Psycho Dreaming
hrálo se Jednou týdně
od: 24. srpna 2006 19:24 do: 14. dubna 2008 22:33
Dobrodružství vedl(a) Dimitry
| |
 | Island - země ohně a ledu. A také váš domov. Píše se rok 2007 a kalendář nám dále prozrazuje, že začíná druhý den měsíce června. Jak příjemný to čas pro všechny studenty, kteří se právě probouzí z bouřlivých oslav začátku prázdnin. Pro normální pracující lidi to však neplatí, což lze poznat už jen dle venkovních zvuků. Zvon na radnici města Reykjavík započal v každohodinovém odbíjení. Pozorným poslechem lze napočítat celkem sedm úderů. Tedy čas, kdy by mělo začít svítat. Nebyl by to však Island, kdyby nepopíral ani tento zákon. Díky své pozici na hranici Atlantského a Severního ledového oceánu tu od konce května do začátku srpna prakticky nepotkáte pořádnou noc. Sluneční kotouč visí kus nad obzorem 24 hodin denně a nedává tak šanci se pořádně vyspat turistům, kteří na to nejsou zvyklí. Do přístavu se postupně vrací rybářské lodě se svými úlovky a v jeho okolí se začíná rozprostírat závan čerstvě vylovených ryb. Ulice se zaplňují lidmi spěchajícími do zaměstnání - město se začíná probouzet z bílé noci do něco bělejšího dne. |
| |
| Kristen a Emma Probouzet se s pocitem, že není kam spěchat a máte celý den jen pro sebe, je opravdu potěšující, avšak také dost nezvyklé. Možná právě proto vás vaše vnitřní hodiny probudili přesně o sedmé raní - tak jako každé "pracovní" ráno v předcházejících deseti měsících. Je ovšem také možné, že k tomu přispěla vůně míchaných vajec, která se do vašich pokojů line škvírou pode dveřmi. Z vedlejšího obýváku s přistavěným kuchyňským koutem se ozývají zvuky připravované snídaně. Mezi tím vším se ozve zazvonění telefonu, cvaknutí zvedaného sluchátka a mužský hlas: Haló?... Ano, jistě. Je tady, ale právě spí. Mám jí.... ? .... Samozřejmě, můžete se spolehnout. Vše vyřídím, další cvaknutí následované zvukem tekoucí vody. Bydlení: Je tomu již nějaká doba, co jste se seznámili. Bylo to na jedné školní akci – už ani nevíte, jak se to tenkrát jmenovalo. Důležité ale je, že to stačilo na postavení dobrého přátelství, které se později přehouplo ve společné bydlení. Dojíždění do školy bylo nepohodlné a platit si byt extra zas příliš nákladné. Hned při vstupu do bytu se rozkládá jeho největší – a také pro vás všechny společná – místnost sloužící jako obývací pokoj. V jednom jeho koutě je přistavěn kuchyňský kout, ve kterém lze nalézt veškeré potřebné vybavení k uklohnění snad jakéhokoliv jídla. Z této místnosti vedou dále další troje dveře. V prvních dvou pokojích žijete vy dvě – každá ve vlastním, ve třetím další váš spolubydlící Edgar. Přistěhoval se o něco později a vyloupl se z něj velice schopný kuchař. Ve skutečnosti to je však student architektury. Možná by bylo dobré si připomenout, že Edgar nezažil zrovna spokojené dětství a už vůbec ne dospívání, během kterého si uvědomil, že není takový jako všichni ostatní „kluci“ v jeho okolí. Mohl za to hlavně jeho přílišný zájem o ně. Sigurd Pomalu se probíráš s pocitem, jako by tě někdo včerejšího dne pořádně majznul po hlavě. Celá hlava ti třeští jako střep – asi jsi tentokrát opět trochu přehnal s pitím. Aniž si to zpočátku uvědomuješ, cítíš rytmické pulzování, které ti rezonuje celou hlavou. Ležíš tam ještě takhle několik minut s hlavou zabořenou v polštáři, než se zmůžeš na odhalení zdroje oné nepříjemnosti. Zvonek. Někdo v pravidelných a krátkých intervalech mačká ono ďáblovo tlačítko. Jak se pokusíš vstát o něco zavadíš. Vlastně – spíše o někoho. Hlavou ti opět projede tupá bolest, jak se pokoušíš vybavit si včerejší večer. Na posteli vedle tebe leží mladá žena. Ne více než 23 let. Jak se tak na ní díváš, vypadá velice elegantně. Plavé a blonďaté vlasy rozhozené po polštáři, jednou rukou podloženou hlavu a druhou si přidržujíc přikrývku u krku. Další zadrnčení – nezvaný host to zřejmě nehodlá vzdát. Bydlení: K tvému osamostatnění vedly hned dva důvody. Za prvé měli vaši už dost tvého lenošení. Byl jsi pro ně pouze díra v peněžence a oni měli na krku další houf děcek. Což byl onen druhý důvod – prostě si se tam už nevešel. Proto při jedné rodinné večeři padla zmínka, že by jsi si mohl sehnat nějaké vlastní malé bydlení a také nějakou práci. Neuběhl ani týden a ty jsi byl úspěšně nastěhován do malé garsonky na pokraji města. Pravda – trochu těsné, ale žít se tam dá dobře pokud se člověk neroztahuje a udržuje pořádek. Tobias Ráno jsi se probudil ve své malé kajutě na trajektu putujícím z New Yorku na Island – vstříc svému novému domovu a cestě k zapomnění. I přes své původní skepse a pohodlném spánku na rozhoupané lodi jsi se opravdu vcelku dobře vyspal. Jako první tě však zasáhne hlad, který tento z počátku krásný pocit pokazí. Vydáváš se tedy o palubu výš, kde se nachází rozměrná jídelna pro všechny pasažéry lodi. Usadíš se u jednoho zapadlého stolku pro jednoho, ze kterého je nádherný výhled na moře. Okno je se současným ponorem položeno tak metr a půl nad hladinou a sem tam ho osprchne nějaká ta zbloudilá vlna. Zahleděn na vzdouvající se masy vody málem přehlédneš kus pevniny rýsující se na obzoru. Ano – to je již Island, úsek zálivu, ve kterém se nalézá hlavní město ostrova - Reykjavík. Tvá cesta musí vést přes toto město. Bohužel do městečka Njardvík, kam směřuješ, žádný přímý spoj není. Tvůj strýc tě však očekává až v poledne – tedy času dost. Ehm, budete se něco přát? ozve se ti za zády. Když se ohlédneš, zpozoruješ vkusně oblečeného muže držící jídelní lístek, který ti se vyřčenými slovy nabízí. I přes jeho strojenou upravenost lze však rozlišit zcela zřejmé známky nevyspalosti a mořské nemoci. |
| |
 | Sakra, proč v sedm? Vždy» jsou PRÁZDINY! Zavrtím sebou na posteli, hledajíc pohodlnější pozici k dalšímu spánku. V tom mi zabrání jednak nepříjemné drnčení telefonu a příjemná vůně linoucí se z kuchyně. Opatrně se posadím a spustím nohy na zem.. Protahujíc se, začnu vstávat. Jen tak, v dlouhé noční košili po kotníky, naboso a s nočním hnízdem na hlavě přejdu pokoj a zamířím ke dveřím, vdechující omamnou vůni snídaně. Otevřu dveře, kde slastně přivřu oči a zhluboka se nadechnu. Edgare, jsi poklad.pronesu procítěněTedy, pokud si tu božskou manu, co zde cítím nemíníš nechat pro sebe, pak bych tě musela utlouct a dostat se tak k jídlu přes tvou stydnoucí mrtvolu. Po tomto projevu se opřu o rám dveří, čekajíce na odpověď. Jo, a kterej dobrák volá v tuhle hodinku? ptám se jen tak mimochodem. |
| |
 | Probudila jsem se ze svého krásného snu,kde jsem právě se snažila vyndat ze země velkou mrkev.Pootevřu oči a když se trošku proberu pomyslím si „Hmm…proč já četla ty pohádky?A neměla jsem se cpát tou mrkví na večer…co se pak divím,že se mi zdá něco takového?“ Posadím se a začnu se protahovat,samozřejmě se ozvalo několikanásobné křupnutí,jak se mi na místo vraceli všechny kosti.Uslyšela jsem zadrčení telefonu,chvíli jsem si myslela,že je to budík a tak jsem po něm šahala,ale pak jsem pochopila,že se moje bystrá mysl mýlila. Vstanu a obuji si své papuče s králíčky,hezky růžové,sice jsem růžovou nemusela,ale byl to dárek od sestřenice a já jiné neměla.Než jsem vyšla trochu jsem se učesala,jak mi bylo zvykem. Ale to už mě z pokoje láká skvělá vůně,nějaké další mamky co Edgar ukuchtil,nasaji tu lahodnou vůni a ihned vyjdu ven.Mezitím už slyším,jak promlouvá Kristen,mohla jsem tušit,že vůně jídla ji dostane z postele,rychleji než cokoliv jiného. Slyším,jak se Kristen ptá na telefonát.Usměji se a otevřu dveře a vyjdu ven ve své košili do půli stehen s kachnou na prsou „Dobré ráno ve spolek.“ zahlaholím zpola ochraptěle,to mám vždycky když spím s otevřenou pusou. Ihned jsem se šla napít,abych zase mluvila normálně,tudíž jsem musela jít kolem Edgara a měla jsem možnost pořádně nahlédnout co dělá dobrého. „Hmmm….. to vypadá dobře…dostaneme taky?“ zeptám se se zájmem a s prosíkem. Pak mrknu na Kristen,obě jsme moc dobře věděli,že Edgar by na nás nezapomněl i když teda občas tu byli někdy ty případy,jako,třeba když spěchal a nebo jsme se zrovna moc nepohodli. Na telefon se již neptám,protože na to se ptala již Kristen. |
| |
 | "Uaggghhr..." Mám dojem, že když otevřu oči, uvidím kolem postele balkánskou kapelu skládající se převážně z bubeníků bušících do činel. Pro rána, jako jsou tahle, věru stojí za to žít. Otevřu jedno oko a opatrně přejedu pohledem okolí postele. Nikde nikdo. Druhé oko je poněkud zalepenější, tak ho ještě nechám dospat. Dumám nad tím veledůležitým problémem, jestli si dát kafe, vyproš»ovacího panáka, nebo ještě chvíli spát. Dle mých bohatých zkušeností nepomáhá ani jedno. Co mě vlastně...? Aha, zvonek. Kterej blb... Velice opatrně se posadím a zlé tušení mě přiměje ohlédnout se na postel. I dosud spící oko je rázem zcela bdělé. Sakra! Zatvářím se tak moc společensky, jak to jenom jde. Obávám se, že výsledek nic moc. Kecám, neobávám. Je mi to fuk. Co tu ještě dělá? "Dobré jitro přeji," zachraptím kysele. "Aspoň bys mohla udělat snídani." Chovám se jako idiot, ale je mi mizerně, tak a» si to užije kdo může. Natáhnu se pro kalhoty a hned na první pokus se trefím do nohavice. Bos se klátím tu hroznou dálku ke dveřím. Dal bych si sprchu, když člověk smrdí i sám sobě, je na ní nejvyšší čas. Nesnáším kuřácké večírky. "Hoří snad?" zavrčím, když otvírám a drbu se na strništi na bradě. Musím vypadat jako něco, co vytáhli po týdnu z řeky, ale kdo touhle dobou zvoní u dveří, si nic lepšího nezaslouží. |
| |
| Kristen Jak otevřeš dveře od svého pokoje, lehce to zaskřípe. Dobré ráno přeji, ozve se od kuchyňského pultu dříve než stihneš nějak reagovat. Pohledem zabloudíš směrem po hlase až k jeho zdroji. U sporáku stojí mladý muž – dobrý známý Edgar, je k tobě otočený zády. Na sobě má pouze tenké plátěné kalhoty – součást jeho nočního úboru. Svršek někde pozapomněl. V létě ho stejně nenosívá. Jako každý islandský domorodec je otužilý a zvyklý na nízké teploty. Proto mu musí nynější stav atmosféry připadat jako hotové peklo. Mezi lopatky se mu perlí kapičky potu, i když možná to je voda, která mu stéká z mokrých, uhlově černých vlasů, které mu za normálních okolností neposedně tančí na temeni hlavy. Je zřejmé, že před chvílí si dopřál ranní sprchu. Teprve při zvuku tvého hlasu se po tobě ohlédne, otočíc pouze horní polovinu těla. Svaly na vypracovaném trupu se mu tak vypnou a vyrýsují se. Ta jeho dřina v posilovně se na něm vážně stále více a více projevuje. Nechá tě v klidu domluvit a pak zaslechneš příjemný, zvonivý smích. Máš snad strach o své bříško? Aby netrpělo hlady? povytáhne významně obočí pohrávajíc mu na tváři stále laškovný úsměv. Je si moc dobře vědom kvality svého umění. Emma Při tvém vstupu do místnosti zde již probíhá primitivní rozhovor ve stylu: kdo koho přeslovíčkaří. I tobě dobré ráno, kývne tvým směrem Edgar. Když přistoupíš ke dřezu se sklenicí v ruce, Edgar ti uvolní místo po svém boku a ty tak můžeš mimoděk zpozorovat, že má na pultě připraveny celkem tři talíře a na pánvi, kterou si odložil na plotnu, se stkví velká hromada míchaných vajec. Tak tudle porci by nespořádala ani týden vyhladovělá čínská armáda. Spiklenecky opětuje tvé mrknutí. Musí ti být jasné, že chce trocho poškádlit Kristen, která mu přes rameno nevidí. Volá? pozvedne tázavě čela, až se objeví na něm objeví několik vrásek. Oh, ano. Ten telefon. No, dobrák vskutku od kosti, zalaškuje v hlase a prozkoumává Kristen, která dotaz vznesla, svýma hlubokýma, hnědýma očima. Tvoje matinka, dodá po dramatické pauze a otočí se zpět ke své práci. Sigurd Tvá „ložní“ společnice se při zaznění tvého hlasu zavrtí na posteli, něco nezřetelně zamumlá a otevře jedno oko. Na tváři se jí rozlije spokojený úsměv. Nejspíš tvá slova o snídaní přeslechla a vůbec jí to netrápí. Jednou rukou po tobě zašmátrá a pokusí se si tě k sobě přitáhnout. Obratně se jí vyhneš a po chvíli se nasoukáš do kalhot. Takto stroze oblečen se vydáváš ke dveřím, zamžouráš do kukátka a napůl ještě ve spánku otevřeš dveře. Ty se však zarazí po 10-20 cm kvůli řetízku, kterým jsou zajištěny. Zcela jsi na něj zapomněl. Zdar brácho, vyhrkne na tebe osoba za dveřmi s hlasitostí parní turbíny. Připadáš si, jako by ti zatroubila těsně vedle ucha. Hele, pus» mě dál, mam pro tebe žúžo akcičku na dnes večer. Tam nesmíš chybět, ujiš»uje tě osoba na druhé straně dveří. Vinou kocoviny máš poněkud otupené smysly a tak ti chvíli trvá než tě realita praští přes nos a v mysli ti vyvstane vzpomínka na Simona. Je to tvůj dobrý kamarád, povaleč jako ty. Má vždy tipy na prvotřídní „zábavu“ a jít, kam ti doporučí, se ti zatím vždy více než vyplatilo. |
| |
| Poznámku o mém břichu ignoruji, i když je na ní hodně pravdy. Velmi dobře si uvědomuji, že kdyby byla snídaně v mé režii, tak její kvality budou více než pochybné, nebo» mé kuchařské umění je na nulové hodnotě, neklesá-li do záporu. Spokojím se tedy s výrazem velmi smutného a hladového štěňátka. Á, dobré ráno, koukám, že taky ranní ptáče. usměji se na příchozí Emmu. Pak se odlepím ode dveří a vykročím ke koupelně. Když zaslechnu odpověď na svou otázku, zarazím se. Matinka? A co probohy chtěla takhle po ránu? potřesu hlavou, zahánějíc představy, co asi tak mohla chtít. Snad nebude chtít, abych prázdniny trávila u nich, jen to ne. Pokračuji v započaté cestě do koupelny. Dveře nechám otevřené, aby mi nebránily v rozhovoru. Postavím se k umyvadlu, popadnu hřeben a pokusím se zkrotit to hnízdo na hlavě. Při této příležitosti se mohu pozorovat v zrcadle na stěně. Zašklebím se na tu osobu v něm. Má delší tmavé vlasy, temné oči (a pod nimi kruhy, jak s nechutí zaznamenám) a je drobnější, štíhlé postavy. Vzhledem k tomu, že jsem to já, obdaruji se jedním šklebem navíc. Dle svého mínění mám do krasavice daleko. |
| |
| Do dveří lehce kopnu, takže se zavřou, momentálně poněkud neobratnými prsty rozepnu řetízek a otevřu. "Co blbneš... víš, kolik je hodin?" Stojím tak, aby nemohl vejít dál; nemám chu» si hrát na gentlemana, ale ani být za úplné hovado. Navíc jsem ještě nezjistil, koho to pod tou peřinou vlastně mám. Zjevně ne nadšenou kuchařku, protože za sebou slyším místo kuchyňské aktivity jenom šustění peřin. "A neřvi," požádám ho něčím, co se podobá spíše zavrčení. Nálada nic moc a hlasivky po včerejšku vyřvané až běda. Bosou nohou se podrbu na lýtku a začne mě svědit ve strništi na bradě. Asi to bude nějak propojené. "Víš, že tě vždycky rád vidím, ale nemohl sis vybrat asi tak... jakoukoli jinou dobu?" Po ničem netoužím víc, než aby vypadnul, a je to na mě vidět. "Zavolám ti. Napiš mě na seznam zlatým písmem hned pod britskou královskou rodinu." |
| |
| Kristen Edgar sebou bez zjevné příčiny škubne a rukou se chytne za ucho. Ladně odstrčí Emmu ode dřezu a ruku strčí pod studenou vodu. Při tom všem nevydá ani hlásku – opravdu hodno obdivu. Druhou volnou rukou, kterou má blíže ke sporáku ho vypne a ještě chvíli si chladí malou spáleninu. Pak, jako když si zčistajasna vzpomene, se ohlédne po místě, kde jsi ještě před chvílí stála. Když shledá, že dveře zejí prázdnotou, pokračuje pohledem v prozkoumávání místnosti. Zarazí se až o otevřené dveře do koupelny a z tváře mu zmizí lehce zmatený výraz. No, popravdě to vypadá, že budu k obědu chystat o jednu porci míň, nadhodí vševědoucí obličej přičemž zastaví tekoucí vodu z kohoutku. Ruce si pak osuší utěrkou válející se na pultě a když uzná, že napínání bylo dost, rozhodne se pokračovat v halekání směr koupelna: Máš tam k nim přijet dnes na oběd. A prý to je neodvolatelné a nijak se tomu nevyhneš. Následuje chvilka zamyšlení a stručný dodatek: A taky něco o nějakém dárku a tvém otčímovi; snad nějaká oslava. Konec věty podpoří jen pokrčením rameny, které ty však nemůžeš vidět. Okamžitě se ti po tváři rozlije vlna úděsu, kterou můžeš na sobě pozorovat v zrcadle. Jeho narozeniny! Úplně jsi na to zapomněla. A kde teď seženeš dárek? A ty zůstaneš na oběd, že? obrátí se na Emmu s otázkou, do jejíhož hlasu vložil tón, jako by na její odpovědi závisel osud celého lidstva. Sigurd Příchozí se na tebe úlisně podívá. Musí ti být jasné, že má něco za lubem. Než se naděješ, vrací nohu mezi dveře a futra, aby jsi mu nemohl zabouchnout přímo před nosem. Ranní ptáče, dál doskáče. zahlaholí při tom vesele nespouštějíc z tebe oči. Pak se lehce opře do dveří ve snaze je otevřít dokořán a protřít se dovnitř. Toho se jen tak nezbavíš. Ten se nehodlá nechat jen tak odbít mezi dveřmi. Na telefon ti kašlu, vole, procedí mezi zuby už značně znepokojen nastalou situací. Myslíš, že jsem sem vláčel jen proto, abys mi řekl, že mi zavoláš? V tom zavrčení cítíš něco zlověstného, jeho náladovost se začíná projevovat - Nekrmit, nedráždit! - šíří se kolem něj do okolí, jako kruhy na vodě. V jeho křečovitém úsměvu si můžeš všimnout zablýsknutí se zlatého zubu. |
| |
| A do.. Já husa na to zapomněla jak na smrt. Tak tohle bude ještě zajímavé Obdaruji se dalším šklebem. Tak tohle jsi holka nevychytala. Potřesu hlavou a začnu hledat zubní pastu a kartáček. Jak moc vážný tón byl v jejím hlase? Opravdu se tomu nemohu vyhnout? Vždy» ví, jak zbožňuji rodinné oslavy. pokřikuji, šátrajíc po zapadlém kartáčku. A svého otčíma. dodám již tišším hlasem. Dokončím ranní hygienu a uvolním koupelnu. Prosmýknu se kolem Edgara a nakouknu mu pod ruce. Když uvidím tři obrovské porce, široce se usměji. Už ti někdo řekl, že jsi poklad? Asi ti postavím chrám a začnu tě uctívat coby božstvo.. He, vyměnit matčin oběd za Edgarův je smrtelný hřích. Rychle pokračuji do svého pokoje, než se dočkám nějaké drobné zákeřnosti. Dveře stále nechávám otevřené, aby mi nic neutichlo. Sáhnu do skříně za rohem a vytáhnu první, co mi přijde pod ruku. Začnu se do vybraných kousků oblečení soukat, je to jakási dlouhá temně modrá sukně a tílko podobné barvy. Je léto, ne? okomentuji si svůj výběr s vědomím, že je tu ještě kdesi tenká pelerína černé barvy, dobře chránící před větrem a chladem rodného ostrova. Při zavírání skříně zavadím o pouzdro, asi metr dlouhé a velmi tenké. Měla bych trénovat. Ale snídaně má přednost. pomyslím si vesele. A na dárek pro otčíma.. Tato myšlenka je již méně veselá. |
| |
| Nechám se odstrčit Edgarovou silnou paží od dřezu,zatvářím se překvapeně a vyšplíchnu si na břicho trochu vody se skleničky „Čert aby to vzal…“ oklepu se,protože to studí. Vezmu utěrku a začnu si mokré místo otírat,když slyším kdo Kristin volal vesele se zašklebím „Aj…Kristen tomu se říká asi hodně děravá hlava co?“ řeknu škádlivě,ale pak toho nechám „Co koupíš za dárek?Napadá tě něco?Teda pokud tam pojedeš což určitě ano…“ zeptám se. Kristen konečně odejde z koupelny a já se tam už chtěla nakvartýrovat,když mě zarazila Edgarova slovo „Ale to víš,že jo…přece si nemyslíš,že bych tě tu nechávala samotného jen s televizí?Ne ne a ne…to ti přece nemůžu udělat.“ zacukruji na něj,jako na mimčo. „Tvůj oběd si nenechám ujít ani za nic..“ když projdu kolem něj,plácnu ho po zadku což je tak trochu moje úchylka. Vejdu do koupelny,osprchuji se až později,opláchnu si obličej a protřu oči,nač si čistit zuby před snídaní? Zase z ní vyjdu a tentokrát vejdu do svého pokoje,přivřu dveře a svléknu si ošily,obléknu si své krajkové prádlo,kra»asy na doma a už trochu vybledlé tílko.Na doma se nikdy nijak nestrojím zase vyjdu ven z pokoje „Nechceš s něčím pomoct Edgare?“ zeptala jsem se. |
| |
| "O co ti jde?" držím dveře o to pevněji, už spíš z principu, než že by mi připadalo tak životně důležitý, aby nezahlídnul holou nohu té blondcky v posteli. Prát se s ním nebudu. Zabít mě nepřišel, prachy tu nemám a co je tu k vypití... toho moc není. Bosou nohou se dveře zapírají hodně špatně. "Nejsem tu sám. Tak to vybal..." Trochu se zamračím. Jsem si skoro jist, že mu nedlužím peníze, ani že jsem mu nepřebral holku. Začíná mi být chladno, z vyhřáté postele tu teď stojím mezi dveřmi v průvanu. Navíc po některé z variant kafe / vyproš»ovák / další spaní začínám toužit víc než málo. Strniště na bradě začíná kousat. Jednou přijde den, a využiju, by» z žertu míněnou radu jedné kámošky, co mi mávala před nosem svým depilačním krémem. Dost "mužně" si budu připadat i bez otravného holení. Jo v šestnácti, to byla jiná... "No?" |
| |
| Kristen Při tvé otázce ohledně vážnosti situace se na tebe Edgar opět zahledí, hned jak vyjdeš z koupelny. Áha, tady to vypadá, jako by někomu teklo do bot, pronese kupodivu bez žádných známek jízlivosti. Rodina je pro něj vážná věc – a rodinné oslavy chápe jako samozřejmost. Pravda – od té doby, co doma oznámil své „tajemství“ tam nebyl zrovna dvakrát vítán a už vůbec ne zván na oslavy, ale i přesto pravidelně obdarovával své nejbližší příbuzné jinými cestami – například poštou. Chápal, jak si všichni museli připadat, když to vyklopil. Nikdy mu to neodpustí – a on to chápal. Protiřečí si to? Ani ne. Pochází z rodiny, ve které stojí na prvním místě náboženství. Sám byl již odmala vychováván jako protestant a pevně věřil. Trpké životní zkušenosti ho ale v bohu zklamaly a při „vyhoštění“ z domova svou víru zcela ztratil. Jak věřit, když vás bůh zatracuje už jen takového, jakého vás stvořil? To není bůh – to je ďábel. Při zmínce o chrámu a božstvu se mu lehce pokřiví úsměv, pohledem sjede k zemi a opět se mu před očima přehrají ony chvíle u rodinného krbu, po nichž musel opustit rodný dům. Chrámy, bohové.. Nechci být jako oni, zhořkne mu na jazyku. Emma Opět Edgarovi poněkud povadne úsměv, ale okamžitě to obratně zamaskuje. Hlas má však nejistý.. a snad trochu zklamaný: Nenecháš ujít.. Jistě. Vypadá jako zanořen do svých myšlenek. Že by čára přes rozpočet? Snad.. Nestíháš registrovat Edgarovy reakce, které okamžitě mizí pod příkrovem červeně, která se mu rozlila po tváři. No, tohle! vykřikne stále trochu zaskočen, jak ho plácneš po sedacích partiích. Stále si na tvé manýry nezvykl – obzvláště ne na tento. Vždycky to dle něj přijde v tu nejneočekávanější chvíli. Když zmizíš ve svém pokoji, slyšíš od vedle pouze cinkání nádobí, kroky po místnosti a nějaké harašení u stolu, který stojí v rohu místnosti přímo naproti kuchyňskému koutku. Chvíli se zaobíráš oblékáním a jak vykoukneš, nestihneš si včas uvědomit, že tvá otázka je zcela zbytečná. Na stole již je prostřeno pro tři, nádobí umyté a uklizené a vůbec se celá místnost stkví čistotou prosycenou vůní snídaně. Sigurd Nejsi tu sám? zarazí se Simon a trochu znejistí. Hned mu to v hlavě zapracuje a uvědomí si, s kým to vlastně mluví. Oh, ano. Proč se divím. Náš Sig zas sbalil holku na noc, promluví z něj čistá jízlivost, která mu div neodkapává v koutcích úst. Výraz mu změkne a povolí svůj tlak na dveře. Vlastně je zcela pustí a uvede se do normální polohy. Nohu taktéž odklidí z mezery dveře-futra. Oouu-kej, řekne protáhle a zaloví v jedné z kapes. Hned napoprvé se mu podaří jednou rukou vylovit kus čistého papíru a tužku. Papír si položí na svislou zeď vedle dveří a chvíli po něm jezdí hrotem tužky. Pak se otočí opět k tobě: Tak, tady to máš. Zkus tam večer nebejt a budeš toho litovat celej život. Pak se otočí, dětským gestem zamává klasické „pa-pa“ a odchází pryč. Jeho posledním slovům ani nemusíš věnovat přílišnou pozornost – tohle říká vždycky. Ale pokud přišel až osobně… Když pohlédneš na kartičku, kterou ti Simon předal, vidíš na něm naškrabanou adresu: Háaleitisbraut 13 Dnes od 9 pm. Přijď!!! Ještě než ti zmizí silueta vystrnaděného muže za rohem, ozve se za tvými zády: Sigurde? Kdo to byl? Blondýna nyní sedí na posteli, deku si přidržuje pod krkem, avšak na jedné straně jí stejně popadává, takže ne vše zakrývá, jak by měla. Zcela jasně cítíš, že to tak naaranžovala schválně. |
| |
| Když vejdu zase do kuchyně,obýváku a jídelny najednou usmívám se na celé kolo. „Edgare…máš tu dvě ženské,tak jak je možné,že tu všechnu práci děláš ty?“ zavrtím hlavou a jdu ke stolu. Pohlédnu na jídlo,které nám připravil a žaludek se hlasitě ozval „Vážně…já si udělám čas a začneš mě učit se vařit…“ mrknu na něj. Natáhnu se a políbím děkovně na tvář „Ty jsi naše záchrana Edgare…mi tě nemít…nepřežili bychom tu ani hodinu,že Kristen?“ zasměji se a posadím se ke stolu. „Edgare co kdybychom si pak spolu zašli do kina?Stejně nemáme oba co na práci,tak si trochu užijeme,co říkáš?“ nabídnu příteli. |
| |
| Moje řeč. prohlásím, usedajíc na druhé volné místo u stolu. Na Emminu pozvánku směřovanou našemu "zachránci před potupnou smrtí hladem" lehce zakroutím hlavou. Jen se bavte děcka. pomyslím, možná trochu závistivě, při představě, jaká zábava čeká na mne.. Rýpu se ve výborné snídani a lámu si hlavu, co s tím dneškem. Kde teď mám shánět dárek, a hlavně jaký? Pokud přinesu něco nevhodného, budu to mít na talíři do příští oslavy.. Bando, nevíte, co bych měla přinést? pokusím se najít chybějící nápad u svých spolubydlících. |
| |
| Už jsem stačila sníst čtvrtku z toho co nám Edgar ukuchtil,kouknu na Kristen "Co takhle nějaký alkohol?Víno?Myslím,že to se vždycky hodí..." pokrčím rameny "Nic lepšího mě teda nenapadá...promiň." odpovím a čekám na to,jak se Edgar vyjádří. |
| |
 | Jídelna: ,,Ehm, budete se něco přát?“ ozve se za mými zády. Ohlédnu se a spatřím vkusně oblečeného muže. Přesto že se snaží vypadat jako že je vše v pořádku se na něm projevují známky nevolností a únavy. Mile a soucitně se na něj usměji. Vím jaké to pro něj musí být. Však jsem si na začátku cesty také užil své. Pár skleniček něčeho ostřejšího před spaním mi ale udělalo mnohem lépe. ,, Dobré ráno. Dal bych si černou kávu a… pokud máte tak míchaná vejce…“ řeknu a ještě jednou si ho prohlédnu. Na pevnině by to mohl být celkem milý společník ale tu mu to dává mírně do těla. Počkám až si zapíše objednávku a s mírnou úklonou odejde. Úklona byla vskutku mírná a zdálo se mi že mírně zezelenal a odešel rychlejším tempem než bylo nutné. Neudržím se a pobaveně se ušklíbnu. ,,Jen soucitně…“ Sedím na židli a čekám na své jídlo. Pozoruji jak se blížíme k ostrovu. Na pohyby lodi jsem si již zvykl takže je příliš nevnímám. Na obloze vidím racky a v dáli několik zřejmě rybářských lodí. ,, Malebné to místo, zasloužený odpočinek, zkrátka ráj na zemi.“ pomyslím si zčásti vesele, z části smutně. ,, Přesto bych raději aby bylo vše při starém.“ povzdechnu si ve vlastní hlavě a dostanu chu» na sklenku. Už se téměř zvedám ze židle ale vtom si vzpomenu na chvilky odvykání a na pomoc mé milované… Hlavou se mi začnou honit ještě smutnější myšlenky ale snažím se je rychle zapudit. Pomůže mi v tom příchod bledého číšníka s talířem. Spokojeně na něj kývnu a na okamžik si připadnu jako v reklamně na prášky proti nevolnosti. Když mě číšník zase opustí pozvednu šálek a přivoním. Už jsem zažil lepší i horší kávu. Napiji se a přese vše ji vychutnávám jak to jen jde. Chytnu mezi prsty vidličku a pomalu s ní otáčím hledíc z okna. Ta modrá plocha mě fascinuje. Viděl jsem případy utopení a rozhodně bych to nechtěl zažít. Nesnáším pocit kdy se mi nedostává dechu, a» už obrazně či doslova. Sousto za soustem vkládám vajíčka do úst. Nechutnají nejlépe ale sůl to vcelku spravila. Netuším jaké podmínky mohou být ve zdejší kuchyni. Hlavou se mi začnou prohánět dosti divoké představy ale raději je zaháním, alespoň než dojím. Když dojím zjiš»uji že se loď pomalu přibližuje k přístavu. Nejvyšší čas posbírat své věci z kajuty. Vydám se pomalým tempem z jídelny a pokývnu na číšníka co mě obsluhoval. Vypadá š»astně když cítí blížící se přistání. ,, Jakože vlastně na loď vezmou někoho… takového na obsluhu?“ otážu se sám sebe. Zakroutím hlavou a vyrazím chodbičkou ke své kajutě. Když dorazím do kajuty naskládám svých pár věcí do cestovní tašky a zkontroluji zda jsem něco nezapomněl. Když se mi zdají všechny škvíry řádně prozkoumány vydám se na palubu. Nebral jsem si s sebou téměř žádné věci. Jen něco na převlečení a hygienické potřeby. Zbytek si mám v plánu nechat dovést. Prostě jsem musel vypadnout. Když docházím na palubu vidím že už je tam vcelku dost lidí. Někteří postávají ve skupinkách a baví se jiní zase jen tak osamoceně zírají přes palubu. Nasaji do plic mořský vzduch a nadšeně vydechnu. ,,Konečně něco co se dá dýchat. Ne ten městský sajrajt.“ pomyslím si a vyrazím k okraji paluby. Opřu se o zábradlí a nechám mořský větřík aby s pohrával s mými vlasy. Na tváři mám lehký úsměv a snažím se sám sebe přesvědčit že je upřímný. Loď doráží do Reykjavíku a já pomalu vystupuji ven z lodi. Rozhlížím se kolem sebe hledajíc nějakou dopravu nebo alespoň informační centrum. |
| |
| Když se mi přestane tak dobývat do dveří, uvolním se a trochu ušklíbnu. "Někdy ti můžu dát přednášku, jak na to," nabídnu mu mile a nezištně, ostatně trochu péče něžné ženské ručky by potřeboval. V jeho případě nejspíš i deratizátora a houf psychologů, i když ty by ještě víc využili na vzpamatování ti, co ho nějaký ten pátek znají. "Díky," vezmu si kartičku a přejedu jí pohledem, adresu neznám, tak asi něco nového. "Jestli to bude stát za to, máš u mě panáka," mávnu mu na rozloučenou, a klapnu dveřmi. Kartičku položím na poličku před zrcadlem v "předsíni" a cestou do koupelny jenom utrousím k dívce v posteli: "Kámoš, chce mě někam vytáhnout na večer... v ledničce snad něco bude, jestli chceš..." Jsou to necelé dva kroky, takže konec věty už zní trochu tlumeně. V koupelně se zamknu, protože chci mít svou chvíli klidu zaručenou, a pustím si na hlavu sprchnu. Aaaaa, paráda! To je to, co jsem potřeboval. Nijak nespěchám, když ze sebe vyrábím člověka, napůl doufám, že holka už bude pryč, ale jak je mi lépe a začínám vypadat k světu, skoro si začínám přát, aby ještě čekala tam, kde jsem ji viděl naposledy. |
| |
| Kristen a Emma Edgar poněkud přešle konzumuje svůj výtvor a nějak smutně na něj kouká. Ano, i to se dá považovat za dobrý důvod, proč se naučit dobře vařit – co si uděláte, to si můžete taky snít. Přesto však pozorně sleduje rozhovor a hlavou mu proudí možné návrhy na dárky. Žádný však není dle něho optimální a tak nakonec pouze pokrčí rameny a zatřese hlavou. Je mi líto, netuším. Tvého otčíma neznám. Nevím, co by se mu tak mohlo líbit, svěří se svými myšlenkami nahlas a svá slova podpoří vlastním, právě na fleku spíchlém mudrosloví: Co jinému radost činí, druhého může urážet. Jakmile však padne zmínka o kinu, tvář se mu znovu rozjasní a jeho nonšalantnost je náhle tamtam. Možná by to nebylo od věci, pronese nakonec opatrně, avšak v jeho očích jde vidět až dětinská radost, kterou v něm tato myšlenka vzbudila. No.. a dávaj dneska něco? Něco zajímavé? Tobias Houpy, houp. Houpy, houp. Ano, i tak lze popsat první dojmy z pevniny. Stejně jako pro suchozemce existuje mořská nemoc, tak pro mořské vlky je zas její pevninská varianta. Možná právě proto nejsou dálkové plavby zrovna oblíbené. Na jejich počátku většina pasažéru trpí klasickou mořskou nemocí, během dlouhé plavby si však zvyknout a cítí se na houpající se lodi jako doma. Ovšem jakmile přistanou u břehu a opět se postaví na pevnou zem – dostaví se zcela opačný efekt. Člověk hold musí mít štěstí, aby mu jeho tělo takto zpříjemnilo cestu. Nacházíš se v přístavu. Nalevo, napravo – všude lodě. Okolo tebe panuje čilý ruch. Rybáři pobíhají sem a tam a přenášejí koše plné ryb. Některé druhy ryb poznáváš, o některých jsi však v životě neslyšel. Mezi budovami rýsujícími se v pozadí, můžeš zahlédnout známý symbol. Malé tiskací „i“ v modře vyvedeném čtverci. O něco vedle je vyvěšen reklamní štít kavárny, jejíž vchod se nachází přímo pod ním. Mezi tebou a budovami se táhne silnice s hustým provozem, ve kterém lze zahlédnout i několik aut označenými slovem „Taxi“. Jak tam tak postáváš, vrazí do tebe zezadu jeden mladík. Vlasy zastřižené nakrátko, na těle navlíknut teplý svetr, přes který má přehozenou igelitovou zástěru, která sahá až k zemi. V náručí nese velký koš, který nevoní zrovna vábně. I když – přesnější označení by bylo, že „V náručí nesl velký koš..“ Ten se totiž nyní nachází na zemi a jeho obsah se tyčí jako hora u tvých nohou. Tím to ale nekončí. Několik kousků ryb přistálo i na tobě. Zápach rybiny se nepříjemně šíří do okolí. Nevypadají nejčerstvěji. A toho zápachu se nezbavíš jen tak snadno. Mládenec stojí jako opařený. Očima těká sem a tam po té spoušti. Nakonec se vzchopí a pokusí se napodobit drsné a majestátné rybáře, které vídá denně v putykách. Sakra chlape! Neumíte dávat pozor a čumět na cestu? V hlase mu zní odhodlání, že se jen tak nedá, ale zároveň špatně zastírá nejistotu, která se projevuje občasným přeskakováním hlasu. Lidie Letmý hluk tě přinutí otevřít oči. Mužská silueta , která doteď ležela vedle tebe, se zvedá. Na chvíli se zaráží a nakonec se vydává pryč. Něco si přitom zamumlá. Máš pocit, že to bylo na tebe, ale nerozumíš mu. Ranní klid protne řezavý zvuk zvonku. Již poněkolikáté. Začíná ti být jasné, proč se muž zvedl z pohodlné a vyhřáté postele a jal se oblékat. Na tvou otázku, kdo to byl, ti vracející se muž odvětí něco v čemž zaslechneš něco ohledně kamaráda, něčemu večer a pak ještě něco o ledničce. To už vypadá mnohem lépe. Jak tak ho sleduješ, jak jde směrem do koupelny, začíná se ti i vybavovat včerejší večer, sice trochu zamlženě, ale přece. Po chvíli studování jeho rysů v obličeji se ti nakonec vybaví i jeho jméno. – Sigurd. Chvíli to převaluješ v hlavě, stále ještě zmožená spánkem, když tě napadne trochu ujetá myšlenka dost často používaný vtipech – Zdalipak si on pamatuje to tvé? Sigurd Teplá voda ti stéká po těle, teplota vskutku příjemná. Celý svět je náhle podivuhodně nedůležitý, pocit znovuzrození je opravdu úžasný. Jak se tak oddáváš blahu, uvědomuješ si, že voda začíná ztrácet teplotu. Než se naděješ začne téct voda přímo ledová až mrazivá. Tak tomu se říká ranní budíček. Nu, otužování je prý zdravé. |
| |
 | z vedlejšího pokoje slyším téct sprchu a přemýšlím no, by mě zajímalo, jak.. počkat, ví jak se jmenuju? kdo jsem? ... nebo jen vyspání, to snad ne ... sakra moje hlava cítím jak mě trochu pobolívá a tak se jen pohodlně lehnu, s odpočíváním bolest hlavy ustává. Už je mi celkem dobře, spíše mě děsí ta myšlenka že ten muž ani neví kdo jsem, teda Sigurd .. POměrně zamyšleně se podrbu ne širších bocích a zadívám se na dveře do koupelny popis : mám světle přírodně blond vlasy, které mi padají zhruba do půli zad, na konci jsou pěkně rovně zastřižené. Moje ple» je poměrně opálená. Mám úzce vytrhané obočí, a pod ním se nacházejí poměrně veliké zelené oči které jsou lemovány hustými řasami, tedy tvoří tmavější okolí oka, mám menší nosík, pod kterým se rýsujou krásně tvarované plné rty, nemaluju si je rudo spíše naopak, většinou mi je zdobí světle růžový odstín. Můj obličej není ani protáhlý, ani kulatý, spíše tak akorát oválný. Postavou sem asi 175 cm vysoká slečna na první pohled mládím 20 let. Poprsí mám tak 2-3, pěkně pevné a kulaté od sportování, krásně se rýsující uzský pas, tvoří k širším bokům ideálně tvarovanou dívčí postavu. |
| |
| Zamyslím se. To máš pravdu. pronesu k Edgarovi. Nevím, to nebude to pravé. tuto odpověď směřuji Emmě. Pomalu se zvednu, umyji po sobě nádobí a vejdu do svého pokoje. Chvíli bezradně stojím, přemýšlím, co dál, ale nakonec zkonstatuji, že nemá smysl to prodlužovat a pomalu přejdu k věšáku. Sejmu tmavě šedou pelerínu a nasoukám se do ní. Do šikovně ukryté kapsy hodím peníze, doklady a klíče. Projdu kuchyní. Tak se tu bavte mládeži. A nezlobte nebo se vrátím a naplácám vám na holou. Usměji se na ně a vyjdu z bytu. Projdu temnou chodbou a otevřu vchodové dveře. Zamžourám do ranního slunce. |
| |
| Trochu mě trápí to,že je Edgar smutný,zajímalo by mě proč,že by ho jeho nový objev odmítl? Ale zmíňka o kině ho hned rozveselí a já se na něj mile usměji "No co dávají?Nevím...uvidíme až tam příjdeme...necháme se překvapit...a kdyby nedávali nakonec nic co by se nám líbilo,tak je přece kousek od tamtut Zábavní centrum...zajdeme třeba na motokáry!Však se nějak zabavíme...ty a já...hezky si to užijeme..."mrknu na něj a už se moc těším a taky to nahlas řeknu "Už se moc těším."pustím se zase do jídla. Kristen můj nápad zamítne,spolknu "No...mě nic lepšího nenapadlo....však ty něco vymyslíš...jsi chytrá holka..."o hcvíli později odchází a vyhrožuje nám naplácáním na zadek "A tentokrát použiješ ruku,že?"zeptám se na oko zděšeně,ale pak se zasměji a rozloučím se s ní. S Edgarem jsme teď sami,usměji se na něj "No teda!!!To je najednou klid,když je Kristin pryč.To jen dokazuje,že všechen bordel dělá ano..."řeknu vtipem |
| |
| Trochu se po výstupu z lodi zamotám. ,,To se zkrátka stává každému nezkušenému plavci.“ ušklíbnu se. Rozhlédnu se a sleduji rybáře kteří jak se zdá s chutí i nechutí pracují. Kolem je cítit pach rybiny. Na vzhledem některých ryb si pro sebe zakroutím hlavou. ,, Je zvláštní co vše obývá naše moře a oceány.“ pomyslím si a začnu se raději poohlížet opět po nějaké možnosti přepravy za strýčkem. Vida, vida, informace i taxi. Jen si vybrat kam vyrazit. Chvilku ještě postávám a pak když se mé nohy už, už chtějí odlepit ze země do mě vrazí nějaký mladík. Vlasy má zastřižené nakrátko, na sobě oblečený teplý svetr, přes který má přehozenou igelitovou zástěru, která sahá až k zemi. V náručí nesl velký koš plný ryb který mu při naší srážce spadl na zem. Rybičky poskakují kolem a jejich oči se na mě poulí. Pach mi zvedne žaludek a pak se na mě po chvilce zděšení ten chlapík oboří: ,, Sakra chlape! Neumíte dávat pozor a čumět na cestu?“ v hlase je sice slyšet odhodlání ale přesto mu přeskakuje. Je mladý a má asi strach o práci nebo že dostane výprask. Pohlédnu na něj omluvně. ,,Promiňte, nechci zbytečně dělat problémy…“ odmlčím se. Doopravdy nechci problémy ani nemám čas se tu s tím mladým vybavovat. Změřím si ho od hlavy k patě a popřemýšlím jak ze situace co nejlépe vybruslit. Na noho mi mezitím dopadnou dvě rány ocasu nějaké vodí potvory. ,, to by mě zajímalo do jakého taxíku mě vezmou.“ pomyslím si zachmuřeně. Moje dobrá nálada jde do háje. Další plesknutí, ,, Hele vy ste vrazil do mě, ne já do vás.“ zamračím se. ,,Kvůli těm potvorám teď páchnu jako rybárna, jsem ochoten vám nějak pomoc to napravit ale to jen a jen z borý vůle. Vy ste měl dávat pozor na cestu…“ Plesk! Očekávám netrpělivě co řekne a tu otravu co mi tak vytrvale pleská o nohu odkopnu stranou, mám sice rád zvířata ale někdy prostě není nálada na to vycházet s čímkoliv. Občas bych se prostě raděj naložil do lihu a všechno spláchnul tak jako dřív ale to už nejde. Nejde to pro její památku, sakra! Jestli ten mladík nepochopí že mu nehodlám dělat nějakého dobrodince nebo vola asi ho nakopnu do zadnice. |
| |
| "Krucinál!" zařvu a vyskočím zpod sprchy. Šampón si z hlavy osprchuju v uctivém předklonu, aby ni jediná ledová kapička skropila mé ladné tělo. Je to pro hlavu v opici pekelně nepohodlná poloha, za čelem cítím tupý tlak, který ale rychle povolí, když se zase můžu narovnat a natáhnu si svůj oblíbený tmavě zelený župan. To, že je tmavě zelený, je velice důležité. Stopařova průvodce jsem viděl třikrát. Oholený, učesaný, vonící čistotou a zářící sebevědomím - alespoň na chvíli - vylezu z koupelny. V duchu si povzdechnu, když vidím postel stále obsazenou. "Máš volno," oznámím blondýnce mile, když ji nevytáhla představa návštěvy nějakého cizího chlapa, ani snídaně, snad s ní pohne aspoň sprcha. Nevím o ženské, co by snesla vědomí, že chlap už je vypulírovanej a jí ještě vlasy smrdí kouřem ze včerejší párty. "Na poličce dole jsou čistý ručníky." Že začala téct studená voda jí nechám jako překvapení. Obejdu barový stolek, ostatně jediný jídelní stůl tady, který mírně odděluje kuchyňský kout od zbytku bytu, a dám vařit vodu. "Dáš si něco konkrétního, nebo to necháš na mě?" zeptám se jí smířen s představou, že snídaně bude na mně. Snad potom už vážně vypadne. Napadá mě malá lest a tak se na ní usměju docela přátelsky. Sigurd: vyšší střední postava, hubená, poměrně slušně stavěná, spíše přírodou, než cvičební snahou. Tvář oválná, snědá, ale pobledlá, tmavé oči, ve kterých se dokonale odráží nálada, umějí jiskřit veselím i vyhlížet chladně a odtažitě. Je docela hezký, spíš způsobem, jakým se dívá, než svými rysy. Ženy obvykle přitahují jeho ruce: pevné, hřejivé dlaně s dlouhými prsty umělce, a bezbranný nesmělý úsměv, jakým se na ně umí podívat vzápětí po té, co rozesměje celou společnost lehkým vtípkem. |
| |
| Jakmile na mě promluví Sigurd pousměju se a řeknu děkuju, tímhle nepohrdnu ... pak nahá bez ničeho jdu ke skříňce o které mi říkal, když se zeptá co si dám, pousměju se na něj, zabalujíc se do ručníku a řeknu jo nechám to na tobě samozřejmě.. pak se vydám do sprchy, když zapnu vodu a na mě začne téct ta ledárna jen se zhluboka nadechnu a pak zakloním hlavu aby mi voda spláchla i vlásky. Kapičky vody mi stékají p celém těle a z chladna které voda vyvolala se mi objevuje husí kůže, ale je mi to příjemný, po plné noci horké vášně je tohle schlazení více než příjemné ... Když pak vylezu ze sprchy, celé moje tělo přelije krásnej pocit tepla, jelikož ta voda byla fakt ledová. PAk se se zabalím do ručníku, aby mi udělal jakoby šaty, pak vejdu do kuchyně, vidím jak Sigurd stále stojí u pultu, spokojeně se pousměju, jak je upravenej, je opravdu pohledný, se zájmem se na něj kouknu.. nejsem ani první ani poslední ... ale je ... dokonalej.. krásný poprvé .. když mi hlavou přeběhne tahle myšlenka jen se na něj mile pousměju a vyjasnějí se mi bílé zuby, pak si jen sednu na nějaké křeslo a s nohou přes nohu si Sigurda prohlížím.. |
| |
| Jakmile za blondýnkou zapadnou dveře, bleskově na sebe naházím čisté oblečení, župan zůstane hozený přes jedno z křesel a man in black, v texaskách a tričku, jenom světle šedozelené adidasky mi kazí optimistickou vizáž, vyrazím ven. Tichoulince zavřít dveře, zatímco v koupelně šumí sprcha... když neprchne Mohamed od hory, prchne hora od Mohameda. Mobil, peněženka, klíče od bytu... s volnýma rukama seskáču po schodech a zhluboka se před domem nadechnu čerstvého vzduchu. Připadám si náhle velmi svobodně. A mám hlad. Zatímco někde nahoře se právě vypíná konvice s vařící vodou, marně čekajíc, kdo jí přelije čajové pytlíky, váhám mezi kavárnou, která je odsud přesně osm a půl minuty průměrně rychlé chůze, nebo pekařstvím, kde budou mít rozhodně lepší pečivo, ale mnohem méně pohodlné židle. Je to tři minuty od dveří mého domu... možná až příliš blízko. Varianta tři. Pekařství ve vedlejší ulici. "Dobré jitro," pozdravím ve dveřích bez uzardění, by» poctivě pracující, nebo jak si mezi sebou říkají, dávno někde zařezávají. Okouknu nabídku a ukážu prstem na pár kousků pečiva. "Kafe, džus a..." trochu zaváhám, ale od panáka nakonec ustoupím. "A to bude zatím všechno." Usadím se u jednoho z umakartových stolků a zatímco mi káva chladne na přijatelnou teplotu, dívám se výlohou ven na ulici, ruku pod bradou, chvíli si prohlížím lidi a chvíli jenom koukám do nebe... v mysli se mi rozhostí báječný klid. |
| |
| Když pak tedy vylezu z koupelny a nespatřím tam Sigurda a ani klíčky od bytu peněženku a mobil, jen s očima plných slz klesnu na křeslo, koukám kolem sebe a praštim se do hlavy, pak se zahledím do zdcadla ktewré spočívá přředemnou, hluboce se nadechnu a utřu oči, rychle se obléknu, na sobě mám normální džíny do zvonů a upnuté černé tílko. Boty mám nějaký menší černý tenysky a přes to mám černej svetr, pak upravim bíloučelenku kterou mám ve vlasech... KOuknu do zrcadla, jen se na sebe pousměju a pak se rozhlédnu po bytě .. že bych tu na něj počkala, myslim že by čuměl, ale ... zamyslím se a pak se kouknu na hodinky, když chcu peníze, musim jít na molo jako každou sobotu, a tak rychlím krokem vyrazím do modelingové agentury kde mám brigádu. |
| |
| Emma Edgar jen kývne Kristen na rozloučenou a pak pokračuje v jídle, přičemž stále přemýšlí o tvých slovech. Stále mlčky dojí ještě zbytek své porce, spolkne poslední sousto a teprve pak ti odpoví: Tak jo. Nic proti. Stejně nemam nic na práci. Nebo si to aspoň nevybavuji, zamyslí se na chvíli. Pří zmínce o bordelu a Kristen se na tebe šibalsky ušklíbne a tiše prohodí: To bych chtěl vidět, jak bys jí todle řekla do očí. Nakonec se zvedne a vydá se i s talířem po snídaní směrem ke dřezu, kde spláchne nějaké to nádobí a uklidí jej zpět do skříněk. Tak to abych se převlíkl.. rozmáchne pobaveně rukama zdůrazňujíc tak své skrovné oblečení skládající se pouze ze spodku jeho spacího úboru. Kristen Venku na ulici je již čilý ruch. Město se již probudilo a začínají každodenní dopravní zácpy, jak se lidé pokoušejí dostat včas do práce. Chodců k vidění moc není, za to s auto jako by se protrhl pytel. Na protější straně zahlédneš zrovna stavějící autobus, o kterém víš, že zde staví pravidelně každou půl hodinu a jezdí do centra. Přeci jen hned vedle jeho konečné stanice stojí nově postavení nákupní centrum. Tam by se určitě něco vhodného jako dárek našlo. Tobias Chlapec se ti zadívá do očí. Vydrží to ale jen pár sekund a pohled skloní nakonec k zemi. Očima opět těká po rybách lapajících po vzduchu. Dlouho se nerozmýšlí a dá se do jejich sbírání a opětovného přemis»ování do koše, ve kterém je přinesl. Nic se nestalo, zamumlá zahanbeně. Přeci jen si asi uvědomil svou neohrabanost a neopomněl k tomu přičíst ani svou neomalenost, která mu dle všeho není vlastní. Kousek odtud najdete čistírnu. Do druhého dne vám to perfektně vyčistí a po zápachu nebude ani stopy, mumlá dál sbírajíc další ryby. Sigurd V pekárně je příjemně. Příliš lidé zde není přítomno, jelikož většině již začala pracovní doba. Při vstupu na tebe pokývne majitel podniku, který nyní stojí za obslužným pultem. Vypadá nevrle. A ani není divu. Nejspíš mu dnešní brigádník ještě nedorazil. Jak jinak by bylo také možné, že zde po ránu obsluhuje osobně. Skrze prosklenou výlohu sleduješ, jak tvář střídá tvář – co tvář, to osud. Anonymita života v městě se jeví na jednu stranu jako úžasná a na druhou strašně stísňující a stresující. Muž za pultíkem vyloví tebou požadované pečivo a než se naděješ přinese ti ho pěkně vyrovnané na bílém talíři i s ubrouskem. Položí ho na stůl hned vedle kávy, kterou tam již máš. Přeji dobrou chu», ten džus bude za chvíli. Došel. Jen co přijde brigádník, pošlu ho dokoupit. Velice se omlouvám, pronese tiše při svém konání. Lidie No konečně, že jdeš! Už jsem myslel, že nedorazíš, ozve se vyčítavě jakmile otevřeš dveře a vstoupíš do studia. Nacházíš se v malé předmístnosti, za kterou se teprve rozkládá rozlehlý prostor plný všemožného fotografického vybavení. Hlas patří fotografovi ve středních letech, který se právě hrbí u fotoaparátu. Před objektivem mu pózuje mladá žena. Vypadá to na fotky pro nějaký módní magazín. |
| |
| Rozhlédnu se po ulici. Když zahlédnu autobus, zaraduji se. Centrum není zrovna blízko a dnes nějak nemám náladu na let městem po vlastní ose. Ulovím lístek, nastoupím, usměji se na řidiče i spolucestující a protlačím se k oknu. Místo ke sezení sice není k mání, ale což. Postojím. Pohodlně se opřu o stěnu busu (v rámci možností) a ponořím se do studování okolí. Poblíž mne stojí párek adolescentů, kteří mají oči jen pro sebe, o kus dál právě jakási babča vyštvala ze sedadla pána o pár let staršího než já a huhlá si cosi o vychování a úctě ke starším. Zívnu. Cesta pěšky alespoň není uspávající. Okolí neslibuje žádné povyražení, začnu tedy propadat do jakési letargie. Na další zastávce mě vyruší jakási slečna s otázkou kolik je hodin. Lehce otupěle jí odpovím a zakončím to potlačeným zívnutím. jestli to takhle půjde dál, tak usnu. Snad nezačnu chrápat. |
| |
| Kristen Pravidelné pohupování autobusu je vskutku strašně uspávající. Již se ti začínají pomalu klížit oči, když autobus s trhnutím zastavuje. Někteří lidé se rychle hrnou ke dveřím, jiní, kteří do teď stáli, se usazují na uvolněních místech a do toho všeho ještě nastupují další. Prostě zcela klasický obrázek městské hromadné dopravy snad všude na světě. Nic o co by člověk stál – tedy pokud není kapsář, který se takto ocitl v opravdovém ráji. Do toho všeho zmatku se ještě ozve elektronický hlas, který oznamuje zastávku, v jejímž jméně poznáváš jméno svého cíle. Odlepíš se tedy od stěny autobusu a vydáváš se k nejbližším východovým dveřím. Jak se k nim tak přibližuješ, zmocní se tě zvláštní pocit – jako kdybys byla na dosah něčemu, co jsi hledala již celý svůj život. Zarazíš se a pozoruješ lidi, jak vychází průchodem ve stěně vozidla, když si uvědomíš, že se v prostoru dveří mihotá obraz něčeho, co by tam opravdu být nemělo. Ostatní se chovají, jako by to neviděli a i nadále tím prochází, aniž by se objevovali na druhé straně. Vidina stále nabývá velikosti až je roztáhlá od shora dolů, zleva doprava. Její hladina se pomalu ustaluje, mihotání ustává až na pár vlnek, které sem tam prokmitnou po jinak dokonalé hladké rovině. Na druhé straně můžeš spatřit neuvěřitelně hustý pralesní porost, z jehož výšin prosakují dolů sluneční paprsky. Rostliny, které v něm však rostou, ti jsou zcela neznámé a nové. Vypadají nádherně ale něco tě také varuje, že jejich krása nebude jen tak ledajaká. Než se naděješ uvědomíš si, že slyšíš hluboký bzukot, který rozvibrovává všechno kolem. Cítíš, jak se jeho zdroj blíží a on stále zesiluje. Vše se jako by zastavilo. Nikdo jiný to nevnímá, nic se neděje. Vše je nehybné. Jen listy na druhé straně se lehce pohupují ve větru. Najednou se hladina obrazu zčeří a pronikne ní něco velikosti malého hlodavce. A opravdu, při bližším zkoumání se ukazuje, že to je vážně malý hlodavec pokrytý jemným kožíškem, ale ze zad mu vyrůstají křídla – motýlí křídla! Kmitají sem a tam v pravidelném rytmu a vydávají jemný bzučivý tón podobný tomu, který stále duní v mnohem větší síle z druhé strany. Stvoření s pestrobarevnými křídli se zarazí při pohledu na tebe. Upře na tebe své malé černé oči a pečlivě zkoumá tvou tvář. Okolí neregistruje. Máš pocit, že ani ono pro něj neexistuje. |
| |
| Jakmile mě okřikne hlas fotografa, jenom na omluvu skloním hlavu a řeknu tiše Omlouvám se .. potom se opět na fotografa usměju a zeptám se čím dneska začneme? a chystám se jít převlékoput do daného tématu focení jo moje zdržení, bože... jaka chyba, ale co , ničeho se nemá litovat, to nic nevyřeší, ale co, tak teda, dneska bych fotila večerní šaty, no uvidíme, ale teda ono by mě dnes bavilo cokoliv pomyslím si pro sebe a mile se na fotografa znovu usmeju |
| |
| "No,ale to abys semnou,šel měl být spíš příkaz."usměji se "Už dlouho jsme spolu nikne nebili a navíc mi příjdeš nějakej skleslej.Tak se navzíjem rozveselíme a potěšíme."mrknu. Také dojím a odnesu nádobímumiji a schovám a otočím se k Edgarovy "No...myslím,že do očí bych ji to nikdy neřekla.Na to mám příliš velkou chu» žít."ušklíbnu se. Přistoupím k němu a š»ouchnu ho do prsou "No....já bych teda proti tomu nic neměla.I když...nojo...ženký by se za tebou pořád otáčeli."ustoupím "Já to říkám pořád...je tě škoda...kdyby to šlo,už bych tě zbalila..."zasměji se. "Tak se převlékněme a» můžeme vyrazit."protáhnu se "Jo a abych nezapoměla..."znovu k němu příjdu a dám mu mlaskavého bublana na tvář "Díky za snídani." Vejdu do svého pokoje,ale enchám otevřené dveře,abych když tak Edgara slyšela a začnu si vybírat nějaké vhodnější oblečení do společnosti. |
| |
| "To nevadí," odvětím chlápkovi trochu roztržitě, nečekám takovou litanii a vytrhne mě ze zamyšlení. "Děkuju, vypadá to dobře," ujistím ho, snad v náhlé potřebě udělat mu radost, když už vypadá tak chcíple. Pustím se zvolna do jídla, ozobávám spadaný mák z talířku a jen tak zlehka, bez úsilí, přemýšlím o lidech procházejících venku. Spíš by se dalo říct, že nechávám dojmy a asociace volně prolétat prázdnou hlavou a dle libosti se tam mísit. Zaposlouchám se do písničky v rádiu, dávno neslyšená melodie - na tuhle moje angličtina dobře stačí, však jí užívaly snad všechny učitelky jako učební pomůcku... ta ta táda ta ta táda... I am sitting In the morning At the diner On the corner Začnu se mimoděk usmívat a hmmhat si do rytmu. I am waiting At the counter For the man To pour the coffee And he fills it Only halfway And before I even argue Dotknu se kávy, jenom tak smočím rty, je ale zatím příliš horká. He is looking Out the window At somebody Coming in Tuhle pasáž mám rád, tak zvláštně tam Susan zlomí hlas... v souladu s písničkou se podívám ke dveřím a vskutku, kdosi vejde. Tak krásně rostlá ženská se jen tak nevidí! Vede si dvě malý děcka, jestli jsou její, tak si drží postavu skvěle. Nic pro mě - přesto jí provázím zasněným pohledem... ty nohy... "It is always Nice to see you" Says the man Behind the counter To the woman Who has come in She is shaking Her umbrella Na chvíli ztratím s písničkou kontakt, když s jedním z těch dětí na sebe děláme obličeje, zatímco žena nakupuje. "Tak co si dáš?" ptá se ho, ale pro tuhle chvíli jsem zajímavějším objektem. "To je jedno," odpovídá mrně, chvíli uvažuju, jestli je to kluk nebo holka. Jednou už se mi stalo, že jsem byl málem ta»ka. Naštěstí planý poplach - jsou věci, na které rozhodně nepospíchám. Už by ten poplach mohl být asi takhle velký. To je teda představa! Trochu se oklepu a hodím po něm tak příšerný obličej, se že trochu vyděsí. To the bells Of the cathedral I am thinking Of your voice... Žena s dětmi odejde, opět se ponořím do písničky a pozorování okolí. Tlak v hlavě prakticky přešel, židle jsou o chlup pohodlnější, než jsem čekal... mám se fajn. Tohle je ve skutečnosti ta správná chvíle, kdy přemýšlet o smyslu života, ne ve dvě ráno s nohama v hromadě prázdných lahvích. Dokonalost chvíle ale mimo jiné spočívá v možnosti takové úvahy zlehka poslat k vodě. And of the midnight picnic Once upon a time Before the rain began... I finish up my coffee It's time to catch the train Jo, mohl bych možná vyrazit do práce, podívat se, jak se daří. |
| |
| Emma Letmá červeň vystoupá Edgarovi až někam k lícím, když se otřepe a s nasazeným tajemným výrazem, který mu ovšem kazí nepatrné zajiskření v očích, se stáhne a vydá se směrem do svého pokoje. Cestou ještě můžeš zaslechnout, jak jen tak mimochodem prohodí: Nemáš zač. Jakmile dorazí ke dveřím, ohlédne se. Pozorujíc, jak mizíš u sebe, bez rozmyslu zapadne do místnosti a zabouchne za sebou dveře. Následujících pár minut se sem tam ozve nějaký ten hlasitější doprovod nějaké té činnosti zpoza jeho dveří. Například zaklapnutí dvířek od skříňky či tlumená litanie kleteb, kterou předcházel tupý náraz. Opravdu zajímavá směsice zvuků – a to si většina lidí myslí, že ranní převlékání s případnou rozcvičkou je poměrně bezpečná a také zdravá záležitost. Jak se tak převlékáš, vyruší tě starý a známý zvuk. A to rytmické vyzvánění telefonu odkudsi z oblasti tvého nočního stolku. Lidie V pohodě, stejně tady mam ještě nějakou prácičku, mrkne na tebe Marcus, fotograf, který právě odlepil oko od objektivu, aby se pokochal tvým zaskočeným výrazem. Běž se zatím převlíct. V šatně máš již něco připraveného, poinformuje tě stručně a gestem rukou ti připomene, kterým směrem jsou šatny. Sigurd Člověk by neřekl, kolik mozkové kapacity může zabrat pouhá konzumace potravy. Než si stačíš uvědomit, že něco nehraje, ovane tě nečekaný závan mrazivého vzduchu. Tvůj pohled se zcela automaticky stočí směrem ke dveřím, které jsou ovšem zavřené. Další místo, na které padne, je prosklená část stěny, skrze kterou se ti naskýtá pohled na proud lidí deroucích se na své pravidelné ranní cestě do svých zaměstnání. Jak tak na ně vejráš, zaregistruješ, jak se po skle bez zjevné příčiny prožene několik vlnek. Obraz za sklem se začíná postupně měnit. Jako první se na něm začnou rýsovat praskliny, které se postupně zvětšují. Jedna z nich se takto vytvoří přímo tobě před obličejem, do kterého se ti tak opře ledový vzduch a na nose ti přistane jedna dvě sněhové vločky. Obraz se pomalu ustaluje až je téměř dokonale hladký. Původní výhled zcela nahradil. Vlastně i tento pohled se ti začíná skrývat v závanu sněhové vichříce, která se začíná drát skrze „průchod“. Z náhlé bílé záplavy, jenž tě obklopila, se ti za zády ozve zlověstné zavrčení. Takovéto zavrčení, při jehož zvuku začíná mrznout krev v žilách i lidem, kteří podstoupili kryogenní proces. Koutkem oka můžeš zahlédnou, že se tam nachází něco, co by tak nejlépe mohlo připomínat tygra – ne však takového obyčejného. Jeho srst je světle modrá s pruhy v mnohem tmavším provedení modré. Další, co by se dalo nazvat neobvyklým, tě upoutá jeho chrup. Z horní čelisti mu vyrůstají, na každé straně jeden, dlouhé sněhobílé zuby, které dosahují délky skoro jednoho lokte. Celé toto stvoření se krčí při zemi a je připraveno ke skoku. Vypadá dost vyzáble a tudíž i vyhladověle. |
| |
| S nevěřícným úžasem a nemalým podezřením pohlédnu na poloprázdnou sklenku s kávou, kterou dosud držím v ruce. To je tak, když člověk zkouší nové podniky. Co mi to tam ten mizera přimíchal? Byl nějakej divnej... ale tohle? Nebo je to ještě následek včerejší noci? Strčil mi někdo něco do pití a má to zpožděné účinky? Vteřinku uvažuju, jestli i ta holka ráno byla jenom iluze. Ne, nezdá se, byla hezká, ale zaručeně neměla čtyři ruce, nebo tak něco podezřelého. Zaženu myšlenku, která se mi posmívá tvrzením, že třeba správně má mít čtyři ruce a já jenom teď propadám dojmu, že dvě jsou akorát. "A-hoj čičí," řeknu hlasem, který i mě zní poněkud přiškrceně a odolám touze se na tygra usmát, protože někde jsem četl, že zuby viděti, za agresi bráti. Náhle se mi tělo probere k životu, zajedu pod stolek, cestou ho popadnu za desku a nastavím nohama směrem k těm chodícím tesákům. Teď už zbývá jenom pevná víra, že se mu zašprajcnou ve chřtánu. Nedá se ale vyloučit, že je založená na přílišném sledování kreslených seriálů. Ano, stále si myslím, že je to blbej vejlet na tripu, a až přijdu na to, kdo mi to strčil, tak s ním provedu různé příšerné věci... ale nehodlám riskovat, že třeba není a opravdu si ze mě chce Modrý Pruh udělat svačinu, a» už se sem dostal jakkoli. V tuhle roční dobu vánice...? |
| |
| Když slyším ten hluk odvedle zabuším na zeď "Hele...nezabíj se!"usměji se a konečně jsem si vybrala sukni,teď ještě triko. Začal mi však zvonit mobil "Sakra..."vyzvednu ho ze svého úkrytu v šuplíku u nočního stolku. "Ano?"zeptala jsem se a přidržela si bobil ramenem u ucha,abych se dál mohla věnovat oblékání. Vybrala jsem si nakonec krátkou,tmavě modrou sukni k tomu triko s dlouhým rukávem,také modré barvy a větším výstřihem.A na to džínovou bundu.Pak jsem si začala připravovat věci do kabelky. |
| |
| Jakmile mě s ¶měvem pošle do šatny, tiše si oddychnu a nasadím svůj sladkej úsměv Dobře, moc děkuju pak se otočím a rychlím lehkým krokem dojdu do šatny, je to velikánská místnost, jednu celou stěnu tvoří zrcadlo, když tam vejdu automaticky se na sebe usměju a stoupnu si bokem, abych skontrolovala upravení, spokojeně se usměju znovu a zamířím k velikánskému šatníku, je tam cedulka s mojím jménem a v obalu na šaty jsou večerní šaty, ale jsou poměrně odvážné, jen pár základních míst je zakryto bílou látkou, zbytek tvoří jen bíla sítka a bílá kožešina, namojí pěkné postavě vypadají nádherně... pousměju se a řeknu si tiše Ještě namalovat a učesat... potom se zamyšleně kousnu do rtu a pousměju se na sebe, svoje oblečení jsem si dala do své bílé skříňky. Potom se začnu koukat do zrcadla a upravovat úposlední detaily mojích šatů |
| |
| Emma V mobilu to lehce zapraská, což se během několika prvních sekund vyladí a z druhé strany se přidušeným hlasem, který se také snaží znít tajemně a strašidelně, ozve: Za sedm dní zemřeš! Tento výrok dlouho nic nenásleduje – tedy až na ticho. Přeci jen čas ale na konec přinese své ovoce a na druhé straně můžeš tak zaslechnout tlumené mumlání a nakonec něčí výbuch smíchu v pozadí. Když už musí být všem zřejmé, že to muselo jít slyšet a že již nemá cenu to dále protahovat, promluví k tobě známý hlas, ve kterém rozpoznáváš příměs vypitého alkoholu: Holahoj, holka. To jsem já – Sarah. Chvíle na zamyšlení, i když spíše na opětovné získání kontroly nad telefonem v nemotorných prstech volající, ti umožní dekódovat příval informací linoucí se z přístroje. Sarah – kamarádka skoro odmala. Chodívali jste spolu do školy, dokud jí ovšem nevylili a ona se jako na truc nestala barmankou v místním baru. Proč natruc? Nu, možná proto že její potíže ve škole poněkud souvisely se dnem láhve a sem tam i prý se špičkou jehly. To bylo tenkrát. Vím, že jsem se už dlouho nezvala, ale teď.. škyt.. je to fakt nutný. Prostě žúžo. Tak nějak se přihodilo, že.. škyt.. za týden se vdávám. Chápu, že to je narychlo, ale dnes..škyt.. pořádáme takovou.. rozlučku se svobodou.. zbytek již neslyšíš moc dobře vzhledem k tomu, že se za telefonujícím ozve výbuch smíchu a cinkání mnoha skleniček. Doufám, že přijdeš! Hele, už musim.. adresu a bližší info ti.. škyt.. pošlu esemeskou. Jen co zjistim, kdeže to vlastně podniknem.. další erupce smíchu tě div neohluší a následované ticho signalizující, že Sarah zavěsila, je příjemnou úlevou pro tvé ušní bubínky. Zvláštní, jak někteří lidé na vás dokáží vychrlit tolik informací najednou a navést vás do nějaké akce, aniž by jste k tomu dostali možnost se vyjádřit. |
| |
| Když mi to položí,aniž bych stačila cokoliv říci jen překvapeně zamrkám a otevřu ústa v samotném šoku. Když se malinko zpamatuji,odhodím mabil na postel a zamyslím se "Tak to je mi teda novinka...tohle bych jako fakt nečekala...svatba?Ona?Sakra...a kdo všechno bude na té rozlučce?Vždy» já kromě Alegry jsem všechny znala jen z dálky.Sakra...rozlučák se svobodou...že ona si tam přizve striptéra?Bylo by ji to podobné...vadilo by ji,kdybych si tam vzala Edgara a Kristen?Sice se moc neznali,ale cizí také nebyli."zavrtím hlavou. Hodím si ještě mobil a peněženku do kabelky a konečně se oblékla,teď přišlo na řadu malování.Měla jsem v sobě něco málo soudnosti,takže jsem se malovala jen lehce,zvýraznění očí a rtů. Pak jsem vyšla z pokoje a nalila jsem si pití "Edgare!Jsem hotová!"oznámím zavřeným dveřím jeho pokoje. Uvědomila jsem si,že jsme se uapoměla osprchovat,ale to tolik nevadilo,mila jsme se každý večer a většinou i ráno,takže jedno vynechání určitě nevadilo. |
| |
| Jen tiše přikývnu a vydám se směrem k mezinárodní značce I. Nemohu tu teď čekat celý den, vsadím se že u strýčka se také najde nějaká čistírna, pokud ne nějak to vperu sám nebo vyhodím, co se dá dělat, pokud pojedu autobusem myslím že se svým pachem stejně ztratím v davu. Pomalu jdu ulicí a moc se nerozhlížím kolem sebe. Dojdu až k budově a prosklenými dveřmi vstoupím dovnitř. Přivítá mě vskutku milé prostředí pro informační kanceláře typické, dle mého měli vždy navodit pocit klidu a přátelství pro turisty v nové zemi, když to jeden ví tak nějak to ztrácí na svém kouzlu ale co se dá dělat, pomalu zamířím k okénku kde pohlédnu na milou postarší dámu která si mě měří skrz obroučky brýlí, dobrá uznávám že nevoním zrovna nejlépe ale proč se tím nechat odradit, nasadím milý úsměv a obrátím se na ní se svou prosbou. ,,Dobrý den, mohl bych se optat na nejbližší a nejrychlejší dopravu do Njardvíku? |
| |
| Nevěřícně zírám na výjev před sebou. Nenápadně se štípnu.. Bolí to. Sakra, vždy» jsem nic nepila. zauvažuji nad možností opilosti. Ne, jsem v podstatě abstinent, jistě bych si všimla, že si místo ranního čaje dávám panáka. Nespím, pod vlivem omamných látek nejsem.. Že já jsem se zbláznila... Pomalu, abych nevypadala jako cvok, za kterého jsem se začala považovat stále více, nebo» vidina je sakra realistická a reálná, se k podivnému tvoru blížím. |
| |
| Emma Jasný, však já už jdu, ozve se tlumeně z místnosti za dveřmi a chvíli na to se i otevřou se stojícím Edgarem ve svém středu. Jeho předchozí úbor nahradili jeany a triko, nic výrazného, prostě pohodlné oblečené sportovního stylu. Při pohledu na tebe sebou trochu cukne. Fíha, koukám, že jsi se vymódila.. To abych se šel převlíct do něčeho víc nóbl, konstatuje pobaveně, přičemž ho ještě zdůrazní lehkým písknutím. Přesto to nevypadá, že by se chystal podniknout jakékoliv kroky ke splnění svého výroku, a vydá se směrem ke dveřím. Tak můžem vyrazit? prohodí, když si již obouvá boty. Tobias Dáme za pultíkem se vskutku drží vychování a své znechucení nad zápachem, který přitáhl spolu s tvou osobou, dává najevo pouhým pokrčením nosu. Přesto tě pohledem div nepřišpendlí k protější zdi. Ale jistě, pane. Malý moment, hned se na to kouknu, odpoví ti a otočí se směrem k počítači, který se jí vyjímá na stole. Chvíli do něho buší hlava nehlava a sem tam se do toho ozve klasické errorové hlášení, při kterém se na tebe zoufale podívá, čímž nejspíše chtěla vyjádřit omluvu. Když to již vypadá, že se jí její snahy zdařili – dle zvuků jako počítač vydával – rozezní se na stole vedle telefon. Aniž by se nějak obtěžovala ti něco říci, chopí se telefonu a začne zodpovídat otázky volajícího. Jak zvláštní že člověk, který se na místo doplácá osobně, si musí vždy počkat na rozdíl od toho, který si sedí někde doma v pohodlí u telefonu a má všude přednost. Nevypadá to, že by se telefonát dal odbít během chvilky a tak získáš možnost pořádně se rozhlédnout po vybavení místnosti. První co každého jistě zaujme jsou stěny, na již je zavěšeno až neuvěřitelné množství nástěnek, na nichž jsou vyvěšeny snad tuny letáčků na různé akce. Snad dvě třetiny z nich jsou však již neplatné. Dalším prvkem, který se dá nazvat „magnet pozornosti“ je obrovské akvárium vestavění do části jedné ze stěn. Rozměry v celku úctyhodné, obyvatelé zrovna tak. Můžeš mezi nimi spatřit jak klasické všeobecně známé druhy akvarijních rybiček, tak druhy o niž jsi do teď neměl tušení. Paní za pultíkem stále informuje volajícího a při tom se štourá v počítači, začíná to být opravdu unavující. V tom koutkem oka zahlédneš, jak se něco v pozadí akvária mezi masami vodních rostlin hnulo. Moc se to nepodobá ostatním rybám. Lidie Obraz v zrcadle je vskutku úchvatný a dokázala by jsi se na sebe takto jistě dívat ještě hodně dlouho, ale práce volá. I když - vlastně nevolá. Tak proč někam pospíchat. Však oni si řeknou. Odraz na hladkém skle zrcadla se na tebe usměje a i vcelku úspěšně zamaskuje zívnutí. Když už máš pocit, že se ti mysl rozeběhla snad na všechny strany a tvé soustředí je ta tam, uvědomíš si, že z druhé strany stříbřité plochy na tebe kouká někdo jiný. Z počátku ti to ani nedojde, ale je to vskutku tak. Stojí tam také žena, poměrně pěkná žena. Možná i hezčí než ty, ale to záleží na úhlu pohledu. Dlouhé kadeřavé vlasy černé jako sama noc jí přepadnou na stranu, jak nakloní nevěřícně hlavu k téže straně. Nevypadá, že by jí to nějak obzvláš» překvapilo. Na sobě má oděné dlouhé rudé šaty. Snad každý osel by dokázal poznat, že toto dnes již na módních prknech nepředvádí. Střih vypadá opravdu zastarale, avšak neuvěřitelně okázale a majestátně. Trochu nakrčí nosík a prstem se dotkne zrcadla na své straně. Sotva se ho však dotkne, ihned ucukne pozorujíc, jak se od místa dotyku šíří pravidelné kruhy jako na vodě. |
| |
| "Díky...ale hele...ty jsi chlap...ty nepotřebuješ se nějak fintit...nebo by sis chtěl půjčit moje stíny?Prosimtě..vypadáš dobře."odpovím a začnu hledat svoje boty,teda střevíce.Potpatek vysoký jen dva centimetry.Neměla jsem potřebu mít nohu pořád v obvazu. Obuji se a pohlédnu znechuceně na svoje kotníky,které mi příjdou hrozně tlusté a vstanu. "Fajn.Tak půjdeme.Jo a hele volala mi Sarah.Pamatuješ si ji přece ne?Taková trochu více divoká,ve většině případech jsi ji viděl opilou.Pamatuješ si ji?Hele představ si,že se bude vdávat.No čekal by jsi to?Pozvala mě na rozlučák se svobodou,ale nechce se mi tam jít samotné.Šel bys semnou?Vzali bychom sebou i Kristen pokud by chtěla...co říkáš?"navrhnu mu |
| |
| Občas mám prostě smůlu, zrovna když něco potřebuji vědět paní si vybere čas na hodinový telefonát, povzdychnu si a protáhnu se. Snažím se zabavit pozorováním místnosti, zaujme mě akvárium. Pak se v něm pohne něco podivného. Ohlédnu se na paní která je stále zabraná do telefonního hovoru který je zajisté „smrtelněnaprostodůležitý“. Možná za to může má zvídavá povaha nebo to že nerad nechávám nic zajímavého bez ověření a tak se odlepím od informačního pultíku a vydám se směrem k akváriu. Klidně a pomalu přijdu k té skleněné potvoře a opřu ruce o stehna a obličej přiblížím ke sklu. |
| |
| Jakmile tam spatřím dívku ucuknu, nebo spíše prudce couvnu, můj zálibný pohled na sebe sem přerušila a pozoruju tu krásnou dívku před sebou kdo , kdo jste a co ... co děláte,.. se strachem v ocich, avsak i s dostatecnou porci závisti na ni hledím bože, je krásná mnohem krásnější než já ... ale, co to, jak to uděala?! potom si přejedu rukou po boku a koukám na ni s velikejma vyvalenejma očima |
| |
| Sigurd Tygru podobné stvoření se při zvuku tvého hlasu na chvíli zarazí. Dokonce to vypadá jako by chtělo natočit hlavu na stranu, aby lépe slyšelo. V každém případě ho to za chvíli přejde a opět se přilepí hrudníkem k zemi připraven ke skoku. Jako další ho překvapí tvá neočekávaná aktivita. Příliš dlouho se nerozmýšlí, nehodlá promarnit příležitost se pro jednou pořádně najíst. Nenadálý vítr nesoucí tisíce sněhových vloček tě obklopí a zacloní ti tak celé okolí. A» se otočíš kamkoliv, všude můžeš vidět to samé. Tedy vlastně jen oslnivou bílou stěnu sněhu. Ač se to zná jakkoliv neuvěřitelně, ozve se snad ze všech světových stran hrůzostrašné zavrčení a modrý stín se mihne v bílé záplavě. Pohybuje se však obdivuhodnou rychlostí a nevypadá to, že by mu nastalé povětrností podmínky nějak vadili. Spíše naopak. Což se o tobě tedy říci nedá. Kristen Zvířátko se na tebe usměje – aspoň takový pocit tě napadne při pohledu na výraz, jenž se usadil na drobném chlupatém čumáčku, kde lze spatřit dva vykukující přední zuby. Okoukne tě z jedné strany a hned je zas na druhé straně, aby si tě prohlédlo i tam. Pak se ti doplácí těsně před obličej, až tě mávání jeho křídel začne příjemně ovívat. Začmuchá nosíkem, který se začne zcela viditelně chvět a nakonec ze sebe vypraví i zvuk: Písk, písk, pííísk, píísk, píííííííísk. I tomu největšímu dřevu by muselo dojít, že to zní jako jakýsi druh komunikace. O tom na jaké úrovni těžko říct. Přeci jen to pořád zní jen a jen jako „pískání“. Lidie Postava na druhé straně se na chvíli nad tvou otázkou zamyslí, ruce si založí v neuvěřitelně úzký pas, čímž se rukávy střižené do volných volánů volně spustí k zemi, což přinese velice impozantní efekt. Vlastně i kdyby ta žena udělala cokoliv, vždy by to vyvolalo totéž - tedy vzrušení u mužů a závist u žen. Někdo se prostě už tak narodí, někdo si k tomu dopomůže. Po chvíli našpulí nádherně vykrojené plné rty, přejede po nich provokativně jazykem a zvučným hlasem, ze kterého jde slyšet tón typický pro rozkazy, pronese: Kdo jsem? – Tak do toho ti nic není, zlato. A co dělam? zasměje se až to zamrazí. Prohlížím se v zrcadle a nějaká coura mi do něj leze! vyprskne nedůstojně. Přeci jen asi nebude tak dokonalá, jak se snaží tvářit. Tobias Jakmile se přiblížíš k akváriu, uvnitř to zavíří a TO se stáhne zpět někam do zadu. Nevypadá to, že by se to již chystalo vylézt a ukázat. Plachost nejspíš zvítězila nad zvědavostí. Už to vypadá, že se nebude nic extra dít a dokonce i pravidelný klapot na klávesnici ozývající se zpoza tvých zad utichne. Máš za sebou dlouhou cestu a cestovní únava se již začíná pomalu ale jistě dostavovat. Halucinace nejsou vyloučeny. Už už se chystáš nechat akvárium být na pokoji, když se přesně na jeho druhé straně něco pohne. Jako ve snu veden nějakým nadpozemským a nepochopitelným tušením se vydáš k onomu místu, když náhle skrze sklo akvária bez jakéhokoliv hluku vystřelí jako torpédo NĚCO. Je to rudé, je to zubaté, je to ryba! Tedy alespoň vzdáleně to připomíná rybu, podobnost nebude jistě čistě náhodná. Jakmile to „vyplave“ z akvária, prudce to zastaví a pohled onoho mutanta ulpí na tobě.  V místě průniku skrze sklo můžeš ještě stihnout spatřit postupně se zvětšující kruhy jako na vodní hladině. Nevypadá to, že by stvoření nějak vadilo, že prošlo pevnou hmotou a nyní se jen tak vznáší ve vzduchu v úrovni výše tvých očí. Emma Edgar nahodí mírně potutelný úsměv a stále ve skrčené poloze obouvajíc si boty k tobě zahlaholí: Tak to jsem zrovna neměl na mysli. Spíš nějako jako sako a kravatu. A k tomu nějaké polobotky, zašklebí se na botasky, které si zrovna nazul a vztyčí se do své plné výše. Šminky jako takové nemusim, děkuji pěkně. Ale to opravdu není nic pro mne, to raději přenecham jiným. Když mu začneš povídat o svém telefonátu a o pozvání na rozlučák, nasadí zamyšlený výraz. Jde na něm poznat, že opravdu usilovně přemýšlí, ale beze zjevného úspěchu. Sarah.. Sarah.. Sakra, něco mi to ale jen přece říká! Nakonec přeci jen svou odpověď uzavře prohlášením, že to není špatný nápad a že by tam alespoň mohla být nějaká zábava, pod čím si lze představit opravdu rozličné věci. Ovšem pokud jde o Edgara, dalo by se říci, že i tušíš kolem čeho by se mohly jeho choutky točit. Jakmile uzná, že jste dostatečně připraveni, otevře dveře a vyjde ven. Pak za vámi ještě samozřejmě zamkne a ujistí se, zda jsou dveře opravdu dobře uzavřeny. Následně se spokojeným výrazem, který pramení hluboko v nitru jeho mysli, začne pomalu sestupovat ze schodů až ke vchodovým dveřím, ke kterým hbitě přistoupí a s hranou úklonou je pro tebe otevře se slovy: Prosím madam, dámy mají přednost! Směšnost jeho konstatování je ještě podržena velice nepovedenou a zkomolenou napodobeninou francouzského přízvuku. |
| |
| Jsem moc ráda,že souhlasí s doprovodem na tu oslavu "To je skvělé!Moc děkuji Edgare.ALe ne,že tam budeš obskakovat kluky a na mě se vybodneš jasné?To by pak s tebou nedopadlo dobře!"řeknu mu na oko výhružně. Když mi otevře dveře a snaží se o parodii na francouze vyprsknu smíchy "Ty jsi opravdový gentleman Edgare."vyjdu ven,kde se zastavím a počkám na svého šarmantního otevírače dveří. Když vyjde za mnou,zaháknu do něj paži a to hned z několika důvodů.A to,aby mi za prvé neutekl,za druhé mi jeh přítomnost byla příjemná a za třetí,aspoň jsem tak trochu odpuzovala ty vtíravé pohledy dívek,žen,které hází na Edgara.Což jsme nesnášela. "Tak jo jdeme..."zahláholím a rozhlédnu se,vydáme se na autobusovou zastávku.Mohli bychom si zavolat sice taxi,ale tohle přišlo levněji a navíc autobus zastavoval jen kousek od kina. |
| |
| Emma Venku je vcelku pěkně a hlavně pekelně horko – tedy v porovnání s průměrnými teplotami na Islandu. Jo, takový „jižan“ by vám velice rychle vysvětlil, že toto opravdu není horko. Tedy kdyby tady nějaký v blízkosti byl. Kráčíte po chodníku, z jedné strany domy, z druhé silnice plná aut. Na dopravní zácpu to však zatím nevypadá, to až později odpoledne. Značka signalizující zastávku se před vámi tyčí jako maják v dáli. Edgar se zpočátku trochu ošíval, když jsi se do něj zahákla. Nakonec toho však nechal vědom si, že to stejně nemá cenu. A tak se poddal. Přesto vedle tebe kráčí zamlkle a pohledem těká po okolí – budovy, stromy, lidé. Jednou se dokonce otočí a mezi rty se mu protáhne tiché obdivné zahvízdnutí. Když sleduješ směr jeho pohledu, spatříš mladého fešného muže. Vzápětí ale Edgar něco nasupeně zamumlá a začne tě rychle táhnout pryč. To se právě k onomu muži přidružila společnice ženského pohlaví a vtiskla mu na tvář polibek. Netrvá to zas tak dlouho a ocitáte se v cílové rovince, dalších pár kroků a jste přímo na zastávce. Autobus však nikde. Lidé čekající okolo však nasvědčují, že by měl v nejbližší době nějaký přijet. Přesto se Edgar na chvíli od tebe odtrhne zkontroluje ceduli s jízdním řádem. Když se opět vrátí, oznámí ti monotónním informativním hlasem: Za chvíli to přijede. Maximálně tak 5 minut. Přešlápne na místě a ruce vrazí hluboko do kapes s výrazem nenuceného úsměvu. |
| |
| Jakmile řekne co řekne nevěřícně na ni koukám, z něčeho tak dokonáleho se linou taková slova, nějak ignoruju jak mě nazvala, ačkoliv krásná, nestála mi za to, abych si s tim zatěžovala hlavu. Ale co udělám je to že hlavu hrdě pozvednu a kouknu do očí Tak coura ...ů Dobrá jak myslíte paní, ale urážky si stejně nechte zamčené v sobě, na tohle nemám náladu.. řeknu se svým teď hraným namyšleným hlasem A mimochodem lepší coura, než sice naleštěná, ale stará skříň když tak koukám na veše šaty,.. |
| |
| Z Edgara jsem byla celkem zmatená,choval se nějak divně.Jakobych mu snad vadila. Jeho hvízdnuí mě přinutilo,abych se podívala na toho,který ho zaujal,musela jsem uznat,že měl dobrý vkus.Jediný problém byl ten,že ten muž,byl zadaný a vypadalo to,že o mužské pohlaví zájem nemá. Soucitně na Edgara pohlédnu,už by potřeboval nějakou známost,chudáček byl takový opuštěný. Naštěstí pro nás,jsme došli na zastávku v dobu,kdy má brzi přijet autobus,což mě potěšilo,že nemusíme dlouho čekat. Pohlédnu na Edgara,chvíli mlčím než řeknu "Hele Edgare....co je s tebou?Stalo se snad něco?"zajímám se. |
| |
| Emma Edgar pozvedne významně obočí a na tváři nahodí tázavý a nechápavý obličej. Co by se mnou jako mělo být? odpoví ti na otázku otázkou a při tom se pohledem scanuje silnici zda se už náhodou neblíží váš dopravní prostředek. I když by se to také vzhledem k situaci dalo nazvat „Záchranný prostředek“. Alespoň pro někoho. Usměje se na tebe a vytáhne ruce z kapes. Ty rozhodí v bezradném gestu naznačujíc, že stále tvou otázku nechápe. Nevypadá, že by jí chtěl chápat. Když už se chvíle ticha začne nepříjemně protahovat a vy tam na sebe jen tak zíráte, začnou se lidé v okolí zvedat z laviček a či se pouze shromažďovat kolem značky se symbolem autobusu. A vskutku – ze zatáčky právě onen stroj vyjel a následně zastavil přímo v označeném placu na silnici. Dveře se otevřely a lidé začali nastupovat. Lidie Ženě v rudém se nadme hrudník, jak se nevěřícně nadechne, aby tě vyvedla z omylu o jejích šatech. Jak to tak vypadá, trefila jsi hřebík na hlavičku, slabina odhalena. Přesto se nakonec ovládne a vyprázdní tak ze svých plic snad veškerý vzduch, který tam v předchozích okamžicích tak násilně natáhla. Výhružně přimhouří oči, rukou si zajede do vlasů a odhrne si je tak, aby jí nepřekážely. Následující okamžiky jsou pro tebe poněkud zmatené. Co se přesně stalo, netušíš. Poslední, co si pamatuješ bylo, jak žena pozvedla ruce v nějakém záhadném gestu. Do tváře se ti opře neuvěřitelný závan horka, který tě následně celou obklopí. Vše však pomine stejně rychle jako to začalo. V zrcadle stále stojí žena a se zájmem pozoruje výsledek své práce. Pak se svižně otočí na podpatku a již půlce prvního kroku směřuje na někoho, koho nevidíš, příkaz: Informuj klíčníky! Okamžitě! Todle si teda odskáčou! Zní to opravdu nasupeně, proto není divu, že jako odpověď jí pouze tiché přitakání a následné vrznutí dveří signalizuje rychlý odchod oné osoby z místnosti. Když již máš pocit, že se ti začíná mysl rozjasňovat, ozve se zaklepání na dveře na tvé straně zrcadla doprovázené slovy: Lidie? Už jsi hotová? Měli bychom začít.. Dle hlasu poznáváš Marcuse, avšak hlas přichází z opravdu velké dálky, alespoň to tak zní. Svět se zatočí a když otevřeš oči, můžeš s hrůzou zjistit, že sedíš u toaletního stolku s hlavou položenou na stole. Včerejší noc si vyžádala svou daň, sen o zrcadle je naštěstí pryč a přesto si ho dokonale pamatuješ, jako by byl skutečný. V místnosti se vznáší lehký zápach spáleniny. |
| |
| Jakmile otevřu oči zakymácím se, hlava na nočním stolku Ne tohle nemohl být sen!! řeknu si tiše, potom se zapotácím, ale vstanu, zápach spáleniny cítim kolem sebe a vyděšeně sleduji co se stalo, pak si vzpomenu na to vedro kolem mě a vstanu, abch se koukla do zrcadla co se stalo, třeba jen se něco přípálilo. Potom se kouknu po pokoji a pak se zadívám do zrcadla co mělo to koutlo znamenat ještě zavolám strašě hlasitě na Markuse Ano ano jistě |
| |
| Když řekne,že netuší na co se ptá,stisknu pevně rty.Jsem si jistá,že ví o čem mluvím,ale proč nechtěl nic říci. Chtěla svoji otázku upřesnit.když přidrkotal autobus.Otočila jsem se a nastoupila. Tam jsem se chytla,abych za jizdy nespadla a počkala jsem na Edgara. Pak jsme se na něj zase otočila "Ale Edgare..."řeknu s malou víčitkou v hlase "Ty víš o čem mluvím.Poslední dobou nejsi ve své kůži.Často se tváříš smutně a když se tě dotknu,jakoby ti to vadilo...udělala jsem snad něco?Ty se na mě zlobíš?"zeptám se ho a zlehka dotku jeho ramene. |
| |
| Už už čekám náraz... vteřinu, další... otevřu jedno ono a pak i druhé. Stolek držím zkřehlými prsty nad hlavou, nebo spíše na hlavě, a usilovně mrkám, abych ve vánici alespoň něco viděl. Není to k ničemu, vidím jenom hromadu barevných fleků, mžitky před očima. Některé jsou modré a trochu skutečnější než jiné. Proč ještě nezaútočil? Ne že bych si stěžoval... Balancuji svou zcela nedostatečnou zbraní, rozhodnut navrhnout, pokud ještě kdy bude příležitost, výrobcům inovaci v podobě kalené oceli místo hliníku. Podle toho, kde se mi zdá, že se ve sněhu míhá srst, mířím se stolkem, připraven ho tím směrem vytrčit. "Hele, jdi pryč, jo?" řeknu, hlas mi samotnému zní zastřeně a rozechvěle. Je mi vážně zima a rychle přicházím o vnitřní zásoby tepla. Za chvíli už ten stolek ani nebudu schopen pustit. Musíš něco dělat! napomínám se, ale jediné, co bych mohl udělat je postavit se, a to mi za tu námahu nestojí. Zatnu zuby, abych si nerozbil všechnu sklovinu usilovným drkotáním. Nejspíš nějaká náhlá bouře...? Nikdy jsem neslyšel, že by mohly přijít tak rychle, a už vůbec ne v této roční době. A ta intenzita... ani kdyby se probudila některá ze sopek, nemohlo by to vypadat takhle. Nic, co mě napadá, nemůže vypadat takhle, pokud by mě nestrčili do ždímačky s pár lopatama sněhu. Pult byl nejspíš... tímhle směrem. Skoro určitě. Hned za ním jsou trouby s dopékajícím se pečivem, úžasná, báječná, skvělá hřejivá věc. Už nikdy si nedám zmrzlinu. Začnu se kousek po kousku, jak jen mi tuhnoucí svaly a stolek na hlavě dovolí, sunout směrem, který považuji za ten jediný, pravý, s teplem na konci. Je možné, že byly dny, kdy jsem si doma nezatopil? Já hlupák! |
| |
| Lidie Tvůj odraz v zrcadle vypadá zcela normálně, tak jako před tím. Žádnou další ženu v něm nyní nenalézáš. Místnost zůstala také beze změn. Přeci jen pouze sen, sic poněkud realistický, ale už je pryč. Tedy až na ten zápach, který se rozhodl okupovat celou místnost. Je to jako by vycházel snad ze všeho, nejsi schopná označit co by ho tak mohlo uvolňovat do okolí. Můžeš pouze doufat, že se „vůně“ spáleniny nechytla i tebe. Tak pak přijď do ateliéru, ozve se zpoza dveří Marcus a pak můžeš slyšet pouze vzdalující se kroky. Emma Ty mě začínáš děsit.. prohlásí nevěřícně Edgar. Nejsi nějaká paranoidní? Já si tedy jsem naprosto jistý, že jsem ve své kůži. Asi bych si všiml, kdybych měl nějakou cizí, odfrkne si. Uvnitř autobusu je vcelku ještě volno. Vydá se tedy hledat dvě volná místa, která přeci jen úspěšně nalézá. Usadí se na jedno z nich a tebe vybídne, aby jsi se posadila na to druhé, které je hned vedle něj. Sigurd Nezdá se, že by vánice hodlala nějak polevit, spíše naopak. Když už to začíná být opravdu nesnesitelné, vyskočí přímo proti tobě modrý stín. Prudce do tebe narazí, až tě povalí na zem. Stolek ti vypadne z prstů a zarachotí někde za tvou hlavou, jak dopadne na zem. Všechno zas na chvíli zcela zmizí v bílé záplavě. Jak tě tygr povalil na zem, docela ošklivě jsi se břinkl vzadu do hlavy. V tom ucítíš náhlý tlak v oblasti břicha. Jediným pohledem můžeš zjistit, že se zvíře na tobě usadilo a pozorně tě zkoumá. Šance na útěk jsou mizivé, vlastně nulové, když se na to podíváš z více úhlů pohledu. Tvář ti ovane teplý, avšak smrdutý dech linoucí se z ústní dutiny šelmy, která tě svýma žlutýma očima přišpendluje k zemi. Skoro si ani neuvědomuješ, že něco doopravdy nehraje – pokud vezmeš na vědomí, že to co se dělo do teď je „normální“ a zcela v pořádku. Skrze tělo zvířete můžeš spatřit, sic špatně ale přec, protější stěnu místnosti, která se prosvítá mezi poletujícími vločkami. |
| |
| "Zaúírá to...no dobrá...prej já děsím jeho...hm...už do toho š»ourat nebudu...prozatím."povzdychnu si a jdu se usadit vedle něj. Když si udělám pohodlý a upravím sukni řeknu "Dobrá,dobrá.Už jsem sticha a už nic neříkám...."pohlédlnu na edgara a pak se zadívám přez něj z okna,nerada jsem civěla na lidi,tak budu civět aspoň z okna. |
| |
| Pousměju se, upravim vlasy a nádherné šaty co mi obepínají tělo, jen se na sebe usměju, vypadám jako před tím, pro jistitu vemu flaštičku s parfemem a jemně se navoním, potom s úsměvem vyjdu ven a mířím do atelieru, když sem tam kouknu na MArkuse Tak sem tady ... můj neustálí úsměv zakrýva zamyšlenou tvář co to bylo za sen, sakra, ale byla nádherná, pravej opak mě, všichni říkaj že vypadám jako anděl, že moje krása je andělská, její krása byla ďábelská .. vzpomínám na tu ženu ze sna |
| |
| Je mi zima. Má dokonale vymyšlená zbraň se ukázala jako dokonale nedostatečná a neúčinná, málem si stihnu připadat dotčeně, a taky je mi zima. Když mi zarachotí - zarachotí? - za hlavou, zatímco je mi hrozná zima, zatoužím u sebe nosit kalašnikov, i když i s ním by mi asi byla zima. Tygřík se mi usadí na břiše, na které je mi také zima, asi aby to měl blízko... Zrovna se nadechuju, že zkusím zaječet tak, aby mu praskla hlava, nebo alespoň znechuceně odkráčel hledat tišší obě», nebo, v nejhorším, to vzal hopem, a» se ani jeden netrápíme... Vidím zeď! Vidím zeď, je tam! Takže jsem vážně sjetej... sakra. Takže mi nemusí být zima, což je skvělá zpráva, jen se o tom ještě dokázat přesvědčit. "Odpal," houknu na zvíře rozhodně, "Jednou jsi halucinace, tak se podle toho chovej! Proměň se v ženskou!" Na halucinaci trochu moc tlačí do žaludku. |
| |
| Emma Skoro můžeš pozorovat, jak si Edgar oddechne při tvých slovech. Tedy samozřejmě je to jen tvůj pocit, navenek otevřeně najevo nic nedává a tváří se jako kaktus, přičemž neví kam s pohledem. Chvíli kouká do země, pak po ostatních spolucestujících a pak zas chvíli pozoruje, jak se za oknem míhá město – domy, parky, lidé.. Celá cesta tak tedy proběhne ve znaku tvých posledních slov. Přikodrcání autobusu na cílovou zastávku se může až zdát jako vysvobození z nastalé situace. Mezitím co se do dovnitř dopravního prostředku tlačí další lidé, vy rychle vystupujete jinými dveřmi. Nacházíte se na kraji malého čtvercového „náměstí“, v jehož středu se nachází fontána s lavičkami. Po jeho obvodu stojí domy, mezi nimiž lze spatřit i impozantní budovu kina. Po celé její šířce se v přízemí táhnou skleněné tabule pokryté různými plakáty inzerujícími na nejnovější trháky. Nelze přehlédnou ani nápis „NonStop“. Lidie Oh, jistě, zvedne Marcus hlavu od fotografií, které má rozloženy na stole a usměje se na tebe. Že ti to ale trvalo. Tos tam ty šaty teprve vyráběla, ne? zalaškuje a následně ještě rychle dodává: Ale vypadají na tobě úúúžasně. Snídala jsi? zeptá se po krátké odmlce vyplněné pozorným studováním tvého úboru. Vím, že si vy modelky musíte držet postavy.. Ale všeho moc škodí. Takže žádné odmlouvání.. Co si dáš? Sigurd Tygr na tebe vrhne nechápavý pohled a mlsně se olízne. Je až s podivem, že mu jazyk při stávajícím teplotním stavy nepřimrznul k čumáku. Možná nějaká zvláštní adaptace. Stěna, která skrze něj prosvítá, se zdá stále lépe viditelná. Jako by „přelud“ pokračovat v rozplývání se. Pufff, ozve se náhle a tiše mezi skučením větru a tlak na tvém břiše zcela poleví. Po přerostlé kočičce ani stopy. Než stihneš jakkoliv zareagovat, ozve se odkudsi zacinkání zvonku. Takového zvonky, který byl zavěšen na vchodových dveřích do pekárny a který se vždy rozezněl, když někdo vešel či vyšel. Stejně jako to udělal při tvém vstupu. Na okamžik tě ovládne pocit, že imploduješ. Náhlá změna teploty ti vmete do tváře horký vzduch. Tvůj žaludek se zahoupe, jak se mozek začne prát s náhlou změnou polohy. Místo abys se nacházel vleže na zemi, sedíš u stolku na židli. Hlavu položenou na desce stolu. Kupodivu se ti ani nepodařilo rozlít kafe. Malým pootočením hlavy můžeš zjistit, že zazvonění zvonku, způsobila ona žena s dětmi, která dle tvého již odešla. Nicméně by to nebyla jediná nejpozoruhodnější věc, která se nějak nesedí – Když se otřeseš, spadne z tebe hafo sněhových vloček, které okamžitě roztávají, díky čemuž se pod tebou začne rýsovat pěkná loužička. A taky to vypadá na pořádnou rýmu. |
| |
| Když uvidím kino celá se rozzářím "Skvělé!Jdeme,jdeme!"chytnu ho za ruku a táhnu ke kinu "Co by jsi chtěl vidět?Na co máš chu»?Komedie?Horror?"zeptám se. Zastavím se u plakátů a začnu si je prohlížet "Vyber ty.Přece víš,že já bych pořád chodila na nějaké pohádky.Jsem hold velké dítě."ušklíbnu se a pohlédu na nápis NonStop "Víš co by mě zajímalo?Jaký cvok by chodil třeba ve dvě hodiny?No...jedině tak na rande...to by bylo romantické..."usměji se a pohlédnu na plakát vyzobrazující Narnii. Pak š»ouchnu do Edgara "Tak vybírej."vybídnu ho |
| |
| Pozoruji zviřátko, které se mi evidentně pokouší něco naznačit. Možná je to absurdní, ale první co mě napadne, jak to, že hlodavec mluví. Pak si ale uvědomím, že asi nepůjde o běžnou laboratorní krysu. Můj pud sebezáchovy je překonán mou sebevražednou zvědavostí a ke vznášejícímu se tvorečkovi natáhnu opatrně ruku. Snad mě to nekousne. |
| |
| Emma Edgar si odevzdaně povzdychne a při tom očima těká po plakátech. Ty moc dobře víš, jak se nerad takhle rozhoduju. A ještě k tomu, když se na to má pak dívat ještě někdo jinej.. zašklebí se na svůj odraz na skleněné ploše. Na programu je snad všechno - od pohádek pro malé děti až po, ehm, "pohádky" pro dospělé. Rozhodně se musí přiznat, že výběr je vskutku obrovský. Edgar klouže pohledem z jednoho na druhý, když se zarazí. Trochu sebou cukne a tak ti uvolní výhled na plakát, který ho zrovna upoutal - je to jedna z těch "pohádek pro dospělé". Opravdu zajímavý námět na film; avšak až tak po dvacátédruhé hodině večerní. Rychle se přesune k další skleněné tabuli snažíc se tak zamaskovat tento "nevinný hřích". Do zorného pole se mu tak dostane další reklama - a jeho tvář se rozzáří jako dítěti před vánočním stromečkem. Přes rameno mu můžeš zahlédnout obrovský nápis: Harry P.. |
| |
| Náhle se silně rozkašlu,abych skryla tak svůj smích. Edgar mě opravdu pobavil,raději se na chvíli odvrátím,dokonce mi zaskočilo,že jsem se opravdu rozkašlala. Nejvíce mě pobavilo,jeho 'prosím' bylo to roztomilé.Jakobych snad byla jeho máma a musela mu všechno povolovat. Konečně se k němu otočím a usměji se,ale možná to na mě jde vidět,že jsem se smála.Hlavně jsem byla v obličeji červená "Uhm...jasně.Půjdeme na Pottra."vezmu ho za ruku a jdeme dovnitř. "Koupíme si každý svůj malý popkorn,nebo koupíme jeden velký?"zeptám se a rozhlédnu se.Byla jsem tu sice hodněkrát,ale vždycky jsem si to tu musela prohlížet. |
| |
| Kouknu na Marcuse a pousměju se Moc sem toho nesnědla, a navíc, nikdy sem nějak nedržela dietu nic takového, mám tuhle postavu i kdyz jim dle libosti .. a kdyz k tomu sportu .. pousměju se, mluvím pravdu od mala mám postavu stejně krásnou ... Nidky sem hubnout nepotřebovala už ve 14 se mi postava rýsovala do krásných dívčích tvarů Jak je hodnej .. |
| |
| Emma Nooo... začne Edgar a na chvíli se tak zamyslí. Abych tak řekl.. Tak já bych koupil dva ty opravdu obrovský!!! vypadne z něj až to může působit jako vtípek. Popkornu není nikdy dost.. A když je film dlouhej.. pokračuje tentokráte v duchu ospravedlňovacím. Uvnitř vše vypadá skoro přesně jako reklamní "filmová" plocha. Všude samé letáky, plakáty; avšak vše je tak zařízeno, že to vypadá nesmírně elegantně a nenuceně; a hlavně pohodlně. Hned za dveřmi se nachází pokladna a o kousek vedle prodávají občerstvení. Místnost je vlastně tvořena jako jedna veliká chodba, z níž vedou hned několikery dveře do několiká sálů, ve kterých se neustále promítá. Místní kino je opravdu pověstné; největší na ostrově. Edgar přistoupí k pokladně a za chvíli již v ruce třímá lístky pro vás oba. Pak si to zamíří směřem k občerstvení a pokyne ti, aby jsi ho následovala, což doprovodí otázkou: Tak říkej.. co všechno si dáš? Lidie Marcus se na tebe jen nevěřícně zašklebí a sám si zaleje kávu. Ani kafe si nedáš? prohodí při této činnosti, přičemž se podívá na tebe. A to neměl dělat. Hrnek v mžiku přetekl a vařící voda se okamžitě začla šířit po malém pultíku; cestou samozřejmě potkala i jeho ruku přidržující ouško hrnečku. Ááááá.. stihne jen vyjeknout a začne se co nejrychleji vařící tekutiny, která mu ulpěla na pokožce, zbavovat. Štěstí jen bylo, že převařená voda už tam chvíli stála a chladla a že se zas tak moc nesmočil. |
| |
| Zděšeně sleduji krev, která prýští z hryzance. Původce mezitím zmizel..Musím asi vypadat divně propřípadné pozorovatele, předpokládám, že krysku neviděl.. Stojím tu, s rukou dlaní vzhůru a najednou bolestně syknu, z ničeho nic mi přibude otevřená rána. Šokovaně stojím, pode mnou přibývají krůběje mé vlastní krve. Jsem lehce mimo, koukám tam, kde původně bylo jakési okno a kde zmizla ta potvora. Pro okolí asi vypadám, jako bych měla zásek. POmalu se vypotácím z autobusu, lidi nevnímám. Posadím se na lavičku, je mi zle.. |
| |
| Rychle k němu příjdu "Ale počkat!Jak k tomu příjdu?Já pozvala přece tebe a ne ty mě...tak si to rozdělíme ano?Ty jsi už koupil lístky,tak já koupím něco k dlabanci.Takže se teď ptám já tebe.Co si dáš?"usměji se na něj nesmlouvavě. A otočím se k prodavačce "Dáme si dva velké popkorny.Jeden solený....ehm...Edgara chceš popkorn solený nebo se slaninou?"otočím se na svého přítele. |
| |
| Jakmile se Marcus opaří koukám koukám ale asi to nebude tak vážné, potom navrhnu Tak co třeba začít fotit?? pousměju se a potom si upravim své šaty ano opravdu mi sluší hodně a vyčesané vlasy taky působí přitažlivě. Stoupnu si na vyvýšeninu na focení a pistíme se do toho, dneska mám celkem tvůrčí aladu, a tak se některé fotky vydařily dokonale. KOuknu na Marcuse a zeptám se Tak co třeba ... Plavky?pousmějju se a pak uteču do šatny, teď mám na sobě plavky s tygříma motivama a už se zase fotí |
| |
| Otřesu se a honem si sedám rovně, dlaní si přejedu po obličeji, abych setřel nechápavý, ještě trochu vyděšený výraz, a ověřil si... co vlastně? Musela to být halucinace, trip jak vyšitej z noční můry karibského černouška. Pšíknu a honem sahám po papírovém ubrousku. Alespoň že se tu neválím po zemi a nevykládám nahlas. Nenápadně se rozhlédnu okolo, zda jsem nevzbudil nežádoucí pozornost; všechno vypadá jak má. Rozhodně nemám chu» dopíjet kafe, které podezřívám - ne, tak rychlý nástup by to nemělo, asi. To muselo být včera... kdo se mi motal kolem pití?! Kde kdo, nejspíš. Chvíli pozoruju posledních pár kousků mokrého sněhu rychle tajícího na podlaze. Zřejmě drek kolující mi v žilách dojíždí svoje kolo. Protože tohle samozřejmě není možné - rychlý pohled ke stropu mě přesvědčí, že se nade mnou ani neotevřel strop a nepropadá obsah lednice z vrchnějšího patra. "Je to jenom autosugesce," přesvědčuju svědící nos, zatímco vstávám. Možná jsem úplně obyčejně usnul... další pšíknutí mě ujistí, že takhle živé sny nebývají. "Hezký den," řeknu nahlas k pekaři, který se tam věnuje svému, ani už neslyším odpověď, vyjdu ven, na slunce. Zamířím k nejbližší lavičce a usadím se tam s tváří vystavnou slunci. Pomalu roztává ten chlad uvnitř! |
| |
| Emma Edgar se na tebe podmračeně podívá a povídá: Tak to tedy ne. Pokud by tady měl někdo někoho zvát, tak pouze já tebe! V hlase se mu nese vážnost a jde poznat, že ani neuvažuje o tom, že by mu mohlo být odporováno. Pak se opět otočí k prodávající: Dejte nám tedy dva obrovské solené. Než se stihneš vzpamatovat, kmitne se mu v ruce peněženka a už tě táhne pryč směrem k sálu nesouc požadované zboží. Při vchodu do prvního sálu vytáhne vstupenky a jednu ti strčí do ruky se slovy: Na. Pak začne tu svou důkladně zkoumat. Tak tady píšou, že by to měl být sál 6. To je úplně ten poslední, ne? ověřuje si svou teorii a pomalu se vydá k vytyčenému cíly. Kristen Lidé putující kolem si tě nijak nevšímají. Sami mají příliš mnoho starostí, i když to skrývají a na první pohled vypadají spokojeně. Přestože slunce na obloze pokročilo a hodiny na blízké radnici již odbily devátou hodinu ranní, je lavička stále trochu vlhká od ranní rosy; možná od noční spršky. Svět se pomalu ustálí a přestane se s tebou zmítat. Na onom osudném prstě tě to začne svědit. Vysloveně to nebolí, ale přesto to je nepříjemné. Jediným pohledem lze zjistit, že rána se velice rychle zacelila. Místo ní se na prstě rýsuje pouze maličká jizva se zřetelnými otisky dvou malých zubů. Krev, která z tebe skápla na chodník před lavičkou, však zůstala ve stávající podobě. Tedy krom toho, že začala rychle zasychat a černat. Nacházíš se v parky poblíž centra. Až pozdě si uvědomuješ, že jsi vystoupila o zastávku dříve, než jsi měla. Cesty se již trochu vylidnili; všichni jsou již v práci. V parku se tak prochází pouze několik mamin s kočárky a sem tam si hrají děti využívají prázdnin. Kolem parku jsou rozestavěny všemožné budovy plné obchodů, kanceláří a i bytů. Lze tam najít lékárnu, drogerii nějakou právě zavřenou večerku a dokonce i modelingovou agenturu. K tvým nohám dopadne fotbalový míč. Pozvednutím hlavy se ti do zorného pole dostane přibližující hoch tak ve věku 16ti let. Vypadá nesměle, jednou rukou si masíruje zadní část krku. Když se dostane na doslech a musí mu být jasné, že jsi si ho všimla, spustí: Ehm, omlouvám se. Mohla byste mi ho hodit? Na chvilku pak zaváhá a nakonec starostlivým hlasem dodá: Není vám něco? Nevypadáte moc dobře.. Lidie Hodina uběhne jako chvilka, jak se oba dva zanoříte do práce. Marcus však stále působí poněkud strnule a mačkání spoušti mu nejde tak dobře. Což je pro fotografa to hlavní. Ruku si sice zchladil a nakonec i provizorně obvázal kusem obvazu, který po dlouhé době našel v lékárničce. Když už ho to přestane opravdu bavit, nadhodí: Víš co? Dneska to je na nic, nějak se necejtim.. Nechceš si někam vyrazit? Tady to zabalíme, stejně nikoho jiného na dnešek nemám.. Sigurd V parku je vskutku příjemně a na tvé lavičce obzvláš». Lidí viditelně ubylo. Sem tam nějaká ta mamina s kočárkem a poněkud více dětí – odrostlých i těch menších – se prohání v zápalu rozehrané hry. Zrovna když to vypadá, že se opravdu dobře baví jim při neš»astném výkopu vyletí míč ze hry a přistane u nohou mladé dívky, která nevypadá zrovna dobře. V celku by se dalo říci, že je na tom stejně jako ty – z posledních okamžiků dosti vykolejena. Mezitím k ní přistoupí jeden z hochů a začne se dožadovat navrácení míče. |
| |
| soukromá zpráva od Dream Master pro |
| |
| soukromá zpráva od Dream Master pro |
| |
| Odevzdaně si povzdychnu a vydám se za Edgarem s popcornem v náručí “To je hrozné.Já pozvala tebe,ale ty to platíš.No tohle…“usměji se a kdybych měla volné ruce,asi bych ho škádlivě pleskla přes zadek. Vešli jsme do sálu a vyhledali svoje místa a usadili se,moc lidí tam nebylo,to asi proto,že tenhle film už viděl snad každý. Usadili jsme se na místa vedle sebe,zadívala jsem se na velké plátno,zatím se nic nedělo.Otočila jsem se na Edgara “Tenhle film se ti určitě bude líbit.V poslední době to byl jediný film co se mi opravdu líbil.“zmlknu,když se setmi a začnou reklamy „Drž se a» neuletíš.“zašeptám ještě. Po chvíli začne film,sice jsem ho už viděla,ale nevadilo mi,že se podívám znovu.Aspoň se trochu odreaguji a Edgarovy se zlepší nálada. |
| |
| KOuknu na MArcuse po dnešní bolestivém probuzení je to dobré odreagování Marcusi, jak tě mám ráda, ale nesměla bych v hlavě mít Sigurda ,, sakrA"pomylsim si naštvaná sama na sebe a oitim se ale jen usměju a zaadnu do šatny, kde si na sebe vemu normální oblečení .. a pka vyjdu k Marcusovi Tak pudem? |
| |
| Emma Edgar na tvůj výklad pouze sem tam přikývne a při tom se horlivě věnuje popcornu. Začíná se odhalovat, proč zrovna „ty dva obrovský“. Páska se začne odvíjet a film se rozběhne v celé své kráse i ošklivosti – to už je věc osobního názoru i vkusu. Jak se pomalu blíží konec začíná to být opravdu únavné a akční či srdceryvné scény jsou tak prokládány nějakým tím zívnutím ze strany obecenstva. Když se děj přesune na scénu se hřbitovem, celý sál zpozorní. Přesto se zdá, že nevnímá vše, co se na plátně doopravdy odehrává. Za to ty vidíš, jak se tam pohybuje více postav, než by mělo. A náhle – není v obraze nikdo. Pouze náhrobky, sochy, děsivě rostlé stromy a sem tam nějaká ta nezasypaná díra v zemi. Do tváře se ti opře závan studeného nočního vzduchu nesoucí zápach smrti. Socha temného anděla třímající v rukách kosu se bez dřívějšího upozornění pohne a pohlédne ti přímo do očí. Ač se to zdá nemožné, na kamenné tváři se zformoval děsivý úsměv. Anděl se začne protahovat až začnou masy kamene jeho těla skřípat. Nakonec rozepne svá černá křídla a přes veškeré fyzikální zákony se vznese do vzduchu odlepíc se tak od svého podstavce. Chvíli takto visí ve vzduchu a klepe netrpělivě prsty na násadu kosy, až mu dojde trpělivost a rukou ti naznačí, abys šla k němu, přičemž ostří kosy pronikne skrze plátno do reálného světa. To však nic nemění na kamenném vzhledu. Cítíš, jak tě nějaká zvláštní síla doopravdy táhne k plátnu i bytosti. Jako by tě mělo něco ve své moci. Ostatní v sále včetně Edgara stále zaujatě zírají na plátno a nevypadá to, že by je nějaká pohybující se socha anděla smrti obtěžovala. |
| |
| Kino a oživlá socha Chvíli nemohu uvěřit svým očím,tenhle film jsem již viděla, ale tohle tam rozhodně nebylo a rozhodně to nebylo takhle reálné. Rozhlédnu se po kině, ale nezdá se, že by někdo něco postřehl, zahledím se znovu na plátno a začnu si protírat oči, abych shledala, že se mi to nezdá. „To se mi snad zdá…to není pravda.“zašeptám zmateně a pevně se chytnu opěradel. Pohlédnu na Edgara a chci se ho zeptat jestli to také vidí,ale slova se mi zadrhnou v krku a nemůžu je dostat přes ten velký knedlík co se mi v něm udělal. Znovu pohlédnu na sochu a něco mě přinutí jít k ní,ale šla jsem k ní opravdu?Nebo to byla jenom moje představivost?Cítila jsem se hrozně divně.Jako bych snad už měla něco málo vypito,ale místo veselí mě přepadla otupělost. Když se k ní přiblížím,stále jsem si nebyla jistá jestli k ní opravdu jdu,stále malinko otupělá,zadívám se na tu hrůzostrašnou sochu a ihned se vzpamatuji,přepadne mě skoro až ochromující strach. Nechápala jsem,proč jsme k ní vůbec šla a raději neutekla,hned jsem si začala nadávat do idiotů „Co….co po mě chceš?“zeptám se a snažím se,aby se mi kolena nerozklepala. |
| |
| Emma Při tvé otázce natočí socha pouze hlavu ke straně a na ústa si přiloží ukazováček, aby ti naznačila, že máš být zticha. I když to také můžu znamenat, že schopnost řeči sama neovládá. Následně kosou pokyne k tomu, abys pokračovala - skrze plátno? . Po chvíli nechápání sama prostrčí část svého těla a ukáže ti, jak na to. V místě průniku její paže se na plátně vyrýsují vlnky jako na vodní hladině. Aniž by na tebe anděl smrti čekal, otočí se a zamíří k jednomu z náhrobků v pozadí. Tam přistane na zem až to při dopadu zaduní. Opět tě vyhledá pohledem a vyšle tak k tobě němou výzvu. Než se naděješ, pocítíš, jak tě nějaká neviditelná síla srčí mezi lopatky a ty div sebou nesekneš na hřbitovní půdu na druhé straně. Lidie Marcus se mezitím, co si jsi se převlékala, připravil a uklidil veškeré fotografické vybavení. Nyní stojí přede dveřmi a čeká na tebe. Působí již trochu netrpělivě a tvůj příchod okomentuje nějakou tou vtipnou poznámkou o pudrování nosíku. Pak již nemešká a otevře dveře. Venku se již zcela rozbřesklo a panuje teplý a příjemný den. Marcus za vámi zabouchne dveře a zamkne a vydá se směrem k parku. Ty ho samozřejmě následuješ. Stromy, květiny – prostě všechny rostliny v parku se zelenají jedna radost a mezi tím vším se ještě prohání skupinky dětí s míči či jinou zábavnou činností. Prázdniny jsou v plném proudu. Tvůj doprovod se vydá směrem do středu parku, kde je vybudován nádherný vodotrysk a hned za ním je postavená malá kavárna s venkovním posezením. Cestou projdete kolem mladé ženy sedící na jedné z laviček. Nevypadá, že by na tom zrovna nejlépe. Spíše, že si právě protrpěla dosti ošklivý šok. Marcusovy kroky však stále směřují k původnímu cíli a tiše si při tom pohvizduje. |
| |
| Jsem tak hloupá. Proč sem lezu? Jsem úplně cáklá? Asi ne…určitě jsem jenom usnula. Vsadím se,že ano…ale proč mi tu je zima? To určitě jen zapnuly klimatizaci.přesvědčovala jsem sama sebe. Rozhlédla jsme se po hřbitově, náhrobky, hřbitovní kvítí, které už bylo,ale zvadlé a pomalu tlely ve vlhkém počasí. Náhrobky byli většinou hodně staré, popraskané a některé se i rozpadali. Tenhle hřbitov už nikdo dlouho nenavštívil a ani neopečovával. Síla,která mě tlačila do zad mě dostrkala zase až k oživlé soše, která semnou nemluví, možná to ani neumí a nebo jen chce abychom byli potichu. Dojdu k němu a zadívám se na ní s očekáváním a s otázkou, co chtěl? Něco mi ukázat? Tohle je divný sen. |
| |
| Pohlédnu na hocha, který mě oslovil. Chvíli zírám tak nějak mimo, zaostřuji. Pak se sehnu, popadnu míč a hodím mu ho. Pokusím se usmát. Děkuji, jsem v pořádku. Postavím se, protáhnu a okázale ignoruji svou ránu i to, co se mi před chvíli stalo (nebo nestalo?). Vyrazím směr město. Neujdu ani pár kroků a padne mi do oka pekárna. Uvědomím si, že mi vyhládlo. Zamířím tam s úmyslem zakoupit si něco na zub. Vstoupím dovnitř, a mlsně okouním u pultu, nevěda, co si z nabízených lahůdek vybrat. Nakonec zvolím jakési čokoládou plněné potvory, které si zakoupím hned tři, přiberu láhev minerálky bez bublin. Zaplatím a spokojeně si svou kořist nesu na lavičku před obchodem. Vidím, že je již obsazena jakýmsi mladíkem, ale nevadí mi to. Posadím se vedle. Ahoj. usměji se na něj. Vypadá nějak bledý. Mno, já asi nevypadám líp. Spokojeně se zakousnu do prvního kousku pečiva. |
| |
| Emma Soše se na tváří usadí spokojený výraz, když k ní dorazíš. Sama se pak pokusí o jakousi úklonu namísto klasického pozdravu a přivítání. Pak zašermuje kosou ve vzduchu a ukáže na náhrobek, který se nachází po tvém boku. Ve srovnání s ostatními je tento zcela nový a evidentně jeho majitel pod ním stále neleží. Tomu nasvědčuje čerstvě vyhloubená díra před ním, na jejímž dně je položena otevřená rakev vystlaná rudou a bílou látkou. Když si je anděl smrti jistý, že jsi si si vše dobře prohlédla, ještě jednou ti naznačí, abys ses zaměřila na náhrobek. Je prázdný a nepopsaný. Spočívá na něm pouze výzdoba. Jak si ho tak prohlížíš, dostaneš dojem, že on si prohlíží tebe. Jako by tě skenoval. A v tom se jeho povrch začne měnit. Chvilku to sice trvá, ale nakonec se na něm zcela jasně vykreslí srozumitelné znaky:
Emma Minerva Ladybirddóttir * 25.4 1986 † 2. 6. 2007 Kamenný anděl se mezitím přesune a je až s podivem, že jsi si pohybu jeho mohutné postavy ani nevšimla. Jakmile se ti podaří odlepit pohled od náhrobku, uvědomíš si, že stojí přímo vedle tebe. Podívá se na tebe a hlavou kývne na souhlas. Pak vykoná neuvěřitelně rychlý pohyb a násadou kosy ti podrazí nohy. Neschopna jakékoliv obrany se svalíš na dno díry přímo do rakve. Při tvém dopadu se zaklapne její víko přičemž lze zaslechnout zapadnutí západky. Pak již lze slyšet pouze zvuky dopadající hlíny na naleštěné dřevo a skučení větru. |
| |
| První ležím nehnutě,překvapená,ale pak pochopím co se děje "Ne....proboha....já nejsem mrtvá!!Pus» mě odtut!Nejsem mrtvá!!!"uačmu křičet a mlátit do výka. Je to jen sen!Jen sen!To se neděje!Nesmí!Není možné!Proboha!On mě pohřbyl zaživa! mlátím ze všech sil do víka,snažím se ho odunout a křičím ze všech sil,doufaje,že mě pustí. Doslova mě ochromil strach,takhle jsem umřít nechtěla.Udusit se!To ne! Po tvářích mi kanou slzy,strachu a pomalu přestávám křičet,který kvůli pláčit odumírá. Už jsem i víko poškrábala,jak jsem se snažila dostat ven. |
| |
| "Ahoj," odpovím mechanicky a usměju se na pobledlou dívku, která se právě láduje muffinama, jako by týden nejedla. Podle loga na pytlíku zřejmě z pekárny, odkud jsem před chvílí odešel. Pomalu zapínám mozek a usměju se trochu upřímněji, než jen ze zvyku, když sklouznu pohledem po tmavých vlasech a milé tváři a uvíznu na okamžik v jejích temných očích. "Dobrou chu»..." dodám přátelsky a v náhlé potřebě sdílnosti, jak ještě v sobě zpracovávám podivný zážitek, dodám: "Dneska je podivný den - nebo se to jenom proti mě všechno spiklo?" Mluvím zlehka a s úsměvem, i když určitou starost z hlasu se mi dostat nepodaří. Sigurd: vyšší střední postava, hubená, poměrně slušně stavěná, spíše přírodou, než cvičební snahou. Tvář oválná, snědá, ale pobledlá, tmavé oči, ve kterých se dokonale odráží nálada, umějí jiskřit veselím i vyhlížet chladně a odtažitě. Je docela hezký, spíš způsobem, jakým se dívá, než svými rysy. Ženy obvykle přitahují jeho ruce: pevné, hřejivé dlaně s dlouhými prsty umělce, a bezbranný nesmělý úsměv, jakým se na ně umí podívat vzápětí po té, co rozesměje celou společnost lehkým vtípkem. |
| |
| Emma Když se již začínají dělat mžitky před očima a zvuky dopadající hlíny se ozývají jakoby z velké dálky, přidá se další zvuk. Ten však nepřichází ze shora, nýbrž ze spodu. Zní to, jako kdyby se někde přesouvalo moc a moc kamení. Na víko rakve dopadne další dávka hlíny a pod tebou to ještě víc zarachotí, jak se utrhne celá masa zeminy. Rakev sebou trhne. Vše se ještě několikrát takto opakuje ve zcela stejném pořadí. Nic však není věčné a i tuto situaci tak nahradila další. Tvůj žaludek náhle ovládne pocit beztíže; a není to pouze pocit. Každý, kdo dával na hodinách fyziky pozor, nyní jistě ví, co se ve skutečnosti děje – Rakev se řítí volným pádem dolů. Chvíli, která se někomu může zdát být věčnou, to zabere, než tupý náraz prozradí, že rakev dopadla. Nesmím opomenout skutečnost, že zavírací mechanismus přitom zarachotí tak, že se mezi víkem a zbytkem tvého vězení vytvoří škvíra, kterou prosvítá slabí svit. |
| |
| Když se rakev i semnou řítí někam dolů znovu zaječím,jako,když ě man nože berou.A to vše původně začalo tím,že jsem chtěla strávit dnem se svým kamarádem.Už jsme nevěřila,že je tohle sen.Kdyby byl,tak se v té rakvi opravdu nedusím. Náraz moje tělo vymrští a bolestivě se praštím do hlavy a na okamžik jsem v bezvědomí.Když se probudím děsně mě bolí hlava. Dotknu se čela.Cítila jsem,jak mi na prstech zůstalo něco lepkavého,hned jsem pochopila,že jsme si asi roztrhla čelo. Ale tomu přestanu věnovat pozornost,hned co moji tvář ovane čerstvý vzduch,který do rakve proudí škvírou.Rozbrečela jsem se úlevou a odkopla jsem víko úplně,vyhrabu se ven,tělo polámané,vyděšená a úplně zmatená. Nějakou dobu si vychutnávám ten božský vzduch,který mi tolik chyběl než jsem se rozhlédla okolo,abych zjistila,kde jsem se ocitla tentokrát. |
| |
| Emma Jen co se dostaneš opět ven z té skříně zla, zkazí tvou představu o čerstvém vzduchu závan zatuchlosti. Jediný pohled stačí, abys rozpoznala kostnici. Každý hřbitov jí prý má; tuten hold nevyjímaje. Všude kolem jsou naskládané hromady kostí; tudle pyramida z lebek a hned támhle hromada steheních kostí, která se vlivem zhroucené zeminy sesypala do „bazénku“ prstních kůstek. To vše můžeš vidět pomocí slabé záře jenž se uvolňuje z jakéhosi světélkující porostu na kamenných stěnách. Na hromadu hlíny, na kterou jsi přistála spolu s rakví, se snese další dávka z lopaty hrobníka. Nejspíš tuto funkci zde zastává socha anděla, která tě i pochovala. Nevypadá to, že by měla dost rozumu na to, aby v činnosti přestala dříve než díru zasype. To si tedy mákne. A» pohledem hledáš, jak hledáš, stále nenalézáš východ z ohromné přírodní jeskyně se stropem, jenž se klene až neuvěřitelně vysoko. Vlastně – otvor, kterým jsi propadla dolů, se z tvé pozice jeví jako malá dírka. Jeskyně je tvarována do přibližně pravidelného kruhovitého tvaru, avšak na vzdálenějším konci lze spatřit jisté nepravidelnosti, které nasvědčují, že tam prostory budou i nadále pokračovat. |
| |
| Jsem zcela znechucena.Nikdy jsem na vlastní oči neviděla mrtvolu,teda zbytky mrtvoly.Opatrně jsem vstala na rozklepaných nohou a otřela si krev z oka,do kterého mi stékala z roztrženého čela. Proč já?Řekněte mi proč já?Co jsem kdy komu udělala špatného,že se mi tohle děje? skuhrala jsem v duchu. Opatrně jsem prokličkovala mezi kostmi,chtěla jsem vědět,jestli jsou lidské nebo jaké,ale byli,ale já t stejně nechtěla vědět.Došla jsem až ke stěně a podél ní jsem se vydala,musel tu být někde východ.Jak jinak by se sem ty kosti dostali? Tak děsně se mi ulevilo,že jsme opravdu našla úzkou cestičku,díky které jsem se mohla dostat z toho velkého shromaždiště kostí.Aniž bych se přestala dotýkat zdi šla vydala jsem se cestičkou pryč. Doufala jsem,že ven.Dostat se na příjemnější místo.Aspoň o trochu příjemnější. |
| |
| Emma Cestička se vskutku vine. Po jedné straně kosti, na druhé taktéž. Obraz stále stejný a neměnný. Již dokonce začíná být únavné i opatrné našlapování, aby ses vyhnula kostem, které se během věků sesunuly na chodníček. Sem tam i na nějakou šlápneš, což ti vždy signalizuje tiché, ale za to mrazivé, křupnutí doprovázené zaskučením větru – tedy můžeš doufat, že to je doopravdy vítr. Zní to spíše jako nářek dávno zesnulých. Pomalu se takto prodereš k zátočině, která ti odhalí něco, co jsi dle všeho nečekala. Přímo před tebou stojí majestátná kamenná stěna. Ovšem ne jen tak obyčejná. Přímo v ní je vytesán přední štít jakého si chrámu. Šikovnost a smysl pro detail se tvůrci v žádném případě upřít nedá. Vše je to tak nádherné, až zrak přechází a rozumu nedává logiku, proč by někdo něco takového budoval zde, hluboko v podzemí mezi hromadami kostí. Vysoké dveře jsou umístěny přesně uprostřed celé té krásy. Už zdálky jde vidět zdobení mohutných klepadel. Po stranách o něco výše se stkví po trojici vzájemně spojených oken velikostně srovnatelných s dveřmi. A nakonec přímo nade dveřmi visí obrovské zdobené kruhové okno. Mezi tím vším se proplétá další ozdůbky od jemných okrasných drážek přes menší vystoupliny až po impozantní sochy. Až to celé nahání hrůzu tak, že se ježí vlasy vzadu na krku. Jako by to vše nestačilo, bez sebemenšího varovaní ucítíš, jak se ti něco otře o nohu. Chvíli na to zas nic. A pak se to znovu opakuje. Tentokrát se to ale pouze neotře, ba dokonce se ti to něco sevře kolem kotníku. Studený, tvrdý a dosti hrbolatý předmět svůj stisk evidentně nehodlá polevit. Spíše ho ještě zesílí. |
| |
| Když můj zrak padne na tu krásu,až děsivou krásu obdivně vydechnu.Ale podivné je,proč to stavěli zde? Něco takového by mělo být venku.Aby to mohl každý obdivovat.Ale možná je to tak vlastně dobře.V dnešní době je tolik chuligánů,kteří by to ničili..i když možná…že je to tolik krásné,že by to neudělali přemýšlím a pomalu se vydám k impozantní stavbě,která mě opravdu lákala k důslednějšímu prohlédnutí. Když se mi něco otře o nohu nevěnuji tomu pozornost.Myslím si,že je to asi další kost,které jsem se nevyhnula.Ale když se mi to něco ovine kolem kotníku v půli kroku ztuhnu a bojím se podívat dolů. Na okamžik zavřu oči,abych nějak odehnala ten strach,který se mě zase zmocnil a pohlédnu dolů,k nohám.Připravená začít ječet a utíkat,jako šílená.Stejnak jsem k tomu,tak jako tak neměla daleko. |
| |
| Emma Jak pohlédneš k inkriminované noze, dostane se ti do zorného pole.. tvá noha. Jak překvapivé. To ale není vše. Teprve když tomu věnuje o něco více pozornosti, můžeš zpozorovat cosi zářivě bílého, článkovitého a.. nepochybně již dost dlouho mrtvého. Kotník ti bez sebemenších pochybností objímá kostěná končetina někoho ze zdejších „obyvatel“. Jak pohledem pátráš po zbytku vlastníka ruky, zjiš»uješ, že končetina končí u lokte. |
| |
| Zblednu.Pokud to teda ještě více jde. „UUUÁÁÁÁÁÁ!!!!!!!!!!Nech mě!“zaječím a pokusím se ruku setřást,když to nepůjde,skloním se a rukama oddělím mrtvou končetinu od svého kotníku a začnu utíkat K tomu chrámu.Jestli je pravda to co dávají v televizi,tak by přece na posvěcené místo neměli lézt?Nebo ano?Prosím a» ne…a» ne! Doběhnu k vratům a pokusím se je otevřít „Proboha…pus»te mě odtut!“zaskuhrám. Chtěla bych domů.Tohle nebylo normální.Jako z hrozné noční můry.Zapřísahala jsem se,že pokud se z tohohle místa dostanu živá a celá,již nikdy nepůjdu do kina! |
| |
| Podívám se na svého spolusedícího. Mno,když řeknu, že si myslím, že v tom nejste sám a doložím to tvrzením, že mě právě v autobuse pokousala jakási krysa s motýlími křídli, nebudete se na mě dívat jak na cvoka?? zeptám se napůl vážně napůl o myslím jako vtip. A abych nezapomněla, pak zmizela v jakémsi okně, ve kterém byla vidět džungle. Mimoděk se dotknu jizvy o zubech. Pak vytáhnu další kousek pečiva a zakousnu se do něj. Kupodivu mi tenhle rozhovor je poměrně sympatický, stejně jako můj náhodný společník. |
| |
| Emma Po tvém násilném odtržení zůstala končetina nehybnou. Ovšem ne nadlouho. Ještě než jsi stihla doběhnout k mohutným dřevěným dveřím s okrasným kováním, začal se za tebou ozývat zlověstný šelest. A» se ohlédneš nebo ne – nic se nezmění. Pověstné „Co nevidím, neexistuje.“ zde neplatí. Kosti se začnou pomalu ale jistě přesouvat a spojovat se dohromady tak, jak vypadaly ještě za živa. Dokonce i ona ruka, která tě uchopila se připojí ke zbytku svého majitele. Neuběhne ani minuta a proces znovustavění je u konce. Ohlédnutím zjiš»uješ, že na hromadách kostí spočívá asi tucet kompletních kostrounů. Žádné jiné zbraně kromě sebe sice nemají, ale přesto působí značně nebezpečně. Šance na únik se jeví jako zcela nulová. Zbývají pouze dveře vedoucí do tajemného chrámu. A ty až na jemné povrzávání stále drží a drží. |
| |
| Ohlédnu se,nemohla jsme si pomoci,ale ohlédla jsem se.Na okamžik jsem ztuhla,ale pak jsem začala do dveří bušit ještě silněji až mě začali bolet ruce a všelijak jsme se je snažila otevřít „Proboha otevřete!!!Pro všechno co je vám svaté!Pomozte mi někdo!Haló!Prosím!“křičela jsem šílená strachy. Ale když se nic nedělo,sesula jsem se na zem,podél dveří,dřepnu si a hlasitě se rozbrečím.Tohle bylo už nad mé síly. “Umřu tu…určitě tu umřu….sama…zabyta těmahle stvůrami.Kdoví co mi udělají…prosím a» hlavně rychle…a» netrpím…nechci umírat pomalu…“prosila jsem v duchu. |
| |
| Emma Kostrouni se na sebe podívají nevydávajíc jakékoliv zvuky krom tichého skřípání a klapání. Pak kývnou lebkami a pohledy prázdných důlků se upnou na tvou skrčenou postavu. A vydají se k tobě. Každý z nich cestou nelení a sehne se pro něco do rukou – povětšinou to jsou nějaké dlouhé kosti. Jeden z nich dokonce nalezne velmi starý rezavý meč a poněkud neopatrně s ním zašermuje, až propíchne nejbližšího kostlivce. Tomu to však nijak nevadí a vesele pokračuje ve své dráze vpřed. Kdesi v dáli, ještě před zatáčkou, kterou jsi sem došla, se ozve strašlivá rána, jako když něco mohutného a kamenného dopadne mezi hromadu kostí z hodně velké výšky. Temně to zaduní, až se celá jeskyně lehce otřese a ze stropu se snese něco z pousazované špíny. Netrvá to dlouho a šramot se změní ve skřípavý zvuk, který se pomalu přibližuje. Po chvíli se začne v temnotě rýsovat postava letícího anděla. Až příliš nepříjemně připomíná sochu-hrobníka. To už se ale zableskne ostří kosy a pochyby se jen rozpadnou v prach. Kostrouni se po nově příchozím ohlédnou, a když se otočí nazpět, zdá se, že na jejich tvářích se usadil úsměv. Dveře, o které jsi opřená, opětovně zaskřípou. Ovšem nyní poněkud více než před tím. A – ač je to spodivem - mezi nimi a jejich rámem se vytvoří škvíra na dva prsty široká. Přes veškeré další snahy se dveře usilovně brání, jako by se zasekly. |
| |
| Při ráně poskočím a zadívám se před sebe.Chvíli nevidím,protože moje oči jsou plné zoufalých slz.Otřu si je do lemu sukně a hned je to lepší. Ale to co vidím mě vůbec neuklidní,spíš mi přijde,že moje situace je ještě horší než se zdála.Kamenný anděl smrti už zjistil,že nejsem ve své rakvi a viditelně z něj bylo cítit,že se mu to nelíbí. Ale mě se představa,že mě zase zavře do rakve nelíbí,vůbec nelíbí.To jsem se už raději nechala rozsekat kostlivci. “Prosím…nechte mě být….“zašeptám,ale pak si všimnu dveří. Byli pootevřené! Vyskočila jsem na nohy,chytnu dveře,vsunu prsty do škvíry,zapřu se nohou a ze všech sil zatáhnu.Jen aby se o něco víc otevřeli.Abych se dostala dovnitř. Dveře se opravdu pootevřeli,ale jen na dalších pár centimetrů a pak se zasekli,a» jsme tahal,jak chtěla více se neotevřeli „Ne..prosím..ještě trochu…“sípám zoufale,prsty mi sjedou po hraně a odřu si je do krve. Sesunu se zase bezmocně na zem,tohle byla moje poslední naděje…bylo to,jakoby se mi ty dveře vysmívali.Ukázali mi,jaký jsem měla kousek od záchrany,jaká byla moje námaha a naděje zbytečná.Že stejně zemřu. Zase jsme se rozbrečela,ale tišeji.Zatnu pevně zuby “Když už musím umřít….tak vám to aspoň znepříjemním vy odporné chodící kosti!Copak nevíte o tom,že v tomhle stavu byste se už hýbat neměli!?“vykřiknu.V duchu jsme si řekla,že mi asi přeskočilo.A možná,že ano.Vždy» to bylo jedno. Vstala jsem,nahmatala jsem rukou první tvrdší věc a natáhla jsem ji před sebe „Budiž vám země lehká potvory!“aniž bych věděla co jsem to popadla do ruky,vydám se kostlivcům vstříc. Slzy mi stále tekli po tvářích,byla jsem stále strachy bez sebe,ale něco se ve mně vzepřelo a řeklo si Takhle přece neumřeš! a bylo to. Přiběhla jsem k prvnímu kostlivci a praštila jsme ho do hlavy,lebky. |
| |
| Na lavičce "Krysa s motýlími křídly," opakuju zvolna, jak si to snažím představit. A ona nevypadá jako narkomanka. "Ne, nemyslím, že by mi to přišlo divné. Rozhodně ne po té, co si mě dal málem ke svačině modře pruhovaný tygr a skoro jsem zmrznul ve sněhové vánici uprostřed pekárny." Napadá mě, že by to mohla brát jako ironii, ale s tím nic nenadělám. Trochu pokrčím rameny. Hodím nohu přes nohu a rukama se zapřu o kolena. Nepatrně se pohupuju sem a tam, zadívám se a okamžik do nebe. "Opravdu zvláštní den," zopakuju zamyšleně. "Vlastně jsem byl přesvědčený," pousměju se opět na dívku, "Že mi nějaký povedený kamarád hodil něco do pití. Ale vy nevypadáte jako někdo, kdo má takové kamarády." |
| |
| Nad touto otázkou se zamyslím. Emma? Edgar? Vyvádějí občas voloviny, ale že by.. ne, to ne.. Ale co to sakra tedy bylo.. Evidentně v tom však nejsem sama.. Podívám se na svého společníka, jestli to nemyslí jako vtip. Snad ne. Ne, myslím, že v tom prsty nemají. I když bylo by to krásně racionální vysvětlení a nepřipadala bych si jako cvok. Pohodlně se opřu, uvolním se, pustím z hlavy nucenou oslavu narozenin a zeptám se konverzačním tónem Takže, řekněme, že jsme na tom podobně. Máte nějaký nápad, čím by to mohlo být? Něco v jídle? I když v jídelně university se asi nestravujete, že? kývnu hlavou směrem, kde tuším univerzitu s jejím nepříliš proslulým stravovacím zařízením. Poslední oběd zde byl opravdu nechutný.. Že by dnešek byl následek? Jestlipak je na tom Emma stejně, měla stejnou porci. |
| |
| MH: Tak, omlouvám se hráčům, kterých se to netýká, ale mam to na srdci už déle a navíc mě teď něco pěchně namíchlo (s čimž nemáte nic společného). Takže k věci.. Poslední dobou to zde poněkud skomírá. Absence je pochopitelná a omluvetelná, ale trápí mě spíš něco jiného. Ten, na koho to je směřované, se jistě pozná. Proto chci zavést systém "napomenutí", který jsem někde potkal. Neni to nic složitého. Takže ten, koho třikrát napomenu, bez debat letí. Už mi nebaví to furt říkat a být ignorován. Zde jsou pravidla: 1) Příspěvek by měl mít tak 10 řádků a více bez přečastého používání Enteru; prostě pouze na odstavce. 2) Jsem taky poměrně alergický na chyby. Dvě chyby v příspěvku jsou v pořádku, ale když jsou dvě v každý větě, je to už fakt na mě moc. Zkuste se podívat sem: odkaz Řekl bych, že to neni zas tak těžké. Čeština je pochopitelná a hlavně to je rodný jazyk! 3) Text by měl být srozumitelý a pokud možno bez překlepů. Před zapsáním si to vždy přečíst! Není to tak těžké a dost to udělá. Ovládání shiftu ani nekomentuji. A už vůbec nevyzvihuji to, když mam problémy rozluštit slovo, které vypadá jako nahodilé mlácení do klávesnice. 4) Neméně důležitá je pro mne i slohová úroveň a aktuálnost příspěvku. V překladu: Příspěvek by neměl působit slabomyslně a měl by odrážet skutečnosti či (což velice vítám a vyžaduji) nějaké vlastní postřehy hráče - tedy valstní iniciativu. Fantasii meze nekladu. Když se mi to nebude hodit či líbit, řeknu vám a nebudu to dál rozmazávat. Takže si vymýšlet! 5) Na častost odehrávání nebudu brát ohled. Sám na to nemam poslední dobou moc času, ale při delší absenci, bych vcelku snad nechtěl moc, kdybych požadoval omluvu předem. Na psaní je tedy dost času, takže nechápu, jak někomu může dělat problémy dodržet předchozí 4 body. Nejsou to závody, je to hra. A mě todle tu hru kazí. Takže se ještě jednou omlouvám těm, kteří vše splňují a hrají vzorně. Snad se v tom hříník(ci) poznají. P.S.: Nemá někdo tak dva hráče na hru? Za toho odpadlého Tobiase, co tu nebude dřív jak za měsíc (prej)? |
| |
| Na lavičce "Ze školy už jsem chvíli venku," souhlasím bez lítosti, "Ale racionálních vysvětlení bych se tak rychle nevzdával. Zvláš» když," usměju se trochu provnile, ale v očích mi vesele zasvítí, "Vzhledem k tomu, jak probíhal včerejší večer a kdo všechno se tam objevil..." Ovšem, Lidie se jmenovala! Krásná holka. "...alespoň u mě možnost říznutého pití není malá." Vlastně bych se skoro divil, kdyby to někdy nějaký dobrák nezkusil. Na okamžik se na ni pozorněji zadívám. "Máte krásné ruce," řeknu bez souvislosti, ale upřímně. "Byla by vás škoda - myslím - kdyby vám mělo něco ublížit..." Prohrábnu si vlasy trochu rozpačitým gestem, ale jiskry z očí nemizí. "Skvrny na slunci," prohlásím vzápětí s jistotou, "Nízký tlak, který způsobí nedokrvení mozku a ten reaguje živými halucinacemi." Sám si přikývnu s poloúsměvem, jako bych si těmi teoriemi sám ze sebe dělal legraci. "Nebo něco podobného." |
| |
| Na lavičce Při zmínce o mých rukou se lehce začervenám. Děkuji.zamumlám potichu a sklopím zrak. I když, proč rovnou neuznat, že jsme se hromadně zbláznili? Bylo by to asi nejpohodlnější. pousměji se své vlastní myšlence. Chvíli ji převracím v hlavě. Zešílet, zapomenout na šedý svět okolo a ponořit se do světa fantaskních barev a tvarů. Hodit za hlavu všední starosti, hádky s přáteli, vztahy s rodinou, oslavy.. Oslava! vyslovím, či spíše vykřiknu svou myšlenu nahlas. Kvůli té myši v autobuse jsem na ni úplně zapomněla.. To by byl průšvih. Už se vidím, jak matince vysvětluji, že jsem nepřišla, protože Mě kousla v autobuse jakási okřídlená krysa, která proletěla na motýlích křídlech skrz jakési okno a pak zmizela. Na tváři se mi objeví poněkud nešťastný a znechucený výraz. |
| |
| Emma Tvůj výpad proti kostlivci byl až překvapivě přesný. Onen předmět, jenž jsi dosud nebyla schopna identifikovat, břinkl přímo do spánku na kostlivcově lebce a ta odlétla o kus vedle. Tělo však stále setrvává v pohybu a nevypadá, že by mu to vadilo. Leda tak že změní směr a vydá se pro svou chybějící část. „Proč?“ – To je také záhada. Možná lze opravdu myslet ‚dutinou‘. Nečekaně však sebou trhneš a teprve nyní si uvědomíš, že podlouhlý předmět v tvé ruce ti klade odpor. Přesněji – zcela odmítá měnit svou pozici. Spolu s tímto faktem se i dostaví pocit, že tvé smysly byly vystaveny silnému náporu halucinogenů a bůhví jakých ještě drog. Hlava se ti zatočí, zrak rozostří a necítíš snad žádnou část svého těla krom rány na hlavě, kterou jsi si způsobila při pádu v rakvi. Jakoby z hodně velké dálky k tobě doléhá: „Emmo, notak. Co je s teb..“ To se ti již opět začne vracet pevná půda pod nohama. Když se nyní rozhlédneš po jeskyni, můžeš si uvědomit, že to až zdá jako by se měnila. A opravdu. Temnota narušovaná jemným světélkováním a i nepříjmený zápach zatuchliny mizí a nahrazuje je cosi jiného.. známého. „Notak Emmo, prober se. Mohla by jsi mi prosím pustit ruku?“ rozpoznáš přátelský Edgarův hlas, který více než naštvaně zní spíše poněkud zaskočeně. „Myslím totiž, že je moje a ne nějaká tvá šermířská zbraň. Asi se ti něco zdálo.“ Sál již je skoro prázdný a evidentně film již skončil. Pouze poslední zbytky osazenstva se ještě zvedají k odchodu a obsluha pobíhající mezi stolky uklízí skleničky od nápojů. V rukou třímáš Edgarovu paži poblíž lokte a zřejmě se s ní snažíš šermovat, ovšem poněkud neúspěšně. „Tak pustíš mě už?“ pokračuje Edgar v žadonění shledávajíc, že ti stále ještě nedorazil význam slov z jeho poslední žádosti. Kristen, Sigurd, Lidie Venku panuje příjemné počasí, vzduch je prosycen vůněmi a sluchu je dopřáváno dětského smíchu. Tak vypadá klasický obrázek parku a i parku v našem případě. Sigurd a Kristen rozmlouvají na lavičce vyměňujíce si své podivní zkušenosti a Lidie prochází kolem, aniž by si těch dvou všimla. Kousek před Lidie si to vykračuje Marcus mířící ke kavárně. Poklidné dopoledne je však neočekávaně narušeno. Náhlý hluk způsobený neznámým zdrojem způsobí, že všichni ztuhnou na místech a ustanou v řeči pátrajíc pohledy po okolí. Po chvíli se všechny pohledy ustálí na budově banky, když přímo z jejích dveří vyběhne muž oděný v černé a přes hlavu má naraženou ‚teroristickou‘ kuklu. Za ním se vynoří další a pak ještě jeden. Každý z nich nese jednu sportovní tašku. Všechny jsou na první pohled nabyté k prasknutí. Nesmíme ale opomenout další šokující skutečnost – každý z nich třímá ve volné ruce pistoli. Všichni tři muži vyběhnou směrem k parku. Nejspíš mají u jako kraje zaparkované auto jakožto nejrychlejší únikovou cestu. Než se však nadějí, ozve se zpoza rohu policejní siréna a následné skřípění pneumatik. Hned čtyři policejní vozy se takto vřítí do ulice a hnedle z nich vyskáčou policisté křičící: „STÁT! ANI HNOUT! RUCE VZHŮRU!“ Jeden ze zlodějů se však otočí, namíří na nejbližšího policistu a vystřelí. Ozve se rána, která okamžitě rozetne zvuk a napadne tak ušní bubínky všech přítomných. Policistu však minul, a tak se ten ihned připravuje palbu opětovat. Sám nabije, odjistí a vypálí další kus olova směrem k útočníkovi. Lidie se v době kratší než oka mžik hroutí k zemi a na triku se jí začíná zvětšovat karmínově rudá skvrna. Kulka našla svůj cíl, avšak ne ten správný. Marcus okamžitě přiskakuje k Lidii a pokouší se co nejrychleji sehnat pomoc. Muži v černém mezitím naskákali do auta a využili rozčarování policistů nad nešťastným zásahem, aby co nejrychleji zmizeli z místa činu. Krvavá louže kolem nešťastné oběti se stále zvětšuje. Tobias Podivná ryba vypadá, jako by zkoumala tvou tvář. Ale opravdu jen vypadá, jelikož ti po chvíli dojde, že se dívá spíše skrze tebe na úplně něco jiného. Jako by tě vůbec neviděla, jako by jsi pro ni vůbec neexistoval. To co je ještě zvláštnější, je fakt, že přímo za tvými zády se ozve podivné zašplouchání. Automaticky se otočíš a můžeš přímo za sebou spatřit nevídanou bytost. Její žluté oči s dravsky úzkými zorničkami se ti zabodávají přímo do očí a nehledí skrze tebe, jako ryba. Tvář bytosti by se dala považovat až za zrůdnou. Výrazné rysy kostí a barva pokožky v odstínech mrtvolně šedé a jedovatě zelené také nenapovídají o přátelčnosti tvora. Celkově je to velké jako ty a je zcela zřejmé, že to je ženského pohlaví dle výrazně vyklenutého hrudníků. Spodní končetiny to má nahrazeno jednou mohutnou ploutví, ruce jsou normálně zachovány. Kolem hlavy se tomu vznáší afro dlouhých tmavých vlasů, mezi něž jsou vpleteny chaluhy a řasy. ‚Mořská panna‘ se konečně rozhoupe a uvědomí si, co vlastně před sebou vidí. Otevře ústa, v nichž lze zahlédnout velmi ostré zuby vypilové do špiček, a vydá tak neuvěřitelně nepříjemný a protáhlý křik, div ti nepukne hlava. Pak sebou opět trhne a ruce ti prudce položí na tváří a přitáhne tě k sobě. Náhle pocítíš všude kolem sebe vlhkost, až mokrost. Než se vzpamatuješ, ovládne tě známí pocit, který dostává snad každý, když se ocitne pod vodou. Tvé prožitky jsou však ještě zesíleny odpornou bolestí ušních bubínků, což signalizuje, že jsi hodně hluboko. Mořská bytost se na tebe opět podívá a evidentně jí nijak netrápí, že voda tvým plicním sklípkům nesvědčí. Topíš se a smrt se blíží s každým nadechnutí, respektive polknutím vody. |
| |
| Zaraženě se rozhlížím až se nakonec podívám na Edgara “Co…co…jo…jasně.Promiň.“řeknu rozklepaně a opatrně pustím jeho ruku.Začnu se ohmatávat,abych se ujistila,že jsem celá a nic mi nechybí.Nemohu stále uvěřit,že to byl jenom sen.Tak živí…ještě stále teď mám v nose zápach zatuchliny a před očima jsem měla kostlivce a tu hroznou sochu. Zakryji si rukama obličej a snažím si to vše nějak uspořádat v hlavě,byl to jen sen,jen sen,ale stále jsem byla vyděšená a skoro na zhroucení. “Celou dobu…jsem…tu seděla?“zeptám se opatrně a rozklepu se a úlevou se rozbrečím. “Chci jít domů Edgare.“zafňukám a podívám se na něj,tak ráda jsem ho viděla,už jsem si myslela,že je po mě a teď najednou zjistím,že to je sen,pomalu mi to přišlo až směšné.Ale smát se mi nechtělo. |
| |
| Na lavičce "Zdá se, že na tu oslavu se opravdu - těšíte," pousměju se trochu, když vidím výraz, který se po rozpomenutí se na nejbližší "povinnosti" rozhostil po její tváři. "Nějaká oblíbená tetička z desátého kolena, která vám na potkání vykládá, že jste už ohromně vyrostla a měla byste si dát pozor na chlapce? Pak je ještě druhý typ tetiček, ty zase chtějí každou příbuznou nad patnáct co nejrychleji provdat." Kdo ví, co by mi dívka odpověděla, kdyby na to měla čas. Jak zkoprnělý zírám na muže, kteří vyběhnou z banky. Připadá mi to mnohem více jako sen než celý modrý tygr i se sněhovou vánicí uprostřed pekárny dohromady. Když už je jasné, že míří směrem k nám, napřed chci vyskočit a utéct trochu stranou, natahuji se po dívčině paži, abych ji rychle postavil na nohy. Ale pistole v jejich rukou mířící po lidech... popadnu dívku a s tlumeným výkřikem: "K zemi!" ji strhnu dolů. Ve filmu to vypadá vždycky tak snadno, hrdinové se elegantně skutálí a porovnají za nejbližší překážnou; ve skutečnosti mi dívčino tělo kladlo odpor a sám jsem nešikovně přešlápl a místo vzorného lehu napůl upadl. Nicméně povedlo se mi jí strhnout sebou, do pochybné ochrany lavičky, která se částečně ocitla mezi námi a útočníky. "Ugh..." zahekám bolestně při střetu s tvrdou zemí a zatímco mě ukrutně brní naražené koleno, nevěřícně zírám na zraněnou dívku kácející se k zemi kousek od nás. "Nedívej se..." hlesnu jenom. |
| |
| Nadechuji se k odpovědi na chlapcovu otázku, když náhle se semele více věcí najednou. Nestíhám je pobrat všechny najedou, nicméně jejich výsledkem je, že se ocitám na zemi pod lavvičkou, kam jsem byla dopravena zásahem svého společníka. Pohled mi padne na dívku a hlavně na kaluž krve kolem ní. nejsem sice lékař, nicméně její rozsah se mi nezdá příliš slučitelný se životem. |
| |
| "Jsi v pořádku?" zeptám se a ta otázka mi přijde hrozně hloupá, je to přesně jako ve všech filmech v podobných situacích. Ale zeptat se jí teď, jestli má ráda pistáciovou zmrzlinu by patrně nebylo moc vhodné. Je nějak potichu... "Dobrý?" Mohl bych jí třeba tím pádem zlomit ruku, mohla by mě dát k soudu, a pak mě zavřou, a třeba budu v cele zrovna s těmi chlapi, co utekli se všemi těmi penězi... stopnu představivost a trochu se nadzvednu, sedím na patách tak, aby neviděla na zraněnou ženu. Ale asi tak široká záda nemám. "Třeba..." chabě, velice chabě se pousměju. "Třeba se nám to zdá. Modří tygři, krysy s motýlími křídly, lupiči v amerických autech..." Ne že bych si všiml, jakou značku vozu měli. Ale správný gangster utíká vždycky jenom v americkém autě. Napadá mě, že asi budeme muset jít na policii svědčit. Odpoledne se začíná rýsovat v temných barvách. Chudák holka... mihne se mi hlavou a honem nevím sám, jestli myslím svou křehkou společnici, nebo tu nebohou mrtvou kousek od nás; vypadá neskutečně a jen těžko věřím tomu, že se tak skutečně děje. |
| |
| Emma Edgar tě odmění soucitným, avšak nechápavým, úsměvem. Dobře. Půjdeme domů a ty mi cestou vypovíš, co se ti zdálo, ano? ptá se opatrně a pečlivě váží každé slovo. Vypadá to, že o tebe má vážně obavy a nerad by nějak ještě zhoršil tvůj psychický stav, který je už na první pohled značně pocuchaný. Po chvíli ticha ucítíš, jak tě Edgar obejme a chlácholivým hlasem pokračuje v utěšování. Rukou ti odstraní vlasy z čela s to ti začít utírat slzy z tváří. V tom nečekaně ztuhne a tvář se zakaboní. Pohled má zapíchnutý do nějakého místa, který se zcela jistě nachází na tvém čele. Pak můžeš ještě zpozorovat, jak jeho zorničky těká mezi oním místem a tvýma očima. Opatrně přejede kapesníkem, kterým ti utíral až doteď slzy, po onom místě. V krátkém záblesku světla, který se prodral do dosud potemnělého sálu skrze pootevřené dveře, lze zahlédnout karmínovou červeň na bělostné látce. Sigurd, Kristen Většina policejních aut, která dosud nevypnula sirény se dala opět do pohybu. Za chvíli nejsou v dohledu již žádné záblesky červené a modré vyluzované policejními houkačkami. Na place zůstal jen jeden vůz. Jeden člen jeho posádky stojí v zákrytu otevřených dveří vozidla a strnule hledí na ženu ležící na zemi. V ruce stále drží zbraň a nespouští z palebné pozice. Jeho kolega stále sedící na místě řidiče se vzpamatuje z vytržení dříve a ruka mi automaticky sáhne po vysílačce. Kolemjdoucí mohou pozorovat, jak rychle něco do přístroje sděluje a pak ho opět odkládá svižně vyskakujíc z vozu a běžíc k dívčině. Střelec viditelně otřesený zvratem událostí se mezitím sesune do vozu na sedadlo. Dveře zůstávají otevřeny, ruce má svěšeny do klína. Po chvíli mu pistole vypadne z prstů a břinkne o asfalt kryjící vozovku. Kolem raněné se začíná pomalu dělat hlouček přihlížejících. Přiběhnuvší policista poklekne vedle již přítomného Marcuse a začne bleskově obhlížet situaci. Sanitka je již na cestě, vyblekotá ze sebe třesoucím se hlasem a směřuje tuto informaci k Marcusovi. Měla by tu být do pěti minut. |
| |
| Trochu se mi uleví,když ucítím jeho dotyky,ale třes mě nepřejde,je mi špatně.Jak tělesně,tak psychicky,zadívám se na Edgara a pozoruji jeho tvář,jako bych ho snad viděla prvně “Byl to opravdu hrozný sen…..byl tak skute….“zarazím se,když uvidím,jak ztuhne. “Co…co se děje?“zeptám se vyděšeně.Obávala jsem se,že teď se najednou probudím a zjistím,že tohle je jenom sen a ty kostlivci,socha,že jsou opravdoví. Pomalu jsem si ani nebyla jistá co je realita a co jen sen. Pozoruji,jak mi kapesníkem otře čelo a já zahlédnu krev,svou vlastní.Zavřu prudce oči a znovu se rozklepu “To nic není…nic..určitě jsem se jenom ve spaní praštila,jak jsem sebou škubala…určitě….oči jsem zase otevřu,protože se mi vybavují ti odporní kostlivci a jak se po mě sápou. “To…to nic není…určitě.Asi jsem se praštila.Jak jsem tu sebou šila….“řeknu pomalu,ale můj hlas nezní vůbec přesvědčeně.Spíš ještě více vyděšeně. “Pojďme odtut….prosím.“pomalu vstanu a zakymácím se,přišlo mi,že mám nohy,jako z rosolu,ale zase jsem nebyla ztracenou rovnováhu a už stojím rovně. |
| |
| Emma Jistě, dostane se sebe zaskočený a nic nechápající Edgar a pomůže ti se postavit. Asi bychom měli jít ven, za chvíli se tu začne promítat další film, pokyne hlavou ke dveřím, odkud se již dovnitř hrnou další lidi. A taky se na to tvé zranění můžeme lépe podívat na denním světle. Venku se do tebe ihned opřou teplé sluneční paprsky a začnou z tebe i tvého nitra zahánět chlad, který se ti nalepil na záda v podzemní kostnici. Edgar tě odvede k jedné lavičce stojící kousek od vchodu. Nejspíše tam byla vybudována právě pro podobné příležitosti či pro netrpělivé návštěvníky kina, kteří přišli příliš brzy. Tak ukaž, vyzve tě nakonec Edgar poté, co se posadíte na lavičku. Jemnými pohyby si našteluje tvojí hlavu, aby mohl pečlivě prozkoumat ránu. Myslím, že bychom s tím měli zajít do nemocnice. Vypadá to, že by to chtělo zašít. To by mě zajímalo, jak sis to tam mohla udělat.. Celou tu dobu má pohled zabodnutý kamsi nad tvé levé obočí, ve tváři ustaraný výraz a jeho poslední slova jsou prosycena upřímnou zvědavostí. Sigurd, Kristen Po nějaké chvíli se vzduchem začnou šířit zvukové vlny, jež v každém ucho, jež je zachytí, formují zvuk typický pro houkačku sanitky. A vskutku – během další minuty do zatáčky na konci ulice v jízdo sanitka a její siréna dává jasně najevo, kdo je tady pánem. O několik sekund později se již dva zdravotníci těsnají u postřelené blondýnky a zůstavší policisté jim udržují prostor kolem. To vše však může pozorovat pouze Sigurd, neboť jeho obavy se začaly naplňovat. Ještě před chvílí reagující Kristen zůstává bezděčně ležet na zemi. Na první pohled je zcela v pořádku a viditelně, i když poněkud tlumeně, dýchá. Na ten druhý pohled je patrné, že se musela při Sigurdově záchranářské akci praštit do hlavy o betonový sloupek podpírající lavičku. Naštěstí není nikde v okolí viditelná byť jen jediná kapička krve. |
| |
| Edgarovy teplé dotyky mi dělají dobře a pomalu se uklidňuji,povzdychnu si a zadívám se mu unaveně do očí. “Ani se neptej…stejně bys mi nevěřil Edgare…myslel by sis,že jsem se praštila do hlavy…nebo něco takového.“zvedla jsem ruce a zjistila jsem,že se mi neovladatelně klepou a chytnu jeho ruce “Já nechci do nemocnice…pojďme prostě domů…prosím.To se zahojí.“zaprosila jsem. Nechtěla jsem do nemocnice…ještě více bych si připadala jako blázen než teď. Zavrtím hlavou “Já už nikdy nebudu spát….“zamumlám a zachvěji se. |
| |
| Na lavičce "Halóó..." vyrazím ze sebe, bafnu jí za rameno a trochu s ní zatřepu v krátké naději, že jenom zmoženě odpočívá se zavřenýma očima. Ani nevím, jak jí mám říkat... "No tak, prober se," dodám věcně, trochu znepokojeně, popleskám ji po tváři, ale už tuším, že to nebude jen tak. Krev nevidím, to nebude žádná zbloudilá kulka - snad se tak vyděsila, nebo praštila... Klečím nad ní jak lupič nad obětí - zarazí mě ta představa, pak si ale všimnu, že jí z kapsy vypadla peněženka, tak snad proto mě to napadá... mechanicky ji vezmu a strčím do kapsy, aby se neztratila, ale to už vstávám a běžím k sanitce. "Promiňte," snažím se dostat k lékařům a raději se moc nedívám po postřelené dívce. Dýchám mělce ústy, nepříjemný dojem, že cítím krev, mi nedělá dobře na žaludek. "Tam leží... v bezvědomí..." I po těch pár krocích jsem udýchaný, spíše obavami, než fyzickým vypětím. Uvědomuju si, že se mi chvějí ruce. Ohlížím se každou chvíli po ležící dívce, mám pocit, že jí musím hlídat, chránit před něčím, co by se mohlo na téhle ulici náhle objevit. Jakkoli absurdní představa... se dnes již naplnila několikrát, v různých podobách. "Asi se praštila, když jsme se schovávali," dodávám ještě chvatně, skáču očima z jednoho na druhého, vyhledávajíc pohled některého lékaře, abych si byl jist, že vnímají, co jim říkám. |
| |
| Emma Na tváři tvého doprovodu náhle zmizí vřelý výraz a nahraní ho výraz neústupného bojovníka. Tak to tedy ne.. Máš to ošklivě rozseklé a potřebuje to zašít. Přece tam nechceš mít nadosmrti jizvu? spustí zapáleně svou přednášku a ještě chvíli v ní pokračuje. To ho už ale vnímáš jen tak na půl ucha, jelikož ti je jasné, že mu tato „zábava“ může vydržet hodiny. Po chvíli si uvědomí, že už mu vlastně nevěnuješ pozornost a raději toho nechá. Ještě než vstane, vzpomene se na tvou výmluvu ohledně vysvětlení tvého zranění. Ale vždyť ty jsi se uhodila do hlavy.. vytasí se s neprůstřelným argumentem. Alespoň všechno tomu nasvědčuje. A proto půjdeš do nemocnice, oznámí ti rozhodnutým hlasem. Pak se postaví, nabídne ti pomocnou ruku a následně ti pomůže následovat jeho příkladu. Raději si zavoláme taxík.., zabrumlá si potichu pod imaginární vousy vytahujíce z kapsy kalhot mobil. Ne nikterak nový model, spíše naopak. Ne každý potřebuje mít v mobilu nejnovější technologie. Hlavně když to umí volat a psát. Nepamatuješ se náhodou na to číslo? Já ho nikdy nepotřeboval, tak nevim.. zeptá se tě, když dorazíte ke kraji chodníku pozorujíce display přístroje. Sigurd Přes veškeré tvé snahy zůstává dívka netečně ležet pod lavičkou a „vesele“ pokračuje ve své roli spící Sněhurky. Jen to jablko nikde, trpaslíci chybí a vyskytuje se tu i jistá absence prince – nebo snad ne? Jeden z plně zaměstnaných zdravotníků se na tebe podívá a jde na něm vidět, že potřebuje chvíli čas, aby zas do sebe vstřebal okolní svět. Jen co se mu to podaří, křikne směrem k sanitce na saniťáka-řidiče a pokyne mu, aby se ti začal věnovat, a sám se rychle vrátí ke své pacientce. Přivolaný mladík velmi rychle pochopí situaci, poklekne po boku Kristen a hbitě jí na krku nahmátne pulz. Bude v pořádku, oznámí po chvíli příjemným hlasem s to si prohlížet ránu na hlavě. Asi bychom ji měli vzít do nemocnice. Minimálně než se probere. A pak raději prověřit, zda neutrpěla otřes mozku. Jste v nějakém příbuzenském vztahu? zeptá se tě nakonec zřejmě zvažujíc, zda ti vlastně vůbec může vykládat informace spojené s jejím zdravotním stavem. |
| |
| “Jo…uhodila….spadla jsem z kolika metrové výšky…ve snu.“zamumlám si skoro nesrozumitelně a potřesu rychle hlavou,když se mi zase vybaví kostlivci a ta tvrdohlavá „smrtka“ . Věděla jsem,že se jich už nikdy nezbavím,možná jednou vyblednou,ale nezmizí úplně…je to,jako kdybych viděla někoho umřít….je to stejně nezapomenutelné. Chvíli mi trvá než pochopím na co se mě ptá,pustím se ho a vytáhnu svou peněženku,kde mám vizitu s telefonním číslem ta taxi a nadiktuji mu ho.Pak si zase peněženku schovám a s dalším povzdychem se o Edgara opřu. “Jen bych na všechno chtěla zapomenout….měl to být hezký den…a místo toho se to změnilo v hroznou noční můru.“začnu zase breptat.....možná samomluva možná jsem to říkala Edgarovy.Ani jsem sama nevěděla. Pohlédnu na Edgara “Znáš mě dlouho Edgare…víš o něčem….o něčem hodně špatném co bych provedla?Já si totiž nepamatuji,že bych kdy něco špatného udělala…..proč se mi tedy tohle děje?“spodní ret se mi začne chvět zadržovaným pláčem. |
| |
| Emma Dle všeho Edgar tvému mumlání nevěnoval pozornost či ho možná prostě jen nezaslechl. Důležité je však pouze to, že to neobdařil žádným ze svých tázavých pohledů a ani poznámek. Mezitím pečlivě namačká do telefonu tebou poskytnuté číslo a jak se o něj opřeš, automaticky ti dá volnou ruku kolem ramen, aby jsi nespadla. Druhou rukou si nyní přidržuje mobil u ucha a vyřizuje váš odvoz. Hned jak mobil zacvakne a zas ho dá do kapsy u kalhot, začne se ti opět věnovat. Co jsi kdy provedla? zopakuje si tvou otázku nahlas, aby získal nějaký čas k přemýšlení. No, pamatuješ si na Montyho? podívá se na tebe se zvídavým a zároveň šibalským úsměvem. No, toho křečka.. jak jsi odjela na prázdniny a úplně jsi na něj zapomněla… pokusí se ti taktně osvěžit paměť. Z tónu jeho hlasu je však patrné, že to myslí spíše jen jako takovou humornou příhodu, leč křečkovi asi moc do smíchu nebylo. |
| |
| Párkrát fňuknu,ale pak se pousměji “Nojo…jenže…to nebyla moje chyba….neudělala jsem to schválně…navíc…stejně už byl starej.“ohradím se,ale nutkání plakat mě přejde. Přijdu k němu blíž a pevně ho obejmu,byla jsem ráda,že mám takového přítele,který se o mě staral.Někdy jsem opravdu litovala,že je homosexuál. “Děkuji ti Edgare,že se o mě tak staráš.“poděkovala jsem mu upřímně a dala mu lehkou pusu na rty. “Nevím co bych si bez tebe počala…jsi opravdový přítel.“řekla jsme dojatě a úspěšně jsem zadržovala další slzy. “Za jak dlouho tu bude taxík?“zeptám se. |
| |
| U lavičky Hledím pobledlé dívce do tváře. Ačkoli střílení - až příliš skutečné a opravdové - a všechno okolo vytlačilo zážitek s modrým tygrem z vědomí pryč, nyní si uvědomím, jak moc nechci ztratit kontakt s někým, komu se stalo něco podobného. Snad že si připadám míň jako blázen, snad že mi její bezprostřednost i milá tvář prostě líbí. "Ne..." odpovím chlapíkovi, honem nevím, co říct. "Zatím ne." Dochází mi, že to byl nechtěný, a dost nejapný vtip, ale tvář se nestačila pousmát, takže to vyznělo jako... prostá realita. Má malá přítelkyně, co nevím, jak se jmenuje. "Mohu jet do nemocnice s ní?" ptám se honem, "Kdyby ji hned propustili... bylo by lepší, kdyby měla doprovod domů," objasním briskně své pohnutky a vlastně to myslím vážně. Připadám si beztak za její stav napůl odpovědný, i když si tím nijak zvlášť hlavu nelámu. |
| |
| Emma Edgar tvé obejmutí opětuje, i když je pravda, že přitom působí mírně nesvůj. Ehm, no, nemáš za co. Vždyť o nic nejde. To je mezi kamarády normální, ne? začne Edgar pomalu rudnout, jak mu stále lichotíš, a aby jsi to neviděla, vyhlíží zavolaný taxík pozorným sledováním konce ulici, ze kterého by mohl přijet. Měl by tu být každou chvíli. Říkali, že do pěti minut - a když ne, tak prý jedeme zdarma, podívá se na tebe s lehce satanáškým úsměvem. Stopuješ jim to? zavtipkuje s tázavým úsměvem na rtech. Než se však nadějete, vynoří se zpoza rohu ulice několik aut, které určitě nedodržují povolenou rychlost, jelikož jedou, jako by jim hořelo za patami. Nebo jako by je naháněli policajti - což se po chvílí potvrdí, když vzduch rozetne zvuk hned několika houkaček a v závěsu za ujíždějícími vozy se objeví pár policejních vozidel. Edgar na to kouká se znepokojeným výrazem a podvědomně odstoupí od krajnice silnice, přičemž tebe pro jistotu také nakoriguje do bezpečné vzdálenosti. No, podívej se na to - kam ten svět spěje? Přecházení silnic se brzy stane adrenalinových sportem. Sigurd Na tváří záchranáře se mihne přemýšlivý výraz a nakonec přeci jen svolí: No, tak dobrá. Pokud jste zasnoubení, tak by to neměl být problém. Jenom myslím, že by potom chtěla se všemi svědky mluvit policie, takže by jste se měl nahlásil tamtomu pánovi, pokyne zdravotních směrem k jednomu z policistů, jež spisuje soupis všechn přihlížejících, aby vás pak mohli pozvat na výslech - jestli jste si nevšiml něčeho důležitého a tak, však to znáte z televize. Krom jedné vyjímky, která již byla zmíněna, se muž celou dobu věnuje Kristen, zrovna jí opatrně otevřel oči a do každého z nich krátce zasvítil malou baterkou pozorně sledujíc reakci zorniček. Vypadá to dobře, konstatuje po chvíli, na otřes mozku to nevypadá. Zbylí dva záchranáři, jež se do té doby věnovali postřelené, za pomoci dvou policistů přeložili nebohou dívku na nosítka a právě ji přepravují do interiéru sanitky. |
| |
| “Lidi jsou blázni…“pronesla jsem a sledovala jsem pohledem auta “Takový sport přece už je….takový cvokové přebíhají přes dálnici.“pohlédla jsem na hodinky. “Možná,že přijede později kvůli téhle honičce.“pronesla jsem zachmuřeně. Edgara jsem,ale nepouštěla,pevně jsem se ho držela,jako tonoucí stébla,doufala jsem,že dokud budu s ním,tak se mi už nic nestane. Také jen díky němu jsem se probudila z té noční můry,co když zase usnu?A bude se to opakovat a nebude poblíž,aby mě z toho probudil? Rozhodně jsem se,ale musela připravit.Třeba,když si k sobě vezmi pár věcí až půjdu spát zhmotní se i v tom snu a já budu moci se nějak bránit. Byla to jen má spekulace a tužba,ale zkusit to můžu. |
| |
| U lavičky Bezvědomí mi tedy moc v pořádku nepřijde, zvlášť takhle dlouhé, ale asi ví, co říká. Možná je to jenom nějaký druh šoku, či tak něco. Hlavně ať se ti nic nezdá. Neochotně vstanu. "Hned jsem zpátky," řeknu záchranáři a rychlým krokem se vydám k policistovi, jak mi připomněl. Sice se obávám, že těžko přispěju něčím rozumným, ale ať jim pak nechybím do počtu, jestli budou podrobněji rekonstruovat situaci. "Promiňte," přijdu rovnou k policistovi, kterému se skoro práší od propisky, a oslovím ho v první alespoň trochu vhodné chvíli. "Jdu se nahlásit jako svědek, ale odjíždím s přítelkyní do nemocnice, tak jestli můžeme rychle..." Z takto otevřeně vyslovené nepravdy mám nedobrý pocit po těle, ale i kdyby to na mě bylo vidět, pochybuji, že je tu v téhle chvíli někdo, kdo by byl zcela ve své kůži. Nadiktuji mu jméno, adresu, telefonní číslo... "Je to všechno?" ujistím se a otáčím k odchodu, abych se k mé "snoubence" vrátil co nejrychleji. |
| |
| Emma Sotva znatelné pokývnutí Edgarovy hlavy ti signalizuje, že tě stále bere na vědomí. „Ale zase by to byla nuda, kdyby všichni byli stejní, ne? Představ si, že bychom měli na vše stejný názor, chutnalo by nám to samé jídlo, líbili by se nám ti samí kluci..“ začne vyjmenovávat jednotlivé argumenty. Poslední z jmenovaných vysloví spíše jen tak automaticky a spíš šeptem, jelikož si přesně předtím povšimne, jak váš okruh slyšitelnosti tečuje jakýsi mladík s hlavou holou jak vejce. Když tento podivím se dostane dostatečně daleko, usměje se na tebe Edgar opatrně. „Však to znáš, na takovýhle si člověk musí dávat pozor,“ vysvětluje ti ještě své chování s pohledem nenápadně zabodnutým do zad týpka v koženém. Nakonec se přeci jen v ústí ulice zjeví auto s klasickým tatíkovským značením, Edgar se při tom odhalení k tobě nakloní a se „slyšitelným“ úšklebkem na rtech ti zašeptá do ucha: „Šest minut.“ Vozidlo v klidu zastaví u chodníku tak, abyste mohli bezpečně nastoupit. Edgar ti galantně otevře zadní dveře se strojeně dvorným gestem tě vybídne, abys se usadila, se slovy: „Ukončete nástup, dveře se zavírají.“ Sigurd Policista zuřivě dopisujíc tebou diktované informace přitaká na souhlas pokývnutím hlavy. „Ano, mělo by to být všechno. Je vysoce pravděpodobné, že se vám během dne ozveme, takže byste měl být stále na příjmu,“ poučí tě a ještě rychle dodá: „Je to v zájmu všeobecného blaha.“ S tím se začne věnovat dalším lidem postávajícím okolo. Zdravotní, jež se doteď staral o Kristen, si mezitím vzal na pomoc jednoho z policistů a dle všeho se ho ji nyní chystali přepravit do sanitky. Když se přiblížíš a on si tě povšimne, poinformuje tě: „Jak jsem říkal, vezmeme ji raději na pozorování. Zvláště pokud se ještě neprobrala – což je vážně zvláštní.“ Chvíli se nad tím zamyslí, než pokračuje, a na tváři se mu kmitne znepokojený výraz, který profesionálně ihned potlačí. „Bohužel máme v sanitce pouze jedny nosítka a ty jsou aktuálně obsazeny,“ podívá se směrem k sanitce, kde právě nakládají postřelenou dívku, „Místo tam však ještě je. Pomohl byste nám ji tam přenést?“ položí jednoduchou otázku a nečekajíc na odpověď začne spolu s policistou opatrně Kristen sbírat ze země. |
| |
| Usměji se mírně na Edgara “Díky…“kývla jsem hlavou a vlezla jsem si dovnitř,pak jsem se ještě posunula,aby mohl nastoupit i Edgar. Zadívala jsem se z okna a promnula jsem si čelo,zadívám se na Edgara “Je to pravdu nutné?“zeptám se ještě jednou zkusmo. Věděla jsem,že to stejně zamítne,ale za zkoušku nic nedám. Zívla jsem,ale když jsem zjistila co jsem udělala začala jsem se bolestivě štípat do tváří,nesměla jsem usnout.To jsem si nemohla dovolit. |
| |
| U lavičky Mimoděk se pousměju policistově frázi, která zní jako z detektivního seriálu ze staré školy a pospíším si zpět na dívkou, sotva si vzpomenu říct alespoň "na shledanou". Ve třech ji přeneseme snadno - vypadá křehce. Chytím ji za nohy, obě naráz pevně přitisknuté k sobě, opatrně, ale pevně, opravdu moc neváží. Loktem jí postrčím napůl zutou botu zpět na nohu. Policista, který viditelně ví jak, i když jistá neobratnost naznačuje, že má malou praxi, se jí chopí kolem ramen, zdravotníkovi necháme hlavu... Nevím sice, jestli se vejdu do sanitky, ale momentální odhodlání mi velí pokoušet se tam nacpat co to dá. Jestli nejsou další nosítka, možná ocení někoho, kdo ji bude chránit před nárazy. |
| |
| Emma Edgar se na tebe podívá a jen zlomek sekundy mu trvá, než si uvědomí, co máš na mysli. Na tváři se mu poprvé za celou tu dobu objeví alespoň náznak soucitného výrazu. Samozřejmě že ano. Vždyť.. se na sebe podívej. Jsi nějaká pobledlá. Nechceme přece nic riskovat, začne do tebe opět hučet. Čeho se bojíš prosím tě? Vždyť ti nic neudělají. Jsou tam od toho, aby ti pomohli. Taxík mezitím prudce odbočí až vás setrvačná síla namáčkne na sebe. Ač se to zdá sebevíc záhadné, teprve nyní, když už jste tak dvě až tři minuty na cestě, se vás řidič zeptá, kam to vlastně bude. Edgar zmateně zamrká a nakonec se jakožto správný vůdce chopí: Do nemocnice. Do té nejbližší. Pak se na chvíli zarazí. Proč jste se nás nezeptal dřív? Kam jste nás doteď vlastně vezl? oboří se naň Edgar s bojovnou náladou. Přeci jen – něco to stojí, a ne málo. Noo, prostě jen tak kolem bloku, odpoví ledabyle taxikář. Edgar se temně usměje s výrazem Azraela při posledním soudu. No, ono na tom stejně nezáleží. Přijel jste pozdě – šest minut, konstatuje klidně. Zpředu se mu v odpověď přichází jen nasupené ticho, jež se evidentně snaží ignorovat poslední řečené. To však Edgara již nezajímá. Je ti dobře? Kdyby něco, tak křič., šťouchne do tebe šibalsky. Sigurd Transport Kristenina těla se vám podaří vcelku bez větších problémů. U sanitky je však zrovna shluk lidí. U zadních dveří se těsnají dva zdravotníci u těla na nosítkách a dle všeho dávají zrovna ona nosítka i s pacientkou do "nákladního" prostoru. Po chvíli, po kterou si vy musíte trochu počkat, se jim to podaří, přičemž se stále věnují své práci týkající se udržování životních funkcí raněné. Tam se už natěsnáte, oznámí ti saniťák, jenž si vzal na starost Kristen, Ve předu bude ještě dost místa. S tím nasměruje tebe i pomocného nositele-policistu k přední části sanitky ze strany dveří pro spolujezdce. Obratně je otevře a tobě se tak naskytne pohled do jejího interiéru. Krom pár nadstandardního vybavení zde je normální přístrojová deska, volant a dle laického odhadu by se tam daly najít i pedály. Důležité však je, že vnitřek auta je přizpůsoben pro tři. Vedle místa řidiče, jež je odděleno kvůli řadící páce, je i další místo. A vedle něj další. Poslední dvě místa sice o něco menší, aby se do malého prostoru vešla, ale dva normální lidé se tam mohou pohodlně usadit, byť jsou pak nejspíš na sobě trochu namáčknutý. Nejdřív tam dáme opatrně slečnu a pak si tam vlezte za ní, úkoluje tě zdravotník. Nezapomeňte zapnout pás nejen sobě, nýbrž i jí. Ještě ti pomůže provést první z úkolů a pak tě opustí, aby rychle oběhl sanitku, zkontroloval zavírání zadních dveří a rychle nasedl na místo jemu vyhraněné - na místo řidiče. Dveře zacvaknou, klíček v zapalování se otočí a sanitka se rozvrní, jak motor začne pracovat. Pak vzduch prořízne ostrý zvuk houkačky. Kristen Poslední, co registruješ z nastalé situace, je ryk ujíždějících vozů a skřípění brzd. V uších ti ještě doznívá onen smrtelný výstřel. A pak - pak přichází pouze tma. Několik minut ležíš nehnutě, neschopna se hnout. Jako by tě zbytek těla neposlouchal či odmítal poslouchat. Tvé ochrnutí je však pouze dočasné a začne brzy ustupovat. První se ti pod kontrolu dostanou oční víčka. Když je otevřeš, můžeš zjistit, že ne vše je tak, jak by dle zákonů logiky mělo být. Nad sebou vidíš těžký, léty oprýskaný, kamenný strop. Ležíš na zádech, na něčem tvrdém a studeném. Dalo by se odhadnout, že podklad bude ze stejného materiálu jako onen strop. Když pootočíš hlavu na jednu či druhou stranu, naskytne se ti tentýž obrázek. Po obou stranách je přibližně pět metrů od tebe kamenná stěna, před níž stojí vždy pár dvou soch. Nalevo dva ctnostní andělé s roztaženými křídli a pohledy upřenými do nebe, tváře šlechetné, pohledy zbožné. Oba na sobě mají dlouhá roucha vlající ve větru, i přesto že v místnosti je vzduch nehybný, až zatuchlý. Jeden drží v rukách plamenný meč, druhý čte rozvinutý svitek. Napravo dva satanáši, padlí andělé, jejichž křídla ztratila veškeré péřoví a v zájmu funkčnosti byla nahrazena kožnatými blánami podobnými jako u netopýrů. Výrazným prvkem na tvářích ďasů jsou jejich vyčuhující špičáky z horní čelisti, ty na dolní čelisti jsou o něco menší. Deformované dlouhé špičaté uši, těla nahá, zahalená pouze rouškami, v obličejích běsnící výraz, v očích šílenství. Jeden se pařáty sápe po obličeji druhého, druhý zarývá prvému zuby do šíje. Vše je však nehybné a strnulé, vytesané do kamene s takovou pečlivostí a smyslem pro detail, že v záplavě šera, jež v místnosti panuje, by se mohlo zdát, že jsou postavy skutečné. To už se ti vrátila kontrola nad celým tvým tělem. Bezděčně se posadíš na kamenném katafalku, jež se činí přibližně do výše jednoho metru. Půdorys místnosti je obdélníkový, sochy stojí po jeho delších stranách. Ve směru, kterým jsi předtím měla položenou hlavu, je odhadem ve výšce 4 metrů, tedy skoro u stropu, malé vitrážované okno. Na protilehlé straně se klene východ, jež je však zahrazen pokovenými dřevěnými dveřmi. |
| |
| Pobaveně zakroutím hlavou nad tím,jak se Edgar dohaduje s řidičem,div naštvaně taxikář nefuní rozčílením jako býk. Podívala jsem se na něj “Kdyby jste byli psi,počkala bych,až se očicháte a zvednete nohy u plotu.“vezmu ho za ruku a stisknu ji “Nech to být Edgare…vždyť o nic nejde.“zadívám se na chvíli z okna,na otázku čeho se bojím mu neodpovím. Stejně by nad tím kroutil nevěřícně hlavou.Nechtěla jsme do nemocnice.Chtěla jsem domů,protože tam jsem se aspoň byla v bezpečí…doufala jsem. Znovu se na něj podívám “Je mi dobře….jen jsem unavená.To je vše…a neboj…když tak zakřičím.Rovnou tobě do ucha.“opřu si hlavu o jeho rameno. Potřebovala bych se napít,měla jsem v krku pavučinu,snad něco v nemocnici budou mít. Aniž bych chtěla oči se mi zavřeli a chtělo se mi spát,ale hned jak jsem cítila,že začínám podřimovat prudce jsem zase oči otevřela.Ne.Nesměla jsem usnout. Mohlo by se to vrátit. |
| |
| Tady něco nehraje. Tady něco hodně nehraje. To jsou mé první myšlenky po probuzení. Když jsem se sebou tak hrdinsky sekla, byla nade mnou modrá obloha. I když předpovědi počasí občas slibují ledacos, o tom, že by na dnešek bylo hlášeno "střídavě jasno až kamenno" jsem neslyšela. A podivnou čtveřici, která se nachází v mém okolí také odnikud neznám. Pomalu, velmi opatrně se pokusím pohnout. Jde to. Posadím se a začnu zkoumat okolí. Nic moc, už jsem byla na zajímavějších místech. Spustím nohy na zem. Je studená. Postavím se, opatrně, nohy lehce vratké. Obejdu své lože. Nic zvláštního. Zaměřím svou pozornost na jedinou společnost, kterou zde mám. Nemám z nich dobrý pocit. |
| |
| Emma Cesta netrvá příliš dlouho, i když ve městě lze pozorovat něco, co by se dalo nazvat lehkou dopravní zácpou. Řidič je zticha, jen si sem tam něco pobrukuje. Edgar je taky nějaký nemluvný. Klidně sedí, dělá ti polštář a zachmuřeně hledí z okna. Dalo by se odhadnout, že nejspíš přemýšlí o dnešním dopoledni, hlavně o příhodě v kině. A také o tom, jak sis přivodila to podivné zranění. Když taxík konečně zastaví před budovou, jež velmi nápadně připomíná nemocnici, Edgar otevře dveře, vystoupí a rovněž pomůže ven i tobě. Řidič ani nehlesna a hned, jak zapadnou dvířka, šlápne na plyn a je pryč. Jo, tak takhle mi to vyhovuje, usměje se Edgar, vozit se zadarmo. Areál nemocnice je poměrně rozsáhlý, po parku se zde procházejí pacienti, na parkovišti parkují sanitní vozy a sem tam přebíhá některý lékař z budovy do budovy. Těch je zde několik. Jediný pohled na informační tabuli stačí, aby i cizinec zjistil, kudy kam. Vydáte se tedy na příjem, kde se vás, tedy spíše jen tebe, ujme zdravotní sestra ve středních letech. Započne tak standardní procedura zápisu indikací a ověření zdravotní pojistky. Kristen Ať se snažíš jakkoliv upoutat pozornost andělů či démonů, není ti to nic platné, jelikož ti tvým snahám stále úspěšně odolávají. I přesto ale můžeš zaznamenat, že se něco změnilo. Co – to nedokážeš přesně říct. Snad se pohnul vzduchu v místnosti? Kdoví. Odkudsi z hlubin budovy se ozval protáhlý hluboký vzdech, jenž však do měl do lidského hlasu opravdu daleko. Snad – jako by se celá budova, v níž se nacházíš, probudila k životu. Ano, tak nějak by se to dalo chápat. Nadechla se. A po nějaké chvíli zase vydechla. Po zádech ti přejede mráz, jak na tvé vědomí narazí něco prastarého. Nevypadá to, že by tě to jakkoliv zaregistrovalo, přesto to není zrovna příjemné pomyšlení. Stačí chvíle otálení a ticho, jež zde dosud panuje, protne zvuk. Začne nesměle, ovšem bez varování. Čím déle se ozývá, tím je zřetelnější. Útrobami budovami se začal šířit zvuk pomalu tlučícího srdce. |
| |
| V sanitce Snažím se působit co možná sebejistě a klidně, když podle pokynů saniťáka usazuji bezvládné tělo Kirsten na sedadlo sanitky. Není tu mnoho prostoru pro manipulaci a tak působí těžká a neforemná, doufám jen, že je v natolik hlubokém bezvědomí, že si nebude pamatovat, jak s ní bylo nakládáno. "Neber si to osobně," brouknu, když jí potřebuji podepřít způsobem, za který by mi patrně jednu vlepila, ale netrvá dlouho a je usazená pevně a bezpečně a i během jízdy jí můžu stabilně podepřít rukama, aby nesklouzla a hlava jí nelítala. Asi je zrovna nedostatek sanitek. Během jízdy mlčím, i když bych obvykle s řidičem rád zapředl hovor, nyní mám plnou hlavu uplynulých pár desítek minut. Odpočítávám ulice k nemocnici a jak nevím, o čem přemýšlet dřív, mám hlavu prázdnou a zmatenou. |
| |
| Zarazím se. Zvuk, který se kolem mne začíná šířit, se vůbec nelíbí. Je příliš zlověstný, příliš organický na kamnnou stavbu. raději ani nempřemýšlím nad tím, jakému tvoru by to tlukoucí srdce mohlo patřit. Nejvyšší čas hledat, kde nechal tesař díru. Či spíše mistr kameník.. Již čile zamířím k jedinému přijatelnému východu z místnosti. Dotknu se dveří, jemně, spíš náznakem. Nevím proč, ale otočím hlavu nejdříve k andělským postavám, pak i k jejich temnným druhům. Snad pro souhlas. Žádný viditelný protest. Prohlížím si kování dveří, leehce se dotknu kliky. Sevřu chladný kov a zatlačím směrem dolu. Tak kampak asi povedou. |
| |
| Neochotně jsme Edgara opustila a nechala se předat do opatrovnictví.Poslušně jsem ji odpovídala na otázky,ale jinak jsem si s ní nijak nepovídala a zarytě jsem mlčela. Když se mě zeptala co se mi stalo,prostě jsem řekla že jsem přepadla přes řídítka na kole.To bylo přece normální. Hlavní co jsem chtěla bylo,abych to měla už za sebou a mohla jít domů. Stejně jsem si stále myslela,že bych klidně malou jizvičku hravě zvládla a třeba by mi i slušela. |
| |
| Emma Mezitím, co si tě odvádí sestřička do ordinace, aby tě podrobila výslechu a následně předala patologovi – tedy doktorovi – se Edgar usadí na lavičce na chodbě. Ještě když se ve dveřích ohlédneš, zamává ti s povzbudivým úsměvem. „Bude to potřebovat vyčistit a nejspíš i zašít,“ začne tě informovat sestřička, jen co odloží psací náčiní. „Ukažte, než se vám bude moci věnovat pan doktor, postaráme se o to vyčištění, ne?“ usměje se na tebe, vstane a z prosklené skřínky vedle dveří vyndá lahvičku kysličníku a balíček sterilních ubrousků. S tím tě požádá, aby jsi se přesunula na židli vedle okna, kde je více světla, a začne ti ráno opatrně čistit, aby se ti tam nedostala infekce. „Z kola jste říkala, že? Hm, tak to jste z toho vyvázla docela dobře. Nic jiného se vám nestalo?“ Kristen Klika ti padne do ruky jako ulitá, chvíli se dveře vzpouzí tvým snahám je otevřít na jednu či na druhou stranu a po chvíli pocítíš, jak klika pulzuje v rytmu tlukotu srdce, jenž stále tlumeně doráží na kamenné stěny a tvé ušní bubínky. S úlekem bezděčně ucukneš a ustoupíš. Několik sekund se stále nic neděje, ale pak dveře ve dveřích tiše zapraská, klika sama klesne dolů a dveře se samovolně za doprovodu skřípění otevřou. Na pozadí tepajícího zvuku se ozve něco, co by mohlo připomínat zvuk vydechnutí. Když dveře dosáhnou maximálního úhlu otevření, zastaví se a tobě se tak naskytne pohled na chodbu. Stály tytéž kamenné stěny, stropy i podlahy. Vše zahalené v temnotě, jelikož nikde v dohledu nelze zpozorovat jakékoliv sebemenší okénko. Ve zdech jsou však přidělány držáky na louče a přibližně každý druhý z nich dokonce nese svou pochodeň. Jak vykoukneš do chodby, nejbližší louč se sama od sebe vznítí a vzplane jasným, plápolavým světlem. Sigurd Po několika prudkých zatáčkách dorazí spěchající sanitka ke svému cíly, k nemocnici. Areál nemocnice je poměrně rozsáhlý, sestává se z několika budov opatřených zřetelnými cedulemi, co se v nich nachází, parku plným rekonvalescencujících se pacientů a parkoviště s auty návštěvníků. Sanitka zastaví hned u vchodu do jedné budovy a doktoři se hned ujmou postřelené dívky. Tebe však již spolu Kristen odvádí na druhou stranu. „Tady, prosím, počkejte,“ kývne na tebe jeden ze zdravotníků, jenž se po příjezdu chopil Kristen a pro její přepravu obstaral křeslo pro invalidy. Prostorná chodba sloužící zároveň jako čekárna je velmi dobře prosvětlená, v každém rohu v květináčích nějaká ta zeleň, u stěn lavičky se stolky pro čekající a za pultem označeným nápisem „Příjem“ postává příjemně vyhlížející mladá sestřička. Dle instrukcí se tedy usadíš do jednoho z mála pohodlných křesílek a vyčkáváš. V místnosti je s tebe ještě několik dalších lidí, avšak nepůsobí nikterak zajímavě. Po několika minutách se jeden muž zvedne ze svého místa a přesune se k automatu na kafe, který je poblíž tebe. Vhodí do něj minci, automat ji lačně spolkne až to v něm zarachtá. Muž se zamračí a zkusí lehce do automatu bouchnou. Stále žádný výsledek. Vaše pohledy se střetnou a on spustí: „Promiňte, že vás obtěžuji. Ale nevíte, co s tím? Byl to dneska rušný den a poslední kafe jsem měl někdy ráno. Znovu se zaksichtí na stroj s nápoji. „Potřebuji další dávku,..“ věnuje ti zoufalý a o to upřímnější úsměv. |
| |
| Nemocniční chodba Sezení na chodbě je úmorné. V dohledu nic ke čtení a jenom se ve mně začínají vzmáhat pochybnosti, proč tu vlastně dřepím kvůli úplně neznámé holce. Důvody mám víc než chatrné, nejvíc snad působí fakt, že je snažší zůstat sedět, než začít vymýšlet, kam půjdu. Prohrabu alespoň mezi tím její peněženku - kdyby se mě někdo zeptal, jak se jmenuje, rychle by prasklo, že nevím ani to. Tak tedy Kristen. Kristen. Kristen Anna Grisdóttir. Takové jméno se snadno pamatuje... Schovám jakousi průkazku s jejím jménem a fotkou pečlivě zpět; až bude příležitost, dám ji sestřičce, ať to dá mezi její věci. Proč jim to tak dlouho trvá? Co s ní mohou dělat? Vždyť jí nemohlo být nic vážného... Spíš tu na mě kašlou. Než jsem se stačil rozhodnout, kam a jak se půjdu připomínat, oslovil mě kofeinový narkoman a osvobodil mě na chvíli z nudy a nerozhodnosti. Okamžitě jsem vyskočil na nohy. "Lepší potřebovat dávku kofeinu než... něčeho docela jiného," nepovede se mi vtip, ale stejně se na něj zakřením a přejedu po automatu vědoucím pohledem. "Bouchnout ano... jenom se musí vědět kam!" objasním a věnuji automatu obstojnou herdu do sektoru bé pět. Nic. Asi jsem v rozrušení trefil bé šestku. Tak ještě jednou, dokud se mi daří vypadat, že vím, co dělám. Automat zachrochtá a neochotně vyprskne kelímek, ještě neochotněji do něj načůrá patřičnou dávku kafe. "Provizi chtít nebudu," ujistím chlápka, "Ale nechám se inspirovat a rovnou si dám taky..." Nahmátnu v kapse pár drobných a když si odebere kelímek, naházím je do hladového otvoru. "Čekáte na někoho?" zeptám se ho jen tak obecně, zatímco proklepávám tu vzdornou krabici kvůli vlastní kofeinové dávce. |
| |
| Usmála jsem se “Ne.Jinak jsem v pořádku.Jen jsem trochu unavená.“mezitím co mě ošetřovala ani jsem se nehnula.Ani jsem moc nevnímala možnou bolest,pokud nějaká při ošetřování přišla.Možná že jsem měla příliš otupělé smysly z prožitého strachu. “Jak dlouho tu ještě budu?“zeptala jsem se a neutrálně hleděla před sebe a snažila se zahnat únavu. |
| |
| Emma Sestřička pečlivě očistí ránu, přičemž si tě sem tam přidrží, abys ses jí při práci necukala a nakonec toho nechá s vědomím dobře vykonané práce. „Ale, ale, přece nám už nechcete utíkat, vždyť jste právě přišla.“ usměje se na tebe s nečitelným výrazem. Pak zamumlá něco ve smyslu, že to nebude dlouho trvat přehrabujíc se ve věcech uložených ve skřínce na druhé straně. Vytáhne z ní něco, co velmi připomíná pomůcky pro zašívání. A akorát, když je rozloží na stole, aby sis je mohla dostatečně prohlédnout, se otevřou dveře a dovnitř vstoupí v muž v bílém plášti. „Tak kde máme naši pacientku?“ zeptá se s upřeným pohledem na tebe a koutky úst mu zacukají v náznaku úsměvu. Jedním pohledem pak skoukne ránu, připraví si šití a sedne si na židli přímo před tebe. „Bude to jen trochu bolet, není to nic vážného.“ S tím se pustí do šití. Sigurd Mladý muž tě při tvé obratné ukázce přesvědčovacích metod na automaty s kávou napůl obdivně a napůl pobaveně pozoruje. Když však automat opravdu uposlechne a kelímek se naplní kávou, uznale mezi rty pískne. „Panejo, fakt jsem nečekal, že se vám to povede.“ ocení tvé umění. Pak si vezme po okraj naplněný kelímek a zlehka jen na zkoušku usrkne, přičemž ti umožní přístup k vlastnímu obsloužení. „Oh, ano, čekám,“ začne odpovídat, „kamarádka se nějak podivně praštila do hlavy a ošklivě si rozsekla obočí.“ Opět usrkne a pokračuje ve vyprávění: „Tomu byste nevěřil – povedlo se jí to v kině. Dívali jsme se na film a asi usnula. A najednou z ničeho nic mi začala cloumat rukou ze spaní a to už to měla rozseklé. Vůbec nechápu, jak se jí to povedlo.“ Konec svého líčení ještě doplní nechápavým kroucením hlavou. „Hm, horší kafe jsem už vážně dlouho nepil,“ postěžuje si ještě a stejně se znovu napije. „Jej, a abych nezapomněl. Já jsem Edgar,“ představí se ti slušně a nabídne ti ruku k potřesení. „A co sem přivádí vás? |
| |
| Obdařím doktora slabým úsměvem a pozdravím ho. Když začne šít lehce sebou trhnu po prvním stehu,ale pak už sedím klidně a nechávám se ošetřovat. Odolám nutkání zase se zeptat jestli pak už můžu jít domů a pokojně čekám až bude doktor hotov. |
| |
| Nemocniční chodba "Opravdu není nic moc," souhlasím s hodnocením nevalné kávy, i když mi to teď zrovna moc nevadí; dělá mi dobře, že je teplá a sladká. "Sigurd..." potřesu mu rukou, zvláštní náhodná známost, která se dá udělat jenom na podobném místě, které spojí i lidi, kteří by se jinak bez zájmu minuli. Docela se zájmem - je to lepší, než se motat ve vlastních myšlenkách - poslouchám Edgarovo povídání o jeho přítelkyni. "To je doopravdy zajímavé," musím uznat, "není možné, že by se praštila o sedadlo před vámi? Dřevěná opěrka, uštíplý kus umělé hmoty..." navrhuji samé reálné možnosti, neboť jak známo, ve spánku sice vliven silné autosugesce zranění vznikat mohou, ale není to moc pravděpodobné - natož u rozbitého obočí. "Já jsem tu také s kamarádkou..." řeknu trochu váhavě. "Připletli jsme se k přepadení banky - jak z filmu, neuvěřitelné. Dokonce se tam střílelo." Potřesu hlavou. Když se slyším, sám sobě moc nevěřím. "Schovali jsme se za lavičkou a nějak hloupě se udeřila a zůstala v bezvědomí." Znovu zavrtím hlavou. Je to nesmysl - nemohla ztratit vědomí na tak dlouho z tak banální příčiny. Tím jsem si skoro jist. Leda snad... ty naše sny, halucinace, či co to bylo - kdyby to bylo opravdu způsobené drogami... pak by i lehká rána... mám to říct doktorům? Že je tu ta možnost? Zamračím se. Jestli je to planý poplach, udělám z ní narkomanku a bude mít potíže. Uvědomím si, že se na toho chlápka tvářím jako kakabus a omluvně se usměju. "Špatný den, co?" |
| |
| Tohle se mi nelíbí. Tohle se mi opravdu nelíbí. opakuji si dokola. Hluboce se nadechnu a udělám první krok v chodbě, po které se roztančí mihotavé stíny mé vlastní postavy. Když klid nenaruší nic jiného, než tlukot přízračného srdce, převládne nad strachem zvědavost. Podívám se na první z mnoha loučí. Jsou pravé, žádné žárovičky. Prostě středověk na vlastní kůži. Jiáááááááá zařvu, když mi za krkem přistane pavouk o rozměru pivního tácku. Mrcha jedna chlupatá! nadávám hlasitě a sklepávám příšeru ze sebe. když dopadne na zem, mám pocit, že to zadunělo, když utíká do temného kouta, zdá se mi, že po mně škodolibě pokukuje. Díky epizodě s říší hmyzu mne přejdou choutky na přílišné zkoumání prostoru kolem. Přidám do kroku a neklidně těkám pohledem kolem. |
| |
| Emma Netrvá to dlouho a až na pár štípnutí to ani vůbec nebolí, v podstatě to obnáší jen v klidu držet a nechat do sebe píchat. Dle všeho je doktor opravdu zkušený, neboť onen grif už má natolik zažitý, že ani jednou nezapochybuje. Tam, zpátky, tam a zase zpátky.. Takto to zopakuje přibližně čtyřikrát a ještě jednou navrch šití zajistí malým uzlíčkem, aby se nerozpáralo. „Tak hotovo, slečno,“ usměje se na tebe a podá náčiní sestřičce, která si ho opět převezme do své ošetřovatelské péče, než ho bude opět třeba. „Kdyby vám to dělalo nějaké problémy, třeba by se to nějak zanítilo, tak s tím přijďte na kontrolu. Jinak se dostavte tak za týden a tady kolegyně vám vyndá stehy,“ spraví tě doktor a začne tě vyprovázet z ordinace, když se zarazí a vyloví něco z kapsy. „A abych nezapomněl, tady máte něco za statečnost,“ zasměje se a vtiskne ti do ruky kulaté lízátko s ornamentem zeleného čtyřlístku uprostřed a červeného kolečka po obvodu. Sigurd Edgar nad tvými návrhy možných řešení, jak si mohla jeho přítelkyně způsobit podobné zranění, jen kroutí zamítavě hlavou. „Myslím, že něčeho takového bych si všiml. Vždyť jsem seděl celou dobu vedle ní.. a najednou to tam měla. A cloumat sebou začala až těsně před probuzením,“ pokrčí ještě rameny a rozhlédne se po chodbě. „Už by s ní taky mohli být hotovy, chudák – určitě ji tam nějak ošklivě trápí..“ okomentuje soucitně své počínání. „Páni,“ žasne nad tvým vyprávěním a chvílemi kroutí hlavou nevěřícně, chvílemi soucitně a chvílemi zas dokonce souhlasně, jako by si to celé do posledního detailu představoval a prožíval to s tebou. „Ale to určitě bude v pořádku, uvidíte,“ začne tě Edgar uklidňovat, „v dnešní době toho doktoři svedou opravdu hodně. Snad i rozchodit nebožtíka,“ zakončí řeč malým vtípkem. „Že by špatný, to se zrovna říct nedá, až na tuhle příhodu to dneska vcelku šlo,“ zhodnotí. „Vám se dnešek snad nevydařil? Tedy krom té akční přestřelky..“ Kristen Jakmile se přiblížíš k další pochodni upevněné do zdi, rožne se a osvítí se tak další úsek chodby, mezitím co louče, jež necháváš za sebou, opět v tichosti zhasínají. Když je tvá vzdálenost od dveří, ze kterých si vyšla, přibližně rovna tak sedmi metrům, upoutá tvou pozornost slabé skřípění, jak se dveře opět samy zavřou. Teprve tehdy si všímáš, že chodba je lemována řadou úplně stejných dveří, mezi kterými jsou pětimetrové mezery. Je velmi nepravděpodobné, že by jsi byla schopna najít jeden vchod dvakrát. Ač to tak zpočátku nevypadá, chodba je vskutku dlouhá. Jak procházíš, dochází s železnou pravidelností k rozsvěcení a zhasínání pochodní a tlukot srdce samozřejmě neustává, snad jako by se ještě zesiloval.. jako by jsi se ještě více přibližovala k jeho zdroji. Nakonec ovšem přeci jen temnota ustoupí v záři jedné z loučí, aby ti odhalila ústí schodiště směrujícího dolů na jakémsi balkónku. Při nahnutí se přes kamenný okraj, jenž má nejspíš dle všeho představovat zábradlí, spatříš obrovský, rozlehlý sál obdélníkového půdorysu, na jehož vzdálenější straně lze rozeznat něco jako jakýsi oltář. Naproti oltáři můžeš spatřit masivní dřevěná vrata s uměleckým kováním, přičemž prostor mezi nimi a oltářem je vyplněn dřevěnými lavicemi, které mezi sebou ponechávají uličku ku projití lemovanou stojany se zapálenými svícemi. Vše působí pustě a slavnostně, uklidňujíce a strašlivě, živě a zároveň mrtvolně. |
| |
| Fascinující. Jinak pohled, který se mi naskytl, popsat nedokáži. Vždy mne přitahovaly chrámové prostory, jejich velebný klid a mír. Vstoupím na první schod, pomalu. Možná trochhu absurdně se mne zmocní slavnostní nálada. Pavouk je zapomenut, dostavuje se stav lehké euforie a okouzlení prostorem. Schodiště je dlouhé a já scházím pomalu. U jeho paty mne přepadne náhlá únava a tak stále nezrychleným tempem pokračuji směrem k oltáři. Stejně jako vše ostatní mne fascinuje. Jeho obrysy jsou nezřetelné, prohlédnout si jej mohu pořádně až po usednutí do první z lavic. Přejedu prsty po tmavém dřevě, cítí pod bříšky jeho strukturu. Uvolním se zahledím se na oltář. |
| |
| Překvapeně se zadívám na lízátko ve své ruce a pak se na doktora usměji “Děkuji.Jste hodný.“řeknu s malými rozpaky. “Nashledanou.“rozloučím se s doktorem a sestrou a vyjdu ven.Zastavím se a zase se zadívám na lízátko,rozhodla jsem se,že si ho nechám na později.Teď by mi ještě zhořklo. Strčím si ho do kapsy a vydám se zpět na Edgarem. Když ho uvidím spatřím s ním i nějakého dalšího muže,že by si Edgar našel nějakou známost? Přijdu blíže “Ahoj.“pozdravím jak Edgara tak toho druhého kluka. “Už jsem hotová…a…dostala jsem lízátko že jsem byla hodná.“pousměji se a ukáži mu skoro až pyšně lízátko. Zadívám se na muže “Ahoj.Já se jmenuji Emma Ladydirdóttir.“představím se mu a nabídnu mu ruku k potřesení. |
| |
| Musím se začít smát. Chlápek se mi docela začíná líbit. Smích se zvláštně rozlehne nemocniční chodbou a rychle ho tiším. "Myslím, že mi ta přestřelka vystačí nejmíň na týden," řeknu mu. Nejspíš by ho pobavila i historka s holčinou ráno v ložnici - ale na to se přeci jenom dost neznáme. Vlastně se asi s nikým neznám tak moc dobře. Dosud s úsměvem se ohlédnu po postavě, která se zdá mířit přímo k nám. A úsměv mi na tváři zůstává. Podle štychů na hlavě to totiž musí být ta Edgarova přítelkyně. Z toho, že se drží lízátka soudím, že rána musela mít pořádná. "Ahoj... Sigurd. Oresson." Potřesu jí ohleduplně rukou. "Ahoj lízátko," pravím pak zcela vážně k lízátku, "já jsem Sigurd. Doufám, že je na tebe Emma hodná a moc do tebe nekouše." |
| |
| Emma, Sigurd Edgar si nově příchozí všimne až tehdy, když Emma přistoupí k dvojčetné skupince, díky čemuž se mi na tváří uhnízdí překvapený výraz. „Ahoj..to už jsi tady?“ vypadne z něj první a zároveň nejblbější otázka, která ho mohla napadnout. Trochu provinile se zatváří a jako se tonoucí stébla chytá, chytí se Edgar lízátka. „Páni, to teda je!“ praví až moc přehrávaně s drsňáckým znaleckým výrazem, což se mu nakonec příliš nepovede, jelikož se musí začít smát. Když se trochu uklidní, položí Emmě ruku na rameno se slovy: „A doufám, že se mnou rozdělíš..“ Vaše představování přejde Edgar jen tichým přešlapováním, které proloží několika usrknutími kávy. „Tady Sig.. čeká na svoji kamarádku,“ začne Edgar, když se zarazí s otázkou věnovanou Sigurdovi. „A jak se vlastně jmenuje?“ Nečekajíc na odpověď se opět hned obrátí na Emmu. „Představ si, že zažili pravou nefalšovanou přestřelku. Ale neboj.. ta jeho kamarádka se jen praštila do hlavy, takže si ji vzali na starost tihle felčaři,“ dovysvětlí Edgar svou nahodilou známost, přičemž konec svého projevu doprovodí rozmáchlým gestem. Kristen Jak postupuješ mezi řadou lavic, stíny ustupují, a nemůžeš se zbavit dojmu, že dusot příznačného srdce zní těsně vedle tvého ucha. Vše je tiché a jako by napjaté v jakémsi očekávání něčeho velkolepého. Oltář stojící přesně naproti dveřím na opačné stráně sálu je vytesán z kamene a co se rozměrů týče, je veliký natolik, aby se ně něj mohl uložit dospělý jedinec tak, že kdyby měl hlavu na vzdálenějším konci, přesně by mu paže vyšly na dva symetrické výstupky, které vyčnívají po jeho stranách. V podstatě se jedná o tvar kříže. Nyní jsou ramena kříže zdobena po jednom svícnu, které osvětlují několikero ceremoniálních předmětů položených vedle. Pro jejich důkladnější prozkoumáni bys ale musela přijít blíže. |
| |
| “Těší mě.“pousměji se na Sigurda a pak trochu překvapeně hledím,jak začal mluvit na lízátko. Musím říci,že mě to pobavilo,tak se začnu tiše pochechtávat “Jen se o něj neboj.Dostane se tam kam každé lízátko.“usměji se a podívám se na Edgara “Našel jsi si legračního přítele.“poznamenám. “Hmm…přestrká?To zní že to bylo celkem vzruší…ale zažít bych to nechtěla.“zavrtím hlavou. Mě stačí ten šílený boj s kostlivci…stále ještě ani nevím jestli to byl nakonec sen nebo ne. Sundám z lízátka obal a ten si pak zastrčím do kapsy “No….myslím,že si ho zasloužíš i celé.Za to,jak hezky jsi se o mě postaral.“přijdu k němu a než stačí něco namítnout už jsem mu lízátko nacpala do pusy. Pak se otočím k Sigurdovi “Doufám,že tvoje kamarádka bude v pořádku.A snad už pro dnešek bylo dost rozruchu a zbytek dne bude normálně jednotvárný a nudný.“pokrčím rameny a pak se ještě nezapomenu pochlubit Edgarovi “Mám čtyři stehy.“ukáži na ošetřenou ránu. |
| |
| "Vidím, že se tu o pacienty opravdu dobře starají," řeknu stále vážně k Emmině poznámce o lízátku a pak na ní docela nenápadně mrknu. Tak moc nenápadně, že to možná ani nebylo mrknutí a jen mi tak cuklo ve tváři. "Vzrušující...? Vlastně asi ano..." cítím podivnou nechuť o přestřelce mluvit. Nebo vlastně touhu nemluvit o ničem jiném. Něco ve mě dosud vibruje v jakémsi dodatečném šoku, který dosud nemám kdy - a jak - zpracovat. Dopiju kafe a zmačkám v dlani kelímek. "Pod to se podepíšu - třikrát," přikývnu. Začínám si připadat lehce nadbytečný. "Nuda a jednotvárnost, po ničem jiném netoužím." Stále se trochu usmívám. Emma vypadá dobře i s těmi štychy na hlavě. Ti dva ale teď půjdou domů nebo po svých záležitostech a já už bych se měl také rozhoupat k nějaké činnosti, i kdyby to mělo být pevné rozhodnutí o další nečinnosti ve zdejší čekárně. |
| |
| Šero je nad síly mých zraků i z místa, kde sedím. Za pár okamžiků nad lehkou únavou převládne zvědavost a já se opět dávám do pohybu, přitahována tajemným oltářem. První, čeho si všimnu, je jeho tvar. Kříž. Křesťanský chrám? Podivná myšlenka, ale na druhou stranu, co jsem čekala. Satanistické doupě? Nejsem věřící, tak další myšlenka do mého mozku dorazí trochu opožděná. Kolik kostelů má oltář ve tvaru kříže a velikosti lidské postavy? Zatímco si lámu hlavu s tímto problémem, můj zrak bloudí po zrnitém povrchu opracovaného kamene, očima sleduji mělké rýhy, které kopírují tvar kříže. Zarazím se u okovů, umístěných u svícnů. A podezřelých skvrn, které jsou v téměř černé. A bývaly rudé. Ta myšlenka mi proběhala hlavou sama, nepozvána, jakoby cizí. O tom, že je pravdivá nemohlo být pochyb, jako nezanedbatelný důkaz se mi před očima vyloupla zdobená stříbrně se lesknoucí dýka, ležící u "hlavy" kříže. A pokud by i přes to všechno chtěl někdo pochybovat, tak tlukoucí srdce, umístěné v misce nad křížem. Vytřeštěnýma očima pozoruji pomalé a pravidelné stahování kousku tkáně, který má být podle pravidel logicky mrtvý a nehybný a který i přes to pumpuje. Ten pohyb, který by v lidském těle rozháněl okysličenou krev po těle, je zde bezúčelný. Žádná tekutina doň nevstupuje, žádná jej neopouští. V tom, co ten kus tkáně, ne větší než lidská pěst, činí, je něco hypnotického. |
| |
| Emma Jen co se Edgar vzpamatuje z tvého zákeřného útoku lízátkem, které si nakonec tedy opravdu nechá, prozkoumá tvé stehy a neodolá nějakému dvojsmyslnému komentáři: „No, ti tě tedy vopíchali, a hnedle čtyřikrát, jo?“ Uchychtne se. Pak se otočí k Sigurdovi: „Nu nic, v každém případě nás těšilo a my už nejspíš asi půjdeme, co?“ poradí se s tebou pohledem, „tedy se s vámi rozloučíme.“ S tím dopije svou dávku kafe a kelímek odhodí do poblíž stojícího koše. „Přeji, ať se kamarádka brzy uzdraví. Určitě to nebude nic vážného.“ Následuje letmé pokynutí ruky na rozloučení a vypraví se s tebou k východu. „Tak kudy kam teď?“ zeptá se tě venku před vchodem a rozhlédne se po okolí, „nějaké spešl přání?“ Sigurd Jen co se Edgar vzpamatuje z Emmina zákeřného útoku lízátkem, které si nakonec tedy opravdu nechá, prozkoumá její stehy a neodolá nějakému dvojsmyslnému komentáři: „No, ti tě tedy vopíchali, a hnedle čtyřikrát, jo?“ Uchychtne se. Pak se otočí k tobě: „Nu nic, v každém případě nás těšilo a my už nejspíš asi půjdeme, co?“ poradí se pohledem s Emmou, „tedy se s vámi rozloučíme.“ S tím dopije svou dávku kafe a kelímek odhodí do poblíž stojícího koše. „Přeji, ať se kamarádka brzy uzdraví. Určitě to nebude nic vážného.“ Následuje letmé pokynutí ruky na rozloučení a vypraví se spolu s Emmou k východu. Chvíli tak zůstaneš osamocen a dopíjejíce kafe můžeš pozorovat běžný ruch nemocničního světa, když k tobě přistoupí jedna zdravotní sestřička ze zdejšího personálu s archem papírů v rukách. „Dobrý den,“ osloví tě, „vy jste ten pán, co přejel s tou slečnou v bezvědomí? Od toho přepadení?“ Na tváří profesionální úsměv, pohled těkající mezi tebou a informacemi na papíru položeném na vrchu. „Potřebovali bychom vyplnit několik formulářů, co se týče osobních údajů slečny, pojistky a tak dále.“ S posledním řečeným odlepí pohled od archu a podívá se na tebe. „Kolega říkal, že jste zasnoubeni, tedy byste měl být v tomto směru.. kompetentní,“ zakoktá se trochu na posledním slově a věnuje ti úsměv. Kristen Přízračné srdce se náhle stane až moc skutečné a hmotné. „Tep, tep, tep.. tep,“ ozývá se po celém sále až moc hlasitě na poměrně malou velikost svalu. V ozvěně toho zvuku symbolizujícího život se náhle ozve ještě něco jiného, něco zřetelně cizího, co se vetřelo do tohoto „organismu“. Zní to jako.. jako.. jako by se to blížilo. „Ahoj,“ ozve se ti nečekaně za zády. Hlas je to evidentně mladý, není nepřátelský, lze v něm zaznamenat spíše stopy nejistoty a obav. V každém případě sem nepatří. Není součástí toho všeho tady. Jak se instinktivně otočíš, do výhledu se ti dostane mladý plavovlasý muž, i když chlapec by něj možná sedělo spíše. Dlouhé vlasy, ke všemu podivu vzhledem k jeho mladistvé tváři jsou šedivé, mu rámují úzký obličej, jehož hlavní dominantou jsou dvě zelené velké oči těkající sem tam po okolí. Na sobě má tmavě zelený kabát sahající až po kolena. V mezeře tvořící límec kabátu lze zahlédnout, že pod ním má jakousi tmavě šedivou vestu, která je přes jakousi halenu v barvě jeho vlasů. Vhledem k teplu zde v chrámu má kabát rozepnutý a ruce zastrčené do kapes tmavých kalhot. Boty má nízké, jakousi obdobu polobotek. Vůbec celé jeho oblečení působí dosti odlišně od posledních výstřelků evropské módy. O minulých dobách ani nemluvě. |
| |
| “Tak ahoj.Třeba se ještě uvidíme.“rozloučím se s Sigurdem.Pak chňapnu Edgara za ruku a vydám se s ním pryč. “To bylo velice vtipné Edgare.Tak vopíchali jo?To ti jednou vrátím.“slíbím mu. Divila jsem se,že se mě vůbec na nějaké spekl přání ptal “Ano….chci domů…to je to jediné po čem toužím Edgare.Nějak toho je na mě dneska už moc…ale jestli bys rád někam šel…tak běž.Klidně pojedu domů sama.“řeknu s pokrčením ramen. |
| |
| Emma Venku za dveřmi, když již jste na chodníku a cesta se vám větví, se Edgar zastaví a jak ti tak odpovídá, několikrát se jen tak zhoupne a na špičky a zas zpět. Snad z nudy, i když spíše z nedočkavosti a nedostatku trpělivosti. „Tak na to si rád počkám,“ zhodnotí tvou výhružku ohledně plánované pomsty a dle jeho potutelného úsměvu je zřejmé, že se ani náhodou nebojí, ba že hrozbu vůbec nepovažuje za reálnou. „Už zase domů?“ povzdychne si trochu zklamaně. „I když pravda,“ podívá se na hodinky, aby odečetl aktuální čas, „máme už čas oběda a plotna studená.“ Další pohled pro změnu patří tobě. „Ukuchtíme se tedy něco doma nebo si někam zajdeme?“ nabídne ti hnedle dvě možnosti, avšak stále nechává prostor pro tvé případné návrhy. Mezitím se již rozhlíží po okolí a v duchu plánuje cestu k případnému cíli. „Vzali bychom to po svých či nějaké eMHáDé? Domů to není zas tak daleko. Aspoň bychom se prošli,“ usměje se na tebe, „ale jak chceš – ty jsi tady ten marod..“ |
| |
| Edgarův vtípek mi přijde trochu hrubý, přejdu ho proto bez povšimnutí. "Pěkný den," řeknu jenom a pokývnu jim přátelsky hlavou. "Choďte na méně nebezpečné filmy..." pousměju se na Emmu a v zamyšlení za nimi chvíli hledím, jak odchází pryč. Po chvíli zjistím, že vůbec nevím, nad čím přemýšlím a sestra, která mě v tomto prázdném stavu vyrušila, je změnou docela příjemnou. I když si teď musím vyžehlit, co jsem tak neprozřetelně naznačil v sanitce. "Ano, to jsem já," odsouhlasím svou totožnost, snad tu nemají tolik přepadení za den, aby došlo k nějaké mýlce. "Kolega trochu přeháněl..." pousměju se napůl káravě, jako že mladí muži rádi nadsazují, napůl vlídně, jako že to je vlastně docela v pořádku, a nehodlám to nijak rozmazávat. "Přesto se s tím můžu pokusit něco udělat," nabídnu jí, že trochu ulehčím papírování. Z dokladů snad vyčtu dost. "Jen mi povězte - jak to vypadá? Stále je v bezvědomí? Neudeřila se přeci tolik, aby měla zhmožděný mozek..." Tvář mi zvážní. |
| |
| Zamručím “Já nejsem marod… jen jsme unavená.“bráním se a rozhlédnu se. “Zajdeme si na oběd. Aspoň si jednou odpočineš od vaření. A pak se můžeme domů projít. Nikam zase nespěcháme.“popotáhnu, přišlo mi, že jsem se asi nachladila. Nebylo by se čemu divit. Tam dole nebylo zrovna teplo, ale přes strach jsem si toho zase tolik nevšímala. Zvednu ruku a dotknu se sešité rány, doufala jsem, že tam někam se znovu nedostanu. Zdálo se, že zemřít bych tam mohla stejně, jako cokoliv jiného. Jsou tam vůbec nějaká stvoření, která hned nezaútočí? Možná, že ano. Jen kdybych se dostala tam dovnitř, do toho kostela nebo co to bylo. |
| |
| Emma Nevěřícný a ustaraný výraz je hnedle nahrazen příjemným úsměvem; snad díky spokojenosti nad tvým rozhodnutím. „Jo, tak dobře,“ řekne Edgar nenuceně, „jsi můj dnešní host,“ šťouchne do tebe a vydá se po ulici směrem doprava s odůvodněním, že tímto směrem by měla být jedna restaurace, která se mu líbila. Těžko říci, čím mu zaimponovala; z tónu jeho hlasu to není zřejmé. Není to vskutku příliš daleko a za necelých deset minut se ocitáte před vchodem do míněného podniku. Jak by se dalo čekat, nejedná se o žádný vyhlášený luxusní restaurant, ani o nějaký zapadlý oslizlý pajzl plný motorkářů a jiných podivných existencí. Uvnitř je pouze pár osob, většina stolů je volná. Edgar tě bez zbytečného vyptávání odvede k jednomu rohovému poblíž okna a gentlemansky tě usadí, načeš si sám zabere židli naproti tobě. „Přeji krásné dopoledne“ přistoupí k vašemu stolu mladý číšník s galantním pozdravem na rtech. „Mohu vám nabídnout jídelní lístek?“ nabídne vám, každému zvlášť, tvrdé desky, ve kterých jsou ve fóliích založeny jednotlivé listy s nabídkou pokrmů, nápojů a také dezertů. Edgar beze slov příjme a ty postřehneš, že mezi jejich pohledy, které se tak střetly, jako by bylo něco víc - zvláštní pochopení či snad dokonce tajná domluva. „Ták, co si dáš?“ zeptá se tě tvůj společník, když obsluha odejde a on otevře své menu. „Dneska mam hlad jako vlk; však jsme naposled taky snídali,“ pokývá zamyšleně hlavou a očima bloudí po názvech jídel ať již dobře známých, tak i stejně exotických. Sigurd Sestřička se zahihňá, až jí ruka automaticky vylétne k ústům, aby si je spořádaně zakryla. „Pán je vtipálek,“ zkonstatuje, „prý pohmožděný mozek.“ Po dalším kuckavém smíchu se jí nakonec podaří se uklidnit. Přeci jen – asi se bude jednat o pravou a nefalšovanou blondýnku. Barva vlasů hovoří za vše. Narážka o přehánění tak zůstane nepovšimnuta a zapadne mezi myšlenkami, kam si dnes večer vyjít. A hlavně s kým. Tvé otázky na stav pacientky jsou následovaný upřeným pohledem do desek. Děvče z toho vypadá trochu zmateně, ale nakonec přeci jen něco vyčte: „A.. ano, je mi líto, ale..“ náhle se zarazí, když si uvědomí, jak nevhodnou formulaci použila a na tváři ji vyskočí ruměnec. „Ah, omlouvám se,“ začne ti před obličejem šermovat pečlivě udělanými nehty. Musela nad nimi strávit snad celé dopoledne. „Vaše, hm, snoubenka,“ rozpomene se opět na informaci svého kolegy, „je v pořádku, bohužel ale stále v bezvědomí. Dali ji na pozorování.“ Na chvíli se zamyslí, jak se probírá vzpomínkami, a poněkud se tak málem zapomene s pravým ukazováčkem na dolním rtu v ukázkové modelingové póze. „Myslím, že jsem zaslechla.. že prý vypadá, jako kdyby normálně spala. Jenom.. se nikomu nedaří ji probudit. Jinak snad vše funguje v pořádku. Kdyby byla v komatu, tak by enče.. encelef..“ zakoktá se nad evidentně příliš složitém a dlouhém jméně nemocničního přístroje, ale nakonec překvapí sebe sama, když to dopoví správně: „encefalograf ukazoval jiné ty čárky.. jako grafy.“ „Ehm, nepůjdeme raději,“ rozhlédne se, „někam jinam? V sesterně na ty papíry budete mít více klidu.“ Mrkne na tebe a aniž by na tebe čekala, vydá se houpavou chůzí po chodbě. |
| |
| Chvíli přeskakuji pohledem z jednoho na druhého, ale lístek s díky přijmu. Otevřu ho a zadívám se na nabídku. Nemusela jsem si vybírat dlouho. Měla jsem chuť na italskou kuchyni. Já vždy měla nejraději těstoviny ale to Edgar věděl. On dělal moc dobré špagety a často jsem ho přemlouvala ať je dělá. “Mám vybráno.“řeknu a odložím lístek, který položím na kraj stolu. Zvědavě se na Edgara zadívám “Díky, že jsi mě pozval.“ řeknu, ale hned na to se musím zeptat. “Ty a ten… číšník… vy se znáte, že? Kamarád? Přítel? Že by tvoje nová známost?“vyptávám se zvědavě. |
| |
| Trochu nevěřícně hledím na sestřičku. Zdá se, že o svém povolání toho ví opravdu mnoho a je tou pravou ženou na pravém místě. Mít tady někoho, na kom mi opravdu záleží, asi ji vynesu v zubech. Takhle... tomu všemu stále napůl nevěřím a cítím možnost kdykoli odejít; je to zvláštní pocit. Jako v počítačové hře. Vstoupil jsem do něčího života a stále ještě mohu hladce vyklouznout ven. "Dosud jsem se domníval, že má otřes mozku," vysvětluji sestřičce trpělivě, "Pokud ale bezvědomí trvá delší dobu, je jasné, že nejde o otřes, ale..." zmlknu. Zjevně to nemá smysl. "Spí. Jasné..." zamumlám. Na známé-neznámé "snoubence" mi vlastně svým způsobem také již záleží; na to tu čekám příliš dlouho, než abych si na ní nenacházel pozitiva. "Že by šok?" dodám spíš pro sebe s pochybnostmi. Nezdála se mi natolik labilní... Nějaká další teorie, pane doktore? pomyslím si sám k sobě lehce jedovatě. "Jasně, jdeme," odvětím zamyšleně a vydám se za ní. Už se ani nezkouším vymluvit někomu, že to s těmi zásnubami nebylo tak žhavé. Při pohledu na ty její nohy mi navíc dojde, že jsem se právě nechal patrně prvotřídně sbalit - jestli je pravda jen polovina věcí, co se o sestřičkách z nemocnice říká. Mmm, sesterna... mohla by to být zajímavá zkušenost. Rozhodně o kousek veselejší a vzpřímenější jdu za ní. |
| |
 | Prostory Chrámu Opatrným a nejistým krokem se vypravím směrem k dívce, která se potlouká v okolí oltáře. „Jak jen někdo může být tak.. tak.. neopatrný?!“ nedokáži pochopit její počínání a v duchu nad tím pokrucuji hlavou. Vzdálenost mezi námi se pomalu zmenšuje a ozvěna mých kroků se mísí s údery mystického srdce, jež napájí celý chrám mocí snů. Až mi při tom pomyšlení přejíždí mráz po zádech. Sám nevím, proč zrovna mě se podařilo vstoupit až do chrámu – na samotnou hranici. „Avšak nyní jsem zde,“ zhodnotím nepopiratelnou skutečnost, „a jistě tomu nebude jen tak bez důvodu.“ Pohled se mi opět stočí k pohonu tohohle hrůzného místa a jen si povzdechnu, zda tu nejsem z důvodu potřeby výměny srdce za nové. Přesně jak to stálo v Knize – „Jen srdce Snáře jest plno takovou mocí snů, aby dva světy mohly býti od sebe odtrženy i přesto, že jsou právě k sobě souzeni, aby celek tvořily.“ „Ahoj,“ oslovím dívku zdráhavě, aby se snad nepolekala. Její vlasy se zatřepí v prostoru, jak se prudce otočí. „Však promluvit za zády někomu, kdo je právě zahloubán do zkoumání rituálních předmětů – není divu.“ Nevím, jak dlouho to trvalo; uběhla snad jedna chvíle, pak ještě jedna o trochu delší, ale mě to připadalo jako věčnost. Sledoval jsem křivky její tváře a nekázal se odvrátit. „Ach! Ta podoba..“ zalapal jsem po dechu a ruka mi bezděčně vylétla k obličeji, čímž jsem se z podivné strnulosti vymanil. „To přeci není možné!“ křičelo ve mně vše, v čem se jen trocha zdravého rozumu a spravedlivého rozhořčení našla. „Ne,“ splyne mi ze rtů a mé ruce se spojí ve výšce pasu, aby mezi prsty začaly hníst .. něco. Nezabere to ani tři vteřiny a kouzlo je připraveno k vypuštění. Jsem si dobře vědom, že jestli je to opravdu Ona – sama Královna – jen těžko proti ní budu mít šanci. „Ale kdo ví – snad by zde, beze svých artefaktů a strážců, mohla být její moc mizivá, stejně jako ta má.“ Neváhám už žádnou další vteřinu, dobře si vědom, že právě ta vteřina by se mi mohla stát osudnou. Každou chvíli se zde mohou objevit Klíčníci – nerad bych je potkal podruhé. Předtím mi spíš pomohl opravdu zázrak, než jen štěstí. Kouzlo vystoupá z mých otevřených dlaní a přibližně ve výšce mého krku rychle vyrazí vstříc Jejímu obličeji, kde se – k mému tichému a nevěřícnému nadšení – zcela bezproblémově uplatní. V příštím okamžiku mi již u nohou leží bezvládné tělo. Musím na něj jen tak vyjukaně koukat a myšlenky mám rozlétlé do všech světových stran. Nakonec se přeci jen sehnu, abych ověřil, zda jsem to opravdu moc nepřehnal, ale v místě, kde by se mé prsty měly setkat s pokožkou, nahmátnu pouze vzduch. Stáhnu paži opět zpět a naskytne se mi tak pohled, jak se tělo pomalu rozplývá v průhledný stín. Jsem si vědom, že za to nemůže mé kouzlo. Pouze se vrací.. |
| |
| Prostory chrámu Ze zkoumání těch podivných předmětů a hypnotizujícího srdce mne cosi vytrhne. Nejdřív je to jen pocit, že nejsem sama, který je usvědčen z pravdivosti tiché slůvko pozdravu. lehce polekaně se otočím a můj zrak padne na podivnou postavu. Muž.. Kluk.. Spíše něco mezi tím. Zaraženě na něj koukám, ne pro jeho nepříliš obvyklý zjev, ačkoliv oči barvy smaragdu jsou vskutku poutavé, ale pro výraz, který v jeho tváři spatřím. Nedokážu jej přesně určit, ale jeho "ne" mne zrovna neuklidní. V jeho gestech vytuším víc, než jen znak nervozity. Kouzlo? Snad nevěříš na čaroděje.. ušklíbnu se sama na sebe v duchu. A na chrámy s tlukoucím srdcem věříš? odvětí nějaká cynická část mého JÁ. Podivné, neurčité cosi, co od něj nakonec vylétne, mne přeci jen překvapí. Pocit, který mne zachvátí, když se cosi setká s mým obličejem, je zvláštní. Přepadne mne smutek, jaký cítíme, když se probouzíme ze sladkého sna a zároveň úlevu, jako při zjištění, že noční můra je jen můrou. Zatmí se mi před očima a mám pocit, že usínám. Jen velmi rychle. Udeřím se o podlahu. A budu mít vzadu bouli.Pokud to kouzlo bylo vražedné, pak mám podivné poslední myšlenky.. Probouzení je horší. Těžké, dlouhé. První, co se probudí, jsou uši. Neslyším srdce. Vrátí se i čich. Ten smrad..To je nemocnice.Prudce otevřu oči a zároveň se v posteli posadím. |
| |
| Emma Zpoza horního lemu jídelního lístku po tobě Edgar loupne očima a jen dle změny pnutí pokožky na jeho skráních se můžeš dovtípit skrytého úsměvu; snad pobaveného, snad rozpačitého - kdo ví, ať odpoví. Pak také desky zaklapne a natáhnuvše se je položí na tebou odložený menu. „Copak jsi si objednala?“ následuje prostá, na první pohled nevinná otázka snažící se odvrátit hovor na jiné téma, „já jsem tentokrát neodolal uzenému lososu. Hnedle, aniž by sis všimla jak, objeví se u stolku opět obsluha. Protentokrát však slečna a klasickou otázkou vás vyzve k objednání si. Během dalšího okamžiku se vaše přání objeví v jejím bločku pod pohybujícím se hrotem její tužky. „Výborná volba,“ pokývá nakonec uznale hlavou nad Edgarovým lososem, „tento týden jsme dostali opravdu prvotřídní – po domácku uzené na sušeném ovčím trusu. Opravdová delikatesa.“ Pak posbírá oba dva jídelní lístky a přinese vám něco k pití, dle vašeho přání. „Jenom bych vás chtěla poprosit o chvilku strpení,“ začne omluvným tónem, „ale dneska máme nějak nemocného kuchaře, takže musí vařit Samuel,“ pokývne hlavou ke kuchyní a opět odběhne. Jméno zůstane viset ve vzduchu a Edgarovi už začínají docházet výmluvy, aby dokázal udržovat hovor jinde, než bude doneseno jídlo. „No tak dobře, nakloní se k tobě, „trochu ho znám. Ale to je tak všechno.“ Na víc zřejmě tvé pobízení nestačilo, protože s tajemným úsměvem se opět narovná na židli právě ve chvíli, kdy vám právě zmiňovaný Samuel přinese jídlo. Kristen Prudký pohyb se ukázal nepříliš uváženým, když se v okamžení dostaví jeho první následky v podobně zatočení hlavy. Naštěstí se rukama včas zapřeš o postel a zabráníš tak nevyhnutelnému. Dle všeho se vskutku nacházíš v nemocničním pokoji s běžným vybavením – několik lůžek s nočními stolky, u protější zdi několik skříněk na osobní věci a přímo naproti tvé postele široké bílé a zavřené dveře. Po tvé pravé straně se ozve zašramocení, jak se tvůj nový „spolubydlící“ natočí tvým směrem. Jedná se o malou holčičku, tak ve věku dvanácti let. Velké mandlové oči jí svítí zájmem a dlouhé rezavé vlasy jí do nich skoro padají, jak jsou celodenním válením se v posteli rozcuchané. Dívenka se opře o loket, aby na tebe lépe viděla a přivítá tě slovy: „Ahoj, mrtvolo.“ Na její tváři se objeví náznak úsměvu, ale přesto se jí daří stále udržovat vážný výraz. Nakonec se kvůli jasnému nedokrvování ruky v nepřirozené poloze na posteli posadí, nohy spustí dolů tak, že se houpají tak třicet čísel nad zemí, proklepe si ruku, aby do ní nahnala opět krev a následně se opře o postel rukama za zády. „Taky jsi to slyšela? optá se tě náhle v nastalém tichu, které vzniklo v době tvého vzpamatovávání se, „to neustálé .. tep, tep, tep.. tep..?“ pohledem sklouzne ke své levé pěstičce, kterou vylovila zpoza zad a rukou naznačí přesné pohyby tepající lidského srdce v rytmu svých slov. „Bylo to tu celou dobu slyšet, ale když jsem to říkala sestřičce, tak mi nevěřila,“ posteskne si. „Prý si vymýšlím,“ popotáhne, aby si následně utřela nos do rukávu pyžama. Sigurd Tvůj doprovod se zastaví přibližně v polovině chodby přede dveřmi s velkým nápisem „Sesterna". Nejdříve vezme zkušebně za kliku, ale když dveře zavzdorují, zaloví v kapse u své sporé uniformy a vyloví svazek klíčů. Na potřetí se dokonce trefí do výběru klíče a dveře se pod jejím naléháním lehce otevřou. „Zvláštní, většinou tu touhle dobou bývá spousta lidí,“ informuje tě, aby řeč nestála, poté, co nahlédne do místnosti. Sama vstoupí až po tvé maličkosti a hned za vámi potichu zavře dveře; klíč strčí do zámku na vaší straně, avšak žádné cvaknutí západky se neozve.. nebo snad ano? Místnost je zařízená dle všeobecného očekávání a předpokladů – několik stolů uprostřed místnosti a pod okny, podél stěn rozestavené prosklené skříňky plné všemožných ampulek a krabiček s léčivy, v jednom rohu je umístěno jedno čerstvě povlečené nemocniční pojízdné lůžko, v druhém zas váha, vedle níž je menší stolek s téměř historickým rtuťovým tonometrem. „Tak, tady to je,“ hmátne sestřička do kartotéky a vytáhne jednu složku, kterou následně položí na stůl. „Prosím, posaďte se,“ nabídne ti místo u stolu, podá ti propisku a ještě než usedneš ti povytahá všechny formuláře a papíry, které se hlavně týkají identity dívky v bezvědomí. „Jenom to vyplňte, kdybyste něco nevěděl, tak to prostě přeskočte. A pokud byste něčemu nerozumněl, tak..“ odmlčí se na chvíli, „jsem tu jen pro vás.“ S rozkošným úsměvem se pak otočí k tobě zády, aby se mohla chvíli přehrabovat v nějakých papírech, načež se následně usadí u protějšího stolu a zamyšleně okusujíc konec propisovací tužky bloumá pohledem po kartě nějakého pacienta. |
| |
| Nemocnice Zatočí se mi hlava. Ne, nebyl to nejlepší nápad, tahle se posadit. Ale stalo se.V mozku prázdno. Jen co se svět poněkud uklidní, a mně se vrátí rozostřený zrak, rozhlédnu se kolem. Přejedu rychlým pohledem po svém okolí a tato činnost mne přesvědčí, že jsem opravdu v nemocnici. Paráda. Jak jsem se sem dostala? A proč? Co se stalo? Mm okno. Z úvah mne vytrhne hlásek mé spolubydlící. Ahoj pískle. odpovím na pozdrav. Potěší mne, že pokoj se mnou sdílí dítko, nikoliv nějaká pavlačová drbna, která by mne již v tuto chvíli zahlcovala nejnovějšími klepy, kdo kde s kým a jak, prokládajíc to nářky, jak jsme jako mládež(rozuměj lidé mimo důchodový věk) zkažení. některé u toho stíhají mávat fotografiemi vnoučků pod vaším nosem. Nikdy jsem nepochopila, jak to zvládají najednou. Při jejích slovech o srdci se zarazím. Asi i zblednu. Před očima mi vyvstane obrázek z chrámu.Chrám! Srdce.. Oltář.. Ten hoch.. Jeho kouzlo, či co to bylo, mne poslalo k zemi. Do bezvědomí.. Moment, měla jsem být v limbu a zatím jsem vzhůru. Divné. Pohled mi zabloudí k ruce, kde vidím stopy po kousnutí. Slyšela. Ale teď je ticho, že? zamyšleně se na ni podívám. Náhle si vzpomenu na rodinu. Sakra! nevíš, volal někdo mým rodičům? Měla jsem být na oslavě. Krvavé scény vytlačí obrázek matky, jak mi vytýká, že pro jsem přišla pozdě. A bez dárku. Zlatý chrám! |
| |
| Sesterna Chvíli uvažuju využít situace, ale... ta kočička je příliš vyzývavá a příliš přímočará, než aby mě to doopravdy lákalo. Nebaví mě sáhodlouhé dobývání, ale ani pečení holuby létající rovnou do pusy. Navíc to prostředí... lehký pach desinfekce jsem si jako afrodisiakum nepředstavoval. Proto nakonec skončím s formuláři spořádaně na židli. Vytáhnu si její doklady a co se dá, to opíšu, pár drobností typu "národnost" si dovolím odhadnout... moc s tím nepospíchám a občas k ní zvednu hlavu. "Zdá se, že byste potřebovala také někoho jenom pro sebe," prohodím s úsměvem, když se mi zdá, že s těmi papíry nějak moc bojuje. |
| |
| Restaurace “No já si asi vezmu 24, italské těstoviny.“řeknu když se mě zeptá co si objednám. Ohledně lososa jsem byla dost skeptická hlavně, když se zmíní o ovčím trusu. Stála jsem ale zvědavá o je mezi ním a tím číšníkem a nakonec se přece jen přiznal, usmála jsem se. Ale než jsem stačila cokoliv říci přinesli naši objednávku “Děkuji.“ řeknu a vybalím příbor z ubrousku. Jen co odejde zase se k tématu vrátím “Jenom trochu? Podle toho jak jste na sebe koukali tak to bude vážnější. Proč ho někam nepozveš? Viditelně se mu líbíš.“ povzbudím Edgara. “Trochu ti závidím. Mě by se líbilo, kdyby se na mě takhle nějaký muž usmíval.“ ochutnám těstoviny, byli moc dobré. “Pokud bys chtěl třeba volný byt tak řekni. Já se klidně zavřu v pokoji nebo můžu jít spát na noc do hotelu.“ nabídnu mu ochotně. Konečně jsem se trochu uvolnila a nemyslela na to co se mi stalo. |
| |
| Kristen Pískle, v důsledku tvého označené jeho osoby, na tebe vyplázne jazyk s co nejhorší grimasou, kterou je schopno vyrobit. Avšak mezi námi - je to spíše k smíchu, ale rejpat by asi nebylo na místě. Pohled pak zaboří kamsi na hranici okna s tropy a upřeně tam hledí, snad jakoby viděla něco, co je tobě skrytu. Tak tomu ovšem ve skutečnosti není, jelikož pokukovačné pohledy směřované na tebe jasně vypovídají o hrané uraženosti. Snad až přehrávané. Že by budoucí hollywoodská hvězda? Až tvůj dotaz ji přiměje, aby na váš - rozuměj svůj - osobní spor zapomněla. Na chvíli se zamyslí s ukazováčkem v koutku úst. „A jak bych to mohla asi tak vědět?“ dospěje k závěru a protočí oči v sloup. „Zkus se zeptat Andyho,“ pokývne hlavou směrem ke dveřím. S tím se chopí kartáče ležícího na nočním stolku a začne si opatrně rozčesávat zrzavé kadeře. Zřejmě se chce místnímu - jak ze všeho vyplývá - „bratříčkovi“ líbit. „Za chvíli by měl být oběd, tak by měl přijít.. i když..“ zamyslí se, „nevím, jestli mrtvolám se taky nosí oběd,“ oplatí tvou narážku. Loupne po tobě šibalsky očima a přesto ti poradí: „Ale mohla bys zkusit dát o sobě vědět,“ mrkne, „někde vedle postele bys měla mít takovou kiksnu s tlačítkem, co má být prej „telefon“. Akorát se s tim prej nevolá,“ dokončí zahloubaně myšlenku prajíc se s chuchvalcem vlasů, jež se jí vytvořit pod náporem hřebenu. Sigurd Madlové oči se odlepí od znaků na papíře a zamrkají na tebe za závojem dlouhých černých ras - přesně jako to je v tý reklamě na Rimmel. Chvíli ji trvá než se zas navrátí do světa běžných smrtelníku ze svých soukromých představ. „Ach,“ rozpomene se konečně, „promiňte, trochu jsme se zamyslela.“ Kdyby zrcadlo tvořící dvířka té skříně naproti dveřím bylo kouzelné jako v tom vtipu o blondýnkách, jisto jistě by se nyní rozpípalo jak na poplach. Nic takového se však nestalo a tak sestřička pokračuje: „Oh, vy už jste hotov. No tedy, takový rychlík, jo?“ zasměje se nad vlastním vtipem chichotavým smícham, „jen jestli jste to neodflákl.“ Při posledních slovech by se dal pod tučnou vrstou make-upu pozorovat slabý náznak ruměnce. S vyklepávaným staccatem podpadků svých lodiček do dlažby k tobě přistoupí a nakloní se ti přes rameno. Ihned se dostaneš do zajetí jejího parfému, který i na metrovou vzdálenost působil omračujícími účinky. „Vypadá to v pořádku,“ odvětí asi po nekonečně se vlekoucí minutě opojného dušení. „A byl by i nějaký kontakt na vás? Nebo komu máme zavolat, když se probere?“ nadhodí ještě a věnuje ti tázavý pohled. „Asi bychom měli dát věděť i nějakému příbuznému - třeba rodičům, sourozencům.. Však víte.“ Ještě před tím ti zpod ruky vytáhne dokumenty, aby je zastrčila do žlutých desek, které nakonec vrátí na příslušné místo v kartotéce. Na onom šuplíčku se sktví velké písmeno „G“. Emma Na Edgarově tváři se mi mihne dotčený výraz, snad nad tvým vyjádřením, že jeho výroku zcela nevěříš. Avšak hnedle je vystřídán výrazem mírně potměšilým. Že bys měla pravdu? Nicméně místo odpovědi jen tak pokrčí rameny, chopí se příboru a lehce uřízne první soustu z úžasně vypadajícího lososa. „Ne, vážně,“ pokračuje v tématu poté, co polkne – snad je jídlo ještě příliš horké –, „opravdu s ním nic vážnějšího nemám. Jenom.. no prostě znám, pokusí se uzavřít debatu. Zvláštní je, jak stále uhýbá pohledem. Tvá poznámka o mužných úsměvem způsobí, že se Edgar málem udusí kouskem bramboru. „Cože? vyvalí na tebe oči. „Myslíš, .. že by snad .. jako jo?“ vykucká, avšak vzápětí tvou nabídku o volném bytu razantně odmítne. „Ne, to opravdu není třeba,“ věnuje ti narudlý úsměv. A navíc – co bychom pak provedli s Kriten? uvažuje chvíli, jako kdyby o tvém návrhu opravdu uvažoval. Nakonec však jen zakroutí hlavou a úsměvem znovu zopakuje své odmítnutí se slovy: „Vždyť ho sotva znám.“ „Ale abychom jenom nemluvili o mně, podotkne zvědavě a uskrne ze sklenky na svlažení hrdla, „co ty a tvé nové známosti? |
| |
| Také se napiji “Sotva ho znáš? Tak ho poznej lépe.“ poznamenám ale pak začnu přemýšlet nad jeho otázkou. Zavrtím hlavou “U mě nic. Žádná stará ani nová známost. Proč? Netuším. Zase tak ošklivá nejsem. Nebo si to aspoň myslím.“ odsunu stranou talíř. Už jsem byla plná “Nemám nějak na muže štěstí. Snad se ale někdo brzy objeví. Už jsem celkem dlouho sama.“ vzdychnu. Ale pak pokrčím rameny “Tak mám tebe… tak to nebude tak horké.“ vesele na něj mrknu. |
| |
| Nemocnice Pobaveně sleduji svou spolubydlící, její mimika je vskutku úchvatná. Když ukáže na kouzelný telefon, stočím pohled na patřičné místo. Marně lovím v paměti název tohoto. Nu, neznalost jména nevylučuje použití. Chvíli váhám, ale nakonec zazvoním. Nic se neděje, alespoň ne něco, co bych postřehla. Co by se taky mělo dít, že? Někde na vzdálené sesterně zvuk zvonku možná vyrušil sestru ze čtení módního časopisu nebo cukrování s doktorem. Nevím proč, ale ta představa mne pobaví. Mozek mi předhodí obrázek blonďaté, vyvinuté krásky v bílé minisukni, s rudě nalakovanými nehty, jak otráveně vplouvá do našeho pokoje, za klapotu podpatků a za ní se šine zmuchlaný doktor. „Oběd? To zní dobře. Jak tu vaří?“ zeptám se rozčepýřené dívčiny. Mezitím se na posteli posadím a spustím nohy na zem. S lehkým zděšením si povšimnu erární noční košile ke kotníkům. Je bez rukávů, bílá. Naštěstí opravdu bílá, dalo by se o ní tedy říci, že čistá. Můj současný oděv mne přivede k úvaze, kde skončilo mé oblečení původní. Pak mne napadne cosi dalšího. „Tak mne napadá, nevíš, jak jsem se sem dostala?“ Uznávám, má paměť má mezery. Velké mezery. |
| |
| Sesterna Snažím se nevidět, necítit, nedotýkat se... jednou jsem si řekl, že nic, tak nic. Ale dá to pořádnou práci. Milá sestřička by postavila na nohy i egyptskou mumii. "Snažil jsem se, aby to bylo jak náleží," sbírám zbytky důstojnosti a obdařím jí takovým úsměvem, že se jí s trochou štěstí udělá slabo v kolenou a mohla by mě přestat obletovat. Připomenu si, že se mi zmalované holky vlastně nijak zvlášť nelíbí... kéž by tu šlo o líbí nelíbí. Tady pracují čistě ty nejprimitivnější hormony. Daně! Mysli na daně. Letos... ugh. Sestřička se mi okamžitě vykouřila z hlavy a zase jednou jsem si připomněl svou touhu postřílet celý finančák. "Kontakt na její příbuzné u sebe bohužel nemám," řeknu a dostanu malý nápad. "Neměla u sebe mobil...? Z adresáře určitě nějakou tu "mámu" vytáhneme..." Ozve se poměrně hlasité bzučení. Na panelu na zdi se rozsvítí číslo jednoho pokoje a neodbytně bliká. Zřejmě se nějaký pacient dožaduje pozornosti. Pohlédnu tázavě na sestřičku - z nemocničních seriálů jsem získal dojem, že se tam musí honem rozběhnout. |
| |
| Emma „Poznej ho lépe,“ zopakuje Edgar snad trochu ztrápeně a ještě dodá: „tečka“. Nějakou chvíli se dloube příborem v narůžovělém mase ryby a dvakrát si svlaží rty. „Řekne se to tak snadno, že?“ Náhle mluví jako vyměněný, jako by snad to před tím ani nebylo. Snad už navazuje na to tvé odpovědi ohledně tvého partnera. Nad tvým konstatováním, že máš jeho, jen trochu pobaveně zakroutí hlavou. „Jo, v tom máš pravdu,“ přitaká, „ale..“ nechá ve vzduchu viset otázku a zřejmě se k ní již nehodlá vracet. Ani k jejímu dokončení, ani k jejímu zodpovězení. Však je taky vše zcela zřejmé. Jak na talířích ubývá jídla, žaludky se plní a chuťové pohárky holdují přesyceny těmi všemi apetity, čas mírně pokročí a když se kolem vás mihne mladá slečna, u které jste si objednávali, Edgar ji gestem vybídne, že chce uhradit útratu. Během chvilky je vše vyřízeno a jak se ukázalo, Edgar své pozvání myslel jako vždy vážně. Jak by taky ne. Ještě než se však vydáte vstříc domovu, se ti Edgar omluví, aby si ještě rychle odskočil „na pány“. V mžiku zůstaneš osamocena, příroda dokáže volat opravdu neúprosně. Ke stolu se hnedle přitočí onen pohledný muž – Samuel, pokud se dobře pamatuješ –, na první pohled je o něco mladší než Edgar, a začne sbírat ze stolu prázdné talíře a sklenky. Jen tak, aby řeč nestála, prohodí: „Chutnalo vám..“ Vezme další skleničku, je až s údivem, jak to tihle číšníci dělají, a dodá: „..a vašemu příteli?“ Tón jeho hlasu je neutrální, dalo by se říci profesionální. Avšak něco osobního je v tom přímo hmatatelné. Sigurd Podezřívavý výraz do té tváře vklouzne jako stín a již tam zůstane, ač tam působí přímo jako pěst na oko. „No, nesmíme se přehrabovat v osobních věcech pacientů,“ argumentuje ti z právního hlediska neprůstřelným argumentem a pohled zabodne do jedné ze skříněk. Dřív než však stihne pokračovat, ozve se bzučák na panelu se spoustou čísel se rozsvítí zrovna to s třináctkou. „Možná to ani nebudeme potřebovat,“ okomentuje signál, vezme ze stolu svazek klíčů a vydá se ke dveřím. „Na třináctce je vaše snoubenka. Třeba se už probrala, pojďte,“ vyzve tě a podrží ti dveře. Možná se nevyzná v papírování, ale rozhodně se dokáže skvěle orientovat po budově nemocnice včetně umístění jednotlivých pacientů. To se musí uznat. Netrvá to dlouho, stojí to jen pár chodeb čítající i jedno schodiště, a máte před sebou ony pověstné třinácté dveře. Že by snad třináctá komnata? Uvnitř je několik lůžek se standardními nemocničními nočními stolky, jedna stěna je lemována skříněmi určenými zřejmě na oblečení a věci pacientů, druhá je převážně tvořena dvěma velikými okny. Venku svítí sluníčko a signalizuje, že je čas na oběd. Dovnitř jste vešli oněmi velkými bílými dveřmi, naproti kterým je hned lůžko tvé snoubenky. Na vedlejší posteli sedí malá holka se zrzavými vlasy. Evidentně jste je vyrušili z hovoru. „Zvoni..“ začne sestřička, když si zcela uvědomí znovu nabyté vědomí Kristen. „A vida, koukám, že jste se nám z toho záhadného „spánku“ probrala,“ usměje se profesionálně, „jakpak se cítíte?“ Kristen „To, co jsem tady naposled jedla, tedy nebylo nic moc. Nějaká divná kaše a nějaký divný maso,“ protáhne obličej. „To doma vaří úplně jinak,“ povzdechne si a na tváři se jí objeví zasněný a smutný pohled, „ale tam se mi už asi nikdy nepodaří vrátit,“ dodá poznámku, která vůbec nedává smysl. Proč by se malé dítě nemohlo vrátit domů? Dívenka nevypadá, že by to chtěla rozvádět. Konečně se jí podařilo rozčesat i zbytek vlasů a nyní se marně snaží je zaplést do jednoduchého zaplétaného copu. Mít jen o špetku více šikovnosti, jistě by se jí to dařilo. Otevření dveří signalizuje dostavení se personálu, který jsi před chvílí bzučákem zavolala. Na dívčině obličeji jde vidět jednoznačné zklamání, když zpozoruje sukni sestřičky. Jako by jsi z jejích očí četla: „Achjo, tuhle slepici ne..“ Kde zůstal její bájný Andy já záhadou; však služby v nemocnici se taky různě střídají. Co je však až s podivem, je to, že se tvá představa přesně naplnila – sestra opravdu vypadá jako blonďatá, vyvinutá kráska v bílé minisukni, s rudě nalakovanými nehty a dá se i říci, že do pokoje opravdu vplouvá až otráveně za klapotu podpatků. Vše sedí až na jednu výjimku – za ní do místnosti vejde tvůj krátkodobý známý, poslední, kterého jsi viděla před.. před tím, než jsi se ocitla v Chrámu. Nevypadá zmuchlaně. „Zvoni..“ začne sestřička, když si zcela uvědomí tvé znovu nabyté vědomí. „A vida, koukám, že jste se nám z toho záhadného „spánku“ probrala,“ usměje se profesionálně, „jakpak se cítíte?“ |
| |
| Nemocniční pokoj Když vidím dívčino marné snažení, opatrně slezu z postele a přejdu k ní. Ukaž prosím tě. Opatrně uchopím hřeben a vlasy jí rozdělím na tři zhruba stejné prameny. Pak je začnu zaplétat, jemně, ale pevně. Nakonec jej zajistím gumičkou, která je položen na nočním stolku. Výsledkem mého snažení je úpravný cop. Jak to myslíš, že se domu nedostaneš? Pro boha, tohle je zlej sen, ona je fakt blondýna. Snad mé zděšení nad zjevením sestřičky není vidět v mém obličeji. Mladík, který přišel s ní, je mi povědomý. No ano, ta podivná záležitost.. S modrým tygrem či co? Mé myšlenky ohledně něj jsou nejasné. Pro jistotu se na něj usměji. Ach ano, už to tak bude. Děkuji, je i dobře. oplatím jí úsměv, poněkud křečovitý. Má docela postřeh, všimla si, že jsem vzhůru. Jen mám celkem hlad, kdy je tu oběd? Nu co, zdravý člověk se přeci projevuje tím, že má hlad, že? A prosím vás, kontaktoval někdo mé rodiče nebo neví, že jsem zde? |
| |
| Nemocniční pokoj "To už je opravdu na vás," pousměju se na sestru, když mluví o tom, jak se nesmějí přehrabovat ve věcech pacientů. Silně pochybuji, že by neexistovala nějaká pravidla pro hledání kontaktu u bezvědomých pacientů... ale jak to vypadá, opravdu to nebude téma. Snad. Snad se tam naopak nestalo něco zlého. V labyrintu nemocnice jsem záhy ztratil orientaci. Až příliš pozdě mě napadlo, že bych se měl možná ztratit celý - mám vůbec právo před ní předstupovat? Po takové době čekání ale nechci couvat. Bez valného zájmu přejedu pohledem po pokoji a jen na okamžik jím zastavím na malé zrzce, která obývá vedlejší postel. Za Kristenin úsměv jsem rád. Poznává mě... a usmívá se moc hezky. "V tvém případě bude rozhodně hlad známkou zdraví," mrknu na ni, když stačím promluvit dřív, než sestra. "Rodiče zatím neví nic, nemáme na ně kontakt... hned ti půjčím mobil, jestli chceš. Tvůj bude někde v trezoru s ostatními věcmi." Říkám to všechno dost lehkovážně, jako by se nic nedělo. Hledám na ní nějaké známky něčeho nenormálního... "Sestřičko, myslíte, že byste se mohla zeptat doktora, jestli může tady pacientka dostat oběd?" usměju se co možná nejkouzelněji na naši zmalovanou blondýnku. Sice pochybuji, že by chudák Kristen dostala alespoň suchý rohlík bez předchozího vyšetření, ale chtěl bych s ní chvíli zůstat sám a cesta sestřičky pro doktora by mohla být vítanou příležitostí. |
| |
| Kristen, Sigurd „Ale jistě,“ odvětí sestřička na otázky všech zúčastněných, které se točí snad jen kolem toho jednoho. Chvíli to vypadá, že bys snad ještě chtěla něco dodat, ale nakonec raději vypochoduje z místnosti, ve které se mezitím v důsledku funkční difůze rozšířil její parfém až v nepřiměřené koncentraci. Jen co dveře zapadnu, zamává si děvče rukou před nosem a hraně zakašle. Moc jí to nejde. „Cítíte to taky? Fůůůj.“ Pohledem zabloumá směrem k zabedněným oknům, jejichž otevírání je však nepřiměřeně vysoko vzhledem k její výšce. Pak se podívá na Sigurda. „Oh, chrabrý zachránče,“ začne postavše se na posteli, „zachráníš nás?“ Pro samu roli zapomene na odvávání parfému ze svého dosahu, které je samozřejmě tak jako tak marné, a pokusí se o pukrle, které snad viděla v televizi. „Lady Elis vám bude neskonale vděčna.“ |
| |
| Překvapeně se na Samuela podívám a pak se usměji “Ach ano. Oběma nám moc chutnalo. Edgar se nad tím div blahem nerozplynul. A to že on je pokud jde o jídlo hodně náročný.“ ujistím ho. Pak se ale k němu trochu více nakloním a začnu na něj mluvit důvěrným šepotem “Jestli se ti Edgar líbí tak ho někam pozvi. On je hrozně stydliví on sám by se k tomu neodhodlal. A vím skoro jistě, že jemu se líbíš.“ zkusím Edgarovi domluvit rande. No co? Když to neumí udělat i za podmínek kdy je to zcela ideální zůstalo to na mě. |
| |
| Emma Při tvé chvále se Samuelovi na rtech objeví úsměv blaženosti. „Oh, děkuji,“ znachoví ještě o několik odstínů. „Vařil jsem to já.. víte.. kuchař nám bohužel onemocněl a tak jsem narychlo musel převzít jeho funkci,“ pokusí se na půl objasnit situaci, na půl zdůraznit svůj podíl na výrobě podávaného jídla, který je samozřejmě většinový. Když začneš mluvit o Edgarovi, Samuelovi trochu poklesne ruka a položí skleničku tak skleničku zpět na stůl. Pohled má zařezaný do země a když ho od ní opět odlepí vypadá o to nejistěji. „Jo, děkuji,“ špitne a pohledem zapátrá po dveřích vedoucích na pány, kde zmizel Edgar. Pak ještě zkontroluje, zda jsou opravdu všichni zaměstnanci plně zaměstnáni svými záležitostmi a jeho maličkosti si nevšímají. „Mohl bych vás jenom poprosit..“ znejistí a volnou rukou, ve které ještě před chvílí držel onu skleničku, vytáhne z vnitřní kapsy obleku zalepenou obálku. „.. mohla byste mu to dát?“ požádá. „Třeba pod polštář, tak aby to našel. Nemusí vědět od koho..“ dokončí svou zvláštní žádost. Pak sáhne po oné skleničce a dopis nechá položený na stole před tebou. Obálka je čistá, nenadepsaná, avšak pečlivě a úhledně zalepená. „Děkujeme za vaši návštěvu, bude se těšit, až vás budeme moci znovu pohostit,“ zanotuje nahlas, když se ve dveřích od kuchyně vynoří jeho spolupracovnice a v tu chvíli vyleze i Edgar ze dveří o kus vedle. „Děkuji,“ zašeptá ještě naléhavě, abys dopis prozatím schovala a obložen nádobím se vydá směrem ke kuchyni, kam zapadne jak vlastenec, |
| |
| Usměji se , přikývnu a rychle schovám obálku. Rozloučím se s ním a vstanu, když uvidím že Edgar už vylezl ze záchodu. Vydám se mu naproti “Hotovo? Tak jdeme?“ zeptám se ho a obálku si rukou zkontroluji jestli mi při vstávání nevypadla z kapsy. To bude teda sranda až mu ji budu strkat pod polštář. A i když jsem s tím nepočítala třeba mi to později i přečte. Co mu může tak psát? Nějaký milostný dopis? Super. |
| |
| Nemocniční pokoj "Samozřejmě, drahá lady. Je mi ctí a potěšením splnit cokoli ve vašich něžných očích spatřím." Opětuji dvornou úklonu, smeknu imaginární klobouk a na stolku seberu jediným mávnutím umělou kytku, kterou, pokleknouc na jedno koleno, podám dívence. Pak se natáhnu k oknu a párkrát škubnu, abych otevřel ventilačky. "Chceš ten mobil?" zeptám se Kristen již docela civilně a usadím se k ní na postel. "Mimochodem, když jsem tě přivezl, vzali si do hlavy, že jsme snoubenci a nedali si to vymluvit. Tak mě prosím tě neprozraď, už tak na mě ta sestřička kouká, že se začínám bát." Mluvím zlehka a vesele, dívám se na Kristen, mrknu na Elis. "Vypadáte obě náramně zdravě," konstatuju se smíchem. |
| |
| Nemocniční pokoj Pobaveně pozoruji "hrdinného Sigurda, Pokořitele zápachu"a stále se snažím si jej napasovat do situace, skončila mým pobytem zde. Nepříliš úspěšně. Původní spásná myšlenka na modrého tygra mi připadá stále více absurdní. „Ah, díky ti, dobrá duše. Netušíš, zda někdo potěšil mé rodiče zprávou, kde se nacházím?“ potěšeně převezmu mobil, ač mé city k tomuto kousku moderní technologie vřelé city zrovna nechovám. „Vida, tady si člověk na chvíli dáchne a probere se zasnouben, zajímavé.“ zasměji se. „Copak? Nelíbí se ti snad slečna? Nebo nerad sesternu? “ rýpnu si. Protáhnu se a potěšeně se nadechnu čerstvého vzduchu, který se ke mně konečně donesl i přes charakteristický nemocniční zápach i odér naší milé společné známé. Poznámku o našem zdraví přijmu s lehkým pokývnutím hlavy, opravdu si nepřipadám nemocná. A už vůbec ne na nemocnici. |
| |
| Nemocniční pokoj "Myslím, že nepotěšil - snažili se ze mě vymámit na ně kontakt." Letmo se dotknu její ruky, když jí přístroj předávám. Až když ucítím její teplo, uvědomím si, že jsem vlastně čekal ledový chlad... letmo si v duchu vynadám za to, že jsem už vážně blázen a mrknu na holčinu, co na mě kouká jako oddané štěně. "Sestřička, která vypadá, že kdyby se umyla, má o deset kilo míň..." zakroutím očima a zatvářím se, že jsem kousnul do něčeho hrozně kyselého. Nepochybuji, že to Lady Elis potěší. "Nějak není můj typ. Na rozdíl od hráček na flétny s fantazií... žádné další podivnosti, doufám, se nekonaly?" dodám jako by nic. Vlastně se neměly ani kdy konat, když byla v bezvědomí, ale leží mi to stále trochu v hlavě a ta otázka vyletí dřív, než si ji promyslím. "Nic tě nebolí? Hlava se netočí? Pamatuješ si všechno?" zamlouvám to otázkami, které beztak brzy dostane od doktora. |
| |
| Emma „Jistě,“ usměje se na tebe Edgar a pohledem ještě před odchodem zapátrá po dveřích vedoucích do kuchyně. „Co se mu tak může honit hlavou?“ Pak ti gentlemansky podrží otevřené dveře a gestem tě vyzve, abys náhodou neváhala. Venku se toho příliš nezměnilo. Jen snad lidí na ulicích ubylo. Zřejmě důsledek odbíjející druhé hodiny odpolední. Už je dávno po poledních pauzách na oběd. Edgar se rozhlédne po ulici, jednou rukou si přitom spokojeně pohladí bříško, druhou má strčeno v kapse u kalhot. „Tak kam teď, šéfová?“ otáže se tě. „Myslím, že jsem se tou rybou nějak přejedl,“ zasměje se, „takový porce.. a tak dobrý. Krátká procházka domů by jistě neuškodila a pak bych si dal nějakou malou siestu.“ |
| |
| Nemocniční pokoj S fantasií.. zamumlám polohlasně a lehce se zachvěju. Podívám se na své ruce, na jedné u nich je stále patrná stopa zubů. Kéž by to byla jen fantasie. Uvažuji o tom, co se mi ve spánku zdálo. Zdálo..Zdálo se mi o srdci… Ani nevím, proč to říkám. Snad kvůli dívčině otázce, zda jsem jej také slyšela. Zakroutím hlavou, a přejedu si dlaněmi po obličeji. Ale ano, v pohodě. S pamětí je to kapku horší, ale spíš proto, že odmítám věřit tomu, co jsem viděla a slyšela. mrknu na tazatele. Absurdní, je to absurdní. Přeci mne nemohla kousnout létající krysa. Nemohla jsem vidět srdce bez těla, jak tepe na misce. A ten kluk..Ten kluk. Co byl zač? Nevím proč, vypadal, jako by mne znal. A nebyl zrovna rád, že mne vidí. Snad, snad to byl strach v jeho očích. Ale proč? Opět zatřepu hlavou, jako bych chtěla z jejích útrob vyklepat podivné myšlenky. Nejde to. |
| |
| Nemocniční pokoj "Zavolej těm rodičům," vybídnu ji jemně, "než se na tebe sesypou doktoři..." Nevypadá úplně dobře. "A počkej," zatvářím se přehnaně zděšeně, "Nemyslíš doufám tou nevírou v to, co jsi viděla a slyšela i moji maličkost? Já ty zásnuby vážně jenom předstíral..." Chytím se za hlavou a "zoufale" s ní zakroutím. "Nejraději bych tě popadnul a odvedl pryč," dodám věcně. "Lékaři, jak známo, škodí lidskému zdraví. Nepotřebuješ nic víc než trochu klidu a pohodlí." |
| |
| Nemocniční pokoj „ Ne, neboj, působíš jako reálná existence. “ zasměji se na něj. Pak odhodlaně sáhnu po mobilu. „To vůbec není špatný nápad.“ s nadšením ocením Sigurdův nápad. Nechutná věc, ale hold ji budu muset použít. Několikrát s nevalným nadšením klofnu do klávesnice. Výsledkem je vytáčení čísla mé drahé matinky. Tůůůů tůůůů, klaf „Ahoj mami, to jsem já, Kristen.“ “To je dost, že ses ozvala. Kde furt lítáš? člověk se tě snaží sehnat.. jakto, že ještě nejsi tady? Už čekáme jen na tebe..” “V nemocnici. Měla jsem menší nehodu.” Tón mého hlasu je unavený, tenhle hovor je mi nepříjemný. “Jakou nehodu? Nestalo se ti něco? Jéžíši, nezabili tě?” “Zkus hádat maminko. Nevím, jestli v záhrobí mají signál.” musím se pousmát, tohle mne dostalo. “A jsem v pořádku, jen jsem omdlela a nemohli mne vzbudit.. ” “A jak dlouho si tě tam nechají?” vyhrkne náhle otázku, která jí dělá největší starosti. Pak jde v jejím hlase slyšet, jak se zarazí: “Máme za tebou přijet? Ne, hloupost.. pošlu pro tebe tátu, omdlení neni na nemocnici. Doma bude líp.” “To bych taky ráda věděla. Nu, taky tu takový návrhy padly. S radostí odsaď vypadnu.” Při slovech o opuštění nemocnice opět lehce pookřeji. Mamina zahuhlá něco na rozloučenou a slíbí, že otecko brzy dorazí. Položím mobil a začnu se rozhlížet. “Někde by tu mělo být moje oblečení, neviděli jste ho?” zeptám se okolí. |
| |
| Přikývnu "Jasně. Projdeme se. Domů to není tak daleko." souhlasím. Zavěsím se mu na ruku a vydáme se domů. Ale o té siestě nemohla být ani řeč. Sice se mi chtělo spát. Strašně, ale nechtěla jsem. Bála jsem se, že se vrátím... vrátím k těm příšerám. To raději umřu vyčerpáním, než si tu hrůzu znovu zažít. Nevím jestli bych to zvládla. Ještě jedno... a nejspíš zešílím. "Proč jsi si s tím číšníkem nepromluvil? Taková příležitost Edgare a ty si ji necháš utéci." vrtím nechápavě hlavou. |
| |
| Nemocniční pokoj Během telefonátu prohodím pár slov s tím mrnětem Elis na vedlejší posteli, odvrácen, abych Kristen naznačil, že neposlouchám a má své soukromí. Když dotelefonuje, natáhnu se pro mobil. "Nerad bych ho tu zapomněl - ale řekni si o něj kdykoli budeš potřebovat," řeknu. "Ale kde máš oblečení, to vážně nevím... Elis? Pokud se ale vyloženě nechystáš utéct, sestřička ti ho nakonec donese," pokrčím rameny s úsměvem. |
| |
| Kristen, Sigurd Mezitím, než Kristen využije Sigurdovy zázračné mobilní krabičky a vyřídí si tak záležitosti s rodiči, je Sigurdova pozornost upoutána malou Elis, které žvatlavým hláskem vypráví o jakémsi krásném „mončičáčkovi“ – bůhví, co za potvoru má na mysli – , kterého dostala tuhle ke svým jedenáctým narozeninám od rodičů. Nezapomene vynechat ani příhodu, kdy jí jednou utekl z klícky a pěkně vyděsil hospodyni – hospodyni? – , které akorát prostírala k večeři. „Nebýt Nica, tak bych ho asi nikdy nechytla,“ zakončí vyprávění a zasněně si povzdychne. Konec strastiplného vyprávění je již k zaslechnutí i Kristen, která akorát zakončila telefonát s maminkou a začíná se shánět po svém oblečení. Těžko říci, jak se její úmysl bude zamlouvat zdravotní sestřičce bez předchozí konzultace s lékařem. „Já vím,“ vyskočí Elis na Kristeninu otázku chvíli poté, co Sigurd vyjevil svou nevědomost. V mžiku jí nohy zmiznou v pantoflích a už stojí u skříně vedle dveří. Uvnitř se vskutku ukrývají pacientky svršky, v nichž přišla. Hned vedle visí šaty dětské velikosti. Střihem a ani barevným provedením však nikterak nepřipomínají současnou módu či snad jakoukoliv outsiderskou odnož. „Tohle je moje,“ vysvětlí sama od sebe. „A ty už chceš jít?“ podívá se trochu zklamaně na Kristen. „To si myslíš, že tě ta důra jen tak pustí?“ zamračí se a na tváři se jí vyrýsuje několik vrásek. Emma Chvíli postupujete zaklesnuti do sebe podél domů, avšak jen co se zjeví nejbližší přechod a Edgar tě spořádaně přinutí počkat na zelenou, přejdete na druhou stranu silnice, kde se rozprostírá park. Kdybyste se vydali na opačnou stranu, akorát byste se vrátili ke kinu, které jste dnes navštívili. Na druhém okraji parku si můžete všimnout srocení lidí, kteří se již ovšem pomalu začínají rozcházet, a jedno dvě policejní auta se zapnutými blikačkami, které dávají celé scéně přímo detektivní nádech. „Jak nepromluvil?“ znejistí Edgar při opětovném otevření tématu. „Vždyť měl práci, nemůžu si tam přece jen tak napochodovat a vyrušovat ho. Ještě by kvůli mně měl nějaké problémy,“ odůvodní si sám svou nečinnost a mlčky pozoruje pomalu se rozpadající hrozen lidí v povzdálí. „Co myslíš, že se tam stalo? Snad nějaké přepadení!“ zbystří a v očích se mu zableskne duch pro dobrodružství. „Asi jsem to všechno zmeškali,“ posteskne si v závěru. Cesta vás zavede kolem místa činu, které je ovšem opatřeno páskami vyznačujícími uzavřenou zónu jen pro povolané osoby. Odsud vám cesta zabere jen něco málo přes deset minut a ocitáte se ve známé čtvrti, ve známé ulici a dokonce před známým domem. „Vítej doma,“ otevře ti Edgar dveře a vydá se po schodech do bytu. Doma nikdo ještě není, však Kristen by měla být u rodičů na oslavě. „Máme to tu celé pro sebe, co s tím?“ obsadí Edgar gauč v obýváku před televizí tak, že tam, kde normálně sedávají tři, by se nevešel ani jeden Somálec. „Třeba by v telce mohlo být něco o tom, co jsme viděli v tom parku.. neviděla tu někde ovladač?“ rozhlédne se marně kolem. |
| |
| „Děkuji ti, dobrá duše.“ vrátí Sigurdovi telefon, ráda, že jsem se této vymoženosti zbavila. Pak se otočím na Elis, která právě otvírá skříň. Pelerína, sukně, nátělník leží na úhledné hromadě. Mončičák, snad ne ten.. e, to je hovadina. myšlenka na lítající krysu mi prolétne hlavou ve stejné chvíli, jako lehký údiv nad Elisiným oděvem. Rozhodnu se dnes už ničemu nedivit, vezmu oblečení a položím je na postel. Lehce bezradně se rozhlédnu, kde by se tu dalo převléci, ale nic v dohledu není. „Mohl by ses..“ naznačím Sigurdovi, zda by se mohl otočit. „Já se jí nehodlám ptát. Nemám žádnou nakažlivou chorobu, takže nemají právo mne tu držet.“ odpovídám dívce na její dotaz, zatímco si přes hlavu přetahuji nemocniční košili. A nemrač se, nesluší ti to. Kdypak jdeš domů? zeptám se a uvažuji, zda bych se sem po svém úprku mohla vrátit ji navštívit. Za těch pár chvilek jsem si ji oblíbila. |
| |
| Vida, na to, že bude prcek ze zazobané rodiny, vypadá docela mile. Nejspíš ji ještě nestačili zkazit. Posadím se na kraj Elisiny postele tak, aby nebyla žádná pochybnost, že na Kristen nevidím. "Proč ty jsi vlastně tady?" zeptám se jí. "Vypadáš zdravá jako rys. Nebo jako mončičák?" Prstama si roztáhnu obličej, takže na okamžik vypadám jako ty příšerné hračky, co už bohudík vyšly z módy. Jak je to s opouštěním nemocnice sice netuším, ale že jí tu nemohou zavírat mi připadá jasné jako facka. "Mají za tebe zodpovědnost," řeknu jenom, "Asi bys měla podepsat nějaký papír, že jdeš domů. Jinak tu bude hrozné haló, kde jsi a kdo je za to zodpovědný a tomu největšímu chudákovi, co se nebude umět bránit, sníží plat." Napůl to myslím vážně, napůl mám dojem, že by se na ní doktor přeci jenom měl podívat. |
| |
| Unaveně se sesunu do křesla "Nelehl jsi si na něj náhodou? Přece víš, že ho Kristien občas nechává na pohovce." odpovím mu a jsem ráda že jsem si nohy vysvobodila ze sevření bot. "Jasně... koukneme se. A když tak si pustíme nějaký film co říkáš?" zeptám se a zase vstanu "Momentík. Zajdu si na záchod a převléknout." odkráčím na toaletu kde si ulevím a pak do svého pokoje, kde se převléknu do zelených tepláků a bílé košile. Sundala jsem si i podprsenku, když jsem doma tak ji nerada nosím, tlačí. Navíc žila jsem tu s jednou dívkou a gyem tak to nikomu nevadilo. Vytáhnu dopis co jsem dostala od číšníka. A tak vlítnu ještě Edgarovi do pokoje, kde položím obálku na polštář a za okamžik se zase válím v křesle. "Našel jsi ten ovladač?" zeptám se. |
| |
| Kristen, Sigurd „Já, no..“ nadechne se Elis k odpovědi na Sigurdovu i Kristeninu otázku. Pak se zasekne, duchem jako by byla nepřítomna. „Vlastně mi nic není,“ usměje se pak. „Jen čekám, kdy si pro mě někdo příjde.. ztratila jsem se..“ pokusí se neobratně vysvětlit, „v noci byla zima a já se nachladila. A skončila jsem tady. Vlastně si příliš nepamatuji, jak jsem se sem dostala. V jednu chvílí jsem byla doma v posteli.. a pak najednou už tady.“ Dívka, jež nejdřív vypadala, že o sobě bude mluvit jen nerada, se náhle překvapivě rozpovídala. „Tak to přeji hodně štěstí,“ přitaká Kristen na její výmluvu pro únik. Na její nízký věk již docela slušně ovládá tu správnou příměs ironie. Když se pacientka dovypraví a oba dospělí se rozloučí s malou Elisabeth, ocitnou se na chodbě. Na pár nemocničních lavičkách odpočívá několik pacientů, které procházení se po nemocničních chodbách či zahradách znavilo. Jen co mladý pár zahne za roh, naskytne se jim pohled na dvojici – jak komu známých – postav. Přibližně uprostřed chodby proti sobě stojí již známá zdravotní sestřička se svými tunami make-upu, které se za žádnou cenu jen tak nevyhnou, a mladý muž v netypickém oblečení, které je až záhadně podobné tomu Elisinu. Jeho plavé vlasy upoutávají asi největší pozornost – jejich zbarvení nabývá odstínů šedi. Cizinec spolu se sestřičkou se o něčem dohadují a žádný z nich zřejmě nechce ustoupit ze svých požadavků. Zřejmé však je, že předmětem jejich „výměny názorů“ je malá Elisabeth. „Elisabeht Ferenczyová.“ Jinudy cesta ven z nemocnice nevede. Emma „Jop,“ odpoví Edgar krátce, ale za to výstižně. „Zvládl jsem to, i když by to dalo zabrat celé polární výpravě,“ začne si stěžovat, „měla jsi jinak pravdu, byl zapadlý mezi polštáře.“ Poklepe rukou do polštáře vedle sebe, aby ti dal najevo, že se máš k němu posadit. Sám se v době tvé nepřítomnosti činil a na stolku před pohovou již stojí velká mísa plná popcornu. „Vzal jsem ten z krámu,“ dodá, když si všimne, že ti na pochutinu padl pohled. „Nebo jestli chceš, tak si můžeme udělat svůj.. domácí,“ rozzáří se. Vždycky má rád, jak to v hrnci vybuchuje a pak to jíst ještě teplé.. a náležitě přeslazené a přemaštěné. „Anebo,“ pozvedne prst, „by v mrazničce mohla být zmrzlina. Uděláme si americký večer, co ty na to?“ Když se konečně usadíš vedle Edgara a uděláte si pohodlí před vypnutou televizní obrazovkou, přijde zásadní otázka, jež rozhodne snad o celém zbytku dne: „Tak co to bude?“ Zaujme Edgar nevinný výraz vítěze, který se stihl zeptat první a tedy zákonitě nemusí film vybírat. Na druhou stranu to je možná dobře – někdy má opravdu divný vkus. |
| |
| Protáhnu se a zamyslím se "To je fajn nápad. Dáme si... Co třeba Casablanku?" zeptám se a začnu hledat cd s filmem. Když ho najdu vložím ho do DVD a podám Edgarovi ovladač "Tak to zatím nastav. Já mezitím udělám domácí popcorn." mrknu na něj a odejdu do kuchyně, kde začnu připravovat popcorn. Nechám dveře otevřené aby si mohl Edgar vychutnat jeho oblíbené, miniaturní výbuchy popcornu. Když je hotov vrátím se s mísou, teplého popcornu a s nalezenou zmrzlinou v mrazáku a oboje položím ho na stůl a sednu si vedle Edgara. "Tak.. můžeš to pustit." pobídnu ho. Chvíli se dívám, sním trochu zmrzliny než se rozhodnu dělat si větší pohodlí. Přitulím se k Edgarovi, opřu si hlavu o jeho rameno. Jak dlouho vydržím nespat? Nevím... pokusím se, ale to vydržet co nejdéle. Otočím hlavu a podívám se na Edgara. Fakt... tak pěkný kluk.. je ho škoda. Vezmu ho za ruku a políbím ho na tvář "Mám tě moc ráda. Jsem ráda, že tě mám, Edgare." svěřím se mu. |
| |
| V nemocnici "Vsadím se, že se ti jenom nechtělo do školy," dobírám si Elis, ale pak ji třepnu přátelsky po vlasech. "Však ono to dobře dopadne. Takové věci vždycky dobře dopadají." To už je ale Kirsten hotová, tak jí ještě zamávám a vyjdeme ven... mám tak trochu špatné svědomí. "Hmm..." udělám a mimoděk se napůl schovám za dveře. Připadám si jak ve špionážním filmu. Pak v náhlém impulzu - jehož součástí je i prozření, že ten někdo venku je zaručeně Elizabethin příbuzný, ale určitě mu chybí nějaké papíry - syknu na holčinu: "Pojď sem, Elis. Ale opatrně, ať tě z chodby není vidět. Podívej se tam." Když honem přiběhne a nakloní se do chodby, pro jistotu ji zlehka podepřu. Nechci, aby se mi nějakým leknutím skácela na zem, ale ani aby nás moc brzy prozradila... |
| |
| V nemocnici „No, tak držím palce, ať tě tu nenechají dlouho .“ mrknu na dívčinu a vydám se, lehce nejistě, pryč z pokoje. Na chodbu, s nadějí, že i pryč z tohohle blázince. Ale ne, naše krasavice. Tvář se mi na chvilku zkřiví nelibostí, jednak nad sestrou jako takovou, jednak nad překážkou mezi mnou a svobodou. Pak můj zrak padne na mladíka, se kterým momentálně vášnivě debatuje. Ty vlasy.. Ta barva.. kde jsem ji viděla? Pokusím se vybavit si, kde bych mohla někoho takového potkat. Někdy nedávno. Dneska? V autobuse? Vzpomínka kolem mne létá jako motýl, zdánlivě pomalu, na dosah, ale chytit se nedá. Čím déle jej pozoruji, tím palčivější ta otázka je. Tep. Vybaví se mi srdce, krev a chrám.. A on. Ne, to není možné. Byl to jen sen. nebo ne? Ale Elisabeth.. Elisabeth mluvila o zvuku,který byl slyšet, když jsem spala.. Co se to sakra se mnou děje? |
| |
| Kristen, Sigurd Elis, celá napružená zvědavostí, co jí jen může chtít Sigurd ukázat, vyskočí opět z postele, nožky jí vklouznou do pantoflíků a už je hnedle u dveří a vystrkuje nos na chodbu. „Heh,“ hrkne v ní trochu, když si obhlídne situaci, nejspíš se zprvu vylekala řádící sestřičky, která neustále mele něco protokolech a že „takhle to přece nejde, pane.“ Dívenka ještě chvílí zírá s otevřenou pusou, jak se vyvíjí situace na bitevním poli, a pak se nakloní k Sigovi: „Ale to je přece Nico.“ Říká to, jako kdyby tomu sama nemohla uvěřit. „Už si pro mě přišel,“ vypískne polohlasně, „konečně půjdu domů!“ Obě dvě zainteresované osoby si zatím opodál stojících pozorovatelů nevšimly, jak jsou zabráni do svých dohadů. Když se akorát ten, kterého Elisabeth označila za Nica, nadechne, zarazí se. Jeho pohled směřuje kamsi přes rameno rozhořčené blondýnky. Kristenina maličkost byla rozpoznána. Sestřička se nechápavě otočí, co vytrhlo muže z „hovoru“ a otočí se také. „Kam si myslíte, že jdete?“ udeří svým pohledem na skupinku sestávající se z Kristen, Sigurda a Elisina nosu mezi dveřmi. Poslední návštěvník ji pěkně rozpálil. Emma Edgarův pohled spočine na dvou plných mísách popcornu, jeden je ještě teplý, druhý jen zakoupený v obchodě. Jeho volba je jasná. „Ah,“ rozzáří se mi oči, „takhle to bude daleko lepší,“ mrkne na tebe. Zmrzlinu již příliš nekomentuje, jen se usměje a v očích mu hrají jiskřičky, ze kterých jsou patrné jeho myšlenky: „Jestli tohle všechno sníme, tak nám bude pěkně špatně.“ Na výzvu se opět chopí dálkového ovládání nejen od televize, mezitím stihl vyhrabat i to od DVD přehrávače. „Casablanku, jo?“ zhodnotí pohled na nabíhající film již v úvodní scéně ještě před jeho představením. „Jéjej,“ zrudne až za ušima a šalamounsky se na tebe podívá. „To může znamenat jen dvě věci - buď jsi něco provedla nebo něco chceš,“ zasměje se. Na tváři se mu stkví šibalský úsměv plný očekávání, co z tebe vypadne. „Tohle přeci není jen tak..“ |
| |
| Nemocniční chodba "Co myslíte vy?" vypálím k sestřičce bryskně odpověď s úsměvem, po kterém by - kdykoli jindy - roztál arktický ledovec. Sklouznu pohledem k Elis. "Gratuluji, máte dnes svůj šťastný den," zaparoduji poměrně výstižně chronicky známý reklamní slogan na jistý obchodní dům. Pak náhodou pohlédnu na Kristen a humor mě přejde. Vypadá nějak - zaskočeně? Přepadle? "Není ti dobře?" zeptám se tiše, jen pro její uši. |
| |
| Trochu se začervenám "Proč myslíš, že hned musím něco chtít nebo že jsem něco provedla?" ohradím se a stisknu jeho ruku. "Jenom jsem ti prostě chtěla říci... jak moc mi na tobě záleží." řeknu se sklopenýma očima. Lehce ho po ruce pohladím Proč tak skvělý kluk je na.. kluky? Proč? Tak strašně se mi líbí." tiše si povzdychnu. Podívám se na něj a zamračím se, zkusím to. Třeba není jen na kluky. Ale co... Natáhnu se a lehce ho políbím na ucho, pak na tvář a nakonec po chvilkovém zaváhání ho políbím i na rty. |
| |
| Nemocniční chodba „Co? Ne, nic mi není.“ usměju se na Sigurda, doufám, že ne moc křečovitě. Narovnám se,hrdě vypnu hruď a zatvářím se neústupně, alespoň doufám, že to tak vypadá.Chladný zrak (dle mého názoru) upřu na sestřičku a klidně odvětím: „ Nejsem infekčně nemocná, nemůžete mne tu držet. Pokud Vás to uklidní, přijdu na kontrolu, ale dnes tu opravdu dále nemíním zůstat. Nashledanou. S těmito slovy zamířím kolem sestřičky k východu, doufajíce, že mne Sigurd bude následovat. Na společníka naší milé blondýnky raději ani nepohlédnu, přesvědčuji se, že se mi to jen zdálo, nemůže to přeci být postava se snu. Prostě nemůže. |
| |
| Vážení hráči,po dlouhých úvahách jsem dospěl k závěru, že tato jeskyně již pozbyla smyslu a spíše se stala psychickým mučením namísto radostí ze hry. Nicméně zde alespoň v tomto posledním příspěvku musím připomenout pár věcí, jimiž byla tato jeskyně výjimečná. V prvé řadě je Psycho Dreaming první PJovskou jeskyní, kterou jsem založil. Stalo se tomu tak již 24.Srpna 2006, tedy přibližně po mém dvou měsíčním působení na Andoru. Nyní se píše 14.dubna 2008, uběhl tedy rok a půl, někteří si řeknou, že skoro dva roky. V mých původních plánech byla víra, že se mi ji podaří dovést do konce a následně ji mít zapsanou v kronikách. Bohužel se tak nestane. Nyní, když se ohlédnu v příběhu, který jsem připravil, vidím v něm spoustu chyb, děr a nesrovnalostí, které by se mi zřejmě nepodařilo zahladit tak dobře, aby to nebylo příliš nápadné. Bude tedy lepší, když tyto smrtelné křeče nebudeme zbytečně protahovat. Závěrem bych vám všem chtěl poděkovat za účast, za dobrou hru a moc se omlouvám, že to nevyšlo. Je mi to líto, nicméně doufám, že se opět někdy znovu sejdeme u jiného příběhu (či snad tohoto, ale poopravovaného - ano, své nápady nezahazuji) a dohrajeme ho do řádného konce. Jeskyni zruším sedmý den od tohoto oznámení, tedy 21. dubna 2008. Do té doby je vám k dispozici diskuze, kde se můžete vyjádřit. Děkuji, váš Dream Master ~ Dimitry |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR