Poklad Zahrady Smrti
od: 05. ledna 2014 13:43 do: 31. března 2014 15:17
Dobrodružství vedl(a) teufl
| |
 | Poklad Zahrady Smrti Už po několik generací, se v zemi vypráví o Zahradě, ležící asi jednu míli jižně od hlavního města Západozemí. Zmiňují se o ní všelijaké knihy od duchovních, kde je symbolem sudby, až po dětské povídky. Je obecně známo, že v Zahradě je ukryt poklad. Někdo věří, že jsou to peníze, někdo, že se pod pojmem poklad skrývá bylina, která je schopna vyléčit jakoukoliv nemoc. Nikdo o Zahradě neví nic přesného, jen to, že se od tamtud ještě nikdo nevrátil živý. Zahrada má mnoho jmen, mnoho přezdívek. Urození jí říkají Zahrada s pokladem, duchovní Zahrada sudby nebo Zahrada vzkříšení a ctižádostiví Zahrada děsu. Ale nejvýstužněji jí přezdívají prstí a chudí lidé. Prostě a jednoduše SMRT. |
| |
| Příprava
Ať už jste kdokoliv, voják, zloděj, lovec... Právě vy jste se rozhodli vydat se pro poklad zahrady (ať už pod tímto pojmem vnímáte cokoliv). Začínáte v hlavním městě Západozemí. Nakupujete zásoby (tržiště), zbraně (zbrojnice) nebo si dopřáváte odpočinku (hostinec s ubytovnou, popřípadě u známého na návštěvě). Rozhodnete se, jestli jít sami, nebo po skupinkách. (Vyvěsíte plakát, poptáte se v hostinci,...). A vydejte se na cestu. |
| |
 | První den - Západozemí Tak přece jen... že by tajemnost Zahrada Smrti dostalo i mne? Nakonec i já podlehnu pokušení zavítat do těch končin Zahrady a na vlastní kůži pocítit její tajemno? Zvědavost... nedá mi to. Musím tam jít. A proč by ne? Po mém druhém probuzením již stejně nenacházím tvrdou půdu pod nohami... nemám skutečný cíl ve své cestě. Měl bych se tedy na cestu do Zahrad vydat a ukojit mou zvědavost. Potichu přemýšlím, když nehybně stojím u pultu v největším pajzlu Západozemí a v ruce držím korbel zvětralého piva, z kterého občas usrknu nějaký ten doušek. Odporné břečka. Zředěné s vodou a všelijakým sajrajtem. Nedivil bych se kdyby to ředili vodou, s kterou umývají podlahy. I když... tady to nebylo vytřené pár měsíců, možná let. Pomalu svůj zrak upřu na podlahu a lehce si jej prohlédnu. Když však pohlédnu pod sebe a vedle mých nohou spatřím vyklopené zbytky jídla a nejspíš zalité jakousi medovinou, tak sebou otrhnu a odstrčím se od pultu, abych se šikovně vyhnul vyvrhnutým zvratkům. Při tomto pohybu se mi vylije část piva na pult, zem a nějaký ten zbyteček polije i mou ruku. „Tady to je jak u prasat a smrdí to tu, jak zapařené lidské koule.“ Když spatřím nějaké jedince, kteří na mne upírají nepřívětivý pohled. Tak směrem k nim ještě povím pár vět. Hlas zní ze začátku zhnuseně z prostředí, ale u poslední věty se mění v lehkovážný, jako by to bylo běžné. „Na co zíráte? Jste ještě neviděli elfa nebo co? No jo vlastně, omlouvám se, vy jste lidé. Moje chyba, lidé totiž nemají koule. Na to nemají odvahu.“ Chvílemi očekávám rvačku, ale situace se přece jen po chvíli uklidní. Opatrně obejdu zvratky a postavím se zpět k pultu, kde začnu pomalu opět usrkávat "chutné" pivo. Jak jsem se do tohoto prostředí dostal...? Uběhlo spoustu let než jsem se probral a plně zotavil. Než jsem opět plně rozproudil krev v mých žilách a nýbrž také než jsem dokázal opět obnovit mé časem zašlé dovednosti, které se díky jisté pomoci neznámé osoby ještě rozšířily o další. Do teď nevím proč mi pomohla bytost, která mne neznala nebo aspoň já jsem si nikdy nevzpomněl, že bych ji v minulosti potkal. Chvíli mi trvalo než jsem si zvykl na nové vidění. Občas jsem si přejel přes oko a uvažuji, že jsem měl vlastně velké štěstí. Po plném zotavení jsem již dále nemohl zůstat na místě. Nemám v povaze zůstávat na jednom místě a také mé povolání mi to nedovoluje. I když povolání... to se v mém životě často měnilo. Po spoustě letech cestování a přijímání různých zakázek jsem veškeré přežil. Překvapovalo mě to, neboť vzhledem k práci, jakou jsem dělal to nebylo běžné. Nejspíš jsem zručný, ale podle mě jen dítě štěstěny, neboť s mým postižením je až zvláštní pokud v takové branži přežívám a vždy uspěji. Uběhla dlouhá doba a také jsem ušel dlouhou cestu a má nenávist vůči mi nenáviděné rase stále zůstávala. Ani jsem neočekával změnu, proč bych měl, když jsem tu nenávist vítal. Spíše jsem začal přemýšlet, co vlastně ve svém životě dělám. Dělal bych stále a stále to samé, dokud bych jednou zahynul. A rozhodl jsem se, že takovou smrtí umřít nechci. A tak jsem zde... V Západozemí... v nejhorším hostinci ve městě. Pro mne to je přívětivější než nějaké krčmy pro bohaté a ty stejně nejsou pro lidi jako jsem já. Očekávám, že v Západozemí se dlouho nezdržím, vše potřebné už jsem zjistil. Pak už se jen vydat na cestu hledat ono tajemství zahrady Smrti. Jak jsem se o ni dozvěděl? Snadno... cestovatelé, obchodníci, drby, či od chudých bytostí ke kterým se ostatní chovají jako ke špíně. Tam zapadám i já většinou. Nyní už jen stojím u pultu a dále přemýšlím co udělám. Nikdo se nevrátil živý... nejspíš to bude nebezpečné. Měl bych se po někom podívat? No možná narazím cestou na další jedince. Stejně.... je to tu jen samý člověk a s nimi spolupráce netrvá dlouho, vždy zradí... Chystám se znovu napít, když v tom spatřím že korbel je skoro prázdný a ještě k tomu na dně něco nechutného plave. Vychrstnu to i s posledním zbytkem piva na zem a položím korbel zpět na pult, kde zanechám i nějaký ten drobný, který jsem dlužil za pivo. „Děkuji za pohoštění tímto lahodným mokem. Jsem převelice rád, že už se sem nebudu muset vracet.“ Řeknu urážlivě a vydám se ven z města do Zahrady smrti. |
| |
 | Tržnice Moje tiché, měkce našlapované kroky směřovali k lidskému městu, kde jsem plánovala prodat oni objednané trofeje - kůže, rohy, drápy, tesáky. Jakožto přirozenému lovci, mi lov jako takoví nedělal naprosto žádný problém. Kráčela jsem pomalu, nikam jsem nespěchala, ostatně taky proč. Polštářky na mých nohách, tedy tlapách, byly jako měkoučké polštářky, ať jsem šla kamkoliv. Zvědavé pohledy kolemjdoucích jsem ignorovala, přece jenom, už je to dost dlouho, co jsem opustila svůj rodný klan a na pozornost, kterou přitahuje moje osoba jako taká, jsem si poněkud zvykla. Přeci jenom, vidět míšence člověka a dravé silné kočkovité šelmy, se nepoštěstí kdekomu. Párkrát jsem během chůze zašvihala ocasem. Ve městě jsem si to namířila přímo k tomu obchodníkovy, který si to objednal. Zřejmě to pak prodával nějakým kouzelníkům, nebo alchimistům. Ale mě to bylo jedno co s tím dělal. Hlavně když jsem dostala řádně zaplaceno. Tiše jsem vešla dovnitř krámku, kde kupodivu nikdo nebyl. "Halooo?" zeptala jsem a čekala jsem na odpověď. Když se mi nedostávala, chystala jsem se jít toho chlápka najít sama dozadu do jeho krámku. Jenže, jsem tam ani nedošla. Mou pozornost upoutal starý, rozložený svitek na stolku. Nevím proč jsem z něj byla tolik uchvácená, ale díky citlivému sluchu, jsem zaslechla něčí kroky. Trochu jsem zpanikařila a zazmatkovala a onen svitek skončil v mé kabele, ve které jsem nosila drobnosti nejvyšší potřeby, jako peníze a jiné cennosti. Obchodník se na to objevil během několika okamžiků. Moc se ani nebavil, jen zkontroloval, že je tam vše co chtěl a poté sáhl do zásuvky pro váček, kde cinkali mince. Načež mi ten váček podal. Poděkovala jsem a pak jsem se zdekovala. Chtěla jsem si co nejrychleji prohlídnout podrobněji ten svitek. Proto jsem raději rovnou přímo opustila města a vrátila se zpátky do lesa. Tam jsem se i vrátila na poslední místo mého tábořiště a dala se do studování. Svitek vyprávěl o nějaké Zahradě, ze které se žádný člověk nevrátil... Člověk možná, protože není dostatečně mrštný a rychlí jako Felin. Zazubila jsem se své myšlence, která se mi vloudila do hlavy. Pokud se z ní vrátím, souboj s Mak´nalem bude hračka a náčelníkem Bílého klanu se stanu já!! Dnes ale ne, vyrazím až zítra, přeci jenom stmívalo se... |
| |
 | Pomalu se blížíme k městu. Já a můj přítel Riki Tahlin. Zajímalo by mně proč stále používá to staré a pitomé jméno. Probíhá mi už asi posté hlavou. Ale to není moje věc, je to můj přítel a pošahaný jméno na tom nic nezmění. Zrovna jsme došli k bráně. Stráž nám vůbec nevěnovala pozornost. Asi jsou zvyklí tady potkávat hodně pochybných individuí jako jsme my... . Táák to by jsme měli. protáhnu líně skoro už jsem čekal nějaké problémy. Je mi až líto, že to proběhlo bez problému. Takže Riki já si musím zařídit ještě pár věcí tak se setkáme támhle v hospodě krátce před soumrakem. Nečekám ani na odpověd a vyrážím si zařídit pár věcí... |
| |
 | Vážně by byla možnost? Poklepání na dveře byl pěkný budíček, jelikož jsem neustále seděl u té postele. Vstal jsem z vrzající židle a vydal se ke dveřím. Přede mnou stál kněz. Zdravím tě synu. Co chcete? Naše bratrstvo si to promyslelo o tvém problému. Tady máš svitek. Najdeš tam vše co potřebuješ. No. Jen ho otevři. Poslechl jsem ho. Jinou možnost jsem neměl. Rozvázal jsem ho. A začal pomalu číst. Stálo zde: Kdo se opáváží do Zahrady vstoupit Nalezné zlatý poklad lupič by už nemusel loupit protože bude o hlavu sťat. Co to je? Mám se vydat pro zlato a kvůli tomu přijít o hlavu. Ale mohl bych za to zlato koupit.... Jo to bych teda mohl. Dobrá vydám se tam. A co za to chcete? Bratrstvo žádá půlku pokladu a za to tě vybaví Nic z vaší ocele nepotřebuji Zakyselil jsem se na kněze. Zavřel jsem dveře. Vybral si luk ze skříně. toulec s dvaceti šípy a ....... Obojek pro svojí "kočičku". Jesie neboj. Pujdeme jenom na výlet. Kočka pěkně chodila vedle mě a já se vydal na jih. Směrem k Zahradě Smrti. Doufal jsem v naději, že se vrátím. Naději, že tam vůbec něco bude. |
| |
 | Otevři oči, do kterých mě ihned udeří proud ranního slunce. Zkusím vstát, ale to není tak jednoduché, jelikož mi přes tělo visí cosi těžkého. "Ježiši to snad ne" pronesu tichým hlasem a snažím si vzpomenout na včerejší večer. Šla jsem do hostince. Ne, hostince ne.. Možná to stojí v názvu, ale s hostincem to nemá nic společného. Nejhorší místo, které jsem spatřila a to je co říct jelikož jsem podstatnou část života žila v ž jsem podstatnou část života žila v díře pod městem. Šla jsem se napít a.. okno... Nejraději bych se začala mlátit hlavou do zdi, že jsem zase spadla do časů, kde mým největším vítězstvím bylo opít se a skončit v cizím loži.. Nejlepší bude dělat jakoby nic. Oddělám těžkou paži ze svého těla, sesbírám si věci a jdu do malé koupelničky. Nic moc, ale rozhodně je čistější než ten "hostinec". Opláchnu se ledovou vodou, obléknu se a tiše přejdu práh dveří. Kolik tak může být ? Podle postavení slunce by mohlo být něco před šestou ráno. To mi potvrdí velice nízký počet lidí, co se plouží ulicemi, ale přesto najdu to, co potřebuji. Krámek s nejrůznějším zbožím, který by mě dokázal vybavit na cestu. Již zdálky vidím, jak na mě maličký stařík máchá pažemi a křičí něco ve smyslu "přijďte se podívat, spanilá dámo" to tak, musím být doopravdy kouzelná, ve včerejších šatech a s vlasy spletenými v cosi, so připomíná tak možná nějaký křák. Ignoruju zjevné vlezení do mé přízně a nakoupím s vybavení na cestu. Přeci jenom, cesta do Zahrady asi nebude jednoduchá s rovnou cestou, stánky na každém rohu a duhou nad hlavou.. Po nějaké době opouštím brány města a razím si to na místo, ze kterého se asi nevrátím, ale co už.. přežila jsem spoustu věcí, přežiju i tohle. S touhle myšlenkou jdu poměrně stereotypní krajinou.. jediné, co se mění je to slunce, které se blíží k západu. Pozdě odpoledne se "utábořím" pod vysokým dubem který jakoby stráží cestu, kterou jsem právě prošla. Sednu si na nedaleký pařez a čekám jestli se nestřetnu s další osobou, která jde do Zahrady. přeci jenom, nebylo by tak úplně bezpečné jít o samotě a už vůbec ne pro dívku. Ne, že bych se nedokázal ubránit, ale.. jistota je jistota... když už je skoro tma, tak se mi poštěsti a už z dály vidím osobu, která se blíží mým směrem. jakmile se dostane blíž, tak poznám, že je to elf.. tedy myslím... "Zdravím, tak do Zahrady ?"A snažím se vyloudit něco jako úsměv.. první dojem dělá divy.. |
| |
| Tulesse
V hostinci si, byl středem pozornosti. Všichni si tě prohlíželi. Navzájem se mezi sebou dohadovali, co tam přesně děláš. Moc lidí se v tomto hostinci nezdržuje, ví totiž, že asi dva bloky odtud se nachází nový hostinec. Všichni zdejší lidé chodí právě tam. Mnohem líp tam vaří, jsou levnější a dokonce mají i ubytovnu. Zato tady kdyby chtěl někdo přespat, má k dispozici jen sklep, kde mu v noci ukusují potkani a krysy prsty na nohou. Tito chlápci sem chodili pouze proto, že hostinský byl jejich dobrý kamarád a proto každé druhé jídlo a každé druhé pivo měli zdarma.
A pak ještě k tomu, když si se na ně nevlídně otočil a začal na ně křičet, viděli i tvé oko. To už vůbec nerozdýchaly. Shlukli se k sobě a doufali, že na ně nezaútočíš. Jakmile se situace uklidnila, začali si mezi sebou šuškat: "Všimli jste si toho. Musí to být nějaký bojovník." povídá jeden, načež u jiný odvětí: "A chlapy, není on jeden z těch, co jdou na Smrt?" "Ty myslíš do zahrady? Ale tam už se nikdo neodvážil už nejmíň deset let." "Ale já jsem slyšel, že je tu teď nějaká skupina lidí, co se tam chystají." "Počkej, co?" "No, slyšel jsem že jich je prej pět. Čtyři chlapy a jedna dívka. Všichni ze sebe dělají mistry. Že prej nemůžou umřít. Taková blbost. Jen ta dívka ne. Ta je stále někde v rohu. Žádnej z nich se s ní nebaví, a to vám chlapy povídám, ta holka, to je vážně kus. Vyděl jsem jí, jen na okamžik, ale i to stálo za to. Povím vám. Nejkrásnější ženská v okolí." "Prosim tě ty máš přece ženu, ale co já? Já jsem se přece předevčírem rozvedl ... "
Vyslechl si celý jejich rozhovor a když jejich rozhovor pokračoval oplzlými a vulgárními řečmi, S několika nevlídnými slovy si odešel. Venku už se docela stmívalo, dost možná jsi v tom hostinci byl o dost déle, než sis myslel. Ulice města byly vyprázdněné. Nikde si neviděl ani živáčka. Noční život ve městě začíná brzy.
Ponořen ve svých myšlenkách si šel dál směrem k jižní bráně. Všude bylo ticho. Přemýšlel si, jestli bys neměl někde přespat a počkat do rána.Když tě z vlastních myšlenek vytrhly hodiny odbíjející sedmou hodinu a z oken se jako na povel začali spouštět smuteční závěsy.
Na chvíli ses zastavil a porozhlédl se kolem. V tu chvíli si spatřil za sebou drobnou postavu. Nestačila zareagovat na tvé rychlé zatavení v vrazila do tebe. Ani se ti nepodívala do očí, obešla tě a z pod její kápi si uslyšel ženský hlas: "Promiňte." A plynule pokračovala se sklopenou hlavou a rázným krokem dál na jih. Je docela možné, že šla celou dobu za tebou. Sledovala tě?
Pozoroval si ji jak jde dál svou cestou. Odněkud se ozýval smutný zpěv nějakých lidí, který se pomalu přibližoval a sílil. Netrvalo dlouho a přen sebou si spatřil jakousi skupinku lidí. Když jeden z starších mužů ve skupince zavolal na onu dívku v plášti: "Slečinko. jdete s námi?" zeptal se. Dívka chvíli zaváhala, ale pak tiše, že si jí skoro neslyšel odpověděla: "A kam vlastně jdou?" "Aha, vy nejste zdejší. No, vždycky když se město dozví, že se nějací odvážlivci chtějí vydat do Zahrady Smrti, tak celé město se sejde na náměstí, kde se ze za ně společně modlíme. Skoro každému z nás tam někdo zůstal. Ať už nějaký vzdálený příbuzný, nebo třeba vlastní syn..." odmlčel se přičemž mu stekla slze po tváři, otřel si ji rukou a pokračoval: "Cožpak vy nepůjdete s námi?" "Promiňte." řekla dívka a rozběhla se dál po silnici.
Stařík se obrátil, že bude pokračovat v cestě a v tu chvíli si všiml i tebe. Jeho průvod už byl skoro z doslechu. "A co vy mladý muži? Půjdete? Každá modlitba může pomoci těm nešťastníkům, kteří se do zahrady vydávají." otázal se tě s nadějí v hlase. a přiblížil se k tobě. Jakmile tě spatřil, pocítil pocit nejistoty a nedůvěry. Myslel si, že nechce mít někoho jako ty za sebou. Ještě by mu to nahánělo noční můry. Takhle nějak si myslel, že vypadá nájemný vrah a šarlatán. Ale protože tě nechtěl urazit a nebo dokonce vydráždit jen mile řekl: "No, já už musím jít, ale klidně se stavte." a rychle utíkal pryč. Člověk by se až divil, jak dokáže být takový stařík rychlý.
Zanedlouho ti zmizel z dohledu. A dívku, která do tebe před tím vrazila už jsi taky neviděl. Po tomto incidentu jsi prostě pokračoval dál v cestě. Prošel jsi jižní bránou a pustil se dál.
Kousek za městem začal les. Vstoupil jsi do lesa, ale už po chvíli jsi viděl nějakou postavu sedící na pařezu. Jakmile jsi přišel blíž, zjistil jsi, že je to dívka. Nejprve tě napadlo, jestli to není ta, kterou jsi viděl ve městě, ale po několika krocích se ti myšlenka vyvrátila.
Dívka na pařezu tě mile oslovila a nějakým způsobem zjistila, že se chystáš do Zahrady. A po nevydařeném pokusu o úsměv, který vypadal spíš jako když si na tebe brousí zuby jen čekala na tvou odpověď.
Tr´zkan
Jen tak tak si stihla ukrást svitek. Jsi dost rychlá a obchodník byl dost opilý. Už byl večer a druý den měl volno. Chtěl to mít už všechno za sebou. Jakmile jsi mu dala potřebné věci jen tak nenápadně utrousil: "To jsem vážně tak opilej? Až tě uvidím bez chlupů a ocasu mohli bysme spolu jít na večeři ne?" Zazubil se. "Tady máte peníze. A až přídete zas, tak si spolu užijeme!" Na moment ses musela odvrátit. Z jeho pusy se totiž linul neuvěřitelný zápach. Vzala sis od něj peníze a odešla. Obchodník za tebou ještě volal: "Tak příště kočičko." Ještě chtě vyjít ze dveří a chvíli tě otravovat, ale už při druhém kroku zakopl a nebyl schopný vstát.
Došla si do lesa. Pohodlně ses usadila na zem a začala se čtením. Po chvíli si zjistila, že to je pouze nějaká pohádka pro děti o nějaké zahradě, kde se dějí všelijaké věci a kde je poklad. Začala sis myslet, že je to na nic. Ukradla si svitek, ze kterého nejspíš předčítá někdo svým dětem před spaním. Už ses ho chystala zničit, když sis všimla malých písmen na druhé straně papíru. Bylo to psáno jak příběh, ale před textem byl napsán nápis: !!! SKUTEČNÉ !!! vyprávělo se tam o nástrahách a o tvorech, žijících v Zahradě. A mimo jiné, byla k tomu přiložena i mapka. Jak mapka kudy se jde do Zahrady, tak i mapka části Zahrady a pod ní napsáno: Vydáš-li se na stejnou pouť jako já, dokresli, v pořádku se vrať zpět domů a předej svému následníkovi, který mapu dál obohatí! Toto je důkaz, že ze zahrady můžeš vyjít živý. Ale nešiř to, jinak by kouzlo zahrady bylo zničeno (pochopíš až dorazíš). Srolovala jsi svitek, schovala ho a chystala se na noc. |
| |
| Cesta do Zahrady - Společnost Isabela Ozvalo se pár lidských slov za mými zády, když jsem překročil práh dveří od podřadného hostince. Již jsem jim však nevěnoval pozornost. Upravil jsem si rudý šátek na hlavě, abych lépe skryl vypíchnuté oko a hrdě s nenávistným pohledem k lidem kráčel dále velkým městem. Přestože hlavní město má spousty krásy, mne se tam nelíbí. Líbilo by se mi tam, ale za jiných podmínek a jiné výchovy než s kterou jsem vyrůstal já. Dále jsem už nepřemýšlel, aspoň ne nad tímto. Cesta bude nebezpečná. počkat... to už přece vím, myslel jsem na to. Proč si to opakuji?! Kvůli ostražitosti nebo se mému podvědomí nelíbí stanovený plán jít sám? Hm... těžko říct. Když někoho potkám tak to prověřím, avšak lidi si nahánět nebudu. Není na ně spolehnutí. Čas pomalu krátí den a já si nevybral zrovna vhodnou dobu pro výpravu. Snad večer nebude taková zima. Mohl bych jít celou noc pěšky, a tak získat náskok před ostatními. Když do mne vrazí drobná dívka, tak na ni nemile prohlédnu. Avšak její tón omluvy a spěch s její drobnou postavou vyvolal dojem, že pokud se chystá do zahrady, tak jistě se ven nedostane. Dále si ji nevšímám a chci jít dále, ale zastaví mě nějaký stařík a začne vykládat o modlitbách. To si ze mě dělá srandu že? Já a mám dělat jakési rituály lidské víry pro spasení lidských duší?! Respektuji starší všech ras, ale takové vymývání mozku... nejspíš je už senilní. Začnu se kysele a naštvaně tvářit. Bláhový stařík nejspíš pochopí a odklidí se pryč, s tím jsme byl naprosto spokojený. Pomalou chůzí se táhnu a občas si ukousnu z jablka, které jsem při cestě vytáhl z mého batohu. Táhnu se od městské brány dál a dál do přírody. Pro mne to je lepší. Pomalu kráčím a v dáli zahlédnu osobu. Osobu, která sedí na pařezu. Nějak si ji nevšímám a chystám se kolem ni projít. Levou rukou, která je prázdná si zkontroluju ale nevyjde mi to. Lidská dívka na mě promluví. Zase člověk... pomyslím si. Má štěstí, že je dívka, jinak bych byl daleko hrubší. Podívám se na ni. Kousnu si naposledy do jablka a ohryzek zahodím. Zatím co přežvykuji jablko si dívku prohlížím. Poté polknu a povím. „Hm ten svůj šibalský úsměv by si měla raději trénovat. Vypadám snad jako nějaký nadržené lidské prase?“ povím se znechucením, ale poté začnu dívku obcházet a mluvit více tajemně. „Pověz mi, chtěla by ses snad k mé výpravě přidat? Jak ti mohu věřit a jak můžeš věřit ty mně? Možná by ses mi hodila jako návnada.“ opřu se o strom a pohlédnu do dáli. „Stmívá se. Nehodlám teď probírat cestu, já jsem schopný se zbraněmi a nemysli si, že jsem v nevýhodě.“ přidám poznatek k mému oku. „Řeknu mi, co můžeš nabídnout, aby mělo celu spolu cestovat a nebyla by si přítěží?“ Chvíli se rozhodnu čekat než si promyslí odpověď, ale nakonec ji nedám prostor pro mluvení a dodám. „Počkej, než odpovíš, tak ještě něco pro tebe mám. Hádanku na zpestření a pro mne poznatek zda na ni přijdeš.“ „Má města bez lidí, Opírám se o strom a zvědavě vyčkávám. |
| |
| Erdas
Když k tobě přišel mnich, měl dva úkoly. Jeden ti vyřídil, ale ještě než začal s druhým, zabouchl si mu dveře před nosem. Neměl tě zrovna moc v lásce, a tak byl docela i rád, že druhý úkol, kterou měl splnit, nesplnil. Byl by rád, kdyby už tě nikdy nemusel vidět. "Doufám, že se ze zahrady vrátíš živ." Řekl přes dveře pokrytecky, hlasitě se zasmál a než bys řekl švec, odešel.
Jen ses vyzbrojil, otevřel jsi dveře a jen tak ze zajímavosti ses poohlédl po mnichovi, který už byl ale ten tam. Pobídl jsi Jasie aby šla s tebou a vyrazil jsi na cestu.
Dům, ze kterého jsi vycházel ležel v severní části města. Cesta přes město byla tedy poněkud dlouhá. Asi v pravé poledne jsi dorazil na trhy. Spousta krámků byla zavřená, všichni byli na obědě. Letmo pokukuješ po otevřených krámcích, jestli by se ti něco nelíbilo.
Najednou se přímo před tebou objeví jakási cikánka. Nemáš ani ponětí, odkud se tam objevila. Jako kdyby spadla z nebes. Nenechá tě utrousit ani slůvko, a hned si bere tvou ruku. Snažíš se jí vytrhnout, ale nejde to. Jakby tě něco spoutalo. Pak se jedním pohledem koukne na tvoji malou kamarádu a jedním pohledem z ní udělá vystrašené male kotě. Cikánka se ti podívá do dlaně a pak zpátky do očí, a v tu chvíli říká: "Chystáš se do Zahrady! Nic tě nemůže zastavit." chvíli se odmlčí. Pak se zarazí. "Tvoje matka." pokračuje "Tak proto tam jdeš. V tom případě ti něco předám, něco, co ti měl dát už ten mnich jak tě dnes ráno vzbudil." Na to si sáhne pod krk a odepne si sponu, která zdobí její hruď. Má podobu modré růže. "Tahle růže ti přinese veliké štěstí. Nech si ji. Nic za ní nechci. I když má cenu milionů diamantů." S těmito slovy ti ji připne na oblečení. A v tu chvíli zmizí stejně záhadně jako se objevila.
Nyní s Jasie a s podivem v očích stojíš uprostřed tržiště. Do krámků se právě vrací obchodníci z oběda a tak se rozšiřuje seznam věcí, které lze zde koupit. Rozhlížíš se ještě chvilku kolem, ale zrak ti uvízne na jedné upoutávací tabuli. Jasnovidec! Chceš vědět co tě čeká? Tak tam chvíli s Jasie čekáš a rozhoduješ se co dál. Hledat cikánku, aby ti pověděla něco víc? Něco koupíš? Nebo prostě půjdeš dál? |
| |
| Pomalu jsem vyrazil k tržišti. Po ulici jde spousta lidí a tak se nenápadně vmísím do davu. Hmm...tolik lidí míří na tržiště... byla by škoda to nevyužít... . Nejdříve si hezky prokřupu prsty a dám se do práce... tady opatrně sáhnout do kapsy, tady přeříznout řemínek... Seberu tak asi 10 měšců a pak zahnu do temné postranní uličky. Tady se podívám co jsem získal... a když otevřu první měšec nespokojeně zamručím sakra čekal jsem více. Nakonec se mi ta námaha skoro nevyplatila. Ale co ohodnocování měšců mi moc nešlo, já jsem spíš na vloupačky, ale na ty teď není čas. Přemýšlím a vyrážím už doopravdy na tržiště. Na tržišti musím nejdřív ze všeho koupit lana. Procházím stánky, když vtom narazím na jeden úžasný. Jsou tam všelijaké lana, skoby a další horolezecké vybavení. Nakoupím celou hromadu lan, několik skob, dva kožené postroje a jednu pár kouzelných rukavic, které se, když chci, dokáží přichytit na jakýkoliv povrch. Sakra je to drahé, ale stejně jestli se vrátím budu pohádkově bohatý, a když ne tak budu mrtvý a peníze mi budou k ničemu. Dále ještě zajdu nakoupit nějaké jídlo, táborové vybavení a nějaké léčivé byliny. Tak to je všechno teď do hospody. Podívám se na slunce a odhaduju, že mám asi hodinu času, než se sejdu s Rikim. Tak vyrážím k hospodě... Ve dveřích do hostince míjím nějakého elfa s rudým šátkem na hlavě. Hmm pánovi to tady asi nebylo dost nobl pomyslím si. Rozhlédnu se a Riki tu ještě není. zajdu k výčepu a objednám si korbel piva, vezmu ho a rozhlídnu se po volném stolu. Žádný tady není, ale na jednom z nich spí nějaký opilý chlap. Příjdu ke stolu a odstrčím ho pryč. Jen spadne na podlahu a spí dál. Posadím se, napiju se piva, ale jen tak na chuť, abych nebyl opilý. Musím si zachovat chladnou hlavu. Rychle sáhnu do kapsy a vytáhnu svůj starý balíček karet. Haloo hospodo nebyl by tady nějaký dobrý člověk, který by si zahrál karty?. Zeptám se a zvednu korbel k ústům. Za chvíli se začnou trousit lidé, nejdřív jeden a pak stále více. Hlupáci, nikdo z nich mě nedokáže porazit, zvlášť když nenechávám nic náhodě. Tohle budou snadné peníze... |
| |
| Na mé cestě mě zastavila zvláštní cikánka. Mluvila hodně rychle skoro jsem ji nerozuměl. Ale řekla mi něco o té sponě ve tvaru modré růže. Připla mi ji na hruď. Přinese ti to štěstí. Řekla. Poté odešla. Nevydával jsem se za ní. Podíval jsem se na sponu. "Štěstí? V to doufám.". Obchodníci se začali vracet z domů a hospod aby zase začali prodávat zboží ze svých stánků. Prodej všeho možného. Od znamení víry až po drahé kamení. Ničeho jsem si nevšímal a vydal se dál městem k jížní bráně. Ta cikánka mi pořád vrtala hlavou. Ale Jasie už byla klidná a proto jsem mohl být klidný i já. Odešel jsem z města. Stráže mi nevěnovaly pozornost. A vydal jsem se tedy na jih. Směrem do zahrady. Abych pravdu řekl. Ve svitku se nepsalo nic o tom kde Zahrada přesně leží. |
| |
| Zamračím se na něj.. "A já ti snad připadám jako nějaká napudrovaná lidská šlápota?" ještě pohodlněji se usadím na docela pohodlný pařez a s pobavením sleduji jak si mě obchází. "Možná se budeš divit, ale já nejsem žádné zvířátko, na které by ses mohl s okouzlením podívat" Poznámku o mém úsměvu ignoruji s dalším úsměvem, který se objeví na mé tváři... Odhodím neposlušný pramen vlasů z tváře a chystám se odpovědět, ale to se mi nepovede, jelikož mě zase přeruší s.. hádankou ! "Jé hádanky mám ráda, postavím se a ke své smůle zjistím, že je o hlavu vyšší. Slyšel jsem, že elfové jsou slušní a ne, že skákají do řeči, ale k té hádance.." Mnu si špičku nosu, stejně jako vždy, když usilovně přemýšlím.. "Nic moc mě nenapadá, může to být smrt nebo čas" bože, větší rozptyl v odpovědích snad ani být nemůže... opět si sednu na pařez a čekám jestli jsem uhodla.. |
| |
 | Tržiště Po tom co mě Harold opustil jsem nakoukl do brašny jak jsem na tom ze zásobami. Nu tak tady je jídlo asi na týden todle a taky támdleto, počkat obvazy tu nemám a zásoba šurikenů už zmizela. No nic ještě mám nějaké peníze tak do koupím co se dá dělat. i vydal jsem se na trh. Na náměstí bylo tolik lidí, až jsem se v nich strácel. Po chvíli hledání jsem našel stánek u kterého bych ty obvazy mohl koupit a hned vedle nějaké zbarně. Vybíral jsem pečlivě, ale nakonec jsem koupil 3m obvazů, nějakou tu léčivou mast a opasek plný malých šurikenů. Tak, a nákupy bych měl z krku. Už bude asi čas vyrazit za Haroldem,pomyslel jsem si a vyrazil k hostinci. |
| |
| Podvečerní zábava Isabela Když poví něco o slušnosti elfů, tak si založím ruce a zlostným pohledem ji naznačím, že řekla úplnou blbost. Navíc mne pobaví odpověď na hádanku. Doslovu vyprsknu smíchy na její odpověď. se smíchem v hlase si nahlas pro sebe řeknu. „Prý smrt nebo čas, to snad není možné. S vámi lidmi je i zábava.“ Poté si utřu kapičku slzy, která mi smíchy vyprskla. Poté se přestanu smát a začnu si ji znovu prohlížet. Hm, možná by se ji šikla nějaká ta nápověda, přece jen, je to ještě lidské dítko. A po chvíli opět začnu mluvit. „V archívech je stále, celý svět skrývá. Vše je velmi malé, tak už to u nich bývá.“ Na chvíli se odmlčím, abych popadl dech na delší proslov a pomalou táhnoucí tichou řečí začnu vykládat. „Co se týče slušnosti či podle tebe proslulé elfí zdvořilosti, proč by to snad mělo platit u všech? Házíš snad všechno do jednoho pytle? Proč u lidí tohle nikdo neříká? Já ti řeknu proč. Protože lidé jsou arogantní, horkokrevná rasa toužící po moci a nikdy se to nezmění. Po moci a bohatství touží stále, je výjimky jsou jiné. Je to u lidí vrozené. Zlato a moc působí na lidi jako spánek. Čím víc ho mají, tím víc ho chtějí. A elfové nemusí být vždy urození. Jak u lidí, tak u elfů je to podle minulosti a výchovy, to co si prožijí, tak si i vytvarují charakter. Někteří jsou na lidi hodní a jiní ví, že si to lidská rasa nezaslouží. Tak jako jsou někteří lidi urození vhodného králům, tak jiní jsou plevel. naštěstí lidé rychle umírají, ale množí se jak krysy. A ještě něco. Pokud vím, stále si mi neodpověděla na otázku tvých kladů.“ Tiše se usmívám zatím co si do ruky vezmu luk a začnu si s ním hrát. |
| |
| Harold
Když ses ocitl na tržišti, vonělo to tam připáleným jídlem a bylinkami, u jednoho stánku se hádal nějaký muž s obchodníkem o ceně zboží, kousek za tebou zase osočila jedna prodejkyně zákazníka, že jí něco ukradl. Na první pohled, obyčejné tržiště.
Když jsi nakoupil vše, co jsi potřeboval, vrátil šel jsi do hostince a protože jsi měl ještě dost času na setkání se s Rikim, začal jsi hrát karty. Po chvíli jsi všechny, kteří seděli v hostinci, ožebračil a oni se postupně se zármutkem v očích vraceli domů. Pro jednoho dokonce přišla manželka. Byla poměrně prostorově rozsáhlá, takže když vlepila svému muži facku, div se neskácel k zemi. Pak už ho jenom odtáhla za ruku pryč. Dost to všechny v hostinci pobavilo. Aby taky ne. Ale taky spousta lidí si uvědomilo, že na tom můžou skončit podobně, a skoro všichni odešli.
Zůstal tam jen hostinský, který nerad viděl, že mu odcházejí zákazníci a chystal se tě odtud vyhodit. Ale pak přišla do hostince parta lidí. Čtyři muži a jedna dívka. Začali jíst a popíjet. Jen dívka se držela stranou. Neviděl jsi jí ani do tvář, protože přes hlavu měla převinutou zelenou kápi. "Prej je tady někdo, kdo tu hraje karty o peníze." řekl ten nejsilnější z nich "Támhle ten to je." odpověděl mu hostinský a ukázal na tebe. Čtyři chlapy přišli k tobě, ten nejsilnější hodil na stůl měšec plný peněz, skoro ses až divil, že nepraskl. "Tak co? Hraješ?" zeptal se a zadíval se ti do očí.
Po nějaké chvíli, hraní, co jsi ho obral o celý váček peněz jako všechny ostatní se zarazil. Koukl se na tebe jako na nějakého podvodníka a řekl svým kamarádům aby tě neustále pozorovali, abys nemohl podvádět. Ještě se na tebe díval, pak si sundal rukavice a hodil je na stůl. "Vsázím tohle proti všemu, co sis do teď nahrabal." prohlásil a když ses na něj nechápavě podíval zasmál se, "Ty asi nevíš, co to je. Je vidět, že jsi nebyl v přístavním městě Irid. Každý v tom městě o tom mluví. Jsou to kouzelné rukavice. Dávají ti neuvěřitelnou sílu." "No jo, vesničan." podotkl některý z jeho kamarádů
Peníze jsou jen peníze, ty si můžeš nahrabat kdekoliv, ale tohle ... Na jeho nabídku jsi přistoupil a začali jste hrát. mezitím už přišel i tvůj kamarád Riki díval se celou dobu na tebe, ale nevěděl nic o rukavicích. Vaše hra byla nezvykle dlouhá, ale nakonec si jí vyhrál. Mezitím, co sis uschovával výhru jsi podíval na dívku v rohu a pod její kápí si zahlídl úsměv. Očividně byla ráda, že jsi vyhrál.
Zezačátku to vypadalo, že se chystají k odchodu, ale pak tě jeden z chlápků osočil, že jsi podváděl a chystal se na tebe vrhnout. Jenže dívka byla v okamžiku před ním a zakroutila na něj přísně hlavou. Pak všichni, chlápci se sklopenýma ušima odešli a dívka je tiše následovala.
Riki
Když jsi na tržišti koupil vše potřebné, ještě ses nějakou dobu poflakoval kolem. Měl jsi spoustu času a nechtělo se ti čekat v hostinci. Díval ses od jednoho rámku ke druhému, ale nic, co bys nutně potřeboval jsi nenašel. Už po třetí si procházel to samé kolečko a už po třetí jsi slyšel to stejné vyvolávání všech prodejců. "Kupte rajčata! ..." "Kupujte dárky pro své známé! ..." "Nejlevnější pláště v Západozemí! Nikdy vás neomrzí, máme od každé barvy ..." "Chutné teplé nápoje na zahřátí! Alkoholické i nealkoholické!..." "Jasnovidec! Chcete vědět, co vás čeká? ..." "Levné zbraně, a praktické pomůcky do světa ..." "Naučíme vás jak rozdělat oheň v přírodě! ..." Už jsi tyto slova uměl nazpaměť i pozpátku, tak ses rozhodl, že se vydáš do hostince. Už byl určitě i čas.
Přišel jsi do hostince. A hned jak jsi vešel do dveří podivil ses, že je tak prázdný. Nikde nikdo až na čtyři chlapy stojící u stolu. Přišel jsi trochu blíž a jistil, že za mohutnými postavami je i tvůj kamarád a hraje s nimi krty. Jak si vešel, pozdravil tě, ale hrál dál. Na stole bylo vysázených několik peněz. A jedny staré ošoupané rukavice. Podíval ses na ně s podivením a přihlížel jsi, jek tvůj kamarád pomalu ale jistě všechno vyhrává.
Před tím, než chlápci odešli, se jeden z nich obořil na Harolda a vpadalo to, že se ho chystá zmlátit do bezvědomí, ale pak se před ním objevila nějaká dívka. Do teď jsi nevěděl, že v hostinci vůbec
Erdas
Po velmi zajímavém setkání s cikánko ses vydal na cestu. prošel jsi bránou a šel jsi na jih. šel jsi celý den, prošel jsi lesem, pak přes pole kolem potůčku, kde sis dal malou pauzu, nepil se vody a po několika minutách jsi znovu vyrazil.
Čím dál jsi šel, tím víc sis všímal, že ubývalo králíků, kteří ti proběhnou přes cestu, veverek, které na tebe házejí šišky, ptáků, kteří tě z výšky pozorují, lidí, kteří si stěžují na vyčerpávající cestu do hlavního města. I Jasie se všelijak ošívala při každém dalším kroku. Jakoby každý krok bolel, víc a víc.
Šel jsi celé odpoledne, a když se začalo stmívat, začal ses shánět po nějakém místu, které by bylo vhodné pro nějaký bezpečný spánek. Odbočil jsi dokonce z cesty.
Po několika minutách hledání, jsi spatřil nějakou chatrč. vypadal opuštěně. Nikde žádná zahrada nebo hlídací pes. Pomalu ses přibližoval blíž a blíž. Vešel jsi do chalupy. Už při prvním kroku pod tebou zavrzala podlaha. Druhý, totéž. "Kdo je tam?" ozval se chraplavý hlas a pomaloučké kroky. Z vedlejšího pokoje vyšla stařena. Vlasy spletené v cop, dlouhé skoro na zem, šedivé a roztřepené. Modré, unavené oči, křivý nos a vrásčité tváře. Dost se lekla tvé Jasie, ustoupila o krok dozadu prohlédla si tě dvakrát od hlavy až k patě a pronesla: "Nic nemám. Chcete-li mě okrást tak prosím, ale nic tím nezískáte a když mě zabijete, stejně brzo umřu a ..." chvíli se odmlčela a tiše dodala, "... bez Zetránis už život stejně nemá smysl." Odešla do vedlejšího pokoje. "Pokud ale chcete, můžu vám uvařit lahodný čaj, nebo nechat vás přespat. Klidně vám dám mapu, užitečnou radu, nebo cokoliv. Já už nic nepotřebuju." a znovu pro sebe zamumlala "Zetránis, drahá Zetránis." a začala vařit vodu na čaj. |
| |
 | Hlavní město Dopolední paprsky slunce, ne až tak hřejivé, jak by člověk doufal, mě doprovázejí úzkou uličkou. Postavu pevně staženou v kožené zbroji, s dlouhým mečem skrytém v toulci u pasu, by si mnoho lidí neprohlédlo, snad kdyby to nebyla žena s vlasy kratšími, než někteří muži a ušima, o kterých se zahořklé drbny baví jako o znaku něčeho nečistého. Lidé mě nepřestávají udivovat. Vstoupím do hostince, nově otevřeného, a zamířím rovnou k výčepu, kde už mě nadšeně zdraví majitel lokálu. "Aiyo!" pozdraví a zavolá na manželku. "Je všechno v pořádku?" "V pořádku." odpovím stroze. "A ti zloději? Je o ně... postaráno?" "Už se nevrátí." Hostinský se trochu nervózně zamračí a vymění si pohled s manželkou. "Jsou mrtví? Chci říct... Dělala jsi cos musela - chtěli jsme, aby ses jich zbavila... Oni -" rozkoktá se. "Už se nevrátí." zopakuji. "Ale nebyl důvod je zabíjet. Dostali lekci." "Nepřijdou se mstít? Zrovna jsme to tu zařídili, nemůžeme si dovolit.." Zakroutím hlavou a věnuji mu konejšivý úsměv. "Příliš se bojí." Muž mi poděkuje a dá mi slibovanou odměnu, načež mě navíc pozve k obědu. Vše za pár hloupých výtržníků, kteří potřebovali dát najevo, že sem se chodit krást nebude. Zbude jim pár modřin, možná škrábance, ale hlavně lekce. Smrt není vždy řešení, to si mnoho lidí neuvědomuje, když si mě najímají. Když dojím, ještě si ke mně hostinský přisedne. "Tak, co bude teď? Ještě pořád přemýšlíš o té Zahradě?" "Už ne." odpovím mu. "To je dobře, o tom místě jsou samé hrozné zvěsti, ještě bys cestou zemřela a..." Než ale dopoví svou řeč, vstanu od stolu. "Už o ní nepřemýšlím, příteli. Už jsem se rozhodla." Ztuhne mu úsměv na rtech, ale nakonec s povzdechem přikývne a rozloučíme se. Za tu chvíli, co se známe, mi poměrně přirostl k srdci, ale je čas jít. Po obědě zajdu do svého bytu. Sbalím si těch pár věcí, které mám - jednu náhradní halenu, rukavice, jehlu a nit, brusku na meč, láhev na pití a obvazy, vše nandám do batohu. Throndir si urovnám u boku, klasicky do boty zandám malou dýku a za pás jeden cestovní nůž. Můj byt je podivně prázdný, strohý, téměř jako by tu vlastně nikdo nebydlel. Jako bych tu nikdy neplánovala zůstat, ne doopravdy. Zítra se platí nájem, nikdo ho nezaplatí, domovník přijde, zjistí, že tu nikdo není a do týdne mě nahradí někdo jiný. Nic tu po mě nezbyde, kromě pár lidí, co si mě budou pamatovat a pár lidí, kteří se mě budou bát. Je čas jít. Až se vrátím ze Zahrady, půjdu se svým životem dál, z tohohle hnusného města. Pousměji se nad vlastní myšlenkou. "Až se vrátím ze Zahrady. Uvidíme." Hodím si batoh na záda, zavřu za sebou dveře a vydám se na cestu z města. |
| |
| Hospoda Jakmile jsem došel do hospody Harold tam už seděl a mastil karty jako obvykle. Protočím oči dojdu k němu a tiše mu řeknu: "Klidně masti dál, viděl jsem tu zvláštní osobu mohla by se k nám přidat." a odejdu z hostince. Sakryš! Kudma jsem tu felinku viděl jít. No jasně! Mířila do lesa. Rozhlédl jsem se a vyrazil směrem k lesu najít tábor té felinky. |
| |
| Po mé cestě jsem se zastavil u malé chaloupky. Vypadal opuštěně. To jsem si alespoň myslel. Přede mnou se zjevilo tělo malé stařenky. Měla veliký strach. "To nic babi." Škubnul jsem s Jesie aby se uklidnila." Já vám nechci ublížit! Jen jsem se tu chtěl prospat." Začal dělat čaj. Hmm dobrý čaj. "Povězte mi. Kdo je to ten nebo ta Zetránis?" zeptal jsem se tázavě zatímco jsem lehce usrkoval horký, bylinkový čaj. "Mám na vás ještě jednu otázku. Nevíte čirou náhodou kde tady leží Zahrada? Podle map co mi dali kněží leží někde tady. Nevíte o tom něco?" dopil jsem si svůj čaj. Šel jsem do pokoje co mi přichystala. Jesie už lehce pochrupovala u mé postele. Já si sundal zbroj. Nechal jsem si na sobě pouze kalhoty a vlezl pomalu do peřin. Postel to byla pohodlná. Začal jsem myslet na to co mě v Zahradě asi tak čeká. Smrt? Peníze? Možná sláva? Ale to byly věci co přenechám na další den. |
| |
| Poté, co jsem vyhrál ta zázračné rukavice jsem se celý napjal. Jeden z nich vypadal, že mě chce pořádně zmlátit a vzít si zpět mou novou výhru. Nu což s jedním bych si poradil,ale tady jsou čtyři pořádní hromotluci ve zbrojích a s pořádnými zbraněmi. Sakra tak tohle může být problém, pomyslím si a už se dívám po nejbližším oknu, ze kterého by se dalo vyskočit, když vtom k němu přistoupí nějaká žena, pravděpodobně mu něco řekne a všichni začínají odcházet. Poslední z nich se na mě zle zamračí. Já se na něj jen usměju a zamávám mu. Zamračí se ještě víc a zabouchne dveře. Vzápětí mě něco napadne. Kdo je vlastně ta žena? Rozhodně nevypadá jako místní. Má na sobě nějaký cestovní plášť a očividně drahý, takže nejspíš bude z lepší společnosti. A taky najmout si ochranku čtyř ostřílených bojovníků taky nevyjde levně. A taky mi ušetřila nepříjemnosti s těma gorilama. Musím zjistit kdo to je. Rychle odejdu z hodpody. Mysli Harolde, mysli. Kdepak by asi mohla bydlet. Přemítám no jasně bude určitě bydlet v tom luxusním hostincci, terý jsem viděl z tržiště. Rychle se rozběhnu k tomu hostinci. Zadýchaný doběhnu k hostinci a vidím, že jsem se nemýlil. Zrovna je vidím vcházet do hostince. Tak jo teď jen zjistit v kterém pokoji bydli. Natáhnu si svoje lezecké rukavice a připlížím se k hostinci. Rychle začnu šplhat a opatrně nakouknu do několika oken, než najdu správný pokoj. Zrovna ji tam vidím vcházet. Vchází tam sama bez ostatních. Počkám dokud znovu neodejde a pak dýkou otevřu okno a vstoupím do pokoje... |
| |
| "...Vydáš-li se na stejnou pouť jako já, dokresli, v pořádku se vrať zpět domů a předej svému následníkovi, který mapu dál obohatí! Toto je důkaz, že ze zahrady můžeš vyjít živý. Ale nešiř to, jinak by kouzlo zahrady bylo zničeno (pochopíš až dorazíš)..." "Tsche." ušklíbnu se a svitek schovám do kabely, kde nosím jen to nejnutnější drobné. Ohniště bylo už dávno vyhaslé a nové se mi zakládat nechtělo, ostatně proč bych taky měla, mám srst, která mě dokáže ochránit i ve vánici. Pro dnešek se ale rozhodnu dál přenocovat na stromě, ostatně jeden takoví tu i byl. Drápy na rukou i nohou jsem se zachytila stromové kůry a poté hbitě vylezla nahoru a vybrala si bezpečnou větev na které jsem zůstala. S tichým zavrněním a zívnutím jsem nakonec pomalu usnula... |
| |
| Erdas
Stařenka dovařila čaj, vytáhla odněkud dva polorozbité hrnky. Jeden z hrnků vzala do ruky a dala ti ho a rukou tě vyzvala, aby ses posadil. Pak uchopila rezavou konvici, s vařícím čajem, nalila ti a potom i sobě. Vzala svůj hrnek a šla si k tobě přisednout. V tu chvíli jsi jí položil otázku ohledně Zetránis. Na to se na tepe prudce podívala a hrníček ji spadl na zem. Ozval se zvuk rozbíjejícího porcelánu. Sehnul ses k zemi, že střepy pohlídáš, ale stařenka tě zastavila. "Nech to ležet! Stejně se tenhle dům brzo zbortí."
Nalila si tedy nový čaj a zády k tobě, otočená ke kuchyňské lince povídala: "Zetránis je moje dcera. Před velmi dlouhou dobou, to si ještě nebyl na světě, se narodila. Jenže porodní babky jí nenahmataly žádný puls. Dali mi jí do rukou a odešli. Bylo jim to jedno. Byla jsem úplně sama. Její otec umřel měsíc před jejím narozením a moje rodina už se se mnou nevídala a já neměla kam jít. Po celou dobu jsem přežívala jen kvůli ještě nenarozené Zetránis. Já ..." odmlčela se a začala brečet, "...udělala jsem hroznou hloupost. Já neměla jsem to dělat, taková pitomost. Nesmí se to." Otočila se na tebe, vzala si kapesník a hlasitě se vysmrkala. Pak nějakou dobu mlčela, uklidňovala se. Až po několika minutách znovu začala: "Já šla jsem za jednou, v té době proslulou šarlatánkou. Ta bývala známá jako provozovatelka té nejčernější magie. Šla jsem za ní, ale ona se stále vymlouvala. Potom, když jsem jí ale vylíčila moji situaci, kývla. Řekla mi, že si mám jít odpočinout, že udělá co se dá." hlásek se jí trochu rozveselil "Ona, vrátila mi ji. Maličkou Zetránis. Ráno jsem uslyšela dětský pláč a vydala jsem se do pokoje té šarlatánky. Uviděla jsem tam Zetránis. Vzala jsem ji do náruče a pochovala ji, ale v tu chvíli jsem se neskutečně lekla. Na zemi, vedle místa, kde byla moje živá dcera ležela ona." Podívala se na tebe a znovu začala brečet. "Obětovala se pro ni. Pro malé dítě, které bylo nějaké, pro ní úplně neznámé ženy." Viděla, že jsi dopil čaj, tak vzala konvici a nalila ti další šálek. Mírně se na tebe usmála a znovu pokračovala: "Kvůli touto incidentu, Zetránis nikdy nebyla normální. Černá magie ji roztrhla na dvě části. Jedna byla velmi laskavá, milá a pečující zato druhá výbušná, sobecká a navíc, se viděla v utrpení ostatních. A navíc dokázala i věci, kteří nikdo jiný nedokázal. Dokázala přesvědčit tvory, i slabomyslné lidi, aby ji poslouchali. Její smysly byly mnohonásobně zlepšené a taky byla velmi vytrvalá, ve všem po čem toužila. Proto jsme se v jejích deseti letech odstěhovali z centra hlavního města sem, na samotu. Když byla ještě dítě, učila jsem ji dobrým mravům a snažila se tu špatnou stránku potlačit. Ale pak jednoho dne se to vymklo kontrole. Tvrdila, že odejde, že už tu nechce zůstat, že prý chce najít nějaký poklad a že už ví co tím pokladem je. Nechtěla jsem jí to dovolit, a tak se večer vyplížila z domu. Zabila všechny zvířata, vytrhala úrodu, vzala všechny peníze, zasypala studnu a nechala mě tu žít bez všeho. Jak jsem řekla, libovala si v utrpení ostatních, ale já ji stále milovala. Byla to moje dcera, i když jí to bylo jedno. V téhle podobě jsem jí byla lhostejná." Ukápla jí slza do čaje. Podívala se na tebe, ale pak nejspíš uhádla, na co jsi právě myslel, proto rychle dodala: "Ale na nešla do Zahrady. Ta vznikla až tři roky po jejím odchodu. A navíc, i kdyby tam potom chtěla jít..." zastavila se, zvedla se ze židle a od někud přinesla dva zmačkané listy papíru. Na jednom z nich bylo napsáno:
Drahá matičko, omlouvám se za můj odchod, jak víš, nebyla jsem to já, doufám že i to někdy odpustíš, přijela bych, kdybych mohla, ale jsem v zapeklité situaci, kterou nemůžu vyřešit. A právě toto je důvod, proč ti píšu. sbohem mami.
"Den po tom mi přišla prává o tom, že spáchala sebevraždu." doplnila Podívala se do země. Ty ses ještě podíval na druhý papír, na němž byla kresba velmi pěkné dívky, i když i přes všechnu její krásu byl z kresby cítit zvláštní chlad. Zdálo se, jakoby tě sledovala. "To je ona" řekla a chtěla ti jít přichystat postel.
Po nějaké době přišla stařenka znovu k tobě. V očích už neměla slzy, jen smutek. Ještě dlouhou dobu do večera jste se o něčem bavili. Vyprávěli jste si navzájem různé příběhy, ale o Zetránis nepadlo už ani slovo. Už ses chystal do postele, vyřídil jsi stařence, že ráno vyrazíš už brzy a že kvůli tobě nemusí vstávat, tak jste se rozloučily. Když stařenka odcházela od tvého pokoje, ještě si se jí v rychlosti zeptal, jestli neví kudy vede cesta do zahrady, načež ti odpověděla: "Pořád za nosem chlapče. Pořád za nosem ..." a její hlas se ztratil v tichu. A na to jsi šel spát.
Aiya
Vyjdeš z domu a chystáš se k jižní bráně. Víš, že nejkratší cesta tam vede přes tržiště. Zezačátku váháš, jestli tudy pravdu jít, stánky teď už budou všechny v provozu a bude tam spoustu lidí, kdo tě můžou zdržet, nebo třeba okrást. Ale jak tak přemýšlíš, stejně cesta přes tržiště bude asi nejlepší.
Přijdeš na kraj tržiště. Už v tuhle chvíli ucítíš vůni pražených ořechů a lékořice. Na chvíli se zastavíš, ale pak pokračuješ dál. Přesně jak jsi čekala, na trzích tě zdržoval každý druhý obchodník. Všichni ti nabízeli svoje zboží a jak už to u obchodníků bývá, nešlo se jich zbavit. Byla si na takovéhle tržiště zvyklá, ale stejně tě hodně překvapilo, když se už před koncem tržiště začalo stmívat. Stánkaři a obchodníci se kolem tebe pořád motaly, až si ztratila pojem o čase. Chtěla jsi v Zahradě být co nejdřív, tak ses zatvrdila, odstrčila všechny lidi kolem tebe a vyběhla jsi z tržiště.
Jakmile si byla venku z to návalu lidí, na který ses teď koutkem oka podívala, uchechtla ses. Ani pořádně nevíš proč. Možná ti přišla směšná tvoje pitomost, že ses tam tak dlouho zdržela a nebo ses prostě jen vysmála lidem, kteří tam pořád ještě jsou. Otočila ses a pokračovalas v cestě. Při odbytí sedmé hodiny se z oken spustili černé praporce. Vždycky ti tento zvyk místních lidí připadal pitomý. Stejně to nikdy nepomáhalo, ale dnes jsi to brala jako poctu. Vždyť dnes se kusy černé látky spouštěly z oken kvůli tobě. Usmála ses a hrdě pokračovala dál.
Ještě nějakou dobu si šla přes město, ale pak si přišla k jižní bráně. Stráže u ní, opřeni o sví kopí, spaly a nocí se ozývalo jejich mohutné chrápání. Už jsi je dávno znala. Byly k tobě vždycky takoví nedůvěřiví. Vždycky, když tě viděly, začaly si z tebe utahovat, ať už kvůli tvému původu, nebo kvůli tomu, že si žena. Prošla si kolem nich a když si byla pryč z brány, zastavila ses a mečem udeřila do velikého poplašního bubne, který ležel vedle jednoho z nich. V tu ránu se oba s velkým leknutím probudili. Ty ses jim vysmála a rozběhla ses po cestě dál od města. Jeden z nich spadl na zem a druhý za tebou běžel. Pak, ale když viděl, že tě nedohoní, ať už proto, že byl ještě rozespalý nebo byl prostě pomalejší než ty, zastavil se a tvůj útěk doprovodil několika nadávkami, a pak se vrátil zpět k bráně.
Když jsi viděla, že tě strážný už nesleduje, přestala si utíkat a dala ses do obyčejné chůze. I když byl už večer, spát se ti nechtělo, tak sis řekla, že budeš pokračovat dál. Šla si po cestě, když si na kraji začínajícího lesa uviděla nějaké dvě postavy (Tulesse a Isabela). Nepřišli ti zrovna sympaticky, ale ty jsi věděla, že nikdo z obyčejných lidí, se k Zahradě nepřiblíží tak blízko, jako jsou oni dva.
Šla jsi směrem k nim a už z dálky si poznala že je to jedna dívka a jeden mohutnější elf. Bylo ti jasné, že nemůžou být odsud. A že cizinci, kteří v těchto končinách bývají, většinou chtějí do zahrady. V tom ti došlo, že černé praporce ve městě asi nespouštěli kvůli tobě, ale kvůli nim. Zaslechla si část jejich rozhovoru, podle toho co si slyšela se asi neznají, dost možná se potkali právě teď. Zatím jsi nebyla rozhodnutá, půjdeš-li k nim, nebo nenápadně projdeš kolem.
Nechtělo se ti zastavovat, tak si nenápadně jen procházela po cestě. Třeba tě nebudou brát za nějakou podezřelou osobu, třeba si tě skoro ani nevšimnou. Ale to se ti brzo vyvrátilo, všimly si tě a oba dva si před tím při cestě všiml, že v těchto částích už nikdo nechodí. Oběma hned došlo, že má stejný směr jak oni a potom, když tě elf vyzval, abys šla k nim, šla jsi.
Riki
Vydal ses skrz město do lesa.Začalo se stmívat, tak sis řekl a taky si v to doufal, že se někde musela utábořit. Měl si docela štěstí, kousek od jedné z bran, si viděl nějaký starý tábor. Přišel jsi opatrně blíž, ale ke svému zklamání si zjistil, že jeho ohniště někdo už dlouhou dobu nezapálil.
Porozhlédl ses kolem. Šel jsi ještě nějakou dobu dál do lesa, ale pak už jsi přestával ve tmě skoro vidět. Rozhodl ses, že se vrátíš. Vracel ses zpět přes nepoužitý tábor. Byl si docela naštvaný, protože si ji nenašel. Proto si taky kopl do starého ohniště. Něco sis pro sebe zamumlal a chystal se vrátit do města k Haroldovi se zprávou, že jsi ji nenašel.
Najednou ale něco zaslechneš lehounké vrnění nad sebou. Pomalu zvedneš oči a tam ji spatříš (Tr´zkan). Sedí nahoře na větvi nad tebou. Trochu se lekneš, když jsi ji viděl ve městě připadala ti taková víc ... lidská.
Tr´zkan
Dočetla jsi pergamen, ušklíbla ses, a šla jsi spát. Na chvilku sis zdřímla. Ale pak tě probudil nějaký člověk, který byl přesně pod tebou. Tiše ses probudila a podívala ses na něj. Zjistila jsi, že to není tak úplně člověk. Do člověka měl dost daleko, asi jako ty. Vypadalo to, že tu něco nebo někoho hledá. Nějakou dobu šmejdil pod tebou pak na chvíli odešel a zas se vrátil. Určitě tu něco hledal.
Podívala ses do své brašny. Svitek byl v ní a nic jiného taky nechybělo. Pak kopl do ohniště. Pomyslela sis, jak může být někdo takhle hlučný, když nikdy neví, kdo ho sleduje. Ušklíbla ses a rozhodla se, že zjistíš, co u hledal. Že by pergamen měl přece nějakou cenu?
Přelezla jsi z jedné větve na druhou, aby si byla nad ním a tiše si zavrněla, aby si tě všimnul. Na poprvé t zřejmě neslyšel. Zakroutila si hlavou a zavrnělas podruhé. Tentokrát hlasitěji. Sledovala si, jak se na tebe pomalu otáčí. Všimla sis také jeho lehkého ucuknutí, a pořádně sis ho prohlédla. Do člověka měl vážně daleko.
Harold
Sledoval jsi tajemnou dívku až do jejího pokoje. Vklouzl jsi oknem dovnitř a porozhlédl se kolem.
Nepřipadalo ti, jako kdyby v něm někdo bydlel. Dívka neměla žádné oblečení ve skříni, žádné boty pod postelí, která byla ustlaná, jako kdyby tu ještě nikdo nespal. Ač byl pokoj velmi pěkný a mohl si jej dovolit jn dost bohatý člověk, vypadal, že tu nikdo nebydlí. Bohatí lidé si přece vybalí všechny své věci hned po příjezdu, ale toto byl pokoj spíš nějakého poutníka. Dost tě to překvapilo. Totožnost dívky ti teď byla ještě větší záhadou.
Ještě jednou ses porozhlédl po pokoji. Znovu sis opakoval, co všechno bývá v nových pokojích. Ustlaná postel, rozevřená skříň, navoněný vzduch,... Všechno tam bylo. Pak sis toho ale všiml. Svitek. Ležel ne stolku hned vedle dveří. Byl hodně malý a vypadal dost staře. Zpřehýbaný a dost zažloutlý ale pečeť na něm byla stále neporušená. Znak na tě pečeti jsi neznal. Byla to hrdlička, která v zobáku nese růži. nic podobného jsi nikdy neviděl.
Bylo ti jasné, co uděláš. Ukradneš to. Už jsi se chystal ke kroku k němu, ale v tu chvíli se ozvaly otevírající dveře, ve kterých se objevila ta dívka v kápi. Stále si ji neviděl pořádně do obličeje. jako v hostinci. Na tvou přítomnost v pokoji vůbec nezareagovala. Jen natáhla ruku pro pergamen, hodila ti klíče od pokoje, vyšla ven a zavřela za sebou dveře.
Její ledový klid, když zjistila, že si v jejím pokoji tě vyděsil víc, než by tě vyděsily výhrůžky a představa vězení. Nedávalo ti to smysl. Proč? Chtěl ses ji zeptat, nebo alespoň ji pergamen vzít, ale když si vykoukl ze dveří, byla ten tam. Vyběhl jsi ještě z hostince na ulici, jestli ji aspoň v dálce nespatříš, ale jakoby se pod ní zem propadla. Dost tě to mrzelo, a tak ses vrátil, už se skoro úplné tmy zpět do druhého hostince, kde si čekal na Rikiho. |
| |
| Za městem - Tulesse a Isabela Cesta z města mi trvala déle, než jsem očekávala. Dříve jsem ve volných chvílích ráda pozorovala tržiště - usadila se třeba na střeše jedné z budov a pozorovala lidi, jak prodávají, jak křičí, tu a tam jak kradou. Někdy jsem je zastavila, někdy je nechala běžet. Ne všichni si zaslouží trest. Dnes mi ale tržiště vadilo. Chtěla jsem mít vše za sebou, pomyslnou tlustou čáru jsem nakreslila už ve svém bytě, ale tržiště mě pořád drželo za ní. Až venku u bran, kde se se mnou rozloučí jako obvykle spící stráž, můžu se nadechnout. Teď všechno končí, teď všechno začíná. Stmívá se, ale já se rozhodnu jít dál. Byla by škoda promrhat takovou noc. Po nějaké době spatřím dvě postavy, moc daleko tímhle směrem, než aby měly namířeno kamkoli jinam, než do Zahrady. Město si přeci jen nevšimlo mého odchodu. Po tom, co jsem tam takovou dobu žila mi nedalo sbohem víc, než náhodný cizincům. Chtěla jsem jít dál, ale muž - na první pohled elf - mě přivolal k nim. Muselo jim dojít, kam jdu. "Dobrý večer." pokynu směrem k oběma, jak mi velí vychování, ale neuvidí víc, jak náznak úsměvu. |
| |
| Další poutník na cestách Isabela, Aiya V ruce spínám luk a prstem projíždím opatrně po vlákně nahoru a zase dolů. Mlčky očekávám odpovědi. Nyní jsem se rozpovídal, tak je načase, aby ona dotáhla v povídání tempo a já zpomalil. Nemyslím si, že bych měl rád u sebe někoho, kdo v jednom kuse žvaní nesmysly. Spíše někoho, kdo dokáže porozumět a není ve stádiu dobrodružného srdce s odvahou nebo spíše hloupostí v srdci. Odpovědi se ani po chvíli nedočkávám. Nevím jestli je zaskočena nebo si jen formuluje lstivý a promyšlený proslov plný ambicí a snů. Nestarám se o to. Chystá se projít další osoba. Už to je velmi zvláštní v tuhle pozdní hodinu. Umírat v lese je nejspíš v módě. Pohlédnu na osobu a zašklebím se nad jejím původem. Začnu mít kyselou chuť na jazyku. Upravím si rudý šátek, který mám přes mé slepé pravé oko. Pokynu dívce, aby přistoupila. Poté vytáhnu stříbrný šíp, který vložím k mému luku a namířím jej na ní. Pomalu natáhnu. Svaly na pravé ruce se mi mírně napnou. Opětuju ji její náznak úsměvy, ale přímo z něj jde vidět, že jsem dneska neměl nejlepší den. „Co je na něm dobrého?“ odvětím řečnickou otázkou s tónem jasným, že nechci aby na to odpovídala. „Tak mi povězte mladá dámo. Vychována lidmi nebo elfy? Prosím vynechte dojemné příběhy ztraceného sirotka, který se naučil žít na ulici, prošel si peklem zločineckého podsvětí a bojuje za svobodu, lásku a uvědomění. I kdyby tomu tak bylo. Nejsem sentimentální a u mě byste se lítosti nedočkala.“ |
| |
| Poutníci za městem Na elfovu poznámku o večeru se trochu usměji. Je dobré vidět, že sdílím cestu s lidmi v dobré náladě. To se vždycky hodí. Začne se ptát na můj původ. "Takové příběhy přenechme ztraceným sirotkům. Jmenuji se Aiya." začnu a lehce ukloním hlavu směrem k dívce. Mistr vždycky říkal, že bych byla nejvychovanější muž z celého města, kdybych jen nebyla dívka. Vrátím svou pozornost zpět k elfovi. Nejspíš by byl nejradši, kdybych mu řekla o svém původu z rodiny čistých elfů, kteří se zásadně nestýkali s lidmi, aby se nepošpinili jejich sprostotou. Nejsem ale ani ztracený sirotek, ani elf. "Snad elfy, snad lidmi, možná obojím, možná ani jedním. " odpovím mu klidně. "Vychovávaly mne meče, stejné hvězdy a stejná voda, jako vás." Chce si udělat názor na mou osobu? Ať si ji udělá z toho, co vidí. Jestli mám pod kůží krev elfů nebo lidí nezmění nic na tom, jaká jsem teď. |
| |
| Další poutník na cestách Isabela, Aiya Skloním luk a šíp zasunu zpět do toulce. Jen to ničí luk mít ho dlouho napnutý. Navíc neočekávám nebezpečí. Aspoň od těchto dívek. Ani magické potvory mi nedokázaly zabránit v cestě životem, i když bych si to občas přál. Když však začne dívka, která se představila Aiya, vykládat o tom, že ji vychovávaly stejné hvězdy a stejná voda jako mne, tak mě to rozzuří. Rozzuří mě to, protože já takovou výchovu v minulosti nemám. Ovšem nezačnu se červenat a zuřit. Řvát a vyprskávat přitom sliny. naopak se posadím a opřu se o strom. Poté ji odpovím tiše, aby naslouchala, pomalu, aby stíhala a moudře, aby pochopila. „ne... já si nemyslím, že by si to takhle mohla říci. Tebe vychovávaly meče, ale mi působily pouze bolest. Tebe vychovávaly hvězdy, ale já je nikdy neměl šanci spatřit. A voda? Pro tebe byla voda energií a životem, ale mě topila a sílu ubírala. zajímá tě tedy proč se ptám na lidi nebo elfy? Prosté... lidé jsou sobečtí, elfské města urozené. Charakter se buduje společností, ve které jsi vychovávána. Proto se ptám, která rasa ti je bližší.“ Odmlčím se. Bylo dost povídání a také pozdě. Omrzely mě jakékoli slovní přetahování. Začnu kolem stromu sbírat opadané dříví na rozdělání ohně. A přitom v klidu k oběma dívkám promluvím. „Proč vlastně cestujete do lesa. Pro bohatství? Nebo snad slávu? určitě máte někde přátelé, blízké, rodinu, osudovou lásku nebo další věci, ke kterým se vážou citová pouta. Hlavně máte svobodu.“ Nadzvednu rudý šátek z levého oka a odkryji tím vypíchnuté a zjizvené oko. „Tohle byla má oběť za svobodu. Mé oko a mnoho měsíců uvězněný v říši snů. Pár let jsem byl kouzlem uspán, abych nezemřel. Abych se mohl jednoho dne probudit a zjistit, že vše co jsem vytvořil zmizelo.“ Poté opět oko zakryji. Začnu rozdělávat oheň. Neočekávám. Ano, je to u cesty, ale u cesty do Zahrady. A tam půjde málokdo. neočekávám, že by tento večer prošel ještě někdo jiný stejnou cestou. Když začne oheň pomalu plápolat, tak si vytáhnu šedou deku, kterou rozbalím a poté přehodím napůl a položím na zem. Na ni si sednu do turka a zadívám do ohně. Přitom dodám pár vět. „Už je pozdě. Pokud chcete, klidně tu buďme pohromadě. Jistě to je jeden z posledních vskutku pěkných večerů, které mne i vás čekají, zda se tedy skutečně všichni vydáme do Zahrady. Co se týče mě, tak mě se bát nemusíte. Já Lidi ani elfy nezabíjím. Natož dívky.“ Poté už se jen prázdným pohledem dívám do ohně. Jako bych byl úplně zavřený ve svém nitru. |
| |
| Poutníci za městem Elf vypráví o svém životě. Mluví pomalu, jako bych snad měla být dítě, na které se musí postupně, aby pochopilo, co mu velcí chtějí říct. Vzpomenu si na Mistra. "'Co jsi zažila v minulosti, odkud pocházíš, tvá bolest... Je třeba nedívat se na to, kdes byla, ale tě to dostalo. Poučit se v minulosti, ale neutopit se v ní. Vzít situaci, ve které jsi a dostat z ní nejvíce, kolik je možné.' Nikdy neviděl hvězdy? Smutné. Ale vidí je teď." Když rozdělá oheň, prohodí poznámku o bezpečí. Podívám se mu do očí. "Ani já." Pronesu klidně a nakonec se usadím naproti němu a vytáhnu z batohu vlastní přikrývku. Throndir (meč v pochvě) si sundám z boků, založím si nohy a meč si položím na ně, načež se schovám do přikrývky. Pozoruji hvězdy a říkám si, jak je krásné, že je zrovna já, 'špinavá půlelfka', mohla vídat celý život a hlavně - že je vidím teď. |
| |
| Přímo za nosem Ráno jsem vstal. Svlékl jsem si své látkové kalhoty a nasadil si svou lehkou, koženou zbroj. Na záda jsem si pověsil toulec a luk. Přišel jsem k nočnímu stolku. Vzal do ruky "Růži" a začal si ji znova zvídavě prohlížet. Po chvílích přemýšlení jsem si povzdechl a nakonec připíchl na svou zbroj. Začal jsem budit Jasie. Moc se jí nechtělo ale museli jsme vyrazit co nejdřív. Začala po mě vrnět. Hnedle co jsem ze svého vaku vytáhl kousek králičího masa vstala jako střela. Motala se kolem mě, až jsem jí to maso nakonec dal. Potichu jsme vyšli ze srubu, abychom nevzbudili babičku. Jakmile jsme se dostali ven tak jsem se pořádně protáhl. Rozběhl jsem se do pěšiny a Jasie se rozběhla hned po mě. Přímo za nosem, hmm. Pomysle jsem si a běžel dál. Hledal jsem to celý den a doufal, že najdu něco užitečného. Někdy jsem střelil něco k obědu. Někdy vylezl na strom a díval se po okolí. Ale má odhodlanost najít Zahradu neklesne. |
| |
| Hm.... Opřela jsem si hlavu a bradu o měkké chlupaté ruce a pomalu zavřela oči. Neusínala jsem naplno, uši jsem měla pořád našpicované, kvůli případnému nebezpečí... Ostatně ukázalo se, že to bylo velice moudré. Vždycky nějak nedokážu odhadnout jak dlouho vlastně spím nebo odpočívám, prostě odpočívám a užívám si to maximálně. Zachytila jsem však něčí kroky. Kroky, které byly blízko. Otevřela jsem oči a snažila se najít buditele. A hle, tu byl. Hm... člověk... co tu tak může chtít? Když jsem se na něj zaměřila víc... Z krku se mi vydralo varovné hlasité zavření a chlupy na zádech se mi lehce naježili. Moje tělo se ve vteřině změnilo do útočně ochranné pozice na té větvy. Jednou rukou jsem se větvě držela, společně s dráp zaraženýmmi v kůře té větve a druhá sahala po vrhacích dýkách. "Co tu chceš?!" zavrčela jsem a dodala na konci další výraznější zavrčení. |
| |
| Erdas
Skoro celý den si strávil hledáním Zahrady. Asi kolem třetí hodiny odpoledne začalo pršet. Před normálním lehoučkým deštíkem by ses nezalekl, ale tohle byl veliký liják. Začaly padat dokonce i kroupy a už hlavně kvůli Jasie ses chtěl někam schovat. Ale kam? Přestal jsi hledat Zahradu a začal ses poohlížet po nějakém místě, kde by nepršelo.
Po nějaké době hledání jsi našel jeskyni. Už na první pohled byla dost velká, nebyl tedy žádný problém se v ní schovat. Jakmile jsi přišel blíž, viděl jsi, že do jeskyně vede cesta. Přišlo ti to dost divné. Proč by někdo vedl cestu do prázdné opuštěné jeskyně? Zezačátku si tomu nevěnoval pozornost, chtěl si být už co nejdřív v suchu. Když jste vešli do jeskyně byli jste promočení až na kost. Jasie, jakmile byla v suchu, se pořádně oklepala, což pro tebe byla další sprška. Vyždímal sis oblečení a vlasy co nejvíc to šlo a rozhodl ses přečkat v jeskyni do doby, než liják přejde.
Jak si tak čekal v jeskyni, začal sis lámat hlavu nad cestou, vedoucí do jeskyně. Bydlel tu dřív někdo? Nebo je jeskyně průchozí? Nevěděl jsi. Tak či onak, rozhodl ses jeskyni prozkoumat. Byla v ní tma a proto ses pokusil rozdělat oheň. Jenže všude bylo mokro a topě se to po několika pokusech nepodařilo. Chvíli jsi váhal, máš-li jít dál bez jakéhokoliv světla, ale nakonec ses odhodlal a vykročil do hloubi jeskyně.
Mhouřil jsi oči a přidržoval ses stěny jeskyně. Jasie se držela vedle tebe tak, aby se tě neustále dotýkala, aby jste o sobě navzájem věděli. Po chvíli už jsi ani neslyšel déšť. Zastavil ses. Zdálo se ti, že už je to moc riskantní. Mohl by ses ztratit. Vyzval jsi Jasie, aby se s tebou vrátila, ale ona zavrčela. Zatahala tě za nohavici jako nějaký pes a táhla tě dopředu. Po chvíli jsi před sebou spatřil světlo. Bylo dost zářivé až jsi musel přivírat oči. Dorazil jsi blíž. Stěny jeskyně zde byli porostlé nějakými popínavými rostlinami s jasně bílými květy. Právě tyto květy byly předměty, z nichž se bralo všechno to světlo. Porozhlédl ses kolem sebe. A v tu chvíli jsi to spatřil. Dveře. Byli vysoké a celé z kamene. Před nimi byl podstavec a na podstavci malý stříbrný klíček. Vzal jsi klíč a vložil ho do díky ve dveřích, která zřejmě, měla být klíčová dírka.
V tu chvíli se dveře otevřeli. Obklopila tě vůně kvetoucích rostlin. Bylo to tady. Vstup do zahrady. Ačkoliv venku už se, mělo skoro stmívat, tady slunce plně svítilo. Jako by bylo pravé poledne nějakého letního dne. Vešel jsi dovnitř. Dveře se za tebou zavřeli a stříbrný klíček, který jsi měl v ruce se vypařil. Kolem tebe byly jenom samé rostliny. O kousek dál jsi uviděl malý rybníček, ve kterém se třpytila voda jako nějaký vzácný klenot. Rozhlížel ses kolem. Konečně jsi pochopil, proč zrovna "Zahrada".
Tulesse, Aiya a Isabela
Nějakou dobu jste seděli u ohně. Chvíli jste si povídali a pak jste šli spát. Probudili jste se až ráno. Bylo docela pozdě. Nikdo z vás si nemyslel, že budete takhle dlouho vyspávat. Nejspíš je to vlivem Zahrady, která je čím dál blíž. Po krátké ranní hygieně a malém nasnídání jste se vydali na cestu. Aiya věděla, že stačí jít jenom po cestě, aby jste Zahradu našli. A tak jste také udělali. Čas od času jste si dali nějakou malou přestávku a pak jste zase pokračovali dál.
Pak ale začalo pršet. Proto jste se pohádali. někdo z vás chtěl pokračovat, další zase chtěl se schovat a počkat, dokud to nepřestane. Nakonec jste se domluvili tak, že půjdete dál po cestě a když náhodou uvidíte něco, kam byste se mohli schovat, schováte se. Jak jste pokračovali, spatřili jste v lese nějakého běžícího chlapíka a vedle něj jste uviděli nějaké velké zvíře. Neznámý byl v mžiku z vašeho dohledu, tak ani jeden z vás nemohl zvíře identifikovat.
Po chvíli déšť přestal a vy jste dorazili ke konci cesty. Cesta ústila do jeskyně. Nebyli jste si jisti, co to znamená. Domlouvali jste se co dál. Máte jít do jeskyně, ke není nic vidět? Mohlo by se stát cokoliv. Domlouvali jste se, ale pak jste znovu spatřili, že máte společnost. Docela náhoda. Do zahrady už poslední dva roky nikdo nešel, ale dnes je tady jedna duše za druhou. Přicházeli k vám čtyři obrovští hromotluci. Když k vám došli, jeden, ten největší z nich, se pozorně koukl na Isabelu a Aiyu otočil se na ostatní: "Ani jedna z nich to není." a ani se nijak nesnažil ztišit hlas. Pak se obrátil zpět na vás a řekl: "Neviděli jste tu dívku?" "Jo, neviděli jste tu madam Deilin?" dodal druhý Podle vašich nechápavých výrazů poznali, že nevíte kdo to je a tak největší z nich vysvětloval: "Mladá krásná dívka. Nižší než průměrný člověk, i přes to, že je elfka. Pravděpodobně na sobě má zelené oblečení a plášť, kterým zakývá svou krásu. Moc často nemluví, ale když už něco řekne, má vysoký milý hlas. A vždycky se chová uctivě a zdvořile." |
| |
| Cesta do Zahrady Smrti Aiya a Isabela Pozdní probuzení mi zrovna příjemnou radost neudělalo. Začal jsem se cítit více ohrožený než kdykoli předtím. Pomalu bych se i chystal pro sebe říci, že začínám stárnout, ale vůbec starý nejsem a pochybovat o svých reflexech by byla poslední věc, s kterou bych chtěl přijít do Zahrady. Přece jen to nebylo zas tak hrozné. Poslední noc jsem se alespoň dobře vyspal. Doufám však, že se to snad nebude zhoršovat vlivem blízkosti Zahrady. Po ranním rituálu jsem se s dívkami vydal na cestu. Je pro mě velmi neobvyklé s někým cestovat. Poprvé za třicet let snad. Možná to je i více, kdo ví. Kráčeli jsme si po cestě k Zahradě. Začalo pršet. Opravdu suverénní začátek. Mi osobně to nevadilo, déšť je součástí cyklu života a po tolika letech strávených bez střechy jsem ho skoro nevnímal. Po menších komplikacích s dívkami jsme se rozhodli někam schovat. Proběhl kolem nás další človíček. Tentokrát s nějakou potvorou, kterou jsem ale nepoznal. Sakra jak jsem ji nemohl poznat? Živím se zabíjením zvířat a všelijakých potvor, ale teď sem ani nevnímal co to proběhlo. Začínám být nepozorný, líný nebo snad pomalý? Zrak už mi dobře neslouží? Je to bída... měl bych zintenzivnit tréninky. I když... podle toho co jsem o Zahradě zaslechl nebudu ani muset. Dřív než jsme nalezli úkryt déšť přestal. Naštěstí nás tedy téměř nezpomalil. Jen trochu pokropil, ale to zase uschne. Když jsme dorazili k temné jeskyni objevili se další bytosti. Opět lidé... začínalo mě to štvát, ale udržoval jsem se v klidu. Pouze jsem doufal, že nebudou překážet. Překvapí mě, však když se začnou na někoho ptát. Chystám se otočit a nechat je tak, ale zmíní že je elfka. „Nikoho jsem neviděl a nevidím žádný důvod vám cokoliv říkat. Ale nebojte se. Až ji uvidím jistě vám dám vědět.“ Povím ironickým hlasem. Poté se ohlédnu na jeskyni. Bude tam nejspíš tma. Vytáhnu louč a do vzduchu začnu kreslit runu. Poté si potichu pro sebe něco zamrmlám a ruka mi míří na louč. Když domluvím tak louč vzplane malým ohněm, který brzy zapálí celou louč. Poté na ně opět upřu zrak, aby věděli, že nejsem obyčejný elf. „Nyní když mě omluvíte.“ Řeknu s falešným úsměvem a vydám se do jeskyně. |
| |
 | Ve městě Krátce před polednem vcházím do hlavního města Západozemí po boku svého koně. Ledabyle ho vedu za ohlávku. Pod sedlem se koni na bocích koupou vaky naplněné jídlem, pitím a dalšími malými nezbytnostmi poutníků. Dnešní ráno mohlo být příjemnější, nebýt deště, který si nedal pokoj ani za úsvitu. Stáhla jsem si kapuci hlouběji do obličeje a co možná nejkratší cestou jsem se městem prosmýkl k některé z otevřených hospod. Plášť s kapucí v šedozelené barvě mám pevně utažený u krku, celá látka tak halí oblečení pod ním, takže nepromoknu a zůstanu aspoň z části suchá. “Hauta,“ oslovím svého koně a uvážu ho za ohlávku někam pod střechu, kde na něj nebude pršet. Oklepu si za ramen dešťové kapky a poplácám koně po plecích. “Za chvíli jsem zpátky. Buď hodný.“ pohladím jej po žuchvě a chřípí. Vstoupila jsem do hospody, mezi dveřmi jsem si sundala kapuci z čela a odhalila tak své medově světlé dlouhé vlasy. Krátce jsem přelétla pohledem po hostinci. Několik štamgastů, pár cizinců (na první pohled je vidět, že se odlišují, tak jako já) a hostinská s hostinským, kteří obsluhují. Přejdu k dřevěnému pultu a vyčkám, až si mne jeden z nich všimne. “Dala bych si něco na zahřátí a pak bych chtěla jednu radu,“ nasadím vlídný úsměv a zašmátrám pod pláštěm v měšci, odkud vyndám stříbrňák. Ten by měl stačit. Položím minci na pult před sebe. |
| |
| Darniena
Přišla jsi k výčepu. Ujala se tě hostinská. Byla dost prostorově výrazná a na sobě měla bílio halenu, načervenalou sukni a přes to světlou a dost umazanou zástěru. Chvíli si tě jen tak prohlížela pak se rázně zeptala: "Co to bude mladá dámo?" A když slyšela tvou odpověď, kývla na tebe hlavou. "Hned to bude." A do dvou minut ti hostinská přinesla čočkovou polévku. Vzala si stříbrňák, ležící na pultu, kousla do něj, zda-li je pravý usmála se a šla obsluhovat ostatní zákazníky.
Po chvíli k tobě přišel mladík. Vysoký elf. Štíhlé postavy a jeho měsíčně bílé vlasy mu sahali k loktům. "Co tu dělá taková krásná poutnice?" otázal se. "Doufám, že nejste jedna z těch, kteří míří do zahrady. Byla by vás pro ni škoda." |
| |
| Hostinec S díky jsem přijala misku plnou horké čočkové polévky, ale než jsem se hostinské stačila zeptat na to, co mi leželo na srdci, odkráčela si to k jinému hostu. Krapet rozladěně jsem si přešlápla na místě, abych upustila svým pocitům a raději jsem se věnovala jídlu. Mezitím, co jsem do sebe doslova ládovala polévku, jsem zahlédla elfa s běloskvoucími vlasy. Upoutal mou pozornost a nejspíše to bylo oboustranné, protože se vydal mým směrem. “Zdravím tě,“ zlehka se ukloním a odložím téměř prázdnou misku stranou. “Přesně tam mé kroky míří a hledám někoho, kdo mi ukáže, kterým směrem se dát.“ prohlédnu si elfa od hlavy až k patě. Ne nijak okatě, jen po něm krátce střelím očkem a zjistím si to nejdůležitější. Jaké má oči, zda má na sobě zbroj a kde ukrývá zbraně a jaké. “Zaslechla jsem skasky, že ze Zahrady se nikdy nikdo nevrátil. Je to pravda?“ |
| |
| Darniena
Elf se zatváří trochu zděšeně, když zjistí, že právě do Zahrady míříš. Před tím to prohodil spíš jako žert a nebyl připravenej na tuhle odpověď. Zarazil se a smutně se usmál. Nadechnul se, že ti něco řekne, ale pak jsi ho přerušila. "Ano. Říká se, že se od tamtud nikdo nevrátil. Já si ale myslím, že někdo se vrátit určitě musel, ale z nějakého mě neznámého důvodu to chtěl tajit." řekl Chvilku potom čekal, jestli mu na to něco řekneš, ale pak mu došlo, že se ani nepředstavil. "Jinak, Já jsem Eidanas." uklonil se a pokračoval "A vy jste mladá slečno?"
Po chvilce společného rozmlouvání ti elf nabídl, že tě vyprovodí. Sama si na začátku říkala, že nevíš kudy. "No, mám na cestě do zahrady jednu svojí známou. Mohl bych tě dovést až tam. Dál už se ale si sám neodvážím." řekl poněkud zhrzeně "Ale lidé z města říhají, že do zahrady trefíš velmi lehko, stačí jenom jít po cestě. Snad je na tom něco pravdy." Usmál se n tebe a doufal v kladnou odpověď. |
| |
| Setkání "Já. Ehm. No viděl jsem tě na trhu, měla jsi namířeno sem a docela jsi pospíchala tak jsem neměl čas se tě zeptat na jméno a jestli by ses k nám nepřipojila, protože v počtu je síla a jak tak přemýšlím ty určitě jdeš také do Zahrady jako já a můj přítel Harold." Vyhrknu ze sebe a čekám na odpověď s rukami na zbraních. |
| |
| Zahrada |
| |
| Cesta k Zahradě “Asi se někdo musel ze Zahrady vrátit, jinak by o ní nekolovaly takové skasky,“ pousměji se a snažím se tak odlehčit situaci. Je vidět, že elf bere hrozbu Zahrady velice vážně. “Darniena, jméno mé,“ taktéž naznačím úklonu. Vyměnili jsme si pár zdvořilostních frází, já mu o sobě prozradila, že cestuji ze západu země. Z malého města a doufám, že v Zahradě najdu lék pro svou umírající matku. Čestné úmysly by měly být dlážděny bezpečnou cestou, doufám, že tomu tak bude i u mě. “To je od tebe velice milé, že mi ukážeš cestu a kousek mne doprovodíš.“ zlehka se usměji a nahodím na hlavu kapuci. “Venku prší, dobře se obleč.“ s těmito slovy vyjdu z hostince a zamířím ihned ke svému koni. Odvážu jej a zašeptám mu do ucha omluvu, že ho znovu musím vyvést do deště. “Tak kudy?“ ohlédnu se na Eidanase přes rameno. V rukou třímám koňské otěže a čekám, až elf zavelí. |
| |
| Darniena
Vyšli jste z hostince. Elf se na tebe pousmál. "To je tvůj kůň? Je nádhernej." Ale aniž by čekal na odpověď pokračoval dál. "Tudy. Musíme jít jižní bránou a pak prý už jenom po cestě." znovu se na tebe usměje. "No, víš, aby sis o mě nevykládala, že jsem strašpytel," pozastavil se "já jsem nejmladší ze čtyř bratrů. Deidel, nejstarší z nás, se vydal do Zahrady jako jeden z prvních. Slíbil, že nám každý den bude posílat holuba a to vždycky plnil, v posledním dopise, který nám poslal, psal, že našel vchod dovnitř a že zítra znovu napíše. Bohužel nenapsal. Druhý bratr se ho vydal hledat, ale dopadlo to úplně stejně jako s Deidelem. A pak další z bratrů a též se samým výsledkem. Také jsem tam chtěl jít. Lepší umřít s pocitem, že jsem se snažil, než žít celý dlouhý život v nevědomosti. Jenže to bylo proti vůli rodičů. Už nechtěli přijít o poslední dítě. A tak jsem slíbil, že se k Zahradě nikdy nepřiblížil. A u mě platí, že se sliby dodržují. Ale ta nevědomost mě každým dnem víc a víc užírá." Sklopil oči smutně k zemi. Po nějaké době se podíval na tebe a lehce se usmál. Z jeho pohledu bylo víc než jasné, že se ti tvou cestu bude snažit rozmluvit. "A nemohl byc pro tvojí matku něco udělat já? jsem celkem schopný v bilinkářství." Ani nevěřil, že tohle zabere, ale přesto to zkusil.
Po nějaké době tě přestal přemlouvat. Věděl, že to nemá sysl a když jste vyšli z města, začal se s tebou bavit o něčem jiným, jenom aby jste nemuseli myslet na Zahradu. Bavil se s tebou o svých známých, vyměňovali jste si vtipné historky a on ti napsal několik receptů na domácí pečení. Prý až se vrátíš ze zahrady, že si je máš upéct.
Už byla skoro tma, když ti řekl, že tady bydlí jeho známá. "Víš, dal jsem slib, že se k Zahradě nepřiblížím a tohle je nejbližší místo, kam můžu." řekl a pak tiše a smutně dodal "Hodně štěstí. Třeba až se vrátíš se znovu setkáme." Zavřel oči, ze kterých mu ukápla slza. Za tu dobu jsi mu dost přirostla k srdci. Rychle si slzu otřel, aby sis toho pokud možno nevšimla a na rozloučenou tě políbil na tvář. "Na shledanou, krásná poutnice." A se smutkem v očích odešel.
Erdas
Když jsi strčil do květiny, nic se nestalo. Vypadá to přece jenom, že to budou obyčejné kytky (akorát neznámého druhu). Pokračoval jsi dál. Dál do Zahrady. Vlevo od tebe byl les. Zdál se dost obyčejný. Takové lesy rostly všude. Nějak tě nelákal, zato kouzelný rybníček po tvé pravici, to bylo jiné. Leskl se jako večerní obloha a na jeho okraji seděl holub, který jakmile ses přiblížil vzlétl.
Rybníček byl dost maličký. Moc ryb tam asi nebude, alespoň ne ryb, které znáš. Prošel ses klem něj. Atmosféra zahrady tě uklidňovala. Nikam jsi nespěchal. Měl jsi pocit, jako bys sem patřil. Jakoby si tu našel svůj domov.
Znovu jsi obešel rybníček a zadíval ses na jeho blyštivou hladinu. Přišla ti tak majestátní, ale přitom zvláštně obyčejná. Naplňovala tě harmonií. Ale něco, něco se ti na ní nezdálo. Něco ten úžasný pocit blaženosti přeci jenom rušilo. Zaostřil jsi. A pak jsi na to přišel. Byl to ten odraz. Něco s ním nebylo v pořádku. Skalka vedle něj, která byla porostlá květinami, byla v odrazu porostlá tmavým hnědým mechem, ze kterého vylézali všelijací šváby, brouci a žížaly. Svěže zelené kapradí se na hladině jevilo jako seschlé a umořené a když ses podíval na sebe, zděsil ses. Z očí ti tekla krev, měl jsi zlomený nos a rána na tvé tvář, která vypadala jako by tě někdo poškrábal, už zhnisávala.
Při pohledu na sebe se velmi vylekal, až jsi padl do vody. V tu chvíli jsi zjistil, že jezírko je sice malé, ale dost hluboké. Neviděl jsi na jeho dno. Snažil ses vyplavat, ale nešlo to. Proudy vody, jakoby ruce, se tě snažili stáhnout co nejhlouběji. Už ti docházel dech a už jsi byl smířený s myšlenkou, že umřeš, když z tvé brože, kterou ti dala cikánka na tržišti, vyšlehl jasně modrý plamen. Ruce vody náhle zmizeli a ty jsi vyplaval na hadinu.
Po chvíli rozdýchávání ses porozhlédl kolem. Odraz v rybníčku už byl znovu normální. Teď jsi měl nevybranou ze tří cest. Dál po louce, přes les nebo cesta zpět. |
| |
| Rybníček Jeho lesk mě táhl k němu jako magnet. Nevšímal jsem si ani holuba, který seděl na jeho okraji. Párkrát jsem se prošel okolo rybníčku a nasával tu skvostnou atmosféru. Bylo to velice uklidňující, přestože jsem chtěl být už dávno pryč. Oddechl jsem si a svůj toulec a luk položil vedle. Zadíval se na hladinu rybníku a tiše si vychutnával ten klid. Vztáhl jsem ruku k rybníčku a chtěl z něho doušek vody. Ze začátku jsem si ničeho nevšiml, ale jakmile se ta sladká voda převalovala v mých ústech tak to přišlo. Co bylo s tím odrazem? Byl... Zničený! Namísto krásných, světlo vydávajících květin zde byl hnusný mech se šváby. Mé oči krvácely a můj nos byl zlomený. Nevěříce svému zraku jsem vsadil na svůj hmat a rychle jsem chmátnul po svém nose. Moje ruce tvrdily, že je v pořádku, ale oči říkaly něco jiného. Ovšem můj reflex byl tak neúčinný, že jsem do vzduchu na svůj nos vyhodil ruku, která mě celou dobu podpírala. Pád do vody se jevil příjemný. Voda byla pěkně teplá. Ale dno bylo v nedohlednu. Docházel mi dech a já se chtěl nadechnout. Proud vody mě ale zatlačoval zpět pod hladinu. To už mě chce zabít i voda? Moje plíce byly stále prázdnější a prázdnější a já se chytal za svůj krk. Z mého krku vyšel poslední vzduch v podobě bublinek, které si to tančily směrem k hladině. Jasně modré světlo mě velice překvapilo. Já se cítil volnější a panice jsem okamžitě vyplaval na hladinu. Lehl jsem si na okraj rybníčku a ze svých plic vyplivl vodu, kterou jsem vdechl. Brož jsem okamžitě odtrhl ze své hrudi a začal si jí zvědavě prohlížet. Po chvilce koumání jsem si opět nasadil na svou hruď a vydal se směrem přes louku. |
| |
| Modrý... Trochu výrazněji zavrčím, podobá se to velmi takovému míchanému mručení a vrčení, když řekne co řekne. Ocas mi vysel z větve dolů i jeho špička varovně kmitala ze strany na stranu. Jak jen mohl vědět, že se tam chystám?! Ne, nemohl... jen typuje... musím ho zmást, protože jinak by mohl získat on její tajemství... "Pleteš se." řeknu prve. "Do žádné Zahrady nemám namířeno." Snad to bude fungovat... "Jsem Lovec. Lovím trofeje a naspěch mám, protože čím rychleji dodám žádaní zboží, tím víc peněz dostanu. " ušklíbnu se na něj, nicméně moje připravenost k okamžitému případnému protiútoku nepolevuje. |
| |
| Odpověď Ona určitě kecá. Zkusím ještě tohle. " Tak podívej před chvílí mě zastavila skuina stráží kteří hledali nějakou felinku co okradla jednoho místního o svitek ohledně Zahrady."a ledabyle dodám " No, já jen že jsem moc felinek v okolí neviděl, tak že tě zkusím najít." dopovím a pro jistotu si přichstám ruce na dýky. |
| |
| Erdas
Jakmile sis začal prohlížet svoji brož, zdálo se ti, že z ní vycházejí nějaké zvuky. Nějaký šepot, kterému jsi ale nerozuměl. Po chvilce sis uvědomil, že mu asi neporozumíš, tak sis brož znovu nasadil.
Při cestě přes louku ses rozhlížel všude kolem. Když tě málem zabila obyčejná voda, co jiněho tě tu ještě čeká. Ale k tvému překvapení se nic nedělo. Občas jsi viděl vedle sebe vzlétnout motýla, někdy zase kolem tebe zabzučela včelka. Vše bylo tak obyčejné, až se to někomu mohlo zdát zvláštní.
Šel jsi po této zatím klidné louce dost dlouho, ale slunce se stále třpytilo nad tebou. Jenom hlupák by si toho nevšiml. Za tu dobu jsi uviděl jak se vpravo od tebe kroutí řeka a za ní se rýsují hory. Vypadalo to, jako by tenhle "svět" byl nekonečný. Čas od času jsi se zastavil, odpočinul si a občerstvil se. Není také divu, že ti zásoby začaly docházet. Hlavně voda se za takového parného počasí v tobě začala ztrácet. Jenže po tvé předešlé zkušenosti s vodou sis nebyl jistý, zda-li máš jít k řece.
Po nějaké dlouhé době, ty bys to mohl odhadnout asi na den a půl cesty, si spatřil jakýsi zlom. Nic takového jsi dosud neviděl. byl tam vysoký strom a ten jako by byl rozhraním. Tady den přestával být dnem, ale nocí. Jako by tam byla pomyslná zeď, která oddělovala dva světy. Stačilo udělat jeden krok a byla by půlnoc, nebo jeden krok zpátky a octl by ses znovu na slunci. Bylo to nad míru krásné, ale zároveň nepřiměřeně děsivé.
Po nějaké době, sis všiml, že nejsi sám. U stromu seděl muž, asi ve středním věku, měl vlasy asi po ramena dlouhé a svázaně do culíku. Na sobě brnění, vedle sebe zrezivělý meč a v ruce dřímal zohýbanou dýku. |
| |
| Hm... "Pleteš se." odpovím rázně. "A navíc k tomu ještě lžeš." dodám poté s dalším zavrčením. "Má svou hrdost a čest. Pleteš si mě s nějakým ubohým člověkem! Nikdy bych se nesnížila k něčemu tak potupnému jako je krádež!" zavrčím znovu a vycením u toho i šelmovité tesáky. Horečnatě jsem přitom mávala ocasem. |
| |
| Tr´zkan "No jak myslíš, ale stejně si myslím, že se ještě potkáme." dopovím a velmi rychle zmizím. Hmm, asi půjdu najít Harolda. Zajímalo by mně kde se fláká. Beztak zase běhá za holkama. Ušklíbnu se a sprintuji do města. |
| |
| Cesta do Zahrady - vstup do jeskyně Ráno se naše "skupinka" vzbudí podezřele pozdě. Na té skutečnosti jsou zvláštní hned dvě věci - zaprvé cestuji ve skupince. Zvykla jsem si sice na ruch města i na pohledy na mne upřené, ať už kvůli uším či prosté délce mých vlasů, tohle je ale jiné. Je to osobnější. Vím, že informace, které ze mě získají každým pohledem, jim zůstanou, budou o nich přemýšlet, zkoumat mne. Náhodné pohledy ve městech byly vždy od lidí, kteří na mne zapomněli rychleji, než by bylo takhle 'nebezpečné'. Asi jen věci moc řeším, jak by řekli obyčejní lidé... Počítám já se vůbec ještě mezi obyčejné lidi? Druhá zvláštnost je samozřejmě skutečnost, že jsem zaspala. To se mi nestává... Vytrénovala jsem se po letech ke každodennímu vstávání v šest hodin ráno, přesně. Nestává se mi, že bych zaspala. Snažím se to ale přejít. Snad je to vliv Zahrady. Sbalila jsem si věci a vydali jsme se na cestu, na které se k nám připojil déšť. krátkých neshodách jsme se dohodli, že najdeme přístřeší, než jsme ho ale stihli najít, přeběhl před námi jakýsi muž zvíře. Co to pro bohy bylo za bytost? V přírodě se příliš nevyznám, ve zvířatech jen zběžně, je ale zvláštní, že by se tak (relativně) blízko u města vyskytovalo něco, co jsem v životě neviděla. Když pak dorazíme k jeskyni, kde nás najdou čtyři hromotluci, Tulesse promluví první. Je vidět, jak jeho zájem o věc je hned o něco větší, když promluví o elfce. Nedám na sobě znát jakékoli emoce, i když se mi tohle chování natolik příčí. "Nikoho jsme neviděli." potvrdím zběžně a když elf začne odcházet směrem do jeskyně, dojde mi, že tím se zřejmě za naši skupinku rozloučil. Všem mužům se stroze skloním na rozloučenou a otočím se od nich pryč, směrem k jeskyni. Nuceně se stanu následovníkem našeho vůdce, který nejen že je samozvaný, ale ještě k tomu si pravděpodobně neuvědomuje, že naším vůdcem je. Vytasím Throndir a postavíms e za Tulesseho. |
| |
| Tulesse, Ayia, Isabela
Vešli jste do jeskyně a hromotluků, kteří zůstaly venku už jste si ani nevšímali. Tulesseho světlo bylo dostatečně silné na to, aby osvětlilo obě stěny jeskyně zároveň. Byly na nich rytiny. Většina z nich, vypadala dost strašidelně. Když jste kolem procházeli, zdálo se, že se některé z nich i hýbou, ale jakmile jste na jakoukoliv z nich zaostřili, došlo vám, že to byl pouhý přelud a že rytina je úplně obyčejná. Na některých byli nějaké bytosti, požírajíc lidské masu, na další byl krvácející člověk, nebo žena, která byla ověnčená plameny. Pak jste si všimli i několik kreseb, které nadávali naprosto žádný smysl. Na některých bylo jezírko, ze kterého koukaly ruce a stahávaly někoho, do vody, na některých jste mohli vidět psa, ale ryté čáry, které ho tvořily byli nesouvislé, tak jste zvíře viděli dost rozmazaně.
Šli jste jeskyní nemalou chvíli. Minimálně jednou každého z vás napadlo, jestli byste se neměli vrátit, ale nic jste neřekli nahlas. Strop se nepravidelně měnil. Jednou byl vysoko, že jste na něj nedohlédly a někdy se kvůli němu Tulesse musel díky své velikosti shýbat. Po nějaké době jste došli až do míst, kde se od vás oddálil nejen strop, ale i stěny. Všude kolem vás byly jakési popínavé rostliny s bílými květy. Přímo naproti vám se tyčili veliké dveře, ve které byl malý otvor. Zřejmě klíčová dírka. Vedle dveří se nacházel podstavec a když jste k němu přišli blíž, spatřili jste stříbrný klíček. |
| |
| Čím dál tím zvláštnější Lehký indiánský běh přes pole mi zase nahrnul krev do žil. Cítil jsem se "živě". Pro své vlastní bezpečí jsem si ale vložil šíp do tětivy a držel ho mezi dvěma prsty. Proč když jsem vešel do jeskyně, tak mám nad sebou slunce a před sebou hory. Žádné údolí by tady být nemělo. Promítalo se mi pořád hlavou a já na nic jiného nemyslel. Jasie si stále hrála v trávě a někdy mě doběhávala Po několika hodinách cesty mi začaly docházet zásoby a slunce bylo pořád nade mnou. Pořád!!! Voda mi začala docházet a já měl takový blbý pocit se k vodě přiblížit. Po nekonečném lánů polí jsem narazil na starý strom a jakousi podivnou "zeď". Šíp stále založen v tětivě jsem se dotkl té zdi. Nic se nestalo a tak jsem si aspoň dodal odvahy do té zdi vstoupit. Den se změnil v noc a já byl strachy bez sebe. Zlekl jsem se a uskočil zase zpátky na den. Po mém prozkoumávání zdi jsem si všiml starého muže. Namířil jsem na něj šíp a čekal co se stane. Ovšem muž na mě nezaútočil. Sklopil jsem svůj luk. Jste v pořádku pane? A šel jsem k němu pomalými kroky, stále dřímajíc šíp ve svých prstech |
| |
| Erdas
Vypadalo to, že muž u stromu si jako ty neuvědomil, že má společnost. Byl proto překvapen, když ho někdo oslovil. Pomalu na tebe otočil hlavu. I když bylo na první pohled jasné, že je to jakýsi bojovník, když tě spatřil, ani se nenatáhl po svém, i když zrezivělém meči, a ani nepozvedl dýku na svou obranu. Ani si tě pořádně neprohlédne a už z jeho úst vystřelí odpověď: "Jako by ses ptal umírajícího, je-li zdráv." mluví naprosto klidně bez jakýchkoliv emocí, "Musíš zde být krátce, nevíš-li jak to tu chodí." Podívá se na tebe. Zřejmě čeká, že se ho na to co právě řekl zeptáš. "Ať už pro čest, slávu či bohatství jsi se přišel. Ničeho nedostaneš. Tvá snaha je zbytečná." cituje. "Tu rostlinu, viděl jsem ji. Splní ti o co ji požádáš. Stačí utrhnout jeden její lístek, sevřít ho v ruce a cokoliv si přát, ale nikdy se k ní nedostaneš. Ona ji dobře hlídá. Čím víc se k ní budeš blížit, tím častěji ji budeš potkávat. Bude ti hrát na city a pohrávat si s tvou náladou a když budeš konečně u té rostliny, připraví ti zkoušku, kterou žádný smrtelník dokončit nedokáže. Je to pro ní pouze hra. Byl-li jsi už vystaven jakémukoliv nebezpečí a podle tvé otázky soudím, že jsi ji ještě nepotkal, jistě právě ona tě z tohoto nebezpečí vztáhla. Hraje si s náma. Při prvním setkání s ní se dozvíš, jak to tu chodí." Jeho pohled se od tebe odvrátí k jeho dýce. Pevně ji uchopí a začne jí rovnat. |
| |
| Tr´kan
Jakmile od tebe podivný mužíček odešel, rozhlédla ses kolem sebe. Byla stále ještě tma a nezdálo se, že by se mělo brzy rozednívat. Proto ses znovu uvelebila na větvi. Za tuto noc už tě nikdo nevyrušil, až ráno tě vzbudil nový šum v lese. Zřejmě nějaký člověk jde do práce zkratkou přes les nebo něco takového. Každopádně tenhle hluk byl systematický. Pokračoval plynule dál. Určitě tamtudy jen prochází. Sice se ještě slunko pořádně nevyhouplo nad oblohu, ale ty ses rozhodla, že už vyrazíš.
Vyšla jsi z lesa a pak sis to štrádovala přímo přes louku. Už za loukou se tyčila cesta. Podle map a povídaček, by takhle na jihu cesta měla být jenom jedna. Ta, které vede do Zahrady. Dala ses tedy po ní směrem na jih. kolem tebe byly jen samé luky. Tu a tam se objevil jakýsi domek i s dobytkem či farmáři. Bylo ti to divné. Přece čím blíž by ses měla dostávat k Zahradě, tím míň by tam mělo být lidí, ale tady bylo jedna osoba za druhou. I přes to si šla dál. Slunce už přelezlo vršek své dráhy a bujná vegetace kolem tebe neubývala. Po čase se dokonce cesta začala točit k východu. Tohle už bylo nanejvýš divné, v mapách tohle nebylo. Proto ses rozhodla, že se někoho zeptáš na cestu. Rozhlédla ses kolem sebe a přišla jsi k nejbližší osobě. Mladému farmářovi, který nesl vědro s vodou. Ten si tě ze začátku pořádně sjel pohledem, není divu, nikoho takového jako ty ještě neviděl. A pak ti odpověděl: "Běž zpět do hlavního města. Nebo rovnou tudyma." volnou rukou poukázal směr. "První cesta, na kterou narazíš a pak se dej na jih. Přes pole a les to bude delší doba, ale pak když se dáš po cestě, zabere ti no necelých pět minut." Otočil se k obě zády a šel si dál dělat svoji práci. |
| |
| Riki
Vyšel jsi z lesa a dal ses rovnou cestou k bráně. Strážní u ní už skoro podřimovali, ale tvůj příchod ještě zaregistrovali. "Copak tu děláš člověče? Nevidíš, že je noc?" řekne jeden "Vždyť ani nejsi zdejší." zamžourá na tebe očima druhý a pak pokračuje, "Takovou vobludu jako jsi ty bysme do města ani pouštět neměli." "No jasně. Co když vevnitř uděláš nějakou lotrovinu? My za to budeme nést odpovědnost." "Přesně. Zvlášť večer. To se probouzí všechny ty zlý potvory, co ti ve spánku vyškrabou voči a uříznou ti všechny palce." Oba strážní mají hromadu keců. Z jejich ospalého tónu se nedá vyčíst, zda-li vtipkují, nebo tě do města doopravdy pustit nechtějí. |
| |
|
| |
| Riki
Přešel jsi ke kraji lesa. Všude byl klid. Vypadalo to, že ještě nejspíš ani nebyla půlnoc. Tvá hra na okarínu se rozléhala všude kolem. Bylo ticho a zvuk se řítil nemilosrdnou rychlostí. Skoro si i chvilku čekal, jestli nepřijde někdo ze stráží a nevytrhne ti tvojí hrací zábavu z rukou. Ale nikdo nepřišel. Očividně byli všichni, kdo střežili městské brány moc unavení na to, aby se obtěžovali něčím jako napomínání za rušení nočního klidu. Každopádně jsi ani nebyl ve městě, tak by ti nemohli udělat nic jiného, než pouze udělit napomenutí.
Po nějaké době hraní ti začala klesat hlava k zemi a přivírat víčka. Ani ne po minutě bylo místo hraní slyšet pouhé tvé odfukování a chvílemi dokonce i chrápání.
Když ses probudil, byl už den. Ani se nedalo říct ráno, ale den. slunce už bylo na polovině své dráhy k poledni a ty ses dost vylekal. Harold na tebe už určitě čeká. Nezbývá, než doufat, že teď už tě strážní pustí dovnitř. Svižným krokem se dostaneš k branám města. Stráže tě hned zaregistrovali. Byly to stále ti samí jako včera v noci. Jsou tam dost dlouho. Nemůžeš přijít na to proč, ale většinou se stráže mění minimálně po půl dni a tohle půl den jistě byl. Zkusíš naprosto obyčejně projít bránou, doufaje, že si tě nevšimnou a že tě pustí. K tvému neštěstí se tak ale nestane. Jeden na tebe už z dálky zařve: "Hej ty!" podívá se na tebe,"No, ty modrej." V tu chvíli si tě všimne i druhý z nich. "Tebe už jsme poslali pryč už včera večer. Nemáš tu co dělat." Nepochybně si na tobě zlepšují náladu. Jistě jim dochází, že nejsi nijak moc nebezpečný a že do města chodí i jiná individua, jenže ty se jim zdáš dost dobrý na fackovacího panáka. "Vodprejskni jo mladej!" řekne ten co si tě všimnul jako první a namíří na tebe kopí. Druhý se k němu přidá, ale místo kopí na tebe vytáhne meč. Dost lesklý a očividně dost ostrý. Nyní máš tři možnosti. Zkusit jim to nějak rozmluvit (na se asi nedá moc vsadit), vejít do města jinou branou, nebo se dát do Zahrady bez Harolda a doufat, že se ještě setkáte. |
| |
| Jeskyně - Tulesse a Isabela Začínám mít horší a horší pocit, čím hlouběji do jeskyně zacházíme. Chvílemi se stěny i strop nepříjemně přibližují, tisknouc svůj studený kámen blíž a blíž k mé bledé kůži, a já začínám tu a tam cítiti potřebu otočit se zpět s obavou, že bychom už nenašli cestu zpět. To je samozřejmě hloupost. Iracionální myšlenka, Aiyo, nepodložená ničím jiným, než strachem ve tvé hlavě. A tak tenhle pocit setřesu a uchopím Throndir o něco pevněji. Pokračujeme dál, kolem malůvek a rytin na stěnách, které jako by tančily ve světle Tulesseho ohně. Ale při pohledu zblízka se nehýbou. Jistě že se nehýbou... Ale vypadalo to tak skutečně. Také mi bleskne hlavou, jak hluboko musí tahle dutina vést. Už jdeme poměrně dlouho a museli jsme projít vzdálenost snad skrz alespoň polovinu hory... Pak dojdeme do "místnosti" s bílými květy a dveřmi. Přijdu blíže ke květům a prozkoumám je. Krásné, ale cizí. Takovou rostlinu s rozhodně z okolí města nepamatuji, a to jsem zde procházela mnohokrát. Pak se má pozornost upře ke dveřím a stříbrnému klíči vedle dveří. Nejdu hned k podstavci, ale snažím se prohlédnout si ho nejprve zdálky a pak až přejdu k němu a zblízka si prohlédnu detaily podstavce i klíče, aniž bych se dotkla jediného z předmětů. "Kdo to sem umístil? Do nitra nějaké skalní dutiny, kde může přijít kdokoli. Kupříkladu já. Nebo ten elf a ta žena, se kterými tu jsem. Je to snad pro náhodné návštěvníky? Pokud to má co dělat se Zahradou, pak by to znamenalo, že kolem Zahrady se činí i lidé... " Prohlédnu si klíč, podstavec i dveře zblízka jsou-li tam nějaké detaily. Pokud ano a jejich styl by byl nějak specifický a já ho nepoznala, otočím se na svůj "doprovod". "Neříká vám to něco?". Pokud ne, také se na ně otočím. "Otevřeme to?" zeptám se stroze. |
| |
| Cesta do zahrady Isabela, Aiya Hromotlukům se mi nakonec přece jen podaří rychle zbavit a tím i zabránit dalším možným zbytečným otázkám a diskuzím. Procházíme se snad nekonečnou jeskyní chodbou. Aspoň že máme nějaké to světlo... pomyslím si. Rozhodně bych se v té jeskyni nechtěl procházet ve tmě. Kráčíme dál a stěny mají velmi zajímavé obrazce. Tajemné a nedávají smysl, přesto mi něco říká, že to něco znamená. Nevím zda to tu udělali jako varování ti, kteří jeskyni přežili, i když se říká, že se nikdo nevrátil. Nebo jen ti, kteří do jeskyně ani nevkročili. Občas si nějaký tne obraz prohlédnu, jinak kráčím stále dál. Po nějakém čase už trochu nejistě, ale přece jen někam dojdeme. Před námi se objeví klíč s kterým se nejspíš dostaneme do zahrady. Je to zvláštní... přesto nejspíše cesta dovnitř. Poté co se Aiya zeptá na ni jedním okem pohlédnu. „Není vám podivné, že klíček je venku, i když do zahrady již šlo mnoho bytostí před námi? Jak by to někdo z venku mohl udělat? Nějaká smrtící past to ale nejspíš nebude, předběhl nás ten kluk se zvířetem, byla by tu ještě krev.“ Poté si prohlédnu zem, jestli to není nějaká past na propadnutí. Ničeho si nevšimnu a tak zase hlavu zvednu. „No... tak asi nezbývá než to otevřít.“ Poté vezmu klíček a pokusím se to otevřít. |
| |
| Ayia, Tulesse a Isabela Ayia přijde blíž k podstavci. Shora se zdá být bez jakýchkoliv znaků nebo ornamentů, jenom je na něm vyrytá jakási čára. Vypadá to, že je to pouhý škrábanec nic víc. Ayia to ale radši prozkoumá do detailů. Sjede očima po oné rytině. Ta se pomalu začíná rozšiřovat. V prostředku podstavce už je široká asi jako malíček, zatímco nahoře byla tenká skoro jako vlas. Už to rozhodně nevypadá jen jako pouhý škrábanec. Když Ayiny oči zabloudí až k úplné podlaze, zjistí, že se tam rytá čára rozvětvuje a kroutí. A až úplně u země tyto symboly pokračují i na "podlaze". Rozhlídnete se kolem sebe. Je to všude pod vámi. Dokonce to i pokračuje i do částí, odkud jste přišly. Dřív se kusy kamene pod vámi zdály matné a zaprášené, naprosto obyčejné, ale teď... Nemůžete uvěřit svým očím a nenacházíte slov. Jak jste si toho mohli nevšimnout? Nebo,... že by to tu před tím nebylo?
Vypadá to spíš jako ozdoba, než aby to něco znamenalo, přesto se Ayia raději zeptala ostatních, jestli něco podobného už někdy viděli. I když byla tato otázka položena správným směrem, věděla Ayia už předem odpověď. NE! |
| |
 | Nákupy a zásobování |
| |
| Tulesse, Ayia a Isabela
Tulesse vloží klíč do malé dírky ve dveří a pokusí se jím otočit. Ozve se tiché cvaknutí a pak se dveře s velikým hukotem otevřou. V tu chvíli vás oslní světlo poledního slunce, které se schovávalo z dveřmi a jakási neznámá vůně rostlin vás lákala dovnitř. Nikdy jste nic takového ještě necítily.
Když se dveře naprosto otevřeli, zůstali nehybně stát. Zřejmě čekají, až jimi projdete. Nezdálo se, že by to měla být nějaká past, nebo něco takového. Vypadalo jenom jako obyčejný vstup do neobyčejné zahrady. Jistě ale nikdy neškodí být ostražitý. Bylo to tady. Konec vašeho dosavadního cíle objevit Zahradu. A začátek dalšího, najít v ní poklad. Už podle vůně vám bylo jasné, že to nebude jenom tak. Bylo vám jasné, že vevnitř asi nebude moc věcí, rostlin, nebo zvířat, které znáte. Proto se zřejmě některé vaše dosavadní zkušenosti, jako je bylinkářství, nebudou moct uplatnit. Bylo vám jasné, že pokud do Zahrady vstoupíte, nejspíš nebude už cesty zpět.
Nyní záleží jenom na vaší odvaze a odhodlání. Takže, jste dostatečně stateční a odhodlaní, aby jste vstoupili do Zahrady Smrti? |
| |
| Rozhovor s mužem "Jako by ses ptal umírajícího, je-li zdráv." Ušklíbnu se a zvednu koutek úst. Co je tohle za magora? "Musíš zde být krátce, nevíš-li jak to tu chodí." Krátce? Jak dlouho tu je asi on? "Ať už pro čest, slávu či bohatství jsi se přišel. Ničeho nedostaneš. Tvá snaha je zbytečná." Vzpomenu si na svou matku. Povzdechnu si a podívám se na muže, který dál mluví "Tu rostlinu, viděl jsem ji. Splní ti o co ji požádáš. Stačí utrhnout jeden její lístek, sevřít ho v ruce a cokoliv si přát, ale nikdy se k ní nedostaneš. Ona ji dobře hlídá. Čím víc se k ní budeš blížit, tím častěji ji budeš potkávat. Bude ti hrát na city a pohrávat si s tvou náladou a když budeš konečně u té rostliny, připraví ti zkoušku, kterou žádný smrtelník dokončit nedokáže. Je to pro ní pouze hra. Byl-li jsi už vystaven jakémukoliv nebezpečí a podle tvé otázky soudím, že jsi ji ještě nepotkal, jistě právě ona tě z tohoto nebezpečí vztáhla. Hraje si s námi. Při prvním setkání s ní se dozvíš, jak to tu chodí." Ní? Kdo je ona? Žena! Ďáblovo stvoření. Otočím se na muže. Dělám to pro svou matku. A v tom mi žádná žena nezabrání. Jestli chceš pojď se mnou, jestli ne, tak si tu zemři a nikdy nevyzkoušej svou životní příležitost. Otočím se a podívám se na noční zeď. Poto se podívám zpět na muže. Jdeš tedy? |
| |
| Erdas
"Má cesta už skončila." řekl muž s ledovým klidem, "Už jsem prohrál." Muž zvedne oči o své dýky. Podívá se na tebe a potom i na Jasie. "Vlastně ne. Já neprohrál. To on. To on se nechal chytit do té pasti. Nikdy bych neřekl, že ten smíšek je tady k nějakému užitku. Vždycky se jenom směje a nic nebere vážně." začíná mluvit nezřetelně. Už to není nepůsobí tak klidně. Spíš to začíná vypadat, jako kdyby si to tu užíval. "Fakt ale je, že už dorovnává moje skóre. Ale to se mu nepodaří. Největší strach mám ale z Ledovce. Ten, i když je až daleko a moc návštěvníků si ještě neužil, je vážně dobrej. Ten roztrhne tebe i tohle roztomilé zvířátko" podívá se na Jasie, "vejpůl pouhým máchnutím tlapy." Vezme svou, zohýbanou dýku pevně do ruky a postaví se. Jasie nevrle zavrčí a výstražně se vedle tebe postaví. Muž se na ní jenom podívá jako na nějakou neškodnou malou kočku, ze země zvedne svůj zrezivělý meč a zaujme bojovou pozici. "Zet, prosím. Ten meč!" s těmito slovy se podívá směrem k nebesům, pak zpět na tebe a pokračuje, "A protože nechci, aby mě kdokoliv z nich porazil, tak tě zabiju ještě dřív, než je vůbec potkáš." Uchechtne se na tebe. Přitom se dívá na tvůj luk a je připraven co nejrychleji zareagovat. |
| |
| Warven? Už jsem se chystal otočit a obejít město k další bráně, když jsem si všiml postavy přicházející z města. Není to náhodou Warven? Pokud si dobře pamatuju tak tady někde bydlel. pomyslel jsem si. Jako na zavolanou! " Pánové, uklidněte se. Jen jsem přišel navštívit starého přítele" Otočil jsem hlavu k Warvovi "Á támhle zrovna jde." Zamávám na něj a čekám co na to ti dva budižkničemové. |
| |
| Niath
Už od té doby, co ses ráno probudil si to štráduješ cestou do Zahrady. Tvoje cesta vedla asi půl míle západně od hlavního města. Většinu času jsi šel po cestách, vedoucích okolo různých farem a polí. V poledne si přešel řeku Iiris, která zásobuje pitnou vodou celé město, a pak přímou cestou k Zahradě. Několikrát ses zastavil na malý odpočinek a čas od času si slupnul něco k jídlu. Už jsi dnes ušel pořádný kus cesty. Slunce teď už pomalu zalézá za horizont. Den už končí. Uteklo to rychle. Začalo se stmívat a les, ve kterém by měl být údajně vchod do Zahrady byl stále v nedohledu, ale už jsi musel být blízko. Začalo se stmívat a na tebe už začaly jít mrákoty. Zezačátku si jenom zíval, ale pak už si nedokázal ani udržet oči otevřené. Celý den si šel, není divu, že jsi vysílený. A dokonce už přes všechnu tu tmu skoro ani nevidíš na cestu. Měl by ses někde utábořit.
Warven a Riki
Strážní byli poměrně udiveni, když Riki řekl, že přišel navštívit přítele. "Jo, To ti tak budeme věřit. To bys určitě řekl už v noci. Snažíš se nás obalamutit?" Vypadá to, že tě do města zkrátka pustit nechtějí, ale když zamáváš, na příchozího trpaslíka, docela je to naštve. Budou si muset hledat někoho jiného, na koho by si mohli zasednout a kdo by jim to neoplatil ránou pěstí. Jeden z nich jde naproti přicházejícímu Warvenovi. "Vy ho znáte pane?" zeptá se pokojně a přivede tě až k bráně. "Oba ale vypadáte, jako byste někam cestovali." řekne druhý a zadívá se na vaše brašny a na Warenovu sekyru, "Nevypadáte jako někdo, kdo by tu bydlel. Nebo se alespoň vydáváte na dlouhou cestu." "No, to máš pravdu Treii." přitaká první, "Vypadá to pouze na náhodu. Tak co, pustíme ho? Nebo oba vykopneme pryč z města?" "Uvidíme, jak moc usilovně budou škemrat!" Strážní sice ví, že u jakékoliv jiné brány města by vás nejspíš pustili, ale i tak, dojít k jiné bráně není zrovna nejkratší cesta. Zlomyslně se na vás dva z výšky podívají a jeden z nich zacvaká zuby a zakroutí hlavou. Zřejmě čekají, až něco řeknete. |
| |
| soukromá zpráva od Ztrážce pro Isabela - stručný souhrn
Poté, co ti Tulesse dá nápovědu na jeho hádanku, objeví se ve vaší blízkosti dívka, která se představí jako Ayia. Hádanka se její společností zamluví a pokračujete dál, než se setmí. To se utáboříte nedaleko cesty moc nemluvíte. Ráno se všichni probudíte dost pozdě, normálně se vám to nestává, a všichni jste z toho trochu vykolejení, i když to na sobě nedáváte znát. Vydáte se na cestu. Občas zastavíte na krátký odpočinek. Někdy po poledni vás ale zastihne veliký liják. Chvíli se dohadujete, jestli jít dál, nebo se někde utábořit. Nakonec se rozhodne, že se pude dál, dokud neobjevíte nějaký přístřešek. Liják přejde a vy dorazíte k jeskyni. Podle lidí se má právě vchod do Zahrady schovávat někde v jeskyni. Těsně před tím, než ale vstoupíte dovnitř vás zastihnou čtyři hromotluci, kteří si tebe a Ayiu pečlivě prohlédnou a pak se vás zeptají, na nějakou elfku, madam Deilin. Na to Tulesse nevrle odpoví, že ne, zapálí (pomocí magie) luč, vydá se do jeskyně a vy za ním. V jeskyní je po stěnách spoustu rytin, které ale vyobrazují mnohé, pro vás, nesmysly. Jdete dost dlouho, ale pak se dostanete do veliké místnosti. Je porostlá popínavými rostlinami a jejich květy září. V místnosti jsou také velikánské dveře a podstavec se stříbrným klíčkem. Ayia prozkoumá podstavec a zjistí, že jsou na něm rytiny, které se táhnou po celé podlaze (když tak o tomhle je můj předposlední příspěvek pro vás - bylo by dobré si ho přečíst, není dlouhý). Nakonec Tulesse vyhodnotí, že tu nejspíš nebude nijaká past, chopí se klíčku a dveře otevře (taky doporučuju přečíst si poslední příspěvek pro vás - též není moc dlouhý).
Má tu teda shrnutý váš děj. Děje ostatních neshrnuju. Věřím, že kdybys na to měla čas, přečetla by sis to sama. Číst to teda samozřejmě nemusíš. Znám to, když se najde čas, přijde lenost. :) |
| |
 | Cesta "Snad už poslední den před zahradou...." Probouzím se s myšlenkou a odvíjí se od ní skoro celý den.. Ráno ta už tak známá rutina, snídaně, fajfčička, čaj.. Nedá se říct že bych byl zrovna raní ptáče. Co z toho že se vzbudím brzo, když pak ráno stejně proležím.. Avšak dnes nemůžu ležet tak dlouho.. V klidu si pobalím věci, sroluji deku, znova napěchuji fajfku, jelikož s fajfkou se přeci jen jde o dost lépe a tak pomalu vyrazím.. Nedá se říct že by cesta ubíhala nějak rychle.. Ale motivace je veliká. "Třeba už dnes, snad už dnes uvidím ty slibované krásy a divy zahrady" Skoro ani nevnímám cestu, jelikož v mysli se mi usídlilo něco jiného. Zahrada.. Je to pravda? Jsou to jen výmysly? Povídačky opilců, lehkých děv, pološílených poutníků.. Jediná změna nastala u řeky. Krásně čistá voda mi nedá a tak na chvíli sejdu z cesty kousek po proudu. Opřu hůl o statný dub na kraji řeky, žebradlo pověsím na větev a oblečení rozvěsím okolo něj. "Byla by opravdu škoda se alespoň neosvěžit." Sestoupím do koryta do půl pasu a lehce ovlažím. Vylezu na břeh, naberu si čerstvou vodu do měchu, napěchuji další fajfku a na chvíli se posadím na kraj řeky. Sedím, skvělí tabák v dýmce, velké kulaté slunce pražící přímo na mě, hebkou trávu pod sebou.. "Proč já vlastně do té zahrady chci?" Mezi tím co mi schne kožich, rozdělám malí ohýnek na kterém si opeču oběd. Tentokrát kořeněný lilek. Slunce postoupí o značný kus dál a pro mě je to jasné znamení zase vyrazit. A proto pomalu uhasím oheň, v klidu se obleču a zase se vydám na svou pouť. Znovu ta samá relativně nezáživná cesta a v hlavě jediná myšlenka. Zahrada.. Cesta kterou bych si normálně užíval se nyní stává jen nutným zlem které mě čeká před mím cílem. Avšak nastane něco s čím, dnes se setmělo o něco dřív než obvykle. Nebo mi to tak aspoň připadalo. Ale nemůžu říct že by mi to nějak vadilo, jít ještě kus tak asi usnu... "Nedá se nic dělat, musím někde složit hlavu... Dnes ještě před zahradou... Doufám že naposled před zahradou.. " Sejdu z cesty a namířím si to na okraj přilehlé louky. Stále hustější tma mě donutí zapálit si lucernu, což však není nic co by mi nějak vadilo, jelikož když už něco zapaluji, proč ne si zapálit rovnou i dýmku... S lucernou nad hlavou a dýmkou v ústech si pomalu najdu místo kde bych složil hlavu. Své věci složím kousek od cesty na pomezí louky a les. Posbírám trochu chrastí, rozdělám si oheň, hul zarazím vedle něj a pověsím na ni pár paprik plněných zbytky sýra. Než se mi připraví večeře rozroluji si deku a posadím se na ní o ohni. Chvíli čekání si zkrátím splétáním copánků na svích bujných kaštanový vlasech. Po Lehké večeři se pak posunu o kousek dál od ohně a ulehnu pod deku. |
| |
| Souboj "Má cesta už skončila." "Už jsem prohrál." Trochu mne štve jak si nás prohlíží. "Vlastně ne. Já neprohrál. To on. To on se nechal chytit do té pasti. Nikdy bych neřekl, že ten smíšek je tady k nějakému užitku. Vždycky se jenom směje a nic nebere vážně." "Cože? Je tu ještě někdo další než vy? Kdo? Pro jistotu držím svůj šíp stále v tětivě."Fakt ale je, že už dorovnává moje skóre. Ale to se mu nepodaří. Největší strach mám ale z Ledovce. Ten, i když je až daleko a moc návštěvníků si ještě neužil, je vážně dobrej. Ten roztrhne tebe i tohle roztomilé zvířátko" "vejpůl pouhým máchnutím tlapy." Nějaký druh divokého zvířete? Zamyslím se. Muž vstane na své nohy. Jasie na něj nervozně vrčí a muž vezme do rukou svůj meč. Natáhnu tětivu a zamířím na něj. "Zet, prosím. Ten meč!" Zet? To mi něco připomíná? Zetránis? Podívám se na muže. Kdo je Zet? Zet jako Zetránis "A protože nechci, aby mě kdokoliv z nich porazil, tak tě zabiju ještě dřív, než je vůbec potkáš." Podívá se na můj luk. Já se zasměji a kroky dozadu vstoupím za hranici noci. Stále míříce na muže, i když jsem v noční části. |
| |
| Niath
Ležíš u ohně. Chvíli sleduješ, jak tančí jeho plamínky, což tě bezpečně ukolébá a ty usneš. Spíš jako zabitý. Probudíš se až ráno. Vedle tebe stojí nějaký muž. Zřejmě farář a šťouchá do tebe bičíkem. "Vstávejte! Jste na mém pozemku." oznámí ti nemile, "Radši odtud co nejrychleji vypadněte. Nedaleko je hlavní město. Jděte třeba tam. Hlavně ať se mi už neválíte na pozemcích." Změří si tě od hlavy až k patě a pak dodá, tentokrát už klidnějším tonem: "Já bych vás tu nechal, ale manželka. Je z bohaté rodiny a je, ..." zamyslí se, "...no, taková zvláštní." Usměje se na tebe a pomůže ti vstát. "Vypadá to, že někam cestujete. Smím se zeptat kam?" zeptá se, ale aniž by čekal na odpověď, doplní,"Mohl bych vás svést. Jedu vyměnit zboží s naším..." zasekne se,"...s naším obsousedem. Je to teda až u lesa, ale stejně to do hlavního města pak bude rychlejší." Řekne. Nemyslí si, že by ses chtěl vydat někam jinam než do města. Přece jen tě ale měl nechat odpovědět na otázku.
Erdas
Když se zeptáš, jestli je Zet Zetránis, muž nakloní hlav na stranu. Očividně to jméno už slyšel, ale také mu očividně nestojíš za to, aby ti na to odpověděl. Jakmile se zasměješ a couvneš za "zeď", vidíš muže, stojícího proti tobě pouze mlhavě, nejasně. Jako přes nějaké matné sklo. A i přes to, že ho sleduješ, ti najednou zmizí. Jeho mohutná postava jakoby se změnila ve vychrtlou a o něco nižší, ale za to s větší hlavou. Pak jenom stihneš zareagovat, že udělal nějaký prudký pohyb. Možná že se skrčil, ale jistě to nevíš. Uvědomíš si, že to asi nebyl zrovna nejchytřejší nápad. Než ale stačíš zareagovat na to, co se právě stalo, ucítíš lehké šimrání na rameni. Někdo ti na něj klepe. Otočíš se a ... Uvidíš jakousi zelenou bytost stojící za tebou. Na hlavě má nějakou lebku a přes ní přehozený červený cár jakési látky, tak, že mu nevidíš do obličeje. OBRÁZEK  V pravé ruce měl onen rezavý meč a v levé zohýbanou dýku. Co se asi stalo? Celou dobu vydával jakési chrchlavé zvuky. Zřejmě se ti smál. Viděl, že jsi poměrně dost udivený a nepromrhal příležitost a položil ti meč na krk. Chvilku počkal. Nejspíš čekal, že budeš prosit o svůj život, ale pak jenom zakýval hlavou a rozmáchnul se.
"Stop!" ozvalo se, "Znáš pravidla." Byl to dívčí hlas. Něžný a vysoký, ale bylo v něm schováno něco neobvyklého. Možná nenávist? Ráznost? Zloba? Nevěděls. Že by to byla ONA? Zelený tvor proti tobě odhodil meč do trávy a jako cvičená opička se rozběhl směrem k hlasu. Ty ses také otočil. Spatřil si postavu v modrém plášti. Tmavé vlasy, krásný obličej. Hned jsi ji poznal. Ano, Zetránis.
Chvíli si tě prohlížela. Pak nakrčila hlavu a vyšpulila rty. "Ty víš, kdo jsem." oznámila poněkud překvapeně Pak čekala. Zřejmě od tebe čeká odpověď. |
| |
| Starej známej |
| |
| Zetránis "Ty víš, kdo jsem?" Snažíce se odpovědět jsem ze sebe dostal " Jo, ale s mečem u hrdla se to blbě vysvětluje." A snažím se dostat čepel ze svého krku. Jestli povolí tak odpovím. "Znám tvoji pravděpodobnou matku. Bydlí nedaleko vstupu do Zahrady... ale něco mi tu nesedí.... Řekla, že tě oživila nějaká ženská.... Pomocí černé magie... Byla si na dvě části... jakože osobnostně. Poté si od své matky odešla. Ale ne do Zahrady. Ta vznikla tři roky potom co si odešla. Že prý jdeš hledat poklad. Hele... Co tu vlastně chceš." |
| |
| Warven "No abych ti pravdu řekl, ve městě jsem už byl, ale viděl jsem odtud ofcházet jistou Kočku a myslel jsem, že by mohla mě a mému příteli pomoci na naší cestě. Dorazil jsem tady už včera v noci, ale stráže mě nepustili dovnitř." odpověděl jsem na jeho otázku, a zeptal jsem se: " A co ty tady vymejšlíš, vypadáš jako by ses někam chystal? |
| |
| Erdas
Dívka v modrém naklonila hlavu na druhou stranu. Tázavým pohledem se na tebe podívala. "To by sis mohl dát dohromady." řekla vyčítavě, "Tak co bys řekl. Jistě ti matka řekla, že jsem vyhledávala utrpení ostatních." Chvíli si počkala, aby se ujistila, že se chytáš. Vzala si zohýbanou dýku od očividně svého zeleného kamaráda, který v tuhle chvíli už stál poslušně vedle ní a hltal každé její slovo. Jako nějakej poslušnej pejsek, který čeká na sladkost. "Tady zelenej ti taky poradil. Vážně by ti to už mohlo dojít." znovu se na tebe tázavě podívala, "Já založila Zahradu." |
| |
| Zahrada a její tajemství Dveře se otevřely a na nás zbylo jediné. Následovalo udělat jen jednu věc, rozhodnout se jestli půjdeme nebo ne. Nakonec jsem přece jen se rozhodl vkročit, ať už ze zvědavosti nebo podivné vůně. Nejistými kroky jsem prošel dveřmi a přitom si pochodeň předal do levé ruky, abych si pravou mohl vytáhnout ocelový meč. Vstoupil jsem do Zahrady. Začal jsem se rozhlížet, ať mě něco nezakousne hned na začátku. Prohlédl jsem si okolí, zem a pro jistotu i jak vypadá obloha. Poté jsem si uhasil pochodeň a zpátky ji schoval. Aspoň teď tedy nebyla potřeba. Otočil jsem se na dívky. „Myslím, že by bylo k užitku, aby jste se naučily bojovat pokud to teda neumíte. Nemyslete si, že vás podceňuji. Jen mi jde o bezpečí. Někdo už tu je před námi. Určitě ten podivný člověk se zvířetem a možná i ta žena, o které mluvili ti muži před jeskyní. Doufejme, že je nepotkáme nebo aspoň nebudou chtít dělat problémy.“ Poté se malými krůčky vydám dále po Zahradě a sleduji co tak zvláštního na ní je. |
| |
| Samantha
Tvá cesta vede ze severu. Už několik dní máš v hlavě jediný cíl, Zahrada. Tato myšlenka tě vede velkou rychlostí vpřed. Dnes jsi vstala dost brzo. Víš, že už jsi blízko svému cíli a proto nehodláš promrhat jedinou minutku. Cestou potkáváš čím dál častěji nějaké obchodníky. Většina z nich nejspíš jede do města, na trhy. Většinou vozí nějaké brambory, zeleninu, nebo něco jiného, co si sami vypěstovali. Celý den praží velmi usilovně slunce, ale odpoledne se počasí náhle změní. Začne pršet jako z konve. Po cestě ale není žádné místo, kde by ses mohla schovat. Farmáři tě do svých domů nepustí a nikde kolem tebe ani jeden strom, jen samé louky a pole. Proto, i kdybys chtěla, se nikde před deštěm neschováš, proto musíš pokračovat dál.
Asi po hodině a půl se déšť uklidní. Čas od času sice slyšíš nebo cítíš nějakou kapku spadnout na zem, nebo na sebe, ale už tě déšť tak nebičuje jako před chvílí.
Dáš-li se tou západní, můžeš jít jen přes město, ale tato cesta vede k dost nepoužívané bráně a pak přes sídliště, takže bys neprocházela rušným centrem a cesta bude rychlejší. Východní cesta vede k bráně, kterou do města vjíždí všichni obchodníci, ta cesta vede přímo přes centrum města. Trvalo by ti to dlouho, ale mohla by sis nakoupit nějaké vybavení na cestu, přespat v hostinci a usušit si oblečení. Pak je tu ještě jedna možnost. Dát se východní cestou a ta se před městem dělí na cestu do města a cestu, která vede okolo poloviny města. Tudy by ses vyhnula městu úplně. Trvalo by ti to i nejkratší dobu, i když je to mnohem delší než městem. Navíc bys musela nocovat pod širákem a navíc v mokrých hadrech. |
| |
 | Cesta je příšerná a dlouhá. Brzké ranní vstávání s jediným cílem - konečně dosáhnout zahrady. Jdu již dlouho, cestou si dávám pozor na okolí. Případným kolemjdoucím se vyhnu. Když začne příšerně pražit slunce, dám si kapucu na hlavu. Byť je mi hrozné vedro a ráda bych se někam skryla, nezbývá mi, než pokračovat v cestě. Jakmile se spustl déšť, cesta byla ještě těžší. Když se déšť trochu uklidní, uleví se mi. Kapky deště už nevnímám, jsem příšerně unavená. Po zdolání cesty k rozcestí se podívám po obou cestách. Chvíli se rozmýšlím, pak se ale vydám po západní cestě. Ta sice není o nic kratší, ale jdu jí. Dívám se rovnou před sebe, přeju si už vidět před sebou cíl. Když zahlédnu nepoužívanou bránu, trochu se mi uleví, že už to nebude tak daleko. |
| |
| Samantha
Vydáš ze západní cestou. Akorát když slunce zapadá se dostaneš k bráně města. Tam jsou dva strážní. Jeden je poněkud tlustý a ty začínáš pochybovat, že kdyby na něj někdo zaútočil, že by se dokázal ubránit. Naopak druhý strážce je vysoký, hubený a mladý. Oba dva tě bez potíží pustí dovnitř a ten hubený, jak se ti zdá, na tebe mrknul. Třeba se mu líbíš.
Vejdeš do města. Kolem tebe jsou všude domky. Jeden je podobný druhému jak vejce vejci. Oprýskaná omítka, střecha, která vypadá, že už toho zažila víc než ty, dřevěné dveře a okenice. Z malých okýnek se většinou line mihotavé světlo, které čas od času zakrývají stíny osob, sedících u okna. Každou chvíli uvidíš na domě, nebo na některé z lamp, které ti osvětlují cestu, značku, které tě směruje na východ k centru města. Jsou tam trhy, kostel a různé ubytovny, ale teď večer by určitě na náměstí nikdo nebyl. Všichni již odpočívají ve svých domovech a čtou pohádky na spaní svým dětem.
Začíná na tebe jít spánek. Párkrát zívneš a pomalu začínáš přivírat oči. Nejspíš by sis měla najít něco, kde bys přenocovala. Ať už nějakou ubytovnu, nebo hospodu, nebo zkusit zaklepat na nějaký dům, zda-li tě majitelé nenechají přespat. |
| |
| Brána. Konečně. Když k bráně dorazím, na moment se zastavím a rozhlédnu se. Po chvilce se však vydám po cestě dovnitř. Při mrknutí jednoho ze strážných se na něj jen pousměji a vejdu dovnitř. Ten obtloustlý je tam trochu navíc, ne? Cestou městečkem se rozhlížím kolem. Každou budovu si skoro do detailu prohlédnu a když zabloudím na okno, jen na moment zapřemýšlím nad svou rodinou. Následuji značky na východ do města. Chvíli už zívám, jsem opravdu unavená. Zastavím se u jednoho z domků. Chvíli přemýšlím, pak ale z lehka zaklepu na dveře. Tak.. Teď mě poženou jako čerta pryč od domu a asi i z města. |
| |
| Samantha
Zaklepeš na dveře, které se po chvíli otevřou. Zezačátku za dveřmi nikoho nevidíš, ale když tvůj pohled zamíří k zemi, uvidí malinkou dívenku. Zrzavé vlasy po pás a dětský, nevinný obličej. "Do ste?" řekne Chvíli je ticho. "Kdo je to?" ozve se mužský hlas odněkud zevnitř. "Něaká sečna." odpoví dívka
Po chvíli přijde muž ke dveřím. Mladý, asi třicet let, černé, havraní vlasy a chléb v ruce. Zřejmě jsi ho vyrušila od večeře. Pohladí dívku po vlasech, prohlédne si tě, ukousne si kousek chleba a s plnou pusou řekne: "Co tu chcete?" |
| |
| Pobyt Ehm. Dívám se na otevřené dveře, pak ale shlédnu na dívku, na kterou se pousměji. Když se ozve mužský hlas z povzdálí a přiblíží se, opět vzhlédnu a pohlédnu na něj. Dobrý večer... Omlouvám se, že ruším, jen.. Chtěla jsem váspožádat, jestli bych u vás nemohla přenocovat... Začnu a jen tiše doufám, že mě nepožene od dveří. Em, nevyjdete z toho krátko. Vyndám ze svého váčku u pasu tři zlaťáky, které na natažené dlani natáhnu k němu. |
| |
| Samantha
Muž se podívá na nabízené zlaťáky. Chvíli se zamyslí a pak povídá: "Nejsme žádná ubytovna. Jděte si do hospody, tam je ubytovna. Je to jenom dva bloky tímhle směrem." Ukáže na jih a zabouchne ti dveře přímo před nosem. Ještě slyšíš, jak se za dveřmi malá holčička ptá: "Počpa si ji nenchal? Bya prece miá." Očividně ti nezbylo nic jiného, než jít. |
| |
| Ubytování Proč jen mě to nenapadlo? Zamumlám si pro sebe a uklidím zlaťáky do váčku. Otočím se na patě a zamířím tím směrem do hostince. Cestou se rozhlížím kolem a přichytím si plášť víc u krku. Když konečně dorazím k hostinci, otevřu dveře a vejdu dovnitř. Prvně se rozhlédnu kolem, když zavřu dveře za sebou. Pak se jen odeberu k baru, kde si sednu na stoličku. Stále se rozhlížím, asi hledám něco podezřelého. |
| |
| Ona? "To by sis mohl dát dohromady." "Tak co bys řekl. Jistě ti matka řekla, že jsem vyhledávala utrpení ostatních." Jo to mi teda řekla. Žeby.... "Tady zelenej ti taky poradil. Vážně by ti to už mohlo dojít." Abych pravdu řekl, tak jsem nad jejími slovy moc nepřemýšlel. Jen jsem sledoval jak se její ústa hýbou nahoru a dolů. "Já založila Zahradu." Ona? "A jak?" Tahle zeď". Moje oči sklouzly na zelenou příšeru. "A co, či snad kdo je tohle?" Vyhrne se ze mne. Doufám, že jsem to stvoření neurazil. Vstal jsem a začal přešlapovat z nohy na nohu. Chvíli jsem přemýšlel a pak se ze mne vyrvalo "Magie? Protože tahle zeď asi nebude ze dřeva. A proč jsi Zahradu vlastně zakládala. Jasně vím utrpení ostatních a tak dále, a tak dále. Ale. Jak můžeš sledovat lidi na tak velké prostranství? Jak bys to dokázala, aniž by tě někdo viděl?" Začnu přešlapovat dál a mé kroky se postupně zvětšují. "Ten zelenáč mluvil o nějakých lidech, kteří s ním prý soutěží nebo co. A o nějakém Ledovci. Že si neužil moc návštěvníků. Je to pro tebe jenom hra. Díváš se jak ostatní trpí, při snaze dostat se k pokladu, ať už je to co chce, nebo jestli vůbec existuje. Ale moje otázka zní jak? A když se tedy vyžíváš v utrpení. Proč si nenechala toho zelenáče ať mi podřeže hrdlo?" |
| |
| Mapa lže? "Pff." trochu si odfrknu nad farmáříčkem, který na mě zíral, jako kdyby viděl něco naprosto nepřirozeného. Přitom jsem kromě chlupů, ocasu a uší nijak moc nevynikala. "Díky." řeknu nakonec, nechtěla jsem se tu moc dlouho zdržovat a poutat nechtěnou pozornost. "A příště zavři aspoň pusu když zíráš." poznamenám při odchodu. Doufala jsem, že mě to ucho nasměrovalo správným směrem. Byla jsem z toho trochu otrávená, což se projevovalo u mého ocasu, jehož špička sebou při chůzi jemně švihala do stran. |
| |
| Riki |
| |
| Samantha
Rozhlížíš se po hospodě. Moc lidí už tam není. Pouze dva nějací karetní hráči, kteří nejsou zdaleka střízliví, a jeden mladší muž. Kudrnaté hnědé vlasy a hubená postava. Ze začátku ani nezahlédneš nějakého hostinského či hostinskou, ale když se usadíš před pult, vyjde muž ze dveří naproti, zřejmě z kuchyně. Vypadá poněkud nevrle a nevyspale, o čemž vypovídají jeho veliké kruhy pod očima. Přijde těsně k tobě a spustí: "Copak si dáte slečinko. A ať to lítá, chci bejt už co nejrychlejc v kanafasu!" Nedůvěřivě si tě sjede očima, jako by pochyboval, o tvém úmyslu jít do hospody takhle večer. |
| |
| Erdas
Když mluvíš, dívka v modrém se ti celou dobu dívá do očí. Cítíš z nich něco chladného a nelidského. Zároveň si také všimneš, že mnohdy udělá nějaký posunek, kterým dá najevo, že si o tobě myslí, že jsi jenom nějaký buran, co nic nechápe. Potom, když skončíš, bez jakéhokoliv úsměvu ti jen řekne. "Magie je mocná věc. Naučíš se jí pořádně používat a můžeš tvořit i nemožné." Přijde blíž k tobě. Pohladí Jasie, jako by to byl jenom neškodný domácí mazlíček a ta se ani nehne. Pak se ti podívá na prsa, kde máš připnutou brož. "Nudila jsem se. Ubližovat lidem, kteří proti mé, mocné, magii nemají šanci už mě nebavilo. A právě proto. Proto jsem založila Zahradu." podívala se na tebe a z tvého výrazu zřejmě usoudila, že nechápeš, tak si jenom oddechla a pokračovala dál, "Nebylo by to fér, kdybys prohrál hru a zatím bys ani nevěděl pravidla. Měl tě s nimi obeznámit, ale ..." odmlčí se a podívá se zpět na toho nevábně vyhlížejícího tvora, "Tady, v Zahradě bude jenom málo věcí, které znáš. Jako ten holub. Jsou tu jak zlá stvoření, která ti dnem i nocí půjdou po krku, tak hodná, kteří se ti budou pokoušet pomoct. Ty musíš zjistit, kdo je kdo. Musíš být stále na pozoru, nikomu nesmíš věřit, protože z tvého jediného přítele se může stát zrůda." Podívá se na zeleného tvora za sebou a kývne na něj hlavou. A ty už pak jenom vyjeveně sleduješ, jak se ten tvor, pomalu mění v něco. Postupně to něco poznáváš. Hubená postava. Černé, dlouhé vlasy a na konec, dokonce i o prsteníček míň. Jako by ses díval do zrcadla. "Každý tvor v zahradě má nějakou moc a nějakou povahu. Ti mezi sebou navzájem soutěží. Soutěží o to, kdo pro mě získá víc lidí. Protože když tady zemřeš, nedostane se ti odpočinku. Tvá duše zůstane navždy na tomhle místě." Poprvé za celou dobu se usměje. Sáhne ti po broži, která se ti vyjímá na prsou. Pořádně si jí prohlédne, aniž by ti jí ale vzala a ty cítíš, že i kdybys chtěl, nemůžeš s tím nic dělat. Pak od tebe dívka odstoupí. "Poklad? samozřejmě, že tu je. Je to rostlina, vyplní ti všechna přání, jak už říkal tady Měňavec." podívá se na něj, "Musíš ji jenom najít. Jinak, tu květinu si nech, chrání tě přede mnou." Ale aniž by ti vysvětlila jak, nebo proč, chytla Měňavce za rameno a oba byly v mžiku oka pryč. Jako by se vypařili. |
| |
| Tr´zkan
Vydala ses na cestu, kterou tě chlapík nasměroval. Šla jsi přes louku a pak, asi po hodině, jsi došla do lesa, přesně tak, jak říkal ten vesničan. I když to celé dopoledne vypadalo, jako, že bude krásný den, právě při tvé cestě lesem začal veliký liják. Stromy tě částečně chránili před vodou, ale ani oni nebyly příliš dobrým ochráncem. Po chvíli cesty jsi byla už dostatečně promočená. Bláto kolem ti též poměrně znepříjemňovalo cestu. Za nějakou dobu jsi nebyla jen promočená, ale také od pasu dolů dost špinavá. Asi by bylo nejlepší najít něco, kde se ukrýt. Nebo, že bys pokračovala dál? |
| |
| Hospoda Když se přiblíží, zřejmě hostinský, pohlédnu na něj. Jeho kruhy pod očima nejsou nepovšimnutelné, takže své přání vyslovím rychle, abych ho moc nezdržovala. Dobrý večer.. Pozdravím nejrpve, než vůbec spustím. Dala bych si něco k jídlu a pití a pokoj na přespání. Dopovím a nadále pozoruji hostinského. Byť je tu šance, že mě pošle mezi skřítky očekávám, že se zachová jako majitel hostince, který nerad přichází o možnost přivýdělku. Obě rucedržím na svém drahém majetku, nepotřebuji, aby mě někdo místní oškubal o všechno. Povětšinou se to nestává, ale náhoa je blbec. A navíc.. Mohla bych si to s přehledem vzít zpátky. |
| |
| Samantha
Když si objednáš, hostinský se na tebe podívá, zakroutí hlavou a něco si pro sebe zabrblá. Pak jenom odejde zpět dveřmi, kterými přišel. Chvíli čekáš, co se bude dít a po nějaké době slyšíš nějaké hlasy, ozývající se z kuchyně. Jistě musí ti lidé křičet, jinak by to až k tobě slyšet nebyla. Po chvíli vyjde z kuchyně nějaký muž. Není zrovna moc vysoký, černé vlasy, velký nos a drží se za oko, jako by před chvílí dostal pěstí. Podívá se na tebe a naštvaně odejde z hostince. Nedlouhou dobu po něm vyjde z kuchyně mladá dívka. Dlouhé, kudrnaté a zrzavé vlasy a naprosto obyčejné oblečení pro hostinskou. S naštvaným výrazem přijde k tobě a ne zrovna milým hlasem ti řekne: "Hned to bude." Pak jde ke dvěma opilcům, kterým na stůl položí další piva a staré korbele si vezme s sebou.
Po nějaké době se její výraz uklidní. Zajde do kuchyně a přinese ti nějakou polévku, křišťálově čistou vodu, malý klíček a účtenku, která je napsaná tak, že to skoro ani nepřečteš. Usměje se na tebe. "Tady to je. Cenu máte na papírku. Budete-li chtít ještě něco, stačí říct. Jinak, pokoj číslo 5." Řekne a natáhne ruku. Doufá, že zaplatíš. |
| |
| Hospoda Pohlédnu na moment ke dveřím, odkud zaslechnu hlasy. Když vyjde mladík a naštvaně se na mě podívá, jen se za ním ušklíbnu a rozhlédnu se. Při mém rozhlížení dojde i dívka, která je příjemná asi jako osina v zadku. Jejich chování nijak nekomentuji, ani se tím nechci zabývat. Pohlédnu na ni a jen přikývnu, než zase zmizí. Pak už čekám jen chvíli, než se vrátí a postaví přede mě objednávku a položí klíček s účtenkou. Byť se snažím sebevíc, na papírku nic nevyluštím, takže vyndám z váčku pět zlatých a podám jí je. Doufám, že to stačí, děkuji. Prohodím k ní a mírně se pousměji. Chvíli po tom seám do jídla, takže jakékoliv poznámky nebo něco může dál říkat, budu jí poslouchat. Při jídle se dívám do barové desky a přemýšlím. Polévku doslova zhltnu, protože jsem měla opravdu velký hlad. Prázdný talíř od sebe jen odstrčím a věnuji se poháru s vodou. |
| |
| Warven "No to je náhoda Warve! Já a Harold taky míříme do Zahrady." ,s úžasem jsem vyhrkl" A co se týče lidí, kteří jdou do Zahrady, tak těch velká spousta." Podrbal jsem se pod nosem a pokračoval: "No Warve, nešel bys nakonec s námi?" zeptal jsem se, " Jenom ještě musím doběhnou pro Harolda. Beztak někde běhá za ženskýma, to je celej von. |
| |
| S Rikim |
| |
| "Nudila jsem se. Ubližovat lidem, kteří proti mé, mocné, magii nemají šanci už mě nebavilo. A právě proto. Proto jsem založila Zahradu. Nebylo by to fér, kdybys prohrál hru a zatím bys ani nevěděl pravidla. Měl tě s nimi obeznámit, ale ... Tady, v Zahradě bude jenom málo věcí, které znáš. Jako ten holub. Jsou tu jak zlá stvoření, která ti dnem i nocí půjdou po krku, tak hodná, kteří se ti budou pokoušet pomoct. Ty musíš zjistit, kdo je kdo. Musíš být stále na pozoru, nikomu nesmíš věřit, protože z tvého jediného přítele se může stát zrůda." Takže už nevěřím ani tobě. "Každý tvor v zahradě má nějakou moc a nějakou povahu. Ti mezi sebou navzájem soutěží. Soutěží o to, kdo pro mě získá víc lidí. Protože když tady zemřeš, nedostane se ti odpočinku. Tvá duše zůstane navždy na tomhle místě." "Poklad? samozřejmě, že tu je. Je to rostlina, vyplní ti všechna přání, jak už říkal tady Měňavec. Musíš ji jenom najít. Jinak, tu květinu si nech, chrání tě přede mnou." Podívám se na svou modrou sponu a zamyslím se. Potom Zet i se zrůdičkou zmizí a já stojím v noci sám. Pohladím Jesie jemně po tváři a udělám další kroky přes temnou pláň. Poté se zamyslím. Kudy bych se měl vlastně vydat? Vytáhnu minci a hodím s ní do vzduchu. Zatímco se ve vzduchu obrací řeknu si "Orel, vlevo. Panna, vpravo"* Padl orel. Dobrá. Tak tedy doleva. (Hodil jsem si kostkou 1-5 vlevo 6-10 vpravo) |
| |
| Samantha
Když hostinské podáš zlaťáky, usměje se a vezme si je. Otočí se a rozejde se směrem ke kuchyni. Asi je jde uschovat. Pak se ale zastaví, podívá na tebe a nahodí rozvážný výraz. Vrátí ti čtyři zlaťáky a pak milým a jemný hlasem řekne: "Stačí to. Bohatě." Pak si zastrčí zbývající zlaťák do kapsičky od sukně a dál obsluhuje hosty.
Když máš dojedeno, ještě jednou k tobě promluví. "Váš pokoj je po schodech nahoru a pak dvakrát doprava." podívá se ti do očí, "Je to hned naproti záchodům." |
| |
| Hospoda Když mi vrátí, samozřejmě je uklidím. Po jídle jen odsunu talíř. Hostinská zase na mě mluví. Vzhlédnu k ní a přemýšlím, proč na mě tak zírá. Děkuji. Řeknu jen, když stichne. Po oznámení, že je naproti záchodům se jen otřesu. Vstanu ze stoličky a zase ji zasunu. Tak.. Dobrou noc. Řeknu ještě, vezmu klíč, otočím se na patě a odeberu se po schodech nahoru. Pokoj najdu rychle, takže odemknu, vejdu, zavřu a zase dveře za mnou zamknu. Na jediné, co se zmohnu, jen sundat meč ze zad, položit na stolek a praštit se na postel. |
| |
| Erdas
Vydáš se k lesu po noční straně. "Hranice" jde stále s tebou, nezatáčí a nijak s nekroutí. Louka pod které kráčíš se také nijak zásadně nemění. Stále vidíš samé, ač dosud neznámé, květiny. Zatím co na denní straně bylo všechno světlé a veselé, tady se všechno zdá, jako na pohřbu. Už jsi neměl takový pocit bezpečí, jako když jsi sem vstupoval a ani pocit poklidu a rovnováhy. Všechny dobré pocity v tobě spali a naopak se probouzeli k životu pocity nedůvěřivosti, neklidnosti, nechráněnosti a také špetka strachu. Po chvíli cesty se unavíš. Není divu, šel jsi už pořádně dlouho. Těžko říct, zdali to byl den nebo den a noc nebo dny dva. Vše se zdá jinačí, když slunce drží stále svou polohu uprostřed oblohy a měsíc na druhé straně taktéž. Začínají se ti klížit oči a čím víc je zkoušíš nechat otevřené, tím víc se ti zavírají. Asi by bylo moudré někde přenocovat a taky občerstvit. Jídla ti zbylo ještě tak na půl dne, a vody ještě míň. Vypadalo to, že na louce, pokud nechceš jíst květiny, nic k snědku nenajdeš. Možná v lese, ale to by sis musel pospíšit. A voda? Řeka byla daleko za tebou a žádné jezírko nebo pramen v dohlednu. |
| |
| Samantha
Ráno, když se probudíš, je poměrně dost brzo, až tě překvapí, jak moc brzo a i když se znovu pokusíš zavřít oči, znovu usnout nemůžeš. Podíváš se po místnosti. Včera sis jí ani nestihla pořádně prohlédnout. je velmi malá, skromná, ale za to oplývá čistotou. Vše se v ní jenom leskne. Jediné, co v místnosti nacházíš, je jedna velká skříň a jedna malá, která zřejmě mnoha ubytovaným před tebou sloužila i jako psací stůl, protože po blízkém prohlídnutí vidíš, jak jsou na dřevě lehké rýhy a i něco, co se podobá vylitému inkoustu, který očividně nejde umýt. Pak už v místnosti najdeš jenom postel, která neni zas až tak měkká, ja sis představovala, že bude a z které teď proto máš celá rozbolavělá záda. V místnosti, těsně u dveří můžeš najít prázdné vědro na vodu, které jak hádáš zřejmě služebníci každé ráno naplňují, aby ubytovaný mohl spáchat ranní hygienu před tím, než se sejde dolů nasnídat.
Když sejdeš dolů, do hostince, ještě nikdo tam není. Ani po tvé hlasitém zavolání, které oznámilo tvoji přítomnost nikdo tě nepřijde obsloužit. Musí být vážně brzo. |
| |
| Hospoda Ranní buzení je nepříjmené. Je fakt brzy a když se vyhrabu z postele, protáhnu se. Po rozhlédnutí jen tiše zaskučím, když se ještě hnu, protože záda jsou fakt děsně bolavá. Když jen tak zběžně upravím, znovu zapletu vlasy, připevním opasek s mečem, obuji se, vrátím nůž do boty. Postel posobě srovnám, vyjdu ven a zamknu za sebou. Seběhnu schody do hostince, kde se rozhlédnu. Přijdu k baru, odložím klíč a samozřejmě o sobě dám vědět. Je tu někdo? Když se dlouho nic neděje, vyhlédnu z okna ven. Aha, všichni tu spí ještě.. Zamumlám si a odejdu z hostince ven. Pokračuji dál, cestou, která, doufám, končí v zahradě. Opíraje si levou ruku o jílec meče jdu dál a dál. Doufaje, že mě nepřepadne nehezké počasí a ani nikdo další, jdu po hliněné cestě pryč. |
| |
| Brrrrr voda!! Když mě ten podivnej rohatec probudil, mohlo mi dojít, že ani zbytek dne nebude zřejmě nejlepší. Nejenom, že se pokusil mi sebrat to, co se ukrývalo v Zahradě, ale do toho všeho začala i pršet. Měla jsem otrávený celý den. Párkrát jsem se otřásla ve snaze tak z chlupů dostat přebytečnou vodu, jenže to moc nepomohlo. Vlastně skoro vůbec. Voda byla praktiky skoro hned zpátky. Když se mi začalo lepit i bahno na tlapy, měla jsem toho právě tak dost. Počkám až se tahle pohroma přežene!! Jenže, kde se dalo tady vlastně nějak ukrýt? Voda mi nepříjemně smáčela chlupy na těle. Sice jimi nepronikne až na kůži, ale i tak, mokrá srst je odporně nepříjemná. Proto jsem se vydala se podivat kolem jestli tu nebude nějaké rozpadlé opuštěné stavení kam by se dalo schovat, či nějaká jeskyň, výklenek, nebo aspoň pořádně košatý strom, s pořádnou korunou a listy, kterými by déšť nepronikl. |
| |
| Cesta po noční straně Dva dny… Nebo jeden… Nebo pár hodin? Kdo ví.. Ale byl jsem pořádně unavený. Probouzel se ve mně strach z něčeho neznámého. Pokud mě nezabila Zet, tak si mě tu k obědu dá něco jiného. Na to vsadím krk. Pohlédnu do svého koženého vaku, na již tak staré zásoby jídla. Musím šetřit… A to pořádně, Pokud nechci jíst tříhlavé zajíce vybavené ohnivým dechem. Dost! Zastavil jsem u jednoho stromu a opřel se o něj. Pokusil jsem se napít, ale do mého vyschlého hrdla vplulo jenom pár ledových kapek. Voda. Ta tady byla větší mrška než Zetránis. Pohlédnu na svůj přívěšek. Pokrčím rameny a pokusím se vyškrábat na největší strom v okolí. Opřu se o kmen a nohy zapřu do větve. A pomalu usínám. Pomalu… |
| |
| Erdas
Sny se zdají podle tvé dosavadní nálady. Když jsi šťastný, vysníš si něco kouzelného, ale naopak, když ti není dobře, ať už je to pocitové, nebo je třeba jenom zima, sny se rázem mění v noční můry. Ale vždy, když se pak probudíš, vidíš všechno, co bylo ve snu, rozmazané a jenom stěží si vzpomínáš na celý sen.
Ale dnes ne. Dnes to tak nebylo. Když ses ráno probudil, jasně sis na sen, který jsi měl vzpomínal. Sen, který byl dlouhý jako samotná věčnost a stejně si pamatuješ všechno, co jsi ve snu viděl.
Začínalo to v naprosté temnotě. Tou temnotou ses neustále procházel s nadějí, že někdy najdeš světlo. Jenže světlo jsi nenašel. Jediné, co se po dlouhé době hledání před tebou objevilo byla židle. Přesněji by se dala popsat jako trůn. Byl ze železa a celý byl zdobený malými růžičkami. A na tom trůně, na té židli seděla ona. Zetránis. Seděla a ve tváři měla samolibý úsměv, který jako by říkal: "Myslíš si, že máš šanci, ale mýlíš se. Nikoho odsud nepustím živého.". Dlouhou dobu, předlouhou dobu seděla nehnutě a ty jsi nenašel odvahu na to se jí na něco zeptat. Ten její úsměv by dokázal zastrašit draka a vysušit moře, přinutit oblohu, aby se zbarvila do zelena a aby tobě strachem zbělaly všechny vlasy na hlavě. Tento okamžik trval celé hodiny. Nevěděl jsi o dělat nebo co říct a ona též nic neříkala. Nepohnula ani prstem, ale ten úsměv ...
Když ses probudil, byla stále tma. Jak by ne? I po probuzení ti sen naháněl hrůzu. I když to nebyla skutečnost, když se ti takhle dokáže dostat do hlavy, co se stane, když ... |
| |
| Tulesse, Aiya, Isabela
Vejdete do Zahrady, kde vás zezačátku oslepí jasné slunce, které se tyčí přímo nad vámi a osvětluje louku kolem vás jasnými a třpytivými paprsky, jako to dělá slunce za toho nejparnějšího letního dne. Všude kolem vás můžete spatřit všelijaké květiny, ale žádné z nich jste ještě v životě neviděli. Některé vypadaly třeba jako obyčejné sedmikrásky, ale měli jasně červenou barvu a některé z květin se ani barvou ani tvarem zdaleka nepodobali čemukoliv, co jste doposud znali. A byla to zřejmě vůně květin, co vás naplňovalo jakýmsi pocitem rovnováhy a bezpečí. Také jste mohli spatřit, jak čas od času vzlétlo něco k obloze, jako vždy vzlétávali motýli, ale tohle jako motýl zdaleka nevypadalo.
Po vaší pravé straně pokračovala louka stejná, jako byla všude kolem vás a jaká se tyčila i všude před vámi. Také jste mohli spatřit nějaký rybníček, ve kterém byla už zdálky vidět voda, ve které se odrážel svit poledního slunce. Zato na druhé straně, na levé, bylo zdálky vidět, jak se rozprostírá nějaký les. |
| |
| První pohled na Zahradu Celkem mě šokuje, když se po Zahradě rozhlédnu. Je to trochu jiné... tedy ne trochu, ale vše je jiné. Jako bych byl na jiné planetě. Vše vypadá jinak a nic není stejné. Začínám mít obavy. Nevím co je zde jedovaté. Každopádně vlastně všechno vypadá jedovatě, neboť vše je tak v pestrých barvách. Měli bychom se popohnout... trochu dál to bude jistě lepší. Mám z toho místa špatný pocit... Všimnu si malého jezírka, ale po chvíli přemýšlení k němu nejdu. Vše je zde jiné a nic nemusí být tím čím vypadá. Voda může být jedovatá nebo dokonce voda nemusí být vodou. Sotva jsem vstoupil do Zahrady, tak už mi hrabe. Protřepu si hlavou a raději rukou holkám ukáže, že se pohneme kousek dále. Vytasím si ocelový meč a vydám se směrem do lesa. |
| |
| Sen Trhnu sebou, mé oči se ve vteřině otevřou a já spadnu na zem. Snažím se vstát. Ten náraz by vážně tvrdý. Co to bylo sakra za sen? Řeknu nahlas. Musím pokračovat dál a na tohle nemyslet. Rozdělil jsem si zásoby, na jak dlouho to šlo a vydal jsem se dál. Snažil jsem se jít pořád rovně. Doufám, že mi to bude něco platné. Potom si vzpomenu na přívěšek a na její slova. „Chrání tě přede mnou“… To znamená, že mi dokáže vlézt jenom do hlavy? Už nesmím usnout. Luk stále v ruce a šíp natažen v tětivě. Jasie potichu našlapuje za mnou. Pokusím se střelit po všem co se pohne abych měl jídlo. Pokud si potřebuji doplnit vodu, tak si připevním svou čutoru na provázek a pomalu ji začnu strkat do vody. Potopím ji a nechám do ní vplout vodu. Potom ji vytáhnu a pořádně uzavřu. |
| |
| Tr´zkan
Vydáš se hledat nějaký úkryt. I když kolem tebe je spousta velkých stromů, většinou z nich liják stejně projde a když už konečně uvidíš nějaký strom, který kapky deště přes své listy nepustí, je pod nim bláta, že by se v něm dalo koupat. Nic jiného, co by se ale podobalo přístřešku najít nedokážeš. Po nějaké době hledání déšť konečně ustane. Nebyl to dlouhý liják, ale za to vydatný. Jsi celá špinavá a promočená až na kost a to si šla ještě lesem. Jaké by to asi bylo, kdyby tě to zastihlo na otevřeném prostranství. Bláto, valící se pod tebou všemi směry pomalu zpomaluje. A skrz koruny stromů můžeš zahlédnout oranžové paprsky slunce, které napovídají o tom, že už se den blíží k večeru.
Jdeš dál a když slunko naprosto zapadne, v lese se dost výrazně setmí. Tu a tam tě práskne přes obličej nějaká větvička a také se ti dost často stane, že šlápneš i do dost hluboké blátivé kaluže. Po chvíli chůze, spatříš jakési mihotavé světýlko mezi stromy a jelikož je tma, září nocí jako o život. Když se přiblížíš o něco blíž, zjistíš, že vychází z jakési polorozpadlé chlupy. Kolem ní je sice zahrádka, ale vypadá to, jako by se o ni nikdo nestaral minimálně padesát let. |