Pro spásu Aravanu
hrálo se Denně
od: 04. března 2011 00:02 do: 21. prosince 2011 22:00
Dobrodružství vedl(a) Lord.Firewall
| |
 | Aravan Ve vesnici to vřelo. Poslední tři dny hustě pršelo, jakoby se snad i počasí spiklo proti mírumilovným obyvatelům Aravanu, v nejseverněji položeném lidskému sídlu Beriatského království. Ukryté v údolí mezi pohořím Mlčícím a pohořím Zmatení, si žilo idylicky až donedávna…. Aravan, před čtyřmi dny dopoledne… „ Kde je starosta, potřebuji s ním nutně mluvit,“ vysoukala ze sebe zadýchaně Rozálie. Viditelně ji něco rozrušilo. „ Proč? Před chvílí odešel položit květiny na hrob svého otce. Stalo se něco?“ „ Průsmyk,… je zavalený. Beznadějně zavalený.“ „ Jak to myslíš? Už dříve jsme měli se zvětrávajícími skálami nad cestou problémy, ale vždycky jsme je přece společně zvládali,“ odpovídala váhavě Tamira. Ne zbytečně, za ní často chodili lidé pro pomoc, či pro radu. Byla na to jako manželka samotného starostu zvyklá. Vždy věděla jak správně odpovědět a protože byla dobrák od kosti, neopomenula se také hojně přimlouvat u svého muže, bylo-li to v zájmu dobré věci. Rozčilení, patrné ve tváři místní léčitelky, bylinkářky a porodní báby ji ale mátlo. Znaly se již spoustu let a nepamatovala si, že by kdy z Rozálie nevyzařovala pohoda, nadhled a klid. Dokonce i ve chvílích, kdy ostatní lámali nad nebožákem, který se těžce polámal v lese nebo se v horečkách doslova ztrácel před očima, hůl. Vždycky měla v zásobě nějaký nový lék i úsměv, kterými dělala zázraky. Dnes však působila nevyzpytatelně, až naháněla hrůzu. „ Tentokrát je to jinačí. Zhroutil se celý masivní západní štít tamborského vrchu. Tady krumpáče a lopaty nepomohou. Navíc,… vlastně nevím. Pošli pro starostu, prosím Tě, rychle!“ Žena přikývla a Rozálie vzápětí odběhla ke svému domu pro tašku s mastmi, aby brzy uháněla zase jiným směrem. Přes tržiště směrem k polím. Tamira věděla, co to znamená. Někdo potřebuje její pomoc. Přestože měla hlavu plnou otázek a nikdy se nenechávala vyvést z míry natolik, aby rozhodovala unáhleně, věřila jí. „ Bergene, Simone!“ Hvízdla přes prsty, až jí samotné málem zalehlo v uších. Dvojčata se na ni otočila. Oba bratři současně zamávali a synchronně odpověděli: „ Jak se vede paní Miroanová?“ „ Nechte oba těch vašich šaškáren,“ napomenula je. Jestliže se rozhodla, že je zapotřebí rychlého jednání, nehodlala ztrácet čas zdvořilostmi. „ Pošlete vašeho otce pro Richarda. Před půl hodinou odjel k Bílé sekeře. Ať se hned vrátí domů.“ „ Manželka vzkazuje: Richarde, mazej honem domů,“ zaznělo secvičené dueto podruhé. „ No tak,“ zatleskala Tamira „ Na co čekáte. Hybaj!“ „ Hybaj Bergene!“ „Hybaj Simone!“ – špičkovali se bratři, ale zamířili k domu, kde vyrůstali do doby, než se vydali do světa hledat štěstí. „ Pořád jsou jako malí,“ povzdechla si Tamira, zatímco se zajíkala smíchy a utírala cípem zástěry slzící oko. Oba je znala od kolébky, byla jejich kmotrou. Měla je ráda. Vždy ji těšilo, když mezi těmito smíšky mohla pobýt. Do vesnice dorazili se zásobami a novým zbožím teprve včera a tak si na ně ještě nenašla čas. Zamířila do hostince, aby požádala starého Armina o laskavost. Bývalo zvykem, že závažné věci, dotýkající se všech, byly probírány veřejně právě u něj v krčmě. Každý na to byl zvyklý, ale od té doby, co mu jeho žena zemřela a vlasy prokvetly zářivě bílou, jej nechtěla přetěžovat. Veřejné shromáždění v jeho podniku mělo své opodstatnění. S něčím dobrým v břiše a lahodným pivem před sebou se i ty nejnepříjemnější věci netvářily tak zle. A pokud je jediná cesta do Aravanu zavalena, je to sakra zlá věc. Naposledy průsmyk zprůchodňovali místní hraničáři celý týden. Jestli je to tentokrát tak tragické, jak Rozálie popsala, bude to trvat mnohem déle. Čím více dnů by byla ves odříznuta od světa, tím naléhavěji by pociťovali nedostatek zásob. Aravan byl vždy závislý na obchodu. Zemědělské půdy nebylo mnoho a nad to do sklizně je ještě daleko. Ani lovcům se v poslední době moc nedařilo, jakoby se vysoká z aravanského lesa stáhla někam do jeho hlubin, kde ji nedokázali nalézt ani ti nejlepší hraničáři. Cestou to vzala kolem studny vprostřed tržiště, aby si opláchla obličej a napila se. Slunce dnes celý den nezvykle pražilo a dusno, které trýznilo kraj, nevěstilo nic dobrého. „Dobré dopoledne paní Miroanová“. „Dobré, dobré, Miriam,“ usmála se na tichou a bezproblémovou ženu, která klopýtala k domovu pod velikou otepí větví. Pak šla dále. Litovala ji. Každý moc dobře věděl, jaký je starý Folit neřád a ničema, který umí svou nebohou ženu i jedinou dceru jen dřít a soužit. Horší byli snad jen jeho dva vyvedení synové. Mladší Olaf, byl sice násilník, ale omlouvala jej trochu jeho omezenost. Moc rozumu nepobral a alespoň tvrdě dřel s ostatními dřevorubci. Horší byl jeho starší bratr Alexandr. Vychytralý hejsek, kterého stvořitel neprozřetelně obdaroval pěknou tváří, ale duši měl černou jako uhel. Stejně tak, jako Armin, ani ona mu nedokázala odpustit, že kdysi svedl malou Karolínu Kelernovou a nic nedbal na to, že s ním otěhotněla. Bylo mu jedno, že ji zostudil před všemi obyvateli a nezajímalo jej ani to, že ta chudinka při porodu zemřela a zanechala po sobě jeho dceru. Jakkoliv ovšem Alexandra nesnášela, nebylo to nic proti nesmiřitelné nenávisti vůči němu, která sžírá dlouhá léta nitro muže, za kterým teď šla. „Ahoj Almarine, je tu někde Tvůj dědeček?“ „Támhle, právě vymetl krb,“ ukázala sirota po nešťastné Karolíně na druhou stranu budovy. Potom pokračovala v utírání stolů. Komín stále sice hned za pultem hostinského, ale krbové ohniště bylo obráceno na druhou stranu od něj. Starý pán měl sice teplo rád, ale oheň hned za zadkem mít nechtěl. Navíc by mu kamna, do kterých přikládal z krbu dle potřeby a zakázek na jídlo hořící polínka, překážela v pohybu a on měl rád věci, které spolu souvisejí rád při sobě. Dříve, když ještě žila nebožka Susan, se staral o pití a ona o kuchyni. Toto rozmístění tedy bylo logické. Oba mohli pracovat a navzájem se nepletli do cesty. „Armine, Armine, …. Armine!“ „Sakra, nejsem hluchej neřádi mrňaví. Jen počkejte, až vylezu a napráskám vám na prdel,“ hartusil statný muž, kterému ani důstojné šediny neubraly nic ráznosti. Starý pán právě zkoumal, zda by se dalo v komíně vyudit pár kousků masa a měl proto plné ruce práce s umísťováním dřevěné příčky. Pochopitelně přitom stál ve vymeteném ohništi a vězel vrchní polovinou těla kdesi za kamením, z něhož byla jeho chlouba postavená. „Hned jak vylezu, dám vám co proto. Jen počkejte! To budete koukat. Já vám dám otravovat slušný lidi. Kdo vás to zmetci …vychoval?“ Příval nadávek mu přimrzl na rtech, jakmile se vysoukal zpět na denní světlo a spatřil, kdo jej to volal. „Paní Miroanová…. Já… Omlouvám se. Nevěděl jsem že to vy,“ omlouval se rozpačitě a rukávem od košile si počal otírat saze, které se mu usadili na tváři. „To nevadí. Nemyslel jste to tak,“ pomáhala mu z rozpaků Tamira. „Potřebovala bych na tento večer, svolat veřejné shromáždění pane Kelerne. Zase byla zavalena cesta“. „Ale samozřejmě paní starostová. Není problém. Můj podnik je vám jako vždy k dispozici. A s kolika lidmi mám asi počítat, paní?“ „ Armine,.. tohle je veřejné shromáždění v důležité věci,“ zopakovala mu. „Tudíž přijdou všichni“. „Všichni, až na toho škrabálka Folita,“ zbrunátněla náhle starcova tvář „Jestli ještě někdy překročí práh tohoto domu, na místě ho zabiju,“ křičel a vzteky se celý roztřásl. „Prosím, … Armine. Vždyť je to už tolik let,“ snažila se zmírnit jeho hněv, ale sama tušila, jak na prázdno její pokus vyzní. „Pro mě je to jako včera a já nedopustím, aby vkročil do mého hostince. Jak jsem řekl. Jestli sem přijde, zabiju ho třeba přede všemi!“ „Dobře,“ rezignovala Tamira „ Jeho vynecháme. Ale starý Folit s Olafem přijdou“. „Domluveno,“ přikývl po chvíli váhání statný pětašedesátník s úlevou. „Nashledanou večer,“ rozloučil se a s nepřítomným pohledem přešel k poličce s talíři, aby se ujistil, že jich pro větší společnost stále ještě dost….. Aravan, před 4 dny večer…. V krčmě nebylo k hnutí. Parno venku sice opadlo, ale vydýchaný vzduch v prostorné místnosti ani probírané starosti shromážděným úlevy nepřinášely. Starý krčmář statečně točil jedno pivo za druhým, Almarine roznášela, její teta Gertruda stála u plotny a dokonce i dvojčata pomáhala, kde se dalo. „ Povídám, že tolik kamenů a tak obrovských nikdy sami neodstraníme, Olafe,“ třísknul Richard Miroan dlaní do stolu. Dnes skutečně litoval, že musí mít jako starosta trpělivost s naprosto neuvěřitelnou natvrdlostí. „ A já Ti zase říkám starosto, že Olaf, s pořádnýma chlapa, Ti tu cestičku odhází, pokud dobře zaplatíš“. „To je zbytečný. Je úplně blbej,“ přidal se do směsice hlasů i kovář Antalas, kterému všichni ve vesnici říkali pro jeho mohutnou postavu a sílu lamželezo. Olaf se vztekle podíval, kdo že se to opovážil ho nazvat blbcem. Když jeho zrak spočinul na podmračeném hromotlukovi, stojící s rukama založenými před sebou, posilnil se dalším douškem pálenky a zamířil na něj prstem. „Za to ty seš výkvět vší moudrosti, co? Tak se předveďte mistře chytráku,“ rozhodil opilec pažemi od sebe a vyzývavě na něj zíral. Tajně doufal, že se na něj Antalas vrhne a strhne se rvačka. Mnoho párů očí se zaměřilo právě na svalnatého kováře, který na shromáždění přišel přímo z kovárny, oděný do své těžké kožené zástěry. Přestože jindy by výtržníkovi s radostí posloužil, chápal závažnost věcí, které zde byli již dobré dvě hodiny vysvětlovány a chtěl pomoci. „Možná, možná by mohl alchymista ty balvany jednoduše odstřelit. Vždyť si chce otevřít kamenolom“. Napětí, které v hostinci zavládlo po Olafově výzvě, by se dalo krájet. Každý by rád viděl, jak kovář vymete s mistním rváčem. Mnoha lidem ublížil a jen málo kdo se mu dokázal postavit. Statný Antalas byl jedním z nich. Když osazenstvo pochopilo, že se bitky nebude, zklamaně to mezi nimi zašumělo. Radost z toho měl naopak ale hospodský a starosta. „To vůbec není špatný nápad kováři,“ pochválil jej pan Miroan, kterému pravidelná strava zjevně svědčila. Alespoň o tom jeho, kdysi pevné břicho, vypovídalo. Dvě starostovy dlaně na něm spokojeně přistály a s nadějí, že by se vše mohlo jednoduše vyřešit, začaly jeho prsty tančit v divokém rytmu okolo vyčnívajícího pupku. „Obávám se pane,“ starostův úsměv zakolísal, „Že nemohu pomoci“. Nové vrásky rozbrázdily jeho čelo. „A proč ne?“ Otázal se zklamaně jako malý kluk, který nedostal laskominu. Všichni teď zpozorněli. Mladý Armadel Artur se přistěhoval do Aravanu teprve nedávno a přestože si získal sympatie mnohých, jiní se nedokázali smířit s tím, že by v jejich údolí měl těžit kámen. Jejich konzervativní nátura to nedokázala přijmout přesto, že svou živnost měl otevřít až deset mil za posledním ze zemědělsky obdělávaných políček, které bylo dobré tři hodiny cesty odtud na jihozápad. „Byly zavaleny téměř dvě míle cesty do výšky téměř padesáti sáhů. Nemám dost výbušnin ani surovin na jejich výrobu. I kdybych dal vše, co mám, s takovou masou skály by to téměř ani nepohnulo“. „Tak, to by tedy bylo,“ pokýval hlavou znaveně starosta a ztěžka dosedl na dřevěnou židli u hlavního stolu. „Pak ale nevím, co budeme dělat. Nevidím žádnou cestu, jak z toho ven“. „Já ano!“ „Alestosi,“ „Vidím, že máš starosti Richarde‘přišel k němu starý muž a položil mu ruku na rameno, aby naznačil, že nemusí vstávat. Jako nejstarší Miroan nemohl dnešního večera chybět, přesto však přišel až nyní. Věděl, že se zastaví a i když jej jako jeho bratr znal nejlépe, nezvyknul si na jeho nečekané a nenadálé příchody. „Nemohli jsme tě najít. Osobně jsem to šel říci, že dnes večer,…“ „Já vím, Richarde. Nebyl jsem zrovna v domě. Bloumal jsem v lese při okraji Tamborského vrchu a hor“. Richardovi svitlo. „Snad nemyslíš tuhle cestu,“ „Richarde!“ „Ta cesta je zakázaná, prokletá, zapomenutá,..“ „Richarde!“ „Čiré šílenství!“ „Šílenství? Neudělat nic je šílenství“. Dvojice průzračně modrých očí, dobrácky shlížejících na něj z vrásčité a moudré tváře, jej přiměly naslouchat. V krčmě se rozhostilo naprosté ticho. Už samotná přítomnost mocného čaroděje byla neobvyklá natolik, že dodávala dalším slovům téměř posvátný nádech. Celé to pak ještě umocněno tématem, které bylo místním tabu. Nikdo ani nedutal, napjatě očekávajíc to, co viselo ve vzduchu. Čaroděj se rozhlédl „ Je tu cesta. Kdysi se jí říkalo Cesta věků a všichni víte, kde začíná. Deset mil jihovýchodně od Aravanu, tam kde končí Aravanský les“. Jakoby o nic nešlo, jakoby se napětí nedalo snad už teď krájet, odmlčel se Alestos a nenuceně zpoza pláště vytáhnul dlouhou úzkou dýmku se stříbrným náustkem, nacpal ji cizokrajným tabákovým listím a dotykem svého malíčku směs zažehnul. Zatímco starcova slova působila, vnímavějším jedincům došlo o co mu jde, a podle toho jak byli stateční, zůstávali na svých místech, stahovali se až dozadu ke zdím, či sklopily zrak k zemi. „Kdysi dávno byla hojně používaná. V dobách, než rozlehlé pláně zahalila zelená hradba Tamborského lesa. Jakkoliv je cesta nebezpečná, je naší jedinou nadějí. Někdo musí dojít pro pomoc. Otázkou je, kdo to bude“. … Aravan dnes… Večerní shromáždění se protáhlo až do ranních hodin. Alestos naznačil, že zával není tím jediným a nejpalčivějším problémem. Rozálie uvedla, že posel z vedlejší vesnice, kterého téměř zasypala lavina skal a balvanů, mluví velice zmateně o stvůrách z jiného světa, které připluly na přízračné lodi a terorizují okolí. O ztělesněném zlu a strachu, které se usadilo ve Liberietu, jen šedesát mil od vašeho domova. Za pomocí Alestose i Armadila se jí sice prozatím daří držet jej při životě a potlačovat záhadnou nemoc, která ho postihla. Času mu moc nedává. K výpravě se nakonec přihlásilo několik odvážlivců, z nichž bylo vybráno jen pět. Právě tolik je dost a zároveň ne tolik, aby vzbudili v záhadném a obávaném Tamboru přílišnou pozornost. Kdokoliv a cokoliv les totiž obývá, není to příliš moudré na sebe upozorňovat. „Už jsme tu,“ kývli na vás hraničáři z vesnice, kteří se uvolili dovést vás bezpečně až ke vstupu na Cestu věků a zmizeli s přáním štěstí a žehnajícími slovy mezi stromy. Vaše cestovní pláště, dar od starosty, prozatím odolávají přívalům vody, padající z oblohy v nepřerušených provazcích již tři dny. Hned za hranicí Aravanského lesa začíná velká mýtina, táhnoucí se kupředu proti horám. Čím více se blížíte, pociťujete neviditelný stín strachu, který na vás padá. Došli jste před vstup. Nachází se v místě, kde se dotýkají skály Tamborského hřbetu Mlčících hor. Mezi nimi je při zemi průnik o výšce asi pět sáhů, který se směrem vzhůru zužuje, až přechází jen v mezeru, do níž se nevejde ani čepel nože. Před vstupem na stezku stojí žlutý sloup s relikvií světce a velikým rubínem na jeho vrcholu. Postavili jej arcimágové samotného krále v dobách, kdy ještě ani vaši pradědové nebyli na světě. Po více než dvě století chrání vesnici před neznámou zhoubou a hrozbou dlící kdesi hluboko v nitru Tamboru. Vaším úkolem naštěstí není projít jej celý, ale jen jeho menší okrajovou část, abyste mohli zamířit k některému z větších měst pro pomoc a se zprávou, kterou sepsal a zapečetil Alestos. Kladl vám na srdce, že ji nesmíte za žádných okolností ztratit. Edgarovi, svému učni potom ještě předal malou, bohatě vyřezávanou dřevěnou krabičku, posetou bohatě runami. Prý pro případ, kdy vše ostatní selže. Musíte s ní šetřit, protože lze použít jen jedinkrát. Před vchodem je asi pět zkamenělých tvorů, podobných lidem z dávných dob. Všichni mají ve tváři vepsanou hrůzu a paniku a podle toho, jak navždy znehybněli, prchali z míst, kam vy přicházíte. Cesta se hned za vstupem svažuje a ztrácí se ve tmě. Dýchá z ní chlad a občas vyběhne až téměř na louku mlhavý opar. Celé tři dny před cestou jste čekali na lepší počasí, ale marně. Využili jste tedy tu dobu alespoň k tomu, že jste se připravili co nejdůkladněji do neznáma… |
| |
 | Před čtyřmi dny dopoledne Hostinec Už když paní Miroanová vkročila do dveří, bylo zjevné, že něco není jak má být. Každodenní rutinní utírání stolů se rázem změnilo v úzkostí vyplněné napětí. Paní starostová byla vždy velmi milá, slušná žena, kterou jen tak něco nevykolejí. Toho dne ale ani nepozdravila. Nebylo divu že při odpovědi byla má tvář překvapená. Alespoň jsem ale dokázala odpovědět. Vlastně jsem byla trochu ráda že vyvede dědečka od toho vymetání komína. Bývala bych to udělala sama,ale copak tomu se dá něco vymluvit když si to umíní? Tamira zašla dozadu a já se vrátila k utírání stolů, ale po prvních pár tazích vlhkým hadrem přes dřevěnou desku ve snaze smýt kruhy od sklenic jsem se poddala zvědavosti a šla utírat pult, abych zřetelně slyšela každé slovo. Ačkoliv dědečkovo láteření bylo slyšet snad až venku. Pousmála jsem se pro sebe, když jsem si představila jak se asi tváří paní Miroanová, nebo jak se bude tvářit dědeček až si uvědomí kdo přišel... Bylo to jako stát za nimi a dívat se na rozpaky visící v jejich tvářích, přesto že oba obličeje tak mistrně vykreslovala jen má fantazie ve vodním zrcadle kbelíku s vodou. Jenže pak se něco změnilo. Něco v hlasem paní Miroanové. Slova plynoucí. Slova vyřčená se uhnízdila v mé hlavě a byla jedem probouzející nevyléčitelnou nemoc zvanou strach. Vrátila jsem se k utírání pultu, přestože už jsem ho jednou celý umyla. Byl to záchvěv paniky, který mi velel vypadat zaměstnaně. dokonce jsem si začala i broukat jednu písničku při odchodu starostovy ženy. Nechtěla jsem aby věděla, že jsem jejich rozhovor vyslechla. Jakmile se za ní ale zavřely dveře, můj pohled padl na dědečka, stojícího ve dveřích do kuchyně. Na čele bezpočet vrásek, ve tváři chmury. Z jediného pohledu poznal, že jsem slyšela vše. Úplně vše... „Nemejlas to už?“ zeptal se zcela zbytečně. Dávno mě učil, že bar se myje jako první. „Jak moc myslíš, že je to vážně?“ zajímala jsem se a přestala mýt úplně. „To nevím. Není to naše starost, Rin. Radši vymysli něco k jídlu, já půjdu připravit sudy...“ býval by ještě mluvil, ale já mu okamžitě skočila do řeči. „Dědo,“ chytila jsem ho za ruku, „postarám se o to, ano?“ nechci aby se přepínal. Už takhle je toho na něj moc. „Tohle není legrace, Rin. Přijde celá vesnice, musí být všechno čistý, připraveno hodně jídla,“ staral se. „Jo já vím,“ chtěla jsem ho uklidnit. „Tohle jeden člověk sám nezvládne,“zakončil zamýšlenou řeč. „Správně!“ zvolala jsem a pousmála. „Takže víš co? Seženu pomoc. Uznej sám že tahání sudů už neni pro tebe. Můžeš čepovat a já požádám tetu Gertrudu aby mi pomohla v kuchyni, ano? Já pak budu moct v klidu roznášet,“ navrhla jsem a děda Armin mi mou iniciativu oplatil vlídným úsměvem. „A ty sudy?“ zeptal se jen. „No...“ zapřemýšlela jsem. „Poprosím Simona s Bergenem, včera se vrátili ze světa.“ Povzdechl si a v jeho očích zajiskřila nostalgie. „Tak, utíkej, já to domeju.“ Vzal mi hadr. Chtěla jsem ještě něco namítnout, ale dědeček se zamračil a zatvářil nepřístupně. Tentokrát jsem si povzdechla já. Copak má smysl se hádat? Raději jsem pospíchala za tetou... „To víš že ti můžu pomoct. Taky už jsem to zaslechla. vypadá to zle, že? Neboj, to se zvládne. Vždycky se to zvládlo.“ Usmívala se, ale já viděla že se její oči dívají stále vážně. „Můžu s vámi počítat?“ Otočila jsem se na dvojčata. „Jak bychom mohli odmítnout, milostpaní?“ zeptali se unisono až jsem se musela zasmát. „Tak domluveno, vrátím se za dědou než začne tahat ty sudy sám tak vám děkuju, ahoj,“ kývla jsem jim a oni zamávali. Věděla jsem že až skončí s rozhlašováním, té věci, tak přijdou... Před čtyřmi dny večer Hostinec Chtěla jsem jít za Lunou, ale na to už mi nezbyl čas. Bylo nad slunce jasnější, že dnes se spolu učit šermu nebudeme. S tetou jsme vymysleli k večeři zapékané brambory s masovými plněnými váčky, chutný jarní salát s topinkami a upekli jsme i buchty. Za doprovodu Simonových a Bergenových legračních kousků jsme dokonce i zapomínaly a vážnost celé situace a dobře se bavily. Přesto však ve vzduchu stále byla cítit ona podivná tíseň, která visela nad Aravanem již od rána. Na večer se u nás začali scházet první hosté a brzy už jsme se museli všichni otáčet, abychom vše stíhali... Samotná diskuze o problému začala až když už byl lokál plný. Snažila jsem se alespoň poslouchat, když už jsem k tomu neměla co říct. Lunu jsem pozdravila úsměvem a kývnutím hlavy. a jen tu a tam se k ní přiklonila trochu blíž. Přeci jen času bylo málo, a věcí k řešení mnohem víc... Jen dvakrát mi zatrnulo. Když se Olaf Folit a Kovář Antalas utkali ve slovní při a když do hostince vešel čaroděj Alestos. I Edgarovi, který přišel s ním, jsem mávla na pozdrav. Často se nevídáme, od jistých dětských časů, ale to neznamená, že si nepamatuji, jak jsme si jako děti hrávali, než dědečka chytila ta obrovská starost a posedlost mým hlídáním. Zaposlouchala jsem se. Úplně jsem přestala roznášet, ale nikomu to nevadilo. Všichni poslouchali. Cesta věků... Srdce se mi rozbušilo, tak hlasitě že jen stěží pronikala další slova k mým uším... Někdo musí dojít pro pomoc. Otázkou je, kdo to bude… Zněla mi slova čaroděje v uších, ještě dlouho poté co je vyřkl. Další zprávy, které se objevily nevěstily vůbec nic dobrého a zdálo se že ti kdo půjdou budou ve velkém nebezpečí, nejen kvůli staré dávno nepoužívané cestě. I přes to se našlo několik odvážlivců, kteří se přihlásili. Chci taky jít! volalo něco v mém nitru. Jen to tak smět říct nahlas. Dívala jsem se dědečkovi do očí a on naoplátku do těch mých. Myslím že dobře věděl nač myslím, když mu unaveně klesla hlava na prsa a zakroutil hlavou. Bylo mi ho líto. Copak bych mohla odejít? Raději jsem zašla do kuchyně za tetou a když mi omylem vypadl nervozitou talíř z rukou a rozbil se, ptala se co se děje. „Taky bych chtěl jít pro pomoc,“ svěřila jsem se. „Ostatní půjdou... Má jít pěti lidí... Pět! Možná mě nevyberou, teto, ale já... Taky chci nějak pomoct a...“ povzdechla jsem si. „To nic,“ začala jsem mýt nádobí... „Bude to nebezpečné,“ naznačila jakoby opravdu věřila že mi může touhu mého nitra rozmluvit. „Ale já se nebojím. Ta cesta mě zajímá už dlouho, tak co? Jindy bych se třeba neodvážila, ale když je to třeba? Nepůjdu přeci sama, no ne? Luna se taky hlásí...“ Kývla jsem hlavou směrem k sálu. „Jenže já stejně nemůžu...“ sklesle jsem pokračovala v mytí. „Proč ne?“ zajímala se a položila mi dlaň na rameno. „Kvůli dědečkovi,“ vydechla jsem v odpověď. „Armin to pochopí,“ zkoušela naznačit, ale to nebyl jediný problém. „Což o to. Snad pochopí, ale copak ho tu můžu nechat samotného?“ Otočila jsem se na tetu očima prosíc o pomoc. „Když tě vyberou, postaráme s Bertoldem a chlapci o tvého dědečka i hostinec. Nemusíš se bát Rino, pokud opravdu chceš jít, měla bys.“ Mluvila jako matka, která už něco podobného zažila a tou matkou ona byla. Její synové jezdili po světě už dlouho. Věděla jaké to je a že nemůže bránit mladý v tom co si přeje jejich srdce. Usmála jsem se a objala ji. Snad ještě nikdy jsem ji neměla raději. S novým odhodláním, jsem se vrátila do sálu a přihlásila se. Snad poslední, ale co na tom? Své místo jsem obhájila. Pro něco bylo vhodné, že můj nejbližší příbuzný je právě dědečeka a rodina jeho sestry. Některé argumenty se holt špatně vyvracejí. A snad i Luna měla radost, že nás vybraly obě dvě... Aravan dnes Cesta věků To ráno bylo stejně chmurné jako minulé dny plné deště. Deště a příprav. Nikomu se to nelíbilo. Smích se z vesnice téměř vytratil a všichni trávili svůj čas v očekávání. Čeho přesně? to jsme nevěděli. Sešli jsme se a hraničáři nás doprovodili až k místu, kudy jsme se měli vydat dál. Kam? Nikdo tu otázku neřekl, nikdo na ni neodpověděl. Těžko říct, zda vůbec žil někdo, kdo mohl říct co je na druhé straně té cesty. Hraničářům jsem kývla na pozdrav. „Díky,“ hlesla jsem ještě a s ostatními vykročila na mýtinu. Déšť bubnuje o stébla trav, celý výjev působí jako jedna noční můra. Zkameněliny dávných lidí vypadají jako živé a sloup před vstupem tu ční jako varovný monolith. Doufám že nejsem jediná, komu se tam nechce... Rozhlídnu se po ostatních. Dlaně se mi potí a musím vůli kontrolovat dech, aby se nekontrolovatelně nerozběhl. dlouhý meč od kováře, který mi před lety dědeček koupil mám u pasu, loutnu na zádech. Tu jsem v Aravanu nechat odmítla, protože by mi moc chyběla a uznala jsem, že někdy se může veselá píseň třeba hodit. Ačkoliv po tomhle dešti bude trvat jak dlouho než vyschne a bude zase vyluzovat tóny jako dřív. „Tak asi půjdeme, ne?“ zeptám se ostatních a usměji se. Koneckonců. Nejsem tu ani nejodvážnější, ani nejsilnější, ani nejchytřejší. Každý by se měl vyjádřit, každý by měl něco říct a budeme se muset dohodnout v jakém pořadí půjdeme. Nápad, že bychom si to snad rozmyslely, odešlu zpět do nitra temnoty mých nejzazších myšlenek. Na to už je pozdě. Spoléhá na nás celá vesnice... Zajímám se, zda všichni hrdinové velkých příběhů, které jsme slyšela vyprávět cítily také strach, když měli vyjít z rodných krajů, ale verše jedné písničky, co znám tohle vystihují docela dobře. Tak nestůj na kameni váhání a vykroč po cestě, za špičkou nosu a svými sny se ubírej. Možná, že krátký to bude život tvůj, Ty ale nebudeš, komu řeknou vzpomínej... Podívám se na Lunu, která je mi tu ze všech nejbližší a pak na Edgara, který jako učeň čaroděje, který tuhle výpravu navrhnul, si myslím že z nás ví asi nejvíce. Ačkoliv kdyby mělo dojít na boj, budu raději spoléhat na svůj a Lunin meč, Lissiin luk a Taillienovo kladivo. koneckonců jsme všichni na jedné lodi a musíme spolupracovat. |
| |
 | Aravan, před týdnem Studium mě poslední dobou plně zaměstnávalo. Zdálo se, že Alestos chápal moje zaujetí a omezil počet domácích prací a úkolů, které mi jindy běžně zadával. Četl jsem zrovna knihu jakéhosi starého filozofa, který se zabýval vztahem mezi živly a lidskými povahami. Alestos stál u okna a potahoval z dýmky. Vzhlédl jsem od knihy. Bílé vlasy starého mága odrážely světlo zapadajícího slunce a vytvářely kolem jeho hlavy rudou záři. Chvíli jsem přemýšlel, jak dlouho už tam takhle stojí. Z dýmky nevycházel žádný kouř. Odložil jsem knihu. „Jste v pořádku, mistře?“ postavil jsem se a udělal k němu dva kroky. „Studuješ u mne už tři roky, není to tak?“ zeptal se podivně zastřeným hlasem. Jen jsem přikývnul, přestože mě čaroděj nemohl vidět. Věděl jsem, že nečekal odpověď. „Nejsi připravený. Nikdo z nás není. Ale nemáme na vybranou.“ Sáhnul na stolek vedle sebe a zvednul z něj tlustou knihu. „Víš, co je to za knihu?“ Znovu jsem přikývnul, tentokrát trochu překvapeně. Znal jsem ji dobře. Každý mág či čaroděj, jehož práci jsem kdy četl, se odkazoval na toto veledílo. Byla to ‚Magie‘. Kniha bez autora, bez originálního vydání, ale její přepisy nechyběly v žádné magické knihovně. „Je tvoje.“ Alestos mě zanechal s mými myšlenkami. Aravan, před čtyřmi dny večer Svolání všech obyvatel Aravanu mě příliš nepřekvapilo. Alestovo chování dávalo jasně znát, že se blíží něco vážného. Za posledních několik dní jsem s ním prohodil jen pár slov. Vždycky se pak uzavřel a přestal odpovídat – nechal jsem ho tedy být. Na shromáždění jsem šel společně se svým mistrem. Konalo se, jak bylo zvykem, v Arminově lokálu. Byli tam opravdu všichni, bylo celkem přeplněno. Když ale mistr vstoupil dovnitř a promluvil, všichni uvnitř od něj odstoupili a poskytnuli mu místo. Já jsem stál nenápadně za jeho ramenem. Zatímco Alestos mluvil, rozhlédl jsem se po místnosti. Očima jsem našel Elaine. Podívala se na mě a oba jsme hned uhnuli očima. Všiml jsem si taky Riny, která mě pozdravila. Kývnul jsem na ni. Pak jsem se konečně začal soustředit na to, co můj mistr říkal. Konečně jsem začal pomalu chápat. Toto byla příležitost, na kterou jsem tři roky pilně studoval. A pak mi to došlo… Proto byl na tom tržišti, proto mi dal ty knihy… On to věděl. Když přišla řeč na dobrovolníky, věděl jsem, že dnes dobrovolníkem nebudu. Ne. Moje cesta byla už dávno určena. Podíval jsem se na mistra a on mi položil ruku na rameno. Věděl jsem, že dnes jsem konečně čarodějem. Aravan Těch pár dní před odchodem jsem strávil s rozporuplnými pocity. Těšil jsem se. To sám sobě nemůžu zapřít. Stejně tak potom nemůžu zapřít svůj strach. Nebyl to ale strach z neznámých hrůz, které by nás mohly po cestě potkat. Byly to obavy z něčeho mnohem bližšího, známějšího. Nebudu totiž na cestě sám… Vybavení jsem si nachystal hned následující den po shromáždění, přestože jsem nečekal, že by déšť mohl ustat. Alestos se do mých příprav nezapojoval. Přestal být mým učitelem, od teď jsem na to byl sám. Mé přípravy byly ze začátku dost zmatené. Netušil jsem, co by se mi na cestě mohlo hodit. Největší problém jsem měl s výběrem knih. Několikrát jsem musel přehodnotit, které knihy jsou pro mě ještě postradatelné, a které už ne, a přesto nakonec zabíraly skoro celý můj vak. S lítostí jsem vybalil také ‚Filozofii pohybu‘ a ‚Zákony levitace‘. Pak jsem zavrtěl hlavou a vyndal ještě asi tři další knihy. Pak přišla řada na ‚praktické vybavení‘… Konečně přišel den, kdy jsme měli vyrazit. Doprovázena hraničáři, naše malá skupinka se vzdalovala od vesnice. Naposledy jsem se ohlédl. Ten pohled vyvolal některé vzpomínky a já jsem se raději odvrátil, abych jim nemusel čelit. Na cestu jsem si vzal kožené kalhoty, pevné boty, hrubou košili, vestu a plášť – dar od starosty. Vak, obtížený knihami a jinými potřebnými věcmi (včetně Alestovy krabičky), jsem měl pověšený na zádech. V ruce jsem držel dlouhou hůl, o kterou jsem zamýšlel se cestou opírat. Za pasem se mi houpal prak – vzal jsem si ho bez nějakého určitého důvodu, prostě mi to připadalo vhodné. Ve váčku vedle něj bylo několik oblázků. Další z věcí na opasku byl měch s vodou a drobný váček s penězi (i když jsem pochyboval, že svůj skromný obnos budu mít možnost brzy využít). Celkově mě mé vybavení dost tížilo, ale doufal jsem, že si snad časem zvyknu. Dorazili jsme ke vstupu na Cestu věků. Zmiňovalo se o ní několik svazků, které jsem dříve četl, a nikdy to nebylo nic pěkného. Artefakt, strážící tento vstup, jsem už viděl dříve, přesto mě jeho zpracování opět ohromilo. Uvažoval jsem, jaký druh moci ve skutečnosti skrývá. Rina byla první, kdo všechny vybídnul k započetí cesty. Rozhlédl jsem se po ostatních. Rozhodně jsem si mezi nimi připadal jako zelenáč, co se týče podobné výpravy. Vypadali jako zdatná skupinka a každý z nich byl nějak ozbrojen. Raději počkám, až někdo z nich vyjde první. Sám se pak zařadím na konec a budu je jenom následovat. |
| |
 | Čtyři dny zpátky Bylo odpoledne a já- skoro jako každý den v tento čas- cvičila s mečem. Otec mě vybízel k výpadům a úderům. ,,No tak, zaútoč na mě!“ vyzíval mě. Rozeběhla jsem se a mířila svou ránu k jeho rameni. Můj úder odrazil. Nápřah. Břink. Otočka. Odražení jeho útoku. Břink… Nakonec mi sukovicí podrazil nohy, a já skončila na zemi na zadku. Se smíchem mi pomáhal vstát. I já se smála. Tatínek je velice silný a obratný muž, zvládal to, co spousta jiných s oběma zdravýma nohama ne. Vzhlížím k němu a miluji ho. Chtěli jsme znovu pokračovat, když přiběhla maminka se starostlivým výrazem ve tváři. Oba nás to zarazilo. ,,Co se stalo Rosalie?“ chtěl vědět otec. Matka mu však nic neodvětila, jen vběhla do domu, popadla svou tašku a utíkala směrem k lesu. Co ji mohlo tak vyvést z míry? Takovou ji neznám ,,Zjistím to.“ Pravím otci, položíc mu ruku na rameno. Pak jsem nezahálela a rozeběhla se za matkou. Taková štreka, než jsme dorazily k průsmyku. Zastavila jsem se a nevěřila svým očím. Cože? Cesta je zasypaná? To není možné. Zděsím se. Lidi tu vytahovali jednoho polozavaleného ubožáka. Matka se k němu vydala a já hned v jejích stopách. ,,Jak se cítíte? Co vás bolí?“ vyptávala se hned. ,,Stvůry z jiného světa… Ztělesněné zlo…tam v Liberietu.“ Vydával ze sebe zmateně posel. ,,Všechno bude dobré. Postaráme se o vás. “Konejšila ho matka. Dala mu napít trochu odvaru z meduňky a šalvěje, aby se uklidnil a třeba i usnul, zatímco pro nás přijel z vesnice kůň s povozem. Ten večer v hostinci Zavítala jsem s matkou i otcem na večerní vesnické posezení. V hostinci bylo opravdu plno. A to vedro. Uf. Pozdravila jsem Rin, která se dnes měla co otáčet a nechala si od jejího dědečka natočit pintu. Přisedla jsem k rodičům a poslouchala pana starostu, hlupáka Olafa, kováře Antalase a mladého alchymistu Armedela. Žádný z návrhů nebyl úspěšný. Dokud se v hostinci neobjevil čaroděj Alastos a v zástupu za ním Edgar. Cesta věků. Nebezpečná. Kdo půjde? Vydání se na cestu Přihlásila jsem se mezi dobrovolníky, kteří půjdou pro pomoc. A byla jsem vybrána i s Rin, kovářem Taillienem, krásnou hbitou Lir a mladým Edgarem. Když se to tatínek dozvěděl, pral se v něm pocit hrdosti a strachu. Viděla jsem to na něm. Maminka nebyla šťastná, že její jediné a vymodlené dítě se dává nebezpečnou cestou, ale nebránila mi. Nechci je zklamat, chci pomoci naší vesnici. Přes rameno jsem si nandala svou koženou tornu, do ní jsem sbalila svůj malý herbář, kousek chleba, tři pytlíčky našich výjimečných Aravanských bylinek a čutoru s vodou. Na zádech jsem si nesla otcův meč. ,,Nashledanou maminko, nashledanou tatínku.“ Objala jsem rodiče a odešla se skupinou vedenou hraničáři do lesa. Těžce se mi kráčelo. Velice těžce. Vzpomněla jsem si na zavaleného posla a jeho nesrozumitelnou mluvu, při které běhal mráz po zádech. Snad jsem vás, moji rodičové, má vesnice rodná, neviděla naposledy. Při těchto myšlenkách nezastavím slzy. Naštěstí to ostatní nezpozorují, už kvůli tomu dešti, nebo mé kápi nasazené hluboko do obličeje. Ještě, že jsme dostali tyhle dobré nepromokavé pláště. Pomyslím si. Dorazili jsme na konec lesa. Ještě nikdy jsem tu nebyla. A to jsem si myslela, jak mám naše údolí prochozené. Zvláštní tohle místo. Studí, a dýchá z něj strach. Rin mi věnovala zvláštní pohled. Zřejmě se bojí. Jako všichni. Tohle bude asi vstup na Cestu věků. Štěrbina ve skále, před ní stojící monument s rubínem. Ale co jsou zač ty hrozné sochy? Almarin nás vybídla, abychom se nezdržovali. Má pravdu. Nechce se mi jít jako první, ale když v jejich tvářích vidím ještě větší strach, než je ten můj, nabídnu se: ,,Mohu jít vpředu jako první.“ |
| |
 | Před čtyřmi dny Zrovna jsem rozdmychával oheň ve výhni, když za mnou do kovárny přišel otec. Odešel ráno vyřídit si pár pochůzek a teď vypadal ustaraně. Dnes večer bude shromáždění. Nejspíš se něco stalo. Řekl zachmuřeně. Vzal kladivo a začal tvarovat doruda rozžhavené železo. I když se to otec snažil skrýt, bylo vidět, že ho očividně něco trápilo. Nemá cenu se na to ptát, kdyby my to chtěl říct, určitě by mi to řekl. Pomyslím si a vrátím se k rozdmychování. Ani ne po hodince vyjde z domu má sestra Stephany a zavolala nás k obědu. Ta občas přišla na návštěvu a uvařila nám, protože jsme sice byli zruční v kovárně, ale za plotnou nám to moc nešlo. Co byste si beze mě počali? Usmála se, když viděla, jak jsme se vrhli na jídlo. Jak se ti daří? Je na tebe Tibor hodný? Začal jako vždy vyzvídat starostlivý otec. No ták, ty víš, že se mám dobře. Ostatně si s ním můžeš promluvit večer. Odpověděla vesele Sthepany. Večer v hostinci Když jsme dorazili do hostince, bylo už téměř plno. Už od dveří na nás mává Tibor, který nám drží místa v zadní části hostince. Pozdravili jsme se a přisedli si. Začali jsme si povídat a objednali jsme si jídlo a pití. Sem zvědavej co se dneska bude řešit. Řeknu vesele, když přijde starosta. Starosta začne mluvit o problému, jenž nás potkal a veselou náladu v místnosti nahradí pochmurná. Olaf, který je úplně mimo, provokuje tátu a já mám sto chutí mu také něco říct. Kdybys chtěl, mohl jsi ho tady přede všemi zesměšnit. Pošeptám tátovy, protože nepochybuji, že by se s ním v síle někdo mohl měřit. Nemá to cenu, je to zabedněnec. Odpoví suše. Do hostince náhle vstoupí Alestos a sděluje nám jedinou cestu z problému. Řešení nebylo jednoduché ani moc přijemné muselo být vypraveno 5 dobrovolníků do tajemných končin, kam dlouhá léta nikdo nevstoupil. Moc lidí se přes povzbuzování starosty nepřihlásilo. Já půjdu. Vstanu a oznámím. Všichni se překvapeně otočí ke mně a nejvíce překvapený je můj otec. Neblázni a sedni si zpátky a nehraj si na hrdinu. Řekne a tahá mě za rukáv. Ne, musím jít a pomoct vesnici. Odpovím a otec už, už má na jazyku další protesty. Když však vidí v mé tváři pevné odhodlání , polkne slova a mlčky kývne. Součastnost Naposled zamávám své rodině, přátelům a všem přihlížejícím. Pak se otočím a spolu s ostatními opouštím rodnou vesnici vstříc nejistým zítřkům. To co řekl Alestos mě trochu trápilo. O této prokleté cestě jsem slyšel pouze v pohádkách a to ne zrovna pěkných. Hraničáři nás dovedli až k vchodu do jeskyně. Před vchodem mě očaroval nádherný klenot. Zíral jsem na jeho krvavě rudou barvu a přemýšlel jsem, co za sílu ho mohlo vytvořit. Sochy okolo jenom podtrhávali tajenou atmosféru, která z místa přímo sálala. Z ničeho nic mě zaplavil strach a myšlenky jestli jsem udělal dobře, že jsem se vydal na tuto pouť. Mezitím se rozhodovalo kdo půjde v čele skupiny. Já bych měl jít první, ale pokud by se někdo chtěl hádat nebudu odporovat a přenechám mu toto privilégium. Usměju se a nejistě vykročím. |
| |
 | Před čtyřmi dny.. A mám tě ty jedna! Ozve se za mnou.. Překvapeně se otočím, právě ve chvíly když mi Lous skočí na záda. A mám tě! Zachichotal se a dal mi ruce přes oči: Teď musíš udělat co ti řeknu! To víš, že jo ty trumpeto...Pomyslím si, ale nahlas řeknu: Jistě, óó mocný válečníku... Co si přejete zahrát? Hádanou! Ozve se ihned Lous a sleze mi z ramenou: Já začnu! Už chtěl začít, když v tom jsem zaslechla matčin hlas: Jídlo vy dva dobrodruzi! Po té co jsme dojedli si Lous šel na chvíly lehnout: Asi ho dnešní hry nějak unavily.. Večer je shromáždění.. Řekla matka a podívala se na mě: Určitě se něco stalo.. Přikývnu a zeptám se: A co záda? Už jsou v pořádku? Matka se usmála a klidným hlasem řekla: Vždyť víš, že mě nějaká záda nezadrží.. Usmála se a začala umývat stůl po jídle: Nesmí se přepínat.. Pomyslím si a dodělám úklid za ní. Večerní shromáždění.. V hostinci bylo plno...Moje mata s bráškou seděli vzdu, aby se jim nic nestalo. Já jsem byla o něco více ve středu dění. Objednala jsem si něco k zakousnutí a nějaké pití: Zajímalo by mě co se bude řešit...Doufám, že nic hrozného. Po starostově proslovu se nálada v hostinci změní z veselé na pocmurnou..Ani já se nesnažím usmívat. Všimnu si jak podnapitý Olaf provokuje kováře-Antalase, ten se však nenechal vyprovokovat a zůstal v klidu. Ikdyž Antalas by Olafa pár ranami uzemnil.. Do hostice přišel Alestos a zděluje nám možné východisko: Stará a nebezpečná cesta, 5 dobrovolníků... Měla bych jít? Co matka zvládne to? Přejdu k matce a podívám se na ní. Už z výrazu pochopila co se mi honí hlavou a tak klidně řekla: Jen běž...Já to tady zvládnu a kdyžtak mi někdo pomůže. Kývnu hlavou a sleduji jak se přihlašuje Antalasův syn-Tailien. Na kuráž se trochu napiju, postavím se a zvednu ruku: Já bych také ráda šla! Všichni se na mě překvapeně kouknou, jen matka má neutrální výraz a malý Lous se šklebí a směje.. Nyní.. Rozloučila jsem se s mámou a dala pusu Lousovi: Nemá to rád, ale já si prostě nemůžu pomoct, bude mi chybět... Usměju se a urovnám si luk a toulec na rameni. S ostatními jsme vyrazily. Doprovodily nás hraničáři a já jsem po cestě přemýšlela: Ta cesta...Byla jsem jako malá poblíž a nelíbilo se mi tam. Slyšela jsem spoustu děsivých povídaček, ale uvidíme... Zcela mě okouzlil nádherný klenot před vchodem. Byl krásný, ale cosi z něj vyzařovalo... Na temném a tajemném vzhledu tohoto místa nepřidali, ani sochy okolo... Luna a Tailien se přihlásí, že chtějí jít první: Jasný. Jsou zkušení v boji zblízko.. Tailien by měl jít první. Má z nás nejvíce síly a tak se nejlépe ubrání....snad. Uměju se a pomaličku vykročím za Tailienem: Nevím proč, ale myslím si, že u něj budu více v bezpečí..Mám celkem strach. |
| |
| Průchod do Tamboru Nikomu z vás se tam nechce jako prvnímu. A kdo by se mohl divit. Statečnost, s jakou jste se přihlásili na tuto nebezpečnou misi, přiživovaná zvědavostí co se skrývá za prvními záhyby Cesty Věků, nemůže přemoci atmosféru strachu a chmur panující v těchto místech. Téměř dvousáhový Taillien se nabízí jít vepředu. Stejně tak jako i někteří další hrdinové. Přesto však se každému odráží v očích ty samé pochyby a nervozita jako ostatním. Liják, který právě přidal na intenzitě, vám neposkytnul čas na rozmyšlenou. Rozběhnete se proto svorně kupředu, míjejíce hrůzné výjevy zmučených výrazů soch kolem vstupu. Pláště, jimiž jste byli vybaveni, nejsou sice zcela nepromokavé, ale prozatím dostatečně chrání vaše hlavy, před slotou, která svírá celé aravanské údolí. To ovšem nejde říct o vašich nohách, na kterých se zachycuje mazlavé bláto z podmáčeného podloží. Zastavíte až pod skalním stropem soutěsky, abyste se krátce vydýchali. Pohledem vyhledáváte monolit před ní. Sloup ze žlutého kamene, který se k vrcholu rozšiřuje ve stříšku podobnou kapce vody, obrácené vzhůru k nebi. Slouží jako podstavec pro relikvii – kost z palce pravé ruky světce, která údajně v noci svítí jasně bílým světlem a temně rudý rubín, zachycený do okruží z ryzího zlata. Přestože sloup nedosahuje snad ani výšky tří sáhů a vše je tak zdánlivě na dosah ruky, nikdo prý nemůže nic z toho odcizit, či zničit. Za starých časů, putovala říší skupinka mnichů z řádu Sv. Hyacinta. odkaz Ta stavěla na obzvláště nebezpečných místech monumenty, aby ochránila obyvatelstvo. S řádovými bratry tehdy putovali i nejproslulejší arcimágové, kteří na tyto stavby vkládali mocná ochranná kouzla. Po pár minutách klidu se vám zase usadí tep a začne se dýchat snadněji. Skalní strop k vám déšť již nepustí a tak si můžete sundat kapuce, bránící vám ve výhledu do stran. Naposledy se ohlédnete zpět, do rodného údolí, abyste řekli v duchu sbohem všem blízkým. Vaše vnitřní rozpoložení není daleké smutku a zoufalství. Vlivem monolitu ale, či snad lásky těch, kteří nad vámi z domova bdí, pocítíte silněji naději připomínající, že neodcházíte zbytečně. Naději, že se s drahými svými opět setkáte jednoho slunečného dne, kdy bude hrůza dneška již zapomenuta. Jakmile se ovšem otočíte zpět na cestu, srazí vás pro změnu pomyšlení, že ten den je ukrutně daleko, přijde-li kdy vůbec. Vstup je prvních pár desítek sáhů překvapivě prostorný. Choulíte se tedy sice těsněji k sobě, ale postupujete v hloučku. Čím hlouběji kráčíte do nitra hory, tím více vás obestírá chlad a temnota. Cesta se stále svažuje a po jílovito-kamenném podloží vám mezi nohama protéká maličký čurek vody, nasbíraný z podmáčeného palouku za vámi. Nejdříve klesáte stále rovně, ale netrvá to dlouho a Cesta Věků uhýbá více doleva. Světlo se za záhybem, kam bylo možné od monolitu dohlédnout, vytrácí. Jste nuceni si rozsvítit. Obyvatelé Aravanu se vám snažili přípravy co nejvíce ulehčit a tak všem přibalili po jedné pochodni. Každá by měla vydržet hořet asi hodinu a osvětlit prostor kolem pěti sáhů. Jakmile jste zahnali tmu a přešli za kámen, dělící vás opticky od pohledu k mýtině, zjistili jste, že se k sobě skály více přimykají a průchod se zužuje. Můžete tak jít již jen po dvojicích. Brzy již ale prostor nestačí ani k tomu a nezbude vám, než jít v řadě za sebou. Jako první obrovitý Taillien s pochodní, následovaný, hraničářkou Liss a Lunou. Pětici dobrodruhů uzavírala Almarine a poslední Edgar. Sestupujete stále dolů a mezi kotníky se vám začnou proplétat mrazivé chomáčky mlžných par, které zebou a studí. Po deseti minutách docházíte ke skalnímu výstupku na podlaze, který má tvar ohlodaného kvádru. První schod. Došli jste k úzkému schodišti, které mělo usnadňovat poutníkům cestu po stále příkřejším srázu. Okraje výstupků, vytesaných přímo do skály, jsou často zvětralé, okousané zubem času nebo osliznuté a kluzké díky vlhkosti vzduchu, ale i vodě odkapávající ze stropu. Musíte tedy kráčet velice obezřetně a pomalu, protože stezka je čím dál tím více namáhavá. Nebezpečí pádu hrozí o to naléhavěji, že klesáte do mlhy, která vystoupala z hlubin až k nejvyššímu stupni schodiště. Když se do ní ponoříte, vidíte sice méně zřetelně, ale pořád dost na to, abyste rozeznali schody a nejbližší okolí. Mlha vás brzy naprosto a zcela pohltila. Její chlad se vám bolestivě prožírá do kloubů na prstech či plíživě stoupá nohavicemi i rukávy pod oděv. Jednotvárně a stále pomaleji pokračujete dále. Jak na vás doléhá hrobové ticho a šerost podzemí, cítíte, jakoby už více neměla být žádná hezká chvíle. Nejste schopni si snad vybavit ani to, jak vypadá slunce, či jasná noční obloha posetá zářivými hvězdami. Vše známé, s každým dalším krokem, působí už jen jako vzdálený a vybledlý odlesk něčeho, co již nikdy nebudete smět spatřit. Do hlavy se vám navíc začne vkrádat několik neodbytných slov. „Vrať se!“ „Uteč!“ „Pryč!“ „Dokud je čas!“ Stále dokola a zřetelněji zní přízračný šepot, který vás donutí zastavit. Zmateně se otáčíte kolem sebe a najednou vám to dojde. Nejedná se o vaše soukromé myšlenky. To co slyšíte vy, slyší i všichni ostatní. Hlasy se k vám blíží ze stran a přicházejí ze stěn hory. „Už je pozdě!“ „Hlupáci!“ „Všichni tu zemřete!“ „Už přichází!“ „Už je pozdě!“ „Čeká na vás!“ „Věčný spánek beze snů a..“ „Smrrrrtttt!“ Neovládnete se a začnete prchat vpřed, ve snaze dostat se odtud co možná nerychleji pryč. „Společně!“ „Óóó, ano.. !“ „Společně!“ „Pohřbeni v kameni!“ „Bez hnutí“[b/] „Až do konce dní!“ „Společně…!“ Mlha se kolem vás začíná formovat do podoby rukou a děsivých tváří s prázdnými pohledy. V marné snaze utéct té hrůze, narážíte rukama i těly do stěn kolem vás, když jen maličko zaškobrtnete. Je to zázrak, že jste už dávno nesletěli a nesrazili si vaz. Stačilo by, aby jediný z vás upadnul, nebo zhasl plamen pochodně, kterou třímá kovář…. Taillen ztěžka došlápnul. Schod pod ním praskl, ale naštěstí byl posledním nad nejhlubším z druhů. Noha mu tak jen zajela hlouběji, než čekal. Málem si sice zvrtnul kotník, ale jeho robustní kosti vydržely. Lissa, která běžela hned za ním, do něj narazila, ale oba to ustáli. Schodiště nad vámi je u konce. Mlha kolem nabírá přízračně zelené barvy. Nervy drásající šepot, mnoha neviditelných, se ovšem stále rozléhá kolem vás. Jakoby snad i sílil. Kamenné stěny se rozšiřují stejně tak jako se zvyšuje i strop. Toho si ale nepovšimnete. V panice utíkáte totiž, co vám jen nohy stačí. Luna i Almarine už téměř doběhli kováře s hraničářkou, ale zoufalý Edgar, zdržován tíhou svého nákladu, se začíná propadat čím dál tím více dozadu. V tom mlha zahořela jasně zelenými plameny, které posledního chudáka obtočily, zvedly do výše a odhodily směrem k prchající skupině. Taillen se v běhu instinktivně otočil zrovna ve chvíli, kdy do něj živý projektil narazil. Váha Edgarova těla, umocněna neznámou silou - která ho vymrštila, se střetla s pažemi, břichem a hrudí statného muže. S vyraženým dechem padl kovář k zemi vedle svého druha, kterému právě zachránil život. Nebýt jeho mohutné postavy, roztříštil by si Edgar dopadem na zem lebku a jistě i zlámal všechny končetiny. Skončil sice v silném šoku a otřesení, ale mimo to a drobné oděrky, víceméně jinak nezraněn. Liss, Luna i Almarine unikly jen o vlásek střetu s letícím Edgarem, který prosvištěl mezi nimi. S pohledem přikovaným za sebe ovšem nestihly zareagovat včas a sletěly přes oba muže na kamennou zem pod nimi. Než jste se všichni stihli otřepat, zvedl se vítr a vaše pochodně uhasly. Prostory zaplnila tyrkysová záře hniloby. Zelené plameny mlhy se zkoncentrovaly k úpatí schodiště, kde nabyly obrysu vysokého postavy. Tvarově připomíná lidskou siluetu, ale ve tváři ji chybí vše, co je přirozené. Fosforeskující zeleň, která děs obklopuje, dává zcela jasně najevo, že s lidskou podstatou nemá pranic společného. Ze skal kolem pak přízrak vstřebává jakousi beztvarou a šedou substanci. Pomalu se k vám blíží a hlasem tak strašlivým, že vám tuhne krev v žilách a málem i praskají ušní bubínky, zaskučí: „Kdo se to opovažuje vstoupit na pradávnou stezku Věků a rušit jejího strážce?“ |
| |
| Průchod do Tamboru
Nikomu z nás se do průchodu nijak zvlášť nechtělo, ale prudký liják našemu váhání napomohl. Vešli jsme do šera. Pozvednul jsem svou pochodeň, abych ji zapálil, ale pak jsem si všimnul, že mě už předešel Tailien. Zastrčil jsem ji tedy do batohu – kousek čouhal ven. Vyrazili jsme svižným krokem. Až moc svižným na můj vkus - brzy jsem se zadýchával mnohem více, než ostatní. Jak jsme postupovali dále, všimnul jsem si podivného oparu, který se táhl po zemi. Chvíli přemýšlím nad jeho původem, ale moje myšlenky přeruší počátek schodiště. Dávám pozor, abych neuklouzl, protože pád by mohl znamenat i vážné zranění. Mlha houstne a pochodeň přestává plnit svou funkci. Začínám být znepokojen, ale zároveň se mi uleví – mlha všechny donutila jít pomaleji.
Najednou se zarazím a podívám se na Rinu vedle sebe. „Říkala jsi něco?“ Moje otázka se ale za chvíli stane bezpředmětnou. Je jasné, že všichni slyšíme stejné hlasy a nikdo z nás nemá o jejich původu ponětí. Zprvu se je snažím racionálně vysvětlit, přemýšlím, kdo by sem umisťoval takové kouzlo (protože to je jediné vysvětlení, které mi připadalo možné) a za jakým účelem. Hlasy jsou čím dál více varovné. Začíná mě přemáhat strach. Ať už mluví o čemkoliv, nahání to hrůzu a já tady nechci být, abych zjistil, co to je. Přidávám se k ostatním, kteří vyběhnou vpřed.
Zanedlouho se mi všichni začnou vzdalovat. Hlasy jsou intenzivnější, buší do mé mysli, snažím se proti nim obrnit. Všudypřítomná mlha začne měnit tvar a já zvýším úsilí, abych skupinku dohnal. Snažím se přesvědčit sám sebe, že je to jen iluze, ale marně. Zmocní se mě panika, když už před sebou nikoho nevidím. Jen sápající se ruce a znetvořené obličeje…
Do očí mi stéká pot a píchá mě v boku, když pokračuji v šíleném závodě s hrůzou. Najednou mě nějaká síla udeří do zad a zvedne do vzduchu. Od skalních stěn se odrazí zelená záře a já ztratím orientaci. Volně se vznáším v prostoru. Pak najednou přijde náraz. Ale není to tvrdý kámen, který jsem čekal. Dopadl jsem na něco měkkého, přesto pevného…
Ležím otřesen na břiše. Po chvíli se pokusím pohnout. Otočím hlavou a vedle sebe spatřím Tailiena, jak pomalu vstává ze země. Zvednu se na kolena a snažím se očima najít svou brašnu s knihami. Konečně ji mám, přitáhnu si ji k sobě. Pak se znovu podívám na Tailiena a dojde mi to. To na něj jsem dopadl.
Zmůžu se jen na „Promiň, já…“ když v tom mě přeruší podivný vítr, který sfoukne pochodeň a nahradí její rudou zář nepřirozenou zelení. S bázní sleduji postavu, která se zformuje u úpatí schodiště. Konečně se s pomocí hole vyškrábu na nohy a ustoupím o několik kroků od podivného přízraku. Jeho hlas mi zarezonuje v hlavě a způsobí její lehkou bolest. Obsah slov mě ale překvapí a pobouří. Ne hrdinství, ale nezodpovězená otázka, která vyvstala v mé hlavě, mě přiměje k neuvážené řeči. „Máme právo tady být. Před kým stezku strážíš?“ Má slova se odrazí od stěn a vrátí se ke mně tak, že mě sama překvapí. Nelituji jich ale, přestože mám strach. Kdo je to a proč na nás vyžaduje oprávnění ke vstupu sem? Čekal jsem tady nebezpečí. Ale divoké, nespoutané. Nedokážu si vysvětlit původ tohoto tvora a proč cítí jako svou povinnost chránit tuto stezku. |
| |
| Průchod ve skále Déšť nabíral na intenzitě, konec rozhodování kdo jak půjde, prostě jsme vešli. První Tailien, po něm Lissa, já za ní, Rin za mnou a nakonec Edgar. Sundala jsem si kapuci pláště. Poslední pohled na Aravanské údolí, nádech a vykročení do tmy. Za Aravan, za rodiče. Kráčíme opatrně hlouběji průchodem. Přitisklí k sobě tak, že na svém zátylku cítím Rinin přerývaný dech a přede mnou vůni Lyssiných vlasů. Cesta vede doleva za roh, kam nedolehne dení světlo. Taillien rozdělal jednu z pochodní, kterou jsme dostali na cestu. ,,Měli bychom jimi šetřit, nevíme jak je průchod dlouhý, jedna zatím postačí pro všechny, když se budem držet u sebe. Pokud se mnou souhlasíte." pohlédnu na své přátele. Sestupujeme dál, cesta se pomalu svažuje. Začínám cítit nepříjemný chlad. Čím hlouběji scházíme, tím víc nás mlha zahaluje do svých šedavých závěsů. Rozvážně pokračujeme dále, když uslyším „Vrať se!-Uteč!-Pryč!-Dokud je čas!“ ,,Slyšíte to také?" Táži se ostatních třesoucím se hlasem. Hlasy neustávají. Panika nás donutila dát se na útěk. Mlha se proměnila v děsivé obličeje. Utíkám s ostatními, sem tam zaškobrtnu o nerovnou kamenou zem a narazím do studené stěny. Ať už to skončí...Ať už to skončí.... Dobíháme s Rin Tailiena a Lissu. ,,Edgare pospěš!" Křiknu zoufale na mlynáře, který se od nás vzdaloval. Udělala jsem krok zpátky, chtěla jsem se pro něho vrátit, když v tom kolem něho vzplanuly jakési zelené plameny a mrštily ho směrem k nám. Instinktivně jsem uhnula stranou. Edgar kolem nás proletěl, zastavila ho až mohutná Tailienova postava. Ztratila jsem rovnováhu a přepadla-stejně jako Lissa a Almarine- přes oba muže. Au... Odřela jsem si lokty a kolena o skalnatou zem. Pomalu jsem se zvedla a pomáhala vstát Lisse a Rin, když se zvedl ten studený vítr, co zhasil naši pochodeň. Na úpatí schodiště se objevila silueta děsivé postavy. Blíží se k nám. Edgar zareagoval na jeho otázku. Jenom ho doplním: ,,Nemáme v plánu rušit žádné strážce..." pravím pomalu, třesoucím se hlasem. ,,Potřebujeme tudy jen projít. Je to jediná naděje, jak zachránit naši vesnici." |
| |
| Průchod.. Déšť zesílil a tak jsme se všichni vběhli schovat, nějaké rozhodování kdo, kdy půjde bylo pryč...První šel Tailien, za ním já, poté Luna, za ní Rin a nakonec Edgar.. Jdeme namačkaní na sebe, poté cesta zabočí a Tailien rozdělá pochodeň. Poté začal sestup...čím dál jsme šli tím více bylo mlhy.. Držíme tempo, když v tom uslyším hlay, ohlídnu se na ostatí, podle výrazů v jejich tvářích to slyší taky... Jo...slyším.. Odpovím na Luninu otázku a snažím se nevykřiknout. Začala jsme utíkat, schody jsou kluzké a místy zničené, ale mě to nedělá problémy... Spíše si dělám starost o Taliena s tou jeho váhou a o Edgara, který začal zaostávat za námi. Kvůli Aravanu, mamince a Lousovi!...Opakuju si v duchu a snažím se neslyšet hlasy... Jednou Tailien málem spadl, ale ustál to a já jsem do něj narazila: Není o nic měkčí než ten kámen... Ohlídnu se abych viděla jak na tom ostatní jsou a málem mě srazí Edgar, který je vymrštěn nějakými zelenými plameny... Mohlo to být ošklivé, ale Tailien byl naštěstí v Edgarově dráze letu a tak na sebe narazily... Já, Almarine i Luna jsme přes ně přepadli a trochu si odřeli lokty, nebo kolena... Vděčně příjmu Luninu ruku a vstanu opět na nohy. Na úpatí schodiště se zformovala jakási děsivá karikatura člověka. Edgar zareagoval na otázku a hned na to i Luna... Je to tak! Jen zachránit vesnici! Řeknu si spíše pro sebe než pro ten děsivý výjev a v hlavě se mi objeví obrázek rodiny a všech známích: Vydržte... |
| |
| Průchod ve skále Déšť nás zahnal do jeskyně v pořadí, které bylo asi nejrozumnější. Naposled se otočím směrem k Aravanu. Snad ještě někdy spatřím tátu, sestry a naši kovárnu. Zachmuřeně se otočím a pokračuji v chůzi. Hned za první ohybem zapálím pochodeň, protože bez ní nejsem schopen vidět ani dvě stopy před sebe. Z počátku se šlo dobře, jeskyně byla prostorná a ani náznak nebezpečí, před kterým nás varoval artefakt u vstupu. Jeskyně se však po chvíli náhle zužuje a u země leži velká deka mlhy. Přítomnost mlhy na takovémto místě není normální, a proto se mi opět vrací myšlenky jestli jsem udělal dobře, že jsem vydal na tuto výpravu. Uvědomil jsem si však co všechno je v sázce a zahnal jsem strach alespoň na chvíli. Z čista jasna slyším hlas, z kterého mi přeběhne mráz po zádech. Zmateně se rozhlédnu a šáhnu po svém kladivu. Nikoho jiného než stejně překvapené společníky nevidím. Není se čeho obávat, vše je v pořádku.Opakuji si stále dokola. Nic to však nebylo platné strach a touha být z toho místa pryč mě ovládli a já se rozběhl i s pochodní pryč. Naštěstí jsem nebyl jediný, kdo na tomto místě nechtěl zůstat. Podle dusotu bot jsem poznal, že mí společníci jsou mi v patách a já jen doufal, že všichni. Škobrtám dál jeskyní a mnohokrát jsem narazil do kamenné stěny. Doběhneme až ke schodišti, které jsem málem přes houstnoucí mlhu neviděl. Šlapu do mlhy a doufám, že tam kde mají být schody, tak tam taky budou. Když však těžce došlápnu a schod pode mnou rupne. A je po mě. Probleskne mi hlavou. Naštěstí to byl poslední schod a já to ustojím. Lir, která mi byla v patách do mě narazila, proto se točím a zeptám se. Jsi v pořádku? Lir jen kývne v souhlas a hned se zas rozběhnem, protože hlasy i mlha zesílily. Najednou mám nutkání se otočit, a když to udělám, hned do mě narazí letící postava. Náraz byl silný a proto jsme se oba svalily na zem. Dívky trochu v šoku nestihli rychle zastavit a přepadly přes nás. Trochu mě bolel hrudník a záda od nárazu, ale jinak nic vážného se mi nestalo. Ohlédnu se po postavě, která mě srazila a poznávám v ní Edgara. Ten se začne omlouvat a než ho stačím zastavit, protože vím, že to nebyla jeho chyba, vynoří se z mlhy postava. Málem mi ze strachu zkameněli nohy. Nakonec si dodám odvahy a vstanu a ostatní začnou vysvětlovat proč tu jsme. Ja se postavím čelem k němu. Přišli jsme v dobrém a v dobrém taky odejdemé. Nic lepšho mě nenapadá. Položím si své kladivo vyzívavě kladivo na rameno, když si nejsem jistý, že by to případně nějak pomohlo. |
| |
| Strážce Cesty věků Luna vypadala nervózně a tvářila se vážně. Edgar vlastně taky. Tak nějak jsem čekala, že by mohl něco říct, ale on mlčel... První kdo po mě promluvila, byla Luna s nabídkou že půjde první. Neříkala to sice zrovna nadšeně, ale myšlenkám zabránit nešlo. To určitě, zrovna o tebe chci přijít jako o první... pomyslela jsem si a snažila se stále usmívat. Vlastně to byl jen jakýsi pokus o ironii, který naštěstí nevyšel z mých úst, protože se ozval Taillien, kovářův syn. Uvědomím si, že o něm vlastně mnoho nevím. Na druhé straně... O kom ano? Pořádně si jej prohlédnu, ono to v přítmí vrhaném mraky, ve stínech místních hor, a celkově provazcům, deště příliš nejde, ale tak, alespoň se snažím, no ne? Rozhodně vyrostl v mohutného muže, silného muže. S tím kladivem vypadá nebezpečně... Nakonec se přidala i Lir, s kterou jsem nemohla jinak než souhlasit. Což je koneckonců trochu zvláštní, na to, že ani jednoho z nich pořádně neznám a to co si pamatuji z dětství se u Lir rovná podivínce a u Tailliena ničemu moc hezkému. Ještě, že je tu Luna se mnou a Edgar taky. Je to už dávno, ale byť trochu nahání hrůzu, zároveň se s ním člověk cítí bezpečně... Položím dlaň Luně na rameno. „Souhlasím s Lir,“ alespoň doufám že se jí tak opravdu říká, „Taillien by měl jít první, nesmíš být do všeho tak hrrr...“ usměju se a snažím se tím úsměvem zahnat tíseň zdejšího prostředí. Já vím že ona to nemyslela jako tak že by se nějak nutně musela hát v předu, ale proč trochu neodlehčit už tak dost tíživou situaci? „Osobně radši budu stát za ním, než před ním,“ dodám ještě trochu z vesela, pokukujíc po velké Taillienově kladivu, pokoušíc se přenést i na ostatní trochu té uvolněnosti. Přeci jen pokud mám umřít raději chci zemřít s úsměvem na rtech. Jenže právě v té chvíli, déšť zesílil, tak, že už bylo neúnosné dál jen stát na rozbláceném podloží země. Všichni se rozběhli dovnitř do ještě většího šera v ústí samotné jeskyně, dá-li se tomu tak říkat. Podívám se po ostatních. Všichni vypadají nejistě, nervózně. Jediné jistoty jsou, že do Aravanu už se vrátit nemůžeme a že před deštěm tam venku nás už neuchrání ani ty pláště od hraničářů... Znovu se pokusím usmát, i když teď už je to o dost nervóznější úsměv, než když jsem si tam venku dělala legraci z Taillienova kladiva a Luny. Taillien, nejhlouběji uvnitř se otočil a vykročil jako první. Povzdechnu si a když se za ním vydala Lissa, řekla jsem Luně jen: „Jen jdi, du hned za tebou.“ Stáhla jsem si kápi jako před tím ona a ještě se otočila starostlivě na Edgara. Ani vlastně nevím proč. Připadal mi jiný než ostatní tady. Samozřejmě že je jiný ale tím jak stále mlčel, jak se díval, na mne působil stísněným dojmem. „Pojď za mnou, to zvládnem...“ říkám mu a kývnu hlavou do útrob jeskyně. Musím pak vykročit rychleji, protože ostatní už jsou pár kroků před námi. Když je dojdu stojí v zatáčce a Taillien zapaluje pochodeň. „Souhlas, jako vždycky, Luny,“ přitakám kamarádce a akorát se ještě ohlédnu za sebe, jestli je Edgar tam kde má být, což je za mými zády. shledaje, že je vše v pořádku otočím se na muže v čele naše průvodu a kývnu na souhlas, že můžeme vykročit. Jen podivná tíseň na hrudi mi varuje, že něco není tak docela v pořádku. Jako samy od sebe se mi vybaví slova písně, kterou jsem o tomhle místě složila. Vlastně se mi vůbec nechce jít dál. Prvotní odvaha a záchvěv naděje na hrdinský čin tam v hospodě mého dědečka je už jen pouhou minulostí a když dojdeme ke schodišti, mám dojem, že celý dosavadní život se stal jen pouhou minulostí a možná že i minulým životem, bez naděje na to že někdy ještě nějaký další život bude. První schody mne překvapili, ale nedivila jsem se, při vší té úzkosti, která i mne spoutala hrdlo, že na ně Taillien ani Lir ani Luna neuporoznili. Srdce mi tepe jako ještě nikdy. Slyším ten tepot, jako bubny otřásající celou zemí. Slyším svůj dech. A vidím páru jdoucí od mých úst, stejně jako je tomu u ostatních. Vzduch je zde vlhký a špatně se mi dýchá. Vůbec to není jako nic, co jsem kdy zažila. Ten strach, strach bez hmotného podnětu, bez tváře... Nelíbí se mi tu, ale vím že ostatní se děsí stejně. Alespoň doufám, že ano, protože bych v tom nechtěla být sama... Úplně se zapomenu ohlížet na Edgara... „Bratry dávnými, Aravan a Tambor jsou, volají Zmatení, Mlčící,“ začínám si velice tiše zpívat, přidržuji se zdi, abych neupadla. schody jsou kluzké a nebezpečí pádu je teď mnohem přednější než hrůzy, které tu na nás možná číhají... Klid... Klid... Polknu. „tam v údolí dvou mocných hor, své tajemství skrývají…“ zpívám si tiše dál přiškrceným hlasem. „Vrať se!“ „Uteč!“ „Pryč!“ „Dokud je čas!“ slyším odněkud. Cože? rozhlédnu se po ostatních. Těm v předu ale nevidím do tváře a Edgar... „Vrať se!“ „Uteč!“ „Pryč!“ „Dokud je čas!“ Slyším znovu. Klid... Klid... dýchám přerývaně. „Říkala jsi něco?“ zeptal se. Uvědomila jsem si že jsem na něho zůstala koukat. „Co? Ne...“ vypravím ze sebe stále ještě přidušeně. „Slyšíte to taky?“ ptá se Luna. „Jo, slyším...“ Asi by mě měla Lirina odpověď uklidnit, ale to se opravdu neděje. Taiilien sáhl po kladivu. Vypadá zmateně a vyděšeně. Ostatně jako všichni tady. „Musíme jít...“pokusím se hlesnout. Taillien vykročil a mi ostatní za ním. Vůbec se mi to nelíbí. Mám úpocit že nesu na zádech snad tolik co tažná mula, čím dál víc mi strachem cepení nohy a kdybych se nesoustředila na každý pohyb, už dávno bych žuchla dolů a srazila své společníky do temnot přízračné mlhy, která je čím dál hustší, zelenější a nepřirozenější... „Už je pozdě!“ „Hlupáci!“ „Všichni tu zemřete!“ „Už přichází!“ „Už je pozdě!“ „Čeká na vás!“ „Věčný spánek beze snů a...“ „Smrrrrtttt!“ Poslední hrdelní výkřik ozývající se v našich myslích vzkřísil paniku, nejen v mém srdci. Rozběhli jsme se. Jediná myšlenka na které záleží je. PRYČ!!! Stará přátelství i nepřátelství se vytratila. Nohy se pletou, schody a nebezpečí z nich plynoucí se rozplynuly... Taillien se prudce zastavil aby to vyrovnal Lissa do něj vrazila, Luna jen tak-tak že ne. Kde je Edgar? ohlédnu se, ale nevidím nic. „Edgare, pospěš!“ volá Luna. Utíkáme dál... Prostě musíme! „Společně!“ „Óóó, ano.. !“ „Společně!“ „Pohřbeni v kameni!“ „Bez hnutí“ „Až do konce dní!“ „Společně…!“ Všude ruce, přízračné tváře... POMOC!!! volám v myšlenkách. PRYČ!!! nevnímám už nic... Edgar...slyším na poslední chvíli jeho křik. Ohlédnu se, ale to už letí vzduchem. Ve snaze uhnout, jsem upadla a pak už nás jakási vlna mrštila všechny na zem k Edgarovi, který srazil Tailliena. Pane bože... ohlédnu se a vidím jak se z té mlhy zhmotňuje přízračná postava. Neschopna promluvit, neschopna křičet, hlas můj se vytratil v nenávratnu... „Kdo se to opovažuje vstoupit na pradávnou stezku Věků a rušit jejího strážce?“ Ptá se nás ta věc, ale já se jen nekontrolovaně třesu... Jeho hlas se rozléhá ozvěnou. „Máme právo tady být. Před kým stezku strážíš?“ Zmůže se jako první Edgar, nutno říct že stále ještě otřesený, na odpověď jako první. Jeho hlas, ale tady zní dutě. „Nemáme v plánu rušit žádné strážce...“ vydechla Luna. „Potřebujeme tudy jen projít. Je to jediná naděje, jak zachránit naši vesnici.“ „Je to tak! Jen zachránit vesnici!“ Přidala se Lir. „Přišli jsme v dobrém a v dobrém taky odejdemé.“ Mohutnému muži přeskočil hlas. Taky chci něco říct ale není to lehké... Nic mě nenapadá. Dech už se mi tak zkrátil, že se mi motá hlava. „Tam v temných útrobách, podle legend číhá smrt, pro které vzduchem je strach, zkazky ty každý musí znát…“ dokážu jen opakovat verše té písně. Tiše, jako modlitbu... |
| |
| Pod horami Přízračné fosforeskování, vyplňující podzemí nepřirozeně zelenou barvou, pulzuje na stěnách podobně, jako by se na nich komíhal i odraz plamenů z pochodně, kdyby ještě hořela. Stvůra, se k vám pomalu a nezadržitelně blíží. Beze spěchu. " Tady nemáš žádné právo ty lidský ubožáku!" Náhlý výbuch jeho hněvu způsobil, že se hory ve svých základech zachvěly. Ne však burácející ozvěnou, ale spíše strachem, který ze stěn doslova sálá. Neprovokujte ho, sic jste ztraceni...zazní odkudsi tiše a nezřetelně. Aura kolem přízraku se zbarví do nachově modra a po jejím povrchu přelétne ohnivý záblesk. Další varovná slova se k vám již nedonesou, ale za to ve vás sílí pocit, že všude kolem v tu chvíli krutě trpí mnoho duší. Dokonce snad kdysi i patřily podobným stvořením, jako jste vy. "Cesta je jen naše. Od počátku věků....," pravil ještě chladně k Edgarovi, kterému se v tu chvíli vznítil batoh na zádech. Přízrak se poté zastavil na místě a zaskučel k Luně i Lisse současně: " Vesnice je mi ukradená. Nechť v ní zhynou všichni do jednoho...!" Nepřirozený mnohohlas z něj znějící přešel v krutý a suchý smích, během něhož obě padly v slzách na zem. Jakoby jim přízrak byl schopen číst myšlenky a vytušit jejich obavy. Promínuli se jim před očima obrazy zkázy utrpení a záhuby, ve kterých viděly umírat v agónii a bědování své nejbližší. Ať se bezcitný netvor pro tuto chvíli snad nabažil jejich bolesti, či jej jen vyrušila slova kováře, propustil je po pár vteřinách ze své moci. " Tolik svalů a tak málo rozumu," zasípal k Taillienovi " Nikdo z vás odtud neodejde! Pokud nebudeme chtít! " Další záchvěv vzteku, téměř hmatatelného, přivolal další potíže. Děs namířil rukou na dvoumetrového muže a pomaličku ji zatínal v pěst. Taillen se vznesl pár palců nad zemi, kde se začal dusit. Jakoby jej někdo neuvěřitelně silný svíral svou železnou rukou pod krkem. Barvy v jeho tváři postupně bledly a jak začínal modrat, ztrácel pomalu vědomí. Přízrak jej však na poslední chvíli pustil a on upadnul vysíleně na kamenné podloží, kde se rozkašlal. " A ty se skřehotalko,.." přilétl najednou rychle k mladé dívce s loutnou na zádech, kterou uchopil tvrdě za ramena " .. naučíš zpívat tak, jak budeme chtít!" Na to ji bez námahy zvednul, přirazil ke skalní stěně a prolétl jí. Zmizel, ale Almarine zůstala obličejem k vám trčet v kameni. Ten, ji k hrůze vás všech, začal pomalu a nezadržitelně vstřebávat do svých útrob. Podle výrazu ve vyděšené tváři to vypadá, že každou chvíli ztratí vědomí. Jakoby se vzdalovala tomuto světu o to více, čím hlouběji klesá do hory, která se kolem ní vlní jako hladina vody. Vaše situace je skutečně žalostná. Nevíte, jak daleko je východ do lesa tamborského a navíc se z vytrácející zelenou září navrací tma, kterou již nezahání světlo zhasnuté pochodně. Propadáte se do nicoty a všudypřítomný strach začíná oslabovat vaši vůli k životu. Jestli nic neuděláte, brzy propadnete letargii a rezignovaně podlehnete záhadnému strážci tak, jako nejspíše všichni, kteří tudy kdy kráčeli před vámi…. |
| |
| Pod horami
Šeptající hlasy jsou slovy tvora sfouknuty jako chmýří. O hodnotě jejich rady se však máme přesvědčit jen o chvíli později. Demonstrace síly neznámé bytosti je pozoruhodná, a přes obtíže se zbavováním se hořícího batohu, musím takovou moc obdivovat. Horečně přemýšlím, zatímco ze sebe strhávám doutnající plášť a házím jej přes plameny. Popadne mě silné nutkání vyrazit za Rinou, když se jí přízrak zmocní. Ovládnu se ale.
Je to nesmírně mocná bytost. Tak proč už nejsme všichni mrtví? Proč si s námi hraje, šlehá plameny a hází s námi o zem? Nemůže nás chtít zabít. Ale co jiného po nás chce? Nebo chtějí?
„Co chcete?“ zeptám se tiše. Odhodím brašnu i hůl na zem a kleknu si na jedno koleno. Rina viditelně trpí. Nezabije ji. Nikoho z nás. „CO CHCETE!?“ křiknu nahlas a zřetelně. Chvíli se ještě dívám na Rinu. Pak sklopím hlavu. |
| |
| Pod horami Přízrak ve skalách zuřil a každému z nás uštědřil nějakou ránu. Edgarovi vzplanul batoh. Já s Lissou jsme měly hroznou vidinu. Byl to jako živý, nekončící, hrozný sen. Ten nejhorší, jaký si dovedu představit. Aravan a všichni naši známí umírali v těch nejhorších a nejbídnějších podmínkách. Tolik zla, nespravedlnosti, utrpení.... Moji rodiče... To se nedá vydržet!!! Oči mi propukly v pláč. Když to skončilo, zvedala jsem se ze země a snažila jsem se vzpamatovat. Mezitím držel ten přízrak Tailiena ve vzduchu neviditelnou silou, která ho dusila. Teď přišla na řadu Almarine. Stvůra jí proletěla, vtáhla jí do skály a pak zmizela. Edgarovi se mezitím podařilo uhasit svůj batoh. Vrhla jsem se k Almarin a snažila se ji vytáhnout. Skála kolem ní se vlnila jako hladina. ,,Rin, mluv na mě, neusínej sakra! Slyšíš. Jsem tady." Držím jí vší silou. Nenechám ji tam vtáhnout. S přízrakem se ztrácelo i zelené světlo. Nastává tma. Černočerná temnota. ,,Zapalte -prosím vás -někdo pochodeň." křiknu ze zoufalosti na ostatní, stále se přetahujíc se skálou o přítelkyni. Rodiče mě vždycky učili, že světlo je naděje... |
| |
| Kamenné moře Je to zbytečné. slova písně nejsou modlitbou a i kdyby byly, copak by nám právě taková modlitba dokázala pomoci tady? V těchto temných zákoutím s fosforeskujícím přízrakem v patách? Blábolím, protože nejsem schopna ničeho jiného. Třesu se strachem zcela instinktivně. Hora se zachvěla, když okřikl Edgara. Dokonce na nás snad promluvila, nebo se mi to jen zdálo? Ale copak mi ten přízrak provokovali? Mi chtěli a chceme i dál, prostě jen projít, nic víc... Zelené světlo se změnilo na modré a cítím bolest, utrpení, slyším sténání a nebo je to jen pocit způsobený zlobou té věci? Pocit že duše uvězněné v kameni teď trpí za to že nás chtěly varovat? Edgarův batoh vzplál po jeho dalších slovech až mi zatrnulo. Slova Luny a Lir jako by pro něj nebyla ničím víc než jen důvodem k pobavení nebo ani to ne? Říká, že lidé v ní jsou mu kradení, nám ale ne, nebo ano? Ne, jistě že ne... Proto jsme přeci tady, protože nám to není jedno. My se rozhodli s tím něco dělat... A pak promluvil na Tailliena. Prý že neodejdeme nebude-li chtít. Ne! Nebudou-li chtít... Je jich víc... Mám pocit že omdlím. Kéž bych tak mohla... Sleduji jak se kovář vznáší nad zem, vidím jak se mu svírá hrdlo jej jen přízračná pěst Strážce dusí... Jeho tvář bledne a modrá a já jen bezmocně sedím na zemi drkotajíc zuby o sebe,má slova se stávají sotva slyšitelnými, přesto však dost pro NĚHO, nebo spíše PRO NĚ? Slzy se mi vydraly z očí. I mě se dech krátil, protože jsme s ním soucítila. S ním i ostatními, kteří už svou dávku utrpení získali. Náhle Tailliena pustil a ten tvrdě dopadl na zem, kde se rozkašlal. Ulevilo se mi, ale jen na jeden úder srdce, který stačil aby démon, či co to je, promluvil na mě. Přilétl až ke mě a dotkl se mě. Byl to chladný dotek, kterému nešlo uvěřit. Zíralo to na mě a v těch očích bylo něco mrazivého a děsivého. Náhle mi cosi vyrazilo dech a než jsem se vzpamatovala, prolétlo to přímo mnou a kámen za mnou se rozvlnil a já měla najednou pocit že se topím. Je to divné, chladnější než jakákoliv voda a přeci ne tvrdé, zato ovšem nelítostné a kruté a... Pokračuje to pořád... Jak rychle a krátce dýchám, motá se mi hlava. Luna ke mě přiskočila. Její rusé vlasy v přízračném světle působí zvláštně. Jakoby to snad bylo důležité. Mluví na mě. Skoro ani nerozumím co mi říká... Mluví se o světle. O pochodni... Ale co já? „Když mi řeknete co chcete zazpívat já vám to zazpívám...“ zkusím ještě na svou obranu. „Vážně!“ přeskakuje mi hlas. „Cokoliv...“ Jako bych tomu snad doopravdy věřila ale cokoliv je lepší než stát se jednou z těch mrtvých živých, nebo živých mrtvých. Nechci být součástí toho přízraku jako zřejmě je i mnoho těch před námi. |
| |
| Průchod Věci se dali rychle do pohybu. Přízrak si z našich slov moc nedělal a s děsivým klidem začal všem odpovídat. Každého potrestal za svou opovážlivost, ať už mu promítl děsivé představy nebo zapalil baťoh. A teď je řada na mě. Vystrašeně polknu. Začínal jsem se opravdu bát o život, protože stvoření vládlo sílou, kterou jsem nedokázal pochopit. Proto, když mě pouze pohnutím ruky, zvednul do vzduchu a začal škrtit, stihl jsem pouze vyjeknout a zmateně se sápat po stahujícím se hrdle. Začínal jsem pomalu modrat a zrak se mi rozostřoval. Přízrak si nejspíš s náma prozatím pohrával, protože se začal soustředit na Almarine a mě nechal tvrdě dopadnout na tvrdou zem. Ihned se rozkašlu a snažím se co nejrychleji vzpamatovat. Co to sakra bylo? Tato otázka mi furt zní v hlavě, protože jsem se s ničím takovým dříve nesetkal. Z myšlenek mě vytrhne Luna, která hledá světlo. Pokousím se najít pochodeň, musí bejt někde u mě. Řeknu ještě trochu příškrceně a začnu šmátrat ve tmě. Když, mě přízrak škrtil, pochodeň, kterou jsem stále sice zhaslou držel, mě vypadla z ruky. Naštěstí jsem nedopadl daleko od ní, protože jsem ji po chvíli nahmatal. Rozklepanýma rukama se snažím rychle znova zažehnout oheň a rozehnat tmu. Doufal jsem, že se světlem příjde i do naši mysli trochu klidu na racionálnější uvažování. |
| |
| Přízrak.. Ten přízrak začal zařit a to tak, že pořádně... Edgarovi vzplanul batoh, já a Luna jsme dostali děsivé vidiny: Všihni mrtví...Maminka a malý Lous... Svalila jsem se v slzách na zem. Naštěstí vidina natrvala dlouho a přízrak se zaměřil na Tailiena... Zvedl jej do vzduchu a začal škrtit. Viděla jsem jak mu modrá tvář, ale teké to nemělo dlouhého trvání. Tailien spadnul tvdi na zem a lape po dechu... Nejhůře se přízrak asi vyřádil na Rin.. Vtáhnul ji do zdi, která se vlnila a začli ji pohlcovat... Edgarova slova ne něj zřejmě nemají žádný účinek a jak se zdá ani Rinin slib zpěvu... Zvednu se a jdu pomoc Tailienovi: Rychle zapalme pochodeň.. Špitnu směrem k němu a pomůžu mu se světlem.. Rin vypadá jakoby měla každou chvíly ztratit vědomí, proto k ní přiskočím a začnu pomáhat Luně: Neboj pomůžeme ti, hlavně na nás mluv... Snařím se Rin vytáhnout pryč, stejně jako Luna, akorád nevím jestli se to podaří...Ten přízrak je mocný, až moc mocný... Dodám si odvahu: Nemůžeme ji tady takhle nechat! Snažím se tahat vší silou: Sakra přece to musí jít! |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Zazpívám Vám, co jen budete chtít…. Znějí Ti v mysli poslední slova, která jsi v zoufalé snaze zachránit se ze sebe vydala. Magií rozvolněná skála, do konzistence hustější vody, tě nezadržitelně vstřebává. Naposled ještě zachytíš bezmocné pohledy tvých družek, když se Tě snaží vytáhnout zpět. Pohlcuje tě mrazivá prázdnota, která tebou prostupuje. Hora se ti nad obličejem i zbytkem těla uzavřela a ty ses propadla do nicoty a temna. "Probuď se, honem, prosím… Není už čas..... Za chvíli si pro tebe přijde.....Pak bude už navždy pozdě...." Nesmírně těžce otevíráš oči a snažíš se zaostřit. Kolem tebe je tma. Začínáš v ní ale něco rozeznávat. Jakési bělavé a šedé obrysy. Překonáš bolest, kterou Ti bdělý stav způsobuje a snažíš se soustředit na to, co vidíš. Chtěla-li by ses ale pohnout, nejde to. "Společně…Pohřbeni v kameni….Bez hnutí….Až do konce dní..." Vybaví se Ti slova, která jsi již kdysi slyšela. Jakoby ti ale jakási neviditelná moc zamlžila úsudek a mazala vzpomínky. Nejsi schopná si nic konkrétního k všudypřítomnému šeptanému unisonu přiřadit. „No tak, pospěš si. Prober se už…..Dělej, sic tu s námi zůstaneš již na věky!“ Chce se Ti vykřiknout, ale oční víčka jsou to jediné, čím dokážeš pohnout. Srdce Ti zběsile buší a hlava bolí čím dál tím víc. Jakoby však bolest zbystřila tvé vědomí natolik, že jsi byla v duchu schopna zachytit pár obrazů. Porada v hostinci. Hlasování o tom kdo půjde a kdo ne. Rozčileného Olafa, jak provokuje kováře a uraženě se zvedá k odchodu, když starosta zamítnul jeho žádost, vydat se s vámi pro pomoc…. Ostatní… Vybavuješ si postupně obličeje – Luny, Edgara, Tailiena a Lissy. Před očima se ti zatmělo a němý výkřik zoufalství, který jsi náhle pocítila, tě málem zadusil. Vše přišlo z ničeho nic. Rázem a nemilosrdně rychle. Tvá paměť se obnovila a došlo ti, proč se nemůžeš pohnout. Už víš, kde jsi. Ve skále. Pohřbena za živa. "Uklidni se a naslouchej mi. " Máš pocit, jakoby k tobě promlouvala tvá matka, již jsi nikdy nespatřila. Srdce ti zahoří v naději, jejíž původ je více než diskutabilní. Navzdory své nezáviděníhodné situace se ti podaří ztišit moře rozbouřené mysli a začínáš naslouchat. Ztišení ti pomohlo i v jiné věci. Mlhavé obrysy všude kolem tebe se vyostřují až … Překvapeně vydechneš. Tisíce a tisíce přízračných postav. Každá z nich slabě vyzařuje mdlým a nevýrazným světlem. Nejzřetelnější jsou jejich obličeje, zatímco těla a končetiny jsou již rozmazaným éterem povlávajícím ve skále. Zvláštností je, že skrze tváře jim všem prostupuje tenká oranžová linka. Po chvíli Ti dojde, že se jedná o slaboučký řetěz, který byl, patrně ještě nedávno, žhavý. Před tebe se vznese mladá a krásná žena s cizokrajnou korunkou na čele. Její pohled však hřejivý není. Zbyl v něm již jen smutek a trýzeň. Je ti jasné, že bys měla mlčet a nezkracovat čas vyptáváním. Nevíš jak, ale cítíš, že jsou všichni nervózní a se strachem očekávají brzký příchod trýznitele. "Vtáhnul tě do skály tak, jako každého z nás. Nezabíjí nikoho rychle, ale pomalu, protože mu hrůza a bolest oběti působí rozkoš. Zatímco ty právě umíráš a tvá duše opouští tělo, aby se přidala mezi nás, tví druhové se třesou strachy a jen ho tím posilňují. Není snad v silách živého tvora vejít do nitra hory a nepocítit beznaděj, jež toto místo prostupuje. Však to jediné je východiskem. Kdo by prošel bez jakékoliv emoce skrz, zůstal by nepovšimnut a strážce by spal dále." Snažíš se pamatovat si vše, co ti duše ženy říká. Máš neodbytný pocit, že musíš každý střípek uchovat v paměti. Zatím nevíš jen proč. Vysvětlení se ale blíží. „Dávno bylo předpovězeno, že pět hrdinů z vesničky na konci říše vstoupí v nouzi na stezku a spustí sled událostí, jež rozhodnou o mnohém. Ti pak se stanou naší jedinou nadějí na spásu a konečně i na náruč posmrtného spánku bez pláče a děsů“. Její oči na moment zahoří temperamentem, který jí kdysi byl vlastní. Ten tam je ale nádech života a o moment později se před tebou vznáší zase již jen ubohý duch kdysi spanilé ženy. „Pomůžeme ti ven, zpět na světlo boží. Dle svých omezených možností pak i zdržíme co možná nejdéle zrůdu, jež nás k sobě připoutala,“ pokyne smutně k řetězům, procházejícími všemi. „Nejdříve ale musíš přísahat, že uděláš vše, co bude ve tvých silách, abys nám odplatila naši oběť. Daň za tvůj život totiž bude vysoká a platit ji bude každý, co nás tu kolem sebe vidíš. Varuji Ti však, nedokážeme Tě vyrvat z jeho spárů trvale. Přestože budeš dočasně mimo jeho moc, budeš mu postupně podléhat, až padneš do nicoty natrvalo. Jsi již roztříštěná a část tvého energetického já, tu zůstane. Skryjeme ji, jak jen dokážeme, ale on ji najde. Vždy, když zapadne slunce, bude volat ke strážci hlasitěji a hlasitěji. Přijde chvíle, kdy ji i přes naši snahu najde a až se tak stane, nasadí všechny své síly, aby tě uchvátil zpět. Představuješ pro něj se svými druhy hrozbu a on nechce ztratit svou moc nad nikým z nás“. Radost nad vyhlídkou, že zase spatříš světlo, tě zahřála na duši natolik, že pro tuto chvíli nevnímáš temnou stranu celého útěku. Totiž to, že za tebe bude trpět na tisíce duší a fakt tvého možného návratu sem. „Nyní přísahej a my tě propustíme. Však zraď nás a budeš trpět až do zániku světa z nás všech nejvíce. Pak by ti bylo lépe nepřísahat a přijmout tento osud s námi. Přísahej však a dostaneš druhou šanci pro život. Šanci, za kterou by kdokoliv z nás dal vše, co kdy měl. Přísahej a jsi volná. Přísahej a bojuj o svůj život i nekonečný náš vděk“. Mimo slov jsi ještě mimosmyslově zachytila toto sdělení. … Až odpřisáhneš, máš čas nám položit jednu jedinou otázku. Zvol ji dobře …. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Ticho a tma na vás dopadla beze spěchu, ale chladně a bez emocí. Na Edgarova slova již nikdo neodpověděl. Zatím si toho nemusel všimnout, pln adrenalinu, ale hořící batoh mu popálil rameno a část bederních zad. (Nejedná se o velikou popáleninu ani o nic, co by již nebylo možné vyléčit. Zranění je to ale bolestivé a postupně bude více a více citlivé - až do ošetření. Své zranění si uvědomí, jakmile učiní prudší pohyb a poraněná kůže se dotkne tkaniny.) Zelená záře zcela odezněla a podzemní prostory pod horami propadly zase to temnoty. "Mám ji…!" Hlesne Taillien a nahmatá pochodeň, která mu vypadla z ruky. Do tmy se ozve menší šelest a škrkot, zvuky drásající vaše již tak pocuchané nervy. Další zvuk vás ovšem potěší – prskání pryskyřice a plápolání plamenů. Světlo je opět zažehnuto. Je ovšem slabé a neosvětluje toho příliš. Přestože by Luna i Lissa přísahaly, že nepustily ubohou Almarine z rukou, je pryč. Jejich třesoucí se paže se opírají o chladné a tvrdé kamenné stěny hory. Po vaší družce není ani vidu ani slechu. Zmateně zírají před sebe, ale ať se pokusí hledat krajanku sebevíc, nenaleznou ničehož. Po několika minutách, které jste potřebovali pro nejnutnější, se v rozlehlých prostorách rozzářilo slabé světlo. Těžko říci, zda šlo vlastně o světlo, či šedavý přelud, jež k vám přiletěl odkudsi. Měl strhanou tvář šedesátiletého muže, vojáka dle starodávné přilby. Přes tuto vidinu, či skutečnou postavu, bylo vidět skrz na skrz. Byla průhledná. Než se dokážete rozhodnout, zda představuje hrozbu či ne, naváže s vámi kontakt smutným pohledem, který by mohl nejspíše tolik vyprávět o trápení a strádání v těchto pochmurných místech. „Musíte rychle pryč! Neskončilo to…!“ Jeho tváří se mihne vlna znepokojení a na chvíli zmizí. Nenechá vás ale čekat příliš dlouho. O pár momentů později se vám opět zjeví. Tentokrát mluví mnohem rychleji, přiškrceněji a jakoby nepřítomně. S každým dalším slovem se kroutí jeho skráně v potlačované bolesti, kterou právě asi snáší. „Hned! Pryč! Utíkejte! Tudy…!!!“ Poslední slova již téměř zakřičí v nepřekonatelné agónii a rozletí se zpět ke schodišti, kde pokyne hlavou k nepatrnému průchodu, který jste v běhu přehlédli. Je uzoučký a napojuje se hned za posledním schodem. Bez duchovi pomoci byste jej mohli hledat celé hodiny a bůh ví, jak dlouho byste bloudili v podzemí i to, zda byste se z něj vůbec dostali. „Hodně štěstí …. „ zašumí již ze skály poté, co vám zmizí nadobro. Ihned na to se začíná zbarvovat vše do známé přízračné zeleně. Ze skal před průchodem navíc vystoupilo pět zahalených postav, které vám blokují únikovou cestu. Třímají v rukou rezavé meče, jaké prý nosívali piráti. Dojde vám, že se jedná o jejich již dávno mrtvá těla, ze kterých zbylo jen pár kostí potažených tu a tam zbytky kůže. Nepůsobí sice příliš duchaplně, ale patřili nejspíše statným mužům. Netváří se přístupně jakékoliv domluvě a jejich úkol je více než jasný. Zdržet vás do té doby, než se vrátí zrůda z nitra hory. Čas se vám krátí… |
| |
| soukromá zpráva od Luna Thymus pro Vděčně jsem se podívala na Lir, která mi přiběhla na pomoc s Almarine. Pochodeň plápolala, pryskyřice sžírána plameny na ní praskala a dodávala mi tím trochu klidu. Bože, co je zase tohle?! Almarine je pryč. Vždyť jsme ji držely, pořád cítím její ruce ve svých dlaních ... tak kde je? Začnu ohmatávat skálu v místě, kde dosud byl její obličej. ,,Almarin! Rino!" buším dlaněmi do skály. Neochotně zjišťuji, že to nemá smysl. Otočím se od kamenné stěny a pohlédnu na ostatní. Začínám propadat beznaději. Odkudsi ze skály se k nám přibližoval další přelud. Tentokrát v šedavém světle. Srdce se mi rozbušilo. Nebyl jako ten před ním. Přišel nás varovat a pomoci nám. Upozornil nás na úzký průchod, kterého jsem si doposud opravdu nevšimla. Však co když je to past? Nebyl čas přemýšlet. Všechny nás spojovala jediná myšlenka, a to přežít. Šedavý přízrak nám dal najevo, že jakékoli zaváhání snižuje naši naději na... na přežití? Neváhala jsem a vydala se k průchodu. Ale ne...to ne. Jeskyní začalo pomalu prostupovat to již známé, děsivé, zelené světlo. A průchod, který byl naší záchranou, nám zablokovali zrůdní kostlivci. Zcela instinktivně tasím otcův válečný meč a pohlédnu k přátelům. ,,Cesta ven, vede skrze ty živé-mrtvé. Ale sama je nezvládnu." Vykročím proti pětici nemrtvých, a napadnu prvního stojícího z kraje. Svou ránu mířím na paži, v které mu třímá rezavý meč. |
| |
| soukromá zpráva od Edgar Mlynář pro Cesta z hory Uvědomím si, jak hloupě vypadám, když tam tak klečím na zemi. Ale to není nic proti tomu, jak se cítím. Selhal jsem, vzdal jsem se. A Rina je pryč… Postavím se a přitom se zašklebím bolestí. Zdá se, že mě hořící batoh popálil na levém rameni a části zad. Bude to chtít nějakou mast, bylinky a obvaz. Ale ne teď. Teď na to není čas. Teď je čas najít Rinu. Ve světle pochodně se vše zdá být o něco bezpečnější. Na zemi leží můj ohořelý batoh. Bylinky, psací potřeby, spousta vybavení… To všechno je poničené nebo úplně nepoužitelné. Přesto se pokusím alespoň něco zachránit. Otevřu jednu z bočních kapes a začnu z ní vytahovat drobné věci, které oheň nemohl příliš poškodit. Z brašny s knihami vyhodím několik svazků a do volného místa nastrkám, co se tam jen vejde. (Vybavení aktualizováno)
Necítím potřebu ostatním něco sdělovat. Předpokládám, že když projevili ochotu Rinu zachránit, budou v tomto úsilí pokračovat. Zvednu ze země svou hůl a rozhlédnu se kolem. Hledám řešení skládanky, ke které mi chybí všechny díly. Anebo snad… Tok mých myšlenek přeruší další přízrak. Jsem připraven k marnému boji. Jeho vzhled mě ale překvapí. Tohle není výraz nepřátelství, natožpak zla. Je to tvář čirého utrpení. Ale co když je to jen další trik „strážce“ tohoto prokletého průchodu? Jakou hru to s námi hraje? Vypadá to však, že nemáme příliš na výběr. Získáme spojence, nebo se vydáme do rukou nepříteli, kde už bezpochyby stejně jsme. Stojí to za to riziko. Není to nakonec jeden z těch hlasů, které jsme slyšeli prvně? Se spoustou myšlenek, vířících mi hlavou, se vydávám na další cestu, následuje podivného ducha.
Chce nás odtud odvést pryč? Ale co Rina? Možná je to tak přece jen lepší. Nepomůžeme jí, když nás stihne stejný osud, jako ji. Můžeme se vrátit… Když už se vyhlídka na opuštění průchodu stává téměř reálnou, vynoří se před námi několik rozkládajících se, nicméně ozbrojených postav. Něco takového mohlo vzniknout pouze s přičiněním takové bytosti, jako byl přízrak, co na nás zaútočil. Je to magie mocná, ale nesmírně zlá. Tak přece to byl trik.Tentokrát ale nejsem připraven ustoupit. Cokoliv nás tady ohrožuje, není možné se s tím racionálně domluvit. Nyní už téměř neváhám. Nechám brašnu sklouznout na zem, vytrhnu od pasu svůj prak a zkušeně do něj vložím první oblázek. Snažím se nemyslet na příšerně pálící záda a prudce roztočím prak. Zamířím na hruď nejbližší nestvůry a v okamžiku největšího momentu síly vypustím kámen. Pokud mám čas na další střelu, vyberu si jiný cíl, který potká stejný osud. Pak prak rychle strčím za opasek a připravím se k boji s holí v rukou. |
| |
| soukromá zpráva od Lissa Ranhuk *Lir* pro To není možné! Nevěřícně hledím na zeď, kde ještě před okamžikem byla Rin. Luna začala vztekle bušit do skály a začíná silně panikařit. Položím ji ruku na rameno a vystrašeným pohledem koukám na další přízrak.. Tendle přízrak byl však jiný...Chce nám pomoci a stojí ho to zřejmě hodně sil. Polknu a kouknu se na malinký průchod, kterého si zřejmě nikdo nevšiml: Určitě je to další viďina.. Polknu a vzpomenu si na obraz mrtvých blízkých, který mi promítnul předešlí přízrak. Začíná se zase zelenat, ta zlověstné zelená záře jako předtím.. U průchodu se objevily kostlivci... pět a nevypadají přátelsky.. Luna se k nim vydala s mečem: Je statečná..Nebo zoufalá .. Pomyslím si a sleduji Edgara, jak se též zapojuje do boje: Tak jo! Za Almarine, Za Aravan... Vytáhnu luk a vložím první šíp...Natáhnu tětivo a zamířím: Představ si, že je to srna... Bez kůže. Takže se snaž zasáhnout lebku.. Říkám si v duchu a zklidním svůj dech: Teď! Vypustím šíp, směrem k lebce jednoho z prostředních kostlivců...Vytáhnu další šíp a provedu znovu, a pak znovu a znovu.. Čím více mizí strach, tím rychleji střílim a vrací se mi sebevědomí... |
| |
| soukromá zpráva od Tailien Kladivo pro V naprosté tmě bylo těžké zapálit znovu pochodeň. No ták dokážeš to. Povzbuzoval jsem se. Po chvíli jsem zahlédl jiskřičky, které se při dotyku s pryskyřicí rozrostly v oheň. Konečně! Vykřiknu radostně. Úsměv mi, ale rychle zmizí z tváře, když vidím zbědovaného Edgara jak klečí na zemi a co hůř Lunu a Lir, které stojí u skály, kde před chvíli byla uvězněná Almarin. To není možné. To přece nejde. Civím na tvrdou skálu, kde nejsou ani známky po tom, že by v ní někdo, někdy byl uvězněn. Mezitím se k nám přiblížilo další stvoření. Nevšiml jsem si ho, dokud nepromluvil, proto jsem se trochu vylekal. Varuje nás před blížícím se nebezpečí a ukazuje nám cestu z potíží. Vypadal zmučeně, čím déle s námi byl, tím více bylo vidět, že opravdu trpí. Máme mu věřit? Jak poznáme, že to není jen klam a že nám chce doopravdy pomoci? Probleskneme my hlavou. Nestačím však nad jeho radou dlouho uvažovat, protože vše kolem nás začalo zase zelenat a do cesty se nám postavilo 5 umrlců. Jako první zareagovala Luna, která se vrhla odhodlaně na protivníky. Edgar s Lir ji brzo následovali. Vypadal jsem trochu hloupě, že jsem se ještě nezapojil, proto jsem zapíchl pochodeň vedle Edgara. Hlídej ji, překážela by mi. Nečekám na odpověď a rychle vytáhnu své kladivo. Dnes tu nikdo další nezemře. Máme své poslání a to splníme. Zašeptám odhodlaně. Z ničeho nic mě zaplavila vlna vzteku. Almarin, která byla nejspíš mrtvá, muka vojáka a dalších duší, obyvatelé Aravanu, který nám věří a nepřátelé, kteří mi stáli v cestě, to vše mě zaplavovalo vztekem. Naše cesta nemůže, nesmí skončit tak brzy. Probleskne mi hlavou. Přimhouřím oči, vztekle zařvu a rozběhnu se k mrtvolám. Par kroků od nich se mocně rozmáchnu a vší silou praštím. |
| |
| soukromá zpráva od Edgar Mlynář pro Luna se vrhla do boje první, následována Tailienem. Právě Tailien, než vyrazil mávaje svým kladivem na kostlivce, mi vnuknul myšlenku. Zarazil vedle mě do země hořící pochodeň. Ustoupil jsem tedy o krok zpět, abych se dostal z dosahu kostlivců a Lissa mě mohla případně chránit. "Až řeknu, uskočte ke stěnám!" zakřičím. Svou pozornost pak soustředím na plápolající plamen. Z nitra své duše vytlačuji energii, která se začne hromadit v mém těle. Ale tam ji nechci. Napřáhnu ruku s holí směrem k pochodni. "Teď!" Použiji hůl jako usměrňovač a vyšlu veškerou energii, kterou jsem dokázal nashromáždit, abych přiživil plamen koncentrovanou magií. Pak vrhnu ohnivou smršť směrem ke kostlivcům. |
| |
| soukromá zpráva od Luna Thymus pro Oháním se otcovým mečem jak nejlépe dovedu. Vedle mě statečně bojuje Tailien a za námi Lissa s Edgarem. Edgar má zřejmě nějaký plán. Rozhodla jsem se mu důvěřovat a poslechnout ho. Na jeho signál jsem se rychle vzdálila od kostlivců ke stěně. Edgar vrhl ohnivou smršť směrem k polomrtvým. Cítím z něho hřejivý žár. |
| |
| soukromá zpráva od Tailien Kladivo pro Nestihl jsem ani napáchat žádně velké škody, když jsem zaslechl Edgara jak nám dává pokyn k uhnutí. Doufám, že to bude stát za to. Vykřiknu, i když o tom vůbec nepochybuji. To co jsem slyšel, že kouzelníci dokážou mě vždycky ohromilo. Proto jsem dlouho neváhal a uskočil rychle do strany, kde jsem si zakryl obličej, před žárem, který se valil kousek ode mne. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Přítomná hrozba, blížícího se přízraku a vidina únikové cesty, vás přiměly k rychlému jednání. Edgarovo dřímající odhodlání, přiložit pomocnou ruku k dílu, se probudilo společně s jeho uvědoměním si bezvýchodnosti diplomatických snah. Namísto slov, začal pomocí praku metat několik oblázků směrem ke kostlivcům, než se chopil své hole. Úmysl to byl dobrý, avšak škody způsobené kamením nemrtvému bez masa a nervů, byly spíše kosmetické. Poslední kámen vymrštěný jeho rukou kupředu nabral ale přesto dobrý směr i razanci a narazil do lebky jednoho z nich. Nesrazil mu ji ovšem dolů k zemi, ale jen protočil o 180 stupňů. Nemrtvý se zapotácel a dezorientován se rozběhl někam ke schodišti, kde několikrát narazil do skalní stěny a upadnul. Vyřazen z boje sice není, ale při jeho inteligenci by mu mohlo trvat dostatečně dlouho, než si to v hlavě srovná a přetočí ji obličejovou částí opět dopředu. Lissa se chopila svého luku a začala střílet jeden šíp za druhým. Přestože byla dobrá střelkyně a vědomí nutnosti uspět ji pomohlo zmobilizovat všechny své síly a klid, hroty šípů prolétaly chechtajícími se čelistmi kostlivců, či se bez většího poškození zabořily do jejich žeber či čelních kostí, kde zůstávaly trčet bez destruktivních následků pro kohokoliv. Střelba na jednu stranu Lissu uklidnila, ale připravila ji i o polovinu šípů v toulci, než si uvědomila marnost svého počínání a přestala. Luna se bystře vyhnula dezorientovanému umrlci, který proti ní vyběhnul a s rachotem padajících kostí se zřítil na zem kdesi za ní. Bojový výkřik, který se jí mimoděk vedral přes rty, se s ozvěnou rozlehl kamenným sálem v nitru hory. Její čepel dopadla tvrdě na ledabylou obranu jednoho z překážejících a rozdrtila klíční kost i s ramením kloubem. Nemrtvý přišel společně s rukou i o zbraň. Současně s Lunou zaútočil i Taillien, jehož zuřivost nasměrovaná do mohutného úderu těžkého kladiva, rozdrtila o stěny skalního průduchu hned dva kostlivce. Stalo se tak jen o pár chvilek dříve, než Edgar nasměroval svou energii do plamenů pochodně. Tu před tím kovář, s neuvěřitelným štěstím, zabodnul snad do jediné škvíry, která se nacházela na jinak téměř hladké kamenné zemi. Slova mladého čarodějnického učně přiměla Lunu i Tailliena uskočit stranou právě včas. Oheň se vzepjal směrem ke stropu, když do poslední jiskřičky opustil konec pochodně a před Edgarem se rozletěl k východu, usměrněn silou jeho mysli. Ohnivá koule prosvištěla mezi aravanskými a zasáhla bezrukého kostlivce i s jeho zbývajícím druhem. Zpětný ráz plamenů Luně téměř ožehnul její dlouhé kadeře. Zatímco oheň trávil kosti dávno padlých lidí, zelený přízrak se zformoval na vzdálenější straně oválné podzemní prostory, naproti schodiště i východu. Syté barvy zalévající jeho siluetu nevěstily nic dobrého. „Až do skonání věků budete do jednoho všichni mými otroky…!!!“ Děs zavřeštěl a rozletěl se na vás tak, jako před tím na Almarine. Pomyslný sál, měřící na délku snad na 200 sáhů, zdolával s rychlostí útočícího orla. Snad Edgar, snad Lissa, by se stali jeho další obětí, kdyby se nestalo něco, s čím nikdo z vás nepočítal. Právě ve chvíli, kdy byl již téměř na dosah ruky od nejbližších dobrodruhů, se z kamenných stěn ozvalo: „Utíkejte! Zdržíme ho, jak jen budeme moci…!“ V tom samém momentu, do hnilobného zeleného světla, vylétlo po strážci stezky mnoho stovek zubožených duší. Strhli jej dále od vás a za příšerného, zmučeného jekotu, mrazícího vám dech, jej drželi. Zelený démon, duch, či cokoliv to bylo, je začal ale odhazovat zpět do skal. Ba co víc, se vzteklým ječením z něj začaly vycházet mlhavé výpary, formující se do dalších, stejných bestií, které mu pomáhaly. Všude se ozývalo kvílení, sténání, bolestivé výkřiky i burácení hněvu děsů. Ze stěn zatím přilétaly další a další zotročené duše, které vám získávaly čas k útěku. Měli byste jej využít. Jediným problémem je dvojice hořících kostlivců, kteří se do sebe navzájem v panice zasekli přímo v uzoučkém vstupu do únikové cesty. Žár ohně, z něhož magie ještě nevyprchala, totiž brání každému cítícímu tvoru, aby se přiblížil na více než dva sáhy. |
| |
| soukromá zpráva od Edgar Mlynář pro Jakmile pomine magický trans, rozhlédnu se poněkud zmateně kolem sebe. Chvíli mi trvá, než si uvědomím skutečný rozsah svého kouzla. Sleduji kostlivce zmítající se na zemi. Pohled na nezraněné společníky, kteří se stačili včas vyhnout ohni, mi poskytne jen vlažný pocit úlevy. Opřu se o svou hůl a zhluboka se nadechnu. Znovuobjevení se přízraku je nemožné přehlédnout, dokonce i pro mě. Obsah jeho slov, stejně jako význam následujících událostí, mi ale splyne s hučením v hlavě. Přesto mi podvědomí říká, že je čas utéci. Udělám vrávoravý krok dopředu a zakopnu o svou brašnu. Zvednu ji a přehodím si ji přes rameno. Klopýtavým krokem zamířím k východu, nedělaje si prozatím starosti s jeho průchodností… |
| |
| soukromá zpráva od Almarine Kelernová pro Vězení duší Nořím se stále hlouběji. Ne... Luna mě drží, Lissa mě chytila, ale já se přesto potápím do kamene, neschopna čehokoliv víc než zoufalého pohledu na ty dvě. Na všechny... Ne! Musím zavřít oči. Ne, ne, ne... Je konec... Nic nevidím... hora se zavřela a všude kolem je jen tma. Hora? Tma? Nic... Ale přece... Zpívat? Proč bych měla zpívat? Cítím se zvláštně. Ničemu nerozumím. Není nic. Strach, bolest. Nic... „Probuď se, honem, prosím… Není už čas..... Za chvíli si pro tebe přijde.....Pak bude už navždy pozdě....“ Co? Kdo co? Probudit...? Já spím...? ale jak.... Jak dlouho, jak je to možné...? Snažím se pochopit, ale nejde mi to. Mozek se mi snad zasekl. Chci otevřít oči ale nejde to. Jako když víte že sníte, ale ne a ne se probudit. chci to ale jen chtít asi nestačí. A opravdu to chci? Proč mám spěchat? Kdo na mě mluví...? Moc nevidím. Chci se pohnout a promnout oči ale nejde to. Nechá proč, ale nejde to. A pak to náhle pochopím. Je to jako záblesk z čistého nebe. „Společně…Pohřbeni v kameni….Bez hnutí….Až do konce dní...“ Cože? Jak v kameni? nechápu, nerozumím nejde to. Ta slova snad ani nemohou patřit a být určena mě... „No tak, pospěš si. Prober se už…..Dělej, sic tu s námi zůstaneš již na věky!“ promluví znovu. A pak je vidím. Dědečka, Paní Miroanovou, celou vesnici v našem hostinci. No ovšem... Zával, Cesta věku, Děda, starosta, starý čaroděj, Edgar, Luna, Lissa, Taillien... Jsou tu! Jsou tu se mnou, jsou v nebezpečí... Jako by jejich situace a strach o ně byl silnější než můj strach o vlastní život. Život? Chci se pohnout, chci vykřiknout ale nejde to. náhle je vidím, můj zrak se projasnil a já vidím ty duše? Všude kolem... Jejich prázdné pohledy, zmučené tváře, jsou všude kolem mě, v té temnotě... Ne... to nemůže být pravda NE! Ale ano. Já vím že to je pravda. Skála mne pohltila, moji přátelé a společníci jsou venku.Jsou tam vydáni na milost přízraku Cesty věků, a já? Já jsem... Mrtvá...? chci křičet. chci dokonce moc křičet... „Uklidni se a naslouchej mi. “ ten hlas... Je tak trpělivý, skoro až známý, jako ke mě patřil odmalička, ale je to vůbec možné? Tolik přízračných postav a všechny se na mě dívají a jedna je... Je... Je blíž než jiné? To ona mluví? Nerozumím tomu, tohle určitě musí být jen noční můra. Mají strach. Vypadají že se bojí, ale co je potom můj strach z nich? Z toho kde jsem? Proč? Mluví dál. Ta žena... Mluví dál a říká hrozné věci. úžasné, které by každý v Aravanu jistě rád věděl, ale... Proč to říká mě, když už jsem tu s nimi? Uvězněná, mrtvá... Nebo alespoň pro všechny tam nahoře, mrtvá? A co Luna? Uteče? Musí utéct... Edgar, Luna, všichni... Musí utéct, já jsem... Já nechtěla... Nejde mi přemýšlet. Předpovězeno? Pět hrdinů? Z vesničky? Je mi jí líto. jak jí hoří oči a jak uvadá. Cítím s ní... Pomůžeme ti ven, zpět na světlo boží... ale je to skutečné? Pomohou? to oni mohou? Ale já... Co jim za to mohu dát já? Mám odejít? Nechat je zde? Ale mohla bych pomoci ostatním tam venku... A opravdu můžu? Nenamlouvám si to jen? ale má nás být pět... Aby jich bylo pět musím jít s nimi, no ne? slzela bych a plakala, kdyby to v kameni bylo možné. Tady propalována všemi těmi pohledy. Dávají naději a přísahají krutost, pokud zradím. Mé nitro se chvěje. chvěje se i za tělo, které třas už nepostihne. Nebo ano? Mohl by, když odpřísáhnu a půjdu ven... Přísahat... Všechno ve mě křičí. ANO. Ale vyslovit jej to je těžší. Co když to pak nedokážu? Jak mám slíbit něco o čem nevím že to mohu splnit? Bojím se. hledím do jejich přízračných tváří s vyhlídkou návratu a nadějí přece úzkostí ve svém nitru. Kdybych jim nedokázala pomoci byli by krutější než on... A jak to mysleli s tím, že část mé duše zůstane tady? Až odpřisáhneš, máš čas nám položit jednu jedinou otázku. Zvol ji dobře …. zaslechnu ještě v myšlenkách. Otázku... Ve všech velikých příbězích když hrdina dostal možnost se ptát pozbyl otázek protože nevěděl, která je důležitější než jiná. A co vím nyní já? Na co bych se měla ptát? „Přísahám...“ hlesnu jen. A s konečností toho slova i údělu který skýtá zavřu oči. Oči, které jediné se zde smějí pohnout. „Přísahám, že učiním vše co bude v mých silách pro to abych vás osvobodila...“ dodávám vzápětí. Víc slíbit nemůžu. Více ne... Je to jako úder kladivem do mého srdce. Kde jsou teď všechny moje písničky, příběhy které jsem ráda slýchala i vyprávěla? Pryč... Teď ještě tu otázku... sama ale nevím jakou. A přitom jen jediná tu dává smysl nad všechny vyšší... „Jak vás mohu osvobodit?“ Neříkali mi to už? Nevím už. Nedokážu přemýšlet tak jako jindy. Mám strach že to nedokážu. Strach že neuspěji. Strach o své přátele. Chci už zase moci dýchat. Vyjít ven... Prosím... |
| |
| soukromá zpráva od Luna Thymus pro Ach ne, přízrak v doprovodu zeleného světla se vrací. Naštěstí pro nás, se snad stal zázrak. Ten šedobílý přelud, který nám ukázal prvně cestu ven se mu postavil do cesty. Na chvíli ho zastaví i s dalšími.... Honem pryč. Celou jeskyní se linuly nesnesitelné zvuky trpících duší. Rozeběhnu se k tomu úzkému východu. Ale ne, dva hořící kostlivci se do sebe zadrhli žebry. Rozsekla bych je od sebe, kdybych se k nim alespoň dostala. Ten žár mi nedovolí se k nim přiblížit ani na 3 kroky. Mysli... Honem rychle mysli... V torně mám jen čutoru s vodou... ,,Edgare, dokázal bys to samé udělat s vodou? Kdybys uhasil ten žár, mohli bychom je s Tailienem z cesty odstrčit. Průchod bude volný a pak rychle pryč. Hm?" Pravím rychle, jelikož skutečně není času na zbyt. |
| |
| soukromá zpráva od Edgar Mlynář pro Pomalu se mi vrací jasná mysl, čemuž napomáhá i vyhrocená situace. Je to prosté. Musíme pryč. Východ je zablokovaný. Luna mě žádá o pomoc. Nemám čas vysvětlovat jí principy fungování magie. S takovou troškou vody není možné uhasit plameny, šlehající díky samotné podstatě materie světa. Nemohu vytvořit novou hmotu. Bylo by možné změnit podstatu něčeho jiného, abych tak vytvořil vodu, ale to by vyžadovalo mnohem více síly, než mám k dispozici, a také, ač nerad, musím přiznat, že by to vyžadovalo větší znalost magie, než jakou mám já. Mohu se však pokusit o utlumení účinků svého vlastního kouzla. Oheň by pak neměl být tak nebezpečný a mělo by být možné dostat se skrz. Je mi jasné, že mě to bude stát zbytky sil. Modlím se, abych neztratil vědomí, když vyslovuji slova zaklínadla, které by mi mělo pomoci v mém úsilí. Kdyby to bylo cizí kouzlo, ne mé vlastní, nikdy by se mi to nemuselo podařit. Zavřu oči a snažím se energii, soustředěnou v plamenech, silou vůle rozprostřít do okolí. A je to, bleskne mi hlavou jako poslední jasná myšlenka. Pak se zapotácím a nespadnu na zem jen proto, že se včas zachytím Luny, která stojí nejblíž. |
| |
| soukromá zpráva od Lissa Ranhuk *Lir* pro Zelený přízrak se vrací a já začínám dostávat strach: To néé jde si pro další! Nestihnu ani zavřít oči a objeví se ten "hodný", který se s zeleným pustil do boje... Ozývá se příšerný zvuk mrtvích duší, co je ale hlavnější je to, že průchod zablokovali kostlivci a rozpoutali tam nesnesitelné vedro: To ne! Pomyslím si a poslouchám Lunina slova: Snad to Edgar zvládne.. Edgar si stoupl před průchod a začal s kouzlem. Nepodařilo se mu sice plameny uhasit, ale stáhnul je na přijatelný žár. Poté upadl a zachytila ho Luna.. Přiskočím k nim a vemu Edgara za podpaží: Běž Luno, použij na ně meč... Já se o něj postarám! Řeknu a přehodím si Edgarovu paži kolem krku... Nevypadá, ale je celkem težký.. Pomyslím si a kouknu na Edgarův baťoh: A asi toho nese Opravdu dost... |
| |
| soukromá zpráva od Tailien Kladivo pro Na poslední chvíli uskočím od dvou kostlivců, kteří přečkali Lunin a můj zuřivý útok. Páni takový proud ohně jsem ani nečekal. Pomyslím si uznale. Otočím se k místu, kde před chvilkou stála pětice kostlivců a kde se teď zmítali v plamenech pouze dva z nich. Oba kostlivci se do sebe zaklesly a nejevili další známky „života“. Nešlo se k ním přes žár však přiblížit. Dobrá práce, škoda že to nevyšlo úplně podle plánu. Otočím se smutně na Edgara. Luna se ho duchapřítomně zeptá, jestli nemůže plameny uhasit. Edgar se na chvíli zamyslí a po té se opět zasní. Pochopil jsem z toho, co dělá, že se snaží buď plameny uhasit, nebo zmírnit. Nemáme však mnoho času, protože během boje se opět na vzdálené straně průchodu ukázal přízrak. Ten vypadal rozzlobeně. Né, znova už ne oklepu se při vzpomínce na nedávné škrcení. Přízrak rychlostí vystřeleného šípu zamířil k nám a my mohli jenom doufat v zázrak. Ten se stal, protože po chvíli ze stěny začali vyletovat duše, které se nad námi smilovali a chtěli nám i přes svá muka pomoci. Přízrak je sice přemáhal, ale proud duší neustával, a tak jsme získali nějaký čas. Otočím se zpátky ke kostlivcům a přemýšlím co podniknout. Musí být nějaká možnost jak se přes to dostat. A pak my to náhle došlo. Jako kovář sem měl s ohněm největší zkušenosti a i největší sílu. Proto pokud má kostlivce někdo rozrazit, musím to být já. Sundám si cestovní plášť, který jsme všichni dostali ve vesnici. Přidržím ho před sebou tak aby mi kryl obličej, hruď a část nohou a rozběhnu se proti kostlivcům. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro S každou další vteřinou, kterou jsi trávila jako téměř mrtvý, unikala z tvého těla životní energie. Cítila si se stále unavenější a prázdnější. Slova o šanci na znovužití tě ale přesto držel při vědomí a zpomalovala tak kletbu hory i jejího strážce. Kdysi mladá žena, vznášející se jen kousíček před Tebou čekala na odpověď. Přísahala,... přísahala... ozývá se vzápětí všude kolem. Duch, který k tobě mluvil s ulehčením zavřel na chvíli oči. " Díky neznámá,... dlouho jsme všichni na tento den čekali!" Jakmile její víčka odhalily zorničky, dokázala jsi z nich naprosto zřetelně vyčíst sílu očekávání, srovnatelnou s vyhlídkou hynoucího hladem na skývu chleba. "Dobrá. Přísahalas a my tě dnes zachráníme. Očekáváme ale to samé od tebe. Nezklam nás....," odpověděla a chytila tě za ruku. " Nevíme, jak zničit strážce. Kdyby ano, byli bychom již dávno volní. Víme ale, jak by ses toho mohla dopátrat. Před vstupem do lůna hory, směrem z Tambórienu," použije pradávný název lesa, který dává tušit, jak dlouho zde již trpí,: " naleznete obsidiánovou stěnu ve skalách. V noci je na ní možné spatřit...." Nasloucháš bedlivě jejím slovům, ale není ti souzeno zapsat si do paměti celu radu. " Už je téměř pozdě. Musí pryč a oni také!" Duše ženy zděšeně pohlédne na tvé tělo a ty vzápětí také. Ani sis nevšimnula, že se začínáš v kameni pohybovat, podobně jako ostatní. Vznášíš se již nad svým tělem, se kterým tě právě pojí poslední nepatrný kousek tvé duše, vězící stále ještě v materii. Ostatní rázem uchopí fyzickou schránku Almarine i tvého ducha a urychleně začnu s oběma částmi letět kamsi kupředu. Ztrácíš pojem o čase. Rychlost se zvyšuje a najednou již nejsi ve skále. Letíš vzduchem nad zemí. Nad tebou se klene večerní obloha. V momentu, kdy jsi opustila kámen, se hora se otřásla v základech a kdesi hluboce pod ní to zaburácelo. Jakoby se čas na chvíli zastavil. Vidíš zcela jasně, jak se přesná kopie tebe samé odtrhává od těla a se zděšeným výrazem a rukou nataženou k tobě, mizí opět ve skále. Neměla ovšem fyzickou formu, ale jen éterické obrysy namodralé barvy a průsvitné konzistence. Tvrdě dopadáš na kamenitou cestu, klesající mírně od vstupu do hory, odkud se kutálíš několik sáhů. Setrvačnost vyprchá a ty se zastavíš. Jsi potlučená a odřená. V hlavě ti hučí. Jsi unavená a vyčerpaná tak, jak ještě nikdy před tím. Navíc se cítíš nějak divně. Neúplně. Sice žiješ, ale ta modrá část, která tam v hrůze zůstala, ti chybí. Cítíš, že bez ní se už nikdy nebudeš moci smát. Ve stromech zašumí listí, když se mezi nimi prožene svěží větřík. Přestalo pršet. Nic z toho ovšem již nevnímáš. Upadla jsi do bezvědomí. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Edgar sebral všechny své síly psychické síly a pokusil se zmírnit žár kouzla. Ten samý oheň, který před tím totiž pomáhal, ovládal nyní vstup na únikovou cestu. Vydařilo se. Plameny zeslábly natolik, aby mohl, přímočaře myslící i jednající Taillien, odhodit ohořelou hromadu chodících kostí bokem, když do ní naběhnul. Mladému mágovi se slabostí zatmělo před očima a téměř upadnul na zem, když jej opustila energie vázána v magii, kterou seslal. Snad poprvé v životě si naplno uvědomil to, co jej učil mimo jiné moudrý mág v Aravanu. Každá seslaná magie se v reálném světě chová částečně samostatně. Mág dá energii postatu, tvar, úkol, ale ona se poté - transformována, tváří jako svébytná bytost, jež přišla na tento svět. Proto vládni magií moudře. Cokoliv uděláš, bude mít následky. Je snadné něco způsobit, ale těžší postavit se důsledkům našeho jednání. To platí v životě. A svět čar se chová obdobně. Je lehké vyslat kouzlo, ale obtížné jej držet pod svou mocí a kontrolou. Vůbec nejtěžší je ale vzít ho zpět, či zcela zrušit. ... Krátký okamžik mu odhalil, jak převelice jej druhé kouzlo vyčerpalo. Pud sebezáchovy však prozatím mobilizuje skryté rezervy vás všech. Hrůza odehrávající se pár desítek sáhů zpět, vám navíc propůjčuje křídla. Doslova tedy letíte krkolomnou úzkou stezičkou, svíjející se jako had. Tu burácející hluk, tu bolestivé sténání ubohých za vámi, či vzteklý řev strážců odhalují, kdo zrovna vyhrává. Jakkoliv rychle se však vzdalujete od sálu v podzemí a stoupáte vzhůru k zemskému povrchu, cítíte, že zlo za vámi je vám v patách. Docházejí vám síly, ale naštěstí se před vámi ve chvíli, kdy cítíte, že už nemůžete dále, objeví světlý bod. Vstup do hory od lesa Tambor. Veškeré úsilí tak vkládáte do posledních kroků, které jsou snad těmi nejtěžšími ve vašem dosavadním životě. Rámus za vámi ustal a zelený světelný odstín ze stěn vymizel. Pár okamžiků před tím to ale v hoře zaburácelo a celá se zachvěla. Zvládli jste to! Prošli jste pod horou. Zrovna když opouštíte toto proklaté místo, zjeví se před vámi ještě naposledy jedna ze zubožených duší. Patří velice starému muži a z jediného pohledu je patrný jeho zbědovaný stav. Předstoupí před vás a řekne tato slova: " Již dlouho nikdo neprošel skrz, cizinci. Pamatujte však, že sami byste to nikdy nezvládli! Pomohli jsme, neboť věříme, že to o vás se mluví ve starém proroctví. Pětice hrdinů z vesnice na kraji země....!! Daň za vaše životy ale byla vysoká a nás teď čekají, za vaše vysvobození, nepředstavitelná muka. Zaslužte si to!!!" S těmito slovy vám pokyne k lesu, kde uvidíte ležet u cesty Almarine. Když se obrátíte zpět na něj, již tam není. Znaveně popoběhnete z mírného kopečku, ke své ležící družce, a svalíte se vedle ní do měkké trávy. Někteří z vás jsou zranění, všichni jste potom značně vyčerpaní. Nejhůře je na tom ale bezpochyby Almarine. Na dotek je velice studená a viditelně pak mrtvolně bledá. Dýchá velice slabě a je v bezvědomí. Slunce během hodinky zapadne. Brzy se tedy začne smrákat a na kraj padne tma... |
| |
| soukromá zpráva od Edgar Mlynář pro Snad v bezpečí
Chvílí, kdy Tailien vlastním tělem pročistil cestu, započal náš šílený úprk. Okamžiky, kdy jsem viděl rudě, se střídaly s těmi, kdy se mi před očima zatmělo úplně. Píchání v boku a bolest popálených zad už nevytvářely samostatné vjemy v mé vyčerpané mysli – slily se v jedinou sílu, která mi bránila pokračovat v kladení jedné nohy před druhou. Jen díky vedení ostatních jsem dokázal s vypětím sil doběhnout až k východu z hory.
Všichni se na chvíli zastaví a já také, když narazím do zad někoho přede mnou. Před námi se objeví jeden z těch přízraků, duší uvězněných ve skále – tím jsem si teď jist. Svůj vděk a lítost nad těmito otroky skalního pána ale odložím na vhodnější dobu. Mou pozornost na chvíli vzbudí zmínka o proroctví – tu informaci si mimoděk uložím k přezkoumání na později.
Nakonec se všichni zase rozběhnou k lesu. Chvíli nechápu, tady už přece máme být v bezpečí. Pak se podívám tím směrem. Na zemi tam leží známá postava. Rino! Na chvíli zapomenu na svůj vlastní stav a rozběhnu se za ostatními. Padnu na zem vedle Riny a dotknu se její tváře. Je ledová a smrtelně bledá. Ale dýchá. Snažím se přemýšlet, ale jako by něco mlžilo můj úsudek. V duchu sprostě zakleju, až pak si uvědomím, že něco uniklo i přes mé rty.
Jakkoliv moc si přeji Rině pomoci, musím se nejdříve postarat o sebe. Sednu si dozadu a snažím se uklidnit svůj dech. Od opasku odepnu vak s vodou a dám si několik doušků. Trochu si pak vyleju i na hlavu. Pak nadzvednu hlavu Rině a pokusím se ji přimět, aby taky spolkla trochu vody. Naneštěstí všechny mé bylinky a lektvary byly zničeny v mém batohu. Snad bude v pořádku… |
| |
| soukromá zpráva od Almarine Kelernová pro Cítím se slabá, když hledím do jejich očí. Cítím se unavená a prázdná a prázdnější s každou další vteřinou. Nejde mi myslet, nedaří se lapit tenká vlákna jež dovedla by mě k pochopení, k rozuzlení... Jen ten sbor přízračných hlasů opakuje stále dokola jediné slovo. Slovo zavazující mne slibem nesmírné vážnosti, jaký jsem doposud nikdy nedala. Polkla bych, kdybych měla krk a ústa, přeplněná slinami. Ale teď a tady jsem jen duše bez těla... Zavřela oči. Jí se snad ulevilo, mě ale ne. Tak už mě pusťte prosím... Už jsem to slíbila, ne? Tolik naděje, tolik očekávání... Až mě z toho zamrazilo, jakmile otevřela své oči. Tohle všechno, to co jistě cítí i ostatní zde, teď leží na mých bedrech... Ale co když to nevyjde? mám strach. Třásla bych se, kdyby to šlo. Nezklam nás... Kéž bych nezklamala... Otázka co bude teď, však stále zůstává viset v kameni. Naslouchám jí. snažím se soustředit, i když je to těžké. Soustředit se, vnímat, naslouchat, myslí, duší i srdcem, když už uši pozbyly svůj sluch. Pozdě...? uleknu se celou svou bytostí. Je hrozné ohlédnout se a zjistit, že jsem jinde než mé tělo. Nechápu to. Zoufale se ohlédnu na tu ženu. Uchopila mě a ostatní také. Tělo i ducha. Nechápu to. Je to jako sen. Strašlivý děsivý sen, který se zdá nebude mít konce... Nevím jak daleko mne nesou v kameni. Netuším jak dlouho ta cesta trvá. Jediné je jisté. Děje se to. Nebo ani to není jisté? A co mj slib? Ty oči... Ty hlasy... Náhle si uvědomím že letí vzduchem. Jakoby to snad dávalo smysl. Skála se otřásla a já s ní. Cosi není v pořádku. Má kopie namodrale zářící se ustrašeně choulí ve vzduchu vracejíc se do té skály. Ale já to nechci a ona to taky nechce... Ne... Ne... Ne... Natahuji ruku k sobě samé ale nejde to. Nemůžu jí chytit, je moc daleko a stále se vzdaluje... Ne... Prosím ne, to přece nejde... „Au...“ vydechnu po tvrdém dopadu bolestné zaúpění. Chci se zastavit, ale nejde to. Nemůžu přijít na to kde mám ruce a nohy a tak se koulím někam dolů. Neznám to tady Vůbec nevím kde jsem. Je noc. To vidím, ale to je vše. V hlavě mi hučí. Mám hrozný pocit. Je mi zima a chce se mi plakat. Připadá mi, že mi něco chybí. I když se dole konečně zastavím... Je to něco, co se nedá popsat. co má mojí tvář a leskne se modře. Něco co ke mě natahovalo ruku a prosilo pohledem ať s ní zůstanu... Už neprší. Zato já bych plakala, kdybych měla dost sil. Je mi špatně. Hlava se mi motá. Cítím celé své tělo jako rozbolavěné a poničené. Všechno mě bolí a kromě vlahého dotyku větru necítím nic. Vůbec nic... Zavírám oči. Má víčka jsou tak těžká... Nechci spát. Chci vstát, chci najít své přátele, chci najít Lunu, vědět že jsou v pořádku. Proto jsem slibovala tu hloupost, no ne? Nejde to. Tma je až příliš neodbytná... Je to jen na chvilku. Vydýchám se. Odpočinu... Až se propadnu do bezedného bezvědomí, kde jsou jen hrůzy předchozích chvil, jen obrazy, jako z dálky vídané... |
| |
| soukromá zpráva od Luna Thymus pro Edgarovi se podařilo zmírnit ohnivý žár, což ho velice vyčerpalo. Tailien mezitím prorazil cestu mezi kostlivci. Svoboda je tak blízko... Podepřela jsem bezvládného Edgara z druhé strany, než se ho chytila Lyssa a již nezbývalo nic jiného, než se dát rychle na vytoužený útěk. Svým krokům věnuji veškerou svou sílu a soustředění. Na nic jiného nemyslím, jen na tu poslední energii co vkládám do nohou. Je to jak útěk z burácejících pekel. Světlo! Jsme venku. Je to jak probudit se z hrozné noční můry. Nemohu tomu uvěřit. Najednou před námi ještě naposled stane ten bílý přízračný stařec. ,,Sami byste to nezvládli", ano to má naprostou pravdu. Jsem jim nesmírně vděčná... Proroctví o pětici hrdinů? Jaké proroctví? ,,Čekají nás nesmírná muka", to je strašná daň za pomoc. Budu se nade vše snažit si ji zasloužit! Pokyne nám k lesu. Almaryne! Když se obrátím zpátky k šedavému starci se spoustou nevyřčených otázek, zjistím, že je pryč. Rozuteču se tedy s ostatními k Rině. Vyčerpaná padnu vedle ní. Zbědovaný Edgar se dotkl její tváře, ale nic neřekl, jen se pak neohrabaně sápal po svém vaku s vodou. Má co dělat sám se sebou. Dotknu se Rininy tváře. ,,Je ledová." Přiložím své ucho k jejím ústům, ,,však ještě dýchá". Z posledních sil se ještě snažím Rinu přetočit na záda a zatřesu s ní. |
| |
| soukromá zpráva od Lissa Ranhuk *Lir* pro Poté co Edgar zmírnil žár ohně jsem ho spolu s Lunou zachytily, aby se nezhroutil. Tailien prorazil cestu a my jsme se rozeběhly za ním. Snažím se běžec, co můžu: Už vidím světlo, sláva! Zaraduju se... Před východem se ještě objevil jeden z těch ubohých přízraků, který vypadal jako stařec To má pravdu, sami bysme to nikdy nezvládly... Ale o jakém proroctví to ksakru mluví?! Nchápavě zatřepu hlavou a začne mi být duchů líto: Přivedli jsme jim nevyslovitelná muka.. Pokynul nám k lesu a zmizel. Stejně jako všichni jsem zahlédla Almarine a tak jsem k ní běžela, co mi síly stačily.. Kleknu si, celá udýchaná, vedle Rin a sleduju Edgara: Ten má sám dost...nedivím se mu. Skusmo čáhnu Rině na čelo, abych se ujistila, jestli je opravdu ledová jak říka Luna.. Pomůžu s přetáčením Riny... Sakra nejsem léčitelka! Snad jí pomůže voda, snad teplo ohně... Přemýšlím a vytáhnu měch s vodou Možná potřebuje napít... Opatrně se pokusím, dát Rině napít: Nebo jenom teplo..Měli bysme rozdělat oheň... Poté co skusím dát Rině napít se též napiju a zhluboka vydechnu: Snad se probere..! |
| |
| soukromá zpráva od Tailien Kladivo pro Kostlivce se mi po dařilo rozrazit tak, že jsem se ani vážně nepopálil. Konečně se snad odsud dostanem Otočím se na ostatní a chci je povzbudit. Ostatní však už běží k záchraně, a proto se taky rozběhnu, co mi síly stačí. Běžím na hranici svých sil. Kdykoliv přestávám moci, zaslechnu stenání duší, které se pro nás obětovali a to mi dodá potřebné síly. Už to nemůže být daleko. Zalapám po dechu, když se náhle před námi zjeví další stvoření. Starce poslouchám pouze na půl ucha, protože se snažím znovu popadnout dech. Proroctví? Jaké proroctví? Myšlenky my rozptýlí slova starce o mukách, které on a jeho druzi budou muset kvůli nám vytrpět. Nevím sice jak, ale jednou jim musím pomoct. Slíbím si v duchu. Ukáže nám kopec, na kterém leží Rin. Duše posléze zmizí. Sebereme zbytky sil a běžíme k naší kamarádce, která je celá ledová a není při vědomí. Ostatní se o ní začnou starat. Já stojím stranou, protože nevím, jak bych ji mohl pomoci. Léčit neumím a se svou velikostí, bych jenom překážel. Doufám, že bude v pořádku. Lir, která jako by mi četla myšlenky, napadne, že bychom měli rozdělat oheň. Půjdu se podívat po nějakém chroští. S těmito slovy se vydám k okraji lesa. |
| |
| soukromá zpráva od Luna Thymus pro Lissa chtěla dát Rině napít. ,,Ne, Lir." Zastavím jemně její ruku. ,,Je v bezvědomí, mohla by se utopit." Otočím se k Almarine. ,,Ale můžeš ji trochu ovlhčit čelo, kdybys byla tak hodná." Pak zareaguji na myšlenku rozdělání ohně. ,,Vynikající nápad, trocha tepla konec-konců prospěje i ostatním." Vrhnu na Tailiena, který se vydal pro nějaké roští, vděčný pohled. ,,Pití ani bylinky ji momentálně nijak nepomůžou. Můžeme ji ještě akorát zaklonit trochu hlavu, aby se jí lépe dýchalo a snažit se, aby co nejdříve začala reagovat." Pokusím se ještě Rinu proplesknout... |
| |
| Byl první večer, první .... :D Znavená pětice hrdinů, sousedů a usedlíků z Aravanu – vesničky za horami, prošla vstupem na cestu, kterou již lidská noha nebrázdila po mnoho set let…. Tmavý vstup do podzemí pod Tamborský hřbet, shlížející k vám výhružně jen několik desítek kroků nad vámi, nedává příliš prostor pro opětovné načerpání sil a bezpečný odpočinek. Stezka, po niž jste přišli, klesá společně se svahem stále prudčeji dolů. Vy se nacházíte jen asi dvacet metrů od výstupu z hory v místě, které je víceméně holé. Proto zde často skotačí, ale i zuří, tu příjemný větřík hned na to zase studený a krutý vichr. Nakolik vám večerní světlo umožnilo se rozhlédnout, mohli jste zjistit několik poznatků, využitelných pro další vaše rozhodování. Směrem k jihu, na stezce a podél skal Tamborského hřbetu, byste byli značně nechráněni před rozmary počasí, které bývá v horských oblastech značně vrtkavé. Cesta tím směrem padá stále dolů, až se ztrácí mezi prvními stromy lesa Tambor, dřímajícího v hlubokém údolí pod vámi. Má se sice stát vašim společníkem na několik příštích dní, ale protože je to k němu ještě pěkně daleko, nejspíše byste jej dnešního dne už nedosáhli. Na západ sice nevede žádná cesta, ale snad po necelé míli lze dojít k zelené hrabě vzrostlých smrků, borovic a dalších stromů, které se zde za mnohá léta rozrostly do širokého pásu zeleně. Je špatně prostupný a cesta jím by bylo neuvěřitelně namáhavá, ale dokáže poskytnout znaveným poutníkům závětří. Nemluvě o tom, že suchého dřeva, pro nějž se Taillien vydal, je zde více než dost. V dálce za ním se vám chvílemi odhalí jakési jezero, kopcovitá a pustá vrchovina ohraničená Mlčícím pohořím kam až oko dohlédne. Kraj je však drtivou většinu času zahalený do tmavých dešťových mračen, trhajících se jen málo. Nejspíše bude krušná noc, což dává tušit i ona specifická vůně vzduchu, která je varovným signálem pro každého horala kdekoliv ve světě. Zatím, co kovářův statný syn zmizel v nejbližším lese na západě, aby nasbíral nějaké chvoští a dříví na oheň, věnovali jste se vy ostatní sami sobě a Almarine, která byla stále v bezvědomí. Role ošetřujícího připadla dle očekávání Luně. Popravdě, kdo jiný než dcera vesnické léčitelky Rusalie, by se k tomu hodil více. …? Ať už je Luna zběhlá v léčení po matce, nebo v ní převažuje dědictví jejího otce, tak nějak od ní všichni čekají, že se o bledou a nemohoucí aravanskou dívku postará, nebo alespoň zaúkoluje ostatní. Ku pomoci se nabídla i Lissa, na jejíž popud se Taillien obětavě vydal pro potravu hřejivým plamenům. Její snahu, dát napít Almarine, se jí ale Luna snažila rozmluvit. Není toho mnoho, co se dá dělat pro člověka v bezvědomém stavu. V tomto případě to platilo o to více, že vaše družka sama dýchala a srdce ji tlouklo – třebas slabě. Po několika minutách snahy o křísení Riny se konečně hlouběji nadechla a otevřela oči. Taillien se právě vrátil buďto s nějakým dřevem, nebo s poznatkem o tom, že nedaleko je ho dost a bylo by možné se tam na noc i přemístit. Ať tak či onak, sílící poryvy bodavého větru, blízkost strašidelného otvoru ve skalách ani začínající pokrápění se příliš nepřimlouvají za nocování na nechráněném svahu. Dále jít nemůžete, dokud si všichni neodpočinete, tedy chcete –li jít společně. Minimálně Edgar a Almarine potřebují další ošetření, mají li stačit na cestu, na kterou vás nutnost vyhnala. |
| |
| Shledání... Mám pocit že se mi rozskočí hlava... Vyprahlé rty prosí mysl o doušek vody, ale tělo je snad z kamene. Kamene... Znovu tam jsem. Znovu je vidím... Ne...! Já tam vlastně pořád jsem... „NE!“ vykřiknu a probudím se. Konečně... Posadila jsem se, Ne... Ne... Už nikdy prosím, ne... Vyděšeně hledím kamsi před sebe. Můj pohlede je prázdný. Nevidím šeřící se kraj, halící se pod závoj noci. Nevidím zbytek své skupiny. Lunu, ani Edgara, Lir, ani Tailliena... Nevidím nikoho... Jen přízračné oči, tam ze skály... Na čele mi vyvstal studený pot. Dýchám rychle, moc rychle... Zatočila se mi hlava a já opět klesnu do trávy jak je mé tělo slabé. Ne... Slzy se mi derou z očí. Ten mizející přízrak mě samé... Natáhnu ruku kamsi před sebe v marném gestu a snaze něco zachytit. Něco co tu ale není... Mé tělo se třese. Tvář je až nezdravě bílá v očích hoří podivný lesk... |
| |
| Večer Almarine se probrala. Srdce mi poskočilo radostí. Však jediné co z jejich úst vyšlo, byl zděšený výkřik následován slzami a dalším upadnutím do trávy. No to je teda pěkné. ,,Je hodně vyčerpaná, snad až se trochu prospí, bude lépe." Rozhlédnu se kolem. Začíná se smrákat. A my tu ležíme kousek od toho prokletého místa. ,,Na dohled tímhle směrem je jakýsi menší háj." Ukážu prstem k smrčinám. ,,Mohli bychom se pokusit dojít alespoň k jeho hranicím a tam se na noc utábořit. Myslím, že by to tam mohlo být bezpečnější než tady." Podívám se po Edgarovi a Almarine. ,,Já s Lyssou ještě nějaké energie máme. Mohly bychom pomoci v chůzi Edgaovi a Tailien by mohl mít dostatek sil na to, nést Almarine." Pohlédnu na ostatní, abych vyčetla jejich reakce. ,,Ten les by nám mohl také poskytnout přístřeší v dešti a dostatek dříví na to, abychom celou noc udrželi oheň." Vím, že jsou všichni tolik vyčerpaní, přesto se snažím brát v potaz naše bezpečí. Bojím se tu zůstávat u toho sídla zelených přízračných tyranů. ,,Lesík je tak blízko, jistě se nám vyplatí vynaložit poslední síly a přesunout se tam." Vypadá to, že je už skoro naléhavě prosím. ,,Edgar s Rinou tam naberou nové síly a všichni si s klidnějším vědomím odpočineme." |
| |
| Večer Každé kouzlo musí mít účel. Každé musí být sesláno s rozmyslem, s vědomím jeho důsledků. Jinak se stává nebezpečným nejen kouzelníkovi, ale i jeho okolí. Tohle všechno jsem věděl, a přesto jsem ve svém úsudku selhal. K čemu jsou mi teď hodiny studia a cvičení, když nakonec stejně málem použitím magie všechno pokazím? Mohli jsme tam zůstat, mohl jsem je všechny ohrozit…
Stále ještě sedím na zemi a odpočívám. Třes z nohou, způsobený částečně únavou a částečně psychickým vypětím, pomalu odeznívá. O to hlasitěji se pak ozývají popálená záda. Opatrně se dotknu košile v místech, kde cítím bolest. Tlumeně syknu. Rána potřebuje ošetření. Budu muset strhnout tkaninu z rány a ránu obvázat. Sám to určitě nezvládnu, navíc si nejsem jistý, jestli někdo z ostatních má něco, co by se dalo použít jako obvaz. Já nemám. Zatím tedy nemá cenu se tím zaobírat. Jak řekla Luna, musíme najít tábor. Její návrh se mi zdá být logický. Hlavně ten oheň. Už teď mi začíná být chladno bez pláště, který by mě hřál.
Almarine vypadá, že se jí pomalu vrací vědomí. Nevím přesně, v jakém je stavu, ale delší chůze by pro ni nejspíš nebyla to nejlepší, jestli by jí vůbec byla schopna. Pokud se tedy všichni ostatní rozhodnou držet se Lunina návrhu, nemám v úmyslu je nějak zdržovat. Přijde mi nesmyslné, aby mi při chůzi pomáhala Luna s Lissou a Tailien sám nesl Rinu. Jít snad ještě můžu. Ale když už se nabízejí… „Luno, mohla bys… mohla bys mi prosím vzít brašnu? Půjdu sám,“ řeknu, a s pomocí hole se postavím na nohy. Pokud Luna souhlasí, podám jí svou brašnu. „A buď na ni opatrná,“ dodám. Jestli se tedy všichni půjdou do háje (víte, jak to myslím :-)), budu s nimi držet krok. Neměl by to být takový problém, když budou muset nést Rinu. |
| |
| Slyším hlasy Ruka mi klesla. Pomalu trhaně. Ale klesla. Oči mám stále vytřeštěné do prázdna. Slzy z očí snad prýští a nejdou, nejdou zastavit... Ne... To nezvládnu... Nemůžu... Mám strach. Slyším hlasy. Mám pocit že je znám... Luna.. Edgar... nepřítomně se pousměji... Pomoc...! chci jim říct, ale mé rty se pohnou zcela neslyšeně. Zavřu oči. Jsem tak unavená... Ale pak uslyším něco, co mě přiměje je opět otevřít. Tailien by mohl mít dostatek sil na to, nést Almarine. přesunout se tam. Edgar s Rinou tam naberou nové síly... „NE!“ vyhrknu a znovu se posadím. Stále se celá třesu ale ne! Nikdo mě nesmí nikam nosit. NIKDO! „Ne...“ kroutím bezděky hlavou na znamení nesouhlasu. „Obsidián. Najít... Psáno...“ dýchavičně se snažím zformulovat myšlenky, ale asi mi něco uniká. Už je vidím. Jejich tváře, jejich pohledy. Nechápou, nerozumí... Jako by snad mohli... |
| |
| Edgarovo rozhodnutí, že půjde sám, se do mě zapíchlo jak ostrá jehla. Sám?!?! ,,Chápu Edgare Tvou hrdost, a že nechceš být na obtíž. Však není to tak. Věř mi, bude lepší, když Ti těch pár kroků pomůžeme, než kdybyses pak někde měl složit." Pravím k němu a doufám, že není tak tvrdohlavý jako já. ,,Ale brašnu Ti ráda ponesu, a neboj se, dám na ni pozor." Pokusím se situaci ulehčit úsměvem. Tohle jsem zdědila zřejmě po matce. Neměla ráda nemocné ,,hrdiny". Chci pro ně udělat to nejlepší, a když nemusejí, tak nechci, aby se vyčerpávali. Budou potřebovat ještě dostatek energie na uzdravení, nemohou jí plýtvat. Otočím se zpátky na Almarine, která ze sebe vydala pár slov. Nechápavě na ni hledím. Mluví tak nesrozumitelně. Snad v té skále nepřišla o rozum. ,,O čem to mluvíš Rino, jaký obsidián? Co je psáno?" K čertu se vším!!! Potřebuju, aby jsme se konečně utábořily a rozdělali oheň. Musím Almarine vyvařit směsici meduňky, mateřídoušky a malinového listí, aby se uklidnila. A pak Edgarovi obložit záda hvězdničkou a plovatkou. |
| |
| Luna Ano, nechápe. Moje kamarádka. Jediná kterou jsem kdy měla, kromě Edgara. Nerozumí... Snad je to moje chyba. Pokusím se polknout, zatavit, zamyslet... „Před vstupem do lůna hory, směrem z Tambórienu, naleznete obsidiánovou stěnu ve skalách. V noci je na ní možné spatřit....“ odříkávám co mě bylo řečeno. Ale co to řekne jim? Očima vytřeštěnýma hledím do těch Luniných. Dlaněmi chytím jí za ramena v naléhavém gestu. Oni musí pochopit. „Už tam nechci... Už nikdy...“ snažím se jí vysvětlit. Když nepochopí ona, kdo jiný by měl? |
| |
| Obsidiánová stěna Rin mi - už souvislou, leč nedokončenou větou - pověděla cosi o Obsidiánové stěně. Stěna ve skalách... Hm... V noci je na ní možné NĚCO spatřit. Ruce mi položila na ramena a jakoby mě prosila, abych ji dále netrápila dalšíma otázkama. ,,Neboj se, už se tam nevrátíš." pohladím ji po vlasech. Hlavu mám plnou zmatků, ale snažím se je rychle uspořádat. ,,Dobrá tedy. Navrhuji, tímto pádem, trošku pozměněný plán. Dojdeme k těm srmrčinám, utáboříme se. Rin a Edgar si odpočinou a jeden z nás ostatních tam s nimi zůstane. Dva ostatní se pak vydají hledat NĚCO, co bude svítit v obsidiánové stěně před vstupem do hory. Zřejmě to bude něco důležitého." Třeba to souvisí s tím proroctvím o pětici. Kdo ví. |
| |
| Furt se kecá I když se mi nelíbí myšlenka, že mě někdo bude podpírat – nejsem vážně zraněný, a tak vyčerpaný, abych nemohl ani jít, určitě taky nejsem – musím sám sobě přiznat, že je mi Lunina starost příjemná. Částečně proto a z druhé části kvůli tomu, že se nechci s nikým hádat, přijmu nakonec Luninu nabídku. Dříve než ale vyjdeme, začne mluvit Rina.
Nejprve zmateně, nesrozumitelně. Nakonec ale dokáže zformulovat větu. Nezní to ale jako ona. To nejsou její slova. Chvíli se bojím o její příčetnost. Pak ale přijde něco, co mě ujistí o tom, že Rina je stále s námi. Nechce zpátky… Proč si myslí, že se tam musí vrátit? Co se s ní mohlo v té prokleté skále stát? Mysli Edgare, už jsi to jednou pokazil, tak teď buď užitečný. Určitě blouzní, není plně při smyslech, ale to, co říká… Něco ví a snaží se nám to přes svůj stav sdělit. Proč musí zpátky? Co by mohlo být tak důležité, abychom se kvůli tomu vraceli? Úkol nám ta skála splnit nepomůže, jedině… Není snad Rina s těmi přízraky nějak propojená? Byla mezi nimi, co když ještě není tak docela… svobodná. Nesmysl, byli to oni, kdo ji osvobodil. Každopádně to nemůžeme brát na lehkou váhu. Musíme se tam vrátit. Ale ne hned – musíme počkat, až se Rina vzpamatuje. Může nám říct víc. A musíme nabrat síly a jít tam všichni pohromadě. Snad kromě Riny… Tak přemýšlím, když se dívám na Lunu, jak se sklání k Rině.
„Tailiene, zvládneš ji přenést?“ zeptám se kováře. Taky musí být unavený, ale určitě to na něm není vidět tolik, jako na mě. Pak se obrátím na Lunu. „Měli bychom počkat, než se jí udělá lépe. Nemůžeme tam jít, dokud nebudeme vědět, o co jde – ten přízrak tam pořád bude. Do noci ještě nějaký čas zbývá, odpočineme si, a když se Rina vzpamatuje, něco vymyslíme.“ Podívám se na ostatní. „Jestli tedy nechcete ještě jednou zkusit štěstí s tím zeleným neřádem.“ |
| |
| Úleva... Chvěji se. Celou dobu, dokud mi Luna neodpoví... pokusím se pousmát, ale s tím pohledem skoro až fanatickým působí ten úsměv spíš zlověstně. Díky... chtěla bych říct. Ze srdce mi spadl kámen veliký jako hora a úsměv zvadl. Není mi do smíchu. Vůbec mi není do smíchu. Vždycky jsem bývala veselá. Alespoň jsem se snažila být, ale... Teď to nejde... Jsem tak unavená... Další Lunina slova už nevnímám. Motá se mi hlava a dýchám jen ztěžka. Dorazí ke mě pořádně až Edgarův hlas a jeho otázka na Tailliena, jestli mě může nést. Nést? Proč? Znovu jako bych viděla ty přízraky jak mě vynášejí z hory. Otřesu se. Znovu si lehnu. Mám hroznou žízeň a cítím se velmi slabá. Skoro mám pocit, že mé tělo není ani moje. Něco mi chybí... |
| |
| Stahují se mračna Při cestě pro dřevo jsem si všiml těžkých černých mraků v dáli, vypadalo to, že brzy bude opět pršet. Tady v horách se počasí vždy chovalo, jak chtělo, takže mohlo být chvilku hezky a během pár chvilek opět začalo pršet. Vypadá to, že oheň budeme potřebovat jako sůl. Furt lepší být tady a mokrý než tam uvnitř s přízrakem. Zašklebím se při vzpomínce na přízrak. Chroštím tam bylo hodně a tak jsem nějaké pobral a šel zpátky za sousedy. S plnou náručí klestí sem se vrátil k ostatním. Ti se skláněli nad Rin. Ta sice už jevila známky života, ale nevypadala zrovna zdravě. Zaslechl jsem jen útržky jejích slov, ale i ty mě donutili k zamyšlení. Obsidiánova stěna? Co to je a hlavně co na ni je? Podívám se zmateně na bledou ženu. Měli bychom se co nejdřív vydat k tomu háji, bude to dobré místo pro odpočinek. Čím dříve tam budem tím líp Řeknu ke společníkům. Já vezmu Rin a vy pomožte Edgarovy. Byl jsem sice vyčerpaný a nechtělo se mi nikam chodit, ale nemohli jsme zůstat, kdyby se zvednul vítr a začalo pršet, bylo by to tu opravdu o život. Ohnu se k Rin, která si opět vyčerpaně lehla. Lehce ji vezmu do náruče a zvednu ze země. |
| |
| Noc se s večerem střídá Slunce právě zapadá na horizontu a jeho poslední oranžové paprsky se stahují z kraje. Vítr, jenž se kolem vás prohání, postupně slevil ve svém náporu a tak se zdá, že vichřice vás dnešní noci nečeká. Udělali jste ale přesto dobře, když jste se vydali ke smíšenému jehličnatému lesu na západě. Podařilo se vám totiž nalézt místo, kde vichr vyvrátil několik stromů vedle sebe. Jejich kořeny, plazící se doširoka, leč nedosahujíce do dostatečné hloubky se tak tyčí k obloze a poskytují vám značně širokou stěnu, která vás kryje před rychlým prouděním vzduchu ze strany, z níž vítr fouká. V širokém dolíku po padlých stromech navíc můžete rozdělat snadno oheň, budete-li chtít. Dřeva kolem je dostatek a dokonce i dlouhé, husté, zelené větve z vyvrácených smrků, by se daly využít pro případ deště. Síly, které jste ztratili během dne pod horou i před ní, se vám během krátkého odpočinku značně rychle vracejí. Nezraněným členům družiny je tak již lépe natolik, že jejich stav odpovídá únavě po namáhavém pochodu. Edgarovy psychické síly jsou opět téměř úplně zmobilizovány. Jeho popáleniny na zádech nejsou naštěstí příliš rozsáhlé ani hluboké. Kůže není zuhelnatěná, ale jen silně zarudlá – což dává tušit brzký vznik puchýřků. Během několika dní by se z toho, při nějakém ošetření a věnované pozornosti, mohla stát již jen bolavá vzpomínka. Nejhůře je na tom zatím pochopitelně Almarine. Přesto však dělá vůně stromů i svěží vzduch dobře i jejímu tělu a duchu. Je sice ještě slabá, ale patrně spíše vyčerpáním, než nějakým viditelným zraněním. Teplé jídlo a spánek by ji do rána měl postavit na nohy natolik, aby mohla pokračovat ve výpravě. Dnes v noci by ovšem bylo nelidské chtít po ni další přesun. Pokrokem pro tuto chvíli je to, že již neupadá do mdlob a vrací se jí do tváří zdravá barva. A jak již psáno i zdravá chuť k jídlu. To ostatně platí o vás všech. Žaludky vám kručí hladem. Vždyť jste celý den nic nejedli. Jakmile zašlo slunce, zbývajícího světla stále ubývalo, až se kolem vás rozprostřela tma. Nebe je potažené těžkými mračny, ze kterých ale, až na pár kapek, zatím neprší. Pokojně se nechávají větrem přenášet přes hory - směrem k vašemu domovu a moři za ním. |
| |
| Odpočinek.. Vítr převrátil několik stromů, jejihž stromy nám poskytují ochranu před nepříjemným a chladným větrem. Všichny odpočíváme a síly se nám rychle vracejí... Edgarova záda vypadají "dobře" a dokonce i Almarine chtá zdravou barvu... Přemýšlím nad informacemi z poslední doby a snažím se pomáhat kde to jde. Obsidiánová stěna, v noci na ní jde něco vidět, jenže co?! Měli bysme udělat oheň a nějaký přístřešek pro případ deště.. Řeknu zamyšleně a starostlivě pozoruji naše dva "zraněné". Jsem ráda, že se o ně mohu starat a baví mě to... Připomíná mi to malého Louse: Jakpak se asi má? Snad dobře... Dneska už asi nikam nepůjdeme... Teplé jídlo nám všem udělá dobře. Řeknu to co jistě všichni vědí a začnu připravovat oheň. Sbírám menší větvičky na podpal a přemýšlím: To obsidiánová stěna mě zajímá.. Dám větvičky na hromádku a začnu z nich dělat hnanici na podpal. Měli bychom se najíst a pak se podívat na tu obsidiánovou stěnu.. Podívám se na Rin a Edgara: Tedy alspoň někteří z nás. Někdo bude muset zůstat a starat se o zraněné... S těmito slovy se podívám na Lunu pohledem který říká, že by měla zůstat a postarat se o ně. Přeci jenom jseš léčitelka.. Pomyslím si a vrátím se k práci na ohni. |
| |
| Tábořiště Konečně si můžeme odpočinout. Sednu si do relativního závětří za vyvráceným stromem. Zem je studená, moc studená abych se na ní mohl pohodlně vyspat. Zvlášť když nemám ani deku, ani plášť. Spánek ale stejně zatím nemám v plánu. Je spousta věcí, které musíme udělat první. Musím uznat, že Lissa má pravdu s tím přístřeškem. Na druhou stranu myšlenka stavění něčeho takového mi nepřijde kdovíjak úžasná – navíc máme dost omezené zdroje. Otevřu svou brašnu, kterou jsem si vzal zpátky od Luny. Vytáhnu z ní malou krabičku se skleněnou bublinou uprostřed a chvíli ji v rukou zkoumám. Snad ten barometr funguje správně, nikdy mi ty barvy nejdou pořádně rozeznat… Tak co, bude pršet? Ať už na něco přijdu, nebo ne, krabičku po chvíli schovám zase zpátky. Pozoruji Lissu, jak staví hranici na oheň. Mám hlad. Moje jídlo bohužel taky zůstalo v batohu… Ostatní se určitě podělí, ale mám špatný pocit, že jim budu ujídat. Když se mi zdá, že hranice je dostatečná, vztáhnu na ni ruku a vyvolám malý plamínek, jen dost na to, aby tenké větvičky vespod chytily. Teď, když tady bude tepleji, se mi snad bude i lépe přemýšlet. Moje záda budou potřebovat ošetření. Doufám, že se toho Luna ujme, i když ji o to asi nebudu prosit. Dosud vypadala, že se o mě chce starat… Rina se konečně zdá být při plném vědomí. Přisednu si k ní a jemně se dotknu jejího ramene, abych na sebe upozornil. „Jsem rád, že jsi s náma,“ řeknu. „Měl jsem o tebe strach.“ Chvíli mlčím a jen se na ni dívám. „Řekneš mi, co se tam stalo?“ |
| |
| Skoro přátelé... Tělo se mi mi chvěje. Jsem zesláblá. Nedokážu ten třas utišit. Co když to nedokážu? Co když to nenajdeme? A co když to bude nějaká hádanka? Já neumím luštit hádanky... Slzy. Ty krůpěje trápení, přicházejí by odnesly přehršel tísně na duši. Oči se mi jimi zalily při pohledu na temná mračna nad hlavami nás všech. A pak promluvil Taillien. Mohutný hlas silného kováře. Snažím se mu rozumět. Opravdu se snažím vnímat jeho slova, ale má mysl je zastřená mlhou. Vzal mě do náruče. Normálně bych se nikdy nenechala od nějakého muže nést. i teď se mi v hlavě ozve varovný hlásek nabádající mě k obraně, že kdyby to viděl otec tak by mě zabil. jenže já na nic nemám sílu. Je to zvláštní pocit. Vnímat sílu jeho paží, cítit teplo mohutného těla, houpání za chůze... Uvědomím si že je to vlastně docela příjemné. Hezké... Ale to už jsme na místě a kovářův syn mě opatrně a velmi jemně pokládá do měkké trávy, mezi vyvrácenými smrky. Dovolím si zavřít oči. Ráda bych spala, ale nejde to. Vlastně se spánku trochu bojím, neboť kdo ví, jaké sny mi může přinést. Naštěstí mám žízeň a ta mi nedovolí usnout. Je tu vlastně hezky, když se to tak vezme. Vzduch nasycený vůní deště, vlahý vítr v předzvěsti bouře, který ovšem zde nefouká tolik díky stromům, které nás kryjí. Ale hlavně. Mír a klid. Přirozené zvuky přírody, skoro jako u nás ve vesnici. Nebýt jisté události, jistého slibu, by se vše uvnitř hory mohlo zdát jakou pouhý zlý sen... Jenže on to nebyl sen... Oči opět otevřu a zjistím, že je mi už o něco lépe. Jsem to zase já, a už se ani tolik netřesu. Jen mám takový divný pocit prázdnoty. Špatný pocit, že je vše černé a nic nemůže nikdy dobře skončit. Vždycky jsem se snažila brát život jaký je, nedělat dluhy, nešidit lidi... Ale teď jeden dluh mám a bojím se, že jej nedokážu splatit... Sleduji ostatní. Lissa navrhla rozdělat oheň a já musím přiznat že i mě je poněkud chladno. Možná je to tím vším prožitým, ale teplo bych uvítala, teď když už jsou Taillienovi paže pryč. A-ano jídlo... chci se posadit že uvařím. ani nevím proč snad ze zvyku z hostince, kde jsem vždycky vařila. Jenže jsem stále ještě trochu slabá a když se posadím, zamotá se mi hlava... „Ehm...“ sáhnu si na čelo hřbetem dlaně, ale horečku nemám je to jen gesto upozorňující na to že mi není ještě dobře. ani si nevšimnu, že Lir začala sbírat větvičky na oheň. uvědomím si to až když náhlá slabost odezní a já už konečně mohu normálně sedět. to už ale Lissa připravuje ohniště. Jsem ráda když začne mluvit o obsidiánové stěně. Sama ji chci vidět. Najít, splnit svůj závazek a pokud oni půjdou se mnou... O zraněné? Kdo, kdo je zraněný? rozhlédnu se nechápavě a pohled mi padne na Edgara, který právě dlaní zapálil oheň. Usměju se. Vzpomínka na dětství je stejně hřejivá jako ten plamen. Jenže i ten úsměv brzy pohasne a já se ponořím do prskajících zvuků, které s sebou nese vzrůstající plamen. náhle se mě kdosi dotkl a já se ošila. Co, kdo?! Ohženu se rukou než mi dojde, že je to jen Edgar a tvář mi zrudne nechtěnými rozpaky. „Promiň...“ hlesnu smířlivě a smutně. rád? A zač? Že jsem se tak moc třásla strachy že jsem jim nebyla nic platná a nechala se uvěznit v kameni? Vůbec mi není do smíchu. Naopak. Je mi hrozně. stydím se před nimi. Všechno jsem pokazila a oni se tu o mě ještě starají... Jsem ráda, že Edgar mlčí. Necítím se na nějaké mluvení. Ale všechno jednou skončí a tak tedy i jeho mlčení... Je hodný. Neptá se jestli to řeknu jim všem, jen jestli to řeknu jemu. Ale měla bych? Pochopí to? Vždy to nechápu ani já... „Bolí to moc?“ zeptám se na jeho záda, abych oddálila konečné rozhodnutí zda jim to říct nebo ne. Mám strach že mě pak budou nenávidět, že se budou zlobit... |
| |
| U ohně Nevím, co mám říct. Vážím si Riny a nikdy bych jí nechtěl nějak ublížit. Jestli mi něco nechce říct, nebudu ji nutit. Musí se rozmyslet sama. Ale potřebuji vědět, co máme hledat na té „obsidiánové stěně“. I když… Rina vypadá, že je z toho sama zmatená. A kdyby tam mělo být něco nebezpečného, určitě by nám to řekla. Nemá cenu se jí vyptávat. Pokusí se změnit téma. Nebudu naléhat. Záda mě pálí jak čert, hlavně když se pohnu… „Není to tak zlé. Řeknu Luně, ať se mi na to podívá…“ Ani nevím, proč jsem to řekl. Před chvílí jsem Luně nechtěl říkat nic… „Víš… jestli je to pro tebe důležité, půjdu tam. Ať mi řekneš nebo neřekneš cokoliv. Ale kdybys chtěla – pořád tady jsem.“ Vstanu ze země. Naposled se na ni otočím. „Rin – ty se nemáš za co omlouvat.“ Vzpomenu si na své magické selhání. Krátkou chvíli jen tak stojím, pak nechám Almarine za zády a zamířím k Luně. Pořád ale přemýšlím nad tím, co se asi mohlo v té skále stát. Rina vždycky všechno dokázala přejít, vyrovnat se s čímkoliv – ale teď byla skleslá, ani náznak úsměvu, jen trpkost. Chvíli mi trvá, než si uvědomím, že stojím před Lunou a nic neříkám. Trochu se zakoktám. „Ehm, já jsem… myslel, no… Mohla by ses mi prosím kouknout na záda? Asi je mám trochu popálené…“ |
| |
| U ohně Pokusím se pousmát. „Luna ti pomůže, ona umí spoustu věcí,“ vychválím svou kamarádku a podívám se po ní se smutným náznakem úsměvu. Připadám si hloupě. Díky, oplatím Edgarovi vděčným pohledem na jeho další slova. Chtěla bych mu to říct, všechno... Koneckonců není to jen má věc. Ano, já to slíbila, to jistě. Pokud se to nepovede, budu to já, kdo se bude muset vrátit do skály a zažívat nekončící ukrutná muka, ale to neznamená, že se jich to netýká. Proroctví mluvilo o pěti lidech co vejdou na stezku aby zachránilo svou vesnici... Už-už se nadechuji že mu to řeknu. Že se přemůžu a pokusím se vypovědět vše o svém selhání, ale to už Edgar vstal a přešel k Luně. Povzdechnu si. No jo no. Asi se to nikdy nenaučím... Náznaky úsměvu se opět vytratí a já se zahledím do ohně. |
| |
| Ve smrčinách Štěstí se na nás usmálo. V lese jsme našli dobré místo pro přenocování. Lissa s Edgarovou pomocí rozdělali oheň. Plamínky krásně hřejí a září v hábitu večerního šera. Posbírám pár větviček, co tu leží poblíž našeho tábořiště, aby bylo chvíli čím oheň přikrmovat. Když přihazuji pár větviček na hořící hromádku, všimnu si, že přede mnou stanul Edgar. Chvíli jen tak stojí, jako kamenný. Pousměji se. Je mi to jasné. ,,Samozřejmě.“ Odpovím a rozprostřu před ohniště svůj plášť. ,,Tady si sedni a sundej tu ohořelou košili.“ Pobídnu ho rukou. ,,Obložím Ti to vyvařenými listy našich arvanských bylin. Hvězdničkou, která zmírní bolest a Plovatkou, která napomáhá hojení. Pak ještě v příštích pár dnech ty záda budeme obkládat odvarem z plovatčinýho kořene, než se záda docela zahojí. Hm?“ Pak se podívám k davu. ,,Máte sebou někdo nějaký hrneček? Potřebuju vyvařit trochu bylinek, a pak Almarine udělat takový uklidňující čajík.“ Pak se otočím zpátky na Edgara. ,,No co je? Svlíknout.“ Zavelím a lišácky se ušklíbnu. |
| |
| Hrneček – inventura Luna se začala o Edgara starat přesně jako to dělala vždycky s každým. Se svým osobitým postojem, šarmem a vášní v každém slově. Dříve mi její chování připadalo veselé a hodně často jsem jí předhazovala její vtípky a pak jsme se jim často smály spolu. Jenže teď mi to nepřipadá tak vtipné. Edgara ta záda zřejmě opravdu bolí a není to nic oproti tomu jak to bolí mě. Ne jeho zranění a jeho záda, ale to moje. To které není vidět. Z mého zamyšleného pohledu do plamenů, mě vytrhne až Lunina zmínka o hrnečku. Hrneček? Jasně že mám hrneček... Zcela automaticky začnu šmátrat v batohu... Ale ne... První co jasně vidím nahmatám je... jsou rozbitá vejce... „Ale ne...“ vydechnu zoufale. „To je, to je...“ Ani to nedokážu říct... Všechno mám teď špinavé od rozbitých vajec, která nepřežila naší cestu jeskyní... Naštěstí rendlíku se nic nestalo a tak ho mohu konečně vyndat. Jen je, jako všechno ostatní, špinavý od vajec... „Je tu někde voda?“ zeptám se trochu hloupě, protože hlavně nechci používat tu pitnou co mám s sebou... „Potřebuju umejt úplně všechno...“ vypovím s povzdechem. Tak to mi ještě chybělo... „Pak vám uvařím, jo?“ nabídnu ještě. |
| |
| Vprostřed noci Ať už jste mluvili o čemkoliv, přemáhala vás postupně únava. Prožili jste náročný den. Během příprav na večer jste se rozseděli. Chuť, jít hledat jakousi obsidiánovou stěnu, vás rychle opouštěla. Částečně také proto, že jste se nedověděli nic, co by její vyhledání dělalo mnohem důležitějším. Vaše bezprostřední úmysly se tak ubíraly jiným směrem. Lissa vzala obětavě hrníček, potřísněný od vajec a omyla jej v maličké vodní studánce, které si Taillein prve - nedaleko okraje lesíku - všimnul. Edgar se tak mohl nechat ošetřit od Luny. Musel snad překonat stud a svléknout se před krásnou mladou ženou, ale její ruce byly zlaté a vše mu vynahradily. Pár minut po její pomoci přestal vnímat vtíravou bolest, kdykoliv se jen více pohnul. Teplá večeře pak udělala vám všem moc dobře. Slastné pocity, které sytý po jídle mívá, vám tíží víčka a uklidňující praskání ohně tak jen dokonává započaté. Celá družina postupně usíná a brzy se tábořištěm ozývá jen oddychování spících lidí. Ve spánku vás ovšem doprovázely prožité události. Podivné výjevy neklidných duší, uvězněných pod Pohořím Mlčení, zelený přízračný strážce, jenž se vás pokusil zabít, nekonečné roje vybledlých duší, pomáhajících vám uniknout zpět na světlo boží ... Jeden obraz střídá druhý, až stanete opět před ztrápenou duší vojáka, který k vám smutně promlouvá.: " Daň za vysvobození byla vysoká a budeme za vaše životy platit mnohým utrpením. ... Neodplácejte nám dobré zlým, nevděkem zapomenutím....!" Po tváři mu skanula průzračná slza a pak další a další.... Temný plášť mračen, táhnoucí oblohou na severozápad, leží nad krajem jako těžká dešťová peřina. Kdesi v dálce se blýská, ale bouřka vám pravděpodobně nehrozí. Pozorovatel, stojící u vchodu pod horu by viděl sice světelné křivky křížící oblohu, ale neslyšel by hřmění. Patrně by si ale všimnul, že se ochladilo a ve vzduchu je cítit déšť... Probudili jste se právě, když začínají z nebe padat velké dešťové kapky. Pár vteřin vám trvá, než se zcela proberete. Jako byste totiž byli ještě částečně mimo. V uších vám zní jakýsi hluboký hlas, který neznáte. Není však nereálný. Jeho původce je brzy odhalen. Almarine, mluví ze spánku, z něhož se ještě neprobrala, hlasem, který není její. " Neztrácej čas, který se krátí všem! Znič strážce a osvoboď nás i sebe!!! Obsidiánová stěna vyjeví, co udělat musíš!!! Ale jen v noci odhalí své tajemství!!! Pospěš, nebo padni do kamene a trp pak do skonání světa s námi!!!!"" Varovná slova zní rozzlobeně a naléhavě. Jak velí lidská přirozenost, seskupili jste se kolem družky. Ležící dívka, vprostřed půlkruhu - který tvoříte - sebou prudce trhla a se slzami se probrala z noční můry. Její pohled se zabodl do tmy pod horou. Počet dešťových krůpějí se zvětšuje. Oheň, který skomírá, patrně vyhasne, jestli na něj něco ihned nepřiložíte. Suchého dřeva je kolem zatím dost. Díky Taillienově obětavosti snad ani nemusíte promoknout až na kost. K dispozici totiž máte dostatek dlouhých, hustých zelených a jehličnatých větví, které během toho, co Almarine vařila a Luna ošetřovala Edgara, nasbíral, nebo je urážel svým těžkým kladivem ze spadaných stromů. Před jídlem a spánkem je ještě stihnul nakupit na hromadu vedle vašeho dolíku… |
| |
| Večer... Chtěla jsem to nádobí umýt sama, ale když se Lissa nabídla, bylo těžké odmítat její pomoc, zvlášť když mě samotné připadalo vše naprosto k ničemu a beznadějné. „Díky,“ hlesla jsem tedy s ruměncem ve tváři. Zbytek svých věcí jsme si ale šla umýt sama k téže studánce. Beztak jsem chtěla na chvíli někam stranou, kde budu jen já a mé myšlenky. Potřebovala jsem uniknout všem těm pohledům, kterými mě častovali ostatní. Když ne přímo okatě, tak kradmo. Nezáleželo na tom ale. Bylo mi jasné že jsou zvědaví, že chtějí vědět, rozumět, cokoliv... Ale já se zrovna tak necítila na žádné zdlouhavé vysvětlování. Když bylo nádobí umyté, vrátila jsem se k ohni a mlčky začala připravovat večeři. Uznala jsem že ze zásob bude nejlépe začít jitrnicemi, které potřebují zpracovat, tak jsem je rozložila na jeden kámen u ohně a poctivě obracela po celou dobu jejich ohřívání. Měla jsem jich pět, přesně na počet osob. Hrnec, po tom co Luna svařila byliny, které přikládala Edgarovi a následně i mě přiměla vypít jeden z jejích bylinných odvarů, jsem použila pro brambory, které jsem mezi tím nožem oškrábala, vodou omyla a opět nožem nakrájela. Vše mi šlo rychle. Osolit brambory, dát je vařit, až byly uvařené dát na ně trochu sádla, nandat do pěti dřevěných misek a k tomu prohřátou jitrnici. Jistě, není to nic moc, ale věřila jsem že teplé jídlo každému přijde k duhu a vlastně jsem si neuměla ani představit, že bych vaření nechala na někom jiném. Patřilo k mému dosavadnímu životu, tak neodmyslitelně jako hospoda, kde jsem vyrůstala a dědeček. Vzpomínka na něj mi však zrovna dvakrát teď také nepomohli. vím dobře ,že na mě určitě myslí a trne někde hrůzou nad tím co se mi děje. A teď se zdá, že i oprávněně... Ne, vůbec mi nebylo do řeči po tom všem. Jedla jsem mlčky a čekala až dojí i ostatní abych šla znovu umýt nádobí a připravit vše na spánek, který jsem doufala že bude lepší než ten minulý. Ačkoliv posledně to vlastně nebyl spánek, jen stav bezvědomí... Ustlali jsme si tak nějak všichni svorně (asi, doufám). „Dobrou noc,“ jsem také popřála všem. Že bych v ní ale věřila se říct nedalo. Přesto už mi nebylo tak hrozně jako po probuzení dokonce mi připadalo že i tělo nabralo po jídle nových sil a tepla. Ovšem vyčerpání a klid, to přálo spánku a zavřeným víčkům. A nejen těm mým... Usnuli jsme. Ne... Ne...NE....Ne... Už dost... Přisahám... Přísahám... Ne.. Ne... ne... Udělám co chcete... Udělám co chcete... slíbila jsme to... Ne... Prosím ne... zpátky už ne... Otevřu oči a posadím se. Jsem vyděšená. Krůpěje studeného potu vystřídaly kapky deště. Rozhlédnu se, ale jen abych uviděla že i ostatní se probudili. Stojí kolem mě. Nic nechápu proč na mě tak zírají? Copak tohle nebylo dost? Dost... Oči mám zalité slzami a třesu se po noční můře. Ale ta můra by nebyla tak strašná kdyby na mě teď všichni tak nezírali... „C-co je? D-děje se něco?“ Snažím se ale nejde mi nekoktat. Vůbec nechápu proč tu jsou, nebo o co jde? „M-můžeme... Můžeme jít hledat tu zeď? Prosím...?“ teď zním naléhavě a v očích se mi zvláštně leskne hrůza a děs. |
| |
| Posedlá Poděkuji Luně za její pomoc. Byla milá a přes počáteční stud mi to nakonec nebylo nepříjemné. Záda se znatelně utišila, nebolí mě už každý pohyb. Dalším významným zlepšením je můj plný žaludek. Posadím se k ohni a pozoruji ostatní při jídle. Skoro jako by se nic nedělo. Přesto ale všichni chtějí jít zpátky k jeskyni – vždyť to řekli. Někteří z nich… Proč tam vlastně chci jít já? Kvůli zmateným řečem jedné holky? Ne. Je to Rina. Komu jinému bych měl věřit, když ne jí. Je teprve večer. Snad máme ještě čas se vyspat. Jsem unavený… Nebudeme spát celou noc. Jdeme si jen odpočinout. V blízké době, podle mého pokusu o měření, pršet nebude, spíš snad později v noci nebo k ránu… Není tedy třeba stavět přístřešky. Řeknu to Lisse i ostatním. Postupně uleháme ke spánku. Lehnu si blízko k ohni, tam, kde je zem vyhřátá. Stulím se do klubíčka, aby mi nebyla zima. Můj spánek ale není klidný. Probuzení mě konečně vysvobodí ze série znepokojujících obrazů. Pak uslyším další hlas a zapochybuji o tom, zda jsem doopravdy vzhůru. Postavím se na nohy a podívám se na ostatní, kteří se také probudili. Všichni se seběhnou k Rině. Dorazím k ní o chvilku později, ale ještě stihnu vyslechnout zbytek její náměsíčné řeči. Ale z jejího obsahu mi brzy dojde, že to není řeč tak docela její. Mluví stejně jako ten duch ze skály. Měl jsem pravdu. Nějak je s nimi spojená. Kleknu si k ní. Přestane mluvit a otevře oči. Pohladím ji po vlasech. „Měla jsi zlý sen. Všechno je v pořádku, jdeme ji hledat. Pojď.“ Vstanu a nabídnu jí ruku. Cítím se zvláštně. Většinou jsem váhavý a nerozhodný, ale teď, když jde o Rinu, mi rozhodnost nechybí. Naposledy jsem se tak cítil, když jsem málem zabil Olafa… S Rinou je to ale jiné. Elaine byla… jako něco nadpřirozeného, jako víla. Rin je… kamarádka? Opravdu? Snad. |
| |
| V noci Almarine nám každému udělala večeři.,,Děkuji Almarine, nenapadlo by mě, že na misi, kde se všichni tak uskromňujeme, se nám dostane takovéto královské večeře." Vděčně a uznaně se na ni usměji. S příjemným pocitem teplého jídla v břiše se nám celkem lehko usínalo... Zdál se mi hrozný sen. Vracely se mi v něm události toho dne v těch nejhorších světlech. Probudila jsem se a rozespalýma očima zpozorovala, že ostatní jsou taky vzhůru. Rin něco mluvila ze spaní. Snažila jsem se pozorně naslouchat. Tak tohle nám nechtěla říct? Měly bychom se vydat najít tu obsidiánovou stěnu. Nebo alespoň někteří z nás. Edgar nabídl Almarine ruku, že ji půjdou hledat spolu. Asi se stanu nepříjemnou osobou ve skupině, ale musím to říct. ,,Nevím, jestli je rozumné, aby šla Almarine hledat tu stěnu. Hodně si toho zažila, a nevím jestli jste si všimli, ale podle mě ji činí bolest jen pomyšlení, že by se měla ke vchodu přiblížit. Podle mě by tu měla zůstat a někdo s ní." I když mě to pomyšlení zabolelo, tušila jsem... ,,Edgare, měl bys tu s ní zůstat. Oba potřebujete ještě čerpat nové síly. Vezmu si svůj herbář, mám v něm ještě nějaké volné papíry, na které zapíši, co jest psáno v obsidiánu." To aby se necítili ošizení. |
| |
| K obsidiánové stěně Rina se plně probudí a přijme mou ruku. Pomůžu jí vstát a pak ještě chvíli držím její dlaň. Lunu v klidu vyslechnu. Tohle není na tobě, pomyslím si. „Chceš jít?“ zeptám se Rin. Jestli ano, půjdu taky. Protože nevíme, co má být vidět, nevíme, jaká je to magie nebo úkaz, a já bych tam měl být. Protože chci napravit svou chybu, chci pomoct Rině a nechci se teď schovávat. |
| |
| Hledání Nechápu to. Jejich pohledy... Hledám v nich oporu ale nacházím překvapení, strach... Ze mě, nebo o mě? to nevím a nejspíš se odpověď ani nedozvím ani vlastně nevím, zda ji toužím tolik znát. Trhnu s sebou. Edgravoa slova mě přiměla pohlédnout mu do tváře a blahosklonných očí, plných soucitu. Polknu. „D-díky...“ Zdráhavě přijmu jeho ruku. kdo by se mi divil? Nevím co si myslet, vím jen že bych se měla od kluků držet dál jak říkal vždycky dědeček. Ale teď je to právě Edgar, který mi nabízí pomocnou ruku a tu já s díky přijímám a vstávám s její oporou... Jenže to už promluvila Luna. Má jediná opravdová kamarádka... Jenže teď se zdá že mi vůbec nerozumí. Vím že za to mohu já, protože jsem jí to neřekla ale ona se pořád držela u ostatních, kdybych jí to tak mohla vysvětlit někde osamotě... Snaží se převzít iniciativu, říká že bychom měli zůstat, říká každému co by měl dělat, ale... Přece nečeká že tu zůstanu a nechám ji jít samotnou? T-top nejde, to je moje chyba, já to musím odčinit... „Ale já musím jít... Musím...“ Podívám se tázavě a zoufale na Edgara. To přece nemůžeš přijmout ne? Nemůžeš souhlasit... Vybízím ho pohledem. Zdá se nerozhodný a otočí se ke mě se svou otázkou. Otázkou na níž existuje jediná odpověď. „Ano, jistě že chci jít. Musím...“ otočím se na Lunu. „Nemůžeš mě tu nechat čekat na to až tě tam někde něco zabije, to nejde... Tak řekněte někdo něco!“ vybídnu ostatní slovy i pohledem. „Poslali nás společně. Proroctví těch duší mluvilo o pěti lidech. Jestli neporazíme toho strážce podle rad v tý stěně vrátím se zpět do kamene a zůstanu ta s nimi... Prosím...“ Míra mého zoufalství je takřka hmatatelná Zní z mého hlasu, je cítit z doteku dlaní, z níž jedna vězí v té Edgarově a druhou chytím Lunu za paži. Prosím... Pomozte mi... |
| |
| Zlý "sen".. Nabýdla jsem se na umytí špinavého hrníčku... Miju a přemýšlím, hlavně o bouřce: Snad se to přežene zachvíly...Nebo by vůbec nemuselo pršet... Když jsem domyla a vrátila se k ostatním, Rin začala připravovat jídlo... Vonělo to opravdu výborně! Všichni jsme byli unavení a tak jsme si šli lehnout... Nespala jsem dobře... Vracely se mi výjevy z jeskyně, které mi promýtl Zelený přízrak a navíc se mi začalo stýskat po Lousovi. Ze spaní mě, stejně jako ostatní, vytrhne Rin, která mluví ze spaní: Obsidiánová stěna! Zase...musíme tam jít! Podívám se po ostatních, kteří se začali dohadovat kdo půjde a kdo ne...:Šílenství... Měli bysme jít všichni... Podívám se na Lunu a řeknu: Rin vypadá, že tam musí z jiného důvodu než ze zvědavosti... Podívám se do země a pokračuju: Je to už v tom proroctví: "5 lidí..." A pokud je možnost, že by se mohla vrátit zpátky do toho kamene... Hlas se mi zlomí a já si musím odkašlat... ...Musíme udělat všechno aby se tak nestalo! |
| |
| První rozbroje Vaše dohadování, kdo půjde hledat obsidiánovou stěnu a kdo zůstane v tábořišti, přeruší zásah shůry. Husté dešťové provazce vystřídaly až příliš rychle varovné pokrápění, které vás probudilo ze spaní. Vyhladovělé ohniště zasyčelo a nad hranici zčernalých kousků dřeva, se vznesl obláček kouře, podoben duši unikající ze zemřelé bytosti. Po pár minutách, se v kamenitém svahu od Tamborského hřbetu začaly tvořit stružky dešťovky, splétající s ponejprve v řidší vodní síť, která se posléze sháněla v nově se rodící říčku. Neomylně zamířila z kopce mezi stromy. Slabá vrstva půdy na skalním podloží tak brzy přestávala zvládat tekoucí živel. Studená sprška vás přiměla k okamžité spolupráci. Edgar, Almarine a Lissa začali bez dalšího prodlévání stavět z nakupených větví přístřešek nad vývratem, sloužící vám jako provizorní nocležiště. Taillien s Lunou se rozhodli vyhloubit kolem dolíku odvodňovací koryto, kterým by usměrnili vodu dříve, než vaše útočiště zaplaví a znepříjemní vám tak jeho další obývání. Práce na společném díle trvala dobré čtvrt hodiny. Za tu dobu jste promokli všichni až na kost. Alespoň že výsledek vaší snahy je více než uspokojivý. Úkryt zůstal téměř nezasažený vodou a vaše zásoby i zavazadla deštěm téměř nedotčena. Zranění a oslabení členové družiny ale opětovně vyčerpali část svých znovunabytých sil. Almarine začala bolet hlava a bez tepla či možnosti se osušit, dostane zcela jistě horečku. Edgarova ošetřená záda zase začala bolet, když se na ně přilepila mokrá košile a při pohybu se o ně třela. Řízením osudu, či snad zákonem schválnosti, déšť ustal právě ve chvíli, kdy jste záchranné dílo dokončili. Otázka, jak dál a kdo půjde, však zůstala nedořešena. Domlouvali jste se sice, ale nikdo z vás zatím nikam nevyšel a neudělal jediný krok směrem k horám. Věčné průtahy i nepříjemné probuzení tak pobouřili nitro přímočarého a silného kováře, který je po otci zvyklý jednat dle svého uvážení, domnívá-li se, že má pravdu. V takovém případě s ním pak již téměř nic nehne. Není hloupý, ani zlý. To víte. I to, že se na něj v mnohém dá spolehnout. Míra jeho trpělivosti ale právě přetekla a tak začal jednat po svém. „Tak, to by bylo. Už vás mám po krk. Všech těch vašich věčných dohad. Jestli jste si nevšimli, nejsme na výletě a hned během prvního dne nám šlo již o život!“ Nejste zvyklí na to, že by byl Taillien přítelem dlouhých proslovů a tak vás jeho nečekaný výstup všechny zarazí. Zdá se navíc, že ještě zdaleka neskončil. „ Jakési proroctví mluvilo o pětici. Nás pět je, to ano. Ale třeba to může být o jiné pětici. Jakkoliv se to tedy dotýká našich bytostí, nebo také ne, nikomu rozhodně nepomůže, když budeme hned zítra, či pozítří, všichni vyčerpaní a polomrtví. „ Kovář je zjevně rozčilený a tak se po krátkém nadechnutí opět ujímá slova, nedávajíce tak nikomu příležitost vstoupit mu do jeho plamenné řeči. „ Teď to uděláme po mém. Jsem tady z vás všech nejsilnější i nejodolnější. Luna a Lissa jsou hraničářky, zvyklé lovit, či sbírat bylinky i za horšího počasí. Navíc umí pátrat, stopovat a hledat. To se hodí. Jsme nadto vše nezranění. Zpět k horám proto půjdeme jen my tři!“ O vteřinku později se zaměří přímo na Almarine. „ Co se týče tebe, Rin, přestaň ze sebe už konečně dělat chudinku a neustále kňučet. Začíná mě to pěkně srát. Je mi úplně u prdele, že jsi měla krušné dětství. Všichni tu víme, že to prase tvou mámu jen zneužilo a ty jsi kvůli tomu zažívala peklo. Mimochodem zcela neprávem, protože jsi za nic nemohla ani ty ani tvá máma. Nikdo z nás tady ti minulost nevyčítá! Nemáme ale čas ani energii starat se o ufňukánka. Tak se sakra seber! A přestaň se chovat konečně jako malé ukřivděné děcko, které musí být u všeho! Nevím, co se s tebou stalo v jeskyni, ale pochopil jsem, že musíme najít něco na obsidiánu ve skalách, kdesi támhle, zamíří prstem vzhůru do kopce, odkud jste dnes přišli. „ To jediné je teď podstatné! Jestli nevíš nic víc, tak tě k tomu nepotřebujeme! Nepůjdeš! Dáš se dohromady, ať jsi nám co platná zítra,“ vychrlí ze sebe se zanícením. „ Navíc je blbost, aby ses tam vracela. Nejen proto, že bys nás mohla všechny ohrozit, jsi li nějak s tím strašným místem spjatá, ale také proto, že když nejsi v pořádku, budeš nám všem platná asi tak jako nebožtíkovi housle. Nechápu navíc, co bys mohla pro Lunu, či kohokoliv z nás udělat, kdyby se to navrchu znovu zvrtlo. Jen bys nám ztěžovala případný útěk!“ Edgar v tu chvíli zakašlal. Kdo ví, zda chtěl něco říct, nebo se trochu nachladil. Každopádně si to kovář přebral po svém a ihned na to reagoval. „ K tobě se kamaráde taky ještě dostanu. Začínáš mě taky pěkně srát. Jak by můj táta řekl, jestli se ti Rin líbí, tak na to klidně vlítni, ale taky u toho kurva mysli! Zmínil jsem už, že nejsme na pikniku? K čemu by nám tam byla? A k čemu nám bude zítra, pokud se neudrží na nohou? Zapoj už zdravý rozum a přestaň tokat jak smyslů zbavený tetřev, než tě někdo trefí. Nebo Ti ty nadpřirozený vědy, nebo co, zatemnily dočista mozek? Místo toho, abychom už všichni dávno spali, marníme čas a mrháme svými silami. Ona nám měla své říct hned z večera a ne takto vprostřed noci. Náš hlavní úkol je jasný. Dojít pro pomoc našim lidem, kteří nám věří a ne se zdržovat od našeho poslání! Kdyby nemluvila ze spaní, nic bysme nevěděli. Takže pro příště to důležité bez zbytečných vytáček! Jasně, Rin? “ zaměřil svou pozornost opět na ní. „ Důvěřuji úsudku Luny, která je z nás patrně jediná, která se vyzná v léčení a možnostech lidských sil. Tvoje námitky mne tedy oproti jejímu doporučení v tuto chvíli nezajímají! Zůstaneš tady a basta! Myslím, že tvůj dědeček by teď na mém místě rozhodnul stejně tak jako já! Můžeš si tu třeba povídat s Edgarem, který zůstane s tebou. Pokud si máte co říct, můžete u toho spolu třeba nasbírat suché dříví v lese a rozdělat znovu oheň, než se vrátíme. Tím budete pro všechny dnes užitečnější více, než kdybyste šli s námi!“ Taillien domluvil. Rychlost jeho řeči zakolísala, když ze sebe dostal věci, které mu vadily. Muži činu, jakým je bez pochyby i on, nemívají často pochopení pro křehké mezilidské vztahy. Ani nepatří mezi nejcitlivější jedince. Zato však dokážou často udeřit hřebíček přímo na hlavičku a to ve správný čas. (A kováři o jejich zatloukání opravdu vědí své … :D) Snad díky tomu mívají často přirozenou autoritu a bývají nezřídka považováni za vůdce. „ Luno, Lisso, vy pojďte se mnou! Edgare, ty tu zůstaň s Rin. Tvoje znalosti budeme možná ještě dnes potřebovat, až nalezneme co hledáme a Luna to přepíše na papír! Snad budeme brzy zpátky. Bylo by příjemné, kdyby nás tu přivítalo opět teplo ohně a my všichni se mohli usušit a spát až do rána. Všichni to potřebujeme“. S těmito slovy chytnul obě hraničářky za ruku a pokynutím je vyzval, aby ho následovaly. Poselství psané v obsidiánu Trojice postav se brzy ztrácí ve tmě, kam za nimi Almarine ani Edgar nedohlédnou. Stoupají vzhůru do kopce. Kráčí opatrně a pozorně sledují nejen zemi pod nohama, ale i celé okolí. “ Vím, co hledáme!“ překvapí vás Taillien podruhé. „Obsidiánu se také říká sopečné sklo a je to roztavená hornina, která se nachází hlavně v okolí sopek. Táta ho kousek má. Přivezl si ho jako památku z cest, když se svým dědem dříve sbírali vzácné nerosty, aby mohli experimentovat při výrobě zbroje.“ Vítr se protočil kolem vás, až jste se zimou zachvěli. Nepromokavé pláště, které jste si pro jistotu před odchodem znovu oblékli, vás sice kryjí před dalším deštěm, kdyby přišel, ale neuchrání před vzduchem zakusujícím se do vašich vlhkých těl v promoklých šatech. “ Já si ničeho neobvyklého kolem vstupu nevšimla,“ sdělila Lissa svůj postřeh. “ Nic tak neobvyklého jsem ve skalách nepostřehla.“ “ Já také ne,“ přitakal Taillien, „Obsidián je hladký, černý lesklý kámen s bílými rozpíjejícími se skvrnami. Pokud se má jednat o celou stěnu, nepřehlédl bych ji ani přesto, že jsme odtamtud utíkali. Myslím, že bychom se měli zaměřit kousek dále od vstupu. Nerad bych se k němu znovu zbytečně přibližoval. Navíc v noci!“ Z lesa za vámi zahoukal sýček a kdesi v dálce zavil osamělý vlk. Noční zvuky vás ale neděsí. Jste zvyklí životu spjatého s přírodou. Přirozená melodie noci vás uklidňuje. Když se blížíte ke vstupu, svorně mlčíte. Vaše oči se snaží ve tmě, kterou občas zahání měsíční světlo pryštící mezerami v protrhávajících se mracích, najít cokoliv, co by připomínalo obsidián. Vnitřně jste napjatí čím dál více, neboť blízkost hory vám nedává pokoje. Občas se vám navíc zdá, že z hlubin zaznívají výkřiky a nářek. Nejste si ale jistí, zda se jedná o nebohé duše vězněných, či o meluzínu řádící v soutěsce. Tiše procházíte po cestě a dále pátráte po čemkoliv neobvyklém. Jako první nalézá Lissa. Nejedná se sice o stěnu z lesklého kamene, ale její objev vás i tak potěší a rozhodně více uklidní. Ve skále je vytesaný výklenek, v němž pokojně září rudý rubín s relikvií téhož světce, který střeží vstup do jeskyně i na druhé straně pohoří. Řád sv. Hyacinta byl tedy kdysi i zde. Relikvie tedy snad zabraňuje přízračnému strážci, aby rozšířil svou moc mimo podzemí. Obsidiánová stěna kolem vstupu je dost zavádějící určení,…. vrtá vám nejspíše hlavou. Jste od něj navíc již poměrně značně vzdáleni. Rozhodnete se tedy vrátit po stezce zpět. Domníváte se, že jste něco mohli přehlédnout. Vaše opětovná snaha však stále nepřináší ovoce. Po dobré hodině jste opět stanuli před relikvií, již našla Lissa. Přemýšlíte, zda má cenu dále hledat. Soustředili jste se na svůj úkol natolik, že jste snad ani nezaznamenali, že vítr zcela vyčistil oblohu. Nad vámi již nějakou dobu zcela jasně září miliony hvězd a měsíc, který již téměř dorostl do úplňku. “ Támhle, Tailliene, dívej,… !“ uchopila Luna rozrušeně kováře za svalnaté předloktí a druhou rukou ukazovala vysoko nad sebe. Ve větší výšce, než vás napadlo pátrat, se zcela jasně odráží v měsíčním obsidiánová tabule, na kterém světla noci odhalují dva nápisy. Jeden v barvě stříbra a druhý v ohnivé oranži. “ Dělej Luno,piš…!“ obejme rusovlásku v záchvatu náhlé radosti statný muž. “ Honem, než to zase zmizí!“ povolí své sevření, aby mohla psát a v němém úžasu zůstane zírat nad sebe. “ Ještě, že tě sebou máme Luno, „ šeptne ji pro tiše změnu do ucha Lissa a její ruka jemně přejede bylinkářce přes zadeček. Nadto ji v neočekávané chvíli něžně políbí na šíji. Poodstoupí od ní ovšem dříve, než si toho může kovář povšimnout. Luna se tak konečně může věnovat přepisování poselství, které odhalil měsíc a hvězdy na obsidiánu. Jeho znění je ale více než podivné. První jeho část, jakoby stříbrem do kamene vytepaná je psána takto… AN CKTUAZA TECS DOUDK SVE ZONNMEA KMA EEPJS LONEV YRKOK ZEB ADNEEJ. IPRNV ASTLVE CIKL CO JOIH DNAJI DEK SE RTISO STEI JOBI. JEKIZS JJE – SAC KVAS ITEL AVT CYROTSLH TZOVI VTJU IC MTSR YRBZ EITVS. JEEEKCN KAP S CEKLIM NA CNI ZJI YIDVJ K ERABN IGRDAASN. Pod ním následuje další část, psaná v barvě žhavého magmatu. 21 3657214 4213 21453 213 3741625 132 53241 54123 52431 321 231465. 51243 614523 4321 12 3241 41235 231 21 43521 1342 3241. 654213 312 – 321 4132 4321 321 32168754 51432 2143 12 2413 4213 35421. 7426531 321 1 451236 12 312 312 25413 1 52314 74215386. Poté, co Luna vše pečlivě opsala, vydala se trojice zpět k tábořišti, kde na ně snad čekal opět oheň. Jsou lehce podchlazení, takže teplo jim jistě prospěje. Cesta dolů není tak náročná, přestože musí dávat pozor, aby nezakopli i nějaký skalní výběžek. Brzy již vchází do přístřešku, který pomáhali postavit… |
| |
| Ouuu… Tak nějak nám naše rozhodování pozdržel déšť. Výsledkem našeho úsilí, které mělo směřovat k ochraně před ním, bylo, že jsme byli promoklí, mrzutí a nakonec stejně pršet přestalo… Tak nějak jsem čekal, že už bychom konečně mohli vyjít. A tím jsem myslel nás všechny. Tailien na to měl ale jiný názor, a rozhodl se jej dát nahlas najevo. Až moc nahlas, na můj vkus. Upřímně řečeno, v některých věcech jsem mu musel dát za pravdu. O Rin se tedy vyjádřil dost nevybíravě, z jeho úhlu pohledu to asi bylo logické, ale přece jen, ne každý asi dokáže brát věci tak zpříma… Ale je fakt, že musí být unavená a potřebuje si odpočinout – já jsem si jenom myslel, že takové věci může za sebe rozhodnout sama. Abych se ujistil, že ještě vůbec můžu slyšet něco jiného, než kovářův hlas, potichu jsem odkašlal. Možná jsem neměl. Tailien si věci vskutku vykládá po svém. Poněkud zrudnu a upřeně se dívám na něco na zemi, jako bych tam najednou objevil něco ohromně zajímavého. Tailien tedy rozhodne. Zůstanu s Rinou v táboře. Nevím, jak by zareagoval, kdybych i přesto šel s nimi, ale nemám chuť to zkoušet – nikomu by to neprospělo. |
| |
| Další dění... Jako další promluvila Lissa. řekla však jen to co už jsem řekla já před tím. ano, zahřálo mne u srdce že se mě zastala, ale vzhledem k tomu co přišlo vzápětí, na tom vlastně nezáleželo. Všichni jsme museli spolupracovat a jednat jako jeden nedbaje svých zranění, otřesených myslí a nevyspalých těl. Nakonec se ale dílo podařilo a když jsme si mohli vydechnout pršet zase přestalo. Mě už ale bylo lépe. ano, bolela mě hlava, ale to nebylo nic proto tomu co mě probudilo. Teď jsem věděla že jsou se mnou a ať už se to rozhodne nakonec jakkoliv, že nejsem sama. Vše ale pohřbil Taillien svým proslovem. Proslovem který jsem poslouchala a jak se jeho hlas nesl a řeč stupňovala, čím dál více jsem v sobě držela pláč. Nejen že na mě křičel a zakazoval mi tam jít, ale ještě k tomu prolomil tabu a zmínil se o mém dětství a minulosti tak hrubě, že mě to zranilo snad víc než sama skutečnost toho co se kdysi stalo. Toho, nač jsem se snažila myslet co nejméně. A co vyplynulo z jeho řeči? Že tu ze sebe dělám chudinku, což ovšem vůbec nebyla pravda. O to mi přeci nikdy nešlo. Nikdy jsem nechtěla aby mě někdo litoval a kovářovo nařčení pro mě bylo jako ta nejkrutější rána do zad, jakou mi kdo mohl zasadit. Mnohem raději bych teď byla tam v té skále, než tohle muset slyšet a to ať se bojím sebevíc. Skoro bych se červenala, když se zmínil o Edgarovi a o mě. Na něco takového jsme přeci ani jeden jistě neměli ani pomyšlení. Nechápu co mu dává právo o nás rozhodovat, jako bychom snad byli děti a on jediný dospělý což vůbec není pravda. Pokud mě mohl něčím urazit a ranit, bylo to právě tohle. Jediné čeho tím docílil je, že se za sebe teď stydí ještě víc než před tím a že ho začínám z duše nenávidět... Sledovala jsem ty tři jak odchází a krev se ve mě vařila. Nenávidím ho! Ale co můžu dělat? Prej užitečnější! Jo jasně... Nejsem nic, že? Nejsem k ničemu, tos chtěl říct? Tak jo! Jasně proč ne... Umím jen vařit a na nic jiného nejsem... Tak jo. Nechte mě! Nechte mě těm přízrakům, když vám tak vadím...! To jde snadno ne? Copak si myslí že já to sama nevím? Jo jasně... Já nic nevím jsem chudinka, která chce jen to aby jí ostatní litovali, protože sama nic neumí... Ruce zatnu v pěst a až ze sebe vydám hrdélní křik a praští pěstí do nejbližšího stromu. Bolí to. Bolí, ale to je přesně to co já teď potřebuji. Cítit bolest. Jakoukoliv jinou bolest než tu, které mi svírá srdce v úzkosti. Je mi jedno co si o mě teď Edgar myslí, protože ani on nemůže vědět jak mi je. Určitě si taky myslí, že sem jen chudinka... Ale já nejsem! Nejsem... Oči se mi zalijí slzami a tak se od Edgara odvrátím a vykročím do lesa sbírat další dřevo. Nechci s ním mluvit. S ním ani s nikým jiným. Oni se mnou taky nechtějí mluvit... Nikdo se mnou už nechce mluvit... Taky proč by měli? Jsem přece k ničemu. Jen je ohrožuju. Možná bude lepší se prostě ztratit. Kašlat na slib a proroctví. Proč se snažit, když jim je to jedno? Stejně mě nakonec nechají někde vzadu starat se o oheň. Prej o oheň... Na oheň je tu expert Edgar ne já...! Jo jasně půjdeme jen předat poselství a já se pak nechám do skonání věků mučit v nějakým šutru. Přesně to by dědeček chtěl je mi to jasný, stejně jsem mu jen lezla na nervy jak se o mě pořád musel starat. Jo to určitě chtěl Tailien říct... Pocit zmaru je až příliš veliký v mém nitru. Když už se na Edgara podívám je to pohled vraha varujícího před jakýmkoliv oslovením mé osoby, protože by to mohlo spustit bouři myšlenek, které by se měnily ve slova a to by bylo to poslední co by bylo dobré. Já nejsem chudinka... Nejsem... Je mi do breku, ale dovolím si slzy jen, když sbírám tam, kde Edgar není. Jakmile jsem zpět u něj, už nepláču. To se raději budu dusit úzkostí a potlačovanými vzlyky, než abych brečela před ním. Já nejsem chudinka! Vydržím a dokážu to samé co ostatní! Jen kdyby to bylo tak jednoduché. Hlava už mě skoro třeští, ale já se rozhoduji vydržet tu bolest a nepolevit dokud není dřeva dost a Edgar znovu nezapálí oheň. Já se pak mlčky ujmu vaření čaje, z Luniných bylin, které najdu v jejím batohu. Jistě nejen oheň, ale i teplý čaj jim přijde k duhu. Když už tu jim jsem jinak k ničemu, snad alespoň mé vaření pro ně bude NĚČÍM... Jsem naštvaná a zoufalá, ale to vše jen ve svém, nitru. Je mi jasné že to nikoho z nich nezajímá. Že jim nezáleží na tom jak se cítím, ale jen na tom co dělám a proto mi nezbude než se přizpůsobit a jen činit. Dokonce se zdá že na tom co cítím nezáleží ani Luně. Ale proč by jí na tom mělo záležet? Tailien to řekl jasně. Ona je co platná. Já ne! Ale to už se ostatní vracejí ze svého průzkumu. Jen se po nich podívám a pak se zase zahledím do plamene. Koneckonců záleží jen na nich jestli mi řeknou co na té stěně bylo. Na mě jako obvykle nezáleží a tak se nebudu vnucovat. Buď mi to Luna řekne a nebo ne. Nic jiného nastat nemůže... |
| |
| soukromá zpráva od Edgar Mlynář pro Tailien a obě dívky nám ukážou záda. Doufám, že si to všechno Rina nebude brát nějak moc k srdci, přece jen, vážně chtěla jít. A taky by si mohla myslet, že snad já… Ne, to ji snad ani nenapadne, jak by mohlo? A vůbec, je to celé nesmysl, Rinu mám rád, ale že bych… Snažím se vzpomenout si na Elaine, ale zjišťuji, že vybavit si přesněji rysy její tváře mi činí potíže. Kdy jsem ji naposledy viděl? Ani si nevzpomínám… Elaine… Mé myšlenky mě zaměstnávají jen pár vteřin. Podívám se na Rin… a výraz jejích očí mě téměř vyděsí. Asi to vzala hodně vážně. Beze slova vyjde do lesa, takže chvíli mám strach, co se chystá udělat. Váhavě vyjdu za ní. Možná bude lepší ji nechat chvíli o samotě… Nebo taky možná ne, pomyslím si, když slyším její křik. Když ji zahlédnu znovu, už je sehnutá k zemi a sbírá dřevo na oheň. Aby to nevypadalo příliš divně, jdu taky sbírat dřevo – držím se Rině na dohled, ale nikdy ne příliš blízko. Když mám plnou náruč dřeva, odnesu ji k ohništi. Znovu ho pak zapálím a sednu si vedle na zem. Čekám, dokud se neobjeví Rina. Nemůžu si nevšimnout jejích zarudlých očí, když pokládá dřevo na zem. Vyhne se ale mému pohledu a beze slova se chopí další práce. Sedím vedle ohniště a Rina v kotlíku vaří čaj. Už to nevydržím. „On to nemyslel zle…“ prolomím vzniklé ticho. „Nemůžeš ho ve všem brát vážně… A možná je lepší, že jsi tu zůstala. Beztak jsi toho dneska už zažila dost. Oni to zvládnou, když si dají pozor a nepůjdou moc blízko ke vstupu do hory.“ Schválně se nezmiňuji o jiných Tailienových závěrech. „Nic z toho není tvoje chyba. Ten přízrak určitě mohl vzít kohokoliv z nás. Kdybys to nebyla ty, mohl to být Tailien, a nejspíš by pak nic takového neřekl.“ |
| |
| U ohně. Sotva jsem se zadívala zpět do ohně Edgar se přeci jen odhodlal promluvit. Nepodívám se na něj. copak to vůbec nechápe? Tady přece vůbec nejde o to jak to myslel, ale to co a jak řekl. Krom toho on to naopak nejspíš myslel přesně tak jak to řekl. Tolik si myslím že ještě Tailiena znám. Kdyby to byl on? Nejspíš by vstal, lehce se oklepal a vůbec by ho to nezasáhlo, protože ON je pan dokonalý a nikdy nechybuje! pomyslím si horce. Je dobře že akorát přicházejí ostatní, protože jinak bych zřejmě nevydržela příval Edgarových slov a přes zaryté odhodlání mlčet bych mu mohla říct něco, čeho bych později litovala... Podívám se po nich úkosem a začnu nalévat čaj do umytých misek a stavět je vedle ohně aby si každý mohl vzít... |
| |
| Příchod ostatních Dříve, než Almarine stačí něco říct, objeví se ve světle ohně tři dobrodruzi, s trochou štěstí nesoucí poselství z obsidiánu. Zarazím se, pak ale přece jen zvítězí moje zvědavost. "Našli jste něco?" zeptám se. Když Luna vytáhne přepis podivné zprávy, kterou opsala, aby se na ni mohli všichni podívat, už na Rinu tak docela nemyslím. Jsem plně zaměstnán čtením a luštěním šifry. Hmm... co to asi? Aha, takhle... No nakonec to není tak složité, když přehodím tady tohle sem, podle tohoto... A tady to máme! Ještě to dát celé dohromady... |
| |
| Rozlousknutí situace Během našeho dlouhého dohadování, se do toho celkem svižně obul Tailien. No panečku! Můj údiv byl jistě vidět i napovrch. Chvílemi vystihuje i mé pocity, však mnohem ráznějším způsobem. Rozhodl. Na Rin bylo poznat, že si z Tailinových slov vryla do paměti jen to, co chtěla. Tak už to u žen bývá. Slyší jen to, co cítí jako útok na svou osobu a mezitím jim unikne skutečná podstata, a že je to vlastně pro jejich dobro. Leč vyřčeno nevybíravým způsobem. Tailien domluvil, mě i Lissu pevně chytl za ruce a vedl nás ke skalám. Po delším hledání, kdy mě kovář překvapil svými vědomostmi, se na nás přece jen usmálo štěstí. Nahoře v kameni jsem zahlédla stříbrné a ohnivé hádanky. Upozornila jsem ostatní, kteří z toho měli opravdovou radost, stejnou jako já. Vytáhla jsem herbář a na zadní stránku začala opisovat. V tom mě však vyrušilo něco, co Lissa udělala. Její letmý dotek následován hebkými rty na mém krku, ve mě vyvolal rozporuplné pocity. Na okamžik mnou projel horký proud jakéhosi zvláštního napětí. Vydechla jsem. Věděla jsem, že Lissa je známá pro svou svůdnickou povahu. Však toto bylo......nezapomenutelné. Snažím se vzpamatovat a soustředit se na opisování. Jak to tak zaznamenávám uhlíkem do papíru, napadá mě možnost, jak to vyluštit. Cesta zpátky nebyla zrovna procházka růžovým sadem, neustále jsem se musela soustředit na to, kam směřuji své kroky, stačilo špatně šlápnout a mohli jsme si zlomit nohu. To by nám ještě chybělo. Navíc nám začala být nepěkná zima. Zpátky u přístřešku Ten oheň je stejně vynález tisíciletí. Jen jsme k němu přiblížili, hned jsem se začala cítit lépe. Na Edgarovu otázku okamžitě zareaguji. ,,Jo jo, zvědavo, nech nás jen vydechnout, hm?"Usměju se, přisednu si a začnu tahat herbář. Otevřu ho na poslední straně tak, aby se na to mohli všichni podívat. Chvilka společného bloumání a hloubání.... :) Všimnu si, že Rin vaří v kotlíku čaj. Hm, to je skutečně milé. Hrabat se mi ve věcech bez svolení. Snad alespoň nevyvařila ty vzácné Aravanské bylinky. Nakloním se nad kotlík a snažím se rozpoznat vůni. Šalvěj a Třapatka. Uf. Ta mě vylekala. ,,Koukám, že jsi nám pro dnešek chtěla dopřát dobrý spánek a posilnit naše tělo energií, Almarin." Kývnu směrem k hrnku s vroucím čajem. ,,Dobrá volba." |
| |
| U ohně. Luna hned vytáhla svůj herbář, kam si zapsala co bylo psáno. Kdesi ve mě se vzedmula zvědavost hnána přízračnou potřebou tam nahlédnout a vidět... Naklonila jsme se nad to a začetla se, ale... Co to je? to přece... to ne... To je konec... To je můj konec, všechno je špatně... Jak tak kroutím nevěřícně hlavou, málem čaj vyliji, naštěstí ale nejsem tak nešikovná a nic se nestalo. Všechno je špatně... Edgar na to sice kouká stále jako ostatní, něco tam luští ale pro mě je to celé jako širý neznámí svět. Tajemné a hrůzostrašné, protože takový zdá se bude i můj osud. Tedy minimálně hrůzný a strašlivý... Neušel mi Lunin pohled, když viděla že vařím čaj, ale já se jen odvrátila. A co sem měla dělat? Ale nezeptám se. Ne, nechci další hádky ani rozbroje. Vůbec ne... Nakonec přeci jen zjistila, že nejsem tak úplně velká hlupačka abych jí vypotřebovala nejvzácnější byliny a dokonce ocenila mou snahu, ale... Mě to těší jen z části. „Hm...“ Taky proč by mě to mělo těšit víc? Na vaření čaje není nic hrdinského, co by všem ukázalo, že taky můžu být platná a něco dokázat. Není na tom vlastně vůbec nic. dokonce nemůžu přispět ani k luštění toho nápisu, který je pro mně životně důležitější, než pro ně. Zase jsem odkázaná na ně... Kdy už to skončí? Proč jsem to slibovala, když jsem takový dřevo? Povzdechnu si. „Jestli vůbec nějaký spánek bude,“ hlesnu ironicky spíše sama pro sebe, než pro ostatní a pohledem sklouznu k luštitelům. Šance na to že porazíme přízrak se zdá se jsou ještě mizivější než na samém počátku. A co sem si myslela? Že tam bude, jděte a udělejte to a to? Posadím se k ohni a nepletu se jim do toho. Jsem rozčilená a zoufalá, nemyslí mi to jak by bylo třeba. A oni taky nepotřebují poslouchat mé rozmrzelosti, ani se dívat na můj zakaboněný obličej... |
| |
| Výbuch Rozmluvu o tom kdo půjde a kdo ne, přerušil déšť. Všichni, ať už zranění nebo zcela zdraví jsme museli přiložit ruku k dílu. Výsledek byl takový, že jsme měli přístřešek, a kdyby se déšť vrátil tak nám do něj nezateče. Bohužel jsme se opět vrátili k tématu Obsidiánova stěna. Toto téma mě začalo pomalu, ale jistě unavovat. Copak je tak těžký pochopit, že bude lepší, když tady někdo zůstane? Jsem docela klidný člověk, ale pokud dlouho poslouchám řeči, s kterými nesouhlasím, dokážou mě rozpálit. Věděl jsem, že když to nezastavím, tak nikdo a budeme se tu dohadovat ještě dlouho. Začnu rychle uvolňovat vztek, který se ve mně nahromadil. Nejdříve jsem se zamířil na Almarine, protože my přišlo jako úplná blbost, aby někam šla, když před chvilkou ještě ležela skoro mrtvá na louce. Možná jsem to řekl trochu netaktně, ale potřebovala probudit a myslet na hlavní úkol, kterým je přivést pomoc pro vesnici. Pak jsem se obrátil na Edgara, který mě neúmyslně vyrušil. I k němu jsem měl co říct. Doufal jsem, že si moje slova vezmou k srdci a nevezmou si z nich pouze to špatné, kterým jsem se v záchvěvu hněvu nevyhnul. Chytnul jsem Lunu s Lin a odešli jsme směrem do hor. Po cestě jsme se o mém výstupu dál už nebavili. Doufám, že jsem si to nemyslel sám. Napadne mě, když se podívám na své společnice. Teď jsme však hledali Obsidián, proto jsem ostatním přiblížil své vědomosti o tomto kameni. Jednou jako malí kluk jsem ho dokonce držel v ruce. Byl to úchvatný kus rudy. Po usilovném hledání Luna slavila úspěch. Byla tam však šifra. Když jsme se vrátili do tábora, oheň už vesele plápol a dokonce byl uvařený čaj. Jeeee děkujeme za čaj. Řeknu vesele jako by se nic nestalo. Nebojte, o nic jste nepřišli. Ještě dodám a sednu si k ostatním. |
| |
| U ohně Taillien zavětřil čaj a hned si taky pro jeden sáhl. jééé?! Mám pocit, že jestli se honem nepodívám jinam vybuchnu tentokrát já. Ale copak můžu? svěsím ramena a snažím se dělat že neexistuju. Vypadá to však že mi to kovář nehodlá dopřát. „Hm...“ Jo jasně o nic jsme nepřišli, ale kdybych tam byla, mohla jsem třeba u pitomou zeď najít já... Ne že by to tedy bylo něco platný, protože tím bych stejně nebyla nic platná, že? Když jsou tam samý nesmysly. Krom toho jeho stejně příšerně otravuje zachraňovat můj život... Dal mi zatraceně dobře najevo, jak moc. „Hlavně že vy jo,“ utrousím ještě uštěpačně. Ne, nechtěla jsem to říct, chtěla jsem mlčet, ale to prostě nešlo. Nejdřív mě seřve, udělá ze mě chudinku a pak přijde a dělá jakoby se nic nestalo. To už je prostě moc i na mě. |
| |
| U ohně Vůně hořícího dřeva nám vyšla naproti. Vraceli jsme se. A naštěstí jsme i nalezli obsidiánovou stěnu. Přestože nemohla jít s námi, ukázala Almarin nám všem, že je cennou součástí týmu. Občas mi sice leze na nervy, to ano, ale jsem ráda, že šla s námi. Svého současného úkolu se zhostila skvěle. Nejenže rozdělala s Edgarem znovu oheň, ale myslela na nás i s čajem, který krásně voněl. Provizorní stěny i střecha z větvoví navíc dodávaly našemu koutku familiérnější ráz a ten nám tak zase propůjčoval nám pocit, že jsme na chvíli v bezpečí. " Díky Rin, jsi poklad. Nebýt tebe, jdeme spát všichni dost mrzutí. Venku je pěkná kosa, jak pořád fouká. Nemáš ve svém batůžku nějaký hrníček z vaší krčmy? Ráda bych si nalila, ale nemám do čeho". Než mi odpoví, instinktivně se posadím mezi Edgara a Taillena. Chybí mi mužská společnost. Taková ta, když se mám v noci ke komu přitulit. V tom kováříčkovi něco bude. Ten jeho svalnatej zadek a chlapská hruď…. Zachvěji se a málem až zavýsknu rozkoší jen při té představě. Pohled mi sklouzne ale i na našeho kouzelníka. Vypadá tak neškodně. Kdybych ho svlíkla, bude proti Taillienovi kontrastovat jako nebohé oškubané kuřátko. Taillien promluví a mně se najednou navalí. Všechen sex-appeal, který z něj vyzařoval při jeho prvním výstupu, je ten tam. To je ale idiot. Zbabělec jeden. Takže ty musíš být s každým za dobře, jo? Před tím ostrý jako břitva a teď zas nevýrazný jako příliš slabá polívka. Představy, v nichž vystupoval kovář, jako objekt mé touhy, vybledly. Zato chuť naznačit mu, jaký je ňouma, se vynořila jakoby odnikud. Snad mu dojde, že se má chovat jako chlap a ne jako dítě, bojící se že mu bude někdo hubovat. Takže Taillien je pro dnešek odrovnaný. Pro mne. Za trest. Po ruce je ale hned Edgar. Je jako malý kluk s novým dřevěným koníkem, hodnotím jeho soustředěný výraz a zájem o tajemný nápis na zadní straně herbáře, který tam Luna opsala. " Vám to mokré oblečení nevadí? Když ho nenecháte oschnout, nebudete se mít do čeho suchého ráno převléci," breptnu zrovna, když se většina soustředí na to, co jsme nahoře nalezli. Svléknu si přitom košilku i kalhoty a přes pás si nenuceně přehodím jen nepromokavý plášť. Jednu z nepoužitých větví zaklíním do díry v zemi a poté, co ji trochu upravím, na ni rozprostřu své šaty. Snažím se, aby je oheň neohrozil, ale přesto k nim byl co nejblíže. " Přišel jsi už na něco Edgare?" Přitulím se k němu, jakoby mimoděk. Neopomenu se předklonit tak, aby vynikly moje krásná ňadra, tísnící se momentálně již jen za minimální vrstvou spodního prádla. Jsem si vědoma, že jsem kočka. Pomohlo mi to v nejednom dostaveníčku s milencem, či milenkou. Tolik krásných vzpomínek. Nejraději mám ale tu na nádhernou dceru místní pradleny. Elaine! Naše občasné schůzky u orlího jezera jsou nezapomenutelné. Ráda bych si s ní zase zaplavala nahá a dováděla pod vodopádem útočí na mne opět má přirozenost. Pohrávám se s lesklým pramínkem hebkých vlasů, abych přilákala jeho pozornost. Jakmile se naskytne šance, zářivě se na něj usměji a pokusím se ho svést tím nejnevinnějším pohledem, kterého jsem schopna. Na chlapy často zabírá. Doufám jen, že nezrudne a nezačne koukat trapně do země jako před tím. Taillien jen naznažil, jak se jeho pozornost, projevovaná Rin, tváří navenek a on z toho byl úplně štauf. Nehodlám nic riskovat a tak se rozhodnu pro jednou zase pomoci náhodě. " Auu,... něco mě štíplo," vykřiknu jemně a prudce nadskočím. Přesednu si přitom na jedno Edgarovo koleno. Předstírám, že pátrám očima v místě, kde jsem seděla. Užívám si přitom ale pomyšlení, že jsem mu odhalila svou nahou šíji, velkou část zad a když se trošku pohnu dolů, tak i odvážné křivky mého zadečku. Napadne mne přitom další věc. Celou mne to rozpálí. Co takhle svést naši Rin. Třeba jí schází jen povzbuzení. Vždyť ji ten její děda vychovával dost omezeně. Nejspíše ještě nemá žádné příjemné zkušenosti. Možná by se pak více odvázala a netvářila se pořád tak nešťastně… " Promiň Edgare, snad jsem ti nijak neublížila," omluvím se rádoby vážně a pohladím jej krátce po vnitřní straně stehna. Nádherná představa. Vodopád, vlahá noc, jezírko a čtveřice nahých žen skotačících v jezeru - já, Elaine, Luna a Rina.... |
| |
| Poselství a… poselství Skláním se nad Luniným zápiskem a tiše u toho mumlám. Jedna, dva, co je trojka? čtyři pět… S Lunou jsme rychle přišli na princip hádanky, Tailien, který hned nato pochopil taky, nám pomáhal přepisovat slova, jak šla za sebou. Přes rameno mi začne koukat Lissa. Přitlačí se na mě, takže mě vyruší z práce. Pak si uvědomím, že je téměř nahá… To mě uvede do rozpaků, ale zdá se, jako by si to ona sama ani neuvědomovala. Jako by to bylo úplně přirozené. Donutím se odtrhnout oči od jejích… ehm… kam, jak jsem si uvědomil, že jsem zrovna zíral. Odkašlu si. „Na začátku cest, odkud vše neznámo kam spěje, nevol kroky bez naděje. První světla klíč, co hojí, najdi, kde se ostří sítě bojí. Získej jej – čas však letí...“ Než můžu pokračovat, dosedne mi s tichým výkřikem Lissa na klín. Odhalí se mi tak její nahá záda a nejen ta… Zarazím se vprostřed věty. Nakonec se ale ovládnu a rozhodnu se Lissiny křivky ignorovat. Jsem vděčný, že ohniště neposkytuje dost světla na to, aby byl vidět výraz v mém obličeji. Podívám se na místo, odkud Lissa odskočila. „My… myslím, že tam nic není. Asi to byl jen komár. Přitahuje je oheň…“ Čekám, že Lissa vstane, ale stane se něco úplně jiného. Ucítím její ruku na svém stehně. Plameny ohniště zničehonic poskočí o kus výš. V hlavě mám dokonalý zmatek. Tělo za mě na(ne)štěstí samo spustí obrannou reakci. „Ne, v pořádku… Ale už je pozdě, a vypadá to, že v té hádance je další šifra. Měli bychom jít spát.“ Začnu vstávat a tím Lissu donutím, aby opustila mé koleno. Rychle (i když se snažím vypadat klidně) opustím místo kolem ohniště a zamířím ke studánce. Bylo to vážně… Ale že by Lissa… To si jen namlouvám, určitě to byla jen náhoda, proč by Lissa něco takového dělala. Ta má zájem o úplně jiný typ. Vždyť jsme žili v Aravanu kolik let, a nikdy si mě ani nevšimla. Musím se vzpamatovat a přestat si vymýšlet nesmysly. Dojdu ke studánce a plnými dlaněmi vody si opláchnu obličej. Košile mi na těle už téměř uschla, když jsem seděl u ohně. Rozhodnu se nechat si ji na sobě – vždyť nemám ani plášť. S návratem k tábořišti nijak nespěchám. Doufám, že až přijdu, budu si moct jen v klidu lehnout a spát… |
| |
| Šifra Edgar začal ostatním prozrazovat vyluštěnou část těch shluků písmen a číslic, když ho přerušila Lissa. Skočila mu na klín. Jen se trošičku škodolibě pousměji. Je mi jasné, co to tu Lissa hraje za hru. Nu, milý Edgare, dneska jsi lovená zvěř. Přeji Ti klidné spaní. :) Dělám, jakoby se nic zvláštního nedělo a klidným hlasem dopovím zbytek té hádanky; ,,... čas však letí, tvá rychlost život tvůj, či smrt brzy světí. Nečekej pak s klíčem na nic, sic vyjdi k bráně Draganish." Zamyslím se. Edgar navrhl jít už spát. Nechce se mi TEĎ jít spát, mám plnou hlavu té hádanky. ,,Ano, je v tom další hádanka." Odpovím na jeho předchozí slova. ,,Ale já spát ještě nepůjdu, budu chvíli dumat nad významem té obsidiánové šifry." ,,Klíč světla, co hojí... něco zářivého, co léčí, uklidňuje, či jinak dodává jistoty dobra, ať už se jedná o duši, či tělo." Povídám si nejspíše asi jen pro sebe, hledíc upřeně do herbáře. ,,Co to může být? Najdeme ho tam, kde se ostří sítě bojí... hm.. to musí být nějaká pevná síť, zlá. Snad upředená, vyrobená z něčeho výjimečného, někým, či něčím špatným, i meče se jí bojí... A co ta brána Draganis? Nikdy jsem o ní neslyšela. Jak asi vypadá? Máme k ní urychleně vyjít s tím klíčem... " ..... ,,Když to shrnu, tak máme získat něco dobré, světlé povahy-klíč, někde v místech zlé, síťovité povahy. A pak s tím klíčem rychle utíkat- třeba nás bude něco honit, pronásledovat..." Při této představě mi běhá mráz po zádech, podívám se po ostatních a brumlám si dál. ,,Nu a tím klíčem jde zřejmě odemknout ta brána Draganis. Ale co bude tam? Co se tam dozvíme? Jak osvobodit bílé duchy? Či je tím odemčením už osvobodíme? Hloupé otázky! Vždyť ani netušíme; co je ten klíč, který hledáme. Ba co je mnohem přednější zjistit- kde ho najdeme, kde jsou ty ,,zlé" sítě? To bychom měli zjistit jako první. Budeme se muset ptát každého, koho potkáme, jestli nám nemůže nějak pomoci..." Velice těžce polknu. ,,Ehm... Doufám, že tu někoho potkáme." |
| |
| Ráno jako malované Slova Luny, která začala jako první uvažovat nahlas nad poselstvím, jehož se vám dostalo, postupně strhávala ostatní k diskuzi. Dokonce i uražená Almarine, která se držela stranou, a nejspíše bojovala sama se sebou, nakonec odložila svůj neopodstatněný hněv i či psychické vydírání. Naopak se snažila, společně s ostatními, přijít na smysl slov, která Taillien s Lir a Lunou získali v horách. Nepřišla sice na nic objevného, což ostatní pro únavu ovšem také ne, ale ve chvíli všeobecného ticha a smíření, když do neporušeného klidu noci jen skromně praskal oheň, začala s ospravedlňováním. Omluvila se všem, že se chovala jako hysterka a ukřivděná malá holka. Zároveň vysvětlila, svůj hrozný strach z toho, že se nepodaří zničit Strážce a bude muset navždy uvězněná ve skále, s ostatními nebohými dušemi zotročených nešťastníků. Plakala u toho, studem, strachem i bezmocí, ale byly to zároveň také osvobozující slzy, které přinášejí úlevu. Na vaše ujišťování, že uděláte vše, abyste ji pomohly i slova, že na nic není sama, se jí rozvlnil na rtech slabý úsměv. V očích ji svitla naděje, že ne vše musí být tak horké, jak se uvaří. Taillien se svým vlastním způsobem omluvil za své počínání neomaleného medvěda. Vzhledem k tomu, že jej všichni znáte a víte o něm jaký je to dobrák i horká hlava v jednom, nedělalo vám problémy pochopit jej a říct mu: " Vše zapomenuto!" Ani divoká Lissa, protentokrát, již nikoho nesváděla ani nepopichovala. Noc se pokojně přehoupla v ráno, do něhož jste se probudili. Slunce již ovšem shlíželo na zemi ze značné výše, což vypovídalo o tom, že je již téměř poledne. Ztratili jste sice nějaký čas, ale vaše znavená těla vytěžila z vydatného spánku maximum. Až na Edgara, kterému se bude popálenina hojit ještě nějaký ten den, jste tedy všichni znovu zcela v pořádku. Nálada předchozích událostí se stala jen nepříjemnou vzpomínkou. Téměř letní teplota i blankytně modrá obloha vás naplňují novým odhodláním. Poštěstilo se vám také v nejbližším okolí najít dostatek hub, z nichž vám Rin připravila, ještě na udobřenou, úžasnou smaženici. Padl na ni zbytek jejích zásob vajec, jež nesla. Po dobrém snídaňo-obědu jste tak dobře naloženi sebraly svá zavazadla a vyšli krátce po poledni vstříc dalšímu osudu. Cesta Věků sestupovala z výšin horských hřbetů do hlubokého údolí. Nejdříve společně s Tamborským hřbetem, posléze se od něj ale odkláněla a pokračovala samotná. Sestup se zavazadly byl jistě namáhavý, ale krásný den hřál vaše srdce a tak jste nic nebaly na namáhaná kolena a zvesela si povídali, prozpěvovali a rozebírali poselství ze skal. Nápis v obsidiánu byl nejspíše hodně starý a jak už to tak bývá, mluva dávných časů popisovala i jednoduché věci jinak, než jste zvyklí. Chápali jste, že první světla klíč - co hojí, bude nejspíše nějakým přístupem, nápovědou, či skutečně předmětem, který bude mít nejspíše vlastnost hojit. Každopádně bude snad natolik neobvyklý, že jej snad poznáte, když se vám připlete do cesty. Docházelo vám také, že nebude jediný, neboť se psalo že je prvním. A nachází se na nějakém místě, kde se ostří sítě bojí, či jak to bylo. Kde ale takové místo nalézt? Ať jste se zamýšleli jakkoliv, nic vás prozatím nenapadlo. Jak se Cesta Věků blížila více a více k hranicím lesa, měnilo se i klima. Bylo mnohem více horko, než vysoko nad údolím a blízkost nespočetných stromů osvěžovala vzduch. Tamborský hřbet se již dávno stáhnul na západ a po vaší levici vás doprovázel jen smíšený, jehličnatý les, který ale jistě nebyl tím, do něhož jste měli vkročit. Fyzická námaha i stále rostoucí vedro vás nutili více pít. Po dobrých dvou hodinách namáhavého a opatrného sestupování z výšin, jste došli ke křižovatce, u níž jste se zastavili stejně tak, jako i jehličnatý les. Nacházíte se na samém okraji údolí. Kříží se zde čtveřice stezek a tak snad nepohrdnete dřevěným, rozpadnutým rozcestníkem, na němž se zub času už pořádně vyřádil. Při troše námahy se vám na něm ale podaří rozluštit hlavní nápisy, jakkoliv byly zašlé. Ukazatel k severu je jasný - Průchod. Míří směrem, z něhož jste přišli. Na jih odkazuje šipka Tamborien. To není až takovým překvapením, protože hradba stromů, která se staví na odiv, necelých pět mil před vámi, je nepřehlédnutelná. Cesta zahýbající na východ, obloukem šplhající kolem jehličnatého lesa do kopců, je nadepsána Draganiš´al a poslední - otevírající se vám po pravé, západní straně, by vás měla zavést k Pavoučím pláním. Klesá mírně asi tři míle a mizí mezi temnými stromy, spojující pomyslně Tamborský hřbet. Tedy jeho část, podél které jste již šli, s tou která vymezuje hranici Tamborienu. |
| |
| Večer se k mému hloubání přidali i ostatní. Netušila jsem, že mě poslouchali. Dokonce i Rin, která se poté omluvila za své chování. Hodně se mi ulevilo, že jí to pustilo. Vysvětlila nám konečně, jak se věci mají. Uvězněná ve skále.... Takže v průchodu musel kus z Rin zůstat. Objala jsem ji, aby věděla, že s ní soucítím a stojím při ní. Ráno Probudila jsem se do krásného dne. Slunce dávalo všemu zlatavý lesk, který dokázal z tohoto -včera ještě tak strašidelného- místa, vykouzlit snad až poetický hájek. Vstala jsem a vydala se ke studánce, doplnila jsem sobě i ostatním čistou vodu na další cestu, poté jsem ještě vymáchala plátýnko, s kterým jsem včera obkládala Edgarova záda. Když jsem se vrátila, ostatní ještě pospávali. Položila jsem ke každému z nich jejich doplněné měchy a čutory. Pak jsem se pojala vyvařiti Edgarovi další bylinný obklad. Když se vzbudil, byl již dovařen. ,,Přeji hezký den. Připrav se. Mám pro Tebe další plovatkový obklad. Obvážu Ti ho kolem hrudi, aby jsi ho mohl mít celý den a tím trochu víc napomůžeme rychlejšímu zahojení. Hm?" Pousměji se. ,,I Vám všem ostatním přeji dobrého rána." ..... Po dobré snídani jsem si na chvilku, než ostatní dojí, otevřela svůj herbář a prohlížela naše Aravanské bylinky...     Až se všichni posilnili Rininou smaženicí, vydali jsme se dále. Sestupovali jsem pomalu dolů do údolí. Bylo skutečně krásně. Chvilkami mě ale přepadali starostlivé myšlenky typu; jestli budeme mít dostatek vody v takovémhle teplu. Asi po dvou hodinách cesty naši stezku zkřížila jiná. ,,Hleďte, starý rozcestník," upozorním ostatní, i když si jistě sami všimli. ,,Průchod. Tamborien. Draganiš´al. K pavoučím pláním." čtu nahlas pro všechny. ,,Spěchej s ním k bráně Draganiš!!!!" Vzpomenu si na včerejší proroctví. ,,Draganiš! Tam je ta brána, kam máme přinést klíč světla," ukážu prstem na východ. Však ta vpravo ukazující cedule se mi zdála nejvíce zvláštní. ,,Pavoučí pláně." To těch pavouků tam je tolik, že se od nich pojmenovávají? Náhle mě zamrazí. ,,-Kde se ostří sítě bojí-" zašeptám a podívám se na ostatní. ,,Mám takové tušení, že klíč, který hledáme, se nachází tímto směrem" poklepu přitom na ceduli rozcestníku s nápisem Pavoučí pláně. |
| |
| Tábořiště Po tom, co jsem se vrátil od studánky, jsem neusnul hned. Ostatní ještě rozebírali význam hádanky, a tak jsem se k nim přidal, přestože jsem se už do diskuze moc nezapojoval. Koutkem oka jsem pozoroval Lissu. Ta si mě ale nijak zvlášť nevšímala, jako by se vůbec nic nestalo. Taky se nestalo… Když na chvíli zavládne ticho, slova se ujme Rina a začne se všem omlouvat. Snad bude v pořádku a budeme jí moct pomoci. Řekl bych jí, že to bude dobré, že to zvládneme, ale nevěděl jsem, jak na to, takhle přede všemi, a asi jsem se tak trochu i styděl. Tailien se taky pokusil věci urovnat, a za to jsem rád. A ráno na cestu Pootevřel jsem oči a jasný svit slunce mě na chvíli oslepil. Znovu jsem je zavřel. Snažil jsem se zachytit střípky prožitého snu, které se postupně vytrácely. Slunce mě ale plně probudilo. Posadil jsem se a uviděl jsem Lunu, jak něco míchá v kotlíku. Když si všimla, že jsem vzhůru, hned mi začala obkládat záda. Nezmohl jsem se na nejmenší protest. V podobném duchu ráno pokračovalo. Tohle bylo poprvé za dlouhou dobu, co mi někdo chystal snídani. Většinou jsem starému pánovi dělal jídlo já, a až potom jsem jedl sám. Poděkoval jsem Rině a pořádně si nabral. Hovor se točil kolem krásného počasí a výborné smaženice. Kolik asi máme času? „Čas však letí“… Napadají mě různé podobné nepříjemné myšlenky, ale nejsem s to je vyslovit nahlas a pokazit tak krásnou atmosféru. Konečně kolem poledne vyrazíme na cestu. Jde se mi dobře, s o poznání lehčí brašnou – batohu je mi ale pořád líto. Cestou rozebíráme hlavně význam hádanky. Když se na to dívám s jasnou hlavou, vidím, že to není ani tak docela hádanka, jako spíše jasný vzkaz. Bohužel napsaný v ne tak jasných metaforách. Bude třeba vyluštit každou z nich zvlášť. Podělím se o svůj názor s ostatními. A nápověda na sebe nenechá dlouho čekat. Jeden z ukazatelů na rozcestníku před námi směřuje k „Pavoučím pláním“. No, sítě dostávají podobu. Ale je to zase metaforický název? Pavouci… A jaké ostří by se jich bálo? Podívám se na ostatní. Lunin meč je docela slušné ostří. V duchu se usměji. Nedá mi to a musím to říct nahlas. „Nemáš nic proti pavoukům, Luno?“ |
| |
Tábořiště Omluvila jsem se jim, všem. Jak jsem tam tak sama seděla u ohně a zírala do plamenů, přemýšlela jsem. A bolelo to. Dalo mi práci si přiznat, že jsem vyvedla přesně to, co jsem nechtěla. Ale s tím už nic nešlo dělat... Bojím se. Mám strach, že se tam budu muset vrátit. Děsím se, že to nezvládnem... A zároveň se cítím trochu neúplná... Nevím, možná, že tam zůstal o trochu větší kus mě samé, než jsem myslela... Nakonec jsem došla k tomu, že i když to možná nedopadne dobře, udělám všechno pro to, abych to zvrátila... a pokud možno se tím zatím nebudu trápit, nebudu na to myslet. A budu doufat... Ráno Spíš než spánek bych to, co jsem provozovala v noci, nazvala hlubokým bezvědomím. PO tom, jak jsme bádali nad hádanou, se mi připomněla všechna energie, co jsem přes den ztatila, a tak jen, co jsem dolehla, usnula jsem. Možná i kvůli oné únavě se mi nic nezdálo. Vzbudilo mi sluníčko. Slastně sjem se protáhla v pokrývce a lehce neochotně z pod ní vylezla. Začneme líp. Vyklouzla jsem z tábora a nasbírala houby. A v táboře jsem z nich a toho, co jakýmsi zázrakem přežilo z vajec, pak vyrobila smaženici. A byla za ni pochválena. Nebyla sjem jediná, kdo se omlouval. TAillien se také omluvil. A měl za co! Jistě, já toho natropila taky dost,a le i tak nemusel vytahovat pár věcí... Kampak se podělo to předsevtetí, že začnu líp? Nu? Rin, měla by ses stydět... Přijmu jeho omluvu, stejně jako všichni ostatní. Cesta Netrvá to moc dlouho a vyrazíme. Sluníčko svítí, svět je krásný, ptáčci zpívají a tak se k nim přidám taky. Přese všechno, co se stalo včera, mám dobrou náladu. Cesta ubíhá příjemně, až na trochu větší vedro a ne zrovna pohodlný terén, ale tím se domítám trápit. Místo toho se snažím rozmotat aspoň část hádanky. Včera jsem jim nepomohla skoro vůbec. „Na začátku cest, odkud vše neznámo kam spěje, nevol kroky bez naděje. První světla klíč, co hojí, najdi, kde se ostří sítě bojí. Získej jej – čas však letí, tvá rychlost život tvůj, či smrt brzy světí. Nečekej pak s klíčem na nic, sic vyjdi k bráně Draganish." Nějak se mi s tím nepodařilo hnout, ale snaha byla! NAkonec dojdeme na jakési rozcestí. Luna upozorní na rozcestník, ze kterého se při troše snahy a představivosti dá přeluštit, co na něm stojí. Pavoučí pláně... Ne, že bych patřila mezi ty, kteří ječí, jen co vidí miniaturního pavoučka, ale Pavoučí pláně zní docela děsive... "Takže je naše cesta asi jasná..." Zašklebím se při představě plání, které by díky tomu, že se jne hemží pavouky, dostaly takovéhle jméno... Edgarovu poznámku, která je určena Luně, enchám být. |
| |
| Krásný nový den Probudila jsem se do krásného dne. Zrovinka ve chvíli, kdy vedle mě Luna pokládala můj vak s čerstvě doplněnou vodou. ,,Dobré ráno Luno. Jéé děkuji Ti za vodu, to je od Tebe hezké." Vděčně se na ni usměji. Poté jsem chvíli sledovala, jak Luna obkládá Edgarova nahá záda. Popravdě jsem pozorovala mladíkovo tělo, ale snažila jsem to skrýt svou činností - přikládáním na oheň. Almarine se nám zřejmě za včerejšek chtěla omluvit i snídaní, která se jí vskutku povedla. ,,Jsi skvělá kuchařka Rin, Tvůj dědeček je na Tebe jistě pyšný." Složím jí svůj kompliment. Luna otevřela svůj herbář a mě zvědavost nedala: ,,Mohu přisednout a podívat se také?" Až všichni dosnídali, vyrazili jsme zase o kousek dál. Každý si užíval tu krásu dnešního dne, i Almarine se rozzpívala. To je dobře, alespoň ve skupině panuje lepší nálada. Zastavili jsme u rozcestníku. Luna začala číst co na něm stálo. Byla jsem za to ráda, jelikož neumím číst a myslím, že ani Tailien. Všem bylo jasné, kam máme své kroky ubírat. Pavouci mi moc nevadí, ale mám takový zvláštní pocit, že tihle mi asi vadit budou... |
| |
| (trochu zpátky) Ráno ,,Určitě Lisso, přisedni si. Mám tu naše Aravanské bylinky." Nechám ji posadit se vedle mě a ukážu ji svůj herbář, který si pak společně prohlédneme. Lissa je moc milá, přála bych si mít přítelkyni, jako je ona. Almarin si mě stejně nevšímá. Ani nepoděkovala za doplněnou vodu. Třeba si nevšimla. Stejně jako Edgar, který ani za ošetření neprojevil sebemenší vděk. Kdyby mi to dovolilo svědomí, nechala bych ho napospas neustávajícím bolestem, které s sebou nesou neošetřené spáleniny. U rozcestníku ,,Jestli mám něco proti pavoukům?" Pohlédnu na Edgara. ,,Proti takovým, které jsem potkala doposud, nemám nic. Takové, které jsme měli doma zavěšené v rohu světnice, jsem měla moc ráda, nosili nám štěstí. Však jejich sítí se ostří nebálo."Dodám ještě na upřesněnou. A v duchu děkuji Bohu, že ty pláně nejsou hadí... |
| |
| Pavoučí pláně Vaše úvahy, usměrňované nyní i rozcestníkem z dávných dob, se ubírají téměř shodně. Místem, kde se ostří sítě bojí, by mohly být ony Pavoučí pláně na západě od vás. A podivný název Draganiš´al se zdá také nabírat jasnějších obrysů. Po menší pauze jste se tedy rozhodli vydat na západ…. Tamborský hřbet, vybíhající pod vaší domovinou k západu, až k obchodní cestě do Liberietu, se u ( nyní zasypaného ) průchodu do Aravanu opět navrací do nitra Tamboru. Odtud míří zpět na jihovýchod a posléze východ. Mezi oběma částmi tamborského hřbetu, leží Pavoučí pláně, k nimž teď míříte. Po pláních ovšem není ani vidu. Namísto toho jen husté stromy a zapomenuté pěšinky, skrývající se již dlouhá léta zvědavým pohledům. Cesta se zprvu vinula celkem poklidně po vrstevnici, než se začala svažovat mezi prvními vzrostlými stromy. Přestože tušíte, na co byste asi tak na pláních pavouků mohli narazit, je cesta i tak zahalena tajemstvím, ke kterému jistě vede. Každá má svůj příběh a tato není výjimkou. Prozatím vám sice není znám, ale kdo ví… Jakmile zmizíte pod korunami stromů, pocítíte úlevu. Sálající vedro se nedokáže prodrat mezi listovím a panující chládek je tak opravdu velmi příjemný vašim rozehřátým tělům. Pokud jste si povídali, uvědomíte si posléze, jak se krajina kolem vás plní podivným tichem. I vás podivná atmosféra, plná skrytých obav a dusna, přiměla umlknout. Nikde se neozve ani zašumění lístečku, natož snad zahvízdání lesního ptáka. Les se začíná jakoby více stahovat kolem vás. Po několika dalších minutách cesta, po níž již dobré dvě hodiny kráčíte, mizí. Zastavíte se, abyste dali hlavy dohromady a rozhodli se, kudy dál. Stezka je zarostlá a čas ji před vámi bezpečně skryl. Nebo alespoň natolik ztížil její nalezení, že nebude možné pokračovat tak svižně, jak až doposud. Namísto viditelné pěšiny, se vám naskýtá pohled jen různé na trnité, plazivé šlahouny, jehož je hustý podrost plný. Tu a tam pak ještě nějaká ta kapradina, mech a nevzhledné lišejníky plazící se po kůře stromů vzhůru, vysoko nad vaše hlavy. Než ovšem budete moci zahloubat, zda zamířit přímo za nosem, či nejdříve hlavou otočit, musíte řešit něco naléhavějšího. Něco, co vás překvapilo, ale přesto se dalo čekat. Těžko říct, kdo z vás byl tak nešikovný, ale někdo to být musel. Nešťastnou náhodou zašlápnul malého chlupaťoučkého pavouka, který si to právě špacíroval kolem vás. V onu osudnou chvíli, se nad vámi ozvalo nenávistné zasyčení a nebývalý šum. Během pár vteřin se v kruhu kolem sneslo pět velikých pavouků, jichž by se dozajista leklo i divoké prase. Téže výšky, jako statný divočák, totiž přibližně dosahovali. Z makadel kolem tlamy jim již stékají kapky jedu a tak nejspíše nemá cenu ztrácet čas, zkoumáním jejich úmyslů. Co říct víc? Zpět také nemůžete. Cestu vám zahradila hustá pavučina, jejíž lepkavá vlákna, o průměru palce, právě snoval šestý z obyvatel korun zdejších stromů. |
| |
| Cesta k pavoukům Bylo rozhodnuto. Vydali jsme se k pláním. Stezka, co k nim vedla, byla vskutku opředena tajemstvím a napětím, které se bezostyšně vkrádalo do duší. Kráčíme tiše. Cesta se po chvilce ztratila. Možná zarostla, není divu, myslím, že tyto končiny moc návštěvníků nemají. Naše Aravanská skupinka se zastavila, abychom vymysleli jak dál. ,,Myslíte, že cesta vede skrze to trní?“ Ukážu do porostu, přičemž se mi za ostny zachytí sukně. ,,K čertu!“ Trhnu sukní, abych ji vysvobodila z toho ostrého trnoví. Jak jsem škubla, udělala jsem krok zpět, přičemž jsem uslyšela cosi tichounce křupnout zpod mojí podrážky. ,,Ale ne.“ Zazní tiše moje výčitka mé vlastní neopatrnosti. V tu chvilku nad námi něco nepříjemně zasyčelo. Pomalu pohlédnu vzhůru. Ze stromů se k nám spouštěli na sítích obrovští pavouci. Nejděsivější byli ty jejich kusadla, z kterých stékaly kapky jedu. Ohlédnu se zpátky, pomýšlejíc na útěk tou cestou, kudy jsme sem přišli. Nejde to. Jeden z pavouků byl tak rychlý, že stihl usoukat bariéru, která nám měla znemožnit útěk. Chlupatí nepřátelé mě donutili tisknout se více k mým druhům. Stála jsem co nejblíže u nich, vytáhla luk a šíp a namířila ho na nejbližšího pavouka. |
| |
| Skrz pavoučí pláně Pláně jsem si vždycky představoval trochu více prostorné. Prodíráním se hustým porostem už značně utrpěla nejenom moje košile, ale i kůže. Každé prudší přejetí větve po spálených zádech mi je velice nevybíravě připomene, i když Luniny obvazy mě bezpochyby ušetřily daleko větších nepříjemností. Na náladě mi určitě nepřidá ani vzhled lesa a podivná temná atmosféra. Doufám, že někdo ví, kam jdeme a že jsme neztratili směr, protože já už nějakou dobu nic, co by se podobalo stezce, nevidím, a skrz stromy není vidět žádný orientační bod. Jen se prodírám za ostatními a v duchu se přesvědčuji, že tohle je opravdu ta cesta, na kterou mě vyslal můj mistr. Lissa zakleje, zastaví se, pak se zastaví všichni, i já. Než si stačím uvědomit, co se děje, Lissa uř natahuje luk a míří na prvního z pavouků, kteří nás obklíčili. Doslova obklíčili – hlavou mi naprosto iracionálně proběhne několik pouček z knih. Pavouk je predátor, loví sám, netvoří společenství… Uvědomím si, že musím něco udělat. Proklínám toho starého *** a jeho pomalou, přesnou magii, která, jak se poslední dobou přesvědčuji, je mi tady úplně k ničemu. A po mém výstupu v jeskyni jsem v destruktivní magii znejistěl ještě daleko víc. K tomu používat oheň tady v lese by přineslo ještě horší výsledek než poprvé. Prak mi tady v těch větvích je taky k ničemu. A nejhorší věcí, co bych mohl udělat, je stát na místě a přemýšlet, co dál. Jednoduchá řešení mívají často něco do sebe. Tak se zvysoka rozmáchnu holí, a co největší silou se pokusím srazit pavouka, který je ke mně nejblíže, na zem. Ať už to dopadne jakkoliv, jsem rozhodnut do něj divoce tlouct tak dlouho, dokud se bude hýbat. |
| |
| Na západ od rozcestníku Naše kroky směřovali k pláním. Cesta byla pohodlná, rámovaná stromy, ale později se začala kamsi vytrácet. Nebylo poznat, jestli kráčíme stále po ní, či jsme se snad neztratili. Všude se rozprostíralo takové ticho, že jsem slyšela, jak ostatní dýší. Narazili jsme na hustě zarostlou část lesa. ,,Nevím, jenom doufám, že jsme někde nesešli z cesty.“ Odpovím Lisse, která si vzápětí škubne suknici. Něco se muselo stát. Kolem nás se vynořilo najednou šest pavouků. Obrovských a chlupatých. Zřejmě máme tu čest poznat obyvatele pavoučích plání. Vypadají, že jsou připraveni k útoku. Stejně jako Lissa a Edgar. Kdyby se tak s nimi dalo domluvit. Kdyby se tato situace dala vyřešit jinak než bojem. Nadechnu se a přes rameno vytáhnu svůj meč z pochvy, abych podpořila skupinu. V hlavě mi stále zní ,,kde se ostří sítě bojí“. Je to zvláštní chvíle. Nemám tušení, kde jsou hranice možností, účinnosti a moci našich zbraní. |
| |
Pavoučí "pláně" Cesta pod otevřeným nebem, ze ktrerého nemilosrdně praží lunce, mi brzy sebere většinu energie. Doteď to bylo v pohodě, dalo se to zvládnout... ale teď mi začíná vedro lízt upřímně krkem. Začínám toho mít polé zuby a vyhlídka na to, že půjdeme po pláních, kde se nebude před tou protivnou žhavou koulí kam schovat, je děsivá. Pokračuju ale dál. Krok za krokem... láně mě velice příjemně překvapily... myslela sjem, že to bude pláň, placka, na které kromě trávy a několika o přežití bojujících keřů nic neroste. Tyhle pláně jsou jiné. Ony pláně pkrývá stinný les, ve kterém panuje příjemný chládek. Slastněse protáhnu a vychutnávám si ho. Jenmže brzy mi dojde, že tu něco nesedí... nezpívají tu ptáci! Nelíbí se mi to. Přijde mi to docela děsivé. V lese by měli zpívat ptáci, měli by se ozývat zvuky... Kam se ti ptáci mohli podít? Nemám ponětí. Raději přčedstavu obřích pavouků, kteří by si k sváče místo much dávali ptáky, co nejrychleji vyženu z hlavy. To je přec blbina, ne? Tak velicí pavouci přece nejsou... I tak ale zatajím dech a upřímně doufám, že na nás nic neskočí. Cesta vede dál, čím dál tím hlouběji do lesa, čím dál tím méně rozeznatelná... až se ztratila docela. Zastavíme se a začínáme pátrat, kudy dál... Najednou jsou všude pavouci, Lissa drží v ruce napnutý luk, Edgar se vrhá na pavouka a já? Já začínám upříně panikařit. Luna vytasí a tím mi připomene, že nejsem neozbrojená. Zaženu představu sebe samé omotané pavučinami do úhledného zámotku, budoucí bašty jedné z těch osminohých bestií, a trošičku neohrabaně vytáhnu meč. Jedenapůlručák. Za jeho délku jsem nesmírně ráda, při troše štěstí mě to udrží co nejdál jedovatách kusadel... "Zatraceně!" Cesta zpátky je zatarasená sítí, takže tudy to nepůjde. budeme muset skrz pavouky... Zatnu zuby a s odhodláním nenechat se sežrat hned prvním pavoukem a zároveň zůstat co nejblíže svým přátelům (a pokud možno jim nic neuseknout...) se rozmáchnu po nejbližším pavoukovi. "Musíme odtud..." Nic jiného mi nenapadá. A nechci skonšit jako nějaká neopatrná moucha... |
| |
| Pavoučí pláně Syčící bestie se kolem vás stahují tak, jako smyčka na krku nebožáka, jehož osud dohnal k oprátce. S tasenými zbraněmi se chystáte bránit to nejcennější co je vám vlastní a tím není nic méně, než samotná existence v dalších dnech. Instinktivně se k sobě tisknete zády, čímž kopírujete vnější okraje stahující se smyčky pavouků. Rozhodli jste se, jak jste museli. Rvát se o každé další nadechnutí. Víte, že se blíží nevyhnutelné a přesto se nikdo z vás nemá k tomu, aby zaútočil první. Již jsou na dosah vašich zbraní, stačí jen krok vpřed. Krok pro družinku aravanských skok to však pro drama dnešního dne… „ Náávššštěěva, nááááávššštěvaaa…..,“ zaskřehotá jakýsi šišlavý hlas nad vámi. Nepříjemně vás zamrazí v zátylku. Sledujete stále ty, kteří vás obklíčili, ale snažíte se i tak zjistit, odkud se sem sakra nese ten nelidský hlas. Pohlédnete –li nad sebe, nevidíte nic, než tmavý listový strop. „Nezdvoržžžžžáci, hrubiáni, pěknnááá nááávšššštěěvaa! Jakýýým prrráááveem otáááčíííte studenné zbbrrraaaně protii náám?“ Je patrné, že ať to mluví kdokoliv, je pro něj lidská řeč obtížná. Mluví trhaně, kousavě, jakoby hledalo správná slova. Řeč často přechází v syčení a doprovázené jakýmsi podivným hudláním. Zdá se však, že šestice pavouků, kteří vás obklopili, přestali prozatím útočit. Drží vás však stále v šachu. “ Na co šššekáte? Vemte je na nááávštěěěěvuuu…,“ zaskučí znovu. Povouci okamžitě upředou jakési sítě, podobné houpacím, které zavěsí na tlustá vlákna, jež se spustila z korun stromů. V danou chvíli ovšem se ovšem jakýmsi neopatrným pohybem kohosi nahoře poodhrne listoví a vašim pohledům se na prchavý okamžik vystaví jakýsi kokon, zámotek, v němž sebou trhá jakási oběť. Nejste si sice zcela jisti, ale máte dojem že se mohlo jednat o člověka. “ Nemmmějte straaach lidiičkovééé. My mámme lidii moc rádddi. Nic zlého se vámi u nás nestane!“ |
| |
| Mezi pavouky Než stačím na „svého“ pavouka zaútočit, zarazí mě, stejně jako ostatní, nepříjemný hlas. V danou chvíli je ale přece vítanou změnou oproti hrozícímu boji. Očima hledám jeho zdroj, ale přes husté křoviny a stromy nic nevidím. I tak doufám v rozumnější domluvu, než jaká by byla možná s pavouky. Ale jen do doby, než uvidím zámotek ve větvích a pavouky předoucí nové sítě. Když jsme se chtěli domluvit naposledy, skončila Rina ve skále a my jsme sotva vyvázli v relativním zdraví, pomyslím na svá záda. Teď jsme na řadě my. „Nic se nám nestane asi jako tomu nahoře,“ pohnu bradou směrem, kde se na okamžik objevil zámotek. „Teď poslouchej. Když nás nenecháš projít, budeme bojovat. Spoustu vás zabijeme a zapálíme les. Ani my, ani vy se odtud živí nedostaneme,“ pozvednu ruku a nechám v dlani vzniknout plamen. „Nebo můžete ustoupit z cesty a všichni si ve zdraví půjdeme po svém.“ Samozřejmě nejsem připraven svou výhrůžku splnit, a počítám s tím, že ostatní taky ne, ale snažím se vypadat co nejpřesvědčivěji. |
| |
Pavoučci a pavouáci Jsme obklíčeni, kroužek lidí, ze kterého trčí zbraně, kroužek lidí, kteří doufají, že se dožijí aspoň dalšího rána. Co se stane, když mi zabijou dřív, než dáme dohromady tu bestii v kameni? Budu tam muset jít? Zase tam skončím? Nepěkné myšlenky mi ale z hlavy vyžene děsivý hlas, který se nese shora. Nahoře ale nic vidět není, jen listí. A zve nás na návštěvu. Pavouci upředou sítě,které skoro vybízí, aby si na nich utahaný člověk udělal pohodlí. Kdyby naši hostitelé nebyli pavouci, asi bych si šla sednout... Jenže naši "hostitelé" by BYLI pavouci. A to ti nejodpornější pavouci, jaké si člověk dokáže představit! Navíc se poodhrne listí a ukáže se nám úhledný zámek... který sebou mrská a víceméně to vypadá na člověka. My máme lidi rádi... Bohové, rádi?! Já mám taky ráda kuře! Edgar začne pavoukovi vyhrožovat a vyčaruje si na dlani plamen. Blafuje pěkně, to se mu musí nechat... ale k čemu nám to bude? A navíc, v tomhle průšvihu nejsme sami, co ten zámotek? NAhoru se vyšplhat nemůžeme, ale vystřelit by se tam dalo... i kdyby jen abychom mu ukrátili bolest... "Liss, dokážeš ten zámotek sestřelit?" vysypu ze sebe tichonce a jak nejrychleji dokážu. Pavoukovi řeč dělala problémy, při troše štěstí by mi nemusel rozumět... A nebo to bude znamenat rychlejší konec. Líbila by se mi víc ta první varianta... |
| |
| Náávššštěva To jsme tedy dopadli. Teď už není cesty k úniku. Když jsem se do této záchranné akce hlásila, netušila jsem, že se všechno tak zkomplikuje. Asi bylo naivní myslet si, že projdeme tunelem a narazíme na lidi, které požádáme o pomoc se závalem v průsmyku. Tisknu se k ostatním. Cítím jejich teplo, dokonce i jak jim divoce buší srdce. Nebýt to taková zapeklitá situace, jistě bych si to užívala. Pavouci nás oblíčili a- dokonce mluví. Snažím se tvářit, že je to běžná věc. Nahoře na stromě visí jakýsi zámotek. Hýbe se. Trochu mi běhá mráz po zádech při představě, že je v něm nějaká předchozí návštěva těchto obyvatel. Almarin se mě šeptem zeptala, jestli bych ji dokázala sestřelit. Můžu se o to pokusit. Přikývnu jí- na souhlas. Svůj-celou dobu připravený-šíp v natažené tětivě namířím pomalu směrem do korun k té pavučinové slátanině. Mířím na vlákno, , které nese celou váhu chudáka v zámotku. Pustím šíp, ať si letí. Prosvištěl nahoru k listoví stromů. Z toulce pohotově vytáhnu další, jelikož mám neblahé tušení, že u jediného šípu dnes nezůstane. |
| |
| Pavouci nás mají hezky v hrsti. Jsme opravdu jak naservírovaná svačina. Sbíhají se k nám jako ke kulatému stolu- na hostinu. Vztek mě nutí tisknout kladivo v rukou pevněji a pevněji. Pěkná ironie. Prej máme lidi rádi. Dovedu si představit, jak taková pavoučí láska vypadá. Pozoroval jsem pavouky v rohu kovárny, když jsem byl malý a otec nepotřeboval mou pomoc. Třeba taková černá vdova, vynikající příklad: miluje, miluje, zabíjí. A nás lidi mají tihle hybridi rádi akorát tehdy, když nás mohou smotat, vysát a naplnit si námi pupky. Edgar začal té havěti vyhrožovat plamenem, který zažehl. Lissa vystřelila po zámotku nahoře v listoví. Nebudu stát pozadu. Pavouci jsou mi odporní a mám jich dost. Akorát nás zdržujou, nechci tu s nima ztrácet čas. My teď musíme najít klíč světla a jít zachránit Almarininu duši. ,,K čertu!!!" Rozmáchnu se kladivem v co největším záběru dovedu a udeřím do skupinky pavouků hlava nehlava. |
| |
| Pod pavoučí výspou Tmavý šíp se mihl vzduchem jako blesk a zmizel mezi temnými listy v koruně vysokého stromu. „Zabte je, všechny je zabte a nažerte se z jejich niter,“ zavřískal hlas. Ccccc švihl nejbližší břichatý pavouk zezadu po Edgarově ruce. Snad náhoda, či intuice, nebo jen nehorázné štěstí zasáhlo a silná noha členovce mladého čaroděje sotva škrábla. Ten totiž přesně v ten samý okamžik koukl za sebe a pohotově uskočil. Plamen v jeho dlani však zmizel. Během několika vteřin se událo několik dalších, rychlých událostí. Silný kovář se rozmáchnul kladivem po nejbližších hostitelích. Ozvalo se tupé zadunění a dva z pavouků odletěli k nedalekému kmeni, do něhož narazili. Lissa okamžitě zamířila znovu a vypálila další dva šípy. V dané situaci to neměla příliš lehké a tak ji není co vyčítat, že nezasáhla tak jistě jako jindy. Přesto však jedna střela poškodila vlákna držící zámotek s vězněným hostem. Jakoby ožil. Začal sebou trhaně házet a trhat dost silně na to, aby se mu podařilo odtrhnout se zcela. Následoval pád, který zpomalovala lepkavost vláken obtočených kolem spoutaného těla. Dopad byl ovšem natolik drtivý, že dotyčný jen vyhekl a omráčeně zůstal ležet bez hnutí další minutu. Jeden z pavouků vyrazil proti Luně a zasypával ji četnými ranami svých předních nohou. Jistě nečekal, že by dokázala třímat meč v ruce tak dobře, aby byla sto odrážet jeho výpady tak dlouho. Vzteky byl všecek bez sebe. Jeho přece nemůže jakýsi podivný kousek kovu ohrozit. Sek, sek, skok, výpad, úkroky stranou a zase výpad – střídal své pokusy a nedával přitom pozor na svá zranitelnější místa. Pozdě litoval, když mu kruté ostří zajelo do očí a on se zmítal v křečovitém strachu z bolesti a blížící se temnoty. Smrtelné skučení vyděsilo ostatní a dalo vám tak pár chvil k rychlému vydýchání. Zdá se, že ty bestie nebudou jen tak obyčejnými tupými stvořeními. Ze svých chyb se učí a zkušenost, jakou jim nedobrovolně poskytl jeden z druhů, je varovala dostatečně. Stáhli se zpět, vyčkali na posily z pavoučí vesnice nad vámi a pak prudce vyrazili na sdruhou steč vašich obranných řad. Zešikovaní a z více směrů. Rozpoutal se další lítý boj. Edgar se přitlačil blíže k Taillienovi a bránil se, jak jen bylo možné. V rychlosti snad uvažoval jak nejvíce využít svých schopností a pomoci družině stojící proti několikanásobné přesile. Kovářův syn to měl zdánlivě jednodušší. Nepřemýšlel vůbec a plně se spoléhal na své svaly. Drtil a lámal těla svých protivníků. Jistě dělal čest svému přízvisku – Kladivo. Luna, Almarine i Lissa, kryly jedna druhou – mečem sekajícím do chlupatých nohou, šípy bodajícími do hlav, … kameny, klacky a čímkoliv co bylo zrovna po ruce. Všichni si vedou statečně, ale bojeschopných nepřátel je stále ještě příliš mnoho na tak malou skupinku, jakou jste vy. Stále bojujete, ale do paží i nohou se vám začíná zakusovat únava. Jako by vám do údů někdo nalil olova. Vaše údery začínají slábnout, rychlost polevovat a přesnost klesat. Jakpak dlouho se vám podaří udržet si v očích nepřátel punc nebezpečnosti? Zámotek se opět pohnul. Vlákna prořízlo zevnitř ostří a světe div se, první svobodné nadechnutí si vychutnává sličný elf, jehož výraz nevěstí nic dobrého těm, kteří se jej chystali sníst. Během mžiku zhodnotil situaci a vrhl se na pomoc tam, kde ji zrovna bylo nejvíce zapotřebí. Nová posila do vašich řad. Na bojišti se ovšem misky pomyslných vah nenachýlí příznivě pro vás. Pavouci vyhodnotili jako největší hrozbu silného Tailliena. Bil se statečně, ale ani on ani vy jste nedokázali zabránit blížící se chvíli, kdy ostrý pařát probodl záda věrného kamaráda, který se jen bezmocně zhroutil k zemi. Na slzy ovšem není zatím čas. Boj neustal a vaše první ztráta jen nabudila krvežíznovst hladových osminožců. Hlouček žen bojuje statečně, kus od něj pak i nová posila, avšak ještě o pět metrů zůstal stát Edgar sám. Sám, jako kůl v plotě. Sám, s umírajícím druhem u nohou. Sám na prahu rychle hrozící smrti. |
| |
| Boj pod korunami stromů Tailien padl. Moje touha přežít (pěkné jméno pro strach) je ale pro danou chvíli silnější než šok ze ztráty kamaráda, jestli bych jej vůbec za kamaráda označil. Asi ne. Ne že bych nad tím právě teď měl čas přemýšlet. Teď mám čas na jednu jedinou věc, která mi zachrání život. Dal bych všechno za to, abych se dozvěděl, jaká věc to je. Můj mozek, napumpovaný adrenalinem, funguje tak intenzivně, že se všechno kolem zdá být jako ve snu, jakoby se pavouci pohybovali skrz husté želé, které jim neumožní rychlejší pohyby. Udělám několik gest holí směrem k Tailienově tělu. Jestli jsem něco nepokazil, Tailien by se teď před pavouky měl posadit a sáhnout po kladivu. Ani si neověřím, jak byla iluze úspěšná, a šílenými skoky vyrazím mezi bojující dívky, kde, jak doufám, získám alespoň částečnou ochranu. Pokud se tam dostanu, zaujmu takové místo mezi nimi, které bude nejméně ohrožované pavouky. „Potřebuju minutu!“ zakřičím, i když si ještě nejsem jistý, k čemu ji využiji. Musíme utéct. Dvě kouzla se mi mihnou za přivřenými očními víčky. Iluze (pokud jsem se dostal až sem, fungovala), magie přírody (vyznám se v ní více, je tu hustý porost)… Nemůžu se rozmyslet a ztrácím čas… K čertu s tím! pomyslím si a uslyším vlastní hlas klít. Do téhle chvíle jsem se mohl bránit holí, kdyby to bylo nutné. Od teď se musím spoléhat na ochranu jiných. Zarazím hůl do země, abych se spojil s živou podstatou lesa. Naposledy se podívám, nehrozí-li mi nebezpečí, pak zavřu oči a přestanu vnímat svět vlastními smysly. I kdyby mě teď pavouci žrali zaživa, ani se nehnu – mé vědomí teď není v mém těle, prochází kořeny, stonky, kmeny, větvemi a listy okolních rostlin. Cítím je jako části svého těla, mohutné i drobné, nízké i vysoké, ale všechny bez rozdílu jako by byly paralyzovány. Jako když si v noci přilehnete ruku a ráno s ní nemůžete hnout. Tak rozhýbáváte prsty a snažíte se v ní znovu přivodit cit. Tak jsem teď rozhýbával své prsty, své listy a šlahouny… Svými končetinami začnu budovat bariéru proti přicházejícím pavoukům. Nedělám si iluze, že bych je zastavil úplně, ale můžu nám dát čas k ústupu. Útěku. Když jsem se svou prací spokojen, natáhnu se směrem, kterým jsme chtěli pokračovat v cestě, a rozestoupím se, abych tak vytvořil jakýsi tunel, po stranách neproniknutelný, ale s volným průchodem. Natáhnu ho tak daleko, jak jen budu moci. Pak se začnu co nejrychleji stahovat do stonků, do kořenů a ke své holi, abych jí prošel zpátky do svého nevědomého těla. Otevřu oči a znovu můžu myslet jako člověk. Moje první myšlenka je vzdálená od tohoto místa i času. Vrací se zpátky do chatrče v Aravanu, kde jsem při své první lekci strávil tři dny jako meduňka. Když jsem se konečně dokázal vrátit zpět, nedokázal jsem zvednout nohy ze země. Meduňky nechodí. Když se vrátím zpátky i myšlenkami, doufám, že ostatní se ještě drží a že jim došlo, o co jsem se právě pokoušel. |
| |
 | Pavouci Už se téměř vzdávám naděje, že kdy ještě uvidím svět, natož že přežiji a dokončím, co je třeba, když zaslechnu zvuk boje kdesi pod sebou. Stačí pak jen několik chvil, aby cosi ostrého, zřejmě hrot šípu, přeťalo vlákna, kterými je ve výšce zavěšeno mé lepkavé pavoučí vězení. To se zhouplo trochu ke straně a já využil situace, kdy jsem se zřejmě tím zhoupnutím mohl dostat stranou přímého dění boje, a vlastní váhy k tomu, abych se pokusil své vězení nějak uvolnit. Nakonec se mi to i povedlo. Ale jinak, než jsem měl v úmyslu. Místo, aby působením tlaku váhy mého těla a díky pohybům, zřejmě vlivem doznívajících účinků nějaké omamující látky značně trhaným, zámotek na některém nístě praskl, povolila i zbývající pavoučí vlákna a já na okamžik pocítil že padám. Pevně obepnut kokonem, nemohl jsem pád příliš ovlivnit kouzly, ani jakýmkoliv položením těla a tak mne následný tvrdý dopad doslova zbavil na několik minut dechu i vědomí. Když jsem se probral, cítil jsem pod sebou pevnost a chlad pevné země a ucítil také vůni polozetlelého i čerstvého jehličí. Pokudil jsem se pomalu posadit, ale kokon mi neposkytoval mnoho prostoru k tomuto úkonu. Položil jsem se tedy pomalu zpět na zem a u pasu nahmatal jílec meče. Vytáhnout jej, dnamenalo v těsném prostoru kousek hodný akrobata, ale poté stačilo jen trochu jej postvihnout a jak břitva ostrá čepel sama pronikla vlákny a vytvořila nejdříve malou skulinku, kterou se dovnitř vlilo světlo a závan čerstvého vzduchu, který rychle nahradil ten vydýchaný uvnitř. A pak, následně, otvor dost velký, abych se d kokonu mohl prodrat ven, jako motýl z kukly. Pravda, motýl trochu pohmožděný a na některých místech bolavý, jak povrch, na který jsem dopadl, nebyl ani měkký, ani zcela rovný. Nic, co by nespravilo snadné kouzlo. ale na to kouzlo teď není čas. V sedě se rozhlédnu, co se vlastně kolem děje, kdo, že to tu bojuje s mými vězniteli o holý život. A uvidím je, tu pětici, statečně, ale se silami již značně ochabujícími, bojující proti přesile chlupatých nohou a těl velkých pavouků. Vy krvelačné stvůry! Tak čerstvého masa se vám zachtělo?! mírumilovný vyraz v mé tváři vystřídá vztek. Vztek, na mne samotného, že jsem byl hloupý, neopatrný a pomalý a nechal jsem se chytit a uvěznit v kokonu jako moucha - omámená kořist uložená na později, ale také na pavouky, na jejich bezcitnou, vypočítavou krvežíznivost, se kterou napadají a ničí kohokoliv, kdo do tohoto lesa vstoupí. Tyhle děti vám ale jako zpestření jídelníčku sloužit nebudou. Stejně jako já. vstanu a připojím a jediným rychlým sekem, který oddělí od hnusného těla dva páry nohou sápajících se právě po dívce, bránící se jakýmsi klackem, nejblíže u mě, se bez okolků zapojím do boje. Můj meč je trojici děvčat a jejich zbraním nejspíše výtaným, v každém případě však účinným pomocníkem, ale ani mé ruce nejsou neúnavné a nepřátel je vskutku mnoho. Když pak pavouci zabijí mladíka s kladivem, podám meč dívce, bránící se jen klackem. "Tumáš. Takhle ti obrana půjde líp." Sám však, jak by se mohlo zdát, nezůstávám beze zbraně. Téměř vzápětí na to rychle nakreslím do vzduchu před sebou namodrale planoucí obrazec. Ten po chvíli zabliká a zmizí, měníce se v osm zprvu namodrale a poté jasně bílým světlem planoucích šípů, Každý je přesně zaměřen na nejzranitelnější místo jednoho z pavouků v první linii. Letí nehlučně, přesně a neomylně. A už nyní je jasné, že nezůstane pouze u oněch osmi. |
| |
| soukromá zpráva od Alinor Valtaren pro Oči dráčků tvoří čtveřice malých smaragdů. Snasegd...možná největší, jaký jste dosud viděli, je také vsazen v hlavici. |
| |
Pavouci Lisse se podaří sestřelit zámotek a ten tvrdě doapdne na zem, kde zůstane ležet. Nevím, jak dopadl jeho nájemník, pokud neberu v potaz, že řádně tvrdě, ale doufám, že není mrtvý. Na nějaké velké úvahy ale není čas ani příležitost. Ty osminohý bestie jsou snad všude! Sehnu se a popadnu první rozumně dlouhý klacek, který se mi dostane pod ruku, a vší silou jím bacím do nejbližšího pavouka. Je to sice nesmyslné, ale vybaví se mi, že pavouci přinášejí štěstí. Jstli mi tohle ještě někdy někdo řekne, uškrtím ho! A další rána, tentokrát do jiného pavouka, který se mi dostal na dosah, následována několika dalšími. Najednou jeden pavouk někde za mnou zaskučí. Rychle se kouknu, co má znamenat zase tohle, ale naštětí to nebylo znamení dalším posilám. Luna mu udělala z očí sekanou. A dobře mu tak, projede mi halvou, když se otočím a majznu dalšího pavouka. A najednou se bestie se stáhly. Jenomže ne na dlouho. Za pár okamžiků jich je zase stašně moc a puští se do nás. A mně už začínají bolet ruce tak, že jestli tohle přežijeme, zítra neuzvednu lžíci... Do týhle chvíle jsem se bála, byla jsem vyděšená jak malý děcko, ale teď jsem strachy bez sebe. Nebojím se, že by mi zabili, nebojím se, že by mi sežrali... Já se tam nechci vrátit! Nechci a jsem pro to ochotná udělat skoro cokoliv! A rozhodně se tam nevrátím jenom kvůli tomu, že si ze mě chce udělat nějakej pavouk svačinu! Ze zámotku se vylíhl muž s mečem, víc si ho neprohlížím, mám plné ruce práce s tím, abych neskončial jako mrtvola. Jenže pavouků přibývá, je jich stále víc... A kdyby vedle mě najednou nezjevil muž zezámotku a nepřesekl pavoukova, kterého jsem si všimla moc pozdě, skoro vejpůl, byla bych mrtvá. V tom lepším případě... "Dík," vyjeknu vyděšeně a oženu se klackem po dalším pavoukovi. A tak to jde pořád dál... Neviděla jsem, jak pavouci zabili Tailliena. Koukala jsme se jinam, snažila jsemnenechat k sobě přijít pavouka dostatečně blízko, aby mi ublížil. Prostě mezi námi najednou stál Edgar a křičel, že potřebuje minutu a Tailliena jsem nikde neviděla. Nemusela jsme se ptát, kde je, ani co se stalo... Dřív nebo později takhle skončíme všichni... Ale i tak mi z očí začaly téct slzy a rozpily pavouky na hnusné chapadlovité čmouhy. Stačí jediná rána a klacek mi vyletí z rukou. v tu chvíli mi ale muž ze zámotku vtiskne do rukou vlastní meč s tím, že mi s ním obrana půjde líp. "Ale co vy?" vyletí ze mě bez přemýšlení. On už ale do vzduchu kreslí namodrale svítící cosi, co zabliká, změní se v jasně zářící šípy, které se rozletí k pavoukům. Dál se neptám. S mečem neumím, co bych si nalhávala, ale přece jenom meč udělá v pavoukovi větší paseku, než kus klacku. Sice ho jak kus klacku držím a mávám s ním podobně, ale to je mi jedno. Meč má ostří a to znamená, že mám v rukou zatraceně nebezpečný klacek. Snad s ním neseknu do našich... |
| |
| Sekání nožiček, vypichování očiček Pavouci nás obklopili, a jediné, co nám dávalo naději k přežití dnešního dne, byl boj. Žádná rozumná domluva se konat nebude. Jsi tak naivní Luno. Ta úlisná stvoření nadměrných rozměrů se vrhla na mě i mé přátelé. Povedlo se jim nás rozdělit. Na jedné straně jsem zůstala s Lissou a Rin a na druhé straně bojovali Edgar s Tailienem. Lissino bojovné umění je protivníkovi nebezpečné na větší vzdálenosti, však z blízka je mnohem zranitelnější. Zaujala jsem tedy takové postavení, abych dokázala Lissu i Almarine bránit, kdyby to přítelkyně potřebovaly. Lisse se podařilo sestřelit zámotek ve větvoví. Ten spadl a jakoby vyhekl. Ten uvnitř je živý. Nestačila jsem na nic dalšího pomyslet, jelikož jeden z těch netvorů mě začal zasypávat útočnými ranami. Naštěstí se mi je dařilo rychle odvracet. Jedna nehlídaná chvilka a – bez váhání jsem zamířila ostří otcova meče mezi množství pavoučích očí. Ze zámotku lepkavých vláken se právě vysvobodil jakýsi elf. Elf? Na seznamování nebyl čas. Pokud vůbec nějaký bude. Boje neustávali. Ne, proboha! Tailien padl mrtvý k zemi. Jestli jsem si myslela, že je někdo z nás neohrozitelný, tak právě on. Úzkost mě tlačila na hrudi. Edgar se dostal k naší dívčí skupince. Potřebuje minutu? Co má za lubem? Dobrá tedy. Zaměřím se teď na jeho obranu. Nevím přesně, co se stalo, či co udělal, ale jakoby usnul. Neměla jsem čas si ho prohlížet. Další z chlupatých osminožců zaměstnával mě i můj meč. Měla jsem jenom pocit, že veškeré rostlinstvo se hýbalo, a uspořádávalo se v jakýsi tunelovitý útvar. Blouzním? Nebo je to Edgarova práce? Do boje se přidal i ten vysvobozený elf. Podal Almarine svůj meč, jen v záblesku jsem si všimla dvou draků na jeho rukojeti. Nikdy jsem ten znak neviděla. Sličný muž nezahálel. Kreslil cosi do vzduchu. Poté jsem viděla jen pár bílých šípů svištících vzduchem. Jeden z nich zasáhl i mého nynějšího protivníka. Pohlédnu uznale na elfa a vydám se vstříc dalšímu tmavému monstru. |
| |
| Soustředění, odhodlanost a vervu do boje mých přátel z Aravanu pomalu střídala únava. Luna se probíjela mečem skrze sněť chlupatých nohou pavouků a Rin se směle oháněla klackem. Ani já nezahálela. Tětiva se stále napínala a vystřelovala mé tmavé šípy nepřátelům vstříc. Po chvilce jsem si všimla, že v toulci už jich moc nezbývá. Kouknu na zem, po nejbližších mrtvých bestiích. Pár jich mělo v sobě zabodnuté moje šípy. S lukem připraveným vystřelit se přibližuji k jednomu z nich. Jedna osminožka se cupitavě řítí proti mně. Neváhám, zamířím mezi množství jejích očí a střelím. Poté se skrčím k mrtvolce a vytáhnu z ní své dva šípy. Šetřit se musí. Postřehla jsem, že stromy a keře se okolo začali hýbat. To dělá Edgar? Ze zámotku se mezitím vyklubal pěkný elf. Tak takhle se rodí praví muži. Ušklíbnu se a snažím se zahnat své nenechavé myšlenky. Zvláštní. Normální lidé v této situaci nemají ani nejmenší pomyšlení na hříšné věci. Ale já si nedokážu pomoct, ve mně nebezpečí vzbuzuje ještě větší touhu. ,,Tu máš, ty bestie!“ Střelím po pavoukovi, který se blíží k Edgarovi. Ten mladík z kokonu začal střílet tucet bílých šípů najednou. Pěkně mě zahanbuje. |
| |
| Boj v listnatém lese téměř bez jehličí :D Bolestivé výkřiky, syčení agónie, zvířený prach, spadané listí, pot, krev, svištění oceli a šípů. Boj jakoby neměl mít ani konce. Na jedné straně skupinka hrdinů rozhodnutých rvát se o své životy, na té druhé snad dva noví pavouci za každého padlého. Skřehotavý hlas z korun stromů nad vámi štěká rozkazy pavoučí řečí a jeho nohsledi bez protestů poslouchají. Přeskupí se, stáhnou, zaútočí, snovají vlákna, předou sítě, hledají skulinku, kterou by pronikli za obrannou linii zbraní. Nehybný vzduch se rozvlní, když jím projede podivná aura nadpřirozena. Energie, která není zatím vidět, přesto však již stojí jakoby za dveřmi, připravena vtrhnout do centra dění a vzít na sebe podobu, do níž ji zasvěcení dokážou přetransformovat a spoutat. “Zastavte ho, zabte toho kluka!“ Hrdelný křik naplněný hrůzou toho, který chápe, jak rychle by se mohla výhoda z početní převahy vytratit. Kdysi znal jistého čaroděje. Mocného a silného protivníka. Moc dobře proto ví, jak nevyzpytatelnou hrozbou je moc, jež přesahuje jeho chápání. Je to tak dávno, co byli pavouci vyhnáni z hlubin prastarého Tamborienu a museli se spokojit jen s omnoho mladšími okrajovými částmi lesa. “ Ten kluk musí umří…t!“ Oslnivý šíp zamířil neomylně do stromoví, kde nalezl svůj cíl. Praskání větví doplní drtivý pád nabubřeného těla pavouka. ŽUCH!! Divný hlas následoval ducha svého pána tam, kam živí jít nemohou. Jeho tělo ovšem zůstalo ležet na zemi, coby svědek umu mistra elfa. Na zemi vypukla panika. V řadách pavouků zavládl chaos. Zmateně pobíhali sem a tam a vráželi do sebe navzájem. Bez hlasu, který by je vedl, najednou nevěděli co si počít. Zabíjet, rvát se, vrhat sítě a nemyslet. To vše ovládali bravurně. Jako poslušné loutky provádějící pohyby ruky svého pána, pavouci plnili vždy vůli toho, který byl zároveň jeden z nich a přece odlišný. Do bezvládí nepřátel se začal zapojovat i les sám. Osaměle stojící Edgar se stal neslyšitelným hlasem, promlouvající ke stromům a rostlinám. Větve nižších, mladších stromů se pružně oháněly po zvířatech. Obtáčely jejich nohy, bičovaly tlustá těla, bodala do očí. Silnější stromy se pak oháněly v kořenech jako kyje a mlátily kolem sebe hlava nehlava. Nejeden z ničemných darebáčků byl zaživa obtočen kořeny a zatažen pod zemi, kde jej čekal osud, který dříve chystal svým obětím. Drahocenná chvíle neútočení. Chvíle na to, podívat se na netvora, který sletěl z výšky. Jeho tělo bylo enormní. Dvakrát tak velké jako ostatní pavouci. I ti byli sice ohavní, ale jejich pán byl navíc podivnou hříčkou přírody. Osm statných nohou, zhroucených a polámaných pod tučným, sud připomínajícím oválným tělem, bylo pod chlupy zbarvených do sytě fialové. Tmavě ametystová potom tmavla tím více, čím chlupů ubývalo. Horní polovina těla měla lidské rysy. Trup, paže, dlaně, krk a hlava. Skrze pootevřená víčka bylo patrné, že příšera má rudé oči se zřetelnými černými panenkami. Z otevřené pusy, plné černých zubů, se mu sbírala pěna a vytékal zelený sliz, který proudil tělem dříve namísto krve. Vše se otáčelo k dobrému, ale jak se brzy ukázalo, jen dočasně. Altaren, zesláblý po pavoučím jedu a strádání v kokonu přecenil své síly. Světelné šípy, jež vysílal, sice zasáhly pokaždé, ale zároveň vysávaly ze svého tvůrce životní sílu. Stále těžší bylo udržet je v dlaních a vypustit vpřed. Není jednoduché uprostřed boje donekonečna čerpat z tenčícího se zdroje energie. Ani nepolevit v koncentraci. Soustředěnost je předpokladem pro střelbu a pro kouzlení jakbysmet. Stalo se tedy to, co se logicky muselo stát. Zrovna když se Valinor otočil, aby zamířil, dva světelné šípy v jeho ruce ztratily svou stabilitu a s oslnivým zábleskem prudce vyšlehly do okolí. Popálily tak nejen několik stromů, ale i levačku čaroděje. Ten bolestivě zasyčel, instinktivně pravačkou uchopil zápěstí zraněné dlaně a zhroutil se do kolen. Na zemi se pak ještě schoulil do klubíčka. Ať dělal cokoliv, úlevu to nepřinášelo. Ani druhý kouzelník ovšem nezůstal bez úhony. Jeho mysl propletená s myslí živých organismů kolem, nenacházela žádoucí odezvu tak, jak měl v úmyslu. Mladší stromy, stromky a keře nenáviděly pavouky a proto ochotně propůjčovaly své šlahouny a větve k boji. Nejmocnější a nejstarší z nich ovšem měly černé duše, a prohnilá srdce. Jak jinak by mohly snést domovy pavouků ve svých korunách. Slyšely a cítily Edgarovy magické myšlenky, ale vstříc jim nešly. Bránily se a postavily svou vůli proti jeho. Nemilosrdně jej šlehaly pružnými pruty na koncích větvoví přes záda a po tvářích. Byly by ho jistě ubily k smrti, či z něj vysály životní sílu, kdyby mu nepomáhali jejich mladší příbuzní. Ti nasávali energii ze země a dělili se s ním o ni. První kouzlo tedy částečně vyšlo a pavouci dostávali co proto, ale na druhé již neměl sílu. Tunel se nezdařil. Na jednom místě se sice několik stromů a keřů rozestoupilo, ale jiné tvrdohlavě stály dál na svém původním místě, či dokonce škodolibě vrhaly suché větve k zemi a tarasily tím prostor myšlený pro útěk družiny. Trojice žen z Aravanu - bojovnice, od povahy ale i ty k boji donucené nastolenou situací, - zatím dále sekají a bodají, co jim jen síla paže a délka mečů dovolí. Lissa šetří každou střelu a pečlivě váží, kam ji poslat a kam ne. Nakonec ale i ona sáhne do toulce naprázdno. Luna se s Almarin přitiskly zády k sobě nyvzájem, chránící tak jedna druhou. Pavouci zmateně pobíhající jsou pro ně snadnou kořistí. Každá rána je ovšem už stojí hodně sil. Bojovalo se snad deset minut a zběsilé tempo boje o přežití by zvládlo vyčerpat i ostříleného válečníka. Edgar se probral opět k normálnímu vnímání reality a pocítil palčivé pocity na několika místech zároveň. Nejvíce ovšem na zádech, která se mu ještě nestačila ze spáleniny zcela zotavit. Valinor se dokázal zkoncentrovat alespoň natolik, aby se postavil a doklopýtal k hloučku žen, k němuž neomylně zamířil i již zmíněný Edgar. Mezitím se ze stromů spouštělo narychlo tolik pavouků, že nebylo možné stíhat je ani počítat. Jakkoliv byli zmatení a vyděšení, neopustila je myšlenka na to vetřelce zabít. Teď byla navíc ještě umocněná strachem a prudkou vlnou rozohněné nenávisti, jež je spalovala. Chtěli už nejen zabít. Chtěli zabít pomalu a bolestivě. Právě, když se vrhly proti vám, nehledíce na případné ztráty a na vaše zbraně, stalo se něco neočekávaného. „Rychle dostaňte je odtamtud!“ Pronikavý, hluboký a příjemný mužský hlas zazněl v místech, kde se kouzla snažila vytvořit únikový tunel. Pavouci v tu samou chvíli vyrazili na poslední zteč, rozhodnuti opřít se do vás plnou vahou svých těl tak, jako se příboj opírá do skalnatých pobřeží s majáky. Jeden z nich zrovna vyskočil a letěl vzduchem k Almarine. Uprostřed skoku jej ovšem cosi probodlo a odhodilo pryč. Střemhlavý útok obřích včel. To poslední, co by vás snad napadlo a rozhodně to jediné, s čím byste mohli počítat a v co doufat. Zázračná pomoc v tu nejpříhodnější chvíli. Před vaším zrakem se rozpoutalo peklo. Jestli vás pavouci nenáviděli, nebylo to zcela jistě nic proti tomu, jakou zášť je hnala proti včelám. Ovšem ani v jejich vražedných pohledech nebyl žádný náznak smilování s pavouky. Vzduchem létaly sítě a jako břitvy ostré žihadla, které si nezadaly, co do délky, s vašimi meči. Tupá síla a mohutnost pavouků našla v rychlosti a hbitosti, po zuby ozbrojených a obrněných včel, více než rovného protivníka. Po nějaké době se tak pavouci museli stáhnout. Pro danou chvíli jste tak byli zachráněni. Než však stačíte jakkoliv vyjádřit svůj dík, ujme se velitel včelí hlídky slova: “ Do těchto končin příliš často nelétáme. Měli jste obrovské štěstí, že jsme vás našli včas a měli jste ještě větší štěstí, že nás sem naše paní poslala, abychom vás vyhledali.“ S údivem nasloucháte včelímu kapitánovi, který přímo před vámi přistál a změnil hmyzí podobu v lidskou. Statný chlap, hranatý v ramenou, útlý v bocích. Vpíjí se do vás pohledem. “ Dávno tohle vše bylo předpovězeno. A dávno je to již, když jsem tu stál naposledy. Tyhle lesy bývaly našim domovem. Naneštěstí jen do chvíle, než se v něm usadily tyhle, … tyhle zrůdy,“ odplivnul si na mrtvou zdechlinu poločlověka-polopavouka, aby si ulevil. “ Zabraly to, co bylo celé věky naše. Jakkoliv jsou ohavní, žili jsme s nimi v míru a litovali je. Tvrdili, že je krutý čaroděj, žijící hluboko v Tamborienu, téměř vyvraždil a vyhnal z jejich hnízd. Nechávali jsme je tu. Neškodili nám… Výraz v jeho očích se změnil. Jejich tmavě modrá barvy dostala zvláštní vlhký nádech, dávající tušit, co se v něm odehrává. Dokázal se ale ovládnout, všechny bolavé vzpomínky udržet na uzdě tak a neuronit jedinou slzu. “ Pavouci se neuvěřitelně rychle se přemnožili a najednou jim nestačila k jídlu jejich dřívější potrava. Totiž slabá a zraněná zvířata a ptáci. Potom to začalo. Zprvu se ztratilo jen pár našich vojáků a léčitelek, které se procházely samotné mezi stromy. Jejich počet ale stále rostl a nás ubývalo mnohem stále rychleji, až nás jednoho dne se strašnou přesilou napadli. Zničili některé vesnice a úly a zaživa sežrali naše milované. Bránili jsme se, ale bylo nás příliš málo. Naše královna nařídila ústup. Nemohli jsme se zde již déle udržet. Během svého vyprávění si pečlivě prohlížel tváře vás všech. Jakoby ve vašich výrazech po něčem pátral. Patrně ale nenalezl to, v co doufal. Sklonil se k Taillienovi a položil mu ruku na krk. “ Kupodivu ještě žije, ale ať míříte kamkoliv, už s vámi nebudete moci jít dále. Uděláme pro něj vše, co budeme moci. Je silný a najde –li milost v očích Urebeth, vydrží. Možná jej dokážeme později dopravit i domů, kde se o něj už váš druh postará.“ Poletující a strážící včely, se snesly v kruhu kolem vás. Všechny, se proměnily v muže či ženy. Odění byli ve zlatavě žluté brnění, připomínající vosk. Kdybyste se jej však dotkli, zjistili byste, že je tvrdé jako kámen. Jedna z žen, přistoupila blíže ke kapitánovi a cosi mu pošeptala. Sotva znatelně přikývnul. “Jste z Aravanu, že? Někteří z našich starších do vaší vesnice dříve chodívali.“ Po tváři se mu mihnul pobavený úsměv, když jste se po sobě nechápavě podívali. “ Přesně tak. Obchodovali jsme s vámi. A dnes se naše rasy opět potkávají. Není svět malý?“ Odmlčel se a nechal chvíli působit svá slova. “ Pochopitelně, jsme mezi vás chodili v naší lidské podobě. Nikdo nesměl mít ani tušení, že, … To je teď jedno. Možná by vás spíše zajímalo, proč jsme vás hledali a riskovali tak naše životy? Znovu se po vás pátravě rozhlédl, ale už nehodlal déle chodit kolem horké kaše. Nebyl zvyklý příliš zdržovat podstatné záležitosti a na plané řečnění si také nepotrpěl. Jako velitel si navíc povšimnul, že se jeho lidé nervózně rozhlížejí kolem sebe. “ Královna je moudrá a hodná. Všichni ji ctíme a vážíme si jí. V těchto dnech ale umírá. Je již skutečně velice stará. I díky tomu je nás tak málo. Bez ní se nerodí nová včelátka a náš druh tak vymírá. Drží nás ale naděje. Naděje, že se naplní dávné proroctví. Právě v těchto dnech se máme znovu setkat – vy lidé a my a vstoupit společně na práh nového věku. Vše staré umírá a vše se mění. Někteří si myslí, že nás nečeká již žádný světlý zítřek, ale královna věří, že nám opět zasvítí hřejivé slunce po letech mrazivé beznaděje.“ Nasloucháte každému jeho slovu, ale možná plně nerozumíte tomu, oč se vlastně jedná. “Pane,“ vyruší velitele jedna včela, která narychlo přiletěla odjinud: “Vracejí se! Je jich strašně moc! Jestli si nepospíšíme, nemáme proti nim žádnou šanci.“ Kapitán opět kývnul a něco zabzučel tak, že jste tomu nerozuměli. Včela odletěla pryč. Několik členů hlídky postávajících kolem vás se opět proměnilo, potom opatrně uchopilo Tailliena a zmizeli s ním nad stromy. Kapitán se ještě jednou otočil k mrtvému vůdci pavouků a potom pohledem přejel mezi větvemi. Snad aby se pokochal a zapamatoval si pohled na vyprázdněné a pusté pavoučí městečko. Nebo možná i proto, aby tam nenechal žádného případnou oběť, která jim padla do spárů. Když prohlídku dokončil, pověděl vám již spěšnějším tónem: “Doufal jsem, že mi vaše přítomnost naznačí, proč jen jste tak velice cení a čím můžete zabránit vyhynutí našeho rodu. Je to veliké riziko vás odtud odnést. Je nás málo a poletíme dost daleko. Ale budiž. Věřím své královně, jistě ví více než kdokoliv z nás tady. Chcete-li, vezmeme vás se sebou k naší paní. Musíte si ale rychle z větví a těch pavučin kolem udělat nosítka, která vás unesou. Jen tak vás odtud dostaneme. Rozmyslete se ale rychle a stavějte ještě rychleji. Vracejí se pavouci. Tohle jejich sídlišťátko tady není zdaleka jediné poblíž a ani náhodou nepatří mezi jejich nejmenší. A tahle stvůra,“ kývne k mrtvému polopavoukovi “ Není to nejstrašnější, co se mezi nimi skrývá. Jestli nás tu zastihnou, neubráníme se. Pokud budete příliš otálet, nedokážeme vám pomoci a odletíme bez vás. Mám sice své rozkazy, ale nikdy nenechám své druhy a přátele umírat zbytečně!“ |
| |
| Záchrana Pavouci ucítili Edgarovu magickou moc a chtěli se ho zbavit přednostně. Hlas jejich ohyzdného velitele se rozplýval pod stromy a mě z něj naskákala husí kůže. Pohlédla jsem na Edgara. V tomhle transu je dosti zranitelný. Napadlo mě. Chtěla jsem se vydat směrem k němu s myšlenkou odrážet od něj ty bestie, dokud to jen bude potřeba. Jenže pak se stala první zvláštní věc. Elf z kokonu vystřelil jeden smrtící šíp vstříc velícímu netvoru. Zásah. Jen co zrůda dopadla k zemi, ostatní jeho druhu pozbyli jistoty. Nastal ještě větší zmatek. Mělo to i své výhody. Pavouci se po této ztrátě chovali jako tupé ovce, které se mnohem snadněji stínaly. Alespoň na chvíli. Přese všecku tu únavu, která se mi rozpínala ve svalech, jsem se rozhodla nenechat otcův meč zahálet. Edgar i ten mladý elf doklopýtali ke mně, Rin a Lir. Všimla jsem si, že jsou oba ranění. Pocítila jsem ale vděčnost za to, že nedopadli jako chudák Tailien. Osminožci se pomalu vzpamatovali, vypadali pomstychtivě a odhodlaněji než před tím. Pohlcovaly mě beznadějné myšlenky a strach. Strach ze smrti. Strach o přátele. Na řadu ale přišlo druhé překvapení. Hleděla jsem vstříc svému osudu, když kdosi zažehl hřejivý plamínek naděje v našich srdcích. Pavoučí vojsko padalo pod útokem vojska včelího. Sním snad? Poslala Vás sem Vaše paní? Snažím se soustředěně naslouchat všemu, co včelí muž vypráví. ,,Tailien že není mrtvý?" Vyhrknu napůl radostně a napůl nevěřícně. Kdo je ta Urebeth??? Tailien má šanci na přežití??? Jedna myšlenka střídá druhou... ,,To je od Vás velmi šlechetné. Byli bychom Vám nesmírně vděční…“ Neskrývám úžas. Naděje pro Tailiena mě mile hřeje. Včelí muž dále vypráví. …Včelí lidé obchodovali s Aravanem. Proroctví. Umírající královna. Vymírání včelího rodu… Náhle mu do vyprávění skočí jiná jeho druhu s varováním. Pavouků je více. Mnohem více. Co to povídá o rozhodování? Myslím, že je všem naprosto jasné, že nikdo z nás nemá už žádné síly na to přivítat další a další kvanta pavouků. ,,Vezměte nás prosím k Vaší paní. Rádi ji poznáme a vzdáme dík za naši záchranu.“ Ohlédnu se po svých přátelích i nově přibylém mistru elfovi a doufám, že tímto gestem mluvím za všechny. |
| |
| Když se lesní včely rojí I když jsem se snažila šetřit si své šípy, přece jenom přišla chvíle, kdy došly. Hlavní a velící pavouk to pěkně schytal od toho fešného elfa a žuchl ze stromu na zem. Fuj. Takový ohava. Jeho černé zuby mě teď budou děsit každou noc. Sil nám –na rozdíl od počtu pavouků- výrazně ubývalo. Blíží se snad náš konec? Záhy se mi dostalo odpovědi. Stalo se totiž něco, co by mě ani ve snu nenapadlo. Přiletěly včely, velké vojsko včel, které si s našimi protivníky poradily. Když bylo pro tuto chvíli dobojováno, přiletěl k nám jejich kapitán a proměnil se v krásného muže. Nedokážu od něj odpoutat svůj zrak. Má úžasná ramena a pronikavé oči. A to jak nás zachránili, bylo vskutku imponující. Mile se na něj usměji. Snažím se poslouchat všechno, co povídá, ale přistihla jsem se, že si spíše prohlížím jeho ústa. Sleduji, jak se jeho rty nepravidelně pohybují. Hm, jsou jako třešničky. Zmínka o Tailienovi mě však probrala ze snění. Luna to pověděla i za mě. Žije… To je dobře. Je to pořádnej kus chlapa. Něco vydrží. Vyslechnu i vyprávění o jejich královně. Které přerušila jedna pilná včelka. Chlupatí pavouci se vrací a i s posilami. Čiperové. ,,Ano, přesně jak Luna praví. Budeme Vám vděčni, když nás odsud dostanete. Rádi se setkáme s Vaší královnou osobně.“ Poté se otočím a začnu hledat větvoví na nosítka. Pavučiny jsou všude kolem a jsou vskutku pevné. To by mohlo postačit. ,,Pojďte taky, nestůjte tam jak pecky.“ Zavolám na přátele z Aravanu. Nehodlám tu být, až přijdou další takoví černozubkové. ,,Prosím Tě Luno, nasekáš nějaké pavučiny? Já nemám žádný nůž.“ Poctivě utahuji vlákna kolem klacků, ještě že umím udělat nějaký ten pevný uzel. Jedna z výhod zlodějského řemesla. Když mám své nosítko hotové, vezmu jej a zamířím rozpustile ke kapitánovi včelí skupiny. ,,Směla bych letět s Vámi?“ |
| |
Včeličky a pavoučci Všude jsou pavouci, všude jsou pavouci, všude jsou pavouci, VŠUDE JSOU PAVOUCI... Jestli ještě někdy uvidím pavouka, nebudu ho z domu opatrně vynášet, aby se mu chudinkovi něco nestalo! ROZMÁČNU HO! POŘÁDNĚ HO ROZMÁZNU!!! Děláme, co můžeme, ale pavouci po odstřelení svého vůdce, který vypadá jak špatný vtip, dokonale zešíleli. Ta obluda... ne, nebudu si jí prohlížet. Není na to čas a navrch se mi z ní zvedá žaludek. Jak by se ty mrchy tvářily, kdybych je pozvracela? Muž z kokonu... teprve teď mi došlo, že to není člověk... střílí šípy, my likvidujeme mrchy a Edgar čaruje. Jenomže pak elfovi bouchly svítící střely v rukou... A nebyli by to naši milí chlupaťoučcí breberčáčci, aby toho nevyužili... Přitiskla jsme se k Luně, oháněla se vypůjčeným mečem po těch osminohých stvůrách a doufala, že všechno třeba dobře dopadne, že se probudím a zjistím, že jsem nikdy nikam neodešla, že se mi to všechno jenom zdá... Edgar i elf sebrali dostatek sil, aby se k nám nějak doplahočili... no, snad jim to k něčemu bude... Všude ze stromů se spouštějí pavouci, je jich strašně moc... A pak zazněl ten hlas. Dostaňte je odtamtud... Zasadím ránu jednomu dotěrovi a zvednu oči k posilám. Naskytne se mi krásný pohled na letícího pavouka. Osm roztažených nohou. Velký chlupatý zadek. Odporná kusadla. Není kam uhnout, není kam utéct... Jsem mrtvá... Zavřu oči, tohle nechci vidět. Náraz pavoučího těla ale nepřijde. Naopak. Hromada bzučení, syčení, prskání... a nic! Překvapeně zjistím, že žiju, a pootevřu oči. Všude jsou včely a dávají pavoukům co proto. Jedni hmyzáci nás zbaví druhých... tohle přece nemůže být skutečné... A pak se znova ozve ten hlas. A mluví, dlouho mluví... O pavoucích, o těch hnusných věcech, co jim velí... A pak to řekne. Má naději? Žije? Žije! Taillien žije! Nejsem schopná slova, nejsem schopná ničeho. Prostě tam tak stojím, zmateně se koukám ze včeláka na Tailliena a chce se mi křičet radostí. Včelí muž ale mluví dál. O Aravau, o proroctví, o jejich královně... mluvil by asi i dál, jenže najednou přiletí jiná včela a křičí že ty osminohý bastardi utíkají na svačinu. A Včelák nám nabídne, že nás odnesou pryč, do bezpečí... Luna se z nás vzpamatuje první. Zkoprněle přikývnu, když se na nás otočí. Ná pravdu, není na co čekat... Najdu si kus pevnějšího klacku, spíš takové polínko, a přivážu na něj pavučin tak, že vytvoří jednoduchou houpačku. Ještě pro jistotu přidám na pavučinách dvě kličky, do kterých se mi akorát vejdou ruce. Nechci riskovat, že sletím dolů, a nevím, jak dlouho se budu muset držet. Mé dílo není nic moc, ale doufám, že bude stačit. Pak si to namířím k elfovi. Nemám jak převízt jeho meč (teprve teď jsme si pořádně prohlédla, co to vlastně držím v ruce...). A byla by škoda, kdyby tu musel zůstat. „Já... nepoděkovala jsem,“ vymáčknu ze sebe rozpačitě a natáhnu k němu ruku s mečem. „Děkuju, zachránil jste mi život... nejen mně...“ A pak si všimnu, že má nepěkně popálenou ruku. „Můžu nějak pomoct?“ |
| |
| Urputný boj a nečekané vysvobození Dokud jsem měl dost sil, snažil jsem se, přes doznívající účinky pavoučích omračujících látek a nedostatku vzduchu z neprodyšně upleteného kokonu, držet ty bestie alespoň trochu z dosahu téměř bezbranných dívek i mladíka. Dlouhou dobu se překvapivě snadno dařilo kouzlit a při tom překonávat stupňující se únavu, pohybovat se po bojišti více méně s jistotou, přestou, aniž by kdokoliv zjistil, že má nohy se vlastně nepohybují. Ale takhle se nedá fungovat věčně, ani pokud je někdo elf a mág k tomu a když už to vypadalo, že vítězství bude na naší steně, únava zradila mladíka, pokoušejícího se ovládat stromy v lese, ale, ve chvíli nejméně očrkávanou, i mne. Dokázal jsem ještě vyvolat dva světelné šípy. Ale ve chvíli, kdy jsem se je chystal vyslat, každý na jednoho osminožce, vůle, přepínaná nad nejvyšší hranici povolila a jí potlačovaná únava se mne začala zmocňovat v plné obludnosti svého rozsahu. Mělo to, samozřejmě, za následek téměř okamžité selhání kouzla, které mi, s oslepující září, explodovalo příliš blízko napřačené pravé ruce, než aby nebyla ošklivě, bolestivě popálena. Tou bolestí a únavou se poprvé od mého pádu ze stromu stalo, že jsem klesl a nebyl chvíli schopen se, na nohy již řadu let nefunkční, sám zdvihnout. A pavouci využili ztráty obrany i únavy nás všech a po počátešním zmatení zaútočili s novou silou. Byli by nás jistě za krátký čas přemohli. A také to chvíli vypadalo, že ta hodina opravdu nastala a já už svůj úkol nedokončím. Pokusil jsem se potlačit bolest a znovu se, pomocí děděm kdysi dávno vytvořeného kouzla, dostat alespoň do nepevného kleku na kolenou. Při té činnosti jsem zahlédl, jak se ty bestie šikují a vrhají se na nás, podobní chlupaté, černé přílivové vlně. Na chvíli jsem zavřel oči a vzýval úpěnlivně všechny bohy, které znám. A právě ve chvíli, kdy jsem se již připravoval, že prosba nebude vyslyšena a já zde zemřu......všichni zde zemřeme....mé i jejich prosby bohům byly vyslyšeny. Hlas jehož majitele jsem zprvu neviděl, neboť stál kdesi za mnou, prořízl vzduch a měl na postup nepřátel stejně ochromující úřinek, jako by před jejich černýma chlupatýma nohama sjel zhůry blesk. Zartup se na pár vteřin zarazil.....Aby byl vzápětí napaden a rozmetán rojem obřích včel. Vděčen do hloubi srdce za existenci techto včel, o níž jsem do této chvíle slýchal pouze v legendách, Napjal jsem zbytek sil a rychle se po čtyřech ( nebo spíš jen přitahujíve se jednou rukou a sotva lezoucí po kolenou nepohyblyvých nohou hýbajících se pouze pomocí děděčkova kouzla, doslova doplazil kousek blíž k ostatním. A ze včelího velitele se po doteku se zemí stal urostlý muž a počal vyprávět, kým jsou a proč jsou zde a já poslouchal s dechem tajícím se údivem nad skutečností, že se setkávám opravdu s národem z legend. Mezitím jeho vojsko zdatně bojovalo s osminožci. Jenže těch neubývalo...spíše naopak. A síly všelích bojovníků také nejsou nevyčerpatelné. Sotva jsem se dostal k blíže k ostatním, začaly se, díky značné a přibývající přesile pavouků, síly obracet ve prospěch osminožců a ke včelímu veliteli přilétla jedna z bojovníků, žena, s oznámením, že bychom měli odtud zmizet. Mezitím včelí léčitelé objevili potšující noinu, že vysoký mladík, kterého jsem viděl padnout pod pavoučími útoky a i já jej měl již za mrtvého, žije. Velitele i mé mladé spolubojovníky zpráva potěšila, ale v mužově tváři i hlase bylo patrno, že jej znepokojujesituace na bojišti. Nabídl nám, všem, pomoc a zotavení, ale zároveň nás nabádal k rychlému rozhodnutí i jednání. Což o to, rozhodnut jsem už předem. Ale s tím spěchem to nebude tak jednoduché. I kdybych teď měl více sil, z této polohy se sám jen těžko zvihnu i s oběma rukama zdravýma. pomyslím si. Ale to už je u mne jedna ze tří mladých dívek. Ta, které jsem prve podal svůj meč, který dosud drží. Skloní se nade mnou a vlídným hlasem mi děkuje a vzápětí nabízí pomoc. "Díků není třeba. Nebýt vás, dlel bych nejspíš již v nesmrtelné zemi po boku svých předků. To já bych měl děkovat vám." usměji se na ni přes bolest a únavu. "Ano, vlastně můžete pomoci. Já.....víte, v mládí jsem utpěl jisté zranění a....sám se nyní nemohu zvednout. Směl bych..." je znát, že jsem zřejmě hrdý muž a přiznat, že něco nemohu zvládnout sám, je pro mne tšžší, než bych si byl sám připustil. ".....snad, inu, jen, bych se o bás opřel, pokud smím." |
| |
Elf Jeho slova mě překvapí. Nemá za co by mi děkoval, kdyby ho Lissa nesestřelila, byli bysme už všichni několikrát mrtví a já bych byla Tam... Přejede mi po zádech mráz ošklivé vzpomínky. Když se ho dotknu, pozná, že nejsem celá? Pozná, že kus mě zůstal Tam? Notak, Rin, koukej se vzpamatovat! Zavrtím hlavou a položím meč i s houpačkou kousek dál na zem. Nevím, jestli mu pomůžu. Taky můžeme skončit na jedné hromaně... Takže bude lepší, že v ní nebude jeho meč... "Jestli hcete někomu děkovat, tak Lisse. To ona vás dostala dolů," pokusím se na něj usmát. Pak se k němu těch pár kroků vrátím a nabídnu mu ruce, aby se mohl chytit. A doufám. Že si nevšimne, že mě kus chybí, že neskončíme na zemi, že všechno třeba ještě někdy bude dobré... |
| |
 | Nový příspěvek v dobrodružství, po měsíci a půl, páni! :-) Bohužel Vás musím zklamat, ani Váš Vypravěč, ani nikdo ze spoluhráčů ho nemá na svědomí. Přišel se na Vás podívat administrátor… Co teď s Vámi? Díky dlouhodobé neaktivitě Vaše dobrodružství spadlo do škatulky "Už se dlouho nehrálo -> odpad". Dejte mi sem nebo do pošty do dvou týdnů vědět, jestli jste našli novou chuť k hraní, chcete změnit Vypravěče, nebo se s tímto dobrodružstvím ve vodách andorských rozloučíme. Laakii - admin |
| |
Ajaj... Laakii, hrát se chce, jen nějak nebyl čas ani síla... Minimálně za mě, ale myslím, že i za ostatní, prosím, nemazat! Veselé Vánoce |
| |
| Ano....hrát se chce. Ale zatím opravdu není na hraní moc času. Někteří z nás mají zápočty a další zkoušky, jiní třeba mění zaměstnání, nebo mají v práci před vánocemi fofr. Opravdu doporučuji ( a jistě nejen já ) nad tímto dobrodrodružstvím ještě nelámat hůl. |
| |
| Ano, hrát se chce, jen nějak nezbývá stále čas a síla. Již jsem to chtěl opětovně rozjet a zas ... skutek mi nějak ..... Nechej nám to tu prosím Laaki při životě přes svátky. věřím, že s novým rokem přijde druhý první dech .. :-) |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR