Andor.cz - online Dračí doupě

Romeo a Julie... tak trochu jinak


Příběh natolik nadčasový, příběh starý tisíce let, příběh velké nenávisti a ještě větší lásky. Byl napsán jak začátek, tak i konec, jenže… co kdyby to bylo úplně jinak?

V království Amadien dlouhá a dlouhá léta žili rody pospolu, bez jediné kapky krve na jejich překrásných erbech. Daleko se táhla nádherná údolí, louky, lesy, impozantní města i údajně nekonečný oceán. Tohle místo bylo plné divů, létajících koní, dokonce duchů, přeludů, snů i citů, ať už těch nejprostších, nádherných, spletitých nebo temných.

Jednoho slunečného, zrádného dne právě připlouval bouřkový mrak nad palác, sliboval vydatný déšť, odpoledne však ještě nikdo netušil, že bude pršet krev. Nižší šlechta Monteků, ve znaku dravého vlka, zatoužila po moci královské rodiny a nehledíc na neposkvrněná léta, zaútočili ze zálohy. Kapuleti, ve znaku klidnou oblohu a především slunce, zrovna slavili třetí narozeniny jejich jediné dcery, Julie. Nikdo z nich nečekal víc, než bouřku, která pomalu objímala noční oblohu. Nikdo netušil, jaké přijde krveprolití a následná tyranie, pod nadvládou vlků. Tu noc padli do léčky všichni, jejich srdce byla probodnuta a rozcupována na kousky mečem Edgar Monteka, silného, nekompromisního muže se zkaženou duší.

Maličká Julie se krčila v koutě a křičela, jak jen jí její ochraptělý hlásek dovoloval. Rudá tekutina obtékající její drobné nožky, byla hustá a lepkavá. Měla strach. Byla jen otázka času, kdy si přijdou i pro ni. Naštěstí nepadli všichni přívrženci Kapuletů a mistr Leny ji zachránil právě včas.
Vrazi marně pátrali po malé dědičce, zbyl po ní jen vztek v Edgarových očích…

Malá Julie tenkrát ještě mnoho nechápala, byla vytržena z rodinného zázemí, z pohodlí hradu i láskyplné náruče své zesnulé matky. Nikdo z jejích strážců jí nemohl nahradit to, o co přišla. Byla spasena, jen proto, aby trpěla. A za pár let, nesla všechnu krev, povinnosti i odpovědnost svého rodu. Pomsta musela být naplněna. O 15 let později Kapuleti chystají povstání…

A z toho, co je něžné… Musí se stát silné…

Pozvedněme meč!
Jenže… co když se v tomto nepříznivém čase, v těchto krutých dobách zrodí láska? Může přežít? Nebo tak, jak to bylo sepsáno původně, zemře, či jí vůbec nebude přáno vzniknout?
Stránky jsou otevřené…

Jak to začalo...

Ve svitu měsíce se zalesklo ostří právě leštěného meče, Mistr Leny si pomalu povzdechl, při pomyšlení na to, co s dnešním dnem přichází a odchází. Jako správný stratég věděl, že všechno má svůj čas, ale již rozhodil všechny sítě, které na svůj pokročilý věk, držel v rukách velmi pevně. Musel být opatrný, až by se to někomu zdálo přehnané, ovšem Montek měl svoje špehy všude, mezi obchodníky, námořníky, šlapkami i prostými, čestnými lidmi, kteří by však pro svou bídu prodali i duši... Ten špinavý pes měl všechny pod palcem a šlechta mu mlčenlivě stála oporou, jen proto, že její výsostné postavení nemohlo ohrozit nic a nikdo, za předpokladu, že stáli za svým pánem. Za vrahem a zrádcem.
Julie... Ty jsi naše jediná naděje! Pomyslel si ještě a milostivě sfoukl svíčku, která se beztak dávno topila ve svém vlastním vosku, podobně jako starý muž ve svých myšlenkách.

***

Ráno bylo deštivé a smutné, jako by i příroda sama litovala mladé dívky, krásné svou naivitou i veselostí, příliš se podobala matce...
Všichni strážci, v hlavním stanu, tedy nevelkém sídle bohatého šlechtice, jaký Monteky odjakživa nenáviděl, věděli, koho doopravdy tak pokradmu stráží. Christianovi však příliš neleželo na srdci z jakého je Julie rodu, avšak toužil ji navrátit na trůn stejně jako všichni ostatní, ačkoli měl možná i jiné pohnutky. Zrovna brousil svůj meč a vysedával u ohně, když vešla do dveří, opět ustrojená jako příliš pohledný mladík. Ani potrhané věci neničily celkový dojem vznešenosti... Nebo se mu to možná jen zdálo.
Jako obvykle nechyběla v její blízkosti malá nápadně zrzavá Alex. Poskakovala kolem a přemýšlela, kdy přijde ta nejvhodnější chvíle pro její vykutálený dárek k osmnáctým narozeninám, její Bůh ví proč, skrývané přítelkyně.

,,Všechno nejlepší, slečno Julie!" Ozval se ode dveří stroze mistr Leny, avšak v očích se mu zračila upřímnost a v srdci zase bolest.
Konečně přišel ten den...
"Všechno se dozvíš, až budeš dostatečně stará..."
"Ještě není ten správný čas..."
"V den tvých osmnáctých narozenin!"
Všechna šílená tajemství okolo tvého života měla být prozrazena, tušila jsi, že tohle všechno není jenom tak. Nesměla jsi vycházet ven, avšak stejně jsi to vždy porušila, jen proto, abys mohla pomoci nějakým chudákům, které zase otravují ti nelidští barbaři, co si říkají strážci pokoje Amadienu... Samozřejmě v přestrojení, samozřejmě s Alex.
A stále sledovaná svým strážcem, ačkoli o tom netušíš.
Protože kvůli dětským hloupostem nemůže společenství Slunce přijít o jejich jedinou žijící naději.

,,Dnes se po tolika letech můžete ustrojit, jako dívka, ale všeho do času, při západu slunce se vydáme na cestu." Mírně pokyne své svěřenkyni, kterou má rád jako vlastní dceru, ačkoli by si ji tak nikdy nedovolil častovat pro její původ a v klidu se pustí do snídaně složené z pečených pirohů i jiného dobrého pečiva. Jí celkem bez chuti a zdá se být přemýšlivý...

Podivné ráno...

Obloha byla nepříjemně zatažená, podobně jako té noci před patnácti lety... Montek znechuceně odkráčel od okna ke svému trůnu a utápěl se ve vzpomínkách na tu noc. Jaká škoda, že nestihl zabít všechny ty zpropadené Kapulety, několik z jeho zvědů mu v poslední době přinášelo znepokojivé zprávy o tom, že Julie... je stále živá a co hůř, v tomhle městě, a co hůř, přesně ví, kým je. Doufal, že jsou to všechno jen hloupé pověry a výmysly rolnického odpadu.
Nedávno znovu zvýšil daně a v mysli měl spoustu dalších reforem, co mu pomůžou upevnit postavení i obohatit královskou pokladnu. Ke všemu mu dělal starosti jeho nezvedený synáček. Bylo už načase, aby se z něj stal pořádný muž. Ovšem kdo ví, kdy se konečně uráčí přijmout své povinnosti? Snad mu manželka dopomůže k rozumu...
Desideria by se na trůn hodila mnohem lépe, škoda, že se narodila jako žena, což jej opět přivedlo k myšlence obstarat jí vhodného pána.

***

Romeo jako obvykle seděl ve svém pokoji, nad dosud bolestně čistým listem pergamenu, občas se podíval stranou, tam, kde ležel umělecky skvěle vyobrazený portrét jeho snoubenky, Ember... Vypadala mile a byla jen o něco mladší, než on sám. Přemýšlel, jaká asi bude, zda je to ta dívka, které touží zaprodat celé své srdce i život. Déšť posměvačně klepal na okno, když tu do jeho pokoje, jako velká voda vrazil jeho přítel umíněný, že tentokrát si opravdu zašermují a co víc, venku, v promočené, nádherné přírodě Amadienu. Navíc měl několik věcí, o kterých s ním musel nutně mluvit. Především večerní hostinu a slečnu Desideriu.

Nástupcova sestra byla mezitím oděná v nádherném koženém sáčku a drahých kalhotách, připravena vyplnit otcův rozkaz a zkontrolovat, zda občané řádně plní svoje povinnosti - tedy nemají nikde žádné jídlo, ani vodu navíc a všichni pracují, když mají.
Očima vybírala jak několik strážců, co ji měli doprovázet, tak vhodného oře s načechranými křídly, kteří však do jednoho nervózně ržáli, snad na počest tomu divnému počasí, teplému a přece deštivému. Amadienská léta dokázala být vždy překvapivá, stejně, jako království samo. V hloubi duše se však ani na okamžik nezabývala politikou.

Po cestě
Lehce znepokojeně ses dívala z okna kočáru a snila o tom, co tě na dnešní hostině, jaká bude vystrojena kvůli tobě, čeká, tedy mimo tolik očekávané seznámení s Romeem a celou jeho rodinou. O jeho otci jsi slyšela mnohé, špatné i dobré, něco o jeho síle, něco o jeho charakteru, avšak člověk by lidi neměl soudit dle klepů... jenže to se u dvora dělá dost špatně.
Celá rodina byla pyšná, že zrovna ty ses měla stát příští královnou, ovšem nikdo se neptal, co doopravdy cítíš, nebo chceš.

Netrvalo dlouho a kočár zastavil na první zastávce, které byly celkem časté, aby se slečna příliš neunavila a byla neustále občerstvována venkovským ovzduším, vodou či něčím dobrým k snědku. Jeden ze sluhů ti pomohl ze schůdků a roztáhl deštník nad tvými tmavými, pracně zaplétanými vlasy.
,,Slečno, museli jsme zastavit předčasně, kvůli naprasklému kolu, brzy všechno dáme do pořádku, prozatím si můžete odpočinou v tomto hostinci, není sice příliš útulný, avšak muž, kterému to zde patří ,přislíbil, že o vás bude speciálně postaráno, navíc s vámi pošlu dovnitř dva pacholky, pro jistotu, ale nemáte se čeho bát!"
Hospoda vypadala dosti ošuntěle, ačkoli svým způsobem domácky. Veselá, kyprá šenkýřka ti ihned splnila všechna přání.

Jen jeden podivný muž hrající si s dýkou v ohebných, dlouhých prstech, tě čímsi znepokojoval. Obličej měl zahalený kápí, ale i tak jsi viděla podivný lesk jeho očí. Seděl v rohu, ale když promluvil, věděla jsi, že je to směřováno tobě.
,,Kam máte namířeno, že i tahle nuzná hospůdka stačí pro váš úsměv?" Pronese řečnickou otázku, nikdo jiný si jej nevšímá.
,,Dávejte pozor, kudy cestujete, ne všechna místa Amadienu jsou, jak to říci... čistá" Dořekne a zabodne kudlu do dřevěného stolu. Víc ti zase nevěnuje pozornost. Jeden by řekl, že to bylo velmi neomalené mluvit takhle s dámou tvého postavení, jenže na tom muži je cosi zvláštního a nebezpečného.
Dva pacholci se ti pokloní, abys věděla, že ti jsou k službám a bez nároku na cokoli, stojí a úslužně čekají na opravu zatraceného kola, jaké prodlužuje čas k seznámení s tvým nastávajícím!

Deštivé ráno

Ne, že bych neměla kde spát.. Mám. Ale poslední dobou jsem až nějak pofiderně často u Julie a přespávám tam. No, ono to možná bude tím, že s ní chodím čím dál tím později a později ven a pak už se mi nechce vracet domů A stejně.. Kdo má furt ty kecy rodičů poslouchat.. Alexandro, ty snad nejsi ani naše dcera! Alex, pojď sem! Alex, vdej se! Alexandro, kam zase jdeš?! Alex, kde jsi byla?! Vrrr!! je to na zešílení! Nenávidím to. Neustále nějaká buzerace, připomínky, blbé kecy.
Každopádně jsem hodně brzo ráno vstala a rychle se dostala domů. Věděla jsem, že má Julie dneska osumnácté narozeniny a že dneska poprvé může vyjít mezi lidi jako dívka. Byla jsem tak nadšená! Vždycky jsem si představovala, jak by jí asi slušely šaty. Rozhodně více, než mě.. Má ženštější postavu, než já a mě jen tuna šatů plesniví doma. Né doslovně, ale chápete.
Do svého pokoje jsem se tiše po okapu dostala oknem. Rodiče v tuhle hodinu určitě ještě spaly.. A já byla mokrá jak slepice. Převlékla jsem se do hnědých úplých kalhot a vršku, který vypadal jako bílé šaty z lehké látky končící pod zadkem s dlouhým rukávem do zvonu a lodičkovým výstřihem, který odhaloval moje klíční kosti. Od boků pod prsa z venku svázané zeleným korzetem s lehkým zlatým zdobením. Černé vysoké boty končící pod koleny.. A jsem připravená ven jít znova zmoknout. Dobře, tak ne. Ze skříně jsem vyhrabala dva hnědé pláště jeden z toho měl kápi. Ten jsem si dala na sebe a druhým jsem přikryla tak patery úplně nové šaty, které jsem na sobě nikdy neměla a Julii budou určitě sedět. Hodila jsem přes ně druhý plášť, aby nezmokly a už bohužel dveřmi, tiše jako myška jsem se vydala ven a co nejrychleji a nejtišeji zmizela zpátky k Julii domů.
Zaklepala jsem na dveře kuchyně a nakoukla. Snídali. Mávla jsem spolu na pozdrav a pak obdařila Julii svým veselým úsměvem.
,,Až dojíš, přijď k sobě, mám pro tebe dárek." Mrkla jsem na ní, zavřela za sebou dveře a položila všechny šaty k ní na postel. Hm.. Kručení v břiše. Nenápadně jsem se vkradla do kuchyně, nabrala si pečiva, že by ho snad ani velký chlap nesnědli a opět se tiše vypařila s nevinným úsměvem na rtech, cpoucí se jídlem. No co? Neumím posedět na místě.. Většinou ani u jídla.

// Alex vypadá postavou trochu jako kluk. Nemá moc velké prsa ani boky, výškou je asi o hlavu menší než Julie. Její postava je spíše atletická, když jde může se zdát, že jde jako kočka. Ladně a tiše. Tvář má ale ryze holčičí s bílou pletí a lehce rudými tvářemi. Nejvýraznější jsou na ní asi rezavé vlasy sahající až do pasu a modrošedé oči připomínající zataženou oblohu.

Probuzení bylo zvláštní. Poslouchat opakující se rytmus. Kap, kap, kap. Mně nepřidal na dobrém ránu.
Zase prší. S touto myšlenkou jsem se postavil, přesunul se ke skříni, kde jsem na sebe oblékl pohodlné oblečení a vydal se k oknu, ověřit si mou domněnku.
Pohlédnul jsem smutně z okna ven. Jak depresivní počasí to dneska bylo. A já měl před sebou jen čistý papír, nic jsem ještě nezvládl napsat. Neměl jsem inspiraci. Trápila mně menší deprese z toho, jak venku je. A jak se v tomto počasí nedá jít ven, protože by člověk promokl na kost. A místo toho budu muset trčet zde a poslouchat svého otce.
Nesnáším toto počasí. Nesnáším, když zde musím zůstávat. A on má potom možnost ze mně, jak říká, udělat muže. Však já jsem dosti muž. Povzdechl jsem si a pohlédl na obraz své nastávající. O to více se mi můj den znusil.
A ona? Budu jí snad milovat? Co když to nebude ta pravá a já po ní nebudu toužit, tak jako po nějaké jiné? To si jí budu muset vzít i v té chvíli? Tyto myšlenky mně už delší dobu trápily. Otázky toho, co bude. Toho na co si nedokáži odpovědět nyní.
Vstal jsem od depresivního prázdného papíru a přešel k depresivnímu výhledu z okna.
"Fakt skvělé. A může být někdy lépe?" Zeptal jsem sám sebe nahlas. Přešel opět k portrétu mé nastávající a vzal ho do ruky. Opatrně jsem se dotkl její tváře, prsty sjížděl až po rtech, kde jsem jí vtiskl polibek. Toužím někoho milovat. Ale milovat z donucení. Proč toto? Jsou snad tvé rty něžné, nebo jsou to bodavé ostny? Povzdechl jsem si. Usadil se opět ke stolu a začal tam něco psát.
Můj plán napsat pár slok, ovšem někdo vyrušil, nebyla to má nálada, byl to můj přítel, který do mého pokoje vtrhl bez zaklepání.
"Příště prosím zaklepat. Co kdybys mne vyrušil v mém rozjímání? Či ve chvíli, kdy má múza zabrala veškeré mé bytí?" Přesunul jsem na něj svůj vyčítavý pohled a pokusil se o přátelský úsměv. Na jednu stranu se mi jeho vyrušení nelíbilo, na tu druhou to byl klíč z toto pekla zde.

Plnoletost aneb dnes se vše dozvím
Deštivé ráno

Opět jsem se celou noc toulala venku. S Alex. Jak jinak. Je chvíli nad ránem, líně se snažím vytáhnout z postele o něco dřív než mě začne někdo budit, abych se šla něco učit. Ale i tak. Přece mám osmnáct ne? Proč bych se měla učit, když je mi dneska osmnáct. Poslední dobou jsem si říkala jaké to asi bude až mi bude osmnáct. Budu plnoletá a budu si moc děla co se mi zlíbí. Tedy ne že bych to nedělala, mistr se mnou mívá asi občas dost trápení, když mu často utíkám. Pravda ale je, že mám dnes dost podivný pocit v žaludku. Dneska se konečně dozvím něco o své minulosti. A možná i něco o tom snu, který mě celý můj život trápí. Mistr Leny o něm určitě ví, kdyby ne bylo by to velice zvláštní. On ví totiž všechno. Vždycky.

Fialkové klouby na prstech raději schovávám. Nikdo přeci nemusí vědět, že jsem dneska v noci natáhla nějakému strážci. Mohl to být docela problém, ale co už. Nohy mám dost rychlé a Alexa taky. Naštěstí je dokonce rychlejší než já. Neměl tyranizovat toho chudáka, který neměl ani kde složit hlavu. Tohle je jedna z věcí, které mě dokáží naštvat. Při pohledu jak ti takzvaní strážci pokoje Amadienu mohou trápit obyčejné lidi, mi v žilách vře krev. A to říkají, že jsem hodně naivní

Vlasy si svážu do copu, jen některé konečky nechám trochu "trčet" spolu s koncem copu. Teď vypadám vážně jako nějaké strašidlo z bažin, ale věřte mi, že to pod tím kloboukem vypadá daleko lépe. Jako každé ráno si musím kolem hrudi omotat dlouhý ovaz, dost pevně, abych stáhla až příliš ženská ňadra. Věřte že i bez vzduchu si zvyknete, když to musíte dělat od svých čtrnácti let každý den. Asi jsem si na to zvykla natolik, že mi to jinak může přijít i nepříjemné. I když kdo ví, do teď jsem na sobě nic jiného než kalhoty a košili neměla. Přesto, když vidím někdy ty ... bohaté dámičky co nosívají snobské šaty - ne že bych jim občas nezáviděla, pořád jsem holka a některé šaty jsou opravdu krásné - jak jsou v tom svázané jako v pasti, občas se trochu divím, že se v tom mohou pohybovat. Možná že mohou, přeci jen já mám hrudník svázaný taky. Ale co ty sukně? Musí se v tom asi hodně špatně běhat.

Znovu se podívám na fialkové klouby. Na rtech se mi usadí trochu vítězný úšklebek, když si vzpomenu jak se strážce pořádku tvářil, když sem mu poklepala na rameno a následně ho praštila aniž by cokoliv čekal. A než se nadál byla jsem v tahu, jen slyšel můj křik, že má tomu chudákovi dát pokoj nebo to bude daleko horší. A dal. Podle toho jak mám fialkovou ruku, zřejmě má přeražený nos. No já s tím hýbat můžu, dokonce v tom udržím i hřeben, tak by snad nemusel být problém udržet meč. Snad. Ale Mistrovi stejně nic nepovím. Jako vždycky.

Obléknu si košili a poškubané kalhoty, vysoké trochu ošoupané boty a přes košili kazajku. Vlasy schovám jako vždycky pod čepici a dorovnám konečky aby to vypadalo, že jsem vážně kluk. Zatím si neumazávám tváře, není to potřeba, přeci jdu jen na snídani.

Nakonec se zvedám a vycházím, ze svého pokoje. Myšlenky se mi v hlavě hemží jak nezbedné myšky, nevím na co myslet dřív jestli na prožitou noc nebo to, že je mi dneska už osmnáct. Před vchodem do sálu, se krátko zastavím, otřu si dobře oči a trochu se protáhnu, musím si zívnout, jsem vážně ještě trochu ospalá. Pak teprve vejdu tam kde je už nachystaná snídaně. Těším se. Jen kdyby tam leželo ale alespoň jedno jablko. Dneska na ně mám vážně nějak velkou chuť.

Když se ozve strohý hlas mistra s blahopřáním, podívám se jeho směrem a pousměju se. Vím, že to myslí upřímně, ačkoliv je tam náznak čehosi, u čeho si nejsem jistá co vlastně je. Raději se na nic neptám. Jen trochu schovám dlaň s kloubky do rukávu od košile, ruka není pro všechny oči. Trochu ji schovám za záda.

" Dobré ráno, mistře Leny a děkuji."

Usměju se na něj a vydám se pomalu ke stolu. Přesto se podívám na Christiana. I jemu věnuji úsměv.

" A vám taky dobrého rána přeji."

Řeknu mu vesele a usadím se u stolu. Opatrně se pustím do snídaně.Vím, že se Alexa vypařila brzo, vstávala jsem hned po ní. Ale taky vím, že se zase vrátí, i kdyby ji doma zamkli, ona si nějakou cestu najde. Mám takový pocit, že by byla schopná i rozbít kvůli tomu okno. A mám taky pravdu, brzy po tom co se pustím do jídla přiletí a nakoukne dveřmi. Nemám dobrý pocit z jejího úsměvu, chystá nějakou čertovinu? No jako pokaždé si stejně nedám pokoj a nechám se do toho uvrtat ať je to co je to. Pak její rezatá hlava zase zmizí. Možná je to dobře, protože mistr Leny akorát začne znovu mluvit. Podívám se mu do očí, myslel svá slova vážně? Obléct se do ženských šatů? Sice mě učil tančit, ale šaty? Vždyť já ani žádné nemám.

" Ale vždyť já žádné šaty ani nemám?"

Vyhrknu na něj svou domněnku. Odložím na talíř svůj nesnědený dílek snídaně, bohužel se mi vyhrne rukáv na ruce a kloubky se na krátko odhalí. Nečekám na nic, rychle ruku schovám pod stůl a zase se pustím do jídla.

" Kam vlastně půjdeme?"

Zeptám se ho. Nevím jestli je ten správný čas na otázky, ale je pravda, že mám na co se ptát. Jen si nejsem jistá jestli vlastně můžu. Měl by mi to říct, možná to měl udělat už dávno, ačkoliv je pravda, že bych mohla z návalu pocitů začít jednat nějak... zkratkovitě. A to by asi nebylo dobré. Jako vždy mistr Leny je moudrý a vyčkává na nejlepší chvíli.

To už je ale zase Alexa v místnosti. Tiše si povzdechnu a podívám se k oknu. Venku je ošklivo, stejně bych v těch šatech nechtěla nikam jít, přece si hned své první šaty nezničím ne? Koukám na to jak po skle stékají pramínky vody, jako by to byli slzy. Nebo snad krev? Krev. Napadne mě na chvíli, instinktivně stáhnu nohy k sobě na židličku. V tom snu mi tekla kolem nohou, lepila se a nepříjemně hřála. Nemám ten pocit ráda. Skloním pohled ke své snídani, najednou sem ztratila chuť. Přesto mi to ale nedá, abych se nepodívala po tom co se děje kolem mě. Když vidím jak se Alexa láduje, zakroutím hlavou a povzdechnu si.

" Alex ty jednou praskneš věř mi. Ty se jednou přejíš a na místě pukneš."

Popíchnu jí s úšklebkem. I když se snažím aspoň trochu vtipkovat, přestala jsem být ve své kůži, i na očích je mi trochu poznat, že se nad něčím má hlava trochu trápí. To už je ale Alex opět pryč. Jen zakroutím hlavou a dojím zbytek své snídaně ačkoliv už na ní nemám moc chuť.

A další den...

Už je to tak dlouho co jsem ochutnal pach krve a co se všechno změnilo. Pár malých potyček, co to vlastně je. Bitvy jsou už dávno pryč a třeba i na věky pokud to bude znamenat moci chránit tuhle dívku. Spousta lidí by se smálo, jeden z nejobávanějších žoldáků, ten který prý vládne magii chce chránit dívku. Sice velmi důležitou, ale co na tom sejde. Všem by nejspíše ... ne už by je nemučil kdyby to nebylo nutné. Je podivné jak ho všechno tady změnilo. Jeden by nečekal že se vytratí do neznáma. Ano, už ho našlo několik poslů pánů kteří si ho chtěli pronajmout, ale všem vzkázal jedinou věc. "Už mám práci." Nejdříve se smáli, ale když viděli úsměv, pokorně odešli, většina. To po posledním z nich musím brousit meč. Musím být vždy v pohotovosti. A vlastně taky ... mladá dáma má dnes narozeniny. Slabě se usměju a sáhnu si k pasu. Ano, stále tam je.
V té samé chvíli přijde i oslavenkyně, znovu sklopím hlavu k meči a párkrát po něm přejedu brouskem.
"I Vám dobré ráno, má paní. Snad to není vhodné, ale i já pro vás mám něco k dnešnímu dni."
Slabě se usměju a sáhnu k pasu. Byla tam řádně skrytá dýka i s pouzdrem. Má asi dvaceticentimetrovou čepel. Pouzdro je ze železa, ale podivně měkkého, nebude řezat ani na holé kůži. Je v ní vytepáno spousta ornamentů stejně jako na čepeli. Lehce se ukloním a znovu si sednu na své místo k meči. Vnímám všechno velmi dobře. Je mi jasné že udělám cokoliv se po mě bude chtít a bez námitek. To co tady řeší oni nebude důležité pro mě. Já musím vyčkat na přím rozkaz. Na veselou Alex jen lehce kývnu a prstem přejedu lehce po čepeli. Je jasné že poruším kůži, na to se však jen spokojeně usměju a meč schovám.

// Chrisstian je kolem 190ti centimetrů vysoký. V téhle době velmi vysoký člověk. Pleť má lehce světlejší, nikdy jste ho neviděli holdovat slunci, to spíše se skrývat ve stínech. Má zeleno-modré oči, velmi pronikavé, často ostatním připadá jako by s nimi viděl přímo do duše což se vzhledem k jeho pověsti ani v nejmenším nevylučuje. Má dlouhé černé vlasy, sahají mu pod ramena a v boji mu rozhodně nepřekážejí. Často bývá, stejně jako teď, oblečej v bílé košili, černým kalhotech a nejméně přes ramena přehozený kabát z černé kůže v cenně nejméně dvou vesnic. Nikdy nikomu neřekl jak k němu přišel. Na nohou má těžké boty a na rtech většinou slabý úsměv.

Cesta

Dneska je ten velký den, kdy se mám seznámit s mým nastávajícím manželem a zároveň králem, Romeem Montekem, potažmo s celou jeho rodinou... Slyšela jsem hodně o jeho rodičích, vlastně o otci. Prý je to hodně přísný vládce, ale také určitě spravedlivý a schopný. A já, zrovna já se mám stát příští královnou...
Na tváři se mi nevědomky objeví výraz plný úzkosti. Koukám se z okénka a přemýšlím. Chci se vůbec královnou stát? Hm... Ne. Tedy, spíš ne než ano. Jenže problém je v tom, že se mě na to nikdo neptá. Rodiče rozhodli - vezmeš si Romea, a hotovo. A Romea se na to také asi nikdo neptal.
Zároveň mám ale obrovskou radost, že tímhle sňatkem učiním své rodiče konečně šťastnými. Budou na mě moct být za něco pyšní... A úzkost v mé tváři vystřídá jemný úsměv. Tohle je to jediné, co mi zabránilo odmítnout tyhle zásnuby a potom svatbu, utéct někam do lesa a tam se skrývat po zbytek života.
Sleduji rychle se měnící krajinu a mé myšlenky se přemístí k Romeovi. Jaký asi bude? Bude hodný a milý, vtipný, příjemný? Nebo naopak namyšlený floutek, co stojí jen o moc a královnu má jen jako nástroj pro porod následníka? Dokážu se do něj zamilovat... A dokáže se on zamilovat do mě? Nejsem hloupá ani naivní. Chápu, že láska je na žebříčku priorit krále a královny až někde hodně hluboko, ale přesto bych si strašně přála, aby se do mě můj nastávající zamiloval. A já do něho...
Z myšlenek mě vyruší nabízená ruka jednoho ze sluhů, kteří mě doprovázejí. Chytím se jí a s její pomocí vylezu ven, kde nade mě ihned dají deštník, aby milostivá slečna Ember nezmokla. Už se usmívám a nadechuji se k tomu, abych mu poděkovala, ale on hned vysvětluje. Úsměv na mé tváři poněkud ochladne. Porouchané kolo, jo? No, aspoň že je tu ten hostinec. To půjde. I když jsem nervózní z budoucího seznamování s Romeem a chci to mít co nejdřív za sebou, co se dá dělat. Následuji pacholky do stavení, které sluha označil jako "hostinec". Není to tu sice dvakrát přepychové, ale hned vycítím, že je tu příjemná atmosféra a veselo.
"Prosím, přineste mi... ehm, vodu," plácnu to první, co mě napadne, a mimoděk se na ni přátelsky usměju. Kvůli nervozitě nemám vůbec hlad, žádné víno ani nic podobného nechci. Ano, potvrzuji si v duchu. Voda je ideální.
Zatímco čekám na vodu, všimnu si jednoho muže. Jsem zvyklá na pohled na rozdrásaná zvířata, všelijak znetvořené lidi, které léčím, ale tohohle, nevím proč, se skutečně leknu. Je něčím zvláštní, něčím, co nedokážu popsat. Zároveň ale vím, že by bylo radno se od něj držet dál. Ten jeho nůž nevypadá zrovna jako dětská hračka...
"Děkuju," kývnu na šenkýřku, když mi přinese vodu, a napiju se. Podívám se na pacholky, kteří pořád stojí jako sochy a civí někam do neznáma. To mě donutí se zasmát. Nikdy jsem nebyla moc dobrá v přísnosti na poddané, a ani s tím nechci začínat. "Sedněte si, prosím. A napijte se, jestli máte žízeň," popostrčím k nim pohár s vodou. V tom promluví ten pochybný chlap v rohu.
"Kam mám namířeno, do toho vám vůbec nic není." Ani nevím, kde se ve mně najednou vzala taková odvaha. I když je to zvláštní, vždycky jsem se cítila trochu... trapně, když se mnou všichni jednali, jako bych byla už teď jejich královna. Při tom nejsem o moc víc, než obyčejní lidé. Babička Abi mě k tomu vždycky vedla. Jenže způsob, jakým ten chlap promluvil, se mi rozhodně nelíbí! Najednou mi přestane připadat jakkoli strašidelný, teď se na něj dívám jako na obyčejného pobudu.
"Zůstaňte tady. Tohle zvládnu vyřídit sama," řeknu úsečně ke dvěma mužům, kteří mě doprovázejí. Sama vstanu a jdu k tomu... K tomu v rohu. U pasu mám kord, který skoro nikdy nesundavám. Měla jsem v plánu ho odložit a nechat v kočáře teprve ve chvíli, kdy dorazíme k Romeovi. Teď mi přijde vhod.
"Tak podívej," začnu. Schválně volím tykání. Mluvím klidně a tiše, i když v očích mi planou nebezpečné ohníčky. "Netuším, kdo jsi, ale s dámou se mluví slušně, jasné? A teď mi řekni, co přesně jsi myslel tím, že všechny cesty tu nejsou bezpečné?" Skutečně netuším, co se to se mnou děje. Rukama se opírám o jeho stůl a dívám se mu přímo do očí. S tím jsem nikdy neměla problém. Když domluvím, významně přejedu rukou po jilci kordu. Možná se mi to nevyplatí... Ale já vždycky ráda riskovala.

Šaty

Zasmála jsem se. Mohla jsem dodat něco ve smyslu o mé ledvině v Christianovém klíně, ale raději jsem si to nechala pro sebe. Slyšela jsem o jeho schopnostech celkem děsivé věci a opravdu nemám chuť si je vyzkoušet na vlastní kůži. Jeden z mála lidí, kterého se opravdu celkem bojím naštvat. To raději naštvu svého otce, který bere kord, aby mě s ním propíchl a matku, která po mě hází nádobí a podobné věci, třeba jídlo. To většinou ale chytnu a sním si ho. Občas přemýšlím, jestli to bere jen jako další provokaci, nebo prostě fakt, že mám skoro pořád hlad. To vlastně ani ne, jenom když nemám co dělat.
,,O šaty se nestarej, dobře." Mrknu na Julii spiklenecky, znova se zasměji a odejdu z kuchyně k ní do pokoje.

přes židli přehodím lehce zmoklý plášť, který byl původně na pěti šatech, které jsem Julii donesla. Postupně jí budu nosit další, já je stejně nosím jednou za půl roky, tak k čemu jcih mít ve skříni několik desítek?
Rozložila jsem je na posteli, aby byli vidět.. A přitom nad nimi jedla, takže jsem z nich potom ještě rychle sbírala drobky. Když mi to přišlo perfektní, tak jsem vyšla na chodbu před její pokoj a čekala, až pude. Jakmile ke mě došla, stoupla jsem si za její záda a dala já ruce na oči. Nic jsem neřekla, jen se tiše zasmála a nasměrovala jí k ní do pokoje před její postel. Až poté jsem dala ruce pryč.
,,Tohle je můj dárek ke tvým narozeninám." Usmívala jsem se šťastně.
,,Všechny jsou tvoje. A budeš jich mít víc." Pohupovala jsem se ze špiček na paty.

//Jaké to jsou šaty si řekni sama, nemám moc páru, jaký máš vkus ^^

Nečekaně...Ráno

Navýsost otravný začátek dne mi obstaral déšť. Navzdory včerejšku, který se dal považovat za vcelku slunný a vůbec poměrně příjemný den, se příroda rozhodla, že nám do nálady přidá trochu deprese a tak jsem hned po probuzení jsem byl konfrontován se zachmuřenou tváří oblohy a padajícími kapkami, otravně bubnujícími na okno.
Značně rozladěn současnými meteorologickými podmínkami jsem se tedy oblékl do černé, která skvěle vystihovala mou náladu a chmurně zamířil dolů, za účelem snídaně. Drahá matka, která tam viditelně posedávala již delší dobu, vstala a rozštěbetala se okamžitě, jakmile její zraky padly na mou osobu.
Docela stoicky jsem ji ignoroval, občas přikývnul a vydal zvuky typu "hm" či "jistě", přičemž jsem se skepticky zadíval na připravenou tabuli. Matinka si možná potrpí na to, aby si každý mohl vybrat, ale ani jedno z jídel nevypadalo moc poživatelně, obzvlášť na ráno. Zklamaně jsem si vybral jablko, které vypadalo alespoň trochu chutně, načež jsem pragmaticky poznamenal.
Měli bychom vyměnit kuchaře, máti.
Další proud slov, kterým mě vzápětí zahrnula, jsem přešel mlčením a, ukousávaje z ovoce, jsem se vydal k východu ze sídla. Pořád ještě jsem neměl určitý cíl - měl jsem chuť někoho jít týrat svými sarkastickými poznámkami, ale máti nebyla vhodným adeptem - její schopnost rozpoznávat něco jako ironie byla na velmi nízké úrovni.

Další osoba na mém seznamu stála za zamyšlení - byl jí jistý Romeo Montek. Hm. Ano. Nejenže bych měl vhodný cíl ke konverzaci, ale navíc mi byl dlužen jistý menší souboj. Rapíry jsou sice zbraněmi spíše ozdobnými, než účinnými, ale patří to k etiketě současné doby. A navíc, náš romantik se nejspíš opět kvůli nějaké husičce utápí v depresích. Jakákoliv aktivita mu může jen prospět.
Krom toho...Otec opět naléhal, abych si sehnal snoubenku. Otravné, ale, jak to tak vidím, nezbytné. Jakýkoliv společenský či majetkový postup se může hodit a když se k tomu ještě zbavím přítomnosti matky, bude to jen bonus navíc.
S chmurným zadostiučiněním jsem si tedy vzal sebou ještě rapír, načež jsem vyrazil do deště, který stále nevypadal, že hodlá skončit. Cesta přes mokré cesty Amadienu nebyla nijak příjemnou, ale pořád alespoň krátkou. Palác Monteků není od mého domova zas tak daleko, díky bohu.

Z dlouhých, černých a pravda, poněkud zmáčených vlasů, kapalo na dlaždice, když jsem procházel chodbami k pokoji svého přítele. Rázné kroky, kterými jsem postupoval, způsobili, že zakrátko jsem už dorazil ke dveřím do Romeova pokoje. Neobtěžoval jsem se s klepáním - moc otravné a vůbec.
Obočí šplhalo do výšin, když se drahý přítel ozval, věty formulované ve svém obvyklém, básnickém stylu. Tsech. Romantik. Takhle se daleko nedostane, i když na dámskou populaci to jistě dělá velký dojem.
O hlubokomyslnosti a užitečnosti tvých úvah vysoce pochybuji. Skepticky jsem konstatoval a se stejně laděným výrazem přejel pohledem po scéně, která se mi skýtala. Obzvlášť bílý papír na stole o něčem svědčil.
Kdybyste byl ovšem tak laskav a zanechal svých depresí, bezpochyby se opět a zase týkajících dámské populace, tak bych ti mohl navrhnout menší souboj s rapíry. Venku. Teď. Samozřejmě s rizikem, že si náš vznešený Montek zasviní šaty od bláta a dalších věcí, které se už v přírodě vyskytují. Poslední věta už byla zcela neskrývaně prodchnuta ironií.

Jistě, někteří lidé mají holt své způsoby, jak se chovat ke svým přátelům.

Dýka a šaty

Slova mého ochránce mě značně překvapí. Občas jsem na něj od snídaně koukla jak si v klidu brousil meč, zatímco jsem jedla. Přesto mě trochu zarazilo, že se jen tak najednou zvedl a popřál mi k narozeninám a rovnou mi dal dárek. Trochu zaraženě se na něj dívám, stejně jako na dýku, kterou drží v ruce, stejně zaražený pohled vrhnu i na Mistra. Lehce nervozně polknu, nechci ho odmítnou, jen se mi trochu zdá, že to opravdu dělat nemusel. Na posilněnou se nadechnu.

" J-já. nevím co říct... to jste nemusel... já."

Trochu mi dochází slova, přesto pak ale dýku přijmu.

" Já... děkuju."

Skousnu si nejistě ret. Do tváří se mi nažene krev, takže mi lehce zčervenají. Jakmile se vrátí ke své práci, občas po něm pokukuju. Už ale nic neříkám. Pokud si všimne mého pohledu usměju se na něj. Jakmile jsem po snídani, poděkuji slušně za jídlo a vyrazím zpět do svého pokoje. Cítím v sobě určité napětí, Mistr říkal, že dneska večer někam pojedeme a mám z toho dost podivný pocit.

Jakmile mi někdo na chodbě přikreje oči, trochu sebou škubnu, přesto se nechám, slyším za sebou smích Alexi. Jen potřesu hlavou a nechám se odvést, dýku ale držím stále v rukou.

Pohled na mou postel, na které leží několikatery šaty, mě značně překvapí. V rozpacích pohlédnu na Alex, u které moc dobře vím, že šaty moc nenosí, takže tyhle musí být zřejmě její.

" Alex."

Vydechnu potichu. Pak jí ale hupnu kolem krku a pevně jí obejmu.

" Děkuju Alex."

Rozesměju se a zadívám se na šaty. Usadím se na posteli a jemně přejedu po látce prstem. Jsem naprosto okouzlená. Moje první šaty.

" Pomůžeš mi do nich?"

Zeptám se najednou a kouknu se na Alexu.

// Dlouhé lehce zvlněné rezavé vlasy lemují světlí obličej mírně pokrytý světlounkými pihami. Ovální tvář doplněné něžnýma modrýma očima ve tvaru malých mandlí, Klenuté úzké obočí, jemný dlouhý nos a pod ním rty. Světle růžové rty, vrchní ret trochu úžší než spodní, který je plnější. trochu špičatější brada, doplňuje dokonalou tvář mladé dívky.

Úzký krk se napojuje na decentní ramena ze kterých se protahují dlouhé úzké ruce. Na dívku její výšky má ňadra poněkud větší, úzký pas, oblé boky napojující se na dlouhé svižné nohy, tvoří krásné tělo ženy, která se sotva dospěla.

Obvykle nosí chlapecké věci, ňadra pevně stažená, aby nebylo poznat, že je to ženská. Trochu ušpiněná tvář, vlasy pevně sepnuté pod čepicí. Košile a kazajka sem tam někde naškubnuté kalhoty, vysoké pevné boty a opasek s čepicí. To je asi vše co na sobě má, krom nějakého spodního dílu oblečení.

V krčmě

Tiše jsi vysedával v jedné z hospůdek na náměstí, nedaleko paláce Monteků, i po ránu zde bylo překvapivě mnoho mužů s korbelem plným piva. Měl jsi své poslání, protože dnešní den je tolik výjimečný. Dívka, kterou jste po patnáct let ochraňovali, jediná žijící Kapuletka, naděje společnosti Slunce, které mimochodem zdobí erb jejího vyvražděného rodu, s dnešním dnem dospívá. Osmnácté narozeniny jsou určeny, jako milník počátku vašeho povstání. A právě proto jsi zde. Očekáváš příchod jednoho vysokého šlechtice, jaký je podle pověr nakloněn právě Kapuletům, ovšem je velice těžké odhadnout, zda bude stát na vaší straně i po všech těch letech.

Na druhou stranu to o sobě mohl muž rozhlásit jen proto, že je špeh toho špinavého psa, Edgara. Takových již bylo... Pro tuhle práci neexistoval nikdo vhodnější, než ty, který tolik rozumíš lidem. Víš, kdy lžou, jak jednají v úzkých. Mistr Leny do tebe často vkládal velkou důvěru, tak, jako dnes.
Na poslední poradě se též mluvilo o tom, zda důvěřovat Juliině mladičké přítelkyni, která je pro ni jediným pojítkem s reálným světem a na druhou stranu je rušivým elementem, jaký mladou dědičku často dostává do úzkých, při těch malicherných výpravách za pomocí měšťanům. Moc jsi toho neřekl, ale tobě se líbila, je mladá, divoká jako oheň sám, pihovatá a zrzavá, stále veselá a se zbraněmi to také umí...

Od přicházejících nemravným myšlenek tě vyruší statný muž s pěkně pěstěným knírem, jaký si jistě zastřihává každé ráno do přesné linie. Hlavu měl krytou moderním kloboukem a delší vlasy sepnuté na zátylku, opatrně se posadí a letmo, málem nenápadně se rozhlédne kolem.
,,Mohlo by vyjít slunce..?" Zeptá se ledabyle, ale ty přesně víš, o čem tato metafora pojednává. Že by další přírůstek do vašich notně ztenčených řad?

Při snídani

Mistr Leny jen pomalu zvedne hlavu od jídla, aby se usmál Juliiným otázkám. Stejně stroze přivítá Alex, která sebere všechno jídlo a zase zmizí. Ať se dělo cokoli, byla připravená za svou přítelkyní stát a takové věci se přeci cení a to nejen v boji. Musí si s ní promluvit i s jejími rodiči.
,,K tomu, aby jste vypadala jako žena, nepotřebujete žádné šaty, slečno Julie, ovšem pokud vám to udělá radost, v dalších dnech můžeme nějaké pořídit." Ne, že bys je na bitevním poli příliš užila... že?Zasažen hloubkou myšlenky se zamračí a opět jej zabolí u srdce při myšlence na to, co všechno jeho svěřenka ztratí, až pozná pravdu, dnešního večera, při západu slunce, na cestě k chrámu, příhodně schované mezi stromy. Jen ať se Gildeon vrátí včas... Vznesl v duchu přání k nejvyšší bohyni, když tu mu oči sklouzly k drobným Juliiným ručkám.

Jen zakroutí hlavou, ale nic neříká, snad proto, že ona sama mu nechce prozradit příčinu toho zranění. Letmo si vyměnil pohled s Christianem, který ji jako obvykle celou noc sledoval pro případ, že by se stalo něco, co by ji mohlo ohrozit na životě, nebo prozradit.
,,Vyčkejte ještě, po těch letech vás pár hodin jistě nezabije..." Utrousí tiše a opět se zakousne do svého chlebu. V mlčení vytrvá, dokud neodejde z místnosti.
Poté jeho pozornost náleží strážci.
,,Kdyby alespoň používala meč, jakpak se jí to stalo, Christiane?" Zeptá se a v gestu pozvedne ruku, aby tě uvedl do obrazu.
,,Zase nějaká potyčka se strážnými?" Pomalu zakroutí hlavou.
,,Je nepoučitelná, doufám, že to všechno zvládne, bylo by toho dost i na muže, natož pak na dívku." Zvedne oči ke stropu, jako by chtěl být blíž oblakům i všemocné Bohyni.

,,Ráno jsem vyslal Gildeona na výzvědy, jeden vysoký šlechtic je prý nakloněn Slunci, avšak po těch letech těžko říct, doufám, že dobře pořídí, mimo schopné a věrné vojáky totiž potřebujeme i peníze na funkční zbraně a koně." V horlivém zamyšlení odloží kus sýra stranou, jako by jej sytila spíš konverzace, než jednotlivá sousta.
,,A co ta dýka? Moc pěkná práce. Je od tebe milé, že jsi pro Julii přichystal dárek." Vševědoucně se pousměje a čeká na své odpovědi.

***

Šaty pro dámu


(Protože se nikdo neobtěžoval s popisem, rozhodla jsem se alespoň jedny šaty vzít do vlastních rukou. :))

Ty šaty, jaké malá Alex přinesla, patřily k jedněm z nejdražších, jaké si její rodiče mohli dovolit a též doufali, že v nich okouzlí nějakého toho vlivného a bohatého politika, klidně o dvacet let staršího, hlavně když přestane pobíhat jako kluk po střechách a vypadne z domu, zajištěná a s lepší budoucností, než jí mohou nabídnout oni sami. Přes to všechno to byli vcelku hodní lidé, kteří toužili dát dceři všechno, jen tak trochu neuměli projevit city, jakými Alex naopak žila. Ačkoli za tenhle dar jí jistě utrhnou hlavu.

Obě jste byly zcela pohlcené oblékáním, Alex věděla, že takhle je to správně, sama by je přece nevyužila a to by byla příšerná škoda, za ty peníze.
Na jemný bílý šatový základ byla našita zdobená tyrkysová látka, jemnější, než cokoli, na co kdy Julie sáhla. Byla nádherná a při představě vyčesaných vlasů a tanečních střevíců ještě nádhernější.
Když přišel čas, aby se podívala do zrcadla, dala o sobě s hrubým zaklepáním vědět služebná. Alex věděla, že musí rychle přiskočit ke dveřím a vše obstarat, protože nikdo nesměl vědět, že je Julie dívka.
,,Mladý pane, nesu vaší slečně nějaké věci, pro které mě poslal mistr Leny! Nechám je za dveřmi..." Zabručí nakonec a zase odpochoduje.

Lenyho obrazotvornost, ani inteligence neměla mezí, vymyslel zásnuby mezi Alexou a mladým pánem Julienem, aby dalo služebnictvo a všichni nepovolaní pokoj. protože pravda v nesprávných rukou může být často horší, než lež.
Za dveřmi ležel jednoduchý, bělostný plášť s kápí, v jakémohla Julie v klidu skrýt svou tvář a pár bílých botiček s nízkým, nijak nepřekážejícím podpatkem. A ačkoli to přímo nebyly boty taneční, naopak pevné, vhodné i pro běh, byly ženské... A to je přece ta nádhera, stát po patnácti letech oděná jako ty všechny, kterým tolik záviděla, jako všechny princezny z pohádkových příběhů.
Konečně byl čas se podívat do zrcadla. Ohromení vystřídala jistá vzpomínka, jakási podobnost s někým koho znáš, nebo jsi znala...?

Na rozkaz pana otce

Slova otce pro mě byla skoro jako svatá a přec jsem dnes váhala, zda pravdu vyjet. Přes noc pršelo a slzy bohyně ťukali do oken i teď. Šedá mračna halila nebe. Jeden by čekal, že bude zima, avšak i v tak nehezkých podmínkách bylo příjemně teplo.

Koně byli neklidní, co chvíli přešlapovali a vráželi do sebe, skoro jakoby převzali moji náladu. Ani starý stájník je nedokázal na dlouho uklidnit a bylo znát, že mužům se na tak neklidné tvory nechce nasednout. Nic neřekli, to by si v životě nedovolily, ale jejich pohledy směřované k mé maličkosti mluvili za vše.

Zvyk je železná košile a po celá staletí se nestalo, aby žena velela, vždy jen vyčkávaly ve svých komnatách, vyšívaly a modlily se, a tak nebylo divu, že neschvalovali ani můj post, co by jejich velitele. Raději by zde viděli mého bratra a následníka – Romea. Jenže ten by nic takového nedokázal! Sedí si nad tím svým pergamenem a škrábe verše, tse, jakoby se snad v tom skrývalo moc našeho rodu… Meče jsou silnější, než slova, proč to nepochopí?

Pohledem jsem sledovala, jak přivádějí další koně pro otcovy muže, kteří se jich hned chopili a jali uklidňovat a ve svém vlastím zájmu dostat z blízkosti jiných. Otec rád dokazoval naší sílu a poslední dobou, když se vynořili zvěsti o poslední žijící Kapuletce, to dělal ještě víc. Nebo se mi to jen zdálo?

Hřbetem ruky jsem si z tváře setřela pár kapek, jež brzy nahradili další. Za co pláčeš, Bohyně? Ptala jsem se s pohledem upřeným na šedou clonu, jež nebrala konce.

Ze stájí se ozvalo zahřání, koně ostatních ztuhli a po chvíli zahřáli v odpověď. Stříbrná. Pousmála jsem se a sešla kamenné schody na nádvoří. Pamatuji na časy, kdy mi jí otec nechtěl nechat, ježto byla příliš neklidná a divoká, měla patřit Romeovi, ale já jsem přec víc dcerou svého otce, než matky a zkrotila jsem si jí.

„Nesedejte!“ křikla jsem a sešla kamenné schody k stříbrné. Průzračně modré oči na mě s důvěrou hleděli. Patří mi. Pohladila jsem hebkou srst a vyhoupla se na její břeh. Přešlápla a pohodila hlavou.
„Já vím, Stříbrná, já vím,“ zamumlala jsem a vydala pokyn k odjezdu.

Šaty

Být kluk, jsem skoro až ochotna přísahat, že bych se do Julie zakoukala. V těch šatech vypadala jako princezna, jako snad nejkrásnější princezna na světě. Taková, kterou jsem si vždycky představovala když mi chůva vypravovala pohádky a pověsti. Zasněně jsem koukala na Julii a ona koukala zasněně na sebe do zrcadla.
Někdo zaklepal na dveře. Trochu polekaně jsem sebou trhla a okamžitě k nim přiskočila. Jakmile se kroky odebraly zase pryč tak jsem pootevřela dveře a prostrčila jimi hlavu na chodbu. Doleva, doprava.. Nikde nikdo. Sehla jsem se pro bílí plášť s kápí a bílé střevíčky a opatrně je sebrala ze země a opět zaplula zpátky do pokoje a zavřela za sebou dveře.
Položila jsem je na postel vedle ostatních šatů. Usmála jsem se na Julii a kývla na ní.
,,Sluší ti. Hrozně moc." Osobně jsem měla pocit, že mě šaty nesluší, takže.. Asi tak.

Vyzkoušeli jsem druhé. Byli z bílé hebounké látky. Neměli žádnou nabíranou sukni, prostě splývaly až ke kotníkům.
Ze přední části měli nádherné stříbrné zdobení a zezadu velký ''výstřih'' až do půlky zad. Julie v nich vypadala pro změnu jak anděl. Podala jsem jí bílé střevíčky, aby si je mohla k šatům vyzkoušet.
Víte, nikdy jsem se neptala proč se musela převlékat za kluka a proč až teď na osumnáctiny, si smí obléknout ženské šaty. Ani mě to nikdy moc nezajímalo. měla určitě svoje důvody a já se v tom rýpat nechtěla. Normálně jsem teda zvědavá jak opice, tohle tohle bylo něco jiného.

Poté jsem jí dala růžové plesové šaty. Růžovou jsem nikdy moc nemusela, osobně si myslím, že mi sluší zelená, hnědá, trochu černá a tím můj výběr barev většinou končí. Tohle byli jedny z nejdražších šatů co jsme vlastnila. Měli nádherně hebounkou nabíranou sukni, která ovšem byla absolutně lehounká. Byli korzetové a pod prsy měli stříbrný pás. Kolem pasu bylo udělané něco jako pás látkových růží. Růžová na Julii vypadala úžasně.


Třetí šaty, které jsem jí pomohla zkoušet byli modroudočerné. Působily sice chmurně to se musí uznat, ale na večerní plesy, kdy by někdo chtěl působit opravdu tajemně, konkrétně na maškarní plesy byli dokonalé. Nebo na večerní procházky. Také byli na korzet. Spodní sukně byla z nelesklé černé a hebké látky. Lehkou sukni tvořila až druhá vrstva látka, která byla na první pohled černá, ale leskla se nádhernou tmavomodrou barvou. Ze stejné látky byl poté i vrch šatů. Škrabošku a vypadala by absolutně úchvatně. Přirovnala bych jí k nejkrásnější smrti, kterou jsem kdy viděla.
(A poslední šaty si popiš sama, uf xD)

S pohárem něčeho ostřejšího vysedávám v hospodě, což by mi kdekdo mohl závidět. Pracovní záležitosti a můžu se poflakovat v putyce, místo abych se brodil bahnem nebo krví. Ale i na to dojde.
První rudnu jsem do sebe kopl hned, druhá přede mnou už chvíli leží. Nepřišel jsem se ožrat, ale vysedávat tu na suchu se nesluší a je to nápadný. Navíc dneska jsem měl chuť na pořádnej lomcovák, i když asi bych potřeboval spíš vykoupat v řece. V pěkně ledový řece. Když už začínám přemýšlet i nad takovou žábou jenom proto, že je zrzavá, je něco špatně. Asi bych si měl najít ženskou. Třeba jen na chvíli, na lásku na celej život prostě nevěřím a za kurvama už taky moc nechodím, protože moje bystrý oči... oko... je prohlídnou a poslední dobou si jejich lacinýho chování všímám čím dál víc, čím dál víc mi vadí. Protože vím, že naprosto stejně budou za chvíli lichotit a lísat se k někomu jinýmu.

Sedím tak, abych měl vedle zraněnýho oka bezpečnou zeď a rozhlížel se do místnosti tím zdravým. Jedině tak mám přehled. Moje druhý chodící oko, Christian, mi momentálně chybí. Mimo boj to nevadí, ale v něm... Už jsem si zvykl, že mě na té straně někdo kryje.
Když ke mně přistoupí ten chlápek, pomalu zvednu oči od tekutiny v poháru. Módní, upravenej. Určitě to bude ten šlechtic. Rychle ho sjedu pohledem - odhaduju, nakolik je nervózní, jak moc těká očima, či má přímý pohled člověka, který je přinejmenším utvrzen v tom, co dělá. Uši hodnotí jeho jednoduchou, krátkou větu, jak moc byla ledabylost hraná nebo ne. Taky si všímám, zda má zbraň a jakou, jak moc je opotřebovaná a jak ji nosí. To jsou maličkosti, co o člověku hodně řeknou. Někdo může mít na opasku meč, ale nosí ho, jak kdyby ho měl místo u pasu zabodnutej v prdeli, protože ho má evidentně jen na okrasu.

"Mohlo." Vteřina ticha. "Jako to dělává každý ráno."
Někdy je dobrý hrát blba, nebo prostě nechat druhýho na pochybách. Jasně, že lidem, co jsou naše ověřený spojky, tohle nedělám. A hlavně nemluvím víc, než je nutný. Zatím.

Šaty

Nechám se do šatů navléknout. Jsem naprosto unešená. Kdo by řekl, že se na něco takového budu tolik těšit. Jakmile přijde chvíle postavit se před zrdcadlo mám lehce rozechvělí krok. Vlasy lehce jednoduše upravené, ofina svázaná provázkem v zadu, protože nic jiného se v mém pokoji momentálně nenachází,tváře očištěné a šaty upravené, tak jak je potřeba. Dokonalé, alespoň na tyhle bojové podmínky.

Stačil jediný pohled na sebe do zrcadla. Stačilo to na to, abych si vybavila něco, co bylo až příliš vzdálené, přesto dost silné. Bodnutí u srdce a následná nevolnost způsobená úderem vzpomínky, mě donutili na krátko se opřít.

Přesto zaklepání, které následovalo mě vytrhlo z podivného stavu. Škubnutí, které prošlo mím tělem stejně jako u Alexi a pohled ke dveřím. Jsem tolik ráda, že je Alex tak pohotová. Naštěstí to nebylo ani potřeba, aby otevírala. Jakmile se kroky vydají zase pryč, stále na ní koukám. To už ale nese spoza dveří střevíčky a plášť s kápí. Skousnu si ret a lehce znervosněle se na ní zadívám.

Její pochvala mě potěší. Pousměju se na ní.

" Díky."

Šeptnu tiše a znovu se podívám do zrcadla. Chvíli se ještě pozoruju, jsem trochu mimo sebe, když opatrně natáhnu ruku ke své tváři v odraze. Pak skloním trochu sklamaně pohled. Odvrátím se a začnu zkoušet ostatní šaty. Je pravda, že jsou krásné, přesto se pohledem vracím k těm prvním.

" Děkuji ti moc Alex. Hrozně moc. Ale nejvíc se mi líbí ty první a ty tmavé. A pak tyhle."


Ukážu na šaty, které mám na sobě. Na krátko se zadívám do zrcadla. Obuju si střevíčky a přehodím si přes ramena plášť.

" Mám jít dolů? Za mistrem a Christopherem?"

Podívám se na ní. Vezmu opatrně dýku, kterou jsem dostala. VIdím první nevýhodu šatů. Nevím kam bych sem dala zbraň.Tiše si povzdechnu a zakroutím hlavou. Zůstanu jen tak stát s dýkou v ruce, Druhou mám lehce schovanou za sebou pod pláštěm.

Krčma...

Tahle malá vesnička poblíž hlavního města, je příjemná, neprochází tu tolik strážců, jako jinde, lidé nejsou tak podezřívaví, dokonce ani k takovým, jako jsem já. Děti mi uhýbají z cesty, stejně jako všechny počestné ženy, jaké jsem měl tu čest poznat. O to víc mě překvapí příchod té slečinky, podle všeho nejspíš velmi významné šlechtičny, ačkoli mi vrtá hlavou, proč poručila zastavit zrovna tady, v téhle díře? Nebo jak tomu říká šlechta...
Trochu se ušklíbnu a ostrýma očima zahlédnu, jak se mění kolo u panského kočáru se známým erbem, nikoli místním. V tu chvíli mi všechno dojde.

Přemítám, zda se budu jen dívat, koneckonců slečna je nádherná, jako obrázek, jak by také nebyla? Starý Montek se pořád činí, ačkoli méně krvavě, než za mlada. Tiše se ušklíbnu a nakonec promluvím. Líbí se mi její oči... dobrá nebudu lhát sám sobě, líbí se mi strach v nich, jako mladá laňka vidící predátora. Tolik ztuhla v rysech, plné rty se semkly. Opatrně pohladím bříškem ukazováčku ostrou stranu dýky.
Málem se rozesměji, když vidím, že nechá své sluhy usednout ke stejnému stolu. Tolik neznalá moci nad lidmi...

O to víc, jsem překvapený, když se zvedne a zamíří k mé maličkosti. Ke mně, k trnu společnosti, jizvě na dokonalé tváři Amadienu a nekonečného moře.
,,To jistě není, má paní, avšak jsem informovanější, než bych si přál." Tajemně povytáhnu pravý koutek úst, který posléze nechám zase klesnout. Pohled výsměšně upřený k její tváři. Nevíš, že bych tě mohl na místě vykuchat jako štěně?
,,Jen pozor, ať vás nepohltí žár, protože kdo si hraje s ohněm, má paní, ten se spálí." Opět se pousměji, narážím na náhlé plameny v jejích očích a dávám si záležet na uctivém oslovení, které natolik kontrastuje s mojí osobou.

Její gesto s jemným kordem mě nijak nevyděsí, možná proto, že kordy jsou spíš na ozdobu, možná proto, že mám v rukách zbraň dávno připravenou a než by stihla tasit, tak její krkavice by pomalu vypudila všechnu krev sem, na dřevěný stůl.
,,Nu, některé jsou blátivé... a zamazané šaty, to je horor, má paní." Zlehka pokývám hlavou a dýku protočím mezi prsty. Přemítám, jak je asi stará, nikde žádné vrásky, pleť svěží. Tolik čistá, znám děvky nejspíš stejně staré, které dávno přišly o svou čistou nádheru. Monteku, Monteku, ty starý pse...

Hlídka...

Snad ti to přišlo i trochu nedůstojné, že otec nepošle některého ze svých generálů, aby udělal tuhle rutinní práci, avšak na druhou stranu, on má pro všechno svůj důvod. Prohlásil, že lid musí jednou za čas vidět své vůdce a že kdyby jel Romeo tak jim ještě daruje celou vaši pokladnu a zhnuseně se zachechtal, zatímco prázdnýma očima vyhlížel velkým oknem v trůním sálu ven, na deštivé, uplakané město, ve slunných dnech natolik velkolepé.
Dělal si starosti s tou šeptandou o Kapuletce... Možná by ses jej mohla zeptat, jak to je, jenže kdy otec naposledy plně odpovídal na dotazy netýkající se politiky?

,,Jdi už!" Řekl jen stroze, ať už se mu v hlavě honilo cokoli.
Vdechla jsi čerstvý vzduch provoněný deštěm, Stříbrná spokojeně zaržála a s jedním skokem se pustila vysoko do oblak. Vojáci tě uctivě sledovali, avšak moc dobře jsi věděla, co si myslí. Přišla jsi jim krásná jako žena, což jsi usuzovala, jak díky svému sebevědomí, tak díky lačným pohledům, jaké klopily kdykoli ses na ně podívala. Jedině starý stájník tě bral jako královnu, vždycky se pokorně klaněl, nikdy nepochyboval, ani neodmlouval. Snad proto, že jsi rozuměla koním, ačkoli tenhle muž měl rád všechny i tvého bratříčka, básníka, ubohého následníka...

Vítr si pohrával s několika uvolněnými pramínky tvých vlasů a déšť jemně máčel tvou tvář. Pod nohama se ti momentálně rozprostíralo hlavní město Amadienu. Za jasných dnů bys viděla i spoustu vesniček, malebných a milých, kam jen oko dohlédne. Kam prve? Na náměstí, či na trh? Možná k chrámu nejvyšší Bohyně, jaký je kousek za městem.
Bohyně možná plakala nad tím, k čemu se schylovalo, a ty jsi měla zvláštní pocit, že to bude mít co dělat s tou pověrou o žijící dědičce tyranského trůnu. Ovšem, co to mohlo být za ženu, když o ní kolovalo tolik řečí?
Ne všichni otcovi zvědi byly pravdomluvní, či dokonale spolehliví…

,,Madam, nevadí vám příliš ten déšť?" Optal se úslužně jeden z mladších strážců, když konečně doletěl vzdálenost, jaká vás dělila.

Cizinec

Přimhouřím oči, snažím se toho zvláštního člověka odhadnout. Střelím pohledem po pacholcích a napůl spokojeně, napůl odhodlaně se usměju. Ano. Kdyby viděli, že se mi chystá nějak ublížit, přišli by mi na pomoc. Možná by na něj můj kord nestačil, na druhou stranu... Nejsem s ním nejhorší. Ale tenhle zase vypadá jako ten typ, který by někoho zabil a ani by se na něj pořádně nepodíval.
Hm. Nechci zranit svou hrdost tím, že se teď "vzdám" a půjdu si zase sednout, dopít vodu a počkat na opravu kola, jak by to snad udělala každá normálně smýšlející a rozumná dívka. Na druhou stranu zase vážně vypadá nebezpečně, tenhle chlap s dýkou. Když si mě prohlíží, vyskočí mi na zádech husí kůže.
Ale no tak, Em. Uklidni se. Vždyť jsi skoro mistryně v šermu, hravě bys mu zabránila ti něco udělat, snažím se sama sebe přesvědčit, ale moc se mi to nedaří. Dobře vím, že minimálně s tou mistryní hlásek pravdu nemá. Musím se ještě hodně učit, i když můj učitel šermu i otec říkají opak... Ale já si nemyslím, že bych byla TAK dobrá. Hlavně bych nedokázala někoho zabít...
Už už se mi chce povzdechnout, ale na poslední chvíli se ovládnu a celkem věrohodně to přeměním v zakašlání. Musel by být extra dobrý v odhadování lidí, aby zjistil, že to zakašlání být nemělo. Uvědomím si, že při mém myšlenkovém pochodu jsem celou dobu zírala doprostřed stolu. Můj pohled se teď přemístí k tomu chlapovi. Po celou dobu jsem ale vnímala co říká... A jeho poslední poznámka mě opět dopálila. Nechce mi to říct. Určitě ví o něčem víc než o blátě na cestách. Zadívám se mu přímo do očí. Nerada si to připouštím, ale skoro všechna slova, která vyřkl, ve mně probouzí ještě větší zvědavost.
"Jak to myslíte, že jste informovanější, než byste si přál? A kdo vůbec jste? A neříkejte mi, že bláto je to nejhorší, co mě může potkat." Při poslední větě se trošku ušklíbnu, ale přesto mám pocit, že jsem svou zvědavost dala najevo víc, než by bylo vhodné. No jasně. Po tomhle ti určitě vyklopí všechno, na co ses ho ptala, ty huso pitomá. Trochu se zastydím, ale už se nedá nic dělat. Pohled přesunu kamsi do dáli, a i když to musí vypadat zasněně, dobře poslouchám, co mi odpoví.

Kam jít...

Tohle ráno bylo nemile deštivé, zatažená obloha se mračila na všechny zbožné i bezbožné občany Amadienu. Zrovna jsi probíhala s novým lupem, váčkem, který jsi vytrhla tlustému obchodníkovi z rukou, jaký voněl penězi na sto honů, mokrou uličkou, jedné z malých vesniček kolem hlavního města. Tušila jsi, že brzy narazíš na Price, nikdy nebyl dost daleko na to, abys ho ztratila, ne ty. Ačkoli byl sám jako stín...

Několik dětí pobíhalo v dešti a hrálo na slepou bábu, ani si tě nevšimly, přestože tvoje hlava zářila do dálky. Neobvyklá červeň tě brzy učinila snadno poznatelnou v podsvětí tě často nazývali ,,Ohnivou", tedy alespoň ti, co čekali, že se jednoho dne staneš šlapkou, avšak až tak jsi neklesla. Vesnice byla klidná, brzy jsi spatřila náměstí s několika domky, panským kočárem, kašnou, hospodou.... počkat! Panským kočárem?
Znak jsi nerozeznala a zlost jaká tě zaplavila, zase rychle odplula po stružce kalné vody. Tentokrát Monteka nedostaneš, avšak přijde ten čas.

Dva sluhové se lopotili s rozbitým kolem, ačkoli to tě moc nezajímalo, kdo ví, proč ses přikradla k oknu krčmy a tam jsi spatřila přesně toho, kterého jsi hledala. Price...
Seděl u stolu v celé své majestátnosti i šílenosti, pohrával si s dýkou, když tu k němu napochodovala vymóděná slečinka, drahé šaty, těžkopádně zaplétané vlasy, šperků za víc, než stovky pytlů bělostné mouky. Stejná byla i její pleť, bez kazů, jemná. Co mu asi chce? Během své ohnivé řeči spustí drobnou ručkou ke kordu, avšak jak říká Price: ,,Je to spíše ostrost na ozdobu, než zbraň, co svedou jiní kordem, svedeš sama šarmem.“ Snad proto nehne ani brvou. Jen se dál pobaveně usmívá.
Okno je otevřené, v klidu můžeš proskočit dovnitř, zrovna tahle hospoda je vám celkem nakloněná, přesto, že nepatří ke zločineckým. Dokud je na vesnici klid, lidé vás respektují. A v těchto krušných časech, je všude lépe než v hlavním městě přímo pod dohledem starého psa Monteka a jeho nových krutých reforem.

(Odpověď napiš Pricovi, A Ember x))

Můj pokoj

Nakrabatil jsem čelo. Můj přítel neměl nikdy pochopení, co se týče mého umění. Byl to styl muže, který by nesmírně vyhovoval mému otci. Proto se nejspíše s ním přátelím, abych alespoň v této věci svému otci udělal radost. I když na druhou stranu, se pouze díky němu toulám městem a neplním tak královské povinnosti.
K čemu vlastně jsou, když můj život je tolik ztracen od toho skutečného. Povzdechl jsem si a snažil se tolik nevnímat své myšlenky, nýbrž svého přítele.
"Ovšem je možné, že jsem měl v úmyslu uchopiti tužku a začít něco psát." Poznamenal jsem k prázdnému papíru, který si také všiml a já ho nestihl schovat.
Ach, co ty můžeš vědět o umění. Na múzu se musí čekat. Múza je jako pravá láska. Přijde sama. Nesmí se nutit, protože by mohla utéct a už nikdy se nevrátit. Škoda, že to můj otec nechápe a nutí mně do lásky. Ze rtů mi ušlo menší odfrnknutí a můj pohled se ztrácel někde v prázdnu mého myšlení.
Deprese, souboj... Zarazil jsem se a pohlédl na něj.
"Víš moc dobře, drahý příteli, že já bojovat neumím a vyzýváš mně na souboj. To tě tak baví vyhrávat? Vždyť je spoustu jiných věcí, které by se dali dělat v tomto počasí." Bojovat se mi skutečně napadlo. Nejspíše se mi pokládá otázku, jakých. A ano napadá mně jediná činnost, která by se mohla dělat.
"Dobrá tedy, ale nejdříve bychom mohli obhlédnouti město a jeho krásy v dešti. Vždyť můžeme spatřit duhu, která jest nádherou pro oči mé." Lehce jsem se pousmál a doufal, že to vezme, jako dobrý nápad.
"Avšak to neznamená, že souboji se nevyhnu. Klidně si můžeš vyzkoušet skutečnost, že mi to vůbec nejde." Vzal jsem svoji zbraň a dal ji na své místo, k pasu. Společně s ní i vrhací dýky, se kterými jsem to nejlépe ze všech zde uměl.
"Ovšem, co se ušpinění týče." Na malou chvíli jsem se odmlčel a natáhl to. "Každý se jednou ušpiní." Zasmál jsem se tomu a rozeběhl se směrem východ.
"Jdeš příteli." Zazubil jsem se tomu a na malou chvíli se zase choval, jako malý kluk.
Vždyť život je tak rychlí a mládí končí smrtí. Toto jsem si měl v úmyslu zapamatovat. Možná ten vzduch mým básním jenom prospěje.

Neznámá

Běžím se lupem rychle pryč. Vytáhnu jeden z prázdných váčku a přesypu do něj zlaťáky. Nechci aby ně chytli a našli u mě váček koho kupce. Plný ukreju do jedné z tajných kapes v plášti a ten prázdny zahodím do té největší kaluže. Déšť a bahno udělají svoje a na nějaký čas ho zakryjí. Vím že se nemusím ani moc snažit ho najít. Vždycky se někde nepozorovaně objeví. Jedna z jeho mnoha skvělých vlastnosti.

Dětí si moc nevšímám. Nemám je ráda a oni nemají rádi mě. Kapuci přehodím přes hlavu. Nemám ráda když mi lidé vidí do obličeje. U když mám masku a ta zakryje dost. Vlasy mě bohužel prozrazují nejvíc. Smykem se otočím a zadívám se kočár. To že jsem si ohodila plášť bahnem mi nevadí. Ruce nenávistně zatnu v pěst. *Jednou vás dostanu. Všechny.* Nenávistně se na kočár ještě chvíli koukám než se rozběhnu dál.

Doběhnu k oknu krčmy. Zadívám se s kým to tam vlastně je. Nějaká nafintěná panička si zase nechce zašpinit ruce. Pohrdavě zakroutím hlavou. Na tohle jím je spodina společnosti dobrá. Když se to ale provalí dělají že nás neznají. Jak typické chování pro šlechtu. Na malou chviličku se nechám unést pohledem na šperky. Z mé zlodějské nostalgie mě vytrhne až její směšný pohyb. Buď neví s kým si zahrává a nebo je naprosto šílená. Řekl bych že druhá možnost je správně. Vytáhnu z vaku Mayu. Fretka se znechuceně otřepe po pár kapkách deště které na ní dopadnou. Opatrně jí přiložím k otevřenému oknu. Okamžitě skočí dovnitř a zamíří si to rovnou k bratrovi. Po noze mu vyšplhá nahoru a usadí se na jeho klíně. Je to jediný člověk ke kterému takhle jde a neublíží mu. Je na něj zviklá. A doufám že i on na ní. Nechci mu nějak kazit schůzku tak jsem jako předvoj poslala jí. Maličkou chviličku počkám a pak oknem vklouznu dovnitř. Nejdu však hned k jejich spolu. Počkám jestli mě k nim pozve a nebo jestli mám raději zůstat v po vzdálí.

Katův soud...

Naštěstí si tě v hospodě nikdo nevšímá, všichni kdo tu jsou si raději hledí svého piva, nebo případně něčeho ještě lepšího, v takových dírách v hlubinách města je všem jedno, co ostatní dělají, ovšem ze svých zkušeností víš, že právě na takových místech se mohou skrývat špionské krysy. Runda je hořká a silně aromatická, shledáváš ji celkem vhodnou k pitím, ačkoli ne přímo kvalitní, avšak to už tvou pozornost nezaneprazdňuje, ani alkohol, ani mladá zrzavá žába, nýbrž nervózní šlechtic.
Muž silně těká očima, avšak jen do chvíle, než se opravdu utvrdí v tom, že vás nikdo neposlouchá ani nesleduje, pak pronese jednoduchou větu, lehonce, málem neznatelně roztřeseným hlasem, avšak tobě to neunikne.

Jeho zbraň patří mezi takové ty dětské hračky, ale snad by se nějakému zlodějíčkovi ubránil. Koneckonců, jak říká mistr Leny, nepotřebujete jen schopné muže, ale i peníze, na dobré vybavení. Zbraně, oře, bez toho se žádné povstání nepovede.
Mečík je krátký a příliš zdobený, je leštěný, zdá se, že postarší šlechtic dbá více na vzhled než na cokoli jiného, tedy mimo pověst.
,,Jmenuji se Artur Sabali." Pronese o něco tišeji, než předtím a mávna na hostinského u kterého si objedná pivo, které nejspíš často nepije, poznáš mu to na očích.

,,Možná už jste o mém rodu slyšel... zaujali mě řeči, klevety o zbytku slunečních paprsků." Jemně se pousmál nad neobratnou metaforou. Zdá se, že si z tvého mlčení nic moc nedělá, zase jeden z těch, co raději mluví, než poslouchají. Avšak každá koruna dobrá. Opatrně čichne k pivu, jaké hostinský s úšklebkem donesl a následně se i napije. Jazyk zvyklý na víno nejspíš moc nezajásal, ale to můžeš jen odhadovat.
Znovu se nadechl, jako by chtěl něco říct, avšak zmlkl a začal si tě ostražitě prohlížet, až nyní mu došlo, že i ty by jsi mohl být špehem, starého Monteka a on si svým řečněním nejspíš podepsal rozsudek.

Město...

Hlavní město Amadienu je velké, má svá temná zákoutí, avšak i místa nedozírné krásy a nádhery. Za slunce, za deště. Hlavními body jsou především velké náměstí, kde nechybí kašna, ani domky bohatších měšťanů, nemluvě o krámcích a dlážděných chodníčcích. Toto náměstí se rozkládá nedaleko samotného paláce Monteků, což je obrovitý a nádherný komplex, tyčící se nad celým městem. Nedaleko se nachází větší sídla bohatých šlechticů. Je zde i několik zahrad, či parků, avšak nejkrásnější příroda je za hradbami, ve volné přírodě, jaká je sem tam narušována malou malebnou vesničkou. Zde můžeme najít i mnohá pole či sady, na kterých se pěstuje většina potravin pro celé království. Daleko za velkými horami leží bájně nekonečné moře. Kousek za městem též leží chrám nejvyšší bohyně, ke kterému vede skrytá lesní cesta. (viz HP)

Ale to jsem odbočila. Samozřejmě i ve městě můžeme najít spoustu kostelů, či kapliček zasvěcených samotné Bohyni. Dalším strategickým místem je tržiště, kde se často udílejí pokuty a je zde celkově nejvíc strážných Monteka, kteří se po skupinách procházejí městem, aby udrželi pořádek. Důležité jsou hospody a penziony, jakých je zde požehnaně, od drahých po ty, jež hostí nejnižší společnost, nebo jsou skrytými nevěstinci. V západní části leží starý hřbitov a na východě rostou nejhezčí květiny.

Kolem celého města se táhnou hradby a většina střech je zploštělá. Jisté čtvrti jsou tvořené úzkými uličkami a je zde vyšší kriminalita, počestní lidé se však nemusí příliš bát…
Je zde vyhlášená galerie i divadlo, avšak všechno je pod královskou správou a chudí lidé se k tomuto luxusu příliš nedostanou. Existují i školy, kde se děti vyučují základním dovednostem a poté koleje náboženské a hudební pro dívky, bojové a diplomatické pro mladíky. A tak dále…
Celým městem protéká řeka a sem tak tvoří kanály, jaké jsou skvělou součástí dopravní sítě. Je zde spousta mostů.

// Desideria mě přivedla na nápad trochu vám přiblížit město, tak alespoň pro představu - prosím x)

Ihned ho zhodnotím, pokud předpokládáme, že to není špeh, jako naši další možnou pokladnici, protože na první pohled se k ničemu jinému nehodí. Ještě na kontakty, o přesvědčování nevím, zatím jsme toho spolu moc neprohodili. Ale nesoudím tak rychle, jak se zdá. Prohlídl jsem si zatím jenom skořápku, budu postupovat dál. Třeba je dobrý herec. I to se mi už stalo, musel jsem smeknout, že mě oblafnul. Ještě že mám za sebou lidi, na který se můžu spolehnout.

"Gideon," odvětím krátce. Svoje přízvisko mám hlavně mezi našinci, venku vystupuju pod jménem, které může nosit další tucet chlapů.
Vypiju to, zůstanu prozatím na suchu. Nevadí, už jsem popíjel dost na to, že mám práci.
"Ano? A co přesně jste slyšel, pane Sabali?" zeptám se, jako by mě to opravdu zajímalo, bez odstínů úskoků, pastí nebo ironie, jak by se ode mě dalo čekat. Nebo jak to mívám někdy ve zvyku. Nechci ho zas úplně vyplašit. "Nebuďte tak nervózní, já vás nekousnu."
Což od šedivýho medvěda zní vážně ironicky, i když se o to opět nepokouším.
"Je to příliš nápadné. Jsme tu přece v družném hovoru, ne při výslechu, ne?" řeknu tiše, až můj hlas skoro zanikne v šumu hospody. Te´d trochu lžu - u mě je každej skoro jako u výslechu, nemoc z povolání. Kdyby to byl našinec, tak je to dobrá rada, kdyby špeh... Poslali by mi někoho takového? To by museli být zoufalí. Ale třeba mě chtějí nachytat.

Tvář mi zdobil úsměv, upřímný a hravý. Pokaždé, když se Stříbrná vznesla, připadala jsem si jako hrdinka z bájných příběhů, jež mě provázely z úst Mariom od kolébky a čas od času se stalo, že jsem svou starou chůvu navštívila a vyslechla si další. Dokázala mě vždycky pochopit, povzdechla jsem si a pobídla Stříbrnou.

Země se vzdálila a nakonec dočista zmizela. Šedá mračna nás pohltila jako bychom už dávno byli jejich součástí., vítr byl silnější a hnal nám do tváří velké kapky vody. Nic, co nám patří taky, pomyslila jsem si, uzdu jsem svírala jen v jedné ruce, druhá mi visela podél těla, dlaním proti kapkám deště, aby jich co nejvíce chytila.

Nic, co mi bude patřit, otče. Ústa se mi zkřivila do lstivého úsměvu. Stříbrná klesla, mračna s jako kouzelným slůvkem roztrhla a pod námi se rozprostřelo hlavní město. Zprvu se dali odlišit jen střechy domů rozdělené dlážděnými cestičkami. V kterých poteče voda proudem. Později se začali rýsovat drobné krámky a nakonec i lidé, kteří byli malý jako mravenci.

Tady odsud bylo vše krásně vidět. Trh, kaple, kostely… mezitím vším pendlovala i přes déšť hojnost lidí a jak by otec řekl, každý z nich něco skrývá. A některý z nich možná ji – poslední Kapuletku. Nebo se prochází po ulicích? Mohla by být v našem městě? Pobývá poblíž nebo je nám na hony vzdálená?

Trhla jsem uzdou a Stříbrná sletěla blíž na západ. Uličky tady byli úzké, ne že by to byla nejhorší čtvrť, ale patřila mezi ty starší a naši otcové zřejmě nepotřebovali tolik místa, i když pro nás jsou jejich ulice více strastí a důvodem nespokojenosti, než blaženosti z jejich “moudrosti“ a kulturní památky.

Prolétla jsem se Stříbrnou nad hřbitovem a kolem střechy nejvyššího kostela. Miluju svoje… naše město. Tolik střech, tolik lidí a vojáků. Vzrůstala ve mně hrdost, když jsem to vše viděla. Nevybudovala jsem to já, ale jednoho dne mi to připadne. Musí, neb můj bratr by jim nemohl panovat. Na okamžik jsem se zasnila a nechala se pohltit svým dětským snem, když mě vyrušil jeden z vojáků.

„Počasí jako každé jiné,“ odpověděla jsem se smíchem. Jsem dcera svého otce, mě nic nevadí. „vadí ti snad nějak, vojáku?“ natočila jsem hlavu, abych spatřila jeho tvář a věděla, koho případně ztrestat. Pár kapek vody… Usmívajíce se jsme odvrátila hlavu a na hřbetu své Stříbrné se snesla ještě níž.

Lidé na náměstí zakláněli hlavy a hleděli na naší skupinu, jež se s lehkostí jako andělé snášela k zemi. Ne, nechci Romeovi ublížit, je to moje krev, moje dětství a část mojí duše, aleje prvorozený a co víc, je to muž. Stříbrná s ladností jí vlastní přistála na volném plácku a popošla blíž k lidem, jež s úzkostí hleděly na mou maličkost.

Ach Romeo, proč si jen nemohl být mnou a já tebou? Ptala jsem se již poněkolikáté. Vše by se tím vyřešilo a namísto toho se tu budu plahočit pod tíhou svého snu, zatímco tebe čeká zářná budoucnost a mě nechutný život ženy v domácnosti, kde budu nucena věrně čekajíc na svého manžela vyšívat a rodit děti. Co je to za život?!

Přimhouřila jsem oči. Můj pohled padl hned na nejbližší a mě skoro nejmilejší krámek. Už roky stál na stejném místě a již roky v něm prodávala stejná žena stejné zboží. Mirela – žena s tváří neměnnou, plnou vrásek a párem zakalených očí. Šedé vlasy měla schované pod šátkem a její shrbené tělo halil šedý, prostý háv. Kostnatá ruka s vystupujícími žilkami svírala úchyty džbánů a se stejnou větou je ukazovala všem kolemjdoucím.

„Ať ti Bohyně žehná, Mirelo,“ pozdravila jsem jí. Za všechna ta léta mi neodpověděla jinak, než přikývnutím. Pár kroky se vzdálila od stánku, jakoby chtěla říct: tak hledejte, stejně tu nic není.

A ani nikdy nebude, dodávala jsem si v duchu. Mirela patřila k těm, co i když peníze měli, nikdy nechtěli víc, než na co byli zvyklí. Každý svůj peníz navíc ukládala na věno své dceři – Aren, o málo mladší dívce, prostých mravů, jež svůj čas trávila modlitbami v chrámu Bohyně.

Pobídla jsem Stříbrnou a pomalým krokem jí vedla mezi ostatními stánky. Většina tváří mi byla známá a věděla jsem, co se od nich dá čekat, co by mohli mít a co by se vám ani neostýchali nabízet.

Šaty

Na malý moment vypadala, tak nějak.. Smutně. jako by přemýšlela nad něčím smutným. Jemně jsem jí položila ruku na rameno a povzbudivě se na ní usmála.

,,Hmm.." Zamyslela jsem se a trochu svraštila obočí, když jsem si uvědomial, že s dýkou, bude trochu problém. ,,To potom nějak vyřešíme." Usmála jsem se vesele na Julii a snažila se něco sešrotovat v té mojí zrzavé hlavince.

Kývla jsem na ní nadšeně a zatleskala. ,,Budou unešení." Zasmála jsem se tiše a celá zářila štěstím, jako by snad těch 18 bylo mě, jenže.. To nebude jaksi co oslavovat, akorát bude více keců, abych se vdala. Jasně, sice se chovám jako kluk, ale to přece neznamená, že se nechci zamilovat.

Rozhlédnu se, jestli ne chodbě není žádné služebnictvo a vydáme se za jejími ochránci. Najednou mě tak něco napadne.
,,Julie přemýšlela jsi někdy o klucích? Chci tím říct o něčem jako.. Láska a.. Podobné věci." Nikdy mě tohle téma nějak nenapadlo rozebírat. Až do teď. Snad to bylo tím, že Julie dneska poprvé vypadala opravdu jako dívka.

Láska?

Na hlavu si natáhnu kápy, přeci jen nechci aby mě tu někdo ze služebných poznal, Leny měl velice dobrý nápad a tak mu ho nechci hned jen tak zhatit. Všichni mě tu mají za chlapce a ještě k tomu za snoubence tady Alex. Vážně dost legrační představa. No ještě že nikdo tady neplánuje naší svatbu, to by bylo asi vážně dost divné, kdyby přišli k oltáři dvě dívky.

Jakmile mi zatleská zakroutím hlavou a usměju se. Nevím proč by mi měla tleskat, vždyť si v tom přijdu trochu zvláštně. Trochu se otřesu.

Její otázka po cestě dolů mě dost překvapí. Zamyšleně se na ní zadívám.

" No.. ne.. nepřemýšlela. Četla jsem hodně knih, ale svoje zkušenosti... Alex vždyť mě znáš, já jsem nikdy nic..."

Nedopovím a zahledím se stranou. Touhle otázkou mě dost zaskočila. Zamyšleně se rozhlédnu a pak se zadívám na zem. Některé moje vrstevnice už touhle dobou mají i děti. Jsou vdané, mají rodinu. Rodinu. To je dost podstatné jméno. Já jsem rodinu možná měla. Kdysi. Trochu zachmuřeně sklopím hlavu a zavřu na krátko oči.

" Nevím. Moc mě to nezajímá, stejně tu asi není nikdo, kdo by mě chtěl."

Proshlásím nakonec a pokusím se zahnat smutné úvahy pryč. Podívám se na ní. Je na mě dost vidět, že tohle téma dál probírat nechci. Zvlášť, když už se blížíme k Mistrovi a Christopherovi.

(Ne)Známá společnost

Pobaveně sleduji mladou slečnu opírající se o stůl naproti mé maličkosti, mhouří oči, jako by chtěla poznat, co je pod mou otrhanou nepříjemnou slupkou doopravdy... Popravdě stále stejně nechutná duše. Jsem vysoký, celý zahalený v černém, přes celý obličej se táhne velká jizva a několik malých zdobí tváře, či krk, přesto nepůsobím nijak odpudivě, jen strašidelně. Oči jsou černé jako uhlíky a plné podivného žáru, stejně tmavé jsou i věčně rozcuchané vlasy. Nikdo koho by chtěla dívka jako ona potkat a přesto tu stojí, jako by ji zajímalo, co říká někdo, kdo nemá alespoň desetinu jejího jmění... Zajímavé.

Přemýšlím, co ji stále drží v mé blízkosti, zvědavost, či nějaká pošetilá hrdost? Nebo také můj šarm, že? V duchu se vysměji sám sobě a opět pohladím bříškem prstu broušenou stranu své dýky. Rychle pohlédnu na dva, nervózně se tvářící pacholíky, kteří jí dělají doprovod. Montek by vyváděl, kdyby jeho krasotinka nebyla dovezena v naprostém pořádku. Jako porcelánová panenka s falešnými řasami. Co vlastně dělá ženy krásné? Pomyslím si, když tu jakoby mi chtěla odpovědět na otázku, vyhoupne se mi do klína známá fretka. Stále stejně pobaven sklopím pohled a po krátkém pohlazení ji odsunu vedle sebe a očima zabloudím k oknu, kde spatřím svou Sonyu, právě, když se jako kočka vyhoupne do okna téhle krčmy bez předsudků.
Jemně kývnu hlavou, na znamení, že ji rád vidím a vůbec mi nebude vadit, připojí-li se. Poté se rozhodnu dostát gentlemanských povinností a odpovědět dámě na otázku.

Její zakašlání se mi zdá mírně nervózní, ale nemohu říct, zda tím něco zakryla, na to jsem byl příliš vyrušen z koncentrace malým zvířetem.
Povytáhnu pravý koutek vzhůru a opět jej nechám spadnout do zlomyslného šklebu, hraničícího s pobavením. Chování urozené slečny nám asi moc neříká, že? Tolik zvědavosti a žáru, to se ve vyšších kruzích nenosí a vůbec ne u mladých dam. Letmo povytáhnu obočí.
,,Stačí poslouchat, mít bystrou mysl a oči otevřené. A kdo že to jsem? Jednou ze ztracených duší, bloumajících a hledajících svůj osud, jsem tam, kde mám být... má paní."

Opět se letmo pousměji, avšak to už se blíží rudovláska, moje podsvětní sestra, Sonya.
Pozdravím ji typickým znamením, všech lepších vrahů a zločinců. Přiložením dvou prstů, prostředníčku a ukazováčku, postupně k čelu, k srdci, a pak jimi spolu s palcem naznačit peníze. V krátkém překladu tedy : "Za život, za lásku, za peníze."
Možná je tohle heslo trochu pošetilé, ovšem vystihuje tak nějak povahu nás všech a především oběti, jaké jsme nuceni přinášet.
,,Tak kdy se zbavíš toho zvířete?" Popíchnu ji uštěpačným hlasem a pohladím fretku pod krkem. Pak se opět obrátím ke šlechtičně.
,,Slečna by ráda věděla, čím mohou být Amadienské cesty nebezpečné..." Zabodnu nůž do tvrdé desky stolu a pohodlně se opřu. Málokdy si člověk užije vznešené konverzace… no ne?

Zlaťáčky...

Jemně ti pokývne hlavou, když vyslovíš své jméno a zdá se být již o něco klidnější, snad proto, že ví s kým tu sedí, ačkoli by to mohla být jen velmi dobře ušitá bouda. Jméno na míru, vymyšlené, prosté. On se zaručil svým rodem, ale ty? Koneckonců říct, že jsi kat by také nebudilo největší důvěru, že?
Ačkoli ze všech možných jsi na tyhle akce vysílán právě ty, snad pro svůj vzhled, snad pro své schopnosti. Sám Leny se moc neukazuje a Christian zase ve dne v noci stráží slečnu Julii a tu zrzavou žábu, když spolu dělají dětské vylomeniny. Měl jsi sakra pocit, že kvůli tomu jednou spadnete do nepříjemného maléru.

Když se jej zeptáš, chvíli zvažuje, co všechno ti může říct, nebo jak by to měl říct. Nakonec se k tobě nakloní blíže a nadechne se. Nemyslíš si, že vás někdo pozoruje, nikoho nezajímají cizí problémy.
,,Slyšel jsem, že co bylo před patnácti lety docela zatraceno, může se nyní navrátit a sáhnout na trůn." Odpoví opět jednou z obratných, ačkoli teď již trochu opovážlivějších metafor. Opět se napije nepříliš kvalitního piva a s upjatým úsměvem pokývá hlavou.
,,Samozřejmě, jsme kultivovaní lidé." Odvětí společensky, bez hlubšího prozření tvé ironie.

,,Pravda, pravda... To se přeci na takových místech dělává. Musím vám říct, že je to poprvé... co vysedávám v takové putyce." Zakryje ošemetné informace konverzačním tématem. Máš pocit, že by mohl být politikem, či zkrátka mužem školeným v tomto směru.
Máš docela naspěch, vzhledem k významnosti dnešního dne a ani on tu jistě nechce trávit příliš času.
,,Zkrátka a dobře, bych rád podpořil svítání, ale jen za předpokladu, že budu moc vidět Naději... na úspěch." Odhodlá se vyslovit svůj návrh a svůj džbánek odstrčí, přestože je z poloviny plný.

Prohlídka města...

Jak těžké je se smířit s tím, že tohle město a celý Amadien ti vlastně nikdy nebude patřit více, než nyní. Být princezna není všechno, protože jakoukoli svatbou se sníží tvůj stav, byť jenom o příčku, malinký stupínek. Brzy budeš žena některého z vysoko postavených politiků, možná budeš muset opustit město, tak jako Romeova snoubenka, jaká má dorazit na večerní slavnost... Což ti připomíná, že se budeš muset brzy vrátit, aby ses stihla připravit. Jako nástupcova sestra musíš být příjemnou společnicí mladé dámy, kterou s největší pečlivostí vybral sám Edgar.

Voják se poníženě uklonil a sklopil oči, jako by se chtěl kát, že si vůbec dovolil oslovit tě.
,,Měl jsem jen obavy, má paní, promiňte mi." Ukloní se a opět se vzdálí, ve velkých kruzích s ostatními muži klesají za tebou.
Jakmile jste přistáli, několik dětí přerušilo svou hru s říkankami a jako ve snách hleděly na létající oře, dokud je matky nepřinutily k úctě a poslušnosti.
Lidé zmlkli, jeden postarší muž ještě něco polohlasem utrousil a bez pozdravu zmizel do jedné z úzkých uliček. Cítila jsi z občanů jakési napětí, možná i obavy, avšak těžko říci, zda to má co dělat s pověrami o ní. Možná za to můžeš ty samotná - Montekova dcera osobně.

Popravdě se nestává často, aby královská rodina zavítala mezi obyčejné lidi, tedy mimo Romea, který utíká každou chvíli jen proto, aby se mohl toulat. Strážci tě hrdě následují, záda narovnaná, ruce připravené na jílcích mečů.
Mirela tě jako obvykle probodla oduševnělýma očima staré ženy. Často si myslíš, že ví více, než všichni ostatní z celého Amadienu a právě proto prodává ty své džbány. "Kupte, kupte, ručně zdobené, s láskou pálené, levné..." Vzpomeneš si na její častou větu před tím, než se odvrátí a popojde pár kroků.

Mineš několik mladých dívek se svázanými vlasy, jedna je obzvlášť pohledná, prodávají květiny nebo ovoce. Tvoji muži prohodí několik poznámek na jejich účet, avšak ony si jich nevšímají, snad podpořeny tvou přítomností. Jsi sice Monteková, ale žena. Jedna z nich ti podá květinu, zručně ozdobenou bílou lilii, beze slova se ukloní a odejde.
V další ulici však vládne hluk, několik mužů na sebe křičí, jako by šlo o život. Popojdeš -li blíž, zjistíš, že mají spor o hmotnosti váženého masa, od řezníka.
,,Smíme zasáhnout, madam?" Zeptá se jeden z vojáků spíše konverzačně, meč již vytasený z pochvy. Nikdo si vás zatím nevšiml, až na malou holčičku krčící se v rohu, velké oči upřené na lesklou zbraň.

Hrdinky z románů...

Jaký to byl nezvyk, mít na sobě šaty, jako každá šlechtična, jako nějaká princezna z pohádek, nebo hrdinka z románů, jakých jsi přečetla bezpočet. Nikdy by tě nenapadlo, že tě čeká něco podobného, co víc, šílenějšího... Avšak, nebudeme předbíhat. Stále jsi nemohla z hlavy dostat svůj odraz v zrcadle, ta vzpomínka! Zvláštní uvědomění.
Od svého narození jsi byla skrývaná, nejednou jste o tom s Alex mluvili, avšak nikdy jste nevymyslely nic natolik pravděpodobného, aby jste s tím byly spokojeny, i když vaše představivost byla více, než živá.

Když vyvstane problém s dýkou, chvilku se nevíte rady, avšak pak jednu z vás inspirují právě knižní romány, kde dámy schovávaly zbraně buď v záňadří, nebo za podvazkovým pásem punčoch, či za některou ze stuh, zdobících jejich šaty.
Téma lásky se zdálo být až příliš ošemetné vzhledem k tomu, že Alex byla, do svatby stále tlačena a Julie zase nikdy o mužích nepřemýšlela jinak, než o svých ochráncích. Chris, Gildeon a Leny, žádný jiný neměl v jejím světě místo. Zrzavá přítelkyně zase poznala spoustu mužů, milé, ošklivé, hloupé a hloupější... Málokoho by neovládla skepse.

Napjatě jste zmlkly, když jste stanuly před dveřmi do jídelny. Julie se konečně směla ukázat taková, jaká je, v dárku od své nejlepší přítelkyně. V životě dívek je mnoho velkých okamžiků a tenhle mezi ně na sto procent patřil...

Do přírody - Dante, Romeo

Amadienská příroda je jeho skutečným bohatstvím, něco tolik nedotčeného a nádherného můžeme těžko spatřit v jiných zemích. Drobné kapky deště se jemně usazují na vašich pláštích, nejsou nijak studené, dokonce by se daly označit za osvěžující. Každá kapička nese svůj nebeský příběh, vláhu a hojnost pro rolnická pole, půdu, trávu...
Ani zatažená obloha se nezdá být tak pochmurná jako za okenní tabulí. Naopak má v sobě předzvěst čehosi výjimečného.

Osedlali jste dva létající oře z královských stájí a nechali jste vítr, aby vám cuchal vlasy, protože pro takovéhle chvíle se má žít. Proč se nechovat alespoň na chvíli jako pták? Ten je přeci svobodný, kdežto člověk, přes všechen jeho intelekt je svazován nekonečným počtem kodexů, zákazů, pravidel... Ať máš královskou krev, nebo jsi chudák, všichni jsou stejní v tom, jak moc jsou svázaní.
Nemohli jste letět příliš daleko, ani na příliš dlouhou dobu, protože na večer se chystala slavnost pro uvítání Romeovi snoubenky. Snad by pomohlo, kdyby se svěřil svému cynickému a povýšenému příteli, jaký však v nitru vůbec nebyl špatný.

Brzy pod vámi zmizely obrysy hlavního města a následovalo několik malých vesniček přiřazených k němu, chrám Bohyně a pak už jen lesy s lučinami, řekami i jezery. Klid dolaďovaný mírnými písněmi ptáků...

Nově příchozí

Neunikne mi mužův výsměšný pohled. Jakoby v obranném gestu se narovnám. Sakra, Ember. Nech toho. Tímhle mu jen dáváš najevo, že jsi ustrašená malá holka, pokárá mě vnitřní hlásek. A nejsi, Ember? Neříkej, že jsi něco lepšího, než právě ta ustrašená malá holka, ozve se v mé mysli hlas stejně posměšný, jako pohled téhle podezřelé existence. Pro jistotu ho rychle zaplaším.
Chvíli ho mlčky pozoruju a právě ve chvíli, kdy chci něco říct, přistane na jeho klíně malá bílá fretka. Odolám nutkání se na ni usmát a podrbat ji za ouškama. Místo toho sleduji muže, jak se s ní mazlí, a v duchu si rovnám myšlenky. Třeba nebude tak necitelný, jak vypadá. Minimálně to vypadá, že má rád zvířata. Ubráním se pousmání, takže má tvář zůstává stále kamenná. Dobrý, Em. Je vidět, že ses poučila ze svých zbrklostí před tím, pochválím se v duchu.
Nu, moc mi toho neřekl, ale víc z něj asi nevytáhnu. Sice tak nějak tuším, že mě bere jako velice zábavný materiál ke zkoumání, ale i když si ze mě svou rádoby zdvořilostí zjevně dělá legraci, stejně je pro mě jistým způsobem... Zajímavý? Ano, to je to správné slovo. Toužím se o něm dovědět víc.
"Hm," já na to. To je jediná odpověď, co ze sebe dokážeš vymáčknout, co? odfrkne si posměšně můj vnitřní hlas. Drž pusu.
Ten muž si přikládá prsty... nejdřív na čelo, pak na hrudník a pak o sebe mne dvěma prsty. Co to má jako být? Otočím se směrem, kterým je teď upřena jeho pozornost, a spatřím jakousi rusovlásku. Mají snad tihle dva něco společného? No jasně že mají, hlavičko. Jen přijít na to co, že jo. Teď si vzpomenu, že už jistě budou mít opravené to kolo. Mužovu poznámku k právě příchozí slečně ignoruju. Nepatrně, téměř nepostřehnutelně pro běžné oči sebou trhnu leknutím, když zabodne nůž do desky stolu. Vzhlédnu k němu. Pak přejedu očima právě příchozí dívku. Řekla bych, že bude o něco starší než já - spíš by se asi věkem dala přirovnat k tomu muži, než ke mně.
"Za chvíli už půjdu, zdržela jsem se se svými..." chvíli váhám, jak označit pacholky, kteří tu se mnou jsou, "...společníky jen krátce, abychom se mohli občerstvit. Ale zajímalo by mě jedno. Kolik toho o mně vlastně vy... a vy... víte?" Během hovoru se střídavě dívám na muže a dívku. Ano, myslím, že mám dobrý důvod se domnívat, že o mně ti dva něco vědí. Samozřejmě nepočítám s tím, že mi to teď ochotně vyklopí, ale stejně mě to zajímá. Vědí, kam jedu? Vědí, kdo jsem? Vědí... CO všechno vlastně tihle dva podezřelí lidé vědí?

Tak rozkošné, až je to otravné

Ani se nesnažím skrýt pohrdavé odfrknutí, když se drahý umělec zmíní o psaní. Psaní. Pro bohyni, na co psát, když oním díle nejsou ani obchodní zápisy, ani diplomatické depeše? Je to zkrátka zbytečná a užírá to čas, který může být stráven mnohem užitečněji.
Rozkošné. Cynicky poznamenám a raději se tím dál nezabírám. No co. Romeo. Copak by jste chtěli, přátelé? Zázrak, ve který stále doufá starý Montek? Těžko.

A tento fakt se potrvzuje i v druhé odpovědi. Neříkám, že zrovna já umím dobře bojovat, ale, bože, kdokoliv by to zvládl lépe než můj drahý přítel. Jistě, jestli se nenamáhal věnovat alespoň jednoduchému výcviku, bude si holt muset zvyknout, že bude prohrávat. Mě osobně to nevadí, zvýšit si ego nikdy neškodí. Škodolibě se pousměji.
Koho by nebavilo? Nadhodím řečnickou otázku, načež pokračuji. Každopádně, pořád lepší, než se zavírat tady a užírat se zbytečnými problémy. Se značným despektem se podívám na obrázek oné husičky, kterou si má vzít. Hm. Nevidím v tom problém. Hezká je, peníze má určitě, tak co? To úplně stačí.
Možná, mě ale žádné nenapadají. Pokrčím rameny. Jistě, teď možná lžu, ale hrát šachy není zrovna zábava, která by mi momentálně vyhovovala. Ne. Když už jsem se donutil k menší procházce až sem, tak všechno bude pokračovat dle mého plánu. Možná je Romeo idiot, ale zábavný a vážně není moc příjemný pocit sledovat jeho lehce depresivní verzi. Říkejte si tomu, jak chcete, výčitky svědomí nebo cokoliv, ale tak to prostě je.
Jestli na tom trváš, tak se můžeme proletět. Navrhnu nejschůdnější variantu a pak už jen s lehce nevěřícným výrazem sleduji, jak se mladý Montek euforisticky rozběhne v východu. Lehce se pousměji a dlouhými kroky, abych mu alespoň trochu stačil, zamířím za ním.
Jako malý... Utrousím spíše sám pro sebe.

Ty létající potvory zrovna nemiluju, ale jsou užitečné. Ve stájích jsem si vybral skoro úplně černý exemplář, který se na mě pochmurně díval. Heh. Bůhvíproč mi to přišlo zábavné. Uchechtl jsem se a nechal svůj dopravní prostředek, ať tedy dopravuje.
Vítr si viditelně usmyslel, že jsou mé vlasy skvělou hračkou a tak za mnou rozkošně povlávali. Tsech. Pohádky se nezmiňují o tom, že to není moc sranda, dávat pozor, aby se náhodou někam nezapletly.
Dobře, dobře, ale musím uznat, že to i tak bylo relativně pěkné. Neměl jsem potřebu něco zbytečně žvanit, takže jsem se uvolněným výrazem nechal nést dál za město, prohlížejíc si přírodu. Pěkná a hlavně výnosná, jen co je pravda.
Neměl jsem moc konkrétní představu, kam konkrétně si zaletět, takže jsem nějaký ten výběr místa na přistání nechal na Romeovi - až to bylo nepochybně riskantní.
Opovaž se vybrat zase nějakou bahnitou louku. Nemám nic proti špíně, ale koně čistit nehodlám.

Koutkem oka občas zkontroluju místnost, někoho, kdo by snad sám seděl příliš blízko, někoho, kdo by byl podezřelý. Přitom se většinou zrovna napiju, takže to dobře skryju. Někdo říká, že jsem moc opatrný. Já zase říkám, že opatrnosti není nikdy dost. Zvlášť ve stáří, ač si starý nepřipadám. Už nemám výhody jinošství, chybí mi polovina zraku, tak si musím krýt záda usilovněji a vytrvaleji. Jako starý vlk, co nechce, aby ho mladí vykousali ven z jeho pozice, nebo aby ho při hloupém činu, kdy nebude dost rychlý, chytili lovci.
I když já vlastně nejsem vlk. To spíš Christian se tomu zvířeti v něčem podobá. Je věrný, drží s námi. A družku už si vybral. Kdo ví, jestli na celý život jako vlci?

Jakmile začne Sabali po chvíli přemýšlení mluvit, zase se zcela zadívám na něj a tvářím se jako vždycky. Tak vágně. Moji lidé ví, že jsem se s tím ksichtem už narodil, nebo jsem si na něj natolik zvykl. Sabali může jen hádat, co se mi honí hlavou, a myšlenky o šelmách by jistě neodhalil.
"Není to tak zlé," dovolím lehkému úšklebku proniknout zpod vousů. Teď už to ironie byla. S přídechem pravdy. Byl jsem na horších místech, teď nepočítám městskou mučírnu a kobky, takové smradlavé místo bych pro srovnání použil u horších hospod. Tam, kde pod jednou střechou ubytovávají dobytek i lidi, kde si člověk není jist, jestli dostal kozí chcanky, nebo pivo. Anebo pivo ředěný kozími chcanky...
Jeho žádost je dosti troufalá. Jiný by na mém místě možná dal najevo rozhořčení nebo údiv. Já ty emoce nechám rozležet hezky uvnitř, zadusím je hned v prvopočátku. Mlčky na něj hledím, a i když to teď není záměr, v koutku duše doufám, že ho to znervózní.
"Promyslím si to," odvětím opět krátce. "Je to delikátní požadavek a ten si žádá nejednat zbrkle. Dám vám vědět buď večer, nebo zítra. Řekněte si kde."
A měl bych mu na paty někoho pověsit, rozhodně ne amatéra, abychom ho nevyplašili. Kdybych si byl jist, že je to špeh, už teď bych ho nalákal do léčky.

Láska

Dobře, tohle téma jsem asi neměla vytahovat. Julie z něj nevypadala nijak nadšeně. Takže jsem se jen omluvně usmála a nechala to plavat. Teda, ne uvnitř mé hlavy. Ach jo, možná to na mě nejde moc poznat a ani se tak nechovám, ale vážně bych se do někoho chtěla zamilovat.. Jenže to, co mi předhazují rodiče je z 99% děs a hrůza. Většinou se jedná o bohaté a staré muže. Prostě jim jde o to, abych se měla po zbytek života dobře. Co se teda finanční stránky týče. Já nepotřebuji k životu nějaké hrozné bohatství.. Jenže vysvětlete jim to. Takže jen dál budu snít o svém princi na bílém koni a ty muže, co mi do teď píšou milostné dopisy a říkají, jak moc jsem jim ublížila.. Jo, je mezi nimi i pár kluků, budu dále házet za hlavu.

Dilema s dýkou si nechám na později. Každopádně Julie se před dveřmi do jídelny zastavila. Povzdechla jsem si. Jako by se snad bála. Jasně, není jako já, která by tam vtrhla a ještě se k tomu smála, ale co. S úsměvem jsem jí položila ruku na rameno a dveře pootevřela, jen tak, abych se tam protáhla a Julie nebyla vidět.
Dveře jsem za sebou zase rychle zavřela a s úsměvem si odkašlala, aby si mě pánové všimly.
,,Dám.. Ehm, chci říci pánové. Představuji vám slečnu Julii." Snažila jsem se u toho tvářit vážně, ale moc to nešlo. Otevřela jsem dveře dokořán. V nich stála Julie v nádherných šatech a rozpuštěnými vlasy. Bílých střevíčcích a bílým pláštěm. Usmívala jsem se. Vážně jí to slušelo.

Schůzka

Nikdo v hospodě ti nepřijde zvlášť důležitý, tedy až do té doby, než dovnitř vejdou s hlasitým lomozem dav ze strážců pokoje Amadienu, tedy Montekovi vojáci. Polovina osazenstva znepokojeně zamručí a ta druhá sedí tišeji než pěna na pivu, jen aby si jich ti královští psi příliš nevšímali. Dokážou být krutí a bezohlední, trestají lid i když v podstatě není za co...
Ze svých zkušeností moc dobře víš, že opatrnosti není nazbyt a nemůže za to jen zpropadené oko... Přesto se musíš při vzpomínce na Christiana alespoň v duchu pousmát. Zamilovat se zrovna do slečny Julie...? Tak bláhové.

Sabali trochu znejistí, když postřehne změnu ve tvém obličeji, avšak ještě víc jej zneklidní příchod těch dvou. Ruce dosud položené na stole stáhne v pěsti, jaké by mu dle tvého soudu stejně moc nepomohly při nějaké potyčce. Ale chápal jsi situaci, seděl v zastrčené putyce, příliš dobře oděný pro jakoukoli nenápadnost. Prokázat se mohl erbem, avšak v tu chvíli by na něj padlo podezření. Na jednu stranu to ti šlechtici nemají lehké, cokoli udělají, se pere na veřejnosti a špinavé prádlo má přece zůstat doma. Třeba ten, v jehož sídle se ukrýváte, jak by asi byl potrestán?

Lehce se pousměje a maličko svěsí ramena, snad aby se udělal nižším, nebo lépe zapadnul mezi ostatní štamgasty. Tvoje mlčení je mu očividně nepříjemné, těká pohledem z piva k tvým očím a zase nazpět.
,,To vůbec není delikátní, jak mám vědět, že to není jen planá naděje pro naši zemi? To mám sypat peníze do kapsy kdekomu?" Odpoví ti tiše, jenže příliš horečně.
,,Dobrá, dobrá, tak zítra..." Nadechne se a pak se k tobě zlehka nakloní, tak aby jsi ho mohl slyšet jen ty sám a už ani myška.

Strážní právě začaly obtěžovat hostinského a jeho ženu. Několik mužů se pobouřeně zvedlo, aby dokázali svou loajalitu krčmě, avšak o moc více si dovolit nemohli... Jinak by místo pár nepříjemných okamžiků mohl pár přijít o střechu nad hlavou
,,Musím vás však o něco požádat! Dostaňte mě odsud, prosím a to nenápadně..." Už jen kvůli oné zoufalosti by jsi mu důvěřoval, ovšem dvakrát měř...

Láska

Musím uznat, že tím co Alex navrhla za téma mi nasadila do hlavy brouka. Láska. Dalo by se o tom polemizovat. Vždyť v knížkách píší o tolika druzích lásky. Mezi partnery, ke zvířatům... Mateřská láska...

* Hmmm... Mateřská láska... To je něco co asi nikdy nepoznám. Vztah mezi matkou a dítětem. Vždyť si vlastní matku ani nepamatuju. Ani nevím co se s ní stalo. Alex má v tomhle štěstí... Zná své rodiče... I když jí nutí do některých věcí, do kterých se jí moc nechce. Závidím jí to. Musím uznat, že tohle jí opravdu závidím. Má rodinu, která chce přeci jen trochu její blaho. I když ne tak jak by chtěla ona. Ale má je. Já něco takového nikdy nepoznala. A dnes? Dnes už jsem dospělá. Asi nemám nárok na takovou věc, jako je mateřská láska.*

Ze zamyšlení mě vytrhne až Alex, když mi položí ruku na rameno. Trochu potřesu hlavou a zadívám se na ní. Krátce jí na ruku položím svou dlaň a pokusím se o úsměv. Sice chabí, ale přece jen se trochu usměju. Pak už jen sleduju, jak proklouzne dveřmi a její následnou řeč. Musím se usmít. Tentokrát doopravdy od srdce. Vážně se kolem mě celou dobu pohybují jenom muži. Trochu mě překvapí tím, jak otevře dveře do kořán. Chvíli na ní trochu vyjukaně koukám, pak ale ladně vstoupím do místnosti. Trochu rozechvělou chůzí, v prstech opatrně svírám látku šatů. Docela neuměla a lehce i neohrabaně se ukloním. Na tohle nikdy nebyl čas, nikdo mě neučil jak se chodí v takových věcech. vždyť to mám poprvně na sobě. Ani mě neučili jak se mám uklonit. Když se zase narovnám, lehce uhladím záhyb na šatech a zůstanu stát.

Na křídlech, volný jak pták

Moc jsem se těšil, až budu zase na chvíli volný jako pták, sic mi tak křídla nepatří.
Nasedl jsem na svého letajícího oře a uchopil jej pevně, abych se ve svých bláznivých nápadech nemusel zabít.
Můj pohled na chvíli směřoval Dantemu. Potřeboval jsem se ujistit, že i on je na svém oři připraven k letu. Až poté jsem svého oře, Desmonda, pobídl k letu.
"Co tak se podívat, jak se dnes daří mé sestře. Je ve městě." Nadhodil jsem tak aby mně Dante slyšel, protože se čekalo na to, kam vlastně poletíme. Až potom jsem si vychutnával tu úžasnou volnost, tu možnost létat, která ostatním byla odepřena.

Jsem volný, jako pták
ač křídla nenosím.
A teď boha prosím,
o to abych jim na věky zůstal.

Jsem volný, jako pták
silný a přesto sláb.
Mé verše potěší,
mou duši zabíjí.
Chci užívat si rozkoší,
a sledovat lásku potají.
Všechno jest mi však odepřené,
bránou zamčené.

Na malou chvíli jsem zalitoval, že jsem u sebe neměl papír na který bych to napsal. Ale věřím, že si tyto verše uchovám v paměti a až se vrátíme, tak je napíši.
Stále mne nepřešlo si užívat volnost, která mi byla nyní dána. Ten vítr ve vlasech, ač jsem je dlouhé neměl, jsem také cítil. I občasné střety kapek s mou kůží.
Bylo mi však jedno, že bych mohl mít mokré oblečení. Bylo mi v této chvíli jedno všechno. Důležitá byl chvilkový pocit volnosti, který pomine ve chvíli dosednutí na zem a uvědomění si, že ta křídla, která mám nyní pujčené vlastně nejsou moje, nýbrž Desmondove.
Svůj první plán jsem zamítl, když jsem se nechával unášet svou volností a rozhodl se pro jedno krásné místo blízko jezera.
Tam jsem přistál opatrně se svým ořem a sedl z něj, čekají na to kdy to stejné vykoná Dante.
Upřímně jsem doufal, že toto místo bude vyhovovat i jemu. Je úžasné být při vodě, když prší. A musím uznat, že jsem potlačoval chuť se ještě natruc počasí vykoupat.

"Do města se podívat, můžeme jít poté. Co říkáš?" Pronesl jsem k němu ve chvíli, kdy stál pevnými nohami na zemi, společně se mnou a pokoušel jsem se tasit svůj meč s erbem našeho rodu.
"Nechtěl si náhodou se mnou o něčem mluvit, příteli?" Lehce jsem se zasmál a čekal, zda-li provede výpad, abych se mohl pokusit o to jej krýt. Ovšem mám pocit, že veškeré mé snažení bude však marné.

Co vlastně dělá ženy krásné?

Přemítám nad tím, co se asi odehrává v té naparáděné hlavince za vnitřní rozpor. Kamenná aristokratická tvář nezažehná emoce v očích, o tom moc dobře vím svoje. V očích je napsáno všechno, co si myslíš, poslední plamínek života a stejně tak jiskry nebo zákal vypovídající o duševním rozpoložení jedince. Je to místo, kam se podívá zloděj zloději a rozhodne se, zda vložit život do dlaní toho druhého.
Když jsem se tak díval do jejích něžně hnědých panenek, došlo mi, že ačkoli je smetánka nudná, každopádně není kapka jako kapka. Stejně jako tahle princezna není ve svém umění tak bezpečná, jako s mečem v ruce. Opět se pousměji.

Co vlastně dělá ženy krásné? Jsou to šperky, původ, oči? Linie brady, tvář a nohy? Je to rodokmen, peníze, či šaty? Jakpak bys vypadala... s rozpuštěnými vlasy? Krátce pohlédnu na svou sestřičku, zlehka přimhouřím oči, jak ji v myšlenkách oblékám do honosného šatu a stahuji její divoké plamenné vlasy sponou s diamanty.
,,Chtěla jsi být někdy princeznou?" Zeptám se pobaveně a mám co dělat, abych udržel smích jen na rtech, avšak nakonec se stejně rozesměji v okamžiku, kdy sebou slečna cukne.
,,Žádný strach, dnes vám nebudu nebezpečný." Pokývám hlavou přesvědčen o tomto faktu, ačkoli neříkám, že mě neláká Montekově slečince zkřivit byť jen jeden vlásek. Jemný řezem do dokonalé tvářet vetkat jizvičku, můj podpis. Jak by asi zuřil ten starý pes?! Jak by asi zuřil...

Při poslední větě věnuji děvčeti úkosem varovný pohled, protože kdyby se Sonya dovtípila to, co já... Marně bych ji bránil, ne kvůli síle, ale kvůli své loajálnosti. Dohromady by to nebyl můj problém. Pro jistotu se lehce dotknu sestřiny paže, jen aby zůstala klidná.
,,Zmizte slečinko, nebo se vás nedočkají..." Rozhodně kývnu hlavou a opět mezi prsty protočím ostrou kudlu, snad pro umocnění dojmu...

Město

„Ovšemže,“ odfrknu si. Kdybych byla opravdová lady, byla bych polichocena, ale lady nevládnou! Kapky deště… Neměla bych to brát jako urážku? Nesnažil se snad naznačit, že bych se měla schovávat pod střechou v růžových šatech? Že bych se měla připravovat na ples a vybírat si ženicha?! Pevně jsem stiskla otěže. Otec už ho jistě vybírá. Žena pro bratra a ženich pro mě. To je jisté! Určitě už má pořadník a dnes v noci…! Zavrčela jsem. Měla jsem chuť pobídnout koně a letět někam daleko. Stříbrná dlouho vydrží a krajiny království jsou tolik krásné. Ale co by se mnou bylo, kdybych se večer neukázala?

Na okamžik jsem se cítila stejně nervózní jako lidé tady. Provdá mně za nějakého odporného diplomata, který mu nahrne do kasy zlaťáky, pomyslela jsem si chvíli předtím, než ke mně přistoupila dívka s kytkou a beze slova mi jí darovala. Její tvář byla skoro krásná jako tváře šlechtičen na obrazech. Kolik takových by chtělo vypadat jako ta prostá dívka?

Usmála jsem se a sevřela kytku v prstech. Kdyby mě dnes v noci zasnoubil, svatba by byla do půlroku, pak už mi bude trůn na vždy odepřený. Prošla jsem kolem dalších obchodů, jež nabízely nejrůznější zboží z těch největších končin světa. Cokoli jste potřebovali, a dalo se to koupit, tady jste to sehnali.

„Počkejte chvíli,“ přimhouřila jsem oči a bedlivě ji si prohlédla ty dva muže, a pak i zbraň, jež se v záři slunce leskla jako zlato. Otec by nebyl rád, kdyby došlo ke sváru. Dnešek musí být klidný, aby se Bohyně nehněvala a neseslala na náš rod hněv boží.
„Oč se přete?“ přišla jsem blíž a hlasitě zakřičela, aby mě oba muži slyšeli.

Rozhovor

Vezmu si raději fretku zpátky. Nikdy nevíte co bratr myslí vážně a co ne. Maye se uvelebí na klíně spokojeně se protáhne a usne. Prohlídnu si princezničku.

"Co si myslíte že by vás tam tak mohlo čekat za nebezpečí?"

Optám se jí šeptem. Trochu mi skřípe hlas. Musím myslet na ten kočár co před chvíli projel kolem. Na ty odporné prašivé psi. Když se zeptá co o ní víme zvednu obočí a zadívám se na bratra. On určitě něco ví. Na rozdíl ode mně. Neodpovím jí na tu otázku. Raději se podívám na fretku. Možná že bych se na ní dívala dýl kdyby bratr zase nepromluvil. Zaraženě a zároveň znechuceně se na něj podívám

"Ne nechtěla. Nebo ty si mě snad dokážeš představit v něčem takovémhle?"

Kývnu hlavou směrem k dámičce. On se sice směje ale mě do smíchu moc není. Pak mě chytne za ruku.

"Kdo to vlastně je?"

Zadívám se na něj. Vím že mi to neřekne. Ale pokud je jedna z nich Amadienské cesty ji dneska budou opravdu nebezpečné. Maya se zavrtí a podívá se na princezničku. Nejspíš se jí zalíbili její šperky. Co by asi dělala kdyby jí malá šelmička ukradla már perliček?

Snídaně

Zamýšlím se ještě dlouho od té doby kdy Julie odejde. Je tak zvláštní že jsem již nebojoval. Ne tedy v bitevní vřavě. Jak se člověk dokáže změnit ... ale dokázal jsem se změnit já ? Je vůbec noc při které nemyslím na bitvu, na prolitou krev. Křik, zděšení v očích těch kteří mě spatřili stát proti nim ? Strach v očích mladíků jdoucí poprvé do bitvy. Opilé obličeje některých veteránů a hazardérů se životem. Až příliš dobře si pamatuju jak to všechno bylo. Každý obličej včetně toho lapky který hodlal skočit na tu kterou mám chránit. Nikdo jí nikdy nevysvětlí že noc je občas velmi nebezpečná. S velmi slabým úsměvem si vzpomenu jak lapkovi oči pohasínaly když si uvědomil že jediný hlas který může vydat z hrdla není křik o pomoc ale jen bublání. Znovu si otřu meč a zahledím se na mistra Julie.
"Nepoužívá meč, ale já budu jejím mečem, musím mistře. Musím být krvavým strážným a odstraním ty kteří jí budou chtít ublížit. Jako vždy. Ten strážný bude mít pouze bolehlav zítra ráno. Nebude si ji pamatovat. Použil jsem dost málo jedu aby ho to zabilo, ale dost na to aby byl rád že si že šel na službu."
Zubatě se usměju.
"Doufám že to vyjde, někteří vojáci jsou dost schopní, ale musí jíst. Dýka mi dala nějakou práci a ta ruda je docela vzácná, ale stojí to za to."
Když uslyším onen až příliš často nervující hlas té malé dívky, vzhlédnu, meč konečně opravdu schovám a ... překvapeně nakloním hlavu ke straně. Lehce se pousměju a velmi pomalu vstanu. Provedu úklonu za kterou by se nemusel stydět žádný ze šlechticů dostatečného vychování.
"Vítejte, Paní."
Pronesu tiše, snad trochu formálně. Přejedu ji velmi krátkým pohledem a souhlasně kývnu.
"Velmi Vám to sluší."
Promluvím v tichosti.

To mi ještě scházelo. Dva tihle burani. Někdy lituju toho, že jsem v postavení, kdy mi není dovoleno s nimi začít prachsprostou rvačku. To bych si užil, protože mi lezou na nervy.
Navenek sedím jako netečná socha, stará modla, která nemá pochopení pro nikoho a pro nic. Vevnitř však přemýšlím, co udělat. Kdybych tu byl sám, je mi to jedno, prostě budu sedět a počkám, jak se situace vyvrbí. Jenže s ním? Namašleným šlechticem? To je jak pěst na oko... a to mi jedno chybí.

"To nemůžu," odpovím, jako by to byl rozsudek smrti. Možná mám v sobě opravdu příliš katovské krve, nebo prostě starého psa... Znáte to.
"Jak nenápadně byste si to asi představoval, když jste tak vymóděný. To za nimi rovnou můžu přijít a říct jim, že odcházíme, ať se dívají stranou," odfrknu si kousavě. "Seďte, a kdyby přišli a vyptávali se, řekněte, že si najímáte žoldáka nebo někoho... na špinavou práci."
Lehce se ušklíbnu. Jo, tohle by mi věřilo víc lidí než to, že jsem "ten hodnej", co stráží Julii.

Rebelanti...

Konečně nastal ten čas, vysněná chvíle osmnáctých narozenin vaší svěřenkyně, nyní stála v hlavním stanu ustrojená jako dáma, šlechtična, žena, nebo dokonce princezna...
Princezna smrti a utrpení, krve, bojů, slunce a spravedlnosti. Tato mladá dívka byla každý den cvičena v boji, tanci, etice a přežití, jen proto, aby dala život všanc pro tohle zatracené království, pro vás!
Jak smutné vzhledem k tomu, že je nyní nejhledanější osobou v Amadienu. Všichni ví, že se tu někde potuluje někdo s velkou mocí či vlivem, šeptá se, že potomek Kapuleta, nebo šlechtice jemu věrnému. Ti informovanější potom tuší, že jde o zrovna dospělou dceru. Moment překvapení zničily legendy kolující po království, jakým se naštěstí vlivem dlouhé doby temna nevěří více, než pohádkám o nekonečnosti moře… což na druhou stranu není příliš výhra.
Tyto zprávy vám přinesl Gildeon, často vysedával po hospodách, nebo jiných veřejných místech a poslouchal, co si lidé povídají, to byla vedle vyjednávání, diplomacie a bojů jeho hlavní práce, rozuměl lidem totiž více, než kdokoli jiný. Jisté je, že někdo mluvil. Snad nedopatřením, snad se jen metaforou zmínil, ovšem... komu v této chvíli můžete důvěřovat?

Šlechtic, se kterým byl Kat na schůzce se brzy vytratil z dohledu amadienských stráží, dokonce celkem nenápadně. Ačkoli stále tu byl ten delikátní požadavek...
V hlavním stanu bylo veselo. Mistr Leny popíjel vodu z velkého džbánu, prý pro pocit slavnostnosti s čistou hlavou, dnes tedy nehodlal pít žádný alkohol. Pokyvoval hlavou a s lehce zamlženýma očima střídavě hleděl na Julii a ven z malého okénka. Bylo důležité nepouštět do vašich komnat příliš světla, kvůli nenápadnosti, už tak sir Nicolas riskoval příliš vaším ukrýváním.
Mladá zrzavá žába se hned vydala za jednookým mužem, snad proto, že ji zajímalo, jak pořídil. A ačkoli pro ni byla spousta věcí tajná, stejně jako pro Julii, získala si všeobecnou oblibu i důvěru celého úzkého společenství.

***

Mistr Leny ještě několik okamžiků promlouvá k Christianovi.
,,Vím, že jsi nejspolehlivější zbraní ze všech, nejvěrnější strážce mezi strážci. Já ti plně důvěřuji a slečna jistě také. Jenže musí umět bojovat, je možné, že nadejde čas, kdy i ona zůstane na všechno sama. Až padneme." Mrkne na tebe stařičkýma očima, jaké jsou však stále plné síly a odhodlání. Nepochybuješ o tom, že porazit tohoto muže s mečem by bylo velmi těžké.
,,Proto, až se dnešního večera všechno dozví, budeš ji trénovat urputněji, než předtím, chci, aby se naučila zacházet se zbraněmi, uměla taktizovat a věděla, že její život, je mezi našimi vždy ten nejdůležitější." Letmo pokývá hlavou a opět zamyšleně vyhlédne z okénka na posledních pár mizejících paprsků slunce lámajících se o ulpělé kapičky po dešti. Na nebi se ukázala duha...

Vesele se přidal k tvému smíchu, po historce o vojákovi.
,,Že dostal na ale frak! Slečna Julie už není taková holčinka, že? Myslím, že jí tvá dýka bude výborně sloužit, jako ty sám." Usměje se ještě, když tu vstoupí ta malá zachráněná slečinka proměněna v nádhernou ženu. Mistr Leny na krátký okamžik zkamení a vrátí mu slova až Christianova pohotová lichotka. Aneb, co dokážou šaty… Skrývaná krása dospívající ženy byla konečně pozdvihnuta a jistě by mohla konkurovat leckteré dámě u Montekova dvora.
,,Jste nádherná, má malá Julie. Jen doufám, že jste si vědoma lehké nepraktičnosti této krásy, avšak za pár hodin, budete vědět více." Na delší chvíli skloní hlavu.
,,Máte přichystaný plášť? Nikdo vás nesmí poznat..." Optá se tiše, jako u vytržení, avšak poté se obrátí k Alex.
,,Přemýšlím, zda tě vzít sebou, ale cítím, že by to tak mělo být. Kdo jiný je slečně natolik věrný?" Odpoví si sám zamyšleně, když tu vstoupí Gildeon, který zatím obstarával několik potřebných věcí k odchodu.

Zajistil několik létajících koní černých, jak tma, abyste nebyli příliš nápadní při letu, ke všemu na zvířatech královských, jenže dobří lidé vědí, že divokých jich je plný les. Omrknul množství strážných v okolních ulicích a všem účastníkům dal na poslední chvíli vědět o pravém místě setkání všech důvěryhodných příznivců Slunce, jen proto, abychom se vyhnuli nějaké nepříjemné léčce.
Pro jistotu byl vypracovaný i únikový plán slečny Julie a Christiana, avšak Bohyně vám byla v dnešku nakloněna... Díky jí.

Tak se začalo schylovat k večeru a velké přípravy neprobíhaly jen ve vašem malém společenstvu.

Cestou, necestou...

Ať už ses s tím podivínem ještě chvíli hádala, nebo jsi uposlechla výhružky, jaká se zdála být více, než oprávněná. Po chvíli přišel sluha a s několika uctivými úklonami až na zem ti oznámil, že opravy byly dokončeny a že tě poníženě žádá, abys pokračovala v cestě. Tak tedy chtě, nechtě, hurá vstříc hlavnímu městu i tvému nastávajícímu... Romeovi.
Oba lokajové ještě věnovali několik podezřívavých pohledů dvojici u stolu. Červenovlasá dívka se zdála být lehce nervózní, možná až napjatá? Snad kvůli ní tě poslal pryč? A vůbec, co jsou zač? Slečna jistě o pár let mladší než on, avšak oba ze stejné vrstvy, jen netušíš z jaké.

Opět jsi nastoupila do kočáru, dokonce se ti i vykouřilo z hlavy, že některé cesty mohou být trochu nebezpečné... koneckonců Montek by nic takového nedovolil, zvlášť, když jsi tak cenná návštěva. Není ti příliš dobře po těle, koneckonců ten tajemný otrhanec nejspíš věděl, kdo jsi, odkud jedeš a co víc, kam jedeš. A neměla jsi pochyb o tom, že kdyby tě chtěl zastavit, tak to také udělá, avšak místo toho si s tebou povídal, zpříjemnil si den jemným tlacháním... Nu, je to zvláštní.
Sluha popohnal koně, lehce jsi sebou trhla a kola se už zase hnala nedočkavě kupředu, přes kameny, mosty, i prašné cesty. Přijde den, kdy ti budou všechny patřit...

Na jednu stranu jsi měla opravdové štěstí, stát se královnou, bohatou a uznávanou. Jak vysokou hodnotu mají proti tomu city? Navíc jsi věřila, že ti život s Romeem přinese štěstí. Z obrazů jsi viděla jeho laskavé oči a odhadovala jsi, že bude duší mírný a milý... nač se tedy bát? Ano... nač se bát.
Pomalu přestávalo pršet a poslední sluneční paprsky toho dne vytvořily na zbylých kapkách duhu. Už jste byly blízko, když tu sluha opět s nelibostí zastavil.
,,Madam, nějací potulní kejklíři se zajímají, zda byste nechtěla vyložit karty osudu, či se jen porozhlédnout po jejich táboře." Odříkával unavený muž bez nadšení. K tvému okénku se však přiblížila jistě již poloslepá stařena.
,,Vzácná paní, máme nejlepší výhled na svatý stánek Bohyně a nejhezčí ženy tanečnice, naše zvířata jsou přítulná. Zastavíte-li se chvíli, řeknu vám, co osud chystá..." Hlas jí už lehce skřípe, šedé špatně vidící oči, se ti vlídně propalují do tváře.

Jsi celkem blízko svého cíle, do paláce skok, snad hodina, dvě. Chceš další zdržení? Mohlo by ti něco přinést?

Pryč odtud aneb Cesta pokračuje

Na slova dívky ani toho zvláštního muže už dál nijak nereaguju. Uvidíme, jestli se ještě někdy setkáme. Ať už s tou rusovláskou, nebo s tím zvláštním... Jakže se to jmenuje? S jakýmsi zvláštní nervozitou si uvědomuji, že jsem ani nebyla schopná zjistit, jak se alespoň jeden z nich jmenuje. Kolik toho o mně vlastně ten muž ví? Chvíli si pohrávám s myšlenkou, jestli to snad nebyl někdo od Monteků, třeba v přestrojení, nebo tak. Radši tu myšlenku zaplaším. Dost mě znervózňuje. Tedy, přesněji - znervózňuje mě ještě víc, než jsem teď.
Trochu se leknu, když se kočár rozjede. Opět mám možnost kochat se dosud neznámým ujíždějícím okolím. A co víc, s potěšením zjišťuji, že déšť ustává a místo něj přichází sluníčko. A s ním i duha. Šťastně se usměju, tohle mi vždycky dokáže zvednout náladu. Ještě chvíli si užívám tuhle víc než příjemnou změnu počasí, ale po chvilce kočár zastaví.
Zanedlouho mi kočí přijde podat vysvětlení. Kejklíři? To zní zajímavě, ale nikdy jsem na karty a takové věci nevěřila. Nemyslím, že bychom se tu měli ještě zdržovat.
Stařenka, která přijde, ale obměkčí mé srdce. Chudák, už jí asi moc života nezbývá, i když nevypadá nějak moc nemocně, krom těch zvláštních očí. Stejně mi na ní ale přijde něco hrozně zvláštního. Ne, to není to slovo. Spíš... děsivého? Ano, to je přesnější. "Děkuju vám, je to moc milá nabídka, ale nemáme čas. Snad někdy jindy," zní mé rozhodnutí. V duchu si trochu povzdechnu - jako budoucí královna bych ji nejspíš měla povýšeně odkopnout a říct něco ve smyslu "zalez, odkud jsi přišla, a neobtěžuj mě", nebo něco podobného, ale to já prostě nedokážu. A dost možná, že ani nechci.
"Jedeme," obrátím se pak stručně na sluhu a abych dodala svému rozhodnutí větší ráznosti, pokývnu hlavou. Romeo... jaký asi bude?

Královští...

Velký Montek ještě chvíli znepokojeně přecházel po královském sále. Věděl, že oba jeho potomci se momentálně věnují perspektivním věcem. Desideria byla zrovna na obhlídce jeho hlavního města, za deště, s hrstkou vojáků a v nepohodě, jaká ženě nenáleží, ovšem ona byla vždy více, jako muž, jen krásnější a důmyslná jako liška. Připomínala tolik svojí matku... a on také, jen každý trochu jinak.
Ze zlosti shodil na zem několik lejster a opět pomyslel na tu zpropadenou Kapuletovu holku. Zaškrtím tě vlastníma rukama!

V paláci byl zmatek, služebnictvo mělo napilno, večerní hostina měla být dokonalá, sjížděli se nejlepší tanečníci z okolí, kuchyně voněla tak omamně, až se k promáčeným oknům slétali ptáci. Sál zářil v barvách vašeho rodu a vlci se mocně tyčili na zdobených erbech. A přes všechnu tuhle slávu, jaká měla vzbuzovat zájem, závist a respekt, měla být oslava spíše rodinná, jemné uvítání mladé princezničky v Amadienském hlavním městě. Desideria se měla již za pár hodin proměnit z velitelky vojsk na příjemnou zkušenější společnici, jaká měla bavit svou novou, jistě výbornou přítelkyni celý večer… nebo alespoň do doby, než se Romeo rozhoupe k tomu, aby ji pozval na procházku po palácových zahradách, hradbách, či balkónech s podmanivým výhledem.

***

Mezitím na loučce Dante tasil meč, obličej klidný, zápěstí připravené.
,,Tvou sestru myslím stejně uvidíme večer! Takže vyžeň z hlavy verše a tas, příteli…“ Zlehka se usměje, netušíš, zda kvůli chystanému střetnutí, jaké jistě dopadne v jeho prospěch, nebo kvůli zmínce o půvabné Desiderii. Podezříváš jej totiž, že se jí tvůj skeptický přítel velmi obdivuje, jen by to jako všechno ostatní, kromě svých otravných názorů, nerad dal najevo.

Vede celkem očekávaný výpad z pravé strany, a proto máš pocit, že tě chce alespoň na počátku šetřit, což je od něj zvláštní projev přízně a dobrého rozpoložení. Chvilku šermujete málem rovnocenně, avšak poté přijde výpad vedený šikovně zespodu. Uskočíš na poslední chvíli a odnese to pouze košile.
Dante se rozesměje.
,,Tohle by neprošlo nikomu jinému, hm? Tvůj otec by byl hrdý!“ Ucedil jedovatou poznámku, avšak poté zastrčí meč do pochvy a vyhoupne se do sedla. Krátkým pokývnutím ti naznačí, ať jej následuješ a oba si dopřejete, pro tebe velmi vítanou, projížďku nedotknutým hvozdem. Ptáci štěbetají a oři se tichounce zabořují kopyty do změklé půdy, kdesi zurčí potůček… Příroda je opravdu zázrak. Jen se v ní tak toulat…
,,Tak co, příteli, jsi již alespoň trochu nervózní?“ Optá se tě a v tomto novém duchu družného rozhovoru pokračujete až do pozdního odpoledne, kdy se nepokojné mraky konečně upokojí. Zpoza jejich zamračených tváří vysvitnou první a také poslední sluneční paprsky tohoto dne. Jemně se propletou s kapičkami ulpělými na listech lesů a nechají vaše oči kochat se novým zázrakem- duhou. A ty doufáš, že se z ní stejně raduje i ta, kterou budeš jednou navždycky milovat…

***

Desideria však nemá na podobné banality ve svém poslání čas, jen taktak uhlídá zvrhlé vojsko, což ji donutí přemýšlet nad tím, jak asi vypadá jejich udržování pořádku v nepřítomnosti někoho se zdravým rozumem, avšak nač se zabývat životy obyčejných lidí? Vcelku zbytečná záležitost, hm?
Dokonale ponořena do svých vlastních starostí bys vojáky pravdu nechala zasáhnout. Dle pohledu onoho důstojníka by je nejspíš jen všechny rozehnali silou, jenže nedá se vládnout i jinak než strachem…? Nejspíš ne, jinak by to otec dávno zavedl! Lidé musí být poslušní, musí pracovat a kát se před Bohyní. To jediné máte všichni společné, věrná křídla Bohyně nad sebou, její zlověstně požehnanou tvář v zádech.

Měšťané se ještě chvíli hlasitě hádají, než ti začnou věnovat pozornost, díky několika postrčením špičkami mečů tvého doprovodu. Okamžik netuší, co se to děje, pak nějaká žena z davu vykřikne.
,,Vždyť je to Montekova dcera! Její výsost, Desideria…“ Ti uvědomělejší se rychle ukloní, většina však upadne ve vzrušený šepot.
,,Veličenstvo… Tvrdí, že moje ryby jsou prokleté, ale ony jsou čisté jako slovo Boží!“ Prohlásí a věnuje zbožný pohled zataženým nebesům a následně zemi. Druhý si však posměšně odfrkne a napůl podlézavě, napůl ustrašeně si dovolí několik kroků směrem k tvé výsosti.
,,Podívej na jejich oči, má paní! Ty ryby jsou prokleté… Jistě je lovil za pomocí čar. Zle se dívají, právě proto dnes Bohyně pláče!“ Tušíš, že kdybys byla obyčejná děvečka, vzal by tě za ramena a snadno přesvědčil o své pravdě.

Ať už jsi rozhodla v prospěch kohokoli, půlka davu zaplesala a ta druhá, se začala rozhořčeně ploužit domů s tím, že si ryby stejně koupí, či nekoupí. Ten den jsi měla na seznamu ještě spoustu míst, jaká byla potřeba navštívit. Zajistit klid na hřbitově, jaký byl však pro dnešní den podivně prázdný, až na pár planoucích svící, jaké přežily útoky nelítostného deště. Obhlédnou úzké uličky s vysokou kriminalitou, kde vám uniklo několik mrštných zlodějských dětí a v neposlední řadě se krátce pomodlit k Bohyni v jejím největším chrámu kousek za městem, kde jsi opět zahlédla tu záhadnou nemluvnou mladou kněžku v bílém šatu. Slíbila sis, že se jí jednou optáš, co je zač, protože z ní něco vyzařovalo, jako by věděla více, než všichni ostatní. Jenže dnes jsi spěchala na plánovanou hostinu… Pod barevným okem duhy jsi zamířila zpět na zámek, podobně jako tvůj bratr a jeho přítel Dante. Co si o něm vlastně myslíš?

Přípravy

Tiše vejdu do jídelního sálu a podívám se po všech třech přítomných. Jakmile mě Chris i Mistr pochválí, pousměju se. Každou dívku potěší, když jí někdo pro ní důležitý pochválí. Jsem za to tolik ráda. Mistr si ale stejně neodpustí i to nejmenší upozornění. Přesto i to se dá brát jako lychotka. Je docela zvláštní, být pro tentokrát opravdu dívkou jak se patří, žádný převlek nic. Jen krásné šaty a ruměnec ve tvářích.

" Děkuji vám oběma. Opravdu. "

Pak se podívám na Alex a chytím jí za ruce.

" Nebýt ale Alex, nestála bych tady v šatech."

Řeknu tiše a zadívám se jí do očí. O to víc se usměju, když se Mistr leny zeptá na plášť. Přehodím si přes hlavu bílou kapuci a zadívám se na něj.

" Není to špatné, že ne?"

Šeptnu a podívám se k oknu. To už ale mluví na Alex. Lehce mě překvapí, že vůbec přemýšlí o tom nevzít jí sebou. Kdyby tu zůstala sama, kdo ví jak by to dopadlo. Schovám Alex za sebe a trochu se zamračím, na čele se mi objeví i vlnka, která se neoběvuje až zase tak často, jen když se hněvám.

" Doufám, že nepřemýšlíte nad tím jí tady zanechat."

Řeknu trochu vzpurně. Na Alex mi nikdo sáhnout ani prstem nesmí. S kým bych si pak mohla promluvit. Svěřit svá trápení. Ne Alex musí jet, ona nikdy nevyzradí žádné mé tajemství. Jenže to už je v místnosti i Gildeon. Zahledím se na něj v očekávání, jestli mě vůbec ještě pozná. Sama jsem měla problém poznat se v zrcadle, když jsem si oblekla šaty. Vždyť jsem celou tu dobu co si pamatuju nosila jenom chlapecké šaty, vlasy schované pod čepcem a po určité době svázaná ňadra, aby nikdo nesprváný nepoznal, že jsem dívka.

Nakonec tiše dojdu k oknu. Dívám se ven a jsem celkem potichu. Chystá se něco a já z toho nemám dobrý pocit. Začínám mít strach, že to bude mít co dočinění s mými nočními můramy a nebude to jen tak něco co se děje každý den. Všichni něco chystají, sama se snažím co nejvíce pomáhat, jak to jen jde ale ne se vším pomoci mohu. Občas mi to dokonce zakáží. Prý abych se neušpinila nebo snad nezranila.

Dost mě to mrzí, vidím další věc na dámských šatech a jejich nepraktičnosti. Jsou to šaty, které ... které .. které změní člověka aniž by chtěl.

Byl to perný den. Ani nevím, jak se mu povedlo zmizet. Já tam ještě zůstal sedět, přece jen někdo s mým vzezřením v podobném podniku nevyvolá tolik otázek. A kdo si mě nějak pamatuje, ví, že jsem dělal jako žoldák... a toho se při svém krytí při vysedávání v hospodách a poslouchání držím. Kde jinde než v putyce by žoldáci trávili volný čas, když nemají rodinu, když prodávají svůj život za peníze.

V hlavním štábu jsem se stavil jen na chvíli, abych poreferoval o setkání v hospodě, pořádně se najedl. Pak jsem vyrazil za další prací, stavil se za synem a vrátil se až teď.

S medvědím zafuněním zasednu k Lenymu. Vedle něho i s prokvetlými vlasy vypadám jako štramák. Snad jen tady moje ostražitost trochu polevuje, když neregistruju nic podezřelého, proto si dovolím pár chvil pro sebe, než na sebe nechám dolehnout ruch v místnosti.
Do očí mě praští bílá kapuce. Skepticky povytáhnu obočí. Julii nedokážu vidět jako ženu, když ji znám jako děvče. Jednou jsem se stal otcem, tak ve mně některé věci prostě secvaknou jinak než už mužů, kteří jsou mladší.
"Ten bílý plášť je doufám jenom vtip. Sehnal jsem černé koně, je to sice možná estetické, ale nepraktické. Vlastně vůbec nechápu," a to se už otočím na Lenyho, " k čemu je veškerá tahle paráda. Kdyby jela zase jako kluk, bylo by to lepší. Ne?"
Ode mě se nic jiného moc čekat nedalo. Nehledím teď na Julii jako na nějakou dívku, hodnotím jen ty pitomé šaty, jejich barvu a svůj úkol. Pořád ještě doufám, že ji nakonec převlečou, že tohle je jen... holčičí věc, třeba se chce prostě líbit Christanovi, co já vím.

"A ještě... vyhovíme požadavku, co mi dneska řekl, nebo ne? Pořád jsem nedostal jasnou odpověď. Bylo to dost troufalé."

Opět osamoceni...

Ze šlechtičny jsem dávno spustil oči, koneckonců má tu mnohem lepší společnost, než nějakou nafrněnou holčičku, mám tu svojí pokrevní zlodějskou sestru, zatracenou rusovlásku... Často si říkám, že ji někdo musel proklít v kolíbce, že má vlasy jako oheň a duši jakbysmet, vůbec bych se nedivil, kdyby uměla zakládat požáry očima. Taky že kdejakýmu urousanci, nebo boháči často hoří za prdelí, když z něj seškube i poslední zlatou cetku.
Nahlas se zasměji svému přemýšlení, avšak smích je to mírný a nenápadný, žádné hurónské hulákání, musím být přeci nenápadný za každých podmínek!
Jak jsi vyrostla Sonyo, pamatuju si tě ještě jako malou holčičku...

Klidně natáhnu ruku a podrbu fretku za ušima, teprve potom odpovím.
,,Popravdě ani ne, ačkoli by to jistě byl zajímavý pohled!" Pokývám vážně hlavou, jakoby se mi v ní právě zrodil nějaký plán, rychle však zaplaším ten podivný žár v očích, který vždy značí nějakou... hm, idealisticky řečeno lumpárnu.
,,Myslím, že by bylo velmi elegantní, kdybys probodla Montekovo srdce ustrojená v dvaceti kilech karátu, zlata a těžké závěsové látky, hm, výsosti?" Zašklebím se tiše a staré jizvy v obličeji se mírně natáhnou. Víš, že jich mám všude plno, především na zádech, ovšem ptát se mě na věci soukromé je málokdy vhodná doba.

Vyčkávavě čekám, než mladá slečna opustí krčmu a teprve potom sundám svou dlaň z tvého zápěstí. Obličej je vážný, zmizela z něj všechna ironie i hravost.
V nastalém tichu slyším, jak nově zpravená kočárová kola drnčí po kamenité cestě směrem k hlavnímu městu... Tak přece.
,,Někdo s tak bystrýma očima a rozumem, by si to mohl domyslet sám, avšak já ti to prozradím... před tím bych však potřeboval malou službičku." Zlehka povytáhnu obočí, hodím na stůl malý stříbrňáček, jako pozornost pro hospodskou, jaká nás tu trpí pokaždé, když potřebujeme. Je to trochu ironie, ale já jsem spíš vrah než zloděj, peněz mám docela dost...

,,Jistý nejmenovaný známý ze společenstva daleko u moře... je to pár dní cesty, mi před několika dny poslal zprávu o tom, že jeho malý bratr byl zajat za krádež a poslán do místních dolů. Je mu asi patnáct a nechal se chytit, když kradl chleba z královských zásob pro zlodějskou rodinu.
Vím, cizí problémy nejsou nic pro tebe, jenže vzhledem k tomu, že je tam Montekových krys jak hub v lese, hodila by se mi tvá mrštná ruka." S lehkostí vyskočím z okna a zatímco ty stojíš v rámu, prohodím:
,,Samozřejmě ne zadarmo! A to nemluvím jen o informacích." Přehodím si kápi přes hlavu, jako by mi vadilo denní světlo a vydám se pomalým krokem do nejbližší temné uličky. Několik lidí nás pohoršeně sleduje, avšak kdykoli k nim obrátíme zrak, dělají, že si hledí svého... A tak to má přece být.

15 let příprav vrcholí

Dívám se na svou svěřenku s úsměvem a pocitem klidu, vyrostla z ní mladá žena, umí se chovat, má základní výcvik, má smysl pro spravedlnost a snad je připravena přijmout tu tíhu celého jejího rodu. Nejspíš se k ní už nikdy nebudu moc stavět tolik otcovsky, koneckonců na to se svým původem ani nemám právo. Smím jen sklánět hlavu, jako poslušný služebník. Julie je nejvyšší stupínek aristokracie této země. Často se ptám, proč nebyla mužem, avšak... na to má asi odpověď jen Bohyně.

Jejím díkům se pouze pousměji a rty naznačím, že naprosto nemá zač. Přijde mi, že bych neměl mluvit, dokud to nebude vyloženě zapotřebí, možná únava... možná stáří. Letce se protáhnu v zádech, avšak to už se naše paní staví do opozice. Ta známá vráska na čele mě udeří do tváře... Tolik připomíná svou matku.
,,Popravdě jsem o tom přemýšlel, ovšem vaše důvěra je i důvěrou společenstva a proto, ať je po vašem." Pokývám hlavou. Koneckonců brzy bude vše záležet jen na ní.
,,Jen jedno, dávejte pozor, v koho svou důvěru budete vkládat, slečno." Hlas mám mravoučný, jako správný stařík, ošlehaný léty, nakonec se musím sám sobě usmát, když v tom přijde Gildeon se svým hlášením.

I jeho protestům se pousměji, protože některé věci mají smysl až po hlubším prozření, Gildeon je skvělý voják a zná lidi víc, než kdokoli jiný, ale taktik jsem tu pořád já.
,,Nu, zaprvé je důležité, aby byla pro tu chvíli reprezentativní, zadruhé kdyby se cokoli zvrtlo, nikdo nebude znát její chlapecké maskování... A musíš uznat, že rozdíl je to pořádný." Oba si je změřím klidným pohledem.
,,Pravda je, že namísto téhle bílé kápě, dostaneš černou, jako my všichni, není to žádný samet, ani brokát, ovšem situaci poslouží lépe, než cokoli jiného." Ukáži do rohu, kde leží v chumlu několik černých plášťů, místy jsou otrhané, nebo dokonce spálené, ale přesto vypadají celkem celistvě.

Poté se opět obrátím ke strážci a tentokrát hovořím o něco tlumeněji.
,,Ano, je to velmi troufalé na šlechtice, za kterého se nezaručil ani jediný z našich podporovatelů. Popravdě se mi doneslo, že je to zbabělá krysa a jen chce utéct z potápějící se lodi Montekova majestátu. Pravda je, že se stále houpe na špičce, ovšem taková plavba nemůže trvat dlouho, snad proto by rád...
Nechci splnit jeho požadavek, je to příliš riskantní, mohl by nás velmi rychle zničit a za to získat na dvoře veliké postavení, za to nám pár jeho zlaťáčků přeci nestojí." Rozhodnu nakonec, avšak po pár minutách zamyšlení ještě dodám.
,,Konečné rozhodnutí, ale nechám na tobě, koneckonců, ty jsi s ním mluvil a ty, lidem rozumíš. Velmi jednoduše ze sebe můžeš udělat lháře, nebo mu naopak vyjít vstříc." Chopím se jednoho z mečů, které mezitím dopadly na zem z velkého pytle, přineseného kdoví odkud a začnu jej hbitě brousit. Podívám se ven z okna, kde mizí poslední paprsky slunce a vraždí tím barevnou duhu – poslední veselou věc tohoto světa.

Cestou necestou...

Opravdu tě kdesi v duši sužuje zvláštní pocit, že jsi toho muže, ani jeho ohnivou přítelkyni nepotkala naposledy, navíc tě stále někde hluboko užírá semínko neklidu, jaké zasadil těma temnýma očima, podobnýma uhlíkům... Jsou věci, které jsou mezi nebem a zemí, o nich jenom Bohyně a tak by to asi mělo i zůstat.
Nervozita se pomalu, ale jistě šíří po celém těle, co se od tebe vlastně očekává po příjezdu? Jak to bude všechno vypadat a co když se nezamiluješ? Zamilovat se do portrétu je přeci jiné, než mít rád opravdového člověka s duší, z masa a kostí...
Snažíš se si rozvzpomenout na otcovy rady, avšak vidíš jen oči svých rodičů, oči plné pýchy, spokojené úsměvy, hrdé brady.

Spravené kolo spokojeně kodrcá po cestičce a s ním, jakoby konečně mohly volně plynout i ty tvé myšlenky. Amadienská příroda je opravdu nádherná, všechno je takové kouzelné, navíc pod duhou? Krása… Jenže pak tě opět někdo zpomalí, tentokrát nějací kejklíři.
,,Myslím, že naše cesty už se víckrát nestřetnou, má paní, avšak..." Na okamžik se zahledí do zapadajícího slunce a rty se jemně zachvějí v něčem, co mohl být kdysi dávno velmi okouzlující úsměv, nyní je to však jen prázdný záchvěv, nejspíš láska k poslednímu létu. V očích zajiskří a poté se opět stočí k tvé tváři.
,,Jste krásná slečno, avšak ne vždycky krása stačí. Bohyně nás všechny obdarovala různě. Já mám předpovídat, co koho čeká a za to mi bylo hodně sebráno." Na okamžik se odmlčí, jako by ti dávala čas, pro vstřebání informace.

,,Vám nadělila krásu, původ a hodně štěstí, jenže i vy budete muset něco zaplatit... Nic není zadarmo, květinko." Konečně spustí vrásčitou ruku z rámu kočárového okna a s šedýma prázdnýma očima stále upřenýma do tvých poodstoupí od vozu, aby mohl odjet.
Když vyjedete stále slyšíš, jak si prozpěvuje, nějakou starou houpavou písničku, avšak ohlídneš-li se, spatříš jen starý, rozlámaný vůz, plný loňského spadaného listí... Stařenka nikde. Nebo se jen vytratila z tvého zorného pole, hm? Kdo ví...

Jedete zhruba další hodinu, to už se poslední paprsky matně loučí s obzorem, zabily duhu a zahalily svět do jemného šera. Minuli jste brány hlavního města, jen v dáli zářil veliký, honosný palác - tvůj budoucí domov.
Poslední minuty se zdají být nekonečné, nakonec tě však jako ve snách odvedou do rozsáhlé komnaty a velikou postelí, koupelnou a vším potřebným luxusem pro princeznu. Je prý potřeba se upravit a trochu si odpočinout. Poté tě čeká v hlavním, korunním sále sám Edgar Montek - Král.

Dožadování odpovědí

Zadívám se na Gideona, když začne kritizovat to co mám na sobě. V klidu si ho vyzvednu, i když se mi na čele znovu vytvoří vlnka, stejná jako předtím, vlnka hněvu a popuzenosti. Přesto krátce na to zmizí, nahradí jí lehce překvapený výraz, zvláště, když se za mě postavil Mistr. Hrdě se narovnám v zádech a sevřu jemně látku pláště v prstech.

" Plášť jsem dostala od Mistra Lenyho, je to dar k mým narozeninám."

Lehce mi zacuká v koutku oka. Když na mě Mistr ale promluví, odvrátím od Gideona pohled a zadívám se na něj.

" Nevadí mi, že budu mít tenhle černý plášť. Vždyť už jsem na sobě měla daleko horší věci než jen potrhaný plášť."

Pousměju se. Pak se ale zase odvrátí na strážce. Dobře je poslouchám. Moc dobře. Založím si ruce na prsou. Znovu se mi na čele utvoří známá vlnka vzteku.

" Tak Mistře Leny, dnes je mi osmnáct let. Slíbil jste mi, že mi vše v tento den vysvětlíte. A já vás teď žádám, aby jste to udělal."

Řeknu potichu a postavím se přímo před něj. Zadívám se mu do očí.

" Mluvíte tu téměř se všemi o něřem co se mě velice týká. Mistře Leny, slíbil jste to. Jsem z toho velice rozpačitá a dost mě děsí to co se chystá."

Sleduju ho.

" Souvisí to s těmi sny?"

"Co potřebuješ? A buĎ stručný. Protože já chci vědět kdo to je."

Zavrčím poněkud nasupeně. On moc dobře ví že si nenechám ujít žádnou příležitost kdy bych mohla dostat Monketa do kolen A nebo ho aspoň hodně naštvat.May podrbu za ušima. Aspoň ona je teď spokojena. Je rozvalená na mém klíně.Pak zase spustí o těch proklatých šatech. Už mu chci něco namítnout. Ale pak si ho vyslechnu až do konce.

"Pokud bych se k Montekovi dostala blíž díky tuně látky na sobě tak bych do toho šla. Ale bylo by to poprvé a naposledy kdy bych si to vůbec oblékla na sebe. Tohle už trvá dost dlouho. Chtěla bych to už konečně ukončit jednou pro vždy."

Právě jemu vděčím za tenhle život. Mezi lůzou a špínou společnosti. Připravil mě o všechno. Na druhou stranu nejsem jedna z těch nafintěných dámiček. Můžu si dělat co chci. Žádná etiketa ani domluvené sňatky.


"Co přesně tedy po mě chceš? Mám ti ukrást klíče? Nebo najít toho hocha? Stejně momentálně nemám nic lepšího. Takže proč ne."

Pokrčím rameny a vyskočím oknem za ním. Masku a kápi s maskou zkontroluju jestli jsou na svém místě a vyrazím za ním. Fretka běží za námi.

Vyhnat z hlavy verše, to se mu lehce řekne a těžce udělá. Jsem básníkem tělem i duší, nemohu zahodit veškeré své bytí a stát se tím, co po mně chtějí ze dne na den. To není možné. A nikdo z nich to nedokáže pochopit.
"Příteli, to se ti lehce řekne, ale těžce udělá." Povzdechl jsem si a tasil meč, jak mi řekl. Připraven na to, co udělá. Alespoň to nějakou chvíli vypadalo.
Nesnáším šerm. Raději vrhám dýkou. Mám dobrou mušku a vždycky se trefím tam kam chci. Nevím, proč jim to nestačí a chtějí po mně, abych dělal ještě toto. Obzvláště když ví, že v tomto oboru nejsem tak zdatný.
Ach, moje košile. Uskočil jsem, ovšem nevyšlo to tak, jak jsem předpokládal a moje košila byla zničená. To proto nesnáším šerm.
"Tak proč jsem jeho synem, když by ses na moje místo hodil lépe." Nelíbilo se mi vůbec, co řekl. Mám ho rád. Je to můj přítel. Kdyby chtěl, tak bych se přimluvil u mé sestry. Ale něco mi říká, že je na to dostatečně hrdý. Jediné co se mi na něm však nelíbí je, jak vytahuje pořád můj vztah s otcem. Nejsem z toho zrovna nadšený. Nejsem nadšený z toho, že by mně chtěl otec změnit od základu. A naštěstí se mu to ještě nepodařilo. Chci být tím, čím jsem. Chci být básníkem, který je na sebe hrdý a kterého lidé obdivují pro pravdivé verše.
Vyhoupl jsem se na svého oře a užíval si opět tu vítanou volnost. K tomu se mi hlavou hrnuli verše a byl jsem naštvaný na s sebe, že jsem to nemohl hodit na papír.
"Jistěže jsem. Ty bys na mém místě snad nebyl?" Nechápavě jsem na něj pohlédl. Naše řeč se vedla k dnešnímu večeru, který mně neskutečně znervozňoval. Užívali jsme si přitom krásy, která zde panovala. A mé myšlenky pluly někde v dálce. Někde kde je volnost a klid. Kde mohu být tím kým jsem. Kde po mně nechtějí radikální změny a nechtějí mně změnit na někoho jiného. Kde mohu psát své verše a být za ně chválen.
Kéž by ten svět existoval.

Sourozenecká výpomoc...

,,Obávám se, že to až tak stručné nebude..." Pronesu nahlas svojí myšlenku a ušklíbnu se nad tvojí horlivostí, nad nebetyčnou přímostí. S takovou bys u dvora opravdu nepochodila, a i když si to teď nemyslíš, jednoho dne bude vychování potřeba, abys mohla sáhnout na život svému nepříteli. Takhle jsi jen malá rusovlasá zlodějka a přitom právě ty vlasy tě prozrazují, dělají tě zranitelnou, krásnou i zajímavou. Vůbec by nebylo složité učinit tě princeznou z dálné země pouští... Snad odtud máš předky? Na okamžik se zarazím ve svém nekonečném rozjímání, nad osudem mojí sestry a nechám tvář opět ztuhnout pod neprostupnou maskou vraha. Kámen bez emocí, oči, co neznají slitování. Tak mě znají všichni ostatní.

Nad jejími dalšími slovy jenom pokývám hlavou, nemám už potřebu je komentovat, jdeme dál dlouhou tmavou uličkou málem až k okraji vesničky, nebe nad námi se pomalu barví, déšť ustal a nyní vládne bledá duha. Zvednu jeden z kanalizačních poklopů... Není to sice příliš čisté, ale my nejsme žádné fajnovky. Kanalizační cesty jsou nejlepší zaručenou dopravní cestou nás "neviditelných", jak si také občas říkáme ve společenství, ke kterému se však příliš nepoutám, nepatřím k jeho středu, jen k tulákům, co se tam občas usadí a pak zase jdou. Nevím, jak je na tom Sonya a vlastně mi o toho nic není.
Seskočím ony tři metry a čekám dole, než se objevíš ty a následně fretka, abych mohl kanál umístit nazpět. Všechny chodby jsou tady dole stejné, je potřeba mít dobrý orientační smysl.

,,Montek ani neví, jak moc nám nehlídaným kanalizačním systémem ulehčil život. Odtud se můžeme dostat do hlavního města, ale i k dolům... Tedy aspoň na půl cesty k nim." Pokývám hlavou a s ledovým klidem zamířím po levém břehu tunelu. Uprostřed je spousta kalné vody, mít lodičku, můžeme se i plavit, avšak to se dělává spíš ve městech, kvůli nápadnosti kroků, odrážejících se od kamenných stěn. Šplouchání je lepší.
,,Nejde o jednu konkrétní službu, zkrátka chci, abys mi pomohla. Trochu zabavíš vojáky, některého se zbavíš a já zatím najdu toho kluka dole v dolech... Tam bude ostraha nejzranitelnější. Pojď, brzy se bude stmívat a já to chci mít za sebou, co nejdřív." Řeknu poněkud úsečně a několik desítek metrů mlčím. Ticho narušuje jenom jemné šplouchání kalné vody. Nakonec však trochu váhavě promluvím, což u mě není zvykem.
,,Slyšela jsi v poslední době něco o společenství Slunce - o Kapuletech?"

Pointa...

Mistr Leny se lehce pousměje nad hašteřením svých svěřenců a spolubojovníků. Ví, že nyní je vše, tak, jak má být. Z Julie vyrostla krásná mladá žena, výborná bojovnice, s výborným vychováním, má jak přítelkyni, tak svého ochránce. Nic nenarušuje plán, na jehož uskutečnění čekáme takovou dobu. Starý muž s živýma, i když unavenýma očima se opět usměje pod vousy.
Chvíli si prohlíží známou vrásku na tvém čele, než mu dojde, že k němu promlouváš rozhořčeným hlasem. Mírný úsměv se velmi rychle změní v smutný a stejně tak se kapka smutku zjeví i v pohledu. Ach, jak moc si nezasloužíte tento osud, má paní.

Zhluboka se nadechne, snad aby oddálil nevyhnutelnou chvíli. Chvíli, na níž se čekalo 15 let. O kolik za tu dobu zestárl…Jak by to asi dopadlo, kdyby se Montek tenkrát nezbláznil, kdyby tolik netoužil po moci a po ....... Přeruší proud myšlenek, aby ti mohl odpovědět.
,,Má paní." Vzhlédne k tobě a pokyne ti, aby ses posadila, předtím však sám vstane, jak si etiketa žádá. Když se zmíníš o snech, proběhne mu po tváři nějaký stín, stín dávné a ošklivé minulosti.
,,Dobrá, přišel čas odhalit pravdu, jakou jsme vám do dnešního dne zatajovali, proto abychom vás ochránili a také proto, abyste měla alespoň trochu normální dětství, ačkoli se o tom příliš nedá mluvit, že?" Smutně se pousměje a jemně uchopí tvoji dlaň do svých, starých vrásčitých, ale přesto silných rukou.

,,Před patnácti lety postihla naše království příšerná katastrofa, tehdy vládnoucí rod Kapuletové, byli mírní a výborní vládci, za jejichž panování země rozkvétala a prosperovala. Jednoho dne, to právě začínali i přes blížící se bouři, narozeninové oslavy jediné princezny. Třetí narozeniny... Všichni byli zaměstnáni přípravami a oslavami, čehož využil nelítostný Edgar Montek, tehdejší vysoký šlechtic, mající hlavní slovo na radě senátu, avšak ani to mu nestačilo. Po dlouhé měsíce shromažďoval přívržence mezi spodinou a zrádci. S nočním úderem zvonu pronikl do paláce. Nikdo jej nepodezříval, jakožto vysokého hodnostáře." Na chvilinku se odmlčí, snad si kladeš otázku, proč ti vypráví o historii, ale zeptat se neodvážíš, na to je mistrův pohled příliš zakalený mlhou minulosti.

,,Tu noc povraždil všechny žijící Kapulety, brutálně je rozsekal na kousky a každého, kdo se mu postavil do cesty, nebo se je snažil ochránit - zemřel. Ještě dlouho stíhal všechny, co měli s tímto rodem něco společného a než skončila noc, nasadil si korunu a zavedl hrůzovládu, stejnou jako dnes, avšak jedna malá věc mu unikla... Holčička, oslavenkyně, princezna. Seděla v koutku a plakala, na nohy se jí lepila krev rodičů. Netuším, jak se vyhnula Edgarovu vraždění, hlavní bylo, že zůstala naživu." Mistr Leny si naposledy vydechl a stiskl ti ruku.
,,Tak jsem tedy potajmu vynesl z hradu jedinou právoplatnou dědičku trůnu.
Julii Kapuletovou." Zpříma se ti podívá do očí, aby podpořil tvá slova. V místnosti je naprosté ticho. Uvěříš?

Nový domov...?

Přikývnu a snažím se pousmát, ale nepromluvím. Cítím, že můj hlas by mě zradil. Té stařenky je mi líto - co ona vlastně má? Zastaví se tu denně jen několik málo lidí, co se chtějí spíš pobavit, než že by jí opravdu věřili, myslím. Ale co když skutečně předpovídá pravdu? Lehce, téměř nepostřehnutelně se zachvěju. Co když budu muset skutečně něco obětovat? Ale... co když už jsem to obětovala? Se slzami v očích si vzpomenu na dobrou, starou babičku Abigail. Potlačím vzlyk, seberu zbytek sil a promluvím.
"Ano, možná máte pravdu. Vím, že zadarmo skutečně není nic." Při druhé větě se hořce pousměju a pak sklopím oči, jako bych najednou zjistila, že ta látka mých šatů je vážně moc zajímavá. Za okamžik svůj pohled však zase zvednu. Když stařenka spustí ruku z okna, naposledy se na ni podívám dosud zvlhlýma, trošku rozšířenýma očima. Není to nenávistný nebo bojácný pohled... Nemůže z něj vyčíst nic. Nic, co by pochopila. Snad...
"Pojedeme," oznámím kočímu a opřu se o sedadlo.
Jedeme ještě chvíli, já se dívám do zapadajícího slunce a opakuji si rady, které mi matka dávala před odjezdem. Mé myšlenky se opět stočí k Romeovi, ale bůhvíproč na zamilované snění teď nemám náladu. Ale to, jestli na něco mám náladu nebo ne, nikoho moc zajímat nebude, uvědomím si hořce. Najednou chci ze všeho nejvíc ne do lesa, ale domů. Lehnout si do měkoučkých polštářů, zavrtat se pod peřinu a usnout hlubokým, bezesným spánkem. Jenže mě bohužel čeká celkem dlouhý večer. Zavřu oči a poklimbávám, abych si aspoň částečně vyplnila své přání.
Probudím se, až když kočár s drcnutím zastaví. Nechám sloužící, aby mi pomohli vystoupit, a zamhouřenýma očima se rozhlédnu okolo sebe. Ano. Je to tu o dost bohatší než u nás, ale stále mě svírají jakési pochyby. Strávím tu zbytek svého života... Bude se mi tu opravdu líbit? Budu to tady vůbec někdy brát jako svůj domov, nebo část mé duše zůstane navždycky u nás v lesích?
Nechám se zavést do své komnaty. S trochou nostalgie si vzpomenu na svůj pokojík na zámku. Dodnes jsem v něm měla hračky a nevzala jsem si je s sebou... Proč? Snad proto, abych si zvykla, že už nejsem dítě. Už jsem dívka na vdávání a brzy snad dokonce budu mít vlastní děti. Znovu cítím, jak se mi do očí derou slzy, ale potlačím je aspoň do té doby, než odejdou sloužící. "Ke králi přijdu tak brzy, jak to bude možné," oznámím informačním tónem, který je tak informační, až mě to samotnou překvapí.
Počkám, až odejdou. Pak se rozpláču, ale vím, že tenhle "luxus" si nebudu moct dovolit příliš dlouho. Král mě očekává. Najdu zrcadlo, upravím se, osuším si oči tak, že na mě téměř není poznat předchozí pláč, přepudruji se. Tak, teď vypadám dobře. Za několik málo minut již mířím ke králi s jistou dávkou zvědavosti, trochou nervozity a spoustou nejistoty. Snad to všechno dobře dopadne - protože jestli ne, snad bych se nemohla ani vrátit domů. Tedy, k rodičům.

Zase doma...

Sice šerm nesnášíš, ale ve vyšších kruzích se alespoň jeho základy požadují, snad proto, že to šlechtici mají za jeden z mála ušlechtilých, či spíše estetických druhů boje. Avšak, třeba se ti jednoho dne bude hodit umění s velkým těžkým mečem, pancířem... Jenže kde je ten den, Básníku? Na jednu stranu ti přijde taková představa absurdní, málem zábavná, jenže pravdou je, že pořád na něco čekáš, na střípek dokonalosti, celistvosti. Na druhou polovinu tvého nedokončeného já.

Po tvé větě se Dante zarazí, ačkoli se mu často nestává, aby jej kdokoli vykolejil. Zlehka se pokloní a příkrým, chladným hlasem odpoví.
,,Příliš mě vyznamenáváš, Romeo." Zvolil tvé jméno, namísto klasického "příteli." Má to snad nějaký zvláštní důvod?
Hlavou ti však opět pluly verše jako nespoutaní půvabní létající oři. Cítíš vítr ve vlasech, ve dlaních a sám, jako bys na okamžik byl ptákem. Jak jednoduché, je zapomenout na nepříjemnosti, na přízemní věci reálného světa. Proč tedy unikáš jen ty sám?

Dante si s tebou vymění poněkud povýšený pohled, který je však u jeho osoby přirozenější než úsměv.
,,Jistě, že ne, všechny ženy jsou stejné. Jen některé hezké a jiné ošklivé." Odpoví se smíchem, ale na okamžik se zamyslí, tušíš, jaká žena mu přišla na mysl... Avšak o něžném pohlaví již po celou cestu nepromluví. Není to poněkud přízemní uvažování? Hezké, ošklivé? Co duše, co intelekt? Co oči a... srdce?
Kéž by existoval svět, kde je všechno v pořádku, klidné a mírné, svět bez strachu bez nepříjemných povinností.

S touto myšlenkou doletíte, až do hradu. Ve stájích nalezneš cizí koně... Tušíš, co to znamená a nakonec ti zprávu potvrdí i jedna mladá, troufalá služebná.
,,Pane Romeo, vaše snoubenka před pár minutami dorazila do paláce. Nyní hovoří s králem, ale nepřeje si být rušen..." Sykne v rychlosti, zatímco k tobě spěchá jeden z vysokých šlechticů, aby tě představil, svému malému synkovi a ukázal mu, jak vypadá pravý muž, princ, syn svého otce, slavný Montek... a tak dále. Nemůžeš se tomu vyhnout, avšak podvědomě pátráš pohledem po své sestře, stejně jako tvůj přítel, ačkoli by to nepřiznal.
Každopádně se otec snažil, stoly jsou obsypány dobrotami, pro chutě každého gurmána, všude voní květiny a dokonce jako by jej slunce samo ze strachu uposlechlo - obdarovalo společnost ještě posledními horkými paprsky. Docela rozehnalo mraky. Jemná hudba podkresluje příjemný večer zásnub... Což ti připomíná blížící se zásnubní ples. Povinnosti, povinnosti... avšak, kde je vlastně tvá vyvolená a kde je otec, kde je sestra?!

Nový domov, nový král

Přemítáš nad tím, co se ti všechno stalo... Slzy patřily domovu, všemu, co jsi opustila, všemu, co jsi obětovala, nebo ještě budeš muset obětovat. Byly to slzy štěstí, bezmocnosti, zoufalství, hrůzy z nových věcí...
Koulely se po tvářích bez jakékoli možnosti kontroly, spadaly do měkkých, prachových peřin s dokonalým lemováním, zlatým zdobením. Celá místnost byla příliš velká na to, aby ti byla útulná, ale nějaký kousek tvého srdce věřil, že si díky Romeovi zvykneš. Bude z tebe jednoho dne dámička, libující si v luxusu?

Okamžik se zaobíráš tou představou, až si náhle uvědomíš, že tě čeká samotný král. Edgar Montek. Zkušenýma rukama opravíš svůj vzhled, dokonce odmítneš služby komorné, která však trvá alespoň na tom, aby sis převlékla šaty, než tě dovede ke svému pánovi. Přesto je velmi pokorná a mírná. Může jí být kolem padesáti let, pokožka je jemně zbrázděná věkem, oči tmavé, nikoli vševědoucí.
,,Madam, zvolila bych nějaké šaty lahodící očím, pokud víte, co má stará služebná na mysli..." Ať už se převlékneš nebo ne, kráčíš jako ze škatulky dlouhou chodbou, v těsném závěsu za komornou.

Občas se na tebe usměje, tedy jen jak jí to etiketa dovoluje, jako by zjišťovala, kdo to vlastně přijel do paláce.
,,Madam, tady už vás ohlásí Henry, vydržte okamžik... a hodně štěstí." Zašeptá nakonec než se vytratí, a ty v nastalém tichu čekáš před velkým průchodem do korunního sálu na své ohlášení, ačkoli ještě zaslechneš znepokojené mumlání. Tak mladá, ach, tak mladá... Muž pevným hlasem oznámí nejprve tvé jméno, potom příjmení rodu, následně město a titul princezny tvého města, pak ustoupí stranou a pokyne ti do obrovského sálu, kterému vévodí dokonale vyvedený trůn. Vše je ve zlatě a tyrkysech, případně stříbře a rubínech.

Vysoký, silný muž povstane z trůnu, je v místnosti docela osamocen, zdá se však, že mu nic neschází. Obličej je kamenný, tvář zakrývají černé vousy, koruna sedí v havraních vlasech. Stejně neprostupně černé jsou i oči. Kruté, nebo silné?
V sále je několik velkých oken v jistém místě pokrývající celou stěnu a poskytující tak pohled na celé hlavní město. Musíš uznat, že je to impozantní.
,,Vítejte, má drahá Ember. Žádné obrazy nemohly vystihnout vaši, krásu, že?" Hlas má silný a hluboký, bez problémů se rozléhá velkým sálem. Z tónu ti však lehce běhá mráz po zádech.

Vyjde ti vstříc, a jakmile je dostatečně blízko, zlehka tě políbí na hřbet dlaně.
,,Doufám, že nejste po cestě příliš unavena a zúčastníte se zásnubní hostiny, jako jedné z mnoha oslav, vašeho příjezdu a zasnoubení s mým synem.
Nemohu se dočkat vašeho představení společnosti a mé dceři, jaká vám dnes večera již vždy bude dozajista věrnou přítelkyní. Tedy, alespoň do té doby, než se vás Romeo odhodlá pozvat na procházku po našich velkolepých zahradách." Pokračuje medově a mocnou rukou na tvých zádech tě vede k oknům, odkud můžeš vidět půvabné zahrady.
,,Pošlete pro Desiderii!" Poručí úsečně dosud neviditelnému Hanrymu.

Zpráva

Otec pro tebe dal poslat. Nyní, velmi to spěchá. Máš se dostavit do korunního sálu.
Oslavy jsou již v plném proudu...

Ke králi

"Tak... tak dobrá," přisvědčím po chvilce váhání. Ano, šaty bych si opravdu převléct měla. Po chvíli váhání se rozhodnu pro mé sice nejméně oblíbené, nejméně pohodlné, ale zato asi nejkrásnější šaty, které jsem si vzala s sebou. Jsou z vanilkově žlutého saténu, protkané zlatými nitkami a s rukávy nadýchanými jako peříčka. Tady už služby komorné potřebovat budu, sama si šaty vážně zapínat neumím. K tomu zvolím střevíčky stejné barvy - a konečně můžeme jít.
Během cesty ke králi se rozhlížím okolo sebe, někdy zachytím pohled služebné. Vždycky, když se tak stane, jí úsměv oplatím - proč by taky ne? Možná se to nesluší, ale já konec konců na ta "méně známá" pravidla etikety nikdy moc nedbala. Milá stařenka. Doufám, že ji budu mít za komornou i nadále, přemítám, zatímco kráčíme směrem chodbou.
"Děkuji," špitnu a pokusím se o pousmání. Snažím se nevnímat, jak mi v břiše poletují motýli a raději se soustředím na to, abych se co nejlépe uklidnila. Základ všeho je konec konců vždycky přirozené jednání a toho dosáhnu jedině tak, že budu co možná nejuvolněnější.
Tak mladá? A co má být? Pořád lepší, než kdybych byla stoletá babička. Tomu, co zaslechnu, moc váhy nepřikládám a když Henry dokončí ohlášení, vejdu do sálu. Na okamžik zapomenu dýchat, jak moc jsem překvapená tou nádherou, do které jsem právě vešla. Skoro hned po svém vstupu však pohlédnu na krále a v mžiku se mi do paměti nesmazatelně vryje jeho tvář, postava, držení těla. Potkat ho jako chudá dívka ve vesnici, určitě bych radši utekla a schovala se do nejbližšího keře. I teď mi dá dost práce klidně dýchat, vzpomínat, jak se to mám vlastně chovat a zachovat si nicneříkající, kamenný výraz. Podobně jako on - jen doufám, že se mi to daří stejně jako jemu.
Když jsem dostatečně blízko, ukloním se a v úkloně si vyslechnu jeho pozdrav. Bože, já nevím, co mám dělat. Co mám vůbec říkat? Ach ne, Ember, seber se trochu! Tichounce, téměř nezaslechnutelně si odkašlu. Snad abych se ujistila, že můj hlas bude znít přesně tak, jak má. V duchu si připravuju, jak impozantně se uvedu, ale pak ze mně vypadne jen prosté: "Děkuji, pane." A jé. Mám pocit, že jsem úplně červená a modlím se, aby to skutečně byl jen pocit.
Nechám si políbit ruku a i když se mi stále jakž takž daří zachovat vážnou tvář, po zádech mi přeběhne mrazení. Tím spíš, když mi na ně položí ruku. No páni. Z toho vážně jde respekt, to se musí nechat. Nebráním se, když mě vede k oknu a pozorně poslouchám, co to vlastně říká. Dnes už poněkolikáté věnuji dost úsilí aspoň částečnému zklidnění.
"Samozřejmě se zúčastním, výsosti," odvětím, lehce přikývnu a dál si uspořádávám myšlenky. Počkám, až Henry odejde, a pak pokračuju. "Váš zámek je skutečně impozantní," řeknu a myslím to naprosto upřímně. Krátce zauvažuju, jestli jsem radši neměla říct spíš "velkolepý" nebo "dokonalý", zkrátka jestli "impozantní" je dostatečně výstižné pro tuhle budovu.
Pak už mlčím, pro jistotu, abych zase něco nepokazila. Stojím u okna a kochám se výhledem na zahrady, které mě vážně těší. Je tu tolik zeleně, stromů, květin... Ale přeci jen bych raději do lesa. Snažím se nedat najevo náhlý nával stesku, který na mě z ničeho nic znovu dolehne. Kolikrát ještě budu muset před těmihle lidmi skrývat svůj smutek, štěstí, jakékoliv pocity, co se zrovna nesluší ukazovat? Tuším, že odpověď je celkem jasná. Hodněkrát.
S trochou napětí čekám na Desideru, pro kterou si dal král poslat. Jaká asi bude? Bude to stejně silná osobnost jako její otec? Bude mi skutečně moci být dobrou přítelkyní, jak to právě král formuloval...?

Zahledám se lehce nechápavě na Mistra, když mě pošle si sednout a sám se zvedne. Raději se nakonec usadím a zahledím se Mistrovi do očí. Do těch zakalených očí, které už sami o sobě vypovídají, že jejich vlastník není jeden z nejmladších. V poslední době používá čím dál více oslovení " Má paní". Nevím proč to dělá, jsem z toho dost zmatená, ale nechci se ptát. Alespoň ne do té doby, dokud mi všechno nevysvětlí. Bedlivě naslouchám jeho povídání o tom co se dělo určité noci před patnácti lety. Je pravda, že vlastně vůbec nechápu proč mi povídá o něčem co bývalo v Historii, přesto se nezeptám, nemám na to odvahu, mohl by přestat povídat a to by nebylo dobré. Vím jak se ti prohletí Montekové dostali k moci. Vím to, tolikrát jsem o tom slyšela vyprávět, ne jen Mistra, ale občas i lidi venku. I když ti měli strach a jen kusé informace. Vždycky mě zajímalo odkud to všechno Mistr Leny ví, on ví ale asi snad úplně všechno. Krátce pohlédnu na ruku za kterou mě drží. Jeho dlaň svraštělá kůže, přesto dost silná na to, aby mi ruku byla schopná zlomit, kdyby chtěla. Lehce se oklepu, když znovu spustí. Pohlédnu mu do znovu do zakalených očí. Rty mi lehce poklesnou, ve chvíli když se zmíní o holčičce sedící v koutě, plačící a zoufalé, a krvi na jejích nohách.

" Ten sen..."

Vyklouzne mi lehce nekontrolovaně téměř neslyšný vzdech. Skloním krátce hlavu, tedy do té doby než zazní to jméno. Rozechvěle se zadívám na Mistra a polknu. Chvíli jen sedím, bez nějakého pohybu a dívám se na něj, do jeho očí, než se vůbec odvážím pohnout. Trochu trhavě se nadechnu a stáhnu ruku z jeho jemného sevření. Musím se lehce opřít, když se zvedám na vlastní nohy, cítím se ale jako v mrákotách. Žaludek se mi na chvíli sevře a tvář pobledne načež se otočím tiše k oknu a dojdu k němu. Zahledím se ven. Nic neříkám. Nakonec ale zatnu dlaně v pěsti tak, že mi zbělejí kloubky. Na chvíli zatnu i zuby, lehce mi vystoupí rysi ve tváři a oči upřu někam do dálky.

" Nechci být jako ten zbabělec Montek. "

Řeknu tichým chladným hlasem. Přesto je v tom nádech zlobi a touhy po něčem co není moc dobré. Chci se pomstít. Chci pomstít své rodiče. Nic víc.

Otočím se. Tvář mám stále bílou, chladnou a hlavně zmizela ta moje naivita.


" Chci vědět všechno o naší situaci. Co je v plánu a jaké máme spojence."

„Nač hledět do očí ryb, když mi jediný pohled do těch tví stačí, abych zvěděla, že lžeš…“ odpovím rychle, bez přemýšlení. Nikdy jsem nevěřila na podobné pomluvy. A navíc… lovit ryby pomocí čar? Když je mívá vždy stejné? Snad ve prospěch prodejce bylo i to, že se neodvážil jít ke mne blíž.

Otec mě často učil, abych nikdy nebyla lidem moc blízko. Psychicky jsem k některým lnula a byla schopna rozmlouvat s nimi, avšak fyzicky jsem od nich byla vždy několik metrů, i když… ano, byla jsem tak od každého vzdálena, když to bylo možné.
„Měl bys raději zanechat svých pomluv a věnovat se práci,“ ukončila jsem debatu s oběma muži, rozhlédla se po davu lidí a vracela se ke svému koni.

„Prohlédněte zbytek a… nechci vidět, že budete lidem hrozit mečem,“ pohlédla jsem na velitele vojáků, který měl právo rozkazovat hned po mne. „vaše uniformy a ochrana mého otce, Pana krále, jistě postačí,“ dořekla jsem a opět se vyhoupla do sedla svého koně. Vojáci, až na jednoho, jež mě doprovázel, zůstali na náměstí a jeli se chodit mezi obchody.

Dělalo mi starosti nechat je tu samotné, ale lidé si rádi stěžují a stane-li se něco, jistě se o tom dozvím. Pokud to nebude vědět dřív otec, stiskla jsem rty do úzké linky a pobídla koně. Na okamžik jsme se opět ztratili mezi mraky. Obrovské dešťové kapky mi byli do tváře, na níž se mi lepili vlasy. Nebylo to příjemné počasí, ale loňskou zimu to bylo horší.

Zkřivila jsem tvář nad vzpomínkami a pomalu se snášela k chrámu Bohyně.
„Pokud se chceš modlit jdi anebo počkej zde,“ řekla jsem vojákovi, jež letěl se mnou a vstoupila do chrámu. Pokaždé, když jsem zde byla, připadlo mi, jakoby i samotné ticho zde mělo svoji váhu a tlačilo mne k zemi. Vzduch byl těžký, provoněný různými bylinami, jež, jak tvrdí lidé, sbírají o půlnoci, avšak, kdo aspoň jednou zavítal do okolních lesů nebo na louky, dobře mohl vidět, že sbírají byliny i ve dne.

Tiše jsem si klekla k jednomu z mnoha oltářů. Nebyl nejzdobnější, nejkrásnější ani hlavní, avšak pokaždé jsem se modlila jen u něj. Vzpomínám si, jak mě sem vodila má chůva a pokaždé mi vyprávěla, jak na stejném místě klečela má matka. Na tom samém, lehce se pousměji a pohlédnu na sochu Bohyně. Ze rtů my splývají tichá slova modlitby a prosby.

„Děkuji,“ pronesu do ticha, jež krom mne nikdo neruší, a zamířím ke dveřím. Jak přízrak se tam mihne postava kněžky. Často jí tu vídávám, zvláště pak, když odcházím, ale za dobu, co sem chodím jsem od ní slova neslyšela.

Na okamžik se zastavím a sleduji, jak mizí ve stínech chrámu, a pak odcházím.
Voják čeká venku, drží oba koně a netváří se zrovna mile. Ač déšť ustal, pod stromy prší vždy dvakrát a jeho povinnost mu velí zůstat na místě, dokud já nenakáži jinak.
„Přidej se k ostatním ve městě, a pak se s nimi vrať,“ řeknu stroze a sama se vydávám do našeho sídla.

Mé modlitby se zřejmě opravdu protáhli, neb na cestě zpět do našeho sídla mi letí vstříc jeden z otcových poslů. Jeho slova jsou kvapná a naléhavá. Skoro jakoby jeho ústy mluvil sám můj otec.

„Zas tolik se toho nestalo,“ odseknu muži, jehož jméno ani neznám, a jež se mě pokoušel poučovat o mých povinnostech, ke kterým náleží i má přítomnost na oslavě. Jako bych snad nevěděla, že jdu pozdě, zašklebila jsem se a pobídla koně.

Metr po metru jsem se poslíčkovi vzdalovala, nebyl zřejmě zvyklí na rychlý let nebo měl jen strach. Neměl by takové muže mít, zauvažuji a přitáhnu uzdu, abych hladce přistála na nádvoří.

Setkání

Desideria

To, co se stalo ve městě ti nyní přijde na nádherné oslavě tolik vzdálené... Romeo se potuluje mezi stoly a vypadá to, jako by nad něčím přemýšlel, nebo dokonce někoho hledal, zato jeho přítel Dante, není k nalezení... což tě ovšem ani tolik nezajímá, i když víš, že pro tvou výsost má značnou slabost, kterou však velmi nerad ukazuje, jako každý pyšný muž. Dante je synem velkého senátora a daleko víc muž, než kdy Romeo byl a bude, žádný básník, ale šermíř.
Zahrada je provoněná květinami a k uším se line příjemná tichá hudba houslistů. Než se však stačíš docela uvolnit a ustrojit do šatů, už je u tebe komorník se vzkazem od otce...
Máš se dostavit do korunního sálu a to ihned. Tady asi nepůjde o hlášení.

***

Ember

Král se jen významně usměje, snad jako díky za tvou chválu, i když o tom velmi pochybuješ. Chvíli se ze své impozantní výšky, skoro dvou metrů dívá na tvou zdobeně česanou hlavu, než opět očima zabloudí ven z okna.
,,Musím vašim rodičům napsat dopis, že jste v pořádku a lepší nevěstu jsme si nemohli přát..." Pokývá hlavou, načež od tebe poodstoupí a jakoby v očích zahlédl ony obavy, jež se ti honí hlavou, začne moudře mluvit o něčem jiném.
,,Nesmíte se znepokojovat situací v království, všechno máme plně pod kontrolou... Lidé vždy rádi vymýšlí fámy..." Kysele, avšak zvučně se zasměje, když v tu chvíli služebník ohlásí příchod její výsosti, princezny Desiderie Montek.

Ember a Desideria

Edgar Montek si pyšně prohlídne svoji dceru, snad proto, že je nádherná žena, snad pro její silnou osobnost a chladný půvab, jaký přesně vykresluje královskou rodinu takovou, jaká by měla být.
,,Tohle je moje dcera... Jediná pravá princezna Amadienu. Dnes večer ti bude dělat společnost." Pronese tiše, přesto se to však odrazí celým sálem. Jeho příkazům se nikdy nedal klást odpor, natož pak jeho žádostem, zkrátka byl mužem na svém místě.
,,Alespoň do té doby, než se Romeo odváží podlehnout vaší kráse, drahá Ember, a vyzve vás na procházku... Což mu vřele doporučím." Zavrčí nakonec zlověstně a opět se podívá z velkého francouzského okna na celé hlavní město.

,,Je město klidné...?" Otočí se ke své dceři, jako by se přísně ptal, zda ráno snídala a dostála tak svým vznešeným povinnostem. Vyslechne si odpověď, a ať už se dozví cokoli, jen bezvýrazně přikývne.
,,Odveď prosím našeho milého hosta na slavnost." Přikáže jemně a několika dlouhými kroky se přesune k trůnu, kde usedne v celé své velikosti i hrůzostrašnosti, očividně zamyšlený.
,,A ještě něco! Romeovi ji představím sám... Zatím si užívejte společnosti, jídla, pití, hudby." Pak už jen mávne rukou směrem ke dveřím. Zbyly jste si, dámy.
(Přidejte prosím popisy a na slavnosti již pište viditelně jak pro Romea, tak pro Danteho x))

„Yvonn,“ pronesla jsem do ticha svého pokoje a během chvíle se přede mnou zjevila drobná dívčina v prostých, pomněnkových šatech. Do tváře jí spadali zlatavé kudrlinky. „přines ty nové šaty a zavolej ostatní,“ poručila jsem a usadila se na stoličku před velkým zrcadlem. Vlasy mi již trochu proschli, ale vítr a déšť napáchali svoje škody.

„Madam…“ pozdravili nově příchozí dívky. Rusovláska Sinna, věčně usměvavá ale málomluvná, Neana, prostoduchá, ale schopná naslouchat všemu a Shoshenn, drobounká dívčina dobrých mravů. Společně s nimi do komnaty vpadl i komorník.

Přikývla jsem a poslala jej pryč. I když otec nařídil, že co nejrychleji, mají věci stále svůj postup.
„Potřebuji upravit, něco jednoduchého, ale ne prostého,“ usmála jsem se na dívky. Mohla jsem říct jako vždycky, pochopili by, jaké jsou mé nároky, ale dnešní ples se nekoná šestkrát do roka a dáli Bohyně ani dvakrát. Jednou to stačí.

Přimhouřila jsem oči a sledovala, jak se postupně mění můj vzhled. Dívky se opravdu činili a byli šikovnější, než ty před nimi. Vlastně byli i sdílenější. Prozradili mi, kdo je přítomen, kde je můj bratr, kdo se jim zalíbil a kdo jim je zas k smíchu. Jejich řečí jsem se krom krátkých, neutrálních odpovědí neúčastnila, ale ony si již zvykly.

Během okamžiku jsem byla hotová a Yvonn zrovna přinesla mé nové šaty. Byli zlaté a zhotovené k jiné příležitosti, avšak bylo v mém zájmu, abych se objevila v něčem novém, poutavém, i když bych dnes v noci neměla být hlavní hvězdou.

„Běžte už,“ pobídla jsem dívky, když dokončily veškeré úpravy. Zůstala jsem sama a ještě chvíli jsem si prohlížela v zrcadle, než jsem se konečně vydala k otci.

XXX

Prosmýkla jsem se kolem sluhy a rychlím, sebejistým krokem jsem vešla do sálu. V ozvěnách se ozýval klapot mých bot, jež mi dodával ještě vetší sebejistotu.

„Otče,“ pozdravila jsem, lehce kývla hlavou a zastavila se kousíček za cizí dámou. Očekávala jsem, že to bude snoubenka mého bratra nebo její gardedáma, a tak jsem si odpustila svůj vševidoucí pohled, jež by si jí od hlavy až k patě prohlížel.

„Bude mi potěšením,“ usmála jsem se na dívku a otci věnovala nejistý pohled. Takže garde budu já, pomyslela jsem si s odporem. Měla jsem vlastní plány a namísto toho se budu tahat s ní. Tse… než se Romeo odváží, můj malý Romeo a jít někam s ní? V duchu jsem se divila a smála se, avšak zvenčí jsem si udržovala onu chladnou, nečitelnou masku.

„Ano otče,“ odpověděla jsem a zadržela podrobnosti, jež jsem mu chtěla říct. Nebylo by vhodné, abych je sdělovala před ní, ač by měla být brzy součástí naší rodiny. Neodkážu si představit, že by ona měla vládnout a nedej Bohyně, aby mě otec provdal a ona vládla mě… nebo by aspoň mohla.
Stroze jsem přikývla a vydala se, s jistotou, že mě Ember následuje, pryč.
„Potřebuješ se ještě upravit nebo můžeme jít?“

Kanál

Jdu za ním. Nedělá mi problém seskočit do kanálu. Co je na tom. Jiní si vozí svoje naducané zadnice v nódl kočárech a při každém drcnutí se zatváří nerudně. Já chodím ve sr... No každý víme v čem chodím. Maya se usídlí na mém rameni.

"Montek toho neví mnohem víc. A buď rád. Aspoň v kanálech nás neprudí."

Maya si sešplhá do kapsy a tak se spokojeně zavrtí.

"Je mi to jasné. Já udělám tu špinavou práci a ty si osvobodíš vězně. Takže klasika."

Nemyslím to zle. Chci ho jen troch vyprovokovat. Řekla bych že už dlouho byl v klidu. Zná mě. Jenom si z něj dělám legraci. S nikým jiným bych do toho nešla. U něj vím že se to zvrtne nenechá mě v tom.

"Ne neslyšela. Co to má být? Že by se Kapuleti zase snažili získat svojí moc zpátky?"

Je to docela překvapujicí. Myslela jsem že masakr co připravil Montek před lety nikdo z Kapuletů nepřežil. Pokud ale přežili určitě se budou Montekovi chtít pomstít. To by byla příležitost pro mě. Nechci na sobě dát znát že tohle mě zaujalo a chci se o tom dozvědět co nejvíc.

"Povíš mi o tom něco?"

Zásnubní hostina...

Tak tedy konečně přišel ten očekávaný čas, kdy měl princ, bratr a nejlepší přítel, poznat svou vyvolenou. Chtěl tomu čert, - nebo snad král? - že ji měl spatřit až úplně poslední a do té doby mohl mučit svoje srdce, zatímco krásná a sebevědomá Desideria si mladičkou Ember prohlížela tam trochu svrchu.
Když přicházely, každá v auře své osobité krásy. Princezna jako obvykle více podobna ledu, než růži, snoubenka naopak nesměle se usmívající poupě, dívenka právě v rozkvětu svých 17 let. Obě dokonale jiné, a přesto náhle stejná společenská třída...

Několik významných hostů z celé země jim kyne, usměje se, nebo dokonce prohodí přiměřeně společenskou větu o večeru, o šatech, o pevných rukách panovníka, o prosperitě... Zatímco Ember může být trochu vyděšená, Desideria spíš jen unaveně odpovídá, z rutiny, protože ona tomu všemu rozumí. Všestranná vzdělanost je jedna z jejích největších předností. Když tu náhle se jim před očima elegantně prodere davem mladý šlechtic, již dávno převlečený a upravený, avšak kord má stále za pasem - Dante, princův nejlepší přítel.

Všechny stoly se prohýbají pod jídlem a přesto, že slunce pomalu, ale jistě zapadá, nastává po dešti vlahý večer, provoněný vůní zmáčených květin a propečeného masa. Kdesi klidně vyhrávají laděné nástroje, a pokud zde dosud bylo ticho, vyplnilo ho vzrušené šeptání. Myslíte, že je to ona? Jaké má pěkné vlasy. Jestlipak je zdaleka!? Chudinka, tak mladá...
Můžeme jen domýšlet, zda čerstvému příspěvku do společnosti náhle není víc horko, než před chvílí, ovšem při těsném vázání šatů, by se přece nikdo nedivil.
A co nyní? Pozdravit se? Napít? A kde je k čertu vlastně Romeo?!

(Připojte prosím svoje popisy x))

Kanálem do dáli...

Pomalu se začínalo smrákat, tuším to, přesto, že do kanálů nedoléhá moc světla - alespoň nikdo nedohlédne k našim poskvrněným tvářím. Očím, které viděli smrt i utrpení z větší blízkosti, než by bylo dobré... Krátce stisknu ruku v pěst a raději rychle odeženu chmurné myšlenky kamsi do hlubin své rozvážné hlavy. Pohybujeme se tiše a rychle, přestože málem po paměti. Městské kanály bývají osvícené loučemi zlodějského společenství, ale tady, mimo dosah těch nejdelších prstů je temno, jako v samotné zemi.
Zhluboka se nadechnu, ačkoli vzduch není příliš čistý, naopak páchne splašky a rozloženými těly krys. Jednou za čas se ohlédnu po své společnici, jen tak, pro kontrolu, snad abych se ujistil, že mi ta malá liška nehodlá prchnout jednou z mnoha postranních uliček. I když pravda je o něco jiná, hm? V duchu se chvilku sám plísním, když tu mě z myšlenek vytrhne Sonyin hlas.

Spokojeně se přes rameno zašklebím.
,,Ovšem Montek není hlupák, jenom příliš spoléhá na svou moc. Na to, jak pevně třímá otěže království v rukou." Prohodím tiše a vzpomenu si na jednu hospodu, kde se proti jeho obrazu, ukradenému kdesi v paláci, vrhaly nože. Drahá zábava rebelantů... To by se ti líbilo, co sestřičko?
Opět na ni pohlédnu, a přesto, že vím, jak ráda provokuje, se na okamžik zastavím.
,,Nikdo neodvádí špinavou práci líp, než ty." Odbiju tě lehce ironicky proneseným komplimentem a tentokrát se opravdu krátce štěkavě zasměju.

Zlehka zvednu obočí a po delší odmlce vyrazím novým směrem, kde na konci tunelu prosvítá světlo.
,,Zvláštní, pokaždé, když někam jdu, slyším si lidi šeptat o tom, že by mohli nastat nové časy... Dávné společenství Slunce, které existovalo, už tehdy, před patnácti lety a nejspíš jeho historie sahá daleko, daleko hlouběji, mělo vždy za úkol ochraňovat Kapulety, jejichž symbolem je právě zářící slunce." Na chvilku se odmlčím a začnu šplhat po žebříku k zavřenému poklopu, jaký je zvenku šikovně zamaskovaný spadaným listím. I když tuším, že pomoc odmítneš, napřáhnu ruku, abych tě případně mohl vytáhnout a během toho pokračuji ve své promluvě.

,,Všichni si mysleli, že po tom nechvalném Montekově masakru společenství zaniklo, zkrátka a dobře proto, že nemělo koho chránit, nebo že je vybil stejně, jako všechny ostatní přívržence Kapuletů. Ovšem... poslední dobou jsem již párkrát zahlédl na odlehlých místech rytá znamení, nenápadná malá sluníčka a k tomu všemu ony pověsti." Zlehka pokrčím rameny, zatímco zůstáváme stát ve stínu lesa, z jehož okraje jdou vidět nenáviděné pracovní doly, plné prachu, špíny a dřiny bez výplaty.
,,Otázka je, zda společenství povstává kvůli tyranii, samo od sebe, nebo má eso v rukávu, eso, o kterém nikdo z nás neměl ani zdání... Snad nového vůdce. Nebo dokonce... Náhle lehce dramaticky ztiším hlas. nějakého vzdáleného potomka, někoho, komu koleje v žilách, alespoň kapka krve Kapuletů." Dokončím, načež můj obličej opět zkamení lhostejností.
,,Nebo jsou lidé prostě tak dlouho utlačovaní, že si začali vymýšlet." Opět se nevesele štěkavě zasměju a pokývám směrem k dolům, kam se potichu vydáme na pomoc našim chudým přátelům. Zlé, hrozné časy...

Nevím jak dlouho tu dole už jsme. Všechny uličky jsou stejné. Vypadá to jako věčnost co jsme sem vlezli. A náš cíl jako by byl stále v nedohlednu. Nikdy nebyl moc upovidanej. Přesto s ním dokážete strávit hodiny.

"Já vím život jsou sra.. uklízet se musí. A myslím že toho se budu držet i nadále."

Nepříjmu jeho ruku. Nejsem jedna z těch dámiček která potřebuje pomoct při každém svém kroku. Maya vystrčí hlavu z kapsy. Když zjistí že jsme pořád v kanále zastrčí hlavu zpátky do kapsy. Ruka mi podjede a já málem spadnu. Přesto se udržím. Jeho slova o někom komu koleje krev Kapuletů v krvi mě hodně překvapila.

"Ano je tu možnost že se lidé bouří. Ale co když je to skutečně pravda? Co když se někdo takoví najde? Lidé nejspíš půjdou s nimi. Monteků už mají plné zuby. Nechtějí už dál tuhle krutovládu. Ale co my? Lůza který cestuje kanály a je považována za odpad společnosti? Budeme se držet v zpovzdálí a čekat který strana vyhraje? A nebo se zapojíme do bitvy."

Musí mu být jasné kam se postavím já. Chci zničit ty psy. Ale co pak? Zůstanu u Kapuletů? A nebo vykonám jenom svojí pomstu a dál se budu věnovat tomu čem doteď?

Počátek povstání

Mistr Leny se unaveně zahledí z okna připraven odpovídat na všechny případné otázky, jaké jsou rozhodně na místě a s nimi i rozhořčení, pocit zrady, či odmítání reality. Když se Julie zmíní o snu, jenom zlehka přikývne a mlčky pohne rty, které obkreslují tvary slov: ,,Je mi to líto."
Tiše sleduje vnitrní boj, zanícení v očích a čeká na okamžik, kdy se jeho svěřenka zhroutí v záchvatu pláče, avšak žádná reakce ho nemohla víc překvapit.
,,Naše situace?" Protáhne slova v udiveném tónu a vymění si pohled s ostatními v místnosti. Že bychom se opravdu nespletli? Že by nás snad opravdu čekala vytoužená revoluce, proti Montekově krutovládě?! Bude symbol svobody bojovat s nimi?!

,,Vše vám povím po cestě, drahá Julie, avšak teď již musíme vyrazit. Čeká nás shromáždění, přívrženců společenství Slunce." Pokývá hlavou ke dveřím a sám se zvedne ze židle, aby nabídl právoplatné dědičce rámě. Ještě předtím však tak tiše, aby to slyšeli jen dva strážci, vyjádří své obavy.
,,Bojím se o ni, snad to všechno zvládne..." Věnuje pohled Christianovi, který si jej může vyložit, jen jako úpornou žádost o její nejlepší ochranu.
,,Společenství Slunce existovalo od nepaměti a patřil k němu i můj praděd. Jeho úkolem je chránit ty, jimž koluje v žilách krev Kapuletů. Všichni si mysleli, že zaniklo, avšak existuje. My jím jsme a dokonce jsme neverbovali desítky podporovatelů. Prozatím se nemůžeme ani zdaleka rovnat Montekově armádě, ale na pár malých sabotáží to stačí... Pokud nás nikdo nezradí." Mistr si povzdechne, zatímco všechny vede počínající nocí k několika černým létacím koním, které sehnal Gildeon.

,,Montek by našeho zrádce zahrnul zlatem. Je to velmi lákavé v naší málem beznadějné situaci, ale vy... Jste náš symbol svobody, za kterým lidé půjdou." Pokývá hlavou, zatímco přenechá mladším, aby pomohli Julii i Alex do sedla, když už sám pohání svého koně k letu.
Cesta netrvá dlouho, tváře vám hladí svěží noční vzduch, alespoň do té doby, než přistanete kus za chrámem Bohyně u staré rozvaliny, kde kdysi byl panský hrádek, z něhož zbyly jen trosky. Ve stínech již bylo vidět mnoho očí, všichni měli kápi, všichni hrobně mlčeli, jak nejspíš podezírali kohokoli, kdo vedle nich stál.

Mistr Leny neozbrojen vystoupal na velký kámen a shodil svou kápi, na tváři lehký úsměv, přesto, že Christian i Gildeon prozatím klidně třímali v připravených, silných rukách meče.
,,Děkuji přátelé, že jste přišli... Tohle je náš začátek. Všichni, jak tu stojíme, jsme kdysi dávno přísahali věrnost rodu Kapuletů. Nyní však přichází chvíle, kdy budeme muset přísahat znovu a úporněji! Složíme důvěru i naše životy k nohám přeživší z královského rodu..." Několik mužů i žen udělalo krok kupředu, či odhalilo svou tvář, někteří dokonce podpořili mistra tichým křikem.
,,Pryč s Montekem! Pryč s jeho tyranií!" Hlásal starý mistr silným hlasem.
,,A vítej nám - Slunce!" Podal své svěřenkyni ruku, aby ji vyvedl do světla loučí. Oba strážci nyní ještě úporněji prohlíželi napjatý dav.

,,Jediná právoplatná dědička trůnu! Julie Kapuletová..." Nastalo posvátné ticho, když mladá dívka odhalila svou jemnou tvář. Leny hrdě poodstoupil. Zdá se, že všichni čekají nějaká slova od své princezny.
Starý muž ještě naposledy přistoupí s postarším kovářem, opálené pleti.
,,Věděl jsem, že tenhle meč přinese spravedlnost." Zachraptěl a rozbalil balík, v němž se leskla nablýskaná zbraň s vyrytým sluncem na jílci.
,,Patřil vašemu otci..." Zašeptal kdosi tiše.
,,Celá krá-královna." Zaslechla jakýsi úlevný vzlyk... Snad nyní konečně přišel čas pozvednout meč spravedlnosti!

Příchod Desiderie

Desideria Montek

Stesk po domově ustoupí jiným pocitům, a je jich hodně. Především je to zvědavost a nervozita. Pak taky strach z toho, jak se všechno bude vyvíjet. A v neposlední řadě taky zmatek. Kvůli přemýšlení nad tím, co teď vlastně prožívám, málem nevnímám, co král říká. "Ehm... A-ano," špitnu a doufám, že je to to, co chtěl slyšet. V tom už ale vejde Desideria. Je krásná a už na první pohled působí tak sebejistě, jak jsem si vždycky přála působit já. Je v ní něco, co vzbuzuje... respekt? To není to správné slovo, ale líp to popsat nedokážu. Oplatím jí úsměv a přikývnu, ale neříkám nic. Když odejde, jdu za ní.
"Můžeme jít," potvrdím s lehkým pousmáním.

Začátek hostiny

Desideria Montek, Dante, (Romeo)

V místnosti, ve které se koná hostina, je to nádherné stejně jako ve zbytku tohohle zámku. Nádherné, ale zároveň tak trochu děsivé. Samozřejmě že mí rodiče občas pořádali menší plesy, ale nikdy ne takhle obrovské. Jsem tady z toho dost nesvá - jistěže jsem to mohla čekat, ale přesto jsem tak trochu v šoku. Potřebuji pár hlubokých nádechů a výdechů, abych se uklidnila. Očima hledám Romea, pamatuju si ho z obrazu, ale nikde ho tu nevidím. Čím dál víc nejistě cupitám za sestrou mého snoubence, usmívám se na lidi, kteří ke mně pronesou nějakou poznámku a doufám, že to stačí. Vážně bych si přála jít na vzduch, pomyslím si a doufám, že Romeo se brzy objeví.
Zaslechnu pár poznámek pravděpodobně na svůj účet a uvědomím si, že se to tu začíná kolem mě točit víc, než se mi líbí. Vlastně by se mi ze všeho nejvíc líbilo, kdyby tohle byla zásnubní hostina někoho úplně jiného! Jenže to je bohužel jen nesplnitelné přání. Co vůbec všichni pořád mají s tím, že jsem "tak mladá"...?
Co se bude dít, to nechávám na Desiderii. Konec konců, je její úkol se o mně starat do doby, než přijde Romeo. A já jen doufám, že to bude co nejdřív - že mě co nejdřív vysvobodí z tohohle místa, ze kterého je mi najednou tak nějak mdlo.

Nový večer, nové povstání

Hledím z okna, poslouchám Lenyho a snažím se udržet chladný klid, avšak uvnitř mě to bouří. Pocit vzteku, zlosti, strachu i chutě z pomsty se ve mě mísí jako by byli voda a olej, něco vyplouvá na povrch, něco se drží dole. Jenže já nedovolím, aby mě něco z toho ovládlo, alespoň ne teď hned. Ne teď hned, protože nechci dát znát svou slabost. Přes hlavu si přetáhnu kápy, urovnám šat.

Pohled mi padne na nabýdnuté rámě. První nejistě hledím na jeho nabídnutou ruku, než se jí s něžností dotknu a lehce na ni položím svou dlaň.

" Nejsem už malé dítě, mistře Leny."

Zašeptám tiše, hlas se mi ale nezachvěje. Nedám znát vůbec nic z toho co se ve mě odehrává, i když to mám velice těžké. Teď musím být klidná a vyrovnaná. Musím. A měla bych být.

To všechno co se teď událo mě až příliš pozměnilo. Alespoň pro teď. V očích se odráží můj vnitřní souboj, jinak je tvář stejně bledá a vyrovnaná. Přesto všechno se ale na Mistra pokusím usmát. Pokusím se, i když to není moc veselé.

Pak se vydám po jeho boku rovnou k létajícím koním, které Gildeon přivedl. Přivedl je abychom se mohli rychle přesunout odsud pryč, možná i do bezpečí, možná i do většího nebezpečí, kdo ví, prozatím asi nikdo. I když se všichni snaží abych v bezpečí byla stoprocentně.

Jakmile však dojdeme ke koním a Mistr Leny nechá místo pro někoho aby mi pomohl do sedla, pomoc odmýtnu. Nejsem přece nemohoucí. DO sedla se snad ještě dostanu. Pevně se chytím za přední i zadní rosochu sedla nohou šlápnu do třmenu a vyhoupnu se na sedlo. Pevně chytím uzdu, překontroluju si oba dva třmeny, jen abych si byla jistá, že nespadnu a podívám se po ostatních. Je pravda, že v šatech se mi špatně sedí proto si musím upravit šactvo, nemusí se mi to zbytečně pomačkat.

Stejně jako ostatní, pobídnu koně, aby se vznesl a vydám se za Lenym. Pevně svýrám otěže. Musím zůstat klidná. Musím.

To kam lezíme mne lehce překvapí. Přistání u starých rozvalin panského hrádku na můj vkus je až moc klidné. Jsem ze všech těch věcí hodně napnutá, obávám se, že se něco semele a nakonec to nedopadne dobře, proto jsem až moc napružená.

A navíc ty oči. Oči upřené a podezíravé. Jako by podezírali všechny okolo. Zahledím se ze stínu na Lenyho a lehce nesvá sáhnu na dýku u pasu. Na dýku, která mě má chránit v případě, že v okolí už nebude nikdo jiný.

Rozechvěle se zadívám na své ochránce, na svou drahou přítelkyni. Přesto dobře poslouchám Lenyho proslov. Já vlastně vůbec žádný nemám. Nemám nic, co bych jim mohla dát. Nevím proč bych měla zrovna já být jejich nadějí. Vždyť jsem jen obyčejné děvče, ketré se přimotalo někam kam nemělo.

Najednou ani nevím jak jsem na vystouplém kameni vedle něj. Bledá jako předtím, vyvedená z míry, přesto se snažím nahodit klidnou, vyrovnanou tvář, dodávajíc si odvahu myšlenkou na své přátele a rodiče. Pro ně to dělám. Vlastně ne jen pro ně. Pro ně a pro lid, který trpí.

" Do této chvíle a krátké chvíle před tím jsem netušila, kdo vlastně jsem. Přesto jsem pomohla pokaždé komukoliv, kdo to potřeboval..."

Přeruší mě příchod kováře a slova mého Mistra. Skousnu si ret, když uvidím zbraň. Pak ji opatrně sevřu v ruce a podívám se na všechny kolem. Nakonec ho zvednu nad hlavu s oshodlaným výrazem.

" Za lid! Za zem!! A za svobodu!!!"

Vykříknu, očekávaje, že oni podopoří můj nástup.

Povstání

Hmm.. Jak to jen shrnout? To, že by Julie byla Kapuletová mě nikdy vůbec nenapadlo. Ani ve snu. Vážně.. Jak.. Jak by taky mohlo? Ale nakonec to přece jen začalo dávat smysl.. To, proč se Julie musela celé ty roky převlékat za kluka.
Když jsem teď věděla tuhle skutečnost, bylo to.. Zvláštní. Ne, že bych se někdy nad někoho povyšovala díky tomu, že jsem v podstatě ze šlechtického rodu, ale.. Najednou jsem si v přítomnosti Julie připadala zvláštně.. Jinak. I když jsem věděla, že Julie vážně není žádná křehká květinka jak se na první pohled zdá.. Najednou jsem cítila povinnost jí ochraňovat. Větší, než kdy dřív. Protože i přes skutečnost, že rodiče podporovaly Montéky.. Já nikdy. A kdybych to dělala.. Teď bych rozhodně přešla na stranu Julie.
Přesto se mi myšlenka povstání zrovna moc nezamlouvala. Měla jsem prostě o Julii strach.. Jak bych taky nemohla? Je to vlastně moje jediná kamarádka. Nelíbila se mi ta skutečnost, že má na bedrech tenhle úkol. Ale nahlas jsem nic neřekla. Julie z toho byla sama nervózní. Nezbývalo mi nic jiného, než já povzbuzovat.

Přistáli jsme u jednoho rozbořeného hrádku. Ty oči, které přímo svítili zpod kápí se mi nelíbily. Bylo tu až moc velké ticho a klid. Očima jsem těkala kolem sebe a trochu se mračila. Julie nebyla jediná, která se cítila trochu nervózně. Ani já jsem z toho neměla nejlepší pocit. Jako by se mělo něco semlít.
vidět Julii, jak zdvihá nad hlavu meč a jak je odhodlaná sesadit Montéky.. Mi teda moc radosti neudělalo. Byla jsem ráda, že ona věděla kdo je a proč se celé ty roky musela schovávat, ale.. Každou minutou jsem cítila, že je tím ve větším a větším nebezpečí.

Počátek povstání...

Temná noc nad vámi s každou minutou houstla a již jen několik hvězd se marně bránilo novým mrakům ženoucím se směrem ke království, vašemu domovu, který dosud svírá a ještě dlouho, dlouho do útrpného vysněného vítězství Slunce, svírat bude Montek.
Všichni přívrženci s napětím viseli na rtech své princezny, čekali na slova, co by jim potvrdila, že se nejedná o šarádu, sen, nebo prachsprostou Montekovu lež, díky níž by chtěl pochytat zrádce, pochybovače o jeho moci, avšak s prvním výkřikem Juliiných rtů, se v odpověď ozval oddaný řev. Několik lidí zvedlo své meče po vzoru symbolu svobody, několik jich padlo na kolena, připraveni odpřísáhnout věrnost, vzdát hold.
Když tu se to stalo!

Pevná hradba přívrženců se roztrhla a příliš blízko k Julii se hnal jakýsi maskovaný vysoký muž s druhým, o něco menším v kápi, který mu očividně kryl záda. Přesto, že jste byli na takovou situaci připraveni, nikdo jim nemohl sebrat moment překvapení, který se stal v tuhle chvíli rozhodující.
Mistr Leny na nic nečeká a vrhá se ke své svěřenkyni hluboce si vědom toho, čí život je momentálně důležitější. Avšak to už menší ze dvou špehů popadne Alex, zatímco jsou všichni soustředěni na Julii. Snad proto, že počítal se lstí ze strany starouše Lenyho… Kupodivu ale žádnou neužil. Až teď všem dochází, jak to bylo riskantní a zvláštní? Měl pro to snad nějaký důvod?
,,Ty jsi pravá Kapuletka, že je to tak?!“ Zašeptal drobné rusovlásce do ucha, z takové blízkosti až k ní zavál pach jeho dechu. Nyní je životně důležitá odpověď… Pokud přiznáš, že tvá krev náleží slunci, tak ostrá břitva u tvého krku může velmi rychle proniknout dál než jen na kůži. Pokud odpovíš popravdě… není možné, že se tě zbaví, jako nepotřebného odpadu?

Leny mezitím odstrčí stranou Julii, která v nových šatech padne do bahna a spadaného listí. Na okamžik ztrácí přehled o situaci… Kde je Gildeon a Christian?! Kde jsou koně!?
Konečně se probral i dosud strnulý, nechápavý dav přívrženců, avšak díky nedostatku světla a malému přehledu o situaci nemohou nijak zvlášť zasáhnout… Jen několik uvědomělých z nich, mezi nimi i kovář, se vrhají k dědičce, aby ji odtáhli do bezpečí.
Bude se vzpírat? Jak daleko sahá tahle zrada…? A vůbec, pokud ti dva, nebo někdo z jejich pomocníků opustí tohle místo živý, bude Montek konečně pravdivě informován o existenci společenství Slunce, co hůř o půvabné přeživší…

Leny stále bojuje, ale již utržil několik ošklivých ran, snad díky svému stáří, i když mnohem více za to může nevhodné postavení na vyvýšenině, kde stanul kvůli záchraně Kapuletky. A pak je tu ještě Alex… Zdá se, že na malou rusovlásku všichni zapomněli. Jenže, tak to asi při revoluci chodí, že? Někteří jsou důležitější, než jiní…

Povstání..?!

Chvilku po Juliině proslovu bylo ticho. Pak se ozvaly výkřiky, někteří zvedli svoje meče do vzduchu, jiní si před ní klekly. Zatím vypadalo všechno dobře.
Jenže pár sekund na to jsem se proklínala, že jsem si něco takového promyslela. Z davu se vynořily dva maskování muži, kteří se rozběhli k nám. Sáhla jsem pro házecí nože, co jsem měla schované pod pláštěm na stehně, jenže jsem se zarazila. Nemohla jsem je po nich hodit, zranila bych někoho, koho bych neměla. Chtěla jsem někam odstrčit Julii, jenže jeden z nich přiběhl ke mě a přiložil mi ke krku nůž. Jeho otázka mě dosti překvapila. Ale já nevěděla co odpovědět. Když řeknu ano, tak mě nejspíše zabije, ale Julie bude v bezpečí a Monték si bude myslet, že umřela a bude klid. Když řeknu, že ně, nejspíše mě zabijí tak jak tak a budou hledat dál Julii. Rozhodla jsem se pro kompromis.
,,To se nedozvíš." Ušklíbla jsem se. Zadívala jsem se na Julii, kterou ostatní táhli do bezpečí. Bylo to v pohodě. Doufala jsem, že si nadále budou myslet, že jsem Julie, ale dožiji se něčeho jako únosu.
Měla jsem strach? Jistě, že! Bála jsem se a to hodně. Nikdy jsem nebyla tak blízko smrti. A teď mi doslova dýchala na krk.
Julie, prosím, vypadni odtud..!!

Přepadení? Vzpoura? A chcete mě odvléct? Tak to ne! Aneb jak se nechat nezabít a pomoct Alex?

Křik davu, všech těch lidí kolem mě, těch, kteří ve mě věří. Těch, kteří doufají, že se v nejbližší době věechno v dobré obrátí. Těch, kteří jsou ochotní za mě položit své životy jen pro dobro svých nejbližších. Pro Svobodu. Za svou zemi. Pevně svírám meč mého otce s odhodlaným výrazem ve tváři. S odhodlaným úsměvem. Chci přinést pokoj a klid a mír téhle zemi. Chci a věřím v to.

V první chvíli nevidím ani jednoho z útočníků. Můj zrak krátce v tu chvíli vzepře se k nebesům zahaleným podivnými mraky. Možná to byla chyba, ale už to tak prostě bylo. Zničeho nic cítím jak padám do bláta, špinavé šaty jsou teď ale moje nejmenší starost. Najednou cítím něčí ruce , které mě okamžitě zvedají, odtahují pryč. Berou mi meč, okamžitě je někdo další u mě. Povídají něco o tom, že mě musí chránit. Že mě musí dostat do bezpečí. ALe co ostatní? Ostatní... Kde je ALEX?!

Alex je pořád tam. Pořád tam. A někdo jí ohrožuje. Vidím tam, občas mi zakreje někdo výhled, ale vidím tam, i Mistr Leny tam je a bojuje. Okamžitě sebou začnu škubat. Zůstali tam mí přátelé. Zůstali tam ti, které mám chránit! Proč jsou tací? Nejsem tak důležitá, na trůn můžou dosadit někoho jiného, ale pokud zůstanu sama bez nich, jaký by to mělo účel?

Ne. Prostě se nenechám odvléct. Můžou mi bránit jak chtějí. ALe já se jen tak nevzdám. Kovář má sílu, ale bolesti jen tak určitě neodolá. BOhužel boty na nízkém podpatku, jsou boty na nízkém podpatku. Stačí to na to abych ho pořádně přidupnula a on mě v okamžiku pustil. Krátká okamžik, než se ale vzpamatuje jsem pryč. Pryč mezi ostatními nejspíše ještě dost zmatenými lidmi. Lehce zmizím v davu, pak za polozřícenou zdí a oběhnu celý ten kousek k výstupku, kde je Mistr a kousek od něj ALex. Vidím jak jí ten muž, malý muž ohrožuje. s nožem u krku. Poblednu, přesto senenechám vykolejit. Ne teĎ. Teď nad tím nepřemýšlím. Tasím dýku od CHrise a rozběhnu se rovnou k němu, ze zadu. Vím že je to podlé, ale kdybch na něj šla ze předu, podřezal by Alex raz dva.

Nevím co přesně se děje, přesto jsem dost blízko na to abych zaslechla mužova slova. Ona a že jsem to já? Ona není přece já!! Opravdu to jde rychle. Až možná moc. Jsem těsně u muže, tak že se ho dotýkám. CHytím ho za rameno a s dýkou v druhé ruce není zase tak těžké. Musí být asi opravdu hodně ostrá, když tak rychle zmizí v těle toho chlapa. Něco horkého mu začne stékat po dlaních. Po rukou a na šaty. Nevěnuju tomu pozornost.

" Spletl jsi se. Já jsem Julie."

Zašeptám mu až mrazivě líbezně do ucha. Neuvědomuju si přesně moc dobře co se děje. Nevím. Vážně nevím. Ale To ani tak dlouho netrvá. Vlastně tahle nevědomost trvá vážně krátce. Ustupuji od muže o krok. Možná že jsem to neměla dělat. Vylekaně ucouvnu, ustoupím o pár kroků, než mužovo tělo padne na zem. Nikdy jsem nikoho nezabila. Nikdy. TOhle je poprvé. Dýka mi vypadne z ruky a s cinknutím dopadne na zem. Já celá vytřeštěná narazím do zdi. Nečekala jsem, že to bude něco takového. Až je mi z toho zle.

Zásnubní hostina...

Tak tedy konečně přišel ten očekávaný čas, kdy měl princ, bratr a nejlepší přítel, poznat svou vyvolenou. Chtěl tomu čert, - nebo snad král? - že ji měl spatřit až úplně poslední a do té doby mohl mučit svoje srdce, zatímco krásná a sebevědomá Desideria si mladičkou Ember prohlížela tam trochu svrchu.
Když přicházely, každá v auře své osobité krásy. Princezna jako obvykle více podobna ledu, než růži, snoubenka naopak nesměle se usmívající poupě, dívenka právě v rozkvětu svých 17 let. Obě dokonale jiné, a přesto náhle stejná společenská třída...

Několik významných hostů z celé země jim kyne, usměje se, nebo dokonce prohodí přiměřeně společenskou větu o večeru, o šatech, o pevných rukách panovníka, o prosperitě... Zatímco Ember může být trochu vyděšená, Desideria spíš jen unaveně odpovídá, z rutiny, protože ona tomu všemu rozumí. Všestranná vzdělanost je jedna z jejích největších předností. Když tu náhle se jim před očima elegantně prodere davem mladý šlechtic, již dávno převlečený a upravený, avšak kord má stále za pasem - Dante, princův nejlepší přítel.

Všechny stoly se prohýbají pod jídlem a přesto, že slunce pomalu, ale jistě zapadá, nastává po dešti vlahý večer, provoněný vůní zmáčených květin a propečeného masa. Kdesi klidně vyhrávají laděné nástroje, a pokud zde dosud bylo ticho, vyplnilo ho vzrušené šeptání. Myslíte, že je to ona? Jaké má pěkné vlasy. Jestlipak je zdaleka!? Chudinka, tak mladá...
Můžeme jen domýšlet, zda čerstvému příspěvku do společnosti náhle není víc horko, než před chvílí, ovšem při těsném vázání šatů, by se přece nikdo nedivil.
A co nyní? Pozdravit se? Napít? A kde je k čertu vlastně Romeo?!

//Tohle je můj poslední příspěvek všem... právě máš na zásnubní hostině narazit na svou snoubenku, přicházíš pozdě kvůli malému výletu, který jsi absolvoval se svým přítelem -Dantem (Všechny podrobnosti vztahu, jak s ním, tak s Desiderií, doporučuji po poště a info mi následně sdělit, nebo si jej vepsat do životopisu. Ostatní ti klidně pošlou popisy x)

Královská hostina - Setkání

Poslední nádech a výdech, snad ten kdo se tak nepozorovaně prodírá početným davem je sám Romeo, nástupce - budoucí král, snoubenec a bratr. Zadržte dech. Je sám. Na jak dlouho? Dosud viděl dívku sobě určenou jen na obraze, ale proč je jí to milé děvče po boku vznešené Desiderie, úchvatné sestry, tak podobné...? Že by konečně první setkání? Cítí však přesně to, co by od osudové, věčné, hory překonávající lásky čekal? Vynechalo srdce několik tepů? Zadržela Ember dech?

Chladná výsost, samotná Desideria je silně přezíravá k okolí i všeobecné nádheře, na kterou je koneckonců přeci zvyklá. Odhodlá se konečně Dante prohodit alespoň několik slov pro uchvácení ledové princezny? Ona přeci zná všechno, od bankovnictví po politiku, otázkou je, co z toho by ji mohlo zaujmout a donutit pohlédnout na mladého muže v docela jiném světle, než dosud. Romeův přítelíček by se velmi snadno mohl změnit v příjemnou, bohatou společnost. No ne? I zázraky se dějí, jsme přeci v Amadienu.

Kanály až k cíli

Možná máme docela štěstí, že se tady dole vyznám, koneckonců kanály jsou moje partie, žil jsem tu jako děcko a dosud tu strávím nějaký ten den, jako u starých známých. No co, klidně si ohrnujte nos, že zrovna nevlastním palác, nebo že jsem jizva na tváři společnosti, co si nevydělá ani na poctivé živobytí a jen krade,l krade a zabíjí... pravda je totiž docela jiná, jen nemám zapotřebí ji někomu vykládat. To tak, všichni si můžou svoje rady a přátelství strčit… za klobouk... snad až na tuhle holku, už je to pár roků, co jsem ji našel, jen tak, bez ničeho a za ta léta tichého spojenectví jsem konečně objevil něco, čemu by se dalo říkat přátelství a jsem svým způsobem vděčnej. Jasně, že tu hrajou roli ty drobný službičky, sem tam nějaká povinnost, ale i tak to stojí za to. Rudý vlasy, v duši oheň, postrach podsvětí. I některý chlapi před ní utíkají a jenom já vím, jak je to hodná holka... no, tam někde hluboko uvnitř.

Vytáhnu pravý koutek, když se na Sonyu podívám. Spíš než úsměv, je to škleb, ale docela dobrácký. Konečně se zase blíží nějaká akce a to mě vždycky nutí přemýšlet. Nad Montekem, nad minulostí, nad Sluncem... Věděl jsem, že si nenechá pomoct, ale kavalírská povinnost prince z bažin se přeci nedá zanedbat. V duchu se nevesele zasměji a zastíním si oči proti zapadajícímu slunci. Když zavrávorá, už se ji nepokusím zachytit, na jazyku připravenou jedovatou poznámku o princeznovských nožkách, avšak k mé úlevě a zklamání je brzy opět pevně na nohou.

,,Ty se ptáš?" Povytáhnu obočí v naprostém údivu.
,,Jistě, že nezůstaneme stát se založenýma rukama, já osobně mám mnoho nevyřízených účtů na obou stranách. Viděla jsi tu princezničku v hospodě? Kolo jsem poškodil já, jednou ze svých pastí, abych si ji mohl prohlédnout. " Přimhouřím oči a na pár chvil se odmlčím.
,,Sama nevěsta pro mladého Romea, brzy nová královna říše. A ještě než se stačíš rozčílit, proč jsem ji nezabil... Víš, že se věcem má nechávat volný průběh a navíc při té zastávce s Monteky neměla ještě nic společného." Zašklebím se.
,,Otázkou je, na kterou stranu se přidáme." Popíchnu Sonyu ještě, ačkoli vím, že se příšerně rozčílí. Dávat ji do jednoho pytle s Montekem? Snad si vysloužím jenom jednu bodnou ránu...

Interní zrada

Ten největší adrenalin a největší síla nás ovládnou v těch chvílích, kdy jde o život nám, nebo někomu, kdo je nám opravdu drahý. Snad jen díky tomu se drobné Julii podařilo vykroutit se ze silných paží poněkud zmateného kováře. Nikdo nestačí jednat, protože dosud netuší kolik je zrádců a... mezi haldou kápí, který z bojujících to vlastně - k čertu - je?!
Rychlé plížení, akce, jakou nejspíš ani sama nevnímá a zatímco Alex marně získává čas, aby zachránila svoji budoucí vládkyni, tak ta se s krutými slovy zbaví maskovaného muže. Spadne mu kápě a měsíční světlo odhalí mlaďonkou tvář. Docela mladý hoch, snad kolem šestnácti, třeba byl opilý a moc hloupý... jenže zasloužil si smrt z rukou spásy Amadienu?

Tak naše malá princezna zakusila, jak chutná vražda, chladnokrevná sic ve vyšším zájmu. Jaké to je sledovat poslední plamínky v očích, tušit poslední dech a opět se cachtat v horké, pravidelně vytékající, krvi. Něž padnul k zemi, stačil z posledních sil nešikovně bodnout a zlehka říznul do pravé ruky následnice Slunce, jaká si to však ani neuvědomovala. První si jejího zranění všimne Alex a pak i její dva ochránci, pokud se tedy nevypravili na pomoc Lenymu, který právě dýchavičně zasazoval poslední ránu staršímu za dvou zrádců. Při troše štěstí bude dost živý na krátký výslech, ačkoli je všem jasné, že poté musí zemřít, stejně jako jeho mladý kumpán.

"U mě na tu otázku jistě znáš odpověď. Ale já jí neznám u tebe. A to mě docela děsí. Protože je doufám jasné co se stane když každý budeme na jiní straně barikády."

I když ho mám ráda jako bratra ale pomsta je silnější. Je to to jediné co mě v životě vede dál. Je to pro mě priorita číslo jedna. Ovšem dvojka je on On kterému vděčím za svůj život. Byl pro mě jako bratr, učitel a přítel. Co byl on pořád je.

"Ano ta princeznička u toho nebyla. Ale to neznamená že o tom nic neví. Musí vědět co Montek udělal. A už jenom to že mu tohle schvaluje mluví za vše. Ona je jedna z nich. Jedna z těch nafinťených paniček které si lusknou prsty a mají vše. Jenom další budoucí matka jejíž dítě bude tyranizující Montek."

Zase jsem se rozčilila. A úplně zbytečně. Tímhle ničím nedosáhnu. Otočím hlavu a podívám se za sebe. Nakonec skočím pohled opět k němu.

"Takže?"

U cíle

Konečně se vám nad hlavami objevil těžký poklop, označující patřičný výlez ze studených tunelů. Trocha špíny ještě nikoho nezabila, a proto se neštítíte sáhnout na, zeleným mechem porostlý, ztrouchnivělý, ale přesto bytelný žebřík.
Stanuli jste na kraji lesa, daleko řidšího a více zničeného, než bohaté zelené hvozdy, na které jste byli zvyklí z oblasti vesniček, a dokonce i hlavního města. Kanalizace vás zavedla k průmyslové oblasti vašeho přenádherného světa. Na dohled jsou zaprášené pískovcové a kamenné doly, staří pár kroků a už se můžete pustit po planině přímo k nim, ovšem jak se nenápadně přikrást, když nikde není žádný strom, ba ani vyšší keř, co by vám poskytl úkryt. Na druhou stranu se pomalu, ale jistě smráká, slunce slábne, obloha šedne a stráže jsou při troše štěstí unavení a díky nudě i nepozorní. Však kdo, krom nových, nespravedlivě odsouzených otroků přichází v toto nehostinné místo?

Za doly samotnými je chudá, primitivně vystavěná vesnička pro pracanty a přesně tam se musíte dostat, pro záchranu syna, Pricova přítele a lépe přitom osvobodit i několik dalších nevinných a pozabíjet pár línejch montekovejch psů.
Musíte se přikrčit, protože v dálce právě v širokém kruhu obchází první noční hlídka složená ze dvou ozbrojených "strážců pořádku". Nejspíš žádný problém, že? Ale kde se jich zbavit, aniž byste těly způsobili pozdvižení, či hlukem poplach? Koneckonců, možná se dají i obejít. Price je jako stín, Sonya vychytralá.

Příchod na slavnost

Samozřejmě jsem si uvědomoval, že přijdu pozdě. Věděl jsem to, když jsem se provlhlý po toulkách deštěm smáčenými loukami s Dantem vcházel postranní branou do dvora, když jsem se uličkami utíkal ke své komnatě a služebnou požádal o spěšnou koupel. Plně jsem si to uvědomoval, když jsem smočil své tělo v té horké vodě a zasněně si prohlížel paprsky odrážející se od mozaiky na oknech.

Ale nejvíce jsem si to uvědomil,když jsem čistě oblečen (bohužel ještě trochu s mokrými vlasy, které ale byly spleteny do copu) vkročil do sálu plného lidí. Tváře jsem měl trochu začervenalé od koupele a od spěchu, oči rozběhané po místech a lidech, ale plně soustředně. Rty bez úsměvu. Ale to není nezvyklé. Oblečen v královské modři a černé jsem se pomalu prodíral davy. Až s odstupem času mě začali vnímat a odstupovali mi z cesty. Nevím, zda jsem po tom toužil, ale měl jsem si být vědom toho, že zaznamenají mou nepřítomnost a nyní náhlý příchod.

V tu chvíli se můj pohled setkal s otcovým. Nadšením jsem u něj neshledal.
Ale změním to někdy...?
Uvědomuji si ovšem, že lidé se soustředí na něco jiného. Na někoho jiného.
Zásnubní hostina... Má snoubenka...
Ano, občas mi to pálí, že. Otočím se s nimi, abych si ji prohlédl. Vlastně na ni začnu zírat.

Vím, že bych asi neměl stát strnule na místě, ale...
...musím si ji prohlédnout, má to být má žena. Má manželka.
Je krásná. To vím na první pohled. A také velmi mladá. A snad i vyplašená. V blízkosti Desiderie vypadá jako chycená holubice. Cítím lítost. Lítost a soucit.
A...a to je vše?
Snad se na mé tváři mihne překvapení, snad i zčásti znepokojení. Snad jsem čekal... Něco více.

Sbohem, racionalito!

Zaměstnán důležitým dilema se pomalu blížím k jednomu ze stolů, nacházejíc se podezřele daleko od mé maličkosti. Žaludek, který jsem ráno odbyl jedním jalbkem, začíná dávat najevo svou silnou nespokojenost. Dilema je to vskutku zajímavé, řádně zapeklité a vůbec oplývá všemi těmi vlastnostmi, jakými by správný zástupce jeho druhu oplývat měl. Mimoděk se rozhlédnu, kdepak se nám toulá drahý následník. Úžasné. Vsadíme se, zabije ho starý Montek, když se zase někde zapomene s tím, že psal básně?
Ale fuj, Dante, jsi cynik. S neutrálním výrazem se zabavím estetickou konzumací jakéhosi jídla, jehož původ ani nynější stav nepoznávám a ani nechci znát. Některé věci by měli zůstat utajeny pro dobro své i mé.
Zpět k onomu dilema, přátelé. Vynechme ty nářky na téma "Nechci si hledat snoubenku, jsem moc mladý, krásný a vůbec!" a vraťme se k aktuálnímu problému. Je mi jasné, že jakmile nechám výběr snoubenky na svém drahém otci, dopadne to více než depresivně, jen se podívejte na mou máti. Na druhou stranu, je nutno uznat, že výběr zde není moc rozmanitý. Zasmušilé myšlenky se nějak neobtěžuji dávat okolí najevo. Neutrální výraz mám nacvičený až moc dobře.

A hle, podívejme se! Přichází hlavní hvězda večera v doprovodu se sestrou našeho romantického hrdiny, který stále ještě není v dohledu. Rezignovaně se ubezpečím ve svém náhledu na věc "malá, naivní, otravná" a jaksi si neodpustí myšlenku, že přinejmenším v jedné věci bude svému nastávajícímu podobná. Jaký kontrast vedle ledové sochy, která ji doprovází. Tady je na místě litovat nebohého starého Monteka. Děti se mu zkrátka nepovedly, přinejmenším, co se pohlaví týče.
Samozřejmě, nic proti vznešené slečně Desiderii. Radši.
Zjišťujíc, že se talíř podivuhodně rychle vyprázdnil, se otočím a všimnu si i konečně příchozího Romea. Ohromné. On se vážně ukázal! Hm, možná by bylo vhodné ty dvě malá hrdličky k sobě nějak popostrčit a pak zjistit, jak se nám zafunguje ta jeho proslavená láska? A při tom, možná, prohodit pár slov s Desiderií, čistě nevinně?
Skvěle, Dante. Do toho.

A tak se ladně odpoutám od stolu s jídlem a rychlým krokem se přiblížím k náhle strnulému Romeovi. Vynechávajíc jakékoliv poznámky na téma "omráčený láskou" nasadím lehce ironický tón. "Vážně, nic proti tvému dramatickému momentu, Romeo, ale nechtěl by ses raději už dát do pohybu? Docela pochybuji, že touto etudou na téma socha uděláš na svou snoubenku dojem." Vše je řečeno tlumeným hlasem, načež značně nenápadně popostrčím Romea. Jestliže se dá posléze do pohybu, spokojeně ho následuji.

Na zradu ti sere bílej tesák :D

Muž, co mě držel spadl na zem s tichým zasípáním. Nechápavě jsem se otočila a hleděla do tváře mladíka, který snad ani neměl k tomuhle povstání důvod. Bůh ví proč to dělal.. Mohal to být celá řada důvodů.
Najednou jsem byla na Julii naštvaná. Ne proto, že ho zabila, ale protože se právě zachovala tak nezodpovědně, že.. Jasně, ode mě to zní, ale já nejsem spása tohohle města.
Všimla jsem si, ak Julii krvácí ruka. Popadla jsem jí rychle za tu zdravou a rychlím krokem jí táhla pryč od tady toho blázince co nejkratší a nejbezpečnější cestou. Držela jsem jí pevně za zápěstí a v obličeji měla jasně naštvaný výraz. Dotáhla jsem jí za hradby, kde nikdo nebyl.
,,Seš blázen?! Co kdyby ti tam někdo něco udělal?!" Obvazovala jsem jí jemně ránu i když jsem byla naštvaná.
,,Ty musíš přežít, chápeš to? Je jedno, kdo všechno umře, ale ty musíš přežít.. Jseš spásou tohohle města, chápeš to?" Zadívám se jí vážně do očí. Už nemluvím tak naštvaně, ale spíš zoufale.
,,Takže, až se příště bude kvůli tobě chtít někdo obětovat, tak ty ani necekneš a už vůbec.. Pane bože, ho nepůjdeš zachraňovat. To si můžu dovolit já, ale ne ty." Ušklíbla jsem se na ní trochu pobaveně.

Pohled mi padl na onoho mladíka. Na jeho mladičkou tvář. Jeho vyhasínající oči. Adrenalin byl ta tam a mě zůstali jenom oči pro pláč, strach a hrůza. Nebyla jsem sto odtrhnout oči od mladé tváře naivního chlapce. Co jsem si vlastně myslela? Že je to tak jednoduché někoho zabít. Je. Bohužel ano je to jednoduché, ale nést následky a svědomí? To je něco úplně jiného.

Sotva vnímám, že mě kdosi popadl za ruku a táhl mě pryč. První s tím asi musel mít trochu problémy, nechtěla jsem spustit z toho kluka oči, nakonec jak mi z očí zmizel, to už asi šlo o něco líp. Nevšimla jsem si vlastně ani rány na ruce, kterou mi ten dotyčný ještě uštědřil.

Vůbec mě nezajímalo, kdo na mě mluví a co vůbec říká. Pohled mi padl na ruce. Ruce od krve, toho kluka. A od mojí, která se s ní mísila. Až se mi z toho zvedl žaludek. Přesto jsem jeho obsah ještě udržela.

Do očí se mi nahrnou slzy. Nejsem ve stavu ve kterém bych byla schopná sama ještě přemýšlet o tom jak se odsud dostat a už vůbec ne o tom, že já to všechno musím přežít. Ne… Civím na ruce od krve a z očí se mi valí slzy. A mé rty se pohybují v naprosto nesrozumitelných slovech splývajících do sebe. Snad se modlím, možná jen prosím bohy aby mi to odpustili. A nebo jsem jen zešílela…

Povzdechnu si. Nebylo to tak, že bych chtěla Julii nějak vydeptat a už vůbec né rozbrečet. Vím, kvůli čemu brečela. Kvůli tomu klukovi. Já.. Nijak to na mě nezapůsobilo, necítila jsem nic. Chci tím říct, že já ho nezabila a nevím jak se Julie teď cítila ani jsem si to nedokázala představit. Nikdy jsem nikoho nezabila, ale zároveň jsem nebyla tak.. Jak to říct. Julie se zadrhávala už jen představa někoho zabít, vždycky všem pomáhala. Já taková nebyla. Nebylo to kvůli tomu v čem jsem vyrůstala, ale protože jsem prostě byla.. Jiná a představa vraždy se mi nijak nehnusila.
Obvázala jsem Julii ruku a objala jí.
,,Kdybys ho nezabila ty, udělal by to někdo jiný. Zasloužil si to, dobře? Chtěl tě zabít a udělal by to, kdyby si to neudělala ty. Neplač kvůli tomu." Viděla jsem ty slzy v jejich očích.

Pozdvižení

To, co se stalo, nikdo nečekal. Christian se vrhl vpřed, aby mohl chránit svou paní, jakou mezitím násilím odváděli do bezpečí někteří uvědomělejší z věrného davu. Jako zkušený voják hledal původ této vzpoury, snad proto, že mu instinkt napovídal, že tahle akce se nemohla zrodit v hlavách těch neschopných chlapců, co navíc jednají, jako amatéři. Hlavní bylo jediné! Julie je v bezpečí! Koutkem oka zahlédl, jak se nižší z obou útočníků nebezpečně přiblížil k Alex, jenže... komu momentálně záleží na jejím životě? Krutá pravda mu bušila ve spáncích. Momentálně jsou bezvýznamní všichni krom symbolu Slunce, osvobození, naší naděje a...
Rychle zahnal zakázané myšlenky kamsi do hlubin mozkovny, to vše v několika vteřinách a soustředil se na jediné - najít toho, kdo za tím vším stál. Jistě někdo z davu! Ten, co se ani nepohnul, ten, co by se rád díval na skon jediné jiskry v nezapáleném ohni.

Prodíral se davem a všechny nechal za sebou, věřil, že Julie je v nejlepším pořádku a ať už bude prolita jakákoli krev, jistě nebude její. Bystrým okem válečníka, znalce taktiky, prozkoumával tváře plné zděšení, či překvapení, jen několik málo účastníků si nechalo nasazené kápě a ještě míň jich zůstal v naprostém klidu... Jak odhalitelní. Vytasil meč a znenadání, docela nečekaně usekl hlavu nejprve jednomu a poté i druhému muži, které podezříval ze zosnovování zrady. A i kdyby se spletl, co by to znamenalo...?

***

Mistr Leny právě skončil se starším floutkem, který se mu teď s tichým sténáním plazil u nohou. Věděl, že je pozdě na jeho záchranu a dokonce se ani nepokusil o výslech, jen k němu tiše zasyčel něco, co nebylo určeno dívčím uším. Pak už se stařec s očima však náhle docela mladýma rozběhl k oběma děvčatům, zadýchaný s čelem oroseným potem. Kam zmizel Gildeon nikdo netušil, snad stejně jako Chris loví původce zrady, snad je v tom namočený docela jinak... Když mistr spatří zranění své svěřenky, trhne sebou, jako by jej někdo probodl. Zklamal, sebe i jejího otce, nedokázal ji ochránit. Krev slunce je prolita... Teď teprve začíná válka. Ohryzek se mu pohnul pod mohutným polknutím, jak zadržoval slzy a snažil se nemyslet na stará proroctví. Na okamžik k sobě Julii přivinul v pevném objetí a poté chytil za ramena Alex, aby zkontroloval, zda neutrpěla víc, než několik málo odřenin.

,,Popravdě jsme to čekali... Ale k čertu! Julie, jak jsi mohla? Musíš mít na paměti, že jsi naše jediná naděje, v dalších měsících a snad i letech tě budeme potřebovat. Už nikoli jako ozdobu, symbol, ale jako velitelku revoluce. Jenže... Zatím jsi natolik důležitá a tak málo vycvičená, že se nesmíš pouštět do žádných bojů! Ach...děvče." Zarazí se ve svém vyčiňování, když spatří ostří dýky zalité krví a šok v dívčiných očích. Její ramena nyní nesou váhu vraždy, ač oprávněné, v obraně svých milovaných... vždy je tato tíha nezměrná, navíc dámy ji nesou daleko hůř, než muži. Jemně jí pohladí po vlasech.
,,Alex, odveď ji prosím dozadu ke koním, všechno bude dobré." Obrátil se k drobné rusovlásce, jakou přes všechny obavy považoval za silnou a hlavně věrnou mladou dámu. Unaveně se na ni usmál a sám se otočil k davu.

,,Všichni jsme to čekali! Na každém rohu číhají zrádci, kteří by rádi udrželi Monteka na trůně, díky svým výhodám. Na úkor nás i našich dětí. Budiž nám toto varováním! Mějme se na pozoru před nepovolanýma ušima... Ale vězte, že přicházejí lepší časy. O tom hovořilo proroctví, víckrát krev Slunce nebude prolita! A dravci budou zahnáni do hor!" Na starého muže, mocný hlas se nesl nad pastvinou. Většina lidí jej neotřesitelně podpořila souhlasnými výkřiky. Pak nadešel čas odjet...

"Skvělé," pousměji se na dívku, zběžně si uhladím látku svých šatů a rychlík krokem se rozejdu k místnosti, kde se koná hostina. Už zdálky jde slyšet šumění hlasů a hudba. Je to úžasná věc, pomyslím si nadšeně ohlížejíc se na bratrovu snoubenku.

"Úsměv prosím," zašeptala jsem jí těsně před tím, než jsem jí chytla za ruku a dveře do sálu se otevřely. Byl vskutku nádherný, největší v celém paláci a nejdražší v celé zemi, zkrátka radost pohledět a teď, když byl plný všech těch lidí! Otec bude mít radost, spokojeně se usměji, když spatřím vlivné tváře, jež se dívají naším směrem. Jistě je, stejně jako mě, zajímá, co je mladičká Ember zač a jak bude spolu s mým bratrem vládnout.

Učinila jsem první krok; krátký a rozvážný, abych si byla jistá, že jej Ember udělá taky a nebude tam stát jako tvrdé Y. Tvář mi zdobil společenský úsměv, který nikoho neurazí, ale také mu nedá dost prostoru, aby si myslel, že je něco víc. Pohledem projíždím nejbližší hosty a hned se jdu pozdravit s otcovým dlouholetým přítelem. Jako vždy pozdravím i jeho ženu, kterou bere s sebou, i když by jí měl radši nechat doma a pochválím jí její krásné šaty, i když vlastně krásné nejsou.

"Ember, pojď," přijde k dívce, jež se tváří trochu zmateně a nasměruji ji k postaršímu muži, jež si po malých doušcích vychutnává víno.
"Mistře," rozšířím úsměv. "jsem ráda, že jste nás poctil návštěvou, už jsem se bála, že vám to vaše zdraví nedovolí," mluvila jsem jemným, milým hlasem. "oh, omluvte mě.." omluvně jsem se usmála a otočila se na Ember, která, jak jsem doufala, šla se mnou nebo aspoň byla poblíž.
"Slečna Ember, snoubenka mého bratra," pohled jsem opět stočila k muži. "Ember, to je Mistr Yavid, náš dobrý přítel a skvělý diplomat," v očekávání jsem se opět otočila na Ember doufajíc, že sehraje svou roli.

Vzhled:
Dominantou jejího oválného obličeje jsou hnědé uhrančivé oči s lehkým nádechem černé obkreslené hustými dlouhými řasami. Pod nimi se skýtá výraznější nosík a plné, smyslné rty, jež hovoří vždy v její prospěch. Má štíhlé tělo ohebné jako proutek, jež nehyzdí ani jediný defekt. Ruce má k poměru k tělo poněkud delší, než by měla mít. Má dlouhé štíhlé prsty, které jsou vždy ozdobeny alespoň jedním drahým prstenem. Málokdy je k zahlédnutí s rozpuštěnými vlasy, jež mají barvu havraních křídel.

Nijak vlastně ani nevnímám jak mi Mistr Leny vyčiňuje, za mou nerozvážnost. Pořád vidím před sebou oči toho chlapce. Vždyť byl mladší než jsem já. Byl mladší a to o hodně. Téměř ještě dítě. Dost možná má někde rodiče, sourozence nebo někoho kdo na něj čeká. A on už se nevrátí.

Vnímám teprve až když mě začnou nutit k tomu abych někam šla. Vrhnu vyplašený pohled na Mistra a pak na Alex. Dýka zůstane ležet na zemi. Nedokážu ani myslet na to, že bych ji ještě měla zvednout a nebo ji snad ještě použít. Už ji nechci nikdy držet v ruce. Ráno jsem za ni byla tak ráda, teď snad proklínám sama sebe, že jsem si ji vůbec brala. Někoho jsem s ní zabila. Někomu jsem zabila bratra nebo syna…

Jako bych najednou během těch pár vteřin zestárla o desítky let. Hravost dítěte, veškerá naivita mladé dívky byla ušlapána chladnokrevnou vraždou. Jen že co teď? Čas vrátit nedokážu a žít s tou představou, že jsem někoho zabila? Jak to zvládnu? V tom mě nikdo nepochopí. Nikdo a nikdy…

Alex mě musí téměř odvláčet ke koním, jinou možnost semnou nemá. Já mám pocit jako by mi nohy zamrzali do země. Je mi taková zima, až je to nepředstavitelné. A otcův meč? Kdo ví kde je mu konec… Pravdou však je, že moje část srdce po něm touží. Byl mého otce a já bych ho teď chtěla mít u sebe. Z naprosto neznámého však silného pocitu…

Vzpoura...

Dlouhá léta se čekalo, až slečna Julie konečně dospěje a nyní v den jejích 18. narozenin se konečně dověděla celou pravdu, o tom, kdo je, jak moc je významná i o příšerném údělu, který leží na jejích útlých, něžných ramenou. Sesadit Vlky a vést krvavou revoluci až do zdárného konce, kdy se opět posadí na trůn královská krev.
Mistr Leny - postarší muž, nejstarší člen řádu Slunce, kdysi malou princeznu vyvedl z hradu, jak se však dostala z rukou samotnému Montekovi, to nikdo neví, snad štěstí... snad. Od té doby jí vychovával, jako vlastní v sídle jednoho loajálního šlechtice, respektive v jedné jeho části. Julie se často musela převlékat za mladíka, když chtěla vyjít ven a dnes poprvé mohla vystoupit před zraky věrných, jako Julie Kapuletová. A právě v tu chvíli to přišlo.

Z davu vyrazili dva maskovaní mladíci, Julie byla odvlečena do bezpečí, avšak koutkem oka jsi zahlédl, jak jeden z nich ohrožuje Alex - Juliinu přítelkyni. Ovšem na bláhové záchrany není čas, rychlým během jsi se začal prodírat skrz davy těch, kteří se přišli poklonit Slunci, mezi nimiž se jisto jistě skrývají i Montekovy špehové. Nikdo z nich nesmí odejít živý... protože to by mohlo znamenat konec revoluce ještě předtím, než doopravdy vypukne. Je dobré, že se Montek bojí, lidé si šeptají o přeživší Kapuletce...
To všechno ti běží hlavou poněkud izolovaně, v pozadí, doopravdy vnímáš jenom několik rychlých, profesionálních ran mečem, kterými usekneš dvě hlavy podezřele klidných, zahalených mužů. A i kdyby ses spletl, co by na tom teď záleželo?

,,Všichni jsme to čekali! Na každém rohu číhají zrádci, kteří by rádi udrželi Monteka na trůně, díky svým výhodám. Na úkor nás i našich dětí. Budiž nám toto varováním! Mějme se na pozoru před nepovolanýma ušima... Ale vězte, že přicházejí lepší časy. O tom hovořilo proroctví, víckrát krev Slunce nebude prolita! A dravci budou zahnáni do hor!" Na starého muže, mocný hlas se nesl nad pastvinou, to Leny promlouval nyní již k čistému davu. Většina lidí jej neotřesitelně podpořila souhlasnými výkřiky. Pak nadešel čas odjet...
Tvým úkolem bude postarat se o obě mladé dívky... z nichž jedna je zraněná, jak na těle, tak na duši.

Hadi mezi námi

Už to přišlo mladá Julie slaví své 18. narozeniny. Je to pro ní velký věk, jelikož právě dospívá. Je to velká sláva pro ty, kteří zůstali věrni. I já z povzdálí sleduji mezi lidmi mladou Julii a dohlížím na její bezpečí. Je celkem předpoklad počítat s tím, že by se mohlo něco stát. A taky, že stalo. Ani jsem se nenadál a už se hrnuli k Julii dva maskovaní muži, kteří určitě nenesli dárky k narozeninám. Dívku pohotově odvedly stráže ale o ty se už stráže postarali. Začal jsem se rozhlížet v davu a prodírat jím. Zahlédl jsem další dva maskované muže.
"Další!"
Bleskne mi hlavou a vytasím svůj meč a prodřu se až k těm dvěma, kteří stojí klidně a nic netuší. Volnou rukou si odtáhnu posledního překážejícího vesničana z cesty a pak stanu za zády těm dvěma. Rychlým a ladným pohybem vyšlu čepel jejich směrem, tak lehce s menším odporem projede masem a kostmi a zabalí se krví. Do nejbližšího okolí vystříknou kapky krve, ale hlavy dvou neznámých zahalených padnou k zemi, před něj a o chvilku později se stejně skácejí jejich těla.
"Mohli být nevinní!....Ne nesmíme riskovat."
Utiším své svědomí a pohlédnu do okolí. Lidé na mě hledí vyděšeně, ale nebezpečí je zažehnáno, tedy prozatím....
O nějakou tu chvíli později jsem se dozvěděl, že budu doprovázet jako ochránce mladé dívky na jejich cestě. Samozřejmě jsem svou povinnost bez odmluv přijal a nyní už čekám připravený v plné výstroji a všem co budu potřebovat na cestě na své svěřenkyně. Nezapomněl jsem snad na nic a tak klidně čekám.

Osudové setkání

Stále jsem se ještě chvěla ze setkání s tak mocným panovníkem... Ať už byl Edgar Montek jakýkoli, věděla jsem jen jedno a moje prudce bušící srdce se mnou plně souhlasilo - šel z něj strach. Úctyhodná výška, široká ramena, vojenská minulost, o které se nemluví, nebo ten příšerně mohutný hlas, to všechno mě nutilo cítit neuvěřitelnou pokoru, což se mi ani trochu nelíbilo. Se steskem jsem pomyslela na domov, kde jsem byla dokonale volná, jako pták, létala jsem si po lesích, bez omezení, málem bez autorit, avšak s dobrými mravy. Tisíckrát se musím ptát, proč právě já mám vládnout tomuto rušnému místu? Čím byla venkovská princezna pro muže, jako je Montek zajímavá. Čím když s mým věnem by se našlo ještě tucet dívek, možná i krásnějších... možná.
Osud, ano je to osud, protože jestli on nemá být mou láskou, kdo tedy? Vedla by mě štěstěna někam, kde by mé srdce nenašlo potěšení, a duše nedošla klidu? Ne, ne nastokrát ne!

Proplouvám sálem ve stínu Desiderie, opravdové princezny, která je ozdobou celého sálu, ačkoli bych to dnes, alespoň dle etiky měla být já.
Namísto toho ustrašenýma očima, hledám v davu tvář toho, koho jediného chci vidět mezi urozenými pány, jací se svými lichotkami vtírají do přízně ženě, která vypadá jako královna mnohem víc než já a i když je to nepřípustné, netuším, zda se z nás stanou dobré přítelkyně, natož pak sestry. Přesto cítím oporu v ruce, jaká jemně, ale přesto rázně svírá mojí. V duchu šeptám tisíce díků a dle rady se pokouším na tváři ustálit nenucený úsměv a za každou cenu se vyhnout marnivému cenění zubů, aby si mě náhodou hosté nespletli s vlčicí.

Obdivuji se Desiderii a jejímu příkladnému chování, kráčím v jejím závěsu a rozrušením nemohu ani obdivovat sál. Tolik ho toužím spatřit, mého snoubence, mého Romea... mého. Oči se na okamžik naplní slzami štěstí, ale ty jako na povel vyschnou, stejně jako se ztratí romantické myšlenky, když se musím věnovat rozhovoru s jakýmsi významným, postarším pánem.
,,Velmi mě těším, mistře!" Odpovím kultivovaným, avšak trochu rozklepaným tónem a předvedu ukázkové pukrle.
,,Je pro mě nevýslovná čest, že se účastníte mých zásnub." O něco rozšířím svůj úsměv a po očku se podívám po princezně, zda jsem všechno učinila správně. Pokud mistr nepokračuje v konverzaci diskrétně se k Desiderii nakloním a pošeptám.
,,Neviděla jste někde svého bratra? Jistě chápete, jak je to pro mě důležité…" Na okamžik sklopím oči k zemi, jako bych se bála, že to bude považovat za netrpělivost, slabost, nebo jiný ženský neduh...

Zásnubní hostina – Ember
Dante, Desideria, Ember

Nevnímám nic kolem sebe, zděšen svými vlastními pocity. I když netuším, co přesně jsem očekával, málem mě povalí ta vlna zvláštního zklamání, že nepřichází TO něco...
Ale co je to? Co jsem chtěl? Je krásná a snad bude i milá a ... a já nevím, co...
Až Dantova slova mě upozorní, že je v mé blízkosti. Jak je pro něj typické, postrkává mě k akci. Trochu omluvně se usměji. Jistě, mé zaváhání neušlo jedinému oku.
Ale Dante má pravdu. Navíc...
...třeba když ji poznám, pak to přijde.
Tento nový záblesk naděje mě povzbudí více, než Dantova slova. A jeho popostrčení je už jen završením celého koloběhu událostí, který nyní načínám.

Za snoubenkou...

Jen letmo si povšimnu, kam má sestra právě zavedla mou budoucí ženu. Tuším, že za nějakou významnou osobností, ale to není středem mého zájmu. Když se konečně dostanu do jejich blízkosti, uvědomím si, že netuším, co říci.
Udělat baf? Do háje, proč...proč jsem si to trochu nepřipravil?
Samozřejmě mě polije mrazivý pot, ale nyní už se nedá couvnout. Jemně si odkašlu a otočím svou pozornost na sestru.
„Desiderio!“
Oslovím jí a lehce ji obejmu, jak se sluší na členy rodiny.
„Mistře...Yavide.“
Lehké zaváhání nad jménem snad nikdo z přítomných nepostřehl. Krátce se Mistrovi ukloním a pak už stočím svou tvář k Ember. Na mých rtech se objeví ten můj prapodivný váhavý poloúsměv. Samozřejmě oči jsou o něco přátelštější, zvídavější a nedočkavější, až i ona promluví.
„Vy...musíte být Ember.“
Znovu se lehce ukloním a tuším, že bych měl dodat nějakou poklonu o její kráse, nebo prostě ještě cokoliv říci, ale mlčím... Tak nějak mi dochází slova.

Zásnubní hostina

//Ember je drobná, štíhlá dívka (165 cm, 53 kg) s kaštanovými vlasy sahajícími asi do půli zad, které jsou momentálně ozdobené vplétanými květinami. Má od pohledu pružnější postavu a méně nápadné ženské křivky. V oválném obličeji jsou výrazné především její tmavohnědé oči a plné rty. Momentálně má na sobě saténové vanilkově žluté šaty protkávané zlatou nití.//

A když jsem ho spatřila, bylo mi náhle jedno všechno jídlo světa, ohromná nádhera sálu i stesk po domově byl zatlačen čímsi novým a naplňujícím. Ani nestačím vydechnout po své poslední otázce a můj vyvolený už je tady. Nejprve obejme svoji sestru, jemně, přesně tak, jak se to sluší. Mojí duši se uleví, protože náhle vím, že se ho nemusím bát, jako jeho otce, a přesto jsem nebyla nijak zklamaná z chybějícího vůdcovství ve tváři. Bystré oči, hladká tvář a měkké rty stačily jako kompenzace pro jakýkoli neduh.
Nesměle se usměji a neklidně čekám, až mi začne věnovat pozornost, velké oči sklopené rozechvěle k zemi. Ano, konečně...

Vzhlédnu k jemnému melodickému hlasu a po několika neskutečně dlouhých vteřinách, ve kterých se střetnou naše pohledy, vymizí všechno krom něžných, ač trochu zmatených očí. Nevyčítám mu nedostatek naučených frází, jaké se od vysoko postavených mužů očekávají, protože i mně samotné došla slova nad tímto setkáním. Koutky zacukají v jemném úsměvu a já předvedu naučené pukrle.
,,Ano, pane Romeo." Odvětím tiše, na okamžik neschopna pohybu.
,,Toto setkání je nesmírně zvláštní." Podotknu ještě tiše, snad abych se pokusila odlehčit situaci. Koneckonců opravdu jer divné potkat toho, s kým máte strávit celý život poprvé v den zásnub... Jenže, tak to chodí, probuď se holčičko! S příjemným úsměvem vyčkávám, zda mě vyzve k tanci, či procházce po rozlehlých ochozech v posledních, slábnoucích paprscích slunce.

Zpět do sídla...

Snad tohle nepříjemné probuzení z idealistické utopie bez zrádců a o světlé budoucnosti bylo jen vrcholem ledovce, co čekal kdesi v hlubinách Amadienu, který se během 15 let stačil tolik změnit. Jak je příšerné vidět tak nádhernou zemi chřadnout v rukou tyrana a zahnívat zevnitř. Nikdo nevěděl, kdy přijde jeho chvíle a i pro ty nejčestnější byla hromada Montekových zlaťáků v chudobě větším lákadlem, než chabá možnost vítězné revoluce. Raději chleba pro děti, než chabou možnost lepších zítřků. Jenže teď už ví, že máme opravdovou Kapuletku... Těžko říct, proč je to tak důležité, ale lidi to zkrátka spojuje, stejně jako paprsky slunce, Slunce.

Nastal čas vrátit se do vašeho bezpečného sídla, o kterém nevěděl nikdo jiný, než úzká skupina ochránců a tudíž nehrozilo odhalení, nebo alespoň zdánlivě nehrozilo.
Sídlo tak významného šlechtice, jako byl sir Felix by si nedovolil prohledávat snad ani samotný Edgar. Sir Felix zůstával léta loajální rodu Kapuletů, a proto nepoužívanou část sídla léta a léta poskytoval utečencům a přívržencům Slunce, jako azyl. Když do jeho domu přivedli Julii, nemohl být už víc šťastný, avšak ani nemohl být větším zrádcem koruny.

Létající oři propluli nocí. Eldan měl za úkol vzít s sebou svou princeznu, protože mistr Leny se obával, že by se díky šoku ze spáchané vraždy a malému zranění nedokázala udržet ve vzduchu a to bylo to poslední, co potřebovali.
Alex naopak i vůči nedávno blízké smrti zůstávala veselá a jediné starosti jí dělali rodiče a také její přítelkyně. Velmi dlouho přemýšlela jak jí udělat radost, když v tu chvíli si vzpomněla na darované šaty a jisté zvěsti o velké oslavě v Montekově hradě... No nebylo by to příšerně ironické? Přímo tomu starému psovi pod nosem, jako neteřinky sira Felixe. Sice poněkud riskantní a absolutně mimo souhlas Lenyho, ovšem...

Eldanovi připadal stále stejný úkol, chránit následnici trůnu ve dne, v noci, jenže po příletu si jej k sobě zavolal Leny a to byla právě ta jedinečná příležitost...

U cíle...

S přivřenými víčky se podívám na svoji pomyslnou sestřičku, jako by mi její odpověď neodhalila všechno, co měla, a já hledal v rysech nevyslovené tajemství. Opět se k ní otočím zády, abych mohl začít stoupat po mechem obrostlém žebříku. Kanály jsou prostě přehledné a skvělé…
,,Víš, mně je ten slavný souboj Slunce a Vlků vcelku fuk, budu stát tam, kde to bude výhodnější." Pronesu tiše a zlehka se ohlédnu přes rameno, jako bych se obával, že na mě poštveš minimálně svojí fretku. Vyhoupnu se na čerstvý vzduch a chvilku čekám, než vyšplháš za mnou. Bylo by mi líto stát proti Sonye v chystané válce, ale pokud to nepůjde jinak…
,,Jsou věci, a to velmi závažné věci, které mě vážou stejnou měrou k oběma stranám." Odtuším, zatímco se krčím v přítmí, mimo dohled nepozorných strážců.
,,Neptej se co." Dodám rychle, kdyby ji to náhodou napadlo, jenže ona moc dobře ví, že mám svoje tajemství a vyptávat se mě nebude.

,,Ty snad nevěříš sladkým pomluvám o slabosti následníka? Edgarovým dítětem je spíše Desideria, stejně mocná a přísná, jen je na rozdíl od Monteka krásná." Štěkavě se zasměji.
,,Romeo je slaboch, nebere vážně svoje nástupnictví a Edgar si trhá vlasy při pomyšlení, že mu má podstoupit pracně budovanou tyranskou říši, jenže si je příliš jistý postavením svého rodu a to je jeho slabina." Lehce se ušklíbnu a protáhnu si ruce, až v nich zakřupe, za pasem připravené vrhací dýky. Můžou proříznout hrdlo, nebo zastavit srdce - rychlá tichá smrt, žádné řinčení kovu, žádný poplach.
,,Musíme je obejít, nevím, kolik je tu hlídek, ale bude lepší je nezabíjet, abychom a sebe neupozornili. Pojď, vezmeme to kolem dolů, podél skal, za chvilku padne tma a nikdo nás tam neuvidí..." Letmo se usměju a začnu se prodírat lehkým, ale pichlavým porostem směrem k ostrým skalním stěnám, odkud se můžeme dostat přímo k malé, primitivní osadě pracovníků.

Vyzvání k tanci
Dante, Desideria, Ember

Její nejistota na mě dýchala stejnou silou, jako les po jarním dešti. Příjemně, silně a omamně. Přesto jsem se ve svém okouzlení necítil zcela utopen. Stále jsem měl nutkání...zkoumat své pocity a čekat na něco, co nepřicházelo.
Na tu chvíli, kdy vystoupíte na vrchol hory, točí se vám hlava, ale přesto vidíte jasně...
Jenže ten pocit nepřicházel.
Třeba...třeba přijde...
Některé hory jsou velmi strmé...

Jemné pousmání nad její poklonou a krátké přikývnutí, nad jejími slovy. Chvíli váhám, ale nakonec ji nenechám jen tak stát.
„Mohu Vás požádat o tanec?“
Jistě, Desideria by řekla, že takto to nemám dělat. Nejprve bych měl Ember lichotit, pak ji vodit mezi lidmi, se všemi ji seznámit a kdo ví, co ještě. Já vím, ale jediné.
Potřebuji získat pevnou půdu pod nohami...
Pokud jsem snad ještě váhal při podání rámě Ember, tak pokud přijala, byl můj krok na taneční parket již sebejistý. Pokud hudba nezačala hrát sama od sebe, jasným posunkem jsem je o to požádal. Náš kapelník mě velmi dobře znal a věděl, co hrát.

Ani si neuvědomuji, jak zmatečně mé chování může působit. Plachý pohled očí, nejistý slabý úsměv, ale přitom pevné držení jejího křehkého těla v blízkosti mého tak, že cítím každé její zachvění, nádech a snad bych mohl i tlukot srdce, kdybych se dokázal soustředit.
Ember v mé náručí nemusela vůbec myslet na kroky. Držel jsem ji pevně a po první lehké otočce jsem s ní začal kroužit po parketu. Volil jsem delší a klidnější kroky s jemným houpáním, abych se uklidnil. Ne příliš otoček, aby mohla dýchat...a třeba i mluvit.
Odpovídat...?
Trošku se zamračím, když se snažím navázat rozhovor.
„Tančíte...ráda..?“
Pohlédnu jí do očí a jaké štěstí, že jsem opravdu dobrý tanečník. Při kráse jejích očí by mohl nejeden zakolísat.

Tanec

Nejistota pomalu, ale jistě začala zachvacovat mou mysl a já si vedle Romeovy sestry připadala stále víc a víc nemožná. Jako špinavá slepice, vedle sněhobílé koroptve...
Hluboko v myšlenkách se uchyluji k vzpomínkám na lovy v našich lesích, na pohodlný život a povolnou etiketu venkovské princezny a stále dokola si kladu otázku, proč zrovna mně se dotklo takové štěstí, že zrovna mně šťastná hvězda seslala tohoto nádherného muže s bystrýma očima, jemnou křivkou úst. Nemohu se nabažit pohledu na něj a přece mi etiketa káže nezírat příliš, ani hledět si jiných. Klopím proto oči k naleštěné podlaze, řasy rozechvělé, ruce uvězněné v rukavičkách.

,,Jistě, že smíte!" Odvětím možná až příliš horlivě a přijmu jeho rámě. Nechám se vyvést na parket, dokonale oblouzněná atmosférou. Přes všechno štěstí v mé duši vím, že všichni v tomto sále čekají, až udělám něco špatně, něco o čem by si mohli spokojeně šeptat jako o skandálu. Na moment snad zapomenu i taneční kroky, avšak po chvíli se v náručí svého nastávajícího uvolním. Jeho držení je precizní, vedení zrovna tak a já přece myslím jen a jen na krásné balkony, poskytující výhled na červánky zbarvené krví slunce... Jaký tam by byl klid. Vnímám nejistotu i přítomnost jeho těla v blízkosti tak normální, a přece tak vzrušující v případě milované osoby. Zamilovala jsem se do obrazu a obraz se mnou nyní tančí, drží mě jako nějakou křehkou věc - jemně, ale pevně, aby se náhodou nerozbila.

Utopená v myšlenkách a romantických přirovnáních málem přeslechnu jeho otázku. Snad proto, že jen ona mne může donutit opustit můj vytoužený svět a uvrhnout do kruté reality s tolika páry slídivých očí.
,,Ano, velmi ráda." Jemně přikývnu a vyčkám ještě několik otoček, než opět promluvím.
,,Vy jste výborný tanečník, Romeo." Jemně se usměji při vyslovení jeho jména. Doufám, že se mi z této zvláštní situace neudělá brzy mdlo... ačkoli bych díky tomu mohla požádat o procházku.

Bylo to zvláštní.. Hodně zvláštní. Julie nevypadala zrovna v pohodě. Jako by jí vyrvali kus z duše těla. Snažila jsem se jí povzbudit, ale pomalu mi přestávaly docházet nápady a s ní to ani nehnulo. Jistě, vražda není něco, co by jste za den zapomněli. Pronásleduje vás celý život.. Prý.
I když se Julie už v době, kdy jsem jí poznala vydávala za kluka a já o jejím tajemství věděla. Učila jsem jí tančit. Nikdy jsem moc společenský život nemusela, ale tohle byla jedna z mála věcí, která se k němu pojila a zároveň mě bavila.
Vzpomněla jsem si na to v souvislosti velkého plesu, který Monték každý rok pořádá a rodiče mě tam každý rok nutí. Vždycky se nějak vytratím. Jenže.. Julie ještě nikdy nic podobného nezažila a musím uznat, že ty plesy jsou vážně pastva pro oči. Proč.. Proč jí tam nevzít. Šaty má a vypadá jako spousty dívek ve městě.. Jen mnohem krásnějších..
Vzala jsem si Julii trochu stranou tak, aby nás nikdo neslyšel. Na tváři mi hrál pobavený úsměv.
,,Hele, Julie.. Monték chce pořádat nějaký ples.. A tak mě napadlo.. Co kdybychom tam zašli?Jen my dvě. Udělá mi si takový zakázaný výlet, co ty na to?" Uvědomovala jsem si jakému nebezpečí jí chci vystavit, ale šance, že jí tam někdo pozná jé téměř nulová. Ale také záleží na jejím rozhodnutí.

Jeho narážce na to že bude stát tam kde to pro něj bude výhodnější se uchcechtnu.

"Co jiného bych taky od tebe mohla čekat že?"

Vylezu za ním a rozhlédnu se po okolí. Tenhle kousek mi připadá jako samotní Monteci. Na povrchu nádherní a honosný ale uvnitř jsou zkažení, odporní a vyprahlí. Mayu vyndám z tašky. Udělá kolem nás kolečko a zastaví se mi u nohy. Podívám se na něj, Nemá smysl se ptát. Stejně mi nic neřekne. A sám my to svými slovy potvrdí.

"Ani se Romeovi nedivím. Mýt takového otce taky bych nic nebrala vážně. Protože pokud by snad jablko padlo daleko od stromu a Romeo chtěl jinou vládu otec mu to stejně nedovolí. Prostě resignoval na předem prohranou bitvu. Jít ve stopách někoho který zničil co mohl a nastolil tyranii není noc příjemného. Protože pořád tu budou ti kteří se budou chtít pomstít stůj co stůj. Stejně tak jako nad starým Montekem tak i nad Romeem teď visí pověstný gilotina která se každou chvíli utrhne. Pak už je otázkou štěstí čí hlava spadne dřív."

I já vytáhnu dýku. Kývnu na něj a potichu se za ním vydám. Maya si mi vlezla zpátky do tašky. Přitom po očku sleduju stráže kde jsou a co dělají.

Sídlo - Alex - A její šílený nápad

Po celou cestu domů jsem jako hadrová panenka. Tupě koukám před sebe, opírám se o svého ochránce a jsem celá studená. Stále před sebou vidím pohled toho chlapce. Pohled očí, které pomalu umírali a jejich jiskra mizela. Teprve až když mě postavili z koně opět na zem, v našem sídle, jsem začala trochu vnímat. Nejprve nepříjemný pocit, o chvíli později bolest na zraněném místě. Přesto jsem o tom s nikým nemluvila.

Vlastně jsem přestala mluvit úplně, jen sem zaraženě a trochu odevzdaně přikyvovala. Co na to říct, z šoku jsem se ještě moc nevymanila a i když se mi Alex snažila zvednout náladu všemi možnými způsoby, které by obvykle fungovali tak, že bych se už asi smíchy svíjela v křečích, nic moc nefungovalo. Nakonec jsem skončila ve svém pokoji, schoulená na posteli, z očí už mi neukápla ani slza.

*Byl to přeci vrah. Chtěl zabít Alex. Chtěl ublížit někomu pro tebe tak důležitému, někomu za koho bys klidně dala v sázku život. Měla si na to právo Julie!*

* Ano byl to vrah, ale to tě neomlouvá Julie! Neomlouvá tě to! On měl mít spravedlivý soud! Za to co zkusil. To chceš vládnout celé zemi? když jednáš bez rozmyslu?*

* Jsi Slunce a slunce přináší život i smrt. Budeš muset přejít ještě mnoho krvavých řek, než přivedeš tuhle zemi zpátky. Vzpomeň si na svou rodinu. Vzpomínáš si, i když mlhavě to neutajíš. JULIE!!!*

Nejrůznější a nejhruznější myšlenky mi výřili hlavou, oči otupěle upřené do zdi naproti sobě. I když bylo kolem mě ticho, bolela mě hlava, jako bych byla uprostřed orchestru, který hrál naprosto šílenou a přehnaně hlasitou písničku. Bušení v uších, hvizdot v nich. Nic příjemného.

" Hele Julie..."

Alex přerušila nastalé dlouhé ticho a hučení v uších ustalo. chvíli jsem nerozuměla co říká, v hlavě mi utkvěli slova: Montek ... Ples... Napadlo... zašli a zakázaný výlet... Teprve teď jsem se k ní otočila a chvíli na ní koukala jako sůva z nudlí. Přemýšlela jsem nad tím co vlastně řekla, pomalu mi docházeli celé věty, které pronesla. Nakonec jsem zatřásla hlavou.

" To by Mistr Leny nedovolil. "

Šeptnu tiše a skloním hlavu. Chvíli jenom tak koukám. Než se nakonec znovu kouknu na ní a pak na svoje ruce.

" Nemůžu tam jít Alex. Ne po tom co jsem provedla. Navíc... Stejně neumím tančit, nikdy mi to nešlo."

Zakroutím hlavou. Přitáhnu si k sobě kolena a hlavu položím na ně. Zase nastane na delší chvíli ticho.

" Víš co? Půjdeme tam. Aspoň uvidím přesně koho musím... Zničit."

Zašeptám s chladností a pustím kolena. Pomalu se zvednu a dojdu k zrcadlu. Šaty co mám na sobě jsou zničené krví, jak mojí, tak toho kluka co jí chtěl zabít. Ty asi půjdou....

" K čertu s tím, Alex. Zničila jsem si dárek od tebe."

Podívám se na ní a zvednu zakrvácenou sukni. Pak zatřesu hlavou a skousnu si ret. Podívám se znovu do zrcadla a zvednu hrdě bradu.

" Aspoň se tam znemožním a nikdo mě nebude považovat za to co doopravdy jsem."

Šeptnu potichu a skousnu si ret. Dojdu k truhlici, kde mám ukryté šaty od ní a jedny vytáhnu. Se vší opatrností, abych je neumazala, je položím na postel. Jsou to ty ve kterých jsem měla ten zásek před zrcadlem, jako bych si na někoho vzpomněla.

" Půjdeme tam. A já si vezmu tyhle... snad jsou dost vhodné."

Podívám se na Alex. Přesto se moc neusmívám. Pořád mě trápí to co se stalo, ale už s tím nic nenadělám. Jenom se můžu obviňovat a utápět se. Na to bude čas ale až jindy. Teď jdeme na ples ne?

Ples

Ať už se to zdálo jakkoli bláznivé, nebo nebezpečné... Co jiného by dokázalo probudit dívku k životu, než ples, smetánka a nádhera sálu? Co víc, potulovat se přímo pod nosem Montekovi? Nebyl to sice příliš chytrý plán, ale na druhou stranu v sobě měl tolik rebelanství a krásy, kolik jen mohl mít - a o to jde mladým dámám především.
Nikdo přece nemůže nést všechna břemena země bez nároku na tajemství, nebo odpočinek? Navíc... Eldan je právě u mistra Lenyho a nebude se vám tedy plést do cesty, ačkoli je to jeho práce...
Mistr Leny tedy podcenil ženskou vynalézavost, jako to ostatně dělají všichni muži.

Obvykle by bylo vyplížení ze sídla velmi těžkým úkolem, i když nic, co byste už několikrát, při svých nočních výpravách za spravedlností, nezvládly. Jenže dnes, jako by vám přálo všechno štěstí Amadienu, Eldan je fuč a dokonce i všichni ostatní z řádu Slunce zařizují ve městě i mimo něj ututlání a prověřování dnešní zrady... Ano, té, co nutně potřebujete dostat z hlavy. Vzduch je celkem teplý, nebe zdobí poslední krvavé červánky a za obzorem vykukují první hvězdy. Je to málem magické...
Víte, že se musíte proplížit uličkami, nenápadně a nejlépe zahalené, protože rozhodně nestojíte o povídačky o dvou bohatých slečinkách ve městě. To rozhodně ne! A měšťané drbou velmi rádi.

Sir Felix má své stáje, kde přechovává několik krásných kočárů a velmi drahých koní, pár bloků od sídla. Tam už půjde všechno hladce, snad proto, že kočí má pro Alex jistou slabost...
Teď už jen dojet k paláci a jemně se vlichotit, jako příslušnice vyšší vrstvy do sálu.

Sídlo - K mistru Lennymu

Když bylo po všem rozhodlo se, že Julie a její společnice musí být převezena do sídla sira Felixe. Ani mne moc nepřekvapilo, když jsem je měl doprovázat. Byl jsem připraven jako vždy. Cestou do sídla jsem seděl za Julii, vzhledem k jejímu stavu, aby náhodou neomdlela a nespadla, nebo něco podobného.
Když jsme konečně byli v sídle doprovodil jsem ji i Alex až k jejímu pokoji. Když pak zmizely za jeho dveřmi zůstal jsem stát před nimi.
"No to bude asi nudná stráž, přeci jen tady toho moc k hlídání asi nebude navíc zvenku."
Trpce se zašklebím a opřu se zády o zeď. O chvíli na to příjde jeden ze sluhů s tím, že mi něco chce mistr Leny. Jen jsem kývnul a následoval jej až do pokojů mistra Lenyho. Když vejdu s úctou se mírně pokloním a pak na něj pohlédnu.
"Mistře Leny prý jste si mne žádal. Čím mohu posloužit?"
Optám se jej se zájmem, jelikož mne svým počínáním překvapil. Nechápu, co by mi tak mohl chtít.

V tanečním opojení
Dante, Desideria, Ember

Snažím se proniknout do tajů její tváře, přijít na to, co si myslí, co cítí. Ale vše přehlušuje její poněkud zmatek a ostych. Přesto to vše dohromady působí nesmírně líbezně.
Je toto láska?
Ptám se sám sebe, když jí hledím do očí. A jen zklamaně přiznávám, že si nejsem jist.
Alespoň tanec má ráda...
Lehce se pousměji, i když mé oči vypovídají daleko větší radost. I já tanec miluji, ale... Nedovedu si to vysvětlit, cosi se ve mně nyní pere a vzpírá. Přesto Ember nedovedu odstrčit od sebe.

Její pochvala zahřeje a zazní i upřímně.
"Děkuji."
Tiše odpovím a váhám, jak odpovědět. Jenže váhání se protáhne na takovou dobu, že už by to snad ani nemělo smysl. Pokusím se proto začít z jiného soudku.
"Jak se vám...., Ember, u nás líbí?"
Neotálel jsem proto, že bych nevěděl její jméno, ale proto, že jsem netušil, jak jej vyslovit.
Rozvášněně? Zamilovaně? Sebevědomě?
Nakonec to spíš znělo rozpačitě.

Byla jsem ráda, že Julie nakonec souhlasila. Vesele jsem se zasmála a zatleskala. Jen se na ní mile usměji, když se zmíní o šatech co jsem jí darovala. Položím jí ruku na rameno. ,,Tím se vůbec netrap, klidně ti donesu z domu jiné." Uklidnila jsem jí a šla s ní vybrat šaty na ples.
,,Ty jsou dokonalé!" Zasnila jsem se. Poté jsem vytáhla jedny svoje. odkaz Nebyly to šaty, které by nosil každý. Neměli rukávy. Matka vždycky šílela, že se prý moc odhaluji. Jenže ramena, krk a ruce jsem na sobě měla ráda. Otec říkal, že jestli v sobě mám nějakou modrou krev, projevuje se právě na těchto částech. Buďme upřímní, prsa jsem neměla skoro žádné, nohy taky nebyly nic moc i když byli hubené. A navíc byli úžasné černé a vynikaly tak moje vlasy. Bože, měla bych na sebe přestat přitahovat pozornost.
Plížení se ze sídla nebylo pro nás nic nového.. Teda, až na to, že teď jsme na sobě měli plesové šaty a hábity s kápí, aby nás nikdo nepoznal, až půjdeme nočním městem do stájí od sira Felixe a tam si obstarat koně a kočár. To nebyl takový problém, stačilo jen trochu zaflirtovat a udělat pár smutných očí na kočího. Ne, není to můj typ nebo tak, ale co bych neudělala pro trochu zábavy.
A samozřejmě, že na ples se nešlo jen tak vetřít. Doufala jsem, že nás nikdo nezastaví, ale pokud se tak stalo, řekla jsem svoje jméno a jména mých rodičů. To by neměl být problém při troše smůle tady budou taky. S Julií by to mohlo být, ale složitější. Ovšem za zástěrkou jménem Luna, jako neteř sira Felixe.. By to taky neměl být problém.

Už to že vytáhla ty překrásné šaty mi srazilo náladu znovu na bod mrazu. Já proti ní budu vypadat v těch svých šatech jako její služka. Ostatně, stejně je to jedno, jedu si tam jenom prozkoumat své nepřátele. I když mě to lehce mrzí... To je jedno.

* Je to jedno Julie, jsi vrah, zvykni si, že vždycky už ted budeš míň ať budeš vypadat tak jak vypadáš.*

Lehce se otřesu a začnu se navlékat do šatů. Nakonec se jenom krátce prohlédnu v zrcadle, poupravým si výstřih šatů a uhladím sukni. Nevím co k tomu říct, jen se mi před očima znovu na krátko objeví vzpomínka z minulosti. Žena, překrásná žena s nádrherným úsměvem plným něhy. Tiše si povzdechnu a vyrazím za Alex.

Proplížíme se s ní domem pana Felixe, s hlavou naprosto prázdnou, naštěstí mi v nich nijak nehučí, aspoń, že tak. Nevím jak chce Alex zajistit odvoz, nevím, snad to ale nějak vyjde. Když však vidím jak s tím chlapcem flirtuje, jak na něj dělá ty své smutné oči, musím se v duchu usmát. Jinak se to nedá, opravdu.

Další problém však nastal, když jsme se měly vetřít přímo na ples. A to byl problém semnou. Já přece neexistuju, nejsem. Nikdy jsem ani nebyla. Ne pro ně. Pro ně jsem před patnácti lety zmizela, a i když jsem pro ně musela celou tu dobu znamenat velkou hrozbu, museli se cítit dobře. To oni teď byli ti nejmocnější, všemocní a nesrazitelní k zemi. Já to ale změním. Dostanu je na kolena a potrestám je za to co provedli. A nebudu milostivá, k nikomu z nich. Zvláště pak ne k Edgarovi. Tolik toužím po tom mu stanout tváří v tvář a dostat ho na kolena. Jednou tomu dostanu.

Z myšlenek mě vytrhne až když po nás chtějí aby jsme řekli kdo jsme. Skousnu si ret a zadívám se na Alex.

" Jsem Luna, neteř sira Felixe."

Povím tiše a skloním hlavu ve stydlivím gestu. Naprostá nevinnost sama.

Mistr Leny

Málokdo toho musí vytrpět tolik, co ty... Jenže málokdo se opováží tak hloupě zamilovat. Přestože ti v hlavě stále ležela Julie i její křehká povaha, přispěchal za tebou po chvíli jeden služebník se vzkazem... A ty jsi musel za povinností.
Když jsi vešel, spatřil jsi mistra sedět u stolu. Podpíral si hlavu a po dlouhých měsících bylo na jeho bojovné tváři znát stáří. Otočí se k tobě a přátelsky ti pokyne, aby ses k němu posadil.
,,Nastávají kruté časy." Pronese tiše a opře se o opěradlo masivní židle. Na okamžik stiskne víčka, jako by sbíral síly k určitému rozhodnutí.
,,Zvláštní, celá ta léta jsem toužil, aby byla Julie dost stará pro revoluci a po dnešku bych si přál, aby byla zase malá holčička." Trochu se usměje, ačkoli je v tváři znatelný smutek.

,,Potřebuji s tebou naplánovat Juliin výcvik... Nejde o to, že by neuměla bojovat, ale v budoucích časech se může stát, že bude v situaci, kdy už jí nikdo nebude stát po boku." Povzdychne si, jako by tohle bylo to nejhorší, co by se na světě mohlo stát.
,,Montek je mocný a nezastaví se před ničím, neušetří ji pro krásnou tvář, ani pro královskou krev, natož proto, že je dívka. A Julie se naopak musí smířit s tím, že se stane vůdkyní revoluce, která nebere zajatce. Musí zabíjet a musí umět chránit nejen sebe, ale také všechny a všechno, co je jí drahé." Předkloní se, aby ti lépe viděl do očí. Ty jeho jsou zakalené a unavené... Popisující ty tisíce bezesných nocí, co zažil.

,,Vím, že ti na ní záleží stejně, jako mně." Otcovsky ti stiskne předloktí, jako by věděl daleko víc, než má.
,,Povedeš její výcvik, ostře a přesně. Sir Felix nám vyhradil novou místnost v západním křídle... Bude tam vše, co můžete potřebovat. Nejdůležitější nejspíš bude meč, co myslíš? Koneckonců je to jediná zbraň jejího otce." Pokývá hlavou a čeká na tvou odpověď. Tušíš, že brzy budeš muset připojit i luky a všemožné další zbraně... Navíc, na to nebude příliš času. Co víc, jednat s Julií, jako s vojákem?

Nečekané plány

Poslouchám mistra Lenyho a to co mi chce sdělit.
"Ano ale s tím jsme počítali."
Kývnu na zmínku o zlých časech.
"Výcvik? Ale....pravda bude to potřeba, každopádně nemám v úmyslu nechat ji samotnou."
Odvětím pevně protože jsem rozhodnutý svým závazkům vždy dostát, ať už pro jakékoli důvody.
"Nemějte obavy mistře Leny naučím ji všemu co bude třeba."
Kývnu a pohlédnu do jeho unavených očí.
"Vždy ji budu střežit jako oko v hlavě to víte."
Nakonec se zamyslím nad otázkou výcviku a prohrábnu rukou rozčepýřené vlasy.
"Ano meč je velmi důležitý a jedna z nejpodstatnějších zbraní. Ale hlavní zbraň je hlava, nemyslící bojovník rychle padá k zemi. Pak samozřejmě bude třeba, aby uměla střílet z luku a užívat jiné zbraně. Hmmm taky by si měla přivyknout nějaké zbroji, která bude mírově na ni. Nemůže být při boji v šatech bude potřebovat nějaké lehčí brnění. Kroužková zbroj nebo něco těžkého by pro ní asi nebylo."
Uvažuji nahlas a přejdu tam a zase zpátky.
"Není moc času, je třeba začít co nejdříve. Chcete, abych jí o tom řekl já, nebo jí to sdělíte sám?"
Pohlédnu na něj tázavě.

Ples

Jak se dostat do jámy lvové a přitom se nestát obětí lva? Jak proklouznout společně s dívkou, která ve skutečnosti neexistuje, do přísně hlídaného paláce, kde probíhá jedna z nejdůležitějších oslav života mladého Monteka? Popravdě nic, co by Alex pro svou přítelkyni nedokázala zařídit...
Po několika drobných úsměvech vás kočí s radostí a se vší parádou dovezl až k zámku, který byl v těchto brzkých nočních hodinách přenádherně osvícený a ještě více majestátný, než jindy. Bez zbytečných otázek či vymlouvání přislíbí, že na vás počká, tak dlouho, jak bude potřeba. Aneb, co muži neudělají kvůli dvěma prosebným, ale především pohledným tvářičkám.

Jednodušší část tedy byla za vámi, ona stěžejní stále zahalená tmou. Přes první stráž jste projeli v kočáře, bez sebemenšího problému, ovšem ta druhá, sice trochu opilá hlídka již měla v ruce seznam hostů... Dají se tam připsat dvě jemná jména??
,,Ach, sir Felix, jistě... on na seznamu je, ale slečnu Lunu nikde nevidím..." Poškrábe se na čele vyšší z nich a ještě jednou se kradmo, avšak uctivě podívá do vašich tváří. A snad proto, že svítila šťastná hvězda, nebo jen kvůli šatům a věrohodnosti Felixe, vás s frází:,,Čert to vem!" pustil těžkými vraty dovnitř.
Ani jste se nestačily pokochat nádherou dlouhé chodby a už u vás poníženě stál komorník, připravený dovést vás přes všechny zdobené místnosti až do hlavního sálu. Mohly jste si u něj, či u jiného z komorníků, kteří stáli v řadách, jako stromy v aleji, po stranách chodby, také nechat plášť.

Konečně jste se dostaly až do nádherně zdobeného sálu, který byl obrovský, větší, než jakýkoli jiný v zemi. Všude kolem se promenádovaly urozené dámy, přesně tak šikovně, aby daly na odiv všechny svoje přednosti. Jinde zase stálo v hloučku několik pánů, řešících ekonomické problémy, či rekonstrukce svých letních sídel.
Docela jiný svět...
Vašich uší se dotýkala nejjemnější hudba, znějící odkudsi ze zadní části sálu, kde se jistě tančí. Napravo též slavnost pokračovala na rozsáhlých balkonech s výhledem na nejopečovávanější zahrady v Amadienu - Královské zahrady...
A co teď?

Ve víru nadšení

Stydlivě klopím pohled a schovávám se pod příkrovem řas, když cítím, jak se mi jeho bystré oči provrtávají do tváře, jako by si ji chtěly dokonale zapamatovat, nebo na ní naopak najít jakýkoli kaz, kvůli kterému by se mě zřekl... Ačkoli to už s dnešním večerem není možné.
Cítím se zvláštně, šťastná z toho, že jej mám konečně před sebou a přece zmatená, jako malá laňka, která nechápe, proč ji musel lovec zabít...
Děsím se nevšedního ticha, které není ani tak nepříjemné, jako ostýchavé. Děsím se pohledu jeho očí a možná, dokonce i jeho slov, na která musím čekat se zatajeným dechem, přesto, že se mi z jeho blízkosti a tance dechu příliš nedostává. Hodnou chvíli se soustředím jenom na kroky, ačkoli to s jeho držením není nutné, poté zdvihnu hlavu a věnuji svému nastávajícímu krásný úsměv, jaký však nekoresponduje se zvláštním zmatkem v očích.

,,Je to velkolepé... Palác i město, dokonce i vesničky kolem, se svou přírodou jsou tolik malebné. Jsem z daleka, až od břehů nekonečného moře a tady je všechno zvláštně jiné, ale krásné." Odvětím s lehkými odchylkami od etikety, protože jsem dle správného kodexu měla jen přisvědčit a pokračovat na téma historie staveb, nebo uměleckého slohu... Ovšem, nějak jsem se nedokázala donutit.
,,Jen se cítím trochu cizí." Špitla nakonec, ačkoli jsem tím překročila veškeré meze vychování. Jenže, když bych se nemohla svěřit svému snoubenci, komu potom? Zlehonka se zachvěju, při vzpomínce na zvuk mého jména, vycházejícího z jeho úst... Tolik jiné.

Tanec

Pozorně naslouchám jejím slovům, stále zkoumám její pohled. Rád bych měl jasno, snad jsem doufal v něco jiného.
V něco, co mě porazí, oslepí a já nebudu vidět nic jiného než ji...
Ovšem to se nekoná. Je milá, krásná, zamiloval bych si ji, ale to je jiné, to vše je jiné. Nejradši bych se sám na sebe zlobil z toho, jaké myšlenky mě přepadají. Ale milovat z lítosti.
Snad není všem dnům konec, snad jsem si jen lásku takovou vysnil a ona musí přijít po špičkách...
Snažím se sám sebe uchlácholit.

„Musí to být obrovská změna.“
Chápavě přikývnu a jemně se pousměji.
Třeba poznám někdy i její domov a více mé srdce k ní přilne...
Napadne mě v duchu a zatoužím i něco hezkého o jejím domově říci, ale nějak se mi nedaří rozvázat jazyk tím správným směrem.
Cizí... Tak si často připadám i já, a to jsem prý mezi svými...
Se soucitem na ni pohlédnu, přitisknu si ji blíže a provedu několik prudších otoček. Rychlých a velkých natolik, abychom nikým nezastaveni proklouzli na podstatně klidnější balkon. Je prázdný, jen vyzdobený květinami a plný svěžího vzduchu a zpěvu ptáků. Těžké závěsy, které jsem při otočce rychle rozhrnul za námi opět spadly a dopřály nám tak soukromí.

Zpomalím svůj tanec a trochu povolím své sevření.
„Zde je to lepší. Chápu vás. Pohledy tolika očích, které jen čekají na vaši chybu. Jak jestřábi nad svou obětí.“
Konečně se mi povede tak nějak vyjádřit, co cítím. Lehce zdvihnu ruku a provedu Ember do další, nyní už ovšem poklidné otočky. Poté v tanci ustanu a zdvořile se jí ukloním.
„Díky za krásný tanec.“
Znovu se na ni pousměji a nabídnu jí rámě. Pokud přijme, dovedu ji k okraji balkonu.
Pohled se nám otevře na přenádhernou jemně kopcovitou krajinu, plnou lesů, luk a malých steziček. Přímo pod námi však hýří všemi barvami město. Na něj se ale příliš nedívám, můj zrak se naopak zaměří na ta místa za hradbami, která jsou mi opravdovým domovem.
„Bude mi potěšením, když vás budu moci s naším krajem seznámit.“
Tiše Ember navrhnu, aniž bych odtrhl pohled od krajiny a zapadajícího slunce.
„Snad si ji zamilujete, jako ji miluji já.“
To by nás mohl spojit...

Záchranná akce

Tiše se podívám Sonye do očí, avšak její uchechtnutí si neberu nijak osobně, vím jaká je i co všechno může takový cynismus skrývat. Chvíli zkoumám terén, a i když bych nejraději povraždil pár Montekových psů, bylo by to příliš nebezpečné, koneckonců jsme jenom dva a jich tu musí být tucty.
Zadívám se na Mayu a v jistém okamžiku se sehnu, abych ji pohladil po bělostném kožíšku.
,,A není to trochu smutné? Romeo je vlastně předem odsouzen k tomu, že ho budou nenávidět všichni ti, co nenávidí jeho otce a stejně tak se ho bude lid bát, ať už je jakýkoli. Povaha nikoho nezajímá, vše vyplývá z postavení... Stejně jako my, podívej na nás, v podstatě děláme dobro, a přece jsme spodina." Letmý, trochu trpký úsměv na tváři.

,,Co kdyby se některé věci staly jinak? Kde bychom teď byly? Kde, sestřičko?" Otázka je spíše řečnická a po ní už nadobro mlčím, pomalu se plížím nízkou zelení. Rty se stáhnou do úzké čárky a z očí nyní srší pouze soustředěnost a odhodlání. Ta moje polovina, která je připravená bojovat a zabíjet.
Po několika stech metrech se konečně dostaneme ke skalám, díky zapadajícímu slunci a nastalému stínu, docela nenápadní. Odtud je to po příkrém srázu asi 300 metrů k první chalupě, s největší pravděpodobností strážné chalupě. Snad proto, že jako jediná má záclony a stojí u ní docela pěkný vůz.
Pohybem ruky naznačím Sonye, aby zastavila. Sám se přitisknu ke skále- dýku v zubech, abych se mohl přidržovat oběma rukama chladných ostrých kamenů.

Všechno šlo jak po másle. Kočí nás odvezl a slíbil, že počká. Dala jsem mu letmou KAMARÁDSKOU pusu na tvář jako poděkování. Nebudu přece zlá, ne? S Julii jsme proklouzli až do hlavního sálu. Stráže u vchodu se seznamem nás tam sice nenašel, ale díky bůh ví čemu, nás dovnitř pustil.
Prošli jsme chodbou, kde jsme dali komorníkům své pláště až do hlavního sálu. Jak je to dlouho, co jsem nebyla na podobném plese? Naposled snad jako malá. A přesto jsem si pamatovala jak se v takové společnosti chovat. Skoro jsem obdivovala sama sebe. Povzbudivě jsem se na Julii usmála.
,,Pojď, půjdeme se podívat do zahrad. Třeba potkáme mladého Montéka. Vždycky jsem si přála vědět jak vypadá." Byla to trochu lež, ale v tuto chvíli mě to opravdu zajímalo. Když už tu jsme.. Musí se toho využít, no ne? A v zahradách nebylo tolik lidí jako tady uvnitř.

Bylo až překvapivé, že nás tam kočí odvezl a přislíbil, že na nás i počká, takže nebudeme muset jít zpátky pěky. Bylo by to na nic, kdybychom se museli plížit městem, navíc stejně podezřelé, jako by jsme šli městem sem.

Zarážející ale bylo, že jsme se dostali do hlavního sálu, přes , sic podnapilou ale přesto lehce při smyslet, hlídku, která nevypadala na to, že by v normálním bdělém stavu pustila dál někoho jako jsem já. Udělali asi fatální chybu, ale to je jejich věc.

Odložila jsem si plášť stejně jako Alex u komorníka v chodbě a vydala se za ní, ale jakmile jsme se dostaly do části, kde se shromáždilo toliko lidí k plesu, znejistěla jsem. Opravdu hodně.

Celá nesvá se podívám na Alex, na její povzbudiví úsměv a vyslechnu si její slova. Pro začátek je dobrý plán jít do zahrad. Ale potkat tam prince? Syna toho podlého zrádce a vraha?

* Podlí zrádce a vrah, to sedí. Přesně na mě. Nedělám teď to samé, to co provedl ten zmetek nám? Dělám, sbívá mi něco jiného? Ne… Asi ne. Lid ve mně vidí zpásu a bude ji asi i mít, i za cenu toho, že nakonec dostadí na trůn pološílenou dívku… *

„ Ano Alex, asi máš pravdu. Měla bych znát každého z téhle … rodiny.“

Podívám se na krátko stranou. Nakonec mi ale pohled padne k balkonu, který vede do zahrady. Lehce pozvednu sukni, abyhc si jí nepřišlápla a vyrazím ladným vznešeným krokem ven. Našlapuji velice opatrně, potichu a s hrdostí.

Klid zahrad

,,I já vám děkuji." Jemně mu pokynu a přijmu rámě, připravena nechat se vyvést na proslulé balkony.
V tuto chvíli jsem nejšťastnější mladá dáma na světě, stojím na spoře osvětleném balkonu se svým nastávajícím mužem, který mi nejen imponuje, avšak také se mi moc libí. Počkám, až mě pustí z náručí a vzhledem ke své rozrušenosti se nijak nezabývám prapodivnými odrazy pocitů v jeho hlubokých očích. Popojdu kousek k zábradlí, jaké je celé zdobené stuhami i květinami... Dokonalá výzdoba, pro dokonalou noc. Pod námi se rozkládají obrovské zahrady, trochu se mi z toho všeho zamotá hlava a lehce klopýtnu dozadu. Nakonec se však vzpamatuji a obrátím svou tvář k té jeho.

Červeň ve tváří vystřídá trocha nesmělého nachu a rozjařený výraz z tance se pozmění na jemný společenský úsměv, který je však o něco upřímnější, přestože nejsme docela sami.
Těžké závěsy sice zapadly, ale na balkony je ještě mnoho dalších vstupů a dokonce se dá přímo z nich sejít do zahrad...
Nadechnu se čerstvého vzduchu, je to jako pohlazení. Na obloze se začaly objevovat první hvězdy a ona úchvatná krajina rozkládající se za městem dostala docela nové obrysy.
,,Je to tu nádherné. Když mě budete doprovázet vy, jistě si ji zamiluji." Usměji se na Romea.

//Máte pro sebe soukromí jen pár minut, protože netrvá dlouho a balkonovými dveřmi na levém kraji vstoupí dvě mladé dámy, jako noc a den. Jedna oblečená do černých šatů, ale ta druhá... sněhově bílá pleť, sněhově bílé šaty. Takhle vypadá dokonalost? Chůze, jemné vibrace pro dálku nesrozumitelných slov, jakýsi smutek v očích zažehnaný ženským půvabem.
Všimne si tě? Všimne? A proč tě to vůbec zajímá... (Přichází Julie a Alex)

Balkony

Proklouznete přeplněným sálem, cestou míjíte skupinky pánů, přenádherné dámy, mladé páry i vír tanečníků. Na trůn přes všechnu tu vřavu vidět nelze, ale ani jedna z vás nepochybuje, že byste tam nalezly Monteka. Jenže jak poznat toho mladého? Toť otázka.
Konečně se dostanete k jedněm z balkonových dveří, které jsou snad kvůli soukromí kryty tlustým červeným závěsem. Když projdete, ocitnete se v novém světě, je tu klid. Stojíte na levé straně honosného dlouhého balkonu. Dolů vedou schody do přenádherných, obrovských zahrad, s fontánami, záhony i alejemi stromů. Vůbec jste si nepředstavovaly, že by mohly být tak rozlehlé. Mimoto lze odtud vidět město i krajinu, která vypadá z tohoto pohledu víc, než impozantně.

Můžete si všimnout, že nedaleko stojí u zábradlí jakýsi mladý pár, avšak příliš se k sobě nemají, jen tiše rozmlouvají.
Na první pohled pro Alex, je to docela pohledný muž, pro Julii je jako obraz z pohádky. Bystré, hluboké oči, příjemná tvář, dokonalost v mužské podobě... Všiml si tě? A ona je jeho sestra, nebo sestřenice? (Na balkoně stojí Ember a Romeo)

Venku

Dostali jsme se přes dav lidí až na venkovní balkóny. Prošli jsme skrze rudé závěsy. Došla jsem až k okraji balkónu a podívala se z něj na město. Vypadalo úžasně.
,,Kdo by řekl, že v něčem tak krásném je tolik zlého.." Řekla jsem polohlasem Julii, aby to nemohl slyšet nikdo jiný. Děkuji, nepotřebuji být popravena za to, že pomlouvám Monteka přímo mu pod nosem a on o tom nemá ani ponětí. Jak příjemné. Ne vážně. Připadám si větší mrcha než normálně. Podívala jsem se na pár kousek od nás. Moc se k sobě neměli. Jako by se sami sebe štítily. Zvědavě jsem je pozorovala. Šlechtična s nějakým šlechticem, nic zvláštního, i když..
Mohl by to být on? Mohl, jistě že. Každý muž v jeho věku tady by mohl být mladý Monték.
Ale ptát se ho není nejlepší nápad.. Pomyslela jsem si a vesele se pro sebe ušklíbla. Podívala jsem se na Julii. Koukala na něj a vypadala jak opařená. Zvědavě jsem na ní zamrkala a znova si prohlídla toho muže. Vypadal normálně. Tak.. Sympaticky, ale normálně. Nic extra. Ne pro mě. Byl to na první pohled takový ten rytíř na bílém koni, což nebylo nic pro mě. Hodí hoši mě neberou.

Zahrady

Okolí bylo rušné, až moc rušné. Daleko víc než dnešní výstup Slunce a jeho přívrženců. Tělo mi začal svírat strach, přesto jsem si udržela klidnou, spanilou tvář. Už na vždy budu muset hrát. Chvat se jako vznešená dáma. Vždyť taková nejsem, nejsem a nebudu, i když jsem být kdysi měla. Už to nikdo nezmění. Nebo ano? Třeba jednou...

Protáhnu se mezi rudými závěsy a vystoupím na balkon, která mi naskytne nádherný pohled do krajiny, na překrásné zahrady, na město s jeho okolím. Odtud všechno vypadá snově, realita je ale jiná. Naprosto jiná. Tady si každý řekne, že je všechno v naprostém pořádku, kdyby ale jednou jedinkrát vyšel z téhle zlaté klece věděl by, že to tak není. Ale jednou...

* Hm.. Jednou, tohle slovo se ti nějak zalíbilo... Jednou tohle, jednou tamto. Jestli chceš někdy vést povstání, nesmíš jim říkat: Jednou...*

Prolétne mi hlavou, snad i cizí myšlenka, když následuji Ale. Pohled mám upoutaný krásou královských zahrad, toho jediného, co je tu asi krásné v celé říši. Dojdu až k zábradlí, k úplnému okraji a teprve potom se rozhlédnu kolem. Letmí pohled padne na pár, jen krátký, který ihned taktně odtáhnu. Jenže i tento krátký pohled stačí k tomu abych se podívala, tentokrát pozorněji.

Dívka mne ani tak nezajímá, ale ten muž vedle ní.Okouzlující, šarmantní a hlavně naprosto uhrančiví. Donutí mé srdce k zastavení a následnému prudkému rozbušení, což má za následek to, že mi zčervenají tváře.

Lehce skloním se studem v očích hlavu, maličko poklesnu v kolenou snad v náznaku jemné úklony než odvrátím zrak od onoho muže.

*Nedej na první dojem. Nedej na něj, protože pak tě to bude bolet...*

Zašeptá mi cosi vzadu v hlavě, možná rozum, pak se ale ozve něco jiného. Snad srdce?

*Třeba je to takové jako v knížkách. Stačí jenom jeden jediný pohled a je jasné úplně všechno...*

Znovu zvednu oči, téměř jako plachá laň, uvězněná v pasti prosící o vysvobození, než se nakonec raději odvrátím a vydám se pomalým krokem do zahrady. Přesto mi to nedá a otočím se na tu tvář, která mě toliko zaujala. Cítím se jak mě polévá horkost jak moc bych s ním chtěla promluvit, nejraději tedy o samotě. Ale nemůžu teď Alex poslat pryč. Ona mě sem vzala, mě by ani nenapadlo sem jít.

Balkon – dočkal jsem se?

Přeci jen se po očku ohlédnu, jak na nádherný výhled reaguje Ember. S potěšením sleduji, že je stejně uchvácena jako já. Vzbuzuje to ve mně určitou naději na zlepšení mého rozpoložení, po čemž opravdu tuším. I když se bojím, že více z povinnosti, než z vlastní niterní touhy.
Dál se tím ale nezabývám, zaujme mě, že Ember mírně zaváhá v rovnováze. Mé ruce ji ihned přidrží a na rtech se mi objeví omluvný úsměv, jako bych snad spáchal zločin, že jsem se jí dotkl bez dovolení. Však ihned, jakmile cítím, že znovu nabyla rovnováhy, ji opět pustím.

Když znovu Ember promluví, věnuji ji svůj pohled už zcela. Její slova mě trochu zarazí – asi jako nepříjemné překvapení.
...„doprovázet vy, jistě si ji zamiluji“...
Mám dojem, že v tom cítím určitou podmínku, určitou stahující se smyčku pro něco, na co nejsem připraven.
Je toto můj úděl? Ach Bože, ale co jsem čekal? Že v domluveném sňatku si padneme pobláznění kolem krku? Ano... Asi jsem v to opravdu doufal... Ale tak to není a já musím akceptovat to, co se děje... Otec to očekává.
S tísněným pocitem a s knedlíkem v krku jen přikývnu a s ulehčením se nechám vyrušti tím, co se děje po mé levici. Na moment se ohlédnu, abych zjistil, kdo klid balkonu narušuje.

Jde o dvě dívky. Můj pohled nejprve padne na tu v černých šatech. Cítím, že i o na si mě chvíli prohlížela, ale poté se mi už nevěnovala. Stejně tak i já sklouznu pohledem jinam – na její přítelkyni.
A v tu chvíli se to stane – přestože jsem v to už nedoufal a považoval to jen za výplod své bláznivé mysli, stane se přesně to, v co jsem vždy doufal, že vůbec existuje.
Ta chvíle, kdy máš pocit, že jen pro to ses narodil, že hvězdy na tebe shlížejí a sledují tvé šestí, které k tobě přivedly, kdy se vše k tobě a k ní otáčí, aby viděli zapadnout do sebe dílky, které se jen pro sebe hodí.
Srdce se mi roztlouklo jako o závod a nevím, co to bylo, jestli závan nějaké mdloby či co, který jsem musel zahnat prudkým zamrkáním.
Je nádherná... Jako spletená z mých snů.
Nemohu z ní spustit oči. Vlastně nemohu nic, ani se pohnout. Jen s bolestí mi dochází, že můj sen ode mě pomalu odchází.

Co teď? Nemohu tu Ember nechat a běžet za ní. Jak blázen...
Na chvíli se od sněhobílé dívky odvrátím, ale po chvíli se znovu ohlédnu. Naše pohledy se opět setkají a mé ruce chladnou, zatímco uvnitř sebe cítím žár.
Roztěkaně se ohlédnu na Ember a jediné, co mě napadne a na co nejsem vůbec hrdý vůči ní, je potřeba vyslovit hloupou nabídku:
„Nechcete se projít? Zahrady jsou opravdu nádherné a nyní po dešti získávají přímo kouzelný nádech.“

Julie

Všimla jsem si, jak byla Julie mezi velkým davem lidí nervózní a jak pro změnu byla klidná a vyrovnaná venku na balkóně. Rozhodně si, ale nešlo nevšimnout toho, jak se ti dva na sebe zadívali. Julie najednou zrudla ve tvářích, když si mladíka pozorněji prohlédla. Mladík se poté podíval na nás. Nejdřív na mě, vzájemně jsme se sjeli pohledy. Nijak zlými nebo podobně, čistě zvědavými. Pak se podíval na Julii. Musela jsem se tiše zasmát, když jsem viděla, jak mu při pohledu na ní skoro upadla čelist. Ani se nedivím.

Uviděla jsem Julii, jak někam pomalu odchází. Rychlejším krokem jsem jí došla a položila jí s úsměvem ruku na rameno.
,,Zajdu se podívat dovnitř, jestli na něco nenarazím, jestli chceš, počkej tady, vím, že moc lidí ti nedělá dobře." Řekla jsem jí polohlasem. Počkala jsem, až na mě nějak zareaguje. Pak jsem se na ní jen povzbudivě usmála a ladným krokem jsem se vydala zpátky mezi lidi. I přes to, že jsem měla podpatky a celkem těžké šaty, jsem se pohybovala ladně a tiše. Jako vznešená kočka.

Nenápadně jsem se pomalu proplétala mezi lidmi, jestli nezaslechnu náhodou něco zajímavého. Cokoliv. Od věcí ohledně mladého i starého Montéka, až po nějaké informace ohledně nepodařeného představení Julie, které se zvrhlo v masakr.

Porada

Mistr jen jemně kývá hlavou a s jakýmsi uspokojením pozoruje oddané plamínky v tvých očích.
,,Nikoho lepšího by si nemohla přát. Jsi výborný ochránce, Eldane!" Odvětí tiše a přesto, že to nelze ověřit, ani slyšet, tak víš, že ta slova jdou od srdce. Víc tě snad mohla zahřát už jen Juliina náruč, koneckonců Leny je jí skoro jako otec...
,,Ano, ano zbroje nejsou šaty ani chlapecké oblečení. Myslím, že zítra už by mohlo být všechno připraveno. Někoho tím pověřím a budete mít k dispozici všechno vybavení i zbraně Mladá Alex jistě také ráda vypomůže se vším, co bude potřeba, navíc pokud chce stát své vznešené přítelkyni nadále po boku má se ještě co učit." Mistr tiše zamlaská a staré oči mu zabloudí k potemnělé obloze.

,,Nechám to na tobě, věřím ti. Můžeš za ní zajít hned, snad ještě nespí, koneckonců dnes se toho stalo příliš mnoho." Ano, Julie se dověděla tisíc věcí a náhle zjistila kým je, na její ramena dopadla odpovědnost za celé město, zemi i Kapuletský rod. Měla vést válku a přitom stále byla jen slečna, něžná a krásná...
,,Jen běž, mnoho krve bylo prolito nadarmo, zatím jsme nic nedokázali..." Povzdechne se starý muž a vypadá víc starý, než kdy jindy. Nemáš o něj však starost, víš jak silný je bojovník i jak silný je vůdce.
,,Je na čase sjednotit armádu Slunce. A možná se budeme muset zaprodat i podsvětí..." Podotkl tiše, oči opět upřené do tvých. Moc dobře tušíš, o čem mluví - o lidech z kanálů, svobodných organizacích, které nechtějí žít pod Montekovou nadvládou, většinou šlo o zlodějíčky, nebo vrahy, ale nikdo z nich příliš neškodil normálnímu obyvatelstvu. Dlouhá léta krále klamali, na oko se nechali vyhnat ze země, avšak dnes žijí ve spletité síti kanalizace pod městem, která je ironicky spravována právě Montekem. Jediným problémem by mohla být její odtažitost od jakýchkoli politických zájmů, oni chtěli prostě jen v klidu žít a sem tam provést nějakou drobnou, nebo sakra větší sabotáž.
Člověk nikdy nevěděl, kde hledat jejich vůdce, ani jejich podniky... Jejich síť byla takřka dokonalá a oni dostatečně schopní.

,,Pokud chceme, aby Julie stála v čele naší revoluce, musí umět bojovat a ne být křehkou princeznou, musí se stát královnou. A čím dřív, tím líp." S jistou námahou se zvedne z dřevěné židle, která tiše zaúpí. Přihodí do krbu jedno z malých polínek a opět se obrátí k tobě.
,,Nechci ani pomyslet, co by se stalo, kdyby přišli na to, že nás sir Felix ukrývá..." Trochu se zamračí a opět se posadí.
,,Nemáš něco na srdci, Eldane?“ Probodne tě zkoumavým, avšak nijak podezřívavým pohledem¨.

Nečekaná společnost

Jemně se na svého snoubence usměji, když mi velmi šikovně pomůže opět nabýt ztracené rovnováhy.
,,Velmi vám děkuji, snad se mi z toho výhledu malinko zatočila hlava. Je to opravdu neskutečná krása..." Řeknu trochu tišeji, než bych si přála, protože stále ještě bojuji s nesmělostí. Věnuji mu jemný úsměv a doufám, že spolu opravdu prožijeme soustu krásných vyjížděk po místní přírodě. V duchu se odhodlávám, že svého nastávajícího chytím poněkud troufale za dlaň, avšak v tu chvíli jsme vyrušeni...

Ach, jaká nečekaná společnost. A možná i trochu nevítaná, ale na to se nás bohužel nikdo neptá. Dokonce už ani Montekův syn nemůže mít trochu soukromí na zásnubním plese? Pomyslím si trochu rozhořčeně, když o dívky zavadím pohledem. Nakonec se však trochu umírním, když spatřím Romeův měkký pohled, jistě jsou to šlechtičny, možná jen o malinko starší, než jsem já. A ty máš tak dobré srdce, hm? Miluješ své poddané, to je úchvatná vlastnost. Ty celý... Jemně zakroutím hlavou a hezké kaštanové vlasy trochu zavlají ve večerním větříku.

Po chvíli se ke mně Romeo poněkud roztěkaně obrátí a nevrhne procházku v zahradách a ačkoli je to romantické a jindy bych k tomu byla více než svolná... mám v žaludku jakýsi podivný pocit.
,,Jistě, můj pane." Odtuším trochu zmateně a podám mu ručku v hezké rukavičce. Čelo maličko podmračené. Neuniklo mi náhodu něco?
,,Opravdu milujete přírodu, že ano?" Zeptám se, ale mám pocit, že mě neposlouchá, jako by byl v docela jiném světě. To není stydlivost, avšak nač takové vytržení? Volnou rukou si přidržím vlečku na drahých šatech a nechám se pomalu vést dolů po schodech, do nočních zahrad...

Sál...

Rozhodla jsi se svou přítelkyni ponechat svému osudu, koneckonců ze zkušeností víš, jak asi vypadá pravé pobláznění... I když je ti tak trochu líto oné mladé šlechtičny, jenže láska, osud a nerozvážnost mívají často jiné plány, než bohatí a urození. Chéch, alespoň někdo, co?
Ladně jako ukázková členka vyšší šlechty se proplétáš davem a několik pánů ti ochotně kyne na pozdrav. Je to docela příjemné, tady totiž nejsi jen slečna z města a nejsi za poslušnou dcerku, takže se smíš usmívat, na koho jen chceš. Nejen na oplzlého kočího...

K nosu se ti přikrade úchvatná vůně pečeného masa, a ačkoli ji co chvíli zastíní nějaký příšerný parfém, stejně dojdeš až ke stolu, kde se podává jídlo.
Příhodně tam postává několik dam u punče, očividně klepny. Těch je všude dost! S nechutí bys k nim zařadila i svou vlastní matku, avšak teď jsi ráda, že nějaké vidíš. Postarší žena v příšerném klobouku zrovna nepříliš tiše vykládá ostatním...
,,Ta mladá Montekova snoubenka se mi nějak nechce líbit! Je na ní sakra něco divného, málo se nosí, na to, že je budoucí královnička. Nejspíš si myslí, že nás okouzlí tou svou skromností, chudinka!" Zaskuhrá posměšně a ostatní dámy škodolibě přizvukují.
,,Ano, ano." ,,A ty příšerné šaty." ,,Co chcete dámy, vesnická šlechtična! Pchá!" ,,Copak si tím Edgar asi kompenzuje..." Dodá poslední velmi zle, ale o to tišeji. Všechny se kdákavě rozesmějí, když tu si vysoká postarší blondýna všimne, že je posloucháš a začnou nestydatě probírat tvojí róbu...

Samozřejmě to nebudeš poslouchat! Odcházíš, ať už trochu naštvaně, nebo lhostejně. Máš informace, zdánlivě bezcenné, ale alespoň nějaké. Při svém přemýšlení však nedáváš pozor a jemně vrazíš do pohledného, dlouhovlasého mladíka s arogantním obličejem, ale krásnými rysy. (Dante)

//Blízko je Desideria posílej proto příspěvek i jí :)

"Zábavné plesy"

Hodnou chvíli pozorujete Romea při tanci s jeho nastávající ženou. Takhle tvořili moc pěkný pár, otázkou je jak budou vypadat na trůně. Bylo to skoro k pláči, takhle zatracená prvorozenost a původ, však na trůn byste se dokonale hodili třeba vy dva. Duší despotové, avšak výborní vládci...
Nakonec mladý pár skončí na dlouhém balkoně, kde už na ně nemáte výhled.

Dante

Zvolna se zaobíráš myšlenkou, zda vyzvat krásnou princeznu Desiderii k tanci. Avšak znáš jen velmi málo žen, které jsou stejně krásné, jako nebezpečné a právě sem ona výše postavená dáma patří. Mohl bys s ní probírat finance nebo politiku, ale to by nikdy nepomohlo tvému postavení u dvora a mohl jsi s ní tančit. Mohl jsi doufat.
Tiše se rozhoduješ, když tu do tebe něco jemně narazí. Jaké je tvé překvapení, když shlédneš na drobnou zrzku v černých šatech s odhalenými rameny... Musíš ovšem uznat, že dívka má přenádhernou šíji, docela labutí. Nepamatuješ si však, že bys ji už někdy viděl. A to je už docela dost divné, protože kdo jiný se vyzná v ženách, když ne ty? Snad Romeo? Pff...

Porada

Poslouchám mistra Lennyho a mírně se ukloním.
"Děkuji mistře jsem poctěn, že si to myslíte."
Kývnu a zamýšlím se nad celou tou věcí s Julií.
"Ano Alex jistě ráda pomůže a i ona by se měla naučit bojovat bude to pro ni užitečné. Budu na to myslet. Hned zítra začneme a nějak to uděláme. Pokusím se za ní ještě dnes zastavit."
Přitakám a uvažuju zdali je to vůbec vhodné.
"Hmmm podsvětí nevím jestli se jim dá věřit, ale řekl bych že ne. Ale možná nebudeme mít na výběr."
Zhluboka se nadechnu a pohlédnu na mistra Lennyho.
"Něco na srdci? No ano bezpečí Julie."
Odvětím popravdě nenapadá mne na co by mohl narážet.

Mladík

Julii tenhle dav sice nedělal dobře, ale já se tu cítila celkem příjemně. Nikdy jsem nechtěla být dámou nebo něčím podobným a provdat se, ale.. Začínám zjišťovat, že to možná není zase tak špatné. Jasně, vždycky se budu cítit svobodnější v lehce klučičím oblečení na střechách města. Jako správná kočka.. Pomyslím se. Sem tam se usměji na nějakého pohledného muže.
Vůně jídla mě dovedla ke stolu, které se prohýbalo pod nánosem jídla a pití. Zadívám se na stůl s tím, že bych si možná i něco vzala, čert vem štíhlou linii. Jenže než se k tomu dostanu zahlédnu u punče několik místních drben.
Ty tu nesmí chybět.. Pomyslím si. To by chtělo portrét a dát to matce k narozeninám. Zeptala bych se jí, jestli se v tom vidí. Sjedu jednu z nich pohledem.
Bože, co to mají na sobě? Jistě, moje šaty jsou výstřední, ale pořád vypadají dobře! Tohle je.. Děs. I na mě, která se o módu zajímá asi tak jako o to, koho si bere mladý Monték. Na první poslech se to nezdá moc zajímavé, ale.. Upřímně tu holku lituji. Jestli je to opravdu nějaká skromná a nevinná duše ve vesnických šatech, tak..
Okamžitě si před očima vybavím hnědovlásku co byla venku na balkóně s mužem co se zalíbil Julii. To snad..! Ne to není možné. Nemohl to být mladý Monték! Protože jestli jo..
Nebudu vulgární.. Uslyšela jsme ''dámy'' jak začali rozebírat moje šaty. Jenom jsem nad tím nepatrně protočila oči a stejně vznešeně jak jsem přišla jsem začala odcházet. Jenže s hlavou někde v oblacích, než v realitě, takže jsem nedávala pozor na cestu. Do někoho jsem narazila. Zvedla jsem hlavu, abych se podívala, kdo to byl. Nějaký mladík. Měl dlouhé vlasy a arogantní obličej, přesto krásný.
,,Omlouvám se, nedávala jsem pozor." Omluvně jsem se na něj usmála. Od někoho s tak arogantním obličejem nečekám ani omluvu.. Pomyslím si a kdybych mohla, zašklebím se.

Procházka

Ani si nevšimnu, že Ember snad něco z mého rozpoložení postřehla. Kdybych si toho byl vědom, jistě bych se zarazil. Takto mě sice vnitřně začne sžírat jakýsi pocit provinění za to, že vše kolem ní povadlo a pohaslo vedle té bělostné dívky, ale rychle tyto pocity zatlačím.
Nechci na to teď myslet... Nemohu.
Přiznám si, když se znovu ohlédnu za neznámou dívkou, která mizí mezi opečovávanými křovisky, zatímco její přítelkyně ji opouští a vrací se do sálu.

Jemně uchopím jemnou dlaň Ember a svádím ji po schodech. Mám však ale dojem, jako bych ji ani nevedl. Nebo vedl někoho, kdo...
...kdo rozhodně není mou snoubenkou.
Mám chuť se tomu poblázněně smát, ale místo toho se mi na rtech usadí jen tajemný poloúsměv a v očích mi zahrají ohníčky nové touhy.
„Ano, opravdu mám.“
Odpovím s nadšením v hlase na otázku Ember a vedu ji pomalu po zahradní cestičce. Nenásleduji přímo objekt svého pozorování, ale zvolím cestu blízko místa, kde jsem ji viděl z balkonu naposledy. Dostatečně blízko na to, aby nás slyšela.
„Ale zde, zde je to jen uvězněná příroda. Co teprve za hradbami, kde se cítíte svobodná. Vlasy vám vlají v čerstvém povětří a všechny vůně vás opájí a zanášejí do těch nejkrásnějších snů. To je ta pravá příroda. Věřte mi, že vyjížďka za město by vás o tom přesvědčila!“
Ani si nevšímám, že jsem se až nezvykle rozvášnil. Na chvíli přitáhnu ruku Ember blíže k sobě a stisknu ji i druhou dlaní, snad abych dodal svým slovům větší důraz. Mé oči se zvláštně lesknou v touze jít dál po cestě, která mi naznačuje ten směr, který jsem tak dlouho hledal.
Mám pocit, že to neříkám Ember, ale jí. A jen doufám, že mě uslyší.

Nadějně se otočím po ruce, která se dotkla mého ramene. Bohužel doufání v to, že je to ten mladík, pohasne ve chvíli, když uvidím Alex. Ne že by na Alex bylo něco špatného, ale tak nějak jsem v tu chvíli chtěla, aby to byl někdo jiný.

Když uslyším její slova, pousměju se a pokývnu hlavou, ačkoliv si příliš neuvědomuju co jsem tím způsobila. Ona jde pryč a já v zahradě zůstanu téměř sama. Tedy až na toho muže a slečnu, kterou doprovází. Sleduju jak Alex odchází, když zmizí za závěsem, skloním hlavu a vyrazím do zahrad. Sami o sobě mi připadají jako jedno velké bludiště. Už tak se ztrácím, nebýt toho, že město tam za hradbami se nemění, nikdy bych se tam nevyznala.

Mizím mlčky osamělá za upravovaným keřem a pozoruji oblohu a okolí, které mě obklopuje. Přesto jsem myslí a srdcem úplně někde jinde.

* Jak asi zní jeho hlas? Určitě je stejně magický jako jeho tvář...*

* Julie, notak nebuď sentimentální!*

Najednou zaslechnu hlasy. Tělem mi projde brnění, určitě je to ten hlas, na který jsem čekala. Zastavím se plná očekávání a naslouchám. Téměř se mi zastaví dech, když slyším s jakou vášní mluví. Cítím jak mi buší srdce, srdce plné nadějí. Pak to ale všechno pohasne. Dojde mi, že nemluví ke mě. Tiše ustoupím od keříku, za kterým jsem slyšela hlas a zakousnu se do svého rtu, abych nevydala jedinou hlásku. Mrzí mě to.

* Vidíš, není pro tebe! Navíc je z hradu a říká samé lži! Že tam venku je to něco jiného?! Vyjeli by z brány a slečinka by začala zvracet, kdyby to viděla ve dne. Jak to ve městě vypadá!*

Něco ve mě křičí, snaží se mě to odradit. Možná to má pravdu...

Raději se rychlím tichými kroky vydám po měkké trávě pryč, co nejdál od toho křoví, za nímž se skrývá On.

V zahradách...

Co se to s tebou děje? Proč ti najednou buší srdce jako splašené a každý jeho pohled tě stejnou měrou nutí mít ráda a nenávidět?
Poznala jsi spoustu mladých mužů, dokonce s jedním i málem žiješ... Ach, Eldan. Jenže tohle je tak jiné! Kéž by neměl u sebe tu dívku! Čím je asi tak výjimečná?

Rozrušeně míříš dál od jeho vroucného hlasu, proplétáš se obrovskými krásnými zahradami, jaké však vedle něj ztratily své noční kouzlo. Všechny krásné květiny nemají tak krásnou barvu, jako bystré oči, žádná vůně tě nerozechvěje tak, jako jeden jediný hlas na tomto světě!
Míjíš několik zdobených oblouků, kamenných sloupků a vchod do ztemnělé aleje, kde se nejspíš prochází za dlouhých nocí milenci, ať už krve šlechtické, nebo ti, co se odvážili přelézt hradby i ozdobné zídky.
Nakonec přispěcháš k veliké fontáně, kde tichonce zurčí voda. Ten pramen ti přijde málem kouzelný. Náhle se cítíš unavená, ať už za to může dnešní vyčerpání a adrenalin, nebo nezvyklost vysokých střevíčků.

Stačí se posadit na jemně vyřezávanou lavičku, nebo naopak na hranu fontány, kde by tě mohlo osvěžit pár kapiček odrážejících se od zvlněné hladiny. Dívka, která se odráží ve vodě ti někoho připomíná... Někoho milého, dokonale známého, nejsi to ty a přece je to tvůj odraz.
Třeba je všechno docela jinak, možná bys s tím mladíkem měla promluvit. Nemůžeš ho přeci dnes vidět naposledy…

V zahradách

Utíkám. A nevím proč. Moje tělo se chvěje pod náporem pocitů a zmatku v nich. Mám strach z toho co se to se mnou děje a přesto bych chtěla aby to pokračovalo. A nebo ne? Jistě,ž e chci aby to tak bylo dál. Abych mohla poslouchat ten líbezný hlas a sledovat ty čarovné oči.

*Kéž by tam byl sám. Byla bych tak ráda s ním promluvila byť jediné slůvko. *

Proplétám se nádhernými zahradami, zatímco se vzdaluji tomu kouzelnému hlasu. Nechce se mi od něj, ale na druhou stranu, ta dívka…

*Kéž by tam nebyla! *

Zakřičím si v myšlenkách, pomalu dosedám na okraj fontánky, doufajíc, že mě pár kapek vody alespoň trochu ochladí. Zahledím se na hladinu vody, na obraz, který odráží a tiše vydechnu. Jsem to já a přece nejsem. Znám ho a přeci je mi strašlivě vzdálený, i když býval tak blízko. Až mě z toho rozbolí srdce.

Několikrát se nadechnu, abych popadla ztracený dech, dotknu se hladiny, která se rozvlní a obraz se na krátko rozplyne. Zavřu oči a najednou pocítím obrovskou touhu po tom hlase. Po tom magickém hlase a uhrančivém pohledu toho mladíka.

Znovu se zvedám a vracím se, s novou silou v těle. Za tím hlasem…

Záhada

Jemně skloní hlavu v odpověď tvojí úkloně. I když nemáš ani tušení, co jeho staré oči skrývají, jsi si jistý, že právě on je ten správný člověk, kterého byste se měli s Julií držet. Nebylo to ani tak o síle, jako o důvěře...
,,Ano, běž teď hned, je možné, že obě budou potřebovat trochu uklidnit." Svou větou tě o vhodnosti takové myšlenky dokonale ujistí. Lehce pokývá hlavou a čelo se mu na okamžik zachmuří, pohled upřený do žhavých uhlíků.
,,Rozhodně nebudeme mít na výběr." Odtuší s těžkým srdcem.
,,Musíme doufat v jejich skrytou čest i smysl pro spravedlnost..." Dodá ještě tiše a přitáhne k sobě jakási lejstra. Jistě se na nich ukrývají nedokončené postupy bitev a strategií, s kterými se hodlá mistr Leny předvést v nastávající revoluci.

Nevíš přesně, co chtěl starý muž slyšet, avšak chvilku tě zkoumá vševědoucíma očima a pak tě s mávnutím ruky a jemným úsměvem propustí.
Tvoje kroky vedou k pokoji Julie, kde jistě budou obě dívky dosud rozebírat vývoj událostí. Cestou potkáš několik sloužících a dokonce i jednoho muže z řádu Slunce, jaký tě pozve krčmy. Koneckonců, byl to dlouhý den.
Můžeš jít s ním do příjemné hospůdky ve středu hlavního města, nebo přejít do východního křídla zkontrolovat svoji zakázanou lásku a její přítelkyni.

V zahradách

Musím přiznat, že jsem poněkud poděšená z náhlé proměny mého snoubence... Všechna jeho nesmělost i takt se vytratily v návalu jakési horečnaté touhy. Jemnocit se dávno nevedl za ruku s etiketou a namísto korektního ledu vyvstaly ohníčky v bystrých nádherných očích. Mohla bych se zamilovat, mohla bych plát stejnou měrou, avšak je to v hodné?
Začínám mít obavy o další vývoj v ztemnělých zahradách a přece se nechám poněkud rozechvělá, svést z mramorových schodů.

Rozvášněným hlasem náhle básní o přírodě a vykresluje ji mým dívčím očím tak dokonale, jak by to nesvedl žádný básník. Mluví jen tak, jak jeho srdce buší a káže láska sama. Snad mě doopravdy může milovat...?
,,Ach..." Ze rtů mi unikne krátký povzdech, nad onou roztomilou představou projížďky. Úpěnlivě visím očima na jeho tváři, aby mi náhodou neuniklo jediné slovo. Opouští mě bídné obavy a rozhoří se mi tváře, až musím kajícně sklopit pohled k zemi.
V rozvášněném projevu mě k sobě přitáhne blíže a stiskne i mou druhou ručku. Rozbuší se mi srdce jako malému ptáčku, lapenému do sítě.
Cítím údery jeho velkého srdce a bojím se vzhlédnout k milené tváři pana Romea. Mého Romea...

,,Vy... Já." Nešikovně koktám a v duchu se mi vybaví přísný hlav mé matky, ačkoli mi to nijak nepomáhá k uklidnění.
,,Jste jako básník, jen každé vaše slovo je báseň." Odvětím tiše a konečně seberu odvahu se podívat do jeho planoucích očí. Trochu se usměji a po chvíli se odtáhnu, pokud mi to mocný stisk dovolí. Koneckonců existují věci, které se do společnosti, zvlášť pro právě zasnoubený pár zkrátka nehodí, pokud nemají opravdové soukromí. Pomyslím si, zrovna když naším směrem zamíří ona šlechtična s bílými šaty, kterou jsem zahlédla na balkóně. Zdvořile jí pokynu, přesto, - anebo právě proto - že nevím, kdo by to mohl být.
Nerada bych se zprotivila například nějaké přítelkyni slečny Desiderie.

Návštěva

S pokývnutím odejdu, když mne Mistr Lenny propustí a jdu chodbou. Ani mne neudivuje množství lidí, které potkám, ale nijak více je nezkoumám. Dokonce muže z řádu Slunce nehodlám zdržovat více než pozdravem. Tedy spíše nechci zdržovat sebe a navíc mám divný pocit. Rychlými kroky dojdu až ke dveřím, kde Julie a její přítelkyně mají pokoj a zaklepu a čekám na vyzvání.
"Snad je nevzbudím, nebo neruším."
Přemýšlím při čekání.

Opětovné shledání

Pro jednou si se rozhodla neignorovat osud, a co víc následovat svoje srdce, přestože moc dobře víš, že to si jako velitelka revoluce a následně i královna těžko budeš moci dovolit. Tak proč tedy trochu neriskovat, dokud můžeš být zkrátka jenom Julie?
Nevíš, zda Alex proklínat, nebo ji velebit za onen bláznivý nápad vydat se do jámy lvové a ještě jako zvaní hosté. Je docela dobře možné, že už vás někdo hledá, mistr Leny si nejspíš dělá příšerné starosti, jenže co je povinnost ve srovnání s touhou slyšet znovu jeho hlas a alespoň naposledy spatřit krásné oči?

Bezmyšlenkovitě zahneš spletitým labyrintem křovin a vynoříš se ve stejné uličce, jako mladý pár. Teď je pozdě couvnout a vytratit se. Dívka ti již přívětivě pokynula a nyní musíš buď nadobro zmizet, nebo alespoň pozdravit. Ach, pozdravit jej!
Jenže, co když je to někdo, koho tu každý zná? Můžeš se ptát na jejich jména, aniž bys prozradila, že nepatříš ke dvoru? Jak hluboko se klanět a jak pozdravit... Dobrý bože!

Znovu se s ním shledávám!

Rychlými přesto drobnými a tichými krůčky mířím zpět. Najednou se objevím v uličce spolu s tím mužem a mnou lehce proklínaná dívka. Myšlenky mi výří v hlavě. Ted už mám asi poslední možnost si něco užít. Vlastně užít si cokoliv. Vždyť s časem se stanu možná královnou téhle země. Po právu, které mi uzmul Edgard Montek.

Pohled mi padne na mladíka před mnou, musím rychle něco vymyslet. Nesbívá mnoho času a já vážně netuším co dělat. Několikrát se nadechnu a zadívám se mladíkovi do očí, pak ale skloním pohled a ukloním se. Jenom lehce, vlastně jenom skloním hlavu a lehce se předkloním, pohled skloněný k zemi, ruce lehce sepjaté.

Nejsem schopná ze sebe vyrazit jedinou hlásku, snad kdyby ta dívka nějakým záhadným způsobem zmizela.

Maya vycítí pohyb a podívá se na něj. Nic proti němu nemá. Svým způsobem ho má ráda. Poslechnu si jeho monolog.

„Myslím že Romeo má dost příležitostí na to aby se vynořil z otcova stínu. I kdyby byl jiný co na tom. Jeho snoubenka z něj udělá to co je otec. Má tolik příležitostí a nehne ani prstem. Pokud něco plánuje měl by si pospíšit. Nebo pak už bude pozdě.“

Povzdechnu si a sleduju ho.

„To nevím, a nemá cenu nad tím přemýšlet. Je to naprosto zbytečné. Jenom myslím že my by jsme se nepotkali. A když jo tak by to moc příjemné setkání nebylo.“

Už ani já noc neřeknu. Vyrazím za ním a snažím se být naprosto potichu. Pozorně sleduju co kde je a není. Mám co dělat se ovládnout abych se nevrhla po strážných. Price taky zatím neutočí. Zastavím se a sleduju co bude dělat.

Posun - Královský palác

Večer ubíhal kupodivu až moc klidně a spořádaně, drbny zaujaly svá místa u stolů, či v rozích místností, pánové zasedli v saloncích, kde mohli konečně v klidu kouřit, pít a debatovat o politice... Sálem korzovaly mladé slečny a mnoho z nich se toužilo vetřít do přízně princezny, nebo synků vysokých politických činitelů.
Nejedné byl živůtek při pohledu na Danteho příliš těsný a nemalá část mladíků se zklamaně odvracela od ledových očí Desiderie.

Edgar sám vznešeně sedí na trůně a spokojeně popíjí víno... Zdá se, že se jej zvěsti o chystané revoluci ani zdaleka nedotýkají. Koneckonců je silný a stojí za ním celá armáda strážců pořádku. Druhý trůn však zeje prázdnotou, jako již několik let, leží na něm však krvavě rudá růže, jako symbol mocné lásky k mrtvé královně. Nikdo dodnes neví, proč se Edgar znovu neoženil, avšak jazyky idealistických básníků to připisují právě nehynoucí lásce... Ti, kteří Edgara znají o tom, ale spíš pochybují.

Dante

To drzé děvyče se tu objevilo jako duch a ještě má odvahu vzpurně pohazovat rudou hřívou?! Docela jako kůň, kterého je potřeba zkrotit...
Jistě nemůže konkurovat kráse chladné Desiderie, ale i přesto by se dala využít... Probudit v princezně byť jen nepatrnou žárlivost a přitom se podívat na zoubek téhleté roztomilé žabce. Nakonec, co všechno ti dluží, když do tebe tak drze vrazila?
Pochybuješ o tom, že by zvládla inteligentní konverzaci na úrovni, avšak ani to by nemuselo znamenat nepříjemnou společnost... Koneckonců všechny ženy jsou stejné, jen některé krásné.

Je jiná, než ostatní slečny, v očích jí hoří zvláštní plamínky a na poměry vyšších stavů je opravdu až příliš živá. Naneštěstí i okouzlující. Marně vzpomínáš, zda jsi nezahlédl její tvář už dříve na některém z formálních plesů, ale nemůžeš si vzpomenout. Plesů je totiž požehnaně a husiček ještě víc.
A pokud šlo o manželství a o ženy celkově, vždycky jsi mířil výš... Nesporně se ti zatím dařilo u Romea i krále. Edgarův syn ti byl nejlepším přítelem a král tě uznával jako vlastního. Dostat se pod kůži princezně byla už jiná práce...

Alex

Chtěla jsi sice jen pomoci Julii, ale proč si trochu neužít, když je k tomu příležitost? I přes arogantní rysy a povýšený pohled před tebou stál jeden z nejpohlednějších mladých mužů, jaké jsi kdy viděla... Jistě byl despotický, bohatý a chladný. Docela jako ti všichni, co ti je matka předhazuje každou sezónu. Jenže je hezký a jistě o moc bohatší.
Už ona povýšenost by stála za pokoušení, jak vymazat z jeho očí chlad a nahradit ho vášní. Ponižující vášní k děvčeti nižšího rodu, jakou by dle etikety nikdy nesměl utišit.

Jedno krátké pobavení pro vzornou přítelkyni rodu Kapuletů, která dnes málem přišla o život... Kdo jiný má větší právo zahrávat si s ohněm?
Musíš se usmát jeho dlouhému mlčení, nejspíš jsi jej opravdu vyvedla z míry. A to ses ani nezačala snažit.

Desideria

Tento večer má být oslavou svazku tvého bratra s tou mladičkou venkovskou husičkou. Stále dokola se zaobíráš otázkou, co tím otec vlastně sleduje, protože pokud má tvůj bratr jednoho smutného dne usednout na trůn, jistě potřebuje ženu silnou, nikoli poslušnou.
Dante se pokouší zůstat ti nablízku a ty nemůžeš říct, že by byla jeho společnost nepříjemná, po chvíli tě však zavolají povinnosti jinam. Chvíli pohovoříš s bohatými slečnami Catheriovými, dcerami nejvyššího finančního poradce tvého otce a poté i s mistrem Ronym, dvorním malířem, který už pár týdnů poníženě žádá o sezení s chloubou království, co se krásy týče – tedy s tebou. Jenže i přestože jsi princezna, máš spoustu povinností, a tudíž volného času na umění příliš nezbývá.

Dante se začne vybavovat s nějakou husičkou, ale ty dlouho nezůstaneš ušetřena dvorských povinností. V okamžiku se k tobě nenápadně přitočí postarší, avšak stále dostatečně atraktivní hrabě William Drevon.
,,Dobrý večer, slečno, jen takový šťastlivec, jako já vám smí stanout v tváří tvář a kořit se vaší kráse.” Pousměje se zpod upraveného knírku a v hlase mu zaznívá jakási pobavenost a na rozdíl od všech mladíčků se výborně kontroluje.
,,Jste jediná žena v království, u které bych hledal radu jak v oblasti akcií, tak při výběru nového obleku.” Krátce skloní hlavu a nabídne i rámě, snad proto, že začala nová píseň, snad se chce jen projít…

Romeo a Julie

Co všechno se může stát, když Julie poruší pravidla a vydá se do jámy lvové? Proč musela spatřit někoho tak oslnivého ve chvíli největšího zoufalství, co víc, ve chvíli kdy není osamocen… A dá se i při vší dobré vůli doufat, že je ona slečna po jeho boku sestrou, či setřenicí?

Stanuli jste v poměrně nepříjemné situaci, neznámá slečna jistě nechtěla vyrušit královský pár, ale přesto je něco v jejích očích tak zvláštně naléhavé, že z toho není Ember dobře po těle. Koneckonců, sluší se, aby se slečna sama potulovala po zahradách?
,,Znáš ji?" Optá se velmi tiše svého nastávajícího, zatímco předvede ukázkové pukrle, avšak hlas je neklidný, jako by už teď svého Romea podezřívala, ačkoli chudinka vůbec neví z čeho…
Romeo je však příliš rozrušený, než aby si takových jemných náznaků všímal… Ovšem, tohle by byla výborná příležitost, jak poslat snoubenku pryč pod záminkou dávné známosti, či neurvalé obchodní partnerky... Avšak i tak by etiketa kázala, že musí slečny představit.

A přece! Nemůže nechat onu zvláštní dámu odejít bez toho, aby zjistil, kdo to je a kde ji může najít. Změnila mu život ve chvíli, kdy ji spatřil.... Jenže proč zrovna teď, když byl spoután posvátným svazkem s Ember?

Procházeli jsme se s Ember v zahradách, povídali si a najednou, nečekaně jako blesk z čistého nebe, se objevila ona krásná neznámá a já přestal vnímat svět. Až po chvíli, co jsem si uvědomil, že se mě Ember na něco ptala a teď se na mě tázavě dívá, musím rychle vymyslet, co s nastalou situací.
„Nemůžu ji nechat jen tak odejít. Embeřina krása oproti její bledne a uvadá, je to jako srovnávat vykvetlou lilii s kopřivou. Její krása je jak jasné světlo uprostřed bouře.“

„Ano, ehm. Ember, tohle je Kate, dcera jednoho našeho obchodního partnera. Omluvíš nás na chvíli? Vypadá to, že se slečna ztratila.“
S tímto chytnu Julii pod paží a jemně, leč důrazně ji táhnu pryč. Jakmile se trochu ztratíme v labyrintu zahrady, otočím se a pustím ji. „Velice se omlouvám, doufám, že mi odpustíme moje chování.“
Vyseknu hlubokou poklonu. „Prosím sdělíte mi své jméno? Už dále nemůžu klidně spát, pokud nebudu znát Vaše jméno? Jmenujete se Venuše, Afrodité nebo snad Arianrhod?“
Porozhlédnu se po okolí, jestli nás někdo nepozoruje. Pak z nedalekého keře utrhnu pár růží. „Prosím, nemohou sice soupeřit s Vaší krásou, ale alespoň jim dovolte, aby ji podtrhovaly.“


Pozn. Arianrhod je keltská bohyně plodnosti, krásy a znovuzrození uctívaná především ve Walesu.

Romeo v zahradách

Poměrně mě překvapí svou reakcí. Nečekala jsem, že by vůbec mohl něco o mě říct, vždyť jsme se nikdy neviděli.

*A že by kvůli mně ještě lhal? Dělá si legraci, určitě. *

Pozvednu oči a podívám se na dívku. Zůstanu však zticha, vlastně nemůžu říct ani slovo, když mě najednou popadne muž za paži a vyrazí semnou pryč. Na jednu stranu se cítím, jako bych udělala něco zle. Vždyť ani nevím kdo to je. Nemám ponětí o tom co je vůbec zač. Na druhou stranu mi srdce téměř plesá, při jeho doteku ač trochu neurvalém. Je pravda, že v první chvíli nevnímám bolest z dnešního zranění, až teprve, když mi ruku pustí a zastaví se, trochu se mi zkřiví tvář a za paži se chytím.

Musím uznat, že mě trochu leká tím jak rychle mluví. Nečekala jsem, že na zámku budou mít pusu k nezadržení. Dívám se na něj, na rtech se mi ale nakonec usadí jemný dost nesmělí úsměv. Nevím co říct, ale vím, že mu nesmím říct pravdu. A nechci mu ani lhát.

„ K čemu jméno, můj pane, sám jste se nepředstavil.“

Zadívám se mu do očí. Pak ale plaše skloním pohled k růžím, které mi podá. Lehce rozechvělou rukou, kterou stáhnu ze zranění si je vezmu. Chvíli nevím co říct, nakonec si je lehce k sobě přitisknu.

„ Nač znát jméno, kvůli spánku, když už teď sním s otevřenýma očima? Sám si mě pojmenujte, ne?“

Otážu se ho tiše, pramen nepoddajných vlasů si přesunu přes rameno na záda a zadívám se na růže.

„ Jsou nádherné, děkuji vám.“

„Krvácíte, co se vám stalo?“ Zeptám se, když si všimnu, že látka na dokonalé pokožce začíná rudnout. Odvedu tě dále do zahrady k fontáně.
„Smím?“ Zeptám se a látku odhrnu. Když si prohlédnu ránu, zakaboním se. „Kdo Vám to udělal? Řekněte jméno a já ho půjdu ztrestat. Kdo by se opovážil ublížit Vám, ten bude mít co dělat se mnou.“
Pak vezmu kapesník a několikrát s ním vyčistím ránu a omyju okolí. Pak si odříznu kousek ze svého rukávu na ruce a ovážu ti s ním ruku.
„Proč mi nechcete říci své jméno? Co skrýváte? Dobrá tedy, budu Vám říkat Afrodité, bohyně nebo Helena. Tato jména jsou hodna Vaší kráse, když mi nechcete říci své skutečné jméno.“
Znovu se rozhlédnu po okolí a ještě zkontroluju provizorní obvaz. „Mělo by to být v pořádku, jen to nechte tak jak to je alespoň do rána, ať se to to trošku zatáhne. A když vy nechcete říci své méno, nač Vám bude moje? Taktéž si mne pojmenujte jak chcete.“ Lišácky se usměju.

„ Dnešní den byl i nebyl moc šťastný, tato rána je toho důkazem.“

Posadím se na okraj fontány a Pokývnu hlavou, když se zeptá na to jestli smí. Stále sleduji jeho tvář.

„ Ten kdo tuhle ránu vytvořil, již byl potrestán, nemějte strach.“

Nechám se od něj ošetřit. Jsem rak ráda, že se mě dotýká zrovna on. Srdce mi plesá, když vidím jak mi ovazuje látku ze svého rukávu kolem rány, jak si dává pozor na to, aby to nebylo bolestivé, aby bylo všechno v pořádku. Tiše mu poděkuji, stále se na něj usmívám.

„ Skrývám spousty věcí, přesto věřím, že vše vyjde brzy najevo. A že vše dopadne, tak jak má.“

Pohlédnu mu do očí. Je v nich vidět touha. Chtěla bych mu to tolik říct, přesto mě mé vědomí drží stále ještě pevně v rukou. Zatím ještě nepředalo vládu srdci. Vždyť je tu daleko důležitější věc než milostný vztah. Srdce sice říká úplně něco jiného, ale hlava má pořád své. A já mám trochu strach.

„ Helena… Myslíte trojskou Helenu? Tu kvůli jejíž kráse se vedli dlouhé bitvy?“

Otážu se ho. Na rtech se mi usadí lehce pobavený úsměv, když řekne, že mi nepoví své jméno. Ať si ho pojmenuji sama.

„ V tom případě jste Lišák, neznámí pane.“

Lehce se na něj ušklíbnu a zadívám se mu do očí. Nikdy jsem se necítila tak jako dnes. Nejistá a přesto vědět co chci. Poblouzněná naprosto neznámým mužem a přesto je pro mě jako bych s ním byla již věčnost.

Přesto mi mysl zachrují temné mraky. Lehce posmutním a skloním hlavu.

„ Tohle je nejspíše jediná noc, kterou spolu můžeme strávit a už se můj čas velice krátí.“

Povím potichu a pohlédnu mu do očí. Zvednu se a ustoupím o pár kroků.

„ Nejsem ta za, kterou mě považujete. Jsem urozené krve, ale zároveň nejsem. Nehledejte prosím mé jméno. Nezná je tu nikdo.“

Pomalu vyhrává rozum a touha po pomstě nad srdcem, které by si ze své největší hlouby přálo, aby mě zrovna tenhle muž sevřel v náručí a už mě nepustil. Bolí mne na hrudi už jen z pomyšlení co jsem to vlastně vyslovila. Je mi to tolik líto a na očích je to i vidět.

„Mluvíte v hádánkách, skrýváte se jako stín v šeru a jde z Vás smutku jako při smutečním průvodu. Dáváte vodítka, abyste je hned potom odstřihla jako nepravdivé, navádíte mne do slepých uliček. Co, co skrýváte za tajemství, že vás smutek tak požírá?“
Dřepnu si naproti tobě a zadívám se ti do očí. „Povězte mi to, neřikejte mi jméno, pokud Vás mohu nazývat andělem pak jméno nepotřebuji.“
Pak se na chvilku odmlčím. „Ano, myslím Trójskou Helenu. Kvůli Vaší kráse bych vedl válku třeba i s celým světem. Řekněte slůvko a já Vás ochráním, před zločinci, nájemnými vrahy, smutkem a čímkoli, co by Vás jen trošku ohrozilo.“
Vezmu tvoji ruku do svých. Zahledím se ti do očí a a okolní svět mizí, je jen tento okamžik, my a za námi jemně šumící voda ve fontáně. Nic neruší tento okamžik krom mírného teplého vánku pohrávajícího si s listy keřů, stromů a květin. Když se zvedneš, stojím na místě a s mírně nakloněnou hlavou tě pozoruji.
„Nepřejete-li si to, nebudu hledat. Nebudu se ptát nikoho než sám sebe, jak z Vás mohu sejmout ten žel, který Vás tak tíží.“

Zrada

S délkou čekání roste i nepříjemný pocit v tvojí hrudi, přesto si však odmítáš připustit zřejmou skutečnost. Dívky nejsou vzhůru, ani nespí a vlastně vůbec nejsou v zavřeném pokoji, do kterého jsi byl poslán... Ty! Hlavní ochránce naděje Slunce, poslední Kapuletky a v neposlední řadě i svojí lásky, tu stojíš a nemáš ponětí, kde by mohly být. A pokud se jim - pokud se jí - něco stalo, je konec! Konec všemu, revoluci, naději i smyslu tvého života...
Snad se toulají městem, jenže to by nebyly ženy, aby nevyvedly to nejhorší, co se dá.

Po chvíli se rozhodneš vstoupit i bez vyzvání, jaké by beztak nikdy nepřišlo. Na posteli jsou poházené plesové šaty, ve vzduchu se vznáší vůně dámského parfému a velké zrcadlo je natočené směrem do síně... Dnes v noci se koná ples v Montekově paláci... Ale, to snad! Nebyla by tak hloupá! Nevkročila by jen tak Montekovi do náruče!
Jenže, co jiného se dalo vydedukovat z takových indicií? Pokud podnikaly nějakou vylomeninu, vždy se převlékaly za bandity, ale tentokrát...

Nečekáš na nic a vyrazíš pátrat po své paní. Dole ve stájích zjistíš, že je pryč jeden z nejlepších kočárů toho šlechtice, co vás chrání a s ním i starý opilý kočí, který se dal vždycky umluvit pěknýma ženskýma očima. Tohle začíná být vážnější, než sis myslel...

Zadívám se na tebe, když mne najednou chytí za ruku a podíváš se mi do očí. Opravdu přestanu poslouchat všechno co se děje kolem nás, poslouchám jen tvá slova. Až mne z toho mrazí za krkem. Všechno co to cítím je zvláštní, na jednu stranu jsem asi nešťastnější děvče zde, na tu druhou jsem to nejméně šťastné. Vždyť právě tímhle jsem ohrozila další, dost možná nevinný život.

„ Musím se skrývat, tak jako celý svůj krátký život. Ty slepé uličky nejsou až zase tak slepé. Jste Lišák, přijdete na to. Já se jen obávám o váš život. Brzy přijdou velké změny. Moc velké, na to aby nezasáhli každého v tomhle království. Přísahejte mi, že se o těchto slovech nikdy nezmíníte. Na můj vlastní život.“

Zašeptám potichu a skousnu si ret. Chvěji se. Na celém mém těle je to vidět. Podívám se ti do očí. Nakonec skloním hlavu. Potichu se nadechnu a vydechnu.

„ V mé blízkosti jste v ohrožení hlavně vy. Já jsem jen figurka. Líbezná tvářička. Kdyby se cokoliv stalo, postavíte se za našeho drahého krále nebo za lid?“

Ve slově krále je slyšet znechucené a odpor a rozhodně drahého není myšleno nijak jinak než Ironicky. I když jsem nic takového neměla v plánu. Až pozdě si uvědomím, že tohle jsem říkat neměla.

V obětí noci

Minuty ubíhají a já nervózně přešlapuji před pokojem. Hryže ve mě nepříjemný pocit. Nakonec s omluvou na duši vejdu do pokoje. Zamrazí mne, když uvidím jen poházené šaty a vše mi pomalu dochází.
"NE!.....To nemůže být pravda sakra!"
Zabuší mi v hlavě, když mi jako jediné východisko připadá Montekův ples. Spěšně vyklušu z pokoje a zamířím do stájí. Všude je už tma až na občasné lampy osvětlující nejbližší okolí. Chybí kočár a ten starý opilec, který se nechá lehce zviklat.
"Proč mi tohle děláte?"
Hlesnu tiše do noci a přelétnu pohledem stáje a nadechnu se.
Rychlým krokem přejdu k běloušovi a pohladím ho po krku. Řeknu pár konejšivých slov a narychlo jej osedlám a vyvedu ze stáje. Pak si hodím přes sebe cestovní plášť a kápi na hlavu a vyrazím tryskem k místu konání plesu v naději, že Julii a její společnici uchráním újmě z chyby, kterou udělala.

„Vy a figurka? Ne, tomu nevěřím. Navíc, proč byste měla mít krátký život? Vy byste měla žít věky, abyste svou krásou oslňovala tento svět.“
Když se zeptáš na takto přímou otázku, zkoumavě natočím hlavu a zadívám se na tebe.
„Touto otázkou byste si, být tady někdo poblíž, zadělala na pořádný problém. Ale chápu Vás, ani já s touto vládou nesouhlasím. Ale moje odpověď nemůže být tak jednoduchá, Vám v jednom slově odpovědět nedokážu. Navíc, proč Vás to zajímá?“
Začínám se opravdu zkoumavě dívat.
„A navíc o svůj život se dovedu celkem dobře postarat. Věřte mi. Nechte mě Vás chránit. Před kýmkoli, před čímkoli. Kdykoli.“
Usměju se.
„Sakra já se dostávám do pořádnýho průseru. Ale vůbec z toho nechci vybruslit. Chci být s ní, ať už mě to stojí cokoli. Je nádherná.“

„ Nemohu vás uvést do ještě většího nebezpečí. Ne Vás.“

Pohlédnu mu do očí a lehce se otřesu. Přijdu k němu blíž a podívám se na něj. Položím mu ruku na tvář a lehce se zakaboním.

„ Proč jsem vás jen nepotkala dříve. O jeden den, či dva. Všechno by bylo úplně jiné. Nebo snad ještě dnes ráno. Prokleté narozeniny.“

Stáhnu se a podívám se na něj. Otřu si oči a odvrátím pohled stranou. Znovu ucouvnu. Necítím se tu dobře, už bych chtěla být pryč. S ním ale pryč. Ne tady. Jestli někdy krále porazím a zničím ho, tohle nikdy nebude můj domov. Nemohla bych tu žít po tom všem co se tu stalo.

" Musím jít. Nemohu se tu déle zdržet."

„Narozeniny? Dneska? To jsou tedy pěkně zpackané narozeniny.“
Posmutním. „Nenechám vás odtud odejít. Ne teď, může to být nebezpečné. Doprovodím vás. Alespoň kousek.“
Nabízím se, i když tak nějak tuším, že odmítne. Po paměti si procházím možné cesty, které odsud vedou.
“Ale já jsem už v nebezpečí. Jsem v nebezpečí od té chvíle co jsem vás uviděl. Od té chvíle mi míří na srdce šíp, který hrozí probodnout mi srdce, pokud odejdete.“
Pokusím se tě ještě tímhle zadržet, i když tak nějak vidím, že to nebude nic platné. „Najdu si vás. Kdekoli. To vám slibuji. A nenechám vám ublížit.“
Pronesu ještě nakonec a čekám, co se stane dál.

„ Nikdy nebyli šťastné. Od mého dětství. Dnes poprvé snad zazářil střípek štěstí. Potkala jsem dnes tebe.“

Když řekneš, že mě nenecháš odejít, zvednu k tobě oči.

„ Nevím jestli je vhodné, aby jsi mě někam doprovázel. Snad ta dívka co tě doprovázela po zahradách nevypadala nijak nadšeně, že ji chceš opustit.“

Podívám se na tebe. Ruce se mi trochu třesou. Jemně jej chytím za ruku, moje prsty jsou úplně studené.

„ Chci aby jsi mě našel. Nikdy nebudu úplně daleko, ale nikdy nebudu ani tady.“

Podívám se na zámek, který je celkem daleko od nás. Na chvíli zatuhnu, jako bych si vzpomněla na něco, co mělo být už dávno zapomenuto. Smutný pohled skloním zpět.

„ Jsi odsud ze zámku? Nebo jsi jen na návštěvě?“

Zeptám se nakonec. Chci vědět jak dlouho tu ještě vlastně vůbec budeš. Rozhlédnu se kolem.

„ Musím najít svou společnici. Nemohu odejít a neříct jí o tom.“

„Ta slečna... ano… to nemusíš řešit. Já jsem tady ze zámku. Tedy, alespoň protože odtud musím být. Veškerý čas který mám, trávím mezi lidmi ve městě, jezdím na koni za městem nebo se jen tak potuluju kam mě nohy zavedou.“
Sevřu ti ruce a snažím se je svými trochu zahřát.
„Pořád jen hádanky a kličky. Proč tě tak děsí tohle místo? Co se ti tady stalo?“
Zeptám se a pozoruju tě.
„Kde najdu tvoji společnici? Vyřídím jí tvůj vzkaz. Případně jí doprovodím také, stačí jen říci.“
Přeji si aby tato chvíle neskončila, aby pokračovala dál a ani jeden z nás nikam nemusel, jen se sebrat a utéct, daleko, daleko od těchto intrik, pletichaření a výhružek.

„Co odtud odejít? My dva?“

„ Něco na co si nemohu vzpomenout, děsí mě to jen v mých snech a zamlžených vzpomínkách. Musím odsud pryč, pokud uslyší někdo má slova, je jisté, že mě čeká smrt dříve než opustím tyto zahrady.“

Jakmile mi stiskneš ruce, pohlédnu ti do očí a skousnu si ret.

„ Má společnice… Je v sále, ta dívka co přišla semnou na balkon.“

Nikam se mi do tebe nechce. Kéž by mohl tak jít semnou. Kéž bych ho mohla vzít ke svému mistrovi a nebo bych mohla utéct. Chtěla bych utéct odsud pryč, ale co lid? Nechat je tady jen tak, pod krutou vládou? Nemůžu. Jsem za ně zodpovědná.

„ Nemohu utéct. Ne dokud mám své povinnosti. A nemohu ti to vysvětlovat tady. Na to jsme až na moc nebezpečném místě. Zde nás může každý slyšet.“

Stisknu ti pevně ruce. Je v nich asi nevídaná síla.

„ Řekni Alex, že Luna už odešla. Vrátila se k mistrovi. Nenech se prosím zmást, nejsem Luna. Ona to pochopí.“

Zašeptám potichu a pohlédnu ti do očí. Stále tě pevně držím za ruce, ale je v tom něco něžného. Prostě tě nechci pustit.

„ Řekni mi čas a místo, kde se sejdeme. Tam ti řeknu své jméno.“

Podívám se kolem a nadechnu se. Nakonec se k němu trochu nervosně nahnu a přitisknu své rty k těm jeho.

„Ano, pamatuji si na ní.“
Kývnu, když mi popíšeš svoji společnici. Pak kýnu podruhé.
„Vyřídím jí tvůj vzkaz, nemusíš se bát. Dostane to ona a jen ona.“
Pak se pro jistotu podívám po parku.
„Luna nejseš, to vím. Nejsem pošetilec, který by si myslel, že když nejdříve děláš takové kličky, a jsi tady tedy na zapřenou, prozradila zde, na místě kdy riskuješ svůj život, své pravé jméno.“
Usměju se a jemný stisk rukou oplatím. Svět opět ztemní, vše co vnímám je jen šustot vody a větru. Kde je Ember? Můj intrikánský otec a sestra? Kde jsou mé povinnosti a problémy? Kde je má „oddanost“ trůnu? Ztratili se. Roztříštili se na tisíce kousíčků, jako když na zem dopadne sklo. Zmizely v dáli, rozfoukané větrem, který mi do života vneska krásná neznámá. Moje Trójská Helena, moje Afrodité. Potom se zamyslím.
„Své jméno mi říkat nemusíš, pokud nechceš. Já se jen s tebou chci sejít a být s tebou, zjistit, co tě tíží. Sejdeme se na staré strážné strážné věži, jak stojí u hřbitova kousek za městem. Budu tam o půlnoci. Sejdeme se nahoře na ochozu. Budu tam čekat.“

Potom, když mi na rty vtiskneš polibek, zatočí se se mnou celý vesmír. Vše se točí v nekonečné spirále, v opojení trošku zaklopýtám, jak jsem překvapením ztratil rovnováhu.

„Tohle nemůžu zůstat dlužen. Vrátím ti ho zítra. Před půlnocí na věži. Tak už běž, nemohu dopustit, aby se ti něco stalo.“

„ Chci ti ho říct, ale ne zde. Ne teď. Vždyť není tak důležité, nikdo si jej nemohl nikdy vybrat sám.“

Zašeptám potichu. Jakmile mi řekneš, kde se sejdeme, na rtech se mi objeví jemný šťastný úsměv.

„ Sejdeme se tam. I kdyby mě měl můj mistr zamknout ve sklepení, dostanu se k tobě. Snad se nestane nic, co by nám naší zítřejší schůzku překazilo. A kdyby náhodou. Budu tam chodit každou noc o půlnoci. Budu čekat. Snad i ty na mě. “

Tiše se zasměju, v očích se mi zalesknou radostné slzy. Ještě jednou se dotknu tvé tváře a pohlédnu ti do očí.

„ Musím zde nechat i svůj plášť, snad nebudu moc nápadná v těchto šatech. Bylo by podezřelé, kdybych se vrátila do zámku pro ten plášť ještě před koncem plesu. A navíc, kdybych vyrazila na cestu bez kočáru po svých. Musím tedy nějakým zadním východem je tu nějaký?“

Podívám se mu do očí. Objeví se v nich starost. Já vlastně nevím kudy odsud pryč.

„I já tam budu čekat každou noc. Počkám tam na tebe a budu na tebe čekat klidně celý život.“ Rozepnu si sponu na plášti a přehodím ti ho přes ramena.
„Vem si můj, je tmavý, takže teď v noci nebude tak nápadná. No a pokud ti nevadí, že ti budu muset pomoct přes zeď, je tu východ. Není to moc vysoko, pomůžu ti i dolů. Pojď.“ Vezmu tě za ruku a zavedu do jednoho tmavého kouta. Tam ti udělám z rukou stoličku.
„Vyhoupni se nahoru, já tam vylezu.“
Až mi dáš nohu do „třmenu“ Vyhoupnu tě na vršek zdi a obratně za tebou vylezu.
„Seskočím dolů a chytím tě, je to jen pár stop.“
Spustím se dolů a jen s jemným žuchnutím dopadnu na zem.
„Tak pojď, chytím tě.“

Jakmile mi přehodíš vlastní plášť přes ramena usměju se a přitisknu si ho k sobě.

„ Nevadí mi to. Přes zeď lezu od malička.“

Zasměju se potichu. Jakmile mi pomůžeš na zeď přitáhnu si k sobě plášť a podívám se na tebe. Celou dobu tě sleduju zatím co zase slézáš ze zdi, nakonec se s úsměvem svezu do tvé náruče. Obejmu tě na krátko kolem krku a podívám se ti do očí.

„ Uvidíme se zítra v noci, má lásko.“

Zašeptám potichu s úsměvem. Nahnu se k němu a políbím ho ještě jednou. Pak se zabalím do pláště a ustoupím o pár kroků. Naposled se usměju a vyrazím do tmi rovnou domů.

Koukám, jak odchází.
Pak se seberu a jdu přes zahrady zpátky do sídla, které mi přijde najednou jakési… matné, tmavé, v každém koutě číhá nějaká zubatá obluda jménem zrada a intrika a hlavně bez života.

Hledám slečnu, kterou mi popsala moje Helena, abych jí vyřídil vzkaz. Na pozdravy sotva kývnu, procházím davem jako ve snu a opatrně je rozhrnuji jako bych se pral s říčním proudem, až se konečně dostanu na balkon. Rozhlédnu se pořádně, jestli tady neuvidím popsanou slečnu.

Hledání

Uháníš na koni chladnou letní nocí a máš pocit, že se ti rozskočí hlava. Všude možně se zdržuješ, protože ulice jsou plné strážných... Ani nechceš pomyslet, co by se stalo, kdyby Julii některý z nich chytil. A to by ji ten hlupák ani nemusel poznat. Sama nejspíš netuší, že za její hlavu by dnes v noci dostali na jistých místech větší odměnu, než za hlavu samotného Edgara na jiných...
Proč ženy musí všechno dělat obráceně a špatně? To má tahle dívka vést revoluci?
Srdce ti buší jako splašené, je něco po půlnoci, když konečně dorazíš k hradnímu opevnění. Marně vymýšlíš, jak se vetřít do zámku, když tu z vyšší zídky seskočí známá postava oděná v tmavém, cizím plášti... Zdá se, že s někým mluvila...
Julie! Jenže kde je potom Alex.

Rychle se k ní vydáš, aby neudělala nějakou hloupost a nepadla do rukou strážců. Snad jí i radostí popadneš do náručí, jako milující muž, nebo se budeš držet dál, jako věrný strážce...
Našel jsi ji, našel! A očividně nezraněnou. Díky Bohu.

Odloučení a Setkání

Tak brzy se musíte rozloučit... Jak je to možné, že ti jde hlava kolem, když jste spolu strávili tak málo chvil? Čím to je, že se vznášíš? A proč i když je noc, tak cítíš Slunce žár?

Seskočíš z celkem vysoké zídky a dopadneš elegantně, jako kočka. Dokážeš si představit, že nejedna vznešená dáma, by při takovém seskoku omdlela a ta, co by neomdlela, by si dozajista ve střevíčkách zlomila nohu. Ovšem ty nejsi ledajaká lady, jsi princezna, dědička a nástupkyně... Život je krásný, ne? Ani tě nenapadlo, co všechno by se mohlo stát, vždyť ulice jsou hlídané a kočár zůstal na nádvoří i s opilým kočím.
Ani si nestačíš oprášit plášť, co jsi ho dostala od svého miláčka a už se k tobě řítí tmavá postava, kterou však po vteřině úzkosti poznáš - Eldan. Tvůj věrný sluha a strážce. Jak jen se mohl dovědět, kde jsi byla... a co víc, viděl tě s Ním?

Nevydařené hledání

Tak brzy se musíte rozloučit... Jak je to možné, že ti jde hlava kolem, když jste spolu strávili tak málo chvil? Čím to je, že se vznášíš? A proč i když je noc, tak cítíš Slunce žár?
Tvá Helena zmizela v tmách, jako zkušený bandita a ty si opět musíš položit otázku, kdo vlastně byla ta dívka. Kdyby se už někdy ukázala v zámku, jistě by sis jí dávno všiml... mohl bys jí přivést k otci a požádat o souhlas. Slíbit poslušnost a podstoupit následnické přípravy. Trpěl bys, jen kdybys ji mohl mít vedle sebe, stále a legálně, avšak nyní jsi zasnoubený...

Jediná dokonalá dívka zmizela a ty jsi ještě koutkem oka zahlédl, že se s někým setkala. Mohl by to být tvůj sok? Sluha? Přítel, či nepřítel?
Ach pozdě, pozdě zjišťovat, můžeš jen doufat, že přijde na smluvené místo.
Vydáš se podle jejího přání hledat dívku s rusými vlasy, avšak na balkoně ti zastoupí cestu křehká Ember se slzami v očích.
,,Měl jste příjemné obchodní řízení, můj pane?" Optá se pokud chladně, avšak ty poznáš, že uvnitř je její dívčí pýcha dokonale raněná. Rozpálené tváře mluví o rozhořčení a studu, nebo snad o chtíči?

Záchranná akce

Pomalu, jako stíny podsvětí se proplížíte kolem ostrých skal, až k srdci malé zanedbané vesničky horníků - trestanců a vězňů. Spousta lidí z města tu má syny, muže, nebo bratry, kteří se neprovinili ničím víc, než že říkali svůj názor... Avšak i to je v této době nebezpečné. Price se odplíží najít syna svého přítele a přitom se snaží osvobodit co nejvíc dalších. Zda utečou, to už je jejich věc. Nepřišel se starat o jejich bezpečný návrat, jen o toho kluka, koneckonců... dostane zaplaceno a o to tady jde. Někdy máš strach,. co by se asi stalo, kdyby mu Montek nabídl za jeho služby dost peněz... Šel by za ním, nebo je na to moc hrdý? Je vrah a zloděj, největší spodina, král podsvětí a kanálů, avšak dosud se ti zdálo, že vždy instinktivně stojí na dobré straně, nebo se alespoň snaží dobro konat.

Čekáš ve skalním výklenku na první příležitost, při které bys mohla sejmout nepříjemnou hlídku, pohybující se v úzkých kruzích středem vesnice. Trvá to zhruba minutu, když tu zaslechneš hlasy...
Stačí vyskočit a podřezat jim hrdla, ovšem pokud možno tiše.
//Házej procentovkou - útočíš ze zálohy, máš na své straně moment překvapení...
0-15% Nepodařilo se ti strážné zabít ani zmrzačit, pokoušíš se prchnout
16-30% Oba jsi slušně zranila, ale musíte co nejdřív pryč
31-70% Zabiti, ovšem dost hlučně, pravděpodobně se dostaví další hlídky
71-100% Neslyšně zabiti, můžeš je okrást a pokračovat ke strážnému domku

Nečekané setkání s Eldanem

Srdce nemám ani ve svém těle. Ta kratinká chvilička stačila k tomu abych ztratila hlavu a své srdce dala muži. Ačkoliv… Opravdu jsem mu dala i svou hlavu? To poznám až s časem. Přesto mé tělo pořád hoří, snad touhou? Ano to je možné.

Seskočím pohodlně ze zídky a podívám se mlčky kolem. Chvíli nic. Pousměju se a už se chystám s elegancí zmizet i s jeho pláštěm rovnou mezi domy ve tmavých uličkách, když najednou zmerčím postavu. První se celkem leknu, tady jsem taky přeci sama a temné postavy nejsou nic příjemného, zvlášť když by ulice měli být hlídané. Pak ale zahlédnu známou tvář. Lehce poblednu a podívám se stranou. Už přemýšlím o tom že bych zmizela, nemá to ale cenu, on by mě stejně našel a teď už mám stejně průšvih. Nemůžu mu ale říct, že jsem potkala někoho … koho prostě nehodlám opustit.

Zůstanu stát, jen na něj mávnu, abych mu ukázala, že o něm vím. Vyrazím potichu do nejbližší uličky. Nechci mluvit dokud jsme tak blízko hradu.

Nervy na dranc

Zběsilá jízda je snad to nejmenší. Raději se ani nedomýšlím, co by se mohlo Julii stát, a jak by se tvářil její opatrovník. Ne takové myšlenky si nepřipouštím a ženu chudáka koně, co mu síly stačí. Zdržování se se strážemi, které musím porůznu objíždět se mi vůbec nezamlouvá, ale je to nutnost.
"Holka jedna bláznivá."
S bouchajícím srdcem konečně vidím hrad. Mohu říci, že mám štěstí, protože uvidím z nějaké zídky seskočit postavu. Jen zahlédnu tvář je mi jasné, kdo to je. Je vidět, že o mě ví. Zatnu zuby a pobídnu koně a vyrazím za ní. Mířím do uliček, kam se vydala i Julie.
"Kde nechala svou společnici?"
V duchu si zoufale vzdychnu a v jedné potemnělé uličce jí dojedu a seskočím z koně. Jednou rukou chytnu uzdu koně a pak stanu asi metr od ní.
"Zbláznila jste se?!"
Syknu k ní a starostlivým pohledem ji přelétnu a levačkou rychle a letmo sjedu po její pravé tváři, abych se ujistil, že je v pořádku.
"Chcete se snad nechat zabít? A kde je Vaše společnice Alex?....Kruci nač jste myslela...? Ne raději to nechci vědět, jen řekněte, kde je Alex a zmizíme odsud je tu sakra nebezpečno."
Očima pročesávám okolní stíny a zrychleně oddechuji.

Královský palác...

Mladík se k tobě nakloní a plný arogance si prohlíží tu malou opovážlivou dívku, co do něj vrazila. ,,Příště bys mohla dávat pozor, kam letíš." Dodá poněkud podrážděně, ale nespouští oči z tvého ladného krku...
,,Nemusela bys srazit někoho tak shovívavého, jako jsem já." Trhne hlavou a trochu vysune bradu, jako by chtěl dát najevo, kdo je tady milosrdným pánem. V očích se mu blýská a ty začínáš tušit, proč by mohl být takový silný muž nebezpečným. Možná i na okamžik zalituješ, že nejsi spolu s Julií v zahradách.
,,Nejspíš bys to měla nějak odčinit, co říkáš?" Povytáhne obočí a na rtech se usadí jemný úšklebek. Podá ti ruku, kterou z etických důvodů nesmíš odmítnout, protože... koneckonců, jde o vyšší vrstvu a té se neodporuje.

Čekáš, že tě odvede do víru tance, nebo k některému ze stolů plných občerstvení, ale nakonec vždy změní směr a ty tušíš, že tě vede do jakési opuštěné chodbičky vedoucí, kdovíkam. Jedno je jasné, pokud teď nic nenamítneš, neozveš se, nebo cokoli nepodnikneš... zavleče tě tam. A ačkoli by to nemuselo znamenat nic zlého... Mohla být chůvina vyprávění o nebezpečných, krutých šlechticích pravdivá?

Mladík

Naklonil se ke mě. Začínám litovat toho, že jsem ho svým krokem rovnou nesrazila k zemi a ještě ho trochu nepošlapala. Ne, dobře, je to hra. Já jsem kočka, on pes. Já jsem ta vychytralá a on ten, co se honí za vlastním ocasem. A vůbec, co by muži bez nás žen dělali.
Prostě to přiznej, líbím se ti.. Pomyslím si a zajiskří se mi pobaveně v očích.
Shovívavého? Spíše arogantního.. Musím se ovládat, abych nějakou ze svých jedovatě drzých myšlenek, neřekla nahlas. Asi by to nebyl nejlepší nápad. V duchu děkuji své dýce, co mám připevněnou u stehna, i když pod dlouhými šaty. Jistota je jistota.
,,A nebo jsem mohla srazit někoho mnohem více shovívavého." Řeknu s lehkým úšklebkem a nepatrně mu tak dám najevo, že pokud se považuje za tak vysoce postaveného, měl by někde nakrást trochu jemnosti a úcty k dámám. Dobře, nejsem zrovna dáma, ale dneska si na ní hraji. Poprvé po dlouhé době. Alespoň k něčemu mi je ta výchova od rodičů a chůvy.
Přijala jsem jeho ruku, nic jiného mi ani nezbývalo, ale vedl mě na místo, které se mi vůbec nelíbilo.
,,Řekneš mi svoje jméno, před tím, než mě tady někde přizabiješ?" Podívám se na něj zvědavě, ale částečně celkem pobaveně a v klidu jdu dál vedle něho. Jistě, trochu se bojím, bůh ví co by mi mohl udělat a přizabití není ten nejlepší výraz, ale znásilněním bych ho mohla jen víc urazit.. Proč jsem to sakra neřekla? Julie..? Pomoc..

Občas je lepší nepřemýšlet nad tím na jakou stranu by se Price přidal. Byl by to hodně podlí nepřítel. Tenhle rozhovor už jsme vedli. Pomůžu mi s čímkoliv a kdykoliv. Ovšem kdyby se přidal na stranu Monteku stáli by jsme my dva proti sobě. I když tuším jak by to dopadlo. Moje čest mi nedovolí jinak. Netrpělivě čekám co se stane a kdo se tu objeví. Nemusím čekat moc dlouho. Dvě oběti na obzoru. Počkám až přijdou blíž. Připravím si nůž a zaútočím. Smekne se mi ale noha takže místo toho abych vyskočila a nehlučně jednomu z nich podřízla hrdlo vyklopýtám ze svého úkrytu. Nůž vrazím jednomu do srdce. Druhý se začne bránit. Skončí za chvíli jako jeho druh. Tohle se mi tedy opravdu moc nepovedlo. Rozhlídnu se kde je další dobrý úkryt a hlavně jak vypadá situace s dalšími hlídkami.

//Pokud se ti tohle nelibí napiš a přepíšu to.

Jakmile mne můj strážce dožene, zastavím se. Pohlédnu mu do očí a potichu si povzdechnu, jakmile mě pohladí po tváři. Lehce sebou cuknu.

„ Jsem v pořádku. Nic se mi nestalo.“

Pohlédnu mu do očí. Pak potřesu hlavou a podívám se k hradu.

„ Alex tam ještě je… Ale myslím, že za chvíli přijede. Aspoň doufám.“

Přitáhnu si na ramena černý plášť, nevím jestli si všiml, že jsem tenhle plášť neměla. Že není můj a je o něco delší než by měl být.

„ Všechno je v pořádku. Viděla jsem znovu konečně svůj domov. Eldane já…“

Pohled mi těkne k hradu, pak skloním hlavu.

„ Počkáme na Alex, snad se ukáže brzy kočár s naším opilím kočím.“

Zašeptám potichu a promnu si lehce zranění, které se mi stalo na mém představení, když jsem zabila toho kluka.

„ Na ples jsem šla s Alexandrou, chtěla abych se uvolnila.Počkáme na ní a vrátíme se domů. Za svoje činy si budu zodpovídat sama.“

Lehce se zamračím a založím si ruce pod ňadry. Vydám se pomalu směr cesta, která vede od zámku a kudy by mohla brzy projet i Alex.

Strasti

Když se dozvím, kde je Alex jen si povzdychnu. To, že Julie nemá svůj plášť raději nijak nekomentuji a nevyptávám se, kde jej vzala.
"Jeden problém za druhým."
"Domov, kde Vás chtějí zabít."
Řeknu polohlasně a pohledem taky zalétnu k hradu, ten můj je ale pevný a chladný. Nemám tohle místo moc rád.
"Ano počkáme, jen doufejme, že se dostanou ven sami, protože jinak budu muset odtamtud dostat ještě ji."
Podotknu a srovnám s Julii krok a koně vedu za tebou. Do očí se jí však nemám odvahu podívat a tak raději sleduji cestu před sebou a věnuji se možnému nebezpečí.
"Co se tohohle průšvihu týče.....jsem jediný, kdo o něm ví. A nebudu jej rozebírat, když mi slíbíte, že už takové hlouposti dělat nebudete."
Mluvím trochu ochraptělým, ale klidným a pevným hlasem.

Potichu si povzdechnu, když prohlásí, že mě tam chtějí zabít. Podívám se na hrad a pousměju se.

„ Ne všichni mne chtějí zabít, Eldane. A až se tam vrátím, bude to opět veselé místo.“

Zašeptám potichu a lehce zasněně se pousměju. Přitáhnu si plášť k sobě, zasněný úsměv se mi rozšíří ještě víc.

* Jednou tam budu s ním.*

Pomyslím se a podívám se na Eldana. Lehce potřesu hlavou a znovu is povzdechnu.

„ Doufám, že nebudou tak ostražití. Že se tam odtud dostane Alex v klidu.“

Lehce si skousnu ret. Nejistě se rozhlédnu. Jakmile se ale zmíní o mém průšvihu, pohlédnu mu do očí.

„ Děkuju ti Eldane.“

Nejsem si jistá jak reagovat na to, že mu to musím slíbit. Nechci porušovat slib hned další večer. Nemůžu mu nic slíbit ale pokud to neslíbím, řekne to Mistrovi. Skousnu si ret.

„ Eldane .. Musíš pochopit, že nemůžu jenom tak sedět na zadku a nic nedělat. Nemůžu ti slíbit, že se prostě nevydám zase někdy na průzkum, můžu ti ale slíbit, že už nebudu tolik riskovat ano? Nevydám se do hradu, pokud to nebude extrémně nutné.“

Zadívám se mu do očí. Jak jinak mu slíbit, že nebudu dělat hlouposti a zároveň chodit ven, když budu potřebovat? Nedá se svítit, musím to brát oklikami.

Svíce ve tmě hasnou

"Hmmm veselé místo, jenže to se musíte do té doby udržet naživu."
Zamumlám spíše pro sebe a snažím se sledovat, co nejvíce okolí. Když mi pohlédne Julie do očí a poděkuje a následně mi vysvětlí své záměry, alespoň trochu. Nedokážu její pohled opětovat a uhnu jím a vydám se pomalu zase dál. V očích mám příliš zmatku a směsici dalších věcí, které se ční za pevnou slupkou, takže je raději nechci vystavovat.
"To mě tedy opravdu moc neuklidňuje, obzvláště protože Vás už trochu znám."
Povzdychnu si a kousnu se do rtu.
"Někdy lépe vědět méně....ale nemůžu ji nechat, aby se jen tak vypařila, kdy bude chtít."
"Navíc jsem Váš ochránce, a jak Vás asi můžu chránit, když nebudu tam, kde mě bude třeba."
Raději bezradně sleduji ponurou uličku před sebou.

Pozoruji ji do doby, než se rozplyne v tmách. Pak s těžkým srdcem a hlavou odcházím tedy hledat dívku s rusými vlasy. Když mi na balkoě cestu zastoupí Ember jen neurčitě pokrčím rameny. "Není třeba se znepokojovat Ember, ta dívka se ztratila, tak jsem s ní probral další kroky, které podniknou mí otcové s tím, že z toho ještě budeme něco mít. Byla zraněná, tak jsem jí ošetřil zranění. Teď když mě omluvíte, musím si ještě něco vyřídit. Pak se sejdeme v sále ano?" Snažím se jí prozatím vypoklonkovat a zmizím mezi lidmi na balkoně. Dál hledám dívku s rusými vlasy a když jí najdu, přijdu k ní zezadu a nenápadně promluvím. "Luna šla k Mistrovi, tam se sejdete." Pak trochu poodejdu a počkám na její reakci.