Andor.cz - online Dračí doupě

Před ohnivým drakem,
kdo vlast zacloní,
kdo ji zahrání?
,,Kdo za pravdu zahoří?"

Na jaře v létě roku 1918 byl v Evropě a v Americe vzbuzen úžas podivuhodným výkonem malé armády sta tisíc mužů, kterou tvořili převážně českoslovenští dobrovolníci v Sibiři. Byla to nová armáda, kvapně utvořená po mnoha obtížích a dlouhém vyjednávání s ,,prozatímní vládou“ mladého národa, kterému se teprve ani nedostalo uznání velmocí. Její vrchní vedení bylo nejisté, její výstroj velmi nedostatečná a její prostředky, zdolat bolševický odpor, značně pochybné. Avšak kázeň vojínů, rychlá rozhodnost jejich důstojníků, odvaha, věrná součinnost a vlastenectví všech proslavily ji téměř rázem a upoutaly k ní pozornost celého světa. Armáda Čechoslováků bez státu, která dobyla Sibiř. Vůdce národa bez práva na sebeurčení, kterému patří jedna sedmina světa, vůdce, který zajal na dva a dvacet vozů plných carského zlata. Ne nadarmo se o Masarykovy hovoří jako o pánu Sibiře.

Byly akorát velikonoce ,ve vsích chodila děvčata v bílých zástěrách po návsích i po silnicích, s očima svátečně zářícíma, kdy pokukovala po chlapcích. Ranné a líbezné jaro, které hlasitě promlouvalo k srdcím vůní strání a lesů, letěla smavým krajem, všude vyzývala a dráždila, škádlila a v zmatek přiváděla, široko daleko rozsévala blahodějnou pohodu, hromadu světla, slunce a úsměvů. Právě této lyrické síle podléhají vždy tak ochotně lidská srdce. Proč by se jí nakonec nevzdala také lačná srdce mladých děvčat, bijící o závod s tlukotem slavíků schovaných v houštinách a travinách, hučících toužebně silnou a opojnou písní horských říček a šumivých borů.
Ale nejen dny, nýbrž i večery a noci, slibující a zárodečné jarní noci, které byly tak překrásné onoho jara. Život, který novými silami mluvil velmi tiše, leč důrazně z otvírajících se útrob země, plenil ducha lidí, sváděl jich k novému úsilí a podnikání, prohluboval jejich oči a naplňoval jejich svaly novými mízami. Vše bylo pojednou tak neskonale dobrotivé a laskavé; stromy s pupenci, květy jabloní a třešní, sasanky v lesích, blatouchy na vlhkých lukách, šeříky v zahradách, macešky na záhonech, záhonech pěstěných dívčíma rukama.

Zamilovaný pár pomalu stoupal po cestičce napěchované čerstvým vlhkým pískem nahoru na Petřín. Sem tam se jeden z nich každou chvíli obrátí a pozoruje město tam dole v hloubce. Bylo odpoledne jarního dne. Praha byla zahalena jakýmsi růžovým oparem. Park byl téměř prázdný. Sem se scházejí lidé teprve ke čtvrté hodině. Jinak tu a tam sedí nějaký student hledící do knihy, dívka vyšívající a tesknící, i leckterá ,,babička stará, jež je veselejší z jara“. Město oddychovalo pravidelně a klidně. Vltava se tady stávala stříbrnou stužkou na hrdle kraslice, jejíž diamantem byly Hradčany.

Onoho roku tisíc devět set čtrnáctého bylo jaro skvělé, jak nebývalo nikdy před tím, alespoň jako hovořili pamětníci. Vše rozkvétalo a přetékalo životem, konopišťský pán František Ferdinand d´Este ještě spokojeně trávil společný čas s hraběnkou Žofií Chotkovou, stařičký mocnář František Josef I drží doposud ve svých vetchých rukách skomírající trůn, pražské nevěstince přetékaly bujarým životem, ve školách zněla rakouská hymna, po ulicích svítily plynové lampy svým řídkým a matným světlem, Thomas Alva Edison si nechává daleko za oceánem patentovat gramofonovou desku, přívrženci českého skautingu zakládají organizaci jménem Junák, v Praze umírá Jakub Arbes, mládenci opět nabíhají českým děvčatům, opět tají ledy, děti se rodí, staří umírají a jaro, jakoby tušilo že bude poslední po mnoha klidných jar, propuklo brzy a v plné síle. Nad Evropou se pozvolna začaly stahovat těžká bouřková mračna, černé a husté mraky, které se chystaly mohutně zahřmět, dokázat tak svojí sílu.
První hrom udeřil 28. června, kdy byl v Bosenském Sarajevu zavražděn arcivévoda František Ferdinand d´Este a jeho žena hraběnka Žofie Chotková. Nikoli pověstných Švejkových ,,sedm kulý“, ale pouze dvě náhodně vystřelené kulky srbským studentem Gavrilem Principem, který svým způsobem držel zbraň poprvé v ruce. První kámen zasáhl cíl.

Haškův Švejk by si mohl hlas vykřičet svým ,,Nestřílejte, vždyť jsou tu lidi!“ a přesto by nezabránil, že z nebe padající záhy šrapnely, vzduchem bzučící kulky, lidská těla, ocel, krysy, bláto a hlína se semleli v jednu odporně páchnoucí krvavě hnědou břečku, ze které se zvedá žaludek, a která semele na osm miliónů životů.
Snad nejznámějším plukem, co se zapsal do vídeňských análů, byl případ 28. pražského pluku, který byl znám jako pluk ,,Pražských dětí“. Dávajíce jim toto jméno, myslili si Němci, že se jednou hrdě proslaví skvělými činy, vykonanými ovšem ve službách Rakousko-Uherských. Navlečeni do šedomodrých uniforem přijali toto jméno, avšak vyložili si je zcela jinak. Chtěli bojovat jako ,,Pražské děti“ jen za své město a za svou vlast, ne za Rakousko. Také se pak mohli honosit tím, že jejich 28. pražský pluk, pluk proslulých ,,Pražských dětí“, byl jeden z prvních, a ne poslední, který přešel i s hudbou a praporem do jednoho k Rusům. Zuřivý hněv, který jejich přechod vzbudil ve Vídni, byl jim jenom potěšením. Bylo jim ctí, že jméno jejich pluku bylo vyškrtnuto ze seznamu rakouské armády a že František Josef se svými dvořany vysílal kletby, kletby co jim byly požehnáním. Komu? No přeci legionářům na Rusy.

Z Čech, Moravy a Slovenska odcházelo mužstvo k útvarům šesti sborů. Na celém dnešním území naší republiky bylo 30 okresních doplňovacích velitelstvích, odkud se vytvářelo 30 pěších, 15 zeměbraneckých, 4 honvédské, 13 praporů polních myslivců 14 jezdeckých a 19 dělostřeleckých pluků a několik vozatajských a ženijních oddílů. Rakousku-Uherku bylo od začátku války do roku 1917 odvedeno na 8 420 000 mužů, z nichž 25% pocházelo z teritoria naší vlasti, ovšem pouze 12,6% bylo české a 3,6% slovenské národnosti.

Oddíly odcházeli na nádraží k odjezdu na frontu s českými prapory v čele a za zpěvu slovanské hymny ,,Héj Slované“ a národních písní mnohdy dobově upravených. Ozývaly se písně jako ,,Červený šátečku kolem se toč, kolem se toč, kolem se toč. My jedem na Rusa nevíme proč, nevíme proč, nevíme proč,“ následované dobovou písničkou ,,Šup sem, šup tam, nám už je to všechno jedno, šup sem, šup tam, nám už je to fuk. Šup sem, šup tam, s námi už to nevyhrajou, šup sem, šup tam, nám už je to fuk,“ oblíbené zejména po průlomech v Haliči. A jistě všude oblíbenou častušku ,,Tam na ruském hřbitově, tam je místečko pro mne. Rus tam stojí u dveří, ten mně místo vyměří.“

Úvod - Heinrich Zitterbard
Od Třebíče přes Brno hnal vlak k Velkým Pavlovicím u Hustopeče. Těžký kovový kolos se supěním hnal kamsi mezi poli a alejí stromů do nekonečné dáli kamsi na východ. Konečně jsi opustil Třebíč, malé okrasní městečko, které snad nemělo ani potuchy o kráse, která ležela několik kilometrů v malebné krajině pod Brnem. Tvé oči po celou dobu lačně hledí z otevřeného okna na zeleň, stráně, květy a zářící slunce. Tvá mladá a žhnoucí tvář lpěla neustále u chladivého skla vozu a tvůj duch byl jako v opojení.
Tohle přívětivé jaro pronikalo celou tvojí bytostí. Takovým blahým teplem, takovou vlahou a lichotnou něhou, že pocítíš cosi jako štěstí, ne takové jak popisují literáti melancholickou romantiku, která mluví z básní podlévanými jarní náladou.
Jakmile jsi opustil město, opustila tě ta literární a městská melancholie, vzpomínky na problémy a na debaty v kroužcích a kavárnách. Ale tady, tady jsi zase v přírodě. Tady k obě opět mluví země, tak jak jí znáš už od dětství. Mluví k tobě jako k navrátivšímu marnotratnému synáčkovi. Mluví poněkud vášnivě i smyslně a lstivě, jako neprobádané děvče s ruměnými tvářemi, jakých bylo u vás doma habaděj. A co teprve bude doma! Vždyť doma jsou pole, lesy, strže, skály, divoká řeka a modrá obloha. Doma je rodný kraj a přátelé! Tvrdý a ponurý hajný Petrák, tvá postárlá matka, starý děd Zitterbard s třesoucíma se rukama, bratři a sestra Marina, děvče v rozpuku, divoch jehož nepředělalo ani dívčí gymnázium v krajské v městě a které tě vždy mile škádlilo a vesele, jenom byla jenom o dvě léta mladší. Ta dívka překypovala vždy zdravím a krásou, jakousi divokou krásou, která sálala z jejích očích, temných jako zralé ostružiny, sametových a záhadných, která lpěla na jejích rtech, rudých jako zralé maliny, plných a smyslných. Od jitra do večera bylo slyšet v okolí vašeho statku, u řeky či v lese, její veselý a bujarý hlas opojený sluncem, hlas milý, vysoký, zvonivý a silný. Co řekne na nové šaty a střevíce, co jí z města vezeš? Jistě bude ráda, jako všichni ostatní. To vše bylo neskonale milé, rodné a s každým návratem nové. Tam doma je také Židlochovický zámek, habsburské panství kam se za pár dní sjede panstvo z celé Rakousko-Uherské říše, aby na velkém a honosném lovu oslavili prosperitu monarchie a vypili nespočet vína. Celý tvůj sklad padne na tuto slavnost, však už dávno jsou téměř všechny lahvinky ve sklepení zámku připravené na tuto hostinu, výměnou za hezkou sumičku, co skončila v tvé kapse.
Marina měla hodně nápadníků, nicméně v její povaze byl rys jakési krutosti a lstivosti, pokud šlo o styk s muži. Jednou jsi našel, když ještě navštěvovala dívčí gymnázium, svazek dopisů, která zapomněla za obalem jakési knihy. Dopisy byly naplněny mladým, horoucím citem a zoufalým smutkem nad nejistotou vzájemných citů. Mariny nikdy neřekla žádnému ze svých hochů ani ano, ani ne. Smavá, rozpustilá, divoká a rozmarná. Tehdy jsi jí dopisy přinesl a prohlásil jsi, že si s ní chceš vážně promluvit. Ta se k tvému překvapení bouřlivě rozesmála nad tvojí vážností, nicméně tě klidně vyslechla, ale potom prohlásila, že tomu všemu nemůžeš rozumět. Prohlásil jsi tehdy, že by jsi byl šťasten, kdybys mohl napsat takový dopis, ale není zde nikoho, kdo by to vehnal do srdce ten podivný zmatek, který zachvacuje ducha a plení srdce.
Při této vzpomínce odvrátíš tvář od okna vlaku, ke kterému jsi byl přilepen. Vlak právě míjel jakousi větší stanici a modrá, zelená a červená světla, peron naplněný lidmi, jakási skupina vojínů vracejících se patrně ze cvičiště se ti mihlo za sklem. Značně se již zešeřilo a ve vlaku se rozsvítili žárovky, kdy s nimi okolní krajina venku jakoby ještě více potemněla. Znuděně se rozhlédneš po kupé, kde jsi doposud seděl jakoby bez života. Naproti tobě seděl jakýsi cestující obchodník vykládající svému sousedu přidušeným hlasem oplzlé historky o jakýchsi dobrodružství se ženskými, které prožil na cestách. Na pravé lavici seděli dva venkované hovořící o hospodářství a obecní politice jejich vesnice. Naproti nim mladá žena, patrně těhotná, s nehybnýma, zamyšlenýma očima, klidná a snad i šťastná.
Co vlak se skřípěním zastavil, nahnal se dav k vagonům a jal se dostat dovnitř. V uličce se pojednou objevilo pár různorodých osob, mezi nimi i mladá dívka. Byla to Vlasta Žárská, děvče z vaší vesnice, studentka z Prahy. Pamatuješ si jí ještě jako mladé a naivní děvče, které rodiče poslali na umělecko-průmyslovou školu. Všichni z vesnice si jí vážili. S tvojí milovanou sestřičkou byly velké přítelkyně. Kupodivu, zatímco ty máš v duši stín pochyb jestli se nemýlíš, ona tě poznala ihned a posadila se vedle tebe.
Svým způsobem byla krásná žena. Ramena měla dle mého soudu pěkná avšak lehce zaoblená a trochu široká, ruce štíhlé, velmi dlouhé a měkké, vlasy jantarově hnědé a po ramena střižené. Její obličej byl nádherný, kulatý, a i bez líčidel vypadala překrásně. Avšak oči, její velké hnědé oči propůjčovali jejímu výrazu téměř vášnivou sílu.
Působila dojmem, že ji unavuje zbytečné mluvení a že nemá naopak ničeho proti tomu sedět s přáteli a třeba i mlčet. Ráda poslouchala, ale nedovedla příliš oplácet sdílnost sdílností. Proto se o ní utvořilo jakési mínění, že nemá žádný intimní život. Proslýchalo se však, že přesto navázala s někým v Praze neblahý hlubší kontakt. Víc tě ani babské klepy v okolí příliš nezajímali.

Vlak se pomalu opět rozjede a jeho a jeho těžké oddychování se mění v rychlejší a rychlejší až zase jedeme plnou rychlostí a stromy kolem trati se jen míhají. Pohlédnu na Vlastu a prohlížím si její krásné, sličné křivky.

Pamatuji si ji zcela jinak ta ale zkrásněla asi jí ta školní léta prospívají. Taky jsem mohl jit na studia do Heidelbergu mě i přijali. Kdyby nebylo té zatracené .... snad ještě v budoucnu....

Pak se ji zadívám do očí a konečně se osmělím na ni promluvit.

"Gruss Gott, Wlasta, wie geht es dir in Prag? Fahrst du nach Hause? Meine Schwester wird sehr froh sein, wenn sie dir sehen wird. Manchmal sie spricht von dir."

Spustím na ni tak jak mluvíme doma pohledne na mě trochu rozpačitě vím, že mi rozuměla, ale zřejmě odvykla když dělá tu českou školu. Dál už, ale pro jistotu pokračuji moji nepříliš dobrou češtinou.

"Ja se taky musim nekdy jet podivat do Prag pamatuju jak sme se ešte jako kluky na gymplu četly tajne, aby Herr Professor nevědel teho madyho Prager Autor teho Franc Kafka a jeho Gespräch mit dem Betrunkenen, Die Aeroplane in Brescia und Großer Lärm, a on nás nutil čist Schillera, Herdera a Goethe."

Mile se na ni usměji jako ve vzpomínce na léta na gymnáziu. Pak pokračuji.

" Nedávno sem dočetl jeho Betrachtung a ted se mi dostalo do rukou Das Urteil a i to je zajimave počteni. Ale i tak si nekdy listuju v Deutschen Klassik. Hlavne Heinricha Heineho si čas od času vezmu do ruky.Když není práce na polách nebo ve vinorade ale jak viš tak te je u nas vždycky dost. Ty ale určite viš vic co se deje noviho v Prag jake noviky v Kutur und Literatur. Přid k nám na kus řeči sestra bude ráda a ja taky se rád neco noviho dozvim."

A dál ji ve vlaku sleduji a jen okem kontroluji chlapíka co se před tím bavil o milostných avantýrách. Pohlédnu ještě z okna jak cesta ubíhá jen se mi honí v hlavě myšlenky jako voda která se tříští o mlýnské kolo. Vystane mi na mysli i jedna báseň od Heineho která tak popisuje vynoření Vlasty a to jak na mě jeji náhodné shledáni zapůsobilo.

Člověk by až nevěřil jak zkrásněla. Opravdu vynořila se jako Psyché z té básně co jsem nedávno četl.

In der Hand die klaine lampe, In der Brust die grose Glüt, Schleichet Psyche zu dem lager, Wo der holdeSchläfer ruht.
Sie errötet und sie zittert, Wie sie seine Schönheit sieht. Der enthüllte Gott der Leibe, Er erwacht und er entfilieht. Achtzehenhundertjähr ge Brüsse! Und die Armste stribt beinah! Psyche fastetund kasteit sich, Weil sie Amorn nacked sah.

Úvod - Marek Beneš
Bylo ještě chladno, ne-li přímo mrazivo v tento jarní čas. Bylo to předevčírem na Velký pátek, kdy jste se vy, přátelé, sešli na Petřínské výšině, abyste přivítali jaro. Malíř Hora, nezaměstnaný typograf Štěpán, člověk se sociálním cítěním, neschopen vymyslet nějaké kloudné myšlenky ze své hlavy, člověk o kterém se nesly jeho socialistické a anarchistické pověsti, Helena Savičová – Srbka žijící v Praze Horova přítelkyně, a paní Králová, vaše společná přítelkyně, žena jednoho bohatého podnikatele, armádního důstojníka a vlivného muže. Ona sama byla jednou z těch neutěšených paniček ve středním věku, smyslně koketujíce s muži a bavíce se tím, jak sama dokáže muže okouzlit. Jak se dalo tušit, v chladnějších odpoledních hodinách, kdy ulicemi profukoval studený vítr, co se vtíral pod límce kabátů a svrašťoval chladem kůži, jste nakonec skočili vaše vítání jara v jedné z petřínských hospůdek a nad korbelem piva jste zapředli širokou diskuzi, která se táhla až do pozdního večera. Někdo navrhl, abyste zašli na kus řeči do vinárny, což se nesetkalo s všeobecným souhlasem. Proto jste byli také Horou pozváni, samozřejmě že s Heleniným souhlasem, na několik lahvinek Srbského vína, ,,starého a dobrého ohnivého moku“ jak tvrdil. Byl by hřích odmítnou, posedět s přáteli u sklenice vína mimo zatuchlý a dusný vzduch vináren prosycený sírou někde na Žižkově, odkud se pak pořádali obzvláště nevyspělými a nevybouřenými mladými muži noční zátahy do vykřičených domů, co během posledních let v bývalé Židovské čtvrti rostly jako houby po dešti. ,,A jdem do Židů!” Ano, tak končila mnohá večerní zábava v pivnicích a vinárnách.
Konečně staneš před domovními dveřmi, kde měl Hora svůj ateliér. Opustíš konečně ulice zaplavené světlem, hučících hřmotu tramvají a šumem lidského šepotu a hovoru, které byli rozpustilejší a divočejší touto dobou. Po celou dobu k tobě ulice promlouvala živelným a dravým lidských příbojem, změtí pohyblivé masy. Lidský proud tě unášel přes křižovatky elektrických drah, hnal tě okolo osvětlených krámů, hospod, kaváren a biografů utopených ve mlžném a nevýrazném světle. Když jsi doputoval nahoru na Vinohrady, ulevil jsi si. Tady bylo přeci jen o trochu klidněji.
Projdeš dvorem a zamíříš ke schodům. Pomalu stoupáš do pátého poschodí, kde byl ateliér jednoho z tvých přátel Vladimíra Hory. Bylo to svobodné hnízdo umělce volného a nespoutaného, byteček o dvou místnostech z nichž jedna byla jakýmsi obytným pokojem a zároveň ložnicí. Ateliér sám byl dosti prostorný a vešlo se do něj tak mnoho kusů nepříliš cenného a komfortního nábytku, avšak přesto to bylo hnízdo útulné a příjemné. Na stěnách, jako všude jinde, viseli autorovi obrazy, plakáty jeho výstav a i několik školních kopií slavných mistrů. Tuhle komůrku lásky pak sdílel se svojí láskou, Helenou Savičovou. Ti dva byly dvojice, která si náležela tělem i duší. Pyšnili se ostatním svojí láskou kdekoli a kdekoli. Neostýchali se líbat třeba za bílého dne v elektrice, drželi se na ulicích za ruce a byli ochotni zavrhnout vše, když byla ohrožena jejich vzájemná láska.
Helena sama byla krasavice jižních, poněkud tvrdých a šlehaných, rysů, energického a rozhodného pohledu, tmavých vlasů a postavou štíhlou a urostlou jako by byla sádrový model nějaké sochy. Ačkoli žila Helena v Horově ateliéru více než ve svém bytě, byla nesmírně puritánská, přísná a rozhodná. Svým způsobem měla všechny ony typické vlastnosti Jihoslovanů ve své duši tak přesně a neuvěřitelně zakresleny, jak o nich vypovídali různé cestopisy. Ohnivá krev, poctivost, oddanost a psí věrnost, stejně tak bezmezná mstivost za urážku a zradu, jízlivá zloba a nenávist vůči úlisným řečem. Byla rodem z Bosny, ale více se cítila jako Srbka. Její předci pocházeli z Prozřenu, ale její děd ještě před okupací se přestěhoval do Sarajeva a tak se stala posléze po anexi v roce 1908 vaší spoluobčankou. V Praze, kam byla poslána jako posluchačka filosofie se záhy seznámila s Horou, který se jí zprvu jako šestnáctiletý naivní mladíček začal dvořit. Jeho opravdový, dětinský a poctivý cit jí udolal a přemohl, zpočátku se s ním přátelila, obezřetně a skromně obezřetně ovšem, načež to již dále nevydržela a jeden podzimní večer se mu vrhla vášnivě do náruče. Tuto historii znal celý stůl co tady nyní seděl, a všichni se dívali s jakousi závistí lidí, kteří dávno ztratili sílu, chuť i naději k podobným emocím.
Trochu zadýchán staneš před dveřmi Horova ateliéru, kde se na tmavých dubových dveří pyšní malý keramický štítek s krasopisně vyobrazeným jménem Horovým. Váhavě zaklepeš na dveře, a když za dveřmi vrzne dřevěná podlaha jenom hádáš, kdo z hostitelů tě pustí dál. S úsměvem na líci ti přišla otevřít Helena. Uvítala tě a pustila dál. V místnosti tě už všichni očekávali. Seděli mezi rozpracovanými obrazy mladého malíře na třech tartanových křeslech a jedné pohovce. Na stolečku uprostřed stálo pět skleniček, jenom jedna prázdná, a dvě láhve načatého vína.
,,Pozdě jako vždy poslední dobou,“ ozve se za tvými zády paní Králová, zatímco si odkládáš svršky na věšák.

Heirich Zitterbard - ve vlaku s Vlastou Žárskou
,,Ano ano, domů na svátky,“ odpoví ti krátce a stručně. Zprvu opravdu ne tebe vyvalila oči, ale poté, co jsi spustil svojí kostrbatou češtinu, posadila se hluboko do své sedačky, opřela si hlavu a mlčky tě poslouchala. Podivná holka, neptat se dál, promlčeli byste tady snad celou cestu.

,,V Praze není nic nového,“ ucukla pohledem mimo tebe a podívala se na potemnělou krajinu co se míhala za oknem. ,,Tak nějak se mi v Praze zdá shnilý,“ pokračuje tiše dále. ,,Nechutné aféry, zdivočelost politických mravů. Polobohémská společnost pražských měšťanů, nudná a arogantní, obdobná jakou najdete ve všech kavárnách větších měst v této době, hovořící o všem, co zvlňuje současný český život. O politicích, Vídni, Futurismu, kubismu, novoklasicismu, verši volném a vázaném, dramatu, literárních polemikách, salonech,“ zastavila zde svůj výčet. ,,Ani nevíte, jak se ráda vracím sem, do toho klidného kraje,“ rozhovoří se kupodivu sama od sebe. ,,Žijete si svým vesnickým životem, netrápí vás pak žádné nicotnosti co všude kolují. Ohnivé debaty řečníků, agrárníků, socialistů, anarchistů, panslavistů, austroslavistů a dalších jdou kolem vás. Nedivte se proto, že mluvím o pražském životě jako o shnilém. Nemám příliš ráda Prahu,“ zadívá se opět z okna na ubíhající krajinu.

Hledím na ni a to co mi říká mě udivuje a vlastně docela i uráží.

Žijete si svým vesnickým životem, netrápí vás pak žádné nicotnosti co všude kolují. To j v podstatě jako by říkala vy na vesnici se nemusíte zajímat o politiku vy se držte pole a obilí. Nemusí vás trápit uměni a filosofie či theologické otázky to je jako by říkala, že jsme takoví naivní hlupáčci. Hmmmm jak se změnila. Asi sama zpychla.

Trochu zesmutním a i naštve mě to, neboť jsem si dělal jisté naděje. Podivám se na ni a řeknu již Německy.

„Das ist gewiss interesant. Und es ist wehr, Wir Mörawischern haben uns immer mehr auf Wien orientirt und streitigkeiten cwischen austroslawischen und pansawischen interesiren uns nicht.“
(To je opravdu zajímavé. A pravda je, že my Moravani jsme se vždy více orientovali na Vídeň a skutečně nás spory mezi austroslavisty a panslavisty vůbec nezajímají.)

Pak už se jen dívám z okna a neruším ji. Otevřu si toho nového France Kafky a jeho Das Urteil und andere Erzälungen. A čtu si až do té doby kdy vlak zastaví ve Vranovcích kde se přestupuje na místní lokálku do Velkých Pavlovic. Samozřejmě Vlastě alespoň pomohu z kufrem i když sám mám toho až dost. Pak přijedeme do Velkých Pavlovic a jdeme ještě asi tři kilometry z vlaku pěšky stále ji sice pomáhám ji s kufrem, ale již nemám odvahu se ji na cokoliv zeptat aby mě nenaštvala více než již jsem. Jdeme krásnými úrodnými poli sluníčko se nám opírá do zad, míjíme meruňkové a broskvové sady všude je plno krásné vůně a s lehce zvlněných kopců na nás shlíží jasně zelené vinohrady. Jsem zase doma opravdu se cítím rád zas po dlouhé cestě doma.

Südmähren wie hier schön ist.

Když na při na začátku dědiny odbočí k jejich baráčku zlost už mě přejde otočím se na ni a povídám zase česky:

„Wlasta přid k nam na besedu wirklich budem moc radi hlavne maine schwester. I ja se budu těšit.“

Pak vykročím směrem k domovu a tečím se co bude říkat Inge, matka a moji bratři na dárečky které jim vezu....

Heinrich Zitterbard
Ani nemůžeš pochopit, jak ten čas uběhl, co jste oba procedili těchto několik slov, a vystupujete oba z vlaku. Nevšímali jste si sami sebe poněkud, ona hleděla z okna, ty do své knihy, přesto neodoláš, zvedneš oči a několikrát se podíváš dívce zvědavě do očí. Dívce většinou neušel tvůj letmý pohled, podívala se ti pevně a rozhodně do očí, snažící se snést tenhle zvídavý pohled. Plaše jsi cukl povětšinou stranou, rozladěn jejím pohledem v němž bylo znát cosi pohrdavého. Poněkud tě to pokořilo a trochu tak i urazilo. Vaše cesta probíhala víceméně v tomto rozpoložení celou cestu. Ledy se však jaksi prolomí až poté, co vystoupíte ve Velkých Pavlovicích. I když sebou táhneš svůj kufr, krabici se střevíci a šaty, pomůžeš obětavě před nádraží Vlastě s kufrem. Ač by jsi předpokládal, že dá najevo alespoň jakousi předstíranou radost, spleteš se. Soudíš jí snad už z prvního dojmu nespravedlivě, nebo se ti zdá, že v její tváři značí náznak jakéhosi znechucení, či toho, že jsi se konečně uráčil?
Chvíli se snažíš vzpomenout, zda-li bylo tohle děvče tak podivné i před několika lety, nicméně se nemůžeš rozhodnout. Pravda, moc jsi se s ní nevídal. Tehdy byla rušná doba, nebyl čas na nějaké přítelíčkování s kamarádkou své sestry.
Je noc, když vystoupíte v Velkých Pavlovicích. Sotva vystoupíte z vlaku, pozveš jí k vám na Velký pátek po mši na statek. Tradičně jste pozvali velkou sešlost z celého okolí, abyste měli možnost se pobavit o nejnovějších událostech a přinejmenším hezky strávit sváteční odpoledne. S vděkem přijme. Jistě, proč by také ne. Třeba bude hovornější, než v tuto podivnou chvíli.
Ještě před nádražím se spolu rozloučíte, ona převezme od tebe svůj kufr a zmizí ve tmě, aniž by pořádně řekla alespoň ,,Sbohem.“ Vskutku podivné děvče, snad až se zítra uvidí s Marinou tak roztaje. Doufáš, že to byl nějaký její vrtoch. Ani jsi jí nenabídl odvoz. Co naplat, její chyba. Ostrým krokem zamíříš na druhou stranu, kde jak tušíš, čeká na tebe vozík se zapředenou klisnou.
,,Tak nasedej, nasedej,“ směje se tvůj mladý bratr na tebe, sotva se objevíš za rohem. ,,Přijeli jsme pro panáčka kavalírsky, jen co je pravda,“ nesnaží se nikterak skrýt nadšení a radost že tě vidí. Od té doby, co zamřel tvůj otec jsi se svými sourozenci měl opravdu prazvláštní vztah, na který lidé hleděli s údivem a snad i trochu závistí.

Když uvidím bratra na kozlíku vozíku srdíčko mi radostí trochu poskočí. Obejmu ho dám mu herdu do zad a povídám:

"Gruss Gott, Jochi, wie gets?“ Wie geht es dir zu Hause? Ist alles in Ordnung? Ja Mein Bruder, das war endlich ein echter Handel, wir haben ganz genug Geld verdient.
( Pozdrav Bůh, Jochi jak se ti daří? Co doma? bylo všechno v pořádku? Bráško to byl konečně pořádej obchod vydělali jsme docela dost peněz.)

Pak si hodím věci a dárečky dozadu na vozík a za pomoci Joachima se vyhoupnu také na kozlík. Pak bratr práskne do koní a vydáme se po cestě k domovu po cestě potkáme ještě starého Hanse tak ho nabereme cestou abychom mu ušetřily cestu. Prohodíme pár zdvořilostních frází a vyklopíme ho u jeho baráku. Pak s vozem zatočíme k našemu prujezdu a přijedeme odevřenou bránou na náš dvůr. Seskočím s vozu a uvidím jak se Marina celá prostovlasá a jen v noční košili vyhrnula na dvůr a za ní i Fridrich. Oba je obejmu a Maríně ještě vlepím pusu.

Komt sofort hinein, ich habe für euch einige Geschanke.
(Pojďte honem do vnitř mám pro vás nějaké dárky.)

Pak sednu za těžký dubový stůl a podaruji všechny dárky které jsem přivezl a sleduji jejich rozradostněné obličeje, Maríně pak ještě povykládám jak jsem potkal její kamarádku Wlastu a že jsem ji pozval na návštěvu. Pak již jsem celý unavený z cesty a zajdu se opláchnout a zalehnu do těžkých duchen z husího peří a usnu jako by mě do vody hodil...

Velký Pátek roku 1914
Opravdu, usnul jsi téměř hned a po celou noc jsi spal jako mimino. Jindy se uprostřed noci přetáčíš a ne a ne usnout. Peřiny jsou čím dál tím těžší a v mastném a těžkém vzduchu tvého pokoje tě dusí. Neustále načechráváš peřinu pod sebou, abys neměl hlavu snad příliš nízko či příliš vysoko. Chvíli těžce oddychuješ a otevíráš okno, potom se zase choulíš do duchen zimou. Nakonec se ti dříve či později usnout podaří, ráno se vzbudíš, záda a krk tě bolí a ty nic naplat musíš vstát. Dnešní ráno, když tě vzbudil matčin klepot na dubové dveře a její milá slova k ránu, cítíš se jako znovuzrozený po štrece, co jsi před několika dny vykonal. Venku za okny už kdákají slepice, slunce svítí skrz okno do pokoje na tvou tvář a ty si připomeneš své dětství, kdy jsi zrovna tak jako malý chlapec s tvářemi krásně červeně vymalovanými a baculatými, že by tě ani chlapci, co si je naschvál nafouknou, nepředčili. Byly to zlaté časy, kdy jsi si v neděli mohl přispat, obklopen svými sourozenci.
Zdřevěněle se posadíš na posteli a promneš si obličej. Sen, který ti do vínku vložila blahoslavená noc, se pozvolna vytrácí z tvé paměti. Být to jen trochu možné, lehl by jsi si ještě do peřin, ovšem dnes je velký pátek, pro všechen venkovský lid, a snad pořád i pro ten městský, veliká slavnost. Co naplat, vstaneš a ze skříně vytáhneš svůj slavnostní oblek. Po třídenním putování by potřeboval něžné ruce nějaké pečlivé hospodyňky, kdyby tady nějaká byla. V tomhle případě ti nezbude nakonec nic jiného, než s nechutí vzít do ruky kartáč, kterým si vykartáčuješ oblek a boty vypucuješ alespoň tak, aby tě ostatní nepomluvili. Leštit je do lesku, že by jsi se v něm poznal je zbytečný, beztak si je na polních cestách zaprášíš.
Ke stole přijdeš jako poslední. Všichni jsou již oblečeni do svátečního, čekaje na tebe. Marina má na sobě nové šaty se střevíci, vypadá v nich opravdu velice půvabně, ovšem i oba chlapci pojednou vypadají jaksi více nóbl. Po malá snídani nakonec vyrazíte pěšky na cestu ke kostelíku.

Bohoslužba byla vskutku okouzlující, jako každý rok v tento svátek. Velikonoční a vánoční bohoslužby patří vskutku k těm krásným, kdy si člověk připadá neskonale malým pánem před tím vším, co poskytuje chrám páně Boží. Atmosféra kostela vám vydrží po celou cestu nazpět, kdy se mlčky vracíte na statek, sklíčeně a sklesle, zahloubáni ve svých myšlenkách. Jediná Marina poskakuje bosa kdesi vpředu, nesouce sváteční střevíčky v ruce, jako mladé a nezbedné kůzle. Necháte jí ať si skáče, její nespoutanou duši už asi stěží zkrotíte. Je nejvyšší čas vrátit se zpět domů. Vaši přátelé přijdou už velice brzy na oběd a máte akorát tak čas, vše dopřipravit, abyste na ně udělali patřičný dojem. Ještě štěstí, že matka se sourozenci práci zastanou.

Na Velký pátek odpoledne se ve vašem statku shromáždila hojná společnost. Byl jsi zde ty se svými sourozenci, tvá matka a zestárlý děd, myslivec Březa, učitelé Sršán a Rous, skalník Jonáš, učitelka Libuše Horná, děvče Svobodovic, dcera sousedního sedláka, dívka sotva škole odrostlá, leč mimořádně bystrá a vnímavá. Po obědě dokonce přišla i Vlasta Žárská, které se srdceryvně a sestersky přivítali s tvojí sestrou.
Ač bylo venku velice pěkně, slince překypovalo mladistvou jarní silou, silnice deštěm uhlazená a sluníčkem vysušená, cestičky a stezky v lese měkké a suché, seděli všichni vaši hosté, hlučně se bavící, uvnitř domu u stolu vedle okna otevřeného dokořán, zatímco tvá matka vařila všem kávu a podávala domácí buchty. Otevřenými okny vnikal do světnice, zakouřené tabákovým dýmem, svěží jarní vzduch. Ze strání se nesla vůně smrků a borovic, příjemný pach mladé trávy dráždící nosy a vzbuzující na patře pachuť jarního salátu. Po vesnici sem tam procházeli děvčata a hoši, všichni nastrojeni a čisti jako čerstvě obílené domky.
Ale nikdo z vás neměl příliš valné chutě zaposlouchat se do melodického tónu jara. Hovořilo, tentokrát dost zostra. Zejména skalník Jonáš se vehementně pouštěl do plamenných diskuzí.
,,Vy pořád říkáte národ, národ,“ řečnil směrem k oběma profesorům. ,,Já to slovo nechápu. Nechápu jinou pospolitost, než pospolitost třídní. Věřte mi, že nějakému pruskému či rakouskému lamači skal, s nímž pracuji, si rozumím o moc lépe, jsem mu lidsky blíž jako člověk, než nějakému Čechovi ze Vamberka či z Prahy. To že s ním mluvím německy je vlastně pak souhra náhod. Jazyk je svým způsobem jenom takovým vnějším prostředkem, jestli mi rozumíte. Jazyk není nic jiného, než otázka praktické zkušenosti a účelnosti. Podívejte třeba do Spojených států amerických, kolik je tam národností a přece všichni mezi sebou mluví anglicky. Vždyť nakonec zavládne mezi všemi jeden jazyk, lidstvo k tomu určitě jednou dospěje, jako se již jednou snažilo o Esperanto. Ale co vůbec nad pospolitostí národnostní stojí pospolitost třídní. Jedině třídní solidárností bude umožněno lepší a spravedlivější uspořádání společnosti, neboť právě proletariát má obrovskou převahu a odvahu tak učinit, proto je revoluční. Není větší síly, než moře rozbouřené otroků, chápete?“ obracel se chvílemi na vás, vytrhávaje se tak ze svého monologu. ,,Když se spojí proletáři všech zemí, nebudou překážkou překážky hraniční ani jazykové ani náboženské ani rasové!“ Pan profesor Rous chtěl něco zmínit, ale skalník mu, či opět sobě, skočil do řeči. ,,Proč bych měl pak tupě sloužit vlasti? Dejme tomu, že uteču do Pruska. Opatřím si tam červené nálepky, jak se říká Pruskému kolku a až si vás Císař zavolá pod své prapory jako odplatu za rok 1866, potáhnete pod Rakouskými prapory vy Češi, Němci a Slovinci, Slováci, Rakušané, Poláci a Maďaři proti Němcům, Polákům, Čechům a dalším národnostem žijících v Německu. Pojednou potáhnou národy proti národům, rozumíte? A nějaká národnost je ty tam. Proto žádná válka nebude. Proč bych měl jít já člověk, kterému dali pušku a bodák, proti člověku jinému, třeba proti skalníkovi jako jsem já, kterého neznám, a v boji ho zabil. Dokážete si představit mne, antimilitaristu, že půjdu jako s flintou proti jinému člověku, kterého označí pán ve zlatém límci jako mého nepřítele, a že ho bezostyšně zabiji? Že vezmu ženě muže, dětem tátu? Že zabiji člověka, kterého jsem v životě neviděl? Blbost a svinstvo! Tohle přestane tehdy, jakmile přijde chvíle socialistické společnosti, organizace a spravedlnosti. Až budou volat císař pánové své vojáky, jediné co se zvedne bude vlna proletářů!“ ukončil Jonáš svojí dlouhou řeč, odposlouchanou jistě v pivnicích od mnoha lidových řečníků. ,,To je hezké, ale ještě jste nám neřekl důvod, proč byste utíkal do Pruska,“ ozvala se Marina. ,,Důvodů je jistě mnoho. Kupříkladu budu nespokojen se mzdou a odejdu za lepším pro dělníka, za lepšími platy do Pruska. Takových důvodů by se jistě našlo, má milá.“ Starý děď Zitterbard si uchechtl cosi pod svůj vous, čemu nebylo rozumět.
V mnohých tady zanechala hluboký dojem. Oba učitelé byli zřejmě zaskočeni a přesvědčeni. Děvče Svobodovic bylo nadšeno Jonášovými myšlenkami. Marina vypadala na rozpacích. Mladý myslivec, černých kudrnatých vlasů a kníru, na který by byl pyšný i pohádkový čert z pouťových obrázků, převlečený za elegána v zelené kamizolce, mlčel a hleděl před sebe upřeně, zamyšleně a poněkud ponuře. Oba chlapci hleděli podivně unuděně před sebe na stůl a matka, jako pečlivá hospodyňka, se starala o to, aby bylo na stole dost pohostinní a o řeči se příliš nestarala. Vlasta opět hleděla kamsi mimo svým upřeným a nezáživným pohledem. Jedině tvůj starý děd byl klidný. Konečně starý Zitterbard upil něco z kávy a pomalu řekl:,,Milé děti. To co jste tady slyšeli, není nic jiného, než písnička o nenávisti. Nechť si Jonáš bojuje proti národnostním štvanicím, proti vykořisťování bědných a chuďasů, proti zlé a nesmyslné válce. Byl jsem ve světě, vím sám, kolik bídy, nepravdy, podvodu a nespravedlnosti leží na zemi. Ale třídní boj, vůbec boj sám, lidstvo ke štěstí nedovede. Všecko prokletí lidí spočívá v tom, že vztahuje ruku na svého bližního. To řekl Jonáš, že je to ničemnost, ale co doporučuje proti tomu? Evoluci! A co je revoluce? Je to něco lepšího než válka? Má se válka léčit válkou? Bylo řečeno, nezabiješ. Opakoval to Chelčický, opakoval do donekonečna Tolstoj. Já říkám, že láska k bližnímu, nesobecká láska, čistotná péče, to předčí socialismus. Ne socialismus, ale křesťanská láska , láska jako jednotící a směřující síla. Například když půjdu po cestě a vrazí do mého starého těla někdo, neurazím se, ale usměji se a řeknu, že se mi nic nestalo, byť by mne to bolelo.Totéž pak řeknu, když to udělá někdo schválně. Snad se zlomyslník vysměje starému pošetilci, ale na mne to nezapůsobí. Poté se však zlomyslník zamyslí a se studem v duši odejde domů. K ránu se rozpláče a druhého dne přijde v slzách a prosí o odpuštění. To je podle mne spasitelná cesta k blažené družnosti. Víte, že nejsem žádným křesťanským kazatelem, vím, že dnešek nemá mnoho smyslu pro křesťanství, život je příliš bujný, bouřlivý a bouřlivý, takže má slova tady znějí jako vytažená z puště, ale když se nad nimi večer v klidu zamyslíte, snad v nich najdete něco málo štěstí,“ umlkne děd. Jonáš se po celou řeč ironicky usmíval dědovým slovům. Snad byl nepříjemně překvapen, že starý promluvil, neboť se nejspíš obával jeho autority. Po celou dobu na měl bylo poznat, že ho chtěl několikrát přerušit, ale nikdy se k tomu neodvážil. Učitelé, ač děda Zitterbarda znali, byli poněkud překvapeni nad tím, že jim někdo nutí myšlení, které považovali za dávno odbyté.

Vše bedlivě poslouchám a je mi zcela jasné kde Jonáš vzal své rozumy. Naliji ji další sklenku výborného Vlašského ryzlinku který tak chutnal v Židlochovicích na zámku. Rozliji i ostatním jak se na správného hostitele sluší a patří. Usměji se na Jonáše opřu se pohodlně do židle a pak pomalu a s klidem a rozvahou pravím:

Jonáši myslím, že tu nemusíš dělat rozruch pan učitel chtěl něco namítnout a ty jsi ho ani nepustil ke slovu nevím jestli je to v té vaší sociálnědemokratické partaji slušné tak u nás ale ne. Slušnost je diskutovat a debatovat ne vést monolog.

Usměji se na něj i na ostatní aby bylo vidět že to nemyslím nijak špatně jen se snažím zklidnit situaci.

A pij a jez ať nám Maminka nenadá, že to chystala zbytečně.

Při těch slovech pohladím matku po rukou jako bych tím chtěl dodat mé výtce na vážnosti.

Jinak s tebou docela v některých myšlenkách souhlasím i když možná spíš souhlasím s Karlem Marxem a Fridrichem Engelsem jak tě tak slyším. Četl jsem je ještě na gymnáziu tehdy to byla velká móda. Nevím jak důkladně si četl jeho kapitál či další stěžejní díla jako je komunistický manifest, ale rozhodně si nám něco zapomněl říci To, že by měl převzít proletariát absolutně vládu a ustanovit diktaturu proletariátu a to pravděpodobně po velmi krvavé revoluci. Tuším že v Manifestu se píše, že Komunistická revoluce je nejradikálnějším rozchodem s tradičními vlastnickými vztahy a že není divu že, v průběhu jejího rozvoje se nejradikálněji zúčtuje s tradičními idejemi. Já dodávám pravděpodobně i se všemi tradicemi což považuji za neprozíravé. pak také 1. Vyvlastnění pozemkového majetku a použití pozemkové renty na výdaje státu. 2. silně progresivní daň. 3. zrušení dědického práva. 4. konfiskace majetků emigrantům a rebelům. 5. Soustředění úvěru v do rukou státu prostřednictvím státní banky se státním kapitálem a výhradním monopolem. 6. Zestátnění veškeré dopravy. Atd... Promiň Jonáši ale mě to zní a již tehdy když jsem to četl jako dost násilný plán s kterým bych se nemohl smířit jak bych k tomu kdokoliv přišel aby se celý život lopotil aby odkázal něco dětem a pak mu to sebrali jen tak. Či co mě zarazilo ještě víc konfiskace majetku rebelům? Tedy tem co nemají stejný názor?? To přeci nemůže myslet vážně. Já nemám zájem o revoluci a stejně bych mel o všechno přijít? O pola a statek který tu vlastníme už do toho co náš předek přišel jako pastor s Novokřtěnci s Německa? A který jsme si zvelebily naší poctivou prací? Ne promiň nemám zájem o proletářskou revoluci. Ty se tak hlásíš k proletariátu a tedy revoluci chceš zřejmě bys v ní i bojoval a řekni protí komu proti mě? A zabil bys mě v ní protože bych bránil svůj rodný statek? Jestli ano tak jak to vidím já je třídní rozdělení stejné jako rozdělení rasové či národnostní nad kterým ses před chvilkou tak rozčiloval. A musím souhlasit s dědem, že člověk je jeden a je jedno jestli proletář či velkostatkář stejně se shledají v nebi a tam je nerozsoudí nikdo jiný než spasitel. Pravda i to mi chybí v tom vašem socialismu zájem pouze o materiální stránku člověka vždyť člověk je víc než jen konzument potravy má duši a která je krásná citlivá ale i škaredá a necitlivá. Dovede vnímat krásu i předmětů pro nej zcela nepotřebných a materiálně bezcenných stejně po nich dokáže toužit někdy i nejsilněji. Například Láska copak je materiální? Není a přesto po ni všichni toužíme a nedokážeme ji uspokojit ani metrákem jídla a pití. Ty jsi se pousmával nad tím co říkal děda, ale opravdu v náboženství a víře v Boha pokud je správně pochopeno je mnoho co může nahradit i předčít socialismus vždit Křesťanství je vlastně když to řekneme zcela absurdně levicové náboženství. Ježíš nabádal k solidaritě k chudým a sám šel příkladem. Nebyl to Luter co vymanil chudý lid z nadvlády zkorumpované vlády a nežily náhodou ve Švýcarsku za Kalvína a Zvingliho téměř v komunismu a to bez násilí a dobrovolně? A hlavně nezapomeňme na Novokřtěnce Habány a jejich dvorce kde vše bylo všech to je přece socialismus a to bez diktatury vyvlastňováni monopolů jen tím že se chovali jak je psáno v písmu. Těch případů je přece spousty včetně toho českého husitského Tábora atd.

Skončím a dám si další doušek vína a narovnám se v židli otočím se ještě na všechny a řeknu:

Teď již prosím nechme politických debat myslím že naše dámy docela nudíme Vlasta mi říkala že takových debat má v Praze až po krk tak ji nenuťme to poslouchat ještě tu tentokrát z německé strany když jak říkala si užije těch panslovanů.

Pak již jen lehce popíjím vínečko a sem tam pokukuji po Vlastě a přemýšlím o ní i nad tím proč je tak nepřístupná již brzo budou hody asi se ji na nějaké pokusím pozvat a nebo půjde se sestrou a tak si s ní tam zatancuji.....

Jonáš při tvých slovech zrudl až po uši. Jistě by měl ambice tě přerušit, jak měl ve zvyku, avšak při slovech o veřejné diskuzi se propadl do své židle a zůstal tam tak ve své strnulé póze, zahloubán pohledem do pohoštění. Snad by se nejraději propadl na místě, zacpal si uši, vymluvil se a odešel, nebo ti alespoň oponoval, ovšem k ničemu se neodvážil. Asi by nerad, kdybys ho opět pokáral za jeho nevhodné chování. Snad mu bylo vykoupením, když jsi vyzval k ukončení této sáhodlouhé diskuze, která by se mohl táhnout do večera. Tohle hádání o pravdě, kdy se běsové rvou o její sněžné šaty, zatímco ona trpí v temné bolesti věčné pochybnosti, nedůvěry, skepse a cynismu. Svět je podivná a nerozborná míchanice, v níž se nikdo nevyzná. Sám život je divoký a nespoutaný proud, unášející sebou mnoho špíny , nevědoucí, kam spěje, neznajíce svůj účel. Není boha, není spravedlnosti, není lásky. Cožpak nemá Jonáš? Co nemá pravdu děd Zitterbard? Co nemá pravdu každý? Ty, Baronův Child Herold, Máchův loupežník Lesů Pán? Ivan Karamazaov a Alexej Karamazov? Krist i Antikrist?
Když se zmíníš o tom, že jedna osazenkyně tohoto stolu má diskuzí již po krk, zrudla dotyčná pod tázavými pohledy ostatních, nicméně řeč se k politice již nestočila. Mluvilo se hodně o minulé sklizni, o tom, že Svobodovi pošel kůň, o jarních trzích a předloňském požáru stohu, mluvilo se o letošní zámecké slavnosti, o houbách a borůvkách, zda-li bude dobrá úroda jako loni, o tom, že jaro přišlo s nebývalou sílou a rozebírala se opatrně národní i rakouská politika. Když se řeč k odpoledni stočila i na domácí pálenku, neopomněl se připomenout Rous o tom, že sehnal tuze výbornou, na kterou vás všechny pozval. Nakonec vás moc nešlo, Marina s Vlastou si šli svojí vlastní cestou, Jonáš se vymluvil a Hanka Svobodová pelášila domů, neboť byla prý ještě příliš mladá, a tatíčkovi by se to jistě nelíbilo. I mladý hajný Březa cosi měl a tvá matka zůstala raději doma.

Vracel jsi se domů skoro už za soumraku, našlapujíc rychle a přesto z lehka, ve veselé náladě, opit vínem, slivovicí a hlavně čerstvým jarním vzduchem, kdy ve vzduchu se vznáší silná aromatická vůně polních travin, které vyvolávají na patře chuť jarního salátu. Vysoko na nebi začaly svítit tlumeným modrým světlem první hvězdy, ty nejjasnější z hvězd. Kdesi za tvojí hlavou se probíral měsíc a ve ztrácejícím se slunečním světle se na modré obloze rýsoval jako talíř krupicové kaše utopené v široké řece. V dáli zahoukala sova a vítr rozšuměl lesy tak opojně a mámivě, jako by tohle jaro mělo přinést něco velkého silného do tvého života.

Kráčela naproti tobě lesní stezkou, začervenalá chůzí s žlutohnědým pláštěm přehozeným přes ruku. Takhle vypadá jak nějaká dívka vracející se v létě z výletu. Její jantarové vlasy se jí leskly ve slunečních paprscích schovávajících se čím dál tím více za hradbou temně zelených lesů, tvář svěšená hledící kamsi dolů a rychlá bouřlivá chůze. Vzdálenost mezi vámi dvěma se ponenáhlu čím dál rychleji zmenšovala. Pojednou tě polil jakýsi stud, tak nezvyklý v tvém věku, když zdvihla hlavu a sotva pár desítek kroků od tebe se usmála, jako se směje matka na své malé dítě ležící v zavinovačkách, milým, měkkým a nestrojeným úsměvem, které připomíná slunce, smějíc se na kapku rosy, kterou se zdráhá vysušit. Opravdu, pochybuješ, že Vlasta byla jednou z těch ,co se zamračí, na čele jí vyskočí jemná a dlouhá rýha a ona schválně si řekne – ano, tak zůstanu, tak mi to sluší. Neměl jsi jí za tu, která u klavíru smyslně pohodí hlavou ze stranu na stranu, přehodí nožku přes nožku a schválně tak poodhalí kotníček, aby uváděla pány v rozpaky. Ale než jsi si tohle všechno vůbec stačil promyslet a uvědomit si, již tu stála před tebou.
,,Dobrý podvečír,“ pozdraví tě tiše jemným, vysokým, ovšem ne pisklavým, a cinkavým hláskem. Čeká snad, že odpovíš a půjdeš dál? Možná by jí to bylo podobné, však jí skoro vůbec neznáš, jak si můžeš troufat tohle odhadovat. Nebo je to skutečně jen zdvořilostní gesto, poděkování za oběd? Je za nitky, co jí hrají na tváři, taháno úmyslně? Co ty můžeš vědět.

Trochu se ve mě bijí pocity jestli ji vidím rád či nerad. Je krásná, ale zároveň pro mě i záhadná. A stále ji trochu nemůžu zapomenout ty řeči co mě zněly jako urážka zvláště od Češky. Vždyť přeci Německá literatura a filosofie je na daleko vyšší úrovni než ta česká žádný ten jejich Mácha se nemůže ani rovnat s Heinem nebo Němcová s Schilerem to je jako porovnávat trakař a panský vůz. Snad ten jejich poslanec v říšském sněmu ten Masaryk ten je schopný intelektuál, ale tím to hasne. Třeba to ale tehdy nemyslela nijak špatně. A přece jenom je tak krásná. Když jsem trošku rozjásán po vínečku tak jsem rozhodnut se nenechat toto shledání jen tak.

Grüss Gott Wlasta jak jste si povykládaly s Marina? Doufám že jsem tebe nepřivedl do rozpak když jsem se zmínil o nechuti tvojí k politická debata. Myslel, že ty asi nepříliš ráda to znovu slyšet i u nás u stolu. Přeci jen Johanes se rád nechává unést svými socialistickými myšlenkami a na to slečny jsou asi jen málo zvědavé.

Pak se na ni pěkně usměji a protože přeci jen mé přirozené zábrany odplavil alkohol zeptám se přeci jen s určitým studem v hlasu ale pravděpodobně střízliví bych se toho nikdy neodvážil. A hlavně alespoň budu jasně vědět jak na tom je.

Wlasta jestli ty domů jdeš smím tebe doprovodit? Je krásná noc a já nikam nespěchám. Jsem vlastně moc rád, že jsem tě potkal stejně se mi nechtělo jít ještě spát. A bylo by mi ctí jít doprovodit takové krásné děvče jako jsi ty.

Pak ještě dodám žertem ve snaze vše trochu zlehčit

Přisahám, že nepovedu žádné politické ani panslovanské debaty. Což by bylo odemě jako od Němce docela překvapivé.

Znovu se usměji a po té se na ni tázavě podívám s trochou nervozity v srdci jak odpoví a co se bude dít dále.

Když se zmíníš o Marině, pozvedne pátravě oči, jakoby se snažila ve tvé tváři vyslídit, mluvíš-li o ní záměrně či se jenom snažíš navázat rozhovor na nějaké vhodné téma, jaké může být tvá sestra. Když ovšem pokračuješ dál o dnešním odpoledni, její tvář nabude opět toho klidného a vyrovnaného výrazu.
Tvojí nabídku, a snad i tak trochu prosbu, o doprovodu mlčky přejde. Snad jenom při poznámce ,,krásné děvče“ se jí usadí na nějakou chvíli ve tváři růž a sklopí víčka. Moc dobře si všimneš jejího studu, snad proto, nebo snad z toho, že chceš sám zlehčit svá vyřčená slova, dodáš tu směšnou poznámku o panslavistech. Přesto to jaksi roztrhne nadále a trapné dusno.
,,Ne všichni panslavisté jsou špatní,“ zardí se dívka a opět sklopí na okamžik zrak k zemi. ,,Znám jednoho, se kterým byste si možná mohl rozumět. Intelektuál, ale onu energii chin, kterou vkládá do svých vyprávění, já s ním příliš nesdílím,“ dá se pomalu do kroku. S úlevou jí mlčky následuješ. V tichosti ujdete několik desítek kroků, jako by jste byli snad oba duchové, kteří se vzájemně nevidí neslyší. Jen kamínky a prach praská pod vašimi kroky, cvrčci hlučí v okolní vysoké trávě a sem tam zašvitoří nějaký pták, slabě a tiše, jakoby ohlašoval končící den.
,,Mluvil jste o Marině,“ přetne po pár krocích tíživé ticho.,,Už víte co byste z ní chtěl mít? Nemyslím, že byste byl ten, který by hleděl jen na to, za jak bohatého mládence se provdá,“ otočí k tobě hlavu a s bojácnou tváří ucítíš její pohled na své tváři, snažíc se vypátrat, jestli tato otázka nebyla příliš nevhodná do této chvíle, kdy mládenec doprovází děvče domů.

Josef Síkora - Úvod
Bylo ještě chladno, ne-li přímo mrazivo v tento jarní čas. Bylo to předevčírem na Velký pátek, kdy jste se vy, přátelé, sešli na Petřínské výšině, abyste přivítali jaro. Malíř Hora, nezaměstnaný typograf Štěpán, člověk se sociálním cítěním, neschopen vymyslet nějaké kloudné myšlenky ze své hlavy, člověk o kterém se nesly jeho socialistické a anarchistické pověsti, Helena Savičová – Srbka žijící v Praze a Horova přítelkyně, Jan Budecius – lit. kritik a novinář, a paní Králová, vaše společná přítelkyně, žena jednoho bohatého podnikatele, armádního důstojníka a vlivného muže, snad i přítele tvého otce. Ona sama byla jednou z těch neutěšených paniček ve středním věku, smyslně koketujíce s muži a bavíce se tím, jak sama dokáže muže okouzlit. Jak se dalo tušit, v chladnějších odpoledních hodinách, kdy ulicemi profukoval studený vítr, co se vtíral pod límce kabátů a svrašťoval chladem kůži, jste nakonec skočili vaše vítání jara v jedné z petřínských hospůdek a nad korbelem piva jste zapředli širokou diskuzi, která se táhla až do pozdního večera. Někdo navrhl, abyste zašli na kus řeči do vinárny, což se nesetkalo s všeobecným souhlasem. Proto jste byli také Horou pozváni, samozřejmě že s Heleniným souhlasem, na několik lahvinek Srbského vína, ,,starého a dobrého ohnivého moku“ jak tvrdil. Byl by hřích odmítnou, posedět s přáteli u sklenice vína mimo zatuchlý a dusný vzduch vináren prosycený sírou někde na Žižkově, odkud se pak pořádali obzvláště nevyspělými a nevybouřenými mladými muži noční zátahy do vykřičených domů, co během posledních let v bývalé Židovské čtvrti rostly jako houby po dešti. ,,A jdem do Židů!” Ano, tak končila mnohá večerní zábava v pivnicích a vinárnách. Sám jsi za ten půlrok, co jsi v Praze strávil, tamní čtvrť ještě nenavštívil.
Konečně staneš před domovními dveřmi, kde měl Hora svůj ateliér. Opustíš konečně ulice zaplavené světlem, hučících hřmotu tramvají a šumem lidského šepotu a hovoru, které byli rozpustilejší a divočejší touto dobou. Po celou dobu k tobě ulice promlouvala živelným a dravým lidských příbojem, změtí pohyblivé masy. Lidský proud tě unášel přes křižovatky elektrických drah, hnal tě okolo osvětlených krámů, hospod, kaváren a biografů utopených ve mlžném a nevýrazném světle. Když jsi doputoval nahoru na Vinohrady, ulevil jsi si. Tady bylo přeci jen o trochu klidněji.
Projdeš dvorem a zamíříš ke schodům. Pomalu stoupáš do pátého poschodí, kde byl ateliér jednoho z tvých přátel Vladimíra Hory. Bylo to svobodné hnízdo umělce volného a nespoutaného, byteček o dvou místnostech z nichž jedna byla jakýmsi obytným pokojem a zároveň ložnicí. Ateliér sám byl dosti prostorný a vešlo se do něj tak mnoho kusů nepříliš cenného a komfortního nábytku, avšak přesto to bylo hnízdo útulné a příjemné. Na stěnách, jako všude jinde, viseli autorovi obrazy, plakáty jeho výstav a i několik školních kopií slavných mistrů. Tuhle komůrku lásky pak sdílel se svojí láskou, Helenou Savičovou. Ti dva byly dvojice, která si náležela tělem i duší. Pyšnili se ostatním svojí láskou kdekoli a kdekoli. Neostýchali se líbat třeba za bílého dne v elektrice, drželi se na ulicích za ruce a byli ochotni zavrhnout vše, když byla ohrožena jejich vzájemná láska.
Helena sama byla krasavice jižních, poněkud tvrdých a šlehaných, rysů, energického a rozhodného pohledu, tmavých vlasů a postavou štíhlou a urostlou jako by byla sádrový model nějaké sochy. Ačkoli žila Helena v Horově ateliéru více než ve svém bytě, byla nesmírně puritánská, přísná a rozhodná. Svým způsobem měla všechny ony typické vlastnosti Jihoslovanů ve své duši tak přesně a neuvěřitelně zakresleny, jak o nich vypovídali různé cestopisy. Ohnivá krev, poctivost, oddanost a psí věrnost, stejně tak bezmezná mstivost za urážku a zradu, jízlivá zloba a nenávist vůči úlisným řečem. Byla rodem z Bosny, ale více se cítila jako Srbka. Její předci pocházeli z Prozřenu, ale její děd ještě před okupací se přestěhoval do Sarajeva a tak se stala posléze po anexi v roce 1908 vaší spoluobčankou. V Praze, kam byla poslána jako posluchačka filosofie se záhy seznámila s Horou, který se jí zprvu jako šestnáctiletý naivní mladíček začal dvořit. Jeho opravdový, dětinský a poctivý cit jí udolal a přemohl, zpočátku se s ním přátelila, obezřetně a skromně obezřetně ovšem, načež to již dále nevydržela a jeden podzimní večer se mu vrhla vášnivě do náruče. Tuto historii znal celý stůl co tady nyní seděl, a všichni se dívali s jakousi závistí lidí, kteří dávno ztratili sílu, chuť i naději k podobným emocím.
Trochu zadýchán staneš před dveřmi Horova ateliéru, kde se na tmavých dubových dveří pyšní malý keramický štítek s krasopisně vyobrazeným jménem Horovým. Váhavě zaklepeš na dveře, a když za dveřmi vrzne dřevěná podlaha jenom hádáš, kdo z hostitelů tě pustí dál. S úsměvem na líci ti přišla otevřít Helena. Uvítala tě a pustila dál. V místnosti tě už všichni očekávali. Seděli mezi rozpracovanými obrazy mladého malíře na třech tartanových křeslech a jedné pohovce. Na stolečku uprostřed stálo šest skleniček, jenom jedna prázdná, a dvě láhve načatého vína.
,,Pozdě jako vždy poslední dobou,“ ozve se za tvými zády paní Králová, zatímco si odkládáš svršky na věšák.

Ateliér

Ještě trochu udýchaně se usměji na Helenu a sundám si svůj dlouhý černý kabát, jež zaří novoutou a vypadá dost neobvykle na tak mladém člověku jako jsem já, pomalu z něj vytáhnu svou prkenici a zápalky s vyržínky a dojdu k ostatním a trochu rozpačitě povídám..
Omluvte mne, ale Praha je pro mě stále Babylonem, a místem kde je až moc lidí, ještě jsem si nezvykl, 18 let sem žil v Opavě, a to je malé ale taky krásné město, tam tak živo nikdy nebylo, a Ostrava je zase město kde se moc zábavy užít nedá...ještě jednou se omluvám... sednu si do jednoho křesla u stolu a dívám se na obrazy kolem sebe a celkově na vybavení bytu toho bohéma kterého sem poznal záhy po příjezdu do Prahy. Pohlédnu na skleničky na stole a na společnost jež je již v plném hovoru a započala s pitím....
Poslední dobou mám plnou hlavu některých věci, a stále si na ně nedokážu pořádně odpovědět.. znovu se zamyslím...
Uvažuji o tom že vstoupím do politické strany, nebo se stanu alespoň jejim sympatizantem, ale mám strach co na to řekne otec, protože chci vstoupit k Mladočechům..
pohlédnu na ostatní a oddychnu si..
Co si o tom myslíte vy?
zeptám se opatrně a podívám se přitom Horovi do očí...

Když jdeme po oné prašné cestě a já jen vnímám závany chladu v této vlahé noci které přicházejí z remízků. Jsem potěšen, že spolu jdeme touto krásnou měsícem ozářenou nocí. Její zmínka o tom, že bych si rozuměl s nějakým panslavistou mi přijde naprosto směšná a naivní asi vůbec nepochopila, že jsem si dělal legraci. Vůbec mě přece jako Němce nezajímají takové hlouposti kterými si Češi a Slované kompenzují svoje mindráky s toho, že jsou podle nich v podřízeném postavení. A tyto panslovanské teorie kdy má být v čele toho jejich slavného slovanského státu Rusko mi přijdou jako naprosto imbecilní. Pamatuji si jak se vrátil z Ruska starý Berger jenž tam vyjel na zkušenou ještě s několika dalšími a že by tam mohl i respektive zůstat že se tam dá levně sehnat dostatek dobré půdy. Vrátil se i s několika Čechy domů po pár letech a to co vykládal o naprosté despocii, útlaku a bezpráví co se tam děje na prostém lidu a rolnictvu to mi stačilo. Nechápu proč se chtějí vrhat takové obludě do chřtánu a zřejmě skončit jako Poláci kterým Rusko sebralo vše co měly včetně vlastní země. Nebo Maďaři kterým Rusové v čtyrycátýmosmým ukončily jejich sen o svobodě. Asi to by chtěli hlupáci. Vím, že Rakousko není nic moc, ale ty jejich plány na federalizaci jsou někdy přehnané. Stačilo jak to dopadlo s Uhry.

Při těchto myšlenkách které mi prolétávají hlavou pokračuji dál v cestě a poslouchám co říká Vlasta o Marině. Myšlenky se ted stočí úplně na jinou stranu jestli ji mám či nemám chytit za ruku. Jestli to má vůbec cenu jestli by jsme si vůbec rozuměly když stále vede takové řeči asi je prodchla těmi myšlenkami v té provinciální Praze. Pak se na ni usměji a odpovím ji na otázku:

Ne opravdu je mi jedno jestli ze provdá za nějakého majetnějšího mládence nebo bude mít míň pozemských statků. Jak nás učí Bible je důležitější jaké bude mít srdce a né majetek. Ale ptala jste se jaké s ní mám záměry a to je poměrně těžká otázka. V prvé řadě bych chtěl aby teď dokončila Gymnasium v Hustopečích a pak je to na ní byl bych rád aby mela větší štěstí než já a by mohla jit studovat třeba do Vídně nebo do Německa třeba do Berlína nebo Heidelbergu či do Drážďan. Snad nějaký humanitní obor něco v čem bude mít jako žena uplatnění snad sociologii, ale záleží to na ní co si vybere a po čem její srdce bude toužit. Dokonce jsem nedávno četl i o dvou ženách lékařkách tuším že studovali ve Švýcarsku a pak sloužily v Bosně snad Bayerova se jedna z nich jmenovala. Proč se na to vlastně ptáte?

Pak jdeme dál a už se blížíme k její mu baráku a já vím že když to neudělám teď tak pak už asi nikdy. Jak jdeme těsně vedle sebe pokusím se ji chytnou za ruku. Jsem naprosto odhodlaný vsadit vše na jednu kartu pokud to nevyjde holt nic se nedá dělat. Prvně se její ruky jen letmo dotknu a pak její drobnou ruku chytnu a pokusím se ji palcem pohladit....

Josef Síkora – Horův ateliér
,,To je v pořádku náš mladý příteli,“ přijme Budecius tvojí omluvu posazen v ratanhovém křesle nohu přes nohu.
Byl vysoký, štíhlý a nepříliš hezký, ale bylo v něm cosi přitažlivého a dráždivého, což vzbuzovalo patrně jeho všeobecné úspěchy u žen. Tento člověk divokých rysů a vlasů černých jak uhel, se uměl krutě vysmívat ženám, ke kterým měl obvykle vztah poněkud panovačný nicméně svůdcovský. Zdálo se někdy, že si jich ani neváží, přesto se ho ženy bály a pravidelně se o něj ucházely – všechny marně.
Složilo se o něm mínění, že je cynik a člověkem krutým, který umí opovrhovat celým světem. Jeho literární práce byly záhadné a poněkud ponuré, ale vynikaly velikým a odvážným stylem, krásnou řečí a přísnou konstruktivností. Sám z vás byl také nejstarší, téměř čtyřicetiletý. Měl již za sebou své temné osudy, které nikdo neznal podrobně, pouze z narážek a dohadů. Nikdy nevypravoval o svém mládí. Zdá se, že o něm nikdy také příliš nepřemýšlel. Z jeho přátel, vesměs nových a krátkodobých, tak nikdo nevěděl nic o jeho rodině, minulosti, což ovšem neuškodilo jeho pověsti. V každé společnosti byl novou osobností, která vzbuzovala zvědavost, která byla zřídkakdy ukojena.
Sotva co si odložíš své svršky, chopíc se Budecius sklenice tě vybídne, abys se posadil na prázdné místo. Jaksi prkenně a dřevěně se usadíš, prohlížejíc si Horovy výtvory. Šlo povětšinou o nějaké abstraktní mazanice nebo obrazy napodobujíce různé, v dnešní době moderní, styly. Mezi společností jistě probíhal jakýsi započatý rozhovor, který jsi svým příchodem uťal. Osazenstvo na tebe zvídavě hledí a snad právě pod těmito pohledy máš za povinnost něco řici. Nenapadne tě nic lepšího, než se zmínit o svých politických ambicích.
K tvému nemilému překvapení tvá slova vzbudí spíše pobavení v této bohémské společnosti, kterou je možno potkat ve všech kavárnách v tomto městě, diskutující o všem, co zvlňovalo soudobí český život – o politických aférách, kubismu, Vídni, Futurismu, novoklasicismu, verši volném a vázaném, dramatu, literárních polemikách, salonech a tak podobně. Paní Kolárová postávajíc opodál skryje svůj úsměv do kapesníčku vytaženého z kapsy, se kterým se pojednou rozhodla otřít si tváře, dusíc v sobě upřímný smích. I Jan Budecius se jaksi pobaveně na tebe podívá, jako na malé dítě, co svým žvatlavým jazykem zkomolí nějakou větu, která nakonec zní úsměvně úplně jinak, než měla znít původně. Helena s Horou hledí na sebe vzájemně podivným a neurčitým pohledem. Snad jedině Štěpán si váží hodnoty tvých slov, soudě dle jeho vážného výrazů a souhlasného pokyvování hlavou. Zbytek to vzal jako nějakou anekdotu, které velice usměvavá, ale které se nesmějí smát.
,,Měl byste to možná ještě zvážit,“ špitne paní Králová, odkládajíc kapesník stranou, snažíc se zachovat si kamennou tvář.
,,To co říká paní Králová je úplná pravda,“ protne tu ponenáhle vytvořenou atmosféru Budecius. ,,Jste ještě mladý a vlastně teď během jednoho půlroku, co jste zde v Praze, jste ještě nepoznal všechny úskalí zdejšího života,“ napije se ze sklenky, ,,jestli tedy chcete vstoupit do Národní strany svobodomyslné, k Mladočechům, jak říkáte, měl byste si nejdříve uvědomit, proč tak hodláte učinit. Je sice hezké, že se chcete takto otevřeně přihlásit ke svým názorům, ale co jinak byste v té straně pohledával? Máte jistě mnoho strastí ve svém jinošském životě, jste naplněn studiem a poznáváním nového života, ale proč vstupovat do nějaké strany? Sympatizantem, ať už kohokoli, můžete být tak jako tak, ale zdá se mi poněkud zbytečné, vstoupit do politiky, aniž by jste se v ní jakkoli angažoval, a platit členské příspěvky za nějakou legitimaci,“ odmlčí se. Chvíli se rozhostí mezi vámi trapné ticho, ovšem jenom na chvíli, než si Štěpán dolije zbytek z temně zelné lahve.
,,No tak otevřeme tedy tu lahvičku, kterou jste nám slíbili. Doufám, že se nezlobíte, že jsme začali bez vás, ale nebojte se. O nic jste prozatím nepřišel,“ konejší tě živým hlasem. ,,Nuže, zde je vývrtka, přineste láhev. Ty Štěpáne vymyj sklenice,“ komanduje vesele ostatní. Pod jeho hlasem je práce snáze a veseleji dokonána a za okamžik už stéká rudé víno do blýskajících se sklenic, nicméně ty zůstanou netknuty prozatím na stole. Společná řeč se stočí ke vzpomínkám a pod drobným nátlakem Štěpánovým začne Helena vyprávět o svém rodném kraji.
,,Netušil jsem, že jste taková patriotka, Heleno,“ řekne jí ke konci řeči Budecius. ,,Kdo by to ve vás hádal. A vidíte, že ním Čechům podobné myšlenky nic neříkají. Říká se ostatně, že je to všechno marné a beznadějné. A Slovanstvo? Kdo to má vůbec konkrétně být? My? Vy? Rusko? Bulhaři? Poláci? Snad vy, ale co pak my? Kdyby šlo o mne, tak snad pak ano, ale o celý národ? Kdo je to vlastně národ? To je hromada konkrétních jmen. Kdo mi za ně zaručí, když se na ně podívám zblízka? Na všechny ty Dvořáky, Košťály, Uhlíře, Nováky, Cidliny, Matějíčky, Hrony, Tolary a podobně? Všichni jsou starostlivý a opatrní, zbabělí a spokojeni sami se sebou. Co také jiného chcete? Vy jste z jihu a tady je sever, omílaný jako zoufalý a ztracený ostrov německým mořem, jehož skály se sice drží, ale jsou časem leptány zlým vichrem německých vlivů. A oni větrají a přece větrají má milá. Vy jste jiná krev než my. Poslyšte Heleno, vaši lidé bojují už po staletí o svoji svobodu. Jak jste říkala, není rodiny u vás, která by neztratila někoho, kdo padl za svobodu ,,Kraljeviny Srbije“. Naši lidé bojují někdy již po tři sta let, někdy za Habsburky proti Prušákům, proti Napoleonovi, proti osvobozené se Itálii, proti Košutovi a opět proti Prusům. Jsou z nich dobří vojáci, i hejtmani si je pochvalují – Ah, was die Tschechen, di sind immer gute Soldatem,“ zapitvoří hlas a úmyslně, až žertovně, přežene německý přízvuk. ,,Že lkají na Rakousko? Že si dělají šašky ze stařičkého mocnáře? Zítra by se posměškovali Království českému, pak třeba České republice. Kdo z nich by šel na barikády? Lidé, kteří tyto české široké a šedivé masy dovedli k vítězství již v našem národě nikde nevidím,“ odmlčí se smutně. ,,Nemluvte příliš o těchto věcech, které jste mi řekla, nikde jinde než v naší společnosti. Vždyť četníci, policisté a ba i rakouští ministři jsou také Češi,“ rozhostí se mezi vámi trapná chvilka.
Na Helenu jeho řeč působila hlubokým a skličujícím dojmem. Na jeho věty, jak jste očekávaly, již nic neřekla a tak se řeč opět zastavila.
,,Buďte opatrný a pozorný na Helenu, milý Horo. Já bych se bála být svěřena do jeho rukou,“ řekne se smíchem a mrkne po básníkovi. Tím jaksi prolomila ledy. Všichni se dáte do upřímného smíchu.
,,Tak byste snad mohl pronést přípitek,“ je opět básník vybídnut, protentokrát Helenou. Ten se chopí své sklenky, zvedne jí do výše a spustí: ,,,,Nuže, tak tedy na zdraví první sklenicí až ke dnu. Ať žije ten slavný a počestný cech malířský a všichni mazalové všech světadílů,“ vzdá přípitek hostiteli a za chvíli již řinkají sklenice o sebe s tradičním, Na zdraví či Ať žije.

Heinrich Zitterbard
Mlčky poslouchá tvojí řeč o své sestře, tváří upřenou kamsi před sebe. Když sem tam mimoděk pohlédneš do její tváře, zdá se, jakoby ani nehleděla na cestu, co ubíhá tam před vámi, ale spíše hledí kamsi do dáli, jakoby se tam odehrávala jakási tobě neviděná scenérie.

,,Víte, jenom se ptám. Měli jsme jako přítelkyně mezi sebou takové – řekněme dívčí hovory,“ odmlčí se, usilující o to, aby řekla dost a přesto nejspíš neprozradila nic. Nakonec však nejspíš usoudí, že je to beztak lhostejné, budeš-li to znát či ne, dá se do řeči: ,,Marina se svěřila, že prý si jí její děd často dobírá, že je prý roztěkaná, divoká, že z ní nic nebude a že nakonec skončí jako stará panna,“ promluví přidušeným hlasem. ,,Sama tomu příliš nevěřím, nicméně mě to přirozeně zajímalo,abych věděla jak se věci mají, abyste rozuměl,” usměje se. Dál pak už nikdo nepromluví. Ušli jste docela úctyhodný kus cesty.
Když se však domek jejích rodičů blíží, trápí tě čím dál tím více to jednoduché gesto, kterým by jsi jí vyjádřil svojí náklonnost. Zbývá už jenom pár kroků, než zmizí uvnitř, aniž by jsi cokoli udělal. Kousek před domem, než se otočí tobě čelem a poděkuje za doprovod, zmocní se tě odhodlání a ty jí popadneš za její ruku. Svým gestem jí zjevně překvapíš a snad i trochu vystrašíš. Dívka polekaně stáhne ruku zpět, vysmekne se z tvého držení a na okamžik na tebe pohlédne zrakem ve kterém se mísí úlek s nevyřčenou otázkou – Proč to všechno?
Chvíli je mezi vámi ticho, než dívka zmateně ze sebe vytlačí několik slov a zmizí ve dveřích. Rozčílením si ani zpočátku neuvědomíš co chtěla říci. Teprve, když tvé tělo zaplaví ledový pocit vystřízlivění, uslyšíš ve své hlavě její nervózní přeskakující hlas podruhé, tentokrát srozumitelněji. ,,Eh, krásnou noc a děkuji za doprovod.“
Zklamán stojíš před vraty nějakou chvíli, neslyšíc a neznajíc ničeho, než se vydáš šouravým krokem zpět. Pojednou máš tendenci vysvětlit si své chování, porozumět tomu co jsi udělal a porozumět jejímu chování. Byla opravdu jenom vystrašená a zmatená tak, že jí nenapadlo nic jiného, než zmizet ve dveřích? Jestli pak teď přemýšlí stejně jako ty o tom, co se nyní stalo. Nebo snad vše už odsoudila a teď, lhostejná k tobě, dělá jako že nic?
Večerní slunce zmizelo již dávno za obzorem a na krajinu sedl stín noci. Chmurným a svižným krokem, zahloubán sám do sebe, si razíš cestu chladným večerem zpět domů.

,,Co zde pohledáváte?“ vyrušila tě z tvého zahloubání poněkud chtivý a vzrušený hlas tvé sestry nesoucí se z dálky, dožadující se odpovědi. Kvapně pozdvihneš hlavu, doposavad zaraženou hluboko v límci, abys ses rozhlédl okolo, odkud na tebe mluví. Marina stála za ohybem cesty, asi tak na dvě stě metrů od tebe, na lesní křižovatce vedoucí od řeky k vašemu domu. Bylo jasně patrné, že tě nezpozorovala a její slova nepatří tobě, nýbrž někomu úplně cizímu. Přes tmu a lesní porost jsi nezahlédl ke komu mluví, ale sotva co neznámý promluvil, poznal jsi ho podle hlasu.
,,To je otázka, pro myslivce.“ nemohl to být nikdo jiný, než mladý hajný Březa, odpovídajíc jakýmsi podivným a stísněným hlasem. ,,Konám tady svojí povinnost, střežím zvěř, aby jí třeba zlý medvěd neroztrhal, či třeba vlk nezadávil,“ odpovídal jí protentokrát jaksi veseleji a radostněji.
,,co je na tom divného? Na tom je mnoho divného. Sem jste přece nikdy nechodil! Není to váš revír!“ vmetla mu do tváře.
,,Mýlíte se, promiňte mi to Marino. Tohle je můj revír. Ostatně, kde by nebylo mého revíru. Jsem svobodný člověk. A tam kde jste vy, tam je i můj revír. Nedomnívejte se, že mi uniknete,“ pokračoval myslivec přidušeným, leč stále pevným hlasem. Marina na jeho slova jenom nespokojeně odfrkla. Tvá role tě tak trochu překvapila, že jsi se mohl stát náhodným svědkem čehosi, co by zůstalo nejspíš tvému zraku a tvému sluchu jednou provždy utajeno. Jak to jen dnes říkala Vlasta o té Marině? Vůbec, víš ty, co se může odehrávat ve vnitřních pochodech tvé sestry? V jejím věku je už většina děvčat vdavek chtivých tady na vesnici, ale ona přece není jenom tak nějaká obyčejná dívka. Nebylo by lepší otočit se zpět a lesem se jim vyhnout, nebo vylézt se svého úkrytu a zamířit k nim? Nebo snad zůstat tady a čekat, jak se to vyřeší?

Zprvu jsem docela zklamán, že jsem ji asi vystrašil a můj stisk neopětovala, ale když se vydám zpět k domovu říkám si, že pokud bude mít zájem dá mi ještě příležitost a pokud ne tak nedá a aspoň je to vyřešený. Dokonce se i pousměji když si vzpomenu na její vyplašený výraz a její roztřesená slova. Kde byla teď ta sebevědomá nepřístupná Vlasta kterou se měl strach oslovit, byla vyplašená jak děvčátko. Znovu se pousměji a koutky se mi rozjedou do širokého úsměvu na zklamáni jsem dočista zapomněl. Jen tak si kráčím a kopnu sem tam no nějakého kamínku a sleduji ho jak odhopká vždy někam do zmoly.

Pak mě vytrhnou z rozjímání nějaké hlasy. V tom jednom poznám hlas sestry.

To by mě zajímalo co tady dělá tak pozdě v noci, kruci ta je nerozumná copak se zbláznila? Chce snad aby se ji něco stalo? Jako by nevěděla že jsem za ní zodpovědný.

Trochu mě ta její nerozvážnost namíchne pak uslyším ještě druhý hlas protentokráte mužský a to mě snad namíchne ještě více.

Kruci to je mladej Březa tak za mou sestrou mi leze Březa já ti dám chlapečku divou zvěř, já dám medvěda ty uvidíš rozzuřeného medvěda, ale ve mě, já ti dám vlka toho budeš mít ty ale na zadku ty pazůre jeden chtivý. Ta sestra je fakt nerozumná ještě přijde do řečí.

Protože jsem zastánce rázných řešení a nehodlám se nikde schovávat zamířím rovnou k nim rázným krokem po cestě ještě přemýšlím jestli si nemá urvat po cestě někde čakan a toho mladého tajtrlíka. Trošku ale vychladnu a říkám si že by nebylo rozumné udělat moc velkou rutyku přece jen uvidím až co Marina která podle hlasu nebyla moc nadšená. Při těchto myšlenkách už se dostávám k nim již méně rázným krokem. Podívám se na ně a pak řeknu směrem k Březovy na mě až nezvykle chladným a tvrdým hlasem který by až bodal:

Pozdrav pámbů, Hmmm pan hajnej jak jsem slyšel stráží revíry u nás na jižní Moravě před medvědy a vlky co??? Tak myslím že by jste měl konat svoji strážnou povinnost někde jinde. Co vy na to? Protože jsem slyšel, že k nám míří celé smečky vlku a medvědů z horních uher ale prý budou proházet zrovna na druhé straně vesnice, vlastně až skoro u Nosislavy a míří přímo do knížecího lesa tak tam by jste měl co nejdřív jít a ochraňovat zvěř myslím že tady je vaše páce zcela neužitečná.

Řeknu s naprostou ironií a stejně tak ironicky se na něj usměji. Pak se podívám na Marínu a vezmu ji za ruku a říkám teď už spíš hlasem starostlivého otce a spíš blahovolně a možná i trošku v hlasu zazní prosba, ale přesto tonem který nedovoluje odpor.

Tak co Maríno nechce se ti už jít domů. Nemela bys se tak pozdě toulat tak pozdě v noci kdo ví co by se ti mohlo stát vždyť víš že se tu můžou potulovat různá individua. A stejně se tě po cestě musím na něco vyptat.

Pak ji vezmu pod paži a ona se do mě zavěsí. Toho ptáčka mysliveckého zcela již ignoruji i když bych mu jednu nejraději střelil. Pak jdeme spolu se sestrou polní cestou k domovu ale jdeme pomaličku abychom si mohly vše v klidu vypovědět. Ptám se jí co a jak s tím myslivcem jestli za ní jen dolízá a nebo i ona opětuje jeho city a bavíme se upřímně jak se někdy ve vzácných chvílích sourozenci baví. Snažím se ji i kárat aby tak pozdě sama nikde netrajdala že je to opravdu nebezpečné a pro krásnou holku jako je moje sestra dvakrát tolik. Pak se bavíme i o tom mém zážitku s Vlastou a že říkala, že se bavily o dívčích věcech. Pak se ptám jestli si myslí že by o mě Vlasta mohla mít zájem a jestli někoho nemá v Praze. Také zapředeme téma i na to co by chtěla dělat po Gymnázium že bych rád, aby šla někam na studie, pokud o to stojí, třeba o Vídně nebo do Berlína a taky co by si přála dělat. Při tomto rozhovoru se dostaneme až k domovu já se ještě opláchnu a napiji studeného čaje který máme vždy v konvici na kamnech uložím Marínu ještě chvilku si vykládáme a pak jdu také spát.

Posadím se trochu ležérněji do křesla a poslouchám a vnímám rekce ostatních, chvíli si hraju se zápalkami a pak je schovám do kapsy a jen s úctou poslouchám slova pana Budeciuse.
Neujdou mi pobavené rekce některých přítomných a trošku mě to mrzí, ale nadruhou stranu mají pravdu, jsem mladý a jednám bez toho abych myslel na budoucnost...
Mají pravdu, rozmysli se ještě než uděláš něco čeho bys pozdějí litoval...
Pohlédnu na přítomné a pak jen zahleděn do dálky řeknu...
Máte pravdu, chci se veřejně přihlásit k mým názorům, a chci za ně i bojovat, nebudu před vámi skrývat to co by jste se stejně dozvěděli, po tom co sem přečetl některá díla našich romantiků, realistů, a v neposlední řadě i profesora Masaryka, jsem ještě více utvrzem v tom co sem před otcem už více než dva roky skrýval...Nenávidím Rakousko - Uhersko, monarchii, a způsob vlády Vídně, pohrdám Vídeňským diktátem, a přeji si aby se udály reformi v tého zemi jak si je přeje Masaryk, na druhou stranu ovšem nesouhlasím s některými jeho národy, jsem hrdý že sem Slovan, a doufám že jednou náš národ bude zase o sobě svodbodně rozhodovat! řeknu víc než hrdinsky, ale zároveň tak nervózně že vytáhnu vyržínka ...
Doufám že vám nevadí že si teď zakouřím... řeknu a ani nečekám na odpověď a už si odpaluju...
Proč by Slované nemohly být svobodni, jako kdysi, před tím než jsem udělali chybu a najali si Německé žoldnéře do bitvy u Bílé hory, vím že to byl pluk Český, který zpanikařil a strhl tak vojsko k panice a rozhodl o naší porážci, vím i že Šlikův prapor nebyl něják hrdiný, že nebojoval z vlastní vůle u zdi letohrádku do posledního muže, ale mnohokrát před tím jsme si dokázli svou svobodu prosadit před celý světem...
ponořím se do svých úvah až trochu drze a s ohněm v očích výrazně gestikuluji kolem sebe...
Nevstoupím tedy do žádné strany, ale říkám vám že pro mě není hymna našeho národa Zachovej nám hospodine, ale píseň Hej Slované, jelikož je v ní cítit duch národa, kterému nevěříte, ale já ano, doufám a modlím se za to že mé děti budou žít jako už svobodní a né pod dohledem Rakouského mocnářství...
vydechnu a pak se zarazím...Alo co zmůžou má slova, nic, spíš činy, ale na ty taky není dobrá doba, je to můj názor, tak mi promiňte jestli se vám nelíbí, ale už ho asi nezměním...
pak uchopím skelnici s víne a připiju na to co Hora řekl...

Heinrich Zitterbard
První si tě všimne tvá sestra. Bleskurychle se otočí, čímž upozorní i Březu na něčí přítomnost. Snad kdyby mu teď vedle hlavy vystřelili z pistole, neotočil by se tak rychle a poděšeně. Chvíli zaváháš, než se pustíš do své štiplavé a cynické řeči. Březa zrudne až po kořínky vlasů a několikrát sklopí oči k zemi. Na tebe či snad na Marinu se ani neodvažuje pohlédnout.

,,Snad milostpáni ze zámečku budou rádi pro nějakého toho vlka či medvěda jako trofej navíc,“ procedí chladně mezi zuby, když mu dáš trochu volného prostoru k mluvě. ,,Panstvo se pak bude scházet častěji a vám budou více platit,“ upře na tebe nenávistný pohled, když tiše a nepřátelsky téměř šeptá tyto slova.
Sám Březa nebyl zas tak mladý, dokonce starší než ty sám o tři roky. Byl vysoké a útlé postavy s kudrnatými havraními vlasy a úhledně zastřiženým knírkem pod nosem. Vypadal tak někdy jako pouťový čert v zelené kamizolce, jehož obrázek si lze za mrzký peníz vytáhnout ve štěstíčku. Tmavě hnědé oči měl posazené hluboko ve své tváři, nahnědlé od slunečních paprsků. Sám Březa žil po smrti své matky sám, ve stavení nedaleko zámku, kde tiše doufal, že bude povýšen na lesníka. Otec, rovněž lesník, zahynul kdysi dávno v roce devatenáctistém osmém a tak žil Jan Březa sám. Stranil se tak trochu společnosti a zdálo se, že byl mnohem raději sám, než někde na tancovačce. To byl myslivecký adjutant Březa. Nic jiného jsi o něm ani nevěděl, nezajímal tě příliš. Jedině snad, že poslední dobou jste se několikrát sblížili při velkolepých přípravách lovu, kterého se podle klepů měl účastnit i sám německý císař. Jestli to je pravda, to se asi ani nedovíte. A pak byl u vás několikrát uprostřed hloučku vašich přátel. Přesto všechno si u tebe příliš sympatií asi nezískal. Byl tichý a zádumčivý. Když se vedl nějaký rozhovor, nikterak se v něm neangažoval. Vždy hleděl strnule kamsi do prázdna, sem tam jenom přikývl hlavou.
Dál už si ho nehodláš všímat, on tebe mimoděk nejspíš také. Stále stojí na svém místě jako opařený.

S dobrotou zahákneš Marinu a s vlídností a úlisností v hlase se jí snažíš domluvit. Konejšívá slova vypovídající o tvé bratrské lásce, kterou cítíš k ní, se však minou účinkem. Nejdříve se dívka zdá, že je plná pokory. Snad to působil ten úlek a rozhodnost, s jakou jsi se chopil iniciativy, ovšem jak mluvíš, začnou jí rudnou tváře a když se zmíníš o tom, že se ,,musíš na něco vyptat“, vysmekne svojí ruku z tvého držení a odskočí od tebe jako od jedovatého hada. Tváře barvící se do jasných barev života pojednou zchladnou a zbělají. Její živé černé oči vyhasnou jakýsi podivný vichr v nich rozfouká i ty poslední uhlíky plápolající do noci.
,,Ale já s tebou nechci rozprávět!“ vyštěkne jedovatě do houstnoucí tmy vaší mateřštinou, nehledě na Březu postávajícího jako solný sloup opodál. ,,Mám už dost toho, jak se o mne staráš. Které ,,individuum“ by mě mohlo tady přepadnout, bratříčku?“ prskala s ironickým nádechem ve hlase vzteky. ,,Tenhle čarostřelec? Tenhle protiva? Ne, snad jedině ty, který mi pořád šlape na paty, byť jsi jenom o pár let starší“ pohodila vztekle hlavou, až se jí cop na zádech rozhoupal jako kyvadlo. ,,Nejsem tady s ním o moc více v nebezpečí, než s nějakým tím vlkem, či medvědem. Nechápu pak, co se mi pleteš do mých věcí, sám by jsi se měl hledět, aby,“ utichne pojednou náhle, po té divné a útočné řeči. Do tváře jí opět vstoupí růž, kdy se kousne do rtu na okamžik, váhaje, jestli má nechat ve vzduchu nakousnutou větu, či raději zvolit něco jiného. Nakonec se dostane z rozpaků velice jednoduchým způsobem. Jakoby se nic nestalo, vyplázne na tebe jazyk a dá se do smíchu. Děvče se pak obrátilo zády a v divokém úprku uteklo dolů z kopce kamsi k divoké Dyji. Stuha spojujíce vzadu její vlasy do copu, vrkoče chceš-li, se prudkým záchvěvem rozvázala, spadla a ztratila se kdesi ve vyšším a temném porostu. Její vlasy se tak uvolnili a rozletěly se po zádech a okolo hlavy. Utíkala vší silou pryč od vás dvou, že se její nohy sotva dotýkaly země. Za chvíli, než jsi se vzpamatoval, zmizela kdesi mezi stromy.
Osaměly jste tady s Březou. Ten, nevšímaje si tebe, usedl na násyp u cesty vyndávaje cosi z kapsy. Jen sem tam pokradmu se zpod svých černých vlasů podíval na tebe, prozatím postávajícího na cestě. Nepochybuješ ani na chvíli, že poslouchal – a že německy panečku uměl velice dobře. Ještě jsi ho sám neslyšel, ale jako adjutant sloužící ve službách habsburských pánů to ovládat musel.

Její reakce mě opravdu naštve a to do takové míry že celá zrudnu vzteky.

Ta malá rozmazlená káča! Ta bude sekat dobrotu nebo uvidí! Nebudu se o ni starat za takovou nevděčnost se na to můžu tak akorát vykašlat!

Pak se zle podívám na toho ptáčka mysliveckýho vztekem stisknu ruce a nejraději bych šel a rozmlátil mu tu jeho přidrzlou hubu. Tak jsem vzteklý. Pak si jen odplivnu a zanadávám si pod vousy. Pak se celý vzteklý vydám k domovu.
Všechno se mi v hlavě motá přemýšlím co se to stalo tohle mi ještě nikdy neudělala. A taky udělala naposledy. Kašlu na ni. Když si myslí, že to vše zvládne sama inu proč ne muže. Ztratil jsem již dost času starání se o jejich obživu. Inu je čas třeba na onen Berlín nebo Heidelberg. Mám toho tak akorát plné zuby takovou drzost nehodlám tolerovat.
Pak přijdu domů a řeknu matce a co se stalo a svěřím se jí i se svými pochybnostmi a o tom, že bych se na to nejraději na všechno vykašlal a odjel studovat do Německa protože mi to nestojí za takový drzý nevděk, A že to po žních udělám a již se nebudu na nic ohlížet a hned zítra napíši na universitu do Berlína, Debrecínu a do Heidelbergu a zapíši s tam.
Pak se napiji čaje který mi stejně chutná jak pelyněk a jdu spát.

Josef Sýkora
,,Nenávidíte Rakousko?“ podivil se Hora. ,,To jsou dost silná slova na někoho, kdo žije z Rakouských peněz. Nezlobte se, ale neříkal jste, že vás otec je armádním důstojníkem a slouží kdesi ve Vídni? Co byste pak dělal, kdyby se Rakousko rozpadlo? Přišel by jste jistě o svůj životadárný zdroj peněz. A vůbec, neříkáte, že přejete této zemi svobody? Nelitujete, že stavovské povstání byla jenom záležitostí šlechty a nikoli mas, jako byla husitská revoluce? Jak chcete tu vaší svobodu,“ řekl slovo vaší s takovou cizostí ve hlase, jakoby se snad o tvého soukmenovce také nejednalo, ,,protlačit dopředu? Snad ne další rok čtyřicet osm příteli. Nebo chcete docílit dalšího vyrovnání, protentokrát Rakousko-Českého? Tuším, že tohle tady už jednou bylo a nevyvedlo se to příliš,“ usrkne trochu ze své skleničky vína.
,,Myslíte si, že tady vládne nesvoboda? Byl jste už také někde jinde?“ pozvedne oči Helena, podívá se na tebe zvídavě v jeden okamžik, ale pak ucukne stranou a zahledí se na Budecia. Ten ti věnoval zprvu jeden káravý pohled, ale než stačil cokoli říci, chopil se řeči typograf, který si neustále naléval z lahve. ,,Já myslím, že je to vše už od základů pochybné. Na co neustále spílat na politiku, stát a obracet se k tužbám. Za vším je vinna civilizace. To civilizace nás naučila neupřímnosti, učinila lidstvo nešťastným. Představte si jen život prvotních lidí. Vše prosté a všichni si užívali hojnosti darů země. Všichni si vzájemně pomáhají. Vy se mi budete nejspíš teď smát,“ začal opatrně, ,,neboť si budete nejspíš myslet, že jsem opilý, ale já přece něco snesu,“ rozhazoval úsměvy. ,,Nuže, tito lidé chodí na lov, milují se, množí se a žijí v dostatku. Nuže, a od které doby začíná neupřímnost? Od té doby, kdy někteří z nich vymysleli Boha. Strašná věc. Bůh je pořád takový a onaký, prostě stále lepší. Nespokojenost se sebou, závist, že existuje něco lepšího, žádostivějšího a pyšnějšího. To naučilo lidstvo haštěřici se o Boha a odtud pak hádat se o další věci. Nejdřív se lidé naučili hádce, pak neupřímnosti a potom zločinnosti. Proklínám zde proto křesťanství, které naučilo člověka pokoře, namluvilo mu, že je nutno snášet chudobu mlčky a otroctví oddaně, neboť na jiném světě nastane odplata. Na jakémsi dalším světě,“ odmlčel se. ,,Dovolte, abych se napil, neboť mi už vysychá v hrdle. Tak. Ale nedomnívejte se, že je to jenom křesťanství, které mrzačí člověka. To není jen církev, tohle strašlivé vězení a despocie ducha, ano, je to i stát a autorita, je to tak zvaná justice a spravedlnost v rukou oněch pánů. Vůbec, je to podvod, švindl a hnus. Zde náš přítel má pravdu. Je třeba rozbít tu ohavnou bublinu a zašlapat stavbu sváru do země. A až to vše nastane, pak bude záležet jenom na vás, aby jste nezahynuly pod troskami starého světa,“ zastavil divoký proud své řeči usedl polámaně do židle a rázem vypil celou sklenici ohnivého a starého vína, které vám tady všem tolik chutnalo.
,,Nuže, nyní všichni čekáme, co řekne Budecius. Mluv mistře, tvoji učedníci ti naslouchají,“ zažertoval Hora, který pil o závod se Štěpánem.
,,Především dovolte, abych prohlásil celou tuto řeč za zcela autoritativní žvást, vyčtených z laciných brožurek, za babku prodávaných spolu s tím nepadělaným anarchismem uvnitř.Hleďme, jak jsme všichni žalostní. My tady, přátelé hovořící stejnou řečí, Slované, kterých je na světě okolo sta miliónu, jak my žijeme? Který národ žije tak jako Slováci v Uhrách a Srbové v Bosně? Chceme-li totiž mluvit o lidské spravedlnosti, snažíme se hovořit zkušeně a začínáme tak nejčastěji u sebe, neboť sami sebe známe nejlépe. Mluvíte tady o bouři, která nastolí nový řád, ale kdy bude na ní vhodná chvíle? Učeni by navrhovali, že je nejprve potřeba prozkoumat vědecké podklady. Literáti zarecitují, že teprve tehdy, až bude vyřešen spor o volném verši. Učitelé, že až nám zvýší platy. Živnostníci, že až jim někdo zaručí budoucnost jejich povolání. Dělníci tehdy, až jim dají starobní pojištění. Nuže, vidíte, že obyčejně přijde někdo k možnosti odstranit něco ze špatnosti, pod nimiž je zavalen svět., není zde moci ani lidí, kteří by dokázali probudit ty skryté síly, o kterých tady oba sníte, vy dva idealisti. A víte co to znamená, když vám někdo řekne – ,,Bože vy jste idealista?“ Musí to být něco jako - ,,Bože, vy jste pitomec.“ Končím už. Fuj,“ položil se hluboko do křesla s oduševnělým výrazem.
,,Vy Češi jste podivný národ,“ řekla Helena. ,,My se na vás díváme, jako na předboj lepšího žití, ale u vás samých je to jenom neplodný kriticismus, nedůvěra sama v sebe, skeptismus, úpadek, že se mi ani nechce věřit, že vás kdosi může považovat za předboj Slovanstva v Evropě. Jste mladý a obrozenecký národ. Měli byste mít chuť k životu, jako člověk na rekonvalescenci. Chtít lepší zítřek. Ctít zápasit. Já, snad proto, že jsem více pravoslavná, než vy katoličtí, tak věřím. Věřím v to, o čem vy se tady jenom hloupě bavíte, čemu se vysmíváte a v co věří snad jen stařečkové. Věřím ve Slovanstvo.“
,,Mluvíš tak, že nemohu udělat nic jiného, než tě tady políbit za to, jak si milá,“ zastavil jí lehce přiopilý Hora, popadl jí do náruče a poněkud nejistě jí políbil. Štěpán mezitím usnul na dřevěné lavici.Spal asi velmi nepohodlně, ale tvrdě. Tak trochu působil dojmem, že celý týden nespal.
,,Zpropadená Srbka,“ zabručel si pro sebe neslyšitelně Budecius.
,,Poslyšte příteli,“ podíval se na tebe. ,,Povězte mi, jak to máte vůbec s rodinou?“ upřel na tebe jeden ze svých pohledů v nichž se mísila zvědavost, jeho autorita a jistota, že uslyší asi to, co si domyslel a co už vlastně ví.

Poslouchám vše se zatajeným dechem a pohrávam si s krabičkou od zápalek....
Ano, nenávidím ho, nenávidím jakoukoliv diktaturu, a tohle co se děje z diktaturou souvisí, stačí jen podívat se na to co se děje v Bosně, žiju možná z peněz jež mi posílá můj otec, ale radši bych je neměl, radši bych si začal vydělávat než takový život, je to možná neuvěřitelné, ale ty peníze mě neteší..
řeknu rozhodně a pohlédnu na Horu...
Stavovské povstání bylo sice záležittostí šlechty, ale neměla právě šlechta bojovat za naše zájmy? Já myslím že ano, a co se týče roveluce ve jménu Husa a kalichu, to byla jedna z dob kdy národ dokázal ukázat všem že dokáže bojovat za svou věc, a porazil několik křížových výprav, statisíce těžkooděnců, rytířů a výkvet Říšské válečnické síly té doby jen cepy a vozy, a od té doby bylo jen mále světlých okamžiků... Pak si znovu naleju víno a napiju se...Musím uznat že to víno je dobré, sice sem vínu nikdy moc neholdoval. přeci jen na Slezsku se pálí kalvados.. snažím se trochu ulečit hovoru a sklidnit své nadšení, pohlédnu na typografa.
Máte pravdu, křesťanství je vino mnoha křivdami na lidstvu, a civilizace nás žene kupředu a nutí si zvykat na stále nové věci, ale nové věci a pokrok nás může dovést do kýženého cíle.. řeknu napolo filozoficky.
Pak se zadívám na pana Budecia kterého mám v největší úctě..pozvdnu opět sklenku a smočím rty v tom lahodném víně, jeho řeči měli vždy váhu a tak se nad nimi zamyslím.Máte pravdu, je v nich anarchismus, ale já sem spíš jen radikální a tím taky zůstanu, nedokážu vám říct kdy příjde ten čas, ale někdy i malý káminek jež padá ze sevahu, zdánlivě nepatrný může sebou strhnou lavinu .. pak se podívám na Helenu a trošku se zarazím...Ale všichni takový nejsme, nejsme ...Já také věřím ve Slovanstvo, to že by sme si měli pomáhat, jsme přeci jedna krev, bohužel u nás je situace taková že každý jen čeká co bude, ale doufám že příjde doba kdy budeme kráčet po ulicích s vlajkami a zpívat svobodně národní písně, a slavit Slovanskou vzájemenost a nepřeberné množství svazků jež naši vzájemnost jen utuží.. pak se zahledím do dálky a chvíli nevnímám, v halvě mi neběhně obraz Všeslovanských sletů, ale z přemýšlení mě vytrhne otázka na mou rodinu.Zpozorním a zvážním..S matkou si rozumíme, to je dobrá žena, je sice zastánkyní monarchie, ale dokáže si vyslechnot i jiné názory a nezavrhuje je hned jako otec, s tím to mám horší, když sem jel do Prahy, řekl že už se těší na to jak ze mě bude později profesor historie, a třeba že se dožije toho že budu učit ve Vídni, na univerzitě, ale já mu řekl že toho se nechci dožít já, on ví že Vídni ani monarchii moc neholduju, ale hned mi řekl že mám mlčet a být rád za to máme monarchii a musel sem jít s ním do kostela a modlit se za zdraví císřské rodiny, raději sem však jel dřívějším vlakem..ještě teď se na mě otec hodně zlobí.. řeknu napolo s pokorou když mluvím o otci ale v mém hlase je cítit i něco rebelantského...pohlédnu na pak na ostatní a pozdvihnu svou sklenici...Na zdraví všem lidem dobré vůle..

Horův ateliér - Josef Sýkora
Budecius po celý tvůj rozhovor seděl v křesle a mlčky tě poslouchal. Když jsi dohovořil, naklonil se poněkud a přisunul se blíže k tobě, aby jste se lépe slyšeli. Šťepán pochrupoval a paní Kolárová si s mladým párem založila vlastní debatu. Nepochybně na tebe literát zapůsobil, jako na většinu lidí. Byl inteligentní, zkušený, měl rozumné názory a dokázal zapůsobit. Nikdy nikoho neurazil, ani se s ním nepouštěl do křížků, ale vždy dokázal nenuceně prosadit svůj názor, či nějakou servítku.
,,Mluvíte tady o národu, ale neříkáte, co ten národ vlastně tvoří. Masy lidu jsou již dávno minulostí. Dnes se nikdo nepostaví do čela mohutného proudu duší. Jednak proto, že by takový proud z ničeho nevzešel a jedna také proto, že žádný český národ už pomalu ani není. Kdo to podle vás má být? Jakýsi rolníček z ušlapané Lhotky, bankéř či císařský četník? To co Češi kdy dokázali dovedli jedině díky tomu, že měli uvnitř sebe jakousi vůdčí sílu, které je popoháněla vpřed. Dnes je všechno rozleptáno. Kromě žertů z Rakouska nic nesvedeme. Budeme se muset smířit s naším osudem, však jak pravil Palacký, byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm,“ položil se hluboko do křesla. Hovor na chvíli utichl. Celý Budeciova řeč nyní vedla k jedinému cíly, a to oprostit se od těchto vlasteneckých hovorů. Nepochybně je slýchal celý den a jak se zdálo, vypadal poněkud unaven. O to více ho zajímala tvoje rodina. Nikdy sám sice o své rodině nic neprozradil, za to se o to více zajímal o druhé. Když jsi vyprávěl o otci, položil básník sklenku na stůl a naklonil se blíže k tobě, ruce zaklesnuté do sebe, aby náhodou něco nepřeslechl. Sám jsi pocítil uvnitř sebe jakési uspokojení a radost nad tím, že jsi ho dokázal zaujmout, že není ponořen do křesla a unaveně nepřivírá víčka.
,,Řekněte mi,“ vyzval tě, když jsi skončil své vyprávění, ,,proč tak otce nenávidíte? Nepochybně bych si myslel, že syn takových rodičů přijme jejich názory, zejména vy příteli, když jste tak mladý a ještě nezkušený. Proč nestudujete jakousi vojenskou univerzitu a místo toho vám otec, promiňte mi ta slova, ,,trpí“ tohle všechno? Těžko chápu ten přerod, který se ve vás udál a zůstává mi stále neobjasněnou záhadou. Troufám si hádat, spolužáci z gymnázia nebo snad nějaký vlastenecky laděný profesor? Kdo vás příteli přivedl k těmto myšlenkám,“ natáhl se po poloprázdné láhvi, doplnil skleničky a jednu z nich ti podal.

Heinrich Zitterbard – Večer Velkého pátku
Matka byla téměř padesátiletá žena s hřívou černých vlasů, přesně takových jaké podělila po ní tvá sestra, místy prošedivělými. Ruce měla ztvrdlé letitou těžkou prací, tvář plnou vrásek, téměř nicotný nos posazený hluboko v obličeji a dvě malá očka.
Našel jsi jí sedět u stolu a zašívat oběma bratrům košile. Ihned rozpoznala tvojí mizernou náladu a sama tě vybídla, abys sis přisedl k ní. Matka trpělivě vyslechla tvojí řeč, ovládanou mnohými nelibými pocity a náladami, tiše a sklíčeně. Neomlouvala Marinu za její bezprostřednost a divokost. Nevyprávěla o tom, že taková byla už jako malá. Nesváděla to co se dnes stalo za její, či snad otcovu vinnu ve výchově. Jenom mlčela, čelo svraštěné do shluku vrásek, držela tě za ruku a soucitně na tebe hleděla. Nechala tě vymluvit ze tvých strastí které tě trápili a jen občas tě polaskalo po tváři. Jakoby nesla celou tvojí tíhu také na svých bedrech. Pelyňkový čaj tě poněkud umoudří. Když uleháš, vyjasní se ti rozum a převalujíc se na posteli tě začne pomalu zalévat jasný úsudek. Nikdy jindy než po tom, co tě Marina tak vyhubovala, jsi si neuvědomil, jakou oběť vlastně všem po smrti otce poskytuješ. Svým způsobem jsi měl převzít statek, ale po nějaké životní zkušenosti. Místo toho jsi tvrdě dřel a svým způsobem dřeš na ostatních, aby žili lepší život, jaký tobě utekl. Ale stojí opravdu za to, abys zmizel kamsi do zahraničí a nechal tady matku, aby se starala sama o své tři ratolesti? A pak ještě svého tchána, starého děda? Není to tak trochu sobecké? Ale není pak také sobecké, že tím promrháš svůj život, abys ho dal všanc ostatním? Křesťanská morálka by radila, abys to skousnul, ale řídíš se ty podle křesťanské morálky?
Pod tíhou svého svědomí a svých pocitů nakonec usneš. Marina domů nepřišla.

Statek – Velikonoční sobota
Ráno u stolu vládla stísněná nálada. Chlapci se najedli a potom si šli po svém. Děd seděl na zápraží, kouřil dýmku a koukal na slepice. Ani ráno jsi Marinu neviděl a snad ani nechtěl vidět. Měl jsi práce nad hlavu. Nakrmit zvířata, což ti zabralo pomalu celé dopoledne, dát dohromady porouchaný postroj pro koně a vykydat hnůj. To vše ti vystačilo až do času oběda. Ke stolu jste zasedli krátce po dvanácté, opět bez sestry. Během jídla vládlo ve vzduchu podivné ticho. Nikdo nic nepronesl, ale každý se tě očima ptal, co se stalo se sestrou. Nehodlal jsi odpovědět. Až už byla kdekoli, nehodlal jsi se doprošovat, až k tobě přileze. Teprve po obědě, když jste se rozcházeli, přispěchal k tobě mladší bratr s tím, že dopoledne mluvil se slečnou Žárskou. Prý by s tebou ráda mluvila, dnes k páté hodině v kavárně u nádraží, kdybys prý nebyl proti. Naoko jsi bratrovi vyhuboval, že si s tím nepospíšil a neřekl ti to dříve, ale do páté hodiny bylo ještě dost času. Alespoň by ti to trochu zvedlo náladu, ale což.

Sobota po obědě

Jsem opravdu naštvaný zvláště když nepřišla domů.Takové chování je naprosto zcela nepřípustné. Tohle ji nebude tolerovat nikdo ani její budoucí manžel a ani já. Jestli že nehodlá ani přijít domů nemusí chodit nikdo ji nenutí ale ostudu rodině dělat nebude! Správně nejsem její otec a nemůžu ji vychovávat a starat se o ni, ale ať nepočítá s tím, že za tohle ještě budu se snažit je zaopatřovat. To ne; jasně mi ukázala, že teď již je samostatná dostatečně a já nad ni nemám žádnou zodpovědnost. Joachim a Fridrich jsou už dostatečně velcí, aby se o sebe postarali sami a zabezpečily chod statku. V podstatě když umřel otec před 4 lety byl jsem v jejich letech a ještě jsem dokončoval Gymnasium a to jsme tehdy neměly ani tolik na spořeno jako máme teď. A Marína? Když chce ať si dělá co chce stejně letos končí na střední škole a pak je to jen na ni nebudu se do toho míchat. Chtěl jsem, aby šla studovat ale asi nemá zájem její problém já tohohle rád využiji vždycky jsem po tom toužil.

Pak za mnou přijde Jochi se zprávou o slečně Žďárské. Jsem skutečně rád, ale jen tak napůl líbí se mi a asi i bych chtěl s ní něco mít ale je m i jasné, že to nejí kvůli tomu že jsem ji včera držel za ruku ale pravděpodobně kvůli Maríně. Jak rád bych byl, aby to bylo jen tak kvůli tomu, že se ji se mnou dobře vykládalo kvůli tomu, že ji zajímám a že se ji líbím je mi ale jasné o co jde. Aspoň si oddechnu když vím pravděpodobně kde byla kdyby byla u toho hejska tu ostudu by matka ani děda nepřežily a já bych asi pravděpodobně musel vzít tu kulovnici co je v kůlně po otci a udělat do hejska pár dír.

Poklidím na záhumenku a ještě udělám nějakou práci kolem zvířat a ve stodole a když se už blíží čtvrtá hodina jdu se vykoupat v lavoru ohřeji nějakou teplou vodu a napustím do vany z kohoutku studenou pak je smíchám a rukou trochu prohrábnu. Honem tam skočím není moc horká spíš vlažná, ale mě to stačí. Pořádně se vymydlím a to i hlavu přece jen sem odpoledne kydal hnůj. Pak si obleču do bílé košile a do černého kabátku s hustě posázenými stříbrnými knoflíky a do černých kalhot. Původně jsem přemýšlel že pojedu s drožkou, ale rozhodl jsem se nakonec že času mám dost a procházka a hlavně případná procházka zpět se slečnou mi rozhodně neuškodí. Vyšvihnu se trošku si učísnu moje černé vlasy a pak vyrazím směr kavárna....

Horův ateliér

Pohlédnu na něj a očividně potěšen jeho zájmem se zamyslím..
Už před tím sem byl tak trochu skeptik co se Rakouska týče, nikdy sem k němu nepřilnul i když od malička mi bylo vštěpováno jak je slavné... pousměji se když si vzpomenu na mládí v Opavě a okolí...
Nejvíc za to může otec mé matky můj děd, otec byl když sem byl malý ve Vídni, domů jezdil jen občas, teda domů, nesnášel Opavu, a trpěl mé matce bydlení tam jen z úcty k mému dědovi, a tak mě vychovával dědeček, který byl hodně hrdý na svou vlast, to byl asi pevný základ mého myšlení... odmlčíme se a při vzopmínce na dědečka mi skane slza, je to již 4 rok co umřel, a stále mi chybí víc a víc...
A také máte pravdu, může za to i jeden profesor, hned první den, sem bloudil po univerzitě, a narazil na skupinku několika studentů a jednoho profesora, tajne jim donesl samizdaty od profesora Masaryka, bohužel, před několika týdny jej odvedla tajná policie, a byl poslán před soud...vím jen tolik že byl odsouzen na 15 let, jen za to že podporoval Masaryka. odmlčím se, a pak se nadechnu a potichu mu řeknu jen aby to slyšel jen on...Víte, mnohokrát sem s otcem vedl debatu o samostatnosti našeho národa, a otázce co by sme byli bez Rakouska..Uznal sem že většina továren postavili němci a rakušáci, ale když si vezmu Rakousko, jediná jejich infrastruktura je naše zem, vždyt ta země je samá hora, a jediné kde se dá něco postavit je sever korem Vídně, jinak nic, vše je u nás, i když pod správou Rakouska bohužel, ale otec to nechtěl ani slyšet, že sme průmyslově více ve výhodě a Rakousko by bez nás utrpělo ztrátu...

Josef Sýkora - Horův ateliér
,,Pochybuji, že dostal patnáct let, jenom za to, že podporoval poslance říšského sněmu, ale,“ nechal viset zbytek věty ve vzduchu, když jsi dál rozhovořil. ,,Ovšem, jsem poměrně dosti industrializovaná země. Udělali jsme velký skok, když se ohlédneme zpět za posledních třicet let, ale dovolte, abych vás opravil. Monarchie není jenom z Předlitavska, ale podstatnou část tvoří také Zalitavsko. A nadhazuje tady řečnickou otázku, kde bychom byli bez Rakouska. Na to lze snadno odpovědět. Buď v područí Turků, či součástí Německého císařství, Napoleonovou republikou či součástí Kossuthových Uher. Otázku toho, kdo by si nás urval když ne Rakousko, bych nejspíš vynechal. Je to jenom hádání mezi tím, kdo by byl přísnější pán,“ vydechl jaksi sklíčeně, přičemž pokradmu zašilhal po paní Kolárové. Nemohl jsi si nevšimnout, že ta začala po něm házet smyslné pohledy. Budecius přestal věnovat diskuzi větší pozornost, ale přesto od ní ještě neopustil. ,,Měl by jste si mnohokrát dát pozor na jazyk. Své názory můžete prezentovat, ovšem buďte opatrný s jakou vervou a kadencí,“ odmlčel se a dopil zbytek vína ve sklence. Chvíli na tebe koukal, pak se postavil a vybídl paní Kolárovou k odchodu. Rozloučil se s vámi zbylými srdečně, přesto nějak ve spěchu, a za chvíli odešli. Sám tobě podal ruku a téměř neslyšitelně zadrmolil, že by jsi se přece jen měl podívat domů během svátků.
Bylo už pozdě večer. Po Budeciově odchodu zábava uvázla. Štěpán spal a Hora s Helenou začali s úklidem. Přišlo ti tak trochu trapné, sedět tam zatímco oni pomalu, tak aby to z jejich strany nevypadalo, že tě vyhánějí, sklízeli ze stolu a vraceli pokradmu věci, když šli náhodně kolem, na své místo. Rozloučil jsi se, navlékl na sebe své svršky, seběhl ze schodů a vyšel na noční a chladnou ulici. Venku chvílemi foukal vítr, který zalézal za límce kabátů a nepříjemně studil na zádech. Vydal jsi se domů.

Josef Sýkora – Ulice noční Prahy
V kalném světle řídkého plynového světla svítícího skrz mléčné sklo pouličních barev, podoben podezřelému stínu, jsi se ani nevymotal z této podivné čtvrti, když z přítmí výklenku vyskočila jakási dívčina. Leknutím jsi se zastavil na místě jako přibitý a než jsi se vzpamatoval, přiskočila k tobě přitiskla se na tvoje tělo. Bylo to černovlasé, mladé, asi dvacetileté, útlé, ani ne příliš nehezké, děvče. Rty měla nepřirozeně zbarvené rudým cikorkovým papírem, vyhublou a sněhobílou tvář, kterou lemovaly černé volně rozpuštěné havraní vlasy vonící po šafránu, které kontrastovaly její hnědé a velké oči, dodávající její tváři poněkud vášnivý výraz. Svými dlouhými prsty tě chytila za klopy kabátu a přitiskla se pevně na tvé tělo. Do prsou tě skrz šaty bodly její pevná, špičatá a mladá ňadra a dívka roztouženě dýchla ti do tváře. Ten teplý a smyslný výdech na okamžik ohřál tvůj líc, než studený vítr opět uloupil tu trochu toho živočišného tepla.
Rozpálené krev vzrušení ti stoupla do hlavy. Nerozuměl jsi příliš v ten okamžik, co se děje. Byl jsi schopen pouze vnímat tu směs pocitů.
,,Pane,“ zasténala tiše do tvé tváře. ,,Vezměte mě s sebou domů,“ přitiskla se k tobě ještě více na tělo a celá sebou zatřásla, snad strachem, snad zimou. Svojí mladistvou tvář měla tak blízko tváři tvé, že by stačil jen jeden nepatrný pohyb, abys jí dokázal políbit. Vše to působilo, jako by jste byli dva milenci na opuštěné ulici, kde jen okolo vás prošel postarší chodec a támhle kousek stál postával a kouřil jakýsi pobuda.

Heinrich Zitterbard
Vyšli jste společně s tvojí matkou ze statku, každý po svém. Ty do města, ona s proutěným košíkem na houby. I když po smrti otce, jak jsem již psal, sešla na duchu, byla stále čilá a živá. Brzy vstávala a zastala dost práce. Nic jí nebylo cizí, zašívala, prala, vařila, dávala zvířatům, uklízela, pomáhala se živností a k tomu všemu stačila chodit ještě na houby, jako právě teď. Svým způsobem jsi byl rád, že na ně chodí, alespoň se dostala také ven. Třebas na vás dřela jako kůň, její práce nebyla nikde vidět, neboť jí bral každý jako samozřejmost, přesto kdyby jí přestala dělat, zhroutilo by se vám to všechno na hlavu. A k tomu jí ještě zbyl čas, aby vás všechny obdařilo svojí mateřskou láskou.
Sotva se na rozcestí před statkem, kde je kaplička zasvěcená bohorodičce, byl by jsi se i rozběhl po té známé cestičce jako školáček, co spěchá domů pochlubit se s vysvědčením mámě, kdybys nevěděl, že máš více než dost času. Coural jsi se proto pln elánu, nadšení a tužeb, pochmuřen do svých vlastních ideí. I když víš, že existuje snad jen jediný důvod, proč by si s tebou přála slečna Žárská mluvit, přesto se nedokážeš oprostit od myšlenky, jaké by to bylo, kdybys se mýlil.
Kamínky pod tvými vycupovanými polobotkami vesele praskali, vítr ohýbal tlusté kmeny stromů a vlnil vysokou a neposečenou trávu. Chvílemi, když vítr pohne přírodou, zvedneš hlavu a zaposloucháš se do jejích tónů. Ale místo nějakého osvobozujícího hlasu, nějakého spasitelného volání, které by ti poradilo, promluvilo k tobě opět tvoje rozbouřené nitro se silou vyhrožující sopky, vroucími vášněmi, příbojem rozházených myšlenek, jako syčící láva. Přesto, čím více jsi sestupoval dolů k městu, tím čiřejší jsi se cítil, tím svěžejší vzduch jsi vdechoval, tím panenštější byla vůně rozpařené jarní země a čerstvého jehličí na vrcholcích smrků. Smírčí pocity tě zaplavovaly, a když kdesi vřískal skřivan a odněkud dokonce vítr přivál štěkot psa, málem by jsi zapomněl na všechen svůj bol. Vždyť ty vlastně jdeš za Vlastou.
Bohužel tvá mysl si posteskla, když jsi prošel skrz tu lesní křižovatku, kde jsi se včera stal nepohodlným svědkem Marinina včerejšího rozhovoru. Tvá nálada pojednou vyprchá ty tam. Tvojí klidnou myslí projede vlna vzdoru vůči těm, co si z tebe tak včera vystřelili. Vůči ledově chladnému Březovi, nebo i vůči rozpustilé sestře. S hlavou zaraženou mezi rameny, jako po ledové sprše, projdeš energetickým krokem okolo. Na jednom místě, hnán zvědavostí, ještě sklouzneš pohledem někam do trávy, kde by měla být Marinina stuha. Nezastavíš se, nemůžeš tedy s jistotou říci, že tam není, ale sám jsi jí nezahlédl nikde.

Kavárna ve Velkých Pavlovicích s Vlastou Žárskou
Vlasta čekala venku u jednoho ze čtyř kulatých bílých stolečků před kavárnou na zahrádce.
Měla na sobě žluté pampeliškové šaty a hnědé střevíce. Hlavu měla ohnutou nad květinkou v bílé vázičce uprostřed stolu a vlasy jí spadaly do čela. Na dalším stolečku vedle seděl starý Kratochvíl, zdejší kovář, čtoucí si Národní politiku. Jinak bylo v celém městě, byť byla slunná sobota, liduprázdno. Snad jen pár dětí si hrálo opodál a tam na lavičce si jakási stařenka vyhřívala zkřehlé kostičky. Jaksi bojácně jsi se blížil k ní. Ona sama tě zpozorovala snad na jednu desítku kroků, co jsi byl od ní, usmála se na tebe jako se směje slunce na kapku rosy, kterou nechce spálit. Přesto její úsměv brzy opadl a ve tváři se jí mihlo něco znepokojujícího.

Noční ulice

Procházím v zamyšlení noční ulicí, nedávna rozprava mi dala hodně, přemýšlím čím dál vic o všech možných věcech, jdu jako ve snu a náhle do mé myšlenky i chůzy zastaví mladá krsáná dívka...
Domů, to snad nemyslíte vážně slečno, vždyť se naznáme.... řeknu s mírným vzrušením a zahledím se do jejich očí...
To přeci nejde, nehodí se to, nevím kdo jste, ani co po mě chcete slečno, doufám však že vám nikdo neublížil... řeknu když se začne třást a sundám si kabát a přehodím jí ho přes ramena...A kruci, v téhle části Prahy se to jen hemží vykřičenými domi, a já přeci nechci smilnit s prostitutkami, znám tyhle ženšitny z Ostravi, i v Opavě jsem jich pár viděl, ale tohle děvče je docela maldé, na to by jí mohla být.. přehluší mi tato myšlenka vše na co sem myslel doposud, při pohledu na dívčinu a pocitu dotyku jejich ňader, a blízkosti s jakou u mě tato dívka teď je, se mi zrychlí dech a rozbuší srdce..Kdybych nebyl vychováván k úctě k žená, ihned bych jí políbil, ale něco mi v tom brání, snad ušlechtilost, kterou mi vštěpoval otec i děd, snad úcta k ženám, jíž mě učila zase matka s babičkou...Nedokážu udělat nic jiného než kabát kolem dívčiny stáhnout, aby ještě víc vnímala teplo které se v něm drží...Řekněte mi alespoň vaše jméno, bo jinak vás ku sobě nemohu vzít... vysoukám ze sebe s nápadným Ostravským dialektem a pokusím se úsměv...Snad nejste protistutka, to bych nerad, vypadáte jako dívka v nesnázích, a to by pak byla má povinnost vám pomoci... vzejde mi na mysli znovu když se zadívám do její tváře..
Náhlý příval vzrušení mě však připravý o jasnou mysl a já v ní vidím jen dívku v nesnázích jak se teď jeví, ale pořád mi malá snítka rozumu říká že by to mohla být lehká dívčina...

Kavárna

Když jdu po cestě mezi poli, ještě mě napadne, že bych neměl chodit s prázdnou a že malá kytička vždy udělá radost. Samozřejmě to beru spíš z legrace když trhám polní kvítí, ale v efektu malá kytička ve které se nádherně promíchávají modro červeno bílé květy se sytou zelení vypadá docela hezky. Kytičku dole svážu ještě stéblem trávy a už jsem v Pavlovicích. Kytičku schovám za záda aby to bylo alespoň trošku překvapení.
Nehodlám se teď ani trošku zabývat nějakými nepříjemnými myšlenkami a chci si dnešní den užít když mám volno. Jen mě trochu mrzí že Vlasta bude chtít o nepříjemných věcech mluvit. No co se dá dělat když tak se pokusím vždy změnit téma. Nad touto myšlenkou se potutelně usměji. No uvidíme.
Už vidím Kavárnu i Vlastu. Pomyslím si:

Dnes jí to opravdu sluší v těch žlutých šatech vypadá vskutku moc krásně.

Když vidím jak se usmívá jsem docela rád, Pak ale vidím v jejím výrazu ještě něco jiného a už je mi jasné odkud vítr fouká. V duchu mi projede pár nepříjemných myšlenek které ale včas zaplaším.

Hmmm a je to tu jen doufám, že se mi nebude snažit promlouvat do duše to opravdu nemám rád. Myslím že jsem si již prošel toho dost abych věděl co mám dělat a ne se nechat poučovat od slečny co je nejen mladší než já ale ještě se nikdy nemusela starat sama o sebe.

Usměji se na ni také a je to opravdu upřímný usměv jak pak by také ne když ji to tak sluší je to opravdu moc hezká slečna.Přijdu až k ní usměji se na ni mile pak zpoza zad ji podám kytku polního kvítí a povídám:

Grüss Gott Wlasta das ist für dich. So eine Unvernunft. Ich Pflücken wild wachsende Blumen unterwegs hierher. Dürfen sie wird gefallen dir und Freude macht.. (Pozdrav Bůh Vlasto to je pro tebe. Taková hloupost. Natrhal jsem to polní kvítí po cestě sem. Snad se ti to bude líbit a udělá radost.)

Mile se na ni usměji a předávám ji ty květy a dělám jako by nic naprosto ignoruji její vyraz znepokojení který by chtěl toto hezké setkání změnit v něco co já nechci. Pak se pokusím dál pokračovat česky.

Jsem rád, že jsi mě chtěla vidět pravda, že já tebe taky doufám, že jsem tě včera nijak neurazil, ale nemohl jsem si nějak pomoci.

Usměji se na ni možná trošku omluvě možná spíš jen tak. Pak ji podržím židli, aby si sednula ke stolečku. Pak se taky usadím a povídám:

Co si date Wlasta? Smím vam obědnat?

Vlasta odpoví že děkuje že by si dala černou kávu. A to už přichází majitel kavárny Herbert Lechner. Oděn jako vždy v perfektně padnoucí oblek s vestičkou z jejíž kapsičky na straně mu kouká ozdobný zlatý řetízek od hodinek. Jeho již prošedivělé vlasy a vousy vždy pečlivě upravené a střižené do licousů které připomínají Císaře France Josefa. On je také snad takovou jistotou tohohle kraje a starých časů. Prý jak mladý záložák s 8. Brněnským plukem v 78 okupoval Bosnu a Hercegovinu a byl tam prý i raněn někdy o tom vypráví, ale málo. Má dva syny a dceru s tím mladším, Konrádem, jsem vždy hodně kamarádil, ale teď je na vojně a starší se odstěhoval do Brna a má tam snad také kavárnu a tak tu moc často nebývá. Jeho dcera Inge je mimo jiné moc krásná párkrát jsme se střetly na hodech a tancovali jsme spolu. Tehdy zřejmě měla zájem ale já jsem měl starostí až nad hlavu a nějak jsem nemel na nic takového chuť ani náladu.Usměji se na něj a povídám:

Grüss Gott Herr Lechner. Wie geht es Konrád? Ist alles in Ordnung? (Pozdrav Bůh pane Lechner. Jak se má Konrád? Všechno v pořádku?)

Lechner se usměje při zmínce o synovy neboť ví jací jsme bývali kamarádi a odpoví, že je vše v pořádku a že by se měl již brzo vrátit prý za dva a půl měsíce. Pak pokračuje již zcela profesionálně a ptá se co si dáme.

Zwei kaffee bite und für mich noch Kaffeesahne. (Dvě kávy prosím a pro mě ještě smetanu do kávy )

Pak se pan Lechner lehce ukloní a odejde a s Vlastou osamotíme Dívám se na ni a čekám s čím začne...

Josef Sýkora - Noční ulice s neznámou
Gentlementsky, ovšem s jistými pochybami, si vysvlékneš svůj svršek. Dívka se tě na okamžik pustí, nechá si ho přehodit přes sebe, a pak se opět k tobě přiblíží, ovšem už se tě nechytne. Celé to působí tak trochu komicky tohle všechno. Je to více než směšné. Těžko říci, jestli se to nedá nazvat bláznovstvím, že se tady kvůli ní svlékáš a podstupuješ tohle všechno.
,,Pane víte,“ začne plačtivě, ,,otec mě vyhodil z domu a tak jsem asi před půl rokem přišla sem do Prahy,“ nehodlá se tě jen tak pustit. ,,Ale byla jsem teď nějaký čas nemocná a bytná mi hrozí, že mě vyhodila z bytu. Prý pokud jí nezaplatím doplatek, tak mi nevrátí mé věci. A já nemám ani kde přespat,“ hledíš na ní s němým úžasem. Pravda, tohle se ti doposud nestalo, nicméně jsi mnohokrát již po večerech čelil hejnům svůdnic, přezdívaných fuchtle, flundry či bludičky, které se tě špulením nestoudně zmalovaných rtů, pohyby rukou, koulením očí a ještě povytahováním sukně, aby bylo vidět jejich čížkově zelené punčochy, snažily svést. Šlapalo se kolem Staroměstského náměstí, v Řeznické, Školské, na Žižkově, v Karlíně, na Smíchově, Oboře či u Ovocného trhu (kde se mimochodem této profesy daří po sedmdesátileté přestávce i dnes). Houfně také noční nevěstky korzují u Pařížské ulice. To je ovšem nic proti tomu, kdybys ses vydal na druhou stranu řeky. Tam pod Týnským chrámem stojí jedno z nejoblíbenějších lovišť pouličních krásek, průchozí hospoda Ungelt, spíše známá jako Tunel, a všechny přilehlé ulice. Postávaly tu na chodníku a lákaly hosty vyzývavými gesty. Vypínaly hrudník, nakrucovaly se či si ostenzivně cucaly palec. Mnoho z nich chodce rovnou oslovilo omílanými frázemi jako ,,Dejte mi cigaretu“, ,,Vemte mě sebou“, či důvěrněji ,,Fešáku, pojď si ohřát nožičky!“
K oblíbeným trikům patřilo i vyprávění dojemných příběhů, že ,,jsou v Praze poprvé a že se ztratily“, či jak se tobě samotnému už jednou stalo - ,,ztratily klíče“. Divil by jsi se, jak se jich pánové velice rádi ujímají. Většina z nich je z povzdálí sledována jejich pasákem. Svého ochránce má většina nevěstek. Byly to svérázné typy. Takzvaní pražští pepíci zasahují v případě sporů s klientem a brání slečnin rajon proti nevídané konkurenci. Většinou žijí z peněz své chráněnkyně.
Praha, jako ostatní velká města, během svého velice rychlého rozvoje a počeštění v posledních třiceti letech, opravdu žila prostitucí. Přesto rakouská legislativa dokázala jejich počet za posledních padesát let omezit skoro až o třetinu, tedy povětšinou těch nelegálních. Přesto v Praze zůstalo na padesát veřejných domů, od těch luxusnějších, kam se neostýchali zajít i přední špičky předlitavské monarchie, až po ty méně honosné, jakým byl třeba Ungelt.
,,Prosím, nenechal byste mě přes noc u sebe a nepůjčil mi třicet korun?“ začne opět žadonit. Jejímu vlahému dechu, podlitým očím a úpěnlivému hlasu odolává snad již jenom vědomí, že je téměř vyloučeno, aby to nebyla pouliční nevěstka.
Ovšem co když tomu tak skutečně není a co když je to jenom souhra náhod? Svým způsobem i kdyby bylo, tak by to nebylo takové tabu, jak by se mohlo zdát. Prostituce byla v té době dost rozšířená a využívané, byť už ne tak hojně jako před padesáti lety, kdy i houf otců od rodin utratil své vydřené peníze za takovéto potěšení. Neruda, Kafka, Paul Leppin a jiní měli tak mnoho a mnoho témat, jaké popisovat. A že se činili.
Byl by opravdu takový hřích s ní strávit noc? Třicet korun by pro tebe byl pakatel a jí by to evidentně pomohlo. Víceméně nemusí ani být profesionální prostitukou, nějakou starou ženskou, jejíž chůze se podobá staré dojnici. Patka sedmačtyřicetileté holky, česaná přes čelo, heřmánkovým odvarem vybledlá jako konopný ohon houpající se u dřevěných koní. Ne, ona působila oproti nim mladě, svěže a nezkaženě. Jako by na vesnické tancovačce k tobě přiskočila nějaká dívčina a chtěl si s tebou povyskočit. Kdo ví, jestli to myslela tak jak jsi si to vůbec představil, či jestli není v tísni a nesnaží se tak příležitostně zachránit svojí existenci.

MH – Ostrava je podle spisovné češtiny ženského rodu, tedy bude se druhý pád psát ,,z Ostravy“. Stejně tak nevím, jak máte tam ve Slezsku ve zvyku psát slovesa, ale ,,připraví“ se píše s měkkým I na konci, nikoli s ypsilon. Opravdu, působí to jako pěst na oko.

Jinak, kdybys ses chtěl dozvědět o pražské prostituci z této doby něco více, tak pokud by jsi navštívil Prahu, doporučuji policejní muzeum u Nuselského mostu. Vstupné je více než symbolické, snad pro studenta 15,- Kč, pro dospělého pak 25,- Kč. Mimo historii četnictva a policie už od Rakouska-Uherska se můžeš prohlédnout rovněž aktuální témata, jako je práce kriminologů a dalších, kteří bojují s vraždami, ,,vloupačkami“ a s drogovou kriminalitou. Stejně tak se můžeš podívat na centrální pražský dispečink z roku 1986 a mj. i na dvě místnosti věnované pražské prostituci. Obrázků a fotek je tam více než dost, ovšem ouha, neměl by jsi tam chodit, pokud je ti méně než osmnáct let. Víceméně tak ovšem stejně nikdo nehlídá a myslím, že tam není nic, co by tě nějak ,,pohoršilo“.

Heinrich Zitterbard - Lechnerova kavárna ve Velkých Pavovicích, odpoledne Velikonoční Soboty, s Vlastnou Žárskou
Vlasta přijme kytici lučního kvítí s rozpaky ve tváři, ale co je důležité, přijme ji. Tiše a plaše ti řekne děkuji, přičichne a pak nevědouce co s ní, strčí jí do vázičky mezi vámi. Z trapného a tichého dumání vás obou vás vysvobodí starý Lehner. Pohovoříš s ním na okamžik o synovi a s naivitou se usměješ sám sobě, kterému se v očích zatáhly rolety vzpomínek. Ovšem dnes přece není čas na vzpomínání, byť příjemné a sladké.
Objednáš sám za vás oba. Snad se trochu zarazíš nad svojí dychtivostí, když se ozve Vlasta měkkým hlasem, že by také prosila smetanu. Víceméně je to prkotina, ale možná jsi se jí měl otázat, co by si přála. Víceméně to ovšem určitě byla prkotina. Co by tady asi tak jiného mohla chtít, ale přesto, pro tebe který na ní chce udělat dojem by neměl být tak unáhlený. Starý Lechner se vzdálí na okamžik a mezi vámi se opět rozhostí ticho, které opět protne Vlasta.
,,Děkuji, že jste přišel.“
Její hlas je dnes podivný, sklíčený a smutný. Jakoby jí trápilo něco tobě nevysvětlitelného. Snažíc se rozseknout tuhle náladu, odpovíš, že by to přeci nebylo vhodné kdybys nepřišel. Něco o tom, že jsi se sem nemohl dočkat, si necháš pro sebe. Za malý okamžik, než se vůbec někdo z vás osmělí aby něco řekl, přinese Lechner dva bílé šálky s oušky na dvou bílých talířcích s ubrouskem a s malou skleničkou sifonu. Jeden předloží před tebe, druhý před slečnu a za vašeho děkování opět zmizí uvnitř. Ani se neoptal, jak už má ve zvyku, zda-li chcete denní tisk. Evidentně chápe, že tady vy dva nesedíte kvůli novinám a událostem.
,,Takže,“ začne opět Vlasta míchajíc lžičkou v kávě. ,,Vy asi tušíte, proč jsme teď tady,“ pozvedne k tobě přes kytici ve váze zvídavě oči, chtíc vidět, jak se budeš tvářit.

Kavárna-Lechner

Když se mě zeptá jestli vím proč jsme tady, jen se pousměji samozřejmě vím kam míří, ale já nehodlám téma rozhovoru stočit směrem na sestru a její alotria ta už má u mě pořádný škraloup a nehodlám si jí „špinit“ ještě dnešní den. Naliji si do kávy smetanu a přidám cukr a zamíchám jí, pak lehounce upiji.

Výborná Lechner mel vždy tu nejlepší kávu z okolí jak jsem vždycky záviděl Konrádovy když jsme si hráli u nich ve skladu a přivezli jim nové zboží. Vše tak krásně vonělo. tak po orientu.

Tyto myšlenky, ale zaplaším když vidím, že se odemě čeká odpověď. Usměji se na ni a zcela bezelstně a taky v jistém smyslu žertovně povídám.

Ne opravdu nevím, naprosto nic mě nenapadá. Asi jsem jen naivně doufal, že jste se mnou chtěla setkat, protože se vám semnou dobře mluví a je vám moje přítomnost příjemná.

Pak se na ni znovu přátelsky podívám, usměji se a jsem zvědavý jak se z toho teď sama vykroutí.

Heinrich Zitterbard - Lechnerova kavárna ve Velkých Pavovicích, odpoledne Velikonoční Soboty, s Vlastnou Žárskou
Poslouchala mlčky s přísným pohledem, kdy ve ztaženém obočí se skrývala tvrdost, v čáře rtů se zavlnila jako had snad nedůvěra, snad pohrdání. Vlasta při tvých slovech mimoděk překvapeně odložila usrkávanou kávu a zvedla hlavu, snažíc se pohledem hodným bystrého sokolníka prohlédnou tvůj úskok. Chvíli chladně a nepřátelsky mlčela. Trochu tě zarazilo, že takové sebemenší vrácení její narážky odpověděla ještě chladnějším, a i tak trochu udivenějším pohledem, pohledem, který spálil i tak nepatrnou jiskru potěchy v jejím oku a hlase.
,,Křivdíte sám sobě," umlkla na okamžik a svlažila rty ve vroucí kávě. Ani se nemohla napít, neusrkla nepatrné množství a se zkřiveným obličejem ji nepolkla. Jakoby si jen tak chtěla dopřát trochu času na rozmyšlenou. ,,Že jste sem přišel," dodala pak nedbale. Oblak neproniklutelnosti se kolem ní zahalil. ,,Trápí vás hodně, že trčíte tady místo toho, abyste se rozletěl do světa?" zarazila tě touto otázkou, pronesenou se zdánlivou lhostejnou bezprostředností. Alespoň si dokázala odpustit poznámku na konci věty - jako já.

Noční ulice

Pohlédnu na ni a pak se podívám na kuřáka opodál, ale tak aby si toho moc nevšimla..
Inu dobrá slečno, pomohu Vám, pojďme už je večer, a kdo ví co vše tady hrozí...
řeknu a nabídnu jí rámě...Jak se jmenujete slečno? Já jsem Josef Sýkora, studuji tady na univerzitě historii...
začnu mluvit jelikož sem tak trochu nervózní a řeč by příliš stála a vedu jí ke svému bytu...

Kavárna-Lechner

Držím před sebou hrníček z bílého porcelánu a hraji si v něm se lžičkou a drobnou kávovou pěnou. Poslouchám jí a stále se u toho usmívám. Nemám nejmenší důvod tvářit se nějak zapškle či vážně, i když jak mě připadne, Vlasta se pokouší tento rozhovor do těchto vážných vod stále zavést.
Nehodlám si nijak zvláště hrát již na schovávanou nikdy mě to nebavilo moc dlouho a proto jednám na rovinu a bezprostředně s někdy až bolestnou, odzbrojující upřímností což se mi vždy osvědčilo při jednání s lidmi. Proto povídám:

Asi jsem to nepochopil. Křivdím sám sobě když jsem přišel? Nechápu? Přišel jsem, protože jste mě o to požádala. Zaprvé by to nebylo slušné a za druhé mám rád vaši společnost. Připadnete mi jako krásná, inteligentní a žena s vlastním názorem a toho si u žen vážím, proto jsem tu. Jestli si tím křivdím tak ať mě to nevadí. Lepší abych si křivdil sám než aby mi to dělal někdo druhý.

Po těchto slovech se usměji a pozvednu ramena jako, že mi to je opravdu jedno.

Jestli mě to trápí, že jsem zde? No jak se to vezme, netrčím tu mám to tu rád je to krásný kraj a dřív jiná možnost nebyla, musel jsem zůstat zde a starat se o rodinu po otcově smrti. Teď, ale jak sem se přesvědčil, moje důvody pominuly já vážně uvažuji o tom, že bych se rád posunul ve svém vědění o kousek dál. Ale po studiích bych se sem rád vrátil vždyť zde to není žádný zapadákov kde se dá jak vy říkáte trčet je to kousek jak do Brna tak i do hlavního města do Vídně a i kousíček do uherského Prešpurku tak co víc chtít? Vlastně když se o tom bavíme zrovna budu sepisovat žádost o zapsání do prvního ročníku na evangelické theologické fakultě v Heidelbergu a podám přihlášku zřejmě i do Berlína a Debrecína. Proč se na to vlastně ptáte vás trápí, že zde "trčíte"?

To poslední slovo řeknu s jistou ironií v hlase, aby bylo jasné, že slovo trčet v tak krásném kraji zní zcela nepatřičně...

Josef Sýkora - Noční Praha
Představíte se nejprve sami sobě navzájem, pak nabídneš dívce pod tvým kabátcem rámě a jako dva lidé z lepší společnosti se vydáte tmou. Postava pokuřující u zdi se vytrhne ze stínu a kolébavou chůzí se vydá pozvolna za vámi.
Nemůžeš si nevšimnout, že je zpočátku dívka spíše lepším tazatelem, než vypravěčkou. Láme z tebe pomalu informace od doby, jak dlouho tady jsi, po tvojí rodinu, mládí, bydlení a další věci, které by jsi za jiných okolností na ulici jen tak nikomu nevyprávěl. Nakonec se ovšem karta přetočí a do pozice tazatele, a nočního ochránce zároveň, se dostaneš ty. Dívka se jmenovala Jana a byla v Praze, jak ti tvrdila, druhým rokem. Utekla do tohoto kraje z jakési vsi od Žamberka. Vyprávěla ti krátce a stručně, se satirickým úsměvem na tváři snažíc se zakrýt zoufalost jejího života. V mlhavých poznámkách a dodatcích, které k tobě promlouvali více než jasněji, ti okamžitě došlo, jak se věci mají. Asi do svých třinácti let si žila obyčejným selským životem, přeplněným strýčky a tetičkami, takovým, jakým žije i rozpustilá mládež v tvém kraji. Pak ovšem asi ve věku třinácti patnácti let, v období dospělosti, kdy jsou mladá děvčata v rozpuku, začínají se jim vzdouvat ňadra a z dětí se pozvolna stávají ženy a matky, jí otec znásilnil. Ona sama neřekla toto slovo, ale z její řeči bylo více než patrné o co jde. Její utrpení tak nekončilo. Postupně začala sloužit jako objekt chtíče strýcům a bratrancům, aniž by to někomu překáželo. Matce se svěřila, nicméně ta to mlčky přijala a dál s tím nic společného mít nechtěla. Jak jinak, tyto ženy byly rády, že dostaly od manžela alespoň pár korun. Proto v sedmnácti utekla, a kam jinam by šla než do Prahy. Dál už ke své minulosti neřekla nic, i když by to vše mohla převyprávět alespoň dvakrát. Víc jsi se nedozvěděl. Co je zač jsi z ní opatrnými otázkami, nechtěje jí rozhněvat, nevylámal. Teď jsi s ní nespěchal, loudali jste se noční Prahou okolo varovného syčení plynových lamp, snažíc se posvítit si na vás svým kalným světlem. V potemnělých uličkách se potloukala kdejaká pakáž pražská, různá individua, a samozřejmě houfy nočních svůdnic, které ti ovšem dali pokoj, když jsi byl s tou dívkou.
Bylo neuvěřitelné, kam až se řeč stočila. Ptala se na květiny, jaká se ti líbí, máš-li rád šeřík či jestli ti nevadí příliš, že vše je v těchto ulicích ponuré a šedé. Vyptávala se zda-li tě zajímá kultura, jakou hudbu máš rád, či jezdíš-li rád na koni. Bylo to navýsost zajímavé, bavit se o něčem jiném, než o politice. Navíc s takovou sympatickou společnicí.

K dvoru dojdete akorát včas. Nešli jste příliš svižně a tak tě trápili obavy, zda-li nezmeškáš desátou hodinu a budou-li vrata od domu ještě otevřené. Nebýt tomu tak, jistě by jsi se musel dovolat domovnice a těžko říci, co by ti na tvojí společnost řekla, teď v noci. Možná by to přešla, ovšem jistě by si neodpustila šířit o tobě klepy. V horším případě by slečnu nepustila dovnitř. Tak jako tak, jsi rád, že tady teď není. Ohlédneš se ještě za sebe, obávaje se tajemného stínu, který se plahočil nějakou dobu za vámi, ovšem kromě sloupořadí lamp, odlesků skleněných tabulí a jarní noční oblohu nikoho jiného nespatříš.

Tvé bydlení nebylo nikterak hodné tvému bydlení co jste měli ve Slezsku. Bydlel jsi až nahoře, nedaleko starého a rozvrzaného podkroví ve třetím patře, kam chodila většina nájemníků věsit prádlo po vyprání. Kdybys měl ve zvyku pořádat bujaré pitky dlouho do noci, jistě by tě jejich vrzání budilo, nicméně takhle vstáváš poměrně dost brzy, kdy na nějaké prádlo není pomyšlení. Ovšem tam nahoře na pavlači, tam bylo tvé království. Byla to malá a nepříliš malebná cimra několika kusy nábytku, lavor s vodou na kterým viselo kulaté zrcadlo, komoda, malý kulatý stolek s hromadou knih na sobě a s nedopitu ranní kávou, kamínka na uhlí, skříň a malé okno do dvora. Tomu všemu vévodilo jedno temně zelené kanape, těžká a velká potvora, která zabírala v celém kamrlíku ponejvíce místa. Pod ní jeden kufr, jinak všude po pokoji knihy, staré noviny, šatstvo, kartáče a mnoho jiných věcí denní potřeby, které ti nejsou zapotřebí uklízet. Neměl jsi také proč, vždyť jsi tam chodil poslední dobou jenom na přespání.

Heirich Zitterbard -Lehnerova kavárna
,,Křivdíte sám sobě, že se snažíte namluvit něco, co není pravda,“ přelétne tvojí lichotku s kamennou tváří, položí horký šálek a ruce složí do klína. Na chvíli tě podrobí jejímu zvídavému pohledu, jakým se kdejaké malé děcko kouká na cizokrajný hmyz. Nesmála se, nemrkala, jenom se snažila odhadnout rej myšlenek, který ti vířil v hlavě. Pak, jakoby vše vzdala, povzdechla si, zamrkala párkrát s pohledem upřeným kamsi stranou od tebe. Rozhovoříš se dál. Trochu smutným hlasem se rozmluvíš o věcech, které tě v tom nešťastném soužení duše včera napadaly. Jakoby jsi těmito slovy potvrzoval, že to co chceš udělat je závazné a že tomu dostojíš, když se s tím svěřuješ právě Vlastě.
Očekával-li si v jejím obličeji nějaký divočejší záškub zájmu, pak jsi se zklamal. Přijala to zádumčivě, hluboce přemýšlejíc o tvých slovech. Pokaždé, když jsi jí dal prostor k hovoru, nechala mezi hovorem tvým a hovorem jejím krátkou zasmušilou chvíli, takové malé trapné ticho, rozmýšlejíc si snad co pronese. Bylo to jako čekat před soudcem na ortel. Nepříjemné a napjaté. Kdyby se alespoň usmála, nebo jakkoli pohnula, bylo by to ihned příjemnější, ale v těch malých chvilkách jakoby se zastavil čas. Jenom její vzdouvající se mramorová ňadra napovídala tomu, že ručičky hodinek stále běží a odměřují s ubíjející přesností minuty, hodiny, dny a roky.
Když se konečně Vlasta rozhovoří, nemůžeš si nepovšimnout, že pichlavý tón vymizel.
,,Ano, to že jste zabezpečil dostatečně svojí rodinu vás šlechtí,“ polaská tě chválou, ale vzápětí se jí vrátí do oka jakási šibalská jiskra, jazyk se opět rozklene a pichlavost a suchost, kterou by kdejaká namyšlená hrdost sama považovala jistě za výsměšnost. ,, ,opravte mne jestli se mýlím,“ vsune do svých myšlenek tuto měšťáckou poznámku, opravňující jí stáhnout vždy svá slova bezbolestně zpět , ,,ale nebyla tohle vaše povinnost? Měla jsem za to, že po smrti hlavy rodiny se má právě nejstarší syn postarat o domácnost a o ostatní. Navíc, nezdědil byste stejně tak jako prvorozený grunt? Jakže vy Němci říkáte, že to bývá, první syn zdědí grunt, druhý bude farářem a třetí vojákem,“ zazní z jejích úst poněkud výsměšně. Zejména poznámka ,,vy Němci“ je pro tebe bolestnější než to všechno ostatní. Jakoby tím neúmyslně tvrdila, že jsi jiný, cizí. Přesto, evidentně nevědouce si svého pochybení, mluvila dál. Ta zatichlá Vlasta byla pojednou ty tam. ,,Nebo pro koho z rodiny měl být tento kraj jeho Kolchidou?*“ vytáhla ruce z klína a zamíchala kávou.

*Nevím jestli to znáš nebo ne. Nechci tě nikterak urazit ani zesměšňovat tvé znalosti, ale ješitných lidí se po tomhle světě pohybuje více než dost. Přesto si neodpustím podat sem vysvětlení, pokud tento výraz neznáš. Kolchida, neboli Herkulovy sloupy, byly starověké názvy země na východním pobřeží Černého moře či na západ od Gibraltarské úžiny. Byly to krajní body jejich plaveb starých Řeků a jimi prakticky končil tehdejší známý svět. V historických atlasech bývá tento název často k vidění, jedná-li se o mapu řeckou. V pozdějších dobách se používá pro neznámou krajinu latinský výraz Terra incognita.

Lehnerova kavárna

Popíjím kávu a užívám si příjemných paprsků sluníčka. Musím se pousmát když mluví o Kolchidě. Nevím jestli mě chce těmito pseudointelektuálními řečmi ohromit či co já vím, ale připadne mi to spíš směšné. Nic ale nedám znát a promluvím jako by se nechumelilo:

Jistě jsi myslela my Moraváci, že s německou obcovací řeči ? Není to ani deset let od Moravského paktu či jak chcete vyrovnání až zapomínají slovanští Moravané že jsou tu i germánští Moravané škoda. No to je jedno nebudeme se piplat v maličkostech.

Pak se napiji kávy a pousměji se na Vlastu jako že to bylo spíše takové rýpnutí než nějaká výtka.

Samozřejmě, že to byla moje povinnost a ani nemám důvod si myslet, že bych se za to mel chválit, prostě to tak bylo a hotovo. To pořekadlo tuším s tím vojákem a farářem není německé ale české každopádně někde funguje někde ne. A já o grunt popravdě moc zájem nemám raději mám humanitní vědy o ty se pokusím ucházet. Pro koho by mel být zdejší kraj Kolchidou to nevím pro toho kdo bude chtít já momentálně mířím jinam ale to příslovečné zlaté rouno zde nehodlám nechat jen tak bez ochrany a časem se sem opět vrátit.

Pak se na ni podívám a trošku se ušklíbnu a pokračuji:

Ale stále tedy nevím proč jste mě sem pozvala? Doufám že to není jek kvůli tomuto "výslechu".

A pak se opět na ni usměji abych svoji narážku zlehčil....

Mé království

Pomohu jí z kabátu a nevině se usměju když sklidím pár knih z kanape a chvíli je rovnám aby to tam vypadalo trochu jako bydlení a ne jen doupě k přespání a uložení věcí...
Omluvte ten nepořádek, ale poslední dobou tady jen přespávám, takže ani moc neuklízím.. řeknu provinile a zahledím se do jejich uhrančivých očí a pak se nesměle pousměji...Dáte si něco slečno, mám tady kávu, nebo čaj, a také by se tu našla lahvinka kalvadosu.. pomalu sklidím všechny věci a cimra začne být útulnější než když jsme přišli, zadělám závěs na okně a usadím ji na kanape, trošku se stydím, ale co, vždyť nedělám nic co by nedělali mí vrstevníci, a navíc, zkušenosti těchto děv jsou velice cenné pro tak mladého muže jako jsem já...Naliji do dvou štamprlátek kalvados a jednu jí podám, usměju se a kopnu do sebe tu svou na kuráž a pomalu si přisednu k ní.....

Heinrich Zitterbard
,,Hodlala jsem tady strávit svátky, ničím a nikým nerušena, popovídat si se svými bližními, vrátit se do kraje, kde jsem se narodila a vyrůstala. Tak trochu jsem doufala, že si plně odpočinu od všech měšťáckých řečí a nálad, ráno mě vzbudí švitořící ptáci, pak se podívám na křesťanský průvod, pokřižuji se před monstrancí a potom se posadím se šálkem dobré kávy a s přáteli bezelstně promluvím,“ zvedla při slůvku ,,bezelstně“ oči v očekávání, jak se k tomu budeš tvářit. ,,Tak tomu jsem předpokládala až do včerejšího večera,“ sklopila oči k bílému šálku. Nejdříve jsi se lekl, nemyslí-li snad to tvé vyzývavé gesto, ovšem poté co se rozhovořila dále, alespoň trochu jsi si oddechl. ,,Já nevím, co se včera vlastně stalo, a poněkud jsem ani nechtěla vyzvídat, ale … dala se do řeči. Jak jsi očekával, mluvila o tvé sestře, jak v hluboké noci přišla k nim domů a žadonila o nocleh. Jak se Vlastě svěřila, že se nechce vrátit domů, neboť tě prý zná a bojí se tě. Snad nechtěně tě trochu překvapila tím, že dle sestřina soudu se z tebe po otcově smrti stal pedant, který nesnese cokoli odpírající jeho názorům. Jakoby si pak pozdě uvědomila, snažila se stočit řeč zpět na divokou sestru. Ovšem neomlouvala ji, jako to často dělávala matka, spíše se snažila postihnout, proč je taková – nespoutaná. Nebýt toho, že jsi byl hlavním účastníkem dění o kterém mluvila, byla by se její řeč příliš dobře poslouchala. Snad to bylo její nestrannou povahou, která se nechtěla s ničím zaplétat. Neangažovala se za nikoho a za nic, jakoby jí snad překáželo, že se jako zrnko prosa dostala mezi dva mlýnské kameny, chtíc se vyprostit ven tak šikovně, aby se ty dva kameny se skřípění nezadrhli. Možná, že jí tohle vše obtěžovalo, těžko říci. Nemohl jsi se totiž zbavit dojmu, že žádný problém řešit nechtěla. Zdálo se, že její jedinou snahou bylo uvést vše na pravou míru, aby nedošlo k nedorozumění. Nic více už jí nezajímalo.
Mluvila k tobě dlouho a jen chvílemi tě nechala pronést pár slov, když zrovna upíjela z hrnku, aby pak plně převzala otěže této podivné řeči. Když už se zdálo, že je dost domlouvání, zapředl se rozhovor na vás dva. Chvíli se vyptávala, pak jsi z ní sám něco vypáčil, ovšem svěřovala se neochotně a mrzutě. Koutky poklesly dolů, obočí se jí vždy svraštilo, na čele vyskočilo pár rýh a pohled sklouzl dolů pod stůl. Pak se rozhovořila přiškrceným hlasem dále.
Po počátečních rozbojích nakonec oba vaše názorové proudy splynuly v jeden. Kus odpoledne zmizel kdesi v dáli, stal se peckou v třešňovém koláči rozkrájeném na sedm dílů, který den co den ukusuješ. Jen co sníš jeden a odložíš koláč stranou, objeví se tam zítra kousek nový, místo toho snědeného. Pak se jednoho dne objeví pecka, vyplivneš jí na talíř, zavzpomínáš a nakonec zapomeneš v marném očekávání, že na ní dalšího dne narazíš.

Omluvila se nakonec za to vše, poděkovala za kávu a tvůj čas, který jsi jí věnoval, a nabídla ti ruku. Stiskl jsi jí poněkud ležérně, ucítil její měkký a suchý stisk, zahleděl se do očí, ale dříve, než jsi stačil na cokoli pomyslet, či snad i udělat, vysmekla se a odvrátila zrak z tvých očí. Omluvila se ještě jednou a nakonec připomněla zítřejší veselí s doufáním, že vás tam zítra s Marinou potká. Zmizela s vlahým podvečerním větrem prosyceným luční travou s pískáním lokomotivy doléhající sem od nádraží. Chloe, pomyslel jsi, když jsi platit Lehnerovi útratu.

Po celou cestu jsi nedokázal odhadnout hlubší smysl jejích slov, jestli vůbec nějaký byl. Nezdálo se, že by její slova měla hlubší podtext, kdyby nebylo těch jejích ustavičných pohledů a bolestných šklebů ve tváři, které se snažila před tebou ukrýt. Bylo totiž mnohem příjemnější myslet na Vlastu, než na to, co tě mělo vlastně čekat. Vlasta se ti totiž svěřila, že přesvědčila Marinu, aby se dnes odpoledne vrátila domů, zatímco ty jsi seděl s Vlastou před kavárnou. Prý Marinu přesvědčila, aby tak učinila, když ona s tebou promluví. Svým způsobem jí jako její přítelkyni nic nezbývalo.

Chumel lidí uvnitř statku, pes zmatečně pobíhající kolem bouda až tam, kam mu řetěz dovolil, slzy v očích a šátku před tvářemi, chlapácké plácání do ramen od známých. ,,Musíš být statečný,“ a ,,Takové neštěstí, mládenče zlatej,“ neslo se lidmi. Hajný Březa, byť věděl že ho nemáš rád, odtrhl se od davu a zamířil k tobě. Tiše a opatrně k tobě začal promlouvat. ,,Našli jsme ji v roští …..“
Neštěstí, statečnost – co se stalo? Marina? Stalo se jí něco? Veškerá zloba byla pojednou ty tam. Co se stalo sestře? S hlavou rozpálenou úlekem vtrhl jsi do světnice přeplněné lidmi. Starý děd seděl u stolu s chlapci a ti, tváře opuchlé od pláče, otočili po tobě oba hlavou. Oči podlité a podivně zasmušilé. Nezvedli se. Jen tě viděli, politovali pohledem a vrátili se do své melancholie. Nejmladší plakal, prostřední se snažil zakrýt pláč, ale přesto se mu to nedařilo. Marina seděla na zemi vedle postele, tiskla matku za bledou ruku a horečně naříkala. V posteli, se bledou, ztuhlou a vrásčitou tváří, ležela tvá matka. Vlasy měla rozpuštěné a ledabyle poházené na polštáři, rty modrofialové a pevně semknuté k sobě, oči zavřené a tváře propadlé. Byla mrtva.
Stařenu, jak vyprávěl Březa, ležící v bezvědomí v tratolišti krve u cesty, našli lidé, náhončí, vracející se v podvečer z lovu. Podařilo se ji ještě přivést k vědomí, nicméně jen na několik málo okamžiků. Přesto mohla povědět, kdo že jí to střelil. Blouznila neustále o svých dětech a než jí přinesli do přístěnku statku, vydechla duši v nekonečném volání tvého jména, jediného dítěte, které v okamžiku jejího skonu nebylo při ní. Stařenka snila o zástupu vnoučat, které budou těšit a prosvětlovat soumrak jejího stáří. Myslela na to, jak bude pečovat o tvojí ženu, až bude chodit s útěžkem, až bude tvá žena pracovat před porodem a pak ležet s malým dítětem na lůžku šestinedělky. Vždy jsi její řeč s úsměvem poslouchal, v duchu se smál své vlastní tužbě, když hlas tvrdil, že je na vše ještě čas, že tě žádná nechce. Onoho večera, když jsi přišel domů, statku přeplněného lidmi, a uviděl svojí matku mrtvou, studenou, nehybnou, kdy pouze ve zraku bylo ještě krapet po zbylém a strnulém úžasu. Úsměv ze rtů ti sešel na dlouhou dobu, a dlouho se nevracel. A byť už desátý týden uplynul, pomalu jste se smiřovali všichni s osudem. Ta krutá událost zanechala ve vašich duších nesmírný, přetěžký stín na vždy, když jste se měli radovat.
O celé té politováníhodné události psali i noviny v Praze. Sám jsi měl s vrchností mnoho nepříjemností, kterak se snažila celou záležitost ututlat a zavřít vám ústa penězi, kterak se ti nakonec dostalo ujištění, že spravedlnosti bude učiněno a viník neunikne řádnému soudu, ale jelikož je občanem uherským, nelze se jen tak lehce dívat na věc, neboť tam jsou jiné zákony. Jakoby vražda nebyla vraždou, ať už je to vražda česká nebo Uherská. Nakonec jste se smířili, že spravedlnosti nebude zjevně asi nikdy učiněno zadost.

***

Poslední den honby byla leč na vysokou. Mladý důstojník opět vynikal skvělými úspěchy. Najednou se mu podařilo vyslídit překrásný exemplář jelena, který vskočil do houští z lesní cesty a svedl jej k pronásledování. Důstojník na koni se pustil za ním. Hledal a slídil po něm dlouho, zaběhl daleko za honební oblast, až objevil, jak unavené zvíře pije žádostivě z lesní mokřiny na vzdálené mýtině. Snažil se nepozorovaně přiblížit a víře dobrou ranou skolit. Ale jelen pojednou zvedl hlavu, nastražil uši a několika skoky se ocitl na blízké cestě, po níž pádil kamsi vdál. Důstojník pochopil, že má vyhráno a rozletěl se za ním, aby ho zastihl v běhu. Náhle zvíře sebou trhlo, zarazilo se na nepatrný okamžik, otočilo se o půl těla na zadních nojách jakoby se něčeho silně leklo, když ponenáhlu střelhbitými skoky zmizelo napravo ve vysokém lese, ztrácející se po několika krocích v neproniknutelném mladém smrkoví. Důstojník v několika okamžicích se přihnal k místo, kde jelen učinil osudný obrat, kterým si mohl zachránit život. Málem by se vrhl za ním, avšak strašlivým způsobem zahromoval a zastavil kopně. U cesty stála nahrbená stařenka, která v lese sbírala houby, a které se zjevně tak zvíře polekalo. Důstojník na ni vztekle vykřikl cosi v neznámém jazyku. Nerozuměla tomu, zdvihla hlavu, zatřásla bradou, jakoby chtěla cosi povědět, když v tom okamžiku ji rozzuřený kavalír, celý omámený vztekem, namířil proti ní ručnici a celý náboj místo do jeleního těla, vpálil jí do prsou. Udiven pojednou tím, že se stařena zapotácela a upadla, obrátil prudce koně a zmizel.

Josef Sýkora
Jak se dívka vkradla do tvé společnosti, tak také zmizela. Kromě vzpomínky na vášnivou noc ve které se její toužebné sténání, vášnivý pach vašich těl zaklíněných do sebe a vzrušení, které ti krev vháněla do hlavy, nic nezbylo. Tu noc jste opravdu vyváděli jak králíci, které poslední týden krmili výhradně španělskými muškami. Po dívce, byť jsi měl ještě nějaké tendence se pokusit jí vyhledat, jakoby se slehla zem. Tak také probíhal po velikonocích den za dnem, týden za týdnem. Opět ty zdánlivě zábavné hovory při víně, opět to nudné dusno, které by se dalo krájet.

Intermezzo - Sarajevský atentát

Začátkem června se objevila v novinách svrchovaně zajímavá zpráva, že na zámek Konopiště, sídlo následníka rakouského trůnu arcivévody Františka Ferdinanda d'Este, 12. června zavítá německý césar Vilém a švédský král Gustav. Druhý z panovníku nakonec nepřijel. Zpráva o jeho chystané návštěvě byla možná jen krycí zástěrkou k zamaskování důvěrné porady celných představiteli dvou spojeneckých velmocí. O čem se jednalo na zámku za zavřenými dveřmi,obloženými ještě navíc těžkými slamníky,aby ani slovo ze salonu neproniklo k nepovolaným uším? To tajemství si účastníci porady vzali do hrobu. O císaři Vilémovi se ví, že válku pokládal za nevyhnutelnou. Tvrdil, že Německo je na válku připraveno a každý odklad jejího zahájení prospívá jen jeho nepřátelům. Ihned po jeho odjezdu z Konopiště František Ferdinand povolal na zámek ministra zahraničních věcí hrabete Berchtolda za několik dní se v Karlových Varech sešli k pracovní poradě náčelníci rakousko - uherského a německého generálního štábu. To všechno jistě nějak souviselo s tím, o čem se jednalo na Konopišti. Rakouský generální štáb, v jehož cele stál válkychtivý omezenec Conrad z Hötzendorfu,vypracovával plány na válku se Srbskem, která by posílila rakousko - uherské vojenskostrategické, územní, hospodářské i politické pozice na Balkáně. Šlo o oslabení vlivu Srbska, které se po osvobození z turecké nadvlády a po dvou vítězných balkánských válkách stalo mohutnou základnou velkosrbského sjednocovacího hnutí. Německý císař plánovanou balkánskou válku schvaloval za podmínky, že bude krátká, úspěšná a hlavně dobře zdůvodnitelná útočností Srbska. Tato okolnost byla důležitá s ohledem na třetího clena spojeneckého spolku Itálii, která sledovala na Balkáně své vlastní,historicky podložené zájmy. V rámci válečných příprav se měly zanedlouho v Bosně konat velké vojenské manévry za účasti arcivévody Františka Ferdinanda. Podivné je, že jeho návštěva v bosenské metropoli Sarajevu byla stanovena na 28. červen,což je neblaze proslulé datum v dějinách Srbska. Toho dne v roce 1389(v den sv.Víta-Vidov dan) bylo na Kosově poli poraženo spojené srbsko - bosenské vojsko v bitvě s Turky vedenými sultánem Muradem I.Turecký vládce byl sice v průběhu bitvy zabit srbským hrdinou, který pronikl do jeho stanu, ale nový sultán Bajezid dal setnout zajatého srbského knížete Lazara a Srbsko se stalo vazalem Osmanské říše. Návštěva následníka rakouského trůnu musela být národně uvědomělými Srby vnímána jako provokační demonstrace rakouské nadvlády a moci. Soudí se, že váleční žháři na rakouské straně vše zorganizovali úmyslně tak, aby vydráždili Srby k nějaké akci, která by mohla posloužit jako záminka k válce. Roduvěrní Srbové se s rakouskou porobou nikdy nesmířili. Již při Obsazení Bosny v Červenci roku 1878 muselo rakouské velení nasadit armádu v síle 150000 mužů, aby zlomilo houževnatý odpor lidových bojovníku, kteří s ní vedli partyzánskou válku. Anexe v roce 1908 podnítila odbojové hnutí Národní obrana, jehož cílem byl boj za svržení rakouské nadvlády. Pod vedením majora Tankosiče vzniklo tajné výcvikové středisko pro dobrovolníky odhodlané k partyzánskému boji, kterým se říkalo komitadži. Královská srbská vláda na základe rakouského protestu nařídila Národní obraně, aby se vystřídala ozbrojených akcí. Vášnivý patrioti v radách srbské armády však s povolným přístupem vlády odmítali souhlasit. Skupina důstojníků 9. května 1911 založila tajnou organizaci Sjednocení nebo smrt s krycím názvem Černá ruka. Jejím vůdcem byl čtyřiatřicetiletý. Dragutin Dmitrijevic, jemuž se přezdívalo Apis. Patřil, stejně jako Tankosič, který se rovněž radil mezi cleny Černé ruky, k celným účastníkům důstojnické vzpoury, která vedla roku 1903 k surové vraždě krále Alexandra 1.a jeho ženy Dragy. Do Tankosičova výcvikového střediska se v roce 1912prihlásili osmnáctiletý mladík Gavrilo Princip z hornaté Krajiny, ale major ho odmítl s odůvodněním, že je příliš hubený a slabý, než aby se s ním dalo počítat v boji. Zklamaný Gavrilo odjel do Sarajeva, kde z vůle rodičů začal studovat obchodní školu. Prostřednictvím Danila Ilice, třiadvacetiletého syna svébytné, se seznámil s ilegální odbojovou skupinou mladíku.U hrobu studenta Bogdana Žerajice, který se v červnu roku 1910 zastřelil, když při pokusu o atentát na bosenského guvernéra generála Verešanina dvěma ranami minul cíl, v noci složil přísahu, že půjde jeho stopou.V únoru 1912 se zúčastnil studentských demonstrací, které se podařilo rozehnat teprve po nasazení vojska. Princip byl mezi dvěma desítkami studentu, kteří byli obviněni z výtržností a vyloučeni ze školy. Odebral se do Srbska, které se právě opájelo vítězstvími ve dvou balkánských válkách. Nedostalo se mu však tak vřelého přijetí, jaké očekával. V Bělehrade se seznámil s tiskařským učněm Nedělkou Čabrinovičem a gymnaziálním studentem Trifkou Grabežem. Oba pocházeli také z Bosny a byli stejně jako on dotčeni přezíravostí, s jakou se vůči nim chovali Srbové z metropole. Zpráva o chystané návštěvě rakouského následníka trůnu v Sarajevu jim nasadila brouka do hlavy. Co kdyby si na něj počíhali, až bude projíždět městem? Ukážou tem bělehradským nádivům, jestli mají kuráž nebo ne! Pustili se do příprav atentátu. Zkušený bojovník Milan Ciganovič je za městem cvičil ve střelbě z pistole. Obstaral jim zbraně i s rezervními zásobníky a čtyři ruční granáty.Mimo to dostali skleničku s okamžitě působícím jedem. Věděli, že nesmějí padnout do rukou policie živí. Mohli by je při výslechu donutit, aby prozradili všechny účastníky spiknutí z Apisovy organizace Černá ruka, která zajišťovala, co bylo třeba.

21. června 1914 se srbský vyslanec ve Vídni Jovanovič dostavil do budovy ministerstva zahraničních věcí na Ballplatzu a sdělil ministrovi doporučení srbské vlády, aby se arcivévoda nevydával na cestu do Bosny,jelikož bylo zjištěno jakési znepokojivé hnutí. Arcivévoda byl na srbské oficiální sdělení upozorněn, ale odpověděl, že z osobních důvodu nutné musí řídit manévry v Bosně a že je ostatně již pozdě, neboť přípravy k cestě pokročily natolik, že cestu nelze odvolat. (Tak to bude den po atentátu vylíčeno ve většině rakouských listů). Přibližně v téže době srbský student Jan Grecar upozornil bosenskou vládu, že se připravuje tentát. Nejenže mu nikdo nevěřil, ale policie ho jako podezřelého zatkla a podrobila výslechům. Trojice atentátníku zatím 4. června dorazila do Sarajeva za pomoci clenu Černé ruky. Zbraně zatím uložili u majitele kina v Tuzle, odkud je po deseti dnech yzvedl Danilo llič, zapojený do příprav. Ten získal tri další pomocníky, truhlářského dělníka Muhameda Mechmetbašice a školáky Vasu Čubriloviče a Cvetka Popoviče. Jaké mohl mít arcivévoda František Ferdinand osobní důvody, aby podnikl cestu navzdory nebezpečí, před nímž byl varován? Byl prý vůdcem jestřábů ve vedení rakousko - uherského státu a armády. Byl si vědom, že převezme po starém mocnáři Františku Josefovi říši rozvrácenou národnostními spory, hospodářsky zaostávající, sevřenou krunýřem zkostnatělé státní byrokracie. Sám se svým mesaliančním sňatkem s hraběnkou Chotkovou dostal do konfliktu s dvorským řádem. Musel se zříci práva nástupnictví pro své děti a strpět, aby jeho choť byla na každém kroku ponižována tím, že se jí dávala najevo nedostatečná urozenost pro budoucí postavení císařovny. Krátká vítězná válka, v níž by se úspěšně uplatnil v nejvyšším postavení, mohla rázem vyléčit všechny neduhy říše a zároveň mu poskytnout pravomoci i k energické nápravě deformací v jeho osobním postavení. Jeho cesta do Bosny mela být inspekcí připravenosti rakouské armády a možná i zápalkou záludné zažehnutou u nádoby s benzinem. Vynořily se dohady, že válečná dvorská klika při organizování této cesty počítala s atentátem, který ovšem bude zmařen, nebo že dokonce šlo o pouhou neškodnou inscenaci atentátu v režii tajné služby pro ospravedlnění válečné akce. Takový atentát mohl být připraven se souhlasem arcivévody, ale i bez jeho vědomí. Ať tak či onak, stalo se toto: Vojenské manévry v Bosně byly zahájeny. Arcivévoda, statný, robustní muž s dlouhým nakrouceným knírem, oblečený v parádní světle modré blůze se zlatým límcem, sedí na zadním sedadle velkého osobního automobilu se sklopenou střechou vedle své bělostně oděné anželky, která má pohlednou tvář cloněnou širokou střechou bílého klobouku zdobeného růhledným závojíkem, projíždí bezstarostně Sarajevem. Neoficiálně si sem zajeli z Ilidže již včera. Procházeli se spolu po městě, zašli i na tržiště, které je zaujalo svou orientální pestrostí a hlučností. Obyvatelé je poznávali a chovali se k nim přátelsky a s velkou uctivostí.V této chvíli jedou z nádraží, kam přibyli v deset hodin svým zvláštním salonním vlakem. Čeká je slavnostní uvítání na sarajevské radnici, poté návštěva muzea a oběd u nového guvernéra generála Potiorka. Někdy kolem druhé hodiny se budou zase vracet zpátky do Ilidže. Paní Dmovičová, choť místopředsedy bosenského sněmu, vyhlédla právě z okna svého bytu. Slunce se prudce opírá do dlažby. Promenáda na nábřeží u řeky Miljačky je liduprázdná. Vtom se Bůhví odkud objevili dva mladíci, jeden má na hlavě čepici, druhý rez. A najednou jsou tu automobily. Paní Dmovičová se svou přítelkyní, která rovněž přispěchala k oknu, věnují nyní všecku pozornost arcivévodským manželům. Pojednou arcivévodkyně vzrušeně vstává. Co se to děje?
"Něco se stalo!" zvolala paní Dmovičová. Automobil přejel a na vozovce za ním zůstalo ležet něco jako pouzdro, z něhož se kouřilo. Puma, která snad ani nevybuchla. Aspoň svědkyně si žádného výbuchu nevšimla. Teprve když arcivévodský automobil byl již mimo nebezpečí, dopadla na následující vozidlo druhá bomba. Ta explodovala a zranila arcivévodova pobočníka Merizziho. Svědkyně Dmovičová neviděla všechno. Atentátníku tu čekalo celkem sedm. V osm hodin ráno jim Ilič v jedné cukrárně rozdal zbraně a cyankáli. Sám se chtěl držet stranou a jenom přihlížet. Cabrinovič, který se na to oblékl do svátečních šatu, se dal během cekání vyfotografovat s granátem pod kabátem. Netrpělivě přešlapoval. Když se kolona objevila, v rozčilení nestačil granát včas odjistit a hodit. Když vybuchl, sáhl do kapsy pro cyankáli, aby sebevraždou unikl zatčení, ale při otvírání pouzdra roztřesenými prsty prášek rozsypal. Skočil tedy do reky a snažil se ji přeplavat a uprchnout, ale byl dostižen a zatčen. Zadrženi byli i ostatní. Jen Principovi a Grabežovi se podařilo uniknout pozornosti policie. Rozezleni ne šikovností svých kamarádu, rozhodli se pokus o atentát zopakovat na jiném místě arcivévodovy projížďkové trasy, která byla předem oznámena v tisku. Arcivévoda přijel na radnici údajně velmi rozezlen. Příkrými slovy odsuzoval věrolomnost Srbů.

Zrušil prý také další program své návštěvy, jízdu do muzea po Appelově nábřeží třídou Františka Josefa, ulicí Rudolfovou, Ferhardií, Cemabusou a Hisetou. Namísto toho se rozhodl navštívit svého zraněného adjutanta v nemocnici. Podle jiné zprávy přijetí na radnici proběhlo, jako by se nic nestalo. Arcivévoda František Ferdinand dokonce prý nadiktoval znění telegramu, který měl uklidnit císaře Františka Josefa, a odmítl návrhy, aby pobyt v Sarajevu zrušil. Jediná změna v programu údajně nastala jeho rozhodnutím zajet do nemocnice za svým adjutantem, řidič arcivévodova automobilu však nebyl vyrozuměn o změně trasy, takže odbočil ve smyslu původních dispozic z nábřeží doprava na Latinský most a směroval k místu, kde na nároží cekal Gavrilo Princip. Po upozornění, že se musí vrátit na nábřeží a jet k nemocnici, zastavil shodou nešťastných náhod rovnou před ním, s úmyslem, že obrátí vůz, od něhož nyní překvapeného Principa dělily pouhé dva metry. Zaváhal, jestli má do vozu hodit granát, nebo střílet. Rozhodl se použít revolver.Vytrhl jej z kapsy, namířil na arcivévodu a dvakrát stiskl spoušť, instinktivně přitom odvrátil hlavu. Hned se po něm sápaly desítky rukou, slyšel rozčilené hlasy a s úlekem si uvědomil, že místo guvernéra generála Potiorka na předním sedadlezasáhl hraběnku. Viděl ji rozmazaně zhroucenou s krvavou skvrnou na bělostných šatech a slyšel umírajícího arcivévodu, jak úpěnlivě sténá: "Žofinko, Žofinko, neumírej, zůstaň tady kvůli dětem!"Zachvátila ho lítost, arcivévodu ano, toho chtěl zabít, ale jeho ženu ne, proboha, tu ne! ¨

Pokud byl atentát plánem tajné služby jako vyprovokovaná nebo zinscenovaná záminka k válce, vymkla se poněkud režii z ruky. O přípravě atentátu věděl i sám arcivévoda. Spoléhal zřejmě, že ho policie ochrání. (Ovšem když byl na návštěvě před několika lety sám císař, dělili prostor mezi jím a třídou dvě řady policistů natěsnaných na sebe tak, že by jimi nepronikla ani myš. Při návštěvě Františka Ferdinanda je dělilo na dvě stě metrů) Byla příčinou toho, co se stalo, její neschopnost, anebo skrytý záměr vystavit ho smrtelnému nebezpečí s úmyslným.zanedbáním spolehlivé ochrany? Však existují o arcivévodovi i jiné informace, které nasvědčují, že byl nejspíš některým dvorským kruhům trnem v oku. Jeho základním politickým cílem bylo odstranit rakousko - uherský dualismus. S českým národně,~sociálním předákem doktorem Švihou se tajně Radil o možnosti poskytnout Čechům stejná práva jako Uhrům. Pochopil, že už není možné nadále potlačovat spravedlivé tužby národu Rakouska po rovnoprávnosti a plném rozvoji národního života. Nebyl ani odpůrcem národních tužeb Srbů, takže ho za svého úhlavního nepřítele považovali omylem. S anexí Bosny a Hercegoviny nesouhlasila zastával se jihoslovanských práv.S císařem se urputně přel v radě otázek státní správy, kterou si umínil po svém nástupu na trůn radikálně reformovat. Přikláněl se k vytvoření moderního spolkového státu.Nemel rád Maďary pro jejich nesnášenlivý nacionální šovinismus, nenáviděl socialisty, ale i židy a evangelíky a také stoupence sjednocení s Německem.V krku měl i Prusy;,kterým nemohl odpustit ostudnou porážku Rakouska v roce 1866, takže se musel na Konopišti při jednání s císařem Vilémem dost přetvarovat,aby jeho chování Působilo dojmem přátelství. Při rozhovorech s ním se podle tvrzení některých historiků ostře postavil proti jeho válečnickým plánům Nebyl sice zásadně proti válce jako řešení zahraničněpolitických i vnitrních problému monarchie, ale na rozdíl od Německa na ni Rakousko ještě podle jeho názoru nebylo náležitě připraveno. Uvědomoval si, že dezolátní stav, v němž se monarchie nachází, vzbuzuje v případě války nejvážnější obavy o osud habsburské monarchie i ríše. Byl pro válku, ale nepřál si ji prý dříve, než nastoupí na trůn a dosáhne radikální změny poměrů. Německo považoval realisticky za jediného reálného spojence, ale zároveň mel zájem o zajištění co možná největší nezávislosti na něm. Shrneme-li všechny tyto údaje, je zřejmé, že mel uvnitř říše v nejvyšších kruzích nejspíše nemálo nepřátel, kteří se nijak netěšili, až usedne na trůn, a kterým vůbec nebylo proti mysli, že náhle zmizel ze scény, ať už se.o to přičinili, nebo nikoliv.
Z přípravy a provedení atentátu bylo obviněno celkem 25 lidí. Ze spiklenců chyběl jen Mechmetbašic, kterému se podařilo uprchnout do Černé Hory. Všichni zatčení byli po vleklých výsleších postaveni před soud. Nepopřeli svou vinu. Ilič a dva další pomocníci atentátníku z organizace Černá ruka, odsouzení k trestu smrti, byli 3. února 1915 popraveni na nádvoří věznice v Tuzle. Ostatní skončili ve vezení. Princip, Čabrinovič a Grabež byli pro neplnoletost převezeni do vezení v Terezíne, kde zemřeli na tuberkulózu. Po válce byly jejich ostatky převezeny do Sarajeva.

Náčelník Rakousko - uherského generálního štábu, omezený militarista Conrad z Hötzendorfu byl jistě spokojen. Záminka k ospravedlnitelné válce proti Srbsku byla zde. 5. července 1914 odcestoval hrabe Hoyos do Berlína s vlastnoručním listem císaře Františka Josefa. Šlo o koordinaci válečných opatření. O dva dny později se konala, společná porada rakousko-uherských ministru ve Vídni ,po níž 19. ervence následovala další, na níž hrabe Berchtold vyslovil názor, že se Srbskem je nutno udělat rychlý konec. Ministři Bilinski a Krobatin vyjádřili souhlas" Tisza opatrně doporučoval diplomatická jednání. Hrabe Stürgkh.navrhl východisko: ,;Nutno začít akcí diplomatickou, vedenou ovšem tak, aby nutně končila válkou." Ve čtvrtek 23. července c. a k. rakousko-uherský vyslanec v Bělehrade baron Giesl odevzdal srbské vládě zpupnou nótu s ultimativními požadavky:
Oficiální ujištění, že srbská vláda odsuzuje zločinnou a teroristickou propaganduproti1Rakousko-.Uherska že se zavazuje ji všemi prostředky potlačit, uveřejnit prohlášení,jehož text byl nótou stanoven, potlačit každou publikaci mířící proti územní nedotknutelnosti mocnářství, rozpustit okamžitě spolek Narodna Obrana a zakročit proti dalším obdobným spolkům, odstranit z veřejného vyučování vše, co slouží propagandě proti Rakousko-Uhersku, odstranit vojenské služby všechny důstojníky,kteří se provinili proti rakouskouherskou propagandou nebo činností a jejichž seznam si rakouskouherská vláda vyhrazuje předložit, zahájit soudní vyšetřování komplotu z 28. června a stíhat provinilce zdržující se na srbském území, svolit, aby v Srbsku spolupůsobily c. a k. orgány při potlačování hnutí směrujícího proti územní nedotknutelnosti monarchie, urychleně zatknout majora Voje Tankosiče a státního úředníka Milana Ciganoviče, kteří jsou kompromitováni výsledkem vyšetřování, účinnými opatřeními zabránit účasti srbských úřadů na pašování zbraní a výbušnin pres hranice a propustit ze služby a potrestat pohraniční orgány v Šabci a Ložnici, kteří napomáhali původcům zločinu, císařské a královské vládě podat vysvětlení neoprávněných výroku vysokých srbských funkcionářů, kteří se po atentátu v intewievech vyslovili nepřátelsky vůči Rakousku-Uhersku, vyrozumět c. a k. vládu bezodkladně o provedených opatřeních, přičemž odpověď se očekává nejpozději v sobotu 25. t. m. o 6. hodině odpolední.K nótě byla připojena pří1oha obsahující výsledky soudního vyšetřování pachatelů atentátu. Celá Evropa s napětím očekávala, co se bude dít. Moming Post 24. července napsal: "Požadavky kladené Srbsku nemají obdoby; nutí Srbsko pod pohrůžkou okamžitého vpádu vzdát se svrchovanosti neodvislosti. Vláda rakousko-uherská zašla dále, než si kdo mohl pomyslit; takové podmínky nebyly tímto způsobem nikdy uloženy ani státu, jehož území bylo dobyto." Francouzský politik Clmenceau v údivu nad tónem a tvrdostí-rakouské nóty prohlásil: "Rakousko nežádá nic menšího, nežli aby se Srbsko vzdalo své samostatnosti stalo se jeho vazalem.A to je přece nemožné." Ruský ministr zahraničí Sazonov se souhlasem Francie, Anglie a Itálie odeslal 24. července do Vídně nótu s doporučením, aby Rakousko nejednalo ukvapeně a dalo možnost i čas potřebný k prozkoumání obvinění tak těžkých. Rusko přitom projevilo ochotu v případě oprávněnosti rakouských požadavku dát Srbsku příslušné rady, aby jim vyhovělo.
25. července, krátce před 6. hodinou ranní se srbský premiér Pašic osobně dostavil na rakousko-uherské vyslanectví v Bělehrade a odevzdal srbskou velice zdvořilou a mírumilovnou odpověď,která znamenala přijetí takřka všech rakousko-uherských požadavku se zdvořilou výhradou vůi dvěma, které ve svých důsledcích porušovaly suverenitu srbského státu. Rakouský vyslanec baron Gisel se neobtěžoval studovat srbskou odpověď déle než 45 minut. Poté ji označil za nedostatečnou. Již předem mel zřejmě zavazadla sbalena k odjezdu, neboť vzápětí odjel s rodinou i spolupracovníky na nádraží, kde byl pro ne připraven vagon k cestě do Vídně. Již předtím, 25. července, rakouský vyslanec v Berlíne hrabe Szögyény sděloval svému ministru zahraničí Berchtoldovi šifrovaným telegramem:
"Předpokládá se zde obecně, že odpoví-li Srbsko odmítavě, bude z naší strany následovati neprodlené vypovězení války a zahájení nepřátelství.Jakýkoli odklad vojenských operací považoval by se zde za velmi nebezpečný, a to vzhledem k intervenci ostatních velmocí. Radí se nám co nejnaléhavěji přejiti neprodleně ke skutkům a postaviti tak svět před hotovou událost." Srbská odpověď uklidnila Evropu. Zdálo se nemožné, aby ji Rakousko nepřijalo. I ruský car nabádal srbského krále k vstřícnosti telegramem, který koncil slovy: "Pokud jest sebemenší naděje, že možno vyhnouti se prolévání krve, nechť všechno naše úsilí směruje k tomuto cíli." Tím vetší bylo zklamání světové veřejnosti, když Rakousko- Uhersko mírumilovnou srbskou odpověď odmítlo. Anglie se prostřednictvím svého ministra zahraničí Greye pokusila udržet mír zprostředkovacími návrhy, ale Německo dalo Rakousku tajně na vědomí,
že s žádnými návrhy tohoto druhu nesouhlasí.Ztroskotala i snaha, aby do sporu zasáhla konference čtyř velmocí, Anglie, Francie, Itálie a Ruska. 28. července vypovědělo Rakousko-Uhersko válku Srbsku. Itálie, clen spojeneckého trojspolku s Německem a Rakouskem, okamžitě zareagovalo sdělením odeslaným Německu: "Poněvadž válka podniknutá Rakouskem, hledíme-li zvláště k následkům, které by z ní mohly vzejíti...má ráz útočný a neshoduje se tudíž s čistě obrannou povahou trojspolku, nemohla by se jí Itálie zúcastniti." V Postupimi se konala porada nejvyšších státních činitelů, na které zcela zvítězili přívrženci války, která podle nich mela být krátká a radostná. Chvíle byla podle převládajícího názoru zvolena příhodně. Francie bude rychlým postupem sražena k zemi a s Ruskem bude potom plná útočná síla německá rovněž brzy hotová. Je třeba pouze zajistit neutralitu Anglie.
Říšský kancléř Bethmann-Hollweg si hned po návratu z této strategické porady pozval k sobe britského vyslance sira Goschena, aby sním projednal podmínky, za nichž by Anglie byla ochotna zdržet se účasti.ve válce. Na německé nabídky odpověděl britský ministr zahraničí sir Grey velice rozhodným a naprosto jednoznacným projevem: "Kanclér nás žádá, abychom se zavázali, že budeme státi s rukama založenýma, zatímco se Německo zmocní francouzských kolonií a rozdrtí Francii... Po věcné stránce je to návrh nepřijatelný. Kdybychom ani toho nedbali, bylo by pro nás potupou, kdybychom ujednali takový obchod s Německem na útraty Francie, potupou, které by se dobrá pověst naší země nikdy nezbavila. Dále nás žádá kancléř, abychom s ním smlouvali,o svých závazcích a zájmech, týkajících se belgické neutrality. Nikdy, za žádných okolností nepopřejeme sluchu podobnému kramaření."
Události nabývaly rychlého spádu. 1. července císař František Josef I. posílá telegram císaři Vilémovi. Oznamuje v něm, že na zprávu o ruské mobilizaci z29. července nařídil všeobecnou mobilizaci. "Akce mé armády proti Srbsku, jež je v proudu, nemůže býti hrozivým a vyzývavým chováním Ruska rušena. Opětovné zachránění Srbska ruskou intervencí musilo by míti vzápětí nejvážnější následky pro mé země, proto nemohu takové intervenci naprosto přivoliti. Jsem si vědom dosahu svých rozhodnutí. Pojal jsem je v důvěře ve spravedlnost boží a v jistěte, že Tvá branná moc zastane se v neproměnné spolkové věrnosti mé říše a trojspolku." Vilém II. odpověděl ještě týž den: "Nařídil jsem dnes přípravy k mobilizaci; definitivní mobilizace bude následovati co nejdříve. Je nejvýš důležité, aby Rakousko své hlavní síly obrátilo proti Rusku; Srbsko je zcela vedlejší. Snaž.se přiměti Itálii všemožnou ústupností k účastenství v našem boji." Vídeň bouřila válečnickým nadšením. I Berlín dychtil po krvi nepřátel Německa. Plameny válečného požáru už začaly vyšlehávat v krovech Evropy.

Za dobu kterou jsem strávil v potkách a bohémském životě přišla pro Rakousko taková rána jež otřesla samotnými základy, dlouhou dobu jsem tomu nemohl uvěřit, ale pak jsem to příjal jako výzvu, všude v ulicích lidé viděli tajné policisty, lídé nevěděli co se bude dít, mluvilo se o válce, a já sem se začal pohybovat mezi společností zapřísahlých vlastenců a nacionalistů, jež nyní cíteli šanci vyjít na světlo se svým bojem za svobodu národa, jedné noc jsem byl v hospůdce na okraji Prahy kde jsem s partou anarchistů začal zpívat jednu z písní jež v této době znamenala věžení a nebo jisté problémi..

Heéj Slované ještě naše Slovanská řeč žije, žije žije duch Slovanský..

Zpíval jsem zpitý pod obraz a uvědomoval jsem si že dříve či později mě Rakouské mocnářství povolá k boji...

Heinrich Zitterbard
Válka vstoupila na zemi, mezi lidi, mezi národy! Všechno po zemském okrsku šeptalo zatajenými hlasy slovo - Válka! Tváře zbledly, oči potemněly. Všechen život vzal jakési jiné a prudší tempo. ale nebylo to tempo obyčejného rušného pracovního dne, většinou radostného i smavého. Ne, tenhle neklidný shon, překotný smutek, zádumčivost, úzkost a tesknota, nejistota budoucích dní, otázka, zdali budu ještě zítra žít a vdechovat tento vzduch, vidět toto slunce a chodit po této půdě - zatemnil duše lidí.
Válka se valila jako lavina a sněhu který strhávala sebou, přibývalo čím dál tím více.
Brzy po ultimátu Rakouska-Uherska Srbsku, prvních přestřelkách na Dunaji, si vykasali ostatní národy Evropy zápasnicky rukávy a pustili se do měření sil.
1. srpna 1914 Německo vypovědělo válku Rusku.
3. srpna 1914 Francie a Belgie vypovídají válku Německu za porušenou neutralitu Belgie.
5. srpna 1914 Anglie vypovídá válku Německu.
6. srpna 1914 Rakousko-Uhersko vypovídá válku Rusku.
8. srpna 1914 Černá hora vypovídá válku Rakousko-Uhersku.
11. srpna 1914 Francie vypovídá válku Rakousko-Uhersku.
13. srpna 1914 Anglie vypovídá válku Rakousku-Uhersku.
23. srpna 1914 Japonsko vypovídá válku Německu.
29. srpna 1914 Rakousko-Uhersko vypovídá válku Belgii.
Tak téměř denně po celý měsíc se střídají odpovědi soupeřů. Tak téměř denně uhodí blesk a zahřmí hrom na jiném úhlu světa. A svět se potápí do ohnivé temnoty, v obrovskou noc války, kde třeskot zbraní přehlušuje vyděšené výkřiky lidí. Pole osiřela hranatými těly mužů, a na místo nich budou hnědé brázdy opracovávat slabé a vetché ruce žen a dětí. A ženy ustupují se slzami v očích mužům, kteří budou v budoucích dní kout novou budoucnost země.
Děti bloudí prstíčky po mapě. Zde se bijí, zde se bijí, zde se bijí a zde se ještě bijí. Ti vyhrávají, ti prohrávají. Náš tatínek také půjde. A strýc Josef! A můj nejstarší bratr. Až dorostu, půjdu také. Bártovi už mají zprávu - syn jim padl v Srbsku. Všichni tam plakali.
Válka šla mimo. Nesmála se na děti, ale místo toho hrozila a zaplašila tu drobnou sebranku ,,výkazy ztrát. Ale co komu do mrtvých listin. Přijeli první ranění. Krev, první prolitá krev, prolitá tam někde na žitném poli. Strašný projektil, který se vřezal do lidského masa. Střepina granátu, kulička šrapnelu, rozdrásávající kůži, z níž crčí krev, krev! Všichni pláčí, všichni se podivují hrdinům a mučedníkům, kteří okusili křtu ohněm. nebylo nikdy větších hrdinů, než těch, kteří byli na bojišti. Tam, v dešti kulí, ve vichru smrti. Proč nezlíbat krvavé rány všech těch, kteří byli v krvavé bouři.
Nekonečné řady ročníků nastupují na uprázdněná místa v setninách, v plucích, v eskadronách, bateriích. Ty nekonečné hlídky, prohlídky a odvody, zástupy jinochů, mužů a polostarců s ručními kufříky s nápisi: Inf. Rgt. Nr. 18. Václav Růžička, Věkoše - a na dvoře kasáren ,,zupák" je již všecky přehlédne, volá po řadě ,,rechnung" je začíslí na stavu a na všechny ,,požitky". přijde i ,,dědek" a ,,udělá jim nohy", ,,prožene lejtka", ,,zdvihne bony" a za nějaký čas je zařadí do ,,maršky" a půjdou ,,na Rusa" nebo ,,na Srba"!
Válka mele drobné i hrubé zrno. Válka si žádá všech, kdož jsou ještě celí a živí. Nakonec je i dost nevybíravá v lidech.
Co nedokáží tvrdé ruce Infanterie, to dokáží ,,dvaačtyřicítky" , plyny ,,Flammenwerfer". a pak ,,Minenwerfer"! Ale nyní již není času pobrat dech na válečném bojišti.
Všude, i v té maličké vesnici, v okresním městě, v Praze, ve Vídni, jsou aprovizační lístky, maximální ceny, válečné půjčky, velezrádné affairy, policejní úvodníky v časopisech, plná vězení, popravy, hlad, lichva, úzkost i šibeniční vtip. Rodiny ve kterých nezbyl jediný muž. Válečné nevěry, válečné děti. Kojenců bez mléka, matek bez mléka.
Válka již není jenom na bojišti. Transportů raněných přestali vítat přeplněné ošatky koláčů na nádražích, uzenky se sklenicí piva a slanými rohlíky. Války bylo pojednou všude, přibývalo jí a tloustla jako vykrmovaná husa.
Nebe světa se potáhlo nachovým mrakem. V oblacích, která plují nad lidskými hlavami, se odráží barva krve. Země neustává dunět pod hřmotem pochodů vojsk i dělovou ,,bubnovou" palbou. Na města i na kolony vozatajů pojednou dopadají bomby ze Zeppelinů a aeroplánů. Prachárny, arzenály a zbrojovky létají do povětří. Zelený štiplavý mráček otravných plynů se plíží od zákopu k zákopu. Silnice vrčí pod nekonečnou řadou nákladních automobilů, pancéřových vozidel, artilerií a v poslední řadě i tanků. Pod zemí vznikají rozsáhlé ulice měst zákopů a mezi nimi hranice tvořené z drátěných překážek, vlčích jam a minových polí.
A zatímco učebny studentů myslí na válku a vynalézají vše, čeho je v této době zapotřebí - zbraní, systémů zásobování, ponorek, blokád, tuků, náhražek a dokonce i drzé válečné filozofie - tak obyčejní lidé ovšem rukovali. Někteří dříve, jiní později.
Sám jsi šel jako jeden z prvních. Velice brzy, ještě uprostřed počátečních dojmů z války, jsi se musel rozloučit se svými přáteli, rodinou, napsat několik dopisů nějakým známým, kteří by tobě a tvé rodině mohli být za války dobří, a s kufříkem v ruce jsi odjel do Brna ke svému náhradnímu praporu. V kufru jsi si vezl náhradní prádlo, teplý svetr z velbloudí srsti, dva kusy uherského salámu, dvě krabice olejových sardinek a dvě láhve cognacu. Brzy jsi již ,,zařezával" na cvičišti, horlivě mrskaje s sebou na zem při povelech ,,nieder" a ,,aui", a studoval teorii boje.

***

Mezi záložními důstojníky objevil jsi jednoho dne myslivce Březu. Těžko říci, bylo-li to shledání šťastné nebo nikoli. Sám myslivec byl na popud správce panství, kterému náležel váš statek, přidělen k záložním důstojníkům. Svým způsobem to byl dluh za jeho otce, který padl v oddíle myslivců při okupaci Bosny devatenáct set osm. To, že bude Březa odvelen byl všeobecně známý fakt, nicméně to, že právě sem, o tom už se nikdo šeptandou nezmínil. K tvému prvotnímu překvapení se nezdálo, že by si tě Březa mezi řadou vojáků povšiml. Myslivec byl přepadlý, nějaký celý proměněný, zamlklý a neochotný k rozhovoru, byť přesto ne nikterak velkopanský, jak by se mohlo zdát. Při cvičení chodíval okolo řad vojáků bez účasti, kdy se nikdy nemísil do výcviku, ani do domluv poddůstojníků, aniž by kdy cokoli řekl na svojí omluvu, když mu setník vytýkal indolenci a lhostejnost k zodpovědnosti při výcviku nováčků. Jeho vojáci o něm hovořili vesměs dobře. Kdosi říkal, že když vojáci na cvičišti cosi ,,zvrznou" a ,,dědek" to vidí, vždy je uchrání před jeho hněvem, kdy bere vše na sebe. A toho se příliš nezapomíná mezi mužstvem. Pro takového důstojníka chodí vojáci i do ohně.
Při této řeči přecházel tě často úsměv na tváři. Nemohl jsi zapomenout své prvotní nechutenství k tomuto člověku, který cítil náklonnost k tvé sestře. Přesto, že to byl on, kdo se nejvíce snažil pomoci ti dopátrat se spravedlnosti při tom nešťastném incidentu s tvojí matkou, nemohl jsi se zbavit pocitu, že to dělá spíše kvůli tvé sestře, než kvůli nějaké spravedlnosti jako takové. Ačkoli se snažil co mohl, nelibě jsi sledoval jak se jejich vzájemné pouto prohlubuje.
Pak konečně tě Březa poznal jednou večer na skromném a tichém brněnském náměstí, dlouze na tebe hleděl, jakoby se odhodlával oslovit tě, či jakoby snad přemýšlel, zdali za tou tvrdou tváří vojáka, s šedomodrou čepicí vraženou hluboce do čela, stojí vůbec on, a pak přesto udělal pár pevných a rozhodných kroků a oslovil tě.
Rozmluva to byla víceméně dosto chladná, vedená jaksi s odstupem, což tě zejména u jindy přívětivého Březy překvapilo. Jakoby měl Březa nějaký pádný důvod, nevšímavě neprojít kolem tebe a dělat, že tě nepoznal. I když tě víceméně ani nemusel poznat, vždyť všichni vypadáte v těch uniformách tak stejně. Březa tě pozval k sobě na cimru, prý na čaj, ale jak se dalo tušit, namísto čaje, chystal se Březa něco vyzvědět, či povědět, čert ví. Víceméně ti nabízel první důvěrnější řeč s důstojníkem, byť záložním. Svým způsobem jsi jinak s důstojníkem doposud nemluvil, když opomeneš rozkazy štěkané na cvičáku a podobně. A tolik toho bylo, co k diskuzi. V mužstvu se šířilo příliš mnoho drbů, nebo také ,,latrýnových zvěstí", jak se mezi vojáky říkalo. Jedni tvrdili, že máte jít na Srba, druzí opět tvrdili, že máte být přeloženi do Prahy. Ti říkali, že v Táboře odmítli rukovat a že v Praze dokonce odcházeli s praporem na kterém bylo napsáno - no potěš Pánbůh - Česká krev. Bylo vždy více otázek, než odpovědí.

Josef Sýkora
28. Června 1914 přiletěla do Prahy zpráva, že v Sarajevě byl zavražděn následník rakousko-uherského trůnu, arcivévoda Franz Ferdinand se svojí chotí Žofií, vévodkyní z Hohenbergu. Zabit byl rukou jihoslovanských studentů.
Město prudce hovořilo o této události.
Všechen tisk odsuzoval zločin spáchaný na tak jasné a nadějíplné osobnosti císařského domu. Po celý týden po této události byly časopisy přeplněny zprávami o atentátu, životopisnými daty ze života obou mrtvých, úvodníky hořekovaly, kolik nadějí se pohřbívá s velikým arcivévodou, mnohé české listy přinášely vzpomínky, v nichž se líčil poměr arcivévody k českému národu a jeden časopis dokonce psal, že arcivévoda byl přítelem českého národa a že měl v plánu uspokojit státoprávní požadavky Čechů korunovací. Byl to prý mu nezdolné energie, jenž chtěl uspořádat nové poměry v Habsburské říši.
Ilustrované listy přinášeli ještě dlouho potom obrázky zavražděných, jejich osiřelých dětí, nad nimiž tak mnohá panička uronila slzu, starého císaře, tak těžce zkoušeného osudem, ale záhy se začínaly objevovat nové podobizny následníka Karle Franze Josefa s chotí Zitou, životopisy, úvahy, naděje. Města, městečka a vesnice hovořili, debatovali a odhadovaly budoucnost.
A tak se želelo vzácných životů vznešených lidí, želelo se sirotků, proklínalo se bezohledných a šílených vrahů a svolávaly na jejich hlavy spravedlivý trest. Těm sotva dají milost - říkávali lidé. Však také to je zločin. Nebohé děti, nebohé siroty. V německý listech v Čechách, ve vídeňských i berlínských dennících však dávali sarajevským vraždám ještě další důraz - hlubší a politický smysl. To je prý počátek konspirativních úkladů proti našemu státu ze strany Srbska. Srbsko prý usiluje o rozvrat a zničení panství Habsburského - srbští kralovrazi mají prý po celé monarchii své agenty a dynastie Karaďorděvičů chce prý vyhubit dynastii Habsburků. V listech se začali pojednou objevovat delší úvahy o násilnickém charakteru srbského národa. Srbové jsou prý rození kralovrazi a vrazi vůbec, sveřepí zabijáci, nekulturní národ, negramotní, špinavým horší než Uherští Slováci. Vynikali však také pouze vývozem sviní. Proto tedy ta srbská svině, to je snad jediné, co i nich věděla Evropa a celý civilizovaný svět. Jak dlouho tedy bude srbský Catilina ohrožovat brány Rakouska-Uherska?
Krátce před atentátem samotným odjela do Srbska přítelkyně malíře Hory - Helena. Mluvili jste o tom s Horou často a ani on samotný netušil, kde se právě ta temperamentní Srbka nachází. Prý mu náhle prohlásila, že musí do Bosny, týden před atentátem. Horovi nenapsala ani řádek a on měl tak o důvod víc o ní se strachovat. Hora po celé tři týdny četl pečlivě noviny a zkoumal každičké zatčení, které mělo co do činění s atentátem, ale po Heleně nikde ani stopy. Budecius se ho snažil uklidnit, že se prý Helena se zdarem vrátí - sama mu to prý říkala, když ho cestou na nádraží potkala. Fantazírovalo se hodně v těch časech - avšak zejména jste se snažili radit, jak se má tady Helena chovat. Být obzvláště opatrná tady v Praze, nebo ještě lépe - odjet někam do zahraničí, třeba do Ameriky, Francie, do Ruska. Hora by šel pochopitelně co nejrychleji s ní.
Helena se vrátila na tři týdny po atentátu. Radostná zpráva Vás zastihla v horký červencový den a vichni natěšeni, přijali jste pozvání Horovo do jeho ateliéru. Opět jste měli možnost vidět se s tímto jižanským dítětem, očekávaje nějaké novinky a zprávy, které vám zůstaly utajovány. Nicméně trochu jste se zklamali, diskuze, která nepopiratelně se točila okolo atentátu,.neprozradila nic, co byste už nevěděli. Snad to byla i posvátná bázlivost nad tím, že o těchto věcech by se příliš mluvit nemělo. Jak mezi veřejností, tak mezi přáteli. Rozhovor byl v plném proudu, když kdosi zaklepal na dveře. ,,Kdo to může být?”ů podivoval se Hora, přistupujíc ke dveřím. Jakmile otevřel, vstoupil do světnice jakýsi neznámý muž v šedých šatech. Za ním vykročil policista.
,,Malíř Vlado Hora?” zeptal se oficiálně.
Všichni, zírajíc nad nečekanou návštěvou, jste do jednoho zbledli strachem. Cigareta, kterou třímal doposud Hora v ústech, se odlepila od jeho rtů a spadla na zem. Zřízenec tajné státní policie opakoval mlčky svojí otázku. Hora mlčky přikývl.
,,zde máte mojí legitimaci,” odpověděl suše příslušníkům. ,,Mám dle rozkazu ihned zatknout jménem zákona Helenu Savičovou, dvacetiletou studentku z Bosny. Zjistil jsem, že vás navštěvuje. Proto máme podezření, že je zde přítomna. Prosím všechny dámy a pány, aby se legitimovali.”
,,Já jsem,” řekla Helena suše a předstoupila před zřízence.
,,,To bude snad nějaká mýlka, pane,”/b> zmohl se Hora jedině na tyto slova.
Mám přesné rozkazy,” řekl zřízenec suše, pohlédl na papíry Heleny, načež promluvil zvýšeným hlasem: ,,Heleno Savičová, zatýkám vás jménem zákona. Ostatních přítomných , aby mi udali své adresy. Piště Holásku,” otočil se ke strážníkovi.
,,Ale to přece není možné, pane inspektore,” bránil se Štěpán. ,,Já opravdu nechápu ....nevím…vlastně proč…”
,,Nejsem inspektor. Konám jenom svojí úřední povinnost. Nemám však čas ani chuť vám vše vysvětlovat. Věc se zajisté vyšetří. Nyní prosím, abych nebyl zdržován v úředním výkonu.”
Člověk v uniformě s kohoutím chocholem na klobouku, označovaný Holásek, zapisoval do své knížky jména a adresy přítomných, kteří je sdělovali jakýmsi vysušeným a přiškrceným hlasem. Helena hleděla plameně na všecky přátele, jakoby cosi očekávala. Nepromluvila však ani slovo, nepohnula ani brvou. Náhle Hora vystoupil jakoby ze začarovaného kruhu a pravil zřízenci: ,,Je to moje nevěsta. Můžete mne vzít sebou!”
,,To se mne netýče. Ostatně - přiznáváte se dobrovolně k nějaké spoluvině?” řekl ledově zřízenec? Chvíli hleděl na bezmocného Horu a pak dodal jakoby výmluvně: ,,Mne zajímá pouze Savičová. Prosím následujte mne, kočár čeká dole!”
,,Vlado, buď zdráv a buď silný. Nezapomínej! S bogom!” Helena stiskla silně ruku malířovu, a ten jí dlouze políbil. Hora byl tak poražen, že se jí neodvážil ani pocelovat, avšak Helena sama se naklonila nad jeho schýlenou hlavu, políbila ho do vlasů, pokynula rukou všem ostatním a odešla. Od té doby o ní nikdo neměl žádné zprávy.

***

Byli to dva Židé a jak se dá očekávat, hovořili mezi sebou německy. Přes ten všechen vzruch jsi slyšel, jak si mezi sebou nenávistně povídají - ,,Pomlátit nejen tu srbskou, ale všecku slovenskou pakáž, i ty Čecháčky. Odjakživa se prý ten ,,volk” přátelil se srbskými královrahy,”utahovali si z vás. Jistě si z budou i z Vídně utahovat. Neslýchané. Znechuceně jsi si na sobě upravil svršek, zaplatil kvapně útratu, a téměř jako splašené kůzle vypadl ven. Vše se nějak kazilo poslední dobou. Jakoby se nad vším dobrým stahovala temná a černá mračna, která dlouhými tenkými prsty svírala hrdla současného bytí. Váš diskuzní kroužek se již skoro rozpadl. Helena byla zatčena a mohli jste jen hádat její osud. Nejspíš teď seděla v Terezíně, či na nějaké jiné věznici v Čechách, Uhrách, nebo dokonce ve Vídni. A Hora sám se ztratil a už čtyry dny ho nikdo neviděl. V ateliéru nebyl k zastižení a veškeré závazky za sebou spálil. Jakoby květ Horův uvadl s odtrženým kořenem jižanské přítelkyně. A pak, že ta jejich láska vydrží věčně. Zhroutila se a ani okamžik nepřečkala průtrž deštivých mračen. Štěpán trávil poslední dobou čas ponejvíce v sázerně, nebo pak v hospodách, paní Králová, proslulá po celé Praze svými milostnými affairami, nad kterými každý mhouřil oči, ba i její choť, se zjevila jen v přítomnosti básníka Jana Budecia. A sám Budecius, jak se zkazil. Už s ním nebyla žádná rozumná řeč, jakoby ten starý Budecius vytěkal kamsi do ovzduší, a místo něho zůstala pouze prázdná láhev. Od literáta se nedala očekávat žádná rozumná diskuze, jenom spílal a nadával. Na vše klel a minulý týden - co se vyprávělo - měl nesouvislou a pomatenou řeč k jakýmsi Pražanům, kdy nakonec zpolíčkoval jakéhosi Žida, který se v ,,diskuzi" zastal Rakouska. Žid prý utíkal na policejní ředitelsví s brunátnou tváří, nicméně Budeciův ohlas zapůsobil natolik, že se celá událost přešla v této podivné napjaté atmosféře. A to vše se stalo právě v té kavárně, ze které teď prcháš. Někteří lidé začali hovořit, že se Budecius zbláznil. Těžko říci, co na tom byla pravda. Všude vládla jakási podivná nejistota, která tísnila lidské duše. Sám jsi psal domů otci, jakýsi otevřený dopis, ve kterém jsi se snažil vyzvědět něco, co by alespoň tebe jaksi vnitřně uklidnilo, bylo to krátce po atentátu, ale v odpovědi namísto otcova rukopisu, čekal tě uhlazený styl matčin, který ti posílal jen jakési pozdravy spolu se zprávami o záležitostech rodiny. Nic co by tě zajímalo. To ti bylo nyní ukradené.

***

Seděl jsi doma na dřevěné židli vonící klihem a lesem, a shrben nad stolem psal jakýsi dokument. Z pražských ulic se pomalu vytrácel sluneční svit. Ještě chvíli jsi mžoural v porošeru, čekaje až nastane taková tma, že nebude naškodu zapálit lucernu. Nakonec pokládaje pero zpět do kalamáře, jsi vstal od stolu, udělal pár kroků a začal nalévat trochu petroleje do svítilny. Zrovna ve chvíli, když jsi nasazoval na zapálený kahan skleněný cylindr, zabušil kdosi na dveře tak prudce, že jsi polekán nešťastně zavrávoral, a nenabýt opět jakousi rozhodnost, nebo neodkopnout od sebe nahodilou nešikovnost, zvrhnul by jsi petrolej na sebe. Radši jsi položil petrolejku na stůl a na špičkách svých lakýrek, které už svůj lesk poztráceli kdesi na zapraášených ulicích, ke dveřím. Na okamžik jsi zaváhal. Neměl by jsi dělat, že nejsi doma? Nikdo by to nemusel poznat, ze dvora nikdo nemohl vidět, že svítíš, když jsi zapálil teprve nyní. Ale zase bylo třeba takové obezřetnosti? Kdo tě tady také kdy navštívil, snad jenom domácí, zapáchající kyselým zelím, kterým se krmila snad každý den. Sám nevíš proč, ale celé přízemí, ve kterém bydlela, bylo mimo zápach moče doléhající sem z průjezdu, a dalších nepříliš vábivých pachů, cítit zrovna po vařeném zelí. A být to někdo cizí, kdo by ti chtěl nějak ublížit, jsitě by již neveš. Ani jsi si nepamatoval, jestli jsi zamknul za sebou, když jsi přišel domů.
,,Vrtáku," zaklel jsi v duchu.
Klíč v zámku byl, ale bylo jaksi hloupé, otočit jím právě ve chvíli, když někdo stál přede dveřmi. Pootevřel jsi dveře.
Mezi dveřmi stála postava, asi stejně vysoká jako ty. Na hlavě naražená čapka, tváře propadlé, obličej poněkud zesinalý a několik dní neholený. Muž měl na sobě tmavě hnědé ošuntělé sako, nelibě páchnoucí prostotou, jakou bývají cítit mansardy chudých. Těžko jsi mohl odhadovat věk. Byl jsi opojen zděšením. Zalekl jsi se hrůzou a neschopen ze sebe vydat ani hlásku, nechal jsi se vtlačit do bytu.
,,Díky Bohu, že jsi ještě doma," poznal jsi s úlevou podle hlasu Horu. ,,Nemám již příliš času a asi bych tě jinak neviděl," mluvil dále neotáčeje se k tobě, když se krátce podíval z okna na dvůr a nakonec zatáhl závěs. Nakonec však přece jaksi uspokojen otočil se čelem k tobě, v obličeji mu zahrál úsměv, čímž ti odhalil dvě patra zažloutlých zubů.

Zatuchlé podkroví

Seděl jsem doma skoro celý den, ze školy jsem šel rovnou domů, ani jsem se nezastavil na skleničku vína a něják sem nevěděl co bych venku vlastně dělal, hlavou se mi honilo spousty myšlenek, válka, Helena, Hora, co bude dál...
Seděl sem ve svém křesla a zrovna nad nějákými studijními látkami dumal co je asi s Helenou, a kde se poděl Hora, hlavou se mi honila myšlenka na celou naší společnost která se tak často scházela k debatám a nebo prostě jen k dobrému vínu a řeči...
Pod stolem sem měl lahvinku kalvadosu a stále se rozmíšlel zda se neopít z absurdních dní které prošli, v novinách jsem četl zprávi o válce a uvědomoval si že blesková válka může zvrátit svět rychle a není už co by se pak dalo dělat...Náhle se ozvalo zaklepání zrovna když sem rozsvěcval lampu a málem sem jí upustil, do té příhody s Helenou sem čekal kdy si příjdou i pro mě, závěsy sem měl stále zatažené a domácí o mě ani nevěděla, pokud mě brzy ráno nepotkala jak spěchám do poslucháren ..Opatrně sem otevřel dvěře, nejprve sem nevěděl kdo to může být, ale když mě vtaličil dovnitř a promluvil zjistil sem s úlevou že ten na první pohled pobuda není žádný lupič nýbrž můj ztracený přítel ...
Můj bože vypadáte hrozně příteli...
projede mi hlavou a obejmu ho jako otce jehož sem dlouho neviděl...
Vypadáte jako by jste prošel stokou příteli, posaďte se, donesu vám něco k jídlu, a k pití, musíte mi říct co se děje..
usadím ho na staré kanape a ze staré skříňky vytáhnu kus tlačenky a chléb, jež sem ráno koupil neboť teď moc nechodím ven a toto jídlo mi bohatě stačí, také vezmu dvě štamprlátka a postavím je na stolek před Horu a na stůl dám kalvados, a jídlo s malým křivákem..
Poslušte si, a vypravujte, víte něco o Heleně? Kde jste se u všech svatých tak dlouho toulal, a co jste dělal, a co máte nasrdci že jste zde, vypadá to že mi chcete něco říct..
vychrlím ze sebe salvu otázek a naliju každému vrchovatě kalvadosu, sleduji jeho unavené a strahné oči a jsem jako na trní..
Co máte na srdci příteli, mluvte už, jste pro mě jako otec nebo starší bratr...
sleduji ho svýma pronikavýma očima a čekám se zatajeným dechem čím vším ten muž za poslední dobu musel projít..

Válečný čaj s Březou.

Nemůžu říci že když mě Březa oslovil tak to bylo pro mě nepříjemné překvapení a snad však, ale nemůžu říci, že to bylo příjemné. Každopádně od doby kdy jsem na něj chtěl vzít hůl se mnoho změnilo. Zvláště smrt matky hodně mého nechutenství k němu smyla. Byl bych k němu nespravedlivý kdybych neviděl, že se nám v dovolání spravedlnosti pokoušel pomoci. Ať to dělal z jakéhokoliv důvodu byl to důkaz že má dobré srdce a to mi stačilo abych si na něj poopravil názor. Možná jsem nebyl úplně nadšen Marininým vztahem k němu, ale svým způsobem mi to bylo jedno. Zatím co jsme se s bratry po smrti matky ještě více sblížily Maríně jsme tak trochu dávaly vinu za její smrt. Neboť ona zavinila tehdy rozruch v rodině a diky ní byla matka rozrušená a šla se uklidnit do lesa a je i možné že šla matka tehdy Marínu hledat. Nikdo ji to nikdy neřekl přímo, ale v rodině byla i později poměrně hustá atmosféra. Někdy jsem se ji snažil před bratry omlouvat i když i já jsem mel často pochybnosti o tom co říkám neboť její rozmazlenost a divokost ji i rodinu často přiváděla do problémů. Ovšem přece jen teď jsem byl hlavou rodiny já a nechtěl jsem aby bylo v rodině zbytečně dusno zvlášť v takové těžké situaci když má rodina držet pohromadě. Sousedi se nám všemožně snažily pomoci a bylo to od nich pěkné. Oba bratři se musely zapojit více než jindy v práci o hospodářství svou přihlášku na theologii jsem již podruhé musel smést ze stolu ze stejného důvodu. Ovšem tentokrát to nepostihlo jen mě, ale i Marinu neboť ta teď v této těžké době musela zastat matku a na studia mohla zapomenout jako já před par lety. Doma musela dřít jako kůň a já jsem ji nic neodpustil stejně jako bratřím. Museli jsme to teď zvládnout sami.

Pak přišla ta hrozná novina VÁLKA! Co na nás Hospodin ještě přichystá za trable. Nestávalo se, že z hospodářství odvedou na vojnu hospodáře zvlášť když má už jen mladší sourozence. U nás se to stalo z jakého důvodu nevím, ale nevadilo mi to aspoň zůstanou ušetřeni mí mladší bratři neboť to si stát nemůže dovolit aby nechal hospodářské stavení bez možnosti chodu neboť by to ohrožovalo jeho vlastní hospodářské zájmy. Proto jsem se ani nijak proti tomuto rozhodnutí neodvolával i když bych měl pravděpodobně velkou šanci toto rozhodnutí odvodní komise změnit. Raději budu mít jistotu že bratři se tomu vyhnou. Hned jak jsem narukoval tak jako absolvent německého gymnasia jsem mel nárok se přihlásit na válečnou důstojnickou kadetku a tak jsem to okamžitě učinil. Zatím mi však nepřišla žádná odpověď, ale snad by co nejdříve měla. Přeci jen jako Němec se znalostí Češtiny, Francouzštiny a základy Maďarštiny který vystudoval gymnasium jako jeden s nejlepšími výsledky z ročníku a již s přijetím na universitu v Heidelbergu bych mel mít poměrně velké šance. Ovšem armáda je armáda a u ni člověk nikdy neví jak na tom je. Pravda o důstojnících jsem nemel ani trochu dobré míněni a svým způsobem jsem jimi opovrhoval zvláště po té jak se zachoval onen oficír v případe postavení se k odpovědnosti v té události s mou matkou. Ale snad jsem to bral jako příležitost k dalšímu studiu či jako možnost naplnění potřeby zajímat se o lidskou duši. Vždyť přece důstojník na frontě je taky něco jako duchovní otec. Alespoň tak jsem si to v mé romantické a naivní mysli představoval. A možná to byl taky důkaz vzdoru, že přeci jen mezi těmi všemi katolíky kteří opanovávali tuto zemi a upíraly jí náboženské svobody bude vládnout i evangelický velitel a důstojník který nebude líbat kříž a modlit se ke svatým modlám ochranitelkám.

Na Březovo pozvání jsem kývnul a ve stanovený čas jsem přišel. Netvářil jsem se nijak nadšeně, ale rozhodne ne nepřívětivě spíš v tak trochu přátelsky. Přece jen je válka a krajanů a známých od nás tu není zas tak mnoho proto musí veškeré dřívější rozpory stranou zvlášť když je to člověk který je blízký naší rodině. Zaklepal jsem na dveře cimry a po vyzvání jsem vstoupil. Zasalutoval a zahlásil se jak činí povinnost vojáka CaK armády:

Herr Leutnant Soldat Zitterbard melden eintreffen laut der Befehl!

Pak smeknu čepici a podám mu ruku na uvítanou a čekám co se bude dít dál.

Josef Sýkora
Děkuji,“ odvětí chladně ,,ale nemám příliš času na dlouhé rozpravy.“
Pokyneš mu alespoň, aby se usadil na brčálově zelené kanape, nicméně odmítne s tím, že by ti to tady akorát pošpinil. Nicméně přesto na tvé naléhání se nakonec usadí na okraj čapku odkládaje vedle sebe.

,,Víceméně máte i tak trochu pravdu, zanedbával jsem sám sebe během několika posledních dní, ale vy sám nejspíš víte, jak zmatená je dnešní doba. Ticho před bouří,“ řekne oduševnělým hlasem postrádajícím veškeré lidské emoce, oči se mu zalesknou a hlva hledí kamsi ven skrz okno do šedivého podvečera. Chvíli je ticho. Trapné ticho. Nevíš co říci a Hora se ocitl v jakémsi svém světě. V rozpacích začneš připravovat jakési pohoštění. To situaci jaksi zachrání. Hora se probere ze svého opojení smyslů. Obětavě vytáhneš ze svých zásob něco jídla, které Hora odmítne. Nicméně skleničku pálenky z jablek si rád dá. Připijete si a s kuráží dodanou alkoholem se ho zvědavě optáš, na otázky, které nedokážeš odsunout ze své mysli.

,,Nemám vás toho ani co příliš vyprávět. O Heleně,“ zatmí se mu hlas a jeho zrak poklesne , ,,nevím zhola nic.“ Sám jsi se v duchu proklel za svojí neomalenost. Stará láska nerezaví a trn v jeho srdci po těch několika týdnech ještě neobrostl tkání. Rána je stále příliš čerstvá a svými slovy jsi akorát Horovi připomněl zažitou minulost. Nepochybně, jak by mohl vědět, co je s Helenou. Lekl jsi se, že se řeč stočí jinam a Hora, snad způsobilý k rozhovoru, stočí řeč jinam, nicméně nestalo se tak. Namísto od Heleny stočil řeč sám na to, kde byl. ,,Po té nešťastné noci,“ nepochybně mluvil o tom incidentu s Helenou , ,,jsem se snažil dát dohromady pár kontaktů, co se s ní stalo. Ale nikdo mi nebyl schopen dát uspokojující odpověď. V zápalu zoufalství jsem se setkal s jedním svým přítelem, prominentním židovským důstojníkem generálního štábu, který vede jakousi soukromou pobočku na výrobu jakýchsi domácích potřeb. Byl to malý muž s ostrými rysy v obličeji a prořídlými černými vlasy na vybělené pleši,“ odmlčí se, zatímco ty dolíváš do skleniček pálenku. Hnán žízní a chtíčem nepočká ani na to, dokud si nedoliješ ty, uchopí skleničku mezi prsty, ale místo aby její obsah do sebe obrátil, držel jí na okraji mezi palcem a prostředníkem a pustil se dál do hovoru. ,,Ten muž má kontakty, kontakty z císařského dvora. To, co jsem měl v plánu se původně dozvědět jsme se nedověděl, nicméně bylo navýsost překvapující dozvědět se něco málo z toho, co se řeší ve Vídeňských kruzích, byť z druhé ruky,“ zhluboka se nadechl a potom se napil. Napětí v tobě bylo opět napnuto malou chvilkou, kterou si Hora vybral k oddechu.
,,Máte nějaké zprávy od otce?“ překvapil tě, když položil sklenku na stůl. ,,Zahřála,“ řekl mimoděk usmívajíc se.

Heinrich Zitterbard
Březa, opřen o okenní rám, zíral otočen zády kamsi ven skrz skelněné okenní tabulky do večerní tmy. Byl oblečen do šedomodré uniformy, jak jinak taky, ovšem jaksi ledabyle na sobě navlečené. Pásky, popruhy a knoflíky nepnuly látku tak, jak by se mělo slušet a tak spíše než poddůstojníka tady před tebou stál jakýsi strašák navlečen do nějakých ošuntělých hadrů. Zpočátku se zdálo, že se rozhodl tvé hlášení ignorovat, pak, po několika zdlouhavých sekundách, se pozvolna otočil k tobě čelem a udělal pár kroků. Mračil se, což tě nepříjemně překvapilo a ačkoli se zdálo, že se tě hodlá za něco vypeskovat, nebo snad i přehlédnout nabídnutou pravici, promluvil k tobě nakonec smířlivým a přátelským tónem.
,,Příště si tohle můžete odpustit. Nechci tady s vámi dnes mluvit ani politicky, ani vojensky. Jsem rád, že jste přišel,“ stiskl ti ruku a z pod pobledlého a vyhublého obličeje se vyrýsoval letmý úsměv. ,,Pozval jsem si vás sem jako známého z domova, bratra Mariny a snad i přítele,“ poslední slova pronesl s jakousi těžkostí a nerozhodností.
Pokynul ti, aby jsi se posadil. Celá tato místnost působila poněkud komicky nastrojeně. Jedno lůžko v rohu místnosti a nad ním krucifix, pod ním kufr, polička s několika knížkami, jejichž popisky na hřbetech jsi nebyl nyní schopen přečíst, dřevěná skříň, stolek a nějaká křesla, kamínka, v koutě umyvadlo se štětkou a břitvou, tuhle vedle nočního stolku botky, támhle zase lampička na svícení. Nikterak zvláštní, na pohled snad úplně obyčejný, kamrlík pro jednoho muže, přesto dýchající svým vlastním a ojedinělým životem. Malá, ne příliš pohodlná světnice, kterou si Březa najal u jakési vdovy po městském úředníkovi.
Vybídl tě, abys ses usadil. Okamžik tě nechal sedět, rozžehnul svítilnu a postavil na stůl kovovou konvičku, pár hrníčků, cukřenku a dvě lžičky. ,,Předpokládám, že čajem nepohrdnete, když jste na něj byl pozván,“ zažertoval, když naléval horkou rudohnědou tekutinu do sněhobílých šálků, které nepříjemně skřípali a třely se o bílé talířky na kterých byly položeny.
,,Nenadál jsem se, že vás tady potkám,“ prolomil ticho, posadil se naproti tobě, a uchopiv jednou rukou podšálek a druhou rukou míchaje lžičkou, usadil se hluboko do křesla naproti tobě.

Válečný čaj s Březou.

Pousměji se a pak povídám:

No čaj bych si z dovolením docela dal když jsem byl na něj pozván.

Pak se usadím ke stolu a odpovím na jeho poněkud nezvyklé konstatování. Zvláště když uvážím že moc dobře zná doplňovací obvodu armády a že jsem nemohl jit vlastně ani jinam snad krom mysliveckého pluku v hranicích a to je by bylo vysoce nepravděpodobné. Ale beru to spíš tak, že proste jen se snaží neuměle navázat rozhovor a tak s úsměvem odpovím.

To já jsem vás tady popravdě čekal tušil jsem, že se sejdeme tu u 8. Brněnského pluku, ještě bychom se mohly sejít podle doplňovacího obvodu u 99. pěšího pluku nebo maximálně by mě mohly odvést do hranic k 17. praporu Myslivců jako mladého Bergera. Každopádně jsem docela rád, že jsme se potkaly přece jen po té nešťastné události jste se projevil jako opravdu znamenitý pomocník. Nějak mi připadne, že je naše rodina prokletá.

Konstatuji spíše z úsměvem než s nějakou trpkostí nebo zahořklostí. Pozvednu horký čaj a malinko upiji. Pak pokračuji:

Inu, ale o doplňovacích obvodech a ani o prokletí naší rodiny se bavit asi nebudeme to by byl zbytečně promrhaný čas. Spíš asi mě zajímá co vy? Jak vám „padne“ uniforma CaK důstojníka? A mnoho je na barácích dohadů kam se to vlastně pojede jestli na Rusa nebo na Srbsko. Snad to nebude trvat příliš dlouho nerad nechávám statek a rodinu na bedrech mích mladších sourozenců.

Pak se znovu napiji a čekám co bude on říkat taky co znej vypadne proč si mě sem pozval....

Heinrich Zitterbard
Po slovech o znamenitém pomocníku a prokleté rodině jsi si nemohl nevšimnout Březova podivného výrazu, který mu na pár okamžiků přelétl tváří. Oči hleděly nepřátelsky kamsi na dveře za tvými zády, obočí svraštěné spojila tenká vráska na čele jaká se mnohdy objeví u kdejakých přemýšlivých osob, když se pohrouží do svého světa, koutky úst se mu na chvíli pozvedly než opět klesly dolů a ruce se zatnuly v pěst. Přesto jsi v poklidném tónu pokračoval dále.

,,Na Rusa či na Srba, vždy je to svým způsobem lhostejné. Co vám můžu ovšem zaručit je to, že nás již brzy zařadí do nějaké maršky a pojedeme na frontu,“ odpověděl oduševněle pronikavým zrakem neustále zahloubám kamsi do prostoru za tebou, poté co si vyschl všechna tvá slova.
,,Ech, ptáte se jak mi padne uniforma CaK důstojníka,“ pousměje se jaksi srdnatěji a konečně se odpoutá od svého duchovna. ,,Víte, sám to nemůžu pochopit, že jsem nyní zde a v těchto ,,hadrech“,“ pronese s podivným zabarvením matoucím, bylo-li to myšleno jako něco zlého, či jako nevinná ironie. ,,Nebýt…ech. Nechme toho. Divím se sám sobě, jak je to možné, že půjdu do boje, povedu asi 200 lidí do útoku, křiknu na ně – Worwärts, Laufschritt, Hurra! Ne, to není možné. Nebo jsem snad něčím, či někým, hypnotizován? Nebýt,“ odmlčí se při pohledu do tvé ne příliš chápavé tváře , ,,snad bych raději skočil z nejvyšší skály v horách a roztříštil se na kamení. Ostatně, což myslivec Březa, pokorně požívajíc něco málo chleba z rukou panstva, by nemohl být dobrým rakouským vojákem? A proč by nemohl jako rakouský důstojník vodit do pole – die brave Soldaten – k vítězství a slávě? A až se na mé hrudi zaleskne první metál, až přijedu na první dovolenou z pole! Nebo snad není to sen všech těch německých, českých, polských a židovských synků, se kterými se vídám v důstojnické jídelně? Přijedu domů s řádem, o jednu –šternu- více, půjdu pražskými ulicemi a děvčata po mně budou pokukovat. Ach té slasti! Copak si to nemyslíte?“ položil řečnickou otázku a aniž by si na ní sám odpověděl pokračoval dále. ,,A nebo budou pak číst v Národní politice – Padl na poli cti v boji proti sveřepému nepříteli. A budu pochován v jednom bratrském hrobě o 1258 mrtvolách! - Nade mnou pak bude kamenný náhrobek s nápisem – Hier ruht Johann Breza, Leutenant i. d. R. des k. u. k. Inft. Rgt. 8, welcher mit 22 Mann Heldentot für Kaiser und Vaterland fand! Ach, jak romanticky to zní? Není liž pravda?“ těžce si oddychl.
,,Ech, nemluvme už o tom. Ale chtěl jsem vám nabídnout,“ kousne se na nepatrný okamžik do rtu. Snad v obavách, abys jeho počínání nezpozoroval, pokračuje hned dál , ,,ostatně, nevím ani přišlo-li by vám to vhod. Chtěl bystě, například, k mé setnině?“ pronese váhavě a poněkud na rozpacích. Víceméně jeho obavy byly na místě. I přes to všechno, co se v posledních týdnech událo, nešlo jen tak lehce zapomínat na počáteční neshody ohledně tvé sestry. Ačkoli se bezpochyby snažili sami sebe skrýt před tvým rozhořčením, zejména po smrti matky, tvým pohledům to utéct nemohlo. , ,,Sám vidíte, příteli, marška vás stejně nemine, dříve nebo později. Víte, že moje setnina je nyní první na řadě v dodání mužstva pro nejbližší pochodový batalion. Vaše přijde později, ale určitě přijde! Není třeba se obávat, že by jste si již ,,nevystřelil“. Kdybyste chtěl, mohl byste být převelen do mé setniny. Zařídil bych to nějak. Byl byste u známého důstojníka. Snad byste v tom nalezl nějaké výhody. Jak chcete?“ odloží na stůl podšálek s kouřícím hrnečkem, který po celou dobu držel, aniž by se z něho jednou napil.

Der Kriegstee mit Jägersmann Březa.

Pousměji se když se rozpovídá o syncích v důstojnické jídelně, o touze po kusu plíšku aby se člověk mohly naparovat jako páv a o bratrském hrobě. Ta ironie která z toho čiší mě vskutku pobavily. Při drobném úsměvu, který se mi usídlil v koutcích úst, pokývnu na znamení souhlasu, že si o tom myslím to samé. Pak usrknu lehce čaje a povídám:

Nebojím se že bych si „nevystřelil“ po té co do toho vstoupilo i Rusko tuším že to nebude otázka vítězství do vánoc jak z počátku prorokovaly nadšení hospodští „válečníci“ A co se týče mě nemám nejmenší zájem si na někoho vystřelit. Možná tak z někoho a nebo ve vašem bývalém revíru na pár zajíců kterými jsme si sem tam přilepšovaly s Wenclem Ludwikem když jsme byli mladší.

Pousměji se při krásné vzpomínce na chvíle strávené na „lupu“ v knížecím lese u Židlochovic. Mrknu také trošku škodolibě na Březu který nás nedokázal nikdy chytit.

Co se týče vašeho návrhu nebudu skrývat že mě potěšil ne snad, že by to bylo kvůli tomu abych s toho měl nějaké výhody či tak něco, ale spíš kvůli tomu, že budu rád když bude na blízku někdo s kým si člověk bude moci povykládat o domově a zavzpomínat na to dobré.

To slovo dobré trošku, snad i nevědomky, zdůrazním a pak pokračuji:

Budu rád když mě převelí k vám. Popravdě jsem si ale podal přihlášku na důstojnickou kadetku a doufám, že mě tam přijmou. Už mi měla přijít odpověď tak čekám. Tak kdyby mě přijmuli tak bych pak k vaší setině přijel až po absolvování kurzu. Možná by jste mi mohl pomoci s tím kdyby jste zjistil jak to s tou moji přihláškou vypadá sám vite jak to tu v armádě chodí. A já o ten kurz docela stojím. Jistě vite jaký mám pohled na profesionální oficíry a proto nechci abych byl jen panáčak v jejich velké hře. Abych stejně jako vy mohl ulechčit obyčejným odvedencům kteří by meli umírat za plíšek na jejich náprsních kapsách.

Trochu se zamračím, napiji se čaje a zmlknu....

Heinrich Zitterbard
,,Můžu se pozeptat, ale neslibuji nic," komentuje tvoji opatrnou prosbu. ,,Víceméně ovšem kdyby odpověď nepřišla do převelení na frontu, můžou vás vždy odvolat, abyste si udělal důstojnický kurz. A že vás budou potřebovat. Dobrých mužů coby důstojníků je vždy třeba, a copak v této době, když do ruských rukou padl Lvov, Rakušané ustupují v houfech od Zadaru a ruští kozáci zaplavují Halič. Každá duše vedoucí do pole frontová vojáky, klučíky, kteří sotva rozumějí základním vojenským příkazům, bude dobrá,“ napije se konečně čaje a pustí k řeči opět tebe. To, co mu důvěrně sdělíš, ho evidentně zaujme. Doposud hluboce ponořen v křesle, napne se jak struna s očima vzrušeně tě sledujíc, se k tobě nahne důvěrněji blíže. Zažitý zvyk. Jakoby se v hloubi duše obával, aby to, co se hodlá říci, nezaslechl někdo jiný.
,,Nemáte zájem si vystřelit? Nemáte snad zájem ve válečném nadšení pustit někomu žilou?“ rozzáří se mu oči. ,,Ale oni budou chtít, aby jste střílel, příteli. Těžko před tím utečete, tím kurzem. Co uděláte, když vám přihláška nepřijde, nebo bude například odmítnuta? Nic. Půjdete ráno na cvičiště, jako ostatně každý den, večer si lehnete na slamník a ani nehlesnete – jako ostatně já a my všichni ostatní. Říkalo se, že lid nedopustí válku – a dopustil. Stejně tak se dnes mluví, že lid nesnese válku – a snášíme ji všichni. A teď se nám snaží namluvit, že lid nevydrží dlouhých válek. Jakých pak dlouhých válek. Lid už snesl delších válek, i snesl by třebas další třicetileté války. Všichni jsme odpočatí a netrpěliví. Naše zatuchlá mysl potřebuje vyvětrat. Ochotně si bude vzájemně pouštět žilou,“ zamračí se. ,,A vy nemáte zájem si vystřelit,“ dodá v jaksi podivně. Snad ironicky, s výsměchem řekl by jsi, ale tohle není Březovo krédo. Ten by se ti za tohle nevysmíval, proto to přejdeš s tím, že snad ti sám bývalý myslivecký adjukt poskytne vysvětlení.
,,Co, když kývnete na můj návrh a zařadí vás do nejbližší maršky, přece? Půjdete na frontu? Řekněte mi upřímně, zcela upřímně, budete ve ,,švarmlinii“, Rusové – či snad Srbové, však je to jedno – na vás budou útočit. Nad hlavou sviští šrapnely, když konečně přejdou vaši k útoku na bodák,“ odmlčí se na okamžik, než na tebe vybafne svojí otázku: ,,Budete střílet?“

Der Kriegstee mit Jägersmann Březa.

Napiji se znovu čaje a poslouchám to co říká a vím, že má v mnoho věcech pravdu. A snad se také lehce podivuji nad jeho pacifistickými názory byť zaobalenými, tak nějak schovanými pod tou šedou uniformou. Pak promluvím:

Máte pravdu tak i tak se tomu nevyhnu a je lepší mít v poli přítele a když mě dovolají z fronty aspoň budu vědět do čeho se budu vracet, na co se mám připravit. Tady berte to tak že mám tedy zájem o přeřazení do vaší setiny.

Pak se chvíli odmlčím a tak trochu zamyslím nad tím co říkal dále. V podstatě to co říkal je tak trochu vlastizrádné a i to co říkám já je na hranici zákona, který v době války nemilosrdně trestá všechny jenž nekřičí hurááá na Srba či na Rusa. Pak mu na jeho záludnou otázku odpovím:

Inu Březo to je těžká otázka nějak si to nedokáži představit, ale pravděpodobně válka člověka donutí střílet i když nechce. Generálové to mají dobře vymyšlené, když chce někdo zabít vás vy uděláte cokoliv aby se mu to nepovedlo i za cenu ze zabijete jej. Byť je to třeba taky sedlák někde od Bělehradu a taky má vinice a rodinu bratry, sestru a matku. Stejně po něm prásknete kulí, když se na vás žene s bodákem. Nevím jak se zachovám, ale asi střílet budu. Jak jinak v armádě, nikoho to nemine.

Pak se, ale zle pousměji, vyfouknu nosem vzduch při čemž vztekle syknu.V očích mi projede ohromná zloba a nenávist a pak dodám:

Pravda, ale že jedenkrát bych střílel rád, moc rád a nebylo by to na Rusa ani na Srba v ve vojenské uniformě, ale na jednoho husara v uniformě CaK a jestli ho na frontě potkám tak zbloudilá kule udělá své.

Pak rychle sevřu rty a kousnu se do nich, neboť vím že to jsem nepatří.
Poté omluvně, ale snad i rozhodne pokračuji:

Inu to jsme se dostaly, ale někam jinam myslím, že tyhle řeči by mely zůstat v nitru tam kde jsou. Ostatně kdyby nás někdo slyšel nebylo by to vhodné příkladných CaK vojáků. Myslím, že je čas pomalu se navrátit do kasáren. Děkuji za čaj i přátelský rozhovor. Co se týká toho přeřazení, budu jen rád a když se mi poptáte po té přihlášce, tak vám budu vděčen. Tak zatím nashledanou..

Pak se pomalu zvednu od stolu a vyjdu ze dveří....

U mě v bytě

Dívám se na něj a poslouchám jeho slova, mlčím a stále přemýšlím dokud nedomluví....Zahřála...
když se na něj podívám mám pocit jako bych viděl staršího bratra a je mi smutno z toho co se mu stalo...
Ano doba je zlá a nemůžeme si být jistí ničím, rád bych šel do boje, možná je to bláznovství, ale rád bych bojoval, ne však na straně Rakouska...
řeknu zamyšleně a neleju ještě jednou do kalíšků...
Snad se něco o Heleně dozvíte příteli, je to silná žena, jistě je v pořádku, i když je mi jasné že jí drží v některém z vězení...
odmlčím se a chopím kalíšku...
Na vaše brzké a šťastné shledání příteli...
pak se zvednu a vytáhnu dopis od matky, pohlédnu na obláku a zase jej schovám...
Od otce zprávy nemám, asi se mnou nemluví, nebo nevím, asi nemá čas, jistě je již na frontě, nebo někde cvičí důstojníky a vojáky...
řeknu tiše a pohlédnu na něj, zavřu láhev která je skoro plná a podám mu ji
Berte, vám příjde vhod více než mě, a navíc, beztak mi matka pošle co nevidět novou...
pousměji se a sednu zase na kanape.

Josef Sýkora, podkrovní byt
,,Nemám času nazbyt, nechte si prosím vaší laskavost,“ zarazí tě, když počneš nalévat do sklenek. Pojednou se celé jeho podivně ohnuté tělo narovnalo a hlava se otočila za domnělým šelestem na chodbě. Jako vyplašené zvíře, trhavými a zbrklými pohyby přiskočil k oknu, pohlédl do dvora a stáhl záclonu. Pak se vrátil ke dveřím a zamkl dveře na západku. ,,Nepřijde sem někdo?“ otáže se. ,,To sotva,“ odpověděl jsi nechápavě. Vlastně ani Horu jsi tady nečekal, natož pak tady mít za večer druhou nečekanou návštěvu. To by spíše spadl Mariánský sloup na Staroměstském náměstí, než tohle.* Kromě tebe sem nahoru téměř nikdo nechodí. Snad jenom nějaká ta paní, když jde na půdu pověsit prádlo, ale ani to ne v těchto teplých měsících, kdy se dá prádlo věšet na pavlačích či ve dvoře. Po tomto ujištění se dá, stále vestoje, do vyprávění. Tichého, tlumeného, přerušovaného chvílemi, kdy se snaží zaposlouchat se do zvuků večera ve snaze zjistit, jestli někdo nenaslouchá.
,,Nesmím zmeškat vlak na Moravu a po alkoholu těžknou nejenom nohy ale i lenivý mysl. Potřebuji pak ráno přestoupit na vlak do Bukoviny a nakonec do Ruska. Moje rodina má příbuzné v Charkově a Oděse. Před dvěma roky jsem tam byl. Dovedu i slušně mluvit rusky. Vy víceméně trochu také, jak sám vím. Slyšel jsem tady od vyšších kruhů, že se Rakousko bude na Srbsku mstít. A jak doufám, Rusko to tak nenechá být. Naši to nenechají. Vždyť jenom na Ukrajině žije asi sedmdesát tisíc českých duší! Vypukne-li válka, bude právě tam společnosti tvarovatelná k nějakému boji vůči Rakousku,“ odmlčí se při pohledu do tvé překvapené tváře.
,,Vím jaké jsou u vás v rodině poměry, znám vás však také z dob před atentátem. Vím jak jste mluvíval a je to také jediný důvod, proč jsem se za vámi nyní zastavil. Kolikže vám je let, příteli? Osmnáct? Devatenáct? To znamená, že v případě války budete rukovat. Vždyť již nyní jste domobranec.,“ obejde vzrušeně malý stolek s lahví a skleničkami na stole. Dalšího přímého útoku, proti kterému nemůžeš nic namítnou, se ovšem nedočkáš. Snad by se dalo říci naštěstí. Sám si moc dobře uvědomuješ, že z té ideologie, kterou jsi zastával před atentátem, nemůžeš Horovi oponovat ničím. Snad jen dohady, co s tebou otec bude zamýšlet.
,,Nic nenabízím, ani ten čas na rozmyšlenou. Nevím ani co mě bude čekat, nemůžu vám namlouvat nějaké plané sliby. Chcete-li se k tomuto šílenému podniku přidat, vezměte si ten kufr co máte na almaře. Vložte do něj něco šatstva a něco osobních věcí. Netahejte sebou žádné zbytečné harampádí, ať nebudíte příliš pozornosti,“ podívá se na tebe očima dobrodruha, očima ve kterých se zrcadlí vzrušení. Ať už pojedeš s ním, nebo zůstaneš v Rakousku, je ti na míru jasné, že Horovi již asi nic nevyvrátíš. Vlastně by jsi měl být i potěšen tím, že se Hora, jak sám říkal, zastavil pouze a právě jenom za tebou. Ty jsi místo toho na rozpacích, a oprávněně.
,,Tedy, pojedete?“ zeptá se nesměle a tlumeně. Intonace na konci věty ani pořádně nezazní. Jakoby řekl pouhou oznamovací větu. Přesto v ní nenajdeš stopy po nějakém rozkazu.

* Mariánská sloup stál celých dvě stě sedmdesát let na Staroměstském náměstí a vedle budovy staroměstské radnice vytvářel tak dominantní prvek při pohledu na Týnský chrám. S nabytím samostatnosti Československa byl však antiklerikály z řad Národních socialistů a také Sociálních demokratů svržen.
Obecně se od počátku 20. století mezi pražskými kruhy rozšířil názor, že to byl - symbol habsburské poroby, postavený na výsměch českému lidu po prohrané bitvě na Bílé hoře. Takový mýtus se rozšířil hojně i mezi vámi a na ten sloup jste zlořečili kdykoli jste kolem něho prošli.Pravdou ovšem zůstává, že sloup nebyl v 17. století postaven na oslavu bělohorského vítězství nad Čechy. Byl vztyčen až o 30 let později jako památka na uhájení Prahy před Švédy. Myšlenka, že jde pro Čechy o potupný symbol, se objevuje až na konci 19. století, kdy se záležitosti věnují Národní listy. Obrozenecký doba tak vytváří perfektní mýtus, kterému ranní prvorepublikoví občané, kteří také tento sloup krátce po vzniku republiky strhnou, naletí. A nejen oni. Z bouřlivých diskuzí v tisku po listopadu 1989 vyplývá, že tento mýtus přežívá dodnes. Faktem ovšem zůstává, že i přesto se zvedá mnoho hlasů proti opětovnému vztyčení Mariánskému sloupu. Mezi hlavní patří to, že byl původně vztyčen aby připomínal boj studentů jezuitské školy proti švédským nájezdníkům. Je bezpochyby dle vlastního soudu, jak se člověk staví vůči hrdinství Čechů na straně Rakušanů a vůči ambicím emigrantské inteligence, které v útoku na Prahu viděla pramalou naději, jak vrátit zpět předrevoluční poměry.
Stejně tak lze jeho svržení vykládat mnohými definicemi. Jedni to považují za barbarský čin vůči kultuře a pražským památkám všeobecně (výtka vůči které se těžko oponuje), druzí naopak považují jeho zničení za memento hodné vzniku československého národa – tedy jeho znovuvztyčením vidí provokaci jakou by vyvolalo potopení, či potažmo sešrotování, slavné Aurory v Petrohradu.
Svůj vlastní názor si na Mariánský sloup budeme nejspíš muset udělat my sami.

Heinrich Zitterbard
Při tvém evidentně brzkém loučení se zatáhl Březův obličej mrakem stínů. Třebaže ti chtěl ještě něco říci, měl jsi pádný důvod k odchodu – tedy být do devíti hodin v kasárnách. Přesto, snad si toho neuvědomuje, nehodlal tě Březa jen tak propustit. Když jsi se měl k odchodu, stále hluboko ponořen do křesla, začal opět mluvit. Tentokrát bez servítek a zbytečných průprav,
,,Pozval jsem vás dnes k sobě ještě z jiného důvodu, než probrat s vámi přeřazení do mé setniny. Včera večer, když jsem hleděl do ztemnělé zahrady skrz okno, napadla mě podivná věc. Možná řeknete trochu bláznivá, snad i romantická – vždyť i samotná válka je svým způsobem romantická.
Říkáte, že střílení po lidech nikoho z nás, co tady nyní nosíme a nosit budeme modrošedou uniformu rakouského vojáka, nemine. Říkáte správně, co vy, člověk žijící z toho, co mu dá půda, má zabíjet. Vezmete si pušku a půjdete do pole, kde pod mými rozkazy bude střílet zrovna na takového jako jste vy – člověka znajícího pouze svojí práci a trápení, člověka žijícího pro rodinu, Boha a přilepšení, kterými se snaží rozeslunit svůj pochmurný život. Na vině jsou tedy ti generálové, generálmajorové, plukovníci a důstojníci, kteří dávají obyčejnému mužstvu tyto rozkazy. Ale přemýšlel jste, kdyby se jedna skupina vzbouřila? Kdyby rozkaz nevydala cílová skupina – nižší důstojníci? Co kdyby důstojníci, jdoucí se svými setninami do pole, nedali rozkaz k palbě? Je to jistě čirý nesmysl, ale přesto …,“ nadechne se. Po čele se mu skutálí kapka potu. Je tady opravdu takové horko? Je teplý brzký podzim, v kamnech se netopí a po nocích bývá chladno, tak proč se tedy Březa potí? Rozčílením?
… , ,,přesto já rozkaz ke střelbě nedám. Nedám,“ pronese tiše ještě jednou. ,,Slyšíte? Ne a ne. Myslete si o mne cokoli, ale já to neudělám – ať si třeba ze stejného důvodu, jaký jste tady říkal. Dal bych v jediném případě – kdyby si to moje setnina přála, nebo měla snad nějakou nejskrytější myšlenku, kterou bych byl uhodl, myšlenku střílet,“ odmlčí se, promýšleje slova která hodlá vyřknout, jakoby jsi neměl být ten pravý, který je má slyšet, ,,do zadu,“ pomůže si tímto neutrálním termínem, kterým nemůže vzbudit žádné vášně plynoucí z konotačních omylů pochopení. ,,Jistě mi rozumíte. Do zadu, tedy proti ,,svým“ jak se říká,“ vyřkne konečně ony slova – proti svým – a jeho hlasu se uleví od podivného přiškrcení. ,,Ano, potom bych zavelel – střílejte! Nuže, teď již chápete, proč bych si chtěl sestavit setninu z dobrých chlapů, známých – rozumíte mi? Nebojácných a odhodlaných chlapíků, kteří by v příhodném okamžiku provedli pěknou věc – sabotáž, záškodnictví chcete-li. Možná si říkáte, co jsem to za blázna. Půjdu do boje s mojí setninou a uprostřed boje se s vojáky obrátím proti svému pluku. Snad tato zvláštní setina udělá zmatek, pobije se hromada lidí téhož pluku navzájem. Rusové a Srbové nakonec přijdou a pobijí nás všecky bez rozdílu. Odčiníme tím však válku samu? Snad tak pomůžeme Rusům, či Srbům, chopí-li se v dané situaci iniciativy. Vždyť je lhostejno, vyhraje-li nakonec militarismus rakouský, pruský či ruský.“
Na Březu jsi překvapením vytřeštil oči. Mlčky jsi ustoupil krok a neznatelně se chvěje jsi se zachytil opěrky křesla. Myslivec, vidíc tvé rozrušení, se mimoděk usmál a vybídl tě, ať se zpátky posadíš.

Rozhodnutí

Když uslyším jeho slova na mysl mi vzejdou tisíce variant toho co by se mohlo stát a jak to asi ponese má rodinu a různé dohady o tom co bude...zahledím se na chvíli do dálky a pak si sednu na kanape, pohlédnu na něj a natáhnu ruku a usměji se, začnu potichu zpívat....
Hej, Slované, ještě naše
slovanská řeč žije,
pokud naše věrné srdce
pro náš národ bije.
Žije, žije duch slovanský,
bude žít na věky;
hrom a peklo, marné vaše
proti nám jsou vzteky

Jazyka dar svěřil nám Bůh,
Bůh náš hromovládný,
nesmí nám ho tedy vyrvat
na tom světě žádný;
i nechať je kolik lidí,
tolik čertů v světě:
Bůh je s námi, kdo proti nám,
toho Perun smete

Nechať také se nad námi
hrozná bouře vznese,
skála puká, dub se láme,
země ať se třese:
my stojíme stále pevně,
jako stěny hradné;
černá zem pohltí toho,
kdo odstoupí zrádně

když dozpívám uchopím jeho ruku a pohlédnu mu do očí....
Myslím že jste dobře věděl jak se rozhodnu a co udělám...
rychle vstanu a sundám kufr, do kterého naházím nějáké potřebné oblečení,holení, učebnici ruštiny vydanou samizdatem a obrázek s českými státními symboli...
Z jedné z knížek vytáhnu asi 500 korun které sem si šetřil na horší časy a na halvu si nasadím beranici a obléknu svůj černý kožený kabát, nasadím i kožené rukavice a klobou, a naposledy se rozhlédnu po bytě, položím 20 kroun na stůl, ještě přibalím nějáké jídlo které se hodí na cestu a láhev slivovice a vína, a zaklapnu kufr...
Nuže příteli nestrácejme čas, musíme jít...
řeknu již pevně rozhodnut a obuju si boty a opatrně se podívám na chodbu ze dvěří jestli tam někdo není....

Čaj který na jazyku hořkne.
Když Březa ze sebe vychrlí své myšlenky ani mě nemusí pobízet k tomu abych se znova posadil. To co vyřkne mě doslova usadí. Na nic moc se nezmohu jen ze sebe vykoktám:

Co?Co? Prosím? to si ze mě děláte legraci. To o čem se tu bavíme jsou dvě rozdílné věci. Já nemám zájem ani bojovat proti Rusům, ale už vůbec ne proti vlastním. Nevím co by mi to přineslo kdyby vyhráli válku například Rusové. Ti jenž potlačují každý náznak svobody. Jako v roku 1849 u Világose s liberálními uhry. A co naši lidé přeci nebudu střílet do Hanze Ludwiga či do mladého Bergera kvůli tomu, aby vyhráli Romanovci kteří jsou snad ještě prohnilejší než Habsburkové. To se na mě nezlob Březo, ale já bych se co nejdříve vrátil domů a nejlépe s tím, že nebudu mít na rukou ničí krev. A nehledě na to, že pokud rakousko vlku prohraje jako vždy tak bych nerad, aby se ruská vojska proháněla kolem mého statku. Však Prusové v šedesátém šestém roce přitáhli k nám choleru, znásilňoval a kradly a jiné by to nebylo s Rusi spíš naopak. A já nechci aby Marína tak dopadla a nebo bratři zemřely na choleru. Do svých střílet nebudu ne nikdy!

Pak pokračuji již mírnějším hlasem a zase si stoupnu a opřu se o roh stolu.

Březo poslyš myslím, že moc dobře víš, že s mou loajalitou můžeš počítat, ale tohle asi ne. Nechci utrácet život ničí, ale pokud si mám vybrat mezi naším, známím možná dokonce příbuzným a cizím raději volím cizí než náš. Jsem ale rád, že ses mě na to zeptal neboť to vyjadřuje duveru v kterou ve mě máš neboť tyhle řeči by te mohly stát život. Proto buť opatrnější s tím komu to říkáš a nebo kdo by to mohl slyšet. Různých udavačů a tak je ve vládních službách plno.

Josef Sýkora
Hotov jsi byl za pár minut. Hora ti ještě poradil vzít si sebou něco málo psacích potřeb, abys mohl dát zprávu rodině ještě z Rakouska. Vřele jsi souhlasil a za pár minut jsi opustil s krátkým vzkazem panu domácímu, ve kterém jsi psal, že jsi byl náhle odvolán z města a že děkuješ za dobrodiní, které ti poskytly, tento dům. Kdoví kdy se sem zase vrátíš. Vůbec jestli. Prokouzli jste jen tak tak, než byly zamčeny domovní dveře. Pak jste ve vlahém letním večeru zamířili do Horova ateliéru. Byl to jenom kousek a ani tam jste se příliš nepozdrželi. Hora se jen opláchl a upravil, vzal si své zavazadlo, zrovna tak skoupé na obsah jako bylo to tvoje, převlékl si šaty a pak prohlásil, že je nejvyšší čas vyrazit. Noční expres na Moravu jste stihli s dostatečným předstihem.

***

Těžký kovový kolos se supěním hnal kamsi mezi poli a alejí stromů do nekonečné dáli kamsi na východ. Tvá mladá a žhnoucí tvář lpěla neustále u chladivého skla vozu a tvůj duch byl jako v opojení.
A jako podivný byl tento vagón. Chvíli jste hledali nějaké kupé, ještě předtím než se vlak rozjel. Prořídlé lavičky a unavené tváře vás vítali všude. Těžko si představit, že i tak pozdě v noci není na železnici klid. Někteří cestující možná mířili do ciziny, zrovna jako vy, více však byla obsazena oddělení třetí třídy, vesměs obyčejnými dělnými lidmi z okolo, poskrovnu také bílými límečky a jinými – tedy lidmi, kteří vzhledem k povinnostem musí cestovat nočním vlakem. Jak už to taky bývá, všichni byli unaveni a těm kteří právě nespali slabým a milosrdným spánkem, rušeným pravidelným drkotáním lokomotivy, se klížily únavou oči. Všichni byli prokřehlí, podivně ztuhlý, a měli tváře bledožluté od světla ve vagónu.
Seděl jsi u jednoho okna vagonu třetí třídy a za svitu matného světla jsi se skláněl nad zažloutlým listem papíru, podloženým vypůjčenou knížkou, na který jsi se snažil marně sepsat pár rozumných řádků svým rodičům. Vzhledem k otcově austroslavistickým názorům jsi se stranil toho napsat jim, proč právě míříš vlakem na Moravu a odtud pak expresem rovnou do Ruska, kde budeš sabotovat Rakousko. Moc dobře sis uvědomoval rozhořčení, jaké by tvá zpráva, ve které by jsi vše na rovinu otcovi napsal. Jaké bláznovství to vlastně nyní postupuješ. Občan Rakousko-Uherského státu se bude paktovat s jeho nepřítelem. Za jaké mizerné ideály to celou tuto anabázi hodláš podstoupit, jakou jen sázku jsi vsadil na jednu kartu a jaký vabank to nyní hraješ – přičemž výhry samotné jsou velice mlhavé a vůbec ne svůdné a lákavé. Těžko se to píše a kriticky hodnotí. Odhalit pravdu může být navíc tak vysoce riskantní. Ovšem nenapsat, nedát o sobě vědět, zmizet ze svého starého života a ani napsat řádku svým nejbližším – ne to nelze.
Vlak právě míjel jakousi větší stanici a modrá, zelená a červená světla. Byla to změna po té temnotě, která se rozprostírala za okny. Temnotě, do které jsi dlouze nepřítomně hleděl, zatímco jsi ve své hlavě hledal ta správná slova, snažil se předpovědět zítřek. Jakoby tě tyto barevná světélka vyrvala z tvého soustředění a vrátil se zpět do kupé jednoho ze zelenkavých vozů.
Hora vedle tebe spal. Hlavu zakloněnou a ústa mírně otevřené, nechal s sebou třást dle rytmu monotónního klepání kolejí. Chvílemi, když jste vjeli do prudké zatáčky a Hora udeřil zátylkem do dřevěné stěny za hlavou, svraštil mimoděk obličej a něco zabručel, než opět upadl do snění. Sem tam se i usmál, jakoby se mu něco hezkého zdálo. Tobě by se zdát nic nemohlo. Ne v tomto prostředí, v tomto monotónním klapáním. Klip-klap, klip-klap se mění v tvé hlavě na jiná dvě slova. Na-smrt, na-smrt, na-smrt, domýšlí si tvá neklidná mysl. Kolik jen vojáků všemožných válek muselo poslouchat toto strašidelné zvěstování smrti. A kolik jich ve zdraví přežilo … tak ať už dá ta skepse konečně pokoj.
Byl jsi rozrušený a nepokojný. Chtěl jsi si odpočinout, ale rozčílením se ti nepodařilo usnout. Nakonec jsi se odhodlal, že napíšeš dopisy pár známým a rodině, abys je mohl na nádražní poště ještě z Rakouska-Uherska odeslat. To se ti také nepodařilo. Snad jsi byl příliš unavený a roztěkaný. K tomu všemu tě ještě znervózňoval a rozptyloval muž, zbloudilý pocestný, který seděl u okénka naproti tobě.
Byl poměrně malý, asi třicetiletý, měl kudrnaté, skoro černé vlasy a šedé, malé, ale ohnivé oči. Nos měl široký a rozpláclý, líce vysedlé, tenké rty ustavičně křivil k drzému a uštěpačnému zlému úsměvu, čelo měl však vysoké a pěkně zkrášlovalo neušlechtile zformovalo dolejší část obličeje. V tváři byl nápadně mrtvolně bledý a a to celému jeho zevnějšku i přes dost silnou stavbu těla dodávalo značně vyčerpaného vzezření a zároveň cosi vášnivého, něco co se neshodovalo s tím jeho drzým uškubáním. Na sobě měl černý lesklý oblek a na kolenou úpěnlivě svíral svůj kožený kufřík.
Již delší dobu, snad z nudy, si tě podrobně prohlížel, a nakonec, když jsi se opět odvázal do pár řádek napsaných na papíře a projel pohledem po kupé, odvážil se zapříst rozhovor. Snad nemohl také v kupé spát, zrovna jako ty, a nechtěl tě rušit při psaní.
,,Za obchodním jednáním?“ kývl na kufry, co pevně připoutány ležely na polici nad vašimi hlavami.

Heinrich Zitterbard
Březa tě mlčky a podmračeně poslouchal. Vyslechl tě trpělivě až do konce a pochmuřeně se tvářil i tehdy, když jsi mu věnoval několik dobře míněných rad. Bez zájmu a bez vášní. Nejspíš si byl moc dobře vědom váhy svých blouznivých slov a také si nejspíš musel náležitě pojistit to, že by ho mohl někdo zradit. Možná, možná také s dobrosrdečností jemu vlastní na nic takového nepomyslel a nyní se mračil své bláhovosti.
Sotva jsi domluvil, usmál se nad tvojí řečí a sám se uchopil slova.
,,Příliš jste se rozhořčil a mě nepříliš dobře pochopil. Nechci bojovat ani proti Srbům, Rusům, Francouzům či nakonec proti Rakušanům a Prusům. Já nechci bojovat vůbec, nemám zájem účastnit se válek a prosazovat tak záměry mocipánů ze Sankt-Pereburgu, Berlína či Vídně,“ posteskne si.
,,Jak jsem říkal, rozkaz střílet do vlastních bych vydal jedině tehdy, pokud by si to má setnina vroucně přála, v což pochybuji. Sám bych se ovšem stisknout spoušť neodvážil. Jak říkáte, mám mezi zdejšími také příliš známých, ať už dobrých či těch špatných. Nevyrovnal bych se s tím, kdybych střílel do modrých uniforem a musel si domýšlet, že jsou to naši čeští hoši, či němečtí známí, kteří padají pod salvou mých kulek. Válka je svinstvo nad svinstvo, vám to říkat nemusím. Svojí činností nechci přispívat k vítězství expanzivní politiky rakouského dómu, podporovat šovinistický přístup Uher, bojovat na život a na smrt pro prušácký militarismus ani zaplavovat Evropu hordami šikmookých kozáků rabujících a znásilňujících.
Nechci se prát za žádný z ideálů, které jsou nám dnes představovány. Líbil se mi ten starý a zatuchlý starý svět, který už nadobro odvál čas. Co však dokážu na tom změnit. Nejspíš nic. Proto snad tento šílený nápad, utéci do zajetí, a stranit se bojů,“ oddychne si těžce. ,,Děkuji vám za dobré slovo, radu, i za čas, který jste mi musel věnovat. Chtěl jste odejít, nebudu vás již nyní zdržovat. Snad jen, rozmyslete se ještě, budete-li chtít se připojit do naší setniny. Však si mne na cvičišti můžete kdykoli najít,“ zvednul se ze židle snad aby tě doprovodil, snad chtějíc udělat něco jiného.

Cesta osudu


Cesta vlakem mi ubíhá pomalu jako vždy, hlavou se mi honí tisíce myšlenek a stovky a stovky z nich se ubírají k tomu co asi bude dělat má matka, a za jak dlouho po přečtení mě otec vydědí a budu pro něj na vždy mrtvý…
Tužku svírám v ruce a těch několik řádků co tam je napsáno mi moc nepomohly…

Drahá Matko, drahý Otče
Já píšu vám toto psaní, a pevně doufám, že se na mě nebudete hněvat, i když to co Vám oznámím jistě nebude ani pro jednoho z Vás lehké a tuším že Vy otče, tímto listem ztratíte syna, jež se rozhodl k bláznivé věci, ale právě svoboda rozhodnutí, a myšlenka na boj za Svobodu a uznání, je to co mě žene přímo a kupředu, možná ke smrti, možná ke slávě, jestli se ještě někdy setkáme v poli drahý Otče, nebude to příjemné setkání, neboť poběžíme proti sobě, vy za Rakousko, já proti němu….

řádky zakrývám a dávám pozor aby je nikdo neviděl, sem tam pohlédnu na Horu a přejedu pohledem po kupé a ujistím se že nás nikdo nesleduje, pak si však všimnu muže naproti a s mírnou nechutí s kýmkoliv mluvit, neboť chci přemýšlet dál o dopise se pousměji a jen pravím…

Ano, tedy, to víte, vypukla válka, a to je vždy pro některé obchodníky velká šance, armáda kupuje, a ¨moc nešetří, takže jsme se vydali dojednat jeden z obchodů

řeknu a dopis složím a zastrčím do náprsní tašky, pohlédnu z okna a dívám se na potemnělou krajinu kolem sebe

Sbohem má milovaná vlast, snad mé kosti složí jednou zde, a nebo ještě sám se zde podívám, nyní však mé kroky povedou daleko, a podnik na který se vydávám je nebezpečný…Dulce et decorum est pro patria mori….

Odchod zpět do kasáren.

Otočím se ješte na něj a podám mu ruku na rozloučenou a pravím:

Ještě jednou děkuji za nabídku a ve tvé setině se mnou počítej Březo budu tomu moc rád. Bylo by pěkné kdyby se nás u tvé setiny sešlo víc od nás. Tak se měj a dobrou noc.

Pak se otočím a vyjdu ze dveří do již potemělého Brna, které jen osvětlují právě zažíhané elektrické lampy. Dlažba se leskne od lehkého letního deštíčku a já si to klapu přez Francerste plac, okolo starobrněnské radnice a uřednickou čtvrť Beamtenheim smerem do kasáren.

Heinrich Zitterbard
Pomalu se šouráš ztemnělým Brnem zpět ke kasárnám. Chvíli si vesele špacíruješ po lesknoucí se dlažbě, ovšem sotva se přiblížíš blíže do centra města, tvé kroky ztěžknou a mysl se obtěžká myšlenkami. Stále ti nešla na mysl ta Březova podivná řeč. Vskutku vypadal před tebou jako blázen, šílenec chorý na mysli. Takhle přece poddůstojník nemluví.
Vešel jsi s hlavou svěšenou a tlapkami v kapsách a čepicí s odznáčkem habsburské dvouhlavé orlice vraženou hluboce na své hlavě do uličky, kterou pouze matně osvětlovalo světla lamp. Ulička jako každá jiná. Dlažba, našedlá okna, zpuchřelé dveře, navlhlá zeď a opadaná omítka tvořící pozoruhodné mapy na městském zdivu. Jedna z mnoha uliček, které lze najít po celém světě.
Oněmělý hrůzou jsi se zarazil. Přímo před tebou se ze dveří vyrojili tři existence. Muži vybledlých a kostnatých tváří, vysokých a pohublých postav. Všichni oblečeni do levnějšího oblečení, prosyceného tabákem a pachem lokálů, přesto ne do dělnických hadrů. Tito mlaďoučcí mužové, jistě, ne příliš mladší, než jsi byl ty sám, působili spíše dojmem venkovských či měšťáckých hošíků, kteří se oblečou do svých nejlepších nedělních šatů a pak s nimi vykonají třídenní pouť po moravských sklípcích, lokálech, putykách a výčepech. První se na tebe omluvně usmál a pronesl něco ne zcela srozumitelného. Nejspíš něco na omluvu. Druhý pak podpíral třetího z nich, kterému se pletly při sestupu z několika schůdků vedoucích na ulici lehce nohy. A ten třetí, evidentně lehce podnapilý, zrovna vášnivě něco vysvětloval. Jeho hlas nebyl zrovna příliš tichý, vyplňoval svojí razancí patřičně prostor podvečerní vylidněné ulice nedělní, přesto by nešel přirovnat k hulákání či vyřvávání opilců.
Přesto tě však zamrazilo při prvních slovech, která jsi uslyšel. Čím neděsila řeč formě, děsila na obsahu.
,,Nuže, kdo hyzdí Čechy? Ohavní a cyničtí Židé, pohůnci rakouských okázale poněmčující společnost, provokující pokořený národ svojí zpupností, žurnalisté z ,,Bohemie“, ,,Prager Tagblattu“ a dalších salátů, kterým vévodí vídeňská křesťanskosociální ,,Reichspost“, salátů rozdmychujících bezedný a ohyzdný šovinismus Němců, svinstvo. Čert, aby vás vzal všechny,“ jal se hulákat dál. Jeho přítel se chabě pokusil ho umlčet a ,,odklidit“ kamsi do ústraní, kde by na sebe nesesílal blesků a pohrom spjatých se zatčením tajnou policií. Řečník se ovšem nenechal jen ta lehce odbýt, vytrhl se svému opatrovateli a volal dále.
,,Vyhlašují válku! Poslyšte občané! Poženou vás do války jako prasata na porážku! Poženou vás proti Srbům, proti Rusům a nevím ani, proti komu ještě – a vy půjdete vraždit své bratry! A kdo vás žene! Vídeň, Habsburkové, ničemové pijící nám po tři sta let krev! Dvouhlavý orel bije svými zobáky do našich hrudí a hltá naši nejlepší krev a dnes vás vysílají pod strašlivými prapory zabíjet rodné bratry pro slávu našich katů! K zešílení je to, uvědomujete si, co se na vás vůbec chystá?
Vy blázni! Jazyk vás z úst vyrvou, vyhrají-li tuto válku. Pro koho, probůh, vlastně máte jít do boje? Kdo se bude dívat na to krvavé svinstvo se založenýma rukama? Kdo bude mít potěšení z toho, jak se budou bratrské národy podřezávat krky? O, té neřesti. A naše noviny zbaběle mlčí, poslanci zbaběle mlčí … “ dopřeje si několikavteřinovou přestávku protknutou napjatou atmosférou, které stačí akorát jiskra ke vznícení v nebezpečný a všespalující požár.
,,Náhle tato křiklounská sebranka bez páteře a charakteru zalezla jako mloci do děr a drží hubu! Že prý mašinkvéry! Ale, ale! Holota! Lidé, vzpamatujte se, procitněte, nehnijte již v tomto vzduchu, žijte! Žijte a myslete! Což se v téhle zatracené krvi naší, promíšené všemi možnými cizáckými břečkami nenajde ani atomu krve Žižkovi! Ztratili jsme stud, ztratili jsme čest, jsme snad tedy pitomé ovce, kterým je vše lhostejno? Hrr, lidé, hrr, na ně, na Vídeň! Vzbouříte se! Vzbouříte se a je hned po válce. Jinak jako prašivý psi…,“ hovořil by jistě dál, kdyby se jeho přítel nerozhodl ukončit tento výjev, který by se opravdu jen s pevně zavřenýma očima dal považovat za čistě opilecký, nestrhl společníka k sobě a pokusil se mu domluvit. Snad by na jeho naléhání dal, utekl by, než se kolem nahromadí davy, ovšem k tomu již nevybyl čas. Ze stínu se odlepily dvě postavy, které naslouchaly řeči mladíkově, a prošli kolem. Byli to dva muži snad třicetiletí, jeden v šedém, druhý v hnědém, obleku. Tajní? Snad to napadlo i je tři, ovšem namísto, aby ti dva tuto povedenou skupinku zatkli, prošli jenom nečinně kolem. Nečinně zdálo se v prvotním okamžiku. Když už byli něco málo kroků od plameného řečníka, pronesl jeden druhému několik slov v němčině tak hlasitě, že jsi to byl schopen zaslechnout i ty stojící značně vzdálen od dění.
,,Pomlátit nejen tu srbskou pakáž, ale i všechnu tu slovanskou pakáž, tyhle čecháčky nevyjímaje. Odjakživa se tenhle ,,volk“ přátelil se srbskými královrahy.“
Slova jen tak ledabyle pronesená, ovšem nezůstala bez povšimnutí. Doposavad tichý společník, který doprovázel řečníka i jeho ochranitele, přiskočil pojednou několik kroků k postavám a vlepil jedné z nich políček – mlaskavý a potupný. To dopálilo napadeného natolik, že ránu opětoval. Ovšem na rozdíl od facek, které volil jeho soupeř, využil napadený odvety mnohem ostřejší a zasadil do mladíkova obličeje ránu pěstí. Ten sebou zakolísal a udělal několik vrávoravých kroků nazad. Než se vůbec však stačil vzpamatovat a ránu vrátit, přispěchal mu jeho přítel a vrátil to němci i s úroky. V okamžiku tu na uličním kolbišti měřilo síly pět mužů. Hluk šarvátky, výkřiky a nářek doprovázený zasazovanými a přijímanými údery přilákávaly zraku zvědavců. Na ulici se pojednou objevilo na několik osob, zvědavě přihlížejíce zápasu.
Vědí snad o co se jedná? Slyšeli tuto řeč člověka, který se pojednou ocitnul v zápase se svým zmiňovaným a omílaným nepřítelem? Co s ním? Bouřil proti vládě. Štval lidi. Neměl by být zatčen?

Josef Sýkora - noční kupé vlaku
,,Máte pravdu, válka nám dýchá na záda,“* přitaká ti a zahledí se na okamžik z okna na pár mihotavých světélek, stop záře z městských i vesnických stavení mizejících kamsi na západě. ,,Nemůže riskovat ztratit kapitál v zemi, která bude za pár dní třebas naším nepřítelem,“ prohlásí suše bez jakékoli známky vzrušení.
Pojednou jakoby chytil druhý dech. Jeho podivné oči mu ožijí a hlas se opět rozezní v plné své síle.
,,Vidíte, vy jedete nové kontrakty, počítám s armádou či někým takovým, že?“ dotáže se takovou jistotou, při které ti akorát zbude souhlasně přikývnout, ,,uzavřít, já je jedu prozatím zrušit. V botách, ve kterých si vyšlapovali srbští venkované budou nyní mašírovat rakouští jednoročáci,“ uchechtne se. Do tváří se mu opět vrátí život. Je to pozoruhodné, jakými změnami procházejí tito lidé, jaký sedí před tebou. Jakmile se ozve ve vzduchu slovo ,,zisk“, byli by schopni plní energie naštípat dříví na zimu pro celou dědinu.
Na okamžik opět mezi vámi zavládne ticho. Chvílemi jen tak jeden druhé probodáváte pohledem a snažíte se něco vyzvědět z letmých pohledů.
,,A kampak jedete vy?“ nedá pokoj a nedá. ,,Vy už jistě tušíte, kam mířím, že?“ zazubí se na tebe ne příliš bílými a rovnými zuby. Do Brna a pak přes Rakousy dolů k jižním Slovanům. Na Balkáně to začíná vřít a to není příliš vhodná příležitost pro obchod. Avšak válka nám to vynahradí, že,“ dotáže se opět. Tak trochu zapřemýšlíš, má-li tenhle člověk to zapotřebí. Že, že, že. A ty tady kýváš hlavou jako osel.
,,Nejste jediní, kdo má umluvené kontrakty. Vše, co bude pro armádu potřeba, se stane zlatým dolem.Říkám, krátká a rychlá válka nám namastí kapsy, co říkáte?“
Něco mu ledabyle odpovíš a položíš se hlouběji do křesla, odvracejíc obličej k oknu. Snad mu tím dáš dostatečně najevo, že dá pokoj. A snad dokonce i pochopí na nějakou dobu a následuje tvého příkladu.
,,Beztak je to paradox, nezdá se vám? promluví pojednou do ticha, když jsi měl již na mysli, že dal konečně pokoj. ,, Ještě před rokem jsme věšeli srbské prapory na oslavu vítězství Srbska v balkánských válkách nad Turkem. Dnes se hovoří o válce. S Turkem proti Balkánu. Z bratrů Srbů jsou pojednou nepřátelé,“ ztratí během posledních slov veškeré zabarvení hlasu a poslední slova jakoby jen monotónně v polospánku četl z novin, hodlajíc každou chvíli zívnout.

* Tady jsi se asi spletl. V našem herním čase je noc z 21. na 22., či 20. na 21. července (sám si nyní z hlavy přesně nevzpomínám). Válka tedy ještě nezačala. Ani se Srbem, ani s Rusem. Jak jinak byste mohli cestovat přes hranici? Pokud by byla válka, cestovali byste již nejspíš přes frontu.

Nächtlichstraße in Brünn

Procházím nočním Brnem s hlavou sklopenou a přemítám nad tím co říkal Březa.Jak divné řeči to byli, je snad blázen? Pak moje oko ulpí na třech mladíčcích kteří vypadají jako by šly z nějakého velkého flámu jeden z nich udělá omluvný posunek a já mu pokývnutí hlavou odpovím. Pak ale další začne vyvolávat nejen vlastizrádné, ale i urážlivé a xenofobií výkřiky. Krev se ve mě pomalu, ale jistě začíná vařit. Jak své němectví většinou neřeším takovéhle stupidní výkřiky ze mě dělají čím dál více zapáleného Němce který má potřebu se vymezovat oproti takovýmto slovanským hulvátům a hňupům. Sevřu pěst, ale udržím se, zato ale jiný německý kolemjdoucí ne. Pak nastane mela, mám sto chutí skočit po těch češích kteří haní němce v německém městě, kterým Brno bezpochyby je, a také jim naložit co proto. Pak si však uvědomím, že bych se snížil na úroveň těch českých ubožáků. Když pak vidím, že moji němečtí spoluobčané, kteří se taky nepředvedli v nejlepším světle, mají situaci pod kontrolou nechám obě skupinky rváčů i hlouček čumilů jejich „zábavě“ a v klidu odcházím dále k brněnským kasárnám…

Povídání o tom, jak Heinrich Zitterbard odjel s nejbližší ,,marškou" Březovou do Karpat a tam s litým Rusem válčil ...
Bylo zrovna 10. září, když vás s kapelou v čele naložili do vlaků a odvezli do Karpat. Ponechali vás tři dny v jedné bezejmenné vesničce, abyste se cvičili zatímco budete čekat na rozkazy.Čtvrtého dne přišel rozkaz. Do hodiny jste byli vyburcování a odvedeni pryč. Pochodovali jste celý den a až večer jste dorazili ke stanici, kde jste byli naloženi na vlak a v noci vypraveni k frontě.
Seděli jste lhostejně ve svých vlacích, které jezdili bez neustání sem a tam. Nedostali jste se tam však. Když jste se konečně přiblížili ke svému cíly, dostali jste pojednou rozkaz, aby vás dopravili zpět. Rusové zvítězili právě tam a nyní se přepravovali přes ní.
Vyložili vás až v haličské vesnici zvané Grembov. Prudké trhnutí a pronikavé skřípění brzd vlaku vás prudce vyrvalo ze spánku. Bitva zuřila kolem vás ve vzdálenosti asi dvaceti kilometrů. Poprvé jste uslyšeli třesk zbraní a dunění dělostřelectva. V němých pohledech, které jste věnovali jeden druhému, se skrýval strach a obavy.
Každou uplynulou hodinu se zdálo, že dělostřelecká palba mohutní – jakoby se blížila nějaká nenadálá letní bouřka. Až na ten fakt, že krajina byla smutná, holá – zkrátka podzimní. Vy jste se ovšem o to starat nemuseli. Byly jste v záloze … oheň bojiště vám nebylo souzeno doposud zažít. Ptali jste se sami sebe, zdali je dobré toto oddalování boje. Vojsko, které doposud nebylo v ohni, se mu nevyhne. Takto vám akorát nervozita před bojem napadala kuráž.
Než jste se ovšem utábořili, dostali jste rozkaz dát se na pochod. Šli jste celou noc a ráno jste dorazili k vesnici podle map zvané Nisko. Rusové do ní již pár dní předtím pronikli, nicméně byly vytlačeni Rakouskými vojsky. Proto také byla vesnice zčásti vypálení a vysídlení. Očekávalo se tedy, že se o její dobytí pokusí opět. Po stranách jste měli dva rakouské pluky z Linze a jeden uherský pluk honvédský.
Krátce nato, než jste se pustili do kopání zákopů a zaujali obraná postavení, dostali jste opět rozkaz k ústupu. Prý dva české prapory zběhly k Rusům.
Celý zbytek září jste tak strávili na ústupu. Rusům se dařilo vítězit ve všech bitvách. Převáželi vás z místa na místo, aby jste se mimoděk stali svědky dalšího ,,velkého stěhování národů“. Davy sedláků, vesničanů a dalších prchali v houfech do vnitra říše, převážně asi na vaší rodnou Moravu. Tento dravý proud jakoby se snažili kočírovat rakousko-uherští důstojníci, pojednou krotcí jako beránci. Pozbyly dávno odvahy. Najednou plivali na svojí čest a mluvívali o tom, že válka je prohraná a Rakousko by mělo chytnou první příležitost míru pořádně za pačesy.

Kromě dělostřelců jste si ohně fronty vůbec neužili. Ruské granáty přesto dokázaly ve vašich řadách způsobit značné ztráty – vyřadili téměř třetinu pluku i s hudbou. Katastrofa.
Zdálo se, že ruské dělostřelectvo za těchto prvních měsíců války zdaleka přestřelovalo dělostřelectvo rakouské. Rusové dobývali většinu svých úspěchů dělostřeleckou palbou a poměrně zřídka docházelo k útokům pěchoty.
Často mezi vámi padali řeči, proč vlastně Rusové nedorážejí účinněji, když jste stále ustupovali. Silný útok pěchoty by snad úplně rozdrtil rakouská vojska.
I tak byl ústup zoufalý. Velení jistě napínalo veškeré síly, aby zadrželo ruský proud, ale vojsko již bylo demoralizováno. Veškerá naděje nyní spočívala na Němcích. Rakušané i Maďaři ztráceli víru ve své zbraně, zejména pak Maďaři se třásli při pomyšlení, že hordy šikmookých kozáků zaplaví Uhry. Věřilo se nyní v německou úpornost a houževnatost. Sami rakouští důstojníci se raději podvolili vedení i toho posledního německého feldwabla, než instrukcím rakouského generálního štábu.
A Hindenburg, vědom si toho, posílal do Karpat menší oddíly pruských vojsk pro povznesení ducha a mysli podunajských vojsk. Zejména Maďaři si potrpěli na německé spojence. Posmívali se Rakušanům, rádi se zdobili německými říšskými barvami, provolávali pak ,,Eljen“ nejdříve císaři Vilémovi a snili o budoucí unii Německa a Uherska.

Samotnému Březovi se sloužilo zle a těžce. Na frontě mu odebrali velitelství setniny, neboť měl nedostatečný popis od kádru. Tím pádem jsi ty, jako Březova ordunance, skončil a stal se opět obyčejným vojínem. Březa tak zůstal jen velitelem čety a jeho ,,dědek“, mladý hejtman Vrabetz (původem Čech, který doposud nezvládl ani suverénně němčinu), jej doslova pronásledoval. Vytýkal mu kde co, snižoval a ztrapňoval ho před vojáky a nadával mu hůře, než poslednímu rekrutovi v celé Rakousko-Uherské armádě. Snad by ho rád vyprovokoval k něčemu, za co by jej mohl zničit. Snad něco tušil.
Spali jste zpravidla spolu. Hodně a dlouho jste spolu hovořili, když fronta duněla desítkami děl a vy a ne usnout. Sblížili jste se k sobě trochu blíže – bylo to koneckonců alespoň nějaké to zázemí v tomto divokém světě.

***

Ovšem dnes byl Štědrý den. Od svého rotmistra jste dostali každý hrst sušených švestek. Jinak to byl den jako obvykle.
Ráno vás vytáhli z pelechů brzo. Spalo se vůbec bídně tady na frontě. A v prosinci se spalo vůbec špatně – všem a zejména pak tobě. A dnes, kdy jsi se těšil na to, až zapluješ do svého teplého zavšiveného pelechu, kdy jsi si představoval, že se skácíš jak podťatý strom ….. nic.
Nyní máš rudo před očima – jiskry, oheň síru. Je to vztek? Vyčerpání?
K tomu všemu tě ještě dnes dopoledne sjel ten mizera hejtman - už ne Vrabetz, ale nový. Jmenoval se Kohout, byl to rovněž Čech, ale to mu nezabránilo, aby se vozil po vás po všech. Nenáviděl vás všechny. Čechy, Němce, mladé rekruty a staré ,,strejce“. Jako pomatený, když pak něco zvorali, třískal do nich kusem provazu hlava nehlava.
A zejména dnes to tak bolela.
,,Sie sind Scheisskerl und win Hund!“ rozeřval se dnes na tebe, když jsi stál u střílny. Ani by jsi si ho nevšiml, že prošel za tebou. Už dlouho se nic na téhle části fronty nestalo a hejtman jakoby větřil něco ve vzduchu, začínal být nervózní. A čím více byl nervózní, tím více byl vzteklý. Neřval na tebe ani příliš dlouho. Jen co si na tobě zchladil nervy, poodešel kousek dál a k tobě opět doléhal jeho hlas. ,,Vy prasata, svině sviňský. Všecky stejnej dobytek, psi prašiví. Tohle je v pořádku? Já vám dám štědrej den vy svině. Všecky jste stejné svině od jednoročáka až k feldweblovo. Jen byste žrali! Nač myslíš, ty červenohubej smrade? Co křivíš držku? Zase by jsi žral? Ale já vás naučím, já vás naučím ….“
Rusové vás poslední dni nechávali být. Poslední boje přinesly těžké ztráty a to vše jenom kvůli tomu, aby se linie zákopů hnuly o pár set metrů dopředu. Půda před vašimi zákopy se svažovala do údolí, kterým protékal potok. Byl to známý potok, který odděloval návrší před burkanovským lesem a vrch Mohylu. Dříve tam stávala Rakouská pevnost, před pár týdny Rusové vzali ztečí. Ručičky vah se posunuly na Status quo.

Tebe to ovšem nikterak nemrzelo. Před pár dny jsi dostal dopis. Nešlo o dopis od Mariny, ani od nikoho jiného. Byl to ten dlouze očekávaný dopis z Uher. Vyzíval tě k tomu, abys ke konci léta opustit útvar a urychleně se dostavil do Heidelbergu, kde budeš přijat na kurz ten a ten … srdce ti poskočilo radostí, když jsi si přečetl tyto řádky. Zbavíš se na nějaký čas tohoto frontového napětí. A to je k nezaplacení. Nedávno utrhl šrapnel jednomu Němci ruku. ,,Jedu domů, jedu domů,“ běhal dokola s rukou utrženou.
Unaven jsi mžoural očima (a to bylo teprve poledne), když tě kdosi poklepal na rameni.
,,Jdi si lehnout,“ zahučel vedle tebe někdo Německy. Byl to Liebermann, takový spíše ,,strejc“ odkudsi z pohraničí. Čecho-Němec, ani jedno víc, ani jedno míň. Jeden z pozůstatků setniny, kterou si vybíral Březa. Málo vás zůstalo. A ani nebylo třeba diverzních akcí proti C. a K. armádě. Březovo nadšení otupilo podzimní nekonečné ustupování a nakonec nastalo vystřízlivění po prvních bojích. Nezbývalo nic, než bojovat. ,,Stojíš tady od samého rána, já tě vystřídám,“ usmál se, když si stíral kapičku z nosu.

Fronta k sobe láká to není domov pro sedláka a už vůbec pro budoucího protestantského pastora.

Rachot děl, svištění kulek a všudy přítomná smrt. To je teď něco co nás neustále doprovází. Bláto a neustálé pochody nás sužují jako nikdy. Stéle se někam trmácíme vykopeme si zákopy a pak hned zase zpátky. Dále a dále neustále s plnou polní. Já to zvládám ještě poměrně dobře jsem od malička zvyklí na těžkou práci, ale kluci kteří jsou z města jsou na tom o hodně hůř.

Všichni se neustále modlíme aby nás bůh ušetřil sám mám Bibli přečtenou snad již stokrát za tu dobu co tu jsem. Nikdy a nikdo neví kdy ho zasáhne šrapnel a nebo zbloudilá kulka. Všichni se obracíme k Bohu a doufáme že nám pomůže. Někteří z kluků co jsou katolíci neustále tisknou a líbají medailonky a obrázky svatých nebo přeříkávají růženec. Já mám jen tu Bibli. Náš feldkurát je ožrala a ke všemu katolík, tak ani u něj útěchu nenajdu bohužel ani místní katolíci. O to víc jsem se spřátelil s Březou se kterým si osud tak nepěkně zahrál. Jak jsem Ho nemohl ani cítit když byl doma a lezl mi za sestrou teď jsem za něj moc rád. To si ale nechci připustit neboť zde člověk někoho nemůže mít moc rád neboť neví kdy nějaká střela neukončí přátelství to jsem se naučil dosti brzy.




Jak jsem byl vždy slušný taky v zákopech obhroubla nejen moje mluva, ale i mravy sám se za to stydím vylište když myslím na domov na bratry, sestru i na Vlastu které se mi mihne často před očima v letních šatech jako anděl.

Často teď sprostě nadávám kleji jako nejhorší dlaždič. Ale za to muže ten Vrabetz který si tak zasedl na Březu někteří z kluků mu slibují smrt „zbloudilou kulkou“ z vlastních zákopů a pravda je, že jsem slyšel jak se říká že poručík Nowak z čtvrté roty, který byl zřejmě sadistický parchant, tak skončil. Za těch pár měsíců jsem zjistil že nejhorší z důstojníků jsou tzv. poněmčenci zvlášť čerstvě povýšení do nižších důstojnických hodností. Mstí se pak jak nám Němcům tak i Čechům. Jako právě dnes ten Kohout. Zase řádí jako blázen dnes ve štědrý den v den narození Páně. A já ho musím poslouchat protože ke všemu mám hlídku.

Když jsem na hlídce začne na mě řvát tou svojí ubohou němčinou, nad kterou by náš profesor Berger na Gymnáziu zaplakal, snad jen proto aby si připadal jako správný důstojníček. Otočím se na jen a jen pohrdlivě se na něj usměji otřu si rukávem blůzy nos a plivnu na zem chrchel což vyjadřuje vše co si o takovým ubožákovy myslím.



Pak se otočím zpět k frontě a sleduji bezútěšnou krajinu ve které sem tam v dáli zableskne výbuch. Myslím na domov i na to že konečně z těchto pekelných sraček budu venku alespoň na chvíli když budu nastupovat na důstojnický kurz. A v duchu děkuji tehdy Březovy že me sem vzal před tím než jsem se dostal do kurzu neboť teď již budu vědět do čeho jdu byť jsem vlastně z blízka ani ruského vojáka neviděl. Z tohoto uvažování mě vytrhne až hlas Liebermanna. Byl jsem za to rád. Srdečně ho poplácám po rádech a německy pravím

Díky kamaráde. Máš to u mě, dneska už toho mám fakt docela plné botky.

Hodím si pušku na záda a s jistou radostí která překonává vyčerpání si posunu čepici víc do týla a ještě mu srdečně stisknu ruku a dodám.

Přeji krásný štědrý večer bratře a mír s tebou.

Obojí mi zní jako ironie ale co v této zákopové díře není? Pak se odeberu do Zákopového bunkru popřát i ostatním a snad si chvíli číst z Bible o narození spasitele jak se to dělávalo u nás doma když otec pod stromečkem schovával dárky a matka nám to četla abychom zapomněli, že otec zmizel. A pak snad sním pár těch švestek zakouřím si a půjdu spát. Možná s klukama od Hodonína popiji nějaký ten ulitý rum neboť ti jsou vždy družní a snad téměř vždy i veselí i když jsme tu….

INTERMEZZO JOSEF SÝKORA

… tažen ocelovým ořem kamsi na východ ponurou tmou …
Ten vlezlý obchodní, či co, do tebe hučel skoro ještě půl hodiny. Mluvil a téměř tě nepustil ke slovo. Když konečně skončil a rozhodl se prospí, uvítal jsi to s nadšením. Měl jsi ho již po krk, přesto v jeho řeči bylo cosi, co tě nesmírně zaujalo.
Z toho jak mluvil, mohlo se zdát, jakoby celé toto divadlo se Srbskem mělo skončit válkou jenom proto, že jisté kruhy potřebují odepsat něco peněz ze státních výdajů.
Politické a národní cíle jistě budou hrát druhé housle válečné ekonomice. Vlády jistě budou platit majlant, aby si zajistily dodávky zbraní, munice a výstroje.
V Brně vás neznámý opustit.
Do Krakova a skrz hranice to byl jenom kousek. Měli jste trochu obavy, zdali vás v tuto neklidnou dobu pustí.
Svět byl v podstatě před první světovou válkou mnohem více globalizovaný, než je teď. Případy, kdy příslušníci cizího státu mohli žit v zahraničí pouze na vizitku nebylo nic výjimečného. S Ruskem to ohledně bylo trochu jiné. Tam jste pasy potřebovali. A pas vám ovšem také nemuseli vydat, neprokázali byste pravý úmysl cesty. Jakmile by se úředníkovi něco znelíbilo, měli byste po legráckách.
Hora ovšem na vše myslel a s drobnou peněžní výpomocí umluvil jednoho známého jeho známého, aby se zbytečně neptal. Když jste tedy v Praze usedali do vlaku, měli jste pasy ještě čerstvé.

Rusko, Rusko …. jen pro tebe srdce mé slovanské…
Čeští kolonisté v Rusku, zastoupeni ponejvíce okolo Volyně a Kyjeva, si hrdě uchovávali po generace svůj jazyk, svou kulturu a ducha českého národa i přes dřívější nevraživost ruské správy proti neruským národnostem.
Přestože tak činili většinou bez českých škol, které byly v místech s hustým českým osídlením udržována česká kultura. Co tě ponejvíce udivilo bylo zdejší organizované Sokolské hnutí. Ve větších českých obcích již byly i sokolovny a tamější Sokolové byli v čilém styku s domácími Sokoly v monarchii.
Celkem v Rusku žilo začátkem první světové války přes sedm desítek tisíc. Někteří zde žili již po generace. Část potomků prvních českých kolonistů v Rusku svou vlast ani nikdy neviděla. Slýchali o ní jen vyprávět od svých rodičů a často si jí idealizovali. Váš příjezd proto vzbudil v prvních dnech u přátel Horových příbuzných nadšení a vaším vyprávěním o Čechách jste si tak vytvářeli nové přátele.
Rusko vás fascinovalo se všemi zvyklosti a krásami. Kochat jste se ovšem z něho příliš dlouho nemohli. Ani ne týden po vašem příjezdu doutnák dohořel a sud prachu, na kterém stál svět explodoval.
28. července 1914 vypovědělo Rakousko-Uhersko Srbsku válku. O den později začalo jeho podunajské loďstvo bombardovat Bělehrad.
30. července počali Rusové mobilizovat. Rakouská mobilizace 31. července byla odplatou za mobilizaci Ruskou. O den později, tedy 1. srpna, vypravilo císařské Německo carskému Rusku válku. Krátce nato se připojuje i Rakousko.
Vypukla tedy světová válka, která po jejím skončení byla nazývána válkou za civilizaci. V Rusku se všechny zvony rozezněly na znamení vstupu Ruska do války. Válečný zápal obrany Ruska zachvátil celý ruský národ, který se tehdy opětovně pevněji přimkl k vládě a carovi i přes jejich dřívější "přestupky" a chyby. Jedna protirakouská demonstrace střídala druhou.
Hořce jste si nejen vy dva uvědomovali, že s rakouským občanstvím spadáte pod rakouskou mobilizační vyhlášku, jejíž neuposlechnutí se může vnímat jako velezrada. Nebyli jste ostatně sami, kdo takové problémy měl. Mnoho Čechů žijících zde na Rusy mělo ostatně ten samý problém.

…A ty mi jej žalem puknout necháš…
Rusko, zabarvené mystickými vidinami, neujasněným a velice prostým křesťanstvím, promíšeným mnohdy s pověrou, dělal z prostého ruského lidu nebezpečnou sílu. Sílu umocněnou neefektivní výkonnou státní mocí v tehdejším carském Rusku, která byla v rukou byrokratického úřednického aparátu, jenž často jednal značně zkratkovitě a šablonovitě. Jakmile se ovšem tito prostí lidé rozlítili, nebylo pak téměř žádného vzdělání a argumentů platno, aby zmírnily či zastavily zuřivost výbuchu.
Takřka přes noc jste se stali nepřáteli státu. Nebyl to ostatně problém jen váš, ale i mnoha další. Udržovat si rakouské občanství přinášelo mnoho výhod – jiné daně a lepší podmínky pro obchodní činnost.
Vy na rozdíl od starousedlíků, kteří měli již s úřady něco do činěné, jste se stali podezřelými. Zatkli vás velice brzy. Nebyly jste sami. Bez ohledu na oficiální projevy sympatií k českému národu, ať již od vrchního velitele ruských vojsk či samotného cara, započalo po vyhlášení válečného stavu v některých oblastech místech zatýkání Čechů bez ruského občanství, spojené s následnou internací a rekvizicí majetku. Sjednat v tomto nápravu se nedařilo nijak rychle.

…v srdci mým jenom stín mříží vidím…
Druhý den vašeho zatčení se konečně začaly věci dávat jaksi dohromady. 4. srpna (22. července tehdejšího kalendáře chceš-li) se sešli zámožnější Češi v Kyjevě, aby jednali o této situaci. Rozhodli se nakonec vyslat deputaci k carovi a žádali souhlas k založení vlastního vojska.
Dne 9. srpna 1914 svolal v Kyjevě tamější čs. krajanský spolek manifestační schůzi, na níž se sjelo přes 3000 lidí. Po proslovech předních představitelů čs. krajanských spolků v Rusku zde byla Rakousko-Uhersku slavnostně vypovězena válka českým národem. Jako vrcholný orgán čs. krajanských spolků na území Ruska zde byla později utvořena tzv. "Rada Čechů v Rusku". Předsedal jí V.O. Červený.
Žádost o povolení formování vlastního vojska byla 12. srpna kladně vyřízena a dva dny poté, po dvanácti dnech věznění, jste byli propuštěni. Krátce nato, ze špatné zkušenosti, jste se zřekli svého rakouského občanství. Bylo to víceméně symbolické gesto. Na vaší situaci v Rusku to nic neměnilo a jak jste tušili, C. a K. trestní soud (v případě zatčení) to tolerovat nejspíš nebude. Češi, kteří ještě byli bez ruského státního občanství museli pro vstup do České družiny mít záruku čs. krajanských spolků a v budoucnu si měli zažádat o ruské státní občanství.

Přímou cestou do války
Již 18. srpna 1914 vydává ruská vojenská rada rozkaz k formování tzv. "České družiny", vojenské jednotky složené z Čechů, nacházejících se na území Ruska. Během září probíhá porada všech československých spolků v Rusku, zejména o organizování a tvoření zamýšlené České družiny, která zpočátku byla v ruském tisku prezentována jako jakýsi "husitský oddíl". Tisk projevoval své sympatie k odhodlání Čechů bojovat po boku Ruska proti společnému nepříteli a tak nevraživost z prvních dnů války ze strany Rusů k vám byla zapomenuta.
Vaše odvody, kterých bylo i na ruské poměry nezvykle mnoho, se tehdy konaly s neobvyklým nadšením. Veselé volání čs. dobrovolníků "Nazdar!" znělo po ruských městech. Nejvíce samozřejmě v Kyjevě, kam mířily kroky všech. Projevovali jste obrovské bojové nadšení, pro většinu ruské veřejnosti tehdy nepochopitelné.

,,"Kdo sloužil nebo měl by sloužit dnes v rakouské armádě, je povinen bez odkladu chopit se zbraně a jít směle do boje proti Teutonům a Maďarům. V československých dobrovolnických družinách, které se kvapem tvoří, najde se místo pro každého upřímného Čecha. Doma pak zůstanou buď jen nezpůsobilí, nebo ti, kdož mají srdce zaječí a páteř zlomenou."

generál Chodorovič ze svého proslovu k Čechům

Náborová kancelář České družiny sídlila v Kyjevě na Vladimírské ulici. Stály zde neustále dlouhé fronty dobrovolců sjíždějících se po výzvách v tisku, a působení českých zplnomocněnců, ze všech končin Ruska. Nábor byl organizován heslem - ,,Za samostatné české království s Romanovcem na trůně.“
Na den patrona Českého království sv. Václava 28. září 1914 jste přísahali v Kyjevě na vás bojový prapor s vyšitou vlajkou. Bílo-červená plocha jedné strany praporu měla vprostřed vyšitu svatováclavskou korunu, lemovanou lipovým věncem. Druhá strana byla v ruských barvách, tj. červená,modrá a bílá. Na špici žerdi praporu byl carský orel. O nějakou dobu později, po přísaze a posvěcení praporu, byly ještě na prapor dodatečně vyšity tři zemské znaky českých zemí – Čechy, Morava, Slezsko a znak Slovenska
Podle tradice byl vysvěcen popy a pak následně do něj byli zatlučeny veliteli zlaté hřeby. Jako první zatloukal váš velitel Chodorovič. Nyní jste byli )plnou bojovou jednotkou, která se odlišovala od ruských vojáků jen červenobílou brigadýrkou na čapce.

Špatný je voják ten, který následuje svého vojevůdce s nářkem .... Heinrich Zitterbard
,,Toť se ví,“ zamumlá Lieberman, když zaujímá tvé místo.
V bunkru je pár hochů od vás. Povětšinou starých ,,strejců“ a mladých ,,zajíců“. Mobilizace si nevybírá. Přijmou tvé přání ke štědrému dni vlažně. Kdo myslí na takové hlouposti, jako svou svátky či dny v týdnu. Málokdo by věděl, co je dnes za den. Myslí se holt panečku na jiné věci. Jídlo, dopisy ze zázemí a poté …. Jak přežít do druhého dne. A to pořád dokola. Válka otupuje mysl.
Příliš dlouho si z modlitební knížky nečteš, nemáš na to sílu. I ze vzpomínek na dětství a matku jsi poněkud naměkko.
Zakouřil sis ještě a pak se natáhl do svého zavšiveného pelechu. Nesnažil jsi se usnout, měl by jsi z toho průser, kdyby přišel Kohout, či nějaký nadřízený. Usnul jsi však do pár vteřin.

,,Menáž!!!,“ vpadne do podzemního krytu zásobovač s bandaskou plnou čehosi údajně poživatelného. Tvé vratké snění je u konce. Naštěstí to nebyl nějaký nadřízení, či jeden z ,,práskačů“, kteří ve snaze utrhnout si kus pozlátka znepříjemňují život svým druhům ve zbrani.
,,A pošta je?“ táže se jeden ze ,,strejců“ … nepochybně tím vyjadřuje toužebné očekávání vás všech.
,,Je!“ tahá z kapsy tenhle pucflek obálky.
,,Poštu, dej nám první poštu,“ rozžadoní se muži, co jsou v krytu. Nejen z jídla živ je člověk. I duševními prožitky ho krmit musíš.
Zásobovač protočí divoce oči, jakoby chtěl říci, že tady bude rozdávat poštu a pak bude čekat s večeří, avšak nakonec pokrčí rameny a vytáhne z postraní brašny pár obálek převázaných provázkem.
V tu chvíli se kolem něho nahromadí většina osazenstva. Jak jsou nedočkaví a netrpěliví. Jako děti. Nedokáží počkat, až je budou či nebudou volat. Musí být rychlejší. Nestrpí čekat, chtějí ji mít hned. Trhají ji mu pak z ruky, aniž by jméno přečetl se slovy ,,To je moje“
,,Majer, Hlavatý, Ehrlich …“ vyvolává jména na špinavých obálkách. Napjatě našpicuješ uši. Poslední dopis jsi dostal z domova asi před třemi týdny. Nebylo v něm nic moc nového. Psal ti jej prostřední bratr, střídali se ve psaní. Na několika stránkách se snažil vypsat ti, jak se starají o statek, jak práci kloubí se studiem, jak je čím dál tím obtížnější sehnat to a to – ale že si nestěžují ….ano, nikdy se nestěžovali, ale těžkost života byla cítit z každé řádky. Nechtěli ti zjevně přidělávat starosti, když to máš na frontě tak těžké. Zmiňoval se tam ohledně, jestli jsi dostal balík, co ti posílali.
Balík jsi ostatně nedostal. Tenkrát, někdy na počátku listopadu, jste se stěhovali z místa na místo ... byl by vůbec zázrak, kdyby přišel dopis. Natožpak balíček naplněný jídlem, které si museli odtrhnout od pusy. Takové pamlsky jistě přijdou nějaké zázemní kryse vhod.
,,Zitterbard,,“ pronese v záplavě několika tvé jméno. Vyskočil by jsi si pro něj, ale než vklouzneš do bot, doputuje dopis z ruky do ruky až k tobě. Doručovatel je ohledně obklíčen vojáky, jejichž zbožným přáním je, aby dostali na štědrý den také několik řádků od rodin.
Mnoho jich však zůstane opět s prázdnou. Je to smutné, hledět do tváří otců a synů, snící o svých manželkách a matkách, poklidu Vánoc a láskyplném prostředí.
Obálka je špiněna, jak na ní šahaly ruce zamatlané od prachu, bláta a maziva. Úhledným písmem je na ní nadepsáno tvé jméno, včetně zařazení v posádce. Nemusíš písmo dlouho zkoumat, abys poznal rukopis děda.
,,Rossbach, Baader,“ čte zbylé obálky. Vůbec dnes přišlo pošty nějak více, než chodí. Minule nepřišla pro změnu vůbec žádná. ,,A Březa,“ přečte poslední.
Překvapeně vydechneš. Březa dostal dopis?
Moc dobře víš, že je nějaký čas sirotkem a žádný přítel z domova, jenž by mu mohl psát, mu také nepíše. Bylo by to ostatně poprvé, kdyby dostal dopis.
Někteří se rozhlédnou kolem sebe, není-li někde v potemnělém koutě v okolí. Ten tu však není, ty to dobře víš. Je dnes lajtnantem Mackem někde mimo. Vyžádal si ho, aby šel dnes s ním. Byl to vůbec bezpáteřní prevít, ten venkovský učitel Macek. Nepříčil se udělat vše, aby se zalíbil Kohoutovi.

Weihnachtsabend ist geworden, er hat einen Weihnachtslied vorbereitet.

Bible mi pomalu sklouzla z ruky a a já usnul jako špalek pak mě vyruší až příchod zásobovače. Trhnu sebou a protřu si oči. Hmmm jídlo snad alespoň dnes bude něco lepšího než obvykle. A skutečně něco lepšího a to pošta. Jen v duchu doufám, že by i mě mohla přijít. A skutečně když uslyším své jméno srdíčko mě povyskočí. Kamarádi mi ho hned podají jsem nedočkaví, ale snažím se aby to tak na mě nebylo vidět. Vytáhnu nůž a rozříznu vršek obálky a už se těším jako malí kluk jak si přečtu nejnovější zprávy z domova. Vytáhnu ještě dýmku a z tabatěrky do ní nacpu tabák. Když si chci zapálit akorát se dorozdávají dopisy a zbude jeden pro Březu. Tak jen houknu na doručovatele:

Dej ho sem, Březa je teď pryč s tím zmetkem Mackem někde venku dám mu ho až přijde.

Pak si vezmu jeho obálku a zastrčím si ji do Bible. Zapálím si konečně tabák v dýmce párkrát potáhnu až modrý tabákový kouř rozvoní okolí a v klidu otevřu svůj dopis a hltám slova z domova….

Heinrich Zitterbard. Kdesi na frontě sedící čtící ....
,,Chlapi zatracení,“ hudroval naoko zásobovač, když mu vytrhávali dopisy z ruky. Ostatně ho také nejspíš těšilo, že jim udělal takovou dětinskou radost. Jak již bylo řečeno, poslední dobou nic nepřicházelo. Roztrhl snad šrapnel poštovní vůz? Nebo schválně zdržovali poštu, aby přišla na vánoce?
Obálku jsi několikrát protočil v ruce.
,,Dojdu ti pro jídlo,“ zvedl se Štěpán. Žádnou poštu nedostal, nedostával jí ohledně také téměř nikdy. S Březou by si mohli podat ruce. Ovšem fakt, že dnes Březa dopis dostal, jím evidentně poněkud otřáslo. Samota je trpká a není to jenom nepřítomnost lidí. Je to neukojená potřeba blízkých, známých tváří, porozumění, soulad.
Na co tady závistivě zírat.
Štěpán byl posledním ze čtyř zbylých vaší setniny. Bylo vás původně devět. Osm lidí tedy Březa sehnal dohromady. Dnes jste však jenom čtyři. Dva zběhli k Rusům, jeden si pustil hubu na špacír a byl převelen k jiné jednotce. Dva padli. Zůstali jste jenom vy čtyři. Ty, Březa, Liebermann a tady Štěpán. Povolím to byl typograf a snad toto nudné povolání zapříčinilo, že se Štěpán snažil vášnivými myšlenkami od tohoto stereotypu oprostit. Kdysi to býval socialista jak stehno. Hltal rudé knížky volající po míru a svobodě národů. Knížky ve kterých učené hlavy prorokovaly konec bědných, konec imperialistický válek a konec chudoby. Březa o něm říkal, že když ho znával ještě před válkou, vedl dlouhé pasáže o tom, proč neuposlechne povolávací rozkaz.
Nakonec nastoupil. Zpočátku jsi měl z tohoto člověka tak trochu strach, tvé obavy se ukázaly ovšem jako plané. Červen byl měsícem velkých nadějí, naplnění jeho socialistických tužeb. Červenec a srpen bylo zklamání, které rozbilo jeho duši. Teď z něho byla duševní troska. Stejná, jako vy všichni ostatní.
Tohle si zasloužilo pohodlí. Užít si trochu toho vojenského tabáku, zachumlat se do deky …. A číst. Vzpomínkami se vracet do rodného kraje, k rodině.
Obálka sice byla nadepsaná dědovým písmem, ale dopis samotný psala tvá sestra. Poznal jsi její drobné písmo ihned.

Drahý bratře,začínala obligátně.
Vzpomínáme na tebe poslední dobou čím dál tím častěji. Nedávno jsme zapálili první svíčku na adventním věnci. netrpělivě jsi těkal očima sem a tam, snažíc se chytit něčeho zajímavého.
A víš co? Zaujalo tě o pár řádků dál.Přišel nám nedávno dopis od Vlasty. Byl až odkudsi ze Švýcarska. Pozdravovala nás v něm všechny a také na tebe si vzpomněla. Psala, že se hodlá dostudovat někde, kde nebude zuřit válka a doba nebude tak stísněná. Prý se pokusí nám napsat, bude-li to možné. Dopis odesílala ve spěchu, zpáteční adresu na sebe neuvedla.
Pročítal jsi se zájmem další řádky, ovšem tvůj zájem tě brzy omrzel. Následovaly další tuctová oslovení a další tuctové zprávy.. Zprávy z novin promíšených z nejnovějších vesnických drbů. Bylo ohledně velice těžké psát. Co také chtít více od sourozenců.
Řádky jsi prolétl velice rychle, zastavil jsi se až na samém konci dopisu.
Jistě víš, že se u nás před několika týdny zastavil Jan.
Ano, to jsi věděl. Tenkrát ho zranila střepina šrapnelu do paže. Nic vážného, přesto ho odvezli do lazaretu, kde nějaký čas pobyl. Navrch, jako odměnu, získal tři dny dovolenky. Strávil je v okolí své bývalé hájovny. Ostatně, kde jinde taky.
Domů na frontu se vrátil podivně zamlklý. Tak trochu jsi to předvídal. Komu by se také chtělo sdílet peklo fronty, když několik týdnů si užíval měkké postele, ticha a dobré stravy.
Překvapilo mě, jak šíleně zhubnul. Říkala jsem si, jestli vypadáš také tak. Ale děd a hoši to nejspíš nepostřehli, nebo nechtěli postřehnout. Zejména děd byl plný energie. Vyptával se stále na válku, radil při taktických otázkách a neustále ho zajímalo, jak se na frontě daří.
Byl jako malý kluk. Nakonec poplácal Jana po rameni a řekl, že mu válka svědčí.
Ale já si nemyslím, že ti válka svědčí. Bojím se o tebe. Znám muže a vím jak lžou. A Jan lhal. Poznala jsem mu to v očích, ty vyhýbavé pohledy a stručné odpovědi.
Moc se o tebe bojím. Nechci tě ztratit. Opatruj se prosím. Budu se za tebe po večerech modlit.

Líbá tě
Tvá sestra

Das Ständchen mit dem Brief.

Konečně se začtu do dopisu a už ani nevnímám že se bude dál rozdávat ta šlichta, které říkají jídlo. Je mi to jedno a můj otlučený plechový ešus zůstane ležet vedle mě na stoličce zcela prázdný. Všimne si toho však Štěpán který dnes jako obvykle dopis nedostal.Bylo mi ho trochu líto ale v tuhle chvíli jsem zcela sobecky nad jeho osudem vůbec neuvažoval a jen jsem hltal novinky z domova. Štěpán když viděl jak jsem zabrán do čtení se jen trochu posmutněle usmál a vzal mi moji misku když si šel pro jídlo. Když si ji bral jen jsem s zasněným úsměvem zvednul oči od dopisu a poděkoval mu:

"Danke Stefan! Du bist wirklich anerkennenswert. "

Jak je vidět krom nehorázného množství zmetků, všiváků, hyen, praskačů, sadistů a jiné pakáže najde člověk i v takové smrduté díře, jako je náš zákop, lidi dobré a přející. Pak už se plně ponořím do čtení dopisu od sestry a to tak že i dýmku nechám vyhasnout a jídlo zchladnout.

Jen se usmívám když čtu novinky a sám pro sebe si jen tak v duchu opakuji:

Tak Vlasta utekla do Sweicu. To jí přeji škoda že mě to taky nenapadlo když jsem dostal povolávací rozkaz mohl jsem tam snad také dostudovat. Místo toho hniji zde.

Při těchto chmurných myšlenkách zvednu oči a rozhlédnu se po světnici zákopového bunkru a musím se znova usmát nad tou ironií. Apk letím řádky dál a sem tam se pozastavím nad tím co sestra píše.

Tak náš děda je Feldmaschal to se dalo čekat.

Pak se pozastavím nad posledními slovy dopisu a jen tak v duchu si postesknu:

Hmmm má o mě strach. I já sám mám o sebe strach stejně jako tu o všechny kamarády. O Březu, Štěpána, Liebermanna, Steina a další a další kteří si to zaslouží. Jiným zas přeji smrt Bůh mi to odpust. A Bůh jediný nám muže pomoci kdo jiný by mohl tohle zastavit.

Při zoufalých myšlenkách na Boha i na mé okolí složím dopis a uložím ho do malé plechové krabičky kde mám cennosti. Pak se podívám na již dávno studené jidlo sepnu ruce a jak mě to učili doma potichounku odrecituji otčenáš:

Vater unser im Himmel,
geheiligt werde dein Name.
Dein Reich komme.
Dein Wille geschehe, wie im Himmel so auf Erden.
Unser tägliches Brot gib uns heute.
Und vergib uns unsere Schuld, wie auch wir vergeben unseren Schuldigern.
Und führe uns nicht in Versuchung, sondern erlöse uns von dem Bösen.
Denn dein ist das Reich und die Kraft und die Herrlichkeit in Ewigkeit.
Amen.

Poté zhltnu rychle jídlo snad abych dlouho nemusel cítit jeho chuť či nechuť a dám se do hovoru se ostatními co je u nich nového neboť všichni jsou jako vždy když přijdou dopisy plní dojmů z domova…..

Der Christabend an der östlich Front - Zitterbard
Jak již bylo řečeno, Stefan německy ,,nešprechtil“ a těch pár rozkazů a slovíček, co znal, nestálo za řeč. Když jsi na něj promluvil, divoce zakoulel očima a něco zabručel. Překlad nebyl třeba, jistě mu dříve nebo později dojde, co jsi říkal.
Jídlo složil před tebe. Ani jsi si přesně neuvědomil kdy.
Několika stránkový dopis jsi si přečetl s uspokojením. Skutečně byl trochu jiný než ty, které jsi dostával jindy. Zejména ta poslední část byla taková ….. zvláštní. Co to tu Marinu jen popadlo? Scházíš jí natolik, nebo jí něco trápí?
Jídlo není příliš dobré, ačkoli by jste chtěli věřit, že dnes je jiné. Kdo ví.Možná, že se kuchařovo srdce nadchlo pro vánoční štědrost a přidal vám do kroupové polévky něco více krup a zalil to trochou méně vody. Možná, ačkoli se to tak nezdá.
Nu, alespoň to přinesly teplé. To se často nestává. Ovšem tobě beztak stejně vystydne, než se do něho pustíš – takže je to vlastně jedno.
,,Mizera kohout, my tady žereme tyhle sračky a on si dává do trumpety ty nejvybranější lahůdky. Ať si naserou na celou tu válku,“ drmolí si pro sebe jeden čtyřicátník od Luhačovic. Společník sedící vedle něj jen mlčky přikývnul.
Zoufalství nad stravou podněcují navíc prosakující zvěsti o štědrovečerní hostině Kohouta a dalších důstojníků. Nad množstvím jídla, které údajně má hejtman ve svém hlubokém a vybetonovaném krytu dnes na stole, ti se selským rozum jenom krčili rameny – i tak je ovšem jakási závist neobešla obloukem. Umazaní rekruti určitě přeháněli – ale i tak se v porovnání s vámi se nižší důstojnictvo živilo přímo královsky.
,,Žena píše. Synovi se stýská. Ach – však nastoupil již do školy a já u toho nebyl ….“
A vy kroupová polévka s několika krajíci chleba. Chléb, cibule a svoboda jsou lepší, než kuře, med a robota. Vy jste však smutnou kombinací obojího - chléb, cibule a ta robota.
A pak modlitby. Poslední útočiště zoufalých a hříšníků. Odříkáš si jí, jak bylo zvykem, uklidíš si ještě dopis a bibli do kovové krabičky na tvé osobní věci …..
,,Za ty prachy, na ty prachy, co nám za službu dávají, jim mohu akorát naplivat. S tímhle mám uživit rodinu? Žena pomalu nejí, aby dala dětem – a co teprve, kdybych tady zařval….“
Pohledem zavadíš o kus obálky vykukující ze svaté knihy ven. Zarazíš se, když pohlédneš na část adresy nadepsanou na obálce. To písmo jsi znal. Ostatně i kdybys trpěl anémií způsobenou otřesy z této války, musel by jsi být hlupák, kdybys ho nepoznal. Ty jsi ho před okamžikem totiž četl.
Písmo patřilo Marině.
,,A dnes je štědrý den, a my hnijeme tady …..

Josef SÝKORA, kapitola II.

Na ruská frontě. Bez samovaru, machorky a baryšni .... pouze se svojí vintovkou
Byla nesmírně hluboká noc.
Mrazivá noc prosincová. Noc novolunní.
,,K čertu, kdyby alespoň posvítily hvězdy na cestu. Nerozeznávám tady nic. Neulovíme tady ani myš v této tmě. Nic se nedozvíme. Drž se víc doprava,“ pokáral tě uprostřed svého vášnivého monologu mluvil Hora tak hlasitě, že jsi se až polekal, aby vás ti mizerové odnaproti neuslyšeli. Museli jste být velice blízko rakouských linií. Měl jsi ohledně tušení kde jste, nicméně prozatím jsi nenarazil ani na jeden důkaz, který by ti to tvoje tušení potvrdil či vyvrátil.
Studováním terénu jste trávili každou volnou chvíli. Ty sám jsi se tím bavil naposledy dnes před polednem. Oproti vám mají Rakušané ohromné zákopy. To budou hotová podzemní betonová města. Naproti tomu vy s vašimi zemljankami, zákopy vytuženými ledatak borovým dřívím a nedostatečnou logistikou zásobování se nemůžete nepříteli ani rovnat. Kolik vlastně denně riskuje Rusů svůj život, když se chce proplížit na území nikoho k napajedlu.
Ruské velení se zachovalo na úseku této fronty opravdu kreténsky. Jsou to volové. Dali jim tolik času. Věčná škoda.
Půda před vámi vedle do mírného kopce. Za ním byly již pouze rakouské zákopy a něco nataženého ostnatého drátu. Za dráty na mírně se svažujícím kopcem ležela minová pole nakladená sem pečlivě císařskými ženisty. Svah se pak pozvolna přeměňoval v údolů, kde protékal potok, a návrší oddělující od nedalekého burkanovského lesa vrch Mohylu.
Dříve tam stávala rakouská pevnost, perla ze železobetonu. Před pár týdny jí však vaši vzali útokem a po několika tahanicích jí střídavě ruské a rakouské houfnice rozmetaly na prach. Dalo se tvrdit, že Rusové získali na krátkou chvíli iniciativu, které velení nedokázalo využít. Zatímco jste si tedy dopřávalo drahocenný čas k reorganizaci, nepřítel se mohl seskupit a zatmelit díru v jeho obraně.
Ručičky vah se vyvážily. A na vás se upnula jediná naděje velení. Jako rozvědčíci znalí jazyka, zvyklostí a hodností nepřítele se od vás očekávalo, že učiníte zázrak a nejdete onu pověstnou Achillovu patu rakouské části fronty.
Nesčetněkrát jste lezli takto za nekonečných nocí k zákopům nepřítele, aby jste určili jeho národnost, oddíl, číslo pluku, batalionu a třebas i roty, vyžadoval-li to velitel. Zajímal-li se velitel o zajatce, přivedli jste i zajatce, kteří pak vypovídali o stavu vojska a podobně. A pokud nebylo co dělat, přepadávali jste nepřátelské hlídky, stříleli je či zajímali. Kazili jste tak výzvědnou činnost protivníka.
Krajinu pojednou ozářilo prudké bílé světlo. Jako motýl vystoupalo k obloze, aby pak rudlo a dopadalo na zemi kamsi před vámi.
Pokud se voják dostal do takového situace, že zůstane na území nikoho osvětleného světlicí, mohl se buď krčit kdesi za přírodní nerovností a doufat, že ho nahodilý nepřítel během několika zdánlivě nekonečných sekund nespatří, či přímo sám hledat nepřítele. Pro vás by dobré bylo, kdyby světlici vystřelili Rusové ve snaze objevit rakouské hlídky u svých zákopů. Světlo by bylo sice podstatně slabší, ale měli byste ho v zádech. Takto sice je téměř nad vámi, ale jeho oslnivá záře vám opije zrak, budete-li do něj zírat příliš dlouho.
Světlice byla tedy rakouská

Die Weihnachten in der Graben.

Sedím a poslouchám bědy ostatních, když nadávají na hostinu u důstojníků jen se usměji a povídám zcela nekřesťansky:

„Aby jim tam Rus poslal nějakej dobře mířenej granát to by se pak s té jejich sekané poveselila celá fronta.“

Musím se zasmát nad tou představou jak je ta veškerá jejích hostina rozesetá po zákopech a v zemi nikoho a že i rusáčci si dávaj donosu oficírské sekané. Pak si listuji v Bibli a padne mě oko na ten Březův dopis. Jen se pousměji když poznám čí je to písmo.

Hmmm máme stejnýho dopisovatele. Podívejme se sestřička má starost i o myslivečka.

Pak založím dopis zpět do knihy a čekám až přijde Březa. Když přijde tak na něj jen s úsměvem houknu:

„Hej myslivečku přišel ti dopis k vánocům. A myslím že má stejnýho pisatele jako ten můj. Pamatuješ co sem ti tehdá říkal na záhumenku. Bacha na vlky a medvědy, nebo bude zle..“

Řeknu s pusou od ucha k uchu a podávám mu dopis od Maríny.

Rozlehlá je ruská země i fronta

Po té co si ve zlomku vteřiny uvědomím že to je nepřátelská světlice,skočím po Horovi a srazím ho k zemi,dopadnu vedle něj a rychle se rozhlédnu...
Támhle,ten vyvrácený strom,musím rychle za něj, jinak si nás všimnou!
začnu se rychle plazit a doufám v to že si nás ještě nikdo nevšiml,zareágoval sem vcelku rychle na to když mi světlice ozářila výhled,ihned sem padl k zemi i s Horou...
vezmu si do ruky svůj revolver a doplazím se za jeden vyváracený strom,přesnějí za kořeny pokryté hlínou a sněhem,výsledek dělostřelecké palby,storm je v polovině ustřelen a vývrat způsobila si další rána co dpadla kousek před něj....
Pokud si nás všimly,budu se bránit do posledního náboje,a pak i s nožem!
pronesu chladně a civím směrem k naším zákopům,pak se podívám malou škvírou k druhé straně zda nespatřím rakouskou hlídku nebo vojáky co by po nás šly....
No ták co bude? Neviděli jste nás? To by bylo dobře,to by bylo dobře...
ležím v chladu zimní noci na zemi a dívám se na horu který drží svou pušku a čeká,poprvé v životě si připadám že dělám něco čemu věřím, bojuji za Slovany,ne za Rakouské či Uherské království ale za Rusko, velké a divoké, i když na druhou stranu, s armádou tak nedisciplinovavnou až hrůza,jde poznat že kvalitu tady nahrazují kvantitou,ale někdy ani to nestačí....
Dejte si sníh do pusy,nesmí vidět jak dýcháme,chvíli počkáme a vyrazíme zpět, a když né tak poslední kulku si nechám v komoře, nevim jak vy příteli ale na Špilberk nebo ke zdi nechi!

:::… Josef Sýkora …:::

Ve světle rakety viděl jsi stříbrný pruh jejich překážek. Byla toho celá řeka. Snad deset pásů drátěných hrází, u přechodů pak španělské jezdce a vlčí jámy. Říkalo se této pasti vlčí jáma, neb připomínala nástrahy dávných lovců na škodnou. Šlo o díru v zemi na jejímž dně trčel naostřený kůl. V dělostřelecké či kulometné palbě ve snaze zalehnout padaly vojáci do nich a nabodávali se tělem na tyto ostny obrané linie.
,,To je dobře, osvětlují si svoje vlastní pozice,“ zašeptal Hora.
Světlice pohasla. Obklopila vás opět neproniknutelná tma. Tma hrozná a těžká jako olovo ležící svojí tíhou na vašich víčkách. Tma snažící se zatlačit vaše oči dovnitř lebky. Otevíráte je i zavíráte a přesto vidíte jen tmu. Bude chvíli trvat, než si vaše oči opět přivyknou na tmu.

……………………Do štábu došly zprávy, že nepřítel před úsekem 3. finské divize změnil v těchto dnech svoje pluky. Průzkumná letadla pozorovala již několik dní značný pohyb. Nepřítel čile přeskupoval dřívější pluky a odvážel je z bojišť ruských na bojiště italská. A sem přicházeli pluky nové – snad je svěží pochodové prapory.
V minulých nocích nepřeběhl ani jeden. Bojí se patrně, snad jsou vaší agitační činností doposud nepoznamenáni. A odváží-li se nějaký hrdina a přeběhne, je obvykle hladový jak vlk a špinavý jak prase. Nic vhodného pro vaší činnost.
Dnes vás v noci vylezlo ze zákopů více, než bylo obvyklé. Strašili jste v zemi nikoho dnes všichni, do jednoho. Celá vaše četa.…………………………..

Prostor před vámi osvítila nová raketa.
,,Výborně,“ zaradoval se Hora. ,,Vždyť nám sami pomáhají! A navíc o nás nemají ani potuchy. Jistě by již dávno stříleli. Známe, jak jsou v noci nervózní.“
Chtěl jsi Horu pokárat, aby nepodléhal natolik sentimentu. Třeba tam nejsou Rakušané, ale říšští Němci. Ti spávají klidněji. A také lépe šetří střelivem, ač ho tam mají víc, než chleba.
Než jsi stačil ovšem cokoli říci
Jakýsi voják, který od vás ležel asi šest kroků, přiblížil se k vám a zašeptal: Buďte tiše. Bratr rejsek předává rozkaz od staršího.“
,,Nu tak povídej,“ vybídl ho netrpělivě Hora.
,,Pravé křídlo s četařem je již několik kroků od nepřátelských linií. Dva kluci lezli dopředu a zjistili, že tam není žádný drát ani miny. Vy dva se máte oddělit asi dvacet metrů doprava jako boční ochrana levého křídla. Tam někde má být rakouská hlídka v drátech. Máte prý něco vyposlechnout …“
,,Šak dyť. Povídáš to všechno zeširoka a my to známe,“ šeptl na něj Hora. Chvíli počkal, než vojáček opět odleze a pak se otočil na tebe - ,,Tak co Pepíku, zabojujeme si?“ zasmál se na tebe zeširoka, až se mu zuby zatřpytily v měsíčním svitu.

:::… Heinrich Zitterbard …:::

,,Jó chlapče,“ popotáhl ten, jehož stesky jsi mimoděk poslouchal,,,to by jim tam museli střelit šrapnel velkej jako stodola, aby je to zasypalo,“ promluvil tlumeně, ohlížeje se kolem. ,,Ti maj kryt pěkně hluboko pod zemí a moc dobře vylitý betonem, ne jako my. Vědí?“ podíval se na svého druha, který mu mlčky přikyvoval.
Nadávali jste všichni, bez výjimky. Ovšem něco jiného bylo nadávat na počasí, na opožděné zásobování, neustálé dunění děl, vši, všudypřítomnou tetičku smrt, mizerný žold, stesk po rodině či milence … a něco jiného bylo jmenovitě se obouvat do důstojníků. Proto ta jeho opatrnost. Kdyby se toho byl domák ten šílenec kohout, či nějaký jeho vlezdoprdelka, čekal by vás vojna jak řemen.
Neustálé výpravy za linie, šikana a nenávist důstojnického sboru. Od mužstva se pomoci nedočkáš, snad jen soucitu. A s tím si můžeš ledatak vytřít …. však ty víš, co.
Nevšímáš si jich pak dále. Ospale si listuješ svojí Biblí. Říká se, že jí prý neprojde kulka. Našli se někteří, co nosívali její kapesní vydání na srdci. Věřilo se tady ostatně v mnoho pověr. Další z nich byla třeba ta, že kulka, co tě má zabít, má na sobě vyryté tvoje jméno. Mohl by jsi klidně pobíhat jako šašek před zákopy a nechat se ostřelovat ruskými ostrostřelci, ale jestliže ti žádná z jejich kulek není určená, pak tě nikdy netrefí.

Heinrich Zitterbard – kryt vykopaný ve stěně zákopu
Promrzlý na kost se proplétá uličkami zákopů. Jeho boty čvachtají v polozmrzlé a napůl rozteklé břečce bahna a sněhu. Pod kůži se mu dere chlad, nepříjemný a vtíravý.Třese se zimou a na těle má husí kůži. Prsty na nohou mu sžírá mrazivý žár. Klouby a údy má z několikahodinového ležení na studené zemi zkřehlé a unavené.
Přál by si být v teplém krytu spolu se svými. Hřát se okolo ohýnku, krmit se nedobrým jídlem a vzpomínat na mírové časy. Zastavit válku a nastolit příměří. O půlnoci z fronty odejít do nejbližšího kostelíku a modlit se při půlnoční mši. Pak se vrátit, usnout a na Boží hod spát až do oběda. Jak moc je mi ta válka protivná.
Konečně stane před jejich krytem. Vchod zakrývá těžká hnědošedá vojenská deka, aby nevnikal dovnitř chlad a stejně tak teplo neunikalo ven. Bez rozmyslu a očekávání vnikne dovnitř.
Obstoupí ho již známý pach zatuchlé hlíny, kouře z cigaret, propocených těl. Je mezi svými.
Již z dáli vidí Heinricha, jak sedí na svém lůžku a studuje nějakou knihu. Snad Bibli.
Zmerčíš ho již z dáli. Ostatně všichni pozdvihnou hlavu po nově příchozím, když skulinkou ve dveřích proklouzne s ním i mrazivý větřík.
Ptají se ho, jak bylo a říkají, jak ho rádi vidí. Odpovídá jim napůl huby. Nestojí o nějaké diskuze. Rád by měl trochu klidu.
Znaveně se posadí vedle tebe, nemluví. Únava a otřes z dnešního dne na něj doposud ještě působí. Ty jsi však veselý.
Mluvíš k němu cosi. On sám to však nechápe. Hledí na tebe s pootevřenými ústy. Smysl tvých slov mu uniká.
Teprve, když mu předá do rukou dopis, nadepsaný úhledným dívčininým písmen, dá si dvě a dvě dohromady. Zasměje se upřímně od srdce jeho vtipu. V duši má však úlek. Snad kdyby to písmo byl napsal jeho nevlastní bratr, o jehož neexistenci by byl doposavad přesvědčen, nebyl by z toho tak překvapený jako je nyní. Co mu jen může to děvče chtít?
Převrátí ho několikrát v ruce jako by se z něj snažil vyčíst cosi, co zůstává lidskému zraku utajeno.
,,Děkuji ti,“ promluví konečně. Nějaké veselí však jeho hlase jen marně hledáš.

V chladu noci srdce bojem planoucí


Pohlédnu na horu a na nebe osvětlované světlicemi,chvili přemýšlím o tom co máme udělat a pak jen od jistím svou pistoli a usměju se....
Jdeme pantáto jdeme poslouchat co rakouští vymíšlejí, a třeba jich i pár tesáky odpravit!
pak se již jen podívám na nebe podle hvězd a toho kde bychom měli být najdu správný směr našeho pohybu a vydám se plížením a přískoky vpřed,postupujeme oba opatrně a tiše jako kocouři až se dostaneme na začátek drátů a lehce se poškrabu na hlavě..
Teď musíme být jako vždy nevidění a když ano tak rychlí s tesáky,však už to známe ne?
zašeptám Horovi skoro do ucha aby to slyšel jen on a du rukou si vezmu svůj tesák,chvíli se ještě plížíme v okolí drátů než najdeme cestu k zákopu,od kterého jsme kousek a napínáme oba uši ani nedýchajíc a čekajíc co bude dál,noc je chladná a mrazivá,nebe jasné a vše kolem je jako by mrtvé,až na občasné světlice a tiché štěkání psů a vytí vlků někde v dálce,dál od fronty,tam v říši lesů kde pro zvířata válka znamená jen strach z dunění kanonád a výstřelů...

Die Weihnachten in der Graben.

Když si Březa převezme svůj dopis nevypadá příliš šťastný, nebo nadšený což bych spíše čekal od vánočního dárku jaký jistě dopis z domova je. No na nic jsem se ho neptal. Jen jsem sledoval jak si čte řádky dopisu. Co tam je tak to se přiznám mě trochu zajímalo, ale neptal jsem se přece jen je to jeho věc a kdyby mi to chtěl říci řekl by mi to sám. Dnešního večera jsem měl již až nad hlavu tak jsem se pohodlně zabalil do přikrývky na palandě a jen jsem si sundal boty, aby mě ve spaní netlačily a nohy si také od těch bagančat odpočinuli. Ještě chvíli jsem poslouchal okolní řeči o domově než jsem hluboce usnul....

Dychtivé Sýkorce ostravské se rakouského orla křídli utlouct zachtělo ….
Pepíček Sýkorů …

,,A já ti dám pohlavek,“ usmíval se Hora, když jsi zašmátrál po svém tesáku. Pak pojednou zvážněl.,,Myslíš, si snad, že mě to také nenudí? To není žádný boj tohleto. Jenom se plížit tam, odposlouchat něco málo informací a plížit se zase zpět,“ poznamenal.
Na okamžik se mezi vámi rozhostilo opět ticho. Pravda, když si už zastřílíte, tak na temné postavy plížící se ve svitu hvězd zemí nikoho, na nepřátelské hlídky a rozvědčíky. Jinak téměř nic. Vlastně jsi se za celou dobu, co jsi na frontě, nedostal k žádnému Rakušanovi tak blízko, abys mu mohl zírat do bělma jeho očí.
,,Tak polez,“ vybídl tě.
Plížili jste se potichu kupředu podobni nestvůrám, s ohnutými hřbety, kde štíhlé pušky se špičatými bodáky těsně přitisklé k tělům tvořili jakousi jejich hrůznou část. A tma jen zveličovala tyto děsivé přízraky.
Vaše oči přivykly během rozhovoru opět tmě.
Před vámi se táhlo husté pole pomláceného, zohýbaného a propleteného obilí. A v něm pak řady četných drátěných překážek. Znali jste ho již z jiných rozvědek. Zde nyní bude pole révových tyček ovinutých ostnatým drátem, jenž je proplétá a vzájemně spojuje. Tvoří tak několik vln drátěných hrází. Kolik krvavých cárů lidských těl tu uvázlo na těchto smutných ,,vinicích Páně“, honí se ti hlavou, když lezete kolem. Někde na nich visí i údy rozervané dělostřeleckou palbou. Skýtají tak potravu havranům, vábícím je svým puchem. Smrdí hnilobou tak silně, až se vám z toho zdvihá žaludek.
Je zde i jakási cesta. Je to rozježděný úvoz, který rozrylo určitě již nesčetně děl, sanitních vozíků a vozů s proviantem. Chvíli jste se plížili po těchto klikatých ostatcích bývalé polní cesty haličské, neboť jste se zde mohli výhodně krýt.
Za několik desítek minut jste stanuli těsně u drátů. Ačkoli se zdálo, že nad krajinou spustila oponu neproniknutelná tma, přeci jen jejich kovový lesk rozrýval tuto černou oponu.
Ty jejich pitomé čepice jsi poznal v dálce dokonale. Hlídka se jasně rýsovala několik desítek metrů od vás. Dokonce se ti zdálo, že má na krku šálu a přeskakuje z nohy na nohu. Nebylo by to ohledně nic zvláštního, byla pěkná zima.
A ticho. Soustředil-li jsi se na něj, hlomoz vašeho dýchání se kamsi vytratil. A chtěl-li jsi, uslyšel jsi s trochou štěstí mimo tlukot svého srdce i šelest krve pumpované do rozpálené hlavy.
,,Viděls? Jejich post,“ zašeptal Hora. Rozetnul tak dlouhé mlčení.
,,Tady nic neuslyšíme …. jak se k nim dostaneme?“
Zmateně jsi se rozhlédl kolem. Několik lesknoucích se vln ostnatého drátu se před tvými zraky spojovalo ve vlnu jednu a tvořilo tak hustě propletenou smrtonosnou síť. Nalevo od vás pak mělká polní cesty, ze které jste se připlížili. A tam snad kdesi vpravo se tyčil španělský jezdec.

Myslivečkovo psaníčko

a

sladký, přesladký spánek

Zitterbardův přerušený odpočinek...

Nemohlo ti ujít, že byl Březa z dopisu poněkud přepadlý. Dobře jsi věděl, jaké to pro frontového vojáka bylo, když dostal dopis z domova. Mísilo se v něm napjetí malého dítěte čekající ho vánoční dárek, sentiment při vzpomínkách na domov a jakási vnitřní radost. Marně jsi však hledal cosi podobného v Březových tmavých očích, když ti děkoval.
Mohl jsi ovšem ovšem o Březovi skutečně tvrdit, že mu dopis nedělá radost? Co ty víš …. Březa dopisy nikdy nedostával. Snad se stále ještě nemůže vzpamatovat z překvapení.
Otevřel ještě pusu, jakoby ti něco chtěl říci, ale pak jí zase zavřel. Místo toho si cosi zabručel, odsedl si od tebe kousek vedle, snad aby nebyl ve čtení rušen, a chvíli na dopis mlčky zíral.
Snad se mu líbilo nechat se napínat jeho obsahem. Avšak pokušení příliš dlouho neodolal. S horlivostí pak dopis roztrhl a pustil se do čtení.
Dočetl asi do poloviny druhého listu, když pak nedočtené psaní složil zpět do obálky a vsunul do kapsy.
Pokradmu jsi ho sledoval, jak vypil z hrnku trochu čaje a dopis vytáhl z kapsy opět ven. Chvíli ho ještě převracel v ruce a pak se pustil do čtení znovu. Nezačal ho ovšem číst od prostřed, jak se dalo předpokládat. Místo toho ho začal číst opět od začátku. Přečetl ho protentokrát až na konec a pak se to psaní ztratilo kdesi v jeho věcech.
Nezaobíral jsi se dál Březou ani ničím jiným. Udržet mysl ve střehu ti požíralo zbytky tvých sil.
Rozhodnut se prospat, shodil jsi boty z palandy dolů na zem. Ačkoli se to většinou nedělá, při náhlém poplachu a útoku není čas šněrovat si tkaničky, tobě je to ovšem lhostejné. Chceš mít pohodlí.
Zívání provázelo již pomalu každý druhý nádech a víčka se zdají být těžší, než celý svět, co ho na svých bedrech držel bájný titán Atlas.
Unaveně se tak převalíš ke zdi a dopřeješ si opět na nějaký okamžik trochu spánku ……..

……….,,No tak, probudí se,“ zatřese s tebou mohutná mozolnatá ruka položená na tvém rameni.
Mohl jsi spát hodinu dvě. Možná i víc, ale to by bylo skutečně náhoda.
Stejně tak jsi mohl spát sotva pár minut.
Když postava zpozoruje, že jsi vzhůru, zamrká divoce očima. Jsi poněkud přepadlý z náhlého probuzení. Míváš často lehké spaní, tentokrát jsi zabral nezvykle tvrdě.
Podíváš se ještě jednou do tváře toho asi čtyřicátníka, co tě probudil. Ani za okamžitou propustku z války si nejsi schopen v tento okamžik vzpomenout, jak se jen jmenuje.
,,Losung Patrontasche,“ zamával ti před nosem několika klacíky.
Nebylo nic neobvyklého tahat si ,,slámky“. Byl to osvědčený postup. Hledali se tak ,,povinní dobrovolníci“ pro výkon neatraktivní služby, neurčil-li někoho za nějaký prohřešek sám důstojník. Bylo sice nespravedlivé, když někdo vyfasoval shodou náhod dvě hlídky a zakopávání kbelíků od latríny třikrát za sebou, ale co se dalo dělat. Pokoušet se dát dohromady nějaký pravidelný rozpis bylo k ničemu. Oddřeli by to akorát staří mazáci, neboť se tady neustále točili chlapi. Někteří ,,koupili domov“, když utrpěli zranění a byli šupem poslání do zázemí. Jiní se nechali ve snaze uniknout na měsíc dva z fronty zapsat do ,,mašinkvér“ kurzu. Snad jim to pozdější riziko při obsluze kulometu za to stálo. Při útoku je útočníci zasypávali hromadami granátů přednostně.
,,Znají, nejkratší je černý Petr,“ rozvinul v ruce s karbanickým grifem tři třísky, schovávaje jejich delší konce v dlani. Byl to pech. Byli zde již téměř všichni a téměř všichni si losovali. A přece z nich si jí nikdo nevytáhl! Zůstali jste tak akorát vy tři poslední.
,,Si konečně vyberou,“ zíral střídavě na tebe a pak na tři třísky. Nebyl ostatně sám, koho zajímalo, kdo si dnes tu krátkou vytáhne. Snad ještě dobrých pět dalších s napětím očekávalo, kterou si zvolíš.
Jedna z nich byla na špici trochu ohořelá. Bude špinit sazemi určitě prsty. Konec druhé byl naštípnutý a poslední z nich byla ulepená od smůly.

Ani vyspat mě nenechá banda špatná.

Konečně zase usnu a je mi opravdu opravdu příjemně. Je to Bezesný spánek avšak i po tomto krátkém prospání se cítím unavený jako dřív snad ještě víc mám sto chutí toho chlápka napadnou taková vnitřní zlost ve mě jen kypí. Vím, že za to chudák nemůže ale stejně nejraději bych mu jednu ubalil a pak se na něj vrhl a kopal bych do něj a kopal a kopal. Nikdy jsem neměl rád když mě někdo budil, ale nedostatek spánku zde na frontě a celkoví vnitřní neklid ze mě děla stále častěji agresivního. Naštěstí jsem své vášně tlumil a jen vnitřně jsem v sobě choval tuto zlobu vůči nešťastníkům, kteří za to ani nemohly. Ovšem když jsem byl v polospánku má zlost se drala napovrch. Když mě dotyčný počal budit vztekle jsem zavrčel a cukl sebou. Buzení však nepřestalo a já pomalu rozlepoval oči avšak má zlost narůstala. Bylo mi jasné že se probudit musím jinak nedá pokoj. Vztekle jsem shodil jeho ruku a zařval:

„Was gibt's?“

Pak mi byla dána jasná odpověď na čež jsem reagoval ještě vztekleji:

„ Die Scheisse!!!!! Die Fotze!!!! Am Arsch!!!!“

V duchu se mi na jazyk drala slova jako bych zvracel na kanál. Drtil jsem je vzteky mezi zuby. Co to má být? To ani o štědrém večeru se nevyspím. Zesraní hajzlové seru na všechno. Stejně mi je to jedno určitě si vytáhnu černýho Petra a budu muset do zimy. Pak vztekle hrábnu po té první slámce po té ohořelé a prostě jen čekám že to bude ta nejkratší......

Cha…vyspat ho nenecháme, prevíta jednoho. Dneska si to sežer ty, zítra pak možná já.
Heinrich na noční hlídce

Po dvouhodinové přestávce, kdy jsi náležitě využil možnosti se prospat, sis vylosoval noční stráž
Měl jsi si ve své mrzuté náladě více rozvážit, za který z klacíků táhnout. Černý klacík, černý Petr. Marně jsi se utěšoval, že ve své smůle by byl nejkratší ten upatlaný od smůly – to ovšem za předpokladu, že by jsi si ho vytáhl.
Šel jsi utrápeně za desátníkem dlouhou chodbou kolem hejtmanova příbytku, kde se podle zvuků doléhajících zevnitř doposud pilo a hodovalo, a pak příbytků vojáků snících o vánočních stromcích, ženách a dětech.
Desátník ještě posbíral po cestě několik chlapů z různých krytů, kterým stejně jako tobě připadla na dnešní noc služba.Vystoupily jste konečně nad zákopy, kde mezi dráty na stanovených místech stáli vojáci – třaslavé a zimomřivé postavy, na nichž z každého těla trčela do vzduchu puška. Rozestavěli jste se na svá místa, prozkoušeli hesla, desátník posbíral staré a ti se v němém průvodu odvlekly ke spánku.
Totéž se dělo u ostatních třech čet nalevo i napravo.
Byla hluboká tma, jako před měsícem. Bláto a bláto. Sníh, kterého byly ještě před měsícem hotové závěje, nyní sešel a proměnil půdu v hrozné bahnisko. A z tohoto čvachtavého pole pak vyrůstaly řady překážek, když oblohu ozářila světlice, nebo když ruský ostřelovač vrhl směrem k vašim zákopům proud ostrého světla.
Stáli jste zde třicet metrů od sebe … vojáci polní stráže.
Zde jsi stál i ty. Ne poprvé jsi klepal kosu, očima civěl do neproniknutelné tmy a ve snaze zahřát se jsi třel zmrzlé ruce o sebe.
,,Echrr…..Aharrrrr,“ zakašlal kdosi nablízku.
,,Chrmmm, Eeee, chrmm,“ rozkašlal se tvůj soused opět, jakoby snad celé plíce měl ze sebe vydolovat.

Těžká je volba kterák se k nepříteli dostat bez ujmy a zranění a také se tak dostat pryč


Zadívám se před sebe a jen praštím rukou do země,chlad se začíná drásat pod uniformu a kůže cítí jak jí mráz stáhuje,každý nádech je čím dal víc mrazem obhoacen a vše kolem je tak tiche,tak tiché..
Musíme se trochu pozozhlédnout,a když to nepůjde tak se prstě stáhnem,ale snad nějákou schůdnou cestu najdemezašeptám zamyšleně a mé očí pátravě sledují okolí,uši se napínají a já se snažím potlačit to že je mi již pěkná zima a nevím jak se k těm rakouským za drátem dostat...
Máte pravdu ale co naděláme,také bych raději střílel a ne jen tohle,se zbraní to umím lépe než tady většina těch kluků,vždyť mládí sem strávil v kasárnách na hlučínsku..
pokynu zase hlavou a jen sevřu oči a ukážu mu aby šel za mnou...
Skusíme to obejít a ale když po 100 metrech nic nebude kašleme na to,to už se stává že to občas nevýjde..řeknu si i sám pro sebe a stále víc vnímám štiplavý mráz a nádechy tak ledové a ostré,chloupky na těle mi vstávají a lehce cítím jak mé nohy zabalené sic do onucí a dobrých bot nyní již zimu také citelně ohlašují..
Nebo se pokusíme zajmout nějákého jejich muže pokud také bloudí v zemi nikoho.pronesu ještě k Horovi a pak si dám tesák do zubů a začnu se opatrně plazit podél ostnaté hráze,doufaje že najedeme nějákou menší skulinku,i když je mi jasné že ty ploty sou stavěny precizně.

Die Nachtwache in feld.

In der Hand die kleine Lampe,
In der Brust die Grosse Glut ,
Schleichet Psyche zu dem Lager,
Wo der holde Schläfer ruht.

Sie errotet und sie zittert,
Wie sie seine Schönheot sieht,
Der enthüllte Gott der Liebe,
Er erwacht und er entflieht.

Achtzehnhundertjährge Brüsse!
Und die Armste stribt Benah!
Psyche fastet und kasteit sich,
Weil sie Amorn nacked sah.

V podstatě mě to ani moc nepřekvapilo jen jsem zlostně zaklel, skočil do vojenských bagančat upevnil onuce. Hodil přes sebe dlouhý šedý kabát a na záda svého Mannlichera a překontroluji napáskované zásobníky. Ještě v bunkru si zapálím dýmku pořádně nacpanou dýmečku. Neboť na hlídce si zapalovat to je o život sirkou přesně vždy Ivanům ukážete svoji pozici a cigarety mají ještě to nepříjemnou vlastnost že mají žhaví konec který vás také muže prozradit což u dýmky nehrozí. Pak se už jen plácám blátem na své míst u palpostů. Když zůstanu sám opřu se o předprseň a nasadím na pusku bodák a zírám do tmy přičemž se snažím co nejmíň vyčnívat a hlavně naslouchat všem pohybům. Ne že bych byl tak důsledný ale nedávno našly jednu hlídku s podřezanými krky protože Rusové, stejně jako my, vysílají svoje průzkumníky v noci až k našim zákopům, aby něco vyzvěděly nebo prostříhali cestičky v ostnatých drátech pro případný utok.

Uvězněn v drátech a smrtelných pastí …
Josef Sýkora

Plížili jste se opatrně úzkou stezkou mezi ostnatými dráty a vlčími jámami. Hora zůstal za dráty, puškou namířenou na hlídku v drátech. Ty jsi byl od hlídky sotva pár metrů. Obklopen ostnatými dráty by jsi neměl kam utéct, kdyby na tebe začal střílet.
V tom jsi uslyšel v pozadí rakouských zákopů slabý šelest, nesrozumitelný šepot a kroky.
Směna.
Před tebou se objevili tři noví mužové Nepochybně Rakušané! Přes neproniknutelnou tmu přece jen je orlíma očima rozeznali. Vůdce stráže a dva vojáky. Připlížili se klidně a tiše unavené hlídce šeptajíce jí jeden z vojáků: ,,Feldruch!“
,,Prag!“
,,Losung!“ štěkl ostře důstojník.
,,Patrontasche,“ odpověděl unavený hlas.
Pak se všichni smísili v jeden houf a šeptali.
,,To jste nějak dnes dlouho nešli?“ tázala se hlídka.
,,Vím,“ zabručel jeden z nově příchozích vojáků., ,,co bychom tady taky hledali za štěstí.“
,,Bych vás mohl taky udať Kohoutovi. Ten by vás tak prohnal, že byste měli pěkný nohy,“ nadhodila hlídka žertem.
,,Voni je, ty nohy, udělaj zejtra dědkovi Rusáci, až mu pošlou šupu do dekunku,“ zasmál se ten první z příchozích vojáků.
,,Ale di. Moskaly jsou daleko,“ oponoval mu druhý.
,,Jen aby nebyly příliš blízko,“ odpovídal ten prví.
,,Jen si daj pozor na hubu. Voni to beztoho jednou šeredně slíznou vod dědka,“ spustil pojednou důstojník.
,,Jo, von je dědek na jednoročáky jako ďas,“ přitakal ten, jehož tady stále nazývám tím druhým.
Tak dem, dem. A voni tu teda vostanou, ale Ježiš Marjá, ne aby mě vzali roha k Moskalům, voni chytrej. Dědek by mně rozpáral. Vědí, že je podezíraj. Losung znaj, Feldruch taky? Tak to je dobře. Dobrou noc. A vědí, že kdyby chtěli vzít roha ,začnem střílet,“ varoval ještě oficír.
,,Brou noc!“ mručel si ještě ten první.
Díval se chvíli za odcházejícími a pak se otočil čelem k bojišti a stál tam nehnutě jako sochat. Zůstal na stráži sám.
Slyšeli jste vše. Chvěl jsi se vzrušením po celém těle. Tak tedy Češi! A ty jsi po nich chtěl házet granátem a řezat jim krky nožem.

MH - Dědek, ve vojenském žargonu označení pro hejtmana či další podobné vyšší hodnosti.

….Tehdy byl u nás vrchním štábním lékařem ten pověstný Oberhuber. Později se ukázalo, že ten chlap byl dočista blázen, ale to víte, vojna je vojna, a kdybyste dali divoké svini zlatý límec, bude komandýrem. To se rozumí, před tím Oberhuberem se všecko třáslo; on jenom běhal po špitálech a řval na každého Marš na frontu, aťs měl otevřenou tbc nebo průstřel míchy; a nikdo mu nesměl odporovat. Ani se nepodíval, co má ten marod napsáno na tabulce nad postelí, jenom se z dálky kouk a už řval Frontdiensstauglich! Sofort einrücken! A pak už ti nepomohli ani všichni svatí……

Karel Čapek, Povídky z druhé kapsy, Povídka o ztracené noze

Dnešní noc bude dlouhá, má drahá ….ty jsi daleko tam, kam se nedovolám, mně tu zbejvá jen smutek a dým….
Henrich Zitterbardů

Tvůj soused nepřestával kašlat a chrchlat. Jestliže by tady mělo být ticho, abyste slyšeli i myší prd, tak tímhle bordelem jste na sebe museli nalákat všechny Moskaly v zemi nikoho, byli-li tam vůbec nějací. Když se zdálo, že toho zanechá, rozhlučel se ponenáhlu ještě víc. Přijít teď inspektionsoficír zjebe vás jak dva malé psy, že nejste zticha.
Ale byla to panečku noc! Neviděl jsi ani na krok před sebe. Kdyby nyní Rusové zaútočili, povraždíte se všichni mezi sebou.
Sem tam jsi se na svého souseda podíval. Pobíhal neklidně na svém místě, v okruhu nějakých dvou metrů průměru, jako chycená myška v pasto. Chvílemi se zdálo, že si dokonce polohlasem pro sebe i cosi povídá. Modlil se, nebo mu již válka lezla na mozek?
Marně jsi se snažil vybavit, co je to zač, nebo alespoň z jaké roty pochází. Sotvaže však k tobě tiše promluvil, poznal jsi ho po hlase.
,,Kdo jsou? Tscheche?“ zašeptal s tvrdým německým přízvukem.
Byl to nějaký Němec z roty Kadeta Macka. Snad se jmenoval Hajny, nebo nějak tak podobně.

Die Nachtwache in feld.


Zlostně se zachmuřím a hlavou mi jen proběhne že kvůli tomu chlapovy mě určitě zabijí. Proč kruci na noční hlídku posílají nachrchlaného chlapa. Pitomci jedni kvůli jejich hlouposti to odskáču i já. Jsem naštvaný na velitele i na chlapa samotného i když vím, že nemá na vybranou a nemůže za to. Pak ke mě promluví stejně je to s jeho chrchláním hlídka k ničemu tak mu odpovím:


„Nein. Mährisch Deutscher und du? Warum du es gibt still nicht? Um deinetwillen Sie töten uns.“

Mezi jeho chrchláním se přikrčím a napnu co nejvíce uši i oči do neproniknutelné tmy a čekám jen na chvíli, kdy nějaká světlice která čas od času osvětlí bitevní prostot z naší nebo jejich strany osvětlí ten prostor předemnou. S puškou zacílenou předemně netrpělivě očekávám světlici i odpověď toho chrchlala.

A hlídá, a hlídá
Heydrich Zitterbard

,,Rusové nepřijdou,“ odpoví ti rozhodně Němec.
Snad by bylo skutečně lepší mít vedle sebe nějakého toho chrchrala, než aby tady upíjel z placatice rum.
,,A inspektoroficír také ne. Ti teď zapíjejí šťastné svátky a místo nich mezi námi pendlují svobodníci.“
Stojíš tam na stráži. Také již pozdě k ránu. Jsi k smrti unaven. Nespal jsi kromě té slabé půldruhé hodinky pomalu několik dní. A přesto se snažíš být, co nejvíce bdělý a ostražitý. Tlumená řeč zní tvým uším jaksi z dálky a snad i kdyby se stařec v pomatený smyslů rozkřičel, ostatně by jsi to trochu od něj očekával, nepřehlušil by to ticho uvnitř tvé hlavy. Ticho, na které se soustředíš. Hrozivé a napjaté.
Přehluší ho něco jiného, něco zcela jiného. Žádný výstřel z pušky, výkřik, říhnutí, výbuch … ale zpěv. Ne, nikoli zpěv. Možná hvizdot, šelest, bzukot nebo něco podobného.
,, Před námi je támhle vpravo polní stráž.“
Bzučí a chrchlá to snad tvému sousedu v krku, jak si mluví? Nebo je to snad nějaký cvrček, teskně si vyhrávající do noci? Hraje si snad tak vítr v listí a v suchých větvích?
A teď? Byl by jsi odpřísáhl, že to zaznělo jak harfa! Krásně, slavně a dojemně.
Snad ti tvé otupené smysly, snící o daleké směně, ti píšťalou hvízdají v uších na dobrou noc.
,,Kdyby přišli Rusové, vyberou si nejdřív je. Jako lasička vejce z kurníku…a o tom budeme vědět,“ uchechtl se.

Noví přeběhlíci. Noví lidé! Nový národ.
Pepíček Sýkorů

Tenkrát jste se z pole vrátili s velice hubenou kořistí. Když už jsi chtěl na české vojáky cosi promluvit, zapískat či zabručet, objevil se komandant a pak jim nedal chvíle pokoje. Avšak přesto váš hřálo potěšení, že znáte heslo a dokonce jste odposlouchali i něco málo o vojácích samotní. Tomu jednomu říkali Vojto a pocházel z Pálavy. A ten …. ach, stíhal jsi se často při myšlenkách na to, jacíže to jsou lidé a jak se budou tvářit, až k nim v noci opět přilezete.
Do známých polí s neposečeným a zimou zčernalými klasy obilí jste vlezly až po týdnu. Rakušané zvýšily v tu dobu své výzvědné aktivity a vás bylo potřeba na jiném úseku pluku. O to víc jste se třásli na tuto noc, kdy konečně vylezete z děr a začnete opět rozšiřovat mezi české lidi své zkazky a do hlav jim usadíte pár pochyb o austroslavismu…
Byl tehdy Štědrý den. Známo, Rusové svátky slaví až o dva týdny později, neměli tudíž pro vás na štábu pochopení. Co jim bylo do bohoslužeb, posezení se starými kamarády a vzpomínání na domov. Když jste přišli prosit, odmítali vás, že prý jste v ruském vojsku a proto se také jako Rusy budete chovat. A pak, vždyť právě kdy jindy než na Štědrý den budou Rakouští vojáci tak přeplněny sentimentem….
Tentokrát vás v poli příliš mnoho nebylo. Jen ty a Hora. Vše šlo jak na másle. Rakušané nebyli tak bdělí a nenutili vás se pořád zastavovat při každé vystřelené světlici. Dříve, než jste se nadáli, připlížili jste se k nepřátelskému feldwachu. Hora tam zůstal a s bombou v ruce ti ,,jistil po bratrsku záda“, nechávaje tebe lézt k rakouským liniím.
Byla podmračená noc. Tma hustá, že by se dala krájet. A přesto jsi už zdáli poznal nepřehlédnutelný orlí nos toho, jak ho nazývaly Vojtou…až ti při tom srdce radostí poskočilo.

Po dlouhé době risky ale možný zisk

Plazíc se mezi dráty zahlédnu čecha jež sem pozoroval už před tím,ohlédnu se na horu a jelikož je ještě blízko zašeptám na něj...
Zkusím to tedy,kdyby to nevyšlo a oni mě chtěli odvést do zajetí,udělejte to pro mě a hoďte tu bombu,nechci zkončit někde v lágru rakouském..
pokřižují se a přes dráty mu podám ruku...
Slovani vpřed!šeptnu ještě rychle a pak se vydám na svou cestu,mezi zuby dám svou dýku a plazím se směrem k Vojtovi,dám si pozor a chvíli čekám až jeho kolega bude daleko a on blízko mě,dostanu se na předprseň zákopu a ležím za ní,když vidím že vojáci pravidelně chodí sem a tam,a jeho kolega ve zbrani zrovna zahl za zákrut zákopu,tiše se snažím přeskočit předprseň zákopu a srazím Vojtu k zemi,zacpu mu pusu vezmu dýku z té své,tiše se na něj dívám a pak pronesu....
Krásný štědrý večer Vojto,copak zde děláš,nechceš přeci pustit palbu do svých bratrů z Čech a Moravy a do rusů,vždyť to jsou naší nepřátelé,pojď s námi bojuj za Rusy,jsi Slovan!
mluvím rychle ale srozumitelně,potichu to se rozumí a pomalu ho zvednu a úkážu na další zákrutu kde by nás nikdo neměl vidět,stále však svírám v rukou dýku...
Hlavně neřvi nabízím ti přechod fronty na druhou stranu,Moskaly jsou možná trošku divocí ale je jich tolik že až poženou proti tomuhle ležení,je jim jedno jeslti ty zakopy tady zasype hradba mrtvých těl,stále budou přicházet další a další..

Die Nachtwache in feld


Ušklíbnu se do tmy chlap to nemůže vidět, ale je to škleb který kdyby mohl tak ho zabije. Rád bych měl jeho jistotu, že Rus nepřijde, ale nemám a jeho řeči mě rozhodně neuklidnily. Jestli on nemá strach tak je to podle mě vůl ale já strach mám, mám ho pokaždé když stojím na stráži a nic nevidím jen sem tam někdy světlice osvítí rozmlácené bitevní pole předemnou z něhož na malý okamžik vystoupí jako podivné kreatury překážky z ostnatého drátu a sem tam pahýl stromu či zbytek zdi už dávno zničeného stavení. Kdybych byl Rus a věděl že máme svátky zaútočil bych právě dnes. Nechci skončit z podřezaným krkem od nějakého z těch mongoloidních kozáků, kteří jsou na druhé straně, když mám být brzy poslán domů a zrovna na štědrý den. Proto na jeho řeči jen německy zamručím:

„Hmmmm snad máš pravdu, jen doufám, že to ti kluci vepředu ve zdraví přežijí umřít na štědrý den to není zrovna pěnkej dárek.“

Jeho uchechtnutí na případný osud těch nebožáků vepředu mi připadlo hnusné a perverzní. Zamračím se ještě víc a v hlavě mi probíhají myšlenky co asi za člověka to hlídá vedle mě. Tady v armádě jsou kolikrát hrozné lidské kreatury a nejhorší je že těm vojančení vyhovuje a ti postupují nejdříve a ti slušní a inteligentní jako první kapou. V duchu si odplivnu na ten sviňský svět a prašivou válku a při další světlici zkontroluji onu hlídku před námi jestli jsou v pořádku....