechať tak nech si veci plynú? Porozhliadne sa po krčme a pohľad zastaví na malej Nessime ktorú v tom zmätku chytí za ruku. Dievča, viem že si už veľká ale myslím si že tu pre teba nebude bezpečno. Ak chceš počkaj tu na mňa a seď. Ak to náhodou prežijeme tak môžme ísť pohľadať tvojho strýca ak chceš.. alebo odíď! Rob si čo chceš! Dopovie absolutne zmätene a sám sa čuduje prečo tomu decku práve ponúkol pomoc. Pomaly sa otočí a jeho pohľad spočinie na hostinskom. //Pozerám sa čo robí, či je zmätený, kde má balíček, robí s ním niečo? Je obozretný alebo poplašený ako ostatný? Je statný alebo nevyzerá že by toho veľa zvládol? Pozerám sa tiež po nejakom kláte |
| |
| soukromá zpráva od Věštec pro Balík si tiskne silně na prsa, snad aby mu nevypadl, kdyby do něj vrazil. Skoro vidíš, jak za očima svádí nějaký těžký souboj, jako by se také nemohl rozhodnout co bude dělat. |
| |
| Hostinec Přestanu sledovat vojáka ve chvíli, kdy se uráčí opustit hostinec. Avšak tupá rána něčeho padajícího na zem mě přinutí, abych se otočila a ze zvědavosti zjistila, co že se to tam zase děje. Nějaký mladík hbitě vyskočil a začal podávat hlášení. Pane… ano, pane Pomyslím si posměvačně v duchu. Snažím se tvářit, jako že se mě tu nic netýká, ale mladíkovo hlášení mi neunikne. Překvapí mě to a musím si nemile přiznat, že i znepokojí. Každé setkání s nemrtvými není moc šťastným začátkem dne… Otočím se po maličké dívence, která je stále v oblečení cizího muže a ženy. Pomalu se zvednu od stolu, aniž bych se omluvila opilému stvoření, které si ke mně přisedlo ve vidině konverzace, a přejdu ke dveřím – počkám, až dotyčný voják odejde. Půjdu se podívat ven, co se děje a jak to s těmi nemrtvými vypadá. Nemrtví jsou ještě horší než lidé, grr Instinktivně si přiložím dlaň na jílec meče se zářivým kamenem a pevně stisknu, dodává mi koncentraci a klidnou mysl. |
| |
| soukromá zpráva od Věštec pro Vojáci se snaží dostat do sedel, jiní pobíhají kolem, další připravují zbraně. Uprostřed toho všeho stojí kapitán a vykřikuje rozkazy, zatímco si sám přichystává postroj a posléze se vyhoupne do sedla. "Pitomci! Padejte do hospody! Pobijí vás!" zařve na utíkající. Někteří se sice zastaví, ale většina se rozprchne na všechny strany jako krysy. "Vojáci! Obsaďte hospodu! Jezdci se rozestaví kolem do čtyř oddílů, lučištníci na střechy! Pěchota! Jeden oddíl dovnitř, zbytek rozestavit za jízdu! Připravte se!" velí, když v tom si všimne tebe. Pobídne koně patami blíž. "Tady nebude bezpečno. Běžte hlídat lidi dovnitř. A snažte se, ať se někam schovají. Hospodský má tajný sklep. Ukryjte se a buďte tam, dokud oni neodtáhnou!" řekl ti napůl rozkazem a napůl v prosbě. |
| |
| soukromá zpráva od Monaya pro Rozhlédnu se kolem. Matky chytající děti ve snaze se s nimi rychle schovat v hospodě, vojáci připravení na nejistou bitvu. Ten strach z nich je přímo cítit. Jako by všude kolem začala panovat nejistota. Na krátký okamžik mě přepadne pocit, že nejlepší věc, kterou teď můžu udělat je vyndat zbraň a jít do boje, ale není to můj boj. Nechráním tuhle vesnici, ani lidi… A když ke mně přijede velitel vojska, na okamžik zaváhám. Dlaní pevně stisknu jílec meče, abych ho popřípadě mohla rychle tasit a bránit se. Nebylo by to poprvé, kdy na mě někdo jen tak zaútočil jen kvůli tomu, že nejsem člověk. On ale přijde s prosbou. Kdyby to byla jen prosba, byla bych ochotna o ní uvažovat a možná mu i pomoci, ale tón jeho hlasu mě od pomoci lidem v hostinci odradil. Chladně se na něj podívám a odmítavě zakroutím hlavou. Tasím meč. Chviličku to možná může vypadat, že mu vyhrožuji, pak se ale seberu a uteču do lesa. Mám v úmyslu se někde schovat a v příhodnou chvíli začít odstraňovat nepřátele zezadu. Snad to nebudou čekat. |
| |
| soukromá zpráva od Věštec pro Lesy kolem jsou husté a podle hlášení vojína se tady v okolí pohybuje nějakých šedesát vojáků a neurčitý počet Nemrtvých bytostí. Nic příliš nadějného ani pro schopnou válečnici...pokud víš, mnozí Nemrtví umí vidět ve tmě a podvědomě cítí život, takže ani tvé umění schovat se by ti nemuselo přinést kýžený úspěch... |
| |
| V hostinci Monaya odešla ven a víc o ní vy ostatní zatím nevíte. Někteří lidé zůstali uvnitř, ale valná většina utekla pryč. Dohromady vás tady uvnitř zůstalo nějakých dvacet, možná jen pastnáct. "Za mnou..." snaží se zavolat hospodský, ale jeho hlas zní chraptivě a uprostřed slova se zlomí. Muž je stále velmi bledý a celý se třese, přesto se otočí, odkopne kobereček na podlaze a dupne do podlahy. Nic se nestane, až na třetí pokus se mu podaří dupnutím vylomit z hřebů jedno z prken, pod kterým je ukrytá klika. Hospodský za ni zabere a otevře tak malý průchod do prostoru pod podlahou. On sám na nic nečeká a začne šplhat dolů po malém žebříku, který je u jedné ze stěn. Lidé, v mlčenlivém a odevzdaném tichu ho pomalu následují... |
| |
| soukromá zpráva od Monaya pro Když vběhnu dostatečně daleko do lesa od vesnice, zastavím se. Pomalu a potichu se vydýchávám. Bývávalo hůř, teď je to s mou kondicí o dost lepší. Když jsem bývala mladá, tak jsem nedokázala proběhnout lesem, aniž bych se nevrátila uřícená a s plícemi v ohni. Teď si občas jen tak pro zábavu během své pouti chodím běhat se zvěří. Velice uklidňující a nabíjí to energií. Ale tady v okolí cítím, že všechna zvířata již vzala nohy na ramena. Lepší pro ně, horší pro mě Některý z ptáků mě totiž mohl upozornit na přítomnost nemrtvých. Pomalu vykročím snažíc se skrýt ze kmeny stromů či v jejich stínech apod. abych nedala nepříteli šanci k prvnímu útoku. I když i tahle šance zde je. Na to, že jsem se s nemrtvými nikdy nesetkala, mé srdce netíží strach, spíše obava, která ale při boji přejde… tak nebo tak. |
| |
| V hostinci Jakmile mě Namirasil chytne za ruku, leknutím sebou trhnu. Najít strýčka? Ale já tam netrefím! Nevím, kudy jsem šla… Já… jen vím, že tam byl blízko les. Strýček Elvan by si teď určitě věděl rady. Jako vždyky. Říkal mi, abych se skrčila za stůl nebo židli a pak už byl jen slyšet zvuk mečů. Ale teď tu Evan není a já nevím, co dělat. “Já nevím, co budu dělat a kam mám jít.“ Odpovím smutně a zmateně. Takhle sama jsem byla jen před pěti lety, než jsem se seznámila se strýčkem… Hlavou se mi honily spleti myšlenek. A připadalo mi těžké poslouchat hlasy v mé hlavě a ty v hostinci. Tu odněkud uslyším hostinského. Momentálně si nejsem jistá ničím, ale začnu zmateně ohmatávat opěradla židlí a jdu k místu, kam jde většina lidí. |
| |
| soukromá zpráva od Věštec pro Skrýváš se, jak jen můžeš, ale tohle na nemrtvé zřejmě nezabírá. Náhle tě do nosu praští puch rozkládajícího se masa. Ohlédneš se a vidíš, že po cestě k tobě se blíží překvapivě svižným krokem dvě postavy. Pohybují se rychle, ale nepříliš plynule, trochu jako by měly problémy ovládnout své svaly a také jejich těla jsou jaksi deformována. Jeden z nich zasyčí a zrychlí, druhý se poněkud práchnivě zasmál a zamířil do boku. Možná tě chce obejít. |
| |
| soukromá zpráva od Monaya pro Není těžké odhadnout, že ten hnilobný zápach, jenž se line kolem, nebude patřit zvěři, nýbž smrti, která míří k vesnici... k nemrtvým zrůdám. Když je mé elfí oči spatří, zlostně jimi přimhouřím a kdyby můj pohled uměl zabíjet, jeden z nich by byl dozajista... zprovoděn ze světa. Pak se druhý oddělí. Ono to i myslí? Pche Odfrknu si. Pro mě to není nic jiného než chátra, která patří pod zem a má tam taky zůstat. Rozhodnu se rychle. Nebudu čekat, až se ke mě oba přiblíží a ten druhý mi bude moci pohodlně vpadnout do zad, to ne. Rozeběhnu se, tiše jako myška bez bojového pokřiku - já si tím nemusím dodávat na sebevědomí a statečnosti - a s čepelí připravenou zajet do prohnilého masa hodlám zaútočit jako první. Nedat jim šanci překvapit mě. |
| |
| soukromá zpráva od Věštec pro Nemrtvý neprojevil ani nějakou zvláštní snahu tě zastavit, když jsi vyrazila proti němu. Zřejmě ani nemá proč. Tvůj meč zajel do jeho trupu a zaskřípal po žebrech. Vzápětí na to tě jedna ruka chytla za zápěstí silou ocelového svěráku. Tenhle tvor není limitován žádnou bolestí a to, že je mrtvý nesebralo jeho svalům žádnou sílu. Do tváře se ti zahleděly dvě kalné, krví podlité oči a tvor tě druhou rukou popadl za šaty a chce si tě přitáhnout k sobě. Nemá sice nijak nadlidskou sílu, ale stačí to. Navíc, pohled na něj budí skutečnou hrůzu a i tobě se dělá špatně ze zápachu, který se line z mrtvého těla. |
| |
| soukromá zpráva od Monaya pro Odporné. Odvrátila bych o něj obličej, kdybych si nebyla jistá, že by mě kousl do krku a s chutí mi z něj vytrhl maso. V zápěstí pomalu ale jistě cítím, jak kosti ustupují před hrubou silou nemrtvého. Sakra.. nepřežila jsem sama tolik let v divočině mezi zvířaty, abych zemřela rukou mrtvého Zakřičím. Musím, všechno v mém těle mě nutí dát všem najevo, že sbírám síly… všechny a doufám, že se v okolí objeví nějaké zvíře, které by mi mohlo pomoci. Jsou přeci dva. Možná jsem si toho na sebe vzala příliš Napadne mě. Nemrtvý je tak silný, ale já jsem rychlejší a obratnější. Křik mi dodal na síle a tak se pokusím svůj meč dostat z útrob toho nemrtvého a jeho ohavnou ruku mu odseknout, abych se osvobodila z jeho sevření. |
| |
| soukromá zpráva od Věštec pro Druhého nemrtvého nevidíš ani neslyšíš. Jediné, co teď slyšíš, jsou matné zvuky bitvy, které slyšíš od hostince. Nemrtvý byl asi silný už za svého života, protože vidíš, jak se mu na paži nadouvají svaly. Vypadá to zvláštně, když víš, že jeho srdce už dávno nebije... Trhla jsi rukama a téměř si vyškubla svou zbraň z jeho těla. On ale odmítá pustit ze sevření tvou ruku a druhou rukou stále svírá tvé šaty. Najednou sevření na látce povolilo a ruka tě bleskurychle uchopila za krk. Cítíš, jak se ti kolem krku sevřely ledově chladné prsty a snaží se ti rozdrtit hrtan. Začíná se ti špatně dýchat... |
| |
| soukromá zpráva od Monaya pro Zachroptím. Už stěží můžu popadnout dech a cítím, jak se mi před očima začíná pomalu dělat šedivo. Vím, že je to předstádium toho, že upadnu do mdlob a on mě pak dozardousí. Nechce se mi věřit, že by něco takového mělo takovou sílu. Vzepřu se mu ještě jednou a zkusím vytrhnout meč z jeho útrob a useknout mu tu jeho zpropadenou ruku. |
| |
| soukromá zpráva od Věštec pro Sevření na tvém hrdle stále zesiluje a nemrtvý pomalu zvedá ruku, takže za chvíli balancuješ na špičkách, aby tě úplně neuškrtil. Chytíš meč oběma rukama a prudkým trhnutím se ti ho podaří vytáhnout a seknout netvora někam do podpaží té ruky, kterou tě škrtí. Sevření najednou povolilo tak náhle, až jsi upadla. Když vzhlédneš, zjistíš, že se nemrtvý dívá překvapeně na svou paži. Nezdá se, že by cítil bolest, ale asi jsi přesekla nějakou důležitou šlachu nebo sval, protože dokáže rukou pohybovat jen málo. To ti získává pár vteřin času... |
| |
| soukromá zpráva od Monaya pro S kašlem, jako bych vykouřila dýmku s tím nejhorším tabákem se skácím k zemi. Vím, že mám jen okamžik na to, abych dál nějak zareagovala. Seberu se tedy co nejrychleji ze země a dostanu se tak pár kroků od nemrtvého. Ještě v polosedu čapnu po svém meči, který mi při tom, jak mě nemrtvý pustil k zemi, vypadl z ruky. Zhluboka se nadechnu. Kde je ksakru ten druhý? Podívám se rychle kolem sebe, snad ho někde zahlédnu. Nemrtvý si stále prohlíží svou ruku, asi mu učarovalo to kouzlo odřízlé tkáně. Udělám krok dozadu a pak se rychle odstrčím a kopem obou nohou naráz se pokusím nemrtvého sklátit k zemi. Mohlo by se mi to podařit, když bych využila jeho nepozornosti. A pokud se mi to podaří, ihned mu mečem seknu do krku ve snaze mu hlavu oddělit od trupu. |
| |
| soukromá zpráva od Věštec pro Podaří se ti dostat kus od nestvůry a sebrat tvůj meč, ale to už se nemrtvý asi vynadíval na poškozenou ruku a znovu věnuje pozornost tobě. Jeho kolegu zatím nikde nevidíš. Odrazila jsi se do silného kopu a povedlo se ti dokonce zasáhnout tvého nepřítele přímo do hrudníku. Ozvalo se ošklivé zapraskání, jak mu zřejmě povolilo několik žeber a podezřele se mu promáčkl hrudník, ale samotný nemrtvý pouze zavrávoral pár kroků dozadu. Ihned vzápětí vyrazil překvapivě rychle k tobě, asi aby využil tvé chvilkové snížené rovnováhy. Máš sice meč, ale protože mu zřejmě nevadí bolest, není vůbec jisté, zda bys dokázala vyřadit obě jeho ruce aniž by tě mohl napadnout. |
| |
| Hostinec Skupinka kolem zmatené Nessimy stále jen zmateně postává v lokále, zatímco ostatní pomalu sestupují do sklepa a venku se ozývají zvuky horečných příprav na bitvu. Najednou dovnitř vtrhne několik vojáků v barvách rebelského regimentu. Okamžitě se vrhli na stoly a židle a začínají proti dveřím a oknům vytvářet něco jako ochranou palisádu, aby se mohli bránit případnému útoku, ale dveře samotné neblokují, aby vojáci z venku mohli ustupovat. K vám se vrhnul desátník, vysoký, tmavovlasý muž s nakrátko střiženými vousy i vlasy. "Schovejte se dolů, ksakru. A nebo tam aspoň schovejte to dítě, když vy sami jste tak tupí, že tu chcete zůstat!" vyštěkne na vás vztekle a ukáže na Nessimu. Očividně čeká, dokud se nehnete z místa. |
| |
| soukromá zpráva od Monaya pro Kéžbych si tak mohla zavolat někoho na pomoc, možná jsem si vzala příliš velké sousto Zamyslím se na chvíli a rozhlédnu se kolem. Nejsou tu žádní ptáci, ani zvířata, která by mi mohla pomoci. A mé znalosti lesa mi teď taky nepomůžou. Musím spoléhat jen na své instinkty a pohyblivost. Uskočím stranou, tak rychle, jak jen dovedu, abych nemrtvého zmátla a nestála mu tak přímo v cestě do jeho smrtelného náručí, které drtí kosti. A švihnu šavlí, kterou dřív v obou rukách, co největší silou, a sekám směrem ke krku. Lehce si přitom přikročím jednou nohou za nemrtvého, abych chytila při švihu balanc. |
| |
| soukromá zpráva od Věštec pro Mrtvá stvůra očividně není tak rychlá jako za živa. Tvůj úder bezchybně zasáhl hrdlo a rozťal mu tepnu a hrtan. Kdyby to byl jakýkoliv člověk, byl by na místě mrtvý. Problém je v tom, že tvůj protivník mrtvý je a ke svému neživotu dost možná nepotřebuje dýchat nebo snad přivádět krev do hlavy. Jediný efekt tvého ukázkového úderu je, že mu hlava poklesla k jednomu ramenu a trochu chaoticky se kýve pohybem mrtvých svalů, protože jsi zřejmě poškodila i nějakou šlachu. Jediné, čeho jsi ale opět dosáhla, je malý odklad boje, který máš jen malou šanci vyhrát. Nemrtví možná nedisponují nadlidskou silou ani rychlostí, jak se tvrdí, ale po právu jsou velmi obávanými a urputnými protivníky... |
| |
| soukromá zpráva od Monaya pro Kdybych byla nezdavě tvrdohlavá, útočila bych dál. Kdybych byla zdravě tvrdohlavá, tímto sekem bych útok ukončila a utekla bych. Kdybych nebyl vůbec tvrdohlavá, utekla bych už předtím. Jenže jsem ta zdravá tvrdohlavost a po urputném boji, kdy jsem téměř přišla o život, musím uznat, že na nemrtvého bohužel nemám. Chtělo by to jiné zbraně a ty žel u sebe taktéž nemám. V polosedě skončím za nemrtvým a když mu hlava od těla neoddělí, hlasitě zakleji ve svém rodném elfském jazyce cosi neslušného. A rozhodnu se pro útěk. Nebude to zbabělý útěk, chráním život ostatních… přeci je informuji… Zakleji ještě jednou a dokud se ke mně nemrtvý neotočí, mám šanci uniknout. Co nejrychleji se proto od něj vzdálím a mám v úmyslu běžet lesem zpátky k malé vesnici, kde byli vojáci a najít je. Snad pomůžou. Ponížit se a prosit lidi o pomoc, to jsem to dopadla |
| |
| soukromá zpráva od Věštec pro Nemrtví nejsou nijak nadlidsky rychlí, to jsi už sama viděla. Stvůra se za tebou trochu zmateně otočí, když se pustíš pryč a vydá se za tebou, ale jeho klinkající se hlava ho zřejmě stojí část rovnováhy a proto se spíše jen potácí. O poznání rychlejším krokem za tebou vyrazí druhý, který se zřejmě skrýval už jen pár metrů od tebe. Útěk ve vhodné chvíli... U vesnice a hospody jsi za chviličku, ale dostat se dovnitř už nebude tak lehké. Kolem hostince stojí ještě několik vojáků z regimentu, ale cizí vojáci je očividně zatlačují. Jak vidíš, proti lidským protivníkům by rebelové snadno získali převahu, ale sem tam zahlédneš několik zvláštních postav, ve kterých už zdálky poznáváš nemrtvé stvůry...ty sama moc dobře víš, jak jsou nebezpeční, není se tedy čemu divit. |
| |
| Hostinec Z venku se ozve první třeskot zbraní a křik vojáků. Desátník na nic nečekal, popadl Nessimu do náruče a i s ní rychle slezl do sklepa, při tom mávl rukou na ostatní vojáky. Tři z nich jen kývli hlavami a surově, bez omluv či studu vás popadli a nastrkali po schodech do sklepa. Pak se nad vámi zabouchly těžké dveře a vy slyšíte jen rychlé šoupání nábytku a tasení zbraní, následované mučivým tichem, ve kterém zřetelně slyšíte nářek raněných a cinkot mečů zvenku. Dole ve sklepě je horko a tma, nasáklá vlhkým pachem zásob se slabým nádechem plísně. Nyní se ale plní i pachem strachu, jaký kolem sebe šíří skupina na smrt vyděšených lidí... |
| |
 | Sklep Sedím na jednom ze soudků ve sklepě, ale narozdíl od ostatních se na mé tváři nenachází příznaky strachu ani bázně. Mnohem blíže by byl ten, kdo by hádal vztek a vzpurnost. Nepočítá snad s tím, že mu zaplatím. Sotva jsem se zakousl tak už mě cpal někam do sklepa, takovou hospodu jsem ještě nezažil. To jsem nevypil ani půlku korbele. Má mysl se teď mnohem více zajímá o jídlo a pití. Po dlouhé cestě by se tomu také málokdo divil. Přítomní mohou v šeru vidět trpaslíka s obličejem orámovaným hustým rezavým ochlupením. Nohy houpající se několik centimetrů nad zemí mám obaleny v pevné kůži, ze které v půlce lýtek vystupují kalhoty z hrubé látky neurčité barvy mezi šedou a okrovou. Svalnaté paže se skrývají pod halenou, jenž vybíhá zpod robustní vesty. Na sudu za mnou leží ještě jednoduchá sekera a to bude zhruba tak veškerý můj majetek. Nevadilo mi schovat se tady, tam nahoře to není můj boj. Ať už se děje cokoliv pánem mého života jsem pouze já. Okolní svět může být ve válce nebo v dlouhém období míru, nic z toho se mě netýká. Ale sedět tady jen tak a nic nedělat, nemít ani možnost naplnit svůj žaludek, to není nic pro mě. "Nemá tahle díra ještě jinej východ?" Nadhodím podrážděným hlasem otázku do pléna. Nejsem si tak úplně jistý, jestli majitel podniku vůbec sestoupil dolů s námi, nebo zůstal tam nahoře. |
| |
| Sklep Poté, co vojáci zeshora nastrkali dovnitř ještě několik lidí, přibouchly se dveře a teď je tady dole jen tma a nervózní ticho. Nikdo se neodvažuje ani promluvit, když do toho zaduní trpaslíkův hlas. Je to, jako by tím Olaf narušil jakési kouzlo okamžiku, které mu propůjčovalo klid. Náhle začali jeden přes druhého všichni mluvit. Těžko se rozeznávají jednotlivá slova, akustika sklepu tlumí zvuky, takže jsou slyšet jen jákesi útržky, pokud nestojíte přímo vedle toho, kdo mluví. Do temnoty zazářil plamen. Všichni jste spatřili vyděšenou tvář hostinského, ozářenou mihotavým světlem dlouhé krbové sirky, kterou rozžhnul, aby zapálil svíčku. V těsném sklepě se brzy rozšířil pach síry, stejně jako se rozlilo i světlo. Ve sklepě je asi třicet lidí, zdá se, že zeshora sem utekli všichni. "Ne, lituji." odpověděl trpaslíkovi hlas hostinského. Ostatní se trochu utišili, aby také slyšeli. "Jsme tu v pasti. Nezbávý než doufat, že šestý regiment zvítězí...A pokud ne, snad nás tu nikdo nenajde." hlas hospodského zní smutně, bez naděje, odevzdaně, jako když zapadne víko rakve. |
| |
| soukromá zpráva od Věštec pro Spolu s ostatními jsi zavřená dole ve sklepě. Jako ve snu si opakuješ, co se stalo za poslední hodinu... Dnes večer bylo v hospodě docela plno, snad díky tomu, že venku sněžilo. Zdálo se, že to bude opravdu dobrý večer a pokud se někdo ubytuje, snad třeba i dobrý týden. Když jdou dobře obchody, není problém si přijít ke slušnému spropitnému a hospodský, Thondrik, ti pak obvykle po delších a náročnějších dnech nechával krátké volno. Byl by to skvělý večer...ale pak přišel ten důstojník. Zdálo se, že se u hospody na krátko zastavila část 6. regimentu. Věděla jsi, že hospodský jim občas pomáhá nějakými drobnostmi, tak jako někteří místní i lidé ze tvé vesnice, a i dnes jim asi měl v plánu něco předat. Jenže potom se u vesnice objevili i císařští. Thondrik všechny nahnal do sklepa a v té tlačenici jsi se zřejmě praštila do hlavy, protože teď ses probudila ležící na jednom ze starých, omlácených stolů, které jsou zde mimo jiné uloženy. Thondrik drží v rukou hořící svíčku, která ozařuje tváře asi třiceti vyděšených lidí, kteří jsou tady dole. |
| |
 | Sklep S tupou bolestí hlavy se pomalu probírám z bezvědomí. Když si začnu uvědomovat své okolí, docela se zděsím: Kde to jsem? Jak jsem se sem dostala? Jak mnou začne třást chlad, podaří se mi i více soustředit mé myšlenky. Matně a útržkovitě se mi vybavují předchozí události. Ten večer bylo v hospodě plno. Pro mě to znamenalo spoustu práce-kmitala jsem mezi kuchyní a hosty, plné ruce nádobí a hlavu přecpanou nejrůznějšími požadavky. Po čase byl v místnosti nesnesitelně vydýchaný vzduch a vedro. Vzpomínám si, jak mě Thondrik poslal otevřít dveře, abych dovnitř vpustila alespoň trochu čerstvého vzduchu. Při otvírání dveří jsem se srazila s důstojníkem 6.regimentu. Jeho tvář byla sice ustaranější než jindy, ale neměla jsem čas se tím zabývat. Chvíli jsem postála na prahu, nabírajíce do plic mrazivý vzduch, ale hned mě zase zavolalo zpět Thondrikovo volání. S povzdechem jsem věnovala poslední pohled vločce snášející se na mou dlaň a odkmitala směrem ke kuchyni. Zajímavý, že takovýhle detaily si pamatuju tak přesně... prolétne mi hlavou. Večer ubíhal v pracovním vytížení dál, když tu náhle se venku strhl povyk a rámus. Pak už si pamatuji jen střípky-důstojníka v kuchyni něco naléhavě šeptajícího Thondrikovi, velkou tlačenici lidí, vyděšené výkřiky a nervozní šepot všech těch kolem mě a pak už nic... Vůbec netuším, jak jsem se dostala sem do té tmavé místnosti. Když se kolem pořádně rozhlédnu, uvědomím si, že jsme vlastně všichni u nás ve sklepě. Při pohledu na Thondrika se vyděsím. Jeho tvář v tomto přítmí a jen částečně osvětlená světlem svíčky je změněná k nepoznání. Pomalu se posadím na starém stole, kam mě asi někdo položil a snažím se dát si nějak dohromady, co se děje. Thondriku, co se stalo? Proč jsme všichni zavření tady ve sklepě a jak jsem se sem dostala já? Někdo nás tu zamkl? Pamatuji si jen, že se venku zničeho nic strhl hrozný lomoz a pak...jsem asi ztratila vědomí... poslední slova jsou spíše povzdechem. A...a nebudeme tu dlouho, že ne? zadoufám naivně. Jjje mmi tu hhrozná zzzima. Zadrkotám zuby, protože chlad mě již uplně rozřásl. Pokusím se přitáhnout si pevněji svůj oděv k tělu, ale moc to nepomáhá. Nahoře bylo velmi teplo, proto j emé oblečení pro tuto chvíli dost nedostačující. Kdo by se ve sklepě otočil po hlase, spatřil by, pokud by na mě dopadl dostatek světla, asi osmnáctiletou dívku s hnědými, většinou dost rozježenými, kudrnatými vlasy. V této tmě mé tmavě hnědé oči pravděpodobně vypadají úplně černé. Na sobě mám středně vysoké hnědé boty, dlouhou zelenou sukni a lehoučkou plátěnou košili bez rukávů. |
| |
| Sklep Hostinský se otočí za Nialeniným hlasem. Na okamžik se jeho tvář rozjasní úsměvem, který je ale přesto zkalen smutným výrazem v očích. Očividně je rád, že je Nalien v pořádku, ale ani to nedokáže jeho náladu zlepšit. "Nahoře se bojuje, Nalien. Jsou tam císařští...Nám teď nezbývá, než čekat...A nebo možná...Možná, že by se přeci jen našel východ." dodal najednou a tvář se mu rozzářila jako dítěti, které našlo oblíbenou hračku. "Ale nebylo by to snadné." S nadějí se podívá na Olafa, který se jako první projevil s touhou dostat se ven. Asi čeká, až se ho on zeptá, jaký způsob by to byl. |
| |
| Ve sklepě Až vyjeknu, jak se leknu muže, co mě vzal do náruče a nesl nejspíš do sklepa, kam svolával ostatní pan hostinský. No, určitě to je sklep, tak vlhko a studeno může být jen ve sklepě. Dřepnu si tam, kam mě desátník položí a pažemi si obejmu obě kolena. Začnu tiše vzlykat. Tak Ness, vzchop se. Nemůžeš tu jen sedět a… Tak co mám dělat? Tak zmatená jsem dlouho nebyla. Cítím se sama a taky dost hloupě. Sedím v cizím sklepě s neznámými lidmi a brečím! A je mi zima. Ještě před několika dny jsem se se smíchem učila mečovat s klackem a teď… Připadám si tak hloupě… K dalším zvláštním pocitům dopomůže zjištění, že nejsem zmatená sama. Snažím se poslouchat, co ostatní říkají a dozvědět se tak něco o tom, co vlastně stalo! Ale jedna otázka se ze mě přeci jen dostane. Řeknu ji jen nejistým polohlasem. “Kdo to jsou ti nemrtví?“ Spíš to byla součást mého nikam nevedoucího přemýšlení a ne na někoho mířená otázka. |
| |
| Sklep Přenesu svůj pohled na hostinského, jehož tvář se najednou objevila ve světle svíčky. Zprvu to ještě vypadá, že z něj vyjde něco lepšího než jen pouhý rozsudek k pomalé smrti stářím. "Čekat..." Zabrblu si sotva slyšitelně pod vousy a má tvář se zamračí ještě více, než byla do teď. Nevadí mi, že jsem pod zemí, bez zřejmého přístupu na povrch, mám to v krvi. Vadí mi ta absence jakékoliv činnosti a příliš velké množství lidí v příliš malé místnosti. Nevšímám si rozmluvy majitele hostince s mladou dívkou, raději se zaměstnám něčím jiným, ale čím? Začnu přejíždět pohledem po zásobách uskladněných v této chladné místnůstce i po samotných stěnách. To se tedy na chvíli stane mým rozptýlením, které odvede myšlenky jinam. Z tohoto stavu mě probere až slovo "východ" jež opět zazní z úst hostinského. "Východ?" Zaměřím se zpět na muže se svíčkou. "Co má být tak těžké?" Zeptám se nakonec se směsí nedůvěry a netrpělivosti v hlase. Okamžik na to dolehne k mým uším zmínka o nemrtvých. Nemrtví? To škvrně žije v pohádkách. |
| |
| Ve sklepě Hospodský se s trhnutím otočil za Nessimou. Zdá se, že si jí ani předtím nevšiml a v jeho tváři se teď objevil výraz hlubokého zármutku. Holčičky je mu asi velmi líto... "Nemrtví? To jsou...taková zlá stvoření. Ale neboj, děvčátko. Sem se nedostanou." snaží se ji nějak uklidnit, i když se mu trochu chvěje hlas a nezní to úplně jistě. Očima pak vyhledá Nialen a ukáže hlavou směrem k Nessimě. Asi by rád, kdyby se dívenky ujala spíš ona. Pak se konečně otočí zpět na Olafa. "To co mě napadlo...Kousek za touhle stěnou-"začal a ukázal na jednu ze zdí "-je šachta studny. Museli bychom se prokopat asi sáhem zeminy a jednou zdí na téhle a druhou na tam té straně. Voda je až pod úrovní sklepa...Myslím, že by to stálo za zkoušku. Problém je v tom, že tu nemám moc vhodných nástrojů." zakončil hospodský trochu nešťastně. Pokud si prohlížíte zeď, vidíte, že je obložená pálenými cihlami, které jsou zpevněné bělavou, místy se drolící maltou. I cihly jsou na omak trochu vlhké, stejně jako podlaha. |
| |
| Sklep Zamyslím se nad slovy hospodského, což ovšem dlouho netrvá. Ze svého místa na sudu, kde jsem se doposud vyhýbal tlačenici panující snad všude, kde se dá stát, seskočím na zem a začnu si prorážet cestu davem ke zdi, o které byla řeč. Znaleckým pohledem přejíždím stěnu a abych se utvrdil ve svém názoru, přejedu ještě rukama po jejím povrchu. "Uvidíme, co je za těma cihlama, snad se to na nás nesesype." Pronesu napůl pro sebe, napůl pro lidi kolem. Opět vedu svou ruku ke zdi, tentokrát je v ní však nůž a jmu se vyškrabávat zbytky malty ze spár mezi cihlami. potom už snad nebude velký problém jednu po druhé je vytáhnout. "Jestli tu máte krumpáče nebo lopaty, tak sem s nima." houknu za sebe aniž bych ustal v díle. |
| |
| Sklep Vyrýpnout nožíkem tochu malty sice není zas tak obtížný úkol, ale cihly nejsou velké a přeci jen, nějakou dobu potrvá i vykutávní jediné z nich. A ta první bude samozřejmě nejtěžší. Jenže i když je malta provlhlá, potrvá velmi dlouho, než by se mu tímhle způsobem podařilo udělat dost široký průchod, aby se někdo protáhl. "V tom je právě ten problém...krumpáče ani lopaty tu nejsou. Vlastně skoro nic kovového, samé dřevo a pak jen láhve s archivním vínem. Je tu moc vlhko, než abych tu skladoval něco užitečného..." odpověděl hostinský omluvně Olafvi a pokrčil rameny. Potom začal chvíli něco hrabat v jednom rohu, odkud za chvíli vytáhl starý, zaprášený cínový svícen, do kterého vložil svíčku a postavil ho na jeden ze stolů. Pak v kapsách vyštrachal další dvě o něco kratší a založil je do něj taky, takže sklep teď vypadá o něco méně ponuře. |
| |
| Sklep Bojuje? Už jen to slovo mě děsí... Když se navíc z koutku ozve dětský hlásek zmiňující se o nemrtvých, nedá se říct, že by mi bylo dvakrát dobře. Neblbni Nialen, nemrtví jsou přece jen v pohádkách... Snažím se uvažovat střízlivě... Zpětně mi dojde znepokojující věc. Prudce se ohlédnu do míst, odkud tato zmínka zazněla. Malé dítě? Tady ve sklepě? A samo? Když vidím, že nikdo jiný se k holčičce nemá, opatrně slezu ze stolu a chvíli překonávám závrať. Při tom zahlédnu Thondrikův pohled a jen směrem k němu pokývu hlavou. Když ustane točení hlavy, vydám se směrem k dítěti. Když dojdu až k ní, sednu si do dřepu a chvíli váhám, jak začít. S dětmi moc zkušeností nemám...přece jen do hospody chodí spíše starší lidé. Nejistě se na ni usměju. ,,Ahoj... Já jsem Nialen. A jak se jmenuješ ty? A...kde máš maminku nebo tatínka? " Při poslední větě se znovu podívám po lidech okolo, jestli se snad k holčičce přece jen někdo nepřihlásí. Když nikdo nereaguje, ještě chvíli bezradně koukám na zimou se třesoucí a plačící holčičku a pak se rozhodnu. Sesunu se k ní na zem, neobratně ji obejmu a začnu ji hladit po vlasech. ,,Nebreč...to bude dobrý, uvidíš..." Snažím se ji trochu utěšit a dodat odvahu jak jí, tak sobě... Nevidím tu nic, čím bych ji mohla přikrýt, snad aspon vzájemná blízkost ji trochu zahřeje... Když se poněkud vyrovnám se svou novou, a pro mě dost nezvyklou, rolí, začnu trochu více sledovat dění okolo. Vidím jak zrzavý trpaslík urputně rýpe nožíkem do malty a snaží se nás odtud dostat. Očima vyhledám Thondrika. ,, Thondriku, kam se vlastně dostaneme tou studnou? Nevpadnem přímo doprostřed boje? Nebo někam ještě hůř? Na nepřátelskou stranu fronty?" |
| |
| Ve sklepě Zlá stvoření? Ale proč se jim říká nemrtví? To jako že nejsou mrtví? Ale to by potom byli snad živí? Nebo nejsou ani živí? Znovu uslyším hlas mladé dívky, která si před chvílí stěžovala, že jí je zima. A tentokrát mluví na mě. V první chvíli mě zahřeje už jen myšlenka, že si mě taky někdo vůbec všiml. Ale potom… ta její otázka… na maminku a tatínka… “Nessima…“ Zašeptám tiše. “Já nevím kde jsou už asi…“ Začnu si ukazovat na prstech. Jeden, dva, tři, čtyři, “…pět let. Ale strýček Elvan dneska umřel. Ale nevím, co se mu stalo. Mám jen tohle.“ Vytáhnu zpod blůzky zase řetízek s přívěskem, s tím medailonkem. Je vcelku malý z tepaného chladného stříbra. V tom zamyšlení a hledání šperku na hrudi jsem málem přeslechla její poslední poznámku, kterou věnovala mně. Uvidím? “Ale co uvidím? A jak? Vždyť nevidím!“ Zeptám se zmateně. |
| |
| Sklep Na Nialeninu otázku se hospodský jen trochu nevesele uchechtne. "Nemám tušení, kde se teď bojuje. Musíme doufat..." odpověděl pak a bez zájmu přesunul pohled na Olafa, kterému se právě podařilo uvolnit první cihlu. "Výborně, mistře trpaslíku! Skvělé...počkejte, pomůžu vám. Ale...zauvažoval jste taky nad tím, jak vyhrabeme tu hlínu?" řekl mu a začal mu pomáhat vyškrabávat maltu a vyškubávat cihly ze zdi. Jakmile padla první, jde to snáž. Hospodský používá k vyškrabávání malty malou dýku, kterou vylovil zpod zástěry. Je stará a zašlá. Asi ji nosí pro jistotu a moc často ji nepoužívá. Hlína za cihlami je mokrá, ale také velmi studená. Jste sice asi sáh pod zemí, otázkou ale je, jak hluboko tady zem promrzá... |
| |
| Sklep Jakmile zbavím malty spáry přiléhající ke mnou vybrané cihle, začnu se teprve zabývat tím, jak tu cihlu dostat z její pozice. Moje prsty jsou příliš tlusté, než abych je mohl strčit do mezery mezi cihlami a pořádně zabrat, ve svůj nůž zase nemám takovou důvěru, abych to s ním vůbec zkoušel, ale možná by pomohla sekera. Zasunu její ostří do spáry a využiji ji jako páku. Bez pořádných nástrojů je to práce na nic, kdybych tu měl aspoň dláto... "Nejdřív se podíváme, co nás za tou zdí vůbec čeká." Odvětím hostinskému, jelikož prostor jedné cihly mi nestačí k tomu, abych dokázal plně zvážit pevnost zdejší půdy. S jeho pomocí uvolním plochu dostatečně velkou, abychom skrze ni mohli prorazit tunel, kterýmn se dá prolézt po čtyřech. Tak malé chodby trpaslíci většinou nerazí, ale tady nemám prakticky žádné nástroje a ani výstuhy, což je ještě horší. První krok je za námi tak se jmu prozkoumat zeminu. Na jednu stranu máme štěstí, že se to na nás hned nesesypalo, na druhou stranu se to může bez nářadí zvrátit v nezdolnou překážku. Mokrá hlína by se však měla dát snadněji tvarovat a držet i tvar. "Nemáte tu šufan?" Zeptám se po nástroji, který by měl být v tomto podniku samozřejmostí, i když ve sklepě... kdo ví. Než se mi dostane odpovědi, zkusím hloubit tunel holýma rukama a posléze nasekávat části hlíny sekerou. |
| |
| Sklep Jaj...to jsem tomu dala... uvědomím si, když mi děvčátko odpoví na otázku o rodičích... Vůbec netuším co říct, tak ji jen mlčky pohladím po vlasech. Mezitím vyloví z podoblečení stříbrný šperk. ,,Uvidíš? No...to se jen tak říká...myslí se tím, že všechno dobře dopadne..." Snad... ,,Máš moc krásný přívěsek." Pochválím jí šperk, abych to rychle zamluvila. Ach jo povzdechnu si v duchu... Vypadá to, že s malými dětmi to bude ještě o něco těžší, než jsem si myslela...Člověk aby hoodně vážil slova. Teď lituji, že jsem tenkrát u nás ve vesničce netrávila více času s malými dětmi. Teď by se mi to zjevně hodilo. Pevně doufám, že děvčátko svou dobře míněnou snahou ještě více nevyděsím... Z přemýšlení mě vytrhne Thondrikův hlas. Nevíme kam se prokopem? No, to je super... Jestli se na nás vrhnou vojáci i z této strany, pochybuji, že budeme mít nějakou šanci. Napadne mě nevesele, ale nahlas nic neříkám. Stejně je to lepší než jen sedět a nedělat vůbec nic... Nebýt malé holčičky, která mě teď docela zaměstnává, asi bych se tu cítila mnohem hůř...a beznadějněji. S mírnými obavami sleduji pana Trpaslíka při jeho počínání a hlavou se mi honí nejrůznější myšlenky... Tak malá a už bez rodičů? Co se jim asi mohlo stát? Jestlipak je s tím svým strýčkem ted hledala? A je nějaká pravděpodobnost, že by byli ještě naživu?... Ale na žádnou z mnoha otázek, které mě napadají se neodvážím zeptat. |
| |
| Ve sklepě “Aha…“ A jak poznám, jestli se tím myslí vidět jako vidět očima, nebo jestli všechno dobře dopadne? Zeptám se sama sebe. Po krátkém zauvažování se rozhodnu nechat si toto přemýšlející téma na později. Ráno moudřejší večera… Ale to vlastně taky asi jen tak říká… “Šperk? Myslíte ten medailonek? Ten není můj. Je… Nechala jsem si ho na památku, abych nezapomněla na strýčka. Ale je to vůbec medailonek? Já totiž nepřišla na to, kde se otevírá a netuším, co je uvnitř.“ Pro zdůraznění pokrčím rameny. Jej! Ten čaj! Rozpomenu se. “A neměla bych zaplatit za ten čaj, co jsem měla nahoře?“ Částečně za to „navrácení paměti“ mohl hlas hostinského. Z jeho řeči a ještě jednoho, mně neznámého, jsem pochopila, že se nás snaží dostat ven. Ale venku jsou přeci ti nemrtví! Je mi čím dál tepleji. A už mi skoro není zima. Na jazyk se mi derou tucty otázek, hlavně ze zvědavosti. A to díky tomu, že dnes poprvé nemám ten nepříjemný pocit samoty… |
| |
| Ve sklepě Z pozorovaní pana Trpaslíka a jeho usilovné práce mě opět vytrhne dětský hlásek. ,, Čaj? " Podivím se a nejdřív moc netuším, o čem mluví. ,,Ach jistě, " dojde mi, o čem je řeč, ,,neboj, myslím, že...že to můžeš brát jako pozornost podniku." Pousměju se a pro jistotu začnu rychle vysvělovat. ,,Víš, tím se myslí, že to nemusíš platit, protože pro nás bylo potěšení připravit ti čaj."Dokončím s úsměvem na rtech. Se zájmem si začnu prohlížet její medailonek. ,, Můžu se podívat? Třeba spolu přijdeme na nějaký způsob, jak se dostat dovnitř." A mezitím nás možná pan Trpaslík dostane ven. Opět k němu zalétnu pohledem, právě ve chvíli, kdy se ptá po naběračce. Pohled stočím k Thondrikovi a čekám, co odpoví. Potom se vrátím ke zkoumání stříbrného medailonku. Nebo něčeho, co alespoň na první pohled vypadá, jako medailonek. |
| |
| Ve sklepě Hostinský se zarazí od vyndavání cihel a na chvíli se zamyslí a zatěká pohledem po sklepě. "Šufan? Hm...počkej...Možná by se tu něco užitečnýho přeci jen našlo." zabručí hospodský zamyšleně. Udělal pár kroků k jednomu ze stolů a vytáhl zkusmo zásuvku. "Ha!" zvolal vítězoslavně, vytáhl šuplátko ven a donesl ti ho ukázat. V šufleti se opuštěně krčí několik narezlých nebo ohnutých lžic, nožů a vidliček a také jedna naprasklá naběračka a k nim i několik kousků dřevěných příborů, na těch už ale vlhko napáchalo těžké škody. Hlína je vlhká a velmi studená. Docela dobře drží tvar a naštěstí nemá konzistenci bláta, přesto si nemůžete být jistí, jestli tunýlek jen tak vydrží. Hospodského to zjevně taky napadlo, když vidí Olafa rýpat do zeminy. "Možná by se hodila nějaká jako výdřeva, co? Můžeme něco vyrobit tady z těch stolů a tak. Nemám tu nástroje, ale ta vaše sekera by se na to mohla celkem hodit..." řekl. |
| |
| Medalonek Medilon nevypadá na první pohled nijak zvláštně. Je z kvalitně zpracovaného stříbra a vyleštěný do vysokého lesku, i když je vidět, že nějakých pár dní ho nikdo nečistil a po okrajích začíná trošku černat. Je téměř dokonale kulatý a má na sobě značku, která představuje rozevlátý plášť a před ním je překřížená kouzelná hůl a dýka. Na zadní straně je vyraženo malým písmem slovo "Elvan". |
| |
| Sklep Během chvíle dojdu k poznání, že sekera je tady na nic. Sice ze však dostupných nástrojů prorazí nejhlouběji, ale takto vytvořené mezery mi v ničem nepomohou. To už je u mě hostinský s šuplíkem plných potencionálních razících nástrojů. Podívám se na ně a už na první pohled je mi jasné, že cestu si ven si budu muset proškrábat, jelikož nic tvrdšího by příbory nevydržely. Vezmu šufan do dlaně a používám ho jako prodloužení mých prstů. Postupně tak naškrábu hlínu dovniř, takže ho musím co chvíli vyprazdňovat. "Výdřeva by se hodila." Pronesu vážně. "Doufal jsem, že bysme mohli využít sudy, ale jsou moc malý a když je rozpůlíme, tak nebudou držet. No, takže tunel bude asi takhle velký." Vyryji do hlíny nožem rýhu reprezentující obrys budoucího průchodu. Jedná se o jakýsi skoro půlkruh, jehož vrchol sahá dospělému muži někam do půli stehen. "Pokud dokážete udělat něco, co by tu pomohlo, tak do toho." Podám hostinskému sekeru a vrátím se zpět k seškrabávání hlíny hezky šufan po šufanu. Doufám jen, že má ruka jeho strukturu posílí natolik, aby se prasklina příliš nezvětšila. |
| |
| Sklep Hospodský si trošku podezřívavě změří Olafův náčrt průřezu tunelu a pak se nejistě podívá na své břicho. Tak před dvaceti lety možná bylo pevné a vypracované, ale to už je dávno... "No, snad se tam všichni vejdem..." odpověděl pak. "Něco, co by pomohlo? Myslím, že vím o něčem, co neuškodí. A do hrobu si to stejně nevezmu, tak co..." řekl trošku zasmušile a na okamžik zašel do jednoho z rohů sklepení. Za chvíli se vrátil se třemi zaprášenými lahvemi a několika starými, okřapanými poháry. "Kdo chcete, pojďte si nalít na kuráž a pak pomozte tuhle trpaslíkovi. No hlavně vy, chlapi. Tohle je nejlepší víno z tohohle kraje, dvacet let staré..." zabručel ještě ne ostatní lidi ve sklepě. Několik z nich se zvedlo a trochu vína si nalilo, tři z nich jdou pomoct Olafovi rýpat lžícemi hlínu. Atmosféra je ale poněkud zamlklá. Na to, že je vás tady dole asi třicet je tu až nezvyklé ticho. Hospodský sám si nalil plný pohár a labužnicky z něj upíjí a sleduje, jak se Olaf s ostatními snaží. Na tváři má smutný, skoro až zoufalý výraz. |
| |
| Ve sklepě Se zájmem si prohlížím medailonek. Vypadá moc pěkně, i když v zatuchlém sklepě trochu nezvykle, jak se mi chladné stříbro zaleskne v dlani. Když se na něj podívám zblízka, všimnu si, že na některých místech začíná být znát, že se oněj nějakou dobu nikdo nestaral. No, bude to muset nějakou dobu vydržet...Teď budeme mít nejspíš jiné starosti, než leštit medailonky... Překvapí mě, že je téměř dokonale kulatý a na chvíli mě zarazí symbol na něm umístěný. Rozevlátý plášť a kouzelná hůl s dýkou? Co to asi znamená? Na několik okamžiků popustím uzdu své fantazii... Před očima se mi vybaví výjev z pohádek. Mocný čaroděj stojí na kopci, za ním zatažené nebe, blesky a vítr vzdouvající jeho plášť. Do obličeje mu není vidět, má hluboko do něj staženou tmavou kápi... V jedné ruce drží kouzelnou hůl, se zářivým krystalem na konci, v druhé svírá dýku, jejíž rukojeť je posázena drahými kameny... Zatřepu hlavou, abych obraz odehnala. Kdybych tak věděla, jestli ten mág z mého pohádkového výjevu byl dobrý nebo zlý... Povzdechnu si. Mohla bych to třeba považovat a znamení...ať už pro nás příznivé nebo ne... Když medailon otočím na druhou stranu, všimnu si, že je na něm nápis "Elvan". Tak se přece jmenoval strýček té dívky... Že by právě on byl pohádkovým mágem? Pousměju se v duchu. Po další chvíli zkoumání docházím k závěru, že se vlastně o žádný medailon nejedná, že je to jen stříbrný přívěsek. ,, Víš Nessi, asi to nakonec není medailonek. Taky tu nikde nevidím, že by se dal nějak otevřít a ani nevypadá, že by byl složen z více částí. Ale podívej se sem, tady je napsané jméno tvého strýčka." Ukážu jí zadní část stříbrného šperku. ,,A...co vlastně dělal tvůj strýček?" Pokusím se jí opatrně zeptat. |
| |
| Ve sklepě Přes neutuchající zájem moji stříbrnou drobnůstku poslouchám lidi kolem, hlavně tedy pana hostinského. Takže se dostaneme ven! Už jsem se bála, že tu zůstanu… Je tu zima a vlhko! “Není? Já myslela, že je…“ Odvětím trochu zklamaně.Takže mé představy o tom, co je uvnitř rázem pohasly. Přemýšlela jsem, jestli tam má nějaký obrázek, psaní nebo něco takového a nakonec vůbec nic! “Opravdu?“ Podivím se. Toho jsem si nevšimla. Asi to není vyryto tak hluboko… Asi… Nebo se to tam teď z ničeho nic objevilo. Nad svojí myšlenkou jsem se musela pousmát. “Co dělal…? No, to vlastně ani nevím, co dělal před tím, než jsme se seznámili. Ale pak jsme chodili spolu od města k městu. Byl hodně vzdělaný a uměl bojovat s mečem. Řekla bych že hodně dobře. A byl strašně hodný a učil mě!“ Poslední slova řeknu malinko výrazněji, jako kdybych byla pyšná právě na to, že mě učil a hlavně že jsem se něco naučila. |
| |
| soukromá zpráva od Věštec pro Ve vesnici byl dokonce hostinec. Pěkný, čistý, a kupodivu i poměrně naplněný. A snad by to byl i pěkný večer, kdyby se náhle neukázal důstojník 6.regimentu s malým oddílem. Každý ví, že 6. regiment dezertoval k odboji. A tam, kde se objeví, tam jsou brzo problémy...Ani teď na sebe nenechaly dlouho čekat. Záhy se ukázaly i síly Monseku a začalo se schylovat k bitvě, na kterou se nepřipravení Limarští snažili alespoň trochu přichystat. Ani nevíš, jak se to zašmodrchalo, že se teď krčíš v malé kůlně přitulené k budově hostince. Venku se strhla bitka, která zřejmě stále pokračuje, jak soudíš podle třeskotu zbraní a křiku raněných. Pokud víš, většina lidí zůstala v hospodě a ti, co vyběhli ven, byli pobiti Monseckými a několika nemrtvými, které přivedli s sebou. Hrozivé stvůry... Tak se teď sama krčíš za hromadou nasekaného dřeva, nevidíš ven a nevíš, co se děje a kde jsou ostatní. Jediné, co vidíš škvírou u zabedněného okna je studna s vysokou skruží, která je na opačné straně hostince, než kde se bojuje. |
| |
| Ve sklepě Je mi líto, že jsem svým objevem holčičku zklamala. Naštěstí vypadá, že otázka na strýčka obrátila její pozornost jinam. ,, Než jste se seznámili?" podivím se. ,, Tys dříve svého strýčka neznala? A jak jste se seznámili?" Hm...prý hodně vzdělaný a přitom vláčel malou holčičku s sebou kdoví kde všude? Prý od města k městu...To asi nebylo moc pohodový dětství... napadá mě, ale pak se zarazím... Vždyť už myslíš skoro jako tvoje máma! Copak si nepamatuješ, kdyžs byla malá, jaks toužila cestovat, bojovat s mečem jako hrdinové z bájí a uniknout daleko od povinností všedního dne?! Po chvíli si uvědomím, že vlastně Nessi i trošku závidím... ,, Hm, učil tě bojovat s mečem, jo? A šlo ti to? A z čeho ti ho vyrobil, jistě z nějaké větve, že?" Usměju se a na chvilku se vrátím ve vzpomínkách do dětství...do doby, kdy jsem si s ostatními dětmi hrála v lese na zbojníky, schovávali jsme se v jeskyních, popřípadě z nich vyháněli draky a to všechno s klacky a větvemi v rukou domnívajíce se, že to jsou ty nejskvělejší zbraně. |
| |
| Ve sklepě “Ó ne, neznala. On to ani není opravdový strýček, ale já mu tak říkám. A jemu to nevadí. Seznámili jsme se v městě Ictala a … no… bylo to dávno, někdy před pěti lety! Už si to moc nepamatuju. Já se ho zeptala na cestu, on mi poradil a ještě mě doprovodil a nějak od té doby jsme chodili spolu.“ Je to strašně dávno, kdo si to má pamatovat? Asi bych si nevzpomněla ani na to málo, o jsem řekla, kdybychom do toho města pak ještě několikrát nezavítali. “Strýček mě spíš učil počítat a tak. Vyprávěl mi příběhy, co se doopravdy staly, a taky něco o městech. A s tím mečem… On mi udělal jeden ze dřeva a sám si bral nějaký klacky. Já tomu nejdřív vůbec nevěřila. Jak můžu mečovat, když nevidím. Ale pak jsem zjistila, že to trošku jde! A občas se mi to povedlo.“ Rozpovídám se. |
| |
 | soukromá zpráva od Josefína Zhexar pro "Do hajzlu, ulevím si znovu, tentokrát již nahlas. Nemá cenu krčit se někde v koutě jako ten největší posera. Když už mám chcípnout, tak chcípnu, stejně to jednou přijde. Je pouze otázkou času kdy. A mně je to jedno. Nebo ne, není mi to jedno...není, protože jsem ještě nenašla ty hajzlíky, co zabili Tenevara...hmm...chybí mi. A moc. Kdyby tak...Ne, dost. Do reality mne vrátí náhlý výkřik. Cinkot zbraní, železo naráží na železo, bolestné sténání...Zemřel další člověk. Možná nevinný. Ale na tom beztak nesejde, všichni jsme svým způsobem nevinní. Svým způsobem... Už mě nebaví tady čekat. Musím se nějak dostat ven. Odsud, z téhle nebezpečné zóny. Opatrně otevřu dveře a nahlédnu ven. Jesliže usoudím, že vzduch je relativně čistý, vyklouznu ven a rychle přeběhnu za roh kůlny. Pak už se jen pokouším zorientovat. Hledám nějakou cestu, kudy bych mohla utéct pryč a to pokud možno nepozorovaně... |
| |
| soukromá zpráva od Věštec pro Venku tě ale nečeká mnoho nadějí. Poblíž hostince je malý lesík, který by snad mohl poskytnout úkryt, ale něco na něm nesedí...Některé obrysy v lese možná nebudou jen obrysy stromů a keřů. Možná Monsečtí nechali pár lidí v záloze. Z přemýlení tě vytrhla rána něčeho těžkého, co narazilo do dveří hospody na opačné straně budovy. |
| |
| Ve sklepě Vzduch dole ve sklepě pomalu houstne, jak ho vydýchává téměř třicet lidí. Z toho jeden, tedy Olaf, poměrně intenzivně pracuje a čtyři další mu střídavě trochu pomáhají. Nakonec, skoro po hodině, zeje ve zdi malý otvor, kterým se sotva protáhne člověk, přesto by mohl být vaší cestou na svobodu. Zbývá prokopnout posledních několik palců hlíny a tunel se otevře do studny. Za chvíli už tedy Olaf kouká malým otvorem na temnou hladinu vody ve studně, která je asi půl metru pod otvorem. Ze shora najednou daleko zřetelněji proniknou zvuky bitvy - sténání a smrtelné výkřiky padlých a raněných, křik bojujících a třeskot zbraní a štítů. Do toho, jakoby nedotčené tím šílenstvím, se ozve pronikavé zahoukání sovy... |
| |
| soukromá zpráva od Josefína Zhexar pro Rána. Něco těžkého narazilo do dveří hospody. To už se dobývají i dovnitř? Nevím, avšak jedno vím jistě - není tu bezpečno. Co nevidět se bitva přesune i sem a...nechci myslet na to, co se stane. Musím jednat. A to rychle. Ze zad sundávám luk a zakládám šíp. Nemám ráda zabíjení, jenže tohle vypadá už jako poslední možnost. Nebudu se krčit někde v koutě jako posera. To bych nebyla já. Vykouknu zpoza rohu a následně se vydám směrem k hostinci. Když míjím dvířka kůlny, na okamžik se zastavím. Ovšem je to jen malé zaváhání, malý a tichý vnitřní hlas, který mi šeptá: "zůstaň, takhle můžeš zemřít." Jdu pomalu, ale jistě, s hlavou hrdě vztyčenou. Jestli mám už umřít, tak to bude čestně, ne zbaběle. Bedlivě pozoruji své okolí a jakmile spatřím někoho, kdo by mi snad chtěl bránit v cestě, střílím. Zabránit v cestě? Kam vlastně jdu? Sama ani nevím... |
| |
| soukromá zpráva od Věštec pro A opravdu...když nakoukneš okolo rohu hospody na místo, kde se bojuje, je jen těžké říct, kdo je kdo. Zranění se válí v bahně, na které se změnil sníh a krev, živí stále bojují, podobní si zjevem i zoufalstvím. Jediný, koho si nemůžeš splést, jsou čtyři klátivé postavy, bojující holýma rukama. Jedna z nich má v prsou zabodlý meč, ale nezdá se, že by to stvůru byť jen zpomalilo. Nemrtví...tvorové, o kterých se mluví jen v legendách a radši hodně potichu. Nikdy dřív jsi je neviděla, ale jen těžko by ses spletla. To, co se o nich vypráví není právě povzbudivé pro nikoho, kdo se s nimi má utkat. |
| |
| Ve sklepě To škrábání hlíny je nekonečný, s těmahle nástrojema to trvá celou věčnost, kdyby byla k dispozici lopata a krumpáč, byla by to záležitost několika minut. Jakmile se dostanu ke kamenému kruhu ohraničujícímu šachtu studny, je nevyhnutelné, aby alespoň některé kameny zažbluňkaly na hladině nedaleko pod nimi. Stejně se však snažím nadělat co nejméně hluku a tak zbývající části zdiva nejdříve s celou rukou ponořím do ledové vody, než jim dovolím vyklouznout z mého sevření a vydat se tak na dlouhou, temnou cestu ke dnu. Teprve teď si dopřeji pohled nahoru. Maličký kruh nepatrně světlejší, než okolní temnota přináší jen malé zadostiučinění, zato čerstvý vzduch mi hned vrátí sílu do paží. Každopádně máme obrovské štěstí, celou délkou šachty se totiž vine pevný provaz , který je na druhém konci bezpochyby zakončen vědrem, což je ovšem pro nynější situaci zcela nepodstatné. Natáhnu se po tom hadovitém předmětu. Podle mého nejlepšího uvážení se pohupuje jen pár centimetrů mimo dosah mých prstů, posunu se tedy až k samému okraji šachty a natáhnu se znavu. Tentokrát se sice otřu o lano, ale chybělo jen málo a byl bych se učil plavat. Zvolím tedy jiný postup. "Podejte mi sekeru." Syknu za sebe tlumeným hlasem. Jakmile mám tento spolehlivý nástroj u sebe, použiji ho jako hák a lano se najednou ocitne bez větších problémů u mě. Začnu tedy pomalu odvíjet jeho suchou část z rumpálu vysoko nad mou hlavou, dokud nenarazím na odpor naznačující, že jsem u konce. Hlavou mi však bleskne myšlenka na možný návrat a také všechny ty lidi za mnou. Přitáhnu k sobě i zbytek lana, co zmizel pod vodou a samotná konec s vědrem bez milosti uříznu. Potom podám volný konec do sklepa za sebou s jasnými pokyny: "K něčemu to přivažte, ale nechte tomu vůli." Jakmile jsou všechny tyto přípravy vykonány, mohu se vydat nahoru. "Jdu nahoru. Až vylezu, může další." Proluvím na osazenstvo místnůstky za mnou a ještě než vsadím svůj život na pevnost provazu zastrčím si sekeru za opasek. Potom už se houpu nad temnou hladinou a silou svých paží se přitahuji vzhůru. Sakra, tohle jsem dělal naposledy na lodi. Snad ještě vím, jak na to. |
| |
| soukromá zpráva od Věštec pro Přesto ale venku nikoho nevidíš, kromě štíhlé postavy s lukem v ruce, která stojí u rohu hostince a očividně sleduje bojující. |
| |
| soukromá zpráva od Sawur pro Klid, naštěstí. Co by nám vůbec udělali, kdyby nás viděli utíkat? Nejsme pro ně žádná hrozba... Na chvíli se zastavím ve výšce, kdy mi ze studny kouká jen hlava a než vyšplhám výš, pořádně si prohlédnu okolí. Lučištník u rohu budovy znamená sice nebezpečí, ale dokud se neotočí, neuvidí mě, a v hluku bitvy mě snad ani neuslyší. Paže mě začínají pálit námahou, nemohu si tedy dovolit zůstat jen tak nehybně viset. Vyšplhám se co nejtišeji až k navijáku nad studnou a po dřevěné konstrukci přeručkuji až k okraji, kde přehodím nohy přes zídku a konečně sklouznu na pevnou zem. Dopřeji odpočinek svým pažím a zaměřím se na postavu sledující boj za hostincem. Co já vím ke komu ten dlouhán patří. Nemůžu si dovolit nechávat ho jenom tak. Uchopím do ruky pevně toporo sekery a pomalu se krok za krokem připlížím za neznámého střelce, abych ho pak uhodil plochou stranou sekyry do týlu hlavy. |
| |
| Ve sklepě ,,Mečovat, když nevidíš?" Zaraženě si holčičku prohlížím a pak zavrtím hlavou. Asi jí tohle prostředí moc nesvědčí, už abysme se dostali ven...Stejně je statečná, že vůbec nebrečí, ikdyž tu zůstala sama s cizíma lidma... Myšlenka na únik z tohohle místa mě přiměje opět pohlénout směrem k panu Trpaslíkovi. Právě ve chvíli, kdy o hladinu studny žbluňkne první kámen. Instinktivně se přikrčím a pevněji obejmu děvčátko, když k nám dolehnou, nyní mnohem zřetelnější, zvuky bitvy... Tak nevím, jestli jsme si tímhle moc pomohli pomyslím si pochybovačně a s obavami sleduji počínání pana Trpaslíka... Vypadá to, že chce vylézt nahoru. Ale...ale vždyť tam teď právě zuří bitva! Co si tam nahoře počnem? To prostě vylezem a řeknem: ,,Pardon, my jen projdem?" Prudce zatřepu hlavou. V klidu, dýchej...apson vypadnem z tohohle sklepení, kde jsme chycení jak myši v pasti... A...a...jeslti to má znamenat náš konec, tak snad bude aspon rychlejší než udušení... Opět zatřepu hlavou, jak se snažím ponuré myšlenky odehnat...Ale...moc se mi to nedaří. Zvlášť když najednou zvuky bitvy přehluší zahoukání sovy. Polekaně sebou trhnu. Sova? Co nosí sovy? Štěstí nebo smůlu? Ach jo... Radši se rozhodnu nemyslet na nic a sledovat počínání pana Trpaslíka... Zírám, jak se vytahuje nahoru. Tak tohle já nejspíš nedokážu... Rozhlédnu se kolem a přemýšlím, kolik lidí, co tu s námi jsou, by zvládlo vyšplhat nahoru po laně. Trochu mě uklidňuje, že to vypadá, že nebudu sama, komu by to činilo problémy... |
| |
| soukromá zpráva od Věštec pro Veškeré tvoje snaha dostat se nahoru tiše je poněkud zmařena konstrukcí rumpálu. Jakmile se vytáhneš nahoru až na něj, zavrže a zapraská v něm. Lučištník se okamžitě otočí, ale do tváře mu stále nevidíš a ani on si asi není úplně jistý, co viděl, protože jsi stihl okamžitě seskočit za kamenou skruž studny. |
| |
| soukromá zpráva od Věštec pro |
| |
| soukromá zpráva od Josefína Zhexar pro Ten zvuk - praskání dřeva, zavrzání...Někdo vylézá ven ze studně! Divné, skutečně divné. Spěchám ke studni, rychle a s očima na stopkách. "Hej?!" křiknu směrem ke stínu. Tětiva je napjatá, šíp založený. Jsem připravena střílet. Proč by někdo vylézal z studny sakra? Neměla jsem se vážně jezdit, radši zůstat v lese...ale co, já zemřu aspoň se ctí. Jsem trochu nervózní, nejsem na tolik závažných událostí za sebou zvyklá. Snažím se to na sobě nedávat znát, chci působit vyrovnaně a jistě, ale příliš se mi to nedaří. Ještě, že mi do karet hraje již padající soumrak. |
| |
| soukromá zpráva od Věštec pro |
| |
| soukromá zpráva od Sawur pro Do háje. Při letmém pohledu zpoza obezděné studny se sice ukáže lučištníkova nezkušenost, kterou bych v případě běžné hospodské rvačky bez váhání využil, ale když na mě míří lukem, situace se komplikuje. Rána šípem není nic, co bych toužil zažít na vlastní kůži. Nemůžu spolíhat na to, že se zas otočí zpátky, dole jsou další a ti už nejspíš lezou nahoru. Seberu veškerý klid jaký mám a pomalu vstanu zpoza skruže studny. Ruce mám podél těla a v pravačce svírám sekeru, to však lučistník nemůže vidět. "Nech nás odejít, nechceme se plést do vašeho boje." Promluvím pevným hlasem kostrastujícím s jeho nejistotou. "Radši pomož kamrádům v boji." Kývnu směrem, odkud přicházejí zvuky srážejících se zbraní a ryk boje. |
| |
| soukromá zpráva od Věštec pro "Nech nás odejít, nechceme se plést do vašeho boje." promluvím pevným, trochu hrdelním hlasem, který je v kontrastu k tvé nejistotě. "Radši pomož kamrádům v boji." kývne stín směrem, odkud přicházejí zvuky srážejících se zbraní a ryk boje. |
| |
| soukromá zpráva od Josefína Zhexar pro "Spíš mi řekněte, kam se chystáte jít. Není kam utéct," dodám poněkud mírněji, avšak přesto nepřestávám být pozorná. Kdo ví, co to je za chlapa. |
| |
| soukromá zpráva od Věštec pro "A už vůbec nevím, proč by to měl být můj boj...já, abyste věděl...já k nim nepatřím! vykřikne znovu rozčileně. "Spíš mi řekněte, kam se chystáte jít. Není kam utéct," dodá poněkud mírněji. |
| |
| soukromá zpráva od Sawur pro "Hmm." Zamručím váhavě. Cokoliv, ale tohle jsem nečekal. "To je jedno kam," promluvím již jistěji, "hlavně pryč odsaď." Svoje slova zdůrazním rozmáchlým gestem za sebe. Zachovávám si však dostatek duchapřítomnosti na to, aby pravá ruka, v níž je stále sekera, zůstala pod úrovní skruže. "Když na mě přestaneš mířit tím lukem, můžeš jít s náma." Zkusím neznámou osobu přesvědčit k nenásilnému řešení situace a co nejrychlejšímu úprku pryč od bojiště. "Tam dole jsou další lidi, nemůžem tady strávit celou noc jenom dohadováním." Kývnu ke studni a nechám stín, ať si v hlavě srovná možnosti. |
| |
| soukromá zpráva od Věštec pro "To je jedno kam," promluví trochu jistěji, "hlavně pryč odsaď." Svoje slova zdůrazní rozmáchlým gestem za sebe. "Když na mě přestaneš mířit tím lukem, můžeš jít s náma. Tam dole jsou další lidi, nemůžem tady strávit celou noc jenom dohadováním." Kývne ke studni a nechá tě, ať si v hlavě srovnáš možnosti. |
| |
| Ve sklepě Olaf vylezl nahoru po laně a...od té chvíle nevíte, co se děje. Hospodský, který mu pomáhal těsně před tím, než vylezl nahoru, jen bezradně stojí u vykutané díry a naslouchá, co se nahoře děje. Ostatní pomocníci už před nějakou dobou pomoc vzdali, protože Olaf sám dělal většinu práce a hospodský mu pouze pomáhal tahat hlínu ven. Teď je ale Olaf už nějakou dobu pryč a ze shora slyšíte jen nezřetelný šum něčího hlasu. Nebo spíše dvou hlasů. Jeden z nich snad patří Olafovi, druhý je neznámý. To, co říkají, není rozumět, protože se vše slévá s hlukem bitvy nahoře... |
| |
| soukromá zpráva od Josefína Zhexar pro "Jak jste se tam vůbec dostali?" nenechám se utišit, "nebo to je jedno, měli bysme jít co nejrychleji odsud...kdyžtak vám pomůžu, jestli chcete," nabídnu mu pomocnou ruku. "Ale radím vám dobře - nic na mě nezkoušejte," dodám jako by varovně, i když já sama moc velký strach zrovna okolí nenaháním. Hubená, vysoká a zřejmě ani ne moc silná. Ovšem to mě nezajímá. |
| |
| Ve sklepě Když se dlouho po tom, co pan Trpaslík vylezl nahoru nic neděje, začnu být nejprve trochu nejistá a postupně i dost nervózní... Proč se sakra nic neděje? To žádnej z těch, co mu pomáhali nic neudělá? Nikdo mu nepůjde pomoct? A ani on nám nemůže dát vědět, jak to nahoře vypadá? Když už mi přijde nemožné déle sedět bez jakékoliv akce, nemotorně se začnu zvedat. ,, Počkej tady." pohladím Ness po hlavě a opatrně se vydám směrem k otvoru, kterým sem proudí čistý vzduch. Apon něco, pomyslím si trpce. Jak se postupně přibližuji ke studni, slyším zezhora šum dvou hlasů. Nejsem schopná poznat, zda alespoň jeden z nich patří panu Trpaslíkovi, na to jsem ho slyšela mluvit málokrát... Chvíli zaváhám a rozhlédnu se po kolem stojících chlapech, kteří vypadají, že veškerou činnost už vzdali. Vypadá to, že pokud někdy něco podniknou, tak nejspíš jen na přímej rozkaz... ušklíbnu se pro sebe. Ani Thondrik nevypadá, že by měl chuť něco podniknout. To je fakt děs. , pomyslím si, ,,Chápu, že máte strach, já ho mám taky," podívám se po lidech, kteří naprosto netečně posedávají a postávají kolem, ,, ale tim, že tu budem jen sedět a čekat až nás přijde někdo zachránit nic nevyřešíme! " Až se podivím, co to ze mě vyjelo...vždyť ještě před chvílí jsem se taky jen krčila v koutku... Ale asi ta dlouhá nečinnost ve mně něco zlomila... Když se nedočkám žádné uspokojivé reakce dojdu až ke studni, opatrně se nakloním nad vodu, vykouknu nahoru a ne moc hlasitě zavolám, přece jen jsou odtud slyšet zvuky bitvy: ,, Hááálóoooo!!! Pppane?! Jak to tam vypadá? Zapomněl jste na nás snad? " |
| |
| Ve sklepě “No, ono je to těžké pochopit.“ Zamyslím se. “Ale prý když jeden smysl chybí, tak se ostatní zlepšují, tak jsem to alespoň slyšela, takže… mám velmi dobrý sluch a… To byste asi musela zkusit. Buďte ve tmě a za pár dní se vám zlepší některé smysly. Teda tak jsem to alespoň slyšela.“ Usměji se výmluvně. Počkat! To budeme šplhat po laně? Studnou? Jak se šplhá? Není tam voda? A nahoře jsou ale ti nemrtví! A vojáci! Není lepší zůstat tady? Ale já mám lad a tady moc jídla není… Mají jídlo ti nemrtví? Když nejsou živí, tak by přeci mohli jíst…. Nebo ne? Prsty na rukou mě zebou. Chvíli jsem tedy jezdila dlaněmi o sebe v domnění, že se snad zahřejí. Pomohlo to, ale jen trochu. Začnu si broukat potichu jednu starou dětskou písničku z pohádky a rozváži si stuhu ve vlasech. Pak si začnu od temene zaplétat cop. “Sedět a čekat až nás přijde někdo zachránit?“ On někdo ví, že jsme ve sklepě? “Promiňte, ale on někdo ví, že jsme ve sklepě, aby nás zachraňoval? A proč bychom měli šplhat nahoru, když tak jsou ti nemrtví a bojují s vojáky? A… jak se vlastně šplhá po laně?“ Shrnu nahlas většinu mých obav, které mne v tu chvíli napadly. |
| |
| soukromá zpráva od Věštec pro Ve zlomku sekundy vidíš, že se za ní jakoby odněkud vynořil stín ještě temnější než noc, nemrtvý...Zvláštně zdeformovaná postava, jež snad kdysi byla mužem jí chytla za rameno a trhla zpět tak prudce, že jí asi vykloubila ruku. Josefíně se podlomila kolena a ve chvíli, kdy padala na zem, kreatura jí odhodila stranou jako hadrovou loutku. Zdá se, že teď se zaměřila na tebe... |
| |
| soukromá zpráva od Věštec pro |
| |
| soukromá zpráva od Sawur pro Zdá se, že má slova situaci uklidnila, avšak tento dojem mne hned v dalším okamžiku opustí. Silueta člověka pokřiveného temnou magií nepůsobí nijak povzbudivě. V jednání s nemrtvými nemám pražádné zkušenosti a jen těžko si dokážu představit něco hnusnějšího. Pravice se sevře kolem topora sekery tak pevně, jako už dlouho ne. Vstanu a odstoupím několik kroků od studny, abych kolem sebe měl více prostoru Celou tu dobu však má hlava pracuje na plné obrátky. Je to mrtvý a stejně mě to chce zabít. Jak můžu zabít něco, co už je mrtvý? Sílu to má jak bejk, ale třeba budu rychlejší. Když nebude mít ruce, nebude mi moct nic udělat. Hlasy ozývající se ze studni snad ani nepronikají k mým uším, určitě ne k mému myšlení. Vsadím všechno na jednu ránu, rozběhnu se k nemrtvému s pozdviženou sekerou a úmyslem oddělit mu paži od těla někde v ramenním kloubu. Snad se toho nebudu muset dotknout. |
| |
| soukromá zpráva od Věštec pro Ačkoliv nemrtví vypadá na pohled velmi děsivě, zdá se, že není zas tak všemocný. Předvedl sice, že se dokáže pohybovat velmi potichu a disponuje značnou silou a rychlostí, ale při zběžném pohledu na siluetu si dokážeš představit, jak člověk stejně statné postavy předvádí podobné výkony. Proto také, když tvoje sekera prosvištěla vzduchem a zajela do podpaží zrůdy, ozvala se duté bouchnutí, jako když řezník seká maso a paže zůstala viset jen na tenkém pásku kůže a šlach, na kterých se jen tak bezmocné houpe. Tvor má ovšem, zdá se, jednu velkou výhodu - necítí bolest nebo strach. Proto ve stejnou chvíli, kdy ty usekáváš jeho končetinu, duhá jeho ruka vypálí jako blesk a uštědří ti pořádný úder do hlavy. Uslyšel jsi ohavné zaskřípání, jak několik nehtů sjelo po helmě, ale síla úderu ti rozezvučela zvonky v uších a navíc cítíš pálení na tváři, kde ti nehty na mrtvolné ruce rozryly kůži. Tvor neváhá a beze strachu se na tebe vrhá znovu, aby ti vydrápal oči. |
| |
| Sklep Hospodský pomalu popošel směrem k ústí tunýlku vedoucího do studny a zaposlouchal se. "Víš, malá...s trochou štěstí nikdo neví, že tu jsme. Sice nás nikdo asi nepřijde zachránit, ale taky...taky nepřijde někdo jiný. začal trochu pochmurně směrem k Nessimě. "Nahoře je něco slyšet, ale nemůžu rozpoznat, co se děje...Snad je ten trpaslík v pohodě. Každopádně ještě počkáme, jestli nám dá signál. Pokud ne, zůstaneme tu, dokud se bitva nepřežene." rozhodl pak pevně. V tu chvíli se ale ozval zvuk, při kterém se vám zastavila krev v žilách - strašlivý náraz do hostinských dveří. Vzápětí druhý...a pak praskot lámaných fošen, když dobyvatelé rozrazili malým beranidlem vstup do hospody. Okamžitě poté slyšíte tlumeně zvuky rychlého boje, třeskot zbraní a křik mužů a také dupot nohou šlapajících na padací dveře do sklepa... |
| |
| soukromá zpráva od Sawur pro Pravačku už nemá, ale nevypadá, že by mu to vadilo. Probleskne mi hlavou v okamžiku, kdy jsem zrovna schopen o něco jasněji uvažovat. Bolest a boj zahánějí strach daleko, kde už nepůsobí. Nyní proti mě stojí nepřítel, jako každý jiný. Tělo postupuje instinktivně, chvilkové zatmění mysli téměř nevnímá. Boj má v krvi, nepotřebuje, aby mysl dohlížela na každý jeho pohyb. Skloním hlavu, abych si chránil obličej, ale neustupuji. Využiji toho, že můj první výpad mě dostal téměř po bok nemrtvého. Jen, co sekera opustí jeho tělo, dráha jejího pohybu se prudce změní. Z plynulého oblouku, který by jinak skončil někde u mých nohou, se trhnutím stane rubový, téměř svislý sek, jehož cílem je zasáhnout nepřítele zezadu pod koleno. Úder tupou stranou sekery by snad mohl zlomit kost, ale kdo ví, jestli to bude mít jiný, než estetický účinek. Když se tak dostane na zem, snad ho to alespoň zpomalí. |
| |
| Ve sklepě Dopletu a stužkou si cop pořádně stáhnu, aby se jen tak nerozpletl. Protože to bych to musela dělat celé znova! Někdo jiný? To jako ti nemrtví? Asi ano. Vždyť to ten jeden voják nahoře říkal. Tak kdo jiný by to byl. Náhle ve mně hrkne. Vytřeštím oči a poslouchám, co se děje nahoře. Do všech těch nerozeznatelných zvuků boje, cinkotu mečů a podobně, uslyším blízko studny někoho bolestně zasténat. A potom jakoby upadl. “To je… Jakoby… někdo umřel… nebo umíral… Tolik smrti…“ Pronesu šeptem se stále otupělým výrazem. Vzápětí se rozhoří bitva i v hostinci. Obejmu si pevně kolena a tisknu je vší silou. Já mám strach… |
| |
| soukromá zpráva od Věštec pro Ruka opět vylétla vpřed, tentokrát po tvém hrdle. Jen tak tak jsi ucuknul, aby tě nemohl sevřít, ale látka tvého oblečení zapraskala a roztrhla se. Nemrtví pokračuje ve svém náporu a útočí na tebe neúnavnou rukou. Jak ustupuješ, všímáš si, že jeho koleno je sice vybočené a člověk s takovým zraněním by už byl vyřízen, ale nemrtví postupuje dál a využívá toho, že ho svaly a šlachy udrží na nohou, i když nohou v koleni nemůže pohybovat... |
| |
| soukromá zpráva od Sawur pro Tak teda po kouskách. Svým neustálým ústupem se pomalu vzdaluji od studny a nemrtvý jde stále za mnou. Nyní už pomaleji, ale to je jen nepatrná výhoda. Nechám ho přijít blíž a znovu vyrazím, tentokrát je mým cílem jeho pravá noha. Další rána do kolena by snad mohla oddělit lýtko od zbytku těla. V rychlosti se ani nezastavuji. Vyběhnu, seknu a ještě několik metrů pokračuji, než se zastavím a otočím opět čelem k nepříteli. Jeho pravačka je už pouze na okrasu, nebojím se tedy, že by mi mohl něco vážného udělat. |
| |
| soukromá zpráva od Věštec pro Nemrtví se přesto snaží urputně dostat k tobě. Plazí se a chrčí, snad nadává, ale jeho ústa nejsou schopná artikulace. I když už není žádnou velkou hrozbou, protože se skoro nemůže pohybovat, vypadá hrozivě... |
| |
| soukromá zpráva od Sawur pro Když se točím, zrůda už leží na zemi a plazí se ke mně. Nespěchám však, abych dokončil, co jsem začal. Dobře si prohlédnu jeho pohyby, abych získal lepší odhad o tom, co od něj mohu ještě čekat. Nakonec k němu obloukem ostražitě vykročím a přiblížím se k němu právě ze strany, kde má ještě ruku. Kdybych přišel z druhé strany, mohl by se nečekaně převalit přes záda, a tím si znatelně prodloužit dosah, na této straně však tuto možnost nemá. Jedinou věc, kterou od něj čekám, je to, že po mě buďto sekne pařátem, nebo se jen pokusí natáhnout. V obou případech bude mým cílem vyhnout se útoku a následně mu přišlápnout ruku, kterou se mu v dalším okamžiku pokusím oddělit od těla. |
| |
| soukromá zpráva od Věštec pro Dle tvého očekávání po tobě tvor vyrazil jedním pařátem a ty jsi ho stihl bez problémů přišlápnout, ale ve chvíli, kdy ses napřahoval k úderu sebou ruka trhla zpět, přičemž zachytila tvojí nohu. Letmým pohledem zaregistruješ, že si nemrtvý vykloubil dva prsty, když se o tohle pokoušel. Vypadá to, že opravdu necítí žádnou bolest... Noha ti podjela, jak si tě přitáhl k sobě a tys bolestně upadl na záda, až sis málem vyrazil dech. Nemrtvola se zatím přitahuje k tobě, aby se ti mohla zakousnout do paže... |
| |
| soukromá zpráva od Sawur pro Nezabývám se tím, jestli jsem zasáhl, nebo ne. V dalších okamžicích už několikerým převalením zvětšuji vzdálenost mezi mnou a monstrem. Tentokrát si již snad budu moct dovolit, obrátit se k mrtvole zády a dostat ze sklepa ostatní. Bez prstů se bude jen těžko plazit. |
| |
| soukromá zpráva od Věštec pro |
| |
| soukromá zpráva od Sawur pro Normální, avšak stále ještě ostražitým krokem se přesunu k tělu a utnu mu hlavu. Ať už bude výsledek jakýkoliv, bude dobré vědět, jestli alespoň tato ztráta zastaví tu krvežíznivou bestii. Přistoupím ke skruži studny a nahnu se do ní co nejhlouběji, aby se můj hlas co nejméně nesl do okolí, ale přesto mě dole slyšeli. "Vzduch je čistý, polezte." |
| |
| Dole ve sklepě Těžko říct, co se nahoře děje a zdánlivě to trvá věčnost...neslyšíte nic moc zřetelného, dokud se konečně neozve Olafův hlas zkreslený ozvěnou ve studni: "Vzduch je čistý, polezte." |
| |
| Ve sklepě Ty umíš ale krááásný cop ! Začnu se obdivovat Nessimině dovednosti. Se zjámem sleduji její počínání a napůl ucha poslouchám její vyprávění. Není to nezájem, co způsobuje mou částečnou nepozornost, spíše strach a čekání,jestli se zezhora ozve nějaká odpoveď. To, že vidím svou malou společnici zabývat se s takovým soustředěním nějakou činností mě uklidňuje. I když ani na okamžik nepřestávám poslouchat a po očku sledovat studní tunel... Každou chvíli sebou mimoděk trhnu, když se zezhora ozve zařinčení mečů nebo nějaký jiný zvuk dávající nám na vědomí, že nahoře zuří boj. Když se ozvou rány z druhé strany nadskočím a zoufale se zadívám směrem, odkud přicházejí... Když uslyším dusot nohou přes padací dveře, nepatrně se uklidním...tak alespon zatím nejdou dovnitř... Úpěnlivě hledím nahoru tunelem, jako kdyby můj pohled do prázdna mohl přivolat nějakou odpověd... Se zatajeným dechem se snažím odlišit, které zvuky přicházejí z kterého místa. Když konečně uslyším to, na co čekám nejprve sebou polekaně trhnu... Ano, nejspíš to je hlas pana Trpaslíka...i když zní tak divně... No jo, jenže co teď? Rozhlédnu se nerozhodně po ostatních. Při pohledu na vystrašenou Nessimu a za děsivých zvuků přicházejích ode dveří se rozhodnu, možná trochu bláznivě... Kývnu na Nessimu, ať přijde blíž. Chvíli váhm, jeslti ji mám nahoru poslat opravdu jako první, ale když si vybavím, jaké historky mi vyprávěla, dojdu k závěru, že toho zažila mnohem víc než já s hořkým úsměvem připustím, že se o sebe možná dokonce dovede postarat lépe než já, i když je vlastně ještě dítě. Slyšelas to? Vzduch je prý čistý... Co říkáš tomu, že bych tě vytáhla nahoru a pustila se pak hned za tebou? Kolem se sice všichni tváří poděšeně, ale nějak se nikdo nemá k tomu, aby se začal šplhat po laně... Proto pokud Ness nic nenamítá, pokusím se ji vytáhnout nahoru. |
| |
| Studna Nessima a těsně za ní Nialen se pomalu pustily po kluzkém laně nahoru. Tam, u okruží studny skutečně vykukuje známá trpaslíkova tvář. Zdá se, že ačkoliv šly první, udělaly to nejbezpečnější rozhodnutí, jaké udělat mohly. Jakmile začnou šplhat po laně, zvednou se padací dveře a dolů se nahrne několik vojáků. Malým tunýlkem se stihl ještě tak tak protáhnout hospodský, když dole vypukl masakr. Znovu a znovu dnes začíná krveprolití, tak zbytečné a tak zoufale kruté. Lano se divoce rozhoupalo, ale přesto se vám tak tak podaří dostat se nahoru, i když vás hrůzou ochromují smrtelné výkřiky pod vámi. Hospodský je bledý jako smrt a po tváři mu stékají kapky studeného potu, když se škrábe nahoru... |
| |
| Za hostincem Hluk, který se najednou ozve ze studny mě poněkud poplaší. Nejdříve se rozhlédnu kolem, jestli náhodou nepřilákal někoho dalšího, ale hned vzápětí si uvědomím, že hluk boje je nyní tím nejméně nápadným zvukem. Pomůžu oběma dívkám překonat poslední překážku v podobě skruže studny a chvíli potom i hostinskému, se kterým je kvůli jeho hmotnosti více práce. "Jestli se ostatní nedokážou dostat k lanu, už jim nepomůžeme." Promluvím poměrně klidně. Po mém setkání s nemrtvým už mě dnes jen tak něco z míry nevyvede. "Musíme pryč." Mávnu rukou do tmy pryč od všech vojáků a světel. Přestát noc v té zimě nebude lehké, ale určitě to bude bezpečnější než zůstávat ve vesnici, |
| |
| Ve sklepě Vytáhla nahoru? Po laně? Zatvářím se vyděšeně. Nakonec nemám na vybranou a začnu se přitahovat nahoru. Jde mi to ztuha a pomalu. Jakmile ale zaslechnu ze zdola nepříjemné zvuky, dodá mi to sílu a rázem mi to jde daleko rychleji. Nahoře poznám po hlase pana trpaslíka a uleví se mi, že to nejsou nemrtví a že jsem z toho studeného sklepa. “Nepomůžeme? To je tam necháme?“ Zašeptám vystrašeným hlasem. Vtom zaslechnu ze sklepa opětovné zvuky krvavého boje a vyjeknu. První myšlenka mě přešla tak rychle, jak přišla. Pryč? A kam? Stojím jako přimražená, nevěda, co dělat. |
| |
 | Vážení a milí, jeskyně vypadá v současná době velice neaktivně, a proto bude za týden ukončena. Samozřejmě, existují-li důvody, proč by ukončena být neměla, ozvěte se mi (nechte vzkaz zde v jeskyni). Při případném ukončení jeskyně budou všechny postavy zachovány. Pokuste se sehnat Vypravěče. Popřípadě je tu možnost převedení jeskyně na někoho z vás, hráčů. Systémově - stal by se Vypravěčem této jeskyně se všemi právy z toho vyplývajícími. Děkuji za pozornost a přeji příjemný den, Údržbář |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR