Andor.cz - online Dračí doupě

Stručné dějiny Latherské

1

Byla Latherie. Milovaná, všudypřítomná, bezmezná a plná života. Jednoho dne vzrostla v širý svět a z jejího lůna vyrašily pole, lesy a vysoké hory. Když bylo vše hotovo, stvořila šest božských esencí, by jí v průběhu věků společnost dělaly.
Jedna rozplynula se ve vzduch, který všem rostlinám život zpříjemňoval. Stala se Serain. Druhá přilnula k hlubokým řasám, všechny je pohltila, uzavřela do své náruče a stala se Rismou. Další dvě velmi protichůdné byly. Jedna pobízela slabý kvítek k rozkvětu, druhá jej se lstí tajně utrhla a na jeho místě vyrašil jiný, silnější. Zrodil se mezi nimi nekončící spor, zrodila se Láska a Nenávist. Nirsea a L’ran. Zbývaly dvě, jež spolu v nepochybné lásce dováděly, radovaly se a osvětlovaly zlatem a stříbrem polovinu své drahé stvořitelky. Milovaly se nezměrně, však pohyb jejich řád pozbýval a velmi chaotický byl. Latherie promluvila k nim, stříbru noc věnovala a nazvala jej Tarjou, zlatu den a jméno Tarn přiřkla. Od té doby až na výjimečné chvíle dovoleno jim bylo milovat se spolu pouze jednou za několik let v dobu, která dnes zatmění zve se, protože oba vždy splynou v jednoho. Tarja z žalu hvězdy si stvořila, Tarn zármutku a touze po své družce oddal se.

2

Šest bohů krášlilo a milovalo Latherii a všechnu zeleň její. Stromy kvetly do krásy, květy se předháněly v roztodivných a dechberoucích barvách.
Latherie šťastná byla a po mnoho letech rozhodla se pro život další. Z Rismy vystoupila na její břeh bělovlasá dívka s nekonečným pohledem a vizí budoucích časů. Že dítětem vody a země je, nazvala se Amphibiel. Z její vůle zrodila Serain v jižním lese čtyři syny, Balaena, Alrena, Farina a Willina, kteří zvláštní podobu okřídlených tvorů mohli na sebe bráti. Amphibiel okamžitě Nirsee podlehla a nejmladšího therina za svého prohlásila. Ani Willin neodolal kouzlu mladé bohyně a na ostrov jeden se s ní uchýlil. Osud uchvácen byl okřídlenými tvory, zaplesal a do Latherie přiletěli ptáci. Nedlouho poté přibyli vlci milované Latherie, barevné rybky a mnoho dalších zvířat dodnes přežívajících.

3

Po mnoho tisíciletí svět náš radoval se ze zvířat a nových květů a nic mu nescházelo. Jednoho času rozhodla však Latherie přivést na světlo další své děti. Podobu měli podobnou jako therinové, jen křídla pozbyly. Špičaté uši, půvabné tváře, bystrý zrak a ušlechtilá mysl. Z Anhaalského lesa vykročilo dvanáct elfů, kteří s úžasem a pokorou hleděli k hvězdám na obloze. Toužili po poznání a lásce a brzy se v naší domovině zabydleli. Vzniklo písmo, řemesla i první jejich potomci. Kamnios s Alantheiou zaslíbeni si byli již po narození a Nirsea nápadu tomuto více než ráda požehnala a lásku jejich až k nebi vykvést nechala. Druhým párem byl Galain a Iradhael, třetím Cinehart s Auresellë. Bylo jich ještě mnoho dalších, však ty zmíníme později.
Elfové se učili, dospívali, nestárli, krášlili naši zemi a zasloužili se o místo na ní. Risma je naučila mořeplavbě a brzy objevili ostrov Nitherii, který svým novým domovem nazvali a slavnou Sernidu vystavěli. Zůstávali však po celém světě, ani kousek Latherie nezůstal o jejich společnost ochuzen.

4

Díky elfům, kteří milovali vše, sílila Nirsea každým dnem a radost svoji rozsévala všemi směry. Lásku vzhůru posílala, a tak se stalo, že Tarn s Tarjou při následujícím zatmění spojili se v jednoho a odmítali se pustit. Tak oblouznění byli, že společně chtěli světu něco stvořit, zapomněli však, že bez slunce začne Latherie pomírati. Když opustil svět elf nejstarší, rozezlila se matička země a čas temna ukončila. Nirseu oslabila a povolala protějšek její, by svět v rovnováze společně držely, či se v obdobích střídaly. Slunci s Lunou zase řekla, že za tento prohřešek spolu bez vůle její dětí míti nebudou.
L’ran s čerstvými silami chopila se vlády a doba Lásky na čas skončila.

5

Nastaly časy sporů, smrti a bolesti. L’ran s Nirseou dlouhá staletí soupeřily o moc nad Latherií, aby dokázaly, která z nich je silnější a vlivnější, stejně tak z vlastních ideologických přesvědčení a způsobu vlády.
Smrt přicházela z obou stran, ale za Lásku elfi umírali dobrovolně. L’ranina krutovláda nedělala rozdíly a strachem zastrašovala, by ji aspoň trochu vnímali a vyslechli v její cestě, kde přežijí pouze ti nejsilnější. Z vášnivého rozhořčení zabila prvorozenou Auresellë, milovanou družku bratra pána elfů Cineharta. Až pozdě uvědomila si, že tohle stát se nemělo. Pozdě spílala, napravit nic nedokázala. Cinehart zlosti a nenávisti oddal se a na nějaký čas odešel na Rinellský ostrov rozjímat. Když opět vyšel na Latherské světlo, vyzval nenáviděnou bohyni na souboj, přičemž i L’ran brzy poznala, že šanci proti ní má. Překvapená pohlcena byla jeho nenávistí a v nově poznané euforii připravila elfa o život Pocit štěstí a hrdosti brzy Smrt opustil a sama do ústraní odešla. Nirsea v ten čas znovu nabrala síly a na nějakou dobu zavládla opět rovnováha.

6

Latherie se opět uklidnila, ale Kamnios s Alantheiou rozhodli se na Nitherii odejít a útočiště tam vybudovat. Mnoho jedinců se k nim přidalo a elfů na pevnině příliš nezbylo. Tarn ze své touhy po manželce k paní Iradhael přišel a dceru s dosud bezdětnou elfkou počal. Jen co se tak stalo, Amphibiel vnukla mu vidinu budoucích časů, dcera jeho velmi důležitá bude. Na kterou stranu se přikloní, ta v převaze bude.
L’ran ihned zaplesala. Ale přátele pořizovat si neuměla, tak při narození malé Elenie dívku proklela ve vidině budoucí nenávistné společnice. Zlatovlasá Elenia do neuvěřitelné krásy rostla, ale žárlivý Galain stále proti ní něco nacházel. Kletby obával se. A když žena jeho syna Tarelena mu porodila, rozhodl se rodinu bez Tarnovy dcery vzít a odejít na Nitherii za sestrou. Elenia netušila, co se na ni chystá. Obdivovaný otec se s ní rozloučil v den její dospělosti a dceru opustil.
Toho večera za úplňku, kdy Tarja nejrozpustilejší bývá, změnila se Elenia ve stvoření lačné po krvi. Přesto láska v ní byla tak silná, že ani tak zabít nikoho nechtěla. L’ran odhodlala se ke lsti, kdy poslala dívce iluzi milované matky, kterou ráno po zpětné proměně nalezla mrtvou. Zoufalá Elenia ještě hloub do Anhaalského hvozdu odešla, aby při příštích úplňcích nikomu dalšímu neublížila. Rozhodla se žít sama ve svém utrpení, protože ani smrt by jí vykoupení nepřinesla.

7

Nejstarší z elfů byli na Nitherii a Latherie znovu trochu osamělá byla. Rozhodla se s Amphibiel další bytosti přivést na náš širý svět a osud jejich do rukou dcery Risminy vložit. Lidé byli menší než elfi a postrádali vrozenou vznešenost a inteligenci. Obyčejní, nezkušení a podobní novorozencům, kteří se musí všechno naučit. Nejprve ale trpělivosti. Nebyli požehnáni věčným životem, ten byl omezen, aby mohli být generaci po generaci lepší. Nebo samozřejmě naopak.
První lidé v jeskyních žili a trvalo, než si společnými silami začali stavět domky a časem i města. Ale přišli také časy bojů o moc a nadvládu. Kdo a jak si rozdělí Latherii?

8

Jak čas pokračoval a lid se vzdělával a rozrůstal, vznikly vesnice, města a první království.
V jedné malebné vesničce žila krásná pastýřka s veselou a dobrou duší. Mocichtivá L’ran rozhodla se proti Tarje postavit a z pastýřky stínového tvora udělala, aby Luně krvavou společnost do konce věků dělala. Nově zrozená Eressiel svoji rodnou vesnici vyvraždila a pokračovala dále do světa. Nejvíce oblíbila si elfy, protože s nimi mnoho své zábavy užila si. Elfi ukovali stříbrné meče a šípy, avšak se svojí rychlostí a dosud neomylnou přesností zklamali. Ve většině případů byli schopni se upírce vyrovnat, ne ale ji porazit. Rozhodli se z Latherie docela odejít a Elenia tak zůstala jedinou elfkou, která přihlížela Eressielinu vraždění.
Až po několika stoletích se běsnění uklidnilo. V těchto časech z její strany přibývá v roce ‚pouze‘ tolik mrtvých, kolik by se na jedné ruce prstů našlo.

(To není vše, je to jen nastínění toho, jak svět vznikl...)

Calimon

Jeli jste mnoho dní, týdnů. Kus cesty jsi strávil i na moři, ale opět si na tobě snědí námořníci vybíjeli nálady. Nebo tě bili jen tak pro radost. Ale když jste přirazili znovu ke břehu, to teplo, co se na tebe vyvalilo, bylo přímo spalující. Měl jsi neskutečnou žízeň, ale vody bylo málo. A tobě jen tak nenabídli.

Na pevnině tě hnali před sebou do rušného tábora. Naproti vám přišel muž v pestrobarevných (a buďme upřímní, velmi směšných) šatech. Kriticky si tě prohlédl, pak hodil tvým věznitelům pár mincí a otočil se ke svým společníkům. Kývl na ně, ti tě chytli každý za jeden loket a vlekli do zamřížovaného vozu, kde se mlčky krčily už tři postavy. Jedna patřila starému muži, druhý byl sotva desetiletý chlapec. A poslední byla dívka lehce mladší než ty. Vypadala dost otřesně, ale vlastně vy všichni.

"Tak jedeme!" uslyšel jsi mužský rázný hlas a vůz se rozjel Calimonem směrem k jihu.

Calimon. Tak sem se moc lidí dostat nechtělo. Dalo se tu slušně zbohatnout, ale jeden aby si tu dával pozor na každý krok. Calimon byla země otrokářů a donedávna i šíleného krále. Je to pár let, co to bylo moc i na Calimonské a v krvavé revoluci svrhli svého panovníka. Zabili jeho, prince a princezny a z královen se staly otrokyně současného krále. Tím byl nebožtíkův bratr Siderius, který donedávna žil ve vyhnanství. Zdejší generálové ho považovali za ideální volbu, protože Siderius nebyl zrovna silný a sebevědomý muž. A tak jen Amphibiel ví, jak to bude s Calimonem jednou bude...

Calimon

Cesta na moři nebyla vůbec příjemná. Ne, že by zbytek cesty byl... Ale to houpání všemu dalo ještě horší nádech. Říkal jsem si, že mě nic horšího nemohlo potkat. Ale pak jsme přistáli. Prahnoucí slunce vysávalo všechnu vodu i energii z mého těla. Rozpraskané rty tiše sténaly o vodu, ale nedostalo se jim ničeho. Ani jsem se neptal. Věděl jsem, že s mými vězniteli nic nehne.

Blížili jsme se k táboru plnému života. Prodali mě. Oni mě prodali! Jak se opovažují? Myslí, že mám tak malou cenu? Mám cenu minimálně dvojnásobku. Dřív než jsem stihl začít protestovat, chytli mě dva chlápci a odvlekli do vozu.

Byly tam tři postavy. Dívka, stařec a dítě. Tiše jsem hleděl a prohlížel si všechny tři. Chtěl jsem odhadnout, kdo jsou, co tu dělají, z jakého jsou politického kruhu. Pomyslel jsem na to, kdo vlastně jsem já. Býval jsem zločinec, teď jsem k tomu uvězněn. Býval jsem svým způsobem lhostejný k tomu, co se děje, teď jsem lhostejný vůči svému osudu. Možná bych to ani nenazval lhostejností, spíše určitou formu opatrnosti. Nemá smysl utíkat, když nemáte kam a jak. Chytili by mě a už bych neutekl ani kdyby příležitost přišla. Dlouho jsem s nikým pořádně nemluvil. Chybí mi sirotci, s kterými jsme byli něco jako spojenci. Asi bych měl zkusit získat něco podobného i zde. Může to být k prospěchu nás všech. Doufám.

Jen se odhodlat. Slova mám, na jazyku je žmoulám, ale vydolovat je, to chce odvahu. A tu já úplně nemám. A přece, vždyť je to jen slovo, vždyť tím nezabiji, ani neuzdravím... Prostě se zeptám. Za co tu jste a odkud jste?

Calimon

Chvíli trvalo, než zpracovali tu otázku. Nebyli zvyklí mluvit. A přesto nechtěli odpovědět. Až starý muž nakonec pronesl pár slov: "Měl jsem dluhy a nedokázal jsem je splatit. Nic víc, nic míň. On tu je, protože mu pro peníze zabili rodiče a zůstal sám," kývl k chlapci.

Dívka si objala kolena a pohled stočila co nejdál od tebe.

"A ji mají s sebou pro zábavu," dodal muž. "A je jedno, odkud jsme, stejně už nejsme nic. Nic a nikdo. Stejně jako ty."

Cesta byla písčitá, přesto se sem tam zhouplo kolo a vůz dos poskočil. Asi byl rozbitý, napadlo tě. Ale to není tvá starost. A spát se nebude dobře. A kdo ví, jak dlouho budete v takových podmínkách. A kdo ví, jestli nebudou potom ještě horší!

Calimon

Nezvykle dlouhá prodleva mi připomínala můj boj s ostychem, který jsem musel překonávat, kdykoli jsem chtěl promluvit s někým, koho neznám nebo s někým, komu jsem pokládal ošemetnou větu, takovou, která se mu nemusela líbit. Oni vypadali, že se bavit nechtějí. Proč by taky měli? Komu můžou věřit? Komu můžu věřit já? Řekl bych, že snad jen tomu, kdo žije stejně bídně, jedině ten může rozumět mým problémům. A já jeho. A i mezi nimi můžu vidět tváře, které se chystají zradit, věří, že jim to pomůže v postupu.

Rozhlédl jsem se, zda strážci neposlouchají a ve chvíli, kdy se zaobírali svými záležitostmi, naklonil jsem hlavu blíže. Koukám, že spravedlnost je všude stejná - slepá... A nebo bezohledná. Ale neřekl bych, že nejsme nic. Stejně tak vločky sněhu - lehoučké, křehké a maličké. Když jich ale dopadne dost, způsobí lavinu, které nedokáže nic stát v cestě. Přejel jsem očima jejich pohled, tváře, ať už hledící na mě nebo pryč. Nemluvím tu o revoluci. Ale... Věřím, že společně toho dokážeme víc než sami. Nenutím vás do ničeho, ale jestli je, s čím bych mohl pomoct, tak stačí říct - pokusím se udělat, co je v mých silách.

Doufám, že takhle se získávají lidé... Doufám, že je pasivita a beznaděj ještě úplně nepohltila, že ještě dokáží toužit... Překvapuje mě, že to říká někdo jako já, šedý... Ten, kdo se nezajímá. Možná to celé způsobila má sestra. To její obvinění mě dostalo do těchto potíží a možná tomu tak někdo chtěl. Možná opravdu žije a já ji jednou spatřím. Možná jsem idealista, ale chci lepší svět než v jakém jsem žil já.

Calimon

"Jsme nic, nevidíš? Prodají nás dalším a ti s námi naloží podle svého uvážení. A jestli chceš žít, poslechneš," řekl stařec.

"Co je lavina?" zeptal se ale chlapec posmutněle. Měl tak vysoký a rozechvělý hlásek, jistě měl strach.

"Na ni nemysli, nedopadlo by to dobře. Nemůžeš vyhrát, pokud se nechceš stát tím, čím jsou oni. A už to párkrát zkoušeli a akorát to vždy skončilo smrtí," pokračoval starý muž.

Chlapec vyděšeně přikývl.

"Poslouchej a budeš žít. Třeba se dostaneš někam, kde s tebou nebudou zacházet tak bídně."

Chlapec opět přikyvoval, ale nelíbilo se mu to. Ta cesta je dlouhá, má žízeň, hlad. A chtěl by domů... Místo toho pokračujete stále dál a dál do vnitrozemí, na jihovýchod.
A dívka stále mlčela.

Calimon

Tiše jsem hledal pochopení. U dívky, chlapce, stařec svůj názor řekl. Pak jsem si vzpomněl na ulici. Sice jsem si za těch pár dní na slunce nezvykl a žízeň byla jeho nepříjemnou odezvou, ale... Je pravda, že teď záleží na tom, kdo si nás koupí... Za celou tu dobu přežívání jsem nevěděl dne ani hodiny. Mohl přijít mráz, před kterým se nestačím skrýt. Nenajdu dostatek jídla a bylo by po mně.

Naštval jsem se na tu empatii. Skoro jsem cedil skrz zuby ta slova. První větu určitě, pak jsem si uvědomil, že nechci být nepřátelský nebo tak znít. Můžeme se bít v prsa a křičet, jak hrozně na tom jsme, jak těžký je náš život... Vždy to tak bude. A vždy na tom může být někdo hůř. Jestli říkáš, že není cesta, jak se odsud dostat, tak si ale nestěžuj, protože tím nepomůžeš nikomu! Ani sobě, ani jiným. Roky jsem žil a přežíval jako bídák. Jako podřadná existence... Otec mi vždy říkal, abych přežil. Dal mi tím i jednu věc. Víru v život. Nevím co mě potká a nevím co potká vás. A ani to v tuhle chvíli neovlivním. Neovlivním cestu ani směr povozu, ale mohu ovlivnit vás, mohu ovlivnit sebe. To, o čem jsem mluvil je žít jak nejlépe umíš v tom okamžiku, kde jsi. Můžeš všem říkat, že jejich život bude jen utrpení, ale k čemu? Pravdou je, že život je těžký. Ale je i pěkný. Když přivedeš jiného k úsměvu, když mu pomůžeš a když se naučíš žít s tím, co máš.


Odmlčel jsem se. přemýšlel jsem dlouho a sledoval cestu, po které jdeme. Ve vzduchu zůstala nedokončená věta. Nadechl jsem se. Jestli myslíš, že nic z toho není pravda... Jestli myslíš, že náš život odteď bude jen utrpení, proč chceš dál žít? Jestli je smrt konečná stanice, tak stačí jen zemřít ne? A bude klid...



Ale říká ti to, že to tak nemůže být, že?

Calimon

"Je potupa vzít si život. Nebo někomu jinému," odpověděl stařec prostě.

Po nějaké době jste zastavili. Tedy vůz zastavil, vás ale nikdo nikam nepustil. Obchodníci se najedli, napili a pak zase pokračovali v cestě. A vy jako byste tam nebyli. Až večer, když rozdělali tábor, vzali mezi sebe tu dívku.
Stařec vzal chlpce k sobě, aby nemusel poslouchat a myslet na to, co jí zase dělají. A s kamennou tváří čekal. Za kůrku chleba k večeři ale slušně poděkoval. Otrokář se pobaveně poušklíbl a zase zašel pryč.

Chléb byl tvrdší a opravdu nedobrý. Ale po tom trýznivém hladu ti přišel neskutečně k chuti! Ale snad nebudeš do konce života žít na tvrdé kůrce...

"Co byl zač tvůj otec?" zeptal se tě stařík po další dlouhé odmlce. Asi aby cesta lépe ubíhala.

Calimon

//Mh: Super, tak podruhé, blbé odkazy mě přesměrovaly.//

Chápal jsem slova toho starce. On byl jeden z těch, kdo už byl zvyklý na jistoty, kdo už nedokázal myslet revolučně. Jeden z těch mužů, kteří radši sní o svobodě než aby vyšli ze svého domu a odešli. Příliš si zvykli na to, co znají. Ten muž, který radši sní o pokladu na svém dvorku než aby vzal lopatu a vykopal jej. Ten, co bude snít o volné cestě, ale radši se posadí na pařez u ní. To patří nám mladým, radikálním. Nám, kteří neumíme nečinně přihlížet. Myslel jsem, že si vytvořím přátele, ale pravda je důležitější... Pravda znamená více. Nezradil bych krev svého otce pro slovo jeho vraha. Nemůžu se přátelit s nepřítelem, protože budu žít ve lži a on mi vrazí kudlu do zad.

Zapamatuj si tváře těch lidí, kteří mají tu dívku. Jednoho po druhém. A zapamatuj si i tu moji. Jednou jimi může projet má čepel. Mluv o morálnosti a potupě, pokud to povede k volnosti té dívky od jejích utlačovatelů, všechny je pobiji, mohu cítit vinu, mohu litovat, ale štěstí utlačovaných mi připomene, že jsem jednal tak, jak jsem měl. Radši budu pokládán za jednoho z nich - vraha, než abych do konce života slyšel nářek nevinných a zavíral před ním oči.

Máš pravdu, že zabít sebe je škoda... Na to nám život nebyl dán. Ale podívej se na rozhodnutí. Stojíš za věznitelem, který chce zabít nevinného člověka. Máš možnost volby. Zabiješ a nebo necháš zabít. Co je otázka morálky? Myslím, že znám odpověď - tolik lidí se podívá jinam a dělá, že nic nevidí než aby sami zasáhly. Říkám, mají mnohem větší vinu.

Podíval jsem se na chlapce. I ty se možná budeš jednou muset rozhodnout. Teď ale poslouchej své pány, jednou třeba přijde ta chvíle... Třeba přijdu já nebo někdo jiný... Buď připraven se pak rozhodnout. Do té doby si zapamatuj jedno. Přežij!

Moc jsem teď nechtěl mluvit o mém otci, neměl jsem co říct. Moc jsem ho neznal. Toužil po spravedlnosti. Byl přísný, ale měl mě rád. Byl pronásledován a zavražděn i s moji matkou. To je slavný příběh, jak jej znám.

Calimon

"Jsi, jaký ji," broukl stařec. "Ne každý, kdo všechno ztratí, dokáže stát na vlastních nohou a myslet. A když jich je tolik, co zmůžeš? Nic. Jsi zvláštní," zakroutil hlavou.

Vůz se rozjel, aniž by k vám dívku zase vrátili. Chlapec se po ní snažil trochu dívat, ale raději byl zticha. A dlouho jste ji nebo někoho jiného neviděli, byla jen cesta. Dlouhá a nudná cesta plná obav, co vám přinese život.
Trvalo několik dní, než ji k vám vrátili. Byla stále zamlklá, na první pohled ji všechno bolelo, ale nedávala to na sobě znát. Není to tu asi jednoduché...

Cesta trvala další týdny, než jste vjeli do města. Bylo obrovské! A těch lidí! Tedy hlavně otroků, ale na to jste si stačili zvyknout. Sice tě z toho všeho trochu zamrazilo, nicméně tě zaplnil i úžas nad některými stavbami, vypadaly velkolepě.

Calimon

Líbil se mi pocit být zvláštní. V něčem jsem chápal starce a soucítil s nim. V něčem jsem věřil, že takový konec mě nemůže čekat. Jestli jsme sami ti, kdo rozhodují o svých činech, chtěl jsem rozhodnout moudře, ale rozhodnout sám, ne podle vůle jiných lidí.

Cesta trvala několik týdnů. Po té době se vrátila dívka, která na tom nebyla úplně dobře - hlavně psychicky. Bylo však vidět, že ji vše bolí. Začal jsem přemýšlet, co dál. Věděl jsem, že dlouhodobě nechci zůstat žít takhle. Na druhou stranu jsem věděl, že bych chtěl tyhle lidi zachránit. Hlavně dívce a chlapci. Ten mi připomínal v něčem mne. Ztratil rodiče stejně zle jako já. Akorát že on teď nežije svůj život, ale život jeho pána.

Čekal jsem, že nás půjdou prodat, zmiňoval to přeci stařec. Doufal jsem, že nás koupí jeden majitel. Jaká byla u mě priorita? V tomhle světě moc není čas na priority. Stařec by stejně asi nešel, zvykl si na svůj život. Kdybych měl tu možnost zít všechny, udělal bych to. Bál jsem se, že nás rozdělí všechny, doufal jsem však, že někdo koupí mě, kluka i dívku. Když bych měl vybrat mezi nimi, přemýšlel jsem... Pak jsem vše zavrhl. Nechci přemýšlet, koho se mnou pošlou nebo ne. Neovlivním to.

Cesta trvala týdny a já věděl, že nemám šanci na přežití, i kdyby se mi povedlo utéci. Až jsme dorazili do města. Bylo velkolepé. U nás byly jen tmavé kameny, zde se všechny podobaly barvou zemi, která pokrývala toto místo. Bylo zde mnoho otroků. Podivil jsem se jak moc. Začal jsem přemýšlet, zda nepřevyšují stráže města. Věděl jsem, že pokud bych se rozhodl změnit něco, musel bych se poddat a roky žít jako otrok, poznat tuto tvrdou zemi, její obyvatele, rostliny. nebo jsem mohl utéci, byla-li by ta možnost. Ale jaká je záruka přežití?

V tuto chvíli jsem neměl moc na vybranou. Možná pomoci zdejším lidem, aspoň slovem, ne-li činem. Vzpomněl jsem si, že nikdo ani v této kleci nezná mé jméno. Chtěl jsem, aby si mě aspoň mohli zapamatovat, nesetkáme-li se v nejbližší době.

V tu chvíli, v městě, když jsme jeli jsem náhle řekl: "Jsem Gray... Říkám si tak. Chtěl jsem aspoň, abychom se mohli rozejít jako lidé sdílející podobný osud, myslím, že tohle vám říci můžu." Odmlčel jsem se. Přemýšlel jsem se a pral se sám se sebou. Nechtěl jsem otvírat své rány. "A... Mé skutečné jméno je Lares... Už ho nepoužívám, ale chtěl jsem k vám být upřímný. Doufám, že budete mít mírné pány a sám bych jej vyměnil, kdyby vám to pomohlo. Což nemůžu, ale... Chci vás nazývat přáteli, mohu?"

Calimon

"Nevím, k čemu ti přátelství bude, ale máš ho, pokud chceš," odpověděl stařec. "Nechci ti přát nic zlého, hlavně nedělej hlouposti, chlapče," povzdechl si a jeho vrásčitá tvář se zachmuřila.

Ještě vás nerozdělili. Z vozu vás vyvedli do takové tmavé kobky s vodou a kousky docela čistých šatů. A i když místní módy, otroci tak pestrobarevný šat nenosí, tak se těm papouškovským dlouhým košilím vyhneš.

"Umyjte se a dejte do pořádku," řekl vám důležitě váš současný pán a obchodník. Zavřel za sebou a pokorně šel přivítat vzácné hosty, z nichž někteří si vás možná koupí.

Starý pán se šel se zbytky důstojnosti převléknout a upravit, aby vypadal co nejlépe. A i vyrovnaně, když na to přijde. Byl opravdu smířený se svým osudem.
Jakmile byl hotov, pomohl chlapci a dával mu poslední rady do života.

Dívka se s apatickým pohledem šla do koutku pořádně umýt, prsty pročísnout vlasy a uvázat si kolem těla pár hadříků.

A pak? Pak už byl skoro čas... Co vás bude čekat? Co bude dál?

Calimon

Poděkoval jsem starci. Věřil jsem, že mi vyšel vstříc. Když došlo na temnou kobku, nevěděl jsem, zda chci vypadat co nejlépe nebo nejhůře. Nakonec jsem se rozhodl pro to prvé. Svým způsobem jsem se umyl, dá-li se to tak nazvat, a oblékl do oblečení, které jsem dostal. Kdybych měl severské oblečení, nějaké válečnické, nechal bych si jej, i když bych se v něm měl škvařit. Neměl jsem však žádné skvostné hadry, a tak jsem se převlékl.

Svým způsobem mě jejich země vzrušovala. Nedokázal jsem si stále zvyknout na horko, ale jejich šat, ač nepraktický, byl pěkný. Dívka stále apatická, ale co ji mohu říct? Jak ji mohu povzbudit, vždyť její osud je a asi i bude těžší než ten můj. Podíval jsem se na ni. Musel jsem se zeptat. I kdybych nedostal odpovědi. Jak dlouho žiješ v otroctví? Proč?

Erwina

Dívka k tobě vzhlédla. Její oči byly tak neskutečně smutné, až tě zabolelo. "Dva roky to budou. Otci došly peníze, tak mě prodal," řekla tiše. Měla toho za sebou očividně hodně. Hlavně na svůj věk, vždyť byla o tolik mladší než ty.

"S podobnými osudy se tu setkáš často, mladý Grayi. A nic s tím nezmůžeš. Můžeš jí jen přát to nejlepší," řekl stařík. Sice vám do toho nechtěl vstupovat, ale raději se ozval. I když by tě nenapadlo, že má tak dobré uši, slyšel ten šepot i na několik metrů.

"Stejně je to jedno," ucukla dívka pohledem. "A nikdo to neovlivní."

Erwina

Byl jsem jako unášen řekou smutku. Tolik bolesti jsem neviděl, co si pamatuji. V těch očích jsem viděl takovou směsku různých pocitů, až mě z toho zamrazilo. První to byla právě bolest a smutek, hned vedle nich kráčela beznaděj, bezvýchodnost situace, že není ničím. Pravděpodobně i lítost z toho, že jí otec opustil, zradil, nechal napospas.

A pak jsem si všiml něčeho dalšího. Byl to záblesk a možná se mi jen zdál, ale věřil jsem, že jsem to skutečně viděl. Hluboko pod zemí, pohřbena pod sutí a hradbami, které ji měli bránit před zklamáním. Jiskřička čehosi… Naděje? Mohlo se mi to zdát, ale i má jiskřička věřila, že tomu tak je. Třeba ji stačilo dost dlouho chránit a pak postupně zapalovat, až vznikne oheň neuhasitelný ničím, co by mu mohlo stát v cestě. Teď jsem věděl, že jsem idealista. Že věřím téměř nemožnému, Chtít něco změnit. Věděl jsem, že je to téměř nemožné, jak říkal stařec, ale chtěl jsem, aby to tak nebylo. I kdybych měl dlouhé roky svůj plán uskutečňovat, i kdybych se neměl dožít jeho naplnění, chtěl jsem, aby se rozžhnula ta první jiskřička. První kapka, předzvěst bouře.

Teď jsem byl připraven čelit čemukoliv. Doufám.

Gelevor

Sluneční bůh Tarn je hodně na ženy, to se ví. Ví se, že má po Latherii mnoho milenek, které považují za čest jen na něj pohlédnout. Ví se, že je skvělý milovník a že je krásný muž. A ví se (alespoň v Calimonu o tom nikdo nepochybuje), že před mnoha lety se Tarn zadíval do jedné calimonské paní a počal s ní dceru, již provdali za tehdejšího Calimonského krále. A ještě stále dnešní linie panovníků pochází právě od Tarnovy dcery. A tím spíš si lidé svého pána váží a vzhlížejí k němu občas i s božskou úctou. Předchozí král si úctu moc nezasloužil, ten současný se zase moc neukázal. Ale přinejmenším nedává v záchvatech vzteku vraždit lidi na potkání.

Král Siderius má už v dnešní době mnoho žen, mezi nimiž jsou dcery vysoce postavených mužů Calimonu. Jeho první ženou je Mehn-ell-wehn, s níž se oženil ještě během svého vyhnanství. Mezi lidem se povídá, že ji velmi miluje, stejně tak jejich pět (tedy dnes už těch dětí mají po korunovaci ještě více)dcer. Ano, dcer. Do té doby mu to nevadilo, ovšem jako král potřebuje hlavně syna. Sideriovou druhou ženou je jižanka Limonette, se kterou má král prozatím jen jedno dítě. Ale pozor! Jeho druhá žena mu porodila jeho prvního a zatím stále jediného syna a následníka trůnu prince Korh-ena, čímž si Limonette získala jistou prestiž a privilegia. Ne že by o ně stála. Ale evidentně si díky tomu mohla sem tam něco dovolit. Nebylo totiž běžné, aby královská rodina opouštěla palác a královny bez svého krále už vůbec. Ale královna Limonette si evidentně vymohla jakousi propustku, aby si mohla sama vybrat a koupit svého otroka nebo otrokyni, protože si všichni přítomní šuškali, že právě ta krásně nastrojená paní v nosítkách je ONA. Vaše královna, která porodila vašeho příštího krále!

Tržiště bylo plné kupujících, kolemjdoucích, prodávajících, zvědavých... prostě lidí. Všichni byli zvědaví, co jim obchodník nabídne! A že vás nebylo málo. A především mezi vámi byly mladé pěkné dívky. Kupec chtěl začít tebou, avšak muž, který doprovázel vaši vzácnou královnu, ho zarazil. "Naše milovaná královna a matka budoucího krále si chce sama vybrat osobní otrokyni."

Mezi lidem to zašumělo. Nejen že přišla, ale vstává z nosítek a jde blíž!

Stráže u vás zostražitěly, nahnaly dívky dopředu a vás držely zpátky, abyste náhodou něco neprovedli. Asi devět děvčat se seřadilo a zíralo do země. Kolem nich procházela s hrdým a trochu zvědavým pohledem Limonette a pozorně si je prohlížela... A stateční jedinci si mohli prohlížet ji. Protože opravdu bylo co prohlížet, královna byla velmi krásná a jižanská nátura jí dodávala jiskru, která se v Calimonu moc nevídá.

Královna stále procházela a prohlížela si tváře dívek. Jako by na něco čekala. Na nějaké znamení? Všiml sis, že dívka, se kterou jsi trávil ve voze poslední týdny, se trochu třese. A zpod víček těká očima. A... teď jí jeden pohled ujel přímo ke královně! Ta se okamžitě zastavila a přešla k ní!

"Jak se jmenuješ?"

"Jak si budete přát, má paní."

"Jak se jmenuješ?" zopakovala královna otázku.

"Kida, veličenstvo," pípla dívka.

"Podívej se na mě, Kido," vybídla ji.

Dívka roztřeseně zvedla pohled a po chvíli i zvládla stočit oči k těm královniným.

Královna trošku pobaveně kývla a otočila se k obchodníkovi. "Tu chci," řekla prostě a rozešla se zpátky k nostíkům.

Gelevor

Paní v nosítkách byla prý královna. Alespoň to se povídalo. Byla pěkná, její oblečení jakoby jí dodávalo půvabu. Chtěla si vybrat otrokyni. Nechci říct, že jsem se obával, ale napadlo mě, že by se to mohlo stát. Ačkoliv jsem si myslel, že se tak stát nemůže. Ale její oči ji prozradili, přišlo mi to tak. Asi ty její... Zvláštní oči... Královna se rozhodla ji koupit a nebylo zde prostor na smlouvání.

Otočila se jako dáma a kráčela zpět ke svým nosítkům. V tu chvíli jsem si nebyl jist, co bych měl dělat. Jako ticho před bouří, mé smysly jakoby otupěly. Byl jsem tu jen já a mé myšlenky. Vše trvalo tak krátce. Teď byl ten čas. Věděl jsem to. Cítil jsem to. Buď a nebo. Neovlivním závěr, ale mohu aspoň zkusit rozdmýchat jiskru. Díky tomu jsem dokázal nevnímat ten strach. Díky tomu jsem dokázal hledět jen na to, co se chystám udělat. Poklekl jsem. "Má Paní!" Zakřičel jsem ke královně. "Nechte mě Vám sloužit. Byť i ten nejposlednější z posledních, budu Vám oddaný a věrně budu sloužit."

Gelevor

Královna se otočila a pohlédla na tebe. "Mám všechno, co jsem chtěla," odpověděla a zase se posadila.

Stráže do tebe trochu koply, ať se zase uklidníš.

A tak začala dražba, kterou jsi ještě nezažil. Až ti z toho bylo nevolno... “Mladá otrokyně z Demu s dlouhými černými vlasy pevnými jako koňský ohon a se stále všemi bílými zuby, která se dokáže postarat nejen o domácnost, ale i o vás, pánové! Ale považte na ten klenot, že je v jejím věku stále nedotčenou!“ Ano, tak tahle zpráva zvedala pány ze židle a dívka tak stála asi třikrát tolik co ostatní. A za chvíli všechny odešly a pozornost se přesunula k mužské části.

Na řadu přišel starý muž. Jeho přednostmi bylo ovšem vzdělání, trpělivost a mnohostranná zručnost.

Královna zvedla ruku. "Jaký máš vztah k dětem?"

"Mám je rád, má královno," odpověděl stařec.

"Náš král postrádá vzdělaného vychovatele pro své nejmladší děti."

"Bude mi nesmírnou ctí," uklonil se jí.

A obchod byl uzavřen.

"A pánové a vzácná dámo! Máme tu mavarského bojovníka, který jistě pobaví a zastane spousty práce! Je zdravý, silný a zuby má všechny. Tak kolik dáte?" strkaly stráže na pódium tebe.

"Tři zlaté!"

"Čtyři!"

"Pět!"

"Pět a půl!"

"Dvanáct!" ozval se slušně strojený silnější muž.

"Prodáno!" zvolal obchodník a už tě šťouchali ke tvému novému pánovi.

Gelevor

Udělal jsem, co jsem měl, více by bylo proti rozumu. Pár kopanců mě nezabije. Dražba pokračovala. Obchod s lidskými životy. V tuhle chvíli mě nic moc nepřekvapovalo. Čekal jsem, kdy dojde řada na mě. Byl jsem zvědav, co mě ještě čeká. Ženy byly posuzovány, některé stály více, jiné méně.

Netrvalo dlouho a přišel náš čas. Stařec byl prodán. Byl jsem rád, že královně. Možná se s Kidou někdy uvidí, snad jí bude moci být slovem utěšení. Přišel můj čas. Stráže mě strkaly a zatím jsem byl nazván mavarským bojovníkem. V duchu jsem se musel uchechtnout. Já mám do bojovníka daleko. Zatímco byla určována moje cena, hleděl jsem na přihazovatele a snažil je odhadnout. Jeden nabídl dvanáct. Více než dvojnásobek ceny nabídnuté. Musel jsem pro něj mít z určitého důvodu cenu, že se rozhodl rovnou nabídnout tolik. Svým způsobem mě utěšovalo to, že cena za mě nebyla nízká. A tak mě šli stráže postrkovat k mému majiteli. Nemuseli mě pobízet, vykročil jsem sám.

Ať už mě čeká cokoliv, jestli to mohu zlepšit, tak tím, že se nebudu vzpouzet, že půjdu vstříc svému údělu a příjmu svůj úděl otroka, alespoň teď. Šel jsem k němu a před ním jsem zastavil. "K službám!, poklekl jsem a zase vstal hledíc k mému novému pánovi.

Gelevor

Připnuli ti řetěz k pasu. Nebyl tak silný, abys jej nepřetrhl, ale už by to upoutalo pozornost. Tvůj nový pán nasedl do nosítek a ty ses mohl rozejít s ním vpřed. Tichou a zádumčivou cestou zalidněným městem připoutaný k jeho výpravě jako nějaké zvíře. Ušli jste tak několik mil k takovému většímu sídlu plném pracujících otroků, z nichž někteří se starali o pár vyvolených mladých chlapců a dívek, kteří mohli být nejspíše pánovými dětmi.

Pán vystoupil z nosítek a kývl na tebe. Pak přešel k jedné z dívek, mohlo jí být třináct čtrnáct let. “To je moje dcera Waqi, zanedlouho se bude vdávat a ty se o ni postaráš. Aby byla spokojená, klidná a přestala se tolik bát mužské společnosti,“ řekl prostě a nechal vás tu samotné.

Waqi byla svým způsobem roztomilá, i když ten cudný a sklopený pohled prozrazoval podřízenost otci, odevzdanost a i nervozitu. Jako všechny zdejší dívky byla drobnější, snědá, měla dlouhé lehce vlnité tmavé vlasy a temně hnědé skoro černé oči. Ty na tebe ovšem pohlédly, až když otec odešel. A jelikož nevěděla moc co říct, tak šla raději do svého pokoje. Opravdu krásně zařízeného, měla tu tolik barev, světla, květin, šatů... a hlavně svůj klid. Samozřejmě předpokládala, že jdeš za ní.
V pokoji se posadila a zvědavě si tě prohlížela.

Gelevor

Byl jsem veden za řetěz. Nezbytné pro ujištění se, že neuteču. Pokud si stařec myslel, že tohle je ten moment, kdy budu chtít měnit svůj úděl, jeho názor byl špatný. A já jsem si zatím nestěžoval. Snad jen, že jsem byl oddělen od skupinky, s kterou jsem začal. Bylo mi svým způsobem líto dívky, věřil jsem však, že jako královnina poddaná by mohla mít dobrý život. Tak i stařec. Co se stalo s klukem, to jsem netušil, doufal jsem, že je na tom dobře. A že nezapomněl na má slova.

A když muž vystoupil, dostal jsem svůj první úkol. Dívka, štěně, které se mělo vdávat. Vypadá to, že ani pro dívky bohatých lidí neexistuje svoboda a volba. Muž odešel a nechal nás. Dívka čekala, až bude úplně pryč, pak se vypravila do svého pokoje. Byl velmi pěkný. Barevný se spoustou věcí. Posadila se, já jsem si sedl na zem naproti ní. Nepromluvila ani slovo. Jen si mě prohlížela. Tiše jsem její pohled opětoval a hledal, co ji říct, zda vůbec něco.

A pak mě napadla jedna otázka. Omlouvám se za otázku. Chcete být spokojená a klidná, má paní?

Gelevor

Nejistě přikývla. "Chci, aby byl můj manžel se mnou spokojený, abych se mu líbila a abych mu dala spousty synů," odpověděla. Hodně tradiční odpověď. "Víš, že otrok se nesmí dívat svobodným do očí? Pokud k tomu tedy není vyzván. Mně to nevadí, máš hezké oči," ujelo jí a znejistěla. To říct zrovna nechtěla. "Ale... otci to vadit bude. A mému choti určitě taky," cuklo jí maličko oko.

Ano, svatby v tak brzkém věku. I u vás se dívky vdávaly mladé, ale většinou to bylo před šestnáctým rokem jen kvůli těhotenství. Calimonské dívky sice dospívaly dříve, ale i tak sis nedovedl představit, co by třeba na trochu mladší mohl muž vidět. I když na slečně Waqi už toho bylo docela dost. Svým způsobem. Ovšem královna Limonette, zralá žena už starší než ty, to byla jiná!

Gelevor

Odpověď naučená, ale strojená jak všichni v téhle zemi. Barvami, napohled krásná, ale těžko k něčemu užitečná. Nicméně jsem poděkoval za projev důvěry, kterým mě obdařila, a pochválení mých očí. Její tik mi však neušel. Tvůj otec říká, že se bojíš mužské společnosti. Přede mnou vypadáš klidná. Bojíš se mužské společnosti nebo se bojíš toho, co tě má čekat?

Hleděl jsem na ni a snažil se vyčíst cokoliv, co by mi napovědělo. Chtěl jsem zjistit, co za tím je, jako ostatně asi za vším. Ach, a to jsem myslel, že jsem se zvědavosti odnaučil.

Gelevor

"Jednou jsem ho viděla," řekla nejistě. "A on pan K'ashief není ke svým ženám tak vlídný jako můj otec k těm svým," dodala s trhnutím. "A mě napadlo, že kdybych ho uměla co nejvíc potěšit, tak by byl hodnější. Ty jsi býval svobodný, tak mi řekni, co mají muži rádi. Už jsi byl se ženou? Víš, co mě čeká?" vyhrkla a hlas se jí maličko třásl. "Tebe to u něj čeká taky, budeš součástí mého věna, ale tak tobě bude asi jedno, kde budeš pracovat. Já ale nevím, co tam budu dělat, pan K'ashief je velmi vlivný muž, vzal si za ženu královu dceru a mám z něj trochu strach," přiznala. "A bojím se, že tam budu sama, tady mám své sourozence, ale ty už po svatbě třeba nikdy neuvidím," povzdechla si.

Očima těkala kolem tebe a sem tam se zadívala do těch tvých, jako by hledala útočiště. Přítele, se kterým by se nemusela bát ani krutého manžela, který by ji vždy potom utěšil a pomohl jí sebrat síly na další cestu.

Gelevor

Poslouchal jsem slova mladé dívky, možná naivní, ale upřímné. Bylo mi jí líto, jako už mnoha jiných, jen co jsem projel hranicemi této proklaté země. Člověk vidí, že jeho maličkost znamená opravdu málo a že opravdu něco změnit je téměř nemožné. Ale co jsem jí měl říci? Od svého otce půjde k někomu, kdo není vlídným k ženám. Nedávalo mi to smysl. "Proč provdává svoji dceru za někoho, když to není dobré pro ni. Je to snad výhodné pro něj?" Pak mi odpověděla další větou. Vlivný, králova dcera, to pak dává smysl...

Chvíli jsem přemýšlel, co říct, ale opravdu jen maličkou. "Nebyl jsem se ženou, v tomhle ti neporadím. Jako otrok jsem také závislý na svém pánu, zda je hodný nebo zlý. Jako součást věna budu podléhat jemu, ale kdykoliv to bude možné, budu vám nablízku... Budu vás chránit, jak jen budu moci. Není to moc, ale víc nabídnout nemohu, nejsem svým vlastním pánem. Jediná možnost by musela být... Nevím, zda to lze... Musel bych být darován jako váš ochránce, mít přesnou roli, kterou by váš K´ashief nemohl změnit, buď podléhat vám, přímo vašemu otci nebo sám sobě. Nějaký způsob by se musel najít... Pak bych mohl slíbit, že budu s vámi."

Gelevor

"Když to nepůjde," povzdechla si. "A i kdyby, tak já budu pánova, tak i kdybys byl můj, tak on je vždycky výš. Umíš číst?" napadlo ji. "Ráda jsem poslouchala starší sestru, jak mi četla příběhy."

Co bylo horší, byla ještě duší dítětem. Sice se navenek snažila vypadat a chovat dospěle, ale viděl jsi náznaky dětské naivity a upřímnosti. Nejraději by si snad ještě hrála a cítila se v bezpečí před tím divným zlým světem. Aspoň na pár dní, než se vdá.

Gelevor

Ano, je to složitější... Takže asi zůstaneme u toho, že se budu snažit vám být nablízku. Tiše jsem seděl. Co bych mohl říct. Že jí nic dobrého nemusí čekat, že dokud nejsem svobodný, tak nezmohu nic? A kdo by věřil otrokovi. Uvidíme, co přinesou větry budoucnosti.

Číst neumím, má paní... Nedokážu příběhy číst.

Gelevor

"Aha..." řekla zklamaně. "To je škoda. A co umíš?" vyptávala se. "Česat vlasy? Mýt záda? Já vůbec nevím, co tam budu nebo nebudu mít," špitla. "Ale ty by ses měl umýt, jsi dost cítit," nakrčila nosík. "Venku je studna a v truhle si vezmi nějakou košili," úkolovala tě. "Pak si spolu můžeme jít zaplavat, umyješ mě a... a když neumíš číst, tak budeš vymýšlet!" dodala spokojeně, že to tak pěkně vymyslela.

S tou studnou měla ale pravdu. I s tou truhlou s oblečením.

Gelevor

Co umím? heh... Jak to říct tak, aby to nevyznělo úplně blbě. No... Mám rychlé prsty, rychlé ruce. A většinou se dokážu dostat tam, kam potřebuju, nebo zmizet tam, kde nechci být. Umím tiše našlapovat a málokdo si mě všimne. Ale vlasy bych učesat zvládl. A umýt záda taky, když na to přijde.

To, že jsem byl cítit byla i pravda... Po tak dlouhé době, co jsem se neměl kde vykoupat. A když se hodím do pořádku, tak bych mohl i k světu vypadat. Prohrábl jsem vousy, které mi za tu dobu narostly. Ehm, a jsem tak zarostlý, hodilo by se mi, kdybych se mohl... oholit. Hodil by se hřeben a ostrý nůž...

Gelevor

Waqi zaváhala. Tedy hřeben ti podala svůj, ale s tím nožem... nakonec ti sama došla pro břitvu. "Ale hned ji vrať. Otec není rád, když mají otroci zbraně. Kromě žen v kuchyni, bez nožů by toho moc nenakrájeli. Já myslím, že není potřeba se jich bát, když jsi k nim slušný, tak nemají důvod se bouřit.Ale otec má moc práce a na tohle opravdu nemyslí," přiznala.

Myslí nemyslí, otroci tu sice pracovali, ale po cestě jsi viděl jiné, kteří vypadali hůř. Asi se tu tak zle nemají.

Gelevor

Byl jsem rád, že je Waqi tak důvěřivá. I když bych to z ní časem rád dostal. Ale ne nijak zle. Ale prostě by neměla věřit člověku, co zrovna přijde a dát mu do ruky břitvu jen tak. I když v tuhle chvíli jsem byl rád a neměl jsem v úmyslu použít ji k boji. V truhle jsem vzal nové oblečení a ručník. Vydal jsem se do kuchyně. Uklonil jsem se a poprosil jsem, zda bych si nemohl půjčit misku a vzít trochu popela. Když se na mě podiveně dívali, přidal jsem, že je to pro dobro slečny Waqi. A tak jsem dostal misku a nabral jsem si do ní pár hrstí jemného popela.

Pak jsem i se všemi mými věcmi šel ke studni. Tam jsem se svlékl a vylil na sebe vědro vody. Vzal jsem hrst popela a umyl si jím vlasy. Mnoho lidí pokládá popel za špinavý, ale ve skutečnosti se s ním dobře myje, váže nečistoty a hlavně mastnotu. Tak to tenkrát říkal jeden z kluků ulice, jeden z těch zkušenějších. Jednoho dne prostě zmizel, ale tohle jsem se od něj naučil. On všude chodil pěkně upravený a málokdo by ho pokládal za sirotka. Zbytek jsem použil, abych vydrhl sebe. Pak jsem vše spláchl dvěma vědry. Jedním hlavu, druhým celé tělo. Osušil jsem se a vzal si kalhoty. Břitvou jsem pak začal v odrazu ve vodě upravovat svůj vous. Od té doby jsem pořádně zarostl. Ale rozhodl jsem se pro jiný styl. Přeci jen, změna života, jaký jsem znal, proč nezměnit i účes. Oholil jsem se a nechal jen krátce zastřiženou bradku, kterou jsem vykouzlil pomocí hřebenu a břitvy (obdobná té mojí).

Osušil jsem si i obličej a vzal si košili. Vlasy jsem měl sice trochu delší, ale stále se s nimi dalo cosi dělat. Učesal jsem je, jak nejlépe jsem mohl. Umyl jsem hřeben, břitvu i misku a osušil je. Pak jsem vrátil do kuchyně misku a vrátil se k Waqi, kde jsem jí předal hřeben i břitvu. Řekl bych, že teď je to lepší.

Gelevor

"To ano, mnohem," usoudila. "Připravíš nám koupel? Já si seženu olejíčky a mýdla. Hlavně tam přilož dost dřeva, ať je voda pěkně teplá," říkala ti. "Ostatní už ti řeknou, co a jak," mávla rukou.

Ano, co a jak. Ale tak velikou vanu jsi ještě neviděl. Byl to spíš kamenný bazének plný čiré navoněné vody. Ano, vůně se tu používaly hodně. Hlavně když toho ještě navíc Waqi tolik přinesla, to byl olejíček na tohle, na támhleto... A pak se prostě začala svlékat.

Gelevor

Ostatní mi řekli co a jak. Zatopit jsem již dokázal sám. Připadal jsem si jak v nějakém… V… Květinovém… paláci. Všude samá vůně. Nechci říct, že bych s tím měl velký problém, ale rozhodně bych řekl, že něco takového bych nepotřeboval.

Když přišla Waqi, divil jsem se kolik toho potřebuje… Proč potřebujete tolik olejíčků? Nestačí se prostě omýt? Začala se svlékat. Sedl jsem si a hlavu jsem sklonil k zemi. Prohlížel jsem si podlahu.

Gelevor

"Je to příjemné," pokrčila rameny. "Tak se svlékni a pojď taky," vybídla tě a čekala, až jí nabídneš ruku, aby mohla uklouznutí do vody.

Voda byla krásně teploučká, vlastně kdo ví, kdy jsi měl naposledy teplou lázeň. I když takhle voňavou určitě nikdy! Bylo to tak omamné, že se ti trochu zachtělo spánku.

Gelevor

Waqi se hezky usadila a relaxovala. A dala ti ty olejíčky, abys jí umýt vlasy a tak. "A vyprávěj mi o sobě, ať tě trochu poznám. Zatím vím, že neumíš číst. Ale to by se ti docela hodilo, víš to? Čím víc toho umíš, tím jsi cennější. Umíš něco užitečného?"

Gelevor

Byl jsem celý nesvůj z toho, že mám před sebou dívku, která není oblečená. Neustále jsem sklápěl hlavu nebo ji otáčel do prapodivných úhlů snažíc koukat jinam. Plnil jsem, co mi řekla. Nemám moc toho, co bych o sobě řekl. Mí rodiče zemřeli, má sestra je kdesi a já nevím kde. Je to už 9 let. Já žil sám, musel jsem přežít v Mavaru, zemi, kde je většinu roku velká zima. Pak mě chytili a já jsem se objevil zde. A nemyslím si, že bych uměl něco užitečného pro vás... V případě, že nechcete, abych se někam vkradl, pomyslel jsem si sarkasticky.

Gelevor

"Ale něco jsi dělal těch devět let," podotkla. "A taky něco, kvůli čemu tě chytili. Bezdůvodně se nikdo otrokem nestane," zdůraznila přesvědčeně a nechávala se beze studu opečovávat. "A co ty víš, co je pro mě užitečné? I když to čtení by bylo opravdu dobré. Co kdyby ses naučil číst?" napadlo ji. "Byl bys cennější a mohl bys potom mým dětem číst před spaním."

Gelevor

Ano, devět let jsem žil, jak jsem uměl. V podstatě, jsem zločinec. Kradl jsem. Moji specialitou bylo přežití... Nezpozorován dovnitř, neviděn ven. Rychlé prsty. Málokterý zámek mě mohl zadržet. Ale i sebelepší člověk jednou musí udělat chybu, za kterou zaplatí. Slyšel jsem rčení. Dobrý dřevorubec má vždy jen jednu jizvu. Tohle je má první jizva. A doufám, že poslední.

Užitečné může být mnoho věcí, ale ty, které umím, jak teď víte, jsou užitečné málokomu. A ještě méně lidí je chápe. Když bych se mohl naučit číst, nemohl bych se naučit i bojovat? Pak bych mohl být lepším ochráncem. Zamyslel jsem se. Ano, číst se mohu naučit, ale příběhy jsou vždycky lepší ty, které se nemusí číst.

Gelevor

"Taky doufám, že nebudeš mít žádnou jizvu, byla by to škoda," řekla Waqi upřímně a opřela se o tebe.
"Bojovat... to nevím, ale otroci by neměli nosit zbraně. Leda bys trénoval tajně, aby tě nikdo neviděl. Ale musel bys být opatrný, aby se nikdo nezlobil. A s těmi příběhy... když budeš mít pořád co hezkého vyprávět, tak to může stačit. I když by to bylo lepší," šťouchla si trošku.

Gelevor

"Proč bys nemohl? Bratři začínali sami," říkala. "Vypravování posoudím sama to čtení zvládneš s knížkou, co mám u sebe. Budeš studovat, když tě nebudu potřebovat," rozhodla a po chvíli se rozhodla jít z vody, usušila se a nechala si pomoct do šatů. A knihu ti rovnou ukázala. "Já zatím půjdu za otcem, chtěl mě večer vidět kvůli té svatbě. Tak zatím studuj."

Zanechala tě tu samotného a měl jsi čas pro sebe. Jinak knížka byla obrázková jako pro děti, ke každému písmenu obrázky těch věcí, které oním písmenem začínaly.

Gelevor

"Protože pokud budu jen švihat mečem, aniž bych věděl proč, tak toho moc nezvládnu ochránit." To je jako říct. Nauč se tančit. Jaj, kdybych znal kroky, tak mohu, ale dokud ne, tak můj tanec bude vypadat jako když se blázen snaží tančit.

Dostal jsem knihu a příkaz naučit se číst. A tak jsem začal. Byla to hrozná nuda, ale hold mi to snad jednou k něčemu bude.

Gelevor

Spal jsi u Waqi na zemi na tvrdé rohoži, ale s trochou důvtipu nebylo těžké mít se u ní dobře. Ona se u tebe vždycky vypovídala jako u nějaké kamarádky, všechno ti řekla s nezpochybnitelnou důvěrou a kontrolovala, jak jsi na tom s tím čtením. U toho boje si trvala na svém, že to přece musí jít okoukat. Ale co na to říct, viď? Holka. Ale jinak to tu tak špatné nebylo, i ses tu dokázal slušně najíst, i když zdejší lidé nebyli tolik na maso jako na zeleninu a ovoce. Sem tam ano, ale pořád?

Jenže jsi tu byl pár týdnů a slečně se přiblížila obávaná svatba. Od otce dostala krásné šaty a šperky a skládalo se jí postupně věno. A dost slušné! A taky to čím dál víc vypadalo, že ho uvidí až právě na svatbě. Inu, jiný svět to byl. A docela jsi slečnu litoval. Hlavně když nevěděla, co ji v manželství čeká. Ale snažila se žít okamžiky a tajně se radovat ze svých krásných svatebních šatů a jak ji všichni obskakovali a krášlili. Až jste tam nakonec zůstali jen vy dva a čekali jste na znamení, že má tvá paní jít. A to teprve začala být nervózní!

"Myslíš, že budu dobrou manželkou?" strachovala se.

Gelevor

Spaní na tvrdé zemi nebylo zrovna příjemné, ale po předchozích letech a hlavně týdnech jsem si stále připadal velmi pohodlně. Ale ne ,že bych hned spal. Často mě dlouho do noci v hlavě vězely úvahy, co přinesou další týdny a roky. Přemýšlel jsem o útěku, o zůstání, o novém pánu, o otroctví a o svobodě. Waqi se mi svěřovala, stal jsem se jí "kamarádku", které může říct vše. Většinou jsem jen mlčel a poslouchal, když chtěla znát můj názor nebo když jsem věřil, že jej mám podat, tak jsem ho řekl. Řekl jsem si, že s bojem toho moc nevymyslím, takže když ne techniku, měl bych zlepšit alespoň svoji rychlost a obratnost. Jediná nevýhoda byla, že všude se jedlo spíš ovoce a zelenina, maso jen velmi málo, ale ono se to dalo čekat vzhledem k tomu, že jsme v poušti a zvířat tu tolik není, nebo jsem se je ještě nenaučil nalézt.

Několik týdnů jsem jí byl po boku jako sluha i jako podpora. Blížil se tolik kontroverzní čas svatby. Nechtěl bych, aby mě někdo "provdal" jen proto, aby si s někým zlepšil vztahy. Bylo to pro mě smutné. Ale zároveň jsem věděl, že s tím nezmůžu nic. Prozatím určitě ne. Pokud bude dobrým mužem, dobrá, ale pokud by byl zlý...

Pak přišla její obava. A já věděl, že ji teď musím povzbudit. Neboj se. Ty budeš určitě dobrou manželkou. I kdyby ti kdokoliv říkal něco jiného. Kdyby se něco z toho mělo změnit, řekl bych ti, ale myslím, že to nebude třeba. Budeš výbornou ženou.

A brzy ti povím jeden příběh. Teď není čas, ale potom... A nevypadá to, že už to brzy začne?

Gelevor

"Já mám strach," hlesla Waqi. "Chtěla bych, abys tam byl se mnou... ale nejde to. Škoda, že už není čas," špitla a maličko se třásla. Vypadala tak zoufale! Ale pak otrok otevřel dveře, že už je čas jít. A to se z rozklepané dívky stala rozhodná a odevzdaná nevěsta. Dala si závoj přes tvář, naposledy na tebe pohlédla a se sklopenou hlavou se vydala vstříc svému osudu.

A tys tu zůstal sám zanechaný jen svých myšlenkám a možná obavám. Co s dívkou bude? Co bude s tebou? Je její osud spojen s tvým? Těžko říct. Každopádně dnes už tvá kamarádka Waqi nepřišla. Viděl jsi ji až další den. Pohled měla sklopený až k zemi a čišelo z něj naprosté zoufalství a bolest. Byla ráda, že mohla na chvíli uniknout do svého soukromí, prý aby ti nakázala, co jak zabalit do jejího nového domova. Ale jen si vlezla na postel, schoulila se do klubíčka a rozplakala se.

Gelevor

Neboj, jsem s tebou, aspoň v myšlenkách... Sledoval jsem, jak si nandává závoj a odchází. Do neznáma, do náručí muže, kterého nikdy neviděla. A tak jsem hleděl a čekal. Dlouho jsem čekal. Tu noc jsem nemohl spát, myslel jsem, jak se asi má.

Druhý den jsem ji viděl. Přišla. A... Byla... Smutná. Velmi smutná. Velká bolest prostupovala celou její bytostí. Na posteli se schoulila a začala plakat. Nevěděl jsem co mám dělat. Čekal jsem. Nakonec jsem se zvedl a přišel až k ní. Pohladil jsem ji po vlasech. Moje ruka spočinula na jejím rameni a zůstala tam, jakoby se snažila aspoň ona ukonejšit pláč dívky. Ve vzduchu zůstala nevyřčená otázka: Co se stalo?

Gelevor

Cukla sebou a trochu se ti vytrhla. Zvedla k tobě zarudlé oči a chvíli se jen dívala do těch tvých. Pak se ti skácela do klína a plakala usedavě dál. Plakala, dokud měla co slzet, dokud mohla. Pak přestala a jen mlčky zírala do prázdna.

Ozvalo se zaťukání na dveře.

Waqi se z tebe zvedla a nasadila ostražitou a trochu vyděšenou masku.

Vešla jiná dívka, o něco starší než Waqi. A byla opravdu krásná, přestože strhaná starostmi. "Waqi? Jsi v pořádku?"

Mladá novomanželka rychle přikývla.

Gelevor

Nic moc, koukám. Dokonce se mnou ani nemluví. To musí být buď hnusnej parchant nebo něco podobnýho. Seděl jsem a čekal. Padla mi do klína a brečela. Nechal jsem ji. Jen jsem ji dál hladil po vlasech.

Ozvalu se zaťukání. Posel špatných zpráv? Hleděl jsem ke dveřím a hledal co nejlepší možnost, co bych mohl udělat. Vešla jiná, starší dívka. Položila svoji otázku. A já měl také jednu. Kdo jste? Proč máte tak ustaraný výraz?

Gelevor

"Tvůj?" zeptala se dívka Waqi a přejížděla tě pátravým pohledem. "Pán nemá rád tak otrlé otroky, tak mu vysvětli, že by se měl držet zkrátka."

"Samozřejmě, omlouvám se, on je nový a-"

"Mně to nevadí. Jen aby vás neviděl nikdo další," zarazila ji. "Jsem princezna Ty'r-ahd-ell, první žena naše pána K'ashiefa. A mám starost, protože vím, jak složité to s ním je. Chtěla jsem se podívat, jestli je Waqi v pořádku."

Gelevor

"Mohou umlčet má slova, ale nikdy neumlčí mé činy. Teda..." Zarazil jsem se... "Vlastně by mě mohli zabít." Pohlédl jsem na příchozí dívku. Vypadala jakoby slyšela mé myšlenky... "Neřekl jsem to nahlas, že ne?" Mohl jsem si odpovědět sám. "Omlouvám se, jak za svůj přednes, tak za svoji otázku, ale... Co myslíte tím, jak složité to s ním je?"

Gelevor

"Řekl," souhlasila princezna. "A jestli se podobné řeči dostanou k pánovi, tak si buď jistý, že o život přijdeš," dodala vážně a odmlčela se. Pohlédla soucitně na Waqi. "Označení složité ho neurazí," řekla jen.

Waqi sklopila zrak. O jeho "složitosti" se dnes v noci přesvědčila.

"Snaž se dělat co chce, bolí to pak méně. I když se všem ranám vyhnout nedá. Ale má i klidnější období," povzdechla si princezna.

Gelevor

Když ho to baví, musí se smířit s tím, že mu jednou může od někoho zůstat v zádech dýka. Jeho problém, já se o něj zatím nehodlám starat. Mlčel jsem, co na takovou odpověd říct...

A seděl jsem a seděl. Zase jsem si jednou pomohl z bláta do louže. A jestli budu prodáván tak často, jako dosud, tak za chvíli procestuji celou zem. Tihle lidé jsou zvláštní. Možná to jsou válečníci, ale i tak už příliš změkli ve svých balzámových koupelích a podobných věcech.

Gelevor

Tak to byla jistě pravda o většině zdejší svobodné populace. Ovšem tvůj nový pán? Když jsi ho viděl poprvé, prohlížel si od jednoho obchodníka zbraně. A zrovna si jeden pěkný těžký meč zkoušel v ruce. A na první pohled věděl, co s ním. Byl to bojovník. Ne příliš pokročilého věku, ale z očí jsi mu neviděl žádnou mladost a soucit. Jen jedno. Já jsem tu pán. K'ashief byl na Calimoňana vysoký a urostlý a nedělalo mu problém bezdůvodně uhodit kolemjdoucího otroka, jen aby "to" ze sebe dostal. A když viděl tebe, okamžitě si tě pozorně prohlédl. Na tebe si dá pozor. Ovšem když jste se přestěhovali do jeho slušně velkého sídla, kde bude asi všeho dostatek, už jsi nebydlel s Waqi. Otroci tam měli takovou... dřevěnou stáj, ve které spali po zemi. Smíření sami se sebou a vystrašení z nálad svého pána.

Ta "stáj", jak tomu můžeme říkat, nebo raději příbytek? Dobře, tak příbytek. Tak tedy ten příbytek byl rozdělený metrovými přepážkami a vytvářel takové "pokojíčky". A tebe strčili do toho dva na dva metry velikého ke čtyřem dalším otrokům. Jednou byla žena středního věku, která se ti představila jako Maysa. Vařila v kuchyni a pán s ní byl často spokojený, tak to byl jeden z mála otroků bez jizev na zádech. Manal se staral o domovní údržbu, spravoval, přijímal návštěvy a podobně. Měl také výhodu, uměl dobře číst a pán toho využil. Ale nebál se sem tam postavit za Maysu a jejich pětiletého syna Ghaziho, tak už se taky pyšnil pár šlehanci. Poslední spolubydlící byla Lamisa, patnáctiletá dívka s velmi dlouhým copem, u jehož pletení každý den těch pár minut rád relaxovala. Byla by krásná, nebýt té jizvy, která se jí táhla přes tvář. Tedy ona byla krásná i tak, ale pánovi díky tomu přišla nehodná jeho pozornosti. Protože za několika ostatními otrokyněmi občas zašel se jen tak pobavit. A jeho dvě nemanželské děti jim prostě vzal, strčil je svým mladým ženám (už měl tři, princeznu Tyr, Waqi a Alhenu, dívku tvého věku, která už stihla být bohatou vdovou. A proto si ji vzal). Jinak když se podíváme krátce na pánovy manželské děti, měl už tři. Syna R'hes-tao-ona, roční Ly-maa-nah a ještě jednu malou holčičku od paní Alheny.

Pán přes den hodně pracoval a chodil se odreagovat za svými ženami, ať dělaly, co dělaly. Prostě si je vzal. A ne zrovna něžně. A tím spíš své paní otroci litovali a snažili se jim pomáhat, když pán odjel na pár dní na obchodní cestu.

A tak mohl začít tvůj život tady.

Gelevor

Inu, můj pán byl tedy z trochu jiného těsta. Na toho bych neměl snad ani kdybych ho chtěl sejmout ve spánku. Ne že bych chtěl zabíjet. A můj život u nového pána začal. Teď jsem již nebydlel u Waqi, ale byla mi přidělena ohrádka ve stáji. Spolu s třemi dalšími otroky. A tak jsem se snažil poslouchat pána, jak jen to šlo. Když jsem se setkal s mými novými spolubydlícími, patřičně jsem se představil. "Jsem Gray..." To bylo vše. Pak jsem většinu času mlčel. Stále mi však hlodala v mysli jizva dívky, která bydlela ve stejné cimře. A tak jsem se jednou odhodlal zeptat. "Omlouvám se, jestli jsem drzý, ale jak jsi přišla k té jizvě?"

Gelevor

Dívka chvíli mlčela. "Dřív jsem byla u jiného pána a hlídala jsem mu syna. Ten malý ale spadl a odřel se. Neuhlídala jsem ho a měl jizvu na noze. Tak mi pán udělal taky jednu," řekla tiše.

Ostatní otroci sice předstírali nezájem, ale ve skutečnosti poslouchali a soucítili. Každý z nich měl něco za sebou.

Gelevor

Děsilo mě, jak lehkovážně všichni jednali se svými otroky. Jak lehce by byli schopni vzít život a ani by u toho nemrkli. Odkud jsi? Žila jsi předtím někde jinde nebo jsi v otroctví odjakživa?

Gelevor

"Narodila jsem se tak," odpověděla. "A žila jsem u jiného pána, ale jak se mnou nebyl spokojený, tak mě radši prodal, aby se na mě nemusel dívat," ucukla pohledem a začala si upravovat cop.

Gelevor

Dál jsem se na nic neptal. Tiše jsem čekal, co se bude dít dále. Mé myšlenky se temněly a bylo mi teskno z tohoto světa a co se v něm děje za zlo.

Gelevor

No co by se dělo? Práce, práce a zase práce. A vídat Waqi, jak den ode dne chřadne. A byla tak bez života, že ani zpráva o těhotenství jí nezlepšila náladu. Jen chodívala kolem a dívala se po tobě. Oba jste tu byli vězněni, ona jen v klícce zlaté.

Měl jsi hodně práce všude možně, pán tě zaměstnával opravdu dobře, ale jestli si tajně nějak zařídíš život, aby byl maličko lepší, to je jen na tobě.

Gelevor

Když jsem Waqi uviděl naposledy, něco se ve mně zlomilo. Snad to byla její strhaná tvář, snad studnice smutku, která se den co den plnila slzami beznaděje. A tak se v mé mysli začal rodit plán. Nesměl jsem vzbudit nejmenší pozornost, vše muselo být provedeno dokonale a předem dobře naplánované.

A jak se můj plán rozrůstal, začal obsahovat mnoho bodů v mojí hlavě, které musely být provedeny, než začnu s plánem.

Plán to byl takový:
- naučit se házet kameny
- najít nejslabší místo v komplexu, kterým budu moci uniknout do města
- zjistit vše o strážích a jejich hlídce a morálce - to zahrnovalo pak i nejlepší čas útěku
- zjistit, kdy všichni otroci spí
- v noci se vyplížit a navrhnout únikovou cestu městem
- zjistit, co je venku z města - jsou tam nějaké pustiny, oázy, jeskyně...?
- zjistit, kde se dá přežít, co se dá ulovit, sníst, kde získat vodu...
- dle předchozích informací a skrýších v městě se rozhodnout, zda utéci z města nebo v něm zůstat a skrývat se
- dostat se k Waqi
- přesvědčit ji k útěku
- ??? Sehnat někoho, kdo by se přidal a byl loajální???
- útěk


Věděl jsem, že budu muset znát pozice strážců, jejich trasy, kdy se střídají a jestli jsou i přes každodenní rutinu ostražití nebo se poddali pocitu bezpečí. Začal jsem tedy při práci potajnu sledovat. Když byl nějaký obezřetný, nepozoroval jsem ho vůbec, jen jsem se snažil zjistit kdy a kde hlídá. I tak jsem sledoval jen po očku, periferním viděním nebo když mě nemohli vidět.

V každé volné chvíli, když jsem nebyl sledován, jsem házel kameny. Snažil jsem se naučit co nejpřesnější a nejtvrdší hod. Někdy jsem trénoval přes den, někdy v noci, když jsem našel místo, kde jsem nemohl být načapán.

Jednoho večera jsem se setkal se svými spolubydlícími, mezi řečí jsem se zeptal: "Zajímalo by mě, jestli se v této poušti dá přežít... Myslím v divočině. U nás na severu byli takoví lidé, kteří žili v nehostinné krajině a uměli přežít roky tím, že znali, jaké zvíře jak ulovit a jakou bylinu a rostlinu mohou sníst. Věděli, kde a jak získat vodu. Tahle krajina je pro mě neznámá. Máte tu taky takové lidi?"

Některé noci jsem čekal až všichni usnou. Několikrát jsem nešel spát a jen jsem pozoroval pravidelnost spánku, zda se někdo nebudí a podobně. Unavený jsem byl, ale měla to být cena, kterou jsem byl ochoten zaplatit. Měl jsem teď stejně čas až do konce života. Nikdy jsem však nebyl vzhůru dvě noci po sobě a nikdy ne celou noc. A ani jsem neměl žádnou pravidelnost - snažil jsem se svá noční dobrodružství pořádat chaoticky. I v noci jsem pak sledoval stráže a jejich trasy, tentokrát pod rouškou noci, která byla mou skrýší.

Jednu noc jsem byl přesvědčen, že to vyjde. Strážci se zdáli být neobezřetní a unavení. Rozhodl jsem se zmizet do města a najít únikovou cestu, která bude mít největší šanci na úspěch. Věděl jsem, že ještě mnoho nocí budu muset vyjít a hledat cestu nejlepší, nejnenápadnější a nejbezpečnější. A tak jsem vykročil a chystal se opustit areál.

Gelevor

“Přežít? Ty ses zbláznil, vždyť tě chytí a zabijí!“ řekl Manal nechápavě. “Zapomeň na to, jestli nechceš ublížit sobě ani ostatním,“ dodal a šel pomoct synkovi ke studni. A o moc víc jsi z nich nedostal, lidé se prostě báli.

Ale toho večera? Počasí bylo na průzkum ideální, ale jinak ti štěstí nepřálo. Jen co ses vydal ke zdi, tak jsi narazil přímo na pána. “Seber se a běž pro doktora, tvá paní rodí!“ vyštěkl a hodil ti zlatou minci. “Tak dělej, bydlí na náměstí a má to napsané na štítu!“ dodal a zamračeně přecházel sem a tam…

Gelevor

"Neříkal jsem, že někam utíkám," zasyčel jsem zlostně. "Jste všichni pobláznění? Každou otázku berete jako výzvu k útěku? Ztrácím čas s poblouzněnci, jako jsi ty. Místo abys řekl normální odpověď... Poradím si sám."

Narazil jsem na pána. S úžasnými plány. Má paní rodí. Co se mohlo stát lepšího? Teď vidím, jak Waqi někam půjde. Hah, úžasné. aspoň rok bude trvat než by byl malej schopnej vůbec přežít útěk. A už vidím, jak bude Waqi chtít utíkat. Teď, když přišlo tohle. Napadla mě myšlenka utéci sám. Ale co by z toho bylo? Co by něco takového mohlo přinést? Teď jsem věděl jedno - když bych měl utéci, rozhodně ne z města. Věděl jsem, že teď bych měl najít soustavu úkrytů, kde by byl člověk schopen přežití. Nebylo to lehké, ale věděl jsem, že jestli teď, mám času více než jindy. Svět se teď zasekl na mrtvém bodě. Vzal jsem minci a vyběhl na náměstí. Běh je nejrychlejší doprava, kterou jsem si mohl dovolit. A navíc mi přinášela jisté výhody - trochu cvičení.

Na náměstí jsem začal hledat onen štít, na kterém najdu to, co potřebuji.

Gelevor

Doktor ještě nespal a díky tomu byl rychle připraven na cestu. Přesto tě jímala nervozita, že by mohl být rychlejší.
Došel s tebou zpátky k vám a rovnou se rozešel nahoru, i když po něm chtěl jeden z hlavnějších otroků totožnost a podobně, aby ho mohl ohlásit.

“Na to není čas, běž si po svých!“ odsekl doktor a vyštěkl na toho chudáka pár rozkazů. I na tebe, mimochodem. Horkou vodu a co nejrychleji nahoru k paní.

Jenže nahoře u paní bylo trochu jinde, než jsi čekal. Nerodila Waqi, ale princezna. Waqi spíš zděšeně stála opodál a poslouchala ten křik. Byla celá bledá a trochu rozklepaná. Tak tohle ji zanedlouho čeká…

Přestože pán vypadal prve taky nervózně, když už tu byl doktor, jako by ztratil zájem o dění ve svém domě. Vrátil se ke svým činnostem a jen čekal, kdy mu někdo přijde říci výsledek, ať bude jakýkoli.

Gelevor

Doktor mi vydal příkaz donést horkou vodu. A tak jsem poslechl, když jsem vešel do místnosti, bylo pro mě velkým překvapením, že nerodila Waqi. Teda, dlouho jsem ji neviděl, takže jsem to asi ani nemohl vědět, ale hned mě napadaly ty nejhorší scénáře. Ulevilo se mi. I když, ne o moc. Brzy by jí mohl čekat podobný osud. A mě se v hlavě příčily obě myšlenky - ať už zůstat tady v téhle hnusné zemi jako otrok, ale i nechat Waqi samotnou a utéci sám.

Gelevor

Ten porod nebyl zrovna příjemný na sledování Doktor tě měl k ruce a tak jsi ten křik slyšel z první řady. Ale také jsi pak viděl jako jeden z prvních to malé děťátko, které přišlo na svět.
Doktor trochu zklamaně oznámil, že je to děvče, ale co s tím mohl dělat? Tak malou omyl, zabalil do dečky a dal princezně. A ty jsi to měl jít oznámit svému pánovi. A ten byl tak zklamaný, že dokonce zanadával. “Co s další holkou!“ zvolal. A asi to posílilo jeho rozhodnutí pro další svatbu, nad níž uvažoval. Ale aby se neřeklo, tak se na ně šel podívat. Jen krátce, ale aspoň něco.
To Waqi se bála čím dál víc, ale šla pak zase odpočívat, těhotenství ji vyčerpávalo a ji čeká porod do několika týdnů.

Jinak se tu vrátil život do normálu. A tvůj první pokus byl zmařen náhodou. I když… tvůj král říkával, že náhody neexistují, že je jen Amphibielina vůle. Tak kdy to zkusíš znovu, uvidíme. Každopádně pán do týdne chystal další svazek.

Gelevor

Když jsem oznámil muži, že jeho dítě je holka, velice byl zklamán. Zanadával a já měl chuť mu vrazit pěstí. Místo toho jsem se utvrdil v rozhodnutí, že dříve nebo později zmizím. A že to Waqi oznámím co nejdříve. Čekal jsem na chvíli, kdy budu moct mluvit, abych ji řekl, ať pro mě nechá poslat, že s ní sám potřebuji mluvit.

A pak jsem vyčkával a přemítal, jak jí to řeknu. Mezitím jsem znovu cvičil házení kameny kdykoliv byl čas. Prohledávání města a jiné starosti jsem zatím odsunul.

Gelevor

Mluvit? Ty bys tu chtěl mít možnost mluvit? Kdy? A jak? K Waqi si můžeš kdykoli pro cokoli zajít, ale nikdy nebudeš mít jistotu, že nikdo neposlouchá,
Krom toho byla na programu důležitější událost. Váš milovaný pán si uvědomil, že je manželem královy dcery, a navrhl tak neochotně návštěvu královského paláce, aby králi ukázal své nové dítě. A možná i fakt, že princezna Tyr umí rodit hlavně holky stejně jako její otec. Že jsou všichni muži vysazení na syny...

Každopádně jsi byl doprovod pro Waqi a akorát jste vyráželi na cestu přes celé město k paláci. Malé paní s dětmi v nosítkách, vy ostatní vedle nich.

Gelevor

Prostě jsem ji musel potkat. Musel jsem být trpělivý, ale hlavně nesmím zmeškat správný čas. A tak jsem roztřeseným písmem napsal: "Důležité. Sami." A doufal jsem, že to zabere. Nic důmyslnějšího jsem nevymyslel a nebyl jsem přesvědčen, že by měla čas a prostředky na to, aby luštila cokoliv jiného. A tak jsem jednoho dne, když jsem okolo ní procházel zakopl a jakoby do ní žďuchl. Pohlédl jsem jí do očí. A do ruky vrazil papírek tak, aby to nebylo vidět.

Viděl jsem ji, když jsem byl doprovod pro Waqi. Moc lidí, rozhodl jsem se, že zatím nic podnikat nebudu. Prostě jsem dělal, co se mi řeklo.

Gelevor

Waqi papírek hned zmačkala a neznatelně přikývla. Ano, teď jen vymyslet kdy a kde. Teď to nejde, návštěvu máte načasovanou, to také ne, tak někdy potom...

Prošli jste městem a zabočili do otevřených bran k paláci. Byl obrovský a krásný, kdyby sis odmyslel to otroctví všude kolem.

Nosítka zastavila a a Waqi si od tebe nechala pomoct dolů. Pevně se tě držela, už byla opravdu dost veliká. Pak nabrala odvahu a s hlavou poslušně sklopenou se vydala za manželem a jeho dvěma ženami.

Procházeli jste kolem opravdu krásných architektonických výtvorů, opravdu by se ti tu za jiných okolností líbilo.
"O čem chceš mluvit?" špitla ti Waqi najednou. Lidé před vámi byli asi dva kroky, za vámi také.

Gelevor

Obdivoval jsem architekturu, okolní stavby, další věci... Byly opravdu krásné. Měl bych k nim velmi blízko, jen to otroctví všechno utápělo do nížin závratných. Pomáhal jsem Waqi. Bylo to nějakou chvíli, kdy dostala papírek.

Ve velmi "vhodnou" chvíli se rozhodla zeptat mě. Všude okolo lidé. Kdo má uši slyš, že? A moje hlava se bude kutálet na špalku. Gratuluji Waqi. Ale neměl jsem důvod lhát. Řekl jsem pouze čistou pravdu. "Jak jste si přála, víte, pohádku. Jen pro vás. Mám ji... Chtěl bych vám ji povyprávět. Ale je vzácná a jen pro vás...

Gelevor

Na špalku v tom lepším případě, kdy bys to trápení neměl moc dlouhé.

“Aha,“ špitla. “Ale to počká zase domů, ne?“ zeptala se. Neví, co jí chceš, tak neví, jak je to důležité. Tak ani… vlastně neví nic. Teď byla hlavně nervózní z návštěvy krále. Ty sis letmo vzpomněl, že dva otroci z tvé původní skupinky by měli být někde tady v paláci.

Díky pomoci těhotné paní jsi měl přístup s ostatními do sálu, kde sis mohl všimnout kromě krále a jeho manželek a dvoru i druhé královny, kterou sis pamatoval z trhu. I když tady měly všechny ženy uctivě sklopený zrak. Jen první královna, matka Tyr, první ženy tvého pána, neudržela oči u země a hleděla s láskou ke své dceři. I král těžko skrýval radost nad shledáním. Jinak tu ale pro tebe nic zajímavého nebylo, jen jsi mohl vidět panovníka a… vlastně srdce všeho tohohle… systému.

Gelevor

No, mohla to pochopit hůře? Ano, mohl by chtít, ať jí pohádku povyprávím tady. "Když říkám pohádku jen pro vás, bylo by to trochu... Zvláštní, kdybych ji začal vyprávět všem těm lidem okolo," rozhlédl jsem se, abych zdůraznil, kolik lidu tu je a hlavně zjistil, kolik jich opravdu je. "No, je pravda, že by ufčitě tu pohádku všichni rádi slyšeli, když umím tak dobře vyprávět," zasmál jsem se svému vtipu, "ale nemyslím si, že je to vhodné." Mluvil jsem úplně v klidu, jakoby se nic nedělo. Normální konverzace s normální malou holkou, která si snažně přeje být dospělá, ale je tak moc vidět, že není a být ani nemůže. A tihle... sultáni si jí prostě vezmou a dělají z nich rodičky pro své syny. "Takže až budeme doma a vy budete mít více času, tak já vám jej povím."

Ale vzpomněl jsem si ještě na něco. Měli by tu být otroci, které jsem potkal předtím - Kidu a toho starce. Zajímalo mě, co se s nimi dělo. Bylo to blbé, pokud jsem Kidu chtěl zachránit, jak jsem předtím říkal, musel bych mít opravdu dobrou příležitost, jinak by to dopadlo hloupě. A pokud by vůbec šla. A hlavně bych musel vzít Waqi aniž bych jí na to připravil nebo jí to předtím oznámil. Musel bych jednat velmi spontánně a bláznivě. Teď jsem stál před rozhodnutím, které přijde ve chvíli, kdy ona chvíle nastane, a nebo nepřijde vůbec.

Když jsem viděl panovníka a královny a všechno to okolo, vzplanul ve mně hněv. Tenhle drží tuhle zemi takhle a nic nedělá a utápí se ve zlatých sálech a přitom je jen... Otrokář největší. Mlčel jsem. A hledal starce nebo Kidu. Cokoliv, co by mi prozradilo, že jsou tu.

Gelevor

Všech tu bylo kolem tolik, že těžko počítat. Ale Waqi alespoň pochopila a mlčky přikývla.

Oficiální setkání s králem bylo... chladné. Tak zvláštní, že tobě jako normálnímu člověku bylo skoro do pláče. Nicméně poté byli tví páni pozváni na občerstvení v zahradách. A jen co královna vyšla z pozornosti tolika lidí, hned běžela k dceři a upřímně ji objala a radovala se z vnučky. Sama byla ale tak mladá... a už měla vnoučata. Bylo to zvláštní... A Waqi nevěděla, jak se chovat v přítomnosti svých vládců, kteří jsou tchánem a tchýní jejího muže. Tak raději jen stála opodál a... jedla.

Brzy se k vám přidali princeznini sourozenci, se kterými se také rád viděla. A tehdy sis všiml toho starce. Přiváděl za ručky asi ročního chlapce, mladého prince. Tak je tu a žije... po Kidě zatím žádná stopa.

Gelevor

Byla tu nuda. Ale co, nuda je luxus, který často nemám, takže jsem ji přijal a čekal, co se bude dít. Mezi tím jsem pozoroval výrazy tváří, lidi, kteří chodili sem a tam nebo jen tak postávali, Hledal jsem tiše Kidu. Po chvíli jsem uviděl starce, kterého jsem znal. Čekal jsem tedy na příležitost, kdy mu budu moci položit onu otázku: "Kde je Kida?"

Gelevor

Z jeho očí jsi pochopil, že tě poznal. Trochu kývl na pozdrav.
"Je v pokojích královny Limonette. Té, jak ji kupovala na trhu," odpověděl. "A co ty? Jak se ti vede? A kdo si tě koupil?"

Gelevor

"Děkuji za odpověď, věřím, že se má dobře?" Otázka spíše měla znamenat negaci, nebylo to tak, že bych tomu opravdu věřil, že se může někdo mít dobře, ale... Co je lepší? Sloužit v paláci, mít alespoň jídlo a přikrývku (předpokládal jsem, že někdo, kdo slouží přímo královně nebude spát ve špinavém seně). Pro mě to bylo jasné. svoboda. I kdyby žití v jeskyni s nejistotou budoucnosti, ale svoboda, i kdyby lovit divou zvěř v horách, žít ze dne na den, tvrdě kopat motykou tuříny a jít spát až po setmění... Hrabat se v hlíně, mít v rukou život zvěře a vzít si ho - ne pro potěšení, ani pro jejich trápení, ale pro svůj život. Někteří věří, že je to špatné, že jsme si všichni rovni... Můj šíp ale přetne jejich šlachy a nebudu litovat této oběti. Poctím ji a budu vděčný za to, že jeho život dal život mě...

Než jsem odpověděl na jeho otázku, zeptal jsem se..."Kde jsou komnaty Limonette? |dá se tam teď dostat, aniž by mě někdo chytil? Chci si s ní promluvit."

Koupil si mě kdosi, jehož dcera si vzala (doháje, nemůžu si vzpomenout, jaká je jeho pozice... )... |Takže teď sloužím jemu... DOkážeš si to představit? Je jí teprve 13. Myslíš si, že je to v pořádku? V tolika letech není schopná... sotva fyzicky, rozhodně ne Psychicky... A on jí jen tak "sebere" život. I ona je obětí - I ona, ač není otrok... Je na tom podobně jako my. Jen majetek. Ukázka síly... Myslíš, že na takovou "sílu" je nějaká odpověď, kterou prokážeš bez "obětí"?

Odmlčel jsem se..."Vede se mi stejně... Jsem stvořen pro volnost. Nemohu být svázán... Jsem... pak prázdný. Nedám se spoutat. Na čas možná, ale... Pokud by má pouta měla osvobodit ostatní, tak ať, ale nebudu jen plnit rozkazy a den co den žít jako dhimmi."

Gelevor

Stařec si povzdechl. "Na to by sis měl zvyknout, dívky se v této zemi vdávají takto mladé, jsou více svěží a vykvetou už rovnou jen pro oči svého muže," řekl. "Všechny ženy jsou v Calimonu takto svázané. K některým otrokům se chovají lépe než k vlastním manželkám," podotkl hořce a zadíval se k paláci.

"Jestli mi slíbíš, že nic neprovedeš, tak... tam za rohem je prádelna, řekni si o královniny věci a dones je k ní do pokoje. Je v obytné části, druhé dveře zprava," dodal vážně. "Ale jestli něco uděláš, krýt tě nebudu, i kdyby tě napínali na skřipec!"

Gelevor

"Zvyknout si... To nic nevyřeší." Dál jsem ale věc nekomentoval.

Ale na jeho odpověď jsem se lehce uklonil,. "Děkuji... POkud mě budou natahovat na skřipec, inu, bude to pouze můj problém. Děkuji za vaši pomoc."

Otočil jsem se a odcházel, kam mě stařec poslal. Pak jsem se zarazil. Otočen k němu zády jsem cosi řekl: "Nedávejte tomu velké naděje, ale přemýšlejte, když bych náhodou jednou přišel, vzal Kidu, některé další a zmizel do pouště, budete mě následovat za svobodou a nejistotou, kde budete moci pomoct hrstce bláznů, kteří se rozhodli vzít svůj osud do rukou? Nebo zůstanete? Teď vaší odpověď nepotřebuji, teď by vás akorát mohla upnout k něčemu... Ať k ano či k ne, ale jestli ten den přijde, mějte své ano či ne připravené... A věci sbalené."

Otočil jsem se a šel k prádelně, kde jsem poprosil o prádlo s kterým jsem se chtěl vydat (a pokud ho dostal, i vydal) ke komnatě, kde měla být právě Kida.

Gelevor

Stařec si tě vyslechl, nicméně podle jeho pohledu měl asi jasno.

Hned ti přiběhla otevřít! Vypadala... kupodivu skvěle! Na sobě toho sice moc neměla, jen takové skoro průhledné hadříky, ale vlasy měla pěkně učesané, oči namalované a v nich trochu zvědavý výraz. Teď i překvapený.
"Ty...? Gray, že?" vzpomněla si. "Co tady děláš?" zeptala se vylekaně a vzala tě dovnitř, aby vás náhodou někdo neviděl. Uvnitř budete v bezpečí. Alespoň dokud někdo nenabude domnění, že jde o někoho víc, než o obyčejné otroky.

Královnin pokoj byl veliký, prosluněný, plný květin, barev a s výhledem do zahrad. A dokonce s terasou, z níž se dalo jít ven. Jestli žije Kida tady, tak se asi špatně nemá. Rozhodně vypadá, že hladem netrpí.

Gelevor

"Má slova pro mě mají váhu, nejsou planá, tedy aspoň0 v to doufám. Chci se zeptat jak se máš... A rád bych znal úplnou pravdu." Popocházel jsem po pokoji. Sem a tam s prádlem. "Něco jsem ti slíbil... Myslel jsem to vážně. I kdyby to trvalo desítky let... A rád bych znal tvoji odpověď. Půjdeš do toho, když přijdu? Stojí ti svoboda v nejistotě za to, co žiješ teď? Slibuji ti, že ač se rozhodneš tak nebo tak, nehodlám rozvracet tvoji pozici ani tvůj život... Pokud řekneš ne, nezmění se pro tebe nic."Odmlčel jsem se. Sledoval její výraz, byl jsem si vědom, že mě kdokoliv z lidí, s kterými mluvím může zradit a prodat, přesto jsem riskl tu nejistotu. Lepší žít v nejistotě z toho co se stane než mít nalinkovaný život plný budoucnosti bez výhledu. Ale každý měl svoji volbu.

Pokročil jsem ke dveřím. Jediná odpověď: "Když na to přijde, půjdeš do toho nebo ne?" Stál jsem ve dveřích s rukou na klice.

Gelevor

Udiveně tě poslouchala. Když jsi skončil, přišla ti vzít to prádlo, abys ho náhodou omylem neodnesl. "Jsem ti vděčná za nabídku, ale..." zaváhala, "Jsem u paní ráda," zrudla jí trochu líčka. "Je to u ní zvláštní a... ještě pořád si zvykám, ale asi mě má ráda. Porodila následníka trůnu, tak má klid a nikdo nás moc neotravuje. Nechceš něco k jídlu?" ukázala na tác plný jídla. Pravda, nebylo úplně čerstvé, ale měla k dispozici... maso!

Gelevor

"Jsem rád, že se máš dobře, díky za odpověď. Přeji ti tedy hodně štěstí, přeji ti, ať je tvá budoucnost zářná. Možná se již neuvidíme. Drž si prosím v paměti mě jméno. Možná ti k ničemu nebude, možná jej jednou ráda uslyšíš a budeš toužit s přidat k jeho jednotkám, možná jednou uslyšíš, že tento "zlotřilec" byl pověšen. Nevím. Ale.... Přeji ti vše nejlepší.

Odešel jsem a očekával konec.

Gelevor

"Díky..." pousmála se. Najednou hned padla na kolena. "Paní..." řekla uctivě.

Královna přišla. A docela překvapená, co tu děláš.

"Přinesl šaty z prádelny, paní," vysvětlovala Kida.

"Ty jsi K'ashiefův otrok," zúžily se oči královně. Co tu sakra děláš?!

Gelevor

"Já... Má Paní... Jsem toužil být zakoupen Vámi, když jste kupovala Kidu," Podíval jsem se na ni. Chtěl jsem se s ní setkat a zjsitit, jak se má...Omlouvám se za tu drzost, ale nemohu jinak, stala se součástí mého života a chtěl jsem vědět, ja kse má...

Gelevor

"Ten drzoun!" vzpomněla si. A maličko se při pohledu na vás zamračila. Vypadalo to trochu jako... žárlivost? To je hloupost, ne?

"Už byl na odchodu, paní, opravdu se jen přišel podívat, jak se mám, nebyla jsem na tom tehdy nejlépe," zavzpomínala.

Drobné pochybnosti z královniných očí nezmizely. "Lépe už se mít nemůže. A proč jsi chtěl být můj? Umíš snad být krásnou atraktivní komornou?" zeptala se pobaveně a snad i drobet bojovně. Posadila se před zrcadlo a nechala Kidu, aby z ní sundala šperky. A nespouštěla z ní a z tebe oči. Jako by zjišťovala, jestli mezi vání něco není!

Gelevor

Tahle "hra" se mi začala líbit. Ta vůně nebezpečí, připadal jsem si živější než kdy dřív. Sice jsem byl vězněm, ale hodlal jsem se o to bít. Stal jsem se součástí něčeho velkého, svého vlastního "osudu"... Už jsem nebyl jen ten, co přihlíží a nechá se unášet proudem, ale stal jsem se jeho součástí. A jestli má můj příběh skončit mojí smrtí, ať je nezapomenutelný.

Líbilo se mi být "drzounem". Ten pohled. Že by záviděla? Proč? Myslí, že jsem s Kidou? Hehe, aspoň bych měl tu volbu... Samozřejmě je tu pak svoboda každého, ale ona byla zaprodána. Ona byla zaprodána. Ona je jen další figurkou ve hře, kterou za ní hraje někdo jiný. Závidí mi, že jsem ten, co se nebojí - a že jsem se bál, ale pohánělo mě cosi většího, cosi transcedentního, oheň zažehnutý jiskrou dřímající kdesi hluboko v mém srdci, udušenou, aniž bych o ní věděl - a pak jako fénix povstala z popela. A nic ji nemohlo zastavit.

Dřímá ta jiskra v každém? Dá se rozdmýchat? Byla to jiskra, co byla v oku královny? Stál jsem na tenkém ledě... Tentokrát na tom nejtenčím.

Královna si sedla a nechala si před zrcadlem sundávat šperky. Udělal jsem pár kroků, ne směrem k zrcadlu, ale procházejíc "jako okolo" "Jsem rád, že se má dobře. Jela se mnou v povozu. První přátelství, které jsem uzavřel s člověkem. Nechtěl jsem jej opouštět..." Mlčel jsem. Jen chvíli jako bych hleděl do dálky. "Znal jsem jeden příběh. Už si ho moc nepamatuji... Nechcete slyšet příběh? Rád je vyprávím..."

Gelevor

Královna byla napjatá, štíhlými prsty klepala do stolku netrpělivou a nespokojenou melodii. Zírala na Kidu a dost ji tím znervózňovala. Chudák holka... snažila se pracovat rychle, ale rudnutí tváří neovládla. Pravděpodobně ne z tebe, ale královna si to tak mohla jistě vyložit, což určitě nebylo... dobře.

"Tak povídej," řekla spíš rozkazem než přáním královna.

Kida vypadala překvapeně z toho tónu, asi u ní nebyl obvyklý. To ji tvá přítomnost tak... rozhodila?

"Přátelství?" nenechala tě málem ani začít. "A jak dlouho jste spolu... jeli?" zeptala se uštěpačně. "Nikdy se o tobě ani nezmínila!" zdůraznila bojovně.

Gelevor

Skvěle, vypadá to, že jsem objevil jiskru. Jiskru, která by mohla, vedena správným směrem, rozdmýchat oheň mnohem větší, než jsem si dovedl představit. Nebo se stát mojí oprátkou. Žárlivost žen dokáže být strašlivá, o to více, když má ta žena moc. A z jejích pohledů na Kidu jsem si byl vědom, že by se její obětí mohla stát i ona. Tak přeci žárlila kvůli Kidě a ne mojí „svobodě“. A nebo žárlila na oboje. V něčem byla ještě větší otrok než já. Ona byla svázaná vším. Ona byla skutečnou obětí, největší z otrokyň. Šaty, šperky a otroci se snažili přesvědčit, že to tak není, ale oči nelžou. Řeč těla nelže. Může říkat ne, ale pokud tělo říká ano,...

V tu chvíli jsem si uvědomil, že v něčem je jako já. Ona si musela vynutit, aby mohla jít vybrat si otrokyni. Jakoby se chtěla v něčem vzepřít tomu jhu, jež jí bylo dáno a aspoň tímto vykřičet do světa: „Ještě se dokážu rozhodovat sama!“

„Proč se o mně nezmínila, jak dlouho jsme jeli, přátelství?“ Tázal jsem se nahlas jako bych si potřeboval ujasnit, na co se mě ptá. “Ehm… Jeli jsme několik týdnů. Já jsem nabízel své přátelství lidem, kteří se mnou jeli. Viděl jsem, že někteří z nich neměli žádnou naději, jako odsouzenci očekávající konec, kterému nemohou uniknout. Říkal jsem si, že… Že musíme být lidští, nesmíme zapomenout na to, kdo jsme. Bylo to spíše gesto. Když o tom teď přemýšlím… Vlastně mi odpověděl jen jeden člověk, zbytek mlčel. Takže proč o mě nemluvila? Zřejmě proto, že jsem pouze nedůležitý člověk, pouhé zrnko písku. Asi jsem toho moc neznamenal. A vzhledem k tomu, že se měla těžce, se ani nedivím.“ Imaginárně jsem nabral ze země písek a rozprášil jej do vzduchu. „A přesto občas i zrnko dokáže strhnout lavinu. Pardon, teď jsem se nechal unést velikostí pouště. Víte, líbí se mi. Fascinuje mě. Je krásná. Ta nehostinnost, ta divokost. Ale na to jste se neptala, omlouvám se. No a tak jsem se nějak proudem času ocitl zde a… Když jsem zjistil, že tu Kida je, chtěl jsem se dozvědět, jak se má.“

Gelevor

"Mě poušť děsí, vyrostla jsem v lese v části Calimonu, kde se na nesvobodné pohlíželo jinak," řekla královna prostě a znovu se na tebe pozorně zadívala. Takže spolu nic nemáte...?
"Jistě, otrok je otrok, ale i ten přeci může mít dobré a užitečné názory, může být slušně oblečen a vychován. Jejich loajalita se může někdy hodit," podotkla. Ale asi si uvědomila, že trošku přestřelila, to by ti říkat neměla.

Otočila se od zrcadla směrem k tobě. "Tak vyprávěj..." vybídla tě o poznání klidněji.

Gelevor

Vymýšlet příběh takhle za běhu… Nic jednoduchého. Ale už jsem si dokázal uspořádat myšlenky, abych snad vytknul to důležité.

Miloval běh. Potulovat se po lesích, válet se po loukách a jít kam se mu zachce. Z horských úbočí výt na měsíc. Cítit vítr na hřbetě, být lovcem, být běžcem. Měl krásný život, takový, pro jaký byl vytvořen. Pro takový se narodil. Pro svobodu a zadost z ní. Byl ještě mládě. Součástí smečky. Měl bratry a sestry. Jeho rodiče starostlivě získávali potravu, učili je všemu, co potřebovali znát, aby z nich vyrostli statní vlci.

A pak potkali člověka. Vyhýbali se mu, ale on šel k nim. A nebyl sám. Bylo jich více. Zabili jeho otce i matku. Jeho bratry i sestry vzali a naházeli do pytlů. Jemu se podařilo uprchnout. Utíkal a utíkal. Dlouho se nikde nezastavoval. Běžel, dokud po několika dnech vysílením nepadl. Běžel zbytečně. Oči se mu zavřely.

Ale nezahynul. Potkal jiného člověka, který tudy procházel a postaral se o něj. Dal mu napít, dal mu najíst. Postaral se o zranění, které si během úprku způsobil. Donesl jej do své malé chatky na pokraji lesa. Ten muž byl lovec, hraničář. Ochraňoval území, které patřilo jeho lidu. Vlk byl přivázaný, nesnášel za to svého pána, po mnoha dnech již mohl plně stát na nohou. Zachránil ho jen proto, aby mu sebral volnost. Dalšího rána však muž odvázal provaz. Vlk vyběhl, jak nejrychleji mohl, aby mu unikl. Ohlédl se a zjistil, že jej nikdo nepronásleduje.

Bylo mu velmi divné, proč by někdo jednal takto, proč by ho vlastně zachraňoval, když by ho pak pustil? To bylo jednání, které mu nešlo do hlavy. Nejednal pro vlastní prospěch, místo toho se choval altruiticky, bez vlastního prospěchu. Velmi… Neegoisticky. Vlk několik dní obcházel okolo a potom se vrátil ke svému zachránci. Stali se z nich dobří přátelé.

Jednou však přišla ozbrojená jednotka z cizí země. Napadala bezbranné lidi a odvážela je do své země, aby jim sloužili. Hraničář vzal svůj luk a meč a vydal se jim vstříc. A vlk ho následoval. Naučil se od něj onen způsob jednání, ač jej stále nechápal, líbil se mu, možná proto, že byl tak jiný. Toho dne hraničář zemřel… Zabil čtyři. Vlk jednoho, prokousl mu hrdlo. Zbylí muži jej bili, dokud se nedokázal hýbat. Pak ho svázali a vzali s sebou.

Dostal se do jejich země. Pokaždé, když jej pustili, chtěl proti nim bojovat, pomstít smrt svého přítele. Zbili ho, že se nedokázal hýbat, Pokaždé. Trvalo to, ale nakonec zlomili jeho vůli. Přestal bojovat, začal poslouchat jejich rozkazy. Už neměl svoji vůli.

Takhle žil velmi dlouho. Zapomněl již, jak šumí lesy, jak voní čerstvý vzduch. Byl psíkem na hraní na dvoře, hráli si s ním, jako s hadrovou panenkou. Někdy jej bili, někdy kopali, někdy mu nedali najíst, někdy prostě musel dny ležet a čekat přivázaný na řetězu.

A jednou ho uviděla služebná, byl vyhublý, hladový, žíznivý. Ona mu dala najíst a napít. Když to její páni zjistili, bili ji. Chtěl něco udělat. Ale nemohl. Bezmoc v jeho očích, jak hleděl na řetěz, jak se nemohl pořádně hnout. Jak je vlastně malý, že nic nezmůže proti velké moci, kterou jeho Pán vládl. A v hněvu se ptal – Kde vzali to právo? Kdo jim dovolil dělat tohle jemu, dělat to té služebné? Jen protože měli tu moc… Hněv povstal a vstoupila do něj obří síla. Přetrhl řetěz a vyběhl proti tomu, kdo se nazýval jeho pánem. Prokousl mu hrdlo. Služebné se podařilo utéci, zatímco vlk zuřivě bojoval, aby jí nikdo neublížil. Ona utekla. Vlk po mnoha krvavých ranách padl k zemi. Věděl, že už nikdy nepocítí ten čerstvý vzduch, že již si nenajde přítele, že již nikdy nepoběží a nebude výt na měsíc, věděl, že je to jeho konec. Ale musel to udělat, aby alespoň někdo jiný mohl svobodně dýchat. Doufal, že dívka utekla daleko. A naposledy vydechl.

Gelevor

Královna naslouchala velmi pozorně. Kida taky, té bylo líto vlčka, ale jinak tam asi moc spojitost neviděla. Královna ovšem... to bylo něco jiného. Jen v ní bojovaly dvoje různé pocity. Má být královnou, která by tě za něco takového měla zmrskat? Nebo má být Limonette...? Která bývala sama takovým vlčkem, kterého strčili do klece, z níž není úniku..?

Seděla na stoličce a zády se opírala o Kidu. Mlčela a přemýšlela.

Po minutách, které se zdály nekonečnem, konečně promluvila: "Znáš ještě další příběhy?"

Gelevor

Ano, znám...
.
.
.
.
Každý příběh má být slyšen v určitou chvíli. Každý má být vyslechnut, když přijde jeho čas.

Gelevor

Zašklebila se. "Zníš jako nudný učenec."

Gelevor

Zvedl jsem se a šel blíž. Zastavil jsem se asi metr od ní s lehce pobaveným výrazem "Jo, to teda jo. Znám spoustu příběhů, ale radši takové příběhy žiju, než abych o nich vyprávěl," odmlčel jsem se. Po tváři mi přejel stín. Otočil jsem se a kráčel směrem ke dveřím. Některé části příběhu jsem si nevybral a klidně bych se jim vyhnul. Otočil jsem hlavou zpátky s upřímným nostalgicky smutným úsměvem. "Ale to nikdo z nás že... Rád jsem vás viděl má Paní... A vypověděl vám svůj příběh. Neměl jsem ho komu povyprávět. Jste první, kdo ho slyšel."

Chytnul jsem za kliku. "A omlouvám se za svoji nezdvořilost, musím se vrátit, nechci dopadnout jak neposlušný pes. Už takhle možná pár ran bičem dostanu." Ještě jednou jsem se otočil a pohlédl do očí královny (přes zrcadlo?). Ale jakobych hleděl až za ně, jakobych je propaloval a hleděl do vzdálených krajů. "Chybí mi lesy... Ta vůně, jemný vánek... Ve skutečnosti nesnáším poušť. Nechybí Vám lesy?"

Nečekal jsem na odpověď. To byla otázka, na kterou si musela odpovědět sama ve svém srdci. Já jsem odpověď slyšet nepotřeboval. Ostatně, pokud si pro mě přijdou její vojáci, pokud si mě najde její trest, budu odpověď znát. A budu muset hledat jinde. Pokud vůbec budu celý.

Otevřel jsem dveře a odešel.

Gelevor

"Já tě nepropustila!" zastavil tě její hlas. "A ať se to tomu šílenci líbí nebo ne, královnou jsem tu já," řekla panovačně. "Takže nikam nechoď!" rozhodla. "I když budeš asi větší šílenec, sotva odrostlé mládě, co by se chtělo vzbouřit. Věř mi, neopeřenče, nedopadne to dobře. A nestojí ti to za to."

Gelevor

Zastavil jsem se ve dveřích. Stál tam bez hnutí, čekal jsem. Pralo se to ve mně. Byl bych asi první, kdo by odmítl poslušnost královně. A byl by to také asi můj poslední čin. Zacouval jsem zpět do místnosti a dveře velmi pomalu zavřel, jako bych za nimi skrýval nějaké těžce skryté tajemství.

Otočil jsem na na podpatku a uklonil se. "Jak si přeje Vaše výsost." Zase jsem šel směrem k ní. "Zapomněl jsem, kde je mé místo. Ale mojí touhou nebylo bouřit se, to jistě ne, vyprávěl jsem pouze příběh, který... mi vyprávěla matka, když jsem byl ještě malý."

Gelevor

Královna si tě prohlížela. Asi nevěděla, co s tebou má dělat, jen se jí nelíbil tvůj náhlý odchod. Dívala se a nevěděla.
"Co umíš? Proč jsi chtěl do mých služeb?" zeptala se nakonec.

Hm, takže teď to začne znova, pomyslel jsem si. "Ehm, nechtěl jsem své první přátele nechat samotné."

Jen prostá věta, co bych na to měl říct více? Asi nebylo potřeba říkat víc.

Gelevor

Aha! Takže jde o Kidu! Královně zase trochu zaplály oči. "No, tak jsi tu s ní, tak se mávla rukou v žárlivém gestu.
Ach... ty ženy!

Kida si trošku povzdechla a šla královně nalít pohár vína, třeba ji to uklidní.

Limonette ho vypila skoro najednou. "No tak, nenechte se rušit!"

Gelevor

"Víte, má Paní, jak se takovému chování říká? Manipulace." Mluvil jsem rozhodně. Tohle byla věc, kterou jsem nesnášel. Měl jsem rád přímé jednání, nejvíce ze všeho jsem nesnášel, když někdo jednal takto. Hlava, nehlava, tohle jsem poslouchat nehodlal.

Rázně jsem šel ke dveřím, otevřel je a práskl jimi. Sedl jsem si za ně ke stěně a čekal. Z hluboka jsem dýchal. Tohle asi nepřežiju. Ale aspoň bude konec. Nevím, že bych ten večer něco pil, ale připadal jsem si tak... Jinak bych asi něco takového neudělal.

Gelevor

Ze dveří za tebou sice nikdo nevyběhl, ale ani nemusel. Kolem šel nějaký nastrojený muž a upřímně překvapeně sledoval tvé prásknutí dveří. "Co si to dovoluješ, otroku?!" zvolal, vytáhl si od pasu meč i s pochvou, který měl jistě jen pro parádu, a jako holí tě s ním přetáhl po zádech! A znovu a znovu! "A běž se omluvit, než z tebe vytřískám duši!"

Gelevor

Divil jsem se svému bláznovství. Byl jsem tak drzý, že takové věci královna ještě jistě neslyšela. Utrpení je mnohdy provázeno s pravdou. Nechápal jsem, proč jsem měl najednou potřebu tu pravdu říct. Asi protože je ve mně něco, co převyšuje pud sebezáchovy. Vlastní hrdost? Pýcha? Možná.

Objevil se zrovna v nejnevhodnější chvíli. I s mečem. A rozhodl se jej využít. Křičel na mě a začal mě bít. Cítil jsem bolest, obrovské rány, které drásaly mé nervy, rozlézaly se mi až po páteři a nedokázal jsem myslet na nic jiného. Vytryskly mi slzy, aniž bych je dokázal kontrolovat.

Teď se praly tyto dvě věci - hrdost a bolest o nadvládu. Bolest skoro zvítězila a donutila mě otevřít dveře a opravdu se omluvit. Ale přišlo něco jiného. Myšlenka. Nasadil jsem tupě bolestný výraz "Nebít, prosím. Bolí!" Mluvil jsem co možná trhaně a polekaně, jakobych nechápal, proč mě bije. Já nechtít, já mět donýst prádlo, já zapomněl..." Nešťastně jsem se podíval. Ať už to byl kdokoliv neměl by mě mět znát, tolik otroků tu mají, neměly by jednotlivé znát,. "Zůstat v prádelně, já naštvat, já bouchnout." Přes tu bolest jsem se snažil ukázat výraz pochopení. Aspoň mé mimikry nemusely vypadat příliš důveryhodně, bolest by je zbarvila stejně, i kdyby byly pravé. "To ono! Já bouchnout, nesmět. Já omluvit, já chápat, já děkovat." Otočil jsem se ke dveřím a začal je všemožně hladit, od kliky po masiv. "Já omlouvat, já nechtít, já už neudělat, dát pozor. My kamarádi."

Gelevor

Teď na tebe chvíli tupě zíral on. Něco takového ještě neviděl! Takovou troufalost, drzost, nestoudnost! A… kdo ví, co ještě! Zíral docela dlouho a vůbec se z toho nemohl vzpamatovat. Úplně mu došla slova, vždyť… tohle ještě nikdo… U Tarnových vousů! Na to ani nic říct nejde!
A přistála na tobě další rána a další… a další… Nějaká tvá bolest mu byla zcela ukradená, dával do každé rány vše, jako by tě chtěl ubít k smrti! Nebo alespoň k bezvědomí…

Gelevor

Bolest, bolest, bolest. Nic jiného jsem si nedokázal vybavit. Přestával jsem vnímat. Každou vteřinu se má mysl poddávala temnotě víc a víc. Tak tohle nevyšlo, byla poslední myšlenka, která se mi vybavila.

Gelevor

Stejně tak prvním myšlenkou byla opět bolest... Taková bodavá, štiplavá. Ležel jsi na břiše na rohoži v koutku královniny komnaty, tvé rány byly obvázány a voněly nějakými bylinnými mastmi. Ale pohnout se... jo, tak to bolelo jako čert! No... jako deset čertů!
Na první pohled jsi tu byl sám. V koutku odděleném paravanem, abys měl své soukromí. Nebo aby ho měl někdo jiný! Slyšel zvuk hřebenu, jak se prodírá nějakými dlouhými ženskými vlasy. Potom dech... možná dvojí... možná jeden z těch dvou byl tvůj. Ale jinak nic. Jinak tu bylo docela ticho.

Gelevor

Mlčel jsem a nehýbal se. Jednak by to nepomohlo, jednak by to nic nezměnilo. Tak jsem jen mlčel, se zavřenýma očima jsem poslouchal, co se okolo mě děje, zda se nebude vést nějaký rozhovor, zda se nebude dít něco. Stejně jsem neměl, co jiného bych měl dělat a dávat někomu najevo, že jsem zase "živý" by mě mohlo poslat zpátky do bezvědomí za pěknou chvilku. I když bych aspoň necítil tu hloupou bolest.

I když to byla spíš nenávist klíčící v mém srdci. Nenávist k onomu muži, nenávist ke všemu, co bylo urozené. Nenávist spalovala moje srdce na prach. A pak jsem si vzpomněl na Waqi. A nenávist byla pryč.

Gelevor

Slyšel jsi slastné ženské vzdechy, tlumené a tiché, ale po chvíli ti došlo, co to je. Zněly tak spokojeně... dokud se neozvalo zaklepání na dveře.
Vše ustalo, viděl jsi mihnout se kolem královniny nohy, jak pospíchala dát na sebe župan a sáhnout po hřebenu. A stihla to akorát, zatímco Kida šla velmi pomalu otevřít návštěvníkovi.

"Veličenstvo?" hlesla královna překvapeně.

"Má paní. Nechci vás nijak obtěžovat, ale chystají se odjet zpátky a schází jim jeden otrok. Prý je možné, že ho máte tady," slyšel jsi hlas samého pana krále!

"Ano, pane, mám ho tady," řekla nejistě královna. "Ale chtěla bych vás pokorně požádat, jestli bych si ho nemohla na pár dní půjčit. Víte, Kidě se moc líbí, tak bych toho chtěla využít, ona je tak plachá... vidíte? Už červená! Toho přeci musím využít. Myslíte, že by to šlo?"

Král se odmlčel. "Požádám o jeho uvolnění. A na oplátku... aby tu měli soukromí, tak budete moct přijít v noci za mnou."

Královna polkla tak hlasitě, že se to doneslo až k tvým uším.
"Bude mi ctí, veličenstvo..."

Gelevor

Tichý a bez reakce. Jen pravidelné neslyšné dýchání. Oči stále zavřené. Kolik se toho může dozvědět člověk, když "dělá mrtvého". Někdo zaťukal. Skoro jsem se lekl. Šli si pro mě? Zatr... Ale kdo? Moji, nebo někdo, kdo mě odtáhne na druhé kolo nerovného souboje?

Připomnělo mi to jedno přísloví. Nevím proč teď, nevím, proč jsem si zapamatoval zrovna toto, ale sedělo: "Dejte někomu do ruky jen kladivo a po chvíli mu vše přijde jako hřebík." Kdybych já dostal kladivo, to bych to tu trochu vymetl.

Veličenstvo? Vážné! Hledám se já. Královna mě kryla... Nebo je to krutá žena, která se mi bude chtít ještě chvíli mstít. Doufal jsem, že jsem zase jen trochu moc pesimistický. Ale vypadá to, že je vše vyřízeno. Nakonec to zatím u Waqi nebylo zatím tak špatné... I když... Po koutcích mi přeběhl náznak úsměvu, jak jsem jej zachytil než se stihl vydrat napovrch. I když tam jsem si nic takového nedovolil. Úsměv rychle zmizel, protože jsem si připomněl tu bolest.

Cítil jsem se skoro jako znovuzrozený. Udělal jsem něco jinak než jsem měl. Kde se to ve mně vzalo? Taková rebelie... Bouřit se... Kdyby tak otec... Ano, proto se bouřím... Otec... Pomstím... Ne, vykonám spravedlnost, vynasnažím se.

Když královna mluvila o Kidě, najednou vypadala, jakoby chtěla její největší blaho. Když to bylo jen mezi mnou, jí a Kidou, bylo to trochu jiné. A jakobych měl být zrovna já nějaké blaho.

Avšak její polknutí... Mluvilo za vše... Když král odešel, otevřel jsem oči. Nic víc.

Gelevor

"A já se budu těšit, má paní," políbil jí... něco, možná ruku nebo tvář.

Když král odešel, byl chvíli klid a hrobové ticho.

"Paní...? Jste v pořádku? Nebojte se, s králem to určitě zvládnete," slyšel jsi Kidin povzbudivý hlas.

"Snad ano..." povzdechla si. "Ale jestli se mi to vymstí, osobně toho drzouna rozpářu! Je ti to jasné?"

"Ano, paní, určitě už nic neprovede! Víte o tom, že jste ze všech nejhodnější?"

"No... to zase ne, ale hezky se to poslouchá," zjihla. "Tak si to dělání dětí večer užijte," dodala trochu sarkasticky.

Kida se tiše zasmála a přešla k tobě. Byla překvapená, když zjistila, že jsi vzhůru. Nic neřekla, jen ti podala pohár s vodou. Byla vynikající.

Gelevor

Vzal jsem vodu a pil. Mé čelo zdobily vrásky. Klesl jsem zpět k normálnímu údělu otroka. Jak se říká: Dobrý dřevorubec má jednu jizvu. Každý má zpočátku ze sekery respekt. Ale jak se lepší, začíná věřit o své nepřemožitelnosti. Když se sekne, uvědomí si, jak je vedle a již vždy si dává pozor.

Mě se to tedy již jednou stalo. Bylo to, když jsem se nechal poprvé chytit... Poprvé a také naposledy. To mě dovedlo až sem. Kdo ví, co mi přivane vítr do cesty, jedno je jisté, asi nedokážu zachránit tuhle zemi, jak jsem si mohl myslet, že ano? Staletí válek, staletí útlaku, jak bych mohl. Ne, na to moc nemám.

Gelevor

Vskutku se královna chovala velmi "vstřícně". Opravdu byla... Jiná. Zdálo se mi to, nebo ten stín po tváři se zaryl hluboko do jejího srdce a zůstal tam a tímhle tempem bude chřadnout a chřadnout?

Kidino - jste ze všech nejhodnější mě pobavilo, po ústech mi přejel další úsměv. Hihi, nejhodnější, ano, dobře se to poslouchá. Další královniny věty jsem nehodlal komentovat, ale je pravda, že to mohla být má "vina", že byla "povolána", i když asi spíš ne, to by jinak asi nepřišel král, musel na to myslet už déle.

Vzal jsem vodu a pil. Mé čelo zdobily vrásky. Klesl jsem zpět k normálnímu údělu otroka. Jak se říká: Dobrý dřevorubec má jednu jizvu. Každý má zpočátku ze sekery respekt. Ale jak se lepší, začíná věřit o své nepřemožitelnosti. Když se sekne, uvědomí si, jak je vedle a již vždy si dává pozor.

Mě se to tedy již jednou stalo. Bylo to, když jsem se nechal poprvé chytit... Poprvé a také naposledy. To mě dovedlo až sem. Kdo ví, co mi přivane vítr do cesty, jedno je jisté, asi nedokážu zachránit tuhle zemi, jak jsem si mohl myslet, že ano? Staletí válek, staletí útlaku, jak bych mohl. Ne, na to moc nemám.

Gelevor

Kida byla polonahá, ale nijak to neřešila. Asi na to byla zvyklá. Na druhou stranu v tom horku to nemuselo být špatné. "Dáš si ještě?"

"To je konečně vzhůru?" přišla sem královna. Pryč byl ten úsměv, který sis dle jejího tónu představoval. Teď z ní čišel led.
"Ještě jednou něco podobného provedeš a sama ti oči vyškrábu!" pohrozila a šla si sednout na pohovku.

"Ale paní, to zvládnete, uvidíte," běžela k ní Kida. "Jeho Veličenstvo si třeba bude chtít jen povídat o princezně."

"To může přeci s její matkou. K tomu nepotřebuje mě," broukla královna. "Snad nebudu litovat, že jsem toho severského drzouna vzala od biče."

Gelevor

Tentokrát jsem upřímně litoval královny, vypadá to, že král je opravdu strašný. A to je přesně ono. Jak moc nenávisti a smrti a neřátelství a bolesti vidíme okolo sebe... A co sami zmůžeme? Co můžeme lidem nabídnout my lidé, s maličkou mocí. Někdy vypadá lidstvo jako nemoc. A přesto... Když jsme byly vytvořeni, dostali jsme něco navíc - svobodnou vůli. Když je použitá správně, zmůže mnoho. Když špatně, dokáže mnoho zničit.

"Akce jednoho mohou rozdělit svět, ale vytrvalost mnoha jej může obnovit."

"Omlouvám se Vám za potíže," řekl jsem jen se sklopenou hlavou. Více jsem těď udělat nemohl.

Gelevor

"To doufám," zdůraznila královna trochu dotčeně a posadila se před zrcadlo. Vzala si pár sladkých hroznů a sem tam kuličku strčila do úst Kidě, která ji začala pomalu krášlit.
"Nemáš rozum. Nevíš snad, co znamená být otrok? Stačí trochu štěstí a rozumu a můžeš se mít docela dobře... snad vás sem nikdo nepřijde zkontrolovat," broukla si pro sebe.

"S tím si nelamte hlavu, paní. Dojdu vám pro prince, chcete?" nabídla se Kida hned.

"To bys byla moc hodná," přejela jí královna prstem po tváři.

Kida odběhla a ty jsi tu zůstal s královnou sám.

Gelevor

Měl jsem zůstat v té stáji a zabarikádovat se tam. Waqi, to jsem se to dostal do trablí, je tu děsná nuda. Kdybych měl co říct královně, ale nemám, ale co. Tak tu budeme prostě pěkně mlčet.

Jo, kéž bych tak byl volný, našel bych si ženu, žili bychom někde u lesa, měl bych zahrádku, nějaká zvířata... Jo, to by byl život.

Gelevor

"Došla ti slova, otroku?" zeptala se. "Před tím jsi skoro nebyl k zastavení a teď nic?"

Gelevor

Královna protočila oči v sloup. Proto by ses měl naučit držet krok. Sám tu nepřežiješ, pokud se nepřizpůsobíš. Nebo když si nenajdeš někoho, pro koho žít," dodala a usmála se na Kidu, která přinášela jejího chlapečka. On byl důvod jejího žití. Důvod, proč každý den vstát a hrát si na královnu. Aby on byl šťastný, aby z něj jednou vyrostl král, který to tu změní.

Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci.

Bimba

PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup.