Bezesná noc pod bouřkovými mraky

Den sklizně

Ve skrytu rzi

Mlha na mě působila skoro zlověstně. Možná to ani nebylo z mlhy ale v žaludku se mi usadil zvláštní pocit a já se ho nedokázala zbavit. Když jsem kráčela ulicemi, bez jakéhokoli ponětí kam, radši jsem si dávala pozor na okolí. Ale kromě mlhy a ticha mi nic a nikdo společnost nedělal, dokud jsem nedošla k náměstí. Zvuky příprav ke mně tlumeně doléhaly a mě se najednou nechtělo být venku.

Už jsem se chtěla otočit a vracet se domů, když jsem zaslechla kroky z opačné strany. Mírotvůrci byli automaticky to první, co mě napadlo. Věděla jsem, čeho byli schopni, zvlášť když viděli, jak někdo jakkoli vyčuhoval z řady. Věděla jsem, že si budou moct myslet cokoli, když mě tady teď přistihnou a jejich reakce může být také jakákoli.

Nebyla jsem si jistá, co mám dělat a reagovat jsem musela pohotově. Nejdřív jsem myslela, že když půjdu dál, uniknu jim, ale to se ukázalo jako naprosto nesmyslné. Málem jsem začala panikařit a rychle jsem hledala nějaké řešení mé svízelné situace. A co mě napadlo jako první? Zaletět za nějaké rezavé trubky. Věděla jsem, že když mě teď objeví, rozhodně budu v maléru a nebudu mít, jak jim to vysvětlit.

Míšené pocity, které se ve mně objevily, když jsem je spatřila, jsem si nedovedla vysvětlit. Z těch lidí sršelo cosi zvláštního - život, jaký proudí málokterými obyvateli Třetího kraje. Vypadali rozhodně jaksi nebezpečně a naprosto unikátně. Všechno to, čeho bych jednou taky chtěla dosáhnout.

Možná nejsou z tohohle kraje, prolétlo mi hlavou, ale takovou myšlenku jsem hned zahnala. Jak by utekli? Co by chtěli tady?

Za chvíli bylo jasné, že můj zběsilý úprk do skrytu trubek nebyl zrovna dvakrát tichý a oni mě rozhodně zaslechli. Lehce jsem se přikrčila, abych zabírala co nejméně místa a byla hůře zpozorovatelná a svoje křiklavé vlasy shrábla za záda. V tu chvíli jsem poprvé litovala, že jsem je neměla stažené do ohonu. V tichosti jsem sledovala, jak cosi dělají u betonové zdi a jelikož jsem na to pochytávala jen letmé pohledy, nebylo úplně jasné, co to je, dokud tam u toho byli. Ale jejich konverzace mě zaujala víc, než jejich zeď, ať už tam dělali cokoli.

Jede... Snad nemyslí vlak? Lehce jsem potřásla hlavou a dál je sledovala, dokud mi nezmizeli z dohledu a pak, když můj pohled sklouzl zpátky k malbě na zdi, chvíli trvalo, než jsem si uvědomila, co se přede mnou rozprostírá. S reprodrozdy jsem byla obeznámena jen okrajově, jedna bába povídala, ale podle všeho jsou to potomci ptáků, kteří se vymkli z rukou samotnému Kapitolu. Kapitolu! To samozřejmě samo o sobě je jakási známka jejich slabosti. Prý se kdysi, snad ještě když jsem byla nemluvně, stali dočasným znamením odporu. Takže tohle byli rebelové? To mi asi mohlo dojít už dřív. Rychle jsem se vysoukala ven z kovového úkrytu a radši začala směřovat zase zpátky domů, abych tady nebyla přistižena a abych stihla tátu vytáhnout ven.

Po cestě domů jsem využívala dobře známých ulic, kde jsem nemohla být nijak podezřelá. Ale nemohla jsem za nic na světě vyhnat z hlavy ty tři tváře. Hrozně jsem chtěla zjistit, kdo byli zač, ale už byli pryč a beztak, nemohla bych k nim prostě přijít a zeptat se: "Hej, to jste byli vy, jak jste malovali na tu zeď u náměstí? Fakt cool."
Ale když jsem nad tím tak přemýšlela, dávalo to jaksi smysl. Při válce s Capitolem v temných časech byl Třetí kraj mezi prvními, které se vzbouřily, což nám Capitol oplatil a nyní jsme patřili k chudším z krajů. Ta nátura v nás ale asi zůstala.

Naposled jsem se ohlédla k místům, kde jsem předpokládala, že se ve zbytcích mlhy ukrývá zeď s reprodrozdy a zahnula jsem za roh, abych mohla sebrat tátu. Naštěstí se ještě zvládal o sebe v rámci možností postarat a tak obvykle stačilo ho prostě probudit a případně do něj dostat nějaké jídlo, zbytek zvládal sám.
Při myšlence na jídlo se můj žaludek nabručeně ozval. Dnes jsem ještě nic nejedla a on se rozhodl začít kručet poněkud dřív, než obvykle.

První jiskra

Losování

Pořád ty samé tváře, zkroucené strachem či zármutkem. Nejednou jsem viděla děti plakat, když se šinuly na náměstí. Lámalo mi to srdce.

Když jsem se doma připravovala a pomáhala svému tátovi, všechno jsem dělala jaksi robotickými pohyby. Chtěla jsem se na to vykašlat, ale už jen protože bych nebyla jediná, kdo by za to pykal, jsem se rozhodla jít s davem. Přála bych si, aby na mně táta nebyl tak závislý, ale věděla jsem, že ačkoli propadl do jakési životní rutiny, kterou zvládl udržet, kdybych tu pro něj nebyla, dlouho by nepřežil. Nesnášela jsem ten pocit, že bych mohla tak jednoduše zavinit smrt někoho, na kom mi záleží. A ještě víc jsem nenáviděla to, že kdybych chtěla ublížit Kapitolu - někomu koho jsem ze srdce nenáviděla - nebylo by to zdaleka tak lehké. Z těch myšlenek mi začala v žilách vřít krev a já se musela zhluboka nadechnout, abych se uklidnila.

Po cestě k náměstí jsem se radši nedívala na lidi okolo, protože spousta z nich byli lidé, jež jsem znala a spousta z nich už o děti ve hrách přišla. Chtěla bych utéct někam hrozně daleko a už se nikdy nevrátit. Kolik je pravdy na tom, co nám pořád říkají? To by mě zajímalo.

Na malby reprodrozdů jsem si vzpomněla, až když jsme se přiblížili k podchodu. Můj pohled spočinul na mírotvorcích a hned se začala modlit, aby tam po mně nenašli žádné stopy. Moc opatrná jsem nebyla.
Ale fakt, že se snažili honem malby zakrýt, mě zároveň těšil i rozhořčil. Radost jsem měla, protože je to očividně nějak zasáhlo, ale nebyla jsem ráda, že to pravděpodobně nikdo jiný neviděl. Ale s tím se asi dalo počítat.

Radši jsem odtamtud tátu odtáhla dřív, než se nás mohli pokusit rozehnat jinými prostředky.

Nevadilo by mi být někde vzadu, dál od veškerého dění, ale protože jsem nechtěla s tátou dělat překážku, radši jsem se s davem posouvala dál. Z toho, jak blízko jsme byli k dětem, mi běhal mráz po zádech. Během několika příštích týdnů bude jedno z nich buď mrtvé, nebo vrah. Začínala jsem z toho být nervózní a nevědomky jsem podupávala nohou, abych nějak usměrnila svojí přebytečnou energii, která se ve mně nahromadila.

Moc jsem se na pódium nesoustředila a film o historii Panemu jsem ze svého vnímání vytěsnila úplně, ale když k mikrofonu dohopkala capitolská dívka moje pozornost se vrátila. Vypadala hrozně mladá - ačkoli kdo ví, kolik jí mohlo být a kolika plastickými operacemi si musela projít, aby takhle vypadala. Její hlas mi přišel nesnesitelný a po každém slově mi rezonoval v uších.
Nedokázala jsem pochopit, jak to dokážou. Jak zvládnou být tak veselí, že můžou poslat 24 - tentokrát vlastně 12 - dětí na smrt? Nešlo mi to do hlavy a tak jsem na ní jen nevěřícně zírala a když domluvila, jen jsem pochybovačně zavrtěla hlavou.

Bylo mi líto toho, kdo bude vybrán, už dopředu. Nebude mít žádného spojence ze svého kraje. Bude mít sice jaksi zvýšené šance, ale zároveň bude dříve označen jako terč.
Nevím, proč jsem vždycky byla tak napnutá, když někdo vytahoval papírek ze skleněné nádoby. Nebylo to logické - hry mi přece už nijak nehrozily. Asi jsem nechtěla, aby si kdokoli prošel tím, co já. Nedej bože to co můj bráška. To ticho, které tu panovalo, bylo ohlušující. Sledovala jsem, jak prohrábla osudí a vytáhla papírek a zároveň jsem nemohla přestat kmitat nohou. Připadala jsem si jako pomatená.

Chaim Copper?
To jméno mi bylo příšerně povědomé a mě popadl hrozný pocit. Rychle jsem se rozhlížela po davu, abych mohla zjistit, komu to jméno patří. A když jsem ho viděla vycházet, myslela jsem, že mě raní mrtvice.
Představovala jsem si to? Nebo byl vážně tak podobný Chipovi? Zamrkala jsem. Ne, rozhodně vypadal jako on. Chtěla jsem něco udělat, ale zmrzla jsem na místě, stejně jako tehdy.

Ale hlas vedle mě do mě vlil novou naději.
"Tati?" špitla jsem. Byl to opravdu on? Vypadal, jako by se probudil z dlouhého snu. Vypadal připravený k boji. Když se ozval znovu, začínala jsem se bát.
"Šš! Než tě někdo uslyší." Můj šepot byl teď hlasitější a naléhavější. Jeho výkřik mě zaskočil nepřipravenou a mě se strachy rozbušilo srdce. Byla jsem si jistá, že ho slyšeli mírotvůrci a byla jsem stoprocentně připravená ho bránit, třeba vlastním tělem. Ale náhle se k nám přidal další člověk. A další. A pak celá hrst.
Byla jsem ráda, že tak silná osoba, jako je ten světlovlasý muž, stál při naší straně.

Přestala jsem to ale vnímat velmi brzo, když jsem si všimla mírotvorců, kteří se k nám začali hrnout. Nejdřív jsem chtěla tátu odtáhnout pryč, ale věděla jsem, že přes tenhle dav se daleko nedostanu. Tak jsem skočila před něj a dlaněmi do něj strčila, abych hu dostala úplně za sebe.
"Tati já vim, je to nefér, ale..." Nevěděla jsem, co mu mám říct. Naprosto jsem s ním souhlasila. Ale nemůžu přece přijít o poslední osobu, která něco znamená v mém životě!

Otočila jsem se na mírotvorce a doufala, že tohle půjde nějak vyřešit. V mysli mi prolétávali obrazy případů, kdy mírotvorci někoho zastřelili kvůli krádeži, špatnému slovu sem, nějaké potyčce tam. Prosila jsem boha, ať tohle všechno dopadne dobře.

Chaos a panika

"Tati. Tati. Tati," opakovala jsem, abych ho probudila z transu a snažila jsem se ho odtáhnout pryč i přes to, že nadále tvrdohlavě stál na místě a zdál se pevně rozhodnutý zůstat. Ignorovat okolní dění se mi dařilo jen velmi těžko a já se ze všech sil snažila všechen hluk vytěsnit.

Z počátku jsem žádnou vodu ani nezaregistrovala, protože jsem byla příliš soustředěná na tahání za otce, takže mě pak zastihla naprosto nepřipravenou. Silný proud mě srazil a tátovo ruka mi vyklouzla ze sevření. V jednu chvíli jsem nevěděla co se děje a byla jsem úplně dezorientovaná, dokud proud na chvíli nepřestal a nenaskytla se mi tak příležitost zalapat po dechu. Chtěla jsem najít tátu, ale v těch několika krátkých okamžicích, které jsem měla k tomu, abych se vzpamatovala, jsem ho nestihla nikde okolo sebe zaregistrovat. Zmocnila se mě panika, kterou ale rychle vystřídal šok z další dávky vody.

Když bylo po všem, byla jsem tak mimo, že jsem skoro ani nevěděla, jak se jmenuji. Byla jsem jako kus hadru a když jsem pohnula končetinami, zdály se skoro bezvládné. Rozkašlala jsem se a trvalo mi nějakou chvíli, než jsem zase popadla dech a když se mi to konečně povedlo, děsně mě pálily oči.

Skoro jako by se mi z kašle prokrvil mozek, moje mysl se rozjasnila a já si vzpomněla na tátu. Do těla se mi dostala nová dávka síly a odhodlání a já se vyškrábala do stoje.
"Tati!" vykřikla jsem a začala očima skenovat okolí po jeho figuře, ale nikde jsem ho neviděla. Srdce mi strachy vyskočilo až do krku. Málem jsem ho přehlédla, ale periferně jsem ho tam spatřila a málem jsem se zhroutila. Někoho jsem se zadržela, abych sebou nepraštila o zem. Snažila jsem se tam dostat včas, ale byla jsem bezmocná.

Jak ho táhli nahoru po schodech, svůj tep jsem slyšela v uších a otevřela jsem pusu, načež mi uši zaplnil výkřik. Jestli byl můj, jsem si ani neuvědomovala a pak se vytratil v novém, naprosto ohlušujícím zvuku. Nohy mi vypověděly službu a já se opět svezla k zemi.

V tom naprostém bezvládí, které nastalo, jsem ztratila i sama sebe. Přišlo mi, že se nikdy nedostanu z tohohle davu na náměstí před budovou spravedlnosti. Kvůli tomu, jak jsem zase ztratila cit v
končetinách, stačilo málo, aby mě srazili k zemi úplně a já neměla žádné odhodlání se zvedat. Cítila jsem, jak se mi v hrdle formuje vzlyk a dere se ven a oči se mi poprvé za celou věčnost plní slzami zármutku.

Kdyby mě někdo nepopadl za zápěstí a škubnutím mě nedostal na nohy, asi bych tam zůstala na pospas osudu. Moje nohy se pohybovaly automaticky, aniž bych si to uvědomovala. Nevěděla jsem, kolik času uběhlo, než jsem se vzpamatovala, ale nakonec jsem se uvolnila, ačkoli jsem dokázala nabírat jen trhavé nádechy.

Obrátila jsem se dopředu a snažila se popoběhnout, abych si srovnala krok s tím, co mě odtud táhl a zalapala jsem po dechu, když jsem si uvědomila, kdo to je.
To neni možný.

Vlak plný uhlí

V přítmí vlaku

Dávka adrenalinu v krvi mi v tom celém pomohla, jinak bych určitě skončila pod koly vlaku nebo něco. Jeho kousek jsem bedlivě sledovala, abych se ujistila, co mám dělat, ale přes to jsem to zvládla jen tak tak. Když jsem se chytila madla na vagónu, cítila jsem, jak mi srdce splašeně buší. Bylo to velmi obtížné a když jsem konečně skončila ve škvíře mezi jednotlivými vagóny, ještě jsem sklouzla. Kdyby tam ten muž nebyl, asi bych se bývala hodně zranila.

“Díky,” vydrala jsem ze sebe mezi trhavými nádechy. Nebyla jsem si jistá, jestli mi bylo dobře rozumět a jestli to vůbec pochytil, tak jsem ještě kývla na znamení vděku. Opřela jsem se o kovovou stěnu vagónu a vzápětí mě už posílal nahoru. Nedokázala jsem nezaskuhrat, ale co jiného bych mohla dělat, než uposlechnout a nějak se dostat na střechu?

Upřímně, ani nevím, jak jsem se tam ocitla. V jednu chvíli jsem se chytala ohraje střechy a v tu druhou jsem tam seděla a snažila se vydýchat. V téhle rychlosti mě vítr šlehal do tváře a rozfoukával mi vlasy všude - nejenom za mě, ale často i do očí, takže jsem si je pořád otráveně shrnovala ke straně.

Ten výhled byl ale nádherný. Třetí kraj nepatřil k nejskvostnějším, ale stejně mi to vzalo dech. Metaforicky samozřejmě, protože už tak jsem měla potíž dech popadnout.

Pohlédla jsem na zrzka a pak sjela očima k poklopu. Vlastně mě docela potěšilo, že se můžeme schovat. Zdálo se mi, jako bych měla nějaký opak klaustrofobie - bála jsem se, že mě v takových otevřených prostorech někdo zpozoruje. Jako když orel loví myš. Neváhala jsem tedy a přešla k otvoru. Na chvíli mě u jeho okraje veškerá odvaha opustila, ale nechtěla jsem vypadat jako padavka, tak jsem se spustila - nebo spíš spadla - dovnitř. Odšourala jsem se stranou a připočítala k seznamu svých dnešních úrazů naraženou kostrč.

Konečně jsem se mohla zhluboka nadechnout a odpočinout si. Mysl jsem úplně rozjasněnou neměla, protože mi chvilku trvalo, než jsem si uvědomila, že mluví ně mě.
”Jo, já taky,” řekla jsem a kývla jsem. Byla jsem vlastně docela v pořádku, pokud jsem nepočítala celkovou potlučenost a nějaké škrábance. Jen jsem měla hroznou žízeň. Posadila jsem se k nim a znovu jsem zakašlala, možná z prachu, který se mi nahromadil v plicích.

On se mi omlouvá? Za co? napadlo mě. Jak jsem poslouchala dál, postupně všechno zapadlo do sebe jako dílky skládanky. Když řekl, že Thyme se takhle obětovala, málem se mi udělalo zle. Ona se obětuje pro někoho, koho ani nezná a já nebyla ani schopná se obětovat pro vlastní rodinu. Před očima jsem viděla Chipa. Nebo snad toho druhého kluka, toho z dneška? Co mu asi udělají v aréně po takové katastrofě? Myšlenky se mi slévaly.
Nevěděla jsem, jestli mám být na Thyme naštvaná, nebo jí být vděčná. Měla bych jí být vděčná. Dalo by se říct, že tím, že ho zabila, mu zachránila život, ale stejně jsem byla rozhořčená. Možná mě na tom celém nejvíc rozhodilo, že je teď kvůli nám mrtvá. Do očí se mi zase nahrnuly slzy a já se musela několikrát zhluboka nadechnout, abych je zahnala.

Uběhla nějaká doba, než jsem se zmohla na to, abych vůbec promluvila.
“Kdo jste vůbec zač?” zeptala jsem se. “Viděla jsem vás ráno,” přiznala jsem. “Namalovali jste na zeď reprodrozdy. Já byla schovaná za nějakýma trubkama.”
Vzpomínala jsem na to, jak jsem je sledovala a jak jsem se bála, aby mě tam nepřistihli mírotvorci. Zdálo se, jako by od té doby uběhla celá věčnost.

Den sklizně; Ráno: Loučení

Cesta do Kapitolu: Jídelní vůz

Jídelní vůz: Nutkání o hod kuřecím stehýnkem

Otázky

Záznam

Tiché rozhovory a nové poznatky

To jsem zvědavá, jak se nám to povede, myslela jsem si, když jsem poslouchala jejich plán. Nebylo to nic extra, ale bylo to něco. Něco se počítá, ne?

"Víc než v Osmičce?" Trochu mě to překvapilo. Nevědomky jsem zase kráčela ze strany na stranu, ale teď pomaleji. Jenom jsem potřebovala být v pohybu, abych svou energii někam usměrnila. Tohle mi vydrželo nějakou dobu, zatímco jsem si vytřídila myšlenky.

Jasně, že s nimi chci jít dál. Docela mě to děsilo, ale byla jsem už rozhodnutá. Ale pokaždé, když jsem pomyslela na to, co by se stalo, kdyby nás chytili, otřásla jsem se a moje odvaha mě na okamžik opustila.
Můžu jen doufat a modlit se.

Když se setmělo, konečně jsem si sedla. Dala se do mě zima. Nejdřív jsem se snažila chlad ignorovat, pak jsem se ho pokoušela zahnat tím, že jsem si dlaněmi třela paže a ramena, ale nakonec to stejně nebylo k ničemu. Jen jsem doufala, že ráno přijde rychle.

Když mě zmohla únava, uhnízdila jsem se v rohu vagónu a nechala jsem se unést spánkem.

Ráno jsem byla trochu dezorientovaná. Nejdřív jsem čekala, že se probudím doma a prostředí uvnitř vagónu mě vyvedlo z míry, ale když jsem spatřila své dva spolucestující, vrátila jsem se zpátky do reality.

Kývla jsem a napínala jsem sluch v tichu, které přerušovaly hlasy. Snažila jsem se vyrozumět, o čem si povídají, ale bez úspěchu. Zdálo se mi, jako by to trvalo věčnost. Nic se nedělo a mě to znervózňovalo.
Nakonec jsme se ale zase s kodrcáním rozjeli vpřed. Tu ránu, jak mi spad balvan ze srdce, museli slyšet až ve třetím kraji.

Našla jsem si mezi kovovými pláty, které tvořily stěny vlaku, škvíry, kterými jsem se dívala ven. Sledovala jsem všechno a ostražitě jsem napínala uši, jestli nezaslechnu nějaké zvuky. Místo zvenčí se ale ozvaly za mnou. Otočila jsem se na Flaxe a kývla jsem.

“Konečně,” řekla jsem. Zdálo se mi, že tu už trčíme snad tisíc let. Navíc jsem začínala mít hlad. Flax mi navrhnul, abych šla zase spát, což mi jako nápad nepřišlo úplně k zahození. Věnovala jsem krajině venku poslední pohled skrze můj chabý výhled ve stěně vagónu a položila jsem se na zem. Třeba zaspím hlad, napadlo mě.

Když jsme se “najedli”, (nebo spíš když jsme vyvinuli chabý pokus o zahnání hladu) zhrozila jsem se při zjištění, že nám už vážně chybí jídlo. A já navíc měla kromě hladu už i žízeň. Přešla mě prvotní trucovitost, kdy jsem po vodním dělu nechtěla vodu ani vidět a uvědomila jsem si, jak vyprahlé hrdlo mám.

Flax s Gwernem se prohodili a my jsme chvíli seděli v naprostém tichu, dokud jsem ho nepřetrhla otázkou: “A odkud že jsi ty?”
Nečekala jsem, že je z mého kraje, ale bylo to spíš milé překvapení, než naopak. Jenom mě zamrzelo, že oni byli schopní utéct z toho samého kraje, kde já jsem sebe a svou rodinu nechala roky trýznit. Když se ukázalo, že vzít roha není ani zdaleka tak složité, bodl mě podivný pocit - žárlivost?
“Jak jste se o těch vlacích dozvěděli vy?” zeptala jsem se. “A proč jste se vraceli do Trojky, když už jste jednou utekli?”

Celé odpoledne a večer jsme si povídali. Ze začátku jsem si myslela, že mě Gwern nemá rád či co, ale ukázalo se, že to není společník k zahození a dobře se s ním povídalo. Potěšilo mě to.

Večer, když už oba z nich spali, jsem zase já nedokázala zamhouřit oči. Možná to bylo tím, že jsem spala během dne. Tak jsem se radši dívala škvírou ven. Osmý kraj byl děsivý, stísněný a ošklivý. Byla jsem tisíckrát vděčná, že jsem se nenarodila tam - to už by mě asi sešrotovalo úplně.

Nakonec jsem nějak, někdy usnula. Kupodivu se mi nezdála jediná noční můra.

Na svobodu

Ráno mi byla ještě větší zima než včera, ačkoli už jsem měla všechno oblečení dokonale suché. Zakašlala jsem a ucítila jsem nepříjemné pálení v krku, který jsem měla jako vyprahlou pustinu. Doufala jsem, že se brzy dostaneme k nějaké vodě. A k jídlu, když už jsme u toho. To co jsme měli k snídani nestačilo ani k oblbnutí žaludku, aby se zdálo, že je naplněný.

Vyhlédla jsem ven, abych zjistila naší situaci. Komíny už zmizely, ale nevěděla jsem, jestli už jsme blízko k dvanáctému kraji. Představa, že budu muset vystoupit z relativně bezpečného vlaku na místo, kde budeme ohroženi na každém kroku, se mi moc nezamlouvala, ale nic jsem neříkala, abych nevypadala jako srab.

Trpělivě jsem čekala na nějaké instrukce, abych věděla, co se bude dít a úzkostlivě jsem sledovala Flaxe, který (jak se zdálo) měl všechno promyšlené. Ale moc jsem se toho nedozvěděla, ani když nadešel čas upláchnout.

Stoupla jsem si a zadívala jsem se na otvor ve stropě, zaposlouchala jsem se do zvuků vlaku a naposledy jsem se rozloučila s tímto místem. Nemyslela jsem si, že mi bude chybět, ale byl to zvláštní pocit, muset odsud odejít na ”nepřátelské území”. Jen jsem doufala, že mají ti dva všechno pod kontrolou.

Chytila jsem se Gwerna za rameno, položila jsem mu do dlaní chodidlo a nechala se vyšvihnout o okraji otvoru, kde už čekal Flax a vytáhl mě nahoru. Seskočila jsem do prostoru mezi vagóny a málem se mě zmocnila závrať. Vážně jsem nebyla zvyklá na tak rychlou jízdu a tak jsem se musela něčeho chytit a dát se do kupy. Chtěla jsem něco prohodit, jako: ‘Jak se jako dostaneme dolů?’ Ale nedostala jsem šanci, protože jsem ucítila, jak do mě dvě ruce strčily a já vypadla ven na trávu. Cestou jsem udělala pár přemetů a dalších akrobatických úkonů a skončila jsem na tvrdé zemi obličejem dolů.

“Auuurgh,” zaskuhrala jsem a zvedla jsem halvu, abych viděla, jak oni dva vyskočili ven ladně jako dva jeleni. Když jsem to porovnala se svým tvrdým přistáním, chtěla jsem se jít zahrabat.

Sesbírala jsem se ze země a následovala je k budovám dvanáctého kraje. Vypadaly úplně opuštěné, a tím nemyslím jako by bylo po směnách, ale spíš jako by tam už spoustu let nevkročila ani noha. V dálce pokračovaly další a další budovy, někdy dokonce komíny a všechny vypadaly staře a neudržovaně. Dvanáctý kraj byl ještě v horším stavu, než nám říkávali.

Šla jsem mlčky s nimi dál, napříč lesíkem až k mýtince. Nevěděla jsem, co mám očekávat a upřela jsem na ně tázavý pohled a až potom jsem si všimla plotu, který se tam táhl.

Flax se pak vytratil a já pochopila, že budeme muset počkat tady. Sedla jsem si do trávy a ze začátku jsem si pohrávala znuděně s konečky vlasů, ale když se nevracel, začínala jsem mít obavy. Podívala jsem se na Gwerna.
“Kde vězí?”
Snažila jsem se uklidnit a nakonec se mi to podařilo, za silné podpory zrzavého muže.

Horší byl hlad a trýznivá žízeň. Začínala jsem přemítat, jestli je tráva dostatečně jedlá a málem zkusila jsem jedno stéblo ochutnat. To si nechám na opravdový stav nouze, řekla sem si nakonec nad představou, že bych tu začala spásat trávu. Žízeň mě trápila víc. Kvůli vyschlému hrdlu jsem ani nemohla polknout, jazyk jsem měla jako smirkový papír a to všechno začala doprovázet bolest hlavy z žízně.
“Někde poblíž asi vodu nenajdeme, co?”

Když se nakonec Flax vrátil a zmínil jezírko, zajásala jsem. Takže přeci jen žízní neumřeme! Vyhlídka možnosti se napít byla tak lákavá, že do mě napumpovala novou sílu. Vyskočila jsem na nohy a vyrazila s nimi dál. Bylo mi fuk, že jsme se plahočili hustým roštím a blátem. Bláto přece znamená, že voda není daleko, ne?

Málem jsem se chytila plotu, ale Flax mě včas varoval. Nechala jsem ho tedy radši jít první.

Naposledy jsem se ohlédla na dvanáctý kraj. Z tohohle už nevycouvám, pomyslela jsem si, chytila jsem se nabídnuté ruky a protáhla jsem se pod plotem ven.

Trosky, jež nám mají poskytnout úkryt

Provlékla jsem se prostorem mezi nebezpečnými dráty a zemí a pak jsem se pokusila pomoct Gwernovi. Zamračila jsem se, protože to vypadalo, že je před námi ještě velký kus cesty a to se mému žaludku ani trochu nezamlouvalo. Šla jsem za Flaxem, který vypadal, že to tu věrně zná a tak jsem se rozhodla do něj vložit veškerou důvěru.

Bolest hlavy se každou minutou přiostřovala a já si nemohla pomoct, než abych pořád zdrsnělým jazykem přejížděla v ústech po patře. Takovou sžíravou žízeň jsem v životě neměla. Přemítala jsem, kdy se mě zmocní halucinace.

Jako na zavolanou jsem zaslechla zurčení vody. Chvilku jsem zaostřovala pohled a když jsem si uvědomila, že jen pár metrů ode mně je pramen vody, prakticky jsem se k němu vrhla. Nabírala jsem vodu do rukou a pila jsem plnými doušky. Sice mi na prázdný žaludek podivně žbluňkala, ale stejně se to zdálo jako ta nejlepší věc, co se mi kdy stala. Věděla jsem, že bude chvilku trvat, než se mi voda dostane do oběhu a osvěží mi smysly, ale už teď jsem se cítila jako znovuzrozená. Dokonce to trochu - jen maličko - pomohlo mému hladu a předpokládala jsem, že brzy ustoupí i bolest hlavy.

Až pak jsem si všimla, že Flax odešel.
“Kam zmizel?” zeptala jsem se a sedla jsem si do tureckého sedu na vlhkém mechu. Když mi Gwern vysvětlil, že odsud Flax pochází, rozhlédla jsem se po lese. Uvědomila jsem si, že ačkoli moje orientační schopnosti jsou celkem dobré, měla jsem při chůzi lesem takovou žízeň, že jsem se na cestu nesoustředila, takže jsem si nedokázala ani vybavit, odkud jsme přišli.

Ale to momentálně nepředstavovalo problém, což mi žaludek hned připomněl hlasitým kručením. Nakrčila jsem nos a rozhlédla se kolem, ale neviděla jsem nic jedlého.
Byla mi zima.

Když se Flax vrátil s bobulemi, připadalo mi, jako by ho - nebo spíš ty bobule, které nám nabídl - ozářila nebeská záře. Chutnaly jako božská mana a poděkovala jsem nejmíň třikrát. Pak jsem na sebe vzala tu bundu a šálu, za které jsem byla taky vděčná. Když mi začalo být celkem teplo, žaludek byl zaměstnaný zpracováním bobulí a bolest hlavy se posunula do pozadí, napadlo mě, že to nakonec nebude tak zlé. Na cestu jsem se vracela s mnohem větším elánem.

Však on mě ten elán zase brzy přešel, když jsme šli nejen ve dne, ale i v noci. Začínala na mě padat únava. A nejen to, moje tělo už také protestovalo proti vší té zátěži. Snažila jsem se udržet tempo, ale párkrát jsem je musela dobíhat, protože jsem se zachytávala v trní, zakopávala o kořeny, nebo jsem prostě byla vysílená.

Několikrát nad námi proletěly vznášedla. Poprvé jsem to nečekala, ale pak už jsem byla ostražitá. Skoro paranoidní, vážně. Pořád jsem se rozhlížela a nedokázala jsem setřást nepříjemný pocit, že nás někdo sleduje.

Když jsme nakonec dostali povolení ke spánku, byla jsem skoro na pokraji sil. Hlad už se zase vrátil a ačkoli mě všechno bolelo, sotva jsem si lehla, usnula jsem.

Ráno se mi nechtělo vstávat a museli mě budit na dvakrát. Nakonec jsem se ale postavila na nohy a trochu jsem protáhla ztuhlé svaly.

Nevěděla jsem, co mám od třináctého kraje čekat. Znala jsem jen nahrávky z capitolských propagačních záběrů, a protože ty byly s největší pravděpodobností už dávno zastaralé, nedokázala jsem si pod pojmem třináctý kraj nic představit. Asi proto jsem předpokládala, že ty zvuky, které jsem slyšela, šly právě odtud, ale brzy se ukázalo, že v tom jsem se mýlila.

Nakonec jsme došli k nějaké rouře. Tázavě jsem se podívala po ostatních, kteří vypadali mnohem nadšenější než já. Nechtěla jsem jim to kazit, tak jsem jenom pokrčila rameny a šla za nimi. Procházeli jsme trubkou a já celou dobu mlčela. Nevěděla jsem, co mám říkat.

Jelikož už jsem měla mozek probuzený, můj smysl pro orientaci nastartoval a já s potěšením zjistila, že bych zpátky ven trefila i sama, jakkoli monotónní tyto chodby byly.

Když jsem ucítila čerstvý vzduch, zhluboka jsem ho nasála do plic a zadívala jsem se kupředu. Došli jsme k žebříku a já jsem s úsměvem na tváři vyšplhala nahoru. Nechala jsem si od Gwerna pomoct nahoru a vytáhla jsem se na nohy. Úsměv mi záhy zmizel z tváře.

“Tohle je třínáctý kraj?” zamumlala jsem a nevěřícně udělala pár kroků dopředu, jako by to byla jen iluze a já ji tím mohla prolomit. Vypadalo to tak vylidněně, jak jen lidské výtvory dokážou. Kde jsou lidé?
Podívala jsem se na Flaxe.

Přivítejte dětskou prdelku ze sedmého kraje!

Pod hromadou sutin

Nedokázala jsem tomu uvěřit. Na vlastní oči to vypadalo mnohem hůř, než na záběrech z Capitol TV. Chtěla jsem se zeptat, kde jsou všichni lidé, ale byla jsem bez dechu a nezmohla jsem se ani na slovo.

Najedou se mi chtělo zvracet. Vzpomněla jsem si na krysy v Capitolu, které tohle považovaly za potřebné a dokonce normální, stejně jako jim přišly Hry lidské. Naprostá nezbytnost pro přežití Panemu. Vzpomněla jsem si na Chipa, jak stoupal po schodech a zoufale se na mě díval. Na otce, který neměl už dost rozumu, ale stejně se jim postavil. Na matku, jejíž smrt způsobili taky oni, protože zavedli tenhle nesmyslný systém. Vzpomněla jsem si na všechny mé známé, kteří přišli o život rukou Capitolu a do očí se mi nahrnuly slzy. Byla jsem přesvědčená, že to byly slzy zlosti. Capitol si přece nemůže brát všechno, jak se mu zlíbí! Zamračila jsem se a vzala jsem nějaký kámen, který jsem vztekle hodila do trosek a párkrát jsem se roztřeseně nadechla, protože jsem věděla, že reaguji přehnaně a musím se uklidnit.

“Omlouvám se. Bylo… Bylo toho na mně moc,” zamumlala jsem tiše a dál jsem následovala mlčky.

Sledovala jsem trosky okolo a snažila jsem se si představit, jak to tu muselo vypadat, než to bylo zdemolováno. Bylo těžké si zde představit budovy, natož lidi. Kolik jich tu muselo umřít? Stovky? Tisíce? Víc? Podívala jsem se nad sebe, kde se tyčila vysoká budova, jen z části zničená a zamotala se mi hlava. Lehce jsem zavrávorala a musela jsem se přidržet zdi, abych nabrala rovnováhu. Za tu chvilku se mezi mnou a Gwernem s Flaxem vytvořila značná mezera a já je musela dobíhat.

Došli jsme k jakési šachtě. Chvíli jsem natahovala krk a snažila jsem se zahlédnout, kam míří, ale úplně na konec jsem neviděla. Z temnoty uvnitř mi přeběhl mráz po zádech. Podívala jsem se po ostatních a počkala jsem, než Gwern sejde do šachty jako první, načež jsem se za ním taky spustila.

Byla jsem vděčná za to, že mi ovázal dlaně, protože jinak bych asi měla na konce cesty ruce na kaši. Dávala jsem si pozor na své kroky - ze začátku jsem je dokonce v duchu počítala - a zároveň jsem se snažila držet tempo, abych nezdržovala. Kdykoli jsem špatně položila dlaň a řízla jsem se, ucukla jsem a bolestivě jsem sykla.

Zdálo se mi to nekonečné. Už dávno jsem přestala v mysli počítat své kroky - to teď nahradila jedna z lidových písní třetího kraje, kterou jsem nemohla vyhnat z hlavy. Málem jsem si jí začala pobrukovat.

Když Gwern zavolal, že už stačí jen kousek, chtěla jsem zrychlit, ale když jsem chvilku nedávala pozor, podjely mi nohy. Ucítila jsem, jak jsem přišla o oporu pod nohama a zběsile jsem se pokusila něčeho chytit, čehokoli. Z hrdla se mi vydral zoufalý výkřik. Nepadala jsem dlouho, ale to stačilo k tomu, aby se mé srdce rozbušilo jako zběsilé a adrenalin v krvi mi rapidně stoupl.

A pak jsem dopadla. Chvíli jsem nevěděla co se stalo a byla jsem zmatená. Uvědomila jsem si, že jsem měla oči pevně zavřené. Zamrkala jsem a uslyšela jsem Gwernův ustaraný hlas. Jsem v pořádku? To bych taky ráda věděla. Nezdálo se, že bych měla něco zlomeného.

“Ou. O můj bože,” vydrala jsem ze sebe nakonec. Třásla jsem se a chvíli jsem se musela uklidnit. Byla jsem vděčná, že mi tam byl Gwern oporou. “Jsem -. Asi jsem v pořádku,” kývla jsem. “Nemám nic zlomený nebo tak.”
Když se Gwern začal smát, chvíli jsem nasadila hraný uražený výraz, ale za chvíli už jsem se smála s ním. Bylo to neskutečně uvolňující. Nepamatovala jsem si, kdy jsem se naposledy takhle upřímně smála.

Asi proto mi následující ticho, když jsme se vydali chodbami, připadalo tak skličující. Snažila jsem se nějaké téma k hovoru nadhodit, ale nic mě nenapadlo, tak jsem se spokojila s tichem a vlastními myšlenkami, které tentokrát bloudily ve veselejších končinách. Zpozorněla jsem až když na mě začal mluvit Gwern. Pozorně jsem poslouchala, co říkal, ale všechny jeho rady mi přišly vedlejší, protože pak zvážněl. Kývla jsem a rozhlédla jsem se kolem. Nevěděla jsem, jestli se mě snažil varovat před něčím větším, nebo prostě obecně, ale zdálo se mi, že tady v těch chodbách by mohlo číhat cokoli, jakékoli nebezpečí. Takhle jsem si třináctý kraj vůbec nepředstavovala.

Po chvíli se objevilo světlo a spolu s ním se začaly ozývat zvuky a později hlasy. Nedávalo mi to moc smyslu, ale neupozorňovala jsem na to. Jen jsem tiše následovala zrzka a blonďáka a čekala jsem, co se bude dít.
Vstoupili jsme do velkého tunelu a můj pohled spočinul na postavě jakéhosi muže s ozbrojenou hlídkou. Až příliš mi to připomínalo mírotvorce. Chtěla jsem se za někoho skrýt ale místo toho jsem se narovnala a zpříma jsem se podívala na tohomuže, ať už se mi jakkoli nelíbil - hlavně kvůli tomu, jak o mně mluvil. Náhle jsem si uvědomila, jak moc jsem věřila Gwernovi a Flaxovi v tak krátké době a jak málo jsem normálně cizím osobám důvěřovala.

Celou dobu jsem mlčela, dokud se muž nezeptal na mé jméno.

“Binary. Jsem Binary,” řekla jsem. Nebyla jsem si jistá, jestli má Gwern celou tu lež o sestřenici promyšlenou, ale nechtěla jsem ho vyvést z míry tím, že jen tak vyhrknu i své příjmení.

Výcvikové centru - před tréninkem

Tréninkové centrum

Radši nebo něco

V mraveništi

Po celkové (a celkově pečlivé) kontrole jsem mohla konečně jít pryč. Hurá. Vážně se mi tam moc nelíbilo, bylo to trochu tísnivé. Následovala jsem Gladys ven, do chodeb, které byly ještě tísnivější. Výtahy, schodiště a všemožné dveře, bůhví kam všechny vedly. Potkávali jsme lidi, kteří si byli tak podobní. A vůbec nepolevovali v práci! Celkově to dávalo dojem jakéhosi... mraveniště.

Trochu mě to děsilo.

To, kam jsme došli, bylo ještě tísnivější a děsivější. Nejdřív mi nedošlo, že to jsou obytné buňky. Točila se mi z toho hlava. Co bych dala za to, abych se mohla vrátit do ordinace. Jak jsem si na ní mohla stěžovat? Vrhla jsem krátký nevěřícný pohled na Gladys, ale ta si ho nevšimla. Navíc, už stejně musí být na tenhle způsob života zvyklá.
Tolik lidí… A ve třetím kraji jsem žila s jedinou další osobou v domě, kam by se pohodlně vešlo deset lidí.

Když se konečně otevřely dveře a uviděla jsem Gwerna, spadl mi kámen ze srdce. Alespoň tady budu mít bratrance. Chtěla jsem ho obejmout, ale přišlo mi to lehce.. Nevhodné? Přeci jen jsme se znali pár dní. Navíc stejně začal mluvit na Gladys.

Nakonec Gladys odešla a já měla možnost si prohlédnou místnůstku. Sedla jsem si na postel, napila jsem se vody.
“Jasně, že si zvyknu,” ujistila jsem Gwerna. “Všechno lepší, než žít jako ovce ve spárech kapitolu.” Že mi to bude nějaký čas trvat, to je věc druhá.
“Takhle tady žijí všichni? A kdo to tu celé vůbec vede? Co tady každý dělá? Jaký je vůbec smysl třináctého kraje? Zachránit co nejvíc lidí? Nebo má nějaký vyšší účel?”

Když jsme odcházeli, pokusila jsem se si zapamatovat číslo naší buňky, jen abych po pár metrech zjistila, že už jsem ho stejně zapomněla. Nu což. Zmínka jídla byla všechno, co jsem potřebovala ke štěstí. Tak jsem se nechala opět provést chodbami až k jídelně. Gwern mi přinesl jídlo až pod nos, s čímž jsem úplně nesouhlasila, ale stěžovat jsem si nehodlala. Příliš vydatné to nebylo, to ne, ale můj žaludek byl spokojený.

Bylo pro mě obří zklamání, že budu nakonec bydlet sama. Nedala jsem to najevo (nebo jsem se snažila), ale nálada mi rozhodně znatelně klesla. Pokud by se mě zeptal, svedla bych to na únavu.
Další návštěva doktorky mě nepotěšila, protože jsem vážně byla unavená. Nechtěla jsem nic víc, než jít spát, ale to mi očividně nemělo být dopřáno. Ale byla jsem ráda, že jí opět vidím.

Když jsem se dozvěděla, že mi bude do ruky zaveden nějaký čip, na chvíli jsem dostala závrať. To bud tak třikrát větší jehla! Byla jsem tisíckrát vděčná, že budu prozatím mít jen kartu kolem krku. Snad jí někde nenechám...

Ještě mi podrobněji vysvětlili, co jsem ještě o kraji nevěděla a mám-li být upřímná, ten přísný režim mě docela děsil. Alespoň si nemusím pamatovat nějaké číslo buňky a zůstanu u Gladys. Je stejně jedna z nejpříjemnějších osob tady.

Zbytek svého času jsem využila na trochu povídání s Gwernem, i když jsem měla problém najít vhodné téma.

Nakonec jsem - konečně - mohla jít spát. Ačkoli to nebyla žádná sláva, brzy jsem v malém prostoru usnula.

Jednotvárná práce pro ovečky ve stádě

Gwern tak trochu naznačil, že třináctka je jistý odboj proti Capitolu. To se mi líbilo. Byla jsem ochotná se za takový “odboj” postavit, ať už tu byly podmínky jakékoli.
“Jen ať se bojí. Už tady dělali bordel moc dlouho,” prohlásila jsem.

~

Noc mi přišla příliš krátká, a ačkoli jsem si byla jistá, že jsem měla divoké sny, nemohla jsem si vzpomenout jaké. Otravný zvuk budíku mě probudil téměř hned a já se při vstávání praštila do hlavy. Byla jsem rozlámaná a pořád trochu ospalá, ale proti snídani jsem neprotestovala.

Když jsem se zařadila do davu lidí, cítila jsem se trochu přidušená. Velké davy lidí jsem moc nemusela, ale aspoň se tu ještě nemusím učit orientovat. Sice by mi to nedělalo příliš problém, zatím jsem to ale nepovažovala za nutné.

Nakonec jsem se společně s masou lidí dostala až k onomu zařízení. Pozorně jsem sledovala lidi, jak přicházeli a zase odcházeli, ale moc jsem toho neviděla. Když jsem se tam dostala sama, polilo mě horko. Další jehly? To snad ne. Chvíli jsem zápasila se skenováním karty, což mi dalo chvilku na uklidnění, ale ani tak jsem nebyla stoprocentně připravená. No tak, to zvládneš, uklidňovala jsem se. Zhluboka jsem se nadechla a strčila předloktí pod světlo. Málem jsem zavřela oči - a možná jsem i měla, protože jsem pak na poslední chvíli ucukla.
“Super,” zamumlala jsem a se zamračeným pohledem jsem si prohlédla křivý text. Aspoň se to dá přečíst, řekla jsem si a rychle jsem se sunula pryč, abych už nezdržovala.

Všimla jsem si také, že na snídani moc času nemám, tak jsem do sebe jídlo naházela rychle, než jsem znovu začala zkoumat rozvrh. Chvíli jsem vyhlížela Gwerna, ale když jsem si uvědomila, že se neukáže, vzdala jsem to a chystala se přesunout k další položce na svém rozvrhu.

Konečně jsem se dostala do dílny. Ani jsem se nestačila rozkoukat a už mě jakýsi muž s čokoládovou barvou pleti postrkoval do skupinky neznámých lidí. Odkývala jsem všechno, co nám Pabo řekl, ale moc se mi to nelíbilo, abych pravdu řekla. Cítila jsem se jako vězeň, co si musí odpracovat své zločiny. Jasně že pracovat musí všichni, ale podezřele to připomínalo systém Capitolu - nikdo se mnou nediskutoval a nezajímali se, co umím. Jednoduše mě zařadili do systému bez dalších okolků.

Nechala jsem se tedy bez protestů zařadit mezi pracovníky a pustila jsem se do jednotvárné práce. Nebylo to nic těžkého, ale už při první přezce mi bylo jasné, že mě z toho neustále se opakujícího pohybu budou zatraceně bolet ramena.

Když začal Pabo křičet na nějakou nebohou dívku, trhla jsem sebou a trochu jsem se od něj odtáhla. Začínala jsem mít ze třináctého kraje špatný pocit. Pabovo chování mi vadilo za všeho nejvíc a s každou větou jsem byla iritovaná víc a víc. Tohle jsem si rozhodně nepředstavovala a roztříštěná vize perfektního třináctého kraje ve mně vzbuzovala jenom vztek.

Až nakonec jsem to nehodlala dál snášet. Pabo zrovna sekýroval někoho dalšího a moje trpělivost přetekla. Otočila jsem se na něj a hlasitě jsem si odkašlala, abych na sebe upozornila.

“Mohl bys toho nechat?” osočila jsem se na něj. Automaticky jsem mu neformálně tykala, protože, jak jsem si matně vzpomínala, on se stejně choval před nějakou dobou ke mně. “Nemůžeš sem naskládat lidi a čekat že to hned budou všichni umět! Zeptal se jich někdo, v čem jsou dobří?” Ukázala jsem na dívku, kterou před tím rozplakal. “Zeptal se jí někdo? Třeba je geniální lékař nebo mechanik, ale vy jí nutíte stát u pásu a se stručným vysvětlením čekáte, že to bude umět hned.”

Nakonec jsem dodala větu, o níž jsem si myslela, že by se mohla trefit do správného místa. “Úplně jako Capitol.”

Ať už mě tohle dostane do sebevětších problémů, stojí mi to za to, myslela jsem si, ale v koutku mysli se mi ozvala vzpomínka: 'Jestli nechcete strávit týden v díře!' Hned mě polilo horko.