Andor.cz - online Dračí doupě

Pán Jeskyně - 09. března 2008 23:22

Burácející smích vznášející se nad propastí Grolog se náhle zlomil a přešel ve vzteklý výkřik, jehož nabírající síla lámala kamenné kry z vrcholků hor strácejících se v nedohlednu. S hlasitým burácením se obrovské balvany řítily do bezedné tmy pod sebou, aby snad nalezly klidný a ničím nerušený odpočinek na dně skalního příkopu, které snad ještě lidská noha nebrázdila. Do ticha temné noci zaduněl poplašný dělový výstřel. S děsivou spolehlivostí se rozžíhal o jedno zelené světlo za druhým po celém pohoří, odhalujíce stále více zjevnou obludnou monstróznost zrůdné a prokleté pevnosti Draganiš - Al. Podobna obrovskému netvoru ležela zcela zapomenuta terasovitá bašta krutého krále Morsaba po mnoho staletí vyčkávajíce na první trhlinu v obranných liniích a dění říše krále Richarda, posledního nezotročeného sídla kdysi vznešeného lidského plemena. Až příliš přesně se odvíjela krutá sudba prorokující nadcházející dny, jež rozhodnou o směřování dalšího věku veškerého života na zemi. Jak neuvěřitelně pak působí malicherné mocenské spory nahlodávajíce posledních pět let soudržnost a koncentraci říše, která musí vzdorovat bezcitné zlobě bušících tvrdě na hranice svobody... Země je unášena děsem a požírána občanskou válkou se zmítá v agonii tříštíce přitom obraz dávné velikosti na střípky zapadlých vzpomínek . Podobna tonoucímu se nešťastníku modlícího se o zázrak čeká na hrstku statečných, kteří opět rozvinou zástavu naděje a nesouce ji vysoko nad hlavami do bitvy opět rozběhnout tlukot srdce zemdlévajícího lidu Litanie. Tedy, kdo z vás bude hodný cti bít se za svou zemi a krále Richarda...?

Pán Jeskyně - 14. března 2008 22:05

Jarmark Valarmont Neupravená postava starého muže v prachu u cesty si líně prohrábla prameny slepených vlasů a dál lenivě prohlížela vzhled měšťanů i cizinců, kteří spojováni touhou nakoupit kvalitní zboží proudily již od samého rána městskými branami. Sem tam se hluboce uklonil a poodhalil značně prořídlou šňůru zkažených zubů, z čehož se již nejednomu z poutníků zvedl žaludek. Jindy by byl jistě brzy vyveden městskou stráží k hradbám, kde byl dostatek místa pro lůzu a spodinu. Dnes však byli všichni strážní zaměstnáni sledováním kapsářů a zlodějíčků, kterými se to při podobných svátcích na tržištích doslova hemží a tak měli neškodní žebráci ojedinělou příležitost, vydělat si více na milodarech, které jim znechucení boháči házely, přičemž neopomněli rychle odkráčet zcela opačným směrem. Většinou přímo do spárů dalšího výtečníka, který se náhle vynořil neznámo odkud. " Urgh..eh.eh..." rozkašlal se žebrák na další slečinku procházející kolem jeho stanoviště a s potěšením pozoroval, kterak soucitně upouští k zemi další drobný peníz, kterými se dnes sytily nuzné kapsy místních opilců, žebráků, invalidů a vlastně každého individua, které se dokázal a dobelhat či připlazit až sem. " Děkuju slečinko. Koupím si něco na sebe!" hrčivě zavolal na mladou ženu kapesníčkem si zakrývající tvář i nos zavšivený muž, než se zakousl do mince ve snaze zhodnotit, kolik laciné pálenky se bude moci dnes dovolit.... Slunce již značně pálilo do neklidnící se vřavy zpocených těl hemžících se mezi stánky a domky velkého obdélníkového náměstí rozkládajícího se v útrobách hlavního kupeckého uzlu severozápadní části Katry. Během klidnějších dnů by se mezi zvonivým, či naopak hluboce burácejícím vyvoláváním kupců bláznivě prohánělo mnoho dětí, které vždy s jim vrozenou zvědavostí obdivovaly mistrné kousky kejklířů, či propadalo euforii při poslechu nepravdivých historek falešných hrdinů snažících se vydělat si obdiv prostého lidu a tím i snadnější přístup do k loži některé pohledné děvečky. Většinou další ráno zastihlo hrdinu opět na cestách v honbě za dalšími dobrodružstvími v jiném městě či vesnici. Nejedna z mladých dam potom utápěla svůj smutek na dně propastných tůní slz, vylitých do hlubokých dlaní... "Uvolněte cestu knížecímu průvodu! Uvolněte místo...!" zaznívala dvojice silných hlasů, kteří rázně vykazovaly do patřičných mezí ty, kteří snad nebyli ochotni dostatečně rychle opustit prostor, který vyžadoval průvod mužů, vzpřímeně se tyčících na hřbetech silných koní a svírající pevně zelené zástavy se symbolem bílého rozvíjejícího se květu - symbolu knížecího rodu. Vprostřed dvou řad jezdců, se vyjímala fialově oděná postava místního biskupa a správce městského chrámu. Průvod si brzy proklestil, za vydatné pomoci stráží, cestu až vyvýšenému pódiu umístěného přímo ve středu náměstí. Na pár okamžiků to v zástupu překvapeně zašumělo, jakmile se silueta důstojného pána vyšplhala namáhavě na popraviště. Během další vteřiny se opět rozhostilo ticho a biskup překvapivě silným hlasem počal číst svitek, jehož důležitost vyjadřovala pečeť s erbem poupěte. Přestože se lid brzy ukáznil natolik, aby bylo možné zaslechnout poselství napsáno v pergamenu, prvních pár vět se vytratilo v utichajícím hluku shromáždění. " ... zákeřně zavražděn Lordem Magalem. Touto podlou zradou se na vědomost dává, že z moci svaté církvi svěřené, byl výše zmiňovaný exkomunikován. Dále potom se z nařízení našeho knížete Lestra svolává na zítřejší večer veřejný sněm, při kterém..."dalších slov se děsem strnulý dav nedočkal, neboť nebohý služebník Páně klesnul na prkenném jevišti s dlouhým šípem vyčnívajícím z hrudi. Lidé stojící nejblíže se počaly panicky prodírat pryč od popraviště, zatímco zaskočený doprovod se snažil ze všech sil udržet se v sedlech vzpínajících se koní. Jen málo kdo by si povšimnul zahalené postavy seskakující ze střechy nedalekého domku , kdyby stará nezajímavá stařena nezavřeštěla, s ukazovákem namířeným před sebe, na jednoho z vojáků: " Tam je. Chyťte ho vrahouna...!"

Lisandr De Born - 14. března 2008 23:54

Tiché škrábání se nese okolím, to jak písek na cestě sténá pod vahou vysokého muže. Paprsky slunce se rozprostírali kolem a dávali všemu dojem zvláštní pohody a spokojenosti, jen muž se spokojeně necítil. Zastavil své kroky, když si v dálce všimnul města, chvíli si ho prohlížel, aby se ujistil, kde to vlastně je, od útěku z řádu si pořádně neujasnil, kam vlastně v té tmě utekl. Se zamračením si odepnul opasek a položil meč na zem. S trošku námahy a hekání ze sebe dostal i zbroj, kterou položil vedle meče. Ramenice, hrudní plát, chrániče paží a rukou, nechal si na sobě jen kroužkovou zbroj. Chvíli si kusy své zbroje prohlížel, jak se leskly ve slunci a přemýšlel jak udělat aby nevypadala tak honosně, přece jen ho podle ní mohl každý snadno poznat. Po chvilce ho přece jen něco napadlo a tak se rozhlédl kolem a chopil se největšího z kamenů, co u cesty ležel. S trošku neochotným výrazem se napřáhl a udeřil, a znovu, a ještě jednou. Po necelé půlhodince snažení zbroj měla do krásy daleko, přesně jak to potřeboval. Pomalu si jí na sebe připevnil a shledal, že těžko ho někdo bude považovat za to, čím byl. Upnul opasek s mečem a pak zamířil k městu. Zkoumavě se rozhlížel kolem a prodíral se davem lidí, moc si nevšímal žebráků kolem a nepatrně uhýbal před zraky strážní ve městě, přece jen si nemohl být ničím jistý. Nevěděl kam vlastně jít, co by měl hledat a tak vyrazil tam, kam to bylo nejlogičtější… s davem. Všude kolem byla spousta zajímavých věcí a už měl docela hlad a tak se více začal zajímat o stánky s jídlem, měl nějaké peníze a hlavně hlad si zaslouží utišení i za cenu malé krádeže. Už si vybíral, jaký chleba ukradne, ale v tom jeho pozornost upoutal průvod. Prohlédl se, kdo to vlastně jede a čekal, co se bude dít. Zatím co lidé naslouchali proslovu, využil jejich nepozornosti a ujal se jednoho bochníku. Propletl se mezi dvěma muži a zamířil si to pryč, ovšem jeho další krok utnula náhlá změna chování v davu, trošku se podivil co se děje a tak se rozhlédl, když si všiml šípu v hrudi muže, došlo mu, že to je zřejmě důvod téhle změny. Otočil pohled za křikem staré paničky. Pokud by ho chytil, mohl by to být dobrý začátek jeho nové cesty, dvakrát se nerozmýšlel a začal se rvát davem, za oním střelcem.

Rufus Dioren - 15. března 2008 00:13

Jarmark Valarmont Ve chvíli, kdy byl můj přítel Lestr něčím zaměstnán a já byl nucen opět, jako poslední dobou už tolikrát, trávit čas sám v knihovně, udělal jsen si v hloubáni nad nově přivezenými drahými svazky chvíli přestávku a jako každý rok touto dobou jsem si na svém věrném koni vyjel do města na jarmark. Po dnech, kdy přede mnou všichni na zámku poklonkují a mohou se přetrhnout ochotou, mnohdy předstíranou, je osvěžující pohybovat se davem, který vás nebere jako něco extra. Který si vás vlastně téměř nevšímá. Koně jsem zanechal ve stáji náležejícímu k hostinci U tří růží a nyní se pěšky procházím mezi stánky a, stejně jako ostatní, prohlížím vystavované zboží, nebo zířata na prodej. Zaujwla mě dívka, v koutku tržiště nabízející kolemjdoucím malá, trojbarevná šťěňátka. Děvčátku namůže být víc, než deset let a už je, zdá se, docela zdatnou obchodnicí. Za půl hodiny, co jsem ji pozoroval, prodala z šesti šťěňátek tři. Jedno mladému muži s malou holčičkou, druhé roztomilému stařečkovi a třetí korpulentní dámě ve tmavomodrých šatech. Pejsci jsou moc hezcí a vypadají dobře živení. Sám bych si byl jedno šťěně pořídil, ale Lestr by mě se psem jistě vyhodil. Ne že by kníže neměl rád zvířata, ale není a nebude na něj čas. Kdo by se o psa staral, Až budeme zase muset vyjet do boje. Raději jsem zaněřil svůj pohled jiným směrem. A nejen pohled. Upoutalo mě, jak v opačném rohu tržiště vychvaluje koňský handlíř nějakému dobře oblečenému cizinci, zřejmě kupci, našedlého koně. "Lepšího koně tu nenajdete, pane. Má skvělé předky. A je ještě velmi mladý. Když ho vycvičíte osobně, bude poslouchat jen vás." Vychvaluje koně handlíř. A muž váhá. Zjevně se moc nevyzná. To určitě.....Kůň je mladý, v tom máš pravdu, ty šejdíři, ale o dobrých předcích se mu může jen zdát. A podle toho, jak tancuje při sebemenším zvuku či pohybu nebude moc snadné získat si jeho důvěru. Myslím si o koni já. Možná bych poslouchal ještě dál, ale spozoruji, že se sem od zámku blíží průvod. Dokonce už si v davu zjednávají volný průchod. Chtěl jsem sice předstírat nezájem, když jsem v průvodu zahlédl nepřehlédnutelně fialovou postavu biskupa, ale zvědavý dav mne strhl s sebou a natlačil do první řady, shromážděné kolem pódia. Proslov jsem nevnímal. Už to znám, co zde má být vyhlášeno Tedy.....nevnímal jsem jej jen do chvíle, než vzduchem sotva slyšitelně prolétl šíp a srazil biskupa k zemi. Prodral jsem se okamžitě na pódium a zachytil pád jeho těla do své náruče. Lámaje ratiště šípu, položil jsem jej opatrně na prkna pódia a aniž bych si uvědomil, že jsem právě odhalil svá křídla odepjal jsem plášť a složil jej biskupovi pod hlavu. Ne, nemám toho muže rád. Nemám rád ty, kteří mi pochlebují a podlézají. Ale......Teď je třeba odložit osobní antipatie. Vytáhl jsem rychle šíp z rány a přiložil nad ni ruce ve snaze biskupa uzdravit. Když se to nezdařilo na poprvé, kdy se rána sice zacelila, ale biskup nevstal....zkusil jsem to ještě jednou. Nepovedlo se i přesto, že po ráně zůstala pouze zarudlá okrouhlá jizva. Biskup je, přes veškerou mou snahu, mrtev. Ale než jsem stačil propadnout melancholii nad nezdařenou záchranou života, kdosi, snad nějaká babka, zahlédl vraha. Vstal jsem od mrtvého biskupa a zahleděl se směrem, kterým ta osoba ukázala. "Ano....Opravdu tam někdo je." Souhlasím sa babkou i ostatnímí v davu. kteží pohybující postavu zahlédli. "Ať se na něj vaši lidé připraví." Bez okolků promluvím na jednoho z kolem bezradně postávajících stráží. "Chytím jej. Létat neumí. Já ano." A na ta slova se vznesu a dávám se okamžitě do pronásledování postavy, která seskočila ze střechy domu. Kéž by tak nevběhl do davu na tržišti, ale pokusil se uniknout opačným směrem. Neměl jsem toho muže rád, ale jeho vraha dopadnu s radostí.

Boris - 15. března 2008 09:40

3el jsem snad dva dny. Z nedaleké bitvy jsem utekl a zachránilo mi to život. Nikdy bych nevěřil, že budu nucen z bitvy ustoupit, ale stalo se a už s tím nic neudělám. Před sebou vidím město a opodál u cesty rytíře, který záměrně požkozuje svou zbroj. Proč to sakra dělá? Že by taky přišel na to, že je lepší se ráně uhnout, než ji jen zmírnit? Možná ano. přemýšlím nad jeho divným chováním, ale pak zjišťuji, že si opět bere zbroj na sebe. To je ale divné. Bere si na sebe rozbitou zbroj? bleskne mi hlavou, ale dál si ho již nevšímám a pokračuji krokem k bráně. Když jí projdu spatřuji po koutech a rozích žebráky, válečné veterány, invalidy, opilce a všelijaké další individua, která veškerý svůj majetek prohrála v hazardu nebo prochlastala. Jeden z nich ke mě prosebně vstáhne ruku. Bohužel dobrý muži. Nemám ti co nabídnout. Sám jsem na tom špatně. pomyslím si, nadzdvihnu ramena na naznačení toho, že ani já sám nic nemám a pak mu ukážu, že mám i já prázdné kapsy. Se smutným výrazem odvrátí tvář na jiného. Snad příště příteli. Snad příště. Pokračuji davem a tu vidím, že na náměstí je nějaká sláva. Přijdu blíž a spatřím chlápka ve fialovém hávu. Prodírám se davem blíže k pódiu a najednou mi nad hlavu zasviští šíp. Chlápek ve fialovém obleku se zhroutí k zemi a já slyším křik nějaké stařeny. Ohlédnu se a vidím jak ukazuje na tajemného, zahaleného střelce. Začnu si rozrážet cestu davem a pronásleduji střelce. Nespouštím ho z očí. Já tě chytnu ty zmetku. pomyslím si a dále se snažím probojovat zpanikařeným davem.

Belivo - 15. března 2008 15:51

Jarmark Valarmont Právě se pokouším bavit pár dětí, docela se jim líbí moje příběhy nebo spíše pohádky o hrdinech v různých světech. Sám jsem ho napsal pochlubím se jedné matce, když se mě zeptá, kde jsem slyšel příběh, který jsem právě přečetl. A teď pozor upoutám pozornost zojařenách dětí. Bude se kouzlit. Při těchto slovech vytáhnu karty a nechám jednu vytáhout malé holčičce terá stojí nejblíž mě... Byla to tahe? Uákžu dětem kartu a jásot malých obdivovatelů mě přesvědčí o tom, že jsem ji trefil správně. Ještě chvíli provozuji staré hospodsé triky, ale když si všimnu, že se diváci přestávají bavit, vyřiknu: A nyní tyto karty zapálím, pouhým pohledem je nechám všechny uhořet - kromě... kulového esa. Zatímco jsem dav upotával svými slovy, vsunul jsem do balíčku další kartu. Poté položím balíček na zem podívám se na něj a on vyplane. Jsem rád, že jsem se při studiích aučil alespoň to nejjednodušší. Rychle vytáhnu (přes rukáv) plechovou kartu (kulové eso) ukážu ho davu a schovám ji, než si některé z dětí všimne malého podvodu... A nyní... Moje slova zmizela ve vřavě, kterou způsobil dav, po nějaké události. Najednou stařena stojící nedaleo mě vykřikla Tam je. Chyťte ho vrahouna...! . Podívám se směrem, kam ukazuje - je to střecha domu u kterého stojím. Chtěl jsem dělat, jako že se nic nestalo, ale jeden malý kluk na mě volal ať ho chytnu, že já to dokážu nemu ho zlklamat a tak se rozbíhám do nejbližší uličky která vede kolem toho domu. Co udělám jesli se k němu dostanu? Jsem jenom malí hobit ke všemu ještě neozbrojený... nesmím ho doběhnout Pak ale zahlédnu, jak za rohem mizí plášť, domyslím si, že je vrahův, projede mnou vlna nadšení z představy že toho člověka chytím a já se rozhodnu běžet za ním. Zkusím ho jen sledovat a až zjistím kde se skrývá nahlásím to strážím. To jsou moje myšlenky Když zahybám za roh a zjišťuji, že mi vrah utekl. Kolem se již hrne velé množství davu, chytající vraha a tak zůstávám stát a jen ukazuji do ulice kterou předtím vrah běžel.

Weothien - 15. března 2008 17:42

Jarmark Valarmont Pořád si myslím, že bylo více než rozumné, zanechat kočár svému osudu a pokračovat pouze na své klisně Vanimě. Přece jen už tak poutám pozornost, jako pohledná jezdkyně oděna do úplých kalhot, vysokých kožených bot, slušivé vyšívané vestičky a pohodlné světlé haleny. Své jediné šaty mám pečlivě zabaleny v jednom z vaků, které obepínají mou klisnu. Do Valarmontu vjíždím s vidinou rychlého nákupu, krátkého odpočinku a co nejmenších problémů, abych mohla dál putovat směrem k mému rodišti. Kam jinam by také měly směřovat mé kroky, kde jinde bych měla nabýt ztracený klid, snad opět naleznu sebe samu. Jakmile vjíždím branou, klisna neklidně přešlápne. Popoženu ji a směřuji přímo do centra nedbajíc zvědavých pohledů některých místních domorodců. Takže ustájit Vanimu, sehnat potřebné věci, najíst se v hostinci a hurá pryč. Vážně nemám nejmenší chuť ztrácet tady svůj drahocenný čas. Jenže, jak v mém životě bývá zvykem nic není tak jak si to v té mé půvabné hlavince naplánuju. Ruch, který se žene z vedlejší uličky, jako by mě měl varovat. Najednou se objevuje podivná postava a v zápětí spousta lidí, kteří něco zběsile vykřikují. Chvíli jsem jimi doslova obklíčeny. Vanima se vzpouzí a neklidně přšlapuje, couvá a vůbec chudák holka neví, co si má počít. Rozhodně nechci skončit na zemi, tak automaticky rázně zašeptám: Ótium! Vydechnu a rozhořčeně se, z již klidného koníka, koukám kolem, co má to všechno znamenat. Sebranka jedna! ulevím si. Pohlédnu na jednoho muže a s přísným pohledem se na něj obořím: Co se to tady děje?

Boris - 15. března 2008 20:04

Pomalu dav houstne. Myslím si, že se tu snad nadobro zaseknu. Lidi samý lidi. Copak je tak vyděsí jeden šíp? A co to bylo za chlápka? Třeba nějakej důležitej vévoda, vyslanec, šlechtic, biskup a já nevím co jiného. A co když zrovna biskup? Kecal něco o církvi a svaté moci. Je to celé nějaké komplikované. Myšlenky mě přímo bombardují a já nevím co už mám dělat. Snažím se neztratit směr. Když vzhlédnu, vraha nikde nevidím. Mezi směskou pohybujících se lidí zalédnu u ulička půlčíka jak ukazuje do uličky. Možná ví kudy ten vrah běžel. napadne mě a tentokrát si razím cestu k němu. Když k němu dorazím skloním se a zahuhlám: Hnehníšhn hnkhnn hnjenh? Takhle mi rozumět nebude. Sakra. Skřeti hnusný. Probodli mi krk i hlasivky a takhle to dopadá. Nazdačím výstřel z luku, člověka, který je zahalen pláštěm a nakonec pokrčím rameny. Pak ještě kývnu hlavou, jako bych se chtěl zeptat: Tak co? Snad to chudák pochopí. Bohuže kvůli mé zdravotní indispozici mu asi víc neřeknu. Dál stojím a čekám jestli neutrousí nějakou informaci.

Myrra Val - 16. března 2008 00:47

Jarmark Valarmont Neměla takové množství lidí ráda. Vlastně jí bylo extrémně nepříjemné, ale jarmark byl jedna z mála příležitostí, jak doplnit její sbírku bylinek i o ty vzácnější kousky, tak jí nezbývalo než se se zatnutými zuby prodírat davem. Každý další člověk, který o ní zavadil, jí víc a víc vadil. Měla chuť začít nahlas křičet a s láskou vzpomínala na klidné prosluněné lesy, kde nebylo široko daleko ani živáčka. Jenže realita byla teď a tady. Mířila k jednomu ze stánků s bylinami. Bylo jich tu víc, ale jen u mála z nich nabízeli něco víc, než jen pár kytek z pastvin za městem. "Kouzelný kořen" nebyl nic jiného než obyčejná petržel a s "travou svatého Nevímkoho" to bylo podobné. Nicméně i tak se mezi těmi podvodníky dalo najít pár obchodníků, kteří prodávali opravdové vzácnosti - a ani o tom někdy nevěděli. Cestou k vyhlédnutému stánku ji do nosu praštila vůně, při které se jí okamžitě začaly sbíhat sliny v ústech. Žaludek jí hlasitým zakručením připomněl, že od rána nic nejedla. Rozhlédla se kolem sebe a do oka jí padla žena, opékající nad ohněm kousky masa a zeleniny napíchané na dřevěné jehly. Výměnou za jednu porci jí vtiskla do dlaně dva měďáky, jenže ani nestačila polknout první sousto, už do ní zase někdo strčil. Nasupeně se otočila, aby dotyčnému plivla do obličeje pár slov o dostatečně široké cestě, ale když viděla, kdo si to proráží cestu davem, jen nakrčila obočí a s masem spolkla i nadávky. Na půl ucha poslouchala biskupova slova, ale zmatek, který zachvátil lidi kolem, když muž klesnul na dřevěné podium, ji donutil zbystřit. Svist letícího šípu slyšela už předtím než našel svůj cíl, přeci jen to byl pro ni důvěrně známý zvuk. Opřela se ramenem o jednu z blízkých budov a se zájmem sledovala, co se bude dít dál. Několik přítomných se rozběhlo za postavou v plášti, na kterou poukázala jakási stařena. Blázni.. proč se za ním honí?! Kdyby za to alespoň byla nějaká odměna... Pokrčila rameny a se zaujetím se otočila zpět k popravišti, protože měla pocit, že mezi lidmi zahlédla jakéhosi blázna, co si na záda přidělal křídla z husích per..

Belivo - 16. března 2008 10:03

Když ke mě přiběhne muž a snaží sem mě na něco zeptat, pochopím jeho otázku ještě dříve, než si začne vypomáhat naznačováním. Ten muž vypadá jako zkušený bojovník, který by nejspíše dokázal vraha chytit nebo zabít. Ten člověk běžel tudy pane. Viděl jsem ho zabíhat za roh, ale když jsem se za něj dostal já, už jsem ho ani nezahlédl. Při posledních slovech se muž dává do běhu a já musím běžet vedle něj, abych mu je řekl: Jestli utekl ulicí ta už ho nechytíte, ale možná se tu něde schoval. Slovo "schoval" už musím zakřičet, neboť mi muž utekl už asi o pět metrů a burácející dav tlumil moje slova. Ach jo, běhy za velkými lidmi nejsou pro malého, netrénovaného hobita Pomyslím si, ale stále se snažím běžet tak, abych toho muže alespoň neztratil z očí a díky tomu, jak se musí prodírat davem, se mi to docela daří.

Boris - 16. března 2008 10:42

Kývnu hlavou a mírně se ukloním, když mi hobit zdělí tuto informaci a běžím pryč směrem, který mi ukázal. Slyším jak za mnou běží a ještě cosi říká. Věechny tyto informace zpracuji a snažím se dostat co nejdále. Lidí v řídnoucím, panikařícím davu ubývá a já zas mohu volněji běžet. Vytahuji zpod opasku tesák a držím ho tak, abych nikomu neublížil, ale zároveň tak, abych byl připraven rychle ho použít ke své vlastní obraně. Probíhám uličkou, kterou mi hobit ukázal a na jejích krajích spatřuji zpřeházené bedny a sudy. Převržená dřevěná prkna a další věci, které za sebou zanechal utíkající vrah, aby zpomalil pronásledovatele. Odklízím ty krámy z cesty a snažím se o to, aby o ně nezavazeli ostatní lidé, kteří v tom zmatku snad ani nevěděli kam běží. Všimnu si, že mě hobit následuje a tak zpomalím, aby mě mohl dohnat a neztratil mě z očí. Mávnu na něj ať si pospíší a uklidňuji okolní lidi a snažím se je poslat pryč z uličky.

lord Wictred von Schönberg - 22. března 2008 16:08

Jarmark Valarmont Ti co se obezřetně rozhlíží kolem,kvůli kapsářům a zlodějům si zajisté všimnou,jak bránou projíždí na černém koni muž,s tmavě hnědými vlasy,dravčím pohledem a aristokratickými rysy v doprovodu jednoho landsknechta.Muž na koni je oblečen do černo-bílého renesančního kabátce ze sametu.U pasu se mu houpe meč katzbalger,nepříliš aristokratická zbraň a zdobná dýka.Naopak landsknecht je oblečen v křiklavém oděvu všech barev-klobouk hnědý,avšak s modrým perem,kabátec modrý,prostříhávaný.Levá nohavice jest tmavě zelená,svisle prostříhávaná a o něco kratší mež druhá,též svisle prostříhávaná ale žlutá.Kolem kolen jsouc uvázané šátky odlišných barev a i nohavice má jiné-levá jest červeno-bílá,pravá však zeleno-bílá.U pasu má též katzbalger,v ruce drží arkebuzu,nepříliš přesnou zbraň. šlechtic sesedá a se slovy Ustaj mi koně,zítra si pro něj přijdu. podává jednomu ze stážných uzdu a několik mincí.Poté se vidá přímo do středu jarmarku,landsknecht svým mohutným tělem klestí cestu.Odněkud však vyběhne žebrák pravíc:Pane milosrdný,zajisté se u vás najde nějaký mědáček,že by i stříbrňáček? natahuje pravou ruku.Šlochtic jen kývne na landsknechta a ten se otočí k žebrákovi s výhružným výrazem na rtech.Žebrák zaregistruje nebezpečí a neviděn opět zmizí do davu.Lůza špinavá!Jen všia mor to tu roznáší!neodpustí si šlechtic a od několika dalších občanů sklidí jen souhlasné mručení a pokyvování. Tu se k němu přinesou slova o vraždě a zpozorní a landsknecht mu klestí cestu přímo k podiu.Pozorně naslouchá slovům vycházejícím z knězových úst.Pak ale zaregistruje,že knězi trčí z hrudi šíp.Zpozorní a uslyší jen volání stařeny.Tasí svůj katzbalger a spolu s landsknechtem běží k onomu vrahovi.Kdybych ho chytil,získám tady oblibu!A to potřebuji.čím větší obliba,tím víc peňez!A ty potřebuji na válku s Ganelunem.Zastřel toho vraha!A pak mi ho dones!zařvu na knechta a běžím za ním...

Pán Jeskyně - 24. března 2008 00:18

Jarmark Valarmont Stěží jen by se běsnící moře podobalo rozbouřenému davu hnaného různými směry. Melodie handrkujících se obchodníků, ševelení a švitoření měšťanů, kovové údery zvonící z kovárny, hluk hospodské šarvátky i proslov ctihodného muže, jenž klesl na popravišti mrtev k zemi, to vše rázně utnuto svištícím šípem, který bezpečně nalezl svůj cíl. " Tudy, zahlédl jsem ho," stejně jako: " Ne, stále se tam schovává, Vím to jistě," přilévá jen olej do ohniska zmateného pobíhání. Masivní bojové scény či rozehnání buřičů na pochodu k zámku, tak by nezasvěcený pozorovatel mohl nazvat nehotový portrét, který by nesl na svém plátnu nastolený výjev. Však ve změti mnoha bezejmenných těl vystává pro obeznámeného pár jedinců, jejichž osudy byly svedeny náhodou na stejné místo leč v nesprávný čas... ... Páchnoucí a snad týdny neholený sedlák přistoupil k ženě ledabyle stojící u stánku a bez ostychu rázně pleskl pozorovatelku po zadku. "Tak co krasotinko, za kolik?" poprskal její bledý obličej nakláněje se blíže k oběti svého zvrhlého zájmu, jež zaskočena neočekávanou drzostí chlápka považující ji patrně za jednu z městských padlých ženin, nezmohla se v první chvíli na patřičnou odpověď. "Na toho holuba tam se vykašli, místní nafoukanej kašpar co se už nějakej ten tejden rozvaluje v hostinských pokojích knížete.... Ale já tě také naučím lítat holčičko. Ani žádný vypelichaný pahýly k tomu nepotřebuju," hlasitě rozchechtal svému vtípku přičemž si mohutně uprdl.... O pár desítek metrů dále, ve středu náměstíčka, se právě nevinný biskup ocitl na prkenné podlaze jemně uložen dvojicí silných paží. Snad jeho poslední myšlenka byla šťastná při pohledu na anděla, který podoben laskavému poslu smrti zachytil jeho pád. Fialová klerika zbarvená temnou červení se zajiskřila v očích muže halícího svá velká bílá křídla širokým pláštěm, který brzy odhozen odhalil hrdě se tyčící postavu připomínající posla zvěstujícího konec časů. Jen pár okamžiků, než rozhodl se. Pár rychlých skoků, křídla doširoka rozevřená, mysl upřená k jedinému cíli. Také však ztrouchnivělé prkno, které propadnuvše se pod náporem silného odrazu nasměrovalo plánovaný stíhací let k dálavám zcela opačným, než je nebe. S prudkým žuchnutím rozrazilo tělo pronásledovatele shluk panikařících lidí prostého původu, který jen na chvíli pozdržen, se s děsem vepsaným do tváří žene hlava nehlava přes ležícího nešťastníka. Bělostná čistota překryta nánosy nečistot povalujících se na zemi jakoby zmírnila posvátný zjev Rufuse, když s hlasitou nadávkou a prudkou bolestí v pravém křídle zlomeného pádem, proklel neznámo koho... ... I malá, téměř nepatrná, postavička půlčíka nalezla již své místo ve vzrušujícím dění a jako ve snách se žene za huhlajícím válečníkem, jemuž ukázala směr prchájícího ostrostřelce. Podivný a vtipný párek tvorí Ti dva spolu. Bojovník neschopný domluviti se v rychlém tempu s míhajícími se postavami a neohrožený dobrodruh bystrého rozumu i úsudku potící se v marné snaze prodloužiti svůj krátký krok.... ... A nesmíme ovšem opomenout patrně šlechtického reka, jež v potlučené zbroji davem jen pěšky spěchá. Rozrážeje neúmyslné loktů rány, nemá času starati se co na to dámy. Dále máme tu i hamižného šlechtice, který svého lancknechta a biřice ranami svého břitkého jazyka štěkajícího rozkazy do přehlušeného ticha, vpřed žene počítaje již se zlaťáky za něž o nové vojáky, rozroste se regiment hynoucí na poli pochybné slávy pro nedůležité neshody střední šlechty hrozící na sebe navzájem dřevěnými meči a štíty z bezpečí zadních linií.... ... To vše, vylíčil by snad pohotový bard či básník oné ženě, tázající se slepě, o že se to tu děje. Leč jen vyplašený pohled mžourající do očí panikařícího koně, němé pokrčení rameny a mnoho kroků v rychlém sledu stříhající zbývající metry, do nitra nejbližšího hostince, se stává jen němou historií velkolepého obrazu, který právě ožil... Bezhlavé pronásledování vyčerpávající nepatrné zbytky rozvahy, jež podobají ,se pár posledních měsíců, stále více vzácné bylině počalo slévat jednotlivé prameny běsnícího davu v jeden mohutný proud valící se úzkou uličkou k chudinským částem města choulících se u hradebních zdí. Rozlícená masa mnoha hlav již vidí postavu, jejíž černý vlající plášť připomínající pirátskou zástavu tančí ve větru. Obranné valy městských hradeb se blíží, když nečekaně obloha zakaboní svou tvář černými mračny a hradby se s tříštivým výbuchem rozběhnou proti psanci v černém. Ještě se kouř halící obří průlom ve zdivu nestihl zvednout a již se z tohoto mlžného oparu žene v prudké zteči mnohohlasý sbor válečníků, který je však jen chabou odezvou řevu letící monstra, jehož tlama chrlící oheň, se snáší na nepřirozeně hustých oblacích střemhlav k městu.... Hrůzou bledí nešťastníci v prvních řadách padají k zemi ušlapáni několika desítkami nohou lidí tlačených vpřed setrvačností pronásledujícího kolosu. Téměř osiřelé náměstí je snad jediným svědkem zaznamenávajícího poplašné vyzvánění z nejvyššího místa města, hradu knížete Lestra, které odpočítává chvíle do okamžiku, kdy se obranné zdi zahemží lučištníky. Zvonění na poplach a do zbraně.Také pak i umíráček vyhrávající pro ty, kteří se nestihnou prodrat rychle bránou, jenž nebude nabízet azyl věčně. Válka vypukla....

Rufus Dioren - 24. března 2008 01:33

Jarmark Valarmont S další, trochu příliš peprnou, ale díky bolesti jen sykavě šeptanou nadávkou na rtech opatrně vstávám. "No skvěle. Takže mám pár týdnů po létání. Ta křídla mi fakt byli dlužní všichni čerti! Prskám si v duchu. Každopádně nsa honění vraha už nemám ani pomyšlení. Tím spíš, že se za ním hnal celý dav pronásledovatelů. Opatrně se pokouším zjistit, kolik škody jsem na sobě vlastně napáchal a pohmatem zjistit zda je to zlomené, jak moc a zda se nestalo třebe něco horšího. Navzdory mému věčnému hartuseni na "ten přívažek vzadu" totiž dávám na svá křídla dost pozor. Když už pro nic jiného tak proto, že kosti v nich jsou odlehčené a tudíž křehké. A nemožnost létat může během bojů, ke kterým se schyluje každou chvíli, třeba také nemít možnost doručit zprávu, nebo přivést posily, či pomoc. Právě jsem se chtěl pokusit najít tu na náměstí dům mě už téměř důvěrně známého léčitele, když jsem zaslechl vzdálený zvuk výbuchu a zaznamenal jakousi vřavu, vracející se zpět z míst, kde se před chvílí ztratil dav honící biskupova vraha. Slyším dokonce zvuky chrlení ohně....A vystrašený či bolestný jekot toho, co nejspíše zbylo z onoho davu. Mít křídla v pořádku, pokusil bych se tam letět a co nejvíce měšťanů dostat nějak do bezpečí. Hmm......ale kam do bezpečí. Pokud právě začala válka. A jo! To je zvuk vpádu nepřátel! To je....válka. Už začala. A kde je domobrana a kde městská posádka a knížecí stráž?" Rozhlížím se kolem, zda si zde oistávající zbytek bývalého biskupova doprovodu, který neodjel s tělem nešťastného duchovního všiml, co se děje. A když nevidím žádnou aktivitu, "vypůjčím si" prvního volného osedlaného koně, který je po ruce. Vyhoupnu se do sedla. A namířím si to, sice se sykáním a nadávkami, kdykoliv se neopatrně pohnu a nějak zavadím o doměle zlomené křídlo, ale přece skoro tryskem, k zámku. Musím varovat Lestra.....A zmobilizovat posádku. A to rychle. Než město padne do rukou nepřátel.

Belivo - 24. března 2008 12:31

Postavil jsem se vedle válečníka, který nečekaně zastavil. Chci se zeptat co se stalo, ale pa si pomyslím, že nejspíše prohlíží ulici kde by mohl být vrah schovaný. Začnu se také rozhlížet v uličce mezi prkny sudy, bednami a ve zděných cílencích. Dávám při tom pozor, aby na mě někdo v tom blázinci nešlápl. Válečník stále stojí. Není jasně vidět, jestli se jen rozhlíží nebo jestli také poslouchá či přemýšlí. Je to zamyšlený pohled - ten člověk si nejspíše zrovna něco uvědomil... Proto zastavil... Vtom se setmí, ozve se hrozivá rána, dav zaječí a začne se hrout spátky na náměstí. Přitisknu se ke zdi do jednoho z výklenků aby mě ti lidé neušlapali. Od hradeb je slyšet řev bojovníků a umírajících lidí, také se mi zdá, že slyším hořet ohně. Mám velký strach a nevím jak se mám v tuto chvíli zachovat - nejsem zvyklý na toli lidí a už vůbec ne na taovéto situace. Musím se držet toho válečníka pomyslím si a snažím se najít muže v davu mám pocit, že jsem ho zahlédl. Ano je to on... dokud ho vidím z místa, na kterém jsem, zůstávám stát, ale kdybych ho začal ztrácet z očí, vyběhu za ním a co nejopatrněji se budu proplétat davem...

Boris - 26. března 2008 16:39

Všímám si chování půlčíka. Že by mi pomáhal hledat? Jo. Je to statečný chlapík. Tu se ozve ta obrovská rána. Dav se přeze mě hrne zpět a já mám co dělat, abych v tom davu neupadl a on mě neumačka a neušlapal. Snažím se lidi odstrkovat, abych měl aspoň kouska volného prostoru. Ksakru lidi. To vás vyděsí jeden malý výbuch? A že řvou vojáci? Probohy! Když tu si uvědomím, že oni nejsou zvyklí na bojiště, oni nezažili to co já. Řev umírajících a raněných. Řinkot mečů a a svist šípů. Křik vůdců a vojáků. Prostě bitevní pole. Hobit vybíhá ze svého úkrytu směrem ke mě. Odrážím lidi, aby mohl snáze projít a čekám dokud nedorazí. Milý chlapík. Škoda, že s ním nemůžu prohodit kouska kloudného slova.

Pán Jeskyně - 27. března 2008 23:29

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Jarmark Valarmont Houstnoucí šiky prchajících lidí v dálce , dávají jasně najevo, že stále ještě většina pronásledovatelů, je živá. Stejně tak i ryk regimentů rázujících nezadržitelně do nitra města vypovídá o dramatičnosti dění. Skutečně, jen pár krátkých minut ještě zbývá do chvíle, kdy se brány nejopevněnější částí města neprodyšně zavřou a v pudu sebezáchovy tak odsoudí opozdilce k záhubě.... " Pane Rufe, pane Rufe...!" doléhá k Tobě z dálky volání vojáka cválajícího na koni, v doprovodu dalšího půltuctu obrněných chlapů. " Pane Rufe,..." začneš rozeznávat více ze slov obránce města:"Kníže Lestr vzkazuje, že se máte pokusit dostat do hradu zadní bránou, která bude jen kvůli Vám otevřena déle než hlavní vstup! Černá pětice povstala! Je třeba...!" Další důležitá slova však byla rázně utnuta. Za hlasitého řevu drásajícího uši, se snesl neuvěřitelně vysokou rychlostí nad náměstí černý drak, který plamenem sežehl drtivou část posádky cválající proti Tobě. První oběti války, o které se stále ještě v říši pochybovalo, padly sežehnuty zelenými plameny k zemi. V dalším rychlém momentu se příšera opět vznesla do výše a o pár okamžiků později bylo z povzdálí slyšet hrůzné výkřiky i vítězné skřeky útočníků... Již dlouho se nestalo, že by se před tvýma očima čas doslova zastavil a každý skok statečného oře, nesoucího znak zdejšího pána Lestra, trval celou věčnost. Během pár vteřin, jež vypadaly ve tvé mysli jako celé hodiny, zbyl na živu jen jediný muž, jehož žhnoucí knot svíce zvané život, rychle skomíral... " Pane Rufe,prosím nenechte je všechny zemřít... Prosím...!" zněla poslední přerývaná slova čtyřicetiletého muže, který s ušlechtilou myšlenkou a slzou na tváři odešel do země slastného nevědomí... Před tebou tak stojí zásadní otázka. 1.Riskovat svůj život a vrátit se do boje? ( Během minulých bezesných nocí jsi se zúčastnil mnoha porad. Bylo rozhodnuto, že město je neudržitelné a tak bylo v kruhových řadách domů kolem náměstí umístěno mnoho propojených náloží.Ty zbrzdí při své detonaci postup útočníků a daruje prchajícím více času, aby se dostali do hradu. Bohužel byl útok očekáván později než přišel a tedy nevíš, jak dalece realizace obrany postoupila). 2.Nebo se s ohledem na danou beznadějnou situaci vydat do hradu? ( Pokud půjdeš pomoci ostatním, pravděpodobně se brána zavře a budeš nejen bojovat o holé přežití, ale také se mineš s Lestrem a připravíš se tak o mnoho cenných informací.)

Rufus Dioren - 28. března 2008 00:31

soukromá zpráva od Rufus Dioren pro Jen s velkými obtížemi jsem pohlédl za sebe, na zničené, místy hořící město. "Valarmont už není, příteli. Není koho chránit. Všichni jsou už mrtví, nebo předem odsouzení." Mluvím k mrtvému muži. Ale vlastně i ke svému svědomí. Musím se dostat do hradu. Lestr mě bude potřebovat.......A já jeho. V nastalém vývoji situace jsem skoro zapoměl na bolest ve zraněném křídle. Úplně se ni to nedaří, protože to bolí při každém neopatrném pohybu. I kvůli tomu musím do hradu. Napadne mě jen tak na okraj. Ale to už na nečekám na další duši drásající ryk vražděných i jejich vrahů ani na další ohnivou salvu, která by tentokrát mohla být také osudnou mě a pobídnu koně do trysku podél zavřené hlavní brány a zdi hradního opevnění k zadní bráně, kterou mi Lestr prý slíbil nechat otevřenou. Před průjezdem branou, samozřejmě, zvolním. Ale ne příliš. Plameny umírajícího Valarmontu šlehají až sem a aby bylo uvnitř bezpečno, nelze bránu nechávat dlouho otevřenou. Už během jízdy cítím každou smrt, jako úbytek mé vlastní energie a každý výkčik vražděného občana města jako znamení, vypálené mi do duše rozřhaveným cejchovacím železem. Obzvlášť silné to je, umírají-li děti. A když se za mnou zadní brána s rachotem spěšně zavřela, málem jsem už úbytkem sil spadl z koně, když jsem mu prudčeji přitáhl otěže, aby zastavil. I sesednutí byl více pád, než ladný pohyb, na který jsou u mě podkoní zvyklí. Přes proud slz, které není v mé moci zastavit, vidím pouze rozmazané šmouhy, místo jasných kontur monumentální, majestátní stavby hradu a jeho osazenstva, hemžícího se kolem. Někdo mi vyprostil z dlaně otěže a odvedl koně. Zřejně do stáje. A čísi paže mne, ve snaze pomoci, podepřela. Nevnímám to. Je jen slabost, smutek a bolest. A vědomí, že jinak to nešlo.

Weothien - 28. března 2008 14:18

Právě skočivší Jarmark Valarmont Až teď si začnu uvědomovat, jak pošetilé ode mně bylo, naprosté ignorování politické situace v zemi. Rozhodně, nechci být ušlapána fanatickým davem, nebo tady zůstat ležet jako kus škvarku. Chvíli se s kobylkou nerozhodně otáčím dokola a uvažuji, co počít. Jeď do centra, musí tady být sídlo,... Pobídnu koně a i když je značni obtížné jet obstojnou rychlostí směrem do útrob města, neboť zmatení lidé se mi neustále vrhají do cesty. Nechci zbytečně plýtvat silou, uvědomuji si, že ji možná budu potřěbovat. Uvažuj Weothien, uvažuj.. koho vlivného tady znáš! Kde jsou ty doby, kdy proslulá Weothien, měla dveře otevřeny u nejednoho z potentátů. Znovu mne zachvacuje vztek, jak neuvěřitelně jsem si v posledních letech komplikovala život. Vydávám se směrem k zámku. Postupně se davy vytrácí a rozumně hledají úkryt. Kobylka je schvácená, ale i tak ji nedám pokoj a neustále ji popoháním dál. Jakmile dorazím k bráně, otočím se na prvního hlídkujícího vojáka, nebo kohokoli, kdo by mi mohl poradit. Kdo je pánem na tomto hradě, potřebuji být okamžitě uvedena! Je to v zájmu vašeho města. řeknu suveréním tónem a doufám, že osoba bude pohotovější, než jak na první pohled vypadá.

lord Wictred von Schönberg - 28. března 2008 15:07

Jarmark Valarmont Uhánějící za vrahem jsem mne upautaly obrovská bílá křídla jak se sunula,velice rychle,k zemi.Ty křídla by se dobře prodávaly jako trofej.Jen je tak získat.pomyslím a běžím dál.Když tu však vidím nějakou obrovskou potvoru,jak chrlí oheň na město a hned poté válečníky hrnoucí se dovnitř města.Válka.Drak.Armáda.Něco mi říká,že bych měl zmizet.A hned. Nech toho vrahouna!zakřičím na landsknechta.Musíme zmizet!Sic oba zemřeme!Poběžíme do postraních uliček.Postranní uličky?špína prach a všude verbež.FUJ!Ale pořád je tu hrad knížete Lestra!Ano,tam se schovám!Jörgu!,zařvu na landsknechta,Jdeme do hradu knížete Lestra!Tam nás ochrání!Ale rychle!Poběž!a hnán strachem o sebe a své peníze běžím úprkem,připomínající běh dlouhonohého šlechtice v černém kabátci s bílími lemi,přímo k hradu.

Pán Jeskyně - 29. března 2008 21:44

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Jarmark Valarmont Vzrušením se Ti téměř třesou chlupaté nohy, zatímco tvé ruce jsou zaneprázdněny nervózním žmouláním cípu parádní vesty, kterou jsi se přikrášlil na dnešní velký den. Jistě jsi přitom netušil jak velkým se stane. Historikové jistě budou jednoho dne náročně shánět očité svědky prvních událostí, kterými začala válka. Někdo tak zapálený pro vědění, jako ty, jistě chápe, jak zodpovědným úkolem je přežít a přispět tak k budoucímu vzdělání nových generací. Bystrý úsudek již odhadl meze, které Ti malý vzrůst vložil do cesty. Právě proto jsi se uchýlil do jednoho z výklenků domu stojícího jen nedaleko náměstíčka, kde jsi mohl chviličku oddychnout, než se v dalším okamžiku střetne tvůj zrak s němým válečníkem.... Odvážně si razíš cestu panikařícím davem a vzýváš na pomoc všechny bohy, o kterých ses kdy dočetl, abys z téhle patálie vyvázl celý. Snad štěstěna, či sám osud, tomu tak chtěla, že se Boris rozhlédl v nejpříhodnějším okamžiku a zpozoroval tvůj heroický výkon podobající se snaze tonoucího o záchranu života v rozbouřených vlnách. Dvojice silných paží i nějaký ten kopanec doslova vydobyly volnou cestu pro kroky malého hobita, kterému ovšem v hrudi tluče statečné srdce bojovníka.... Je skutečně neuvěřitelně zvláštní, jak v němé souhře se rodí zárodek čehosi, co se bude jednou snad zvát přátelství, pokud nebudou vaše další kroky rozděleny. Zdá se však, že nevypočitatelnost situace má zvláštní smysl pro ironii. Ve chvíli, kdy jsi konečně dohnal nového známého se na prostranství vřítily první hloučky vyděšených lidí, kteří ještě před pár minutami pronásledovaly vraha. Sami hnanou kořistí se s šílenstvím vepsaným ve svých pohledech prohnaly kolem vás. Stačil jsi jen rozeznat ve směsici výkřiků a nesrozumitelné vřavě jediná slova: " Utíkejte pitomci! Brána se zavírá. Utíkejte...!" Jistě by nikdo nemusel pobízet tvé nohy k většímu spěchu, doslova letíš po vydlážděném náměstí,bohužel však krok tvůj není schopen stíhat běhu lidí. Tedy spíše bohudík. S přerývaným dýcháním, snažíce se utéct do bezpečí za hradební zdí obhánějící hrad ve středu města, jen nevěřícně a vyděšeně přihlížíš scéně, na kterou do nejdelší smrti nezapomeneš. Vše jakoby se rázem zpomalilo. Vidíš půltuctu vojáků cválajících tvým směrem i jakéhosi anděla jedoucího na koni. Vidíš snad dvě desítky lidí kteří se Ti vzdalují. Najednou se náměstí vyplnilo ohavným táhlým řevem obrovského černého draka i hutnými zelenými plameny, které ta bestie vydolovala ze svého chřtánu.Co tě zachránilo? Snad tvá vzdálenost od ostatních? Snad prudký větrný náraz, který tebou mrštil dobré tři metry zpátky? Kdo ví ... ale když po nekonečných vteřinách vyrovnávání se s jistou smrtí opět pohlédneš ku předu, drak tam již není. Ovšem ani anděl, ani lidé, ani vojáci. Jen jakési hořící zbytky torza mrtvých těl.... Rozechvěle se posadíš a zajíkneš se hrůzou, když Tě někdo hrubě uchopí za rameno a sýpavě zahuhlá:" Moc lidí. ...Všichni b.... mrtví... Musíš.... do luft... získat čas... tam v do..." Snad sis zapamatoval dost a snad jsi něco pochopil. Byla to totiž poslední slova statečného obránce města, který vypustil svou šlechetnou duši. Odmrštěn drakem nejspíše dopadl příliš tvrdě na studenou zemi. Jeho tělo zpřelámáno a jeho čas sečten.Co tvůj? Co uděláš? Nedá ti to a ohlédneš se na nebožáka. Srdce se ti sevře při pohledu na padesátiletého muže v začouzené uniformě. Z jeho pootevřených úst teče krev. Již více nepoví. Zato jeho oči jako by se k Tobě s prosbou upíraly. V jedné ruce svírá meč i svazek jakýchsi klíčů.Ta druhá leží nasměrována na domy stojící v kruhu hned na kraji náměstí. Výmluvně je ještě vztyčen ukazovák. Je jen na tobě co uděláš, ale nejspíše se musel velice přemáhat, aby s posledním dechem předal svůj rozkaz dále s nadějí, že bude vyplněn. Vřava se ale blíží a poplašné bití bolestně připomíná krátící se chvíle, než bude brána nadobro uzavřena.

Pán Jeskyně - 29. března 2008 22:48

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Lestrova pevnost, či jeho hrob? "Rychle! Tudy pane. Kníže Vás již očekává..!" byla první slova přivítání, kterých se Ti po dramatickém úprku dostalo. " Honem, tudy!! Spěchejte ... "následuješ mladého panoše, který převezme tvého koně a ukazuje směrem k veliké bílé věži, která se hrdě tyčí do výše, tak jako maják navigujících do bezpečí během bouřlivých chvil, kdy každý promarněný okamžik může být tou poslední velkorysostí, kterou by si člověk, elf či trpaslík mohl dovolit. Rychle si razíš cestu k novému cíli. Znáš dobře místní pozemky i většinu prostor, přesto však ne všechny. Bílá věž je jedním z těch mála tajemství, která Ti zatím nebyla odhalena. A zrovna ona dráždila snad tvou zvědavost nejvíce. Moc dobře si pamatuješ ty obrovské mramorové sochy vznešených rytířů, kterak se zkříženými meči stráží kamenem neprodyšně uzavřený vchod do nitra té nádhery. Také potom vzpomínáš na záhadný text vytesaný uměleckým písmem do jeho zdí. Absolutně však netušíš, oč se jedná, neboť jazyk, jakým je psán neznáš... Přicházíš ke věži a nevěřícně vidíš, kterak obrovští rytíři obživli a v pozoru drží čestnou stráž místa, před kterým vlaje zabodnutá zástava knížecího rodu. Šlechetný, ale obezřetný a děs nahánějící pohled jejich očí hledí do stahujících se mračen nad nepříliš vzdáleným náměstím. Prvním bitevním polem, válečných hrůz, mnoha strachu i slz. " Vejdi!" vybídnou tě oba zaráz a jejich hlasy připomínající burácení vichru otřesou tvou duší. Snad jen ty sám dokážeš popsat, jak se cítíš, když vcházíš do útrob mramorové bašty podél strážců převyšujících tě snad o dvanáct metrů.... Kolem tebe pobíhají zbrojnoši, lukostřelci, rytíři a všichni muži schopni držet zbraň. Ti všichni běží plnit své sliby. Běží bránit hrad. Mnohým z očí vyzařuje strach. To jistě tuší, že mnoho z nich se již nikdy nevrátí. Pro mnoho z nich již nebude zítra. Pro mnoho z nich již bylo jen dnes...Zdáli města sem již doléhá křik i pach kouře. "Připravte smolu a olej!" vnímáš ještě vzdáleně doznívající rozkazy, které se Tě však již netýkají. Ještě krůček a pohltí tě mramorové zdi. Jakmile vstoupíš do věže, vše venku jakoby najednou přestalo existovat. Žádný ryk ani pláč a bolestivé sténání. Vše je někde daleko a zapomenuto. Celou tvou bytostí se prolíná tichá melodie. Není ji slyšet ani vidět, přesto je všude a cítíš se být zaplněn nekonečným mírem. Máš pocit, jakoby nic ze tvých vzpomínek nebylo pravdivé a zároveň jakoby si se rozpomínal na část svého bytí. Kolikrát již myslíš, že máš odpověď na otázky v hlavě na dosah ruky, přesto ti v další vteřině opět uniká. Důstojně kráčíš vpřed a s úžasem cítíš, kterak se Ti zlomené křídlo hojí. Cítíš se velice lehký a s každým nadechnutím jakoby si se cítil více silný, než kdykoliv před tím. ... Rufusi, zbavuji Tě tvého prokletí... slyšíš šeptající jemný hlas, který však jakoby zněl vyplňoval celou věž. Stoupáš po schodech a víš, že ať je to cokoliv, mluví to výhradně k tobě a nikdo jiný nemůže slyšet to co ty. ...netrap se těmi lidmi tam dole. Postarám se o ně...pokračuje hlas a najednou se Ti nezadržitelně derou do očí hořké slzy, neboť víš, že myslí ty nešťastníky, kteří nestihnou doběhnout včas. Vybaví se ti slova vojáka, který tě žádal o pomoc s aktivací obranných náloží.... Stůj při něm až do konce, dokud se jeho osud nenaplní. Ty jej přeneseš, až přijde čas... promluví neznámý naposled a ty víš o kom mluví... Schodiště máš za sebou a vstupuješ do nádherné kruhové místnosti, jejíž strop se otevřené nebe a jehož zdmi je krajina a sloupy košaté stromy. Rozechvěle kráčíš po koberci, svěží zelené trávě a staneš před čtyřmi postavami. První z nich je starý mág v blankytně modrém saténovém rouchu, jehož jsi nikdy neviděla. Další je urostlý a svalnatý muž, jehož holá hruď vyrůstá z těla statného koně. Kentaur, jak poznáš. Ani jeho neznáš. Nemůžeš si nepovšimnout i vznešeného elfa, který se s důstojnou, leč nepatrnou úklonou , projeví jako první. Poslední z nich, oděn do stříbrného pancíře promluví jako první: "Rád tě vidím Rufusi. Již jsme si dělali starosti...."

Pán Jeskyně - 29. března 2008 23:40

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Jarmark Valarmont Desítky běžících postav v panické hrůze běžících k více než kilometr vzdálenému hradu situovanému v samotném srdci města, překážejí maličkému hobitkovi, který se k tobě mezi nimi ze všech sil prodírá. Bystrým úsudkem, navyklým rozhodovat se během boje často jen ve zlomcích vteřiny, zhodnotíš bezvýchodnost situace a rozhodneš se pomoci malému chlapíkovi. Tvé silné paže, za pomoci pár kopanců a výhružných skřeků, vybojují půlčíkovi dostatečný prostor, aby se k tobě dostal. Nevíš proč, ale nějak cítíš, že pro tebe možná bude nějak důležitý. Snad dokonce i přítel. To ukáže jen čas. Kdo ví? Osud však, zdá se, má krutý smysl pro ironii. Totiž právě ve chvíli, kdy se již společně rozběhnete za ostatními, abyste mohli bezpečně spočinout za pevnými zdmi strážícími hrad, se náměstí vyplní ostře štiplavým kouřem, šíleným řevem, při kterém tuhne v žilách krev, a nepřirozeně zelenými plameny. To šeredná příšera chrlící oheň se střemhlav snáší na dav lidí běžící před vámi. Slyšíš ještě, jak se rozezní zpěv několika k prasknutí napnutých tětiv, které vymrští do vzduchu salvu šípů a pocítíš prudkou bolest, která Ti projede temenem hlavy. Prudký náraz ocasu netvora urazil kus šibenice na městském popravišti a jeden z větších úlomků tě silně zasáhl. Na pár okamžiků ztrácíš kontrolu a padáš k zemi. Snad právě to tě zachránilo. Němě ležící na boku přihlížíš, kterak se těsně nad tebou mihlo břicho draka, který se opět vznesl do výše a jal se páchat škody v prchajícím davu za vámi. Nikdy nezapomeneš na ty stovky srdce drásajících výkřiků. Vše se v tobě sevře a donutíš se rychle znovu jednat. posadíš se a s úlevou vydechneš, když spatříš malého hobitka jen pár metrů od tebe. Vidíš i jak jej popadne zakrvácený voják za rameno a ukazujíce na budovy nedaleko vás cosi sděluje. Ucítíš zápach spálených těl a zvedne se ti žaludek. Jen tvé válečně zkušenosti ti pomohou se opět plně koncentrovat, Rychle vstáváš a utíkáš k hobitovi, u jehož nohou právě zemřel nebohý voják. Nevíš co chtěl, ale ten výraz v jeho tváři je ti naprosto jasný. Mnohokrát jsi jej viděl. Snažil se dozajista předat důležitý rozkazy, na jejichž vykonání mu nezbyly síly. Dokonce i ve smrti tak zůstal věrný svému pánovi, kterému slouží a zemřel čestně....

Pán Jeskyně - 30. března 2008 00:10

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Lestrova pevnost, či jeho hrob? " Pánem hradu je kníže Lestr madam, ale kde jej naleznete, to sám netuším. Projeďte dále branou. Tam se musíte otázat někoho jiného!" zahřímal strážný u brány a přestal ti věnovat svou pozornost. Byla by ses jej snad důrazně přeptala, ale ve chvíli, kdy ses již nadechovala k dalším slovům, se za náměstím, které bylo přibližně kilometr vzdálené od hradní brány, ozval strašlivý jekot obrovského černého draka. Otočila ses v sedle právě včas, abys zahlédla , kterak se střemhlav řítí k zemi monstrum kterému z tlamy srší nepřirozeně zelené plameny. Další výkřik nebyl dračí, ale o to strašlivější. Mnohohlasý sbor spojující se v posledním akordu zvaný agonii. Pak již jen ticho. Peprná nadávka, která se snad ještě před pár momenty drala na povrch, zmizela. " Jeďte...!!" pobídne tě opět strážný. V jeho pohledu i hlase je citlivý odraz hrůzných myšlenek, které se mu honí hlavou. Jistě by teď sám byl nejraději schovaný co nejhlouběji v útrobách města, ale povinnost velí jinak.Životem i smrtí je vázán ve službě. A tou je bránit hrad do posledního dechu.... Tvůj kůň, nečekaje na povel, se vzepjal na zadní a s vyděšeným zařehtáním vyrazil tryskem do hradu. Dobrých dvě stě metrů jste společně téměř prolétly než jsi stanula na hlavním nádvoří otvírající se na jedné straně do rozlehlých zahrad, na druhé do města a ovšem také konečně do sídla, kde tušíš knížete.Všude pobíhají zbrojnoši, lučištníci, pážata, vojáci a občas projede na koni i nějaký ten rytíř. seskočíš z koně a rozběhneš se po točitém schodišti, kde jsi ovšem záhy zastavena osobní stráží, se kterou sedá u významných lidí počítat.. " Stůj! Kdo jsi a co tu chceš?..." důrazně zazní z úst jednoho z mužů oděných ve kvalitní zbroji. Než stačíš cokoliv říci zopakuje ještě důrazněji svou otázku, povykročí směrem k tobě a výhružně poobnaží část čepele svého meče.

Rufus Dioren - 30. března 2008 00:11

soukromá zpráva od Rufus Dioren pro Lestrova pevnost - Bílá věž Potlačím únavu a bolest, když jsem informován, že si mě Lestr žádá. V Bílé věži. Rázem je zapomenuto, že jsem se ještě před chvílí cítil, jako bych na svých ramenou nesl žal světa. Už mnohokrát jsem chtěl vstoupit. Alespoň nahlédnout. Alespoň jedním okem. Koutkem oka. Ale nebylo mi to dosud dovoleno. Až nyní. S dychtivou zvědavostí ne nepodobnou zvědavosti mladičkého pážete, kterému je poprvé dovoleno nahlédnout do tajů dospělosti, se vydávám určeným směrem. Přesto, že mne pohání touha spatřit co je ve věži....dotknout se toho, stale jsem si vědom, že tohle není jen nějaký výlet za poznáním. Za dobrodružstvím. Nelze neslyšet, necítit zuřivost prvních hodin války, nevnímat bolest, strach, smutek, zlobu......odhodlání.......a smrt. Snažím se, Velmi se snažím nedat na sobě nic znát, ale jeko bych měl na nohách a na ramenou olověná závaží. A zranění na křídle zjitřované neustálým přisýpáním soli. Hlas dvou majestátních strážců věže mi ještě zní v hlavě hlubokým duněním v nitru skal rozeznívaného zvuku rohů, když procházím portálem vstupu do Bílé věže. A náhle je vše pryč. S každám mým krokem, jako bych odevzdal neznámému, neviděnému příjemci jedno závaží. Cítím, jak se pochroumané křídlo samo narovnává, nepravuje a hojí. bolest a únava ustupují. Když ze mě tajemný hlas tichými slovysejme mé prokletí, zůstává pouze pocit míru, klidu..........A zvědavosti a odhodlání. Nové poslání přijímám se samozřejmostí poslání bratrského. Vždyť už dlouho předtím jsem mu přece slíbil, že při něm budu stát, ať se stane cokoliv, až do konce. A není na světě moci, která, snad jen kromě smrti, která by ten slib v mém nitru porušila. Ařkoliv Lestr není mým rodným bratrem, nemohl bych skutečného bratra mít rád a ctít upříměji a vroucněji. V přibívajícím návalu energie zrychlím svůj krok. Věž je krásná zevnitř, jako se mi prve zdála zvenku. A stejně tajemná. Ale já bych si teď nejvíce přál už mu bít po boku. Tomu, který je mi bratrem, jehož jsem nikdy neměl. Nakonci jsem už bral vlastně schody po dvou, takře do místnosti nad nimi jsem málem vešel dosti nedůstojně. V poslední chvíli. Když jsem se ve spěchu o předposlední schod málem přerazil, jsem zvolnil a přinutil se k důstojnému vstupu. Některé ze zdr shromážděných osob znám důvěrně již řadu let, některé jen podle vidění, či z doslechu. Toho kntaura a toho důatojného příslušníka mágského cechu jsem nikdy v životě ještě neviděl. Bez ohledu na známost či neznámost jejich tváří, každého z nich pozdravím lehko, uctivou úklonou. "Ani já jsem se již nemohl dočkat, Lestře." Bezděčně jsem, jdouc muži ve stříbrné zbroji v ústrety, trochu zrychlil. "A mnoho nechybělo a nedočkali bychom se ani jeden. Oni používají při útocích draky. Město......Z města nic nezbylo."

Boris - 30. března 2008 12:47

soukromá zpráva od Boris pro Pozoruji, že hobit nemá šanci se davem protlačit. K sakru uhněte lidi. Začnu si silou rozrážet cestu davem. Čas od času výhružně houknu nebo někoho kopnu. Konečně se setkám s hobitem. Možná mi může být užitečný. Možná...možná to bude můj přítel. Jdu vedle ně a razím nám cestu. Řev a kvílení vyděšených měšťanů mě deprimuje, ale podobnost s bojištěm a zvyk to vyrovnávají. Už už se dostáváme na náměstí, když před námi přistává drak. Urazí ocasem kus šibenice a mě trefil do hlavy. Padám na zem a z bojových reflexů zůstanu ležet dál. snad právě proto jsem zůstal naživu. Drak přelétl nad davem a pustil se do pustošení. Zvuk tětiv, který provází snad každý větší boj se ozval i nyní. Sednu si a vidím hobita. Přiběhne k němu smrtelně raněný voják a něco mu říká. Také kamsi ukazuje. Zápach spálenin mě udeří do nosu. Zvedne se mi žaludek. Pak vstanu. Kolem mě panuje chaos, ničení, smrt. Kdybych na to nebyl zvyklý, nejspíše bych už někde ležel a nikam se nekoukal. Jen měl zavřené oči, modlil se. Zvednu se a běžím k hobitovi. Mírně skrčen, aby si mě moc nevšímali. Když přiběhnu až k němu voják se skácí k zemi. Oddaný služebník svého pána. Přiběhnu k hobitovi a chytím ho za rameno. Otočím si ho k sobě a ukážu na něj prstem. Pak vztyčím palec na znamení Jsi v pořádku? Pak ukážu na mrtvého vojáka naznačím rukou mluvení a ukážu na domy. Pokrčím rameny a kývnu na hobita. Je těžké se dorozumívat jinak nežli rukama. Snad až najdu dobrého léčitele tak snad to zvládne nějakým kouzlem vyzdravit. (PS: vím jak se posílají soukromé zprávy. jen jsem nevěděl jestli poslat sokromou či veřejnou :-)

Pán Jeskyně - 30. března 2008 13:37

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Jarmark Valarmont Vypočítavý úsudek šlechtice i jeho rychlý k branám hradu, ježse hrdě tyčí vyvýšen na kopci v srdci města.Vyčerpávající není liž pravda? Však do položek ztrát musel by všímavý účetní zahrnout nebohého landsknechta, který byl krutě vyrvánz náruče života. Snad jiní by zvali jeho smrt vysvobozením z nadvlády samolibého pána, pro nějž snad nikdyneměl vyšší cenu nežli část výstroje nebo nábytku. V nouzi i nejvyšší pán dokáže přemoci svou hrdost a s větrem v zádech upalovat vstříc bezpečné baště, která leží necelý kilometr od náměstíčka. Již z dálky je slyšet poplašné vyzvánění svolávající do zbraně a za hradby, na kterých se to jistě již hemží vojáky třímajícími luky, kuše, dlouhá kopí či meče. Jak asi bude vypadat obrana pevnosti. Nestane se z ní nakonec jen místo posledního odpočinku? Velký hromadný a masový hrob položený na oltář marnosti chrámu s názvem válka? Prudce dopadají tvé nohy na vydlážděné náměstí a silnými odrazy doslova letíš směrem ke hradu. Míjíš skupinku jakýchsi šílených vojáků, kteří cválají na svých koních proti tobě. Ještě se stačíš otočit, ale to tě již do uší praští šílený táhlý řevčerné bestie, která se právě střemhlav řítí na místa, kdejsi ještě přednecelou mintkou stál.Prudce popadášdech a nevěřícně zíráš, kterak přízračně zelené plameny polykají ony vojáky, davlidí, který právěna voilné prostranství vyběhl a stejně tak i tvého sluhu. Snad maličká kapka soucitu zaslzela se ve tvém pyšném oku, neboť jen málo lidí by dokázalo na strašlivý výjev kdy zapomenout.. Drak prolétl kolem popraviště a úderem svého ocasu ještě urazil kus šibenice, než se opět ztratil ve výšinách. Zcela konsternován hledíš na hořící zbytky těl těch nebožáků za tebou a ze smradu spálených těl se Ti zvedne žaludek. Máš co dělat, aby ses nepozvracel. Strach opanoval tvou mysl a přiměl tvé nohy kmitat neuvěřitelnou rychlostí. Byl by ses jistě dostal do bezpečí hradu, kdyby přímo před tebe neseskočili dva muži oděni v temné kabátce a s posměšnými výrazy se k tobě výhružně nepočali stahovat.. " Koukám, že seTi Galard tuze líbil, cheche..." uchechtne se krutě:" Nemysli si žes vyvázl. Utekl si ohni, ale nám neutečeš!" procedí temně mezi zuby vytasí svůj krátký meč, podobně jako jeho kumpán....

Boris - 30. března 2008 13:56

soukromá zpráva od Boris pro Pozoruji, že hobit nemá šanci se davem protlačit. K sakru uhněte lidi. Začnu si silou rozrážet cestu davem. Čas od času výhružně houknu nebo někoho kopnu. Konečně se setkám s hobitem. Možná mi může být užitečný. Možná...možná to bude můj přítel. Jdu vedle ně a razím nám cestu. Řev a kvílení vyděšených měšťanů mě deprimuje, ale podobnost s bojištěm a zvyk to vyrovnávají. Už už se dostáváme na náměstí, když před námi přistává drak. Urazí ocasem kus šibenice a mě trefil do hlavy. Padám na zem a z bojových reflexů zůstanu ležet dál. snad právě proto jsem zůstal naživu. Drak přelétl nad davem a pustil se do pustošení. Zvuk tětiv, který provází snad každý větší boj se ozval i nyní. Sednu si a vidím hobita. Přiběhne k němu smrtelně raněný voják a něco mu říká. Také kamsi ukazuje. Zápach spálenin mě udeří do nosu. Zvedne se mi žaludek. Pak vstanu. Kolem mě panuje chaos, ničení, smrt. Kdybych na to nebyl zvyklý, nejspíše bych už někde ležel a nikam se nekoukal. Jen měl zavřené oči, modlil se. Zvednu se a běžím k hobitovi. Mírně skrčen, aby si mě moc nevšímali. Když přiběhnu až k němu voják se skácí k zemi. Oddaný služebník svého pána. Přiběhnu k hobitovi a chytím ho za rameno. Otočím si ho k sobě a ukážu na něj prstem. Pak vztyčím palec na znamení Jsi v pořádku? Pak ukážu na mrtvého vojáka naznačím rukou mluvení a ukážu na domy. Pokrčím rameny a kývnu na hobita. Je těžké se dorozumívat jinak nežli rukama. Snad až najdu dobrého léčitele tak snad to zvládne nějakým kouzlem vyzdravit.

Pán Jeskyně - 30. března 2008 20:41

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Jarmark Valarmont Nepříliš silné zdi tvého pokoje vzrušeně nadskočily pod mohutným dunivým nárazem. Jsi snad jediný, kdo dnes ještě spí. Jistě, dlouho do noci jsi propíjel v hostinci až na pokraj němoty a proto Ti uniklo rušné dění na náměstí. Netušíš nic vraždě biskupa, který by pro tebe však patrně byl jen starým paprikou v nemožně fialových hadrech, které si patrně navlékl jen proto, aby zakryl pod klerikou své nemožně vypasené břicho. Nevíš nic o vrahovi v černém, ani o panické hrůze z nenadálého útoku. Dokonce ani o okřídlené příšeře děsící a pustošící města, kterým se táhne jeden výkřik smrtelné agonie za druhým. ... Budova hostince se opět prudce zatřese. Z nové praskliny na stropě se drolí prachový potůček zdiva přímo do tvé pootevřené pusy. Líně zamlaskáš a již se ze spánku chystáš uštědřit hostinskému pohlavek za nejodpornější kus pečeně, kterou jsi kdy okusil, když v tu se uvolní další silný poprašek a ty se s kýchnutím probudíš.Jen chvíli nechápavě hledíš před sebe a nasloucháš různorodé směsici výkřiků a hlomozů, které dovnitř doléhají. Není pochyb. Tvé školené ucho, navyklé známému bojovému ryku, rychle rozpozná co se děje. Rychle sebereš své věci a seběhneš do prázdného lokálu. ... Aspoň to bylo zdarma... ušklíbneš se lakonicky a vyhlédneš oknem na nedaleké náměstí. Jistě jsi zvyklý ledasčemu, přesto tě nečekaný obraz donutí mimoděk reflexivně ucuknout zpět. Z oblohy potažené černými mračny se totiž střemhlav k zemi řítí veliký černý drak a za současného výkřiku mnoha nebožáků pod ním, vychrlí z tlamy husté zelené plameny, které je pozřou. Smrtelné výkřiky vystřídalo mrtvolné ticho, které prudce rozřízne smrtící v řev monstra, jež se opět vznese do výše, přičemž urazí ocasem kus šibenice na popravišti a odnese značnou část střechy domu, ve kterém se nacházíš... Nemarníš časem, neboť jak sám víš, bývá právě tohle tou poslední velkorysostí, kterou mnohý bojovník spáchal. Vyběhneš z krčmy a ta se téměř okamžitě promění v hromadu sesouvajících se stěn. Před sebou vidíš náměstí, na němž leží mnoho mrtvých těl. Vítr zlomyslně zavanul směrem k tobě a tak jen nelibě pokrčíš nosem nad puchem spáleného masa, který nesnášíš. Alespoň ne hned po ránu. Překvapivě ovšem zjišťuješ, že pár lidí nějakým zázrakem hrůzný útok přežilo. Na vydlážděném čtvercovém prostranství se zvolna ze země sbírá maličká postava, hobita odhaduješ, zatímco k ní běží vysoká postava statného muže. Popoběhneš pár kroků k nim a opět se lehce zmateně zastavíš. Jednou z uliček vedoucích k obvodovým zdem města, se blíží velký zástup prchajících lidí,za jejichž zády doléhá bojový pokřik útočníků, jejichž počet okamžitě odhadneš na pár stovek. " Nestůj tu jen tak a pojď nám pomoci...!" okřikne tě voják běžící tryskem k tobě. Normálně bys jej za ten nedostatek taktu jistě ztrestal krvavou odpovědí, přesto však jako každý válečník, rozumíš vypjatým okamžikům,do kterých si se probudil. jezdec docválal až k tobě zadýchaně ze sebe dostal stručné pokyny, kterými tě věcně žádá o pomoc. " Tyhle domy semknuté v kruhu kolem náměstí jsou nacpané trhavinami. Musíme je vyhodit do vzduchu jakmile doběhnou první linie útočníků až sem. Zdržíme je tak a poskytneme většině čas doběhnout do bezpečí hradu. Takže tu nestůj a pojď nám pomoci, nebo tu alespoň nezavazej k sakru...!!" uleví si se zaklením. Není čas, dav se blíží, drak se může vrátit a vojáků je skutečně málo. Zvažuješ zda se máš rozběhnout co nejrychleji směrem ke hradní bráně, nebo se pokusit zachránit několik nevinných duší a potom se pokusit zachránit sám sebe vyčerpávajícím během, který tě nemine tak jako tak. Jen aby potom ještě nějaký běh byl. Co když nálože selžou? Co když je nezdrží tak dlouho, jak by bylo třeba? Netrpělivý voják očekávající rychlou a jasnou odpověď, zvony bláznivě volající zpozdilce do vyvýšené hradní pevnosti na kopci ve středu města a jedno z nejhorších začátků dne, který tě kdy potkal. ...

Weothien - 30. března 2008 22:22

soukromá zpráva od Weothien pro Lestrova pevnost, snad ne jeho hrob Obraz rozzuřeného draka se mi neustále zjevuje před očima a neustále mne žene kupředu. Již jsem se s tímto majestátným hrdým tvorem jednou setkala, ovšem za mnohem přiátělštějších podmínek. Měla jsem to štěstí, že můj Učitel měl přístup k roztodivným "studijním materiálům". O svou klisnu strach nemám. Umí se o sebe postarat. Stejně, jako se já teď, musím postarat o sebe. Točité schodiště se jeví, jako nekonečný had. Není se co divit, že jsem vděčna i za nezdvořilou stráž. To, že mi hulvácky tyká, nechávám bez povšimnutí. Jsem dost chytrá na to, abych si uměla určit priority. Zavřu oči a soustředím se na hluboký nádech. Rázem, pomocí tohoto jednoduchého meditačního cvičení, je mé popadání dechu a zadýchávání pryč. Upřu na sráž svůj pronikavý pohled a klidným, ale vskutku důrazným hlasem odpovím. Jsem Weothien. Žena znalá magie. Věřím, že v nastalé situaci, budeš umět posoudit, zda se někdo jako já, bude tvému panovníkovi hodit. Dořeknu a pomocí nenápadného gesta, nechám na své dlani vzplanout malý temně fialový plamínek energie. Po chvíli plamínek uhasíná a já pokračuji: Každá vteřina je drahá, zaveď mne ke knížeti Lestrovi. naléhavost v mém hlase je snadno rozpoznatelná. Obvykle emoce neprojevuji, ale jak jsem již zmínila, moc dobře vím, kdy se projevení emoce vyplatí.

Pán Jeskyně - 30. března 2008 23:04

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Bílá věž "Ano, víme o tom..." s unaveným přikývnutím a neskrývaným zármutkem odpověděl Lestr. " Mistře Ulgeriku, prosím..."oslovil starého mága s vážným výrazem kníže v rytířské zbroji a starý prošedivělý muž, jehož oči však stále žhnuly oním nebezpečným světlem vyzařující z obzvláště silných čarodějů, opsal svou rukou ve vzduchu elegantní kruh proti stěně. Iluze krajiny se rozplynula. Namísto toho jako by celá část vrcholu věže zmizela a vy jste měli možnost nahlédnout z nevyššího místa města na celou hrůznou scenérii odehrávající se hluboko pod vámi. Probořené hradby i celé jejich okolí proměněné v hromadu čmoudících sutin, černé vojsko blížící se jednotlivými uličkami k náměstí i prchající hloučky těch kteří ještě stále zůstaly na živu. Tomu všemu potom vévodí obrovský černý drak, proplétající se mezi temnými mračny. Monstrum chrlící zelené plameny do propastných hlubin beznaděje. Z dálky k vám doléhá burácející dunění, zoufalé výkřiky a bojový ryk. " Ještě nejsou u náměstí. Rozdal jsem rozkazy a vyslal tři družiny nejlepších mužů. Domy kolem náměstí musí padnout a na pár drahocenných chvil tak zastavit postup nepřátel...!!" Vznešený elf moudře svým bystrozrakem proniknul do dění mezi kruhovým rozestavěním staveb a hradbami, načež se dotázal:" " Život Eldar opouští po kapkách toto město a my nemáme moc konec odvrátit. Jak chcete čelit neodvratitelnému? Vždyť i ten drak je nad naše síly. Zaslechl jsem zpěv napnutých tětiv i hvízdání šípů klouzajících jistě ke svému cíli. Přesto však nezasáhli. To není tvor našeho světa. Nevládneme zde uměním, který by jej zlomil." Kníže němě přikývl a starý mág rychlým máchnutím ruky opět zavřel výhled do beznaděje. " Víme kdo to je. Známe jej. Říká se mu Beon - bůh děsu. Mocná příšera živena strachem. Starší než elfové, starší než enti, starší než svět tak jak jej známe. My sami o něm víme jen skrze proroctví našeho nejstaršího druida, který byl zběhlý ve čtení ze samotné země. Jeho proroctví bylo natolik strašné, že si jej předáváme již tisíce let. Běda tomu, kdo se dožil těchto dní." Náladu ve věži opanovalo na pár momentů opět napjaté ticho, které přerušil rozvážný hlas čaroděje, který do poslední chvíle zvažoval slova, která může použít.. "Je jedna možnost. Jediná! Proti temnotě lze bojovat jen světlem, které ji rozptýlí. Drak má své základy ve tmě. Byly časy," tichý, leč důrazný hlas nabíral na síle, "dávno zapomenuté. Časy, kdy po zemi chodili Snoví lidé. Pradávný a starobylý národ, jejichž posláním je tvořit veliké sny a proměňovat je ve skutečnost. Oni jsou naší jedinou nadějí. Tato věž, většině tvorů neviditelná, je jediným zbývajícím majákem, který je dokáže na dobu jedné hodiny přivolat,..... přestože nikdo ani nedutal, dovolil si mág veledůležitou proluku v řeči, aby lépe a dramatičtěji vyzněla jeho další slova, čímž si vysloužil netrpělivé odfrknutí kentaura i jízlivě ironický úsměv vyslance elfů. "" K zažehnutí je zapotřebí dvou věcí. Ta první je záležitostí jen zasvěceného okruhu vědoucích, ta druhá, ... tou druhou potřebností pro zažehnutí majákového ohně, který není svou podstatou blízký ničemu co známe, je spojení pradávných ras. Elfské, kentauří, lidské, vílí a poslední, jejíž jméno není ani známé." Čaroděj se opět odmlčel a zamumlal v rychlém tempu nepřirozeně hlubokým hlasem pár vět, které prudce zakymácely věží. Nevíte jak, ale tušíte, že to runy vytesané do mramorových zdí věže se uvolnily ze svého místa. Z ničeho nic se kouzlem upravený strop připomínající jasnou oblohu proměnil ve hvězdami posetou noční klenbu, ze které se snesl do prostoru stříbrný pergamen. V dalším momentě se začaly vynořovat planoucí znaky, které se počaly skládat do pergamenu levitujícího před vámi. " V hradební zahradě, na hlavním nádvoří, u hlavní brány a po bocích čelních zdí hradu, stojí další věže. Stejně jako tato. Právě byly zviditelněny pro všechny, přístupné ovšem jen pro nás. Každý musí do jedné z nich vyřknout vyvolávací formuli. Vy ji znáte z proroctví,..." kývnul ke svalnatému který netrpělivě podupával kopyty v měkké trávě. Taktéž i elf přikývl po dalších slovech, neboť i jemu byla přisouzena věž. " Kníže, vy víte také co dělat. Vám přísluší tato kupole a to zvíce důvodů o kterých víte. Zbývají poslední dvě. Jedna pro mne a druhá pro pana Rufuse.... Není již žádné žijící víly a poslední pokrevní potomek tohoto mrtvého národa jsi ty. Formule," vysvětloval s napětím i vědomím utíkajících drahocenných chvil: "je psána v Torberštině, kterou neznáte. Nikdo tento mrtvý jazyk nezná. Pane Rufusi," zdůraznil nadcházející moment a setřel se hřbetem ruky kapičky potu ze svého čela, než dopověděl vše nutné: "Tohle je formule a tohle je poslední lahvička lektvaru, který má schopnost probudit ve vaší krvi dědictví víl. Sice jen na pár prchavých minut, přesto veledůležitých. Budete schopen přečíst jej a tak doplnit kouzlo. Nesmíte to zpackat, jinak jsme všichni ztraceni...!" vykřikl, poněvadž vždy nesnášel ojedinělé okamžiky, kdy byl nucen spoléhat se na někoho jiného. Nikomu jinému nevěřil více než sobě a proto jej vědomí, že nejtěžší část sudby musí nést někdo jiný, dohánělo téměř k šílenství. " A to nejlepší nakonec,..." vypravil ze sebe vyčerpaně a podal Ti pergamen i malý flakónek ve kterém to fialově fosforeskovalo: "Již dobrou minutu jsou věže viditelné nejen nám, ale i nepřátelům. A drak ví, jaká hrozba mu hrozí. Budou se snažit celý proces zastavit ze všech sil. Neotálejme! Další příležitost mít nebudeme!" Poslední slova dozněla již jen v osiřelé ozvěně, neboť postava oděná do modré saténové róby se rozplynula . On jediný měl schopnost přenést se na svou pozici. Lestr na ni již je. Vám ostatním nezbude než se dopravit do věží co nejrychleji po svých. Závod s časem začal nabírat na tempu...

Rufus Dioren - 31. března 2008 00:05

soukromá zpráva od Rufus Dioren pro Bílá věž Přikývl jsem a v tichosti sledoval co se bude dít. Při pohledu z výšky na tuzkázu a beznaděj, ikdž nemohu už, naštěstí, vnímat jejich myšlenky plné bolesti a strachu, ale i přesto je ten pohled hrozný. Příšerný. Ač na sobě na venek nedám nic znát, přece mi při tom pohledu skanula z oka slza. Jedna jediná, avšak ani srdceryvné proudy slz, prolity v jiném okamžiku tohoto dne, by neoplakaly tu ztrátu důstojněji. A se dozvídáme kdo drak je. Jaký jediný způsob obrany je proti němu. A mě....Rufovi....je v tomto veledůležitém díle přisouzena jedna z nezanedbatelných rolí. Trochu se stydím a trochu se obávám......ale neodmítnu. Nemohu. Nemohl bych dopustit další zkázu. A......třeba i............NE! Prostě ne! To se nestane. Ne teď! Starý čaroděj čeká na mou odpověď. "Nezklamu ani vás, mistře Ulgeriku, ani odkaz rodu své matky." Odpovím a opatrně převezmu drahocený flakon i pergamen s formulí. Chtěl jsem se ještě možná na něco zeptat, ale mistr Ulgerik mi nedal k otázkám možnost, neboť zmizel, přenášeje se rychle na svou pozici. Pro tuto chvíli naposled jsem se tedy otočil a pouze bezeslovným pohledem do jeho očí se rozloučil s Lestrem. A rozběhl jsem se po schodech dolů z věže, předpokládaje, že nejsem jediný, kdo tenro krkolomný běh podstupuje a že minimálně pro kentaura bude běh stejně nepříjemný, jeko pro mne. Letět se ale, kvůli přítomnosti draka, jistě bedlivě sledujícího všechny věže a dění kolem nich, neodvažuji. Schody beru po dvou tam, kde nejde překonat jich skokem pět. Venku se zastavím jen na tak dlouho, abych se rozhlédl, kterým směrem se dát. Nakonec se rozběhnu k věži stojící na výcodní straně, přimknuté těsně k boční stěně hradu. Flakon s drahocenou tekutinou přitom svírám v ruce, neboť se jej bojím uložit do kapsy, aby se nerozmáčkl. Hřeje mě a zároveň studí. A pergamen s mou částí kouzelné formule mě pálí na prsou, neboť jsem jej ve spěchu vsunul za košili. Jsem si vědom, že každý okamžik,po který jsou věře vidět, je nebezpečný. Rychlost mého běhu je ted nyní, kupodivu, rovna letu. A již stojím předvchodem do mě určené věže, chystaje se k dalšímu stoupání tajemnými prostorami po zdánlivě nekonečných schodech. Jsem připraven? Ano jsem. Musím být. Proudí mi hlavou. A já stojím a koncentruji se. Čistím si mysl. Soustředím se. Nesmíte to spackat, pane Rufusi. Jinak jsme všichni ztraceni. Zní mi v hlavě žarodějova slova. A já vím, že to tak je. Ne, nezkazím to.

lord Wictred von Schönberg - 31. března 2008 10:01

soukromá zpráva od lord Wictred von Schönberg pro Jarmark Valarmont Ohlédnu se přes rameno na hořícího a vřískajícího landsknechta,ohrnu nos,nad jeho koncem,který poněkud smrdí.Aspoň mu nemusím platiut žold.Ale mohl by žít.Nebo umřít nějak,aby to nezničilo vybavení,i to se dá prodat a ke svému údivu běžím rychleji než normálně.Poté mě ale překvapili dva muži odění v černém a povídající o drakovi a o tom že asi brzo sdkončím.Galart?to musí být ta potvora,co ušetřila můj váček.Ale ano,Galart je nádherný tvor.Víte,já neutíkám do htadu proto,že bych byl váš nepřítel,ale proto,že se chci někam schovat.To je přirozená reakce.Já nijak nestojím o společnost toho prohnaného lišáka Lestra.Víáte co,já si svého života vážím,co byste řekli na pár zlatých? A zjištuju,že mi ruka poklesla níž k meči a poté se ho dotkla a objala dlaní.Co říkate?

Trosten Akledsonen - 31. března 2008 16:51

soukromá zpráva od Trosten Akledsonen pro Jarmark - Krvavé Náměstí Co se to-? Válka? Kvůli čemu? Obočí se mi svraští uvažováním nad tím, kde se tu vzali nepřátelé, nebo spíš lidé kteří mě chtějí jenom zabít. Pak ale zastavím tok svých myšlenek a malinko zatřesu hlavou. Teď není ta pravá chvíle na uvažování o tom kdo, nebo proč. Teď bude bitka. Zem se znova otřese, i když v porovnání s tím, jaké otřesy se ozývali ještě před chvílí je to ničím. Drak se nyní očividně rozhodl začít si něco s jinou částí města, takže tady jsme teď v relativním bezpečí. Můj mozek, který v usuzování nebezpečí není zrovna nováček se pustí do kalkulace mích možností. Takže, co je nejnebezpečnější? Drak. Hmm... Je bezpečnější utíkat před armádou s krásnou vyhlídkou být upečen při útěku k hradu, který bude stejně zníčen? Ale je tu ta potíž s nepřátelskou armádou... Tam nebude útočit drak, ale zase se může stát že se mi nepodaří probojovat se z města ven. Radši do hradu. Kouknu se na toho vojáka a uvědomím si že s koněm by se určitě utíkalo líp, ale drak je stejně rychlejší než kůň. Du do hradu. Oznámím tomu vojákovi a, jelikož sem zvyklí nedělat s lidmi žádné cavyky a to zvláště uprostřed bitvi která se nevyvíjí dobře, okamžitě se o něj přestanu starat. Ve městě je nepřátelská armáda, ale támhle to je jenom hlavní voj. Určitě se od něj odloučilo spoustu skupinek, které dostali výborný nápad ve kterém se vyskytovali oni, rabování a případně nějaká ženská která nestihla utéct. Z toho důvodu si ze zad sundám své ohromné kladivo a opřu si ho o rameno, přičež ho přidržuji jen jednou rukou. Vyběhnu z náměstí pomalím klusem, který není ideální na krátké vzdálenosti, ale vydržím tak běžet dlouho a navíc mě moc neunaví. Jakmile zmizím z náměstí s úlevou se nadechnu. Sice to tu určitě nevoní, ale narozdíl od náměstí se tu dá dýchat. Má ohromná postava, obohacená o velké kladivo a klidně běžící pomalým tempem, se výrazně odlišuje odevšech těch měšťánků, kteří v hrůze prchají stejným směrem jako já. Pečlivě se rozhlížím na všechny strany a snažím se udržovat pravidelné pohyby, které zdaleka neunavují tak rychle. Mám sice výbornou fyzičku, ale mé zbraně a věci dohromady dávají slušnou váhu, která by zmohla skoro každého.

Pán Jeskyně - 01. dubna 2008 22:28

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Všecho se stalo šíleně rychle, jakoby samo, vůbec jsem nestihl jednat za sebe, jen jsem se ve strachu nechal strhnout davem. Pak jako by se čas naopak zastavil... Přiletěl drak... nido nikde...umírající člověk mi předává svůj rozkaz. Je to neuvěřitelné pro malého hobita, který je zvyklý na jistotu domova, ze kterého se vzdálil vpodstatě poprvé... Jako bych se drakovým vpádem dostal mimo realitu: Najednou jsem se přesta bát, beze strachu jsem začal logicky uvažovat. Nejprve jsem se rozhlédl kolem sebe, jestli je se mnou bojovník, byl jediný v okolí na kom mi záleželo, aby přežil, dokud žiji já. Když jsem se přesvědčil, že je na živu a smutně pozoruje místo kde předtím stála vojska. O něčem přemýšlí, ale přes jeho neprostupnou tvář nedokáži odhalit o čem. Když teď vím, že je veterán v pořádku, začnu se věnovat muži, který mi předal rozkaz a zemřel. O co tomu muži šlo my myslím došlo okamžitě při jeho slovech a "náhodné" rozložení jeho těla tomu napovídalo. Jen doufám, že jsem odhadl nebožtíkovy myšlenky správně. Od rozprášení armády a náměstí uběhlo sotva pár sekund, když moje uvažování skončilo a já se rozhodl jednat. Rychle mávnu na bojovníka, aby mě následoval. Potom se přikrčím seberu klíče z nebožtíkovy ruky (meč nechám bez uvažování ležet kde je) a co nejopatrněji se kradu směrem k domům... Hlavou mi projede zvláštní myšlenka, která se mi ihned znelíbí a snažím se jí zahnat. Teď jsem ve svém živlu a docela mě to baví... Zhluboka se nadechnu a snažím se přemýšlet raději o tom, co mám dělat dál. Mám klíč od nějakého domu a vím, že mým úkolem je získat čas... Možná se z nějakého důvodu jedná o hodinářství, ale nedávalo by to smys... spíše bude zásadní slovo luft. Jestli to dobře chápu tak mám letět abych draka zabavil... Po chvíli chůze se ohlédnu, kde je bojovník. Ze mě neznámého důvodu je docela daleko za mnou Co se stalo pohlédnu na něj s otázkou. Během našeho "rozhovoru" se podívám na domy, ke kterým směřuji: Jsou to obytné domy? Nebo obchody? Obchody s byty ve vyšším patře? Nedokáži to dobře rozeznat, neboť se nad celým náměstím valí dým a nyní je díky nepříznivému větru nejhustší právě před mým cílem... MH: Tohle napsal Belivo a omylem to dal jako veřejný příspěvek. Tak to za něj posílám jen pro tvé oči. PJ

Boris - 02. dubna 2008 16:11

soukromá zpráva od Boris pro Běžím za hobitem. Vidím jak sbírá klíče. Ohh díky bohu. utíkám za ním jak nejychleji mohu. U padlého vojáka vidím ležet meč. Stále lepší nežli tesák. pomyslím si a seberu ten meč. podívám se vojáka Odpusť, vím, že mrtví se okrádat nemají, ale ty ho už nebudeš potřebovat. Pak běžím za hobitem, který míří k nějakým domům. Co to je za domy? Obchody? Obytné domy? V tom slyším další zařvání draka Kdo sem toho draka poslal? Kdo na tohle město zaútočil? Snad se brzy dovím odpověď. pomyslím si a dál utíkám za hobitem, kterého už pomalu doháním.

Boris - 02. dubna 2008 16:11

soukromá zpráva od Boris pro Běžím za hobitem. Vidím jak sbírá klíče. Ohh díky bohu. utíkám za ním jak nejychleji mohu. U padlého vojáka vidím ležet meč. Stále lepší nežli tesák. pomyslím si a seberu ten meč. podívám se vojáka Odpusť, vím, že mrtví se okrádat nemají, ale ty ho už nebudeš potřebovat. Pak běžím za hobitem, který míří k nějakým domům. Co to je za domy? Obchody? Obytné domy? V tom slyším další zařvání draka Kdo sem toho draka poslal? Kdo na tohle město zaútočil? Snad se brzy dovím odpověď. pomyslím si a dál utíkám za hobitem, kterého už pomalu doháním.

Myrra Val - 02. dubna 2008 21:35

soukromá zpráva od Myrra Val pro Jarmark Valarmont Z lehce znuděného zamyšlení nad tím, co se právě děje, ji vyruší jeden z vesničanů, který ji dost neomaleně plácne po zadku. Škubne sebou a ruka jí téměř instinktivně zamíří k dýce, která je schovaná na poněkud netypickém místě - v pochvě na pásku kolem stehna. Naštěstí pro muže se dívka včas zarazí, byť toho téměř okamžitě lituje. Abys nebyl překvapený, kdo poletí.. Ve snaze vyhnout se konfliktu, ke kterému by zřejmě došlo, kdyby ji dotyčný ještě chvíli otravoval, se otočila a vydala se pryč. Ohlušující výbuch ji na chvíli téměř ohlušil. Na chvíli se přikrčila, cípem pláště si zakryla ústa, aby nedýchala prach z rozdrcených zdí, který zahalil okolní ulice, a přestože jí zvonilo v uších, dobře slyšela známý ryk boje, tentokrát ovšem mnohem halasnější, než kdy zažila. Rozběhla se k putyce, kde zanechala svého koně s jedinou myšlenkou - ujet z tohohle pekla.

Belivo - 04. dubna 2008 10:02

soukromá zpráva od Belivo pro Drak horzivě zařval, ale jelikož jsem jako ve snu, jen jsem sebou cuknul a pokračoval dál. Nepocítil jsem žádné velké emoce od chvíle, kdy bylo rozprášeno vojsko... Už se přimližuji velice blízko k domům, jež jsom mým cílem. Pomalu začínám rozpoznávat, jak vypadají, myslím, že jsou to obchody. Kolem náměstí bývají obvykle spíše obchody než obytné domy Pomyslím si, ačkoli jediné náměstí (kromě tohoto), které jsem osobně navštívil bylo náměstí, či spíše náves, v mé domovině. Trochu si vzpomínám, jak náměstí vypadalo před drakovým vpádem a pak jsem si téměř jist: jsou to obchody. Už jsem tak blízko, že mohu rozeznat zda se jedná o domy či obchody se stoprocentní jistotou.

Pán Jeskyně - 07. dubna 2008 16:54

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro K domům... Díváte se do potemnělých domů, které byly ještě nedávno pyšnými baštami,krámky, kovárnami a putykami bohatých měšťanů, kteří měli tu výsadu žít nejblíže k náměstí. Chvíli přemýšlíte, do kterého z domů vstoupit a jistě přemýšlíte, co je vlastně tak důležité v těchto osamělých staveních. Hluk nepřátelského vojska z ulic ústících mezi těmito domy na náměstí právě opět zesílil a přes hlavy posledních žijících zbytků prchajících lidí, přelétlo pár šípů, které se zasekly do pohupujících se okenic vyprázdněných domků. Rychle prcháte k nejbližšímu stavení a s třísknutím za sebou zavřete dveře, jež zachytí další smršť šípů ve svém dřevu. Přestože hlavní voj útočníků je ještě poměrně daleko v ulicích, dvě desítky nejrychlejších mužů oděných v černé kroužkové zbroji doběhli právě včas, aby si povšimly vašich siluet ztrácející se v útrobách jednoho z hostinců. Situace se nevyvíjí zrovna růžově, přesto však třímá vaši naději na záchranu ve své malé ruce hobit. Jeden ocelový kruh s jedním jediným klíčem. Jistě budete muset vymyslet co s ním a množná by bylo dobré získat trochu času na přemýšlení vybudováním obrany, jež zdrží vojáky běžící sebevědomě vašim směrem... Tedy honem do díla, protože jinak jste v pasti...

Pán Jeskyně - 07. dubna 2008 16:54

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro K domům... Díváte se do potemnělých domů, které byly ještě nedávno pyšnými baštami,krámky, kovárnami a putykami bohatých měšťanů, kteří měli tu výsadu žít nejblíže k náměstí. Chvíli přemýšlíte, do kterého z domů vstoupit a jistě přemýšlíte, co je vlastně tak důležité v těchto osamělých staveních. Hluk nepřátelského vojska z ulic ústících mezi těmito domy na náměstí právě opět zesílil a přes hlavy posledních žijících zbytků prchajících lidí, přelétlo pár šípů, které se zasekly do pohupujících se okenic vyprázdněných domků. Rychle prcháte k nejbližšímu stavení a s třísknutím za sebou zavřete dveře, jež zachytí další smršť šípů ve svém dřevu. Přestože hlavní voj útočníků je ještě poměrně daleko v ulicích, dvě desítky nejrychlejších mužů oděných v černé kroužkové zbroji doběhli právě včas, aby si povšimly vašich siluet ztrácející se v útrobách jednoho z hostinců. Situace se nevyvíjí zrovna růžově, přesto však třímá vaši naději na záchranu ve své malé ruce hobit. Jeden ocelový kruh s jedním jediným klíčem. Jistě budete muset vymyslet co s ním a množná by bylo dobré získat trochu času na přemýšlení vybudováním obrany, jež zdrží vojáky běžící sebevědomě vašim směrem... Tedy honem do díla, protože jinak jste v pasti...

Boris - 07. dubna 2008 17:07

soukromá zpráva od Boris pro Všude šípy. Přibíháme s hobitem k domům. Daleko z ulic k nám doléhají zvuky bojů. Šípy nám zasvištěly nad hlavami. Otevřu dveře nejbliššího domu a vstrčím hobita dovnitř. Když dveře zavírám povšimnu si přibíhajících 20 mužů. Do dveří se zaseknou šípy a já rychle zavřu. Zarazím petlici a otočím se na hobita. Ten klíč je naše jediná neděje. ukážu na ten klíč a ukážu rukou na místnost. Snad pochopí, že se má podívat jak ho použít. pohmehm sihmehm! pospěš si. Přijdu k jedné lavici a zarazím ji o dveře. To zamé udělám s několika židlemi. Přirazím stůl k oknu, aby ho nemohli prorazit. Sezbírám džbány z polic a stolů a poskládám je naproti dveřím. Ze zbylých stolů a židlí poskládám kolem sebe barikádu. zarazím meč do podlahy vedle sebe a vermu jeden ze džbánů. Mířím na dveře, až je někdo prorazí. Ještě že jsme vlezli do hospody. Podívám se po hobitovi. Snad na něco přijde.

Boris - 07. dubna 2008 17:07

soukromá zpráva od Boris pro Všude šípy. Přibíháme s hobitem k domům. Daleko z ulic k nám doléhají zvuky bojů. Šípy nám zasvištěly nad hlavami. Otevřu dveře nejbliššího domu a vstrčím hobita dovnitř. Když dveře zavírám povšimnu si přibíhajících 20 mužů. Do dveří se zaseknou šípy a já rychle zavřu. Zarazím petlici a otočím se na hobita. Ten klíč je naše jediná neděje. ukážu na ten klíč a ukážu rukou na místnost. Snad pochopí, že se má podívat jak ho použít. pohmehm sihmehm! pospěš si. Přijdu k jedné lavici a zarazím ji o dveře. To zamé udělám s několika židlemi. Přirazím stůl k oknu, aby ho nemohli prorazit. Sezbírám džbány z polic a stolů a poskládám je naproti dveřím. Ze zbylých stolů a židlí poskládám kolem sebe barikádu. zarazím meč do podlahy vedle sebe a vermu jeden ze džbánů. Mířím na dveře, až je někdo prorazí. Ještě že jsme vlezli do hospody. Podívám se po hobitovi. Snad na něco přijde.

Pán Jeskyně - 07. dubna 2008 17:31

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Nad schodištěm... " Dobrá, tedy. Každá pomoc je vítaná, ale ke knížeti vás nepustím. Má teď jistě dost na práci. Prosím následujte mne..." vyzval tě jeden z mužů a pokynul rukou před sebe, aby tě mněl stále na očích. Neušlo ti jistě, že přestože se blyštivá čepel opět ponořila do hloubky svého pouzdra, ruka na jílci meče je přichystána k okamžité reakci při prvním náznaku zrady. Stoupáte po širokém schodišti, které se lehce stáčí a roste k ústí delší chodby, jejíž mramorová podlaha i elegantní podpěrné sloupy při okrajích vzbuzují tvou zvědavost.. S každým krokem jako bys cítila závan a přítomnost síly mnohem přesahující tu tvoji. Velké, tmavě modré a hladké dlaždice dávají vyniknout složitým runovým znakům, které jsou umně vytepány v zlatých žilkách. Máš zvláštní pocit, že celá podlaha jakoby dýchala, přestože víš, že něco takového není možné. Procházíte touto dlouhou sálovitou cestou a máš možnost pokochat se i kovovými ozdobnými pochodněmi, které jsou téměř metr a půl vysoké a ztvárněné jako stromy, jejichž koruna je potom samotný plápolající oheň odlišující se od běžného jen tím, že barva jeho plamenů je stříbrná. Voják před tebou klepadlem zabušil do vysokých naleštěných vrat, která pobyta stříbrnými výhonky a listy zcela jasně vypovídají o mistrech řemesla, kteří je vytvořili. Jen okamžik po doznění pronikavého zvuku, se dvoukřídlá vrata neslyšně otevřela. " Běžte tudy paní, již jste očekávána..." promluví na tebe opět strážný a vydá se zpět na své místo pod schodištěm na hlavním nádvoří... Snad nejistě, snad váhavě, snad s rozmyslem či naopak zcela sebevědomě vstoupíš a vrata se za tebou zavřou. Když se ale otočíš, není po nich ani stopy. " Nacházíš se v přijímacím sále mistrů cechu Modrého plamene. Kdo jsi a co tě sem přivádí?" rozezní se v ozvěnách místností, jejíž veškeré obrysy, tvary i zařízení je Ti skryto za mlhavými závoji, které Tě v širokém kruhu obklopují.

Pán Jeskyně - 07. dubna 2008 18:04

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Ke hradu... Tvář vojáka na koni na chvíli po tvé odpovědi ztvrdla ve svých obrysech a s pohrdáním se k tobě snesla i slova mluvící o zbabělcích, leč přesto Ti ještě se sebezapřením popřál štěstí a odcválal pryč, směrem k nejbližšímu z domů... Prcháš přes rozlehlé náměstí a očima brouzdáš po kopci, na který budeš muset vyběhnout. Do cesty se ti ovšem připlete zajímavá skupinka lidí, kterou nemůžeš obejít ani oběhnout. Leda by ses vrátil na náměstí a zaběhl k zadní bráně na druhé straně vyvýšeniny. Hluk dobíhajících nepřátel ovšem tuto myšlenku zavrhl ještě dříve, než snad byla zaznamenána. Musíš projít skrze ně. Necelé dvě desítky metrů blíže ke hradní bráně, totiž dva muži oděni v černé zbroji se symbolem dračí hlavy na hrudi, ukusují svými kroky vzdálenost od osaměle stojícího muže - patrně nějakého šlechtice, který třímá ve své ruce namísto zbraně váček s penězi. Nevypadá to ovšem na přátelské setkání, protože vojáci se s krutými úšklebky na líci a tasenými meči v rukou, patrně nehodlají smířit s nabízeným úplatkem za život zhýčkaného pána, který se snad bojí postavit se svým nepřátelům v otevřeném souboji...

Pán Jeskyně - 07. dubna 2008 18:13

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Ke hradu... " To víš že si tvý zlaťáčky vezmeme, ale dříve tě pěkně rozkucháme, podřízneme a užijeme si tak nějakou zábavu...!" rozchechtali se oba černě odění muži, jejichž hruď na sobě nesla rudý znak otevřené dračí tlamy. Pokus o úplatek tedy nevyšel. Budeš muset patrně hájit svůj život i jinak, než jsi byl jistě zvyklý. Naštěstí tě však dostihnul svalnatý muž, očividně bojovník, soudě dle jeho těžkého válečného kladiva. Vybral si tu samou cestu vedoucí k přední, bližší, hradní bráně a jelikož mu to již čas nedovolí, bude muset projít skrze vás. Snad pomůže, možná ale ne. Kdo ví? Než však doběhne necelé dvě desítky metrů dělících vás od sebe, oba na tebe s výkřikem zaútočí. Vidíš jim to na očích. Více než na cokoliv jiného, či na kohokoliv kdo by nastrčil svůj krk místo tvého, musíš soustředit svou mysl na osudných pár vteřin, které by mohly být také tvými posledními...

Pán Jeskyně - 07. dubna 2008 18:46

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Neplánovaná hospůdka... Valící se záplava nepřátelského vojska před sebe doslova tlačí, zátce se podobající, dav vyděšených měšťanů i návštěvníků jarmarku úzkými uličkami zpět na náměstí. Ohlušující výbuch který prolomil obvodové ochranné zdi města odstartoval tvůj závod s časem, kterého není právě na zbyt. Téměř letíš směrem k putyce nedaleko náměstí, kde jsi ponechala svého věrného oře, leč příští sled událostí naprosto zmaří tvé plány na snadný a pohodlný útěk do bezpečí. Jen nevěřícně a vyděšeně přihlížíš scéně, na kterou do nejdelší smrti nezapomeneš. Vše jakoby se rázem zpomalilo. Vidíš půltuctu vojáků cválajících tvým směrem i jakéhosi anděla jedoucího na koni. Vidíš snad dvě desítky lidí kteří se Ti vzdalují. Najednou se náměstí vyplnilo ohavným táhlým řevem obrovského černého draka i hutnými zelenými plameny, které ta bestie vydolovala ze svého chřtánu.Co tě zachránilo? Snad tvá vzdálenost od ostatních? Snad prudký větrný náraz, který tebou mrštil dobré tři metry zpátky? Kdo ví ... ale když po nekonečných vteřinách vyrovnávání se s jistou smrtí opět pohlédneš ku předu, drak tam již není. Ovšem ani anděl, ani lidé, ani vojáci. Jen jakési hořící zbytky - torza mrtvých těl.... V hlavě ti duní a máš pocit, že se ti bolestí rozskočí. Je zázrak, že jsi útok přežila, ale není čas se z něj radovat. Putyka u které stál tvůj kůň se podobá jen beztvarému zbořeništi, z pod jehož trosek smutně trčí velká zvířecí hlava, která se již nikdy nepohne. Nemáš sílu se ani pohnout ale tvé srdce řve bolestí. Z očí se ti řine jedna veliká němá slza za druhou. Podíváš se nad temná mračna nad městem a proklínáš netvora, který tak bezcitně zabil a ještě určitě zabíjet bude. Mnohohlasý sbor spojující se v témže okamžiku v poslední sténavý akord zvaný agonie, rozezněl dál od náměstí. Pak jen náhlé ticho, do kterého ze hradu doznívá poplašné dunění zvonu odpočítávající svými údery minutky do chvíle, než se brány do jejího nitra neprodyšně uzavřou. Není čas v klidu truchlit. Budeš muset překonat bolest a uprchnout. Nešťastný je člověk, jemuž bolest těla znepříjemňuje pohyb. Ještě nešťastnější je pak ten, jehož nitro se kroutí v mukách nečekané ztráty. Běda potom tomu, kdo pocítí obě strasti zaráz… " Hej! Ty tam! Pospěš si! Sem! Honem...!" zazní ti v uších a po chvíli spatříš muže s přilbicí na hlavě, kterak na tebe ze dveří kamenné budovy tlumeně volá s obavami, aby jej někdo nezaslechl….

Weothien - 07. dubna 2008 19:22

soukromá zpráva od Weothien pro Procházím místy prosycenými energií. Doslova cítím, jak mne vlny magické síly šimrají na kůži. Je to slastný pocit, i když mne to mírně zneklidňuje. Neměla jsem ponětí o tom, že se zde nachází místo s takovou energií. A to jsem byla přesvědčena, že mám na taková místa nos. Další důkaz toho, jak málo znamenáš a víš „mocná“ paní Weotien. šeptá ve mně ta druhá ironickým tónem. Ale nejen pro mé nitro, které rozpalují toky síly, je toto místo potěchou. Oči se doslova nemohou nabažit dokonale provedené jemné práce, která zdobí zdejší stěny a podlahy. Vše propracováno do nejjemnějšího detailu. Jsem vyvedena z míry, ale nedávám to znát. Stráži, která mne uvedla přes otevřené dveře jen mírně pokynu hlavou a ocitnu se v místnosti zahalené v závojích. Zhluboka se nadechnu. Má marnivá povaha jen lituje toho, že jsem oděna do jezdeckého pohodlného obleku. Takováto místa si zaslouží jiný druh ubrání. Hlas, který mne uvítá je příjemný. Ač nevím s kým mám tu čest, zda mohu vůbec hlas přisoudit hmotné postavě zdvořile učiním ladnou poklonu na pozdrav. Opravdu cech Modrého plamene? v neočekávaném překvapení mi uletí jedna z myšlenek. Uvědomím si okamžitě poté co mi bleskne hlavou, že pokud nechci zbytečně užívat energii pro ochranu svým myšlenkových pochodů, měla bych přestat vypouštět tyto neposedné výplody v mé hlavě. Jsem Weothien. Žačka tradice čarodějů z Lorne. Do těchto míst mne nepřivádí nic menšího než náhoda. mluvím klidným vyrovnaným hlasem. I když jsem oslněna tímto tajemným místem. Nevím proč bylo město napadeno a abych byla upřímná nechci se plést do věcí, do kterým mi nic není. Ovšem v nastalé situaci mne mé kroky vedly do těchto míst. A já bych Vám mohla nabídnout svůj skromný um. Pokud mi bude objasněno oč tady běží. Dopovím a hrdě zvednu bradu. Srdce mi buší a uvědomuji si, že stojím čelem mocné síle, takže v každém mém slovu je krom osobní hrdosti i patřičná úcta.

Pán Jeskyně - 07. dubna 2008 21:21

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Ve víru událostí... Bezejmenné masy lidí pobíhajících beze smyslu , tam a zase zpátky, ti tančí před očima jakýsi podivný a splašený tanec, během kterého postupně odpadává jeden tanečník za druhým. To vše doprovázeno kouřovou zástěnou snášející se z temných mračen nad městem i ohlušujícím fortissimem hudebníků, jejichž okřídlený dirigent sám určuje nejvypjatější momenty opery s názvem Beznaděj. Momenty, po nichž vždy následuje několik pomlk, prolínaných s ozvěnou jiné melodie, brumlající své táhlé téma někde daleko v pianissimu. Jeden akt za druhým se míjí a střídá, aby po tiché předehře následovala opět pasáž vyplněna hlasitými motivy pohasínajících sólistů během své derniéry. Tolik talentů se účastní hry, kterou se jako refrén proplétá vítězný zpěv kakofonie oděné v černou zbroj zdobenou červenou patlaninou podobající se dračí tlamě.... Zmítán davem tam i zpět, se dle scénáře psaného pánem nad pány, ocitáš na okraji dění a stáčející jádro se celého prchajícího cyklonu najednou dosahuje na vrchol. Sám dirigent věnuje sekci nadějných umělců svou pozornost a s úmyslem zadržet jejich improvizaci než se vymkne kontrole, vyhlašuje generální pauzu. Pod závojem ohnivého vodopádu vyzařující zeleným světlem, odcházejí do z jeviště....Puch mnoha spálených těl se nese na poryvech větru do prvních řad hlediště, které ohromeno velikostí scény mlčí. Dirigent je spokojený a zaměřuje svou pozornost na další citlivé místo celé symfonie. Ozývají se radostné výkřiky po nichž však nastupuje neradostné ztišení... " Hej, ty tam! Sem ke mně. Pospěš si, než se vrátí...!!" ********** Uniknul jsi, otázkou je nějak dlouho. Zmaten, ztracen a sám ve víru událostí v prostřed neznámého města, ztracen sám sobě. Otáčíš se za hlasem a zahledíš se do výrazných očí mladičkého vojáka, který na tebe volá z jednoho hořícího domku. " Hlavně pohni, je-li ti život milý. Je tu cesta...."zvoní osamělý tenorový skřivan do ticha dějiště budoucích událostí. Korunován úspěchem je tento nečekaný part, mnohem více ladící se zvony na kopci. Se zvony obehnanými hradbami knížecího sídla a srdce celého města. Tam vysoko nad hlavami, ve věžích katedrály, prozpěvují pohřební písně pro vojáky, biskupa i další nebožáky zaskočených obsazením dnešního představení. Bim... Bam....Bim ... Bam... Do lyrické předehry se však již opět zaplétá dunivý motiv paliček dopadajících na kůži černých bubnů....

Trosten Akledsonen - 08. dubna 2008 17:22

soukromá zpráva od Trosten Akledsonen pro Náměstí Běžím přes náměstí a v tom si všimnu skupinky kousek ode mne. Jedna má noha se už už chce natočit směrem zoět, ale pak se ozvou kroky vojáků a křik umírajících a já nemám čas obýhat tuto skupinu. Pozorně se zahledím na lidi přede mnou a situace mi celkem rychle dojde. Aha. Takže tu máme srábka kterej nechce bojovat a vojáky kteří se nechtějí podplatit. Pomyslím si a mé rty udělají náznak úsměvu, který se však nikdy zcela nevynořil. A proč by taky měli, když mají možnost zabít si bezbraného bohatého chudáka a pak ho oloupit úplně o všechno? Po této krátké uváze, která proběhla během několika málo vtřin, se opět rozběhnu směrem k trojici, která se skoro nepohnula. Přecejenom, není špatně když někomu dluží život zbohatlík. Bleskne mi hlavou a pevněji sevřu své kladivo. Nepředpokládám že si mně ty dva nevšimnou, protože to by od nich bylo opravdu hloupé, ale přece jenom sem nikdy neměl rád halasné válečné pokřiky, které můžou protivníky leda tak varovat, ale vystraší možná tak pěti-leté děcko. K lidem, které chci momentálně zabít (za své nepřátele je nepovažuju, konec konců je vidím prvně v životě) se řítím jako hora s úsměvem. Úsměv nepoužívám jako zbraň, pouze jsem rád že budu zase dělat něco co mi dává smysl. Boj na život a na smrt, to je věc kterou mám rád. Jediné věci za které stojí bojovat jsou život, svoboda a peníze. A samozřejmě pokus o to zahnat nudu.

Pán Jeskyně - 08. dubna 2008 17:43

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Náměstí Běžím přes náměstí a v tom si všimnu skupinky kousek ode mne. Jedna má noha se už už chce natočit směrem zoět, ale pak se ozvou kroky vojáků a křik umírajících a já nemám čas obýhat tuto skupinu. Pozorně se zahledím na lidi přede mnou a situace mi celkem rychle dojde. Aha. Takže tu máme srábka kterej nechce bojovat a vojáky kteří se nechtějí podplatit. Pomyslím si a mé rty udělají náznak úsměvu, který se však nikdy zcela nevynořil. A proč by taky měli, když mají možnost zabít si bezbraného bohatého chudáka a pak ho oloupit úplně o všechno? Po této krátké uváze, která proběhla během několika málo vtřin, se opět rozběhnu směrem k trojici, která se skoro nepohnula. Přecejenom, není špatně když někomu dluží život zbohatlík. Bleskne mi hlavou a pevněji sevřu své kladivo. Nepředpokládám že si mně ty dva nevšimnou, protože to by od nich bylo opravdu hloupé, ale přece jenom sem nikdy neměl rád halasné válečné pokřiky, které můžou protivníky leda tak varovat, ale vystraší možná tak pěti-leté děcko. K lidem, které chci momentálně zabít (za své nepřátele je nepovažuju, konec konců je vidím prvně v životě) se řítím jako hora s úsměvem. Úsměv nepoužívám jako zbraň, pouze jsem rád že budu zase dělat něco co mi dává smysl. Boj na život a na smrt, to je věc kterou mám rád. Jediné věci za které stojí bojovat jsou život, svoboda a peníze. A samozřejmě pokus o to zahnat nudu. MH: Tohle se tě týká, neboť Trosten míří k tobě... Napsal toajne zapoměl poslatpříspěvek i tobě. Až budeš psát ( ať je to brzo !! ) nezapomeň mu svůj příspěvek poslat šeptaně.

lord Wictred von Schönberg - 09. dubna 2008 07:09

soukromá zpráva od lord Wictred von Schönberg pro Náměstí Dobrá,řekli jste si o to,mé peníze nedostanete!tasím katzbalger a s křivým úsměškem se postavím do pohodlného mečového střehu.Za všechny mé peníze!zařvu a odskokem vzad si zvětším vzdálenost mezi mnou a vojáky.Poté se úkrokem oddálím od druhého protivníka,tak abych byl čelem k prvnímu.Poté sekám sek šikmo nahoru,který ho má ťát v měkkých místech podpaží,ale rubem,poté okružně sekám ten samý sek,ovšem lícem a mířící na na bok hrudního koše a pokud vykryje ihned stahuji a prudce bodám a zároveň kopu na slabiny (všichni jistě víme,co je to za místa...) a druhou dukou se pokouším nahmatat a následně tasit dýku,kterou mám chytře ukrytou v botce.Jsou dva,ale mé peníze jim nedám!/Původně jsem jim chtěl dát ale stejně by mne zabili...Musím je oba zdržet,než mi přijde na pomoc ten bojovník. (Při tom všem,se snažím vzdalovat od druhého.)

lord Wictred von Schönberg - 09. dubna 2008 07:09

soukromá zpráva od lord Wictred von Schönberg pro Náměstí Dobrá,řekli jste si o to,mé peníze nedostanete!tasím katzbalger a s křivým úsměškem se postavím do pohodlného mečového střehu.Za všechny mé peníze!zařvu a odskokem vzad si zvětším vzdálenost mezi mnou a vojáky.Poté se úkrokem oddálím od druhého protivníka,tak abych byl čelem k prvnímu.Poté sekám sek šikmo nahoru,který ho má ťát v měkkých místech podpaží,ale rubem,poté okružně sekám ten samý sek,ovšem lícem a mířící na na bok hrudního koše a pokud vykryje ihned stahuji a prudce bodám a zároveň kopu na slabiny (všichni jistě víme,co je to za místa...) a druhou dukou se pokouším nahmatat a následně tasit dýku,kterou mám chytře ukrytou v botce.Jsou dva,ale mé peníze jim nedám!/Původně jsem jim chtěl dát ale stejně by mne zabili...Musím je oba zdržet,než mi přijde na pomoc ten bojovník. (Při tom všem,se snažím vzdalovat od druhého.)

Artur z Domeinu - 09. dubna 2008 20:46

soukromá zpráva od Artur z Domeinu pro Tonoucí se stébla chytá Ponechaný, opuštěný se zastavím a nevěřícně hledín nahoru na nebe a skrz kouř stoupající k nebi se ujišťuji, že je to skutečně drak a že skutečně alespoň na chvíli odletěl. Jako dítě, které ztratilo maminku se otáčím do středu násměstí za sebe a pohledem hledám to, co jsem tam zapomněl. Jako by mě hlas mladého strážného trhal vedví. Jedna část by si ráda zachránila život a ta druhá ví, že bez prstenu to bude život zbytečný. Jsem stále v šoku. Rozum však nakonec zvítězí nad vnitřním hlasem a intuicí. Není čas na hrdininství. Není čas na sny. Rozeběhnu se za mou záchranou do hořícího domu. Je jediným člověkem, kterého se mohu chytnout. Jediný, kdo o mě ví. Jediný, kdo mi připomíná, že jsem. S beradným a zmateným výrazem se na něj upínám. Chci, aby mě zachránil.

Belivo - 09. dubna 2008 21:21

soukromá zpráva od Belivo pro Když onečně spatřím nápisy na domech a potvrdí se moje doměnka, že jsou to především obchody, začnou kolem létat šípy. Pár z nich se zapíche těsně vedle mě do rámu u dveří. Polekám se, ale než stačím cokoli udělat, strčí mě duchapřítomný bojovník do hostince u kterého jsem právě stál. Bylo to na poslední chvíli, ihned po zabouchutí oslyším nárazy asi pěti šípů, zastavujících se o dveře či rámy olem nich. Válečník mi začne vysvětlovat, co po mě chce. Kývnu na znamení, že jsem pochopil a zatímco on začne převracet stoly barikádovat dveře a okna, já se rozhlížím kolem po něčem do čeho by pasoval nebožtíkův klíč.. Hledám nejspíše nějaou truhlu, nebo menší tajné dveře... Truhlice by mi nejspíše moc nepomohla, leda by obsahovala nějaký magický předmět, ale ten by zase asi nebyl uschován v hospodě... Na devadesát procent hledám dveře tajného vchodu, většina měst má podle toho, co jsem četl v knihách, alespoň jeden tajný únikový vchod, aby v případě nutnosti byla možnost nepozorovyně opustit město. Taový vchod potom vede obvykle mimo dohled případného nepřítele. Takové východy se však stavějí obvykle spíše z hradu, nejsem si jistý, jesli je také normální, aby byly v hostinci... Proč by ale měl ten mrtvý chudák chtít abychom unikli tajným vchodem? Možná bychom pak měli někoho varovat. Také je samozřejmě jasné, že se mohu úplně mýlit a pravda bude někde úplně jinde. Při těchto myšlenkách prohledávám hostinec, dívám se zajména po možém skrytém východu... pod stolem, za pultem, za obrazy (jsou-li nějaké). Jestli nic nenajdu v místosti, ve které právě jsem, podívám se do jedotivých hostinských pokojů. Než však nahlédnu do apartmánů zajdu nejprve do sklepa - je možné že za nějaým sudem piva či vína bude to co hledám. Ačkoli koukám především po tajných dveřích, podívám se i pojiných možnostech a věcech obsahujících nějaký zámek a zoušm svůj klíč... Doufám, že alespoň hledám správně, když hledám zámek právě od tohoto klíče.

Boris - 09. dubna 2008 21:28
	soukromá zpráva od Boris pro Pozoruji počínání půlčíka. Skvěle. Pochopil. Jsem rád. Nespouštím oči z dveří. Až kolem mě znovu poběží hodím h němu můj tesák. Snad pochopí, že jeho hobití ručky se umí ohánět tesákem se stejnou účinnoetí jako s mečem. A že mu může při hledání pomoci. Pak se vrátím pohledem zpět na dveře.

Boris - 09. dubna 2008 21:29
	soukromá zpráva od Boris pro Pozoruji počínání půlčíka. Skvěle. Pochopil. Jsem rád. Nespouštím oči z dveří. Až kolem mě znovu poběží hodím h němu můj tesák. Snad pochopí, že jeho hobití ručky se umí ohánět tesákem se stejnou účinnoetí jako s mečem. A že mu může při hledání pomoci. Pak se vrátím pohledem zpět na dveře.

Pán Jeskyně - 09. dubna 2008 23:35

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Svatyně Modrého plamene " Ne, nepovíme Ti, oč se tady jedná," odpoví beze spěchu sytý hlas a kouřové opony obestírající kruh kolem mladé hrdé čarodějky, se zbarví do sytě modrého odstínu. Slýchávala jsi o silných obranných kouzlech, kterými jsou chráněna důležitá sídla jednotlivých cechů, a proto v tobě snad zatrnulo, když se kouř proměnil v blankytně zabarvené plameny, potvrzující doménu největší síly zdejších mágů. K obavám však nebyl snad ani důvod, neboť se rázem rozplynuly a tys konečně prohlédla po veliké kruhové místnosti. Podobně, jako v chodbě kterou jsi sem přišla, i zde bylo použito elegance mramoru. Na rozdíl byl však protkán neznámým materiálem, který se pulsujíce rozsvěcel a opět přestával zářit.. Odhaloval přitom krom neznámých znaků, pochopilas, že se nejedná o jediný jazyk, i vyobrazení čehosi jiného. Velikého stromu s rozložitou korunou. Když vzhlédneš nad sebe, můžeš se zahledět do stříbrných souhvězdí jemně se skvoucích na jasné noční obloze. " My sami nevíme, oč se přesně jedná. Náš nejstarší a nejmoudřejší představitel se nikdy nedělil o největší divy a taje, kterým přišel na kloub. Jen on samotný by snad mohl uspokojit tvoji zvědavost. Právě se ale nachází na důležité poradě s knížetem," nasloucháš vysvětlování vysokého muže v nejlepších letech, jehož černé vlasy mu splývají až k ramenům. Pomalu, důstojně k tobě kráčí poté, co sešel z menšího vyvýšeného pódia, na němž se vyjímají do půlkruhu rozestavěné kamenné trůny. Jsou celkem tři. Dva menší a větší stojící uprostřed. " Mé jméno je Synuaneth a jsem jeden ze starších našeho cechu," představí se a pro dodržení společenských norem se velice zlehka ukloní. Jeho jednobarevný saténový šat podobající se hladině jezera s křišťálově čistou vodou, se přitom nepatrně pozmění. Znalá z kruhů zabývajících se magií, pravděpodobně vzpomeneš na ulinorské pláště. Víš o nich jen, že velice posilují magické schopnosti svého nositele a přispívají i k jeho ochraně, neboť vyrobeny umem největších alchymistů, mají vlastnost nechat většinu kouzel sklouznout po svém povrchu, nebo jej snad dokonce i odrazit.. Nejen proto jsou tak ceněny. Povídá se, že jakmile se jej někdo dotkne, není již možno použít plášť pro nikoho jiného.... Se směsicí nejrůznějších dojmů se rozhlížíš všude kolem a snažíš se přitom udržet pozornost na muže, který k tobě dále mluví: " Tvou pomoc ovšem rádi přijmeme… Největší potíž je se samotným drakem. Není z žádného druhu, který známe a všechny naše pokusy jej alespoň zranit zatím selhaly. Jakoby mu magie vůbec neublížila. Nejsilnější z nás dokázali jen odklonit jeho plameny...." povzdechl si a nesnažil se ani zakrývat své zklamání. " Je nás ve městě málo a tak doufáme, že velmistr něco vymyslí. Ještě nikdy nezklamal. Dal nám jediný pokyn. Vystoupat na věže a potírat nepřítele jak jen bude možno. Nemám tedy jiný lepší nápad, než tě požádat o přispění tvých kouzel při plnění toho samého počínání, kterému se věnujeme i my. Přijmi, nebo v pokoji odejdi!"

Trosten Akledsonen - 10. dubna 2008 16:18

soukromá zpráva od Trosten Akledsonen pro Náměstí Běžím směrem ke skupince, kde se však po náhlé změně v chování toho bohatýho ex-srabíka úpně změní situace. Vytáhne meč a zároveň s útokem šátrá po dýce. Já běžím směrem k nim a v rukou třímám své obrovské kladivo. A hele. Vypadá jako by bojovat uměl. Možná to nebude takoví budižkničemu za jakého jsem ho považoval. Je dokonce vidět že zbraně které má v rukou nedrží poprvé, jako většina těhlech jižanských zakrslíků. Má více jak dvoumetrová postava se řítí směrem k nepřátelům a jelikož sem již blízko tak vypnu myšlenky a soustředím se pouze na boj. Svou jedinou zbraň zvednu vysoko do výšky a ve chvíli, kdy doběhnu k bližšímu protivníkovi, ho spustím dolů. Do tohoto úderu se opřu svou silou i vahou, takže pokud by mého protivníka napadlo pokusit se vykrýt tuto ránu, tak se mu to dozajista nepodaří. Jediná možnost jak uniknout této ráně je uskočení pryč. Pokud se k tomu protivník dostane, tak určitě nedokážu útok zadržet, a v tom případě kladivo dopadne až na dlaždice a zaboří se hluboko do země. To by byla pro mnohé velká překážka, ale pro mne né. Jediným mohutným trhnutím ho vyrvu ze země a kouknu na nepřítele.

Belivo - 11. dubna 2008 10:54

soukromá zpráva od Belivo pro Zatím jsem nenašel žádný zámek, do kterého by můj klíč pasoval. Ještě se ale nevzdávám. Moje hledání je teprve na začátku Povzdechnu si Tuhle činnost opravdu nemám moc rád... Zrovna jsem prohledal část místnosti a přesouval se na druhou stranu, když se na mě válečník podíval a hodil mi svou zbraň. fuj zbraň, akorát bych si ublížil. Děkuji, ale nepotřebuji ho Vrátím zbraň válečníkovi s úsměvem na rtech. Pak pokračuji v prohledávání domu.

Myrra Val - 11. dubna 2008 13:14

soukromá zpráva od Myrra Val pro Boj Ve snaze dostat se co nejdřív k hospodě a ke svému koni, a ve zmatku, který panuje všude kolem, téměř přehlédnu skupinu vojáků cválajících k hradu, a jen tak tak stačím uskočit poplašeným koním z cesty. Rovnováhu už ale neudržím, klopýtnu a skončím v kotrmelcích na zemi. Nemám čas uvědomit si jaké mám štěstí, že jsem se neskutálela pod kopyta koní. Srdce se mi hrůzou téměř zastaví při pohledu na černou bestii chrlící z tlamy smrtící plameny. V tom šílenství se ale neubráním myšlence, že je na ní něco děsivě krásného. Málo komu se poštěstí zemřít s takovým pohledem.. Vlastně mě překvapí, když mám možnost znovu otevřít oči. Do nosu mě uhodí pach seškvařeného masa, z kterého se mi zvedá žaludek. Pocit, že už nic horšího nemůže přijít, mě velmi rychle opustí, když vidím v troskách hostince tělo mého hřebce. Vše co se děje kolem mě je mi fuk. Bolest nad ztrátou jediného tvora, který mi byl v tomhle světě přítelem, je neskutečná. V hlavě mi zvoní. Chvíli trvá než si uvědomím, že to vyzvání zvony na hradě. Probere mě až volání.. " Hej! Ty tam! Pospěš si! Sem! Honem...!" Chvíli váhám, ale nakonec přeci jen přikrčená přeběhnu ulici a schovám se v konejšivém přítmí domu.

Pán Jeskyně - 12. dubna 2008 23:11

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Boj Zvonivé tóny prudce dopadající oceli se nese nad vašimi hlavami, když jedna rána za ranou dopadá v sérii útočných i obranných výpadech i krytech. Dunivé zvony, rozléhající se z hradu, prozpěvují vesele ódu na statečnost vítězů i melancholickou zádušní mši za padlé. Jen maličký okamžik zpoždění rozhodl, že černý ničema okusí ostrou chuť čepele, jež ukončila a sečetla všechny jeho dny, jednou a pro vždy. Ani druhý z bojovníků, těšící se až doposud opojnou předtuchou lehkého triumfu se rozplyne v šedivém závoji, rozprostírající se na pomezí říše živých a mrtvých. To drtivý dopad válečného kladiva, pod kterým praskají kosti, plní roli pověstného převozníka, kterého jednou potká každý. Pro někoho ovšem na sebe bere podobu dlouho očekávaného posla smíření, žil li dobře, pro jiného zas děsivou tvář anděla pomsty, mstící ho se za krutosti napáchaná na nevinných... Knížecí hrad Stoupáte bok po boku po kamením pokryté široké cestě a brzy se ocitáte za branami Letrova dvora. Jak jedni z posledních, jste vyhráli souboj s časem. Šťastlivci. Jakmile projdete, zvon ve věžích katedrály se odmlčí a v doznívající ozvěně vznešného zvuku, se ozývá volání: "Zavřete brány. Nadešel čas. Všichni bojeschopní muži do zbraně a na hradby. Odveďte ženy a děti na vnitřní nádvoří." Kolem vás se míhají spocené obličeje, v jejichž očích je vepsán dobře čitelný strach a obavy. Smíšený ovšem s rozhodností bránit se a nedat svou kůži lacino. Zmateně se rozhlížíte kolem sebe, když se k vám přitočí jeden z velitelů obranných sil s otázkou, nebo spíše výzvou: "Potřebujeme každého. S každým párem silných zbraní, s každým statečným srdcem se zvyšuje šance na přežití nás všech. Pravda, není příliš veliká, nebudeme si nic nalhávat, přesto je však lepší bojovat a zemřít v boji, než se nechat ovládnout odehrávající se hrůzou a zalést do děr, odkud nás smrt jen snáze vytáhne. Tedy, půjde bojovat, nebo zalezete do děr?" Po tváři zocelené žárem nejedné bitvy, kterými tento starší muž již prošel, přeběhne tázavý a lehce výsměšný pohled, při zmínce o možnosti útěku s dětmi, ženami a starci...

Pán Jeskyně - 12. dubna 2008 23:11

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Boj Zvonivé tóny prudce dopadající oceli se nese nad vašimi hlavami, když jedna rána za ranou dopadá v sérii útočných i obranných výpadech i krytech. Dunivé zvony, rozléhající se z hradu, prozpěvují vesele ódu na statečnost vítězů i melancholickou zádušní mši za padlé. Jen maličký okamžik zpoždění rozhodl, že černý ničema okusí ostrou chuť čepele, jež ukončila a sečetla všechny jeho dny, jednou a pro vždy. Ani druhý z bojovníků, těšící se až doposud opojnou předtuchou lehkého triumfu se rozplyne v šedivém závoji, rozprostírající se na pomezí říše živých a mrtvých. To drtivý dopad válečného kladiva, pod kterým praskají kosti, plní roli pověstného převozníka, kterého jednou potká každý. Pro někoho ovšem na sebe bere podobu dlouho očekávaného posla smíření, žil li dobře, pro jiného zas děsivou tvář anděla pomsty, mstící ho se za krutosti napáchaná na nevinných... Knížecí hrad Stoupáte bok po boku po kamením pokryté široké cestě a brzy se ocitáte za branami Letrova dvora. Jak jedni z posledních, jste vyhráli souboj s časem. Šťastlivci. Jakmile projdete, zvon ve věžích katedrály se odmlčí a v doznívající ozvěně vznešného zvuku, se ozývá volání: "Zavřete brány. Nadešel čas. Všichni bojeschopní muži do zbraně a na hradby. Odveďte ženy a děti na vnitřní nádvoří." Kolem vás se míhají spocené obličeje, v jejichž očích je vepsán dobře čitelný strach a obavy. Smíšený ovšem s rozhodností bránit se a nedat svou kůži lacino. Zmateně se rozhlížíte kolem sebe, když se k vám přitočí jeden z velitelů obranných sil s otázkou, nebo spíše výzvou: "Potřebujeme každého. S každým párem silných zbraní, s každým statečným srdcem se zvyšuje šance na přežití nás všech. Pravda, není příliš veliká, nebudeme si nic nalhávat, přesto je však lepší bojovat a zemřít v boji, než se nechat ovládnout odehrávající se hrůzou a zalést do děr, odkud nás smrt jen snáze vytáhne. Tedy, půjde bojovat, nebo zalezete do děr?" Po tváři zocelené žárem nejedné bitvy, kterými tento starší muž již prošel, přeběhne tázavý a lehce výsměšný pohled, při zmínce o možnosti útěku s dětmi, ženami a starci...

Pán Jeskyně - 12. dubna 2008 23:23

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro V hostinci... Buch,... křáp.... "Kurva, mi vám to spočítáme. Hlavně tomu zakrslými šmejdovi. Už se těště, až se na vás dostaneme!" ozývá se z náměstí. Původci těchto slov i zvuků, jsou jasni. Dvě desítky po vaši smrti dychtících drancířů, bušících na dveře i okna. Krev v žilách vám pění a v tichu se snad proklínáte, že jste neutekli na hrad, jako mnoho jiných. Na místo toho trčíte v pasti, odkud snad nemusí ani vést úniková cesta. A přece... onen umírající voják vám společně s posláním, zanechal i klíč. Kéž by to byl klíč k téhle zapeklité situaci. Kdo ví. Spoléháte se jeden na druhého a společně bojujete o čas. Možná o celé dlouhé roky dalšího bytí, nebo jen o prchavých pár vteřin prožitých v beznaději snoubící se s hrůzou? Malý hobit již neví kam by se podíval. Prozkoumal celé stavení a jistě zajásal, když mu jeho důvtip poradil podívat se po nějakých skrytých dvířkách. Narazil na dva podivné otvory ve zdi. Vhodné právě tak pro onen klíč. Jen kterou z nich si vybrat? Jedna je ve sklepeních, druhá zase až v patře v místě, kde se komín noří mezi trámy ve střeše. Kam však prchnout dříve? Na co vsadit? Ve dveřích se totiž objevila první puklina, když ocelová rukavice prorazila cestu do místnosti a snaží se nahmatat petlici...

Pán Jeskyně - 12. dubna 2008 23:23

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro V hostinci... Buch,... křáp.... "Kurva, mi vám to spočítáme. Hlavně tomu zakrslými šmejdovi. Už se těště, až se na vás dostaneme!" ozývá se z náměstí. Původci těchto slov i zvuků, jsou jasni. Dvě desítky po vaši smrti dychtících drancířů, bušících na dveře i okna. Krev v žilách vám pění a v tichu se snad proklínáte, že jste neutekli na hrad, jako mnoho jiných. Na místo toho trčíte v pasti, odkud snad nemusí ani vést úniková cesta. A přece... onen umírající voják vám společně s posláním, zanechal i klíč. Kéž by to byl klíč k téhle zapeklité situaci. Kdo ví. Spoléháte se jeden na druhého a společně bojujete o čas. Možná o celé dlouhé roky dalšího bytí, nebo jen o prchavých pár vteřin prožitých v beznaději snoubící se s hrůzou? Malý hobit již neví kam by se podíval. Prozkoumal celé stavení a jistě zajásal, když mu jeho důvtip poradil podívat se po nějakých skrytých dvířkách. Narazil na dva podivné otvory ve zdi. Vhodné právě tak pro onen klíč. Jen kterou z nich si vybrat? Jedna je ve sklepeních, druhá zase až v patře v místě, kde se komín noří mezi trámy ve střeše. Kam však prchnout dříve? Na co vsadit? Ve dveřích se totiž objevila první puklina, když ocelová rukavice prorazila cestu do místnosti a snaží se nahmatat petlici...

Pán Jeskyně - 12. dubna 2008 23:44

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Na chvíli v bezečí? Utíkáš směrem k muži, který tě vyzval k následování. Rozum křičí tvrdou kritiku, na bezdůvodné krveprolití, jemuž se snažíš uniknout... i když oni jistě mají nějaký motiv pro své počínání. O nich raději ale spíše příště. Zvony svolávající poslední závodníky s časem do pevnosti, na kopci rostoucím ve středu města, se právě odmlčely a jakoby k vám krom vzduchem letěla i pár slov z rozkazů chrlených ve velikém spěchu. " Zavřete brány, čas nadešel! Všichni bojechopní muži do zbraně a na hradby....!" S vypjetím psychických sil dobíháš do zdánlivého bezpečí místního hostince, kterých je kolem náměstí požehnaně. Však, nebude nejspíše ani chvíle k oddechnutí, jak vás vyrozumí pár šípů čerstvě zabodnutých do dveří, kterým jste se oddělili od dění tam venku. Jestli jste spíše nevlezli do pasti, která se kolem vás již brzy sevře jako chladná smrt v náručí posledního příbytku, jenž se stane vašim mauzoleem. " Sakra," uleví si strážný nad nešťastnou shodou náhod, která zapříčinila, že první předvoje nepřátel dorazily právě včas, aby stačily zahlédnou, kam se to jen ubíráte. Za chvíli jsou tu. Musím je zdržet a vy hledejte, je li vám život milý. Hledejte jakýkoliv zámek, který odemkne tento klíč!" Na zem dopadne s cinknutím malý ocelový klíč a v útrobách prázdného hostince se začnou dít věci. To totiž obránce města, nyní i váš, přiloží ruku k dílu a zapříčí dveře několika lavicemi, než zabarikáduje vším možným, co je zrovna po ruce, těch několi málo malých okének, která jsou otočena k náměstí. " No tak, nestůjte! To je na dlouho nezadrží! Pohněte, oba, nebo tu všichni chcípnem!" zakřičí s narůstající nervozitou a rozhlíží se, co dále vám přidá pár vteřin k dobru. Ano, zakřičel oba, neboť vás jeho laskavost a riskování odhalení jeho přítomnosti svedla právě dva. Jedna žena, jeden muž a chrabrý voják - tedy doufejte že chrabrým je!

Pán Jeskyně - 12. dubna 2008 23:44

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Na chvíli v bezečí? Utíkáš směrem k muži, který tě vyzval k následování. Rozum křičí tvrdou kritiku, na bezdůvodné krveprolití, jemuž se snažíš uniknout... i když oni jistě mají nějaký motiv pro své počínání. O nich raději ale spíše příště. Zvony svolávající poslední závodníky s časem do pevnosti, na kopci rostoucím ve středu města, se právě odmlčely a jakoby k vám krom vzduchem letěla i pár slov z rozkazů chrlených ve velikém spěchu. " Zavřete brány, čas nadešel! Všichni bojechopní muži do zbraně a na hradby....!" S vypjetím psychických sil dobíháš do zdánlivého bezpečí místního hostince, kterých je kolem náměstí požehnaně. Však, nebude nejspíše ani chvíle k oddechnutí, jak vás vyrozumí pár šípů čerstvě zabodnutých do dveří, kterým jste se oddělili od dění tam venku. Jestli jste spíše nevlezli do pasti, která se kolem vás již brzy sevře jako chladná smrt v náručí posledního příbytku, jenž se stane vašim mauzoleem. " Sakra," uleví si strážný nad nešťastnou shodou náhod, která zapříčinila, že první předvoje nepřátel dorazily právě včas, aby stačily zahlédnou, kam se to jen ubíráte. Za chvíli jsou tu. Musím je zdržet a vy hledejte, je li vám život milý. Hledejte jakýkoliv zámek, který odemkne tento klíč!" Na zem dopadne s cinknutím malý ocelový klíč a v útrobách prázdného hostince se začnou dít věci. To totiž obránce města, nyní i váš, přiloží ruku k dílu a zapříčí dveře několika lavicemi, než zabarikáduje vším možným, co je zrovna po ruce, těch několi málo malých okének, která jsou otočena k náměstí. " No tak, nestůjte! To je na dlouho nezadrží! Pohněte, oba, nebo tu všichni chcípnem!" zakřičí s narůstající nervozitou a rozhlíží se, co dále vám přidá pár vteřin k dobru. Ano, zakřičel oba, neboť vás jeho laskavost a riskování odhalení jeho přítomnosti svedla právě dva. Jedna žena, jeden muž a chrabrý voják - tedy doufejte že chrabrým je!

Artur z Domeinu - 13. dubna 2008 01:10

soukromá zpráva od Artur z Domeinu pro Společně se strážným jsem tedy na poslední chvíli vpadl dovnitř jednoho z místních hostinců. Na první pohled jsem jen žebrákem. Třicátníkem v ušpiněném a smradlavém kabátě, jehož tvář je zarostlá vousem a špinává od hlíny. Ale stále jsem člověkem, který touží po životě a bojí se smrti. Člověkem, který není ničím míň než ten voják, hostinský, nebo ta žena. Každý z nás si zaslouží šanci. Stojím v hostinci, který zvenčí olizují plameny té okřídlené bestie a v očích se mi zračí bezradnost a zmatek. Pohledem se snažím zachytit na hostinském, či oné ženě, ale nic mě na nich neupoutá natolik, abych se uklidnil a začal jednat rozumě. Až slova strážného, správně mým směrem vyřčené, mě proberou ze zmateného postávání blízko dveří. Seberu ze země klíč a podívám se nejistě na ženu před sebou. "Ale ... kde... kde máme hledat?" Optám se strážného, který má plné ruce práce se zabezpečením vchodu. Rozhlížím se berzadně po hostinci a přemýšlím, co tím strážný myslel. Snad je tu někde tajný vchod? Tunel? Sklep?

Boris - 13. dubna 2008 11:52

soukromá zpráva od Boris pro Jakýmu šmejdovi. JAKÝMU ŠMEJDOVI! vypění ve mě andrenalin a vztek, že urážejí mého kamaráda. Odhodím džbán a vytrhnu ze země meč. Rozkopnu barikádu před sebou a šinu si to ke dveřím. Postavím se z boku a vezmu meč do obou rukou. AAaaargghhhh zakřičím a vší silu seknu mečem po ruce. pak se vrátím k barikádě a natahám některé věci ke dveřím. Vzájemně je do sebe zaklíním nebo zarazím o nějaký výstupek okolo dveří. jede stůl otočím a položím si do řady na něj ty džbány. Nastavím ho přímo proti dveřím. Všechno stihnu celkem rychle. Já vám dám šmejda, já vám dám vy svině. myslím si, i když vím, že sám nemám proti dvaceti vojákům moc velkou šanci. Mojí výhodou jsou dveře. Nemůžou chodit ve více lidech a jinudy se sem nedostanou leda oknem. To je moje výhoda. A moje naděje je malý kovový klíč v rukou mého bystrého hobitího přítele. Doufám, že bude brzy hotov.

Boris - 13. dubna 2008 11:53

soukromá zpráva od Boris pro Jakýmu šmejdovi. JAKÝMU ŠMEJDOVI! vypění ve mě andrenalin a vztek, že urážejí mého kamaráda. Odhodím džbán a vytrhnu ze země meč. Rozkopnu barikádu před sebou a šinu si to ke dveřím. Postavím se z boku a vezmu meč do obou rukou. AAaaargghhhh zakřičím a vší silu seknu mečem po ruce. pak se vrátím k barikádě a natahám některé věci ke dveřím. Vzájemně je do sebe zaklíním nebo zarazím o nějaký výstupek okolo dveří. jede stůl otočím a položím si do řady na něj ty džbány. Nastavím ho přímo proti dveřím. Všechno stihnu celkem rychle. Já vám dám šmejda, já vám dám vy svině. myslím si, i když vím, že sám nemám proti dvaceti vojákům moc velkou šanci. Mojí výhodou jsou dveře. Nemůžou chodit ve více lidech a jinudy se sem nedostanou leda oknem. To je moje výhoda. A moje naděje je malý kovový klíč v rukou mého bystrého hobitího přítele. Doufám, že bude brzy hotov.

Belivo - 13. dubna 2008 17:07

soukromá zpráva od Belivo pro Když jsem objevi malý otvor ve zdo dole ve sklepeních, měl jsem obrovsou radost, vyběhl jsem nahoru abych bojovníkovi oznámil tu novinu. Ve chvíli kdy jsem doběhl nahoru však právě praskly dveře, takže než jsem stačil cokoli říct, vybíhám v úleku kouse nahoru po schodech. Nad úrovně podlahy jsem vystrčil pouze hlavu. Zdola slyším břinkot meče přetahávání předmětů a válečníkovy výhružky, které jak věřím nejsou úplně plané. Obracím se, že sejdu zase dolů a oznámím veteránovi svůj objev, když můj zrak vyjede nahoru ke komínu a já spatřím další otvor. Rychle vyběhnu nahoru. Klíč sedí úplně přesně. Která z těch děr bude lepší? Dole ve sklepě by mohl být ten průchod za město, jak jsem původně předpoládal. Naopak směrem na střechu se nám asi bude utíkat hůře. Už jsem byl rozhodnutý, že použijeme sklepní východ, když mě napadla jedna myšlenka a jakkoli jsem o ní uvažoval, přišlo mi to jako rozhodující... Ten člověk co mi umřel u nohou - Říkal že musíme do luftu, jestli se nepletu, znamená luft něco jako vzduch nebo ovzduší. Ze střechy by se rozhodně o vzduchu nebo dokonce o létání dalo uvažovat lépe než ze sklepa. Ano, bude to tak, ten člově věděl o obou (,kdyby evěděl o obou, myslím, že by pouřil spíše slovo pryč nebo ven...) otvorech a vybral nám ten nahoru. Je jenom otázka, jestli si nebožtík nedělal nějakou naději, že zachráníme jeho město utečeme-li nahoru (třeba zdržením draka). A tak nás poslal na pomomoc, ačoli věděl, že utéci sklepením by bylo bezpečnější nebo možná jediné řešení. Nakonec se rozhodnu otevřít horní otvor. Strčím do něj klíč a počkám co se stane. Jestliže se otevře nějaká chodba, kterou bychom mohli prolézt, poběžím za válečníkem. Když budu mít čas vysvětlím, mu rychle situaci s oběma otvory, pak ho vemu, kam bude chtít on. Kdybych čas neměl rychle ho vemu nahoru a poběžíme jak jen to půjde ať už cesta otvorem vede kamkoli. Kdyby se otvor neotevřel vyzkouším ten spodní a pak uvidím co bude dál...

Trosten Akledsonen - 14. dubna 2008 20:52

soukromá zpráva od Trosten Akledsonen pro Nádvoří Mé kladivo rozmázne toho mužíka jako něco malého a nechutného a cesta je předemnou a mím společníkem volná. Utíkám rychle a muž který se tal mím spolubojovníkem běží se mnou. Mé věci, které by průměrný muž pomalu ani neunesl mi nedělají větší problém a tak pod mími dlouhými kroky kroky rychle mizí vzdálenost, která nás dělí od relativního bezpečí hradu. Blíží se posledních pár metrů a šílená běsnící bestie se stále neobjevuje. Brána je již na dosah a najednou jí probíháme. Dobře. Zvlád sem to.... A ten fajnovej prcek taky. Pomyslím si při pohledu na svého kolegu, který se právě zastavil vedle mne. Oddechujem po dlouhém běhu a ještě než se úplně zotavíme objeví se u nás nějaký válečník. Vypadá na to že už má něco za sebou a krom obrany nadhodí něco o tom že by jsme mohli zalést do děr jako mimina. Cože? Utéct? Zahrabat se pod zem a čekat co osud přinese? To by udělal jenom největší zbabělec na světě. Usměju se a hlavou mi prolétne vzpomínka na to, jak přepadl naší vesnici sousední kmen. Bylo mi tehdy necelých třnáct let a otec se mne ptal jestli chci do bezpečí s dětma. Tehdy sem se mu vysmál do očí. Cože? Zalést do děr jako králíci? Vypadám snad jako baba nebo děcko? Promluvím velmi hlasitě a každému musí připadat zajímavé, představit si mne jako dítě, jelikož měří dost přes dva metry, v ramenou sem široký také dost a vážim hodně přes stopadesát kilo. S úsměvem se podívám na toho chlapíka, který mi nabízí ďouru. Né děkuju, jenom mi prosim řekni kam se mám postavit abych měl volnej průchod k nepřátelům až sem přilezou. S těmito slovy schodím z ramene své válečné kladivo, po jehož dopadu popraská několik dlaždic.

lord Wictred von Schönberg - 15. dubna 2008 07:18

soukromá zpráva od lord Wictred von Schönberg pro Nádvoří Po rychlém boji,který jsem vyhrál s maličkou pomocí jsem se zběsilím úprkem ke hradu.Ještě že na sobě nic nemám.Ten válečník musí mít výdrž,když běží s takovým nákladem...pomyslím si ale to už dobíhám k hradu a jsem rozradostněn zjištěním,že jsem ještě stilh dobu otevřené brány.Ale to mne zaskočí nějaký válečník - obránce a chce abych bojoval.Bojovat na hradbách?To ne!Můj život je příliš cený!A navíc nejsem ani vybaven!To by udělal jen největší blázen! podívám se na něj pohledem člověka,který nevěří tomu,co slyší.Cože!Podívejte se na mne!Nejsem vybaven k boji na hratbě,ni ve formaci!Jsem lord Wictred von Schönberg!A žádám OKAMŽITOU audienci u knížete Lestra!Takový hlupák!Chce abych bojoval!Hahaha!Snílek!Alespoň ne v tomhle!a čekám až mne odvede za knížetem.

Trosten Akledsonen - 15. dubna 2008 12:42

soukromá zpráva od Trosten Akledsonen pro Nádvoří Vesele se připravuji na výstup na hradby a své stanovysko jsem již strážci oznámil. V tom ten týpek vedle mne začne kopat kolem sebe a absolutně odmítá jakýkoliv pokus o to, dostat ho na hradby. Co si o sobě sakra myslí! Že je lepší než mi ostatní? Že díky penězům nebude bojovat? Tohle mne opravdu štve! Takovej budižkničemu posranej! Na tváři se mi objeví velmi nepříjemný výraz, který je upřímný. Můj hlas se nevědomky zvedne a tak se na mou obrovitou postavou, tyčící se nad malým strašpytlem, dívá celé nádvoří. To chceš zalést a nechat za sebe umírat cizí lidi? A to si říkáš chlap, jo! Takhle by se nechovali ani děti! Prachy ti bezpečí nekoupí! Výhrůžně se na něj podívám a potom svůj pohled otočím ke všem okolo. No nemám pravdu? Takhle se zachová jedině SRAB! Zakřičím na celé kolo a tázavě se rozhlédnu. Je jasné že pokud mi bude někdo chtít odorovat tak to vezmu jako velikou urážku, která půjde smít jen velice těžko. Teda, doufám že sem to nepřehnal. Co když mi tenhle páneček zavaří? No co, tohle někdo říct musel, koneckonců, je to pravda, tak mi nemůže nic říct. Teda, snad.

lord Wictred von Schönberg - 16. dubna 2008 07:24

soukromá zpráva od lord Wictred von Schönberg pro Nádvoří Tázavě se kouknu na obrovitého válečníka jak na mne křičí že jsem srab a že si život za peníze nekoupím.Co si to o sobě myslí?Křičet na mne?To si zaplatí!pomyslím si a tasim meč odpovídám : Co si to o sobě myslíš!Ty lůzo!Verbeži!Ty...zakoktám se a neschopen pokračovat v nadávkách se k nemu přiblížim a odšoupnu kladivo,které rozbilo pár dlažebních kostek,dál od jeho dosahu.Nejdříve se dostanu do hradu,domluvím se s knížetem Lestrem a až POTÉ se začlením do boje!Hlupáku!můj hlas ztvrdne a jde na mne vidět,že jsem připraven k bji muže proti muži,v případě,kdyby na mne chtěl i přesto že nemá zbraň zaútočit.

Myrra Val - 18. dubna 2008 13:06

soukromá zpráva od Myrra Val pro Hostinec Známý zvuk letících šípů mě přinutí se přikrčit. Co na tom, že mezi nimi a mnou jsou pevné dveře. Tedy, alespoň doufám, že pevné. Hlavou se v neskutečném zmatku honí myšlenky, kvůli kterým téměř nevnímám slova vojáka, se kterým jsem, zdá se, na jedné lodi. Až dodatečně, při pohledu na malý klíček, mi dojde, co chtěl. Zbláznil se? To je jak hledat jehlu v kupce sena.. Zhluboka se nadechnu a vydechnu, abych se alespoň rámci mezí uklidnila. Přemýšlej.. nutím se s očima upřenýma na klíč. Drobný, z ocele, jednoduchý.. snad bude zámek podobný. Vší silou vůle se snažím udržet si klid a rozvahu a nezmatkovat v život ohrožující situaci, nepřipouštět si, že nemusí zbývat moc času. Projdu kolem muže ve špinavém kabátě - na seznamování bude jistě čas později, pokud to přežijeme - a prohlížím těch pár zámků a dveří, které v místnosti jsou, v naději, že najdu nějaký, který by se snad klíči podobal. Není moc času všímat si detailů, a tak při zběžném pohledu může cizinec vidět jen štíhlou vysokou dívku v cestovním, trochu opraném oblečení, ve vysokých jezdeckých botách a šedém plášti lemovaném kožešinou. Pár pramínků černých vlasů se vymanilo z copu, který dosahuje až po pas, a rámují uprášený obličej. Pokud se však jejich pohledy setkají, její výrazné, tmavě zelené oči mu přijdou poněkud zvláštní, jakoby do lidského obličeje nějak nepasovaly.

Weothien - 20. dubna 2008 19:23

soukromá zpráva od Weothien pro Svatyně Modrého plamene To co mne obklopuje se nedá shrnou jedním slovem, nebo nějakou otřepanou frází. Věřím, že za tuhle inspiraci by mnoho bardů dalo cokoli, aby mohly na jejím základě pět ódy a skládat verše. Je to prostě kouzelné, nádherné, neopakovatelné místo prosyceno zvláštní energií. Nepamatuji si, že by mne v mém životě něco takto uchvátilo a to jsem byla na spoustě kouzelných a posvátných magických míst. Vážně se musím soustředit, abych se věnovala Mistrovi. Hledím na něj pozorným upřímným pohledem, aniž bych slevila ze svého hrdého výrazu. Jakmile skončí svou řeč. Nechávám si chvíli na rozmyšlenou. Sklopím hlavu a zaměřím se na do detailu vypracovanou podlahu. Draco zvláštního druhu? Odolný vůči magii? Zkoušel někdo proniknout do jeho mysli? I přes tok myšlenek si uvědomuji, že je snadné je číst a já stále neplýtvám ochranným kouzlem. Protože tyto své domněnky nepovažuji za tajné. Nakonec pozvednu zrak a ulpím pohledem opět na Mistru Synuanethovi. Bude mi ctí přispět k obraně města. pronesu nakonec rozhodným hlasem. Vždy jsem měla ráda výzvy i za cenu ohrožení života. Taková jsem prostě já. Nevím, co je to za druh draka, ale s tím, co mne o těchto tvorech naučil můj Mistr bych možná mohla přispět k jeho ovládnutí, nebo alespoň k domluvě s ním. Je to tvor jako každý jiný a předpokládám, že i on neuvažuje pouze na základě rozkazů. Vyčkávám, zda mi ihned ukáže cestu. Stále okouzlena nejen třpytem jeho vzácného oděvu.

Trosten Akledsonen - 21. dubna 2008 07:16

soukromá zpráva od Trosten Akledsonen pro Na Nádvoří Koukám na toho hejska a dělá se mi špatně, protože ty jeho výmluvi nemůžu vystát. Schovávat se za ,Já bohatý´ nebo ,já moc důležitý´. To nesnáším. Klid... Nezmlať ho. Pořád je to nějuakej urezenej pán. Nebo urozená krysa? Hlavně se do něj nepustit. Nemusel by to přežít a to by byl průser. Pomyslím si zkroušeně a pak se tomu hrabátku či co kouknu do očí. On v těch mích může vidět nezakrytou zlobu, které se směřuje jeho směrem. Ruka se mi proti mé vůli šine k opasku, ve kterém je zasunuta ještě malá sekyrka a meč. Vnitřní boj, který se ve mě odehrává, jako by byl dobojován. Tak ty se vrátíš? To chci vidět. Jestli se nebudeš třást za knížetem tak sežeru celý hradby. Potom se moje ruka pohne rychlostí, kterou by od té obří hory svalů jako jsem já nikdo nečekel. Moje ruka chytne konec meče a odkloní ho tak, že míříve pravém úhlu někam jinam než na mě. A nevytahuj ne mě ten svůj žabikuch. Jinak to bude toslední co uděláš ty- Projistotu nedořeknu a otočímse k němu zády. Sehnu se pro své kladivo a zvednu ho jednou rukou. Pak si ho hodím na rameno a odcházím směrem na hradby, protože tam ten Pán nezamíří. Je mi jasné že jsem to tu podělal a že mě to bude mrzet. Krucinál. Co si o sobě myslí? Nějaký zbohatlý prase. Snad už ho neuvidím. Pomyslím si a stoupám po schodech na hrdby, na kterých už je dost lidí, kteří snad dají pokoj. Když už jsem úplně nahoře tak se posadím na zem a otočím se tak, že jsem opřený zády o hradby.

lord Wictred von Schönberg - 21. dubna 2008 18:01

soukromá zpráva od lord Wictred von Schönberg pro Na Nádvoří Dořekni to!No dořekni!Ty lůůůzo!Kdybych tu měl velení já,dávno by si už černal ve vězení!Co si o sobě myslí?Velký svaly mozek žádný,přijde mi vůbec divné že se naučil chodit...ještě na něj chvíli řvu,poté dám můj meč zpět do pochvy a otočím se ke strážnému:Nevíte,kde bych mohl najít hraběte Lestra?A hloupá otázka,nejspíše v jeho zbrojnici a s panošem,že ano,ale přesto,mohl byste mne tam dovést?řeknu hlasem,ve kterém se odráží chuť medu,halsem,ze kterého ten med přímo přetéká.Chvíli vidím že je otřesen po střetu mezi mnou a tím hejskem tak na něj vykřiknu:Hned!A tím hned myslím HNED!Podívám se na vojáka,kterého nejspíš můj výbuch hněvu poněkud zaskočil a polekal,až se celý třeseCo to má ten lyšák prohnaný za vojáky?Ti se leknou,jen se na ně zařve...Hned mu to řeknu.Nevím,jak chtějí bojovat proti té potvoře...Tázavě kouknu na vojáka,proč mne stále neuvedl a čekám.dívám se na něj zrakem,který jakoby říkal:"Tak bude to?"

Pán Jeskyně - 21. dubna 2008 22:09

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Za hradbami Ostřílený voják polknul na prázdno. Byl zvyklý na ledas co, ale nikdy neměl v lásce ty, kteří utíkali z boje. Nědalo mu potíž, rozhodnout se během okamžiku, přesto však se zdá, jakoby dnes váhal se svou reakcí. Pár vojáků připravených již na hradbách, po očku sledovalo rodící se šarvátku, připraveni na příkaz svého velitele ukončit plamenný projev šlechtice, jehož srdce snad nenačerpalo ničeho ze ctností těch, kteří bývají přirozenými autoritami. Vzrůstající napětí výstupu snižující soustředěnost obránců však nemá vygradovat triumfem ani jednoho ze zúčastněných, neboť v posledním momentu známého ticha před bouří, se do nastoleného ticha rozezní pevný a autoritativní hlas: "" Naštěstí vám velení nepřísluší, že? Neodvažuji se domýšlet, jak beznadějná by byla situace těch ubožáků, kterým byste velel v nesnázích právě vy!" Otočíte se za hlasem a spatříte rytíře, shlížejícího na vás z koňského hřbetu. Oděn do stříbrných pancířů, či snad možná i jakéhosi bílého neznámého kovu, se od něj sluneční paprsky odrážejí, jako v zrcadle, oslepujíce tak na vteřinku vaše oči. " Kapitáne, odveďte své muže na pozice! Hned! Chce - li tento udatný válečník bojovat po boku vašich mužů v předních liníích odolávajících brzskému útoku, nebudeme mu bránit," pokynul Trostenovi "" zatímco tento muž, by zde jen překážel. Jsem proto přesvědčen, že bude nejlepší, když se připojí ke mně. Kníže Lestr není právě v situaci, kdy by si mohl dovolit lpět na ceremoniích a už vůbec ne, aby naslouchal kdejakému přivandrovalci, který se audience domáhá." S posledními slovy odhalil svou tvář skrývající se za hledím a s neproniknutelným výrazem těch, kteří nemusí o moc žádat, neboť jim náleží, nepřítomně překontroloval pohledem přípravy k boji. Voják, se kterým jste před hádkou hovořili, se hluboce ukloní a než odejde, vyzývá kývnutím siláka s bojovým kladivem, aby jej následoval. Wictredovi pak již volby nezbývá, neboť výše uvedená slova nebyla vůbec míněna jako žádost...

Pán Jeskyně - 21. dubna 2008 22:09

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Za hradbami Ostřílený voják polknul na prázdno. Byl zvyklý na ledas co, ale nikdy neměl v lásce ty, kteří utíkali z boje. Nědalo mu potíž, rozhodnout se během okamžiku, přesto však se zdá, jakoby dnes váhal se svou reakcí. Pár vojáků připravených již na hradbách, po očku sledovalo rodící se šarvátku, připraveni na příkaz svého velitele ukončit plamenný projev šlechtice, jehož srdce snad nenačerpalo ničeho ze ctností těch, kteří bývají přirozenými autoritami. Vzrůstající napětí výstupu snižující soustředěnost obránců však nemá vygradovat triumfem ani jednoho ze zúčastněných, neboť v posledním momentu známého ticha před bouří, se do nastoleného ticha rozezní pevný a autoritativní hlas: "" Naštěstí vám velení nepřísluší, že? Neodvažuji se domýšlet, jak beznadějná by byla situace těch ubožáků, kterým byste velel v nesnázích právě vy!" Otočíte se za hlasem a spatříte rytíře, shlížejícího na vás z koňského hřbetu. Oděn do stříbrných pancířů, či snad možná i jakéhosi bílého neznámého kovu, se od něj sluneční paprsky odrážejí, jako v zrcadle, oslepujíce tak na vteřinku vaše oči. " Kapitáne, odveďte své muže na pozice! Hned! Chce - li tento udatný válečník bojovat po boku vašich mužů v předních liníích odolávajících brzskému útoku, nebudeme mu bránit," pokynul Trostenovi "" zatímco tento muž, by zde jen překážel. Jsem proto přesvědčen, že bude nejlepší, když se připojí ke mně. Kníže Lestr není právě v situaci, kdy by si mohl dovolit lpět na ceremoniích a už vůbec ne, aby naslouchal kdejakému přivandrovalci, který se audience domáhá." S posledními slovy odhalil svou tvář skrývající se za hledím a s neproniknutelným výrazem těch, kteří nemusí o moc žádat, neboť jim náleží, nepřítomně překontroloval pohledem přípravy k boji. Voják, se kterým jste před hádkou hovořili, se hluboce ukloní a než odejde, vyzývá kývnutím siláka s bojovým kladivem, aby jej následoval. Wictredovi pak již volby nezbývá, neboť výše uvedená slova nebyla vůbec míněna jako žádost...

Trosten Akledsonen - 21. dubna 2008 22:25

soukromá zpráva od Trosten Akledsonen pro Po hádce Chtěl jsem již odejít, ale na půl cestě pryč, směrem k hradbám, mě zastaví nově příchozí. Tento muž, narozdíl od toho srábka, vypadá jako válečník. Zřejmě už není nejmladší, možná by dokonce prohrál v šermířském souboji s tím třasořitkou, ale přesto si od prvního okamžiku u mě vydobyl úctu, kterou ten namyšlenej páneček nikdy mít nebude. Jeho muži na něj schlýžejí také s úctou a zřejmě je to dobrý velitel. Tak tenhle teda vypadá líp, než ten mrňavej.... Pomyslím si a poctím ho něčím, co je na půl cesty od poklony ke kývnutí. Pak hodím ošklivý a také trochu výsměšný pohled po mém oponentu ve slovní potyčce a konečně se k výjevu otočím zády. Můj pohled se nyní setká s pohledem Kapitána a pak společně začnem opouštět výjev. Je vidět že ostatním vojákům se také nelíbil. Ani se nedivim. Jak by se moh někomu líbit? Těžko. Pomyslím si a kráčím kousek za kapitánem. Když už jsme kousek dál tak se k němu otočím. To byl výjev. Poznamenám potichu, možná dokonce tiše. Koukám že ten hrabě jak se menuje tu má slušnou autoritu, co? Poznamenám lehce přátelským tónem ke kapitánovi.

Pán Jeskyně - 21. dubna 2008 22:27

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Hostinec " Kdybych to věděl, .... zatracen.... nóó pojď ..tám.. uhg..... tak bych to snad řeknul rovnou ne?" bojuje voják nejen s těžkou lavicí, ale také s pokušením přidat krom dalšího kusu nábytku k barikádě, i peprnou nadávku k vysvětlování, na něž nebyl čas. " Hledejte, bude to cesta ven a bude dobře zamaskovaná. Budovy kolem náměstí, jsou všechny součástí obrany města. Táhnou se pod nimi podzemní chodby. Abychom se do nich ale dostali, musíme nechat budovu zničit - vybuchnout. Trosky pak ztíží popstup nepřátel a my se dostaneme... Kruci dělejte, nebo tady všichni chcípnem!" Dalšího vysvětlení jste se již nedočkali, protože jeden velice dlouhý as tlustý šíp, prorazil špatně dovřeným oknem, aby se zabodl do ramene vašeho dobrodince. O pár momentů později se zatarasené dveře začaly otřásat pod surovými údery a zápach páleného dřeva, vypovídal cosi o klesající životnosti stavení.

Pán Jeskyně - 21. dubna 2008 22:27

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Hostinec " Kdybych to věděl, .... zatracen.... nóó pojď ..tám.. uhg..... tak bych to snad řeknul rovnou ne?" bojuje voják nejen s těžkou lavicí, ale také s pokušením přidat krom dalšího kusu nábytku k barikádě, i peprnou nadávku k vysvětlování, na něž nebyl čas. " Hledejte, bude to cesta ven a bude dobře zamaskovaná. Budovy kolem náměstí, jsou všechny součástí obrany města. Táhnou se pod nimi podzemní chodby. Abychom se do nich ale dostali, musíme nechat budovu zničit - vybuchnout. Trosky pak ztíží popstup nepřátel a my se dostaneme... Kruci dělejte, nebo tady všichni chcípnem!" Dalšího vysvětlení jste se již nedočkali, protože jeden velice dlouhý as tlustý šíp, prorazil špatně dovřeným oknem, aby se zabodl do ramene vašeho dobrodince. O pár momentů později se zatarasené dveře začaly otřásat pod surovými údery a zápach páleného dřeva, vypovídal cosi o klesající životnosti stavení.

Pán Jeskyně - 21. dubna 2008 22:43

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Několik dní i nocí jsi nespal. Jako adept ucházející se o čestné místo v magickém řádu, kde jsi jako učeň vyrůstal, jsi byl vyslán na žádost, která byla k rukám tvého mistra doručena. Neříkal mnoho, tedy alespoň tobě nic starší neprozradili. Jen to, že ve městě Valarmont, se schyluje ke strašným událostem. Cech, jeden z těch skutečně loajálních, nemůže nechat volání o pomoc bez odezvi. Byl jsi vyslán, abys projevil své nadání a uplatnil vědomosti, jichž jsi nabyl. kromě toho máš však i mírně nahořklý pocit, že se nikomu ze starších příliš nechtělo riskovat svou kůži. Právě o to totiž pravděpodobně půjde, přesně to jsi pochopil při pohledu na hrůzu, která požírá město společně s plameny černé bestie prohánějící se ve nepřirozených mračnech tsahujících se ke hradu. Honem! Pospěš! Máš se dostavit před Lestra... Nad schodištěm... " Dobrá, tedy. Každá pomoc je vítaná, ale ke knížeti vás nepustím. Má teď jistě dost na práci. Prosím následujte mne..." vyzval tě jeden z mužů a pokynul rukou před sebe, aby tě mněl stále na očích. Neušlo ti jistě, že přestože se blyštivá čepel opět ponořila do hloubky svého pouzdra, ruka na jílci meče je přichystána k okamžité reakci při prvním náznaku zrady. Stoupáte po širokém schodišti, které se lehce stáčí a roste k ústí delší chodby, jejíž mramorová podlaha i elegantní podpěrné sloupy při okrajích vzbuzují tvou zvědavost.. S každým krokem jako bys cítil závan a přítomnost síly mnohem přesahující tu tvoji. Velké, tmavě modré a hladké dlaždice dávají vyniknout složitým runovým znakům, které jsou umně vytepány v zlatých žilkách. Máš zvláštní pocit, že celá podlaha jakoby dýchala, přestože víš, že něco takového není možné. Procházíte touto dlouhou sálovitou cestou a máš možnost pokochat se i kovovými ozdobnými pochodněmi, které jsou téměř metr a půl vysoké a ztvárněné jako stromy, jejichž koruna je potom samotný plápolající oheň odlišující se od běžného jen tím, že barva jeho plamenů je stříbrná. Voják před tebou klepadlem zabušil do vysokých naleštěných vrat, která pobyta stříbrnými výhonky a listy zcela jasně vypovídají o mistrech řemesla, kteří je vytvořili. Jen okamžik po doznění pronikavého zvuku, se dvoukřídlá vrata neslyšně otevřela. " Běžte tudy, již jste očekáván..." promluví na tebe opět strážný a vydá se zpět na své místo pod schodištěm na hlavním nádvoří... Snad nejistě, snad váhavě, snad s rozmyslem či naopak zcela sebevědomě vstoupíš a vrata se za tebou zavřou. Když se ale otočíš, není po nich ani stopy. " Nacházíš se v přijímacím sále mistrů cechu Modrého plamene. Kdo jsi a co tě sem přivádí?" rozezní se v ozvěnách místností, jejíž veškeré obrysy, tvary i zařízení je Ti skryto za mlhavými závoji, které Tě v širokém kruhu obklopují.

Pán Jeskyně - 22. dubna 2008 22:47

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Situace se komplikuje, maličko...:) Hedvábné peří na bělostných perutích hladí rozrážený vzduch proudící kolem běžícího anděla. S myslí upnutou jediným směrem, téměř letí po nerovných dlažebních kamenech kupředu, vstříc jedné z bílých věží, dominant a nadějí posledních. Nadějí doposud neznámých. Nadějí záhadných a přitom vždy přítomných. Jako bys s každým krokem musel přesvědčovat sám sebe, že stále je ten malý, vzácný flakonek v bezpečí. Od zadní brány stále do kopce, odkud se otevírá cesta k hlavnímu nádvoří, uprostřed kterého se vyjímá další z věží. kupodivu ji však nikdo nevnímá, zdá se. Jakoby o ní vůbec nevěděli a dokonce procházeli skrze ni. Nauvažování ovšem není vhodná chvíle. Tvá meta je položena na jedné z menších zahrad tisknoucích se k bočním stěnám hradu. Čím více se blížíš k určenému stanovišti, tím méně hluku k tobě doléhá. nejdříve splývá směsice hřmotů, výkřiků a lamentování v nevýrazné pozadí, než se ztratí docela a v uších se Ti rozhostí ono posvátné ticho a mír, který Tě zaplavil na schodišti v první věži. Čas najednou ztrácí svou pomíjivost, existuje li vůbec ještě. Díváš se z ničeho nic sám na sebe, jako na jinou, cizí bytost. Běžíš a přece se nedokážeš pohnout z místa. Vnímáš své tělo a přesto jako by ti nepatřilo. Nestihneš ani panikařit, zatím, ... vše je v nejlepším pořádku, tak jak má být. Mé dítě... zní v Tobě tichý hlas, který nepatří tobě a přesto jej znáš. Cítíš, jak se Ti z koutku tlačí slza poutající neuvěřitelně pestrou směs bolesti, ztráty, vzpomínek a naděje. " Matko...?!" ... Synáčku, není nám přáno mluviti spolu dlouze. Jsem zde, abych Ti předala poselství nesmírné hodnoty... jakoby nějaká vyšší moc zahladila tvou touhu po odpovědích na otázky a naopak napomohlo mysli pojmout neuchopitelné. Sladký, něžný a starostlivý hlas slábne, by uvolnil místo vizi odhalující mnohé. ... Úzký měsíční paprsek probodl noční mraky a dopadl na bledé čelo pokojně spícího člověka. Kapky potu a přerývané dýchání vykreslují horečnaté sny muže, kterého okamžitě poznáš. Lestr.... Tak, můj kníže - promluví do ticha nepěkně znějící hlas Ulgerika - celou tu dobu jsem to měl na očích. Jak blažená je nevědomost. Tím spíše, že tě o tvé dědictví připravím. Budu to pak já, kdo ovládne sílu samot...., scéna se změnila, nebo spíše posunula o nějakou tu minutku dále. Bolestivý výraz zkřivil tvář hluboce spícího knížete v momentu, kdy obřadní dýka v rukou starého mága bodla hluboko mezi ramena a ztratila se v mase. Namísto krve se však zjevil podivně vypadající stříbrný symbol, který pulsoval. Lestrova tvář zešedla a náhle jsi věděl, že překročil hranici mezi životem a smrtí. Mág vítězoslavně zakvílel, brzy však svého předčasného oslavování hořce litoval. Dýka se zalekla svého činu a obrátila sama své ostří proti ruce, která vedla úder. Umírající tvář zrůžověla... Měl jsem to tušit. Já starej idiot. Jasně, že jej nemohu zabít. Ne jen tak jednoduše. Je to Ethlien. - čaroděj s trpitelským výrazem v očích a vztekem ovládajícím jeho hlas a mysl, právě přemítá nahlas, zatímco svou zkrvavenou ruku ošetřuje... Obrazy, které tvá mysl uzřela a uslyšela rozezní rozechvělé nitro přítele. O co více se asi otřese nitro... " Je to Tvůj bratr. Nikdy ses to neměl dozvědět a on také ne, ale je v sázce příliš mnoho. Popíchej zpět za ním. On o ničem neví. Jestli vyřkne vyvolávací slova bez znalosti jména své rasi, zemře. A vy všichni s ním, neboť nikdo jiný než Ethlien, nedokáže otevřít majákový průchod. Pospěš si. Mám vás ráda, oba. Sbohem ...

Pán Jeskyně - 22. dubna 2008 23:10

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Před hospodou za hospodou nikdo nesmí státi, nebo.... " Vy malý mrňavý svině. Já vám to ku....spočítám...!" zavřeští bolestí majitel paže, která se svíjí jako had na špinavé podlaze u dveří. Čerstvá sprška krve přibarvila dřevěné veřeje, doposud chránících vaše bezpečí, do vínově červené barvy. Vzápětí se jedna rána za druhou s houpavým duněním opírala do dveří.Hobitek nezvyklý na podobné situace snad netušil oč se děje, i když... snad i trol by se dovtípil, že se jedná o beranidlo. S tím rozdílem, že by je považoval za legitimní prostředek, kterého se běžně používá k přepadovým návštěvám. Ono vlastně přepad je obecně oblíbené slovo v této rase silných, leč jednoduchých bojovníků. Ale o tom snad jinde, že? Kde jsem to jenom,... jo aha...:) Dveře poskakují v pantech povážlivě se viklajících z trámů a Boris patrně těžce úpí ve snaze udržet barikádu o pár vteřinek déle. Beznadějná situace. Ta se vyznačuje dvěma znaky. Neschopností ji rychle překonat, nebo naopak ji vzdorovat příliš dlouho. Mohutný nápřah, rána a dveře letí ve stejnou chvíle, kdy Belivo pošimrá klíčem jeden ze zámků, které našel a vykřikne. Snad radostí že splnil úkol, snad leknutím, když se mezi spárami kamenů objeví jakási tekutina, která však systematicky rýsuje podivný obrazec kam jen oko dohlédne. Mimo jiné se však objeví obrys čtvercového otvoru, který mizí ve zdi a zdá se, že míří kolmo dolů do tmy neznámo kam. Nad hlavou vám oběma hoří již střecha.

Pán Jeskyně - 22. dubna 2008 23:10

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Před hospodou za hospodou nikdo nesmí státi, nebo.... " Vy malý mrňavý svině. Já vám to ku....spočítám...!" zavřeští bolestí majitel paže, která se svíjí jako had na špinavé podlaze u dveří. Čerstvá sprška krve přibarvila dřevěné veřeje, doposud chránících vaše bezpečí, do vínově červené barvy. Vzápětí se jedna rána za druhou s houpavým duněním opírala do dveří.Hobitek nezvyklý na podobné situace snad netušil oč se děje, i když... snad i trol by se dovtípil, že se jedná o beranidlo. S tím rozdílem, že by je považoval za legitimní prostředek, kterého se běžně používá k přepadovým návštěvám. Ono vlastně přepad je obecně oblíbené slovo v této rase silných, leč jednoduchých bojovníků. Ale o tom snad jinde, že? Kde jsem to jenom,... jo aha...:) Dveře poskakují v pantech povážlivě se viklajících z trámů a Boris patrně těžce úpí ve snaze udržet barikádu o pár vteřinek déle. Beznadějná situace. Ta se vyznačuje dvěma znaky. Neschopností ji rychle překonat, nebo naopak ji vzdorovat příliš dlouho. Mohutný nápřah, rána a dveře letí ve stejnou chvíle, kdy Belivo pošimrá klíčem jeden ze zámků, které našel a vykřikne. Snad radostí že splnil úkol, snad leknutím, když se mezi spárami kamenů objeví jakási tekutina, která však systematicky rýsuje podivný obrazec kam jen oko dohlédne. Mimo jiné se však objeví obrys čtvercového otvoru, který mizí ve zdi a zdá se, že míří kolmo dolů do tmy neznámo kam. Nad hlavou vám oběma hoří již střecha.

Broma - 23. dubna 2008 07:30

soukromá zpráva od Broma pro Cesta k řádu Před několika dny jsem byl vytažen ze studovny a bylo mi mím mistrem oznámeno, že by snad mé vědění mohlo nabít uplatnění, pokud se budu ucházet o čestné místo v magické řádu. To jsem ještě netušil co mě čeká..¨ Ještě té noci jsem se vydal jako příslib pomoci z řádu městu Valarmont, kde se schyluje ke strašným událostem. Několik dní jsem byl na cestě, pár nocí jsem nespal a přemítal proč já, do mysli se mi vnucovala urputná myšlenka, že se mě chtěl jen někdo zabavit, nebo že nechtěli riskovat svou kůži a proto mě vyslaly na tu cestu, jako vyslance..nebo snad příslib pomoci ? Ale odpověď na mé otázky mi zůstala nezodpovězena, nedokázal jasem se jí dobrat sám, ne bez pomoci, a tak jsem dnem i nocí, pospíchal ke svému cíli, k městu Valarmont a k jeho branám, k místnímu řádu, abych nabídl pomoc, svou a zároveň svého řádu. Konečně jsem tam dorazil, po několika dnech cesty, kdy můj zelený plášť je pokryt prachem z cest, ale mé černé oči se dívají na brány města a já se pomalu blížím, ke svému prozativnímu cíli. Po někajé době najdu i to co jsem hledal a vejdu do honosné a nádherná bodovy. U schodiště mě uvítá jakýsi muž, voják. Jenž je ve střehu. Pomalu si sundám z hlavi zelenou kápi pláště a na světlo světa vykoukne hlava bez vlasu a mé černé oči se usmějí když jen kývnu na vojáka. Ale no tak, kdybych ti chtěl bít hrozbou, tak by ti nic nepomohlo příteli. V jeho doprovodu procházím tu honosnou a v skutku úchvatnou budovu a žasnu, jak nad stavbou, tak nad sílu a moc co cítím. A mám pocit, že já se vším co jsem se naučil neumím skoro nic oproti těm co se zde zdržují, a žasnu. Toto místo mě naplňuje , ale i radostí,radostí nad tím, že leč jsem vyučen a snad i považován za mistra, tak se mohu ještě stále učit.. Na vyzvání strážného vejdu do místnosti. Vejdu tam bezstarostně, nebo snad, lehkovážně, protože vím, že jsem zde, abych pomohl. Ale pokud bych byl nepřítelem, tak bych se asi právem obával t moci co se zde zdržuje, ale nyní mě naplňuje úžas. Jakmile vstoupím a překročím práh, tak pocítím cosi co mě donutí se otočit a zjisti, že vchod jímž jsem vešel, zmizel, nebo je spíše skryt mím očím, pokud bych nepoužil magie. Tak se ozvou hlasy, hlasy co mě obklopují a já na jejich otázku bez okolků, přetvářky, opovím. Jsem Broma a na žádost přicházím, abych nabídl pomoc proti událostem, co by neměli nastat. Na žádost jenž byla zaslána mému mistru a on poslal mě. Opovím a otevřu svou mysl a mé černé oči se podívají na jednu z postav…

Pán Jeskyně - 23. dubna 2008 09:20

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Svatyně Modrého plamene " Žádost poslal kníže Lestr, který je momentálně velice zaneprázdněn," odpoví beze spěchu sytý hlas a kouřové opony obestírající kruh kolem mladého čaroděje, se zbarví do sytě modrého odstínu. Slýchávala jsi o silných obranných kouzlech, kterými jsou chráněna důležitá sídla jednotlivých cechů, a proto v tobě snad zatrnulo, když se kouř proměnil v blankytně zabarvené plameny, potvrzující doménu největší síly zdejších mágů. K obavám však nebyl snad ani důvod, neboť se rázem rozplynuly a tys konečně prohlédla po veliké kruhové místnosti. Podobně, jako v chodbě kterou jsi sem přišla, i zde bylo použito elegance mramoru. Na rozdíl byl však protkán neznámým materiálem, který se pulsujíce rozsvěcel a opět přestával zářit.. Odhaloval přitom krom neznámých znaků, pochopils že se nejedná o jediný jazyk, i vyobrazení čehosi jiného. Velikého stromu s rozložitou korunou. Když vzhlédneš nad sebe, můžeš se zahledět do stříbrných souhvězdí jemně se skvoucích na jasné noční obloze. " My sami nevíme, oč se přesně jedná. Náš nejstarší a nejmoudřejší představitel se nikdy nedělil o největší divy a taje, kterým přišel na kloub. Jen on samotný by snad mohl uspokojit tvoji a naši zvědavost. a odpovědět na otázky, které nám vrtají hlavou. Právě se ale nachází na důležité poradě s knížetem," nasloucháš vysvětlování vysokého muže v nejlepších letech, jehož černé vlasy mu splývají až k ramenům. Pomalu, důstojně k tobě kráčí poté, co sešel z menšího vyvýšeného pódia, na němž se vyjímají do půlkruhu rozestavěné kamenné trůny. Jsou celkem tři. Dva menší a větší stojící uprostřed. " Mé jméno je Synuaneth a jsem jeden ze starších našeho cechu," představí se a pro dodržení společenských norem se velice zlehka ukloní. Jeho jednobarevný saténový šat podobající se hladině jezera s křišťálově čistou vodou, se přitom nepatrně pozmění. Znal7 z kruhů zabývajících se magií, pravděpodobně vzpomeneš na ulinorské pláště. Víš o nich jen, že velice posilují magické schopnosti svého nositele a přispívají i k jeho ochraně, neboť vyrobeny umem největších alchymistů, mají vlastnost nechat většinu kouzel sklouznout po svém povrchu, nebo jej snad dokonce i odrazit.. Nejen proto jsou tak ceněny. Povídá se, že jakmile se jej někdo dotkne, není již možno použít plášť pro nikoho jiného.... Se směsicí nejrůznějších dojmů se rozhlížíš všude kolem a snažíš se přitom udržet pozornost na muže, který k tobě dále mluví: " Tvou pomoc ovšem rádi přijmeme… Největší potíž je se samotným drakem. Není z žádného druhu, který známe a všechny naše pokusy jej alespoň zranit zatím selhaly. Jakoby mu magie vůbec neublížila. Nejsilnější z nás dokázali jen odklonit jeho plameny...." povzdechl si a nesnažil se ani zakrývat své zklamání. " Je nás ve městě málo a tak doufáme, že velmistr něco vymyslí. Ještě nikdy nezklamal. Dal nám jediný pokyn. Vystoupat na věže a potírat nepřítele jak jen bude možno. Nemám tedy jiný lepší nápad, než tě požádat o přispění tvých kouzel při plnění toho samého počínání, kterému se věnujeme i my. Přijmi, nebo v pokoji odejdi!"

Boris - 23. dubna 2008 16:36

soukromá zpráva od Boris pro BUM, BUM, BUM. Pod rytmickými údery nově nasazeného beranidla se dveře i barikáda silně prohýbají. Já už nejsem schopen je udržet avšak pořád stojím na místě a neustupuji. Po chvilce dveře povolí a já i s barikádou odletím. Vypadne mi meč z ruky. Tvrdě dopadnu na bok. Otočím se na záda a prudce odkopnu židli, která na mě letěla a seberu meč. Postavím se a výhružně zařvu. V tom však uslyším radostný hobitův výkřik. Rozeběhnu se, co nejrychleji mohu, za ním. Když se k němu dostanu, spatřím výjev s tekutinou a odhalujícím se východem. Pokynu hobitovi, ať utíká. Zatím budu držet vojáky dál od otvoru. Kouř. Cítím Kouř. Ze stropu začaly padat kousky hořících došků. Na nic nečekám a pokud už hobit skočil nebo slezl tak skočím za ním.

Boris - 23. dubna 2008 16:37

soukromá zpráva od Boris pro BUM, BUM, BUM. Pod rytmickými údery nově nasazeného beranidla se dveře i barikáda silně prohýbají. Já už nejsem schopen je udržet avšak pořád stojím na místě a neustupuji. Po chvilce dveře povolí a já i s barikádou odletím. Vypadne mi meč z ruky. Tvrdě dopadnu na bok. Otočím se na záda a prudce odkopnu židli, která na mě letěla a seberu meč. Postavím se a výhružně zařvu. V tom však uslyším radostný hobitův výkřik. Rozeběhnu se, co nejrychleji mohu, za ním. Když se k němu dostanu, spatřím výjev s tekutinou a odhalujícím se východem. Pokynu hobitovi, ať utíká. Zatím budu držet vojáky dál od otvoru. Kouř. Cítím Kouř. Ze stropu začaly padat kousky hořících došků. Na nic nečekám a pokud už hobit skočil nebo slezl tak skočím za ním.

Boris - 23. dubna 2008 18:49
	soukromá zpráva od Boris pro doufám že nevadí, že jsem se trochu rozepsal a drobet zasáhl do práce PJ. pokud ano omlouvám se.

Rufus Dioren - 23. dubna 2008 22:19

soukromá zpráva od Rufus Dioren pro Ještě chvíli tam stojím, zmatený, neschopný slova, činnu, pohybu. Topící se v sladkobolných vzpomínkách které nepatří....nemohou patřit.....mě. A zároveň ochromen i popoháněn strachem o bratra, k nemuž jsem cítil bratrskou náklonnost již mnohem dřive, než mi bylo odhaleno že opravdu je mým bratrem. A pak..... Pak se najednou obrátím a rozběhnu se co nejrychleji jsem schopen zpět do věže jíž jsem jen před malou chvílí opustil. Nikdy jsem neběhal rád. A nikdy bych byl nevěřil, že jsem schopen vyvinout takovou rychlost. Ano. Ten starý čaroděj mi bude lát, že jsem to zkazil. Ale já jen před několika vteřinami zahlédl smrt vlastního bratra. Jeho rukou. Ta vize se nesmí naplnit. Mám jej přece chránit. Ano, jsem jeho bratr. A bratr bratra chrání. Nenechám jej zemřít. To nedovolím. NEDOVOLÍM!" Pohání mé vlastní rozjitřené myšlenky mé nohy k většímu výkonu. Snad stihnu přijít včas. Ani nevím, jak jsem překonal včechny ty zahrady a nádvoří, či zda mě někdo zahlédl, či ne. Nevnímám to. Téměř bez povšimnutí míjím i monumentální stráže u vchodu do věže. po vstupu dovnitř beru schody, které jsem před nedávnem měřil stejně rychlými kroky vzhůru s bolestí v srdci za umírající město a s touhou spatřit bratra, rovnající se téměř touze milenčině, a poté sbíhal dolů s nadějí a odhodlání, po dvou, místy i po třech, hněn nyní nadšením, z nalezení bratra a zároveň strachem z jeho ztráty a úzkostí nad tím vším až smrtelnou. Přesto že jsou mé kroky rychlé, téměř rovny trysku mladého hřebce, snažím se našlapovat tiše a ani jinak nepůsobit hluk, který by proradného starce upozornil, že se někdo blíží a donutil jej jednat rychleji. Stařík určitě poslouchá, uši nastražené jako bazylišek. Musím být opatrný. Nesmí o mě vědět dřív, než mu budu stát za zády. Proudí mi při tom krkolomném běhu hlavou. Jen doufám, že bratr ještě nezačal ta slova odříkávat.

Belivo - 24. dubna 2008 11:54
	soukromá zpráva od Belivo pro Otvor se otevřel! Jak jen to jde se snažím nedotknout tekutiny vytékající ze zdi. Podívám se dolů do otvoru, jestli najdu žebřík. Pak se ozve rána, břinkot meče, řev bojovníků. A už vybíhá nahoru do patra bojovník, chce abych co nejrychleji slezl... Jestli jsem našel žebřík lano, nebo něco takového, pokusím se slézt. Pokud tam nic není... HOP a...

Broma - 24. dubna 2008 20:19

soukromá zpráva od Broma pro Svatyně Modrého plamene Naslouchám to co mi povídají představení řádu a také potichu žasnu, když ke mě přistoupí onen muž v plášti o němž se mohu jen domnívat, že je to velice vzácný kousek z magické dílny co posilu schopnosti majitele. Schopnosti, jenž jsou i tak z toho muže cítit, nemusel by ani promluvit a já bych poznal, že je mocný. Vnímám kadé jeho slovo a když se mě zeptá jastli se chci chopit úkolu pro nějž jsem byl se vyslát tak se mu podívám do očí a chvíli vyčkávám, snad jako bych zvažoval své možnosti, ale po pravd mám jasno okamžitě. Rád vám budu nápomocen. Povím pomalu a klidně.

lord Wictred von Schönberg - 25. dubna 2008 12:46

soukromá zpráva od lord Wictred von Schönberg pro Za hradbamiCo si to dovoluje?Nazvat mne přivandrovalcem?Ten...nejspíš taky šlechtic. Dlouhými kroky přikráčím k jezdci.Pane já nejsem žádný,přivandrovalec,neb lord Wictred ze Šumperka.S mým landsknechtem,který mne měl bránit,jsme jeli na nákup věcí,pro mé sídlo důležité.Nepočítal jsem však s tím,že sem přiletí nějaká černá dračí potvora a tento den,mi zkazí,tím,že mi spálila landsknechta,a snad i oře.A jelikož jsem s tím opravdu nepočítal,nejsem vybaven k boji ve formaci,neb jen a pouze snad šermířském duelu bych obstál.Dejte mi prosím alespoň kroužkovou brň a uvidíte,jak budu bojovat.Poté bych byl spokojen i s píkou,sudlicí,či halapartnou.Budu-li vyzbrojen,uvidíte,že bojuji jako lev!

Artur z Domeinu - 25. dubna 2008 21:42

soukromá zpráva od Artur z Domeinu pro Zmateně se snažím říci "ale" nebo "cože", ale vyjde z toho jen zasýpání a zmatené hýbání rtů. Těkám pohledem po místnosti. Hledám nějaký poklop, nebo koberec, pod kterým by mohl být poklop ukrytý. Zároveň mi v hlavě vrtá to s tím výbuchem. Kde vezmeme výbušniny? Načež nás ochránce schytá šíp přímo do ramene. Nadskočím a chvíli mu ukazuji svoje dlaně ve snaze přijít na to, jak mu pomoci a co je teď důležitější. Pomáhat jemu, držet dveře, nebo hledat cestu ven? Z jeho výrazu a naléhavosti však usoudím jako nejlepší tu třetí možnost. "Možná to bude ve sklepě!" Zavolám a vrátím se tak k tématu, které je důležitější - najít cestu ven. Pokud zde v místnosti neuspěji, vydám se hledat sklepení téhle budovy.

Pán Jeskyně - 14. května 2008 23:00

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Ve zbrojnici Tíživé okamžiky posledních dní naléhavě doléhají i mezi pohostinné zdi sídla knížecího. Však varován jsi byl barde nejednou zkazkou, či příběhem, že hrozba doléhá až přímo sem. Hluboko v srdci města, ne však přespříliš daleko od hranic říše, lámou si hlavu mnozí mudrcové, vladaři a dokonce i prostý lid, kterak jen zastavit události nastolené. Kníže žádá, kníže prosí, aby každý ochotný ku pomoci, dostavil se před setměním před stolec jeho šlechtický. Každý schopný držeti se meče, čar, či dýky, vítán bude. I hudebníkům díky, kteří ve chvílích ticha před bouří, svým umem na chvíli okouzlí.... Již několik dní se staráš o chmury vojáků a pážat, když do nekonečných nocí zpíváš balady opěvující statečnost hrdinů, jejichž sláva již pohasíná v zapomnění. Již přes týden očekáváš vývoj dalších událostí, sbíraje různé střípky pravd více či méně ověřených, bys dostál své pověsti a povinnosti a zachytil dění tak jak je umělcům vlastní. Již nápadů máš jistě několik, leč zda předehra to bude k oslavě či pohřbu posuď sám, pěvče. " Přicházejí, probořili městské brány a pochodují na náměstí!" probírá tě ze slastného klimbání a marně se rozhlížíš po těch tak veselých společnících z nočních hodin. Jistě nemají takové štěstí jako ty, musejí do služby. Přísahali životem, že chrániti budou do posledního dechu, poslední snítky bezpečí - pro holky, chlapce a rodiče od dětí. Nechť zvony katedrály vyzvánějí na poplach. Snad se několik ubožáků z města spasí útěkem do hradu. Připravte se k boji, všichni na svá místa. Odvahu muži, splňte svá slova, neplňte své životy i smrt odvahou, o níž se bude snad zpívat.!" Procitáš již plně. Poslední pouta snového opojení padají z tebe stejně tak krutě, jako dopadá prodlužující se stín na nádvoří. Popadneš co je tvé a vybíháš po kamenitých schůdkách ze zbrojnice.Rozhlížíš se všude kolem a nevěříš vlastním očím. Kolem tebe pobíhají vojáci, pár koz utržených ze svých provazů, plačící dítka i několik starých lidí. Zmatek nad zmatek. Nejpodivnější je ovšem nepřirozené přítmí.To jakási podivuhodně rychle se stahující mračna nad městem stíní slunci a co hůř.... " Drak, je tam drak. Zachraňte se kdo můžete. Prchejte!!!" ztratí nervy jeden ze strážných vyhlížející u brány prchající měšťany, donedávna se handrkujících na hlavním náměstí o ceny nejrůznějšího zboží. " Nééé, na svá místa! Nikdo se bez příkazu nehne ze své pozice!!!" hřímá z koně jezdec oděný v rudý šat a rychle cválá k hlavní bráně, za níž se svažuje dlouhá cesta dolů, do města. Hrad, srdce obchodního centra tohoto koutu říše. Vypíná se hrdě na kopci, obklopeného kolem dokola velikým městem, až doposud hovícího si v bezpečí za obrannými jeho hradbami. Vybíháš směrem k bráně, abys ukojil svou zvědavost. Leč snad jsi zalitoval, neboť se ti naskytl obraz nezávidění hodný. Tam, necelé dva kilometry směrem k jižním zdem, tam kde stálo modré náměstí, tam kde se vždy lid shromažďoval a veselil se, právě tato místa více připomínají jen jakési podivné mauzoleum zahalené v kouřovém plášti, plamenech a beznaději. Jen o pár stovek metrů dál vidíš jakési podivné černé šiky jakoby mravenců, tak ti připadají z výše postupující jednotky nepřátel, kterých je mnoho. Díváš se na marnou snahu malého hloučku lidí, uprchnout do bezpečí. Vojska jsou daleko, leč černá okřídlená obluda, řítící se střemhlav jim v ústrety, jez dáli přivítá mohutnými gejzíry zelených plamenů. Pak se vznese opět prudce do výše a hlouček prchajících zmizel. Jen temnota, drak a mašírující nepřátele. Toť výjev, který zachytiti musíš ve své paměti, pro dny příští, nebyl li ten dnešní tvým posledním....

Pán Jeskyně - 15. května 2008 14:46

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Pod městem Skok do černé tmy tam za malými dvířky otevírající cestu k záchraně více než pochybnou. Letíte nejtmavšími stíny a jediným světlým bodem vám je vzdalující se okénko tam nad vámi. Snad prozřetelnost samotná vám našeptala, abyste za letu nahmatali dlouhý žebřík, který se od vrcholku stavení táhne hluboko pod zemi. Prudce vyheknete nečekaným nárazem, když se vaše paže zaklíní do žeber provazového žebříku anapadne vás, jestli byste byli vůbec schopni zastavit pád o pár metrů níže, nebo zda by vám rychlost spíše přelámala kosti.Naštěstí však pro vás, vše dopadá dobře a obezřetně začínáte slézat do temnoty pod vámi. Z výše k vám doléhá vzteklé volání a hlasité výkřiky vašich pronásledovatelů, kterým cestu za vámi patrně zkřížil oheň... Netušíte jak hluboko jste, ale zdá se vám, že uplynula celá věčnost, nežli jste došlápli na tvrdou zemi. Nad hlavami vám zaduněla mohutná exploze a z šachty nad vámi, kterou jste sem slezli, vám do vlasů dopadne sprška prachu, následovaná žebříkem který dopadne jen těsně vedle vás. Potom jen ticho a modrá záře prostupující obrysy podzemních zdí městských katakomb, jak vás napadá. Cesta seobloukovitě ztrácí před vás i za vámi. Můžete jít jej kupředu a dozadu. Máte pocit, jakobyste cítili slabé záchvěvy vánku...

Pán Jeskyně - 15. května 2008 14:46

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Pod městem Skok do černé tmy tam za malými dvířky otevírající cestu k záchraně více než pochybnou. Letíte nejtmavšími stíny a jediným světlým bodem vám je vzdalující se okénko tam nad vámi. Snad prozřetelnost samotná vám našeptala, abyste za letu nahmatali dlouhý žebřík, který se od vrcholku stavení táhne hluboko pod zemi. Prudce vyheknete nečekaným nárazem, když se vaše paže zaklíní do žeber provazového žebříku anapadne vás, jestli byste byli vůbec schopni zastavit pád o pár metrů níže, nebo zda by vám rychlost spíše přelámala kosti.Naštěstí však pro vás, vše dopadá dobře a obezřetně začínáte slézat do temnoty pod vámi. Z výše k vám doléhá vzteklé volání a hlasité výkřiky vašich pronásledovatelů, kterým cestu za vámi patrně zkřížil oheň... Netušíte jak hluboko jste, ale zdá se vám, že uplynula celá věčnost, nežli jste došlápli na tvrdou zemi. Nad hlavami vám zaduněla mohutná exploze a z šachty nad vámi, kterou jste sem slezli, vám do vlasů dopadne sprška prachu, následovaná žebříkem který dopadne jen těsně vedle vás. Potom jen ticho a modrá záře prostupující obrysy podzemních zdí městských katakomb, jak vás napadá. Cesta seobloukovitě ztrácí před vás i za vámi. Můžete jít jej kupředu a dozadu. Máte pocit, jakobyste cítili slabé záchvěvy vánku...

Belivo - 16. května 2008 14:37

soukromá zpráva od Belivo pro Pod městem Pronikavá bolest z obou paží oznámila, že se mi podařilo zychytit žebřík. Při dlouhém slézání se mi hlavou hnali myšlenky na to, jestli naši pronásledovatele viděli, kudy jsme utekli a jestli ne, tak za jak dlouho odbjeví odtajněné dveře. Co bych být nimi udělal? Poslal bych pár lidí do sklepa a zbytek nahoru. Ti lidé nahoře musí okamžitě najít otvor a v něm žebřík, který se hýbe, jak po něm někdo leze. Když mi dojde, co by se s takovým provazovým žebříkem dalo udělat, udělá se mi trochu špatně. Musím šplhat rychleji... Ačkoli, možná... Ano, být pronásledovatelem, žebřík bych neodřízl, protože bych po něm chtěl ještě slézt a dále hledat svoje oběti - a jistě je zabít. Paradoxně se mi po této úvaze zase trochu ulevilo... Konečně jsem nohama na pevné zemi, jaká úleva. Rozhlédnu se: Chodba vede kupředu a naopak za mě. Marně přemýšlím, na jakou stranu by odtud mohly být hradby. Po chvíli dojdu k závěru, že chodba vpřed vede k hradbám, ale jistý si tím vůbec nejsem. Otočím se k bojovníkovi , který právě slezl dolů a chci se ho zeptat, kudy myslí, že je cesta pod hradbami. Než se mi to však podaří, ozvou se nadávky a k nohám nám dopadnou lana žebříku. Vycházím z předpokladu, že vojáci nahoře nevědí, jak byl žebřík dlouhý a rozhodnu se okamžitě jednat Možná je to hloupost, ale zkusím to... Áááááá Zavolám směrem vzhůru a postupně snižuji hlas, abych napodobil pád. Pak nejhlasitěji, jak to půjde, skočím a dopadnu plnou vahou na bok. Au. No, tak už nás snad pronásledovat nebudou. Pomyslím si a opět se mi zvedne žaludek při představě pádu. Kousek popojdu směrem od domělých hradeb, mávnu na Bojovníka, ať jde za mnou. Když přijde, zaptám se ho šeptem, kde jsou podle něj hradby a (až mi odpoví) kudy by šel on. Po vánku nebo proti?

Boris - 16. května 2008 15:55

soukromá zpráva od Boris pro Kdesi po městem Chvíli padám a snažíce zmírnit pád třením o zeď, jsem mimoděk nahmátl provazový žebřík. Když jsem ho zachytil tak to se mnou hodilo způsobem takovým, že jsem se málem neudržel. Meč mi bohužel vypadl z ruky. Kdesi pode mnou žebřík nahmatal i hobit. Slézám dolů a hlavou se mi honí myšlenky jedna za druhou. Hahaha to jsme s váma vymetli. Barikáda je zadržela. Udělal jsem dobře. Kdo byli ti vojáci? Co to bylo za draka? Proč napadli město? Co je tohle za dům? Snad se brzy dozvím odpovědi. Když nemohu nahmatat další stupeň žebříku rozhodnu se seskočit. Když dopadnu naleznou pod sebou i meč. Sotva jsem se zvedal tak za mnou spadl žebřík a v tu samou chvíli vidím hobitovo divadýlko. Myslím, že na to nám neskočí, ale aspoň se sem nedostanou. Vidím, že si mě volá k sobě. Na jeho otázku zda máme jít proti a nebo po vánku. Naznačím, že proti němu. Vánek musí odněkud foukat. Takže tam musí být otvor. v duchu si vysvětluji své rozhodnutí.

Boris - 16. května 2008 15:55

soukromá zpráva od Boris pro Kdesi po městem Chvíli padám a snažíce zmírnit pád třením o zeď, jsem mimoděk nahmátl provazový žebřík. Když jsem ho zachytil tak to se mnou hodilo způsobem takovým, že jsem se málem neudržel. Meč mi bohužel vypadl z ruky. Kdesi pode mnou žebřík nahmatal i hobit. Slézám dolů a hlavou se mi honí myšlenky jedna za druhou. Hahaha to jsme s váma vymetli. Barikáda je zadržela. Udělal jsem dobře. Kdo byli ti vojáci? Co to bylo za draka? Proč napadli město? Co je tohle za dům? Snad se brzy dozvím odpovědi. Když nemohu nahmatat další stupeň žebříku rozhodnu se seskočit. Když dopadnu naleznou pod sebou i meč. Sotva jsem se zvedal tak za mnou spadl žebřík a v tu samou chvíli vidím hobitovo divadýlko. Myslím, že na to nám neskočí, ale aspoň se sem nedostanou. Vidím, že si mě volá k sobě. Na jeho otázku zda máme jít proti a nebo po vánku. Naznačím, že proti němu. Vánek musí odněkud foukat. Takže tam musí být otvor. v duchu si vysvětluji své rozhodnutí.

Toni - 17. května 2008 12:56

soukromá zpráva od Toni pro Ve zbrojnici: Těch posledních pár dní, co jsem si jen tak klimbal po hradě a vyprávěl a zpíval příběhy o velkých činech, ze kterých jsou dnes již legendy, je pryč. Nyní se proplétám mezi vojáky, kterým byly mé příběhy určeny, ani pořádně nevím co tu hledám, snad nějakou lehkou zbraň, protože jsem z hradu vyběhl jen s menším vakem ve kterém mám jen to nejnutnější a také s hebkým cestovním pláštěm. Má apatikcá nálada a lehkomyslnost svádí předem prohraný boj se zmatkem všude okolo, vše se trochu zpřehlední rozkazem velitele na koni, přikazující zaujmout každému jeho místo. Nevím kde bych měl být já, nejsem ani tambor ani pištec, natož voják. Najednou se mi naskytne pohled na město - respektive na to co z něj zbylo. Ač není v mé poloelfské povaze se něčemu divit, neubráním se naskočení husí kůže po celém tělě. "Posvátná Tigris zachovej nás." špitnu si pro sebe, zíraje na zdevastované valy a všudypřítomný kouř, zmatek a "draka?!" Ve vteřině jsem rozhodnutý, jdu do útrob zbrojnice a můj pohled padne na dvě dlouhé dýky, jak se je snažím připnout na opasek zjišťuji, že ač jsou obě ve stejných pochvách každá je jiná. Musím jednu položit na její původní místo a druhou si připínám, ale ještě mi stačí spadnou, v duchu to svádím na tenké kožené rukavice na rukou. S dýkou v ruce se blížím ke kapitánovi, aby mi dal nějaký úkol, jak doufám ne bojový.

Belivo - 19. května 2008 11:37

soukromá zpráva od Belivo pro Po dlouhé honičce byl konečně chvilku klid, když jsme bok po boku kráčeli temnou chodbou (jak si přál bojovník "Proti vánku") Já jsem sice téměř sprintoval, abych dostihl válečníkův rychlý krok, leč byla to konečně chvíle volného času. jsem Belivo řeknu najednou směrem k veteránovi, jako bychom se právě potkali a ty? Nespěchám na něj, počkám až odpoví... Zatím kráčíme, bok po boku, dál a dál temnou chodbou...

Boris - 19. května 2008 16:56
	soukromá zpráva od Boris pro Kdesi pod městem Jdu a stále cítím vánek. Pak slyším jak se můj hobití kamarád představil. Otočím se k němu a ukloním se. Pak však posmutním a ukážu si na krk. Pak zakroutím hlavou. Naznačím psaní na papír a zakývám hlavou. ... Mluvit sicejc neumim, ale psát ano. ...

Boris - 19. května 2008 16:56
	soukromá zpráva od Boris pro Kdesi pod městem Jdu a stále cítím vánek. Pak slyším jak se můj hobití kamarád představil. Otočím se k němu a ukloním se. Pak však posmutním a ukážu si na krk. Pak zakroutím hlavou. Naznačím psaní na papír a zakývám hlavou. ... Mluvit sicejc neumim, ale psát ano. ...

Belivo - 28. května 2008 10:09
	soukromá zpráva od Belivo pro Dole v podzemí No jo, ale já žádný papír nemám. Tak mi to napi3 jenom do vyduchu, snad to pochopím. Jasně ... B ...o ... b - ne to nebylo B Ještě jednou prosimtě. ...r Takže Bor... ... i ... s. To je všechno. Ahoj Borisi řeknu s úsměvem a pak pokračuji naší cestou tunelem.

Pán Jeskyně - 28. srpna 2008 22:46

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro V podzemí Stále ještě lapáš po dechu a nevěřícně pohlížíš vzhůru úzkou šachtou, kterou jste sem doslova sletěli. Nebýt onoho prytili, leželi byste se se zpřeráženými kostmi mrtví. Co to jen bylo...? letí Ti myslí, jakmile se uklidníš dostatečně na to, abys vzpomenul/la na podivně vyhlížející kapalinu, která začala stéhat po zdech budovy ve chvíli, kdy jste objevili nepatrný klíčový otvor ve zdivu. Neovazovéhožebříku, jehož jste se naštestí zachbyl ani čas se rozhlížet, když nepřátelé vtrhli do domu ve stejný moment.. Snad ani ten nejsrdnatější a nejzabedněnější trpaslík, by neváhal a vrhnul se do tajných dveří, dá-li se tak nazvat ten nepatrný otvůrek jenž se objevil. Slepě tápete, nenavyklí ještě na šero podzemní chodby, jejíž stěny slabě modře foforeskují. Země se otřásla v základech a z dálky k vám doléhá tlumené hřmění. Nehlodláte tedy déle otálet na místě a začnete utíkat směrem, ze kterého k vám proudí slabý vánek. Běžíte dlouho a cesta se spirálovitě stáčí, ale naštěstí stoupá. S potěšením také pozorujete, že se tma mění v šero a to po dalších pár metrech dokonce jen v příšeří. Hladce již rozeznáváte obrysy hlavní chodby, na níž ta vaše ústí. Obezřetně zpomalíte a zkoumáte, zda je bezpečné vyjít z posledníchstínů, které mohou sloužit jako užitečná obrana, do světla pochodní, jejichž plameny mihotavě tančí ve větru, který na křižovatce malých chodbiček fouká. Ostražitost se vám vyplatila, neboť jste zaslechli neznámé hlasy, nebo snad jen hlas...? Kdo ví, ozvěna mate, leč přesto není opatrnosti nazbyt.. Vyčkáváte, kdo se objeví, leč zazády se vám počne ozývat jakýsiprapodivný zvuk, který vás zneklidňuje. Chvíli trvá, než jej poznáš....šplouchání a temné hučení ,,,tak zní jen... peřeje. Ano,prímo k vám se valí voda a nebude jí málo.

Pán Jeskyně - 28. srpna 2008 22:46

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro V podzemí Stále ještě lapáš po dechu a nevěřícně pohlížíš vzhůru úzkou šachtou, kterou jste sem doslova sletěli. Nebýt onoho prytili, leželi byste se se zpřeráženými kostmi mrtví. Co to jen bylo...? letí Ti myslí, jakmile se uklidníš dostatečně na to, abys vzpomenul/la na podivně vyhlížející kapalinu, která začala stéhat po zdech budovy ve chvíli, kdy jste objevili nepatrný klíčový otvor ve zdivu. Neovazovéhožebříku, jehož jste se naštestí zachbyl ani čas se rozhlížet, když nepřátelé vtrhli do domu ve stejný moment.. Snad ani ten nejsrdnatější a nejzabedněnější trpaslík, by neváhal a vrhnul se do tajných dveří, dá-li se tak nazvat ten nepatrný otvůrek jenž se objevil. Slepě tápete, nenavyklí ještě na šero podzemní chodby, jejíž stěny slabě modře foforeskují. Země se otřásla v základech a z dálky k vám doléhá tlumené hřmění. Nehlodláte tedy déle otálet na místě a začnete utíkat směrem, ze kterého k vám proudí slabý vánek. Běžíte dlouho a cesta se spirálovitě stáčí, ale naštěstí stoupá. S potěšením také pozorujete, že se tma mění v šero a to po dalších pár metrech dokonce jen v příšeří. Hladce již rozeznáváte obrysy hlavní chodby, na níž ta vaše ústí. Obezřetně zpomalíte a zkoumáte, zda je bezpečné vyjít z posledníchstínů, které mohou sloužit jako užitečná obrana, do světla pochodní, jejichž plameny mihotavě tančí ve větru, který na křižovatce malých chodbiček fouká. Ostražitost se vám vyplatila, neboť jste zaslechli neznámé hlasy, nebo snad jen hlas...? Kdo ví, ozvěna mate, leč přesto není opatrnosti nazbyt.. Vyčkáváte, kdo se objeví, leč zazády se vám počne ozývat jakýsiprapodivný zvuk, který vás zneklidňuje. Chvíli trvá, než jej poznáš....šplouchání a temné hučení ,,,tak zní jen... peřeje. Ano,prímo k vám se valí voda a nebude jí málo.

Pán Jeskyně - 28. srpna 2008 22:46

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro V podzemí Stále ještě lapáš po dechu a nevěřícně pohlížíš vzhůru úzkou šachtou, kterou jste sem doslova sletěli. Nebýt onoho prytili, leželi byste se se zpřeráženými kostmi mrtví. Co to jen bylo...? letí Ti myslí, jakmile se uklidníš dostatečně na to, abys vzpomenul/la na podivně vyhlížející kapalinu, která začala stéhat po zdech budovy ve chvíli, kdy jste objevili nepatrný klíčový otvor ve zdivu. Neovazovéhožebříku, jehož jste se naštestí zachbyl ani čas se rozhlížet, když nepřátelé vtrhli do domu ve stejný moment.. Snad ani ten nejsrdnatější a nejzabedněnější trpaslík, by neváhal a vrhnul se do tajných dveří, dá-li se tak nazvat ten nepatrný otvůrek jenž se objevil. Slepě tápete, nenavyklí ještě na šero podzemní chodby, jejíž stěny slabě modře foforeskují. Země se otřásla v základech a z dálky k vám doléhá tlumené hřmění. Nehlodláte tedy déle otálet na místě a začnete utíkat směrem, ze kterého k vám proudí slabý vánek. Běžíte dlouho a cesta se spirálovitě stáčí, ale naštěstí stoupá. S potěšením také pozorujete, že se tma mění v šero a to po dalších pár metrech dokonce jen v příšeří. Hladce již rozeznáváte obrysy hlavní chodby, na níž ta vaše ústí. Obezřetně zpomalíte a zkoumáte, zda je bezpečné vyjít z posledníchstínů, které mohou sloužit jako užitečná obrana, do světla pochodní, jejichž plameny mihotavě tančí ve větru, který na křižovatce malých chodbiček fouká. Ostražitost se vám vyplatila, neboť jste zaslechli neznámé hlasy, nebo snad jen hlas...? Kdo ví, ozvěna mate, leč přesto není opatrnosti nazbyt.. Vyčkáváte, kdo se objeví, leč zazády se vám počne ozývat jakýsiprapodivný zvuk, který vás zneklidňuje. Chvíli trvá, než jej poznáš....šplouchání a temné hučení ,,,tak zní jen... peřeje. Ano,prímo k vám se valí voda a nebude jí málo.

Pán Jeskyně - 28. srpna 2008 22:46

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro V podzemí Stále ještě lapáš po dechu a nevěřícně pohlížíš vzhůru úzkou šachtou, kterou jste sem doslova sletěli. Nebýt onoho prytili, leželi byste se se zpřeráženými kostmi mrtví. Co to jen bylo...? letí Ti myslí, jakmile se uklidníš dostatečně na to, abys vzpomenul/la na podivně vyhlížející kapalinu, která začala stéhat po zdech budovy ve chvíli, kdy jste objevili nepatrný klíčový otvor ve zdivu. Neovazovéhožebříku, jehož jste se naštestí zachbyl ani čas se rozhlížet, když nepřátelé vtrhli do domu ve stejný moment.. Snad ani ten nejsrdnatější a nejzabedněnější trpaslík, by neváhal a vrhnul se do tajných dveří, dá-li se tak nazvat ten nepatrný otvůrek jenž se objevil. Slepě tápete, nenavyklí ještě na šero podzemní chodby, jejíž stěny slabě modře foforeskují. Země se otřásla v základech a z dálky k vám doléhá tlumené hřmění. Nehlodláte tedy déle otálet na místě a začnete utíkat směrem, ze kterého k vám proudí slabý vánek. Běžíte dlouho a cesta se spirálovitě stáčí, ale naštěstí stoupá. S potěšením také pozorujete, že se tma mění v šero a to po dalších pár metrech dokonce jen v příšeří. Hladce již rozeznáváte obrysy hlavní chodby, na níž ta vaše ústí. Obezřetně zpomalíte a zkoumáte, zda je bezpečné vyjít z posledníchstínů, které mohou sloužit jako užitečná obrana, do světla pochodní, jejichž plameny mihotavě tančí ve větru, který na křižovatce malých chodbiček fouká. Ostražitost se vám vyplatila, neboť jste zaslechli neznámé hlasy, nebo snad jen hlas...? Kdo ví, ozvěna mate, leč přesto není opatrnosti nazbyt.. Vyčkáváte, kdo se objeví, leč zazády se vám počne ozývat jakýsiprapodivný zvuk, který vás zneklidňuje. Chvíli trvá, než jej poznáš....šplouchání a temné hučení ,,,tak zní jen... peřeje. Ano,prímo k vám se valí voda a nebude jí málo.

Pán Jeskyně - 28. srpna 2008 23:47

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Na věži Zdá se, že mág je spokojen s tvou odpovědí, stejně tak jako stím, co nalezl vetvých očích, do nichž se zkoumavě a pátravě dlouze zadíval poté, co jsi přikývl/la. "Ano, bude mi ctí přijmout vaši pomoc a dá - li bůh a tato zhouba nás nepřivede za brány věčného zapomění, nezůstanou vaše služby bez odezvy. To vám slibuji já Synueth syn ctihodného Mathenase." Na moment lehce zmateně přemítáš nad důvodem jeho mluvy v množném čísle, ale vzápětí Ti jakoby spadnou z očí neviditelné brýle a povšimneš sidruhé postavy hned vedle sebe. Na představování vám však nezbyl čas, neboť o pár kratičkých chvil později jste se prudce vznesli vzhůru a než jste se nadáli, stanuli jste na cimbuří té největší věže celého města, jak vám bylo ihned z letmého pohledu patrné. Kolem vás bylo rezestoupena na dva tucty nejrůznějších osob, mágů jak vám prozradily nejrůznější zaklínadla a kletby, jež vrhali na nepřátele v městě pod hradem. "Vemte místo," pokynul vám laskavě rukou Synueth, než ještě očima smutně zavadil o prošedivělého starce, který ležel mrtev na kamenné podlaze. " Byl to můj přítel.Statečný a moudrý čaroděj. Nevydržel ten obrovský výdej sil, když odrážel jeden z plamenů té okřídlené příšery." Se směsicí pocitů hledíte na poklidný a vyrovnaný výraz v jeho tváři a zamrazí vás při pomyšlení na to, zda jste dost dobří a dokážete přežít.. Z města se ozve silný výbuch a v tu samou chvíli zaburácí kousek od vás hluboký hlas: " K ochozům, zabte každého, kdo se dostane přes barikádu!"Synueth se od vás okamžitě odtrhl a odběhl na druhou stranu věže. Konečně i vy shlédnete směrem k náměstí, které již důvěrně znáte a spatříte tyčící se torza budov, jejichž trosky kruhovitě obestupují celé prostranství, stěžujíce tak průchod nepřátelským šikům za nimi. Najednou vám nad hlavami něco vřísklo a kolem věže prolétl zelený plamen, pod jehož žárem pukla dlažba. Do díry se zřítila dívka, která byla přenesena Synuethem na vrchol věže společně s mladým, sympatickým kouzelnickým učněm. Nebýt kusu látky, jenž se zachytil v puklině mezi kameny, zřítila by se přímo do hlubin pod sebou. Tak ta, jen bezmocně visí, nedosahujíc na okraj otvoru. Aby toho ale nebylo málo, obrátila se stvůra zpět ke věži a rozletěla se přímo na ni.

Pán Jeskyně - 28. srpna 2008 23:47

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Na věži Zdá se, že mág je spokojen s tvou odpovědí, stejně tak jako stím, co nalezl vetvých očích, do nichž se zkoumavě a pátravě dlouze zadíval poté, co jsi přikývl/la. "Ano, bude mi ctí přijmout vaši pomoc a dá - li bůh a tato zhouba nás nepřivede za brány věčného zapomění, nezůstanou vaše služby bez odezvy. To vám slibuji já Synueth syn ctihodného Mathenase." Na moment lehce zmateně přemítáš nad důvodem jeho mluvy v množném čísle, ale vzápětí Ti jakoby spadnou z očí neviditelné brýle a povšimneš sidruhé postavy hned vedle sebe. Na představování vám však nezbyl čas, neboť o pár kratičkých chvil později jste se prudce vznesli vzhůru a než jste se nadáli, stanuli jste na cimbuří té největší věže celého města, jak vám bylo ihned z letmého pohledu patrné. Kolem vás bylo rezestoupena na dva tucty nejrůznějších osob, mágů jak vám prozradily nejrůznější zaklínadla a kletby, jež vrhali na nepřátele v městě pod hradem. "Vemte místo," pokynul vám laskavě rukou Synueth, než ještě očima smutně zavadil o prošedivělého starce, který ležel mrtev na kamenné podlaze. " Byl to můj přítel.Statečný a moudrý čaroděj. Nevydržel ten obrovský výdej sil, když odrážel jeden z plamenů té okřídlené příšery." Se směsicí pocitů hledíte na poklidný a vyrovnaný výraz v jeho tváři a zamrazí vás při pomyšlení na to, zda jste dost dobří a dokážete přežít.. Z města se ozve silný výbuch a v tu samou chvíli zaburácí kousek od vás hluboký hlas: " K ochozům, zabte každého, kdo se dostane přes barikádu!"Synueth se od vás okamžitě odtrhl a odběhl na druhou stranu věže. Konečně i vy shlédnete směrem k náměstí, které již důvěrně znáte a spatříte tyčící se torza budov, jejichž trosky kruhovitě obestupují celé prostranství, stěžujíce tak průchod nepřátelským šikům za nimi. Najednou vám nad hlavami něco vřísklo a kolem věže prolétl zelený plamen, pod jehož žárem pukla dlažba. Do díry se zřítila dívka, která byla přenesena Synuethem na vrchol věže společně s mladým, sympatickým kouzelnickým učněm. Nebýt kusu látky, jenž se zachytil v puklině mezi kameny, zřítila by se přímo do hlubin pod sebou. Tak ta, jen bezmocně visí, nedosahujíc na okraj otvoru. Aby toho ale nebylo málo, obrátila se stvůra zpět ke věži a rozletěla se přímo na ni.

Weothien - 29. srpna 2008 00:38

soukromá zpráva od Weothien pro Cimbuří nejvyšší věže města S tichou hrůzou sleduji zmar a zmatek, který kolem mne vypukl. Majestátné a hrdě se tyčící budovy, které ještě při mém příjezdu lemovaly náměstí, teď smutně sklání hlavy. Pohled na mrtvého kolegu mě jen utvrdí v tom, že i já věčně hrdá Weothien, stále blízce znám pocit strachu. Ze smutného pohledu mne vyruší zavřísknutí a nebezpečný zelený plamen. Skoro si onoho dravce ani nestačím prohlédnout. Je majestátný a hrdý, jako ostatní z jeho druhu. Ač rozsévá smrt a vypadá jako démon z hloubi země, ani tak k němu nepřestávám pociťovat určitou úctu. Pocit, který ve mne vybudoval můj Mistr, jen tak nezmizí. Po ohlušujícím výbuchu, mi moment trvá, než se v nastalé situaci zorientuji. Seber se Weothien! přísně přikážu sama sobě. Uvědomím si, že pokud mágové s jakými mám tu čest nedokázali ovládnout draka, asi to nedokážu ani já. Jednoduchým gestem se přesunu k dívce, které život vskutku visí na vlásku a snažím se jí pomoci. Zároveň vzhlédnu na ještěra, který se neúprosně blíží. Mé jméno je Weothien, Ty z vejce zrozený, pro svobodu stvořený, vyslechni mne prosím… vyšlu proud myšlenek spolu se zdvořilostním oslovením podle učení mého Mistra směrem k blížící se stvůře. Chystám se vytvořit ochranný štít, pokud by bylo nejhůře, pro sebe i pro nebohou dívku.

Boris - 29. srpna 2008 09:35

soukromá zpráva od Boris pro V podzemí Klopýtám temnou chodbou držíce se rukou zdi, když spatřuji, že před námi je o něco více světla. Napřímím se a z pouzdra na zádech vyndám tesák. Protočím ho v ruce a pomalu postupuji chodbou kupředu jako neohrožený průzkumník v jehož stopách kráčejí osadníci, v mém případě to je hobit Belivo. Přede mnou je stále více světla a já vnitřně jásám, když konečně zahlédnu obrys mého tesáku i mého kamaráda za sebou. Zvednu ruce vysoko do vzduchu a chraplavě se zasměji, i když vzápětí mi úsměv ztuhne na rtech. Vzdálené šplouchání se rychle přibližuje. Chvíli nehnutě stojím a snažím se určit směr odkud by mohlo přicházet. Jelikož se však rychle blíží, popadnu hobita kolem pasu a zaběhnu s ním za roh do osvětlené chodby. Tam se rozhlédnu kudy by bylo nejlepší utíkat.

Boris - 29. srpna 2008 09:35

soukromá zpráva od Boris pro V podzemí Klopýtám temnou chodbou držíce se rukou zdi, když spatřuji, že před námi je o něco více světla. Napřímím se a z pouzdra na zádech vyndám tesák. Protočím ho v ruce a pomalu postupuji chodbou kupředu jako neohrožený průzkumník v jehož stopách kráčejí osadníci, v mém případě to je hobit Belivo. Přede mnou je stále více světla a já vnitřně jásám, když konečně zahlédnu obrys mého tesáku i mého kamaráda za sebou. Zvednu ruce vysoko do vzduchu a chraplavě se zasměji, i když vzápětí mi úsměv ztuhne na rtech. Vzdálené šplouchání se rychle přibližuje. Chvíli nehnutě stojím a snažím se určit směr odkud by mohlo přicházet. Jelikož se však rychle blíží, popadnu hobita kolem pasu a zaběhnu s ním za roh do osvětlené chodby. Tam se rozhlédnu kudy by bylo nejlepší utíkat.

Belivo - 29. srpna 2008 15:46

soukromá zpráva od Belivo pro Kráčíme tou dlouhou chdbou, já znám konečně společníkovo jméno. Nyní je ale na to, že jsem v okolí já dosti nezvyklé ticho. Trochu mě znervozňuje... Docházíme ke křižovatce, to je dobře znát podle loučí a mírého vánku. Chvilku se zastavíme v posledních stínech, když zaslechnu to nepříjemné zurčení blížícíse vody. Vtom mě Boris chytne a začne se mnou někam utíkat. Nebráním se, ale doufám, ýe ví co dělá...

Broma - 29. srpna 2008 16:07

soukromá zpráva od Broma pro Na vrcholku věže. Než stihnu cokoliv povědět, tak jsem spolu s ostanímy přenesen na vrchol věže, podívám se na bezvládné tělo mága a je chápavě přikývnu. Proti čemu to stojíme ? Zeptám se ještě spola udiven, ale to zmizí, když zazní povel k obraně a mě se stejně, jako jiným naskytne pohled na bojiště, kam mí kolegové a kolegině v magii vrhají kouzla. Kolem proletí zelený plamen a ten učedník a ještě jedna dívenka se zřítí dolů, ale ona má více štěstí, pokud se to tak dá nazvat když visí nad smrtí. Co to bylo ? Drak ? To jsou mocné bytosti, ženoucí se za poklady.. Než si uvědomím co dělám, tak se ženu k puklině, ale to se už ta potvora vrací. Kouzlo, je tak silné, jak je silný a odhodlaný mág. Bleskne mi hlavou a v mysli mi vyvstane jedna runa a než si to uvědomím, tak se mé ruce kmitají vzduchem a tu runu kreslí, je to vlastně ochranné vodní kouzlo, proti těm plamenům. Ruce se rychle kmitají a za pár chvil, je runa dokončena. Snad vydří.. Mělo by to ztlumit ten žár nebo částečně odklonit. Je to jedno z ochranných kouzel, ně utočné a ani zaklínadlo. Má chránit. Pak padnu na kolena a chytnu cíp látky za něhož vysí ta dívenka a podám jí ruku. Jen kousek popolez. Zavolám na ní a v duchu se modlím aby to ochranné kouzlo bylo k ničemu.

Artur z Domeinu - 30. srpna 2008 20:49

soukromá zpráva od Artur z Domeinu pro V podzemí Když jsme nalezli cestu dolů - pryč z toho pekla, neprojevil jsem tolik nadšení, jaké by se od člověka, kterému jde o život, čekalo. Jakobych na něco zapomněl, nebo si nebyl jist, jestli tam chci. Možná strach ze tmy a neznáma. Pomohlo strčení od strážného a už jsem byl dole. Běžím za těmi dvěmi tmou a stále se ohlížím za sebe a místy zpomalím, ale hned si podle zvuků uvědomím, že se mi vzdálili a tak přidám nejistě do kroku. Snad jsem nahoře na tržišti nebyl sám. Možná jsem tam někoho nechal? Vypadá to tak. Něco, nebo někoho jsem ztratil. A společně s rostoucí vzdáleností ve mne roste i ona závislost na tom něčem nebo někom. Chtěl bych něco říct, zastavit ty dva. Ale asi jsem si vědom, že cesta zpět znamená smrt. Ona ztráta se však v mé tváři zračí čím dál více. Zpomalíme, před námi je světlo. Zaslechneme i nějaký hlas a to už se za námi valí voda. Není čas na nějaké přemýšlení, reakce je spontánní. Utíkám společně s ostatními vpřed, jak předpokládám.

Myrra Val - 03. září 2008 11:55

soukromá zpráva od Myrra Val pro V podzemí Není ani čas uvědomit si, co se vlastně stalo. Dlaně spálené od provazů určitě bolí, ale euforie z toho, že po dlouhém pádu kosti zdá se drží vcelku, bolest přehlušuje. Chvíli trvá než mi dojde, že tím to všechno nekončí - spíš naopak začíná. Hluk a chvění země pod našima nohama mě vrací do přítomnosti a neomaleně připomíná tíživost situace. Nikdo nemá v plánu déle čekat a když se mí společníci rozbíhají nahoru chodbou, následuji je. V boku píchá, dusot nohou o podlahu chodby je tak protivně monotónní... Jen slabý vánek a také přibývající světlo budí nějakou naději a nutí pokračovat. Konečně! Pocit bezpečí vzápětí zmizí, když se v chodbě ozve hlas - a tvář našeho průvodce se pokřiví. Nikomu se nechce vrhnout se do neznámého prostředí.. Ale hučení, které se ozve za našimi zády přeci jenom usnadní naše rozhodování. Buď se tady teď utopím, nebo se pokusím dostat ven.. S otázkou v očích se obrátím na strážného, když se třetí muž rozběhne do chodby.. Následovat jej?

Pán Jeskyně - 03. září 2008 22:31

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Z bláta do louže - nebo že by z louže do bláta...)? Voda hučí, plíce bolía nohy se kmitají ve snaze utéci co nejdále a co nejvýše. Pryč od ponurých podzemních chodeb a namodralého příšeří. Tam kam vánek vás zve a sluneční jas láká. Vyřítíte se na hlavní chodbu, svažující se hlouběji do podzemí. Tak jako krysy utíkají před vodou a ohněm, ženou se proti vám i majitelé hlasů, které jste zaslechli. Jen tak tak, že se nesrazíte . Celá chodba je dělaná jakoby velice na rychlo a patrně i nedokončená. Na mnoha místech je stropní oblouk nezpevněn kamennými deskami, které se povalují na hromadách uložených pár desítek metrů nad vámi. Cesta se na jedné straně totiž vytrácí v podzemí, na druhém konci však stoupá strmě vzhůru až k velikým dřevěně mříži, uzavírající východ na povrch. " Utíkejte! Voda až k mříži nedosáhne," překřičí voják doprovázející jednu ze skupinek, jež se tu střetly a podezíravě na sebe koukají. Sám také skryje kousek obnažené oceli, jejíž jílec třímá, zpět do pouzdra u pasu a rozběhne se po hlíně, kterou je země pokryta. Neběží se snadno. To proto, že stále ještě není dokončena dlažba a navlhlá mazlavá hmota nejen klouže, ale boří se vám do ní i nohy až po kotníky. S těžkým oddychováním funíte do kopce a doufáte, že zbývajících patnáct desítek metrů zdoláte dříve, než nabývající hukot za vámi vyrazí na hon z děr, jež jste před chviličkou opustili. MH: Tento příspěvek se týká Borise, Beliva, Myrry Val a Arthura z Domeinu. Pište tedy šeptaně pro všechny zmíněné.

Pán Jeskyně - 03. září 2008 22:32

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Z bláta do louže - nebo že by z louže do bláta...)? Voda hučí, plíce bolía nohy se kmitají ve snaze utéci co nejdále a co nejvýše. Pryč od ponurých podzemních chodeb a namodralého příšeří. Tam kam vánek vás zve a sluneční jas láká. Vyřítíte se na hlavní chodbu, svažující se hlouběji do podzemí. Tak jako krysy utíkají před vodou a ohněm, ženou se proti vám i majitelé hlasů, které jste zaslechli. Jen tak tak, že se nesrazíte . Celá chodba je dělaná jakoby velice na rychlo a patrně i nedokončená. Na mnoha místech je stropní oblouk nezpevněn kamennými deskami, které se povalují na hromadách uložených pár desítek metrů nad vámi. Cesta se na jedné straně totiž vytrácí v podzemí, na druhém konci však stoupá strmě vzhůru až k velikým dřevěně mříži, uzavírající východ na povrch. " Utíkejte! Voda až k mříži nedosáhne," překřičí voják doprovázející jednu ze skupinek, jež se tu střetly a podezíravě na sebe koukají. Sám také skryje kousek obnažené oceli, jejíž jílec třímá, zpět do pouzdra u pasu a rozběhne se po hlíně, kterou je země pokryta. Neběží se snadno. To proto, že stále ještě není dokončena dlažba a navlhlá mazlavá hmota nejen klouže, ale boří se vám do ní i nohy až po kotníky. S těžkým oddychováním funíte do kopce a doufáte, že zbývajících patnáct desítek metrů zdoláte dříve, než nabývající hukot za vámi vyrazí na hon z děr, jež jste před chviličkou opustili. MH: Tento příspěvek se týká Borise, Beliva, Myrry Val a Arthura z Domeinu. Pište tedy šeptaně pro všechny zmíněné.

Pán Jeskyně - 03. září 2008 22:32

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Z bláta do louže - nebo že by z louže do bláta...)? Voda hučí, plíce bolía nohy se kmitají ve snaze utéci co nejdále a co nejvýše. Pryč od ponurých podzemních chodeb a namodralého příšeří. Tam kam vánek vás zve a sluneční jas láká. Vyřítíte se na hlavní chodbu, svažující se hlouběji do podzemí. Tak jako krysy utíkají před vodou a ohněm, ženou se proti vám i majitelé hlasů, které jste zaslechli. Jen tak tak, že se nesrazíte . Celá chodba je dělaná jakoby velice na rychlo a patrně i nedokončená. Na mnoha místech je stropní oblouk nezpevněn kamennými deskami, které se povalují na hromadách uložených pár desítek metrů nad vámi. Cesta se na jedné straně totiž vytrácí v podzemí, na druhém konci však stoupá strmě vzhůru až k velikým dřevěně mříži, uzavírající východ na povrch. " Utíkejte! Voda až k mříži nedosáhne," překřičí voják doprovázející jednu ze skupinek, jež se tu střetly a podezíravě na sebe koukají. Sám také skryje kousek obnažené oceli, jejíž jílec třímá, zpět do pouzdra u pasu a rozběhne se po hlíně, kterou je země pokryta. Neběží se snadno. To proto, že stále ještě není dokončena dlažba a navlhlá mazlavá hmota nejen klouže, ale boří se vám do ní i nohy až po kotníky. S těžkým oddychováním funíte do kopce a doufáte, že zbývajících patnáct desítek metrů zdoláte dříve, než nabývající hukot za vámi vyrazí na hon z děr, jež jste před chviličkou opustili. MH: Tento příspěvek se týká Borise, Beliva, Myrry Val a Arthura z Domeinu. Pište tedy šeptaně pro všechny zmíněné.

Pán Jeskyně - 03. září 2008 22:32

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Z bláta do louže - nebo že by z louže do bláta...)? Voda hučí, plíce bolía nohy se kmitají ve snaze utéci co nejdále a co nejvýše. Pryč od ponurých podzemních chodeb a namodralého příšeří. Tam kam vánek vás zve a sluneční jas láká. Vyřítíte se na hlavní chodbu, svažující se hlouběji do podzemí. Tak jako krysy utíkají před vodou a ohněm, ženou se proti vám i majitelé hlasů, které jste zaslechli. Jen tak tak, že se nesrazíte . Celá chodba je dělaná jakoby velice na rychlo a patrně i nedokončená. Na mnoha místech je stropní oblouk nezpevněn kamennými deskami, které se povalují na hromadách uložených pár desítek metrů nad vámi. Cesta se na jedné straně totiž vytrácí v podzemí, na druhém konci však stoupá strmě vzhůru až k velikým dřevěně mříži, uzavírající východ na povrch. " Utíkejte! Voda až k mříži nedosáhne," překřičí voják doprovázející jednu ze skupinek, jež se tu střetly a podezíravě na sebe koukají. Sám také skryje kousek obnažené oceli, jejíž jílec třímá, zpět do pouzdra u pasu a rozběhne se po hlíně, kterou je země pokryta. Neběží se snadno. To proto, že stále ještě není dokončena dlažba a navlhlá mazlavá hmota nejen klouže, ale boří se vám do ní i nohy až po kotníky. S těžkým oddychováním funíte do kopce a doufáte, že zbývajících patnáct desítek metrů zdoláte dříve, než nabývající hukot za vámi vyrazí na hon z děr, jež jste před chviličkou opustili. MH: Tento příspěvek se týká Borise, Beliva, Myrry Val a Arthura z Domeinu. Pište tedy šeptaně pro všechny zmíněné.

Pán Jeskyně - 03. září 2008 23:32

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Na cimbuří " Ha ... ha..chachachacha... " zní kouzelnici Weothien v mysli krutý, nemilosrdný smích. Jakoby se při pokusu o telepatii její mysl spojila s tou zvrácenou, patřící drakovi a stala se jeho zajatkyní. Neschopna pohnout se a osvobodit svou mysl padá slabostí na kolena, znavena odcházející energií, která z ní vychází skaždým dalším nadechnutím. Oči fixovány na znovu nalétající bestii roní veliké hořké slzy. Ano, umíráš Weothien avšak nechce Tě nechat odejít rychle ani bezbolestně. Znovu Ti vyvstávají před zraky nejhrůznější a nejbolestivější momenty Tvého života. Opět vidíš umírat ty, kteří se již odebraly na pravdu boží také ale slyšíš sténat v agónii celé zástupy těch, které stvůra svázala otrockými pouty. Víš to, ale přesně tomu nerozumíš. Tento drak není čím se zdá být. Nikdy jsi nezažila takovou bolest a naprostá beznaděj snoubená se zoufalstvím naplní celou tvou duši křičící o pomoc.. Ta však nepřichází a během necelých pěti vteřin, které Ti připadají delšíí než celý věk světa, toužíš již jen po tichu a mrtvolném spánku. Vlasy na spáncích Ti šednou a přestože oči vnímají co se kolem jakoby zpomaleně děje, mozek již nestíhá , nechápe a nerozumí..... Přicházíš o poslední zbytky sil a kdyby se neděly současně s tvým utrpením ve stejném momentu i jiné věci, nikdy bys již vytrácejícího se vědomí nenabyla. Co hůř, čekal by Tě osud horší než samotná smrt, ale tak daleko v příběhu ještě nejsme, tedy nepředbíhat..... Ty Weothien se nacházíš na nejvyšším cimbuří ve městě Valarmont, stejně tak jako mladičký kouzelník Broma, stojící jen kousek vedle Tebe. Než popíšu o se děje dále, naznačím jen, že věž je sídlem mocného magického cechu ne-li nejmocnějšího. Útok na město přišel náhle, přesto však očekáván. V minulosti již mnohokrát odvracely tito mágové nepřátelské útoky a vždy pokrývaly obranná místa silnými kouzly, která jim mimo jiné usnadňovala vzájemné myšlenkové spojení. Jen proto žiješ tedy a Broma, jak uvidíš také. Synueth odlákán na druhou stranu věže zaslechl Tvou promluvu k netvorovi a okamžitě se rozběhl zpět, aby zachránil co se dá. Právě včas na to, aby.... " Durchná ni mon da Anagbar!" Hlas naplněný hněvem a prosycen mocí zahřímal nad hlavami všech. To nejvyšší představitel řádu na věži vyslovil překotně rychle slova již zapomenutého jazyka. Mluvili jím prý Ethlienové, ale kdo ví. Nezůstalo po nich více, než jen povídačky, kterými babky konejšily děti před spaním, a také tento podivný jazyk kterým mluví již jen pár jedinců v celé říši. Synueth s těmito podivnými slovy doširoka máchnul oběma pažemi směrem k černé příšeře ve chvíli, kdy Weothien již opouštěl život a Broma vytvořil vodní štít proti plamenům, které již letěly vzduchem zaměřeny na vytrácející se kouzelnici i nešťastnici pohupující se nad hlubinou. Vzduch se rozvlnil a s neobyčejně hlasitým třeskem se rozlétly do stran, rozptýleny kulovitou zářící stěnou, jež se obtočila kolem části věže, na níž jste. Oheň vám neublížil, přesto byl náraz drtivý. Vodní štít se rozechvěl a přestože na něj nic nedopadlo, roztříštil a rozprskl se do okolí stejně lehce, jako střecha věže, přeze kterou se odkloněný živel přehnal. Kulovitá stěna povolila a mág ztěžka vyčerpaně oddychoval. " Já jsem nezrozený - starý, nemůžeš mi vzdorovat..." prohnula se příšera za letu a zřetelně nahlas promluvila lámanou lidskou řečí.Drak obletěl věž a zastavil se přímo proti vám. Máchnul křídla a černé pruhy tmy se neskutečně rychle vyřítily z jeho hrudi a zasáhly Synuetha, kterého prudce odmrštily. Zastavila ho tvrdě až stěna hlásky. Čas se zastavil a všichni očekávali co se bude dít.. Drak se nadechnul přivřel oči a.... dalšívýbuch na náměstí. Monstrum zařičelo vzteky a ihned se rozletělo zpět do města. Na malou chvíli jste z toho všichni venku.-- tedy téměř všichni. Rozborcená střecha se totiž rozpadla a jeden z trámů zqasáhnul i nebohou dívčinu, klinbající nad propastí. Smrtlený křik bylo to poslední, co rozezvučelo beznaděj a ticho na cimbuří. Na pár chvil Pak opět to ticho. Ticho před bouří před kterou se nedá utéct. Nebo snad ano? (Pište šeptaně pro Weothien a pro Broma.)

Pán Jeskyně - 03. září 2008 23:32

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Na cimbuří " Ha ... ha..chachachacha... " zní kouzelnici Weothien v mysli krutý, nemilosrdný smích. Jakoby se při pokusu o telepatii její mysl spojila s tou zvrácenou, patřící drakovi a stala se jeho zajatkyní. Neschopna pohnout se a osvobodit svou mysl padá slabostí na kolena, znavena odcházející energií, která z ní vychází skaždým dalším nadechnutím. Oči fixovány na znovu nalétající bestii roní veliké hořké slzy. Ano, umíráš Weothien avšak nechce Tě nechat odejít rychle ani bezbolestně. Znovu Ti vyvstávají před zraky nejhrůznější a nejbolestivější momenty Tvého života. Opět vidíš umírat ty, kteří se již odebraly na pravdu boží také ale slyšíš sténat v agónii celé zástupy těch, které stvůra svázala otrockými pouty. Víš to, ale přesně tomu nerozumíš. Tento drak není čím se zdá být. Nikdy jsi nezažila takovou bolest a naprostá beznaděj snoubená se zoufalstvím naplní celou tvou duši křičící o pomoc.. Ta však nepřichází a během necelých pěti vteřin, které Ti připadají delšíí než celý věk světa, toužíš již jen po tichu a mrtvolném spánku. Vlasy na spáncích Ti šednou a přestože oči vnímají co se kolem jakoby zpomaleně děje, mozek již nestíhá , nechápe a nerozumí..... Přicházíš o poslední zbytky sil a kdyby se neděly současně s tvým utrpením ve stejném momentu i jiné věci, nikdy bys již vytrácejícího se vědomí nenabyla. Co hůř, čekal by Tě osud horší než samotná smrt, ale tak daleko v příběhu ještě nejsme, tedy nepředbíhat..... Ty Weothien se nacházíš na nejvyšším cimbuří ve městě Valarmont, stejně tak jako mladičký kouzelník Broma, stojící jen kousek vedle Tebe. Než popíšu o se děje dále, naznačím jen, že věž je sídlem mocného magického cechu ne-li nejmocnějšího. Útok na město přišel náhle, přesto však očekáván. V minulosti již mnohokrát odvracely tito mágové nepřátelské útoky a vždy pokrývaly obranná místa silnými kouzly, která jim mimo jiné usnadňovala vzájemné myšlenkové spojení. Jen proto žiješ tedy a Broma, jak uvidíš také. Synueth odlákán na druhou stranu věže zaslechl Tvou promluvu k netvorovi a okamžitě se rozběhl zpět, aby zachránil co se dá. Právě včas na to, aby.... " Durchná ni mon da Anagbar!" Hlas naplněný hněvem a prosycen mocí zahřímal nad hlavami všech. To nejvyšší představitel řádu na věži vyslovil překotně rychle slova již zapomenutého jazyka. Mluvili jím prý Ethlienové, ale kdo ví. Nezůstalo po nich více, než jen povídačky, kterými babky konejšily děti před spaním, a také tento podivný jazyk kterým mluví již jen pár jedinců v celé říši. Synueth s těmito podivnými slovy doširoka máchnul oběma pažemi směrem k černé příšeře ve chvíli, kdy Weothien již opouštěl život a Broma vytvořil vodní štít proti plamenům, které již letěly vzduchem zaměřeny na vytrácející se kouzelnici i nešťastnici pohupující se nad hlubinou. Vzduch se rozvlnil a s neobyčejně hlasitým třeskem se rozlétly do stran, rozptýleny kulovitou zářící stěnou, jež se obtočila kolem části věže, na níž jste. Oheň vám neublížil, přesto byl náraz drtivý. Vodní štít se rozechvěl a přestože na něj nic nedopadlo, roztříštil a rozprskl se do okolí stejně lehce, jako střecha věže, přeze kterou se odkloněný živel přehnal. Kulovitá stěna povolila a mág ztěžka vyčerpaně oddychoval. " Já jsem nezrozený - starý, nemůžeš mi vzdorovat..." prohnula se příšera za letu a zřetelně nahlas promluvila lámanou lidskou řečí.Drak obletěl věž a zastavil se přímo proti vám. Máchnul křídla a černé pruhy tmy se neskutečně rychle vyřítily z jeho hrudi a zasáhly Synuetha, kterého prudce odmrštily. Zastavila ho tvrdě až stěna hlásky. Čas se zastavil a všichni očekávali co se bude dít.. Drak se nadechnul přivřel oči a.... dalšívýbuch na náměstí. Monstrum zařičelo vzteky a ihned se rozletělo zpět do města. Na malou chvíli jste z toho všichni venku.-- tedy téměř všichni. Rozborcená střecha se totiž rozpadla a jeden z trámů zqasáhnul i nebohou dívčinu, klinbající nad propastí. Smrtlený křik bylo to poslední, co rozezvučelo beznaděj a ticho na cimbuří. Na pár chvil Pak opět to ticho. Ticho před bouří před kterou se nedá utéct. Nebo snad ano? (Pište šeptaně pro Weothien a pro Broma.)

Pán Jeskyně - 05. září 2008 00:23

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Ve věži... Schodiště stáčející se spirálovitě vzhůru ti připadá nekonečné. Mnohem delší než před necelými deseti minutami, kdy jsi jej viděl naposledy. Namáhavě popadáš dech a snažíš se nemyslet na ostrou píchavou bolest v pravém nadbřišku pod žebry. Nikdy jsi nebyl běžec a tak snad tiše závidíš těm všem rychlým poslům, kteří ovládají svůj dech dokonale. Oni sice dokážou vytrvale zdolávat veliké vzdálenosti za neuvěřitelně krátký čas, přesto ale nemají jiné kvality, které Tě nad ně vyvyšují. Jen kdyby to píchání při každém nádechu už přešlo. Konečně vycházíš na malou terasu nad schody, ze které se otevírá sál v němž jste měli poradu. Zpomalíš a opatrně nasloucháš, zda jsi s Lestrem sám. " ... Ulgerik, ten proradný zrádce.... To on je zkázou tohoto města a mnohých dalších. Buď opatrný. Naslouchá! Musíš jednat v pravý čas. Ani příliš brzy, ani příliš pozdě...." Líbezný, jemný hlas provázející Tě novým posláním se zvolna vytrácí, jakoby již neměl déle síly k tomu, aby dokázal překonávat hranici mezi světem živých a mrtvých. S největším napětím staneš před nedovřenými dubovými dveřmi a přihlížíš škvírou. Kníže Lestr právě obřadně svlékl zbroj a postavil se do středu kruhové místnosti. Starostlivě pohlédl směrem ke zdecimovanému náměstí, zhluboka se nadechnul a uchopil svitek, jež dostal od čaroděje. " Toro na Lestr i bad nam cheuiridne. Nan mon ta libuene varta nan sieuath brag na chan tora mun..." S prvními slovy se počala v místnosti houstnout atmosféra. Světlo se začalo vytrácet a tráva pokrývající podlahu ztrácela svou zeleň. Usychala, jak sis povšimla. Modrá obloha se zatáhla a větřík se počal silněji prohánět po celé místnosti. " Vuentha charon verlohin chynajet nun fatarunhien ti montar..." Zdi počaly praskyt a kusy mramorové tříště dopadaly s duněním na kamenné podloží, jež začalo vystupovat nad stébla trávníku, ze kterého již mnoho nezbylo. Komnata se proměnila ve vyprahlou kamenitou pustinu. Krvavý úsvit zalil Lestra a jeho oděv okamžitě shořel. Chce se Ti až vykřiknout, ale nejsi schopen se vůbec pohnout. S hrůzou hledíš, jak se kníže zmítá v agónii a z hrdla se mu dere srdcervoucí řev,když plameny olizují jeho nahé tělo. Pak vše ale náhle zmizí, nebo to tak alespoň na pár momentů vypadá. Tma naplnila místnost, ale zároveň se na jedné straně rozevřela jakási brána, před níž je přetažena jakási podivná vlnící se světelná clona. Z brány vychází světlo a cítíš, že vše co je na tomto světě dobré, se nedá ani jen vzdáleně porovnat s tím, co se nachází za ní. "Ezdra nan tahun pre!" S neuvěřitelným přemáháním Lestr vykřičel zbytek zaklínadla. Včas, neboť svitek o maličkou chvíli později shořel. Zachvátila Tě beznaděj. Kníže a Tvůj bratr padl k zemi. Jen těžko se dá popsat to, co se v Tobě odehrává. Přišel jsi skutečně pozdě? Nečekal jsi příliš dlouho? Ne, to nemůže být konec... Skalnatá země se zachvěla v základech, přesto však balkónek na němž stojíš, nezaznamenal jakoukoliv změnu probíhající uvnitř. Z bezduchého umučeného těla ležícího ve bezvládně pár metrů od tebe, začalo ústy vycházet světlo. Nejsi si jistý, jakých obrysů nabralo, neboť je tak jasné, že na něj nemůžeš pohlédnout.. Světelná postava vykročila k bráně a cítíš že vše je tak, jak má být. V duši Ti přesto vyrostl stín. Něco tu nehraje. " Kdo jsi, že se opovažuješ požadovat průchod. Nenechávám nikoho projít. Ti, kterým bylo povoleno vstoupit, jsou již všichni mrtví. ...Kdo jsi???" Hrozivý hlas zaburácel a ozvěna roztříštila několik kamenných kvádrů v protější stěně. Odpověď však nepřicházela. Netušíš úplně přesně, co je tvým úkolem, přesto však cítíš, že právě teď je tvá chvíle. Nevěděl li si až doposud co jeto strach, cítíš jej teď. V mysli Ti vyvstala matná vzpomínka na příběh, který si již nepamatuješ. Víš ale, že máš co dočinění těmi, jimž byla dána moc uvrhnout kohokoliv na místo, kde se čas neexistuje. Za to ale věčnost bez naděje. Z váhání tě vytrhne vzdálený smích, který Ti nepřipomíná hlas nikoho jiného, než proradného zrádce a hlavu místního magického cechu modrého plamene.

Boris - 05. září 2008 14:54

soukromá zpráva od Boris pro Útěk před rozbouřeným živlem Pokleknu před hobita doufaje, že pachopí, aby se mne chytil kolem krku. ... Má malé nožičky a nestačil by nám. Já ho unesu a budeme rychlejší. ... pomyslím si a pokud tak učiní, vstanu a utíkám jak nejrychleji mohu, chodbou nahoru. Ovšem v hlíně se mi jaksi zasekne noha a já padám i s hobitem na zem. Nyní však nepoklekám, protože hukot je již blíž a blíž. Jen ho vemu a jako "pytel brambor" si ho přehodím přes rameno a dále utíkám k oné dřevěné mříži jak nejrychleji mohu, i když zpomaluji, protože jsem během vyčerpaný.

Boris - 05. září 2008 14:54

soukromá zpráva od Boris pro Útěk před rozbouřeným živlem Pokleknu před hobita doufaje, že pachopí, aby se mne chytil kolem krku. ... Má malé nožičky a nestačil by nám. Já ho unesu a budeme rychlejší. ... pomyslím si a pokud tak učiní, vstanu a utíkám jak nejrychleji mohu, chodbou nahoru. Ovšem v hlíně se mi jaksi zasekne noha a já padám i s hobitem na zem. Nyní však nepoklekám, protože hukot je již blíž a blíž. Jen ho vemu a jako "pytel brambor" si ho přehodím přes rameno a dále utíkám k oné dřevěné mříži jak nejrychleji mohu, i když zpomaluji, protože jsem během vyčerpaný.

Boris - 05. září 2008 14:54

soukromá zpráva od Boris pro Útěk před rozbouřeným živlem Pokleknu před hobita doufaje, že pachopí, aby se mne chytil kolem krku. ... Má malé nožičky a nestačil by nám. Já ho unesu a budeme rychlejší. ... pomyslím si a pokud tak učiní, vstanu a utíkám jak nejrychleji mohu, chodbou nahoru. Ovšem v hlíně se mi jaksi zasekne noha a já padám i s hobitem na zem. Nyní však nepoklekám, protože hukot je již blíž a blíž. Jen ho vemu a jako "pytel brambor" si ho přehodím přes rameno a dále utíkám k oné dřevěné mříži jak nejrychleji mohu, i když zpomaluji, protože jsem během vyčerpaný.

Boris - 05. září 2008 14:55

soukromá zpráva od Boris pro Útěk před rozbouřeným živlem Pokleknu před hobita doufaje, že pachopí, aby se mne chytil kolem krku. ... Má malé nožičky a nestačil by nám. Já ho unesu a budeme rychlejší. ... pomyslím si a pokud tak učiní, vstanu a utíkám jak nejrychleji mohu, chodbou nahoru. Ovšem v hlíně se mi jaksi zasekne noha a já padám i s hobitem na zem. Nyní však nepoklekám, protože hukot je již blíž a blíž. Jen ho vemu a jako "pytel brambor" si ho přehodím přes rameno a dále utíkám k oné dřevěné mříži jak nejrychleji mohu, i když zpomaluji, protože jsem během vyčerpaný.

Artur z Domeinu - 08. září 2008 18:52

soukromá zpráva od Artur z Domeinu pro Útěk před rozbouřeným živlem Možná tomu chtěla má nerozhodnost a možná můj zevěnějšek, který dává znát, že se dost zanedbávám minimálně na těle, že jsem lapal po dechu a sbíral zbytky sil více než druzí. Blátivý výstup mi nakonec podrazil nohy a já se marně škrábu vzhůru. Už nemám sílu. Už ztrácím naději. Má tvář zarostlá tvrdými fousy a nyní zašpiněná od bláta vzhlíží nahoru k ostatním a vypadá dost bezradně. Zdá se, že své úsilí brzo vzdám. Jakobych ztrácel chuť bojovat. Přesto se v mých očí zračí prosba o pomoc. Pomoc od někoho, kdo ví, co se děje a ví, co se má stát.

Artur z Domeinu - 08. září 2008 18:52

soukromá zpráva od Artur z Domeinu pro Útěk před rozbouřeným živlem Možná tomu chtěla má nerozhodnost a možná můj zevěnějšek, který dává znát, že se dost zanedbávám minimálně na těle, že jsem lapal po dechu a sbíral zbytky sil více než druzí. Blátivý výstup mi nakonec podrazil nohy a já se marně škrábu vzhůru. Už nemám sílu. Už ztrácím naději. Má tvář zarostlá tvrdými fousy a nyní zašpiněná od bláta vzhlíží nahoru k ostatním a vypadá dost bezradně. Zdá se, že své úsilí brzo vzdám. Jakobych ztrácel chuť bojovat. Přesto se v mých očí zračí prosba o pomoc. Pomoc od někoho, kdo ví, co se děje a ví, co se má stát.

Artur z Domeinu - 08. září 2008 18:52

soukromá zpráva od Artur z Domeinu pro Útěk před rozbouřeným živlem Možná tomu chtěla má nerozhodnost a možná můj zevěnějšek, který dává znát, že se dost zanedbávám minimálně na těle, že jsem lapal po dechu a sbíral zbytky sil více než druzí. Blátivý výstup mi nakonec podrazil nohy a já se marně škrábu vzhůru. Už nemám sílu. Už ztrácím naději. Má tvář zarostlá tvrdými fousy a nyní zašpiněná od bláta vzhlíží nahoru k ostatním a vypadá dost bezradně. Zdá se, že své úsilí brzo vzdám. Jakobych ztrácel chuť bojovat. Přesto se v mých očí zračí prosba o pomoc. Pomoc od někoho, kdo ví, co se děje a ví, co se má stát.

Rufus Dioren - 11. září 2008 00:16

soukromá zpráva od Rufus Dioren pro Srdce mi prudce buší strachem, ale jsem přesvědčen, že tohle je můj čas. Pokud teď nevystoupím a neřeknu to, co mám říct, můj bratr zemře. Všichni zemřeme. Ještě cítím tu bolest, způsobenou během po schodech. Ale co je to proti bolesti, která by mohla přijít. Ještě se chvěji, jak ve mě doznívají slova zaklínadla spojená s bolestnou agonií toho, jehož jsem se zavázal chránit vlastním životem. Musím to udělat. Dokážu to. Mohu. Pomalu kladu jednu nohu před druhou a připadá mi, jako bych kráčel proti větrné smršti s nohami z olova. Nezastavuji se, přesto, že vím, že starý čaroděj tu někde je. Dojdu až k Lestrovu tělu, ležícímu na podlaze. Pokleknu k němu a opatrně jej vezmu do náruče. “Lestre.....Snad jsi ještě neodešel, snad se mi to nezdálo a ještě tu někde jsi. Nejsi tu sám, bratře. Jsem zde s tebou. Tvůj přítel. Tvůj rodný bratr. V našich žilách koluje, alespoň z části, stejná krev. Ty máš noc otevřít tu bránu.......ty, částí z rodu Ethlien. A mě byl dán úděl tě chránit. Neopustím tě.“ Říkám mu a kdo ví proč mluvím skoro šeptem.

Boris - 11. září 2008 17:15

soukromá zpráva od Boris pro Drápání se do kopce Pachtím se s hobitem přes rameno do bahnitého kopce a brzy klesám na kolena. Shodím ho s ramene a pošlu nahoru. ... Utíkej co můžeš. Já se tam nějak vyškrábu. ... pomyslím si a snažím se lézt aspoň po čtyřech. Najednou uslyším za sebou plácavé zvuky. Nějaký muž už stejně jako já padl vysílen k zemi. Zkontroluji hobita a pak se sklouznu k onomu muži. Tam se o vrztvu bahna pod nohama zastavím. ... Nikdo si tu nezaslouží zemřít. ... řeknu si v duchu, když nemohu nahlas. Popadnu ho za loket a táhnu ho. Nohy mi podjíždějí a ruce kloužou, ale doufám, že mi trochu pomůže.

Boris - 11. září 2008 17:15

soukromá zpráva od Boris pro Drápání se do kopce Pachtím se s hobitem přes rameno do bahnitého kopce a brzy klesám na kolena. Shodím ho s ramene a pošlu nahoru. ... Utíkej co můžeš. Já se tam nějak vyškrábu. ... pomyslím si a snažím se lézt aspoň po čtyřech. Najednou uslyším za sebou plácavé zvuky. Nějaký muž už stejně jako já padl vysílen k zemi. Zkontroluji hobita a pak se sklouznu k onomu muži. Tam se o vrztvu bahna pod nohama zastavím. ... Nikdo si tu nezaslouží zemřít. ... řeknu si v duchu, když nemohu nahlas. Popadnu ho za loket a táhnu ho. Nohy mi podjíždějí a ruce kloužou, ale doufám, že mi trochu pomůže.

Boris - 11. září 2008 17:15

soukromá zpráva od Boris pro Drápání se do kopce Pachtím se s hobitem přes rameno do bahnitého kopce a brzy klesám na kolena. Shodím ho s ramene a pošlu nahoru. ... Utíkej co můžeš. Já se tam nějak vyškrábu. ... pomyslím si a snažím se lézt aspoň po čtyřech. Najednou uslyším za sebou plácavé zvuky. Nějaký muž už stejně jako já padl vysílen k zemi. Zkontroluji hobita a pak se sklouznu k onomu muži. Tam se o vrztvu bahna pod nohama zastavím. ... Nikdo si tu nezaslouží zemřít. ... řeknu si v duchu, když nemohu nahlas. Popadnu ho za loket a táhnu ho. Nohy mi podjíždějí a ruce kloužou, ale doufám, že mi trochu pomůže.

Boris - 11. září 2008 17:15

soukromá zpráva od Boris pro Drápání se do kopce Pachtím se s hobitem přes rameno do bahnitého kopce a brzy klesám na kolena. Shodím ho s ramene a pošlu nahoru. ... Utíkej co můžeš. Já se tam nějak vyškrábu. ... pomyslím si a snažím se lézt aspoň po čtyřech. Najednou uslyším za sebou plácavé zvuky. Nějaký muž už stejně jako já padl vysílen k zemi. Zkontroluji hobita a pak se sklouznu k onomu muži. Tam se o vrztvu bahna pod nohama zastavím. ... Nikdo si tu nezaslouží zemřít. ... řeknu si v duchu, když nemohu nahlas. Popadnu ho za loket a táhnu ho. Nohy mi podjíždějí a ruce kloužou, ale doufám, že mi trochu pomůže.

Broma - 11. září 2008 22:47

soukromá zpráva od Broma pro Hláska Klečím nad prasklinou v podlaze a držím jí za hábit, a vlastně ani noc nevnímám okolí, jen ucítím jak se plamen rozprskne o štít co jsem vytvořil a v duchu, jsem rád, že vydržel a, že nepovolil. Podívám se dívce nad propastí do očí a najednou naráz vnímám, jen její oči a strach v nich, strach co je skoro hmatatelný. Jen jako mimo smyslně i uvědomuji spojení mezi mnou a ostatníma kouzelníkama a agama co tu jsou. Najednou se podívám vzhůru ani nevím co mě to napadlo, ale ve chvíli, kdy padá trám co o pár sekund později smetl tu dívku, jsem docela rád že jsem se podíval. To snad ne..promin. Zanadávám v duch, když odskakuji do zadu, aby mě ten trám nesrazil s nebožačkou. Dopadnu na záda s prudkým výdechem. Rychle se zvednu a dojdu k mágovi, jehož let se zastavil o kamennou zeď hlásky, kleknu si u něj a mam lehce zrychlený dech od toho jak kolem mě proletěl trám. Jste v pořádku ? Zeptám se ho a otočím se směrem do města kam letěl tem drak.

Artur z Domeinu - 12. září 2008 20:09

soukromá zpráva od Artur z Domeinu pro Volání o pomoc vyslyšeno Když se muž přede mnou zastaví a půlčíka popostrčí až k mřížím, otočím se za sebe, abych viděl, co se to k nám řítí. Nechci zemřít, ale síly jsem nechal někde za sebou. Muž se však otáčí za mnou a podává mi pomocnou ruku. I když jsem celý od bláta, zašlý kabát, co mám na sobě, poskytne muži možnost mě pořádně chytit a nepustit. Pohlédnu mu do očí a v těch mých se zračí obrovský vděk a obdiv. Pořádně se ho chytnu a seberu druhý dech. Škrábu se nahoru, seč můžu.

Artur z Domeinu - 12. září 2008 20:09

soukromá zpráva od Artur z Domeinu pro Volání o pomoc vyslyšeno Když se muž přede mnou zastaví a půlčíka popostrčí až k mřížím, otočím se za sebe, abych viděl, co se to k nám řítí. Nechci zemřít, ale síly jsem nechal někde za sebou. Muž se však otáčí za mnou a podává mi pomocnou ruku. I když jsem celý od bláta, zašlý kabát, co mám na sobě, poskytne muži možnost mě pořádně chytit a nepustit. Pohlédnu mu do očí a v těch mých se zračí obrovský vděk a obdiv. Pořádně se ho chytnu a seberu druhý dech. Škrábu se nahoru, seč můžu.

Artur z Domeinu - 12. září 2008 20:09

soukromá zpráva od Artur z Domeinu pro Volání o pomoc vyslyšeno Když se muž přede mnou zastaví a půlčíka popostrčí až k mřížím, otočím se za sebe, abych viděl, co se to k nám řítí. Nechci zemřít, ale síly jsem nechal někde za sebou. Muž se však otáčí za mnou a podává mi pomocnou ruku. I když jsem celý od bláta, zašlý kabát, co mám na sobě, poskytne muži možnost mě pořádně chytit a nepustit. Pohlédnu mu do očí a v těch mých se zračí obrovský vděk a obdiv. Pořádně se ho chytnu a seberu druhý dech. Škrábu se nahoru, seč můžu.

Myrra Val - 17. září 2008 12:47

soukromá zpráva od Myrra Val pro Útěk před rozbouřeným živlem Navzdory tomu, že tolikrát proklínala svého otce, teď byla vděčná za mrštné pohyby a poněkud lehčí krok, který po něm zdědila. Být kříženka často není jednoduché, ale teď se to hodilo. Vysoké jezdecké boty se přeci jen bořily o trošku méně a když už podklouzly, podařilo se jí to s menší či větší námahou vybalancovat. Muž dole, s kterým byla v chatrči, ale takové štěstí neměl. Zvuk těla padajícího do bahna ji zastihl už téměř před dřevěnou mříží. Otočila se, ale než se stačila rozhodnout, zda se pro nešťastníka vrátí, předběhl ji jeden ze skupinky, se kterou se setkali. Opřela se tedy o kolena ve snaze popadnout dech a teprve potom zjistila, že jich je vlastně o jednoho víc.

Myrra Val - 17. září 2008 12:47

soukromá zpráva od Myrra Val pro Útěk před rozbouřeným živlem Navzdory tomu, že tolikrát proklínala svého otce, teď byla vděčná za mrštné pohyby a poněkud lehčí krok, který po něm zdědila. Být kříženka často není jednoduché, ale teď se to hodilo. Vysoké jezdecké boty se přeci jen bořily o trošku méně a když už podklouzly, podařilo se jí to s menší či větší námahou vybalancovat. Muž dole, s kterým byla v chatrči, ale takové štěstí neměl. Zvuk těla padajícího do bahna ji zastihl už téměř před dřevěnou mříží. Otočila se, ale než se stačila rozhodnout, zda se pro nešťastníka vrátí, předběhl ji jeden ze skupinky, se kterou se setkali. Opřela se tedy o kolena ve snaze popadnout dech a teprve potom zjistila, že jich je vlastně o jednoho víc.

Myrra Val - 17. září 2008 12:47

soukromá zpráva od Myrra Val pro Útěk před rozbouřeným živlem Navzdory tomu, že tolikrát proklínala svého otce, teď byla vděčná za mrštné pohyby a poněkud lehčí krok, který po něm zdědila. Být kříženka často není jednoduché, ale teď se to hodilo. Vysoké jezdecké boty se přeci jen bořily o trošku méně a když už podklouzly, podařilo se jí to s menší či větší námahou vybalancovat. Muž dole, s kterým byla v chatrči, ale takové štěstí neměl. Zvuk těla padajícího do bahna ji zastihl už téměř před dřevěnou mříží. Otočila se, ale než se stačila rozhodnout, zda se pro nešťastníka vrátí, předběhl ji jeden ze skupinky, se kterou se setkali. Opřela se tedy o kolena ve snaze popadnout dech a teprve potom zjistila, že jich je vlastně o jednoho víc.

Belivo - 18. září 2008 11:13

soukromá zpráva od Belivo pro Kráčeli jsme vklidu tou dlouhou chotbou, už jsem si říkal, že nebezpečí již leží za námi, když jsem zaslechl nepříjemné zvuky. Chvíli jsem zaváhal, než jsem si uvědomil, že jsou to nezaměnitelné zvuky valící se vody... Borys mi nabídl záchranu před rozbouřeným živlem a já jsem jí vděčně přijal. Vždyť bych sám nejspíše v hlubokém bahně neměl sebemenší šanci. ...Běžel se mnou na hřbetě směrem dokopce k nějaké mříži. Doufám, že nám bude stačit doběhnout tam nahoru... Pak jsem ucítil náraz. To jsem spadl do bahna a zničil si tak své oblečení. Válečník mě sebral, přehodil si mě přes rameno a běžel se mnou dál. Když jsme se již dostali téměř na dosah kovových tyčí, Boris se najednou zastavil, poslal mě k mříži a začal se vracet. Chvilku jsem se rozhlížel, než jsem si uvědomil důvod jeho činění. Ve strachu z vody jsem si nevšiml dalšího člověka, který také hledal záchranu v mřížoví na kopci. Chytnu se mříže a co nejvíce se natáhnu. Snad mu alespoň trochu pomůžu, až sem doje... Ale chtělo by ti nějaký klacek nebo tyč, abych dosáhl trochu dál. Jak se tak dívám směrem ke dvojici, Objeví se v mém zorném poli nějaké nohy. Jsou to nahy lehké, v jezdeckých botech. Ani se moc nezarážejí do bahna. Najednou vidím, jak se ty nohy polomily v kolenou a ten člověk poklekl. Byla to docela hezká žena. Neměl jsem však přemýšlet nad ní. Prosím, pomocte mi podívám se na ni s žádavím pohledem. Chytněte se mě za ruku, já se budu držet mříží a vy se natáhnete co nejblíže k nim. Snad na ně tak dosáhneme...

Belivo - 18. září 2008 11:13

soukromá zpráva od Belivo pro Kráčeli jsme vklidu tou dlouhou chotbou, už jsem si říkal, že nebezpečí již leží za námi, když jsem zaslechl nepříjemné zvuky. Chvíli jsem zaváhal, než jsem si uvědomil, že jsou to nezaměnitelné zvuky valící se vody... Borys mi nabídl záchranu před rozbouřeným živlem a já jsem jí vděčně přijal. Vždyť bych sám nejspíše v hlubokém bahně neměl sebemenší šanci. ...Běžel se mnou na hřbetě směrem dokopce k nějaké mříži. Doufám, že nám bude stačit doběhnout tam nahoru... Pak jsem ucítil náraz. To jsem spadl do bahna a zničil si tak své oblečení. Válečník mě sebral, přehodil si mě přes rameno a běžel se mnou dál. Když jsme se již dostali téměř na dosah kovových tyčí, Boris se najednou zastavil, poslal mě k mříži a začal se vracet. Chvilku jsem se rozhlížel, než jsem si uvědomil důvod jeho činění. Ve strachu z vody jsem si nevšiml dalšího člověka, který také hledal záchranu v mřížoví na kopci. Chytnu se mříže a co nejvíce se natáhnu. Snad mu alespoň trochu pomůžu, až sem doje... Ale chtělo by ti nějaký klacek nebo tyč, abych dosáhl trochu dál. Jak se tak dívám směrem ke dvojici, Objeví se v mém zorném poli nějaké nohy. Jsou to nahy lehké, v jezdeckých botech. Ani se moc nezarážejí do bahna. Najednou vidím, jak se ty nohy polomily v kolenou a ten člověk poklekl. Byla to docela hezká žena. Neměl jsem však přemýšlet nad ní. Prosím, pomocte mi podívám se na ni s žádavím pohledem. Chytněte se mě za ruku, já se budu držet mříží a vy se natáhnete co nejblíže k nim. Snad na ně tak dosáhneme...

Belivo - 18. září 2008 11:13

soukromá zpráva od Belivo pro Kráčeli jsme vklidu tou dlouhou chotbou, už jsem si říkal, že nebezpečí již leží za námi, když jsem zaslechl nepříjemné zvuky. Chvíli jsem zaváhal, než jsem si uvědomil, že jsou to nezaměnitelné zvuky valící se vody... Borys mi nabídl záchranu před rozbouřeným živlem a já jsem jí vděčně přijal. Vždyť bych sám nejspíše v hlubokém bahně neměl sebemenší šanci. ...Běžel se mnou na hřbetě směrem dokopce k nějaké mříži. Doufám, že nám bude stačit doběhnout tam nahoru... Pak jsem ucítil náraz. To jsem spadl do bahna a zničil si tak své oblečení. Válečník mě sebral, přehodil si mě přes rameno a běžel se mnou dál. Když jsme se již dostali téměř na dosah kovových tyčí, Boris se najednou zastavil, poslal mě k mříži a začal se vracet. Chvilku jsem se rozhlížel, než jsem si uvědomil důvod jeho činění. Ve strachu z vody jsem si nevšiml dalšího člověka, který také hledal záchranu v mřížoví na kopci. Chytnu se mříže a co nejvíce se natáhnu. Snad mu alespoň trochu pomůžu, až sem doje... Ale chtělo by ti nějaký klacek nebo tyč, abych dosáhl trochu dál. Jak se tak dívám směrem ke dvojici, Objeví se v mém zorném poli nějaké nohy. Jsou to nahy lehké, v jezdeckých botech. Ani se moc nezarážejí do bahna. Najednou vidím, jak se ty nohy polomily v kolenou a ten člověk poklekl. Byla to docela hezká žena. Neměl jsem však přemýšlet nad ní. Prosím, pomocte mi podívám se na ni s žádavím pohledem. Chytněte se mě za ruku, já se budu držet mříží a vy se natáhnete co nejblíže k nim. Snad na ně tak dosáhneme...

Pán Jeskyně - 31. října 2008 19:01
	Děkujeme údržbáži za přání. Jen co budu mít k dobrodružství podklady, pojede se dál.

Pán Jeskyně - 01. listopadu 2008 14:23

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Než se statečný hobit Belivo stačil dočkat odezvy v podobě pomoci krásné Myrra Val a uskutečnit svůj plán na záchranu obou těch, kteří se ještě šplhají vzhůru po zabláceném příkrém povrchu, aby se zde dostali ven z podzemí skrze starou dřevěnou mříž, již nebude těžké otevřít, či vylámat si v ní cestu, podklouzne na blátě vysílenému mladíkovi noha a on příliš už vymáchaný v blátě, příliš kluzký, aby unavený Boris zvládl udržet celou jeho váhu jednou rukou, zatím co se druhou už natahuje po příčkách mříže, pátraje zde po hobitově malá ručce, podané mu ku pomoci, už se nedokázal udržet. Zbyl jen pohled, do zarostlé mladíkovi tváře, plné strachu a beznaděje. Jen jeden pohled, který si budete pamatovat navždy. A ruka, bezmocně se domáhající opětovného zachycení. Příliš daleko od borisovy silné paže z jejíž dlaně se mladý muž nešťastně vysmekl. Příliš pozdě. Vřdyť se zklamaný, nešťastný a unavený Boris sotva stačil sám zachytit mříže a vytáhnout se vzhůru, než pod vámi prudká vlna valící se chodbou, smetla mladíkovo tělo do svých zpěněných hlubin.

Pán Jeskyně - 01. listopadu 2008 14:23

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Než se statečný hobit Belivo stačil dočkat odezvy v podobě pomoci krásné Myrra Val a uskutečnit svůj plán na záchranu obou těch, kteří se ještě šplhají vzhůru po zabláceném příkrém povrchu, aby se zde dostali ven z podzemí skrze starou dřevěnou mříž, již nebude těžké otevřít, či vylámat si v ní cestu, podklouzne na blátě vysílenému mladíkovi noha a on příliš už vymáchaný v blátě, příliš kluzký, aby unavený Boris zvládl udržet celou jeho váhu jednou rukou, zatím co se druhou už natahuje po příčkách mříže, pátraje zde po hobitově malá ručce, podané mu ku pomoci, už se nedokázal udržet. Zbyl jen pohled, do zarostlé mladíkovi tváře, plné strachu a beznaděje. Jen jeden pohled, který si budete pamatovat navždy. A ruka, bezmocně se domáhající opětovného zachycení. Příliš daleko od borisovy silné paže z jejíž dlaně se mladý muž nešťastně vysmekl. Příliš pozdě. Vřdyť se zklamaný, nešťastný a unavený Boris sotva stačil sám zachytit mříže a vytáhnout se vzhůru, než pod vámi prudká vlna valící se chodbou, smetla mladíkovo tělo do svých zpěněných hlubin.

Pán Jeskyně - 01. listopadu 2008 14:23

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Než se statečný hobit Belivo stačil dočkat odezvy v podobě pomoci krásné Myrra Val a uskutečnit svůj plán na záchranu obou těch, kteří se ještě šplhají vzhůru po zabláceném příkrém povrchu, aby se zde dostali ven z podzemí skrze starou dřevěnou mříž, již nebude těžké otevřít, či vylámat si v ní cestu, podklouzne na blátě vysílenému mladíkovi noha a on příliš už vymáchaný v blátě, příliš kluzký, aby unavený Boris zvládl udržet celou jeho váhu jednou rukou, zatím co se druhou už natahuje po příčkách mříže, pátraje zde po hobitově malá ručce, podané mu ku pomoci, už se nedokázal udržet. Zbyl jen pohled, do zarostlé mladíkovi tváře, plné strachu a beznaděje. Jen jeden pohled, který si budete pamatovat navždy. A ruka, bezmocně se domáhající opětovného zachycení. Příliš daleko od borisovy silné paže z jejíž dlaně se mladý muž nešťastně vysmekl. Příliš pozdě. Vřdyť se zklamaný, nešťastný a unavený Boris sotva stačil sám zachytit mříže a vytáhnout se vzhůru, než pod vámi prudká vlna valící se chodbou, smetla mladíkovo tělo do svých zpěněných hlubin.

Boris - 01. listopadu 2008 16:59

soukromá zpráva od Boris pro U mříží ... Ne ... řeknu si v duchu a sápu se po vyklouzávajícím rukávu onoho muže. ... Ne to ne ... zapřu se oběma nohama a chytám ho u lokte, ale nakonec mi přece vyklouzne. Ten pohled nikdy nezapomenu. Ten pohled jak padal dolů s nataženou rukou v prosebném gestu a se slzami v očích. Ten pohled, když ho nemilosrdný vodní živel vtáhnul do svých hlubin. Hrůzou se mi sevřelo hrdlo. Najednou začal olizovat i mé nohy a tak jsem se začal sápat rychle ke mřížím a v poslední chvíli jsem se jich zachytil. Očima zkontroluji mého malého hobitího přítele a pak se postavím a přitisknu co nejvíce k mříži.

Boris - 01. listopadu 2008 17:00

soukromá zpráva od Boris pro U mříží ... Ne ... řeknu si v duchu a sápu se po vyklouzávajícím rukávu onoho muže. ... Ne to ne ... zapřu se oběma nohama a chytám ho u lokte, ale nakonec mi přece vyklouzne. Ten pohled nikdy nezapomenu. Ten pohled jak padal dolů s nataženou rukou v prosebném gestu a se slzami v očích. Ten pohled, když ho nemilosrdný vodní živel vtáhnul do svých hlubin. Hrůzou se mi sevřelo hrdlo. Najednou začal olizovat i mé nohy a tak jsem se začal sápat rychle ke mřížím a v poslední chvíli jsem se jich zachytil. Očima zkontroluji mého malého hobitího přítele a pak se postavím a přitisknu co nejvíce k mříži.

Boris - 01. listopadu 2008 17:00

soukromá zpráva od Boris pro U mříží ... Ne ... řeknu si v duchu a sápu se po vyklouzávajícím rukávu onoho muže. ... Ne to ne ... zapřu se oběma nohama a chytám ho u lokte, ale nakonec mi přece vyklouzne. Ten pohled nikdy nezapomenu. Ten pohled jak padal dolů s nataženou rukou v prosebném gestu a se slzami v očích. Ten pohled, když ho nemilosrdný vodní živel vtáhnul do svých hlubin. Hrůzou se mi sevřelo hrdlo. Najednou začal olizovat i mé nohy a tak jsem se začal sápat rychle ke mřížím a v poslední chvíli jsem se jich zachytil. Očima zkontroluji mého malého hobitího přítele a pak se postavím a přitisknu co nejvíce k mříži.

Pán Jeskyně - 02. listopadu 2008 18:41

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Hláska Viděl jsi, jak dívčin šat zavířil ve vzduchu nad propastí, strach v jejích očích se najednou změnil v čirou hrůzu a bezmoc a její zofalý výkřik na okamžik přehlušil v tvém vnímání všechny ostatní zvuky. Její ruka, zoufale se k tobě natahující o pomoc se pokusila zachytit okraje propasti. Ale rozrušené stěny toho zejícího chřtánu neposkytly její snaze kýženou odezvu. kamený výčnělek, kterého se v naději zachytila, se v zápětí s tichým lupnutím, doprovázeným sprškou štěrku ulomil....a ona s s očima plnýma zoufalství zmizela v hlubinách propasti.... Chvíli poté povolil tebou pečlivě vybudovaný štít. A část římsy hlásky se, se strašlivým lomozem, oddělila poděl praskliny od zbytku stavby a spadla dolů kamsi na zelený trávník hluboko pod vámi, kde se obrovský kus kameného zdiva roztříštil o zem. Poklekl jsi u zraněného mága. Pohnul se. "Nic mi není." Odpověděl. Ale už na první pohled je jasné, že v pořádku není. Jeho hlas jsi sotva slyšel a už během řeči se mu ústa naplnila zpěněnou světlou krví. Je ti jasné, že umírá.

Pán Jeskyně - 20. listopadu 2008 16:00

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Za hradbami "Dobrá." Usmála se na tebe šlechticova ústa. To jediné, co je, kromě očí, vidět pod přilbicí. Navzdory těm předchozím rozhodným a, přecejen tě trochu urážejícím slovům, ty oči v průzorech přilbice jsou tmavé, hluboké.....a laskavé. "Dejte tomu muži tedy kroužkovou zbroj." Otočí se v sedle na nejbližšího sluhu. "A nějakou pořádnou zbraň." A sluha, ač mu tato činnost nejspíš vůbec nepřísluší, jen kývne. "Jistě molisti." A beze slov ti naznačí, abys šel za ním. Nejspíše do zbrojnice. Pospíchá, takže ti málem utekl. Kdo ale je ten neznámý šlechtic?

lord Wictred von Schönberg - 20. listopadu 2008 16:17

soukromá zpráva od lord Wictred von Schönberg pro Za hradbami O děkuji ti milostivý pane.Lord Wictred von Schönberg,pán na pevnosti Schönberg,držitel přilehlých markrabstí a vesnic Krölneshoff,Rapotín a Petersdorf vám mnohokrát děkuje. ukloním se pospíchám za sluhou. Nějak si to rozmyslel.Jen abych za to nemusel platit. pomyslím zjišťuji že je můj sametový kabátec od prachu a špíny. Nevypadám příliš důstojně. jakmile dojdeme do zbrojnice,opráším se.Mé vysoké boty přestanou klapat a já pravím. Pod tu kroužkovou brň bych prosil vycpávanici.Chci sudlici a nějakou levoruční dýku. spíše rozkážu než poprosím.Přijmu všechny věci a poznamenám Kdyby se mi podařilo uniknout mohu přivést nějaké posily z držav svých.Naštěstí leží pevnost Schönberg na druhé straně než přišekl tento nenadálý útok. prohrábnu si kozlí bradku,kterou mám pečlivě udržovanou. Helma by nebyla? řeknu již mým normálním hlasem plným arogance se sladkostí medu,rozplívající se do srdcí poddaných.Tímto hlasem,sic trochu povýšeným okouzlím nejednu dívku a i muži mi přísahají věrnost.S cinkáním si na vycpávanici hodím kroužkovku s pomocí sluhy. Šalíř řeknu. Chci helm nazývaný šalíř. jen pokynu rukou ve znamení že očekávám a připínám si pásek s mým katzbalgerem. No myslel sem si že bych mohl dostat alespoň kyrys. pomyslím a uchopím sudlici. Nyní se nemohu spoléhat na své poddané ale jen na sebe.Bůh se mnou.

Pán Jeskyně - 20. listopadu 2008 16:46

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Ve zbrojnici Jak se tak chystáš, přivede jakýsi sluha do zbrojnice nějakého šlechtice. Už na první pohled je ten muž značně nafoukaný. A hned si tam začne poroučet, co všechno chce za zbraně a zbroj. Moc statečně ale nevypadá, hned mluví o útěku. Kapitán, na kterého ta slova chrlí, ti ani nestihl odpovědět. "Jeho Milost pravil že vám má být dána kroužková zbroj a nějaká zbraň, pane." Ozve se sluha, co toho muže přivedl. "O helmě nikdo nic neříkal." Nakonec ho navlečou do zánovní vycpávanice a na ni do kroužkové zbroje, kapitán sebere z hromady starých vojenských helem jednu, více připlmínající půlku vaješné skořápky, než helmu a pošlou ho vybrat si dýku a sudlici.

Pán Jeskyně - 20. listopadu 2008 17:15

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Ve zbrojnici Ve zbrojnici si právě nějaký mladík, odhadl bys ho buď na něčího panoče, nebo na barda, vybírá zbraň. Právě se nakrucuje u pultu s dýkami. Ostřížím zrakem ho přitom pozoruje kapitán hradní stráže. Je pozorováním toho muládence tak zaujat, že tě ani náležitš nepozdravil. Vlastně tě nepozdravil vůbec. Zareagoval, až když jsi začal vydávat své rozkazy. "Zde nejste na svém panství, pane." Upozornil tě důrazně. "Chcete-li nám pomoci s obranou, bude vám přidělena zbroj a zbraň." Na zmínku o přivedení posil reaguje pouze úšklebkem, jímž tě zřejmě předem odsoudil, coby zbabělce. "Jeho Milost pravil že vám má být dána kroužková zbroj a nějaká zbraň, pane." Ozve se na tvé rozkazy sluha, co tě přivedl. "O helmě nikdo nic neříkal." Nakonec tě navlečou do zánovní vycpávanice a na ni do kroužkové zbroje, kapitán sebere z hromady starých vojenských helem jednu, více připlmínající půlku vaječné skořápky, než helmu, ale helma to je......a pošlou tě, aby jsi si dýku a sudlici vybral sám.

Broma - 20. listopadu 2008 21:39

soukromá zpráva od Broma pro Hláska Dívám se houpající se do očí a vnímám každý její pohyb. Né Najednou začne padat do propasti ze které jsem se jí snažil pomoci, jejích očích je vidět panická hrůza a děs. Pak mě něco dloubne v mysli podívám se na horu, nad sebe a odskočím aby mě náhodou nezasáhly kousky co lítají kolem, naštěstí mě žádný z nic nedostal a většina se rozletěla dole, naštěstí daleko ode mě. Pomalu se zvednu a všimnu si starého mága, dojdu k němu. On mě sice ujištuje, že mu nic není, ale mě je jasné, že umírá. Poklepu mu na rameno a rozhlídnu se kolem, kdo přežil, zvednu se od něj a podívám se po zbytkách hlásky.

Toni - 21. listopadu 2008 13:33

soukromá zpráva od Toni pro Zbrojnice: Poté co jsem si upvnil dýku se do už tak přeplněného prostoru vtěstná nějaký šlechtic a jeho sluha, vypadá, že by tu raději nebyl. Jeho sluha však sděluje, že je tu na příkaz pána tohoto města, a že se má hotovit k boji, proto je navlečen do provizorní zbroje. I já usuzuji, že má výbroj čítající pouze jednu zdejší dýku asi není vhodná, znovu se tedy snžím protáhnout ke kapitánovi, což není nic jednoduchého, protože do mě neustále vráží pobíhající vojáci, kteří si ještě v běho upevňují zbroje a zbraně a současně se mnou se tlačí ke kapitánovi pro rozkazy. Můj pohled sklouzne na poházené brnění, uznávám, že by nebylo na škodu mít na sobě ještě něco jiného než vnitřní košili, svrchní šat a lehký plášť. Začnu tedy prohrabávat brnění, každé je ovšem příliš těžké a hrubé, takže bych ho nedokázal ani nosit. Nakonec vespod hromady jsou stará tréninková brnění, lehoučká kroužková zbroj spadající dospělému muži až pod kolena. Jednu ze zachovalejších vytáhnu, na pár chybějících článků neberu zřetel, shodím plášť a bez jakéhokoli podložení si ji přehodím přes svršky. Rozepnu opasek s dýkou a pak ho zase převáži přes drátěnou zbroj. Zvednu se, abych zjistil jak mi lehké brnění padne. Přes ramena mi trochu přepadá, je dělaná na mohutnější muže, ale jinak mi docela sedí. Přehodím přes sebe i plášť, neboť se mi ho nechce nechávat tady. Potřebuji ale vědět co tu mám dělat, stoupnu si zase za kapitána a čekám až bude mít alespoň chvilčku čas na mě. Šlechtic je mezitím také oblečen do zbroje a také čeká co dál, nebo se mu ani nikam nechce, stejně jako mě...

Pán Jeskyně - 30. prosince 2008 22:36

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Hláska Tvé poklepání už mág neslyšel. Zemřel, dosud tebou přidržován, jen chvilku před tím, než jsi to gesto učinil. Chvíli předtím to ještě vypadalo, jako by chtěl snad něco říct, ale jen podivně zabublal a z úst se mu vyvalil další proud krve. Potřísnila tě. Hlava se mu pak zaklonila, přes ruku, kterou jsi ho držel a jeho široce otevřené oči, s protočenými panenkami už hledí do prázdna mimo tento svět. Je mrtev. Všichni, které zasáhl drakův útok, jsou mrtví. Jen ty jsi přežil...... A nebo žeby ne? Na konci ochozu hlásky jsi zaznamenal jakýsi, nepatrný pohyb. Někdo tam asi ještě žije.

Pán Jeskyně - 30. prosince 2008 22:45

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro U mříží Chvilku trvá, než zjistíte, že mžíž není zamčená. ˇ6e je sice pevně zasazená v jakémci kovovém rámu, ale z jedné strany drží na pantech, jako dveře a jde odklopit. Tedy....ne zcela, brání tomu nánosy kamínků a zpola zetlelého listí, ale když trochu odhrnete kamínky a listí, které zvenku brání otevření dá se vzniklou škvírou alespoň protáhnout. Boris bude sice mít trochu proporcionální problémy, ale i jemu to půjde. Víc ale mříží opravdu hnout nejde. Venku se ocitáte pod stromy. Ale ne v lese někde za městem. Tohle spíš vypadá na zahradu. Asi patřící ke hradu.

Pán Jeskyně - 30. prosince 2008 22:45

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro U mříží Chvilku trvá, než zjistíte, že mžíž není zamčená. ˇ6e je sice pevně zasazená v jakémci kovovém rámu, ale z jedné strany drží na pantech, jako dveře a jde odklopit. Tedy....ne zcela, brání tomu nánosy kamínků a zpola zetlelého listí, ale když trochu odhrnete kamínky a listí, které zvenku brání otevření dá se vzniklou škvírou alespoň protáhnout. Boris bude sice mít trochu proporcionální problémy, ale i jemu to půjde. Víc ale mříží opravdu hnout nejde. Venku se ocitáte pod stromy. Ale ne v lese někde za městem. Tohle spíš vypadá na zahradu. Asi patřící ke hradu.

Broma - 15. ledna 2009 09:11

soukromá zpráva od Broma pro Hláska Odpočívej v pokoji. Mocný mágu. Pomalím pohybem moje roka přeje přes, jeho víčka a zavřu mu oči. Vstanu. Rozhlídnu se po tom co kdysi bývala mocná věž mágů a zkoušeně si povzdechu. Nikdo, všichni jsou mrtví. Nebo. Zachytím nepatrný pohyb v troskách a rozběhnu se k němu. Hej halo ? Bleskne ve mně jiskřička naděje, že to snad někdo, kdokoliv krom mě mohl přežít, už jen pár kroků..

Pán Jeskyně - 15. ledna 2009 21:11

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Hláska ( nebo spíš to, co z hlásky zůstalo ) "Pomocte mi!" Ozvalo se na tvé zavolání zpoze jednoho sloupu, ještě jakž takž stojícího na poničenám ochozu blízko ústí mozajkou vykládané chodby, vedoucí kamsi do nitra hradu. Podlaha zde je ještě celá, ikdyž i sem už se rozšířila trhlina, která byle příčinou zřícení části podlahy v místě, kde jsi předtím stál. Ale za tím sloupem zatěžuje podlahu obrovský kus zdi, vytržený zřejmě odkudsi zhora. Kdyby velký kámen ležel jen na podlaze, že se díky němu trhlina rozšiřuje by tolik nevadilo, jako když leží na nohou jednoho ze zdejších mágů. Po chvilce pátrání v paměti v něm poznáváš toho muže, který tě zde přivítal, v omom zvláštním sále. "Pomozte mi, prosím. Sám se z toho nevyprostím. A hrozně to bolí." Naléhá na tebe. Je celý potlučený a mořná bude mít i nějaké zranění na hlavě, neboť tam má ve vlasech docela nehezkou, dlouhou, krvavou, ránu. Očividně má i zlomenou ruku. Jeho tuniku totiž protrhla kost. A.....sloup povážlivě vrže a chvěje se. Strop ochozu nad ním vydává nepříjemně varovné vrzavé a pukavé zvuky. Jako kdyby se měl zanedlouho utrhnout. A když se podíváš nad sebe ve stropě se povářlivě velkou rychlostí tvoří žilky prasklin. V dálce zaznělo zařvání. Drak se zřejmě vrací....

lord Wictred von Schönberg - 15. ledna 2009 21:45

soukromá zpráva od lord Wictred von Schönberg pro Zbrojnice Bojovat jako cizí voják.Pche!že já se vůbec nabítel.Pak nabídnu na pomoc své vojáky z mého hradu a oni si o mě akorát pomyslí že jsem srabík! ušklíbnu se Měl by vědět kde má místo! katzbalger se mi houpe u pasu a v ruce mám sudlici.Mírně si posunu kroužkovou brň a kouknu na své nabírané kalhoty.jsou už ušpiněné.Vrazí do mne voják až kdoužkovka zacinká Co si to dovoluješ!Vrážet do mne! okřinu ho ale dále si ho už nevšímám,neboť ku jeho prospěchu mluví všeobecný chaos,strach a zmatek. Ale co kdybych se zachoval stejně jako oni ke mě? pomyslím a phled mi sklouzne k plátovým součástím zbrojí.Usměji se a dojdu k oné hromadě u níž se přehrabuje nějaký muž. Pomohl bys mi? zeptám se a med mi odkapává od huby.Vytáhnu si nákrčák a plátová ramena zhruba na mou velikost a prosebně se na něj kouknu,zda-li bi mi je pomohl nasadit.Mé dlouhé černé vlasy mi padají do obličeje a nevypadám nejspíše příliš důstojně a i má černá bradka je mírně pošramocená.I přes to však mám držení těla hodné aristokrata a můj skobovitý nos,jež je možné vidět u téměř všech mích příbuzných,dodává mému zjevu aristokrata,jímž jsem na váze. Oh promiň,zapoměl jsem se představit,jsem lord Wictred von Schönberg,markrabě Krölhovský,správce držav Rapotínských a Petersdorfských.Chování zdejších mne poněkud irituje,neboť se se mnou zachází jako s lůzou.Avšak ty vypadáš moudře.Smím vědět tvé jméno?řeknu onomu muži (Toni)

Toni - 16. ledna 2009 11:59

soukromá zpráva od Toni pro Zbrojnice Poté co jsem se nějak nasoukal do zbroje a přepásal ji páskem s dýkou, se ve všeobecném zmatku, za mnou objevuje onen šlechtic. Shledávaje, že ani jeho zbroj není dostatečná, přistupuje ke mě s pláty, které vyhrabal z hromady zbroje dříve urovnané v policích nebo přehozené přes bradla. Jeho pěstěný vhled je podtržen jeho mluvou, když se mě ptá na mou pomoc ohledně upevnění oněch zbrojí. Narovnám se srazím nohy k sobě a pokývnu hlavou, zrak zavrtávaje do země. Lorde. Jsem Toni, zpěv slunce, báseň měsíce a hlas větru. Bude mi ctí pomoci vám, je-li to v mých silách. Jeho tón není zcela upřímný, nicméně je z něj znát, že mluvit s poddánými a lůzou umí. Jsem rád, že je ke mně zdvořilý, a proto mu chci pomoci, samozřejmě, že ani rozkaz bych nejspíš neodmítl. Bohužel nemám moc zkušeností s upevňování zbroje, nicméně řemeny i přezky do sebe celkem zapadají a tak jsem s výsledkem docela spokojený. Jsem hotov pane, potřeboval bych si opatřit nějaké kopí, nebo lehkou píku, neboť nemám zbraní pro boj na větší distance než je dýka. Jsem vám k službám budete-li potřebovat mé služby. S těmito slovy mé oči nachází stojan přesně s tím co potřebuji.

Boris - 16. ledna 2009 14:49
	soukromá zpráva od Boris pro Venku Pomůžu ti vstát a pak se rozhlédnu kolem. Zbraň nemám a tak se dívám po nějakém klacku. Pokud ho najdu budu rád. Pokud ne tak nevadí. ... Konečně venku, ale co teď? ... pomyslím si a podívám se významě na Beliva. Pokrčím rameny na nazneční toho, že nevím co dělat.

lord Wictred von Schönberg - 17. ledna 2009 12:23

soukromá zpráva od lord Wictred von Schönberg pro Zbrojnice Ten muž,nejspíše bard jak jsem nyní zjistil mi pomohl upevnit zbroj.Nyní už vypadám o něco lépe - Plátové nárameníky,ikdyž na nic ulpělo něco málo rzi mi padly téměř dokonale.Byl mi připnut i kyrys a a plátové náholenky.Vše jsem zakončil plátovými rukavicemi. Ty jsi bard? otázám se a aniž bych čekal na odpověď mu říkám Vstup do mích služeb a nějakou zbraň ti obstarám,to nebude problém. a kouknu na svůj měšec. Mám rád hudbu. podotknu a pak uzřím kýžený helm - šalíř.Odhodím ten polotovar co mám na hlavě a nasadím si šalíř.Pak se poohlédnu po nějaké to kopí.Najednou uzřím stojan s několik kopími ale museli bysme se prodrat hloučkem zmatených a pobíhajících vojáků.Já jsem přece těžší váha v této zbroji tak to nebude problém. Tam. Ukážu Jdeme. odmlčím se Přece jsou teď těžké časy a jsem rád že tu mám alespoň spojence Toni. dořeknu větu Co kdybychom byli přátelé?Nechceš být mím pážetem? otzáži se ho

Toni - 17. ledna 2009 12:41

soukromá zpráva od Toni pro Zbrojnice Lord Wictred mě nenechává dlouho jen tak nečinně stát. Nejen, že mě požádal o vstoupení do jeho služeb, ale vypadalo to jako by mi skoro nabízrl i přátelství. Nakonec je to stejně jedno, byl sem jen přizván k dvoru a nikomu nesloužím a navíc kdo ví jak dlouhu bude má služba za těchto podmínek trvat. Ani ne po vteřinovém přemýšlení odpovídám. Ano pane, jsem bard a bude mi ctí jít s vámi a rozptylovat vaše chmury, stejně tak jako opěvovat vaše hrdinství v této bitvě. Poté co vymění helmu se vydáme k onomu stojanu, který jsem si vyhlídl. Ovšem nevím jestli se k němu dostanemu přes vojáky chápající se svých zbaní. Ano pane, jdeme.

lord Wictred von Schönberg - 17. ledna 2009 12:55

soukromá zpráva od lord Wictred von Schönberg pro Zbrojnice Takže nyní jsi mým panošem. řeknu rázným krokem vyrazím k onomu hloučku.Hned jak k němu dojdu tak uznám že projít je téměř nemožné a tudíž zastavím jednoho vojáka držící kopí. Jsem lord wictred von Schönberg,pán na pevnosti Schönberg představím se a pak trochu přitvrdím Můj páže potřebuje kopí a tudíž mi ho dáš. řeknu mím hlasem,kterým jednám s poddanými a kopí mu prostě seberu.Podám ho Tonimu Tu máš.Nechceš třeba ještě meč? otáži se ho

Toni - 19. ledna 2009 16:48
	soukromá zpráva od Toni pro Zbrojnice Na lordova slova reaguji pokýkvutím a následuji máho pána k hloučku. Přijmu kopí uzmuté vojákovi s překvapeným výrazem a poděkuji opět pokývnutím. Meč? Ano budiž, leč nejsem v souboji školen, abosolvoval jsem pouze výcvik s dýkami, ale meč jsem již také držel v ruce. Odpovím pánovi v souhlas.

Pán Jeskyně - 19. ledna 2009 19:47

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Hned po snídani ti bylo umožněno vstoupit do rozlehlé zahrady zdejšího panství do jejíhož zeleného klidu je situováno okno pokoje, v němž tě zde ubytovali po dobu slavnosti, na niž jsi přijela bavit hosty a která byla nakonec z tobě neznámých důvodů ( nikdo ti pořádně nic neřekl ) zkrácena ze čtyř dnů jen na dva. Vlastně by jsi správně měla místo pozítři večer, odejet už dnes večer. Ale......zdejší pán si ponechal v hradu všechny hostující bardy a hudebníky. Ani mnozí hosté se nechystají odjet. Jednoho z nich jsi dokonce u snídaně zahlédla v brnění. Ale......nikdo se ti ani slovem nezmínil o nějaké válce. Všichni byli milí, jako předchozí dva dny. A vrchní spravce zahrad ti hned po snídani nabídl, že tě vezme do zahrady. Prý na žádost pana knížete, či snad jeho přítele, sira Rufuse. Urozený pán si prá povšiml, s jakou rozkoší nasloucháš zpěvu ptactva v zahradě, a projevil zájem, aby jsi ji sněla vidět, budeš-li, samozřejmě, chtít. Onen velitel všech zahradníků a aranžérů květin tohoto panství, tě v příjemném a poučném rozhovoru provedl alpiniem, ovocnou zahradou, kde na tebe, coby přespanilé překvapení, čekal košíček čerstvě natrhaných jahod a následně růžovou zahradou, kde ti, vyvolávajíce na tvé tváři něžný ruměnec, vpletl mladinký zahradník do vlasů tmavě rudou růži. Pak tě vyvedl kousek vznešeným javorovým loubím, tvořeným mohutnými, prastarými javory, na bílým pískem vysypanou cestičku, protínající snad celou širokou rozlohu zbytku zahrady, řešené spíše jako prosvětlený lesopark. Jeden kuchtík ti včera večer prozradil, že hřiby v houbové omáčce k tomu jedinečnému vepřovému masu na houbách, které se podávalo při večeři, se dají nasbírat právě v této části zahrady. Ještě na dohled hradu, se vrchní zahradník náhle s úklonou omluvil, vyjádřil lítost, že tě nemůže provést celou zahradou, ale prá ho volají povinnosti, ale doporučil ti, nerušeně pokračovat v procházce, jestli prý chceš. Že prý za zdí, která odděluje zahradu od okolí, je bezpečno a klid. A dobře se zde odpočívá. Když tě opustil, zkusila jsi chvíli hledat houby, ale žádné jsi nenašla. Tedy, žádné jedlé. Na břehu malého rybníčku s bílými a růžovými lekníny, splývajícími na hladině, jsi v trávě a mechu pod letitou borovicí našla plácek právě dozrávajících lesních jahod. V malé doubravě jsi na kmeni zahlédla zrzavou veveřičku. Chvíli te pororovala bistrými korálky černých očíček a pak bleskurychle zmyzela ve větvoví vysoko nad tvou hlavou. Zaslechla jsi z dálky kukačku, odpočítávající svým "Ku ku, ku ku." někomu dlouhá léta. Chvíli jsi pak chodila jen tak cestou i ne cestou po zahradě, naslouchaje zpěvu ptáků a uklidňujíc znolna tou písní svou mysl plnou neukojené zvědavosti. Dokonce bys přísahala, že v tom klidu tady, jsi zahlédla jít laň pít k lesní studánce. A lehkonohé víly tančit na prosluněném paloučku. Jako by snad tohle místo bylo poslední výspou klidu v neklidném a nebezpečném světě kolem. V jednom z nejvzdálenějšách a nejmalebnějších koutů té pohádkově tajuplné zahrady stojí starý altánek ze světlého dřeva, postavený snad kdysi šikovnýma rukama nějakého elfského mistra stavitele a řezbáře. A právě ten tě, příjemě znavenou procházkou na čerstvém vzduchu, znenadání přivítal hned za prvním zákrutem cesty. A vlídně přijal do své, tmavomodrým sametem vykládané, náruče. Pololežíc na příjemě měkkém divanu, zaposlouchala jsi se opět do ptačí písně. A ta, spolu s příjemným teplem slunečního svitu, tě zakrátko zkolíbala ke spánku. Netušíš, jak dlouho jsi spala, ani kdy ta příjemná píseň utichla, s tichem přinášejíc do ovzduší kolem podivné napětí. Napětí až k pláči. Jako před číhající velkou, ničivou bouří. Pouze víš, že to ticho a ten náhlý pocit ztísněnosti a smutku, tě probudil.

lord Wictred von Schönberg - 19. ledna 2009 21:41

soukromá zpráva od lord Wictred von Schönberg pro Zbrojnice Dobrá tedy.Můj panoš musí být náležitě vyzbrojen! vyjmutím meče ze stojanu skončí mé řádění ve zbrojnici a podám Tonimu meč. Teď pojďme ven.Ne že by se mi chtělo bojovat ale musím,nebo spíše chci,se dostat do mé pevnosti a dovést posily. odmlčím se a opravím se Nebo spíše se v mé pevnosti opevnit! usměji se podle Ne že bych nechtěl pomoci jeho lordstvu ale má bezpečnost a bezpečnost mých poddaných je přednější! řeknu

Symueth - 19. ledna 2009 21:54

soukromá zpráva od Symueth pro V zahradách Unášena divotvornou atmosférou vznešeného hradu, šlechetných rytířů i dvorních dam oděných v nádheru umně uchopenou dovednostmi nejlepších krejčích a švadlen, měkce našlapuji na upravenou cestičku. Stáčí se a klikatí ve svěží zeleni krátce přistřiženého trávníku. S radostí vdechuji opojnou vůni pestrých květů. I vůně jedné z jabloní mi vykouzlí široký úsměv ve tváři. Připomíná mi idylické doby z dětství, kdy jsem často naslouchala příběhům mých milovaných rodičů pod košatými a nízkými větvemi plané jablůňky. Jsem vděčná za možnost projít se těmito kouzelnými místy a nechat na sebe působit nádheru již vidím, cítím a vnímám tak, jak jen romantická bardka dokáže. Mladý zahradník, jenž mne provádí po svém panství se náhle sklání k jednomu keři s nejhezčími růžemi jaké jsem kdy viděla a trhá pro mne svůj nejkrásnější klenot.. Lehké rozpaky zabarví mé líce do odstínu růžovo červené barvy a jasně rudé rty se opět roztáhnou do zářivého úsměvu. Mladík se lehce dotýká mých vlasů a snaže se netahat, vplétá květinu do bílých hedvábných pramenů. Právě se mu zatajil dech a na malý okamžik se pro něj snad zastavil svět.. Tmavě modré oči se na něj vděčně rozzáří, ale o moment později jsem již opět dva krůčky před ním, nechávaje ho za zády s jeho pocity, představami a myšlenkami. Dobrosrdečný obtloustlý kuchaříček s kulatým veselým obličejem, jemuž jsem v melodii skotačivé písně pochválila výtečnou večeři, mne navštívil, aby mne mohl pozdravit a pochlubit se tajným místem, kam chodívá pro nejvoňavější hřiby, jaké jsem kdy okusila. I on se střetává s milou dívkou, od níž ho však odděluje neviditelný závoj neosobní atmosféry i odstup, který si dokážu udržet.. Slastně vydechuji ve chvíli, kdy mne oba opouštějí a na chvíli se mohu ponořit jen sama do sebe, nerušena jakýmkoliv člověkem. V duchu si povídám s veveřičkou, mazlím se s malými sýkorkami štěbetajícími ve stromoví. Brzy se přistihnu, jak vytvářím složitější variace na jednotvárný kukaččin výstup. Pomaličku přicházím do altánku vykládaného sametem, zouvám si z měkké kůže vydělané škorně a opět sním. Zavírám oči a vidím svého vysněného prince. Ne však jeho obrysy, či tvář, ale cítím se šťastná. Unášena melodií i rytmem odvíjejících se jen v mé hlavě, vznešeně tančím a zářím jen pro potěchu tohoto dne. Pár minut na to pomaličku pohodlně padám do měkké náruče altánku a s pohledem upřeným do neznáma usínám. Pár hodin, či jen minut, nebo dní? Jak dlouho jsem to jen spala? S pocitem tak neuvěřitelně odlišným od blaženosti již jsem prožívala, zkoumám a hledám kolem sebe ten utajený důvod, který ve mně vyvolává pocit úzkosti, nebezpečí a naléhavosti. Jak nesvá se najednou cítím ve skvostném altánku mistra elfa, jenž jej vytvořil. Tak jako akord, jehož libozvučnost se pokazila jediným neharmonickým tónem, působí na mne najednou tato zahrada i nepřirozené ticho a napětí, které ji opanovalo. Nazouvám si opět svou obuv a světlé, měkké kůže brzy halí moje bosé nohy obepínajíce je těsně nad kotníky. Upínám svou pozornost k majestátnému hradu, sídlu pána, který mne pozval na slavnost, a nyní i vytouženému cíli, který snad navrátí mému tlukoucímu srdci pocit bezpečí. Ten právě tolik postrádám. Utíkám a nevnímám ani, jak mne začíná píchat v boku. Nejsem příliš navyklá uběhnout tak velkou vzdálenost během tak krátké doby, ale hrůza svírající mé útroby mi nedovolí odpočinout ani zpomalit. Ne dříve, než zarudlá vypětím a ztěžka oddechujíce, se ocitám v chodbách té části hradu, kterou s hosty slavnosti obývám. Kolem mne se to hemží a rojí jako v podrážděném včelím hnízdě. Každý někam spěchá, utíká. Někteří lidé pláčou, jiní kvílí a choulí se ke stěnám, další bázlivě objímají své děti či ženy a snad jsem zahlédla i pár mužů narychlo si připínající meče a mizejících za rohem chodby mířící snad na jedno z menších nádvoří tohoto knížecího sídla. Má mysl pulsuje vzrušením i obavami. Mám pocit, že bych se měla odebrat do své komnaty a nepřekážet zde, nicméně vím, že by můj nepokojný duch jen stěží vydržel sedět v nevědomosti bez hnutí a nechal se svírat mezi zdmi. Očima těkám a nakonec si vybírám jednoho ze sloužících, přistupuji k němu a ptám se: " Dobrý muži, cože šíleného se to právě odehrává, že všichni blázní a zmateně pobíhají od ničeho k ničemu. Co jen se to stalo, co odneslo mír a klid z těchto míst tak daleko, že je nelze vysledovat?"

Broma - 19. ledna 2009 22:05

soukromá zpráva od Broma pro Trosky věže. Podívám se na mága a pak na strop a zamračím se. Není čas, je ho málo. Pak se myšlenkami vrátím k mágovi. Jo chvilku. Zamračím se a natáhnu ruku. Zvednu ten kámen a posunu ho, protože, kdybych tě přenesl, no bylo by to moc magie a náš drak se asi vrací. Nechci mu povědět, tu ještě jsou nějací mágové, zatím ne. Zamumlám zaklínadlo a pokusím se s jeho pomocí, nadzvednout kámen a posunout je a pak zase položit na zem. Pokud to vyjde, tak se vydám k mágovi. A podívám se na jeho poranění.

Pán Jeskyně - 19. ledna 2009 23:03

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Cesta ke hradu Nezvyklá dlouhému běhu po nerovném terénu, několikrát jsi, vyčerpaná skoro do posledních sil, zakopla o nešikovně v trávě vězející kořen, kamínek, nebo větévku. Jednou jsi dokonce takto upadla i na bílé štěrkové cestičce a ostrým křemenným štěrkem si bolestivě odřela levé koleno. Bolí to, ale cosi neuchopitelně děsivého v ovzduší, tě přesto zdvihá a žene dál. A.......pak to zahlédneš. Jak se hrad přibližuje, vidíš, že v místě, kde ještě ráno majestátně čněla k nebi vyhlídková hláska s tmavomodrou střechou, nyní zbylo jen torzo té věže. Střecha je bozi vědí kde a zbytek, dá-li se tomu tak říkat, vypadá, že se každou chvíli zbortí. V hradu Konešně jsi, zrudlá a udýchaná, s krvácejícím kolenem a potrhanými šaty, jak jsi jimi, probíhajíc růžovou zahradou, zavadila o pergolu z pnoucí růží, dorazila do křídla vyhrazeného hostům. Všimla jsi si, že hostů ubylo. Ti z hostů, kteří odjeli, byly povětšinou ženy a několik dětí a manželek hostů, kteří přijeli s rodinami. Jedna asi pětiletá holčička zoufale hledá maminku a tatínka. Malý kluk v koutě brečí a mne si velkou bouli na hlavě. Jedna mladá žena se právě s pláčem pověsila na plášť, vlající za jejím, ve zbroji oblečeným, mužem a s úpšnlivou naléhavostí v hlase ho prosí: "Nechoď tam, Richarde. Prosím nechoď tam. Nenechávej mě tu v té hrůze samotnou. Prosím, Richarde!" Ale manžel ji jen něžně zdvihne, políbí ji.......a usedavě plačící ji předává jednomu z chodbou kmitajících sloužících. Kdosi se mírně podnapilým hlasem domáhá vysvětlení od v tuto chvíli zde nepřítomného knížete Lestra........ A všude je křik, pláč, nebo zděšení, či ustaranost. A alespoň zdánlivě naprostý zmatek. Sluha. kterého jsi, v touze dozvědět se, co se to děje, chytla za rukáv, je muž středních let. Spíše už postarší. Má kulatou, vlídnou, nyní ale ustaranou, tvář. "Válka, slečno." Odpoví. "Chcete-li, či můžete pomoci, zřídili jsme ve sklepních prostorách hradu provizorní lazaret. Bozi vědí, že po tom proklatém dračím útoku je ho třeba. Kdyby jste byla, slečno, tak laskavá, a donesla dolů tohle plátno. Já jdu ještě najít něco dalšího, co by se dalo použít na obvazy." A podává ti štoček bílého plátna, který nesl vnáruči.

Pán Jeskyně - 19. ledna 2009 23:20

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro To co zbylo z hlásky Vyřkl jsi tedy zaklínadlo a.......ačkoliv máš již málo síly na kouzlení, zdařilo se. Tedy, jak se to vezme. Kámen jsi nadzdvihl a přenesl. Pouze malý kousek, ale i ten by býval mohl stačit. Kdyby opštovné položení kamrne nebylo.....trochu prudší, než jsi zamýšlel. Jenže ono bylo a tak, když kámen dopadl, torzo podlahy se pod jeho váhou zachvělo......a ten chatrný sloup povolil. Ani netušíš, jak jsi dokázal v té zněti padající suti a vířícího prachu najít toho mága, popadnout jej a odtáhnout, řvoucího bolestí, kvůli zpřelámaným nohám a zlomené ruce, z toho místa, ale stalo se. Právě v pravý čas. tíhou břemene zatížená podlaha rotiž rozšířila onu spáru. A jen několik úderů srdce poté, co jsi muže vytáhl se část podlahy, kde předtím ležel, přidržujíc se, nyní už neexistujícího, sloupu, zřítila na nádvoří pod vámi. Z výkřiků zděšení, zaznívajících tam zezdola ti je jasné, že tentokrát se trosky nezanořily do pukliny v zemi, ani neškodně nerozdrtili o zem....

Symueth - 20. ledna 2009 08:47

soukromá zpráva od Symueth pro V hradu " Válka...," nevěřícně opakuji to zvláštní slovo, jehož příchuť se sebou přináší mnoho rozporuplných pocitů. Většinou však těch záporných. " Ano, ráda pomohu," přikyvuji a přebírám opatrně štůček hedvábí. Starší sluha se na mne snad snaží povzbudivě usmát, ale ví Bůh, co úsilí jej to asi v tuto chvíli stálo. Pohledem sklouznu po malém chlapci mnoucím si s brekem v koutě bouli i po ženě, která se v slzách obrací zpět za svým manželem, zatímco ji jeden ze sloužících odvádí pryč z chodby, která teď plní funkci jakési spojovací trasy mezi stále ještě poměrně bezpečnými odlehlými křídly panství a místy, z nichž se krása a mír vytratily pod třeskotem mečů a v pochodovém rytmu polních bubínků. Donutím se zapudit tklivě dojímající melodii, jakož i výmluvná slova písně, které právě začínají vznikat v mé mysli. Zatímco zaraženě stojím s plátnem v náručí a nepohnutě pozoruji probíhající zmatek, ve kterém začínám pomalu rozeznávat jistý řád, začínám opět plynule dýchat a mé srdce bije již klidněji. Vidím, kterak se přede mnou odvíjí a odhaluje jiný druh odvahy, než o kterém jsem zvyklá zpívat a vyprávět. Vnímám statečnost ne silných mužů a vycvičených vojáků, ale srdnatost obyčejných sluhů, žen a dětí. Dotýká se mě jejich odhodlání pomoci dle svých nejlepších možností, přestože by nejraději zalezli na nejbezpečnější místo jež by nalezli a s hlavou schoulenou mezi koleny by doufali v milosrdné probuzení. Že vše byl jen těžký sen. Nebo že obránci města slavně zvítězili a zrovna se ten či onen manžel, dítě, nebo voják, vrací zpět domů k rodině živý a zdravý. Ne Symueth, nic by jsi nebyla platná v té bojové vřavě vepředu. Nevládneš mečem ni kopím či mečem. Nepotřebuješ zbytečně vícekrát vidět lidskou bídu a utrpení, kterou válka představuje. Vždyť i pohled na jejich rány, tam ve sklepním lazaretu, ti bude žalovat na těžké chvíle, které prožily i na slzy, jež budou za ně prolity těmi, kdož je milují. " Rozhodla jsem se a s čistou hlavou, prostou jakýchkoliv dalších myšlenek se rozhlížím, kterým směrem se vydat k narychlo zřízené nemocnici. Snad se něco i přiučím. Zajisté se setkám se zručnými a vzdělanými felčary, kteří bojují proti zkáze, smrti a zániku i během dní bez bitev a plamenů zkázy. Ano... vojáci či hrdinové rvoucí se o naději den co den. Proč jen je tak málo tónů věnováno těm kteří si je zaslouží, zatímco popěvky vychvalující hrdinskost vojevůdců, či proklínající tyranii příšer dávných věků, zaznívají neustále, dodávajíce jim tak nesmrtelnost živenou strachem v našich srdcích. Svižně kráčím chodbou a bez zaváhání mířím správným směrem na menší nádvoří, kterým jsem před pár dny procházela, abych se ubytovala v pokoji, který mi byl laskavě určen pánem hradu. Vycházím pod širé nebe. Zde je všechno přece jen o trošičku blíže. Nevidím na bojiště, ale jeho zvuky i pach spáleniny se nese ve větru až sem. Hledám nějaké schodiště či vstup do sklepení, abych mohla pomoci a přiložit ruku ke společnému úsilí tak dobře, jak jen dokážu. Vybírám si jedny na protější straně nádvoří a vyrážím kupředu. Doufám že to budou ty spárvné, nebo že narazím na někoho, kdo by mne mohl nasměrovat či mě tam dovést.

Pán Jeskyně - 21. ledna 2009 00:29

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Hrad - lazaret Všude v hradu panuje ten zdánlivě neuspořádaný zmatek. Ale čím více se blížíš používanějším místům hradu, tím častěji potkáváš někam spěchající vojáky, tu a tam velitele, právě vydávajícího nějaký rozkaz, tu a tam spěchající sloužící s někým na nosítkách, místy dokonce pomlácená a posekané vojáky, podpírající jeden druhého, hledajíce lazaret. Na velké nádvoří je kus dlažby oddělen od zbytku velkou, hlubokou průrvou, vedoucí snad až do samého středu světa. Majestátní hláska, již jsi už předtím ze zahrady spatřila pobořenou, ztratila....zřejmě docela nedávno....část podlahy, klenby stropu a dva podpůrné sloupy v patře nad, nyní již chybějící, střechou. To, že zřícení té části věže nebylo bez tragických následků, dokazuje ruka, dosud vězící v pokroucené plátové rukavici. A roj vojáků, snažících se ze sutin vyprostit kohosi s kusem železa zabodnutým v břiše. Přibíhají sluhové s nosítky a ihned nešťastníka odnášejí. Zahlédla jsi vojáky i ve zbroj nacpané a zbraní vybavené sloužící a hosty na hradbách, jak se úporně brání vpádu útošníků, oděných v černém, s rudě namalovaným drakem. Spatřila jsi.....koutkem oka, než jsi raději prooběhla pod kamennou balustrádou na malé nádvoří a unikla tak pohledu na tu spoušť, zkázu a bolest....dokonce i několik mrtvých. Z řad obránců i útočníků. Vstup k lazaretu je nepřehlédnuutelný. Stále jsou tam přinášeni a přiváděni zranění. A občas odtamtud vyběhne partička sluhů s nosítky, nebo ustaraně se tvářící felčar s velkou koženou brašnou. Jakmile jsi vešla do podzemních prostor, kdosi řekl "Díky." a odebral od tebe to plátno, aniž bys stihla zaznamenat, kdo. Je to tu jako ve včelím úle po náletu vos. věude jsou lůžka s raněnými. Jeden z nich tě málem ohodil zvratky, jak jsi procházela kolem. Několik tě jich žádá o vodu. Jeden mladíček s ošklivě rozervanou hrudí se tě pokusil dotknout. Snad chtěl, abys mu nějak pomohla. Felčarů je tu, pokud jsi si dobře všimla, osm. Jeden z nich právě na "operačním stole" amputoval nějakému mladíkovi rozdrcenou nohu těsně pod kolenem. druhý právě zašil postaršímu důstojníkovi ošklivou ránu nad pravým okem. Třetí se právě sklání nad mrtvolně bledým tělem mladého pážete. Chlapec má v hrudi zabodnuté čtyři šípy. A felčar sklání hlavu a smutně s ní zavrtí. Mladík je mrtev. Čtvrtý felčar právě ošetřuje ošklivou popáleninu na pravé ruce jakési postarší ženě, k níž se při ošetření bázlivě tulí asi pětiletý hošík. Pátý právě ukázkově srovnal mladému vojákovi otevřenou zlomeninu předloktí. Šestý právě s neveselým výrazem ve tváři zašil starému válečnému veteránovi prázdný oční důlek pravého oka, které mu zřejmě vypíchl nepřátelský šíp. Sedmý právě převzal od zoufalého otce bezvládné, zkrvavené tělíčko pětileté dívenky a pokouší se, odmítaje tvrdošíjně své úsilí vzdát, děvčátko rozdýchat. Marně. Dívence chybí polovina obličeje. Musela zemřít ještě někdy během přepravy do lazaretu. Osmý felčar právě úspěšně vskřísil ve zbroji vězícího obtloustlého muže. Muž není nijak zraněn, ale přesto vypadá zesláble. Shon a hrůza událostí posledních chvil zřejmě společnými silami přivodili tomu tlustému šlechtici infarkt. Konečně si tě někdo všiml, jak tu bloudíš od ničeho k ničemu jako tělo bez duše. Na tvém pravém rameni konejšivě spočinula hezky modelovaná mladá ženská ruka. "Ztratila jste se, slečno?" Táže se tě unavený, smutný, mladistvý, sametový kontraalt. "Nebo jste přišla pomáhat? Pomoc se hodí. Umíte třeba léčit? Nebo obvázat rány? Utěšit. Nebo by jste zvládla třídit raněné a podávat instrumenty při operacích? Máme málo sester."

Broma - 21. ledna 2009 09:08

soukromá zpráva od Broma pro To co zbylo z hlásky Kašlajíc z prachu a s potem na čele položím řvoucího mága, anebo spíše pustím na zem a sám se zhroutím vedle něj. Moc magie, moc. Zavřu oči a zvuky bolesti a zděšení, jako by ke mně doléhali z velké dálky. Pro ty dole, jsme mrtví, nespíš, ale co drak ? Pomalu a s mlasknutím otevřu oči a zděšeně se podívám na zkrvaveného mága. Neovládám magii která by ti mohla pomoci, ale to víš. A navíc stejně, jako ty jsem vydal moc energie. Povím potichu a doufám, že neomdlel podívám se kolem sebe a snažím se proniknout prachem, co kolem poletuje, ale vidím jen suť a trosky, což mě veselím moc nenaplňuje. Jak se dostaneme dolů ? Když sem mě přemístil právě on ? To tu jen tak zůstanu ? Já vyslanec řádu, ne. Pomalu se postavím na nohy.

Pán Jeskyně - 21. ledna 2009 23:50

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Hláska Taky se rozkašlal, ale u něj to možná nebude jen prachem, jehož se nadýchal, stejně jako ty. "Dostaňte, nás....do lazaretu." Sýpe mezi záchvaty kašle. "Je ve sklepeních. Jde se tam chodbou dozadu a vlevo.....po točitých schodech.......dolů......a pak.....přes malé nádvoří a schodištěm......pro služebnictvo." Radá ti sýpavě mezi dalšími záchvaty kašle. Po tom posledním vyplivl na podlahu trochu krve. Ale nevypadá to na nic příliš vážného. Nejspíš bude jen pomlácený, má asi silně vyprahlé hrdlo a trochu vyražený dech......a ta krev je zřejmě z prokousnutého jazyka, kteréžto zranění si nejspíš způsobil, když řval bolestí, když jsi jej vytahoval zpod sutin. Je ti ale jasné, že on polestí při vědomí dlouho nevydrží a že dotáhnout ho sám do lazaretu, bude pěkně náročné, neboť vysoký muž ( minimálně o půl hlavy vyšší, než ty ) je sice štíhlý, ale rozhodně tedy nebude nějaká sušinka. A cesta je dost dlouhá a náročná, se zraněným na zádech.

Symueth - 22. ledna 2009 00:12

soukromá zpráva od Symueth pro Ve sklepním lazaretu Sympatické a veselé ohníčky v mých očích, které ještě před pár hodinami živě plápolaly, postupně vyhasínají. S každým dalším krokem a pohledem na důkazy probíhající hrůzy, ubývá více Symueth a přibývá více neznámého ticha a prázdnoty. Jako zmatené dítě v šoku, kráčím strnule dále probodávaje pohledem stále ještě vzdálené hradby, na nichž se rozhoduje o osudu města i obyvatel v něm. Co města, již jen hradu. Ti chudáci tam dole, účastníci jarmarku Valarmont, jsou jistě všichni již dávno po smrti. Nebo právě prožívají osudy trýznivější, než i smrt dokáže přichystat. Zrychlím. Bláhově chci zavřít oči. Nevědět a nevidět nic a prostě se jen probudit za bílého rozbřesku v pohodlí a bezpečí, obklopena nádherou. Jedno již jestli přírodní, či vytvořenou člověkem nebo jinou bytostí. Oči se stále znovu a znovu stáčí k šedé zdi, představující právě hranici mezi zítřkem, nebo již jen dnešním pochmurným dnem. Ne, nemysli na věci, které nemůžeš ovlivnit. Spěchej, čekají na to plátno! Napomínání ovšem příliš nepomáhá. Sotva se donutím myslet na svůj současný úkol a trhnout hlavou na druhou stranu, dále od bitvy, narazím na zdevastované, poničené torzo věže, která byla ještě včera tak majestátně důstojná. Kam až dokáže zajít zloba a bezohledná nenávist? Co když obránci padnou? A jestli ano, co se stane se mnou? Málem se srazím s dvojicí sluhů, nesoucích na provizorních nosítkách pobledlého chlapce, z jehož hrudi trčí do výše několik černých šípů s rudými letkami. Tohle se stane, jestli prorazí. Skončíš stejně a nemůžeš s tím vůbec nic udělat. Chce se mi vykřiknout, ale můj hlas jakoby znenadání vyschl a já oněmím hrůzou. Proti mne se zpoza rohu vynořil podivný hrbatý mužík s obličejem plným boulí a křivým úsměvem odhalující prožrané zuby. Bláznivě se chechtá a skotačivě se roztančí vykopávajíce nohy tak vysoko, jak jen dokáže. Konsternovaně zírám na šaška v pestrých hadrech, jak se mne snad snaží rozveselit. Dosahuje ale spíše opaku. Nejenže mé chmury nemůže v tuto chvíli rozptýlit, ale jeho zjev mi navíc splývá s beznadějí v děsivou kulisu, zvýrazněnou ještě hýkavým, skřehotavým smíchem, ve kterém spatřuji škodolibý výsměch osudu, tančeném v milostném duetu s všudypřítomnou smrtkou. Tohle je její dějství a pořádně ho oslavuje. Mrtvolně jsem zbledla a rudé rty mi zesinaly. Probere mne až vzdálený hřmot, nebo snad výbuch, který mne přenese zpět do říše živých. Nikdy se ti nevzdám, dokud budu mít sílu k jedinému nadechnutí. Nikdy, rozumíš? Nikdy!!! Hladké prstíky navyklé jemné hře na píšťaly, flétny, harfu či loutnou, se křečovitě zaboří do bílého plátna, které instinktivně stále pevněji tisknu k ňadrům. Nemohu se vidět, ale cítím, jakoby mi všechen odpor kladený nespravedlivé sudbě, přisouzené dnešnímu dni, vyzařoval z temně modrých očí. " Uhni mi z cesty, blázne!" Proměna, která se ve mne právě odehrává, vzkřísí nemohoucí hlas. Jeho agresivní melodie i slova, jež oživil, zní důrazně, nesmlouvavě a nepřátelsky. Mrzáček, přestane křepčit a zmateně na mne zamrká. Ale to již bez jediného ohlédnutí zamířím ke schodišti po němž lze pozorovat dva procházející proudy lidí. Jedni přinášejí raněné, druzí vynášejí zakrvácená nosítka. Sestupuji po kamenných stupních svažujících se do prostorných sklepních místností, jež dnes nehostí jadrné a pobavené rytíře, ani milovníky dobrého vína, ale mnohé čekající na milosrdné vysvobození z krutých bolestí. Místo poslední naděje i přechodu na onen svět. V citlivých uších mi zní drsná melodie reality deroucích se prudce z hrdel trpících i trýzněných. Mám pocit, že jsem sestoupila do samotných pekel. Nedokážu si představit, co hrůzného bych musela uvidět při pohledu na bitevní pole za hradbami. I tam se bojuje s bezvýchodností, stejně tak jako tady - dojde mi, když pohlédnu na felčary snažící se marně vykřesat jiskřičku života v těch, kterým na dobro vyhasla. Netuším, kdo ode mne vzal plátno. Přitom se vše odehrává jakoby zpomaleně. Nechápavě hledím na muže, který se málem zadusil vlastními zvratky i na zděšený pohled ošklivě potrhaného mladíka, vztahujícího ke mně prosebně ruce. Než mohu jakkoliv zareagovat, chvějící se natažená paže povadla a za vyhasínající zřítelnicí snad ještě chlapce, se vytrácí jeho vyděšená duše. Na rameni po chvíli ucítím hřejivý pocit horka lidské dlaně. Otáčím se a hledím tváří v tvář jedné z žen vydávajících veškeré své síly v nerovném boji všem těm lidem, porůznu tu ležících. Hluboký a přitom něžný, konejšivý, ženský hlas mne sice uklidňuje, ale napětí soustředěné v mém nitru musí ven. Bez jediného vzdechu se mi začínají z očí hrnout hořké slzy. Nesnažím se je stírat ani zastavit. " Byl tady úplně sám. Sám se svým strachem a bolestí,..." kývnu k polnímu lůžku za mnou, na němž jsem před pár momenty viděla poprvé umírat člověka. Po další malé odmlce si přece jen setřu slzy a odpovím: " Nejsem felčar, ale pomou tak dobře, jak jen bude v mých silách. Snad dovedu ovázat nějakou ránu, podávat nástroje, či alespoň být s těmi kteří to potřebují". Odhodlaně se na ni usměji. Nejtěžší mám za sebou. Prozatím jsem bitvu sama se sebou vyhrála. A snad pomohu někomu vyhrát i tu jeho. A ty které ovlivnit nemohu? Pro ty již nehodlám ztrácet ani špetičku energie potřebnou k uvažování o nich. Některé věci prostě jdou mimo mne a nad to. Jsem Symueth, které krom utrpení kráčí bok po boku i pořádný kus štěstí. A když trpím, tak vždy s úsměvem!

Toni - 22. ledna 2009 19:12

soukromá zpráva od Toni pro Zbrojnice Nakonec dostávám i meč, uvidíme jestli se dostane ke slovu. Alet to už mě lord seznamuje se svým plánem. Pohrávám si s myšlenkou vyhnout se boji, nebo se účastnit bitvy, která by byla podobná mým vyprávěním. Ano pane, děkuji. Ale raději pospěšme. Má vlastní slova mě vracejí do reality, hrůzy bojů chci být přece raději ušetřen. Na mysl mi opět vyplývá obraz dýmu dole nad městem a řádění draka.

Pán Jeskyně - 22. ledna 2009 20:26

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Lazaret Žena přikývla. "V tuto chvíli se hodí jakákoliv pomoc. Sem tam je třeba pro něco doběhnout, někdy posedět u pacienta, kterému je smutno, tu a tam někomu něco číst. Vlastně by možná pomohlo i kdyby jste si sem přinesla loutnu a něco zahrála. Většina pacientů může přežít. Jenže potřebují naději. Nebo rozptýlení, aby mohli zapomenout na útrapy tam venku." Mluví klidně. Jako by poznala, že vlastně i ty sama potřebuješ povzbuzení. Když se odvážíš na ni pohlédnout......zjistit jak vypadá tvář ženy, jíž patří tak konejšivý hlas, spatříš hezkou tmavovlásku se zvláštně šedozelenýma očima, dívajícíma se na svět s neobyčejnou něhou zpod dlouhých černých řas. Není přímo krásná. Potkat ji za jiné situace, asi bys prošla kolem, aniž by tě zaujala. Může jí být tak kolem osmnácti. Ale také jí může být klidně přes dvacet. Její tvář neprozrazuje věk sebemenší vrásečkou. Je útlá, menší než ty, minimálně o hlavu. A ještě něco je na ní zvláštní, kromě očí. nemá šaty pomocnic felčarů. Nemá ani civilní šaty. Je oblečena v něčem, co ze všeho nejvíce připomíná mnišský šat. "Pojďte děvče. Tady stojíme dost nevhod. Raději vám to tu ukážu, seznámím vás s těmi, co to tu mají na povel. A.......asi vám dáme nějakou zástěru. Takhle by brzy ty vaše krásné šaty přišly k daleko větší úhoně, než je potrhání křovím. Také bych vám asi měla ošetřit to koleno. A možná nabídnout něco ostřejšího na zklidnění nervů." Jemě te postrčí kupředu. "Třesete se jako osika. To je přirozené. Je to hrůza, co vše si dovedeme udělat navzájem. Ale........snad si brzy zvyknete." Nepronáší ta slova nijak nadšeně. Přesto, ře vyslovuje naději, že si na práci v lazaretu zvykneš, je jasné, že ani ona sana si ještě nezvykla. "Jsem Imogena. Sestra Imogena. Jak se jmenujete, děvče?" Ptá se a vede tě právě kolem jednoho z operačních stolů. Leží na něm mladá dívka. Téměř dospělá dcera jednoho z urozených hostů včerejší slavnosti.....ještě pořád vězí v nádherných šatech barvy lotosového květu. Adriana se tuším jmenuje. Má pravou nohu prostřelenou šípem. Prošel skrz. Lékař, který jen před malou chvílí zatlačil oči nebohému knížecímu pážeti právě zalomil šíp a vytahuje jej. Po směru letu. Musí to strašně bolet a každá jiná by jistě omdlela. Ale ona ne. Zatíná pěsti a skřípe zubama, jak je má pevně stisknuté k sobě. Ale nevydá ani hlásku. U stolu stoji její otec, celý v plátovém brnění, pouze bez helmy a rukavic.......a drží konejšivě dcerku kolem ramen. Děvče skřípe zuby a r očí jí kanou veliké slzy. Ale je pravou dcerou rytíře. Nekřičí. Jenže nebýt války, zřejmě by tento druh statečnosti nemusela nikdy prokazovat.

Symueth - 22. ledna 2009 23:17

soukromá zpráva od Symueth pro V hradním lazaretu Poprvé, po nezvykle dlouhé době, se upřímně usměju na mladičkou sestru, jejíž charisma jí propůjčuje půvab, kterým by si jistě dobyla nejedno mužské srdce. Obdivuji se tomuto děvčeti, které působí tak nezvykle vyspěle na svůj věk. " Děkuji Vám, Ti...," naznačím hlasem zaváhání a ponořím se do citlivých šedozelených očí: " sestro Imogen. Ráda bych poprosila, zda bys mi nemohla říkat mým jménem. Jsem Symueth." Je to pro mne neuvěřitelně příjemné setkání a cítím, že mé srdce by si přálo najít v této mimořádné dívence přítelkyni, nebo dokonce i sestřičku, kterou jsem nikdy neměla. Lehce ji uchopím za zápěstí a zadržím, jakmile se zmíní o zástěře. Myslím, že je to tak správně. " Jsi ke mně vlídná mladá paní a tví pacienti Tě musí milovat. Pohleď, kterak se zalíbením i s nadějí vzhlíží tímto směrem doufaje, že snad budeš moci pár chvilek věnovat i jim. Je mi jich hluboce líto. Necítila bych se nyní příjemně v zástěře. Zatímco lidé venku padají a tonou v mukách pro nejistou naději, že ostatní budou žít o trochu déle, nechci myslet marnivě na zničené šaty. Nejsem lékařkou a nevyznám se v hojení ran, ale potěšit skleslého ducha písní jistě mohu. Dovol mi prosím tedy raději zůstat takto. Zranění a umírající lépe pochopí, proč se chápu loutny namísto flakónů, nožíků či pilky na kosti, pokud se budu učeným lidem podobat co nejméně." Prosebně se ztiším a po chvilce ještě dodám: "Mohu-li však požádat, zda by nemohl některý z nosičů přinést loutnu z komnat, které obývám, budu velice vděčná. Myslím, že snesu pohled na trpící zde, ale prosím nenuť mne sledovat opět vraždění a mrzačení tam venku." Dostane se mi tichého přikývnutí a jeden z právě procházejících mladíků, jenž právě neúmyslně vyslechnul část našeho hovoru, se dobrovolně nabídl a vyběhl po schůdcích ze sklepení. Imogen mne vybídne k následování a provádí mne mezi změtí lůžek do středu prostory, kde mi bezbolestně ošetří odřené koleno. " Vidíš? Látka šatů je již stejně zakrvavená mou vlastní krví. Co na tom tedy sejde, pokud utrží další vady na kráse. Bude mi milejší ztratit majetek, než podmínit svoji lidskost čistou zástěrou." Přemýšlím, jak se odvděčit nevšednímu andělovi, na něhož jsem narazila na místě, které mi zpočátku připadalo býti peklem. Uvolním z loken bílých vlasů zapletenou růži a vložím ji do rukou krásné ošetřovatelky. " Pověz prosím, proč jsi navlékla řádové roucho? Což jsi si opravdu jistá, že ve tvém srdci nezahoří nikdy láska k muži? Obdivuji tvou odvahu, vnitřní mír i pokoru, která tě zcela prozařuje." Není mi však souzeno, pro tuto chvíli znát odpověď na všechny své otázky. Sestra Imogen je vzápětí vyrušena zadýchaným sluhou, třímajícím opatrně loutnu, věnovanou mi hradním pánem pro účel oslav. S láskou přebírám klenot vyrobený slavným řezbářem a výrobcem strunných nástrojů. Je obdivuhodné, jak velice osobitý a jedinečný je každý kousek z dílny mistra Pagoriniia, sídlícího již dlouhá léta u dvora vznešených elfů. Jen málokterému člověku byla prokázána taková čest. Vždyť by se snad dalo napočítat na prstech jedné ruky, kolik z lidí spatřilo na vlastní oči největší svatyni umění, jež je opředena tajemstvím i pro mnohé zrozence elfí krve. Je mi obrovskou ctí, že mohu rozeznít struny nástroje, který jsem ještě nikdy nedržela ve svých rukou. Povídá se, že nejsličnější z bytostí naučili tohoto muže, ke kterému s obdivem vzhlíží všichni zasvěcení, kterak vkládat do výtvorů svých rukou magickou moc.. Traduje se, že struny přenáší do dřeva to co má interpret na srdci a tóny rezonující v hloubce takových hudebních skvostů a dřevo pěstěné jen pro tento účel ještě zesiluje. Téměř zamilovaně přejedu konečky prstů po pražcích na hmatníku a opatrně, s téměř posvátným respektem, plná očekávání zahraju tiše první akord. Jsem naprosto uchvácena nejkrásnějšími a nejčistšími zvonivými tóny, které mi berou dech. Jak se v v jemném dozvuku vytrácejí, radostí přerývaně vydechnu a z očí mi skane maličká krůpěj, vehnaná do koutků protentokrát průzračnou radostí. Nemám již pochyby, že mé místo je více zde, než u obvazů a zdrhovadel. Jen maličko se zamyslím a počnu hrát romantický doprovod písně, kterou mi zpívávala mamička, když jsem byla maličké děvčátko. Neboj se děťátko, všechno je v ruce mé, vždyť jenom pomysli, zakrátko kdo vzpomene? Kdo bude vzpomínat na slzy smutku a trápení, když dlaň má tě provede. Děťátko, neboj se, tam kde tma povstává, již čeká svítání, co chmury zahání. Po každém zklamání přichází plesání, tma světlo nesvede, neboj se dítě mé, má dlaň tě provede. Neboj se děťátko, vydrž jen na krátko, všechno je v ruce mé, nic se ti nestane. I když noc mrazivá, srdce tvé přikryje, tvá duše nádherná u mne se zahřeje. Přetrhám pouta tvá, ošetřím bolístky, zaženu temnotu pryč od tvé postýlky. Děťátko neboj se, s láskou tě objímám, to je moc nevyšší, tu ni smrt samotná, navěky nezničí. Děťátko zděšené, neboj se beze mne, vždyť přijdu za krátko, maličké robátko, přinesu sluníčko, co tluče v hrudi mé, přivedu nový den, až starý pohasne. Všechno je v dlani mé i tvé tělo znavené, neboj se dítě mé, nic mi tě nevezme. Tklivě, přesto konejšivě a povzbudivě zní jemná melodie, která pomalu zaplňuje a přesahuje celou mou bytost. Na maličký moment se posadím na lůžko holčičky, která ke mně natahuje své ručičky, abych ji objala a políbila tak, jako jsem ve šťastnějších dobách byla zvyklá já u své maminky. Zapomínám na veškeré trápení a hrůzy tam na povrchu a jsem tu jen pro tu maličkou. Mám dojem, že píseň má žádoucí účinek. Nelámu si hlavu nad tím, zda vlivem zázračného nástroje, mého hlasu a prstů, nebo kombinací obojího a začínám opět hrát pro každého, jehož srdce se otevírá léčivé síle hudby.

lord Wictred von Schönberg - 01. února 2009 09:11
	soukromá zpráva od lord Wictred von Schönberg pro Zbrojnice => ven Nevíš,zda-li je zde ještě nějaká brána či jen,řekněme,"boční vchod"? zaptám se Toniho,který určitě vyslídil více informací o městě než já. Nebo by se hodila tajná chodba,neb nehodlám riskovat můj drahocený život.Navíc to že budou chybět dva "vojáci" nic neznamená. rozhlížím se,zad-li nevydím stáje

Pán Jeskyně - 01. února 2009 18:06

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Zbrojnice Než stihl Toni odpovědět, na střechu zbrojnice s rachotem dopadlo cosi něpochybně velmi těžkého, neboť pád onoho předmětu nalomol mohutný trám krovu. O podlahu těsně před špičkami Wictredových bot se roztříštilo asi dvanáct břidlicových střešních tašek........a velký světle šedý kámen, ještě na několika místech umazaný od cementu, jak byl uvolněn zřejmě z nějaké bortící se zdi nad zbrojnicí, jehož dopad způsobil v udusané hlíněm tvořící podlahu zbrojnice, důlek, než se rozpadl na několik ostrých kamenů, velikosti lidské dlaně. A........někdo vás oba vytáhl ven těsně předtím, než se za prvními dvanácti taškami, tíhou na ni spadlého kusu zdi, zřítila střecha zbrojnice. Vy dva jste byli vlastně jediní, kteří tou dobou ještě ve zbrojnici zůstali. Vy dva.......a ten, kdo vás odtamtud vytáhl. Ten dotyčný také, nepochybně, skryt vašim zrakům, vyslechl, co Wictred říkal. Ale......Venku to, ani při pešlivém rozhlížení se, nevypadá, že by tu někdo byl, kdo by se o vás dva moc zajímal. Tajemný zachránce se vypařil, aniž by čekal alespoň na poděkování. A jen co jste vylezli ven, odchytilů si vás kapitán. "Výborně pánové, konečně jste tedy hotovi s ozbrojováním." Vyjádřil naději. " Dobrá. Vy, mistře Toni, budete nejvíce platný tady dole, kde bude třeba pomoci bojujícím tím, že budete k ruce lučištníkům a podávat jim šípy. nebo ku pomoci zdravotníkům, při ošetřování raněných. Jakožto umělec jste příliš cenný abych vás poslal na hradby, nechat se zabít. Poslat vás na hradby, to by mi jeho milost, sir Rufus, neodpustil." Usmál se na Toniho. "A co s vámi, sire Wictrede? Nu, Jeho Eminence si přála, aby jste byl přímo účasten boje a mohl tak prokázat bojové schopnosti, které jste se holedbal prokázat, dá-li vám zbraň a zbroj. Další chrabrý bojovník se vždy hodí. Hlaste se tedy přímo u Jeho Eminence, na hradbách nad hlavní bránou. Brána musí být udržena a s tak chrabrou posilou se to jistě podaří." Vypadá to opravdu pouze jako když vám prostě jrn předal rozkazy, které byli dány jemu. Jenže.....Mohl by něco tušit?

Pán Jeskyně - 01. února 2009 18:06

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Zbrojnice Než stihl Toni odpovědět, na střechu zbrojnice s rachotem dopadlo cosi něpochybně velmi těžkého, neboť pád onoho předmětu nalomol mohutný trám krovu. O podlahu těsně před špičkami Wictredových bot se roztříštilo asi dvanáct břidlicových střešních tašek........a velký světle šedý kámen, ještě na několika místech umazaný od cementu, jak byl uvolněn zřejmě z nějaké bortící se zdi nad zbrojnicí, jehož dopad způsobil v udusané hlíněm tvořící podlahu zbrojnice, důlek, než se rozpadl na několik ostrých kamenů, velikosti lidské dlaně. A........někdo vás oba vytáhl ven těsně předtím, než se za prvními dvanácti taškami, tíhou na ni spadlého kusu zdi, zřítila střecha zbrojnice. Vy dva jste byli vlastně jediní, kteří tou dobou ještě ve zbrojnici zůstali. Vy dva.......a ten, kdo vás odtamtud vytáhl. Ten dotyčný také, nepochybně, skryt vašim zrakům, vyslechl, co Wictred říkal. Ale......Venku to, ani při pešlivém rozhlížení se, nevypadá, že by tu někdo byl, kdo by se o vás dva moc zajímal. Tajemný zachránce se vypařil, aniž by čekal alespoň na poděkování. A jen co jste vylezli ven, odchytilů si vás kapitán. "Výborně pánové, konečně jste tedy hotovi s ozbrojováním." Vyjádřil naději. " Dobrá. Vy, mistře Toni, budete nejvíce platný tady dole, kde bude třeba pomoci bojujícím tím, že budete k ruce lučištníkům a podávat jim šípy. nebo ku pomoci zdravotníkům, při ošetřování raněných. Jakožto umělec jste příliš cenný abych vás poslal na hradby, nechat se zabít. Poslat vás na hradby, to by mi jeho milost, sir Rufus, neodpustil." Usmál se na Toniho. "A co s vámi, sire Wictrede? Nu, Jeho Eminence si přála, aby jste byl přímo účasten boje a mohl tak prokázat bojové schopnosti, které jste se holedbal prokázat, dá-li vám zbraň a zbroj. Další chrabrý bojovník se vždy hodí. Hlaste se tedy přímo u Jeho Eminence, na hradbách nad hlavní bránou. Brána musí být udržena a s tak chrabrou posilou se to jistě podaří." Vypadá to opravdu pouze jako když vám prostě jrn předal rozkazy, které byli dány jemu. Jenže.....Mohl by něco tušit?

lord Wictred von Schönberg - 01. února 2009 21:03

soukromá zpráva od lord Wictred von Schönberg pro Chybka se vloudila Tak s tím jsem nepočítal. Dobrá tedy,když musím bojovat,budu bojovat.Avšak tento muž je mým panošem a přeji si aby byl chráněn. řeknu onomu muži.Prohrábnu bradku. Před chvílí mne a máho panoše někdo zachránil a než jsem mu stihl poděkovat zmizel.Neviděl jste zde někoho takového? otáži se. Neb byl bych mu rád poděkoval za záchranu života mého. a pak dodám A též života mého panoše Toniho.

lord Wictred von Schönberg - 01. února 2009 21:03

soukromá zpráva od lord Wictred von Schönberg pro Chybka se vloudila Tak s tím jsem nepočítal. Dobrá tedy,když musím bojovat,budu bojovat.Avšak tento muž je mým panošem a přeji si aby byl chráněn. řeknu onomu muži.Prohrábnu bradku. Před chvílí mne a máho panoše někdo zachránil a než jsem mu stihl poděkovat zmizel.Neviděl jste zde někoho takového? otáži se. Neb byl bych mu rád poděkoval za záchranu života mého. a pak dodám A též života mého panoše Toniho.

Toni - 03. února 2009 09:34

soukromá zpráva od Toni pro Do boje? Tajná choda? pomyslím si, ale tok mých myšlenek je přerušen vytažením ze zbrojnice. Co to? To bylo vážně o vlásek. To, ale už do mě hučí kapitán. Jeho rozkazy jsou jasné a dost hatí náš původní plán. Vypadá to, že nemáme na výběr, já snad budu schovaný za hradbami, ale co bude s mým novým pánem to nevím. Ano pane rozumím rozkazu. přemýšlím o svém novém poslání, ale o tom kdo nás vytáhl z té zbrojnice dál neuvažuji.

Broma - 15. února 2009 16:38

soukromá zpráva od Broma pro Hláska Jen kývnu hlavou a přihmouřenýma očima si prohlížím sutiny. Proč musí bít zrovna ve sklepení. Pomalu se zvednu a podívám se na mága. Proč nejsem farmář. Pomalu se sehnu a zvednu mága a s námahou ho vleču ke schodům. Jo nejsem farmář, protože kdybych byl, tak jsem mtrvej, zavalenej zdivem. S zavrčením ho napůl nesu a napůl vleču k lazaretu, u schodiště se zastavím a otřu si čelo. NO není žádnej drobeček. Pak se vydám na pomalou cestu dolů.

Pán Jeskyně - 16. února 2009 00:12

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Když už jste úspěšně překonali polovinu cesty dolů, všiml si vás v jedné z chodeb jakýsi mladičký sluha. A utekl. Tedy, vypadalo to, že se snaží utéct. Jenže........svůj omyl jsi zjistil už po překonání dalšího krátkého úseku vaší více než strastiplné cesty. Tehdy se totiž zraněného mága ujali dva muži s nosítky a mladý felčar, které ten chlapec přivedl. Mág je v bezvědomí a ještě než jsou nuži s nosítky připraveni zraněného odnést, felčar mu právě ovazuje obvaz kolem provizorních dlah na obou nohou. Až teď, když si, konečně, snad můžeš odpočinout, pomalu na tebe dopadá, adrenalinem a odhodláním pomoci do této chvíle přehlušený důsledek stresu, únavy a všeho, čeho jsi v posledních několika hodinách byl svědkem. A dopad je to vskutku drtivý.

Broma - 17. února 2009 17:35

soukromá zpráva od Broma pro Vlasně ani nevím, jak velkou část schodiště, jsme překonali, když v tom zahlédnu, nějakého sluhu, jak od nás peláší pryč, naštěstí se tam pak obeví dva další s nosítky a těm mohu předat mága. S úlevou, že je vidím jím jej předám. Bude v pořádku ? Zeptám se a přu se o stěnu a otřu si pot z čela a znovu se podívám na muže na nosítkách. Pohled mi padne na jeho krev a prachem pokrytý obličej. Asi nevypadám o moc lépe. Pomalu zapřu oči a najednou se cítím moc unavený, jakmile je zavřu, tak znovu spařím oči té dívky, co spadla do průrvy v podlaze a znovu se jíjí ruce napínají k mím a ústa otevřou k výkřiku. Prudce otevřu oči a vrátím se do reality. Tolik mágů a jen já, velvyslanec a jeden mág, jsme to přežili. Dopadne to na mě, jako kámen, a já se podívám za nosítky a svraštím čelo, ruce se mi trochu zachvějou a já se musím malou chvilku soustředit abych se uklidnil a pak se vydám do lazaretu. Jedinej.. Najednou na mě dopadne pocit viny, smíchám s únavou. Jakto, že já jsem to přežil, bez zranění. Doráží na mě dotěrná výčitka a já náhle znovu slyším dunění křídel, znovu ctím, jak se mi v mysli formuje magická formule, k vytvoření štítu. K čemu to bylo ? Když ona zemřela. Znovu vidím v prachu muže co je na nosítkách. Vlastně ani nevím, jak jdu, sem tam se opřu o stěnu, jak jdu za muži, co nesou nosítka. Vypadám unaveně. Tolik jich zemřelo a ten drak, prastaré stvořeni co je sním ? Pokud se vrátí, kdo mu bude čelit ? Kdo tu ještě ovládá magii, snad něco najdu v knihovně..Ne musím si na chvilku odpočinout. Možná by můj řád mohl, tolik lidí dnes zemřelo. Sám se mu nedokážu postavit, smetl by mě, jako voda přehradu.. Mé myšlenky, jsou neúplné a útržkovité a dál šlapu za nosítky a příjde mi to jako věčnost.

Pán Jeskyně - 08. dubna 2009 01:08

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro "O mistra Toniho bude postaráno, pane." Odpoví velitel, který vám právě přidělil rozkazy. "Ale...nemyslím si, že by to byl váš panoš. Mistr Toni je bard, který zaručeně nepřijel s vámi. Byl zde totiž přizván ke slavnosti. A.....Ačkoliv jsem měl možnost pročítat seznam pozvaných, vaše jméno, lord Wictred von Schönberg, jsem v něm, pane, neviděl. Byl-li by mistr Toni vaším panošem, muselo by, když on prokazatelně na slavnosti byl, být na seznamu kromě jeho jména i vaše." Prostě to Wictredovi suše oznámil, popíraje tím právo, nazývat dále Toniho panošem. "Nevím, co se stalo s vaším skuteřným panošem a v tuto chvíli nemám čas ani chuť to zjišťovat. Vy ale splňte rozkaz. A to bez jakýchkoliv podmínek. Poděkovat mi za svou záchranu můžete oba dva tím, že budete bojovat, jak nejlépe dovedete." A dál se nehodlá s Wictredem bavit. Jenže, jak se před ním Wictred naparoval, Dostal se, nějakým snad řízením osudu, či bozi vědí jakou náhodou, příliš blízko k budově. Natolik blízko, že stojí přímo v místě, kde se nalézá zpevněný odtokový kanál. Ale hlavně přímo pod oknem v prvním poschodí, kde je na hradě jedna z toalet. Zde právě jakýsi, nic netušící, jedinec, ulevil mohutně svému močovému měchýři....a dle zvyklostí vylili pak obsah kbelíku, k tomu účelu na toaletě umístěného, oknem do odtokového kanálu. Bohužel přímo na Wictredovu hlavu, v tutu chvíli zrovna nekrytou helmicí.

Pán Jeskyně - 08. dubna 2009 01:08

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro "O mistra Toniho bude postaráno, pane." Odpoví velitel, který vám právě přidělil rozkazy. "Ale...nemyslím si, že by to byl váš panoš. Mistr Toni je bard, který zaručeně nepřijel s vámi. Byl zde totiž přizván ke slavnosti. A.....Ačkoliv jsem měl možnost pročítat seznam pozvaných, vaše jméno, lord Wictred von Schönberg, jsem v něm, pane, neviděl. Byl-li by mistr Toni vaším panošem, muselo by, když on prokazatelně na slavnosti byl, být na seznamu kromě jeho jména i vaše." Prostě to Wictredovi suše oznámil, popíraje tím právo, nazývat dále Toniho panošem. "Nevím, co se stalo s vaším skuteřným panošem a v tuto chvíli nemám čas ani chuť to zjišťovat. Vy ale splňte rozkaz. A to bez jakýchkoliv podmínek. Poděkovat mi za svou záchranu můžete oba dva tím, že budete bojovat, jak nejlépe dovedete." A dál se nehodlá s Wictredem bavit. Jenže, jak se před ním Wictred naparoval, Dostal se, nějakým snad řízením osudu, či bozi vědí jakou náhodou, příliš blízko k budově. Natolik blízko, že stojí přímo v místě, kde se nalézá zpevněný odtokový kanál. Ale hlavně přímo pod oknem v prvním poschodí, kde je na hradě jedna z toalet. Zde právě jakýsi, nic netušící, jedinec, ulevil mohutně svému močovému měchýři....a dle zvyklostí vylili pak obsah kbelíku, k tomu účelu na toaletě umístěného, oknem do odtokového kanálu. Bohužel přímo na Wictredovu hlavu, v tutu chvíli zrovna nekrytou helmicí.

Pán Jeskyně - 08. dubna 2009 01:20

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro "Snad. Doufejme, že ano, ikdyž v záchranu nohou mnoho nedoufám. Ty jsou tak rozdrcené, že by chtěly spíše zázrak a mnoho léčivé magie, než v polních podmínkách prováděnou chirurgii." Odpoví mága právě spěšně kontrolující mladý felčar. "A pokud máte i vy být ještě co platný, měl by jste jít s námi do lazaretu, nechat se tam ošetřit a pár hodin se prospat. Nejspíše to pro vás nebyl úplně den, který zažíváte neustále." Na ta slova, než se rozhodneš pro přípdné námitky, či protest, zastaví právě vás míjející dvojici s prázdnými nosítky a hlasem, kterému se neodporuje ti téměř rozkáže. "Položte se na nosítka. Vždyť se sotva držíte na nohou."

Pán Jeskyně - 08. dubna 2009 21:01

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Sestře se zjevně ulevilo, když jsi jí nabídla, aby tě oslovovala jménem. Zřejmě se nenarodila u dvora a tak ji dvorská etiketa trochu svazuje. Při bližším zkoumání jejího oděvu jsi si všimla, že pod tmavou šedí svrchního pláště ošetřovatelů, se skrývá tmavozelená róba. Sestřička přešla mlčky a s milým úsměvem tvůj mnohoslovný obdiv, slova díků, vlídné odmítnutí zástěry i vysvětlování tvých pohnutek. S vděčností, s jakou by kdokoliv jiný přijímal drahokam, přijala od tebe růži, uvolněnou tvými hbitými prsty z bohatých bělostných kadeří. "Víš Symueth, můj řád nevyžaduje tak přísně dodržování celibátu. Neznám sice mnoho sester, které by se vdaly, ale mnohé mají děti. Pravda....vychovávají děti povětšinou bez otců. Ale mají je a smějí mít. Já.......mě se láska vyhýbá." Poslední větu pronesla poněkud posmutněle. Na další rozhovor pak už nezbyl čas, neboť se vrátil ten mladík, který ti tak ochotně běžel pro loutnu. Zjevně nástroj zná, neboť jej nesl velmi opatrně, skoro až s posvátnou úctou A jemně, aby snad nedopatřením ani jediná struna nevydala nepatřičný zvuk, ti ji s tichou úklonou položil do klína. Sestra Imogen mezitím využila tvého zaujetí mladíkovým příchodem a odběhla, věnovat se opět pacientům. Zřejmě proto, aby se vyhnula tvým dalším otázkám. Ať se jí ve spojení s muži a s láskou stalo cokoliv, zřejmě to dosud bolí. Prohrábla jsi struny a přenádherný, tobě minulou noc zapůjčený nástroj, jako by sám hledal správné ladění tónů. Když se pak akusticky velmi zajímavě řešeným sálem provizorního sklepního lazaretu rozezní k melodii i slova tklivé, konejšivé balady, veškerá bolest a utrpení, jako by odplynuly, zanechány za jakousi pomyslnou bránou, jíž se vstupuje přímo do zpěvného ráje. Někteří méně zranění pacienti dokonce začínají tiše pobrukovat spolu s tebou. Ikdyž ve skutečnosti válka kolem, ani její následky na těch zde dole, ve skutečnosti nikam nezmizeli, felčaři se dále snaží pacienty vyspravit, nebo jim, pokud to nejde jinak, alespoň neprodlužovat utrpení a ošetřovatelé stále pilně úpobíhejí mezi lůžky a konejší zraněné, rozunášejí medicíny a léky, nebo prostě jen posedí u lůžka umírajícího, a zatlačí mu pak oči, dokud zpíváš a dokud zní loutna ve tvém klíně, jako by bolesti, smutku a smrti bylo nějak méně. Přesto však, s písní na třesoucích se rtech a s úsměvem ve tváři, zemřel ten mladý panoš, kterého přinesli těžce zraněného, když jsi sem přišla, s hlavou opřenou něžně o jednu tvou nohu také umřel mladičký, ošklivě zraněný vojáček. I on ale odcházel spíše jako by usnul. A ještě několika těžce zraněným pomohla tvá píseň klidně, bez bolesti, odejít. Ti, kteří nezemřeli, vyžádali si další píseň, když ta první dozněla.

Pán Jeskyně - 08. dubna 2009 21:18

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Venku to vypadá, spíše než jako nějaká divočina někde daleko za městem, jako nějaký park. Udržovaný, hustý, krátce střižený trávník sahá všude až ke kmenům stromů. Je jako jemný zelený koberec a nebýt skutečnosti, že opravdu jste v přírodě, byly by loňské listy, spadané na tom jemném zeleném koberci, jaksi nepatřičné. Těmi stromy kolem vás pak jsou hlavně buky a duby, rozměrů skutečně úctyhodných. Už i to svědčí o skutečnosti, že nejste v lese, ale v parku. Tedy kromě toho, že nedaleko od vás stojí něžný, pnoucími růžemi porostlý, altánek, k němuž vede něžně bělostným pískem sypaná cestička. Ještě v ní nestačily zaniknout stopy běžících kroků, zanechaných zde malými dívčími nožkami, obutými zřejmě do elegantních střevíčků. Rozhlédnete-li se kolem, mnoho věcí, které by mohly posloužit jako zbraně, zde není. Snad jen kýmsi zde zapomenuté hrábě. A v altánku ponechaný bílý slunečník. Po chvíli rozhlížení se, zjišťujete s přesností rovnající se téměř jistotě, že místo, kam jste vylezli z podzemí, je park.....totiž část parku, náležejícího k rozlehlým zahradám patřícím ke hradu nad městem. Dosti odlehlá část. Přesto už i sem doléhá vřava boje, odehrávajícího se zřejmě na hradbách a na nádvoří. Belivo má trochu strach, ale snaží se to nedat najevo.

Pán Jeskyně - 08. dubna 2009 21:18

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Venku to vypadá, spíše než jako nějaká divočina někde daleko za městem, jako nějaký park. Udržovaný, hustý, krátce střižený trávník sahá všude až ke kmenům stromů. Je jako jemný zelený koberec a nebýt skutečnosti, že opravdu jste v přírodě, byly by loňské listy, spadané na tom jemném zeleném koberci, jaksi nepatřičné. Těmi stromy kolem vás pak jsou hlavně buky a duby, rozměrů skutečně úctyhodných. Už i to svědčí o skutečnosti, že nejste v lese, ale v parku. Tedy kromě toho, že nedaleko od vás stojí něžný, pnoucími růžemi porostlý, altánek, k němuž vede něžně bělostným pískem sypaná cestička. Ještě v ní nestačily zaniknout stopy běžících kroků, zanechaných zde malými dívčími nožkami, obutými zřejmě do elegantních střevíčků. Rozhlédnete-li se kolem, mnoho věcí, které by mohly posloužit jako zbraně, zde není. Snad jen kýmsi zde zapomenuté hrábě. A v altánku ponechaný bílý slunečník. Po chvíli rozhlížení se, zjišťujete s přesností rovnající se téměř jistotě, že místo, kam jste vylezli z podzemí, je park.....totiž část parku, náležejícího k rozlehlým zahradám patřícím ke hradu nad městem. Dosti odlehlá část. Přesto už i sem doléhá vřava boje, odehrávajícího se zřejmě na hradbách a na nádvoří. Belivo má trochu strach, ale snaží se to nedat najevo.

Broma - 08. dubna 2009 21:35

soukromá zpráva od Broma pro Lazaret-cesta Pokývám hlavou,ale vlastně jej naposlouchám. Jo nezažívám to každej den. Přiznám a ještě chvilku se lveču, nebo jdu za nosítkama a musím uznat, že má pravdu. Magie si vzala svoje. Pak zaslechnu rozkaz a spíš než si lehnu se unaveně svalím na nosítka. Měl bych jít, ale máte prvadu. Povím něž se rozhodnu ulehnout, spíše spadnout na nostítka a snažím se zůstat při vědomí.

Boris - 12. dubna 2009 10:21

soukromá zpráva od Boris pro Park Nejistě a obezřetně se rozhlížím kolem sebe. Všechny ty obrovské stromy lákají k prohlédnutí, ale já vím, že na to není čas a ostatně také ani doba. Poplácám Beliva po rameni, abych mu dodal trochu odvahy a pak se rozhlédnu po něčem co by šlo použít jako zbraň. Všimnu si zapomenutého bílého slunečníku. ... No to leda, že bych je chtěl oslepit jeho čistoskvoucí bělostí, ale ty hrábě ... napadne mě, když pohledem zabrousím k hromadě listí a poblíž ní položených hrabí. Přijdu k nim, zapřu si rukojeť o koleno a poblíže zubatého zakončení pořádně dupnu, abych získal mírně zešikmenou špičku a tak vlastně i oštěp. ... No můžu být rád aspoň za tohle ... pomyslím si a pokynu Belivovi ať jde za mnou. Jdu směrem k altánku a při tom se rozhlížím po nějaké možnosti jak odtud odejít co možná nejdále od zvuků boje.

Toni - 15. dubna 2009 19:27

soukromá zpráva od Toni pro Tak přeci jen dál od bojiště Ještě celí vykulení naší záchranou, příliš nevnímáme kdo k nám mluví. Po chvilce však poznávám kapitána a začínám vním smysl slov linoucí se z jeho úst. Ano od přímého boje přeci jen dál. pomyslím si nad jeho rozkazem pomáhat v zázemí boje, rozhodně bych byl, i pes větší riziko, blíže lukostřelcům, abych měl přehled o boji. "Tak tedy, kudy k lučištníkům pane?" Odpovím kapitánovi na jeho povinný úsměv, samozřejmě dýku i lehkou koženou zbroj nechávám na sobě. Otočím se k lordu Wictredovi. "Tady se naše cesty dělí pane, nicméně něco mi říká, že se nevidíme naposled." Všímaje si nepohodlí postoje na nerovnosti odtokového kanálu ustoupím stranou, aby měl lord lepší vyjednávací pozici směrem ke kapitánovi. Šťastný to krok jak nejlépe poznal právě lord Wictred.

Pán Jeskyně - 24. dubna 2009 00:12

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Došli jste tedy k altánku. Je v samém rohu toho, co vapadá jako park. Je postaven z bílého kamene...nejspíše rukama elfského stavitele. Těžko si totiž představit že by se kdokoliv jiný než elf, dokázal tolik umělecky realizovat, na tak "nicotné" stavbě. Vždyť ten altánek, sestavený z nespočetných jemných kamenných obloučků a arkád s neuvěřitelnou vzdušností i elegancí zároveň, jehož jemňounké kamenní zdobení, působící, jako by stěny byly spleteny z bambusových rohoží a stylizovaná okna v nich se mohla při doteku rozsypat, jak křehce působí, něžně oplétají trnité stonky pnoucích růží s rudými, růžovými, žlutými a bílými květy, působí jako přenesen sem z nějakého krásného snu. Dojem z toho místa, kde i v okolí vysazená zeleň a květena je připodobněna onomu snovému výjevu, kazí jen neuťěšeně šedá přítomnost zdi. Zeď se asi padesát kroků za tím idilickým odpočinkovým koutem sbíhá v pravém úhlu a tvoří tak roh ohraničeného pozemku. Roh rozlehlé zahrady, nejspíše náležející k právě nepřáteli obléhanému hradu na kopci nad tím, co bývalo městem. Odtud není na zničené něsto vidět, ale někde tam dole, pod kopcem, jistě je. Město a v něm tisíce mrtvých, na prach spálených měšťanů a vojáků. Ale.......zvuk boje nikterak nepolevil. Je odtud slyšet jen jako vzdálená, vás se snad netýkající, zvuková kulisa. Občas poleví, ale jen aby vzápětí zazněl o to silněji. To jak se tento den vanoucí slabý vítr v zahradě otáčí hned k vám a hned zase od vás. Neblíží se. Nevzdaluje. Slyšet však je stále. Snad.....za tou zdí by to nebylo slyšet. Ale zeď je vysoká, vyšší než nejvyšší strom v zahradě. A prostá jakýchkoliv nýstupků, puklin či prohlubní. Jen holá, šedá, pevná, vysoká, hladká zeď. Taková, jaké už tak hradní opevnění bývá.

Pán Jeskyně - 24. dubna 2009 00:29

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Jen jsi ulehl na nosítka, padla na tebe únava jako balvan. Zřejmě jsi i na chvíli dovolil unavenému tělu, aby dalo najevo, jak moc jsi vyčerpán a, přestože navenek nejsou žádná velká zranění vidět, možná i zraněn a na chvíli jsi omdlel. Zřejmě na dost značnou chvíli, neboť když jsi buzen jemným propleskáváním dlaněmi, z nichž sálá vůně dezinfekce a bylinek a léčivá energie, ležíš už na jednom z lůžek v lazaretu. Musí to být lazaret, neboť kolem je mnoho podobných lůžek, s více či méně zraněnými pacienty. Někteří z těch ležících nejblíže si tě prohlížejí zkoumavými pohledy. Toho mága zřejmě odnesli do jiné části této obrovské místnosti. Na první pohled bys, když jsi už schopen plně vnímat, tu místnost odhadl na starý vinný sklep. Z jedné části místnosti zřetelně slyšíš útržky hovoru těch, kteří zde jsou zřejmě lékaři a ošetřovateli, ale také sténání a občas i řev nejspíš právš vyšetřovaných či operovaných pacientů. Ale...tvou mysl a tvou veškerou pozornost si za krátko získala jiná osoba a zcela odlišný druh zvuku. Asi vprostřed té vší zkázy, bolesti a nezbytně všudypřítomné smrti, sedí na stoličce půvabná mladá dívka. Snad nejkrásnější stvoření, které jsi kdy spatřil. V klíně něžně chová přenádhernou loutnu. Tak, jak je nástroj krásný, i zní jeho hlas, právě z jednotlivých tónů sestavující tklivou, ale nádhernou melodii, smutné staré písně.

Pán Jeskyně - 24. dubna 2009 00:41

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Během doby, kdy na vyžádání začínáš hrát další nádhernou, neméně tklivou píseň, jako byla ta první, přibíhají čtyři "zřízenci" se dvěma nosítky. Na obou leží, dle zbytků honosných hábitů, mágové. Jeden...mladíček, odhadem ne o mnoho starší než ty sama, je shledán pouze lehce zraněným, či vyčerpaným a po jmném probuzení uložen na lůžko, mezi pacienty kteří na tom jsou podobně. Druhý, o něvco starší, ale vypadá velmi vážně zraněn. Je očividně v bezvědomí. A celou dolní polovinu těla ná zakrvácenou. Vypadá to, jako by jej právě vyndali z obrovského mlínku na maso. Až jsi z toho hrůzou přestala na chvilku hrát. Však tě také okamžitě další žadonivé hlasy na onu skutečnost upozorňují. Ne, nelze tomu uniknout. Ne fyzicky. Hudba ale, zdá se, opravdu pomáhá. Dokonce natolik, že u některých pacientů zřejmě smrt, unesena hudbou, zapoměla sahnout po kose. P.S.: Cokoliv teď napíšeš, piš Bromovi. Ale stále ještě hrajete šeptem.

Boris - 24. dubna 2009 15:02

soukromá zpráva od Boris pro Park Zvuky bitevní vřavy se k nám nesou i přes nepochybně velkou vzdálenost. Vítr je sem nese. Rozhlédnu se okolo sebe, když stojím vedle altánku. Kousek nádherné přírody sevřený v chladných a kamených spárech městských hradeb. ... ohavné ... pomyslím si a začnu přemýšlet jak se odtud dostat. ... Přece sem do těch zahrad musí být nějaká brána či vchod z vnitřní části hradu či města. Nemůže být zcela odříznutá od zbytku světa. ... Přejdu k Belivovi a ostrým hrotem zlomených hrabí mu do písčité cesty napíši instrukce: TADY JSME ZJEVNĚ V BEZPEČÍ. ROZHLÉDNI SE KOLEM. MUSÍ TU BÝT VÝCHOD Z TOHOTO PARKU. Pak vyčkám jeho reakce. Pousměji se, abych mu dodal odvahy. ... No tak můj malý příteli. Pomoz mi ať můžeme společně utéct z tohoto pekla ...

Broma - 01. května 2009 22:42

soukromá zpráva od Broma pro Lazaret Pomalu otevřu oči, přijde mi, že jsou těžké. Kde to jsem. Zamrkám do nosu se mi dostane zápach dezinfekce. Moje hlava, jak dlouho jsem spal a jakto, že jsem usnul. Asi jsem byl unavený víc než jsem si myslel. Rozhlídnu se kolem a jistím, že tu ten mág není. Kde je ? Zavřu oči a pomalu se nadechnu a vydechnu a pak je zase otevřu a pomalu se posadím na posteli. Neměl bych tu být. Znovu se rozhlédnu po zdroji těch krásných, ale smutných tónů a podívám se na dívku a na její loutnu. Nádhera Uvědomím si, ale vlastně nevím jestli mám na mysli tu ženu nebo to co hraje. Pomalu se zvednu a dojdu k ní. Hrajete, krásně paní, ale nenašlo by se něco veselejšího co by jste zahrála ? Něco co dá, alespoň na chvilku zapomenout, na to zkázu kolem. Požádám jí. A kde je vlasně ten pes co mě sem doprovázel ? Vzpomenu si na chlupáče co mě doprovázel do místa učení mágu a jenž zůstal někde v místnosti odkud mě mágové přenesli na věž.

Pán Jeskyně - 02. května 2009 14:05

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Ať Belivo hledá sebeusilovněji, nikde tu východ není. Ani když zkoušíte oba jít kus podél zdi, nikde se nenalézají žádné dveře, branka, vrátka, ani docela malý průlez. nakonec ti hobit naznačí, že by jste mohli jít alespoň kus po bílými kamínky sypané cestě, vinoucí se od altánku kamsi do nitra parku. Prý: "Třeba bude nějaký východ o kus dál." Jenže.........pokud půjdete po té cestě, znamená to přiblížit se ke zvuku boje. Ale také ke hradu, jehož věře jsi kousek zahlédl prosvítat mez listovím stromů, když jsi hleděl přes park tím směrem.

Boris - 08. května 2009 15:30

soukromá zpráva od Boris pro Park Povzbudím Beliva úsměvem a přehodím si provizorní oštěp do pravé ruky. ... Tak pojď. nějak to zvládneme. ... pomyslím si a pomalým jistým krokem se mírně zachmuřelý vydám po cestě sypané bílými kamínky. ... Musí odsud bůt přece ještě nějaký východ. Tipoval bych, že když půjdeme po téhle cestě tak snad na něco narazíme. Sice jsme tu relativně v bezpečí, ale na jak dlouho? ... zamyslím se a pokračuji v chůzi. Přitom se rozhlížím kolem sebe a hledám jakoukoli možnost k útěku.

Pán Jeskyně - 17. června 2009 19:34

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Lazaret Jak se tak pomalu rozhlížíš, povšiml jsi si, že ten mág tu je, jen jsi ho zprvu nemohl vidět, protože ti ve výhledu bránilo malé shromáždění léčitelů, kolem operačního stolum na kterém mág leží. Teď se trochu rozestoupili a na stůl je z místa, kde jsi se probudil, trochu vidět, takže jsi mohl zahlédnout mužovu ruku a kus jeho oděvu. Jeden z léčitelů právě ukazuje na něco na mágově těle a vrtí hlavou, zřejmě v gestu odmítnutí názoru jiného léčitele. Že tomu tak vskutku je vzápětí potvrzuje onen odmítnutý, jenž hlasem trochu více zvýšeným, než zřejmě původně chtěl odpovídá:"Opravdu? Ano, vím že je to mág, ale když to neprovedeme, stejně mu ta noha k ničemu neposlouží." Ale ani krátká slovní potyčka dvou léčitelů se zjevně rozdílnými názory nemohla přehlušit tu líbeznou melodii. Ačkoliv je smutná, jakoby hladila po duši, ukldňovala a do chaosu ve tvých myšlenkách vnášela řád. Když pak jdeš k dívce blíž, jako by nástroj držela ve svém klíně sama spanilost. Nejsi jediný, kdo nemůže od dívky odtrhnout oči. Mnozí, ač někteří z nich jsou poravdu těžce zranění, zapoměli dokonce na svá zranění a na bolest a se slzami v očích se lehce usmívají. Vedle mista, kde stojíš, leží na lůžku mladík s ošklivou ránou v oblasti hrudníku. Celou obu, co dívka hrála, pozoroval ji s rozzářenýma očima a tichounce si zpíval slova její písně. Když krásná bardka na chvíli zdvihla hlavu od strun, aby ti odpověděla, a loutna přestala hrát, ten mladík se usmál, a z pravého oka mu ukápla jedna velká slza. A pak, jako by, dávajíc na slova písně, poslušně usínal, se mu oči samy zavřely. A zemřel. Dívka, odpovídajíc ti, si toho ale všimla a její smutnou tvář jako by na okamžik zahalil další posmutnělý stín. "Děkuji pane." odpověděla tichým hlasem, znějícím jako krásná melodie."Ne, toto místo je smutné, a klid v duši lze spíše navodit poklidnou, pomalou písní, nežli veselým trilkováním." A opět se sklonila k nástroji a lehce prsty pohladila struny.

Pán Jeskyně - 17. června 2009 20:02

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Cesta parkem Jdete tedy po cestě. Ale co to, ten zvuk boje se přibližuje. S každým krokem víc a víc. Náhle končí příkrov stromů a před vámi se rozprostírá rozlehlá travnatá plocha, v jejímž středu se na poklidně jemným vánkem čeřené vodě jemě pohupují hvězdy připomínající bílé a růžové květy leknínů. Jemný vánek tu tiše ševelí v rákosu na travnatém břehu a k hladině se něžně sklánějí větve prastaré vrby. A ještě něco vidíte, co upoutá vaši pozornost. Totiž věže.. Ano, nejdříve jsou vidět vrcholky věží, prosvítajících stromy.......Bývalo jich 6 Ale teď je jedna pobořená. Chybí jí nejméně dvě horní patra a střecha. K věžím se, když vám větve stromů přestanou zakrývat výhled, přidá i zeď. Zeď hradu, kterou v této části nerušeně obrůstá pnoucí růže, vyrůstající ze záhonu v růžové zahradě do níž jen několik set kroků od vás ústí cesta, po které jste přišli, přehrazena zde nízkými, bíle natřenými vrátky. Nejste tedy ve městě. Jste v zahradě toho hradu na kopci. Ale co to?.......Slyšíte to?.......Do zvuku velmi blízko zuřícího boje, který se zřejmě odehrává v předu, na nádvoří a na hradbách kolem hlavní brány, se tichounce vkrádá překrásná, smutná melodie, lehce vybrnkávaná na loutnu. Jako by ta líbezná hudba zněla od někud pod růžovou zahradou Ale tam nikde vchod do žádné podzemní místnosti nevidíte.

Boris - 19. června 2009 15:04

soukromá zpráva od Boris pro Park ... Hmm hmm hmm. Takže jsme kdesi v Neznakonci a nevíme jak odtud. ... pomyslím s, když procházíme cestičkou skrz park. ... Co to je za hudbu? Vychází odevšad, ale zároveň odnikud. A je tak hezká. Ne! Teď musím najít cestu pryč odsud. ... utnu rázem myšlenky na odpočinek a rozejdu se k vrátkům. ... Je válka. Tak jakýpak copak. ... pomyslím si a vrátka vykopnu než, abych je otevíral. Naznačím Belivovi ať jde za mnou a rozhlížím se kam jsem to vlastně vstoupil.

Broma - 03. července 2009 09:13

soukromá zpráva od Broma pro Lazaret Podívím se na krásnou dívku a poté co domluví jen lehce kývnu hlavou, né moc, jen na náznak souhlasu. Má krásný hlas, opravdu. Zanechám uvažováním, nad jejím krásným zpěvem a podívám se na muže, jež s posledními tony písně zemřel, pomalu se doloudam k němu a přetáhnu přez něj jeho pokrývku a i ta malá námaha mi přišla větší než obvykle. Asi jsem měl otřes mozku. Bleskne mi hlavou a znovu se podívám na bárdku. Máte pravdu, že se sem více hodí teskné a smutné písně slečno. Pomalu se otočím a vydám se k místu, kde se shromáždili léčitelé, nad mágem, jenž tam byl semnou. Pomalu se zastavím u nich a potichu a unaveně povím. Ano je to mág, byl semnou na hoře, když to začalo. Mohu ? Podívám se na něj, i když toho mnoho nevím o léčebné magii. Jsem Broma vyslanec mágů modrého plamene. Představím se a jednou rukou, z pod pláště vyndám amolet z bílého kovu se znakem plamenu, znakem mágu modrého plamene. Pak zavřu oči a zase před očima uvidím oči té dívky, jenž padala do propasti na věži mágu, zachvěji se a oči rychle otevřu a čekám co mi poví léčitelé. Je tu nějaký kněz ? Zeptám se ještě potichu a zase se zaposlouchám do zvuku strun, jenž se nesou místností.

Symueth - 17. září 2009 18:31

soukromá zpráva od Symueth pro Lazaret Zadívám se na mladého mága a usměji se jeho upřímné snaze mi porozumět, když ustoupí a připustí, že mám na výběr hudby zřejmě lepší cit než on. Tak, teď si o mě bude nejspíš myslet, že jsem nadutá, protivná a rozmazlená holka. Omluvně se na něj usměju a pohledem jej jakoby lehce pohladím. " Snažím se je uklidnit a odnést svými tóny jejich strach daleko za brány jejich vědomí. Uleví jim to a některým pak felčaři, či tyto vzácné ženy, dokážou snáze pomoci. Třeba sestra Imogen, znáte ji..?" rozhlédnu se, zda ji zrovna neuvidím, ale marně. " Jiným už pomoci nestihnou, či už ani nemohou a tyto písně pak snad pohnou k soucitu i samotnou smrt natolik, že jim ukáže svou milosrdnou tvář. Jakoby sladce usínají - k věčnému to snění, v němž přivítá je nikoliv již bolest, však přátelské jen zapomnění. Právě proto zpívám dnes pro někoho možná nevesele, drahý pane." Opět se marně porozhlédnu, ale nespatřím znovu zelený hábit a Imogen, kterou jsem si zamilovala okamžitě poté, co jsem s ní mohla vyměnit pár slov. Zato však nacházím stále více neveselých výrazů, slz stékajících jim po tvářích a rtů okousaných do krve ve snaze zadržet bolestivé steny, deroucí se jim z hrdel. " Neuměla bych zahrát nyní veselou píseň tak, aby zněla opravdově, rozumíte-li mi," naznačím bezradně rukou k novým raněným, které právě donesli a vydám se tím směrem. Tiše pozoruji Bromovo počínání a doufám, že dokáže tomu druhému mágovi nějak pomoci. Veškeré své doufání vkládám do další veršované písně, jejíž konec se potom noří do něžného nápěvu beze slov.

Broma - 19. září 2009 18:51

soukromá zpráva od Broma pro Lazaret Podívám se na oba léčitele a chvilku čekám Nevypadá to dobře s tím mágem. Pak se rozhlídnu po lazaretu pohledem ze znovu zastavím u dívky s loutnou. Někdy toho hudba dokáže víc než magie, víc než meče víc než… Pomalu zasunu pod prachem pokrytí oděv, amulet svého řádu a pomalu se nadechnu. Odvrátím zrak od dívky s loutnou a znovu se v naději rozhlídnu po místnosti. Hraj, hraj jak jen ti to srdce dovolí. Pak se podívám na nohy mága.Pomalu se nadechnu a zavřu oči a strnu. Myslí mi proudí hudba dívky, mysl nabírá sil. Asi po třech minutách, ale době co mi přišla jako věčnost otevřu unavené oči, ale už nevypadají tak unaveně, jako předtím. Udělám co budu moc. Moc neovládám léčebnou magii. Vyhrnu si rukávy pokryté prachem. Možná omdlím, ale nebojte se o mně a věnujte se jemu. Snad neomdlím. Natáhnu ruce na jeho nohy. Mé rty se pomalu pohybují v tichých slovech v jazyce, jemuž léčitelé nerozumí. V mysli mi vyvstávají slova léčebné magie a rty je odříkávají, cítím jak celím mým tělem proudí magie. Nevím jak dlouho tam stojím, nemám ponětí o čase, proradě vnímám, jen málo věcí kolem sebe, nevnímám pláč, strach lidí co jsou tu, jen lehce zvuk loutny, ale jako by z dálky a magii v sobě. Po čele mi začne stékat pot, rty se mi pohybují v slovech…….

Pán Jeskyně - 19. září 2009 21:49

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Mladý mág Broma položil ruce na zraněné nohy mága, jehož zachránil a doufaje v pomoc hudby a magie počal tiše odříkávat slova léčebné magické formule. V tu chvíli jako by vše kolem ztichlo. Jen v překrásné smutné melodii, jemnýma dívčíma rukama vybrnkávané na struny vzácné stříbrné loutny, jako by zavířila jemná, hebká, andělská křídla. Snad to byl přelud, zrozený prožitkem té chvíle. Snad sen. A nebo něco jiného. Toho muže neviděl ani neslyšel nikdo přijít. Zapříčinilo to nejspíše soustředění všech na počínání mladého mága. Nicméně když už začal mladík vyčerpáním umdlévat, sevřely jeho dlaně, vztaževé nad do té doby jen zvolna se hojícíma, příšerně zdevastovanýma nohama, jiné ruce. Silné, a přesto nepatřící žádnému svaly obalenému válečníkovi, jemné, hebké, pěstěné. Vězící v rukávech bohatě krajkou zdobené bílé batistové košile, ukryté pod stříbromodrý brokát kabátce. Síla léčebné magie, posilující magii mladíkovu, by jej byla schopna rozdrtit, kdyby to ten druhý muž dovolil. "Povol soustředění, mladý muži." Zašeptal Bromovi tiše do ucha příjemný mužský hlas, působící jako posilující pramen. "Udělám, co udělat půjde. ty si odpočiň." A nezněla by ta slova jasněji, hřímána hromovým hlasem, ani by nebyla lákavější, šeptána lascívním hlasem svůdné nimfy. Ten muž však není ani výplodem mladíkovy představivosti, ani přeludem, a už vůbec ne duchem či mámením. Svědčí o tom jak pokradmé obdivné výrazy ve tvářích pacientů, kterým už je lépe a kteří si muže všimli, tak i reakce felčarů, sester a vůbec personálu, kteří se muži klaní, jako šlechtici. Dokonce tak, jako by byl roven pánu tohoto domu. Je tedy skutečný. A.........Symueth, ve chvíli jeho příchodu ještě plně soustředěná na svou hudbu, si ho všimla až později a poznala v něm, ačkoliv nyní za ním majestátní bělostí září překrásná andělská křídla, toho muže.....přítele zdejšího pána domu....který jí půjčil onen vzácný nástroj.

Pán Jeskyně - 19. září 2009 21:49

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Mladý mág Broma položil ruce na zraněné nohy mága, jehož zachránil a doufaje v pomoc hudby a magie počal tiše odříkávat slova léčebné magické formule. V tu chvíli jako by vše kolem ztichlo. Jen v překrásné smutné melodii, jemnýma dívčíma rukama vybrnkávané na struny vzácné stříbrné loutny, jako by zavířila jemná, hebká, andělská křídla. Snad to byl přelud, zrozený prožitkem té chvíle. Snad sen. A nebo něco jiného. Toho muže neviděl ani neslyšel nikdo přijít. Zapříčinilo to nejspíše soustředění všech na počínání mladého mága. Nicméně když už začal mladík vyčerpáním umdlévat, sevřely jeho dlaně, vztaževé nad do té doby jen zvolna se hojícíma, příšerně zdevastovanýma nohama, jiné ruce. Silné, a přesto nepatřící žádnému svaly obalenému válečníkovi, jemné, hebké, pěstěné. Vězící v rukávech bohatě krajkou zdobené bílé batistové košile, ukryté pod stříbromodrý brokát kabátce. Síla léčebné magie, posilující magii mladíkovu, by jej byla schopna rozdrtit, kdyby to ten druhý muž dovolil. "Povol soustředění, mladý muži." Zašeptal Bromovi tiše do ucha příjemný mužský hlas, působící jako posilující pramen. "Udělám, co udělat půjde. ty si odpočiň." A nezněla by ta slova jasněji, hřímána hromovým hlasem, ani by nebyla lákavější, šeptána lascívním hlasem svůdné nimfy. Ten muž však není ani výplodem mladíkovy představivosti, ani přeludem, a už vůbec ne duchem či mámením. Svědčí o tom jak pokradmé obdivné výrazy ve tvářích pacientů, kterým už je lépe a kteří si muže všimli, tak i reakce felčarů, sester a vůbec personálu, kteří se muži klaní, jako šlechtici. Dokonce tak, jako by byl roven pánu tohoto domu. Je tedy skutečný. A.........Symueth, ve chvíli jeho příchodu ještě plně soustředěná na svou hudbu, si ho všimla až později a poznala v něm, ačkoliv nyní za ním majestátní bělostí září překrásná andělská křídla, toho muže.....přítele zdejšího pána domu....který jí půjčil onen vzácný nástroj.

Broma - 19. září 2009 22:33

soukromá zpráva od Broma pro Jediné co vnímám je hudba a slova, než odříkávám, bohužel léčení nejde, tak jak bych chtěl, ale kdesi v hloubi duše jsem věděl, že neovládám léčebnou magii tak abych dovel vyléčit jeho rány a úplně je uzdravit. Cítím stále větší únavu, je jako balvan, jenž je těší a těší a mágova zranění jsou stále dost zlá. Najednou mé dlaně kdosi sevře ruce, natažené nad nohy mága a tiše mi šeptá do ucha. Pomalu kývnu hlavou a pokonán souvětí a pomalu stáhnu ruce, a i ten úkon mi přišel nějak namáhaví. Hobrá udělej co budeš moci, příteli. Odpovím unaveným hlasem, když si povšimnu reakce felčerů, jenž stojí u mága. Alespoň že ten muže není přelud z únavy, ale pro se mu tak klaní..vlasně co nato záleží ? ne nezáleží pokud mu dokáže pomoci, já už mu více nepomohu, né v tuto chvíli. Unaveně se podívám na muže jenž mně vystřídal a pomalu krokem unaveného muže se vydám k hudebnici.Krok za krokem, krok po krku, vlastně ani nevím proč, mířím zrovna tam, jen vím, že postel, na níž jsem ležel využijí lépe. Po době, která mi připadá, jako věčnost dospěji k Symueth a unaveně se opřu o stěnu u ní a sesunu se k zemi, opírám se zády o stěnu lazaretu, všude, je jen bolest, žal a smutek a vším tím se proplétá krásná hudba linoucí se z loutny. Pomalu se podívám na dívku která laská jemně nástroj. Kdo je ten muž slečno ? Zeptám se unaveně a zavřu oči, ale nespím pomalu oddechuji a má mysl nabírá nových sil, pomalu bloudí kolem a odpočívá.

Pán Jeskyně - 15. ledna 2010 14:39

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Vrátka, která jsi jedním kopem vykopnul, nebyla nijak pevná, prostě jen malá zahradní vrátka. Takže síla tvého kopu a následný nedostatek stability, než jsi stihl položit nohu, kterou jsi kopal, opět na zem, měly za následek, že už jsi ji na zem nepoložil, protože jsi na zemi přistál celý. Po břiše jsi přejel úzkou cestičku vysypanou (ostrým ) bílým štěrkem a přistál pod velkým keřem velkokvěté čajové růže. Belivo mezitím prošel otvorem po vrátkách. Teď se nad tebou starostlivě sklání a jeden z květů ho při tom něžně hladí na pravém líčku. A odněkud ze změti květin zní ta hudba - zvuk loutny a překrásný, smutný dívčí zpěv. Od někud, jakoby, pod vámi.

Boris - 16. ledna 2010 17:10

soukromá zpráva od Boris pro U keře Napřáhnu se a v očekávání tuhého odporu kopnu. Kupodivu dvířka povolí okamžitě a já, nečekajíc takovou volnost, jsem proletěl skrz díru po brance a přistál pod keřem růží. ... Zatracená práce. Bůh mě potrestal za mou hrubost a neurvalost. No co se dá dělat. Teď rychle zpátky na nohy. ... pomyslím si a s pomocí Beliva, který ke mně přispěchal se znovu stavím na nohy. Na znamení vděku pokývu hlavou a pak se zaposlouchám: ... Hudba zesílila, i ten zpěv. Slyším je stále jasněji, odněkud, odněkud zespoda. ... a pak můj pohled padne na keř. ... Samozřejmě, musí to tak být. Nikde tady žádný východ není. No jasně! ... napadne mě a popadnu můj provizorní oštěp vytvořený z rukojeti hrábí kterým rozhrnu větve keře. Jestli je možnost jak se odtud dostat tak se nachází uvnitř nebo za ním.

Pán Jeskyně - 18. ledna 2010 00:22

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Tobě neznámý muž se zdá zcela soustředěn na svou léčebnou činnost. Všilm jsi si, že jakmile přiložil své dlaně nad nohy mladého mága, jakoby se, v absolutním soustředění, vzdálil z tohoto světa. Skoro okamžitě také začala mezi jeho dlaněmi a pacientovým tělem proudit modrá záře léčebné magie. Ne slabě modrá, jako po tvé m vyčerpávajícím odříkání složité formule. Sytě světle modré, opravdu uzdravující světlo, které, spojeno s líbeznou melodií, přináší pocit úlevy i tobě. Musí to být neobyčejně zkušený léčitel. Nebo mág se silou léty tak zdokonalenou, že tobě se o tom zatím může pouze zdát. Pak by ale musel žít velmi dlouho. A on nevypadá, že by byl vetchým kmetem. Bardka se ti v odpověď jen mile usměje. "On vám to poví sám, až dokončí to, proč sem přišel." Odpoví. Chvíli na to se muž pžestane soustředit a pomalu složí své ruce podél těla. Něco říká blízko stojícímu felčarovi, ale přes hluk v místnosti a zvuk hudby, jíž jsi velmi blízko, jeho slova neslyšíš a na dálku mu ze rtů odezírat nelze. Vidíš, jak mu felčar podal kus plátna, kterým si on následně otřel z čela pot. Poté mu jedna ze sester přinesla v křišťálové číši vodu a on číši několika doušky vyprázdnil. Tedy i jeho magie vyčerpává.

Rufus Dioren - 18. ledna 2010 01:42

soukromá zpráva od Rufus Dioren pro Dokončil jsem léčení a pomalunechávajíc doznít zbytky proudění magie, i zbytky soustředění, snařím se provést jedno z lehších dechových cvičení. Po pravdě, neudělat to, vyčerpání kterého jsem dnešního dna už dosáhl, spojené s únavou z tohoto kouzla, by mne mohlo snadno zbavit vědomí. Teprve poté promluvím krátce s felčarem, stojícím opodál. Onen muž je už zde felčarem řadu let a ví, co se mnou fyzické vyčerpání a únava z užití magie dělají. Vyšká tedy, až skončím s dechovým cvičením. Pak si vyslechne, co mu říkám a vydávaje příslušné pokyny, podá mi kus čistého plátna. Vím, že klid k odpočinku si zatím dopřát nemohu. Otřu si tedy alespoň tám hadříkem z čela a obličeje pot.....a velmi vítám možnost napít se čisté vody z podzemního pramene, vyvěrajícího z hlubin zde ve sklepních prostorách hradu......vlastně nedaleko od této místnosti, dříve sloužící jako sklad pro víno. A pak mi má mysl pošle zpětně vzkaz, že se tu kdosi kohosi na mě ptal. Teprve teď si uvědomým, že tu celou dobu hraje loutna. Zvuk téhle loutny......své vlastní.......poznám od prvního tónu. Očima hledám v davu krásnou bardku, jíž jsem včera nástroj zapůjčil. Teprve když se zaměřím podle směru, odkud hudba zní, naleznu krásnou divku zhruba vprostřed mástnosti, sedět na židli s mou loutnou v klíně. Mé oči se jí usmějí vstříc. A já se rozloučím s felčarem a pomalu se vydám k ní, Ale pro muže opírajícího se blízko ní unaveně o jeden ze dvou mohutných sloupů, podpírajících zde klenbu stropu, se to může jevit, jako že mířím přímo k němu. Nejprve si ho ale nevšimnu, projdu kolem něj a jemnou úklonou hlavy pozdravím hrající krásku. Pak si jej ale všimnu, jak tam skoro už napůl sedí a podřimuje, jak ho únava a možná i skryté zranění, pomalu zdolává. A očima se dívce omlouvaje, pomalu k muži přistoupím. Vypadá jako mág, ale je velmi potlučený......a dost mladý. Mladší než ten, kterého jsem před chvílí pomáhal dát dohromady. "Pane! Pane!" Zkouším ho tichým voláním probrat z dřímoty. "Jste v pořádku? Pojďte, pomohu vám si lehnout tady blízko na prázdné lůžko. Tak e vám bude spát lépe." Pokud můj vlídný středně hluboký hlas muže probere, první, co vidí, je má tvář. Nejspíše nejkrásnější mužská tvář, jakou kdy spatřil. Nese rysy způli elfské, ale ne způli lidské. Spíše.......jako by část mé krve byla krví nějaké bájné bytosti s podobou téměř lidskou. V tu samou chvíli se mi ze složených křídel, která ten muž nemůže ze svého úhlu pohledu vidět, uvolní jedno malé, sněhobílé pírko. A po chvíli mihotaného pádu vzduchem pohladí lehce muže po pravé tváři. Pokud doteď ještě není zcela probrán, tohle ho jistě probere.

Pán Jeskyně - 18. ledna 2010 01:44

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Za hobitovy pomoci jsi byl vytažen zpod keře. Hobit nemá takovou sílu, takže když tě vší silou, které je schopen, táhl za nohy po těch ostrých kamínkách na cestičce, do otevřených škrábanců, způsobených pádem, pěkně to bolelo. Když jsi se pak, celý poškrábaný a bolavý, s velkým trnem zabodnutým v bříšku ukazováku levé ruky, konečně vydrápal na nohy, ze své výšky urostlého člověka zjišťuješ, že prostor, v němž se nalézáš, je plný květin, bylinek a hlavně a především růží. Růže všech tvarů, výšky, mohutnosti a nejspíše i stáří, keřové, stromkové, popínavé, půdopokryvné, převislé, pnoucí, nejrůznější druhy planých ze všech možných koutů světa. S hrozny či trsy malých kvítků, několika většími květy, nebo s květ vypadajícími jako by byly složené z lístečků vytvořených z nejjemnějšího sametu, velikostí srovnatelné s velikostí dětského jídelního talíře. Bílé, růžové, žluté, oranžové, červené, ve všech nožných odstínech a varietách. Na záhoně v rohu u stěny jsi dokonce zahlédl růži s jemně světle modrými květy a o kus dál růži s květy téměř černými. V plném květu, zpola rozkvetlé, obsypané poupaty nebo, v případě planých růží, už pozvolna dokvétající. A vůně je tu, až se točí hlava. A brukot včel v některých chvílích jakoby přehlušoval melodii krásné, smutné písně, zpívané jasným dívčím hláskem a další chvíli s ní souzněl. Ano......Opravdu stojíte v růžové zahradě, náležející ke komplexu rozsáhlých zahrad patřících ke zdejšímu hradu. Hudba teď zní z podzemí. Ale také je slyšet z míst, kde stavitel tohoto hradu vytvořil terasu a pod ní jakýsi průchod, nejspíše vedoucí od vstupu do růžové zahrady k zadnímu, či postrannímu nebo služebnímu vchodu do hradu. Tam někde ve stínu toho kamenného loubí musí jistě být cesta dolů. Za tou přenádhernou hudbou. A to už také vidíš na druhé straně růžové zahrady, na druhém konci důmyslně spleteného bludiště bílým štěrkem sypaných cestiček, stejná nízká dřevěná dvířka jako byla ta, která jsi před chvílí zničil příliš zbrklým a příliš silným kopem. Tahle se ale jeví pootevřená, jakoby ten, kdo jimi naposled procházel, myslel na něco jiného a zapomněl je dovřít.

Broma - 02. února 2010 13:07

soukromá zpráva od Broma pro Sleduji neznámého muže a to jak léčí, ale spíše mi to přijde jako ve snu. Zvuk loutny, jako by přichzel z dálky, a mé smysli, jsou zastřeny únavou z magie, ze zranění a cítím, jak se pomalu má mysl propadá do temnoty. Nemám sil na slova ženy odpovědět, jen kývnu hlavou a zavřu unaveně oči. Taková únava. Najednou zaslechnu hlas, co na mě mluví a pootevřu oči a podívám se na muže. Zamžourám a znovu si ho prohlédnu. Snad se mi to zdá..ne to on ho léčil. Cosi mě pohladí po tváři a já se už zcela probudím a pomalu, unaveně a namáhavě se pomalu opírajíc o stěnu zvednu. Děkuji, ale neměla by postel být pro někoho kdo jí potřebuje ? Pokusím se namítnout, ale i přes to se za jeho pomoci, pomalu a unaveně vydám k posteli. Měl bych se vyspat, ta obrana mě stála moc sil, stejně, jako to léčení, a k čemu to bylo. Zase uvidím v myšlenkách tu dívku, jak padá a které jsem nepomohl. Jak, jak jak je na tom ten mág. Kterého jste léčil Pane ? Zeptám se když se posadím na postel, mluvím potichu a unaveně. Oči se mi klíží a já se snažím oddálit únavu a spánek. A kdo jste vy Pane ? Mě říkají Broma jsem mágem jednoho z vašich spřátelených cechů. Představím se a chvilku přemýšlím, zda by nebylo lepší povědět, že jsem vyslancem, ale nakonec to nechám tak a dívám se do očí muže.

Broma - 02. února 2010 13:07

soukromá zpráva od Broma pro Sleduji neznámého muže a to jak léčí, ale spíše mi to přijde jako ve snu. Zvuk loutny, jako by přichzel z dálky, a mé smysli, jsou zastřeny únavou z magie, ze zranění a cítím, jak se pomalu má mysl propadá do temnoty. Nemám sil na slova ženy odpovědět, jen kývnu hlavou a zavřu unaveně oči. Taková únava. Najednou zaslechnu hlas, co na mě mluví a pootevřu oči a podívám se na muže. Zamžourám a znovu si ho prohlédnu. Snad se mi to zdá..ne to on ho léčil. Cosi mě pohladí po tváři a já se už zcela probudím a pomalu, unaveně a namáhavě se pomalu opírajíc o stěnu zvednu. Děkuji, ale neměla by postel být pro někoho kdo jí potřebuje ? Pokusím se namítnout, ale i přes to se za jeho pomoci, pomalu a unaveně vydám k posteli. Měl bych se vyspat, ta obrana mě stála moc sil, stejně, jako to léčení, a k čemu to bylo. Zase uvidím v myšlenkách tu dívku, jak padá a které jsem nepomohl. Jak, jak jak je na tom ten mág. Kterého jste léčil Pane ? Zeptám se když se posadím na postel, mluvím potichu a unaveně. Oči se mi klíží a já se snažím oddálit únavu a spánek. A kdo jste vy Pane ? Mě říkají Broma jsem mágem jednoho z vašich spřátelených cechů. Představím se a chvilku přemýšlím, zda by nebylo lepší povědět, že jsem vyslancem, ale nakonec to nechám tak a dívám se do očí muže.

Havran-údržbář - 15. března 2010 15:45

Koukám, že nám tu začíná něco zmírat na neaktivitu… Dokonce už 5 týdnů bez příspěvku! No tohle už bude hodně uleželá svačinka. :o) Jak vidíte, přišel se na vás podívat váš (ne-)oblíbený administrátor s velkým koštětem na odklízení odpadků… Co ale teď s Vámi? Díky dlouhodobé neaktivitě Vaše dobrodružství spadlo do kategorie "Už se dlouho nehrálo -> odpad". Dejte mi sem nebo do pošty odkaz do dvou týdnů vědět, jestli jste našli novou chuť k hraní, chcete změnit Vypravěče, nebo se s tímto dobrodružstvím definitivně rozloučíme. Havran-údržbář.

Pán Jeskyně - 16. března 2010 09:43
	Tady nic nezmírá. Tady se na někoho čeká, kdo nemá počítač.

Havran-údržbář - 26. dubna 2010 19:04

Koukám, že nám tu začíná něco zmírat na neaktivitu… Dokonce už 5 týdnů bez příspěvku! No tohle už bude hodně uleželá svačinka. :o) Jak vidíte, přišel se na vás podívat váš (ne-)oblíbený administrátor s velkým koštětem na odklízení odpadků… Co ale teď s Vámi? Díky dlouhodobé neaktivitě Vaše dobrodružství spadlo do kategorie "Už se dlouho nehrálo -> odpad". Dejte mi sem nebo do pošty odkaz do dvou týdnů vědět, jestli jste našli novou chuť k hraní, chcete změnit Vypravěče, nebo se s tímto dobrodružstvím definitivně rozloučíme. Havran-údržbář.

Pán Jeskyně - 27. dubna 2010 15:23
	Havran: Viz pošta

Havran-údržbář - 15. června 2010 23:36

Koukám, že nám tu začíná něco zmírat na neaktivitu… Dokonce už 5 týdnů bez příspěvku! No tohle už bude hodně uleželá svačinka. :o) Jak vidíte, přišel se na vás podívat váš (ne-)oblíbený administrátor s velkým koštětem na odklízení odpadků… Co ale teď s Vámi? Díky dlouhodobé neaktivitě Vaše dobrodružství spadlo do kategorie "Už se dlouho nehrálo -> odpad". Dejte mi sem nebo do pošty odkaz do dvou týdnů vědět, jestli jste našli novou chuť k hraní, chcete změnit Vypravěče, nebo se s tímto dobrodružstvím definitivně rozloučíme. Havran-údržbář.

Pán Jeskyně - 17. června 2010 12:56
	Platí totéž, co v Největším kouzle světa.

Havran-údržbář - 25. července 2010 19:22

Koukám, že nám tu začíná něco zmírat na neaktivitu… Dokonce už 5 týdnů bez příspěvku! No tohle už bude hodně uleželá svačinka. :o) Jak vidíte, přišel se na vás podívat váš (ne-)oblíbený administrátor s velkým koštětem na odklízení odpadků… Co ale teď s Vámi? Díky dlouhodobé neaktivitě Vaše dobrodružství spadlo do kategorie "Už se dlouho nehrálo -> odpad". Dejte mi sem nebo do pošty odkaz do dvou týdnů vědět, jestli jste našli novou chuť k hraní, chcete změnit Vypravěče, nebo se s tímto dobrodružstvím definitivně rozloučíme. Havran-údržbář.

Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004

Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR