Andor.cz - online Dračí doupě

Každý to tušil… cosi se vznášelo ve vzduchu. Bouře i zemětřesení otřásali zemským povrchem tak dlouho až každé lidské srdce pohltila panika s neutuchajícím strachem… a pak…
Brány Astrálu se otevřely dokořán… síla, jež zde byla ukryta, se dostala v celé své zuřivosti na povrch. Nezasvěcení neměli potuchy o tom, co se děje a právě tito lidé umírali nátlakem neviditelné síly po tisících. Mnohá města byla srovnána se zemí, pouště zchladly pod náporem vln tak obrovských velikostí, že tsunami proti nim byly mírné vlnky přílivu... Ledovce roztály a celá Afrika s Austrálií se potopily do tichých hlubin oceánů, jež je miliony let předtím poslušně omývali.
Vrcholem této zkázy, byl onen den, ke kterému se vztahovala proroctví stará tisíce let. Vše vyvrcholilo 21.12.2012, kdy mnoho lidí zemřelo v šílené agónii ze strachu z něčeho, proti čemu se nelze bránit, z něčeho čemu nelze odporovat….
Nezemřeli však všichni, to nikdy nebylo v plánu. Více než polovina celého lidstva zůstala naživu a nyní se můžou radovat, že přežili, ač je ta radost nejspíš naivní a hloupá… Ovšem ti, co ví více než obyčejní smrtelníci, tuší příchod velikého... Vědí, že smrt, společně s osudem, mají své cesty, spletené do sebe jako pavučiny, po kterých se prochází jejich stvořitel…
Kalendář hlásí datum 22.12.2012, den po největší katastrofě, jakou kdy lidstvo zažilo. Přeživší vycházejí z domů, podělují se s ostatními o své hrůzostrašné zážitky a sem tam padne i smích… protože všichni cítí obrovskou úlevu... Jenže na jak dlouho? Avšak nejzvláštnější věc je ta, že lidé si pamatují pouze poslední událý rok, starší minulost je skrytá v mlze a útržkových vzpomínkách. Co dělali v dětství? Jakou školu vystudovali? Kde pracovali? Koho milovali…
A mezitím, co občané různých států opravují své domovy, snaží se začít žít nanovo, dávají se dohromady dvě nejmocnější organizace. Dříve to byly dva nejsilnější magické spolky, vždy stojící proti sobě. Teď však utrpěli ohromné ztráty na životech a přežilo pouze pár vyvolených, jež se dokázali bránit sílám, které na ně útočily. Pět lidí na jedné straně, čtyři na té druhé. Pět lidí stojících v čele organizace Zlatý úsvit, čtyři v čele Soumraku. Úsvit, alias organizace, které potají bránila lidi, která držela svět v rovnováze… jednodušeji řečeno organizace dobra. A naopak Soumrak, jako spolek temných mágů, snažících se dovést svět k úplné anarchii, které budou vládnout… Organizace, jež by náboženství nazvaly antikristem.
Je jen na tobě, kam se přidáš… nitky osudu jsou tenké na obou stranách… přitom stačí maličké škobrtnutí a tvůj život bude zhacen. Pověz mi, kdo jsi?

První sluneční paprsky, padající do tvého pokoje tě probudily. Ospale sis zakryl tvář s touhou spát ještě dál... ale věděl jsi, že to nejde. Datum na budíku hlásilo 22.12.2012, den po největší katastrofě, jakou kdy lidstvo zažilo. Byl jsi rád, že jsi jí přežil.
Neochotně jsi se zvedl z postele a stoupl si k oknu. Venku jsi spatřil desítky lidí, vycházejících ven- někteří jásali, jiní se zmateně rozhlíželi kolem sebe, někteří již zahajovali rozhovory se sousedy. Na tváři se ti objevil úsměv. Někdy si tak přeješ žít normální život, nevědíc o TOM všem...
V koupelně jsi se omyl a znovu upoutalo pozornost tetování na tvé pravé ruce. Znaky, jež jsi zde měl, ti nic nepřipomínaly, přesto sis již zvykl, že se obraz, jež vytvářely, stal tvou běžnou součástí života. Hodněkrát jsi přemýšlel o tom, že by sis tetování nechal sejmout, ale pokaždé se v tvé hlavě rozeznělo varování. Co když skutečně k něčemu slouží?
Lehce zavrtíš hlavou a oblékneš se. Na nic jsi neváhal a okamžitě vyrážíš na ulici... dnes máš svůj úkol, který musíš splnit- po nějakou dobu jsi totiž sledoval záhadného muže. Tušil jsi, že patří do organizace zvané Soumrak, což znamenalo jedniné, že je to tvůj nepřítel.
Samozřejmě to ale také znamenalo, že má jisté schopnosti (a ty jsi stále nevěděl jaké) a může tě zničit. To tě však nedokáže zastrašit, jelikož si celkem věříš- také nejsi nejslabší. Kromě telekineze máš totiž ještě jednu docela užitečnou schopnost- a to vytvořit si kolem sebe dočasný (a pro běžné lidi neviditelný) štít, chránící tě před astrálními bytostmi a jinými nadpřirozenými útoky. Takže pokud se spolu dnes skutečně střetnete, neměl by na tebe mít navrch... ovšem kdo ví?
Jako každý den jsi zamířil směrem k uličce, kterou po několik dnů tvůj "objekt" navštěvoval. Netušil jsi, proč, jelikož to je obyčná tmavá ulička, taková, jakých je v tomto městě spousta. Ale věděl jsi, že ho zde nalezneš.
Jen co jsi došel na dané místo, zhluboka jsis oddychl. Nyní stačí jen vyčkávat... až přijde. A zatímco se vteřiny mění v minuty a minuty v hodiny, ucítíš slabé pulsování v pravé paži- tam, kde máš tetování. A najednou se před tvýma očima promítne místo, jež znáš již od dětství- staré opuštěné hřiště. Cítíš touhu tam jít a pomalu ti dochází, co se s tebou děje- tvá organizace tě volá. Přeživší mágové se musejí znovu sejít, aby vytvořili silnou alianci na zničení nepřátel...

Svolání aliance

Poté, co mě vzbudilo ranní slunce, jsem si konečně úplně neuvědomil co se stalo. Možná je více než půlka lidí a světa navždy pryč. Jelikož si však ze své minulosti nic nepamatuji, nedělám si z toho starosti jdu vykonat raní potřebu a nějaké ty hygienické úkony. Doufám, že se dnes o něm dozvím něco víc. Zdá se mi podezřelý, ale také to může být úplně normální člověk. Třeba také dojde na bitvu. Co pak? Věřím si to ano, ale nikdo se nemá podceňovat. No co, teď a tady nic nevyřeším. Jedině na místě. Jako každý den. po krátké chvíli rozjímání se obleču, na hlavu si nasadím kápi a vyrazím, co nejvíce skryt k našemu místu srazu. Cestou se moc nerozhlížím, zato jako vždy zkoumám své tetování. Vůbec si nepamatuji jeho význam. Ostatně jako každý zde si nepamatuji víc věcí. Konečně dorazím na místo srazu. Minuty se mi zdají jako hodiny, a deset minut jako celý den. Po chvíli však začnu mít velmi divný pocit v oblasti mého tetování. Po chvíli se mipřed očima zobrazí nějaké hřiště. Chvíli mi trvá než si ho pořádně vybavím v troskách mé paměti. Ano, je to hřiště, na kterém jsem si za mlada hrával. Co to však může znamenat? Leda že by? Ne i když proč ne? přeci žije někdo ze Soumraku, tak proč by nemohli přežít i naši? Ale co ten ze Soumraku, co když je tohle moje poslední šance? no nic, ještě chvíli počkám a pak vyrazím. Během té chvíle jsem se nikoho nedočkal, a tak jsem vyrazil. Horší než samotné hřiště, si bylo těžké vybavit cestu k němu. Několikrát jsem prošel stejným místem, a poté jsem si radši začal svoji cestu kreslit na papír, čímž jsem si udělal mapu od mého bytu k hřišti. Po několika hodinovém bloudění jsem však hřiště nalezl. Stoupnu přímo doprostřed hřiště a čekám co se bude dít. Mezitím se rozhlížím po někom od nás. Jsem ale také připraven se bránit, jelikož to mohla být iluze, kterou někdo udělal pomocí telepatie či jiných schopností.

První sluneční paprsky, padající do tvého pokoje tě probudily. Ospale sis zakryla tvář s touhou spát ještě dál... ale věděla jsi, že to nejde. Datum na budíku hlásilo 22.12.2012, den po největší katastrofě, jakou kdy lidstvo zažilo. Byla jsi rád, že jsi jí přežila.
Neochotně jsi se zvedla z postele a stoupla si k oknu. Venku jsi spatřila desítky lidí, vycházejících ven- někteří jásali, jiní se zmateně rozhlíželi kolem sebe, další již zahajovali rozhovory se sousedy. Na tváři se ti objevil znechucený výraz. Jen kdyby věděli, zasmála ses pro sebe.
Jako každý den jsi provedla svou osobní hygienu, navlíkla sis na sebe černý plášť s kápí a vyšla ven. Bezmyšlenkovitě jsi zamířila na místo, jež se ti zjevilo ve snech- stará opuštěná studna v lese poblíž města. Věděla jsi, že ten sen ti seslal "Pán", tvůj jediný přítel, ten, jenž tě nikdy nemůže zklamat. Stejně jako jsi věděla, že organizace, jíž jsi členkou, se opět dává dohromady.
Pod kápí se na tvé tváři objevil zlovolný úšklebek, když jsis představila tu zkázu, jež budete v následujících dnech rozsévat po světě. Hořící Vatikán, který jsi viděla ve snu, byl jen pouhým začátkem. Nemohlo být pochyb, že "Pán" vybral Soumrak pro roli antikrista. Tvou rukou padne tolik neviných! Nebýt toho, že necítíš dobré pocity, rozlévalo by se ti po těle štěstí.
A zatímco se kocháš v mysli představou umírajících lidí, prosících o pomoc, tvé nohy tě vedou na předem určené místo...

První sluneční paprsky, padající do tvého pokoje tě probudily. Ospale sis zakryl tvář s touhou spát ještě dál... ale věděl jsi, že to nejde. Datum na budíku hlásilo 22.12.2012, den po největší katastrofě, jakou kdy lidstvo zažilo. Byl jsi rád, že jsi jí přežil.
Neochotně jsi se zvedl z postele a stoupl si k oknu. Venku jsi spatřil desítky lidí, vycházejících ven- někteří jásali, jiní se zmateně rozhlíželi kolem sebe, někteří již zahajovali rozhovory se sousedy. Na tváři se ti objevil úsměv. Někdy si tak přeješ žít normální život, nevědíc o TOM všem...
V koupelně jsi provedl svou běžnou ranní hygienu a podívals e na tetování na své pravé ruce. Znaky, jež zde byly vyryty, jsi nepoznával, přesto jsi tušil, že budou nějak důležité. A jako na zavolanou tě začne znamení svrbět a před tvýma očima se objeví staré opuštěné hřiště, které moc dobře znáš z dětství. Máš tušení, že bys tam měl jít... Možná.... možná tě volá Úsvit, napadne tě.
Neváháš ani vteřinu a okamžitě se vydáváš na cestu. Po nekonečném bloudění uličkami města, ve kterém žiješ, se konečně dostáváš na cílové místo... A okamžitě zjišťuješ, že tam již někdo stojí a vyčkává. Zahalen v kapuci se rozhlíží kolem sebe a jeho myšlenky na tebe doslova dorážejí- Nejistota, strach, boj, na který je připravený... A přesto je to přítel...

Se zájmem pozoruji toho, jenž stojí veprostřed hřiště... Bože, to nemohl jít alespoň na kraj? Takhle je na očích všem... i nepřátelům! napadne mě v první chvíli. Ale pak se lehce usměju, když vidím jeho pocity- zmatenost, strach a připravenost na boj.
V jeho myšlenkách si přečtu všechny informace o něm- Joke Keyron. Zvláštní jméno. A zjevně patří též k úsvitu... měl bych za ním už jít, musí být netrpělivý, zasměju se.
Pomalým krokem jdu směrem k němu. Myšlenky, které se mu vynoří z hlavy v moment, kdy mě spatří, jsou téměř ubíjející.
"Klídek, klídek," houknu na něj a vykouzlím úsměv. "Jsem přítel, také patřím do Úsvitu."
Již na první pohled jde vidět, že polevil a svaly se mu uvolnily. "Pověz mi, co tě sem přilákalo?" zeptám se ho se zájmem.

Pozoruji okolí, nikoho však nespatřím. Začínám přemýšlet, že to možná bylo jen špatně vyložené znamení. Náhle se však všechno změní, když ke mě přijde neznámí muž. Z Úsvitu? Inu to je dobrá zpráva. Nevím ale jestli mu mohu věřit, musím být opatrný. Namísto odpovědi na mužovu otázku povytáhnu ruláv, a ukáži mu své tetování. Ale jen tak z kraje, aby nebylo vidět úplně celé. Naštěstí jsem se jako vždy ovládl, takže působím naprosto přirozeně a důvěřivě. Zdravím, ty jsi také z Úsvitu? No to je dobrá zpráva, takže jsem si to znamení nevyložil špatně. Vyrušilo mě však v celkem důležité chvíli. Vypadá to ale, že nejspíš až tak důležitá nebyla. Stejně ale přináším znepokojivé zprávy. Soumrak, se nejspíš dává dohromady.

První sluneční paprsky, padající do tvého pokoje tě probudily. Ospale sis zakryla tvář s touhou spát ještě dál... ale věděla jsi, že to nejde. Datum na budíku hlásilo 22.12.2012, den po největší katastrofě, jakou kdy lidstvo zažilo. Byla jsi ráda, že jsi jí přežila.
Neochotně jsi se zvedla z postele a stoupla si k oknu. Venku jsi spatřila desítky lidí, vycházejících ven- někteří jásali, jiní se zmateně rozhlíželi kolem sebe, další již zahajovali rozhovory se sousedy. Na tváři se ti objevil znechucený výraz. Jen kdyby věděli, zasmála ses pro sebe.
Vešla jsi do koupelny a provedla svou obviklou ranní hygienu. Poté sis nasadila kápi, jež ti zcela zahalila obličej a sedla sis v kuchyni. Tvou hlavou vířila spousta myšlenek. Zprvu to, co se týkalo tvého dnešního snu.
Viděla jsi v něm starou opuštěnou studnu, kam jsi dříve, když jsi byla malá, chodila. Moc dobře se ti tam přemýšlelo. A poté jsi viděla Vatikán... jak hoří v ohromných plamenech a věděla jsi, že ty plameny zapálíš ty, že TY způsobíš pád Vatikánu. Ta představa tě donutila se usmát. Ten sen byl vzkazem od "Pána"... toho jenž miluješ, toho, jenž je tvým osobním přítelem. Neumíš si představit neuposlechnout.
Jen máš lehce smíšené pocity z toho místa se studnou. Je zřejmé, že se tam máš vydat... ovšem na koho tam narazíš? Budou tam snad lidé ze Soumraku? Tvůj stud tě trochu brzdí... jak se rozhodneš? Půjdeš tam, aby ses setkala s dalšími lidmi, kteří ti mohou pomoct, nebo se rozhodneš zničit Vatikán sama? Prostředky na to máš.. kromě pyrokineze se přeci dokážeš i přemístit, kam chceš... když spíš.
Tak jaké bude tvé rozhodnutí?

První sluneční paprsky, padající do tvého pokoje tě probudily. Ospale sis zakryl tvář s touhou spát ještě dál... ale věděl jsi, že to nejde. Datum na budíku hlásilo 22.12.2012, den po největší katastrofě, jakou kdy lidstvo zažilo. Byl jsi rád, že jsi jí přežil.
Neochotně jsi se zvedl z postele a stoupl si k oknu. Venku jsi spatřil desítky lidí, vycházejících ven- někteří jásali, jiní se zmateně rozhlíželi kolem sebe, další již zahajovali rozhovory se sousedy. Na tváři se ti objevil znechucený výraz. Jen kdyby věděli, zasmál ses pro sebe.
Pomalu ses doplahočil do koupelny a provedl svou běžnou ranní hygienu. Poté sis nasadil plášť s kápí, jež ti zahalovala celou tvář a rozhodl se posadit se ke stolu v kuchyni. V hlavě ti vířila spousta myšlenek a ty sis je potřeboval roztřídit.
Dle tvého snu, který se ti zdál, bylo jasné, že tvůj "Pán" se ozval. Stalo se to již po několikáté, ozval se ti ve snu a zjevil ti cestu, po které by ses měl vydat. A ty, věrný Jemu, jsi jen málokdy odolal.
Ve snu jsi spatřil starou opuštěnou studnu v lese, kousek od města, ve kterém žiješ. To místo jsi nějakým způsobem znal, ikdyž netušíš odkaď. Dále jsi ve snu viděl hořící Vatikán, je tedy jasné, že máš za úkol zničit toto bájné město Křesťanství...
Ovšem co u té studny? Máš se tam snad sejít s dalšími lidmi, kteří by ti měli pomoci? Dává se snad Soumrak, organizace, jíž jsi členem, dohromady? Je tedy možné, že si vás "Pán" vybral jako skupinu, která se stane antikristem?
Bylo tu tolik otázek, na které jsi neznal odpověď. A moc dobře si také uvědomuješ, že je pouze na tobě, zda se vydáš ke studně, nebo rovnou do Vatikánu. Na jeho zničení jsi silný dost- kromě čtení myšlenek máš přeci ještě schopnost práce s energií- můžeš díky ní i zabíjet, čerpat do sebe stále novou sílu a různě tu energii zneužívat.
Tak kam půjdeš?

(P.S. tu schopnost s energií jsem ti sám přidělil- každý má ještě o jednu schopnost navíc ;))

Probouzí mě palčivá bolest na rameni. Zvedám se a malátně se koukám na svět kolem sebe. Napadá mě jen jedna otázka: Kdo a kde krucinál jsem?

Motá se mi hlava a bolí mě v ní, jako po otřesné kocovině. Prohlížím se, jestli nemám nějaká zranění. Mám otrhané oblečení, chybí mi boty a ponožky, shledávám, že mé modré tričko je ve stejném stavu, jako kdyby ho přejela sekačka a na levém rameni opatrně nahmatávám ošklivou ránu. Smrdí spálenou kůží a je na ní opravdu nechutný pohled.

Začínám si matně všímat svého okolí. Obloha je zatažená a kolem smrdí něco, co je mi až nechutně povědomé. Jen kdybych si mohl vzpomenout odkud. Stojím kdesi v parku a vše kolem je obaleno tím strašným puchem, stupňujícím se s každým mým krokem. Kráčím k mírné navýšenině, pod kterou je něco ve tvaru kráteru. Teprve teď chápu. Skoro celá jáma je dlážděná lidskými těly. Spálená těla. Hnijící těla. Stovky mrtvých. Můj žaludek právě udělal asi osm kotrmelců, otáčím se a prakticky ihned zvracím, opírajíc se o strom. Sesouvám se k dalšímu stromu a s tváří v dlaních mi hlavou blýskají tisíce otázek.

Jak se to mohlo stát? Kdo to mohl udělat? Proč? Co se to stalo? Až teď si začínám všímat detailů. Spálených stromů. Polámaných silných větví a všudeválejících se cihel, či pouličních lamp. Jako kdyby tu něco vybuchlo a zároveň se tu prohnalo tornádo. "Co se to tu krucinál stalo?" vypravím ze sebe. "Právě jsi přežil apokalypsu." ozívá se hlas vedle mě. Trhnu sebou a spatřím muže ve fraku, slušně oblečeného. "Kdo sakra jste?" "Otázkou je, chlapče," usmívá se neznámý. "Kdo vlastně jseš TY." Žalovný prst namířený na mě je pro mě zvláštní provokací. A v tu chvíli se stává děsivá věc. Vmžiku mužova uhlazenost ztrácí na reálnosti, jeho oblek je potrhaný a jeho kůže a maso.. Tatam. Stojí přede mnou kostlivec ve smokingu. Křičím děsem, otáčím se a běžím, seč mi síly stačí směrem od kostlivce. Z křoví kolem mě vycházejí podobně oděné osoby: Žena s bledou tváří, které chybí ruka, s maličkým dítětem v náruči, které spíš vrčí, než pláče. Chlapec bez hlavy. Plešatý stařec natahující ruce. Záhadná osoba v bílém smokingu, kouřící cigarety. Všem se vyhýbám. Cítím, že ani jeden není bezpečný. Cítím, že jsou jako ten kostlivec. Mrtví. Jak? Aurou? Výrazem? Netuším, ale běžím z parku jako zajíc přes pole.

Dobíhám na silnici a zakopávám o kámen. Jsem jak dlouhý, tak široký rozplaclý na vozovce. Zvedám se a shlížím na pouhé potvrzení slov, která jsem slyšel dříve. Silnice rozlámaná, domy zbořené, místy oheň a dětský pláč. Pár tuláků se brouzdá kolem a cosi hledají. Zvedám se a šokovaně přidávám jen další a další otázky, na které jsem momentálně neměl odpověď. Přežil jsem apokalypsu, šeptám si. Vidím mrtvý, nevím kdo jsem, jsem ve stavu vyhrabaného po pohřbení, ale přežil jsem apokalypsu. Skvělý..

Zpráva, kterou mi Joke předal, mě nijak nepřekvapila. Muselo to tak být... pokud se dává dohromady Úsvit, určitě to samé dělá i Soumrak.
"Dobře, myslím, že bychom si měli ujasnit pár věcí," podotknu k němu. "Ty jsi telekinetik? Hm... zajímavá schopnost. A to s tím štítem taky nezní špatně." Snažím se vypadat co nejvroucněji, protože jeho schopnosti mě vážně docela zaskočily. Rozhodně na mě zapůsobily.
"Jinak, jen aby bylo jasno, já umím číst myšlenky," poklepu si lehce na hlavu a zasměju se. "A potom... řekněme, že se jistým způsobem dorozumívám s Astrálními bytostmi"
Ani nečekám na jeho odpověď, navíc to v těchto dobách není nejbezpečnější... všichni by měli být ve střehu. Zlehka mrknu a oddychnu si. Cítím strašně velkou únavu, ani nevím z čeho... jako by na mě spadla tíha světa.
Budeme muset nějak Soumrak vypátrat, povím mu.

První sluneční paprsky, padající do tvého pokoje tě probudily. Ospale sis zakryla tvář s touhou spát ještě dál... ale věděla jsi, že to nejde. Datum na budíku hlásilo 22.12.2012, den po největší katastrofě, jakou kdy lidstvo zažilo. Byla jsi ráda, že jsi jí přežila.
Neochotně jsi se zvedla z postele a stoupla si k oknu. Venku jsi spatřila desítky lidí, vycházejících ven- někteří jásali, jiní se zmateně rozhlíželi kolem sebe, někteří již zahajovali rozhovory se sousedy. Na tváři se ti objevil úsměv. Někdy si tak přeješ žít normální život, nevědíc o TOM všem...
V koupelně jsi se omyla a znovu upoutalo pozornost tetování na tvé pravé ruce. Znaky, jež jsi zde měla, ti nic nepřipomínaly, přesto sis již zvykla, že se obraz, jež vytvářely, stal tvou běžnou součástí života. Hodněkrát jsi přemýšlela o tom, že by sis tetování nechala sejmout, ale pokaždé se v tvé hlavě rozeznělo varování. Co když skutečně k něčemu slouží?
A jako na zavolanou tě tvé znamení začně svrbět... a v hlavě uvidíš obraz starého opuštěného hřiště. Uvědomíš si, že to místo nějakým záhadným způsobem znáš, ikdyž si nepamatuješ odkud. A víš také, jak se tam dostat.
Na tváři se ti objeví vrásky, když přemýšlíš nad tím, co se stalo. Je možné, že...? Skutečně někteří přežili? Vyhlídka, že by tě mohl volat Úsvit je tak lákavá! A přesto je jen na tobě, zda se rozhodneš vydat na ono hřiště...
Co když je to léčka nepřítele? Možná tě chce Soumrak lapit a zničit... riskneš to? Věříš natolik svým schopnostem? Když začínáš pochybovat, znovu ucítíš, jak se ti znamení na paži rozsvrbělo...

Když slunce skrz okno zasvítí do mé tváře, procittnu a zavrčím. Zpod svojí hlavy vytáhnu polštář a přiložím ho na svou tvář. Po několika vteřinách, kdy se zaposlouchám do mého oddychování a snažím se marně znovu usnout, takovouto snahu vzdám a polštář z tváře sundám. Odkopnu ze sebe přikrývku a nechám studený vzduch zlehka olíznout mé tělo. Posadím se a nohy pozvolna přehodím přes okraj postele. Upoutá mě digitální čísla na budíku - 22.12.2012. Už je po tom. Po předurčené zkáze, zkáze lidstva - a já... pořád žiji.
Došlápnu chodidly na zem a přejdu několika dlouhými kroky k oknu. Přitisknu ruku na sklo a rozhlédnu se po městě. Oslavy, slzy štěstí, zmatek a brebentění, to vše je tak... normální a lidské. Ztratím se v čase a tak ani nevím, jak dlouho pozoruji rodinu dole na ulici - matku se svými dvěma dětmi, právě vycházející před dům a radostně se objímající s měšťankou, která je známá tím, že jí nikdo nemá rád. Děti kolem nich hravě skotačí a bosy běhají - i když byl prosinec - po asfaltovém chodníku. "Chtěla bych být normální..." povzdychnu jsem si s úsměvem na tváři a odlepím ruku od skla, na kterém zůstane otisk.
Ladnými, lehkými krůžky protančím jsem celou ložnicí až ke koupelně, kde si opláchnu obličej studenou vodou, abych se zcela probudila. Když se natáhnu pro ručník, zadívám se na tetování na mé pravé ruce už navždy vpité do mé kůže. Znaky, ornamenty na první pohled jen ozdobné s tak hlubokým významem. To tohle tetování zavinilo, že v mé mysli se vynořují různé události, jež se staly, dějí se, či se tepve stanou, nebo jen obrazy. Ze začátku jsem tohle všechno nenáviděla, chtěla jsem si to nechat nějak odstranit, ale něco... něco zvláštního, co jde jen velmi těžko popsat mi říkalo, ať to nedělám. A já se rozhodla to poslechnout a naučit se s tím žít.
Tetováním se v tu chvíli přelije mravenčení. Zavřu oči, abych mohla lépe vidět to, co mi vytane v mysli. Můj mozek zaplní obraz hriště, velmi starého a zřejmě dlouho nepoužívaného. Obraz rychle zase zmizí. Opřu se o umyvadlo a zadívám se do zrcadla, na plné rty, které se teď jemně vlní pobrukováním, které už ani nevnímám. To hřiště je mi zvláštně povědomé. Jistě jsem tam už někdy byla, nebo mi ho jen někdo z dálky ukazoval. Po chvíli dalšího hlubokého přemýšlení si dokonce vybavím i polohu tohoto hřiště. Vím, kde to je. Stáhnu obočí k sobě a na čele mi tím naskočí vrásky. Od vybledle modrých kachličkových stěn koupelny se odráždí tlumený dusot mých bosých chodidel, jak od kouta ke koutu přecházím sem a tam a přemýšlím.
”Je to možné?” šeptnu si pro sebe a věnuji ještě jeden pohled sobě samé do zrcadla. Úsvit mě volá, nebo mě chce Soumrak zajmout. Jako vždy o tom dlouze nepřemýšlím - přirozeně zvítězí ta prudká část mě. Začnu jednat ukvapeně. Z šatní skříně vytáhnu oblíbené džíny, obléknu si bílé triko a přehodím přes sebe sněhově bílý kabát. Z poličky vezmu kožené rukavice a natáhnu si je. Když už se blížím k vchodovým dveřím, znovu se ozve znamení. V mysli se mi objeví další obraz. Už nemá cenu pochybovat, rozhodnutá vyběhnu z vchodových dveří a zamířím na to opuštěné hřiště.
Po cestě mě do tváří jemně štípe chlad tohoto období. Pospíchám stále vpřed, někdy nechtíc do někoho vrazím, ale nemám čas se omlouvat, jdu dál. Cesta pod mýma nohama utíká rychleji, než jsem předpokládala a než si stačím cokoliv uvědomit, promyslet, stojím na ulici a přímo koukám na to opuštěné hřiště z mé mysli. Rozhlédnu se kolem sebe a čekám, co se bude dít. Vyhrnu pravý rukáv kabátu a pevně stisknu znamení.

Aha, takže pán umí číst myšlenky, sakra, on vlastně ví, co si myslím právě teď. No ale je z něj cítit světlo a teplo. Nevypadá na ty temný a chladný muže ze Soumraku.
No, předtím, než mě Úavit zavolal, jsem zrovna čekal na jednu osobu, nejspíš ze Soumraku. Chodívala do jedné uličky každý den, a velmi jsem ji podezříval. Dneska ale nepřišla. Chvíli jsem ještě čekal, než jsem vyrazil sem. Jindy už tou tou dobou možná i odcházela. Pozoroval jsem ji tam, co to šlo. Možná už tam nikdy nepřijde, možná ale také jo. Mám ještě otázku, tebe to taky přivolalo, nebo ty jsi přivolal mě? Ještě chvíli počkám, jestli mi něco neprozradí to, že by mi lhal. Pokud ne, a budeme někde sami, myslím že by bylo dobré, kdyby viděl mou skutečnou tvář.

Mé probuzení bylo slastné, vychutnával jsem si onu "bdělost". Po takové době v kómatu je to úleva.

Pohlédl jsem ven z okna. Můj dům byl trochu dál od ostatních, i tak jsem ale byl plně začleněn do sousedství. Můj dům nebyl tím, kolem kterého se lidé báli chodit. Poutal by moc pozornosti a tak jsem ho udržoval aspoň trochu v normálním stylu. Teda před mým dlouhým spánkem. Tráva byla nyní dlouhá, keře zarostlé, na příjezdovou cestu nahrnuto spousta špíny. Nejspíš si všichni mysleli že je tento dům opuštěný.

 

Odtrhl jsem se od okna a dal vařit kávu, mezitím jsem navštívil koupelnu abych se znovu prohlédl. Nemohl jsem se nabažit. Mírně vlnité tmavší vlasy nad ramena, kruhy pod očima, které zářily nezvyklou oranžovou barvou. Usmál jsem se.

Pořád stejný

Provedl jsem každodenní hygienu a vrátil se k snídani. Hlad jsem neměl, tak jsem se pouze opřel o stůl s hrnkem kávy zamyšleně koukajíc do zdi.

 

Hlavou se mi vířilo pár myšlenek, ale byly moje vlastní, vychutnával jsem si je, věděl jsem co znamenají a odkud pocházejí. Na ústech mi to vyvolalo mírný úsměv.

Studna nebo Vatikán?

přišlo na rozhodování.

Napil jsem se.

Vychutnat si slávu tím, že sám dobiji Vatikán, nezůstal bych neodměněn.

Další úsměv následovaný lokem kávy. Ten ale okamžitě nahradil ustaraný výraz

Musím si dávat pozor. Nesmím skončit tak jako kdysi. Musím zjistit kolik z mé schopnosti budu schopen používat pořád a nezpůsobí mi to chaos v hlavě.

Volba je tedy jistá, pojedu ke studni. Musím postupovat opatrně, pokud nechci aby útok na Vatikán byl do dalšího výbuchu astrálu to poslední, co udělám.

Odložil jsem kafe a vzal si batoh. Začnu balit.

Nějaké jídlo, pití, laptop, dvě obřadní dýky a... Oči mi padly na sadu krystalů. Byl jsem schopen umístit ho na určité místo a z rozumné vzdálenosti se na něj napojit, stačilo ho naplnit trochou energie. Byl to dar od otce.

První krok za zjištěním mých schopností... usoudil jsem a zdobená krabička s krystaly padla do batohu. Následovala jí lékárnička a tlustý deník. Přehodil jsem přes sebe plášť s kápí, která mi okamžitě zakryla obličej, zamkl jsem dveře zevnitř a chtěl jsem jít přes garáž. Když jsem do ní dorazil, lekl jsem se toho co předemnou stálo. Bylo tam auto, krásné auto.

Nepamatuju se že bych kdy měl auto

Musel jsem ho někomu ukrást - a s ním jsem si určitě vzal i majitelovi myšlenky. Oklepal jsem se.

Vlastně se to docela hodí

pomyslel jsem si. Nemám ale klíčky. Zkusil jsem dveře, byly otevřené. Sedl jsem si za volant a uvelebil se. Začal jsem přemýšlet kde by mohl být náhradní klíč, a skutečně! Vypadl na mě zpoza stínítka spolu s doklady.

Matthew Broowdick pronesl jsem nahlas když jsem si přečetl jméno z občanky a řidičáku.

Orodus... vzpomněl jsem si na jméno, kterým jsem si nechával říkat. Hodil jsem doklady na sedadlo spolujezdce stejně jako batoh a otočil jsem klíčkem. Nic. Opakoval jsem pokus. Zase nic.

Naštvaně praštím do volantu.

Nějak přece...

v tom mě něco napadlo. Zvedl jsem ruku před svůj obličej. Upřeně na ní hledím, oči mi ještě víc zazáří.

Už je to dlouho...

zhodnotím a ještě víc se napnu. Zatnu zuby a spánky...V tom mnou projede příval tepla. Uvolním se a na tváři se mi vykouzlí úsměv. Sledují svou ruku... Teplo směřuje k ní. Prostor kolem dlaně se zavlnil a mne pohladila jemná ruka mocné magie, ruku obklopila čistě modrá záře.

Čistá energie

pomyslím si spokojeně, s úsměvem na tváři.

Už je čas proberu se a ruku položím na palubní desku. Vše se rozsvítí a zabliká. Otočím klíčem a auto nastartuje. Překvapí mě krásný zvuk.

Světlo zhaslo a já pokládám obě ruce na volant. Trochu zatůruju a pak přeřadím, garážová vrata se otvírají.

 

Před sebou vidím překvapené pohledy lidí, očividně si opravdu mysleli že je dům opuštěný. Shlukují se kolem mé příjezdové cesty a pozorují mě. Znovu zatůruju a pár jich odstoupí, pořád mi ale stojí v cestě.

Uhněte!

řeknu si pro sebe naštvaně a pokrčím obočí. Pořád tam stojí. Mají smůlu, zařadím a až nečekaně rychle vystřelím z místa. Všichni jen tak tak uskočí a já si to razím pryč z města.

Teď jen kudy...

pomyslím si a zašátrám v batohu, vytáhnu laptop, který položím na podstavec vedle mě, napíchnu na něj drátek který čouhá hned nad ním.
Za zkoušku nic nedám...
řeknu si a pokrčím rameny, nevím co dělám.
Očividně jsem se trefil, laptop zabliká a mě se naskytne mapa města a okolí. Najdu studnu, potvrdím a už jenom vyrazím cestou, kterou mi má nová navigace ukazuje...

Zkáza, Ach zkáza... 22.12.2012

Sluneční paprsky mě zašimrají na obličeji a já přes sebe znechuceně přehodím roztrhanou špinavou deku... Odporné světlo... nejlépe prospat celý den...
Vánek, proudící dovnitř rozbitým oknem mi rozcuchá havraní vlasy. Lehce se zatřesu, s povzdechem, avšak odevzdaná vstávám. Unikám před světlem, halím se do pláště a hledím na svůj odraz v popraskaném zrcadle, jež mi ukazuje výrazně zkreslenou podobu mého já... Přežila jsem... Ano, tak to mělo být, díky ti, můj "Pane." Já vím, co mám dělat... Obličej mi zkřivil zlý škleb, který se pozvolna změniv v zhnusený, jen co jsem pohlédla z okna...
Hloupí, hloupí lidé... Smrtelníci, ubozí šťastní červy... Radujte se, dokud můžete, protože brzy přijde váš čas! Z hrdla unikne krátké zakrákání, vzdáleně podobné smíchu.

Zablácená, studená voda ze zemětřesením poškozených rozvodů dopadla na mou kůži a kostnaté tělo znovu ovládla třesavka. Dlouhou dobu jsem tam jen tak stála... Odbyla jsem si zbytek hygieny, poté jsem si nasadila kápi. Je čas jít, čas zabíjet bezbranné, sesadit naivní, bezcenná náboženství... Vatikán padne! "Pán" to věděl, můj vůdce, jediný, který si zaslouží mou loajalitu. Stará studna...
Ano, mé kroky se ubírali tímto směrem, je to místo setkání! Několik lidí z města mě provázelo vystrašeným pohledem, snad bych si to i užívala, nebýt té spousty práce, co čeká, ale i naplňuje... Jediné hloupé dítě se mi postavilo do cesty, roztrhané oblečení, ve tvářích zaschlé slzy a hloupě zkoumalo temné oči pod kápí... Jdi, jen jdi, skoč ze srázu, tam tě čeká maminka i milosrdenství. Zasyčím v hlavě, vím, že slyší... Klidí se mi z cesty a po chvíli zaslechnu sladký zvuk zděšeného dětského křiku, následovaného ošklivým lupnutím...

Skoro jako bych byla šťastná... Pff štěstí... Po páteři se rozlije příjemné mrazení a v dáli již vidím určený les...
Co se dělo předtím... ? Jen spousta mlhy... Eolin... bolest... Soumrak... "Pán" Eolin? Snad je to mé jméno... fůj, takové příšerně ženské, milé...[ /i] Přemýšlela jsem a z hledání minulosti se mě stále více zmocňovala migréna... Zlovolná... řečená Zlovolná... Ušklíbnu se, velmi opatrně, tiše nahlédnu ke studni. Jsem jako stín schovaná u širokého kmene stromu, čekám, co uvidím...

Došla jsem otevřenému oknu a zvolna se podívala ven. Nakonec jsem se posadila na jeho okraj a snažila se vstřebat sluneční paprsky, abych načerpala novou energii. Opřela jsem hlavu o rám a zadívala se do prázdna. Byla jsem rozhodnuta jít zničit Vatikán. V duchu se mi opět vybavila představa z mého snu. Město, hořící na každém rohu. Lidé, vybíhající ze svých domovů s křikem a panikou v očích. Se strachem, jež přirozeně náleží tomu, že jejich domovské a milované město lehá popelem. Neubránila jsem se malému úsměvu při té představě. Ovšem když už jsem přemýšlela o Pánových sděleních, nemohla jsem se vyhnout pomyšlení na tu starou studnu. Místo, jež mi bylo tak známě neznámé. Něco mě tam přitahovalo jako magnet. Tak usilovně mě něco nabádalo, abych si své rozhodnutí ještě pořádně promyslela, že mě rozbolela hlava. Ne, takhle to nepůjde. tiše jsem promluvila sama k sobě a věděla, že Vatikán bude muset počkat. Rychle jsem utřídila své myšlenky. Mým úkolem je sice zničit sídlo církve, na vzpomínky by byla spousta času kdykoli jindy, ale třeba mi tím Pán chtěl něco říct. Třeba je tohle mým osudem. Koneckonců, ta pošmurná studna mi byla zjevena ve snu jako první a je více než jasné, že také patřila k Pánovu rozkazu pro mě. Ano, jsem rozhodnuta, přestože jsem věděla, že se tam mohu setkat a nepravými lidmi...můj instinkt mě vedl tam.
Zvolna jsem seskočila z okna, abych si uvařila ranní čaj. Než odejdu setkat se s tím, co mě na tom temném místě se studnou čeká, měla bych asi ještě trochu trénovat. Konečně, ve Vatikánu si trošku zařádím, tak tedy ať je to perfektní. A stejně musím něčím zabít den...spát budu moci jít až večer, až budu dostatečně připravena položila jsem hrnek s čajem zpět na stůl a pomalým krokem jsem došla k oknu v kuchyni. S potutelným výrazem jsem ho otevřela. Rozhlédla jsem se po vhodném terči. V mém zorném poli, zhruba uprostřed stál malý domeček. Nejpíše neobývaný a pokud ano, pak mají oni lidé stejně smůlu. I na tohle budu muset být ve Vatikánu připravena. Soustředila jsem se a několik desítek vteřin jsem probodávala příznačně řečeno ohnivým pohledem stavení uprostřed holé pláně. Náhle se v něm vzedmul plamen, doprovázený černým kouřem. Povedlo se. Na tváři se mi opět rozlil potěšený úsměv. Opět jsem si dokázala, že nejsem tak neschopná, jak si připadám. Dveře domu se najednou prudce otevřely a vyrazila z nich postava muže, nesoucí jakési tělo. Vypadalo to, že pro toho člověka velice truchlí. Jen ať si to užije, já si to taky vytrpěla narazila jsem na vzpomínku z předchozího dne a nenávistným pohledem jsem sledovala ty dva. Měla jsem mírný pocit viny, ale okamžitě jsem ho zaplašila. Jen si zvykej, holka promluvila jsem opět k sobě samé Nejsou to poslední, kteří kvůli tobě skončili špatně odvrátila jsem se od okna a se vzpřímenou hlavou jsem odkráčela do jiného pokoje.

Kráčím po rozlámané silnici směrem ke dvoum tulákům, alespoň se poptat co se stalo. Jediné štěstí, že z nich necítím tu divnou auru jako u mrtvých. „Promiňte,“ zavolám nervózně na jednoho z nich. Vousatý muž v ošuntělém oblečení se na mě otáčí a já se dívám na jeho zářivý úsměv. „Raduj se, vesel se, brachu!“ křičí, běží ke mně a objímá mě. „Protože jsme přežili! Přežili!!“ Poslední slova křičí a já spíš cítím, než vidím, že mi do ruky něco podstrčil. Když odběhne dál, zjíšťuji, že jde o flašku. Přičichnu si. Vodka. Po momentku uvažování přiložím hrdlo k ústům a vypiju ten zbytek, který v ní zůstal. Když polykám, cítím náhlý příval čehosi z krku. Zaburácím jako na lesy a s flaškou hážu o zem. Tulák se vesele směje. „Protože jsme přežili apokalypsu!“ opakuje stále dokola. Já ale zapomněl na jednu velmi podstatnou věc – že tam jsem naboso. Stačí jen krok a chodidla mám plná střepů. „Aaargh!“ křičím a sedám si na zem. Tulák ke mně běží. „Jsi v pořádku, kamaráde?“ „Mám v noze pár střepů.“ dodávám a pokouším se některé vytáhnout. Muž zavrtí hlavou. „Vy mladí máte stále nějak naspěch a divíte se, že se vám něco děje. Pojď, pomůžu ti vstát a dojdeme k mé ženě. Mám matnej pocit, že je doktorka.“ Pomáhá mi na jednu, méně pořezanou nohu a oklikou dopajdáváme k jednomu ze stanů v troskách města. „Co se vlastně stalo?“ zajímá mě. Tulák mě pokládá na krabici a já si všímám okolí.

Sedím na jedné z mnoha dřevěných krabic v osadě stanů a hořících barelů. Odkudsi se line příjemná vůně pečeného masa. Děti si hrají s míčem a šermují s klacky, zatímco odkudsi se line i dětský pláč. I přes kruté podmínky, které navazují atmosféru gangsterského slumu je vidět, že se obyvatelé dočasné kolonie mají rádi navzájem. Už jen proto, že možná nikoho jiného nemají. „Co se stalo? Kluku, copak jsi dočista ztratil rozum? Nepamatuješ si včerejšek?“ Otočil jsem se a podíval se do starcových upřímných modrých očí. „Ne, nepamatuji. Ani nevím kdo jsem a kde jsem. Netuším vůbec nic.“ dodávám sklesle. „Nic? Hmm..“ Stařec si odfrkl, odněkud vytáhl cigaretu a připaluje si. „Takže vůbec nic.. Amelie?“ volá na ženu, stojíc opodál. „Mohla bys sem přijít?“ „Co se děje?“ ptá se tázaná a pomalu kráčí k nám. „Tenhle mladý šohaj si do nohy zasekl pár střepů z flašky od vodky. Podíváš se mu na to?“ Amelie je spoře oděná žena, věkově asi kolem čtyřicítky. Má na sobě pánské kalhoty, tričko a sportovní mikinu. Pravděpodobně vše nalezené z hromad prádla, válejícího se kolem. Bere si do ruky mé chodidlo a bedlivě si ho prohlíží. „Jo, to bych mohla. Ale nebude to nic příjemnýho a takovej den na to nebude smět došlápnout. S naší zásobou léků doufej, že nemáš infekci.“ Poslední věta byla věnovaná mě, dívala se na mě, když to říkala. „Jak se vlastně jmenuješ?“ ptá se. „Neví,“ odpovídá její muž. „Amnesie.“ „Ty nevíš jak se jmenuješ, ani kdo jsi?“ ptá se mě ohromeně Amelie. Zamyšleně vrtím hlavou. „Ne..“ „Nějak ti ale říkat musíme, ne? Co třeba.. Herbert? Tak se jmenoval můj otec.“ „Nebo Arnošt, tak se jmenovala moje nebožka babička.“ směje se tulák. Žena ho obdarovala ledovým pohledem a mezitím mi vytahovala střepy z chodidel. „Jseš jako prázdnej list papíru. Blank? Jako blank piece of paper?“ „Blank je na prd.“ odpovídá za mě její manžel. „Rozřezal si nohu o střep. Můžeme mu říkat Shard, jako anglicky střep.“ Odevzdaně se podívám na manžele. Ani jedno jméno se mi nezamlouvá, ale nechci jim to říct do očí. „A co Nula?“ ozývá se hlásek vedle mě. Otáčím se a vidím mladou dívku, která sedí na krabici za mnou a v ruce drží medvídka, kterému chybí jedno oko. „Začíná od nuly. Budeme mu říkat Zero, jako Nula.“ „Zero..“ promlouvám. „Jo, s tím bych mohl žít.. Zero..“ Amelie mě obdařila úsměvem a stařec zase nataženou pravačkou. „Zero, moc mě těší, jsem Maxim James, k vašim službám. Pro kamarády jenom Max.“ „Díky Ma-aaú!“ potřásl jsem Maxovi rukou zrovna ve chvíli, kdy Amelie vytáhla poslední střep. Bolí to jako čert. „A je to.“ usmívá se. „Obvážu ti to a budeš jako z výrobny.“ zasmála se. „Jenom prosímtě pár dní omez chůzi. Můžeš zůstat u nás, jestli nemáš kam bys šel.“ Usmívám se a její nabídku přijímám. Amelie se zvedá a jde pro bandáže, já se koukám na své rány. Upřeně se podívám na rozřezanou kůži a přeji si, aby se zahojila. Najednou vidím dým. Slabý, jakoby cigaretový. Vydávají ho mé rány a najednou se samy zavírají. Než se Amelie vrátila, měl jsem chodidla v naprostém pořádku. „Co to-“ zeptala se zaraženě. „A-asi se rychle lečím.“ vykoktám ze sebe v úžasu. Holčička s medvídkem se na mě jen usměje, jako kdyby věděla o co jde. Jenže já to nevím.. A to mě děsí..

"Také ěm to přivolalo... což znamená, že možná nejsme sami" usměju se na něj mile a nekomentuju jeho myšlenku o odkrytí podoby. Nechci na něj tlačit, až se mi bude chtít ukázat, udělá to.
Rozhlédnu se po obloze. To zatažené počasí mi dělá docela starosti, nemám rád déšť, ale budiž.
A pak mou pozornost upoutájí čísi myšlenky v dáli. Pohlédnu tím směrem a spatřím postavu, jež na nás hledí. Zvednu ruku a zamávám jí. Že by další členka?
"Skutečně, Joku, nejsme úplně sami..."

Zajímalo by mě, co nás mohlo přivolat. Jestli někdo další, či nějaký předmět. Obojí je možné. Poté však mužovu pozornost upoutá postava blížící se k nám. Nemohu ji rozeznat, je sotva viditelná. Asi jí zahlédl pomocí myšlenek. A vlastně je divný, že nekomentoval ty moje. Sakra, on to zase všechno čte. tak něco zkusíme. Prozradíš mi svoje jméno, když už znám tvé schopnosti a když už jsi si sám zjistil to mé? pokud mi odpovíš, mohli bychom to někdy proti soumraku použít jako komunikaci. Stačí odpovědět normálně ve slovech. Pochybuji že bych tě slyšel tady v hlavě. Zeptám se v mých myšlenkách. Třeba mi odpoví pomyslím si spokojeně. Postava se k nám přiblížila, a já stále nevím kdo to je, jestli to je muž nebo žena? Dítě či dospělý?

Stoupla sis trochu dál od hřiště a rozhlédla ses, zda někoho neuvidíš. Jako vždy jsi byla opatrná. A pak tvé oči zaregistrovaly dvě postavy stojící přímo uprostřed a povídající si.
Jsou z Úsvitu? Nechtějí ti ublížit? myšlenky se ti v hlavě jen hrnou a tak raději zůstáváš na místě a pozoruješ je. Nevíš, co dělat, bojíš se.
Když v tom se na tebe, ten který nemá na hlavě kápi, podívá. Při tom pohledu se lekneš a ucukneš pohledem, přesto se na něj pořád díváš. Nějakým zvláštním způsobem v tobě vzbuzuje důvěru. Z dáli vidíš, jak ten muž zvedá ruku a mává na tebe.
Znamená to, že jsou spojenci? lekneš se. Táhne tě to tam to ano... ale riskneš to? Chceš se s nimi sejít?

(v případě, že se rozhodneš tam jít, piš už jenom soukromý příspěvky těmhle dvoum: Eric Draven a Joke Keyron :))

První sluneční paprsky, padající do tvého pokoje tě probudily. Ospale sis zakryl tvář s touhou spát ještě dál... ale věděl jsi, že to nejde. Datum na budíku hlásilo 22.12.2012, den po největší katastrofě, jakou kdy lidstvo zažilo. Byl jsi rád, že jsi jí přežil.
Neochotně jsi se zvedl z postele a stoupl si k oknu. Venku jsi spatřil desítky lidí, vycházejících ven- někteří jásali, jiní se zmateně rozhlíželi kolem sebe, někteří již zahajovali rozhovory se sousedy. Na tváři se ti objevil úsměv. Někdy si tak přeješ žít normální život, nevědíc o TOM všem...
Pomalu se doplahočíš do koupelny a provedeš svou bežnou ranní hygienu. Poté se zamyšleně zahledíš na tetování, vyryté na tvé pravé paži. Zamračíš se. Nepamatuješ si, kde se vzalo, ani nepoznáváš zvláštní symboly, které tam jsou... a přesto ani netoužíš po tom si ho nechat odstranit. Nějakým zvláštním způsobem víš, že ho někdy budeš potřebovat... že v tvém životě ještě zahraje nějakou roli.
A jako an zavolanou tě začne svrbět. Před tvýma očima spatříš obraz jakéhosi opuštěného hřiště a pak už znovu jen svůj odraz ve zrcadle. Chvíli ti trvá, než si vzpomeneš, že to místo, to hřiště znáš. Nevíš odkud, nevíš jak, ale pamatuješ si k němu cestu.
Co se to stalo? A pak tě to napadne. Co když mě volá Úsvit? Že bychom se mobilizovali? Ale zase... může to být i Soumrak. S hlavou plnou myšlenek si uvaříš kávu a sedneš si ke stolu. Přemýšlíš, zda tam jít.
Riskneš to a nasadíš svůj život? Vždycky je možné, že na tebe Soumrak zaútočí ze zálohy... ovšem svým schopnostem věříš. Teď to všechno záleží jen na to tobě. Rozhodni se... půjdeš, nebo zůstaneš a budeš vyčkávat an další znamení?

„Stala se spousta věcí, Zero. Přílivové vlny. Zemětřesení. Padaly meteority. Zvyšoval a snižoval se tlak.. Tisíce lidí zemřelo. A ty, které vidíš kolem sebe, jsou přeživší. Nikdo neví jak to vypadá jinde. Jsme rádi, že jsme přežili toto.“ To celé mi Maxim James vypráví, zatímco mu pomáhám stavět další přístřešky. Osada se skládá asi ze sta lidí, pokud jsem jen tak letmo počítal správně. Ale kdo ví, jestli někde není zbytek. Půjčili mi oblečení, mám na sobě džíny, zelené tričko, hnědou bundu a -díkybohu- kožené boty. „A co zásoby?“ ptám se. „No, našlo se pár opuštěných obchodů, který jsme vybrakovali. Znáš to, majitel nikde, tak nikdo nechce peníze. Ale spousta věcí se kazí. Jak jídlo, tak léky. Nemáme elektřinu ani nic, čím bychom mohli nějak udržovat ideální podmínky.“ vysvětluje Max. „A co tvůj příběh?“ Otáčím se a koukám na něj. „Probudil jsem se v parku tak, jak jsem teď. Vyšel z něj a potkal vás. To je vše.“ otáčím se a zarputile přitloukám další hřebík do nestabilní kostry stanu. „A co máš v tý taštičce?“ ptá se a ukazuje na můj pas. Shlédnu dolů a všímám si malé, cestovní taštičky, připnuté k mému pasu. „T-toho jsem si nevšiml.“ Nechávám kostru stanu kostrou stanu a sedám si na krabici, odpínaje si pouzdro z pásku. Max se zvědavě naklání. Otvírám pouzdro a prohledávám ho. Většina jsou zvláštní ampulky s chráněnou jehlou pro vpich a zářivě modrým obsahem. Obvazy. Náplasti. Tyčinka Snickers. Cigarety a zapalovač. „Co to krucinál je?“ ukazuje Maxim na ampulky. „Nemám ponětí..“ odpovídám fascinovaně, zatímco jednu z nich zvedám a zkoumám obsah. Vypadá to, jako kdyby ta tekutina zářila. Ale nikde jsem neviděl žádný zdroj světla. „Možná Ame-“ „Ne.“ přerušuji Maxe. „Neříkej to prosím nikomu. Kdo ví co v tom je, nerad bych, aby vyplynulo na povrch něco, čeho bych litoval.“ Max chápavě přikývne a vrátí se k plachtě, kterou očišťoval. Pomalu schovávám ampulky, vyndávám Snickers, rozbalím a zakousnu se. Až teď mi dochází, jak ukrutný hlad mám. Tyčinka chutná dokonale. Dožvýkám poslední kousek a obal zahazuji do hořícího sudu.

Dnes jsem postavil asi sedm zateplených přístřešků. To je sedm rodin, které se nemusí bát, že v noci umrznou. Když rodinu rozkouskujete do matky, otce a jednoho dítěte, máte jednaadvacet životů, které přežijí dnešní noc díky mé práci. Vůbec to není špatnej pocit. Dál k podvečeru, kdy se už zvedal studenější vítr, se celá osada scházela v protiatomovém bunkru. Byl obrovský, ale nikdo v něm nesměl bydlet, protože sloužil jako sklad. K večeru se věci vždy přesunuly do rohu, daly pod řetěz a z krytu se stala společenská místnost, o rozloze asi 100 metrů čtverečních, pět metrů pod zemí. Dovnitř se natahaly krabice, kazeťák a alkohol, který se našel po městě. Ať už jsem se nacházel kde chtěl, město leželo v troskách. Stanoval jsem v osadě s hromadou přeživších. Po té *apokalypse*, která nás potkala. Nenaštvalo by vás to? Přežít konec světa a nic si z toho nepamatovat?

Sedím na jedné bedně a pozoruji nebe. Tma, nesmírná tma. Může být tak půlnoc, ale taky osm večer, co já vím. Podle kalendáře je prosinec a slunce zapadá už kolem páté odpoledne. Dvaadvacátého prosince roku 2012. Vytahuji krabičku od cigaret a jednu si zapaluji. Potáhnu si a vyfouknu kouř. Od parku sem táhne studený vítr. Klepu se zimou a přetáhnu si přes ramena ještě bundu. Ale klepání neustává, naopak. Potáhnu si cigarety víc v naději, že to ustane, ale nepomáhá to. Klepu se jako osika. A teď.. Co se to děje!? Ruka se mi začíná odpařovat! Stejným dýmem, jako ty šrámy na chodidle, ale já nejsem zraněný! Motá se mi hlava a začínám uvnitř sebe cítit šílený chlad. Zvuky kolem se utišují a já slyším jen tichý šepot. Tisíce a tisíce hlasů šeptají cosi, čemu nerozumím ani za mák. Kolem sebe začínám vidět neurčité obrysy z bílých stínů. Ze zoufalosti hrábnu do pouzdra u pasu a vytáhnu jednu ampulku. Netuším co mi to udělí, jen aby to přestalo! Vytáhl jsem jí příliš prudce a tak se chvilku kymácela ve vzduchu a pomaličku začala padat. Musím mít otupělé vnímání. Zvedám levou ruku a snažím se to chytit, ale jsem tak strašně pomalý.. Nakonec ampulku chytím, odjistím jehlu, vyhrnu tričko a píchám si látku do těla.. Držím si u břicha malou stříkačku a pouštím do sebe tu modrou tekutinu v naději, že mi to pomůže. Buďto, nebo za chvíli zemřu. Nemá to přeci význam, žít ve světě, ze kterého nic neznám. Najednou, jako zázrakem, vše zmizelo. Sedím na krabici, na čele studený pot, ve tváři vyděšený výraz, v levé ruce injekční stříkačku v menším vydání, pravou rukou si držím tričko. Zábava a písně, linoucí se sem z Krytu jsou najednou zřetelné. Hlasy mizí, stejně jako ty obrysy.. Svalstvo se uvolňuje. Padám na zem a plazím se do svého malého přístřešku. Zahrabávám se do hromady hadrů a téměr okamžitě usínám neklidným, velmi neklidným spánkem s jedinou myšlenkou ve své hlavě – Co se to do háje právě stalo?

V domě ses moc dlouho nezdržovala. Pomalu, ale jistě ses vydala na cestu.
Jak ses tak proplétala uličkami města, všimla sis, jak na tebe ostatní lidé hledí. Některé pohledy byly zvědavé, jiné udivené, další bojácné. Znervózňovalo tě to... ale po té ses jen usmála. To už hold patří k tvé zlé povaze, lidé se nezmění, musíš si zvyknout. Přesto jsi raději trochu přidala do kroku, abys z města vypadla co nejdřív.
Brzy ses dostala na hlavní cestu lesa... pokud se tomu ještě dalo říkat cesta, jelikož nebyla nijak udržovaná a ztrácela se v dlouhých stéblech trávy, jež vyčuhovaly. Nějak ti však v lese bylo dobře... to tiché místo, myšlenky jen pro tebe, nikdo tě nevyrušoval. A navíc, čím dále jsi pokračovala, tím hhustší a neudržovanější bylo křoví kolem tebe... a tím lepší pocity se v tobě míchaly. Byla jsi v extázi.
V hlavě ti vytanulo, že již brzy budeš na daném méstě. Zmírnila jsi krok a sešla z cesty. Rozhodně jsi nechtěla, aby tě někdo viděl, dokud se neujistíš, že jsi v bezpečí a nic ti nehrozí.
Z dáli jsi spatřila studnu. Zde jsi zastavila a sledovala to místo, zda se někdo neobjeví...

(teď už asi jen čekat, dokud vám nenapíše Mathew :))

Auto jede skvěle, nemůžeš si ho vynachválit. Podle navigace dorazíš až na kraj lesa, kde by měla studna být. Dál bohužel musíš jít po svých, jelikož je cesta naprosto zarostlá a navíc úzká. Neochotně vylézáš z auta a vydáváš se na cestu.
Všude vládne klid a čím hlouběji zalézáš do lesa, tím mrtvolnější ticho nastává. Zlehčíš krok a snažíš se jít co nejtišeji, zatím nemáš v plánu, aby tě někdo slyšel. Tušíš, že někde poblíž už musí být studna, když v tom ucítíš dvě neznámé mysli, tak odlišné od myšlení prostých lidí. Se zájmem se na ně zaměříš a přeštěš si, co si právě myslí.
Usměješ se. Takže se tu skutečně shromažďuje Soumrak, pomyslíš si a bez váhání jdeš až ke studně. Nikdo tam neni, tos ani nečekal. Obě dvě (jelikož to jsou dvě dívky) se schovávají nenápadně za stromy poblíž. Jak naivní, myslet si, že jsou skryté... Před tebou se přeci nikdo neskyje.

Pozn.: Posílam ti něco o těch dvou, abys věděl, jelikož čteš jejich myšlenky, musíš být taky trochu nad věcí. Jinak dál už šeptej jenom jim ;)
První dívka je Eolin řečená *Zlovolná*- Má schopnost poznat, zda někdo lže a při delším dívání se jí do očí tě může donutit něco udělat, zkrátka ti na chvíli ovládně mysl (myslím, že pro tebe tohle nehrozí ;)). Dál ovládá schopnost vyvolávání temných Astrálních bytostí. Je samolibá, chová se povýšeně a nestrpí, aby jí někdo (kdomě "Pána) poručoval. Je arogantní a nesnáší denní světlo.
Druhá dívka je Marlaine: Ovládá schopnost pyrokineze. Zvládně zhasnout a zapálit svíčku, popřípadě nějaký menší předmět. Pokud se jedna o větší předměty, musí se nějakou dobu soustředit, což se bohužel nevyplatí v boji. Avšak také dokáže v nepříteli probudit zuřivost, takže se nepřítel míň soustředí a útočí bez rozmyslu,c ož může být výhodou. A ještě ovládá jednu schopnost- když usne a myslí na nějaké určité místo, probudí se právě na něm. Zem je popraskaná a ošlehlá jakoby od ohně, avšak ona bez zranění. Může sebou přemístit i jiné osoby. Je zakřiklá a velmi nerozhodná. Bojí se myší a výšek a miluje mladé a krásné dívky.

Dorazím ke studni. Na tváři se mi znovu vykouzlí úsměv. Narovnám si na zádech ruksak.
No tak, to mě necháte čekat?
rozhlédnu se. Můj úsměv se ještě více prohloubí
Co by tomu řekl pán
při těch slovech se mi v mých oranžově mírně zařících očích ještě víc zablýskne. Teď už snad pochopí že jsem jeden z nich.

Najednou se oklepu a na chvíli těžce vydechuji.
Musím si dávat pozor
vyčistím si hlavu, uklidním se, vyrovnám se, utřídím si vše.
Ták
zašeptám a znovu vzhlédnu od země, čekajíc na své společníky.

Rozhlédnu se po jásajícím davu. Obleču se. Snim k snídani jabko. Přečtu si kousek knihy. Prohlédnu sai tetování. A vycházkovým tempem půjdu na hřiště. Po cestě si snažím vybavit alespon kousek minulosti. U hřiště si připravím rukavice. Omrknu jak to tam vypadá. Podíváám se do všech koutů a potenciálních skrýší. Pak teprve s maximální opatrností vstoupí na hřiště.

Chvíli ještě jako přimrazená stojím a sleduji ty dvě postavy.
Nu což... Buď chcípnu, nebo se něco dozvím... řeknu si v duchu, pokrčím rameny a udělám pár nerozhodných kroků, než přejdu na plnohodnotnou, jistou chůzi. Dělám dlouhé kroky a dívám se soustředěně na ty dvě postavy. To se mi vymstí. Nevšimnu si houpačky - nebo něco, co ji vzdáleně připomíná - a zakopnu o ní. Už v duchu vidím, jak padám na hubu a ti dva muži se začnou chytat za břicha bolavá od smíchu. Na poslední chvíli, díky mým, od přírody naděleným rychlým reflexům, vyvážím tělo tak, abych nespadla. Nohy ale tak divně propletu, že to z dáli musí vypadat, jako divný tanec. Zastavím se, narovnám a hluboce si povzdychnu. Krásně jsem se jim představilo. V hlavě mi nějak vytane vzpomínka na 'Příběh žraloka'. Přichází, delfín z naší myčky... zazpívám si v hlavě a hned je mi lépe.
Postupně se k ním blížím a nakonec zůstanu stát dva metry od nich.
"Um... uh... zdravím..." zamumlám si nějakým roztomilým hláskem - třeba abych je oslnila - pod vousy, které nemám a svraštím obočí. Sjedu pohledem po obou mužích a trpělivě čekám, co zajímavého mi poví.

Zaujatě sleduji ladnou blondýnku, jak se k nám blíží. Jokeových myšlenek si zatím nevšímám, představím se, až přijde dáma. Myšlenky, které jí poletují kolem hlavy jsou opravdu... zvláštní. Nikdy jsem podobného člověka něviděl. Její myšlení je tak odlišné! Jakoby si spoustu zažila a přesto to nebrala na vědomí. Jakoby se kadžý den střetávala s nezájmem lidí a přesto jim byla ochotná kdykoliv pomoci. Jakoby...
Když k nám přišla a nervózně pozdravila, musel jsem se pousmát. Tak silná... a přesto zranitelná.
"Zdravím tě. Jmenuji se Eric," nenápadně pohlédnu na Joka- zde je jeho odpověď. "Nemusíš se bát, oba dva jsme z Úsvitu, což ty, jak vidím, též. Prozradíš nám, jaké je tvé jméno?" pozdvihnu jedno obočí.
Její myšlenky jsou tak neobviklé, že se v nich ztrácím. Zatím první osoba, co jsem potkal... u které se mi tak těžko vyznávalo v jejích myšlenkách a pocitech...

"Ellie Rosalinde Courday, jméno mé.." ušklíbnu se a když vidím, jak na ně dlouhé jméno působí, jen se uchechtnu a dodám: "Jen Ellie."
Joke je... tichý. Sama sobě se v hlavě zasměju. Skvělá dedukce, Holmesi... pogratuluji si a přejedu pohledem na Erica.
A Eric je mi velmi sympatický, vypadá mile. Ale ten jeho pohled, kterým na mě kouká je zvláštní. Možná je to tím, že zrovna těhle pohledů se bojím. Po zádech mi přeběhne studený mráz..
"Prosím můžeš... já vím, že je to blbá prosba... ale přestaň se na mě tak dívat... vlastně se pokud možno na mě vůbec nedívej.." řeknu to jak nejpřítulněji dokáži a roztáhnu rty to trochu pokrouceného úsměvu. Prsty si nenápadně přejedu po znamení na ruce.

Pořádně si členy Úsvitu prohlížím. Eric, Joke... Pomyslím si, co asi chtějí.

Ellie, pomyslím si. Zvláštní jméno. Ale co jsem očekával, něco průměrného u takové osoby?
"Nezlob se za mé pohledy, jen se snažím... si tě přečíst," zasměju se tomu, jak divně to vyznělo. "Zkrátka a jistě, ovládám schopnost číst myšlenky a ty tvé... jsou věru zvláštní."
Něco mě zaujme v dáli a tak odvracím pohled od těch dvou. Zachytávám čísi myšlenky. Čelo se mi lehce zamračí. Není nejjednoduší číst na dálku.
Další? napadne mě v první chvíli a jsem překvapen. Přežilo nás docela dost.
"Tak, budeme mít další společnost..." pronesu nahlas a znovu svou pzoornost zaměřím na drobnou dívku Ellie. Tentokrát se však snažím na mí moc nedívat, jelikož jí to znervózňuje. Namísto toho přivřu oči a snažím se zorientovat v jejích myšlenkách. Překvapeně vydechnu.
Práce s elektřinou? Je to možný? Páni... zaujme mě její schopnost.

Kolem hřiště vládne naprostý klid, avšak uprostřed spatříš tři osoby: dva chlapci a jedna dívka. Působí na tebe docela příjemným dojmem.
Zapřemýšlíš, zda jsou též od Úsvitu, nebo se jen snaží vypadat mile a v nečekanou chvíli na tebe zaútočí. Co teď? Něco ti říká, že bys tam za nimi měl jít, ale rozhodnutí je pouze na tobě...

V případě, že se rozhodneš za nimi jít, šeptej už pouze těmto třěm osobám: Joke Keyron, Ellie Rosalinde Courday a Eric Draven :)

Myslela jsem si, že svrbění znamení jsem si jen vyfantazírovala, když mi ale před očima vytane obraz, zašklebím se. Je to tak nečekané, že mě to na chvíli zcela ochromí a soustředím se pouze na ten obraz. Když celá vize skončí, s obočím pozvednutým se podívám na Erica.
"Dobře, čtenáři... přečetl sis mou hlavu? Zajímavý, co? Aspoň mi někdo bude věřit, co vidím..." Znovu se zašklebím a pohledem z Erica přejedu na znamení na mé ruce. Další přijdou...No na to jsem fakt potřebovala zaclonit mysl, jako kdybych to sama neslyšela a neviděla svýma vlastníma očima... Mám chuť si hlavu omlátit o stěnu.. Stejně mi k ničemu není. Pod blonďatými vlasy se mozek neskrývá a ty vize... Koukat na ně v kině, žádám o vrácení vstupného.
Začnu ignorovat Ericův pohled, který po mě stejně pořád těká a začnu se soustředit na příchozí.

První vize přišla zcela nečekaně, ale druhou už jsi jakž takž očekávala. Zklidnila sis tělo, zhluboka ses nadechla... a pak to přišlo.
Spatřila jsi obraz mladíka, probouzejícího se u jakési jámy. Jámy plné lidských těl. Další záblesk patřil též tomu chlapci, tentokrát však byl v nějaké vesničce v hloučku ušmudlaných lidí. Třetí záblesk byl nejsilnější a vyvolal v tobě nejvíce emocí. A přitom na obrazu, který jsi spatřila nebylo nic moc divného. Ten chlapec seděl na dřevěné bedně a tvářil se vyděšeně. Pak vize skončila.
Zhluboka jsi se rozdýchala a snažila se udržet rovnováhu. Tohle byla silná vize... rozhodně silnější než obvikle. Netušila jsi, co si o tom máš myslet. A tak- jako obvikle- jsi se oddala svému svědomí a tušení.
Co když máš chlapci pomoci? Třeba se probudil neznámo kde, nepamatujíc si nic a nutně hledá někoho jako je on. Možná je dokonce z Úsvitu, proč jinak by jsi o něm měla vizi?
Ať už však tvé myšlenky byly jakékoliv, jedno jsi věděla jistě. Jen těžko se zbavíš těch vyděšených očí, které upíral chlapec do neznáma... toho strachu, který jsi při tom cítila...

Chvíli si zvědavě prohlížím místo z dálky. Nechápu, proč mě sem Pán poslal, nevypadá to, že by tu bylo něco zvláštního. zašeptám, ale v hned v zápětí v myšlenkách svá slova beru zpět. Vím přeci celou dobu, že mě sem něco hluboce táhne. Vykročím zpoza stromu, abych došla ke studni. Kráčím po malé pěšince, v jejíž půli se náhle zarazím. Na mýtině stojí jakási postava v černém plášti. Pár okamžiků váhám, co udělat. Nevěděla jsem, že se zde mám s někým setkat, třeba je to past. Pak si ale dotyčného lépe prohlédnu. Má tentýž plášť jako já. Musí být jedním z nás. Třeba mi Pán posílá někoho na pomoc. Na okamžik se zaraduji, ale v zápětí mě pohltí hořkost Pánovy nedůvěry ve mně. Zvládla bych to přeci i sama... Nemám ve zvyku se přeceňovat, ale tohle mě trošku naštve. Třeba je to opravdu nezbytné pomyslím si nepřesvědčeně a s ostražitým pohledem vykročím vpřed. Onen neznámý ke mně stojí otočen zády, ale z nějakého důvodu mám pocit, že už mou přítomnost zaregistroval. Zastavím se u studny a nasadím lehký úsměv. Jsem nervózní, ale snažím se to na sobě nedávat znát. Nemám ve zvyku oslovovat lidi jako první, a tak zůstanu stát a čekám, až se otočí.

Setkání

Pozoruji ty dva z uctivé vzdálenosti a přece slyším každé slovo zahalence... Trpce zkřivím obličej... Koho mi to pekelný vítr přivál do cesty... Pane, nejsem hodna pochybovat o tvých rozhodnutích... Poslouchám šumění listů, lehce skloním hlavu, takže mi kápě ještě více zakryje obličej a poté se lehkými, málem neslyšitelnými kroky vydám k přítomným... Jakési dívce a muži, jež na mě působí zvláštním dojmem... Jaká to spodina přežila katastrofu? Ptám se v myšlenkách spíš ze zvyku, než, že bych opravdu jakkoli váhala o pánových plánech. Stále si hlídám záda... Proč tak otevřené prostranství?
„Můžeš křičet ještě víc..." Zasyčím... ano opravdu, můj hlas zní poněkud nakřáple, syčivě, přesto, že pouze šeptám je mě dobře slyšet.
Přelétnu ty dva kritickým pohledem, v temných očích se zableskne, nebo se vám to jen zdálo? Pomalu obejdu své spojence, až stanu na původním místě.

//Dlouhé havraní vlasy většinou schovávám pod kápí, stejně jako zbytek těla. Jsem vysoká, což mi dodává na autoritě. Pod tenkým, elegantním obočím sedí dvě velké, temné oči, rámované velmi dlouhými, avšak nevýrazně bledými řasami, podobající se chmýří. Nos je tak trochu pršáček, rty vybledlé, jako bych si je ustavičně kousala, nebo je silou tiskla k sobě... možná to tak jen vypadá, díky stínu kápě... Klícní kosti jsou velmi vystouplé a pokožka bledá, ač ji lze zahlédnout jen pomálu. Na rukou mám zakřivené malíčky. Všechny prsty zdobí dlouhé špičaté nehty, které by rozhodně mohli ublížit... na jednom z nich mám podivný prsten. Nikdy nekřičím, spíš využívám jen šepot, podobající se syčení...//

U studny

Zdravím tě
Promluvím do ticha a s těmito slovy se otočím na slečnu, která konečně opustila svůj úkryt, na okamžik se mi pod kápí vyrýsuje letmý úsměv, to už ale své doupě opustila i druhá.

Prohlédnu si jí od hlavy až k patě, obvzlášť se ale zaměřím na hlavu.
A tebe též...
pozdravím a odmlčím se
Koukám že děláš soumraku čest...
mluvím potichu ale jde mě slyšet, nepodám ruku, jen se k oběma mírně ukloním.

Dál už mlčím, nehodlám se chopit pozice vůdce naší "skupiny", to si na triko nevezmu, navíc, někomu by se to nemuselo líbit...včetně mě... Čekám na reakci dvou dam a pouze si upravím batoh hození přes plášť...
Začíná to být zajímavý...
Pomyslím si a znovu se, ďábelsky, usměju...Skoro jako bych viděl nebo slyšel něco co ostatní ne.

Studna

Cizincův pohled není příjemný a nebýt pánova plánu neváhala bych jej podříznout... nebo... se zlým úšklebkem vzpomenu na chlapce, jenž se mi postavil do cesty...
Neznatelně kývnu, lehkým pohybem ruky si stáhnu kápi víc do obličeje. Plná pohrdání, vzpřímená, přijmu jeho kompliment tichým zasyčením.
„A ty, zdá se víš víc, než je zdrávo..." Pousměji se.Z čeho soudíš? Už jsem slyšela o spoustě úžasných schopností... ale?

Obezřetně se rozhlédnu kolem sebe, načež pohledem přelétnu jak okolí, tak své spojence.
„Bylo by dobré se stáhnout..." Zašeptám tentokrát skoro neslyšitelně. Přejdu do stínů vysokých stromů, ale ani na chvíli si nenechám odkrytá záda, z čehož jde jasně znát má nedůvěřivost. Počkám, zda mě ti dva budou následovat, poté spustím s poněkud temným nádechem...
„Vatikán v plamenech... to, co každý z vás jistě viděl v snách... zkáza, chaos, smrt... Jsme ti, jež "Pán" vyvolil pro roli antikrista! Je to čest, přijměte tento úkol nebo buďte zatraceni, jako nehodní služebníci... odpad... " Odmlčím se. Můžete si všimnout, jak z šeptání výrazně vyčnívají sykavky... slovo smrt, zní v mém podání opravdu zlověstně.

U Studny

Koutky mých úst se protáhnou do úsměvu.
Nevím nic, nevím víc než ty...
odmlčím se a napodobím úpravu kápě
Jen mám dobré oči a uši...
mrknu svým zvláštním, oranžově zářícím okem, stříhnutí ušima by bylo zbytečné, díky kápi.

Vyslechnu si vysilující proslov o Vatikánu,
Pěkně řečeno...Možná je nás ale víc. Co když sen snilo více z nás akorát se nerozhodli jít ke kašně?
Odpovím dychtivě čekajíc odpověď, její slova, obzvlášť tón jakým mluví, mě...naplňují...
Vyžívá se v tom, uspokojuje jí to, ona tím žije...
uklidním své myšlenky a poté se znovu široce usměju.
Žije smrtí...
dodám pro sebe a se zájmem sleduju její chování. Nepřitahuje mě jako žena, přitahuje mě její oddanost pánovi, přitahuje mě její podobnost soumraku, přitahuje mě její...moc...

Zhluboka se nadechnu a následuju jí, s úplně chladnou hlavou, samozřejmě.
Před lesem mám auto...
dodám.
Nevěří mi, nevleze se mnou do auta, ale lepší než se trmácet...

Ve stínu stromů

Tak ty máš dobré oči, jo? Možná by sis měl dávat velký pozor, aby ti je někdo nevypíchl... a nesnědl... hm... oči! Zastavím proud myšlenek přesně uprostřed sadistického výjevu. Dál už neztrácím soustředění. Další pochvala mě maličko popudí... zkřivím rty do zlého úšklebku, co tím chceš dokázat?
„Potřebujeme snad ty, jež se opovážili neuposlechnout "Pánova" příkazu?!" Zasyčím ostře, očividně rozhořčená prudce zakroutím hlavou a dodám:
,,Pokud za to ještě stojí... "On" nás svede dohromady..." Řeknu s jistotou, poté ustoupím pár kroků a znovu oba prozkoumám nedůvěřivým pohledem... Děvče zatím neřeklo ani slovo... že by jí někdo uřízl jazyk? Alespoň by bylo ticho... Pomyslím si se značným uspokojením. Náhle zaznamenám zahalencův úsměv, tak široký, že šel neomylně rozeznat i pod kápí... Co ti přijde tak vtipné...

Když se zmíní o svém autě, pozdvihu obočí s ironickým, naoko sladkým úsměvem.
„Skvělý nápad, jak budem nenápadní... v autě po největší katastrofě světa!" Úsměv zmizí a nahradí jej čirá zlost.
„Nejen, že je to hloupý nápad... ještě si to nechal stát před lesem... jednoduše jsi na nás upoutal pozornost..." Přistoupím k němu blíž, po chvíli jen neochotně přeruším oční kontakt... Není ten správný čas... navíc je to spojenec... Stáhnu ruce k tělu, lehce zaryji špičaté nehty do dlaně...
„Navrhuji počkat do setmění... Zaprvé, bude pro nás bezpečnější pohybovat se v noci, za druhé, v tu chvíli "Pánova" moc roste a zatřetí... třeba se objeví nějací hloupí opozdilci... Jistě najdeme lepší způsob, jak se pohybovat..." Dokončím a vrhnu tázavý pohled na oba mé společníky. Něco proti tomu?

V lese

Nad námitkami protočím očima.
Půvabné přešlo v...
hledám vhodná slova
...otravné...
dodám sám pro sebe a s povzdechem jí znovu následuju.

Nic proti, ale...
snažím se upotat její pozornost a v pomlce se uchechtnu.
Tímhle tempem, a tím myslím tvou zálibou putovat jako špion a jen v noci...
znovu se odmlčím...
schátrá Vatikán sám, nebo, v horším případě, nám slávu jeho zničení vyfouknou ti opovážlivci co zamířili rovnou tam...
dokončím svou řeč a hledám slova na další odpověď...
Nápadný bude jít tam pěšky, nevypadáme zrovna jako normální lidi a auto má dnes, pokud vím, každý
...
Tedy skoro...
neodpustím si rýpnutí.

Odmlčím se a se spokojeným výrazem složím ruce na prsou.
Rychlejší by už bylo snad jen kdyby nás pře...
utnu se v půlce věty a cuknu s sebou, letmo pohlédnu na třetí osobu u kašny
kdyby ... nás ... pře...přenesl sám pán ... ne?
dodám pomalu a koktavě a falešně se rozesměju.

Vy nám neřeknete svůj názor?
snažím se rychle změnit téma oslovením druhé, prozatím mlčenlivé, dívky.

To bylo o fous...
oddychnu si

V lese

Vykouzlím velice pobavený úsměv. Nemám jsem potřebu se do debaty zapojovat, nejsem dvakrát hovorný člověk. Jen ať se ještě trochu poštěkají, já promluvím až přijde ta správná chvíle.

Najednou zaregistruji cosi, co divného muže lehce rozhodí. Konečně se plně soustředím na jejich rozhovor. Všimla jsem si váhání v jeho hlase a náhlého zaskočení. Neunikl mi ani jeho rychlý pohled na mě.
Ví snad opravdu víc, než by možná měl?
V tom se otáže přímo na mě. Vím, že nastal správný čas vytáhnout své eso z rukávu.

"Auto nechme autem..." lehce se pousměji. A s pěším pochodem také dvakrát nesouhlasím. Ohlédnu se na dívku.
Znám lepší, efektivnější a daleko rychlejší způsob. Na tváři arogantní dívky se objeví na jednu stranu zvědavý pohled, na stranu druhou však stále přetrvává nadřazený výraz...Nevěří mi.
Pohlédnu do oranžově zářících očí našeho společníka.
Nejeví žádný zvláštní zájem. Jako by čekal, až něco takového řeknu. Dokonce mi připadalo, že maličko přikývl. Ale ruku do ohně bych za to nedala, pod stínem kápě člověk nikdy neví. Na moment se zastavím nad spojením "dát ruku do ohně" a pobaveně se nad tím zasměji. Vypadá to, že i na jeho tváři je znát lehký úsměv. Jen dívka si mě stále nedůvěřivě měří pohledem.

Každopádně navrhuji počkat do večera, pak se vše dozvíte. Líbí se mi mít na chvíli mírný pocit sebevědomí. Dělá mi to dobře, avšak je to pro mě trochu nepřirozené. Spokojeně se usměji a bezstarostně se posadím na kmen spadlého stromu, kterých je tu všude kolem spousta.

V lese

A skutečně, na úsměv odpovím úsměvem, skutečně souhlasně kývnu.
Výborně
prohodím sám pro sebe a znovu vykouzlím na tváři široký úsměv, tvořící u koutků úst dlouhé ďolíčky.
Jo, jsem pro, auto nechme autem...
bezvýhradně souhlasím stále se dívajíc na mladou dívku, koukám do ní jako do knihy pořád tím stejným úsměvem a pomalým krokem se přibližuji k dívce
Pán ti žehnej
pronesu znatelně tišeji a postavím se vedle ní na důkaz, že jsem na její straně.

Co VY na to?
promluvím důrazně do ticha směrem k druhé společnici.
Aspoň se příjemě poznáme...Teda, né že by to bylo něco vzájemného...
pomyslím si znovu ve své hlavě a sám pro sebe se opakovatelně usměju.
Díky ti Pane, že jsi mi přál se probudit, miluju tento pozemský život, sny po chvíli omrzí... poděkuju v duchu svému "nadřízenému" a dál se zájmem sleduji dění u kašny...

Les... a jako vždy na své

Jak jen může tolik pochybovat? Však "Pán" tomu jistě nenechal tak stupidní chyby... Zakroutím hlavou, ale víc nereaguji s arogantním výrazem poslouchám jeho vskutku zábavné řeči, které mě ovšem nechají chladnou. Všimnu si jeho kradmého pohledu k té mlčenlivé... Opravdu víš mnohem víc, než je zdrávo... a pokud máme být spojenci... však on přijde čas. Pomyslím si. Náhle však mou pozornost upoutá dívčin hlas, hezky zní... kdybych zneužila nějaké přirovnání, asi by se mi zvednul žaludek... proto se jen ušklíbnu, načež blýsknu očima k zahalenému. Jen tak, snad pro výstrahu, snad, aby věděl, že to zdaleka není konec... možná to mělo i jiný význam...
Moc se mi nelíbí dívčina samolibost, sleduji ji s lehce nadřazeným, ale viditelným úsměvem... Temné oči se znovu otočí k jedinému muži. Vy? Co to náhlé vykání? Ne, že bych to neupřednostňovala od počátku... Trochu se zašklebím.
„Nikdy jsem neměla na mysli pěší pochod... "Pán" by v našem plánu nikdy nenechal tak hloupou skulinu..."Zasyčím s napůl oddaným, napůl výsměvným tónem... je lehké přisoudit, komu který z nich patří. Auto nechme autem… přišla jsem si na své a přece si můžete myslet, že je to váš nápad…
Nesedám si, pouze se zlehka opřu o strom, stále s dobrým rozhledem na všechny strany... Nechám je stát u sebe, bez jediného náznaku mého spojenectví… Třeba budete… „přátelé“ Tvář se mi zkřiví znechucením, to však pod stínem kápě může vidět jen dobrý pozorovatel…

Chvíli se zamýšlím nad tím, jak nás oslovil. Všimla jsem si, že černovlasé arogantní dívce vykal, zatímco mě ne. Zvláštní... pomyslím si. Najednou mi dojde, že vlastně ani neznám jejich jména. Ne, že bych tolik stála o to, je znát. Ale ráda bych věděla, jak mám své spojence oslovovat.

"Když už máme nějaký volný čas..." nesměle se usměji a tiše pokračuji.
"Možná bychom se mohli trochu poznat" nasadím přátelský výraz. Nečekám, že budou reagovat příliš nadšeně...zvláště ona.

"Já jsem Marlaine." snažím se, aby se mi neklepal hlas. Bývám z takovýhle seznamování nervózní...ale když už se neodhodlal nikdo jiný...

Neklidně otáčím prstýnkem na své ruce a čekám na jejich reakci.

// omlouvám se, ale měla jsem ve šklole chuť napsat a nebylo moc času, tak je to za prvé odfláknutý, za druhý kraťoučký, ale snažím se trošku dohnat svojí předchozí neaktivitu, tak snad prominete :D //

Jeste jednou si radne prohlednu okoli. A pak s nejvyssi opatrnosti se polohlasne zeptam nekoho ze spolku " Kdo jste A co tu děláte ? " Stále si budu udržovat alespon 2 metrovy odstup. Potom pomalu zacnu obchazet spolek tajemnych postav a poradne si je prohlidnu. Potom si skusim prohlednout co maji za zbrane a odhadnout jejich fyzicke schopnosti.

První sluneční paprsky, padající do tvého pokoje tě probudily. Ospale sis zakryl tvář s touhou spát ještě dál... ale věděl jsi, že to nejde. Datum na budíku hlásilo 22.12.2012, den po největší katastrofě, jakou kdy lidstvo zažilo. Byl jsi rád, že jsi jí přežil.
Neochotně jsi se zvedl z postele a stoupl si k oknu. Venku jsi spatřil desítky lidí, vycházejících ven- někteří jásali, jiní se zmateně rozhlíželi kolem sebe, další již zahajovali rozhovory se sousedy. Na tváři se ti objevil znechucený výraz. Jen kdyby věděli, zasmál ses pro sebe.
Pomalu ses doplahočil do koupelny a provedl svou běžnou ranní hygienu. Poté ses rozhodl usadit se ke stolu a něco pojíst. V hlavě ti vířila spousta myšlenek a ty sis je potřeboval roztřídit.
Dle tvého snu, který se ti zdál, bylo jasné, že tvůj "Pán" se ozval. Stalo se to již po několikáté, ozval se ti ve snu a zjevil ti cestu, po které by ses měl vydat. A ty, věrný Jemu, jsi jen málokdy odolal.
Ve snu jsi spatřil starou opuštěnou studnu v lese, kousek od města, ve kterém žiješ. To místo jsi nějakým způsobem znal, ikdyž netušíš odkaď. Dále jsi ve snu viděl hořící Vatikán, je tedy jasné, že máš za úkol zničit toto bájné město Křesťanství...
Ovšem co u té studny? Máš se tam snad sejít s dalšími lidmi, kteří by ti měli pomoci? Dává se snad Soumrak, organizace, jíž jsi členem, dohromady? Je tedy možné, že si vás "Pán" vybral jako skupinu, která se stane antikristem?
Bylo tu tolik otázek, na které jsi neznal odpověď. A moc dobře si také uvědomuješ, že je pouze na tobě, zda se vydáš ke studně, nebo rovnou do Vatikánu. Ovšem je tu jedna otázka- cítíš se dost silný na to, abys sám pokořil srdce Křesťanství? Tvé schopnosti jsou spíše na psychický útok a obranu... Nemuselo by se ti to povést. Ikdyž proti takovým červům, jako jsou obyčejní lidé, jsi téměř neporazitelný. Rozhodnutí je tedy jen na tobě.
Tak kam půjdeš?

Hřiště

Příchozí již od pohledu vypadal docela nebezpečně. Připomínal mi bombu, která již pomalu dotikává a nikdo z přihlížejících nemá tušení, kdy se objeví ta velká exploze, co smete všechen život z okolí několika metrů. Trochu jsem naklonil hlavu a pokusil jsem se o vřelý úsměv.
"Ahoj. Jsme od Úsvitu... to ty však očividně také," kývnu na něj a doufám, že přestane být tak podezíravý. Těžko můžeme spolupracovat dohromady, pokud si nezískáme navzájem důvěru... Nejsme přeci jako Soumrak, kde se všichni podezřívají a nikdy netušíte, kdo vám podřízne hrdlo.
Ikdyž je to poněkud nezdvořilý, nemůžu si nevšimnout těkavých myšlenek nově příchozího. Bude to bojovník, napadne mě hned ze začátku a okamžitě se v tom utvrzuji. Bojovník na boj zblízka... takového tady ještě nemáme.
"Jmenuji se Eric," pousměji se a čekám, zda mi vyzradí své jméno, ikdyž ho už dávno vím. Také s překvapením zjišťuji, že tetování na mě ruce přestává svrbět. Znamená to snad, že jsme tu všichni? Něco mi však stále nesedí. Ne, nemůžeme být všichni!
Pohledem zabrouzdám k Ellie, ikdyž se jí nedívám přímo do očí, abych jí moc neznervóznil.
"Znáš toho chlapce, kterého jsi viděla?" zeptám se zpříma- otázka je mířená pouze k ní a týkala se její vize. Měl jsem tušení, že ten hoch je pro ní naprosto neznámý... to by situaci jen ztěžovalo...

Na hřišti

Sleduji nově příchozího a radši mlčím. Vím, že kdybych otevřela pusu, vyšlo by z ní něco, co by jistě nově příchozímu nelichotilo. Radši tedy jen kývnu na pozdrav a houpu se ze špiček na paty a zpět.
Budeme zajímavý tým, jak tak koukám.
"Nechceme Úsvit přejmenovat na Looserit?"vyklouzne mi z úst, ale naštěstí to nikdo neslyšel. Ani Eric snad nebyl soustředěn na mé myšlení.
Dál tiše stojím a usmívám se jako trombónista, který si vzal nechtěně píšťalku při koncertě pro britskou královnu. Chci zpátky svůj roztomilý úsměv!
V tu chvíli mi v hlavě vytane vzpomínka na chlapce z vize a úsměv mi zmizí úplně. "Chudák.. zašeptám a můj šepot se v ševelení jemného větříku ztratí.
Když se na mě Eric zase otočí, reflexně uskočím dozadu. Ty seš mi ale poděs... pomyslím si, jak nejhlasitěji dokážu a udělám zpět krok dopředu. Nechci, aby to vypadalo, že před ním mám až takový respekt - nemám!
Na jeho otázku zakroutím hlavou. "Pokud mi paměť ještě slouží tak, jak byla naprogramována tak.. ne... Myslím, že ho vůbec neznám... ale mám nutkání mu pomoct..." Chvíli se zastavím, zašklebím se a sama sebe se zeptám: "To už jsem klesla tak hluboko? Pomáhat... a chránit! Policie... doufám, že ti všichni vymřeli..." Že mluvím nahlas si uvědomím až moc pozdě. Všichni na mě koukají polo-znechuceně, polo-výsměšně, polo-co-já-vim.
"Omlouvám se... Jednoduše - Ne... ale mám jistou potřebu - ne na záchod nepotřebuju, došla jsem si předtím - mám potřebu ho najít.."

U studny...

Mohli bychom se poznat??! "Pane" s kým si mě to svedl dohromady? Protočím oči... Jako by někdo z nich měl právo znát mé jméno... Spojenci... budiž! Jméno si nechám pro sebe, tak jak by měl každý... Ale to už se dívka vysloví. Marlaine...? Snad je to jen přezdívka, klame nás? Hlas se jí mírně klepe, což by mohla být známka lži... Povytáhnu obočí a jen malou chvíli se jí zadívám do očí... snad mi ony něco řeknou...?

„Milé..." Odtuším syčivě, avšak nadále zůstávám tichá, snad z toho pochopí můj nezájem. Obezřetně sleduji své okolí, zda nezahlédnu stín, či pohyb... Opatrnosti není nikdy dost...
„Namísto seznamování, bych se ráda dověděla, čím si můžeme být užiteční..." Zašeptám vypočítavě a probodnu své společníky vyzývavým pohledem. Co mi řeknete... a řeknete vůbec? Jinak nemůžeme pracovat... Musíme být jednotný tým, ač se mi to příčí, půjdu v tvých stopách "Pane" Lehoulince, skoro nepostřehnutelně skloním hlavu...
„Tak?" Navracím se opět do reality.

U Studny

Na nápad představené Marlaine pokynu rameny
Orodus...Prostě Orodus...
představím se a otočím se od ostatních, položím batoh na zem. To už se k řeči dostala druhá.
na moment se otočím a s úsměvem se podívám na dosud neznámou.
Hehe, tak začněte...
pokynu a otočím se zpět, jakoby mě to vůbec nezajímalo.
Tady to asi bude na dlouho...
řeknu si s mírným zakroucením hlavy.
Hm, doufám že mi to auto nikdo neukradne...
zahledím se směrem kudy jsem přišel
I když nevím čí dřív bylo, teď je moje a je moc pěkný...
stále se dívajíc do dálky si podepřu bradu
Měl jsem tam nechat jeden krystal...aspoň bych zjistil dostupnou vzdálenost...
mnu si bradu a dál přemýšlím
Taky s ním už mohl nějakej houbař odjet...nebylo ani zamčený, nemám klíčky a...
zašátrám v batohu
Doklady mám tady, i když mi sou asi k ničemu...
když už jsem u toho, zkontroluju veškerý obsah batohu.
Hmm, nemám na laptop nabíječku...teda...pchmp
zvednu hlavu a rozhlédnu se
Jako by mi k něčemu byla...
řeknu se smíchem sám pro sebe
Znovu pohodím rameny a vložím laptop zpět do batohu
Kdyžtak mu dám vlastní..."šťávu"
zkonstatuju a dál se zabývám pouze svýma myšlenkama. Ty dvě vůbec nevnímám. Kdyby odešli, nevšiml bych si toho...teda...kdyby odešli a přestali přemýšlet nevšiml bych si toho...

Stále hřiště

Musím se pobaveně zasmát, když si všimnu její myšlenky, kterou na mě doslova řve. Poděs? rozšíří se má ústa a v očích mi zajiskří. Pak ovšem, jako obvikle, zvážním. Je tu toho tolik, co bychom si měli všichni vyjasnit...
Vize, kterou měla Ellie, musí být nějak určitě důležitá, jen nemám tušení, jak. Je docela možné, že ten chlapec patří do úsvitu. Pokud to tak skutečně je, proč sem tedy ještě nepřišel? Buď nemá tetování, nebo je moc daleko... tomu by nasvěčovala i černá pleť, kterou chlapec má. Takže bychom se měli my dostat za ním?
Ne, zavrtím okamžitě hlavou. Nemůžeme se všichni vydat za jedním chlapcem. Pokud je pravda, že Soumrak se dává dohromady, není času nazbyt- náš hlavní úkol je zastavit je, než rozsejou po světě ještě větší bolest.
Co ovšem s tím chlapcem? Je tu jedna možnost... jednoho člověka z úsvitu snad můžeme oželet. Ale koho? Jenom Ellie ho dokáže bezpečně vystopovat, něco mi říká, že její vize jí pomůžou určit ten správný směr, odkud vítr vane. Ale nemůžeme jí přeci pustit samotnou, to nejde! Ubrání se?
"Ellie... potřebuju znát, jestli, kromě tvých vizí, máš ještě nějakou schopnost... Nedokážu..." v tobě číst dokončím větu v myšlenkách. Nakonec zavrtím hlavou a otočím svůj pohled na toho, který přišel, ale stále se nepředstavil.
"Vím, že jsi nervózní, ale my všichni jsme z Úsvitu. Musíme si pomáhat... povíš nám tedy, jaké je tvoje jméno a co máš za schopnosti? pozdvihnu levé obočí a zadívám se mu do očí. Když už nic jiného, alespoň si to pomyslí...

na hřišti
Na mých rtech se objevý lehký usměv.
"Mé jméno je Trev Milton a můžete mi říkat Trev"
Lehce se ukloním.
"Dokáži zvýšit sílu a rychlost a nejsem ani trochu nervozni."
Pak přistoupím blíže a poplácám Erika po rameni.
" Pokud jsem to dobře pochopil jsme spolek bojující proti soumraku. A pokud jsme tedy spolek kdo ma tu čest být zde velitelem ? Dále jaká je naše strategie ? A jaká jsou vaše jména?

U Studny

Na okamžik se pohledem setkám s dívkou. Po pohledu do jejích očí mě zamrazí. Má v nich něco, z čeho rozhodně nemám dobrý pocit. Vlastně z ní mám celkově zmatené pocity. Rychle uhnu a svůj pohled směřuji na muže.
Orodus...zajímavé jméno proběhne mi hlavou.
Všimnu si, že něco štrachá v batohu. Co asi tak může táhnout s sebou? zkoumavě se snažím z dálky nahlížet přes jeho rameno, ale nedaří se. Vypadá to, že se na moment rozhodl nás ignorovat, což mi absolutně nevadí.
Vystačím si se svými myšlenkami. Ostatně jsou mým jediným plně mi porozumujícím společníkem, se kterým se vždy a na všem shodnu.

Na okamžik se zamyslím, pak si ale vzpomenu na přítomnost nepředstavené slečny.
Zajímaly by mě její schopnosti...stejně tak jako Orodusovy...ráda bych věděla, s kým mám tu čest.
Znovu se ponořím do myšlenek. Pán by si nikdy nevybral k tak důležitému úkolu někoho s chabými schonostmi... uvažuji. Avšak bojím se vyslovit informace o svém potenciálu jako první. Ze prvé- je tu stála ta stará známá stydlivost, za druhé- moje umění bude proti tomu jejich určitě slabé, myslím, že toho ovládají daleko víc, než na co vypadají a začínám se opět bát toho, že jim budu jen na obtíž.

Všimla jsem si, že černovláska ještě stále neodpověděla a v mysli mi vyvstala Orodusova věta, kde žádá dívku, aby pohovořila o svém umu jako první a tak se na ni jen neznatelně usměji a čekám, jak bude reagovat.

Nechá si snad kromě jména pro sebe i vše ostatní? Ale jak bychom mohli tvořit tým, bez toho abychom o sobě něco věděli? Bez toho, abychom nevěděli, jak nejlépe taktizovat? Musí to vyslovit, ať chce nebo ne... uklidním se v duchu a zadívám se na klidně plynoucí mraky na nebi.

Hřiště, hřiště - ... to jsme se ještě stále nepohnuli z místa?

Ericova otázka mě vyvede z míry. Pan Všeználek něco neví, něco mi z hlavy nevyčetl. Ale jak mu mám podat odpověď?
Hloubám hluboko v mým myšlenkách a snažím se přijít na způsobit jak mu vysvětlit to, že když se rozohním - a že to dokážu - tak nějak ovládám elektřinu.
Zamračím se a roztomilým hláskem (ještě, že ho mám, jinak by se mnou ty nervy asi neměl) řeknu: "Nevím, jestli se to počítá jako schopnost, ale tak nějak ovládám elektřinu - teda MOŽNÁ. Když opravdu hodně chci, tak ji ovládám...Ale možná je to jenom blbá náhoda... Na chvíli se zamyslím a pak potišeji pokračuji, "jestli to ale nebyla náhoda, tak sežehnuté vlasy Miss Rakeové byl ode mě fakt povedenej fór..."
Znovu se obrátím na Všeználka a potom se otočím na Pana "Divného-nově-příchozího".
"Já jsem Ellie Rosalinde Courday... A musí, KURVA, být všude velitel? Nemůžeme PRO JEDNOU, NĚKDO NĚKDE pracovat na společné dohodě?" vylítnu, aniž bych chtěla. Prostupuje mnou divný pocit.
Je to snad pocit zoufalství. Srdce mi rychle buší a pusa jedná rychleji než mozek stačí přemýšlet.
Je to zoufalství - jsem si jistá. Jsem zoufalá z toho, že jsem měla vizi a ta vize je mi k ničemu. Akorát mi přidělala starosti a já nemám jak pomoct tomu chlapci. Nemohu mu pomoci a stejně tak už nemohu pomoci ani sama sobě od tohoto pocitu, který mě sužuje čím dál víc.
"Omlouvám se," ukloním se jemně a radši jdu kousek dál od skupinky, abych rozdýchala zlobu, která se ve mě vařila - zloba sama v sebe.
Přecházím sem a tam, hryžu se do kloubu na ukazováčku a zhluboka dýchám. Už abychom odsuď odešli - chci pryč.

Konečné představení

S pobavením sleduji rozohněnou reakci Ellie na Trevova slova. Mulel jsem se pro sebe usmát- ta dívka je skutečně zvláštní. Když trochu poodstoupila, aby se uklidnila, otočil jsem se směrem k Trevovi.
"Dobře Treve... mé schopnost je číst myšelnky ostatní... a občas se mi i poštěstí přivolat nějakou tu Astrální bytost," usměji se na něj vřele. "Co se týče vůdce... hmm.. to opravdu nevím, doufal jsem, že spolu tak nějak budeme vycházet, pokud to ale nepujde, zvolíme vůdce později. Strategie je poměrně lehká: Musíme nějak sehnat zmínky o Soumraku, co dělají a co plánují. Vystopovat je a... zničit." Myšlenka, že bychom měli někoho zabít se mi sice moc nelíbí, ale nic jiného se bohužel dělat nedá...
Pak se má pozornost opět stočí k Ellie. "Dobře, tvou schopnost budu brát za jasnou," mrknu na ní a zamyslím se. Potřebujeme nějak zjistit, jak se dostat blízko k Soumraku... zjistit, co chtějí dělat... ale jak?

Naposledy se zhluboka nadechnu a vzedmu hrudník. S dusotem přijdu zpátky k mini-hloučku.
"Dobře, Ericu, co teď? Chci najít toho neg-... ehm.. kluka! Chci mu pomoct! Když mám vizi, vždy to znamená, že musím něco udělat - každá vize má své důvody, jinak bych jí neměla. Nemůžu udělat - Kekeke, on se bojí, to má smůlu... takže tě prosím, řekni mi rychle, co mám udělat. Kam jdeme, kde zjistíme informace o Soumraku, cokoliv!" Ze začátku mám hlas silný, ale ke konci spíš prosivě fňukám.
Myšlenky mi lítají všude okolo a já se je snažím pochytat. Nemá někdo síť na motýli? Možná by pomohla, povzdechnu si v duchu.
Položila jsem Ericovi ruku na rameno.
"Musíme se dát rychle do kupy.." šeptla jsem mu do ucha. "Potřebuji vyrazit.. za prvé se nudím a za druhé - chci nějaký ten adrenalin.."

Studna - poodhalení moci...

Marlaine, Orodus... ??! Hem, tak to oni mají být těmi, kdo mi budou nápomocni při zničení Vatikánu a jiných... Budiž, tak snad i něco znají... Zkřivím tvář, když zaslechnu zahalencův hlas... "Tak začněte..." Nu, jak chceš, někdo jít příkladem musí.
„Co umím?" Blýsknu očima. Mezitím v hlavě střádám plán, jak to podat, co zatajit... Pozdvihnu jednu ruku ke stromu a zaryji do něj dlouhé, očividně tvrdé nehty. Probodnu oba pohledem, načež spustím tichým, syčivým šepotem.

„Poznám každou lež, bez ohledu na to, jak dobře se dokážete přetvařovat, nebo čím si zahalíte tvář..." Povytáhnu obočí , rty se roztáhnou v zlovolný úsměv.
„Znám bránu do světa, který je smrtelníkům zapovězený, vím, jak se spojit s démony i pekelnými bytostmi a přetáhnout je na svou stranu... donutit je, mi sloužit." Ukončím monolog, ač ještě mám, co říct, nejprve vy... Kývnu bradou k Ortodusovi, poté temnýma očima přelétnu k mlčenlivé. Ani ty nevypadáš jako silný soupeř, co se týče tělesného kontaktu... Naštěstí já sama o sobě vím mnohé, znám své slabiny a jsem si vědoma moci, kterou mám v rukou... Podcenit mě by mohla být osudová chyba... Je jen na člověku, zda to považuje za pouhou samolibost... Jmenovaná vlastnost se mi usadí ve tváři...

Studna

I přes vynaloženou sílu na ignoraci společníků mi neunikne monolog té tajemné.
Hm, nevěří nám, nelže, ale neříká pravdu. Tak tedy stejně...
Zajímavé, takže oba máme něco společného, dobré oči
mrknu oranžovým okem na tajemnou a plně se otočím k ostatním.

Na chvíli se zamyslím.
Jo, to jim musí stačit...

A za druhé...
stoupnu si na místo kde mám k oboum společnicím stejně daleko a zvýším svou soustředěnost..

Obě zaregistrují přísun magie. Po tváři je pohladí jemná sametová ruka energie, jako ten nejpříjemnější vánek. Obletí je a neviditelná síla, přes kterou se mírně vlní vzduch se mi shlukne u rukou, u kterých získá barvu a začne příjemě modrat.

...umím pár triků s energií...
dodám s rukama zdvyženýma před obličej upřeně na ně koukajíc. Oklepu se a tlesknu, krásný pocit přítomnosti energie zmizí a já se s úsměvem podívám na Marlaine.
A do třetice?

Stále a pořád u studny x))

Vaše debata o schopnostech vás konečně trochu rozproudila. Možná to byla planá naděje, ale jakoby se ve vzduchu vznášela špetka vzájemné snášenlivosti... je to vůbec možné?
Slunce zatím v žádném případě nemělo potřebu zacházet za horizont- naopak s jasnou září vykoukne z mraků a trochu prosvětlí lesík, ve kterém se nacházíte. Sluneční paprsky dopadnou na Eolininu ruku a sápají se jí po kápi, jako by chtěli vědět, co se pod ní skrývá. Ať už je to však jak chce, cítí Eolin na své ruce až příliš hřejivý pocit... s takovou silou slunce většinou praží pouze v letním období.
Zatímco se Marlain věnuje svým vlastním myšlenkám a rozhlíží se po okolí, jestli nespatří nějakou myš popřípadě jinou potvoru, zaslechne Orodus lehký zvuk křupající větvičky. Snaží se tím směrem vyslat svou mysl, zaslechnout myšlenky, ale to, co spatří, je pro něj příliš chaotické... a zároveň jakýmsi způsobem primitivní. Než mu dojde, co se skrývá v houští před vámi, tvor se sám objeví na slunečním světle.
Jedna se o normálního jelena, jeho pohled vás však všechny tři lehce znervózní. Oči má zalité krví a střídavě hledí na každého z vás. Pak si trochu odfrkne a svaly na těle má napjaté.
Chystá se snad zaútočit? Nemůžete si dovolit, aby se rozběhl a zaútočil... pak by mohlo být už dost pozdě... Ovšem troufáte si použít schopnosti před ostatními? Mohli by zjistit, že něco jste zatajili...

Stále a stále na hřišti...

"Chápu tvoje nutkání pomoci mu," usměji se na Ellie. Navíc tu taky nemůžeme strávit tolik času... Soumrak už se možná vydal na pochod..
"Jinak, proč si myslíte, že vím víc než vy? Nemůžu za vás rozhodovat, nevím, co má Soumrak v plánu... a nevím, co přesně máme udělat my, abychom mu zabránili," mrknu na všechny přítomné a poté se ponořím do svých vlastních myšlenkových proudů. Nikdy jsem se s nikým ze Soumraku nesetkal, nemám ponětí, jak by mohlo fungovat jejich kolektivní vědomí... kdo jim vůbec dává rozkazy? Jejich nedůvěra jim přece nedovolí nechat si od někoho poroučet... nebo se mýlím?
Doma mám sešítek s pár informacemi o Soumraku, ty nám však nijak moc nepomohou... Musí mít nějaký cíl, určitě budou chtít zabíjet lidi a nastalit si... No ano! bleskne mi najednou hlavou a já se do ní praštím. Jak jsem mohl být tak slepý! Určitě si budou chtít podvolit svět... Což znamená, že budou chtít rozpoutat chaos. Možná si dokonce myslí, že by mohli být antikristem! Nechám své myšlenky nedokončené a opět uzřu pohled na Ellie.
"Možná bys měla jít za tím klukem... Nelíbí se mi ta představa ani trochu. Navíc kdyby šel někdo z nás s tebou, byli bychom proti Soumraku v opravdu veliké nevýhodě," řeknu jí. Nelíbí se mi ta představa, že by měla jít sama, vydat se hledat neznámého kluka...

Hřiště

" Já si myslím že by nebylo od věci podívat se do nějakých archivů co když nějakou zmínku o soumraku najdeme. Dále bych chtěl vědět o čem si to polohlase povídáte o čem to neustále mluvíte? " Můj hlas se během řeči stupnuje. Pak se můj hlas zklidní" Když se už mluví o soumraku myslím si že bych je nevyhledával a když už na ně narazíme tak bych je zlikvidoval. Nemyslím že když nás najdou dostaneme od nich vřelé uvítání. A at už mají jakýkoliv ukol musime se o tom dozvedet co nejvic a do te doby nez zjistime jak překazit jejich plany se jim vyhybat. Prvni co bych udělal že bych opustil toto místo nerd bych jim vyzradil naše schromaždiště. Co myslíte vy?"

Svítání mi přineslo klid do duše. Teď může být tak devět ráno a já na sebe natáhl mikinu navíc, jen abych neumrzl. Vycházím ven, klepu se jako osika a cítím neskutečnou chuť na cigaretu. Obracím se, že si pro ně dojdu a přitom pozoruji lidi, vylézající ze svých přístřešků, aby ochutnali krásu nového dne. Boudy, které jsem stavěl včera, to očividně ustály v pořádku, za což jsem rád. Ohledně mé příhody.. Ne, stále netuším, co se včera stalo. Ale jestli jsem se něco za ten den, co jsem naživu a vstřebávám vzpomínky naučil, pak je to fakt, že já už se nesmím divit ničemu. Při probuzení jsem začal lehce uvažovat o tom, co jsem byl dřív. Možná, že jsem sprostej feťák a veškerý ty mrtvoly a včerejší spád do hlubin čehosi jsou jen absťák.. Ale jak vysvětlím to zahojení nohy? Vedlejší efekt drogy? Max ani Amelie o tom v životě neslyšeli a tak tahle verze, minimálně jedna z těch pravděpodobnějších, asi spadne do koše. Vytahuji si cigarety a zapaluji si. Vyfoukávám kouř a odněkud slyším hrát kytaru. Rozhlížím se, ale hráče nenacházím. Zato si všímám strojů, buldozerů, bagrů a všeho možného, co tu ještě včera nebylo. Nová generace začíná. Stojím na vrcholku nové doby. Začínáme od Nuly.. Pousměji se a potahuji z cigarety a pak se ještě nadechuji, aby se nikotin dostal tam, kam má. Napadá mě jít se projít a tak se, komácíc se v rytmu neznámé, ale relaxační kytarové písně, přemisťuji pár kroků za osadu. Stále blíž a blíž za kytarovou hudbou. Na červeném autě sedí chlápek. Zelené vlasy, fialový sako.. Šílená kombinace, chcete-li znát můj názor. Hraje na španělku ony záludné tóny, při kterých mi hraje mráz po zádech. Najednou přestal a obrací své oči na mě. Šedivé, chladné oči, ale v kombinaci s přívětivým úsměvem to působí zvláštně přátelsky. „Čau Zero, jak ti dupou králíci?“ haleká a mává na mě. „Známe se?“ „Ne, asi ne. Teda, já tě znám, ale ty mě neznáš. Já znám ale spoustu lidí.“ opáčil trochu zmatečně a zasmál se zvláštním, naprosto přiblblým smíchem. „Jo.. To je moc fajn.“ křivím úsměv a otáčím se k odchodu. „Každopádně,“ pokračuje zelenovlasej. „Ti můžu v pár ohledech pomoct.“ Zvedám obočí a přicházím blíž ke kytaristovi. „Jméno?“ „Ronald L. Jameskins, k vašim službám, Zero.“ usmívá se podivín a podává mi ruku v bílé rukavičce. „Odkud víš, jak se jmenuju?“ zajímá mě. Jameskins otáčí hlavu k nebesům a vzdychá. „Svět se zotavuje, Zero. Potřebuje hrdiny. Potřebuje i tebe.“ Totálně ignoruje mojí otázku, což mě vytáčí. „Chci odpovědi, Ronalde, a chci je teď.“ Ron se na mě otáčí. Očividně ho můj přístup trápí, ale to mě na srdci fakt rýhy nedělá. „Jo, všichni něco chtěj. Asi máš právo.“ Sundavá si rukavici a natahuje levačku. Ustoupím o krok dozadu. „Co to má bejt?“ vydechnu. Jameskins se usměje a povídá: „Nejsi jedinej, kterej tu umí něco neobvyklýho. Mám taky nadání, Zero. Koho se dotknu, uvidí svý nejtajnější obavy. Koho se dotknu, ten uvidí to, na co zrovna myslí, co ho trápí.. Uvidí odraz své duše, Zero. Když se mě dotkneš, uvidíš to, co tvé oči nejsou schopné vidět.“ Váhám. A to si pište, že váhám. V jediné sekundě mi hlavou prolítla hromada otázek: Co je to za blázna? Co to mele za sračky? Odraz mý duše? Jaktože mě zná? A.. -zvedám zrak- Co bych eventuelně mohl vidět? Zas na druhou stranu – zvedám a natahuji ruku – nemám co ztratit. Oba si tiskneme levačky a zíráme si do očí. Ronaldův pobavený výraz mě přesvědčuje o tom, že tu dnes nehrál jen tak náhodou. Napadá mě, jestli to třeba taky není další mrtvola, ale.. Pozorně si ho prohlížím. Ne, nemá kolem sebe ten pocit hniloby a zatracení, jako většina mrtvých. Všímám si zeleného proudu slabého světla, které se odlepilo od Ronovy paže a blíží se k té mé. Propojuje se s mou rukou a mým tělem prostupuje zvláštní teplo. Slyším sám sebe vydechnout „Ahhhhhh..“, ale jakoby z hrozně velké dálky. Před očima se mi začaly mihat obrázky, jako v prezentaci, jenže takovou rychlostí, že jsem nestihl zaostřit na jedinej. Najednou zmizeli a já se zas dívám do Ronaldovo očí. Namísto pobaveného výrazu jsem v jeho očích uviděl záblesk zvláštně ustaraného pohledu a přísahal bych, že v tu chvíli narostlo Ronovi o něco víc vrásek. Pouští mou ruku a navléká si zpátky rukavici. „Co se děje?“ ptám se ho nejistě. Jameskins odvrací hlavu a dotýká se španělky, která mizí v proudu zeleného světla. „Nic Zero. Vůbec nic. A to je ten problém.“ Natahuje se pro klobouk, který mu asi spadl a nasazuje si ho na jasně zelenou hřívu. Když se na mě kouká zas, všímám si, že jeho ustaraný výraz zmizel. „Tak se měj fajn, Zero,“ zasmál se a seskakujích z auta se dává na odchod. „Počkej!“ volám, ale R. L. Jameskins zahýbá za lampu, na jejímž druhém konci nic nevychází. Prostě zmizel. „Kruci!“ zamručím si a kouknu se napravo od sebe. Stojím před parkem, ze kterého jsem vyšel a něco mě neodvratně táhne dovnitř. „No, stejně před tím neuteču.“ zamručím a vstoupím mezi první náznaky zeleně, uprostřed zimy.


V parku mě objala ta známá atmosféra, pach hniloby a spáleného dříví. Opatrně našlapuji na lesní půdu, přestože nějak vím, že se nemám čeho bát. Taky, čeho se bát, směju se ponuře, když vše, co by mi tu mohlo ublížit, je dávno mrtvý? Docházím na místo, kde jsem se probudil. Mrtvola ve smokingu už na mě jakoby čeká. „Takže je to pravda.“ prohodím jen tak mimochodem, když k němu dojdu. „Jseš mrtvej.“ Kostra nepohne ani brvou. „Už to tak bude.“ škřehotá. „A já tě vidím, protože..?“ čekám na vysvětlení. „Netušim. Možná seš taky mrtvej, ani vo tom nevíš.“ řekl, stále bez pohnutí. „Mrtvej nejsem.“ odmítl jsem rezolutně. „To bych neměl hlad, ani bych necejtil bolest, natož abych mohl mluvit a dotýkat se jiných lidí.“ Kostra se konečně pohnula. Otočil se směrem ke mně. „Ale taky vidíš mě. Slyšíš mě. A to přesto-“ mávl rukou směrem k hromadě mrtvých. „Že moje tělo leží tamhle!“ Otáčím pohled směrem, jakým mrtvý ukazuje a uvědomuji si, že má pravdu. Ten chlápek, kterého jsem viděl prvně při probuzení ležel popálenej, bez ruky a s vypoulenýma očima na hromadě mrtvých. „Jak dlouho tady stojíš?“ ptám se. „Od chvilky, co jsem umřel. Když seš mrtvej, čas nějak nehraje roli.“ opáčí kostlivec. „Nevšim sis něčeho, co se týká mě?“ „Jo.“ mručí kostlivec. „Támhle.“ Ruka mění směr a ukazuje teď na strom poblíž mě. Jdu k němu blíž a všímám si košile na stromě. Sedne mi, jako ulitá. Dokonce má vypálený otvor na rameni, kde mám tu ránu. A něco měla v náprsní kapse. Vytahuji přívěšek, na stříbrném řetízku, kříšťálová lebka. „Co to je?“ ptám se, ale nikdo neodpovídá. Kostlivec je fuč. Navlíkám si přívěšek na krk a pomalu zvedám pohled. Nikde kolem žádný nemrtvý, kterého bych si všiml. Koukám se na lebku na mém krku a všímám si, že lehce září. Tisknu jí v ruce a cítím zvláštní pocit, velmi zvláštní pocit. Dívám se na ní, konkrétně do očí a vidím v nich desítky barev, stále se měnících a točících. Nějakým způsobem se propadám do bůhvíčeho. Cítím, jak mé tělo ztrácí váhu a půda pod nohama je ta tam. Nevím, co se děje, ale nemůžu se odtrhnout od prázdných očí. Když už konečně dopadnu na solidní půdu, jsem schopen odvrátit zrak. A že mám oči vytřeštěný! Stojím na plošině, kde je cítit spálené dřevo, silná hniloba a náznak sladké vůně medu. Ve vzduchu se slyšet kvílení, ozvěna a sem tam děsivé zavrčení, to vše propletené tichem, které tu zde dominuje. „Haló?“ volám, ale slyším sám sebe jinak. Můj hlas má zvláštní, násobný podtón. Božský podtón. Ani nevím, jak mi na mysl přišla ta slova. Kolem mě je většinou prázdno, až na řadu mručících tvorů, pochodujících do neznáma. Spousta mlhavých obrysů osob, nářek, prosby o pomoc. Spousta místa, ale nikde nic, co by stálo za zmínku. Vedle mě stojí kostlivec z parku. „Vítej, Zero.“ šeptá. „Do Astrálu.“ Astrální svět. Svět mrtvých. Klopím pohled k zemi, posyté lidskými kostmi. Z nějakého důvodu mám pocit, že je to i můj domov.

Nerozhodná...

Po vyslechnutí Ericova nápadu jít sama za tím chlapcem vypnu okolní svět. S rukou nataženou k ústům, stále si hryzajíc kloub na ukazováčku o tom přemýšlím. Jako kdyby to byla malá krychlička z každé strany jiná. A já jí převracím a zkoumám každou z rozdílných stran.
Jedna část mého já strašně chtěla vydat se za nebezpečným dobrodružstvím, najít toho chlapce a pomoci mu, ale ta druhá část by se nejraději schovala někam za Erica a fňukala by do té doby, než by všechno tohle skončilo. Jen by fňukala a čekala, kdy si Soumrak zabere celý svět a zničí ji.
Chtěla jsem toho chlapce najít, ale nebyla jsem si jistá, jestli bych to dokázala. Nedokáži vyvolat vizi, abych zjistila, kde pobývá. Jediné, co můžu udělat je jít tam, kam mě mé podvědomí potáhne.
Také by se mi nic nemuselo stát... Jenže co když ano? Co když právě já budu mít tu smůla a narazím na Smradamrak... Co se mi potom může stát?
Všechno má šílená nálada, která mi do teď ovládala myšlení, je ta tam. Opravdu vážně (a to se nestává moc často) zamýšlím různá pro a proti tohoto rozhodnutí.
Nevnímajíc rozhovor probíhající během toho, kdy jsem byla mimo, vyhrknu: "Půjdu za ním, Ericu. Třeba nám bude nápomocný. A kdyby byl ze Smradamraku, tak mě zabije.. a no a co? Měla jsem zemřít včera, nebo zemřu dneska? Věřím, že mě postrádat nebudete..."
Nasadím ten nejrozhodnější výraz ve tváři a poté roztáhnu rty do úsměvu. "Mohu tedy jít?"

Hm...

Rozhodnutí Ellie mě docela překvapilo. "Dobře, pak tedy jdi," pokynul jsem jí hlavou. "Budu doufat, že se ti opravdu nic nestane... myslím, že až bude správný čas, najdeš nás." usměju se na ní vřele.
Můj pohled dál spočine na Trevovi. Jeho myšlení je skutečně jako u válečníka. Co mu ale na to všechno říct? "Víš," začnu opatrně. "O nás taky nenajdeš v žádným archivu záznam, Úsvit i Soumrak jsou přísně tajné organizace," pozvednu jedno obočí. Kdyby nebyly, úřady by Soumrak už dávno zničili, vzhledem k tomu, co hlásají jejich myšlenky.
"A taky s tebou nesouhlasím v tom, že bychom se Soumraku měli vyhýbat, dokud nevymyslíme strategii. Oni by se měli vyhýbat nám. Za prvé nevědí o tom, že po nich půjdem. A za druhé, oni neznají nic jako týmovou práci, když jeden zavolá o pomoc, ostatní ho ignorují. A v tom je naše výhoda." usměji se. Opravdu si myslím, že nad Soumrakem máme trochu navrch.
Pak se znovu podívam na Ellie... Tak křehká... pomyslím si a příčí se mi ta myšlenka, že se skutečně vydává na tu cestu sama. Nic jiného však dělat nelze.

Naše stará dobrá studna

Ani jednomu z nich jistě nemůžu konkurovat. polemizuji sama se sebou. Opět útočím na své sebevědomí.
Pozná lež? To je opravdu dobrá schopnost. A démoni? Mám pocit, že se jí nikdy ani z poloviny nevyrovnám... trochu zoufale zatěkám očima.
Pak promluví Orodus.
Trochu sebou trhnu, když ucítím magickou enegii, je to ale velice čistá, na dotek příjemná energie. Chvíli přemýšlím nad spojením "pár triků s energií". Kolik toho asi dokáže? fascinovaně hledím na nashomážděnou energii v jeho rukou.
Vypadá to, že oba mluví trochu v hádankách každý z nás chce prozradit nezbytné minimum, ale nic více, než je potřeba. Chvíli uvažuji, jak bych to měla podat já.
V uvažování mě vyruší křupnutí malé větvičky za mými zády. Sleduje nás snad někdo? Rychle se otočím, abych se mohla v případě napadení bránit. Poplašeně zírám mezi stíny stromů a čekám, co se stane. V zápětí se ale sama sobě trošku zasměji. Vždyť je to jen jelen. uklidím se. Pak ale zpozoruji, že je rozzuřený. Setkám se s jeho pohledem a rázem ve mě hrkne. Co dělat? Moje srdce rychle tepe a můj mozek není schopen normálně fungovat. Ve zlomku vteřiny se trochu uklidním. Pohledem střelím za sebe, k těm dvěma.

Fajn, chcete znát moje schopnosti, tak se dobře dívejte. promluvím k nim v duchu a zhluboka vydechnu. Jelen si odfrkne. Je to jako vybízecí signál.

Upřu pohled před sebe a plně se soustředím..Ne, nebudu mířit přímo na něj... slituji se. Zvířata se přeci už odedávna bála ohně...
Keř nedaleko jelena vzplane rudým plamenem a způsobí, že se mi na tváři objeví dolíčky od spokojeného úsměvu...

Marlain:
Keř, který zapálíš, okamžitě vzplane a na chvíli zvíře vypadne ze soustředění. V jednu chvíli to dokonce vypadá i tak, že by se mohlo dát na ústup a nechat vás na pokoji. Štěstí vám ale bohužel nepřeje, protože brzy spatříš opět jeho krvelačný pohled...

Je jasné, že jelen ohrožuje vás všechny. Marlainina schopnost jí nezastavila, bude tedy muset zakročit někdo jiný. Jelen si znovu odfrknul a tentokrát se na vás zuřivě rozběhl. Okamžitě vám dochází, že mu neuniknete. Marlaine také tuší, že tak rychle by jelene nezapálila, né, když je tak velký... Zachrání tedy někdo jí?

Les

Sleduji pokus Marlaine a doufám že se to povede. Když ale vidím, že se jelen vrací, rozhodnu se do toho zapojit já.

Zavřu oči a začnu se soustředit
Stačí se lehce dotknout...
už se mi před očima hmotní obraz...
Ale co když to nevyjde...co když zase uškodím jen sobě...
začnu pochybovat a obočí se mi zkroutí
Musím něco rychle udělat!
znovu se mi před očima zhmotňuje obraz medvěda, otevřu oči a zadívámn se do těch jelenových. Srdce mi tepe jak se mu snažím...
Nezvládnu to!
myšlenka se rozplyne a já jen udýchaný stojím před jelenem, který se najednou dá do pohybu.

Švihnu rukama a ty mi znovu zmodrají. Rychleji než předtím, není to příjemný pocit - přivolal jsem energii násilněji, je tmavěji modrá. Přidám na síle.
Už mám modře obalené celé ruce. Přiblížím se k jelenovi a začnu co nejvíc tleskat. Modrá záře začne prskat všude kolem rukou. Záře se zvětšuje a nakonec proti jelenovi vyšlu příval energie. Takovou menší tlakovou vlnu. Dál tleskám a dělám světelné představení, doufám, že se vyleká a uteče. Nějak si nelámu hlavu s tím, že by nás mohl někdo sledovat. Marlainin oheň by "smrtelníka" vylekal dost a toto není schopnost, kterou bych se bál ukázat.

Les - jelen

Cuknu sebou, jakmile mě obklopí jemná energie. Energie... páni... Vždycky jsem si přála mít takový talent... Zamračím se, ale zůstanu stát na místě, i když bych před tím příjemným pocitem nejraději ustoupila do stínu stromů... stín...
Horkost na ruce mě odřízne od všeho ostatního... Nesmím... nesmím dát najevo slabost... Zaryji nehty ještě hlouběji do stromové kůry a náhle, jako na zavolanou vystoupí z lesa jelen - oči podlité krví, divoký, lačný po naší smrti... no, nebo je jen vyplašený. Pozornost mých společníků se obrátí jeho směrem a já rychlým pohybem schovám ruku pod plášť... Au... to bude ještě bolet... sladká bolest...

Sleduji Marlainin pokus vyplašit zvíře ohněm, musím přiznat, že na mě její schopnost udělala dojem, což se zřídkakdy stává... ostatně "Pán" věděl, koho pověřit tak velkým úkolem. Pročpak jsi, ale nezapálila rovnou jeho? Že by slabost...? Pousměji se, ráda bych se zapojila, avšak zatím je jen pozoruji v akci. Vědět, co mám v rukou, tedy, koho bych mohla mít v rukou je důležitější, než se předvádět...

Čekám, jak jelen zareaguje na tlakovou vlnu, pokud i tentokrát vydrží, zapojím se do děje sama. Vím, že dvě jmenované schopnosti by mi byly v otevřeném boji k ničemu, proto zkontroluji svou dýku u pasu a klidnými vyrovnanými kroky přistupuji, ke zvířeti, které mě zpozoruje... sleduje... Jak hloupé... Čekám na správný okamžik, až se brány otevřou, u nižších tvorů je to lehčí, než u člověka, jsou jednoduší...
Pojď, pojď blíž, klidně stůj, nebraň se... Tak pojď... přijď si pro vysvobození... Pokud zareaguje, tak jak má, počkám až bude dostatečně blízko a proříznu mu krční tepny...

Hřiště
" Stále jste mi neodpověděli na mé otázky. "Z mého hlasu je vidět zuřivost a vztek. " Na začátku jste říkal že si máme pomáhat. A když už si máme pomáhat tak bychom si měli na začátku vše objasnit nebo alespon odpovědet si vzájemně na otazky. Tak si prosim oprašte v paměti poslední rozhovor se mnou a laskavě mi vyzradte odpoved na me otazky. Prosim."

Krvalačnost jelena nezná mezí. Odkudsi se vám vynořují otázky- jak se sem ten jelen dostal? Přeci není možné, aby se vás nebál. Je to téměř, jako by ho něco ovládalo, jakoby nebyl sám sebou...
Orodusova energie ho konečně vyvede z transu. Vyděšeně na ní hledí, nevědíc, co dělat- je to přeci jen pouhé vyplašené zvíře, neschopné příliš logicky uvažovat. Vlna energie ho zasáhne plnou silou. Jelen se zarazí, vnitřně zraněn a neschopen se jakkoliv pohnout.
Ve chvíli, kdy ucítí cizí vědomí ve své hlavě, kdy spozoruje nutkání bezpečně se přiblížit k ženě, zahalené v plášti, je to na něj moc. Jeho malý, zvířecí mozek již déle nevydrží a tělo mu zachvátí křeč... Srdeční selhání, řekli by doktoři, jednalo by se o člověka. Jelen padne mrtvý na zem a ještě několikrát sebou na zemi škubne. Poté naposledy vydechne...
Jeho oči však stále hledí před sebe, čekajíc, až budou navždy obrány muškami, které se pomalu, ale jistě začínají ke své potravě slétávat. Něco na tom pohledu je téměř až děsivé. Ano... doby se mění... brzy vypukne něco velikého, co znovu změní lidské životy... a zvířata to cítí...

Hřiště

Překvapeně se na Treva podívam. Ach ano, pravda, něco mi uniklo. Nedochází mi, jak těžký musí být pro ostatní lidi sledovat rozhovor mezi mnou a Ellie.... tak chaotické.
"Omlouvám se, Treve," pokývnu mu, na důkaz, že to myslím vážně. "Ellie měla vidění. Spatřila mladého kluka, tmavé pleti. Vyděšeného, hledajícího pomoc. Z té vize je jí jasné, že mu musí pomoct. Ale my si nemůžeme dovolit jít za ním všichni- Soumrak je v tuto chvíli důležitější," usměji se vlídně. Doufám, že mé vysvětlení dávalo rozum.

Tvé rozhodnutí je čím dál silnější. Ano, pěvně věříš, že mu musíš jít pomoct. Ten kluk je svým způsobem nějak důležitý.. jen ještě nevíš jak. Potěší tě, když ti Eric popřeje šťastnou cestu a už už se chceš vidat, když v tom to přijde. Znovu... bleskne ti unaveně hlavou.
Před očima spatříš další vizi. Tentokrát velmi krátkou, za to jasnou. Netušíš, zda se týká přítomnosti či budoucnosti, jedno je ti z ní ale jasné- Soumrak. Ve své vizi jsi totiž spatřila Vatikán, hořící v plamenech. Je tedy možné, že tam Soumrak míří? Že to je jejich úkol?
Okamžitě koukneš na Erica a je ti jasné, že on vizi v tvé hlavě také viděl. Je stejně překvapený jako ty, zároveň mu však v očích vidíš i úlevu a vděk.
Zavrtíš hlavou a rozhodneš se se všemi rozloučit- tohle bude dlouhá cesta. Nemůžeš se zabývat Vatikánem, ten kluk tě táhne mnohem víc. Musíš se díky instinktu vydat tam, kam tě to povede...

V lese

Sledující tělo jelena promluvím do ticha
To bylo...
zarrazím se hledajíc slova
...divný...
dodám a oklepu ruce, modrá záře odletí od rukou a než se dotkne země zmizí. Otočím se na stále nepředstavenou.
No, možná je tak dobrá jak si myslí...
přemýšlím nad tím co o ní vím
Ale bylo to jen zvíře...
doplním se a pohlédnu znovu na to bezmocné tělo. Jeho mínus.
pohodím rameny a otočím se.
No, možná bysme se měli trochu pohnout.
zarazím se
A ještě pořád neznáme vaše jméno
pohlédnu s úsměvem na neznámou, hledím jí bez zábran přímo do očí
Mysl mám opevněnou dost. I když se o něco pokusí, toho jelena nenapodobím. Ale jen ať zkusí sílu mé zdi, aspoň jí spadne hřebínek...

Poslední rozhodování před cestou

Zatnu pěsti a plně rozhodnutá promýšlím, jak toho chlapce najdu. A jistě vím, že to nebude cesta pro nic za nic. Ten kluk k něčemu bude, jen nevím k čemu.
Usměji se na Erica, když mi popřeje šťastnou cestu, poděkuji a otočím se k odchodu. V tu chvíli mě ale začne svrbět tetování na ruce a v hlavně se mi objeví další vize.
Plně se na ní soustředím a doufám, že odhalí něco důležitého.
Vidím skupinu lidí, jak se shromažďuje.. Ale my to nejsme, takže to musí být Soumrak. Tmaví jsou na to dost. Potom se vize změní a já mám lístky do první řady na představení, kdy hraje hořící Vatikán hlavní roli.
Takže Soumrak chce zničit Vatikán. Nebo už ho zničil...
Obrátím se zpět na Erica a setkám se s jeho pohledem. Na chvíli mnou projede bojácné škubnutí, ale když se zadívám na jeho rty, vše ustane.
"Dobře Ericu.. Teď už asi víš vše potřebné.. Tak tedy.. hodně štěstí. Jestli ten chlapec bude od Úsvitu, tak až ho najdu, přivedu ho za vámi." řeknu suše, naprosto bez emocí.
"Mějte se..."
Poté se znovu otočím zády k ostatním a vyrazím do neznáma. Nejdřív jdu velmi rychlým krokem, poté zpomalím jen na svižnou chůzi.
Jdu tam, kam mě to táhne, kam mě nohy nesou, kam má mysl sahá.. A doufám, že mě nedovede do zkázy.

Les - jelen

Ve tváři se mi objeví zlý úšklebek...Pěkná smrt, ač by byla hezčí u člověka... Pomyslím si. Tichými kroky přejdu k mrtvole zvířete, dvěma drápy mu zavřu víčka a zabodnu mu nůž kamsi do břicha, odkud se okamžitě začne valit salva krve. Oči mi zazáří, s krutým potěšením olíznu hadím jazykem temnou tekutinu z ostří. Tak? Nechutnáš tak sladce, jako děti... Zakroutím hlavou a zastrčím kudlu na své místo za pasem, pěkně schovanou ve stínu pláště.

Moje jméno? Povytáhnu obočí...
„Je to pro vás jen slovo Orodusi, tak proč? Ať alespoň prozatím zůstanu neznámou... "zlovolnou" paní pod kápí..." Vyhýbavě mu naznačím, že jim nevěřím ani nos mezi očima... Není potřeba to zmiňovat nahlas, moc dobře to víš... jako spoustu věcí, že? Ušklíbnu se jeho směrem a opětuji upřený pohled, avšak o nic se nesnažím... nemám to zapotřebí, tedy zatím... Nikdy by jsi mě nedostal do šachu úplně... Lehce našpulím rty, načež si stáhnu kápi víc do obličeje.

Jejich rozhovor je chaotický, ale dá se pochopit. Trevovi, novém příchozí to zřejmě dělá problém, ale co, ať si zvyká. Ale shopnost má zajímavou, zajímala by mě ta jeho druhá. Co ty o ní víš, Ericu? Neřikej že už sis ho nepřečet jako bibli. Čekám jestli mi erci nějak odpoví, pokud ne, nevadí. Já se jmenuji Joke Keyron, moje schopnosti jsou telekenize, a pak nějaký ten štítek. S tím Soumrakem souhlasím, Ericu, a chtěl bych vědět, jestli znáš nějaké místo, kde bychom se mohli usídlit. Já jich pár znám, ale jestli máš lepší, klidně řekni své návrhy. Nebo snad má Úsvit své vlastní sídlo? To však ale nepředpokládám, a tak mě napadlo pár opišteních továren, skladů, a nebo jestli máte pánové rádi něco pohodlnějšího, vím také o jedné opuštěné bowlingové hale, která je v dosti dobrém stavu. O těchto místech vím, jelikož jsem už několikrát sledoval potencionálního člena Soumraku, ale většinou se nakonec ukázalo, že to je planý poplach. Až teď ten poslední vypadá, jako že jsem se trefil.

Dom

Neviem, či by som mal byť rád. Otvoril som síce oči do nového dňa, ale je to vážne až taká výhra? Nad tým by sa mal jeden tiež zamyslieť. Pre mňa rozhodne nie. Aj keď si moc nepamätám, pamätám si jedno. Sú dni, keď si želám, aby som bol mŕtvy. Ale patrí dnešok k nim, či k tým dvesto v roku, kedy nie?
Mal by som cítiť beznádej a kto vie, čo ešte. Veď svet šiel ke všem ďasúm a ja so ešte stále tu. K ďasom? Možno práve preto sa dnes cítim tak dobre. Sú mi bližší, než americký sen. Sú my bližší, než ideológia Lenina. Ba sú my bližší, než Martin Luter King. Rozosmejem sa, ako šialenec a konečne vstanem z postele. Tento svet sa mi konečne začína páčiť.
Svet a ľudia za oknom ma fakt pobavia. Keby len vedeli. Mysľou sami preženie, čo viem a rozosmejem sa ešte viac. Som tu. Dožil som sa revolúcie v pojmoch dobro a zlo. A ja stojím na správnej strane. Môj nový zamestnávateľ a prvý, ktorému asi nerazím kudlu do chrbta, mi dal ďalšie pokyny a tie "ovečky" tam vonku, by sa mali začať triasť. Zobudil sa vlk, mamon, chtíč po krvi...
Spomeniem si na ďalšie detaily zo snu a pripravím sa na cestu. Už bolo na čase. Je čas zničiť mantinely a zahájiť nový svet. Zbalím i potrebné veci a vyberiem saku studni. Na tvári maska, na ruke drápy a na sebe len nohavice a boty. Kamufláž je na nič.

Les, a je po jelenovi :D
Čekala jsem, že můj pokus skončí takhle. Koneckonců, alespoň jsem mohla vidět v akci i já je. Jejich schopnosti se ve Vatikánu budou rozhodně hodit.
Dívka s kápí do obličeje pomalými kroky přechází k mrtvému tělu jelena. O co jí jde? zamyslím se Že by nám chtěla ukázat další ze svých pěkných schopností? Zabodne dýku do mrtvoly, z níž začne vytékat krev. V očích se mi zablýskne. Ne, že bych chápala, proč to dělá...nejspíš jen tak, pro potěšení, nebo pro pocit finálního triumfu. Její gesto s olíznutím krve z dýky se mi velice líbí. Vždycky jsem holdovala morbidnostem...kdyby nebya tak nesympatická a odtažitá, věnovala bych jí spokojený pohled, takhle si to ale myslím jen sama pro sebe.
Dívka otočí hlavu zpět k muži.
Že by ani tentokrát neprozradila své jméno? Ne, podle mého očekávání. Mohla bych se zatím spokojit s oslovením "zlovolná", ale to bych jí prokazovala až moc velkou poctu a to nechci. Však ona na mě tay není kdo ví jak milá...
Všimnu si pohledů, které věnuje Orodusovi. Jako by se mezi nimi odehrával tichý rozhovor... Třeba chystají něco proti mně...ale...proč by to dělali?
Na druhou stranu proč ne, stejně jsem vždycky byla všude jenom na obtíž...myslím, že si budu muset začít dávat větší pozor.

Eolin
Ve chvíli, kdy se jelenova krev smíchala s tvýma slinama, zažila jsi zvláštní pocit. Celé tvé tělo se zachvělo, v návalu nové energie- a nových pocitů. Z počátku jsi netušila, co se děje, nakonec jsi se však rozhodla tomu pocitu poddat. A pak sis uvědomila, co se děje. Nějak jsi dokázala vycítit jelenovi poslední pocity před smrtí... jak? Možná díky tomu, že ve chvíli, kdy se mu zastavilo srdce, jsi byla spojená s jeho myslí.
Před tvým zrakem se obevil jakýsi obraz- vzpomínka. Neviděla jsi tak ostré barvy, jako normálně vnímáš. Cítila jsi strach vyděšeného zvířete a pak před tebe vstoupil jakýsi muž, zahalený v plášti. Neviděla jsi mu do tváře, jakoby jí obklopovala jakási temnota. Jako jelen jsi najednou cítila neskutečné množství pocitů- převládal však respekt a úcta. Netušila jsi, kdo ten člověk je, ale ve chvíli, kdy se tě dotkl, projelo tebou vzrušení a touha vydat se na místo, kde jsi nikde nebyla... touha zabít lidi, které potkáš...
Vytrhla ses z transu- to stačilo. Co to mělo znamenat? Ano, viděla jsi poslední vzpomínky toho jelena, ale kdo byl ten muž? To on na vás poštval to zvíře? Zmateně jsi přimhouřila oči... a teprve nyní jsis všimla, jak moc tě pálí ruka, na kterou ti svítilo slunce. Musela ti tam vyskočit vyrážka. Nelitovala jsi však toho, ani náhodou nemáš potřebu ukazovat své slabiny, ani kdybys mohla vrátit čas, rukou bys ze slunce neucukla.

Ikdyž mezi vámi vládlo jisté napětí, čas běžel neuvěřitelně rychle. Slunce pomalu, ale jistě zapadlo za obzor a vás obklopilo šero. Nastala otázka- co teď? Musíte se okamžitě vydat do Vatikánu a je jedno, jakou cestu si zvolíte.
Marlaine, jsi ochotná jim odhalit svou druhou schopnost? Jsi ochotná, v Pánově vůli, odhalit něco, co o tobě nikdo nikdy nevěděl... a pokusit se přenést nejen tebe, ale i ty dva?

Co se týče tebe, Orodusi, všechno se zájmem sleduješ. Vnímáš veškeré pocity a vize, které měla Eolin a jsi stejně překvapený jako ona. Zatím však nemáš potřebu se na něco vyptávat- pokud tak Eolin zvolí, jistě vám poví, co viděla.

Les

Nakonec se tedy vydáváš ke studni. Vzbudil jsi se docela pozdě a doma jsi také ještě chvíli zůstal a tak, kdy jsi šel skrz město, uvědomil jsis, že slunce již pomalu zapadá. Docela tě to překvapilo, ale nakonec jsi to nechal plavat- třeba se už i to počasí zbláznilo.
Opatrně jsi vkročil na okraj lesa, kam jsi měl zamířeno. Sebevědomí ti sice nechybělo, ale nikdy člověk neví, co za nebezpečí by se tu mohlo skrývat. Stromy házely dlouhé, černé stíny a na krajinu kolem padala čím dál tím větší tma. Věděl jsi, že jsi již blízko studny.
A pak jsi to ucítil. Kůže tě začala lehce svrbět a ty ses musel usmát. Je jasné, že všude kolem byla cítit magické energie. U té studny se musí něco dít. Zpomalil jsi krok a začala ses plížit směrem k tomu místu, odkud energie vycházela. Překvapilo tě, co jsi spatřil. Na zemi leželi tři lidé- dvě dívky, a jeden muž. Všichni tři zahalení v kápi. Vypadalo to, že spí.
Energie jednoznačně vycházela z jedné z těch dívek. Na první pohled byla velmi křehká. Co se však skrývalo uvnitř?
Zastavil ses. Jednoznačně jsi byl v bezpěčí, protože všichni tři leželi v jakémsi transu. Neměl jsi důvod se jich bát, přestože vypadali docela nebezpečně- je možný, že patří k Soumraku. Jak se však ujistit? Možná... možná bys mohl využít svou chopnost a nebourat se někomu do snu... Ovšem je to jen nápad... Pak bys třeba zjistil, co jsou zač a co zde pohledávají...

Stále hřiště

Sleduji, jak Ellie odchází. Je to skutečně zvláštní dívka, něco mi říká, že ona ještě sehraje důležitou roli...
Nemůžu si nevšimnout Jokeovi mentální poznámky, ohledně Treva a jeho druhý schopnosti. Nijak to však nekomentuji, jen se na něj podívám a vyzývavě zvednu obočí a pak se zasměji. Kdo ví, možná tuším, co je jeho druhá schopnost, možná ne...
"Místo, kde bychom se mohli scházet? No... nejsem si jistý, ale možná to bude zbytečný. Měli bychom se okamžitě vydat do Vatikánu- Ellie měla vizi, ohledně toho, že tam má Soumrak nyní namířeno," řekl jsem rychle. Opravdu bychom asi neměli ztrácet ani minutu volného času.
"Takže otázkou asi bude, zda jste připraveni jít... Možná i položit život za záchranu lidí kolem nás," usmál jsem, abych zlehčil napjatou situaci. Nedělal jsem si iluze... pokud se skutečně ve Vatikánu střetneme se Soumrakem, nastane krutý boj... a nejspíš bude i krvavý. Tady bychom měli jen doufat, že pak zvítězíme. Možná ale přijdeme pozdě... nebo se možná Eliiina vize nesplní, co my víme?

Hřiště
" Jak jsem již řekl jít hledat a bojovat se soumrakem se mi nelíbí ani umřít někde ve Vatikánu, ale co zmůžu klidně můžeme jít, nevím jak sice vy ale já se budu držet lehce zpátky a do soumraku nebudu nabíhat po hlavě. Ale když máme jít do Vatikánu tak bychom měli vědet kde jsme ted? A jak se do dostaneme Vatikánu a jak nás opětovně najde Elli? A když už musíme jít tak jdeme ted hned. Už mám celé nohy dřevení. "

Pocity a noc

Proudy energie pohltily mé tělo a na chvilku zaslepily mé vnímání... Silné pocity na zvíře... Podivím se v koutku mysli, která je stále má. Nechám vše plynout, protože tak to má být... prolétnou mnou neznámé pocity... Něco podobného úctě k "Pánovi"... avšak ostatní nerozeznávám tak přesně... Strach z kohokoli jiného než ze sebe samé je nepřípustný... stejně jako respekt ke komukoli jinému, kromě "Pána," či mě...
Ten zahalenec... kdo jsi? děs... No ukaž se, co ode mě chceš? touha zabít... Chci zabíjet... hm... to i obvykle, ty za to můžeš!!

Hlavou se mi proplétaly mé myšlenky s jelenovými... psycho! A ne jinak...
Obraz toho muže mi nadále zůstal ukryt pod víčky... Setkáme se... Slíbím v duchu, jak jemu tak sobě. V tu chvíli si uvědomím žár na levé ruce. Slunce zatracené Zakleji, ale své rozhodnutí bych neměnila. Hrubě spojím prsty pod pláštěm, abych pálení přebila bolestí. Netrvá dlouho a nad námi se začnou objevovat první hvězdy, posadím se zády k širokému stromu, stále stejně nedůvěřivýma očima zkoumám okolí... nehodlám spát, avšak ani mluvit se mi dvakrát nechce. Není třeba, abyste věděli všechno, mám snad potřebu vyděsit ty vaše "milé obličejíčky" hned na začátku? Čeká nás toho totiž mnohem víc, než jen pomatený jelen... Ušklíbnu se a začnu kudlou ořezávat dobré plátky masa z mršiny.
„Chtělo by to oheň, hm?" Pokývnu k dívce a pozdvihnu jeden koutek úst, ale nesměju se, to opravdu ne... Mohli bychom na sebe upoutat pozornost... i když oheň teď rozdělává každý, elektřina spadla... Začátek... V temných očích se blýská, člověk by málem řekl, že štěstím, avšak nikdo zde by snad nebyl tak pošetilý, aby to tvrdil... snad je to očekávání, či jisté sadistické potěšení...

Lúka a studňa

Cez les som sa pohyboval viac rýchlo, ako opatŕne. Možno by bol opak múdrejší, ale niečo mi vravelo, že nebezpečie nehrozí. To by "pán" nedovolil.
Došiel som až na kraj lúky a rozhliadol sa. Teraz som zostražitel. Prečo práve teraz? Niečo z mojej minulosti mi šepkalo: Never najmä tím, čo sú ti najbližší. Ublížia ti.
Došiel som až do stredu k studni a nahliadol dnu. Čo to k ďasu... Kolegovia? Rozhodol som sa rýchlo. Je to menej riskantné, než čakať, kým vstanú...
Zavrel som oči a skúsil všetkým trom naraz pozmeniť sen... Čakám na ich reakcie.

Sú v temnom lese. Všade sú suché stromy a zo všetkých strán hroby. Z hrobov vstávajú mŕtvy a idú smerom k nim. Obloha je krvavočervená a padá dážď rozpálených uhlíkov.

Hřiště

No pokud ti to nedošlo, mi to udělat musíme. Jsme jediní, kdo proti Soumraku něco zmůže. Nebo by se ti líbilo bejt mučenej jejich vůdcem, nebo mu dokonce dělat otroka? Já myslím že ne, protože na to rozhodně nevypadáš. No a kdzž neuspějeme, tak se tohle přesně stane, možná i něco horšího. Proto potřebujeme každou ruku Úsvitu, která nám v tom pomůže. Mzslíš, že bz tak holka pro toho kluka šla, kdzbz jsme ho mi a kdyby on nepotřeboval nás? Jen tak pro dobrej pocit? Na to se tadz už nějakou dobu nehraje,a pokud si mzslíš že ano, je to s tebou hodně špatný kámo... S tim klukem je docela sranda, mohlo bz to být ještě zajímavý. Doufám že to není cholerik, to bzch se pak měl dost co ohánět, abych se mu dostal z dosahu, protžoe je dost blízko.

V lese

Ucuknu sebou po skončení představení s myšlenkami toho jelena.
Fuj to bylo...ještě divnější...
nenápadně se podívám po "Zlovolné"
Nevypadala že by to čekala...A i kdyby jo, co to bylo za zahalence? Každopádně sem ten jelen nepřišel z vlastní vůle...
znovu se otřesu a opřu se o strom vedle svého batohu a sesunu se k zemi. Pečlivě se zabalím do svého pláště, pokrčím kolena a rukama je obejmu. Vypadám teď tak trochu jako feťák s absťákem...
Oheň? Kde je Tvá opatrnost, chceš přilákat další zvířata?
vznesu svůj názor, ale dál se tím nezabývám, je mi to vcelku jedno, mě zima není.

Začnu horlivě přemýšlet nad tím co jsem viděl.
Možná to s tou opatrností přeháním, ale nechci skončit dalších x let v kómatu a čekat na další výbuch...
uklidním se a začnu si třídit myšlenky.
Nedokázal jsem mu navodit myšlenku...
vzpomenu si na svou neschopnost proti jelenovi.
Fakt se asi moc bojim...

Hřiště
" Co si vo sobě myslíš? " Začnu na něj řvát " Nechci se nechat poučovat. A ty keci si nechej prosebe. Nesnáším rejpaly a lidi co maj pitomý poznámky. JÁ SI BUDU DĚLAT CO CHCI. Je to jasný? Postoupim směrem k němu a začnu řvát hlasitěji " Lidi jako ty nesnášim. Klidně si lezte do jámy plný dynamitu alejá vám ven nepomůžu pokud bude zápalnice hořet. JASNÝ. " Pak se uklidním a kousek poodejdu. Si myslí že bude někoho poučovat já nejsem typ co si to nachá líbit ale to mu snad už došlo.

Pokus o navození snů

Tvá schopnost snů tě nikdy nezradila. Začínáš se soustředit a z tvé hlavy proudí spletené pavučinky představ směrem k ležícím. Cítíš, jak pomalu narážíš do vědomí těch dvou dívek a upravuješ jejich sny... ovšem tady se zarazíš. Měl jsi přeci ovlivnit i představy a sny toho muže, tak proč se nic neděje?
Soustředíš veškeré své úsilí, aby jsi se dostal muži do hlavy, zjistil, o čem sní a možná si s ním i trochu pohrál, ale cítíš vzdor. Není to nic nuceného, jen jakobys narážel do obrovské želené hradby, skrz kterou nelze projít. Na obličeji se ti objeví první vrásky- tohle se ti nelíbí.
Nakonec se však rozhodneš věnovat se alespoň těm dívkám. Jedna z nich však též neodpovídá. Její mysl je sice otevřená, ale nedaří se ti vnutit jí jakoukoliv představu- jako by byla až příliš soustředěná na nějakou věc...
Pak tě napadá, co teď... Můžeš se pokusit více porozumnět tomu, na co se dívka soustředí a nebo se pokusit vnutit sen té druhé, která vypadá jako jediná, že by se ti to u ní mohlo podařit... jakou cestu si vybereš?

Hádka- jenom oprava, posílam soukromě xD patří to před Trevův příspěvek :)

"Pánové, klid klid," zamračím se, když vidím myšlenkové proudy obou dvou. Tahle hádka by nemusela skončit dobře. "Nechci vám nic říkat, ale s takovýmhle napětím a hádkami nejsme o nic lepší než Soumrak."
Nelíbí se mi, že se ti dva do sebe hned pustili, sotva se znaj- to nikdy nesvědčí nic dobrýho. Zas na druhou stranu, co proti tomu zmůžu? Nic...
"Podle mě bychom měli jí okamžitě do Vatikánu- pokud nechcete, nechoďte. Co se týče tebe, Treve, kde myslíš, že bychom asi sehnali informace o Soumraku? To čekáš, že někde v archivu najdeme "Kroniku zlé strany" nebo "Knihu stínů"? To těžko..." Ani netuším, jak to ze mě vylétlo, ale nějak ěm to netrápilo.
"Jak se tam dostaneme? Vládne tu chaos, všude jsou opuštěná auta, myslíš, že když budeme hledat, třeba se nám poštěstí a budou u nějakého klíčky," usměji se již vlídněji. "A ještě jedna otázka tu byla, ale ta je podle mě jasná: Ellie má záblesky, až bude chtít, podle mě si nás najde..."
Musím si zhluboka oddychnout. Nebaví mě ze sebe dělat chytrýho... Nechci řešit spory. Možná by skutečně bylo lepší ukázat na vůdce, který by říkal, co se bude dít, kam se půjde a tak... Trev je docela výbušný. Já vůdce být nechci. Možná by se té role mohl ujmout Joke...

Hřiště
Opět začnu rudnout vzteky." Asi jsem špatně slyšel. Já si přece můžu myslet a navrhovat co chci. Já si klidně můžu zajít do archivů. " Začnu rozčileně " Klidně půjdeme do Vatikánu ale předtím do mne laskavě nerejpejte a když už musít blbý keci nebo poznámky tak s nimi vyčkejte než se uklidním. " Pak začnu zhluboka dýchat až se uklidním pak vyhrknu. " Proto jsem chtěl mít velitele. Jsem trochu výbušný. " Posadím se a začnu. " Já musím mít velitele tomu se zpravidla nevzepřu, Ale samozřejmě někdy se ani tak neudržím. " Pak vstanu a lehce se usměji.

Výbuch

Trochu se v duchu musím zasmát, ale nakonec nechám Trevovo výbuch plavat.
"Pak tedy navrhuji, aby byl velitelem Joke, souhlasíš se mnou, nebo ne?" usměji se. Možná skutečně bude lepší, když nás někdo povede, než abychom se neustále hádali, to by stejně nikam nevedlo. Takhle nás bude moct velitel alespoň usměrnit.
Zadíval jsem se na nebe, na kterém bylo stále vidět slunce. Už bychom mohli konečně vyrazit... napadne mě hned. Nesmíme moc dlouho otálet, pokud máme stihnout Soumrak včas, měli bychom sebou hnout...

Hřiště
" Jestli jím nechceš být ty tak Joke klidně. A už vyrazíme? " Lehce se ukloním směrem k veliteli a řeknu. " Co myslíte vy veliteli? " Zasměju se a to pořádně nahlas. Pak se můj usměv změní poněkud ustaraný obličej. Proč se mi pořád v hlavě přehání myšlenka že Elli vůbec neveřím.

Les
Hlavou mi blýskne zničení Vatikánu. Nehorázně se těším, bolest jiných mi přináší neskutečné potěšení..
Ale co přesun? To, žebudu muset odhalit další ze svých schopností mi tolik nevadí. Horší je fakt, že jsem sice snad stokrát přenášela sebe sama, ale nikdy někoho druhého. Zauvažuji nad možnostmi neúspěchu a letmo pohlédnu na ty dva.
Ale no tak, co by se mohlo stát. Buď se mi to povede, nebo přenesu jen já sama a to přeci taky není takový problém. Vatikán přeci můžu zničit i sama.
Sice jsem to v sobě takhle uzavřela, ovšem pořád se mi do hlavy navrtává myšlenka neúspěchu...Navíc nevím, jak jim to přesně sdělit , abych prozradila jen nezbytné a nevyšlo na povrch, že jsem druhé nikdy netransportovala. Rychle tu myšlenku zaženu a konečně stočím znovu pozornost na své spojence. Vypadají trochu zamyšleně.

Zaraženě se podívám na Oroduse, hned poté, co se sesune k zemi a schoulí se do klubíčka. Co je to s ním? To je mu zima, nebo si hraje na emo a má depku? změřím si ho nechápavým pohledem. Ale co...jako by mělo cenu to řešit.
Po rychlé výměně názorů Oroduse a "Zlovolné" se skutečně na chvíli zamyslím, zda zažehnout oheň. Koneckonů Orodus má možná trochu pravdu, ovšem než se vydáme do Vatikánu, asi bychom se měli trochu najíst.
No, Orodusi...chápu tě, ale...myslím, že pocit opatrnosti nás opravdu nenasytí. Obezřetně se podívám, abych zkontrolovala jeho výraz a doufám, že jsem ho příliš nenaštvala. Rychle uhnu pohledem a hledám další vhodná slova.
Navíc, pokud se máme přemístit do Vatikánu...asi by bylo lepší se trochu posilnit...a takový jelen...no, chci říct, že to je asi nejlepší možné řešení, protože třeba na slimákovi si vážně pochutnávat nebudu. Pokusím se o lehký úsměv.

Oheň, opatrnost a les...

Škodolibý úsměv se mi usadí ve tváři, když se zahalenec sesune k zemi. Copak, bylo toho na tebe moc? Ptám se v duchu falešně sladkým hláskem, ze kterého úplně kape ironie, jak tekutý med. Má opatrnost? Zašklebím se.
„Oheň teď bude rozdělávat každý poššetilec... který z ustrašených přeživšších chce zůstat bez světla v této celkem chladné noci? Dovol, abych ti připomněla, že je prossinec... Mimoto, já mám masso raději pečené, než ssyrové, nevím jak ty..." Povytáhnu obočí a hodím po něm plátek dobře vypadajícího, ač ještě trochu krvavého masa.

„Mysslím, že sem se už moc zvířat neodváží, i ona mají lehký pud sebezáchovy, jisstě jakýmsi způsobem vycítí magii... no a když, tak se jich zbavíme, nebo máš sstrach?" Zasyčím, avšak je to spíš dodatek, taková řečnická otázka. Spustím z něj oči, neočekávám odpověď, místo toho pohlédnu na jinak mlčenlivou, které však nyní podporuje mé rozhodnutí...
Jak jsi opatrná, bojíš se být nekompromisní, myslíš snad, že ti něco udělá? Nebo ten keř... uč se, slitování, ani takt není na místě...

„Co bude ss tím ohněm?" Zeptám se maličko rozkazovačně, ale zaznívá v tom i nepatrná povzbudivost... Hodím po ní dalším plátkem šťavnatého jelena a ještě chvilku jí hledím do tváře, načež pohledem přelétnu k několika mladým, nízkým stromkům. To by byl táborák... Pozvednu koutek úst, při pomyšlení na ničivou sílu, rozšiřujícího se ohně...

V lese

Protočím velkým obloukem oči a nakonec skončí na Zlvolné
Už mě ten její ironickej tón vytáčí... Zvláštní, jak něco co mě přitahovalo umí přejít do stavu, kdy mě to nehorázně štve...
zhodnotím.

Chytnu maso
Co zas má s tim syčením?
zeptám se sám sebe...
Fajn, tak do toho. Myslel sem že Ti vadí jakýkoliv světlo, očividně jde jenom o slunce...Ale ať už se pohneme, začíná mi to tu lízt na nervy. Kdy budeš připravená?
odseknu a zároveň se zeptám Marlaine na přesun. Už si nelámu hlavu s tím co bych říkat měl a co ne... Zvednu se a protáhnu, flákotu nechutně držím v ruce, tou druhou náznakem pobídnu kupředu, už to chci mít v žaludku a pošimrat na mysli pár úsviťáků.

Hřiště - pocta

Jsem rád a poctěn, že mi svěříte tak důležitou věc jako je velení. JE pravda, že já osobně nemám rád, když mi někdo poroučí, a mohl bych dělat problémy. Myslím, že je to pro mě dobré řešení. Pokusím se vládnout přísně a spravedlivě a žádná ruka zločince mi neunikne. Tak přísáhám já, veliký Joke Keyron. Mé poslední věty jsou proneseny humorným tónem hlasu, a s posledním slovem se zasměji. Ale teď už dost žertů, velení rád převezmu, a k tvojí otázce Treve, ano - vyrazíme ihned. Elli si ná bude muset najít sama. Soumraku - těš se!

Jdeme
" Bude mi ctí vás následovat veliteli. " Lehce se ušklíbnu. Prokřupnu si klouby na rukou.
" Vyražme tedy pánové. " Aspon nebude ve Vatikánu nuda když je tam možnost k zabíjení. " Co myslíte prohlédnem si tam nějaké památky? " Zeptám s širokým usměvem.

Cesta do Vatikánu

Vůdce je daný, každý člen Úsvitu by ho nyní tedy měl respektovat a poslouchat jeho rozkazy. Tíha tohota postavení spadla na Joka, který jí převzal se vztyčenou hlavou a hrdostí v očích... přesně dle jeho povahy.

Rozhodli jste se vydat do Vatikánu, hlavního města církve. Cesta není ani zdaleka nejkratší, chaos na ulicích a oslavy přeživších lidí vám však spoustu umožňují- sehnání funkčního auta i mapu. Přijde počáteční zděšení, když si spočítáte kilometry, jež musíte ujet- se štěstím se do Vatikánu dostanete až příští den kolem poledne a to jen s tou podmínkou, že se rozhodnete nespat a věnovat se řízení auta po celou noc. Na druhou stranu si můžete i odpočinout někde po cestě- lidé jsou v těchto dobách přívětiví a budou se k vám jistě chovat jako k rodině, záleží jen na vás.
Cesta do Vatikánu míří na jih od města, ve kterém se nacházíte. Většinu času jedete po dálnici, což je pro vás polehčující okolnost. Slunce pomalu zapadá za obzor a než se nadějete, už vidíte první paprsky na druhé straně oblohy. Přidupnete ještě více na plyn, abyste se do Vatikánu dostali co nejdříve.
Nacházíte se zhruba 15 kilometrů od Říma, v němž se město, do kterého máte namířeno, nachází. Tělem vám koluje zděšení a šok z toho, co vidíte na obloze- hustý, černý dým, hlásající zlou zvěst. A když se konečně dostáváte na určené místo, jediné, co vidíte, jsou trosky vznešených budov, které zde stály.
Je vám jasné, že pohorma se musela stát ještě dnes, protože všude stále řádí ostré plameny... Obyvatelé se zaprášení a zranění pomalu dostávají na povrch trosek, ve kterých uvízli. Někteří jen vyjeveně hledí před sebe, neschopni přijmout, co se stalo... jiní vytahávají mrtvé příbuzné z plamenů...
Všude se rozléhá nářek a bolest z neštěstí. Ve vzduchu jde cítit pach smrti. Je možné, že tohle má na svědomí Soumrak?
Ať se rozhlédnete na jakoukoliv stranu, nikde nevidíte jedinou budovu, která by zůstala stát- všude jen černé oblaky kouře a trosky...

Les

Se značnou škodolibostí sleduji jeho dopálenost, kterou tak snažně nedává najevo... Vím o své aroganci i nepříjemnosti, o ironii a jiných nemluvím... jenže, je mi úplně jedno, jaký názor na to kdo má... Tvář mi zkamení, do strašidelné, upnuté masky, když se zmíní o světle, avšak nejspíš to zahlédla jen soucitná.
„Hm, já bych sse opalovala od rána do večera, ccopak to není vidět?" Ušklíbnu se a s lehce výhružným gestem si upravím kápi.

„Mimoto, nemám ten pocit, že jssem sse zmiňovala..." Povytáhnu obočí s ďábelským úšklebkem. Jak snadno se prozrazuješ… kolik toho víš... Chm já bych si takové informace schovala jako esa v rukávu, tichá, nenápadná, smrtící... Každý hold po svém, ale proč znovu to tykání? Třeba jsi k tomu i nerozhodný...

„Necuchej ssvé nervy, assi ti ješště budou užžitečné..." Znovu lehce narazím na tušenou schopnost a čekám, jak zareaguje, poté nenuceně pokračuji.
„Nebo můžešš zkusit ussnout... pokud nemášš sstrach..." Z ženy s dýkou za pasem...Pousměji se, načež přejdu blíž k mlčenlivé a pohledem ji pobídnu k rozdělání ohně.
„ "Pán" sílí..." Podotknu polohlasně se značným potěšením, oči mi zasvítí...

//Btw: Syčím stále, šeptám a prodlužuji sykavky, nikdy nekřičím ;-) :-)//

Z dívčina syčení mi trochu běhá mráz po zádech. Lehce se oklepu a znovu tiše pozoruji jejich rozhovor. Ačkoliv mi není "zlovolná" ani trochu sympatická, by naopak, spíš mi trochu nahání husí kůži, musím s ní vřele souhlasit. Chytím maso, letící z jejích rukou směrem ke mně a pomalu se porozhlédnu kolem sebe, abych vyhledala nejvhodnější místo k rozdělání ohně.
Pak ovšem zaregistruji Orodovy poznámky. Jednak tu o světle, jenž mě přivede k rychlému úsměvu (vždycky je dobré znát nějaké slabosti svých spojenců. Možná z dobré vůle možná taky ne...nikdy nevíte, kdo se proti vám obrátí a tak je dobré mít v rukávu nějaké to eso), který se ale vzápětí vypaří po vyřčení další věty, která mě zaujala mnohem víc. "Připravená?" zaskočeně těknu očima. "No... oheň udělám během minutky..." na okamžik se zarazím "A pokud máš na mysli přesun...tak se můžeme najíst a pak bych vám mohla vysvětlit, v čem to spočívá" neklidně si hraji s neposlušnými pramínky svých černých vlasů. Dochází mí, kolik toho asi ve skutečnosti umí...a třeba je toho ještě mnohem víc....budu si muset opravdu dát větší pozor. Nejen na jazyk, ale i na to, o čem rozprávím v duchu sama se sebou.
Otočím se k nim zády, abych si mohla vytipovat místo na večeři. Není třeba podpalovat hned celý les a tak si vyhlídnu hromadu chroští ze spadlých stromů. Koneckonců, kdyby se oheň rozšířil, umím ho přeci zastavit. Soustředím svou pozornost na hromadu suchých větví. Alespoň můžu trochu trénovat. Tentokrát zvolím jiný způsob...musím se zaměřit na přesnost a být trpělivá...myslím, že někdy se to bude hodit. Ostatně to, co opravdu dokážu uvidí tihle dva v plné síle stejně až v tom podělaném sídle všech vykořisťovatelských zrůd, jakými jsou podle mě všichni církevní hodnostáři.
Nejprve se objeví jen malá jiskřička, pomalu si najde cestu k první větvičce a obalí jí svým žárem, lehce se rozšiřuje od jedné k druhé a v několika vteřinách vzplane celá kupa rudým plamem. Usměji se. Ne ze samolibosti, nebo hrdosti, ale pohled na oheň mi prostě činí jisté potěšení.

Vatikán...

Cesta trvá dlouho a je nehorázně nudná. Většinu cesty jsem zahloubaný do svých vlastních myšlenek. Svět je pro mě jako jedna obrovská hádanka... jak jí vyřešit? Zaobírám se myšlenkami různých lidí, které jsem potkal při cestě na hřiště. Jejich myšlení je tak pozitivní, tak optimistické, až mi na chvíli vyvodí na tváři úsměv- to jsou ty světlé chvíle, kdy jsem rád za svou schopnost čtení myšlenek.
V autě je po většinu doby ticho, nikdo nemluví, ale myslím, že nám to tak prozatím vyhovuje- času na mluvení bude podle mě až dost.
A pak přijde ten šok, kdy spatříme v dáli hustý, černý dým, rozprostírající se po celé obloze. Jakoby sebou přinásel zlou předzvěst. Rychlost našeho auta se mnohonásobně zvýší a my již brzy stojíme mezi prvními troskami starého a vznešeného města Říma.
Všude kolem vidím poraněné lidi, pomáhající ostatním. K mým uším doléhají bezmocné vzlyky, plné neštěstí a hrůz života. V očích se mi objeví slzy. Tolik myšlenek, které se na mě tlačili, tolik pocitů, které jsem cítil spolu s lidmi... Rukou jsem si setřel první slzu, kanoucí po mě tváři a bylo mi jedno, jestli si o mě ostatní pomyslí, že jsem slabý... v těchto ohledech jsem nikdy neměl problém vyjádřit své pocity...
Hrůza a bolest, odrážející se v plamenech, jež spalovali všechno kolem, byla zjevná na první pohled. Kdo mohl udělat něco tak hrozného?!!! zakřičím v duchu i přes svou obviklou vyrovnanost. Na mysl mi okamžitě padne jediné slovo- Soumrak.
Přijeli jsme pozdě... ano, přijeli jsme opravdu pozdě. Jejich zvrácené charaktery již udělali své a my jsme proti nim nezmohli nic. V těle mi začne vřít krev. Netuším, co se se mnou děje, ten pocit zlosti jsem nezažil už tak dlouho...
Vysíleně si povzdychnu a pohlédl na Joka. Můj pohled zachytí. "Příliš pozdě..." vyjde ze mě jen a já se sesunu na zem... jako bych chtěl brečet s přírodou, s posvátným místem, na kterém byl Řím založen... a s lidmi, jež nyní nesou též část té tíhy na svých bedrech...

V lese

Pobýzejíc Marlaine zargistruji zlovolnin hlas.
Hm?
otočím se za ní a ušklíbnu se
Nezmiňovala, ale říkám, mám dobré oči...
otočím se zpět a pozoruji Marlaine... Celkem obratně rozdělá oheň.
Hm, pěkná schopnost...
vypadne ze mě s úsměvem, hned na to se ale oklepu a snažím se změnit téma.
Jak tak koukám, v tomhle, i když vynuceném, týmu spolupráce, nebo aspoň důvěra, fungovat nebude co?
nadhodím otázku dál se dívajíc do ohně, začíná mě ohřívat. Až teď jsem zaregistroval že mi bylo trochu chladno.
...jasně, každej z nás by byl bezpochyby schopnej přemoct Vatikán sám...
dodám a znovu se odmlčím
ale přesto může dojít k situaci, kde si budeme muset krýt záda, úsvit určitě nenchá Vatikán padnout bez boje... Takže by nebylo na škodu trochu se....
další pomlka, zahledím se do nebe a volnou rukou luskám
Ztmelit!
mírně vykřiknu nalezené slovo.
Všechno jen kecy...
protiřečím v hlavě sám sobě
...po těch letech v komatu mi chybí lidská společnost...
nenápadně se rozhlédnu
...jakákoliv

Na jeho pochvalnou poznámku směřovanou ke mě s úsměvem pokývnu hlavu na znamení díků a pomalu napíchnu maso na ostrý klacek, abych si ho mohla opéct.

Konečně pocítím ten pocit tepla, stoupajícího z plamene.
Usadím se pohodlně na zem a pozoruj oheň-ten dokonalý lidský výtvor, který ho už celá tisítiletí udžuje při životě.
Otočím na něj hlavu, kdy znovu promluví. Zvláštní...ještě před chvílí vypadal celkem otráveně a teď...
"Stmelit?" usměju se lehce. "Proč ne, myslím, že je to skvělej nápad." jeho zájem mě docela nadchnul. Co jiného má člověk chladného podzimního večera dělat? Navíc, pokud máme pracovat jako tým, což by Pán asi chtěl, měli bychom se trochu poznat
Ovšem je tu ta stará známá nedůvěra, takže opět nechám slovo ostatním.
Stejně si myslím, že Zlovolná nebude reagovat příliš nadšeně. Celou dobu nám dává jasně na jevo, že kdyby to nebylo Pánovo poslání, tak by se s námi nezahazovala. Musí mít s autoritami trochu problém, ne?
pomyslím si, ale nechám to plavat a zatím raději neutrálně zírám do ohně. Na jeho sílu, jemnost, vnímám jeho teplo a jeho dokonalost. Nikdy mě asi nepřestane fascinovat.

Jak to bude?
Během cesty se pořádně prospím budu premýšlet o budoucnosti a jak bude vypadat Vatikán?
Hustý kouř je pro mě velké překvapení. Po chvíli se připravím že Vatinkán bude oživlé peklo a že zlo tam zapracovalo. Ale i když už tuším že Vatikán se lehce změní tak co jsme uviděli mě překvapí
Prohlídnu si ruiny a lidi pak klidně prones " Nepřišli jsme pozdě pořád tu někde jsou. Tohle místo je pro ně jako mrtvola pro supi. Myslím si že o nás vědí a že nás pozorují. Nebo jsem pouze Paranoik." Pomůžu Erikovy na nohy. Tady se můžou skrýt kdekoliv nebude to lehké je tu najít .Budeme se muset připravit. Svou pozornost vyženu na maximum. A připravím se k boji.
Nechci v očích svých druhů vypadat jako zrůda bez emocí ale člověk se naučí své emoce skrývat potlačovat a ovládata. U bojovníka to patří mezi potřebné kvality.

Představte si nicotu. Velkej bílej prostor bez výplně. Teď si k tomu přidejte miliardy a miliardy purpurových pavučin, které dohromady tvoří něco ve smyslu podlahy. Na ní se válí hromada lebek, kostí a kusů masa. A na tom všem beze smyslu a řádu pochodují, skučí a hulákají mrtvoly, kostlivci a nehmotné duše. Bílou oblohu zahalují oblaka kouře a smradu, které propouští sem tam trochu světla. Ve vzduchu se vznáší miliony světélkujících teček, létajících všude kolem jako střelené. Duše hmyzu a miniaturních živočichů. Uprostřed toho všeho nadělení stojím já, v modrých džínách, bílé košili s dírou na pravém rameni, přívěškem na krku a naprosto vyděšeným výrazem v obličeji. Vítejte ve světě mrtvých. Žádný peklo, žádný nebe. Ať už lidstvo očekávalo co chtělo, tohle to asi nebylo, myslím si. Co krok, to křupnutí kosti. Co pohyb, to slabá stopa světla za mnou. Kráčím po hromadě mrtvých. Skvělá představa! Mrtvola ve smokingu stále stála vedle mě. „Jak se vlastně jmenuješ?“ mumlám jeho směrem. Kostra sebou trhla: „Eh, Sean Adams, mám ten dojem.“ „A jak víš, že mi říkají Zero?“ „Říkals mi to.“ opáčí. „Ne, neříkal.“ vrčím. Sean se na mě otáčí. „Tak řekneš.“ Trochu mě mate. „Co? Jak to myslíš? Jak to víš?“ „Čas nehraje roli, když jseš mrtvej.“ poznamenal Adams. Nechápu ho, ale zároveň, nedivím se. Po tom všem z minulých dnů bych se divil, kdyby NĚCO dávalo smysl. Udělám krůček vpřed a šlápnu na jednu obzvlášť křehkou lebku. Zvuk křupnutí se ozval s nečekaně silnou ozvěnou. Jako při trapasu na školním večírku, všechny pohledy se upírají na mě, jen s tím rozdílem, že to nejsou zvědavé pohledy, ale jen kupa prázdných očí, plná touhy po svobodě, po vysvobození.. Po smyslu jejich bytí. A podle jejich reakce asi vypadám jako největší šance vypadnout z tý prázdnoty. V jedné vteřině se na mě vrhly stovky duší a prázdných tělesných schránek. Bez varování. Otáčím se na patě a se zděšením vyrážím opačným směrem. Krok, co krok, praskání kostí, připadá mi, jako kdybych měl nohy z olova, než jsem si všiml, že se propadám do toho všeho hnusu a humusu, co na té zemi byl. Dostal jsem se do fáze, kdy pohyb už nebyl možný. „Nechte mě!“ burácím, ale není to nic platný. Svírám křečovitě křišťálovou lebku, klepu se a přeji si, aby se mi nic nestalo. Sean je tatam, mrtví se přibližují a já se ne a ne propadnout, natož zmizet. Před oči se mi vnucuje vzpomínka na Maxe a Amelii, osadu, vše, co je mi zatím milé. Cítím zvláštní pocit, jako kdyby vám někdo do žaludku narval obrovský šutr. Zbytky lidských těl se roztékají a já se propadám do neznáma. Kolem mě se rozlévá temnota.

Když jsem znovu otevřel oči, ležel jsem už v osadě a Max mi vařil horký čaj. Vůně uzenek se táhne po celém táboře. Všude je vůkol tma, je asi noc. Zvedl jsem se z postele a přepadla mě bolest hlavy. „Ahh..“ vydechl jsem a Max se na mě otočil. „No konečně, už tě kluci od strojů chtěli hodit do jámy.“ „Jámy?“ otáčím se. „Jo, jak tam jsou mrtví. Neměls totiž pulz, ale dýchals, což nám přišlo strašně divný. Oni tě odepsali, ale já a Amelie jsme tě zachránili.“ „Díky.“ mručím a pokouším se vstát. „Kdes byl?“ zajímá se Max. „Projít se.“ „To musela bejt procházka, že tě kluci našli v bezvědomí pod troskama jednoho z domů.“ Udiveně zvedám obočí. „Jak jsem se tam dostal?“ „To se ptáš toho blbýho.“ směje se trpce Max. „Vyšels jedním směrem, kluci tě našli úplně jinde. A v tý košili. Ty bys nám tu měl odpovídat, Zero. Jo a měl by ses oblíknout, je venku zima.“ „Je mi fajn.“ říkám suše a usrkávám nabízený čaj. Ve slabém odrazu tekutiny vidím svůj obličej. „Maxi?“ „Hmm?“ „Co myslíš? Kam jde člověk, když zemře?“ Max, který doteď rovnal polena u kamen, se napřímil. „To je těžký, Zero. Já věřím, že do pekla, protože nebe je pro světce a ti my nejsme, to tedy ne.“ „A kdybys určitě věděl, že půjdeš do pekla, změnilo by ti to život?“ zajímá mě. Max se odmlčel a já se jal pití čaje. Když jsem do sebe vylil půlku hrníčku, konečně se ozval. „Jo, to změnilo. Když nemáš tu maličkou možnost, že půjdeš do nebe, snažit se být dobrým a ohleduplným člověkem by pro mnohé ztratilo smysl. Pro mě ne, já mám lidi, na kterých mi záleží. I tebe, Zero. Už kvůli vám jsem takový, jaký jsem.“ „A změnilo by tě to jak?“ naléhám. Max se zas na chvilku odmlčel. „Nevím Zero, já nevím.. Bylo by blbý vědět, co tě po smrti čeká. Život by dostal hnedka jinej ráz, kdybys měl po smrti nějakou jistotu. Kdybys měl v budoucnu nějakou jistotu. Už by to nebylo.. ono.“ mumlá polohlasem. Dopil jsem čaj a pokládám prázdný hrnek na stůl. „Jo, to máš asi pravdu.“ Vstávám a z nějakého důvodu prodrážděný vycházím ze stanu. Na jedné z beden venku vidím svou taštičku. Fouká studený vítr, ale mě to fakt nevadí. Připínám si tašku k pasu a napadá mě, že bych měl mít asi hlad, když jsem celý den mimo. Vlastně, naposledy jsem jedl včera večer. Sáhl jsem si na břicho. Nemám touhu touhu po jídle, jako posledně. Možná, když.. Zrovna když se otáčím, že si dojdu pro něco k jídlu, dojde mi, že oproti včerejšku něco chybí. Něco, co by tu být mělo. Vzápětí mi to došlo, když vše zahalila zvuková bariéra a svět se začal točit. Ta droga. Ve zmatku a děsu si sahám do taštičky pro ampulku, ale když jí vytahuji, napadá mě jedna podstatná věc. Co když jí nepoužiju? Co se stane? Neumřu, vždyť.. Už vlastně mrtvej jsem! Na zemi se začínají objevovat kosti a já se odpařuji. Pomalu mi začínají mizet části těla a ze stínů vycházejí mrtvoly. Jaktože je nikdo nevidí? Vždyť právě jeden mrtvý prošel skrz Maxe, který mě neviděl a asi si šel pro cosi do jiného stanu. Slyším mručení, cítím ten pach. „Ne..“ zašeptám a zjišťuji, že ten podtón, který jsem měl posledně, schází. Propadnu se do Astrálního světa, ale jako duše, uvědomuji si. Nebudu se moct vrátit zpátky. Mou domněnku podtrhuje přívěšek, který propadá mým nehmotným krkem. „Ne..!“ vrčím o něco vzpurněji a bodám si jehlu do ruky. Proletěla jí. Cože!? Neschopen mluvy, jsem zděšen, když nemůžu na své levačce najít jediné hmotné místo. A pravačka na tom není o nic líp! Hrozí, že mi droga upadne a já si jí nebudu moct vpíchnout! Do duše se mi vlévá zima. Tisíckrát ledovější než ta, před kterou mě varoval Max. Všímám si poslední části kůže na mé pravé ruce. Malíčku. Bez váhání jehlu zabořím do prstu a stisknu jí. Modrá látka vyšlehla z jehly a rozlévá se po mé ruce po tisících maličkých nitkách. Začíná se mi vracet kůže, tělo a pak si sluch a hmat. Lehám si na zem, zpocený jako nikdy předtím. Fouká vítr a já ho cítím. Jako ledové připomenutí hořkého faktu a teplé objetí života. Sbírám všechny síly a vstávám. Motá se mi hlava, ale to přestává a já shlížím na prázdnou ampulku. Pokud jsem správně počítal, ještě mi zbývá dvanáct. Dvanáct dní, jestliže nezjistím, kde toho seženu víc. Dvanáct dní života. Schovávám jí do tašky a beru si na sebe přívěšek i košili, která spadla také. Tohle se mi ještě bude hodit, myslím si a tisknu kříšťálovou lebku. Když vycházím zpod krabice, za kterou jsem se svíjel, oslňuje mě měsíční svit. Dnes večer je neobvykle velký. Všímám si malé, nepatrné osoby, stojící mezi mnou a měsícem na hromadě starých, rozbitých aut. Malá, křehká, na první pohled ztracená dívčina s vlasy upředenými ze slunečních paprsků, což jde obdivuhodně poznat i v záplavě lunárního světla. Otáčím se a kráčím směrem ke stanu. Nemám náladu jít dnes do Úkrytu na zábavu. Stín slečny stojí nehybně na místě. Nějak ze sebe nemůžu setřást pocit, že jsem jí někdy viděl. Noční ticho, míšené se vzdáleným smíchem z Úkrytu, prosekne jediné slovo, vyřčené jejími ústy: „Zero..?“

Řím

Cestu odřídím, jelikož ti dva absolutně nejeví známky toho, že by to chtěli udělat oni. A tak sednu za volant já. Cestou je ticho, které mi osobně vyhovuje, ale jelikož řídím, je to pro mě to nejhorší co může být. Tak nehorázně se mi v tom tichu chce usnout, ale nemohu. To by Úsvitu moc nepomohlo. Cestu jsem nakonec zvládl, i když značně unaven. Párkrát jsem samozřejmě zastavil, ale to jen pro to, abych vykonal potřebu, protáhl se, nebo pokud přežila nějaká benzínka abych mohl doplnit zásoby RedBullu a jiných energických bomb.Konečně dorazíme do Říma. Nevím proč, ale něco podobného jsem čekal. I když v mnohem menším měřítku. Ano Ericu, pozdě. Přišli jsme pozdě. Poté Trev pronese svůj názor, který se mi moc nezdá. Přišli jsme pozdě. Nic se ale nedá dělat. Těm lidem bych rád pomohl, ale pokud nezasáhneme, Soumrak může pokračovat. Ericu, pokud mé myšlenky právě čteš, nemysli si omě že jsem bezctná stvůra. Prostě jsem se naučil žít sám a nebrat na sebe tíhu druhých. A jako velitel prostě rozhodnutí pátrat dál a nepomáhat při záchranných akcích a opravách prostě vydat musím. Nechci po tobě, aby ses ho držel, ale myslím že když se nad tím zamyslíš, uznáš to i ty. Poté se trochu zamračeně kouknu na Treve, což on ale nemůže vidět. Eric má pravdu, přišli jsme pozdě. Naším úkolem není vybít Soumrak, protože je nemáme rádi. Mi musíme vybít Soumrak, aby neubližoval ostatním. A to právě jak vidíš dělá, aspoň si to myslíme. Ani u nás taková škoda po 21.12. nebyla, a tohle město je mnohem větší, rozsáhlejší, a tak by ho měla tak vlna destrukcí zasáhnout ještě víc. Samozřejmě nemusíme mít pravdu, ale zatím bych se toho držel. Nemyslím si, že je to všechno práce Soumraku. Určitě se ale do toho zapojili. To se příště nesmí stát. Poté, pokud z auta vystoupíte vás opět zavolám dovnitř se slovy: Bohužel, musíme jet. Za prvé, musíme najít vhodný ukryt, což by teď neměl být takový problém, a za druhé bychom měli nejít Soumrak. Pokud je pořád ve Vatikánu, navrhoval bych si najít úkryt někde blíže centru. V Římě se docela vyznám, nedávno jsem tu byl. Mohu nás tu tedy provést. znám to tu pouze jako turista, a ne jako obyvatel Říma.

Oheň a ti dva, co se nejspíš pomátli... stmelit... WTH?!

Přesunu se k ohni, ten mám ráda, hezky svítí, prohřeje mé studené tělo, aniž by mi ublížil. Navíc dokáže ničit, dokonale prožírat i hladově polikat vše, co je před ním. Popadnu jeden z klacků ležící u mých nohou a jedním obzvlášť ostrým nehtem utvořím na jeho konci něco podobného špičce, pro lepší napichování, znovu se opřu o strom, abych měla krytá záda. Důvěra nebyla, není a doufám, a snad nikoho nepřekvapí, že ani nebude!

Na maso se těším, avšak na dětské, či všeobecně mladé mít rozhodně nebude... ani se nesnažím poslouchat žvásty těch dvou, avšak zpozorním když zaslechnu ta slova. Tým, spolupráce a... STMELIT??! Náhle bojuji s dvojí tendencí - neovladatelného smíchu a chutí se co nejdříve vyzvracet! On se vážně zbláznil... Tichounce zakrákám ke straně, takže nikdo můj letmý, jenže zdaleka nedostačující smích nemohl zaslechnout, zároveň si odplivnu, pro zmírnění té nechuti, co se ve mě hromadí už delší dobu.
Na jednu stranu... chtěl by to "Pán" ? Snad mi napoví ve snech... Nakonec jim věnuji jen skeptický pohled a nechám ten stupidní a absolutně nepřípustný nápad v mlčení, které si jistě vyloží správně. Ač, to že je zavržení hodný, mu dodává na kouzlu...

Vatikán
Ty dva si vystačej sami já jsem tu jak páty kolo u vozu. Jsem tu pouze od toho abych soumraku vykopal mozky z těch jejich pitomech palicí a pak můžu vypadnout protože už nebudu potřeba. Pak s očividnou neochotou nastopím do auta a pak vyšteknu " Kam jedem ted? " Pak si opřu hlavu a začnu přemýšlet. Jak jsem se sem dostal? Proč tu jsem? Pořád mi řikaj že chybuju pořád vyvracej to co povídám proč se na to nevyseru? Proč jsem na to hřiště lez? Jsem hold debil. Celý mě to začíná srát. Ale nevykašlu se na to. Pokud se něco ale nezmění do měsíce to zabalim. Pak si vyprázdním hlavu a budu se věnovat nečemu jinému.

Cesta

Úsvit jsi opustila s dobrou předtuchou. Tušila jsi, že jejich cesta za Soumrakem zatím nebude nijak moc drsná... svou předtuchu jsi však, jako téměř vždy, neměla čím proložit.
Šla jsi doslova, kam tě nohy vedly. Chtěla jsi jít pěšky a tak jsi také udělala. Večer tě však až příšerně bolely nohy... nedivila ses tedy, když jsi usnula okamžitě, co jsi se položila na suchou zem. I přes tvou vybíravost, co se drahých šatů týče, jsi nikdy neměla problém ve vycházkách do přírody... ptačí zpěv tě tedy o to více ukolébal a tvým víčkům dal nádech oceli.

Sny však tak sladké ani náhodou nebyly- další vidina si prosadila svou. Neviděla jsi nic dobře, všude jen samé podivné šmouhy a stíny. Bála ses, nevěděla jsi, kde se nacházíš... téměř jako bys byla mimo Zemi. Srdce ti svíral strach tak ledový, až ses najednou přistihla, jak sedíš, nahlas křícíc a plně vzhůru.
V očích se ti zračil zmatek. Co to mělo znamenat? Nikdy jsi nic podobného z vizí necítila, vždy jsi jen byla obyčejná přihlížející... nyní jsi však cítila strach a úzkost z vize na vlastní kůži. A ať jsi přemýšlela jak jsi chtěla, nepřišla jsi na jediné vysvětlení, ČEHO by se to mohlo týkat...
Usnout jsi již nedokázala a tak jsi se zvedla a vydala na pochod, zatímco slunce líně vylézalo ven, aby ozářilo krajinu, ležící před tebou.

Tentokrát jsis však vzala auto. To nebyl problém, jelikož všude kolem jich bylo spousta- konkrétně tedy v jednom menším městě, zdánlivě zničeném nějakým zemětřesením a nemajícím žádné nynější obyvatele.
Řídit jsi uměla, takže sis to již brzy štrásovala po dálnici, řídící se svým tušením, kam bys měla jet.
Cesta byla dlouhá a slunce se pomalu sunulo po obloze, až nakonec zapadlo a na oblohu vyšel veliký, kulatý měsíc. Dnes musí být úplněk, napadne tě. A zítra jsou Vánoce. Neuměla sis představit, jak je oslavíš, když budeš stále na cestě.
Když v tom jsi pocítila silné nutkání zprudka zabočit na vedlejší silnici, vedoucí do dalšího zbořeného města. Nenašla jsi zde nic než veliké trosky dříve mohutných budov. Vyšla jsi z auta a neslyšně začla procházet ulicemi, doufajíc, že zachytíš nějakou vizy, která by ti pomohla.
Mezitím jsi došla na konec města, kde se rozkládal jakýsi tábor. Zřejmě přeživší, uvědomíš si. A pak to cítíš. Nevíš jak, nevíš proč, ale ON musí být tady... tady poblíž. Srdce ti začne zběsile bušit. Rozhodneš se vyjít na hromadu starých aut, kterou tu někdo nechal, abys měla možnost se pořádně rozhlédnout po okolí.

Najednou ze stínu krabic vyjde ven mladý chlapec- černá pleť, bez vlasů. Dech se ti zastaví, když se na tebe podívá... a pak se otočí a rozhodne se jít pryč. JE TO ON.
"Zero..?" vyklouzne ti potichu z úst a vánek donese tvá slova k jeho uším. Nevíš, kdes vzala jeho jméno... Nepátráš však potom. Takhle to nejspíš mělo být.

// gomen že mi to tak dlouho trvalo, musle sem odepisovat ještě v jiných jeskyních :D :D a proto je to zkrácený trochu víc, než sem plánoval :D snad se nebudeš zlobit :D :D

Vatikán

Pomalu se seberu ze země a podívám se na Joka. "Dělat nám průvdce... a jak bys to chtěl udělat?" zeptám se jízlivě. "Podívejte se, na pravé straně trosky, zatímco v levo můžete vidět popel?" ušklíbnu se a ani zdánlivě se nemám k tomu, abych se zvedl.
Navíc pochybuju, že by s tím autem dojeli někam dál- na to je tu až moc zbořených budov, tarasících mu cestu.
"Nejsem naivní, ano, je možný, že Soumrak tu ještě bude... možná... možná bych se mohl pokusit najít ho v myšlenkách..." řeknu již zoufalejším tónem, tentokrát však na Joka nekoukám. Vím, měl bych ho, jako šéfa poslouchat, ale v danou chvíli, kdy se na mě tlačí tisíce bolestných emocí, to jde vážně ztěžka...

Přenos

Atmosféra mezi vámi je napjaté k téměř prasknutí. Není pochyb, že právě takové pocity u vás vzbudilo Eolinino chování, které se zdá být tak úsečné, pohrdavé. Přesto jste nakonec dokázali projevit trochu důvěry a svolili jste, aby vás Marlaine přenesla do Vatikánu...

Marlaine
Docela ses toho úkolu bála. Neřekla jsi jim, že jsi ještě nikdy nepřenášela více lidí, vždy jen sebe... mohli by se cítit vyplašeně a to by jejich důvěru opravdu neprohloubilo. Navíc jsi na ně chtěla svým způsobem udělat dojem.
Když jste si všichni tři lehli a zavřeli oči, začala ses v duchu soustředit na jedinou myšlenku- Vatikán. V tomto městě jsi zatím nikdy nebyla, z obrázků ho však znáš skvěle. Brzy již cítíš tu dobře známou magickou energii, kolující ti po celém těle. Obraz Vatikánu v tvé hlavě stále zůstává a nyní se ani nemusíš soustředit na to ho udržet- tvá schopnost už by se měla o vše postarat.
Síla tvé schopnosti se blíží vrcholu a tobě se v hlavě zobrazí ještě dvě postavy, které chceš vzít sebou. Ano, vyjde to, napadne tě najednou s klidem.
A pak se pomalu začínáš propadat... Do snů? Do Země? Na to jsi nikdy nepřišla...

Orodus
Pomalu si lehneš na zem, poblíž Marlaine a zavřeš oči. V hlavě se ti přemítá celý dnešek, včetně všech informací o těch dvou, které jsi zjistil.
Tvé myšlenky by putovaly dál a dál, když v tom v sobě ucítíš zvláštní energii. Děsí tě, že nedokážeš určit, co za energii to je. Uvolňuje ti tělo a ty se již brzy cítíš neskutečně bláhově. A pak se tvá mysl (i tělo) začne propadat do neznámé temnoty... Někam, kde ještě nebylo... A odkud možná nikdy nevyjde.

Eolin
I když s obrovskou neochotou a téměř nechutí, leháš si vedle těch dvou do trávy a zlehka zavřeš oči- stále však nedůvěřivě posloucháš okolní zvuky, jestli náhodou nekují nějaké pikle. Nikdy jsi nebyla moc důvěřivá... a nyní v tom rozhodně nehodláš začínat.
Začneš si v těle uvědomovat cizí sílů, jež ti pomalu uvolňuje příjemným pocitem končetiny a svaly, pojící se na kosti. Nelíbí se ti ten pocit, protože ho nedokážeš řídit- brzy ho však téměř nevnímáš, protože se začínáš ztrácet v temnotě. Propadáš se do hedvábných pavučin noci, naprosto neovládajíc své tělo ani myšlenky...

Probudíte se za brzkého rána. Oči otevřete téměř ve stejnou chvíli. Zprvu se zdáte být velmi dezorientovaní a nechápete, co se stalo a kde se nacházíte, než vám vzpomínky ukáží, co jste minulý den prožili.
Marlaine se spokojeně zvedne na nohy a usměje se, hrdá na svou práci, že vás všechny dokázala přenést. Kdežto Eolin ani Orodus se tak v pohodě necítí.
Orodus se zděšením zjistí, že přenos ani náhodou neproběhl bez újmy- ucítí na své pravé ruce bodavou bolest a když se podívá, co se stalo, šokovaný zjistí, že mu chybí prsteníček. Celý prst... Celý prst!... Celý prst!
Krev z rány vytéká neuvěřitelně rychle a jeho napadne jediné, co nyní může udělat- pomocí své energie zastavit krvácení... psychicky se ztrátou prstu bude muset vyrovnat později.
Eolin sice o nic nepřišla, ale její rána se zdá být mnohem horší. Po celé páteři jí zeje obrovská prasklina, zalitá krví. Bolest, kterou sebou nese, je nesnesitelná, ohlušitelná. Pokud jí někdo nezastaví krvácení, je jasné, že umře. Ovšem je Eolin schopná se svou hrdostí o zranění mluvit? Tuší, že energie, kterou ovládá Orodus by jí mohla pomoci... ale to by nejdřív musela odstranit překážky, které tu byli a požádat ho o pomoc...
Brzy zjistíte, že se nacházíte na střeše Svatopeterské Katedrály, která je v podstatě středem Vatikánu. Po okrajích střechy je někoik soch Svatých. Výhle odtud je nádherný, všude kolem se rozléhá město Řím.
Ani Marlaine netušila, že by mohla být schopná přenést vás přímo sem... do středu vznešeného Vatikánu, který již brzy padne...
Na náměstí se začínají shromažďovat lidi... vypadá to, jak by měl mít brzy Papež nějakou přednášku či mši. Napadne vás sejít dolů... možná ho i potkáte. Nebo hodláte zničit Vatikán odtud, když zde máte tak dobrý výhled?



//tady vám dávám volnost, pořádně se na Vatikánu vyblbněte... situace vám vyhodnocovat nebudu, konec konců- jsou to jenom obyčejný lidi, který proti vašim schopnostem nemají šanci :D jen prosím- né moc megalomansky, hezky pomalu :)

Přenos

Jak moc se mi nelíbí ta tajemná síla, kterou nemohu řídit... Kdybych nevěděla, že je to nutné, vzdorovala bych, v podstatě bych ani neulehla vedle nich, bez ochrany... Pro jistotu v jedné ruce pevně svírám svou kudlu, připravena ji každým okamžikem vytasit a probodnout srdce opovážlivce, uši napjaté pro zaslechnutí sebemenšího prasknutí větvičky...
Ne, není mi dobře, má mysl bouřlivě brojí proti tomuto podivnému ovládnutí, avšak není mi to nic platné, na přerušení je již pozdě.

V očích mě zabodá prudké světlo a jediné, co dokážu je odvrátit tvář, schovat ji do příjemné temnoty kápě, pak mě pohltí bolest. Pulzuje mi v páteři, neslyším nic krom bubnování krve v ušních bubíncích, tlumený tlukot kamenného srdce, nevidím, víčka pevně stisknutá, tělo v nehybné křeči. Každý nádech stupňuje ten hrůzný bol a do pláště se vsakuje více temné tekutiny. Trestáš mě, "Pane", za mou nedůvěřivost, jenže nehodlám být jiná... avšak splním tvůj záměr... Jsem jako démon, kterého ovládneš za jistou cenu... V agónii jako bych viděla tu bytost, jež nad námi bdí...

Ani nesyknu, ač se mi výkřiky hojně derou na jazyk...neukazuj sslabosst!!! Vím, že je to nutné, ale nedokázala bych promluvit bez křiku... Snad je mé tušení správné... Hej... zahalenče, ještě mě budete potřebovat... Pouštím přerývavě své myšlenky do vzduchu, dokud mě úplně nepohltí bolest. Neprosím, jen poukazuji na skutečnost a pokud není přemrštěně egocentrický, musí to uznat... Stejně jako bych to neochotně udělala já...

PřenooOOooOOooos

Mé myšlenky proudí jak se jim chce a já si jednu po druhé prohlížím a zařazuji. Je to příjemný pocit a mám to tak rád, jsem přeci pánem myšlenek.
Jak vlastně poznám že už to začalo?
přečtu jednu svou myšlenku a vezmu si ji k "srdci".
Hmm...třeba to ani neucítím...
přemýšlím nad Marlaininou schopností a když chci zkusit otevřít oči, zasáhne mě ona energie.
Co to...
leknu se jí a snažím se vzdorovat
To bude ono?!
stihnu ještě pomyslet, hned na to se ale proudy mých myšlenek jakoby zaleknou a odplujou z mého obrazu pryč. Vystřídá je temnota. Chvíli sebou ještě cukám, nakonec to ale vzdám a nechám se unášet tím pocitem, tou energií. A je to opravdu krásný pocit, kdyby nás někdo sledoval viděl by, že se usmívám.
Tak takhle...Si představuju.....s...smrt...
stihnu ještě naposledy nadhodit.

Otevřu oči a zamžourám...
Kde to..?
vydám ze sebe a zjistím že mám hrozně vyschlo v ústech. Začíná mi pomalu docházet co se stalo. Podepřu se rukama a chci si sednout, když ucítím tu bolest. Oči se mi zalejou krví a obraz Vatikánu vystřídá temnota. Praštím sebou znovu o zem a zhluboka dýchám. Znovu otevřu oči a podívám se na ruku. Když vidím jak vypadá, s řevem vyskočím na nohy.
****
zařvu a začnu skákat a zdravou rukou si držím zápěstí té druhé
*****! *******!! ******!!!
nadávám a poskakuju. Vysílením a ztrátou krve znovu spadnu na kolena stočím se do klubíčka.
Četl jsem její obavy ale tohle je moc...Pane proč!
v tomto klubíčku přiložím dva prsty na místo kde měl být prst a odkud se mi řine krev. Prsty okamžitě zmodrají a já zasyčím bolestí. Víceméně si škvařím ránu energií. Když je hotovo ještě deset vteřin zůstanu v této poloze a pak se zvednu.
S tebou...
těžce oddychnu
už nikam neletím...
osočím se na Marlaine a otočím se na Zlovolnout. Pořád leží?
To se něco stalo jenom mě a ona ještě spí nebo?
přestanu uvažovat a dotknu se svou myslí té její a okamžitě ucuknu.
No do****
zakleju znovu a popojdu k ní, kolem jí je slušná kaluž krve. Přemejšlím co dělat.
No...chtěl jsem se stmelit...
zapřemýšlím
ale takhle?
Jistě jsem si pohrával s myšlenkou nechat jí tam ležet slávu o zničení Vatikánu vydělit pouze dvěma, ale Pán by asi neměl radost...a tahle fúrie by mě byla schopná zabít i ze záhrobí. Ale, to se jí mám dotknout?
Poď mi s ní pomoct...
zvolám na Marlaine. Rozhodně se nehodlám Zlovolné dotýkat, natož jí sundavat nebo trhat oblečení abych se dostal na záda. Byla by schopná mě zabít i když ke mě poslala sosku.

Cesta...?
Při opouštění těch tří mužů mnou víří pocity jako nadšení, odhodládní, ale jak se tak víc a víc vzdaluji od Erica a jeho zvláštního klidu, ramena mi klesnou pod tíhou stresu a nervozity. Už mnohokrát jsem se do něčeho vrhla po hlavě, šla si rovnou za tím a neohlížela se na ostatní nebo na okolnosti, ale ještě nikdy jsem se nevydala sama po neznámé cestě vstříc všem nástrahám a intrikám, které se svým blonďatým intelektem jen stěží mohu odhalit. Představa, že mě třeba někde svléknou před spoustou lidí, nebo že na mě převrhnou banánový pudink mě tak děsí, že se mi začne zvedat žaludek a myslím, že udělám za městem první značku tím, že se pozvracím. Pocit ale po chvíli přejde, jakmile tu představu vyženu z hlavy. Začnu se raději soutředit na cestu a ne na možné příčiny smrti, či minimálně pozvracení. U každého rozcestí trochu zpomalím a podle toho, kam mě táhne ten pocit hluboko v duši, vybírám cesty.
Broukám si a přemýšlím o tom chlapci, kterého tak - poměrně nesmyslně - hledám. Jaký asi je uvnitř? Jaká je to osobnost? Přemýšlím, jestli není pyšný jako já, nebo jestli není urážlivý - to by se mnou asi dlouho nevydržel - nebo jestli má aspoň trochu citu na to, aby mě zabil rychle a pokud možno bezbolestně.
Cesta pod mými podrážkami utíká rychleji, než jsem očekávala. Už za chvíli - inu, pokud berete celý den jako chvíli - jsem několik desítek kilometrů od onoho města, hluboko v lese. Moje oči, už zvyklé vidět dobře jen za sporého osvětlení velkého měsíce se společnicemi hvězdami, pomalu přestávají dobře fungovat. Mlží se mi zrak a na cestu mžourám. Nohy unavením bolí a to nejhorší - cítím, že nad lícními kostmi, těsně pod dolními víčky se mi vykreslují dva odporné, černé půlkruhy. Nejhorší noční můra všech kosmetikérek vůbec. Těsné kozačky mi vytvořily na prstem puchýře. (Že jsou mi malé není dostatený důvod k tomu vyhodit z okna pravou kůži za sedm tisíc!)
Rozhlížím se kol sebe a přemýšlím, kam složím hlavu. Když najdu místečko nádherně vystlané mechem a měkkým jehličím, ulehnu a nechám se kolébat opěvnou písní cikád v doprovodu nočních dravců. Poslední, co slyším před tím, než upadnu do hlubokého spánku, je vzdálené vytí vlka.
A tu.. stojím a okolo mě jsou jen šmouhy v tmavých, studených odstínech. Strach mi svírá orgány tak, jako by mi je drtila čísi obří dlaň. Dýchat mohu jen těžce, srdce mi ale naopak tepe moc rychle. Tlačí se mi až o krku, jako bych ho měla vyvrhnout. Pomalu mi dochází vzduch a pocit strachu je čím dál silnější.
Zakřičím a prudce se posadím. Po celém těle se mi perlí krůpěje studeného potu, jež mi stéká po páteři a lepí mi tak triko k zádům. Chvíli zrychleně dýchám a snažím se zorientovat se, kde jsem, co je za den a že to vše byl sen... nebo něco jako další hrůzná vize...
Opět položím hlavu, ale jakmile se má víčka vzájemně dotknout, před očima se mi opět zjeví ta vize stejně strašná jako předtím. Radši rychle oči otevřu a vstanu. Jedno vím jistě a to, že dnes už neusnu.
Vydám se tedy znovu na cestu a sleduji, jak se příroda mění při východu slunce. Už jsem vyšla z lesa (po cestě pozdravila soudružky veverky a zachránila králíka před sviní liškou) a procházím jednou velkou loukou, za kterou je další město zničené všemi různými katastrofami, jež se udály. Procházím jeho ulicemi a upoutá mě nádherný černý Cadillac Eldorado. Přijdu k němu a jedním silným táhnutím z něj servu střechu. Dýchne na mě vůně kožených sedaček sladěných s bílým interiérem. Naskočím do něj a za pár minut spojením pár správných drátků - já věděla, že členství v rebelujícím spolku se jedou bude hodit- motor spokojeně přede. Vytůruji skvostný osmiválcový motor, nastavím si zrcátka a uvelebím se.
"Sakra, nechala jsem doma papíry," řeknu sama sobě sarkasticky a pořádně šlápnu na plyn. Jako střela vyrazí tohle vozítko na silnici.
Znovu cestuji celý den. Vybírám si spíše větší silnice, abych přeci jen dojela dál. Za mnou slunce zrovna zapadá a přede mnou se naopak okazuje v plném svitu velká luna.
"Úplněk.. poznamenám a přivřu oči. Nejhezčí věc, jakou lze v příodě vidět. Měsíc s veškerou jeho mocí vytvářejíc z věcí, které za deního světla jsou ohavné, ty nejpůvabnější.
A navíc, zítra jsou Vánoce, ha-ha. Den bez starostí, který se má zažívat v kruhu rodiny a v atmosféře naplněné láskou a vstřícností. Jak to jen udělat, když jsem stále na cestách za tím chlapcem?
Bezmyšlenkovitě stočím volant prudce doprava a sjedu tak na vedlejší silnici, která mě dovede do dalšího zbořeného města. Trosky mě vítají chladem a skřípěním devěných okenic ve větru. Projedu až na konec města, tam zastavím a pěšky pomalu mířím k táboru, který jsem zahlédla.
Dojdu až k hromadě na sebe naskládaných zrezlých aut a vylezu na její vrchol, abych měla věší rozhled po krajině. Cítím, že tu je. Nějakým zvláštním způsobem cítím tu jeho přítomnost a náhle zpoza krabic na měsíční svit vyleze hoch s tmavou pletí. JE TO ON!
"Zero...?" vyklouzne mi z úst, když se otočí a nevěnuje mi žádnou další pozornost. Zastaví se, ale zpět se neotočí.
Seskáču až dolů, na pevnou zem a přiběhnu k němu. Natáhnu ruku před sebe a prsty se jemně dotknu jeho ramene.
"Konečně jsem tě našla! Jsi to ty, Zero... jsi to TY... Jsi v pořádku?" vychrlím na něj a jsem dojatá. Já to totiž dokázala...

Přenos, Vatikán, Tíha viny

Můj strach přetrvává, ale snažím se nedat nic najevo. Ještě zpočátku cítím jisté obavy, pak se naplno soustředím na přenos.
Probíhá to jako vždycky, jen se přitom soustředím ještě na transport těch dvou. Víra je základem úspěchu. přijde mi, jako bych tu frázi kdysi někde slyšela, ale nedokážu zařadit kde a od koho. To ale není nijak důležité. Důležitá je podstata, a tak tomu najednou skutečně věřím.
Ano, vyjde to...vím to. to je má poslední myšlenka před tím, než upadnu do té staré známé vlídné temnoty.

Probudí mne sluneční paprsky, lechtající mě zvolna na obličeji. Prudce se narovnám, jako vždy jsem úplně dezorientována. Lehce se mi zatmí před očima, ale v tu chvíli už přesně vím, kde jsem a co tu dělám.
Dokázala jsem to. Vydychnu v duchu.
V tom však Orodus vyskočí na nohy a příšerně přitom nadává. Zpočátku vůbec nechápu, co se děje. Orodusi...co se stalo? snažím se objasnit si trochu situaci...nechápu, co se mohlo zvrtnout, vždyť jsme všichni tady, živí a zdra...v tom mi to dojde. Můj pohled spočine na jeho pravé ruce. Ne, to přeci ne! Rychle se ohlédnu i na Zlovolnou, která leží v kaluži krve a soudě dle jejího výrazu, potlačuje hroznou bolest. Se žalostným výrazem se jedním kmitem zvednu ze země.
Ne, to...nechápu, jak se to mohlo stát...nemůžu za to, já přeci.... snažím se vykoktat ze sebe něco kloudného. Hlas se mi zadře v hrdle a já si raději zakryji ústa rukama. Do očí se mi derou slzy. Na okamžik jako by se se mnou zatočil svět. Z transu zoufalství mě vytrhnou až jeho slova o tom, že se mnou už nikdy nikam nepoletí.
Orodusi, já... na okamžik se mi zlomí hlas. Ty víš, že jsem nechtěla. Tohle jsem přeci nemohla tušit! snažím se ospravedlnit, ale vím, že marně. Jedna slza překoná mojí snahu potlačit ji a vydere se na povrch, aby za sebou následně udělala vlhkou cestičku po mé tváři.

Vybídne mě, abych mu pomohla se Zlovolnou a já vím, že musím, ač by se mi to sebevíce příčilo. Je to všechno moje vina, nikdy jsem se s nimi neměla dát dohromady, měla jsem jít napřed a teď by nemusel nikdo trpět kvůli mé hlouposti.
Ne, že by mi na něm nebo na Zlovolné tak záleželo...nejvíc mě na tom štve, že jsem zklamala.

Opatrně k ní přistoupím. Skoro se bojím, že ne mě vytasí svoí dýku, aby si taky pochutnala na mojí krvi, tak jako jsem já prolila tu její.
Zasloužila bych si to. Avšak na to teď naštěstí nemá dost sil, a nejspíš kvůli bolesti ani pomyšlení... V duchu zalovím prosebné myšlenky. Třeba ji jeho energie dokáže zachránit, tak jako to udělal se svým prstem...

Střecha...

Marlaine se začne omlouvat a uroní i tu slzu, natočím hlavu na stranu a prohlédnu si jí...
Vau, vážně jí to štve...
No konec konců...mohla si to podělat úplně a shodit nás na vatikán z několikametrový vejšky ne?
když to dořeknu teprve se zarazím nad tím, jakou hovadinu sem právě řekl.
Sakra já neumim utěšovat lidi...já se jejich utrpením bavím...A co bych jí utěšoval, já sem tu ten bez prstu...
rozhodnu se a nahnu se nad Zlovolnou
Ááále když ono jí je to tak lííto!
vyhrkne nějakej hlas ve mě...Okamžitě se odtrhnu od Marlaininých myšlenek, došlo mi že na sebe přebírám trochu emocí.
No super, ještě rozbrečíme Zlovolnou a můžem jít papežovi leda tak políbit nohy...
zhodnotím slabou chvilku a snažím se o druhý pokus útěchy
Chci říct...mohlo to dopadnout hůř...
odseknu s umělým úsměvem...
Musí jí to dojít, a já musim přestat číst emoce...
rozhodnu se a snažímk se zrovna opatrně zlovolný rozpárat trik.
Sakra to sluníčko...sme tu nahoře jak v sauně...
zanadávám na rozptylující vedro a otřu si pot.
Sluníčko!
zarazím se a okamžitě přeruším i Marlaine. Rozhlédnu se a otočím se zpět
Jestlí jí chceme dorazit, pokračujem, jestli jí chcem zachránit, posunem jí do stínu tý sochy...
a automaticky jí chytnu za nohy a chci jí dotáhnout k největší soše co zdobí střechu. Neuvědomím si že je zlovolná na břichu a tak si možná trochu odře ksichtík, protože mi to dojde až po dvou krocích.
Ups...
nahnu se nad ní, pohodím rameny a pokračuju.
Tohle jí nezabije, akorát ucpe pusu...
zhodnotím a po dalších třech krocích jsme ve stínu sochy. Rozthnu jí triko na zádech a nechám zmodrat celou dlaň. Bude to trošku širší jizva.
Zatím co "nabíjím" dlaň si proihlížím rozšklebenou ránu na zádech. Energie mi obalí celou pravou ruku, najednou mnou ale znovu projede tříštivá bolest. Ránu po prstu jsem si neseškvařil úplně a teď se mi energie dostala na kus živého místa. Cuknu sebou a "nabytou" rukou plácnu zlovolnou do zad.
Ááá ****!
zanadávám nad bolavím prstem a vyklepu celou ruku
Ssssss to bolí!
ulevím si...
Podívám se na záda zlovolné, naštěstí jsem se trefil na ránu, takže jsem flekem započal to, kudy budu škvařit. Nabyl jsem si druhou ruku a pomalým pohybem jsem přejel přes jizvu zlovolné. Pak znova, pak znova. Nebude na to pěknej pohled, ale bude to pevný, nerozrthne se to a nemělo by jí to nijak vadit v pohybu...až si na to zvykne.
Uff...hotovo...
nahlásím a sednu si na zadek, těžce oddychuju. Stoupnu si a sundám si plášť s kápi, pařím se a ona potřebuje překrýt to spálený. Sundám si mikinu pod kápí a kápi si přehodím přes triko, mikinu jí dám na záda a opřu jí o sochu.
Kápi ti holka nedám, bez ní to nejsem já...
informuju jí ve svý hlavě.
No jo, ale jak jí probrat...
zapřemýšlím a podívám se jí do hlavy, kde se snažím vyvolat šok, kterej by jí probudil, odpoutat jí od snů a násilně vrátit do reality. Nejspíš mě spatří a vyžene, mojí mysli ale nic neudělá a ona se tak probere.

Bolest...

Bolest neustupuje a já se v ní svým způsobem utápím a vyžívám, je jen tělesná... Vzdáleně vnímám hlasy těch dvou, vůbec mě nezajímají, ne že by tomu bylo jinak, když mě zrovna nesžírá ta úpěnlivá bolet v zádech... ale teď je to trochu jiná situace... tentokrát jsou spíš mírně rozčilující. Nedokážu pohnout rukou, ani jediným svalem, avšak stejně se mi zkřiví tvář, jakmile mi z neznámých důvodů vniknou do úst kamínky a zemina. Je to hnusné... a co je hnusné bývá dobré, jenže ne vždy... popravdě tahle hlína chutná vyloženě odporně. To ani nemluvím o ostrých kamínkách, jenž mi maličko rozdrásají tvář... Z krátkých, letmých škrábanců se začne spouštět až podivuhodná salva krve.

Pak to přijde, agónie mi ovládne i mysl, schopnost uvažovaní se vytratí kamsi do pozadí... jen bolest a nic... Proč to děláš? Chceš mě zničit zahalenče? To ti nevyjde... zabiju tě, ani se nenaděješ... Tvoje ubohá mrtvolka mi bude ležet u nohou! Představy utrpení se mi usazují v hlavě s děsivou rychlostí, vrcholí zabitím všech, ale ani to nepomáhá od toho nepříjemného tlaku...
Když konečně povolí, ucítím na tváři lehoučký vánek. Moje kápě!! Pomalu, opatrně se zvedám... roztrhaný plášť spadne z mých zad jako nějaký hadr...

Pod tenkým, elegantním obočím sedí dvě velké, temné oči, rámované velmi dlouhými, avšak nevýrazně bledými řasami, podobající se chmýří. Nos je tak trochu pršáček, rty vybledlé, jako bych si je ustavičně kousala, nebo je silou tiskla k sobě. Klíční kosti jsou velmi vystouplé a pokožka bledá, malém alabastrová, vypadá tenounká jako papír, nyní ji zdobí pár krátkých zkrvavených šrámu, ze kterých stále stékají kapénky krve.
,,Mám ten poccit, že sse nepohneme... tedy alesspoň dokud nebudu mít nový pláššť..." Vyhnu vražedný pohled na Oroduse a čekám, zda si uvědomí moji myšlenku. Milé, zničil jsi mou kápi i mou hrdost, doufám, že jsi spokojený. Nečekáš doufám poděkování...
,,Budešš gentleman?" Odplivnu si ke svým nohám a znovu jej zpražím pohledem.

Střecha

S povytáhnutým obočím koukám na Zlovlnou...
Ty si fakt neoblomná co? Mohl sem tě nechat ležet na sluníčku a odejít...
A taky sem to možná udělat měl...pěkně sledovat co se děje s její pokožkou pod září slunce. Bublá? Dělá fleky? Páni to by bylo zajímavý...začíná mě to štvát...
nečekal jsem ani nic jinýho, ale i tak mě to trochu vyvedlo z míry
Sundám si kápi a hodím jí ji prudce do obličeje
Ale co...
s úsměvem mávnu
třeba se v ní udus...
utrousím ještě a otočím se od ní.

Co teď?
vznesu tak trochu do vzduchu. Má pokožka je bledá, dlouho, dlouho nebyla vystavená slunci. Trochu nezvyk.
Dlaní si přejedu po druhé ruce

Vatikán
Vystoupím auta. Je mi jedno kam pujdem nebo pojedem ale vyražme hned. Jsme asi trochu nápadní. Prohlídnu trosky a to velmi pečlivě jestli nás někdo nepozoruje. Mám velmi nepříjemný pocit něco se tu musí stát všechno je rozesekané a nic se neděje musí se něco stát. Něco tu čeká. Že by se tady neschováli. Nechce se mi věřit.

...

S každým jeho slovem se mi na rtech roztahuje zlý úšklebek. Mohl jsi, mohl, ale pročpak jsi to neudělal? Já bych tě tam nechala shnít zahalenče, tomu věř, protože tohle byl pánův trest, jenže ty ne, potřebuješ mě, hm? Jinak bys mě nezachraňoval a nečekej žádný vděk, akorát by ses zklamal... Tvrdě mu opětuji pohled, v temných očích malinko jiskří...
„Hezzky řeččeno, neoblomná... Je to tak, mohl jssi, ale zzvládl byss to potom ssám...?" Povytáhnu obočí a nehtem přejedu po šrámu na tváři, čímž znovu otevřu ranku, z níž se spustí útlý pramínek krve...

„Sstokrát můžžešš otevřřít ránu, ale nikdy to nebude jako poprvé... otázzkou je, pročč? Zasyčím v hádance, jenže víc na ni nemyslím, aby nemohl číst... protože pokud může, slyšel dost, aby mě nenáviděl, tak jak má, tak jak mají všichni...
„Ss radosstí..." Podotknu a chytím jeho kápi, před tím než se mě stačí dotknout. Znovu jí zakryju svůj obličej i havraní vlasy, hned se cítím lépe, pokud to tedy jde. To on bude vystavovat tvář zlotřilému slunci…

„Zzabiju ti nějakého zalencce..." Dodám nakonec, možná smířlivě, možná škodolibě a planoucím pohledem se podívám na město, které nám leží u nohou už nyní... Ale já chci vidět ruiny!!Olíznu si rudou tekutinu z prstu, nacvičeným pohybem stáhnu kápi víc do čela.
„Teď? Teď to zničíme... Vatikán lehne popelem! Poníženě lehne k našim nohám, v naději, že ještě nezmizela naděje... jenže ta zůstala v Pandořině skříňce...! Rozesměji se tiše, jako když chrastí kosti a poté se vydám z kopce dolů...

Pořád na střeše...

Protože jsem týmovej hráč... odpovím na nepoloženou otázkou
Pán nás seslal dohromady, není mi souzeno tě zabít. Pokud zemřít máš, stejně zemřeš...
dodám a dál si jí nevšímám

Dojdu k okraji střechy.
Ono je to sluníčko celkem příjemný...kupodivu. A jen ať mi ti bídáci vidí do očí, jen ať pohlédnou do tváře své smrti
pozoruju dav a usmívám se. Představuju si je mrtvé, jak žadoní o slitování...Hned na to mi ale přes obličej přeběhne ustaraný výraz...
Dokážu tu naplno využít schopnost? Nedokázal jsem zahnat toho jelena, natož stovky lidí tady...
obrátím se zpátky na místo kam nás přenesla Marlaine a seberu svůj batoh. Zašátrám v něm a za opasek si strčím dvě dýky. Narazím na skříňku s krystaly.
Hmm...
vezmu dva a strčím si je do kapes.
Kdyby náhodou...

Jsem připraven. Otočím se k těm dvoum.
Sejdeme dolů? Chci to vidět zblízka...

Dolů, dolů!

„Není to o ossudu, kdybyss chtěl nicc ti v tom nazzabrání..." Zasyčím ještě k zahalenci a poté lehce kývnu.
„Pokud to tak má být..." Pohledem sleduji, jak se stovky, stovky lidí scházejí pod námi. Čekají na kázání? Napadne mě v okamžiku a rozvážnými kroky zamířím ke schůdkům, které vedou o patro níž, totéž patro, kde je balkón, odkud se káže... Toužím najít papeže, v duchu se mi rodí zlovolné plány...

„Tohle bych ráda zzahájila... dejte mi chhvíli, mám ten poccit, že ssami pozznáte ssvou přříležžitost... Ale llépe by to hořřelo odssud, ne?" Pousměji se zle na soucitnou a doufám, že teď žádný mít nebude… není pro něj místo! Opatrně slézám, záda totiž ještě dost bolí.

Opravdu se připravuje kázání, dědula v bílém rouchu i jeho ministranti úzkostlivě skládají bílé svíce do prosklených krabiček. Nehodlám se schovávat, jakmile mě uzří, všeho nechají, očividně poněkud vyvedení z míry.
„Zbloudilá ovečko má, proč nečekáš na svého pastýře s ostatními?" Ozve se po pár tichých minutách dědek. Zle se zašklebím, plivnu mu k nohám a prudkým pohybem ruky odmrštím opatrované krabičky, které se roztříští o podlahu. Shodím kápi, on se pošetile zadívá do mých očí, tak jak všichni neznalí...
Poslouchej mě dobře... Vniknu do jeho mysli, kde zaseji svůj ďábelský plán.

Věřící vzhlížely k balkónu, kde se měl objevit papež, naivně, v rukách křížky, uboze, objímajíc přátele... Také se objevil…
„Slyšte! Vy sebranko, špíno na špičce boty mocného "Pána"! Zhiňte i s vašimi blízkými, s vaším náboženstvím! Temnota povstane, obětujte tedy, ale neušetří vás! Nehodní služebníci!!" Zahřměl náhle a oba jeho ministranti se alespoň před koncem života proletěli... člověk by neřekl, že ten chlap bude k něčemu dobrý... S šíleným smíchem si vydloubl oko, rozkřupl jej mezi zuby, tak aby pár kapek z vnitřní šťávy dostříklo k otřeseným křesťanům.

Pak přišla na řadu má obřadní dýka, papež klesl na kolena, nyní zase svůj. S křikem, hodným posledního ubožáka držel ruce na krvavé ráně na břiše, jenže jeho život byl již zpečetěn. Podle mého zemře až moc důstojně... Démoni jej za živa roztrhají na malé kousíčky... Buď tedy dobrou obětí... pomyslím si ještě před tím, než se propadnu do transu, jako každé vyvolávání, kolem sebe kruh ministrantské krve a jejich svíčky... tomu se říká znesvěcení.
Potřebuji několik malých démonků, kteří rádi vraždí z legrace... pro ně rudá tekutina. A jednoho velkého... mocného, pro něj zbabělec s dírou v dutině břišní...

Zabít!

Zlovolná si bere papeže. Nic nenamítám, já mezitím uháním dolů mezi ostatní. Prodírám se davem, zamířím se na jednoho v bílém rouchu tak mojí velikosti. Položím mu ruku na rameno a počkám až se mi zahledí do očí.
Tak teď...
můj výhled se zavlní, zakroutí do modročerné spirály točící se kolem jeho očích.
Okna do mysli...
pousměju se a vstoupím do jeho hlavy. Snažím se držet na okraji. Přidat myšlenku nebude těžké, zatím nic moc netuší a jenom mě pozoruje.
Tvé roucho, dej mi ho.
vypustím do řeky jeho mozku. Trochu naruším strukturu, ale zapojí se dokonale. Muž se začne svlékat z roucha, přehodí mi ho přes rameno. Já ho ale nevnímám.

Něco mě napadlo. Ale musím se ponořit hloubš. Zaváhám, a to je chyba. Všiml si mě. Není nijak trénovaný, takže nemůže svou mysl opevnit, ale já, jelikož jsem se naboural do něho jsem bez obrany. Myšlenky zareagují instinktivně. vše se vychýlí z několika základních řek a myšlenky začnou poletovat sem a tam. Dělá mu to v hlavě guláš, ale já se bojím manipulovat.
Sakra!
vypustím. Další chyba. Neurčitá myšlenka zalarmovala ostatní. Vetřelec. Musím je usměrnit, mám s ním jiné plány, ale nedotknout se jich... Ne, nečíst je, nečíst je! Nechci přejat jeho myšlenky, jenom snad... Ne, ani vybrané, prohlížení je nebezpečné. Není čas nahlížet na jejich proud a vybrat si je, na to jsem to moc podělal. Prolétávají skrz mě uvnitř něj a mě se náhodně zobrazují jeho myšlenky.
Stop!
vyšlu impulz, všechny zatlačím zpět. Vyšlu "tlakovou vlnu", která zažene všechny myšlenky na jednu hromadu. Nebo aspoň většinu. Obraz mě uvnitř jeho se zvětší.
Zabít!
vydám jednoduchý příkaz. Všechny šmouhy zobrazující myšlenky se protočí a zčervenají, je z nich jedna velká. Odpojím se.

Zadýchaný odskočím, čapnu plášť, do ruky mu vtisknu dýku a ztratím se z dohledu mnou ovládnutého. Zahalím se jako všichni ostatní, bílou kápi si dám přes hlavu. Přijdu k dalšímu, zavřu oči, ruku mu přiložím na čelo
ZABÍT!
vydám k němu násilně. Zhroutí se a řve. Jestli to přežije, bude zabíjet co uvidí.

Pohlédnu k vrchu, Zlovolná si hraje. Najdu svého prvního poskoka a vidím jak zabíjí koho může. Ten kdo proklouzne skončí pod ostřím mé druhé dýky mou rukou.

Svou mysl šetřím.
Určitě se objeví úsvit...
nechám zmodrat své ruce a kolemjdoucím škvařím obličeje
Mé oranžové oči září
Zemřete přáním pána!
zařvu šíleně
pobíhám mezi zmatenými pobožnými a zabíjím.

Trosky

Vaří se ve vás zlost. Není pochyb, že spoušť, která se před vámi rozléhala, způsobil Soumrak. Jak mohli?!
Pění ve vás touha po pomstě... tu však nemůžete nijak uskutečnit, jelikož, ať se rozhlížiíte na jakou stranu chcete, nevidíte nikoho, kdo by se jen vzdáleně podobal někomu ze Soumraku. Ikdyž... jak vůbec vypadají?
Procházíte se těmi troskami... auto jste museli nechat na začátku Říma- těžko by v takové spoušti projelo. Sem tam můžete projít kolem něčeho, co zdánlivě připomíná nějakou památku. Je však zbytečné promlouvat s lidmi kolem vás... jsou tak zmatení a plní bolesti, že slova, která jim vychází z úst, zní jako naprosté bláboly.
A pak ho uvidíte. Zahalené muž, v černé kápi, hledící vaším směrem. Nehýbe se... jen vás pozoruje. Do tváře mu nevidíte, jako by ho obklopoval černý mrak, skrz který jen matně vidíte.
Co je zač?

//Příspěvek můžete poslat i Zámečníkovi, jako postavě ;)

Vyvolávání

Nečekáš v transu dlouho. Cítíš, jak jsi částečně napojená na Astrál a soustředíš se na vidinu malých, přesto však smrtelných, démonků.
Přijdou tři. Zachytíš jejich děsivé grimasy na obličejích a vydáš k nim rozkaz. Hned jak se napijí Papežovi krve, vrhají se do rozbouřeného davu lidí, započínajíc tím ještě větší paniku. V tu chvíli je však tvé oči přestanou vidět.
Staly se nehmotnými a neviditelnými zbraněmi tvé mysli. Víš, že až dokončí svou práci, sami se znovu přestěhují do Astrálního světa, kde budou vyčkávat na další přivolání, lačníc po krvi.
Ač je nevidíš, můžeš alespoň sledovat viděšené tváře obyčejných lidí, kterým zničeho nic vybouchne ruka, popřípadě jiná část těla...

Démon vyšší třídy je však již těžší. Cítíš jeho přítomnost a již brzy proklouzne na tento svět a s výšky se na tebe zahledí. A pohled to opravdu není příjemný, spatříš v něm zlobu.
Možná... možná že sis vzala moc velký oříšek na rozlousknutí. Teď již však není cesty zpět.
Svou energii směřuješ na něj a snažíš se ho ovládnou, aby se ti poddal... rozhodně se mu to nelíbí.
Poklekni!!! vyšleš k němu myšlenku a... s tichým oddychnutím sleduješ, jak se ti podvolil. Dát mu příkazy je již celkem lehké.
Když však odcházíš, ucítíš za sebou sílu jeho energie, jak tě obklopí. Najdu si tě, uslyšíš ve své hlavě. Jednou budu sproštěn tvého vězení a pak... tě zničím, slyšíš?!
Možná je to od něj naivní... kdo však ví... možná, kdybys nebyla v rituálním kruhu ochrany, dostal by tě.
Své myšlenky si však necháš pro sebe a zahrabeš je hluboko dovnitř... Orodus nesmí zjistit další tvou slabost... tu radost mu přeci nedopřeješ.

Jsi docela oslabená, moc toho teď nesvedeš... myšlenky ale jiným do hlavy vkrátat můžeš, to tě nestojí moc úsilí... Nenamáhej se ale moc, PJ je svině ;) :D :D

Postava

Auto jsme nechali, kde leželo a vydali se na cestu. Všude... a to opravdu všude, leželi trosky dříve vznešených budov. Bylo těžké dívat se na tu spoušť a ignorovat nářky lidí kolem.
Pátral jsem myšlenkami kolem, jak nejdál má mysl dosáhla, ale po Soumraku ani vidu, ale slechu. Občas jsem sice v něčí hlavě zahlédl obraz nějaké postavy, smějící se tomu utrpení, která navíc byla zahalená v kápi... ale nikdo si jich moc nevšímal- každý se snažil zachránit svůj vlastní život.

Když v tom jsem ho spatřil. Stál opodál a pozoroval nás. Doslova na nás byl pohledem nalepený a neucukl, ani když jsem se na něj dlouze zadíval. Kdo to je?
Neváhal jsem a zaměřil se na tu osobu svou myslí. Jenže přišlo šokující zjištění- jako by kolem něho nebylo nic... vůbec nic, jen prázdnota. Ať jsem se snažil sebevíc, nikde něměl jedinou myšlenku. Jak je to možné? Tohle nejde...!!!
Kdo to byl? Patřil snad k Soumraku? Do tváře mu vidět nebylo, takže se nedalo soudit, jaký výraz má v obličeji.
Po koutku jsem pozoroval Joka, jakožto našeho velitele: "Co teď?"

Úsvit...

Stoupnu si mezi směsici trosek a popela a se zájmem pozoruji ty tři. Procházejí se a pozorují okolí... Hledají Soumrak, to je jasné.
Cítím jejich moc, je působivá... a přesto tak nevyvinutá a slabá. Povzdechnu si při představě, co všechno by mohli dokázat... jen kdyby tušili.
Opět mě popadne jedna ze splašených nálad říct jim, oč tu běží... pomoci jim rozvíjet se, ale nakonec se přeci jen udržím. Nebude to alespoň lepší sranda?
Spozorují mě. Sleduji jejich pohledy a jsem zvědavý, co udělají. Jaké schopnosti se na mě pokusí použít.
Jsou tak mladí. Tak nezkušení. A přesto tak vyzrálí a silní.

Nechť Vatikán zhyne v plamenech pekelných

Ano, Zlovolná, myslím, že zůstanu tady. Budu tu mí alespoň lepší výhled usměji se při pohledu z okna. Slyším kroky na schodech a čekám, až oba dorazí dolů, kde se kupí dav věřících společně s papežem.
Zadívám se z výšky na Zlovolnou...vypadá to, že má něco v plánu. Chvíli pozoruji její divadýlko. Musím si pro sebe zatleskat poté, co si papež vydloubne oko a sní ho. Neubráním se lehkému, ale upřímnému smíchu.
Teď je ale řada také na mě. Kývnu pro sebe hlavou a přistoupím blíž k oknu. Možná by bylo nejlepší vyvolat nejprve všeobecný chaos usklíbnu se a vytipuji si první oběť.
Zhruba uprostřed davu stojí jakýsi mladík. Docela pohledný, rozčepýřené hnědé vlasy, trčící na všechny strany a nevinný, poplašený pohled.
Je mi líto chlapče... sarkasticky se uklíbnu a soustředím svůj pohled přímo na něj.V okamžiku jeho oblečení vzplane. Jeho křik se rozlehne po náměstí a vyděšení lidé na něj stočí své ustrašené pohledy, aby zjistili, co se stalo. Jen nevěřícně zírají, zatím nechápou, co se děje.
V ten okamžik začne zasahovat i Orodus. Výborně. zašeptám nahlas. Občas mívám tyhle sklony k samomluvě.
První lidé začnou prchat, to mi ovšem zdaleka nestačí. Ještě aspoň jeden a pak přejdeme k hromadnému ničení. Zlověstně se zasměji a můj pohled tentokrát spočine na starším muži.
Další zoufalý výkřik. Další vyděšené pohledy. Lidé začínají utíkat, prchají jako krysy. Teď se mi teprve atmosféra začíná líbit. Ano, tomu se říká mít "jiskřičky v očích" zasměji se svému špatnému vtipu a pokračuji ve svém díle.
Domy v okolí náměstí působí příšerně neuspořádaně a všechny se mi slévají to téže vybledlé oranžové barvy, přímo svádějí ke zničení, nejprve se ale postarám o kolonády lemující celé náměstí a dodávající mu kruhový tvar. Bude to působit líp, když bude okolo celého prostranství ohnivý kruh. znovu se mi na váři zaskví ten starý dobrý úsměv. Budu na to sice potřebovat trochu více soustředění, ale nač spěchat...ti nevinní červové proti nám nikdy nic nezmůžou.
Po pár minutách přesného a důkladného soustředění se pomalu začíná rýsovat zkázonosný plamen. Obklopí téměř celý okraj náměstí. Na tváří se mi objeví spokojený výraz tak, a teď ještě pár maličkostí. Nejprve dalších pár lidí, jen ať si trpí... ti jsou hotoví za moment, zděšeně pobíhají sem a tam a snaží se uhasit oheň, který je pohlcuje stůj, co stůj. Jejich kůže pod zesilujícím plamenem černá a škvaří se, zohavuje jejich tváře a děsí další poplašené lidi.
Tak a teď ta část, na kterou se opravdu těším. Asi po minutě a půl soustředěného zírání konečně plápolá oheň na prvním z domů. Je vychrlen společně se současným výbuchem plynového sporáku, jež se s ním dostal do styku, což způsobuje další vlnu chaosu. Stejně tak po druhém zapáleném domu, třetím, čtvrtém. Vypadá to, že si konečně začínají vědomovat, že se do svých domovů už nikdy nevrátí. Že budou rádi, pokud se jim vůbec podaří přežít...

Chaos

Vklouzla jsem do transu s lehkostí, skoro jako když jde člověk spát po dlouhém dni, astrál mi byl vlastní. Jakmile jsem zavolala malé démonky, bez odporu se mi podrobili… tak to má být, tak to je správné, přijde den, kdy mi bude ležet u nohou celý svět… Samolibě se pousměji, tedy nevím, jak je to s mou tváří, ale má duše se doslova koupe v egocentrizmu.

Ten druhý je o něco vzpurnější, démon vyšší třídy, odmítá e podrobit i neobyčejné smrtelnici, svádíme chvilkovou, možná i o něco delší bitvu vůlí, čas ani prostor, zde není důležitý, alespoň ne pro mě. Je silný, to se mu musí nechat, ale ne silnější než já, kdo by taky byl? Otřesu se, jeho slova, jakoby se mi vpalovala do mysli. Vpalovala… oheň… I pod zavřenými víčky rozeznávám oranžově- rudé odstíny. Soucitná se činí a tak i zahalenec, jsem spokojená, pozoruji své zrůdičky, jak hojně vytrhávají srdce z hrudí, nebo nechávají odpadat končetiny… Ty červy blázní, netuší, jaká mocná a temné síla je ničí, ani odkud přijde. Zajímavé, kam je přivedla ta jejich víra…

Ráda bych se začlenila do zabíjení těch ubožáků, ale mocná bolest mi škube v zádech, právě v nedávno zacelené jizvě. Tak dalších pár minut jen sedím, pohled upřený na tu zkázu. Ten velký žere lidi naráz, přesto, že je tu držen proti své vůli, nijak se s tím nepárá. Úsvit se sem jistě brzy vetře, snad jim to tedy dostatečně znepříjemní právě tenhle brouček… Krákavě se zachechtám, vytrhnu kudlu ze zad toho ubožáka, tentokrát potlačím nutkání olíznout její ostří, jistě by to bylo horší, než lízat bláto, nebo hůř, svěcenou vodu.
Otřu krev do jednoho s bělostných ubrusů, načež se vrátím a znuděna nic neděláním muže ještě trošičku vykuchám. Ukořistěné orgány házím po smrtelnících, nakonec skopnu i jeho tělo, na rtech úšklebek… dlouho jsem se takhle nebavila.

Mí dva společníci jsou na tom nejspíš podobně, oheň mlčenlivé je příjemný, krásný a kruh kolem Vatikánu je tvoří velmi estetický dojem. Sestoupím dolů, nijak se nemíchá do davu, nechci, aby se mě ta špína dotýkala. Kdykoli se někdo podívá do mých očí na dost dlouho, pohraji se s jeho mozkem. Nechám je páchat různé ohavnosti a doslova se bavím nad lidmi, jenž se sami rozpárají, nebo s šíleným smíchem vhodí do ohně své děti a potom již sami sebou se zblázní nad jejich ztrátou… Ta krásná bolest…

Chaooos, paniká!

Oči mi oranžově září, to jak jsem naplněn tím zoufalstvím kolem. Je to velekrásný pocit. Už zde běhá několik mnou nakažených lidí a zabíjí co vidí, já sám si nyní pohrávám s dýkou a procházím se po tomto pole zkázy.
Zhodnotím situaci.
Marlaine se pěkně činní...
pomyslím si když vidím bouchat jeden barák za druhým. Přítomné pobožné to ještě více sežene doprostřed kde je pozabíjejí moji pobláznění a Zlovolniny...
Zlovolniny stvůry?
zpozorním. Věděl jsem co umí, teď už tu ale není jen horko, ale i nebezpečno. Ten velkej se na mě jaksi podíval. Pokrčím se, prožírá si cestu ke mě
No jo, týpek co ti šahá po pás a neutíká co?
promluvím k němu v hlavě, najednou se ale vzpřímím a nahnu do strany, očima se snažím najít Zlovolnou.
Ani bych se nedivil kdyby tě poslala...
nenašel jsem jí. Je buď někde v davu nebo se hrabe v papežovi.
Chytnu za ruku kolemjdoucí a ponořím se jí do hlavy. Nic nečtu, na nic se nedívám, jen mávnutím všechny myšlenky smažu a nasadím jí nový cíl. Odtrhnu se a žena s řevem běží na stvůru.
Uff s tímhle musím přibrzdit, musím si něco nechat na úsvit.
rozhodnu se stáhnout se. Než ta obluda sežere ženskou, musím být pryč.

Vyšplhám se k Marlaine.
Vyžíváš se?
promluvím najednou z temnoty. Teda chtěl jsem, v tom bílém plášti jsem jak pouliční lampa. Zklopím k plášti hlavu a začnu z něj ztrhávat všechny náboženské nášivky. Zbyde obyčejný bílý plášť.
Ironie...
podotknu s úšklebkem a postavím se vedle Marlaine. Může si všimnout že trochu víc oddychuji, a není to tím, že bych bral schody po dvou. Trochu pevněji se podpírám.
Musim nastřádat novou energii...
Hlavou mi projede ostrá bolest, před očima mi problýskne cizí vzpomínka.
Do ****
zakleuju a podlomí se mi lokty. Narovnám se.
A je to tu...Ne, ne ne ! Že jich nebylo víc, prosíím, prosím ne!!
začnu se v duchu modlit. Dlaň přiložím na čelo a pevně držím zavřené oči. Neodvážím se podívat do vlastní mysli, bojím se, kolik barevných šmouh bude plavat v řekách.
Moc si hraju...
ulítne mi nahlas a zkontroluju "bitevní pole". Ty mnou posedlé maniaky vidím dobře. Jsou rozmístěni "strategicky". Zalarmují mě, když se stane něco neobvyklého - to kdyby jsme přehlídli úsvit. I když mi zrovna jeden hňup posílá SOSku pravděpodobně už z žaludku tý obludy.

Muhahá, Vatikán lehá popelem

Vidím, že i Zlovolná se začala činit. To se mi líbí. Nepřestávám zapalovat domy. Jeden z obyčejných smrtelníků se rázem podívá mým směrem. Trochu se zarazím, dívka na mě upírá bolestný pohled a nechápavě zírá.
Nevěřím, že by si mohla všimnout, že jsem to já, kdo zapaluje její rodné město. Ale i kdyby...umím se jí zbavit. najednou mi přijde, jako kdyby se mě mluvila Zlovolná...znechucně se ušklíbnu. Na okamžik se setkám s dívčiným pohledem. Následuje dlouhý oční kontakt. Mám ji. Ucuknu pohledem a nechám, aby se to stalo. Strach v jejích malachitově zelených očích vystřídá vztek. Je mi jí vlastně trochu líto, ale teď není času na soucit. Dívka se v afektu rozeběhne proti utíkajícímu mladíkovi, jsou si dost podobní, vypadá jako její bratr.
Možná jsem to trochu přehnala. usměji se. Je v hysterickém záchvatu a po červených tvářích se jí kutálí malá slza. Vzteky do chlapce buší. Jen si to užij děvče, chlapi jsou svině, tak se nauč bránit. pomyslím si, i když vím, že za chvíli její život stejně skončí. Křičí a on se jí snaží uklidnit, ale blondýnka je stále v hysterii a mrští jím o špičatý plot, který jedním hrotem projede skrze jeho vnitřnosti. Konečně se probere. Chlapec je ve smrtelné agonii a ona ví, že už ho nezachrání. Je nejspíš labilní, protože rázem zešílí. Užij si to děvče, pokud chceš zemřít kvůli chlapovi...tak prosím. Náhle vzplane horkým plamenem, který ji po chvíli celou sežehne. Sebejistě se usměji a zapálím jedno z aut, stojících na okraji města. Bum zatleskám v duchu nad malým hřibem kouře, jež z něj oblakem stoupá. Hihíí zasměji se roztomile nahlas.

Najednou za sebou slyším Oroduse. Jo jasně..., takhle jsem se už dlouho nebavila... odtrhnu pohled od hořícího auta a pohlédnu na něj. A asi už taky dlouho nepobavím vyprsknu smíchy. Kdes to sebral? znechuceně pohlédnu na jakési bílé biskupské roucho. Snažím se zdržet dalšího smíchu a opět se soustředím na hromadnou zkázu.
Vypadá to, že to nehodlá dále komentovat a jen se mlčky postaví vedle mě. Pod mým pohledem lehá popelem další dům, vybíhají z něj zoufalí lidé s hořícími zády. Komická scéna. Bavila bych se dál, když v tom Orodus zakleje a já si uvědomím, že se něco děje.

Co se stalo? vyhrknu, ale nevypadá to, že by mě vnímal. Že by Úsviťáci? Ta Zlatá sebranka?
Je zabrán do vlastních myšlenek a drží se za hlavu. Pak pronese něco o hraní a tak si trochu oddychnu.
No, pojďme to dokončit. Jestli tohle Pán vidí, jistě má alespoň nepatrnou radost. Protože vidět křesťanské sídlo v plamenech, plné strachu a chaosu, to se nevidí každý den...

What the hell?!

Chvíli bloudíme po městě. Je zde vidět mnoho zbytků památek. Taková škoda, doufám že se nevyplní pověst: Padne Colosseum - padne Řím. Padne Řím, padne celý svět. To se sice stalo, ale jen částečně. Počkat, jestli tohle Soumrak opravdu udělal, možná by na to mohl být nakonec špetka pravdy. Co myslíš? Ericu? Tedy, pokud mě právě zaměřuješ... Poté však narazíme na nejpodivnější postavu, kterou jsem kdy viděl. Možná patří k Soumraku...
Nemůžeme nic riskovat. Poté si všimnu Ericova nevěřícího obličeje. Něco se stalo. Nevím sice co, ale něco jo. Nic neříká, zvláštní... Doufám že nebude nikdo tak blbej a nezaútočí jako první. Může to být jen špeh, který má objasnit naše schopnosti ostatním ze Soumraku. Nedělám nic. Vůbec nic. Je tu akorát hrobové ticho. Sakra, co je to za člověka? Počkat, je to vůbec člověk? Snad ani ne. Takhle se objevit neumí žádný člověk, no i když o telekinezi jsem si myslel totéž. Počkat? Že by to byl opravdu Soumrak?
Kdo si a co po nás chceš? Toť otázka… Základní odpovědi které mi doufám, dá by měli stačit, aspoň pro zatím. Pokud se mi ho ale podaří rozpovídat, budu šťastný…

Šeptání umlčených

Znovu všechny tři probodnu pohledem. Rozhodně nejsou příliš komunikativní.
Rozhodnu se k nim vydat. Směřuji pomalými krůčky... Času mám dost, no ne?
Zhruba čtyři metry od nich se zastavím. Pozvednu jedno obočí.. ikdyž to ani jeden z nich nemůže vidět.
"Zdá se mi to, pánové, nebo jste tak plaší?" pronesu posměvačným tónem hlasu. "Vy máte být smetánka Zlatého úsvitu?"
Nakloním trochu hlavu doleva, nakonec ale stočím pohled jinam. Zaposlouchám se do ševelení větru. Zvláštní... Provází je mrtví... jako by doufali, že jim tihle tři pomůžou smířit se svou smrtí.
Jasně též vnímám bytost vyšších rozměrů, která si pomalu, ale jistě začíná uvědomovat jejich přítomnost. Uvidíme, třeba ON dokáže to, co ani má přítomnost nezvládla.

V troskách

"No jo... něco pravdy by na tom být mohlo," zamračil jsem se. Jokovy myšlenky mě docela vyvedly z míry. Skutečně, padneli Řím... padne celý svět.
Ne...
"My je zastavíme, věř mi," usměju se najednou odhodlaně... V nitru si však příliš jistý nejsem...
Podle té spouště všude kolem bude Soumrak opravdu silný protivník... snad mu však dáme za vyučenou...

Pohledem propaluji muže v kápi, neschopen přiznat si, že kolem něj nejsou žádné myšlenky.
Napadne mě, jestli to není jen nějaká... "prázdná schránka". Jen něco, čím by nás Soumrak vyděsil. To vše však okamžitě zavrhuji, protože uslyším mužova slova.
Provokativní...
A skutečně... mám sto chutí vylétnout na něj a zaútočit... ale musím se držet. Nemůžu si nic dovolit... navíc nemám příslušné schopnosti na útok. Momentálně jsme vůči němu bezmocný...
"O co se snažíš? Chceš zemřít? Můžeme se o to postarat," syknu směrem k němu a sotva si uvědomuji svá slova.
Nevím, co se se mnou děje... jako by ve mě všechno vřelo... zvlášť při pomyšlení, že jsem vůči němu tak bezmocný, že nevidím ani ty myšlenky...

Postava
Jakmile přijde blíž a pornese svoji řeč zrudnu a mam co dělat abych se držel na uzdě. Plachý? Nejradši bych... Nakonec se udržím cloumás se mnou neuvěřitelný vztek ale pak se po dlouhé pauze v našem rozhovoru uklidním a dál pokračuji klidným tonem. Kdo jsi? Co tu chceš? A proč jsi tak nepříjemný. Lidi jako tyhle nesnášim nejradši bych je zabil. Co si ten vůl myslí že si sem napochoduje a začne rejpat.

My nejsme žádná smetánka, ale ti co přežili. Pokud je to stejná věc tak mě omluv. Jo a nejsme plachý, ale jen opatrný, nedůvěřivý. Myslím že jsme se zatím zachovali tak, že nám to dává naději na úspěch. I když vlastně nevím v čem. Ten chlápek se mi přestává líbit. No nikdy se mi moc nelíbil. Myslím že by nebylo špatné se připravit na nejhorší. Ericu, při nejhorším si před tebe stoupnu a budu tě chránit štítem. Ty se mezitím pokus spojit s těmi tvory. Doufám že Trev nezahálí a zaměstná ho natolik, že ho budeme moc dostat. Budu ho přinejhorším krýt. Hlavně nenápadně si rukou nahmatám meč a v co největší rychlosti tasím. Meč využívám tak, že ho nejdříve po nepříteli hodím a poté ho pomocí telekineze ovládám na dálku.

Zaltý Úsvit

Se zájmem jsme na ně stále hleděl. Touha po boji mě pomalu přecházela. No tak, příležitostí bude ještě dost..
"Dobrá formace," usměju se směrem k zjevnému vůdcovi. Jen aby byli takhle účiní i při střetu se Soumrakem.
"Nechci vám ublížit, co bych z toho měl? Jdu vám... podsunout jednu myšlenku, kterou byste nejspíš měli zvážit," zkroutil jsme rty do letmého úsměvu, který byl však skryt pod kápí. Opatrně, jsou nedůvěřiví.
"Myslím, že vám je jasné, že tuhle spoušť natropil Soumrak. Zničil tak spousty lidských srdcí... a pro mnohé bude těžké nepřestat zoufat. A tak vám pravím- založte město. Založte město na základech padlé církve... Pro všechny, kteří budou chtít začít žít nanovo.
Město se jménem Eden."
Naklonil jsem hlavu na stranu a uvědomil si přítomnost démona vedle nás. Se zájmem nás pozoroval a zjevně se snažil zjisti, co jsme zač. Byl silný. A také byl spoutaný na tomto místě... že by Ona?
"Nejdřív se ale musíte vypořádat s ním..."

Rozhovor

Když promluvil, zlost mě přešla. Vyjeveně jsem se kolem sebe rozhlídl v marné naději, že pochopím, co se stalo. Ovládal snad moje pocity?
Pečlivě jsem naslouchal každému jeho slovu. Najednou jsem z něj měl v celku příjemný pocit- rozhodně to nebyl nepřítel.
Město jménem Eden... "To nezní jako nejhorší nápad," pronesl jsem tiše, spíše pro sebe. Čím víc jsem nad tím přemýšlel, tím lepší se mi to zdálo.
Skutečně, lidé potřebují nějaký záchytný bod, něco, kde se opřít. Do takového města by mohli přicházet stále noví a noví lidé, kteří chtějí začít žít nanovo. Konec konců... pokud je Soumrak pryč a nedoženeme ho, jak ho najdeme? Nejdřív se bude muset vrátit Ellie...
A pak záhadný muž pronesl svou poslední větu. Zbystřil jsem. O čem to mluví? Jenže odpověď přišla hned v zápětí.
Ucítil jsem dotek cizích myšlenek ve své hlavě a ucukl jsem. Na chvíli se mi v hlavě objevil obraz obrovského démona, tyčícího se nad námi. Hned na to to však bylo pryč. Na místě, kde jsem ještě pře chvílí démona v hlavě viděl, jsem spatřil... myšlenky?! Ano... čistě myšlenky, bez těla.
"Ne..." vyšlo ze mě a tělo se mi rozklepalo. Bylo to přesně jako vždycky... jenže tenhle byl až moc velký...!
"Joku... máme problém... démon... útok... nevím...," vykoktal jsem jen a zahleděl jsem se na to místo, kde stál. Zadíval jsem se do jeho myšlenek, abych pochopil, jak zaútočí.
O to víc mě překvapilo to, co jsem uviděl... On chce od nás pomoc?

Útok

Jakmile začne Eric tak trochu panikařit, začnu jednat. tuto formaci jsem trénoval v myšlenkách hodně dlouho. Sakra! Musíme jednat zatraceně rychle. Ericu, Treve ke mě! Jakmile to vyslovím zatáhnu je za jejich oblečení ke mě a poté kolem nás vytvořím kruhový štít. Je to fuška... Ericu, vypátrej co dokážeš a připrav se promluvit k bytostem. Treve, ty se taky připrav. Nevíme proti čemu stojíme takže bude dobré se co nejrychleji připravit. Doufám že pochopil, že se má posílit a připravit k boji. Celé jsem to na ně tak trochu vychrlil. V této situaci ale hraje čas velkou roli, takže jsem jednal, tak jak jsem jednal.

Padlé město Kříže

Stáli jste uprostřed. Všude kolem vás šlehaly ostré plameny, natáhující se i po vás, ovšem díky Marlaine jste byli "nedotknutelní". V očích se vám zračil úchvat.
Dokázali jste to. Vatikán padl... a spolu s ním i milióny srdcí, které mu byli oddaní. Kde je nyní jejich Bůh? Proč jim nepomůže?
Viděli jste ubrečené matky, držící v náruží uškvařené smradlavé balíčky... Vyděšené tváře ztroskotanců bez domova... Bezmoc v očích pozůstalých.
Křik bolesti vám v uších zněl jako rajská hudba.
Vedli jste si dobře...
Myšlenka vám v hlavě utkvěla jen chvíli, ale... jedno bylo jasné- nebyla vaše. Kdo to mluvil? Pán?
Ne... ještě nikdy jste neslyšeli jeho hlas... nikdy vám o sobě nedal vědět, když jste byli vzhůru... tak co to bylo?

Vydáváte se pomalu na další cestu. Je jasné, že jako první musíte zmizet z Vatikánu, zde se přemístit nemůžete. Slunce bylo přímo nad vámi a krutě pražilo do vašich plášťů.
Procházeli jste troskami, které jste způsobili... Jak krásný pocit.
Eolin: Tvá zranění jsou stále vážná a proto jsi musela jít velmi opatrně, aby se ti záda znovu neprotrhla. V hlavě ti probíhal obraz Tibetu... ten, který se ti zjevil ve snu, když vás Marlaine přemisťovala.
Jak se tam však dostanete? Jste ochotní znovu vložit své životy do rukou Marlaine, která už takhle snížila vaší důvěru v ní?

Vatikán

Mé oči září jako ještě nikdy, když se díky nim kochám tímto obrazem. S úsměvem na tváři sleduji tu "pohromu"
Je dokonáno
pomyslím si a úšklebek se ještě více protáhne. Bezeslov se odvrátím od okna a skočím si pro batoh, po té scházím pomalu zpět na nádvoří plné chaosu. V hlavě se mi krom mého hlasu ozve ještě jiný, dosud neznámý. Nebude to přejatá myšlenka, je "osobní". Trochu se ho leknu.
To k nám určitě mluvil pán...
pomyslím si a zpočátku se spokojím se svým vysvětlením.
Ale ještě nikdy ke mě nepromluvil...
zamyslím se a rukou začnu přejíždet po bradě, kde začíná rašit strniště.
Jeho přízeň jsme si určitě zasloužili tímto vítězstvím! A tím jak lehce se to zvládlo! Je potěšen výsledkem!
uchlácholím se a trochu víc se napřímím, jsem hrdý sám na sebe.

Konečně sejdu do davu. Lidé pobíhají a skoro vůbec si mě nevšímají. Ruce složené za zády, oranžově zařící oči a úsměv, který neviděli ani ve snech o samotném satanovi. Těší mě jejich muka, těší mě jejich bolest . Narazím na posledního ze tří mnou nakažených posluhovačů. Mávnu rukou a zřítí se k zemi.
Neposkytnu vám takovou laskavost aby zbytek vás pozabíjela mnou vedená stvůra...
pronesu do větru, když se ohýbám a zvedám svou dýku ze země.
...trpěte nyní bezmocností, zemřete v hladu a žízni, poskvrňte tuto svatou zem tím, od čeho vás váš bůh měl chránit...
pokračuji když otírám dýku o tělo padlého.
...prozřete a sledujte počátek nové éry. Naší éry.
ukončím řeč a zvednu se. Ještě jednou se spokojeně rozhlédnu a odcházím pryč.


Před městem počkám na ostatní, obzvláště na Zlovolnou. Jakmile jí vidím, jdu jí naproti, sundám si před ní batoh a bílí plášť se strhanými doplňky věřících.
Vrať mi ten můj...
promluvím na ní a natáhnu k ní ruku s tím bílím. Nevypadám že bych se chtěl dohadovat, kamenná tvář a oči, nyní už neústupně hledí do těch jejích. Očividně s ní nechci už nic mít, dokud ale má můj plášť, pořád se budu bát aspoň o něj.

Probuzení

První sluneční paprsky, padající do tvého pokoje tě probudily. Ospale sis zakryla tvář s touhou spát ještě dál... ale věděla jsi, že to nejde. Datum na budíku hlásilo 22.12.2012, den po největší katastrofě, jakou kdy lidstvo zažilo. Byla jsi ráda, že jsi jí přežila.
Neochotně jsi se zvedla z postele a stoupla si k oknu. Venku jsi spatřila desítky lidí, vycházejících ven- někteří jásali, jiní se zmateně rozhlíželi kolem sebe, další již zahajovali rozhovory se sousedy. Na tváři se ti objevil znechucený výraz. Jen kdyby věděli, zasmála ses pro sebe.
Vešla jsi do koupelny a provedla svou obvyklou ranní hygienu. Poté sis sedla v kuchyni a rozhodla se udělat si kávu. Tvou hlavou vířila spousta myšlenek.
Měla jsi sen, zřejmě zvěstování od Pána. Nechápala jsi, proč se zjevil zrovna tobě ve snu… už přeci nepatříš k Soumraku, k té sebrance, co ani nechtěla plně zaútočit na lidi a donutit je poslouchat. Jak je tedy možné, že se stalo právě tohle?
Nicméně jsi spatřila… Hořící Vatikán. Zbyly z něj jen trosky, nic jiného… a spousta naříkajících lidí kolem. Jako by někoho zajímalo, že tolik utrpěli. Nemají být tak směšně bezmocní…
Ten sen tě však zaujal. Svým způsobem to bylo tvé tajné přání někdy zničit náboženské město… Zabořit dýku do křesťana, užít si ten pocit nadřazenosti… no ne?
Je však možné, že Soumrak se změnil… Že by konečně mohli podniknout nějaké kroky a zaútočit… a je už jedno, na koho. Jak se však o své teorii přesvědčit? Do Vatikánu by ses v blízké době nedostala.. je moc vzdálený. Leda že bys…
Ano, opět by sis mohla zahrát na sběrače informací. Porozhlídnout se, jak se všechny ty věci mají. Zjistit, co je na všech těch věcech pravdy…


//gomen, že je úvoďák takhle odfláknutý... sem strašně unavenej a slíbil jsem ti to ještě dneska :))

A je po všem...

Chaos... Spálené stavby se nám skládaly k nohám, jak hloupé domečky z karet. Před očima se mi měnili v popel, který vítr vmetl do tváře plačícím ubožačkám... nevděčným, za ušetření jejich bezcenného života, svírající odpornou uškvařenou špínu... Hnus... Tisknou si k srdci mrtvé spratky, smradlavé kreténky, jež nikdy neměli předurčenou budoucnost... Tohle vás učil ten "velký bůh"? Stupidní sentimentalitě, ubohosti... Zasměji se, zní to jako když chrastí kosti. Užívám si křik, který vychází z tolika hrdel... Ach, zoufalství...

Vedli jste si dobře... Ta věta mi na chvilku ulpí v mysli... avšak není moje... Změřím si zahalence lehce podezřívavým pohledem, avšak on to jistě nebyl... ale to ani "Pán", jeho hlas znám... Ani já, ani pán, ani on... Nu byl to někdo... někdo vyšší, to jistě... Usoudím a dál to neřeším, přesto, že mi zůstalo v hlavě zaseté semínko pochybností...

Přistoupím k jedné z matek, vypadá opravdu zkroušeně... bezmocně... Chytnu jí za slepené pačesy - automaticky zvrátí hlavu dozadu a já jí můžu podříznout hrdlo, rozšlápnout zbytek něčeho, co možná dříve bylo jejím dítětem a především ochutnat hořkost krve, kolující v žilách zatracených ubožáků. Opět schovám svou obřadní kudlu pod plášť, načež posměšně pohlédnu na zahalence... Bílá...? Rozhodně stylové... Ušklíbnu se.

„Ssice hezzká řřeč, ale nemysslíš to vážžně, hm? Pokud ssiss nevššiml, sslunce pálí… v plné ssíle… víšš, co by sse mohlo sstát.“ Povytáhnu obočí, načež pokývnu k jakémusi podivínovi, který se dosud modlí na zemi, ne, že by mě zajímal, spíš jeho plášť, který by se mohl velikostně hodit zrovna pro bělouše…
„Mám, nebo to zzvládnešš ssám??“ Zasyčím pohrdlivě.

Ještě jednou se zhluboka nadechnu, úžasné... Ty trosky... jen slunce maličko kazí dojem, proto si stáhnu kápi do tváře a bez čekání vyrazím směrem za Vatikán... tedy za jeho zbytky...
„Musíme do Tibetu... tam pokračuje naše poslání... nechť padne další lživé náboženství! Ať krev buddhistů pokryje zem...!" Tvář se mi zkřiví ve zlovolném úsměvu, načež spíš sama pro sebe dodám:
„Budeš spokojen, můj "Pane."" Kráčím opatrně, abych neroztrhla jizvu, která mi nyní hyzdí záda a s nechutí přemýšlím, o co přijdu při příštím přenosu... ostatně, asi to tak má být... věřme "Pánovi" to on to má v rukou...

/Pokud Orodus bude chtít, zabiju podivína a kápě je na světě ;)/

Muhahá!

Rukou zastavím Zlovolnou.
Chci ten svůj, a je mi to jedno...
zkousnu rty, a dále trvám na svém.
Už tady nebudu ten, kdo ustupuje... Ne po tomto
řeknu si pro sebe a na chvíli spustím pohled ze zlovolné a ještě jednou prohlédnu chátrající vatikán.
Oklepu se a oči znovu najdou ty její.
Třeba se schovej za mrtvolu, mě je to jedno...
dodám znovu a čekám
My se holt "nestmelíme"...bohužel...
dodám ve své hlavě trochu zklamaně. Těšil jsem se na to, že budeme pánův úkol plnit jako tým. I když zvrácený, ale tým. Po té době v kómatu by se mi to zamlouvalo...
Ale nenechám sebou zametat.

Rozhovor

Překvapeně sleduji, jako rychle Joke všechno zvládl. Skutečně dobrý vůdce, napadne mě v myšlenkách. Netušil jsem, jak moc se v něm skrývá.
Každopádně jsem začal jednat, protože jsem si až moc dobře uvědomoval, že Jokův štít není na jak dlouho se nám hodí. Vytáhl jsem z kapsy pět malých, provizorních svíček.
Nosím je u sebe vždycky, nikdy nevím, co se může stát. Bleskurychle jsem je rozmístil kolem nás a nedbal jsem na to, že při tom musím vypadat absolutně nemotorně a směšně. Hlavní je záchrana.
Po očku jsem se podíval na toho muže v kápi... a přišlo zděšení. Kam zmizel?!
Nemohl jsem však nad tím přemýšlet delší dobu, protože v tu chvíli se démon pohl směrem k nám- vycítil jsem totiž jeho sílící myšlenky.
Usadil jsem se na zem... Bylo to opravdu ve spěchu, ale okamžitě jsem se dostal do stavu své vlastní nirvány, takže jsem v sobě našel klid.
Svíčky vzplanuly a v tu chvíli jsem ucítil propojení mezi mnou a Astrálním světem. Na tváři mi to vytvořilo úsměv. Miluji ten pocit...
Zadržte...
Cože?! Ta slova se mi v hlavě objevila naprosto znenadání a podle tváří Joka a Treva nejsem jediný. Zauvažoval jsem, že vztyčím své mentální obrany, ale zmítaly mnou pochyby... co když něco potřebuje? Ten tón hlasu nebyl... nepřátelský.
Vidím, že máte svou moc, možná bych vás ani nedokázal zabít... alespoň né všechny.
Hm, dobrá úvaha.
Na toto místo jsem byl spoután nějakou zahalenou ženou v kápi... Nechci zde být.
No jistě... Počkat... ale co když je to pravda?
"A to tě máme jen tak pustit pryč? Odvolat zpátky do Astrálu?" zavolal jsem tím směrem, odkud jsem ho cítil. Nechtělo se mi nechat ho jen tak běžet... může nadělat tolik škody. Ikdyž zase... kde mám záruku, že se nám podaří ho zničit?
Udělejte to a já vám slíbím, že vypátrám tu ženu... a ZABIJU JÍ!
Poslední slova se v mé hlavě vynořila s neuvěřitelnou hrubostí. Nenávidí tu dotyčnou... za to, že ho zde připoutala...
V hlavě mi výřila neuvěřitelná spousta myšlenek. Možná... bylo by lehčí jenom tak ho odvolat.. ale jsou zde i další nebezpečí...
Obrátil jsem svůj pohled na Joka.
"Pokud souhlasíš s ním, budeš muset zrušit štít... Ty svíce kolem nás sice taky jeden tvoří, ale... ten může démon kdykoliv zničit. Je na to silný dost. Takže... bychom mu museli věřit..."

V troskách

Se zaujatým pohledem pátrám v troskách Vatikánu...tedy...spíše něčeho, co se tak kdysi dalo nazývat, co kdysi bylo symbolem křesťanství, tolika stovek let víry v něco, co se hroutí v troskách, města, ke kterému všichni věřící vzhlíželi s obdivem. Jedno velké, dohořívající zbořeniště. Naplňuje mě nesmírně příjemný pocit výhry, toho, že jsme to dokázali. Miliony těch prohnilých křesťanů jsou v kelu. Ať si říká, kdo chce, co chce, ale tahle akce byla prostě dokonalá.

Vedli jste si dobře...
ozve se v mé hlavě. Trochu se zarazím.
Pán? Zvláštní, nikdy ke mě ještě nepromluvil. Koneckonců, třeba ještě neměl tak dobrý důvod...tohle je přeci skvělý úspěch a to je to teprve začátek. Snažím se tím už dále nezabývat a užít si ten pocit výhry, který jsem nikdy v životě v takovémhle měřítku nezažila.

Zlovolná poznamenala něco o Tibetu. To by dávalo smysl
Nejspíš jí to sdělil Pán, má to být náš další cíl. Pak tedy do toho. Nemůžu se dočkat, až se naše činy zapíší do historie. Vatikán je vyřízený, teď jsou na řadě buddhisti!
Najednou se zarazím.
Moment, to by znamenalo další přesun. Nebo mají snad v plánu najít jiný způsob? Trochu se rozklepu. Ne, ne to ne. Nemám zájem o další zranění, vyčítavé pohledy, o další nápor na mou psychiku. No...třeba přišli na něco jiného. snažím se uklidnit. Raději se znovu zadívám na naše vatikánské dílo a neubráním se úsměvu.

Naplněná dobrým pocitem, otočím se zpět k mým dvěma společníkům. Ovšem vypadá to, že ti dva musí všechno zkazit...a to jsem měla tak dobrou náladu.

Ne, neříkejte mi, že se teď budete hádat o plášť... pomyslím si, protočím oči a znuděně vzdychnu. No, začíná se to trochu vyostřovat...Vlastně jsem původně doufala, že by se nám mohlo podařit pracovat společně ve vzájemné shodě. No, ale jak vidím, tak asi ne.
Copak tu není dost mrtvol s plášti? zašklebím se pro sebe, ale raději dál mlčím. Opravdu nemám zájem se míchat do jejich konfliktů, ale co když to přeroste ve větší spor? Byli by schopní napadnout jeden druhého? U Zlovolné o tom nepochybuji, ale...copak je to dostačující důvod? Ne, to určitě ne. Počkám, jak se situace mezi nimi bude vyvíjet. Pokud se to zhorší, asi budu nucena nějak zasáhnout...

Bude to velice ale velice krátké - tlačí mě čas...

Zruším štít kolem nás a nechám Erica pracovat. Je to tu velmi zvláštní... Celou dobu se snažím hlídat okolí. Jakmile se objeví něco divného, pokusím to řvát v myšlenkách tak, aby to Eric slyšel. Toho podezřelého si ale moc nevšímám, abych nebyl podezřelí...

Plášť...

Rychle se stáhnu z dosahu jeho rukou...Hnus... ty jsi na mě sáhl? Zahalenče! Tak takovou absurditu jsem nezažila dlouho, kdy naposledy se mě někdo dotkl a neumřel při tom?! Kupí se ve mě zlost, šílená zlost, nejraději bych tomu troufalému, arogantnímu chlapovi zakroutila krkem! Nenávidím tě... Probodnu jej pohledem, neovládnu se, přestože vím o jeho schopnosti, nikdy bych mu tou svou neublížila… ne, dostatečně.

„Nessahej na mě!" Zasyčím prudce, načež se neubráním uplivnutí. Je mi na zvracení! Neuhýbej pohledem, ubožáku! Pokud jsi tak..., tak hloupý... Stisknu rty, které se stáhnou v úzkou bledou linii.
„Nevím, cco jssi na tom nepochhopil! Ne!" Zpříma se mu dívám do očí a přemýšlím, zda mám opakovat své argumenty. Spoléhám se proto na jeho schopnost... další z počátků tiché války... Hej, Zahalenče, nevím, zda jsi takový blázen... Pokud ti vrátím plášť za těchto podmínek, jistojistě mě ostré paprsky zraní! Nehledě na jizvu, o kterou se postarala Soucitná... Pokud si přeješ mou smrt, postarej se o to sám... Povytáhnu obočí, a ani chvíli nepochybuji o svých slovech, i když bych se asi dlouho neubránila... mohla bych svou zdržovat psychickou schopností, otázkou je, zda by to k něčemu bylo. Podvědomě povolám svého démona, nevím, jestli si mohl všimnout i tohohle, ale jistě brzy spatří, nebo ucítí příval pekelné energie...

„Pročč, jssi tak netrpělivý? Vššak jej dosstanešš... za ččass, ažž “Pán“ bude nápomoccen, nočční tmou..." Prohodím nakonec, stále maličko útočně. Poté vrhnu dýku, ke klečícímu ubožákovi s temným pláštěm... zabodne se přesně tam, kam měla, do srdce... Chviličku se zmítá v křečích, poté zemře... tak jemně, čistě, dlouho jsem něco takového neudělala. Má své kouzlo, jednou za čas..., avšak rozřezaným střevům, nebo vyrvanému srdci se to nevyrovná...
Ušklíbnu se směrem k tomu troufalému muži. Co uděláš? Stojí ti to za to? Sami to nezvládnete... ale to ty víš... Pousměji se.

Plášť

Pořád zpříma hledím do očí zlovolné, neudržím se a pravý koutek cukne do úsměvu. Vyslechnu si vše co říká i si myslí.
Už zuří, no tak, uděláš něco? ptám se jí v duchu. Ještě jednou se jí ale zadívám do očí a snažím se, aby se ona v těch mých utopila, aby se jenom na chvilinku zamyslela, na chvíli se předstala hlídat a utopila se ve své představě. Ať už o tom jak žere moje vnitřnosti nebo jak hopsá po louce s eMo bOyEm, jen ať nedává pozor. Když se mi zdá, že jsem toho docílil, rychle svou hlavu přiblížím k té její. Přiblížím se tak těsně, až se skoro tvářemi dotýkáme, až tak, že kdybych zamrkal, vymetu jí ucho.
Srabe
zašeptám jí do ucha a co nejrychleji dokážu jí obskočím doufajíc, že se v ní vaří těch pár kapek krve a nezareaguje nijak zvlášť rychle.

Hádka...?

Sleduji jeho tvář... Byl to snad úsměv? Prý stmelit a teď by se rval, jako malý kluk. V hlavě se mi rodí plán, a ačkoli si ho jistě přečte, nijak mi to nevadí. Využívám, že se k ničemu nemá, dává mi potřebný čas, pro přivolání démona, který již nyní stojí za mými zády, zuřivý, připravený. Cítím, že se mi Zahalenec zkouší dostat do hlavy, avšak naše síly se musí střetnout... Pokud jej ovládnu, tak jen na pár sekund - tím pádem jej musím zabít... musí to tedy být, pro plášť, tak malicherné, tak poetické... Zašklebím se a zneužiju přímého očního kontaktu, kterým mi tolik nahrává, stejně jako já jemu... oči jsou brána, spoustu toho řeknou, ač majitel nechce...

//Poprosím Pj o vyhodnocení. Hoď mi kostkami, zda se to povedlo ;)//

Cloumá mnou nenávist a moje soustředění v tuto chvíli nemá moc slabin... smrt a zase jenom smrt, ovšem také je možné, že je to na denním pořádku... Čekám výpad, avšak ani pocitem nezaznamenám jediný dotek... ani ruky, ani chladného ostří... Hm? Necuknu sebou, natož abych ustoupila. Teplo jeho tváře je nepříjemné... tak nechutně blízko... Vnímám ho každičkou částí těla a popravdě je mi dost špatně, mám chuť ho co nejdříve probodnout, ale moje dýka skončila v tom ubožáčkovi s pláštěm. A já to myslela dobře... prosím, tímhle jsi zničil jakékoli potencionální střípky vděčnosti... Blýsknu očima...

Zamrazí mě, když zašeptá to slovo... dojde mi, že je to provokace... ale stejně se neubráním zuřivosti. Neotáčím se, protože riskovat rychlé pohyby takto indisponovaná by bylo moc nebezpečné. V mžiku poručím démonovi a sama se vydám pro dýku, s klidem jí vytáhnu muži ze srdce, načež chvilku pozoruji, jak si vede má zrůda... Zastavím ji, jako poslední varování. Ihned mi poslušně stane za zády, koneckonců také bude ještě potřebný a nechci, aby jej ten hlupák zranil v návalu megalomanství.
Vzdej to! Zkouším našeptávat Zahalenci, když se znovu střetneme pohledy...

Souboj...?

Napětí mezi vámi by se dalo krájet. Nenávist ve vás vří, zvlášť v Eolin. Kdo vyhraje?

První pokus Eolin- co se týče tvého velikého démona. Ani tě moc nepřekvapí, když ti na pomoc nepřijde. Malé démonky, kteří by tě poslechli, jsi už bohužel odvolala a ten Velký tě neposlouchá. Stále je nespokojený s tím, žes ho sem připevnila... natož aby podléhal tvým dalším rozkazům. Máš smůlu, pomoc u něj očekávat nemůžeš.

Oční kontakt Eolin- myšlenka, kterou se Orodusovi snažíš vnutit je tak silná, že nepochybuješ o výhře. O to více tě však překvapí, když to na něj nemá žádný vliv. Jak je to možné? Jakým způsobem se dokázal vyhnout tvé schopnosti, která ještě nikdy nezklamala?
Orodusi- pomalu ti dochází, že proti schopnosti, kterou má Eolin, jsi imuní. Potěší tě to... ikdyž tak nějak jsi to musel vědět již od začátku- stejně jako ti nikdo nemůže číst myšlenky, tak ti je ani nikdo nemůže podsouvat- V tomhle se tvá soupeřkyně spletla...


Nebe se zahalí černými mraky. Slunce se schová za záhyby čerých plášťů.
Zahřmí.
Po těle vám přejede nepřirozený chlad. Ucítíte v sobě proudit nespokojenost...
Žeby další Pánovo znamení...?

//ehm.. doufam, že ste to všechno dobře pochopili :)

Mraky, "Pán" a jistá zášť...

Cloumá mnou zlost, je imunní... To se nestává! To se sakra nestává! Zvláštní, tak nenáviděný pocit, stála jsem před Zahalencem bezmocná, nehorázně bezmocná, kudlu v těle ubožáka, démona nezkrotného, stejně jako sama paní, oční kontakt k ničemu...
Zahřmělo se a já věděla, že se zlobí můj jediný respektovaný, není divu i mnou prochází zlost v silných vlnách. Mraky mě ovšem potěší... Ve tváři se nečekaně roztáhne úsměv.

Nemám co ztratit, ještě jednou probodnu toho pitomce pohledem a otočím se. Ano, otočím se, úplně s klidem, bez jediné obavy, že mě zabije. Vystavila jsem mu záda, nikoli, jako projev důvěry... možná jako provokaci a možná taky ne...
Vytáhnu svou kudlu z muže, načež mu stáhnu plášť - zdá se být z dobrého materiálu, černý jako noc, snad jen maličko od krve... což se nedá pokládat vyloženě za špatné...

Neberu to jako gesto nějakého poraženectví, spíš jako dostání slibu, ke kterému mi nahrál "Pán." Svléknu Zahalencův plášť, skončí na zemi v prachu, tam, kde jistě bude brzy ležet i jeho majitel. Nový na mě trochu plandá, ale to nevadí, důležité je, že schová alabastrovou kůži před náporem slunce, protože na těle se zdála být ještě bledší, než v obličeji.
„Tak, sspokojen?" Ušklíbnu se.
„ "Pán" tomu cchtěl... a teď? Tibet ččeká, můj drrahý týmee..." Zasyčím hlasem, jež překypuje pohrdáním a ironií.

Probuzení

První sluneční paprsky, padající do tvého pokoje tě probudily. Ospale sis zakryla tvář s touhou spát ještě dál... ale věděla jsi, že to nejde. Datum na budíku hlásilo 22.12.2012, den po největší katastrofě, jakou kdy lidstvo zažilo. Byla jsi ráda, že jsi jí přežila.
Neochotně jsi se zvedla z postele a stoupla si k oknu. Venku jsi spatřila desítky lidí, vycházejících ven- někteří jásali, jiní se zmateně rozhlíželi kolem sebe, další již zahajovali rozhovory se sousedy. Na tváři se ti objevil znechucený výraz. Jen kdyby věděli, zasmála ses pro sebe.
Vešla jsi do koupelny a provedla svou obvyklou ranní hygienu. Poté sis sedla v kuchyni a rozhodla si dát lízátko. Tvou hlavou vířila spousta myšlenek.
Měla jsi sen, zřejmě zvěstování od Pána. Něco takového tě vždy potěší, protože tvá zvrácená duše se v něm vzhlíží. Všechno v tom snu bylo tak… neurčité. Nechápala jsi, co přesně se stalo. Rozmazané stíny, neurčité hlasy, neslyšná slova. A přesto jsi věděla, že k tobě mluvil On.
Jedno jediné slovo, které si zachytila, byl Tibet. Tibet, náboženské město, které jsi nesnášela. Co to však mělo znamenat? Chce ti snad Pán říct, aby ses tam vydala… a zničila ho? Sama? Bez posil?
Samozřejmě… nejspíš bys to zvládla, ale… Zatím jsi nikdy nestála před tak velkým úkolem. Cesta do Tibetu pro tebe nebude nijak náročná (nanejvýš tak zdlouhavá), protože vždy svou roztomilostí můžeš někoho přemluvit, aby tě tam odvezl…
Jak se však rozhodneš? Chceš se zapojit do bitvy, která jistě nastane? Chceš, aby ti svět padl ke kolenům? Mohla bys… mohla bys kdykoliv zabíjet, jak se ti zlíbí… dělat si, co chceš…

Rrrozuzleníí

Nic...
Nic?
Nic!
Usměju se.
Nevyšlo jí to, paráda...Takže jedna její schopnost je nejistá, a druhá na mě neplatí.
Odkašlu si
Promiň za ten způsob, ale hodilo se poznat schopnosti toho druhého. Nic osobního v tom nehledej. Aspoň máš čas přemýšlet nad tím, kam mi v noci vrazíš dýku...
Naznačím mírnou úklonu. Je mi jasný že sem jí nehorázně nasral. Mrzí mě, že už nikdy nebudem tým...jestli by jsme tedy vůbec někdy byli.
Jinak ctím tvoje schopnosti...A plášť si můžeš nechat...
// chjo, sem měkota :D
obejdu jí a seberu z mrtvoly jiný tmavý plášť který není potřísněný krví.

Jak dál? společně, nebo raději každý sám?
změním téma...

...?!

Ty se omlouváš?! Tentokrát v obličeji neskrývám zhnusení ani překvapení...
„Ubožžáku..." Věnuji mu pohled plný zlosti... Všechno to bylo k ničemu? A ty se omlouváš? Jak nehorázně ubohé, jak hnusné... člen Soumraku, vypustil z úst "promiň"... ke všemu za takových to okolností... Nic osobního??! Tak tahle narážka mě dorazí kompletně, nebýt vzteku vysmála bych se mu... Spokojím se tedy s úšlebkem.

„Jisstě Zzahalenče, třřeba přřijdešš o to ssvoje oččičko... jinak v tom také nehledej nicc ossobního, chuť zzabít něěkteré jedincce je zzkrátka ssilnějšší nežž já..." Pokrčím rameny, plná ironie. Vtipkuješ s pocitem, že všechno bude dobré? Jenže já to nemyslím v žertu... nemám smysl pro humor, pokud sis nevšiml... Pokud právě nahlíží do mé mysli, spatří dost nechutný obraz svého rozkuchaného těla, škvařícího se na otevřeném poledním slunci... Střeva poházená kolem, slepé důlky zakrvácené, srdce právě drtí známé drápy... moje... Jen střípek nechutnosti, jenž se odehrává v mé hlavě...

Na jeho bývalý plášť pouze šlápnu, ať si to přebere, jak chce. Následně se otočím k Soucitné...
„To je pouze na tobě, zda nás dopravíš po kouskách, nebo v celku..." Rýpnu si.

!!...

Zaculím se, když vidím její emoce. Sice je nepromítá napovrch, ale to mi stačí.
Jak lehce se naštve. Začíná se mi to líbit víc než ten tým
trochu smutně pohlédnu na můj starý plášť
Pff
ulevím si potichu.
Je mi jasný, že bys tam radši viděla mě.
rejpnu, ale jen v duchu.

Spokojeně se nadobro odvrátím od Zlovolné, jestli od ní něco čekat, tak už jen tu dýku. Nyní je před námi větší problém.
Zlovolná promluví.
Ona si nedá pokoj...
řeknu si v hlavě pobaveně, nutkání rýpnout si je silnější a silnější. Holt mi to odvrácení dlouho nevydrželo.
Pchá, já už tě znovu opravovat nebudu...A ty bys stejně radši zemřela, než na sebe nechat mnou znovu šáhnout, že drahá?
hodím další úsměv po zlovolné plně očekávajíc reakci.
Mhm, moje starý já leze napovrch? Bylo na čase

Odvolání

Usadím se veprostřed kruhu, který vyznačují svíčky. Na Astrál už napojený jsem a tak cítím, jak mi tělem proudí životní energie. Zavřu oči a soustředím se...

Dotkne se mě hrubá energie, to jak se na mě démon napojil. Jinak by to nešlo- do Astrálu může jen skrz mé tělo.
Mám pocit, jako bych měl každou chvíli prasknout, něco tak obrovského jsem ještě v životě neodvolával. Jednu chvilku si začnu dokonce myslet, že to nezvládnu a exoloduju.
Nakonec však začnu pociťovat, jak ta cizí energie odchází pryč z tohoto světa a na tváři se mi mihne slabý úsměv.
Tak ještě jednou díky... svůj slib splním...
Zase ten jeho hlas... Jen lehce přikývnu, abych neztratil potřebnou koncentraci. Zbytky démonovi síly se dostanou ze mě a já zhluboka oddychnu.
Cítím se docela vyčerpaně, ale né fyzicky, spíše psychicky. A ve chvíli, kdy ukončuji spojení s Astrálním světem, to ucítím...
Slabá nitka, vedoucí pryč... Vedoucí dál... a přesto je tak blízko.
Vykulím oči. Něco podobného se mi zatím nestalo a přesto vím s neochvějnou jistotou, co to znamená.
Vyskočím na nohy a poplašeně se rozhlédnu kolem sebe. Střetnu se s Jokovým pohledem.
"Je pryč," kývnu rychle a zahledím se do dálky. Nejistota se ve mě vaří, nevím, co mám dělat... samozřejmě, měl bych informovat... ale co když jsem se jen splet? Měl bych jít na výzvědy... Ne!
"Mám je," vyhrknu zběžně, když dojdu k nejlepšímu závěru. "Našel jsem Soumrak... pomocí přivolávací energie, která tu stále je... a kterou musel někdo z nich použít."
Vím, že to musí znít naprosto šíleně a nesrozumitelně, ale to je mi jedno. Blíží se naše příležitost...

Vatikán... stále a stále

Plameny stále hoří, zatímco vaše hádka pomalu odeznívá. Nakonec se přeci jen znovu shodnete na tom, že byste se měli vydat na cestu.
Trosky Vatikánu a celého Říma vypadají tak úžasně… Cítíte v sobě jistou naplněnost. Konečně jste našli něco, co vás opravdu baví- ubližovat, ničit, zabíjet…
Obloha se mezitím stahuje stále víc a víc. Černé mraky, které jí pokrývají, vypadají docela zlověstně… každopádně však jedině přidávají na atmosféře okamžiku.
Netrvá ani moc dlouho a ocitnete se na kraji města. Je zde podivné ticho, až na jeden zvuk, ozývající se od stromu, který záhadným způsobem unikl Marlaininým ničivým plamenům.
Obrátíte tím směrem zrak a spatříte zakrvácenou matku, držící ve své ruce malý uzlíček spáleného masa. Jak smutné, že?

Eolin… láká tě to? Skutečně hodláš udělat takovou ohavnost, která tě právě napadla? Myslíš, že díky vyvolávání by se ti to mohlo povést? Nu… zkus své štěstí…

Orodusi… zachytil jsi podivné myšlenky. Od ostatních jsou tak… čilé, svěží a plné energie. Snažíš se tím směrem zaostřit, ale zatím jsou jen nejasné, moc v dáli… Každopádně se blíží- Vaším směrem! Kdo to může být? Je tu snad někdo, kdo přehlíží všechno to utrpení kolem? Možná… možná že by… Úsvit?

Amerika - New York

Zavrtěla jsem se neochotně na posteli a zakryla jsem si hlavu peřinou, protože se otravné slunce prodralo skrz žaluzie a lechtalo mě na obličeji, ale už jsem byla vzhůru, tak jsem se neochotně zvedla a dlouze jsem zívla. Několikrát jsem zamrkala, abych vyhnala z očí ospalost a stoupla jsem si ve svém pokoji do měkkého bílého koberce. Vše bylo zařízeno v růžové a spousta hraček by se na mě vyčítavě dívala, kdybych jim nevydloubla oči: )
Došla jsem v košilce k oknu a vytáhla žaluzie, sledovala jsem lidi na ulici. Někteří měli radost, že přežili tu katastrofu, stejně jako já, ale chovat se jako oni jsem nehodlala.
Mávla jsem nad tím v duchu rukou a došla jsem se do koupelny umít. Vzala jsem si stupínek, abych dosáhla na kartáček. Vyčistila jsem si zuby, opláchla jsem se a zašla jsem si obléci džíny: , mikinu: a ponožky a pak jsem se vydala do kuchyně. První věc, kterou jsem udělala, tak jsem si strčila lízatko do pusy. Musela jsem přemýšlet. Sedla jsem si ke stolu a začala jsem škvrdlat lízatkem s jahodovou příchutí v puse. Ten sen byl tak zvláštní, moc dobře jsem věděla, kdo ke mě mluvil, ale jak se rozhodnout. Proč mi zatím nepředstavil někoho z ostatních jako jsem já. Proč mě nechává samotnou, tolik mi věří?
Trochu mě to potěšilo, ale vůbec jsem nevěděla, jestli to chápu správně, ale stejně jsem se rozhodla. Do Tibetu vyrazím, už jsem se těšila. Bude to dobrodružství a já si užiju legraci. Z myšlenek mě vytrhlo žuchnutí. Zvedla jsem oči a zadívala jsem se na svou mámu, která seděla na židli vedle mě, hlavu na stranu a oči mrtvolně vyvalené. Tvařila se hrozně, když jsem ji před dvěma dny zabila. Mučila jsem ji, protože mě neměla ráda. Teď ji upadla uříznutá ruka na zem. Zvedla jsem ji a položila na stůl vedle ní.
,, Neruš a hezky jez tu zeleninu," vyzvu ji přísně a narvu ji do pootevřené pusy kus mrkve a pak jsem ji nechala tak. Vzala jsem si z lednice mlíko a z linky sladké křupky a udělala jsem si snídani. Pak jsem šla do obýváku, kde jsem kopla do otce, který koukal na televizi. Tedy díval by se, kdyby měl oči. Zasmála jsem se tomu a vzala jsem si jeho peněženku. Vzala jsem si kufr, kam jsem naskladala oblečení a vyrazila jsem ven. Bylo načase zajet do Tibetu. Musela jsem se dostat na letiště. Venku jsem se rozhlédla na všechny strany a všímala jsem si jejich pohledů. Ignorovala jsem je a došla jsem k taxíku. Seděl tam postarší chlápek.
,, Odvezete mě na letiště?" usměju se a on mi dokonce otevře dveře.

Očima spočinu na hnědavé kávě, aniž by ten obraz nechal v mé paměti jakoukoliv stopu. Myšlenky mi víří hlavou a každá vzpomínka na potěšení z bolesti bezmocných lidí, každý přeťatý sval a horká rudá krev stékající mi po rukou mě stále více utvrzuje v tom, že se do Vatikánu musím podívat.
Musíme se podívat, kdo mi vzal, ukradl potěšení ze zničení toho prokletého města Alyss. Vstanu od stolu a nedopitý hrnek kávy nechám bez povšimnutí stát na dřevěné desce a vydám se do prázdného pokoje. Cítím, jak ve mě stoupá napětí a nedočkavost. Vyhlédnu z okna na trosky několika domů a na pár bloudících lidí.
Hlupáci snaží se žít jako před TÍM posadím se na studenou zem a zády se opřu o zeď. Chvíli sleduji skvrnu před sebou a nevnímám nic jiného. Všechny zvuky okolo mě utichnou a cítím, jak moje duše pomalu vystupuje z těla. Zavřu oči. Když je opět otevřu, spatřím před sebou onu prázdnou místnost. Chvíli se zdráhám otočit, ale když to udělám, spatřím své bezvládné tělo. Už je to dlouho co jsem tuto schopnost nepoužila a jako vždy si připadnu trochu nesvá.
Vyhlédnu z okna a spolu s bloudícími lidmi uvidím i něco, co by obyčejného člověka vyděsilo. Já však nejsem obyčejná. Oči mi zajiskří a na tváří se mi rozlije blažený výraz.
Průhledné bytosti z jiného světa, jako by mi dodávali pocit bezpečí, i když by měli právě naopak, děsit každého kdo je spatří. Prošla jsem stěnou jako bych byla jenom přelud a vydala jsem se na ulici posetou troskami, prachem a pár skvrnami od krve. Proletím kolem svých „sousedů“ a s pobaveným výrazem sleduji, jak se několik málo z nich otočí jako by zaslechli můj smích.
Po chvíli si přestanu hrát a opět zavřu oči jen na chvíli, abych je znovu mohla otevřít a spatřit trosky. Vatikán tak jak jsem ho neznala.

Vnuknutí...

Nezastírala jsem své emoce, nebylo proč, jen ať ví, jak moc se dokážu hněvat a jak zle jednou dopadne, dovolí-li si znovu na mne sáhnout, mimoto, špatné pocity jednoho tak dobíjí...
"Pán" sice touží po tom, abychom byli tým... jenže já nemohu, vybral tedy tu špatnou...
Probodnu jej ostrým pohledem, když vysloví tu větu. Ano máš pravdu, už nikdy nechci cítit tvůj dotyk na svém těle, to ať raději zemřu!
„Ano, ani sse neobtěžžuj, drahhý." Odplivnu si na zem, shodou náhod na jeho bývalý plášť ležící v prachu. Dál už nemluvím, jdu a kochám se zbytky slavného města Řím, které mělo tak bohatou minulost, jen proto, aby skončilo potupené v plamenech. Rty se zkřiví ve zlý úšklebek.

Dojdeme na zvláštní místo, tiché, nezničené... tedy až na zakrvácenou postavu klečící u stromu, v náručí další ze smradlavých balíčků, usmažených parchantů... Jak příhodné... mám tě zabít? Ne! V očích mi zasvítí a všechna zlost je náhle pryč. To "On" mi jistě poslal tenhle zvrácený nápad...
Přicházím blíž k té existenci, choulící se mi u nohou, snad doufá, že jí spasím... Tak naivní... Dlaní zakryji uzlíčku místo, kde byla původně tvář. Nebude to těžké... jen musím pomalu... Svůj doprovod se neobtěžuji informovat o svém počínání, koneckonců, co je jim do toho? Mé tělo se pomalu skácí k zemi... To má duše opouští hmotný svět.

Pronikám do astrálu za hlasitého pláče matky, který se pomaličku ztrácí v nekonečnu, v mysli volám jednoho z menších démonků, jací nepoškodí mladé tělo. Netrvá to dlouho, jsou totiž oddaní... nezvykle vyberu jednoho v celku roztomilého... Méně rozšklebených šrámů, úsměv bez zbytečné krve... zkrátka hezké ďábelské stvoření, ovšem jenom na pohled.

Přichází společně se mnou, zamžikám víčky, žena na mě zděšeně hledí a dítě/démon v jejím náručí se začne probouzet k životu, lehce se ošívá... tvář zesiná, jako u starých lidí, končetiny se zkroutí, zlověstné šrámy se rozšklebí v obličeji - začne krvácet a dýchat... Oči zeskelnatí... Nezemře přece... Ubožačka jej děkovně stiskne a zrůdička jí prokousne krční tepnu... Tak je hodný... Z úst mi unikne krákavý smích. Tak se tedy povedlo!
Poslušně se šourá vedle mých nohou, stvoření podobné zakrnělému skřetovi, roztomilé, nehorázně roztomilé...

Co se sakra deje?
Jsem strašně překvapený roztěkaný motám se jak vítr v bedně nemám vůbec orientaci.Všichni mluví nesrozumitelně rozhlížím se a nic zámečník zmizel. Co se to tu sakra děje? Časem se uklidnuji. Ale neustále to nechápu. Uklidni se snažím si sám sobě rozkázat. A vida uklidnil jsem se, moje myšlenky se utřídily a už se jich nehrne tolik pak slyším mluvit Erica poslouchám co Eric říká Našel soumrak výborně, užasné ví kde jsou to je neuvěřitelné. Ale kdo byla ta osoba co se zde zjevila. Tuším že tato otázka mě bude trápi ješte dlouho.

Vatikán...pořád a stále

S pobavením sleduji Zlovolnou, když...
Hmm
můj "radar" zachytil cizí myšlenky. Rozhlédnu se, i když vím, že nikoho nespatřím.
Přes rty mi přejede vážný úsměv
Úsvit...skoro stoprocentně!
naznačím zavětření
Určitě úsvit! Je to úsvit! Určitě jo!
opakuju šíleným, ale tichým hlasem, udělám při tom pár kroků vpřed.
Zamnu si ruce.
Jseem plný energie...počkáme na ně? Počkáme? Přesvědčíme se že to jsou oni?
skoro až prosím své nucené společníky. Přejdu ke kraji lesa a zadívám se mezi stromy
...strašně moc chci vidět jejich obličeje, když uvidí tuto zkázu...
pronesu do ticha a rychle se otočím na ostatní čekajíc na odpověď.

....

Konečně ukončili jejich dětinskou a naprosto zbytečnou hádku o plášť. Konečně... pomyslím si a trochu znuděně zívnu. Jsem ráda, že to takhle dopadlo a že jsem se do toho nemusela vměšovat... nemám spory odjakživa ráda. Zapomenu na to a zhluboka se nadechnu kouřem nasyceného vzduchu.
Na druhou stranu mě ale stejně mrzí, že nikdy nebudeme tým...dalo by se tak pracovat mnohem líp...
Trochu se zarazím, když Zlovolná pronese jediovatou poznámku o Orodově oku. Byla by snad opravdu schopná na něj zaútočit? Pak už ale nemám čas o tom přemýšlet, protože téma jejího monologu se přenese k mému pochybení.
Dalšího přesunu se celkem bojím...nejistě se podívám na její výraz. Co když se zase něco stane? Ne, třeba když se líp soustředím, půjde to...

Pomalu dojdeme na konec města, kde mě upoutá pláč zoufalé matky v hysterickém záchvatu, svírající malé dítě.Vypadá to, že jeden dům zůstal bez úhony... Sakra! Myslela jsem, že jsem vypálila všechny...na okamžik zauvažuji, že s ním něco provedu, ale vypadá to, že Zlovolná už má něco v plánu. Usměji se a vyčkávám. Klidně ať si to užije..já se vyřádím sohněm v Tibetu...
Když na okamžik ztratí vědomí, dojde mi, oč se snaží. Jistě...jak jinak
Dítě zamžourá skelnýma očima, zářícíma nenávistí. Matka, netušíc, co se děje, přivine malou zrůdu na prsa, načež je její krční tepna přeťata.
Popravdě, čekala jsem, že je nechá Zlovolná trochu více potrápit, ale co...vždyť teď už je to jedno. Matka se ve smrtelné agónii skácí k zemi a kolem ní se rozlije kaluž krve, stále cákající z tepny. No, skvěle...a teď když je slečna Zlovolná konečně spokojená, můžeme vyrazit do Tibetu.

Vzhůru na Soumrak

"Pak se tam tedy vydáme... veď nás, Ericu," kývnu jeho směrem velitelsky a zamračím se.
Jsem docela zvědavý, jak to bude vypadat. Tělem mi koluje adrenalin, když jen pomyslím na to, že se střetneme. Bojím se...
Musím však být perfektně připravený, že se stane cokoliv. Štít by nás měl ochránit, to ano, ale... jak moc může být Soumrak silný?

Postupujeme skrz spáleniště a trosky, které tu po sobě nechali... Jdu přímo za Erikem a neustále kontroluji, že se nás Trev drží. Nyní musíme být jako jeden tým, jinak nemáme šanci...
A pak je konečně z dálky spatřím... tři šedé, matné postavy, zahalené v kápi... Jsou to oni?

Vatikán…

Jak… ohromující, velkolepé dílo… snad to přesně naplnilo tvoje představy – zoufalství, kam se podíváš, bolest, utrpení… Celý Vatikán, sídlo křesťanské církve, celý Řím široko daleko spolykaly plameny. Je štěstí, když zahlédneš, dům, který se neproměnil v prach. Hoří i lidé, k tvým uším se donáší srdceryvný křik… zarmoucené matky svírající seškvařené balíčky, jež kdysi bývaly jejich dětmi, sourozenci skáčou do ohně, aby ukončili své žití společně…jak dojemné, několik postav, očividně na pokraji šílenství pobíhají sem, tam a vraždí každého, kdo se jim postaví do cesty. Zdá se, že záhubě neujde nikdo, žádné výjimky…

Pokocháš-li se dostatečně pohledem na ty ubohé trosky, logicky hledáš činitele. Ty, jež svou mocí nechali, padnou slavné město ke svým nohám, není těžké je najít.

Jeden září v bílém ministrantském plášti… podivné, ale svým způsobem morbidní, má zvláštní oko, jakoby mohl vidět víc, než se zdá, zrovna ovládá dalšího nic netušícího smrtelníka, který se jako poslušný pes rozběhne za lovnou zvěří, za panikařícími lidmi. On sám kdekoho zabije… cítíš, že má velkou moc v psychické oblasti…

Druhá stojí na vyvýšeném prostranství, střeše jediné stojící budovy, avšak jistě ne nadlouho a pomocí… snad pohledu? Zapaluje, vše, čeho se rudá stvůra nestačila dotknout, poděšené hlupáky nevyjímaje. Oheň podtrhuje celý výjev, je takový pekelný, přesně jako „Pán“, „ON“ strůjce všeho! Pro něj padá církev, protože je falešná, protože si ji nepřeje.

Třetí, ano, znovu žena, se právě zvedá z rituálního kruhu, kolem sebe malé démonky, jací se s chutí vrhají do zabíjení, tuhle někomu vybuchne ruka, tuhle noha, tady si náhle šlape po střevech a jiný poloslepý tápe… Kam dal oči?
Nemůžeš, ale přehlédnout velkého, mocného démona… Jistě na to byla zapotřebí velká síla, dovést takovou zrůdu z astrálu… Médiu má však zakrytou tvář, pěkně skrytou pod kápí, stejně jako ostatní, ale jistě bys je poznala… nejdou zapomenout, stejně jako dlouho nezapomeneš, na tenhle výjev…

Od hrůzné scenérie tě odtáhne rušivý vliv, kdesi na okraji města. Jiná skupinka mágů… to snad…? Schopnosti se slévají v jedno, ale nakonec je dokážeš odlišit, je jisté, že je tam také jeden převaděč, spojka se světem mrtvých, možná trochu emo, kdo ví :D :D

Víc nestačíš zkoumat, ani se nenaděješ a obě skupinky stanou naproti sobě… odvodíš, že jistě nebudou přátelé, dokazují to nevraživé pohledy i napjatá atmosféra. Nyní se všichni předvedou v plné parádě – černovlasý skončí ponížen za zemi, zraněný, podobně jako jeho přítel ze světlé části… Zajímavý poměr sil, pocítíš jakési zadostiučinění, napjatě čekáš na jejich zničení… To by však nesměla zasáhnout jistá osoba, zahalená v plášti, podobně jako všichni přítomní. Ohromnou silou odtrhne magické bojovníky od sebe…

Jsi zaskočená, nikdy jsi nic takového neviděla… toková moc… 6 mágů se neubránilo…
Náhle začne všechno blednout, vzdalují se postavy i hořící táborák z trosek Vatikánu. Probouzíš se, noc přebrala vládu, hvězdy nevinně mrkají, jakoby se nic nedělo… docela nic.

Střetnutí

Do zad se vám opřel silný vichr, nesoucí sebou pachuť předzvěsti. Vzduch jako by byl nabit čímsi zvláštním, neidentifikovatelným a přesto tak vzrušujícím. Slavíček, jenž přežil vraždící požár, najednou přestal ve svém ponurém zpěvu a při pohledu na scénu, jež se odehrávala pod ním, raději rychle od letěl.
Dvě nejsilnější organizace, které díky lstím a intrikám dokázali být schované zrakům „obyčejných“, se konečně sešli. Né ve velikém počtu… přesto to však bylo od Viktoriánských let poprvé, co se to stalo. Skutečně- doby se změnily.

Na straně Zlatého Úsvitu stojí tři muži, dva skrytí v kápích, jeden odhalený. Jeden z nich se automaticky postavil do čela… na první pohled vůdce, do tváře mu vidět nebylo, přesto však šlo poznat, že se snaží vypočítat celou situaci.
Další muž stál poblíž něj, též zahalen, přesto však jako by mu oči plály nenávistí, což šlo vidět i na jeho postoji. Hodně lidí by ho určilo jako válečníka- tvrdého a nebojácného, i když… kdo ví?
A poslední, ten bez kápě. Na tváři vám vykouzlil úsměv, protože jeho vzhled připomínal totálního emouše. Přesto však na vás hleděl zvědavýma, nebojácnýma očima… snaží se snad svým vzhledem rozptýlit?

Co se Soumraku týče, byl ve stejném počtu jako Úsvit. Všichni tři měli na hlavách kápě, takže jim rozhodně do tváře vidět nebylo. Působili každopádně hrozivěji, než Úsvit.
První z nich, na první pohled dívka, díky kaštanově hnědým vlasům, vykukujícím zpod její kápě. Velmi křehká, skoro až zranitelná. Jaká však bude v boji? Kdo ví?
Další, nejspíš muž. Vyzývavě se postavil, jako by očekával velkolepou bitvu, která možná i přijde. Nedočkavost z něj přímo sršela, když si každého svého protivníka pečlivě prohlížel…
A konečně třetí, stojící lehce v pozadí… Tato osoba, přesto že byla na první pohled velmi vyhublá a mdlá… působila jaksi děsivě. Možná měla tak zkaženou duši, že se to promítlo i do aury… Každopádně to může být silný protivník.

Kdo zvítězí? A nastane vůbec boj? Která strana bude silnější a která naopak bude slízávat prach ze země? Hmm… kdo ví?

// a nyní prosím psát všem těmhle: Orodus, Eolin, Trev, Marlaine, Eric a Joke :)

Orodusi, drahý, tady máš charakteristiku postav… samozřejmě dělej, že sis jí přečetl v myšlenkách :D :D

Joke:
Fobie a úchylky: Úchylku má jen jednu a to slabou. Má slabost pro krásný brunety, za to fobie má hned dvě. Ta první je fobie z pavouků, ale ta je jen taková slabá. Horší je jeho klaustrofobie. Musí na nějakém tom stísněném místě být hodně krát, abych si na něj zvykl a nedostával záchvat. To je jedna z mála situací, kdy se nedokáže zklidnit.
Vždy u sebe nosí schovaný meč, jelikož mu může díky telekinezi pomoci v několika situacích, jako prodloužená zbraň.
Schopnost: Telekineze + štít (Telekineze jen lehká, dokáže pozvednout menší věci, jako kámen apod. Co se týče štítu: může vytvořit kolem sebe a v nutných případech i kolem jiných štít, izolující ho a chránící před jinými schopnosti- jako je tvoje energie, Marlainin oheň nebo Eolininy démoni… myšlenky pak vidíš jen matně a nemůžeš mu ani nit vnutit. Samozřejmě je to jen dočasný.)

Trev:
Charakter: Má dobré strategické myšlení, občas mu ale chybí rozvaha. Když je naštvaný, nejdřív jedná a poté přemýšlí. Nesnáší nafoukanost a povyšování.
Schopnost: Podpůrná magie - zvýšení fyzické, rychlosti (což ej dobrý na blízký boj, pozor na něj, může bejt nebezpečnej). A druhá schopnost je energie- zdá se, že na první pohled to může bejt tvůj nepřítel :P.
Fóbie: Fóbie na šváby a podobnou havěť. Nesnáší Krysy.

Eric:
Ajajaj… nic… V jeho hlavě vidíš jen holou, pevnou zeď, přes kterou se nedostaneš. Co to má sakra znamenat?! Nikdo přece nemůže odolat tvé schopnosti!

Cesta ►Tibet

Pán ti ochotně otevře dveře, auto vypadá vcelku neoprýskaně, vůbec ne jako po největší katastrofě světa. Snad ještě nějaké letadlo poletí… můžeš doufat… nebo zneužít své moci.
Pozorně tě sleduje ve zpětném zrcátku, můžeš na jeho tváři spatřit starostlivost, čelo je pokryté vráskami a oči přetékají bolestí… nejspíš někoho ztratil, ale kdo ne?

„Holčičko, jakpak se jmenuješ? Jsi sama?“V hlase zaznívá lítost a soucit, jak ubohé, jak naivní. Dlouhá cesta ubíhá především mlčky, muž z tebe sem tam tahá informace, avšak vypadá příliš rozesmutněný sám sebou. Občas mu z oka ukápne slza… člověku se až zvedá žaludek nad tou ubohostí.

---

Zastaví před polorozbořeným letištním komplexem, zdá se, že je zde jen pár lidí, povětšinou sedí na zemi, podobni somrákům, jizvám společnosti, kterými vždy pohrdali, piloti, co ztratili všechno, krom svého stroje…
Tvůj řidič, ti popřeje šťastnou cestu, málem by tě i objal, ale včas se stáhne zpátky, aby nebyl nařčen z pedofilie, či co, jakoby nyní záleželo na nějakých hodnotách. Možná ho zabiješ, jako díky, za odvoz, nebo zkrátka jen, aby se neřeklo.

Pod pěknými botkami křupou neidentifikovatelné kousky plechu, celá atmosféra je pochmurná, mraky zastínili slunce a silný vítr hravě čechral vlasy nic netušících, stejně jako tvoje. Roztomilá holčička, dokonale osamocená, krásná, krásně nevinná… nejde si tě nevšimnout, a ať už si vybereš, kteréhokoli pilota, podlehne tvému kouzlu, bez jakéhokoli odporu. Stejně již nemají pro co žít, proč by tě nedopravili třeba na kraj světa?

Samozřejmě sis mohla létat i sama, ale riskovat život i za cenu té obrovské legrace, by nebylo nejchytřejším tahem. Raději bezpečně zneužiješ smutného muže se skelnýma očima.
Let je dlouhý, možná i na chvilku usneš, kdo ví… Amerika je krásně, uboze maličká ze vzduchu, a dívat se na ni je v celku naplňující, zvlášť když máš pod nohama jen trosky!

---

Tibet čeká… ano, přistáli jste, po zemi se plazí zlověstná mlha, v dálce lze zahlédnout chrám! Tvůj cíl… jak naložíš se svou loutkou v řídící kabině je pouze na tobě, možná by bylo dobré se ho zbavit…

Ať už uděláš cokoli, dostaneš se blíž k mírumilovné, majestátně se tyčící stavbě, kolem se zdá být nepřirozené ticho a klid, jakoby nějaká pomyslná stěna oddělovala to místo, od zbytku světa. Jakýsi holohlavý mnich v dlouhé, typicky pytlovitě hnědé kutně rozevře náruč.
„Vítej, dítě boží…“ Zahlaholí.

Střetnutí

Je to tak, není nejmenší pochyby. Setkali jsme se... Úsvit a Soumrak konečně proti sobě. Ať je to jak chce, musíme zastavit to děsivé vraždění neviných. V hlavě mi stále běhá čerstvá myšlenka na náš příchod do Vatikánu, kdy jsem to nevydržel a zhroutil se. Všechny ty nářky přeživších jsou děsivé, jedině zrůdy by dokázaly napáchat takovou škodu. A jedině zrůdy jsem schopen zabít.
Tvrdým pohledem sjedu všechny tři postavy, zahalené v kápi. Možná samolibě čekají, že vyhrajou. Možná doufají v to, že nepřítel nebude znát jejich slabiny. To se však náramně spetli.
S mírným úsklebkem putuji v myšlenkách první dívky, která si vybrala špatnou stranu. Tichá, nerozhodná. Oheň. Páni, něco takového bych nečekal. Na tu bychom si měli dát pozor, musím to nějak nenápadně sdělit veliteli. Nesmí zjistit, že dokážu číst myšlenky. Nesmí.
Druhá dívka, nebo spíše žena? Hledí na nás s opovržlivým výrazem, alespoň podle toku jejích myšlenek. Nebojácná, namyšlená, neústupná. A démoni. To se mi líbí. To se mi hodně líbí, konec konců bych mohl změřit své schopnosti s jejíma. Kdo zvítězí? Možná na mě bude těžký oříšek, ale... nemá šanci mě dostat jiným způsobem.

Jenže pak tu byl ten třetí. Při pohledu na něj mi tělem projel ledový záchvěv strachu a nebylo to díky jeho vzhledu. Zase žádné myšlenky? Nemůže mít tak dokonale obrněnou mysl!
Ovšem ať jsem se snažil sebevíc, jeho hlava pro mě byla nekonečnou zdí, zkrz kterou nebylo možné projít. Tohle se mi přestávalo líbit. Co je zač?

Hrdě jsem pozvedl hlavu, abych nedal najevou překvapení. Nesmíme svým nepřátelům ukázat naší slabou stránku.
"Vidím, že přežila i špinavá sebranka ze Soumraku," zasměju se lehce arogantně. "Jste připraveni zemřít? Za to, co jste zde napáchali?"

Setkání, konečně!

Prorvu se do první linie naší...no...skupinky. Důkladně si je měřím pohledem, mé oranžově zářící oči sjíždějí jednoho po druhém od hlavy k patě. Mírně se zarazím u emáka. Trochu mi spadl hřebínek, nemám tak navrch. Určitě další pán myšlenek, nikdo jiný takhle vyvynutou zeď nemá...
Srdce mi tluče, teplota stoupá, adrenalin na maximu. Krev se valí mými žilami jako rozbouřená voda prasklou nádrží.
Pozdě...ale přece...
pronesu s nechutně ďábelským úsměvem a podívám se směrem k hořícímu Vatikánu. Mé ohromné nabuzení mě nutí vystartovat kupředu a...
Pomalým krokem se přesunu za mé společnice.
Uklidním se, narovnám se a ponořím se do světa mimo tohoto. Zkrotím řeky mých myšlenek, až na pár výjimek to jde dobře, nechtěně přejaté myšlenky nejsou naštěstí ve vážném stádiu. Zatím. Nyní ale opustím tu svou hlavu a vyšlu signály ke dvoum spolubojovnicím. Dostávám se k opevnění jejich mysli, dostávám se k poslední ochraně před vpádem... před vpádem někoho jako já. Zlovolná má silnější obranu, od té se držím dál. Naděje vkládám spíše v komunikaci s Marlaine.
Snažím se co nejlépe vniknout před její barevné hradby.
To jsem já, ten kterého si připravila o prst...
snažím se sám sebe něčím charakterizovat, aby poznala, že se jedná o mě. Nesnažím se jí vetřít do hlavy, spíš jen tak klepu.
Můžeme být tým, přečetl jsem si je, propojme se...
nabízím své služby a čekám na odpověď. Teď Zlovolná.
Této brány se bojím víc, uslyší mě spíše matně, jestli vůbec. Jsem jen tak na krajíčku.
Zlovolná, ty, která máš na zádech něco mého.
promluvím na úvod.
Nesnášíš mě, dokážeš to sama, přesto ti můžu poskytnout informace, vím co umí.
Spojování s oběma naráz způsobuje, že totálně nevím, co se děje kolem mě. Jediné co bych cítil by byl pohyb těch dvouch, a to jen u Marlaine. Spoléhám na jejich odpověď.

Zlatá cháska...

Stáli jsme tam proti sobě, atmosféra by se dala krájet... na tohle čekali všichni, na obou stranách vládlo napětí. U nich možná i pochybnosti, mezi námi neměli místo, alespoň u mě ne, vítězství jsme se málem dotýkali prsty, ani to nezačalo. Tři muži... zajímavé, chudáčci, snad si nemyslí, že mají naději... my jsme testovali své schopnosti, někteří na vlastní kůži... Vynasnažím se uzavřít mysl, kdyby mezi nimi byl někdo podobný Zahalenci, či jen dokázal působit psychickou schopností.

Dva jsou nenápadní, jenže při pohledu na třetího se neubráním úšklebku... Co nemá v hlavě dohání účesem? Nebo pod tou ofinou skrývá hnisavé pupínky? Každopádně super image, jak... hrůzostrašné. Podvědomí se otřásá ironií a pohrdáním. Vy světlí škůdci...ukažte, co umíte... Začala jsem vymýšlet plán, každý můj pohyb by mohl být nebezpečím, vím o způsobu, kdy bych mohla být prospěšná... to bych ovšem musela ponechat Zahalence se Soucitnou na pospas těm třem, nyní byl čas na trochu loajálnosti, ač se mi to z duše hnusilo... ostatně jako spousta věcí, není to až taková oběť, pokud budu moct vyválet jejich zlaté upravené držky v prachu a popelu, v jejich vlastní krvi a krvi odporných křesťanů!

Lehká arogance v hlase protivníka mě spíš pobaví, než znepokojí. Jsi jako dítě, které neví, jakou pastelku si vybrat... zlé vlastnosti jsou věci, které se musí dotáhnout do konce, musíš je myslet vážně... pak mohou být účinné. Povytáhnu obočí.
„Pročč tolik řřeččí? Na posslední sslova jssi měl mysslet dřřív, chlapčče..." Zasyčím se slyšitelným sarkasmem, abych mu ukázala, že neví, s čím si zahrává.
„Není sse na cco přřipravovat... nebo mi ssnad podášš důkazz, míssto sslibů?" Blýsknu očima a už, už se chystám na první úder, zadrží mne nenáviděný... možná to bylo dobře. Mé provokace se lehce mohli obrátit nazpět v mnohem horším podání, stále jsem po zranění potřebovala chránít… bojovat na dálku nebo z kruhu.

"Tohle čtení mi dost leze na nervy, řekni, co máš a koukej vypadnout z mé hlavy! Jedno potřebuji vědět, můžete mě postrádat po dobu, než se vrátím z astrálu? Mimoto bych potřebovala od Soucitné kruh… bude silnější, fyzický…" Vyšlu rychle slabou zprávu nazpět... podivuji se nad oslabením, které mezi námi panuje, snad alespoň trochu zafungovalo mé snažení...
Beze slov, gestem ruky poručím své příšerce, aby se držela opodál, lesklýma, velkýma očima vyčítavě probodne mé, načež se pokorně odšourá a sleduje zlatou chásku. Co dál, moji milí?

Po vyřčení poslední slabiky se osadou rozhostilo až mrtvé ticho. Ani ruch z Úkrytu není slyšet. Jen dopadání nohou a běh mi zní v uších jako údery do obrovského bubnu. To beží ta maličká, jejíž ruka mi za minutku dopadne na rameno. „Konečně jsem tě našla!“ Trhnu sebou a v hlavě mi vytune tísíce důvodů, proč by mě někdo hledal. Únosci? Lidi, co zjistili o mé schopnosti chodit mezi světy? Vrazi s nevyřízenými účty? Bůhví co jsem dělal před tím, než jsem se „probudil“. Pomalu otáčím hlavu a koukám na zlatovlásku menšího vzrůstu. „Jsi to ty! Zero! Jsi to TY!“ raduje se. Zmaten otvírám ústa plná otázek, ale maličká mě přerušuje. „Jsi v pořádku?“ Otáčím se k ní úplně a hledím do jejích ledově modrých očí, hledám v nich odpovědi. A nenajdu nic, než štěstí, dojetí, zvědavost. Když o tom tak přemýšlím, podobný pohled jsem měl já, když jsem se na sebe díval do odrazu v hladině čaje. Na zlomek sekundy mi před očima přeběhne několik možných scénářů dalších několika minut a pak jen otevřu ústa a zašeptám: „My se známe?“ Maličká se zaráží, jakoby chtěla něco říct, ale pak to spolkla a z jejích rtů se sype jen: „Ne, vlastně ani ne.“ Tímhle mi naprosto bere dech a nahání hrůzu. Noční oblohou se prohání další obejmutí ledového větru a přitom se od mračen pod hvězdami odlepuje pár kapek. Tři dopadají na mou hlavu, dvě na košili. „Odkud mě teda znáš?“ ptám se opatrně. Ozve se hlasité polknutí a slečna se zatřese. Svůj pohled odvrátí, jako v nějaké kolumbijské telenovele a pronese: „Já.. Sama nevím. Nějak mi to.. No, prostě mi to vytonulo v mysli. Víš..“ Zní váhavě a když se nakonec otáčí zpátky ke mně, v očích má znovu ten optimistický pohled. „Hlavně že jsi v pořádku, Zero.“ říká a usmívá se. V pořádku možná není ten správnej pojem. Propíchlej malíček mě začíná zatraceně bolet a na mou, stále zpocenou, kůži padá dalších pár ledových kapek.

Najednou jakoby se zpomalil čas. Pro mě, v mé hlavě. Kapka deště se mi zarývá hloub a hloub do těla, vyvolává husí kůži a něco mi tím říká. Jsi člověk, Zero. Jsi stále jen člověk. O to víc mě bolí malíček a začínám mít pocit, že přestože jsme v okolí se zlatovláskou sami, něco mě sleduje Jakoby mi to říkalo přesně to, co mi běželo v hlavě: „Jsi jen člověk!“ Neskutečně mě to uklidňuje. Uvolňuji se, trošku zacukám hlavou a čas se vrací do svých kolejí.

Maličká stojí tam, kde stála před minutou. Vše je jak má být. Otáčím se směrem, kde jsem slyšel ten hlas, ale nikde nikdo. Kobereček z měsíčního světla se sem tam přeruší, jak přes něj plynou mračna, ale to je asi tak všechno. „Kdo jsi?“ ptám se, když se obracím zpátky. Jako kdyby se najednou uvolnila také. Protáhla ruce a dlouze vydechla: „Pfůůů.. No..“ Zapraská jí pár kloubů a maličká se zazubí: „Jmenuji se Ellie Rosalinde Courday. Stačí Ellie.“ Ellie? Otáčím se a hledám bednu, na kteoru bych se posadil. To jméno mi absolutně nic neříká, ale ta tvář je mi opravdu strašně povědomá. Jako kdybych jí v posledních dvou dnech viděl. Ale jestli mě hledá, musí k tomu mít důvod. Složím ruce do kapes a sedám si na bednu. V kapse nahmatávám ampulky a v tu chvíli mě napadá, že ona by o tom přeci jen možná něco vědět mohla! „Fajn Ellie, co mi řekneš o tomhle?“ ptám se a vytahuji ampulku plnou té modře zářící tekutiny. Ellie se na mě bádavě podívala. „To je vtip? Já nejsem drogově závislá.“ Její tvář se zkřiví do pohrdavé grimasy. „Ty snad ano?“ Mám chuť jí ampulku hodit do ksichtu a vysvětlit jí, že bez toho svinstva nejsem nic víc, než jen oblak páry v jiném světě, ale ovládnu se a ampulku chovám k ostatním.

V tomhle mi nepomůže. Zvedám hlavu a vytočeně přemýšlím. Co tady vlastně ten malej spratek dělá!? Jen tak si přitramtáruje a nadává mi do feťáků! Stisknu ruce v pěsti a zadívám se do prázdna, než se zvednu, pevně rozhodnut poslat tu malou holku do háje. Vtom se ale mezi mnou a Ellie objevila velmi známá postava. Sean Adams se na mě vesele usmíval, tentokrát byl té dobroty, že si s sebou na sebe vzal maso a kůži. „Nebuď na ní tak vytočenej Zero. Nic o Spiritiu neví. Dej jí šanci.“ Spiritiu? Co to kruci je Spiritium? Otvírám ústa v odpověď, ale Sean je vmžiku pryč. Ellie nevypadá, že by někoho viděla.. Polykám veškerou nenávist, kterou ve mně vyvolala svou poznámkou o drogách a přemýšlím co bych jí tak řekl. Hromově mi zakručí v břiše. „Nechtěla bys jít se mnou? Teda, celkem bych něco zobnul a tak – No.. Dáš si něco?“ Vykoktám ze sebe. „Jsem dva dny na cestě a nejedla jsem ani štěrk ze silnice.“ zakňourá Ellie. Usměji se. Alespoň nějaký pokrok. „Ráda, pokud v tom nebudou drogy.“ dodává sebejistě. Zklamaně vydechuji. „Nejsem feťák.“ odsekávám podrážděně, otáčím se a vcházím do jednoho ze stanů.

Díky bohu za to, že Max není uvnitř. Určitě by ho zděsilo to všechno, co jsem z konzerv naplácal na pánvičku a začal smažit na plynovém vařiči. Napadá mě, že Ellie možná nebude dvakrát nejšťastnější za to jídlo, které tu máme. Jenže bohužel nejsem v situaci, kdy bych si mohl dovolit jí tu předložit pizzu nebo bůhví co ty dnešní holky vůbec jedí. Zatímco se smaží maso z konzerv, krájím chléb a otvírám si plechovku piva. Nabídnu jednu Ellie, ale zavrtí hlavou. Sáhnu po plechovce s kolou a hodím jí po ní. Zlatovláska jí chytne a položí na stůl vedle sebe. Během několika minut se stanem line vůně smaženého masa. Sbíhají se mi sliny a tak nandám nám oběma na dva čisté, skleněné talíře, přoložím dva plátky chleba a lžíce. Dám Ellie její talíř pod nos a sám si sednu na opačnou stranu stolu. Ten hlas měl pravdu. Jsem jednom člověk a za poslední dva dny jsem snědl jedinou Snickersku. Jsem dost velkej idiot. Pouštím se do jídla, zatímco Ellie se na svůj talíř kouká s menším opovržením. „Děkuji.“ zamumlá a začne se nirmat v kouscích masa. Po chvilce ticha, přerušované jen cikáním lžíce o můj talíř se ozve Ellie: „Zero? co teda byla ta ampulka, když to teda nebyly drogy? Vypadalo to tak!“ Zarazím ruku se lžící v půli cesty mezi talířem a mou pusou. „Nevím.“ zalžu a položím lžíci na talíř. Dlouze se napiju piva. „Našel jsem to u sebe a napadlo me, že bys možná mohla vědět. Ale jestli se chceš ptát,“ beru si na lžíci další sousto a polykám ho. „Tak jsem na řadě s otázkama.“ Lžíci definitivně pokládám na talíř a upřeně se zadívám do Elliiných modrých očí. „Co všechno o mě víš, Ellie?“

Slečna sebou trhne a zavře oči. „Nedělej to!“ vyjekne. „Prosím, nekoukej se mi do očí, ne tak nápadně!“ Ale já pohled neodvrátím. Ellie znovu oči otevře, ale upřeně se dívá do jídla, kterého se mimochodem ještě ani nedotkla. „Co o tobě vím? Vím o tobě to, že když jsem tě viděla v mojí vizi, tak jsi měl tak vystrašený pohled. Byl jsi někde.. na strašně temném místě.“ Konečná slova až skoro šeptá, ale mě zaujalo něco úplně jiného. Vizi? Ona má vize? Vezmu si pivo a zase se napiju. „Klid,“ pronesu lehce. „Ptáš se.“ Konečně do sebe vpravila sousto. Když dožvýká a polkne, chvilku se zamyslí. „Víš něco o Úsvitu? Říká ti to něco?“ vypraví ze sebe po chvíli a upřeně se zadívá někam na mou tvář. Na můj nos? Tváře? Rty? Krk? Nebo možná uviděla mou křišťálovou lebku. Naprosto mi ale uniká smysl její otázky. Začínám mít pocit, že je to blázen, co někde zaslechl moje jméno. „Úsvit? Jo, o tom vím snad vše, co se dá.“ říkám samolibě a sleduji její reakci. Konečně zvedá oči k mým a vysílá ke mně pohled plný naděje a štěstí. „Víš, když se Země otáčí kolem své osy, tak na ní střídavě svítí jak Slunce, tak Měsíc. A když slunce vychází, říká se tomu úsvit. Copak ty to nevíš?“ Zasměji se. Ellie to ale asi vytočilo. Praští se lžičkou o stůl a vyhrkne: „Tohle není sranda Zero!“ Zdvihám obočí. Už jsem si jistý. Je to cvok. Dojídám poslední zbytky své večeře, zatímco Ellie tiše zuří. Pak se ale asi rozhodne uklidnit se a podle toho se chová. „Úsvit.. je taková.. dejme tomu.. organizace.“ souká ze sebe. Dopiju své pivo, plechovku zmačkám a zadívám se na ní, jak se pere s tím, co mi chce říct. „Zeptám se jinak- Máš někde na těle tetování?“ vyhrkne nakonec. Popřemýšlím nad tím a vzpomenu si na tetování na levém předloktí.



„Ukážu ti moje, když mi ukážeš tvoje.“ pronesu záludně a sundám si košili. Ellie si vyhrne rukáv pravé ruky. Oba máme na podobném místě tetování zvláštních tvarů. Maličká se usmála. Asi jsem si získal její důvěru. „Ptám se já.“ vstávám ze židle a nasazuji si zpět svojí košili. „Říká ti něco tohle?“ vytahuji svůj přívěšek. Kdo ví, třeba ta její slavná organizace má tetování a lebku jako svou značku. Nebo možná taky nejsem jedinej, kdo umí brouzdat Astrálním světem. Jak velké je mé zklamání, když Ellie pomaličku zavrtí hlavou. „Ne. To jsem ještě neviděla.“ Zarazím se a zarmouceně si schovávám lebku pod košili. Cítím, že by stačil jen správný krok a chtíč a mohl bych teď být ve světě mrtvých. „Takže..“ přemýšlím. „O Astrálu taky nevíš nic?“Sedám si na svou židli. „Předpokládám, že brouzdat v něm taky neum-“

V tu chvíli Ellie udělala něco, co jsem od ní nečekal ani v nejmenším. Zvedá se, vleze na pevný stůl a umlčela mé rty prstem. „Teď je řada na mě, ne?“ zašeptala. Mé překvapení nezná hranic. Kde je ten malej spratek, kterej mi nadával do feťáků? A kdy ho nahradila tahle vášnivě působící slečna? Když sundá prst, ještě chvíli ho cítím na rtech. „Takže Zero,“ říká, stále stojíc na všech čtyřech na stole. Napadá mě co by asi dělal Max, kdyby přišel do stanu a uviděl Ellie s vystrčeným.. Zamrkám a raději se soustředím na to, co říká. „Ty dokážeš brouzdat Astrálem? Co všechno ještě svedeš?“ Ellie si na stůl sedne tak, že se botama skoro dotýká mě a přehodí si nohu přes nohu. Zvedám se a nakláním se k ní skoro tak, že kdybych mířil jen o trošku víc doprava, určitě bych jí políbil. To jsem ale v plánu neměl. Chtěla si hrát, tak si budeme hrát. Přiblížil jsem se ústy k jejímu uchu a zašeptal: „Já toho dokážu spoustu, třeba..“ Otáčím hlavu a zírám z profilu na její šokovanou tvář. „Vidím mrtvý.“ pronesu tím nejmorbinějším způsobem, který se mi podaří z nitra vyloudit. Prudce sebou trhnu a odvrátím se tak, že rozvířím prach na okolních bednách. Opírám se o linku a zapaluji si jednu ze svých Camelek. Když vydechnu kouř, cítím se hned o něco klidnější. „Pročs vlastně přišla?“ nadhodím, už naprosto normálním tónem. Ellie se otřásla a zhluboka se nadechla. „Víš.. když mě tohle tetování začne svrbět, objeví se mi v hlavě obraz. Minulosti, budoucnosti, přítomnosti. Jak kdy, jak co. A já viděla tebe a prostě jsem věděla, že tě musím najít. Byl jsi tak strašně opuštěný a vystrašený, že..“

Odmlčela se. Natáhnu do sebe víc kouře, než jsem měl v úmyslu a trošku zakašlu. Teď je ze mě ufňukanej medvídek?A to tetování.. Pohlednu na něj a vzpomínám si, že mě lehce lechtalo jen když jsem byl v Astrálu. „Díky.“ zamručím. Takže to je její vyjímečnost. Má vize, stejně jako já chodím světem mrtvých. Uhasínám cigaretu a přemýšlím, co bych jí řekl. Ellie se zatím provinile kouká na svou kolu a své jídlo. „Jsi jediná mě podobná, kterou jsem zatím potkal.“ řekl jsem jí a na konci se mi hlas trochu zlomil. „Dva dny na cestě jsi říkala, viď?“dodávám trochu soucitně. Ellie zvedá pohled. Vsadím se, že ten můj pohled je o pět stupňů měkčí, než posledně, protože její strach z mých očí asi opadl. „Určitě se tu někde najde volnej pelech. Měla by ses prospat. Zítra je taky den. Mnohem lepší nápad než tady řešit bůhvíco takhle v noci.“ Ellie se usmívá. „Unavená. Heh, jsem šíleně utahaná. Jenže když si lehnu, neusnu.“ Její pohled trošku opadl. „Je toho tolik, co ti musím říct. Tolik, kolik toho musíš vědět.“ Konečně se donutím k úsměvu i já. „Ale nic, co by nepočkalo těch pár hodin, ne?“ přívětivě na ní mrknu. Zvednu ruku a ukazuji na protější stan. „Tam by měly být tak tři volné postele. Všechno je to takový provizorní, stavěli jsme to teprve včera. Ale určitě si něco najdeš.“ Vstává ze stolu. „Díky.“ zašeptala, načež jsme se oba obrátili a odkráčeli do hlubin noci. Nevím jak ona, ale já nehodlám spát. Mám v plánu podniknout ještě jednu dost zajímavou cestu do světa mrtvých.

soumrak
S lehounkým usměvem si je všechny prohlídnu pak si opatrně sundám kapuci z hlavy. Neni to hezký pohled na ty tři postavy prázdnoty tři postavy z které jsou poháněny zlem. Všichni jsou zkažení až do morku kosti. Nikdo z nich si nezaslouží ani umří měli by se svíjet ve stašlivých mukách někde v prázdné černé kobce. Jsou to chodící schránky plné zla. Pak si vyndám rukavice a navléknu si je, odplivnu si a jen tak prohodím skoro mě není slyšet. Tihle nám stojí v cestě? Všechny je zabít. Už je vidět že jsem trochu naštvaný. Najednou se ozve syčivý hlas tlumeně se zasměju Co to má bejt? Myslím že by jsme to neměli odkládat zabít je a ji dal. Času není nazbyt musíme něco udělat. Pak se ještě jednou rozhlídnu po ruinách. Není tu pohyb je to jejich dílo nebo alespon část. Vaří se ve mně vztek a musí jít ven snažím se kontrolovat ale jde to težce. V hlavě se převaluje a opakuje jen jedna myšlenka. Zabít je zabít je všechny. Jsou to zrůdy. Žádné slitování. Už jsem trochu popošel dopředu přestávám se kontrolovat chvíli se ještě držím na uzdě ale pak už to nepůjde už nad sebou nebudu mít kontrolu. Pak syknu k Ericovi Neudržím se dlouho. Ještě chvíli a neručím za sebe. Snažím se uklidnit ze všech sil se na to soustředím, ale je to nemožné.

Cesta, Tibet

Nasedla jsem do auta a pohodlně jsem se usadila. Rozhlédla jsem se po interiéru a musela jsem uznat, že jsem si zvolila dobře. Pohodlí průměrné a aspoň to tady nesmrdělo. Chlápek si sedl za volat a čučel na mě ve zpětném zrcátku. Oči měl skelné a vypadal, že je na tom hodně blbě. Bylo mi to celkem fuk.
Ale když na mě začal mluvit, tak jsem si v duchu povzdechla. Nemůžou si mě nevšímat? Neměla jsem chuť se s ním vykecávat, ale chtěla jsem, aby mě odvezl, tak jsem se rozhodla být milá. Svou moc jsem si šetřila na později a hlad jsem neměla. Energie jsem měla dost, ještě od těch dvou mrtvol, co budou tlít v bytě, kde se asi už neukážu.
,, Jsem Danae a jsem sama, potřebuju na letiště, chci hledat svou rodinu, jestli někdo nepřežil," zahraju smutnou tvář a slzy na krajíčku a doufám, že mi dá pokoj. Muž je tichý, občas se zeptá, kde mám rodinu a tak mu něco nalžu. Nechápala jsem, jak mu může být líto, že nějaký ten další hlupák umřel a bylo mu líto mě, což mě dost zarazilo. Byl hrozně naivní a ubohý, nesnášela jsem lítost. Ignorovala jsem to a v hlavě mi vířily myšlenky, co by asi řekl na to, že jsem svému otci vydloubla oči dezertní lžičkou z jeho nádherného příborníku, na nějž jsem nemohla šahat.
Nakonec jsme dorazili na letiště. Chlápek odjel a já se rozhlédla. Byla jsem ráda, že mě nakonec neobjal. To už bych asi nevydržela a zabila bych ho. Takhle si klidně mohl dál žít svůj ubohý život a já sledovala rozbořené letiště a piloty. Vybírala jsem si toho vhodného.
Dívali se na mě, mnohé zaráželo, že vidí malou holku uprostřed prázdného letiště, někteří se dívali hodně divně, ale ten jeden se mi zdál vhodný. Došla jsem k němu a lehce jsem se usmála: ,, Prosím Vás, potřebuju do Tibetu, nevzal byste mě tam?" využila jsem svého kouzla a on se na mě podíval s jistým zájmem a pak se jeho pohled zamlžil a on kývl. Usmála jsem se.
Let trval poměrně dlouho, z počátku jsem se dívala z okénka a sledovala, co se kolem děje, ale později mě to nějak přestalo bavit. Koukala jsem se po kabině, a když mě ani to nijak nenaplnilo, zavřela jsem oči a let jsem prospala. Vzbudila jsem se po přistání. Měla jsem hlad a byla jsem unavená.
Podívala jsem se z okénka a zahlédla jsem chrám, venku bylo ponuře a já cítila únavu, potřebovala jsem energii. Došla jsem za pilotem do kabiny a usmála jsem se: ,, Děkuji za všechno," objala jsem ho a zavřela jsem oči. Cítila jsem, jak energie z něj přechází do mě a pak jeho tělo ochablo. Lehce jsem ho políbila na tvář a nyní již plná energie jsem vystoupila z letadla s malým zavazadlem.
Zamířila jsem k chrámu, mlha mi nevadila. Působila tajemně a to se mi líbilo. Pak jsem dorazila k chrámu. Byl to impozantní pohled, ale ne tak impozantní jako pohled na toho plešatého šaška, který mě nazval dcerou boží. Chtělo se mi smát. Obličej však zůstal vážný.
,, Dobrý den, ctihodný otče!" špitnu pokorně a lehce se ukloním.

Šokující zjištění

Se zájmem všechno poslouchám a sleduji. Varovně pohlídnu Trevovým směrem. Ještě chvíli, ještě chvíli to vydrž, měla by přijít tvoje chvíle, pomyslím si úpěnlivě v duchu.
Joke vše zatím jen přemýšlivě sleduje, nejspíš vymýšlí nějakou strategii, což je pro nás momentálně nejlepší, nemůžeme si dovolit zachybovat, né proti tak mocným nepřátelům.

Zaregistruji, jak se ten muž v kápi pohnul, směrem dozadu. Stahuje se? Co plánuje, sakra?
Přivřu oči a znovu se snažím dostat se přes jeho zeď, ale nic. Jen hladká stěna, přes kterou neuvidím sebemenší myšlenku. Sakra, musel být školen někým skutečně dobrým.
A pak to uslyším. V hlavách těch dalších dvou. On jim vsunul své myšlenky! Vyděšeně se na něj podívám, neschopen se přiznat, že je to pravda.
A do háje, má navrch, umí něco, co jsem nikdy nezkoušel. Navíc, pokud se nepletu- a že si přeju, abych se plet- tím může vsunout myšlenku i někomu z nás, není to tak? To je nepřípustné, musím tomu nějak zabránit, ale… jak?!

Mají plán. Další překvapivé zjištění, oni se snad dokážu stmelit dohromady! To bych nečekal, byl jsem tak přesvědčen, že něco takového Soumrak nikdy nedokáže!
Sakra, dostali nás, mají na vrch… ale né na dlouho. Už alespoň vím, co plánují, můžeme se začít okamžitě bránit. Na slova je teď už pozdě. Začíná bitva.

Rychlým krokem přistoupím k Jokovi a nahnu se k němu.
„Máme problém. Jeden z nich čte myšlenky a nejspíš je dokáže i vnutit. Další ovládá oheň, na tu pozor, může nadělat škody. A třetí umí vyvolávat. Právě vytváří plán, jak nás zničit. Pokud to tak je, musím se okamžitě napojit na Astrál…“ vyhrknu ve spěchu tak hlasitě, aby mě slyšel i Trev.
Je možný, že má slova zaslechli i ti tři ze Soumraku, to je mi ale momentálně jedno, jde o životy, musíme se začít bránit.

Tak co dokáže Zlatá sebranka?

Byli tři, stejně jako my. Tři podivně vypadající muži, jeden z nich ještě směšnější, než ostatní dva. Kdo by byl čekal, že se Zlatou sebrankou potáhne do boje zrovna ÍmOu-kId. Trochu skepticky si ho změřím, avšak na mé tváři, ač to nepřítel nemůže přes kápi vidět, se značí obavy, protože opět promlouvá mě nízké sebevědomí. Co když něco zkazím?

Emoušův zkoumavý pohled se mi vůbec nelíbí a jeho kecy o tom, co jsme napáchali nebo nenapáchali mě vážně začínají vydeptávat.
Orodus se pomalu přesune za nás... Máme stejně navrch.
snažím se uklidnit svoje rychle bušící srdce. Orodus čte myšlenky a my se Zlovolnou také přeci jen něco umíme. Ale co když mějí něco extra oni?

To jsem já, ten kterého si připravila o prst... jakoby mi vyvstalo v myšlenkách. Snaží se mi dostat do mysli? Je to dobrá taktika, může me tak spolu komunikovat, obávám se spíše toho, aby se přidala i Zlovolná.
Můžeme být tým, přečetl jsem si je, propojme se... Super! Konečně bychom mohli spolupracovat.
Skvěle, tak povídej, co úsviťáci umí? A máš nějakej plán, jak zaútočit, nebo něco podobnýho? vyšlu zprávu Orodusovi a čekám a sdělení o schopnostech toho spolku chudáků.
Zatím zkoumavě hledím na ty , jež stojí proti nám a sleduji, jak emouš cosi povídá muži za ním. Že by se ptal, jestli nemá žiletku? Nebo shání lak na vlasy? zasměju se. Pak ale znovu zkrotím své myšlenky, abych mohla dát průchod domluvě s Orodusem.

Soumrak- konečně

Tři zlověstně vypadající postavy, zahalené v kápi. Tři problémy, které musíme vyřešit. Tři shnilé plody, které se matce Zemi nepovedli.
Pečlivě si je měřím pohledem a v hlavě mi to šrotuje. Kolik toho o náš ví? Co jejich schopnosti? Jak správně zareagovat a neudělat chybu?
Přestože ve mně vzrostl čirý vztek a touha po pomstě za to, jakou zkázu zde nadělali, snažím se udržet hlavu klidnou. Nesmím zaváhat, né v tuto chvíli, zvlášť pak, když na mě spoléhají jako na svého vůdce. Musíme mít plán, musíme mít něco, co oni nemají.

Přistoupí ke mně Eric a rychle na mě vysype celou situaci. Letmo se podívám na Treva a doufám, že to celé slyšel, v tuhle chvíli nemáme času nazbyt. Lehce přikývnu na Ericova slova a celé si to v hlavě sjedu.
Dobře, velký problém tedy činí ten muž, na toho si musíme dát pozor, ty myšlenky budou zákeřné. Co se však jeho schopnosti týče, tu by měl Trev být schopen šachovat, jelikož též ovládá energii. Musíme doufat, že jí ovládá více než dobře.
A taky nesmíme zapomenout na tu divnou ženu v zadu. Má vyvolávací schopnosti, to by nám všechno mohlo jen znepříjemnit. Ericu, jsi schopen jí opravdu šachovat? Pokud ano, popojdi pár kroků dozadu a dej se doprán, spoj se s Astrálem.

Můj pohled ztvrdne, když začnu vymýšlet něco, co se alespoň trochu podobá taktice. Měl bych být schopen kolem nás rozprostřít štít, který by nás alespoň na nějaký čas ochránil- tím bychom byli ve veliké výhodě.
Jenže se nějak musíme zbavit té ženy, co vyvolává. Pokud vyvolala toho démona, se kterým jsme se střetli, musí být velmi silná. A vzhledem k Ericově reakci si nejsem jistý, jestli jí dokáže konkurovat.
„Treve, musíš být připraven, že až ti dám znamení, zničíš tu, co se pokusí vyvolávat. Je to ta nejvíc shnilá,“ zasměju se, ale vzápětí opět nasadím tvrdý výraz. Momentálně není čas na nějaké směšné narážky.

Mysl

Kladné odpovědi od obouch, nádhera.
Vezmu to rychle. Ten emouš skoro stoprocentně manipuluje myšlenkama taky, nikdo jinej by neměl tak hodně obrněnou mysl jako on. Nedostal jsem se dovnitř, takže nás klidně může mít přečtený skrz na skrz. Ten na druhý straně od emouše je podpůrnej mág. Může zvyšit rychlost, sílu a pak energie, stejně jako já. Ten uprostřed, klaustrofobik, telekineze a obranej štít co brání ať už před mejma myšlenkama, ohněm, démonama... Je jen dočasnej...
Uklidním svou hlavu, mé fyzické tělo začíná ztěžka oddychovat.
Plán? Plán nemám...Možná, Marlaine, co když prostě zapálíš les za nima a všechno kolem nás. Nech je pořádně vyděsit. Třeba ten štít vyplejtvaj hned na začátku. Mezi tim může Zlovolná do astrálu a já nás jen co ztratěj kontrolu trochu pokreju energií. Budete muset víc obrnět svojí mysl, protože já vás ohlídat nedokážu. Nebo...
Odvrátím se od Marlaine a plně se zaměřím na Zlovolnou. Dovolím si jí vlézt až za hradby, kde se sám obrním. Neudržím se dlouho, bude vzdorovat.
Zlovolná, my ho možná dokážem zlomit. Ke mě si asi netroufne, ale tebe se budou bát nejvíc...pusť ho dovnitř a uvězni ho tu. Přecijen v hlavě umíš nadělat bordel taky. Sniž obranu, zvyš citlivost a udělej mu v hlavě guláš, bude na tvym území...
vyletím zpět z její obrany a nechám mezi námi jen slabé spojení, přes které si při troše soustředění můžeme poslat sosku, nápad a můžou se domluvit s Marlaine ohledně štítu při vstupu do Astrálu. Sám se vrátím do fyzického těla, při návratu sebou cuknu.
Uf...
Budu vás krejt zezadu, snad poznám když něco budou chystat...
uklidním konečně své myšlenky a ztěžka oddychuji.

Boj...?

Nenávistně mi zacuká v obličeji, když znovu uslyším jeho hlas... potom konečně ustoupí a já se zvolna nadechnu, připravena proniknout do země, ostatním neznámé.
Sebranka si uboze sděluje plány nahlas, což je k smíchu, ale budiž, ne každý může být chytrý a silný zároveň... avšak oni nejspíš postrádají obojí.
Nestarej se, mám svůj plán, ať Soucitná utvoří kruh! Pak budou brzy všichni, jak na stříbrném podnose! Zvolám naposledy v myšlenkách, načež usednu na zem, abych se nepochroumala ještě víc, až mé tělo ochabne a duše vlétne do astrálu... musela jsem rychle jednat!

Má příšerka se krůček po krůčku přibližovala k mé pravici, já ji nepříčetně odehnala rukou, kupodivu jsem si nepřála její smrt, tudíž nesměla zůstat v kruhu, avšak loajálnost ke své paní ji držela v blízkosti. Stvůrka upírala nevinné, velké oči na podivuhodnou trojici... jenže stále z dálky, kde ji nemohli zahlédnout, možná mlhavě, ale stále se přibližovala.
„Teeď" Zasyčím velmi tiše, tak aby se to nedoneslo k nepovolaným uším, zlatého plivance na botách mrtvé křesťanské chátry.

Doufám v rychlou reakci jak Mlčenlivé, tak Zahalence. Teď se každý z nás musel spolehnout na vlastní sílu, rozum a přeci pracovat společně... jako tým... Naposledy se otřesu hnusem, který ta slova vyvolávají...

Započetí... jdeme na to

Spatřím, že Eolin-alias ta, jež vyvolává- se hnula trochu dozadu. Podle jejích myšlenek je připravena na vyvolávání. Sakra, jsou docela rychlí.
Zběžně mrknu po Trevovi a kývnu na něj, na znamení, že už se může přestat ovládat. S pomocí jeho schopností by měl být schopen na nějakou chvilku těm třem zavařit, uvidíme, jak to dopadne. Každopádně by ho Joke měl chránit zdálky, to by snad taky šlo.

Já popošel několik kroků dozadu a vytáhl svých pět svíček. Po tváři se mi mihl spokojený úsměv. Kdo z koho, Eolin, uvidíme, který z nás bude silnější, hm?
Svíce jsou již brzy rozmístěny kolem mě, udělal jsem to automaticky. Naštěstí, až se napojím na Astrál, nebudu tak nutně potřebovat Jokovu ochranu, proti Marlaininu ohni a Orodusově energii bych měl být alespoň z části imunní, díky ochrannému kruhu.
Což je další plus pro nás, Eolin bude vyvolávat tvory temnoty, ochranný kruh si kolem sebe tudíž udělat nemůže, jak smutné, hm? Přeci jen máme navrch…

Usadím se doprostřed kruhu a zavřu oči. Vnitřní nirvány dosáhnu téměř okamžitě, utřídění myšlenek je pro mě samozřejmá záležitost.
A pak svíce v kruhu vzplanou jasným plamenem… Napojení na Astrál právě začalo…

Jde se na věc

Jsem pořád nervózní, co když udělám chybu? Ne, ty nesmíš udělat žádnou chybu! okřiknu se. Pokud něco zvořu, pak to může být mojí osudovou chybou.
Pomalu dýchám a snažím se soustředit na to, co říká Orodus.

Manipulace myšlenkama, mág, co dělá s energií a telekinetik se štítem...zní to zajímavě. Ale šanci přeci jen máme...a dost vysokou. Popravdě, tak dobrou schopnost bych zrovna u emouše nečekala, ale raději se zaměřím na toho štíťáka, to teď bude náš hlavní cíl.

Vím, že Zlovolná se bude snažit vyvolávat ty její zrůdy a ve zlomku vteřiny zauvažuji nad ochranným kruhem. Jeden veliký, nebo jeden, který by ochránil ji? Raději obojí, pokud to stihnu. Ano, udělám nejprve jeden jen kolem ní, aby měla ochranu, až bude mimo, koneckonců, tak malý kruh se dá vytvořit velice rychle a ten veliký dodělám později.
Zkusím si rychle vzpomenout na to, co Orodus říkal. Uzavřít mysl...uzavřít mysl.... snažím se soustředit, aby emouš nemohl zachytit byť je jedinou myšlenku, ale jde to dost těžce. Vyčkávám na znamení od Zlovolné.

Teď! sykne a já se snažím co nejrychleji zareagovat. Otočím se k ní a upřu zrak na zem u jejích nohou. Suchá tráva vzplane a rudý, rozšiřující se plamen se pomalu uzavře do kruhu kolem ní.

Rychle zkontroluji situaci na druhé straně. Emouš sedí v kruhu ze svíček. Umí snad ještě něco jiného?

Postřehovka, Orodusi ;)

Tvůj pohled na chvíli sklouzne na toho emouše. Všimneš si, co dělá a téměř okamžitě ti to dojde. Tak moc se to podobá stylu vyvolávání Eolin.
To, co tě však zaujme je něco jiného. Ve chvíli, kdy se emák napojí na Astrál a začne se soustředit, v hlavě ti bodne střípek vzpomínek.
Tohle už jsi někde viděl... V minulosti, nepamatuješ si přesně, a přesto je ti to tak povědomý! Jeho výraz, rysy!

Z prvotního šoku se ale rychle oklepeš, konec konců, ten emák mohl být kdokoliv, s kým jsi se dřívě setkal. Ignoroval jsi vnitřní přesvěčení, že pro tebe byl nějak důležitý... že pro tebe byl blízký..

A kostky jsou vrženy...

Věci se daly do pohybu. Sleduji Zlovolnou, sleduji Marlaine, sleduji...Emouš vyvolává? Nachvíli se zaseknu když se na něj koukám.
Měl bych ho snad...znát?
zamyslím se...
Sakra, říkám si pán myšlenek a nedokážu pořádně číst ani ty moje...
oklepu se a snažím se něco vymyslet. Zaměřím se na toho s telekinezí. Upřeně na něj hledím. Přímo zírám, já ho těma očima skoro probodávám. Soustředím svou mysl, musí to být rychlé. Vyšlu impulz k jeho hlavě, útok na jeho mysl. Neohlížím se, neprozkoumávám okolí jeho mysli a rovnou se vrhnu do jejich nitra. Snažím se zkorigovat jeho řeky myšlenek, snažím se nakazit jeho barevné řeky. Snažím se v jeho hlavě najít jeho schopnost, telekinezi a poté ji nasměrovat na Emoušovi svíčky...

//PJji, je to na tobě....

Útok

//Doufám, že nejsi moc zklamaný - hodnocení padlo do rukou právě mě :P Ale samozřejmě jsem to konzultovala s PJ a kostičkami, mimoto tvůj úspěch je náš úspěch ;)//

S lehkostí jsi vklouzl do jeho jednoduché mysli, avšak štít jistě udělal své a ovlivnit muže se ti naneštěstí nepodaří... Alespoň mu v hlavě naděláš pořádný guláš, protože to, jde celkem snadno! Ve tváří se mu usadí zmatený výraz… tak jednoduchý…
Jistě bude značnou chvíli mimo, otázkou je, co s ním? - Jeden z krku, alespoň prozatím a Soucitná už zapaluje kruh... Solidní začátek :)

Boj
Pevně se postavím podívám se ještě jednou na naše nepřátele. Magicky si zvětším rychlost a sílu. Tohle to vám nedaruju vy šmejdi. S těmito slovy se rozběhnu proti svým nepřátelům. Každý budemem bojovat po svém do utoku. Mám to namířeno proti orodusovi. Konečně chut boje zabíjet a zabíjet nikdo z nic nepřežije.

Astrál

Poslední pohled mi nepřinese žádné podstatné informace, a proto zavřu oči, touha po zabíjení mi pomůže se koncentrovat... srdce mi buší jen pro jedno, pro smrt... počkat, srdce? Poslední úšklebek zkřiví mou tvář, pak tělo ochabne... bezmocně se skácí do ochranného kruhu, avšak má duše teprve sbírá sílu. Připravte se chudáci!

Známé prostředí se zjeví s nečekanou rychlostí, jakoby mne do astrálu cosi táhlo, v pomyslných žilách mi proudí "Pánova" energie, jisto jistě je na naší straně, tak mocně, jak jsem to dosud nepocítila. Zvlášť zde, kde jsem mu blízko, nebezpečně blízko. Malí démonci se poslušně připlazí, já je okamžitě vyšlu s jediným úkolem, jsou jich desítky, maličcí, zranitelní, avšak v mém plánu nepostradatelní a účinní.

Nechám otevřenou bránu, aby se mohli bezpečně rojit, jakmile vyjdou z podsvětí, začnou zlotřile útočit na štít telekinetika, zdánlivě nevině, ale soustavně...
Odmítnu silné mocnosti a pluji dál... teď je zapotřebí něco velkého... "Pán" je nade mnou, svěřuji mu život, nejvyšší sféra čeká, něco, co jsem ještě nikdy nezkoušela, čeho se dříve zaleklo i velké ego. Ale nyní! Přistup blíž padlý anděly, buď mi nápomocen, musíš mi posloužit v ďábelské věci, pro velkého, ten jež vládne, jak tobě, tak mně… Pomohu ti se zhmotnit, pak můžeš zabíjet, ale nejdřív se mi podrob... všechny životy budou tvé, tak přísahám! Lákám ohromnou zuřivou sílu.

Sám mne obejme ohromnou temnotou, která mocně tlačí ze všech stran, tomuhle se říká ukousnout si moc velký kousek, avšak nevzdávám to... nikdy! Poklekni a poslouchej! Zabodávám do něj pohled a po nějakém čase poleví, ohromná úleva obestře mou mysl... ohromná síla se mi hromadí v rukou...
Postavím se na vratké nohy, zesláblá, snad bledší než obvykle... pokud je to možné. Kůže přímo září, stejně jako ohromný padlý anděl za mými zády... ten, kdo má cit si musel s hrůzou všimnout, stejně jako ty kteří nemají schopnost vidět, jistě pocítili negativní magii ve vzduchu.
Bílé rty se roztáhnou v děsivý, šílený úsměv..."Povedlo se, tak poklekněte červy, než vás zničím... zničíme, všechny do jednoho."

Astrál, též

Tělo mi znehybní, když se myšlenkami zachytím za tu tenkou nit. Ve své hlavě uvidím nezřetelné, mlhou zastřené dveře, pomalu se otvírající. A pak konečně ucítím onu známou energii, jež odtud vychází.
Myslí vklouznu do Astrálu a bystře se zde rozhlédnu. Duchové, salamandři, elementálové a další bytosti. Ano, všichni skvělí, ale bude to proti Soumraku stačit? Ne, nemyslím si, chce to nějakou větší bombu.
Některé bytosti, které ani nedokážu pojmenovat, jsou silné dost, přesto by je však Orodusova energie mohla hravě zničit, něco takové nepotřebuji, musím najít opravdu silnou zbraň.

A pak ho uvidím. Do mysli mi narazí démon, silný, velký a… známý. Ano, ten, co ho do Vatikánu Eolin přivolala, jak příhodné. Napojím se na něj, opatrně, aby se proti mně neobrátil.
Když zachytím jeho zvídavý tok myšlenek, stručně mu vyšlu několik obrazů, aby pochopil, co se děje. A co mu nabízím. Překvapivě reaguje docela rychle. Skoro jako by s tím už měl nějaké zkušenosti, se napojí na mě a propluje skrz mé tělo do světa smrtelných.
Tak, Eolin, máš tu prvního soupeře, určitě se ti nebude líbit, že se tví bývalí poddaní obrátí proti tobě, zasměju se duchu.

Na okamžik zauvažuji nad tím, že se vrátím zpátky, když v tom do mě ona myšlenka přímo drcne. Dokonalé.
Můj mozek naladím na ještě větší soustředění, nevnímám nic, jen svou mysl. Bez myšlenek, bez představ. Jen prázdno. A pak Obraz. Ano, chyť se, prosím.
Čirý paprsek mého volání jako by koloval Astrálem, když v tom konečně dostanu odpověď. Bílá, dominantní postava, jejíž moc se rozléhá všude kolem mě. Anděl. Čistá energie, zrozená ze světla, která ráda pomáhá.

Otevřu oči. Plamen svíček už zhasnul, stejně jako opadl můj štít. Rozhlédnu se po okolí, abych zhodnotil situaci. S poměrně velkým šokem zjistím, že Joke utrpěl psychické zranění od toho s myšlenkama. Sakra.
Mohutná, čistá síla za mými zády se natáhne, aby mu propůjčila část své energie a pomohla mu. Bože, andělé jsou tak milosrdní, možná proto je mám tak rád.
Ale nyní konečně nastává pravý boj. Můj pohled spočine na Eolin. Pomocí myšlenek spatřím polohu démona, který se k ní blíži, se záměrem jí zničit. Ale zároveň také spatřím Jeho. Padlého anděla, rozprostírajícího se kolem ní. Neodmítnu si v duchu zaklít. Jak tohle, sakra, dokázala?!
Neváhám však a myšlenkami se napojím na svého anděla. Sdělím mu svůj záměr a poprosím ho o pomoc. Marlaine, zaměř se na Marlaine…

Bolest hlavy

Spatřím, jak se Eric vydal trochu dozadu, aby se konečně napojil na Astrál. Stejně tak to však udělala i ta ze Soumraku. Tenhle boj opravdu nebude tak lehký, jak se zdá.
Já kolem sebe a Treva začnu pomalu rozprostírat štít, když v tom ucítím prudký nával cízí mysli ve své hlavě. A taky bodavou bolest ve spáncích.
A najednou jsem dezorientovaný, na nějakou dobu nevnímám nic. Jen prázdnotu, která se mi všude rozprostřela. To určitě ten s myšlenkama, musím být opatrnější.

Hlava se mi pomalu vyjasňuje. První co udělám, je čistý a silný štít. Je to pro mě docela těžký, zvlášť v tomhle stavu, ale co jiného mám dělat? Jako vůdce nesmím zklamat, Úsvit vyhraje, i kdybych za to měl zaplatit vlastním životem.
Když se mi konečně podaří onen štít, spokojeně se oddychnu. A pak už se Trev vydá do akce, směrem na Oroduse.
Po tváři mi přeběhne spokojený úsměv. Už to začíná. Třeste se, zatracenci, třeste se, dobro vždycky vítězí, hm?

Jenže pak ucítím onen nátlak na štít. Malé výboje, narážející do něj. Nevím, co se to děje, ale štít každopádně kolísá. Pohledem sjedu všechny tři zahalence a nakonec dojdu k jedinému normálnímu vysvětlení. Je možný, že ta mrcha něco vyvolala?
Vůle začíná opadat, když si uvědomím, že útoky na štít nepřestávají. Nejhorší je, že do té doby nemůžu podniknout nic jiného, jen se soustředit. Do háje, co teď?
A pak konečně přijde ta záchrana. Koutkem oka spatřím, že se Eric zvednul. Už? Podařilo se mu vyvolávání?
Tělem mi projede čirá, silná energie, která mě posílí a vyjasní mi mysl. Jako bych cítil čiré štěstí. A v tu chvíli si uvědomím, že přeci nemůžeme prohrát. Jsme silnější. Mnohem silnější.

Souboj

Jsem zpět vyčerpaná, ale velmi spokojená, příjemný pocit jež mne opanovává, mi vlévá do žil novou sílu... nejspíš šílenství, co jiného.
Emouš málem na moment přesně, jako já, přivede cosi temného... Copak světlé bytosti nemají dost síly? Zašklebím se v duchu, avšak poté s vyraženým dechem zmlknu jak já, tak mé podvědomí... netušila jsem, že se střetneme, tak rychle... Můj démon se rychle obrátil proti mne, koneckonců sliboval pomstu... Usoudím ve chvilce a rychle smažu překvapení ze zahalené tváře, zabodnu do vyvolávače pichlaví pohled. Myslíš si, že máš navrch? Rty se znovu roztáhnou v úsměv, tenhle nepoddajný blázen není ani polovina padlého anděla, který bojuje po mém boku!

Rozkazy, jaké nyní rozdávám se mi vyloženě nepodobají, avšak k vyšším bytostem, zvlášť pokud něco chci musím být... nu, alespoň lehce nakloněná. Nejrozumnější plán mi automaticky vytane na mysli, posílím svou sílu, v podobě padlého a navíc se ani moc nevyčerpám, i když to dostatečně obstarává manipulace s takovou mocností.
Pozři ho, silný, ať ztrestáš chudáka, jenž se obrátil proti "Pánu". Sám si tím pomůžeš... Vyšlu duševní impulz a dál se jen dívám.

Zbytek děje na bojišti vnímám jaksi okrajově, komunikace s pekelnou bytostí mě zaměstnává až až, a to po všech stránkách. Stojím stále v kruhu, jako spojka pro démonky, kteří padnou pod náporem štítu... snad se v astrálu dají do kupy a pokud ne... nemají být tak slabí.
Má příšerka se mezitím přišourá k okraji kruhu, kde věrně poulí své očka na zlatou verbež.

Teprve poté zahlédnu druhý Emákův zásah, tentokrát čistočistá bytost, tvář se mi zkřiví odporem, čekám, kdy jej vyšle, avšak k mému údivu zamíří k Soucitné... s čímž ovšem nic nenadělám, ne v tuto chvíli...

Ha! Anděl :P

Tak, Martinko... teda, Marlainko :D nemusim ti tu pracně a dlouze (nejlíp s metaforama) vypisovat, jak tě obejmuly andělská křídla a jak je to pro tebe bolestivý, neznámý, odporný, slizký a dechberoucí ve špatnym slova smyslu, že ne? :D
Takže budeme dělat, jak moc je tenhle příspěvek duchaplnej (sakra, pak si ho přečte Lucka, jako PPJka a bude se mi smát :D).

No... a taky ti to píšu, aby to vypadalo, jako že ti to píšu skutečně, jestli chápeš :D :D aby si to mysleli i ostatní hráči :D :D no to je jedno, už jenom tlacham, takže v příspěvku dělej prosím, že tě obalily andělský křídla :)

Boj

Můj plán s ovládnutím jeho hlavy nevyšel, škoda. Trochu jsem si hrál s jeho myšlenkama, v tom jsem ale ucítil něco nového. Vždycky jsem si myslel že mám přehled nad celou myslí, že ty řeky které se prohánějí po jeho hlavou jsou všechny. Ovšem najednou se do nich přimíchala nová barva, více zářící a čistá. Odpoutávající se od hlavní, hůře dosažitelné řeky. Přiblížil jsem se a poznal jsem to. Vyvolává schopnost.
Štít?
pomyslel jsem si. Tohle nebudu riskovat. Stáhl jsem se z jeho hlavy, poslední co chci je bejt uvězněnej vevnitř. Opatrně jsem se vrátil do svého těla a...právě včas. Řítí se na mě ten s energií.

Tak pojď...
řeknu si pro sebe a vytasím svou obřadní dýku. Nejdřív se ale chvíli soustředím, výsledkem toho je lehká, mírná duhovina, spíš takové zavlnění vzduchu, obklopující mě. Bedlivý pozorovatel s dobrýma očima by jí spatřil, rychle běžící protivník ale ne. Couvám a ona duhovina se za mnou táhne s tím, že zůstává i na těch místech kudy jsem prošel. Trev do ní vběhnul a mě se naskytl pohled na jakousi bariéru před ním, duhovina se před ním zavlnila a kousek jí tlačil před sebou.
Štít...
identifikuji a dál couvám. Duhovina houstne. Víc a víc modrá, po dalších pár krocích to vypadá jako slabá mlha, zároveň se ony zbytky za útočníkem pohybují spolu s ním. Výsledkem je, že Trev je obklopený pořád víc a víc modravým oblakem. Zastavím se.
Sakra tou jeho rychlostí by to nemuselo stačit...
pozvednu ruce dlaněmi k němu. Oblak už určitě zpozoroval.
Chvíli se soustředím a kolem Treva proletí, jemu známá, síla energie. Asi mu už došlo, že je energie i mojí druhou schopností. Energie přeletěla až ke mě a zmodrala mi na dlaních. Je to rychlé přivolání a tak energie není čistá, ale je z ní cítit něco temného. Počkám až dostatečně zesílí a...tlesknu. Duhovina nabalená na štít se prudce zhmotní a začne "působit". Dalo by se říct že tak trochu exploduje. S očekáváním pozoruji, co se stane.

//Je to na PJovi, jestli jsem uspěl a štít jsem přetížil...

"Můj ty Budho!"

„Vítej v chrámu božím, dcero.“Zahlaholí znovu, uchvácen tvou krásou, roztomilostí. Ani se nesnaží skrýt své sympatie, opětuje ti úklonu, sepne ruce v úrovni prsou, skloní se překvapivě nízko a tobě se naskytne pohled na dokonale holou hlavu, toho muže. Po pár vteřinách se zvedne, načež s opatrností položí ruku kolem tvých ramen, v jakémsi ochranitelském gestu. Kdyby věděl…

Vede tě skvostnými, kupodivu nezničenými zahradami, perfektně zastřižené keříky znázorňují především zvířata, dále pak symboly, ale nikoli lidi. Tvůj průvodce během chůze vyrovnaným hlasem šeptá cosi o míru, o kráse, o pomoci druhým… zkrátka žvásty, jdoucí jedním uchem dovnitř, druhém ven. Proč šeptá? Kdo ví, k tomuhle místu, jakoby to patřilo, bude zajímavé poslouchat bolestný křik a sledovat krev na bezchybně bílých kamínkách, jenž, vám křupou pod nohama.

Samotný chrám se tyčí ve své velikosti dobrých 200 metrů od vás, naštěstí se tam dostanete i přes všechny okliky celkem rychle. Všude jsou altánky, nebo sochy, máš pocit, že jsi dokonce zaslechla zurčení vody… potok, či fontánka? Ptáčci vesele zpívají, rybky si plavou v ozdobném jezírku, jakoby se nic nestalo, jakoby se jich největší katastrofa světa naprosto netýkala. Pomáhají pouze představy plné krve a usekaných hlav…

Velká hala je bohatá na výklenky, u některých sedí v tureckém sedu zdánlivě holohlaví mladíci, avšak po chvíli si všimneš, že z temene hlavy vyrůstá dlouhý pletenec vlasů. Někteří ti věnují uchvácen pohled, ale na mistrovo pokynutí se opět ponoří do motliteb.
Jdete dál, do hloubek budovy, kde se nalézá malá místnůstka s obrovskou zlatou sochou Budhy. Je monstrózní, ale především nabytá… jakýmsi dobrem. Nejraději by si rychle utekla, nebo sochu roztřískala na miliony kousků, což je však, vzhledem k tvé fyzické síle, nemožné.
„Poklekni, dcero boží, a dovol, ať tě obejme náš pán!“ Dobromyslně se usměje a rukou pokyne ke středu malého pokoje…

Můj ty Budho?

Následovala jsem plešouna přes nějaké přiblblé zahrady, kde to smrdělo po kytkách a síle ,, Boží". Což mi způsobovalo takovou žaludeční neurózu, že se mi až chtělo zvracet. Ty jeho úsměvy, ty kytky a pak ti kněží nebo učedníci, kteří se modlili. Hnus, hnus, hnus, hnus a ještě jednou hnus.
Doufala jsem, že zdrhnu. Proč mě sem poslal? To mě tolik nenávidí. Bylo mi do breku. Vážně hodně do breku. V obličeji to nebylo poznat, ale ve mě to bublalo jako ve chřtánu nějaké sopky.
Ignorovala jsem fascinované pohledy těch učedníků a pak jsem se skoro zarazila, když jsem spatřila tu sochu. Projel mi práz po zádech. Byla z ní cítit magie dobra. Tohle ne, tohle není možné. Kde jsou sakra jiní jako jsem já. Proč? Proč? Proooooč?
Pomalými kroky jsem následovala kněze a snažila jsem se sklidnit, ale když mě vybídl, abych poklekla, tak to na mě bylo moc. Podívala jsem se na něj, na tu sochu a lehce jsem se usmála. Tolik jsem doufala, že mi nyní moje roztomilost pomůže.
,, Omlouvám se otče, ale není mi moc dobře, to asi ta cesta letadlem... mohu si někde odpočinout?" zeptala jsem se a doufala jsem, že mi to dovolí.
Opravdu jsem byla ochotná udělat cokoli proto, abych odtud vypadla? Asi ano, ale zabíjet se mi nechtělo. Spíš jsem hodlala zdrhnout, hned jakmile mě umístí do nějakého pokoje, tak uteču, co nejdál odtud. I kdybych měla na cestě zdechnout. Všechno bude lepší než tohle prokleté místo.

Souboj, jak jinak

Kruh hoří, na obou stranách panuje velice dusná atmosféra, která by se skoro dala krájet. Na toto střetnutí se čekao celá staletí a já tu teď jen nečinně stojím a nic nedělám.
Musím něco udělat...alespoň se pokusit, dokud je emouš mimo.
Ovšem pozdě. Emouš i Zlovolná se právě zvedají. Nevím proč, ale v tuhle chvíli jí opravdu věřím. Věřím, že se jí podařilo vyvolat něco opravdu silného, určitě to dokázala. Neprohrajeme. Věřím, že se nám povede zvítězit. Tak do toho, zkusíme další útok na ten jeho "neproniknutelnej" štít.
Zvednu hlavu, snad poprvé v životě se cítím takhle důležitě, a sebejistým pohledem se setkám s emoušem. Právě, když ale chci zaútočit, jako by se kolem mě nahromadila neskutečná spousta energie. Nechutně hnusný, dobrý energie. Můj pokus o ohnivej štít zhasne jedinný plamínkem, velikým snad, co by se do svíčky vešlo, jenž zapálí s dohasínající jiskrou jen malé stébélko trávy a to jen na několik vteřin, než znovu uhasne, jako ani nikdy nebyl.
Ne! Fuj, co je to za humus?!?! zaúpím v duchu, oklepu se a snažím se trochu koncentrovat, ale připadá mi, jako by mě ta nechutně odporně slizká ledová energie objímala ze všech stran. Netuším, co vůbec může bejt...z neznámých věcí jsem i obyčejně nervózní a tohle mě doslova dohání k šílenství. Snažím se tomu nepoddat, ale nejde to. Je to tak odporný!

Ne, sakra, musím něco udělat. Bezmocně se ošívám a snažím se vymanit z tý obrovský síly. Nic podobnýho jsem v životě necejtila, je to ....ne, nedá se to popsat, člověku je z tý pozitivity na blití! Je to, jako by mě to svíralo, tlačilo to na mě a začíná to zatraceně bolet. Snažím se vyslat alespoň v duchu prosebnou zprávu Orodusovi. Hej, Orodusi...prosím...pokud si najdeš trochu času, mohl bys mi pomoct? Sama vlastně nevím, jak bys mohl, ale myslím, že díky emoušovi se na mě nalepilo něco fakt hnusně kladně nabitýho a celkem mě to sere, protože to neni zrovna příjemný.
Tlak energie se stupňuje a já mám pocit že už déle nevydržím, pod jedním náporem tý pozitivní sračky se mi podlomí noha a já se skácím k zemi, načež mi celkem slušně rupne v kotníku. "Jau, kurva!" Neodpustím si a začnu nadávat. Nejspíš výron, ale bolí to jak čert. Chytnu se za nohu a doufám, že to brzo přestane bolet. V tuhle jedinnou krátkou chvíli mi ta bolest přijde neúnosná a to je to jen podělanej výron.

Vzchop se sakra! Promluvím sama k sobě. Přes neustávající bolest se opět postavím na nohy a snažím se bolest nevnímat. Zvládneš to. Podporuju sama sebe. Vrhnu po emoušovi absolutně vražednej pohled, jako že tohle moc často nedělám, pokud se někomu povede mě vytočit, pak to vcelku stojí za to. Tak uvidíme, jak vydrží váš úžasnej štít. Pomyslím si a snažím se i přes tu neustávající čistou energii soustředit na svou schopnost. Zavřu na okamžik oči a po jejich otevření v nich doslova plane nenávist. Veškerou zlost se snažím přenést do toho plamene, aby co nejvíc narušil ten jejich štít. A tak ho vyšlu s takovým soustředěním, jakého je jen v téhle (řekla bych pekelné, ale to by vzhledem k mému přístupu nebylo na místě, tak řekněme nebeské, tfuj :D) situaci jen možné.

// Tak PJji, je to na tobě a na kostkách, zda se mi povede alespoň částečně něčeho dosáhnout. :) //

Vyhodnocení

Exploze tvého štítu byla více než úspěšná. Prudký výbuch zasáhl Treva a odhodil ho několik stop dál od tebe.
Okamžitě si všimneš, že mu z úst teče krev. Zranil jsi ho.. skutečně jsi ho zranil! Ten pocit radosti je pro tebe naplňující. Teď už by snad neměl dělat problémy, zruinoval jsi ho docela slušně.

//jinak, pěkně popsanej příspěvek ;)
A viditelně při vás stojí štěstí, padlo ti 90% :D :D :D

Útok

Ten zahalenec na tebe nečekaně zaútočil. Uvědomíš si, že pracuje s energií, naneštěstí však nestihneš udělat nic, co by tě v tento moment chránilo.
Exploze jeho energetického štítu tě zasáhne jako výbuch granátu a odhodí tě o několik stop dál. Tváří ležíš v prachu a až příliš ostře si uvědomuješ bodavou bolest v břiše.
Když se snažíš zvednout, vykašleš svou vlastní krev. Tělem ti projíždějí jehly bolesti.
Ať už si to chceš přiznat nebo ne... překvapil tě. A docela slušně tě na okamžik zneškodnil.

Postřehovka... další :D

Když na nějakou chvíli zneškodníš Treva, pohled ti na okamžik spočine na Zlovolné. Přes tvůj odpor k ní, jako bys jí najednou viděl v úplně jiném světle.
Temná, silná aura, která jí obklopuje, jenom dodává na majestátnosti jejího výrazu a postoje. A ať už je nechutná sebevíc, v ten okamžik se musíš usmát.
Protože v ten okamžik vypadá nádherně..

Útok

Tělem mi koluje nově nabitá energie a štít drží s neochvějnou pevností. Co víc si přát?
Koutkem oka zpozoruji, jak Trev vyrazil proti tomu zahalenci. Upírám na něj svůj zrak a v duchu se modlím, aby vyhrál. Máme předurčeno vítězství, nebo ne?
Trev se nebezpečnou rychlostí blíží k nepříteli, ale ten trochu ustupuje, nechávajíc za sebou jakousi „modrou mlhu“. Snažím se víc zaostřit zrak, ale pestřeji rozhodně nevidím, což mě docela štve. Ten boj mě totálně pohltí, naštěstí štít držím stále.
To, co přijde v zápětí, mě docela překvapí. Jakoby ten zahalenec k sobě nasál všechnu tu modrou mlhu a vytvořil z ní něco jako štít. V zápětí na to přichází exploze, směřovaná na blízké okolí, ve kterém právě stál. S šokem sleduji, jak to Treva odhodí stranou a viditelně i zraní. Do háje, sou silnější, než jsme mysleli. Neměli jsme je tak podceňovat.

Nápor na můj štít pomalu přestává, takže soudím, že ta žena, jež vyvolává, plánuje něco jiného. Nelíbí se mi ta temné atmosféra, která je všude kolem ní. Skoro jako by přivolala něco extrémně silného. Ne, to přece není možné, musíme být silnější, už v zájmu lidstva!
A najednou přijde další šok, někdo jiný se zaměří na můj štít. Ucítím, že to jde ze strany té druhé ženy, údajné té, co má používat oheň. Snaží se snad zničit můj štít právě jím? Musím se v duchu zasmát. Tak lehce to nepůjde, holčičko.

Levou rukou držím štít, zatímco má mysl se přesune na lepší soustředění. Něco takového jsem zatím dělal jen jednou v životě a bylo to neuvěřitelně složité.
Jedna část mysli mi hlídala stále ten štít, abychom byli s Ericem v zákrytu, zatímco druhou jsem se začal soustředit na daleký strom. V paměti jsme obsáhl celý jeho tlustý kmen a když jsem si byl jistý, že jsem si vybavil každý jeho detail, prudce jsem zaútočil. Konečně jsem vypustil svou druhou schopnost, telekinezi.
A teď jen doufat, že se mi můj záměr povede a strom s křachnutím dopadne na toho zahalence…

//napsal bych, je to na tobě PJi... ale tak budiž, řeknu si to v duchu a jdu si hodit kostkama :D

Zhluboka se nadechnu, když se moje duše opět spojí s tělem. Chvíli přerývaně oddechuji a srdce mi tluče tak rychle, jako by se snažilo dohnat ztracené údery. Trvá mi pár sekund, než se mi zaostří zrak a mozek uloží všechny informace na správné místa.
Vážně jsme dlouho tuhle schopnost nepoužili. Postavím se a opět vyhlédnu z okna. Nebe je temné a až na pár bledých hvězd a velkého měsíce na východě.
Takže Vatikán je zničen zamyslím se a znovu si vybavím všechno to co jsem viděla. Ty postavy mi naháněli trochu... ano byl to strach, ale ještě více ve mě vzbuzovali touhu.
"Má milá Alyss brzy si taky užijeme trochu zábavy. Už se těším až se připojím k soumraku. Doufám, že na nás nezapomněli." vytáhnu nůž a přejedu po ostří prstem "Pokud ano tak se jim připomeneme."
Očima prozkoumáme rudou krev vytékající z naší rány na prstu a naše rty se zkřiví do radostného, ale zdaleka ne milého úsměvu.
Vyjdeme z prázdného pokoje a najdeme si něco na zub. I přes velké plány náš žaludek neví kdy má být zticha.
Vydáme se do ložnice kde otevřeme skříň a vytáhneme pečlivě zabalený kus látky. Rozvážeme pevný uzel a před očima se nám objeví nádherné, dokonalé zbraně. Dokonale vyvážený nůž a nádherně zdobená katana. Katanu si připevníme na záda a vrhací nůž spolu s kapsičkou, ve které čeká, společně s dalšími obyčejnějšími házecími noži, na to, až způsobí bolest a následně smrt, si připevním na stehno.
Dýku, třetí z mých pokladů, mám stále připevněnou u pasu.
"Myslím že je čas ukončit pár promarněných životů co ty na to Alyss?"

Vyhodnocení

Možná si všimneš, možná ne (vzhledem k tomu, že jsi na chvíli upoután Zlovolnou), ale blízko tebe se ozve hlasité KŘACH a než se naděješ, padne na tebe obrovský stín padajícího stromu.
Možná se pokusíš utéct, možné jen budeš šokovaně sledovat, jak se k tobě blíží.. každopádně už pro tebe není úniku.
Dopadne, přímo na tebe. Když zvedneš hlavu a ucítíš ostrou bolest v levé noze, můžeš si vlastně oddychnout, že jsi skončil tak dobře a strom ti rozdrtil jen jednu nohu.
Co teď? Na první pohled to všechno má na svědomí ten se štítem, to ti také dochází, když si přečteš jeho myšlenky. Ten šmejd...

//ehm... aneb když se PJ nudí a rozhodne se trochu si se svou jeskyni popojet :D

Bitva...

Povedlo se!
Tu máš, šmejde!
Pochválím se za dobře odvedenou práci a rozhodnu se prohlédnout okolí. Zlovolná vyvolala...Hmm, Zlovolná vyvolala. Prohlédnu si jí, jak tam stojí a naplňuje mě příval jakési nové energie, když to řeknu hnusně, příval víry. Koutek úst mi cukne do úsměvu, vidím v ní samotnou temnotu, je to nádhera...
*KŘACH*
Cuknu hlavou směrem ke stromu.
A doprdele...
podotknu jenom a snažím se uskočit. Bohužel, nohu mi to přišpendlilo. Otočím se na Treva, pomalu se bude zvedat.
Je bezeštítu...
zjistím a snažím se zaútočit. Tentokrát ale ne energií, ale pustím do něj plnou sílu své mysli. Tělo mám znehybněné, jsem plný energie, rozbouřený, nasraný, teď to musí vyjít! Rychle se odpoutám od těla a vyšlu silnou duševní vlnu k němu. Můj obličej se zaboří do hlíny, ztratím kontrolu nad svým tělem a má mysl razí k té jeho. O mém tělu teď nevím vůbec nic, snad jsou všichni dost zaměstnaní. Už jsem u něj, jeho obranu se snažím zbortit na setrvačnost nárazu - sundal jsem ho tím výbuchem, nemá štít a měl by bejt trochu mimo. Buď teď nebo nikdy.

Dovede se mi ho ovládnout? Nebo aspoň si ho podrobit? Nebo mu aspoň napáchat škody takové, že neví co tu dělá a proti komu je? Nebo aspoň dezorientovat? A co třeba zaútočit na řeku smyslů a odpojit mu zrak či distancovat schopnosti? A co mu trochu znejasnit, co má udělat aby pohnul rukou a co aby pohnul nohou? Kdyby se to povedlo, ve snaze napřáhnout ruku by třeba pokrčil nohu, no nebylo by to oužasný?

//PJi, bav se. Kostky, přejte mi :P//

Střetnutí

I přes mé veškeré snažení nedosáhnu prakticky ničeho. "Sakra, sakra, sakra!" zakleju a přemýšlím, co víc můžu udělat. Dojde mi, můj oheň nemá na jeho štít skoro žádný vliv. Jenže bez ohně jsem bezmocná...nemůžu bojovat jinak...nic jinýho vlastně ani neumím. Zoufale přemítám, co dělat.
V tom se ale Orodusovi povede prolomit ten jejich zatracenej štít. Svitne ve mě naděje. Teď ještě by zapracovala Zlovolná na emoušovi a bude to. Znovu se ozve bodavá bolest v kotníku. Sakra. Nemysli na to, nemysli na to...Napomínám se.

Mezitím, co se naprosto zbytečně a naprosto sobecky lituju, uslyším prasknutí a poté ránu stromu. S vyděšeným výrazem v očích sleduju, jak mému spojenci pod stromem zůstala noha. Snad se mu nestalo nic vážného. Teď jsou ale ty mrchy ze zlatý sebranky bez štítu a toho by se možná dalo náležitě využít. Po emoušovi jít nemůžu přečetl by si to v mojí mysli, ale co takhle třeba ten jejich podpůrnej mág, jak ho označil Orodus? Zaměřím se na něj. Tak pojď chlapečku, co se takhle trošku ohřát?

Soustředím se na jeho oblečení...to bude asi cíl, kterej chytne velice rychle a bude pěkně svítit...muhaháá. Zasměji se v duchu při té představě.

//Tak, použiji velice ohranou frázi PJji, hoď mi kostkami, zda to vyjde :) //

První úspěch... :D

Nu, tak jsem vám nucen oznámit, že Trev padl. Zvláštní, že chtěl vyhodit zrovna ve chvíli, kdy ste na něj (Orodus a Marlaine) vyslaly všechny své síly a stejně by umřel :D A podle jeho zprávy, co mi napsal, skutečně nesnesl porážku... nu, když je někdo megalomanem... :D :D

Ehm, takže už zbývají jen dva lidé z Úsvitu a myslím, že by bylo fér Orodusovi (i když to podle mě už sám zjistil) oznámit, že obě dvě postyv vlastním momentálně já. Erica už od počátku... a o Jokovi to víte.

Takže... hodně štěstí, ne? :P :D jedeme dál! :D

Boj - starý známý

Démon se přibližuje, nenávistná energie mne obklopí a já se s požitkem nadechnu, taková krása... Ovšem má vlastní síla úspěšně odblokuje vnější vlivy, obočí mi zacuká, v myšlenkách promlouvám k padlému, ve tváři výzvu. Vím, jaké sousto přede mnou stojí, ten, který mi slíbil pomstu, ten který mě stál spoustu soustředění, papežovu krev... Zneužil by ho Emouš, kdyby věděl?

Nepovolaní by si krom silné temné energie ve vzduchu, snad ani nevšimli... avšak mnou to cloumá. Pomstychtivý, jak jsi klesl, sloužit dobru... Zasyčím s intenzivní nenávistí, dokonce i rty se němě pohnou.
Čekám až se přiblíží, trochu se divím jeho naivitě, prudce vyrazí, ale přes padlého anděla se nedostane, cítím jeho zuřivost, je odhodlán se pomstím, i za cenu vlastní smrti... no, smrti, řekněme spíš zničení.

Musím se usmát, avšak nesmím se rozptylovat, nebo bych mohla ztratit kontrolu, což by sice vzhledem k loajálnosti nemusela být katastrofa, ale kdo ví, už to nechci risknout, ne nyní. Trvá to o něco déle, než bych čekala...
Temné siluety se rychle střetnou, pod intenzitou nárazu se lehce otřesu, padlý anděl obejme démona, pokouší se vymanit z jeho sevření, avšak marně, pak jej pozře, za šíleného skučení, které však slyším jen já a ti, kteří čtou v myšlenkách...

Je po všem... Kdybych jen nebyla tak dobrá... Pomyslím si samolibě, ačkoli nám to v tuhle chvíli spíš uškodilo. Pohledem rychle zhodnotím situaci... Jeden je mrtvý?! "Pane", stůj při nás i nadále! Dobrá práce, vy dva! Hej, vy dva! Soucitná leží na zemi, obestřená čímsi moc... světlým... fuj! To bude mým dalším cílem! Zahalenec má rozmačkanou nohu, což je dost morbidní, nepříhodné, ale docela vtipné... Neubráním se úšklebku, pak nasměruji padlého anděla směrem k bílé energii, hezky ze zálohy, dokud je zabrán... Zvednu paži a on se pohne smrtící rychlostí, takže i kdyby Emouš spatřil mé jednání, nestačí již zareagovat, ne včas.

Sluníčko mě lehce polehtalo na víčku, když jsem se dnes ráno probudil. Pod očima jsem měl temné kruhy, jak jsem byl unavený. Celou předešlou noc jsem totiž pravidelně mizel z tohoto světa do světa smrti a trávil tam dlouhé hodiny tréninkem svých – jak to Ellie před malinkou chvilkou vysvětlila – schopností Zlatého Úsvitu. Nutno podotknout, že Sean měl naprostou pravdu. Za posledních deset cest mezi mrtvé, vždy zakončené útěkem před hromadou duší a hnijících těl, kdy v Astrálu mohlo uběhnout pět hodin, v našem čase jsem nebyl mimo ani patnáct minut. Někdy jsem se objevil během několika sekund, někdy za pět minut, někdy se čas přímo zastavil. Celé to dnešní ráno bylo takové.. Pomatené, protože hned po skromné snídani od Maxe jsme se se slečnou Rosaline Courday dali do konverzace o pravém důvodu její návštěvy. „.. v Římě. A bůhví, jestli vůbec skončí vítězstvím pro nás. Že jsme ti světlí neznamená, že jsme silnější. A nutně tě potřebujeme, Zero.“ Popíjel jsem kávu a kouřil jednu cigaretu za druhou, abych dokázal pochopit význam toho všeho, co se mi Ellie snažila vnutit. Dvě organizace, plné čarodějů a kouzelníků spolu bojují o osud světa. Čaromocná schopnost každého člena. Tetování na předloktí. Je to jen mnou, nebo mě někdo zatáhl do knížky Harryho Pottera, když jsem zrovna nedával pozor? Ujistil jsem Ellie, že její nabídku zvážím a pak jsem jí ukázal, kde jsou nějaké funkční sprchy, ale teď..

Šmátrám v krabičce a vytahuji svou poslední Malborku. Teď se mi to vše začíná rýsovat jinak. Upínám své jasně smaragdové oči na obzor a přemítám o tom všem jako o naprosté hlouposti. Já a zachránit svět s hromadou šílenců, co běhají kolem a snaží se zachránit náboženská centra? Mnohem pravděpodobnější je představa, že čirou náhodou zavadím o tisícidolarovku při cestě do stanu. Zajímá mě totiž něco úplně jiného. Zapaluji si cigaretu a natahuji kouř do plic. Začíná mi docházet, že jsem se dnes masivně překouřil. Celý svět se mi lehce motá a hlavu mám někde vysoko nad svým tělem s křidýlky přilepenými k uším. Tak mi to alespoň připadá. Když Ellie řekla, že jsem členem Úsvitu, je to jasná známka, že mám minulost. Že jsem byl někdo před-- Před tímhle vším! Pomalu zavírám oči a jsem si skoro stoprocentně jistý, že jsem Courdayovou někde viděl. Určitě! Pokouším si vybavit kde, ale je to zhola nemožné. Vidím její ledově chladné, ale přesto přívětivé oči, její vlasy spředené z nejčištích paprsků slunce, její nejistý úsměv a nevinný výraz v andělské tváři. A přesto, jak moc přesně si jí dokážu vybavit, ani za mák si nepamatuji, kde jsem jí viděl. Tak si jí představuji v tisíci možných situacích, možná mi nějaká příjde povědomá. Když se ale dostanu k lehce nežádoucím představám, rychle to vzdávám. Nemá to totiž smysl. Otvírám oči přesně v okamžiku, kdy se od stanu, o který se opírám, odlepí skupinka holubů a vydá se hledat lepší podmínky pro hnízdění. Kouřím a vážně přemítám o Ellině nabídce. Jít s ní, pomoct jí, získat na svou stranu dost přívrženců, pomoct svrhnout anarchistickou skupinu zlosynů, snažíc se ovládnout svět.. Zní to jako nepovedená epizoda X-Menů a já nikdy nebyl fanouškem Marvelu.

Tak si to vezměme z jiného pohledu. Jestli to, co Ellie říká, je alespoň z poloviny pravda, pak mám sílu, o které by se lidem kolem mě jen snilo. To hojení řezných ran, viditelnost duchů a mrtvých a bůhvíco ještě, to vše je znamením mé moci, kterou ještě nemám ani zdaleka prozkoumanou. Vím, že mám na víc, vím to určitě. A pokud se mi podaří ovládnout sám sebe, pak.. Otáčím se na místě a zrak mi padá na osadu. Jsou v ní lidé, kteří právě přežili apokalypsu a mají konečně naději. Kdyby přišla hromada buranů a vše by to zničila jen proto, aby sami nastolili vlastní vládu, nikdy bych si to neodpustil. Ti lidé mi zachránili život, ujali se mě, dali mi jíst a pít. V celé osadě jsou jak muži, tak i ženy a děti. Vždyť jen teď k mým uším doléhá smích několika školáčků, kteří pobíhají kolem ohňů a dělají si legraci z jednoho z nich, který je celý obmotaný otrhanými bílými cáry látky a mručí, jako pravá napodobenina mumie. Zatínám ruce v pěst. Mám moc je ochránit, nemůžu odejít. Ne s nějakou praštěnou holkou, co se objeví zničehonic a vnutí mi příběh jak od Tolkiena. Co já vím, otáčím se zas na patě se zasmušilým výrazem ve tváři. Třeba je to vážně jen cvok. Jen šílenec, utekla z blázince a dělá blbosti, stejně jako já. Možná to všechno, co vidím, jsou jen výmysly mé hlavy. Bože, jak moc bych si to přál!

Vycházím zpoza plachty a mířím zpět ke stolu, kde jsme s Ellie strávili celé ráno debatami o možném a nemožném. Tam už čeká nedočkavá slečna Courdayová a hraje si kartami, které tu všude leží. Je to jediná zábava, o kterou tu není nouze. Když se k ní blížím, všímá si mě a radostně seskakuje ze stolu, na kterém doposud seděla. „Tak jak-“ „Je to pravda?“ hrubě přerušují její otázku. „To se schopnostmi, to se sílou. Je to vše pravda?“ Ellie se tváří neskutečně zmateně. Skoro jako kdybych v jejích azurových očích mohl číst všechny ty otázky, které se jí honí hlavou. Nahlas ale odpovídá jen „Jo, to je.“ Odvracím hlavu od ní a koukám se přímo a osadu. Na můj nový domov. „Nemůžu s tebou jít.“ „Cože?“ vyhrkne překvapeně. „Ne, Zero, tys mě asi nepochopil, ty se mnou jít musíš!“ „Nemůžu!“ opakuji se podrážděně. „Nechápeš to? Svět se beze mě obejde. Pokud jsou ty vaše organizace tak silné, jak říkáš, pak nebude problém svět zachránit bez jednoho chodce mezi světy. K čemu vám budu?“ Ellie neodpovídá. Nemá odpověď? Šokovala ji moje otázka. Bůhví. Nechci se na ní koukat. „Zůstanu tady. Je tu největší šance, že se o sobě něco dozvím. Navíc-“ hlas mi selhává. Připadám si jako slaboch. Dívka příjde žádat o pomoc a já jí odmítám kvůli hromadě milovaným? To se sice příčí všemu, co by fantasy autoři napsali, nebo Marvel vydal, ale já nejsem ani Frodo, ani Voldemort, ani Wolverine. Jsem Zero. „Oni mě potřebují. Kdyby se něco stalo jim, měl bych to na triku. Tohle malý městečko potřebuje superhrdinu.“ dodávám zahanběně. Konečně sbírám odvahu a kouknu se Ellie do očí. Vidím v nich opovržení a znechucení. „Jsi prohnanej srab, abys věděl.“ procedí mezi zuby a nakvašeně odchází. V půli cesty se ale zastavuje a otáčí. „Abys věděl, celou tu dobu jsem za tebou jela proto, abys nám pomohl zachránit svět! Nechci po tobě abys byl podělanej Superman! Chci abys byl podělanej Zero, kterej k nám patří!“ křičí na celé kolo. Má pravdu, má hroznou pravdu, ale čím víc mluví, tím spíš jsem si jistý o svém rozhodnutí. Ne kvůli ní, ale proto, že tahle osada se jednou rozroste. Rozhodl jsem se správně. „Jsi slaboch, Zero! Slyšíš? Kdybys měl v srdci alespoň trochu odvahy, neposílal bys samotnou holku s vizema do bitvy o osud světa!“ Zvedám obočí, protože právě poukázala na hnusnou skutečnost. Co to kruci děláš!? burácí na mě hlasek v mé hlavě, ale já ho okázale ignoruji. Courdayové dochází slova. Nakvašeně zavře našpulené rtíky a čeká na mojí odpověď. Pomalu se na ní otáčím a otvírám pusu. „Promiň..“ hlesnu tiše, ale ona to slyší moc dobře. Vytočeně kývne hlavou na znamení pochopení a pak se nenuceně obrací a jde k místu, odkud předtím přišla. Mám pocit, že mumlá pár slov, ale je to jen pocit. Mizí za plachtou jednoho ze stanů. Polkl jsem knedlík v krku a odlepil se od stolu.

V melancholické náladě procházím kolem stanů, když zpod jednoho slyším někoho volat mé jméno. „Zero! Jsi to ty? Dobré ráno, Zero!“ To je Amélie, Maxova žena. Velmi pozitivně naladěná ke mně přichází, objímá mě a věnuje mi polibek na tvář. „Šťastné a Veselé, Zero!“ přeje mi vesele. „Šťastné a Veselé, Amé- Cože!? Ony jsou Vánoce!?“ Můj rozum to nechce pochopit, že v tomhle zvláštním čase ještě existuje něco, jako Vánoce! Zvedám své ruce a objímám Amélii také. „Ovšem, že jsou, ty hlavo dutá!“ směje se Amélie. Usmívám se. Rozhodl jsem se přeci jen správně. „Počkej tu chvilinku, ano?“ zaráží se Amélie a znepokojeně odbíhá do stanu. Chci jít za ní, abych zjistil co se děje, ale nemůžu se hnout z místa. „Zero?“ slyším povědomý hlas. „Rone?“ Otáčím se na místě a hledím do tváře tomu největšímu podívínovi na celém světě, možná hned vedle Ellie. „Měls jít s ní.“ Krčím rameny. „Co je tobě do toho?“ Tentokrát krčí rameny Jameskins. „Šťastné a Veselé.“ usmívá se najednou a podává mi levou dlaň. Potěšen ji tisknu, jen abych si o zlomek vteřiny uvědomil svou chybu. Ron má přeci schopnost-- Ale to se se mnou už točí celý svět a vše splývá do jedné velké šmouhy. Najednou se ozve Ronaldův hlas, tak mohutný a plný síly, jaký jsem si ho doteď neuměl představit: „Chceš o sobě něco vědět? Fajn, tak se koukej.. Zero.“ Najednou šmouha zastaví a já stojím na asfaltové silnici. ¨

**Mám na sobě svou známou košili, černé kalhoty a úhledné boty. Za ruku držím ženu, tmavé pleti, asi stejně vysokou jako já, oblečenou velmi slušivě. Strašně moc se mi líbí. „Není čeho se bát.“ slyším sám sebe. „Ochráním nás před vším, co se jen může stát. Věř mi, Gracie.“ Gracie, má snoubenka se na mě otáčí. „Věřím.“ Následuje dlouhý polibek. Užívám si ho. Vím, že patří mě, přestože se s mužem v košili nemůžu plně ztotožnit. Může to trvat minuty, hodiny, dny, roky.. Než se od sebe finálně odtrhneme. Chci nasadit šokovaný výraz, upřímný, ale jen se usměji a zašeptám: „Miluju tě, Gracie.“ „Já tebe taky. Přesně tohle je způsob, jakým chci trávit ten hrůzný 'konec světa', jak tomu všude říkají.“ Upřímně se zasměji. Miluji jí, vím to. Začíná se stmívat. „Podívej,“ houkla na mě Gracie a ukázala na oblohu. Od červenomodré zástěry nebes se odlepila skrvnka a letěla dolů. „Padá hvězda, něco si-“ Nedořekl jsem to. Skvrnka se začíná zvětšovat a pak obrovský meteorit spadl na horizont. A zeshora jich padá víc a víc. „Neboj se, Gracie. Ochráním tě!“ Netuším jak, ale právě jsem vztyčil štít kolem nás. Nějak vím, že cokoliv jím projde se ocitne v Astrálním světě a tam nic pokazit nelze. Je to žumpa. Kamení z nebes padá jako kdyby to byly jen obyčejné kuličky na hraní. Obloha hoří a já stojím vedle své lásky v naprostém bezpečí. Najednou pocítím neuvěřitelné horko. Přímo nad námi totiž padá meteorit neskutečných rozměrů. I když, možná je obyčejný, to jsem jen ostatní viděl z dálky. Dochází mi, že štít je mi naprd, jestli ten šutr rozbije vše v okruhu desíti mil. Spadneme do hlubin a zabije nás pouhý pád. Opouštím štíty a zhluboka se nadechuji. Gracie mě křečovitě tiskne kolem pasu. Zakřičí mé pravé jméno, ale tomu nerozumím, protože v tu samou chvíli je nebeský hněv přímo nad námi a já vypouštím neskutečnou vlnu své moci. Neviditelná chapadla se kolem meteoritu otřela a přesunula do ho Astrálu, ze kterého propadl na docela jiné místo. Nechal jsem ho spadnout tam, kam spadl ten první meteorit. Jsme v bezpečí! „Gracie, jsi v pořádku?“ otáčím se na svou snoubenku. Ta se na mě zubí: „Jasně že jsem v pořádku, pane starostlivej.“ Usmívám se zeširoka, ale ani to netrvá dlouho.

„To jsou oni!“ slyším agresivní hlas. Šokovaně se otáčím a hledím na partu vytočených místních. „To jsou ty čaromágové! Ti, kteří to všechno způsobili! Právě jsem viděl, jak jeden z nich nechal zmizet meteor! Zabte je!“ Rychle jsem vztyčil štíty a uvědomil si, že po nás střílejí v naději, že když zemřu já, přestane apokalypsa. Jenže v tom se šeredně pletou. Salva z pistolí námi prolétí jako hologram a zhmotní se až za naším štítem. Vtom nedaleko od nás dopadl meteorit a k nám se žene tlaková vlna. „Měli bychom se ztratit!“ navrhuje Gracie a já si uvědomuji, že má pravdu. Jenže se nedokážu soustředit na štíty i na transportaci do Astrálu. Vybírám si vhodný okamžik a když nastává, nechám štíty padnout, chytám Gracie za loket a už padáme do Světa poté. Pohled tady je neskutečný. Apokalypsa se nevyhla ani tomuto místu prokletých. Cesty stínů, Kolébka světla, Obětní síň.. všechny tyto momumentální stavby vidím padat pod náporem neviditelné síly. Vidím díry mezi realitou a Astrálem, létají tu reálné kulky a mě dává dost zabrat, abych se jim s Gracie včas vyhnul a dostal se pryč. Když vystupujeme v městském parku ve městě tisíce kilometrů od domova, Gracie padá k zemi. „Lásko! Lásko!? Co se děje!?“ křičím a až teď si všímám krvavé stopy na jejím zátylku. Bůhví jak dlouho za sebou vleču mrtvolu. Čas se zastavuje. Cítím, jak se naplňuji vztekem a soucítím sám se sebou. Vím, že bych jí dokázal přivést zpátky. Přivolat její duši z Astrálu, vyléčit rány, ale.. To z nějakého důvodu je špatné. Cítím to.. Naopak, pomstít jí.. Jo, to už je jiná písnička. Zvedám se od nehybného těla s nepopsatelným pocitem. Mrsknu zápěstím a vtom držím v ruce cosi stříbřitého. Nedokážu sám popsat co to krucinál je, ale svlékám ze sebe košili a vrážím si to do ramena, které mám ještě v pořádku, nemám na něm ještě tu ohavnou ránu. Jaksi s ním otáčím a vtom se začínají dít neskutečné věci.

V mé hrudi jako kdyby se pohla dvě obrovská ozubená kola a začala mi dodávat sílu, naprosto božskou sílu. Cítím, vím.. Tedy, on, ne já. Já jsem zděšen do morku své kůže, ale mé já v této realitě je připraveno ke všemu. Stačí jen náznak kroku a už zas stojím na místě, kde po nás stříleli ti hlupáci. Stále tu stojí. Obracejí na mě zbraně, ale stačí jen mé mávnutí rukou a jejich duše tiše odletí z jejich těla a vletí do mě. Pocítím neskutečný nával síly, zatímco těla zabijáků padají k zemi, během sekundy stárnou o stovky let, vysychají. To, co se teď válí na zemi, bych neidentifikoval ani jako člověka. Přesto přecházím k jednomu z nich, k tomu, který křičel první. Zabití těchto slabochů se zdálo málo, jako pomsta za smrt mé snoubenky. Beru si do ruky jeho tělo a koukám se do zapadlých očí. „Pověz mi, kde jste?“ ptám se. Můj hlas má zas ten božský podtón, jako v Astrálu. Najednou v očích začínám vidět barvy, poletující sem ta tam, než se zformují do pohledu na armády lidí, jako jsou tito žoldáci. Vracím se do městského parku a všechny je tam přivolám. Stovky lidí najednou stojí na zelené trávě, zmateni, nechápají. „Chcípněte!“ zaburácím ze všech sil a přes Astrál sem přivolám meteorit. Tolik lidí mrtvých najednou jsem ještě neviděl. Spokojeně sleduji, jak jejich duše utíkají do Limba, zatímco všude kolem tančí oheň. Nevím proč, ale najednou se mě zmocňuje panika, jako kdybych na něco zapomněl. Jeden šlahoun ohnivého chapadla se vrhne proti a mě a já nestačím uhnout. Pálí to, šíleně to pálí. Něco mi říká, že vyléčit umím cokoliv, kromě popálenin! O to horší je, že ten oheň mě trefil do ramene, kam jsem si předtím dával tu stříbřitou věc. Začíná mě opouštět veškerá síla a oheň mě odhazuje daleko od místa, kde jsem- PRÁSK! Vrážím hlavou zezadu na větev a ztrácím vědomí..**

Když znovu otvírám oči, stojím před Jameskinsem. Zavrávorám a padám na zem. Bolí mě hlava, jsem unavený a motá se mi celý svět. Ronald se tajemně se usmívá. „Je ti všechno jasný?“ Zavrtěl jsem hlavou a znovu se zamyslel. Vím, co všechno dokážu. Vím, jak jsem přišel k té ráně na rameni. Ale jak-? Mou hlavu bombardujou tisíce otázek, ale Jameskins má ve tváři výraz, prozrazující, že víc se dnes nedozvím. „Co dál?“ ptám se nakonec. Ronald se znovu potěšeně usmívá, zakývá rukou a říká: „Být tebou, stihnu Ellie dřív, než ti uteče.“ Má pravdu. Od ní se dozvím víc. Nebo alespoň, od lidí kolem ní. Zvedám se na nohy a když vzhlédnu, Jameskins je pryč. Trochu se zakaboním, ale pak se jakoby omylem naprosto rozzářím. Vždyť mi ukázal, jak mé schopnosti fungují. Schválně co všechno ještě umím! Nasávám vzduch do plných plic a naplňuji se prázdnotou. Pak udělám krok vpřed a--

Stojím na hromadě mrtvých, v Astrálu! Natěšeně se rozhlédnu kolem a mé nadšení nezná mezí. Pohlédnu před sebe a snažím si vybavit Ellie tak, jak jsem si jí představoval dnes již dříve. Objeví se přede mnou díra, ze které sálá slaboučké světlo. V něm vidím Ellie, jak rozčarovaná sedá do auta a otírá si slzy rozčílení a zklamání. Na okamžik zapochybuji, ale pak přeci jen skočím do onoho portálu. Ellie mě vidí jako slabý kouř, který se snesl na vedlejší sedačku jejího auta a zformoval se do plešatého černocha v košili s taštičkou a přívěskem. Překvapeně se mi dívá do očí a já do jejích. Vím, že je rozčílená, vím, že mi to asi jen tak neodpustí. A ona ví, že mě to mrzí a že ať už se stalo cokoliv, změnil jsem názor. Otáčí hlavu k silnici a startuje auto. „Kam jedeme?“ „Měla jsem vizi.“ odpovídá mi. „O jednom domě, kam bychom měli jít.“ Koukám se na auto jako na šílené zdržování, proto Ellie popadnu za loket a pohnu se kupředu. Stojíme znovu ve světě mrtvých. Jsem připraven jít dál, ale Ellie se mi vytrhne. „Co to má znamenat?“ vyjekne vyděšeně. Nechápu proč. Díky Jameskinsovi jsem asi začal spoustu věcí brát jako samozřejmost. „To je, Ellie, Astrál. Odtud můžeme kamkoliv, maličká.“ Courdayová se na mě dívá strašně nedůvěřivě, ale nakonec vstává a s neustálým rozhlížením se kolem sebe příjde blíž ke mně. „A jak se dostaneme do toho domu?“ ptá se. Beru jí za ruku, kde má tetování a přikládám své k jejímu. Jako kdybych věděl, co mám dělat, jenže ve skutečnosti za mě jedná můj instinkt. Najednou jsem vše viděl. Jasně, čistě, přesně. Před námi se otevřel portál k domu. Chytám Ellie za zápěstí a procházíme portálem do neznáma.

Pokus o "myšlenkový" útok

Se zájmem jsem pozoroval, jak anděl vyrazil bleskovou rychlostí směrem k té s ohněm. Na rtech mi při tom hrál úsměv, tohle ještě bude skvělá podívaná.
Mezitím se toho však stačilo udát nespočet. Joke zaútočil na toho s myšlenkama. Nečekal jsem, že dokáže vyvinout takovou koncentraci, aby zvládal ovládat obě své schopnosti najednou. Rozhodně jsem si ale nestěžoval.
Obrovský strom s hlasitým praskotem začal padat. Opravdu jsme měli štěstí, protože zasáhl Soumrakáka plnou vahou a rozdrtil mu nohy. Nebudu lhát, když přiznám, že to byl skutečně úlevný pocit. Dá se říct, že jednoho máme alespoň na chvilku z krku?

Jenže to by to nebyl onen zvrácený Osud, kdyby se v tu chvíli něco pekelně nezvrtlo. Ano, Trev byl zraněný, ale v jeho mysli jsem si přečetl, že za tak strašný to není. Doufal jsem tedy, že by se dokázal pomocí své energie alespoň trochu uzdravit a vzchopit. Byl by přeci nesmysl, aby za ním někdo z nás běžel se snahou o pomoc. Štít nám zaručuje alespoň dočasné bezpečí.
A pak.. Krutý záblesk, který jsem zaznamenal částí mysli. Bolestný výkřik, deroucí se z hrdla Treva. Prázdné, nevidoucí oči, hledící kamsi do nebe. Ne.. Oni ho zabili! Zabili jednoho z nás, to nemůže být pravda! Jak se to mohlo stát? Jak se to všechno mohlo takhle neuvěřitelně zvrtnout?!
Vařil se ve mě vztek. Všechna ta zlost se nyní snažila prodrat na povrch. Zlostně jsem zavrčel. Pak se mi v mysli mihla jedna zvrácená myšlenka. Ano, tohle bude nejlepší. Takhle jí dostanu.

V myšlenkách jsem ucítil, jak se anděl odpojil od Marlaine a vyrazil kamsi směrem k Eolin. Zprvu jsem jen překvapeně pozvedl obočí, ale pak mi došlo, co se děje. Ano, Eolin se podařilo přivolat Padlého anděla. A s tím se také nyní hodlá ten můj utkat. Nezbývá než naivně doufat, že světlá energie bude mít navrch.
Rozhodně jsem ale s ničím neváhal a okamžitě se vydal pár kroků k Marlaine. Snažil jsem se upoutat její pozornost.
"Tak krásná a přesto se držíš zvrácených tradic Soumraku?" zasyčel jsem jejím směrem posměvačně. Cítil jsem, že její mysl je dokonale otevřená. Hm, tak naivní. A, samozřejmě, tak slabé..
"Myslíš si, že ti věří? Že budeš ještě zítra žít? Že se tě snad nezbaví hned, jak dokončí svou práci? Opravdu jsi tak naivní a doufáš, že tě tvé schopnosti ochrání pro NIMI?" začal jsem s trochu silnějším kalibrem. Pro mě samotného to bylo nesmírně obtížné. Snažil jsem se o něco, co jsem v životě nedělal. Ano, umím číst myšlenky, ale né se nabourávat a měnit myšlenky jiných. Nedokážu se dostat do hlavy, stejně jako to nejspíš dělá ten ze Soumraku. A o to těžší pro mě nejspíš bude uspět.
"Jsi totální nic, oproti nim. Brzo jim budeš jedině na překážku.. a pak se tě zbaví," syknu a vyšlu co nejsilnější vlnu pochybností směrem k její hlavě. Soustředím se, jak nejvíc dokážu. Podaří se mi vyvolat v ní alespoň nějaké pochybnosti?

// Tak a vše je teď na kostkách, uvidíme, jak se povede :D

Smrt..

Tuhý kmen stromu nakonec neodolal mé schopnosti. Musel jsem se v duchu pousmát, protože mě to dost potěšilo. Konečně jsem si dokázal, že přeci jen nejsem tak slabý, jak jsem si myslel. I matka příroda se nakonec vzdala.
Když s hlasitým praskotem dopadl strom na toho zahalence, který má ovládat myšlenky, v duchu jsem zajásal. Podle krve a tržné rány jsem poznal, že mu to zlomilo nohu. V tu chvíli se mi zdálo, jako by přeci jen stálo všechno na naší straně. Tenhle boj přeci nemůžeme prohrát!
Rychlým pohledem jsem přejel celou scénu. Trev bohužel ležel na zemi, zraněný. Musíme mu nějak pomoct. Naneštěstí mě však nenapadalo nic, co by mu v danou chvíli pomohlo. Musíme jedině doufat, že se o sebe na chvíli dokáže postarat sám.
Ta, co vyvolává, také stála a hodnotila situaci. Očividně se moc zapojovat nechtěla. Uvidíme, jak silná nakonec bude, až pocítí moc Zlatého úsvitu!
A ještě tu byla jedna. Ta, co má podle Erica ovládat živel ohně. Momentálně však nepředstavovala žádnou hrozbu. Podle všeho na ní muselo zaútočit to, co Eric přivolal. Snad to bude dost silný na to, aby jí to zneškodnilo. I když pravda, taková hezká. Docela mi jí bude i líto, vždycky jsem měl slabost pro křehké brunetky. Ale boj je boj, s tím nikdo nic nenadělá.

Jenže pak se všechno zvrtlo. Celý svět se mi obrátil vzhůru nohama, když jsem uslyšel, jak Trev hlasitě vykřikl a v zápětí ho ovinuly děsivé, pekelné plameny. Bylo to krátký, smrt přišla v zápětí.
Jen jsem tam tak stál a nemohl se pohnout. Bože, ne, on umřel! Jak?! Nemůže.. to NE!
V tu chvíli mi byl nějaký štít naprosto ukradený. On umřel, na ničem jiném teď nezáleželo. Jako vůdce jsem totálně zklamal. Děsivě dlouhý okamžik se mé tělo srovnávalo s nově získanou realitou.

A pak jsem se k němu rozběhl. Štít padl, přestal jsem vnímat a držet jeho stabilitu. Tím jsem samozřejmě uvedl mě a Erica do vysokého nebezpečí, komu na tom ale nyní záleží? On umřel a to je to hlavní.
Rozběhl jsem se směrem k němu. Třeba by tu ještě mohla být nějaká sebemenší naděje, že stále dýchá, i když jsem s neotřesitelnou jistotou věděl, že tomu tak není. Doběhl jsem k němu a svezl se na zem. Okamžitě jsem začal hledat jeho tep. Samozřejmě, že jsem ho nenašel, vážně jsem čekal něco jiného?
Okolím se rozlehl můj křik. Na spánku mi vystoupla žíla. Zděšeně se rozhlédnu po okolí. Zhodnotit situaci, blesklo mi v hlavě. He? Co to..? Nemám tušení, co ta dvě slova znamenají, komu na nich však záleží?

Andělé proti sobě

Dvě protikladné síly se střetly. Nebe a peklo, černá a bílá, oheň a voda, světlo a tma, den s nocí..
Pravěké bytosti, konečně, po tak dlouhé době, znovu proti sobě. Zvítězí snad láska proti zlobě, nebo bude stín silnější?
Ty dvě moci, které se pro dobro lidstva nikdy neměli střetnout. Zvláštní, že to dokázaly.. Byla to snad síla dvou lidských životů, nebo jen Osud tahal za nitky?

A zahřmělo se. Spustil se hustý déšť a každého jistě zasáhla ta vlna ničivé energie. Nebesa se stáhla do černých závějí předzvěsti.
Dá se toto považovat za skutečný počátek apokalypsy? Možná se i sám "Pán" pozastavil nad tímto pradávným soubojem.

Vy však vnímáte pouze silný výboj energie, pouho pouhé "Cosi".
Ze země se zvedne mračno prachu, když v tom náhle vše zmizí. Bájné bytosti přesunuly svůj boj do Astrálu, ze strachu o křehký, hrubohmotný svět.

Hmm..

Tak, zase to nebudu moc rozepisovat. Padlo 58%, Eric tě dostal.
Vyvolal v tobě pocity méněcennosti. Co když má pravdu? Co když se tě Soumrak chce zbavit?
Zmatená se rozhlídneš kolem sebe, náhle nedůvěřivá vůči všem. Na jaké straně vůbec přesně stojíš? Kdo jsou tví "přátelé" a kdo nepřátelé?

Boj...a šance?

Teď, když vidím zděšené výrazy, zlatých plivanců, musím se rozesmát. Smích je poněkud šílený, připomíná chřestění kostí, či krákání vran. Umřel, umřel vám, pod rukama mocného Soumraku, co jiného jste také čekali? No, co jste čekali? Naivní psi! Chátro... Odplivnu si na zem, když jeden z nich doběhne k mrtvému a začne...křičet? Můj ty, "Pane" taková slabost... Na mrtvolu sáhnu pouze za předpokladu, že ji chci obětovat, ale to je lepší za živa..., nebo má-li se stát mým posluhovačem. proč taky jinak šahat na slabé špinavce... Povytáhnu jedno obočí v nehraném údivu i zhnusení, pak se znovu naplno věnuji padlému andělovi a jeho boji.

V mé mysli to víří, tohle bylo moc velké sousto pro nás pro všechny, rychle jsem odpojila svou mysl a za pomocí zbylé síly, jsem se udržela na nohou. bytosti se chvilku zmítaly v hrůzostrašném objetí, poté se přemístili do astrálu... To je konec, duchům tedy určitě, pokud se nechci znovu navrátit do říše mrtvých, což by, ale v tuhle chvíli nemusela být zrovna nejpříjemnější návštěva... Po zádech mi přeběhne mráz, co jsme to vlastně přivolali...? Věnuji Emoušovi přímý pohled, zlehounka se mu snažím něco podstrčit, načež vybuchnu, tedy alespoň uvnitř sebe supím vzteky. Takže zase nic! No do prdele! Kdo tu nemá psychické schopnosti...?!

Přelétnu očima bojiště, pak zachytím pohled ukřičeného... Vidíš toho Emáka? Obrať proti němu svou schopnost! Poručím, víc není potřeba, jen musím doufat, že mu štít nevlezl i na mozek. Nemusím podsouvat pochyby, stáčí příkaz...Hoď po něm, něco tvrdého!

V Tibetu

"Ach, samozřejmě, omluv mě," odpoví mnich a lehce se ti ukloní. Skutečně tě nejspíš považuje za dceru boží. Jak naivní, že? Jen kdyby věděl.
Odvede tě pryč. Hned, jak vyjdeš z oné místnosti se sochou, náhle se ti uleví. Nevíš, čím to je, ale jako by ta soška byla skutečně nabitá něčím silným a pro tebe tak nepříjemným.
Procházíte znovu chodbou, kde meditují další mniši. Tentokrát se však na ně ani nepodíváš. Nestojí ti za to, no ne? Nějaká cháska naivních lidí, klanící se neexistujícímu bohu.

Dojdete ven, na rozlehlou terasu celého chrámu. Ano, je to tu skutečně krásné. Několik fontán, tolik se podobajících té, kolem které jsi již šla. Pečlivě zastřižené keře, působící majestátně a neohroženě, až už vůči nově příchozím, nebo proti bouři. I když.. je těžké představit si toto místo, jak zde řádí nějaká bouře.
Mnich ti nabídne čaj. Záleží jen na tobě, zda ho přijmeš, pokud však ano, brzy zjistíš, že jsi udělal dobře. Ta chuť je výborná. Ani moc ostrá, ani moc jemná. Sladkost se zde vyvažuje se slaností, stejně jako hořkost s kyselostí. Skutečně zvláštní čaj, ale, jak jsem již řekl, výborný pro tvé chuťové buňky.
Mnich se tě na nic nevyptává, jen zasněně hledí kamsi do dáli. Také nemáš potřebu něco říkat, takhle je to pro tebe daleko lepší.

Když v tom k vám přiběhne jeden z učedníků a nakloní se k mistrovi, aby mu mohl cosi pošeptat. Zachytíš jen slůvka "útok" a "silní". Pak se mistr náhle zvedne, slušně se ti omluví a zběžně odejde.
Co se děje? Je možné, že by někdo zaútočil? Že by konečně další ze Soumraku dorazili? To v tobě vyvolá radost, konečně někdo tobě podobnej!

Pokud se rozhodneš vydat obhlédnout situaci, náhle narazíš na jednoho z učedníků.
"Musíš se schovat, maličká," zavolá na tebe a jemně tě uchopí za ruku. Pomalu tě táhne do nitra chrámu.. Teď je jen na tobě, co uděláš. Hrát nevinnou nebo se přidat k útoku, který vlastně ani není jistý?

Zlovolná... a přesto bezmocná :PP

Tak, jak už nejspíš vší, tvůj útok se nezadařil, jaká škoda, že? Každopádně... smůla, hm? :P a já mam o příspěvek víc! :D :D :D

Další pokus

Nečekal jsem, že by se to snad mohlo podařit byť jen z části, ale štěstí přeci jen nejspíš stojí při nás. Nakonec snad i ta spravedlnost ukáže, kdo ví?
Marlaine musí nyní kousat nerozhodnost, otázky. Mám chuť nad svou výhrou zajásat, ale to by se nyní moc nehodilo. Každopádně mi to alespoň k něčemu je- přeci jen umím člověka nějak ovlivnit, sice ani náhodou né v takové míře, jako to nejspíš zvládá ten zahalenec, ale alespoň něco, no ne?

Rozhlédnu se po bojišti, abych zkontroloval situaci. Ani v nejmenším by mě nenapadlo, co se za tu dobu stalo. Musel jsem být opravdu mimo, takové soustředění mi dá docela zabrat. S šokem jsem zjistil, že už dávno nejsem pod Jokovým štítem, jelikož ten se nyní válí u mrtvoly Treva, v naději, že ho snad ještě oživí, či co. To je docela naivní, ale budiž.
Se zájmem pozoruji Eolin, jak se snaží Jokovi vnuknout myšlenku, aby na mě zaútočil. Ach, kdyby věděla, že Joke ani náhodou není tak slabý v psychické sebeobraně, jak se zdá. Nu, nazval bych to vrozeným talentem, ale krotím se. Jsem rád, že ten útok přežil.
Najednou ve mě začne narůstat adrenalin. Připravuji se k dalšímu boji, jelikož nyní si vážně nemůžu ani oddychnout, tak snadno to nepůjde.
"Do prdele, Joku, vzpamatuj se!" zařvu na našeho velitele a vydám se tím směrem. "Utvoř kolem sebe štít, ať tě alespoň nedostanou, když už nic jiného!" Bože, vážně je to docela dětinské, takhle se zhroutit přímo uprostřed boje. Jako by si myslel, že jsme dávno vyhráli.

Mé kroky směřují k Eolin. To nebude tak snadná oběť jako Marlaine, ale za zkoušku to stojí. Teď, když je můj anděl pryč, se nedá dělat nic jiného. Dojdu k ní a zlehka se na ní usměju.
"Ani se nehni," řeknu jejím směrem, zprvu jen normálně, abych hlavně upoutal její pozornost. Poté to však zkusím stejně jako u Marlaine. Vnuknout jí myšlenku. Podle všeho by neměla mít složitou mentální ochranu.
"Ani.. se.. nehni," pronesu a snažím se jí to vnutit do hlavy.
Po tváři mi přeběhne šibalský úsměv, když za zády zalovím po loveckém noži, který vždy nosím u sebe. Uvidíme, kdo z nás dvou zvítězí, Ó rádoby zlovolná.

// opět jsem nucen spoléhat se na kostky. Tak jedině se modlit, že Úsvitu znovu padne to štěstí.

Vzpamatovávání se

Klečím u mrtvoly Treva, stále neschopen překousnout mé selhání. Ani v nejmenším mě nenapadlo, že by Soumrak mohl být takhle silný. Tahle nevědomost se mi však stala osudovou chybou.
Když v tom náhle ucítím, jak se mi někdo snažil něco vnuknout do hlavy. Okamžitě zaměřím svůj pohled směrem k tomu zahalencovi, jenž má ovládat myšlenky. Ten to ale na první pohled není. Tak kdo?
Pak mi to dojde. Ano, pohledem sjedu k té, co vyvolává. Skutečně, upírá na mě pohled a podle všeho doufá, že se jí to podařilo. Znovu v duchu poděkuji svým schopnostem. Ani ve snu by mě nenapadlo, že dokážu ustát již dva pokusy o vnuknutí myšlenek.
Snažím se z toho oklepat, když v tom uslyším, jak na mě Eric křičí. Jeho slova mi dávají smysl, samozřejmě. Musel jsem být totálně pitomej, když jsem udělal takovou blbost.
Okamžitě kolem sebe zřídím alespoň základní štít a odstoupím od nehybného těla.

Stále se však nemůžu zbavit smutku nad naší ztrátou. Kouše mě svědomí, pocit viny a- nejspíš se za to budu později proklínat- rozhodnu se udělat něco, co bych ani sám od sebe nečekal.
Eric jde za tou, co vyvolává, ale já nejsem schopen kolem něj natáhnout štít. Alespoň ho tedy držím kolem sebe. Když už nic jiného, tak minimálně bych měl dokázat krýt ho ze zálohy.

Pomalu se začnu znovu soustředit. Začínám používat telekinezi. Menší kameny kolem mě vzlétnou do vzduchu a začnou se pomalu pohybovat směrem k Trevovi. Je to pro mě nesmírná práce, ale nakonec se mi přeci jen podaří udělat mu primitivní hrob. Celé jeho tělo je zasypané drobným kamením.
Cítím, jakmoc jsem vyčerpán. Všechen ten boj si konečně vybral svou daň. Mám pocit, jako bych měl každou chvilku odpadnout, záhadným způsobem se však stále držím na nohou.
Pohledem sjedu k Ericovi a pozorně sleduji, jak se chovají zbylí dva, zvláště pak ten s myšlenkama. Má sice rozdrcenou nohu, ale to neznamná, že není schopen dalších útoků. Pokud se o něco pokusí, musím být dost rychlý na to, abych jeho útok zastavil a tím ochránil Erica.
Tentokrát už neselžu..

Další procentovka

Ou, hups, tohle se ti nebude líbit. Padlo 93%, tvůj absolutní neúspěch.
Jsem tedy nucen ti oznámit, že jsi naprosto podlehla Ericovo pokusům o to spoutat tě. Tvé tělo se nedokáže hnout, jsi jako přilepená. Co teď? Nic... nic, než čekat, co všechno je schopen udělat se svým nožem.
Nebo snad zavoláš o pomoc?

Vzpamatování? snad...

Jen tak tak se stáhnu z Trevovi hlavy když ho Marlaine sežehne.
Uff to bylo...
začnu sebou házet...
JOKUUU POMOC!
vykřiknu a hned na to zabořím hlavu do hlíny.
Kurva!
dodám v hlavě a snažím se vzpamatovat.
Hlavou mi blýskají vzpomínky...problém je, že nejsou moje...
Špinavej soumraku, my vás...
přeruším drmolení a znovu se umlčím
Doprdele! Votravujou i po smrti! Aaa kurva!
kleju a snažím se uspořádat myšlenky. Teď nesmím polevit! Déšť mě trochu probere, zem podemnou se začíná "bahnit" a mě se podaří vysunout nohu z pod kmene. Šíleně to bolí, ale snažim se to nevnímat.
Zhodnotím situaci...mmm, emák se činní...útočí myšlenkama kde může, Zlovolná se o sebe postará, ale Marlaine by mohl emák opravdu znejistit. Napojím se na ní a přidám svou ruku do díla.
Podívej se na tu mrtvolu. To je tvoje práce. Skvělá práce! A teď se podívej na to hořící město. dým stále stoupá.
Taky díky tobě. Bez tebe by to nebylo ono, tomu věř...
přesvědčím jí a snažím se k ní vyslat pozitivní signál.

S obranou dost, musíme útočit! Opřu se rukama o zem, mírně zmodrají a zároveň se koukám upřeně na Joka. Energii vysílám směrem k němu, pod zemí. Zkusíme, jestli jeho štít funguje zespodu. Teda pokud si toho nevšimne. Upřeně mu zírám do očí a snažím se ho tak upozornit na mě, ne na zem pod ním.

Smrt vám všem!

Druhý úspěch přijde stejně neočekáván jako před chvílí ten první. Ano, věděl jsem, že Eolin nemá žádné psychické zábrany, ale… že bych jí dostal až tak snadno?
Přesto jí vidím, jak přede mnou stojí, neschopná pohybu. Jen ty její vždy nenávistné oči, hledící na mě. Když se daří… bleskne mi samolibě v hlavě.
Rychle zhodnotím situaci kolem sebe. Spatřím toho zahalence, jak se snaží zaútočit na Joka a jedině doufám, že bude schopný se ubránit. Teď nemám čas na něco jiného, konečně mám na vrch, té šance se musím chopit.

Nůž se mi zlověstně zablýskne v ruce, když se přiblíží k Eolinině tváři. V tu chvíli si vybavím své pocity, když jsme vstoupily do Vatikánu. Ten pocit bezmoci, utrpení, bolesti! A najednou ve mně naroste vztek takové velikosti, že ho sotva držím na uzdě. Chci, aby trpěla.
Natáhnu se a ze zadu jí bouchnu do čerstvé jizvy. Podle zachycení pár jejích myšlenek by jí měla skutečně mít.
A pak mě napadne něco ještě lepšího. Ostřím Eolin přejedu po lícní kosti, nechávajíc tam dlouhou, rudou linku krve. Ať má na mě památku. I když, pravda, kdo říká, že tohle přežije?

Nahlas se zasměju, plný neskutečného šílenství, a uchopím jí ruku. Vyhrnu plášť a na zápěstí jí vyryju pár šrámů.
„Kdopak je emouš teď?“ pronesu a seknu jí do jednoho prstu, čímž tvrdě narazím na kost. Bože, jak já si to užívám.

ÚSPĚCH

Nevšimnul si toho!
Teď tě rozcupuju šmejde! Yyhaa já tě zničim ty bestie!
zmocnil se mě až neuvěřitelný vztek a zápal. Okolí kolem Joka zmodralo, na povrch vyrašili praskilnky. Ze země ta energie teď přímo čiší!
CHCÍPNI TY ZLATÁ NULO!
zařvu a oči mi září
HEJ TY
zařvu směrem k emákovi
TY CO SI MYSLÍŠ ŽE SE MI MŮŽEŠ ROVNAT!
snažím se zaujmout jeho pozornost
POĎ ZMĚŘIT SÍLY NAŠICH MYSLÍ, POĎ SE POSTAVIT PROTI MĚ, AŤ VIDÍŠ KDO TU JE "PÁN MYSLI"!
řvu na něj. Oči mi přímo planou a čekám jestli se na mě Emák podívá. Musí si všimnout modra kolem Jokeho, který se...jejda, on se nemůže hýbat? Muhahaaa!
Tlesknu a energetickým polem to zapulzuje. Jokovi to uštědří pěknou bolest do nohou a modrá barva energie se mu sápe vzhůru.
Zastaví se někde na kolenou. Zvednu ruce ze země a sevřu dlaně v pěsti. Jokovi nohy se začnou škvařit.
Nezabiju tě, ty nulo. Zemři pod nátlakem tvého svědomí, zemři pod myšlenkou tvého selhání!
promluvím k němu vážně a obličej se mi znovu zkřiví do ďábelského výrazu.
Povolím ruce tak do půlky, pak je prudce otevřu a energie zčervená. Směrem ke mě se najednou praskliny mění na rudé žíly. Položím ruce k zemi, na počátek modré stopy a zvednu hlavu, zavřu oči a...čerpám. Saju z něj energii. Ano, onu krásnou, špinavou energii. Když mám dost, energická oblast se náhle vypaří a Jokovi umožní klesnout na všechny čtyři. Opatrně se zvednu.
Tak to je kurva pěknej pocit!
Noha je samozřejmě pořád slušně pohmožděná, ale teď už můžu aspoň kulhat. Dokulhám se až k zhluboka dýchajícímu Jokovi a kopnu si do něj.
Nulo...
zašeptám k němu a otočím se k Ericovi, pomalu k němu kulhám.
Teď tahle bestie!

Útok, bezmoc, ironie

Nejprve se mi nepodaří zpacifikovat jednoho a pak mne druhý zajme... Zuřím, opravdu, nefalšovaně, avšak nehodlám volat o pomoc, to raději zemřu, nejhorší je, že to Emák všechno vidí. Hledím na něj nenávistnýma, hrdýma očima, plná vzdoru, nekonečně rozzlobená.
Vím, že teď jsem mu vydaná na milost a nemilost, znám tenhle útok, přesně tohle dělám s lidmi já... nehodlám mu ale v žádném případě udělat radost, to ani náhodou.

Když přijde první rána, neubráním se trhnutí, čerstvá rána šíleně zabolí, ačkoli tahle se nedá ani užívat, působí mi ji člen zlaté sračky a já? Jen v duchu slibuji mocnou pomstu, vím, že mi brzy bude ležet u nohou.
Horká krev se mi začne stékat v oblasti líce, usměji se na něj, to se dalo čekat...
„Vícc, nedokážžešš?" Zaškaredím se, raději ani nemyslím, co bych udělala já. Jestli mám umřít, tak se alespoň naposledy pobavím...

Šrámy na ruce mi přijdou ironické, vyloženě.
„Už jsi neměl místo na své, Emouši?" Zašeptám pohrdlivě, neochotna připustit, že to se mnou něco dělá... Hromadí se ve mně zlost, nesnáším bezmoc, v tu chvíli, kdy se kudla dotkne mé kosti, mám chuť vykřiknout, avšak pouze zaskřípu zuby, načež mu plivnu do tváře... Když už nic... nemůžu vztáhnout ruku, ale mohu tě přesto pokořit. Povytáhnu obočí a než se stačím vzpamatovat, než pochopím, že jsem si tím nejspíš podepsala rozsudek smrti... Ne, to bys nezvládl, chudáčku, dobrý... Stane u mých nohou příšerka.

Vztáhne k Emákovi zakrnělou ručku a jeho svaté, skelné oči se střetnou s jeho šílenými... hladovými po utrpení... Jaký si chudák, jak jsi klesl, patříš k nám, do Soumraku - vraždit, zabíjet a trápit, že tě to baví, no pověz? přiznej si to! Jen si představ kolik bys jich mohl umučit, tolik podobných mě..." Syčím v mysli...

Pomsta

Její myšlenky vnímám jen na půl, pokud se mě snaží nějak vydeptat, či co, má smůlu. To jsem už dávno, vztek ve mně přímo vře. Přesto se však stále držím na uzdě, přeci jí nemůžu zabít tak rychle, ne? Alespoň tedy ne po tom, co všechno provedla těm nevinným lidem všude kolem. Jejich nářek mi stále zní v uších a drásá mě jako bič namočený v kyselině..
Přidat se k Soumraku? Ne, díky, to bych nezvládl. Nezabíjím nevinné, jako oni. Mým cílem jsou jen zrůdy jako členové Soumraku, kteří se narodili snad jen díky zvrácené představivosti matky Země. Jak jinak si vysvětlit přítomnost někoho, jako jsou oni?

Koutkem oka zahlídnu, jak ten s myšlenkama zaútoč pomocí energie na Joka. Čekal jsem, že by to snad mohl vykrýt, ale bohužel jsem se spletl. Podle všeho se stal další obětí. Naštěstí ale neumřel, to si musím oddychnout. Pokud ho zahalenec nechal žít, je tu stále naděje, že se nějakým záhadným zázrakem uzdraví.
Vzteky jsem zabodl nůž Eolin do stehna a fascinovaně sledoval bolestivé myšlenky, proudící jí tělem. Po tváři mi pobíhal pobavený úsměv. Tady to máš, ty nicko. Co by jsi dokázala bez ostatních? Nic… jsi tak slabá.
Ostří jsem znovu vytáhl a podíval se na temnou krev, jež po něm stékala. Tak tomuhle se říká pocit vítězství?

Otočil jsem se směrem k přibližujícímu se zahalencovi. Skutečně říkal, že chce bojovat pomocí myšlenek?
To se mi líbí, uvidíme, kdo z nás dvou má silnější mysl. Oklepal jsem se a uklidnil se. Pokud se k mentálnímu boji opravdu schyluje, musím být připravený na cokoliv, nemám nejmenší tušení, jak moc je jeho mysl silná.
„Tak pojď, změříme své síly,“ zasmál jsem se arogantně. Přesto mi však nezbývalo nic jiného, než jen doufat, že na mě nezaútočí energií, to by pro mě mohlo být osudné…

Boj na jiné úrovni

Pomalu se přesouvám k emákovi. Tam kam šlápnu svou postiženou nohou po mě zůstane modrá skvrna.
Naše schopnosti jsou svým způsobem výjimečné. Do teď jsem se s protivníkem se stejnou schopností nesetkal, do teď jsem se cítil jedinečný, potřebný, nepostradatelný. Cítil jsem se jako někdo s modrou krví. A teď, teď předemnou stojí on. Týpek s Extrémě Mastnou Ofinkou. Kdo by byl řekl že bude s úsvitem? A kdo by to byl řekl, že bude mít stejnou schopnost? A navíc ten pocit před začátkem boje, jako bych ho znal.
Obočí se mi zkřiví. Třeba mi pohled do jeho hlavy osvěží paměť, třeba se tam něco dozvím. Co když mi tu myšlenku nasadil? Hm, nemožné, poznal bych kdyby prolomil mou obranu.
Urovnám své myšlenky, už jsem skoro u něj. Začnu se šklebit. Z mých očí se line oranžová záře, skoro jako by se z nich kouřilo. Jsem plný energie, jsem prohnilý. Ano, je zpět mé staré já. Na zlovolnou nemám, u ní bych se nedivil kdyby její pokožka byla pokrytá červama.
Zlovolná...
dojde mi že moje myšlenkové spojení s oběma bylo přerušeno. Zadívám se někam za emáka a vyhledám její oči těma svýma. Hm, byla zlomená? Nemožné, úplně slyším jak cedí mezi zubama "Je to jen škrábnutí". Huba se mi znovu zkřiví. Než stihnu zhodnotit situaci v jaké je Marlaine, výhled mi překazí můj protivník.
Zastavím se.
Nabízím ti boj na jiné úrovni.
začnu mluvit dráždivým hlasem.
Boj ve světě mimo tento, ve světě bez hranic.
nabízím mu boj v jiném světě. Někdo mu říká astrál, někdo vesmír, někdo nadsvět, někdo obyčejně představa. Je to svět bez pravidel, svět bez zákonů, svět bez podstaty. Svět, ve kterém se mohou pohybovat jen ti, kdo ho znají. My oba ho známe, naše schopnosti jsou založení na něm, na naší představě.

Super, jiná úroveň

Překvapí mě jeho návrh. Ano, moc dobře vím, o čem mluví, ale trochu mě to zaskočí. Nikdy jsem nepotkal nikoho jemu podobného, natož abych s ním bojoval právě tímhle způsobem.
Pokud na to přistoupím, je mi jasné, že všechny naše obrany v Astrálním světě spadnou a zbytou jen naše čiré mysli. Nevím, jak to bude vypadat a toho se děsím. Mou jedinou zbraní (stejně jako jeho) bude síla mysli. Skutečně na to mám?
Ano, určitě. Co mi může udělat? Myšlenkami se zabývám od dětství (nebo si to alespoň myslím, jelikož si ho nepamatuju). Musím přeci vyhrát, ne? Rozhodně nejsem schopnej připustit si prohru, né s někým jako je on.

„Dobře, souhlasím, bude to kdo z koho,“ usměju se na povrch vyrovnaně. Přesto si tak jistý nejsem.
Zhluboka se nadechnu a po chvilce i vydechnu. Teď potřebuju jedině totální klid a vyrovnanost, tak jak jsem to už mnohokrát cvičil. Zavřu oči. Ne, nebál jsem se, že by na mě ten zahalenec zaútočil, přijde mi férový, rozhodně není tak schnilej a odpornej jako ta, co jsem jí ještě před chvílí zabodl nůž do stehna.

A najednou se objevím v oné známé prázdnotě, na místě bez prostoru, na něčem tak nedosažitelném. Cítím své bytí, svou mysl a čekám, kdy přijde i on. Konečně se dozvím jeho jméno… stejně jako slabiny. Jen pojď, přijď a změříme své schopnosti.
Jasně si uvědomuji, že kolem mě není žádná zeď, nic, co by mě mohlo chránit. Budeme si tak otevření, jak jen to jde... Kdo z nás dvou zvítězí?

Svět na míru

Přijal výzvu! Ušklíbl jsem se (zase) a napodobil Emáka. Kapka soustředěnosti, zavřu oči, jen vypustit svou mysl do jiné sféry.
Ucítím změnu změnu jak pluji světy mimo tento. Oči zavřené, cítíc pouze pocit, se opatrně prodírám sférami světů. Až ta vrstva držící se mezi těmi nahoře, až tam poznám svět, který hledám.
Nadechnu se
To je ono...
otevřu oči spolu s první představou. Vzduch kolem nás se zavlní, pod nohama se nám vytvoří kamenná podlaha. Dopadneme na zem.
Chovej se jako doma...
ušklíbnu se a vzduch kolem mě se znovu zavlní. Znamená to další změnu.
Otočím se a podívám se do zrcadla. Jsem oděn pouze do půle těla, a to volnými kalhoty. Přeci se nenechám omezovat složitým oblečením. Párkrát přešlápnu, noha zde slouží jak má.

otočím se zpět na emáka.
Promiň, taky se zabydli...
řeknu posměšně a podlaha pod náma zmizí. Nebudu jí přeci udržovat celou dobu. Tento svět má nesčetné možnosti. I když to na první pohled vypadá, že jsem připraven na zápas v karate, a klidně to tak může být, naše pohyby a akce jsou závislé na síle naší mysli. Jde jen o to, v jakém oboru jí použijeme.

Narovnám se. V ruce se mi zhmotní meč, seknu, seknu seknu, vymění ho dřevěná tyč, pár obratů a zmizí, vyskočím dobré tři metry do vzduchu, chvíli se tam držím a nakonec dopadnu zpět, nestane se však nic jiného než že se vzduch pod tíhou mého těla zase jen zavlní.
Volnost...
užívám si a nechávám Ericovi první krok.
Jen co tě dostanu tady, už mi nebude stát nic v cestě do tvé hlavy...
vyhrožuji potichu. Ano, je to naše jediná a nejsilnější obrana. Dáváme zde v sázku své "hradby" okolo našich myslí tam dole.

Vytvořme si EMO svět! :D :D :D

Pozoruji, co všechno si zahalenec vytváří. Hm, zvláštní, říkat mu zahalenec, když už to vlastně neplatí. No jistě, taky bych si mohl vytvořit takhle vypracované břicho, ale to nemám zapotřebí.
Zasoustředím se a na sobě mi zůstane jen černé tričko a kalhoty. Tohle se mi začíná líbit. Určitě se pobavíme.
Zadívám se na svého nepřítele. Možná se ode mě očekává první krok. To mi docela vyhovuje. Zauvažuji, jak na něj zaútočit. Je těžký vybrat si něco pořádného, něco, co by ho překvapilo.

„Bojíš se?“ zasměju se nahlas a nechám tón svého hlasu hlasitě se rozlehnout všude kolem. Zvláštní, slyšet zároveň i svou ozvěnu.
Máchnu rukou a ze země u protivníkovo nohou vyraší pevné stonky nějaké zelené rostliny. Nemá vydržet, hlavně aby na chvíli upoutala jeho pozornost.
Hned na to se mi v rukou objeví luk a šíp. Jen natáhnout a… pal!

//Kchhh…. Padlo mi 18 procent… sakra :D :D

Pochyby

My ho vážně zničili? ještě pár vteřin jsem nevěřícně hleděla na úsviťákovo mrtvé tělo.
On je...mrtvej. Je mrtvej, jo! Dokázali jsme to. Nejraději bych skákala radostí, ale asi by to bylo trošku nepatřičné a na druhou stranu to, že jsme jednoho zneškodnili přeci ještě neznamená, že máme vyhranou celou bitvu... Znovu jsem se soustředila, aby mi nic neuniklo.

Nechutná čirá síla kolem mě najednou zmizela. Tedy...ovšem, že nejsem tak naivní, abych si myslela, že jednoduše jen tak zmizela. Místo mě si teď jako střed svého zájmu vybrala Zlovolnou. V tu chvíli se zatáhla mračna a udělalo se nehorázně dusno. Klid před bouří. Něco mělo přijít, něco velikého. Měly se střetnout Ericovi a Zlovolnini poskoci, jenž zdaleka nebyli tak slabí, jak se mohlo zdát. Ovšem právě v ten okamžik, kdy se tam mělo stát se spustil z nebe déšť a celá ta napjatá atmosféra plná očekávání byla ta tam. Nestřetnou se tady na Zemi, ale ve vyšších sférách.
Skvěle Zlovolná pochvalně kývnu hlavou, přestože to sama černovláska vidět nemůže a také navzdory tomu, že tahle bitva ještě není dobojovaná, ale ustála to a to je to hlavní.

"Tak krásná a přesto se držíš zvrácených tradic Soumraku?" Ozve se kus ode mě. O co se ten Emouš sakra snaží? A...to měl bejt kompliment?
Celé mi to tak nějak nehraje. Jeden chcípnul, tak se mě snaží lanařit na jejich stranu, nebo co? Pche, prej krásná....chlapi jsou fakt vadný.

"Myslíš si, že ti věří? Že budeš ještě zítra žít? Že se tě snad nezbaví hned, jak dokončí svou práci? Opravdu jsi tak naivní a doufáš, že tě tvé schopnosti ochrání před NIMI?" Tentokrát už zanechal lehké snítko pochybnosti v mých myšlenkách. Má vlastně vcelku pravdu, oproti nim neumím skoro nic. A pokud by se skutečně postavili proti mě, neměla bych sebemenší šanci.

"Jsi totální nic, oproti nim. Brzo jim budeš jedině na překážku.. a pak se tě zbaví" Co když má pravdu? Co když si tohle přečetl v jejich myslích, co když právě tohle mají v plánu? Mohli by to udělat velice jednoduše. Vlastně přemýšlím, zda se můžu poprávu pyšnit postavením členky Soumraku...pár plamenů? Co je to oproti jejich schopnostem? Možná jsem skoro stejně tak obyčejná jako ta cháska, kterou jsme společně rozdupali ve Vatikánu. Možná bych ani to bez nich nezvládla.

Cítím, že je moje mysl znovu něčím ovlivněná. Orodus.
Podívej se na tu mrtvolu. To je tvoje práce. Skvělá práce! A teď se podívej na to hořící město. Dým stále stoupá.
Taky díky tobě. Bez tebe by to nebylo ono, tomu věř...

Trochu se vzchopím. Podělanej Emouš...Orodus má pravdu, i když toho nebylo mnoho, tak něco jsem přecijen dokázala. Nechápu, jak jsem se mohla nechat takhle zviklat.

Měla bych se snažit udělat aspoň něco, i když to třeba bude zbytečný. Byť jen maličkost, ale alespoň nějak musím být užitečná! Vypadá to, že Orodus teď bude bojovat s Emoušem. Pohledem střelík ke Zlovolné.
"Okay?" optám se, jestli je všechno v pořádku, přestože sama vím, že i kdyby to v pohodě nebylo, nikdy by to nepřiznala. Budeme muset něco podniknout proti tomu druhýmu chlápkovi. Bezděčně, i když vím, že to nebude mít žádný účinek proti němu zkusím vyslat plamen. Tak uvidíme, jak je silnej ten jeho štít, třeba se nám ho nakonec nějak podaří prolomit.

Tibet

Dovolil mi to, dokonce se mi omluvit, snad za svou neomalenost. Odvede mě z toho místa a mě se neskonale uleví, že už nemám onu sochu nablízku.
Když jsme se přesunuli kolem učňů, tak jsem se na ně nedívala, nějak jsem neměla potřebu se na ně dívat a pak mě opět vedě přes sladce vonící a dokonale vypadající zahradu. Dělalo se mi zle z tohohle převoněného místa a měla jsem dojem jako kdyby na mě něco padalo.
Nakonci cesty mi nabídl čaj a já nějak neměla chuť, byla jsem natolik otrávená a natolik nedůvěřivá, že jsem si nedala.
Navíc čaje nepiju, rozhodně jsem jim nikdy moc neholdovala. Kakao to ano, ale čaj? Ble.
Mnich mlčí a já nemám potřebu s ním hovořit, když v tom se objeví mladý kněz a něco šeptá mnichovy, který se netváří moc nadšeně. Napšicuju uši, co to jenom jde a díky tomu zaslechnu několik málo slov. Mnich se omluví a rychle odchází. Zvažovala jsem, co se může dít a jestli se náhodou neděje něco, co by mě mohlo zajímat. Zda jsou tam temní jako já. Mám se k ním připojit? Nebo mám raději zůstat zavřená tady?
Rozhodla jsem se zajít podívat, jestli něco nezjistím, ale zahlédl mě nějaký učeň a začal opruzovat. Když se mě dotknul, tak jsem se na něj zhnuseně podívala a zastavila jsem se.
,, Já nikam jít nechci, nevím, kdo jste. Chci najít otce, který se mnou mluvil, s nikým jiným mluvit nebudu," řeknu schválně vyděšeně, ale pevně, aby věděl, že se mnou nehne a že mě musí zavést tam, kde je ten kněz a kde nejspíš budou i ti, co útočí.

Náš svět

Udělál první krok a předemnou...vyrašila kytka?
Sklopím hlavu a letmo se na ní podívám, právě včas hlavu zase zvednu, s úmyslem hodit po emákovi tupej výraz nechápavosti, a vidím jak napíná a následně pouští tětivu.

Není čas vymýšlet veleefektivní a dobře vypadající obranu, tak si prostě...dřepnu. A bylo to těsný.

Historická událost, historický zbraně, jo?
ušklíbnu se a znovu se narovnám.
Jak chceš...

Vznese se hustá mlha. Na malou chvíli není vidět na metr před sebe. Je chladno, od úst stoupá pára. Všimneš si zvuků přírody. Slyšíš potok? Sovu? Jsi v lese! Cítíš jak ti mokrý mech máčí kalhoty, rosa zrovna padá. Rozplyne se mlha a tobě se naskytne pohled na večerní temnotu černého lesu. Ale...to není všechno. Vidíš před sebou lidi, a jsou všude! Kolem tebe svírá kruh dobrých padesát mužů, zahalených v kápích, v ruce luk a šípy.
Zaslechneš nepříjemný zvuk tětivy, až ti z toho přeběhne mráz po zádech. Jeden z nich natáhl tětivu a okamžitě jí pustil, šíp letí k tobě ale...když se dotkne tvého těla rozplyne se.
Ozve se smích.
Všichni natáhnou tětivu a střídavě začnou pouštět několik šípů. Je ti jasné, že jen jeden z těch lidí je pravý, jeden z nich tě může trefit

//Umhmmm... 21%

Kdo z koho?

Musím docenit jeho fantasii, opravdu mě to místo téměř až okouzlilo. Les..
Když na mě však začnou létat šípy, už se mi to zrovna nelíbí. To mám snad čekat, až mě jeden z nich trefí? Um, ne, díky, to přežiju i bez toho.
Zahrabu hluboko v mysli, než si konečně vyvolím právě onu obranu, kterou chci.

Tělo mi polije hustá, samotově hebká tekutina, která se však v zápětí promění v nesmírně tvrdou obranu. Teď jedině doufat, že to šíp neprostřelí, ale.. ne, neměl by, alespoň tedy ne v mé fantasii. Uvidíme, kdo z nás dvou bude mít silnější mysl.

Ucítím tvrdý náraz šípu do mého brnění a už jsem zadoufal, že jsem mu unikl, když v tom se přeci jen má obrana rozsype a šíp mě šrábne na pravé paži.
Syknu, hlavně překvapen. Je silný, to nutno podotknout, ale ani přesto se mu nepodařilo zlomit mou vůli na tolik, aby zvítězil. Tak to tak vypadá, že přeci jen nějakou šanci mám.

Okolí se náhle značně ochladí, dokonce máš pocit, jako by na tebe spadlo pár sněhových vloček, ale.. to se ti také jen může zdát.
Podlaha pod tebou se změní do šachovnicového vzoru a široko daleko není nic, jen prázdno.. až na jedny dvěře, nedaleko od tebe. Měl bys snad jít do nich?
A náhle se, na druhé straně vytvoří temnota. Mrak, nebo také čisté prázdno, které do sebe všechno pohlcuje. Dojde ti, že je to má mysl.. a že pokud budeš vyčkávat na tomto místě, střetneš se s ní naplno. Ukáže se,kdo z nás dvou je silnější.
Temnota se k tobě děsivou rychlostí blíží. Máš však ještě jednu možnost, utéct do dveří, za kterými je jistě ochrana, tam unikneš mému útoku.
Když se však podíváš na podlahu, se zděšením zjistíš, že se propadá. Jedna kostka po druhé mizí, upadají do zapomnění. Znamená to snad, že když šlápneš vedle, prohrál jsi? Cesta ke dveřím tudíž také není zas tak bezpečná, jak se na první pohled může zdát..

//Um, snad to není tak chaotické, jak se na první pohled zdá. Padlo mi 53%, takže pokud se chceš střetnout s mojí myslí a vyhrát, mělo by ti padnout větší procento.
A nebo se taky můžeš vydat k oněm dveřím, ale tady by taky měla platit procentovka. Ehm... od 0-49 že spadneš a od 50-100 že vyvázneš?

Tak tedy...Kdo z koho...

Ubránil se!
Přeci jen nejsi takovej budižkničema...
podotknu a všechno prostředí se stáhne zpět do mě, načež se kolem mě zavlní vzduch
Jsi na tahu...
řeknu v duchu a připravím se. Co to bude teď?

Začíná bejt chladno, nějakejch vloček si nevšímám, jen se snažím pozorně sledovat okolí. Šachovitá podlaha, dveře na konci.
Hm?
podívám se tázavě na dveře, něco mě ale zaujme na druhé stráně.
Černá díra saje všechno kolem.
Otočím hlavu zpět ke dveřím a šachovnice se začíná propadat
Hehe, pěkný...
je jasný že mám dvě možnosti. Dveře, jeho huba...
Ale já neutíkám...
zařvu a dám se do díla.
Uvidíme, co vydržíš...
Jsem připraven.

Rozeběhnu se proti té díře, přípraven jí přemoct. Těsně před skokem dovnitř se i ze mě stane jakási mlhovina, jakási spirála, ale černorudá, zlá, zkažená. Nabudu dostatečné velikosti a vrhnu se do středu tvé mlhoviny. Uprostřed spirály se promítá tvůj největší strach, pekelné bytosti a zjevení, peklo, oheň, smrt....

//...Protože mi padlo 91% :P :D